Love game - VIP
hrálo se Jindy
od: 16. července 2014 18:37 do: 04. května 2015 20:37
Dobrodružství vedl(a) Green-Red
| |
 | Soukromá jeskyně pro předem domluveného člověka. Více není třeba vědět. Těšilo mne, na shledanou :) |
| |
 | soukromá zpráva od Venetius Demontanus pro Jak začít? Nebo spíše kde? Nevím. Co kdybych vám řekl nejdříve něco o sobě a o tom, čím se živím? Jmenuji se Yukimura Shichiro, třetí svého jména a osmá hlava rodiny a celé organizace. Jaké organizace se ptáte? Inu, té zločinecké. Yakuzy. Neprosil jsem se o ten post, ale je to v rodině a vlastně jsem tak byl i vychovaný. Ale co, jednou jsem byl hlavou východní Yakuzy, takže jsem musel dělat co, co dělám. A upřímně, když do toho vlítnete už v útlém věku, protože vám tátu zabijou na vaše patnácté narozeniny, je to něco. Dostal jsem se k tomu jako slepej k houslím a i když jsem proti zbytečnému násilí, musel jsem se přizpůsobit a začít se chovat podle toho, jak se ode mne očekávalo. A tak se i stalo. Inu, od té doby, kdy jsem se k tomu dostal uběhlo už pár let a těch pár let stačilo k tomu, aby naběhl plán, který mí rodiče zosnovali. Totiž, asi před čtyřiceti lety se yakuza rozdělila na dvě větve, východní, mojí, a západní. Obě strany si začali škodit, kazili si akce a kolikrát šli i do otevřené války. No a aby se obě poloviny zase spojily, moje rodiče se dohodli s vůdčí rodinou západní Yakuzi, že si vezmu jejich dceru a spojíme tak obě yakuzy sňatkem. Nebyl jsem moc nadšenej z toho, když jsem to zjistil. Nikdy mi o tom nic neřekli, až teď, o dva měsíce zpět, mi Yochi, něco jako můj rádce, nebo spíše zástupce, předal dopis, který napsal můj otec. Vše tam vysvětlil. Měl jsem si vzít nějakou holku z druhé rodiny a spojit je tak dohromady. A co bylo nejhorší? Tu holku jsem nikdy neviděl, s jejich rodinou jsem mluvil jen zprostředkovaně a párkrát jsme si navzájem překazili kšefty. Ovšem je pravda, že od chvíle, co jsem u moci se nestrhla žádná velká přestřelka. Nadešel den svatby. Tedy, tři dny před ní a já měl poprvé vidět svou nevěstu. Měli jsme se sejít, spolu s doprovodem, ona asi s rodiči, v jedné vyhlášené restauraci a domluvit se na detailech ohledně svatby. Byla to tradiční japonská restaurace, kde se sedělo na zemi, pěkně u nízkých stolků a obsluha chodila v kimonech. Měl jsem tuhle restauraci rád. Taky proto byla pod mojí ochranou, ale to nikdo nevěděl. Seděl jsem v soukromé sekci, když jsem za papírovou zástěnou uviděl nějaký pohyb. Po chvilce se ozval hlas obsluhy a dveře se odsunuli. Postavil jsem se, abych se mohl náležitě uvítat s Watanabe-sanem, hlavou západní Yakuzy a jeho rodinou. Vešel dovnitř, představil svou ženu, pak i dceru. A mě padla huba skoro až na zem. "T-ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Co tam pořád tak hledáš?" Zeptal se už trochu nešťastně Kai, moje dvojvaječné dvojče. Seděl na posteli a tvářil se poněkud vyděšeně, když vedle něj byla už polovina mého hodně velkého šatníku. ,,Potřebuji šaty. Matka chce, ať si vezmu šaty.. A já hledám něco ujetého a barevného." Řekla jsem. Stála jsem k němu zády jen v černém krajkovaném prádle. Ne, že by mě to nějak vzrušovala, vyrůstám se třemi bratry a z toho je jeden moje dvojče. Je mi to jedno. Teď jsem navíc měla na starost jiné věci. Ve dveřích se objevil Erik, můj starší bratr, ale ne nejstarší. S pobaveným úšklebkem se opřel o rám dveří mého pokoje a sjel mě pohledem. ,,Těšíš se na svatbu sestřičko? Svatební noc bude tvoje poprvé, co? Zacvičím tě, chceš?" Nečekala jsem ani sekundu, už tak jsem měla nervy v kýblu, protože mi před pár dny skončil můj týden a já měla silnou hormonální nevyrovnanost. ,,Ty jeden imbecilní parchante, počkej, až tě dostanu do rukou!" Křikla jsem a jen v tom spodním prádle se za ním rozběhla. Mezitím se posadil na postel vedle Kaie Daniel, nejstarší z nás a ten, co povede podnik až táta půjde do důchodu. Zapálil si cigaretu a potáhl. Najednou se ozval z přízemí křik matky. ,,Kim, okamžitě padej k sobě do pokoje se obléct a Eriku ty jí nech na pokoji!" Křikla matka. Šla jsem zpátky do pokoje, matka mě držela za předloktí a šla se mnou. Pustila mě až v pokoji. Sklopila jsem zrak do země a nervózně se ošila, když si mě matka začala sjíždět pohledem. ,,Ty si zase přibrala. Tohle nikdy nepochopím.." Odfrkla si. Pak na mě jen štěkla, ať se obleču a odešla. Kai s Danielem se na mě ustaraně podívali. Aby jste chápali, trochu vám vysvětlím svojí situaci. Maminka je bývalá modelka. A pravá dáma. A můj táta si vždycky přál kluky. Máma nikdy netrvala na tom, aby vypadali nějak extra dobře, co se těla týče, protože to jsou kluci. Kai je malá drobná vyžle, která je často nemocná, Erik je takový ten hubenější, co si občas zajde do posilovny a Daniel chodí do posilovny každý den. Navíc můžou jíst kolik chtějí a nepřiberou. A pak jsem se narodila já. S Kaiem jako nejmladší. Kromě toho, že na mě bylo tím pádem neméně času, tak matka si vždycky myslela, že budu mít postavu po ní. Hubenou a vysokou. Jenže já jsem poměrně malá na svůj věk a na modelku taky postavu nemám. Nejsem tlustá, to ne, jen jsem zdědila stavbu těla po mé evropské babičce, mamince mé matky. A ta měla vždycky minimálně osmdesát kilo a maximálně metr šedesát. Já byla oproti ní jako vyžle. Ale měla jsem prsa větší, než většina Japonek, měla jsem mnohem bělejší pleť, navíc úplně zrzavé vlasy, na nose pihy a netrpěla jsem nikdy syndromem plochého břicha, kde jdou vidět žebra. Moje matka tím trpěla. Tím a potom přezdívkou žehlící prkno. Teď tedy měla implantáty. Každopádně oproti ní jsem byla tlustá. Oproti Japonkám jsem byla tlustá. Ve srovnání s Evropankou jsem byla normální, trochu prsatější s větším zadkem. Takže kromě toho, že poslední rok trpím bulémií, se kterou se mi snaží, ne zrovna úspěšně pomoct bratři, tak moje sebevědomí je někde na nule. Jinak ohledně jídla.. Buď několik dní skoro nejím nebo se pak přejím a jdu zvracet. Ne, že by to s tou váhou něco dělalo a to nejsem líná, jen mě hold nebaví cvičení a na sporty jsem levá. Ve výsledku to bylo jedno. Oblékla jsem si šaty ( odkaz ty černé) a vydala se ven k autu, kde už čekali rodiče. Matka měla samozřejmě zase tunu keců, ale už to nechala plavat a jeli jsme do restaurace. Nechtělo se mi tam. Bála jsem se. Nevěděla jsem, co čekat. Normálně jsem neměla strach z ničeho a díky mým útěkům z domu jsem zažila i pistoli u hlavy, ale svatbu.. To vážně ne. Teď se dostáváme k části: Můj otec. Ta bude kratší. Vzhledem k faktu, že chtěl vždycky kluky, mě nikdy moc nebral a teď vypadal vyloženě šťastně. Jako když udělá dobrý obchod. Znala jsem ten jeho výraz. V podstatě mě prodal. Ne, že by mi to srazilo sebevědomí ještě víc, ono to už ani nešlo. Dorazily jsme do restaurace a servírka v kimonu nás zavedla do VIP zóny. Klekla si na zem, otevřela dveře, my jsme vešli.. A já najednou nevěděla jestli se smát nebo brečet. Znala jsem toho muže. Možná až moc dobře. Pojila se s tím zajímavá a teď i vtipná historka, kterou si očividně pamatoval i on, podle jeho reakce. Zacukali mi koutky. Najednou jsem se cítila mnohem uvolněnější. Každopádně jsem se rozhodla, že ho přeseru a zachovám se mnohem.. Ehm.. Profesionálněji, než on. Došla jsem ke stolku a proste si k němu s lehkým úsměvem klekla, přímo naproti němu. Nic jsem k tomu neřekla, nedodala. Místo toho začal mluvit můj otec s matkou. A já se jen tajemně a potutelně culila. Chtělo se mi totiž hrozně smát. |
| |
 | soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Když jsem nastupoval na školu, ani jsem si nepomyslel, že bych mohl dostat svojí vlastní třídu. A přeci se stalo a já s tím nemohu nic udělat. Prvně jsem tu chtěl jen obhlížet studentky, ale teď to vypadá, že skutečně budu muset i něco dělat. Začátek roku, první hodina... Doufám že to nebude sausagefest Sebevědomým krokem vcházím do třídy. To první co dělám je, že přicházím k tabuli, beru do ruky křídu a několika tahy nakreslím své jméno RAWASAKI NAWA Jen co to udělám, křída padá na zem a já se konečně otáčím na třídu, ve které si prohlížím všechny studenty. Zdravím, jsem váš třídní učitel, Rawasaki Nawa. Budu Vás vyučovat na Matematiku a Tělocvik. Pronáším plynulým, silným, ale zároveň jemným hlasem, který postupně rezonuje místností. Ze všeho nejdříve si zkontrolujeme docházku, kdybyste mi zároveň o sobě něco zajímavého řekli, nevadilo by mi to. Říkám s úsměvem směřovaný spíš k dívčí části osazenstva, přičemž beru do ruky papír, na kterém jsou vypsána všechny jména studentů z mé třídy po abecedním pořádku. Nemůžu říct, že by mě někdo speciálně zaujal... Uvidíme na tělocviku. Postupně čtu všechna jména, kdy se dotyčný ozve. Ti více odvážní se i nezdráhají o sobě něco prozradit. Pokud na to mohu navázat nějakou otázkou dělám tak, abych rozvil náš vztah, i když je mi vcelku jedno o koho jde, hlavní je navázat buďto kladný kontakt, nebo silný dojem. Watanabe Kimiko říkám a rozhlížím se po třídě kdo se vstane a ozve se. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Nový třídní.. Nový třídní.. Pořád jsem si to opakovala v mysli. Spíše proto, abych neusnula, než abych se tím nějak více zabývala. Ostatně, byl první školní den a já celé prázdniny chodila spát kolen třetí ráno a vstávala v deset. Měla jsem trochu přehozený denní režim a teď mě to zabíjelo. Ne doslovně, ale měla jsem pocit, že umřu. A pak to přišlo. Zazvonění, chvilka ticha, otevřely se dveře, někdo něco psal na tabuli.. Já ležela na lavici a měla zavřené oči. Neměla jsem sílu zvednout hlavou a podívat se tam. Má celkem příjemný hlas.. Pomyslela jsem si a tiše si představovala, jak asi vypadá. Mezitím, co vyvolával jména a spolužáci mu o sobě něco říkali, jsem začala pomalu dřímat. Dokud jsem neuslyšela svoje jméno. Jo, měla bych se postavit a něco o sobě říct, místo toho jsem ovšem jen s námahou zvedla ruku a zahuhala ,,Tady.." A ruku zase položila. A bylo ticho. Tak jo, očividně nemám na výběr.. Pomyslela jsem si a postavila se. Teď něco o tom, jak vypadám. Jsem poměrně malá, o trochu menší, než dívky mého věku a vlastně nejmenší ve třídě. Vlasy mám zrzavé, vlnité, asi po lopatky, jen ofinu mám rovnou. Oči černé, pleť bílou, možná až moc bílou. Kromě toho, že jsem malá, nepůsobím ani moc drobným dojmem, protože mám skoro největší prsa ve třídě. Pěkné trojky. Což je na Japonku hodně. Oh, já vám to neřekla. Tatínek byl Evropan. Proto jsem tady jak pěst na oko. Na sobě mám zrovna školní uniformu v podobě červené sukně, bílé košile, černých nadkolenek a černé volnější mikiny se zaječíma ušima na kapuci. Schválně jsem se uculila tak sladce a nevinně, že celé třídě spadla huba na zem a začala mluvit. ,,Jsem Watanabe Kimiko a je mi 18 let. Mám ráda týmové sporty, světle růžovou barvu, jsem velmi mírumilovný člověk a matematika je můj nejmilovanější předmět.." Řekla jsem a najednou se zatvářila dost otráveně. ,,A já pevně doufám, že jste v tom slyšel ten sarkazmus." Dodala jsem už mnohem méně nadšeně a povzdechla si. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Watanabe Kimiko... Roztomilá dívenka... Malá loli s obřími dudami, to vše dokresleno smíšeným původem... CO víc si přát? Za chvíli jsem věděl co, špatná matematika. Mé srdce zaplesalo. Jako u všech si ani u ní neodpustím svou poznámku. V tom případě budeš určitě ráda, když si dneska napíšeme test z matematiky, kdy každý kdo má pod patnáct bodů bude muset chodit na speciální hodiny matematiky. Oplácím také sarkasticky s úsměvem na rtech. Zjevně si z toho nic nedělám, ale dodávám Doufám, že nebyl slyšet žádný sarkasmus, ten test si skutečně napíšeme. Odpověďmi na má slova bylo sborové úzkostlivé zahlaholení žáků... Ačkoliv si postupně uvědomují, že méně než patnáct bodů může skutečně dostat jen idiot kdo ty hodiny navíc skutečně potřebuje, tak zároveň se jim nechce psát žádný zkurvený test. Tak klid, klid... Nebojte, nebude to tak složité jak si myslíte... A teď dokončeme docházku. Wo... Po dokončení představování vám skutečně rozdávám test se sto úlohami. Úlohy jsou to vskutku lehké... Až tak lehké, že mnozí jsou hotovi jen za několik málo minut. Žádné přílišné složitosti či chytáky tento test nevykazuje, ale je možné, že pouze chci abyste si právě to mysleli. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Skáču radostí z okna.." Zamručela jsem na jeho připomínku o testu a raději si sedla zpátky do lavice. Dál jsem už raději nic neříkala, měla jsem svůj den drzé nálady a neměla jsme zapotřebí nasrat nového třídního hned první den. I když byl pěkný.. Jo, všimla jsem si toho až teď, byl pěkný, byl sakra pěkný, ale nejsem moje sestra, která balí pěkné učitele na potkání. Nemám tu potřebu a i kdyby stejně vím, že je mi to k ničemu. maximálně si ho můžu vyfotit a masturbovat nad jeho fotkou.. Což když si tak představím není vůbec špatný nápad, ale raději to dělat nebudu. Nechci být jako sestra. Když dokončil docházku a celou tu zpověď, opravdu rozdal test. 100 úloh. A celkem lehkých, i na mě. Kdybych to napsala celé, věřila jsem, že bych z toho měla minimálně 50 bodů, nejsem úplný idiot, ale ráda trollím lidi. A tohle bylo jak vymyšlené na trollení. Vybrala jsem si 15 nejlehčích příkladů a ty vypočítala. Zbytek jsem nechala tak a rozhodla se, že zbytek hodiny prospím. Ať se pan učitel třeba postaví na uši. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Samotný test není nikterak důležitý. Důležité je provedení. To proto, abych si je mohl zaškatulkovat. Kdo je chytrý, kdo je vychytralý, a kdo je schopen jak přemýšlet o úloze... Patnáct minut před koncem se proto rozhoduji něco vyhlásit. Patnáct minut do konce... Proto myslím, že je na čase, abych Vám prozradil jednu důležitou věc o tomto testu. Pouze několik z těchto odpovědí je bodováno. Všechny ostatní jsou pouze zástěrkou. Oznamuji s klidem, kdy žáci zase hlasitě projevují nesouhlas. Všechny je ale přehluším svým hlasem To jaké otázky jsou hodnoceny najdete zde na tabuli. Ukazuji na tabuli, kde není nic jiného kromě znaků mého jména... Ale chápu, že to může být nespravedlivé, proto změňme pravidlo. Jediný, kdo půjde na speciální hodiny je ten, kdo dostane 0 bodů... Pokud přímo neuhodnete mou hádanku, i tak je dost dobře možné, že jste již pro sebe nahrabali několik bodů, proto ti, kteří si s příklady lámaly hlavy nemusí naříkat. Né že by se třídě mé chování líbilo se říci nedá... Projevuje se u některých nervozita z toho, že co když zrovna má ty příklady o které se jedná špatně, ale když mohli získat až patnáct bodů, přeci jen nejsou tak hloupí aby se netrefili! Ty samotná po chvíli zjišťuješ o které otázky jde (Přeci jen Japonština)... Jedna z částí mého jména se totiž dá napsat jako znak pro "deset", Není pochyb že desátá otázka, či pravděpodobně každá desátá otázka je právě ta za které jsou bodové hodnocení. Když se na ně ale podíváš, tak zjišťuješ, že právě každá desátá otázka je jedna z těch nejtěžších a vlastně se skládá z využití všech znalostí a prvků z předchozích otázek... |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Prudce jsem zvedla hlavu z lavice, když z něj najednou vypadlo, že celý ten test je jeden velký chyták. Dělá si ze mě prdel?! Pomyslela jsem si. Najednou se mi vůbec spát nechtělo. V krvi jsem měla až moc adrenalinu během pár sekund. Vždyť tam je jenom jeho jméno.. Pomyslela jsem si, když ukázal na tabuli. Očima jsem projela znaky. A po chvilce mi to najednou došlo. Zadívala jsem se na papír a zakroužkovala si každou desátou otázku. Dělá si srandu? To nevypočítám ani kdybych na to měla dvě hodiny.. Pomyslela jsem si. Místo toho, abych začala počítat jsem napsala na volnou část papíru: Tento znak (Znak) ve vaše jméně je deset, takže předpokládám, že každou desátou otázku budete bodovat. I když jsem se je pokusila vypočítat vím, že je budu mít špatně a pravděpodobně dostanu tu vaši krásnou 0. Ale pevně doufám, že nejste tak naivní a opravdu nevěříte tomu, že budu chodit na doučování. Přeji hezký zbytek dne. PS: Fakt vás nesnáším. Napsala jsem a pustila se do výpočtu těch příkladů. Snažila jsem se, i když mi bylo jasné, že moje šance jsou velmi mizivé. I když jsem to stihla. To, že tam máte výsledke neznamená, že je výsledek dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Konec testu! Ohlašuji Výsledky mi donášejte jednotlivě, okamžitě budete ohodnoceni, testové archy si můžete poté ponechat ke spálení. Postupně po lavicích si k sobě volám žáky. Jména všech jsem si již zapamatoval (jako zázrakem, ale spíše je zde podezření určitého podvodu či taháku) a vážně je okamžitě opravuji. Během vteřiny je napsán počet bodů od 10 do 100 s vyvoláním jména dalšího žáka. Watanabe si nechávám schválně na konec. Watanabe Kimiko Tato slova se hnaly místností, jako kdyby to byly slova kata, který tě právě zve na špalík a připravuje si svůj nástroj, se kterým tě potrestá za tvé činy. Po předání papíru chvíli studuji otázky. A píši na papír velkou nulu. Textu jsem si zjevně ani nevšiml. Watanabe Kimiko, jako jediná máš tento test správně, protožes jako jediná zjistila jaké otázky se bodovali, ale zároveň jsi jako jediná dostala 0 bodů z testu, proto je ti nabídnuto a doporučeno hodin matematiky navíc... Říkám, předávám papír, posílám tě si sednout a na tabuli píši výsledky. 5,5 6,5 7,5 8,5 9,5 10,5 11,5 12,5 13,5 14,5 Ty otázky co se hodnotily, tak byly násobky deseti. Výsledky byly speciálně vytvořeny aby svým aritmetickým součtem dávali dohromady číslo 10 a zároveň když je všechny sečtete, tak vám vyjde číslo 100 Dávám chvíli studentům k ověření tohoto faktu. Po uvědomění si tohoto faktu je snad i začalo zajímat, jak se mi tento číselný trik povedl. Toto mi bylo dovoleno vytvořit pomocí posloupností, které budeme brát příští hodinu... A teď mě omluvte ukončuji svou řeč, když vstávám a sbírám si pár svých věcí Musím jít vyřešit pár věcí do kabinetu. Přesně ve chvíli kdy zavírám dveře, tak zazvonilo na přestávku. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro U tělocviku vás možná trochu překvapí fakt, že samotný jsem nepřevlečen. Jediné co se změnilo, tak to že jsem si kabát nechal ve škole, a mám jen triko, které odhaluje mou lehce vytrénovanou postavu. Sám jsem se nemohl dočkat chvíle, kdy konečně všechny mé žačky uvidím bez těch otřesných uniforem.. A co teprve až bude bazén? Třído, dnes to vezmeme v poklidu. Dejte si nejméně kolečko na rozběhnutí, pak rozcvičku a potom zahrajeme baseball. Přikazuji žákům, ale sám se nepřidávám, pouze je pozoruji z dálky. Poté je náhodně rozděluji do týmů. Nějak to ale dopadlo tak, že v jednom týmu je převaha kluků a v druhém převaha holek. Poté volím ty co jdou na pálku a ty co jdou na hřiště chytat míčky tým s převahou holek jdou jako první na pálku. (PS ty jsi v týmu s kluky) |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Jasně, já mu řeknu, že nesnáším matiku, dá nám test z matiky, já řeknu, že nesnáším týmové sporty a on sem narve baseball. Sakra, má pěknou postavu. Pane učiteli, svlečte si to tričko. Když už jste si na mě zasedl, chci se mít alespoň na co dívat.. Běh mi nedělal žádný problém. Vlastně bych raději běhala celý den, než něco hrála. nenávidím míčové hry. Basket a fotbal, ty celkem ujdou, ale za zbytek bych vraždila. Jediné moje štěstí je, že jsem v týmu s klučičí převahou. Tam se to týmové hraní nebere tak moc, jako u holek, které potom na sebe ječí jak zmagořelé, když někdo něco pokazí. Vážně ho nenávidím.. Nesnáším ho.. Pomyslela jsem si a sledovala, jak učitel stojí opodál. Kdybych byla alespoň na pálce, neštvalo by mě to tolik. Schválně jsem si navíc vybrala místo, kam se míček moc nedopaluje, abych pro něj nemusela běhat. Více méně jsem na to srala jak na placatý kámen. Tedy, ne tak okatě, když ten míček byl u mě běžela jsem pro něj a hodila ho tam, kam by se měl hodit. Nejsem líná, jen mě to nebaví. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Jak bylo již od začátku jasné, dívky prohrávaly. Prostě nedokázali s pálkou natolik mlátit do míčku a pobíhat po hřišti se jim také moc nechtělo. Rawasaki-sensei! ozývá se jedná z žaček toho týmu ke konci hry, když jdou naposledy na pálku Nechcete si s námi také zahrát? nabídla mi trochu žertovně, pravděpodobně trochu i s jiným úmysly, ale nemám důvod nesouhlasit. Dobrá. Odpovídám a okamžitě jdu na pálku, kde dávám homerun a vyhrávám hned body. Radují se jak již vyhráli když mají mě na své straně, ale samotné jsou neschopné a tak netrvá dlouho a mění se strany, tentokrát jdete na pálku, ačkoliv je jasné, že už jste vyhráli o několik bodů. Já sám stojím speciálně ve středu hřiště za nadhazovačem, abych měl všude nejblíže. První dva kluci z týmu míčky odpálily, ale okamžitě byly vyoutováni, když jsem jejich míčky chytil předtím než dopadly na zem. Jako třetí jdeš ty. (S touhou po vybití vzteku schválně odpaluješ směrem přímo do mé hlavy. Míček ale i přesto v této rychlosti chytám. Out Říkám, když si sundávám rukavici i s míčkem a dávám je na zem. Tým s převahou kluků vyhrál o šest bodů, gratuluji. Ti co prohráli poklidí hřiště a vrátí náčiní do školy. Konec hodiny! Zakončuji hodinu a dříve než mi kdokoliv stačí cokoliv říct, už jsem v dáli. Nevypadá to, že bych si dělal něco z faktu že jsi se mě pokusila zranit, spíše jsem to bral jako přirozený řád věcí, že prostě neumíš odpalovat, tak míček mohl letět úplně kamkoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Já tu nánu pitomou zabiju.. Pomyslela jsem si, dlaní se plesknula do čela a pak si s ní přejela přes obličej. Stačí, že tu je, nemusí s námi i hrát, do háje zelenýho! Vztekala jsem se. Na oko jsem se tvářila úplně klidně a znuděně, ale měla jsem chuť dát do něčeho pěstí. Sice se to začalo pomalu obracet, ale ne dost brzo na to, aby vyhráli. A my šli na pálku. Konečně! Pomyslela jsem si nadšeně. Původně jsem neměla v plánu chtít učitele zabít míčkem do hlavy, ale když jsem viděla, jak se uprostřed hřiště předvádí. A vzhledem k faktu, že jsem šla na pálku jako poslední, se to ve mě pěkně nahromadilo. Mohla jsem odpálit krásně a získat pro nás bod, ale vyhrané jsme už měli tak jak tak. To mu to raději střelím do toho čela. On-to-chytil.. Pomyslela jsem si. A nejenom, že to chytil. On se tvářil, jako bych mu to do čela nechtěla naprat schválně! Jako by to byl omyl. Těšila jsem se, že se s ním pohádám a on nic.. On si prostě odešel. ,,Já vám ten míček chtěla trefit do hlavy!! Hej..!! Slyšíte?!" Volala jsem. Slyšel mě, ale ani se nehnul a šel dál. ,,Chci potrestat.." Zakňučela jsem si více méně pro sebe a pak se šla převléct. Když jsem vycházela z šatny, všimla jsem si učitele, jak stojí na chodbě, opřený o zeď a něco si zapisuje do třídní knihy. Když jsem šla kolem ně, na chvilku jsem se zastavila a zadívala se na něj takovým.. Otráveně ublíženým pohledem. ,,Něco vám povím.. Je s vámi strašná nuda." Řekla jsem a pak se prostě vydala domů. Naštvaně jsem došla domů. Byla jsem tak vynervovaná, že jsem se před školou nenechala ani vyprovokovat k nějaké té bitce. Šla jsem do sprchy a pak se převlékla do věcí na doma. Černé tílko a krátké černé kraťásky. Sedla jsem si na gauč s knížkou v ruce. A aby toho nebylo hodně, okamžitě se ke mě nasáčkovala sestra a celá zářila štěstím. ,,Viděla si toho nového učitele? Nawaku-sensei?" Ptala se a mrkala na mě těma modrýma kukadlama. ,,Jo.." Zamručela jsem jen otráveně a ani se na ní nepodívala. ,,Bože, ten je tak kouzelnej. Máme ho na matiku. No není úžasný?" Neměla jsem to srdce jí říct, co je to za debila a ani jsem nebyla ten typ, co by jí brečel na rameno. ,,Je to můj třídní.." Odvětila jsem jenom. ,,Ááááá?! Co?! Ty se, ale máš!" zatvářila se okamžitě hrozně smutně. Bože, spala jsi s polovinou učitelů, netvař se tak infantilně.. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Nejhorší to bylo večer. Kromě toho, že jsem nemohla spát, tak mi neustále ležel v hlavě Nawaka-sensei. Nemyslím tím jenom jeho chování, ale hlavně to, jakou měl postavu, když byl v tělocviku jen v tričku. Sakra..! Nechci na něj myslet..! Připadala jsem si jako sestra. Dlouho jsem se převalovala nespokojeně na posteli, než jsem ze sebe skopala peřinu. Spala jsem jen dlouhém tričku a kalhotkách. Mamka byla na noční, sestra vedle už asi spala.. A venku i v pokoji byla tma. Sundala jsem si kalhotky a dvěma prsty si přejela v klíně. Bože, tohle je trapné.. Myslet na třídního a být z toho nadržená.. Pomyslela jsem si a bez nějakých dalších ''předeher'' jsme si klekla na postel, dala nohy od sebe a vnikla do sebe dvěma prsty. Fakt, že jsem byla panna ještě neznamenal, že nemůžu masturbovat, ne? Zavřela jsem oči a začala dvěma prsty v sobě poměrně rychle a divoce pohybovat. Tiše jsem vydechovala, sem tam dokonce velmi tiše zasténala. Představovala jsem si MÉHO TŘÍDNÍHO, jak mě zamkl u sebe v kabinetu, ohnul přes stůl a více méně znásilnil. Po pár minutách jsem si lehla na břicho a vyndala ze sebe prsty, které jsem si prvně olízala. Zvedla jsem zadeček a jen ukazováčkem si začala dráždit nejcitlivější místo v klíně. Nevím, jak dlouho to trvalo, asi celkem dlouho, protože než jsem dosáhla orgasmu, byla jsem už celkem udýchaná a zpocená. Když bylo po všem, lehla jsem si udýchaně na postel a raději se přikryla peřinou. Bože, tohle je úchylné.. Pomyslela jsem si. Na druhou stranu mě to unavilo natolik, že jsem během chvilky usnula. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Ta Watanabe, to je jiný kafe... Silný popud je již na světě... Teď jen stačí celou tu její emoční energii naráz přeměnit Zrovna projíždím třídní knihy a záznamy žáků. Přesněji řečeno záznamy Watanabe Kimiko. Chci o ní vědět víc. Potřebuji o ní vědět víc! Kde bydlí, s kým bydlí, sourozence, rodiče, vše chci vědět. Zrovna kolem mě i prochází a říká mi, jak moc nudný jsem. Když už se ke mě obrací zády, tak na ní zvolávám prosté Nezapomeň na své extra hodiny matematiky, zítra ve čtyři! jako připomění... Doufám že nezapomene... Říkám si ještě a poté odcházím do kabinetu projíždět další spisy o ní, její matce a sestře Ah... tu jsem potkal... Ze čtvrťáku... Chovala se vcelku zvláštně... Uvidíme co se vyklube jak z ní, tak i z její sestry, ta by se dala taky zneužít... Musím je dostat do problému, abych si mohl očíhnout ještě jejich mamču. Přemýšlím ještě chvíli nad tím, jak to zítra udělat tak, abych měl co největší úspěch na matematice s Kimiko a poté odcházím domů. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Tentokrát jsem nechala králíčkovskou mikinu doma a vzala si černou s kočičíma ušima. Tu kapuci totiž můžu mít na hlavě a vypadám cool. Nepadají mi totiž do obličeje zaječí uši. Ve škole jsem nedávala moc pozor, celý den jsem měla dilema, jestli jít na to doučování nebo ne. Po tom včerejšku mi bylo hrozně trapně. Myslím tím moje dobrodružství v posteli, ne ten zbytek. O velké přestávce jsem, ale zažila zajímavou věc. Tedy, zajímavou.. Fakt, že mojí sestru moc nemusím, neznamená, že jí nějaký debil ze 3-B bude říkat, že je kurva. Ať už je to pravda nebo ne. Víte, moje sestra je chytrá, vysoká, krásná, s dlouhými rovnými hnědými vlasy a modrýma očima. Ta je pro změnu celá po mamince. Japonka. Až na ty modré oči. Nejsou nějak extra výrazné, ale jsou zvláštní. Každopádně nikdo nebude urážet mojí sestru. Takže jsem se opět dostala do rvačky. Já z toho vyvázla jen z pár modřinami na těle a pohmožděným zápěstím.. Obávám se, že ten kluk byl na tom o dost hůř, vzhledem k faktu, že šel do nemocnice.. Spíše ho vlekli do té nemocnice. Já skončila jen na ošetřovně a vyhla se tím zeměpisu. Stejně nemůžu dneska psát.. Tak alespoň přijdu se omluvit.. Pomyslela jsem si směrem k doučování s mým třídním. Chvilku před třetí jsem seriózně vešla do třídy s tím, že tu na učitele chvilku počkám, jenže on už tu byl. A co víc, spal. Na židli, nohy na stole a ve tváři takový.. Roztomilý výraz. Člověk by i uvěřil, že je roztomilý. A je s ním bude trochu srandy.. A ne že se tady dívá na suchara, který si na vás nenápadně zasedne. Ok, jak chceš hochu.. Sladce jsem se uculila a vzala z parapetu vedle květin konev. V poklidu jsem došla k umyvadlu a konev napustila studenou vodou. Pak jsem došla zpátky k učiteli, než jsem se najednou zarazila. ,,Oh, moment.." zavřela jsem dveře od třídy a sundala si kalhotky, co jsme měla na sobě a opatrně mu je nasadila na hlavu. Pak vytáhla mobil a vyfotila ho. Facebook bude jásat.. Pomyslela jsem si s úšklebkem, pak vzala tu konev a začala mu jí lít na hlavu. Nebylo tam moc vody, jen trochu. Když tam žádná nebyla, konev jsem zahodila. ,,Třeba to u vás funguje jak u kytek. když vás budu zalévat, poroste u vás smysl pro humor." Řekla jsem absolutně nevzrušeně a sledovala ho asi metr od něj, jak má moje červené kalhotky s bílou krajkou na hlavě. ,,Jo, chtěla jsem vám říct, že mám v háji zápěstí a vzhledem k faktu, že levou psát neumím.. Ale klidně tu zůstanu, pokud máte nějaké alternativní řešení." Řekla jsem a jen lehce pokrčila rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Venetius Demontanus pro Chvilku mi trvalo, než jsem se dal zase dohromady a trochu se uklidnil. Její štěbetající rodiče jsem skoro nebral na vědomí. Pozorně jsem si ji prohlédl a když se usadila, počkal jsem ještě, než si sedli její rodiče a sám se také usadil. Pořád jsem si ji prohlížel. Nějak jsem nevěděl co říci. Je sice pravda, že na večeři jsem je pozval já, abych se s ní seznámil před svatbou, ale upřímně, nečekal jsem, že ji budu znát. Kdo by to také čekal. Pak přišla otázka, na kterou jsem čekal. Podíval jsem se na ni, pak zase na ně. Bylo mi jasné, že o té události před rokem nic neví. Kdyby ano, neseděli bychom tu. Rozhodl jsem se o tom mlčet. Musel jsem vymyslet něco věrohodného. "Asi před rokem jsme se setkali v jedné kavárně, kde mne celkem neurvale předběhla," nenápadně mi cuknou koutky. Nic moc výmluva, ale pořád lepší, než jim říci, že jsem jí mířil na hlavu, vyhrožoval smrtí a donutil ji pro mne pár měsíců makat. Ovšem její práci jsem jí i zaplatil. Sice ne tolik, kolik dostává má sekretářka, ale i tak. Přišla další otázka. "Mám celkem dobrou paměť, zvláště na lidi, kteří mi svým chováním způsobí nějakou škodu," lehce přivřu oči, při pohledu na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Rodiče do něj chvilku něco hustily, než se nakonec matka zeptala odkud se známe. A Shichiro odpověděl. Podívala jsem se na oba své rodiče a měla chuť se zatvářit poněkud zoufale. Oni mu to vážně věří.. A nebo nevěří, ale nehodlají se v tom nějak dále rýpat. Je to jen obchod.. Ne? Řekla jsem si v hlavě otcova slova. Ne, není to příjemné být jen kus masa co je tady jak na tržnici na prodej, ale nemůžu říct ani půl slova. Tedy, mohla bych, ale nechtěla bych po sléze vidět reakci otce, až budeme někde v soukromí. Takže jsem mlčela. Dívala jsem se na něj s takovým sladkým úsměvem, ale moje oči mluvily úplně za vše. Ah, jen počkej ty jeden lháři.. Pomyslela jsem si. Ale nemluvila jsem. Vlastně jsem ani nesměla mluvit. Yakuza se drží starých tradic. Nevěsty nemluví. A už vůbec ne, když je to domluvený sňatek. Nemají právo říkat svůj názor. A už vůbec ne před vlastními rodiči. Mohla jsem něco říct, ale už tak jsem byla pro mé rodiče dost.. Jak to jen říct.. K ničemu a nepotřebná. Nepotřebovala jsem, aby se na mě dívali skrz prsty ještě víc. Chvilku se všichni bavily o obchodech, o tom, jak to jde s rodinou a takové ty kecy. A pak se konečně začalo mluvit o té svatbě. Za jak dlouho, kolik hostů, kde to bude.. Najednou se matka omluvně usmála. ,,Jste velmi pohledný a šarmantní muž, mrzí mě, že nemám více dcer a musíte si vzít zrovna Kimiko." Nic jsem neřekla, ani se nijak netvářila. Jen mi zmizel úsměv z tváře, ale jinak jsem nevypadala, že by se mě to nějak dotklo, i když o mě matka mluvila s opravdovým pohrdáním v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Venetius Demontanus pro Naštěstí se zdálo, že má výmluva stačila a já si tak trochu oddechl. Ano, viděl jsem, jak se tvářila, ale radši jsem to nevnímal. Pak se naštěstí přenesl hovor na něco jiného, přišla obsluha, ktrá si vzala svou objednávku a my v klidu pokračovali v hovoru, než jsme se dostali k tomu, čeho jsem se, buďme upřímní, trochu obával. V tomhle tématu jsem se plácal jako ryba na suchu, takže jsem jen přikyvoval, souhlasně mručel a občas pronesl nějaký velmi nepodstatný názor, na který se brzo zapomnělo. V poslední řadě jsem oznámil, aby se nestarali o placení. Sice je pravda, že jsem z toho nebyl moc nadšený, ale byl jsem rozhodnut to udělat tak, aby byli spokojeni. Co na tom, že mě to bude proti srsti? Pokud je to pro dobro organizace, jsem schopen udělat cokoliv. A můj otec si uvědomoval sílu naší poloviny, stejně tak i já. Jenže jako on i já vím, že Watanabe-san má na své straně další menší skupiny, které to vyrovnávají. Poté konečně přinesli jídlo, takže se na chvlku rozhostil klid, než promluvila Kimiky matka. Zaskočila mne. Vskutku ano. Naneštěstí jsem zrovna pil, ale udržel jsem se, abych nevyprskl. Podíval jsem se na dívku a v tu chvíli mi došlo, proč před rokem vypadala tak, jak vypadala. Otec jí moc pozornosti nevěnoval a matka s ní pravděpodobně nebyla zrovna spokojená. Ona je prostě neměla ráda a upřímně, nedivil jsem se jí. "Děkuji Vám, Watanabe-sama, je pro mne čest slyšet taková slova od tak věhlasné modelky, jako jste Vy," uctivě jsem jí odpověděl a opět jsem se podíval na Kimiko. Netvářila se zrovna přívětivě. "Omlouvám se Vám, ale Vaše dcera je překrásná. Nepřeháním, když řeknu, že hezčí ženu, krom Vás, samozřejmě, jsem doposud nepotkal," opět uctivý tón, brilantně hraný milý úsměv a nikdo by nepoznal, že lžu. Mám to natrénované. Je pravda, že se mi Kimiko líbí, ale to, že jsem hezčí ještě neviděl pravda není. Je ale pravda, že má své kouzlo a to se mi na ní líbilo. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Zase lžeš.." Řekla jsem mu jenom a pak se zadívala zpátky na jídlo a dál jedla. Matka s otcem se na mě podívali, jako by nevěřil tomu, že jsem promluvila. A ještě ani nevěřily tomu, co jsem řekla. Ale nahlas mi nic neřekli. Nebudu popírat, že mi trochu ublížilo, že lhal takhle přede mnou a o mě. Kdyby si matce řekl pravdu, byla by nadšenější.. Nelichoť mi, když nechceš.. Nahlas jsem to neřekla. Už jsem o tom nechtěla mluvit. Vlastně jsem chtěla jít pryč úplně. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Je teprve 14:30 a než budu doučovat tu Kimiko, tak to chvíli zabere... Zajímalo by mě samotného proč jsem si jí vybral... Co mě k ní asi tak táhne? No, každopádně už mám většinu z informacích připravených... Její rodinný stav, známky i povaha... Co víc, dnes se prý s někým poprala a vzešlo z toho i několik zranění. Vypadá to na to, že si vážně budu muset přizvat její mamču do školy. Z toho se pár věcí dá vytřískat. Než ale přijde, na chvíli si tu schrupnu. Asi za půl hodiny mě již z mé pozice něco budí... Je to voda, která mi teče po hlavě, na které mám něco zvláštního... Dívám se nahoru, co se to děje. Je to Watanabe, co mi lije na hlavu vodu a ještě se mnou vtipkuje... Zajímavější je ale fakt, že je bez kalhotek. Že by to co mám na hlavě byly ony? Taková mladá a odvážná a s tak krátkou sukní... Tu musím mít... Ještě z rozespání bych se na ní nejraději svalil a vzal si ji tam. Nic takového ale nedělám. Ignoruji všechny tyto fakty, jen odpovídám na její vtip To je skvělý nápad, zkoušej to častěji. klidným hlasem a vstávám ze židle, přičemž zvedám levou ruku a sundávám si z hlavy její kalhotky. Ten fakt mě jako kdyby vůbec nezaskočil, stejně tak to, že si mě tu fotografuje, jako kdyby mě nenapadlo jaké následky by to mohlo mít... Ne, to není ono. Jako kdyby snad nezáleželo na těch fotografiích, jako kdybych si snad ani nepřiznával jak špatné by to mohlo být, jako kdyby to ve skutečnosti vůbec nic neznamenalo. Již jsem slyšel co jsi vyváděla. Řekni své mamce že si jí přeji vidět, nerad bych aby ses kvůli tomu dostávala do problémů se školou. Říkám starostlivě, ale zároveň i přísně. Přecházím od židle ke dveřím, které otevírám a otáčím se v nich na Watanabe. Příští týden ve stejnou dobu je tvá další soukromá hodina matematiky. Nezapomeň přijít. Pronesl jsem ještě a odešel do kabinetu. Asi jsem se zamiloval... Dnes po škole ji prostě musím sledovat! |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Můžete mi laskavě říct, co mám udělat, aby jste se naštval?" Zeptala jsem se ho sice klidně, ale mezitím jsem ho propalovala vražedným pohledem. Zabiju tě. Můžeš být hezkej, jak chceš, ale zabiju tě.. Ne, že bych to myslela doslovně, ale vážně mě už vytáčel a já nevěděla, co dělat. Více méně jsem se navíc vytáčela sama. Uklidnila jsem se, až když začal mluvit o mámě. ,,He? To kvůli té rvačce?" Zeptala jsem se překvapeně. Minulá třídní to nijak neřešila, jen mi vždycky vynadala a dál to nechala více méně plavat. Ale on chtěl vidět mojí mámu. Proč sakra? Napadlo mě. Sledovala jsem, jak se postavil, sundal si kalhotky z hlavy a dal si je do kapsy. Zrovna v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, vlastně jsem to více méně ani nepostřehla, že si je schoval. Ohledně další hodiny matiky jsem nic neodpověděla, jen skepticky sledovala, jak odešel. Dělá si srandu? Každopádně jsem byla ráda, že tím pádem přijdu na basketbalový trénink o něco dříve. Ano, nesnáším kolektivní sporty, ale basket takhle neberu. Nevím proč, ale baví mě. A navíc si u něj krásně vybiji energii. A náš trenér je fešák, to se musí taky nechat. Ne, že bych tam chodila kvůli toho, ale vzhledem k faktu, že jsem patřila mezi nejlepší tři hráčky jsem si to občasné okukování mohla dovolit. Ne, že bych měla extra talent, ale moje energie a lehká agresivita ten talent nahrazovali dostatečně. Při oficiálních zápasech jsme měli černobílé dresy, ale na tréningy jsem chodila oblečená v bílém volnějším tílku, které ale mělo výstřih a černých kraťáscích. Vlasy jsem měla v culíku, ale během toho všeho běhání a skákání se mi stejně vždycky pár pramínků přilepilo na zpocený obličej. To samé tílko. I když bylo poměrně volné, stejně se mi lepilo na tělo, po nějakých deseti minutách hraní. Díky bohu za potítka na ruce. Jo a kdyby jste se ptali, jak jsem to vyřešila s kalhotkami.. Krámy jsou svině, proto mám vždycky nějaké náhradní ve skříňce. Samozřejmě pečlivě schované. Zrovna dneska se mi hodily. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Na otázku, co udělat, abych se naštval se jen výmluvně podívám, že nemám ponětí o co se tady snaží. Tak teď je to jasný! Více než rvačka je to brutální napadení, které se nedá přejít pouhým mávnutím rukou. Podotýkám na její argument Sledovačka po škole Rozhoduji se jí sledovat... Je zde spousta věcí, které mě o ní ještě zajímají. a přeci jen, teď stejně nemám nic lepšího na práci. Jak je zjevno, kalhotek má ve škole o něco víc... Asi je u ní normální rozhazovat kalhotky všude kam se podívá... Že by to byl špatný zvyk se přímo říct ale nedá. A co je dalšího zajímavého, tak fakt, že je členkou basketbalového týmu, což je dost pozoruhodné u někoho její výšky. A údajně je v tom jednou z nejlepších, ne-li ta nejlepší na škole... Basket, huh... To už bude delší doba, kdy jsem naposledy hrál... Bylo by dobré oprášit si to a požádat o výměnu... Navíc to vypadá, že s tím budou spojeny i další bonusy ve formě zpocených dívčích těl. Po dobu jejího tréninku úplně vynechávám její nenápadné sledování na pozemku školy. Místo toho se vracím do kabinetu, kde chystám písemnou žádost o přidělení školního basketbalového týmu pod má křídla. Neměl bych spěchat. Pokud v ní to napětí a vzrušení budu držet ještě déle, tak na ten zážitek určitě nezapomenu... Ale asi bych to neměl udělat jako učitel... Již teď existuji jako ten, co v ní vzbuzuje tyto pocity a zároveň je neuspokojuje, ale asi bych nezvládl dělat obojí naráz... Možná se za někoho převléci a někde ji znásilnit? Nad tímto budu muset ještě popřemýšlet. Když už má po Basketbalovém tréninku, tak jdu domů, přičemž cestou by bylo skvělé kdybych na samotnou Kimiko narazil a viděl co vyvádí a přiučil se kudy chodí domů. Zatím mám pouhé teorie z map, ale žádné důkazy o tom jakou cestou domů chodí, ani jsem ten dům naživo neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Brutální napadení?! Vždyť ten debil u toho ani nebyl?! Napadení?!! Ten kluk měl skoro dva metry!! A urážel mojí sestru!! Co je na tom do prdele za napadení! On si začal!! Byla jsem neskutečně vytočená. Opravdu neskutečně. Hrála jsem mnohem agresivněji, než normálně. Až to holky z týmu děsilo. Viděla jsem jim to na očích. Až trenér mě musel okřiknout, ať se laskavě začnu krotit, než někomu nebo sobě ublížím. Zabiju ho.. Přísahám bohu.. Začínala jsem to s tou vraždou myslet vážněji a vážněji. Až mi to přišlo otravné, jak mi ten idiot leží v žaludku. Bylo mi z toho fyzicky nevolno, kdykoliv jsem na něj pomyslela. Po tréningu jsem si dala v šatnách sprchu, oblékla se zpátky do školní uniformy, rozloučila se s holkama a vydala se domů. Nechodila jsem tou nejkratší cestou, spíše tou nejzajímavější. Nejdříve jsem se stavila do obchodu, kde jsem si koupila pití, protože jsem měla pocit, že jinak umřu žízní a pak jsem chodila přes park. Bylo tam pěkně. A já měla chvilku čas na svoje myšlenky. Ah, dneska mě bolí celé tělo.. Asi jsem to troch přehnala.. Pomyslela jsem si a přemýšlela, jak řeknu mámě, že mám průser. Nebylo by to poprvé a máma se na mě nikdy nezlobila, vždycky mi nejdříve trochu vynadala, že se chovám moc agresivně, ale pak se k tomu už nikdy nevracela. Moje máma byla zlatíčko.. A sestra taky.. Svým způsobem. Jen já jsem ta zlá mrcha, co? Sakra, nechtěla bych být můj přítel nebo dítě. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Sledování mé studentky se daří úspěšně... Navíc chodí přes park... Parky jsou super, parky mám rád... Tam se schovávají různá individua, což znamená že mezi ně mohu snadno zapadnout, když na to přijde. Druhý den ráno Jako jedna z prvních věcí je příprava na dnešní hodiny, hned poté je na řadě zaslání žádosti řediteli. Po první příležitosti co potkávám Watanabe, tak k ní bez problémů přicházím, abych se jí zeptal Kdy přijde tvá matka? což po odpovědí následuje pouhé Budu u sebe v kabinetu. Kam také jdu a připravuji si svůj proslov pro paní Watanabe Četl jsem že je rozvedená... Asi to budu muset zahrát na to, jak moc se starám o své studenty a že nechci aby se dostávali do takových nebezpečných situacích... To na matky funguje skoro vždy. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Až kolem třetí.." Odpověděla jsem třídnímu a s vražedným pohledem přemýšlela, jak a kdy mu utrhnout hlavu aby o tom nikdo nevěděl a ani na to nepřišel. Nakonec jsem přišla na to, že se mi to takhle nepovede, protože ani nemám sílu na to, abych mu tu hlavu utrhla, i když strašně moc chci. Máti přesně ve tři přišla do škole. Čekala jsem na ní před vchodem. Byla to krásná štíhlá žena s dlouhými hnědými vlasy a černýma očima. Byla poměrně vysoká v krásném černém kostýmku, který nosí právničky, které si vydělají opravdu hodně. Což ona byla. Pozdravila mě, lehce políbila na tvář a s úsměvem jsme se vydali k učiteli do kabinetu. Mamka zaklepala a počkala na vyzvání. Pak vešla. ,,Dobrý den, jsem Watanabe Ai, matka Kimiko." představila se s úsměvem očividně absolutně klidná. |
| |
| Watanabe Ai Jak jsem předpokládal. Kimiko-chan není příliš nadšená... A co teprve pokud se mi vydaří ten basketbalový pokus? Možná bych měl ještě vyvýšit napětí něčím speciálním. Ta třetí strana skutečně může být ku prospěchu... Stačí jen správný okamžik. Chvilinku po třetí skutečně někdo klepe na dveře. Vstupte pronáším, přičemž se zvedám ze židle a jdu ke dveřím. Přede mnou je zjevení mé milované žačky, společně s její matkou dohromady. Proskenovávám to co má na sobě Právnička? Ekonomka? Podnikatelka? Možná manažerka? Je zajímavé, že mi nepodala žádnou vizitku jak to mívají ve zvyku, ani žádný náznak podobného nutkání... Možná čeká na později, nebo jen pro někoho takového pracuje? Dobrý den Watanabe-san. Jmenuji se Rawasaki Nawa, třídní učitel Vaší dcery. Rád vás poznávám. Začinám rozhovor, mluvím vážně, ale zároveň i s tajemným společenským a přátelským podtextem v hlase a natahuji ruku, jestli s ní paní Watanabe potřese. Schválně ji podávám v takovém zákrytu, aby si toho Kimiko-chan nevšimla. Hned poté jednou rukou zavírám dveře, aby se Kimiko nedostala dovnitř a druhou ukazuji na židli pro návštěvy Prosím posaďte se. a potom jí i přidržím židli a posadím se na tu svou. Rád bych se Vám nejdříve omluvil, že se musíte do školy dostavit tak náhle, ale myslím si, že by se situace měla nějakým způsobem řešit. Zda-li se mohu zeptat, co Vám vaše dcera řekla jako důvod proč Vás chci vidět? Rozhoduji se na toto jít obezřetně... Ačkoliv předpokládám, že někdo jejího postavení odmítne cokoliv vyzradit, rozhodně ne zadarmo. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Paní Watanabe si s tebou potřásla rukou a ani na moment jí neklesl úsměv z tváře. Vešla dále a posadila se na židli, kterou si jí nabídl. Položila si kabelku na klín a zadívala se na tebe. Ne nijak zvědavě, více méně neutrálně. Pak dala ruku před pusu a tiše se zasmála, když ses zeptal, jestli ví, proč tu je. Pak jí dala zase zpátky na kabelku v klíně. ,,Nic se neděje." Řekla nejdříve na tu omluvu a její úsměv se trochu zjemnil. ,,I kdyby mi to Kimiko neřekla, tušila bych, že je to buď problém s matematikou, drzost na učitele nebo nějaká rvačka. A vzhledem k faktu, že je teprve začátek školního roku, odhadovala bych, že je to buď drzost nebo rvačka. Ale řekla mi to. Takže ano, vím co se stalo." Ke konci už trochu zvážněla a posmutněla zároveň. ,,Vím, že Kimiko je občas agresivní, ale nikdy není ta, co by bitku vyvolala. Víte, ráda bych jí tohle chování nějak odnaučila, ale na to by byla potřeba nějaká mužská ruka. Můžu dělat cokoliv, ale neposlechne mě. Nebo alespoň nikdy ne na dlouho." Mluvila najednou poněkud ustaraně a smutně. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Když říká všechny možnosti které se mohli stát, nemůžu si pomoct, ale můj výraz jasně ukazuje, že Kimiko již jen mě osobně udělala všechno z toho, ale hlavní je přeci jen ta rvačka. Jak jsem předpokládal.... Zase ten nedostatek mužskejch v rodině... Watanabe-san... Říkám s kapkou empatie v hlase, když poslouchám jak vášnivě povídá o své dceři. Je pravda, že bývá drzá, odmlouvá, do ničeho se jí nechce a matematika jí vůbec nejde, ale to není nic špatného... Vynahrazuje je těmi dobrými. Například jako jediná dokázala rozluštit můj příklad z matematiky, ačkoliv v něm nezískala jediný bod. Hájím před ní její vlastní dceru, kromě toho abych si získal její sympatie z mých slov především srčí upřímnost. To že ale mlátí ostatní žáky, to je ale něco jiného. Můj hlas se mění na kritický až káznivý. Budu s vámi upřímný... Souhlasím s tím co Watanabe-kun udělala, ale způsob jakým to provedla byl špatný... Menší dramatická pauza. Nechci aby se při tom zranila... řekl jsem tišším hlasem a odvrátil oči. Nebylo pro mne snadné to říci takhle na přímo, že se o ní natolik strachuji, snad podobně jako její matka. Jsem schopen tento první "přestupek" vyřešit pouze se správným obhájením toho co provedla a menším kázeňským napomenutím, i když to zabere spoustu času... Pro příště bych byl proto raději, kdyby se vyhla rvačce obloukem, nebo přinejmenším neudělala takovou paseku. Konec říkám jako určitou formu doporučení, protože další takové přestupky by už nejspíše nešli obejít pouze takto, ale zároveň i jako prosbu, aby se samotná Kimiko nedostala do nebezpečí. Jestli na ní nezapůsobí tento citový nával, tak už nevím... Mělo by na ní šíleně zapůsobit, že se o ní tak moc bojím, že se snažím ospravedlnit její činy, a že si nemyslím že její dcera je a musí být ta špatná. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Paní Watanabe na tebe celou dobu udiveně hledí a čím více mluvíš, tím více to vypadá, že se ti tam možná i rozpláče dojetím z toho, jakou máš o její dceru starost. ,,Ještě jsem nepotkala tak chápavého učitele, jako jste vy. Moc vám děkuji, budu vám velmi vděčná." Řekla nakonec a už v kabelce hledala papírový kapesníček, který rychle vytáhla a utřela si slzy co měla na krajíčku, aby jí nerozmazali řasenku, co měla na očích. ,,Určitě jí nějak domluvím, ať už se to příště nestane. Jsem ráda, že jí to nemáte za zlé. Už tak je samotářka a nemá moc kamarádů, myslím, že by pro ní bylo těžké, kdyby proti ní byl i její třídní. A navíc, vypadáte jako velmi milý a chápavý člověk." Řekla, když si usušila slzy a zase se usmála. Sice už ne tam bezstarostně, možná trochu utrápeně, ale každopádně byla měkká jako přezrálé ovoce. A stejně přeslazená. Začínal si mít trochu pochyby, po kom vlastně Kimiko je, protože po matce určitě ne. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Jít na dceru přes matku? Možná by to fungovalo... Zajímalo by mne jak moc bych jí tím rozpálil... Vypadá totiž mamča docela roztomile... Jsem polichocen. Jsem si ale jist, že Kimiko-kun se nedostává do více problémů jen díky vám. Říkám s úsměvem a jemným ruměncem dojatě nad jejím vztahem ke svému dítěti a píši něco na kousek papíru. Vstávám a obcházím stůl. Sice bych neměl, ale tady máte mé číslo na mobil a adresu. Pro případ, kdyby se něco stalo a vy mě chtěla zkontaktovat. trochu váhavě ji předávám kousek papíru a poté ji nabízím ruku k tomu, abych ji pomohl zpět na nohy. V této chvíli je již jasné, že naše seance se schýlila ke konci. Také bych vám měl správně říct, že byste o ničem z tohoto neměla se svým dítětem mluvit... Ale jsem si jistá, že jako matka víte mnohem lépe než já, zda-li to co se zde stalo bude lepší pro Kimiko prozradit či nikoliv... Svěřuji se, že jí dávám plnou kontrolu nad tím co udělá s informacemi, jak se rozhodne a že jí věřím v jejím úsudku. Tak... Toto muselo zafungovat... Nezpomněl jsem na něco? Ach! Po její odpovědi se ještě na cestě ke dveřím zmiňuji Málem bych zapomněl... Watanabe-kun zrovna teď ke mě chodí na speciální hodiny matematiky, proto je možné, že bude dorážet domů o něco později než obvykle. jen aby se mi pravděpodobně dostalo odpovědi že je to vpořádku a jak je ráda, že se o ní starám. Otevírám jí dveře a na obličeji mám nasazený již tradiční výraz učitele, stejně tak jako ona pravděpodobně změnila ten její na tradiční výraz matky na třídních schůzkách. Ještě jednou děkuji, že jste se obtěžovala tak narychlo přijít a po její odpovědi, že to nic nebylo odpovídám svým Nashledanou, přeji Vám pěkný zbytek dne. s menším ukloněním a poté zavírám dveře od kabinetu. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,To víte, snažím se jí uchránit od všech těch problémů. Dokážete si představit, co všechno by napáchala, kdybych jí nehlídala jako oko v hlavě? Chápu, že to takhle asi nevypadá, že to vypadá jako pravý opak, ale ona je jako pohroma. Kam šlápne, tam sto let tráva neroste. Není to její chyba, je prostě taková." Maminka vypadala, že je ráda, že si může někomu trochu postěžovat a popovídat ohledně svojí dcery, která je poněkud nezkrotná, jak už jsi sám určitě zjistil. Paní Watanabe na tebe udiveně zamrkala, když si jí podal papírek s číslem a adresou. S lehkým váháním si ho od tebe převzala. Vypadala zaskočeně. ,,Moc vám děkuji.. Tohle jsem opravdu nečekala. Jsem šťastná, že má někdo o Kimiko takovou starost." Řekla div se jí znovu nehnali slzy do očí, ale tentokrát je zadržela. Nechala si od tebe pomoct na nohy. Narovnala se, upravila si sukni od kostýmku co měla na sobě a nasadila ten svůj bezstarostný úsměv. ,,Nebojte, nic jí neřeknu. Ostatně, i kdybych jí něco řekla, bude si dál myslet svoje. Ne, že bych věděla, co si o vás myslí." Řekla dokonce lehce nadneseně a pobaveně, ale na druhou stranu mluvila vážně. Kim byla větší sobec, než se mohlo zdát. ,,Dobrá, budu s tím počítat. Můžu jen vědět v jaký den? Abych věděla, kdy jí mám vynadat za to, že se někde fláká s klukama a kdy ne." Řekla pořád s úsměvem, ale tentokrát s větší vážností. ,,To já vám moc děkuji, na shledanou." Řekla na rozloučenou. Když si jí otevřel dveře, mohl sis všimnou Kimiko, jak stojí naproti dveřím, ruce skřížené na prsou a probodává dveře a teď i tebe vražedným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Když si ode mě přebírá lístek s mým číslem, tak se musím sám sebe prostě zeptat Vážně pochopila to co jsem tím myslel? Když se zeptala na den, tak jí odpovídám jednoduše Oh mělo by to být každý týden ve čtvrtek, ale je možné že se to někdy změní, podle toho kdy se například píše písemka. Když už paní vyprovázím ven, tak naproti dveřím sedí Kimiko s plameným pohledem... Kdyby mohla, asi by mi ten kabinet podpálila... Což je dobře, nebo špatně? Asi na tom ani nezáleží. Beze změny zavírám dveře a povzdechnu si Dnes se asi nestane, že bych jí mohl zase sledovat domů... Zajímalo by mě jak to bylo s tou ženskou... Jestli to myslela skutečně všechno upřímně, nebo je to jen tak dobrá herečka? Nevím totiž zda-li by se dokázala prosadit, kdyby byla taková... No, dneska začneme studovat a uvidíme co o ní najdeme... A co vůbec ta Kimiko udělala s tím jak mě fotila? Nedala to někam na web? |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Když máma vyšla z kabinetu, nic neřekla. Jen se usmívala, vzala mě za ruku a šli jsme domů. Došli jsme na parkoviště, kde měla zaparkované svoje krásné černé BMW a nastoupily do něj. Až když jsem si zapla pásy, podívala jsem se na ní a zeptala se. ,,Jak to dopadlo?" Zeptala jsem se. Máma se usmála, nastartovala a pomalu vyjela z parkoviště. ,,Dobře. Žádný průser z toho nebude. Tvůj učitel vypadá jako milý člověk, ale.. Něco na něm smrdí." Řekla a při posledních slovech trochu zvážněla. Aby jste chápali, moje máma je jedna z nejlepších právniček v Japonsku. A tím pádem i výborná herečka. Ve skutečnosti je hrozně milá a hodná, ale na druhou stranu si nenechá nic líbit a má ostré lokty a jazyk, když na to přijde. Ne tak, jako já, ona to dokáže dělat s úsměvem a grácií hodné pravé dámy, kterou je. Založila jsem ruce na prsou a zamračila se. ,,Smrdí je slabé slovo.. Skládka je oproti němu hadra." Matka se na mě podívala zprvu nechápavě. Ale pak se tiše zasmála a nechala to plavat. |
| |
 | soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro 14.2.2014 ,,Sestřičko, sestřičko koukej! Koukej! Sněží!" Slyšela jsem hlas Ai, mojí jedenáctileté sestřičky, se kterou jsem bydlela. Její drobné ručky se mnou třásli a pokoušeli se mě nějak dostat z postele. Nechtělo se mi. Nevím, kolik bylo, ale určitě jsem ještě nemusela vstávat, protože budík na mém mobilu byl podezřele tichý. Zamručela jsem a pokoušela se najít mobil pod polštářem. Když se tak konečně stalo, otevřela jsem oči a zadívala se na displej. ,,Ještě mám deset minut.." Zamručela jsem a oči zase zavřela. ,,Jdi ještě spát.." Dodala jsem a doufala, že mě poslechne a nechá mě být. Ale ne. Začala se mnou třást ještě víc. V Tokyu moc nesněží. Vlastně je téměř zázrak tady vidět sníh. Takže jsem se jejímu nadšení ani moc nedivila, ale já už bohužel nebyla v tom věku, kdy by mě pár bílých vloček donutilo vyskočit z postele ještě před budíkem. ,,Dobře, dobře, už vstávám.." Řekla jsem a nahlas zívla. Tohle mě jednou zabije.. Tak jo.. Dneska je pátek.. Shrneme si program. Vstaneme, nasnídáme sem oblečeme se, odvedu Ai do školy, pak půjdu do té své. Poté půjdu ze školy a dovedu Ai k tetě, pak půjdu do práce a celý víkend budeme co? Pracovat! Chci umřít.. Pomyslela jsem si. Ai žila u tety, ale občas u mě přespávala a každý den ke mě chodila na návštěvu. Buď sem nebo ke mě do práce. Ai mě měla ráda, byla jsem vlastně jediná její rodina, kterou od malička znala. Matku, otce ani to, co se dělo doma, si naštěstí nepamatuje. Což je dobře. Už tak toho má chudák hodně, většinu roku stráví v nemocnici, doktoři tvrdí, že s její imunitou je zázrak, že ještě žije. Proč nad tím vůbec přemýšlím.. Pomyslela jsem si a vyhrabala se z postele. Víte co je na vysoké škole super? Že nemusíte nosit školní uniformy. Takže jsem si oblékla černé džínové kraťásky, černé nadkolenka a černé tílko. Hnědé kozačky na nízkém podpatku, červený svetřík, který mi padal z jednoho ramene, šedý kabátek a červenou čepici (viz obrázek). Ai na sobě měla školní uniformu a světle modrý dětský kabátek s tmavomodrou čepičkou a rukavičkami. Nikdy jsem neviděla dítě tak natěšené do školy, jen kvůli tomu, že venku sněžilo. Byli jsme už po snídani, dala jsem Ai na záda batůžek, sama si vzala svojí černou tašku přes rameno a vydali jsme se ven. Dovedla jsem Ai před školu, kde jsme se rozloučily objetím a pak se vydala ke svojí škole. Člověk by řekl, že alespoň jeden den by mohl být klidný, ale ne. Narazila jsem na nějaké středoškoláky. Mohlo jím by tak kolem šestnácti. Byli tři a skláněli se tam nad nějakým jejich spolužákem. A rozhodně mu nechtěli pomoct stát ze země, spíše vypadali jako že ho tam chtějí zadupat. Víte, já nejsem nijak vysoká, nejsem žádný kulturistak a dokonce nevypadám na 18, ale roky, které jsem strávila v pouličních rvačkách vám dají jasně najevo, že o tu výšku a sílu opravdu moc nejde. Tedy, většinou. Zastavila jsem se za zády těm třem hochům a odkašlala si. ,,Promiňte pánové, ale co kdyby jste se sebrali a šli do školy jako všechny hodné děti?" Zeptala jsem se s absolutní vážností a stejně vážnou tváří. Otočily se na mě a koukali, jako kdybych spadla s měsíce a byla marťan. Pak ten přímo naproti mě se pobaveně ušklíbl a sklonil se ke mě. ,,A co mi uděláš, když řeknu ne?" Zeptal se s jasným úmyslem mě vyprovokovat. Nehnula jsem ani brvou, sáhla do kapsy, odkud jsem vytahal kapesní nůž, který jsem zmáčknutím tlačítka uvolnila čepel a tu mu zkušeným a rychlým pohybem ruky namířila na krční tepnu. Jakmile se ostrá strana nože dotkla jeho krku, všimla jsem si, jak najedou zbledl a zarazil se. ,,Co bys řekl na to, kdybych ti tuhle věcičku zarazila do krční tepny?" Nemluvila jsem ze srandy, myslela jsem to vážně. Tedy, ne, že bych to udělala. Ne tady. Možná v nějaké temné uličce. Kluk se rychle narovnal ,,Kluci, sereme na to, jdeme." Řekl a raději rychle zmizeli. Povzdechla jsem si, schovala nůž do kapsy a zadívala se na kluka, kterého plánovali zmlátit. Měl stejnou školní uniformu jako oni, jen byl asi o dvě hlavy menší, než oni. ,,Když tam budeš sedět dlouho, nasněží na tebe a bude vypadat jak sněhulák." Řekla jsem mu pouze s neutrální tváří a raději se vydala směrem ke své škole. |
| |
 | soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Seděl jsem si na mraku a díval se dolů na svět. Den jako každý jiný. Lidi se nikdy nezmění. Ženou se do práce, do školy, nakupovat, prodávat. Pořád někam spěchají. Nikdy nemají dost. Ješitnost, sobectví, vlastní potřeby a tužby, závist, nenávist. To je jediné, co je zajímá. Kvůli tomu by udělali všechno. Dokonce by se i upsali ďáblu. A pak nastupujeme my. Temná strana plnící přání ne zcela legální cestou. Jeden by si řekl, že lidstvo je v celku bojácný druh a že by svou duši nezaprodali. Omyl. Když se jim ukáže vidina splnění jejich tajné tužby, jsou schopni udělat cokoli. Dokonce i prodat duši podsvětí. Nemohu říci, že je nenávidím. Díky nim mám pořád co dělat... nenávidím sebe. Byl jsem také takový. Zrovna jsem si pročítal smlouvy. Jenom za poslední měsíc jsem jich nasbíral před sto. Kšefty kvetou víc než obvykle, takže mám teď spoustu času na odpočinek. Chtělo by to si najít něco na hraní. Třeba ženu. Lidstvo nemám rád, ale ženy ano. Chtělo by to někoho... někoho. Jako ona. Mé oči spočinuly na dívce s dlouhými vlasy, vedoucí dítě. TO nebude její. Upoutala mě její chůze. Plná seběvědomí. Takové mě nutí jim to sebevědomí srazit. V jaké situaci může být dívka, která odvádí malé dítě. Sledoval jsem ji očima celou dobu. Dokonce i v době, kdy vyhrožovala klukovi o dvě hlavy vyššímu. Začal jsem se nahlas smát a nakonec ji rozhodně sjel pohledem. Můj cíl... je rozhodnut. Mezi tím jsem se ale rozmyslel, že by nebylo od škody vzít si ještě jednu dušičku navíc. Lusknul jsem prsty a v tradičním kimonu, co nosím vždy, jsem se zjevil před zachráněným chlapcem. Byl samá modřina a jizva. Očividně byl šikanován delší dobu. Mohl mě vidět jenom on. Červenýma očima jsme do něho propaloval díru. Cítil jsem strach. přímo z něho stékal. Zlomyslně jsem se usmál. "Tak už jsi zase dostal přes držku, hm?" mluvil jsem táhle a posmívavě. "Chudáku, nejspíš se z toho v noci počůráváš." vytáhl jsem si vějíř a začal jsem se ovívat. Druhou ruku jsem si opřel o katanu. Kluk se rozbrečel. Ani nic neříkal. Asi tuším, proč ho ve škole šikanují. "Copak se neumíš bránit? Musí se tě zastat holka?" zmínil jsem svůj cíl. Přistoupil jsem k němu blíž. "Co kdybych ti řekl, že se tě ti kluci už nedotknou? Co kdybych ti slíbil, že budeš schopný se jim bránit? A co kdybych ti zaručil, že už se ti nikdo nikdy nebude posmívat..." Mluvil a tvářil jsem se naprosto vážně. Věděl jsem, jaký to bude mít účinek. Kluk nebrečel, otřel si slzy, vstal a pozorně mě poslouchal. Vypadal, jako že se už rozhodl. Mávnul jsem vějířem a vypadla smlouva. "Jeden podpis.. všechno, co potřebuješ." Nepředstavoval jsem se. Měl jsem za to, že to bylo zbytečné. On to nechtěl vědět. Počkal jsem, než došel ke mně a podepsal vznášející se smlouvu. Ta zazářila a vypařila se. "Budu se těšit..." zašeptal jsem a zmizel hned za smlouvou. Vlastně jsem nezmizel, jen jsem zařídil, aby mě ten kluk už neviděl. No, to bylo jednoduchý. Teď... ta holka. Vydal jsem se směrem, kterým šla. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ve škole to vypadalo normálně. Moc učení, moc přednášek.. Moc nudných přednášek. A spousta kafe z automatu. Bez kofeinu po ránu bych umřela. Pokecala jsem si s pár spolužačkama, které bych snad mohla nazvat i kamarádkami.. No co?! celý život vyrůstám v dost asociálním prostředí, nemůžete se mi divit! Pak jsem si zašla na oběd a vyzvedla malou Ai ze školy. Byla venku se spolužáky v té trošce sněhu, co během dne napadla. ,,Ai, pojď, už půjdeme!" Zavolala jsem na ní s úsměvem a zamávala, aby si mě všimla. Jakmile mě uviděla, rozzářily se jí oči. Vždycky mě to tak příjemně zahřálo u srdce. Měla bych si najít přítele, kterému se takhle rozsvítí oči, když mě uvidí, ne malou sestřičku.. Pomyslela jsem si a trochu deprimovaně si představila svou budoucnost staré panny. Jo, měla jsem depresi z toho, že holky v mém věku většinou už mají kluka, který je má rád. Možná bych si měla najít holku.. Ostatně, mám své důvodu, proč ke klukům chovám odpor.. A strach. Jo, představte si, i já se bojím. Ale to není věc, kterou by někdo musel vědět. A jak si mám někoho najít, když mám chuť dát pěstí každému klukovi, co by na mě jen sáhl? Proto nesnáším ukňourané romantiky.. A romantické seriály, mangy, anime a filmy. Ai se rozloučila se spolužáky, doběhla ke mě a objala mě. Já jí vzala za ruku a vydali jsme se směrem k mojí práci. ,,Teta mi volala, že se trochu zdrží v práci, takže půjdeme ke mě, já ti dám dort a teta si tě vyzvedne, ju?" Oznámila jsem jí s úsměvem. Ai se rozzářila a radostí povyskočila. ,,A můžu dostat ten jahodový?" Zeptala se a udělala na mě štěněcí oči. Já se jen tiše zasmála. ,,Jistě, jakýkoliv budeš chtít." Řekla jsem jí. Když jsem došla do kavárny, pozdravila jsem se s holkama a posadila Ai ke stolu, který byl trochu více v rohu, aby k ní nešel náhodou nějaký starý pedofil a donesla jí kakao a dort. Pak jsem se šla převléknout do maid šatů, které jsme v kavárně nosily odkaz. Ai mezitím s radostí papala jahodový dort a pila kakao, mezitím co jsem já obsluhovala.. Spousty zamilovaných párů. Ne, že by to nebylo normální, ale dneska jich bylo nějak moc. Netrvalo to moc dlouho, než si pro Ai přišla teta. S úsměvem se mi omluvila, že se zpozdila, v rychlosti se mě zeptala, jak se mám, co škola, oblékla Ai do kabátku a odešli domů. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Vypadala na první pohled jako úplně normální holka. Chodila na vysokou, bavila se s lidma. Nic zvláštního. Vůbec mi neseděla na někoho, kdo by s sebou v kapse tahal nůž a vyhrožoval lidem, že jim propíchne tepnu. Cestou ze školy se zastavila pro to dítě. Nejspíš to bude sestra. Usoudil jsem. Zaslechl jsem jméno Ai. Zarazil jsem se. Už to dělám zase. Vždycky když si vyhlédnu oběť, tak první, co dělám, je zjišťování informací. Z povzdálí pozoruji a zjišťuji, abych pak mohl snaději získat to, co od nich chci. Duši. Problém je, že se toho nemůžu zbavit. Dělám to už kolik desítek let, že nevím, jak přestat. Nakonec jsem jen usoudil, že mít jednu neztrápenou duši, by taky nebylo k zahození. Jsou čistčí. Šťavnatější. Všiml jsem si, že zalezli do kavárny. Vstoupil jsem. Stále jsem nebyl vidět. Tedy.. pro všechny kromě mého cíle. A dětí. Zapomněl jsem zmínit. Ty mě vidí i když nikdo jiný nemůže. Chvilku jsem stál a rozhlížel se. Nakonec jsem si sednul ke stolu, co byl kousek od Ai. Jen jsem seděl a očima pozoroval svůj cíl. Čas od času jsem se podíval i na Ai. Zvědavě po mně pokukovala. Nedivím se. Ve starodávném kimonu a katanou za páskem jsem ji musel zajímat. Vycenil jsem na ní zuby. Špičáky jsem měl trochu delší, takže vypadaly spíš jako tesáky. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Když jsem došla k Ai s tím, že jí vezmu prázdný talířek, který zůstal po dortu, všimla jsem si, že zaujatě kouká na vedlejší stůl. Podívala jsem se tam i já a uviděla muže. A ne jen tak ledajakého. Byl v kimonu. Ne v nějakém moderním, ale starém, klasickém kimon. Zvědavě jsem zamrkala a sjela ho pohledem. Všimla jsem si, že i on koukal na Ai. To je vážně katana? Pomyslela jsem si. Asi jsem měla být více zaujata tím, že na sebe ti dva koukají, než tím, že má katanu. Ai na něj ukázala prstem. ,,Ten bubák na mě cenil zuby.." Oznámila mi. Zacukali mi koutky a já měla co dělat, abych se nezačala smát. Bubák.. Zopakovala jsem si v hlavě to slovo, co mě nutilo se smát a já nemohla, protože by to bylo značně neslušné. Ale ani nevíte, jak moc se mi chtělo. Dětská představivost je sladká, když na to přijde. ,,Tak dávej pozor, aby tě nesnědl a vypij to kakao." Řekla jsem jí pobaveně a s úsměvem přistoupila ke stolu, kde seděl ten bubák v kimonu. ,,Co si dáte, pane pedofilní bubáku?" Zeptala jsem se se sladkým úsměvem, pořád trochu pobaveně, ale zároveň s tichým výhružným podtónem. Nelíbilo se mi, že koukal na Ai. Víte, Japonsko je celkem známé svou horou pedofilů, a když máte slaďpučkou osmiletou sestřičku, musíte si na to dávat pozor. Když se na něj koukám takhle zblízka.. Je pěkný.. Pomyslela jsem si. Můj úsměv při té myšlence zmizel a nahradil ho zvědavý obličej, který neměl daleko do lehkého začervenání. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Nemohl jsem neslyšet, jak mě Ai nazvala. Všiml jsem si, že mému cíli zacukaly koutky. Já sám jsem se zasmál. Děti jsou zvláštní bytosti. Naivní, nevinné, nezkažené. Nejsou jako dospělý. Ale tahle andělská čistota jim vydrží maximálně do třinácti. Někdy ani to ne. Společnost ve které žijí je sama o sobě dost zkažená natolik, že je nemožné, aby je nenakazila. Škoda. Jako démon bych měl děti nesnášet. Ale já je spíš lituji. Něco od přírody tak čistého, by mělo zůstat neposkvrněno. Jsou jako andělé. Zašklebím se. Ne to ne. Andělé jsou pokrytci. Nevím, k čemu bych děti přirovnal. Každopádně jsou to jediné lidské bytosti, které mám ze srdce rád. Což mi jako bytosti z podsvětí nejde přes jazyk a nahlas bych to rozhodně nepřiznal. Ani to na mě nikdy nikdo nepozná. Když ke mně můj cíl přistoupil, tak jsem na její poznámku nijak nereagoval. Jen jsem jí sjel od hlavy až k patě. Pomalým provokativním pohledem. Měla maidskou uniformu. Nevím, co je to za éru, kdy se všem líbí se převlékat do takových oblečků. Když já byl ještě člověk, všichni nosili kimono nebo yukatu a bylo naprosto jedno, jaká to byla příležitost. Nicméně musím uznat, že dnešní móda odhalených částí těla mi naprosto vyhovuje. Nakonec jsem se stejnou cestou vrátil zpátky k jejím očím a zvedl jeden koutek v sebevědomý úsměv. Kdyby jenom tušila, že mě může vidět jenom ona a nikdo jiný. Musí teď vypadat před všemi zákazníky a kolegy jako blázen. "Ještě jsem si nevybral." řekl jsem nakonec, abych jí naznačil, že u mě nemusí stát. Chci jí ještě chvilku pozorovat. Musela si všimnout, že jídelníček a nápojový lístek jsem ani neotevřel. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Přestaň si mě takhle prohlížet, úchyláku jeden.. Pomyslela jsem si a chtěla se kysele ušklíbnout, ale nemohla jsem. Chvilku mlčel, pak se pousmál takovým tím úsměvem, u kterého je vidět, že má ego až do nebe a řekl, že si ještě nevybral. Jenom jsem s lehkým úsměvem kývla a odešla zpátky za bar. Holky na mě dost nechápavě mrkali. Nechápala jsem proč. Až po chvilce za mnou přišla jedna z nich a lehkým poklepáním na rameno na sebe upozornila. ,,Proč si mluvila s tím prázdným stolem? Spala si večer dobře? Nemáš horečku nebo tak?" Zeptala se mě tiše a ustaraně. Cože? Prázdným stolem? Pomyslela jsem si. Já s žádným prázdným stolem přece nemluvila! Když viděla, jak na ní zmateně koukám, lehce ukázala prstem na toho pedofilního bubáka. Zadívala jsem se tam. Pořád tam seděl. ,,Tam nikdo nesedí.." Řekla mi zcela vážně a ostatní holky na mě po očku koukali, jestli jsem v pořádku. Dneska není apríl.. Ale.. Já ho tam vidím.. Sedí tam.. Pomyslela jsem si a možná se tím zabývala i nějak dále, jenže mě upoutal nově příchozí host. odkaz Co ten tady dělá?! Pomyslela jsem si. S úsměvem jsem se otočila na kolegyni z práce, která se mě ptala jestli jsem v pořádku. ,,Jen jsme s Ai hráli takovou hru." Odvětila jsem rychle a začala se tvářit, že mám strašně moc práce a vůbec nestíhám. I když mi to moc nepomohlo. Černovlaský kluk s kyticí rudých růží stejně přišel k baru a s trochu vlezlým úsměvem mě oslovil. ,,Ahoj čiči." Přemýšlela jsem, že ho budu ignorovat, ale říct to na mě někdo, dostanu padáka a je jedno, že tady toho černovlasýho blbečka nesnáším. ,,Co tady děláš?" zamručela jsem zády k němu a připravovala nápoje, co měli hosté objednané. ,,Přinesl jsem ti dárek, když je ten Valentýn.." Řekl sladce. Otočila jsem se čelem k němu, zamračila se a trochu se k němu naklonila, aby nás nikdo jiný neslyšel. ,,Nejkrásnější dárek bude, když půjdeš a umřeš." zavrčela jsem a pak se najednou zarazila. Valentýn? Jo, jasně, najednou vůbec nemám depresi.. Proto tolik zamilovaných párů.. Jdu zvracet.. Nic jsem neřekla, jen se k němu zase otočila zády. Jenže on si nedal pokoj. ,,No tak, co jsem ti udělal dráčku." Zeptal se sladce a já měla chuť mu dát minimálně pěstí. Znova jsem se k němu otočila, tentokrát trochu prudčeji. ,,Nic, vůbec nic. Jenom to, že si slizkej a úlisnej had, který nabonzoval celou naší partu a kvůli kterému jsem se v podstatě musela prodat! Vezmi si tu kytici a vypadni, mluvím vážně." Mluvila jsem tiše, vlastně to mohl slyšet jen o a já. Ale nevypadala jsem při tom vůbec příjemně a přívětivě. Ještě pár minut tam stál a tvářil se jako odkopnuté štěně. Aby jste chápali, já sice brečím, že jsem sama a i když si mě kluci z 99% procent ani nevšimnou, protože nejsem žádný idol krásy, ale nejsem tak moc zoufalá, abych chodila s někým, kdo se mi hnusí. I když je to jediný kluk, co o mě projevil zájem jinak, než jen tím, že by mě chtěl na jednu noc do postele. Nakonec mu došlo, že to nemá cenu a odešel. Proč já? Co jsem komu udělala? Pomyslela jsem si. Nic, jen ses několik let courala na ulici mezi pouličními gangy plných děceck tvého věku.. Odvětilo mi svědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Usmál jsem se na plno, když odešla a její kolegyně po ní házely očkem.Neujde mi to, jak se jí kolegyně zeptá, jestli je v pořádku. Její zmatení je roztomilé. Bavím se. Tedy do doby, než přijde nový host. Pozoruji celou situaci ledově klidným pohledem. Opírám se o jednu ruku. Naježí se mi vlasy jako vlkovi, když se chystá k útoku. Nelíbí se mi, jak spolu ti dva mluví. Nevím, o čem mluví, ale rozhodně to nebude nic příjemného. Jen z jejího výrazu dokážu vyčíst, co si asi říkají. A slova lásky to určitě nejsou. Týpek po výměně názorů nakonec odchází a já vím, že to bude mít dohru. Přesto ho naprosto ignoruji a jeho odchoz zaregistruji jen díky bouchnutí dveří. Očima vysím na svém cíli. Do teď nevím, jak se jmenuje. Jediné jméno, co znám, je její sestry, která před chvilkou odešla se svou tetou. Upřeně se na ní dívám. Doslova ji vypaluji díru do zad. Jsem zvědavý, jak se bude chovat. Jestli přijde a zeptá se mě, co se děje, že mě nikdo jiný nevidí. Nebo jestli mě bude ignorovat a myslet si, že je jenom přetažená. Ale jak by potom vysvětlila, že mě její sestra viděla. Při té myšlence se jen ušklíbnu. Pohledem na ni ale nepřestávám zírat. Můj pohled jako kdyby ji svazoval. Říkal ji, že tu nejsem jenom tak, že mám něco v plánu. Což je přeci naprostá hloupost... no ne? |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro V mezičase, co jsem se s Hebim tak krásně pohádala, si teta přišla pro malou Ai a odešli. Neměla jsem špatný pocit z Hebiho, i když jsem věděla, že je to podlézavá svině a že je možné, že po práci nepotkám jen jeho, ale i další lidi, které si nepřeji vidět, z toho jsem ten špatný pocit neměla. Nebylo by to poprvé ani naposled od doby, co jsem se vzdala toho mého na půl pouličního života, který mě do jisté chvíle i naplňoval jistou spokojeností. Nakonec jsem přišla z čeho mám ten nepříjemný pocit v žaludku a těžké nohy. Ten muž v kimonu. Pořád seděl u stolu stolu a koukal na mě. A opravdu.. Nikdo jiný ho neviděl. Ostatní Maidky kolem něj chodily bez povšimnutí. Nikdo se na něj ani nepodíval, což bylo zvláštní, protože tou svou extravagancí by měl přitahovat pozornost. Ale nic. Začínala jsem si připadat trochu jako blázen. Ai ho viděla. I já. Ale nikdo jiný. Znervózňovalo mě to. Měla jsem z toho žaludek v nepříjemné křeči. Nemohla jsem tam jít a mluvit s ním. Nikdo jiný ho totiž vážně očividně neviděl! Musela jsem to vydržet ještě dvě hodiny do zavíračky, než všichni hosté odešli a já se nabídla, že tady uklidím. Ani nevíte, jak moc nadlidský úkol to byl. Připadala jsem si, jako by do mě pohledem vypaloval celou dobu díru a jako bych na nohou měla betonové koule. Když konečně všichni odešli, vzala jsem do ruky hadr a začala utíráním baru. ,,Byla bych ráda, kdyby si mi vysvětlil, proč tě nikdo jiný nevidí a proč na mě celý den koukáš. Mám chuť ti dát pěstí.." Řekla jsem jeho směrem, ale ani jsem se na něj nepodívala. Hleděla jsem si svého. Tedy, snažila jsem se na něj nepodívat. Taky mě to stálo určité vypětí sil. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Celý večer za mnou ani jednou nepřišla. V duchu jsem se opravdu bavil. Bylo na ní vidět, jak je nesvá z toho, že tu jsem. Že mě vidí. Že nemá ani tušení. Nedělalo mi problém pár hodin sedět bez hnutí a jen ji pozorovat. Viděl jsem, jak se chová, jak mluví, všechna její gesta, pohledy. Viděl jsem všechno. Chytla se na udičku. Zůstala i po zavíračce, aby uklidila. Už jen to, že se mnou bude mluvit a že spolu budeme SAMI, bylo něco jako vítezství. Navážeme kontakt. Samolibě jsem se usmál, když na mě začala mluvit. Ani se neotočila. Tvrdohlavá. "Copak takhle se mluví k zákazníkovi?" řekl jsem provokativně. Zvedl jsem jedno obočí. Což ovšem nemohla vidět. Zvedl jsem se ze židle, na které jsem seděl celý večer a šel směrem k ní. Byl jsem o dobré dvě a půl hlavy vyšší jak ona. A také mohutnější a kimono to jenom zvýrazňovalo. Postavil jsem se za ní. Dost blízko na to, aby si byla vědoma mé přítomnosti a znervózněla, ale dost daleko na to, aby se mohla přesunout jinam. Mám rád hru na kočku a na myš. Se svými obětmi ji hraju při každé příležitosti. "Nevidí mě, protože nechci, aby mě viděli... Dívám se na tebe, protože tě chci... a s tím pěstím.. no, zkusit to můžeš." zasměju se. Mluvil jsem hlubokým hlasem a popravdě odpověděl na všechny otázky. "Ještě něco ti není jasné?" dodám nakonec posměvačně. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Zákazníci si něco objednají, zaplatí a nechají dýško. A hlavně, zákazníci nejsou neviditelní." Řekla jsem mu s lehkým pobavením v hlase a úšklebkem, i když můj hlas nebyl ani zdaleka tak sebejistý, jak ten jeho. V kavárně bylo více méně takové přítmí, aby to nevypadalo, že je otevřeno. Vlastně tu z deseti světel svítila jen dvě. Jedno nad barem a jedno uprostřed kavárny, aby tu nebyla úplná tma. Slyšela jsem, jak vstal a rozešel se ke mě. Kimono při pohybu vydávalo takový lehce šustivý zvuk, jak se o sebe látka třela. Čím blíže ke mě byl, tím více jsem byla nejistá a moje pohyby vlhkým hadrem po baru byli pomalejší a pomalejší. Uslyšela jsem, jak se zastavil. Mohl být tak jeden krok za mnou. Ztuhla jsem a přestala se hýbat úplně. Na moment jsem přestala i dýchat. Měla jsem pocit, jako by mě jeho přítomnost svazovala a já s tím nemohla nic udělat. Co je to za pocit..? Strach.. Jo, strach. Chvilku jsem se zapomněla i nadechnout. Bylo to už dlouho, co jsem se naposled někoho doopravdy takhle bála. Skoro jsem na ten pocit zapomněla. O to více mě to děsilo. A pak mi odpověděl. A já ucítila, jak mi zrudly tváře. Ne, určitě to nemyslel tak, jak si to myslíš ty! Najednou mi bylo hrozné horko. A ani jsem tak neřešila ten fakt, že ho ostatní nevidí, ale spíš ty slova hned po tom. ,,Co tím myslíš?" Zeptala jsem se tiše a ucítila, jak se mi hlas zachvěl. Co to se mnou je?! Normálně bych se otočila, seřvala ho na tři doby jako malé děcko a nevšímala si ho! Sakra! V životě byli jen jeden člověk, kterého jsem se opravdu bála. Můj otec. Ani vůdce Černých draků, který mi vyhrožoval znásilněním a já nevím čím vším, ani jeho jsem se nikdy moc nebála. A tady ten.. Jen za mnou stojí a já mám pocit, jako by mi na ramena sahal smrt. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Tiše jsem se zasmál. Přestala se hýbat a přerývaně dýchala. "Kam zmizela ta nebojácnost? V jednu chvilku jsi schopná vyhrožovat někomu, že mu propíchneš tepnu a ve druhý jsi jako ustrašenej králíček." posmívám se jí. Je to až s podivem, ale v tuhle chvíli, bych dokonce i mohl říct, že vypadala nevinně. Ale není. Nahnu se k ní, abych jí mohl pošeptat do ucha. Rukama se opřu o pult vedle jejích boků a přišpendlím jí tak na místo. Nedotýkám se jí. "Myslím tvojí duši." Zašeptám to tak, jako kdyby to nikdo jiný než ona nesměla slyšet. Myslím to smrtelně vážně a také jsem to tak řekl. Čím dál víc zapadávala do mé hry. V baru bylo šero. To bylo ideální. Samozřejmě mi nešlo jenom o její duši. Celý večer jsem měl šanci pozorovat její rozkošné tělíčko, jak se pohybuje v zatraceně sexy oblečku. Myslím, že si ani nevěřila natolik, aby pochopila, jak vlastně na muže působí. Teď ale důležitá jiná věc. Pokud jí donutím, aby se mi upsala... mohl bych si s ní dělat, co by se mi chtělo. Na to ostatní bude čas až potom. Ne, že bych si jí nemohl vzít hned teď a tady... ale není to tak úplně můj styl. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Hrklo ve mě. Jak dlouho mě sleduje? Měla jsem pocit, že se mi na chvilku zastavilo srdce. Vždyť to bylo dneska ráno. A nikdo, kromě těch kluků tam nebyl. Zamračila jsem se. ,,Chceš snad mít ten nůž v krku ty?" Zeptala jsem se s výhružným podtónem, ale můj hlas nebyl tak pevný a sebejistý, jak jsem chtěla. Ucítila jsem, jak se ke mě nahnul. Nedotýkal se měl, ale já i tak měla pocit, že jsem uvězněná. Položil ruce vedle mých boků na bar. Na sucho jsem polkla. Sehnul se k mému uchu a já ucítila, jak se jeho horký dech otřel o mé ouško a krk. Po zádech mi přejel mráz a měl bylo větší a větší horko. Duši? Nikdy jsem o věcech jako duše, démoni a podobných věcech nepřemýšlela, takže jsem neměla mu vpálit do obličeje, že mu nevěřím. Protože problém byl v tom, že můj mozek tak nějak odmítal možnost, že je to magor a že lže. Ostatně, už jen to, že ho ostatní neviděli.. Už jen to byl důvod mi to tak nějak věřit. O to více to bylo děsivé. Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem měla otočila se k němu šelem a zamračila se. Zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Sakra, je mnohem vyšší a větší, než to vypadalo.. Došlo mi. ,,Vypadni. Je mi jedno, jestli jsi nějaký démon nebo cokoliv podobného. Nehodlám se s tebou o něčem takovém ani bavit. To bys musel mít sakra dobrý důvod, abys mě donutil o tom vůbec přemýšlet." Řekla jsem, otočila se k němu bokem a pokusila se svým tělem odstrčit jeho ruku, co měl položenou na baru, abych kolem něj mohla projít. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Její výhružka mě donutila se rozesmát nahlas. Spíš to bylo takové hlubší uchechtnutí, ale stačilo na to, abych jí dal najevo, jak moc vážně ty výhružky beru. Jsem démon. Mně nožem neublíží. jak by se asi tvářila, kdybych jí tohle řekl? Kdybych jí to ukázal. Vnímal jsem, jak jí to všechno šrotuje v hlavě. Jak se snaží si to všechno poskladát tak, aby našla logické vysvětlení. Nakonec se otočila. Byla oproti mě tak dorbná a malinká. Měl jsem sklopenou hlavu a zblázka jsem se jí díval do očí. Upřeně. Z pusinky jí pak začaly metat blesky. Připomínala mi vzteklé štěně. Už při jejím proslovu, jsem pobaveně zvednul obočí. Tohle mě bavilo. V jednu chvíli se mě bojí tak, že skoro nedýchá a ve druhé na mě křičí. Má kuráž. To se jí musí nechat. Jak mě kdysi učili: Není důležité vyhrát boj, ale postavit se nepříteli. Pak už jsem to nevydržel a uchechtnul se, když se snažila odtlačit mou ruku. Ani to se mnou nehnulo, ale ruku jsem dal pryč, aby kolem mě mohla projít. "Však on se důvod najde. Třeba ne hned. Ale jsem dost vytrvalý, když na to přijde." řekl jsem jen tak mimochodem, ale s trochu výhružným tónem, mezi tím, co jsem se zády opřel o bar a pozoroval jí v její práci. Dal jsem jí jasně najevo, že její NE, pro mě není odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Dal ruku pryč a já se kolem něj prošmykla směrem ke stolům, které jsem začala utírat a dávat židle nahoru. Snažila jsem se na něj už ani nepodívat, ale poslouchala jsem, co mi říká. A vůbec se mi nelíbilo to, co říkal. Slyšela jsem nebezpečný podtón v jeho hlase. Po pár minutách jsem po něm přece jen mrskla pohledem a viděla, jak stojí opřený o bar a stále mě pozoruje. Hned jsem zase sklopila pohled k jednomu ze stolů, který jsem utírala a zamračila se. ,,Čemu nerozumíš na slově vypadni?" Zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že to teď bude prostě jen hra trpělivosti a tvrdohlavosti. Jenže já se ho bála a on mě ne! Připadalo mi to trochu nefér. Od kdy chlapi hrají fér, že? Pomyslela jsem si a trochu se zachvěla při vzpomínkách na mého otce. Nevědomost je sladká.. Pomyslela jsem si. Každopádně jsem neplánovala se s ním nějak dále vybavovat. Když jsem uklidila, šla jsem se do šatny převléct z maid šatů do oblečení, co jsem měla ráno. Samozřejmě jsem se zamkla, nechtěla jsem, aby mě nějak špehoval. Vzala jsem svojí tašku, vyšla ven, zamkla a klíč schovala v tašce. Pokud mě sledoval, snažila jsem se to ignorovat a prostě jít domů. Pořád sněžilo, chodník byl celkem pokrytý sněhem, jak už bylo kolem deváté večer a město se vyprázdnilo. O to více mě otrávilo, když jsem si všimla tří vysokých kluků v černém oblečení, jak stojí opření o zeď, kouří a povídají si. A jeden z nich byl Hebi. Do háje zelenýho.. Pomyslela jsem si a rychle se otočila zády s tím, že půjdu jinudy. ,,Heleme, čiči, máš zpoždění!" Zavolal na mě Hebi. Zastavila jsem se zády k nim a zaskřípala zuby. ,,Zabiju ho. Zabiju ho a pak ho hodím někam do kanálu." zavrčela jsem si a slyšela, jak se ke mě přišli. Hebi se postavil naproti mě, jedne zleva a druhý zprava. ,,Dobrý večer pánové, můžu pro vás něco udělat?" Zeptala jsem se, zamračila se a založila ruce na prsou. ,,Co bys řekla na kšeft?" zeptal se mě Katsuro, ten, co stál nalevo. Zadívala jsem se na něj a sjela ho podezíravým pohledem. ,,Proč bych měla? Nikdy jsem od vás neviděla ani korunu a pokud nechci, nemusím, už mi je 18. Souri je sice parchant, ale ne takový, aby porušoval pravidla, i když nepsaná." Řekla jsem. Katsuro se zasmál. ,,Neboj, pravidla dodržujeme všichni, nikdo ti nehodlá vyhrožovat.. Tedy, teď už ne." Řekl a posměšně se uchechtl. Protočila jsem oči v sloup. ,,Hahaha, moc vtipné., pořád máš okouzlující smysl pro humor.. Tak co máte?" Zeptala jsem se. ,,Něco kolem pěti kilo. A potřebujeme to prodat najednou. Máme i kupce, ale chceme z toho vymáčknout větší cenu. 20% z celkové ceny, co ty na to?" Vymáčkl se nakonec Katsuro. Ani jsem nad tím nepřemýšlela. ,,Zapomeň." Odvětila jsem, otočila se na podpatku a rozešla se směrem domů. Nevypadalo to, že by mě hodlali pronásledovat. Tedy Katsuro s Kaurem. Hebi mi propaloval díru do zad tím svým ulisným pohledem. A taky se po chvilce vydal za mnou. Srovnal se mnou krok. ,,Před tím jsi z toho sice nic neměla, ale kdyby ses k nám přidala teď, Souri by byl hodně štědrý." ,,Řekla jsem ne. Dej mi pokoj. Už mě do toho znovu nezatáhnete. Mám všeho toho svinstva za ty roky dost." Zavrčela jsem a trochu přidala do kroku. Ucítila jsem, jak mě vzal za zápěstí. Normálně bývám méně agresivní, ale za dnešek jsem už byla vytočená na maximum. Napřáhla jsem se a dala Hebimu takovou facku, že ho to i samotného překvapilo. ,,Už nikdy na mě nešahej" zavrčela jsem na něj výhružně. Zůstal stát překvapeně na místě a já se naštvaně rozešla domů. Co to dneska se všemi je! Hebi, ten divný kluk v kimonu a teď tohle! K dokonalosti mi chyběl už jen telefonát od tety, že je Ai opět v nemocnici. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Proklouzla a dál dělala, že tam nejsem. Tedy až na tu poznámku o tom, že mám vypadnout. "Neposlouchám cizí rozkazy...." řekl jsem jen tak mimochodem a nevinně se usmál. Šel jsem s ní. Hodlal jsem s ní být nonstop. Šel jsem jen kousek za ní, ale zastavil jsem se, když jsem uslyšel hlas toho slizáka z kavárny. Nemohli mě vidět, tak jsem se přiblížil. Yuki sice vypadala, že by se o sebe postarala sama, ale proti třem klukům? Nestačila by ani na jednoho z těch, co jsou teď kolem ní. Už po druhé za večer jsem se naježil, když jsem viděl, že na ni ten zmetek sahá, ale rozesmál jsem se, když mu dala facku a odkráčela si to dál. Zatleskal jsem. Všichni tři se otočili. Viděli mě. Posměvačně jsem se na ně usmíval a tleskal jsem u toho. "Ta kráásně sedla." musel jsem znít jako psychopat, ale o to mi šlo. Než stačili cokoli říct, nebo nějak zareagovat, tak dva blíž ke mně jsem prudkým pohybem zápěstí odhodil stranou, přičemž se jeden z nich hezky sklouznul po ledu na chodníku a druhý to ještě vzal o popelnice. Slizáka jsem přišpendlil ke zdi. Oči mi zazářily žlutě a můj hlas, jako kdyby ani nebyl můj. Úmyslně jsem vypustil trochu z démona. "Ještě jednou se jí dotkneš, jenom se na ni letmo podíváš... Zkoušej moje odhodlání a budeš čelit omezenosti svého chápání. A nebudeš počítat dny, měsíce nebo roky, ale tisíciletí v místě, odkud není úniku." Celou dobu jsem ho držel pod krkem asi půl metru nad zemí a propaloval se mu do duše. Viděl jsem tam fakt hnusný věci. Pak jsem ho pustil a shora se díval, jak se válí po zemi. Odporná lidská bytost. "Zmiz..." řekl jsem vražedně. Nikdo nebude sahat na něco, co je moje. Ztratil jsem Yuki z dohledu, ale to nevadí. Přes noc najdu, kde bydlí.. vyrazil jsem směrem, kterým šla. Padal sníh. Bylo t ojaké té jedné noci. Byl jsem zadumaný. Nevnímal jsem, kam jdu. Najednou byla Yuki to poslední, na co jsem myslel. Šel jsem kolem řeky. Zastavil jsem se. Prohlížel jsem si klidnou hladinu a vnímal, jak se v ní odrážejí poslední zářící okna. To je ten most... všiml jsem si a nitro se mi sevřelo. Tady se to tenkrát všechno stalo. Co jsem tehdy mohl dokázat. Byl jsem mladej a blbej... Oklepal jsem se. Stačí. Obrázek Yuki mi zase vytanul na mysli. A najednou, jako kdybych přesně věděl, kam mám jít, stál jsem před jejím domem. Nevěděl bych, že je její, kdybych ji nezahlédl v jednom z oken. Lehce jsem se odrazil od země, otevřel si okno v druhém patře a posadil se na parapet. Usoudil jsem, že je to její pokoj. Nelezl jsem dovnitř. Tedy.. zatím. Jen jsem tam tak seděl ve druhém patře, jako kdyby se nechumelilo a čekal, až přijde dovnitř. "Máš to tady vážně hezky zařízený." zahlaholil jsem hned, co otevřela dveře. Naklonil jsem hlavu nastranu a vesele se usmál. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Přišla jsem domů, zula se a pověsila kabát s čepicí na věšák. Bydlela jsem v poměrně malém domečku. Byli tu dvě ložnice, obývací pokoj, koupelna, kuchyně a záchod. Venku byla maličká zahrádka která teď byla lehce zasněžená. Odložila jsem tašku na lavičku v předsíni před dveřmi a unaveně vyšla nahoru. Byli toho na mě nějak moc. Hebi měl vždycky jednou za čas úlet, že kolem mě kroužil, ale dneska to trochu přehnal. A možná i moje reakce byla trochu přehnaná. Před očima se mi objevil obličej toho muže. Nevěděla jsem, jak mu jinak říkat. Démon? Moc mi to nešlo do hlavy. To, že chtěl mou duši.. Fakt, že ho nikdo jiný neviděl.. Nemělo cenu o tom přemýšlet. Prostě jsem to akceptovala. Neměla jsem na výběr. V životě se mi toho stalo tolik, že pro mě bylo celkem jednoduché akceptovat i zdánlivě neuvěřitelné věci. Šla jsem rovnou do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu a umyla se. Bez toho bych neusnula. Po práci jsem si vždycky připadala hrozně špinavá a zpocená. Ne vždycky to byla pravda, ale prostě jsem se potom cítila. Zabalila jsem se do županu odkaz, vysušila si vlasy a vydala se k sobě do pokoje. Otevřela jsem dveře, rožla a dostala infakrt, jakmile jsem zahlédla toho démona jak sedí na parapetu okna. Ne, že bych vykřikla, spíše jsem se tvářila prvních pár sekund dost polekaně. Nakonec jsem si položila ruku na hrudník a vydechla. ,,Neděs mě tak." Neměla jsem energii ani chuť být na něj protivná nebo agresivní. Nějak mě to po té sprše přešlo. Místo toho jsem se zatvářila zvědavě. Zavřela jsem za sebou dveře a boso k němu došla. Bez ostychu jsem netáhla ruku a prsty mu lehce přejel po tváři. ,,Takže se mi nezdáš.." Řekla jsem si tiše pro sebe. Otočila jsem se a poodešla k posteli, na kterou jsem si sedla. Dala jsem nohu přes nohu a povzdechla si. ,,Tak jo, když už mě tak moc sleduješ.. Řekneš mi, proč zrovna mojí duši? Máš kolem sebe miliony jiných lidí, kteří ti jí dají a rádi." Zeptala jsem se a zvědavě se na něj zadívala. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Chvilku se tvářila dost vylekaně. Nakonec byla to reakce, kterou jsem čekal. Co jsem ale nečekal bylo, když přišla ke mně a jemně mě pohladila po tváři. Rozšířily se mi oči překvapením. Tak dlouho se mě nikdo nedotýkal tak jemně. Nezdám, na to ses mě klidně mohla zeptat sama. Sledoval jsem, jak poodešla k posteli a sedla si na ní. Měla na sobě jenom župánek. Najednou byla klidná. Možná je moc unavená na to, aby byla otrávená. Další zajímavá vlastnost. Vešel jsem do místnosti. jako kdyby se mnou přítomností zmenšila. V ženských ložnicích jsem býval často, ale nevím, čím to bylo, že tentokrát to bylo tak jiné. Možná proto, že tentokrát se o svůj cíl zajímám doopravdy. Jsem zvědavý. A to ona je očividně taky. Klukovsky se usměju. Jak rychle dokáže měnit nálady. "Protože tvoje je jiná. A protože jí prostě chci." vysvětlím prostě a rozhodnu se, že si udělám tour de její pokoj. Prohlížím se veškeré kraviny, nebo fotky, nebo cokoli tam najdu. "Jsem zvědavý. Čím si holka jako ty mohla projít. Proč pracuje jako Maidka v kavárně, když dělá školu, stará se o svoji malou sestru, proč jí věnují tolik pozornosti lidi z gangů..." mluvil jsem pomalu, jako by se nechumelilo. Nespěchám a pomalu se dostávám na konec své prohlídky. Zastavím se u postele a svůdně se na ní usměju. "A proč jsem jediný, koho se tak bojíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Všimla jsem si, jak ho to překvapilo, když jsem se ho dotkla. Upřímně, vlastně jsem podobnou překvapenou reakci čekala. Nemyslím si, že by se ho oběti nějak dotýkali. I kdyby chtěli, pochybuji, že by jim to dovolil. Nevím proč, prostě jsem z něj měla takový pocit. Sledovala jsem, jak se prochází po mém pokoji. Nebyla to nijak velká místnost. Byla tu šatní skříň a vedle ní stůl se šuplíky, na kterém byli fotky. Ale vždycky na nich byla jen Ai a já. Občas moje teta. Nikde žádná fotka rodičů nebo něco podobného, co mívají holky mého věku. Jedna fotka tam tak úplně nezapadala. Byla jsem tam já, o pár let mladší a kolem mě skupinka asi deseti o něco málo starších dětí. Všechno kluci. Bylo to focené u nějaké polorozpadlé budovy. Ale jinak žádné jiné fotky kamarádek, kamarádů nebo cokoliv podobného. Na zemi byl rudý koberec, ale stěny byli vymalované bílou. Měla jsem tu manželskou postel, psací stůl, na kterém jsem měla sešity, učebnice do školy a ntoebook. Na poličce nad stolem jsem měla plyšáky, ještě z doby, kdy jsem byla malá. Nebylo jich moc, ale byli pěkní a vypadali i nově. Paktu byla ještě knihovnička, kde byli normální knížky na čtení, většinou sbírky básní, manga a DVDčka. A noční stolek. Sledovala jsem to, jak to všechno obchází a zkoumá. Kromě šuplíku se spodním prádlem jsem tu neměla nic, co by nemohl vidět nebo za co bych se styděla. Když skončil s obhlídkou, zastavil se u mě. Všimla jsem si toho jeho svůdného úsměvu. Tázavě jsem nad tím zvedla obočí. ,,Proč si myslíš, že se tě bojím?" Zeptala jsem se. Nemohla jsem popřít, že v kavárně mě popadl záchvat strachu. I teď jsem cítila lehkou úzkost, když tu byl. Pak jsem si, ale povzdechla. ,,Chceš slyšet můj srdcervoucí příběh, jo?" Zeptala jsem se a zvědavě se na něj zadívala. Tak nějak.. Jsem o tom nechtěla mluvit a chtěla zároveň. Nikdy se mě na to nikdo nezeptal. Nikdo to nikoho nezajímalo. Ale on vypadal, že ho to opravdu zajímá. Ale zároveň jsem nechtěla vypadat jako ufňukaná holčička, co si stěžuje, že se jí v životě stali špatné věci. Nechci si stěžovat ani fňukat. Vlastně to beru jako uzavřenou kapitolu.. Tedy, doufám, že to tak beru. ,,Když mi bylo pět, otec přišel o práci a nezvládl to. Začal nejdříve bít mámu a potom i mě. Když mi bylo 14 máma se psychicky zhroutila, nevydržela to. Zabila tátu a pak se oběsila. Našla jsem jí v ložnici a tátu v kuchyni pobodaného od nože, když jsem se tenkrát vrátila za školy. Ai byla moc malá, na nic z toho, co se doma dělo si nepamatuje. Pár týdnu jsme byli v děcáku, než si mě i Ai vzala k sobě teta, odkud jsem utíkala. Takhle jsem se dostala ke gangům. Původně to bylo celkem neškodné, byli to děti jako já, kteří neměli rodiče a utíkali od svých problémů. Jenže pak se to nějak zvrtlo a začali jsme dělat věci jako prodávat drogy nebo se prát s jinými gangy. Neříkám, že jsem to dělala ráda, ale byla jsem v tom dobrá. Mohla jsem s tím kdykoliv přestat, ale vydělávala jsem tím peníze dětem, které neměli vůbec žádnou rodinu a neměli jinou možnost. Jenže pak se to zvrtlo ještě víc. Hebi, ten, co mě dneska otravoval, neunesl fakt, že jsem s ním nechtěla nic mít a napráskal nás gengu, který není zrovna nejmilejší. Musela jsem se k nim přidat a pracovat pro mě. Vyhrožovali mi tím, že zabijou někoho z mých kamarádů nebo že mě prodají do bordelu. Musela jsem u nich být rok, do mých 18ti než jsem mohla odejít. Ai je navíc nemocná. Většinu roku stráví v nemocnici. Má špatnou imunitu, může jí zabít obyčejná rýma.." Skončila jsem a zadívala se na něj takovým tím pohledem, který tiše říkal. Stačilo ti to? Netvářila jsem se při tom nějak smutně, dojatě nebo ublíženě, spíše trochu znuděně. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Pokoj měla normální. Nic moc vyzdobený. Jediné, co prozrazovalo, že tu bydlí dívka, byly plyšáci na poličce a červený koberec. Ovšem byla tu ta velká postel, na které seděla jen v tom titěrném župánku. Možná jindy... možná. "Protože démoni mají jednu úžasnou schopnost." vysvětlím ji na její otázku, proč by se mě měla bát. "Vycítí strach. V kavárně jsi ho byla plná. Dokonce i teď." poslední větu řeknu spíše v šepotu, nakloním se nad ní, obličejem blízko k tomu jejímu a na tváři mám stále ten svůdný úsměv. "Máš strach. Ne tolik jako v kavárně, ale je tam." nakonec se zazubím jako malý kluk a s žuchnutím padnu na postel. Poslouchám její vyprávění. Celý příběh mám poker face a jen sleduji její výraz z polohy ležmo. Část s její sestrou mi nahrála do karet. Nakonec se jen znuděně zatváří. Povytáhnu nad tím obočí. "A s tímhle mi říkáš, že nemáš žádný důvod se mi upsat?" řeknu významně. Přetočím se na bok a podepřu si hlavu dlaní. Vlasy mi klukovsky napadají do očí. "Lidské rase kolikrát stačí mnohem méně." vážně zajímavé. Vážně zajímavá duše, mám takový pocit, že se tu na nějakou tu chvilku zdržím. Má vlastní byt, což je ideální. No ono vlastně i kdyby ho neměla. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Pokrčila jsem trochu bezradně rameny. Nemělo moc cenu něco zatajovat, ale přiznat se, že jsem měla strach se mi taky nechtělo. Když se ke mě najednou sklonil s tím svým svůdným úsměvem, trochu jsem se zamračila a spíše podvědomě se sama zaklonila trochu dozadu. ,,Prostě na mě tak působíš.." Odvětila jsem mu. Nelhala jsem, říkala jsem pravdu. Sama jsem nevěděla, proč se ho bojím. Ale neříkám, že jsem to považovala za špatný pocit.. Jak říkám, strach nebyla emoce, kterou bych cítila často a když ho u mě dokázal někdo vyvolat, měl i můj respekt. ,,A neusmívej se na mě tak, mám pocit, jako by si mě chtěl dostat do postele.." Řekla jsem a hlavou se mi prohnalo pár představ, což způsobilo lehké začervenání ve tvářích. Nakonec se klukovsky zazubil a lehl si vedle mě do postele. No výborně, válí se mi v posteli sexy démon.. Pomyslela jsem si trochu nešťastně. Udiveně jsem na něj zamrkala, když řekl, že nechápe, proč se nechci upsat. Povzdechla jsem si a zadívala se neurčitě před sebe. ,,Ano říkám. Celý život jsem se dokázala postarat o sebe a o lidi mě blízké sama. Nepotřebovala jsem k tomu žádnou pomoc. Ani pomoc démona." Řekla jsem a při poslední větě se na něj zadívala. ,,A chci, aby to tak zůstalo." Dodala jsem. ,,Když už se tu tak rozvaluješ v mojí posteli.. Prozradíš mi svoje jméno?" zeptala jsem se a zvědavě na něj zamrkala. ,,Nebo ti mám říkat pedofilní bubáku?" Zeptala jsem se a pobaveně a tiše se zasmála. Možná jsem se měla omluvit, že jsem na něj byla před tím protivná, ale.. Měla jsem důvod. A navíc mám tyhle svoje výbušné a protivné nálady celkem často. Prostě se mi nálady mění často a rády.. Trochu jako aprílové počasí. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "Třeba tě chci dostat do postele..." řeknu provokativně. V podstatě říkám pravdu, ale zatím nemám chuť se o něco snažit. "Nemá cenu někam spěchat. Všechno má svůj čas. Já tě svádět nebudu. Jen provokovat. Sama nakonec přijdeš a řekneš si o to." řeknu sebevědomě a jako kdyby to byla hotová věc. Jsem si tím jistý, tak proč bych to nedal najevo. Na její monolog o nezávislosti se zvednu na obou loktech. Kimono se mi ve předu trochu rozevře. "Víš, jsou věci, situace, ve kterých si sama stačit nebudeš. Budeš potřebovat pomoc někoho dalšího. Ať už aby ti pomohl manuálně, nebo jen psychicky. A ta chvíle příde. Vždycky přijde. Mně stačí jenom čekat." pokrčím rameny a zase sebou plácnu o měkkou postel. Je mi trochu horko, takže si vrchním dílem kimona začnu trochu ovívat obličej. Na pedofilního bubáka se začnu smát. Při úsměvu trochu ukážu zuby, takže jsou vidět špičáky. "Měl jsem hodně přezdívek.." okomentuji to, jako kdyby tahle k nim patřila. "Rushifa Kuro. Stačí Kuro. nějakou chvilku si spolu pobudeme, takže nechci, aby sis zlámala jazyk." zavřu oči a dál se ovívám. Pak mě začně tlačit v břiše. Nakonec mi v něm zakručí. Vcelku nahlas. Zamračím se. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Zašla jsem nad jeho sebevědomím, ale musím přiznat, že už od začátku mě k němu něco trochu táhlo. Ale já mám poměrně silnou vůli. Nakonec jsem se pobaveně ušklíbla. Ta představa mi připadala.. Lákavá.. Ne, to jsem rozhodně nemyslela! Myslela jsem směšná! Ano, přesně! Směšná. Bože, co to se mnou je..? ,,Tak to budeš čekat dlouho. Já totiž čekám na svého prince na černém koni." Odvětila jsem mu. Jo, možná skončím v klášteře, kdo ví, ale opravdu nejsem ten typ, co by se vyspal kde s někým jen proto, že mě přitahuje. O tom to přece není.. Tedy.. Není to jen o tom. Dobře, upřímně, v mém věku, ani nevíte jak je těžké těmhle věcem odolávat. Neodolala jsem a očima se zadíval na kousek hrudníku, které mu kimono odhalilo. Ucítila jsem, jak se mi udělalo trochu horko. ,,Až ta situace nastane, tak se ti upíšu." Řekla jsem sice s úsměvem, ale mluvila jsem vážně. A já doufala, že ta situace dlouho nenastane. Všimla jsem si, když se zasmál, že má špičáky. Trochu mě to fascinovalo. ,,Máš tu zuby k něčemu jinému, než ke strašení?" zeptala jsem se. Jo, to by se ti líbilo, kdyby to měl třeba k tomu, aby tě mohl někam kousnout, ty masochistko.. Ozvalo se moje svědomí. Řekl mi, že se jmenuje Kuro. Příjmení měl opravdu zvláštní, ale spíše mě zarazilo, když řekl, že spolu nějakou dobu budeme. Zatvářila jsem se hodně zděšeně. ,,Počkej, jak jako nějakou dobu? Řekla jsem ti, že ti svojí duši nedám." Tohle nepřežiji.. Nechci, ať tu se mnou je.. Už tak mám problém se trochu ovládat.. Pak jsem uslyšela, jak mu zakručelo v břiše. Usmála jsem se a protočila oči v sloup. ,,Víš, kdybys řekl, že máš hlad, já bych tě hladovět nenechala." Odvětila jsem mu. ,,Počkej tady.." Řekla jsem a sešla dolů do kuchyně, kde jsem byla asi deset minut, než jsem vyšla nahoru a měla v ruce misku ve které bylo typické Japosnké jídlo v podobě masa, zeleniny a rýže a v druhé ruce jsem měla hůlky. Obojí jsem mu podala a využila toho, že teď bude jíst a nebude si mě moc všímat. Otevřela jsem skříň, sundala si župan, dala ho do skříně a oblékla si delší bílé tričko, které mi padalo z ramene a černé kalhotky, ve kterých jsem spala. Nemohl mě vidět, byla jsem schovaná za otevřenou skříní, ale mohl si představovat. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Princ na černém koni. "A kdo jiný vyhovuje princi na černém koni, než démon?" Opáčím jí sebejistě. Dokud tu budu já, tak žádnýho prince nečekej. A já tu budu hoooodně dlouho. Že se mi upíše mě trochu překvapilo. Každý se upíše. Dřív nebo později, to ano, ale tuhle odpověď jsem od ní nečekal. Ale tak co. Tím líp pro mě. Po tváři mi proběhne spokojený výraz. Ale jen na vteřinu. Pak se ovládnu. "Ke spoustě dalším věcem." trochu se k ní nahnu. "Třeba jako kousání..." zabublám se smíchem. Její zděšení mě opravdu pobavilo. "Při tom čekání mi budeš dělat společnost. Už jsem dlouho nebydlel v lidském domě a nespal v normální posteli. Mraky jsou obvykle pohodlné, ale když teď sněží, tak z nich stejně moc nevidím. Navíc... když mám svojí investici jistou, tak se nepotřebuji rozhlížet po dalších duších. Svých 200 jsem za tenhle měsíc zvládnul a nějakou chvilku si odpočinu. Ty bydlíš sama, takže nevidím žádný problém." Ruce si složím za hlavou. Oběhla mi pro jídlo. Nelíbil se mi ten rozkaz, kterým mi naznačila, abych zůstal na posteli. Nesnáším rozkazy, ale chtěl jsem se převléknout a bylo by lepší, kdyby u toho nebyla. Ne že bych se styděl, ale mám po těle pár připomínek toho, proč nemám rád sobectví a sebestřednost. Byla pryč jenom chvilku, ale já se stihnul převléknout do oblečení, které by bylo víc vhodné, než kimono. To není zrovna pohodlná záležitost. Přičaroval jsem si dlouhé šedé tepláky a černé tílko. Už jsem dlouho nebyl v normálním oblečení, ale připadalo mi to tak uvolňující. Seděl jsem na posteli s jednou nohou pod sebou, když přišla s miskou. Než jsem začal jíst, tak jsem ji chvilku pozoroval. Zalezla si za skříň, aby se převlékla. "Víš... nemusíš se stydět a klidně se můžeš převlékat tady. Jak už řekl, tak spolu nějakou tu chvilku budeme a měli bysme si na sebe zvyknout. Ve všech možných situacích." řeknu provokativně a napůl i posměšně. Nakonec jsem se ale pustil do jísla. Bylo to dobré. Moc dobré. Jak už je to dlouho, co jsem naposledy jedl lidské jídlo... desítky, stovky let... Žil jsem sice v jiné éře, ale jídlo se od té doby vůbec nezměnilo. Aspoň tedy to tradiční. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Pobaveně jsem se ušklíbla, když sebe nazval toho prince na černém koni. ,,Jenže princové mají jen jednu princeznu, kterou posadí na toho koně a odvezou do svého paláce. A ty tohle rozhodně nesplňuješ." Řekla jsem s pobaveným úšklebkem. Jo, možná mám moc idealizované holčičí představy, ale myslím, že tohle si zasloužím. Jo.. Jasně.. Ke kousání.. Tohle nepřežiji. Umřu. Jsem si jistá. Kousni mě.. Prosím.. Nahlas jsem to neřekla, ale měla jsem chuť. Ani nevíte jakou. Třeba jen jako provokaci. Ale ostatně, použít to můžu kdykoliv, jestli tu bude vážně tak dlouho, jak tvrdí. Když jsem se vrátila, měl na sobě černí tílko a šedé tepláky. Najednou vypadal tak nějak.. Pořád sexy, ale v moderním provedení. To kimono mělo něco do sebe, ale ty odhalené ruce taky. Na sucho jsem polkla a ucítila nepříjemné šimrání v podbříšku. Když pak začal provokovat, zamračila jsem se na něj. ,,Přestaň se mi posmívat, jinak ti tu misku příště nepodám, ale hodím ti jí na hlavu." Zavrčela jsem na něj trochu výhružně. Jasně, mohl provokovat, ale ten posměšný podtón si mohl odpustit. Byla jsem prostě moc hrdá na to, aby se mi někdo posmíval. Neměla jsem to ráda. Zhluboka jsem vydechla a uklidnila se. ,,Tak jo.. Můžeš spát tady na futonu, vedle v pokoji u sestry nebo v obýváku na gauči, vyber si." Se mnou v posteli spát nebudeš, na to zapomeň. Upřímně, vlastně jsem doufala, že si vezme sestřinu postel. Ono bylo velké pokušení být s ním jen v jedné místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "Ale zatím si žádná nestěžovala." významně na ní mrknu. Ne, že bych těčh ženských měl za tolik. Ale jsem na světě už pěkných pár století a je přece jasné, že nebudu žít jako mnich. "Navíc nemůžeš přece míchat sex a lásku. To jsou dvě naprosto odlišné věci. Na obou dvou musíš pracovat zvlášť. Já akorát pracuju na jedné z těch věcí trochu víc usilovně." pokrčím rameny a věnuji se misce. Při myšlence na misku na mých vlasech se trochu zašklebím. Výhružky a pohružky. Prázdná slovíčka, to jsou její zbraně. Aby si mě udržela od těla a zachovala si svojí hrdost. Už teď se těším, až jí ta neproniknutelná maska spadne a vydá se mi napospas. Zkaženě se usměju do misky s jídlem a pak k ní zvednu rudé oči. Sjedu si její postavu od hlavy až k patě. Pomalu a znalecky. Nakonec se jí pohledem zapíchnu do očí. V pokoji u její sestry spát nebudu. I já mám svojí hrdost. V téhle místnosti je jediné místo, kde bych spal postel... a do té mě nepustí. Chvilku neodpovídám a jen se na ní dívám. "Gauč." řeknu nakonec. Mám dojedeno.Vezmu misku do ruky a zvednu se z postele. Polštář tam nejspíš bude a deku nepotřebuju. Sám o sobě mám tělesnou teplotu o dost vyšší než člověk, takže mi zima nikdy nebude. Přejdu k Yuki, chytnu jí za zápěstí a jedním trhnutím si jí přitáhnu tak, abych ji mohl majetnicky políbit. Lehce jí přitom kousnu do rtu. "Dobrou noc, Yuki" řeknu chraplavým hlasem, otočím se a zavřu za sebou dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,No vidíš, všechno je jednou poprvé." Řeknu a pobaveně se ušklíbnu. Po jeho dalších slovech jsem na něj koukala, ale trochu no.. Možná až nechápavě a tázavě. Chvilku jsem nic neříkala, jen se na něj takhle koukala. ,,Nechápu.." Přiznala jsem se nakonec. Ani s jedním jsem neměla zkušenosti a nechápala jsem, jak to myslí. A chtěla jsem vědět, jak to myslel. Nikdy jsem nikoho nemilovala. Nikdy na to nebyli lidi, čas ani myšlenky. A na to jsem se až moc stranila celý život mužů. Nakonec si zvolil gauč. Trochu mě to překvapilo, ale bylo to jeho rozhodnutí, takže jsem to nechala být. Ostatně, nemusel tady ani zůstávat, ale on chtěl. Trochu mě znervóznilo, jak si mě prohlížel. Ošila jsem se a trochu se začervenala. Nedá se říct, že jsem byla škaredá. Na to, jak jsem byla vlastně malá, nebyla jsem zrovna nějak vyhublá nebo drobná. Měla jsem pěkná, pevná a trochu větší prsa, ale ne nijak moc. Moje břicho nebylo vzorem pro modelky, ale měla jsem boky a pěkné nohy. Dojedl, zvedl se z postele a došel ke mě. Už v té chvíli jsem znervózněla. Čapl mě za zápěstí, přitáhl k sobě a políbil. Ztuhla jsem. Zatajil se mi dech a i srdce se mi na moment zastavilo. Bylo to.. Majetnické. Upřímně, vždycky jsem si takový majetnický polibek představovala. Jakmile se odtáhl, udělalo se mi hrozné horko, tváře mi hořeli a srdce bušilo jako o závod. A jeho dobrou noc tím chraplavým hlasem.. Ještě nějakou dobu jsem takhle stála na místě i poté, co odešel a v hlavě se mi neustále přemítalo, co se právě stalo. Parchant samolibej.. Pomyslela jsem si, ale nepopřela jsem fakt, že se mi to líbilo. Když jsem se vzpamatovala, zhasla jsem světlo v pokoji a lehla si do postele. Nemohla jsem spát. Pořád jsem se převalovala a prsty si přejížděla po rtech. Pořád jsem na nich cítila ty jeho. I jeho prsty na mém zápěstí. Bože, nenávidím ho! Po nějaké chvilce jsem nakonec přece jen usnula. A vzhledem k faktu, že zítra je sobota a já jdu do práce až odpoledne, nemusela jsem se obávat nějakého příšerného ranního vstávání. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Došel jsem dolů do kuchyně. Omyl jsem misku a sedl si na gauč. Sám pro sebe jsem se začal smát. Potichu, aby to Yuki nahoru neslyšela. Kdyby se viděl. Ten výraz. naprostého šoku a rozpaků. Byla roztomilá. Tohle mě bavilo. Gauč nebyl nijak velký, ale ale malý. S hlavou na opěradle, jsem se tam vešel. Zavřel jsem oči a hned usnul. Bylo to snad poprvé, co se mi spalo vážně dobře. Ráno jsem se probudil první. Mohlo být tak deset. Nevím. Vstal jsem a posadil se. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, kde vlastně jsem a co tady dělám. Šel jsem se osprchovat. Když jsem vylezl, měl jsem jenom tepláky a ručník kolem krku. Vlasy jsem měl mokré a zasahovaly mi až do očí. Potichu jsem vešel k Yuki do pokoje. Ještě poklidně spala. Vžycky jsem měl tu výhodu, že jsem se pohyboval poměrně potichu. Dávalo mi to převahu v pobodě momentu překvapení. Tak jako včera, když jsem ji přál dobrou noc svým stylem. Ale dělám to, co jsem slíbil. Nesvádím. Jen provokuji. Stoupl jsem si nad její postel a chvilku se ní díval. Vypadala tak nevinně. V hlavě mi vyvstala její včerejší odpověď. Nechápu. Přivedlo mě to na myšlenku. Copak nikdy nic takového neprožila? Sex a láska jí nic neříkají? No... láska mi posledních pár století taky nic neříká, ale zažil jsem to. Vím, jaký je to pocit. Sedl jsme si k ní na postel a díval se jí na obličej. Vztáhl jsem ruku a odhrnul jí pár pramínků. Neprobudila se. Naklonil jsem se nad ní a opřel si předloktí vedle její hlavy. Sklonil jsem hlavu a lehce jí foukl do ucha.. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Spalo se mi dobře. Ani nevím proč. Tedy.. Raději bych nevěděla proč. Ale věděla jsem, že je dole Kuro a cítila jsem se tak nějak.. V bezpečí. Ironie, co? Démon, co chce vaší duši, ale když ho máte doma, cítit se se v bezpečí.. Skoro až k pláči. Měla jsem zatažené žaluzie v pokoji, takže mě neotravovalo žádné světlo z venku, i když na obloze stejně byli šedé mraky. Ucítila jsem, jak mi někdo foukl do ucha. Probralo mě to. Trochu jsem sebou cukla. Chtěla jsem říct Ai, ať jde pryč a nechá mě spát, ale pak mi došlo, že Ai tu není. Takže zbývala jen jediná možnost. Kuro. Nechtělo se mi otevírat oči, ale cítila jsem teplo, které sálalo z jeho těla. Nedotýkal se mě, ale cítila jsem ho. Na tvář mi dopadlo pár kapek vody. To mě donutilo konečně otevřít oči. Přetočila jsem se na záda a rozespale se mu zadívala do očí. Byl blízko, díky tomu, jak se nade mnou skláněl. Všimla jsem si, že na sobě nemá tričko a že má mokré vlasy. Měla jsem chuť mu dát ruce kolem krku a stáhnout ho k sobě do postele. Musela jsem se držet, abych to neudělala. Místo toho jsem si jednou rukou protřela rozespale oči. Musela jsem vypadat.. Zvláštně. Rozcuchaná, pomačkaná a rozespalá. ,,Dobré ráno.." Zamručela jsem rozespalým hlasem. ,,Copak, chceš nakrmit?" Zeptala jsem se. Nemyslela jsem to kupodivu nijak zle, více méně jsem se jen zajímala, jestli má hlad, jen takhle to znělo.. Roztomileji? Chtěla jsem mu říct, že vypadá sladce a že krásně voní, vážně, chtěla, ale moje hrdost mi to nedovolila. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Nemohl jsem si nevšimnout změny v jejím chování. Včera by mi div oči nevyškrábala a dneska se na mě usmívá a nabízí mi, že mě nakrmí. Uculím se na ní, že mi zase vykouknou špičáky. Skloním se a přejedu jí jazykem po rtech. Zavrním. "Dobré ráno." řeknu hlubokým hlasem. "Něco bych si dal..." odpovím jí dvojsmyslně na otázku, jestli chci nakrmit. Nijak ale napokračuju. Čekám. Jestli mě odstrčí. Na rtech už mi zase pohrává provokativní úsměv a s výzvou v očích se na ni upřeně dívám. Přemlouvám se, abych se znovu nesklonil. Jo, chci jí. Chci jí zlomit. Chci mít to její tělíčko pod sebou, dělat si s ní, co bych chtěl. Možná i co by chtěla ona. Slyšet její steny celou noc. Slyšet jí prosit a křičet moje jméno. Už jenom z té představy se mi udělalo horko. Celou ji pohltit, aby už nikdy nemyslela na nic a nikoho jinýho. Jak bude její duše moje, její tělo bude následovat. Už si ani nepamatuji, když jsem naposledy po něčem tak moc toužil. Můj pohled prozrazoval, co se mi honí hlavou a já chtěl vidět, jak na to zareaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Začal se ke mě sklánět. Ne, ne ne! Ani na to nemysli!! Ale přes to jsem ho nechala, ať se skloní a jazykem mi přejede po rtech. Lehce jsem je pootevřela a vydechla. Najednou mi bylo hrozné horko. Hrozné horko, i když okolní vzduch byl celkem chladný. Dívala jsem se mu do očí a pozorovala jeho provokativní úsměv, i jiskření v očích. Úplně jasně jsem v nich četla, co po mě chce. A já nebyla schopná se pohnout, nebyla jsem schopná nad tím jasně uvažovat. Chtěla jsem, ale nešlo to. Nakonec jsem se rozhodla, že budu taky trochu provokovat. Když může on, tak já taky ne?! Využila jsem momentu překvapení, jednou rukou ho chytla pod krkem a donutila ho, aby se zády položil na postel. Překulila jsem se na něj. Obkročmo jsem se usadila na jeho břiše, ruku stále na jeho krku, který jsem lehce stiskla. Sklonila jsem se k němu a cítila, jak mi bije srdce. ,,Neprovokuj.." Pošeptala jsem sladce pár centimetrů od jeho obličeje, ale neusmála jsem se tvářila jsem se spíše jako nájemný vrah. Pomalu jsem pustila jeho krk a rukou lehce vyjela po něm nahoru směrem k jeho obličeji. Ukazováčkem a prostředníkem jsem přejela po jeho rtech. Nevím, co mě to popadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Využila momentu překvapení. Nečekal jsem to. Nebyl jsem ve střehu. Ale nevadilo mi to. Nechal jsem ji, ať si užije trochu té dominance. Sedla si na mě a chytila mě pod krkem. Trochu stiskla, ale tím vyvolala jen můj úsměv. Ruce jsem zabořil do jejích boků. Vnímal jsem, jak svými prsty přejíždí po mých rtech. Pootevřel jsem je, zuby lehce stiskl ukazováček mezi zuby a pak ho olízl. Dlaněmi jsem posunul její boky trochu níž a zatlačil dolů oproti svým. neusmíval jsem. Vnímal jsem to elektrické napětí a vychutnával si ho. "Mám rád holku nahoře." řekl jsem chraplavým hlase a zvednul jsem jedno obočí. Nemohl jsem si pomoct. Zjistil jsem, že provokování je moje nová oblíbená hra. V rudých očích mi lehce zajiskřilo. Nebránil jsem se příjemnému pocitu, který jsem cítil z jejích boků, které jsem tlačil na své. Lehce jsem zvedl pánev, jako bych udělal, kdybychom teď měli sex, což způsobilo, že se Yuki trochu zhoupla. Asi jsem nebyl jedný, komu došlo, že tahle hra je jednostranná. Ovšem já byl asi jediný, komu to vůbec nevadilo. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Pootevřel rty a stiskl mezi zuby můj ukazováček. A pak po něm přejel jazykem. Po zádech mi přejel mráz a polilo mě horko větší, než do teď. Proč tohle dělám? Měla bych se zvednout, vyškrábat mu oči a jít se najíst.. Pomyslela jsem si, ale stejně to neudělala. Ucítila jsem jeho ruce na svých bocích. Posunul mě dolů na svůj klín. Nebránila jsem se. Položila jsem mu ruce na břicho a narovnala se v zádech. Pohl boky a já se tak trochu zhoupla. ,,Ah.." Vypadlo ze mě tiše a já se hned na to za sebe hluboce zastyděla. Nečekala jsem, že zareaguji takhle. I když jsme vlastně nic nedělali.. Začervenala jsem se a zatvářila se trochu zmateně nad reakcí svého těla. Měla jsem se zvednout, měla jsem od něj jít pryč. Věděla jsem ho. Ale já místo toho na něm zůstala sedět. Můj klín přesně na tom jeho. Nebyla jsem si jistá, kdo tady koho provokuje. ,,Ještě si mi nevysvětlil ten včerejšek." Řekla jsem tiše a zadívala se mu zvědavě do očí. Možná jsem jen chtěla zamluvit moje tiché zasténání, těžko říct. Doufala jsem, že mu dojde, na co narážím. Asi jsem chtěla obojí. Zamluvit to a zároveň chtěla vysvětlit, jak to včera s tím sexem a láskou myslel. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Její ruce sjely po mém hrudníku na břicho a tam je nechala. Byl to příjemný pocit, mít na sobě její drobné ručky. Když jsem pohnul boky, uslyšel jsem její zasténání. Jak rád bych z ní teď strhal oblečení a vzal si jí. Hned teď a tady bych... Ne... počkám si. Až o to bude prosit sama. Možná jsme trochu lhal. Svádění by nebylo od škody. Čím dřív, tím líp. Pak jsem se ale trochu zamračil. V týhle chvíli se mě zeptá na rozdíl mezi láskou a sexem. Pustil jsem její boky a zvedl se na loktech, abych na ní lépe viděl. Chvilku jsem přemýšlel, jak jí to vysvětlit. "Láska to je... potřeba. Životní nutnost. Je to cit, tak silný, že tě donutí obětovat cokoli." Oči mi potemněly. "Cokoli. Hrdost, život, štěstí. Zaprodala bys duši. Aby ta osoba byla v bezpečí, aby byla na živu. Aby ses mohl těšit jenom z toho, že dýchá, chodí a raduje se." V očích se mi zračila dávná bolest. Bolest z toho, že mě láska dovedla k nejvíc sobeckému činu. Snažil jsem se ji potlačit, ale ani já nejsem všemocný. Proot jsem se rozhodl pokračovat, jakoby nic. "Má mnoho podob. Můžeš cítit lásku k milenci. Lásku k rodině. Lásku k přátelům. Proto je hloupost ji srovnávat se sexem." při zmínce o sexu už jsem to zase byl já. Sevědomý úsměv, provokativní pohled. "Sex je pud. Je krásně jednoduchý. Víš, co od něj máš čekat. Víš, čeho v něm chceš dosáhnout a nikomu tím neublížíš." mrknu na ní. "Tyhle dvě věci od sebe musíš oddělovat. Protože když to neuděláš, tak to budeš ty, kdo bude zraněný.Nikdo jiný." dokončím svoji přednášku a zkoumavě se jí podívám do očí, jako kdybych v nich chtěl vyčíst, co si přesně teď musí myslet.. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Nevypadal nadšený z toho, že jsem se ho na to zeptala. Ale já to chtěla vědět. Zvážněla jsem a sledovala, jak se nadzvedl na loktech a začal mluvit. A pak jsem to uviděla.. Temnou vzpomínku, která se mu zaleskla v očích. Znala jsem to od sebe. Takhle jsem se vždycky tvářila, když jsem si vzpomněla na svoje dětství. Možná jsem to neměla chtít vědět. Možná jsem byla moc měkosrdcatá, ale nechtěla jsem, aby si vzpomněl na něco bolestivého. Chápala jsem, jak to myslí, ale na druhou stranu jsem s tím nesouhlasila. Trochu mi tímhle svým monologem zbořil domeček z karet. Ucítila jsem zvláštní pocit úzkosti. Vlastně mě to trochu i rozesmutnilo. Chvilku jsem se mu dívala do očí, než jsem z něj slezla a sedla si na kraj postele zády k němu. Lásku jsem cítila k Ai. Nikdy k nikomu jinému. O tom jsem věděla. ,,Nechci spát s někým, ke komu necítím lásku. Nechci brát sex jako pud. Chci spát s někým, koho mám ráda a kdo má rád mě." Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj přes rameno takovým smutným pohledem. Vážně jsem si připadala právě jako dítě, které někdo probral do kruté reality. I když měl pravdu. Pokud tyhle věci od sebe neumíte oddělit ublížíte jen sobě, pokud to ten druhý bere opravdu jen jako pud. Nevím, proč mi najednou bylo tak smutno a úzko. ,,Vždyť to přece musí být mnohem krásnější, když spíš s někým, koho máš rád a víš, že má rád i on tebe.. Ne?" zeptala jsem se poněkud nejistě. Celý život jsem tomu věřila. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Začínal jsem být lehce rozladěný. Očividně nebyla nadšená z toho, co jsem jí právě řekl. S tím jí nepomůžu. Já to takhle beru. Pokud má své fantazie, brát jí je nebudu. Až se rozhodne, že se se mnou vyspí, bude to sex. NIC JINÉHO. Bude moje. Můj majetek. Moje osobní Yuki. Nic víc, nic míň. Je to sobecké? Ano je. A co? Slezla ze mě a sedla na kraj postele. Nechal jsem ji. Veškěrá nálada mě totiž přešla. Jestli měla přesně tohle v úmyslu, tak se jí to podařilo. Začínal jsem být velice rozladěný. Ještě víc, když začala básnit o tom, co vlastně chce. Byla naviní. Tak strašně naivní. Její smutný pohled by mě měl ještě víc rozčílit, ale měl přesně opačný účinek. S žuchnutím jsem si lehnul do polštářu. "To nevím..." řekl jsem chladně a odměřeně. Nechci to vědět. Nechci si na to pamatovat. nenáviděl jsem ten výraz, co jsem zase měl. Snažil jsem se to zakecat. "Ale i v partnerskym životě to tak taky funguje. Když s někým jsi, máte rodinu. Musíš rozlišovat manželství, rodičovství a sex. Pracovat na každý z těhle věcí zvlášť. Aby to fungovalo, tak tyhle věci míchat nesmíš. Musíš budovat vztah s manželkou, budovat si vztah s dětma a pak zdokonalovat sex." dopověděl jsem. Nevím, jestli jí tim nějak pomůžu. Rozčiloval mě ten poraženejckej výraz v obličeji, co měla a zraněnej pohled, co jsem měl já. Jak jsem se dostali na tohle téma. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Nebyl nadšený z toho, co jsem řekla, ale ani mě se nelíbil jeho pohled na věc. Jo, jsme naivní, vím to. Tedy, v tomhle směru. A možná jsem chtěla naivní zůstat. Tohle zkazilo náladu nám oběma. Možná jsem za to byla i ráda. Mohlo se to zvrtnou a.. Chápete. na druhou stranu po jeho dalších slovech mi došlo, že má asi pravdu. Ale zároveň mě to překvapilo. ,,Ty máš rodinu?" Zeptala jsem se a zvědavě zamrkala. Podle jeho slov mi připadalo, že má. Ale.. Že se něco zvrtlo. Pomalu mi to do sebe začali zapadávat. Možná neměl děti, ale určitě byl zamilovaný a podle jeho slov měl asi u manželku. Těžko říct, co se stalo. Odešla s jiným, umřela.. Těžko říct, nechtěla jsem to rozpitvávat nějak dopodrobna, každopádně, kdyby byla s ním a on jí pořád miloval, nespal by s každou druhou a netvářil se jako odkopnuté štěně, když se mluví o lásce. Pak jsem se lehce pousmála. ,,Ale je fajn vědět, že i někdo jako ty má city." Řekla jsem a vstala z postele. ,,Tak a teď mi řekni, jak dlouho hodláš být naštvaný, kvůli tomu, že jsem naivní dítě, abych věděla, jestli ti udělat snídani nebo ne." Řekla jsem a udělala si z vlasů drdol. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Zdálo se, že pochopila, co jsem tím myslel. Ovšem její další otázka mi vzala vítr z plachet. Propíchl jsem ji pohledem. "Ne nemám." měl jsem ledově chladný hlas a výhružný podtón. Tak jiný od toho, kterým jsem s ní mluvil ráno. Dal jsem jí tim jasně najevo, že tohle téma je tabu. Budu se sní bavit o všem. Jen ne o sobě, své osobnosti a své minulosti. Pak se ale zvedla z postele a pronesla to, co pronesla. Zasmál jsem se. "Nikdy jsem neřekl, že je nemám. Já jsem v celku velice citlivý démon." Pozoroval jsem ji, jak si svazuje vlasy nahoru. "Nejsem naštvaný." Zvedl jsem se z postele a došel k ní. Chytl jsem ji za bradu a zvedl si její obličej nahoru tak, aby se mi musela podívat do očí. Palcem jsem ji potom stsknul spodní ret. Podobně, jako ona to udělala před tím mně. "Ale přes to všechno, co jsme si teď řekli... stejně tě donutím, abys těmihle rty, řekla: Vem si mě." Mluvil jsem tiše, jako kdyby ta slova patřila jenom jí. Při posledních třech slovech, jsem natlačil své boky k jejím, jen abych zdůraznil svá slova. Pak jsem ji pustil a s klukovským nadšením mi zazářily oči. "Teď... co bude k snídani?" zeptal jsem se jakoby nic. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ani nevíte kolik toho na sebe dokáže člověk prozradit i když si myslí, že o sobě nic neřekl. Uznávám, že ve mě hrklo a já se najednou cítila strašně maličká když mě spražil tím svým ledovým pohledem a hlasem. Na sucho jsem polkla a měla chuť si zalézt někam do kouta. Na zlomek sekundy jsem totiž na posteli neviděla jeho, ale svého otce. Viděla jsem tu situaci, ve které se na mě takhle díval a mluvil tím výhružným podtónem. Na moment jsem v sobě ucítila to malé vystrašené dítě, kterým jsem v minulosti byla. ,,Promiň.. Já.. Omluvám se.." Vypadlo ze mě polohlasem trochu ustrašeně. Měla jsem strach, že by byl schopný mi ublížit. Normálně jsem se nebála toho, když mi někdo vyhrožoval, ale Kuro to jednoduše uměl. Po chvilce jsem se vzpamatovala. Citlivý jo? A to před chvilkou bylo co..? Pomyslela jsem si, zhluboka se nadechla a vydechla, abych se přestala třást. Nebyla to jeho chyba, že jsem se takhle vyděsila, mohla jsem si za to sama, že jsem si na to vzpomněla. Jen se o tom nechtěl bavit.. Pomyslela jsem si, abych se dala rychle zase dohromady a myslela na cokoliv jiného, než na své dětství. Pak mi řekl, že není naštvaný. Udiveně jsem na něj zamrkala. Upřímně, čekala jsem, že se teď sebe, řekne, že ho už nezajímám a odejde. A upřímně, mě by to mrzelo. Jenže ne. Místo toho ke mě přišel a zvedl mi hlavu za bradu. Zadívala jsem se mu trochu zmateně do očí. Jeho slova mě překvapila ještě víc. Vydechla jsem, když natisknul své boky k mým. Byla jsem z toho zmatená. Věděl, že spát budu jen s někým, až si budu jistá, že ten dotyčný mě má rád. Řekla jsem mu to. V podstatě jsem se mu přiznala, že věci jako lásku a sex od sebe oddělit neumím. Možná jsem na to moc citlivá nevím. A stejně si šel pořád za svým. Nechtěla jsem si o něm myslet, že mu je jedno, že mi tím ublíží, pokud se to někdy stane, ale měla jsem z toho takový pocit. Znova jsem se začervenala a musela si odkašlat, jinak bych stála jako opařená až do druhého dne a pořád nad tím přemítala. ,,Palačinky. Chceš je s ovocem, karamelem nebo čokoládou?" Zeptala jsem se a raději sešla dolů do kuchyně, než se dnešek stane ještě podivnějším. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Byla překvapená. Líbilo se mi to. Pustil jsem ji a ona si to namířila do kuchyně. "S ovocem.." řekl jsem a očima ji následoval. Možná jsem to trochu přehnal. Neměl jsem na ní být tak hnusnej. Možná stačilo prostě jenom říct, že se o tom nechci bavit. Ale já pořádně už nevím, jak se s ženami bavit. Možná to ani nechci vědět. Zatím jsem si byl jistý jenom jednou věcí. Pokračovat v tomhle, možná nebude ten nejlepší nápad. Sebral jsem ze země ručník a pověsil ho, aby uschnul. Vzal jsem si džíny a černou košili a sešel dolů. Plánoval jsem, že s ní budu pořád. Ve dne v noci. Hlídat si svůj majetek. To je přece normální. Akorát nemám hlídacího psa, takže tu práci musim oddřít sám. Ne že by mi to nějak vadilo. Sešel jsem po schodech a zastavil se ve dveřích. Skřížil jsem ruce na hrudníku a opřel se o futra. Díval jsem se, jak se pohybuje po kuchyni. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Chvilku jsem tam tak stál a po tom, co si mě všimla, jsem přišel blíž. Sedl jsem si ke stolu a opřel si bradu o dlaň. Rád jsem ji pozoroval při práci. Ať už dělala, co dělala. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Moje pobíhání po kuchyni se mohlo zdát na první pohled trochu zmatené, ale nebylo. Já většinou působila celkově zmateně, když jsem dělala nějakou podobnou práci. Vaření, uklízení, obsluha lidí v kavárně. Těžko říct, proč to tak vypadalo, nikdy jsem na to nepřišla. Trochu překvapeně jsem na Kura zamrkala, když jsem si ho všimla, jak stojí ve dveřích a kouká na mě. Sjela jsem ho zvědavým pohledem. ,,To kimono mělo něco do sebe, ale tohle ti taky sluší." Konstatovala jsem s nevinným úsměvem a dál se věnovala vaření. Slyšela jsem, jak odsunul židli a sedl si ke stolu. Pousmála jsem se. ,,Upřímně, nevím, co čekáš od toho, že mě bude hlídat. Můj život není moc zajímavý, za chvilku tě to omrzí." Nebylo to tak, že bych ho od sebe chtěla odehnat.. Tedy, myslím, že to tak nebylo. Nebyla jsem si jistá tím, jestli se mi jeho přítomnost zamlouvá nebo ne. Na jednu stranu to bylo příjemné oživení, na tu druhou jsem se trochu obávala následků. Na talíř jsem dala tři zarolované palačinky naplněné různým ovocem, ty jsem nakrájela na kolečka, posypala cukrem a položila před Kura spolu s příborem, nebo hůlkami, pokud si o ně řekl. ,,Co si dáš na pití?" Zeptala jsem se, mezitím co jsem dodělávala další palačinky. Měla jsem na sobě pořád jen to bílé tričko, takže když jsem občas trochu zvedla ruce, mohl vidět kousek mého zadečku a černé kalhotky. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "Když v tom chodíš několik století, tak tě to omrzí. Je v tom vedro a je to dost nepraktický." okomentuji její výrok o mém kimonu. Stejně jsem se nikdy neodhodlal k tomu, abych ho vyhodil. Prostě to pratří ke mně. Stejně jako katana a spousta dalších věcí, co mě dělají... mnou. "Ale děkuju..." nechal jsem se nakonec slyšet. Bylo to snad poprvé, co mi někdo pochválil oblečení. Byl to příjemný pocit. Už vím, proč jsou z toho ženský vždycky tak unešený. Zvědavě si jí změřím. "Nejde ani tak o hlídání. Ani o tvůj život. Jde o opatrovávání investice. Je to dost hrubě řečený, ale řekl bych, že asi nejvýstižnější." plácnul jsem první věc, co mě napadla. Normálně to nedělám, ale byl jsem líný myslet. Nějak jsem tušil, že to pochopí. Nebo jsem v to doufal. "Jsi jiná. I přes to, co jsi prožila, je tvoje duše jedna z nejmíň zkažených, co jsem kdy viděl. Proto jí chci. Proto jí dostanu. A do té doby se od tebe nehnu." nebudu jí vysvětlovat, kolik podobných démonů jako já se tu potuluje a že nechci, aby jí získal někdo další. "Takže... pokud se chceš do někoho zamilovat a čekáš na prince na černém koni. Tak ti asi nezbyde nic jiného, než se zamilovat do mně. Ulehčí to spoustu práce." řeknu ledabyle. "Takhle to vypadá jako dost jednostranný obchod, ale můžu ti zajistit, že pozornost ode mě, se nedá srovnávat s ničím jiným." řeknu nakonec se sebejistým pohledem a usměju se. Ona pochopí, že láska je sice nádherná, ale je to jeden z největších bludů. Nemá cenu s ejí zabývat. Teď, ani nikdy jindy. "Dám si vodu." řekl jsem trochu už mimo realitu, protože jsem byl zaneprázdněn jejím pozadím v černých kalhotkách. Napíchl jsem si na vidličku kousek palačinky a jako hypnotizovaný jsem černou látku a materiál, co zakrývala, nespouštěl z očí. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Všimla jsem si jeho lehké změny, když jsem mu řekla, že mu to sluší. Zarazilo ho to a přísahala bych, že kdyby to byla holka, začal by se červenat. Pousmála jsem se. Přišlo mi to roztomilé. Ale pak začal mluvit a mě to roztomilé najednou už nepřišlo. Možná si beru věci moc osobně, možná je on pořád trochu vyšokovaný z našeho předchozího rozhovoru, ostatně to já taky, ale ta jeho samolibost mi teď vážně začala pít krev. A když se naštvu, vždycky první něco udělám a teprve potom přemýšlím. Prudce jsem se k němu otočila a dala mu pěstí přímo do obličeje. Nemám bůh ví jakou sílu, ale mám jí dost na to, aby mu začala z nosu téct červená. A já si při tom asi tu ruku zlomila. Zamračila jsem se a probodla ho hodně nepříjemným pohledem. ,,Přestaň se chovat takhle samolibě. Nejsem žádná věc." Odvětila jsem mu stejně chladně, jako on mě před tím, když řekl, že se nechce bavit o své rodině. Tedy, když mi tak chladně řekl, že žádnou nemá. Došla jsem ke dřezu o pár kroků dál, pustila studenou vodu a dala pod ní ruku, kterou jsem mu dala pěstí. Boleli mě klouby a nemohla jsem moc hýbat prsty. Naštvalo mě to. Nebo možná spíše ublížilo. Ucítila jsem v očích slzy. Ne kvůli tomu, že mě bolela ruka, ale kvůli tomu, co řekl. Nejsem žádná věc.. Sakra.. Zopakovala jsem si a snažila se zadržet slzy v očích. Lehce jsem si skousla spodní ret. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Jedl jsem, takže jsem si ani nevšiml, že se Yuki napřahuje a dává mi pěstí. Překvapeně jsem zamrkal, když mi palačinka spadla z vidličky. Yuki na mě začala křičet. Zamračil jsem se. Ona mi právě dala pěstí? Dala mi pěstí? Sekl jsem se. Možná jsem asi neměl říkat to, co jsem řekl. Je to sice pravda, ale já zapomněl, že lidské ženy jsou... citlivější na takové věci. Slyšel jsem, jak popotáhla. Bože. Jenom ne brek. Zvedl jsem se. Bylo mi jasné, že teď lituje toho, že mi jednu vrazila. Ne proto, že bych si to nezasloužil, ale proto, že jí to musí bolet. Já nic necítil. Krev mi netekla. Byl jsem v pohodě. Šel jsem k ní. Povzdechl jsem si. "Myslela sis, že uhodit démona je stejný, jako člověka?" řekl jsem rozčíleně. Něžně jsem vzal její ruku do svých a pod ledovou vodou jsem jí začal třít klouby. Jemně, aby jí to nebolelo ještě víc. Pokud se snažila protestovat, spražil jsem jí výhružným pohledem a trochu mi zežloutly oči vztekem. Moje vzteklá slova vůbec neseděla s jemným zacházením, co jsem používal při léčení její ruky. "Blázne. Je fajn, že jsi hrdá a umíš se o sebe postarat sama, ale měla by ses naučit vybírat si protivníky." Byl jsem vzteklý. Kvůli takový kravině si ublížila. Je ta holka vůbec normální. Ruce jsem měl horké a ledová voda k nim tvořila kontrast. Jak jsem jí mnul klouby, tak cítila, že bolest odeznívá. Zarudnutí mizelo. Vypnul jsem vodu, vzal jí za předloktí a natočil jí směrem k sobě. Sklonil jsem se, abychom byli na stejném očním levlu. Můj stisk byl omezující, ale nebyl bolestivý. Neměl jsem v úmyslu jí ublížit. "Teď dobře poslouchej. Tohle už nikdy nedělej. Za prvé mě to nezraní. Nezraníš mě, ani kdybys chtěl, spíš ublížíš sobě, tak jako před chvilkou. Za druhé tím nic nevyřešíš. Neřekl jsem, že tě beru jako věc, nebo ano? To sis odvodila sama. Chci tě kvůli tomu, jaká jsi. To, že chci i tvojí duši, že až druhotný. Ty a tvoje duše.. to jsou dvě odlišný věci a já je chci v jiným pořadí. Je to jasný?" Nezvýšil jsem hlas. Už dávno jsem zjistil, že zvyšování hlasu není moc efektivní. Mluvil jsem pomalu, hlubokým chladným hlasem. Jako když se zeptala na moji rodinu. Chtěl jsem si tohle vyjasnit. Nepustil jsem ji. Chtěl jsem počkat na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Uslyšela jsem, jak ke mě přišel. Dívala jsem se na svou ruku a ucítila jak jí vzal do těch svých. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nenechal mě. Zamračila jsem se a zvedla pohled abych ho mohla seřvat, ale on mě spražil mnohem rychleji svým pohledem a žlutě žhnoucíma očima. Hned jsem s provinilým výrazem zase klopila pohled a nechala ho. Jeho horké prsty začali jemně masírovat moje bolavé klouby. Nebolelo to. Ne moc. Spíše to bylo příjemné. A pak začal mluvit. Byl naštvaný. Nechápala jsem to. Byl naštvaný, ale klidný zároveň. Kdykoliv jsem byla naštvaná já, byla jsme hrozně vzteklá a agresivní a většinou ublížila jen sama sobě. Ale on ne. byl na mě naštvaný, ale přes to mi pomáhal. ,,Nemyslela jsem.." Přiznala jsem tiše. Těžko říct, jestli bych ho uhodila, kdybych nad tím přemýšlela. Asi ano. Spíš jsem, ale obdivovala svou odvahu. Byl naštvaný, ale mohl být naštvaný ještě více. Mohl mi nějak ublížit. Vůbec mě to nenapadlo. Až teď. Více méně jsem měla velké štěstí, že mi po tomhle nevrazil jednu on. A navíc.. Nebylo to tak, že bych ho považovala za protivníka. Vybírám si takové protivníky, kterých se nebojím. Ale ho jsem se bála. Nechtěla jsem ho mít za protivníka. Jen jsem mu chtěla dát jasně najevo, že se mi nelíbilo co řekl a jak to řekl. Když mě klouby přestali bolet, zastavil vodu. Chytl mě za předloktí, otočil k sobě a sklonil se. Chtěla jsem na něj začít křičet důvodu, proč jsem ho uhodila, ale nemohla jsem. Spražil mě svými slovy dříve, než jsem to stihla já. Můj obličej se změnil do obličeje odkopnutého štěně a já ucítila, jak mám slzy na krajíčku. Tiše jsem popotáhla. Byla jsem zmatená. Najednou mluvil úplně jinak. Najednou říkal přesný opak věcí, než jak jsem si je vyložila před tou ránou. Cítila jsem se provinile. ,,Promiň. Omlouvám se. Nechtěla jsem ti ublížit." Řekla jsem a tiše fňukla. Vím, že jsem mu neublížila, ale najednou jsem si připadala hrozně provinile za to, že jsem si to, co řekl vyložila špatně. Možná jsem si to nevyložila špatně, možná mi před tím lhal a já si to vyložila dobře.. Nevím.. V hlavě jsem měla hrozný zmatek. Hlas jsem měla přiškrcený díky tomu, jak jsem se snažila neplakat. ,,Víš.. Celý život se ke mě všichni chovali jako k věci. Nikdy nikoho nezajímalo, co chci nebo jak se cítím.. A ty si pak začal mluvit.. A.. A.. Říkali si věci, které tak zněli.. A teď říkáš něco úplně jiného.." Řekla jsem s pláčem v hlase. Připadala jsem si uboze. Bylo mi ze mě špatně. Nikdy jsem před nikým nebrečela. Ani nikomu neříkala, jak se cítím. Zařekla jsem se, že takové věci dělat nebudu. A teď jsem je dělala. I když mluvil tak chladně jako dneska ráno, už mě to tak nevyděsilo. Spíše to ve mě jen prohloubily pocit toho, že jsem udělala něco špatně. Nakonec jsem sklopila hlavu a volnou rukou si utřela slzy z očí, které jsem měla na krajíčku. Uklidnila jsem se a napětí z mého těla pomalu vyprchalo. ,,Promiň.. Jsem ubohá..Chovám se jak malé děcko.. Nechtěla jsem tě praštit.." Mluvila jsem tiše, z mého hlasu zmizeli známky pláče, ale i přes to jsem naposled tiše popotáhla. Opravdu mi ze mě bylo zle. Doslovně. Chtělo se mi zvracet. Nejraději bych si sama teď jednu vrazila. Jenže nemohla jsem si pomoct. Nejdříve mi přišlo, že se ke mě choval, jako by ho nezajímalo, co chci já a pak mi začal říkat věci, které jsem chtěla celý život slyšet. Řekl, že mě chce takovou, jaká jsem. Nikdy jsem tohle od nikoho neslyšela, i když jsem strašně chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Nakonec to skončilo tak, jak jsem si myslel. Neuklidnil jsem ji. Akorát jsem ji rozbrečel. Nechtěla mi ublížit. Jen, co to řekla, chtěl jsem se smát. Už jen ta představa mi přišla absurdní. Změnil jsem výraz z chladného na mírný a povzdychl si. Začala vysvětlovat, ale přišlo mi, že je víc a víc zmatená z toho, co se vlastně děje. Přitáhl jsem si ji k sobě do pevného objetí. Jednu ruku jsem jí zamotal do vlasů a hrál si s pramínky. Chtěl jsem jí uklidnit. Černou košili jsem měl stále rozepnutou, takže jsem si jí přivinul spíš na holou hruď, než do uklidňujícího objetí. Ale co.. efekt by to mělo mít stejný. "Ššš... stačí. To stačí." bylo jediné, co jsem řekl na její depresivní připomínky a urážky mířené na ni samotnou. Spíš jsem to zašeptal konejšivým hlasem. Sklonil jsem hlavu a opřel si bradu o její temeno. Nevím proč se teď tak chovám. Normálně by mi to bylo jedno. Nějak jsem ale nebyl schopný donutit sám sebe, abych se jenom koukal, jak se podceňuje a shazuje. Prostě jsem to nechtěl. O to víc, když já jsem ten důvod. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, když brečela a už vůbec se mi nelíbí, do čeho jsem se to zamotal. Začínalo mi být jasné, že tohle nedopadne dobře. Pro mě nebo pro Yuki. Ale chtěl jsem jí. Není cesty zpět. Mám v tom bordel. Už nevím, co si myslet. "Příště budu muset vybírat slova tak, aby si to pochopila přesně tak, jak já to myslím. Když jsem byl ještě člověk, tak to všechno bylo jednodušší. Ale to už je pár stovek let zpátky..." poslední větu řeknu spíš cynicky a ušklíbnu se. Vždycky mi to připomene, jak strašně starý vlastně jsem. Po pár minutách, kdy jí objímám a melu u toho kraviny, protože nevím, co jiného bych měl říkat a dělat, jsem si vzpomněl na snídani. nechtělo se mi jí pouštět z objetí, když už se mi to jednou povedlo, ale musel jsem. Kručelo mi v břiše. Tiše jsem zašeptal do jejích vlasů. "Umm... ty palačinky.. myslím, že se ti pálí na pánvy..." řeknu jakoby mimochodem. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Objal mě a jednu ruku mi zabořil do vlasů. Měl rozeplou košili, takže jsem byl natisklá na jeho odhalený hrudník a břicho. Jeho prsty si hrály s mými vlasy, ale hlavní bylo, že jeho tělo krásně hřálo. Neodolala jsem, objala ho kolem pasu, zavřela oči a přitiskla se k němu. Uslyšela jsem jeho konejšivý hlas, jak mě utěšoval. Nečekala jsem, že mě obejme, ale abych pravdu řekla, bylo to hrozně příjemné a byla jsem mu za to vděčná. Bylo to poprvé, co jsem měla pocit, že je tady někdo, komu alespoň trochu záleží na tom, jak se cítím. Vždycky jsem byla já ta odvážná, co utěšovala ostatní, když plakali a byla jsem vděčná za to, že on tu byl tak nějak pro mě, když mi najednou bylo mizerně a byla jsme zmatená. I když jsem v podvědomí věděla, že to není dobře. Že není dobře, že pláču a nechávám se utěšovat právě od něj. Ale stalo se. Pobaveně jsem se uchechtla, když řekl, že je to už dávno co byl člověk a že to bylo tenkrát jednodušší. Přišlo mi vtipné, jakým tónem to řekl. Ale na druhou stranu jsem to chápala. Muselo to být už dlouho, co mluvil s člověkem. Alespoň jsem tak usoudila podle toho, co říkal. Pak se sklonil a tiše mi do vlasů zašeptal, že se mi pálí palačinky. Rychle jsem se od něj odtrhla a doběhla k plotě. ,,Kruci." Zanadávala jsem si, ale ne naštvaně, spíše polekaně. Úplně jsem na to totiž zapomněla. Vyhodila jsem spálenou palačinku do škole a ujala se dělání nové. V mezičase jsem do skleničky napustila vodu a dala položila jí vedle Kurova talíře. Najednou jsem se cítila mnohem lépe. A už jsem se k tomu nechtěla vracet. Na tváři mi dokonce hrál jemný úsměv a tiše jsem si pobrukovala jednu písničku. odkaz Ještě několik palačinek jsem udělala Kurovi na talíř, než jsem si sama udělala dvě s nutelou a hrnek kafe a sedla si ke stolu. Seděla jsem v tureckém sedu, i když jsem byla na židli. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Při zmínce o palačinkách se ode mě odtrhla a odlétla zpátky k plotně. Já jsem si znovu sednul na svoje místo. Musel jsem se začít smát. Ne moc nahlas, ale smál jsem se. její reakce byly někdy tak roztomilé, že se mi chtělo smát, nebo jí ještě víc potrápit. Musel jsem uznat, že jsem to před tím trochu přehnal. S tím zamilováním se do mě. Nahlas bych to ale neřekl. Nikdy. Tohle téma je tabu. Budu si jí dál omotávat kolem prstu, ale nebudu o tom už mluvit nahlas. Nevyplácí se to. Jsem zjistil. Yuki vařila dál a já jedl to, co mi dala na talíř. Bylo to dobré. Najednou byla v kuchyni dobrá nálada. Dokonce i mírumilovná. Slyšel jsem, jak si prozpěvovala. Podívla jsem se na ní. Nartech jí pohrával úsměv a broukala si mojí oblíbenou písničku. Sklopil jsem zrak zpět k talíři a dojídal zbytky. Ona si sedla a tak nějak jsme si oba dva začali prozpěvovat stejnou písničku. Nebo takhle.. já se nakonec přidal. Znělo to hezky. Ona měla vysoký hlásek a já jsem zněl spíš jak medvěd v říji. Chvíli jsem si užíval toho, jak naše hlasy spolu rezonují, ale pak jsem si uvědomil, jakou písničku si to vlastně prozpěvuji. Ztichl jsem. Zachmuřil jsem se a veškerá nálada mě přešla. Zvedl jsem se ze židle, abych uklidil talíř. Opřel jsem se zády o linku a pozoroval Yuki. Musím se rozptýlit. Vždycky to fungovalo. Prostě se soustředit na něco jiného. "Takže..." začnu trochu nejistě po tom, co se před chvilkou stalo. Ale záhy mě moje nejistota opouští. "Co budeme dneska dělat? Jdeme do práce?" řeknu jako nic a zaculím se. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Slyšela jsem, jak se přidal k mému pobrukování si. O to více jsem se usmála. Nečekala jsem, že tu písničku bude znát. Já sama už ani nevím, kdo mě jí naučil. Ale vždycky jsem jí měla strašně ráda. Jenže pak najednou utichl. Přestala jsem i já a zvědavě se na něj podívala. Najednou vypadal tak.. Zachmuřeně. Jako by si vzpomněl na něco smutného. Vzal svůj talíř a dal ho do dřezu. Přestala jsem jíst a na židli se otočila čelem k němu, takže jsem seděla na židli naopak a zadívala se na něj. Trochu smutně, ale ne kvůli sobě, ale kvůli němu. ,,Já vím, že se o tom nechceš bavit, ale kdyby si chtěl někdy o něčem mluvit.. Můžeš. Kdykoliv. Nebudu ze tebe dostávat věci, co tě trápí násilím, ale chci věřit tomu, že mi to jednou řekneš, až budeš chtít. Řekla jsem mu. Mohla jsem říct, že ho nebudu odsuzovat, ať mi řekne cokoliv nebo něco podobného, ale vím, jak by to vyznělo. Nebyla by to tak úplně pravda. Ale pravdou bylo, že kdyby mi řekl cokoliv a myslel to vážně.. Bez špetky nadřazenosti a posměchu v hlase.. Brala bych ho vážně a neodsoudila bych ho, i kdyby mi řekl cokoliv. To, že jsem mu dala před tím pěstí bylo nejen to, co řekl, ale i to, jak to řekl. To, jak věci řeknete je důležité. Kdyby mi řekl, že někoho zabil a při tom měl ten svůj nadřazený tón, odsoudila bych ho. Ale kdyby to řekl a mluvil vážně, nic bych mu na to neřekla. Ale to jsem mu nechtěla vysvětlovat ani se o tom hádat. Dívala jsem se mu upřeně do očí a doufala, že to v nich vyčte bez toho, abych musela cokoliv říct. Doufám, že mi věří. Alespoň trochu. Že mi věří v tom, že se mi může svěřit, pokud by ho něco trápilo. Stejně jako já naivně věřím tomu, že kdyby mě něco trápilo, můžu mu to říct a on mě vyslechne a neodsoudí. Pak jsem se usmála, postavila se a dala se do umývání nádobí s tím, že jsem mu svoje řekla a nebudeme to nijak dále řešit, pokud on sám mi nebude chtít něco říct. ,,Yep, jdeme do práce a potom půjdeme na návštěvu za Ai, vždycky jí nosím z práce kousek dortů. Jo a budu muset zajít nakoupit, takže pokud máš nějaké přání na večeři, tak ven s tím." Řekla jsem s úsměvem a domyla nádobí. Osušila jsem si ruce do utěrky a oddechla si. ,,Já si mezitím dám sprchu a převléknu se." Řekla jsem a šla se osprchovat. Když jsem vylezla ze sprchy, oblékla jsem si černou skládanou sukni a červené tričko s dlouhým rukávem, co mi odhalovalo ramena a tím i fakt, že nemám podprsenku. Černé nadkolenka, hnědé kozačky. Našla jsem Kura a sladce se na něj usmála. ,,Půjdeme?" Zeptala jsem se. |
| |
| Stále doma Chvilku jsem na Yuki koukal a ona se pak otočila. Když začala mluvit, vytvořil jsem na obličeji výraz dítěte v pubertě, které se rozhodně nechce o ničem bavit. Byl jsem rád, za to, že mi to nabídla. Ale stále jsem odmítal cokoli říct. Jakkoli ji začít věřit. Odmítal jsem si připustit, že jí někdy budu věřit a sám sebe jsem ujišťoval o tom, že mě tohle přejde, jakmile jí dostanu. Že je to prostě chvilkové. Obrnil jsem se těžkou pancéřovou clonou a nehodlal jsem jí pustit dovnitř. Nebylo mým záměrem, ji odhalit svoje nitro. Teď ani nikdy jindy. Ale musím uznat, že upřímné oči, co na mě koukaly a prosily o důvěru na mě zapůsobily. A svým způsobem i dojaly. Už je to dlouho, co se o mě někdo zajímal. Je to dlouho, co někdo chtěl, abych mu věřil. A také si nemapatuju, co jsem naposledy cítil hřejivé teplo i bez toho, abychom se dotýkali. Zvedla se a šla umývat nádobí. Jen jsem jí zamyšleně pozoroval. Pak se šla osprchovat a já se opět bleskově převlékl. Zobrazit SPOILER Někdo by tím byl fascinovaný. Já jsem ale byl zvyklý, jen lusknout prsty a změnit si oblečení. Pravda, poslední roky jsem to moc nedělal, ale očividně je to jako jezdit na kole. Člověk to nezapomene.  Její sladký úsměv mě odzbrojil. Sjel jsem jí od hlavy až k patě a pak se na ní svůdně usmál. "Jdeme." otevřel jsem jí dveře a po ní jsem vyšel ven. Většinu cesty jsem šel spíš za ní. Museli jsme vypadat jako královna a její rytíř. Chvilku jsem si i připadal jako její hlídací pes. Vyhrnul jsem si rukávy od košile, protože mi na zápěstí byla trošku těsná. Prohrábl jsem si vlasy. Přemýšlel jsem nad ní, jak jsem se díval na její chůzi. Je tak naivní a důvěřivá. Po tom všem, co prožila. Ne ve špatném slova smyslu, ale tak nějak zvláštně.. dětinsky a svým vlastním způsobem. Chová se tak vždycky? Projela mnou vlna žárlivosti. Chovala se tak i k někomu jinému. Při cestě jsem si nemohl nevšimnout, jak po ní mužské plemeno pokukuje. Nahrnulo mi to krev do žil. Každého takového jsem probodl pohledem. Byl jsem vidět. Když jsem na sobě neměl kimono, tak nebyl důvod se schovávat. Ruce jsem měl v kapsách a ležérně jsem kráčel za Yuki. Najednou jsem si vzpomněl. Vztáhl jsem ruku a zatáhl jí za pramen vlasů. Pokud jí to donutilo se zastavit a otočit, tak jsem měl pramínek vlasů mezi prsty a blízko rtů. "Omurice... To bych si dal k večeři.." řekl jsem jenom a s klukovskou nadějí v očích, vykukujících zpoza dlouhých řas a konečků blond vlasů, jsem čekal na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Hm, vypadáš v tom sexy." Zavrněla jsem se sladkým úsměvem, i když s lehkým humorným podtónem, ale myslela jsem to vážně. Opravdu mu to slušelo. Nasadila jsem si na hlavu čepici a vyšla ven dveřmi, které mi podržel. ,,Hodláš svádět ostatní děvčata v kavárně?" Zeptala jsem se pobaveně a zasmála se. Ale když jsem si to představila, píchlo mě u srdce. Byla jsem si jistá, že kdybych ho nachytala, jak flirtuje s jinou, asi bych mu vrazila. A nebo jí. Spíš jemu. Těžko říct. Nikdy jsem žárlivost necítila. Ne tímhle způsobem. A nechtěla jsem si připustit, že bych mohla žárlit.. Na něj. Bože, vzpamatuj se, znáš ho jeden den! Ale i když jsem ho znala jen jeden den, cítila jsem to trochu jinak. Ostatně věděl toho o mě více, než kdokoliv jiný. Nikdy jsem nikomu neřekla, co se dělo u nás doma. Ani teta to pořádně nevěděla. Jediný, komu jsem to kdy řekla byl on. Je únavné nad tím pořád polemizovat, ale nemůžu si pomoct.. Když jsme šli po ulici, všimla jsem si, že lidi nekoukají ani tak na mě, jako spíše na Kura za mnou. Oddechla jsem si, když mi došlo, že je vidět. Ale uznávám, že to muselo vypadat zajímavě. Šel za mnou trochu jako nějaký ochránce. Přišlo mi to.. Zvláštní. Vážně to vypadalo, jako by mě chtěl chránit. Ale spíš mě jen hlídal. Najednou jsem ucítila, jak mě zatahal za pramen vlasů. ,,Ano?" Řekla jsem a se zvědavým výrazem se zastavila a otočila k němu čelem. Bože.. Jak tomuhle může někdo odolat? Pomyslela jsem si, když jsem se koukala do těch klukovských očí, které mě prosily, že chtějí na večeři zrovna tohle. Chvilku jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Chtěla jsem ho chytit, odtáhnout si ho do postele a udělat si z něj plyšáka. ,,Ehm.. Dobře." Vypadlo ze mě nakonec a přidala jsem k tomu i sladký úsměv. V Kavárně ale moje dobrá nálada zmizela. Když jsem totiž přišla, holky se mě hned ptali, jestli je Kuro můj přítel, když přišel se mnou. Já to tak nějak popřela, ostatně, nebyl to můj přítel, v tom romantickém slova smyslu, ale až po sléze mi došlo, že jsem to možná říct mohla. Nejenom ostatní maidky, ale i všechny ostatní holky co do kavárny přišly ho okukovali, červenali se a vypadalo to, že se každou chvilkou zvednou a poprosí ho o telefonní číslo nebo dokonce o rande. Sakra, mělo by mi to být jedno.. Nic s ním nemám.. Jenom mě několikrát políbil a v podstatě u mě bydlí.. Sakra, nemám na co přece žárlit! Přemýšlela jsem, mezitím co jsem obsluhovala. Vlastně on se na ně ani moc nedíval, to ony na něj. Ale stejně jsem děsně žárlila. Z nějakého důvodu jsem dostala strach, že ho nějaká zaujme více, než já. Do háje s tím. Proč by měl být majetnický jen on?! Došla jsem k němu, dala ruce na opěrky židle a jednu pokrčenou nohu jsem položila na židli vedle té jeho. Sklonila jsem se a políbila ho. Bylo to možná trochu nejisté, ale pořád lehce majetnické, navíc jsem cítila, jak mi hoří tváře a celkově jsem moc nevěděla, co dělám. Prostě jsem jen cítila nutnost to udělat. Když jsem se od něj odtáhla, zadívala jsem se mu do očí. ,,Znáš pojem Yandere?" Zeptala jsem se řečnicky, takže jsem na odpověď nečekala a místo toho jsme nahodila ten nejsladší úsměv co umím. ,,Jestli s nějakou z těch holek dáš do řeči, zabiju tě." Řekla jsem sladce, ale s takovým tím podtónem, který naznačoval vážnost. A bylo mi jedno, že je démon a nesmrtelný navíc. V tuhle chvíli jsem byla schopná ho totiž vážně zabít. Hlavně jsem najednou slyšela to ticho v kavárně. Nemohli slyšet, o čem se bavíme, ale myslím, že jsem těm holkám teď dost zkazila den. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Na její poznámku o svádění jsem se jen škodolibě zaculil. "To záleží na tom, jak moc mě budeš zaměstnávat..." houkl jsem za ní provokativně. V kavárně bylo rušno. Ne, že bych neměl rád, když mi holky věnují pozornost, ale nějak mi to tentokrát vadilo. Rozčilovalo mě to. Byly otravné. Věděl jsem, že by stačilo si ukázat a mohl bych mít kteroukoli z nich. Ale já jsem chtěl jenom jednu. Tu jedinou, na kterou by tohle neplatilo. Četl jsem si knížku a snažil se nevěnovat pozornost těm slepicím okolo. Ani jsem se na ně nepodíval. Hlavu od knížky jsem zvedl až ve chvíli, kdy jsem uvítil Yuki. Zvedl jsem k ní oči a následně překvapeně zamrkal. Tak... tohle jsem fakt nečekal. Když se zvedla, když jsem ještě stále v šoku. Díval jsem se na ní s očima dokořán otevřenýma a rty jsem měl lehce rozevřené. Yandere? Znám.. Zabije mě? Spokojeně jsem se usmál, až vykoukly moje špičáky. "Slečna je žárlivá..." bylo to spíš konstatování než otázka. Bylo na ní vidět, že sice mluví a snaží se vypadat sebejistě, ale ten polibek byl dost zbrklý a myslím, že mě cinkla i do zubu, ale důležité bylo, že jsme se posunuli zase o trochu dál. "Dám ti jednu radu... když chceš dát majetnický polibek, děláš to takhle.." chytl jsem ji za obě dvě předloktí a strhl k sobě. Hluboce a hrubě jsem ji políbil. Letmo jsem slyšel, jak kavárna zašuměla překvapením. No co.. ona se rozhodla, že uděláme divadýlko. Za ruce jsem ji táhl k sobě, aby se nemohla odtrhnout. Jazykem jsem plenil vnitřek jejích úst. Chutnala po nutele, co měla ráno k palačinkám. Když jsem se odtrhl, tak jsem se nahlonil k jejímu uchu a chraplavým hlasem řekl: "Majetnický polibek není jemný. Slouží k tomu, abys dala najevo, že ta osoba patří tobě a nikomu jinému. Dáváš to najevo ne jenom ostatním, ale hlavně té osobě. K tomu jemnost nepatří." Jako dovršení jsem ji kousnul do ucha, se samolibým úsměvem ji pustil a opřel se o židli. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ze začátku vypadal překvapeně. Ani se nedivím, udělat tohle někdo mě, koukám stejně překvapeně. Když mi řekl, že jsem žárlivá a zazubil se, znova jsem se začervenala a trucovitě se zamračila. ,,Nejsem.." zamručela jsem, i když to nebyla pravda a oba dva jme to věděli. Ale nemohla jsem to přece přiznat.. Tak úplně.. Hned.. Chápete, ne? Nikdy jsem žárlivá sakra nebyla! Irituje mě to! ,,He..?" Vypadlo ze mě překvapeně, když mě najednou čapl za obě předloktí, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Tohle jsem nečekala zase já. Každopádně jsem pochopila, co tím majetnickým polibkem myslí. A já z toho byla zase někde v sedmém nebi. A připadala jsem si najednou hrozně trapně, že mě tady v podstatě učí, jak se líbá. Když jsme u toho.. Ucítila jsem, jak mi vjel jazykem do pusy. Trochu mě to zaskočilo. Ale neodolala jsem a sama přejela svým jazykem po tom jeho. Ne, že bych to někdy považovala za něco nechutného, ale nečekala jsem, že se mi to bude tak líbit. Pak se odtáhl. Zadívala jsem se mu trochu vyjukaně do očí a cítila, jak mi hoří tváře. Vážně mi bylo neskutečně trapně. Ne proto, že nás viděla celá kavárna, ale připadala jsem si neschopně. Nakonec lehce kousl do ucha. Pousmála jsem se. ,,Myslím, že tohle nechám na tobě, já ti to budu jen říkat." Vypadlo ze mě rychle, zvedla jsem se a šla znova pracovat. A bylo mi putna, že mě ty holky propalovali dost vražedným pohledem. ,,Mai, buď té lásky a utrhni mu hlavu, já na to nemám sílu." Řekla jsem blonďaté maidce. Ta koukala celkem nechápavě. Ostatně, kdo by nekoukal, když někoho políbíte a pak mu chcete utrhnout hlavu. Po práci jsem se převlékla a šli jsme s Kurem k tetině domu. Nebylo to zrovna nejblíž, tak deset minut chůze, takže jsem měla nějaký čas se s ním pobavit.. Trochu mi ležel v žaludku ten polibek. ,,Hele, Kuro.." Zamručela jsem s rucema v kapse a s pohledem na zasněženém chodníku. ,,Nezlobíš se na mě..? Myslím.. Kvůli tomu polibku.. Že jsem ho pokazila.." Vypadlo ze mě. Blbě se mi o tom mluvilo. Nikdy jsem nikoho nelíbala, ne sama od sebe. Jak o tom mám potom mluvit?! Jo, styděla jsem se, ano, přiznávám se, že jsem se styděla o tom mluvit. Člověk by to do mě neřekl, co? |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Měla reakci přesně takovou, jakou jsem čekal. Nevinnou. Aaaaaah, to mě baví. Zbytek její směny jsem po ní házel pobavené a provokativní pohledy. Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak po ní holky koukají. Nenávistně. Ano. Lekce jedna, jak si z celé kavárny udělat kamarádky. Sám pro sebe jsem se uchechtl. Bylo mi to jedno. Kdyby se měl o něco stát, tak bych je nenechal, aby na ní byť jen sáhly. Ale psychická šikana bývá jedna z nejhorších. Když Yuki skončila, čekal jsem před obchodem, opřený o zeď. Ruce v kapsách, jednu nohu opřenou o obrubník a díval jsem se na padající sníh. Musel jsem vypadat jako exot. Všichni v bundách, kožichách, šály kolem krku. A já jenom v košili a vestě. Nebyla mi zima. Necítil jsem zimu, vedro, bolest. Jeden by řekl, že jsem chladný jako kámen. Tak proč? Jsou to sotva dva dny. Tohle nejsi ty Kuro. Takhle se nikdy nechováš. Sbalit, svést, vzít duši, nechat umřít. To je celý tvůj život. Tohle už není jenom hra na zahnání nudy. Dostal ses do pěknejch sraček Kuro. Sklapni. Řekl jsem svému vnitřnímu hlasu a otočil hlavu směrem, kterým přicházela Yuki. Je to pitomost. Dej mi pokoj. Umlčel jsem ho nadobro. Odlepil jsem se od zdi a připojil se k ní. Ruce jsem nevyndal z kapes a díval se rovnou před sebe. Bradu vztyčenou, sebevědomá chůze. Roky a roky praxe. Ale mám takový pocit, že jsem takový byl i před tím. Ani se nepamatuju, jaký jsem kdysi býval. Při zvuku její hlasu jsem se podíval vedle sebe... dolů. Šli jsme vedle sebe ale i tak mi pomalu nesahala ani po ramena. A to nebyla nejmenší. Řekl bych slabý průměr. Jenom já jsem trapně vysoký. Všude jsem vždycky vyčníval. Zvedl jsem tázavě obočí. "Což-" jak jsem přestal koukat, uklouzl jsem na jediném ZATRACENÉM pidi místečku, pokrytým ledem. Odporoučel jsem se k zemi, ale v průběhu pádu mě napadlo, že by bylo fajn vzít Yuki sebou. Čapnul jsem ji za ruku a stáhnul s sebou. Dopadl jsem na záda a Yuki na mě. Ucítil jsem, jak mi sníh prosakuje skrz oblečení a dokonce! jsem ucítil trochu chladu. Otráveně jsem si odfouknul vlasy z obličeje. "To jsem nechtěl." řekl jsem, ale ani trochu jsem to nemyslel vážně. Cítil jsem její muší váhu na svém těle. Celé její tělíčko se opíralo o moje. Rozhodl jsem se, že jí trošku potrápím. "Pokud si myslíš, že si ho pokazila... tak to teď můžeš napravit." řeknu seběvědomě a upřeně se jí podívám do očí. Vyzývavě si olíznu spodní ret. Pohled mi sklouzne na její rty - kousnu se do rtu - a pak zpět k jejím očím. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Všimla jsem si, jak uklouzl. Automaticky jsem po něm natáhla ruku, abych mu pomohla udržet rovnováhu, ale on mě za ní čapl a strhl sebou na zem. ,,P-poč.. Áááá!" Vykřikla jsem polekaně. Dopadla jsem na něj, takže více méně do měkkého a teplého, ale i tak to byl trochu tvrdý pád. Otevřela jsem oči a všimla si, že mám tvář přímo nad tou jeho. Zamračila jsem se. ,,Lháři.." Zamručela jsem. Udělal to schválně, to jsem věděla. Tedy, ne to, že uklouzl, spíše jen využil situace, abych mě shodil na sebe. Ale po jeho dalších slovech jsem se zatvářila překvapeně a začala se znova červenat. Strašně by mi pomohlo, kdyby se každou chvilku v jeho přítomnosti nečervenala. Ale horší bylo, že jsem nad tím vážně přemýšlela. Normálně, být to kdokoliv jiný, bych nad tím ani neuvažovala a poslala dotyčného do háje. Všimla jsem si, jak si jazykem přejel přes spodní ret a mě začalo splašeně tlouct srdce. Nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ale.. Měla jsem na něj chuť. Nevěděla jsem, jak jinak to říct. Více jsem se k němu sklonila. ,,Dělám to jen proto, aby sis o mě nemyslel, že jsem neschopná.." Vysvětlila jsem mu, i když jsem věděla, že to není pravda a jen se vymlouvám. Smutné.. Pomyslela jsem si, zavřela oči a políbila ho. Nemyslela jsem na to, jak to dělám nebo jak bych to měla dělat. Nesnáším tě, ale chci tě.. Jestli mě chceš jen pro sebe, tak to samé platí pro mě.. I když se za to nesnáším.. Tohle se mi honilo hlavou a všechny ty myšlenky jsem vkládala do toho polibku. Po chvilce jsem se odtáhla a zadívala se mu do očí. Myslím, že to už chápu.. Pomyslela jsem si. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Zasmál jsem se, když mi řekla, že jsem lhář. No... něco na tom bude. Lhaní je součástí mojí práce.. mojí povahy. Ne sice v extrémním množství, ale přece jenom tam je. Nakonec řekla tu naprosto jasnou výmluvu. Věděl jsem to já, věděla to ona. Ani jsem se netvářil, že tomu věřím. Jen jsem se vševědoucně zakřenil. Pak mě políbila. Zavřel jsem oči a nechal se. Rukama jsem ji objal kolem pasu. Cítil jsem všechny emoce, co mi skrz polibek říkala. Měl jsem mravenčení v podbřišku. Už jen to zjištění mě šokovalo. Spočítal bych na prstech jedné ruky, kolikrát se mi to stalo. Když skončila, tak jsem se spokojeně uculil. Pohladil jsem jí po vlasech a prohlížel si její narůžovělou tvář. Oči jsem měl čisté a prostě se na ní díval. Nemohla vyčíst, na co jsem myslel. Popravdě. V tu chvíli jsem ani nemyslel. Jen jsem se díval. Jak je možný, že jsem tuhle holku nikdy neviděl. Jak je možné, že jsem si jí nikdy nevšiml. A proč až teď? "Dobrá práce." mrknu na ní s vítěžoslavným tónem. "Vidím, že jsem dobrý učitel." pochválím sám sebe naoko vážně a snažím se, abych se nesmál. Nechce se mi vstávat, ale jsem si vědom toho, že na ní Ai čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Pohladil mě po vlasech. Dívali jsme se sobě do očí, ale ani jeden z nás na nic konkrétního nemyslel. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to takové.. Krásné. Jenom jsme se dívali sobě do očí. Měla jsem pocit, že se v těch jeho utápím. Probral mě až jeho hlas. Lehce jsem se ušklíbla. ,,Uvidíme, jestli bude dobrý i nadále." V podstatě jsem mu tím podvědomě právě slíbila, že se s ním vyspím. Chtěla jsem bouchnout hlavou do toho zasněženého chodníku. Ani nevím, jestli jsem to tak chtěla myslet. Ale každou minutou mi to připadalo více a více.. Prostě mi připadalo, že se to stane. A já se tomu přestávala pozvolna bránit. Ten samolibí parchant měl pravdu.. A upřímně, moc se mi nelíbila představa, že půjdu a opravdu ho o něco takového poprosím. Pak jsem zahlídla v jeho očích trochu zklamání z toho, že se budeme muset zvednout a jít. Lehce jsem se pousmála. ,,Netvař se tak smutně, budeme na sebe mít celou noc." Řekla jsem mu a bříšky prstů mu lehce přejela po tváři. Byla jsem si vědoma toho, v jakých dvojsmyslech jsem mluvila, ale nemyslela jsem je tak. Snažila jsem se tvářit, že nemám chuť si za ty slova, co vypouštím z úst, dát facku. Postavila jsem se a s úsměvem natáhla k němu ruku, abych mu pomohla na nohy. Ne, že bych ho chtěla zvedat, spíše jako takové přátelské gesto. Za chvilku jsme došli k jedné vetší vile. Byla světle modrá a měla celkem velkou zahradu a černý plot. Zahrabala jsem v tašce, co jsem měla přes rameno a vytáhla klíče. branka byla otevřená, vešla jsem do zahrady a došla ke hlavním dveřím, které jsem odemkla. Sotva jsme vešli dovnitř, už jsem slyšela, jak k nám Ai běží po schodech. Jakmile nás uviděla, zatvářila se jako rozzářené sluníčko. Doběhla k nám a objala mě. Usmála jsem se a políbila jí do vlasů. ,,Teta odešla před chvilkou." Oznámila mi a pak se zadívala na Kura. Chvilku na něj zvědavě koukala, než se zase vesele usmála, vzala ho za ruku a vlekla k sobě do pokoje. ,,Pojď se podívat na moje hračky." Řekla a nekompromisně ho táhla k sobě do pokoje. Pobaveně jsem se zasmála. Já si mezitím sundala čepici a kabát a dala do ledničky kousek dortu, co jsem přinesla Ai z kavárny. Teprve poté jsem se vydala nahoru do pokoje Ai. Měla velký pokoj, barevný. Ne typicky holčičkovsky růžoví, spíše kombinace žluté a modré. Všude měla spousty hraček, od panenek po autíčka. Upřímně, byla jsem zvědavá, na co ho Ai donutila si s ní hrát. |
| |
| Ai Její poslední věta mě trošku zarazila. Nechtěl jsem si to vyložit tak, že by mohlo něco být, i když jsem chtěl a doufal jsem v tom. Věděl jsem, že je to jenom provokování, protože po ani ne dvou dnech, by to bylo moc rychlé. Stejně mě to ale trochu potěšilo a nemohl jsem si pomoct, ale doufal jsem. Dům její tety byl... no prostě dům. Vypadal hezky. Ne tak jako ten, ve kterém bydlela Yuki, ale měl něco do sebe. Naproti nám vyběhla Ai. Trochu jsem se pousmál, když je pozoroval, jak se vítaly. Bylo to hřejivé. I slepý by si všiml, že tyhle dvě se vážně milujou. Zajímalo mě, jestli si mě Ai ještě pamatuje. Očividně ano. Ozval se můj vnitřní hlásek, když mě zatáhla do svého pokoje. Nechal jsem se. Držela mě svou malou ručkou a já se musel nahnout, aby nemusela chodit po špičkách. Šel jsem poslušně za ní. Odjakživa jsem miloval děti. Jak už jsem říkal, byly to ty nejčistčí bytosti, co jsem znal. Obdivoval jsem to a zároveň nesnášel. Asi jen čistá závist. Ai mě zahltila hračkami a mně se na tváři usadil permanentní spokojený úsměv. Líbila se mi. Byla jedním slovem.. roztomilá. Vrazila mi do rukou plyšáky a sedla si mi mezi nohy. Hráli jsme si s plyšákama. I když jsem měl děti rád, tak mi tohle přišlo nedůstojné. Kdyby mě někdo viděl... obávaný démon a hraju si s plyšákama. Pak se rozhodla, že mi udělá na hlavě účes. Očividně jsem nebyl hoden si hrát s plyšáky, dokud jsem na hlavě neměl culíček s medvídkovou sponou. Očividně spokojená svým dílem si mi opět sedla mezi nohy. Culík mi mezi tím sklouzl na stranu. V tu chvíli dorazila Yuki do pokoje s dortíkem. "Opovaž se smát." to říkal můj výhružný pohled, když jsem se na ní podíval. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Když jsem vešla do pokoje, měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Nejenom, že měl Kuro kolem sebe tunu plyšáků, což o to, ale hlavně měl na hlavě culíček, který tedy moc nedržel. Podíval se na mě a tvářil se jako bůh pomsty, pokud se začnu smát. A já se musela opravdu držet, abych nezačala. Odkašlala jsem si, došla k Ai a podala jí talířek s dortem a vidličku. ,,Na, spapej si to." Řekla jsem, jí. Ai se usmála, sedla si do tureckého sedu, dala si talířek mezi nohy a začala papat. Já došla ke Kurovi a klekla si naproti němu. Musela jsem se uchechtnout, vypadalo to totiž opravdu komicky. Natáhla jsem ruce a sundala mu sponku s medvídkem z hlavy a druhou rukou mu vlasy prohrábla, aby se dostali do původní podoby. Usmála jsem se. ,,Jo, takhle ti tu sluší více." Řekla jsem a ze srandy mu cvrkla do čela. ,,Sestřičko, nakrm mě." Uslyšela jsem za sebou hlásek Ai a ucítila, jak mě tahá za tričko. Otočila jsem se čelem k ní a vzala si talířek a vidličku k sobě. ,,Tak dobře." Řekla jsem rezignovaně, nabrala na vidličku kousek dortu, udělala letadlo a dala ho Ai do pusy. ,,Sestřičko, to je tvůj kamarád?" Zeptala se mě poté Ai a zadívala se na Kura. Zatvářila jsem se lehce zamyšleně. ,,To je můj.. Spolubydlící." Odvětila jsem jí a usmála se. Ai chvilku sjížděla Kura pohledem a pak se zamračila. ,,Jestli někdy sestřičce ublížíš, tak tě zbiju." Řekla mu výhružně, ale u ní to vypadalo spíše sladce. Musela jsem se zasmát. Ta už jen ta představa, jak se o to pokouší byla roztomilá. Když Ai po chvilce dopapala dort, odložila jsem talířek vedle sebe a usmála se na ní. ,,Tak, na co si budeme hrát dneska?" Zeptala jsem se a sledovala Ai, jak vyskočila na nožky a vesele se usmála. ,,Na doktora! A ty budeš pacient." Ukázala na Kura prstem a odběhla k jedné ze skříní, odkud vytáhla takový ten dětský lékařský kufřík. Pak čapla Kura zase za ruku, donutila ho se postavit a odtáhla ho ke své posteli. ,,Lehněte si, pane paciente." Řekl a počkala, až si Kuro lehne. ,,Přečtěte mi kartu pacienta, sestřičko a řeknete mi, co ho bolí." Řekla a mezitím si vytáhla stetoskop, který si dala kolem krku tak, jak to doktorky dělají. ,,Srdíčko, paní doktorko." Řekla jsem s úsměvem mezitím, co jsem si sedla na zem vedle Kura, který ležel na posteli. Ai se na mě nechápavě podívala. ,,Proč srdíčko?" Zeptala se mě spíše tou svou dětskou nechápavostí, než aby se ptala spíše jako doktorka. Usmála jsem se. ,,Protože když se ti v životě stane něco škaredého, tak to nejvíce bolí tady, víš." Řekla jsem a prstem jsem se dotkla místa na jejím malém hrudníčku, kde má srdíčko. ,,Tady." Řekla jsem a pak se zase vesele usmála. Ai se tvářila trochu nechápavě, ale vypadalo to, že jí to tak nějak došlo. ,,Ale jsem si jistá, že taková dokonalá doktorka jako ty to určitě dokáže vyléčit." Ai se opět rozzářila. ,,Jistě!" Odvětila nadšeně. Bylo zvláštní, že měla tak moc ráda hru na doktory, i když strávila tolik času v nemocnici. Ale byla pravda, že jí tam měli všichni strašně rádi a Ai zase je. Možná dokonce jejich práci obdivovala, těžko říct. Když jsme odcházeli, tvářila jsem se trochu zamyšleně a smutně. Bála jsem se o Ai. Trápila mě myšlenka, že může každou hodinou zase skončit v nemocnici nebo dokonce umřít. Zdálo se mi to nespravedlivé. Nikdy nikomu nic neudělala.. Sledovala jsem jak se moje nohy pomalu šourají sněhem a přemýšlela o tom, co mi Kuro říkal. Mohla jsem si přát cokoliv, kdybych mu dala svojí duši. Mohla jsem tím vyléčit Ai. Vlastně jsem to chtěla udělat, ale pravdou bylo, že jsem se bála to udělat. ,,Hele, Kuro.. Jak to vlastně přesně funguje, když si člověk upíše svojí duši?" Zeptala jsem se. Jasné bylo jedno. Po smrti šel ten člověk do pekla. Ale otázkou mi spíše bylo to, kdy se to stane. Hned, za rok, za dva? Zdálo se mi neuvěřitelné, že nad tím doopravdy přemýšlím, ještě před pár hodinami mi to přišlo jako nesmysl, ale když jsem dneska byla s Ai.. Představila jsem si její budoucnost. Jaká by byla, kdyby byla zdravá a jaká by byla, když zůstane takhle nemocná. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Cukaly jí koutky. Viděl jsem to. Chtěla se smát, ale ovládla se. Kdyby ne, tak bych jí asi fakt přerazil. Už tak jsem si připadal ponížen do nejposlednější buňky svého démonického těla. Když si sedla, tak jsem na ní cenil svoje tesáky, jako kdybych byl vlk, a vrčel jsem. "Díky." Zavrčel jsem podrážděně, ale dost potichu, aby to Ai neslyšela. Bavila se, ne že ne. Ale JÁ se nebavil. Mám děti rád. Miluju je. Ale všechno má své meze. Ai měla všemožné otázky. Tak nevinné a naivní, jak jen dětské otázky mohou být. V jednu chvilku jsem visel pohledem na Yuki. Co asi odpoví? Aha... spolubydlící. Ale zaváhala. Koho se tím snažíš utěšit? Sere tě to ne? Ozval se můj vnitřní hlásek. Drž hubu... Nakonec jsem se ale musel ovládat, abych se nezačal smát. "Neboj..." ujistím Ai s kamenou tváří, ale v duchu mám co dělat. Je to tak roztomilé. Ta představa. Je mi sotva po boky. Musím se sklonit, abych jí mohl držet za ruku.. když si představím, jak by mě chtěla zabít... Aspoň bych se pobavil. Následně ležím na posteli a poslouchám, jak Yuki vysvětluje, bolest srdce. Jen tak ležím, jednu ruku na břiše a pozoruji je. Cítím, jak se mi po tváři roztéka dojatý úsměv. Líbí se mi to. Nevím proč, ale nějak mě dojalo, jak s láskou Yuki o Ai pečuje, jak já všechno vysvětluje. Má s ní trpělivost a zachází s ní jako s porcelánovou panenkou. Žárlíš? No... trochu. Jo, žárlím. Chtěl bych, aby se na mě taky takhle dívala. Ne jako na mladší sestru, jasně, ale s takovou láskou a něhou. Zarazím se. Fakt jsem to řekl? Chtěl bych, aby mě milovala? Bylo to pro mě zděšení. Po zbytek léčení doktorkou Ai jsem byl duchem nepřítomný. Byl jsem duchem nepřítomný i při cestě domů. Proto jsem sebou trochu trhnul, když jsem uslyšel hlas Yuki. Celou dobu jsem přemýšlel o ní, o sobě, o tom, jak by se věci měly vyvíjet dál. Jak chci, aby se vyvíjely. Takže jsem se skoro lekl, když jsem jí uslyšel. O to víc jsem byl překvapený, když mi došlo, na co se vlastně ptá. "Je to kontrakt. Když upíšeš svou duši, stává se tvoje tělo jenom přechodnou schránkou. Tvoje duše už oficiálně patří podsvětí. Součástí smlouvy je i kolonka, kde si vybereš druh smrti. Nikdo ti ale nezaručí, jak brzo se to stane. Může to být hned po tom, co je předmět smlouvy naplněn. Může to být týden, měsíc nebo roky po tom. Mezi tím si tě tvůj démon bude pořád hlídat. V podstatě se staneš jeho majetkem, do té doby, než přijde tvůj čas a on tě bude muset předat podsvětí. Pak zemřeš smrtí, co sis vybrala. Dostaneš se do podsvětí, kde si tvoji duši vyzvedne démon, kterému ses upsala. Každou duši zvlášť, předvedeme před Háda. Hád ti dá napít tekutiny, která tě donutí zapomenout na svůj lidský život. Pak Perse..." tvář se mi zakaboní, ale to Yuki nevidí, protože se dívám do nebe, když vyprávím. Pozoruji vločky a snažím se zdolat ten tísnivý pocit a nával bezmoci.. "Pak Perse rozhodne, co s tebou udělá. Může z tebe udělat démona, co bude sbírat duše - jako mě. Nebo jí budeš sloužit a nebo se může rozhodnout, že tvojí duši spálí ve věčných plamenech, pokud usoudí, že jsi zbytečná. Je tu ještě jedna možnost. Pro tu se rozhodla jenom jednou. Že tě bude mučit. Pošle tě na místo, kde ti vtěřiny budou připadat jako roky, minuty jako století a hodiny jako tisíciletí. jsou to nekonečná muka. Neutečeš. Nezblázníš se. V podsvětí jsi i nevidomý plni smyslů. Tvoje mysl bude čistá, ale o to víc to bude mučivější. Budeš si totiž plně uvědomovat, že není úniku. Zažiješ zoufalství a bezmoc, zažiješ strach a hrůzu. Paniku. Budeš jen vědět, že to nikdy neskončí. Bude to pokračovat věčnost. Pokud se neslituje, nebo Hádes nezakročí." tak, tohle ji muselo vyděsit. Ale chtěla vědět pravdu. Poslední část jsem ji vyprávěl do detailů, protože jsem o ní věděl víc, než kdokoli jiný. "Buď si budeš říkat, že tvoje duše stála za upsání a nebo si budeš navěky věků vyčítat, čeho si se dopustila. Ale bude pozdě. Protože podpis, který mi dáš už se nedá vrátit zpátky. Něco za něco. Je to kontrakt, který nelze porušit." Celou dobu jsem mluvil tiše. Spíš smutně, než věcně. Najednou mi myšlenka na to, že by se mi Yuki měla upsat přišla nechutná. Nechtěl jsem. Najednou mi došlo, jakou hloupost jsem to udělal. Nemohl jsem odvést pryč někoho, jako je Yuki. Podsvětí není místo pro ni. A co by pak dělala Ai? Už takhle je na tom špatně a bez Yuki by pošla. Nastalo ticho. To trvalo při nákupu i celou cestu domů. Když za námi Yuki zavřela dveř - Domů? Řekl jsem domů? Opět jsem se zděsil. Několik staletí jsem to slovo nepoužil. A teď jsem ho řekl s takovou jednoduchostí... automaticky. Zničeně jsem si sedl do křesla tupě čučel před sebe. To snad ne. Podíval jsem se na Yuki a poplácal se po klíně, aby si na něj sedla. V očích jsem měl skoro zoufalý pohled. Počkal jsem, jestli si sedne. Potřeboval jsem s ní mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Kuro vypadal mimo. Mnohem více, než já, když jsem přemýšlela nad Ai. Probral se, až když jsem na něj promluvila. Všimla jsem si, jak sebou trhl. Zvědavě jsem se na něj zadívala a poslouchala jeho vyprávění. A bylo zvláštní, že představa mučení mě nevyděsila ani z poloviny tak, jako když řekl, že zapomenu na svůj lidský život. Ta myšlenka mi připadala děsivá. Při té představě mě přepadla strašná úzkost. Jistě, většina mého života nestála za to si ho pamatovat, ale myšlenka, že zapomenu na Ai.. A na Kura.. Byla pro mě mnohem děsivější než nějaké mučení. Nechtěla jsem zapomenout. Ani na jednoho z nich. Ale.. Nestálo by to za to? Život, který Ai může prožít může být mnohem lepší, než ten můj. Je mi 18 a v podstatě jsem si život celkem zpackala, když to vezmu kolem a kolem. Mohla by mít mnohem lepší. Výměnou za pár vzpomínek, které ztratím.. Výměnou za to, že si nebudu pamatovat na to, proč jsem se upsala a proč jsem v pekle. Ale pak mi došla ještě jedna věc. Řekl, že si to mučení vybrala jen jednou, ale mluvil o tom, jako by to zažil. Musel to zažít, jinak by to nevěděl. On byl ten jediný.. Ale proč?.. Z té spousty duší.. Pomyslela jsem si. Ale ptát jsem se nechtěla. Možná to ani on sám nevěděl, proč si ho vybrala. Ale teď je z něj démon, který sbírá duše. Něco mi na tom nesedělo. Někdy se ho na to budu muset zeptat. Nebo mi to poví sám.. Pomyslela jsem si. Jak jsem řekla, nechci to z něj tahat násilím. Nenese to nic dobrého. Zbytek cesty i nákupu bylo ticho. Ne nepříjemné, oba jsme byli ponoření ve svých myšlenkách. Když jsme došli domů, sundala jsem si boty, kabát a čepici a položila nákup v kuchyni na stůl. Všimla jsem si, jak si Kuro poněkud zničeně sedl do křesla a chvilku koukal před sebe. Pomalu jsem došla ke vchodu do obýváku, opřela se ramene o futra dveří a ustaraně ho sledovala. Po chvilce se podíval na mě a poplácal se dlaní v klíně, jako když říkáte dítěti, ať si vám sedne na klín. Zadívala jsem se mu ustaraně do očí. Viděla jsem, že ho něco trápí a píchlo mě při té myšlence u srdce. Chtěla jsem, aby mi to bylo jedno, ale nebylo. nechtěla jsem, aby se trápil. Došla jsem k němu a opatrně si mu sedla na klín. Ustaraně a smutně jsem se mu dívala do očí. Ne smutně, protože bych byla smutná já, ale protože ho něco trápilo a to jsem nechtěla. Z toho mi bylo smutno. Z toho, že se trápí. Zvedla jsem levou ručku a položila mu jí na tvář. Jemně jsem ho po ní pohladila. ,,Copak se děje?" Zeptala jsem se a lehce mu dlaní přejížděla po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Musim jí to říct, musím jí to všechno říct. Dostat to ze sebe. Yuki si mi sedla na klín. Měla ustaraný pohled. Na chvilku jsem měl pocit, jako by se takhle občas mohla dívat i na Ai. Musím jí to říct. Hladila mě po obryse čelisti. Líp se to řekne, než udělá. "Víš... když jsem já žil. Bylo to jiné." měl jsem trochu přiškrcený hlas. Chvilkama jsem se jí ani nedíval do očí, ale někam do prázdna. Jako kdybych znovu prožíval a viděl to, co se tehdy dělo. Objal jsem Yuki v pase jednou rukou a tou druhou jsem jí držel za stehno. Teplo jejího těla mě uklidňovalo. "Nebyly auta, metro, vlaky, počítače ani nic z toho, co je teď. Ta doba se nazývala Heian. Žil jsem v roce 825. Byla to doba, kdy muži byly čestní, ctižádoucí, nebojácní a odhodlaní položit život za svoji hrdost a čest rodiny. Žili vesměs podle toho, jak jim určili otcové. Byl jsem jediným dědicem otcova impéria. Samozřejmě jsem nemohl zdědit nic, pokud jsem si nenašel ženu. Hledání ženy nebyl takový prohlém. S mým vzhledem a vystupováním jsem si mohl vybírat. Ale nechtěl jsem žádnou. Žádná mi nepřipadala dost... speciální." Oči mi ztmavly. "Tehdy jsem ji potkal. Perse. Byla z bohaté rodiny. Byla nádherná. Chytrá, sebevědomá, nezávislá a bouřila se proti všem a všemu. Byla proti dohodnuté svatbě. Tehdy jí rodiče poslali na nějaký čas k tětičce, aby se zchladila. Měla doma snoubence, kterého nechtěla a dávala to dost najevo. Byl to poslední pokus, jinak by se jí rodiče zřekli. Poznali jsme se na jednom obřadu. Byla to láska na první pohled. Alespoň z mé strany." Nevěděl jsem, jak na tohle Yuki zareaguje, ale chtěl jsem jí všechno říct popravdě. "Dvořil jsem se jí. Psali jsme si dopisy, chodili na dlouhé procházky městem. Půl roku na to jsme naše zasnoubení prohlásili jako oficiální a za měsíc byla svatba. Její rodiče byli nadšení. Na minulého snoubence úplně zapomněli. Je zvláštní, co postavení a peníze udělají s člověkem. To se do teď nezměnilo." ironicky a bolestně se zasměju. "Jednu věc jsem ale nevěděl. Perse byla nemocná. Byl jsem tak zamilovaný, že jsem si toho nevšiml. Den co den chřadla, byla slabší a slabší. Nechápu, jak jsem mohl být tak slepý a ničeho si nevšimnout. Procházela příšernými bolestmi, až to jednou nevydržela a utopila se. Nebo jsem si to aspoň myslel. Byl jsem zoufalý. Najednou jsem přišel o všechno. O jedinou osobu, kterou jsem kdy miloval. V jednu chvíli jsem byl bláznivě šťastný, procházel jsem eufórií a v druhé chvíli jsem byl na dně zoufalství a beznaděje. Prosil jsem tehdy boha. Prosil jsem ho, aby mi jí vrátil, že to napravím. Neodpověděl mi. Tak jsem prosil Podsvětí. Nemusel jsem prosit dlouho. Přišel za mnou sám Hádes. Upsal jsem se. Vybral jsem si utopení. Chtěl jsem jednou zažít stejnou smrt, jako zažila ona." stále jsem měl na tváři ten zničený úsměv. "Víš... když se topíš, tak vlastně nevdechneš nic až do chvíle, kdy omdlíš. Nazývá se to dobrovolná apnoea. Znamená to, že nezáleží na tom, jak moc jsi vyděšená a panikaříš. Ten instinkt nepustit vodu dovnitř je tak silný, že neotevřeš pusu, dokud nemáš pocit, že tvoje hlava exploduje. A pak, pak ji konečně pustíš dovnitř. V ten moment to přestane bolet. Už to není děsivý, tvoje tělo přestane být v křeči. Je to... popravdě je to tak trochu poklidný. Jako když usínáš. Jediné, co v tu chvíli cítíš a slyšíš. Je tlukot tvého srdce. Je pomalejší a tišší. Jako kdyby se vytrácel v dáli." chvilku jsem se odmlčel. Nechal jsem vzpomínky, aby mě obklopily. "Když mi Perse vrátil, už to nebyla ona. Vypadala stejně, mluvila stejně, chodila jako ona... ale nebyla to ona. Nikdy jsem neviděl někoho víc krutého. Říká se, že když se tvoje duše vrátí ze záhrobí ukáže se, jaká vlastně je. Černá jako uhel." Teď se mi oči zaplnily nenávistí. Nevěděl jsem, že je možné někoho nenávidět tak moc, dokud mi Hádes nevrátil zpět osobu, co jsem nejvíc miloval. "Vinila mě. Vinila mě za všechno, co se v jejím životě stalo. Že jsem si ničeho nevšiml. Že jsem byl zahleděný sám do sebe. Sobecký, sebestředný, namyšlený a arogantní. Netušil jsem, že už dávno upsala svou duši ďáblu a její smrt byla vlastně jen dovršení smlouvy. Najednou z ní byla Perse - žena Hádesova. Vysmáli se mi. Došlo mi, že to, co jsem myslel, že byla láska, byla jenom přetvářka. Nikdy mě nemilovala. Všechno, na co jsem měl tak krásné vzpmínky, byly lži. Za to mě Perse nenáviděla. Nenáviděla mě za to, že jsem nic nepoznal. Byla mnou znechuená. A tak na mě uvalila nejhorší trest, který si mohla vymyslet. Sto let na místě beznaděje." Nechtěl jsem znít, jako když se lituji, nebo jako kdybych si stěžoval. Jsem z doby, kdy to muži nikdy nedělali a nikdy jsem se nesnížil k tomu, abych vyměkl, jako dnešní kluci. V naší době by nepřežil ani jeden z nich. "Ten rok... byl nejdelší v mém životě. Delší, než cokoli, co jsi schopna si představit. Litoval jsem. Litoval jsem tak moc. Nenávist ve mně klíčila a klíčila. Ale nebylo nic, co bych s ní mohl udělat. Když mě udělali tím, čím jsem teď, všechen vztek a nenávist, co jsem cítil k ní a k sobě, jsem obrátil proti lidem. Proti lidské rase. Stal jsem se démonem, za kterého mě vždycky považovala, kterého ve mě viděla. S postupem času jsem zanevřel na lásku, důvěru i naději ve všechno. Jak šel čas, tak všichni moji přátelé umírali. Viděl jsem je umírat, viděl jsem, co se dělo se světem. Zjistil jsem, jací lidé jsou. Jaký jsem byl taky. Jak se ženou za něčím, co nakonec nemá vůbec žádnou hodnu. Dřou celý život, aby to za pár let někdo zničil. Hádají se kvůli penězům a přitom jsou tak nicotné. Až v téhle podobě, tak jak jsem, mi došlo.. že starosti všedního života jsou tak nicotné, že nemá cenu ani se snažit znovu uvěřit." a bylo to. Teď ví všechno. Ulevilo se mi. Strašně se mi ulevilo. Řekl jsem to všechno nahlas. Jediné, co mě trápilo bylo, že jsem tím zatížil Yuki. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Objal mě kolem pasu a jednu ruku mi položil na stehno. Nebránila jsem se. Dala jsem mu ruce kolem krku a položila mu hlavu na rameno. Poslouchala jsem co mi vyprávěl. Začalo mi to do sebe zapadat. Jako když máte puzzle a chybí vám jen pár dílků, aby jste ho poskládali celé. Ale bylo to mnohem krutější, než jsem předpokládala. Měl ženku. Vlastně i umřela, ale už to nebyla jeho žena. Byla ženou někoho jiného. A nebyla to ani ta osoba, kterou si vzal. Zároveň mi to vysvětlilo to, proč mučila jen jeho, proč se odmítá bavit o lásce a o rodině a proč tak nemá rád lidi. Chápala jsem to. A byli zvláštní, že jsem necítila nic jako žárlivost, když mi řekl, že jí miloval. Ze začátku mě to trochu píchlo u srdce, ale když vyprávěl dál, přešlo to. Nebylo na co žárlit. Na holku, co mu zlomila srdce, kvůli které prodal svou duši a ona ho potom nenáviděla? Nebylo na co žárlit. Bylo mi z toho jen smutno. Těžko říct, možná ho vinila právem za to, že on si nevšimnul, že je nemocná, ale.. Od toho dostal člověk pusu a schopnost mluvit. Aby tyhle věci mohl říct. Trochu více jsem se ke Kurovi přitiskla, zavřela jsem oči a lehce se tváří otřela o jeho krk. Ne protože bych se chtěla tulit, ale proto, aby věděl, že tu jsem s ním. Otevřela jsem oči, ale pořád jsem zůstala u něj, ve stejné poloze. ,,Víš, nikdy mi moc nešlo utěšování, takže se omlouvám, kdybych řekla něco nevhodného, ale.. Je mi to líto. Myslím, že sis něco takového nezasloužil. Chápu, proč nemáš rád lidi.. Ty nejsi zlý, jenom se ti staly zlé věci.." Řekla jsem tiše. ,,Ale jsem ráda, že si mi to řekl." Dodala jsem a pak se na chvilku odmlčela. ,,Můžu se na něco zeptat?" Zeptala jsem se a počkala, až kývne. ,,Proč se vlastně upsala ona?" Zeptala jsem se ho. Možná to byla až moc odvážná otázka, ale chtěla jsem to vědět. Jako poslední kousek skládačky celého tohohle příběhu. Zároveň mi přišlo zvláštní, že si jí Hádes vzal za ženu. Že by tohle bylo předmětem té smlouvy? Pomyslela jsem si. Ale proč si v tom případě brala Kura? |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Tušil jsem, že nebude vědět, co říct.. nic jsem neočekával. Vlastně bych se spokojil i s tím, kdyby neřekla nic.. Nakonec ale přeci jen něco řekla. V podstatě jenom vyřkla fakta.. Vděčně jsem se usmál a zamotal jí ruku do vlasů. Celou dobu měla tvář zabořenou do mého krku. Opřel jsem se s ní o opěradlo. Druhou rukou jsem propletl naše prsty. Fascinovaně jsem se díval, jak do sebe zapadly. Ztěžka jsem polkl. O své ženě se bavím jenom nerad. "Její důvod byl o dost prostčí a ješitnější, než byl můj. A ženy jsou tím posedlé do teď. Kolik tisíc duší už jsem kvůli téhle ješitnosti odvedl. Byla ochotná udělat cokoli.. proto, aby byla nejžádanější. Aby svou krásou předčila bohyně a nymfy. Hádes s ní uzavřel smlouvu. Od té chvíle patřila jemu. Jestli se zamilovali.. nevím. Nejsem si jistý, jestli jsou ti dva schopni takového citu. Každopádně u něho zvítězila touha vlastnit. Ta není cizí žádnému démonovi. Vzala si mě jenom proto, aby ho vyprovokovala a on urychlil proces. V podstatě jí zabil. Zabil jí a já se jí snažil přivést k životu. Mě nenáviděla a jeho miluje... Když nad tím tak přemýšlím, tak mi to vůbec nedává smysl. Jediná klidná a mírumilovná vzpomínka, co mám.. je vzpomínka na mou smrt." přišlo mi velice zvláštní, že jediná šťastná vzpomínka, co mám.. je vzpomínka na to, jak jsem umřel. "Díky... že jsi mě vyslechla.." měl jsem chuť říct všechno, co jsem měl na srdci.. říct, jak se teď cítím, ale raději jsem to spolkl. S tím, co jsem se odhodlával udělat už od dnešního odpoledne s Ai.. musím to udržet pod pokličkou... nesmím to říct.. "Yuki... dneska nebudu spát na gauči.." řekl jsem pevným hlasem.. Byl jsem odhodlaný si dnes vzít všechno, co mi Yuki nabídne.. všechno, co mi bude schopná a ochotná dát. Nic víc a nic míň.. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Foto Perse Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro V podstatě byla moje myšlenka správná. Přišlo mi to téměř neuvěřitelné. Opravdu by se někdo upsal kvůli tomuhle? Očividně ano. Vlastně.. Když jsem přemýšlela, někde hluboko uvnitř jsem věděla, že bych to možná byla schopná udělat taky. Ostatně, jak Kuro řekl.. Chce to každá žena. Ale pro mě byla touha milovat někoho mnohem větší, než chtíč po tom, abych měla za manžela někoho, jako je Hádes. Navíc bych nedokázala někoho tak odporně zneužít, jako to udělala ona. Nedokázala bych předstírat, že někoho miluji. Neumím to. Přijde mi to nechutné. ,,Neděkuj. Já jsem ráda, že si mi to řekl.. Že mi věříš.." Řekla jsem tiše už s vážnějším obličejem než před chvilkou. Pak jsem se trošičku nadzvedla, abych měla rty u jeho ucha. ,,Chci aby tvoje nejrkrásnější vzpomínky byli se mnou.. Ne vzpomínky na smrt.." Pošeptala jsem tiše. Kupodivu jsem se při tom ani moc nečervenala. Nemyslela jsem jen sex. Myslela jsem všechny vzpomínky se mnou. Už jsem neřešila, že bych tohle nikdy neřekla, kor ne někomu, kde chce mojí duši. Najednou jsem to cítila jinak. Najednou jsem ho nebrala jako někoho, kdo chce mojí duši. Nedokážu popsat, co přesně jsem teď ke Kurovi cítila, ale věděla jsem, že mi teď nic nebrání. Žádné špatné svědomí ani hrdost. Ale zároveň jsem to nechtěla dělat proto, že by mi ho bylo líto. Ucítila jsem, jak jsme si propletly prsty na rukou. Ucítila jsem v podbříšku příjemné šimrání, které mě zároveň trochu znervóznilo. A pak tiše řekl, že nebude spát na gauči. Jeho hlas byl pevný, ale zároveň mě k ničemu nenutil. Uvelebila jsem se na jeho klíně trochu jinak. Obkročmo jsem si na něj sedla tak, abych se mu mohla zadívat do očí. Propletla jsem prsty s jeho i na druhé ruce a zadívala se mu do očí. Vážně. Ale zároveň s jistou něhou a roztoužením. ,,Dobře.. Ale nedělám to proto, že bych tě litovala.. Ale proto, že chci.." Odvětila jsem mu tiše, naklonila se k němu a políbila ho. Ani ne tak majetnicky, jako spíše něžně. Zavřela jsem oči. Není to tak, že by mi ho bylo líto. Bylo. Ale jen proto bych to nedělala. Po polibku jsem se odtáhla a znova se mu zadívala z těch několika centimetrů do očí. ,,Vem si mě.." Pošeptala jsem. No co? Přece mu nemůžu odepřít tu radost z toho, že mu to vážně řeknu, když o to celou dobu usiluje. A já bych si nemohla užít to jisté ponížení, co z toho plyne. Masochistko.. Ozval se můj mozek posměšně. |
| |
| Hádes Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Cítím její rty na svém uchu. Přivřu oči. Líbilo se mi to, co říkala. Mělo to pro mě váhu, kterou si ani neuměla představit. Možná to jen tak řekla.. ale mě budou tahle slova rezonovat hlavou ještě hodně dlouho. Nevím, co se to děje.. přistihl jsem se, že měknu. Tak dost. Nejsi žádná bábovka.. to tě to vyprávění tak sebralo? Dusil jsi to v sobě takovou dobu a jednou to řekneš nahlas.. a je z tebe ženská.. Máš ještě koule? Radši si je zkontroluj! Vnitřní hlásek mě trochu podráždí. Ššš! Trochu uvolním sevření, když cítím, že se chce hýbat. Sedne si na mě obkročmo a něžně mě políbila. Když se odtáhla, tak jsem se na ní vyzývavě usmál. "Samozřejmě, že proto, že chceš... ty mě přece nelituješ." Bylo v tom i trochu varování. Já nechci být litovaný. Jsem o pár set let starší jak ona.. nepotřebuju, aby mě litovala. Moje ego by se přes to nepřeneslo.. Když na závěr řekla ty tři slova, po kterých jsem toužil už od začátku - a já věděl, že je jednou řekne - jsem ji hladově políbil. Popravdě jsme se chtěl držet zpátky. Jít na to pomalu, dát jí trochu čas, aby si zvykla, aby se nebála.. ale nějak. To prostě nešlo. Rozpletl jsem naše ruce, chytl jí za zadeček a s ní v náručí a jejíma nohama omotanýma kolem boků, jsem vykročil k ní do ložnice. Celou dobu jsem jí nepřestával líbat. Sál jsem jí rty v hladové touze. Přes tenkou látku kalhot, co jsem měl na sobě a její kalhotky - protože měla sukni - mohla cítit, jak moc vzrušený jsem byl. Jemně jsem jí položil do postele na záda a zamáčkl jí do matrace váhou svého těla. Líbal jsem jí na čele, na ústech, na bradě a prokračoval jsem níž. Začínal jsem být velice netrpělivý. Tričko jsem z ní v podstatě strhal i s podprsenkou. Vrhnul jsem se na její bradavky. Hrál jsem si s nimi, sál, kousal, cucal. Mezi tím, co jsem jedno laskal, druhé jsem hnětl a mačkal. Líbila se mi její prsa. Nebyla ani velká, ani malá. Byla pevná a přesně do dlaně. Její pokožka byla skoro průsvitná a zářila jako perleť. Zbožňoval jsem její vůni. Vůni její kůže. Pokračoval jsem polibký níž. Jazykem jsem jí vjel do pupíku. Dlaněmi jsem kopíroval křivku jejích boků. Měla pevné, ploché bříško a na něm sametovou pokožku. Jedním pohybem jsem najednou strhnul sukni, punčochy i kalhotky. Roztáhl jsem jí nohy a nekompromisně jsem sehnul hlavu k jejímu klínu. Držel jsem jí nohy od sebe, mezi zím, co jsem hbytými pohyby jazyka kmital o clitoris. Byl jsem netrpělivý, to ano, ale nebyl jsem zbrklý. Věděl jsem, kam sáhnout a co dělat, abych ji dostal do takové fáze, kdy jí to bude nejmíň bolet. Uvolnil jsem si jednu ruku, abych do ní opatrně zasunul jeden prst. Její nitro bylo horké a vlhké. Začal jsem prstem prozkoumávat její hloubku a těsnost. Pohyboval jsem s ním ze strany na stranu, krčil ho a kroužil s ním. Trochu jsem ho povytáhl a pak dovnitř vrazil dva najednou. Jazykem jsem jí nepřestával dráždit zvenčí, mezi tím, co moje prsty šmejdili uvnitř. Začal jsem prsty kmitat tam a zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Proč se srát s nějakou jemností, že ano? To nebylo stěžování si, to bylo konstatování, které se mi vlastně i líbilo. Ani jsem nestihla odpovědět, že ho nelituji, protože se hladově vrhl na moje rty a chytl mě za zadeček. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak ho mám líbat a jestli to dělám dobře. Šlo to automaticky. Divoká hra rtů a jazyka u které se ani přemýšlet nedá protože vám vzrušení úplně přehluší nějaké myšlení. Zvedl mě a já omotala nohy kolem jeho pasu. Tiskly jsme se klíny na sebe a já cítila, jak je vzrušený. O to více to vzrušilo i mě. Už za chůze do ložnice jsem lehce pohybovala boky nahoru a dolů, abych se přes kalhotky mohla třít o bouli v jeho kalhotech. V ložnici mě položil jemně do postele a zalehl svým tělem. Nelíbal mě už jen na rtech, ale po celé tváři, bradě, krku, lícních kostech. Začínalo mi být horko. Využila jsem tu chvilku a sundala z něj vestu a košili co měl na sobě. Vzápětí na to ze mě sundal tričko i s podprsenkou. Skoro jsem ani nepostřehla kdy. Sjel rty níž a začal se věnovat mým bradavkám. Jakmile se jedné z nich dotkl jazykem, projelo mnou vzrušení. Skoro se to podobalo elektrickému proudu. Byl to úplně jiný pocit, než když jsem si s nimi hrála sama. Zavřela jsem oči a obě ruce zabořila do jeho vlasů. Byla jsem ráda, že teď bydlím sama. Z úst mi totiž vycházely vzrušené vzdechy a tiché sténání. Nesnažila jsem se nějak krotit. Nechtělo se mi. I když jsem se styděla, chtěla jsem si to užít.. Což je dost perverzní myšlenka na někoho, kdo ještě před pár hodinami chtěl v podstatě sex až po svatbě. Když si dostatečně vyhrál a já byla dostatečně vzrušená, jel jazykem pomalu níž. Na sucho jsem polkla a využila tu chvilku, abych popadla dech. Netrvalo to moc dlouho, než se mě doslova strhal sukni, silonky i kalhotky, které byli stejně už poněkud vlhké, od toho, jak jsem byla vzrušená. A i když jsem byla bez oblečení, bylo mi větší a větší horko. Dal mi nohy od sebe, jako bych se snad chtěla bránit a držel je. Po chvilce jsem pochopila proč. Stačilo pár pohybů jazykem na mém klitorisu a já měla tendenci je dát k sobě. Dala jsem ruce vedle hlavy, chytla do nich polštář a sevřela ho v pěstích. Z tichého sténání se stalo poněkud hlasitější. Nebyla jsem si jistá jak moc hlasité, nikdy jsem holku při tomhle sténat neslyšela. Prohýbala jsem se v zádech a o to více, když do mě vnikl jedním prstem. Připadalo mi, že je s tím prstem kouzelník. Nikdy jsem nic podobného necítila a to byl jen prst. Začala jsem trochu lapat po dechu, o to více, když nepřestával s jazykem. A pak do mě najednou vnikl oběma prsty. Rychle a poměrně tvrdě. O to více se mi to líbilo. Začal s nimi pohybovat a já pohybovala boky proti nim. Jako bych chtěla víc a tvrději. Což taky chtěla. Tedy, moje tělo. Navíc jsem cítila, jak uvnitř jeho prsty svírám. Těžko říct, jestli jsem byla užší než jiné holky, to mohl porovnat tak maximálně on. |
| |
| Zámek Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Vyloudil jsem na tváři provokativní úsměv. "Vypadá to, že si to užíváš." řekl jsem chraplavým hlasem, když jsem trochu zvedl hlavu a olízl si rty. Měl jsem na myslí její sténání. Líbilo se mi to. Přesně takhle jsem to chtěl. Její hruď se divoce vzdouvala kvůli přerývanému a nepravidelnému dechu. Byl jsem na vině a vůbec jsem se za to nestyděl. Její stehna se třásla. A cítil jsem, jak se její stěny svírají okolo mých prstů. Byla úzká. Hodně úzká. Těžko bych popsal, jak jsem se těšil, až se takhle sevře kolem mě. Přepadly mě obavy. Tedy... pokud se do ní vůbec vejdu. Pokračoval jsem s rychlými a prudkými pohyby prstů a při jednom pohybu jsem přidal třetí prst. Abych zajistil, že zasunutí proběhne v pořádku, tak se musím ujistit, že bude dost roztažená. Uvnitř jejího klína jsem začal všechny tři prsty pomalu roztahovat. Na její klitoris jsem se teď doslova přisál. Mým plánem bylo jí nejdřív přivést k orgasmu a až potom si jí vzít. Ležela na posteli a hluboce oddechovala po hlučném orgasmu. Tedy z její strany. Malý moment jsem se zastavil a díval se na ní. "Jsi tak nádherná." řekl jsem se svůdným pohledem. Sundal jsem ze sebe kalhoty a vytáhl kondom. Naučeným gestem jsem si ho natáhl. Roztáhl jsem Yuki nohy ještě jednou a lehl si mezi ně. Políbil jsem ji. Hluboce. Abych odvedl její pozornost. Jen na tuhle malou chvilku. Nehledal jsem pochybnosti v jejích očích. I kdybych je tam našel, nepřestal bych. Byl jsem moc daleko na to, abych se zastavil. Vzal jsem její ruce a přišpendlil je nad její hlavou pevným stiskem. Nejdřív jsem se o ní otíral. Škádlil jsem ji. Párkrát jsem špičkou přejel přes její vstup, jen abych lehce zatlačil a vrátil se zpět k otírání. Až po jejích prosbách a toužebných vzlykách, jsem pořádně zatlačil. Nejprve to vůbec nešlo. byla hrozně úzká. Uvolnil jsem jednu svojí ruku a trochu jí nadzvedl zadek. Zatlačil jsem pořádně a vklouzl jsem do ní až po kořen. Chraplavě jsme vydechl. "Sakra, jsi tak úzká.." zaklel jsem vzrušeně. Ruku jsem vrátil na své původní místo a sevřel její zápěstí. Hlavu jsem naklonil a zakousl se jí do krku. Začal jsem pomalu pohybovat boky. Nejdřív to byly táhlé pohyby. Spíše něžné. Pomalu ale přecházely do rychlých, hlubokých a rytmických. Zbavil jsem se veškeré jemnosti. Byla moje. Moje vlastní nádherná Yuki. Cítil jsem na hrudi její bradavky. Cítil jsem, jak se její vnitřnosti o mě třou, jak mě svírá v sobě. Vnikal jsem do ní jako smyslů zbavený. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Jako by ti to vadilo.." Vypadlo ze mě tiše po jeho škodolibé větě o tom, že si to užívám. Ovšem, že jsem si to užívala! Ale jestli si bude chtít hrát někdy příště na znásilnění.. Myslím, že to bude složitější. Od něj by se mi to líbilo vždycky. Po chvilce do mě vnikl i třetím prstem. Zalapala jsem po dechu. Nebolelo to nebo tak, byla to jen obrovská vlna vzrušení, co projela mým tělem. O to více, když se jeho rty přisály na můj klitoris. Začínala jsem v těle cítit křeč a prohýbala se v zádech více a více s hlasitějším a hlasitějším sténáním. Bylo mi horko a já cítila, jak se začínám potit. A pak jsem pocítila snad nejsilnější orgasmus v mém životě. Tělo mi zůstalo chvilku v křeči, prohnutá v zádech jsem cítila, jak se chvěji. Nějakou chvilku jsem nemohla ani popadnout dech. A po chvilce to bylo pryč. Tělo se mi uvolnilo a já položila unaveně záda na postel. Zavřela jsem oči a unaveně oddechovala. Orgasmus byl sice pryč, ale vzrušení jsem cítila pořád. Až když promluvil, otevřela jsem oči a zadívala se na něj. Abych byla upřímná, udivilo mě, když to řekl. Začervenala jsem se a nevěřícně se mu zadívala do očí. Měl neuvěřitelně nádherný svůdný pohled, kterému prostě nešlo odolat. Sundal si kalhoty a navlékl kondom. Tak rychle, že jsem to skoro ani nepostřehla. Znova mi roztáhl nohy a lehl si mezi ně. Políbil mě. Chtěla jsem mu zajet prsty do vlasů, ale on vzal moje ruce a zatlačil je zápěstím do polštáře nad mou hlavou. Pak se odtáhl a já cítila, jak se otírá o můj klín. Nejdříve to bylo v pohodě, ale ve chvíli, kdy trochu zatlačil a pak toho zase nechal a začal se otírat. Když to udělal už podruhé, nevydržela jsem to. Měla jsem pocit, že se z toho zblázním. ,,Prosím.. Netrap mě.. Chci tě v sobě cítit.." zakňučela jsem prosebně a lehce poníženě. Ne, že by mi to vadilo, vlastně jsem to ani nehrála nebo tak. Myslela jsem to vážně. Až po mých slovech teprve zatlačil. Bolestivě jsem sykla. Nešlo to. Pustil jednu mojí ruku a nadzvedl mi zadeček. Pak zatlačil znovu. ,,Ah..!" Uteklo mi ze rtů a já zalapala po dech. Nebolelo to. Jenom to byl strašně zvláštní pocit. Nedokázala jsem ho popsat, ale začala jsem chápat, co lidi na tom sexu vidí. Postěžoval si, že jsem úzká. ,,Hluboce se omluvuji, jestli je to špatně." Řekla jsem s lehkým sarkazmem udýchaně. Nevěděla jsem, jestli o bylo špatně nebo ne. Začal se pohybovat. Nejdříve jsem sténala jen tiše, ale jakmile se začal pohybovat rychle a přirážet mnohem silněji, skoro jsem křičela vzrušením. Cítila jsem, jak ho svírám uvnitř sebe, jako bych ho nechtěla pustit. Moje boky proti němu sami přirážely. Oči jsem měla zavřené a ten fakt, že mi držel ruce tomu jen dodávali na tom pocit, že mu patřím.. Že nemůžu nic dělat, ale on si může dělat cokoliv se mnou. Bylo to jistým způsobem perverzní, ale mě se to líbilo. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Cítil jsem, jak začala pohybovat boky. Pustil jsem jednu její ruku a přidržel její boky, aby s nimi nemohla hýbat. Ne, že by to dělala špatně. Sakra, byla božská... ale měl jsem chuť jí vládnout. Dominovat jí celou svojí silou. Začal jsem přirážet silněji s zprudka. Pustil jsem i její druhou ruku, abych se mohl zvednout. Sedl jsem si k ní na kolena a jen zvedl její boky k sobě. Viděl jsem jí. Celou. Každý koutek jejího těla. Podíval jsem se jí do očí. Měl jsem je potemělé touhou. Vlasy se mi lepily na čelo. Byla tak nádherná. Tváře měla červené, lapala po dechu, ruce stále nad hlavou, kde jsem je nechal. Kňučela moje jméno. Samolibě jsem se usmál. Jeden koutek mi vyletěl nahoru a vykouknul můj špičák. Na krku od nich měla ještě otisky, jak jsem se jí do něj zakousl. Označkoval jsem si jí. Postavil jsem se na kolena a její boky jsem vzal s sebou. Měla teď dolní část zad ve vzduchu a já mohl vidět, jak jí poskakují prsa. Začal jsem přirážet rychleji a hruběji. Sám jsem si pohyboval jejími boky proti sobě tak, abych se s každým prudkým přírazem dostal hlouběji. Byla teď tak vzrušená, že bylo jednoduché se v ní pohybovat. Syknul jsem slastí, když mě uvnitř stáhla. Prsty jsem se jí bořil do měkké pokožky jejích hýždí. Absolutně jsem ztratil kontrolu. Měl jsem pocit, že ji zlomím. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Jednu mojí ruku pustil a chytl s ní moje boky, abych s nimi nehýbala. Neřešila jsem proč. Neměla jsem na to místo v hlavě. Všechno bylo zahlušené vzrušením. Jediné, na co jsem myslela bylo to, že nechci, aby Kuro přestal. Ucítila jsem, jak si mě trochu nadzvedl. A já přistihla sama sebe, jak kňučím jeho jméno. Jako bych ho tím snad o něco prosila. A nemohla jsem přestat. Pak se postavil na kolena, pustil obě moje ruce a chytl mě za boky. Nechala jsem ruce za hlavu, vlastně je ještě trochu více za hlavu natáhla a chytla do pěstí polštář, co jsem měla pod hlavou. Měla jsem pocit, že ho roztrhnu, nevěděla jsem, kudy mám vzrušení filtrovat. Měla jsem ho plné tělo a nechtělo to ven. Jako bych měla vybouchnout díky tomu nejkrásnějšímu pocit na světě. Kuro začal přirážet ještě více. Divoce. Slyšela jsem jeho dech. Skoro více jak své kňučení a sténání, které, ale bylo hlasitější. A já to stejně vnímala naopak. A pak jsem ucítila, jak na mě přichází další orgasmus. Pomalu, ale cítila jsem to. ,,.. Nepřestávej.." Zakňučela jsem prosebně. Asi bych se zbláznila, kdyby teď přestal. Nechtěla jsem, aby přestal, ale cítila jsem svoje ruce, jak se přitahují za polštář směrem pryč od Kura. Jako by moje tělo ten nával vzrušení přestávalo zvládat. |
| |
| soukromá zpráva od Rawasaki Nawa pro Dnes žádnou z Watanabe stalkovat nehodlám... Mohlo by to skončit špatně, kdyby si mě některá z nich všimla, nemuselo by to mít takový dopad a mohlo by je napadnout něco šíleného, například se za mnou vydat, či volat policii... Raději se vydávám domů, kde zasedávám k počítači, kde okamžitě do internetových vyhledávačů zadávám jména "Watanabe Ai" a "Watanabe Kimiko" a objednávám si přes internet propisku s kamerou Příští basketbalový trénink Sehnal jsem všechna povolení a svolení pro to, abych mohl vést školní basketbalový tým. Proto na dalším tréninku již vyčkávám na všechny hráče, abych se jim představil, zvláštní, že jsem na sobě měl zrovna kalhoty a tričko. Zdravím. Jsem Rawasaki Nawa a ode dneška se se mnou budete setkávat na každém svém basketbalovém tréninku. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Vnímal jsem její prosebné sténání a vzdechy. Nepřestávej. Neměl jsem to v plánu. I když.. chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ji trochu potrápil. Nakonec mi to ale moje vzrušení nedovolilo. Cítil jsem, jak se ode mě snažila odtáhnout. Za boky jsem ji přitáhl zase zpět a tím pohybem do ní vnikl ještě hlouběji, než kdy před tím. Tlumeně jsem zasténal. Můj dech byl přerývaný a mělký. Věděl jsem, že už bude. Já sám k tomu neměl daleko. Nepřestával jsem přirážet a opět na ní nalehl. Vsunul jsem ruce pod její záda a přitáhl si ji k sobě. Hladově jsem ji políbil tak, jak mi to náš divoký rytmus dovolil. Trochu jsem oddálil hlavu a zadíval se jí hluboko od očí. "Udělej se pro mě..." řekl jsem přidušeně. Chtěl jsem to vidět. Chtěl jsem vidět výraz jejích očí, až prožije tenhle pocit poprvé. Vrážel jsem ho do ní rychleji. S každým přírazem jsem se dostával hlouběji. Rychleji, hlouběji, drsněji... díval jsem se jí do očí a nutil jí tak, aby se dívala i ona mě. V jednu chvíli jsem se na ni svůdně usmál... nevím proč. Prostě jsem měl radost. Z toho, že je Yuki moje, z toho, co děláme... z toho, co k ní cítím.. Cítil jsem, jak mnou projela ledová vlna.. stisknul jsem Yuki oběma rukama, ale nepřesátval jsem se jí dívat do očí. Měl jsem v tu chvíli ospalý pohled. Oči trochu přivřené, ale jenom natolik, abych se na ni mohl dívat. Nepřestával jsem přirážet, i když jsem se právě udělal. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Chytl si mě za boky a prudce si mě k sobě přitáhl a vrazil ho ještě hlouběji. ,,Ah!" Zasténala jsem hlasitě. Pak jsem ucítila jeho horké ruce, jak mi je vsunul pod záda a přitáhl si mě k sobě. Jako bych pořád nic nevážila. Jako panenku na hraní. Ne, že by mi ten pocit vadil, právě naopak. Hladově mě políbil a já mu polibek samozřejmě opětovala. Zadíval se mu do očí. Nevěděla jsem, jaký mám ve tváří při tomhle výraz a raději jsem to ani vědět nechtěla. Na jeho slova jsem nic neřekla, ale uznávám, že mě to trochu vyhodilo z rytmu. O to více jsem slastněji kňučela, když ještě zrychlil a přidal na tvrdosti přírazů. Začínala jsem mít pocit, že se z toho zblázním. A pak to přišlo. Ale nebylo to tak náhlé jako před tím, bylo to.. Jiné. Byla to jako salva vln, které se zvětšovali a zvětšovali. Tělo jsem měla v křeči a s kňučením jsem zároveň lapala po dechu. O to horší a lepší zároveň to byli, když nepřestával přirážet ani mezitím, co jsem měla orgasmus. Nechtělo to skončit. Ve chvíli, kdy to bylo nejsilnější se to zastavilo. Možná to nebylo moc dlouho, ale mě to připadalo jako věčnost, když to pomalu začali zase odeznívat. Opět jako vlny, jen naopak. Od té nejsilnější po tu nejslabší. Nikdy jsem si po ničem nepřipadala tak unavená. Maraton byl oproti tomuhle hadra. Cítila jsem, jak jsem zpocená a jaké mi je horko. A taky to, že vydat ze sebe nějaký pohyb je skoro nemožné. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Došli jsme k orgasmu skoro ve stejnou chvilku. Když jsem cítil, jak se okolo mě stáhly její stěny, tak to byl nepopsatelný pocit. Vyčerpaně jsem se na Yuki položil. V pokoji bylo ticho. Byl slyšet jenom náš dech. Smíšený a v tu chvíli to bylo, jako kdyby jsme dýchali jako jeden. Zavřel jsem oči a zabořil hlavu do jejího ramene. Vnímal jsem její vůni, horkost jejího těla. Nechtělo se mi hýbat. Chtěl jsem, aby tenhle moment trval věky. Ale věděl jsem, že je tu jedna věc, kterou musím udělat. Trhalo mi to srdce, ale věděl jsem, že takhle jí bude líp. Bylo brzo ráno. Yuki vedle mě tvrdě spala. Vytratil jsem se z postele a z jejího pokoje. Šel jsem dolů do kuchyně. Vzal kus papíru a tužku a začal psát. Drahá Yuki, Zmizel jsem. Z jejího domu, z jejího života. Když jsem seděl v oblacích, odkud jsem jí prve uviděl, nemohl jsem se ubránit vzpomínkám. Nebylo jich tolik, ale byly to nejcenější, co jsem měl. A doháněly mě k šílenství. Jediné, co teď musím udělat, je zapomenout. A znám pouze jednu osobu, která mi v tomhle pomůže. V podzemí byl každý dnen stejný. Ponurý, horký a děsivý. Perse a Hádes seděli na svých trůnech a vykonávaly svoji práci tak, jak se jim zrovna chtělo. Do sálu vstoupil démon. Malý, podsaditý a z kalhot mu vykukoval dlouhý černý ocas. Hluboce se uklonil. "Rushifa Kuro žádá o audienci." prolétlo vzduchem jako bič. Všichni ztichli. "Áaaah.." zasmál se protáhle Hádes. "Copak chce náš mazlíček... Pošli ho dál." mávnul rukou a vševědoucíma očima se podíval na Perse. Ta jen plíživě přimhouřila oči a rty se jí zkřivily v očekávající úšklebek. Věděli, co se děje. Nikdy Kura nezpustili z očí. Prošel jsem sálem a zastavil se jen pár metrů od trůnů. Mírně jsme se uklonil a pak upřel svůj pohled na Háda. "Kuro! Tak rád tě vidím... Co tě sem přivádí.. po takové době.." Hádes mluvil táhle a v jeho hlase byl dost dobře poznat, že naprosto věděl, proč jsem přišel. Jen chtěl, abych to řekl nahlas. "Chtěl jsem tě požádat o laskavost." Hádes obdivně písknul. Nikdy nikomu nedělal laskavosti. "Chci po tobě, abys mi vymazal paměť." |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Když jsem se probudila, bylo ještě poměrně brzo. Něco kolem osmé ráno. První věc, která mi došla byla ta, že vedle mě není Kuro. Píchlo mě u srdce. Nemyslela jsem si, že šel udělat do kuchyně snídani nebo něco podobného. Oblékla jsem si tričko a kalhotky a pomalu sešla do kuchyně. Nakoukla jsem do každé místnosti v domě s planou nadějí, že tu bude. Ale nebyl. V kuchyni jsem našla dopis. Vzala jsem ho do ruky a pomalu přečetla. Ucítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Ale zároveň jsem se usmívala. ,,Heh.. Taky tě miluju." Řekla jsem s úsměvem. Kuro byl pryč už pár dní. Bylo mi smutno, to ano, ale věděla jsem, že se neobjeví ve chvíli, kdy jsem ho nenašla ráno v bytě. Podvědomě jsem to tušila ve chvíli, kdy jsem se vzbudila a on nebyl vedle mě.. Zvykla jsem si na něj, za ty dva dny.. Blbý dva dny a já se zamiluji. Musela jsem si to přiznat. Byla jsem zamilovaná. Smutně zamilovaná. Odešel. Nelhal mi v ničem co řekl. Věřil mi. Řekl mi něco, co asi nikdy nikomu jinému neřekl Možná bych se měla zlobit, ale nezlobila. Byla jsem smutná, ale neprobrečela jsem po nocích. Vrátila jsem se ke svému životu, ve své podstatě šťastnější, než před tím. Nebyl se mnou, ale já se cítila šťastná. Kdykoliv jsem si na něj vzpomněla usmála jsem se. Ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že mě jen využil. A bylo možné, že už ho nikdy neuvidím, že si možná vezmu někoho úplně jiného a budu s ním mít děti a možná ho budu taky milovat. Ale ne tak, jako Kura. Ale musím přiznat, že jsem si připadala trochu.. Prázdně. Jako by mi s Kurem někdo vytrhl z hrudi kousek srdce. Sice jsem se usmála pokaždé, když jsem si na něj vzpomněla, ale pokaždé to zároveň zabolelo. Jenže osud asi nechtěl, abych se zamilovala do někoho jiného. Týden po zmizení Kura mi volala teta. Bylo něco kolem třetí ráno a já spala. Vzbudil mě telefon. Na druhé straně teta. Ubrečená a trochu hysterická. Ještě před tím, než mi řekla, proč volá, bylo mi to jasné. Srdce mi začalo být tak rychle, jako snad ještě nikdy. V rychlosti jsem se oblékla a ve tři ráno běžela do nemocnice. Teta stála před pokojem, kde ležela Ai. Plakala a doktor jí utěšoval lehkým plácáním po rameni. Doběhla jsem k nim. Nikdy jsem tak rychle neběžela jako teď. Doktor mě už znal, i tetu a Ai. Zadíval se na mě unavenýma hnědýma očima přes sklo. Smutně. Nemusel ani nic říkat. A taky neřekl. Jen lehce zavrtěl hlavou. Věděla jsem, co to znamená. Nezvládne to. Tentokrát to nezvládne. Nechtěla jsem tomu věřit. Ještě před dvěma dny jsem jí viděla a byla v pořádku.. A najednou tohle. Doktor odešel. Teta se na mě podívala ubrečenýma očima. Já jen koukala před sebe a nechápala. Mému mozku to nedošlo. Nechtěla jsem si připustit, že.. Ai umře.. Pomyslela jsem si. ,,Ona.. Byla v pořádku.. Celou dobu.. A pak najednou dostala horečku.. A.. A..“ Řekla teta a znova začala plakat. Musela jsem zachovat klid. Nemohla jsem začít taky hysterčit. Možná bych začala, ale já věděla, co udělám. Věděla jsem, co můžu udělat pro to, aby Ai neumřela. To, co mi nabízel Kuro. Ale ten tu teď nebyl. Možná ho už ani nikdy neuvidím. Nechtěla jsem přijít o vzpomínky na Ai ani na Kura, ale.. Pokud to neudělám, Ai umře. A za to mi to stojí. Nebudu si pamatovat, že jsem byla smutná kvůli tomu, že ztatím vzpomínky.. Protože už nebudou. Zhluboka jsem se nadechla. ,,To bude v pořádku teto, věř mi.“ Řekla jsem jí, povzbudivě se usmála a dovedla jí na lavičku na chodbě. ,,Uklidni se. Já si promluvím s Ai.“ Řekla jsem a šla k Ai do pokoje. Ležela na posteli, měla horečku a kapačky. Nemohla jsem jí takhle vidět. Zabolelo mě u srdce. Byla jsem rozhodnutá. Udělám to. Udělám to jen proto, aby tohle už nikdy nemusela zažít. Došla jsem k její posteli. Unaveně se na mě podívala. Muselo jí stát hromadu síly, aby se na mě vůbec podívala. ,,Sestřičko..“ Řekla tiše. Usmála jsem se na ní. ,,Nemluv, musíš odpočívat.“ Řekla jsem jí. Chvilku mlčela a sbírala síly k dalším slovům. ,,Já umřu?“ Zeptala se. Nevypadala vystrašeně. Byla moc malá na to, aby se bála smrti. Na to, aby jí vůbec chápala. Usmála jsem se a pohladila jí po vláscích. ,,Ne, neumřeš.“ Řekla jsme jí a sedla si na kraj její postele. ,,Neumřeš, neboj se.“ Zopakovala jsem a pak se odmlčela a zatvářila se vážně. ,,Ai, musíš mi něco slíbit. Až se uzdravíš.. Až budeš úplně zdravá a nikdy už nepůjdeš do nemocnice.. Chci ať mi slíbíš, že až vyrosteš, tak bude tvůj život přesně takový, jaký budeš chtít. Ne takový, jaký ti budou nařizovat ostatní.“ Řekla jsem jí vážně. Ai se zatvářila polekaně. ,,Sestřičko, proč mi to říkáš?“ Zeptala se polekaně. ,,Protože chci, ať si tohle zapamatuješ. Chci, ať mi tohle slíbíš a nikdy na to nezapomeneš.“ Řekla jsem. Sehla jsem se a políbila jí na čelo. ,,A taky chci, aby sis pamatovala, že jsi moje milovaná sestřička. Že budu mít vždycky ráda jenom tebe a že jsem neustále s tebou. I když mě zrovna nevidíš.“ Řekla jsem jí a pousmála se. Kývla hlavou, i když koukala trochu nechápavě a smutně. Dojde jí to. Za pár let. I když myslím, že ví, na co naráží. Usmála jsem se a pohladila jí po vlasech. Zavřela oči. Zůstala jsem u ní, dokud neusnula. Až pak jsem se zvedla a odešla tiše z pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Chodba byla prázdná. Teta asi někam odešla. Utřela jsem si slzy, co jsem měla na krajíčku v očích a narovnala se v zádech. ,,Chci smlouvu.“ Odvětila jsem do prázdna chodby, která nebyla tak prázdná, jak se zdála. Ucítila jsem zezadu na krku něčí dech. ,,Jak si přeješ.“ Ozval se mi zezadu u ucha tichý, ale poměrně příjemný a medový hlas. Otočila jsem se a hleděla do tváře muže. Byl v černém oblečení, měl dlouhé černé vlasy a mrtvolně bílou pleť. ,,Ty jsi Hádes.. Že ano?“ Zeptala jsem se a trochu se zamračila. Usmál se. ,,Kuro ti o mě vyprávěl?“ Zeptal se. Ví, že se mnou Kuro byl, ale neví podrobnosti.. Pomyslela jsem si, ale neodpověděla mu. Znal odpověď. ,,Co ode mě chceš?“ Zeptala jsem se. Podle Kurova vyprávění mi došlo, že kdykoliv přijde Hádes se smlouvou, má něco zalubem. Ostatně, je to Hádes. Pobaveně se ušklíbl. ,,Chytrá holka. Už vím, proč si Kura tak očarovala.“ Řekl a pak najednou lehce potemněl a poněkud zle se usmál. Ale já se nebála. Nepůsobil tak děsivě, jako Kuro. Což bylo dost zvláštní. Jenom jsem se více zamračila. ,,Nevezmu ti paměť. Pokud po tom samozřejmě netoužíš, jsou i takový lidé..“ Řekl a škodolibě se uchechtl Jako by ho bavila představa, že lidé zažily tolik utrpení, že na něj chtějí zapomenout. ,,Proč bys to dělal?“Zeptala jsem se. Sklonil se ke mě a zase nahodil ten jeho temný úsměv. ,,Protože Perse si tě vezme jako svou služebnou. Bude to pro ní mít takový symbol zadostiučinění. Vybije si na tobě zlost. Ale až zjití, že si na sebe oba pamatujete, tak to jí jen naštve a ublíží. Ve zkratce se její zlost a škodolibost obráti proti ní. “ Řekl a zadíval se mi do očí. Udiveně jsem zvedla obočí. Kupodivu mě ani neděsila představa, jak si na mě Perse vybíjí zlost. ,,Nejste náhodou manželé?“ Zeptala jsem se. Hádes se zatvářil trochu nešťastně a odtáhl se ode mě. V tu chvíli mi nějak nedošlo, co myslel tím, když řekl, že si na sebe oba vzpomeneme. ,,Ano, to jsme.. Je krásná, dobrá v posteli, ale jinak to s ní není moc k vydržení.. A nekonečný život je nudný.. Ber to jako hru.“ Řekl a usmál se. Pobaveně jsem se ušklíbla a cítila lehké zadostiučinění za Kura. ,,No jo, nemáš být debil a být tak chamtivý. Pak skončíš s ženskou, která je k nevydržení.“ Hádes se pobaveně ušklíbl a zajiskřilo se mu v očích. ,,Nejsi trochu drzá?“ ,,Hodně drzá.“ Dobře, očividně jsme s Hádem k sobě našli vzájemné sympatie. Což bylo dost zvláštní, protože fyzicky mě nepřitahoval. Tedy, byl pěkný, to ano, ale od doby, co jsem se zamilovala do Kura.. Mi všichni krásní kluci najednou přišli.. Normální. Najednou mě nepřitahovali. A ani Hádes nevypadal, že by se mnou něco takového plánoval. Spíše nás oba zaujala hra proti Perse, kterou plánujeme. Luskl prsty a najednou měl v ruce smlouvu, kterou mi podával spolu s černým brkem, ze kterého odkapával inkoust. Udiveně jsem zvedla obočí. ,,Žádná krev?“ ,,Klidně můžeš, jestli chceš.“ Řekl s úšklebkem. ,,Obávám se, že přežiji u bez toho, jen mám teď trochu zkažené své iluze.“ Řekla jsem s pobaveným úšklebkem a na jeden z řádků namazala svůj podpis. U kolonky, kde jsem měla napsat způsob smrti jsem zaváhala. Hádes mi, ale nedal ani moc času přemýšlet. ,,Víš o tom, že Kuro za mnou byl? Chtěl vymazat paměť.." Řekl jen tak mimochodem Hádes a tvářil se trochu znuděně. Zabolelo mě u srdce. Polekaně jsem se na něj podívala. Hádes zakoulel očima ve znamením, že jsem asi úplně tupá. ,,Klid, neudělal jsem to. Pak by celé tohle nemělo smysl. Tedy, ne tak úplně. Až tě uvidí, začne se rovzpomínat, pomalu, ale začne. Myslím, že to bude zábavnější, než kdyby si na tebe pamatoval. Takhle ho to bude jen víc trápit. Navíc vzpomínky na Perse a jeho minulý život mu zůstali. Perse by mi neodpustila, kdyby na ní zapomenul. Ale Perse neví, že si na tebe začne vzpomínat. O to více to bude zábavné a o to více jí to naštve." Řekl. Ulevilo se mi, když řekl, že si na mě vzpomene, i když jsem v tu chvíly měla na Perese i Hádese poněkud zlost za to, že ho tak rádi mučí. I když jde jen o vzpomínky, stejně se v tom oba vyžívají. ,,Zkus něco originálního.“ Řekl Hádes a pobaveně se ušklíbl, snad aby navázal na něco.. ''veselejšího''. Oplatila jsem mu úšklebek. ,,Můžu umřít na moc silný orgasmus?“ Zeptala jsem se s tím pobaveným úšklebkem. ,,Chceš s tím pomoct?“ Odvětil taky s pobaveným úšklebkem, ale bylo vidět, že to nemyslel vážně. ,,Trhni si.“ Odvětila jsem mu a do kolonky napsala infarkt. Hádes lusknul prsty a smlouva s brkem zmizeli. A já to najednou ucítila. Nepříjemnou bolest na prsou. Zalapala jsem po dechu a ucítila, jak se mi podlomila kolena. Hádes mě zachytil a pomohl mi si sednout na zem. Usmíval se a mě se začalo dělat černo před očima. Lapala jsem po dechu a držela se za hrudník, kde mě neuvěřitelně bolelo. Cítila jsem, jak má Hádes jednu ruku kolem mých ramen, aby mě podpíral. Po chvilce se mi udělalo úplné černo před očima a já necítila vůbec nic. A pak jsem najednou oči otevřela. Stála jsem ve velké černé místnosti na rudém koberci a přede mnou byl velký červený trůn na kterém seděl Hádes. Spokojeně se usmíval. A já se cítila.. Živá. Až moc na, to, že jsem před chvilkou umřela na infarkt. Měla jsme na sobě bílé šaty bez ramínek. odkaz Byla jsem bosá a na zápěstích, kotnících i krku měla bílé stužky. Zatvářila jsem se trochu zmateně. ,,Vypadáš skoro jako anděl, jen křídla ti chybí.“ Řekl a lehce si olízl rty.,,Už chápu, proč tvoje duše chutná tak dobře.. A co na tobě Kuro vidí.“Nechápavě jsem zamrkala. Moc jsem nechápala, o čem mluví. Hádes se usmál. ,,Podle toho, jakou barvu mají tvé šaty, tak se pozná, jak moc nevinná tvá duše byla. Nejsou přesná pravidla pro to, jak si udržet nevinnou duši, ale ty si to nějak dokázala. Moc takových lidí ve tvém věku neexistuje.“ Řekl a tak nějak zasněně se usmál. Ale jen na chvilku. Hned na to se zase zatvářil lehce škodolibě. ,,Teď bych ti měl dát vypít nápoj zapomnění, ale to neudělám, ostatně, jak jsme se dohodli.“ Zeptal se a usmál. Kupodivu mi to nedával ani moc jako rozkaz spíše jako určité doporučení. Kývla jsem hlavou. ,,Dobře.“ ,,Vyzvedne si tě tady.“ Řekla a usmál se. Skoro až svůdně abych pravdu řekla. Trochu samolibě se usmála. Tak nějak v mezičase jsem úplně vypustila fakt, že Ai je teď už nejspíše bez horečky a nejspíše jí už nikdy ani nedostane. Vyroste a stane se z ní doktorka. Nebo něco jiného. Je to jedno. Hlavní je, aby byla šťastná. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Posledních pár dní je hektických. Nevím, jak je možné, že většina duší, co jsem upsal se rozhodla zemřít najednou. Ne to ne. Věděl jsem až moc dobře, PROČ je to možné. Ten zmetek. Pomyslel jsem na Háda a zaskřípal jsem zubama, jak jsem těsně sevřel čelist. On i jeho žena si výslovně libovali v tom, když mě mohli týrat. Ne, že bych to dával najevo. To mi hrdost nedovolí. Jen při myšlence, že budu muset předstoupit před Perse, mi naježila vlasy na hlavě.. Ze srdce jsem ji nenáviděl. A nenáviděl jsem ještě víc sebe. Za to, že jsem si tehdy nevšiml, jak to doopravdy cítí. Za to... že jsem do ní ještě pořád zamilovaný. NE! Nejsi zamilovaný do ní. Jsi zamilovaný do té představy, co tě donutila, abys o ní měl. Můj vnitřní hlásek se ozval. Jen jsem mlčky zavrtěl hlavou. Opřel jsem se o sloup a čekal. Nemusel jsem čekat dlouho. Další duše se objevila v podstatě hned. "Vítej.." řekl jsem táhle a hluboce. Nasadil jsem zlověstný úsměv. ".. v podsvětí." trochu jsem se uklonil a pak luskul prsty. Na duši se objevily řetězy. Na rukou i na nohou. Já v ruce držel něco jako kožené voditko. "Dovol mi, abych tě vzal na malou procházku.." pokračoval jsem stejným tónem a zatáhnul za vodítko. Takhle jsem ho odtáhl k Hádesovi. Ten mu smazal pamět. nevím proč, ale celou dobu se na mě usmíval. V jeho případě to vypadalo smíš děsivě, než aby mě to potěšilo. A pak jsme zamířili k Perse. Srdce se mi rozbušilo. Nevím, jestli strachem, vztekem, vzrušením nebo znechucením. Ať to bylo cokoli, tak jsem to nedal znát. Zabouchal jsem na dveře a vešel. Duše za mnou pajdala, jelikož v okovech nemohla dost dobře chodit. Všiml jsem si dívky v bílých šatech, co stála vedle Perse, ale nevěnoval jsem ji pozornost. Zatím. "Kuro..." zašveholila Perse, jako kdyby mě ráda viděla. Znal jsem ji. Věděl jsem, že se v ton tónu skrýval víc než jen náznak posměšku a sarkasmu. "Tak ráda tě ZASE vidím..." plné rty zvlnila do škodolibého úsměvu. Mlčel jsem a jen jsem zatáhl za vodítko, abych duši přitáhl blíž. Perse se na něj ani nepodívala. Měl jsem kamenný výraz, ale v očích se mi skrývala nenávist. Vstala a spustila ze sebe plášť. Odhalilo se její ženské tělo s měkkými křivkami. Měla na sobě černé přiléhavé minišaty, s hlubokým výstřihem. Udělala jeden menší krůček a jako by jí vzduch kolem automatickou přesunul ke mě. Na zem došlápla až pár centimetrů ode mě. Nehtem pi přejela po čelisti. "Proč ty nebohé duše tak trápíš.. Kuro." zeptala se svůdným hlasem. A stoupla si na špičky, jako by mě chtěla políbit. Nedělala to. Normálně se na mě ani nepodívala. Teď jsem se ani nepodíval já na ní. "Upsali se podsvětí. Zahodili svůj život kvůli potměšilým snům a přáním. Nezaslouží jiné zacházení." řeknu ledovým hlasem a mrsknu pohledem po duši, která se mě očividně bojí. Perse se jenom zvonivě zasmála. Prsty bubnovala na můj hrudník, oblečený v kimonu. "Nebuď na ně tak přísný.. Každý někdy udělá chybu." věděl jsem přesně, na co naráží. Sevřel jsem ruce v pěst a stiskl čelist. Podíval jsem se na ní dolů. Posměšně. "Copak se děje Perse... Hádes ti zase nevěnuje tolik pozornosti, kolik bys chtěla?" Samolibě jsem se usmál. "Proto lezeš za mnou?" chtěl jsem na ní být tak hnusný, jak jen to půjde. Očividně se jí nelíbil směr, kterým se naše konverzase stočila. Takže jen máchla rukou směrem k duši. "Zmiz.." a duše, jako by se rozpustila ve vzduchu. Prostě najednou nebyla. Okovy s dunivým zvukem dopadly na podlahu. Nehnul jsem ani brvou. Ona se zle usmála, otočila se a přešla opět ke svému trůnu. "Mám pro tebe práci." tentokrát mluvila profesionálním hlasem. Zvedl jsem k ní oči plné pobouření. "Mám dost své vlastní." odsekl jsem jí a vydal se k odchodu. "Kuro..." řekla do vzduchu, jako by nic, ale já jsem slyšel tu varování v něm. Zastavil jsem se. Nenáviděl jsem, když mě tohle donutila udělat. "Chci, aby si tuhle duši provedl po zámku." řekla a ukázala prstem na duši, co celou dobu stála vedle jejího trůnu. Otočil jsem se, abych si tu duši prohlédl a hodil po ní nenávistný pohled. Měla bílé šaty. To bylo velice neobvyklé. Dlouhé vlasy a její obličej mi připadal velice povědomý. Něvěděl jsme odkud. Ale připadal mi povědomý. "Provedeš ji. Ano?" opět jsem šlehl pohledem na Perse. Sladce se usmívala, ale v očích měla vítězoslavný výraz. Věděla, že neodmítnu. Uklonil jsem se a stálo mě všechny moje síly, abych to udělal v klidu. Když jsem se narovnal, tak tam Perse už nebyla. Zůstal jsem s tou duší sám. Přeměřil jsem si jí ledovým pohledem. "Jdeme." řekl jsem s odporem a vykročil ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Netrvalo to dlouho, než Perse přišla do sálu, kde seděl Hádes na trůně. Otočila jsem se na ní přes rameno. Tvářila jsem se lehce znechuceně a zvědavě zároveň. Ona se tvářila spíše jen naštvaně. Ale jakmile mě zahlédla, na tváři se jí objevil nebezpečný a škodolibý úsměv. Došla ke mě. Byla asi o hlavu vyšší než já a vypadala i o hodně více žensky. Postavila se přede mě. ,,To je ona?" zeptala se spíše řečnicky. Vzala mojí bradu mezi palec a ukazováček a donutila mě jí trochu více zvednout a zaklonit. ,,Ano." Odvětil Hádes o něco chladněji, než když před chvilkou mluvil se mnou. ,,Uhm, budeš můj roztomilý a sladký otrok." Řekla Perse potěšeně. Luskla prsty a kolem krku jsem najednou měla obojek a vodítko bílo stříbrné barvy. Copak jsem pes..? Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla a poslušně šla za Perse. odkaz (Jen v bílo stříbrné barvě) Došli jsme do jiného sálu s trůnem. Byl trochu menší, ale jinak hodně podobný tomu Hádovu. Znova luskla prsty a obojek s vodítkem zmizel. ,,Bože, si tak odporně nevinná.." Řekla s posměšným úšklebkem a sedla si na trůn. Jen rukou lehce pokynula, ať si stoupnu vedle ní. Udělala jsem to tak. ,,Mám pro tebe překvapení.." Řekla znova posměšně. Sotva to dořekla, do sálu vstoupil Kuro. Ucítila jsem, jak mě píchlo u srdce. Koukala jsem na něj s tichou prosbou v očích. Chtěla jsem, ať si vzpomene. Tiše jsem ho prosila. Ale ani se na mě nepodíval. Upřímně, první chvilku jsem ho vlastně ani nepoznala. Vypadal jinak, ale vlastně pořád stejně. Rohy, bílé vlasy a žluté oči. Takže takhle vypadá jako démon.. Pomyslela jsem si. A vím, že nebyl čas myslet na takové věci, ale.. Sakra, vypadal sexy. Taky mě rychle tyhle myšlenky přešly. Sledovala jsem Perse, jak se ke Kurovi chová a měla chuť jí něco udělat. Místo toho jsem se jen sladce uculila. Stejně, jako tenkrát v Kavárně, když jsem Kurovi vyhrožovala. Bylo to lepší, než se tvářit jako bohyně pomsty. Ještě chvilku na něj sahej a vážně tě zabiju.. Pomyslela jsem si. Je mi jedno, jak se chová ke mě, ale ke Kurovi se takhle chovat nebude! Kruci.. Stejně s tím nemůžu nic dělat. Uklidnil mě fakt, že Kuro se na ní díval s takovým opovržením a znechucením, že jsem se někde hluboko uvnitř tetelila štěstím. Pak mu Perse řekla, ať mě provede. Nechtěl. Dokud mu to nepřikázala dost výhružným podtónem. A opovažte se mi tvrdit, že tohle nedělá schválně.. Je to Perse.. Jistě, že to dělá schválně. A pak najednou zmizela. Nedívej se na mě tak chladně, bolí to.. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla, i když jsem chtěla. Musela jsem si uvědomit jednu věc. Kuro si na mě nepamatuje. A nenávidí všechny, kvůli tomu, co mu Perse provedla. Nebude se ke mě chovat hezky ani mile. A já se podle toho musím chovat. Nemůžu se k němu chovat tak, jak před tím. Ani tak, jako když jsme se potkali poprvé. Už jsem mrtvá, už jsem jenom duše, kterou nemůže získat, protože je pro něj zajímavá. Jediné, co musím dělat, je čekat. Upřímně, Kuro v téhle podobě působil opravdu děsivě.. A já nějak neměla odvahu nic říct, naznačit nebo udělat. Takže jsem šla jen tiše kousek za ním s takovým.. Smutným a rezignovaným výrazem ve tváři. A navíc, nechci dopadnout jako ta duše co přivedl.. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Duše vedle mě šla se svěšenou hlavou. Nejspíš se jí tu moc nelíbilo, nebo litovala toho, že se vůbec upsala. A co je mi po tom. Její problém. Neměla se v první řadě upisovat. Ať už byl důvod jakýkoli, tak by bývala mohla vymyslet jinou alternativu. Neměla být tak sobecká. Kdyby si to bývala odpustila, tak jsem tu nemusel být a provádět jí zámkem a městem. Ne jenom, že část podsvětí pro vyšší vrstvy je velká jako kráva, ale mám spoustu práce.. prskal jsem v duchu, ale navenek jsem byl absolutně klidný. Šel jsem důstojnou chůzí a tak sebevědomě, jak mi to jenom moje tradiční kimono dovolilo. Zobrazit SPOILER Rukou jsem se opíral o rukojeť svojí katany a ani jsem se na duši nepodíval. Nechtěl jsem s ní ani mluvit. Stále jsem byl rozzuřený ohledně eskapády s Perse. Nevěděl jsem ale, jestli jsem byl víc rozzuřený na ni nebo na sebe. Ona se chovala jako vždycky. Nemilosrdně, sebestředně, krutě. Ale její chování se od normálnu lišilo víc, než obvykle. Byla víc... přítulná, bych řekl. Normálně by po mně vrhla ledový pohled, nebo by se mi vysmívala... dnes byla. Prostě jiná. Sám jsem to přisuzoval nějaké sázce s Hádem, nebo dobré náladě možná. Koutkem oka jsem se podíval na duši vedle sebe. Opravdu mi někoho připomínala. Netušil jsem koho, ale měl jsem pocit, že jí znám. Že jí znám dlouho. Rozbolela mě hlava. Trochu jsem s ní zatřásl a na chvilku zavřel oči. Když jsem je znovu otevřel, hlava mě nebolela a já se soustředil výhradně na to, aby ta bytost vedle mě znala každé zákoutí zámku. Došlo mi, že pokud tu má trávit věčnost, měla by aspoň vědět, k čemu jaká místnost slouží. Takže se to neobejde v tichosti, jak jsem si původně myslel. "Hej.." ozval jsem se a otočil se na ni. Byla oproti mě o tolik menší a drobnější. Musel jsem se podívat dolů. "Tvoje jméno, duše..." řekl jsem chladným tónem s opovržlivým pohledem. Nemám soucit s dušemi. Od jisté doby... prostě nemám. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ok, vypadá jako démon a je zase v tom jeho sexy kimonu.. Umřu. Roztaju a umřu. Pomyslela jsem si celkem nešťastně a měla chuť nahodit takový ten bezradný úsměv, ale raději jsem to neudělala. Najednou se na mě otočil a zeptal se mě na jméno. Tohle bolí, víš o tom?! Chtěla jsem mu to říct, ale věděla jsem, že nemůžu. Teda, můžu, ale k ničemu by mi to nebylo. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. Okamžitě na mě přestaň koukat s tímhle pohrdáním, nebo tě normálně skopu do kulaté krychle.. Pomyslela jsem si. Viděla jsem mu v očích chlad a absolutní nenávist ke všem, kdo se upsali. Sám ses kdysi upsal, ty blbečku, tak toho nech! Bože, tak ráda bych to na něj zakřičela. Ale trochu se bojím, že by mi urval hlavu.. Trochu hodně se bojím, že by mi urval hlavu. Doslovně. ,,Yuki.." Odvětila jsem mu už ne s tak smutným výrazem, spíše neutrálním. Tak trochu jsem totiž bublala zlostí z té jeho namyšlenosti, která mě opravdu vytáčela. Byl takový, i když jsem ho poznala, to nemůžu popřít, ale o to více mě to vytáčelo. Jak ironické.. V překladu moje jméno znamená sníh.. Když se podívám na svoje šaty.. Že by o tom rodiče podvědomě tušily? Pomyslela jsem si a moje vnitřní já se kysele zašklebilo. Jo, ti tak.. ,,A tvoje je Rushifa Kuro." Řekla jsem jen jakoby mimochodem s pohledem upřeným před sebe a neutrálním výrazem. Perse sice řekla jeho jméno, když spolu mluvily, ale jeho příjemní ne. Fuj, má pravdu, je to strašný jazykolam.. Došlo mi a byla jsem zvědavá, jak zareaguje na to, že znám jeho příjmení. Klidně na něj můžu vyvalit celou jeho minulost s Perse.. Pomyslela jsem si. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Yuki... zopakoval jsem si v duchu. Ne, že bych si to jméno chtěl zapamatovat. Hodil jsem významný pohled na její šaty. Yuki.. to sedí. Chtěl jsem pak otráveně pokračovat v prohlídce. Než řekla moje jméno. Moje celé jméno. Zarazil jsem se. Propíchl jsem jí pohledem. Zajímalo by mě, co jí všechno Perse nakecala. Nebo Hádes. Pokud moje jméno nezná od nich, pak nevím, jak by se ho mohla dozvědět. Nelíbilo se mi, že zná moje jméno. "Odkud znáš moje jméno?" zeptal jsem se celkem zbytečně. Samozřejmě jí ho musela říct Perse. Čím víc jsem se díval na tu dívku, tím víc mě rozčilovala. Ne.. ne dívku. Duši. Ne jenom to, že ví něco, co je jí naprosto zbytečné, ale proto, že jsem si s ní připadal divně. Nelíbil se mi ani ten pocit, že je mi povědomá. Začínal jsem být rozčílený. Oči mi nenávistně žhnuly žlutou barvou a propalovaly se do těch jejích. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Všimla jsem si, jak ho to zarazilo. Ňuf, ňuf, proč se ptáš, když máš vlastní teorii? Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Bylo mi jasné, co si myslí. Že mi to řekla Perse nebo Hádes. Špatně hochu.. Zadívala jsem se mu do očí. Tak nějak.. Otráveně. On mě propaloval skoro až vražedným pohledem, zatím co moje oči říkali: Opravdu se mě tím snažíš vyděsit? Nuda. Možná by mě to děsilo více, kdybych na to nebyla tak trochu zvyklá už z doby, co jsme se znali. Sakra, znali jsme se dva dny! Mluvím o tom, jako kdyby to bylo století! Děsivá myšlenka. A navíc, au! Bolí to víš! Sakra hodně to bolí, když se na mě takhle díváš týden poté, co si řekl, že mě miluješ! Křičela jsem v mysli. ,,Sám si mi ho řekl." Odvětila jsem pouze s lehkým pokrčením ramen, ať si to odvodí, jak chce. Jistě, mohla jsem tu na něj vyvalit úplně všechno, ale nechtěla jsem. K ničemu by to nebylo. Připadalo mi, že kdybych to udělala, tak bych ho jen nutila k tomu, aby ke mě cítil něco, na co si nepamatuje.. A to nemá cenu. ,,Jen nevím, co jsem ti udělala tak hrozného, že si na mě nepamatuješ." Dodala jsem pořád s lehkým znuděným a lhostejným podtónem, i když jsem měla co dělat, aby to neznělo spíše nešťastně. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Zatnul jsem pěsti. Měl jsem vztek. Celý dnešek byl jako postavený na hlavu. Nejdřív se ocitnu u Háda, nevím jak a nevím proč. Potměšile se na mě usmívá. Mám práce nad hlavu, doslova se v ní topím. Perse.. ta má kapitolu sama pro sebe už od začátku a do toho na mě hodí tenhle úkol, kdybych mohl dělat cokoli. Chtěl jsem dělat cokoli. Jen ne tohle. Být tu s duší, která mi v jednu chvíli přijde tak bytostně blízká, ale v další chvíli mě vytočí k nepříčetnosti. Věci, co říkala, mi nedávaly žádný smysl. Neznala mě. Nevěděla o mě vůbec nic. V životě jsem jí neviděl. Ale přesto... jsem měl pocit, jako kdybych jí znal věky a ona sama se tvářila, jako kdyby mě znala lépe než kdokoli jiný.. Sere mě to. Prudce jsem vyrazil proti ní a přišpendlil jí rukou pod krkem ke zdi. Můj stisk nebyl bolestivý, jen umlčující a hlavně varující. Oči se mi vztekem leskly a kdyby to šlo, tak bych jí pohledem propálil díru do hlavy. "Tak teď mě dobře poslouchej. Nechápu, o čem mluvíš a chápat to nechci. Nechci tu s tebou být, nechci tě provádět. Nechci nic mít s jakoukoli duší." Moje tělo ji celou zastínilo. Byla tak drobná. V duchu jsem sám sebe nesnášel za to, co dělám. Ale bylo to nutné. Neznám jí, ale mám pocit, jako kdyby se mi dostala pod kůži. A ještě víc mě štve, že to ani není možné, když jí znám sotva pár minut a jediné, co vím je, že je to čistá duše a že se jmenuje Yuki. Měl jsem vztek z toho, jak mě dokázala rozhodit. "Na všechno, co ti kdokoli nakecal, co sis vymyslela v tý svojí malý hlavě, můžeš zapomenout. Vypustit to. Teď tě provedu a tím to hasne. Neznáš mě, já neznám tebe. Tečka." mluvil jsem chraplavým hlasem chladným jako led a pomalu. Dával jsem důraz na každé slovo, co jsem říkal. Pak jsem ji pustil, otočil jsem se. "Jdeme. Chci mít z krku tu prohlídku." Lusknul jsem prsty a na krku se jí objevil stejný obojek a vodítko jako před tím. Chytil jsem jeden konec a jemně s ním zatahal, abych jí dal najevo, že naší předchozí diskuzi jsem uzavřel. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Sakra.. Pomyslela jsem si, když se na mě najednou vztekle otočil, chytl mě pod krkem a přitiskl ke zdi. Chceš mě znásilnit?! Jen do toho, já se bránit nebudu! Pomyslela jsem si. No co?! Musela jsem si z toho dělat trochu srandu, protože jinak bych se zhroutila a to jsem neměla zapotřebí. Chvilku jsem koukala celkem vyděšeně. Neznala jsem ho takového. Vlastně mi bylo i do breku, ale držela jsem se, aby nic nepoznal. vyděšený výraz se během chvilky změnil v zamračený. Jasně jsem mu tím chtěla dát najevo, že se ho nebojím. Jestli se před ním všechny duše před tím třásly strachy, tak by si měl uvědomit, že já taková nejsem. Bože můj, jdi s touhle hladou hnoje do hajzlu.. Sám si byl kdysi duše, tak nedělej, že si něco víc. Strašně jsem mu chtěla říct všechny svoje myšlenky, ale věděla jsem, že by mi vážně už něco udělal. A tak jsem mlčela. I když to byla asi ta nejhorší věc, kterou jsem kdy v životě zkusila. Nebyla jsem ten typ, co mlčí, když chce něco říct, ale neměla jsem moc na vybranou. Tak jo, mám chuť ti ten milostný dopis otřískat o hlavu. Sakra! Škoda, že jsem si ho nemohla vzít sebou.. Prý že ho neznám.. Jasně. Jen počkej, až si vzpomeneš. Pak ti všechny tyhle slova otřískám o hlavu. Jasně, vlastně za to nemohl, že byl tak hnusný, ale mohl za to, že si nic nepamatuje. Byla to jeho volba, zapomenout. Takže mu to potom pěkně omlátím o hlavu. Ne doslovně, ale taky si potom dovolím být chvilku zlá a uražená. A vůbec, já tu otázku myslela vážně.. Co jsem ti udělala tak hrozného, že si na mě chtěl zapomenout..? Zase mi bylo do breku, přes to jsem zachovala klid. Pak mě pustil a lusknutím prstů se mi na krku objevil obojek a vodítku, co před tím měla Perse. Mělo by to krásný perverzní podtón.. Kdyby si na mě pamatoval. Už jsem nic neřekla. Smutně jsem sklopila pohled do země a šla poslušně za ním. Proč mi tak ubližuješ..? Máš vůbec ponětí, jak moc to bolí? Pomyslela jsem si směrem k němu a lehce si skousla spodní ret. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Provázel jsem jí po zámku a ukazoval jí všechny místnosti a křídla. Ukázal jsem jí křídlo, které patřilo Perse. "Tohle křídlo pro tebe bude nejdůležitější. Budeš tu trávit většinu času." řekl jsem ledabyle. Dál jsem jí ukazoval její pokoj a pokoje ostatních duší. Byly to povětšinou duše žen. Tohle si vyhradil Hádes. Buď bude Perse mít jenom ženské služebné, nebo nebude mít žádné. To samé ale platilo o Hádovi. Ti dva se k sobě fakt hodili. Pomyslel jsem si sarkasticky. Dál jsem jí ukázal i Hádovo křídlo, kdyby sem náhodou zabloudila. Ukázal jesm jí Černý salónek, kam se Hádes a Perse odebírali na porady. Dále Červený salónek, kde se Perse scházela s démony ženského pohlaví a hrála s nimi karty o duše. Bylo tu spousty salonků, každý byl k něčemu jinému a výhradně zařízen tak, aby odpovídal názvu a svému účelu. Ukázal jsem jí kuchyň, ve které bude trávit mnoho času, prádelnu, jídelnu, koupelnu, všechny sály a nakonec sál, který fungoval jako předsíň. Chystal jsem se jí vzít ven. Lusknul jsem prsty, aby se jí kolem ramen objevil plášť. Zobrazit SPOILER "Půjdeme ven."řekl jsem něco, co už bylo naprosto zjevné. "Drž se u mě a tvař se, že neexistuješ. Zahal se pod tím pláštěm, ať nejsou vidět šaty. Je to pro tvoje vlastní dobro." řekl jsem klidným a v téhle chvíli už vyrovnaným hlasem. Stoupl jsem si před dveře a ty se mi samy otevřely. "Dveře se otevřou pouze, pokud u nich stojí démon, takže pokud tě Perse pošle do města, nesmíš jít sama. Vždycky musíš mít doprovod. Tedy démona s sebou. Aby služebnistvo neotravovalo démony v zámku, dostanou své vlastní, kapesní verze. Nastav dlaně." řekl jsem jako příkaz a pak jsem nad jejími dlaněmi jen mávnul rukou, jako kdybych z ní chtěl oklepat vodu. Do dlaní jí spadl mini démon. Vešel by se jí i do jedné dlaně. Zobrazit SPOILER "Mobi. Tak jim u nás říkáme. Jediní démoni, co se nepodobají lidem. Je tvůj, dělej si s ním co chceš." řekl jsem jméno tvora, co se jí zrovna probouzel ve dlaních a pak se vznesl do vzduchu a začal já poletovat kolem kapuce. Nevracel jsem se k tomu a zatáhl jsem za vodítko. Vyrazili jsme do města. Šli jsme po hlavní ulici a já sem tam neznatelně pokynul hlavou na pozdrav. Byl jsem nerad ve společnosti. Ve městě bylo moc démonů, na můj vkus. Před nohama mi proběhlo pár dětí. Zastavil jsem se a podíval jsem se za nimi. Na tváři se mi zableskl úsměv, ale zase jako blesk, byl pryč. Čas od času jsem zatáhnul za vodítko, jestli je Yuki pořád za mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Bože, zlatý prodávání drog, teď budu dělat služku ženské, kterou z duše nesnáším.. Bože, proč mi to děláš? Pomyslela jsem si a měla chuť se kysele zašklebit. Jo, jasně, já vím, obracet se tady na Boha je jako mluvit do dubu.. ne, nevěřím v Boha, ani po tomhle všem, což je celkem ironické, protože s bohem podsvětí kujeme pikle proti jeho vlastní ženě. Ne, že bych si stěžovala.. Kuro mi ukázal celý hrad. Nebylo těžké si zapamatovat kde co je, měla jsem to nacvičené ještě z doby, kdy jsem byla s gengy, taky jsem se musela naučit na spaměť v podstatě všechny ulice ve městě a kanalizační systém. Což není zrovna lehké, protože město není nějak malé. Takže tenhle velký hrad nebylo zase nic tak těžkého. Ukázal mi dokonce i můj pokoj. Všechny vypadali hodně podobně, ale nebylo si na co stěžovat.  Každopádně, když takhle vypadaly pokoje od duší, pokoje od démonů museli být úchvatné. Zastavily jsme se až u hlavních dveří. Zvědavě jsem ke Kurovi zvedla pohled, když mi dal plášť a vysvětlil, jak se dostanu ven. Nasadila jsem si plášť černou stranou nahoru a nasadila si i kapuci. Nevím proč, ale připadala jsem si tak více v bezpečí. Navíc, tuším, na co Kuro narážel, když se zmínil o barvě mých šatů. Hlavně, že s tebou to ani nehne.. A to si z toho byl ještě před pár dny úplně hotový.. Pomyslela jsem si a zadržela smutně povzdechnutí při té myšlence. Když mi řekl, ať nastavím dlaně, zvědavě jsem se na něj zadívala, ale bez řečí jsem dlaně nastavila. Mávl rukou a do dlaní mi spadl démon. Spíše démonek. Oči se mi rozzářily. ,,Ten je roztomilý!" Řekla jsem nadšeně a musela se o jeho chlupaté tělíčko otřít tváří. Byl tak heboučký! Pak vylétl z mých dlaní, chvilku mi létal kolem hlavy a po chvilce si mi sedl na rameno. Usmála jsem se a párkrát ho prstem pohladila. Pak jsme vyšli ven. Šla jsem za Kurem a zvědavě se rozhlížela. Peklo vypadalo trochu jinak, než jsem si představovala. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. I tohle prostředí plné démonů bylo celkem děsivé. ,,Nech toho prosím, nejsem pes." Odvětila jsem s lehkým zamračením Kurovi, když už po několikáté bez důvodu zatáhl za vodítko. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Tak nějak zvláštně mě potěšilo, když jsem pozoroval, že se jí Mobi líbí. A to se mi nelíbilo, nelíbilo se mi, jak mi odmlouvala a nelíbilo se mi, že na ní moje normální chování vůbec nepůsobí. Jen jsem zamručel a přemýšlel, co se to sakra děje. Proklínal jsem Perse, že mě nechala osamotě s touhle holkou.. ale nepochyboval jsem, že má něco za lubem. Normálně po mně nikdy nic takového nechtěla.. proč teď? Proč tak najednou? Čím je tahle holka tak zvláštní? Ano.. je to čistá duše.. a tady v podsvětí jsou zatím jenom dvě. Ona a... zarazil jsem se. Uslyšel jsem dětstký křik. Zastavil jsem a rozhlédl se, odkud šel. Věděl jsem přesně, kdo křičí, ale neviděl jsem ho. Křik se ozval znovu a tentokrát už jsem je viděl. Malý chlapec odkaz ležel na zemi, kryl si hlavu a plakal. Starý démon, jeden z nejvyšších na něho něco hulákal a čas od času ho švihnul svojí holí. Zatnul jsem pěsti a rozhodně vykročil směrem k nim. "Schovej si šaty.." řekl jsem přísně Yuki a ani jsem se na ni neotočil. Čím blíž jsem k nim byl, tím více jsem si všímal. Všimnul jsem si například, že chlapec má na krku obojek a vodítko drží ten starý démon. Rozčílilo mě to. Dostal jsem se tam zrovna ve chvíli, kdy se dědek natahoval, že znovu uděří. Chytl jsem ho za zápěstí a pevně stiskl. Probodl jsem ho vteklým pohledem. Oči jsem měl vzteky žluté jako polední slunce. Nenávistně jsem si ho změřil. "Rushifa - sama.." řekl dědek, stáhl hůl a udělal pár kroků zpět. Dokud jsem si ho za zápěstí, co jsem stále držel, nepřitáhl zpět. "Vaše služby už nebudu potřebovat." každé slovo jsem zdůraznil a i přes nenávistný pohled, jsem se sladce usmál. Jeho roku jsem pak prudce pustil a bradu zvedl trochu výš. Děděk jen něco procedil přes zuby a zmizel. Celou dobu jsem svojí postavou zakrýval Yuki i toho chlapce. Otočil jsem se. Stále se choulil na zemi. Lusknul jsem a z krku mu obojek zmizel. Zůstaly po něm jen červené šrámy. "Hikaru... vstávej." mluvil jsem o poznání vřeleji a výraz mi změkl. Hikaru zvedl hlavu velkýma hnědýma očima, které byly ještě mokré od pláče se na mě podíval. "Kuro-san!" zakřičel a vběhl mi do náruče. No... do náruše. spíš se mi ztratil v kimonu. Zabořil se do látky a objal mě kolem nohy, kterou, jak se zdá, nahmatal. Já ho jen pohladil po hlavě. Opět začal brečet. Tentokrát z jiného důvodu. "Kde si byl? Měl jsem strach..." kuňkal mezi slzami. Prsty jsem mu projížděl prameny vlasů a kdyby ulice nebyla plná démonů, kteří nás právě propalovali pohledy, tak bych ho vzal do náruče a utěšil. To jsem ale nemohl. Měl jsem určité jméno. Určitou tvář, díky které se před tím ten děděk zpakoval a zdrhnul, když zjistil, že Hikaru patří ke mně. Jen jsem něco nesrozumitelně zamručel. "Jdeme.." řekl jsem nakonec a poklepak Hikaru po hlavě. Odlepil se mi od nohy a chytl mě za jeden cíp rukávu, jak to dělal vždycky. Za ruku mě držet nesměl a navíc by na ní ani nedosáhl a já ho nosit nemohl. Pokračoval jsme v provázení Yuki po městě teď i za doprovodu Hikaru. V duchu jsem děkoval za to, jakou dobu jsem pracoval na respektu a strachu, co ze mě démoni mají. Kdyby ho neměli, tak jsem v prdeli. Promenáduji se tu s jedinýma čistýma dušema, co v podsvětí jsou a jediné, co se děje je, že na ně všichni koukají, ale nedovolí si ani přistoupit blíž. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Uslyšela jsem dětský pláč. I Kuro to uslyšel. Oba jsme se zastavily a rozhlédli. Překvapilo mě, že to i Kuro bral nějak v potaz.. Tedy. Překvapilo.. Věděla jsem, že má rád děti, ale nečekala jsem, že to dá nějak najevo. Oba jsme uviděli malého chlapce. Ležel na zemi, kolem krku měl obojek a nějaký starý démonní dědek ho bil holí. Zatla jsem ruce v pěst a chtěla tomu démonovi dát pěstí a bylo mi jedno, že vedle mě stojí Kuro a drží mě za vodítko a že to ten dědek skoro neucítí. Ale Kuro reagoval dříve, než já. ,,Ano.." Odvětila jsem pouze překvapeně a přitáhla si plášť více k tělu. Udiveně jsem koukala, jak naštvaný Kuro přišel k dětkovi a poslala ho, ve vší slušnosti, dost děsivým způsobem, do prdele. Udiveně jsem na to koukala. A ještě více udiveně jsem koukala, když mu klučina objal nohu a znova se rozplakal. Tentokrát očividně radostí z toho, že Kura vidí. Zvedla jsem pohled ke Kurovi. On se o něj stará? Pomyslela jsem si. Ne, že by mě to udivilo v tom pravém slova smyslu, u Kura, kterého jsem znala já, by mě to nepřekvapilo. Ale u tohohle ano. Chytla se Kura za cíp rukávu a s tichým potahováním a trochu smutným výrazem ve tváři se Kuro rozešel dál. Všimla jsem si nepříjemných rudých odřenin, co měl kolem krku. Volnou ručkou si na ně občas sáhl a vždycky se zatvářil, jako by ho to hodně bolelo. ,,Zastav." Řekla jsem Kurovi vážným hlasem, který tentokrát nepřipouštěl nějaké kompromisy z jeho strany. Prostě jsem se zastavila. Klekla jsem si na zem čelem k tomu klučinovi a mile se usmála. ,,Hele, něco mám." Řekla jsem. Klučina na mě zvědavě zamrkal a trochu se schoval za Kuroka. Trochu se bál, ale vypadalo to, že ho zajímá, o čem že to mluvím. Zaujmout dětskou pozornost není složité. Natáhla jsem ruku a do ní mi spadl Mobi. Upíral velké fialové oči na klučinu. ,,Chceš si ho pohladit?" Zeptala jsem se klučiny. Chvilku váhal, ale nakonec ke mě udělal pár krůčků, pořád se držíc za Kurovo kimono a váhavě natáhl ručku k Mobimu. ,,Neboj se, nekouše. Klidně si ho můžeš vzít do ruky." Řekla jsem mu. Klučina si nejdříve několikrát váhavě Mobiho pohladil, než se nakonec rozhodl, že si ho pochová. Pořád jsem se mile usmívala a utrhla si kus látky ze spodní části bílých šatů. ,,Tak, povíš mi, jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se ho a opatrně obvázala rudé šrámy na jeho krčku bílou látkou. ,,Tak, hotovo. Teď tě to už nebude tolik štípat." Řekla jsem a jemně mu utřela uslzenou tvář a oči. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Vnímal jsem rudé šrámy kolem Hikarova krku. Chtěl jsem něco dělat, ale v zájmu jejich bezpečnosti jsem musel pokračovat dál. Trhnul jsem sebou, když mi Yuki nařídila, abych zastavil. Zpozoroval jsem, jak se několik démonů pohorešně otočilo, protože mi rozkazuje otrok. Ale já zastavil. Nechal jsem ji, aby Hikarovi obvázala krk a půjčila mu Mobiho. Pak jsem jen prudce škubnul jejím vodítkem směrem k sobě, že málem upadla vzal Hikariho a řekněme, že urychleným tempem jsem došel k sobě do domu. Nechal Yuki stát, tam, kde byla, vzal Hikarua do náruče a odvedl ho do kuchyně, kde jsem ho vysadil na linku a pořádně mu ošetřil krk. Zatracená holka. Vztekal jsem se v duchu, ale nenechal jsem na sobě nic znát.To, že se mračím, si uvědomím až v momentě, kdy mě Hikaru projede prstem mezi obočím. Podívám se mu očí. Upíral na mě pohled těma svýma velkýma nevinnýma očima. V tu chvíli jsem byl tak rád, že s emu nic nestalo. Objal jsem ho. "Jsem doma." vnímal jsem, jak ovinul ty svoje malé ručičky kolem mého krku. "Um..." zahučel souhlasně. Vztek ze mě ale nevytratil. Musím tý holce vysvětlit pár věcí. Odtáhnul jsem Hikarua od sebe. "Běž si hrát.." poslal jsem ho do jeho pokoje a počkal, až za sebou uslyším zasunutí dveří. Pak jsme se rozzuřeně otočil na Yuki. Pomalu jsem k ní došel. "Proč si myslíš, že jsem ti řekl, aby sis schovala šaty? Proč si myslíš, že tě Perse dala na starost mě? Proč si ty káčo pitomá myslíš, že duše mají obojky?" Držel jsem se zpátky a nezvyšoval hlas, aby to Hikaru vedle v místnosti neslyšel. Nechtěl bych, aby mě viděl takhle. Chytl jsem její vodítko u obojku a trochu ji nadzvedl, tak, že musela stát na špičkách. Možná jsem jí tim trochu přiškrtil. "Ty a Hikaru jste jediné čisté duše tady v podsvětí. Čisté duše jsou tady anomálie. Jsou nejchutnější a nejdražší. Mám vás oba na starosti já, protože tu mám určité jméno. Mám tu respekt. Proto se k vám nikdo ani nepřiblíží a proto jste se mnou v bezpečí. Co si myslíš, že se stane, když mi uprostřed města poručíš, abych zastavil, hm? O tobě ještě nikdo neví. Nebo nevěděl, dokud sis neodtrhla kus šatů. Jaký si myslíš, že to bude mít dopad?"Pak jsem ji pustil. "Je sice hezký, že si o Hikarua projevila zájem a chtěla jsi mu pomoct, ale zkus taky zapojit mozek. Tímhle si uškodila akorát sobě a jemu." povzdechl jsem si, znechucen celou touhle situací přecedil pár tichých nadávek přes zuby a šel do ložnice si něco vyzvednout. Pokud ses rozhlížela po domě tak Dům (představ si, že je to v podzemí :D ) odkaz Kuchyně odkaz Jídelna a obývák odkaz Koupelna odkaz Venkovní lázeň odkaz Moje ložnice odkaz Hikarův pokoj odkaz Pokoj pro hosty odkaz Předsíň odkaz Chodby odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Trochu polekaně jsem vyjekla, když najednou škubl za moje vodítko. Ale no tak.. Pomyslela jsem si, když jsem skoro upadla, ale šla jsem dál za ním. S úsměvem jsem po očku sledovala klučinu, jak v jedné ruce drží Mobiho a druhou Kurovo kimono. Bylo to roztomilé. Když jsme přišli ke Kurovi domů, nechal mě stát hned za dveřmi. Zůstala jsem tak. Už tak jsem tušila, že mám průser a nechtěla jsem mít další díky tomu, že mu budu šmejdit po domě. Po chvilce se vynořil z kuchyně a vypadal.. Naštvaně. A jéjé, teď mě seřve.. Pomyslela jsem si, ale nebrala jsem to nijak.. Osobně. Prostě si na mě nepamatoval, takže se ke mě bude chovat jako k duši. S pohrdáním.. Měla bych si na to zvyknout. Vážně mi řekl káčo pitomá..? Pomyslela jsem si a chtěla se na něj nějak ohradit, když mě najednou čepl za vodítku hned u obojku a vytáhl mě tím trochu do vzduchu. Nevadilo mi, že jsem přidušená, ale obojek se mi nepříjemně zařezal do kůže na krku. Bolelo to. Když už jsem to nevydržela a cítila, jak lapám trochu po dechu, zpanikařila jsem. ,,Pusť mě!" Křikla jsem na něj spíše vyděšeně než nějak naštvaně a dlaněmi se odrazila od jeho hrudníku. Pustil mě a já upadla zadkem na zem. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Nic jsem mu na to neřekla, ostatně, měl pravdu, to jsem mu nemohla vzít. Odešel a já ucítila, jak se mu do očí nahrnuly slzy. Objala jsem si kolena a schovala do nich tvář. Chci zpátky svého Kura.. Pomyslela jsem si a skousla si spodní ret, abych se nerozbrečela nahlas. nešlo o to, že byl na mě zlý, vynadal mi ani nic podobného.. Ale.. Bála jsem se ho. To mě bolelo ze všeho nejvíc. Že člověk, kterého miluji, mi ubližuje. Kuro by mi nikdy neublížil.. A stenjě to dělá.. Bojím se.. Věděla jsem, že je to proto, že si na mě nepamatuje, ale.. Připadala jsem si stejně, jako před lety s tátou. Měla jsem ho strašně ráda, více, než mámu.. A pak začal pít. Bil mě i mámu, ubližoval mi a já ho měla pořád ráda.. A nemohla nic dělat. Stejně jako teď. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Nebreč.. No tak nebreč.. Prosím.. Objala jsem si kolena o něco pevněji. Nechtěla jsem, aby mě Kuro viděl brečet. Už tak mnou opovrhoval. Když mě takhle uvidí, bude to ještě horší. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Šel jsem do ložnice a stále supěl vzteky. Zašoupnul jsem za sebou dveře, opřel se o ně zády, zavřel oči a dýchal. Zhluboka. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Přehnal jsem to. To jsem věděl. Je to čistá duše. Což znamená, že v životě neudělala nic, za co by měla být potrestána. Zajímalo mě, za jakých okolností se upsala. Vážně? Jo... To, že mi jí Perse dala na starost není jenom díky tomu, že je to čistá duše. Je za tím něco víc. Musí být. Ta holka se mnou mluví, jako kdyby mě znala. Pobouřilo mě to. Rozčilovalo mě to. Ale nejvíc mě rozčiloval fakt, že mi vážně přišla povědomá. Sakra... Odlepil jsem se od dveří a luskl prsty. Seděla stále v předsíni na schodě, schoulená do klubíčka a brečela. Šel jsem potichu, takže mě nejspíš neslyšela přijít. U srdce mě píchla vina. Ale co... byl jsem v právu. Tak dlouho jsem dřel, abych Hikarua udržel v bezpečí a ona to všechno ohrozí kvůli tomu, že si hraje na hrdinu. Bylo to marný. Ať už jsem si řikal, co jsem chtěl, tak jsem věděl, že jsem to přehnal. Luskl jsem prsty a obojek jí zmizel. Chytl jsem jí za paži a vytáhnul na nohy. Zamračil jsem se. V očích jsem měl provinilý výraz s trochou varování. Příště už mě neser. Něco takového říkali moje oči. Se zamručením něčeho nesrozumitelného jsem jí otřel obličej rukávem svého kimona. "Na.." hodil jsem po ní jiné šaty.odkaz "Perse nesnese, aby se kolem ní motal někdo s roztrhaným oblečením." řekl jsem mírným tónem. "Jdi do pokoje pro hosty. Tam se můžeš převléknout. Až budeš hotová, budeme pokračovat v prohlídce. Nemáme za sebou ještě ani půlku. Mám spoustu jiné práce a už tak jsem se zdržel víc než dost. Takže si pospěš. Hikarua vezmeme s sebou." udělal jsem jeden krok blíž k ní a za krk si jí přitáhl blíž k sobě. Dlaní jsem překrýval místo, kam se jí předtím zařezával obojek. Mohla cítit mírné pálení. "Už nedělej žádný kraviny, jasný?" varoval jsem ji přísným pohledem dominantního démona a pak ji pustil. Pokud si sáhla na krk, mohla zjistit, že jsem jí krk vyléčil. Šel jsem za Hikarem do pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ucítila jsem, jak mi zmizel obojek. Ulevilo se mi. začínala jsem mít pocit, že ještě chvilku ho budu mít kolem krku, tak se zblázním a rozškrábu si kůži pod ním. Pak mě najednou vzal za paži a vytáhl na nohy. Koukala jsem se do země. Věděla jsem, že na mě kouká naštvaně, nepotřebovala jsem se mu dívat do tváře. I moje oči jasně říkali: Jestli mi chceš ublížit nebo křičet, jen do toho.. Bylo by mi jedno, kdyby mi ublížila Perse, Hádes, kdokoliv jiný.. Bylo by mi to jedno. Nesla bych to se vztyčenou hlavou. Ale tohle jsem nedokázala. Začínala jsem mít pocit, že to nezvládnu. Každou minutou, každým jeho slovem a škaredým pohledem jsem měla pocit, že tíha, kterou jsem cítila na hrudníku, je těžší a těžší. Otřel mi slzy rukávem svého kimona a něco při tom zamručel. Vzala jsem si od něj šaty. Najednou si mě přitáhl za krk. Nijak jsem na to nereagovala. Tedy, ze začátku. I když to nebylo příjemné. Ve chvíli, kdy mi ale dlaň položil zepředu na krk, kde jsem měla odřeniny od obojku, tak jsem zavřela oči a trochu se přikrčila. Už mi neubližuj.. Pomyslela jsem si. Byla to taková ta reakce, jako když máte týraného psa a chcete ho pohladit. Jenže on si myslí, že mu chcete ublížit a tak začne kňučet a krčit se. Přesně tak jsem se cítila a i zachovala. Ale nic se nestalo. Trochu to pálelo, ale to bylo všechno. Až když se odtáhl, došlo mi, že mi tu ránu vyléčil. Bylo to od něj.. Nečekané, ale nic to neměnilo. Měla jsem pocit, jako by se ve mě něco zlomilo. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala Kura obejmout, i kdyby si teď vzpomněl. Ne, že bych k němu najednou cítila něco jiného, pořád jsem ho milovala, jen.. Jako bych k němu najednou neměla důvěru. A já věděla, že za to nemůže. Věděla jsem to a nemohla s tím nic dělat. ,,Ano.." Řekla jsem pouze tiše. Bylo to takové to ''ano'', které používají služebné. Tiché, bez pohledu do tváře, bez emocí. A co jiného jsem měla dělat? Pokud jsem chtěla, aby mě nechal ''na pokoji'', tak jsem musela zaujmout ten postoj, že nic neřeknu, neudělám a ani se na něj nepodívám, pokud sám něco neřekne. Samozřejmě jsem nemyslela doslovně, když jsem řekla, že chci, aby mě nechal na pokoji. Jen jsem nestála o další podobný výstup. Nenechám si ubližovat od někoho, koho miluji, jen proto, že se chovám jako.. Jak mě to nazval? Jo, káča pitomá. Když se nad tím zamyslím, měl pravdu. Chovám se tak. Měla jsem chuť se převléct před ním s poznámkou, že mě už nahou viděl, ale nechtěla jsem to riskovat. Vzala jsem si od něj šaty a tiše zamířila do pokoje pro hosty, kde jsem se převlékla. Ve skutečnosti bych si nejraději lehla do té postele a ležela. Nebylo mi moc dobře. Bolela mě hlava a cítila jsem se bez energie. Když jsem se převlékla, vrátila jsem se zpátky k němu. Hlavu jsem měla sklopenou s takový.. Odevzdaným a smutným výrazem. Heh, když to tak vezmu, ty šaty jsou podobné, co jsem měla v maid kavárně.. Pomyslela jsem si. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Svou mini procházku k Hikarovi do pokoje jsem přemýšlel, proč jsem vlastně vybral šaty, které jsem vybral.. nějak se mi k ní hodily. Taky jsem netušil, proč jsem vlastně vyléčil její krk. Proč jsem se choval, jako kdyby mě zajímalo, co si myslí a jak se cítí. Nikdy mě to nezajímalo. Ani teď mě to nezajímalo.. nebo jsem si to aspoň snažil namluvit. Prošel jsem kolem obrovského zrcadla a zastavil jsem se. Všiml jsem si, že kimono je špinavé. Kde jsem se mohl umazat? Ne, že by mi to vadilo, ale tady dole, někdo jako já nesmí chodit ve špinavém oděvu. Lusknul jsem prsty a převlékl se. odkaz Došel jsem k Hikarově pokoji a v tichosti odšoupnul dveře. Broukal si melodii, kterou jsem tak důvěrně znal, ležel na zemi a kreslil. Opřel jsem se, založil ruce na prsou a jen se díval. Na tváři se mi rozlil milující úsměv. Zaregistroval jsem Yuki. Už byla převlečená. Koutkem oka jsem jí sjel od hlavy až k patě. Nevěděl jsem proč, ale píchlo mě u srdce. Ty šaty se k ní opravdu hodily. Pokynul jsem hlavou, aby přišla blíž. Pak jsem otočil pohled zpět k Hikarovi. Ten kluk měl ten talent, že když se do něčeho zažral, tak přestal vnímat svět. Přivádělo ho to do problémů, ze kterého ho nevytahoval nikdo jiný, než já. "Když jsem ho viděl poprvé, bylo to malé dítě bezmocné dítě, uprostřed moře krve. Jeho rodiče byli zavražděni. Stihli ho schovat. Ten kluk viděl úplně všechno skrz škvíru ve dvířkách pod dřezem. Když bylo povšem, tak vylezl a viděl své rodiče. Tehdy jsem s ním uzavřel smlouvu. Slíbil jsem mu, že už nikdy neztratí něco, co je mu drahé a že ho budu chránit. Ať to stojí cokoli." řekl jsem medovým hlasem a oči jsem nezpouštěl z malého klubíčka na zemi. Ta pastelka byla větší než on sám. Usmál jsem se. Když jsem byl s ním, tak jsem projevoval emoce. Otočil jsem se znovu na Yuki a jedním prstem zvedl její bradu tak, aby se mi musela podívat do očí. "Neříkám to proto, abych se ospravedlnil za to, co jsem udělal. Aby bylo jasno." pustil jsem ji, ale pohledem jsem ji stále držel. Měl jsem pátravý výraz. Trochu zmatený, ale stále měkký. "Nevím, proč ti to říkám." Odmlčel jsem se. Na chvilku jsem se zapřemýšlel. Zase jsem dveře zašoupnul. "Proč si se upsala?" zeptal jsem se nakonec. Bylo vidět, že mě to opravdu zajímá. Nevím, jak jsem mohl za takovou chvilku změnit názor. Ta holka mě rozčilovala. Navíc, už je pozdě. Několik hodin pryč. V prohlídce budeme muset pokračovat zítra. Dnes ještě stihneme aspoň horní město. Perse ví, že to za jeden den všechno nestihneme. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Kuro mi pokynul, ať přijdu blíž k němu. Nevypadal, že by se na mě ještě zlobil, takže jsem už neměla takový strach a došla vedle něj. Zadívala jsem se na Hikara. Kreslil si. Vůbec nás nevnímal. Trochu mě zabolelo u srdce. Vzpomněla jsem si na Ai. Doufala jsem, že je už v pořádku, doma a má krásný a veselý život. Snad na mě brzo zapomene.. Pomyslela jsem si. Nechtěla jsem, aby se trápila tím, že našli moje tělo po infarktu na chodbě vedle jejich dveří. Kuro začal mluvit. Koutek oka jsem se na něj zadívala. Znala jsem ten Kurův pohled, kterým se díval na malé děti. Měl je rád. Miloval je. Někde hluboko uvnitř jsem se šťastně pousmála. Byl to takový důkaz toho, že ten Kuro, kterého jsem znala je tam někde hluboko uvnitř. Chvilku na to jsem pohled zase sklopila, aby si nevšiml, že se na něj koukám. Pak se otočil ke mě. Vzal mě za bradu a zvedl mi hlavu. Zadívala jsem se mu do očí. Měla jsem takový smutný a prosebný pohled. Ne, že bych ho na něj upírala schválně, nemělo by to cenu. Nemohl vědět, o co ho tiše prosím. Ale dělala jsem to. Pak mě pustil a já zase sklopila pohled od země. Jasně, takže se mi tím vlastně omlouváš.. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla. Mužská ješitnost je pořád stejná. A je jedno, jestli to je člověk nebo démon. Protože mě miluješ. A je normální se bavit s člověkem, kterého miluješ bez toho, aby to mělo důvod.. Odvětila jsem mu tiše, ale jen ve své hlavě. Pak se mě najednou zeptal, proč jsem se upsala. Nečekala jsem, že ho to bude zajímat. Udiveně jsem se na něj zadívala. Nebyla to otázka jen tak do vzduchu. Cítila jsem z toho zájem. Po chvilce jsem znova pohled sklopila. ,,Mám malou sestřičku. Je jí 8. A byla nemocná. Měla problém s imunitou, většinu života strávila v nemocnici, navíc nikdy nepoznala rodiče. Byla moc malá, když tenkrát umřeli. Do nedávna to všechno zvládala, než jí jednou zase odvezli do nemocnice. Doktor mi řekl, že to tentokrát nepřežije. Upsala jsem se výměnou za to, že se uzdraví. Že bude mít možnost být jako všechny ostatní zdravé děti." Vysvětlila jsem. Že bude mít možnost mít mnohem lepší život, než jsem měla já.. Pomyslela jsem si a tiše si povzdechla. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Nechápal jsem její prosebný pohled. Prosí mě snad, abych jí neubližoval? Jasně, přehnal jsem to a jasně, všechny jiné duše se mě bojí... nějak mě ten pohled na JEJÍ tváři vadil, rozčiloval... bolel. Už jsem přestával rozumět sám sobě. A to jsem s ní teprve jeden den.. Když začala mluvit o své sestře, tak mi bylo, jako kdybych ten příběh už někdy slyšel. Jako kdybych o něm věděl něco víc než to, co mi řiká. "Ai..." vypadlo ze mě dřív, než jsem stačil zavřít pusu. Zamračil jsem se. Bolela mě hlava. To jméno jsem řekl skoro instinktivně. Já ale neznám žádnou Ai... rozčiloval jsem se v duchu a zamyšlen do svých úvah, jsem se přestal věnovat Yuki. Byl jsem zmatený. Spousta věcí mi nedávala žádný smysl. Už jsem ničemu nerozuměl. Zavrtěl jsem hlavou. Na to budu mít dost času. Opět jsem se otočil k Yuki. "Provedu tě aspoň horním městem. Dolní město je největší část podsvětí. To tě čeká zítra." Odšoupnul jsem dveře. "Hikaru, jdeme." Převlékl jsem ho do něčeho čistého a oba dva jsem obdaroval pláštěm. U vchodových dveří jsem se zastavil. Podíval jsem se na Yuki. "Žádné hlouposti.." poučil jsem ji a pak už jsem konečně otevřel dveře. Město bylo rozlehlé. Byly tu domky i domy, některé domy měly i menší zahradu. Ovšem nebyla to zahrada, jako na zemi. Na téhle zahradě se nepěstovaly květiny. Ale duše. Byl to hrůzný výjev. Duše zakopané do půly těla v hlíně, některým koukala jen hlava. Některým koukaly jen končetiny. někteří démoni se tím chlubili. Moje zahrada byla jediná, která měla zeleň.. i když jen magickou. Byly tu obchody, trhy s dušemi, trhy s otroky, na ulicích se procházeli démoni všech možných druhů. Ne, že by si povídali. Spíš po sobě házeli vražedné pohledy. To je podsvětí. Každý chce každého zabít, každý každýmu závidí. Hikaru se mě držel za cíp kabátu a Yuki jsem přičaroval obojek, tentokrát na ruku. Cítil jsem jak na nás ulpělo pár pohledů. Nevnímal jsem je. Měl jsem bradu zvednutou, rovná záda, široká ramena, svojí katanu připevněnou k boku a na obličeji ledově chladný výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Udiveně jsem se na něj zadívala. S takovou tichou nadějí v očích, když řekl její jméno. Nevypadalo to, že by si vzpomněl na něco konkrétnějšího, ale i tohle byl pokrok. Potěšilo mě to. Ani nevíte, jak moc. Ale najednou se k tomu tématu už nevracel. Vypadalo to, že je naštvaný sám na sebe za to, že právě řekl její jméno. Najednou se na mě otočil a řekl, že mě provede po horní části města. S lehce udiveným výrazem jsem kývla hlavou. Převlékl Hikarua a oběma nám dal plášť. Vzala jsem si ho a dala si na hlavu kapuci, aby mi nebylo vidět do tváře. U vchodových dveří se na mě výhružně podíval a řekl mi, ať nedělám žádné hlouposti. Chtěla jsem mu na to kývnout, ale v tom případě bych věděla, že bych lhala. Ne, že bych se rozhodla schválně nějaké hlouposti dělat, ale většinou jsem něco udělala a teprve potom přemýšlela. Takže jsem mu to nemohla slíbit, i když jsem chtěla. Proto jsem jen uhnula pohledem lehce do strany a nic na to neřekla. Když jsme šli městem, bylo to dost.. Děsivé. Byla jsem ráda, že jsem vedle Kura, kterého tady všichni očividně uznávali. Nechtěla bych tu chodit sama. A to normálně strach nemívám, ale při té tuně démonů, kteří se tu vraždily pohledy a při těch trzích s dušemi.. O těch zahradách ani nemluvím. Měla jsem obojek, ale tentokrát na ruce. Pořád nic příjemného, ale pořád lepší, než na krku. A hlavně mě to příjemně překvapilo. Vlastně jsem se ani tak moc nedívala kolem sebe, jako spíše na Kura. Nevím proč, ale koukala jsem na něj skoro jako na zjevení boží. Připadal mi tak. I když jsem se ho pořád trochu bála, tak jsem si nemohla pomoct. Navíc, když jsem věděla, že se on nedivá na mě.. Snad si toho mého očumování nevšimne.. Pomyslela jsem si a pak ho v mysli začala tím pohledem i svlékat. Vzpomněla jsem si na naše milování a zachvěla se. V podbříšku mě příjemně zašimralo. Kruci, to nebyl dobrý nápad.. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Cítil jsem spoustu pohledů. Nedokázal jsem je indetifikovat. Byl jsem na ně zvyklý. Nepřiřazoval jsem jim žádnou cenu. Mně nic neudělají. Byl jsem sebejistý. Věděl jsem, že ani jeden démon tady se nepřiblíží, protože by dostal na prdel a já bych se ani nespotil . Byla to moje výhoda. Díky tomu jsme mohl v podsvětí žít mírumilovný život. Pokud se to tak dá nazvat. Díky tomu mi Perse přidělila obě dvě čisté duše. I když udělala to, co udělala, věděl jsem, že mi věří. Což na tom asi bylo nejhorší. Ona mi věřila. Po tom všem, co mi udělala, mi stále věřila. A já věděl, že bych pro ni udělal cokoli. Věděl jsem to a to jsem nenáviděl. Nenáviděl jsem jí, že nade mnou má stále tu stejnou moc. I když... dneska jsem trochu váhal. Kvůli dívce, co šla po mém boku. Najednou mi došlo, kdo se na mě dívá. Nezavadil jsem o ní pohledem, jen jsem se samolibě usmál, abych jí dal najevo, že jsem jí přistihl. No... koneckonců, je to hezká holka. Postavu má rozkošnou... a k tomu i čistá duše. A říká se, že čisté duše jsou vynikající ne jenom jako jídlo. Když to tak vezmu.. co mi brání v tom, abych si vzal, co chci? Vědomě a cíleně jsem se rozhodl, že Yuki se do zámku dneska nevrátí..Cítil jsem natěšenost nad svým rozhodnutím a nemohl se dočkat, až se z procházky vrátíme ke mně domů. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Nepodíval se na mě, ale najednou se z ničeho nic samolibě usmál. Lehce jsem sebou cukla. Kruci! Pomyslela jsem si a hned sklopila pohled do země. Nevěděla jsem, co si mám myslet nebo jak se cítit. Trochu jsem se bála, že mě zase seřve a nějak mi ublíží, až se vrátíme. Za to, že jsem se na něj na veřejnosti vůbec dívala. Natož takovým pohledem. Hikaru si ničeho nevšiml. Jen ťapkal vedle Kura a držel se ho za rukáv. Povzdechla jsem si při pohledu na něj. Dětská nevědomost je sladká.. Došlo mi. Přála bych si být on. Hikaru se na něj doma díval takový.. Měkký pohledem. Takovým, jakým se díval na mě. Před tím, než zapomněl.. Záviděla jsem mu. Ne, že bych ho chtěla díky tomu zabít, to fakt ne, milovala jsem malé děti stejně jako Kuro, jen mě to mrzelo. Tak jo a dost. Okamžitě si ten samolibý úsměv strč někam! Pomyslela jsem si, když to trvalo už moc dlouho. Celou dobu.. Od chvíle, co si mě všiml měl na tváři tam samolibý úsměv. Děsilo mě to. Něco plánoval.. Bože, ten mě zabije.. Pomyslela jsem si a všimla si, jak se začínám trochu zdráhat, když jsme se začali vracet a já viděla v dálce jeho dům. Párkrát jsem zpomalila tak moc, že mě musel díky vodítku trochu popohnat. A vůbec, proč se vracíme k němu domů? Pomyslela jsem si. No tak, sakra! Chci zpátky do paláce! Raději se nechám zmlátit Perse.. To bylí jen fyzicky, víš?! Pomyslela jsem si a na sucho polkla. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Všiml jsem si, jak zdráhá, když jsme se blížili k mému domu. Párkrát jsem jí musel popohnat. Tušila, že se něco bude dít. Je holka. Intuice pracuje. A podle jejího vyděšeného výrazu jsem nevěděl, jestli si myslí tu správnou věc. Ale co.. Chtěl jsem se vybít. Chtěl jsem jí zlomit. Vybít si na ní všechen svoj vztek, co jsem kvůli ní cítil, všechen zmatek, co mi udělala v hlavě. Narušila můj rytmus a já jí to teď vrátím. Dostanu jí do postele a dostanu jí z hlavy. Ještě dneska. Teda.. Hned, jak dám Hikarua spát. Opět zpomalila. Zatáhl jsem za vodítko, otevřel dveře a zamknul je za námi. Neutečeš ani kdybys chtěla. Nechal jsem Yuki stát v předsíni, aby se mohla rozhlédnou tpo domě, nebo dělat cokoli. Hra na kočku a myš se mi líbí. Klidně jí budu po domě chytat. V rychlosti jsem udělal Hikaruovi večeři. V kuchyni jsem se pohyboval ladně a přesně jsem věděl, co dělám. Vždycky jsem uměl vařit. Akorát jsem se musel převléknout. Vzal jsem si šedé tepláky a černé tílko. Bylo mi to pohodlné. Doma mě stejně nikdo z venku nevidí. A ani neslyší. Jedna z výhod magie. Naservíroval jsem večeři i Yuki. Po večeři jsem Hikarua umyl a uložil ho do postele. "Dobrou noc." usmál jsem se na něj a on mě zatahal za rohy. Dělal to tak pokaždé. Ujišťoval se tak, že jsou pravé. A nějakým způsobem ho to vždycky uklidňovalo. Abych se pojistil, že mě nevyruší v mém plánu, tak jsem na něj snesl spací kouzlo. Teď ho neprobudí ani sesuv půdy.. Zavřel jsem jeho dvířka a vydal se po domě hledat Yuki. Když jsem jí našel, tak jsem po ní hodil rape face. "Dneska spíš tady." a se mnou dodal jsem v duchu a pomalu se k ní blížil. Ruce jsem zatím měl v kapsách. Čekal jsem, jestli uteče, budu jí muset honit a nakonec si jí vezmu na zemi a tak, jak budu chtít.. nebo jestli se nechá a půjde dobrovolně a já budu brát ohledy.. rozhodnutí teď bylo na ní. Jiné možnosti nebyly. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Došli jsme se Kurovi domů a on za mnou zamknul. Vážně..? Pomyslela jsem si a počkala, až Kuro zmizí. Rychle jsem začala šmejdit po domě. Ne, že bych si ho chtěla prohlédnout, hledala jsem nějaký zadní vchod. Okna totiž otevřít nešla. Ani nevíte, jak mě to zdeptalo. O co ti sakra jde, parchante? Pomyslela jsem si trochu naštvaně a zoufale, když jsem vyzkoušela už všechny okna v jeho domě. Asi bych se začala vztekat, ale vůně jídla mě přilákala do kuchyně. Nejdříve jsem tam jen nakoukla. A hned na to dostala tik do oka. Ty umíš vařit? Pomyslela jsem si. Dobře, tohle byla věc, kterou bych do Kura neřekla. I když si při tom pomáhal magií. A já si uvědomila, že mám hlad, takže jsem tiše byla vděčná za to, že mi dal Kuro najíst. Začínala jsem si připadat trochu jako jeho domácí zvířátko, než člověk. Duše.. Opravila jsem se. Ale jak jsem zjistila.. Ony ty duše tady jsou vážně jako zvířátka. Což bylo trochu deprimující. Umývala jsem nádobí, které Kuro nechal po vaření a večeři, když jsem najednou uslyšela u vchodu do kuchyně jeho hlas. Udiveně jsem se na něj otočila. Nepovídej.. Pomyslela jsem si. Ale přišlo mi to trochu zvláštní.. Došlo mi, co se mnou plánuje, ale.. Nějak mi to k němu nesedělo. Neměl problém spát s lidskými ženami nebo démonkami.. Ale duše. To nebyl jeho styl. Bylo to pod jeho úroveň. A já neříkám, že mě pohled na něj nevzrušoval, ale.. Nehodlala jsem se vyspat s Kurem, který si na mě nepamatuje. Nehodlám být jedna z tisíců, kterou si vezme a pak odkopne. I když by to tak bylo a nebylo zároveň.. Bylo to složité. Pro starého Kura jsem byla jediná, ale pro Kura, který si na mě nepamatoval jsem byla jen nějaká duše, která ho štve. Zamračeně jsem se na něj zadívala. ,,Já myslela, že dušema pohrdáš. Není to trochu pod tvou úroveň mě znásilnit?" Zeptala jsem se zamračeně a zcela vážně. Ne, prostě ne! Nevyspím se s ním! Bude se s ním prát, kousat, škrábat, je mi to jedno. Možná bych to dělala i kdyby si na mě vzpomněl, těžko říct. Pořád jsem se ho bála, ale ne tak moc, abych se s pláčem schovala do kouta. Ne teď. Pokaždé, když ke mě udělal krok, já krok od něj couvla. Já skoro zapomněla, že tebe ta hra na kočku a myš baví.. Pomyslela jsem si trochu otráveně. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Viděl jsem, jak se na mě udiveně dívá. S každým mým krokem blíž, udělal krok zpět. Dobře.. tak to bude po mém. V duchu jsem se uculil. Nikd yjsem nebyl někdo, kdo by někoho znásilnil. Nikdy jsem nikoho do ničeho nenutil. Vždycky si o to řekly samy. Nechápal jsem sám sebe. "Ano.. ostatníma dušema. Ty jsi čistá duše. Není to trochu rozdíl? Čisté duše jsou chutné a šťavnaté.." sjel jsem jí pohledem od hlavy až k patě a pak zase k hlavě. Lusknul jsem a šaty, co jsem jí před tím dal, zmizely do prázdna. Skousl jsem si spodní ret a zvedl jedno oboči. "A já jsem dostal na jednu chuť..." Zlomím ji. Dostanu ji z hlavy, jakýmkoli prostředkem. Rozčiluje mě to. Nechci to. Ten pocit, že kousek mě chybí a že jedině ona ví, důvod a zná lék. Nechci to. Začalo to už před tím, než přišla. Sny, kterým jsem nerozuměl. Sny, ve kterých byla ona. Sny ve kterých jsem se choval jinak, otevřeně. Nebaví mě nevědět, co se děje, co se stalo.. Protě. To. Nechci. Udělal jsem ještě dva pomalé kroky a pak k ní vyběhl. Byla o kousek rychlejší a rozběhla se ven z kuchyně. Mohl jsem ji zastavit hned, ale nechtěl jsem. Chtěl jsem se bavit tím, že jí budu chytat. Chtěl jsem jí tím vydeptat. Chtěl jsem, aby věděla, že je jedno kam uteče, stejně jí chytím. Chtěl jsem, aby poznala ten pocit bezmoci a beznaděje, který já prožívám od tý doby, co se mi o ní začalo zdát. Který prožívám od chvíle, kdy jsem se stal démonem. Kdy jsem se upsal. Šel jsem po ní klidným krokem. Neměla kam utéct, tím jsem si byl jistý. Neznala můj dům tak dobře jako já. Když běžela směrem ke koupelně, tak jsem se tiše vytratil, abych jí nadběhnul. U koupelny jsem ji chytil. Vzpouzela se a křičela. Bylo to k ničemu. Byla o tolik menší a drobnější než já. Nemohla mi nijak ublížit a nebyla ani možnost, že by se mi vymkla z ruky. Byla docela nahá. Jak jsem jí krotil, tak jsme se dostali do koupelny. Bylo tam míň místa a víc věcí, tím pádem měla víc věcí, o které by se mohla zachytit. Dalo mi to dost práce, než jsem jí zpacifikoval natolik, že jsem jí čelem přitlačil ke stěně sprchového koutu. Cestou jsme museli zavadit o kohoutek, protože na nás začala téct voda. Studená. Nijak mi to nevadilo. Líbilo se mi, jak se její kůže třpytí. Tlačil jsem jí jednou rukou ke stěně. Chytil jsem ji za vlasy a obličej jí přitisknul ke studeným kachličkám. Zatlačil jsem její hlavu dolů, aby vystrčila zadek. Povolil jsem si opasek a rozepnul poklopec. Jednou rukou se mi to nedělalo dobře, ale nakonec se mi jí podařilo zachytit ve správný moment a vrazil jsem ho do ní. Hluboce jsem zasténal a usmál se. "Ještě na to nejsi zvyklá, hm?" Dál jsem jí tlačil ke stěně a pronikal jsem do ní hlubokými přírazy, které postrádaly jakékoli jemné zacházení. Hrubě a divoce jsem uspokojoval svou touhu, svůj vztek. Její nářky mě jen víc rozčilovaly... "Jen křič... Nikdo tě neuslyší.." řekl jsem posměšně.. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Nedělej si ze mě laskavě prdel! To ty si byl ten, kdo se mohl z mojí čisté duše poprvé skoro zbláznit.. Pomyslela jsem si. Šel ke mě pomalu a já couvala. A pak najednou luskl prsty a mě zmizely šaty z těla. Byla jsem nahá. Dost mě to zaskočilo. Prsa mi zakrývaly dlouhé vlasy, takže rukou jsem si zakryla jen klín, ale nevypadalo to, že bych se před ním nějak moc styděla. I když jsem se červenala. Koukala jsem na něj dost nepříjemným pohledem, ale zároveň jsem se bála. Nechtěla jsem to. ,,A ještě si to zjednodušuješ magií, parchante." Zavrčela jsem na něj. Chvilku poté se po mě rozběhl, byla jsem rychlejší a utekla z kuchyně. Ale neslyšela jsem, že by běžel za mnou. Napadlo mě zamknout se v koupelně. Mám pocit, že to byla jediná místnost, kdy byl zámek. Jenže ve chvíli, kdy jsem do ní chtěla vběhnout se přede mnou objevil Kuro. Polekaně jsem se na něj podívala. Až teď jsem si opět uvědomila, jak je oproti mě velký a silný, když mě chytl. Ale já se nechtěla nechat. Cukala jsem se a vší silou se snažila ho donutit mě pustit. ,,Pusť mě, slyšíš?! Tohle není vtipné! Hne mě pusť!" Křičela jsem naštvaně. Začínala jsem se bát víc a víc, protože jsem si uvědomovala, jak moc vážně to vlastně myslí. Nakonec se mu podařilo mě dostat obličejem ke studené kachličkové stěně ve sprchovém koutě. Loktem jsem zavadila o kohoutek, když jsem se pokusila se mu nějak vymanit a začala téct studená voda. To byla věc, co mě teď trápila nejméně. Surově mě totiž chytl za vlasy a donutil mě se předklonit, ať jsem chtěla nebo ně. Začala jsem panikařit a dostala strašný strach, ale nemohla jsem nic dělat. Žaludek jsem měla sevřený strachem. A pak jsem to ucítila. Prostě ho do mě celý vrazil. Vůbec to nebylo příjemné. Bolelo to a tlačilo. Do očí mi vhrkly slzy a já hekla a zalapala po dechu. To bolí.. Pomyslela jsem si. Kuro hned na to začal přirážet a já se rozplakala. Bolelo to. Hrozně moc. Z očí mi tekly slzy. ,,To bolí. Nech toho. Prosím. To bolí!" Křičela jsem a prosila s poměrně zoufalým pláčem. Ruce jsem měla položené vedle hlavy na kachličkové zdi a oči jsem měla zavřené. Kolena se mi chtěla podlomit, ale nemohla jsem, dokud mě držel za vlasy. Hrozně mě začala navíc bolet hlava. Hučelo mi v ní a já ve spáncích cítila bolestivé tepání. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Zavřel jsem křečovitě oči. Nikdy jsem nebyl ten typ.. ale potřeboval jsem si to na ní vybít. Slyšel jsem její nářky. Ale nepřestal jsem. Cítil jsem, jak se jí podlamují nohy. Pustil jsem tedy její vlasy a chytl jsem jí oběma rukama za boky. Spadla k zemi. Nechtěl jsem aby se otáčela. Nechtěl jsem vidět její slzy a nechtěl jsem, aby ona viděla mně. Ležela na zemi na břiše. Zezadu jsem jí roztáhl nohy a zvedl její boky do výšky. Opět jsem ho do ní vmáčkl. Tentokrát to šlo lépe. Byla vážně těsná. ROzhodl jsem se zahodit včechny výčitky.. Je to jenom duše.. tímhle to pro mě končí. Zítra jí ukážu zbytke města a pak už jí neuvidim.. leda bych si to chtěl zopakovat. Vrážel jsem ho do ní. Trochu jsem se předklonil a zvedl jedno její koleno do vzduchu, abych si usnadnil přístup. I kdyby se chtěla bránit.. podlaha byla teď tak kluzká, že než by se doklouzala pryč, tak bych jí zase chytil. Ztrácel jsem kontrolu. Přestával jsem vnímat okolí. Jen ten vztek, co jsem cítil.. každou chvilku větší.. čím víc vzteklý jsem se cítíl, tím hruběji a drsněji jsem do ní pronikal. Každým pohybem jsem byl hlouběji. Tlačil jsem její boky oproti svým. V jednu chvíli jsem se dokonce zakousl do jejího ramena. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Pustil mě. Kolena se mi podlomila a já spadla na zem. Několikrát jsem zhluboka oddechla. Doufala jsem, že to už skončilo, ale ne. Vzal mě za boky a zvedl je. Nebránila jsem se. Nevím proč. Neměla jsem na to sílu. Znova do mě vnikl. Bolelo to.. Ještě více, než před tím díky tomu, jak jsem měla vnitřek podrážděný bolavý. Bolestivě jsem vykřikla. Ale pak jsem se nezmohla už na nic jiného. Než svírání v rukou v pěst a tichý zoufalý pláč. Navíc mi začínala být zima, díky studené vodě co na mě tekla ze sprchy. Chvěla jsem se zimou. Ucítila jsem, jak mi zvedl jedno koleno, aby se mu do mě lépe pronikalo a pak začal přirážet ještě silněji a divočeji. Byl skoro jako nějaké zvíře, které nad sebou ztratilo kontrolu. Kuro totiž nebyl ten typ, co by znásilňoval. Co by tohle dělal holkám proti její vůli. Neuměla jsem si to moc vysvětlit.. Možná jsem ani nechtěla. Pouze jsem měla zavřené oči, plakala a tiše prosila, ať už to skončí. Ani nevíte, jak ráda bych s ním tohle dělala dobrovolně, ale.. Ne s tímhle Kurem, který si na mě nepamatuje. A více co mě bolelo nejvíce? Že jsem věděla, že jakmile skončí, nechá mě takhle a bude se tvářit, že se nikdy nic nestalo. Ucítila jsem, jak se jeho hrudník a břicho nastiskli na moje záda. Sehnul se k mému rameni. Poznala jsem to podle toho horkého dechu a pak mě do něj kousl. Na lehce, ale do krve. Bolestivě jsem zasténala. Na pár sekund se něco ve mě vzbudilo a já sebou začala házet a pokusila se mu nějak vymanit, ale zbytečně. Kromě toho, že to klouzalo se nenechal a během pár sekund mě měl spacifikovanou. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Měl jsem před očima černo. Kousnutím do jejího ramene jsem se přivedl ke smyslům. Uviděl jsem její horkou a rudou krev. Otočil jsem ji na záda. Byla to chyba. Ne jenom proto, že jsem viděl její ubrečený výraz, ale i proto, že ona mohla vidět můj výraz zoufalství a beznaděje. Výraz, který jsem na obličeji měl celou tu dobu, co jsem jí držel zády k sobě. Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Zastavil jsem. Zabořen hluboko v ní. Skláněl jsem se nad ní dlaně položené vedle její hlavy. Nastalo ticho. Rušené jejím tichým pláčem, mým přerývaným dýcháním a šuměním sprchy. Kapala za mě voda. Tekla mi přímo na hlavu. Měl jsem mokré vlasy, co se mi lepily kolem rohů. Voda mi z vlasů stékala podél obličeje. Přes obličej a pakala na její tělo. Nebránila se. Usoudil jsem, že to vzdala. S mokrýma kapkama vody, stékaly i moje slzy. Nevím, co se v tu chvíli dělo.. jako kdyby moje tělo samo odmítalo to, co jsem teď dělal. Jako kdyby mělo svojí vlastní mysl. Zkousl jsem zuby k sobě. Lehl jsem si na ni, stále jsem ho měl zabořený uvnitř jejího těla, a objal ji. Její rameno se začalo pomaličku hojit... netušil jsem, co to dělám.. co dělám před tím.. chovám se jako šílenec. Jako magor. Chtěl jsem jí zlomit.. a když se mi to povedlo. Litoval jsem toho. Litoval jsem toho, co jsem teď udělal. Ale zpátky se to vzít nedá. Začal jsem se zase pohybovat. Ruce jsem jí držel nad hlavou, ale jen jemně, kdyby náhodou. Pohyboval jsem se pořád rychle, ale mohla poznat, že už ne tolik a že jsem nebyl hrubý. Moje pohyby sice byly rychlé, ale měkčí, jemnější. Uvolnil jsem si jednu ruku a začal jsem se věnovat jejím bradavkám. Hrál jsem si s nimi. Lehce okusoval, olizoval a sál. Hrál jsem si s nimi jazykem, zuby i rty, mezitím, co jsem druhou masíroval, hnětl, nebo dráždil konečky prstů. Pak jsem se rty přesunul na druhou a rukou jsem přes její břicho zamířil dolů k jejímu klitorisu. Přešel jsem od rychlých a mělkých pohybů k pomalým a hlubokým. Ukazováčkem jsem začal dráždit její klitoris a přitom vnikal hluboko do jejich útrob. I když se tomu třeba vzpouzela. Její tělo začalo reagovat. Bradavky vystouply a ztvrdly, účinek zimy to být nemohl, protože jsem jí už nějakou chvilku zahříval svým tělem. A její útroby začínaly být vlhké, čímž mi umožnila, abych se mohl pohodlněji pohybovat. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Najednou se sklonil a objal mě. Proč mi to děláš..? Vždycky mi ublížíš a pak se to snažíš napravit.. Proč? A nejhorší na tom bylo, že za to nemohl. Prostě se to dělo. A on s tím nemohl nic dělat. O to méně já. Chytl mi ruce nad hlavou, ale ne nijak surově, jemně. A pak se začal znova pohybovat. Pořád to bolelo, ale už ne tak moc. Ale pořád se to nedalo nazvat něčím příjemným. Pustil jednu mojí ruku a sklonil se k mým bradavkám. S jednou si začal hrát rty a zuby a druhou dráždil prsty. Sice jsem pořád plakala, ale nemohla jsem se ubránit několika vzrušeným vzdechům. Nešlo to. Pak rukou zamířil k mému klínu a začal si lehce hrát s mým poštěváčkem. Na chvilku jsem jenom zatnula zuby, ale po chvilce jsem začala cítit vzrušení. Nejenom díky tomu, že si hrál s mým poštěváčkem, ale i díky tomu, jak do mě pronikal. A já nevěděla co mám dělat. Mám ho nechat? Mám dát najevo, že se mi to líbí? Byla jsem zmatená a nevěděla jsem co mám dělat. ,,Ne, ne, prosím.. Už toho nech.. Prosím.." Řekla jsem tiše a z očí mi začali téct další slzy. Tentokrát ne bolestí, ale spíše ponížením a zmateností. Volnou rukou jsem se ho pokusila odstrčit, ale neměla jsem v ní žádnou sílu. Místo toho jsem s každým přírazem tiše zasténala. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Vnímal jsem změnu v jejím chování. Začínalo se jí to líbit. A z toho byla očividně ještě víc mimo. Rozplakal se ještě víc. Prosila mě, abych přestal. Ale já nemohl. Najednou jsem se cítil, jako kdyby tohle bylo přesně to, co jsem chtěl udělat. Chtěl jsem, aby se jí to líbilo. Aby moje jméno vzdychala a ne, aby ho vyplakávala. Aby její vzlyky byly vzlyky rozkoše a ne bolesti. Políbil jsem ji, aby zavřela pusu.Všiml jsem si, že v rukou už nemá žádnou sílu, takže jsem pustil i její druhou ruku. Uvolněnou rukou jsem zajel pod její záda a nadzvedl jsem jí hlavu, abych ji mohl hluboce políbit. Bylo mi, jako kdybych tohle už někdy dělal. Její polibek byl tak... povědomý. "Yuki..." zachraptěl jsem její jméno mezi polibky a pomalými smyslnými přírazy. Druhou rukou Jsem chytl její stehnou a zvedl si ho k bokům. Nikam jsem nespěchal. Chtěl jsem, aby vzdychala a aby se jí to líbilo. Konečně jsem měl aspoň trochu představu o tom, co vlastně dělám... Zrovna teď jsem se chystal udělat ji. Pomalé přírazy byly nesmlouvavé a hluboké. Za to, co jsem jí udělal, jsem si odpíral rychlejší tempo. Tlumeně jsem vzdychl do prohlubně mezi jejím krkem a ramene. Začal jsem jí líbat na krku. Slabiny jsem vtiskoval do jejích. Cítil jsem její vztyčené bradavky, které drtil můj hrudník. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Pustil mi i druhou ruku a zajel s ní pod záda, aby si mě přitáhl blíž k sobě. Líbal mě na rty a já najednou uslyšela, jak zašeptal mé jméno. Bylo mi do pláče. Smutkem, štěstím i dojetím najednou. Z očí mi stále tekly slzy, ale už to nebyl pláč. Jen nekontrolovatelný příval slz. Druhou rukou mě chytil za druhé stehno a dal si ho k boku. Trochu jsem jeho boky mezi stehny sevřela a vzrušeně vydechla. Jeho přírazy nebyli rychlé, bylo to jiné, než poprvé, ale pořád stejně.. Vzrušující a vlastně i krásné. Nemohla jsem mu neodpustit to, co mi před chvilkou udělal. Prostě to nešlo. Srdce mi nedovolilo, abych mu to měla za zlé. O to více mě to tížilo. Cítila jsem, jak je hluboko ve mě a jak ho svírám uvnitř sebe. Jak je to najednou příjemný pocit, i když pořád lehce bolestivý, ale to se dalo celkem snadno zanedbat díky vzrušení. Hrudníkem se mi třel o bradavky. Bylo to příjemné. Stejně jako jeho dech a polibky na mém krku. Zavřela jsem oči a dala mu ruce kolem krku. Sama jsem se k němu lehce přitiskla. Při každém přírazu jsem vzrušeně, ale tiše zasténala. ,,Kuro.. Kuro.." Zavzdychala jsem mimoděk jeho jméno tiše do jeho ouška. Nevím, jak dlouho to trvalo, když jsem najednou ucítila, že začíná přicházet orgasmus. Trochu pevněji jsem se ke Kurovi přitiskla. ,,Už budu.." Zakňučela jsem tiše a vzrušeně. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Slyšel jsem, jak řiká moje jméno. Byla to ta nejrozkošnější věc, co jsem kdy slyšel. Cítil jsem, jak se blíží k vrcholu. I kdybych to necítil, tak mi to oznámila. Sevřel jsem ji v náruči, jako kdybych ji chtěl chránit v jejím nejzranitelnějším rozpoležení. A nechal jsem ji, aby se udělala pod mým zrakem. Díval jsem se u toho na její obličej. V tu chvíli, jako kdybych už to jednou udělal. Jako kdybych měl halucinace. Viděl jsem ten samý výraz. S tím rozdílem, že jsem klečel na posteli. Byla tma a měli jsme okolo sebe zamilovanou atmosféru. Tížila mě myšlenka toho, co musím udělat, až se slunce vyhoupne do chladivého únorového rána. Zamrkal jsem a byl jsem opět u sebe doma. Ležel jsem s Yuki na studené podlaze mojí sprchy. Rozdýchávala svůj nedávný orgasmus. Co to SAKRA bylo. Byl jsem tak v šoku, že jsem ani neměl náladu dokončit a udělat se. Opadlo to ze mě. Cítil jsem, jak se Yuki trochu chvěje. Zvedl jsem se na kolena a pustil i horkou vodu. Sundal jsem ze sebe už tak mokré oblečení. Nechal jsem Yuki ležet na zemi, na houbičku jsem nalil trochu mýdla a pak začal její ochablé tělo pomalu umývat. Začal jsem u nohou a postupoval výš. Jako kdybych chtěl všechny svoje hrubé a necitlivé doteky z jejího těla smýt. Ačkoli jsem se snažil nedát na sobě nic zdát. Byl jsem otřesený. Otřesený tím, co jsem před chvilkou viděl. Poočku jsem studoval její obličej. na co jsem mohl zapomenout? Co se stalo? Musel jsem jí znát.. Možná v minulém životě? Netušil jsem, jak se jí zeptat.. A jestli to vůbec chci vědět. Pokud se jí ale nezeptám, tak se v tom budu plácat pořád. Ovšem nebyl jsem si jistý, jestli po tomhle všem, mi bude chtít něco říct. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Bylo mezi námi ticho. Nepodívala se na mě. Jen já jsem vysel pohledem na jejím obličeji. Ona se na mě nepodívala ani jednou. Musí mě teď nenávidět. "Co se stalo?" zeptal jsem se jí chraplavým hlasem, co jasně prozrazoval, jaký zmatek se ve mně odehrává. Zastavil jsem její ruce. Vzal jsem je do svých, až jí vypadla žínka. Očima jsem prosebně vysel na jejích očích. "Ty víš, co se stalo.." řekl jsem, abych se ujistil. Chtěl jsem, aby mi řekla všechno. Nemyslel jsem, co se stalo před chvilkou i když to bych taky rád věděl. Chtěl jsem vědět všechno. Všechno, na co si nemůžu vzpomenout a co si chci pamatovat. A něco mi říká, že bych si to měl pamatovat, protože to pro mě bylo důležité. Doufal jsem, že mi to řekne. "Prosím..." ponížil jsem se natolik, že jsem si jí dovolil i prosit. Nikdy jsem nikoho o nic neprosil. Tohle bylo poprvé. Poprvé a měl jsem dojem, že s ní to nebude naposled. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Před několika dny si za mnou přišel. Chtěl si mojí duši a tak ses rozhodl, že mě budeš pronásledovat tak dlouho, dokud ti jí nedám. Byli jsme spolu jen dva dny, ale já ti řekla o sobě všechno. Celou svojí minulost.. Věci, které nikdo jiný nevěděl. Seznámila jsem se tě svojí sestřičkou, Ai.. A ty si mi řekl svojí minulost. Všechno o Perse a tím, co mezi vámi bylo.." Na chvilku jsem se odmlčela, aby to všechno pobral a nechal si to trochu uležet v hlavě. ,,.. A pak jsme se milovali.. Byl si můj první.. Jenže.. Druhý den ráno si zmizel. Nechal si mi jenom dopis, kde si psal, že mě miluješ a proto si mojí duši vzít nechceš a proto ani nemůžeš zůstat se mnou." Opět krátké odmlčení. Opět jsem ho to musela nechat trochu zpracovat. Pochybuji, že zrovna tuhle část uzná jako pravdivou. ,,.. Tak jsem se upsala Hádesovi. Ten mi řekl, že prý jsi za ním byl a nechal sis vymazat vzpomínky na mě.." Dořekla jsem nakonec tiše. Celou dobu jsem se mu nepodívala do tváře. Ani teď. Bála jsem se, že mi neuvěří. Že si to stejně nebude pamatovat. Nějak jsem byla s tou skutečností smířená. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "Promiň. Já..." řekl jsem. Nevěděl jsem, co jiného říct. Instinktivně jsem jí věřil. Takže to, co jsem před chvilkou viděl. Ten výjev.. byla vlastně jedna ze vzpomínek. Už vím, proč mi přišla tak povědomá. Vím, proč jsem měl nutkání jí říkat pravdu a proč jsem se před chvilkou ke konci zachoval tak, jak jsem se zachoval. Já si jí možná nepamatuju, ale moje tělo si jí pamatuje moc dobře. Ví, co bych měl dělat a ví, co bych naopak neměl. "Nepamatuju si... Nepamatuju si nic z toho.." zakroutil jsem hlavou a spustil ruku. I ta horká voda mi najednou připadala studená. Změnil jsem se Do lidské podoby. Byl to něco jako úsporný režim. Doma jsem to dělal vždycky... doma. V domě, kde jsem obýval, když jsem v podsvětí. Najednou mi ale všechno začalo dávat smysl. Všechno to do sebe začalo zapadat jako puzzle. Krom jednoho dílku. Na nic z toho jsem si nepamatoval. Mohl jsem se jenom spoléhat na to, že to, co mi říká, je pravda. Nějak jsem ale věděl, že to pravda je. Ať už to byl její výraz, nebo tón, kterým se mnou mluvila už od začátku. Její prosebné pohledy. Věřil jsem jí. "Věřím ti..." řekl jsem tiše. Po chvilce jsem se zvedl, vypnul vodu, omotal kolem sebe ručník, vzal další, rozevřel ho a držel ho napnutý pro Yuki. Čekal jsem, až vstane, abych jí do něj mohl zabalit. Nevěděl jsem, co bych měl říct. Omluvit se jí za všechno mi přišlo pokrytecké. Nemůžu čekat, že za všechno, co jsem jí udělal, bude jedna omluva stačit. Musel jsem zjistit zbytek. Potřeboval jsem jít ke zdroji toho všeho. Potřeboval jsem jít za Hádem. To on mi smazal paměť. Já to sice chtěl.. ale on musel mít důvod, proč to udělal. Znám ho, vím jaký je a věděl jsem, že něco chystá. Něco, kvůli čemu chtěl, abych tu paměť neměl. Něco, co ho donutilo oputit jeho vyhřátej flek, aby osobně vyzvednul a upsal Yuki. "Co ti Hádes řekl?" zeptal jsem se jí ještě v koupelně. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Můžu ti to říct v posteli? Jsem unavená.." Řekla jsem upřímně. Opravdu jsem měla pocit, že tady asi jinak usnu ve stoje. V ložnici jsem si sedla na jeho postel a zadívala se na Kura. ,,Hádes ti paměť upravil schválně tak, aby sis na mě pamatoval, až mě uvidíš. A mě tu mou nechal po domluvě s Perese proto, že to prostě Perse chtěla. Žárlila. Tohle jí přišlo jako dobrá pomsta. Každopádně Hádes plánoval, že si na mě vzpomeneš a díky tomu naštve Perse. Asi se na tom svém trůně oba nudí.." Řekla jsem to, co mi řekl Hádes. Unaveně jsem si oddechla a lehla si na postel, schoulila se do klubíčka a zavřela oči. Připadalo mi to nefér. Ani ne tak vůči mě, jako kvůli Kurovi. Nemohla jsem mu říct, že jako bonus bude mít Hádes srandu z toho, jak Kuro trpí díky tomu, že si nevzpomene hned a na všechno. Neměla jsem na to srdce. A cítila jsem, jak mě to štvalo. Jen jsem s tím nemohla nic udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "A navíc bude mít Hádes prdel z toho, že mě bude psychicky týrat." Dodal jsem očividné. Stál jsem u postele. Díval jsem se, jak se schoulila do klubíčka. Najednou jsem nevěděl, co bych měl dělat. Nevěděl jsem, jestli si mám vlézt do postele vedle ní... netušil jsem, co si po tom všem můžu a nemůžu dovolit. Je to zvláštní. Ještě ráno mi přišla cizí. Teď je taky cizí, ale po tom, co vím, se k ní tak chovat nemůžu. Nesmím. Jako kdyby mě něco nutilo si vzpomenout. I když moje mysl nechtěla. Nutil jsem sám sebe k tomu, abych se choval jako tehdy. I když netuším, jak jsem se k ní choval před tím. Rozhodně to nemohlo být chladné chování, co jsem předváděl celý den. Do teď. Lehl jsem si do postele na záda. Yuki měla zavřené oči. Cítil jsem, jak na mě padá únava, ale nemohl jsem spát. Přemýšlel jsem nad vším tím... co se dělo. Co se ještě děje.. A nad tím, co se bude dít. Zítra si půjdu promluvit s Hádem. Nemá tušení, co způsobí, až si vzpomenu a Perse bude zuřit. A ona bude zuřit. Znám jí. Vím, jaká je. On to ví taky. Takhle můžezničit nás všechny. Dokonce i sebe. Je všeobecně známo, že za tu dobu, co tu Perse je.. se stává silnější. Dovolil bych si říct, že stejně silnou jako je sám Hádes.. náhánělo mi to strach. Ano.. strach. Založil jsem ruce za hlavou. I když jsem se Yuki nedotýkal, tak jsem cítil teplo jejího těla pod dekou. Měl jsem chuť jí obejmout, ale nechtěl jsem. Neměl jsem na to právo. Po tom všem, co jsem jí udělal a víc jak na polovinu si ani nepamatuju... |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Mám odejít?" Zeptala jsem se nakonec po nějaké té chvíli ticha tiše. Mě osobně nejvíce vrtalo hlavou, proč na mě chtěl zapomenout. Mohl zapomenout i na Perse, kdyby Hádovi řekl. Ale to tenkrát neudělal. Ale na mě zapomenout chtěl. Třeba si opravdu myslel, že už mě nikdy neuvidí a že to prostě bude por něj lepší. Kdybych i já věděla, že už ho nikdy neuvidím.. Nechala bych si paměť vzít? Ne určitě ne. Já s tím vlastně počítala, když tenkrát odešel.. Že už ho nikdy neuvidím. A ani mě nenapadlo, že bych na něj chtěla zapomenout. Pokud řekl, že nemám odcházet, tak jsem shodila mokrý ručník co jsem měla na sobě na zem a zalezla si pod deku. Nevadilo mi, že jsem nahá. Stejně jsem nebyla vidět. Oči jsem měla pořád zavřené, ale i tak jsem se otočila čelem ke Kurovi a lehla si k němu trochu blíž. Ale nedotýkala jsem se ho. Stačilo mi, že jsem blízko u něj. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Bylo chvilku ticho. Začínal jsem přemýšlet o tom, jestli Yuki není zima, když je jen v tom ručníku a ani se nepřikryla. "Kdybych chtěl, abys odešla, tak bych tě ani nepouštěl do svojí postele." řekl jsem automaticky. Nebyl jsem nepříjemný. Když už jsme tak daleko, tak tohle je maličkost, kterou nechápu, proč řeší. Cítil jsem, jak se pohnula. Otočil jsem hlavu jejím směrem. Shodila ručník a zalezla si pod deku. Oči měla zavřené. Jak je to dlouho Kuro... jak je to dlouho, co jsi vedle někoho ležel. Jen ležel a bylo ti tak dobře, jak je ti teď.. Naposledy to byla Perse. Je vůbec možné, abys po takové době sebenenávisti a odříkání mohl k někomu něco cítit? Proč bys to chtěl zapomenout? Musel jsem ji milovat tolik, že bych radši zapomněl, než abych byl bez ní. Teď leží vedle mě. Veří mi.. i po tom všem. A já si na nic nepamatuju. Zavřel jsem oči... Bože. Bylo ráno. Ležel jsem na břiše a cítil pod sebou něco měkkého a teplého. Neotevíral jsem oči. Yuki. Došlo mi. Vzpoměl jsem si na všechno, co se včera stalo. Nechtěl jsem se hýbat, ani dávat najevo, že už nespím. Vnímal jsem, že naše nohy jsou propletené. Hlavu jsem měl na jejím hrudníku. I když je jen duše, její srdce tlouklo. Pravidelně. Měla na mě uklidňující účinek. Měl jsem pocit, že jsem v bezpečí. Nad tou představou jsem se v duchu zasmál. Pouhá duše o tolik drobnější a slabší.. a já se v jejím obětí cítím v bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Zlato, já tě sice miluji k sežrání a udělám pro tebe cokoliv, ale si moc těžký.." Zamručela jsem. A bylo mi tak nějak jedno, že on si na nic nepamatuje. Pořád.. A že jsem řekla něco, co ho možná zaskočí. Tak nějak mi přišla vhodná chvíle říct to, co k němu cítím.. V té rozespalosti to neznělo zase nějak moc vážně. A navíc, opravdu se mi trochu špatně dýchalo. Ale nemůžu popřít, že mi bylo příjemně.. Strašně moc. Dokázala bych s ním takhle ležet v posteli celý den a nic by mi nechybělo. Tedy.. V trochu jiné poloze, prosím pěkně. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "Kuro?" Uslyšel jsem tichý, váhavý hlásek. Hikaru byl v noční košili a táhl za sebou ušáka, který byl větší než on. Rozespal se promnul oči a mžoural na mě a na Yuki. "Teta tu s námi zůstane?" řekl nevinně a zvědavostí své šestileté bytosti. Obešel postel a stoupl si na mojí stranu. Trochu jsem nadzvedl deku, aby se mohl nasoukat k nám. Nebylo mi divný, že jsme oba dva nahatí. Já s Hikaruem jsme na sebe zvyklí. "Jen dneska.. od zítřka bude bydlet v zámku." řekl jsem popravdě. Bylo zvláštní, že se Hikaru zajímal o někoho jiného než o mě a o hračky. Lehl si na můj hrudník z druhé strany i s plyšákem, který mě lechtal na břiše. Najednou jsem se cítil celý. Tedy skoro.. chyběla tu jen ještě jedna osoba. Osoba, díky které by se celá cítila i Yuki. Jak tohle vím?.. Netuším. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Najednou se otevřeli dveře. I mě došlo, kdo to byl. Uslyšela jsem malé nožky, jak šli bosé po zemi. Pousmála jsem se. Zeptal se, jestli tu s nimi zůstanu. Trochu jsem posmutněla, když mi došlo, že ne. Chtěla jsem. Ale patřila jsem Perse. Na to konto jsem se znova pobaveně ušklíbla. ,,To víš, musím se vrátit k tetičce Perse, aby mě mohla týrat." Řekla jsem ze srandy, aby to Hikaru nebral vážně, ale já i Kuro jsme věděli, že vlastně říkám pravdu. Perse nebyla hodná ani milá bytost. Hikaru si vlezl ke Kurovi do postele z druhé strany. Otevřela jsem oči a zadívala se na něj. Oba jsme měli hlavu na Kurově hrudníku, takže jsme se koukali sobě do očí. Hikaru chvilku váhavě mrkal, než se na mě lehce usmál a já mu úsměv oplatila. Trochu se mi zastesklo po Ai, když jsem viděla ty jeho krásné dětské oči. Ale věděla jsem, že je zdravá a v pořádku.. Muselo mi to ke štěstí stačit. Usmála jsem se, položila ruce na Kurův hrudník a trochu se nadzvedla, abych se svrchu podívala Kurovi do tváře. ,,Tak, pane Kuro.. Co nám uděláte k snídani?" Zeptala jsem se, sklonila se a opřela svoje čelo o to jeho. Na tváři mi hrál šťastný a trochu provokativní úsměv zároveň. |
| |
 | soukromá zpráva od Miku pro Víte co je největší průser? Když se vysoce postavenému upírovi narodí bastard. Ono by to ani tak nevadilo, kdyby ten bastard nebyl poloupír. Tak, teď se můžete vžít do mé situace. Jsem bastard, který má od narození domácí vězení a nesnáší ho celá rodina, protože poloupíří bastardi nejdou bytosti, i které by se měli jejich rodiče starat. Jenže o mě se otec staral.. Tedy.. Staral.. Neprodal mě a žila jsem s nim v domě. A mýma čtyřmi nevlastními upírskými bratry.. A nevlastní upírskou matkou. A všichni samozřejmě vysoce postavení. Takže o mé existenci, kromě nich nikdo nevěděl. Nedá se říct, že bych měla s nimi nějaký harmonický vztah.. Možná s bratry jsem se snesla.. S macechou jsme spolu nemluvily a s otcem jsme po sobě neustále štěkali. Protože mě neustále držel doma pod zámkem a já pořád utíkala. Ne, že by to myslel nějak zle, ale mě to vytáčelo. Nebyla jsem ten typ, co by dělal to, co se po ně chce. A budu kdekoliv, ne doma s mojí macechou, která mě chce zabít pouhým pohledem. Samozřejmě jsem nebyla pořád doma. Byla jsem sice trochu línější povahy, to popřít nemůžu, ale zároveň jsem měla ráda akci. Jen jí nebylo kde moc hledat. Tedy, kromě mých dvou poloupířích kamarádů. Občas jsem se za nimi vydala, když jsem měla možnost utéct z domu. Nějak se jim před časem podařilo dostat od upíra, kterému patřily a já je našla v lese. Poslední měsíce žili v jedné chatce, která byla v lese poměrně daleko za naším domem. Původně byla opuštěná, teď tam byli tihle dva. Chodily pracovat do města, kde jsem jim sehnala práci ve skladu jednoho obchodu, takže o nich vlastně nikdo nevěděl, kromě majitele obchodu a to byl člověk upírů neznalý. Šetřily na cestu do zahraničí. Já jim jednou za čas nosila krev, co měl otec schovanou v krevních konzervách v ledničce. Bylo to sice pár kilometrů cesty, ale to nebylo nic hrozného. I když po tmě to nebylo zrovna nic moc. Když jsem už v dáli viděla světla z chaty, povzdechla jsem si a zatvářila se trochu otráveně. Zase dělají bordel.. Pomyslela jsem si, když jsem už z dálky slyšela jak se smějí. Nemusela jsem hádat 2x, když jsem si domyslela, že tam mají nějaký chlast. Vešla jsem bez klepání do chaty. ,,Nemůžete držet huby, jde vás slyšet až ven.." Zamručela jsem zamračeně a hodila jím tašku s krevníma konzervama doprostřed stolu, kolem kterého seděli. ,,Miku! Si dokonalá!" Zahlásal Kauro a i s Katsurem vytáhli z tašky pytlíky s krví a hladově se do nich zakously. Katsuro byl vysoký a hubený klučina s delšími a rovnými černými vlasy a modrýma očima. Kauro byl oproti němu trochu menší, pořád stejně hubený a měl blond vlasy, které mu různě trčeli a světle hnědé oči. Já krev nepila. Ne dobrovolně. Většinou až ve chvíli, kdy jsem skoro umírala jsem do sebe nějakou dostala. Zuby nám rostli jen když jsme měli nějakou krev ve své blízkosti. Občas nám i červeně svítili oči, ale jinam jsme s upíry neměli nic společného. Možná to, že když jsme měli hlad, občas jsme se přestali ovládat. A víte jak se taková idylická chvilka může vysrat? Jednoduše. Nějaká bohatá upírská rodina se rozhodne, že uspořádá na poloupíry hon. Pro většinu upírů jsme nebyli nic víc, než zvířata a hračky. A já zrovna ten den nejsem doma, protože jsem se rozhodla, že dám najíst dvěma uprchlíkům. A víte jakou šanci máme proti upírům, když se rozhodnou nás chytat? Nulovou. Je to pro ně jako zábavná hra na kočku a myš. Mohli by nás chytit okamžitě, ale místo toho nás nahánějí, aby nás uštvali. Osobně jsem to zažila poprvé, zatím jsem o tom slyšela jen vyprávět.. A věřte mi, není to nic příjemného. Instinktivně utíkáte, i když už nechcete nebo skoro nemůžete. Jediné, co cítíte je strach a adrenalin. Je to skoro až přirozené. Jako gazela a lev. Absolutně netuším, kde byl Katsuro a Kauro, rozdělili jsme se prakticky okamžitě. Ostatně, měla jsem jiné problémy. Utíkat v černém lese před dvěma upíry, co vás nahání a mají z toho srandu není nic moc. Kor, když vaše fyzička není díky tomu nucenému sezení doma zrovna košér. Ne, že bych byla tlustá, ale měla jsem celkem velká prsa a tak jsem nebyla vychrtlá anorektička, které koukají žebra a tak. No, každopádně, to jsem teď řešit nechtěla, protože jsem zakopla o kámen a skutálela se z poměrně strmého a kamenitého kopce. Kromě toho, že to bolelo, tak to bolelo a.. Bolelo. Když kopec konečně skončil, neměla jsem nic lepšího na práci, než se uhodit hlavou do jednoho z těch kamenů, co kolem byli. Neomdlela jsem hned, ale neměla jsem k tomu daleko. Rychle se mi začalo stmívat před očima. Všimla jsem si jen toho, jak nade mnou najednou stáli dvě mužské postavy. ,,A máme po srandě.." Řekl jeden z nich. Druhý odpověděl, ale tomu jsem už nerozuměl, protože jsem přestala vnímat okolí a zatmělo se mi před očima úplně. Probrala jsem se v poněkud nepříjemné situaci. Ležela jsem na studené, vlhké a kamenité zemi. Všude okolo to smrdělo jako vlhký sklep. Ah, moje hlava.. Co se stalo.. ? Pomyslela jsem si. Hlava mě bolela jako ještě nikdy v životě. Měla jsem pocit, že mě po ní někdo přetáhl železnou tyčí. Nebyla jsem daleko od pravdy, když mi došlo, že jsem se s ní bouchla do kamene, když jsem spadla z toho kopce. Uvědomila jsem si, že mě nebolí jen hlava, ale celé tělo. Měla jsem ho podřené, špinavé a otlučené. Bolestivě jsem zasténala a otevřela oči. Byla tady tma. Tedy skoro. Něco málo jsem viděla díky oknu, co bylo na chodbě za mřížemi. Ale bylo to mléčné sklo, takže dovnitř šlo jen trocha světla. Bylo to maličké okno a i na něm byli mříže. Oh, no skvělé.. Víte v čem je největší průser? Že teď mě otec nezachrání, ani kdyby chtěl. Tedy, možná, měl by nějakou šanci, kdyby přišel včas na to, kde jsem. Když si totiž poloupíra chytnete a označíte, patří vám. Vám a nikomu jinému. Jedná se většinou o znak rodiny. Je to takové zajištění, že se poloupíři nedostanou do rukou nějakým nízkým upírům a taky ten, že už vám budou patřit. Značky se dělají různě. Tetování, vypalování, obojek, náramek.. Záleží na upírovi. Kauro s Katsurem byli pravděpodobně na cestě ke svému bývalému majiteli.. Nebo možná byli jen v jiných celách, pokud jejich původní značka byl třeba jen náramek nebo obojek, dá se celkem snadno odstranit. Ale to i tetování. Stačí si to místo vyříznout, aby jste tam měli prostě jen jizvu. Nejhorší, je odstranění vypálené značky. Ale většinou se to řeší tak, že si prostě zjizví i tu tkáň okolo. Každopádně jsem byla tak trochu v háji. Nebo spíše v hajzlu. Neměla jsem šanci tohle nějak zakecat. Nebo se odtud nějak dostat. Pomalu jsem se posadila. Hlava mi třeštila a srdce mi divoce bilo. Trochu polekaně jsem se rozhlížela kolem. Nemohla jsem popřít, že se bojím. Nešlo to. Bála jsem se. Ucítila jsem na zápěstích něco těžkého a studeného. Okovy.. Ne skvělé.. Pomyslela jsem si ironicky. Ještě větší nadšení mou proudilo, když jsem si všimla, že je mám i na kotnících. Teď se odtud nedostanu určitě.. Pomyslela jsem si. Bože, že já kráva nezůstala doma! měla jsem chuť bouchnout se hlavou do zdi, za svou blbost. Přesně to byl důvod, proč mě táta schovával celý život doma. Protože věděl, že tohle se může stát. A taky stalo. A já si z toho nikdy nedělala těžkou hlavu.. Brala jsem to, jako plané výhružku.. Alespoň vidíš svojí blbost. Pomyslela jsem si a uslyšela kroky. Srdce mi začalo divoce bít. Trochu polekaně jsem se zadívala tím směrem, odkud zvuky kroků šli. Před mou celou se zastavily dva upíři. Vysocí, ale ne moc vysoce postavení. Podle jejich oblečení.. Zamračila jsem se. Sice jsem se bála, ale nebyla jsem ten typ, co by se rozbrečel, když se bál. Spíše jsem byla ten typ, co je agresivní, když se bojí. Jeden z nich otevřel vchod do cely a vešel do ní. Druhý zůstal stát ve vchodě. Klekl si naproti mě a natáhl ke mě ruku. Ani se mě nestihl dotknout, když jsem se po něm ohnala poměrně vztekle já a škrábla ho do obličeje tak silně, že mu dokonce tekla trochu krev. Oba je to dost zarazilo. ,,Ty jedna malá..!" Zavrčel na mě vztekle a chytl mě rucema za zápěstí a abych ho asi znova nějak nezranila. Já místo toho začala kopat a chovat se dost agresivně. ,,Sakra! Na co tak koukáš, pomoz mi s ní!" Křikl ten co mě držel, když schytal pár kopanců do břicha. Ten druhý se vzpamatoval a rozeběhl se k nám. Skončila jsem v dost nepříjemné poloze. Klečela jsem na zemi a ruce jsem měla zvednuté v okovech, co byli připevněné ke stropu. Zápěstí jsem měla u sebe. Na nohou jsem měla pořád okovy, ale řetězy na nich byli tak krátké, že jsem s nohama skoro nemohla hýbat. Navíc jsem nemohla v tom kleče sedět na patách, ale musela jsem být nadzvednutá, protože mi to řetězy na napnutých rukou nad hlavou nedovolily. Prakticky jsem se nemohla hýbat. Kolena jsem měla od sebe, bylo to trochu pohodlnější, než klečet a mít je u sebe. Vražedným pohledem jsem sledovala oba upíry. Tomu jednomu se zranění na tváři už zahojilo, ale vypadal pěkně nasraně. Klekl si znova naproti mě a s výrazem zadostiučinění se mi zadíval posměšně do očí. ,,Co povíš teď, ty malá mrcho?" Neřekla jsem nic. Prostě jsem mu plivla přímo do tváře a dál se tvářila hodně vzdorovitě a nebezpečně. ,,Ty malá..!" Vyjel na mě naštvaně a čapl mě zezadu za vlasy a zatáhl za ně. Bolestivě jsem zasténala a zaklonila hlavu. ,,Zabil bych tě, kdybych mohl.." zavrčel naštvaně. ,,Ale nemůžeš, smůla, co?" Vypadlo ze mě lehce ochraptělým hlasem díky tomu, že jsem už dlouho nemluvila. Vím, že jsem asi neměla nic říkat, ale nemohla jsem si pomoct. Čím více jsem se bála, tím více jsem byla drzejší a vzdorovitější. Nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem jim dát najevo, že já nejsem žádná hračka a nebojím se jich. Ne tak moc, jak bych měla. Ale začínala jsem mít trochu obavy, co se mnou bude dál. //Co mám na sobě. odkaz Jen bez rukavic a k tomu černé nadkolenka. |
| |
 | soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Trochu života do věčnosti Když vedete život jako čistokrevný upír, není to takový odvaz, jak si všichni myslí. Ano, občas lov, občas zabíjet, občas sex a často krev. Stejně tak často společenské povinnosti, porady, které stejně nikam nevedou, a jsme zase na začátku. Lov, smrt, sex, krev a ples. Vlastně občas se trochu zamíchá pořadí, ale hlavně když nespojíme neslučitelné. Nejsme zvířata. My, my jsme čistokrevní... Snad právě proto, že dny se začaly dloužit i mé sestře, která jinak má stále co dělat, rozhodla se ta roztomilá osoba pro tu nejúděsnější věc, co mohla. Uspořádat ples. Už zase... Prý na počest mého zrození. Ne, neslavím narozeniny a sotva si pamatuji, jak dlouho už tu jsem. Je to hodně dlouho... Ale bránit sem jí nemohl, protože matce to přišel jako skvělý způsob. Nevím přesně pro co, ale mlčel jsem. V tomto ohledu ať si dělají, co chtějí. A tak se dům naplnil významnými hosty, čistokrevnými i urozenými upíry, stoly se naplnily jídlem a karafy vínem a na pódiu skončila vybraná kapela nejlepších upířích hudebníků. Samozřejmě nechyběly diskrétní místa, o kterých se nemluvila, ale kde tekla i krev. V případě nejvyšší nouze. Nejsme zvířata... Už nějakou dobu jsem se pochyboval sálem, rozdával úsměvy, rady, přání i tance. Za to jsem obdržel několik něžných polibků na tvář, neupřímná blahopřání dlouhého života, ale i několik upřímných a také několik nabídek na dnešní noc. Zatím jsem si ale nevybral. Sestra mi to výslovně zakázala, prý pro mě má překvapení. Už teď jsem cítil nepříjemnou nervozitu při pomyšlení, že zrovna ona mě chce překvapit. A kdybych jen věděl, co se odehrává dvě patra pod tanečím sálem... ===================================================== Muž tě chytl pod krkem a jeho stisk byl natolik pevný, že si nyní mohla doslova chápat, co to znamená, když někomu lezou oči z důlku. Ne, není to nic příjemného. „Hej, dost, dost... Zabiješ ji...,“ namítal chraplavě ten druhý, ale nezdálo se, že by vlastně o to stál. Hladově zíral na tvůj krk, kde se pod stiskem pevné ruky zřetelně objevovaly modré žilky. Dech se ti úžil a úžil. Prostor kolem tebe nejdřív fialověl, až nakonec začal lehce tmavnout. Z rukou jako kdyby ti někdo odléval olovo. Mohla jsi snadno získat dojem, že už nepatří k tvému tělu. „Co se tady děje?“ zazněl zničehonic velitelský hlas, který ovšem podle tónu musel patřit dívce. Mladé dívce, snad mladší, než jsi byla ty. Stisk v tu ránu povolil a oba muži se otočili za hlasem. Ty by si ovšem měla co nejdříve získat zpět dech, který se ti tak dlouho nedostával. S ním postupně znovu získáváš přehled o okolí, takže jsi na chodbě před celou mohla spatřit menší dívku v krásných bělomodrých šatech jako pro princeznu, ovšem s výstřihem tak nebezpečným, že jsi mohla rychle uhodnout, proč muži tak zkoprněli. Ale možná to bylo i něco jiného... Dívka na tebe pohlédla azurovýma očima. Vypadala jako anděl s tou záplavou zlatých vlasů. Její něžná tvář a křehké tělo neladilo s přísným výrazem, ani s velikostí jejích prsou. V tu chvíli jsi to ve své hlavě ucítila. Slyšela jsi už o tom, že to dovedou. Čistokrevní. Ovládnutí mysli. Nebylo to nijak silné, ale uklidňovalo to. Nejspíš i na muže to zapůsobilo. Vypadali jako zkrotlí beránci. „Ptám se znovu, co se tu děje? Řekla jsem, abyste ji přivedli nahoru!“ spustila znovu dívka. „Paní... Omlouváme se... Ona... Byla vzpurná!“ namítl jeden z mužů, ale to neměl dělat. Ve chvilce dostal za svou poznámku facku. Zdálo se, že andělská dívenka má sílu. „Vždyť je to neškodná dívenka,“ namítla dívka přemýšlivě a přistoupila k tobě, ovšem udržela si bezpečnou vzdálenost. „Navíc, jak se to o ní staráte. Mluvila jsem snad o koupeli a o příhodných šatech. Jste nemožní... Ale to vyřešíme později. Teď pojďme,“ skončila nakonec s hodnocením nastalé situace a pokynula mužům, aby tě odvázali. Nejprve ti sundali pouta z nohou a poté uvolnili řetězy, které držely tvé ruce. Pomohli ti na nohy, na rukou ti řetězy ovšem dále ponechali. „Tak jdeme,“ trochu netrpělivě prohodila dívka a vykročila chodbou pryč. Muži i s tebou ji následovali. Chodba byla tmavá a dlouhá. Po jedné straně byla lemovaná lampami na petrolej, z druhé strany byly cely. Tu a tam se někdo krčil, ale vesměs byly prázdné. Poté jste vystoupali po schodech, přičemž jste minuli několik dveří. Asi když jste se ocitli ve třetím patře podle tvého odhadu, otevřela dívka dveře a vstoupila na prostornou chodbu domu. Měkký koberec pokrýval celý prostor, který byl obložen dveřmi a osvícen zdobenými lampami. Tu a tam byly vedly z chodby vyřezávané dvoukřídlé dveře. Dům, ve kterém ses ocitla, byl jistě velký a patřil bohatým ... upírům. Dívka vešla do jedněch dveří. Šlo středně velkou místnost s okny nejspíš do zahrady nebo vnitřního nádvoří, to jsi nedovedla usoudit, protože za okny byla celkem tma. Pokoj byl vybaven pohovkou, dvěma křesly, krbem, ve kterém plápolal oheň, knihovnou a šatní skříní s paravanem. Z pokoje vedly další dveře do místnosti, ze které se linula pára. U vchodu do této místnosti, nejspíš koupelny, stála služebná. Přesně jako z obrazů nebo možná i z otcovského domu – černé šaty, bílá zástěra, skromný pohled a bílý čepeček v přísně spletených tmavých vlasech. „Běžte,“ rozkázala dívka a muži odepnuli řetězy z tvých rukou a rychle zmizeli. Dívka k tobě znovu přistoupila a pevně tě chytila za bradu. Dojem její křehkosti byl pryč – její stisk byl stejně pevný jako toho muže v cele. „Doufám, že si budeme nyní rozumět. Budeš mě poslouchat na slovo, nebo se nedožiješ ani příští minuty. Dobře víš, jakou máš cenu. Ano, mizivou. Přesto můžeš posloužit víc, než si myslíš. A to je jistě důvod k radosti, ne?“ usmála se blondýnka zářivě. „Takže nyní se půjdeš vykoupat a poté ti vysvětlím, co a jak. Nesnaž se mě podvést nebo zklamat. Snad mi věříš, že tvou krev neproliju zbytečně,“ v tu chvíli na krátký moment dívce zrudly oči a v jejím dalším úsměvu se zablýskly špičáky. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro A pak jsem to uslyšela. Přísný dívčí hlas, který se roznesl chodbami v podzemí. Upír mě okamžitě pustil. Sklopila jsem hlavu a chraplavě popadla dech. Měla jsem pocit, že se mi plíce pod tím návalem kyslíku roztrhnou. Zvedla jsem oči a uviděla dívku. Vypadala jako anděl a ďábel zároveň. Její oči a to, jak byla oblečená.. Myslím její výstřih a poprsí.. Bylo mi jasné, že je to upírka. A hodně stará upírka. Ona se dívala přísně a já jí propalovala hodně nepříjemným pohledem. Ona sama taky působila dost nebezpečně. Rozhodně více, než já. Ostatně, byla to upírka. A začínala jsem mít dojem, že dokonce čistokrevná. A jestli jsem něco nechtěla, tak to byla situace, kdy se dostanu do rukou čistokrevným. Nejrozmazlenější parchanti, kteří existují. A říkejte co co chcete.. Mají všechno, na co si ukáží. Stejně, jako tady ta blonďatá holčina. Andílek, jo.. Pomyslela jsem si a přemýšlela, jaká je ironie, že taková, na pohled, křehká ''dívka'' umí dát takovou facku upírovi o dvě hlavy vyšší než on. To muselo bolet.. Pomyslela jsem si škodolibě. Odpoutali mě, jen ruce mi zůstali v poutech a vyvedli mě ven z cely. Blondýnka šla jako první a ti dva mě vedli za ní. Propalovala jsem její zátylek vražedným pohledem. Ale nevzpouzela jsem se. Její přítomnost, jakož to silné, pravděpodobně čistokrevné upírky mi to nedovolovala. Slyšela jsem o tom. Mohli jen myšlenkou ovládat podřízené upíry a lidi. Řekla bych, že to právě asi i dělala. Měla jsem totiž chuť zbít všechno v mém dosahu, ale nedělala jsem to. Ze sklepení jsem vyšli na chodbu, která patřila očividně velkému domu, který patřil bohatým upírům. Nějak zaujatě jsem se kolem sebe nerozhlížela. Nebyla jsem člověk, co by vyrůstal v chudobě, takže mě to nemělo čím fascinovat. Vešla do jedněch dveří. V místnosti stála služebná. Vešli jsme do místnosti, kde kromě nábytku a krásného výhledu byla i služebná. Všimla jsem si i místnosti, ze které šla pára. Došlo mi, že se jedná o koupelnu a o tu koupel, o které blondýnka mluvila dole ve sklepení. Upíři mi sundaly pouta z rukou a zmizeli. Promnula jsem si zápěstí a zadívala se pořád dost vzpurně a zamračeně na blondýnku. Vzhled andílka jí nepomáhal ve faktu, že to byla rozmazlená mrcha. Vzala mě tvrdě za bradu a zadívala se mi do očí a začala mluvit. Chtěla jsem jí jednu vrazit. Strašně moc. Ale měla jsem dilema. Když to udělám, zabije mě a já ani nemrknu. A teď, co je lepší? Žít jako hračka rozmazleného fakana nebo se nechat zabít? Chvilku jsem se jen mlčky dívala do těch modrých očí, než jsem se rozmyslela. ,,No jo no.. Co bych neudělala pro bandu rozmazlených upírků.." Zamručela jsem si dost sarkasticky spíše sama pro sebe a rozešla se směrem ke koupelně. Řeknu ti asi takhle: Nechce se mi někoho poslouchat a už vůbec ne na slovo a ještě k tomu nemít kecy, ale myslím, že jsem moc mladá na to, abych umřela a.. Zabít se můžu nechat kdykoliv. A její tesáky nebo rudé oči mě absolutně nevyvedli z kontextu. Bratři mi takhle vyhrožovali většinu života. Co by mě na tom mělo děsit nebo překvapovat. Parchant jeden blonďatej! Nemusí mi říkat, že mám mizivou cenu, vím to celý svůj život i bez těch keců! Pomyslela jsem si naštvaně, když jsem zalezla do koupelny, kde byla velká vana plná horké vody. Svlékla jsem si černou vestu, černou sukni, nadkolenka, boty, podprsenku a kalhotky a naložila se do vany. To bolí.. Pomyslela jsem si lehce nešťastně, když horká voda začala omývat ty odřeniny co jsem měla po těle z toho pádu v lese. Odřeniny a modřiny.. Skvěle.. už tak jsem se sama sobě nikdy moc nelíbila, tohle byla jen jako třešnička na dortu. Ironicky. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Rozmazlenost? Především teatrálnost! Blonďatý andílek nejspíš dobře zaslechl tvá slova, protože dřív, než tě propustil, si ucítila lehké štípnutí na své tváři. Až v koupelně si mohla zjistit, že tě svými nehty rýpla. Nešlo o nijak velký šrám, ale krev tekla. Trochu nebezpečné na tomto místě, ale nejspíš se ta upírka uměla ovládnout. To samé se nedalo říci o služebné, které se viditelně třásly ruce, když pokládala na stoličku vedle vany, která byla umístěna uprostřed místnosti, dvě osušky. Koupelna byla také trochu přeplácaně zařízená – všude bělostné kachlíky se zlatým lemováním, sněhobílá vana, do které by se jistě vešla vedle tebe ještě jedna osoba, s pozlacenými kohoutky, velké zrcadlo s vyřezávaným zdobením po okrajích. Také tu bylo lehce nedýchatelno, vlhko, ale též příjemně teplo. Dveře zůstaly otevřené, ale viděla jsi je přes oblaka páry jen mlhavě. Za to slyšet bylo dobře. „Tak co myslíš... Bude spokojený?“ ozval se hlas blondýnky. „A-ano, madam,“ odpověděl jiný dívčí hlas. Nejspíš ta služebná. „To doufám. Nepřeji si nic jiného. Zaslouží si to. Ale přiznávám... Dělit se je těžké. Kdybych ochutnala... Tolik by se přeci nestalo?“ přemýšlela zlatovláska nahlas. „Co si o tom myslíš?“ vyštěkla po chvíli, když služebná neodpovídala. „Ne, to jistě ne, má paní,“ hlesla chudák holka. „Cože? Ty si myslíš, že musím vysát každou krev na potkání? Ale tak to není, to tedy ne... Běž... Ať už vyleze, není čas...,“ rozčílila se lehce blondýnka, ale ke konci jejích slov se zdálo, že se trochu ovládla. Služebná rychle za tebou přispěchala a naznačila ti pohybem ruky, aby sis pospíšila. Jak měla ve zvyku, podržela ti osušku, aby ses mohla pohodlně osušit. Poté tě odvedla zpět do místnosti, kde blondýnka sledovala tvůj příchod, pohodlně usazená na pohovce. „Tak honem, strojit,“ přikázala a služebná tě odvedla za paravan, kde na tebe čekaly šaty. A ne ledajaké. Byly z lesklého stříbřitého hedvábí s ramínky za krk. Jak si zjistila, krásně ti tvarovaly dekolt, nebezpečně obepínaly postavu a nakonec ten rozparek, který se po levé straně táhl opravdu vysoko. Služka ti ještě podala stříbrné střevíčky na vysokém podpatku. „Doufám, že na tom umíš chodit,“ prohodila blondýnka, když se zdálo, že jste hotové. „Ještě vlasy, stačí rozčesat, není to princezna.“ Služka poslechla a pečlivě ti rozčesala tvé bohaté kadeře. Blondýnka se zdála spokojená. Na chvíli poodešla ke knihovně, odkud vytáhla, ano, světe div se, ale u těchto rodin se není možná čemu divit, tedy... Vytáhla odtamtud ocelový obojek s vodítkem, ze stejného materiálu. Kdyby to nebylo to, co to bylo, zvonilo to a blýskalo se to jako každý šperk. Jenže toto nebyl šperk. „Hotovo, madam,“ špitla služka a odstoupila od tebe. „Tak, ukaž se,“ přikázala blondýnka. „Asi si pochopila, na co je toto,“ zacinkala ti obojkem a vodítkem před očima. „Můžeme se dohodnout – buď budeš vzdorovat a nasadím ti to ihned. A ne, na nožku to není. Nebo mi nebudeš klást odpor a já tento dáreček zabalím oslavenci zvlášť. Co ty na to?“ pousmála se sladce, což snad ještě více budilo hrůzu a odpor při pohledu na to stvoření. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Sáhla jsem si na tvář, abych prsty osahala ránu, co mi dívka udělala nehty. Zadívala jsem se na prsty, které byli od krve. Výborné místo, opravdu.. Pomyslela jsem si s povzdechem. No tak, vím, že jsem škaredá, nemusíš ze mě dělat ještě škaredější.. Pomyslela jsem si. Sice mám upírskou krev, ale nic z toho. Jen problémy. Možná jsem hezká jako člověk, ale na upíří poměry se můžu jít zahrabat. Ostatně, nikoho jiného, než upíry jsem ve svém životě vlastně ani moc nepoznala. Nemůžete se mi divit, že mám komplex méněcennosti, i když se se mnou až do teď nezacházelo nijak špatně. Ne fyzicky. Objala jsem si kolena a schovala v nich tvář. Bylo mi špatně od žaludku. Nechtěla jsem si to přiznat, ale až teď mi pořádně došlo, co se děje. Netuším, co se mnou bude.. A bojím se. Mám vztek, chce se mi plakat.. A bojím se. Měla jsem chuť něco rozbít. Nebo ještě lépe, sama si něco udělat. Vždycky, když jsem byla smutná, byla jsem i vzteklá a naopak. Nevím proč. V očích jsem ucítila slzy. Připadala jsem si najednou tak.. Zranitelně. Zranitelně a ještě více znechuceně sama sebou, než kdykoliv jindy. Celý život jsem si uvědomovala, co jsem vlastně zač a nikdy jsem se zrovna nenaučila se s tím vyrovnat. Možná před ostatními, ale nikdy ne sama před sebou. A teď, kvůli tomu, že jsem pomáhala pár klukům, jako jsem já, tohle budu muset do nekonečna poslouchat. Ne, že bych si připadala nevděčně vůči otci, nebo litovala toho, že jsem jim pomáhala.. To ne. O to nešlo. Neměla jsem čas brečet. Když dovnitř vešla služebná a donesla dvě osušky, došlo mi, že na to nemám čas a že ani nechci, aby mě někdo viděl brečet. Začala jsem ze sebe omývat špínu z lesa a krev na ranách. Umyla jsem si i vlasy. Ve výsledku jsem voněla jako broskev. Nevím proč jsem šáhla zrovna po těchto vůních. Slyšela jsem jejich rozhovor. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, jak s tou holkou jednala. Ale nemohla jsem s tím nic udělat, i když jsem sebevíc chtěla. Ne, že bych měla strach, možná jsem ho i měla, ale spíše jsem v přítomností jí, jakož to čistokrevné instinktivně věděla, že nemůžu. Instinkt.. Bože, ani se nedivím, že nás mají za zvířata. Vylezla jsem z vany a nechala se služebnou osušit. Děkovně jsem se na ní při tom pousmála a vešla zpátky do pokoje, kde bylo konečně dýchatelně a i příjemné chladno. Blondýna seděla v křesle a vypadala netrpělivě. No.. Šaty.. Co na ně říct. Viděla jsem se v zrcadle jen chvilku. Jak říkám, nikdy jsem se sama sobě nelíbila a ty šaty tenhle můj pocit jen podtrhly. Kromě toho, že jsem najednou vypadala lacině, tak šaty odhalovali všechno to, co jsem většinu života skrývala. Jako třeba moje prsa a břicho. Udělalo se mi zle od žaludku ze mě samotné. Tak tohle nedám.. Pomyslela jsem si a nazula si střevíčky, co mi služebná podala. Doufám, že se alespoň týden v zrcadle neuvidím, asi bych vyvrátila oběd.. A ne, nepřeháním. A jo, na podpatcích chodit umím.. Nechala jsem si už jen rozčesat vlasy a pak sledovala blondýnku, která něco vytáhla. Uhm, jak nečekané klišé.. Pomyslela jsem si. Na těle jsem měla pořád škrábance a modřiny, a díky odhaleným šatům byli i celkem vidět. S tím obojkem.. Jsem vypadalo jako čerstvě chytnutá kořist, kterou očividně hodlá někomu dát, jak jsem pochopila. Sledovala jsem jí chladným, ale pořád trochu hrdým pohledem. Jo, mám strach, nenávidím sama sebe, ale pořád jsem v sobě měla špetku hrdosti. Což nechápu. A raději ani nechci. Jen díky ní jsem ještě nebyla mrtvá. Chvilku jsem přemýšlela. Ani ne nad tím, jestli budu vzdorovat nebo ne, ale jestli ho chci nebo ne. Upřímně.. Děsila jsem se toho, mezi kolik lidí mě přivede. Nikdy kolem mě nebylo více, jak šest lidí. A já nenáviděla pozornost a moc lidí.. Případně upírů. To bylo ještě horší. Já vím, že to není na nožku.. Nejsem blondýna.. Pomyslela jsem si. ,,Neplánuji být poslušnou hračkou.." Odvětila jsem jí pouze. Ne, že bych po tom obojku toužila, ale tak nějak jsem cítila, že když ho na sobě budu mít, 99% stvoření mi dá pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Je libo kapku krve? „Ano, věřím ti to... Vzpurná se zdáš dost,“ pousmála se blondýnka a pomalu k tobě přišla i s obojkem. Sotva vnímala jeho cinkání, oči měla upnuté na tobě, přesněji řečeno na tvém krku. „Asi nevíš, proč to vůbec dělám. Vždyť jsi nic, nemáš žádnou cenu... Ale něco se o vás říká,“ zašeptala, když už stála u tebe a její nehty tě lehce pohladily po kůži na krku. Měla si dojem, že slyšíš tlouct vlastní srdce, jakoby chtělo dát najevo, že krev stále pumpuje. Dívka se ještě chvíli zdála zhypnotizovaná, než se najednou zničehonic probrala a bleskurychle ti obojek nasadila. Nebyl nejspíš zcela obyčejný, protože když okrouhlý kov do sebe zapadl, spatřila jsi na moment modravou záři kolem svého krku a začala si cítit jemné vibrace. Blondýnka si nechala konec vodítka ve své ruce a lehce poodstoupila. Zdála se zamyšlená. „Ne, to není vhodné,“ usoudila nakonec nahlas. Jedním pohybem vytáhla ze záňadří ampulku. Ano, byla plná krve, která se vábivě leskla ve světle lamp. Dívka se na tebe usmála a oči jí znovu zrudly. „Vidíš, nejsem zlá. Chci se s tebou rozdělit,“ vzrušeně zašeptala a pak jen se smíchem pohodila hlavou. „Ale dost, na, vypij to,“ podala ti ampulku, ale držela ji opatrně, aby si s ní náhodou jen tak nemrskla na zem. „Dělám to pro tvé dobro, krev z tvých odřenin vábí všechny upíry. Ale jestli nechceš, půjdeme klidně takto, jen doufám, že tě někdo nerozsápe dřív, než tě předám,“ znovu se potutelně usmála a na chvíli lehce ruku stáhla, jakoby si svou nabídku rozmyslela. Po očku ovšem sledovala tvé jednání. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Nepovídej.. Pomyslela jsem si a dokonce se i lehce bezradně pousmála. Ne, že bych na to byla vyloženě hrdá, ono to nosí dost problému. Viz situace, co které jsem se dostala, ale zase na druhou stranu, kdo by stál o kočku, která poslouchá na slovo? Ne, rozhodně se nehodlám přirovnávat k psovi. Došla ke mě spolu s obojkem a volnou rukou mě nehty pohladila po krku. Zachvěla jsem se a ucítila, jak mi po zádech přejel mráz. Nebyl to vůbec příjemný pocit, když jsem viděla ty její ďábelská očka upřená na můj krk. Na sucho jsem polkla a nějak neměla odvahu se pohnout. Slyšela jsem vlastní srdce jak poněkud zběsileji, než je jeho zvykem, bije. A pak mi najednou rychle nasadila obojek. Polekaně jsem sebou cukla. Nečekala jsem, že udělá tak rychlý pohyb. Ok, hádám, že tohle jen tak nesundám.. Pomyslela jsem si, když jsem si všimla, jak obojek zazářil a jakoby z něj vycházeli lehké vibrace. Příjemné to nebylo, nějak jsem neměla zrovna náladu na masáž krku. Každopádně jsem zvědavě na blondýnku zamrkala, když řekla, že se o nás něco říká, ale nedořekla to. A já byla trochu na vážkách. Mám se jí zeptat? Měla jsem trochu strach, abych jí tím nenaštvala. Ostatně.. Byla vážně schopná mě zabít, tím jsem si byla jistá. Ale nakonec jsem to nechala tak. Ostatně, nevypadalo to, že by mluvila přímo ke mě, ale spíše sama k sobě. Pak si najednou sáhla do výstřihu a vytáhla malou ampulku plnou krve. Už tak mi bylo dost špatně od žaludku, tohle mi tedy moc nepomohlo. Ucítila jsem, jak mě trochu natáhlo při myšlence, že bych to měla vypít. Krev jsem byla schopná vypít opravdu jen, když jsem skoro umírala hlady. Nešlo o to, že by mi opravdu nechutnala, chutnala, ale.. Prostě jsem k ní měla odpor. Když ruku s ampulkou natáhla ke mě, podívala jsem se na ampulku a pak jí do očí. Poměrně tvrdě a vzdorovitě. Ne, opravdu jsem to nehodlala vypít. Ani po jejích argumentech, že by mě mohl rozsápat nějaký upír. Ne. Prostě ne. Pak ruku lehce stáhla. Dívala jsem se jí do očí a nic neřekla, ani to nevypadalo, že bych si ampulku chtěla vzít. Co? Čekáš, že tě o ní poprosím. Ale no tak.. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Ples Blondýnka tě ještě chvíli sledovala, než si ampulku opět schovala. „Tak ať je po tvém. Snad z tebe zbude alespoň ohlodaná kost,“ pobaveně se zachichotala. Pak tě znovu shlédla kritickým pohledem a lehce cukla vodítkem, ovšem sotva jsi to cítila. „Jdeme,“ zavelela a služebná ihned vyběhla otevřít vám dveře. Byl to zvláštní výjev, ale nejspíš ne v tomto domě. Žádný služebník, kterého jste potkali, se nepozastavil nad tím, že si plavovlasá princezna na zvonícím vodítku vede dívku s odřeninami. Jen se vždy uklonili a šli si dál po svých. Ani jeden pohled na tvou tvář, natož aby byl spojen s lítostí. Chodba vedla dál a dál, tu a tam byla rozdělena bílými dvoukřídlými dveřmi, které sluhové hbitě před vámi otvírali. Místy se chodba trochu stáčela, až nakonec za posledními dveřmi se proměnila ve vnitřní balkonem. Podle zvuků hudby jsi usoudila, že se ocitnete nad sálem. A nemýlila ses. Z balkonu vedly schody z obou stran přímo na taneční parket, který byl plný lidí. Muži měli úžasné smokingy z nejlepších látek, ženy přepychové šaty, vyčesané vlasy a luxusní šperky. Jak se zdálo, šlo o sešlost nejvyšší vrstvy. Tvůj otec by se tu teoreticky mohl objevit, většinou pozvání na takové plesy obdržel. Dívka chvíli počkala, než se rozhodla sejít dolů. Ta chvíle stačila k tomu, aby několik upírů dole pod vámi zpozornělo. Během pár sekund se všichni otočili za vámi a hudba přestala hrát. Zlatovláska se samolibě usmála a začala i s tebou sestupovat po schodech dolů. Byla jak anděl sestupující z nebe, kdyby si ovšem nevedla takový dáreček. ================================================= Byl jsem už netrpělivý. Eiko se dlouho nevracela a já se jen obával, co za překvapení si vymyslí. Ještě štěstí, že si potrpí na to, aby nikdo naši rodinu nepomluvil.... V to jediné jsem mohl doufat. Zrovna jsem dotančil s jednou lady a znovu se ocitl ve společnosti Orimi a Kurouda. Má sestřenice byla ve svém živlu. Cudně se usmívala, ale její oči vyhledávaly dnešní oběť. Byla vyšší než Eiko, její bílé vlasy byly zapletené v komplikovaném drdolu a fialkové šaty zdůrazňovaly její nádhernou postavu s bujným poprsím. Kuroudu se usmíval přímo zářivě. Dívky jej obletovaly a on jen chtivě a rozmarně vybíral. I kdyby nebyl čistokrevný upír, jeho vzhled imponoval mnoha ženám. Světlovlasý, s ostrými rysy, vysoký s vypracovanou postavou. A se sebevědomým úsměvem. On byl první, kdo se z naší trojice otočil směrem ke vstupnímu schodišti. Pak jsem to ucítil také. Krev... Rychle jsem se ohlédl. Na schodech stála Eiko. Někoho vedla. Člověk...? Ne... Ta krev... To je poloupír?! Lovy na tyto jedince jsou skvělým povyražením. Ovšem není jich mnoho. Lovů, ani těchto bytostí, zcela logicky. Rodí se jen zřídka. Jsou potupo své rodiny, často bývají levobočky, nebo, jak my s oblibou říkáme... Bastardi... „Co je to za malou kurvičku?“ zašeptal mi do ucha Kuroudu, zatímco Eiko pomalu sestupovala a poté mířila davem lidí přímo k nám. „Nemám tušení,“ odpověděl jsem popravdě. Nevěděl jsem o žádném lovu. Všichni přítomní v sále stěží skrývali svou chuť. Bylo to pochopitelné. Rusovláska měla několik odřenin, čímž jen provokovala. Navíc byla celkem pohledná i na lidské poměry. Ano, to jediné, co má z naší rasy, je krev a chuť po krvi. Proč to Eiko udělala? Proč ji sem přivedla...? Snad kvůli tomu, co jsme se dozvěděli...? To už byla Eiko přímo před námi i s neznámou dívkou. Upíři kolem nás se uctivě rozestoupili, ale dávali velmi dobrý pozor, co se bude dít. Po mém boku zůstali jen Orimi a Kuroudu. „Bratříčku, vím, že obdavorat tě něčím, co by tě opravdu překvapilo, je téměř nemyslitelné,“ usmála se Eiko líbezně, jak to umí jen ona. „I tak jsem se rozhodla nevzdát to a najít něco přímo pro tebe. Pro tvou věčnou sílu,“ zakončila prostě své přání, políbila mě na obě tváře a poté mi předala vodítko. „Díky, sestřičko,“ pousmál jsem se a pevně stiskl ten kousek kovu. Majetnicky, jak se sluší a patří. Neskrýval jsem, že dárek se mi líbil a dělal dobře mému egu. Byl bych hlupák, kdybych něco takového nepřijal. Upíři kolem nás lehce zatleskali a provolali mi srdečné přání. Neupřímnost v jejich hlase byla o to silnější, čím více museli vnímat krev mého dárku. „Krasotinka na to, že je to jen poloupírka,“ obešel zatím zvídavě rusovlásku bratranec Kuroudo. „Katsumi, neměl by si být lakomý. I dort rozkrájíš pro všechny hosty,“ ušklíbl se a jeho ruce dopadly na ramena rusovlásky. Cítil jsem, jak se mé tělo napjalo, ale zatím jsem se ani nehýbal. Jen jsem se pousmál: „Dort není krev.“ |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Služebnictvo, které jsme potkali si mě nevšímalo. Díky bohu. Vždycky se jen poklonily blonďaté dívence a pak si hleděli svého. Přístup se změnil ve chvíli, kdy jsme vešli do sálu, kde byl ples a jak jsem si myslela, spousta upírů. Stačila jen chvilka, než se na nás většina sálů otočila. Žaludek se mi sevřel. Opravdu mi bylo na zvracení. Nechtěla jsem, aby se na mě dívali v těhlech šatech. Kdybych byla oblečená jinak, bylo by mi to jedno, ale ty šaty.. Měla jsem chuť propadnout se do země. Poslušně jsem šla za blondýnku, ale při tom jsem hypnotizovala zem pohledem a tiše se modlila, aby se někde objevila černá díra a já do ní spadla. Ale nikde žádná nebyla. Pohled jsem zvedla až ve chvíli, kdy se blondýnka zastavila. Všimla jsem si krásného a vysokého upíra, kterému mě měla očividně v plánu dát. A pak také dalšího upíra a upírky po jeho bocích. Zkoumala jsem výraz v jeho tváři. Čekala jsem něco jako výraz znechucení nebo odporu vůči dárku, jako já jsem. Darovat mě sama sobě, rozhodně se tak zatvářím. Ale ne.. On si vzal vodítko a očividně z toho měl radost! Ne, že by se teda tak tvářil, ale viděla jsem lehké zajiskření v jeho očích a taky jsem si všimla toho, jak majetnicky si vodítko od sestry přebral. Tohle je jako hodně špatná noční můra.. Pomyslela jsem si. Bože! Chci se převléknout, zalézt do kouta a něco si udělat.. Čím déle jsem byla v těchto šatech tím více mi bylo tak nějak do breku. Blondýnka poodešla a já se trochu rozhlédla, když ostatní upíři v sále začali tleskat. Znechuceně se mi zalesklo v očích. Nenáviděla jsem upíří společnost. Závistivé stvoření co se přetvářejí. Přesně jako teď. Očima jsem se odtrhla od ostatních v sále a zaměřila se na toho upíra, co mě začal obcházet. Sledovala jsem ho takový nebezpečným pohledem, i když mi to vlastně bylo k ničemu. Zastavil se za mnou a položil mi ruce na ramena. Sladce jsem se uculila. ,,Dej ty ruce pryč nebo ti vyškrábu oči." Řekla jsem tak sladce, že by mi cukrová vata mohla závidět, ale byl v tom i lehký podtón vážnosti. Sakra, nesnáším, když na mě někdo sahá a ještě když mi někdo stojí za zády! On tu má někdo mozek! Pomyslela jsem si, když můj nový ''majitel'' řekl, že krev není dort. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Můj nový dárek Samozřejmě, že jsem přemýšlel, co si o tom všem myslet. Asi jsem v nitru duše netoužil po tom, někoho vlastnit. Ale na druhou stranu to bylo celkem lákavé. Mohlo by to vyřešit mé problémy... Ovšem upřímně? Nevěřil jsem tomu. Sestřička mi možná zčásti chtěla pomoci, ale především se chtěla předvést a ukázat, že my si takové dárky dáváme jako běžnou věc. To už je holý fakt. Byla to její paráda. Neměl jsem potřebují to kazit, ale ani jsem si nebyl jistý, co s tou poloupírkou budu dělat. Něco jiného ovšem je, co se odehrávalo před mou tváří. Jsem upír. Čistokrevný. Jsem lovec a nikdy, nikdy si nenechám vzít něco, co je mé. A ona je má... Dárky se nevrací. Je jedno, že tím, kdo ohrožoval můj majetek, je Kuroudo. Stále se na mě vyzývavě usmíval. Byl si vědom toho, že neztropím výtržnost před lidmi. Pevněji jsem stiskl vodítko, až mi začaly bělat kloubky na rukou. „Ale no tak, bratránku, jsem tvá krev. Rozdělit se, to je téměř tvá povinnost,“ usmíval se Kuroudu a jemně začal rusovlásku masírovat. Tušil jsem, co se stane a on nezklamal. „Jej,“ vzdychl najednou, když „omylem“ dívku škrábl z boku na krku. „To jsem nechtěl,“ ušklíbl se. Upíři v nejbližší okolí zalapali po dechu. Slyšitelně nasáli pach krve. I já jsem ho cítil. Musel jsem přiznat, že... Že by měla Eiko pravdu? Škubl jsem vodítkem, snad silněji, než jsem chtěl, abych dostal dívku k sobě. Kuroudu se jen šklebil, ale pustil ji. „Nezahrávej si, bratránku. Co se týká toho, co je mé, neznám bratra,“ odpověděl jsem mu, ale neušlo mi, jak vyzývavě si olízl prst. Jistě kapku krve stihl zachytit. Už jsem se neudržel. Prudčeji jsem zavrčel a předstoupil před dívku. Upíři kolem nás trochu poodstoupili. V tu chvíli se do toho vložila jeho sestra. Orimi. Jen vztáhla ruce k nám oběma a líbezně se usmála: „Ale, pánové, nechte toho, vždyť jsme na plese a pak,“ poodešla k rusovláce, aby ji jemně zachytila za bradu, „je to jen neškodné děvče. Malý bastard. Kvůli tomu nebudeme bojovat, viď, Katsumi?“ ocitla se nakonec u mě a přivinula se k mé paži. Cítil jsem velmi dobře její tělo a vliv její mysli. Jejich rod byl jeden z má, který dovedl ovládnout i čistokrevné. Orimi... Velmi nebezpečná upírka... „Samozřejmě,“ přitakal jsem nyní opět klidným hlasem. I Kuroudu se zklidnil. Stejně jako upíři kolem nás. „Bude dobře, když se ta dívka občerství,“ nadhodila ještě sestra a já jen přikývl. Sestra proto pobídla kapelu, aby dál hrála, a okolí se opět vrhlo do tanečního reje. Občas nám někdo ještě pohled, ale většinou se všichni opět začali bavit. Já jsem zatím odvedl rusovlásku stranou ke stolu. Mávnutím ruky jsem přivolal jednoho služebníka. „Doneste jí jídlo a pití, co si jen bude přát.“ „Jak se vůbec jmenuješ?“ otočil jsem se až teď teprve na dívku, kterou jsem usadil ke stolu, pokud se jen trochu nechala. Vodítko jsem jen tak položil na stůl. Těžko by mi utekla. Sám jsem se posadil na druhou stranu a nezaujatě sledoval hemžení v sále. Vnímal jsem pohyby jen jednoho jedince. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Zbiju ho.. Pomyslela jsem si a měla chuť na toho blba za mnou výhružně zavrčet, když mi začal masírovat krk. Tušila jsem z toho nějaký průser. A taky, že ano. Trochu jsem sebou trhla a hodila po něm hodně vražedný pohled, když mě jakoby omylem škrábl do krku. Ale no tak, už tak jsem celá poškrábaná.. Pomyslela jsem si poměrně nešťastně. Jo, nechtěl, však jistě.. Pomyslela jsem si ironicky a chtěla něco zamrmlat,a el nestihla jsem to, protože můj nový majitel škubl vodítkem, aby si mě k sobě přitáhl. Což se mu taky povedlo, ale nic příjemného to nebylo. ,,Ale no tak, nejsem pes.." Zamručela jsem si tiše pro sebe, už opravdu trochu nešťastně. Neušlo mi, jak všichni upíři nasáli vůni krve. Bratranec od mého nového pána si olízl prst, kterým mě škrábl. To ho očividně vytočilo, protože se postavil přede mě a zavrčel. I mě přejel mráz po zádech a trochu vyděšeně jsem na něj zamrkala. Nečekala jsem, že se mě.. Ehm.. Zastane je blbý výraz, ale ve své podstatě to udělal. A pak se najednou objevilo to druhé děvče. Už jsem opravdu přestávala mít sílu na to házet všude svoje vražedné a nepříjemné pohledy, když mi řekla, že jsem bastard. Tedy mě.. Řekla to o mě. Nechala jsem jí, ať mě vezme za bradu. Vážně jsem začínala mít depresi a bylo mi trochu do breku. Už tak jsem měla celý život sebevědomí na nule. Teď šlo hluboko pod bod mrazu. Ale no tak, já to o sobě vím.. Nakonec to celé rozčísla blondýnka. Ani nevíte, jak jsem byla vděčná, když mě odvedl bokem od všech těch upírů. Měla jsem toho za dnešek vážně dost. Posadil mě ke stolu a položil vodítko na něj. Neměla jsem hlad, takže jsem si řekla jen o něco na pití. Sedl si ke stolu naproti mě a zeptal se mě na jméno. Wau, ono to někoho zajímá.. ,,Miku.." Odvětila jsem svoje křestní jméno. ,, Kurosaki Miku.." Dodala jsem nakonec i s příjmením. Byla jsem zvědavá, jaká bude jeho reakce na to, že vůbec vím, kdo je můj otec. Tedy.. Jeden z mých rodičů. Většina poloupírů neměla ani ponětí, kdo jsou jejich rodiče. A já byla ten šťastlivec, který si ho dokonce mohl dovolit používat, i když bylo tak známé a důležité. Řekla jsem to tak nějak odevzdaně. Opravdu jsem neměla už sílu ani chuť se něčemu nějak bránit. Ne teď. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Trochu klidu Sluha ti donesl, co sis přála. Možná by stálo za to zkoušet různá přání, zda-li by byl schopný je vyplnit. Na první pohled se zdálo, že tento ples je velmi dobře a různorodě zásobený. „Miku,“ zopakoval jsem po dívce. Běžné jméno... Konstatoval jsem v duchu bez nějaké hodnotící snahy. Ovšem pozastavil jsem se nad příjmením. Kurosaki... Samozřejmě mi to jméno nebylo neznámé. Ohlédl jsem se po rusovlásce. Pokud vím, má jen čtyři syny... Ale kdo by se chlubil bastardem... „Takže tvůj otec také...?“ nedořekl jsem větu, ale bylo jasné, co tím myslím. I on se družil s lidmi více, než bylo nutné. Vlastně mi po tom ale nic nebylo. Jen ty následky... Ovšem měl jsem pochopení. I lidské ženy dovedly být pěkné. Tato je toho důkazem. A především dovedly být neskonale věrné. Ale... Tak moc bych tomu nevěřil. I lidé se učí rychle. „Tvůj otec nebude nadšený, že se na něj provalí tvá existence. Ovšem... Pokud se nebude hlásit, nemusí se to nikdo dozvědět. Není třeba zasévat sváry.“ Bylo to asi to poslední, na co jsem měl momentálně chuť. Nedovedl jsem si představit, že by nějaký otec hodlal bojovat o život svého bastarda. Mohl by považovat za čest, že jeho... dítě bude sloužit v čistokrevné rodině. Ale kdyby snad náhodou, zbyla by mi jediná možnost. Zabít je. Ihned poté myšlence jsem se rozhlédl po svém okolí, jako kdybych ten výpad čekal už nyní. Ale nic. Upíři jen klidně tančili. „Najez se. Budeš to potřebovat,“ znovu jsem se letmo ohlédl po Miku, když jsem viděl, že vůbec nejí. Nemám chuť se párat s její mrtvolou. Náš klid dlouho nevydržel. Se zašustěním šatů se k nám připojila Orimi, která mě zezadu objala. „Tak už se nezlob, Katsumi, znáš mého bratříčka.“ Poté pohlédna na tebe. „Mmm, už jste se poznali? Snad vydrží první noc,“ mlsně se Orimi oblízla. „Mohl by si jí říkat Liška. Je stejně zrzavá. Hezká barva.“ „Ano, Liška, hezké jméno,“ pousmál jsem se. V přítomnosti Orimi jsem neměl chuť jí oponovat. Její aura působila neustále. Krátce jsem se znovu ohlédl po Miku, abych zjistil, co si o Orimi myslí ona. „Nepůjdeme tančit? Jí se nic nestane a kam pak by utekla?“ uculila se dívka a ladně se zatočila dokola. „Vždyť tady je nakonec více v bezpečí, než kde jinde,“ dodala ještě a věnovala ti krátký pohled. Mně se příliš Miku opouštět nechtělo. Chovám se jak malý pitomeček, co dostal hezkou hračku na Vánoce a nechce od ní odejít... Asi tento dojem mě donutil přijmout nabízenou ruku Orimi a vstát. „Najez se,“ dodal jsem znovu, jakoby to snad něco mohlo vysvětlit a změnit. Poté už jsem zmizel i s bělovlasou divou ve víru tance. Její pohyby byly neskutečné. Trochu připomínala staré bohyně z obrazů některých chrámů. Ale ani já jsem se nemusel stydět za svůj tanec. Ovšem kdo z upírů v tomto sále tančil špatně? „Budete si něco přát?“ optal se tě služebný, který se zničehonic ocitl vedle tebe. Byl to muž ve středních letech s poněkud kamennou tváří, ale celkem milým pohledem v očích. Pravidelně střižená brada mu dodávala velmi seriozní vzhled. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Nereagovala jsem, když nedokončenou větou naznačil fakt, že se můj otec zamotal s lidskou ženou. Co jsem k tomu měla říct? Já si své rodiče nevybrala, ani to, jak jsem se narodila.. A stejně jsem měla pocit, jako by mě za to celý svět trestal. ,,Nic se neprovalí, není sebevrah.." Zamručela jsem pouze. Neřekne, že jsem jeho dcera. On ne. Ale mí bratři byli už něco trochu jiného. Ze začátku mě sice neměli rádi, ale nakonec jsme si na sebe zvykli. Ve své podstatě jsme se měli i rádi. Otce ani macechu jsem za rodinu nepovažovala, ale je ano. Myslím, že tihle čistokrevní parchanti by nám náš vztah mohli závidět. Ale nemyslela jsem si, že sem bratři naklušou a zachrání mě. Možná ani nezjistí, kde jsem nebo co se mnou je. ,,Nemám hlad.." Řekla jsem pouze tiše, když mi řekl, ať se najím. Ne, že bych hladověla z protestu, ale opravdu jsem hlad neměla. A myslím, že v téhle situaci ani dlouho mít nebudu. Ale co je mě do toho.. O zvířátka se hold musíš starat, když nechceš, aby ti umřeli.. Pomyslela jsem si jeho směrem. Pak přišla ta blondýnka a objala ho. Zvedla jsem k nim pohled. Nic neříkající. Takový.. Prostě pohled. Lehce mrtvý a odevzdaný. Tohle nebude příbuzná.. Pomyslela jsem si. Čistokrevní byli zasnoubení většinou brzy po jejich narození a nikdo se jich na to neptal. A podle toho, jak se na něj lepila, bych řekla, že jsem trefila do černého. Polib si.. Pomyslela jsem si, když mi řekl, ať se najím. Nehodlala jsem ho poslechnout. Teď už možná vážně z trucovitosti a principu. Strašně mě deptalo, že se všichni bavily o mě a přede mnou, jako bych tu nebyla. Ne, že bych čekala něco jiného, ale bylo to opravdu silně deprimující. Když odešli, povzdechla jsem si. Chtěla jsem si lehnout a umřít. Ale nehodlala jsem se nechat někým zabít. Což byl celkem ironický rozpor. Zadívala jsem se až na služebného, který se objevil vedle mě s dotazem, jestli si budu něco přát. Sladce jsem se uculila. ,,Letenku do Paříže?" Řekla jsem spíše ze srandy. No co? Paříž je krásné město. A myslím, že by mě tam nikdo nehledal. Najednou jsem si všimla, jak se k nám rozešel někdo rychlejším krokem. Ale nenápadným zároveň. Kaito.. Pomyslela jsem si udiveně, když se postava trochu přiblížila. Vypadla, že mě zabije pohledem. Došel až ke mě a vážně to vypadalo, že mi utrhne hlavu. Já se poněkud nervózně usmála. ,,Tak, to máš z toho, že pořád utíkáš z domu. Spokojená?" Zeptal se mě tiše a poměrně naštvaně. ,,Ehm.. Ne?" Odvětila jsem mu trochu nejistě. ,,Co mám podle tebe říct otci? Ahoj tati, Miku se ocitla u těch největších čistokrevných parchantů, která tahle Země vlastní." Mluvil tiše, ale dost podrážděně, nikdo ho ostatně nesměl slyšet, co právě řekl. A já se zatvářila poněkud vyděšeně. ,,Ne, pane bože! Nesmíš mu to říct! Zabil by mě.. Tedy.. Ne, že by mi to v tuhle chvíli vadilo.." Posledních pár slov jsem si zamručela spíše sama pro sebe. Kaito si povzdechl a přejel si rukou po tváři. Vypadalo to, že ho ta prvotní zlost přešla. ,,Co tu vůbec děláš?" Zeptala jsem se ho a zvědavě zamrkala. Ani nevíte, jak mi najednou bylo lépe, když byl vedle mě. Najednou se mi vůbec nechtělo brečet ani skákat z okna. Kaito dal ruce do kapes a zadívala se bokem. ,,Zrovna teď ti dělám garde, než se Katsumi vrátí. Polovina z nich by ti zlomila vaz a nikdo by nestihl nic udělat. A já nestojím o mrtvou sestřičku.." Řekl polohlasem a nebezpečně přejel pohledem pár těch jedinců, co koukali mým směrem. Tak Katsumi.. Pomyslela jsem si, když jsem se konečně dozvěděla jméno toho.. Toho. Otráveně jsem si položila hlavu do dlaně a zadívala jsem se na něj. ,,Takže budeš raději, když budu živá jako nějaká věc, jo? Jdi do hajzlu, už teď mám chuť se zabít sama.." Zamručela jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Více pozornosti? Sluha na tvůj vtip nereagoval. Místo toho odešel. Nakonec se ale vrátil – donesl ti šneky, sklenku sektu a citronový francouzský koláč. „Letenku bohužel nepodáváme,“ dodal nedbale. Přesto si mohla získat pocit, že ti chce alespoň trochu zvednout náladu. Nemrknul snad? Nebo se ti to zdálo? Kdo ví. Tvou pozornost zaměstnalo něco jiného. Nic z toho jsem nesledoval. Nebyl by problém dohlédnout ke stolu, ale mé smysly si ukradla Orimi. Kroužila se mnou celým sálem, neustále se na mě usmívala, otírala se o mé tělo víc, než tanec žádal. Těžko se odolává takovým svodům, navíc Orimi by za hřích stála. Ale nevím proč, držel jsem si vždy od ní odstup. Snad i proto, že jsem si nikdy nebyl jistý, do jaké míry jednám ze své vůle a za kolik může její schopnost. Přesto sis něčí pozornost získala. Na váš stůl dopadl stín urostlé postavy: „Ale, Lištička tu má obdivovatele?“ Následoval úšklebe v podání koho jiného, než Kurouda. Mladý muž si pobaveně založil ruce na prsou a sledoval tvého bratra. „Co tu pohledáváš, mladý muži? Nehodláš si snad zahrávat s dárečkem našeho oslavence.“ Kuroudo dost možná Kaita ani neznal, známý byl především váš otec, natož aby tento čistokrevný floutek tušil, že jste sourozenci. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Zamračila jsem se, když se ke stolu přikradl ten upír, který mě před tím škrábl do krku. Neměla jsem ho ráda. A bylo mi jedno, že jsem ho naznala. Nesnášela jsem všechny, co se ke mě chovali jako k věci. Huhůů, já jsem tady taky! Pomyslela jsem si už poněkud nasupeně. Kaito se na něj ani nepodíval. Díval se někam neurčitě před sebe, ruce v kapse. Naše rodina byla dokonalá v jedné věci. Nebyli posraní, když s nimi mluvil nějaký čistokrevný. Nebyli z toho posraní ani neměli potřebu závidět, přetvařovat se nebo lozit do prdele. Možná tak moje macecha, ale bratry tohle naučil otec. Ostatně proto byl u čistokrevných tak vážený. ,,Pouze společensky konverzujeme.." Odvětil Kaito po pravdě tím svým chladným tónem. Já na něj lehce zamrkala a pak se sladce uculila. ,,Dělá mi garde." Dodala jsem. Kaito se na mě podíval a na sekundu se usmál. Jen lehce a opravdu jen na chvilku. ,,Takže, kde máš zbytek?" Zeptala jsem se Kaita zvědavě. Ten se zatvářil zase chladně, ale pořád se na mě díval. ,,Natsume je doma, ale říkal, že by měl dorazit, Silias se tady někde předvádí a Zak.. Ehm.. Je Zak." Řekl Kaito a při Zakově jméně si trochu odkašlal. Pobaveně jsem se ušklíbla. Ve zkratce to znamenalo, že Zak je někde úplně bokem s nějakou dívkou, nebo více dívkami a skládá jim poklony. A ony z toho tají. Ne, že bych se ptala proto, že by mě to vyloženě zajímalo, ale spíše proto, aby jsme tak nějak dali najevo tady tomu čistokrevnému pánovi, že jeho přítomnost nás rozhodně nijak neomezuje. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Jiné plány Kuroudo se znovu jen ušklíbl nad Kaitovými slovy. „Někdo jako Liška garde nepotřebuje,“ pobaveně si odfrkl, vzal si sklenku sektu, kterou mu sluha nabídl a obešel stůl, aby se ocitl za tvými zády. Svou ruku tentokrát ale položil jen na opěradlo židle. Chvíli vás nechal mluvit a upil ze skleničky. „Nerad vás ruším, ostatně ty nejspíš ani netušíš, s kým mluvíš, mladíku,“ pohlédl Kuroudo na Kaita a pak na tebe, „ale Liška má jinou práci. Její pán si přál, abych ji odvedl ze sálu.“ Po těch slovech odložil skleničku zpět na stůl a vzal si vodítko, které tam bylo volně položené. „Takže... Je mi líto. Ale neboj se, i pro tebe se tu jistě najde mnoho slečen. Vhodnějších a dostupnějších,“ uchechtl se mladý čistokrevný upír. „Tak, Liško, pojď,“ zatáhl Kuroudo za vodítko, aby tě donutil vstát. „Neradil bych ti svého pána naštvat hned první večer.“ Mohla si mu nyní vidět do očí a jeho pohled, i když si stále zachoval vlastní barvu oříškových očí, nevěštil nic dobrého. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Zamračila jsem se, když se čistokrevný upír postavil zase za mě. Nesnášela jsem, když mi někdo stál za zády. Vždycky jsem měla strašně nepříjemný pocit a mráz na zádech. Kaito se na něj zadíval tím chladným pohledem, když mu řekl, že asi ani netuší, s kým mluví. ,,Vím to moc dobře." Odtušil Kaito s poněkud nebezpečným podtónem a stejně nebezpečným, ale pořád chladným pohledem. Ve chvíli, kdy řekl, že si Katsumi přál, aby mě odvedl ze sálu, jsem já i Kaito věděli, že lže. Vzal moje vodítko, které bylo položené na stole. Zatáhl za vodítko a donutil mě vstát. Nelíbilo se mi, že mě chce odvést. Neměla jsem z toho dobrý pocit. A ani Kaito z toho nevypadal nijak nadšený. Viděla jsem mu v očích ten nebezpečný pohled. Kaito byl normálně chladné povahy, ale teď vypadal, že ho zabije, když se mě byť jen prstem dotkne. Ale nevypadalo to, že by se ho pokusil zastavit. Ostatně, způsobit tady nějaký poprask nebylo zrovna dobré. A oba jsme to věděli. Kaito si počkal, až kolem něj Kuroudo projde. ,,Máš v rukou mojí sestřičku a nepatří tobě. Jestli jí něco uděláš, tak tě zabiju.." Pošeptal Kaito tak, aby to slyšel jen Kuroudo a já. Vrhl po Kuroudovi vražedný pohled, otočil se a ztratil se v davu. To on uměl. Objevovat se a mizet jak zrovna potřeboval. Já se jen pobaveně ušklíbla. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Menší salonek Odvaha se jistě cení, přesto však síla čistokrevných zůstává nepřekonaná. To si jistě uvědomuje i Kaito, stejně ale jako dobře ví díky svému otci, že podlézáním se zavděčíte čistokrevnému jen na chvíli, ale díky vaší odvaze si vás zapamatuje navždy. Kuroudo se jen ušklíbl na to, co mu Kaito řekl. „Dobré vědět,“ tiše pronesl a odváděl tě pryč. Při zdi sálu jste se pomalu dostali ke schodišti, po kterém jste nejspíš nepozorováni vystoupali, protože vás nikdo nezastavil. Se sestrou svého nového pána si přišla zprava, Kuroudo však zahnul doleva. Dům byl nejspíš vystavěn v klasicistiním stylu, protože i zde za dveřmi byla naprosto stejná chodba, jakou tě předtím na druhé straně vedla Eiko. Když se za vámi dveře zavřely, přidal Kuroudu do kroku, takže pokud si nechtěla skončit na zemi vláčená po koberci, musela jsi se přizpůsobit. Dlouho jste nešli, mladý upír brzy vybral dveře po pravici. Za nimi byl menší pokoj, než který si poznala předtím. I tento byl vkusně zařízený nejdražším nábytkem, těžkými tapetami a zdobenými lampami. Interiér byl tvořen velkou pohovkou, dvěma křesly a krásně vyřezávaným stolkem. Nechyběla menší barová skříň a krb. Kuroudo tě trochu prudčeji do místnosti strčil, rychle zavřel a zamkl. Klíč nejspíš uschoval u sebe, neměla čas jsi to zpozorovat. Poté přešel k oknu a spustil závěsy. Jen krátce se po tobě ohlédl a znovu se ušklíbl. Otevřel barovou skříňku, kde vzal jednu skleněnou nádobu a dvě skleničky. Zlatavou tekutinu nalil ovšem jen do jedné. „Whiskey?“ zeptal se tě. „Nebo něco jiného? Poruč si, otupí to trochu smysly, což se při tvé situaci hodí, Lištičko.“ V jeho hlase už nebylo tolik ironie, vlastně i náznak lítosti. Ať už sis dala cokoliv, nebo nic, on sám si svou skleničku vzal a posadil se do křesla. Nohu přes nohu, klidný pohled, ladné pohyby. Trochu upil, poté si opřel ruku se skleničkou o opěradlo. „Ne, opravdu nejsi v dobré situaci. Chápeš to vůbec? A ještě tvůj bratříček prozradí tvůj původ. To nebylo moudré. Jestli v tom bude pokračovat, jsou mezi upíry tací, kteří podobné prohřešky tvrdě trestají. To je i rodina Tengu. Katsumiho matka je posedlá čistotou krve. Trochu zlomyslnost od malé Eiko, že právě tebe dala jejímu milovanému synovi k narozeninám.“ Kuroudo se lehce předklonil, skleničku sevřel do obou rukou a zamyšleně se na tebe podíval: „A co ty, Lištičko. Co s tím hodláš dělat? Jaké si myslíš, že máš šance? Chceš jim sloužit? Nebo se raději zabít? To by nebyl tak špatný nápad, jestli máš dost odvahy a hrdosti. Rozhodně čára přes jejich plány.“ Znovu se trochu ušklíbl tím svým způsobem a napil se. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Upír mě opravdu odvedl pryč ze sálu. A já přemýšlela, jestli to je dobře nebo špatně. Zbavila jsem se nepříjemného pocitu z velkého množství upírů, ale být s ním taky nebyl zrovna ten nejlepší pocit na světě. Spíše upřímně děsivý. Jakmile jsme vyšli na chodbu, přidal do kroku. Jako by spěchal, aby nás nikdo neviděla. Zamračila jsem se a přizpůsobila rychlosti jeho kroků. Teď jsem si byla stoprocentně jistá, že mu Katsumi nenařídil nic o tom, aby mě odvedl. Nechtěl, aby nás někdo zastavil nebo přistihl, jak mě odvádí. Zatočil do nějakého salónku, který zamkl a klíč schoval u sebe. Zůstala jsem stát u dveří a trochu se mračila. Sledovala jsem ostražitě každý jeho pohyb, ale zatím to nevypadalo, že by mi chtěl něco udělat, čemuž jsem se celkem divila. Došel k baru, vytáhl dvě skleničky a do jedné nalil, jak později sám řekl, Whisky. Zaskočilo mě, když se mě zeptal, jestli si taky něco dám. ,,Whisky.." Odvětila jsem tiše a došla si pro skleničku. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem v jeho hlase cítila kromě ironie i lítost. Ale proč by mě litoval? Sedla jsem si na zem a zády se opřela o bar. Pokrčila jsem kolena a volnou nohou si sundala boty. Nesnáším jehlové podpatky.. Pomyslela jsem si a volnou rukou si namasírovala paty. ,,Moje bratři jsou dospělí a zodpovědní sami za sebe.. Je to jejich rozhodnutí, jak se zachovají a co řeknou.." Odvětila jsem. Nevím, proč jsem to řekla. Snad proto, aby to nevypadalo, že jsem se o jejich pomoc nebo zastání prosila. Zadívala jsem se smutně do země a napila se ze skleničky whisky. ,,Nic.. Nehodlám dělat nic.." Odvětila jsem tiše. Cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy, proto jsem se dívala do země. ,,Sebevražda není o odvaze a hrdosti. Sebevražda je zbabělost.." Odvětila jsem mu tiše. Moc dobře to vím. Sama jsem o ní přemýšlela nespočetně krát. Jednou se o ní dokonce pokusila. I moje neustále odmítání krve je jistý druh sebevraždy. Znova jsem se napila ze skleničky. ,,.. Ale nemůžu popřít, že jsem o tom přemýšlela.." Dodala jsem nakonec tiše. Absolutně nevím, proč se tu s ním bavím. Fakt, že mě tu někdo povzbuzuje do sebevraždy mi vůbec nepomáhá. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Rozhovor „Pravda, ty už na tom příliš neztratíš a kdo ví, jak ti na tvé rodině záleží. O poloupírech toho zatím příliš nevíme, ale nejspíš je vlastní rodiny moc dobře nepřijmou,“ uchechtnul se Kuroudu, znovu upil a opět se pohodlně usadil do křesla. „Jak myslíš,“ zamyšleně prohodil a zahleděl se kamsi do prázdna. „Kdyby mě měli mučit, raději zvolím smrt, nakolik se to dá zbabělé. Obzvlášť když bych měl vyhlídky jako ty.“ Jeho výraz se nyní zdál trochu přísnější bez úšklebků. „Vím, že ti tím nedodám odvahy, ale tu musíš najít sama. Jestli si myslíš, že jsi přišla do rodiny čistokrevných, kde dbají na chování, tak věř, že je to jen zástěrka.“ „Však jsi to mohla vidět v sále sama,“ uchechtl se znovu, krátce na tebe pohlédl a znovu se napil. Jeho sklenka bude jistě brzy prázdná, ale nezdálo se, že by alkohol na něj měl takový vliv. „O Katsumim koluje hodně řečí, ale jen málo z nás ví, jak je to opravdu,“ významně pokývnul hlavou, hodil do sebe zbytek tekutiny a šel si k baru dolít. „Mohu?“ sklonil se k tobě, aby ti také případně dolil. Pak jen tak přecházel klidným krokem po místnosti, jednu ruku ledabyle v kapse, v druhé sklenku. „Když nechceš dělat nic, je to vlastně sebevražda. Chceš se jim jen tak odevzdat? Můžeš je milovat, ale můžeš je i nenávidět. Nikdo ti v tom nezabrání,“ pousmál se mladý upír a v tu chvíli, na malý moment, vypadal celkem... Mile. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Nechtěla jsem ho poslouchat. Chtěla jsem si zacpat uši. Chtěla jsem mu říct, ať mi dá pokoj. Ale nic z toho jsem neudělala. Jen seděla, koukala do země a cítila, jak mě v očích pálí slzy. Navíc, věděla jsem, že všechno, co říká, je pravda. ,,Nemám zkreslené představy o čistokrevných rodinách.." Zamrmlala jsem tiše, abych mu dala najevo, že o tom nechci poslouchat, že o tom vím i bez něj. Což nebylo zrovna moc šťastné.. Dopila jsem skleničku a pouze zvedla ruku, abych mu jí podala a nechala si dolít. Když se opiju, třeba mi to vážně pomůže, ale zatím mi bylo jen více a více do breku a cítila, jak jsem vlastně v naprosto beznadějné situaci, ze které nemůžu vybruslit. A ještě v té nejhorší rodině, do které jsem se mohla dostat. Celý život jsem tak trochu smolař, ale nikdy jsem si nemyslela, že tak velký. Nechtěla jsem se dál bavit o sebevraždě a o tom, jak jsem v háji. Věděla jsem to moc dobře i bez něj. Zvedla jsem k němu smutné a odevzdané oči. ,,Co po mě chceš?" Zeptala jsem se ho na přímo. Ne, nemyslím si, že si chce jen tak nezávazně poklábosit. ,,Donutit mě k té sebevraždě?" Zkusila jsem hádat, protože zatím to tak vypadalo. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro „To je dobře. Jedině dobře,“ ušklíbl se a znovu upil. Zdá se, že s alkoholem se příliš nepáře. Pil opravdu celkem rychle, takže když ses ho znovu ptala, přešel akorát k baru, aby si opět dolil. „Dobře, že se ptáš. Ne, sebevražda to opravdu není. Chtěl jsem tě donutit přemýšlet, ne jen kopat kolem sebe. Je to dětinské, nemyslíš?“ celkem vážně prohlásil, ovšem ve svém hlasu stěží skrýval vlastní pocit nadřazenosti. Sehl se k tobě a pokud by si chtěla, dolil by ti opět. Jinak lahev odloží. „Ale upřímnost za upřímnost. Nezapřu svůj původ, takže tě nepřekvapím, když řeknu, že chci jen obchod,“ pousmál se. Opět vypadal tak mile, až to bylo děsivé. „Je to jednoduché. Chci tvou krev. Ne, ne všechnu, samozřejmě, zbude ti dost. Za to tě odvedu bezpečně, kam si budeš přát. Nemusíš mi věřit, ale jistě uvěříš tomu, že mám možnost tě odsud opravdu dostat,“ ušklíbl se sebevědomě. „Tak pij, alkoholu tu mají dost,“ uchechtl se. „A rozmýšlej,“ zašeptal ještě poblíž tvého ucha. Mohla si cítit, jaké tvé srdce reagovalo. Ne, nebyl to žádný cit, jen prosté pudové vnímání blízkosti predátora, který baží po krvi. A čím prudčeji tvé srdce bušilo, tím více si lovce provokovala. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Povzdechla jsem si. ,,Jsem dítě.." Odvětila jsem mu pouze. Ne, že bych se na to vymlouvala, ale ve svých 18, jsem si opravdu nepřipadala jako dospělý jedinec. A myslím, že mám právo se chovat trochu dětisnky. ,,A nenazvala bych to kopáním.. Jen jsem tím chtěla dát najevo, že nejsem hračka.. Teď na to už nemám sílu.." Odvětila jsem, zadívala se do země a znova se trochu napila ze skleničky. A vůbec, od tebe to přemýšlení sedí.. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Ale rozhodně jsem z toho měla pocit, jako když idiot poučuje idiota. Ne, že bych si to o něm nebo o sobě myslela.. O něm trochu.. ,,Jak nečekané.." Řekla jsem tiše, ale už jsem se na něj nepodívala, jen jsem čekala, co za obchod to bude. Jeho nabídka mě překvapil a zároveň jsem jí čekala. Udiveně jsem na něj zamrkala. ,,Můžeš mít jakoukoliv upírku nebo holku na kterou si ukážeš.. Tak proč bys chtěl zrovna mě. A ještě bys kvůli mě tak riskoval.. A navíc, můžeš si jí vzít klidně násilím, nepřeprala bych tě ani kdybych chtěla.. Tak proč já a proč mi to nabízíš jako obchod?" Nemůžu popřít, že jsem nad tím nepřemýšlela, ale.. I kdyby mě odvedl a sundal mi obojek.. Jediné místo, kam jsem mohla, byl domov. A tam by mě hledali jako první. Mohla bych tím ohrozit bratry.. Ne, určitě bych je tím ohrozila. A to jsem nechtěla. A já věděla, že oni by zase nikdy neohrozily mě, kdyby byli v mé situaci. Každopádně nemůžu popřít, že nabídka to byla lákavá. Sklonil se ke mě a zašeptal mi do ucha, ať nad tím přemýšlím. Ztuhla jsem. Najednou jsem strachy nebyla schopná pohybu. Smysli mi hlásily nebezpečí, i když jsem o něm sama věděla a srdce mi divoce tlouklo. Adrenalin mi to rozneslo do celého těla. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Výhody „Nejhorší výmluva, co jsem kdy slyšel,“ uchechtl se Kuroudo, ale pak opět zvážněl a mluvil tiše: „Ne, nejsi a nemusíš být hračkou. Jen neznáš náš svět, vzpíráš se mu, ale přitom jsi jeho součástí.“ Pevně ti přitom hleděl do očí a když si chtěla snad uhnout, pozvedl ti tvář. Dokonce ti utřel z líčka i jednu slzu, která skanula z oka. Poté se lehounce odtáhl, ale opravdu jen o kousek. Znovu se usmál, trochu přívětivěji. „Dobré otázky. Tak prvně je to tušení lovce. Mám neodbytný dojem, že tvá krev bude velmi dobrá. Už jsem o tom slyšel. Vy poloupíři máte mít výjimečnou krev – lepší než lidé, vábivější než upíři, a přesto zůstáváte bezbranní. Má lovecká duše se může radovat,“ zašklebil se. „Druhá věc – jak lépe ti dokázat, že mi můžeš věřit, než tím, že dodržím dohodu. Nemám nic jiného, co bych nabídl.“ Poté se k tobě znovu naklonil. „A třetí věc... Nevím, jaký vztah si měla se svou rodinou nebo s jinými upíry, ale víš o tom, že sání krve má výhody i pro dárce?“ znovu zašeptal, tentokrát s chraplavým vzrušeným podtónem. Jako si mohla cítit svůj vlastní neklid, který stoupal a stoupal, stejně tak dobře jsi mohla vnímat jeho vzrušení. Nakonec si ucítila, jak se tě dotýká – nejprve jen špičkou nosu přejel po tvé jemné kůži na krku a nakonec ji chtivě olízl. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro ,,To není výmluva.." Odvětila jsem mu a dokonce se i kysele ušklíbla, což byl s mými zaslzenými oči docela zajímavý pohled. Pak jsem se zase zatvářila tak nějak odevzdaně situaci a pouze mu tázavě a trochu polekaně a plaše hleděla do očí. Udivilo mě, když řekl, že nejsem hračka a ni jí nemusím být. Nechápala jsem to a nevěděla jsem, jak říct, že to nechápu. Zatím se ke mě všichni jako k věci chovali. Tedy, skoro všichni. On a Katsumi toho byli vzácnou výjimkou. Ale to jenom když je nesledovali ostatní. Natáhl ruku a utřel mi jednu slzu, co mi utekla z oka po tváři. Nevšimla jsem si jí, takže jsem sebou polekaně cukal, když se mě dotknul. Až pak jsem se za sebe hluboce zastyděla. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl plakat. Ani bratři mě nikdy neviděli brečet. Tak o tom ta blondýnka mluvila.. Pomyslela jsem si, když začal mluvit o mojí krvi. Vlastně to dávalo dokonalý smysl. A já přemýšlela, jestli to brát jako plus nebo mínus. Představte si, co by s námi dělali, kdyby jsme měli ještě hnusnou krev.. To raději nechci vědět. Pak se ke mě znova naklonil. Na sucho jsem polkla a více se natiskla zády k baru. Srdce mi tlouklo jako zběsilé. Cítila jsem strach a vzrušení zároveň. Nikdy jsem nebyla takhle blízko čistokrevnému, nikdy jsem se takhle necítila. Sklonil se k mému krku a já ucítila, jak mi po něm lehce přejel nosem a nasál vůni. Zatajil se mi dech. Zapomněla jsem dýchat. Ne, že bych se dusila, ale najednou jsem nějakou chvilku byla bez dechu. Až když kůži na mém krku olízl horkým jazykem, vzrušeně jsem vydechla. Ale nevypadalo to, že se hodlám nějak bránit. Vlastně to byl strašně zvláštní pocit, když mi přejel jazykem po krku. Jako by jsem se ani nechtěla bránit. ,,Jaké?" Zeptala jsem se jen tiše, protože jsem si opravdu nedovedla představit, jakou to může mít výhodu kromě závislosti na kousancích. Což se taky stává docela často.. Trochu jsem se chvěla. Vzrušením i strachem zároveň. No tak! Udělej něco! Odstrč ho, kopni ho, cokoliv! Ale nic.. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Smlouvu podepsat krví Kuruodo si chvíli užíval tvé rozechvění. Pak se opět o kousek odtáhl a na jeho tváři se objevil úsměv, jako kdyby spatřil tu nejroztomilejší věc. Jakoby mimoděk tě pohladil po tváři a pramen vlasů zastrčil za ucho. „Není jich málo,“ začal odpovídat tichým hlasem. „Kdo ví, co všechno skrýváš ty, ale běžně... Ty zásadní.“ Trochu se uchechtl, ale pak pokračoval: „Samozřejmě, že sání krve přináší vzrušení. O tom jistě víš. Lepší je pít krev někoho, kdo ti ji odevzdá dobrovolně. Upřímně, někdy je to lepší jak sex. A to pro oba. Ale nikde to o mě neříkej,“ spiklenecky na tebe mrkl. „A pak je tu pouto,“ zmizelo jeho pobavení z tváře a zůstal jen vážný výraz. „Při dobrovolném odevzdání může vzniknout. Velmi silné. A pokud je dárce slabý, má to pro něj výhody. Jeho opatrovník může vycítit, když bude dárce v nebezpečí. Může mu pomoci uzdravit se. Ta nejlepší spojení mluví o telepatii.“ Kuruodo se na chvíli odmlčel. Jeho obličej se znovu naklonil blíž k tobě, ovšem nyní tě na krku jen něžně políbil. „Takže se uklidni a uvolni. Je to jen obchod. Můžeš odmítnout. Nejsi moje hračka,“ pokračoval jeho vemlouvavý hlas a ty jsi opravdu mohla cítit zvláštní opojení, které tvým tělem prostupovalo, zatímco upír vdechoval tvou vůni. Ještě vyčkával. Dával ti možná opravdu na vybranou. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Odtáhl se a já se mu zadívala do očí. Nekoukej tak na mě.. Pomyslela jsem si, když se usmál. Nedokázala jsem přesně popsat, jaký byl jeho pohled, ale připadal mi takový.. Měkký a hodný. Trochu mě to znejistělo. Byla to hrozná změna oproti tomu, jak se choval ze začátku. ,,Ehm.. Upřímně? Nevím.." Odvětila jsem, když mi řekl, že je to vzrušující. ,,Tedy, nikdy jsem to nezažila.." Dodala jsem tiše. Jistě, teoreticky jsem to věděla.. Nebo.. Alespoň jsem si to vždycky myslela. Tušila jsem to. Ale nikdy sem to nezažila. Kdy asi a s kým? Když na mě spiklenecky mrkl, na moment jsem se i lehce pousmála. Ne, že bych chtěla, ale přišlo mi to úsměvné. Ale hned jsem se zase zatvářila zvědavě, když zvážněl. Udiveně jsem na něj zamrkala. Ne, nikdy jsem o něčem jako je pouto neslyšela. Trochu jsem při té myšlence znervózněla. Byla malá pravděpodobnost, ale co když se to stane? Nevím, jestli to lze považovat za výhodu.. V téhle situaci.. A těžko říct, jestli by o to hlavně on stál. Na chvilku se odmlčel, sklonil se a tentokrát mě na krk lehce políbil. Znova jsem tiše a lehce vzrušeně vydechla a zachvěla se. Sama jsem lehce zaklonila hlavu, jako bych mu svůj krk snad nabízela. ,,Já bych ráda.." Šeptla jsem tiše, když mi řekl, ať se uvolním a uklidním. Nechtěla jsem být takhle napjatá, vzrušená, vystrašená a rozechvělá zároveň, ale nešlo to. Moje tělo tak na něj reagovalo, i když jsem se snažila ovládnout. Nešlo to. A pak to řekl. Že nejsem jeho hračka. Trochu mě píchlo u srdce. Nevím proč, ale cítila jsem lehké píchnutí a možná.. Dojetí? Štěstí? Možná to myslel tak, že nejsem jeho hračka, protože jsem Katsumiho hračka, ale pořád jsem jen věc.. A nebo ne? Nebyla jsem si jistá. ,,Nechci odmítnout.." Šeptla jsem nakonec tiše a měla chuť dát sama sobě facku. Věděla jsem totiž, že jeho nabídku asi nevyužiji, protože jsem si nebyla jistá, jestli budu chtít odvést. Tedy.. Chtěla jsem, ale neměla jsem kam. Věděla jsem, že jde pouze o mojí zvědavost.. Že chci vědět, jaký je to pocit. O nic jiného nešlo.. Občas bych se za některé věci vážně vylískala, ale nemohla jsem si pomoct. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Vpád I když tvůj souhlas nebyl jednoznačný, Kuruodo si ho vyložil po svém. Nebo už možná nemohl čekat, i když se o čistokrevných říká, že mají velmi pevnou vůli. Ale v takovou chvíli? Když se mu přímo nabízíš? Ačkoli si ten pocit neznala, mohlo ti to přijít jako něco důvěrně známého. Prvotní lehké štípnutí si v tu ránu mohla zapomenout. Teď už nebylo cesty zpět. Jeho špičáky se se sotva slyšitelným lupnutím zabořily do tvé hebké kůže. Chvíle procitnutí, kdy ti možná došlo, co si provedla, nebo spíš, co si dovolila, vystřídala záplava euforie. Kuruodo prudce nasál a i když to nebylo nejcitlivější, mohla si cítit to samé. Pálivé, nekončící vzrušení. Mladý upír prudce vydechl. Na moment se zachvěl po celém těle. Jeho umění vábit jiné ještě vzrostlo. Znovu nasál, znovu tě zasáhla jeho spalující touha, kterou jen umocnil tím, že tě objal a prudce k sobě přitiskl. Mohla si snadno získat dojem, že ti zapraskaly z toho objetí všechny kosti v těle. Ale ne, nebyly to tvé kosti. Bohudík. Bylo to dřevo. Dřevo dveří. Vstupních dveří. Dveří, které byly zamčené. „Kuroudu!“ Ano, byl to můj hlas. A za ním následovalo zlostné vrčení, které dobře připomínalo šelmu na lovu. Odtrhl jsem od tebe toho zmetka, nehledě na to, že ti takto násilným rozdělením způsobím bolest. Fyzickou, možná i psychickou. To jsem zatím nemohl odhadnout. Ten bastard... Idiot... Kretén! „Zabiju tě,“ zavrčel jsem, zatímco se Kuroudu snažil sebrat ze země. Oči měl rudé, plné vášně, chtíče. Sotva byl schopný se na mě zpříma dívat. Ještě si utíral ústa i bradu od krve. Nečekal jsem, až se vzpamatuje. Rychle jsem po něm skočil a kousl ho. Neztratil však všechnu rychlost, takže jsem ho poranil na rameni. Proč u sebe nemám meč... Ano, tak by to bylo jednoduší, ale nikdy jsem nenosil svou zbraň doma. Za zuřivého vrčení jsme se tak oba váleli po koberci jako dva psi. Kuroudu se na moment dostal nahoru: „Pozdě, pozdě, princátko... Stačí i málo a Lištička patří ke mně. A víš, co to znamená? Půjde za mnou... Získám ji.“ Když takhle mluvil, mohla jsi cítit, že jeho slova na tebe opravdu mají vliv. Do jaké míry to je jen zmatek v tvé hlavě a co z toho je opravdu kouzlo spojení, to těžko posoudit. Sál z ní příliš krátce... Je tu malá šance. Malá, ale přeci je... Asi právě tato myšlenka mě vyburcovala k tomu, že jsem se vzepjal a odhodil svého bratrance. Dopadl na stůl, který se pod silou mého hodu a pod jeho vahou s praskáním zbortil. Oba jsme rychle vstali, ale když jsem se podíval na Kurouda, tušil jsem, že dnes náš boj nevyřešíme. I přes mou snahu mi rychlým pohybem proklouzl pod rukama a proskočil oknem. Stalo se to v tak rychlém sledu, že střepy z okenní tabule ještě dlouho zvonily o zem, zatímco pachatel mizel zahradami pryč. Bezmocně jsem se za ním ohlédl. Rychle jsem přistoupil k oknu, ale bylo to marné. Jen bychom se bezcílně honili krajinou, vědomi si oba toho, že ani jeden není připraven zvítězit. Nikdo.. Nikdo si nebude brát to, co je moje... Moje? Je to ještě jisté? Obojek nic nedokazuje... Toto spojení jsem měl vytvořit já... Co zmůže cejch... Nic... A mám-li ji získat... Zlostně jsem vytrhl kousek skla, který zůstal v rámu a se vzteklým křikem ho rozdrtil v pěsti. Drť střepů smísenou s vlastní krví jsem nechal padat k zemi. Rána v dlani se mi rychle zacelovala. Pomohlo to. Zčásti. Cítil jsem se trochu... Klidnější, pokud se to tak dá nazvat. Proto jsem se ohlédl. Musel jsem zkontrolovat její stav, i když jsem se na ni vůbec nechtěl dívat. Čubka, jak všechny ostatní. Půjdou s prvním, kdo jim něco slíbí... Přesto jsem v duchu měl pro Miku i omluvy, ale zatím jsem si je nechtěl připustit. Krvácela. To bylo zřejmé. „Musím tu ránu zacelit,“ prohlásil jsem jen a sklonil se k ní, abych ránu po svém bratranci olízl, pokud mi to Miku dovolí. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Ucítila jsem lehké štípnutí. Jako kdyby vám někdo dal dvě injekce do krku, asi takový to byl zprvu pocit. Možná jsem první sekundy i trochu svého rozhodnutí litovala, protože jsem nechtěla vědět, jaký hrozný průser to bude, až se to dozví Katsumi. Ale na tyhle myšlenky jsem neměla čas moc dlouho. Ve chvíli, kdy poprvé nasál mojí krev jsem ucítila, jak mým tělem projelo vzrušení, zastavilo se na nejvyšším bodě a tam zůstalo. Uslyšela jsem, jak vydechl a sám se zachvěl. Já se jen chvěla po celém těle a nebyla jsem schopná se pořádně nadechnout. Nějak jsem nevěděla, co mám s tím vzrušením, co cítím v celém těle, dělat. Nikdy jsem podobný pocit nezažila. Pak mě najednou dokonce objal a silně k sobě přitiskl. Ne, že by mi to v tuhle chvíli vadilo, vlastně jsem měla pocit, že je to díky tomu lepší. Zaslechla jsem nějaké praskání, ale byla jsem moc omámená na to, abych začala řešit, co to bylo. Neslyšela jsem ani Katsumiho hlas. Nebo možná slyšela, ale opět jsem mu věnovala nulovou pozornost. Až když ode mě svého bratrance odtrhl, tak jsem se probrala. Bolestivě jsem totiž vykřikla a položila si ruku na ráně na krku. Bolelo to. Strašně moc. Nejenom proto, že ho odtrhl násilím, ale i proto, že díky tomu mi jeho bratranec tesáky omylem způsobil na krku tržnou ránu. Takže krev ze mě tekla více, než bylo nutné. Bolela mě hlava. První sekundy jsem netušila kde jsem a co se děje. Jako když vás někdo násilím probudí z toho nejtvrdšího spánku. Vyděšeně jsem sledovala ty dva, jak se perou. Nemůžu popřít, že obrázek Katsumiho bratrance, jak klečí na zemi, s těma rudýma očima plnýma vášně a chtíče, jak si otírá rukou pusu a bradu od krve, budu mít v hlavě dlouho. Nevím proč, ale nějakým způsobem se mi to vyrylo do paměti. Každopádně, rvali se. Spíše jako dvě zvířata než dva lidi. Znala jsem to od bratrů, ale ty jsem vždycky dokázala zastavit. U nich jsem si upřímně netroufla. A pak jsem uslyšela slova jeho bratrance. Z nějakého důvodu se mi na moment strašně rychle rozbušilo srdce, když to řekl. Nechápala jsem proč. Každopádně už chápu, jaký je to pocit, když se o vás perou dva kluci. Není příjemný. Bála jsem se, že si udělají něco vážnějšího. Jo, ano, opravdu jsem se o oba bála! Kdyby se tu prala ta blondýnka s tou bělovláskou spíše bych uzavírala sázky na to, kdo vyhraje. Bratranec Katsumiho nakonec utekl oknem. Nepronásledoval ho. Jen se naštvaně z okna zadíval. Na sucho jsem polkla a vyděšeně se na Katsumiho dívala. Upřímně, měla jsem strach, že mě zabije. Necítila jsem vinu za to, co jsem udělala, ale bála jsem se. Podíval se na mě a já se trochu přikrčila. Začala se mi trochu motat hlava a já se cítila slabě. Ne, že by si Katsumiho bratranec.. Moment.. Jak že Katsumi křičel jeho jméno.. Kurodou?.. Vzal moc krve, ale hodně mi jí vyteklo z rány, zatím co ti dva se tady prali jak dva psy. Katsumi se ke mě sklonil s tím, že tu ránu musí zacelit. Nevinnýma a pořád trochu vyděšenýma očima jsem na něj zamrkala a dala ruku pryč z rány. ,,Děkuji.." Odvětila jsem tiše, ale neměla jsem pocit, že se musí omluvit. Jo, může na mě být naštvaný, možná i právem, ale nebyla to moje chyba. Jo, dovolila jsem to a nedá se říct, že bych toho litovala. Možná jsem oficiálně patřila Katsumimu, ale když si svoje hračky nehlídáte, může se vám stát, že vám je někdo ukradne. Ostatně, nechal mě tam samotnou a šel tančit se svou snoubenkou. Moment, Miku, vážně tam slyším podtón žárlivosti..? Pomyslela jsem si. Jo.. Možná.. No co?! Když se mi nevěnoval on, tak jsem to příjmula od někoho jiného. A navíc, měla jsem škodolibou radost z toho, že teď můžu blondýnce i bělovlásce dát sežrat jejich vlastní slova, pokud se to některá z nich dozví. Kor blondýnka. Jsem přece jenom neškodné děvče. Malý bastard.. Copak jsem měla nějakou šanci odolat? Jo, ani nevíte, jak mě celá tahle situace vlastně tak trochu hřeje na srdci. Škodolibě. A já se jeho hračkou netoužila stát. Měl si mě hlídat. Jistě, může být naštvaný, ale maximálně sám na sebe. Navíc, za ten pocit vzrušení to stálo. Už chápu tu závislost dárců na těch kousnutích.. Pomyslela jsem si. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Jak se jen rozhodnout Bylo po všem. Netrvalo to dlouho, protože k pořádnému střetu vlastně ani nedošlo. Ani se to nehodilo. Náš dům byl plný hostů – vznešených a některých i čistokrevných. Přesto jsem věděl, že tato potyčka bude mít neblahý vliv na život našich rodin. A co teprve smír, která se měl uzavřít a stvrdit...? Ovšem nemohl jsem si to nechat líbit. Nemohl? Nejistě jsem se na Miku podíval. Nebránila se. Rána byla opravdu ošklivá. Odtrhl jsem ho příliš prudce. Ovšem neomlouval jsem se. Nebylo za co. Místo toho jsem jen ránu olízl. Musel jsem víckrát. A samozřejmě jsem při tom trochu její krve ochutnal. Nemá to takové kouzlo, jako když přímo sajete z živé bytosti. Krev na vzduchu velmi rychle ztrácí svou chuť. Přesto jsem ucítil, že je opravdu lahodná. Víc... Víc, než by měla... Kruci... S povzdechnutím jsem se odtáhl, když na jejím krku zůstala jen růžolící se jizva. Olízl jsem si rty a na chvíli jsem zavřel oči. Potřeboval jsem klid. Eiko mohla mít pravdu... Její krev.. Je lahodná, lahodnější, než jakou jsem kdy měl. Měl bych si ji ještě dnes přivlastnit. Mohu zničit náznak toho pouta. Mohu? Kuroudu ji nejspíš omámil, vemluvil se jí. Znovu jsem oči otevřel a pohled mi padl na skleničky. Jedna na baru, jedna vedle Miku, ještě lehce nedopitá. Vzal jsem obě. Ani jsem nemusel přičichnout, abych věděl, co bylo obsahem. Mé obavy se jen potvrdily, a to stačilo. S oběma skleničkami jsem vstal a přešel ke krbu, kde jsem ty kusy skla hodil do ohně. Znovu jsme se nadechl a vydechl. Rozhodně jsem nechtěl zuřit před Miku, ale měl jsem na krajíčku. Na krajíčku od pořádného záchvatu agrese. Nádech, výdech. Znovu jsem se otočil a rychle přešel k rusovlásce. Vzal jsem ji do náruče, jako kdyby nic nevážila, a vyšel z místnosti. Nedíval jsem se na ni, ani jsem s ní nemluvil. Chodbami jsem ji donesl až do své ložnice. Tmavší místnost s velkou postelí s nebesy, dvěma křesly s menším stolkem, dvě menší skříně a pod těžkými závěsy skrytý vstup na balkon. Krb naproti posteli byl momentálně vyhaslý. Dveře vedle něho vedly do koupelny. Miku jsem položil do své postele. Její vodítko i obojek jen zazvonily. Tak trochu jsem netušil, kam s ní. Samotnou ji ale nechat nemohu. Přijde si pro ni, když už svou práci začal.... Rychle jsem se vydal k balkonu, který jsem prudce otevřel. Čerstvý noční vzduch vnikl do místnosti, já ovšem vyšel ven. Hvězdy nádherně svítily, ale dnes mě jejich krása neuchvacovala. Došel jsem až k zábradlí a trochu zničeně se o něj opřel. Takže hlídat... Hlídat celou noc. A další den a neustále. A je to vůbec nutné? Já na to nevěřím, ať si Eiko říká, co chce... A že je její krev lahodná. Jen náhoda. Mám ji proto zbůhdarma zabít? Možná, pak by bylo po sporu. Ale... Ale to nedovolím... Cítil jsem, že by mě takové řešení netěšilo. Jenže... Nepotřebuji ji k sobě poutat. Jen přívěšek... Copak by ji Kuroudo pak chránil? Nevěřím mu. Jen by ji využil. Vzal by si její srdce. Chtěl jsem zuřit, opravdu hodně. Ale vůbec jsem netoužil po tom, aby Miku něco z toho viděla. Nezáleželo mi na ni, alespoň jsem v to doufal, ale cítil bych se trapně, že se nedovedu ovládat. A tak jsem raději jen dál zíral do tmy a hlídal. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Raději jsem nechtěla vědět, nad čím přemýšlí, ale vypadal hodně.. Nervózně a naštvaně. To by mi ani tak nevadilo, horší bylo, že nic neřekl. Za celou dobu. Nepromluvil. Nevěděla jsem, co si mám myslet nebo na čem jsem. Jen jsem ho polekaně sledovala, jak chodil po místnosti. Nakonec došel ke mě a vzal mě do náruče. Jako bych nic nevážila. Udiveně jsem na něj zamrkala. Byla jsem si téměř jistá tím, kam mě nese, ale už méně jistá tím, co chce dělat nebo co má v plánu. Položil mě k sobě na postel. Se zvědavým výrazem jsem se na ní posadila a sledovala, jak prudce otevřel balkón a vyšel na něj. Chtěla jsem něco říct, ale nebyla jsem si jistá co a ani jsem si nebyla jistá tím, jestli je to dobrý nápad. Až teď jsem se možná cítila trochu provinile tím, že jsem Kuroudovi tohle dovolila, ale na druhou stranu.. Necítila jsem nic co by bylo jen náznakem nějakého pouta. Nebo.. Nevím, možná jsem to ani cítit neměla, možná to poznám až někdy později. ,,Proč si naštvaný?" Zeptala jsem se nakonec zvědavě a zamrkala na něj nevinným tmavohnědýma očima, které jsem vlastnila. Nebyla jsem zlý člověk ani nic podobného, prostě jsem měla nevinné oči. Ale mě opravdu zajímalo, proč je naštvaný. Protože mu někdo sáhl na hračku? Kterou možná pravděpodobně ani nechtěl? Nedávalo mi smysl, proč tak zuřil. A chtěla jsem to vědět. Uhm, možná jsem mu měla vykat.. Pomyslela jsem si jen tak mimochodem, ale nijak jsem se tím netrápila. Čím víc jsem byla při smyslech, tím více mi docházelo, že si mě Kurouda možná chtěl jen omotat kolem prstu, když říkal, že nejsem hračka a házel po mě ty milé úsměvy. Povzdechla jsem si a trochu smutně sklopila pohled. Ne, nemyslím si, že se upírům dá věřit. Mí bratři jsou krásná výjimka. Alespoň v to doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Prostá otázka – těžká odpověď Její hlas v tom tichu byl naprosto přirozený, a přesto rozkrojil můj myšlenkový proud snadno, jako meč rozpáře nestvůru vejpůl. Stiskl jsem pevněji kamenné zábradlí, abych se ovládl. Nejsem naštvaný! Ano, trochu malicherné a dětinské. Ale to poslední, co potřebuji slyšet, aby mě nějaká poloupírka hodnotila jako naštvaného. Nejsem žádné zvíře, nejsem ten, kdo neovládá svoje pocity a svoje chutě. Jinak bych tě tu na místě zabil! Prudce jsem se otočil, abych se rozhodl tady a teď. Zabít, zabít ji... Snadné a prosté. Užít si její krev, její křik a prosby o milost, než z ní život vyprchá. Krev... Všude jen krev.. I když jsem chvíli pozoroval její hnědé oči, klidné a nevinné na první pohled, díval jsem se skrze ně jinam. Do minulosti a možná i do budoucnosti. Trochu jsem si oddechl, abych uvolnil ten tlak, a volně jsem se rozešel zpět do pokoje. „Nejsem naštvaný. Jsem na lovu. Přijde znovu,“ naznačil jsem jí. Myslím, že dobře chápe, kdo přijde znovu. Bedlivě jsem pozoroval její reakce, zatímco jsem se usadil pohodlně do křesla. „Bude chtít dokončit to, co začal.“ Pouto... Odvrátil jsem pohled zpět na balkon. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, ale silně ho přebíjela její vůně. Má smysl přebíjet jeho pouto? Odevzdala se mu dobrovolně... „Jistě ti učinil dobrou nabídku,“ tiše jsem konstatoval bez stopy ironie nebo posměšku. Musela to být nějaká výhoda. Miku se nezdála v sále jako někdo, kdo vám skočí radostí do náruče, abyste si ji užil a odhodil. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Neodpověděl mi hned. Vypadalo to, že se snaží uklidnit. Přišel do pokoje a posadil se do křesla. Sledovala jsem ho pořád stejně. Trochu vyděšeně, ale zvědavě zároveň. Jistě.. Pomyslela jsem si, když řekl, že není naštvaný. Byl, jen to nechtěl přiznat. Asi by to bylo pod jeho úroveň. Ale uznávám, že mě překvapilo, když řekl, že přijde znovu. Proč by to dělal? Nemyslela jsem si, že ty lichotky a slova myslel vážně, neviděla jsem důvod, aby chodil znova. Navíc.. Ne, asi jsem jen nechápala myšlenkové pochody upírů. A možná jsem je ani nechtěla chápat. A pak tiše zamručel, že mi musel udělat dobrou nabídku, když jsem se mu takhle.. Prodala. ,,Ano.. Ale já to neudělala proto. Ani neplánuji jeho nabídku využít.." Odvětila jsem. Nelhala jsem. Nedala jsem mu svojí krev proto, že mi udělal nabídku. Ostatně, nepřijala jsem jí. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že bych jí opravdu využila, ostatně, jak jsem řekla, jen bych tím ohrozila svojí rodinu. A to jsem nechtěla. Sklopila jsem pohled a začala si nervózně hrát s prsty. ,,Nejdříve mě uštvali, pak mě unesli, svázali, škrtily, skoro zabily, pak mi tím jen všichni vyhrožovali, nadávali mi, ponižovali, připomínali mi, že jsem bastard, absolutně bezcenná věc a ignorovali mě.. A pak přišel on.." Ucítila jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy a já tiše popotáhla. ,,Odvedl mě a.. A povídal si se mnou.. A byl na mě hodný.." Dodala jsem lehce přiškrceným hlasem, jak jsem zadržovala pláč. Znova jsem několikrát popotáhla a rucema si utřela těch několik slz, co mi uteklo z očí. Jo, teď jsem se cítila trochu provinile, ale nehrála jsem tu žádné divadlo. Jen to byla pravda. Měla jsem toho za těch pár hodin až nad hlavu. A on na mě opravdu byl hodný a milý. Jako jediný.. Možná to jen hrál, nevím a bylo mi to možná i jedno. Hluboce se omlouvám, že mám taky nějaké city. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Lichotky... Ty jsou jistě důležité Ne? tak proč...? Proč se bezdůvodně nechala vysávat? Nebyly tam ani stopy po násilí... Manipulace? Kuroudo to neměl zapotřebí... Ohlédl jsem se po Miku a poslouchal ji mlčky dál. Věděl jsem, že mi to řekne sama. A nezmýlil jsem se. Lokty jsem si opřel o opěradla křesla a dlaně propojil a složil pod bradu. Můj pohled byl neutrální, až nezúčastněný, jen oči prozrazovaly, že jí opravdu naslouchám. Neuhnul jsem, ani když vyjmenovala vše, co se jí stalo. Přemýšlel jsem sám, co cítím. Lítost? To asi ne... Pobavení. Také ne, nebyl jsem u toho. Tak nějak jsem získal dojem, že necítím vůbec nic. Pláče... Takže by to mohla být pravda. Trochu jsem se zamračil. Nehodlal jsem věřit dívčímu pláči, ani když šlo o zanedbatelnou poloupírku. Prudce jsem vstal, přešel ke skříni a odtamtud vytáhl kousek bílé látky. Podal jsem ji Miku a přešel k oknu. Šlo o kapesníček z příjemné látky a s lehkým zdobením po okrajích. Zůstal jsem otočený zády. Vím, že šlo jen o to vyčistit si nos, ale sám jsem ty lidské projevy nesnášel. Přišly mi nedůstojné. Kdybych se nebál, kdo sem může vklouznout, nejspíš bych i odešel. Ale ona o tom vědět nemusí. Balkonové dveře jsem nechal napůl zavřené a zajištěné řetízkem. Bezpečnostní opatření jsou na místě. Možná, že to odloží... „Chápu,“ ozval jsem se konečně, když jsem se znovu otočil k posteli, kde byla Miku. „Musel být milý.“ A ty mu věříš? Hlupačko... Chtěl tě jen zabít. Chtěl udělat to... Co chci i já. Jen... Jsou mi jeho postupy protivné? Nevím. Promnul jsem si krk. Cítil jsem lehké pálení. Žízeň. Je tu přeci ona... Ne... Dnes ne. Málem navázala pouto... A pak, je vyplašená. Její krev bude mít pachuť. Někdo zaklepal. „Vstupte,“ tiše jsem oznámil, ale dotyčný to uslyšel velmi dobře. Upír. Tedy upírka. „Katsumi?“ oslovila mě jemně. „Pojď dál,“ vyzval jsem jí bez otálení a přešel k boku postele, kde jsem se opřel o sloup nebes. Dívka poslechla. Nebyla čistokrevná. Šlo o návštěvnici plesu. Požádal jsem ji, ať zůstane. Jak se vůbec jmenovala...? Ach, Chiyoko... Její rodina byla urozená a vždy nám vzdávala úctu. Věděl jsem, že Chiyoko mě naprosto zbožňuje. Trochu otravné a milé zároveň. Za jejími zády se ozvalo dvojí cupitání. Do místnosti vběhly dva vlkodavové. „To je Wataru a Ushio,“ oznámil jsem Miku. „Budou tě teď hlídat.“ Pokud budeš chtít. Mám jí vůbec bránit? Stále jsem nebyl plně rozhodnut. Jen pocit vlastnictví mě nutil jednat. Nic víc. Chioko přistoupila blíž. Trochu se červenala, ale byla tím ještě krásnější.  Měla naprosto úžasnou postavu a přiznávám bez mučení, že jsem jejích služeb nevyužíval poprvé. Zvláštní výjimka mezi jinými. Své vlasy už Chiyoko rozpustila a také se převlékla do jiných šatů, kratších a vyzývavějších. Trochu prvoplánové, ale vždy působivé. Jen ztěžka jsem od ní odtrhl oči, abych znovu pohledem vyhledal Miku. „Nemusíš se bát.“ To tak, když se mu dobrovolně odevzdala... Určitě se bojí. Ne, ta se těší... Tentokrát jsem úšklebek ve svém nitru neudržel a na chvíli vyšel na povrch. „Oni pomoc přivolají,“ kývl jsem na psy, kteří kolem mě nadšeně poskakovali. „Vedle je koupelna a pokud máš hlad, stačí použít zvonek. Dobrou noc....,“ dodal jsem váhavě. Nebyl jsem si jistý, zda ji mohu opustit, ale pálení bylo silnější a silnější. Chiyoko se ke mně přidala a důvěrně mě objala: „Pojdme,“ zašeptala jen a já, pokud Miku nic neřekla, jsem šel. Nakonec i velmi rád. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Ne, další upírku ne.. Pomyslela jsem si, když do pokoje vešla další upírka ve chvíli, co jsem si bílým kapesníkem utírala slzy. Všimla jsem si, jak se na ní Katsumi díval. S takovým.. Zalíbením. A mě to zabolelo. Na mě se už potom ani nepodíval. Jako bych se mu hnusila. Ale.. To jsem si myslela celou dobu. Ani nevím, proč to tak bolelo, mělo by mi to být jedno.. Ale bolelo to. Nejenom, že jsem byla věc, byla jsem očividně věc pro něj velmi nechtěná, která se mu nelíbila. Najednou mi bylo do breku ještě víc. Nechápala jsem to. Hnusila jsem se mu, ale přes to mi tu nechal dva vlkodavi, kteří mě měli hlídat. Asi mě nechával naživu jen proto, aby si jeho sestra myslela, že mu mnou udělala radost. Ale mě bylo minutu od minuty hůř a hůř. Odešel s ní a očividně velmi rád. Zatla jsem zuby a snažila se zadržet pláč. Nikdy jsem si nepřipadala tak nechtěně a odporně jako teď. Začala jsem přemýšlet na Kurodouvími slovy.. Kdybych se opravdu zabila.. Udělala bych jim čáru přes rozpočet.. Možná. Ne, Katsumimu by to udělalo radost. Zbavil by se jedné otravné a škaredé věci, co mu teď bude pár dní otravovat život.. Než se mě tedy pravděpodobně asi opravdu zbaví. Moc dlouho jsem to nevydržela, než jsem si objala kolena a pustila se do poměrně zoufalého a usedavého pláče. Nejsem člověk, co by rád trpěl sebelítostí, ale ani já nevydržím všechno. Vlkodadové si sedli vedle mé posteli a tak nějak smutně na mě hleděli. Jako by mi chtěli pomoct, ale nevěděli jak. Zvířata mě měla vždycky ráda.. Nevím proč. Možná protože sama jsem byla, co se druhů týče, spíše zvíře, než člověk nebo upír. Oba dva za mnou vyskočily na postel. Jeden z nihc mi jazykem začal omývat krev co jsem měla na krku, rameni a ruce a druhý do mě s lehkým kňučením několikrát strčil čumákem. Moc mi to nepomohlo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale nakonec jsem zůstala ležet bokem na posteli čelem k balkónu a sledovala noc venku. Tedy, noc.. Sledovala jsem, jak se noc pomalu překotila v den, který byl poněkud zamračený. Slunce nebylo vidět, protože na obloze byli šedé mraky. Nezdálo se mi to jako moc dlouhá doba, ale muselo to být minimálně několik hodin. A mě bylo.. Tak nějak všechno jedno. Neměla jsem sílu, chuť ani důvod se nějak pohnout nebo vlastně cokoliv dělat. Kdybych nemusela, přestala bych i dýchat. Více méně jsem tak nějak čekala na smrt. Kdyby o mě Katsumi alespoň trochu stál.. Možná bych to brala jinak. Ale očividně jsem se mu hnusila. Povahově, fyzicky a možná i krví. A jaký má pak život smysl, když o vás nestojí ani váš majitel? Kuroudo měl pravdu. I nic nedělání je způsob sebevraždy.. Který jsem teď očividně dělala. Vlkodadové seděli na zemi u postele. Jeden před mým obličejem a druhý u mé hlavy. Smutně mě koukali, občas zakňučeli a lehce mě čumákem šťouchly nebo olízly. Já je většinou jen lehce pohladila po hlavě, ale jinak jsem na ně nereagovala. Pak se ozvalo otevření dveří. Ani jsem se nepohnula. Podle očí psů mí bylo jasné, kdo to byl. Katsumi. Ten, který byl před mým obličejem se zvedlu a s naléhavým kňučením k němu došel. Podle zvuků jsem poznala, že po něm pes asi přejel několikrát tlapou, než se vrátil se stejným naléhavým kňučením ke mě, zase se posadil u postele a čumákem mě několikrát šťouchl do krku a do obličeje. Pak si položil hlavu na postel a smutně těkal očima ze mě na Katsumiho. Já Katsumiho neviděla. Byla jsem k němu zády. Nesnaž se.. Jen mu ulehčuji práci.. Stejně o mě nestojí.. Pomyslela jsem si, když jsem se zadívala psovi do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Po celou dobu jsem neotevřel oči. Až ve chvíli, kdy jsem ucítil, jak se nade mnou sklání. Její vlasy mě šimraly na hrudníku a její čelo se tisklo ne mé. Otevřel jsem oči a podíval se na ní ospalým pohledem. Kdyby tu nebyl Hikaru tak... ne. Ne. Po tom, co jsem jí udělal včera už se jí sexuálně ani nedotknu.. pokud si o to sama neřekne. Zvedl jsem ruku a propletl si prsty s jejíma vlasama. Zároveň jsem jí i pohladil po tváři. Stáhl jsem si její hlavu k sobě a lehce jí políbil. Zamručel jsem. Ten slib stejně poruším... "Hikaru.. co by sis dal k snídani?" Zeptal jsem se, ale nepouštěl jsem oči z její tváře. "Palačinky..." zahlaholil vesele a odlepil se mi od hrudníku. "Můžu jít namíchat těsto? Můžu? Můžu?" začal dovádivě skákat po posteli. Jo.. to se mi hodí. "Utíkej.. Ale nic nerozbij." houknu na něj, ale už je dávno pryč. V kuchyni. Rozhodnu se neztrácet čas. Jedním mávnutím ruky se dveře potichu zavřou a zamknou. Prudce se posadím a uvelebím si Yuki na klíně. Nějakou chvilku už mi stejně stál.. a co? Poránu vždycky vstávaj dva. I v podsvětí. "Moc času nemáme..." zašeptám jí do ucha a zároveň jí Nenápadně varuji, ať se opováží udělat nějaký zvuk. Proniknu do ní. Opatrně a pomalu. Mezi tím se jí přisaji na bradavku... |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Ale... Nač ty slzy... Štvalo mě... Štvalo mě to všechno. Ten zvláštní pocit nejistoty, nerozhodnosti a neklidu. Takový jsem nikdy nebyl. Vždy jsem věděl, co chci. Ale teď jsem si nebyl ničím jistý. A můj nepřítel si naopak velmi jistý byl... Chiyoko se mě snažila rozptýlit, ale já byl tak roztěkaný, že její doteky jsem sotva vnímal. Ano, přijal jsem její krev. Byl jsem tak žíznivý... Snad právě díky tomu neustálému napětí, co jsem cítil. Mladá upírka se snažila získat i mé tělo, ale dnes jsem jí nevyhověl. Jakmile jsem se dostatečně nasytil a jen trochu pomazlil, zmizel jsem. Jistě, moc slušné to nebylo, ale nikdy jsem v tomto ohledu moc slušný nejspíš nebyl. Všechny věděly, do čeho se mnou jdou... To byla jediná „omluva“. Do rána jsem bloumal domem, zahradami, kde jsem si v altánku na chvíli zdříml. Se svítáním jsem se vzbudil. Ovšem poté se rychle zatáhlo. Vrátil jsem se proto do domu, kde mě brzy na chodbě vyhledala matka. Tu poslední bych chtěl potkat. Nenechala se odbýt a ještě, když jsem otvíral dveře do pokoje a slyšel kňučení psů, na mě neustále mluvila: „Katsumi, na tu poradu dnes musíš jít. A jestli se něco pokazí... Co to vůbec byl za nápad. Kam dala Eiko rozum. Takový nevhodný dárek a ještě se hned spustí!“ Zůstal jsem stát ve dveřích a opatrně pohladil Ushia, který se ke mně lísal. Na Miku jsem neviděl. A matka stále tady. „Musíš se jí zbavit. Anebo to udělej hned!“ Její hlas byl poněkud nervní. „To nejde. Víš, co Eiko říkala,“ namítl jsem. Pokud to všechno je vůbec pravda. „A co tedy chceš dělat? Nechat ji Koroudovi? Fajn! Nechceš si rovnou před ním kleknout?“ „Uklidni se, matko. Udělám, co budu chtít,“ otočil jsem se na rozčilenou máti a spražil jí ledovým pohledem. Zmlkla, ale klidná ani spokojená nebyla. Ještě chvíli jsme na sebe zírali, než se sebrala a odešla. Já s povzdechem vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Podrbal jsem oba psy, ale nevěnoval jim pozornost ohledně toho, co mi snad chtěli naznačit. Copak vy víte... Jen jsem zkontroloval, zda je vše v pořádku. Dýchá. To mi stačilo. Zabočil jsem rovnou do koupelny. Dveře jsem nechal pootevřené. Asi jsem trochu paranoidní. Vysvlékl jsem se z věcí a naházel je do rohu místnosti, zatímco se mi napustila vana. Vlezl jsem do příjemně teplé vody a mezi drhnutím vlastního těla jsem si i chvíli jen tak poležel. Bylo to příjemné uvolnění. Asi po dvaceti minutách jsem vylezl a lehce osušený, přepásán ručníkem kolem pasu jsem šel zpět do pokoje. Tentokrát jsem si na dorážející psy dával větší pozor. To poslední, co bych si přál, je, aby mi strhli ručník. Vlastně jsem se na moment i pousmál. „Wataru, Ushio, lehnout,“ přikázal jsem tiše dorážejícím psů a ti okamžitě poslechli. Sám jsem jednal podobně. Lehnul jsem si vedle Miku, která byla stále otočená zády. Její vodítko leželo na mé polovině postele. Vzal jsem je opatrně do rukou a pohrával si s ním. Tichounce cinkalo v mých dlaních, aniž bych nějak Miku tahal. „Co tvé zranění?“ zeptal jsem se nejdřív polohlasně a když jsem se ujistil, že nespí a bude komunikovat, pokračoval jsem další otázkou: „Půjdeš na snídani? ... Se mnou?“ Váhal jsem. A ne zrovna krátce. Nechtěl jsem nic takového dodávat. Ale... Řekl jsem to. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Slyšela jsem, jak se baví ve dveřích s matkou. Nějak mě to nehecovalo. Neřekla nic, co by mě mohlo ještě více dorazit. Ani on. Pak zavřel dveře a vešel do pokoje. Slyšela jsem kroky, ale nepodívala jsem se na něj. Slyšela jsem, jak se sprchuje a jak jde bosý zase z koupelny do pokoje. Mohla jsem se na něj podívat, ale k čemu. Byl pohledný a mě by to stejně k ničemu nebylo, kdybych se ho pokusila.. Co já vím? Svádět? Očividně jsem mu byla odporná a kolem něj se motaly krásné upírky co s ním koketovali a kterým jsem já nesahala ani po kotníky. Vzhledem, chováním, rasou.. Vším. ,,Žiju.. Naneštěstí.." Odvětila jsem mu tiše, když se zeptal co dělá moje zranění. Nemyslím si, že by ho to ve skutečnosti zajímalo. Ani jsem moc nechápala, proč vedle mě leží, i když já jsem k němu zády a koukám se z balkónových oken s tichou prosbou na očích. Jako bych snad čekala nějakou záchranu. Která pochopitelně nepřijde, ale ráda jsem tomu věřila. Dělá si ze mě srandu? Pomyslela jsem si, když se zeptal, jestli s ním půjdu na snídani. Když nebudu brát v potaz, že nemám hlad.. Tedy.. Že mi je hlady už tak špatně od žaludku, že bych to hladem nenazvala a fakt, že jsem díky ztrátě krve, nevyspanosti a hladovění tak unavená, že bych tam došla jen s možná, tak jsem nechápala, proč se mě na to ptá. Slyšela jsem, jak si hrál s mým vodítkem. ,,Nechápu tě.." Řekla jsem tiše dokonce s lehkým smutným podtónem, který jsem se spíše snažila schovat. ,,Necháš mě hlídat svými psy a pak se mě ptáš, jestli s tebou nepůjdu na snídani, i když se ti očividně hnusím.." Řekla jsem. Ano, cítila jsem se ublíženě, dotčeně, nepotřebně a odporně. Ale o to mi ani teď tak nešlo, spíše me zajímalo, proč to všechno dělá. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Malé překvapení? Chvíli jsem tiše ležel. Dokonce jsem si i s vodítkem přestal hrát. Na tváři se mi objevil menší úsměv. Zdá se mi to? Ale ne, ne, Katsumi, nefandi si. Něco jiného je svést upírku pomocí svého vlivu. Nechceš použít svůj vliv... Ano, alespoň v tom jsem měl jasno. Má představa o kouzlech byla, že se k nim musí přistupovat zodpovědně. A jestli mělo zabrat její kouzlo, musím i k ní přistupovat zodpovědně. Dráždilo to. Ten pocit, že jí mohu mít, kdy se mi zamane, ale že tím mohu i více ztratit. Ale přesto mě teď pobavila. Zvedl jsem se na loktech a podíval se na ni, tedy na její záda: „Ty... žárlíš? Ty opravdu žárlíš? A na co, prosím tě? Neznáš mě. A Kurougu jistě nevynechal nejmenší podrobnost o mých vlastnostech.“ Můj hlas byl směsicí pobavení a sarkasmu. „Psi tě hlídali kvůli němu. Ještě jsem se tě nechtěl vzdát. Upřímně, uvažuji o tom. Projevil zájem. Už si tě zčásti přivlastnil. Asi...,“ zaváhal jsem, nebyl jsem rozhodnutý mluvit takto upřímně, ale nakonec jsem pokračoval, „...asi jsem nečekal, že se necháš, ale chápu. Chápu, že je těžké odolat. Jejich rod je nebezpečný.“ Více, než by se komukoliv zdálo. Nebezpečný i pro mě. Nakonec jsem se ale znovu usmál. „Ale... Asi si tě nechám. Už proto, že žárlíš.“ Kruci, co blázním!! |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Ucítila jsem, jak se matrace pod námi lehce prohnula, když se nadzvedl na loktech a zadíval se na moje záda. Možná viděl i moje rezavé vlasy a temeno hlavy. ,,Kurougu o tobě nic neřekl.. Takže ne, neznám tě.." Ne, že bych chtěla Kurouga bránit, to absolutně ne, jen jsem chtěla, aby věděl, že všechny předsudky a všechno, co si oněm myslím mám ze své hlavy. Ne proto, že mi to někdo řekl. Nechala jsem ho mluvit. Nějak mě jeho slova nezvedla až postele, až ta poslední věta. Představte si umírající plamínek, ze kterého se najednou stane poměrně silný oheň. Přesně tak jsem se najednou cítila. Jako by ve mě něco ožilo. Možná to, že se se mnou bavil, možná to, že zněl pobaveně, že se smál.. Netuším. Možná jen to, že to přirovnával k žárlivosti. Otočila jsem se směrem k němu a trochu se nadzvedla na rukou, takže jsem mu teď koukala přímo do očí. Ty moje byli pořád trochu zarudlé od slz, ale taky trochu naštvané a ukřivděné. ,,Jistě, že žárlím! Kruci! Myslí si, že je to příjemné, když mám patřit někomu, kdo se na mě ani nepodívá, protože se kolem něj motají nádherné a urozené upírky?! Být něčí hračka není příjemné, ale je to snesitelné, když o tu hračku má její majitel alespoň zájem!" Nekřičela jsem, jen jsem mluvila naštvaně a rychle. Ostatně, tady má i to vysvětlení, proč mojí krev dostal první jeho bratranec a ne on. I když mi asi lhal a všechny ty ostatní kraviny. Uvědomila jsem si, že mu koukám do očí a že jsem vlastně celkem blízko.. A že on má na sobě jenom ručník. Zatvářila jsem se lehce zaraženě a ucítila, jak mi najednou zrudli tváře. Chvilku jsem mlčela, než jsem se zase otočila zády k němu a lehla si na bok. ,,Hluboce se omluvuji, že vedle upírek, které máš, vypadám škaredá a tlustá.." Zavrčela jsem tiše. Bože, jsem blázen.. To mě vážně dokáže naštvat taková.. Prkotina? |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Můj dáreček Na moment jsem povytáhl obočí překvapením, ale toho si ještě nemohla všimnout. V tu chvíli byla ještě otočená. Ale překvapený jsem opravdu byl. Takže to vše jen z její hlavy? Když mě Kuroudu nepošpinil, čím si její důvěru získal? Copak stačí říci, nejsi hračka, a Miku mu skočí do náruče? V určitých věcech jsem byl rozhodně zmatený. Ale nic, co bych měl dávat najevo. Pak se ale Miku otočila. Bylo vidět, že plakala a vůbec neměla snadnou noc. Ani já sice nevypadal extra vyspale, ale její oko by si toho sotva povšimlo. Hlavně jsem byl sytý, a to je to nejdůležitější. Psi trochu zakňučeli, když se Miku do mě pustila. Pousmál jsem se a znovu dal najevo překvapení. Jemné a opatrné. Navíc zčervenala. Jen tak... Mně to ani nedošlo – ona měla stále na sobě ty vyzývavé šaty, já jen ručník. „Jsi jako dítě,“ s úsměvem jsem hlesl a prohlédl si ji celou. Ne, nemohl jsem říci, že by byla ošklivá a ani jsem to nikdy neřekl. „Neměl jsem dojem, že toužíš po mém zájmu.“ Ještě chvíli jsem si ji prohlížel a nechal se zatím prostupovat tím krásným pocitem. Pocit výzvy... To ta její zlost. Je roztomilá.. Za celou tu dobu je teď nejroztomilejší. Nechápal jsem to. V koutku duše jsem se obával, že mě to rychle přejde, ale teď jsem se tím pocitem nechal pohltit. Přetočil jsem se na bok. Byl jsem vyšší, než ona, takže jsem ji snadno donutil, aby si znovu lehla, tentokrát ale na záda, zatímco já byl v polosedu nad ní. „Byla by si spokojenější snad, kdybych si tě vzal rovnou na plese? Před všemi?“ Dlaní jsem se dotkl její vnější nohy a pohladil ji od kolene zboku až k bokům. Samozřejmě že pod šaty. Její kůže byla hebounká. A ten život, co v ní proudil... „Měl jsem z tebe strhat šaty, položit tě na stůl a ještě, než bych si užil, začít sát tvoji krev?“ zašeptal jsem, nyní už sklonený k jejímu krku. Už chápu... Už to všechno chápu... I ty jsi to, Kuroudo, cítil? Voní omamně... Přivřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Trochu jsem se odtáhl, na rtech pobavený úsměv: „I já bych se mohl cítit dotčený. Neprojevila si žádný zájem o svého pána a místo toho si mě zradila. A zrada se trestá...“ Můj úsměv pro tu chvíli zmizel. I když jsem to neplánoval, myslel jsem to vážně. Zradila mě. Ledový výraz, který se mi rozhostil na tváři, byl překvapením jako změny dubnového počasí. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Povzdechla jsem si, když mi řekl, že jsem jako dítě. ,,Já jsem dítě.." zamručela jsem. Neříkala jsem to proto, aby to všechno působilo pedofilně, ale oproti jemu i Kuroudovi, jsem dítě byla. Aji jsem si tak připadala. Občas. ,,A vůbec, si už druhý, který to říká." Dodala jsem. Myslím, že mu moc dobře došlo, koho tím druhým myslím. Ale Kuroudovo jméno jsem neřekla schválně, neměla jsem potřebu provokovat do takové míry, aby mě vážně. Zabil. Ne teď. Najednou mě to.. Přešlo. Jo, byla jsem hodně náladová, to o sobě vím, ale tyhle změny nálad jsem přestávala chápat pomalu aji já. Sama jsem z toho byla zmatená více, než jsem chtěla. Trochu jsem pootočila hlavu, abych po něm mrskla nebezpečným a pořád naštvaným pohledem. Očividně nebyl zvyklý na to, že se někomu může líbit a při tom ten dotyčný kolem něj nebude tančit a házet svůdné úsměvy. ,,Promiň, nejsme ten typ, který se na tebe bude lepit při prvním pohledu, protože chce tvojí pozornost." Ehm.. Žila jsem se čtyřmi bratry, pamatujete? Ne, že bych hodlala s kluky manipulovat schválně nebo tak, ale vychovali mě tak, že prostě vím, co se klukům na holkách líbí. A z velké části to byla i moje přirozenost. Neměla jsem se ráda, ale byla jsem dost hrdá na to, abych si nikdy nemusela klučičí pozornost vynucovat tím, že se na ně budu lepit na veřejnosti a nadbíhat jim. Ne. I když jsem kvůli tomu ještě před chvilkou hodlala umřít, stejně bych to nikdy neudělala. Stejně tak bych si na sebe nikdy nevzala šaty, které více odhalují, než zahalují. Ráda jsem nosila sukně, ale nikdy jsem si k nim nebrala výstřih. Kluci mají rádi, když si svoje dárečky můžou rozbalit ve svém soukromí. A ať to znělo jakkoliv, byla to pravda. Každý chce ženy lovit. I čistokrevní upíři. Lehl si do polosedu na bok a mě lehce donutil si lehnout na záda, i když jsem o to zrovna nestála. Dívala jsem se mu pořád trochu zamračeně a naštvaně do obličeje, i když on se nádherně culil. A ještě v tom ručníku.. Nedivila jsem se, že mi začali během chvilky hořet tváře a srdce se mi rozbušilo nepříjemnou rychlostí. Ale pořád jsem se trochu mračila a v očích mi plál plamínek vzdorovitosti. ,,To jsem neřekla.. " Šeptla jsem tiše po jeho vylíčení, co se mnou mohl na plese udělat. mezitím mi přejel rukou po noze až k boku. Lehce jsem nohou pohla, jako bych tím chtěla naznačit, že má dát tu ruku pryč. Původně jsem ho po ní chtěla plesknout, ale nejsem asi tak velký sebevrah. Ne, z toho bych určitě nadšená nebyla, ani spokojenější. Ale myslím, že chodí od jednoho extrému k druhému. Od ignorace až po skoro znásilnění. Copak neví o tom, že existují i jisté míry mezi tím? Asi ne, je čistokrevný.. Pomyslela jsem si. Měl příjemný hlas, když mi šeptal kousek od mého ouška. A dokonce jsem se i lehce zachvěla, když se jeho dech otřel o můj krk. Zamračený pohled na chvilku zmizel a stal se z něj takový lehce omámený. A pak se najednou.. Zachmuřil. Zvážněl a najednou byl absolutně ledová. Vyděšeně jsem na něj zprvu zamrkala. Byl více náladovější, než já a to bylo celkem děsivé. Ale po jeho slovech jsem se zase zamračila. Už jsem mu jednou řekla, že nejsem ten typ, co za ním bude běhat jako pejsek a s kňučením prosit o cukřík.. Jestli tedy chápete tu metaforu. ,,Máš psy. Takže určitě víš, jaký je rozdíl, mezi kočkou a psem. Já jsem jako kočka a fakt, že mám obojek a vodítko, na tom tenhle fakt nemění. A z kočky psa neuděláš ani když jí budeš trestat.. Tím se nechci vymlouvat. Jo, v podstatě máš pravdu, zradila jsem tě, ale pokud chceš pokračovat v tomhle duchu, tak se dostaneme maximálně tak k nekonečné hádce o tom, jak jsme o toho druhého neprojevily zájem." Co? Možná jsem mluvila na rovinu a možná až moc odvážně a na to tady pan upír nemusel být zvyklý, ale nemyslím si, že jsem byla nějak nepříjemná. Jen upřímná. Jsem kočka. Když na mě budete hodní, budu vás mít ráda a občas se přijdu i pomazlit, když sama budu chtít a budu hodná. Jenže když na mě budete zlý, poškrábu vám obličej, budu zlá a uteču k prvnímu člověku, kdo na mě bude hodný. Taková jsem byla a myslím, že přirovnání ke kočce je dokonalé. A ohledně toho obviňování se.. Měla jsem pravdu. Jeden o druhého jsme neprojevily zájem a řekla bych, že teď nás to oba.. Možná i mrzí? Ne, mě to nemrzí proto, že bych ten zájem neprojevila, ale proto, že ho neprojevil on. Já si ho přece za pána nevybrala. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Kočka nebo myš Stále jsem si nechával svou masku ledového krále. Trochu hloupé, když je známá jen ledová královna, ale asi tak nějak jsem mohl nyní působit. „Nemusíš ten typ být. Kdybych chtěl, tak za mnou stejně běháš a žadoníš, abych tě zabil.“ A třeba se zamyslí nad tím, proč jsem na ni svou moc ještě nepoužil. Vlastně jsem se v tu chvíli zarazil i já. Proč jsem to neudělal...? Bylo by to tak jednoduché, tak prosté... Ach, ano, to kouzlo. Mech, věřím tomu čím dál méně.. Lehce jsem se zamračil, svou ruku jsem stáhl zpět a položil ji jen na postel vedle jejího těla. „Obávám se, že se hádat vůbec nemusíme,“ odpověděl jsem jí mrazivě. Hloupoučká poloupírka... Nedospělé děťátko... Má ruka dlouho nesetrvala v klidu. V mžiku se ocitla na jejím krku. Stiskl jsem. Mohla dýchat, i když trochu hůř. „Můžeš si hrát na kočku, ale aby si spíš neskončila myší. Velmi nerozumnou myší.“ Z mého tónu nešla zuřivost, jen chlad a odměřenost. Proč... Proč se s ní jen pářu. „Věř mi, že ani já sám nevím, proč jsem tě ještě nezabil. Od toho dárky jsou – pohrát si a odložit. Zneužít a zabít. Velmi jednoduché, nemyslíš?“ obrátil jsem se po prohlídce místnosti opět na její tvář. „Jenže nakonec by ses mi mohla ještě hodit. A to je ten jediný důvod, proč žiješ. Možná volím zbytečně složitou cestu. Lehčí by bylo přivlastnit si tě poutem, které těžko zlomíš. Poutem, které z tebe udělá jen mou loutku. A možná toto je ta správná hra...“ Už ani nevím, zda jsem opravdu chtěl, aby to vše slyšela. Ale to přemýšlení nahlas mi celkem pomáhalo. Trochu jízlivě jsem se pousmál: „I s kočkou si můžu hrát...“ Stisk mé ruky povolil a já se rychle přesunul obkročmo přímo na ni. Ne, samozřejmě, že jsem nedosedl, nehodlám jí zabít teď hned. Jen jsem ji držel v šachu svými stehny a nedbal na to, že jsem pod osuškou nahý. Místo toho jsem se naklonil k její tváři a vyhledal její krk. „Na rozdíl od kočky jsi jak hedvábí,“ zašeptal jsem a olízl ji. Stačilo by zcela málo... Jen trochu ji podráždit, aby toužila po mých špičácích... |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Sladce jsem se uculila. Nemám tě ráda, nemám tě ráda, nemám tě ráda.. Běhalo mi v mysli pořád a dokola. Ale proč chci tím pádem jeho pozornost?! Neměla bych o ní stát, když mě ten jeho egoismus vlastně tak neuvěřitelně vytáčí. Ale věděla jsem, že ve chvíli, kdy bude zase šilhat po nějaké upírce, já budu.. Žárlit.. Bože, to je tak hnusné slovo, když se nad tím zamyslím. ,,Ale očividně to nechceš.." Odvětila jsem mu na to pouze. Stáhl ruku z mého boku. Trochu se mi ulevilo. Byli situace, kdy jsem neměla moc ráda, když se na mě sahá. Tohle byla jedna z nich. No co? A pak najednou řekl, že se nemusíme hádat, jeho ruka vystřelila a ukotvila mi krk u pustele. Automaticky jsem oběma rucema stiskla vší silou jeho zápěstí, kterým mě držel a pokoušela se ho dostat z mého krku. Srdce se mi rozbušilo. Zase šlo o instinkt. Nebezpečí! Křičelo mi v hlavě. Při jeho slovech o dárcích jsem se zamračila. ,,Názor rozmazleného děcka." Odvětila jsem mu na to. A neměla jsem pravdu. Já si všech svých dárků vždycky vážila. Samozřejmě, že když jsem vyrostla z nějakého oblečení, co jsem jako dárek dostala, neschraňovala jsem ho jako oko v hlavě, ale rozhodně jsem si nikdy jen nepohrála a nezahodila. Pobaveně jsem se ušklíbla. Nevadilo mi, že na mě byl více méně hnusný, protože mi tady a teď říkal že mě má povahově rád. Kdyby ne, už bych dávno jeho loutkou byla. Při té myšlence se mi zajiskřilo v očích, ale už jsem na to nic neřekla. Až když mě najednou pustila a obkročmo si na mě sedl, zatvářila jsem se dost nejistě a vyděšeně, protože jsem netušila, co má v plánu. A navíc, byl na mě skoro nahý. Začala jsem se strašně červenat. Áááá, co to děláš?! Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla, protože mi to hned v zápětí bylo jasné. Sklonil se k mému krku a opět něco tiše pošeptal. Srdce se mi opět rozbušilo strachem i vzrušením najednou. O to více, když jazykem přejel o mém krku a já si vzpomněla, jaký to byl včera večer pocit, když mě kousl Kuroudo. Nikdy jsem nikdy příjemnějšího a zároveň méně snesitelného nezažila. Okamžitě mě přešli všechny myšlenky na to, že ho ze sebe nějak sundám a jen jsem tiše a vzrušeně vydechla a sledovala poměrně vyjukaně strop nad sebou. Nakonec jsem se nějak zvetila, i když moje tělo chtělo spíše kousnutí, než nějaké pokusy o bránění se. Položila jsem mu jednu ruku na hrudník a zatlačila. ,,Děkuji a teď slez.." Zavrčela jsem na něj tiše a trochu se pokusila zavrtět. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Buď, anebo... Neslezl jsem. Jen jsem se ušklíbl, což ale na druhou stranu trochu zpříjemnilo můj ledový výraz. „Ne, nechci. Nechtěl jsem. Uvidíme,“ přiznal jsem svou nerozhodnost ohledně toho, zda ji budu ovládat svými schopnostmi. „Ale ty o tom nepřemýšlíš, proč jsem to neudělal.“ Tedy ano, přemýšlíš, vymyslela sis klasické bludy, abych je napravoval... Ale ne, lásko, jsi krásná, jak si můžeš myslet, že bych si myslel...Je mi z toho na zvracení!!! Tvář se mi stáhla znovu do odměřeného výrazu. Nic jsem nenamítal k tomu, že si o mě myslí, jak jsem rozmazlený. Mnoho lidí si o čistokrevných myslí mnoho věcí. Ale nikdo neví, jak se v kůži čistokrevného žije... Ale nebudu tu pět ódy na to, jak je mé postavení trestem. Ani náhodou. Je to privilegium, které si užívám. Samozřejmě... „Obávám se, že neslezu,“ lehce jsem se pousmál, ale milého na tom nebylo nic. „Asi je načase, abych ti projevil svou pozornost, Miku,“ dodal jsem vážným tónem, i když mi na rtech stále pohrával ten zvláštní úsměv. Byl jsem už rozhodnutý. Není to tak, jako v tom snu. Toto je mezi mnou a Kuroudem. A ona je můj dárek. Má otrokyně? Mé cokoliv, co si budu přát. Její zavrtění jsem odměnil pevnějším stiskem stehen, takže se už nemohla ani hnout. Možná si mohla i všimnout, jak začínám být vzrušený, a nemyslím tím rudé oči. Však mě zakrýval jen ručník. Pažemi jsem roztáhl její ruce a dlaněmi je přidržel na posteli. Byla jako můj vězeň. A kterého upíra by toto nevzrušovalo? Neměl jsem takové šance na vytvoření pouta, jako Kuroudo, který ji pokousal v klidném rozpoložení. Kdy mu důvěřovala... Bestie malá... Chová se jako lidské ženy – nestálá a přelétavá. Přesto jsem její mysl mohl hodně zmást, už jen tím, že mě nikdo v pití nepřeruší. A pak... Nebude se moci ubránit tomu, že se jí to bude líbit. A to je nejhezčí pomyšlení. Už jsem ji déle pohledem neprobodával. Sklonil jsem se a bez předeher jsem ji dravě kousl do krku. Muselo to bolet, zajisté. Citlivost šla stranou. Nadechl jsem se. Voněla nádherně. Krásněji než to, co jsem znal. Chtivě jsem zavrčel a ještě více nohami stiskl její tělo. Hladově jsem nasál a ani nedbal na to, že díky své prudkosti je její rána větší. Sál jsem dál a dál. Oči se mi rozšiřovaly vzrušením. Sladká... Tak sladká... Byla tam příchuť trpkosti jejího odporu, ale byla jen poloupír. Upíři dovedou trpkost roznést do celé krve, ona ne. Za prvotní příchutí jsem ucítil sladkost celého jejího života. Propletl jsem naše prsty na rukách a pevně ji stiskl. Ze rtů mi uniklo zavrčení. Chtěl jsem víc. Ještě trochu víc. Její slabost a přitom i tvrdohlavost mě nyní vzrušovaly takovým způsobem, jaký žádná upírka nesvede. Ani Chiyoko. Jen stěží bych si to přiznával za střízliva, ale teď jsem byl v jejím opojení. A ona v mém. Ještě jednou jsem nasál, prudce a dravě, aby mou sílu pocítila až v konečcích těla. A pak konečně jsem jí svými špičáky pustil. Trochu jsem se odtáhl a prudce jsem oddechoval. Olízl jsem několikrát její ránu, aby se zacelila. Pokud jsem jí nerozdrtil ve svém stisku, mohla by zůstat živá. Ale příliš jsem se tím nezaměstnával. Cítil jsem se ukojený, ale tušil jsem, že ona mi nikdy nebude stačit. Tak proto... Proto... Nehodlal jsem jí vyprávět o tom, že i já si mohu vybudovat závislost. Obzvlášť na takové krvi, jakou má ona. Konečně jsem byl schopný soustředit svůj pohled na ni. Oči se mi pomalu vracely do původní barvy, ale na rtech jsem měl stále stopy její krve. Povolil jsem svůj stisk a opatrně z ní slezl. Nezabýval jsem se dál tím, co jí je. Jen jsem vzal vodítko a přivázal jí ke sloupu postele, který měla za hlavou. „Na snídani si, pokud vím, nechtěla,“ chraptivě jsem vysvětlil a přešel ke skříni, odkud jsem si vzal čisté oblečení. Poté jsem odešel do koupelny, abych se přistrojil, ale dost možná před tím ještě ukončil své vzrušení. Ano, mohl jsem ji znásilnit, ale to nebyl můj styl. I když tuším, že takto omámená by nakonec nohy roztáhla dobrovolně. To ale nemám zapotřebí... |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro ,,Mám pár teorií, jen ti je neřeknu." Odvětila jsem s pobaveným úšklebkem, když mi řekl, že nepřemýšlím o tom, proč mě neovládl svými silami. Jistě, že přemýšlím, ty idiote! Celou noc jsem nad tím přemýšlela! Já doufala, že ti to díky tem kruhům pod očima a nevyspalosti dojde.. Každopádně, mé teorie byli jednoduché. Buď jsem se mu opravdu hnusila, což bylo pořád ve hře, protože my to nevyvrátil a nebo se mu líbila moje povaha, která ho více méně pořád posílala do háje zelenýho a zároveň chtěla jeho pozornost. Milujeme schizofrenii.. Pomyslela jsem si. Vyděšeně jsem na něj zamrkala, když řekl, že nesleze a bude mi věnovat svou pozornost. Trochu mě děsilo to, jakou pozornost myslí, díky tomu, že jsem cítila, co se děje pod jeho ručníkem. Nebylo to příjemné. A hluboce se omluvuji, že nemám chuť na sex.. Sarkazmus, chápete, ne? Když mě jeho nohy stiskly ještě pevněji, už jsem se ani nehnula. Měla jsem strach, že by mě mohl rozdrtit. Sílu na to měl a už tak to bylo nepříjemné. A navíc.. Jsem se ani moc hýbat nemohla. Vzal moje ruce a položil mi je roztažené za hlavy na postel a pevně je natiskl do polštáře. Srdce mi bylo jako zběsilé a já slyšela, jak dýchám trochu hlasitěji a rychleji, než bych chtěla. Sklonil se a prudce do mě zarazil svoje tesáky. Bolestivě jsem zakňučela. Nebylo to tak jemné jako od Kurouda, bylo to mnohem divočejší.. A tím to i více bolelo. Celé moje tělo se napjalo a já zalapala po dechu, když poprvé nasál. Zase ten samý pocit. Možná trochu silnější.. Ne, silnější ne.. Spíše jiný. I když jsem o to nestála, cítila jsem palčivé vzrušení po celém těle. Skoro se mi z toho chtělo křičet, ale nešlo to. Měla jsem tak sevřené hrdlo, že jsem ze sebe dostala jen zvuk kňučení. Ucítila jsem, jak si propletl prsty na ruce s těmi mými a stiskl mi ruku. Udělala jsem to samé. Celé moje tělo se zase chvělo směsicí vzrušením a strachu, které jsem cítila. Po nějaké době se ode mě odtáhl. Vzrušení pomalu začalo vyprchávat, zatím co mi jazykem několikrát přejel po ráně. Oddechovala jsem. V hlavě mi šumělo.. Jako když slyšíte moře. Přesně takový zvuk. Unaveně jsem se otočila na bok. Nějak jsem na jeho slova nereagovala, měla jsem trochu problém abych okamžitě neusnula. Nebyla jsem na tom moc dobře, asi tak vám to povím. Včera jsem přišla o relativně hodně krve, ani ne díky kousnutí, ale spíše díky té ráně, která dlouho krvácela. Celý den jsem nejedla ani nespala a tak se krev neměla pořádně z čeho udělat a teď znova. A navíc.. Lidské jídlo je moc krásné, ale i my poloupíři potřebujeme k životu krev. A jestli mě tu hodlají takhle vysávat, tak mnohem častěji, než jednou za měsíc. To je třeba důvod, proč tak rychle umíráme třeba na obyčejnou chřipku. Potřebujeme krev, aby náš organismus pracoval, tak jak má. Jste poloupíry a dostanete chřipku? Dejte si krev. Myslím to vážně. Já byla ve stejné situaci, akorát místo chřipky jsem právě měla celkem silnou chudokrevnost, řekla bych. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Jiné záležitosti, jiní hosté V koupelně jsem se trochu uklidnil. Ne, nezáviděl jsem Miku její situaci. A sám sebe jsem nenáviděl za svou nerozhodnost. Tak takhle si ji, Katsumi, nezískáš... Bylo mi jasné, že Kuroudo se choval zcela jinak. Je mu tahle hra nevadila. Miloval ji. Mohl jsem jen vyčkávat, kdy to pokazí. A co když se to nestane? Ano, i tato možnost tu je. Zatnul jsem ruce v pěst a věnoval si v zrcadle zuřivý pohled. Ne.. Je to jen hračka. Nic víc. Trochu si pohraji a pak ji zabiju. A když bude otravná, zabiju ji dřív. Jenže věděl jsem, že Eiko by nebyla ráda. Ne snad, že by jí na Miku záleželo. Asi by se chovala hůř než já. Ale... Pořád je tu ta věc. Ale je to tak nebezpečné. Nechci, aby mě to ohrozilo. ... Pche, jako by mě mohla ohrozit poloupírka. ... Mohla... Znechuceně jsem pohlédl na svůj odraz. Tušil jsem, že jsem se nikam neposunul a že toho stále nejsem schopen. Vztekle jsem zavrčel a rychle se začal oblékat. Oblečen do černých kalhot a bílé košile s červenou vázankou jsem se vrátil do pokoje. Všiml jsem si, že Miku je zničená. Aby nebyla. Pořádně nejedla a ještě dvakrát za sebou „darovala“ krev. Natáhl jsem si ponožky a vytáhl jsem ze skříně kabát. Poté jsem přešel k druhé skříni, která, jak se ukázalo, měla zvláštní chlazení. Při jejím otevření to uvnitř zacinkalo. Popadl jsem dvě zazátkované zkumavky. Skříň jsem zavřel a přešel jsem k posteli. „Tady máš. Je to dobrá krev. Od urozených. Taková ti zahojí rány. Kdyby ti to nestačilo, stačí požádat sloužícího. Každý ti rád svou krev dá,“ oznámil jsem jí a zkumavky položil na noční stolek, Neočekával jsem, že by si je vzala. Doufám, že umí alespoň pít. Jinak jí tu do večera najdu mrtvou. Vrátil jsem se ještě ke stolku a přinesl jí na noční stolek zvonek. „Kdyby si něco potřebovala. Třeba se přestrojit.“ Sama se totiž stěží někam přesune, protože jsem se jí rozhodl nechat uvázanou. „A psi tedy asi nepotřebuješ,“ vzpomněl jsem si na její slova, kdy mě osočila, že jí tu nechám hlídat psy. Ano, vím, že to asi myslela trochu jinak, ale ... menší pomsta? Nebo spíš jen škodolibost? Nevím, každopádně jsem jemně pískl a oba vlkodavové mě následovali z pokoje pryč. Neloučil jsem se. To, že jsem se z Miku napil mi stačilo, abych si získal trochu odstup, i když jsem věděl, že na její krev budu mít zase chuť. Teď mě ale čekaly jiné věci. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Ležela jsem na posteli a ztěžka oddechovala. Bylo mi na umření ve chvíli, co jsem se rozhodla, že se mi už umřít zrovna moc nechce.. Tedy.. Nechce.. Viděla jsem Katsumiho, jak mi položil na noční stolek před očima dvě ampulky s krví. Upřímně, neměla jsem chuť se po nich nějak sápat nebo je vypít. A jeho slova jsem vnímala opravdu jen na půl, i když jsem je chtěla slyšet celá. Hučení v mé hlavě bylo ale silnější. A jo, došlo mi, že osy odvedl naschvál. Slyšela jsem ten jeho lehce škodolibý podtón v hlase. Jo, ten se mi podařilo zachytit. Ale neměla jsem sílu na to, abych mu vynadala do parchantů, i když jsem chtěla. Ne, nebyla jsem nadšená z toho, jak si mojí krev vzal. Ale nepopíralo to fakt, že to pořád bylo stejně vzrušující. I když za trochu méně vzrušujících okolností. Neuměla jsem si to vysvětlit. I když jsem si potom uvědomila, že mi Kuroudo asi lhal.. Tedy, lhal.. Že na mě byl milý jen proto, aby dostal mojí krev.. No, před tím mě to mrzelo, ale teď ne. Teď jsem oceňovala jeho snahu, že se alespoň snažil. Což se o Katsumim říct nedalo. Ten si to prostě vzal, protože chtěl. Co já vím, třeba byl moc líný na to, aby se snažil.. A nebo to Kuroudo celé nehrál a byl na mě milý protože chtěl.. Bože, já nevím! Jsem unavená, zmatená, bolí mě hlava a nemám sílu se ani moc hýbat. Každopádně jsem si byla jistá tím, že teď se mi už vážně umřít nechce. Ne, že by o mě Katsumi projevil zájem tak, jak jsem doufala, ale celý tenhle nás ranní.. Ehm.. Rozhovor ve mě tak nějak rozpálil ten pohasínající plamínek života. Neptejte se mě čím, sama jsem to nevěděla. Trochu jsem polemizovala nad tím, ke komu z těch dvou bych šla, kdybych měla možnost se rozhodnout. Ehm.. Asi ani k jednomu. Jeden byl značně protivný a druhému jsem nevěřila ani nos mezi očima a to jsem ho viděla. A z obou šel strach. Očima jsme hypnotizovala krev v ampulkách. Na sucho jsem polkla.. Moje tělo je chtělo, ale já to odmítala. Víte, existuje sousta teorií, proč se něco jako poloupíři rodí. Ale nikdo na to ještě nikdy nepřišel. Někdo tvrdí, že je to díky tomu, že matka nechce, ať se jí narodí upír a tak genetika zapracuje, ale ne úplně. Jen z části. Někdo tvrdí, že je to genetická chyba a někdo zase, že je to spíše zázrak genetiky. Pak jsou teorie, že dítě by jako upír bylo tak silné, že je jeho upíří já uzamknuto. Ve své podstatě z toho plyne jedno.. Pořád jsme z části upíry. Ale tuhle část nedáváme najevo. Vlastně ani nemůžeme, pokud nemáme hlad. Představte si, že máte uvnitř sebe klec, ve které je zavřená bytost. Vypadá jako černý stín, má rudé oči a bílé špičáky.. Stejně jako upíři. Ale nemá tvar, hlas ani žádný pach. A čím větší máte hlad, tím více tahle potvora v kleci sílí, až nad vámi nakonec převezme kontrolu. Většinou chvilku řádí, dělá bordel, najde si vhodnou oběť na zabití, tu vysaje, rozcupuje a pak zase zaleze zpátky. A chudák poloupír vůbec netuší, co se dělo. Tedy.. On si pamatuje, co dělal, ale většinou jen v takových útržcích. Když se tohle stane, hodně lidí nás poté přirovnává k levelu E. Nedokážeme se ovládnout, chováme se spíše jako zvířata a jsme ochotní zabíjet. Bratři by vám mohli vyprávět, jak jsem v těhlech stavech dokázala zničit klidně celou místnost k nepoznání, když se mě snažily chytit a dostat do mě krev, než kvůli ní někoho zabiju. Ve chvíli, kdy se totiž najíte, tak ta příšera ve vás se zase uklidní a do doby, než budete opět šílet hlady nevystrčí růžky. Vlastně je to hodně podobné levelu E, co? Jenže ti takhle zešílí trvale. My máme jen tyhle stavy. Snad to je jeden z důvodů, proč nás neohrožují kousance čistokrevných, na rozdíl od lidí. A když se to stane, zatmí se vám před očima a nevíte co děláte. Jako zrovna mě.. Oči mi začali rudě zářit a v puse mi narostli špičáky místo normálních zubů. Stejně jako upírům. Jenže tentokrát u můj vnitřní upír věděl, že když do sebe nedostanu nějakou krev, umřu. Klekla jsem si na posteli a sáhla po ampulkách. Jednu jsem vzala do ruky, otevřela jsem jí, zaklonila hlavu a její obsah si nalila do pusy. Ucítila jsem, jak se mi sladká chuť rozležela na jazyku, ale zároveň to mělo divnou pachuť, díky tomu, jak byla studená. Takže místo spokojeného mlasknutí jsem ze sebe vydala spíše znechucené mlasknutí. Skleněnou ampulku jsem rozdrtila v ruce, takže celým pokojem se roznesla vůně mojí krve. Krev stačila na to, aby se mi doplnila moje vlastní, za nějaký čas a zmizeli mi odřeniny a já měla čas si tak najít nějakou oběť, kterou si vychutnám celou. A hlavně teplou a čerstvou. Ale zranění se mi na dlani nezahojilo, takže kromě kapky krve, která mi při pití z ampulky vytekla z koutku pusy, mi z dlaně kapala krev a provoněla celý pokoj. Mlsně jsem se olízla. Kdybych mohla, snědla bych sama sebe. Vstala jsem z postele a chtěla odejít dveřmi. Šla jsem poměrně rázným a rychlím krokem, takže když mě vodítko připoutané k posteli zastavilo, překvapilo mě tak, že jsem spadla na zem. Zamračila jsem se a se zlostným vrčením jsem vzala vodítko do rukou a několikrát za něj silně trhla. Nic. Nepovolilo. Zlostně jsem vrčela, mračila se a přemýšlela, co s ním teď. I můj vnitřní upír přemýšlel.. Občas. Protože nakonec mě opět napadlo jen to, co před tím. Několikrát za něj silně zatahat a vztekle na něj vrčet. A pak jsem to ucítila. Upíra. Instinkty začali pracovat, okamžitě jsem se na zemi otočila čelem k němu. Klečela jsem, nohy od sebe a ruce mezi nimi. Váhu jsem měla trochu i na rukou, takže jsem se lehce předkláněla. Rudýma očima jsem propalovala Kurouda a cenila na něj svoje bílé tesáky. Nepoznávala jsem ho. Moje upíří já ho nepoznávalo. Každopádně z něj mělo strach. Nejdříve jsem na něj jen lehce zavrčela a teprve poté jsem otevřela pusu a zasyčela na něj. Jako kočka, když se bojí a zasyčí na vás. Krev mi pořád tekla po dlani na zem a vůně v pokoji byla tím pádem silnější a silnější. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Kdybych jen tušil... Ale o tom to zrovna není. Já jsem byl pryč, zaobíral jsem se jinými věcmi, sytý, trochu naštvaný, ale navenek klidný. Hlavně, že nemůže utéct. I kdyby Kuroudo přišel, může ji sice odvést, ale díky obojku, který jí jen tak nikdo nesundá, ji vždy najdu. To jediné mě mohlo uklidnit. V bratranci jsem se ovšem nemýlil. Měl být sice na poradě se mnou, ale místo toho číhal za naším domem. Když si byl jistý, že je víceméně bezpečný, to jest se v něm maximálně někde pohybuje Eiko (a kdoví jestli), vylezl na balkon. Měl jasný cíl. Ale i on mohl být někdy překvapený. Kuroudo stál ještě za skleněnými dveřmi, když tě spatřil. Zastavil se uprostřed pohybu a nehnutě tě pozoroval. Dveře byly pootevřené. „Miku,“ tiše tě oslovil. Nikdo z nás podstatu poloupírů tolik neznal, jste poměrně novinka, kterou teprve lovíme a studujeme. Ovšem o potřebě krve víme. Kdo by ale tušil, že z vás mohou být takoví dravci. Kuroudu se nepatrně usmál. „Miku, to nic, potřebuješ jen pít.“ Ne, žádná nabídka se nekonala. Není blázen, aby ti dal svou krev. Chvíli váhal. Rozhlédl se po balkoně. Na zahradě se pohybovala služebná. Řešení bylo prosté. Kuroudu se natočil jen bokem, raději si tě hlídal. „Slečno,“ oslovil s něžným úsměvem tu dívku, která chvíli hledala, odkud hlas přichází. „Společnice pana Katsumiho bude potřebovat vaše služby.“ Nemohla jsi slyšet, zda služka něco odpověděla, nebo co vůbec udělala. Kuroudu se k tobě otočil a znovu se usmíval. Přátelsky, i když trochu pobaveně a potměšile: „Miku, klid, už to bude. Hlavně se uklidni. Už brzy se nasytíš.“ Kdo ví, snad se těšil na ten pohled, až tě uvidí pít. Nakonec to netrvalo až tak dlouho. Ozvalo se jemné zaklepání, dveře se otevřely a dovnitř vstoupila služka.  Vypadala velmi mladě, měla důvěřivý pohled medových očí. Nejprve se způsobně uklonila, ruce složené v pase. Nevypadala, jako kdyby viděla něco neobvyklého. Ano, byla to upírka, ale byla to především služka, která nebude odporovat někomu, kdo patří jejímu pánovi. Tito upíři byly většinou rodu, kde sloužili, naprosto oddaní. Kurougu se zatím přiblížil k balkonovým dveřím a otevřel je více. Jeho úsměv nemizel. „Pij, Miku, jen pij. Pak ti bude lépe,“ mluvil jeho vemlouvavý hlas. To nutkání se zdálo tak ještě silnější. Bylo by těžké neuposlechnout ho. Měl pravdu. I ta dívka na to byla připravená. Dokonce si klekla, aby si ji pohodlně mohla kousnout a v klidu se napít. Klidným pohybem si sundala límeček, na kterém pár jizviček bylo. Očividně to pro ni byl běžný den v práci. „No, tak, Miku, jen pij. Je to pro tvé dobro. Musíš být silná.“ |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Když řekl moje jméno, jeho hlas mi připadal povědomý. Zatvářila jsem se na moment trochu nejistě a zmateně, ale pořád jsem byla ve stejné pozici, svaly napnuté a z krku se mi ozývalo tiché vrčení. Byla jsem připravená na něj kdykoliv znova zachrčet nebo se dokonce bránit, kdyby byl najednou moc blízko. Ale nebyla jsem si jistá tím, jestli dělám správnou věc. Jako by mi něco uvnitř hlavy říkalo, že ho mám spíše poslouchat a být k němu hodná i v téhle podobě a ne se ho bát a vrčet na něj. Každopádně mou pozornost odvrátila služebná, která vstoupila do pokoje. Na moment jsem přestala vrčet a zvědavě jsem sena ní rudýma očima podívala. Normálně jsem si klekla na zem, když jsem viděla, jak dívka ke mě úplně normálně přišla, klekla si, sundala límeček a nabídla mi svůj krk. Moje upíří já není zrovna důvěřivé a tak i ono chvilku váhalo, jestli Kurouda poslechnout a napít a nebo ne. Zadívala jsem se nechápavě na Kurouda. Nějak mi to nedocházelo. Jako pes, po kterém chcete povel, který neumí. Ale nakonec jsem neodolala. Spíš mě k tomu donutil Kuroudův hlas, než dívka, která mi sama nastavovala krk. Naklonila jsem se k jejímu krku a zakousla se. Zdravou rukou jsem dívku objala kolem pasu a přitiskla jí k sobě. Hlasitě jsem nasála její krev a polkla. Slastně jsem při tom vydechla. Cítila jsem, jak se mi po celém těle rozlévá příjemný pocit, zatím co jsem sála její krev. Další hlasitě polknutí. Cítila jsem, jak se začínám uklidňovat a upíří já zase zalézá pomalu do klece. Ještě jednou.. Další hlasité polknutí. Oči pomalu začali zase nabírat svojí hnědou barvu a i kdybych chtěla sát dál, nešlo to. Spolu s očima zmizeli i tesáky. Pomalu jsem se od dívky odtáhla. Nebyla mrtvá, ale vypadala.. Unaveně. I já byla udýchaná a hlavně poněkud zmatená. Polekaně jsem na ní koukala. Pusu i bradu jsem měla od krve. Rychle jsem jí sundala i ruku, kterou jsem jí stále držela kolem pasu a ucítila, jak jsem se začervenala. ,,Já.. Omlouvám se.." Vypadlo ze mě poněkud nejistě. Kromě toho, že jsem z ní určitě nechtěla dobrovolně pít jsem se trochu zastyděla za to, jak jsem jí k sobě tiskla. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Kdo mi dá? =) Když jsi pila, dívka se v tvém objetí lehce chvěla. Některé věci nezměníš a i když jste obě dívky, obě jste musely cítit to vzrušení. Přirozenost je přirozenost a ačkoli se ti to může zdát teď sebevíce divné, ještě před chvíli jsi mohla vnímat její blízkost jako to nejvíce vzrušující. Ve svém opojení si asi sotva přistihla, že se Kuroudu trochu přiblížil. „Šikovná,“ zašeptal, lehce ochraptělý a oči rudé. „Neomlouvej se,“ dodal ještě, ale pohled neodvracel, místo toho těkal očima z tebe na služku, jejíž krk byl od krve. Ani dívka se netvářila nijak šokovaně. Ano, byla trochu malátná z tvého hltavého prudkého pití, takže se raději posadila na paty, ale zdvořile se usmívala a pomalu si tě prohlížela. Kuroudu tě zatím obešel a i on si klekl na zem, ovšem blíž k služce. Pach krve prostě láká. „Nevím, zda to umíš,“ pokračoval dál, nyní už trochu klidnějším hlasem, ale oči měl stále rudé, „ale jazykem je možné ránu zacelit. ... Nebo... Pokud dovolíš a rozdělíš se...?“ Jeho otázka v krvavých očích byla kouzelná. Úsměv na rtech k ní trochu neladil, byl spíš lehce jízlivý, ale pořád tu byly jeho oči. „Nechci tě vyčerpávat,“ lehce se dotkl tvé ruky, „ale kdyby snad...“ V tu chvíli si jeho otázku. Ptal se po tvé krvi. Ohleduplně. Žádostivost sice byla citelná, ale zeptal se. V tu chvíli si to ucítila. Ten zvláštní pocit... Mohlo to být ono? To pouto...? |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Trochu jsem se styděla za fakt, že ve chvíli, co jsem z dívky pila jsem jsem se cítila neuvěřitelně vzrušená. Byla jsem schopná se s ní klidně pomilovat, kdyby ten můj upíří záchvat pokračoval. Bylo to takové.. Zvláštní.. Nikdy jsem vzrušení k holce necítila. Možná proto, že jsem se s nikdy žádnou nějak více nebavily, když pominu mojí macechu. Pořád jsem se trochu červenala a snažila se uhnout pohledem někam jinam, jen ne na ní. Vyrušil mě až Kuroudův hlas. Trochu polekaně jsem sebou cukla a upřela na něj zvědavé a nevinné oči, což byl celkem zajímavý kontrast s tím, jak jsem měla pusu od krve. Obešel nás a klekl si na zem. Nespouštěla jsem ho z očí. Ne kvůli nějaké ostražitosti, ale jako by mě na něj něco nutilo se takhle koukat. Skoro jako na nějaký boží obrázek. Jo, přesně tak jsem na něj koukala, i když jsem věděla, že bych neměla. Nebo že možná dokonce ani nechci. A navíc.. Fascinovali mě ty jeho rudé oči. Nevím proč. Měli mnohem větší kouzlo, než u Katsumiho. A nebo proto..? Ne, to ne.. Myšlenka na pouto mě tak nějak děsila. Nevím proč. Netoužila jsem mít pouto ani s jedním z nich, protože jsem ani jednomu nevěřila. Chránit.. Ne, ani jeden z nich by mě neochránil. Nebo jsem tomu alespoň nevěřila. Nechápavě jsem na něj zamrkala, když se mě zeptal, jestli se rozdělím. Nebyla jsem si jistá, jestli chce slyšet odpověď, mohl by se urazit, ostatně.. Moje služebná to nebyla. Ale pak se najednou lehce dotkl mojí krvácející ruky. Udiveně jsem zamrkala. Vážně se mě na to ptal? Najednou mě popadl takový zvláštní pocit.. Jako kdybych nemohla říct ne ani kdybych sebevíc chtěla. ,,V pořádku.." Odvětila jsem mu pouze tiše a sledovala ho snad i chtivým pohledem. Pořád jsem byla trochu vzrušená z toho, jak jsem sama sála krev a představa, že zase ucítím to vzrušení.. Lehce jsem se roztřásla vzrušením. No tak! Právě jsem se uzdravila! Pokud mě vyhltá, můžu se z chudáka děvčete napít znovu, protože budeme na začátku. Odtrhla jsem pohled od Kurouda a zadívala se na děvče.. A.. Vadilo by mi to? Ostatně, tohle bylo poprvé, co jsem z někoho sála krev a cítila to vzrušení.. Najednou mi skoro nevadilo, že jsem se živila něčí krví. Najednou mi to nepřišlo skoro vůbec odporné. Bože, co to se mnou je?! Kdybych nebyla tak vzrušená, všechny tyhle myšlenky by mě ani zdaleka nenapadly.. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro A co časem trojka? ;) Usmál se. Možná trochu příliš majetnicky, ale pořád to byl krásný, něžný úsměv. Nejdřív vzal tvou krvácející ruku a jemně ji olízl. I když to nebylo zranění z jeho špičáků, rána se začala hojit. Pak ale zachytil tvůj pohled a i on se podíval na služku, která tam stále seděla na patách a dlaní si držela lehce krvácející ranku. I k ní se nahnul a místo kousnutí olízl, aby dál nekrvácela. „Necháme si ji tady?“ zeptal se tě s úsměvem, který víc připomínal dravost, než otázku na to, jestli si dáš kousek dortíku. Ať už ses rozhodla jakkoliv (a hlavně ses stále cítila víc omámená, než schopná mu odporovat), stejně zavelel: „Běž si zatím lehnout.“ Dívka poslušně vstala, svůj límeček odložila na noční stole, jako kdyby tušila, že ho zatím nebude potřebovat, a spokojeně se uvelebila v posteli. Kurougu se zatím otočil k tobě. Jeho oči přímo zářily žádostivostí. Silné paže tě popadly, jako kdyby si byla peříčko. Stále klečel, ovšem trochu roztáhl nohy a tebe si přitáhl blíž, tak aby si před ním seděla zády. Jeho dlaně od ramen k bokům obkreslily tvou siluetu. „Jsi krásná,“ zašeptal a políbil tě na rameno. Poté už si ucítila známé štípnutí, za nímž následovalo hltavé sání. Kurougu tě rukama objal kolem pasu a ještě více přitiskl ke svému tělu. Pil tiše a pomalu, ale o to více se zdál vzrušenější. Jeho ruce něžnými pohyby začaly konejšit tvé tělo. Nejprve na bocích, poté na vnější straně stehen. Nakonec jsi jeho dotyky ucítila i na vnitřní straně. Pomalu ti nohy roztáhl. Pil dál, ale nehltal. Nechtěl tě vyčerpat, ani nebyl hladový, jen rozdmýchával tvou vášnivost. Byl si vědom toho, jak tě nyní má ve své moci, jak si s tebou může hrát a ovládat tě jako svou panenku. I kdyby nebyl upír, bylo by těžké mu vzdorovat, ale jeho schopnosti teď ovládly celý tvůj rozum. Ruce začaly šátrat výš a výš a mezi pomalými loky si mohla slyšet jeho vzrušené vzdechy. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Najednou se na mě tak nějak.. Majetnicky usmál. Zachvěla jsem se vzrušením. Nevím proč, nikdy jsem nebyla nějak unešená z toho, že by mě měl někdo vlastnit, ale najednou.. Se mi to líbilo. Okamžitě na něj přestaň takhle zasněně hledět! Pomyslela jsem si, ale nějak to nepomohlo. Vzal mojí ruku a olízl jí. Rána se během chvilky zacelila. Pak se naklonil k služebné a olízl i její ránu na krku. A pak se mě zeptal, jestli si jí tu necháme. Trochu zaraženě jsem se na dívku podívala. Nebyla jsem si jistá, jestli tady chce být ona. Mě to bylo tak nějak jedno, vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby tady zůstala a ona.. Nevypadala, že by jí něco bylo nějak proti srsti. Přes to jsem si tím nebyla jistá. ,,Ano.." Šeptla jsem nakonec s pohledem přikovaným na dívce. Nevím proč, ale líbila se mi. Kurouko jí řekl, ať si na chvilku lehne. Dívka se s očividně i radostí uvelebila v posteli, která byla trochu od krve z mé ruky. Najednou mě popadl a otočil zády k sobě. Trochu mě to polekalo, ale nedalo se říct, že by mi to vadilo. Roztáhl nohy, takže já mezi nimi seděla a opírala jsem se o něj zády. Teprve teď mi tak nějak došlo, jak je oproti mě vlastně velký. Dlaněmi mi přejel po ramenou až k bokům. Tiše jsem vydechla. Srdce mi bušilo o sto šest a tváře mi hořeli. Pak mě políbil na rameno a řekl, že jsem krásná. Nevím, jestli jsem mu to mohla věřit, ale myslím, že kdyby to nebyla pravda, tak by se ke mě takhle netisknu a neupíral na mě ty krvavé a chtivé oči. A pak jsem to ucítila, štípnutí. Bylo to mnohem jemnější a mnohem méně to bolelo, než od Katsumiho. Opět jsem cítila to vzrušení. Nemohla jsem se dočkat, až ho opět ucítím. Chvěla jsem se a slyšela jeho spokojené polykání. Pil pomalu a tak bylo moje vzrušení skoro k nevydržení. Mezi vruzšeným dýcháním jsem občas i tiše zakňučela. Oči jsem měla přivřené, ale nevnímala jsem, že se vůbec na něco dívám. Objal mě pevně kole pasu a přitiskl k sobě. Ještě.. Pomyslela jsem si omámená vzrušením. Jeho ruce začali pomalu zkoumat moje tělo. Nejdříve boky, pak stehna, která jsem tiskla k sobě. Upřímně, i přes všechno to vzrušení jsem mu nechtěla dovolit, aby mi je dal od sebe, ale měl větší sílu a já se přes to vzrušení a chvění nemohla moc soustředit. Pohladil mě po vnitřní straně stehen a pak začal pomalu cestovat rukama výš. A čím výše byl, tím více jsem byla vzrušenější a tím více jsem se i chvěla. Jako by mi byla strašná zima, ale pravdou bylo, že mi bylo horko. A ne zrovna malé. ,,Jestli se to Katsumi dozví, zabije mě.." Šeptla jsem tiše a trochu vystrašeně. I přes to všechno jsem si pořád uvědomovala, že nedělám zrovna správnou věc, i když se mi ta věc líbí. Připadala jsem si jako manželka, která podvádí svého manžela u něj v domě. A bála jsem se. Opravdu jsem se bála, že Katsumi přijde a zabije mě. V tom lepším případě. V tom horší mě jen přizabije. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Neříkej dvakrát =) Kuroudo dál pomalu upíjel a jeho ruce ti jemně masírovaly stehna, až skončily v tříslech. Když jsi naznačila svou obavu, na chvíli se odtrhl. I když jsi na něj neviděla, mohla si podvědomě cítit, že se usmál: „Neboj se, postarám se, aby se to nedozvěděl.“ Těžko říci, jak to myslel, ale neznělo to nijak nebezpečně vůči tobě. Kuroudo se znovu přisál a nyní začal pít hltavěji. Jeho výdechy byly prudší a ruce opustily tvé nohy, aby se vydaly na průzkum útlého pasu. Odtamtud přešly rychle vzhůru a Kuroudu tě celkem drze chytl za prsa. Jeho masírování bylo důrazné, ale ne bolestivé. Sání však začalo být prudší a vášeň se mísila se štiplavou bolestí. Zdálo se, že to nebude mít konce a oslabené tělo se znovu začalo hlásit. V tu chvíli se Kuroudo znovu odtrhl. „Omlouvám se,“ promluvil chraptivě, ale své dlaně z tvých prsou nesundal. „Máš ... neskutečně lahodnou krev,“ přiznal opět s úsměvem. „Ale měla by si sama nabrat síly,“ dodal tajemně a kývl směrem k posteli. „Nemáš na ni chuť? Je jemná, lahodná a dobře zažene žízeň.“ Už jen to slovo „žízeň“ stačilo, aby si pálení v hrdle znovu cítila. Kuroudo ti jemně olízl ránu a poté s blaženým výrazem olízl i své rty. Konečně přestal dráždit tvé bradavky a místo toho tě vzal do náruče, aby tě odnesl do postele. Služka, která tam ležela, nejspíš na chvíli usnula, protože sebou lehce trhla. Když však viděla Kuroudův pohled, jemně se usmála. Působilo to nepatřičně v této situaci. „Nevadí mi to,“ konejšivě se na tebe podívala. Byla velmi zvláštní – spokojená a smířená se svým osudem. Zdál se stále trochu unavená, ale dobře sis mohla všimnout, jak jí zajiskřily oči. Přitáhla si tě blíž a pevně se na tebe podívala: „Nakrm se.“ Kuroudu vás sledoval se svým lehce posměšným výrazem, zatímco se sám posadil na postel. Pár kapek krve mu ještě zbylo na tváři, jak se nedbale otřel. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Ani nevíte, jak moc bych si přála mu věřit. Ale stejně jsem pořád cítila obavy, že Katsumi sem vkročí a utrhne mi hlavu. Doslovně. A to nebyla zrovna příjemná představa. Kuroudo se pak do mě znova zakousl. Ale bylo to najednou mnohem prudší a divočejší. Bolestivě jsem kníkla, když začal hladově hltat mojí krev, i když jsem měla zároveň pocit, že se zblázním vzrušením. Jeho ruce opustila moje stehna a chvilku zkoumali můj pas, než mě najednou chytl za prsa. Dost mě to vylekalo. Nebyla jsem zvyklá, že by na mě někdo takhle sahal.. Ehm.. Kromě mě samotné. Položila jsem svoje ruce na ty jeho a pár pokusy se je pokusila dostat pryč z mých prsou, ale marně. Začínala jsem se opět totiž cítit hladově a unaveně. A omámeně. Přesně, jak jsem předpokládala. Kuroudo se najednou otrhl a já ti tiše oddechla. A omluvil se.. On se omluvil?! Pomyslela jsem si. Dobře, buď je výborný herec a tohle divadlo mu jde skvěle nebo to myslí upřímně. Netuším. Ale ráda bych mu viděla do hlavy. Z mých myšlenek mě vytrhlo slovo žízeň a jeho zmínka o upírce, která asi usla v posteli. Na sucho jsem polkla a zase cítila, jak se přestávám ovládat. Opravdu jsem měla zase velký hlad, ale tentokrát byl můj vnitřní upír o moc klidnější. Jako by ho všechno, co se tu dělo uklidňovali a líbilo se mu to. Oči mi začali pomalu rudě zářit, při pohledu na upíří dívku a lehce jsem pootevřela rty, abych si nechala pohodlně narůst špičáky a klidně jsem se nechala odnést k ní do postele. Lehce sebou trhla. Vypadala zmateně. Sice jsem měla hlad, ale i tak jsem v klidu vyčkávala, než se trochu probere. Nechtěla jsem vraždit, chtěla jsem si hrát. Usmála se, pak se na mě konejšivě podívala a řekla mi, že jí to nevadí. Ten konejšivý pohled zarazil i toho upíra ve mě, který najednou trochu znejistěl, ale chuť na krev a hravá nálada zvítězily. Dokonce jsem si všimla i jiskřiček v jejích očích. Přitáhla si mě k sobě a řekla, ať se nakrmím. jako by na to čekala. Pousmála jsem se, i když to v kombinaci s rudýma očima a špičáky muselo vypadat.. Trochu zvláštně. Stáhla jsem z ní peřinu, pod kterou byla a obkročmo si na ní sedla. Tedy, nedosedla jsem, jen jsem byla nad ní. Vzala jsem její ruce za zápěstí a jemně jí dala ruce nad hlavu lehce od sebe zatlačila do polštáře. Vlastně jsem byla ve stejné poloze, jako byl před tím Katsumi se mnou. Ale já si hodlala více hrát. Propletla jsem si s ní prsty a sklonila se k jejímu krku. Nejdříve jsem po něm přejela jen nosem a nasála její vůni. Kurodou měl pravdu. Voněla krásně a dokonce i krásně chutnala. Poté jsem se jemně zakousla do jejího krku. Pomalu. A stejně pomalu jsem začala pít. Najednou se mi líbilo, mít jí takhle pod sebou.. Rozechvělou a vzrušenou. I když normálně jsem byla ta, která chtěla být ta, která je ovládaná, teď se mi ty prohozené role opravdu líbily. Boky jsem se posunula trochu níž, abych měla klín nad jejími stehny a otřela jsem se klínem o jedno její stehno. Pomalu a dlouze. Pustila jsem jednu její ruku a položila jí na její ňadra. Lehce jsem rukama párkrát přejela přes látku celou dlaní, než jsem našla jednu její bradavku, která byla díky jejímu vzrušení pod látkou pěkně cítit a začala kolem ní kroužit ukazováčkem. Přestala jsem pít. Pomalu jsem z ní vytáhla svoje zuby. Rudé oči mi zmizeli, ale pocit nasycenosti a oči byli asi to jediné, co mi zmizelo. Tesáky mi zůstali díky vší té krvi co byla kolem tak krásně cítit. Několikrát jsem lehce přejela jazykem po její ráně, než jsem začala její krk zasypávat polibky. Dlouhými polibky, které jsem se vychutnávala. Dokonce jsem nachytala sama sebe, jak spokojeně vrním. Jako kotě. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Sladké mámení Jako by tu nikdo jiný nebyl. Jen vy dvě, vaše těla, zčásti spojená. Chvěla se. Oči měla lehce přivřené a ústa pootevřená. Jak si sála, dýchala prudčeji a několikrát se jí na rty připletlo jemné zasténání. Obrácené role ti nejspíš svědčily, protože dívčino tělo pod tvými doteky jen tálo. Vzrušení z ní sálalo spojené s horkostí a touhou v očích, které náhle rozevřela. „Co ... budeš chtít,“ zašeptala služka a krátce se pousmála. Bylo jasné, co tím myslela. Nabízela se. Když jsi přestala sát a troch u uvolnila sevření jejích rukou, zaklonila upírka hlavu, aby se lépe nechala laskat tvými polibky. Pár pohyby si zatím stáhla šaty z ramínek a ty pod tvým laskáním bradavky nyní snadno klouzaly z její kůže níž a níž. Stačí je jen stáhnout. Pokrčila lehce nohu, takže si ji znovu ucítila v rozkroku. Vzdychla. Dlouze a rozvášněně. Pravicí tě pohladila po vlasech, zatímco levou dlaní tě konejšivě pohladila po zádech až k zadečku, který dráždivě stiskla. Vedle vás se zatím na bok položil Kuroudo. Jeho oči byly stále rudé a stále chtivé. Na rtech ten samý úsměv, snad jiný neuměl. Nerušil vás, ale pokud by ses ohlédla, vysvětlil by to: „Omlouvám se... Rád se divám. Jsi opravdová kočička.“ Neznělo to lascivně, spíš obdivně a potěšeně. A stále velmi chtivě. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Všimla jsem si, že si dívka uvolnila ramínka od šatů. Neváhala jsem a chytla látku u jejích boků. Pomalu jsem z ní šaty začala stahovat. Lehce jsem se usmívala a sledovala její tělíčko, které látka šatů postupně odhalovala. Nakonec pode mnou byla jen v černých kalhotkách, co měla pod šaty a v černých nadkolenkách. Úsměv se mi trochu rozšířil a chvilku jsem se kochala pohledem na její tělo, které bylo opravdu nádherné, i když tady dělala služku. Opět jsem se sklonila k jejímu krku, který jsem začala zasypávat polibky. Chutnala mi celá. I její kůže byla dokonalá. Ucítila jsem, jak zvedla nožku, která se opět dotkla mého klína. Pomalými a táhlými pohyby jsem začala hýbat boky, abych se mohla o její nohu dráždit. Nepřestávala jsem spokojeně a vzrušeně vrnět. O to více, když jedna její ruka byla u mě ve vlasech a druhá mě hladila po zádech až k zadečku, který dráždivě stiskla. Ucítila jsem na sobě Kuroudův pohled. Až teď mi došlo, že leží už nějakou dobu vedle nás. Odtáhla jsem se od jejího krčku a zadívala se na něj. Trochu tázavě, ale nebezpečně zároveň. Hodlala jsem si dívku pode mnou bránit. Teď patřila mě. Když řekl, že se jen rád dívá, tak jsem se lehce pousmála a dál jsem mu nevěnovala pozornost. Ne, že bych nechtěla, ale dívka pode mnou si o ní přímo říkala svým rozechvělým tělem a vzrušeným dýcháním. Znova jsem se podívala na ní a usmála se. Lehce jsem jí pohladila rukou po tváři a jela s ní pomalu dál přes její krček, klíční kosti až znova k prsoum. Palcem jsem lehce začala přejíždět přes její tvrdou a vzrušenou bradavku, zatím co druhou rukou jsem jí jemně hladila po bříšku a bocích. Sehnula jsem se k jejím ňadrům a jazykem přejela po druhé bradavce. Chvilku jsem kolem ní jazykem jen kroužila, než jsem jí vzala do úst a začala jí sát a hrát si s ní jazykem v ústech. Občas jsem jí trochu i kousla. Ale ne bolestivě, to ne. Po chvilce jsem přestala a trochu se od ní odtáhla. I klínem jsem přestala jezdit po její nožce. Jednou rukou jsem si rozvázala šaty, které byli zavázané za mým krkem a sama si je sundala. Měla jsem pod nimi jen bílé krajkové kalhotky, které byli už poněkud vlhké z toho všeho vzrušení. Sklonila jsem se k ní a políbila jí na rty. Jemně, ale majetnicky a vzrušeně zároveň. Pak jsem se rty vydala dál. Pomalu. Nikam jsem nespěchala. Přes tvář, bradu, čelisti, krk, klíční kosti, hrudník, prsa, které jsme políbila na každé místo, dokonce i na bradavky, ale opravdu to byli jen polibky. I když dlouhé a provokativní. Pak jsem pomalu pokračovala přes bříško, její pupík jsem celý obkroužila polibky až ke kraji kalhotek. Ty jsem vynechala a dostala se na stehna. Nejdříve vnější strana a pak vnitřní, pomalu až k okraji nadkolenek, které jsem začala prsty pomalu stahovat z jejích nožek a každý nový odhalený centimetr jsem políbila, až k prstům na nohou. To samé jsem udělala u druhé nožky. Není to tak, že bych měla zkušenosti s milováním s holkama, to absolutně ne, ale já jsem taky holka. Holka ví, co se holce bude asi líbit. A taky není důvod se stydět. S kluky bych takhle v posteli určitě nejednala. Vrátila jsem se zpátky nad ní a pomalu jí sundala i kalhotky. Byla jsem mezi jejíma nohama, takže je nemohla dát k sobě ani kdyby chtěla. Jednou rukou jsem se opřela vedle její hlavy a tou druhou jsem ukazováčkem a prostředníčkem několikrát jemně přejela v jejím klíně. Byla krásně vzrušená a vlhká. Dívala jsem se s úsměvem do její tváře, než jsem se sklonila k jejímu oušku, mezitím co jsem prsty provokativně jezdila okolo vchodu do její jeskyňky. ,,Chceš to jedním prstem nebo rovnou dvěma? Nebo ti to mám udělat jazykem?" Pošeptala jsem jí s úsměvem do ouška, které jsem následně na to olízla a lehce kousla do lalůčku. Ne, že bych se jí vysmívala, jen se mi to líbilo. Sama jsem byla sice hodně vzrušená a trochu se chvěla, ale tohle mě určitým způsobem bavilo. A ne málo. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Kdo si hraje, nezlobí :) Útlý pas a přiměřeně velké poprsí se před tebou lesklo jako na stříbrném podnose. I dívka, o níž si vůbec nic nevěděla, ani jméno si neznala, si tě prohlížela. Žádostivě tě svým pohledem lákala, aby si nepřestávala. Ona si Kurouda ani nepovšimla, věnovala se jen tobě a pohybům tvého těla. Ani Kuroudo už vás více nerušil, vzrušení sice na svém těle neutajil, ale jen tiše se zatajeným dechem přihlížel. S každým dalším drážděním její bradavky více a více hnětla tvůj zadeček. Když jsi přidala svůj jazyk, už se nebránila polohlasnému sténání. Znovu se lehce zaklonila. Vláčně se ti podbízela. Když jsi se odtáhla, trochu překvapeně vzhlédla, ale pak se zalíbením sledovala, jak se svlékáš. Natáhla ruku a horkými prsty objela linii tvého těla – od krku, přes bradavku levého prsa, kterou lehce promnula, až po lem kalhotek, kde se jen jakoby mimoděk ujistila o míře tvého vzrušení. Pak už tě nechala jednat. Dýchala hlouběji, jako by se uklidňovala před tím, co přijde. Když jsi jí pošeptala svou nabídku, jen se kouzelně usmála jako dítě u vánočního stromečku a polaskala prsty tvá prsa. Zachvěla se neovládaným vzrušením. „Jazykem,“ zašeptala roztouženě a povolně roztáhla nohy. Ještě předtím si tě však na chvíli přitáhla a dravě tě políbila na rty. Chtěla ti snad říci, že není z cukru? Její skromnost, kterou měla ve tváří, když poprvé vstoupila do této místnosti, byla ta-tam. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Viděla jsem její šťastný úsměv, když jsem se jí zeptala, jak to chce. Když odpověděla, skoro až zle jsem se usmála. Nebo zel.. Spíše jako bych něco plánovala. A pak si mě najednou přitáhla a dravě políbila. Nečekala jsem to, ale líbilo se mi to. Ukazováčkem zatím začala dráždit její klitoris, mezitím co jsem se věnovala rty těm jejím. Líbala jsem jí stejně dravě jako ona před chvilkou políbila mě. A netrvalo mi moc dlouho probojovat se jazykem do jejích úst, abych si mohla hrát s tím jejím. Chvilku jsem jí líbala, než jsem se odtáhla a s úsměvem se jí zadívala do očí. Oběma se nám v nich jiskřilo. Vzala jsem jeden z polštářů a dala jí ho pod zadeček, aby se mi k ní lépe sehnulo. Jazykem jsem jela od její brady, mezi prsy a přes pupík až ke klínu. Nejdříve jsem přejela celý její klín jazykem, abych zkusila, jak chutná. Byla sladká. Nejdříve jsem jazykem pomalu kroužila kolem klitorisu , než jsem jej jemně vsála do úst, kde jsem jej už trochu divočeji dráždila jazykem. Po chvilce jsem toho nechala a jazyk přesunula níže. Abych do ní mohla jazykem vniknout, což jsem taky udělala. Chvilku jsem jazykem dráždila její vnitřek, než jsem přestala a pak několikrát jazykem přejela její klín. Takhle jsem to několikrát zopakovala, než jsem se jazykem opět přesunula k jejímu klitorisu a vnikla do ní dvěma prsty najednou. Byla krásně vlhká a vzrušená, takže to šlo snadno. Střídavě jsem prsty pohybovala krouživými pohyby uvnitř ní a střídavě prsty vytahovala a zajížděla s nimi zpátky, mezitím co jsem jazykem dráždila ten nejcitlivější bod. Nepřestávala jsem do chvíle, než měla orgasmus a aji během něj jsem s drážděním pokračovala. Až když bylo vidět, že s ní vzrušení odpadlo, spokojeně jsem se od ní odtáhla a vyndala z ní prsty, které jsem si před ní s úsměvem olízla. Naklonila jsem se k jejímu oušku. ,,Chutnáš sladce." Zavrněla jsem do něj spokojeně. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Menší změny v plánech? O=) Dívka ti se stejnou vášní opětovala líbání, zatímco její pánev se jemně zavlnila, aby co nejlépe nasměrovala tvé prsty. Když jsi pokračovala v dráždění přímo na jejím ženství, nechala se už volně unášet stoupajícím vzrušením. Pohodlně se opřela, volně zaklonila hlavu, zatímco její dlaně tě vískaly ve vlasech. Neovládala se a ani nejspíš po tom netoužila, jen hlasitěji oddechovala, nakonec polohlasně vzdychala, až sotva zadržovala roztoužené výkřiky. „Miku...,“ ozval se něčí hlas. Nebyla to ona. Byl to Kuroudo. Ale teď nebyl čas. Dívčino tělo se začalo chvět čím dál více. „Lištičko...,“ ozval se hlas znovu. Dívka vykřikla. Její tělo se napjalo a poté znovu rozechvělo. Cítila si slabost v jejích nohách. Roztoužený výraz v obličeji přešel do úsměvu prožité slasti. "Chci tě...," zašeptala dívka. „Liško,“ popadl tě Kuroudo a doslova tě odtrhl od služebné, která ti chtěla věnovat polibek, aby ochutnala sama sebe. Snad ti vše chtěla oplatit, ale na to nebyl čas, Kuroudův stisk byl silný. „Musíte zmizet, teď hned!“ Jeho hlas byl přísný a rozhodný. Očividně si nedělal srandu, ale ty jsi byla stále omámená. Kuroudu vyskočil z postele a přiběhl k zásuvkám, které tu měl Katsumi. Chvíli se nervózně přehraboval uvnitř, něco i vyházel, až nakonec vytáhl nůž. Když byl Kuroudo znovu u vás na posteli, uslyšela jsi to i ty. Štěkot psů. Vlkodavové. Byli blíž a blíž. Kuroudo na nic nečekal. Dívka pochopila, co se děje, ale ve svém rozpoložení stačila jen vytřeštit oči v hrůze očekávané smrti. Poté už nůž skončil v její hrudi, přesně v místě srdce. Dívčino tělo se krátkým trhavým pohybem lehce prohnulo a z jejích úst vyšlo krátké zachroptění. Ať už ses oblékla nebo ne, Kuroudo tě rychle odvázal od sloupu postele. Vodítko s obojkem ti nechal, nejspíš ani on ho nemohl sundat. Rychle tě vzal do náruče a zamířil k balkonovým dveřím. Štěkot psů se už rozléhal po celém domě. Museli už být na tomto patře. Dívčino tělo na posteli se zatím zvolna začalo rozpadat do směsi třpytivého prachu. Zůstala jen stopa krve. Tvé i její. „Musíme jít,“ zavelel Kuroudo a vyběhl na balkon. Ladně přeskočil kamenné zábradlí a bezpečně s tebou dopadl do zahrady. Poté se rychle rozběhl pryč. Možná jsi za sebou uslyšela rány. Někdo nejspíš vtrhl do pokoje. Kuroudu běžel dál. V nohách měl neskutečnou rychlost a tebe pevně svíral v náručí. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro ,,Ááá!" Vykřikla jsm polekaně, když mě najednou Kudorou popadl a odtrhl od služebné. Jako by mě tím vytrhl z nějaké jiné reality. Polekaně jsem se na něj zadívala. Nedocházelo mi, o co jde a co se děje. Sledovala jsem ho, jak došel k zásuvce, se které se začal rychle přehrabávat. A pak jsem to uviděla. Nůž. Došlo mi, co chce udělat. A až při zaslechnutí štěkotů psů mi došlo i proč. Ale ani tak jsem nechtěla, aby jí zabil. ,,Počkej..!" Křikla jsem a natáhla ruku, abych ho zastavila, ale nestihla jsem to. Ne, že bych se někdy chtěla zastávat upírů, ať se klidně navzájem povraždí, ale.. Tohle se mi nezdálo fér. Vyděšeně jsem se koukala na tělo služebné, které se změnilo v prach. Bylo mi jí.. Líto. Jo.. Cítila jsem se smutně. A provinile.. Nezasloužila si zemřít kvůli mě. I když to byla upírka. Ale musela jsem se rychle vzpamatovat. Oblékla jsem si šaty, co na sobě měla služebná před tím, protože byli.. No.. Praktičtější a rozhodně mnohem více zahalovaly. Tak nějak jsem tušila, co má Kuroudo v plánu a ani trochu se mi to nelíbilo. Čím blíže byl štěkot psů tím více mi bušilo srdce. Bála jsem se. Nebyla jsem schopná se pořádně soustředit z toho, jaký jsem měla strach. Vtrhnout tady teď Katsumi, jsem určitě mrtvá. Ale představa, že mě Kuroudo odtud unese se mi líbila ještě méně. Tedy.. Alespoň budu živá, ale na jak dlouho? Chtěla jsem Kuroudovi věřit, že mě nezabije při první příležitosti, ale nešlo to. Popadl mě do náručí, seskočil z balkónu a začal utíkat lesem pryč od domu. Měla jsem ruce kolem krku a pevně se k němu tiskla. Oči jsem měla zavřené a tvář schovávala v jeho hrudníku. Sakra, co jsem to provedla? Pomyslela jsem si. Snažila jsem se nějak uklidnit, ale moc to nepomáhalo. |
| |
 | soukromá zpráva od Cross Hanare pro ,,Dej pryč ruce z mojí sestry." Zavrčela jsem na jednoho z upírů, který držel mojí sestru zády k sobě a chystal se jí zakousnout do zápěstí. Já stála kousek za ním. Otočil se přes rameno a mrsknul po mě rudýma očima a zamračil se. Očividně se mu nelíbilo, že ho vyrušuji. Další hrstka upírů, která stála u mého bratra a bránila mu dostat se k mé sestře se po mě taky otočila. Neměli sice rudé oči, ale nevypadali přátelsky ani příjemně. Netušila jsem, co tu řeší za osobní spor, ale neskákal jsem radostí do stropu z faktu, že se tady snažily ublížit mojí sestře. Abych vám vysvětlila, jak se může člověk.. Ehm.. ''Člověk'', jako já ocitnout v takovéhle situaci, musím začít s vysvětlováním o pár let nazpět. Toto je Yuki. Moje sestra. Nevlastní sestra. Zrovna jí je 16 let, měří 167 cm a váží 55 kg. Ale poznali jsme se, když jí bylo 7. Mě bylo v té době 8. Náš adoptivní otec, ředitel školy, našel Yuki jako malou holčičku, kterou napadl uprostřed zimy upír a která si nic nepamatovala. Když mě bylo 8, lovci čarodějnic zabily moje rodiče a ředitel, jako jejich známý, se mě ujal a také adoptoval. A pak je tu Kaito. Můj bratr. Taky nevlastní, ale měl hodně podobný osud jako já. Když mu bylo 9, jeho rodiče, kteří byli lovci upírů, zabily upíři. A tak ho ředitel adoptoval. Takže tu máme člověka, čarodějnici a lovce upírů. Pěkná rodina, viďte? Každopádně, i když jsme spolu vyrůstali, nikdy jsme si moc nerozuměli. Yuki byla vždycky ten usměvavý typ, který si sice myslí, že pomáhá kde může, ale sama si dokáže sotva zavázat tkaničku. Ne, že by byla vyloženě neschopná, spíše.. Velmi nešikovná. A mě to strašně irituje. Navíc pořád musí všechny napomínat a komandovat. Často jsme se kvůli tomu hádali. A hádejte, komu se vždycky běžela vybrečet na rameno? No přece Kaitovi. Takže kdyby jste se ptali, já jsem v téhle rodině černá ovce, co je na všechny zlá. A kdo se mi pak může divit, že jsem s hrdostí mě vlastní odcestovala v 15 na střední do Evropy? Každopádně, aby naše sestava byla kompletní, musím vám představit ještě někoho. Erik. Čistokrevný upír, co kdysi zachránil Yuki před tím upírem, který jí chtěl ublížit. Ehm, další člověk, pro kterého jsem já ta zlá a bezcitná, protože jsem dokázala kvůli sebemenší kravině rozbrečet Yuki. A samozřejmě je do něj Yuki platonicky zamilovaná. Jak nečekané, že? Tahle škola tady nebyla vždycky. Můj adoptivní otec, ředitel, jak mu všichni říkáme, jí založil, když mě s Kaitem bylo 14. Yuki bylo tím pádem 13 v té době. O existenci upírů jsme všichni věděli od mala a tak nám řiditel nezakrýval fakt, že tato škola bude pro lidi i upíry současně. Lidé se budou učit ve dne, upíři přes noc. A přes to všechno musí zůstat tajemství upírů před lidmi zahaleno, dokud nebude pravý čas ho odhalit. Tak nám to ředitel při otevření vysvětlil. Nikdo netuší, kdy bude ten pravý čas, ale to není ani tak podstatné. Jak jsem už říkala, v 15 jsem odjela studovat do Evropy, zatím co mí sourozenci s dovršením patnáctin byli pověřeni hlídat tajemství noční třídy. Noční třída je plná nádherných upírů a denní zase obyčejných lidí, které tahle kráse samozřejmě nebezpečně přitahuje. Ne, že by upíři na škole byli vyloženě zlý, ale pořád to jsou upíři, kteří se živí krví a občas.. Je popadne nějaký ten amok. A tak musí být někdo, kdo je hlídá. A bylo by mi to všechno jedno, kdyby mi ředitel nenapsal dopis s prosbou o to, abych poslední rok střední škola dochodila u něj s tím, že budu dělat spolu s mými sourozenci strážce. Ani nevíte, jak moc se mi nechtělo, ale více méně jsem musela poslechnout, i když to byla prosba. Většinu života se o mě staral a nikdy ne špatně a já ho měla ráda. Což se nedá říct o takové Yuki nebo Erikovi. Každopádně jsem jí tady teď zachraňovala krk. Očividně nebyli u upírů moc oblíbení. Ne, že bych se jich chtěli zbavit, ale úplně nevinné mi to taky nepřišlo. ,,Hanare!" Vykřikla Yuki skoro až nadšeně. Ne, že by to se mnou nějak hnulo, nedávala jsem tomu více než pár dní, než zase po nějaké hádce s brekem uteče. Jeden z upírů, lépe řečeno upírka, ke mě přiskočila a ohnala se po mě nehty. Chtěla mě seknout do tváře, ale já měla poměrně dobré reflexy. Dala jsem si před tvář ruku, takže mě jen škaredě poškrábala na zápěstí. Což znamenalo vůni krve na několik kilometrů. Najednou měli rudé oči všichni upíři a upírali je na mě. A ona by z toho vlastně byla celkem dobrá bitka, kdyby se tady neobjevil Erik ještě s jedním upírem. Víte, působily celkem komicky. Erik nikdy nebyl moc vysoký, vypadal vždycky spíše jako chlapec, ale vždycky z něj šel strach a respekt. A kousek za ním se tyčil upír s výškou dobrých 190 cm, dlouhými šedými vlasy a zvláštním pokorným výrazem v obličeji. Ehm.. Nebo upírka? Když přišli trochu blíže, nebyla jsem si jistá.Měl až moc jemné rysy v obličeji, ale byl hodně vysoký a neměl žádné prsa ani nic, co by jinak připomínalo holku.. Tedy.. Kromě toho obličeje. Upíři sice museli poslouchat čistokrevné, ale málo kdy to dělali s takovým odevzdaným pohledem v očích, jako měl ten šedovlasý upír. Každopádně všichni upíři hned ztuhly, zatvářily se celkem polekaně a nevěděli, co dělat. Ten, co držel Yuki jí okamžitě pustil. Zamračila jsem se na Erika a založila ruce na prsou. ,,Utekla ti školka." Odvětila jsem mu celkem otráveně. Pobaveně se ušklíbl. ,,Heleme se, sladká Hanare. Evropský vzduch ti už nesvědčil?" Řekl pobaveně a pak přísným pohledem mrskl po upírech, kteří tu dělali binec. ,,Do třídy. Pak si to s vámi vyřídím." Řekl takovým tím hlasem, po kterém vám přeběhne po zádech mráz. Yuki se na něj samozřejmě koukala jako na boží obrázek a já si jen tiše povzdechla. ,,Michaeli, zajdi jí ošetřit tu ruku, než si z ní někdo udělá oběd." Odvětil Erik a zadíval se koutkem oka na toho šedovlasého.. Ehm.. Nebo šedovlasou, co s ním přišel.. Přišla? Já nevím! Mate mě to! |
| |
 | soukromá zpráva od Michael Edwins pro Věnoval jsem se svým záležitostem, jako každý den, či spíše noc, vypomáhat ostatním upírům pro mě už byl takový zvyk, víceméně, takže jsem si už ani nestěžoval, dříve mi to trochu vadilo, ale holt co zmůžu, i když patřím ke šlechtě tak rozhodně nepatřím k silnějším upírům a tak mi nezbývá nic jiného než poslouchat ty silnější, naštěstí s průběhem času jsem se seznámil s jedním vznešeným jenž byl trochu... Jiný, nebyl tak panovačný a nepřátelský, spíše naopak, což mě celkem potěšilo, je ironické jak často si mě ostatní pletou s dívkou, ale i na to jsem si už zvykl, holt moje dívčí rysy se nezapřou, možná jsem se jako dívka měl narodit? Já sám na tuto otázku odpověď neznám... Připravoval jsem se že už se vydám do svého pokoje si trochu odpočinout když mě přerušil Erik a požádal mě ať jdu s ním, neřekl mi proč ale neodporoval jsem mu, jen jsem ho tiše následoval. Zavedl mě směrem k místu kde se nacházela celkem rozmanitá skupinka. Zajímá mě co se tu stalo... A vypadá to že Erik má u ostatních opravdu velký respekt, no, není divu... pomyslím si a tiše postávám za ním když si to vyřizuje se skupinkou upírů co se snažili dostat nějakou lidskou dívku. Mám takový pocit že jsem tu dívku už někde viděl... pomyslím si a podívám se na ostatní, další lidskou... Lidskou? dívku co se tu rozkřikla a nějakého mladíka, ten měl uniformu naší školy stejně jako první dívka, ta druhá ji ale neměla. Někdo zvenčí? To je zvláštní... pomyslím si a podívám se na Erika když mě požádá abych ošetřil ruku té zraněné dívce. "Jistě, Eriku," promluvím a lehce se ukloním, tak nějak už vypěstovaný zvyk, rozejdu se k té dívce a lehce se usměji. "Můžete chodit?" zeptám se jí prvně a pokud odpoví že ne tak nebudu mít problém s tím ji odnést. Když procházíme kolem druhé dívky tak se na ni na moment podívám, na rtech mám stále posazený letmý úsměv, ten výraz se nijak u mě nemění. "Dostala jste se do pěkné šlamastiky," prohodím ke zraněné dívce a vedu/nesu ji směrem k ošetřovně, když se tam dostaneme tak jí pomůžu na jednu z postelí a rozejdu se najít něco na obvázání a zastavení případného krvácení. Erik je musí znát, je sice celkem normální že chce zastavit něco takového ale... Mám pocit že za tím nebudou jen "dobré úmysly"... No, nebudu se v tom šťourat, uvidíme jestli mi o tom on sám řekne, nebo ona... pomyslím si a rozejdu se směrem k ní a začnu jí ruku ošetřovat. "Co jste vůbec dělala na naší straně, pokud se smím zeptat?" promluvím směrem k ní zatímco se věnuji její ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Cross Hanare pro Chtěla jsem Erika poslat do háje zeleného s tím, že ruku si umím ošetřit sama a před upíry se taky umím ochránit sama, ale když šedovlasý upír promluvil, začala jsem být opravdu na vážkách z toho, o jaké pohlaví se jedná. Měl takový.. Jemný a příjemný hlas, ale nedalo se určit, jestli přímo holčičí nebo klučičí. Zeptal se mě, jestli můžu chodit a já na něj pořád celkem udiveně koukala. ,,Ehm.. Ano.." Vypadlo ze mě a skoro až omámeně jsem se vydala za ním. Šli jsme lesem směrem ke škole a ošetřovně v ní. Když mi řekl, že jsem se dostala do pěkné šlamastiky, udiveně jsem na něj zamrkala. ,,Proč myslí.." Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, že on mě celou dobu vyká a já mu právě chtěla tykat. ,,Proč myslíte?" Řekla jsem znova, tentokrát celé a trochu jistěji. Nepřipadalo mi to, jako nějaká šlamastika. Zvládla bych to. Navíc.. To, že nemám svojí sestru v lásce neznamená, že jí nechám ohryzávat upíry. I když si myslím, že když dělají s bráchou strážce téhle školy, mohli by se o sebe umět postarat o trochu lépe. Pomohl mi na jednu z postelí na ošetřovně, protože jsem přeci jen nebyla nějak extra vysoká a pak se jal hledat obvaz a něco na zastavení krvácení. Najednou se mě zeptal, co jsem dělala u školy. No jasně, bez školní uniformy nevypadám jako že bych tady patřila. ,,Jsem dcera ředitele, ale pár let jsem tu nebyla. Přijela jsem teprve před pár hodinami.. A moc se mi nelíbil fakt, že banda zubatých potvor chce ublížit mým sourozencům." Odvětila jsem a při poslední větě jsem se kysele ušklíbla. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Edwins pro Tiše ji poslouchám a pousměji se. "Tak to mnohé vysvětluje, myslím že nyní už si to nějak dokáži domyslet... I tak, měla by jste si dávat pozor, nechci říct že by jste se o sebe nedokázala postarat, ale upíři nejsou zrovna... Féroví hráči, využili by vaše sourozence jako živé štíty a musela by jste je ve finále nechat dělat co chtějí, a možná by se chtěli "zahryznout" i do vás... Je nebezpečné si zahrávat s někým jako ti jenž se odváží někoho takhle otevřeně napadnout," promluvím a věnuji se dál ošetřování její ruce, po chvilce když je ovázaná se lehce skloním a jelikož nemám nic čím bych obvaz mohl ustřihnout tak lehce nakousnu a odtrhnu ho od zbytku, zavážu tak aby nespadl a přebytečný obvaz poklidím zpět na jeho místo. "To by mělo stačit, usměji se, když jsem odkousával ten obvaz tak jsi si asi všimla mých zubů, ale ono ti asi už došlo že budu také upír vzhledem k tomu že jsem se procházel jen tak s Erikem. "Nebylo to nic vážného takže by to mělo být do zítřka či pozítří v pořádku," řeknu a pokud budeš potřebovat tak ti pomůžu dolů z postele. "Zavedu vás směrem k řediteli, hádám že se s ním budete chtít setkat, plus, možná by nebylo na škodu ho o tomhle informovat... I když předpokládám že Erik se o toto postará sám," promluvím ještě a počkám až vyjdeš z ošetřovny a zavřu ji za námi, poté se vydám směrem buď k ředitelně či vašim ubytovnám podle toho kam budeš chtít zavést. Tahle noc je poněkud... Zvláštní... pomyslím si jak tak kráčím spolu s tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Cross Hanare pro Zvědavýma očima jsem ho.. Nebo jí, sledovala, jak mi ošetřuje ruku a při tom poslouchala, co říká. Přišla mi celkem zábavná představa, jak by nějaký upír chtěl mojí krev. ,,Ale no tak, kdo by stál o mojí krev." Řekla jsem s kyselým úšklebkem. Dobře, upřímně, netuším, jak moje krev voní nebo chutná pro upíry, ale nemyslím si, že to bude bůh ví jaká sláva, vzhledem k faktu, že se k tomu nikdy žádný upír nijak nevyjádřil. Za to po Yuki všichni šíleli. Jestli žárlím? Jo.. I tak by se to dalo nazvat. Ostatně, to, že na ní žárlím je jeden z důvodů, proč jí nemám ráda.. Ale veřejně všechno popřu! Ale nakonec jsem se přeci jen lehce pousmála. ,,Ale děkuji za varování." Odvětila jsem už o poznání mileji, než doposud. Uznávám, že normálně se chovám celkem agresivně a možná i protivně, ale umím být milá a roztomilá, když chci. Když odkousl obvaz, všimla jsem si jeho špičáků. Jo, došlo mi už před tím, že je upír, ale až teď mi vlastně došlo, že o ostatních upírech nemluvil nijak hezky ani se je nesnažil bránit. Navíc, čím dál tím více jsem si myslela, že je to holka. Byl nějak moc milý na kluka.. Ne, nevěřím klukům, ani je nemám příliš v lásce. ,,Vy jste taky upír.. Ale nevypadá to, že by jste měla ostatní příliš v lásce.." Řekla jsem tiše a zvědavě na ní zamrkala. Zajímalo mě, čím to je. Upíři normálně byla hrdá stvoření, která z 90% lidmi pohrdala. Ale ona tak nevypadala. Pomohla mi i z postele dolů a já se na moment zamyslela, když navrhla, že by jsme měli jít k řediteli. ,,K řediteli, to bude asi nejlepší, stejně jsem s ním chtěla mluvit." Odvětila jsem s lehkým úsměvem a pak jsem se zamyslela. Proč jde vlastně se mnou..? Tohle jí už Erik nenakázal.. Pomyslela jsem si zamyšleně, ale nedá se říct, že by mi to vadilo. |
| |
| soukromá zpráva od Michael Edwins pro Mlčky se na ni usměji. "Neberte to jako urážku ale, vaše krev má takovou zvláštní vůni, ojedinělou, nikdy jsem něco takového necítil, a jedinečnost je zvláštní druh krásy," usměji se na ni zatímco pokračujeme směrem k ředitelně. Jak tak kráčíme chodbami tak ve stínech občas zahlédnu nějakého upíra ale vzhledem k tomu co se předtím stalo si nedovolí se přiblížit, ne ani tak kvůli mě, byť patřím k šlechtě, ale spíše kvůli tomu že ví že zahrávat si s někým jako erik není zrovna... Zdravý koníček, pokud máte svou kůži rádi... Jak pokračujeme tak zaslechnu tvoje slova a usměji se. "Řekněme že nejsem úplně normální upír, mezi svými jsem víceméně černá ovce, dalo by se říci, terč posměchu a tak trochu sluha, nevadí mi to, jen... Nejsem zrovna mezi "svými" zrovna rád, mnohem více si rozumím s ostatními studenty školy, jen se s nimi tak často nemohu setkat kvůli školním pravidlům, díky Erikovi se má situace na škole zlepšila, i tak jsem stále však... Nežádaný, je nejspíše nejlepší způsob jak to vyjádřit," vysvětlím ti to proč vlastně nejsem tak "milý" směrem k mé vlastní rase a lehce si povzdechnu. "A musím vás zklamat, ale byť vypadám jako dívka tak jsem muž, i když si mě s dívkou pletou skoro všichni, občas přemýšlím že jsem se možná jako dívka měl narodit, možná by pro mě vše bylo jednodušší," lehce se zasměji a podívám se na tebe, zatočím za roh a pohlédnu dále do chodby. "Jsme skoro u ředitelny, oznámite řediteli co se stalo sama, nebo mám jít s vámi?" zeptám se tě ještě a znovu se pousměji. Je už trochu pozdě, měl bych se brzo vrátit na ubytovny... Nebo budu mít ještě problémy pokud po cestě potkám někoho z denní školy... pomyslím si a dorazíme ke dveřím na konci dlouhé chodby a zaklepu na ně. |
| |
| soukromá zpráva od Cross Hanare pro Pousmála jsem se, když začal mluvit o mé krvi. ,,Budu to brát jako lichotku." Řekla jsem. Z jeho úst to nezněla jako urážka, to vůbec ne, ale byla jsem si jistá, že zeptat se na to Erika, rozhodně by to tak krásně neřekl. Ve své podstatě neřekl, jestli je moje krev dobrá nebo ne, jenom, že je zvláštní. Obdivovala jsem ten jeho diplomatický přístup. Když se rozmluvil o ostatních upírech.. Zvědavě jsem se na něj dívala a vůbec se mi to nelíbilo. Chápala jsem, že upíři berou lidi jako odpad.. Tedy chápu.. Spíše jsem to věděla a v mezích i tolerovat. Nejsem tak mocná, abych mohla něco s tímhle faktem udělat. A raději nechci vědět, jak by se ke mě chovali, kdyby zjistili, že jsem čarodějnice. Ale rozhodně bych nikdy nečekala, že se takhle budou chovat i k někomu z jejich řad, kor když se jedná o vznešeného. ,,To mě mrzí.." Řekla jsem s lehce posmutnělým výrazem. Opravdu mě to mrzelo. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, asi by mě to tak nebralo, ale nepřišlo mi to fér. Byl milý.. A pak to najednou řekl. Zastavila jsem se a nevěřícně na něj začala zírat. Zrudla jsem jako rajče a otevřela pusu. Najednou mi bylo děsně trapně. On je to kluk?! Pomyslela jsem si zděšeně. Několikrát jsem ho celého sjela pohledem a.. Ne, nevěřila jsem tomu. ,,Chci důkaz!" Řekla jsem najednou. Ne, odmítala jsem tomu věřit! Takhle kluk přece vypadat nemůže! Otázku s ředitelem jsem díky tomu úplně zazdila. |
| |
 | soukromá zpráva od Aden Grey pro ____________________________________________ Mé sídlo se nacházelo o něco výš nad menším městem - starého Kjóta, které mělo v opatrovnictví feudální páni. Nedalo se tak úplně říct, že bych byl feudálním pánem či podobného postavení, ale zkrátka patřil jsem k lidu takzvané "šlechty" - tedy lidí, kteří v této pracovité době si nemuseli špinit kvůli výdělkům ruce na rýžových polích. Zkrátka věděl jsem, jak se dobře uchytit v obchodu a jak si zajistit, aby mi "bohatství" samo šlo do kapes. Vlastnil jsem nejbližší a jedinou čajovnu, která poměrně dobře vydělávala vzhledem k tomu, že obyčejní pracující lidé s průměrným výdělkem si návštěvu této čajovny mohli dovolit jen jednou za čas. Seděl jsem ve svém pokoji na neustlaném futonu a skrze otevřené dveře jsem pozoroval jezírko přímo naproti mým dveřím vedoucí na zahradu mého sídla. Bylo poměrně brzy ráno a v mém případě nebylo neobvyklé, že jsem byl ranním ptáčetem v tuto dobu. Většina společnosti ještě stále dospávala po včerejším náročném pracovním dni. Dnes dorazí. Tahle myšlenka mi probíhala hlavou už celou noc. Dle posouzení času jsem měl zhruba hodinu čas. Nepatrně jsem se protáhl a pomalu vstal. Rovnou jsem zamířil se převléci do svého tmavě fialového kimona, které lehce odhalovalo mou hruď a vyšel jsem směrem ven na zahradu, kde se o kus dál nacházel i menší udělaný vodopádek. Skvěle sloužil k tomu si po ránu opláchnout obličej studenou vodou. Čas mezitím utíkal zatímco já jsem se zabýval obyčejnými denními potřebami. Pár minut před očekávaným příjezdem jsem vyšel před sídlo ke vstupní bráně. V ruce jsem svíral bambusový vějíř, kterým jsem se lehce osvěžoval od sluníčka. Jsem zvědav jak si se mnou budeš rozumět, maličká. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,To si piš, že tam nepojedu!" Křikla jsem na svojí tetu. Tahle hádka probíhala zhruba posledních čtrnáct dní. I dneska, den před odjezdem. A bylo úplně jedno, že 90% mých věcí, tam už dávno byli. ,,To si piš, že pojedeš, mladá dámo." Řekla mi teta s tím svým přísným výrazem a založila ruce na prsou. Měla jsem vztek. Vlastně i trochu strach. Aby jste chápali, rodiče mi umřeli, když mi bylo 12. Patřili jsme mezi ty bohatší ve městě a jednou k nám do domu vtrhli bandité. Schovala jsem se tenkrát ve skříni. Nějakým zázrakem mě nenašli, ale do dnes si pamatuji, jak zabili moje rodiče. Viděla jsem to škvírou mezi dveřmi. O tom, že mojí matku aji znásilnili se bavit nebudeme, ne? Každopádně, vzala si mě k sobě teta se strejdou, kteří nemohli mít děti a doufali, že si to se mnou nějak vynahradí. Jako malá jsem byla poměrně plaché a tiché dítě, vlastně jsem i teď, jen to nedávám už tak moc najevo. Nebo jsem spíše tak trochu rozdvojená osobnost, abych pravdu řekla. Jedna moje část je ta tichá, stydlivá a vyděšená, která se objeví jen málokdy. A pak jsem já. Drzá, průbojná a poněkud nezkrotná. Není to tak dávno, co jsem taková začala být, ale ono dospívání udělá své. A nepomohlo nic. Prosby, tresty, přemlouvání, mohli být hodní, mohli být zlý a já stejně byla pořád drzá a utíkala večer z domu. Což se na poměrně vysoce postavenou slečnu opravdu nehodí, ale já to i tak dělala. A teta se strejdou z toho začínali být na prášky. A ani nevíte, jakou měli radost, když můj ''milovaný'' bratranec Gakupo navrhl, že si mě k sobě vezme. Ale já tam nechtěla! Bála jsem se ho. Naposled jsem ho viděla, když mi bylo tak 8. Byl o něco málo starší a vždycky byl pohledný, to jsem si pamatovala. A taky sadista. ,,Nepojedu! Je to magor! Jako malý se bavil tím, že trhal pavoukům nožičky!" Nebo motýlům křídla? Ne to asi ne.. Ale vím, že něco takového dělal. Ne, že bych z něj měla strach zrovna kvůli toho, ale celkově jsem z toho prostě měla špatný pocit. Teta na mě při slově ''magor'' nevěřícně vykulila oči a zatvářila se přísně a šokovaně zároveň. ,,A do pokoje! Zítra ráno odjíždíš a bez diskuze!" Řekla, otočila se a odešla. Naštvaně jsem zatla ruce v pěsti a opravdu do pokoje odešla. Mezi kimony jsem pytlíček ve kterém byli rákosově zelené kuličky. Vypadali jako bonbóny. Ale nebyli. Upřímně, nejsem si jistá, z čeho přesně to bylo, ale jednoduše se tomu říkalo ''rákosničky''. Prostě droga. Věřte mi, že když máte peníze a zdroje, seženete desítky drog. Rákosnička byla spíše jen taková sranda. Na stupnici od jedné do deseti síly té drogy to bylo asi 3. Byla na uklidnění. Člověk po ní měl příjemné apatické stavy klidu a bylo mu všechno jedno. Zrovna tohle jsem potřebovala. Nejela jsem na drogách moc dlouho, možná pár měsíců.. Ale nic moc horšího, než Rákosničky jsem nezkoušela. Většina těhlech lehkých drog, byla většinou na povzbuzení a to jsem moc nepotřebovala. Rozhodně ne, když jsem se potřebovala sjet doma. Brala jsem je právě proto, abych vzteky vždycky něco nerozbila. Hodila jsem do sebe rovnou tři, rozkousala je a spolkla. Neměli žádnou chuť. Možná trochu jako prášek s lehkou kyselou pachutí. Stačilo mi to na to, abych se na několik málo hodin příjemně sjela, ležela na futonu a s úsměvem koukala do stropu. Ne, že bych nebyla schopná něco dělat, nebylo z toho žádné motání hlavy nebo tak, ale mě se prostě nechtělo. Vždycky mě to příjemně ukolíbalo, občas jsem i usnula. Druhý den pro mě přijel kočár od Gakupa, aby mě k němu odvezl. Sledujete to nadšení? Já ne? Měla jsem na sobě jednodušší kimono, ve kterém se dalo cestovat a pořád jsem při tom vypadalo dobře. odkaz Taky jsem sebou měla černý slunečník, na kterém byli růžové sakury, vlasy jsem měla rozpuštěn. Sledovala jsem krajinu kolem sebe a můj strach z nového prostředí, lidí a bratrance, kterého jsem roky neviděla byl větší a větší. Když už jsem opravdu chytala panickou hrůzu, vzala jsem si rychle tři rákosničky. Pomohlo to. Jen trochu, ale pomohlo. Neměla jsem tendence vyskočit z kočáru. Zkusila jsem si vzít ještě jednu, ale strach ani úzkost nepřešli. Balení jsem schovala za pás od kimona, kde by ho nenašel vůbec nikdo a zhluboka se několikrát nadechla a vydechla. Tak Luko, teď jsi v háji.. Pomyslela jsem si. Nebylo to tak, že bych s tetou nevycházela schválně, ale prostě.. To nešlo. Vždycky po mě chtěla něco, co jsem nechtěla já a naopak. Nerozuměli jsme si. Ale nikdo neříká, že s Gakupem si rozumět bud. Nebála jsem se toho, že by poznal, že jsem něčím sjetá. Ostatně, co může člověk, který leze feudálním pánům do zadku, vědět o drogách. Alespoň jsem si to tenkrát myslela. Kočár zastavil před velkým sádlem s krásnou velkou zahradou. A mě se z toho kočáru táááák moc nechtělo. Ale nakonec jsem z něj vystoupila. Nahodila jsem lehký úsměv, aby nebyla tolik poznat moje nervozita nebo lehká otupělost a roztáhla slunečník. No co? Každá minuta na slunci byla pro mojí bílou kůži peklem. Dokázala jsem se spálit během pár minut. A o to jsem nestála. Čekal na mě. Krásnější, než jsem si ho pamatovala, to se muselo nechat. Ale pořád jsem měla pocit, že trhá pavoukům nožičky. Možná teď spíše dětem, než pavoukům. ,,Zdravím, bratranče. Tak co, pořád šikanuješ nebohý hmyz?" Zeptala jsem se s takovým lehce provokativním úsměvem, ale pořád nevinným a sladkým zároveň. Zajímalo by mě, co s tím furt mám.. Asi je to proto, že takhle si ho prostě pamatuji. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro _________________ Uz z dalky jsem videl prijizdet ten dlouho ocekavany kocar. Vanek od vejire si mirne pohraval s mymi dlouhymi vlasy a ja oci z kocaru nespoustel. Netrvalo prilis dlouho nez se konecne zastavil za vstupni branou sidla, kterou pobliz zdobily sakury. Dvere od kocaru se otevrely a ja ji spatril. Po tech letech bylo skutecne znat, ze uz neni malou holcickou co byvala, i kdxz nostalgii jsem se stejne nevyhnul. Opravdu jsem ale musel uznat, ze byla okouzlujici. Dokracela ke me a nejiste me oslovila otazkou z detstvi. Povytahl jsem koutek usmevu nahoru. "Mozna si myslis, ze na to vypadam, ale notnou dobu uz to nedelam." Postavil jsem se k ni bokem na naznak, aby sla za mnou. Muj pohled pronikavych oci ji ale nespoustel z dohledu, zkratka si dobre obmotala moji pozornost. "Pojd, ukazu ti pokoj s tvymi vecmi. Organizaci pokoje jsem zaridil, aby sis udelala podle sve chute." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Opravdu? Zvláštní, moc ses totiž od té doby nezměnil. Si jen vyšší." Řekla jsem opět lehce provokativně a trochu rošťácky se mi zajiskřilo v očích. Jo, na to, že se ho bojím, jsem drzá dost. Co kdybys třeba chvilku mlčela? Pomyslela jsem si zoufale sama k sobě. Samozřejmě, že to, co jsem řekla, že jsem nemyslela vážně. Změnil se. Vyšší, hezčí, svalnatější. Dokonce jsem si i všimla, jak mě nespouští z očí, což nevím, jestli bylo právě to nejlepší. Každopádně jsem si dala slunečník do druhé ruky, aby nepřekážel a rozešla se po jeho boku do sídla. Trochu podezíravě jsem ho sjela pohledem, než jsem se opět zadívala před sebe. Pořád jsem se lehce usmívala. ,,Si na mě nějak moc hodný. Mám se snad něčeho bát?" Zeptala jsem se, trochu zvážněla a jen koutkem oka jsem se na něj podívala, abych při téhle otázce nepropásla jeho reakci. Přece nemám ten špatný pocit jen tak pro nic za nic. A nebo ano a stresuji se zbytečně. Nedokázala jsem odhadnout, jestli má nějaké postranní úmysly, vlastně jsem nedokázala odhadnout vůbec nic, což mě upřímně.. Celkem děsilo. Normálně jsem do lidí viděla celkem snadno a u něj? Nic. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro ____________________ V mych ocich mohla videt neco, co vzbuzovalo jisty respekt. I kdyz jsem byl uvolneny a v dobre nalade, mozna ze me bude trochu nervozni. Preci jen jsme spolu detstvi tak casto metravili, takze jsme o sobe navzajem skoro niv nevedeli. Vcetne tajemstvi. Jeji poznamce, ze jsem se nezmenil, jsem se musel kratce zasmat. Lehkym humorem rozhodne nesetrila. Brzy jsme uz bosi kraceli chodbou sidla. Chvilkama to mohlo vypadat jako bludiste. Sibalsky jsem pozvedl koutek usmevu a hodil na ni lehce vyzyvavy pohled. "Momentalne nic v planu nemam. Jestli si ale prejes, abych neco vymyslel, staci rict." Mozna to neznelo prilis presvedcive ale u me bylo typicke, ze si s zenami pohravam. Brzy jsme dorazili k pomerne velkemu pokoji, ktery mel taktez umozneny vstup na zahradu. "Jsme zde. Mozna se tu prvnich par dni nevyzmas, ale tohle sidlo neni az takove bludiste." Opiral jsem se o kraj vstupu do pokoje. Vzhledem k tomu, ze zacinalo byt pomalu ale jiste horko, o trochu jsem uvolnil sve kimono u hrudniku. "Muj pokoj je o dve dvere vedle, kdybys me hledala. Kdykoliv budes mit hlad nebo zizen, na konci chodby je pokoj sluzebne, ktera te povede." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Sakra, ten barák je velkej, ztratím se tu! Pomyslela jsem si. Každopádně nikdo netvrdí, že bloudit tu a být při tom na nějakým veselým tripu, při kterým se smějete úplně všemu nemůže být super. Ehm.. Ale v první řadě budu potřebovat ten trip sehnat. Takže jeho nabídka nějaké zábavy mi hned přišla v hod. Tedy.. Ne, že bych ho prosila o drogy, to by mě pravděpodobně zabil hned ze začátku, o to jsem nestála. I když se zdál být celkem v pohodě. Zatím. Nikdy nedej na první dojem. To vím díky sobě. Potkat se, nevěřila bych si. ,,Ano, prosím." Upřela jsem na něj oči, ve kterých chyběli jen hvězdičky, jak byli plné očekávání. Víte co je na životě nejhorší? Nuda. Vážně. Proč si myslíte, že jsem u tety po nocích zdrhala z domu a sjížděla se? Většinou vás k tomu dožene nuda nebo nějaké problémy. Dobře, lhala bych, kdybych řekla, že v mém případě to byla jen nuda, ale nikdy jsem nestála o to vykládat někomu svoje deprese. Došli jsme k pokoji. Nakoukla jsem do něj a tentokrát v těch očích ty hvězdičky snad i byli. ,,Ten je úžasný!" Řekla jsem nadšeně a hned pokoj prošmejdila. Byl fakt nádherný. Kam se hrabe můj pokoj z dětství nebo pokoj u tety? ,,Hodláš mě takhle rozmazlovat pořád?" Zeptala jsem se s nevinným úsměvem a upřela na něj štěněcí oči. Tak tohle udělal schválně.. Pomyslela jsem si, když trochu více odhalil svůj hrudník a já se na něj ne zrovna nějak skrytě zadívala a na sucho polkla. Holky jsou normálně vdané už kolem šestnácti. A mě je 18. Nemůžete se mi divit. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro ________________ Pobavene jsem ji sledoval jak se najednou rozzarila. Zjevne je tohle pro ni neco noveho, co jeste nemela A ze to nebude jedina nova zmena. Lehce jsem foukl do pramebe vlasu, ktery mi mirne spadl do oci. Preci jen jsem udelal dobre, ze jsem dekoraci pokoje benaridil. Prvni dojem vzdy byva nejdulezitejsi. "Jen co se trochu zabydlis, budu te pak muset na chvili opustit, ranni trenink s mecem je mou tradici. Pokud se ale chces divat, nebudu proti." Citil jsem se jako mensi vitez ve chvili, kdy me gesto s kimonem vyslo perfektne. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Trochu jsem zatřásla hlavou, abych odlepila pohled od jeho hrudníku a zadívala se do jeho tváře. Ne, že by to bylo o moc lepší, čím víc jsem na něj koukala, tím více jsem měla pocit, že se při jeho výrobě sekly a ujela jim ruka s lahvičkou, která měla nápis ''krása''. A budeš u toho do půl těla? Pomyslela jsem si. Chtěla jsem to říct i nahlas, ale raději jsem se zadržela a jen se usmála, jakože se vůůůbec nic neděje. Taky umím provokovat.. Pomyslela jsem si. ,,Jistě, že chci! Jen se převléknu." Řekla jsem se sladkým úsměv. Upřímně, vážně jsem ten tréning chtěla vidět. Kdo by odolal? A navíc, potřebovala jsem na sebe něco pohodlnějšího a něco, v čem bude menší horko. odkaz Samozřejmě jsem se nepřevlíkala před ním, ono to kimono byla elegentní provokace sama o sobě. Když bylo povolené, dělo pěkný výstřih a bylo hodně volné a z krásné a příjemné hedvábné látky. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro _____________________ Zjevne chce hrat mou hru se mnou. Probehlo mi hlavou kdyz zahlasala o prevleceni. "Sejdeme se v zahrade. Staci kdyz se skrz tvuj pokoj na ni vydas. Kamenita cesticka te povede." Dorekl jsem a se sibalskym usmevem se prestal opirat, abych mohl odejit. Me treninkove misto se nachazelo kousek dal na male mytince, ktere delaly spolecnost sakury. Byl jsem prevleceny do cerneho volnejsiho kimona, jehoz predek byl roztazen az k pasu. Po prave strane jsem mel za opaskem pochvu s katanou. Mel jsem cas nez dorazi muj treninkovy souper a ona, proto jsem pred zacatkem zacal opakovat nekolik sestav z prvnich sedmi kat. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Dobře." Odvětila jsem s úsměvem, počkala, až odejde a zavřela dveře. Převlékla jsem se a vlasy jsem si dala do volnějšího a neposedného drdolu. Komu se by chtělo párat s tou hromadou růžových, vlnitých a hustých vlasů? Na zahradě bylo hodně stromů a tak i stín, takže slunečník jsem nechala v pokoji a vyšla jsem na zahradu na kamennou cestičku, o které Gakupo mluvil. Cestou k němu jsem narazila na morovatou kočku, která byla okamžitě přítulná. Vzala jsem jí do náručí a pomalu šla pád po chodníčku, než jsem narazila na Gakupa, který trénoval s mečem. Sedla jsem si opodál pod strom do trávy, kočku si položila na klín a s úsměvem ho pozorovala. Fascinovalo mě to. Měl na sobě černé volnější kimono a hrozně mu slušelo. I ty vlasy.. Asi máme úžasné vlasy v rodině. Určitě musí krásně vonět.. Pomyslela jsem si se zasněným úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro ________________ Mezitim co jsem trenoval seky v ruznych moznostech, zpozoroval jsem, ze uz byla na ceste. Muj pohled zabloudil k ni a ja si dal kratkou pauzu na vydychani. Kimono ktere mela na sobe bylo vskutne pekne. S kazdym jeji krokem mirne valo a hezky obepinalo jeji krivky. Nepopiral jsem ani ten fakt, ze jeho vyzyvavost si me pritahla. "Jdes akorat. Sensei dorazi za chvili." Jednim naprazenim katany pred sebe jsem ji pote elegantne pritiskl k pasu stranou a zasunul ji zpet do sayi. "Doufam ze te nebude prilis desit ten fakt, ze pouzivame opravdove katany a tudiz nastavaji i opravdova zraneni." Ostatne par jizev na me hrudi o tom svedcilo. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Sakra, to je tak sexy! Pomyslela jsem si, když jsem sledovala jak elegantně zachází s katanou. Nemůžete se mi divit, že jsem z toho tak hotová. Moc kluků v mém životě nebylo, myslím celkově a většina z nich nebyli tak krásní a elegantní, jako Gakupo. Většinou prostí kluci z města. A nebo namyšlený blbečci, kteří měli sice peníze od rodičů, ale jinak byli tak hloupí, že i se šutrem je lepší povídání. Když řekl, že bojují s opravdovými katanami, na jednu stranu mě to fascinovalo a na tu druhou i vyděsilo. ,,A to se nebojíš, že se stane něco vážnějšího?" Zeptala jsem se ho s udiveným výrazem. Něco vážnějšího, než řezné rány, jsem myslela. Třeba to, že se navzájem můžou zabít. Což je děsivé. A úžasné zároveň. Mezitím jsem hladila kočku u mě v klíně, která spokojeně vrněla. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro ________________ ,,A to se nebojíš, že se stane něco vážnějšího?" Je vidět, že ji to nejspíš zaujalo. Kupodivu jsem si zprvu myslel, že ji to bude spíše nudit. "V takových situacích jsou trénovány naše reakce, abychom včas katanu zastavili. A jelikož je možné, že někdy nastane opravdový boj, proto je lepší se na ta zranění připravit." /pardon, víc nestíham, máme hodinu na pc :D |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Úplně se mi rozzářily oči, když o tom mluvil. Přišlo mi to strašně boží a super. ,,Můžu si to zkusit?" zeptala jsem se a zadívala se na katanu u jeho pasu. Nikdy jsem nic jako katanu v ruce nedržela, i když jsem chtěla nikdo mi to nikdy nedovolil. Holkám prý zbraně do rukou nepatří. Ale když já strašně chtěla! Vypadala jsem jako děcko natěšené na vánoce. Pokud mi to dovolil, položila jsem kočku na zem vedle sebe, zvedla se a s nadšeným úsměvem jsem k němu došla. A pak jsem narazila na první problém. ,,Uhm, jak se to drží?" Zeptala jsem se. No co? Raději se zeptám, než abych vypadala jak debil hned ze začátku. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Na její dotaz jsem kývl a vyčkal než dojde až ke mě, mezitím jsem katanu vytáhl celou z mého obi(ten pásek co maj a za kterej se to strká :D). "Musíš ale počítat s tím, že ta katana pro tebe nebude úplně lehká." řekl jsem trochu pobaveně. Vypadala jako když jí bylo tehdy 8. Došel jsem za ní a pomohl jí katanu zasunou za její opasek u kimona, i když nebyl úplně vhodný, na levou stranu. (chyba v metrixu, zapomněla jsem že to má bejt nalevo xD) "Levou rukou přidržuješ pochvu, druhou držíš rukojeť." Při vysvětlování jsem jí pomáhal dát ruce vždy na správné místo, takže jsem na malou chvíli cítil její jemné ruce. "Jakmile budeš chtít tasit, pochvu levou rukou táhneš co nejdál dozadu a pravou přesně naopak." vysvětloval jsem dál. Tvářil jsem se soustředěně, ale přitom jsem využíval téhle malé chvilky, kdy jí mohu být o něco blíž. Má velmi hezkou vůni.. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Položila jsem ruce na katanu a udělala přesně to, co mi řekl. Jednou rukou jsem chytla rukojeť meče a druhou pochvu. Tasila jsem pomalu, doslova jsem si to užívala. I když musím říct, že byla opravdu poměrně těžká. Když byla venku z pochvy, musela jsem jí chytit oběma rukama, aby mi čepel nespadla na zem. ,,To je super." Řekla jsem a nadšeně jsem si prohlížela katanu. Až teď mi došlo, jak blízko vlastně mě je. Až teď mi došlo, jak je ve skutečnosti oproti mě velký a svalnatý, když stál takhle blízko mě a skláněl se nade mnou. Trochu více se mi při té myšlence rozbušilo srdce. ,,Škoda, že nejsem kluk, přijde mi to lepší." Řekla jsem a jen tak zkušebně jsem s katanou pomalu, opravdu pomalý ''máchala'' vzduchem. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Tomu jsem se musel krátce zasmát. "Nemyslím si, že by sis to opravdu přála. Být mužem není lehká práce." Když už to sama nějak pochytila, kousek jsem od ní popošel aby si to mohla zkusit sama. Pozoroval jsem, s jakým nadšením si zkoušela něco, co jako dívka ze šlechty obvykle nemohla. To už jsem ale v dálce viděl přicházet senseie, proto mi bylo trochu líto jí kazit radost. "Pozorovala jsi mě viď? Zkus teď katanu zasunout zpět, jak jsem to dělal já." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Když mi řekl, ať dám katanu zase zpátky, trochu jsem posmutněla, ale poslechla jsem ho. A to normálně neposlouchám. Pokoušela jsem se to udělat stejně elegantně jako on, ale nakonec to vypadalo spíše poněkud nešikovně. Ale podařilo se mi to, to bylo hlavní! Jsem na sebe hrdá! Vytáhla jsem katanu i s pochvou ze svého obi a s úsměvem mu jí podala zpátky. ,,Děkuji." |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Raději si drž odstup kde předtím. Nerad bych tě mezi to nějak zapletl." povím jí s milejším úsměvem a poté už jdu zaujmout své místo. Z té menší dálky mohla vidět, že se na něčem krátce domlouváme a potom už staneme proti sobě. Oba vytasíme katany a namíříme jimi před sebe tak, že obě špičky katan jsou ve velikosti hlav. První zaútočil sensei. Rychle, hladce a nečekaně. Mohla sledovat, jak jsem se těm útokům zvládl vyhýbat a zároveň provést i protiútok. Celý souboj tak v záři ostří vypadal jako skutečný souboj. Bylo slyšet cinkání kovu o kov a některé chvíle byly pro mě skutečně těsné. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Ovšem ještě jsem nebyl na takové úrovni abych jej překonal. Jen po očku jsem se podíval na Luku jak nás sleduje. Jenže to jsem neměl dělat. Sensei našel a okamžitě využil chvilinku mé nepozornosti. A do hajzlu! Jeho meč se jen tak tak zastavil u mého břicha. Stačilo by, kdyby sek o něco prodloužil blíž ke mě a břicho by mi rozsekl úplně. Ucítil jsem mírné pálení, jelikož, jak jsem říkal, za každou chvilku nepozornosti se platí. A v boji to může být otázka života. Odtáhl svůj meč a káravě se na mě podíval. Mé kimono bylo v tom místě roztržené a vevnitř bylo vidět trochu krve. "Na co myslíš Gakupo? Obvykle tuhle hrubku neděláš." Nastalo kázání. I já se postavil do uvolněného postoje a břicho si volnou rukou chytil. Lehce jsem se uklonil a zase narovnal. "Omlouvám se." Následovala krátká diskuze a pravděpodobně i konec tohoto tréninku. Oba jsme byli zapocení, ale nakonec se nic horšího nestalo. Mistr se brzy rozloučil a oba jsme se poté vydali vlastní cestou. A ta moje byla směrem k Luce, za chůze jsem svou katanu zasunul zpět do sayi. Ránu jsem si zakryl volnou rukou aby na to nemusela koukat. "Promiň mi. Původně jsem myslel, že se trochu vytáhnu." zasmál jsem se až když jsem došel k ní. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Pak odešel a Gakupo došel ke mě. Odložila jsem kočku na zem a postavila se. Ustaraně jsem na něj zamrkala. Usmála jsem se. ,,Neboj, předvedl ses dostatečně." Zjistila jsem ho. Věděla jsem, že jsem ho pravděpodobně rozptýlila já a v první chvíli mě i napadlo, že se za to omluvím, ale nakonec jsem to neudělala. Moje hrdost na to byla příliš velká. ,,Ukaž." Řekla jsem a dala mu ruku z rány pryč. ,,Ten tě tedy pěkně zřídil." Konstatovala jsem a pak se mu zadívala do tváře. ,,Můžu ti to ošetřit, jestli chceš." Řekla jsem s takovým vážným a seriózním obličejem, i když jsem ve skutečnosti měla lehké postranní úmysly. Ale o tom on vědět nemusel. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Ošetření od slečny se nedá odmítnout." neodpustil jsem si malou šibalskou poznámku. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Sedni si a sundej to." Řekla jsem mu s takovou tou lehkou přísností sestřiček v nemocnici. Sice jsem měla postranní úmysly, ale doopravdy jsem mu to chtěla i ošetřit. Na chodbě jsem zastavila zrovna jednu služebnou a řekla jí, co všechno mi má přinést. Pravděpodobně to neslyšel, ale mezi teplou vodou, obvazy, čistou látkou na rány a gázami bylo aji saké. Ne, nechtěla jsem ho opít, používala jsem to jako desinfekci. A ne, že by v téhle době neznali desinfekci, ale tahle se dala alespoň pít. Téměř hned mi všechno donesla. S lehkým úsměvem jsme jí poděkovala, aneb buď milá i na služebnictvo, jednou se ti to může hodit a klekla jsem si ke Gakupovi. Namočila jsem jeden z kusů látky do teplé vody a opatrně mu začala ránu na břiše s ní omývat. Samozřejmě jsem si úplně mimochodem ten pohled na to nádherné a vypracované tělo užívala, ale tvářila jsem se, jakože nic. Nebo jsem se tak minimálně snažila tvářit. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Jakto že mě tak rozptýlila? Netrvalo příliš dlouho než se vrátila zpět i s potřebnými věcmi na ošetření. ,,Sedni si a sundej to." Posadil jsem se na "rozkaz". Z kimona jsem pouze vytáhl ruce z rukávů a vršek tak nechal spadnout za sebe. Bylo.. trochu zvláštní být tu před ní v podstatě polonahý, ale tušil jsem, že jí to nejspíš příliš nevadí. Tiše jsem seknul když jsem ucítil alkohol v čerstvé ráně, ale dalo se to přežít. Zatímco mi to ošetřovala, já pozorovala jen její zaujatý výraz, jak se na to soustředí. Vypadala roztomile, to se muselo uznat. "Ošetřuješ často zraněné blázny?" pousmíval jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Možná." Odvětila jsem mu na to nakonec s lehkým pousmáním a pak se znova začala věnovat jeho ráně. ,,Ale ty jsi jediný hezký blázen, kterého mám na starost." Dodala jsem nakonec. Nemohla jsem si pomoct, prostě jsem to musela říct. Dokonce jsem se při tom trochu i začervenala. ,,Proč se ptáš?" Zeptala jsem se nakonec, když jsem mu na ránu položila gázu, vzala obvaz a opatrně, ale pevně mu ránu obvázala. V podstatě jsem ho musela při tom skoro objímat, abych si mohla podávat obvaz z ruky do ruky, takže jsem byla díky tomu trochu nervózní a ruce se mi najednou lehce chvěli. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro ,,Sakra, promiň." Nahodila rychlou omluvu. Nějakým způsobem jsem jí znervózněl, ale jaký to mělo důvod? Možná se k němu dobádám, až bude mít ke mě víc důvěry. ,,Ale ty jsi jediný hezký blázen, kterého mám na starost." Tohle mě lehce udivilo, ale nakonec jsem jí to oplatil provokativním úsměvem. "Jen mě to tak napadlo. Předtim jsi mě pozorovala jako bych měl umřít." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Nasadil jsem stejně vyzývavý výraz, který vypadal ostře. Naklonil jsem se k jejímu uchu tak, že můj teplý dech jí na něm lehtal. "A chceš si hrát?" |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Jeho otázka měla.. Velmi zvláštní podtex, který jsem nedokázala určit, což mě trochu děsilo. Ale já měla ráda výzvy. A on byl jedna velká výzva. Donutila jsem se k lehkému pousmání, abych nevypadala tak vyvedená z míry. ,,A co když ano?" Dialog otázek je vždycky děs. Člověk se v tom vždycky ztratí a je to plné dvojsmyslů. Ale o to větší sranda. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Promiň mi, jen jsem tě chtěl trošku poškádlit." natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po vlasech s milým úsměvem. Tu chvilku, kdy mi obmotávala obvaz, jsem si ale asi stejně užil nejvíc. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Půjdu se projít do města, jdeš se mnou?" Zeptala jsem se. Chtěla jsem se tu rozhlédnout a hlavně zatím jen po očku zjistit, kde se tu dá sehnat nějaký dobrý trip, na kterém bych se večer mohla sjte. Už jsem pár večerů nic neměla, od doby, co jsem se tak hádala s tetou ohledně toho stěhování sem a začínala jsem pociťovat menší absťák. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Bohužel, zavrtěl jsem hlavou na záporný náznak. "Rád bych, ale mám ještě nějaké vyřizování." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Každopádně jsem našla i to, co jsem hledala. Drogový doupě. A ne zrovna špatný. Žádný takový ty pouliční prodeje a pak se musíte sjet někde za rohem. Samozřejmě to bylo doupě pro ty, kdo mají přece jen nějaké ty peníze a zkušenosti.. A známosti. Tedy.. Známosti.. Z nějakého důvodu, když jsem řekla, že jsem sestřenice Gakupa se mi otevírali dveře snad úplně všude. Nechápala jsem proč, ani mi to nikdo neřekl, každopádně.. Ne, že by mi lezli do zadku, to ne, ale z nějakého důvodu to tak prostě bylo. A ani jsem to nepotřebovala, uměla jsem si dveře do podobných tajnějších míst otevřít sama svou prořízlou pusou a šarmem. Mohlo být kolem jedenácti, když jsem se do toho doupěte dostala. Chvilku jsem se jen seznamovala s ostatními. V takových doupatech byli většinou jen holky. Kluci v našem věku mají málo kdy důvod nebo snad jen čas se něčím sjíždět, kor ty z bohatějších rodin a navíc, všechny ty holky tam byli poměrně vysoce postavené, asi stejně, jako já a prostě to nebylo slušné.. ''slušné'', sjíždět se před klukama. Nepopírám, že když to byl hodně dobrej matroš, tak se občas děli i lehký holčičí orgie. Jediný chlap, který tem v blízkosti mohl být, byl díler. Pokut do taky nebyla holka. Byla to taková pravidla těhlech doupat. Tedy, doupat.. Většinou to byl prostě jen nějaký hezčí dům trochu dál od centra města, ale přesto pořád hodně blízko. Slyšela jsem, že prý je tu ještě jedno lepší místo, čajovna, sakra drahá, kde se prodávají ty nejlepší drogy a večer se tam dějou celkem zajímavý věci, ale z 90% tam chodí spíše už dospělejší lidé, takže mě to nějak více nelákalo. Každopádně jsem si koupila hodně dobrej trip. Říkalo se mu srdce. Byli to papírky ve tvaru srdce, napuštěné červenou látkou, které se rozpouštěli pod jazykem. Byl to takový ten trip, kdy se všemu smějte, všechno vám připadá strašně super, ale při tom nemáte potřebu běhat po střechách, jako je třeba z duhy. To je takový duhový prášek právě na takovouhle hyperaktivitu. Při tom jsme neustále něco jedli, pily saké a náramně se u toho bavily. Mluvila jsme snad úplně o všem, jen ne o našem soukromí. To se do těhlech společností netahalo. A největší průser na tom byl, že se už stmívalo, díler do nás pořád něco ládoval a my byli pořád ve strašně super náladě a nikomu nedošlo, že naše rodiny pravděpodobně přemýšlí, že nás někdo zavraždil. V takových domech často bývají pořád zavřené okenice, právě kvůli tomu, aby si nikdo neuvědomoval čas a díler nám tak mohl dávat víc a víc drog.. A při tom nás obskakovat. I když vypadal jako strašně pěkný, milý a sympatický hoch, který si s námi také povídal a laškoval, pořád to byla jeho práce. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Prvně ale následovala sprcha a čisté oblečení.. Práce mi víceméně zabrala skoro celé odpoledne. Je těžké vést nóbl čajovnu společně ještě s mým "malým" tajemstvím. Seděl jsem u malého stolku ve svém pokoji. Z papírování mi už pomalu šla hlava kolem, ale blížilo se to ke zdárnému cíli. Jen co jsem dodělal poslední kus papíru, vše jsem to odstrkal do rohu někam daleko ode mě. Čajovna byla zajištěná a další várka mého zboží také. Vstal jsem a konečně se trochu protáhl. Vyšel jsem ze svého pokoje směrem k tomu Luky. Začínalo být docela pozdě, proto jsem myslel, že by bylo dobré popřát alespoň dobrou noc. Jenže když jsem došel do pokoje.. zaráželo mě, že tu Luka nebyla. Na chvíli jsem se zamyslel. Jestli by tu byla.. nejspíš by se za tu dobu mě pokusila vyhledat, ne? Zamračil jsem se. Tohle se mi nelíbilo. Svižnějším krokem jsem se vrátil do svého pokoje. Přes ramena jsem si přehodil přehoz, který se obvykle takto nosívá. A stejně tak rychle jako jsem se vrátil do svého pokoje, tak jsem se i tak vydal směrem do města. Samozřejmě pro vlastní účel sebeobrany jsem měl za obi zasunutou svoji katanu. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro //Teď mě zajímá, jestli mě čapneš a zastavíš jí, nebo ne :D :D |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Nebylo to prilis velke mesto, ale presto jsem mel kde hledat. At uz po mensich restauracich, cajovnach a poodobne. Nikde nikdo mi nedal zadnou stopu, ze by ji nekde videli. Proto jsem se unahlil k tomu prohledat i ty horsi ulice. Zacinal jsem byt nejisty. Zhruba ale po hodine hledani jsem ji uvidel. Zbystril jsem. A tahle situsce se mi opravdu nelibila, proto jsem okamzite zamiril tim smerem. Rychle jsem Luku chytil za zapesti a stahl za sebe. Tu zenu jsem doslova propaloval pohledem, ktery vzbuzoval tentokrat opravdovy respekt. "Jestli chces odejit bez problemu, tak hned!" Porucil jsem cernovlasce. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Udelala jsi ze me naprostyho hlupaka." Septam az vrazedne tichym hlasem. "To, ze tu v tuhle dobu pobiham a nahanim te tu, mi na autorite zrovna nepridava. Zklamala jsi me." Narovnal jsem se a gestem naznacil, ze se vracime domu at uz po dobrem, nebo po zlem. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Tiše jsem se vydala za ním domů. Brečela jsem. Ne doslovně, ale z očí mi tekly slzy a já si je co chvíli utírala rukávem od kimona. Jo, jasně, breč ty krávo blbá na rozlitým mlékem, to ti vážně k něčemu bude. Pomyslela jsem si. Ne, že bych brečela schválně, prostě jsem si nemohla pomoct. Ani jsem se netvářila nešťastně a smutně schválně, ale protože jsem se tak cítila. Ne, opravdu jsem si nemyslela, že to takhle dopadne hned první den! Chtěla jsem si jen něco koupit a jít domů. Ne tam strávit celý a teď si ani nebýt jistá, jestli to byl celý den a ne několik dní. Ráno jsem myslela, že umřu. Nikdy jsem se tak moc totiž nesjela. Stačila mi tři srdíčka na celou noc. Rozhodně do mě nikdy nikdo neládoval drogy horem spodem každou hodinu alespoň tři. Ani nevím, co všechno jsem měla. Asi jsem to ani vědět nechtěla. Každopádně to bylo hrozné, protože moje tělo se ráno rozhodlo, že se toho jedu, co v sobě mám musí zbavit. Ležela jsem na futonu a bolelo mě všechno. Každý sval i orgán. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí bolestí a mžitky před očima taky nebyli zrovna fajn. Nemohla jsem to ani zaspat, protože kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem různé strašidelné věci jako lebky a potoky krve. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem spala vůbec večer, měla jsem pocit, že jsem jen mrkla a bylo už ráno. Tak děsně jsem byla unavená. A každou chvilku jsem měla zimnici. Buď jsem se krčila pod přikrývkou a byla mi děsná zima a nebo jsem jí ze sebe musela skopat, protože jsem myslela, že umřu horkem. Nevěděla jsem, co dělat. Opravdu jsem si myslela, že umřu. Tak, to máš z těch svých kravin, krávo blbá. Nejenom, že se s tebou už nebude bavit, ale ještě tu umřeš.. Fakt, že bych vážně měla umřít jsem brala nějak s poklidem. Nebo jsem možná tušila, že neumřu a jen jsem si to namlouvala. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro V sidle jsem s ni dosel akorat k jejimu pokoji a bezeslova odesel do toho sveho. Bylo uz celkem pozde na to se v tuhle dobu jeste vic rozcilovat.. Rano jsem byl na nohou driv. Zhruba kolem seste rano jsem dosel k jejimu pokoji a odsunul posuvne dvere abych mohl vejit. V ruce jsem nesl vodu. Dosel jsem k ni a klekl si jen na jedno koleno. Piti jsem postavil vedle sebe u jejiho futonu. Pote jsem se podival na ni. Ocividne prilis nespala. I to vypadalo ze bych chtel neco rict ale nechal jsem to byt a vstal. Jeste kratce jsem se na ni podival a nakonec se rozhodl zase odejit. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Nějak schopná se hýbat jsem byla až kolem odpoledne. Pořád jsem měla zimnici, ale už ne tak hroznou a bla jsem někam schopná se doplazit alespoň po čtyřech. Zabalená v dece jsem seděla ve dveřích do zahrady a koukala se na zahradu před sebou. Mohla jsem jít a Gakupa najít, ale v tomhle stavu bych se daleko nedostala, možná po čtyřech a vážně jsem nestála o tom, aby mě v tomhle stavu viděl ještě někdo. Stačil on. Bila jsem bílá jak stěna, bělejší, než obvykle, pod očima jsem měla nevyspalé kruhy a oči se mi leskly. Vlasy jsem měla rozpuštěné a trochu zacuchané. Musela jsem vypadat hrozně. Navíc, když venku bylo teplo a já se třásla zimnicí pod dekou. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Zhruba po dvou hodinach jsem uznal, ze dnes uz uz toho je dost, vzhledem i k horku jake panovalo. Nicmeme jsem katanu zasunul zpet na sve misto a pomalymi krpky se vydal zpet po ceste do sveho pokoje pro zaslouzenou sprchu. Luku jsem se prozatim rozhodl po zbytek dne nechat byt.. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Úplně dohromady jsem se dala až někdy k večeru. Pořád mi bylo na umření a poměrně zle, ale už jsem mohla chodit a nějak se hýbat. Už nikdy.. Pomyslela jsem si. Celý den jsem si to říkala, ale bylo mi jasné, že hned, jak mi bude líp, tak do sebe naházím znova nějaká srdíčka, abych se zbavila té zkurvené deprese, co jsem celý den měla. Vzala jsem si ručník a rozhodla se jít do koupelny, abych se dala trochu do kupy a alespoň zítra ráno vypadala jako člověk. Otevřela jsem dveře.. A hádejte, kdo tam byl.. Nahý. Polekaně jsem vykřikla a rychle dveře zase zavřela. ,,Sakra, víš třeba o tom, že když jsi v koupelně, dává se na kliku ručník?!" nezněla jsem naštvaně nebo tak, spíše dost polekaně a vyděšeně. Srdce se mi leknutím rozbušilo jako po maratonu. Zády jsem se opřela o zeď vedle dveří a sjela po nic na zadek na zem a objala si kolena. Dobře, horší už to být nemůže.. Pomyslela jsem si. Akorát jsem z toho všeho dostávala chuť znova zdrhnout a něco si šlehnout. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Nechal jsem napoustet horkou a pomerne velkou obdelnikovou vanu. Ulevne jsem behem toho ze sebe shodil propocene kimono, jenze jsem zaslechnul klapnuti posuvnych dveri. Coze? Pres rameno jsem se podival ke dverim a ten zablesk ruzovych vlasu mi hned byl jasny. Pobavene jsem se zasklebil. "Tuhle koupelnu jsem do tveho prijezdu pouzival jen ja. Nemuzes se mi divit." Nakonec jsem tedy vlezl do teple vody a uvolnil se. Vydal jsen ze sebe spokojene hlesnuti. "A navic, ja se za nic nestydim. Muzes se klidne i pridat." Neodpustil jsem si rypnuti. Preci jen po vybiti vzteku jsem uz nebyl tak napjaty. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Neprovokuj, když o to doopravdy nestojíš.." Řekla jsem pouze s lehce smutným a nešťastným podtónem. Nevím, třeba to vážně myslel. Ale nemyslela jsem si to. Bože můj. Hnusila jsem se sama sobě, byl by zázrak, kdybych se nehnusila i jemu. Alespoň jsem si to myslela. Navíc, těžko říct, jestli bych to dala i v normální náladě a stavu. Spíš bych to dala v tomhle stavu. To mi bylo tak nějak všechno jedno. Jen se mi chtělo trochu brečet. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Reknu pomerne lhostejne. "Koupel by ti mozna i prospela." //pisem poznamky :C :D |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro A pak zase nahodil ten svůj lhostejný tón. Měla jsem pravdu.. Pomyslela jsem si a sama pro sebe se trochu trpce usmála. ,,Proč si myslíš, že tu čekám?" Řekla jsem mu na to. Pokud chce provokovat, tak ať provokuje, ale pokud to nebude myslet vážně, může si maximálně trhnout kopytem. Nebo spíše já si můžu trhnout kopytem. Jo, zvorala jsem to. Taky jsem vzteklá a naštvaná leda tak sama na sebe, ne na něj. Na něj jen za tu jeho provokaci, kterou nemyslí vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Povytahl jsem koutek usmevu a zavrel oci abych se mohl oprit. Horkou koupel jsem zkratka potreboval. Presto me ale zajimala otazka, zda v tom, co udelala bude jeste nekdy pokracovat? Tahle novinka me ne zrovna mile prrkvapila. Coz znamenalo, ze budu muset zvysit pozornost co se jeji malickosti tyce. "Jak rikam - nabizim ti to. Ber nebo nech byt." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Vešla jsem do koupelny, ale nekoukala jsem se na něj. Ne, že bych nechtěla, spíše jsem se dneska ještě neviděla v zrcadle a trochu jsem se bála svého zjevu. Odložila jsem ručník a sundala ze sebe bílý župan na koupání, co jsem měla na sobě. Za normálního stavu bych tohle fakt nedala, moc bych se styděla, ale teď mi to bylo vážně tak nějak jedno. Nepatřila jsem mezi ty tipy vychrtlých Japonek. Vzhledem k faktu, že měla měla prsa velikosti spíše Evropanky, než Japonky, neměla jsem ani jejich hubená těla podobající se tyčce. Ne, že bych byla tlustá, to rozhodně ne, navíc jsem dneska ještě nejedla, jak mi bylo celý den špatně, což tomu taky pomohlo. Vlezla jsem si k němu do horké vany. Díky zimnici, kterou jsem celý den měla a teď teprve odeznívala, jsem byla celá promrzlá, takže ani nevíte, jak krásné to bylo. Celá polámaná a pořád se trochu chvějící jsem si sedla vedla Gakupa, zavřela oči a položila hlavu na jeho hrudník. Bylo to hrozně.. Příjemné a uklidňující. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Vlezla si do vany a oprela se o mou hrud. Citil jsem, ze muj tep se mirne zvysil, preci jen tohle byla trochu intimnejsi situace. A taky to opravdu udelala. "Pokud na tom budes trvat, budeme se o koupelnu stridat." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Nemusíme.." Řekla jsem tiše. Původně jsem chtěla říct, že je mi to jedno, ale nechtěla jsem, aby to vyznělo tak, že mi je to opravdu jedno, protože nebylo. Jen mi dělalo trochu problém zůstat při smyslech a zamyslet se nad tím. Navíc.. Takhle mi bylo opravdu pěkně a přišla mi trochu škoda, kdybych to zažila jen jednou. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Vydechl jsem a znovu zavrel oci. "To, cos udelala, uz neopakuj." Pronesu spis tak napul slova. Kdyby nektery z mych obchodnich partneru zjistil, ze v me rodine koluji drogy, urcite by za fetaka oznacil i me. A to by samozrejme znamenalo konec prijmu. Vcetne poskozeni povesti. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ráda bych.." Řekla jsem nakonec. Bylo celkem těžké přiznat, že přestat s ním, i když na tom nejsem vyloženě fyzicky závislá, ale spíše psychicky, není zrovna lehké. Já to věděla už dlouho, ale těžko se to říkalo někomu jinému. Člověku, který s tím neměl nikdy žádné zkušenosti se to vysvětlit vlastně ani nedalo. Navíc ani nevím, jestli jsem s tím opravdu chtěla přestat. Nebyla jsem si jistá absolutně ničím. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Hezky vonis.." Prohodim uvolnenejsim hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Nechceš mě umýt? Jsem hrozně unavená.." Řekla jsem tiše a prosebně. Vážně jsem na to neměla moc sílu, pravděpodobně bych se při tom utopila. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro To je trochu nebezpecne, ale budiz. "Jak myslis." Odvetim a natahnu se pro starsi houbu a trochu mydla. "Otoc se prve zady." Naridim. A kdyz tak ucini, zacnu ji mydlem prejizdet po zadech. Mela velmi jemnou kuzi. Kruci, to pokuseni se zacinalo stupnovat. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Vis, ze takovahle situace je az moc nebezpecnym pokusenim?" Zaseptam tentokrat trochu svudnejsim hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Stale jsem septal a houbou tentokrat sjel po jejim boku dopredu na brisko. Cimz padem jsem si tak udelal dobrou zaminku jak ji v podstate obejmout a vic pritisknu k sobe. "Uprimne jsem necekal, ze se me koupele opravdu zucastnis." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Odvetim stejne sibalskym tonem a ve chvili kdy se na me otocila se svym provokativnim gestem, vyuzil jsem to k tomu abych spojil nase rty. A nejen spojil, zacal jsem ji libat. Citil jsem ze i ve me stoupa jiste vzruseni. "Rikal jsem.. ze.. je to ne.. bezpecne." Povim unesene mezi polibky. A ja opravdu mluvil vazne, protoze uz zacina byt pozde na to abych se zastavil. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ja mam nebezpeci rada.." septla jsem mu jako odpoved mezi polibky. Nebala jsem se. Ani trochu. Vzruseni prebilo vsechny ostatni emoce. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Rekni vcas.. Jinak se uz nezastavim." Zaseptal jsem znovu u jejiho ucha a vratil se zpet k o neco vasnivejsim polibkum. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Volnou rukou jsem sjel po zadech na jeji pozadi a kdyz jsem ji prestal drazdit, posunul jsem si ji vic k sobe tak, ze na me v podstate sedela. Venoval jsem ji jeden z mych provokativnich pohledu. "Mam byt opatrnejsi?" |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Po koupeli jsem si omotal rucnik kolem svych partii a podival se smerem k ni s provokativnim pohledem. "Budu muset jeste neco vyridit u sebe v pokoji. Vsak znas to, najdes me tam. Zajdi potom za sluzebnou, po celym dni bys mela neco snist." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje, počkala, až řekne, že můžu dál a teprve poté vešla. Vlasy jsem měla jenom v jednoduchém culíku, aby nepřekáželi. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Zamířil jsem pak ke svému stolku, vzal do ruky tenčí štětec a cosi začal psát na kus papíru. Pravděpodobně pár připomínek, co nesmím zapomenout zítra udělat. A ještě pár papírů do toho. Jak jsem měl mokré vlasy, trochu se mi během psaní motaly, proto jsem každou chvilku docela nevrle foukal do překážejících pramínků. Zaslechl jsem zanedlouho klepání. "Můžeš." řeknu dané osobě, která klepala, aniž bych odvrátil hlavu od papírování. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Můžu dneska spát s tebou?" zeptala jsem se prosebně a opatrně, když jsem mu dodělala culík. Nekoukala jsem se, co píše. Bylo to neslušné a stačilo, že se na mě naštval jednou. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Plánoval jsem, že jakmile dopíšu, otočím se a podívám se na svou společnost. Jenže než jsem to stihl dopsat, ucítil jsem, jak mi někdo chytil neposedné vlasy a stáhl je do culíku aby nepřekážely. Nemusel jsem hádat dvakrát abych zjistil, kdo to byl. Podíval jsem se na ni přes rameno. "Děkuju." lehce jsem se pousmál a otočil se k ní celý, přitom štětec jsem položil zpět na své místo a neplánoval již psát něco dalšího. Chtěl jsem se jí zrovna zeptat, zda něco potřebuje, ale to už mě předehnala. Lehce jsem se podivil. Po tom co jsem jí uhodil chce se mnou spát v pokoji? "J-jo.. nevidím v tom problém." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Poděkoval mi a usmál se na mě. Bylo to milé. Ale moje otázka ho překvapila. Poznala jsem to z jeho hlasu. Nebyla jsem si moc jistá, proč ho to tak překvapilo, ale byla jsem ráda, že mi to dovolil. ,,Potřebuji hlídat, abych znova neutekla.." Řekla jsem s úsměvem a pobavením v hlase, aby to nevyznělo tak vážně, ale jako že si z toho dělám spíše legraci, i když jsem to vážně myslela. Samozřejmě to nebyl jediný důvod, chtěla jsem s ním být.. Bylo mi v jeho přítomnosti příjemně a.. Tak nějak to byl jediný člověk, kterého jsem poznala a měla z něho respekt, ještě dřív, než mě uhodil. O to větší jsem z něj měla respekt. Ale to samozřejmě nevylučovalo fakt, že můžu kdykoliv vybouchnout a začít být zlá a drzá. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro neodpustím si rýpnutí a ještě se napůl otočil k papírům na stole, abych je tak nějak poklidil a dal na stranu. Svým nepořádkem jsem se chlubit nemusel, i když takové papíry by ji nejspíš nezajímaly. "Mám ale jen jeden futon abys věděla." povím škádlivě a pousměju se. Nakonec jsem vstal. "Jen dojdu pro něco malého k snědku a vrátím se. Ještě jsem nejedl." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Došel jsem ke stolku a pohodlně se u něj usadil, abych mohl začít jíst. "To bylo docela rychlé." pravím pobaveně zatímco si vezmu do úst první sousto rýže. Čekal jsem jestli se peřina futonu zavrtí a popřípadně z ní i vykouknou růžové vlasy. Ať už jo nebo ne, něco mě napadlo. Tiše jsem se posunul i s miskou blíže k ní, do hůlek vzal jedno sousto a opatrně jej natáhl k ní tak, aby vůni orestované rýže cítila. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Joo? Andílek rozhodně nejsi, to zkoušet nemusíš." zasmál jsem se a nabral další sousto, které jsem si tentokrát dal já. Bez výjimek. Měl jsem hlad! |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Útěk a nový domov? Vítr, který tě šlehal do tváří, byl prudší a prudší. Přesto žádné povětří nevládlo. Byla to rychlostí, kterou Kuroudo uháněl. Neskutečné. Takto dovedou běžet jen čistokrevní, ani tvoji bratři by mu nestačili. Přesto jsi stále mohla slyšet štěkot za vámi. „Pronásledují nás,“ informoval tě o té samozřejmosti Kuroudo a pevněji tě přitiskl ke svému tělu. Snad i dokonce zrychlil. „Ale neboj se. Na našem území na nás nemohou,“ pousmál se. Byl to nejroztomilejší a nejvíce uklidňující úsměv, jaký si u něj viděla. Pak se prudce odrazil a jako nic přeskočil živý plot. Vaše těla zmizela ve vysoké trávě. Byla mokrá. Brzy ti vlhko rozmočilo šaty a chlad roztřásl tvoje tělo. Po včerejšku to byl další náročný den bez možnosti odpočinku a chvíle klidu. Už si ztrácela pojem o čase. Mezi rychlým během Kuroudo ještě několikrát skočil. Psí štěkot za vámi postupně slábl, až nakonec utichl. Kuroudo se zastavil. Byli jste v sadě, na jehož konci stál rozlehlý dům podobný zámku. Jen několik oken zářilo světlem v pošmourném odpoledni. „Vítej u mě doma,“ pousmála se znovu upír. „Chceš jít sama?“ nabídl ti, ale pokud jsi odmítla, nesl tě dál, nyní už klidným krokem. „Sem nás pronásledovat nebudou. Ne dnes,“ s úsměvem tě dál informoval. Zdálo se, že ho nastalá situace nijak nezneklidňuje. Pomalu jste došli až ke vchodovým dveřím domu. Po několika schodech Kuroudu zatáhl za stříbrné lanko a oba jste uslyšeli jemný zvonek. Chvíli poté vám bylo otevřenou postarším sluhou. Šlo překvapivě o člověka. Uctivě se vám uklonil a vpustil vás dovnitř. Uvítal vás obrovský vstupní sál zdobený krásnými nástěnnými malbami přírody při západu slunce. Nebo při východu? Nedalo se to posoudit. Z haly, ve které bylo menší posezení, vedlo široké schodiště do patra. A pravě na schodech stála Orimi. Její tvář byla bez známky emocí, ale rudé oči si tě neprohlížely s libostí. Měla na sobě splývavé šaty tmavě fialové barvy se zlatým páskem. Šaty měly hluboký výstřih a dávaly tak na odiv přednosti této upírky. „Proč si ji sem přivedl?“ ozvala se dívka jemným hlasem, který seděl k jejímu éterickému vzhledu, ale ne k povaze, kterou nejspíš skrývala. Kuroudo se jen pousmál: „Ty nevíš? Katsumi nemusí mít vše a navíc jí chce jen ublížit. A to nemohu dopustit.“ V tu chvíli na tebe pohlédl, usmál se o trochu víc a pohladil tě jemně po tváři. Orimi jen povytáhla obočí: „Katsumi si pro ni přijde.“ „To by neměl dělat,“ zmizel Kuroudův úsmě v z tváře a v jeho hlase zazněla bojovnost. Dokonce si tě více majetnicky přitiskl k tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro nemohl jsem si odpustit šibalský úsměv a pustil se do dalšího rýžového sousta. Bylo celkem komické, jak se mě snažila přesvědčit, že opravdu andílkem je. Ale sáhněme si na srdce, andílek nejsem ani já. Proto jsem se teď snažil tvářit jako že nic. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Nepovídej.. Pomyslela jsem si, když mi řekl, že nás pronásledují. Ten štěkot půs mě opravdu znervózňoval. Chytnou nás. Chytnou nás, ho přizabijou a mě zabijou. Pomyslela jsem si spíše realisticky, než pesimisticky. U přes tu neuvěřitelnou rychlost, kterou Kuroudo běžel jsem si opravdu myslela, že nás chytnou. Nejvíce mě na tom fascinovalo to, že Kuroudo se při tom běhu ani trochu nezadýchal. Byl úplně klidný a ještě se na mě usmál. Bože, málem jsem se nad tím úsměvem rozplynula. V téhle situaci, chápete?! V téhle situaci mám chuť se rozpouštět nad úsměvem někoho, kdo mě unáší. Někoho, u koho netuším, jestli mu mám věřit nebo ne! Připadala jsem si v tu chvíli jak rozdvojená osobnost. Z toho všeho mě vyrušil až jeho skok přes živí plot a následný běh vysokou a morkou trávou. No skvěle.. Pomyslela jsem si, když jsem cítila, jak se mi mokré šaty lepí k tělu a jak mi je zima. Klepala jsem se jako ratlík zimou. Nepamatovala jsem si, kdy mi naposled byla taková zima. Zastavil se v nějakém sadu, u kterého bylo sídlo podobající se menšímu zámku. Nemusela jsem dvakrát hádat, aby mi došlo, že je to jeho dům. Přesněji řečeno, jeho rodiny. Zeptal se mě, jestli chci jít po svých. ,,Zkusím to." Odvětila jsem rozechvěle a doufala, že se trochou pochybu nějak zahřeji a vzpamatuji z toho všeho. Šla jsem vedle něj, chvěla se zimou a při tom byla zavěšená ne jho ruce, protože se mi točila hlava. Vůbec mi nebylo dobře. Dva dny jsem nespala, všichni mě pořád jen stresovali nebo si brali mojí krev. Bylo mi špatně od žaludku, byla mi zima a motala se mi hlava. Pomalu jsme došli ke dveřím domu, kde Kurdoudo zatáhl za zvonek. Téměř okamžitě nám otevřel postarší sluha. Hned jsem poznala, že je to člověk. Uklonil se a pustil nás dál. První co jsem cítila: Teplo! Radostí to se mnou skoro seklo. Nebo to byl možná krevní tlak, nevím, každopádně se mi z toho zatočila hlava. A na schodišti se najednou objevila bělovláska. Té jsem se taky bála. Ale hlavně.. Ty šaty.. Bože, proč mají potřebu pořád chodit všechny polonahé?! nechápala jsem to! Asi to ani nikdy nepochopím a vlastně to ani pochopit nechci, ale já bych to nazvala jedním slovem: Nevkus. Koho tady v tom domě chtěla svádět?! Toho sluhu? Ale no tak. .. Řekne mi někdo, proč v mé situaci řeším tuhle kravinu?! Samozřejmě se jí nelíbilo, že tu jsem. Trochu jsem se schovala za Kurouda a bázlivě jí sledovala. Ty dny mě naučily, že drzost a hrdost není něco, co by někdo mého druhu mohl mezi těmihle upíry nosit. Nestáli o to. Alespoň se mi to tak u většiny zdálo. U Kurouda jsem to neměla možnost pořádně vyzkoušet. Každopádně mě, ale překvapilo, co řekl. Zadívala jsem se na něj a nevěřícně zamrkala. Opravdu mě chce ochraňovat? Jistě, cítila jsem v tom i jistou rivalitu, kteří ti dva proti sobě asi měli celý život, ale i tak.. Nehodlá mě zabít, jakmile ho přestanu bavit ani nic podobného? Nechtělo se mi tomu věřit, ale v téhle, pro mě poměrně zoufalé situaci, to znělo tak krásně, že jsem přemýšlela, že to sežeru i s navijákem. O to více, když si mě k sobě celou promrzlou majetnicky přitisknul. Nebránila jsem se. Vlastně jsem se v tu chvíli takhle cítila i v bezpečí a opravdu věřila, že by mě ochránil, kdyby mi něco hrozilo. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,To víš, musím si hrát na andílka, když nemáš na to mě zkrotit." Řekla jsem do ticha pokoje a vyplázla přidrzle jazyk. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Opomínáš jeden důležitý detail, maličká." při svém provokativním úsměvu jsem také odhalil svůj bílý chrup. "Stále toho o mě dost nevíš. Což pro tebe znamená, že nemáš ponětí kam já jsem schopen zajít." Stejně jako ona, i já jsem nasadil nebezpečně provokativní a tajemný výraz. I když tentokrát to bylo až trochu moc záhadné. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Stejně jako on jsem se tajemně usmála. ,,A to by mě právě zajímalo." Odvětila jsem mu s úsměvem, ale poměrně vážně. ,,Podle mě to vůbec nebude tak horké, jak se snažíš,l aby to vypadalo." Jo, jasně, jsem masochistický sebevrah, už mi to došlo. A já si to ještě užívám! |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Ne, to neudělám.." A tentokrát jsem mluvil vážným hlasem. Ač jsem své varování předtím říkal v rámci provokace, pořád jsem ho myslel vážně. Prozatím jsem neměl v plánu ničit její důvěru ke mě. Zadíval jsem se na ni. "Některé věci je lepší nevědět." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Nemyslela jsem to tak, že chci aby si mi ublížil.. Ne doopravdy.." Řekla jsem opatrně a omluvně při tom a nevině zamrkala. |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Nikdo o ublizovani nemluvil." Nicmene, naklonil jsem se k ni tak, abych byl v urovni jejich oci a v tesne blizkosti. Jiskricka mi znovu probehla ocima. "Mimo jine.. Vypadas jako by ti koupelna nestacila." Umyslne mluvim s malou vyzvou. Jeji snaha skryvat se za pohledem nevinatka uz byla mym okem prokouknuta. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Když se ke mě naklonil měla jsem mírné tendence se zaklonit, ale neudělala jsem to. Dívala jsem se mu těma svýma nevinnýma a štěněcíma očima do těch jeho a vážně si hrála na nevinného andílka. Bavilo mě to. Ale po jeho slovech mnou projelo vzrušení, když jsem si na koupelnu vzpomněla. Zachvěla jsem se, jako by mi po zádech přejel mráz, ale zároveň se mi udělalo horko. Rukou jsem mu zajela do vlasů, které jsem rozpustila, zavřela oči a jemně ho políbila. Pak jsem se trochu nadzvedla a přitiskla rty k jeho uchu. ,,Chci to tvrději, než v koupelně." Pošeptala jsem mu tiše do ucha. Už jen ani jako provokaci, ale spíše jako fakt. Najednou ze mě ten strach z bolesti opadl, když jsem to měla poprvé za sebou. //Jsem si vzpomněla na to video k písničce Madnes Duke :'D |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro Udelala, jak jsem tusil. Chvili pokracovala v hrani na andilka ale to opadlo, kdyz se chytila mych slov. Ucitil jsem, jak mi dlani projela vlasy a rozpustila je. Ted byla otazka, kdo je ma delsi, ale to nebylo dulezite. Pritiskla se k mym rtum, jejiz polibek jsem ji se zavrenyma ocima opetoval. Jenze dalsi polibek jsem uz nenechal nasledovat a oci na chvilinku nechal zavrene. Pote je otevrel. S lehce pobavenym pousmatim jsem ji pohladil po vlasech jako kdyby porad byla mala holcicka. "Budes si muset nechat zajit chut. Jsem unaveny a zitra me ceka obchodni setkani brzy rano." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aden Grey pro "Pujdeme spat." Oznamim kdyz se od ni po chvoli odtahnu. Ji jsem spani samozrejme nenarizoval, ale po dnesku jsem se opravdu unaveny citil. Vlezl jsem di na volnoh polovinu futovu a pritahl pres sebe perinu. Hlavu jsem si polozil na polstar. "Oyasumi." |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Její poznámka mě nerozesmála. Věděl jsem, že jí myslela ze srandy, ale nerozesmála mě. Nechtěl jsem, aby se vracela k Perse.. Tušil jsem, co tam s ní bude dělat.. Nebude se jí to líbit. Perse totiž.. Perse se vyžívala v mučení svých služek. Fyzického mučení. Měl jsem o Yuki strach. Nemohl jsem jí tam nechat samotnou... Ale já neměl na výběr. Po celou dobu jsem neotevřel oči. Až ve chvíli, kdy jsem ucítil, jak se nade mnou sklání. Její vlasy mě šimraly na hrudníku a její čelo se tisklo ne mé. Otevřel jsem oči a podíval se na ní ospalým pohledem. Kdyby tu nebyl Hikaru tak... ne. Ne. Po tom, co jsem jí udělal včera už se jí sexuálně ani nedotknu.. pokud si o to sama neřekne. Zvedl jsem ruku a propletl si prsty s jejíma vlasama. Zároveň jsem jí i pohladil po tváři. Stáhl jsem si její hlavu k sobě a lehce jí políbil. Zamručel jsem. Ten slib stejně poruším... "Hikaru.. co by sis dal k snídani?" Zeptal jsem se, ale nepouštěl jsem oči z její tváře. "Palačinky..." zahlaholil vesele a odlepil se mi od hrudníku. "Můžu jít namíchat těsto? Můžu? Můžu?" začal dovádivě skákat po posteli. Jo.. to se mi hodí. "Utíkej.. Ale nic nerozbij." houknu na něj, ale už je dávno pryč. V kuchyni. Rozhodnu se neztrácet čas. Jedním mávnutím ruky se dveře potichu zavřou a zamknou. Prudce se posadím a uvelebím si Yuki na klíně. Nějakou chvilku už mi stejně stál.. a co? Poránu vždycky vstávaj dva. I v podsvětí. "Moc času nemáme..." zašeptám jí do ucha a zároveň jí Nenápadně varuji, ať se opováží udělat nějaký zvuk. Proniknu do ní. Opatrně a pomalu. Mezi tím se jí přisaji na bradavku... |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Jeho ruka mě pohladila po tváři a zajela mi do vlasů, za které si mě přitáhl a lehce mě políbil. bylo to zvláštní. I když si nic nepamatoval, vypadalo to, že ke mě i tak něco cítí. Asi jsem to ani chápat nechtěla, jen jsem za to byla vděčná. Ani nevíte, jak moc. Neustále se mi díval do tváře, i když se bavil s Hikaruem. Sladce jsem se na něj usmívala a taky nespustila oči z jeho tváře. Dokonce, i když Hikaru odběhl dělat těsto na palačinky jsme se na sebe neustále dívali. Jako by snad nešlo oči ani odtrhnout. Lehce mávl rukou a dveře se tiše zavřeli a zamkli. A pak se prudce posadil, chytl mě za boky a uvelebil si mě na klíně. Nebránila jsem se. Taky jsem na to měla chuť, to jsem popřít nemohla.. I po tom včerejšku. Kuro mi do ucha pošeptal, že nemáme moc času a než jsem se nadála, pomalu do mě pronikl. Zalapala jsem po dechu a zavřela oči. Když ve mě byl celý, musela jsem si skousnout spodní ret, abych nezasténala. Pak jsem oči lehce otevřela. Ruce jsem měla položené na Kurových ramenou a pevně je tiskla. Cítila jsem, že mi je najednou horko a celá se chvěji vzrušením. Zadívala jsem se Kurovi do očí a neměla jsem moc odvahu se nějak pohnout. Už tak jsem cítila jak ho vzrušením uvnitř sebe svírám. ,,Jak mám být při tomhle asi potichu?" Šeptla jsem tiše a vzrušeně vydechla. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "To je tvůj problém..." lehce jsem zakroužil boky. Něco mě napadlo. Pustil jsem ji. Opřel jsem se o lokty a pozoroval jsem ji. Na rtech mi stále pohrával úsměv. "Pohybuj se." vybídl jsem ji. Ne, že by na to byl čas, ale chtěl jsem, aby si jednou přivlastnila ona mě. Včera jsem to udělal já. Měl jsem pocit, že jí to dlužím. "Normálně nenechám nikoho, aby mi dominoval. Ale tentokrát... mám pocit, že ti to dlužím." pokorně jsem pokrčil rameny a snažil jsem se zakrýt rozpaky. Tímhle jsem jí naznačoval, že jsem její. Neudělal jsem to... jen jednou. A jak to dopadlo.. dalším krouživým pohybem boků jsem ji znovu vybídl.. "tak šup.. máme málo času.." zapředl jsem a pak už si jen vychutnával pohled na její tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Pak znova zakroužil boky a já si musela skousnout spodní ret, abych nezasténala. Tohle nepřežiji. Nedokážu u toho být potichu. Bylo to jako bych v sobě to narůstající vzrušení držela a nemohla ho nijak uvolnit. Pomalu jsem se nadzvedla a zase dosedla. Chvěla jsem se vzrušením a bylo mi najednou hrozné horko. Musela jsem se kousat do spodního rtu a vydávala jenom tiché kňučení. Pomalu jsem začala pohyby zrychlovat a myslela si, že pokud budu takhle na sílu to sténání v sobě držet dál, vzrušením to asi nepřežiji, ale stejně jsem s pohyby zrychlovala. Rucema jsem se opírala o jeho ramena |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro V dlaních jsem křečovitě svíral povlečení a na těle mi začaly prosakovat kapky potu. Můj dech byl mělký a nepravidelný. "Nekousej si ten ret..." zavrčel jsem vzrušeně. Ani mně nedělalo dobře, že musím být potichu. Ne, že bych u toho bůh ví jak hulákal.. to kousání mě vždycky rozdráždilo.. Zrychlovala tempo. Srdce mi bušilo jako na poplach. Položil jsem se na záda a prsty zaryl do jejích stehen. Vycházel jsem jí vstříc. Vzrušení se ve mně nakupilo a já už fakt potřeboval uvolnění. Začal jsem tiše šeptat její jméno. Nemohl jsem zavřít oči. Musel jsem se na ní pořád dívat. Sundal jsem její ruce z mých ramenou a naznačil jí, aby se jimi dotýkala svého těla. Chtěl jsem vidět, jak se dotýká svých prsou. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Najednou vzal moje ruce a přitiskl je na mé tělo. Došlo mi, o co mu jde. Chvilku jsem zaváhala, styděla jsem se, ale nakonec jsem si dlaně položila na prsa a začala je mačkat a hrát si s nimi. Občas jsem vzala bradavky mezi palec a ukazováček a chvilku si je tiskla a dráždila je takhle prsty. ,,Já.. Už budu.." Zašeptala jsem najednou mezi tím, jak jsem se snažila alespoň trochu pravidelně dýchat. Udělala jsem ještě dva rychlé přírazy a položila mu ruce na hrudník. Tiše, ale velmi dlouze jsem zasténala. Tělo se mi chvělo v křeči orgasmu a já zatnula nehty do jeho hrudníku. Dokonce mi vhrkly slzy do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Když se pak její tělo opřelo do mého v orgasmické křeči, dohnalo mě to na vrchol. Zavřel jsem křečovitě oči a z pootevřených rtů mi unikl dlouhý přerývaný výdech. Chvilku jsem oddechoval a snažil se zklidnit tlak, nakonec jsem jí sundal ruce ze svého hrudníku a stáhnul ji na sebe, abych ji mohl obejmout. "Nepřestaneš mě překvapovat..." vypadlo ze mě dřív, než jsem nad tím stihl přemýšlet. Jako kdybych to měl s čím srovnat. Nic si nepamatuju. Nevím, jaká je. Ale podvědomí mi prostě řeklo, že tohle by normálně asi neudělala. Prostě jsem se cítil překvapený. Příjemně překvapený. Velmi příjemně. Najednou jsem uslyšel ránu z kuchyně. Prudce jsem se posadil na posteli, ať na mě Yuki ležela nebo ne a běžel jsem do kuchyně. Oblečení neoblečení. "Hikaru?!" vykřikl jsem, ještě než jsem do kuchyně doběhl. Když jsem tam konečně doběhl, tak jsem se unaveně zhroutil na podlahu. "Bože... ty mě jednou zabiješ.." Hikaru seděl na zemi, politý těstem na palačinky, všude po kuchyni byly vajíčka a mouka a plastová miska na těsto ležela vzhůru nohama vedle něho. Hikaru se rozpačitě usmíval a trochu se bál. Nemohl jsem mu vynadat, když se tvářil takhle. Přičaroval jsem si oblečení a zvedl jsem se ze země. "Připomeň mi, abych tě už nikdy nenechal dělat palačinky samotného." řekl jsem odevzdaně a dal jsem se do uklízení. "nestalo se ti nic?" ptal jsem se jen pro jistotu, kdyby se náhodou zranil. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro A pak se ozvala rána z kuchyně. Polekaně jsem sebou trhla a Kuro téměř okamžitě vystřelil z postele a běžel tam. Bylo mi jasné, že šlo o Hikarua. Já se rychle oblékla a taky doběhla do kuchyně. Byl v pořádku, jen celý od těsta. Tiše jsem se zasmála. Vypadla roztomile. A Kuro ještě víc, když jsem ho viděla, jak se otáčí v kuchyni a uklízí ten nepořádek. ,,Pojď, půjdeme se umýt, jo?" Usmála jsem se na Hikarua, který se na mě nejdříve trochu tázavě podíval, ale nakonec se vesele zazubil, chytl mě za nataženou ruku a šli jsme spolu do koupelny. Mezitím, co jsem ho svlékla a umyla od těsta jsem ucítila vůni palačinek, která se linula z kuchyně. Spokojeně jsem se usmála. Věděla jsem, že dneska odpoledne to všechno skončí, protože budu muset za Perse, ale stejně jsem se cítila šťastná. Umyla jsem Hikarua, oblékla ho do čistého a vydali jsme se zpátky do kuchyně, kde už na nás čekala snídaně. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Nechtěl jsem myslet na to, že se nasnídáme, já jí ukážu zbytek podsvětí a pak ji budu muset odevzdat. Na to jsem v tuhle chvíli nechtěl myslet. Nechtěl jsem si to připustit. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem bezmocný. Nemohl jsem ji ani varovat. Perse by pak mohla něco udělat Hikarovi a to bych nikdy nedospustil. Nikdy... Když se vrátili, tak už bylo prostřeno. Ještě chvilku. Ještě si dopřeju tu chvilku kýženého štěstí, které teď cítím. "Prosím..." řekl jsem vítězoslavně, když jsem odsunoval židli pro Yuki, aby si mohla sednout. Pak jsem ji přisunul a pustili jsme se do jídla. Mluvili jsme o všem a o ničem. O všedních a nedůležitých věcech. Abychom se odreagovali. Když jsem sklízel ze stolu a umýval nádobí, bylo mi jasné, že tohle všechno právě skončilo. Obrnil jsem se svým ledovým klidem a odměřeným vystupováním. Je konec. "Hikaru běž se obléknout. Jdeme ven." řekl jsem jemně směrem k drobečkovi, který si Yuki očividně oblíbil. "ty taky.." otočil jsem se na Yuki s už-ne-tak-příjemným hlasem. Otevřel jsem dveře a vyšli jsme na ulici. Narovnal jsem ramena, zvednul bradu, na ruce obou duší, co mě provázely jsem dal obojek a vodítko jsem držel pevně v dlani. Yuki opět musela mít plášť, aby nikdo neviděl sněhově bílé oblečení. "jdeme.." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Lehla jsem si ke Gakupovi na futon a nechala se přikrýt. Schoulila jsem se u něj v náručí a přitiskla se k němu. Takhle jsem ještě nikdy s nikým nespala. Možná jako malá s rodiči, když jsem mívala zlé sny, ale tohle bylo jiné.. Jiné a stejné zároveň. Usnula jsem během chvilky Probudila jsem se už když byl Gakupo vzhůru. Zrovna se oblékal. Ještě jsem ani pořádně neviděla, jak jsem byla rozespalá a jak moc brzo bylo, ale i přes to jsem natáhla ruce směrem k němu a řekla: ,,Pojď ke mě." Ještě hodně rozespalým hlasem. Připadala jsem si jako malé dítě, které natahuje ruce k tátovi a prosí ho, aby jí vzal do náruče. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Palačinky byli dokonalé. Až se mu vrátí paměť, tak mu pěkně vytmavím, že se u mě doma tvářil, že mu slova: Domácí práce, nic neříkají. Samozřejmě ne vážně, ale byla to celkem úsměvná představa. Stýskalo se mi. Jak po Ai (je to ta moje sestra, ne? :D), tak po Kurovi. Jo, seděl tu se mnou a bylo to moc hezké, ale nebylo to.. Ono. něco tomu chybělo. Bylo jasné, že je to tím, že si na mě nepamatuje. Když jsme dojedli a Kuro uklidil, najednou se to všechno změnilo. Všechno se vrátilo ke starému. Kuro nabral svojí ledovost a odtažitost a řekl mi, ať se zajdu převléknout zpátky do bílých šatů. Udělala jsem to. Šla jsem, převlékla se a nabrala taky neutrální výraz a více méně i takovou neutrální náladu. Nebylo mi vyloženě smutno, protože jsem věděla, že to Kuro hraje, ale radostí jsem do stropu taky neskákala. Vzala jsem si od Kura plášť, nechala si dát vodítko na ruku a i s Hikaruem jsme vyšli ven na obhlídku zbytku města. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Ukázal jsem Yuki všechna zákoutí a doufal jsem, že je natolik vyděšená, že se nenechá od Perse za ŽÁDNOU cenu přemluvit, aby sem šla SAMA. Po tom, co jsem se od Yuki dozvěděl o naší společné minulosti - pokud se to tak dá říct - jsem si nemohl pomoct, ale cítit, že se stane něco fakt špatného. Dohánělo mě to k šílenství. Prohlídka byla za námi a my vyrazili k paláci. Čím blíž jsme byli, tím víc se mi chtělo utéct. Někam hodně daleko. Jenom my tři. Ale to se nestane. Zachmuřil jsem se. Došli jsme až do Rudého salónku, kde na nás už nedočkavě čekala Perse. "Kuro..." zapředla až příliš sladce. Zvedla se a šla směrem k nám. Vzala mi z ruky Yukiino vodítko a prstem mě pohladila po čelisti. "Co tě tak zdrželo... Zřejmě to, že ani ty jsi nemohl odolat čistotě téhle duše. Nemám pravdu?" Zatnul jsem zuby. Zarazila se a pak se rozesmála. Tím svým škodolibým a vítězným chichotem. "Já MÁM pravdu..." skoro nevěřícně se na mě podívala. "Tys jí fakt ošukal.." probodl jsem jí nenávistným pohledem. "Jestli je to všechno..." řekl jsem ledově a chystal se k odchodu. "Ne" Její hlas rozčísl místnost jako blesk. Přitáhla si Yuki k sobě. Ta se nemohla hýbat. Ne jenom, že jí to Perse znemožnila, ona nesměla. Nesměla vzdorovat. Stoupla si k ní zezadu, sklonila se. Odhrnula jí jednou rukou vlasy z krku a druhou jí začala hladit po vnitřní straně stehna. Výš a výš. "Řekni Kuro..." zabroukala do Yukiiny kůže a zkousla její rameno. "Jaký to byl pocit, když ses jí mohl dotýkat?" rukou teď zajela mezi její nohy. Volnou rukou pak do jejího výstřihu. "Hladit ji..." Jedním prstem vnikla do ní. "Dráždit ji..." pohrávala si s její bradavkou. "Slyšet ji sténat tvoje jméno..." Bylo to na mě moc. Pohledem jsem ji vraždil. Hikaru se za mnou schovával. Což byla druhá věc, co mě ničila. Musí to dělat teď? Když je tu Hikaru? Když to vidí? "Perse..." zavrčel jsem varovně a udělal dva rázné kroky dopředu. "Odejdi!" vykřikla Perse najednou s provokativním úsměvem. "Je to všechno. Můžeš jít. Já už to tady zvládnu." mluvila sladkým tónem, ze kterého mi vstávaly chlupy na těle. Nepohnul jsem se. Byl jsem jako socha. Nechtěl jsem tu Yuki nechávat. Třásl jsem se nenávistí. "No copak?" naklonila hlavu na stranu. Užívala si to. Svině. "Nebo mi tu chceš nechat i tu druhou duši?" ztuhnul jsem. Vyhrála. Vzal jsem Hikarua za ruku a rázným krokem, prozrazujícím můj vztek a bolest, jsem odešel z místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Nakonec jsme skončily zase v paláci, kde mě Kuro dovedl za Perse. Nebrala bych to jako takovou hroznou katastrofu, kdyby neudělala to, co udělala. Při tom slově ošukat, jsem jenom protočila oči v sloup. Bylo mi to tak nějak jedno, že o tom věděla, spíše mi přišlo to slovo takové.. No.. Kdybych byla manželkou pána celého podsvětí, tak se podle toho chovám. Chci tím říct, že královna jako královna a je jedno jaká a kde. Měla by mít trochu vychování. A ne se tvářit jako nějaký adolescentní parchant, ze kterého očividně zapomněla vyrůst. Když vezmeme v potaz, že je to vlastně stará ježibaba.. V tom, jak být dětinská, v co nejvyšším věku, láme rekordy. Pak si mě přitáhla k sobě a postavila se mi za záda. Tvářila jsem se neutrálně, skoro až znuděně. A to i ve chvíli, kdy mi začala rukou jezdit po vnitřní straně stehna. Co si sakra myslíš, že děláš? Pomyslela jsem si jejím směrem. Až když se mi zakousla do ramene, tak jsem bolestivě sykla a trochu sebou trhla. Druhou rukou mi zajela do výstřihu. Zrudla jsem jak rajče, bylo mi jasné, co má v plánu udělat. Vnikla do mě prstem. Neubránila jsem se vydechnutí a lehkému zachvění. Nechtěla jsem, ale moje tělo tak reagovalo. Ale nebylo to tak, že by se mi to líbilo, to určitě ne.. Nebyla jsem moc na holky a Perse určitě nebyla můj typ. Hrála si s mojí bradavkou a já jsem sem tam tiše vydechla a zachvěla se vzrušením. Dívala jsem se do země. Bylo mi poněkud trapně a vážně jsem se nechtěla dívat Kurovi do očí. Bylo jasné, že to dělá proto, aby ho naštvala. Což se jí i povedlo. Kuro odešel až ve chvíli, kdy mu začala vyhrožovat, že si tu nechá i Hikarua. Až když odešel, Perse mě pustila. Zhluboka jsem si oddechla. Mohlo utéct pár dní od toho, kdy jsem se s Kurem viděla naposled. Perse byla vážně nechutná a sadistická svině. Ráda všechny své služebné mučila. Já nebyla výjimkou. U mě si to navíc zvlášť užívala. Musela být naštvaná za to, že se do mě Kuro před tím zamiloval. Sice ho celé ty roky šikanuje, ale pořád má pocit, že jí Kuro patří. Což bylo dost nechutné samo o sobě. Po večerech, když už většinou Perse spala, jsem chodila tajně k Hádovi hrát šachy nebo karty. Nudil se. Ne, že by mě nějak sváděl, to určitě ne, nebyla jsem jeho typ, ale rád si se mnou povídal. Což jsem taky moc nechápala, ale nechávala jsem to být. Perse mě netrestala nějak hrůzně nebo tak, většinou mě jen zbičovala. To jsem totiž mohla pracovat. O několik dní později pozvala Kura (Spíše mi to přikázala) do horkých pramenů co na zámku byli. Já o tom nevěděla, že má přijít, ale Perse mi řekla, že bude mít hosta a že se o ně budu starat. Takové ty kraviny jako masírování zad, utírání a nošení jídla a pití. A tak podobně. Perse si ráda vymýšlela tyhle kraviny. Vždycky jsem jí musela i celou utřít, když vylezla ven. Občas jsem přemýšlela, jestli je tak líná nebo jestli jí to prostě jen dělá radost. Měla jsem na sobě jen krátké bílé šaty se zavázáním za krkem a vlasy jsem měla v copu, aby mi nepřekáželi. Perse ležela v pramenech už nějakou dobu, takže jsem byla taky celkem mokrá z toho, jak jsem běhala v té páře a pořád jí něco nosila a nějak jí obskakovala. Na zádech mi byli vidět celkem čerstvé rudé rány od bičování. Nějaké řezné rány jsem měla i na rukou na vnitřní straně rukou od zápěstí nahoru, jako bych se chtěla hodně krát podřezat a chtěla mít jistotu. Nechtěla, dělala mi to Perse. I na kotnících jsem měla podobné rány, ale to bylo od toho, jak mi je Perse občas hodně pevně svázala drátem. To samé na krku. Taky od drátů. Zápěstí taky, ale ti pod těmi desítkami řezných ran zanikalo. Perse navíc byla ráda, když to bylo všechno vidět, proto jen ty krátké šaty. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Nový domov a chvíle klidu Kuroudo se jen pousmál, když ucítil tvůj pohled a když jsi se k němu přitiskla. „Jen se neboj, Lištičko,“ pohladil tě po vlhkých vlasech, které rozhodně zažily už lepší chvíle. Orimi mlčela. Sledovala vás sice nesouhlasným pohledem, ale nic neříkala. Možná kdyby křičela a zuřila, bylo by to lepší. Takhle jsi mohla jen stěží odhadovat, co se za jejími rudými kukadly skrývá. Možná tě napadlo, že je zvláštní, že má oči stále rudé. I čistokrevný upír má barvu svých očí a zrudnou mu jen tehdy, když se rozhodne nakrmit, nebo když neovládne touhu po krvi. Její barvu očí si však dosud neznala. „Musíš si teď odpočinout. Stejně tak já. A... Já tě nechci neustále vyčerpávat,“ pohladil tě prstem Kuroudo po krku a ty jsi mohla cítit, jak se ti rozbušilo srdce. Jako kdyby volal tvou krev a ta mu odpovídala. „Omluv mě proto prosím. Orimi ti ukáže tvůj pokoj i koupelnu.“ Pak se Kuroudo znovu pousmál a nakonec se sehnul, aby tě políbil do vlasů. Opravdu to udělal! Ano, možná chvíli váhal, ale udělal to. Na svou sestru jen kývl, ona nesouhlasně stáhla rty, ale nic nenamítala. „Brzy se uvidíme, Lištičko,“ rozloučil se tvůj zachránce a zmizel ve dveřích pod schodišti. „Pojď,“ zavelela ihned poté Orimi a jen ukázala rukou, aby si ji následovala vzhůru. Ať už by si chtěla nebo ne, cítila jsi nutkání, že prostě musíš jít. Jako poslušné jehňátko. Orimi nebyla ledajaká upírka. Společně jste vystoupaly do prvního patra. Dům byl velký, ale ne tak okázalý jako u Katsumiho rodiny. Vše působilo střídměji, i když možná méně útulněji. Orimi brzy vybrala na chodbě v prvním patře jedny dveře. Pokoj, který ti ukázala, byl jednoduchý – příjemně vyhlížející postel, jedna menší a jedna větší skříň, dvě křesla a mezi nimi stolek, vyhaslý krb a okno orientované na tmavý les. Z pokoje se dalo vejít do střídmě zařízené koupelny. Orimi si tě příliš nevšímala, jen přistoupila ke stolku a zazvonila na stříbrný zvoneček, který tam byl. Během chvilky se v místnosti ocitl mladík. Také člověk. Hluboce se uklonil. „Přineste nějaké šaty. Něco k jídlu a k pití. A...,“ dívka trochu nakrčila nosík a prohlédla si tě, jak se třeseš, „připravte horkou koupel a oheň v krbu.“ Mladík jen mlčky přikývl, jako kdyby neměl hlas nebo jazyk, a zmizel. Orimi zatím přešla k oknu a sledovala tmavý les. Posadila se na hlubší parapet a letmo se po tobě ohlédla. „Co myslíš, proč si tě sem bratr přivedl?“ Její pohled nevěstil nic dobrého, ale ve tvém nitru působila její síla. Musela jsi odpovědět a musela jsi říci pravdu. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Víš, co ti na to povím? Jo, bojím se! Sakra! Bojím se všech upírů, vždycky jsem se jich bála, ale poslední dny to je horší a horší, když jsem jim tak blízko. A ještě jako hračka. Sakra! A tobě nevěřím ani nos mezi očima. Si sice sladký jako čokoláda, což je, abych pravdu řekla, velmi příjemné, ale stejně mu to nevěřím! Dobře, další věc, co mě zarážela, byla ta, že jeho milovaná sestřička Orimi měla pořád rudé oči. Jako by byla pořád připravená vraždit. Což nebylo příjemné. Ani její pohled nebyl příjemný. Nelíbilo se jí, že jsem tady. Tak nějak jsem se jí ani nedivila, být na jejím místě, tak by se mi to asi taky moc nelíbilo. Oh, sakra.. Pomyslela jsem si, když mi přejel prstem po krku. Srdce se mi hned rozbušilo a vehnalo do mého těla trochu vzrušení. Jasně, ještě se staň závislá! Okřikla jsem sama sebe a tiše jsem si dodala: Mě by vůbec nevadilo, kdyby si mě využíval.. Myslím, že začínám být lehce schizofrenická. Minimálně si tak připadám. Nenechávej mě s ní! Pomyslela jsem si a vrhla na něj zoufalý pohled. Zabije mě. Jsem si jistá. On odejde a ona mi zlomí vaz. Místo toho se sehnul a políbil mě do vlasů. Což mi značně vyrazilo dech. Nečekala jsem od upíra jako on takhle milé gesto. Takže mě to opravdu hodně zarazilo. I když podvědomě jsem si říkala, že si mě určitě snaží jen omotat kolem prstu. Pak odešel. Orimi se na mě přísně podívala a řekla mi, ať jdu za ní. Ani mě nenapadlo jakkoliv zaváhat. Vydala jsem se za ní. Asi dva kroky za jejími zády jsem jí následovala do pokoje. Byl to normální útulný pokoj. Upřímně, nečekala jsem, že by upíři jako oni měli nějaké pokoje takového normálního zjevu. Orimi zazvonila na stříbrný zvoneček a ve dveřích se zjevil lidský mladík. Orimi mu hned vydala tunu příkazů, on kývl a zmizel. Zůstala jsem stát a sledovala trochu bázlivě Orimi, jak si sedá na parapet. A pak se mě zeptala na něco, na co bych sama ráda věděla odpověď. Její pohled byl nebezpečný, ale já stejně neměla důvod nijak lhát nebo něco zatajovat. ,,Nevím.. Říkal, že mě chce chránit před Katsumim, ale.. Moc tomu nevěřím.. Ne, že bych mu chtěla křivdit, to určitě ne, ale nikdy jsem neměla k upírům zrovna moc důvěry.. Možná mě bere jenom jako záminku k tomu, aby se mohl poprat s Katsumim.. Nevím.. " Odvětila jsem a uhnula pohledem do strany. Ptala se. Řekla jsem jí pravdu. Nic víc, nic míň. Ale neměla jsem z toho dobrý pocit. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Byl jako tělo bez duše. Ironické. Snažil jsem si vzpomenout.. vzpomenout na to, o čem mi Yuki vyprávěla. Nic. Z nějakého důvodu jsem nepochyboval o tom, co mi řekla. Řekla to, takže to tak bylo. Bylo to pro mě šokující. Neznal jsem ji, ale věřil jsem jí jako nikomu. Nepřestával jsem se divit sám sobě. Nebyl jsem jediný, komu chyběla. Byl tu Hikaru. Očividně si Yuki za ty dva dny zamiloval. Nemohl jsem mu to mít za zlé. Vzpomněl jsem si, jak mi vyprávěla o své sestře. Rozhodl jsem se jí vyhledat a zkontrolovat. Byl to celkem problém vzhledem k tomu, že jsem znal jen jméno a věk. Navzdory tomu, se mi ji ale povedlo najít. Seděl jsem si na mraku a pozoroval malou roztomilou dívku v doprovodu její tety. Rty se mi zvlnily do jemného úsměvu. Připomínala mi Hikariho. Další čistá duše. Teta Ai dovedla ke škole a pak odešla. Chystal jsem se vrátit ke své práci, ale všiml jsem si, že Ai počkala, než její teta odešla a vyběhla z areálu školy. Narovnal jsem se a myšlenka na návrat se hned vytratila. Rozhodl jsem se následovat to malé stvoření. Ať už šla kamkoli. V jednu chvíli jsem ji předběhl a postavil jsem se před ní v celé své velikosti. Nikdo jiný mě nemohl vidět. "Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo?" zeptal jsem se učitelským hlasem. Ai se zarazila a chvilku na mě jen zírala. Na tváři měla zkroušený výraz. Očividně jí smrt její sestry zdrtila. Není divu. Její oči byly zarudlé od pláče. Měla černé kruhy pod očima - moc toho asi poslední dobou nenaspala. Byla pohublá. Sevřelo se mi z toho srdce. Ale celkově vypadala zdravě. Hádes dodržel slib a nechal jí žít. "Kuro?" zahlaholila nevěřícným hláskem. "Kuro..." zopakovala a pak se mi vrhla kolem pasu. Ztuhnul jsem. Zná mě? Jistě že mě zná.. ale tohle jsem nečekal. Začala plakat. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem udělal to, co jsem vždycky dělal s Hikarem. Začal jsem jí jemně hladit po temeni hlavy a nechal jsem ji, aby se vyplakala. "Proč nejsi ve škole?" zeptal jsem se, ale vlastně jsem ani moc nečekal na odpověď.. tušil jsem. V její situaci by byla škola asi taky to poslední, na co bych myslel. Ale ona do školy musela. To je to, co pro ní Yuki chtěla. Chtěla pro ní dobrou budoucnost. "Musíš chodit do školy, to by si Yuki přála..." Klekl jsem si k ní a zvedl jí bradu ukazováčkem. "Nechtěla by, aby ses trápila..." promlouval jsem jí do duše. Netušil jsem, jestli to bude mít nějakou váhu. Jestli to něco změní. Ale chtěl jsem, aby to slyšela i od někoho jiného než od svojí tety. "Nemysli na to, jak strašně ti chybí. Mysli na to dobré. Vzpomínej na ty krásný chvilky a opatruj je. Mysli na to, co by pro tebe chtěla.. Chtěla by, abys chodila za školu a brečela po nocích?" Zakroutila hlavou. "No vidíš... Buď silná. Už kvůli Yuki.. dělej všechno pro to, abys jednou mohla sama sobě říct - Yuki by na mě byla pyšná.." zazubím se na ní, postavím se a chytnu ji za ruku. "Takže... teď když dovolíte, slečno... Odvedu vás do školy." řekl jsem lehkým žertovným tónem, ale myslel jsem to smrtelně vážně. Ještě ten den jsem od Perse dostal pozvánku do horkých pramenů. Bylo mi jasné, jak tohle skončí a chtěl jsem odmítnout. Došlo mi ale, že uvidím Yuki.. takže jsem to přijal. V šatnách jsem ze sebe schodil oblečení a jen s ručníkem kolem boků, jsem vstoupil do haly. Jediný, koho jsem tam potkal, byla Yuki. Měla na sobě krátké bílé šaty... a spoustu pohmožděnin. "Yuki?" upozornil jsem na sebe. Prohlížel jsem si jí od hlavy až k patě. S bolestným výrazem, plným viny. Přišel jsem blíž k ní. Musel jsem na chvilku zavřít oči. Doufal jsem, že se mi to jenom zdá. "Yuki..." zopakoval jsem její jméno. Nevěděl jsem, co jiného říct. Byla to moje vina. Nechal jsem jí v tom. Více než něžně jsem jí pohladil klouby prstů po tváři a pak jí za bradu zvedl tvář, aby se mi musela podívat očí. Nemohl jsem se jí omluvit. Nepřišlo mi to fér. Jen jsem jí jemně políbil. Jemně ale dlouze. Zapojil jsem svoji magii a při polibku ji vyléčil rány po těle. To bylo to jediné, co jsem pro ni zatím mohl udělat. Zatím... Něco musím vymyslet. Do teď šlo očividně jen o fyzické tresty... vnější fyzické tresty. Ty jsou to nejmenší. Nemohl jsem dopustit, aby se stalo něco horšího. Ale zároveň jsem věděl, že Perse se mě nebude ptát.. a pořád tu byl Hikaru. Nikdy jsem si nepřišel tak bezmocný. Přerušil jsem polibek a pak jí ještě jeden vlípnul na čelo. Perse mě očekávala. Rozhodl jsem se, že Yuki o Ai řeknu, až budeme sami... Vstoupil jsem do otevřené místnosti, plné páry a horké vody. U jedné ze skalek seděla Perse. Nahá. "No konečně." prohlásila otráveně. A ještě více ji rozladilo, když se za mnou objevila Yuki a neměla na sobě ani jeden šrám. Nekomentovala to. "Schoď ze sebe ten hadr a připoj se ke mně..." poručila. Zatnul jsem zuby a udělal, co po mně chtěla. Schodil jsem i ručník a nahý vstoupil do vařící vody. Bylo by to příjemné, kdybych nebyl v takovéhle situaci. Sedl jsem si a opřel se. "Proč jsem tady?" zeptal jsem se pohrdavým hlasem a koutkem oka jsem kontroloval Yuki. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ale Kuro se tvářil provinile a smutně. Asi si to dával za vinu, že mě tu nechal s Perse. Nechtěla jsem, aby se obviňoval nebo se nějak trápil kvůli mě. Stejně to nemělo cenu, nemohl mi nijak pomoct. Sladce jsem se na něj usmála. ,,Netvař se tak utrápeně, jsem v pořádku." Ujistila jsme ho. Pohladil mě lehce po tváři, sehnul se a políbil mě. Hned jsem se cítila o něco lépe. Tak nějak.. Šťastná. Zabořila jsem mu jednu ruku do vlasů a polibek mu opětovala. Ještě jednou mě políbil na čelo. Šťastně jsem se usmála. Až po chvilce jsem si všimla, že mi všechny rány zmizeli. Páni.. Pomyslela jsem si s úsměvem a šla Perse donést to saké, co chtěla. ,,Jenom si popovídat." Odvětila Perse s úsměvem Kurovi. ,,O starých dobrých časech. Zachvátila mě nostalgie. Povídej, jaké byli tvoje pocity, když si mě uviděl poprvé?" Zeptala se, zatím co já jsem přišla se saké. Jednu misku jsem nalila Kurovi a druhou Perse. Pak jsem si klekla kousek za Perse na břeh a čekala na její další rozkazy. Bylo mi jasné, o co Perse jde. Ráda se vyžívala v psychickém deptání lidí kolem sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "Nepamatuju si..." řekl jsem pohrdavě. Ale pamatoval. Dost dobře. Pamatoval jsem si každý detail. To jak v ten den vypadala, jak se jí slunce odráželo v havraních vlasech, v očích jí hrály všichni čerti. Píchlo mě u srdce. A došlo mi, že to je přesně to, co po mně chtěla. Svině. "Tomu nevěřím. Nejsi ten typ, co by tohle zapomněl. Nejsi ten typ, co by zapomněl první den, kdy se potkal se svojí životní láskou.." zapředla sladce. Pohrdavě jsem se zasmál. "Životní lásku? To jako tebe?" posmíval jsem se jí. Ohradil jsem se metrovou ledovou stěnou a rozhodl se nikoho nepustit dovnitř. Rozhodně bych tam nepustil Perse. Nikdy. Nikdy ji. Už ne. "Ano. Mě." odpověděla přesvědčeně. "Zaprodal jsi svou duši, abys mě přivedl zpět." připomněla mi. Pohodil jsem rameny. "Každý někdy udělá nějakou hloupost, které lituje." řekl jsem jakoby nic. Snažil jsem se tvářit nedbale a nezaujatě. Jako kdyby to byla jedna z normálních hloupostí, co jsem kdy udělal. A že jich bylo požehnaně. Jediné, co jsem v tu chvilku vnímal, byla Yuki klečící ze Perse. Dvě ženy, co mi zničily život. Každá jiným způsobem. Perse si hraně povzdychla. "Ještě teď si vybavuji, jak jsi brečel. Volal jsi moje jméno a ronil krokodýlý slzy." posměšně se uculila. Neodpověděl jsem. Vzal jsem misku se saké a vypil ji na ex. To byla jediná odpověď, kterou jsem jí dal. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Začínám mít pocit, Kuro, že tvůj vkus na ženy je každé století horší a horší." Řekla Perse a pobaveně se ušklíbla, zatímco mě k sobě tiskla. ,,Já jsem ve své době byla někdo. Byla jsem žena, když jsme se poznali.. A teď se ti líbí naivní děti, jako je ona." Jo, jasně, vzpomínky na minulost asi moc nezabrali, tak mě teď začne srovnávat se sebou. Skvěle. ,,Určitě jí to nejde ani v posteli. Co Kuro? Pamatuješ na ty naše vášnivé noci? Kam se hrabe takhle malá naivní holčička." Řekla posměšně Perse a pak se zatvářila, jako když já napadl nějaký dokonalý nápad. ,,Co bys řekl na to, kdyby jí mojí pejskové trochu zaučili? Hm?" Řekla. Znala jsem ty její pejsky. Byli to démonové, jen nevypadali, jako lidé. Ale jako vlkodlaci z filmů. ,,Můžeme se na to spolu dívat." Navrhla a v očích se jí zajiskřilo. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "Do toho, jaký mám vkus ti nic není." řekl jsem neutrálně, jako by se nechumelilo. I když okolo bylo horko, tak chlad mezi námi byl skoro hmatatelný. Alespoň tedy chlad, co jsem vysílal já. Nelíbilo se mi, když mluvila o Yuki tak, jak mluvila. "To je pravda. Ty ses nikdy ani v nejmenším nepřibližovala výrazu čistá duše. Vzhledem k tomu, že si roztáhla nohy každému, kdo se naskytl tak, jak to děláš teď..." posměšně jsem se opřel a roztáhl ruce tak, abych se lokty mohl opřít o kraj. "Zajímalo by mě, co by na to asi řekl Hádes... kdyby věděl, jak se kurvíš. Kdyby věděl, co děláš s čistou duší..." věděl jsem, jak si na nich Hádes zakládá. Trochu jsem jí tím i vyhrožoval. "A jen tak mezi námi... tys byla v posteli jako leklá ryba. I kámen by byl vynalézavější." dodal jsem nakonec sladce. Nebyla to tak úplně pravda, ale to se nikdo nedozví. Při jejích slovech o pejscích se mi udělalo lehce nevolno. Ušklíbnul jsem se a snažil se zůstat v klidu. "Ne díky... nejsem zoofil ani jiný druh úchyla. Navíc nemám natolik silný žaludek, abych se díval na souložící psy. A i kdybych se na to musel dívat, tak rozhodně ne s tebou." s tím jsem se zvedal k odchodu, ale zamotala se mi hlava. Podlomila se mi kolena a já se šplouchnutím dopadl zpět do vody. Cítil jsem se tak slabý. Nevěděl jsem, co se děje. Zmateně jsem se podíval na Perse. "Koukám, že to začalo působit..." pronesla měkce a stále svírala Yuki u sebe. "Co. Začalo. Působit." řekl jsem každé slovo s neskrývanou výhružkou a zlostí. "Ale no tak Kuro... Pořád pouštít hrůzu i když jsi omámený a bezmocný? Žasnu nad tvojí hrdostí." posmívala se mi. Na to zavolala svoje pejsky a já věděl, že je zle. "Je to jenom malý oblbovák. Dezorientuje tě a oslabí. Nebude to trvat dlouho. Ale bude to dost dlouho na to, abychom si užili pořádnou show." Její démoni, co ani zdaleka nepřipomínali pejsky svým vzhledem, jako spíš svým chováním, vstoupili dveřmi. Nečekala a skoro doslova k nim Yuki hodila. Jako kdyby automaticky věděli, co mají dělat. A já nemohl dělat nic. Těžko bych popsal, jak jsem se v tu chvíli cítil. Jak jsem ji v tu chvíli nenáviděl a jak rád bych jí v ten moment zabil. Ale nemohl jsem dělat nic. Tělo mě neposlouchalo a moje moc byla ztracena v nenávratnu. Opět jsem vystavil Yuki něčemu, čemu jsem mohl zabránit. Nechtěl jsem si ani představovat, jak se musí cítit... jak se teprve bude cítit. Perse se přisunula ke mně a bez okolků mě začala hladit po hrudi. "Užijeme si trochu zábavy... Co říkáš?" |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro I tak budu mít ty zvuky stále v hlavě. Ten pach. A dotek Perse ve svém klíně. Prudce jsem oči otevřel... opět se mi zamotala hlava. Šokovaně jsem na ní vytřeštil oči. To si snad dělá srandu. Upírala na mě žádostivý pohled. "Když se baví ona.. proč bych se nemohla pobavit taky?" neměl jsem slov. Byl jsem zhnusený. Znechucený. "Seš odporná. Dej ty pracky pryč..." bylo jediné na co jsem se zmohl. Ale moje tělo mě zradilo. I přes můj odpor a nechuť reagovalo na její doteky. V tu chvíli jsem byl zhnusený hlavně sám sebou. "Jsi stejně odporný jako já. Nejsi o nic lepší..." zapředla mi do ucha mezi tím, co na mě nasedala a zatnula mi nehty do ramen. "Dotýkej se mě Kuro..." vzdychala. Nevyhověl jsem. zatnul jsem pod vodou pěsti - v zájmu možností - a nedotkl se jí. Měla pravdu. Nejsem o nic lepší než ona. Byl jsem stejně apatický, jako je teď Yuki. Nevěděl jsem, jak dlouho to trvalo. Jak dlouho nás Perse takhle mučila. Oba dva jiným způsobem a vlastně stejně. Když jsem přišel k sobě, byli jsme oba dva stále na stejném místě. Já stále ve vodě a Yuki ležela na zemi. Byli jsme sami. Došlo mi, že Perse už svojí touhu ukojila. Rychle jsem vylezl z vody. Hlava už se mi nemotala. Oblbovák vyprchal. Čapnul jsem ručník a přiběhl k Yuki. "Yuki..." zabalil jsem ji do ručníku. Na nic jsem se neptal. Musela mě teď nenávidět. Dívka na kterou si ani nepamatuju... nevím proč mě mučila představa, že mě nenávidí.. ale nedivil bych se. Nenáviděl jsem sám sebe. Zabalenou do ručníku jsem ji vzal do náruče a odešel s ní do sprch. Pustil jsem vlažnou vodu a začal ji opatrně umývat. Umývat od všeho, co měla na sobě, v sobě... ať už to bylo cokoli. nechtěl jsem si to připouštět. nesměl jsem. Jinak bych se zcvoknul.. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ve sprchách jsem si sedla. Neměla jsem sílu na to stát. Chvilku na mě dopadala vlažná voda a jako by sebou vzala všechnu tu lhostejnost, kterou jsem během toho všeho mělo. Začali mi docházet, co všechno se stalo. Pořád jsem to měla před očima. Znova a znova. Nechtěla jsem plakat, ale nemohla jsem to vydržet. Nikdy jsem necítila takovou úzkost, takový hrozný odpor sama k sobě. Divila jsem se Kurovi, že se mě může dotýkat. Já bych ze sebe nejraději strhal kůži a vzala si novou. Dala jsem tvář do dlaní a začala hlasitě a usedavě plakat. Ne, že bych trpěla nějakou sebelítostí, to ne, jen jsem hrozně litovala toho, že Kuro tohle všechno musel od Perse trpět, kvůli mě. Divila jsem se, že mě tam nenechal ležet. Já bych se tam ležet nechala. Nepomohla bych si. Tak odporně jsem si teď připadala. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro "Promiň... Promiň." opakoval jsem to jedno slovo pořád dokolečka. Kdybych mohl všechnu její bolest vstřebat, tak bych to udělal. Já vlastně mohl. Vzal jsem jednu její ruku a propletl své prsty s jejími. Stisknul jsem. Mé žíly v jednu chvilku zčernaly. Bylo to, jako kdyby mnou místo krve proudil inkoust. Bolest se měnila v černou a přes kůži našich rukou bylo vidět, jak odplouvá z jejího těla do mého. Bolelo to. I když jsem pak přestal, tak jsem věděl, že jsem si od ní vzal jen kousek toho, co cítila. Odebral jsem jen Část fyzické bolesti. Neuměl jsem vymazat paměť. Otupět vědomí. To jsem neuměl. Ale kdyby ano... udělal bych to. Ale já nemohl. Vzal jsem žínku a opatrně začal omývat její tělo. Nevynechal jsem jediný koutek jejího těla. Na některých partiích jsem byl více než něžný...Zacházel jsem s ní, jakoby byla z porcelánu. Jako by se každou chvilku rozsypala. Můj nádherný křehký anděl. Zlomený anděl. Když jsem byl hotov, vypnul jsem vodu ručníkem ji vysušil a zabalil do svého pláště. Od zámku to bylo pár metrů do mého domu a já se rozhodl, že jí tam vezmu. Ať už se Perse bude zlobit nebo ne. Prostě ji dnes nenechám samotnou. Nesmím. Nenechám ji tu. A zítra. Hned zítra, mezi tím, co bude Yuki spát, zajdu za Hádem. Tohle nesmí Perse dovolit. Yuki není někdo, komu se mělo takhle ubližovat. A Perse to ví. Je to její zvrhlá hra, jak si zasloužit Hádovi pozornost a mně mučit. Dvě mouchy jednou ranou. Ale odnese to Yuki. Nevinná, křehká Yuki.. Bože jak já se nenávidim.. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Pak najednou vzal mojí ruku a propletl si s ní prsty. A já ucítila, jak mě bolest v podbříčku začíná opouštět. Byla to úleva. Ale jen částečná. Malá. Nebolelo to a přestala mi z klína téct krev. Ale já ani tak nemohla přestat plakat. nedokázala jsem to zastavit. Škytala jsem a lapala po dechu. Prostě to nešlo. Měla jsem vyloženě záchvat pláče. Kuro mě jemně omýval houbou, zatím co já jsem brečela jak malé dítě, kterému někdo ublížil. Vlastně to byla pravda, s tím, že jsem už dávno nebyla malé dítě. Trochu jsem se uklidnila, až když mě domyl. Postavil mě na nohy a osušil ručníkem. Musela jsem se ho přidržovat, připadala jsem si strašně vysláblá a rozbolavělá. Pak mě zabalil do svého pláště a vzal do náruče. Už jsem jenom škytala a vzlykala, ten největší záchvat pláče odezněl. A pak mě začal nést někam pryč. Přitiskla jsem se k němu. Chvěla jsem se. Zimou i strachem zároveň. ,,N-Nemůžeš mě.. Odtud.. Odnést.." Vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky a škytáním. ,,P-Perse se bude zlobit.. A.. Ublíží ti.." Vzlykla jsem dál, ale i když jsem mu říkala, ať mě tu nechá, tak jsem se k němu tiskla a odmítala ho pustit. Věděla jsem, co je správné, ale chtěla jsem něco úplně jiného. Prosím, neopouštěj mě.. Nenechávej mě samotnou.. Běhalo mi v mysli mezitím, co jsem si uvědomovala, že to Perse naštve a že by se Kurovi mohlo něco stát. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Kupodivu se Orimi nijak nerozčilovala. Vlastně zprvu na tvá slova vůbec nereagovala. Po chvíli konečně přikývla, znovu na tebe letmo pohlédla a pak teprve začala mluvit: „Naše rody spolu vždy soupeřily. Odjakživa.“ Pak se lehce ušklíbla: „Chránit před Katsumim... Jistě. Chránit by ses měla sama. Před každým z nás. Jenže před některými se ochránit nedovedeš.“ Bylo to oznámení, ne výhrůžka, ale přeci, když při těch slovech zabodla do tebe své rudé oči, vyznělo to celé jinak. Bylo jasné, kdo je tím, komu se neubráníš. Znovu nastalo ticho. Poté někdo zaklepal. Dovnitř vstoupil znovu ten samý mladík a s ním starší muž. Zatímco mladík byl pohledný černovlasý sluha, jeho kolega už měl šediny, zarostlou tvář a strhaný výraz. Oba byli lidé. Zdá se, že rodina Akashita se ráda obklopovala živou krví. Nebo jak jinak to chápat? Starší muž přinesl tác s talířem, příborem a dvěma menšími miskami, jejichž obsah byl ukrytý pod pokličkou. Když tác postavil na stolek, na chvíli obě pokličky zvedl: „Kuřecí vývar, zapékané brambory s jehněčím.“ Obě jídla voněla nádherně. Orimi však jen nakrčila nos a mávla rukou směrem k tobě, proto sluha vyčkal na tvůj názor, zda jsi spokojená, nebo zda má připravit něco jiného. Poté z chodby přitáhl pojízdný věšák, na němž viselo patero šatů. Všechny byly jednoduché, různých barev, dlouhé až na zem a se střídmými výstřihy. Ano, znělo to k neuvěření, ale opravdu to tak bylo. „Kdyby nebyla paní spokojená, ať dá vědět,“ uklonil se ti starší sluha a kývl směrem ke zvonečku. Mladý sloužící zatím zmizel v koupelně, odkud se ozývaly různé zvuky. Když se vrátil, linulo se z té místnosti znatelné teplo. „Horká voda je připravena.“ Také se poté uklonil a zmizel. Znovu jste osaměly. „Myslím, že máš vše, co bratr žádal. Takže mě už není potřeba.“ Vstala Orimi. I kdyby ses jí na něco ptala, nejspíš by tě odbyla. A pokud by ses ptala na bratra, řekla by jen, že musíš počkat. Především by ale dodala: „Radím ti, netoulej se po domě. Ne všechno je tu pro tebe bezpečné.“ A tak jsi zůstala nejspíš sama, protože udržet Orimi násilím ve tvé přítomnosti nejspíš nemělo cenu. Kdo by o to i stál? I když nebyla vyloženě zlá, příjemná nebyla též. Ať už ses dávala do kupy v jakémkoli tempu, do setmění si byla čistá a nejspíš i najedená. Les za tvými okny ztmavl, že už nebyl rozeznat od večerní oblohy, kterou jen spoře posázely hvězdy. Zbytek zůstal schovaný za mraky. Tu a tam znovu zapršelo. V domě vládlo ticho a klid. Snad až příliš. Nikdo k tvým dveřím nepřicházel a především ne ten, kterého by si snad očekávala nejvíce. Pokud by si měla dodržet doporučení Orimi, pak jediné spojení se světem bylo prostřednictvím stříbrného zvonečku. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Hned jsem se cítila o něco lépe, když řekla, že jejich rody spolu vždycky soupeřily. Ironicky, samozřejmě. Takže je to jasné, unesl mě jen proto, aby nasral Katsumiho. Výborně. Určitě neskončím mrtvá. Jsem si jistá. Cítíte tu ironii? Kape ze mě po litrech. Přímo ze mě teče. Řekni mi něco, co nevím.. Pomyslela jsem si, když řekla, že ne před vešmi se dokážu ochránit. Vždyť to dělám.. Nebo se alespoň snažím.. Jo, jenže snažení hold někdy nestačí. Nemám žádné zvláštní schopnosti, které by mi v tomhle pomohli. Pak zase umlkla. Jasně, nejlepší je po vyhrožování držet hubu. A i když to tak neznělo, bylo jasné, že tím myslí sebe, svého bratra, Katsumiho a jeho sestru. V podstatě všechny tyhle čistokrevné.. Nebudu sprostá. Pak vstoupily dovnitř oba komorníci, kteří tady byli. Už před tím jsem si tak nějak všimla, že tahle rodina má poněkud lepší vztah k lidem, než Katsumiho rodinka. Nebo to ve mě alespoň evokovali. Chci domů.. Povzdechla jsem si. Jídlo vonělo nádherně. Hned jsem se začala usmívat a poděkovala. No co? Slušnost, ne? Šaty byli dokonce úplně normální! Žádné výstřihy ani nic podobného! Ne nijak hrozné, normální, normálně dlouhé.. Krásné a normální. Nevěřila jsem, že upíři něco takového vlastní. Když ten mladší oznámil, že mám napuštěnou vanu, tak odešel i s Orimi a její poslední výhružkou. Jako by mě napadlo se tu potulovat. Vážně jsem o to nestála. Prvně jsem se najedla a teprve pak se naložila do horké vany. Nejpříjemnější záležitost posledních dnů. Byla jsem v ní asi hodinu, než jsem se rozhodla vylézt, protože voda už poněkud vychladla a obléct se do jednoduchých bílých šatů, které byli na věšáku. Byla jsem unavená a Kuroudo nikde. Přece na něm nebudu teď lpět, ne? Trochu mi to připomnělo moje naštvání na Katsumiho. Ne, že bych se cítila, stejně jako tenkrát, ale.. Vlastně ani nevím, proč jsem si na to vzpomněla. Jako bych začínala snad trpět sebelítostí nebo co. Ležela jsem na posteli a měla zavřené oči. Chtělo se mi spát. Ani jsem se nedivila, možná bych i usnula, kdyby se pokojem neprohnala taková zvláštní příjemná vůně. Vanilka a staré knihy. Znala jsem jí. Takže vždycky voněl Natsume. Pamatovala jsem si to díky tomu, že jsem mu jako malá a vlastně i jako větší občas usínala na klíně, když mi četl. Později mi už nečetl, byl to spíše zvyk. Byl jediný, který mě měl rád odjakživa a ne až časem jako ostatní bratři. Otevřela jsem oči a pohled i padl na velké okno před postelí. Viděla jsem, jak se škvírou v okně protáhl takový zvláštní nažloutlý kouře. Věděla jsem, kdo to je. Natsume byl zvláštní. Nebyl rád upírem, nerad pil krev a všem ubližoval, ale jeho schopnosti neměli daleko k čistokrevným, i když je skoro nikdy nepoužíval na věci jako útočení nebo ubližování někomu. Kouř se zhmotnil do jeho těla, když byl v pokoji a trochu si upravil košily. Posadila jsem se na posteli a poněkud vyděšeně na něj zírala. ,,Co tu děláš?!" Šeptala jsem, ale vyděšeně. Jak mě tady vůbec našel?! ,,Trochu vděčnosti bych ocenil, prolezl jsem celý Katsumiho barák a věř mi, že je sakra velký, než jsem se doslechl, že tě unesl ten jeho pochybný bratranec." Řekl, ale hned na to se na mě mile a sladce usmál a sedl si na kraj postele. ,,Co otec?" Zeptala jsem se. Natsume se zasmála. ,,Zuří. Tedy, zuřil. Matka z toho měla poněkud škodolibou radost a bráchové byli odhodlaní jít Katsumimu utrhnout hlavu, aby tě od tamtud dostali, ale otec jim to nakonec rozmluvil." Řekl a znova se tiše zasmál. ,,Jak se vůbec máš? Vypadáš unaveně.." Řekl a už s vážnějším pohledem se mi zadíval na krk ,,A pokousaně.. Zůstali ti jizvičky.." Pronesl a prsty ti lehce přejel po ranách na krku. Ale vůbec žádné zachvění, vzrušení nic. Byl to jen příjemný pocit. Nervózně jsem se pousmála. ,,Jo, trochu.." Potencionálním poutu s Kuroudem, jsem raději ani necekla. Nechala jsem to jako.. Tabu téma. Pokud o tom tedy nezačne on. Pak jsem zvážněla a unaveně mu položila halvu do klína. Objala jsem ho kolem pasu a přitiskla se k němu. ,,Bojím se.." přiznala jsem se tiše, zatím co mě Natsume začal lehce hladit po vlasech. ,,Bojím se, že mě zabijou.." Dodala jsem už polohlasem. Začínala jsem se cítit najednou děsně ospalá. Natsume nic neřekl, jen se na mě ustaraně díval a hladil mě po vlasech. Ukolébalo mě to ke spánku. Původně jsem mu chtěla říct, ať odejde, jinak mu Kuroudo nebo Orimi něco udělají, pokud ho tu najdou, ale teď jsem ho neměla jaksi v plánu pustit. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Venku se stmívalo a les se zdál hrozivější a hrozivější, jak jeho obrys vystupoval na pozadí světlého večerního nebe, které se postupně zbavilo mračen a nechalo se posít hvězdami. Ty ses ale mohla cítit klidněji. Natsume u tebe zůstal. Kdo ví, jak dlouho. Únava vzala za své a nejspíš si usnula. Těžko říci, kolik času jsi s bratrem strávila, každopádně musel časem odejít. Bylo to bezpečnější. Nebo se alespoň velmi dobře schovat. Ráno totiž přišlo, aniž by vás někdo vyrušil. A s ránem přišel i lidský mladík. Zaklepal, vešel i s dřevěným podnosem a na stolek ti mlčky vyskládal snídani. Teplý čaj, mléko, čerstvý džus, koláčky, čerstvé houstičky, máslo, džem. Vše hezky uspořádané a vše tak akorát pro jednu osobu. Mladík se uklonil a zmizel. V poledne sklidil a dal ti oběd. Večer sklidil a dal ti večeři. Dle potřeby obstaral krb nebo horkou vodu v koupelně. Vše v tichosti. Leda by si ho oslovila. Den další uplynul, znovu tu byl večer a nikde nikdo. Jak dlouho takových dní necháš utéct? Natsume tě v klidu mohl navštěvovat. Dům byl tichý a mlčenlivý. Jakoby opuštěný. Nikdo za tebou nepřišel. Ani Orimi, aby tě potrápila, ani Kuroudo, aby... Aby co? Nebylo to nakonec ještě horší? Ta samota a tíživé ticho? |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Druhý den večer jsem to už nevydržela. Když přišel Natsume poprosila jsem ho, jestli by se mnou neprošel dům. Ne, že bych tu chtěla šmejdit, myslela jsem jen tak trochu.. Souhlasil. Proměnil se do takového zvláštního malého ducha. odkaz Nebyl tak cítit, jen vidět. A já se cítila v bezpečí. Protože Orimi mi neříkala, ať se tu netoulám jen tak. Určitě k tomu měla důvod. Ne, že bych ten důvod chtěla zjišťovat. ,,Proč prostě neutečeme? Tedy, ty neutečeš? Myslím, že by si toho nikdo ani nevšiml.." Říkal Natusme tiše vedle mě, zatím co jsem trochu nejistě šla po chodbě. ,,Nevím.. Mohla bych vás tím ohrozit.. Ale abych řekla pravdu.. Taky si nemyslím, že by se po mě někdo sháněl.." Řekla jsem mu na to tiše a zvědavě se rozhlížela. ,,Přece musel mít důvod, proč tě odnesl od Katsumiho." Podivil se. ,,Možná.. A možná taky ne.. Nevím. Třeba zjistil, že to nebyl tak dobrý nápad a neví co se mnou.. Ale to by mě asi zabil.. Nebo prostě čeká, až přijde Katsumi, aby se mohli porvat.. A pak se mě zbaví.. Ale myslím si, že nepřijde.." Polemizovala jsem tiše. Vlastně jsem polemizovala o ničem. ,,Sakra, jestli se z tohohle někdy dostanu, vezmu si prvního normálního tvora, co mě bude mít alespoň trochu rád.." Povzdechla jsem si tiše pro sebe a natsume se vedle mě ve své duchovní podobě usmál. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Procházeli jsme městem. Yuki byla nahá, měla okolo sebe zamotaný akorát můj plášť, ze kterého jí vykukovaly bosé nohy. Držel jsem ji, jak nejpevněji jsem mohl. Šel jsem s chladným výrazem a nevšímal si překvapených pohledů a pátravých očí. Doma jsem za námi zavřel dveře jedním kopnutím. To ovšem probudilo Hikariho. Slyšel jsem, jak bosé nožky ťapou po chodbě naším směrem. Vylezl jsem z chodby a nesl Yuki do své ložnice. Byla tichá a bezvládná jako hadrová panenka. „Kuro-san?“ zastavil jsem se při zvuku svého jména. Ve dveřích stál malý rozcuchaný chlapeček s rozespalým kukučem. Z rozespalosti se ale hned probral, když uviděl Yuki. „Co se stalo?“ ptal se opatrně a udělal pár kroků směrem k nám. Položil jsem Yuki do postele i s pláštěm. Zvedl jsem se a šel směrem k Hikarovi. „Yuki si potřebuje odpočinout… Běž si ještě lehnout, je ještě brzy.“ Poplácal jsem ho po rameni a jemně ho vystrčil z pokoje. Počkal jsem, než se dveře do jeho ložnice zavřou a pak jsem zavřel i ty své. Ze své skříně jsem vyndal jednu menší bílou košili a přistoupil s ní k Yuki. Beze slova jsem ji posadil a sundal z ní svůj plášť. Opatrně, jako kdyby byla z porcelánu, jsem ji navléknul do košile, která i když mně byla malá, tak z Yuki vysela. Vešla by se do ní dvakrát. Přičaroval jsem nějaké spodní prádlo, které by jí mohlo být a pak jí ho pomalu, směrem nahoru po jejích stehnech, oblékl. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ucítila jsem, jak mě Kuro položil na postel. Posadila jsem se na ní a s nic neříkajícím pohledem koukala pod sebe. Lépe řečeno jsem tupě zírala. Připadalo mi, že jsem strašně unavená. Ani koukat kolem sebe se mi nechtělo. Cítila jsem, jak ze mě Kuro sundal svůj plášť a oblékl mi svou košili a kalhotky. Z nějakého důvodu mi před ním bylo teď hrozně trapně. Jako by byl úplně cizí a nikdy mě neviděl nahou. Pokoušela jsem se automaticky zakrýt svoje prsa i klín, ale nebylo to tak, že bych se vyloženě bránila. Spíše jen pokusy. Když bylo po všem, jak by se lidově řeklo, zvedla jsem ke Kurovi bázlivě, skoro až vyděšeně oči a zadívala se mu do tváře. Rucema jsem si tiskla košili co nejvíce k tělu. Jako by to snad mělo něčemu pomoct. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Když jsem ji převlékal, tak se bránila. Nešlo o obranu jako takovou, byly to jenom předem marné pokusy o zakrytí. Nevěnoval jsem jim pozornost. Přiměl jsem sám sebe, abych na ni necivěl. To by ji teď nijak nepomohlo. Snažil jsem se chovat a tvářit naprosto samozřejmě. Jako kdyby byla malé dítě, které převlékám. Jako kdyby byla Hikaru. Zapínal jsem jí košili jeden knoflík po druhém a lehce se mi třásly prsty. Nemohl jsem to zastavit. Když jsem skončil, podíval jsem se jí do tváře. Celou dobu jsem před ní klečel na kolenou. Pozorovala mě. Dívala se na mě tím bojácným pohledem. Ruce v klíně. Položil jsem svoje dlaně na její. Jemně jsem jjí pohladil po hřbetu ruky. Pak jsem se zvedl a vtiskl ji letmý polibek na čelo. „Musíš se prospat.“ Zůstal jsem stát před ní. Nadzvedl jsem peřinu a čekal jsem, až si lehce, abych ji mohl přikrýt. Bude chtít, abych si k ní přilehl? Nebo bude chtít spát sama a v bezpečí? |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Upadla jsem do jakéhosi polospánku. Věděla jsem, že pláču, věděla jsem, že se na posteli převaluji, ale nedokázala jsem otevřít oči. Jako když máte hodně silnou horečku. Asi tak nějak jsem se cítila. Na půl někde úplně jinde a na půl tady, ale nedokázala jsem z těch dvou půlek udělat celek. Pořád jsem před očima viděla to, co mi udělali. Pořád jsem to měla živě před sebou. Cítila jsem jejich ruce na svém těle a jazyky na krku. V tom polospánku jsem si při tom rozškrábala krk a rameno úplně do krve. Nebolelo to. Nebo vlastně bolelo, ale nedokázala jsem s tím přestat. Pořád jsem to tam cítila. Jejich smradlavý dech a ulepené jazyky. Ať to jde pryč.. Ať toho nechají.. Prosila jsem plačtivě, ale jen ve své hlavě a sama sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Yuki upadla do jakéhosi polospánku. Vnímal jsem, jak sebou škubala, ale až do chvíle, co jsem ucítil ve vzduchu krev, jsem se na ní neotočil. Znepokojený pachem krve, jsem se vymrštil na nohy. Srdce mi puklo. Bože, co ti to udělali?… posadil jsem se na postel a vzal její ruce do svých. Bylo to spíš, jako kdybych se s ní pral. S bolestí, kterou jsem cítil skoro fyzicky, jsem se díval na krvavé škrábance na jejím krku a rameni. Můj krásný, zlomený anděl. S trochou mé snahy se jí poškrábané části začaly hojit. Co jsem ale nedokázal, bylo, zajit její mysl. Její city. Začala sebou mrskat ještě víc. Nakonec začala i křičet ze spaní. „Yuki…“ zašeptal jsem tichým, uklidňujícím hlasem. Hladil jsem ji po tváři, krku, rameni a pak po pažích. Lehce a opatrně. Snažil jsem se jí uklidnit, možná probudit.. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Já.. Omlouvám se.." Vypadlo ze mě ustrašeně. Automaticky jsem se bála, že mi udělá něco za to, že jsem se tu s ním právě prala. Rychle jsem vyprostila svoje ruce z jeho a schovala je pod peřinu. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Ne, že bych se ho štítila.. Spíše naopak. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Připadala jsem si, jako bych měla nějakou smrtelnou nemoc, kterou chytne každý, když se na mě jen podívá. Byla jsem odporná sama sobě. Nechtěla jsem ani vědět, jak moc odporná musím být teď jemu. ,,Neměl by ses mě dotýkat.." Řekla jsem tiše, zatím co jsem se v sedě celá zabalila do peřiny, že mi byl vidět jen obličej. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Přisunul jsem si jí i s tím jejím kokonem blíž k sobě. Sedl jsem si a nohy dal tak, aby seděla mezi nimi. Díval jsem se jí zblízka do tváře. „Nic mi nezabrání, abych se tě dotýkal…“ řekl jsem chraplavě. Byla to pravda. Nechtěl jsem, aby si o sobě myslela, že je špinavá, nechutná… jsou to kraviny. Vzal jsem jeden pramínek jejích dlouhých a hedvábných vlasů a vtisknul do něj jemný polibek. Nevzpomínal jsem si na náš čas strávený na zemi… ale ten silný cit, co jsem k ní choval právě teď a v tuhle chvíli, tím jsem přetékal. Byl jsem ho plný. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Ty.. Se mě neštítíš?" Zeptala jsem se tiše a nechala si kousek peřiny spadnout z hlavy, jak jsem jí lehce nadzvedla. Chvilku jsem se mu dívala s jistou nadějí do očí, než jsem se smutným výrazem sklopila obličej do země. ,,Já sebe totiž ano.. Je mi z toho špatně.. Pořád to cítím.." Zašeptala jsem tiše a automaticky jsem se zase začala škrábat na krku. Neuvědomovala jsem si to, že to dělám. i když to bolelo. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Nikde nikdo. Přesto sis byla jistá, že kdyby zdejší obyvatelé trochu chtěli, tvou přítomnost by vycítili. Přesto ticho. Ať už s bratrem dorazili při vašem průzkumu kamkoliv, nenarazili jste na nic zvláštního. Některé dveře byly zamčené, některé odemčené, skrývaly ale většinou jen čisté a upravené pokoje – jednou šlo o menší knihovnu, jednou o salonek, jindy o ložnici, nejspíš pro hosty. Schody do druhého patra ale byly velmi lákavé. Našli jste je i na druhém konci chodby. A tam jste poprvé uslyšeli nějaký zvuk. Zdálo se, že se ve vyšším patře odehrává nějaký rozhovor. Tvůj bratr měl rozhodně ostřejší sluch, takže mohl rozeznat, že jde o Orimi a nějakého muže, ovšem ne Kurouda. Nedovedl však usoudit, zda stojí přímo na chodbě, nebo zda jsou slyšet díky otevřeným dveřím v nějaké místnosti v druhém patře. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Každopádně druhé patro se zdálo už poněkud živější, ale odvahu tam jít jsem neměla. O to více, když mi Natsume řekl, že tam mluví Orime s nějakým mužem. A být zabitá zrovna Orime jsem opravdu být nechtěla. Říkala mi, ať se tu netoulám. A neměla jsem v plánu, aby zjistila, že jsem jí neposlechla a hraju si to na zvědavého psa. Ehm.. Lišku, pardón. Natsume vyletěl po schodech trochu výše, aby slyšel víc a řekl, že mi poví, o čem si povídají. Ostatně, během setiny se mohl změnit v prakticky neviditelný vzduch a vyklouznout, takže kdyby kdyby si Orime něčeho všimla.. Spíše si neměla moc čeho všimnout. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro „Štítit se tě? Proč bych měl? Ty za nic nemůžeš.“ deka se jí sesunula z hlavy. Díval jsem se na ni a stejně tak, jako ona nechápala, proč se jí neštítím, jsem já nechápal, proč si připadá tak, jak si připadám. Nechápal jsem, jak je možné, že někdo tak čistý jako ona, by si mohl připadat špinavý. Sevřel jsem ruku, kterou si opět bolestivě rozškrábala krk a rameno a políbil jsem ji. „Nejsi špinavá.“ Říkal jsem mezi něžnými polibky, které jsem rozséval na jejím rameni a celé délce její ruky. „Jsi čistá, jemná… a tak nevinná.“ Věděl jsem, že to není přesně ta věc, kterou bych teď měl dělat. Ale je to jediná věc, kterou umím. Jediný druh mojí komunikace. Se slovy jsem to nikdy moc neuměl. Komunikuji tělem. Věděl jsem, že tuhle komunikaci nemůžu použít v tuhle chvíli. Nahlas jsem si povzdechl, a pevně ji objal. Její hlavu jsem si zabořil do hrudi a sevřel jsem ji v nekompromisním objetí. Pevném, vřelém a věčném. „Jak rád bych ti dokázal, že nemáš pravdu… ale moje jediný způsob dokazování teď použít nemůžu.“ Fakt jsem netušil, co bych měl dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Ucítila jsem, jak mi stiskl ruku, kterou jsem se škrábala po krku a rameno. Najednou jsem s ní nemohla pohnout a teprve teď jsem si uvědomila, co dělám. Zadívala jsem se mu do očí a při jeho slovech se mi do těch mých nahrnuly slzy. Začal mě lehce líbat na krku a rameni. Nedělej to.. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla, ani neudělala, jen sklopila hlavu. Chtěla jsem mu říct, ať to nedělá, ale bylo to příjemné. Takovým utěšujícím způsobem, i když jsem pořád měla pocit, že kdykoliv mě políbí nebo se mě dotkne, dostane nějakou hrozivě děsivou nemoc. Ale jistá sobecká část ve mě nechtěla, aby mě pouštěl nebo toho nechal. Cítila jsem se s ním v bezpečí. O to více, když mě najednou pevně objal a nepouštěl mě. Přitiskla jsem se s k němu. Vím, že to Kuro se slovy nikdy moc neuměl, ale i tak, to, co říkal bylo v tuhle chvíli to nejkrásnější, co jsem mohla slyšet. Chtělo se mi plakat.. Zase.. Začínala jsem sama sobě tím pláčem jít na nervy, ale nešlo to zastavit. ,,Dej mi čas.." Šeptla jsem jenom tiše. Tak se to přece říká, ne? Že čas všechno vyléčí. Musela jsem doufat, že je to pravda. ,,A napouštěj mě.." Dodala jsem tiše a více se k němu přitiskla, zatím co jsem se tiše rozplakala. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro „Nikam nejdu. Jsem tu s tebou.“ Řekl jsem na její prosbu, ať ji nepouštím. Ani jsem to neměl v plánu. Hikaru pohodlně spal vedle v místnosti. Dům byl zabezpečený a Yuki byla se mnou. Pro teď bylo všechno v pořádku. Ale zítra… zítra musím za Hádem. Tohle už se nesmí opakovat. Nesmí. Hladil jsem ji po vlasech a lehce se s ní kolíbal. Chtěl jsem, aby přestala plakat, ale věděl jsem, že to ze sebe musí dostat. Navíc, čím déle bude plakat, tím rychleji usne. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Tvůj bratr se mohl celkem snadno dostat do blízkosti Orimi a jejího společníka. Ovšem bylo to celkem nebezpečné. Přeci jen, jsou to čistokrevní a ti dovedou vycítit přítomnost i něčeho sotva viditelného, jako byla momentální Natsumova podoba. Ovšem toto byl jejich dům a zde se nejspíš mohli cítit natolik v bezpečí, než aby byli neustále ve střehu. Pokoj, kde se ti dva hovořící nacházeli, byl obyčejný, ničím zvláštní. Střídmá výzdoba, krb s mírným ohněm, pohovka, dvě křesla, stolek, skříň. Pro hosta se podával čaj ve vzácném porcelánu s rodovým znakem. Muž, v jehož tváři už byl znát věk, byl hladce oholený, držel se zpříma, i když jen seděl na pohovce. Orimi byla usazená v křesle, měla volnější držení těla a zamyšlený výraz. „Co si myslíš, že udělám? Přeci jen... Chce napadnout mého snoubence.“ „Je to ale tvá rodina,“ namítl muž, aniž by hnul brvou. „Sám dobře víš, že pro mě toto nic neznamená,“ povýšeně Orimi odpověděla. Muž jí ledově probodl bleděmodrýma očima, ale nic neřekl. „Nepostavím se na stranu Kurouda,“ pokračovala dál mladá upírka. „A na stranu svého snoubence?“ zeptal se muž. Orimi jen pokrčila rameny. „Kdy se vůbec Kuroudu hodlá vrátit?“ zeptala se po chvíli Orimi, zahleděná na konvičku s čajem. „Nevím. Musí se připravit. Chce-li s Katsume bojovat, musí být připraven.“ „Otče, copak on opravdu věří, že ta dívka to má?“ pochybovačně zavrtěla Orimi hlavou. Muž, který byl označen jako její otec a tady velitel jejich klanu, znovu mlčel a jen odvrátil hlavu. Orimi poté sebou lehce cukla a ohlédla se po místech, kde se nacházela Natsumeho přítomnost. Zamračila se. „Od té doby, co tu ta dívka je, cítím, že tento dům už není bezpečný.“ Možná nejlepší chvíle vyklidit prostor. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro ,,Takže Orime je Katsumiho snoubenka." Řekla jsem si pro sebe celkem udiveně. Nějak mi to před tím nedošlo, vlastně jsem asi neměla ani možnost, aby mi to došlo. Každopádně, tohle jsou jedni z mála posledních čistokrevných. Dávalo to smysl. A nemuseli se mít rádi, i když v tomhle případě.. Pro Orimi byl očividně důležitější její snoubenec, než její rodina. Nebo se tak alespoň tvářila. A další důležitá věc. Kuroudo tu vlastně ani není. Ale chápala jsem, proč. Už párkrát jsem viděla, když se na sebe naštvali bratři. A bojovali spolu. A nebylo to takové to kousavé válení se a rozbíjení nábytku, které mi ti dva předvedli na plese. Pokud spolu vážně chtějí bojovat.. Určitě bych to ráda viděla, to nepopírám, souboj dvou čistokrevných musí být dost síla, ale nemusela bych to přežít.. Obávám se. Ale nejdůležitější otázka byla pořád na stole. Co s tím mám společného já. Ani Natsume to nevěděl. A Orimi jsem se zeptat nemohla, bylo jasné, že by jí došlo, že jsem je slyšela. A naštvaná Orimi není věc, po které bych toužila. Myslím, že se necítila bezpečně spíše kvůli tomu, že za mnou chodil Natsume než kvůli čemukoliv jinému, ale i tak.. Neměla jsem jí ráda, nikoho z nich. O něco šlo a já nevěděla o co. Děsilo mě to. Nebo možná spíše štvalo. ,,Zkusím se zeptám Siliase, jestli nemá tušení, o co by Kuroudovi mohlo jít." Řekl Natsume, než jsme se rozloučily a on se vytratil. No tak, přemýšlej. Si poloviční upír, co bych asi tak ''mohla mít'' aby o to stál nějaký čistokrevný? |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Večeře Zbytek dne proběhl klasicky – nudně a o samotě. Mladý sloužící ti dnes ještě jídlo nepřinesl, možná se jen zdržel, venku se zatím stmívalo a ticho bylo dál nehnuté po celém domě. Mohla ses tak věnovat svému přemýšlení nad tím, co máš ty a po čem by Kuroudo a Katsume mohli toužit. Možná si vytvořila několik hypotéz, ale především ses do svých myšlenek zahleděla natolik, že nenadále zaklepání bylo trochu k vylekání. Po tom zvuku se chvíli nic nedělo a nakonec se dveře pomalu otevřely. Byla to Orimi. Vstoupila a zavřela za sebou. Měla nyní dlouhé žluté šaty slušivého střihu, s lehce zdobeným vrškem, který kupodivu neměl tak velký výstřih. Nechala otevřeno a jen se na tebe podívala: „Povečeříme spolu.“ Vlastně těžko říci, jestli to byla otázka nebo ne, ale cítila si, že i kdyby si v nitru nechtěla, její žádost by si nebyla schopná odmítnout. Nejspíš opět používala účinně svou schopnost. Jakmile si vstala, Orimi ti odvedla do přízemí a odtamtud jednou z postranních chodeb do jídelny. Byla to velká místnost s dlouhým stolem, který ale nebyl ozdobený. Ani jste se tu nezdržovaly. Zamířily jste dál do menší místnosti, která sloužila nejspíš jako prostor pro sezení po jídle. Nyní byla upravená jako malá jídelna – menší stůl akorát pro vás dvě a na něm připravené jídlo – srnčí pečeně s pečenou zeleninou a bylinkovou omáčkou. Vonělo to nádherně. K pití bylo červené víno, jak si mohla zjistit, celkem silné. „Posaď se a nech si chutnat,“ pobídla tě Orimi, jako by se vůbec nic nedělo, jako by si byla obyčejný host a ne spíš zajatec. Sama se také usadila a nabrala si trochu jídla. Zdálo se, že dnes budete o samotě bez sloužících. Mohla jsi cítit, že tvá obezřetnost klesá. Jednak to bylo silným vínem, ale také tvou hostitelkou. Orimi se netvářila nijak přátelský, spíš jako ledová královna, ale prostředí, výhled na osvícenou upravenou terasu a především ta zvláštní schopnost tě nutili uvolnit se. „Nejsem si jistá, jestli víš, proč tě můj bratr přivedl do našeho domu,“ začala Orimi po chvíli rozhovor. „Asi by bylo dobré, kdyby jsi to tušila.“ |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Nic mě nenapadalo. Seděla jsem na parapetu okna jako absolutně omámená a neustále přemýšlela nad tím, co Orimi říkala. Heh, jo, jasně, byl to příjemný pocit, připadat si nějak výjimečně, dokonce natolik, aby se o mě prali dva čistokrevní. Na druhou stranu, i když jsem ani jednoho z nich neměla nějak v lásce, jsem nechtěla, aby si někdo kvůli mě ublížil. Aby jste chápali, já bych je možná měla oba ráda. Jenže to by Katsumi nesměl být arogantní blb a Kuroudo by se alespoň 1x denně ukázal. Když lidi nevidím, ztrácím k nim ten pocit náklonnosti. To se netýkalo jen mých bratrů, protože jsem s nimi vyrostla. Ale Katsumiho a Kurouda se to týkalo možná až moc. Pro jejich smůlu.. Nebo možná mou smůlu, kdo ví. Vyrušil mě až hlas Orimi, která mi řekla, že s ní půjdu ba večeři. Trochu polekaně jsem sebou trhla a zadívala se na ní. Vypadala nádherně, ale nějak mi k ní neseděla žlutá barva. Já na sobě měla jednoduché černé šaty po kolena, které kolem pasu měli bílou stuhu. Neodporovala jsem. Neměla jsem vlastně ani důvod. Orimi nebyla přátelská, ale nevypadala ani vyloženě nepřátelsky. Prostě ledová královna. Tak nějak jsem si na to u ní zvykla. Sedla jsem si s poděkováním ke stolu a dala se do jídla. Začínala jsem mít trochu strach, že přiberu, s tím, jak nic nedělám a všichni mě jen vykrmují. Už tak jsem se vymykala štíhlé postavě upírek. A pak Orimi najednou nakousla až moc zajímavé téma. Odložila jsem příbor, abych se mohla plně věnovat tomu, co říká a jen pomalu upíjela ze sklenice s vínem. Lehce jsem zakroutila hlavou. ,,Nevím a upřímně, hodně by mě to zajímalo." Řekla jsem upřímně a zvědavě na ní zamrkala svýma černýma očima. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Probrala mě až malá ručka, která mě tahala za rukáv košile, co jsem měla na sobě. Otevřela jsem unaveně oči. Trochu mě štípali oči od toho pláče, který jsem tu před pár hodinami předvedla. ,,Teto?" Oslovil mě trochu nejistě Hikaru. Zamrkala jsem na něj trochu zmateně, než jsem si uvědomila, že je to on a lehce se pousmála. ,,Copak?" Zeptala jsem se ho. Hikaru si vlezl ke mě do postele. Přikryla jsem ho kusem peřiny, co jsem měla přes sebe. Nic už neřekl, jen se otočil čelem ke mě a díval se mu zkoumavě do tváře. Až moc mi připomínal Ai. I když ony všechny ty děti jsou si podobné. ,,Kde je vůbec Kuro?" Zeptala jsem se ho zvědavě, když mi došlo, že není v ložnici. Tudíž asi ani nikde v domě. ,,Říkal mi, že šel do paláce.." Řekl mi Hikaru a já se zatvářila poněkud vyděšeně. Cože? Do paláce?! Tušila jsem, že to asi bude kvůli mě, i když jsem nikdy nebyla nijak domýšlivá. Nechtěla jsem se tvářit vyděšeně, ale bůh ví, co ten cvok bude chtít provést! Hikaruovi jsem udělala snídani a pak se oblékla do šatů, které mi Kuro musel nechat na posteli, jinak fakt netuším, kde by se tam vzali. odkaz Nebyli bílé, Kuro věděl, jak je to nebezpečné. Každopádně jsem neváhala a šla do paláce. Hikaruovi jsem řekla, ať je doma a hraje si a nikam nechodí. Nechtěla jsem ho nechávat samotného, ale podle mě to teď bylo mnohem bezpečnější, než ho brát do paláce. Otázkou bylo, kam jít. Za Hádem nebo za Perse..? Ne, Kuro by za Perse asi nešel, ničeho by nedosáhl. Takže za Hádem. Zůstala jsem stát za pootevřenými dveřmi, které vedli do jeho trůnního sálu. Kuro tam opravdu byl, ale chtěla jsem slyšet, o čem si povídají. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro „Kam jdeš?“ zeptal se mě tím nevinným toném a unaveně si protřel oči. Zaculil jsem se na něj a rozcuchal jsem mu rukou vlasy. „Do paláce. Dej tu na Yuki pozor, zatím co tu nebudu. Platí?“ s tím jsem se zvedl a připnul si katanu za opasek. „A běž si ještě lehnout. Je brzy.“ Vyšel jsem ze dveří a nezapomněl pořádně zavřít. V paláci bylo pozdvižení. Perse řádila, protože nenašla svoji služebnou. Yuki. Kašlal jsem na to a mířil si to rovnou za Hádem do přijímacího sálu. Zrovna tam u něj byla nějaká duše. Kašlal jsem na to. Vstoupil jsem a vyrušil je. „Kuro, můj drahý příteli. Vždycky jsem obdivoval tvoje slušné vychování a schopnost trpělivosti.“ Pronesl sarkasticky. Poslal duši pryč a narovnal se. „Čemu vděčím za tvoje přepadení?“ nezlobil se. Nikdy se nezlobil. Po několika set letech manželství s Perse byl obrněn svatou trpělivostí. „Tvoje žena.“ Řekl jsem klidně a opřel jsem se o nejbližší sloup. „Ano… matně si vzpomínám, že jednu mám. Naneštěstí.“ Dnes měl sarkastickou náladu, což mi klidu nepřidalo. „Naneštěstí.“ Zopakoval jsem jeho poslední slovo se značnou dávkou odporu. „Co je s ní?“ a je to tu. Jeho zvědavost. „Víš, co dělá duším.“ Bylo to spíš poznamenání než otázka. „Kuro, příteli, sexuální choutky mojí ženy mě jdou už dlouho mimo mě.“ Rozčilovalo mě, jak laxní má přístup. „Takže víš, co dělá čistým duším…“ dodal jsem jen tak mimochodem. Narovnal se. Měl jsem celou jeho pozornost. A bylo vidět, že to neví. „Nechává ji znásilňovat. Chová se k ní, jako kdyby to byla jen tak nějaká duše. Týrá ji.“ Měl jsem co dělat, abych nedal najevo svůj vztek. Hádes na chvilku zavřel oči. Dělal to vždy, když se snažil uklidnit. „Žádám o svěření té čisté duše do své péče.“ Přednesl jsem. „A potrestání Perse.“ Dodal jsem nakonec. Hádes se zasmál. „Nechtěj mě rozesmát, Kuro. Jednu čistou duši máš. Další nepotřebuješ. CO by tomu řekli ostatní, kdybych ti projevil takovou důvěru a úctu, že bych ti svěřil dvě čisté duše.“ Jako kdyby ho ani nezajímalo, že jsem chtěl, aby potrestal Perse. „Ale chápu. S Perse si to vyřídím a Yuki bude, počínaje dneškem, MOJE osobní duše.“ Tak tohle bylo něco, co jsem naprosto nečekal. Ale nedalo se nic namítat. Aspoň mám jistotu, že se Yuki už nic nestane. „Díky.“ Řekl jsem, poklonil se a chystal se k odchodu. „Řekni mi jednu věc….“ Promluvil na mě Hádes a já se zastavil. „Proč ti na ní tak záleží? Kam se poděl ten tvůj – nic mě nezajímá a všichni jsou podřadní – přístup. Snad jsi nám nezměkl.“ Posmíval se mi. Otočil jsem se na něj s vražedným pohledem. „Je to čistá duše. Tečka. Všichni víme, že takové jsou vzácné a mělo by se s nimi podle toho zacházet.“ Řekl jsem nahlas větu z příručky. „Opravdu?“ nahodil výraz, který prozrazoval, že mi nevěří ani nos mezi očima. Zaujal jsem výhružný postoj. „Chceš snad něco naznačit?“ očividně jsem ho rozesmál, dal ruce do obraného gesta. „Jen se nerozčiluj. Jsi jako čertík z krabičky.“ Pak se podíval ke dveřím a opět na mě. „Takže chceš říct, že ti na ní ani trošku nezáleží?“ zeptal se mě a já jsem nechápal. O co se to tu snaží? „A mělo by snad?“ věděl snad něco, co já ne? „Nevím… Yuki, chceš k tomu něco říct?“ řekl trochu víc nahlas, aby to bylo slyšet i za dveřmi a já sebou trhnul. Ona tu byla? Slyšela mě? V duchu jsem zbledl jako křída, ale navenek jsem se tvářil naprosto neurčitě. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Nechci.." Pípla jsem tiše a možná bych řekla i něco víc, kdybych najednou neuslyšela naštvané kroky Perse na druhém konci chodby. Šla, po každém boku jednoho ze svých psů. Rychle jsem se rozběhla ke Kurovi. Za jeho zády jsem se k němu přitiskla a jen lehce vykukovala zpoza jeho zad. Bála jsem se. Myslím, že to šlo poznat, podle toho, jak jsem se klepala. Persa vrazila do sálu jako velká a naštvaná povodeň a okamžitě mně i Kura probodla vražedným pohledem. ,,Okamžitě mi jí dej!" Křikla naštvaně a ukázala na mě. Vlkodlaci vedle ní zavrčeli, ale nevydali se pro mě. Asi v Hádově přítomnosti neměli tu odvahu. Hádes se samolibě usmál. ,,Promiň, ''lásko, ale tahle duše je teď moje." Odvětil Hádes a při slově lásko použil opravdu hodně sarkasmu a štiplavosti v hlase. Perse po něm švihla naštvaným pohledem. ,,Zapomněl si na naší dohodu?! To si taky do té malé blbé děvky zabouchlý nebo co?!" Křičela vztekle, div nedupala nohama o zem. Hádes se jenom samolibě uculi. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Doufal jsem, že chápala to, co jsem řekl. Že pochopila, že to bylo pro její dobro. A Hádes ji neublíží. Čistých duší si váží víc než čehokoli jiného. Nevypadal tak, ale byl dost nasraný. Za ta léta už to poznám. V tu chvíli se k nám vehnala Perse. Její nasrané kroky byly slyšet přes celý zámek. Rozrazila dveře a vešla do sálu v doprovodu svých dvou psů. Tvářil jsem se absolutně nad věcí. Yuki se schovávala za mnou a tiskla se mi k zádům. Nemohl jsem ji obejmout ani nijak projevit náklonnost. Věděl jsem ale, že je se mnou v bezpečí. Zrovna teď. Za mými zády, je v bezpečí. Začala na Háda hulákat a já se neudržel a na tváři se mi rozlil škodolibý úsměv. Tohle tak rád pozoruju. Když je ona nasraná a jemu to je úplně u prdele. „Vždyť víš, že jsi jediná láska mého života.“ Začal Hádes a mně bylo špatně při myšlence, že přesně tohle jsem ji jednou řekl taky. Problém ale byl, že já to tehdy myslel vážně. „Ale čisté duše jsou čisté duše, miláčku. A dohoda padá, pokud nejsi schopná dodržovat náš zákon.“ Řekl Hádes až moc sladce. Naskočila mi z toho husí kůže. Perse začínala ztrácet kontrolu sama nad sebou. Absolutně se neovládala. „Seru ti na zákon!“ zakřičela a pochodně k místnosti zhasly. Její vinou. Tma nás obklopila. Teda obklopila Yuki. Démoni, jako já a naše “milující duo“ vidíme i po tmě, takže pro nás se vlastně nezměnilo nic. „Drž se u mě, ať se stane cokoli.“ Řekl jsem tiše tak, aby to slyšela jenom Yuki. Stoupnul jsem si, aby Yuki nebyla vůbec vidět. „Je moje!“ opět zakřičela a pustila na ni svoje psy. Očividně se víc bály Perse, než Háda. Uznávám, je trochu děsivá, když je naštvaná, ale spíš se bály toho, že Hádes je zabije, když bude naštvaný… ona je bude mučit. A to je o dost horší. Zvolili menší zlo. Vyběhli k nám. Chystal jsem se je zabít, pokud by se dostali moc blízko, ale Hádes mě předběhl. Oba dva psy vzplály. Netrvalo to ani pár vteřin. Jen zakňučely a jejich těla zmizela v plamenech, kterými Hádes pak zase osvětlil místnost. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Orimi se chovala u stolu jako opravdová dáma. Malá sousta, sotva viditelné žvýkání, vlastně si mohla pochybovat, zda opravdu jedla. Co když prostě to sousto z její vidličky vždy těsně před vložením do úst zmizelo? Co když to jen předváděla? Dobře, to bylo trochu šílené, ale pořád to byl nápad. Když jsi ovšem projevila svůj zájem o vysvětlení důvodu tvé přítomnosti, krátce pokývla hlavou, na chvíli odložila příbor a napila se vína. „Dobře, že se zajímáš,“ znovu přikývla a pohlédla ven na terasu. „Jde o takovou... Dejme tomu pověru. Můj bratr a můj snoubenec jí věří.“ Orimi se odmlčela, asi jí bavilo zvyšovat tvou pozornost a napětí. Vzala si příbor a znovu způsobně rozkousala kousek srnčího. Pak si začala hrát s hráškem a u toho mimoděk pokračovala: „Chtějí tě zabít. Potřebují tvé srdce. Má to různé podmínky, nezajímala jsem se tak podrobně, ale výsledek je stále stejný. Ty musíš zemřít.“ Pak konečně neposedný hrášek napíchla a také si ho dala do pusy. Ani na tebe nepohlédla. Zdálo se, že buď číhá na tvou reakci a chce dát najevo svůj nezájem, nebo to ani nemusí hrát a je jí to opravdu lhostejné. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro ,,Nebyla jsem tak daleko od pravdy.." Zamručela jsem si spíše pro sebe a tvářila se úplně stejně jako ona. Že mi je to jedno. Pravda byla ale jiná. Možná si toho mohla všimnout podle toho, jak divoce se mi rozbušilo srdce. Samozřejmě, že jsem byla vyděšená! Chtělo se mi brečet a zvracet zároveň. Strašně se mi totiž najednou stáhl žaludek. Na druhou stranu.. Měla jsem pravdu. Nechtěla jsem s ní už být. Chtěla jsem být sama. Ale musela jsem to s ní vydržet. Ze slušnosti. Alespoň ještě pár minut. Když jsem dojedla, jednoduše jsem se omluvila, že si půjdu už lehnout a že děkuji za večeři. Ve skutečnosti jsem musela rychle jít do pokoje, abych to ze sebe mohla všechno vyhodit. Taky jsem to udělala. Jakmile jsem zavřela za sebou dveře od pokoje, rozběhla jsem se do koupelny, klekla si k záchodu a jednoduše to ze sebe všechno vyhodila. Spláchla jsem a šla si lehnout do postele. Byla jsem čelem k oknu a dívala se tak nějak tupě ven z něj. Ne, že bych vyloženě brečela, spíše mi jen z očí tekly slzy. Tohle jsem už jednou zažila.. Pomyslela jsem si. Bylo to tu první noc u Katsumiho. Bylo to úplně stejné. Ležela jsem takhle čelem k oknu, plakala a bylo mi jedno, co se mnou bude. Na jednu stranu jsem umřít nechtěla, ale na tu druhou jsem měla pocit, že tady na tomhle světě jsem stejně jen omylem a že to bude jedno, jestli umřu nebo budu žít. Dokonce jsem i přemýšlela o tom, jestli jim k něčemu to srdce bude, když se zabiju sama. Kdybych to věděla, možná bych se vážně zabila sama. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Moje postava je další z adoptovaných dětí od ředitele. Ráda bych odehrála pár příspěvků jako menší dítě a pak to posunula o pár let :D Yuki je teď cca kolem 10-11 mojí postavě 12-13, Zerovi stejně. Akademie v té době už normálně fungovala, alespoň podle anime co si pamatuji, tzn. ty, Kaname, Ichijou a tady ti hlavní už jsou normálně v noční třídě a pod. :D Ikonku potom změním, zatím jsem jen potřebovala vybrat něco, co vypadá jako malá holka :D Normální den Občas bych byla strašně ráda, kdyby moje sestra nebyla tak neschopná. Občas bych přímo umřela štěstím, kdyby přestala být tak ufňukaná a občas udělala něco sama. Aby jste chápali, když jsme šli před cca hodinou ze školy, nechala si uletět šátek, který jí dal Kaname. Kdyby uletěl někam normálně, tak to beru. Ne, on jí musí odletět na ten nejvyšší strom, který je jen pár metrů od ubytovny pro upíry. A ona nemůže jít a prostě to říct otci nebo Kanamemu. Ne, to prostě nejde, protože pak by se cítila trapně.. Tupka jedna. Kaname by pro ní udělal první poslední a ona není schopná za ním jít a poprosit ho o takovou kravinu. Co bych já dala za to, kdyby si Kaname všímal mě tolik, jako jí.. Ne.. On si prostě mě hodí do ignoru a bude se věnovat jen Yuki. Já ho mám taky ráda! No a co, že mi nezachránil život?! Kašlu na to.. Místo toho tady musím lozit na strom a zachraňovat Yukiin šátek, tak si ničím školní uniformu, co mám na sobě. Otec mě zabije, až mě uvidí. Vždycky mám hodinovou přednášku o tom, jak by se mladé slečny měli chovat, kdykoliv se třeba s někým poperu, zašpiním a cokoliv podobného. Zabil by mě už jen za to, že by zjistil, že jsem někde poblíž ubytovny pro upíry. Zakázal nám sem chodit. A ta kravka tu stejně za Kanamem lozí.. Pomyslela jsem si. Kdyby to alespoň dělala nějak nenápadně.. A vůbec.. Když už tu jsem.. Zajímalo by mě,jak vypadají ostatní upíři. Nikdy jsem žádného nepotkala.. Kromě Kaname. No jo, já vím, jako bych už tak neměla průserů dost.. Au!... Sakra a ještě si odřu koleno, skvělé Tsubaki, fakt super.. |
| |
 | soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Vylezl jsem z postele a odšoural se do koupelny. Ale tady ne. Jsem tu prvním rokem a už mě to tu rozčiluje. Musím se snižovat na úroveň tohohle ústavu. Musím pít ten hnus z krevních pilulek. Tu odpornou náhražku za krev. Ošil jsem se. Ubohé. Oblékl jsem si svojí uniformu a vrátil se zpět do svého pokoje, plného pokladů. Mezi nimi fotka Kaname-sama. Správně. On je ten důvod, proč tu jsem. On je ten důvod, proč tohle všechno trpím. Čistokrevný. Můj pán, můj přítel, můj vzor… Za ním bych šel kamkoli. A přetrpěl bych cokoli. Dal jsem si do sklenky dvě pilulky a napil se. „Ale tohle je mučení!“ zaskučel jsem. Co bych dal za jeden doušek pravé krve. Sešel jsem dolů do haly. Nikdo tam nebyl. Všichni ještě spali. Rozhodl jsem se projít se. Byl jsem v zahradách, když jsem uslyšel to šustění a pak ucítil krev. Sám pro sebe jsem se zazubil. Dorazil jsem ke stromu, kde jsem krev cítil nejvíc. Podíval jsem se nahoru. Byla tam dívka. Spíš holka. „Ah… to je výhled!“ houkl jsem na ní posměšně, protože jí byly vidět kalhotky. Ne, že by mě to zajímalo, ale čím dřív ji dostanu dolů… tím rychleji se napiju. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Cože? Výhled? Pomyslela jsem si, když jsem uslyšela něčí hlas, jak tohle říká. Podívala jsem se dolů pod strom a koho jsem tam neviděla! Nemusela jsem hádat 2x, aby mi došlo, že je to jeden z těch upírů, co tu bydlí. Sakra, vážně jsou asi všichni stejně krásní.. Pomyslela jsem si a trochu se začervenala, když mi došlo, na co narážel.. Vzhledem k faktu, že mám sukni. ,,Pedofile!" Houkla jsem na něj. Ne, že by světle růžové kalhotky neměli něco do sebe, ale.. Chápete, ne? Bůh ví, kolik mu je, ostatně, je to upír. Za to co já bych mohla na základku. Oh, moment, já vlastně na základku chodím.. Trapas. Udělala jsem několik posledních kroků po větvích a natáhla se pro Yukiin šátek, který tam už nějakou dobu povlával a dělal celkem pěknou vlajku. Pak jsem se zadívala znova na toho upíra. Byla to celkem výška, to vám tedy řeknu a lézt dolů se mi to nechtělo. Už tak jsem vypadala poněkud otrhaně a špinavě. ,,Když skočím, chytíš mě?!" Houkla jsem na něj ze stromu, aby mě slyšel. No co? Když už tam tak stojí.. Očividně nemá co dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Proč bych to jako měl dělat?“ řekl jsem a lehl si do trávy hned vedle stromu. „Sama sis tam vylezla, tak si sama slez.“ Neměl jsem náladu na ní používat svůj šarm. Bylo by to jen obyčejné plýtvání. Je to dítě. Mě zajímají ženy a dívky. I když její krev voní opravdu úžasně. Zavřel jsem oči a užíval si tu vůni, co mě dováděla k šílenství. Čekal jsem, až sama sleze. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Že já se na to nevykašlu.. Všimla jsem si, že na mě nekouká. Ať už tam čeká na cokoliv, tak čeká, až slezu. To víš, tůdle.. Oblezla jsem strom tak, abych slezla dolů přesně na opačné straně, než on stojí. Třeba si mě nevšimne a já nepozorovaně odejdu. Alespoň to byl plán, který jsem hodlala realizovat. No a jak už to bývá, dolů to jde hůř, než nahoru. Ale nakonec jsem úspěšně slezla. Poněkud více dodřená, než když jsem lezla nahoru, ale slezla. Šátek jsem měla pořád v ruce. Ještě, abych ho pustila, když se tu pro něj takhle trmácím. Nějak jsem se o něj víc nezajímala, prostě jsem se otočila na patě a vydala se nejkratší cestou směr moje uřvaná sestra v jejím pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Snad sis nemyslela, že tě nechám odejít.“ Řekl jsem hladovým tónem přímo jí do ucha. Jsem rychlejší, než se může zdát a dítě jako ona proti mně nemá šanci. I když jsem mladý. A mám sílu. Objal jsem ji rukou kolem těla, aby neutekla, a druhou jsem vzal její zápěstí, které měla poškrábané. Mimo jiné. Poškrábaná byla celá, ale tohle je rychlejší než abych ji kousl třeba do kolena nebo do stehna. „Krásná vůně.“ Řekl jsem, když jsem její ruku přiblížil ke svým rtům. „S tvým dovolením, na které se neptám – ochutnám.“ Celu dobu jsem spíš vrněl, než mluvil. Už slyším vychovatelky – s jídlem si nehrajeme. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Děkuji." Odvětila jsem mu pouze, když řekl, že krásně voním. Nemyslela jsem to kupodivu ani nijak kousavě nebo tak. Vlastně mi to celkem zalichotilo. Ušmudlaná holka, která se většinou pere s kluky, když někoho šikanují moc lichotek nedostává. I Kaname mi to vyčítá. Mě říká že jsem šmudla a Yuki je jeho malinká roztomilá a hodná holčička. To se musím taky stát ubrečenou a neschopnou, aby si mě všiml nebo co sakra? Dobře, myslím, že tu mám větší problém, než řešit tohle.. Otočila jsem se na něj přes rameno a nahodila na něj pohled.. Který u třináctileté holky moc často neuvidíte. Jistým způsobem dost nebezpečný. Ale ne vyloženě agresivní. Ne, že bych mu mohla nějak ublížit, ale když žijete od mala v děcáku, dospíváte prostě o něco dříve. ,,Do toho, pokud chceš mít průser.." Ne, nepožalovala bych to, nejsem ten typ, ale kdyby se to náhodou dozvěděl otec.. Bránit ho taky nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Není zač…“ odpověděl jsem. „Poznám sladkou krev a umím ji ocenit. Bude v dobrých rukou...“ Zabroukal jsem a lehce ji kousl do zápěstí, abych mohl olíznout pár kapek krve, co jí z ranky vytekly. Průser? Nakrčil jsem obočí. Vnímal jsem její skoro až výhružný pohled. Ta holka se nebála, to se moc často nevidí. Já se taky nebál. Nebál jsem se ředitele. Je to jenom otravné, když se k němu musím stavit pokaždé, co se něco takového stane. „A proč bych se měl bát?“ odpověděl jsem jí stejným tónem, kterým se mě zeptala. Otočil jsem ji a odhrnul ji vlasy z krku. „Ze šíje je to lepší.“ Řekl jsem znalecky a rty jí přejel po místě, kam jsem se chtěl zakousnout. „Aido…“ zaslechl jsem za sebou klidný hlas. Slyšel jsem v něm vztek, výhružku a radši moc nebudu přemýšlet nad tím, co všechno, jsem v tom hlase slyšel. Kaname-sama měl vždycky takový druh hlasu. Děsivý hlas. Hned jsem tu holku pustil. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Lehce mě kousl do zápěstí. Ani jsem sebou necukla. To až když po ráně přejel jazykem, lehce jsem se zachvěla. To bylo něco jiného, než bolest. ,,Ze spousty důvodů.." Řekla jsem mu. Nehodlala jsem mluvit konkrétně. Nehodlala jsem prozradit, kdo přesně vlastně jsem. Pochybuji, že tušil, že jsem ředitelova dcera. A na studenku Cross Akademie mě nemohl typovat určitě. Bůh ví, co si vlastně myslel. Odhrnul mi vlasy z krku. Trochu jsem se zamračila. Tohle se mi už tolik nelíbilo. Nebo spíše jsem k tomu nebyla už tak lhostejná. Nemyslím, si, že by se mi něco stalo, zabít by mě nezabil, alespoň doufám. Ale ani tak to nebylo příjemné. O to méně příjemné bylo slyšet Kanameho hlas. Záchranu v jeho podobě jsem si vážně nepředstavovala. Poslední dobou se ta moje láska k němu mění v jistou.. Protivnost vůči němu. Nebolí to tolik. Blonďák mě hned pustil. Promnula jsem si poraněné zápěstí a upravila si vlasy. Nic jsem neříkala, jen na Kanameho koukala s jistou.. Nelibostí. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Tsubaki… Neublížil ti? Slibuji, že se o něj postarám.“ Řekl klidným hlasem a já se začal potit. Teď jsem se teprv začínal bát toho, co se stane. Ale nedal jsem to znát. Jen jsem se tvářil velice nepohodlně. „Aido…“ řekl ještě jedno moje jméno. Samozřejmě chtěl, abych se omluvil. Nechtělo se mi. Bylo to proti mým zásadám. Když jsem ale cítil, jak jeho stisk na mém krku zesílil, tak jsem povolil. Je to Kaname-sama. „Omlouvám se.“ Řekl jsem a snažil jsem se vypadat a znít upřímně. Pak mě pustil a já se narovnal. Upravil jsem se kravatu. „Jdi.“ Řekl. Jako kdybych byl pes. Ale otočil jsem se a s posledním hladovým pohledem na tu holku jsem odešel do svého pokoje. Věděl jsem, že tohle bude mít dohru. V ředitelně. „Tsubaki, co tu děláš? Sama.“ Řekl ti trochu káravým tónem, ale se stejným poker face jako vždy. "Doprovodím tě, tvá krev bude ostatní jenom dráždit." |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Až když Aido odešel, zadívala jsem se na Kanameho. Už ne tak naštvaně, ale tak nějak.. Pokorně? Nevím, jak to nazvat. Pane bože, znám ho stejně dlouho, jako Yuki. A mám pro něj slabost, stejnou, jako ona. Jen to neumím prostě dát tak najevo. Nebo mám spíše pocit, že o to Kaname ani nestojí. Ukázala jsem mu šátek, který dal Yuki. ,,Uletěl jí.." Odvětila jsem pouze polohlasem. Myslím, že jsem víc dodávat nemusela. Měla jsem sice chuť dodat něco o tom, že je Yuki neschopná jít za ním a poprosit o takovou kravinu jeho, ale nechala jsem si to pro sebe. Nemyslím, že urážet Yuki v jeho přítomnosti by byl dobrý nápad. Pomalu jsem se rozešla směrem k ředitelově domu. ,,Nemusel ses mě zastávat.." Řekla jsem tiše a v pěsti tiskla Yukiin šátek. Nemusel to dělat. Vlastně jsem ani nechtěla, aby se mě nějak takhle zastal nebo mi pomohl. Měla jsem pocit, že to dělá.. Ze všech ostatních důvodů, ale určitě ne kvůli mě. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Je to pravidlo. V téhle škole se dodržovat musí. Ředitel se snaží udržet mír mezi lidmi a upíry. A já chci podpořit jeho snahu. Nebudu tolerovat nedodržení jakého koli pravidla.“ Řekl nesmlouvavě a ty mohla pochopit, že tím myslí i tebe na pozemcích noční třídy. Otočil se a vyrazil směrem, kterým ses původně vydala ty. „Pojď, doprovodím tě, aby se ti nic nestalo.“ Dodal jemně, jako vždy. Vzal jsem to oklikou po pozemcích. Nechtělo se mi do haly. Coural jsem se tak hodinu a půl. Nakonec jsem ale dorazil do haly. Všichni už byli vzhůru a převlečeni. „Tch.“ Procedil jsem mezi tesáky a sesunul se na sedačku. Chutnala fakt dobře. „Byl jsi venku?“ zeptal se mě Akatsuki. Dávno věděl odpověď. „Cítil jsem krev.“ Řekl jsem zasněným hlasem. „Chutnala fakt dobře…“ dořekl jsem žalostně. „Hanabuso, Kaname by zuřil, kdyby tě slyšel.“ Podotkl. Podíval jsem se na něj. Vždycky mě rozčilovalo, jak vyšší oproti mě byl a ty jeho vlasy. „Tak ať! Nebojím se ho.“ Řekl jsem nahlas. Všichni to slyšeli. „Chtěl bych ještě. Na těch tabletkách se nedá žít. A její krev byla tak sladká… Já jen…“ nedořekl jsem. Všichni ztuhli. Otočil jsem se. Stál tam Kaname. Očividně tu holku doprovodil rychleji, než jsem si myslel. Nebo moje konverzace trvala déle. Každopádně mi jednu natáhl, až se mi otočila hlava na stranu. „Ty jen?“ řekl rozzuřeně. Neodpověděl jsem. Sklopil jsem oči a díval se do země. „Deset dní domácího vězení.“ Řekl a odešel. Byl jsem rozčílený sám na sebe. Udělal to přede všemi. Což znamená, že teď deset dní neuvidím žádnou ze svých fanynek. Bylo to rozhodnutí ředitele. Ne moje. „Jsi si jistý, že tohle jsi chtěl?“ zeptal se Akatsuki. „Sklapni.“ Odpálkoval jsem ho. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Říkám ti, že odjíždím!" Křikla jsem na Yuki, Tahle hádka trvala už asi hodinu. Z toho deset minut v ředitelně. Ne, že bych se pohádala s Yuki, ale kurevsky jsem se s ní pohádala. Jen kvůli toho, že jsem se jí zeptala, jak dlouho hodlá za Kanamem dolízat, když má na starost i jiné věci, než se o ní starat. Nebylo to myšleno zle, ale upřímně. A ona se rozbrečela. Což mě dopálilo ještě víc. A kam si myslíte, že běžela? Nikdy mu neřekla tati, ale jakmile je problém, běží mu žalovat. ,,No tak, Tsubaki, uklidni se.." Snažila se nás ředitel nějak uklidnit za svým stolem, zatím co měla Yuki měla záchvat pláče. ,,Já.. Nevím.. proč.. Proč mě nemáš ráda.." Fňukala. Přejela jsem si rukou přes obličej. Co jsem jí na to měla říct? Že jí opravdu nemám ráda? Že na ní žárlím a proto jí nemám ráda? To jsem přece nahlas říct nemohla. Najednou vešel do ředitelny Kaname a Aido. Bůh ví, jaký průser zase provedl. Ani mě to moc nezajímalo. Yuki samozřejmě hned vběhla Kanamemu do náruče a rozbrečela se ještě víc. Ten jí samozřejmě okamžitě začal hladit po vlasech. ,,Copak se stalo?" Zeptal se jí sladce a starostlivě. ,,Nic, jen musí brečet kvůli každé kravině!" Vyjela jsem po něm. Měla jsem toho vážně plné zuby. ,,Tsubaki, Yuki je tvoje mladší sestra, měla bys.." Nedořekl a zadíval se na mě tak nějak.. Prosebně. ,,Ne, neměla! Není moje sestra! Nemám žádnou morální povinnosti být na ní, hodná, milá a chránit ji! I když to celý život dělám!" ,,Nebuď zlá." Řekl Kaname klidným hlasem, jako by se mě tím snad snažil uklidnit. Nepomáhalo to. ,,Budu! A víš co?! Je mi to úplně jedno! Taky se vždycky musíš zastat jenom jí!" Na to už neměl co říct. Byla to pravda. Vždycky se zastal jen jí a já byla ta zlá, která za všechno může, i když to nebyla skoro nikdy pravda. Otočila jsem se zpátky čelem k řediteli. ,,Mluvím vážně. Zítra ráno odjíždím." nebyla jsem tak nezodpovědná, abych přímo utekla z domu, ale už pár týdnů přemýšlím, že půjdu na internátní školu někam daleko odtud a nechám to všechno za sebou. Alespoň na nějaký čas. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Sotva po měsíci jsem měl další průser. Copak můžu za to, že se Kaname-sama objeví vždycky u scény, kterou si špatně vyloží? Jen jsem té dívce pomáhal setřít krev z prstu. To je přece galantní. Bohužel Kaname-sama pro tohle nemá pochopení. Proč vždycky potrestá jenom mě. Tentokrát to bude slyšení u ředitele. Když tam vlezeme, tak je tam plno. Stojím v pozadí a pozoruji. Je to pro mě dobrá příležitost se vypařit. Aby nikdo nic neviděl. Ani si toho nevšimnou. Pak jsem se zarazil. TO je ta holka! Ta z tý zahrady! Takže je to další adoptivní dcera ředitele. Chce si ten chlap snad udělat vlastní harém, nebo co? I když to asi těžko. Obě dvě jeho dcery jsou upištěné. Nesnášel jsem, jak se Yuki na Kanameho-sama lepí. Jaký je jejich vztah. Nakonec jsem se rozhodl pro útěk. Nenápadně jsem se soukal ke dveřím. „Aido.“ Zazněl Kanameho hlas. Jak je možný, že si mě všimnul… Zastavil jsem se a vrátil se na místo. Napruzený. Ta holka mi lezla na nervy. „Proč čekat do zítřka?“ zeptal jsem se. „Nebylo by jednodušší si zabalit a prostě odejít? Mohla jsi to jenom ohlásit, než se tady dohadovat.“ Řekl jsem dost nahlas, abych přehlušil všechny ostatní. Měl jsem jejich pozornost. „Takhle to budí dojem, že nejsi rozhodnutá a jediné, na co čekáš je, že tě někdo zastaví. Že ti někdo řekne, ať zůstaneš.“ Poslední větu dodám pomalu a podívám se na ni. Tohle jsem nikdy nechápal. „Proč tu energii, co teď předvádíš, nedáš třeba do nějakého sportu. Kurzu sebeobrany… nějakého samovylepšovacího plánu. Když si tě nikdo nevšímá, tak je donuť, aby si tě všimli. To, že tu budeš brečet, že tě nikdo nemá rád, tě nikam nedostane.“ Pokrčím rameny. „Jenom před tím utíkáš a nejhorší na tom je, že si ani nejsi jistá, že chceš utéct.“ Teď jsem se jí posmíval. Na tváři mi hrál povýšený úsměv. Měl jsem dobrý pocit sám ze sebe. Jo, někdy jsem chodící kniha. Úsměv mi ale spadl v momentu, kdy mi Kaname-sama dal pohlavek. Secvaknul jsem zuby a nasupeně se díval do země. „Ah… ohledně tvého trestu Aido-kun, rozhodl jsem se, že ti dám týden veřejných prací. Budeš nosit tuhle krásnou uniformu…“ ředitel vytáhl zpod stolu oranžovou uniformu. Děsivě oranžovou. „A budeš uklízet školní pozemky.“ Řekl se zářivým úsměvem. Já se zasmál. Hystericky. „To je vtip. Tohle si na sebe nikdy neoblíknu!“ druhou větu jsem skoro zakřičel. „Aido…“ jako kdyby jinou větu neuměl. Moje ego trpí. Z tohohle se nevzpamatuje. „Jsem vznešený upír. Nejsem uklizečka.“ Statečně jsem svému pánu odporoval. Změřil si mě pohledem, ze kterého jsem měl husí kůži. „Řediteli, myslím, že další domácí vězení by mohlo stačit.“ Řekl nakonec vřelým pohledem na pana ředitele. Zastal se mě! Já věděl, že mě v tom nenechá! |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Ne, že by mě jeho slova nějak dopálila, to ne, ono to vlastně už víc nešlo, naštvaná jsem byla tak jak tak, spíš mě fascinovalo, jak si domýšlí věci, které nejsou pravda a sere se do věcí, do kterých mu vůbec nic není. Při jeho poznámce o tom, proč nechodím třeba do kurzů sebeobrany se na sebe Kaname s ředitelem podívali. ,,To dělá.." Pronesli dvouhlasně a pak se na moment odmlčeli. ,,Svým způsobem.." Dodali a podívali se na mě. Jo, jasně, vím, že narážejí na to moje věčné praní se s kluky, hlavně, když je vidím jak někoho šikanují. No a co?! Povzdechla jsem si a zadívala se zamračeně na Aida. ,,Tak za prvé, pane blonďatý, přestaň si domýšlet věci a když už si je domýšlíš, zkus o tom mlčet a nevypouštět to z pusy nahlas. Možná jsi prostě jen moc retardovaný, to netuším, ale pokud sis nevšiml, tak jediný, kdo tady brečí a ztěžuje si, že jí nikdo nemá ráda, je Yuki. Za druhé víš o mě velký kulový, tak se přestaň tvářit, že si sežral veškerou moudrost světa. Vypadáš totiž pak ještě víc hloupě. Za třetí, to že to tady říkám někomu, kdo se o mě celý život stará, tomu se říká zodpovědnost. Nevím, jestli význam toho slova chápeš, ale očividně ti uniká." Řekla jsem jedním dechem, protože kdybych to říkala na vícekrát, asi bych se jen víc naštvala. ,,A naposled.. Co kdyby ses staral o svoje problémy, kterých máš očividně nad hlavu a přestal se srát do ostatních?" zeptala jsem se ho a zadívala se na něj jako na někoho, kdo je opravdu lehce mentálně retardovaný. Kdyby alespoň měl pravdu, jo, dobře, já to vezmu. Jenže problém je v tom, že jsem v životě nebrečela, ani si nahlas nestěžovala. A opravdu nestojím o to, aby mě tady někdo zadržel. Jen utéct z domu mi přišel jako opravdu nefér nápad vůči řediteli. Kaname a zbytek mi můžou políbit zadek. ,,A vůbec, proč se tady před tebou obhajuji?!" řekla jsem si naštvaně spíše sama pro sebe a vyšla naštvaně ven z ředitelny. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Nakonec nasupeně odešla z ředitelny. Jen jsem se díval za ní s ospalým výrazem. Protáhl jsem si záda a zívl. „Tak… to bychom měli.“ Zazubil jsem se na ředitele, který mě momentálně propaloval pohledem. „Měla by se naučit používat hlas. Mluvila hrozně monotónně. Uspávalo to.“ Pokrčil jsem rameny a s vědomím, že mám měsíc domácího vězení, jsem odcházel. „TO. JE. NĚUVĚŘITELNÝ!!!“ postěžoval cestou na svojí ubytovnu. Kaname zůstal v ředitelně a něco řešili. „Celej měsíc! V tom pokoji zaschnu!“ nasupeně jsem vrazil ruce do kapes a kopal si kamínku. „To mě sere…“ brblal jsem si pod vousy. Na mostu jsem se zastavil, abych se opřel o kamenné zábradlí a svěsil ruce dolů. Musel jsem v tu chvíli vypadat jak hadr hozený přes topení. Měl jsem depku. Svítilo sluníčko. V tuhle chvíli jsem mohl klidně spát! Ale spát budu celý měsíc. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro No to snad ne.. Pomyslela jsem si už spíše zoufale, když jsem uviděla Aida na mostě jak stojí a kouká do vody. Rychle jsem si utřela slzy, než si mě všimne, že teď už vážně brečím. Sklopila jsem hlavu, pevněji si chytla cestovku, co jsem měla přehozenou přes rameno a rozhodla se kolem něj mlčky projít. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Takže vážně odjíždíš už dneska?“ řekl jsem a stále se díval do vody. „A co budeš dělat?“ nemyslel jsem to ve zlém. Zajímalo mě to. „Máš peníze?“ vyptával jsem se. „V akademii je ještě bezpečno oproti tomu, co čeká venku.“ Teď už jsem se otočil. Opřel jsem se o kamenné zábradlí a rozespale se na ní podíval. Zívl jsem si, že tesáky byly vidět. „Minule ses neubránila mně. Jsem mladý upír a do největší síly musím teprve dorůst.“ Mluvil jsem tiše a klidně. „Venku to bude horší.“ Protáhl jsem se a podíval se směrem na východ a pak zpět na ní. Byla ještě dítě. Není možný, aby venku přežila byť jenom týden. Ale to je její rozhodnutí. "Děti jsou snadné terče." pokrčil jsem rameny. Brečela. Má zarudlé oči. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Nechala jsem ho domluvit a dívala se mu do očí. Ah, už je mi tak nějak jedno, jestli pozná, že jsem brečela. ,,Do svých 10 jsem vyrůstala střídavě na ulici a v děcáku. Umím se o sebe postarat." Neříkám, že bych se dokázala ubránit upírovi, to určitě ne, ale obyčejní lidé, klidně i dospělí, pro mě nebyli moc problém. Ne, že bych je dokázala přeprat, to ne, ale dokázala jsem jim utéct. Musela jsem se lehce pousmát. ,,Jistě, že mám. Ostatně, to byl jeden z důvodů, proč jsem to otci řekla, že jdu pryč. Asi půjdu na internátní školu.. Znám i pár lovců z asociace, možná půjdu tam.. Ještě nevím.." Přiznala jsem se, že ještě nejsem tak úplně rozhodnutá, kam půjdu, ale nějaké představy jsem měla. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Při slově lovci jsem vycenil zuby a oklepal se. Věděl jsem, že na mě nic nemají a Kaname se snaží, aby ani neměli. Ale i přes to. Není příjemné mít za zadkem chlapa s pistolí. Jsou to agresivní zvířata. „Tak hodně štěstí.“ Řekl jsem a odpíchl jsem se od zábradlí směrem k ní. Položil jsem ji ruku na temeno hlavy a pocuchal jí účes. „Nenech se tam venku zabít. Mám výhradní právo na tvojí krev, takže máš zákaz ji dávat komukoli jinému.“ Zazubil jsem se na ní, mezi tím, co jsem jí stále cuchal vlasy. „Vrať se, až ti narostou prsa a bude z tebe pořádná ženská.“ Mrknul jsem na ní. "Mimochodem, já jsem Aido Hanabusa..." dodal jsem nakonec a vydal se směrem do školy. Už jsem se neotočil, ať už říkala cokoli. Jen jsem zvedl ruku a zamával za sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Když ke mě došel, nejdříve jsem jen nechápavě mrkala, než mi položil ruku na hlavu a začal mě cuchat. Chvilku jsem se tvářila trochu otráveně, ale nakonec jsem se musela pousmát, při jeho poznámkách o tom, že moje krev je jeho a že se mám vrátit, až mi narostou prsa a bude ze mě normální ženská. ,,Rozkaz." Odvětila jsem mu vesele. Nevím proč, ale to první jsem si tak nějak vzala k srdci. To o těch prsou mi přišlo spíše jako poznámka nadrženého puberťáka. ,,Já vím.." Řekla jsem si tiše pro sebe s úsměvem, když odcházel a sledovala ho, jak mi zamával. O 5 let později.. Oh, zasraný letadla, bolí z nich záda.. Pomyslela jsem si, když jsem dorazila pozdě večer před bránu školu. Domov, sladký domov.. Jo, jasně, když si vzpomenu, jak naštvaně a ráda jsem odtud odtud odcházela, je tahle myšlenka poněkud ironická. Hlavně jsou asi dvě ráno a tady není ani živáčka. Hlavně se tu nic nezměnilo.. Jo a co by se na tom mělo asi měnit? Zašla jsem si dát věci na svůj pokoj. Ani ten se nezměnil. Pořád byl na stejném místě, jen trochu uklizenější. Převlékla jsem se do džínů a černého trička s dlouhým rukávem, které mi padalo z jednoho ramene. Vlasy jsem měla podstatně kratší, než když jsem odjížděla. už jsme je neměla po zadek, ale cca po lopatky. Možná trochu delší. Nevím, jak jsou takové vlnité, jde to na prd poznat. Ah, jaké to překvapení.. Pomyslela jsem si, když jsem venku uviděla Yuki. Ta mi byla tak nějak jedno. Měla krátké vlasy, ale to bylo tak jediné překvapení. Byla trochu menší, než já, ale to bylo věkem. Pořád jí bylo nějakých 16, zatím co mě táhlo pomalu na 19. Smutné. Každopádně větší překvapení byl Aido. Vyrostl. Vypadal vlastně pořád stejně, jen ne už jako malý kluk, jakého jsem si ho pamatovala. Donutilo mě to k úsměvu. O to více, když jsem ho viděla, jak otravuje Yuki a hodlá se jí zakousnout do ruky (Viz. první díl). Nebylo těžké se nepozorovaně dostat za něj a přiložit mu hlaveň pistole přímo k hlavě. Byl moc zaujatý její krví. Furt stejný.. ,,Takže já nesmím svou krev dávat nikomu jinému, ale ty si můžeš pít z kohokoliv? Tohle jsme si nedomluvily.." Řekla jsem tiše, ale přesto pobaveně do tmy. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Ve škole nic zajímavého. V podstatě se nedělo nic. Byl jsem na procházce s Akatsukim, když jsem uviděl ty dvě dívky a Yuki. A ucítil jsem krev. Yuki byla hlasitá jako vždycky. Uječená. Zhluboka jsem vdechl tu vůni. „Jaká sladká vůně.“ Pronesl jsem a šel směrem k Yuki. Nebylo těžké se k ní dostat tak blízko, abych mohl slíznout krev z její dlaně. Když v tom jsem ucítil tu známou vůni a ten hlas. Nebyl to přímo hlas, který jsem si pamatoval. Zněl víc zrale. Ale ta vůně byla naprosto stejná. Pustil jsem Yuki. Hlavně i proto, že se za jejími zády objevil Zero. Ten zmetek. Taky na mě namířil zbraň. „Děsivý…“ řekl jsem naprosto klidně. Otočil jsem se na dívku za sebou. Kratší vlasy. Ale jinak pořád stejná. „Nepamatuju si, že bych ti slíbil, že se budu držet zpátky.“ Řeknu táhle. Přistoupil jsem blíž a zase jsem jí rozcuchal vlasy. Jako když jsme se viděli naposled. Ať už v ruce pistoli měla nebo ne. „Vůbec ses nezměnila.“ Zazubil jsem se. Něco se ale změnilo. Díval jsem se na ní shora. Já vyrostl. Byl jsem teď o dobrých dvacet čísel vyšší než ona, nabral jsem nějaké svalstvo a za těch pár let už nejsem to nevycválané hříbě. Upíři sice stárnou jinak než lidé, ale to neznamená, že se vůbec neměníme. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Takovým věcem se říká nevyslovený slib." Odvětila jsem mu s pobaveným úšklebkem. Uhm, opravdu jsem nemohla popřít, že ve mě chvilku hryzal jistý skřítek žárlivosti, když u sebe držel Yuki, ale při myšlence, že by ho Kaname zabil, kdyby jí vážně něco udělal, to zase rychle přešlo. Musela jsem zvednout hlavu, abych se mu podívala do očí. Byl mnohem větší, než jsem si na první pohled myslela. Až se mi trochu více rozbušilo srdce. Ale i přes to jsem se lehce usmála a trochu se začervenala ve tvářích, když mě rozcuchal. ,,Abys nekecal, taky jsem trochu vyrostla." Vyplázla jsem na něj jazyk. ,,Ty ses taky moc nezměnil. Jenom vypadáš dospěleji." Uculila jsem se na něj. Moment, vážně jsem teďka flirtovala? Děsivé.. Normálně takové věci nedělám. A aby byla ta sešlost kompletní, tak se tu objevil Kaname. Musel cítit krev od Yuki. A vypadal celkem zaraženě, když zjistil, že se tu neděje žádné drámo. Podíval se na mě a já na něj. Hned jsem byla jedna velká ledová socha, zatím co on nahodil úsměv. ,,Tsubaki.." ,,Kaname.." ,,Rád tě vidím." ,,Já tebe ne." Proběhla mezi námi velmi krátca konverzace, přičemž se Kaname zatvářil i lehce zaraženě, když jsem mu absolutně vážně a ledově řekla, že ho opravdu nevidím ráda. ,,Co se tu děje?" Zeptal se. Zero se už nadechoval k tomu, že Aida nažaluje, ale já ho předběhla. ,,Nic." Řekla jsem jako první. Nikdy před tím jsem se Aida nezastala a to jsem ho pokaždé potkala, když mě nějaký průser. Až teď. Sama nevím proč. Zero i Yuki se na mě udiveně podívali. Ani jeden z nich nechápal, proč Aida kryji, ale nikdo nic neřekl. I když Kanamemu bylo všechno jasné, pokud mu nikdo nic neřekne.. Tak nemůže ani nic udělat. Zero nasupeně odtáhl Yuki někam do pryč. Asi ho naštvalo, že jsem bránila Aida a ne jí. Ať jde do háje. Proč bych jí měla bránit? Má si dávat pozor. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Jo vyrostla…“ řeknu a upřeně se jí podívám na prsa. Klukovsky se zasměju, když zmíní, že jsem víc dospělý. V tom ale přišel i Kaname-sama. Proběhla chladná výměna pozdravů, kterou jsem naprosto nečekal. Nečekal ji nikdo. Ne, že by Tsubaki oplývala vřelými city, když s kýmkoli mluvila, ale na Kanameho takováhle nebyla nikdy. A aby toho šoku takhle z večera nebylo málo, zastala se mě. Zůstal jsem jen koukat. Pochyboval jsem o tom, že to bylo proto, aby mi pomohla. Spíš něco jako demonstrace. Demonstrace toho, že se změnila a že už Yuki nebude hlídat zadek, kamkoli půjde. K mému dalšímu překvapení, to Kaname nechal plavat a spolu s Akatsukim odešli. Zůstali jsme tu samy. Začal jsem lehce tleskat. Na rtech mi hrál pobavený úsměv. „Tomu se říká výstup ledové královny.“… přišel jsem blíž a chytil ji kolem ramen… „Takže… teď, když jsme si ujasnili, že já jsem zmužněl a z tebe se stala žena...“ naklonil jsem se k jejímu uchu. „Co kdybych tě odvedl do soukromí, abych ti poděkoval za to, že jsi mě zachránila před domácím vězením? Tak jak to muž a žena dokáží?“ dělal jsem si srandu. Kaname by mě zabil, ale trochu zábavy nikdy nikoho nezabilo… |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Pobaveně jsem se usmála, když mi hodil ruku kolem ramen a udělal mi více méně docela neslušný návrh. Musela jsem se zasmát. ,,Pochybuji, že si někdy s nějakou holkou v soukromí byl, kocoure." Pronesla jsem pobaveně a cvrnkla ho do nosu. ,,Navíc, teď mě budeš vídat skoro pořád, co jsem pochopila, tak ředitel chce, ať dělám prefekta u vás ve třídě." Pronesla jsem už s trochu vážnější tváří. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Pravda… jenom s jednou jsem sám ještě nebyl.“ Zamyslel jsem se. „Ale zkusit se má všechno.“ Zamrkal jsem na ní. „Kdysi jsi z něj byla tak hotová, že jsem nevěřil, že tě to někdy přejde.“ Pronesl jsem a protáhl se, jako jsem to dělal vždycky. Můj zlozvyk. Stejně jako prohrabování se vlasy. To, co jsem zaslechl dál, mě dost překvapilo. „Ah? Jsi člověk, co budeš dělat v noční třídě? Ředitel s tím mírem zachází moc daleko. Nemůže přece čekat, že vyhladovělí upíři na těch nechutných krevních tabletkách, se udrží, když tam pošle tebe.“ V podstatě jsem si mluvil pro sebe. „Ale je fakt, že tam budeš pod ochranou Kanameho. Dokud tam bude on, tak by si nikdo neměl nic dovolit. Nicméně spoléhat se na to taky nemůžeš. I kdybys chtěla.“ Poslední větu jsem dodal hlavně proto, že mi bylo jasné, že nebude nadšená z představy, že by jí Kaname chránil. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro S úsměvem jsem pokrčila rameny a povzdechla si. ,,Kdysi jsem byla mladá a blbá. Ne, že by to byla nějaká omluva nebo že teď bych už nebyla, ale snad už nejsme tak moc." Řekla jsem mu vesměs pobaveně, ale zároveň i vážně. Myslela jsem to vážně. Byla jsem mladá a hloupá. Nevím, co jsem na Kanamem viděl. Asi jsem jen záviděla tu pozornost, kterou věnoval Yuki. Sice jsem tvrdila, že žádnou pozornost nepotřebuji, že jsem jí nikdy neměla a nevím, proč bych jí měla chtít, ale pravda byla samozřejmě poněkud jiná. Každá holka v každém věku chce nějakou pozornost. Najednou jsem se na něj tajemně usmála, když řekl, že jsem člověk a blýskla po něm pohledem. ,,Odkud bereš tu jistotu, že jsem člověk?" Zeptala jsem se ho úplně stejně tajemně. Ne, že bych mu chtěla všechna tajemství rovnou vyzradit, ale trochu ho napnout není na škodu. Pak jsem se zase uvolnila a tu tajemnou atmosféru zahnala svým veselým úsměvem. ,,Neboj, já se o sebe umím postarat. Ředitel mě tam nedává jen tak pro srandu králíkům. Mám vás tam hlídat. A pokud vás mám hlídat, musím se umět postarat nejen o sebe, ale i o ostatní." |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Na svůj věk si byla dost vyspělá. Psychicky.“ Dodal jsem provokativně poslední slovo, ale hned jsem pokračoval. „Taky sis toho dost prožila a docela mě tehdy překvapilo, že jsi o tom začala mluvit. Takhle těsně před odjezdem.“ Byl jsem fakt o dost větší než ona. Šel jsem poklidně vedle ní. Přišlo mi to normální. Druhá holka, která při pohledu na mě nekřičí nebo neomdlí. Ten druh pozornosti mi nevadí a mám ho rád, ale tohle taky není špatné. První taková byla Yuuki. „Musíš být aspoň poloviční. Poznám z krve.“ Jestli mě chtěla nalákat, tak se jí to nepovedlo. Vyplázl jsem na ní jazyk. „Leccos vím a vím to dřív než ostatní. A pokud něco nevím, tak se to dozvím.“ Usmál jsem se stejně vesele jako ona. Snažil jsem se znít tajemně, ale hádám, že mi to moc nevyšlo. „Nesrovnávej mě s králíkem.“ Řekl jsem na její proslov. Prej pro srandu králíkům. Ale pak jsem zvážněl. „Já se nebojim. Ve třinácti jsi šla do světa a úspěšně jsi to přežila.“ Opět jsem ji položil dlaň na hlavu. Teď jsem ji ale spíš poplácal. „Vítej doma…“ promluvil jsem tiše a přivřel jsem oči. Oslňující v každé situaci. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Při jeho poznámce jsem se pobaveně ušklíbla. ,,Haha." Dodala jsem, ale pak jsem zvážněla a pozorovala ho trochu vážnějším a lehce zvědavým pohledem. Zadívala jsem se před sebe a dala ruce do kapes. ,,Nemám problém mluvit o své minulosti nebo tak.. Jenom se nechci dělat zajímavá jen díky tomu, že jsem měla trochu jiné dětství. Ani Kaname, Yuki nebo Zero neví, že jsem z děcáku. Nikdy jsem jim to neřekla. Ani ředitel jim to nikdy neřekl. Kromě něj si jediní další, kdo to ví." Nemluvila jsem nějak smutně nebo tak, spíše.. Normálně. Opravdu jsem ze sebe nechtěla dělat chudinku nebo cokoliv podobného. Neměla jsem to ráda. Udiveně jsem se na něj zadívala, když uhodl, co jsem vlastně zač. Nečekala jsem, že to bude vědět. Já sama to vím jen pár let. Od svých patnácti. ,,Co všechno o polovičních upírech víš?" Zeptala jsem se ho zvědavě. Tahle.. Chci říct, moje rasa není zase tak obvyklá. Většinou se tihle nepovedení kříženci upírů a lidí zabijí hned při narození. I když osobně bych se raději pořád nazývala člověkem. Zasmála jsem se. ,,Ty nejsi králík, ty jsi kocour." Odvětila jsem mu pobaveně a lehce ho do ruky žduchla ramenem. S úsměvem jsem lehce pokrčila rameny, ale zároveň jsem hrdě zvedla bardu, když řekl, že jsem šla jako malá sama do světa a přežila to. ,,Jsem šikovná holka." Pochválila jsem se a nechala se poté poplácat po hlavě. Zadívala jsem se mu do očí a trochu se v těch mých zajiskřilo. ,,Hmm, ty se mnou flirtuješ." Zavrněla jsem spíše ze srandy. Ale byla jsem ráda, že tohle řekl. |
| |
| To s její minulostí jsem chápal. Nebyla jediná, kdo takhle přemýšlel. V mém světě všichni skrývají svoji minulost. Nebo se o to aspoň snaží. Když ukážeme svoji slabinu, tak ji někdo využije. Je to jednoduchá rovnice. Naučili jsme se žít tak, že skrýváme všechno, co by se dalo proti nám použít. Včetně sami sebe. „To chápu…“ bylo jediné, co jsem jí na to řekl. Nic jiného mě nenapadlo. Když zmínila poloviční upíry, tak jsem se zarazil. Nechápavě jsem se na ní podíval. „Nevím o nich nic. Popravdě jsem něco málo o téhle rase zaslechl, ale to je všechno. Takže tohle jsi? Poloviční upír?“ překvapeně jsem zamrkal. Nečekal jsem, že s tím polovičním člověkem budu mít pravdu. „Střílel jsem od boku. Dělal jsem si srandu. Věděl jsem, že nejsi jen tak obyčejný člověk. Měla jsi jinou chuť. Ale nikdy jsem ještě nepil z polovičního upíra, tak jsem netušil, kam tu chuť přiřadit. Nečekal bych, že se trefím.“ S poslední větou jsem se zasmál. „Mám rád kočky.“ Řekl jsem na poznámku o kocourovi a na tu o flirtování jsem se zasmál ještě víc. Byl to spíš takový hodně sebevědomý úsměv. „A to poznáš, protože jsi přebornice ve flirtování…“ |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Nakonec jsem jen s vážnou tváří kývla hlavou. ,,Ale nikomu o tom neříkej. Prosím." Přiložila jsem k sobě dlaně v prosebném gestu a hodila na něj prosebný pohled. Kdyby se to dozvěděli ostatní, tak by můj respekt, který si plánuji vybudovat, okamžitě klesl pod bod mrazu, pokud by tedy o polovičních upírech něco věděli. Možná i Kaname by se mě snažil zabít a o to nestojím. Už tak mám kvůli tomu celkem hodně problémů, které musím před ostatními skrývat. Ono to časem všechno praskne, toho se nebojím, ale nemusí to prasknout hned a všechno. ,,Uhm, kdyby si měl chuť mojí krve k něčemu přiřadit, co by to bylo..? Chci tím říct.. V čem je jiná od normálních lidí?" Zeptala jsem se ho a zvědavě na něj zamrkala. Zajímalo mě to. Ani nevím proč, ale tenkrát mu chutnala. Asi to mělo nějaký důvod. Vesele jsem se zasmála, když mě nazval přebornicí ve flirtování. ,,To víš, mám rovnou několik medailí." Pronesla jsem ze srandy. Nebyla to ani tak pravda, většinou mi flirtování nikdy nešlo, ale s ním to bylo takové.. Přirozené. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Děláš si srandu…“ bylo jediné, co jsem byl schopný ze sebe dostat mezi smíchem a hlubokými nádechy, kdy jsem se snažil rozdýchat křeč. Když mě pak poprosila, abych to nikomu neříkal, tak jsem se opět narovnal a setřel si slzu smíchu z tváře. „To se ještě uvidí.“ Můj hlas byl pořád poznamenaný smíchem, ale slova jasně naznačovala, že si svojí cenu vyberu, až budu potřebovat. Něco za něco. Výměnný obchod. Upřímně řečeno, bylo mi naprosto jedno, co je zač. Mohla by být kyklop a bylo by mi to jedno. Což je samo o sobě dost zvláštní. Ale jednu věc jsem chápal. Proto ji ředitel přeřadil k noční třídě. Je to lepší než ji nechávat mezi normálními lidmi. V tom případě ale nechápu, proč Zera tam nechává. Z myšlenek mě vytrhla její otázka. Zamyslel jsem se. Založil jsem si ruce na prsou a promnul si bradu. „Hmmm… kdybych to měl k něčemu přiřadit… Lidská krev je jako sladký čaj. Tvoje spíš jako med. Jiná konzistencí a jiná v chuti.“ Vysvětlil jsem. „Ale ani to není správný vysvětlení. Těžko se to popisuje, musela bys ochutnat sama. Jaký je rozdíl mezi tvojí, lidskou a upírskou krví.“ Hodil jsem po ní mysteriózní pohled. Dneska ji nechám být. Zastala se mě. Ale příště… „Jestli ty máš medaile, tak já mám pás těžké váhy.“ Řekl jsem zase s úsměvem. Už jsme byli skoro u budovy školy. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Cháápu.." Protáhla jsem s vážným výrazem, když řekl, že se ještě uvidí, jestli si to nechá pro sebe. Zase tolik by toho na oplátku chtít nemohl. Napadalo mě jen pár věcí a nedá se říct, že by mi nějaká byla vyloženě proti srsti. Ale vlastně jsem po něm trochu vyzývavě střelila pohledem. Nevím proč, ale v tomhle ohledu jsem měla silnou potřebu ho provokovat. Když mluvil o krvi, jenom jsem ho zvědavě pozorovala. Až při jeho větě, že bych sama musela ochutnat, jsem se poměrně nebezpečně usmála. ,,Tak tyhle slova si dobře zapamatuj." Řekla jsem mu. Aby jste chápali, ve své podstatě jsem člověk. Nemám žádnou zázračnou regeneraci, rychlost, ani sílu. Ale mám jisté upíří schopnosti. Poměrně silné. Jenže jakmile ty schopnosti použiji, tak začínám hladovět. Ne, že bych nehladověla i bez toho, ale je to jako u auta. Když jedete pomalu a pořád stejně rychle, spotřeba benzínu je malá. Šplápněte na plyn, a během chvilky máte půlku nádrže v háji ani o tom nevíte. Nehladovím po jídle, ale po krvi. Můžu sice pít lidskou krev, ale není to pro mě stejné jako pro upíry. Nemám z toho skoro nic. Je to, jako by jste měli hlad, ale dostali jen pití. Pro mě je opravdové jídlo krev upírů. Kromě čistokrevných. Kdybych se napila krve čistokrevných, pravděpodobně se ze mě stane vznešený upír, jako je třeba Aido. Tedy, schopnostmi, ne rodokmenem. V upíří společnosti jsem bastard, který nemá právo žít, už jen protože parazituji na krvi upírů. Kdybych se proměnila v upíra, byla bych furt to samé, jen bych neparazitovala na krvi upírů jako teď. Proto tohle beru jako.. Celkem milou pozvánku na Aidovu krev. Ale to on vědět nemusí. ,,Počkej.." Řekla jsem zamyšleně, když řekl, že má pás těžké váhy. Postavila jsem se naproti němu a během chvilky mu vjela rucema pod školní uniformu na břicho. ,,Ne, nemáš, si kecka." Ušklíbla jsem se na něj pobaveně a ruce zpod jeho uniformy zase vytáhla, když jsem zjistila, že jeho svaly na břiše mají do těžké váhy daleko. Samozřejmě, že jsem si z něj dělala srandu, ale nemohla jsem odolat. Zastavila jsem se před dveřmi do jeho třídy a usmála se. ,,Já tě teď opustím. Musím ještě za ředitelem." Řekla jsem mu se sladkým úsměvem. ,,Jo, jen tak mimochodem.. Prý můžu bydlet u vás na upíří ubytovně nebo v ředitelově domě. Vyber si. Osobně se nemůžu rozhodnout." Vyplázla jsem na něj jazyk a čekala, co mi na tohle řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Zajela mi rukama pod uniformu. Měla studené ruce. Ale to by mi tolik nevadilo! „Hej!“ nemohl jsem tomu zabránit. Prostě mi zrůžověly tváře. „Myslel jsem to obrazně! OBRAZNĚ!“ řekl jsem v rozpacích, které jsem se snažil jakkoli zakrýt. Narovnal jsem si uniformu. Svaly na břiše jsem měl. Ale moc dobře jsem věděl, že mám ještě co zlepšovat. Odfrknul jsem si. Uraženě. Věděl jsem, že si dělá srandu… ale ego je ego. Došli jsme před dveře do třídy. „Ah… jasně.“ Řekl jsem automaticky, aniž bych doopravdy vnímal, co vlastně právě řekla. Vnímal jsem jen ten úsměv. Pak jsem si uvědomil, co vlastně říká. Zazubil jsem se a žertovně ji objal. „No samozřejmě, že budeš bydlet tady… protože se ode mě nemůžeš odloučit.“ Olízl jsem ji krk a než stihla zareagovat, tak jsem se samolibým úsměvem zaplul do třídy. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Během toho, co měli upíři vyučování, jsem se nastěhovala do pokoje, co mi ředitel dal, vyfasovala uniformu i pásku s tím, že uniformu tedy nosit nemusím, když mám střední za sebou, ale kdybych chtěla.. Hlavně jsem šla k ránu spát. A čekala jsem, že když přijdou oni, tak půjdou taky spát. Jenže místo toho se dole.. Asi něco dělo. Dělali bordel jak pětiletý děti. Když už to trvalo nějakou tu chvilku, tak jsem naštvaně vstala a rozcuchaná a nenamalovaná se vydala dolů. ,,Teda, na to že máte být tichá a nenápadná stvoření noci, děláte bordel jak mateřská školka." Pronesla jsem unaveně a prohrábla si rozcuchané vlasy. // Na sobě mám: Tílko je takový to lesklý a klouzavý, jednobarevné, hnědé a kraťásky ze stejného materiálu, jen černé. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Do třídy za námi už nepřišla. Usoudil jsem, že první den ji asi ředitel nepošle do „práce“. Nikdy jsem se při vyučování nesoustředil. Co víc mi mohou říct, než co už vím. Žiju déle než lidský učitel a u některých situací z historie jsem i byl. A to si myslí, že nás to mohou učit? Směšné. Urážlivé. Když jsme ráno odcházeli ze školy a šli do ubytoven, tak jsem se věnoval svým dívkám, jako vždycky. Ale stačilo, abych se zeptal na jejich krevní skupinu a Zero mě div nezabil. Kaname mě potom odtáhl do ubytovny. „Byla to jenom nevinná otázka… nic jsem nezamýšlel!“ řekl jsem na svou obranu. Asi jsme dělali dost hluku, protože ani ne po pár minutách dohadování, vylezla Tsubaki. V pyžamu. Jestli se to tak dá nazvat. Trochu jsem zrůžověl. „Oi! Nechoď tady nahatá!“ houknul jsem po ní. „Snad se nestydíš, Hanabuso.“ Provokoval mě šeptem Akatsuki. Odstrčil jsem ho loktem a vyrazil po schodišti kolem Tsubaki a rovnou do pokoje. Nevím, jestli jsem zavřel dveře, ale rovnou jsem padl do postele. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Věř mi, že kdybych byla nahatá, vypadalo by to jinak." Odvětila jsem mu s úšklebkem. A dost pobaveně nutno dodat. Nepatřím mezi stydlivky, ono to jde těžko, když většinu života trávíte mezi kluky. Zvyknete si na věci, jako že vás vidí v pyžamu nebo ve spodním prádle a zvyknete si z toho nedělat moc velkou vědu. S úsměvem jsem ho sledovala, jak prošel kolem mě k sobě do pokoje. A vlastně bych i měla dobrou náladu, kdyby se neozval Kaname. ,,Můžu s tebou mluvit?" Zadívala jsem se na něj poměrně normálně. ,,Jasně.." Mroukla jsem a vydala se za ním k němu do kanceláře. To, že mě Ruka přímo zabíjela pohledem mi bylo celkem jedno. Já jí ho krást vááážně nehodlám. Když jsem se vracela zpátky k sobě do pokoje, prošla jsem kolem Aidového pokoje. Nechal si otevřeno. Lehce jsem se pousmála a tiše k němu vklouzla a zavřela za sebou. Chvilku jsem jen zůstala u dveří a pozorovala ho, jak spí. Usnul ve školní uniformě. I v botech. S úsměvem jsem nad tím zakroutila hlavou, došla k němu a sundala mu boty a začala mu sundávat sako a kravatu tak, abych ho pokud možno neprobudila. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Něco jsem brblal a brumlal, ale nebylo mi rozumět. Mohla jsi cítit mojí kolínskou. Moje postel voněla po levanduli, protože jinak bych neusnul. V pokoji jsem měl spoustu haraburdí, protože jsem měl úchylku na lesklé a třpytivé předměty. Krom toho tu byla spousta růží. Používal jsem je do koupele. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Zadívala jsem se znova na Aidovu spící tvář. ,,Uhm, si sladkej, když spíš.." Konstatovala jsem spíše pro sebe, zvedla se a rozhodla se jít taky spát. Jinak to večerní hlídání téhle mateřské školky nepřežiji. Ještě, než jsem odešla, jsem napsala na kus papíru Aidovi vzkaz. Vzbuď mě potom prosím. Sama nevstanu ani kdyby mi u hlavy hrálo rádio, znám se. Papírek jsem mu položila na noční stolek a taky odešla spát. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Když jsem otevřel oči, už byl večer. Ležel jsem svlečený ve vlastní posteli. Svlečený… prudce jsem se posadil. Matně jsem si vzpomněl, že tu byla Tsubaki. Zrudnul jsem. „Ahg… sakra!“ zanadával jsem si sám pro sebe. Musela mě vidět zrovna v takovém stavu. Kdyby jenom to. Ona mě ještě svlékla. Cítil jsem se trapně. Rozhlédl jsem se, jestli tu náhodou není. Blbost… co by tu dělala. Všiml jsem si, že mi srovnala oblečení. Jako máma. Uchechtl jsem se v duchu. A pak tu byl ten vzkaz. Chvilku jsem na něj koukal a pak se mi po tváři rozlil zkažený úsměv. Rychle jsem se osprchoval a hodil na sebe uniformu. Vzal jsem si jenom čistou košili. Netušil jsem, jestli jsou ostatní už vzhůru, ale typoval jsem, že opět vstávám jako první. Šel jsem chodbou a došel k pokoji, kde jsem ji cítil. Potichu jsem otevřel dveře. Spala, zabalená do peřiny a zabořená do polštářů. Měla čistý a útulný pokoj. Jak pokoj pravé dívky. Už od malička mi vtloukly do hlavy, že dívky jsou princezny a měl bych se tak k nim chovat. Postavil jsem se k její posteli. Nevěděl jsem, jak ji probudit. Zazubil jsem se a vlezl k ní do postele. Ne pod deku. Prostě jsem si lehl na bok vedle ní a podepřel si hlavu dlaní. „Tsubaki… je večer… čas vstávat.“ Zavrněl jsem a prstem jí přejel od čela, přes nos, rty, bradu až na krk… a možná jsem pokračoval dál.. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ještě pět minut.." zamručela jsem unaveně na jeho slova a cítila jeho prst, jak mi přejel po obličeji a poté po krku. Hned se mi zvýšil tep. Nevím proč, ale na krk jsem byla vždycky hrozně citlivá. Pak jsem nad tím tak nějak přestala přemýšlet. Prosně krásně voněl. Nemohla jsem si pomoct. Unaveně a tak nějak až moc tulivě jsem se vyhrabal zpod peřiny tím, že jsem ho jednoduchým pohybem donutila lehnout si na záda a obkročmo jsem si na něm v tom svém pyžámku sedla. Ruce jsem měla položené na jeho zápěstích a byla jsem skloněná k jeho krku. Měla jsem červené oči, ale to on naštěstí nemohl přes moje vlasy, to jak jsem byla skloněná a moje zavřené oči vidět. Byla jsem jak omámená. Nepřemýšlela jsem nad tím. Jazykem jsem mu přejela po krku. Víte, poloupíři by se dali nazvat i rozdvojenou osobností. Jakmile máme hlad, ať už malý nebo velký, nevíme o sobě. Při tom malém se dokážeme probrat a zastavit to, když nám někdo trochu pomůže, ale když máme opravdu velký hlad.. Je to jako by jste vypustili poněkud sadističtější bestii na svět. Skoro jako level E, dalo by se říct. Jen mnohem roztomilejší, ve své podstatě. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Nechal jsem se položit na záda. Napůl vleže a napůl vsedě si mě osedlala a ruce opřela na moje zápěstí. Nepopírám, že jsem měl problémy s dýcháním a srdečním rytmem. Mimo jiné. „Oi… Tsubaki…“ řekl jsem roztřeseně, což se ke mně vůbec nehodilo. Netušil jsem, co dělá. Pak mi olízla krk. V tu chvíli mi to došlo. Naprosto jsem se uklidnil. I zrůžovění tváří mě přešlo. Vím, jací jsou upíři po ránu… ale fakt, že ona je na tom stejně, pro mě byl překvapením. Musím si o tom zjistit víc. Každopádně jsem přemýšlel, jestli ji nechám udělat to, co zamýšlela, nebo jestli ne. „Ne… bylas to přece ty, kdo nechtěl, aby někdo o tohle věděl.“ Řekl jsem nahlas, ale spíš pro sebe. Pak jsem se vzepřel. I jako upír mohla být silná, ale já jsem silnější. Převrátil jsem ji na záda a přišpendlil jsem ji v posteli. „Pro tebe je příliš brzy, abych tě nechal pít svojí krev.“ Řekl jsem dominantním hlasem. V místnosti se trochu ochladilo. Vypadala jako v transu. Zoufalé situace si žádají zoufalé řešení. Na jejích zapěstí v místech, kde jsem ji držel, se objevil led. Pak jsem ji v klidu pustil. Led ji přišpendlil k posteli za mě. Jen jsem na ní zůstal sedět. V ruce se mi objevil rampouch. Přiložil jsem jí ho ke krku. „Vstávej…“ pokud jsem teď někdo vběhne, tak mě Kaname-sama fakt zabije. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Oči jsem otevřela až ve chvíli, kdy jsem ucitila studený rampouch na svém krku. Odvrátila jsem oči do strany a trochu se začervenala. Ani ne proto, že nademnou klečí a ja jsem vlastněúplně bezmocná. Ve své podstatě se mi to i líbilo.. Ale teď jsem se styděla za své chování. ,,Promiň.. Jsem v pohodě.." mroukla jsem na něj tiše. Jako bych mohla za to, ze tak krásně voní. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Od teď se budeš budit sama…“ řekl jsem napůl naštvaně. „Tvoje ranní návyky nejsou nic pro mě.“ Teď už jsem si jí dobíral. „Ráno se všichni sejdou dole v hale na snídani.“ I když tu přežíváme na krevních tabletkách, tak ředitel trval na tom, abychom jedli i normální jídlo. K čemu to ale je… nezasytí nás to. Ničemu to nepomůže. Jenom toho sníme hodně a stejně máme stále hlad. Odešel jsem z jejího pokoje rovnou do haly. Rozhodl jsem se spíš si něco přečíst, než abych jedl ty břečky. Ustrkával jsem do toho červeně zbarvenou vodu. Byl jsem mimo. Přemýšlel jsem nad Tsubaki a celou její rasou. Zajímalo mě to. Budu muset začít pátrat. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Všichni jsme vyrazili do školy. Cestou jsem mával. „Ty ovečky mi vždycky dokážou zvednout náladu…“ řekl jsem v polovzdechu. Akatsuki jenom zakroutil hlavou a rozhodl se to nijak nekomentovat. Pár metrů před školou jsem si všiml, že Tsubaki už je ve třídě. Seděla na parapetu, takže jí bylo docela dobře vidět. Ušklíbl jsem se. Ještě před pár hodinami mě napadla a snažila se mi pít krev. Nedá se říct, že bych byl přímo naštvaný. Jenom se mi to ještě nestalo. Je pár věcí, co nechci, aby věděla, a hlavně ona nechce, aby to kdokoli věděl o ní. Ředitel by jí měl dát speciálně upravené krevní tabletky. Jinak by mohl být problém. Tady na škole každý ví, jak voní moje krev. Stačilo by, aby se jenom lehce zakousla a všichni by věděli, co se děje. Dorazili jsme do třídy. Sedl jsme si a vytáhl čokoládové pocky. Původně jsem je chtěl dát Kanamemu, ale dostal jsem na ně chuť. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,A tak moje hlídka započala.." zopakovala jsem mu pasáž ze hry o trůnu, kterou jsem právě četla. Bylo to dost příhodné. Kanamr nic neřekl, jen se usmál a posadil se. Všimla jsem si, jak se Aido začal cpát pocky. ,,Lakomče, poděl se.." mroukla jsem na něj, ale oči jsem od knížky neodvrátila. Doufala jsem, že se na mě už nezlobí. Pořád jsem se kvůli tomu cítila smutně, ale nechtěla jsem to dát pred ostatními najevo. Navíc jsem měla hlad.. Měla jsem se nasnídat.. Ach jo.. Ale když mě bylo zrovna fakt na nic.. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Nastavil jsem jí krabičku, aby si mohla taky vzít. „Jen pro tentokrát. Příště budeš muset jít na snídani.“ Řekl jsem naoko vážně. Netrvalo to moc dlouho a v krabičce jsem nic neměl. Shiki a Rima ucítili čokoládu. Mně nakonec nezbylo nic, než prázdná krabička a oči pro pláč. Měl jsem dvě tyčinky. Víc nic. Naštěstí dívky venku stále pokřikovaly. „Zítra je valentýn, co?“ zazubil jsem se při pohledu ven. „Hej Akatsuki… chceš se vsadit, kdo bude mít letos víc přáníček?“ houknul jsem na svého bratrance. Žel bohu nevypadal nadšeně mým nápadem. „Už se těším…“ povzdychl jsem si a podepřel si bradu o dlaně. Zamával jsem na dívky venku a na chvilku nebylo nic slyšet kvůli jejich jásotu. „Jsou tak rozkošné….“ |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Tady někdo žárlí…“ zubil jsem se. „Neboj se, pro tebe mám ve svém srdci speciální místo.“ Dobíral jsem si ji. Pak jsem přestal, protože začala hodina. Šel jsem si sednout na místo, ale ještě jsem se po ní ohlédnul a mrknul jsem na ní. Byla pauza na oběd. „Hej Tsubaki… jdu do jídelny. Přidáš se?“ houkl jsem na ní. Kručelo mi v břiše. Venku už byla naprostá tma. Koutkem oka jsem zahlédl Yuki a Zera. Hlídali. Každopádně každou chvilku by měli jít spát, protože vyučování už nebude trvat moc dlouho. „Hej… budeš někomu něco dávat? Na Valentýna.“ Zeptal jsem se z ničeho nic. Byl jsem zvědavý. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ještě, abych neměla." Odvětila jsem mu na to už trochu veseleji. Pak začala hodina a Aido odešel na své místo. Všimla jsem si, jak na mě mrkl. Jenom jsem se usmála, protočila oči v sloup, otevřela knížku a dál si četla. Přidala jsem se k Aidovi při cestě na oběd. Tedy.. Oběd.. Měla jsem dost brutálně zpřeházený režim, takže mi bylo trochu blbě od žaludku a celkově jsem se necítila zrovna fit. Musím si na tohle zvyknout, jinak umřu.. Z přemýšlení o tom, jestli mi je blbě z hladu nebo z něčeho jiného mě vytrhl Aido svou otázkou. Nejdříve jsem na něj nechápavě mrkala. Až po chvilce jsem se začervenala a uhnula pohledem někam do pryč s výrazem: Já nic, já muzikant. ,,Uhm.. Možná.. Přemýšlela jsem o tom.." Přiznala jsem se a pak se zadívala znova na něj. ,,Copak, cukrovinky od poloviny školy ti nestačí?" Zeptala jsem se kupodivu vážně a zvědavě zvedla obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Jenom přemýšlela?“ řeknu překvapeně. „Tak to nejde…“ rozhodl jsem se ji poučit. „Valentýn je svátek lásky! Všechno, co dáš, musíš dát s láskou!“ vždycky jsem se takhle nadchnul, když šlo o lásku nebo o pozornost, co by mi někdo mohl věnovat. „A lásky není nikdy dost…“ dopovím, abych odpověděl na její otázku. Vždycky jsem byl zahrnován láskou, tak jsem to bral jako samozřejmost. Pak jsem se ale uklidnil a naladil se do normálního módu. Nabral jsem si něco k jídlu. Spíš to byla pořádná hromada, protože jsem se snažil uhasit svojí žízeň tím, že sním co nejvíc lidského jídla. „Jen jsem byl zvědavý, komu ji dáš. Sám chci něco malýho koupit. Kaname-sama za mě vždycky žehlí problémy, tak bych mu chtěl dát něco jako díky. Myslel jsem, že bysme mohli udělat něco spolu.“ Navrhnul jsem. „Jsem sice génius, ale vařit budu poprvé.“ Nakonec připustím. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Když domluvil, akorát jsem zčervenala a sklopila pohled do země. ,,Nikdy jsem Valentýna neslavila.." přiznala jsem se tiše. Nikdy nebylo jaksi s kým. Celé ty roky jsem řešila trochu jiné věci, než dávat klukům valentýnky a čokolády. Povzdechla jsem si. ,,Děláš si ze mě srandu? Já bych se asi zcvokla, kdyby kolem mě neustále lítali nějaké uječené holky a vyznávali mi lásku." Není to tak, že bych to nechápala, možná jsem mu to i tiše záviděla. Vlastně určitě. Jen jsem se prostě tiše držela své zásady, že pozornost, lásku ani nic podobného k životu nepotřebuji- Nabrala jsem si jídlo. Ne takovou hromadu jako Aido, ale pořád to byla poměrně velká porce na holku. No, snad si nemyslíte, že ty prsa, zadek a podobné věci vyrostli z ničeho. Ne, že bych byla vyloženě tlustá, ale když máte prsa, nemůžete být vychrtlá modelka. Usmála jsem se, když mi řekl svůj návrh. ,,Hele, tak až všichni usnou, přesuneme se do domu od ředitele a zabereme si kuchyň, ať na to nikdo z upírů nepřijde. Sice vařit neumíš, ale já jo, tak mi pomůžeš." Usmála jsem se na něj vesele. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Já to beru jako dar. Ty holky mě zbožňují… vyznávají své city. Pro ně jsou ty city důležité, tak se podle toho chovám. Neodmítám je. Líbí se mi ta pozornost.“ Poslední větu řeknu trochu zasněně. „Už se těším na zítřek.“ Moje sladké dívky. „To zní jako plán.“ Řeknu šibalsky na její návrh. „Po škole v ředitelově domě… jestli nás chytnou, tak bude průser.“ Usmíval jsem se u toho. Neměl jsem rád pravidla a cokoli, co by mě svazovalo. Kromě pravidel, která jsem si sám vymyslel. Koutkem oka jsem se podíval na porci, kterou si nabrala. Trochu jsem se usmál. Když si pomyslím, že Ruka jí jenom desetinu toho, co si teď nabrala ona. Ale na druhou stranu Ruka taky nemá tak hezkou postavu. Nemohl jsem si pomoct. Líbila se mi. Tsubaki. Vážně vyrostla. Vypadala dobře. Komu asi dá čokoládu? |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Zvědavě jsem na něj zamrkala, když mi vysvětlil, že mu to vlastně dělá dobře. Připadalo mi to trochu egoistické, ale ne v nějakém zlém slova smyslu. Prostě to k němu tak nějak pasovalo. Navíc se mi ta jeho sebedůvěra líbila. ,,Čistě teoreticky, když pomineme pravidla.. Chodila by si s nějakou z nich?" Zeptala jsem se. Ne, že bych chtěla žárlit, v tuhle chvíli mě to ani nenapadlo, ale opravdu mě to zajímalo. Jestli by s nějakou chtěl něco mít. ,,Tak dobře." Uculila jsem se na něj sladce. Sice absolutně netuším, jak to zvládnu vzhledem k mému nevyspání a tak vůbec, ale těšila jsem se na to. Čokoládu nebudu dělat poprvé, ale Valentýnské čokolády jsou něco trochu jiného. Ne, že by se dělali vyloženě nějak speciálně, co se týče surovin nebo tak, ale člověk si s tím musí hold více vyhrát, aby to vypadalo a chutnalo opravdu dokonale. Po škole jsem se šla jenom převléct do volnějších džínů a černého tílka s lodičkovým výstřihem. Opravdu se mi nechtělo vařit ve školní uniformě a celkově jsem měla raději vilnější oblečení, než byla uniforma o několika vrstvách. I když klukům slušela tedy náramně. Aido v ní vypadal.. K sežrání. Hlavně, když neměl sako, ale jen vestu s košilí a kravatu. Nemohla jsem si pomoct. Počkala jsem na něj před vchodem do ředitelova domu a pak ho sebou vzala do kuchyně. Ředitel byl v ředitelně a Yuki se Zerem ve škole. Měli jsme pro sebe nejenom celou kuchyň, ale vlastně celý dům. Hodila jsem mu růžovou zástěru na vaření. Sama jsem měla stejnou. Ředitele by taky ubilo, kdyby koupil třeba bílou. Ne, musí mít růžové. Ale na tom ani tak nesejde. Spíše jsem se snažila vymyslet, jak to udělat, abych udělala nějakou čokoládu pro Aida a on si toho nevšiml. Oh, vážně to chci udělat? A kdy mu to asi tak chceš dát, ty chytrolínko? |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Ne… beru je jako dav. Ne jako jednotlivce. Nepamatuji si tvář ani jedné z těch dívek. Ani jedna nemá žádné zvláštní zacházení. A chci to tak nechat. Neumím si představit, že bych měl něco s pouhým člověkem. Navíc pro někoho mého postavení, i když nejsem čistokrevný, by to bylo pobuřující.“ Odpověděl jsem jí upřímně. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych měl něco s člověkem. Ta představa mi přišla stejně absurdní, jako kdybych měl třeba zabít Kanameho. Prostě naprosto nemyslitelné. Myslím, že to na mě muselo být dost vidět. Po škole jsem se šel převléknout. Vlastně jsem si šel spíš sundat pár vrstev. Nechal jsem si bílé kalhoty od uniformy a černou košili, která k ní taky patřila. To bylo všechno. Nebyla mi ani zima, na to, že bylo sotva jaro. Sešli jsme se s Tsubaki před domem. Vzala mě k řediteli, kde mi dala růžovou zástěru. S odporem jsem si jí oblíknul. „Bože… to je materiál.“ Byl jsem zvyklý na hedvábí nebo jiné podobné a velice drahé materiály. Tohle škrábalo a bylo to zbytečně těžké. Ta barva mi ani tolik nevadilo. „Takže…“ otočil jsem se na Tsubaki. „Co mám dělat?“ v kuchyni jsem byl poprvé. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Zahrabala jsem ve skříni, kde bylo jídlo a vytáhla asi pět obyčejných čokolád na vaření a podala mu je. ,,Takže, otázka číslo jedna je, co má Kaname rád za sladkosti. Musíme do toho udělat kromě čokolády ještě nějakou náplň, pokud tedy vážně není ujetý na čokoládu. A ty ho znáš mnohem déle a lépe než já, tak povídej." Uculila jsem se na něj, položila před něj prkýnko, čokolády a nůž. ,,Zatím to nakrájej, aby z toho byli nějaké malé kousky, ať se to líp rozvaří." Řekla jsem mu s úsměvem. Ne, že bych mu rozkazovala, bylo to spíše takové.. S tichou prosbou v hlase. Sice jsem na něj byla drzá, to ano, ale pořád jsem k němu měla jakýsi.. Respekt. Vrozený respekt. Něco jako vnitřní instinkt. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Ale neuškodilo by, kdyby to bylo trochu… na úrovni.“ Postěžoval jsem si nakonec, ale pak jsem to nechal být. Vzal jsem si od ní čokolády a začal je pomalu krájet. „Sladká náplň. Ovocná.“ Řekl jsem. Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Odjakživa jsem věděl, co má Kaname rád a co ne. Přirozeně. Věděl jsem o něm všechno. Všechno, co mi dovolil, abych věděl. Jeho tajemství, minulost, plány… to všechno si nechával vždycky pro sebe. Rozčilovalo mě to. Věděl jsem jen naprosto nepodstatné kraviny. Byl jsem na to krájení naprosto soustředěný. Maximálně soustředěný. Kousal jsem si spodní ret a nevšiml jsem si, že jsem se omylem kousl do krve. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Dobře." Řekla jsem a z ledničky vytáhla několik pomerančů. ,,Počkej tu chvilku." Řekla jsem a rychle odběhla do skleníku pro jahody. Ředitel je tam měl celý rok, spolu s mrkví a rajčaty. Donesla jsem malí košík jahod a udiveně se na Aida zadívala. byl absolutně soustředěný. Bylo to rozkošné. Pousmála jsem se. ,,A co máš rád ty?" Zeptala jsem se jen tak mimochodem. Byl do toho tak zabraný, že mu nedojde, kam tím mířím. Tím lépe pro mě. Pak se najednou kousl do rtu tak, že mu začala téct krev. Udělala jsem k němu ty dvě kroky a lehce mu položila ruku na tu jeho, ve které měl nůž. ,,Počkej." Řekla jsem mu, postavila se na špičky a krev mu špičkou jazyku slízla z brady až ke rtu. Upřímně, měla jsem v tu chvíli co dělat, abych se mu nezakousla do krku. Bylo to pro mě jako šlehnutí bičem. Ale ovládla jsem se. Ani oči mi nezčervenaly. Ale opravdu jsem se musela držet. Jen ruce se mi lehce chvěli, takže jsem tu svojí, hned dala z té jeho pryč a usmála se. ,,Nemusíš se na to tak soustředit, vaření má být zábava a máš si u toho odpočinout." vysvětlila jsem mu pobaveně. Kdyby se mi tak netřásli ruce, bylo by to lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Bylo zvláštní cítit její jazyk na své kůži. Když se odtáhla, tak jsem se na ní jen upřeně díval. Nemohla vyčíst mé myšlenky a ani kdyby se mě teď někdo zeptal, nebyl byl schopný odpovědět. Moje myšlenky teď byly jako chomáč drátů. Jedno obrovské nečitelné klubko. Ovládala se. Bylo to vidět. Oči jí sice nezrudly touhou po krvi, ale její ruce se třásly. I když se odtáhla a vysvětlovala mi, od čeho je vaření dobré, tak jsem stále měl stejně nečitelný upřený pohled. Vnímal jsem, jak se její ruce třásly. Nepřestávalo to. Ta žízeň ji musela ničit. Olízl jsem si zraněný ret tak, abych se ujistil, že to uvidí. Chtěl jsem vidět její reakci. Nakonec jsem se ale otočil zpět ke své práci. „Nechápu, jak to může někoho bavit… Co je na tom tak zábavného a odpočinkového? Bez soustředění bys to zkazila.“ Řekl jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro A pak si najednou olízl ret a jeho nepřítomný pohled se změnil snad až na moc přítomný. Cukla jsem sebou a úsměv mi z tváře na moment zmizel. Na sucho jsem polkla. Tohle si udělal schválně, parchante.. Pomyslela jsem si a kdybych mohla, kysele se ušklíbnu. Tu nadávku jsem nemyslela nijak zle. Jenom mi to zrovna přišlo vhodné, si to pomyslet přesně takhle. Připadala jsem si jako člověk, co jde už několik dní Saharou a umírá žízní. Ani ne tak hladem, to bych přežila, ale žízní. Usmála jsem se. ,,Ale nezkazila. Uvidíš." Řekla jsem mu s úsměvem. Pořád roztřesenýma rukama jsem si vzala skleničku, napustila jí studenou vodou a napila se. Tedy, spíše jsem tu skleničku na jeden zátah vypila. Nepomohlo to. Ááá, proč jsem to sakra udělala?! Pomyslela jsem si. Musím se rychle nějak uklidnit, jinak za chvilku zcvoknu.. Třeba bych mohla začít vařit a přestat přemýšlet nad tím, jak se uklidnit.. Z kapsy jsem vytáhla gumičku a udělala si neposedný drdol, aby mi vlasy nepadali do čokolády a hodlala jsem se pustit do loupání pomerančů. Teď se ještě říznu a budu mít po srandě.. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Byl jsem s čokoládou hotov. Ona zrovna loupala pomeranč. Přišel jsem k ní. Velice blízko, ale ne tolik, aby se naše těla dotýkala. Naklonil jsem se tak, abych ji viděl přes rameno. Byla o dost menší než já, takže jsem se spíš nakláněl přes ní. „Tsubaki.“ Upozornil jsem na svoji přítomnost. „Čokoláda je hotová… co teď?“ bavil jsem se tím provokováním. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Áááá!" Vykřikla jsem polekaně, když mi najednou promluvil do ucha. Nůž mi vypadl z ruky na prkýnko a já měla chvilku před infarktem. ,,Sakra neděs mě tak! Chceš umřít?!" Zeptala jsem se ho polekaně. Mohlo se stát, že se prostě leknu moc a mohla bych mu něco udělat. A to jsem nechtěla. Každopádně by to nebyla žádná novinka. ,,Ok, počkej chvilku." Odvětila jsem mu, mezitím, co jsem se uklidnila a usmála a protáhla se kolem něj tak, abych se ho taky nedotkla, když už tedy chce hrát tuhle hru a vytáhla velkou mísu a šlehač. Dala jsem do ní přísady, od oka a Aidovi do ruky dala šlehač a do druhé pytlík s cukrem. ,,Šlehej a pomalu tam přisypávej ten cukr, dokud z toho nebude nadýchaná pěna." Řekla jsem mu s úsměvem a dál se věnovala pomerančům a jahodám. Když jsem je oloupala, jednoduše jsem dala do odšťavňovače nejdříve pomeranče a pak jahody. Došla jsem za Aidem, který mezitím udělal pěnu. Jednu půlku pěny jsem dala do druhé mísy. Do jedné z mís jsem vylila šťávu z pomerančů a do druhé z jahod a řekla Aidovi ať to znova trochu promíchá. Já mezitím dala rozvařit čokoládu, kde jsem přidala trochu mléka a másla, aby byla lepší. Mezitím, co se rozvařovala jsem vytáhla ze šuplíku několik malých formiček přesně dělané na bonbóny. ,,Hm.. Chceš kolečka, srdíčka nebo čtverečky?" Zeptala jsem se ho, jaký tvar čokoládek chce pro Kanameho mít. Pak přichází ta nejdůležitější část. Dělání bonbónů. Do každé formičky jsem nalila čokoládu a speciální tvar formičky udělal něco jako kolébku, kam jsem Aidovi řekla, ať dává tu pěnu, co jsme udělali. Měli jsme toho jako pro regiment, vzhledem k faktu, kolik jsem těch formiček našla. Celou dobu jsem při tom vypadala relativně v pohodě. Ale nebyla jsem. Pomáhalo mi to, že jsem něco dělala a musela se soustředit na něco jiného. ,,Tak a je to." Řekla jsem s úsměvem, když jsem dala celý ten velký tác čokoládek do ledničky a utřela si ruce do zástěry. ,,Po tom Valentýnské šílenství, co je za pár hodin, tady skočím a dám to do nějaké hezké krabičky." Usmála jsem se na Aida a pomohla mu sundat zástěru. ,,Jdi se zatím prospat, já to tady uklidím." Řekla jsem mu se sladkým úsměvem. I kdyby měl bůh ví jaké protesty, prostě jsem ho poslala spát. Chtěla jsem pro něj udělat nějaké jiné čokoládky a on u toho být nemusí. Když jsem se dostala na svůj pokoj, měla jsem ještě několik hodin na to se prospat, ale neměla jsem šanci. Byla jsem unavená, ale měla jsem takovou žízeň, že jsem myslela, že to se mnou sekne. Byla jsem ráda, že jsem se převlékla do pyžama. Seděla jsem na zemi pod oknem, hlavu jsem měla zakloněnou a oči mě už pomalu pálili z toho, jak byli už dobrou hodinu rudé. A nechtělo to přestat. Bože, chci umřít.. Pomyslela jsem si. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Naporoučel jsem si kulaté formičky. Už vidím, jak by se Kaname tvářil, kdyby od kluka dostal srdíčkové bonbóny. Nakonec mě poslala spát. Nechal jsem si od ní sundat zástěru. Líbilo se mi ji pozorovat při práci. Líbilo se mi, jak se snaží soustředit na něco jiného než na mě. Chtělo se mi ji provokovat a potrápit, ale soucit zvítězil. Nemohl bych jí to udělat. Už jenom proto, že vím, jak je ta žízeň spalující. Ničivá. Sám jsem to znal. I když ne zrovna v tenhle moment. Nějak jsem zkrotl. To ty tabletky. Otupují smysly. „Děkuju…“ poděkoval jsem ji tiše. Otočil jsem se a vycházel z místnosti. „Dobrou noc… Tsubaki.“ Rozloučil jsem se a šel se tedy trochu vyspat. Neměl jsem tušení, co bude ještě dělat v té kuchyni. Ale to už nebyla moje starost. Důležité bylo, že jsem svoje čokoládové bonbony měl a mohl jsem je zítra předat Kuranovi. Vlezl jsem si do postele, která jako vždy voněla po levanduli. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Bože… to byl zase den. A zítra… zítra to bude super. Usnul jsem jako malé dítě. Do pěti vteřin. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Hlídka začíná?" Zažertoval Kaname, když mě viděl. Měla jsem chuť lehnout si na zem a umřít. Teď už určitě. Nedošlo mi, že budu muset projít mezi tunou upírů. Pro mě teď byl každý z nich jako obrovský krásný hamburger, do kterého jsem se chtěla zakousnout. ,,Spíš končí.. Spánkový deficit mě dohnal.. Jdu na před, ať se kouknu na tu bandu zamilovaných puberťaček.." Řekla jsem unaveně. Jistě, není nic lepšího, než to všechno svést na nevyspalost. Ne, že by to nebyla pravda. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem konečně vypadla ven. ,,To-si-děláš-srandu.." Řekla jsem s tikem v oku, když jsem viděla ty brány se jménem každého upíra, za kterými se hromadily zástupy dívek podle toho, pro koho měli valentýnku. Zero vypadal otráveně a Yuki do toho byla celá zapálená. To jen mě bylo na umření, zatím co všichni kolem mě překypovali životem. Z povzdálí jsem sledovala, jak se to všechno odehrává. Hlavně jsem tedy sledovala Aida, jak seke každé z dívek chová. Nevím proč. Jako bych si snad chtěla ověřit, že mi říkal pravdu a opravdu by s žádnou z nich nic neměl. Já pro něj čokoládky měla, ale nechtěla jsem mu je dávat takhle předevšemi. Vlastně jsem už věděla, jak mu je dám. Chtěla jsem, aby byl překvapený, ale to si hol ještě nějaký čas počká. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Začala ranní rutina. Sprcha, oblečení, snídaně. Skoro bych nepostřehl Tsubaki, která se propotácela kolem mě, když šla napřed, aby dělala svou práci. Dá mi čokoládu? Pomyslel jsem si, když jsem se díval na její záda a pak na dveře, které za sebou zavřela. Nakonec jsem pokrčil rameny a nechal to být. Stejně si myslím, že její čokoláda by byla kamarádská. A ty já nepřijímám. Než se otevřely dveře od ubytovny, tak jsem nedočkavě pošlapoval. Těšil jsem se. Ale stačil jeden pohled Kanameho-sama a uklidnil jsem se. Trošku. Dveře se otevřely a já jsem vyběhl ven s okouzlujícím úsměvem. „Dobré ráno dívky…“ řekl jsem vesele a mával jsem kolem sebe. Měl jsem radost, že mě ty dívky tak rády vidí. Postavil jsem se ke svojí brance a začal si od dívek brát to, co mi patřilo. „Jakou máš krevní skupinu?“ zeptal jsem se dívky, co vypadal vážně chutně. Už jsem se to mohl dozvědět, ale Cross přišla prudit. Myslím Yuki, samozřejmě. Nenechá mě, abych si užil jakoukoli srandu. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Co děláš?" Zavrčela na mě ne zrovna příjemně. ,,Klidním tě. Si jak šílená. Vždyť se nic vážného neděje." Řekla jsem jí s povzdechem. Vytrhla se mi a upravila si uniformu. ,,Ale.." Chtěla něco dodat, ale já jí přerušila. ,,Ale nic. Žertují. Pokud by vážně někomu chtěli ublížit, tak ho Kaname zabije dřív, než by sis ty toho vůbec stačila všimnout." Schladila jsem jí. Zamračila se. A teď to přijde. Spousta výčitek. ,,Jak ty vůbec můžeš být prefekt? Jsi tak.. Nezodpovědná." Vyčetla mi vážně. ,,Za to ty jsi zodpovědná až hamba." Ušklíbla jsem se na ní a řekla to dost sarkasticky a kousavě. Uraženě založila ruce na prsou. No jo, jako by uměla něco jiného.. Když to pomalu všechno končilo, skočila jsem rychle do ředitelova baráku, kde jsem z ledničky vytáhla několik bombónů a dala je do pěkné černé krabičky s bílou mašličkou. Do druhé krabičky, světle modré s tmavomodrou mašličkou jsem dala svoje bílé čokoládky, co jsem udělala pro Aida. Nejdříve jsem došla na kolej a dala bonbóny Aidovi na polštář. Snad mu dojde, od koho to je. Až pak se vydala do třídy. Tam jsem se posadila vedle Aida a pod lavicí mu strčila krabičku pro Kanameho do jeho kapsy od saka. Dívala jsem se při tom někam neurčitě před sebe na tabuli a nic neříkala. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Agh… hlavně nebreč. Ozvalo se moje svědomí. Jsme přátelé. Já chráním ji a její tajemství a ona dělá to samé pro mě. Ale stejně by mě zajímalo, jestli mi dá čokoládu… Ačkoli se mi to nelíbilo, tak sme museli do třídy. „Taky mohli vyučování zrušit, když je ten Valentýn… nestihl jsem si vzít všechny čokolády a přáníčka.“ Vztekal jsem se ve třídě absolutně zavalený valentýnkami. Probíral jsem se jimi a díky bohu, že mám takový apetit, protože jsem se rozhodl všechny sníst. A že jich byla pořádná hromada. Pak si ke mně přisedla Tsubaki. Pod lavicí mi předávala čokoládky pro Kanameho-sama. Dívala se jinam. Když mi zajela do saka, aby mi tam čokoládky mohla dát, tak jsem překryl její ruku tou svojí. „A od tebe čokoládku nedostanu?“ zeptal jsem se táhle a tak, aby to slyšela hlavně ona. Pak jsem ji pustil a sám pro sebe se zasmál. Rozhodl jsem se jít odevzdat Kuranovi výraz mých díků. Ani jsem se necítil trapně. „Kaname-sama, přijměte prosím tohle, jako výraz mojí vděčnosti za to, co pro mě a pro nás všechny děláte.“ Řekl jsem a s jemnou úklonou jsem mu čokoládky podal. Vypadal lehce překvapeně, ale nakonec se usmál tím stylem, co nikdy nepochopím a bonbóny si vzal. „Děkuji.“ Řekl a já se s pocitem zadostiučinění vrátil zpět do lavice k Tsubaki. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Máš toho snad málo?" Zeptala jsem se ho řečnicky. Bože, je to hamonu lakomej.. Pomyslela jsem si a chvilku ho sledovala, jak jí čokolády. Upřímně, chtěla jsem vidět ten jeho výraz až objeví moje čokoládky u sebe na posteli, ale.. Byla jsem prostě moc zbabělá na to, abych mu je dala normálně, jako všechny ostatní holky. Navíc, vypadala bych u toho hloupě.. Tedy, úplně stejně jako ony. Červenela bych se a koktala. Možná jsem trochu na ty holky žárlila, ale pořád mě uklidňovala jeho slova o tom, že by s nimi nikdy nic neměl. Co blbneš, si poloupír, s tebou taky ne.. Uvědomila jsem si, ale.. Vypadal tak šťastný když byl s nimi. Líbil se mi ten pohled. Když přikryl mojí ruku svou, udiveně jsem se na něj zadívala a cítila, jak začínám rudnout. A pak přišla jeho otázka. Zrudla jsem ještě víc a otočila hlavu na druhou stranu od něj. ,,Máš je u sebe v pokoji.." Zamručela jsem polohlasem. Áááá, proč jsem mu to řekla?! Mělo to být překvapení, ale.. Zase jsem ho nechtěla zklamat. I když těžko říct, jak moc ve skutečnosti o nějaké čokoládky ode mě stál. Vidět překvapeného Kanameho bylo gólem dnešního večera. Asi to opravdz nečekal. Ostatně, podle výrazů to tady nikdo nečekal. Ostatně.. Nikdy jsem neměla pocit, že by upíři něco jako Valentýna slavili. Ale bylo to úsměvné. |
| |
| Posadil jsem se do lavice. Ignoroval jsem všechny překvapené pohledy. V duchu jsem se opíjel pocitem radosti a uspokojení, že jsem udělal něco, co nikdo nečekal a nikoho to ještě nenapadlo. Až v momentě, kdy jsem si opět sedl k Tsubaki, mi došlo, co vlastně řekla… co řekla před tím, než jsem dal valentýnku Kuranovi. Vždycky jsem byl trochu pomalejší, co se tohohle týče. Vytřeštil jsem na ní oči. „Jako fakt?“ nečekal jsem to. Pak se mi ale na tváři rozhostil nadšený výraz… asi takhle – Zobrazit SPOILER Popravdě mi bylo jedno, proč mi je dala a jak se u toho cítila… no, úplně jedno mi to nebylo, ale důležitý je, že mi prostě nějaký dala. „Proto si zůstala v kuchyni o něco dýl?“ zazubil jsem se, jako kdybych ji přistihl při činu. Teď mi to bylo jasný. Zacuchal jsem jí vlasy tak, jako vždycky. Asi jsem se culil jako debil, ale její čokoláda, kterou jsem ještě ani neviděl, mi udělal největší radost. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ne, jako doopravdy." zamručela jsem na jeho otázku vážně a pak se na něj znova podívala. Skoro mě ten jeho úsměv až vyděsil. Nechápavě jsem zvedla jedno obočí. ,,Proč se tak usmíváš?" Zeptala jsem se ho dost nejistě. Jo, tvářil se nadšeně, když mu holky dávali valentýnky, ale rozhodně ne TAK moc nadšeně! Poměrně mě to vyvedlo z míry. Zadívala jsem se znova do knížky a začervenala se. ,,Jo.." Zamručela jsem tiše, když mi vlastně oznámil, že už ví, proč jsem byla tak dlouho v kuchyni. Občas jsem tak průhledná.. Pomyslela jsem si s nešťastným úsměvem. Pak mi to, ale došlo. Udiveně jsem k němu zvedla oči a zamrkala. ,,Počkej, ty se nezlobíš?" Zeptala jsem se ho a znova nechápavě zamrkala. Počítala jsem spíše s tím, že se mi vysměje nebo něco podobného. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Když ses rozloučila, jen ti kývla na rozloučenou: „Chápu. Upřímně, jsem zvědavá, jak s tím sama naložíš.“ Na její tváři nebyla znát žádná emoce, ani stopa po výsměchu. Možná opravdu byla jen zvědavá, ale být nějakým pokusným králíkem také není zrovna příjemná role. Tma ve tvé ložnici byla neproniknutelná. Za oknem zářil měsíc jako jediný zdroj světla, ovšem byl za domem, takže ses mohla kochat akorát osvětlenými stromy nedalekého stromu. Ticho bylo opět tíživé. Kdo ví, kolik času uběhlo a jak dlouho si zírala jen tak do prázdna. A pak se ozval ten zvuk. Otevření dveří. Kdosi vešel. Velmi tiše. Nic nezvyklého u upírů. Následovalo pár dalších kroků. Stál u tvé postele. Byla si k němu zády. Jen nehnutě stál a pozoroval tvé tělo. Jeho přítomnost si cítila. „Lištičko,“ zachraptěl známý hlas. Postel zavrzala a ty jsi vedle sebe ucítila přítomnost Kurouda. Jeho oblečení bylo promočené a z jeho těla se k tobě linula vůně cest, lovu a .. Krve. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Co mi dělá radost na tom, že přijde někdo, kdo mě chce zabít..? Pomyslela jsem si poměrně ironicky. Poznala jsem, že to byl on, i když za mnou jen takhle stál. Ale neotočila jsem se k němu. Možná jsem si hrála na uraženou.. Ne, moment, já byla opravdu uražená. Cítila jsem, jak voní po krvi a.. Deště s trávou. Bůh ví, kde celou tu dobu byl. Nějak jsem se ho na to nechtěla ptát. Jestli mi to bude chtít říct, řekne mi to. Posadil se na postel. Utřela jsem si slzy, dokud jsem byla zády k němu a pak se posadila. Lépe řečeno jsem ležela, jen rucema za sebou jsem se opírala, takže to byl takový.. Sedoleh. Vážně jsem se na něj zadívala. Měla jsem ubrečené oči, ale to vezmi čert.. Nebylo to tak, že bych chtěla umřít, to jsem nechtěla, jen.. Jsem byla nešťastná. Kdo by nebyl, při pocitu, že nejste dobří na nic jiného než na to, aby vám nějaký čistokrevný vyrval srdce. ,,Kdy si mi to chtěl říct? Kdy si mi chtěl říct, že mě hodláš zabít?" Zeptala jsem se ho tiše, ale v mém hlase byla.. Zloba. Zlobila jsem se na něj! Strašně moc! Ale nechtěla jsem křičet.. Zatím. I když jsem měla chuť si na něj vykřičet hlasivky, že je to parchant a já naivní káče jsem mu uvěřila. A na závěr bych mu vpálila facku. Ne, že by mu to něco udělalo, ale mě by se ulevilo. Ale zatím jsem se držela na uzdě. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Nemůžu mít radost, že jsem dostal čokoládky?“ zeptal jsem se nechápavě, stejně jako ona. „Akorát nechápu, proč si mi je nedala rovnou.“ Řeknu trochu zamyšleně a pak se na ní potutelně zazubím. „Styděla ses?“ drknul jsem do ní loktem. Červenala se a bylo to rozkošné. Přišla další otázka, kterou jsem nechápal. „Proč bych se měl zlobit? Vždyť víš, že od tebe bych čokoládky přijal.“ Pokrčil jsem rameny, jako kdyby to nebylo vůbec důležité a naopak to bylo naprosto zjevné. Taky jsem to tak bral. „Nechápu, proč se tak divíš. Jsme si blízcí. A valentýnka od někoho blízkého vždycky potěší víc, než od cizích holek. I když vypadaly sladce.“ Poslední větu jsem spíš zasněně brouknul. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ovšem, že ne." Zamručela jsem s jasnou lží a snažila se nějak vychladnout, ať k němu nemusím sedět zády celou dobu. Když jsem se uklidnila a přestala rudnout, tak jsem se posadila normálně, natáhla pod lavicí nohy a dala ruce za hlavu a trochu se zaklonila. ,,Zeptej se mě na to potom.." Odvětila jsem mu na to. Nechtěla jsem o tom mluvit mezi tou tunou upírů. Klidně mu to řeknu, nedělá mi to problém, ale ne tady. Zavřela jsem oči a zívla. Otevřela jsem jedno akorát ve chvíli, kdy zasněně řekl, že ty cizí holky jsou roztomilé. ,,To jsou tedy lidi.." Řekla jsem si pro sebe čistě ze srandy, protože prostě musím mít poslední slovo. Zvedla jsem se z lavice a odešla o jednu lavici dál. Sundala jsem si sako, složila ho, položila ho na lavici (Na té části, kde se sedí) a pak si prostě lehla a na sako položila hlavu. A bylo mi to úplně jedno. Byla jsem tak unavená, že jsem se prostě potřebovala trochu prospat. Dokonce tak unavená, že mě i ten hlad přešel. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Hodiny skončili a Tsubaki pořád ještě spala. Netušil jsem, co dělat. Jestli jí tu nechat, nebo ji odnýst do pokoje. Nakonec jsem se rozhodl, že jí odnesu. V jedné z lavic jsem našel tašku, do které jsem naházel svoje valentýnky. Přešel jsem k ní a opatrně ji vytáhl z lavice. Vzal jsem jí princess style a nesl ji přes chodby a pozemky až do jejího pokoje. Vzal jsem si s sebou tašku s valentýnkami. Byla jako peříčko. Očividně už dlouho pořádně nejedla. Byla štíhlá, ale měla ženské křivky. Nemohl jsem si pomoci, ale prohlížel jsem si jí. Oči mi sjely do jejího výstřihu. Zrudnul jsem a uhnul pohledem jinam. Jsem nenapravitelný. Když jsem dorazil, tak jsem ji položil do postele. Sundal jsem ji boty, ponožky a většinu jejího oblečení, aby se mohla pořádně vyspat. Asi dlouho nespala. Pak jsem ji přikryl. Sám jsem nechal všechny valentýnky u ní a skočil si pro tu svojí, abych se pak rychle vrátil zpět do jejího pokoje. Ještě spala. Posadil jsem se k její posteli u strany, kde jsem jí položil. Vytáhl jsem z kapsy její valentýnku. Chtěl jsem ji rozbalit, ale pak jsem si to rozmyslel. Nechám to až na moment, kdy se probudí. Takže mezi tím, co Tsubaki spala, sem se prohraboval valentýnkami ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Moje hlava.." Zakňučela jsem bolestivě a vykoukla zpod peřiny. Absolutně netuším, jak jsem se dostala na pokoj, do postele a jak jsem se svlékla jenom do košile od školní uniformy. Připadala jsem si jako bych měla strašně silnou opici. A to se upíři opít nemůžou, ale asi chápu, jak se člověk s kocovinou cítí. Unaveně a dost zničeně jsem se zadívala na Aida, který seděl na kraji postele. Ah, už vím, jak jsem se tu dostala.. Pomyslela jsem si. ,,Děkuji.." Mroukla jsem na něj tiše, za a) ať si mě všimne a za b).. Byla jsem mu vděčná, že se o mě takhle postaral. Sedla jsem si na postel vedle něj, ale pořád jsem byla zabalená do peřiny. Bylo mi tak zle, že jsem se třepala jak ratlík. Hypnotizovala jsem zemi a snažila se to moc nevnímat. Ne, že by to pomáhalo. Kdybych něco jedla, asi bych šla právě zvracet. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Měla by sis na to něco vzít.“ Odpověděl jsem jí nepřítomně. Byl jsem do těch psaníček fakt zabraný. Pak mi poděkovala, že jsem ji odnesl do postele. „Není zač. Ale nedělám to jen tak.“ Upozornil jsem jí s úsměvem a vzhlédnul od psaníček. Seděl jsem na zemi, takže jsem spíš zaklonil hlavu, abych ji viděl do tváře. Seděla nade mnou. Vztáhl jsem ruku a odhrnul jí vlasy z obličeje. „Projev vděčnosti za valentýnku od tebe.“ Řekl jsem o poznání tišeji. Byla bledá. Celá se třásla. „Možná bys měla něco sníst? Nebo vypít…“ navrhl jsem. Pak jsem ale popřemýšlel o tom, co by měla jíst. Mně nikdy špatně nebylo. Moc se o sebe starám, takže je nemožné, abych byl nemocný. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Došla jsem zpátky k Aidovi sedla si na zem do jeho klína a schoulila se k němu do klubíčka a zavřela oči. Bože, já se tak nesnáším.. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Jen zavřela oči. Cítila jsem se takhle u Aida.. V bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Nevadil mi pohled na krev. Ježiš… to vůbec. Miluju krev a hned bych si dal… kdybych mohl. Ale mám trochu problém s krví svých vrstevníků. Upír je upír. Upíří krev by se neměla rozlévat a nemělo by se s ní plýtvat. Občas jsem si neuvědomoval, že Tsubaki je to, co je. Snadno se na to zapomnělo. Ale byl jsem jediný, kdo to věděl… teda myslím. Byl jsem ponořen do myšlenek, jako vždycky, když jsem ucítil teplo u svého těla. Překvapeně jsem zamrkal. Tsubaki mi seděla v klíně a tiskla se ke mně. Chvilku jsem přemýšlel, co dělat. Nevěděl jsem, kam s rukama. Pak mi ale došlo, že je jí špatně a hodně rychle mě to uklidnilo. Stáhl jsem deku z postele a přikryl nás oba dva. Přehodil jsem přes ní ruce a dál si četl, jako kdyby se nic nedělo. Vždyť se taky nedělo. Normální akt jako mezi přáteli… ne? Stejně to bylo zvláštní. Ještě před pár dny tu jsme spolu mluvili poprvé. Jak se tolik věcí může změnit jenom za pár dní? Nechápal jsem. A možná jsem to ani pochopit nechtěl. Bylo mi takhle fajn. Opřel jsem si bradu o její hlavu a dýchal vůni jejích vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Aido?" Vypadlo ze mě po chvilce tiše, abych trochu upoutala jeho pozornost. ,,Řekni mi něco o své rodině.." Vypadlo ze mě nakonec tiše. Zajímalo mě to. Chtěla jsem toho o něm vědět co nejvíce. A navíc se mi hrozně líbil jeho hlas. Zhluboka jsem oddechovala, protože mi bylo špatně od žaludku. Musela jsem myslet na něco jiného. Tak jsem se to pokusila skloubit všechno dohromady. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Hm?“ odpověděl jsem na své jméno, abych ji dal najevo, že má mou pozornost a poslouchám ji. Má rodina… odložil jsem přáníčko, co jsem měl zrovna v ruce a zavřel jsem oči. Nechal jsem si zaplnit mysl svou rodinou a všemi, co do ní patří i když bych nechtěl. „Jsou dvě nejvyšší šlechtické linie urozených upírů. Jedna se jmenuje Ichijo a ta druhá Aido. Jsou to dva rody, co jsou hned pod čistokrevnými. Naši otcové jsou nejvlivnějšími muži v politice. Můj otec, Aido Nagamichi, byl rodinným přítelem Kuranů. Proto se s Kanamem znám od malička. Matka je jenom neviditelná loutka. Drží se v ústraní a stará se o mou sestru. Mám tři. Dvě starší a jednu mladší. Od malička mě rozmazlovaly, protože jsem byl jediný kluk v rodině. Aspoň, takhle to říká matka.“ Zašklebím se. Věřím, že jsem dostával jenom takovou pozornost, jakou si zasloužím. Jsem přeci geniální dítě. Četl jsem už jako dítě, prováděl jsem experimenty v době, kdy si ostatní hrály s hračkami a už od malička mě připravují na převzetí otcova místa v politice a v čele naší rodové linie. „Není toho moc k povídání. Moje rodina nikdy nebyla moc otevřená, co se citové stránky týče. V naší rodině jde hlavně o to, abychom si udrželi tvář před ostatními a uhájili svoji pozici po boku čistokrevných. Tak mě to učili už od malička.“ Poslední větu spíš zamumlám. Neměl jsem rád to vymývání mozku. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Musela jsem se lehce pousmát, když jsem si představila ty krásné upíři slečny, tak toho malého blonďaté klučinu s velkýma modrýma očima. Byla to úsměvná a roztomilá představa. Pak jsem, ale zase zvážněla. ,,Hádám, že je to tak ve všech rodinách.." Řekla jsem polohlasem. Nemusela jsem to hádat, věděla jsem to. Z vlastní zkušenosti. Ale.. Bylo to takové.. Smutné. Lidé, kteří jsou vysoce postavení nejsou o moc jiní, to je pravda, ale u upírů mi to přijde skoro jako pravidlo. Pak jsem zvedla k Aidovi pohled a zadívala se na něj takovýma smutnýma štěněcíma očima. ,,Si taky takový?" Zeptala jsem se. Trochu mě ta představa děsila.. Osobně si nemyslím, že Aido.. Celé své chování předstírá, ale upíři jsou v tom udržet si nějakou masku mistři. Jsou v tom vychováni. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Že je to takhle v každé bohatší rodině, je samozřejmost. V dnešní době si upíři musí dávat pozor, s kým se stýkají a co říkají. A hlavně, kde to říkají. Pak ovšem přišla otázka, kterou jsem nečekal. Sklonil jsem k ní oči, abych se setkal s jejím smutným pohledem. Párkrát jsem vykolejeně zamrkal. Měl jsem strašné nutkání jí políbit. Zatím jen nutkání. Zavrtal jsem se jí obličejem do ramene. Cítil jsem, jak mi tluče srdce. Co. Se. To. Děje. ?. „Připadám ti takový?“ zahuhlal jsem jí do kůže. Myslím, že měla horečku, protože hřála. Nebo mi jenom bylo strašné vedro. V téhle místnosti bylo strašné vedro. Tsubaki byla tak měkoučká. Na těch správných místech. Trošku jsem ji zmáčknul v sevření. Líbil se mi ten pocit ji mačkat v náručí. Její tělo si o to přímo říkalo. Začal jsem vrtět hlavou a vesele se šklebit. Měl jsem najednou hrozně dobrou náladu. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Máš nějakou dobrou náladu." Zkonstatovala jsem, ale sama jsem se u toho vesele culila a lehce se červenala. Lehce jsem se pousmála. Nebylo mu sice vidět do obličeje moc dobře, jak ho měl u mě na rameni, ale aji tak jsem neodolala a lehce ho políbila na tvář. Ani si nejsme jistá proč. Ale měla jsem pocit, že se moje hormony zbláznily. Co na tom, že mě bolel žaludek jak blázen a asi jsem měla horečku.. Nebo mi prostě jen bylo horko. Měla jsem chuť to udělat znova. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „I mně se to občas stane.“ Zasmál jsem se. Dala mi ruce kolem krku a přimáčkla se ke mně ještě víc. Pokud to ještě víc šlo. Se zavrtanou hlavou do jejího ramena, jsem vdechoval její vůni a horkost. Bylo to v momentu, co jsem skoro usínal v našem objetí, když jsem ucítil její rty na tváři. Nevím, jak se jí to podařilo. Zrudnul jsem až po uši. A rudé uši bylo všechno, co mohla vidět. Musel jsem sám sobě říkat, že je nemocná a že toho nesmím využít. Zvedl jsem ruku z jejího pasu a odhrnul Tsubaki vlasy z krku. Vždycky jsem měl studené ruce. Vlastně moje tělo bylo vždycky chladnější než tělo ostatních. Nebylo to kvůli tomu, že jsem upír. Ale kvůli mým speciálním schopnostem. Ovládal jsem led. Proto jsem měl o tolik nižší teplotu než ostatní. Položil jsem Tsubaki ruku na šíji, abych zchladil krev, co se jí hrnula do hlavy. Moje ruka měla výhodu. Nikdy se nezahřála. Zůstávala stále stejně studená. Měla tak drobný krk. Celá byla drobná. Až na určité dvě části jejího těla, co se mi právě mačkali na hrudník. Trošku jsem si poposedl. Tahle pozice pro mě začínala být více než nepohodlná. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Hmm.." Zavrněla jsem spokojeně a znova spokojeně vydechla. ,,Je to příjemné.." Mroukla jsem tiše a spokojeně. Pak jsem lehce pootevřela oči a zadívala se trochu smutně před sebe. ,,Tvojí rodiče by asi nebyli nadšení, kdyby věděli, že jsi zbláznení do poloupírky." Řekla jsem tiše. Nebylo to tak, že bych si vážně myslela, že je do mě zbláznění, vlastně jsem si nebyla jistá, jaký je mezi námi vztah. Takhle jsem se to z něj vlastně jen nenápadně snažila dostat. Chtěla jsem, aby do mě byl zblázněný. To jsem popřít nemohla. Ale pořád mě mohl brát jen jako kamarádku. I když.. Kamarádi se k sobě asi takhle netisknou a nedávají si valentýnky. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Kuroudu chvíli mlčel, pak se posadil vedle tebe a nohy i s botami směle nechal na peřinách. O čistotu se v tuto chvíli příliš nestaral. „Ona vždy chce, aby se jednalo upřímně, ale jí se to říká. S jejími schopnostmi nemusí spoléhat na klam. Zařídí si ho kdykoliv a v jakékoliv situaci.“ „Ale, k té věci...,“ povzdechl si mladý čistokrevný. „Moc těm báchorkám nevěřím. Katsumi nejspíš ano, hodlá o tebe bojovat.“ Jeho hlas zněl lhostejně, ale pokud si byla všímavá, mohla si postřehnout, jak Kuroudu po očku sleduje tvou reakci na slova o Katsumim. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Já ho snad začínám mít ráda, když takhle přemýšlím.. Přejela jsem si bezradně rukou po obličeji. ,,Ano, řekla.." Pověděla jsem polohlasem a zadívala se ven z okna. Když se zmínil o Katsumim, nic to se mnou neudělalo. Nehnula jsem ani brvou. Nevěděla jsem, komu mám věřit, čemu mám věřit. Podívala jsem se na Kurouda. ,,Chci ti věřit.." Řekla jsem plohlasem. Chtěla jsem, opravdu strašně moc, ale nešlo to. Co když je to naopak. Co když tomu věří Kuroudo a Katsumi mě chce.. Co? Zachránit? Blbost. Nestál o mě ani tenkrát, co by se mohlo změnit? Odhrnula jsme si vlasy z krku a vážně se na Kurouda zadívala. ,,Chceš?" Zeptala jsem se opatrně. Nemohla jsem popřít, že jsem ten pocit když ze mě někdo pil milovala. Ale nechtěla jsem se vnucovat ani nic podobného. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Když začala vrnět, jak je to příjemné, tak jsem měl pocit, jako kdyby četla moje myšlenky. Nebyly počestné. Všechno se ale vrátilo do normálu, když opět promluvila. Zblázněný? Chvilku jsem přemýšlel nad významem toho slova. Byl jsem do ní zblázněný? Pravda… rodina by byla první, kdo by nesouhlasili a bůhví, co by všechno podnikli, aby se toho problému zbavili. Další by byl Kuran. Jen jsem si nebyl jistý, jestli by nesouhlasil s mým výběrem… nebo s výběrem Tsubaki. Ani jedna varianta se mi nelíbila. Vlastně by byl proti nejspíš každý. Pokud by ovšem věděli, co je Tsubaki zač. A to oni nevědí. Takže jsem se jen zazubil. „Mám štěstí, že jsem jediný, kdo ví, že jsem poloupírka.“ Řekl jsem, když jsem uvolnil obličej z jejího ramena a jen si o něj opřel bradu. Řekl jsem to jakoby mimochodem. Jako kdyby se naprosto nic nedělo a neřešili jsme něco důležitého. Ona to taky řekla naprosto normálně. "Spíš by nebyli nadšení, že jsi lovec." dodal jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Jeho poznámka o lovci mě donutila k lehkému úsměvu. ,,Lovec je silné slovo. Mám jejich výcvik, to ano, ale oficiálně lovec nejsem." Vysvětlila jsem. Neměla jsem k asociaci žádné závazky. Neměla jsem totiž zájem o to vraždit upíry, pokud se nejedná o ty, kteří vyloženě ubližují lidem a zabíjí je pro vlastní potěšení. Ale asociace byla čím dál tím více proti všem upírům i proti takovým, jako je Aido. Nemohla bych takovou práci dělat, což neznamená, že mi občas nepřidělí nějakou práci, ale můžu jí kdykoliv odmítnout a nic se mi nestane. Všimla jsem si jeho rudých očí. Ne, že bych je přímo viděla, ale zářily, tak to bylo poznat i letmo. Neklonila jsem se k jeho uchu a odrhnula si vlasy z té strany krku, kterou měl u tváře. ,,Chceš se napít?" Pošeptala jsem mu tiše do ucha otázku. Nevadilo mi to.. Vlastně jsem to chtěla.. Jinak bych se tady takhle nenabízela. Nikdy bych to nikomu nedovolila, pokud bych v něj neměla takovou důvěru a navíc.. ,,Sám si řekl, že moje krev je jednom tvoje.." Pošeptala jsem mu znova do ouška a lehce se o něj otřela rty, i když to nebyl záměr. Nemohla jsem popřít, že se mi ten poct, že mě svým zplsobem vlastní, líbí. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Neexistuje nic jako neoficiální lovec. Jednou tě vycvičili jako lovce, tak jsi lovec.“ Řekl jsem chladněji, než jsem chtěl. Neměl jsem lovce rád. Lovce všeobecně. Ona byla jiná. „Lovec s trochu jinou podstatou.“ Dodal jsem pobaveně, když jsem zvážil její poloupírskou krev. „Kiryu-kun je taky takový…“ utrousil jsem si pro sebe. Trochu jsem se odtáhl, když mi nabídla, abych se napil. Podíval jsem se jí do očí. Moje opět rudé. Chtěl jsem. Strašně jsem chtěl. Věděl jsem, že Kuran z toho bude šílet. Ale to mě v tuhle chvíli vůbec nezajímalo. „Víš, že když se upír napije…“ pohladil jsem prsty místo, kam jsem se chtěl tak zakousnout a očima jsem hypnotizoval vlastní pohyby na její kůži, než jsem se pohledem vrátil zpět k jejím očím. „že si tím může přečíst všechny tvoje myšlenky a pocity?“ dokončil jsem svou otázku. Dával jsem jí tím možnost, aby si to rozmyslela. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Pak větu dokončil a znova se mi zadíval do očí. ,,Vím.." Pronesla jsem polohlasem, ale moje jistota ani nabídka nezmizela. Věděla jsem to. Nevím, jestli byl dobrý nápad, aby se o mě dozvěděl, že jsem submisivní masochistka, která navíc sama sebe nenávidí, protože je to, co je. Ale chtěla jsem to. Ostatně.. Tohle byli věci, které bych mu nikdy neřekla. Možná bylo lepší, když se některé věci doví takhle. Na jednu stranu jsem nechtěla aby to věděl, ale zvědavost z toho, co mi na to řekne byla větší. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Pak polohlasem promluvila. Tiše, ale s jistotou, kterou jsem u ni tušil už od chvíle, co jsme se opět setkali. Svoji jistotou a alespoň zdánlivým klidem, mě přesvědčila, že je to v pořádku. Nepatrně jsem přikývl. Přitáhl si jí blíž a posadil obkročmo na sebe. Jednou rukou zabořenou do jejích vlasů na zátylku, jsem zaklonil její hlavu trochu na stranu. Druhou rukou jsem ji objal v pase a tlačil ji k sobě. Kůže na jejím krku byla hebká a skoro průsvitná. Broskvové barvy. Voněla sladce. Jako Tsubaki. Přejel jsem po její pokožce rty a pak ji navlhčil jazykem. Zavřel jsem oči a přitiskl ji ještě blíž k sobě. Vytáhnul jsem tesáky a pak je opatrně a velice pomalu zabořil do jejího krku. Cítil jsem, jak se z ranek řine hřejivá tekutina plná emocí a myšlenek. Omamná vůně její krve. Její lahodná chuť. Vytáhl jsem tesáky a jen sál. Byl jsem při smyslech. Neztratil jsem kontrolu. Vychutnával jsem si ji. Nemohl jsem se ubránit zčervenání. Cítil jsem to, co ona. Cítil jsem, jak její krev pulsuje, jak její srdce bije. Její nejistoty, její vzpomínky… všechno, čím si prošla. Dokonce i její tajné touhy. Když jsem procházel jejím vědomím, měl jsem v hlavě zmatek. Nevěděl jsem, na co se zaměřit. Nakonec jsem se soustředil jen na ni. Na její blízkost, její chuť a vůni. A moje tělo na to reagovalo. Celá moje bytost reagovala. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ah..!" Zasténala jsem v jedné chvíli a ještě více se k němu natiskla, i když to snad nebylo už ani možné. Cítila jsem v sobě nepopsatelné napětí, které jsem nemohla nijak uvolnit. Na jednu stranu jsem chtěla, aby přestal, ale i aby pokračoval. Dobře, myslím, že kdybych teď řekla, že jsem nadržená, bylo by to slabé slovo, ale bylo to úplně něco jiného. V břiše jsem měla snad milión motýlů, kteří se nechtěli uklidnit. Takový malý nekončicí orgasmus tím, že jsem věděla, že jakmile přestane, tak žádná úleva ani vyvrcholení nepřijde. O to to bylo horší. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Když jsem věděl, že jsem na hranici, odtáhl jsem se a naposledy jsem přejel ranky jazykem. Přestala krvácet. Dalo mi dost práce, abych se odtáhl, ale kdybych se neodtáhl, mohl bych jí ublížit. Bylo mi jasné, že jsem teď její nemoc přenesl na sebe. Zvrátil jsem hlavu, abych se jí mohl povídat do očí. Se sebevědomým úsměvem jsem si prohlédl její zrůžovělý obličej. Mé oči stále rudě zářily. Měl jsem pocit, jako kdybych jí teď něco dlužil. Já se najedl. Byl jsem teď absolutně uspokojený. V určitých ohledech… „Takže?“ řekl jsem hlubokým hlasem a naklonil hlavu na stranu, abych jí ukázal svůj krk. Doufal jsem, že moje pozvání pochopí. Je sice pár věcí, které vědět nemusí… ale pokud je někdo má vědět, pak to bude ona. Já o ní teď věděl všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Bylo to.. Zvláštní. Úplně jiné, než ampulky a krevní konzervy, který celý život jím. Mnohem lepší. Já se rozhodně neovládala, tak jako on. Byla jsem při vědomí, to ano, ale už tak jsem poslední dva dny téměř omdlévala hlady a teď jsem měla v krku a v puse spoustu teplé a neuvěřitelně dobré krve. Automaticky jsem rucema našla jeho zápěstí a pevně je stiskla, ať už byla kdekoliv. Měla jsem strach, že mě bude chtít odtrhnout. Tedy, já ne, ten upír ve mě, který se právě probudil. A byl až moc hladový a divoký na to, aby sám přestal. Nedokázala bych ho zastavit, i kdybych sebevíc chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Nejvíc jsem ale byl vykolejený tím, jak moc ztratila kontrolu. Najednou jsem cítil, že to už není ona. Musela mít hlad. Ale ani já nejsem bezedný. Stiskla mi obě dvě zápěstí a přimáčkla je do matrace. Oči nabraly zpět svou modrou barvu a já se díval do stropu. Přemýšlel jsem. Přemýšlel jsem o tom, co se teď bude dít. Byl jsem naprosto v klidu a klidně jsem oddechoval. Nebylo to takové, jako když jsem pil její krev. Já se ovládal. Věděl jsem, kde je mez a věděl jsem přesně, co dělám… Tsubaki to neví. A pokud jí to má někdo naučit. Tak to budu já. Nechal jsem ji pít, dokud to šlo. Nechal jsem ji zajít i za mez. V naději, že se utiší a že nakonec přestane sama. Měl jsem velice rychlou regeneraci. Navíc jsem byl posilněn její krví… měl jsem větší výdrž, než kdybych před tím nepil vůbec. Nakonec se mi ale trošku zamotala hlava. Poznal jsem, že jestli jí nechám pokračovat ještě chvilku, mohlo by to špatně dopadnout. Pro mě a hlavně pro ni. Ne jen, že by si to neodpustila, ale byla by zabita ostatními upíry. I kdyby jim to Kuran možná zakázal. „Tsubaki….“ Řekl jsem tiše její jméno. Zvláštní bylo, že i když jsem byl slabý a ona zrovna posilněna mou krví… měl jsem dost síly na to, abych ji od sebe odtrhl. Přesto, že mi držela zápěstí. S jejím sevřením na svém zápěstí, jsem ji držel za ramena a díval se do jejích rudých očí. Dýchal jsem trhaně a viděl jsem rozmazaně. Čelo jsem měl orosené. „To stačí…“ řekl jsem na pokraji sil a pak omdlel. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Pak mi došlo, co jsem udělala. Srdce mi začalo bít jako při maratonu, ale tentokrát strachem. Vyděsila jsem se. Nikdy jsem se tak o někoho nebála. Bože můj, co jsem to provedla?! Pomyslela jsem si zděšeně a vzala Aidovu hlavu do dlaní. ,,Aido! Aido! No tak! Slyšíš mě?! Prober se!" Mluvila jsem zoufale. Nekřičela jsem, ale mluvila jsem celkem hlasitě. Do očí se mi začali drát slzy. ,,Tohle mi nedělej! No tak! Prosím.. Slyšíš mě?" Ke konci jsem už spíše vzlykala. A pak jsem to uviděla. Nadechnul se. Srdce se mi zastavilo. ,,Udělej to znova.." Řekla jsem si tiše pro sebe s nadějí v hlase. A opravdu. Znova se nadechl. Jen mělko, ale dýchal. Úlevou jsem se svezla z postele, o kterou jsem se zády opřela, přitáhla si k sobě kolena a dala hlavu do dlaní. ,,Ty krávo blbá.." Vynadala jsem si tiše a rozplakala se. Cítila jsem úlevu, ale věděla jsem, že za to můžu já. Neměla jsem to dělat. Měla jsem odmítnout, když mi nabídl svou krev. Tušila jsem, že se stane něco hrozného. Jediné, co teď musím je nechat ho prospat. Nemůžu mu nijak pomoct, i když bych strašně chtěla. Tohle se mi stává vždycky.. Nejvíce ubližuji lidem, které mám ráda. Proto jsem si všechny přestala pouštět k tělu. Vždycky se to opakuje. I teď. A jakmile se vzbudí, bude mě nesnášet, bude si o mě myslet, že jsem jen nějaká zrůda, co se neumí ovládat. Ani člověk, ani upír.. Sundala jsem Aidovi boty a sako od školní uniformy a přikryla ho. Sama jsem si šla umýt pusu a ruce, aby nebyli od krve a umyla i Aidův krk. Ranky na něm už nebyli. Na rozdíl do toho mého. Nekrvácela jsem, ale jizvičky tam byli. Oblékla jsem si černé tílko, obyčejné tmavomodré džíny, černé tenisky, kolem krku jsem si dala šedý šátek, kdyby něco a šla do lesa. Nebude mě chtít vidět, až se probere. Osobně si myslím, že mě už nikdy nebude chtít vidět. Každopádně jsem ho musela nechat se prospat. Pokud mě bude chtít najít, najde mě, ale silně o tom pochybuji. Sedla jsem si v lese na zemi, dala si do uší sluchátka a pustila si muziku. Uklidňovalo mě to. Navíc jsem si tady mohla i tiše zpívat a nikdo mě neslyšel. Ne, že bych si připadala o moc lépe. Chtěla jsme se ztratit. Neexistovat. V nejlepším případě vrátit čas, ale to i to, že se ztratím je pravděpodobnější. Bylo mi hrozně. Nikdy jsem se necítila takhle hrozně. Provinile. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Tvé zamručení si Kirito vyložil pravděpodobně jako souhlas toho, že chceš žít, i když to doplnil dlouhým, hlasitým a zřetelným povzdechem. ,,Dobře, tak mě poslouchej. Budeš dělat přesně to, co ti řeknu, bez otázek, bez připomínek. Otoče nalevo a udělej deset kroků, dojdeš k sloupu a k němu položíš toho plyšáka, co máš v ruce. Hotovo?" Hotovo se zeptal spíše jen tak řečnicky, protože hned na to pokračoval. ,,A teď se co nejrychleji rozběhni k nouzovému východu a běž co nejrychleji dolů, ale ne úplně do přízemí, zastav se v prvním patře." Odvětil ti. Najednou se ozvala hrozná rána a celá budova se zatřásla. A hned na to další a další a další. Ty rány šli z vrchního patra směrem k tobě. ,,V prvním patře se zastav hned u toho prvního sloupu kde není žádný plyšák." Odvětil ti. To se lehko řekne, ale ono se špatně soustředí i na ten běh, když ti něco bouchá těsně nad hlavou, celá budova se třese a ty máš pocit, že tě každou chvilku něco zavalí. Nebylo těžké ten sloup najít, byl to hned ten naproti východu. Sotva si k němu doběhla, ozvaly se zprava a zleva rány. ,,Skrč se a neudělej jediný krok." Ozval se Kirito v telefonu tak ledově, že tě spíše ten hlas přimrazil na místě než cokoliv jiného. Všechno kolem tebe začalo padat a stěna ze skla co byla před tebou se rozbila díky otřesům. Pak to najednou všechno ustalo. Žila si, ale přes ten prach všude kolem si nějakou dobu nic neviděla. Když po chvilce klesl, všechno kolem tebe bylo na trosky. všechno. Kromě asi tří metrů kolem tebe, díky tomu sloupu, který jako jeden z mála zůstal stát. Asi nedali bomby všude, protože konstrukce téhle vysoké budovy sama o sobě držela. Ale slyšela jsi nad sebou lehké praskání. Asi ani ten sloup to už dlouho neudrží. ,,Heeej, Saiko-chan!" Ozval se veselý klučičí hlas odněkud zespodu. Bylo to slyšet díky té rozbité skleněné stěně naproti tobě. Byla asi dva kroky od tebe. Pokud si k té díře došla, mohla si vidět Maxe, jak sedí dole na motorce a vesele na tebe mává. ,,Hop!" Zavolal znova vesele a rukou ti ukázal, že za ním máš skočit. Mohly to být dobré tři, možná i čtyři metry výšky od země. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Vnímal jsem, že mě svlékla a přikryla ve vlastním pokoji. Kdybych mohl pohnout tělem, tak bych se usmál. Jak za tak krátkou chvilku jsme smazaly rozdíly mezi mým a jejím pokojem. Bylo nám jedno, ve kterém pokoji který z nás spí. Tsubaki odešla. To mě dost rozladilo. Ona mě tu jako nechala? Takhle prostě odešla od problému? Chtěl jsem vstát a jít za ní. Chtěl jsem na ní začít křičet a rozčilovat se, jak si to jako představuje… nechat mě samotného v pokoji nasáklém krví. Utéct od problému, který musí jednou vyřešit. Bohužel jsem byl tak vyčerpaný, že jsem byl rád, že ležím. Uběhlo pár minut a já se plazil do svého pokoje. Doufal jsem, že nikoho nepotkám. Ale bylo vyučování, takže všichni byli ve třídách. Což mi připomnělo, že budu muset vymyslet nějakou fakt dobrou výmluvu, proč jsem nebyl na vyučování. I když… pochybuji, že si nikdo nevšiml zápachu krve. Doplazil jsem se do svého pokoje a naráz spolkl a zapil šest krevních tablet. Žádná sláva, to je fakt, ale svůj účel to splnilo. Přestala se mi točit hlava a mohl jsem se normálně zvednout. Rozhodl jsem se najít Tsubaki a pořádně jí vynadat. Našel jsem jí v lese. Seděla u jednoho stromu, poslouchala hudbu a zpívala. Opřel jsem se o strom, kde seděla a chvilku jsem poslouchal. Můj vztek zatím vyprchal a zůstala jen únava. Lehl jsme si a položil si hlavu do jejího klína. Otočil jsem se tak, abych jí mohl obejmout kolem zadku a zabořil jsem obličej do jejího břicha. Zhluboka jsem se nadechl a pak vydechl. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Já.. Omlouvá se.. Hrozně mě to mrzí.." Plakala jsem zoufale, mezitím co jsem si neustále utírala slzy, co mi tekly po tvářích, takže jsem měla za chvilku rudé nejen oči, ale i tváře. ,,Nechtěla jsem to udělat.. Myslela jsem.. Myslela jsem si, že mě budeš nenávidět.. Že mě už nebudeš chtít vidět.. Omlouvám se.. Promiň.. Mrzí mě to.." Plakala jsem jednu omluvu za druhou, protože jsem měla pocit, že i kdybych se mu omlouvala celý zbytek mého života, stejně by to nebylo dost za to, co jsem provedla. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Snažil jsem se několikrát něco říct, něco namítnout. Vysvětlit jí, že neudělala nic špatného. Že se to dá vyřešit a že jí s tím pomůžu. Jenže byla tolik zabraná do svých omluv a pláče, že mě vůbec nevnímala. Zvednul jsem se do sedu, opřel si jednu ruku za ní a druhou jsem jí chytil za krkem a políbil jsem ji. Přitisknul jsem ji tím ke stromu, který měla za zády. Byla to jistota, že přestane mluvit a přestane brečet. Aspoň doteď to vždycky fungovalo. To ale neznamená, že si to nemůžu užít. Aspoň za to, že mě před několika minutami připravila o vědomí. Zasloužím si kompenzaci. Jemně jsem pohyboval rty na těch jejích a přejížděl jí jazykem střídavě po horním i dolním rtu. Měla horké a vlhké rty. Stejně jako tváře. Od slz. Fascinovalo mě, že brečí kvůli mně. Ne, že bych si nevěřil… jenom jsem to nechápal. Vždyť se zase tolik nestalo. Je to něco, co se dá naučit. Pokud bude jíst pravidelně, tak se její žízeň dá zkrotit a dokáže se naučit to ovládat. Kdybych nejedl stejně dlouho jako ona, tak bych jí nejspíš vycucnul na místě. Když jsem se odtáhl, tak jsem se jí zadíval do očí zkoumavým výrazem a pak se na ni konejšivě usmál. „Konečně si přestala brečet.“ Zavrněl jsem jí blízko u obličeje. Palcem jsem jí setřel zbývající slzy z jejích tváří. „Nemusíš se omlouvat. Čekal jsem to. Šel jsem do toho s tím, že to tak nejspíš dopadne. Neumíš svůj hlad ovládat.“ Vysvětlil jsem jí, proč je její brek absolutně neopodstatněný. „Když to budeme dělat pravidelně, tak nebudeš mít takový hlad a můžeš to pak lépe korigovat.“ Pokrčil jsem rameny a vlepil jí letmý polibek na rty. Pak jsem se odtáhl úplně. „A mimochodem…“ začal jsem naoko rozmrzelým hlasem. „Nechala si mě samotného v pokoji.“ Rozhodl jsem se trucovat. „Přitom stačilo, kdybys mi dala pár krevních tabletek.“ U posledních slov jsem se trochu zašklebil. Nesnášel jsem je. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Otevřela jsem oči a tiše potáhla, zatím co jsem sledovala ty jeho. Uznávám, že tohle byl možná více účinný způsobe, než facka. Ale zase tu fakcu bych si zasloužila mnohem více, než polibek. Utíral mi slzy a konejšivě se na mě usmál. Nechápala jsem to. Byl na mě moc hodný. Neměla jsem pocit, že bych si to zasloužila, ale nedá se říct, že bych nebyla ráda. Když mi navrhl, že bychom to mohli dělat častěji a já se naučím ovládat, nevěřícně jsem na něj zamrkala. Skoro až vyděšeně. ,,Ale.. Já.. Nechci ti ublížit.. Znova.." Vypadlo ze mě s lehkým zadrháváním protože jsem si nebyla jistá, co říct. Upřímně, raději budu trpět hlady, než abych tohle provedla znova. Už takhle si to nikdy neopustím. A pak se rozhodl trucovat. Nejdříve jsem nechápavě mrkala, než mi to došlo. Zrudla jsem studem nad svou blbostí. ,,Promiň.. Nenapadlo mě to." Přiznala jsem se s provinilým pohledem sklopeným do země. Pak jsem si najednou klekla na všechny čtyři a jednou nataženou rukou ho lehce poškrábala na ruce. Jako pes když vás o něco prosí. ,,Nezlob se na mě." Zakňučela jsem smutně. Ne, že bych to nemyslela vážně, ale ty štěněcí oči jsem trochu hrála. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Nepoužívej slovo ublížit. Nejsem holka. Vydržím toho víc než ty.“ Zabručel jsem nakvašeně. To zranilo moje ego. „Navíc… budeš mít větší motivaci, až budeš pít.“ Mrknul jsem na ni. Pokud mám použít svoje bezpečí, aby se naučila ovládat, tak to klidně udělám. Nevím, kdy se ze mě stal takový světec. Spíš to bude tím, že jsem rád, když si mojí osobou zaměstnává celé její vědomí. Celou její mysl. Když mě poškrábala po ruce, otočil jsem se na ni a zvedl jedno obočí. Byl jsem rád, že už se netrápí. Bylo to bezpředmětné. Natáhl jsem se k ní a pocuchal jí vlasy. Seděl jsem v tureckém sedu a jednou rukou se opíral o svůj kotník. Zazubil jsem se na ní. Těm její štěněčím očím nešlo odolat. Rukou, co jsem jí cuchal vlasy, jsem si jí přitáhl a přehodil přes rameno. Postavil jsem se. „Je na čase, abychom šli spát. Předehru už máme za sebou a myslím, že můžeme postoupit k hlavnímu chodu.“ Řekl jsem rozhodně, ale dělal jsem si srandu. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Tak jsem to nemyslela, jen.. Víš, jak to myslím.." Upřímně, moc jsem se neměla do toho si znova vzít jeho krev. U teď mě mohl od sebe úplně pohodě odtrhnout, neměla jsem ani zdaleka jako on, ale neudělal to. Jistě, že mi jeho krev chutnala, bylo to to nejlepší, co jsem kdy jedla.. Pila.. To je jedno. Lehce jsem se po jeho další poznámce o motivaci pousmála. Rozcuchal mě a usmál se. Udělalo se mi lépe. Pořád jsem se cítila hodně provinila tím, co jsem udělala, ale byla jsem ráda, že se na mě Aido nějak extra nezlobí. A dokonce mě políbil. Jen co jsem si na to vzpomněla, začervenala jsem se a sladce se uculila. Dokonce jsem se v klidu nechala přehodit přes jeho rameno, normálně bych asi protestovala, ale tou vzpomínkou na ten polibek jsem byla úplně v klidu a strašně šťastná. Věděla jsem, že s tím hlavních chodem si dělá spíše srandu, šlo to poznat z jeho hlasu, ale nemůžu popřít, že by se mi jistá představa.. Která obsahuje Aida nelíbila. Neříkám, že jsem bůh ví jaké neviňátko, panna nejsem už pár let, ale že bych byla nějaké milostné éro se říct nedá. Na to, že mi je 18 a měla sex tak.. 3x v životě.. Milování se tomu ani říkat nedalo. To ten polibek od Aida byl několikrát lepší, než všechny ty tři noci co jsme zažila. ,,Hlavní chod není potřeba, bude mi jen stačit další polibek." Zašvitořila jsem šťastně. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Ovšem tvá nabídka vlastního těla ho přeci jen trochu zaskočilo. Oči mu ještě více zrudly a mezi rty se zaleskly jeho špičáky. Kdyby byl pouhým zvířetem, nejspíš by začal i slintat, ale přeci jen... I při svém hladu zůstává čistokrevným. Kuroudu se k tobě více naklonil, takže tě trochu zatlačil do peřin. Druhou rukou se opřel přes tvé tělo. Možnosti útěku se staly velmi omezenými. „Takže ty se sama nabízíš? Na důkaz důvěry?“ ušklíbl se. „Slyšela jsi snad o poutu, ne? Svou nabídkou ho budeš jen upevňovat. Pak už si nebudeš vybírat ty, ale tvé tělo... Tvá krev, která bude chtít splynout s mou,“ pomalu přecházel do šepotu a nakláněl se blíž a blíž k tvému krku. Vzduch mezi jeho rty a tvou hebkou kůži se chvěl napětím, čím blíže ti byl. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro Když řekl, že by mě nechtěl nutit, podívala jsem se na něj bezradným, skeptickým a rezignovaným pohledem. Upřímně, celkem by mě zajímalo, jak by mě chtěl donutit, abych mu věřila, ale nic jsem na to neříkala. Nebyla jsem nijak odvařená z toho, že mu věřím. Měla jsem nepříjemný pocit, že toho budu litovat. Všimla jsem si jeho reakce, když jsem mu nabídla svou krev. Nepřekvapila mě, ale spíše mě překvapilo to, že mě položil na postel. Trochu.. Možná i vystrašeně jsem se na něj zadívala. Nebála jsem se přímo jeho, ale mátlo mě, že se mě skoro až.. Snažil odradit od toho, abych mu svou krev nabízela. ,,Nenazvala bych to důkazem důvěry.." Skočila jsem mu ze začátku na moment do řeči. To byl můj hlas ještě pevný a jistý. Upřímně, nebrala jsem to jako důkaz nějaké důvěry.. Tedy.. Alespoň mi to tak nepřipadalo. Čím blíže byli jeho rty u mého krku, tím rychlejší byl můj tep. Polilo mě nepříjemné horko a já na sucho polkla a zachvěla se. ,,Já jen.. Mám tě ráda.. Svým způsobem.. A vím jak je nepříjemné mít hlad.." Můj hlas byl najednou o poznání tišší, lehce rozechvělý a už vůbec ne tak jistý, jako ze začátku. Může na krku začala nepříjemně brnět a to se jí ještě ani nedotknul. Lehce jsme si skousla spodní ret a znova se zachvěla. Tentokrát o něco více. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Zaslechl jsem její švitoření a zazubil se sám pro sebe. Nejspíš proto, že ona můj úsměv vidět nemohla. „Jak si přeješ.“ Odpověděl jsem a nesl ji do jejího pokoje. Nebo jsem to alespoň měl v plánu. Dokud se před námi neobjevil Kaname. Tsubaki mohla zezadu vidět Zera. Nejspíš už jim došlo, čí byla ta vůně krve před pár minutami. Zastavil jsem se. „Aido… Pusť Tsubaki na zem.“ Řekl Kuran a já udělal, co po mně chtěl. Tohle bude průser. Nikdy jsem moc nemyslel na následky toho, co dělám… a možná bych s tím měl asi začít. Jemně jsem Tsubaki sesunul ze svého ramene a postavil ji před sebe. Své ruce jsem nechal na jejích ramenech. Na malý moment jsem se na ní omluvně podíval. Tohle bude nejspíš nepříjemné. Můj pohled se potom pokorně zvednul ke Kuranovi. Zezadu jsem cítil přicházet Zera. Tomu jsem ale nevěnoval nejmenší pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ahoj, Tsubaki." ,,Jdi a chcípni, prosím." ,,To by byla pro společnost škoda. Na rozdíl do tvé smrti." Teď by jste tu atmesféru ani nerozkrojili, protože se z ní stala ocel. Raději jsem ho ignorovala a zadívala se na sestru a otce, ale pistoli jsem měla pořád namířenou na Kiritovi. ,,Co tady děláte?" Zavrčela jsem na něj poněkud nepříjemně. ,,To víš, člověk se přijede podívat za svým snoubencem a ty mu tady piješ krev. To se nedělá, sestřičko." zasmála se tiše Mira, moje sestra. (Aby to bylo zajímavější, Aido se s mou rodinou zná a s mou sestrou jsou od mala zasnoubení, ale řekněme, že jí nemá rád a neustále se jí snaží nějak zbavit :D Kdo by měl taky takovou mrchu rád, že jo? :D) Spadla mi spodní čelist. Moment, co snoubenec? Pohledem jsem nevěřícně těkla po Aidovi s tichou prosbou na očích, ať tuhle kravinu laskavě popře. Hned, teď! Přece nemůžu mít v životě takovou smůlu..!! Mira se pobaveně zasmála. Dala jsem si pistoli zase za džíny, abych jí náhodou neustřelila hlavu. ,,Co ten překvapený výraz?" Zeptala se pobaveně Mira a neměla nic lepšího na práci, než ladně přiskotačit Aidovi a přilepit se na něj. Kaname si lehce odkašlal, aby na sebe upozornil. ,,Celé je to jen.. Hloupá shoda náhod. S Tsubaki si promluvím osobně a potrestám jim, ale rozhodně se tu nikdo nebude zabíjet, jak bylo vašim přáním, pane Takamashi." Upřel Kaname pohled na mého otce. Ten se zamračil. Chtěl se mě zbavit už dlouho. To nebyla věc, která by mě nějak rozesmutnila. I když Kaname po mě mrskl vražedným pohledem, protože kromě toho, že tady dělám ostudu, porušuji snad všechna psaná i nepsaná pravdila, tak mu navíc zatajuji, kdo skutečně jsem. Aby jste chápali, kromě toho, že jsem tak nějak absolvovala tréning na lovce jsem se i dozvěděla co jsem a kdo je moje rodina. Nějakou dobu jsem s mou pravou rodinou i žila. Pár měsíců. Jenom protože o to stála moje macecha. Jako upírka byla moc hodná a bylo jí úplně jedno, že její manžel má nemanželské dítě a ještě poloupíra. Jenže pak jsem se s otcem strašně rafla a hned na to odešla sem. Nikdy mě neměl rád. Což bylo dost.. Divné, když to vezmte kolem a kolem. Otec vás chce zabít, ale macecha je na vás jako největší zlatíčko. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Další pohled, co mě nepotěšil, byl ten lovec. Neznal jsem ho osobně, ale ta lovecká atmosféra z něj přímo kapala. Trochu jsem se zamračil při pohledu na něj a tom gestu, se kterým namířil zbraň na Tsubaki. Chtěl jsem mu ukousnout hlavu. Ale nesměl jsem. Nechápal jsem, proč tu upíři mají lovce. Proč ho přitáhli s sebou? Netušil jsem, co se děje. Tsubaki očividně toho lovce znala. A očividně znala i Takamashi rodinu. Překvapeně jsem zamrkal, když Mira oslovila Tsubaki jako sestřičku. A stejně jako Tsubaki na mě, i já jsem se na ní podíval více méně v pohoršení a naprostém šoku. Tedy, do doby, než se ke mně Mira přitočila a nalepila jako lepidlo. Nasadil jsem poker face. Nedotkl jsem se jí. „Je to dohoda mezi našimi rodiči. Jsme zasnoubení už od malička. Nikdy mezi námi ale k ničemu nedošlo. Nechováme k sobě žádné romantické city. V podstatě jsme spolu vyrůstali. Je to jedna z přítelkyň mých sester.“ Vysvětlil jsem Tsubaki, jak se situace má, aby si to špatně nevysvětlila. Otočil jsem se na Miru. „Slez ze mě, Miro.“ Řekl jsem protivně, aby poznala, že mi to není příjemné. „Jsi jako lepidlo.“ Na mém chování muselo být vidět, že Miru beru spíš jako další ze svých starších sester. Nikdy jsem k té holce nic necítil. Ne, že by nebyla krásná. Všechny upírky jsou krásné… ale prostě mě nezajímala v tomhle smyslu. Byla pro mě někdo, koho znám už od malička a kdo mi svojí povahou neuvěřitelně leze na nervy. Navíc jsem teď měl Tsubaki. Pak se slova ujal Kuran. Zarazil jsem se zrovna v momentu, kdy jsem se snažil dát ruce Miry pryč ze svého těla. Jako jako zabíjet? Podíval jsem se na Simona a pak na Tsubaki. Rozčílilo mě to. „Proto jste tu? Chtěli jste se podívat, jak Tsubaki zabíjí?“ otočil jsem se na Miru, protože byla nejblíž a odstrčil jsem ji od sebe. Měl jsem ještě spoustu věcí, co bych chtěl říct, ale ani jsem nemrknul a stál přede mnou Kuran a já dostal facku. Jako vždycky. Udělal to zase. Nic mě nikdy nedokázalo rozčílit tak moc, jako když mě Kuran takhle potupí. „Tohle se tebe netýká, Aido. Jdi do svého pokoje.“ Řekl ledovým hlasem, který naznačoval, že je už tak dost nasraný a jestli ještě ceknu, tak facka bude to nejmenší… TO mi ale nezabránilo hodit ještě jeden vražedný pohled po Simonovi. Pak jsem se otočil na patě a nasupeně se odešel zchladit do svého pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Mira se na jeho slova zatvářila ublíženě, ale nepustila ho. ,,Ale no tak.." Zakňučela smutně. Vždycky byla výborná herečka. Ovšem, že tohle nemyslela vážně. Aido byl jen takový.. Diamant v té šperkovnici s muži, co měla. Obrazně řečeno, samozřejmě. Kdybych měla popsat svoje pocity. Bylo mi děsně. Byla jsem smutná a naštvaná. Ale nejvíce sama na sebe, než na kohokoliv jiného. Mira se znova pobaveně zasmála, když se Aido zeptal, proč jsou tady. ,,Jistě, že ne. Jak řekl Kaname-sama, je to jen shoda náhod. Přijela jsem se podívat za tebou, měli jsme totiž cestu kolem. Tsubaki a okolnosti okolo ní.. Jsou jen třešnička na dortu. Uznávám, že podívaná na její smrt by mi poněkud zlepšila den." Zachichotala se Mira a podívala se na mě. Konečně se od Aida hlavně odlepila. Sklopila jsem lehce zamračeně pohled do země. Tváříš se, jako bych ti někdy něco udělala.. Pomyslela jsem si. Nikdy jsem téhle rodině nic neudělala, jenom.. Jsem hold byla to, co jsem byla a byla jsem zrovna.. Takovou malou, ale velmi nepříjemnou částí téhle rodiny. Nebýt Ai, která pro mě tenkrát byla jako matka, kterou jsem nikdy neměla, vůbec se s touhle rodinou nezapletu. Pak jsem si všimla Kanameho, jak se natahuje k facce. Zastavila jsem jeho ruku. Věděla jsem, že chce dát Aidovi facku, ale nechtěla jsem mu to dovolit. I když to v téhle situaci bylo až moc riskantní. ,,Nedělej to." Řekla jsem tiše Kanamemu a prosebně se na něj zadívala. Naštvaně a skoro až znechuceně se na mě podíval a rychle vytrhl ruku z mého sevření. Sklopila jsem pohled. Nakonec ho neuhodil a jen řekl, ať jde do pokoje. Ne, že by se ve výsledku řešilo něco podstatného. Já nemluvila. Otec a Kaname řešili, jestli mě tady na škole můžou nechat, jestli by vážně nebylo lepší se mě zbavit nebo jestli bude nejjednodušší mě ze školy jen vyhodit a dělat, že mě nikdo z nich nezná. Tedy, ve chvíli, kdy mě Kaname ze školy vyhodí, otec mě zabije. Nebo Mira. Nebo Kirito, kterého pošle otec. I když v posledních dvou případech by jsme se všichni jen dorvali k vzájemné smrti. Nakonec Kaname řekl, že mě nechá tady na škole, že prefektů není nikdy dost, ale že mě bude mít na očích, že se k Aidovi ani nepřiblížím, protože Mira se mohla posrat žárlivostí ve chvíli, kdy Aido odešel do pokoje a že mě nemůže zabít už jen z toho důvodu, že můj adoptivní otec je ředitel a dost vlivný člověk. Otci se to nelíbilo, Miře taky ne, ale ona alespoň z části dosáhla svého.Otec i Mira museli navíc slíbit, že o téhle aférce mezi mnou a Aidem se nikdo nikdy nedoví. Kaname mě potom vzal k sobě do pracovny, kde jsem.. Schytala pár facek, jenže nemusím vám říkat, jak taková facka od čistokrevného bolí. A nechal poslat pro Aida. Klečela jsem na zemi a do doby, než přišel Aido jen se sklopenou hlavou a tichým pláčem neustále opakovala: Omlouvám se. Na každou Kanameho otázku nebo připomínku. Nevěděla jsem, co jiného jsem měla říct. Mrzelo mě to. Všechno. Začínala jsem mít pocit, že kdyby mě Kaname zabil, všichni by si tím ušetřili spousty starostí. Otec i Mira by měli radost a Kaname s Aidem o problém méně. Kaname mi Neustále opakoval, jak jsem si to jen mohla dovolit, pít krev vznešenému upírovi, když sama jsem horší, než level E, že mám být vůbec ráda, že mě ještě nezabil. Sice už Kanameho nemiluji, už dlouho ne, ale bylo mi strašně líto, že někdo, koho mám ráda a celý život k němu vzhlížím, mi najednou říká tyhle věci, když ví, co jsem zač. Když Aido přišel do pracovny, stále jsem klečela na zemi s rudým otiskem na tváři, možná začínal lehce fialovět a s ubrečenýma očima. Nechtěla jsem před Aidem brečet, to už tu dneska jednou bylo. Pouze jsem měla skloněnou hlavu, aby mi neviděl přes vlasy do tváře a tiše vzlykala. ,,Řekni mi jeden, jediný rozumný důvod, proč se zahazuješ s někým, kdo je poloupír. To sis myslel, že se to nikdy nikdo nedoví nebo co? Co si myslíš, že by ti řekli rodiče, kdyby se o tomhle všem dozvěděli?" Kaname mluvil klidně, ale bylo vidět, jak je naštvaný, že celou tuhle situaci musí řešit a každou chvilku po mě hodil zlý a nepříjemný pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro A ještě se mě zastala. Bože… aby moje potupa nebyla o nic menší, tak se mě zastala. Radši bych si odbyl jednu facku od Kanameho pro svoje dobro, než aby mě bránila holka. Ještě v té situaci, ve které jsme byli. Bože… to je den. Neuběhlo ani pár minut a někdo mi zaklepal na dveře. Když jsem je otevřel, stál za nimi Akatsuki. Vypadal dost rozhozeně. „Chce tě vidět Kuran.“ Řekl mi a jeho pohled v sobě měl všechny připomínky, co nevyslovil nahlas. Připomínky typu: cos provedl tentokrát? Zase si to všichni odskáčeme s tebou. Kdybys nebyl můj kámoš, tak tě upálím za živa. Já si ale jen povzdychnul a vydal jsem se ke Kuranovi do pracovny. Sotva jsem vstoupil, uviděl jsem Tsubaki. Schovávala přede mnou svůj obličej, abych neviděl, že brečela. Nemusel jsem se na ní ani podívat, abych pochopil, co se děje. Tvář měla rudou. Rád bych jí pomohl, ale cokoli, co bych teď udělal, by jí jenom pohoršilo. Můžeme být rádi, že je ještě naživu. Kuran se do mě pustil. Byl sice klidný, ale jeho oči metaly blesky. Zažil jsem to. Vím, jaký je. A lhal bych, kdybych řekl, že se nebojím. Přeci jen… neměl bych, býval šanci proti Simonovi. Kdyby si Kuran usmyslel, že mě zabije, nestihl bych ani pípnout. Ale nenechal jsem ten strach, aby mě ovládal. Zastrčil jsem ho někam do zadní části mozku a nevnímal ho. Na tváři jsem měl ledový poker face a hlas stejně klidný a ledový, jako Kuran. „Jen jeden?“ zeptal jsem se. Bylo mi jasné, že jsem drzý. „Například, že za to nemůže.“ Stál jsem sebevědomě vedle Tsubaki. Když ona není dost silná na to, aby se postavila sama za sebe, tak bych to měl udělat já. Za nás za oba. „Nečekal jsem, že se to nikdo nedozví. Ani jsem se nechystal svoje vzrůstající city k ní nějak tajit. Není její vina, že je, jaká je. Je to vina jejího otce, že se pelešil, s kým neměl, když je ženatý. V takové situaci je vina na něm a odsouzený by měl být on.“ Teď to bylo velice troufalé, a jestli mi Kuran neukousne hlavu za tohle, tak už za nic. Nicméně jsem se rozhodl pokračovat. „Moji rodiče mi do života zasáhli dost jejich rozhodnutím o mém sňatku s Mirou. Ovšem co dělám do doby, než budeme oddáni – a pokud vůbec – to není ani v nejmenším jejich věc. Neříkám, že je mi ukradené jméno mojí rodiny. TO ani v nejmenším. Ale nemohl bych se podívat do zrcadla, nebo jen žít sám se sebou, pokud bych měl Tsubaki zapřít.“ Teď to byla přímá narážka na Kuranovo chování vůči Tsubaki. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro I já jsem udiveně zvedla k Aidovi ubrečené oči. Nečekala jsem, že začne tohle říkat. Zastal se mě. Řekl to, co já bych nikdy neřekla. I kdybych byla sebedrzejší, celý život si myslím, že je to stejně moje chyba že jsem taková, jaká jsem. Nikdy jsem za to nikoho neobviňovala. Ani otce. A to se nesnášíme dost nevraživě. Aido.. Pomyslela jsem si a znova mi začali téct z očí slzy. Ale tentokrát spíše něčím, co by se dalo nazvat štěstím. Nikdy se mě nikdo nezastal. Aido byl první. Když Aido vypustil z pusy přímou narážku na Kanameho, Kaname měl najednou obočí až někde v nebi. Ne, že by se vyloženě zlobil. Byl tak šokovaný, že se zapomněl zlobit. ,,Chceš tím říct, že jsem snad Tsubaki zapřel?" Zeptal se Aida. Opatrně jsem se na Kanameho podívala. ,,A ne snad? Vyrůstala jsem s Yuki, znáš mě deset let.. Stejně dlouho jak jí.. Byl jsi rád, když jsem se před pár dny vrátila zpátky.." Odmlčela jsem se a nechala větu vyset ve vzduchu. Všichni věděli, co jsem tím chtěla říct, ale nebyla jsem schopná to říct. Moc to bolelo. Sklopila jsem hlavu znova do země a mlčela. Kaname po mě opět střelil nebezpečným pohledem, ale na Aida znova tázacím. Pořád chtěl vědět odpověď. Moje slova ho vůbec nezajímala. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Trochu mě rozčílilo, když Tsubaki umlčel vražedným pohledem. Jako kdyby byla špína. Jistě… společensky je její rasa nižší než level E… ale je to rasa, která ještě není natolik známá. Proč by plod stvořený z láska člověka a upíra měl být takhle odstrkován. Popravdě bych tohle asi neřekl ještě před několika měsíci… Ale když prišla Tsubaki a s ní i její původ… nějak jsem změnil úhel pohledu. „A nezapřel? Byla pro tebe jako tvoje sestra. Dokud ses nedozvěděl, co je zač.“ řekl jsem, jako kdyby to bylo naprosto zjevné. „Znáš ji skoro celý její život. Já neměl být ten první, kdo ji obhajuje… měl jsi to být ty. Ani náhodou ji neznám tak dobře jako ty a už vůbec s ní nemám tolik vzpomínek. Tak proč se jí teď zastávám já?“ trochu jsem zatnul ruce v pěsti, ale stále jsem mluvil klidně. „Pokud tohle neznamená, že si jí zapřel… pak nevím, co to má znamenat.“ Dořekl jsem. Ani jednou jsem se na Tsubaki nepodíval. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro ,,Ano, možná jsem Tsubaki zapřel. A ty bys měl udělat to samé." Řekl Kaname. Sice se na Aida mračil, ale asi nebyl naštvaný. Rozhodně ne tak moc, jako byl ze začátku. ,,Sám si poznal, jaká dokáže být. Upír v nich je horší, než level E nebo my. Už jen to, že potřebují krev upírů k tomu aby přežili je nepřípustné." Jenom na chvilku se na mě opět znechuceně podíval. Smutně, s tichou prosbou na očích, jsem na Kanameho koukala. Kdybych mohla, nepila bych ničí krev. Nechci nic takového dělat. Aido tohle ví. A doufala jsem, že mě Kaname zná dobře natolik, aby věděl, že nejsem žádné zvíře. I když nebudu popírat, že teď takhle trochu vypadám. ,,Víš co se dělá s druhem, jako je Tsubaki? Ne, nezabíjí se, to se děje v minimálních případech, ale upíři, hlavně ti výše postavená a čistokrevní se k nim chovají jako ke svému majetku. K domácím mazlíčkům. Poloupíři mají totiž výjimečně dobrou krev, ale díky své povaze a potřebám jsou spíše na obtíž. Naše společnost si s nimi pohraje a pak je nechá teprve umřít. Chceš potěšit Miru? Udělej s Tsubaki to samé. Ostatně, od zítra k nám nastupuje na školu. Budu vás mít na očích. Všechny. Na druhou stranu, Aido, pokud ti je jedno, co na tohle řeknou tvý rodiče.. Já do toho všeho už zasahovat budu jen minimálně. Za to si myslím, že se to rozhodně nedá říct o Miře." Nic jsem neříkala, jen držela Aida za ruku a koukala smutně do země. Kaname mě tímhle definitivně odepsal, že svého života. Nebyla jsem první ani poslední, komu to udělal. Na druhou stranu jsem měla pocit, že si u něj Aido vybudoval.. Trochu respektu tím, jak se mu postavil. Normálně by mu Kaname jednu vrazil, ale místo toho s ním celou dobu mluvil. ,,O tom, co je Tsubaki zač nikomu neřeknu. Budete to vědět jen vy." Dodal nakonec Kaname a pak se nakonec zadíval na mne. ,,Zklamala si mne. Ne kvůli, kdo jsi, ale tím, že se chováš jako to, co jsi." Řekl hořce. Bylo jasné, že narážel na to, že jsem pila Aidovu krev. ,,Omlouvám se.." Vypadlo ze mě tiše. Zlobil se. Moc se zlobil. Ale měla jsem pocit, že i ten vztek na mě ho pomalu přešel. Jako by mu Aido promluvil do duše, ale Kaname by tohle otevřeně nikdy nepřiznal. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Bylo vidět, že se na mě nezlobí. Vlastně to bylo celkově poprvé, co se mnou mluvil jako se sobě rovným. Téměř. Byl jsem zhnusený, když mi dopodrobna popisoval, co dělají s bytostmi, jako je Tsubaki. A pak zmínil jméno Miry. Rozhodl jsem se, že tohle budu ignorovat. Nebudu s ní trávit čas tak, jak si všichni myslí… nechci. Na dovršení toho všeho… se Tsubaki omluvila. Nadechnul jsem se a chystal jsem se odpovědět na všechno, co před chvilkou řekl. Nechtěl jsem ho přerušovat. Přeci jen to, že se teď seknul neznamená, že ho přestanu mít rád. Kaname byl můj vzor už od dětství. Vždycky jsem k němu vzhlížel a vždycky jsem ho chtěl následovat. „Kdybych jí o to nepožádal, tak by se mojí krve nenapila.“ Řekl jsem pevně. Nikdy jsem nelhal, to Kuran věděl. „Pokud to, že jí udělám svým majetkem zabrání dalším křivdám a obviněním, pak dobrá. Budu ji považovat za svůj majetek. Ale za svůj majetek si ruším sám. Můžu si s ním dělat, co budu chtít a můžu se k němu chovat, jak budu chtít a na to mi nikdo nemůže nic říct. Pokud se rozhodnu dát jí práva, pak to udělám. A tahle práva nesmí být nikým omezena nebo odebrána. Je to tak?“ nechtěl jsem Tsubaki brát jako svůj majetek. Ale pokud to byla jediná šance, jak jí zaručit normální život… „O Miru se postarám sám. Dokud bude dodržovat stejná pravidla jako my ostatní, je mi jedno, co bude dělat. Nemám touhu ji dělat potěšení nebo se o ní jakkoli zajímat. Naše zasnoubení je rozsudek určený jednostranně a našimi rodiči. Svým rodičům jsem se k tomu již vyjádřil a dál to řešit nehodlám.“ Dořekl jsem. Celou dobu jsem mluvil klidně a snažil se o nenucený tón, aby Kaname pochopil, že se nechci hádat. Vzal jsem Tsubaki za předloktí a vytáhl ji jednou rukou na nohy. „Můžeme jít?“ zeptal jsem nevinně. Tahle debata nikam nevedla a o hlavních věcech už bylo rozhodnuto, tak jsem neviděl důvod, proč tu zůstávat. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Nechala jsem si od Aida pomoct na nohy. Tedy, Aido mě na ně spíše vytáhl a zeptal se, jestli můžeme jít. Kaname jen znova kývl hlavou, tentokrát už s normální výrazem ve tváři. Držela jsem Aida za ruku, ale nic jsem neříkala. Jen jsem cítila, jak mě bolí tvář od rány, co jsem od Kanameho schytala, ale.. Spíše jsem si nebyla absolutně jistá, co bych měla říct. ,,Děkuji.." Vypadlo ze mě nakonec tiše. Začínala jsem mít těhlech změn situací a nálad celkem plné zuby. Chvilku mi bylo děsně, pak mi bylo zase fajn a pak mi bylo zase na umření. Jako teď. Byla jsem unavená z toho všeho. Mou největší touhou bylo teď lehnout si a pořádně se vyspat. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Bylo nám dovoleno odejít. Tsubaki mě držela za ruku a já jsem s ní odešel z Kuranovi pracovny přímo k ní do pokoje. Cestou mi stihla jenom poděkovat. Já jsem v sobě měl pořád ten vztek. Pořád jsem měl v sobě to znechucení… ze všeho, co se stalo od chvíle, kdy jsme se rozhodli, že odejdeme z lesa. „To nestojí za řeč.“ Utrousil jsem, když jsme dorazili do jejího pokoje. Tam jsem jí pustil a s žuchnutím jsem se svalil do postele. Obličejem do peřin. „Tohle mě štve… čekal jsem, že z toho bude průser… ale netušil jsem, že až takovej…“ Huhlal jsem do jejích peřin. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Když jsme došli ke mě do pokoje, zašla jsem do koupelny, abych si opláchla obličej studenou vodou, hlavně kvůli ubrečeným očím a zkontrolovala modřinu, která se dělala na mé tváři. Jedna z mála chvil, kdy jsem litovala, že nemám stejnou regeneraci, jako upíři. Ani vlasy to nešlo zakrýt. Smutně jsem si povzdechla a vrátila se zpátky do pokoje. ,,Promiň.. Je to moje chyba.. Nechtěla jsme nikomu dělat problémy.." Řekla jsem tiše, když jsem se vrátila do pokoje a slyšela, co Aido říkal. Sundala jsem si podprsenku, šátek, co jsem měla kolem krku, džíny a ponožky a zůstala jen v černých kalhotkách a černém tílku. Ne, nesvlékala jsem se kvůli Aidovi, ale kvůli tomu, že jsem si chtěla lehnout a nic z toho, co jsem měla na sobě, nebylo zrovna pohodlné. Lehla jsem si do postele vedle Aida čelem k němu a schoulila se do klubíčka. Ustaraně jsem ho pozorovala. Mira mi dělala trochu starosti. Dneska tady ještě nebyla, ale od zítřka.. Začínám Aida litoval. Já jsem na její hloupé poznámky zvyklá, ale ke mě nemá tendence se lepit a říkat mi zlato. Přemýšlím, co je horší. |
| |
 | Přikývla jsem. Hloupost, když se rozhovor odehrával po telefonu. Ale na druhou stranu... v podobných filmech má vždy ten, kdo vyhrožuje a komanduje, odkrytý pohled na svou oběť a kontroluje si ji. Krátce jsem se ohlédla poté, co jsem udělala vše, co Kirito žádal. Snad jsem čekala, že zrovna mně se poštěstí, abych svého věznitele přes telefon zahlédla. Pak jsem ovšem dostala velmi zvláštní pokyn. Překvapeně jsem zamrkala. Nečekala jsem, že mě pobídne k útěku. Záleží mu, abych se odsud dostala, nebo mě žene přímo do jádra výbuchu? A není to všechno jenom kec? Stačil mi zlomek vteřiny, abych pochopila, že o lež nejde a že utíkat musím. Ten výbuch byl jak startovní výstřel. Telefon mi málem vypadl z ruky. Pevněji jsem ho stiskla a jedním skokem jsem byla u prvního schodu. Štěstí, že má fyzička nebyla zcela mizerná. Po dvou, někdy i po třech jsem brala schody dolů. Zprudka jsem dýchala a neohlížela se na to, že bych mohla upadnout. Pod nohami se třásla země a já se jen snažila zmizet. Další pokyn jsem málem ignorovala, než jsem se ujistila, že opravdu žádný plyšák v prvním patře nebyl. Žádná výbušnina tedy? Kiritův hlas se ale zdál v tomto odlišný. I když jsem strachy nebyla schopná přemýšlet, začala jsem mu věřit a skrčila jsem se. To, co následovalo, se ani slovy popsat nedá. Tvář jsem schovala do klína a ruce složila na hlavu, jakoby mi to mohlo pomoci. Jestli celý dům spadne, jsem na místě mrtvá... Ach, bohové, ano, jen ať jsem mrtvá a ne zasypaná... V Japonsku není zemětřesení nic zvláštního a každý chce pod sutinami spíš najít smrt, než na ni dlouhé hodiny čekat v bolestech, ale bez možnosti zakřičet o pomoc. Jenže toto nebylo zemětřesení... Zatím ale moje rozvířené myšlenky nebyly schopné dojít tak daleko, abych usoudila, jakou roli v tom všem Kirito hraje a proč to vůbec dělá. A pak nastalo ticho. Nemohal jsem tomu chvíli uvěřit a ještě nějakou dobu jsem svou tvář neodkrývala. Dům se přestal třást. S obavou jsem naslouchala, jak vše kolem mě lehce praská a drolí se, ale zdálo se, že konstrukce domu nějakou chvíli ještě držet bude. Měla bych utéct, měla bych se zvednout...TEĎ... Ale nic. Nemohla jsem se ani pohnout. Jen jsem vnímala, jak se mé tělo třese. Už jsem nevydržela skrčená. Kolena mi spadla na zem a celé tělo se neovladatelně roztřáslo. Ovšem nebrečela jsem. Jen jsem ztěžka lapala po dechu. Bylo to horší, než když jsem se včera topila. Z neschopnosti pohybu mě dostal až hlas, který volal mé jméno. Překvapeně jsem zdvihla hlavu. Zdála se mi v tu chvíli neskutečně těžká. Opatrně jsem se rozhlížela kolem sebe. Prach pomalu usedal zpět na své místo. Já jsem zatím po čtyřech přilezla k díře, kterou jsem zahlédla Maxe. Překvapení v mé tváři bylo jasně čitelné. Už asi nic nechápu... O to víc jsme vyvalila oči, když mě požádal, abych za ním skočila. Hop?! Si ze mě dělá prdel... Znaleckým okem jsem přeměřila mezeru mezi mnou a jím. Pokud se mi nad hlavou nezačne sypat sotva držící dům, nejspíš bude třeba víc argumentů, aby mě Max ke skoku přesvědčil. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Když zmínila, že nechtěla nikomu přidělávat problémy, tak jsem zvedl hlavu. Ležela vedle mě jenom v tričku a kalhotkách. Prostě věci na spaní. Vztáhl jsem ruku a odhrnul jí vlasy z obličeje. Bříšky prstů jsem se otřel o její tvář. „Nevadí mi, když mi budeš působit problémy. Když budeš moje, tak mi nevadí.“ Řekl jsem vážným hlasem a díval se jí hluboko do očí. Je to pravda. Nevadí mi jakákoli zkouška… nevadí mi Mira, nevadí mi naštvaný Kuran a nevadí mi nikdo jiný, kdo by mi mohl způsobit problémy. Dokud je ona se mnou a já budu vědět, že je moje a že mezi námi nejsou problémy a nedorozumění, pak si klidně všechno ostatní vytrpím a udělám to rád. Chtěl jsem, aby tohle pochopila. Aby se necítila méněcenná a nechala všechno na mě. Zvedl jsem se a naklonil jsem se nad ní. Váhu svého těla jsem přenesl na lokty podél její hlavy. „Budeš moje?“ zeptal jsem se ještě jednou a očima jí nutil říct kladnou odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Já mu, ale nechci žádné problémy působit. Kdyby mi to nezlomilo srdce, odešla bych ze školy ještě dneska večer. Jenže to prostě nedokážu. Už jen představa, že bych měla být bez něj mě nepříjemně píchla u srdce. Jistě, neměl by problémy se svou rodinou kvůli mě a jsem si jistá, že můj otec a Mira jim to s radostí někde vykvákají a navíc.. Mira by tu byla tak jako tak. Tak nějak jsem cítila, že ho před ní musím chránit. Dobře, byla jsem děsně žárlivá už jen z představy, že by se ho měla dotknout. Najednou se nade mě naklonil a vážně se mi podíval do očí. Při jeho otázce se mi rozbušilo srdce. Vzpomněla jsem si na ten rozhovor u Kanameho. On to myslel vážně? Ve své podstatě to byla ta nejkrásnější věc, na kterou se mě kdy kdo zeptal. Natáhla jsem ruku a pohladila ho s ní jemně po tváři. ,,Ano. Budu.. Celá." Řekla jsem polohlasem možná i trochu zasněně. Nepřemýšlela jsem nad odpovědí. I kdybych nad ní přemýšlela měsíce, odpověděla bych stejně. |
| |
| soukromá zpráva od Tengu Katsumi pro Potom se však znovu posměšně ušklibl: „A pak... stačí chtít a odmítat tě a budeš prosit ty mě, abych z tebe pil. Není lepší odměny? Pro tebe a i nakonec pro mě?“ Kuroudu se zdál celkem rozvášněný svými vlastními myšlenkami. Už se nedíval na tebe. Tvář měl lehce zdvihlou a jeho zrak se zdál zaměřený kamsi do dáli, přesto byl jeho stisk stále pevný. „Katsumi o tom pořád mluví... O té odevzdanosti. Dobrovolnosti... Ta prý znamená víc. Ale já byl zvyklý brát si. Jen tak. Neptal jsem se. Ale toto je prý kouzelnější.“ Zdá se, že si ani Kuroudu neuvědomoval, jak blízce se o svém bratranci rozpovídal. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Ovšem její výraz mě přesvědčil o tom, že je mi jedno, jestli svoje slova vezme zpátky. Nechtěl jsem, aby si to rozmyslela, takže jsem neváhal. „I kdyby sis to rozmyslela…“ začal jsem hlubokým hlasem a přetočil ji na záda, aby na ní mohla dopadnout váha mého těla. „… tak tě nenechám odejít.“ Dokončil jsem a políbil ji. Nebyl to jemný a vzdušný polibek jako v lese. Tenhle byl hluboký, divoký a já do něj dal všechny svoje frustrace, všechny svoje city k Tsubaki a všechno, co se za posledních několik dní stalo. Jazykem jsem jí šmejdil uvnitř úst. Chtěl jsem víc. Potřeboval jsem víc. Na chvilku jsem přestal, abych si klekl mezi jejíma nohama a svlékl si košili, kterou jsem pak odhodil někam do rohu. Opět jsem se nad ní naklonil na vzdálenost mých natažených rukou, co jsem opřel kolem její hlavy. „Můžeš říct ne, teď… nebo tě nepustím až do rána.“ Varoval jsem jí, než budu pokračovat. „Protože pokud začnu, tak už nepřestanu.“ Zhluboka jsem oddechoval a kalhoty mi začínaly být těsné. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Po těch slovech mě začal líbat. Okamžitě jsem mu dala jednu ruku kolem krku s tím, že ho opravdu nehodlám pustit. Nebyl to žádný jemný polibek, ani si nevzpomínám, jestli jsem se někdy s někým takhle vášnivě líbala. Navíc v tom bylo mnohem víc, než jen vášeň. Byli v tom všechny možné emoce. Srdce se mi rozbušilo na nejvyšší možnou rychlost. Odtáhl se, sundal si košili a pak se ke mě opět naklonil. Ruku jsem mezitím vsunula do jeho zlatých. Nepustí mě až do rána? Tak na tuhle noc jsem byla zvědavá. Upřímně, za trochu jiných okolností bych se ho možná zeptala, jestli mě hned druhý den ráno spíše neodkopne, ale v tomhle případě jsem věděla, že bych mu už jen tou otázkou křivdila. Nic takového by neudělal. ,,Nechci říct ne." Odvětila jsem mu, lehce se nadzvedla a políbila ho na hrudník. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro ,,Nechtěla jsem tě urazit." Jistě, že jsem ho urazit nechtěla. Kdybych to chtěla, neřeknu mu, že ho mám ráda. Nemyslela jsem to nijak špatně, jistě, že se dokáže ovládat, o tom jsem přeci neřekla ani slovo, ale v věděla jsem, že je tvrdohlavější než já a v téhle situaci se nemá cenu s ním hádat. Hladový upír je protivní upír. A jeho nápad s tím, že budu nakonec škemrat já u něj se mi líbil ještě méně. Protože jsem věděla, že by se to stalo. A netrvalo by to ani moc dlouho. Jestli mě ty a Katsumi budete neustále stresovat a deptat, nebude tě mít kdo prosit.. Pomyslela jsem si, ale nahlas jsme to neřekla, protože vyhrožovat sebevraždou je ubohé a dotyční to většinou nemyslí vážně. Přestala jsem se mračita tvářila se tak nějak.. neutrálně. Možná lehce překvapeně, že začal mluvit o něčem tam osobním. A ty se tomu divíš? To máš jako se sexem. Jasně, že je příjemnější, když to holka chce a ne když jí musíš znásilnit.. Ale nic jsem k tomu neřekla. Měla jsem pocit, že bych si hrála na chytrou a navíc.. Třeba řekne ještě nějakou podobnou osobní věc. |
| |
| soukromá zpráva od Miku pro ,,Buď té lásky a skoč." Pronesl do telefonu očividně značně otráven faktem, že tě k tomu musí povzbuzovat. ,,Pokud neskočíš, tak za pár minut tam máš policii, hasiče, záchranky a všem bude sakra divné, že si tenhle pád budovy přežil a pokud nemáš moc dobrého právníka, celé to shodí na tebe a půjdeš do vezení. Jak si asi myslíš, že by ti tam bylo, když se nedokážeš ani ubránit bandě absolutně tupých středoškolaček. Udělej mi tu laskavost a dokaž, že nejsi stejně tupá jako ony a skoč. Maximálně si vyvrkneš kotník, pokud tedy nehodláš skákat šipku." Mluvil do telefonu, už kupodivu ne tak otráveně. Znělo to trochu jako: Snažím se tě povzbudit, tak si toho važ.. Pořád tam byl ten mírný podtón vrčení, ale už nezněl, jako by tě chtěl roztrhat na kousky. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Saiko pro „Jdi do háje,“ vykřikla jsem nakonec, postavila se a mrskla telefonem o zem. Bylo mi jedno, co s ním bude. On mi nebude říkat, že se neubráním... Kretén to je... Málem mě zabije a pak tu ještě bude házet moudra. Nechtěla jsem přiznat, že v určitých ohledech samozřejmě Kirito pravdu měl a že jeho poslední slova nezněla tak ošklivě, jako když se mnou jednal celou dobu před tím. Ale byl to on, kdo mě do této situace dostal... Má rozhořčenost ale způsobila jednu dobrou věc. Už jsem neváhala. Otočila jsem se k díře, jednou jsem se nadechla a vzpomněla jsem si na všechny doskoky na gymnastice. Méně elegance, více efektu. A skočila jsem. Snažila jsem se dopadnout na špičky, na paty je to nebezpečné. Ruce jsem měla natažené a připravené, abych náraz ztlumila. Prsty roztažené, kolena vytočená ven a jako žabák dopadnout na zem. S trochou štěstí bych se nemusela ani nijak vážně zranit. A pokud to vyjde, tak už váhat nebudu a nasednu na motorku za Maxe. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Když mě políbila na hrudník, trhaně jsem vydechnul. „Co to se mnou děláš, ženská…“ zabručel jsem a posadil se. Za zápěstí jsem si ji vytáhl na klín tak, že seděla obkročmo na mě. Nedal jsem ji šanci odpovědět a s láskou ji políbil. Nehodlal jsem si to tady s ní prostě rozdat. Chtěl jí dát možnost, aby se cítila milovaná. „Já si tě rozmazlím…“ zavrněl jsem jí do ucha. Jednou jsem ji zajel do vlasů. Zaklonil jsem jí hlavu, abych měl přístup k jejímu hrdlu a mohl ho zasypat hromadou hravých polibků. Žužlal jsem, oždiboval, sál – ale ne tak, abych zanechal flíčky, to si nechám na jindy. Druhou rukou jsem zavedl její ruku do svých vlasů. Líbilo se mi, když si s nimi hrála. Když byla její ruka bezpečně v mých vlasech, tak jsem se svou volnou dlaní začal věnovat jejímu hrudníku. Neměla podprsenku. Jemně jsem palcem přejel po ztuhlé bradavce přes její tričko. Nebylo kam spěchat. Měli jsme celou noc. Chci poznat do detailů každou část jejího těla. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Posadil se a vytáhl si mě za zápěstí k sobě. Pohodlně jsem se na něm obkročmo posadila a polibek mu láskyplně opětovala. Ještě, aby ne. Milovala jsem ho. To jsem věděla. Ale nahlas bych to asi říct nedokázala. Ne teď. Jako bych měla strach, že se k němu nějak citově připoutám, když to řeknu. Ironií bylo, že bych pro něj udělala cokoliv tak jak tak. A věděla jsem, že on pro mě taky. Což bylo něco, co jsem nikdy nepoznala. Vždycky to bylo jen něco za něco. Když z toho odpočítám ředitele, ale někoho, kdo vám je otcem do toho nemůžete moc počítat. Když řekl, že si mě rozmazlí, spokojeně jsem se usmála. ,,Jako bych snad mohla protestovat.." Zavrněla jsem mu tiše na oplátku a se vzrušeným výdechem jsem si nechala zaklonit hlavu a užívala si polibky na svůj krk. Vzrušení začalo mým tělem pulzovat prakticky okamžitě a ani mě nemusel moc pobízet a já mu sama vjela rukou do vlasů a začala se jimi probírat. Druhou ručkou jsem lehce jezdila bříšky prstů po jeho krku, klíčních kostech, hrudníku a ramenou. Taky jsem si ho chtěla.. Užít. Prozkoumat. Ostatně, měli jsme na to spoustu času. Lehce jsem se prohla v zádech, když palcem přejel po mé ztuhlé bradavce přes tričko a zachvěla se vzrušením. Bylo to jako by mým tělem projela trocha elektrického proudu, ale velmi příjemného. Srdce se mi hned rozbušilo o něco více a já tiše a vzrušeně vydechla. Nikdy bych si nepomyslela, že můžu být až tak citlivá. Jediné, co mi zabránilo v tichém zasténání, byla zakloněná hlava, která ho utlumila, i když to nebylo úmyslné. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Přes látku trička jsem jen palcem dráždil její bradavku. Kroužil jsem po ní bříškem palce. Zatnul jsem do ní nehet. Zkoumal jsem její pružnost. Nakonec mi to nedalo a celé její prso jsem přikryl dlaní. Měla velká, pevná prsa. Masíroval jsem ho, hnětl. Zakoušel jsem jeho konzistenci, zatím co jsem jí od krku k rameni dělal vlhkou cestičku od svých polibků. Nakonec jsem ji přetáhl tílko přes hlavu. Chvilku jsem se na nic nezmohl. Jen jsem se díval. S obdivem a úctou jsem se díval na dívku, která mi jen v kalhotkách seděla na klíně. Zhluboka jsem se nadechl. „Krásná…“ řekl jsem tiše, ale dost nahlas, aby to slyšela. Políbil jsem ji a pak jsem se začal věnovat křivkám její sametové pleti. Byla tak nádherná. Užíval jsem si tu elektřinu, kterou jsem cítil, když jsem se dotkl její teplé kůže. Hladil jsem její záda. Tisknul jsem si její hrudník ke svému. Byla měkoučká na správných místech. Zmáčkl jsem v dlaních její zadeček a přitiskl si její boky ke svým. „Cítíš, co mi děláš?“ Zeptal jsem se s úsměvem a pohledem vyhledal její oči. Vtiskl jsem jí horký polibek. „Dotkni se mě.“ Pobídl jsem jí. Chtěl jsem cítit její dotek. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Jde o to, jestli si to zasloužíš ty.“ Nakonec ale moji prosbu vyslyšela. Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem se zaklonil a opřel se za sebou o dlaně. Zvrátil jsem hlavu a jen hluboce zasténal. Nechal jsem ji, ať se mě dotýká. Chtěl jsem se v jejích dotecích utopit. Doslova jsem ztratil pojem o čase. Vychutnával jsem si ten moment. Položil jsem ji na záda. Jemnými polibky jsem jí zasypával obličej a pomalu jí zatím stahoval kalhotky. Nevěděl jsem, kolik už měla kluků. Nehodlal jsem na to myslet. Bylo mi to jedno. Hodlal jsem se postarat o to, aby po mně už nikoho neměla. Já budu poslední, kdo jí takhle uvidí. Kdo uvidí její vlasy rozprostřené na polštáři. Kdo ji uvidí na zádech v tom nejbezbrannějším stavu. Kdo uvidí tenhle výraz v obličeji a očích. Polibky jsem si razil cestu dolů. Její ruku jsem opět zavedl do svých vlasů. Dlaněmi jsem zkoumal obliny jejích lýtek, hebkost jejích stehen. Vtiskl jsem jí pár vlhkých polibků na vnitřní stranu stehna, než jsem lehce foukl přes její klín. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Položil mě na záda. Natáhla jsem ruce za hlavu a schválně nahodila absolutně neodolatelný svůdný úsměv. Jako bych ho snad chtěla v téhle situaci ještě více svádět. Což už ani nešlo. Ale bavilo mě to. Od čeho by jinak měl sex být, že ano? Jistě, že je to v první řadě.. Dobře, v první řadě ne, v první řadě je to hlavně důkaz toho, že toho druhého milujeme, když mu tohle dovolíme, což bylo poprvé, co jsme to takhle brala, ale pak to bylo hlavně něco, co vás má bavit, co si máte užívat. Nejdříve mi zasypával polibky obličej, než se vydal dolů k mému klínu. Se spokojeným úsměvem jsem zavřela oči a jen vzrušeně vydechla a občas se trochu zavrtěla, když se jeho rty dotkli míst jako pupíku a vnitřní straně stehen. Pak mi najednou do klína foukl. Skousla jsem si spodní ret a lehce sebou trhla. ,,To lechtá." Řekla jsem pobaveně. Nebyla to stížnost, prostě jsem to řekla. I když jsem byla relativně uvolněná, vzrušení dělalo své a já se nemohla dočkat, až se o mě začne starat jazykem a rty. Taky jsem to s lehkým zamručením a zakroucením boky dala najevo. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro „Co bys ráda, Tsubaki?“ zeptal jsem se provokativně. Snažil jsem se to oddalovat. Ona dráždila mě a já dráždil jí. Bavilo mě to. Nakonec jsem jí ale trápit přestal a skoro hladově jsem se vrhnul do jejího klína. Nejdřív jsem začal hladově sát. Voněla mi. Těžko to popisovat. Chutnala sladce. To pro mě bylo důležité. Když si nevoníte a nechutnáte, tak to prostě nevyjde. Tohle zjištění mi udělalo dobře. Začal jsem jí dráždit jazykem a nosem občas zavadil o její klitoris. Dlaněmi jsem tlačil její stehna od sebe. Nemyslel jsem si, že by je dala k sobě. V téhle fázi to pro ní nejspíš ani nebylo možné, ale potřeboval jsem oporu. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro Jeli jste asi deset minut po dálnici za město, než Max sjel z dálnice a napojil se na lesní cestu, která vedla na kopec bývalého lomu, který za městem je. Tam stál Kirito. Max zastavil motorku a počkal, až z ní slezeš první, teprve pak si sundal přilbu a stále plný úsměvu z ní sám slezl. Kirito sundal dalekohled, který měl na očích a otočil se na vás. V klidu počkal, až k němu dojdeš, vytáhl ruku z kapsy a podal ti mobil. ,,Myslím, že se ti bude hodit.." Řekl a dal ruku zase zpátky do kapsy. ,,Třískat mobily o zem není zrovna vychovanost.." Řekl ti poměrně suše, ale možná jsi v jeho hlase zaslechla něco jako chabý náznak pobavení, který byl, ale velmi dobře skrytý. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Mám tuhle práci ráda. Vážně. I přes to, že tu musím nosit lodičky a kostýmky. Nejsme zrovna vysazená na tenhle typ oblečení. Nejlépe se cítím v džínech a teniskách. I když v tom v tom kostýmku vypadám dospěleji. O to více, když nosím brýle. Upřímně, vlastně je ani nepotřebuji, většinou je nosím jen do kina nebo když prostě potřebuji vidět na dálku, ale v práci je nosím prakticky pořád. Pak se vždycky někdo z práce diví, když mě vidí, jak jsme normálně oblečená, bez brýlí a s rozpuštěnými vlasy. Jako by to nebylo jedno. Jak jsem říkala, mám tuhle práci ráda. Mám ráda i svého šéfa. Ještě aby ne, dělat asistentku někomu, koho nemáte rádi moc nejde. Je pěkný.. Vlastně i milý. Jen po mě poslední dobou trochu.. Jede.. Ne v tom typickém slova smyslu, on není ten typ, který by k holkám vyjadřoval bůh ví jakou náklonnost, je hodně.. Praktický typ člověka. Jako většina mužů v Číně. Taky ani nevíte, jak jsem trpěla, když jsme se sem musela stěhovat a začít chodit do školy. Teď už je to naštěstí lepší, vlastně bych se do Evropy možná ani vrátit nechtěla. I když.. Já sama jsem introvert až na strop, ne, že bych mohla někomu vyčítat nedostatek citlivosti. Tedy.. Ale jo, můžu. Prostě mě tím tady hrozně iritují. Pak člověk nemá mít depresi. Mohlo být něco kolem osmé ráno, když jsem přišla do práce. Vzala jsem si na recepci poštu a nějaké další složky a papíry a vydala se do výtahu. Kde jinde by mohl mít šéf kancelář, než úplně nahoře, že ano? Takhle brzo tu ještě moc lidí nebylo. Ano, bylo relativně brzo. Měla jsem na sobě černé kostýmkové kalhoty, černé lodičky a bílou košili s dlouhým rukávem a přes to černé sáčko. Vlasy jsem měla v drdolu a na nose brýle. Výtah se zastavil v druhém patře. Na presonálním. A hádejte, kdo nastoupil. Oh, sakra.. Pomyslela jsem si. Nechtěla jsem jet se šéfem výtahem až do nějakého debilního čtyřicátého patra. ,,Dobrý den." Pozdravila jsem a na chvilku se lehce pousmála. Umřu. Chci z toho výtahu utéct. Ani nevím proč, dělám pro něj už čtyři roky. To jen poslední dobou mám takový pocit. Nenápadně jsme ho sjela pohledem. Doufala jsem, že si toho nevšiml, mohl by to považovat za nevychované. Když nad tím tak přemýšlím.. Vždycky je tu dříve, než já a to tu jsem vždycky mezi prvníma. I když třeba polovinu noci propařím. ,,Spíte vůbec?" Zeptala jsem se najednou a trochu zvědavě a ustaraně zároveň se na něj zadívala. Ne, vážně, podle mě ten chlap nedělá nic jiného, než jen pracuje. I když odcházím, většinou tady ještě zůstává. A to odcházím vždycky poměrně pozdě. Taky můj plat odpovídá mé pracovní době, jen tak mimochodem. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Vstával jsem jako každé ráno a ve firmě byl první. Vždy jsem jako první odcházel a přicházel. Jako jinak bych měl motivovat svoje zaměstnance k práci. Musím ji sám vykonávat, jak nejlépe dovedu. To mě učil otec. Věděl, co dělá. Ráno bylo ve firmě ještě ticho. Došel jsem do své kanceláře úplně nahoře. Ann tu ještě nebyla. Bezpochyby každou chvilku přijde. Dělá tu pro mě už pár let a nikdy se nezpozdila. Vždy chodila mezi prvními. Prstem jsem přejel po hraně jejího stolu. Naprosto uklizeného. Byla mladá. Velmi mladá. Nicméně schopná a profesionální. Nevím, kdy přesně se můj vztah k ní začal měnit. Nejspíš v momentě, kdy jsem si uvědomil, že je to sice můj zaměstnanec, ale také velmi krásná žena. Uvědomil jsem si, že mám ještě záležitosti na personálním. Normálně bych řekl Ann, aby to zařídila, ale ta tu ještě nebyla. Sjel jsem tedy do druhého patra sám, abych si dokumenty vyzvedl. Ann jsem potkal cestou zpět. Přistoupil jsem k ní do výtahu a přívětivě jsem se na ní usmál. Jako na každého ze svých spolehlivých zaměstnanců. „Dobré ráno, Ann.“ Pohrál jsem si s jejím jménem a samozřejmě mi neušlo, když si mě prohlédla. V duchu jsem se usmál. Nehodlal jsem to komentovat. Ve výtahu bylo ticho, dokud ho neprolomila ona sama. Překvapeně jsem se na ní otočil a chtěl odpovědět, jenže v tom se opět otevřely dveře ve třicátém patře a dovnitř nastoupili další zaměstnanci. Neodpověděl jsem. Pokud to byla otázka řečená v soukromí, pak ji také v soukromí zodpovím. Skončili jsme v posledním patře, kde jsem rovnou šel do své kanceláře. Ještě jsem se mezi dveřmi otočil. „Do konce dne chci mít na stole zpracovaný rozpočet na služební cestu do Tokia, ano?“ kývnul jsem na Ann, abych podtrhnu svá slova a zavřel se do kanceláře. Yu Bylo ráno, jako každý jiný. Probudil jsem se, abych zjistil, že vyučování už dávno začalo. Trochu mě bolelo v krku a celé moje tělo bylo rozlámané. Na hrudníku jsem měl něco těžkého a teplého. Rozlepil jsem oči. Pokoj jsem nepoznával. Nepoznával jsem ani tu matraci, na které ležím a už rozhodně jsem nepoznával tu holku, co mi ležela rozvalená na hrudníku. Lehce jsem ji odstrčil, abych ji neprobudil. Nic není horšího než jednorázovka, co se ráno probudí, než stihnete zdrhnout. Vysoukal jsem z postele a začal na sebe házet oblečení. Ještě jednou jsem se otočil, abych se na ní podíval. Byla hezká, to je fakt. Koukám, že i opilý mám dobrý vkus. Zavřel jsem za sebou dveře a čao. Přemýšlel jsem, jestli se půjdu podívat do školy… To určitě. Automaticky jsem vyrazil do toho sídla, ve kterém jsem “žil“. Venku jsem měl zaparkovanou motorku. Já kretén jsem ještě jel na motorce? Přispěchal jsem k ní, abych se ujistil, že je v pořádku. Nikde ani škrábanec. Oddechl jsem se a nasedl na ní.  Zaparkoval jsem na příjezdové cestě, protože mi bylo jasné, že až se to bratr dozví, tak se z toho posere. Vlezl jsem dovnitř.  „Mladý pane, už jste měl být dávno ve škole.“ Řekla služebná, kterou jsem tu nikdy neviděl. Bratr nejspíš opět najímal nové služebnictvo. „No a nejsem… Nejspíš zázrak.“ Zazubím se na ní a vyběhnu schody do patra, abych se mohl jít osprchovat a převléknout. Nesnášel jsem, jak mě oslovovali. Vždycky to bylo jenom: Mladý pane… nic jiného. A přitom se o mě nikdo z nich nezajímal. Předstíraná láska je snad nejhorší. Vlezl jsem pod sprchu a nechal ze sebe smít všechno, co jsem na sobě nechtěl. Opřel jsem se dlaněmi o zeď a překlonil hlavu. Horká voda byla jako balzám na nervy. Velice příjemná. Bolest svalů, co jsem cítil z problbnuté noci, se pomalu vytrácela a já začínal být příjemně unavený. Nejspíš zavolám Meg a přepadnu jí.  Meg byla moje nejlepší kamarádka. Měla krátké vlasy a chovala se spíš jako chlap, než jako holka. Nikdy jsem jí jako holku neviděl a byla to taky jediná holka, se kterou jsem nic neměl. Vážně… bylo by to divný. „Nazdar brouku.“ Zavrněl jsem na ní opřený o futra, když otevřela dveře. Neřekla nic. Vypálila mi jednu hned od boku. „Ty zasranej kreténe! Nechal si mě tam!“ i když byla drobná, tak měla pořádnou sílu. Udělal jsem několik kroků vzad a chytil se za nos. „Zas tolik se toho nestalo. Měla si, pokud vím, sama plný práce s tím týpkem na baru. Myslel jsem, že to bude v pohodě.“ Následoval jsem jí do jejího bytu, abych se svalil na gauči. „Jde o princip, co kdyby mě třeba znásilnil a zabil?“ rozčilovala se v kuchyni a já se jen zašklebil. „O znásilnění mluvit nebudeme. S tím klukem sis velmi dobrovolně vyměňovala tělní tekutiny hned pár vteřin po tom, co jsme dorazili. A mezi námi. O něj jsem se bál mnohem víc.“ Hodila po mě tužkou, kterou měla zrovna po ruce. „Kreténe.“ Pojmenovala mě od srdce a udělala nám kafe. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Trochu překvapeně se na mě podíval. U něj si nikdy člověk není moc jistý, co si zrovna myslí. Trochu jsem se začervenala a uhnula pohledem. Najednou mi ta otázka přišla poměrně.. Drzá. Chtěla jsem se omluvit, když výtah najednou zastavil a dovnitř vešli další zaměstnanci. Ani jeden z nás už nic neřekl. Když nad tím tak přemýšlím.. Líbí se mi, jak moje jméno vyslovuje. A proto se u toho musíš tak blbě culit? Napomenula jsem sama sebe a hned zase nabrala do tváří normální barvu, trochu více se narovnala v zádech a pokusila se tvářit neutrálně. Občas bych nad sebou mohla mít lepší kontrolu, ale už tak se ovládám až moc. Normálně autority neuznávám, proto jsem schopná ohledně práce vždy docílit čehokoliv, ať už jednám s kýmkoliv. Qiang je jedna z mála výjimek. On působí děsivě už sám o sobě. Vystoupili jsme v posledním patře, kde jsem se vydala ke svému pracovnímu stolu před jeho kanceláří. Aneb kdo chce k němu, musí nejdříve přes mě. Nebudu lhát, připadala jsem si důležitě. I když to tak asi nebylo. Nevím. Zatím mi nikdo nikdy za nic nevynadal, takže si zase nemyslím, že bych dělala něco špatně.. Ne, dobře, myslím, že nad tím nemá cenu přemýšlet, dokud mi nehrozí padák. ,,Jistě." Řekl jsem s úsměvem, když mi připomenul ten debilní rozpočet. Nenávidím dělání rozpočtů. Matika nikdy nebyla můj dobrý kamarád, asi tak. A rozpočet není nic jiného, než nekonečné klikání do kalkulačky a psaní čísel. Kdyby nešlo o peníze, možná to ani tak nehrotím, ale nedokážu si představit větší průser, než špatně udělaný rozpočet. ,,No tak nefunguj!" Postěžovala jsem si poněkud naštvaně ve své rodné aristokratické angličtině, když mi začala kalkulačka klekat. Moment.. Časový rozvrh.. Teď by nikdo přijít nemusel dobrou půl hodinu.. Snad mě neuvidí.. Pomyslela jsem si a podívala se na dveře do Qiangovi kanceláře. Tiše jsem se od svého stolu odplížila s kalkulačkou, papírem a propiskou k oknu, které bylo opodál a posadila se na parapet, aby se kalkulačka nabíjela a já to mohla dodělat. Sundala jsem si i brýle, abych nechala na chvilku oči odpočinout, ono neustále koukat na čísla s brýlemi na dálku není zrovna příjemná příjemnost, hlavně když už to děláte několik hodin. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Seděl jsem v kanceláři a vyřizoval telefonáty. Byl to jeden z mála dní, kdy jsem dokonce i telefon mohl zavěsit, než se ozvalo další zazvonění. Zrovna jsem stál u okna a vyhlížel ven na celé město, když mi opět zazvonil telefon. „Li Qiang Wang, EYN.“ Zahlásil jsem do telefonu profesionálním hlasem, který jsem se učil už od malička. Telefon přímo ke mně do kanceláře nemá moc lidí, takže to může být buď někdo velmi důležitý, nebo někdo z domu. Doufal jsem, že to nebude druhá možnost. „Dobrý den, pane Wangu, tady Tanaka.“ Tanaka byl náš majordomus. Nebo správce sídla, je jedno, jak tomu říkáme. Měl na starost celou naši domácnost. Služebné, uklizečky, kuchařky a tak podobně. Také byl zaúkolován, aby mi dal vědět kdykoli, když můj bratr odchází nebo přichází. Chtěl jsem vědět o každém pohybu toho otcova parchanta. „Volám, abych vás informoval, že mladý pán přišel dnes v deset hodin a po hodině zase odešel.“ Z jeho hlasu bylo jasně poznat, že je mu dost nepříjemné mi to hlásit. Neměl na výběr. Zatnul jsem volnou ruku v pěst. „Díky, Tanako. Hezký zbytek dne.“ Rozloučil jsem se s ním a automaticky zavěsil. Chodí si tam jako do hotelu. Kdyby se radši nevracel vůbec. Posadil jsem se za stůl a našel si trasu svojí další pracovní cesty. Cesta letadlem nebude tak hrozná. Ann zarezervuje letenky a hotel s poloviční penzí. Dumal jsem nad tím, když mi přišel mail. Mail od potencionálního klienta, za kterým do Tokia pojedu. Pozvánka? Zamrkal jsem na mail a na tváři se mi rozhostil spokojený úsměv. Chtěl jsem příležitost… „Ann?“ zavolal jsem na svou mladou asistentku a vyšel ven z kanceláře. Za stolem nebyla. Rozhlédl jsem se a viděl jsem jí sedět u okna. Neměla brýle a vypadala, že odpočívá. „Je vám dobře?“ zeptal jsem se, když jsem přistoupil blíž. Barvu měla dobrou, všiml jsem si kalkulačky, co ležela vedle ní. Že by se jí vybila? „Mohu vám nabídnout firemní kalkulačku, která je na baterky.“ Zvednu jedno obočí a hodím po ní významný pohled. „Nicméně, to není to, o čem jsem s vámi chtěl mluvit.“ Nasadil jsem tón šéfa a opřel jsem se o parapet. „Pojedete se mnou do Tokia, Ann.“ Oznámil jsem jí. „Dostal jsem mail, že na oslavu podepsání smlouvy, která nám vynese spoustu peněz a klientovi také, se bude pořádat banket. Musím mít doprovod. A protože pojedu už zítra ráno, tak nemám čas si někoho sehnat.“ Odlepím se od parapetu. „Práci si vemte s sebou, aby vám tu nic neuteklo. Zarezervujte dvě letenky první třídy na zítra v devět hodin. Zajistěte, aby nás na letišti čekalo taxi a odvezlo nás do restaurace na oběd. Zajistíte stůl. Chci dva pokoje v tom nejlepším hotelu.“ Rozdával jsem instrukce. Nečekal jsem, jestli si to zapisuje. V pracovní době se nikdo nefláká. Chtěl jsem jí za to jen pokárat. Cestou do své kanceláře jsem se ještě jednou otočil. „O šaty na ples si nedělejte starosti, Ann. Zařídím to.“ Chtěl jsem jí tím jasně naznačit, že si žádné nemá brát nebo kupovat. Yu Ležel jsem u Meg na gauči a koukal jsem na nějaké reklamy. „Reklamy, reklamy, reklamy… nic jinýho nedávaj.“ Bručel jsem si pod vousy. Meg musela jít něco zařídit, tak jsem tu zůstal, abych hlídal pevnost. Nudil jsem se. Ale cokoli bylo lepší, než dřepět ve škole nebo v tom baráku. Vstal jsem z gauče, abych se pohrabal v jejím baru. Našel jsem tam dost starou a kvalitní whisky. Neváhal jsem a nalil si. Další propitý večer. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Áááá..! Prolítlo mi hlavou polekaně, když jsem uslyšela šéfův hlas a uviděla, jak vyšel ven z kanceláře. Polekaně jsem v rychlosti našla brýle a dala si je trochu zmateně zpátky na oči. ,,A-Ano.. Já.. Omlouvám se.." Vypadlo ze mě zbrkle, když se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. Rychle jsem se postavila z parapetu na zem a v rychlosti si trochu upravila vlasy. Ne, že by s nimi něco bylo, spíše tak nějak automaticky. Vždycky se chovám takhle polekaně a zbrkle, když mě někdo překvapí. Ohledně kalkulačky jsem nestihla ani odpovědět, protože vzápětí na to ze sebe začal sypat tuny informací, které jsem si stihla sice zapisovat, ale byla jsem z toho dost vykolejená. Moment.. Co.. S ním.. Na banket..? Pomyslela jsem si. Nebyla jsem z toho bůh ví jak nadšená. Nemám ráda tyhle snobské akce. To mi jako chcete říct, že ty debilní podpatky si nesundám celý den a večer k tomu? Jistě, možná jsem měla i.. Ne, neměla jsem z toho radost. Nebyl důvod mít z toho radost! Byla to pracovní cesta. Budu ráda, když alespoň v tom letadle budu mít klid, i když o tom dost pochybuji, protože jak znám Qianga, tak bude chtít pracovat i v tom letadle. Upřímně, to, že bych si měla shánět šaty mi v tu chvíli ani nedošlo, než řekl, že se o to sám postará. Koukala jsem na něj dost nevěřícně. Tak to jsem zvědavá, co vybere a jestli mi to bude.. Pomyslela jsem si a šla zpátky ke stolu, abych začala všechno zařizovat. Rozpočet počká. Moment.. Rozpočet.. Do prdele, to to musím jako celý předělat?! Žádný oběd pro dva, ani dva pokoje ani dvě letenky nebyli v plánu!! Pomyslela jsem si a s tichým zasténáním mi spadla hlava na stůl. Umřu.. Pomyslela jsem si. Teď to celý obvolat a vzhledem k faktu, že Japonci určitě čínsky neumí, budu muset luštit tu jejich argištinu, jak se říká.. Nemá čas si někoho sehnat.. Co to jako bylo..? Pomyslela jsem si s telefonem u ucha a čekala, až mi to někdo vezme. Jen tak mimochodem jsem se zadívala na dveře od jeho kanceláře. Chápu, že tím pádem asi nemá přítelkyni, ale tohle nebylo zrovna milé.. Ne, že by mi na tom zase nějak moc záleželo, ale trochu mě to naštvalo, to nepopírám. I když to asi nemyslel tak, jak to vyznělo.. Jak mám asi vědět, jak to myslel! Nikdy jsem, ho neviděla odložit tu jeho profesionální masku.. To on mě taky ne, i když rozhodně dávám svoje emoce najevo mnohem více, než on.. Mohlo být už kolem desáté večer, když jsem se rozhodla, že mám pro dnešek už všechno hotové a můžu jít domů. Pokud mě šéf nechá. Ale vzhledem k faktu, že většina lidí má tady padla kolem osmé večer.. Snad už nic nebude potřeba. Vzala jsme složku s udělaným.. Lépe řečeno, předělaným rozpočtem a zaklepala na dveře od jeho kanceláře. Slušně jsem počkala, dokud mě nevyzve, abych šla dál, kdyby třeba zrovna telefonoval. Vešla jsem a položila mu složku na stůl. ,,Tady je ten rozpočet a jestli to je už všechno, tak půjdu domů." Řekla jsem a tak nějak pokorně se usmála, aby si nemyslel, že mu to prostě oznamuji, ale spíše se tak nějak ptám o dovolení oznamovací větou. Jo, vážně se ho bojím! A mě to nikdo nechce věřit! Už cestou ve výtahu jsem si rozpustila vlasy a schovala brýle. Ostatně, dole byla už jen noční recepční, se kterou jsem se rozloučila a vyšla ven. Tam už pomalu ani živá noha. 90% lidí chodí spát ve všední den poměrně brzo, protože druhý den musí do práce. Kéž by to platilo i pro mě. Né, já musím do večera pařit hry nebo hrát na klavír, protože.. Prostě nemůžu spát? Jasně, kdyby jste měli spánek jako já, taky spíte co nejméně. Měla jsem sice auto, za ty roky jsem si na něj už vydělala, ale nebydlela jsem daleko a raději jsem chodila pěšky. Mohla jsem si tak pročistit hlavu. Za rohem budovy jsem uviděla kluky. Snažil si zapálit, ale nějak mu umřel zapalovač. Zastavila jsem se a chvilku ho jen tak zvědavě sledovala. Ne, nerada mluvím s cizími lidmi, ale znám ten pocit.. Co? Myslíte si, že když jsem schopná prochlastat noc v baru, že u toho nevykouřím krabičku? I když většinou si spíše zapálím doma na balkóně, když jsem absolutně oddělaná z práce. Ale normálně to k životu nepotřebuji. Vytáhla jsem z kabelky zapalovač a trochu nejistě k tomu klučinovi došla. Netuším, kolik mu mohlo být, nejmladší už taky nebyl.. I když to možná dělala ta jeho výška. I když jsem já malá snad vůči každému. ,,Ehm, promiňte.." Upozornila jsem na sebe lehce nejistě a počkala, až si mě všimne. Bože, už tak vypadám mladě, s tím, jak tu rudnu určitě vypadám jak nějaká školačka.. Ještě, že ten pracovní kostýmek to zachraňuje. Obličej mám možná moc mladý, ale tělem jako školačka nepůsobím už pár let. Pomyslela jsem si a prostě mu cigaretu zapálila. ,,Hezký večer." Odvětila jsem nakonec s úsměvem, i když pořád červená a vydala se dál po své ose. Byl hezký.. Pomyslela jsem si a opravdu se překonávala, abych se na něj neotočila přes rameno. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Vrátil jsem se do kanceláře a musel jsem sám sobě přiznat, že jsem na ní byl protivný. Ale neudělal bych to jinak. Je to zaměstnankyně prestižní firmy. Musí vědět, že sezení na parapetu rozhodně nezapadá do jejích kompetencí. Jen proto, že se mi líbí, jí nebudu dávat výhody. Zbytek dne až do pozdních večerních hodin, jsem vyřizoval pochybnosti svých zaměstnanců. Stížnosti, reklamace a vyhazovy. Zrovna jsem končil jeden z posledních papírů, když někdo zaklepal. „Dále.“ Ozval jsem se a do dveří vstoupila Ann. Odložil jsem tužku a opřel se v křesle. Byla ze mě nervózní. To se mi líbilo. A od zítřka spolu budeme dva dny v podstatě nonstop. „Díky. Dnes už to bude všechno. Zítra v půl deváté pro vás přijedu autem. Dobrou noc, Ann.“ Rozloučil jsem se s ní. Sledoval jsem, jak odchází a pak se pustil do zbytku práce. Nehodlal jsem si zítra na cestu brát víc práce, než bude potřeba. Nakonec jsem pozhasínal a jel domů, abych si zabalil na cestu a pořádně se vyspal. Yu samozřejmě doma nebyl. Díky bohu. Yu Meg se domů brátila za pár hodin. To už jsem byl ponořený do vlastní party o jednom člověku a playstationu. „Ale no tak… člověk tě jednou nehlídá a ty se tu hned zmastíš, jak kdyby ti šlo o život.“ Zamračila se na mě, když dorazila. Nebyl jsem opilý. Vždycky jsem toho dost vydržel a v její flašce zbylo ještě víc než půl. „Nejsem opilý, jen přemýšlím, co budu dělat. Tohle už mě nebaví.“ Odhodil jsem ovladač a podíval se na ní. Měla tašky s nákupem. „Vypadáš jak domácí paninka s těma igelitkama.“ Vysvěju se jí a zasloužím si tak zásyp pěkně sprostých slov. „Dojdi ještě pro nějakou flašku. Tahle jedna nám stačit nebude.“ Řekla nakonec, když uklízela nákup a začala připravovat večeři. „Ano, mami…“ byl to začátek super večera. Pití s Meg bylo vždycky super. Lepšího kámoše jsem neměl. Zvedl jsem se z gauče a hodil na sebe boty. Měl jsem čistě bílé tričko, přes to koženou bundu s ostny a černé džíny. Peněženku a mobil, jsem vždycky nosil v zadní kapse u kalhot. Cigarety jsem měl v bundě. Venku před barákem jsem se rozhodl, že si na cestu zapálím. Ale zapalovač měl jiné plány. „To si děláš prdel.“ Cvakal jsem jako o život, dokud jsem neuslyšel plachý hlásek. Otočil jsem se tím směrem i s cigaretou v puse. Stála tam holka. Nemohla být o moc starší než já. Alespoň věkově. Tím, co měla na sobě vypadala tak na pade. Nejspíš jedna z těch kancelářských holek. Povytáhnul jsem obočí. „Jo?“ Co by po mně taková holka mohla chtít? V obličeji je úplně rudá. Nicméně ona se natáhla a v ruce měla zapalovač. Když mi s ním připálila, tak jsem do sebe natáhnul kouř. Ona se jen rozloučila a popřála mi hezký večer. Jen jsem na ní koukal a pak jsem se začal smát. „Hej!“ houknul jsem na ní s veselým úsměvem. Když se otočila, tak jsem zvednul ruku s cigárem a zamával s ním. „Díky.“ Otočil jsem se a mašíroval si to k baru. Cestou jsem se po chvilkách musel smát. To byla takhle rudá, protože mi chtěla připálit? Kolik jí je? Deset? No bylo to roztomilé. Otočím se, abych jí ještě jednou zčekoval. Zadek měla hezkej a obličej taky. Nakonec jsem pokrčím rameny a dojdu pro tu flašku do baru. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Nechci se svým šéfem do debilního Tokya! Myslím, že z toho budu mít slušnou depresi. Nechci, prostě nechci! V pyžamu jsem si tiše depčila na balkóně a kouřila. Mám z toho tak stažený žaludek, že se mi ani jíst nechtělo. Nešlo ani tak o to, že musím jet do Tokya, ale o to, že tam budu se svým šéfem. Viděli jste, jak mě dneska sprdl za to, že jsem byla pár minut u parapetu? A teď si představte, že s ním budete dva dny v kuse. Je to děsný pedant. A pak se ho nemám bát. Mám z něj husí kůži, kdykoliv se na mě podívá. Chceš tenhle byt? Tak trp.. Jasně, za to, co dělám, jsem si mohla dovolit svůj krásný luxusní klavír a tenhle krásný byt. Mám ráda letadla, ale jen v tom případě, když letím někam na dovolenou.. Nebo domů. Ne, na pracovní cestu. Fajn.. Nevím, co na sebe.. Do kanceláře je to jednoduché, ale zkuste na sebe navléct něco, při čemž budete vypadat jako zástupce prestižní a zazobané firmy a při tom v tom nebudete umírat. Balerínky si vzít nemůžu, protože už tak jsem zakrslá, to znamená, že těch podpatků se nezbavím tak jak tak. Fajn, to je smutné.. Chci džíny.. Chci alespoň debilní džíny.. Jo a šéf mě zabije. Nakonec jsem si vzala bílou košili s krátkým rukávem a takovou tu černou vestičku, co se nosí ke kostýmkům. Černé kalhoty.. Ne, že bych měla něco proti sukním, ale cestovat v letadle v sukni.. To bych si asi nelajzla. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, ale brýle jsem si nechala. Ani nevíte, jak je nepohodlné cestovat s culíkem nebo drdolem. Když se chcete opřít hlavou, tak se vám to celé stejně zničí. Bylo pár minut před půl devátou. Byla jsem nervózní. Ani nevím proč.. Jo, vím proč, jedu na dva dny někam se svým šéfem! Umřu.. Zakouřila bych si.. A pak si dala panáka. Jo... To by mi bodlo.. Prohrábla jsem si vlasy a povzdechla si. Když nad tím tak přemýšlím.. On mě snad s rozpuštěnými vlasy viděl jen jednou a to už je pár let zpátky. Jo, to bylo ten den, co jsme tam šla na pohovor a div ho neprosila na kolenou, ať mě vezme jen na zkoušku.. Tenkrát se mu moc nechtělo.. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro „Už odcházíš, Yu?“ houknul na mě kámoš zpoza baru. „Nebudeš naštvanej, dneska jsem tě nemohl pustit k hracímu pultu.. akce, víš jak.“ Mluvil smířlivým tónem, zatím co já jsem do sebe kopnul panáka, vzal flašku a zvednul se z barové židličky. „Nah… moje roztomilé já půjde k Meg se opít, masturbovat a pak spát.“ Mrknul jsem na něj a odporoučel jsem se k Meg domů, kde to dopadlo přesně tak, jak jsem řekl. Ustlal jsem si na gauči a usnul hlasitý, opileckým spánkem. Ráno jsem se probral zamotaný do deky a cítil jsem vůni kafe. Meg byla ranní ptáče, takže mě probudila přesně tak, abych stihnul ranní hodiny na univerzitě. Moc se mi nechtělo, ale ona si prostě usmyslela, že jsem se flákal dost dlouho. Osprchoval jsem se, hodil do sebe kafe a ve stejném oblečení, co včera jsem na motorce vyrazil do školy. Qiang Ráno jsem akorát naložil menší cestovní tašku do auta, spolu s laptopem a nějakými lejstry a vyrazil jsem k Ann. Přijel jsem přesně na čas. Vyskočil jsem z auta a čekal opřený o dveře, než vyjde ven, abych jí pomohl naložit kufry. Měl jsem na sobě černé kalhoty a bílou bavlněnou košili. Kolem ramen jsem měl ležérně hozený svetr. Když vyšla ven, tak jsem se odlepil od auta, abych jí vzal tašku z ruky. „Dobré ráno.“ Příjemně jsem se usmál a hodil jí zavazadlo do kufru a otevřel jí dveře od spolujezdce. Oběhnul jsem auto, nasednul za volant. „Máte všechno? Můžeme vyrazit?“ zeptal jsem se ještě pro jistotu, než vyrazíme. Nerad bych se zdržoval vracením se zpět. Každopádně jsme vyrazili k letišti. Takhle brzo ráno ani nejsou kolony, všichni jsou v práci, takže jsme cestu měli volnou. V autě bylo ticho. Nevadilo mi. Rád se za jízdy soustředím na cestu. Ale nemohl jsem si pomoct. „Odkládáte někdy ty lodičky?“ zeptám se zvědavě a nenápadně tím kopíruji její včerejší otázku, zda vůbec někdy spím. U letiště zaparkuji auto na vyhrazeném místě a opět oběhnu auto, abych jí pomohl s dveřmi. Vytáhnu naše zavazadla, přičemž to její si nechám. Něco jako dobré mravy se u nás v rodině učí už od malička. Projdeme spolu halou, vyzvedneme letenky a jdeme do odbavovací části. Je to něco jako rutina. Lítám na cesty už tak dlouho, že si na letišti připadám jako doma. „Létáte často, Ann?“ zeptám se. Jen tak mimochodem, aby řeč nestála. Sám nikdy nemám potřebu moc mluvit. Nejsem upovídaný typ. Nerad mluvím o sobě, svých problémech. Všechno si nechávám v hlavě. Nikomu nevěřím. Vyplatí se to. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Nasedla jsem do auta a v hlavě si rychle řekla všechny věci, co jsem si sbalila, jestli jsem opravdu na něco nezapomněla. ,,Mám všechno." Řekla jsem nakonec s lehkým úsměvem, ale stejně mě neustále tížil pocit, že něco nemám. V době, kdy jsem chodila do školy jsem věděla, že to byli vědomosti. V autě bylo nějakou dobu ticho. Nevadilo mi to. Nebylo to totiž takové to trapné a tíživé ticho. Pak se najednou zeptal, jestli někdy odkládám lodičky. Trochu zmateně jsem se na něj podívala a nebyla si jistá, jestli na to vůbec mám odpovědět. Nakonec jsme se lehce usmála. ,,Jistě, že ano. Jen vy jste nikdy neměl to štěstí mě bez nich vidět." Pronesla jsem s úsměvem. Prý štěstí. Sakra, už tak měl skoro dva metry a já mu i v těch lodičkách byla po hrudník. Na letišti jsem si připadala trochu.. Ztraceně. To nepopírám. Nedávala jsem to na sobě nějak moc znát, před šéfem jsem ani nemohla, ale ty obrovské prostory a spousty lidí mě.. Děsily. Nemám to ráda. Proto jsem se úplně stejně děsila toho banketu. Trochu jsem měla tendence se chytat Qianga za rukáv, abych se náhodou neztratila, ale neudělala jsem to. Samozřejmě. Držela jsem se ho jen pohledem. ,,Ani ne.. Většinou jednou za rok domů. Letadla mi nevadí, spíše mě děsí letiště a ty spousty lidí na něm." Přiznala jsem se a trochu nejistě se rozhlédla kolem sebe. Pak jsem se zvědavě zadívala na šéfa. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Cesta byla příjemná. Ann vypadala na letišti trochu nesvá. Ani jsem se nedivil. Takové drobné tělo se v davech snadno ztratí. Neměla postavu dítěte. To vůbec. Jako muž jsem mohl potvrdit, že postavu měla ryze ženskou. Jen trochu v menším měřítku. Modelku by se svou výškou rozhodně dělat nemohla. Nicméně to někdo může považovat za roztomilé. Menší ženy s křivkami jsou více plodné. Tak jsem to četl. „Jde jen o zvyk.“ Namítnu a trochu zpomalím, aby mě neztratila z dohledu. „Kdybych věděl, že se cítíte nesvá, tak bychom jeli mým soukromím letadlem.“ Odpovím přirozeně. Odevzdám zavazadla, přičemž si nechám jen tašku s laptopem, ve které mám i práci, co jsem si vzal s sebou. Počkám, než to samé udělá i Ann a pak skrz detektor na palubu první třídy. Ukážu Ann rukou, kam si má sednout a posadím se naproti ní. „Mohu vám něco nabídnout?“ přijde příjemná letuška. Nasadím společensky uvolněný úsměv. „Kávu, prosím.“ Řeknu jemně a podívám se na Ann, jestli něco také chce. Pohodlně se opřu o sedačku, přehodím si jednu nohu přes koleno druhé a ruce si opřu o opěradla. Sedačky v první třídě byly vždy pohodlně a prostorné, ale na moje soukromé letadlo to nemá. „Takže…“ nadechnu se a naladím se do mírně pracovního režimu. Tohle je pracovní cesta. Ne výlet. „Jestli vám to nevadí, tak bych vám řekl plán dnešního dne a večera.“ Byl bych nerad, kdyby se vyskytlo něco, co není na plánu. Yu Celý den jsem strávil ve škole jak kokot. Sedět a nechat si do hlavy cpát kraviny. Jak to může někoho bavit. Většinu z toho, co tu probírají, stejně umím. To, že mám špatné chování, ještě neznamená, že mám špatné známky. Nějakou dobu jsem tu nebyl, takže mi bylo naprosto jasné, že se na mě sesypou, až přijdu. Byl jsem zkoušený z každého předmětu, na kterém jsem dneska byl. Nedostal jsem horší známku než trojku. Myslí se, že jsem naprostý trotl? S nikým jsem si ve třídě nerozuměl, takže jsem pauzy trávil venku, vsedě pod stromem. Se sluchátky v uších a zavřenýma očima. Neměl jsem chuť se bavit s kýmkoli. Těšil jsem se, až večer skončí a já budu moct vypadnout. Stejně jsem se musel tentokrát stavit v tom baráku. Začínal jsem mít hlad. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Raději jsem si nechala jen svou černou koženou kabelku a odevzdala tašku, aby jsme se mohli vydat na palubu letadla. Jen tak letmo jsem se podívala na svou ruku. Měla jsem husí kůži. A ne proto, že by mi byla zima. Z něj. Vždycky jsem si myslela, že se mi to jen zdá, většinou jsem totiž nosila dlouhý rukáv, ale očividně se mi to nezdálo. Měla jsem z něj husí kůži. Sedla jsem si naproti němu a objednala si čaj s mlékem. Jo, jistě, některých zvyků se jako Angličanka už asi nikdy nezbavím, ale to je teď jedno. Sama jsem nabrala pracovní výraz, i když to moc nešlo, při myšlence, že s ním budu opravdu celé dva dny. ,,Hurá do toho." Řekla jsem s lehkým pousmáním a pro jistotu si vytáhla diář a propisku, kdyby náhodou, protože u něj nikdy nevíte, kdy vám začne dávat úkoly. |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro „Samozřejmě, že mám soukromé letadlo.“ Zasměju se jejímu překvapení. Většina výkonných ředitelů ho má. „Nelítám s ním, protože je pro soukromé účely.“ Osvětlím jí, ačkoli se neptala. Vypadala už více méně uvolněně, jak jsem tak zpozoroval. Vytáhla si zápisník a tužku. Nehodlal jsem ji dále úkolovat. Mým vedlejším motivem bylo ji poznat blíže. Mohl jsem klidně přijít i bez doprovodu, ale bral jsem to jako dobrou příležitost. „Až dorazíme, což bude…“ podívám se na hodinky, co jsem měl na zápěstí nonstop kromě momentu, kdy se sprchuji. „…tak za tři hodiny, tak se pojedeme do města najíst. Zarezervovala jste stůl.“ Poslední věta byla spíš otázka, ale bylo nepravděpodobné, že by to neudělala. Vždycky udělala všechno, co jsem po ní chtěl, takže ani tentokrát to nebude výjimka. „Dále se zabydlíme v hotelu. Ve dvě hodiny nás čeká schůzka s jistým majitelem objektu, který chci koupit. Hodlám do něj investovat a otevřít tam novou pobočku. Netuším, jak dlouho to bude trvat, ale pak půjdeme vybrat šaty pro vás.“ Odmlčím se, abych si ji prohlédl. Od lodiček s vysokými podpatky, které doplňují její chybějící výšku, přes společenské dámské kalhoty, bílou košili a černou vestu až po rozpuštěné vlasy, které jí mimochodem slušely. Byla to změna. Od přijímacího pohovoru je rozpuštěné neměla. „Mám celkem jistou představu.“ Dokončím zamyšleně. „Od osmy hodin je banket, takže budete mít dost času se připravit. Nejdřív bude večeře, pak tombola a aukce. Nakonec bude tanec a volná zábava. Což znamená decentní kapelu. Nejspíš tam bude i proslov ohledně uzavření kontraktu.“ Program banketu jsem shrnul do pár vět. „Nikdy jsem tyhle akce neměl moc rád, tak se tam nejspíš moc dlouho nezdržíme, pokud si to nebudete vysloveně chtít užít.“ Upřímně jsem doufal, že ne. A podle její reakce dnes na letišti jsem si byl celkem jistý, že bude jen ráda, abychom se tam nezdržovali více, než je nutné. „Nějaké otázky?“ zeptám se nakonec. Čekal jsem nějaké námitky nebo nějaké detaily. Měli jsme dost času teď v letadle. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro ,,Soukromé?" Odvětila jsem a trochu zvědavě zvedla obočí. Nechtěla jsem se přímo ptát, co jsou pro něj soukromé účely, protože podle mě tenhle člověk snad žádný soukromý život neměl. Ne, že by si ho nezasloužil, ale moc jsem si nedokázala představit, co si zrovna on pod slovem soukromé představuje. ,,Jistě." Řekla jsem automaticky, když se zeptal, jestli jsem zarezervovala stůl. Nedělám chyby. Ne v práci. V soukromém životě je to pro mě už trochu jiné. Ten se z ničeho jiného, než z chyb neskládá. Což je takový.. Smutný fakt, který se dá, ale přežít. Najednou se odmlčel a prohlédl si mě. A já cítila, jak se červenám. Sklopila jsem pohled do diáře a tvářila se, že tam čtu něco velmi důležitého. Ne, že by to nějak pomohlo. Jo, jasně, že si mě prohlížel kvůli šatům, ale stejně to bylo zvláštní. Nervózně jsem si dala vlasy na pravé straně za ucho. ,,Ony se dají tyhle akce užít?" Zeptala jsem se spíše jen tak mimochodem. Až potom, co jsem to řekla mi došlo, že to nebylo zrovna vhodné. Odkašlala jsem si. ,,Omlouvám se." Řekla jsem vzápětí na to s lehkým rudnutím. ,,K tomu proslovu.. Jste si jistý, že nebudou chtít nic po vás? Že bych případně něco sepsala." Napadlo mě jen tak mimochodem. Nedělala bych to poprvé, ani naposled. Ne, že bych pochybovala o jeho inteligenci, určitě by byl schopný odříkat něco z placu a bylo by to dobré, ale znáte to. Kdo je připraven, není překvapen. ,,A jen tak mimochodem.. Vy umíte tančit?" Zeptala jsem se hodně opatrně a zvědavě na něj zamrkala. Nemyslela jsem to nijak zle, byla to prostě jen otázka. Většinou se totiž očekává, když už se více méně kvůli vám pořádá banket, že tam alespoň jeden tanec předvedete, aby jste dali hostiteli najevo, že si toho vážíte. |
| |
| soukromá zpráva od Tsubaki Cross (Vypravěč) pro |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro Neušlo mi její začervenání, když jsem si jí prohlížel. Nejspíš nebyla zvyklá na to, aby si jí nějaký muž prohlížel. Což mě dovedlo k úsudku, že nejspíš není zvyklá na muže. Moc mě to nepřekvapilo. Byla tichá. Alespoň v práci. Plachá a spíš v pozadí. Nerada středem pozornosti. To nejsou zrovna povahové rysy, které by byly u mužů oblíbené. Napříč tomu, já jsem takovou dívku hledal. Někdo, kdo moc nevyčnívá. Pokud bych měl mít ženu, pak by to byl přesně tenhle typ. Nic výstředního a divokého. „Bohužel.“ Odpovím na její otázku, zda se to dá užít. „Divila byste se, jak si páni vysokého postavení dokážou něco užít a jako člen této komunity jsem nucen se na takových akcích ukázat. Ukázat, ne odvázat.“ Řeknu s bolestivým úsměvem. Nesnáším tyhle akce. „Proto raději odcházím ještě před tím, než to začne. Berte to jako radu od zkušenějšího.“ Letuška mi donese kávu, poděkuji jí pokývnutím hlavy a opatrně usrknu. Líbilo se mi, jak automaticky předvídala situace. Je dost možné, že po mně budou chtít proslov a rozhodně jsem nechtěl být nepřipravený. Jen jsem doufal, vážně jsem doufal, že k tomu nedojde. „To byste byla velmi laskavá. Nejspíš se tomu nevyhnu.“ začínal jsem se pomalu uvolňovat. Letadlo vzlétlo a my byli na cestě do Tokia. Osobně mám nejraději Čínu a Hongkong, ale Tokio mělo vlastní kouzlo. „To zjistíte večer.“ Tajemně se na ní podívám přes šálek kávy. Jen jsem jí tak škádlil a pohrával si. Snažil jsem se jí uvolnit, protože byla pořád tak spořádaná. Nejspíš to k ní patří. Jsem přeci jen její šéf a tohle je pracovní cesta, ale i tak… Když jezdí jenom jednou ročně domů, do Anglie, tak asi moc necestuje. Mohla by si užít cestu do Tokia. I když nebude mít moc času na prohlídku města. „Uvolněte se, Ann. Já vám hlavu neukousnu.“ Řekl jsem klidně a podíval se ven z okénka. Opřel jsem si hlavu a jen se díval. Měli jsme před sebou pár hodin letu. Nechtělo se mi vytahovat papíry a pracovat. I když jsem věděl, že pokud chci něco udělat, měl bych to udělat právě v letadle, protože pak na to nebude vůbec čas. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Trochu tázavě jsem zvedla obočí, když řekl, že se tam má ukázat a ne odvázat. To by mu bylo tak nepříjemné, kdyby někdo viděl, jak se baví? Bylo to jediné moje možné vysvětlení. Je pravda, že se držel hodně zkrátka a nerad ukazoval jakékoliv emoce, ale nikdo není úplně.. Bezemoční. Dobře, to je možná až moc silné slovo, ale chápete, jako to myslím. ,,Uhm.. Upřímně, pořád si to moc nedokážu představit.." Jo, jasně, v baru a v klubech se dokáže odvázat každý, ale na banketech plných lidí, jako je můj šéf? ,,Dobrá." Řekla jsem s úsměvem ohledně proslovu a rovnou se pomalu pustila do psaní. Jsem ženská, dokáží dělat několik věcí najednou a psaní proslovu.. Píšu texty písniček, proslovy jsou pakárna. To, jak se na mě najednou tajemně usmál.. Znova jsem se začervenala a nechápavě na něj zamrkala. Co to bylo? Pomyslela jsem si zmateně. Tohle bylo totiž už vážně flirtovní gesto, to by poznal i nezkušený debil jako já! Víte.. Není to tak, že bych nikdy nebyla s klukem nebo tak.. Myslím.. Jistě, jako mladší jsem byla zamilovaná.. Platonicky, nutno dodat.. Dokonce jsem měla i jeden, dva úlety.. V baru.. Když jsem se trochu cinkal a prostě se kousla s někým klukem, co se mi líbil.. Prostě chci tím říct, že úplně tupá ohledně kluků jsem nebyla! Jen.. No.. Nebyla jsem jejich typ. Jako Evropanka jsem se jim líbila, to ano, ale když zjistili, jaká jsem povahově, většinou rychle utekly. No tak.. Nikdo přeci nechce holku, která trpí nočníma můrama, je zbrklá, nešikovná, moc nemluví a snaží se nevyčnívat. Ostatně, tohle je jeden z důvodu, proč jsem se takhle upla na práci.. Ztratila jsem nějak naději v to, že by mě mohl mít nějaký kluk rád. Více, než kamarádsky. Uvědomila jsem si, že na ten papír koukám poněkud smutně už moc dlouho bez toho, abych se pohla nebo něco řekla. Až šéfova slova mě vyrušila. Nechápavě jsem na něj zamrkala, když řekl, ať se uvolním. A jak asi?! Sundala jsem si brýle, to dělám vždycky, když jsem tak nějak v koncích a prohrábla si vlasy. ,,Já bych ráda, ale jde z vás celkem strach, víte?" |
| |
| soukromá zpráva od Yu Jian Wang pro „Není to hezká představa.“ Ujistím ji. Pohled na muže vysokého postavení, jak si užívají třeba uprostřed parketu. To není příjemný pohled. Je to většinou uzavřená společnost. Perou se tam peníze, obchoduje s drogami a bílým masem. Není to nic, co by její nátura dokázala unést. Hlavně to není nic, o čem by se mělo mluvit nahlas. Bylo příjemné vidět ji, jak je rozhozená. Většinou jsem na ženy tak působil. Nepřekvapilo mě, že byla v šoku z toho, že i já mám soukromý život. Nevypadám na to, jistě. Měl jsem spousty žen. Jsem na světě o něco déle, než ona a začal jsem brzo. Ze zvědavosti a všechny svoje známosti mám pečlivě pod pokličkou. Nikdy jsem nebyl v bulváru. Nikdy mě nenachytali s nikým, za koho bych se musel stydět. Moje ženy vždy věděly, co si na veřejnosti dovolit. Vždy věděly, že pokud jsou se mnou, tak tančení a pití v pajzlech nepřipadá v úvahu. Nikdy nenalíčená, nikdy oblečená v něčem, co by nebylo značkové nebo reprezentativní. Její vzhled byla moje vizitka. Drama se vždy řešilo za zavřenými dveřmi. Proto se moje přítelkyně vždy stěhovaly ke mně. Pak jsem si všiml, jak se smutně dívá do papíru. Co se stalo za takovou chvilku? Něco mi ušlo? Sledoval jsem, jak si povzdychla, sundala brýle a prohrábla vlasy. Její věta mě ale upřímně pobavila. Uvolněně jsem se usmál. „To je dobře.“ Trochu jsem se naklonil a opřel si lokty o kolena. „Pracoval jsem dlouho, Ann. Pracoval jsem dlouho a tvrdě na tom, abych měl takové jméno, jako mám teď. Je to něco, co chci. Vzbuzovat strach, respekt.“ Vysvětlím jí. „Tedy v práci, samozřejmě. Když mě poznáte jako člověka, tak nejsem děsivý.“ Pošlu jejím směrem přívětivý úsměv, abych svá slova potvrdil. |
| |
| soukromá zpráva od Ann Whitecrow pro Nedělejte to.. Pomyslela jsem si, když na mě najednou hodil ten jeho přívětivý úsměv. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že mi lže.. Tedy.. Ne doslovně, spíše jsem měla pocit, že pro nás oba je jeho osoba v soukromém životě úplně rozdílná. On si asi myslel, že je v osobním životě hodný.. ,,Podle mě jste pedant tak jak tak." Řekla jsem s úsměvem a napsala další větu do proslovu na papír. Až pak jsem k němu zvedla oči už s vážnějším výrazem. ,,To není urážka nebo tak.." Vysvětlila jsem raději. Prostě si myslím, že v osobním životě bude hodně podobný, jako v práci s tím rozdílem, že holce v soukromí bude tykat a a spát s ní. Ale jinak si myslím, že by asi těžko přežil, kdyby ho ženská poslala do háje, že prostě neudělá to, co on po ní chce. ,,Ale každý jsme v soukromí jiný. Já taky nejsem tak.. Dokonalá, jako jsem v práci." Dodala jsem jen tak mimochodem, když jsem psala další věty na papír. Nemyslela jsem dokonalá jako dokonalá, ale byla jsme si vědoma toho, že v práci tak můžu často působit. Vždycky upravená, bezchybná, alespoň pro všechny okolo. Ty tuny zaškrtaných papírů při počítání rozpočtů nikdo vidět nemusí. Ale no tak, chceš mu tady povídat o sobě? Umři Ann.. |
| |
| soukromá zpráva od Kurosawa Saiko pro Zhluboka jsem vydechla a postavila jsem se na nohy. Max se jen blbě usmíval. Rty jsem znovu stáhla do jedné čárky a sedla si za něj na motorku. Do háje, co tu vůbec dělám... Nechápala jsem. Tohle jsem nebyla já. Já a můj nudný život. Teď jsem ale asi nemohla nic jiného dělat, než souhlasit s tím, co po mě ti dva chtěli. Maxův povel jsem velmi neochotně poslechla. Držela jsem se, ale cítila jsem na svém vlastním těle husí kůži a také jak mi nevolnost tlačila na žaludek. Doufám, že se mu nepobliju za krk.... Chvíli jsem měla i zavřené oči. Cítila jsem, že jedeme rychle. Nejspíš po dálnici... Nedívala jsem se ale, dokud nebyla rychlost menší a povrch se nezměnil. O to více jsem byla po otevření očí překvapenější. Kam to kruci jedeme??! Před námi jsem zahlédla postavu. Byl to Kirito, jak jsem zjistila, když jsme přijeli blíž. Max zastavil a já slezla, nohy celé rozklepané. Oba jsme přišli blíž ke Kiritovi. Ten mi podával telefon. Nechápala jsem. Nic si od tebe nevezmu, ty pitomče. Naopak... Bez telefonu mi možná bude líp. Nedostupnost. V očích mi krátce svitl hněv. Pohodila jsem hlavou a ruce demonstrativně zastrčila do kapes. Byla jsem ke Kiritovi čelem, teď jsem se ale otočila bokem. "Nepotřebuji ho," tiše a ne příliš pevným hlasem jsem odsekla, takže to spíš působilo komicky. A je snad vychovanost nechat vybuchnout budouv?! Možná bych to měla říci nahlas... Ale taková já nebyla. "Co tu vůbec dělám?" nechápavě jsem nadhodila. Nedávalo mi to smysl. Ať už měli ti dva za lubem cokoliv, já se jen blbě připletla. Tak ať mě buď zabijí nebo nechají jít, jen ať mě do toho dál netahají. Nestojím o to. |
| |
 | soukromá zpráva od Arinnea pro Nevěděla jsem, že Levi, vlastně jsem nevěděla až do včerejška jeho jméno, je u Corpse. Když jsem ho jako malá potkala, určitě ještě nebyl někým, kdo zabíjí titány. Nebo na to alespoň nevypadal. Jistá si být raději nechci. Byla jsem u Corpse asi tak třetí ten a Leviho jsem zahlédla jen tak.. Spíše omylem, když jsem slyšela, jak se o něm baví dvě holky vedle mě a nenápadně na něj ukazují. Poznala jsem ho prakticky okamžitě. Vůbec se nezměnil. Vypadal pořád stejně. I výškově. A to jsme se viděli před.. Uhm.. 12-ti lety? Celkem mě to překvapilo. Tedy to, že ho tu vidím a že je tu dokonce něco jako ten hlavní Big Bos hned po Erwinovi. Heh, o co jde, stejně mě nepozná.. Trochu mě to zamrzelo. Což bylo zvláštní! Kdyby mě mí vlastní bratři nebo rodiče nepoznali, bylo by mi to jedno.. Možná bych byla dokonce i ráda! Ale u něj mě to mrzí. Nevzpomínám si, že by mě někdy něco mrzelo. Vlastně bych to možná nazvala i novým pocitem, ale mám nepříjemný pocit, že jsem kdysi něco takového cítila jako hodně malá kvůli rodičům. Ale vzpomínat se mi na to nechce. Jsem vlastně celkem spokojená, že mi slovo city moc neříká. Proto mě tak vyvedlo z míry, že mi bylo líto, že mě asi ani nepozná. Jasně, ono kdo by si chtěl zapamatovat malou holku, které zachránil život? Ale z nějakého důvodu mě to trápilo celý den. Nemohla jsem večer ani pořádně usnout. Tedy, co jsem nemohla nikdy, ale normálně jsem vydržela třeba jen ležet v posteli a koukat do stropu nebo z okna. Dneska to nějak nešlo. Seděla jsem v jídelně, kde jsem si rozdělala oheň v krbu. Ne proto, že by byla zima, ale spíše abych viděla na ten papír, co jsem měla před sebou. Jop, trochu morbidní kreslit si titány, ale když už je jednou vidíte, už je z hlavy nedostanete. Já se vyhnu nočním můrám tím, že si je nakreslím pěkně na papír a mám klid. Jasně, kdybych nebyla debilem, šla bych k Vojenské policii a sebevražedně netrčela tedy, já vím.. |
| |
 | soukromá zpráva od Levi pro (Aneb tupý Levi přichází na scénu :D) Připadá mi, že se to na mě poslední dobou celé hroutí. Při poslední výpravě jich zemřelo mnohem víc, než je normální, a já nevím, jak dlouho se ještě zvládnu dívat na ty nešťastné obličeje jejich rodičů a příbuzných. I když to na sobě nedávám znát, připadá mi, že tu novou pozici velitele Survey Corps přestávám zvládat. Celý den strávím tak nějak nepřítomný, ani moc nemluvím, jak jsem jinak zvyklý, a dokonce dám svému oddílu den volna, protože dnes nemáme naplánovaný žádný útok. Zajímalo by mě, jak je to s tou "sníženou aktivitou titánů", o které všichni tak mluví. Jasně, možná jejich útoky nejsou tak časté - ale zato když jsou, stojí za to. V něčem je to možná i horší, jsou víc nepředvídatelní a jako by útočili mnohem větší silou. Není divu, že pak umírají i ti lepší. Večer už nemám na nic náladu. Jdu do jídelny a plánuju si dát před spaním ještě hrnek něčeho teplého, ale... někdo tam je. To je jedna z těch nových. Sakra, čím je mi tak povědomá...?! Zatím si mě nevšimla, protože je ke mně otočená zády. Původně jsem neměl v plánu ji rušit, prostě si vypít čaj a jít, ale víte co? Vlastně proč ne. Třeba se mi rozsvítí a zjistím, koho mi připomíná. Když udělám pár kroků k ní, zjistím, že něco kreslí. Titáni? Co to má jako být? Chce si je dát za rámeček a vyvěsit nad postel? "Hezký obrázek," zamumlám těsně za jejími zády a nemůžu si pomoct, aby se mi do hlasu nevloudila ironie. Nejspíš ji to vyděsí, ale co. "To se jen tak nevidí, aby si někdo maloval ty zrůdy a připomínal si je, když nemusí. Nejspíš tě takový divný manýry brzo přejdou, takže si jich hodně namaluj, dokud můžeš," vykládám, zatímco si sedám ke stolu naproti ní. "Co tu děláš takhle pozdě?" rozhodnu se začít s nezávaznou konverzací. Proč. Mi. Je. Kurva. Tak. Povědomá?! |
| |
| soukromá zpráva od Arinnea pro Mám celkem dobře vyvinuté instinkty, takže jsem věděla, že mi někdo kouká přes rameno, i když mi na něj přímo nedýchá. Ale nějak jsem to nevnímala. Dokud jsem neuslyšela ten hlas. Ah, ňuf, kruci, co ten tu dělá? Pomyslela jsem si ve výsledku přeci jen trochu polekaně, ale místo toho jsem jen nahodila sladký úsměv, který je tak dobře zahraný, že už ani nejde poznat, že je zahraný. Usmívám se tak na každého, spíše z principu, než že bych k tomu měla vyloženě nějaký důvod. Přišla jsem na to, že potom vás mají lidé raději a připadáte jim více přístupnější a tak se s vámi baví. Ne, že bych o to vyloženě stála, ale musím se alespoň tvářit, že se socializuji. Ani nevím, proč si myslím, že tohle musím dělat, ale to je jedno. ,,Taky jste mohl dostat ránu, kdybych se vás lekla." Odvětila jsem mu popravdě. Upřímně, stát takhle za mnou někde venku, vážně tu ránu dostanu. Jsem v tomhle poměrně opatrná. Ta ironie a sarkasmus my se z jeho slov dali ždímat a vylívat oknem ven. Ale já si z toho nic nedělala. Vlastně jsem se tomu tiše a pobaveně zasmála. Ale no tak. Snad si nemyslí, že se mi tímhle nějak dostane do svědomí nebo mě naštve nebo já nevím, kam tím vlastně míří. Přijde mi to svým způsobem roztomilé. ,,Když si je namaluji, neotravují mě pak ve snech. A upřímně, můj spánek mi je milejší." Řekla jsem sladce, zmačkala papír v ruce a hodila ho do krbu. No co.. Stejně už byl skoro hotoví a nic jiného bych s ním neudělala. ,,Nemůžu spát a přijde mi lepší vyvíjet alespoň nějakou činnost, než se jen převalovat v posteli. Co vy?" Zeptala jsem se už s vážnějším výrazem ve tváři, spíše zvědavým a podepřela si bradu dlaní. |
| |
| soukromá zpráva od Aido Hanabusa pro Narovnal jsem se, abych ze sebe shodil kalhoty i s boxerkami a se mohl loktem opřít vedle její hlavy. Chtěl jsem vidět její výraz, když jí moje prsty prozkoumávají. Dováděla mě k šílenství. Chytil jsem ji za obě ruce a uvěznil ji pod tíhou svého těla. Nesnažil jsem se nadlehčit. Líbil se mi ten pocit, když jsem jí cítil pod sebou. Jen jsem se o ní otíral. Třel jsem své slabiny o její. Nakonec jsem nevydržel a v nestřežený okamžik do ní proniknul. Skoro jsem vzlyknul. Tak moc jsem jí chtěl mít. „Úzká…“ zavrněl jsem. Byli jsme u sebe tak nalepení, že jsem cítil každý kousek jejího těla. Vtiskl jsem ho do ní tak hluboko, jak jen jsem mohl. Když jsem začal s pomalými zásuny, tak jsem si vychutnával, jak se o sebe naše těla třou. Nohy jsem jí zvedl tak, aby mi je mohla omotat kolem pasu. Dostal jsem tak lepší přístup do hlubin jejího těla. |
| |
| soukromá zpráva od Levi pro Tak ránu, jo? To by sis zkusila. Snad si nemyslíš, že nováček jako ty si může troufat na mě? Jako nechci vypadat namyšleně, ale jsem docela špička v oboru, holka. Na mě by sis nepřišla. Její netaktní poznámku se ale rozhodnu přejít mlčením. Zaujme mě ale to, co říká dál. Ona možná nebude tak blbá, jak se zdá. Ale jenom možná. "Hm," brouknu jen. Takové štěně. Kolik zkušeností s nimi může zrovna ona mít? Zamyšleně sleduju její zmuchlané papíry, které hoří v krbu. Zamračím se. "Víš, jak jsou ty papíry drahé? Radši nebudu komentovat to, žes je beztak někde ukradla. Normálně se na ně kreslí strategické plány a píšou výsledky výzkumů, holčičko. Mohla jsi je použít ještě z druhé strany," okomentuju to její plýtvání. "Co já?" zopakuju její otázku. "Chtěl jsem si dát čaj, kdybys mě nevyrušila. Teď už na něj nemám chuť. A ty už bys měla jít spát, už vidím, jak ráno budeš brečet, že jsi nic nenaspala," dál ji zamračeně pozoruju, ale pak s tím přestanu a než stačí uposlechnout rozkaz (k čemuž se určitě chystala), ji zarazím. "Ale počkej. Jak se jmenuješ? A vůbec, neznáme se náhodou odněkud?"rozhodnu se nakonec vyslovit TU otázku a vůbec mi nevadí, že to tu vypadá jak u výslechu. |
| |
| soukromá zpráva od Arinnea pro Víte, normálně je celkem těžké mě nějak naštvat nebo vyvést z míry, ale mu se to očividně dařilo. Trochu kysele jsem se na něj ušklíbla při zmínce o tom, jak jsou ty papíry drahé a že jsem je ukradla. Jistě, že jsem je ukradla! Kradla jsem většinu dětství a jestli mi jde něco lépe, než okrádání, je to zabíjení titánů. Alespoň v to doufám, když už jsem se do té top 10 dostala. ,,Ne, že bych vám do toho chtěla kecat, ale já tu byla dřív. Nevyrušil jste v tom případě spíše vy mě?" Zeptala jsem se s pobaveným úšklebkem spíše řečnicky. Jo, věděla jsem, že bych takhle mluvit neměla. normálně nemám s autoritami problém, ale on si o tu provokaci přímo říkal! A nebo já jsem moc velká masochistka, kdo ví? S nevěřícným úsměvem jsem zakroutil hlavou, když mě tady posílal spát, jako bych byla snad nějaké malé dítě. ,,Vy o mě máte starost? To je sladké." Neodpustila jsem si další lehké rýpnutí a sladce se na něj uculila. A pak se konečně zeptal, kdo jsem. Heh, vážně si mě nepamatuje.. Pomyslela jsem si. Ani mě to nemrzelo, vlastně jsem byla ráda, že ho zajímá, jestli se neznáme. Snad poprvé po několika letech jsem se upřímně usmála. ,,Arinnea. Jednou jste mi zachránil život, když jsem byla ještě malá, před jedním obchodníkem." Řekla jsem po pravdě. To, že mě chtěl ten obchodník zmlátit ocelovou tyčí protože jsem mu ukradla chleba jsem nedodávala. |
| |
| soukromá zpráva od Levi pro Ona si vážně říká o to, abych ji potrestal. ...Třeba ji zítra nechal uklidit celou tuhle jídelnu a jako bonus vydrhnout podlahu. Aspoň by byla nějaká zábava. "Moc nezkoušej moji trpělivost, buď tak hodná. Divila by ses, ale mám tu tak nějak hlavní slovo v organizaci práce. Mohlo by se stát, že místo epických výprav a zabíjení Titánů tě pošlu umývat nádobí nebo tak něco, takže se zklidni, malá." Až pozdě si uvědomím, že oslovení, které jsem vlastně použít vůbec nechtěl, je nejspíš zase voda na její mlýn. Navíc se svou výškou mám co říkat. Bravo, Levi. Když mi řekne, že jsme se vážně potkali (můj geniální mozek opět nezklamal... skoro), rozsvítí se mi a vybaví se mi obrázek té malé holky, kterou jsem zachránil. Jo, to bylo tehdy, jak jsem neměl co dělat a zrovna jsem projížděl kolem, tak jsem se rozhodl, že něco udělám. Holt nostalgie. Taky jsem kdysi byl jako ona... tak co. "Já jsem si říkal, že jsi mi nějaká povědomá. Už vím," kývnu. "Z holky z ulice ses docela vypracovala," poznamenám. "Dostat se k Survey Corps chce víc než nechat si zachraňovat zadek drsnými chlapci." Vlastně ani nevím, proč jsem to řekl nahlas - ale povídal jsem si to spíš sám k sobě, než jí. Ale nepochybuju, že takové drzé pískle jako ona k tomu bude určitě mít zase nějakou poznámku. No nevadí. |
| |
| soukromá zpráva od Arinnea pro Jenom jsem se na něj sladce a vesele culila, když mi tady dával kázaní, že mám raději držet hubu a krok, jinak skončím u drhnutí nádobí. Upřímně, nic jsem si z toho nedělala. Pokud vyhrožoval jen tímhle.. Spíše jsem měla pocit, že bych v té drzosti měla nějak přitvrdit. Nevím proč, ale strašně mě to bavilo, už jen protože jsem asi jediná, která si to tady na něj dovolí. ,,Hihi.." Zachichotala jsem se sladce, když mi řekl malá a trochu se u toho zarděla ve tvářích. No co? Přišlo mi to roztomilé. Vlastně skoro jako lichotka. Jasně, možná jsem si to jen zveličovala, ale i tak se mi to líbilo. ,,Budu to brát jako lichotku." Řekla jsem s takovým tím úsměvem jakože: rezignuji, když řekl, že jsem se celkem vypracovala. U něj nikdy nevíte, co jak myslí. Tváří se totiž pořád stejně. Až po chvilce jsem vyprskla smíchy a opravdu se chvilku tiše smála. ,,Drsnými chlapci? Tím myslíte sebe?" Zeptala jsem se mezi smíchem. Ne, že bych se mu vyloženě vysmála, ale prostě mi to jeho sebevědomí přišlo vtipné. V tom dobrém slova smyslu. A navíc.. On si o tu provokaci přímo říkal! A navíc to bylo tak super, když jsem mu u toho navíc vykala. Víte co. Zdůrazňovalo to ten fakt, že je můj nadřízený a že bych měla mít respekt. Ne, že bych ho neměla, je pravda, že si dokážu představit spíše chvíle, kdy bych se ho bála, než chvíle, kdy se mu směji. To, že mám masochistické sklony je druhá věc. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR