Mágové 
hrálo se Denně
od: 21. prosince 2009 18:55 do: 17. března 2010 10:31
Dobrodružství vedl(a) Nernam
| |
 | Magie, v našem světě je reálná jako palné zbraně a auta, jen o ní jen málo kdo ví a ještě méně lidí je ji schopno používat. Takovým to lidem se říká Probuzení. Tito lidé žili svůj život zcela normálně, jako všichni ostatní. Nevybočovali z řady, nedělo se kolem nich nic speciálního. Až do onoho dne. Do dne kdy se probudili a na okamžik zahlédli pravou podstatu světa. K tomu může dojít mnoha způsoby. Některým se zdál sen a ráno se probudili jiní, některé skolil záchvat podobný epileptickému, jiní upadli na několik týdnů do kómatu. Ať tak či onak, uzřeli kousek pravdy. Maličký kousek toho co je za šedým závojem každodennosti a když se vrátili zpět byli jiní. Tento zážitek se jim vryl hluboko do mysli a zanechal tam jasné stopy. Stopy nesoucí semínka moci, ale i šílenství. Postupně v sobě objevují nesmírnou moc a schopnosti, které však nesou značná rizika, rizika která mnohdy jasně převažují zisk. |
| |
| Petr Novák-den jako každý jiný Dnešek pro tebe byl naprosto obyčejným dnem. Vstal jsi lehce po sedmé, bylo pondělí. Pohled z okna ti poskytl ne zrovna potěšující pohled na zamračenou oblohu chystající se k dešti, a ty v tom budeš muset do práce...Chvíli jsi jen tak ležel a přemýšlel nad možností že bys "náhle onemocněl". Nakonec jsi tuto možnost ale zavrhl a vstal. Poněkud neochotně jsi si ustlal postel s vědomím že se do ní jen tak nevrátíš. Poté jsi zamiřli do kuchyně na snídani. Nalil jsi vodu do rychlovarné konvice a otočil ses aby sis namazal rohlíky marmeládou. Voda začala za tvími zády vřít. Zarazil ses. Copak jsi zapl konvici? Nedokázal sis na to vzpomenout. Lehce ses otočil a skutečně, konvice byla zaplá. Nakonec jsi to jednodužše přešel tím že jsi prostě rozespalí, přesto jsi se z nějakého důvodu k oné události neustále vracel během celé snídaně. Když jsi dojedl, tak jsi po krátké ranní hygieně zamířil do práce, kde tě čekala všední rutina, takže jsi byl nakonec i rád že jsi mohl zamířit o půl páté domů, zrovna začalo pršet a protože jsi na sobě neměl nic nepromokavého, spěchal jsi domů jak jen to šlo. Těšil ses na teplo domova a hlavně horkého čaje, který byl v tého zimě k nezaplacení. Jak ses ale blížil domů, tvá radost z končícího utrpení dosti upadla. Svítilo se. U tebe v kuchyni se svítilo a jak ses blížil slišel jsi zevnitř i nějaké hlasy, poměrně rozčilené hlasy. |
| |
| Gordon Christopher Matthews Vstal jsi ráno dost pozdě, bylo už půl deváté. Bolela tě hlava, přímo strašlivě a ze včerejší, nedělní noci sis pamatoval jen to jak jsi s kamarády vešel do vaší oblíbené hospůdky, pak už nic. Zasténal jsi a pravou rukou sáhl vedle sebe na postel, aby ses podepřel a postavil se na nohy. Tvůj jednoduchý záměr ale překazil fakt že tvá ruka se na postel ani nedostala. Sáhl jsi na něco měkého, podle tvaru...vytřeštil jsi oči, němně zalapal po dechu a prudce stáhl ruku zpět k tělu. Tedy ne že by to bylo první ňadro které se ocitlo pod tvou dlaní, ale stejně ses nemohl zbavit pocitu že je to něco nepatřičného. Přeci jen, asi dvacetiletou brunetku s andělsky bezelstnou tvářičkou, oděnou jen ve tvé peřině jsi viděl poprvé v životě, nebo sis to alespoň myslel. Dívka se lehce zavrtěla a tobě došlo že máš malér. Netušil jsi kdo to je, ani jak se dostala do tvé postele (ve které na tebe vzhledem k tomu že byla plánované jen pro jednoho byla docela nalepená). Co bylo ale hlavní, tiché kroky blížící se ke tvému pokoji nemohl být nikdo jiný než tvá máma, která tě přišla vzbudit. |
| |
 | Po probuzení jen nehybně sedím a pozoruji tu dívku. Snažím se vzpomenout. Sakra... zakleju potichu Loktama se opřu o kolena na dlaněma si podepřu hlavu... No, přátelé, hospoda... prsty zaryju do spánků... Tak jo řeknu si rázně, postavím se na nohy rozhodnutý jednat. Něco na sebe hodím, prohrábnu si vlasy, pak mě něco trkne... Peněženka! Doklady! a začnu hledat její kabelku nebo něco... |
| |
 | Obyčejný den Otevřu oči a nejistě se rozhlédnu kolem sebe. Kde to jsem? Po chvíli, když trochu pomine moje rozespalost, tak si vzpomenu, že už přes týden bydlím v malém bytě daleko od domova. Ještě zamžourám očima a protřu si je obě pořádně. Venku je pěkně hnusně a mě se zase nechce do práce. Moc se mi do práce nechce, ale kdo by pak za mně platil nájem, že? Posadím se proto na postely, sundám ze sebe peřinu a nohy shodím na podlahu. Podívám se na budík a vidím, že je něco před sedmou ranní. Vypnu tedy budík, který by stejně za chvíli začal protivně drnčet a vstanu z postele. Ustelu ji, vezmu si pár věcí ze stolku, naposledy se ještě rozhlédnu po pokoji a jdu se nasnídat. Dojdu do kuchyně, napustím vodu do rychlovarné konvice a otočím se, abych si namazal pár rohlíků s marmeládou. Měl bych tu konvici zapnout. Otočím se a zjistím, že voda už začala vřít. Ozve se známe „Plop“ a konvice se vypne, stoupá z ní ještě pára. Ještě chvíli zaraženě stojím a marně si snažím vzpomenout, kdy jsem tu zatracenou konvici zapnul. Pak nad tím jednoduše mávnu rukou a zaleju si nachystaný hrnek s kávou. Celou snídani se, ale k té maličkosti stále vracím, pořád mi jaksi vrtá hlavou, kdy jsem tu věc zapnul. Po snídani vše sklidím a poté následuje jen obvyklá ranní hygiena. Potom se už jen připravím na cestu do práce a odejdu z bytu pryč, pečlivě ale za sebou zamknu. Člověk nikdy neví. Po absolvování obvyklé tlačenice v autobuse, jsem se dostal do práce. Cestou na své pracoviště pozdravím pár známých a kolegy. Dojdu do místnosti, kde trávím většinu dne a začnu pracovat. Kontroluji chod firemní sítě a dohlížím na to, aby správně fungovala. Po skoro ubíjející nudě se o půl paté, kdy mi končí práce zvednu z prosezeného křesla a jdu pryč. V hale se ještě rozloučím s pár lidmi a jdu směrem domů co nejrychleji domů. Kvůli dešti a hlavně kvůli tomu, že jsem si nevzal deštník, promoknu a ke svému bytu dojdu promočený. Už se těším na horký čaj. Moje radost, ale rychle opadla, když jsem si všiml, že se v mém bytě svítí. To jsem snad zapomněl zhasnout? Dojdu ke dveřím a pomalu se snažím otevřu. Není zamčeno. Opatrně, ať nenadělám hluk otočím klíčem a potichu vejdu dovnitř. Dveře za sebou přivřu a dojdu ke vchodu do kuchně, okdu jsem slyšel hlasy. Poslouchám rozhovoru, který tam probýhá. |
| |
| Edward Wells Den jako každý jiný, jež se nevyznačoval ničím zajímavím, nebo alespoň tak se ti zpočátku zdál dnešní den, když jsi se ráno, kolem šesté probudil a začal se svím každodením cvičením, po němž následovala raní hygiena, snídaně a půlhodinová meditace. Čekala tě škola a proto jsi se ven, kde už se schylovalo k děšti nijak zvláště nehrnul. Nakonec jsi z domu vyšel kolem lehce po osmé a zamířil si to rovnou na zastávku šaliny (jsem brňák no), která tě vezla rovnou ke škole. Toho že tě někdo sleduje sis nevšiml hned. Nenápadná dívčina se na tebe přilepila v okamžiku kdy jsi vyšel ze dveří domu a od té doby se od tebe nehnula dál jak na deset kroků. Byla docela šikovná, ale stejně jsi ji spozoroval. O tom že sleduje právě tebe nebyl pochyb, když jsi totiž hodně namáhal svou paměť, uvědomil sis, že jsi ji zahlédl už ráno, těsně poté co jsi vstal. Stála pod tvím oknem a koukala se na tebe. Byl jsi rozespalí a nepřikládal jsi tomu žádnou váhu, teď už ano. |
| |
 | Edward Wells Ráno se rozcvičuji a snažím se probrat mysl k bdělosti. To ještě podpořím studenou sprchou. Až pak začnu s rozjímáním. Snažím se mu věnovat poctivě všechnu svou pozornost, nenechám své okolí ani své nitro, aby mě od toho vyrušovaly. Po meditování si již povolím trochu ranního přemýšlení a snění u snídaně. Pečlivě se zabalím do kabátu, aby mě déšť moc nepromáčel a na hlavu nasadím klobouk - sice to není deštník, přesto mi ale hlava zůstane suchá. Vydám se ven na cestu do školy. Všimnu si, že mě někdo sleduje. Nerozumím tomu a nelíbí se mi to. Proč to dělá?, řeknu si v duchu. Pak si již ale vyčistím mysl a snažím se být obezřetný. Vyberu takovou cestu, kde je vždy mnoho lidí, aby se ten, kdo mě sleduje, nemohl o nic pokusit. Je to sice jen dívka, ale protiví se mi s ní jakkoliv jednat. Po cestě se pokouším o dívce dozvědět něco více. Zkusím chodit tak, abych si mohl prohlédnout její odraz v zrcadlech a výlohách tak, abych se na ní nemusel otáčet. Nechci jí varovat, že o ní vím. Přesto o ní chci vědět něco více. Nakonec půjdu do školy. Jsem zvědavý, co udělá dívka, nenechám si však od ní překazit výuku. |
| |
| Tiara Enivel Dnes vztáváš brzo ráno. Tvému rozespalému zraku se odhalil pohled na malí pokoj připomínající vězeňskou celu v chatě, kousek za městem, kterou si vaše šermířská skupina pronajala na následující dva dny. Bude se tu konat jedna z největších bitev v tomto roce a tak když ses to dozvěděla rozhodně sis to nemohla nechat ujít, dokonce jsi na to obětovala i svou drahocenou dovolenou. Aby jsi ji ale měla co nejvíc, včera jsi ještě pracovala než ses sem vydala, proto jsi přijela poměrně pozdě a nestihla se ani pořádně s ostatními přivýtat, což ale rozhodně hodláš dnes napravit. S veselím úsměvem a dobrou náladou kterou ti nekazilo ani nepříliš pěkné počasí za oknem. Začala ses oblékat a přitom jsi měla dojem že něco slyšíš, jen tak vzdáleně na okraji vědomí, nevěnovala jsi tomu pozornost a pak...tiché poklidné ráno proťal hlasitý ženský výkřik ve kterém bylo jasně slyšet zděšení. Ozívalo se to zespodu, ze společenské místnosti. |
| |
| Willian Gewn Zdál se ti sen, sen zvláštní, tajemný a jak jsi cítila ty sama smrtelně nebezpečný. Sen o tomto hnusném a prohnilém světě, o každodení přetvářce, iluzích a lžích kterými média masírují mozky a ničí duše masám obyčejných lidí. A o stádu, hloupém a bezbraném stádu lidí kteří těm nesmyslům věří, kteří věří že svět je vážně takoví jaký jim ho televize ukáže. Bylo ti to k smíchu i k pláči zároveň, zvláště proto že jsi tak nějak začala cítit že ty k nim nepatříš, že ty jsi jiná, lepší a zároveň horší než oni. Ty to totiž vidíš, vidíš a víš že to není pravda víš jaký hnus se schovává za tou krásnou malbou iluzí a lží smál se ti tvůj vnitřní hlas a pak ses probudila. Spocená na celém těle a vyděšená málem až k smrti ses prudce posadila na posteli, probuzení bylo ale ještě horší než sen. Dívala ses totiž do tváří pěti zakuklenců navlečených v neprůstřelných vestách mířící ti do obličeje krátkými samopali. Vykřikla jsi, ozvala se hlasitá rána a...nic. Nikde nikdo ani náznak policejního komanda, nic. Jen v hlavě jsi stále slyšela slabí poťouchlí smích. |
| |
 | Soustředění Stále velmi unavená se probudím do nového dne a rukou naplácám po mobilu, který se někde válí a pípá, aby mě co nejhorším způsobem probudil. Naštěstí však netrvá dlouho a já ucítím jeho vybrující plášť ve své ruce, takže můžu konečně ten hluk vypnout a ulevit svým uším. Sedím na posteli a koukám se na telefonu, kolik že je vlastně hodin. Aáááh! Zazoufám, když spatřím, že je pořád brzo ráno a pak mi to náhle docvakne. Rozhlédnu se po jednolůžkovém pokojíku a zazoufám. Nevzpoměla jsem si, že z práce jsem jela rovnou sem, měla jsem dojem, že jsem stále doma... To je bordel. Vzdychnu, když vydím jak jsem to sem všechno v rychlosti naházela. Polonahá, bez kalhot - zatáhnu okno, které jsem musela přes noc nechat otevřené. To je ale divný počasí... je zataženo Pronesu ještě s výhledem na velkou louku s jedním stromem. Natáhla jsem na sebe obyčejné domácí kalhoty bílé barvy a černé triko, které mi halilo i spodní část obličeje, jsem si hodila světlou bílou mikinu s kapucí, nakonec jsem nazula pantofle a opět se podívala do pokoje. Tak a zábava čeká! zvolám vesele. Snad ty jediný dny dovolený budou stát za to.... Znenadání se ozvala rána a já se hrozně lekla. S výkřikem jsem se otočila.... bylo to jen otevřené okno.. Jéžiš... takhle mě nesmíš děsit. Popadnu se rukou za hrudník a s těžkým dechem dojdu proti vítru, který profukuje do pokoje a okno zavřu.... Nečeho si však všimnu. Na nočním stolku jsem si nechala zapnutý svůj Mp3 přehrávač. To je divné, myslela jsem, že se přes noc vybil. Uchopím ho do ruky a podívám se na display. Ten velmi pomalu přehrává skladbu Fear od jedné mé oblíbené skupiny. Nevěnuju tomu moc pozornosti a jen tu moderní krabičku vypnu, aby ty baterky vydrželi.... Naposled se podívám na svůj pokoj a s nějak podivnou veselou náladou dojdu až ke dveřím, které chopím za kliku... Eh? Zůstávám stát, když uslyším ten křik, načež jen zaklepu zmateně hlavou. Na někoho se asi vylila ranní polévka, nebo tak něco.Otevřu tedy dveře a jdu s klidem do společenské místnosti, aniž bych se něčeho obávala. |
| |
| Johan Geret Podivíni, zvláštní bar se zvláštní obsluhou a ještě zvláštnějšími hosty. Za léta práce zde jsi už zvyklí na všechno. Když jsi nastoupil žil jsis ve svém obyčejném klidném životě na předměstí Londýna, teď...teď už svět vidíš jinak. Víš že není takoví jak se o něm tvrdí. Víš že věci jako Vlkodlaci, upíři, duchové, démoni a mágové jsou, že to existuje protože se s tím setkáváš dnes a deně v baru. Také za to bereš značný plat, mnohem lepší než většina číšníků. Bar samotný patří Merlinovu potomkovi (že nelže a skutečně jím je o tom nepochybuješ ani v nejmenším) a Merlin sám je pak zakopaný ve sklepě pod barem (občas straší u výčepu) Bar sám je pak navštěvován jen a pouze onou sebrankou jmenovanou výše. Prvních pár dní sis myslel že ses zbláznil, pak že se zblázníš co nevidět, teď už sis zvykl. Hej, mladej nekoukej do blba a přines to hostům na šestce vytrhl tě ze snění a spomínek Alex, vlastník a barman v jednom, postarší muž se značným bříškem a kšticí šedivích vlasů obepínající začínající pleš a to je mu sotva třicet, inu tento bar se na něm podepsal. Oblečený chodí v černé a pouze černé protože tmavší barvu zatím nikdo nevymyslel což samo o sobě mluví hodně o jeho povaze. No a také je spolu s tebou jediný člověk v celém podniku...skoro člověk. Koukl jsi na bar a spatřil tam pět korbelů s pivem. Koukl jsi na šestku a uviděl pětici vlkodlaků. V duchu jsi zasténal, protože tihle konkrétní patřili k nejhorším z nejhorších. |
| |
| Park Son Lung Ráno jako každé jiné, probuzen svím "bodyguardem" jsi zamířil do koupelny, kde jsi vykonal svou každodení raní hygienu, načež ses oblékl nasnídal a po krátkém rozhovoru s kamarádem jsi zamířil ven na ulici a tudy do školy. Po cestě jsi potkával nejrůznější lidi. Dívali se na tebe a ty, najednou jsi slyšel...ono, vážně slyšel jejich poznámky na tvou adresu. Tak to je on? Mafiánskej spratek, být to pomím tak ho zastřelím ale kdo by to riskoval? nebo To je ten šmejd co zmlátil toho kluka? Nebýt jeho papánek mafián už dávno mu dám po hubě.. je to zvláštní, z jejich řečí tě začíná bolet hlava a ta bolest se zvyšuje s každým slovem, ba s každou hláskou kterou slyšíš, až je téměř nesnesitelná. Co je nejzvláštnější tak dotyční nepohybují pusou a tvůj kamarád je očividně neslyší. |
| |
 | Seoul - cesta do školy: Ráno vstanem a mrzuto za sebou pred bodygardovým nosom zatresnem dvere. "Nie som ženská, tak vypadni." Z domu odídem, čo najskôr. Nemienim sa s tými idiotmi zdržovať dlhšie. Ken Han kráča do školy za mnou. "Počul si to?" A prebodnem týpka s komentom "mafiánsky spratek" pohľadom. Keď sa ozve druhý už nelením. "K**** nej** do mňa!" Vyrútim sa na dotyčného a po rane päsťou sa s úsmevom spýtam. "Takže kto to tu potrebuje bodigardov a kto komu naloží?!" Mám fakt zlú náladu a bolesť hlavy tomu nepomáha. Niekomu dnes hrabe. Od kedy sa mi o odvážia povedať do očí?! Je deň samovrahov či kieho...?! |
| |
 | Londýn - bar Do práce jsem přišel jako vždy, asi 30 minut před otevřením. Nachystal jsem se šéfem podnik na otevření a pustily jsme první zákazníky. Ani se už radši nepozastavuji nad tím kdo tohoto podniku chodí, ze začátku mi to dělal problémy obsluhovat upíry, vlkodlaky a podobné zákazníky. Ale nyní si toho nevšímam, mám tu totiž velice dobrý plat a je to dobrá a klidná práce. Šef, potomek Merlina, mě jako vždy honí po celém baru a nedámi pořádně ani čas si odechnout, prý abych ty peníze neměl zadarmo. Taky se už mohl uklidnit,já jsem přeci člověk a né nějáký kouzelník Postupem času jsem o baru zjistil celkem zajimavé věci, např. že slavný kouzelník Merlin je zakopán ve sklepě baru a spoustu dalšího. Ale co mě nejvíce zaujalo byly kouzelníci, zjistil jsem že není kouzelník který mává kouzelnou hůlkou nebo odříkává složitá zaklínadla, ale že to je všechno úplně jinak... Když jsme byli asi v polovině otevírací doby přišli moji nejméně oblíbení zákazníci, posadily se a Alex ,šéf, mě ihned poslal s pivem za nově příchozími Proč zase přišly, já tyhle vlkodlaky opravdu nemám rád. Vždycky něco provedou.... Ihned vezmu pivo a s úsměvem, který je nutný, ho donesu ke stolu číslo 6 Pánové, tady máte svoje pivo a bude si ještě něco přát? radši si stojí kousek od nich dál jelikož nevím co je napadne |
| |
| Samuel Evans První noc v novém bytě, po návratu z japonska nebyla nikterak příjemná. Po dvou letech v tak odlišné zemi se ti vše tady zdálo tak nějak divné a nepatřičné, takové...šedé a nezajímavé. Nechápal jsi to, měl jsi vždycky svou vlast rád tak proč najednou... Bylo sedm hodin ráno a ty ses procházel v malém lesíku kousek za domem který sis koupil za peníze které ti odkázali rodiče. Procházel ses a nasávals vůni lesa, jeho přirozenou auru. Přestože to však byl na pohled krásný lesík, cítil jsi že v něm něco není v pořádku, cítil jsi že les není zdraví ať si říká kdo chce co chce. Les byl nemocný a umíral. Jak jsi tak procházel mezi stromy, málem sis ani nevšilm velkého černého psa upírající na tebe oči. Oči které byli spíše než psí lidské, příliš inteligentní na to aby se jednalo o obyčejné zvíře. Zamířil pomalu k tobě. Nejseš si jistý jestli po tobě něco chce, jen kolem tebe projde, nebo se na tebe vrhne a zakousne tě. Jeho pána tu nevidíš nikde. |
| |
![3712384457[1]6611.jpeg](3712384457[1]6611.jpeg) | Les Po návratu do vlasti jsem okamžitě pocítil jak se pohyb energie v mém nitru doslova převrátil. Vše bylo najednou…tak jiné, tak zvláštní, nevýrazné, cizí, nebo lépe řečeno izolované, od mého vlastního ducha. Když jsem se procházel ulicemi města viděl jsem kolem sebe jen špínu a chaos plodící dnešní civilizace. Lidé kolem mne ve spěchu pobíhali z místa na místo plní myšlenek upřených do budoucnosti, která ani neexistuje. Nedokážou si vychutnat svoji vlastní Přítomnost ani život kolem sebe. Je to převelice…smutné. Po smrti svých drahocenných rodičů jsem zdědil velkou část peněz. Víc jak 70% těchto financí jsem přenechal mladšímu bratrovi v době, kdy jsem ještě trávil svůj čas v Japonsku po boku mistra Katsumi. Zbylé peníze byli investovány do nového domova na kraji rušného města. Ideální je skutečnost, že mé sídlo se nachází blízko velice zajímavého lesíku, proto jsem neváhal a již kolem sedmé hodiny ranní započala má brzká procházka rájem milosrdné matky přírody. Něco však bylo jinak… Něco bylo špatně. Každý člověk s otevřenou Myslí by dokázal pocítit to co já na tomto prapodivném místě. Každým vykonaným krokem vedoucím do nitra přírody mě mocná aura lesa obklopovala silným proudem nepříjemných vibracích. Ne. Les nemohl být v žádném případě zdraví, a ani se nemohu divit, když místní rostliny a stromy musejí každý den bojovat o své přežití s lidskou bezohlednou civilizací. „Nikdo mi nenamluví, že je tento les zdravý.“ Prohlásím v duchu a pokračuji dál lesem. Po pár vteřinách se však okamžitě zastavím, když se mi naskytne pohled na tajemného psa. Jeho inteligentní a pronikavé oči mě začali probodávat zvláštním výrazem, až se mi málem zastavil dech. Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl se kolem sebe jestli pes nemá na blízku pána. Nikdo však na blízku není a pes se začal přibližovat. „ A sakra...“ Tep se mi zrychlí a nervózně udělám krok zpět. V hlavě se mi však ozve: „ Nedělej to“.Myšlenka mě sama překvapí, ale pokusím se překonat svoji nervozitu a stát na místě. „ Snad mě nepovažuje za snídani..“ |
| |
| Adele Isabella Nix Včera jsi to už vážně přehnala. Tak nějak tě s přáteli napadlo že si před definitivním nástupem podzimu uděláte rozlučkovou jízdu na motorkách, tvá máma byla samozřejmě proti, ale kdo by ji poslouchal že? Sjeli jste se celá parta s úmyslem strávit na svích strojích celou noc. Velké množství zábavy, adrenalinu a samozřejmě i alkoholu jak už to na takovích akcích bývá udělalo své. Nedávali jste pozor a...v jedné hospůdce si vás vyhmátli, dva vysocí chlápci připomínající gorily navlečené v policejních uniformách. Dali vím dýchnout a svědků na to že jste přijeli a ještě ani nepili bylo dost a dost. Za normálních okolností by to zkončilo asi jen pokutou, ale ti dva z toho hodlali udělat obecné ohrožení nebo kdo ví co. Navíc jako na potvoru našli u jednoho z vás trošku víc marihuany než je dávka pro osobní užití, takže jste zkončili všichni v cele. Ty sama právě sedíš v na policejní stanici pod zámkem a sleduješ vyčítaví pohled své matky která pro tebe přišla. Jenom co ji k tobě pustili, přistála ti na obličeji facka. Jak jsi mohla? |
| |
| Gordon Christopher Matthews Snažil ses vzpomenout, vážně ano ale tvá hlava prostě žádné možné vysvětlení této situace nenabízela. Proto ses rozhodl zvednout a prohledat jí věci, nebo cokoliv. Problém byl že jsi ale nemohl nic najít. Na zemi totiž nebylo nic, ani tvoje věci, ani její věci jako by tu někdo důkladně uklidil v době kdy jsi spal. Směrem od postele se ozvalo lehké vrznutí postele a Copak hledáš miláčku? i hlas měla příjemný, stejně jako tvář. Nevěděl jsi jestli se máš otočit a odpovědět, nebo raději utéct a navíc, proč ti proboha říká miláčku? Děje se něco? Vypadáš jako bys viděl ducha... pokračovala dál, teď se jí ale do hlasu vloudil jasný starostlivý tón. |
| |
| Petr Novák Co možná nejtiššeji jsi se doplížil ke kuchyni odkud jsi slyšel ony hlasy. Já ti kurva říkal že tady to není, musíme se podívat někam dál, tady je tak akorát nějaký pitomí žrádlo zavrčel rozlobený lehce chraplaví mužská hlas. No jo, ale už je dost pozdě co když se vrátí? oponoval mu druhý, mladší mužský hlas. Tak ho prostě střelim do hlavy a bude zavrčel onen první, načež se odtamtud ozvala nějaká rána, jako když padne talíř na zem. Dohajzlu Tome dávej bacha ještě si nás všimnou sousedi zavrčel opět onen první hlas. Krve by se v tobě v ten moment nedořezal. Patrně máš nečekanou návštěvu, návštěvu která u tebe něco hledá a v případě tvého objevení se doma tě hodla zabít. |
| |
| Edward Wells Přesto že je holka jen očividný začátečník, trvalo dlouho než se to podařilo zahlédnout její tvář. Upřímě, nezdálo se ti že by byla v něčem výjimečná, taková tuctová holka, co není ani pěkná ani škaredá a nevyčnívá tváří ani postavou, prostě šedý průměr, kterého si jeden všimne a zdárně ho opět zapomene. Toho že ses rozhodl nadále pokračovat ke škole si dívka všimla ale očividně jí to nějak nerozptylovalo, přecijen měl jsi tam jít, takže jestli ji na tebe někdo nasadil asi si trasu prošla předem. Stále nedělala nic, jen se držela deset kroků za tebou. Teprve když ti do školy zbívalo pár desítek metrů, prudce zrychlila ve snaze tě dohonit. Byla překvapivě rychlá, dřív než ses vůbec vzpamatoval byla necelé dva kroky od tebe a natahovala ruku po tvém levém rameni. |
| |
| Tiara Enivel Nakonec ses rozhodla jako většina lidí tady nijak zvláště to nehrotit. Když jsi vylezla z pokoje a zamířila na snídani, všimla sis několika známích, rozespalích obličejů vykukujících ze dveří a hledající zdroj zvuku. Někteří ti kývli na pozdrav, jiní prostě jen opět schovali hlavu zpět do pokoje. Dolů ses dostala ani ne za minutku a při pohledu na nastálou situaci ses musela chtě nechtě zasmát. Ve společenské místnosti byli zatím jen dva lidi, Petr a Ilona, nejstarší členové vaší společnosti (28 a 26 let) manželé. To co tě pobavilo však nebyl zjev tak běžní jako jsou tihle dva první vzhůru, nýbrž to, že Ilona seděla Petrovi za krkem, s tváří zkřivenou zděšením a hysterií ukazovala na zem pod sebe a ječela Myš...myš....okamžitě ji zabij přičemž Petr jakožto poslušný manžel běhal s mečem v ruce a ženuškou za krkem po místnosti a snažil se malé nebohé myšátko rozseknout vpůli. Vážně, nevědět že jsi nepožila žádné omamné látky přísahala bys že je to halucinace, něco takového se přece ve zkutečnosti stát nemůže ne? |
| |
| Když promluví, a ještě ke všemu řekne "miláčku" otočím se k ní a nahodím úsměv. Kdyby jen ducha... ulítne mi, oklepu se a nahodim ještě větší úsměv. Ále já...nic...já...nic nehledám já...jenom hledam naše doklady, víš mám pocit že jsme je nechali včera v tý hospodě a... nedokončím větu a jenom se znova usměju No táák co kdybys mi je teď podala nebo líp odešla z domu?? začnu jí v duchu přemlouvat |
| |
| Park Son Lung Chlápek na kterého jsi vystartoval jen vyděšeně a nechápavě vytřeštil oči než se poroučel k zemi. Všiml sis že v ten moment lidé kolem tebe zrychlili aby se dostali co nejdál. Co si ten malej hajzlík mylsí takhle útočit na lidi? Já bych mu dal, tohle je normální napadení, měli by ho zavřít šmejda Za mříže s takovíma ... a další a další. Tvůj kamarád tě jen nechápavě sleduje, kdežto tebe bolí hlava stále víc a víc, už je to nesnesitelné a dělají se ti mžitky před očima, navíc čím silnější ta bolest je, tím víc lidí se na tebe dívá, dívá a mluví, uráží tě zesměšňují, proklínají, jen tvůj přítel bodyguard mlčí a dívá se na tebe ustaraně. |
| |
| John Geret Donesl jsi piva vlkodlakům a v předtuše něčeho zlého jsi je postavil na jejich stůl. Tvá následující otázka zatloukla poslední hřebík do rakve. Jasně že chcem tvůj zadek na stole zasmál se vůdce "smečky". Tak nějak se ti vybavilo co se říká o jeho sexuálních preferencích, načež ti došlo jak nechutně dvojsmyslná je ta jeho narážka. No, chlapče jak my k tomu přijdem že nás obsluhuje nějakej obyčejnej člověk, to tu nemá Alex někoho schopnějšího? I upír by byl lepší než ubožák jako ty pokračoval v otevřeným výsměchu druhý z vlkodlaků. Nebo si tě tu snad Alex drží jako domácího mazlíčka? pokračoval třetí, načež se celá společnost rozchechtala jako banda bláznů. |
| |
 | Na stanici Jo. Byl to fakt pěkně blbej nápad. Jenže už jsme takhle s klukama byli mockrát a vždycky to bylo v pohodě. Hlavně me rozčiluje, že za to defacto můžou nováčci. Luci dovolil jeho bráchovi a jeho kámošům aby jeli s náma. A kdo asi chlastal? A kdo měl marihuanu? No oni, samozřejmě. Stačilo, že to naměřili u nich a nás už ani nezkoumali. Prostě jsme jeli taky. Hotovo, šmitec, finito. Unaveně si mnu spánky a přemýšlím. Máma mě zabije. To vím stoprocentně. Celou noc jsem o tom přemejšlela. Snažila sem se jm vysvětlit, že my jsme fakt nepili, ani jsme to neměli v plánu a hulit už vůbec ne bylo nad míru zbytečný. Prostě k ničemu, nebrali mě vážně, jejich teorie o tom, že jsem se hodlala opít a zkouřit v hospodě byla nedobytná. Nespala sem. Jen jsem seděla a přemýšlela. Nadávala, když mi nechtěli vrátit MP3. Nemohla jsem si do uší pustit hudbu a přežít tak ty hodiny, než dorazila máma. Jen co přišla, nestačila jsem ani nic říc a už jsem dostala facku. To přímo nesnášim. "Dík, žes mě vyslechla. Co, jak sem mohla? Sakra! Děláš, jako bys nevěděla, že nepiju! Nikdy sem ani nezkusila trávu! No počkej, já zapomněla, že to je další z hromady mejch lží. Víš co? Jeď sama, já si vezmu svoje věci a pojedu k tátovi." Zavrčím na ni. Jsem vzteklá, skoro nepříčetná. Přála bych ti, aby ti taky někdo jen tak natáhl facku. Jen tak, z křivdy. Bez otázek, nefér. Dojdu si vyzvednbout svoje věci a odejdu. Tohle byl nejhorší zážitek, kterej sem zkusila, osobní prohlídka byla otřesná a ona si přijde a neptá se. Madam nejchytřejší. |
| |
| Seoul: Tí ľudia ma privádzajú do šialenstva. Ak to takto pôjde ešte chvíľu ďalej, prestanem sa ovládať a pôjdu všetci čuchať kytičky odspodu. Navyše migréna silnie a ja mám sto chutí zabíjať aj pre ňu. Ken Han je zatiaľ jediný, n koho nemám chuť útočiť, ale s migrénou moje vedomie černie a rudne mi pred očami vštekem. Klaknem si a snažím sa dýchať. Snažím sa zapchať si uši, ale po chvíli ma to už premôže. "BUĎTE UŽ VŠETCI TICHO!" Našťastie, keď siahnem za pás, zistím, že kvér som nechal doma. Rozosmejem sa. Smejem sa asi desať minút a mám šialený výraz v tvári. "Vidíš Son Lung? Už je to tu. Šiblo ti." |
| |
| Soustředění S trochu napjatou náladou jsem se procházela úzkou uličkou mezi pokoji a sledovala všechny ty obličeje, které jsem sice vůbec neznala, ale už jen tak instinktivně jsem je při průchodu zdravila. Je vážně dost brzo a lidí na pokoji je ještě vážně moc. Povšimla jsem si, že jako jediná mám místnost jenom sama pro sebe.. zřejmě. Nervózně tedy sejdu po vrzavých schodech až dolů do velké místnosti a zmateně zůstávám stát. Hodně mě to pobaví, ale kvůli tomu, že mi není vidět polovina obličeje, nikdo taky nepozná, že se směju. Netrvá to dlouho a já vstoupím do scény. Promiňte prosím. Namítnu na ty dva a mrštně uchopím běžící myšku do rukou a vyhodím jí oknem ven, načež se ještě vyhnu onomu švihnutí... ovšem mě zradí můj balanc a já se skácím na jeden ze stolů, který rozlomím. Jako nemotora zůstanu pak ležet v hromadě třísek, neschopná se z toho bordelu zvednou zpátky na nohy. |
| |
| Samuel Evans Pes přišel až k tobě, upíraje na tebe modré oči. Zarazil ses...modré? Ano vážně modré, jenže jak je to možné copak pes může mít modré oči? Těsně u tebe se posadil, stále se ti díval do očí, jako by po tobě něco chtěl, něco...natáhl k tobě tlamu a opatrně se ti zakousl do rukávu tak aby se kůže ani nedotkl. Poté se postavil otočil a snažil se tě někam táhnout. Přestože je to psisko velké jako tele, cítíš že jsi silnější a nebo nechává na tobě jestli za ním půjdeš nebo ne. Přesto cítíš že bys asi měl i když netušíš proč je to takové vnitřní nutkání jaké jsi naposledy cítil když jsi se rozhodl všeho nechat a odjet do japonska za svím učitelem. |
| |
| Gordon Christopher Matthews Dívka se na tebe podívala naprosto vyvedená z míry. Doklady? V jaké hospodě? Zadívala se na tebe ospalíma oříškovíma očima. To se ti asi jenom něco zdálo, vždyť jsme včera nikde nebyli, pojď si lehnout zpátky drobná ručka ti ukázala na místo v posteli vedle sebe. Překvapeně jsi zamrkal. To na co ses díval nebyla tvá stará dobrá postel, ale široká postel manželská (dívenka se k tobě tiskla i když sama měla místa dost). Další věc která tě dostala byl zlatý snubní prstýnek na dívčině ruce, dokonalá to kopie prstenu který jsi objevil na ruce vlastní. Co víc, na nočním stolku byla fotka oné dívky i tebe, tebe v obleku a jí ve svatebních šatech. Napadlo tě že to bude vážnější než sis myslel. |
| |
| Málem se udusím když objevím všechny ty náznaky toho že mám asi největší vokno v životě. Já...mu...musim se jít umejt... řeknu vylekaně...s vyděšeným výrazem odcházím. Ve dveřích se zarazím a otočím hlavu Co je dneska za den? Kolikátýho je? zeptám se a prsty zaryju do futer odedveří. |
| |
 | Ložnice Je nad ránem a venku se už začíná rozednívat. Hodiny na zdi ukazují něco málo po páté hodině. Ležím ve své posteli a spím, velmi neklidným spánkem. Znovu se mi zdá ošklivý sen. Všechno se to v něm točí budovy, ulice obloha, zem. Mám pocit, jak by mě to mělo, rozmáčknou. Pocit strachu střídá pocit beznaděje. Slyším různé hlasy a každý se pokouší překřičet ten druhý. Hlasy vykřikují samé lži a nepravosti. Vím, že dnešní svět je postavený na přetvářce, lžích a nekonečném patlání medu kolem huby, který zapříčiní, že lidé věří tomu, co jiní jim napovídají. Tyto věci, které v reálném světě nemají přesný tvar, se zde zhmotňují a děsí mne. Stojím tak uprostřed kolotoče obrazů. V hlavě se mi mihne otázka. „Proč lidé jsou tak naivní“ Svět se začíná více točit, až se mi z toho dělá špatně. Najednou vykřiknu Doooost V tom jsem se trhnutím probudila. Prudce se posadím. Těžce oddechuji, jako po dlouhém a namáhavém běhu. Rukou si setřu z čela krůpěje potu. Co to sakra … Zastavím se v půli věty, když uvidím u postele pět zakuklenců. Nevěřícně na ně civím Co je to za maníky Mihne se mi hlavou. Nahlas jen vykoktám. K….d..o …js..te Dál se v konverzaci nedostanu. Zkoprním, když uvidím zbraň. Několik milisekund se koukám do hlavně samopalu. Zpomaleně sleduji, jak zakuklenec mačká spoušť Prosím nééé Vykřiknu hrůzou a pokouším se schoulit do klubíčka pod peřinu, jako by to mělo kouzelnou schopnost odrazit střelu. Výstřel padne, ale …. Nic ..nic se nestalo. Žádné nebe ani peklo či snad tmavý tunel se světlem na konci. Podívám se směrem, kde před okamžikem byli zakuklenci. Ale nejsou tam. Několikrát si promnu oči, ale stejně tam nejsou. Posadím se a kolena přitáhnu k bradě. Zadívám se z okna Co to sakra bylo? Tohle byl sen ve snu či co? Na otázky si však nedokážu odpovědět. Nejsem schopná se pohnout ani o píď. Stále mám strach, že jestli se pohnu, tak se ti zakuklenci se samopalem vrátí. |
| |
| V bytě Co možná nejtiššeji jsem se doplížíl ke kuchyni, odkud jsou slyšet ty podezdřelé hlasy. Co po mě asi chtějí. Já přece doma nic cenného nemám. Dál poslouchám o čem se baví. Dozvím se, že kdyby mě teď našly, tak bych byl v pěkně velkým průšvyhu. Pokusím se dostat potichu ke dveřím, neslyšně je otevřít a vyjít z bytu. Půjdu na ulici a zavolám na policii, to bude nejlepší. Přivřu nenápadně dveře od bytu a dojdu opatrně po schodech dolů. Jakmile se dostanu ven z domu, na chvíli si oddechnu a zavolám policii. Zběžně jim nastíním situaci a poradím jim ať nejezdí se syrénami. To by snad mohlo vyjít. |
| |
| Bar Když se ozvou první slova vůdce smečky, hnedka bych mu nejradši vrazil a poslal bych ho jednou k zemi. Ale kdybych to udělal, nahrál bych jim do karet. Proto se přemáhám co jen můžu abych na něj neskočil. Neposlouchej ho, neposlouchej ho, pokud něco uděláš skončí to velikým malerem. Mohli by tě odsut i vyhodit a co by jsi potom dělal, hlavně to chce klid.... POřád si v hlavě opakuji ta slova dokola. Ruku křečovitě držím zatlou v pěst a kdybych mohl zrakem vraždit jsou všichni u stolu mrtví asi 100krát. Když domluví Takže nic nechcete. Stači to říct jednoduše. řeknu tak, že to není moc hezké a kdybych nebyl naštvaný tak bych tak nikdy nemluvil. POté se vrátím k baru a řeknu šéfovi Vadilo by moc kdybych moc kdybych se jednou naštval a zabil bych je? výraz napovídá, že nežertuji |
| |
| Adele Isabella Nix Po tvích slovech ti přiletěla druhá facka, tentokrát druhou rukou. Tak na to hodně rychle zapomeň holčičko zařvala na tebe. Vztek se ani ovládnout nesnažila. Co si o sobě myslíš? Kdybys jeno pila čert to vem, ale kouřit marihuanu? Copak jsem tě vychovala tak špatně? teprve teď jsi pochopila kde je zakopaný pes. Ona tomu věřila. Věřila že potají bez jejího vědomí kouříš a už si v hlavě nejspíš tvořila obrázek toho jak den co den někde v tmavém rožku postáváš s partou typických feťáků...ti policajti ji očividně mozek masírovlai docela dost když se na to chytla. Co teď hodláš dělat co? Taková ostuda, víš že by tě mohli i zavřít do vězení? Ještě že ten pan policista je takoví rozumný člověk... teď sis musela vyslechnout asi pětiminutovou přednášku o tom jak špatná jsi dcera a obdivné kvokání tvé matky věnované stále nejmenovanému příslušníku policejního sboru. Protože stojí ve dveřích tvé cely tak vyjít ven nemůžeš jen tak. |
| |
| Park Son Lung Bolest sílý, už vidíš místo lidí jen šmouhy. Jejich hlasy vysmývající se ti, proklínající tě jsou stále hlasitější a hlasitější až...uvítala tě milosrdná temnota a s ní příchozí bezvědomí. Nemocnice Probral jsi se dle svého smyslu pro čas po pár hodinách v nemocničním pokoji. Všchno kolem tebe je nepříjemě bílé a sterilní. Jsi přikrytý od hlavy až k patě, takže pouta která ti drží nohy i ruce připoutané k postely jen cítíš, nevidíš. Takže už jste se probral? hlas, hlas bez těla se ozval ve tvé hlavě. Zamžoural jsi a zjistil že hlas přece jen tělo má. Byla to to ta bílá skvrna na tvé pravé staně. Podle hlasu patrně žena, ale jistý jsis nebyl v hlavě ti nepříjemě hučelo. Omlouváme se že jsme vás museli spoutat, ale bylo to pro vaše vlastní dobro. |
| |
| Nemocnica: Auu! Pomóc! Okamžite prestaňte...... Tma, nádherná tma a bezvedomie. Otvorím oči a podľa preležaného chrbátu hádam, že som ležal aspoň pár hodín. Svetlo a toľko bielej ma zabíja. Bolia z neho oči. Bolí z neho hlava. Chcem si oči zakryť rukou, ale zistím, že nemôžem. Čo to?! Kto...?! Zavriem oči. Pri zvuku doktorkiného hlasu až nadskočim. Môcť, zapchám si ši. Opäť oči otvorím a zahľadím sa na bielu škvrnu. "A otec?" Kdeže. Nik ma asi nepríde pozrieť. Pripravil som mu ďalšie sklamanie. Ak s obídem len s výčitkami, budem na tom ešte dobre. Pokúsim sa zaostriť, ale nejde to. Opäť zavriem oči. "Nemáte niečo proti migréne? Strašne ma bolí hlava. |
| |
| Před školou Sleduji dívku a přemýšlím. Proč mě vlastně sleduje? Asi se nejedná o nic důležitého. Vždyť mi nečinilo potíže si jí všimnout, není to žádný profesionál. A k tomu je velmi mladá. Hmm... uvidíme po škole, co udělá. Postupně se začínám uklidňovat, hlavně když vím, kde se dívka nachází. Je třeba také možné, že by si mě s někým spletla. Když se blížím ke škole, ostražitost mě již z větší části opustila, nechal jsem se uklidnit vlastní fikcí, kdo ví, zda pravdivou. Ani si pořádně neuvědomím, že se dívka za mnou rozeběhne. Nestihnu se pořádně ani otočit k ní čelem a ona mě chytne za rameno. Hledím na ní, nevěda, co si počít. Než se nadobro zastavím, aby mi pověděla, co skutečně chce, stoupnu o krok vzad, aby pustila mé rameno. Teprve pak jí zcela naslouchám. Čekám, co ona řekne - vždyť to ona mě zastavila. Nejsem ve své kůži, ještě k tomu s tím deštěm všude okolo. Tak snad se za chvíli vše objasní. To jsem zvědavý, oč jde. |
| |
| Tiera Enivel Manželé se uklidnili. Tedy přesněji Ilona se skácela z Petrových zad smíchy na zem. Kdežto Petr jako praví gentleman odložil meč a pomohl na nohy nejdříve jí a potom tobě. Uh, jsi v pořádku? Taková šlupka... jeho tón byl něco mezi zmatením vděčností a provinilostí. Omlouvám se za to, nechtěl jsem tě tam hodin, no ale Ilča, však víš když vidí myš.... za tohle dostal od své drahé ženušky takoví šťulec loktem do žeber až se zakuckal. No prostě myš nemá v domě co dělat... dokončil s mírně rudým obličejem za přísného pohledu své ženy. Inu většího podpantofláče jsi ještě neviděla. |
| |
| Gordon Christopher Matthews (Máš štěstí hodil jsem si za tebe na procenta čistých 87...) Zarazil jses přímo uprostřed futer, ještě než ses stihl zeptat kolikátého je. Samozřejmě že bylo 7.11. 2009, přesně o den později než tvá včerejší návštěva hospody. Pomalu se ti začala vracet paměť. Potkal jsi ji včera v hospově. Mladá krásná, přitažlivá...pozval jsi ji na jednu skleničku a ale nezkončili jste ani u páté. Poté přišel polibek a tma. Něco se v tobě změnilo, málem jsi se porval se svím kamarádem který si k vám přisedl, museli vás od sebe odtrhnout vyhazovači, kteří tě vyvedly ven. Čekal jsi venku na ni, i když bylo hnusně. Nějak, sám jsi nevěděl jak jsi věděl že přijde. Přišla a ty jsi ji odvedl k sobě domů. Zcéna při které jsi ty i ona přišli o veškeré ošacení byla tak rychlá že jsi ji málem ani nepostřehl. Zaslechl jsi nějaká slova kterým jsi nerozuměl a tvoje oči zahalila tma. Jenom jsi cítil jak jsi po zádech padl do postele. Poslední co jsi byl schopen zaznamenat byla její slova. Teď zapomeneš, ale až se narodí naše dítě, budeme spolu, spolu na pořád. Vrátil jsi se zpět do reality a uvědomil si že s pusou otevřenou civíš na svou notně zaskočenou a nic nechápající "manželku". V hlavě jsi měl naprostý guláš a kdybys mohl říct že jen nic nechápeš byl bys šťastný. |
| |
| Willian Grewn Stále jsi vyděšeně zírala do míst kde ještě před chvílí stáli zakuklenci, ale nic se nedělo. Nevyřítili se na tebe z vedlejší místnosti, nevylezli z podpostele ani neprorazili okno a nepřepadli tě odtamtud nic. Očividně to byl vážně jen sen. Pokračování předchozího. Ostatně, už se ti to párkrát stalo v minulosti i když to nebylo moc časté. Pomalu jsi se začala uvolňovat, když jsi zaslechla venku nějakou ránu. Prudce jsi vyhlédla z okna, ale nic. Nic tam nebylo. Úlevně sis oddechla a zadivala se zpět na postel s tím že už konečně vstaneš, jenže ten pohled ti málem připravil infarkt. Na tvé posteli úplně vzadu sedělo podivné stvoření. Takoví maličký vyhublí strašně škaredý tvoreček s obličejem jako zmačkané noviny oblečený do něčeho co mohl být kdysi toaleťák ale i na něj to vypadalo moc zašle a použitě. Hehehehe, holčička si neví rady? zeptalo se to něco a zadivalo se to na tebe bledě růžovíma očima. Holčička viděla Pravdu a teď neví co s tím? to něco vstalo (všimla sis že na posteli po něm zůstala tmavá skrvna špiny) a pomalu se to začalo blížit k tobě opileckou klátivou chůzí. Když přišel blíž, uvědomila sis že jeho oblečení i on sám smrdí přestě tak jak vypadá, jako několikrát použitý toaleťák. Chtěla by holčička pomoct? |
| |
| Petr Novák Z bytu se ti podařilo vyplížit docela nepozorovaně a i na policii ses dovolal. To o těch sirénách okomentoval onen chlápek u telefonu že je nemáš učit jak dělat svou práci. Přijeli, maskovaní chlapíci v neprůstřelných vestách zakuklení a ozbrojení od hlavy až k patě. Jeden z nich se tě jen zeptal na číslo bytu, načež vběhli dovnitřl Tři minuty bylo ticho, pak se ozval hlas jednoho z nich. Sakra to si ze mě děláš srandu nebo co? pak zase vylezli ven. Jejich velitel si stoupl k tobě, položil ti ruku na rameno a velice vážným tónem začal. Příteli, kdyby bylo Apríla odpustím vám to, kdybych z vás cítil chlast snad vám to taky odpustím ale že ste si jenom zapoměl vyponut televizi a teď si z nás děláte srandu no to je i na mě moc. Takže čekejte v brzké době účet za výjezd s tím se zase poskládali do auta a odjeli. Nechaje tě stát na chodníku, promočeného zmateného a zostuzeného. |
| |
| John Geret Od vlkodlaků jsi se vytratil jak rychle jsi dokázal a vráti se zpět k šéfovy. Tvá otázka ho očividně moc nezaskočila. Přecijen slýchával tu i horší věci. Až s nima zkončíš nezapomeň se zbavit těl, uklidit tu a hlavně vytřít krev z podlahy nesnáším když to tu smrdí po mrtvolách řekl zcela vážně. Mimochodem měl bych pro tebe malej vedlejší přívidělek... oznámil, načež ti vrazil do ruky další piva a poslal oblsoužit další hosty. Když ses vrátil, tentokrát bez problémů pokračoval. Někdo z našich hostů tu nemá co dělat. Tedy přesněji, někdo z našich hostů likviduje ty ostatní už čtyři moji nejlepší zákazníci čuchaj kytky zespod a já potřebuju abys nenápadně přišel na to kdo. Když se ti to povede no...řekněme že ti vyplatím jednorázově sumu odpovídající tvému ročnímu platu. |
| |
| Park Son Lung Jen trp, bolest je dobrá, nejlepší učitelka. Alespoň se naučíš jak svůj dar nepoužívat hloupět. doktorka rozhodně nezněla naštvaně, spíše znuděně, jako by tohle pro ni byla naprostá rutina. No co se tváříš jako kdyby ti vážně přezkočilo? Taky nápad snažit se číst v myslích sto dvaceti lidem naráz. Ještě že jsi takovej slaboch a omdlels jinak by tě to zabilo. Nechápal jsi naprosto nic, ale ona, ona mluvila s tekovou jistotou a silou že jsi ji okamžitě uvěřil že je možné číst lidské myšlenky a... ...vážně nechápu na co jsi myslel... zakončila další určitě poučnou pasáž svého proslovu, kterou jsi však kvůli bolesti a vlastním myšlenkám přeslechl. |
| |
| Larp, Kdesi mimo civilizaci. Když se po dlouhé chvíli v troskách konečně dostanu na nohy, rychle se oklepu a ohlédnu, abych se ujistila, že jsem tím hlukem nevzbudila všechny ostatní... i když jich většina už byla vzhůru. S pohledem upřeným na gentlmenského podpantofláka se jenom lehce a snažím pozvedat své obočí, aby se poznalo, že se tvářím mile, ale v hlavě mi stále blikají ty věci co jsem tu provedla, a proto mi to moc nejde. Jo, ano... jsem v pořádku, to nic... nic mi není. Díky V mozku se mi přemítá tok myšlenek o tom, že si o mě určitě opět bude někdo myslet, že patřím do party těch "hloupých" blondýnek a v hloubi duše se stydím. M.. moc se za ten stůl omlouvám. Já to pak někomu zaplatím. Povím značně zmateně, protože si neuvědomím, že vlastně Petr s Ilonou vedoucí nejsou. Aniž bych čekala na odpověď, vytratím se rychle z jejich dohledu. Projdu rychle přes jídelnu, až do přecíně. Jsem asi přepracovaná... nevím co to do mě vjelo. Cítím se myslí úplně mimo. Otevřu dveře ven a posadím se na schůdky před vchodem. Promnu si rukama čelo a zamýšlivě se rozkoukám po okolí, když si lehký větřík zahraje s mými vlasy a strčí mi je zčásti do výhledu. Stále stejná planina s jedním osamělým stromkem uprostřed, obklopující jí velký les s jednou cestou pryč, vyježděnou od traktorů. Do zad mi se mi konečně vleje bolest a já jenom potichu zasténám. Fakt, že jsem svým pádem přepulila dubový stůl mě moc netěší, ba si dokonce připadám ještě těžší než dřív. Se zamračeným výrazem se kouknu na display mobilu, který vytáhnu z kapsy a zjistím, že je pořád strašně brzo a tak jen mobil zastrčím. Nějak nevím, co budu dělat do doby než se všichni vzbudí a tak jen sedím a koukám s bolestmi zad po okolí. .... Mohla bych omrknout terén? Jen tak se projít kolem..... Zabít nějak čas. Třeba se pak nebudu cítit trapně, za to, že jsem mastodont co láme stoly..... Pomalu se začnu zvedat a ... buď za mnou teď někdo příjde.... nebo se jdu projít. |
| |
| Doma Když si na všechno vzpomenu, covím s otevřenou pusou na tu dívku. Om eh, am um ah...Mě...Měla bys jít... vykoktám ze sebe a prstem ukážu ke dveřím. Bezeslova přejdu do koupelny k zrdcadlu, začnu si čistit zuby a pohlédnu do zrcadla Sakra, sakra, sakra...Co se to děje? Jak se to stalo? Co ty výpadky paměti? Co ty její slova? Kdo to vůbec je?? myšlenky v hlavě mi zběsile létají sem a tam, jsem nervózní. Ne, jsem vystrašený. Srdce mi trluče ostošest. Vyplivnu vodu a pastu a znovu se podívám do zrcadla. Možná čekám že tam najdu odpověď. |
| |
| Edward Wells Dívka byla docela zaskočena, očividně od tebe čekala nějakou zcela jednoznačnou a specifickou reakci a to že se jí nedostalo tě zmátlo. Nakonec svou nerozhodnost vyřešila opravdu hodně zajímavím způsobem. Přirazila tě ke zdi nejbližšího domu a políbila tě a takováta pusa mezi přáteli to rozhodně nebyla. Doufám že když už tě líbám jsi to ty. zašeptala když se od tebe po necelé minutě odtrhla. Všímáš si že lidé kteří jdou kolem vás spěšně odvracejí pohled a zrychují aby vás minuli co nejdříve. Edward Wells 26 let je tak? zeptala se a znovu ti vnutila polibek, při kterém tě lehce kousla do spodního rtu. Hmmmm, ano...řekla bych že ano... poznamenala když s rozkoší v očích slízla kapičku krve která se objevila. |
| |
| Nemocnica: Čo mi to tu ku*** meleš?! Hladím na ňu, akoby z višne spadla. Áno hladím. Napriek bolehlavu som si dal tú námahu. Prebodnem ju ostrým pohľadom. "Aké čítanie mysle? Tí chu** ma ohovárali priamo do ksichtu!" A ti teraz tiež. Nebyť fotrova známa, si po smrti! Nepočúvam ju a sústredím sa na prekonanie bolesti. Po chvíli to ak hrozné nie je. Ako dobre, že fyzickej bolesti som už zažil viac, než dosť. Dočasne odignorujem jej reči a prítomnosť, až si navyknem na nový bolehlav. "Vďaka, už ich nepotrebujem." Spomeniem lieky proti bolesti a vyznie to dosť od veci. "A ani byť tu." Dodám hrubo. |
| |
| Tiara Enivel Vzhledem k tomu že za tebou ven nikdo nešel, a ani tě nikdo nezastavoval, rozhodla ses nakonec pro procházku. Okolí chaty bylo zalesněné, samí kopec a vyčuhující skaliska. Dokonce i nějaká jeskyně by se tu našla. Jen tak ses procházela po okolí, kam tě nohy nesly a poslouchala šumění stromů ve větru. Naprostá idila nebýt vlhkého bláta lepícího se ti na boty. Šla jsi dál a právě u jednoho skaliska se to stalo, noha se ti z ničeho nic propadla hluboko do země. Pokusila ses ji vytáhnout, ale nešlo to, jako by ji něco drželo. Zkusila jsi to znovu a znovu ale nic. Teprve napotřetí tvá noha vyjela z bláta ale nebyla sama. Kolem kotníku se ti svírali mrtvolně bílé, nahnilé prsty lidské ruky. Poděšeně jsi vykřikla, dopadla na zadek a začala se plazit pozpátku pryč, jenže čím víc ses vzdalovala tím větší část těla z bažiny vylezla ven, až jsi nevědomky vytáhla celé tělo. Mužské, patrně ne moc dlouho mrtvé neboť byla ještě znát podoba, i když kdo ví možná že tu Petr ležel už dlouho a o to že je poznatelný se zasloužil nepřístup vzduchu a poznatelný byla to je jisté, Petr kterého jsi ještě před chvíli viděla lovit myši. |
| |
| Gordon Christopher Matthews Utekl jsi do koupelny pronásledován jejím pohledem, zavřel za sebou dveře a dal se do až příliš horlivého čištění zubů, po němž ses zadíval do zrcadla a chtěl po něm odpovědi, odpovědi které ti dát nemohlo. Za tvími zády vrzly dveře a ozvali se měké tiché kroky. Zrcadlo, zrcadlo řekni mi kdo je na světě nejkrásnější? Vsadím se že to bude náš syn. její hlas...tak známí, něco tě nutilo aby sis myslel že jej znáš už roky ale ty sis uvědomoval že to tak není, že jsi ho slyšel teprve včera. Taky jsi nemusel být tak zbytečně tvrdohlavej a podvolit se kouzlu čaroději zapředla smutně a ty jsi v zrcadle objevil její tvář, vážně se tvářila sklesle, asi jako dítě kterému řeknete že vánoce zrušily. Ale co teď s tebou...žít mě tu nenecháš, víš toho moc ale zase...nechci aby náš syn neměl otce... |
| |
| Park Son Lung Ne, nikdo z nich neřekl vůbec nic, to co jsi slyšel byli jejich nejpovrchovější myšlenky, to co je zrovna napadlo když tě viděli...asi jsi docela populární co? uchichtla se. Nebyl to příjemný zvuk ani omilem. A co se toho kdy odejdeš a kdy ne týče...o tom rozhoduji zcela a pouze já, vzhledem k tomu že nikdo neví že jsi tady...měl by ses chovat slušněji nováčku. V hlase jí zaznívalo něco...něco co jsi nedokázal identifikovat ale děsilo tě to k smrti. Takže pokud nechceš žažít něco co by se ti vážně nelíbilo budeš slušný, odpovídat na otázky a já tě pak možná, možná i pustím co ty na to? otázka to byla pouze řečnická, neboť pokračovala hned dál. Takže, jak dlouho už to dokážeš? Hrabat se lidem v hlavě? |
| |
| Koupelna Spadne mi kartáček z ruky. Zvednu ho a snažím se ho uklidit. Povede se mi tím pobourat všechny toaletické věci na poličce. Utřu si obličej do ručníku a otočím se na ní. Se šklebem v obličejí se jí zeptám O...o čem to sakra mluvíš? Kdo vlastně jsi? Kouzlo? Čaroděj? Naše dítě? koukám se v zrcadle tázavě na tu ženu. Co se to tady děje? V dětství jsem na to možná věřil ale teď? Sakra! |
| |
| Velký omyl Po pár minutách čekání přijela policejní jednotka, odpověděl jsem jim na dotazy, vypověděl jsem jim co jsem slyšel a pak už jsem jen čekal co se bude dít dál. Vypadají spíš jako zásahová jednotka. Za chvíli se ozve pár nadávek, ale když vyjdou zase ven, nikoho s sebou nevedou. Co se děje, to se ti dva snad vypařili? Pak už jen vydím, jak ke mě jde jejich velitel, ten my dá na rameno a říká mi, že tam nikdo nebyl.To není možné, stává se ze mě blázen? Ráno si nevšimnu, že jsem zapnul konvici a teď zjistím, že jsem nechal zaplou televizi i světla. Svěsím hlavu a vypadám čím dál víc bezradněji. A navíc se mi ještě stane tohle. Chvíli ještě přemýšlím co mi ten muž řekl a pak jse ho zeptám. ”Vážně se omlouvám za to co se stalo. Kolik budu muset zaplatit za váš výjezd?” Nechám ho vyslovit částku a pak jdu do zpět do svého bytu, cestou nadávám sám sobě. Jsem to ale kus ****. Dojdu k bytu a vejdu dovnitř, sundám si boty i kabát. Dojdu do kuchyně, zjistím, že televize je už vypnutá, tak ji znovu zapnu a dám si vařit čaj. To je zase jednou den. |
| |
| Nemocnica: Zízam na ňu v šoku. ČO si o sebe myslí? Nevie, kto som? Pche. Že nik. A kto je podľa nej Ken Han? Mňa len tak nezastraší. Ako chceš babizňa, ale pravidlá si určím sám. Usmejem sa na ňu nepekne sladko. "Isteže viem. Už dlho." Iróniou len srším. "Asi od kedy som upadol do bezvedomia a snívalo sa mi, že tomu tak je Áno... To je to vysvetlenie. Niečo sa mi snívalo a teraz to chcete proti mne použiť. Ale nebojte sa. Tak ľahko to nepôjde." Pozriem jej z priama do očí. Choď sa vysrať bosorka. Na tvári mi behá úsmev. Desivý úsmev. A možnože mi konečne definitývne preskočilo. Ale ak, aspoň budem mať kľud. He he he. Žiadne ďaľšie sťažujúce sa hlasy. |
| |
| Larp, Kdesi mimo civilizaci. Když dlouho nikdo nevstával, tak jsem si řekla, že se tedy projdu a s utrápeným výrazem, který značil můj duševní neklid, jsem vyrazila vpřed. Krok s krokem ušel a já urazila docela dlouhý kus cesty, až k onomu osamělému stromu uprostřed pláně a rozhlédla se kolem sebe. Byl to krásný a daleký rozhled do širokého kraje kolem. Bylo až neuvěřitelné, že v dálce nebyl vidět ani jeden dům, kromě toho našeho společného. S povzdychem jsem zastrčila ruce do kapes u kalhot a vyrazila jsem kupředu. Docela mě zaujali ty prapodivné bílé skály, a tak jsem vyrazila zrovna k nim. Jak jsem se, ale přibližovala... víc a víc, bořila jsem se do bláta víc a víc. Ahh.. Zasténala jsem, když se moje bíle boty a kalhoty proměnily v hnědé až nahovnělé. V ten moment mi z hlavy vypadla má deprese a s jasnou zvědavostí jsem konečně začala bedlivě zkoumat okolí. Nakoukla jsem do pár jeskyní a prohlédla si různé útvary po stěnách, které na mě udělali dojem.... Gulp. Hlasitě jsem sebou plácla a vyplivla z pusy hroudu bláta. Fajn. Řekla jsem si a pohyby ruky jsem ze sebe začle zklepávat bláto, ale pak mi došlo, že se propadám a tak jsem pro změnu raději začla máchat rukama, abych se dostala pryč. Nešlo to a mě došlo, že jsem v nějakém hlubokém, tekutém blátě. Zavrčela jsem a pokoušela se dostat co nejdál, ale moje noha mé táhla hlouběji.... když tu náhle tlak povolil a já se vymrštila stranou. Vyděšená z toho co jsem viděla na své noze, mi poskočilo srdce z hrudi a i když jsem se zrovna postavila zpátky na nohy... opět jsem klesla bezmocně k zemi. Silná, bílá ruka mě tahala zpět svou vahou do bláta, ale naštěstí jsem byla silnější..... dostala jsem se z dosahu živého bláta i přes cenu ztraceného mobilu. Celá špinavá, jsem vykuleně seděla na zadku. Srdce mi bušilo jako o závod, ale všechno okolo mě bylo tak děsně klidné.... stromy se hýbali do větru a kolem bylo prapodivné ticho..... Petře? Udiveně jsem otevřela ústa, ale nezmohla se na pohyb. Petr byl v Autobuse. Viděla jsem, jak sem jede. Přijížděl pozdě s několika lidmi a bavil se s nimi. Dnes ráno se na mě usmíval, lovil myši a dokonce mi pomohl vstát..... kolik času uplynulo od té doby? Nic mi najednou nedávalo smysl. Petře? Přiblížila jsem se k jeho tělu blíž a prohlédla si jeho otevřené oči. Petře? Na tvář mu kápla moje slza. Petře? Zvýšila jsem hlas a zkontrolova mu pulz. Byl mrtvý, bylo to jasné, bylo to poznat. Ale... Co chlap, který před chvílí dělal binec ve srubu, dělá tady? Posadila jsem se vedle jeho těla a zatla ruce v pěst. Byla jsem sama, nenapadlo mě co mám dělat. Nikdo tu nebyl, co mám dělat? Neumím si poradit.... Mám jít zpátky a říct jim o tom. Co jim mám říct? Co když tam příjdu a bude tam Petr s Ilonou? Mám snad hallucinace? Co se to děje? Jak dlouho tu už sedím a dívám se tu na tu mrtvolu? Kolik času už vlastně uplynulo od doby co jsem se bořila v blátě.... ? Nevím co mám dělat. |
| |
| Ložnice Sedím v strnule posteli a hledím do míst, kde před pár minutami stáli ti zakuklenci. Stále nedokážu pochopit, co se to tu vlastně přihodilo. Jsem si vědoma, že se mi to stalo už dříve, ale nikdy to nebyla takováhle síla. Nakonec jsem schopná se pohnout a trochu uvolnit v tom uslyším ránu. Prudce se otočím k oknu. Zadívám se do ulice, ale z postele nic moc nevidím, a tak vylezu z postele, otevřu okno a vykloním se z něho. Rozhlédnu se bedlivě po ulici, kde se nic neděje. Asi se mi něco zdálo Prolétne mi hlavou. Otočím se zpět do pokoje. Zadívám se na postel, která není tak úplně opuštěná. Překvapením vyjeknu. Několik vteřin mi trvá, než mi dojde, že se mi to asi nezdá. Když se ke mně přiblíží a já ucítím ten smrad , jsem neskonale ráda, že je otevřené okno a proudí do pokoje čistý ač studený vzduch až mi začne být zima. Není se čemu divit, když mám na sobě jen světle modrou spací košili na ramínka končící několik centimetru nad koleny. To se mi jen zdá. Tohle je jen další sen Zašeptám si pro sebe a tiše doufám, že to tak je Kdo si? Jaká pravda? Co ode mne chceš Mezitím co mluvím, nahmatám jednou rukou za sebou na parapetu železnou tyčku, kterou používám, když potřebuji mít otevřené okno a nechci, aby se zavřelo. Sevřu pevně tyčku do pravé ruky. Po té jí rychlím pohybem dám před sebe, jako meč. Vím že půl metrovou tyčkou se asi neubráním, ale lepší než holé ruce. CO ode mě chceš. Ne počkej, vypadni mi z mé hlavy!! Nebo od tuď jestli si skutečný!! vyhrknu na to stvoření. |
| |
| Vězení "Ty? Ani si mě nevychovávala. Myslím, že kdyby ses o mě starala, tak mě znáš. Věříš mi a neděláš takovýhle scény. Ostudu máš sama ze sebe, z toho, jak se chováš! Za sebe by ses měla stydět! Vždycky ti záleželo na tom, jak vypadáš, co si o tobě myslí sousedi. A víš, co si myslí? Že si jen nafoukaná povrchní čůza, nemysli si, že neví, že se o mě nezajímáš! Místo tebe mi k narozeninám přišla popřát paní Sullivanová! Takže ti může bejt jedno, co tomu řeknou lidi. Neřeknou nic, oni, ti cizí lidé, jen sousedi, mě snad znají líp než ty!" Odpovím jí ledově klidná. "Ještě, že je tan pan poliucista takovej moralista a blbec. Nemohli by mě zavřít na nic, já marihuanu nepřechovala a ani jsem ji nekouřila, kdyby se obtěžoval a dal mi vůbec dejchnout, nebo odebral vzorek krve, tak takový blbosti nemele. A když je tak skvělej, vem si domu jeho a ne mě. Stejně tam ani nemám v plánu jít. Chápeš? Jsem dospělá a nebudu s tebou, stejně si toho ani nevšimneš." Nešetrně ji vystrčím z cely a projdu okolo ní. Jdu si vyzvednout své věci a pak pryč. K tátovi. |
| |
| Gordon Christopher Matthews Jaké dítě? její úsměv se rozšířil a přišla k tobě blíž, její ruka se ti lehce opřela o rameno. No naše přece, náš syn. ruka ti z ramene lehce začala zklouzávat po paži. Nebo sis snad myslel že jsem to celé podstoupila bezdůvodně? Že jsem se natolik namáhala s upravením tvé paměti jen kvůli jednomu hloupému sexu? Notak, tak naivní nemůže být ani člověk natož mág jako ty. Stejně jako není možné abys nevěděl kdo jsem. |
| |
| Otočím se na ženu s šíleným výrazem ve tváři. Co podstoupila? Jakej mág? řvu na ni přes místnost. Nevím proč, nemůžu se jí ani podívat do očí. Vysmýknu se jí a přejdu na druhou stranu kopelny, prohrábnu si vlasy TO není možné, to se mi zdá pomyslím si a začnu zběsile třepat hlavou Vysvětli mi o co tady jde! naléhám na ní |
| |
| Petr Novák Poté co jsi rozesmutněn výškou částky kterou tě bude policejní výjezd stát vešel do domu, rozhodl jsi se zlepšit si náldadu sledováním oné nešťastné televize. Sotva ses k ní příblížil začalo v ní podivně šramotit a v okamžiku kdy jsi zmáčkl tlačítko místo aby se zapla ozvala se rána a nic, ani obraz ani zvuk. Zaklel jsi, tohle se může stát jenom tobě. Nejdřív policajti a teď ta blbá televize ještě vybuchla. Vztekle jsi do ní praštil a vydal ses vařit čaj. Opatrně jsi nalil vodu do konvcie a zapl ji, abys náhodou se svím štěstím nevyřídil i ji. Naštěstí žádné jiskry ani nic podobného nenastali a tak ses šel s lehkou úlevou převléct do něčeho více domáckého. Jak ses tak převlékal snažil sis vzpomenout kolik že těch černých koček jsi ráno potkal (ani jednu) že se ti dneska nic nedaří. |
| |
| Park Son Lung Doktorka se zatvářila zklamaně, hodně zklamaně. Doufala jsem že jste rozumný, ale očividně jsme se ve vás spletly, no nevadí máme prostředky i na takové jako jste vy. S tím odněkud vytáhla injekci s naprosto průzračnou kapalinou a vpíchla ti ji přimo do krční tepny. Nejprve se nedělo nic, teprve asi za minutu celím tvím tělem projela silná křeč, takže ses celí v poutech napjal. Následovali halucinace, šílené vize bez jakéhokoliv smyslu, miliardy hlasů a slov kterým jsi nerozuměl, obrazy které byli prostě moc nemožné a nelidské na to abys je mohl pochopit. Netušil jsi jak dlouho to trvalo, ale když ses konečně probral, venku už byla tma. Stále ta samá doktorka seděla vedle tvé postele a koukala se z okna. Když ses probral, okamžitě se na tebe zadívala s úsměvem na tváři. Tak co, budete se ještě chovat drze? |
| |
| Tiara Enivel Nikdo tu nebyl, nikdo ti nepřišel na pomoc, byla jsi tu jen ty a tělo, tělo které snad bylo výplodem tvé představivosti, noční můrou, iluzí, jenže ty sama jsi tomu přestávala věřit. Nikdy jsi neměla moc dobrou představivost, ne tak aby dokázala vytvořit něco natolik realistického. Viděla jsi, dotkla ses, dokonce jsi i cítila pach rozkládajícího se těla. Ve filmech v takovíchto chvílích začíná vždycky pršet pro zdůraznění chvíle, jenže na tebe nepadal ani ten zatracený déšť. Nic co by ti pomohlo se trošku sebrat. Uvědomila sis ale že by ses měla zvednout. Měla by ses zvednout a jít zpět, protože jestli se na něj budeš dívat ještě chvíli určitě se zblázníš. Nebo ses už zbláznila? Možná...možná bys ho měla vzít s sebou, ukázat ho ostatním a když ho uvidí, když ho uvidí tak to není jen strašliví sen, není to jen zlá noční můra. |
| |
| Willian Grewn Obludka jen zakroutila hlavou a prošla tyčkou jakoby nic až přišla až k tobě. Hloupá holko, holoupá hloupá hloupá s každým tím hloupá jsi schytala jeden pohlavek. Co si o sobě vůbec myslíš? Nejdřív mě vytvoříš a teď tu na mě budeš mávat mečem? No? Samozřejmě že nejsem skutečnej ale nejsem ani sen další bolestiví pohlavek. Překvapeně sese zadívala na to co držíš v ruce a zkutečně, místo železné tyče jsi držela krátký jednoruční meč. No co na mě tak koukáš nezbláznila ses je to zkutečný, pravá a nefalšovaná iluze tak se koukej sebrat a zase nás zrušit než se úplně vyčerpáš. |
| |
| Adele Isabella Nix Tvá matka stále v cele naprosto nechápaje vývoj událostí. Nejspíš čekala že se začneš omlouvat a slibovat že se polepšíš, to že ji seřveš jako malé dítě, to očividně nečekala. Ale... bylo to jediné co stíhla říct než jsi ji odstrčila a vyrazila z cely ven. Proběhla jsi celou stanicí aniž bys potkala takřka kohokoliv až na pár překvapených policistů kteří když viděli jak se tváříš raději se ti klidili z cesty, takže sis mohla pozbírat své věci a odjet v naprostém klidu a bez rušení. K otci ses dostala v celku bez potíží, stanice nebyla od jeho domu moc daleko, takže jsi se tam dostala za necelích deset minut. Jaké však bylo tvé nepříjemné překvapení, když jsi zazvonila u jeho dveří a otevřít ti nikdo nepřišel. |
| |
| Bar Když mi šéf řekne abych jenom po tom co je zabiji uklidil a zbavil se těl. Tak mi dojde, že zrovna nejsem ten typ který někoho zabije jenom proto, protože se mu nelíbí. Ale když odnesu další dávku pití k dalším zákazním a řekne má pro mě prácičku. Jsem zvědaví jakou, přirpavil jsem se na hodně ale na to že mi nabídne tolik peněz za to že najdu toho kdo nám zabíjí zákazníky, tak to jsem opravdu nečekal Takových peněz, vždyt to je balík. Ale zjistit kdo to dělá taky není jednuchá věc a není ani zrovna bezpečná zvlášť když vezmu v potaz že to je nějáký magický tvor a já jenom člověk bez vzláštních schopností, ikdyž umím se bít. Když po to m chvíli přemýšlím, rozhodnu se. Dobře, ale jenom vám řeknu kdo to je nebudu ho chytat a nic takového. Přeci jenom nejsem žádný mág který si s nějákou kouzelnou bytostí poradí ale jsem jenom obyčejný člověk. ale ještě než mi odpoví začnu se rozhlížet po baru a dívat se po objednávkách a přitom přemýšlím kdo by mohl být schopen zabít další bytosti a napadají mě pouze jedni "lidé" kteří to mohli být, a to ti na stolu č.6, mojí nejméně oblíbení vlkodlaci. Ale nedávám nic najevo a stále sleduji kde se objeví další objednávka. |
| |
| Larp, daleko od civilizace Seděla jsem a hleděla na něj, aniž bych si uvědomovala, že bláto na mě už pomalu zasychá. Ozvala se však bolest zad, konečně mě něco probudilo z mého zasnění. Upřený a nemrkající pohled jsem od mrtvoly odtrhla a zadívala se kamsi k obloze, kde však nic nebylo. Do myšlenek mi vplula sebekontrola a já se postupně uklidnila. S nervozitou jsem si utřela uslzený obličej a postavila se zpátky na nohy. Byla jsem stále zmatená z toho co se stalo. Kdesi hluboko jsem doufala, že příjde někdo a vysvětlí mi to, ale všude bylo mrtvo. Dokonce ani stromy se do větru neprohíbali tak jako dřív. Pff Zafoukla jsem si, abych se uklidnila. Rukama jsem zamáchala kolem sebe, kvůli tomu, že jsem chtěla zklepat bláto. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemám telefon, ani nikde kolem sebe jsem ho neviděla, a tak jsem to nechala plavat. Zlost a nervozita co jsem měla z práce, v době kdy jsem sem jela... byla už dávno pryč. Vystřídal jí pocit napětí a nechápavosti. S těmihle novými pocity jsem se vydala klidným krokem zpátky do boudy. V hlavě jsem si říkala, že to možná všechno byla jen halucinace, nebo že jsem snad něco v práci, nebo po cestě vypila. Asi jenom blouzním.... Vejdu do boudy a pokuď je vše vpořádku, řeknu o oné mrtvole nějaké další duši. |
| |
| Ložnice Vystrašeně se dívám, jak obludka prochází tyčkou a ani to s ní nehne. Au vyhrknu, když dostanu první pohlavek. Při dalších se pokouším volnou levou rukou bránit, ale pohlavky mne stejně neminou. Co si o sobě myslím? Spíš ty ne, že mně tu fackuješ. chvilku mlčím a pak mi dojde, že opravdu řekl meč. řekls meč, jakej ?? a hned se podívám do pravé ruky. Zděšením, že tam opravdu je, ho nechám vyklouznout z ruky a nechám ho spadnout na zem. Stále víc mi nedochází, co se tu děje. Nechápu to. Jako bývalá studentka vědy si v duchu pokládám otázky, na které opravdu neznám odpovědi. Vždyť to není ani fyzikálně možný, aby se tu něco jen tak objevilo v hmotné podobě, i když si vzpomenu na ty pohlavky, které byly velmi reálně. iluze? Vytvořila? Já? Vždyť nic takového neumím a ani to není možné! Jak zrušit? Honí se mi hlavou. Počkej jak zrušit? Já tě nevytvořila. Jak můžeš být iluze, když si mi teď k sakru dal pěkněj pohlavek Rukou si přejedu přes bolavé místo a zamračím se na něho Iluze v takovém rozsahu nejsou možné řeknu pomalu, jako kdybych recitovala tyto slova z knihy o fyzikálních příčinách, kterou jsem četla před necelým rokem. |
| |
| Konečně doma Poté co jsem rozesmutněn výškou částky, kterou mě policejní výjezd bude stát, vrátil do bytu rozhodl jsem se zlepšit si náladu sledováním televize. Sotva jsem se k ní ale přiblížil, začalo v ní podivně chrčet a v okamžiku, kdy jsi zmáčkl tlačítko, místo aby se zapnula, ozvala se rána a nic, ani obraz ani zvuk, prostě nic.Sakra, já se na to můžu dneska vy****. Pomyslím si, že tohle se může stát jen mě. Nejdřív policajti a teď ta blbá televize ještě skoro vybouchla. Ještě jsem do ní vztekle praštil a vydal jsem se na vaření čaje. Tahle věc se snad nerozbyje. Opatrně jsem nalil vodu do konvice a zapnul jsem ji. Naštěstí se nic takového jako s televizí nestalo a tak jsem se šel převléct do něčeho více domácího. Při převlékání jsem se snažil vzpomenout, kolik že jsem těch černých koček za celý ten den potkal. Takovej pech. Snad se to už nebude opakovat. Dojdu do kuchyně a zaliju si čaj horkovou vodou. Potom čaj postavím na stůl a dojdu si do pokoje pro notebook. Mohl bych se podívat, jestli se dnes něco zajímavého nestalo. S notebookem se vrátím do kuchyně, zapnu ho a položím na stůl. Připojím se na internet a podívám se na nějákou zpravodajskou stránku. |
| |
| Nemocničné peklo: "Nepribližuj sa, ty ježibaba!" Ken Han, kde trčíš?! "Ksó..." Nemám s ako brániť a po tom začne kolotoč. Nasledovali krč, obrazy a sová. Taká zmeť, že som si myslel, že sa každú chvíľu zbláznim. Aspoň, že nezapojila aj hmat, čuch a chuť. Beztak som mal pocit, ako na horskej dráhe, ktorú niekto zabudol vypnúť a miesto toho ju zrýchlil. Konečne ustalo a následná tma a ticho boli rovnako šokujúc, ako začiatok toho kolotoču. Ešte hodnú chvíľu som nechal oči zatvorené. Nechcel som nič vidieť, ani počuť. A tobôž nie tú doktorku. Vychutnával som si ticho a tmu a svojim spôsobom boli rovnako trýznivé, ako ten cirkus. Ale kľud prerušil jej bodavý, škrípavý hlas. Aspoň tak mi pripadal. "Sklapni ženská, po tom drile potrebujem oddych." Zamumlal som skoro neslišne. |
| |
| Gordon Christopher Matthews Bohužel pro tebe žádný odchod se nekonal, její štáhlá ručka u které bys nikdy nevěřil že dokáže vyvynout takovou sílu ti pevně sevřela paži a přinutila tě stát na místě. Co se tu děje? zopakovala tvou otázku stále se smutným výrazem ve tváři. Ach drahoušku ty vážně nic nevíš že? No v tomto případě by to bylo ale na příliš dlouhé vysvětlování a tady se to nehodí. Prostě...prostě jsem potřebovala dítě, dítě s někým jako jsi ty a tohle byl nejrychlejší způsob jak si ho opatřit. Není v tom nic osobního, i když...jsi mi docela simpatický to nepomírám. poznamenala, přičemž smutný výraz vystřídal lehký úsměv. Tak co kdyby ses uklidnil, udělal si kávu nebo jak se to jmenuje a já ti pak všechno vysvětlím dobře? |
| |
| John Geret Možná by z tebe někdy něco bylo kdyby ses furt jenom nepodceňoval ucedil Alex skrz zaťaté zuby ale dál si tě nijak nevšímal. Když však vycítl tvůj pohled jenom zakroutil hlavou. Ti v tom nejednou příteli, první oběť byl mladší brácha jejich vůdce a žádnej vlkodlak není schopnej zabít jednoho ze svích navíc ještě stejné krve a smečky. Ty pusť z hlavy doporučil ti prostě. Během několika následujících minut se nedělo nic zajímavého, teprve poté se objevil noví host. Mladá, sympatická žena i když by se rozhodně nedalo říct že vyloženě krásná. Ještě jsi ji tu nikdy neviděl takže jsi nedokázal určit co je zač. Podle toho jak ostražitě se rozhlížela by jsi to ale typnul na člověka. Takřka po špičkách zamířila k jedinému volnému stolu, udělala však chybu, prošla kolem stolu vlkodlaků, přičemž jeden z nich ji plácl po zadku, za což si vysloužil facku, pěknou ale pro ni nejspíš poslední. Vlkodlaci si to očividně nechtěli nechat líbit a začali vstávat. Najednou každý v lokále měl na práci něco důležitějšího než o nu ženu. A do háje zaklel za tvími zády Alex. |
| |
| Koupelna S ručníkem v ruce jí pohrozím před obličejem Nadechnu se jako bych chtěl něco říct, pak se ale uklidním Káva...jo to by šlo... sesunu ruku a ručník hodím na skříňku Přesunu se do kuchyně, zamyšleně napoštím do konvice vodu, že si nevšimnu že už je konvice plná a přeleju ji, voda začne týct po celý lince Sakra! To je den! začnu nadávat když suším linku, mezitím se vaří voda, otočím se k té ženě No, můžeš začít... otočím se zpět a začnu si připravovat hrnek a do něj kafe zarazím se uhm, piješ kafe? zeptám se ale pak se oklepu, co to je za hloupou otázku, jsem na ní přece naštvanej |
| |
| K tátovi "Žádný ale, mami.." Zavrtím odmítavě, snad trošku smutně hlavou, načež kolem ní projdu. Neodjedu hned. Chvíli jen sedím na motorce, přemýšlím a užívám si ticha, klidu a čerstvého vzduchu. S helmou na klíně uvažuji o tom, co se vlastně stalo. Proč jsem tak vybouchla? Kdo by se mi divil! Místo aby věřila vlastní dceři, nechá se zblbnout kecama nějakýho frajírka! Už zas ve mě kypí vztek. Podívám se ke vchodu a zrovna vidím mámu, jak otvírá první skleněé dveře, dere se k druhým a dívá se na mě jako na zázrak. Posměšně si odfrknu a dřív než je venku, nasadím helmu, nastartuji a okamžitě zmizím za rohem. To je lepší, nepotřebuju jí teď pár dní ani vidět. "Tati!!" Zabuším na dveře, hlasitě, pak i zazvoním. Pořád nic. Mám sice svoje klíče, ale jsem zvyklá nejdřív zvonit, aby táta věděl, že přicházím. Jelikož ale neotevírá, musím si odemknout sama. "Tati?" Zavolám a rozhlížím se. Asi není doma. |
| |
| Tiara Enivel Doufaje že vše je jen halucinace, mámení smyslů které tě postihlo jsi se zvedla a zamířila zpět k chatě, nechávaje Petrovo tělo za sebou. Šla jsi poměrně jistě a klidně nezpěchala jsi, proč taky? Není důvod, je to jen iluze, jen pouhá iluze. Po několika desítkách minut chůze ses vrátila do chaty, kde tě uvítal jako první Petr. Živí a zdravý Petr s veselím úsměvem na tváři. Aaaa tady jsi, už jsme se začali bát...pojď zbylo tu ještě něco k snídani mávl na tebe a zamířil do kuchyně. Když se od tebe otočil, zahlédla jsi mu do očí. Do temných očí běz bělma, nelidských očí. Poplašeně jsi vykřikla a udělala krok směrem v zad, dříve než sis všimla uvědomit co děláš. Petr se zastavil, otočil se k tobě a zadíval se na tebe se starostlivím výrazem ve tváři, výrazem kterému jeho temné oči vůbec neodpovídali. Co se děje? Viděla jsi snad myš? |
| |
| Willian Grewn "Meč" s cinknutím dopadl na zem a stala se z něj zase jen obyčejná tyč. Hergot kdyby to nebylo možné tak tu asi nejsem ne? Ženská blbá zaječela postavička a vlepila ti další pohlavek. Jak já mám vědět jak jsi to udělala? Jediný co vím je žes sama sebe chytila do iluze a mě sis vytovřila jako pomocníka, jenomže už jsis zapoměla vsugerovat s čím ti mám pomoct opět pohlavek. Takže zruš tu iluzi ať tě konečně můžu přestat mlátit hergot himl opět pohlavek. Patrně nejlepší by bylo něco zkusit než tě upohlavkuje k smrti. |
| |
| Larp, daleko od civilizace Pomalu jsem otevřela hlavní dveře chajdy a očistila si špinavé podrážky u bot. Chvilku jsem váhala, zda jít dál nebo ne. Se zklopenou hlavou jsem pozorovala několik minut podlahu, jako bych na ní hledala nějakou špínu... když tu v tom se ozval jeho hlas a já zděšením vytřeštila oči přímo proti němu..... poděšený výkřik zaplápolal místností. Myš, ne já... no. Mám se ho na to zeptat? Co když mi nic neřekne, co když mi ublíží... co mám dělat? Mám se zeptat někoho jiného? Co když jsou jiní stejní jako on......... cítím... se tak sama .... jen jsem si všimla jak jsem špinavá. Spadla jsem do bláta... to víš... holka a špína. Mile jsem se na něj usmála, při té nesmyslnosti co jsem vypustila z pusy. Diť mi na špinavým oblečení vůbec nezáleželo. Musím... se jít převlíct S pozvednutím prstu, jsem se celá spocená obtočila kolem Petra a vyběhla po schodech do svého pokoje. Měla jsem aspoň to štěstí, že jsem po cestě sem nikoho nepotkala. Zabouchla jsem za sebou dveře. S výhledem na otevřené okno, které zřejmě zase vyrazil vítr - nemohla jsem přestat dýchat. Zhluboka jsem lapala po dechu, i když jsem nevěděla proč. Nic takového jsem nikdy nezažila, i když jsem si vždycky mysela, že může být i něco víc...... nebo jsem snad obětí nějakého krutého žertu, či nějaké tajné vládní operace, je tady v okolí nějaký plyn co způsobuje halucinace? Uklidnila jsem se a dlouhými kroky přešla k otevřenému oknu. S pohledem upřeným na skály, někde v dálce, jsem okno zavřela. Co se to děje? Přemýšlela jsem, když jsem ze sebe sundavala špinavé a nahazovala nové, černé a čisté oblečení. Něco se musí dít. Přes nohy jsem natáhla černé kalhoty a pevně je v pasu zapla, aby nespadli. Přešla jsem k umyvadlu a opláchla si obličej. Všechno mi přišlo tak hrozně zvláštní. Všechny vzpomínky na Petra se vytráceli, stejně tak jak jsem je kdysi do hlavy dostala. V myšlenkách mi koloval neustále ten podivný ustaraný výraz.... kterým mě sledoval..... Měla jsem utéct, ale.... ... po pěti minutách, co jsem se nahoře rychle převlékala... šla jsem pomalu do jídelny. S podivným klidem, který máte, když hovoříte s nějakým mafiánským bossem, scházela jsem jeden schod za druhým. Petr tam stále byl.... Tak jsem tady... zbylo ještě něco k snídani? |
| |
| Petr Novák Poté co jsi zalil čaj jsi se vydal pro notebook, který ke tvému značnému překvapení reagoval na tvé příkazy a ani neexplodoval když ses ho dotknul. Místo toho se poklidně načetl a čekal. Na internetu jsi brouzdal pro spravodajských stránkách. Nic zajímavého jsi tam neobjevil, krize se prohlubuje, chřipka řádí a teroristí útočí prostě pravidelný dení chleba. Jediné překvapení byla jedna malá stránka kde už se o tobě dozvěděli a tak sis přečetl krátký článek o Petru N. který v záchvatu paniky volal polici k příliš nahlas puštěné televizi. Když jsi zde nic nenašel, plánoval jsi počítač vypnout, ale v tom ti zapištělo ICQ, zpráva od někoho koho jsi neznal. A to prosím ani ve zkutečnosti ani přez internet, nepamatoval sis že by uživatel byl v seznamu tvích kontaktu ("Petr") Jediné co ti poslal byla adresa, patrně nějakého rodiného domku někde poblíž Brna. |
| |
| Park Son Lung Inu dobrá, vážně nemáme náladu na frackovité puberťáky. Však vám dojde ke komu a jak moc slušně se máte chovat. Až nás budete potřebovat, zavolejte věnovala ti nepěkný úsměv a vyšla ze dveří. Nepřijde, ona ani nikdo jiný dokud nezavoláš. Nemáš jak se dostat z pout, ani jak se dostat k jídlu nebo k vodě což jsou věci které ti právě teď schází ze všeho nejvíc. Čas plyne velmi, velmi pomalu takže máš dostatečnou dobu na rozmyšlenou jestli ti stojí za to tady umírat dlouho, bolestivě hladem a žízní nebo jestli se přeci jen začneš k oné doktorce chovat slušeně. |
| |
| Doma – odpočinek Poté co jsem si zalil čaj, jsem se vydal pro svůj notebook, který k mému velkému překvapení reagoval na mé příkazy a ani se divně nechoval nebo neexplodoval, když jsem se ho dotknul. Místo toho se jen poklidně načetl a čekal co budu pořebovat. Připojil jsem se k internetu a začal jsem brouzdat po různých zpravodajských stránkách. Nic nového nebo zajímavého jsem tam neobjevil. Krize se prohlubuje, chřipka řádí a teroristé útočí, prostě pravidelný denní chleba. Takže nic nového pod sluncem. Jediným překvapením byla jedna malá stránka, kde se o mě už dozvěděli a tak jsem si přečetl krátký článek o Petru N. , který v záchvatu paniky volal polici k příliš nahlas puštěné televizi. Snad si ze mě nebude nikdo v práci utahovat. Když jsem zde nic nenašel, plánoval jsem už počítač vypnout, ale v tom se mi ozvalo ICQ, zpráva od někoho koho jsem neznal nebp jsem si to myslel. Zkouším si na něj rozpomenout, ale dojdu k závěru, že ho vůbec neznám. Navíc ho ještě k tomu nemám ve svých kontaktech. Žádného Petra neznám, aspoň tedy myslím, že ne. Jediné co mi poslal byla adresa, patrně nějakého rodiného domku někde poblíž Brna.Zeptám se ho kdo je, odkud mě zná a mezitím si zapnu Seznam.cz a vyhledávám to místo na mapě. Kde jen to může být? Znám to tam? Pomalu upíjím čaj a čekám, co mi pan „skoro neznámí“ napíše. |
| |
| Nemocnica: Trvá dobre dlho, než sa moja psychika zlomí. Dva dni. Presne do doby, keď smäd začne byť ozaj neznesiteľný a človek je na pokraji medzi vedomím a mdlobou. "Doktorka! Ken Han! Hocikto! Kde ste kto?!" Podarí sa mi vykríknuť len raz. Na opakovanie mám príliš sucho v ústach. Pomaly začínam strácať vedomie. "Ha JI! Ha Ji!" Preberiem sa o pár minút na vlastný krik zo sna. Kde tak si si? Kde je kto? Prečom nikomu nechýbam?! |
| |
| Bar když se dozvím, že jeden ze zabitých byl i bratr vůdce smečky vlkodlaků, ihned zaženu myšlenky na to, že by to mohli být oni. Opět začnu chodit po baru a roznáším další pití, nikdo nechtěl nic zajimavého a všichni se chovají jak mají. Ale po chvíli příjde žena, neníto modelka ale špatná taky není. KDyž bych ji potkal a nebyl v práci tak bych asi ji šel vyzkoušet. Ale jelikož jsem v práci tak takové myšlenky ihned zaženu. Po chvíli se vydá k jednomu stolu, nejkratší cestou. Když jde kolem Vlkodlaků tak ji vůdce smečky pleskne přes zadek, ihned dostane nazpět facku. Vlkodlaci se začnou zvedat. A to já už nevím co se tam děje, jenom šéf zakleje. Co se děje?? pořád se dívám směrem k dívce |
| |
| Gordon Christopher Matthews Žena...ale je to správné označení? Její vzhled rozhodně nenaznačoval že by překročila hranici dvaceti let nějak výrazně jestli vůbec za tebou zamířila do kuchyně. To že jsi přelil konvici nikterak nekomentovala. Na tvou nechtěnou otázku jestli pije kávu ti odpověděla přikývnutím. Bez mléka, dva cukry. odpověděla automaticky, načež se lehce zasmála. Ehm, začni, začni to se ti lehce řekne mladíku ale... povzdechla si. Když nic nevíš je to složité a na to abych začala úplně od začátku tu té kávy nemáš dost takže...zeptám se tě, věříš na duchy? A je jedno jestli duchy mrtvích, zvířecí nebo přírodní, prostě duchy všeobecně? |
| |
| Adele Isabella Nix Zaklepala jsi na dveře..nic. Zazvonila jsi, nebo spíše ses o to pokusila ale nic se nedělo. Buďto nefungovala elektřina, nebo někdo zvonek vypojil ať už z jakéhokoliv důvodu. Opatrně jsi zasunula klíč do zámku a všela do vnitř. Zavolala jsi ale nikdo ti neodpověděl. Ani slovo, ani zvouček, jen kdesi v patře se ozíval jakýsi lehký šramot. Zavolala jsi znovu a když ses opět nedočkala žádné odpovědi, vyzula sis boty a s tím že na tátu počkáš jsi zamířila do kuchyně. Když jsi však míjela schody do patra, opět jsi zaslechla ten šramot...že by zloděj? A proto ten vypojený zvonek? Aby ho nikdo náhodou nevyrušil při práci a on neupustil nějaký křehký a vzácný předmět? Je to možné, vlastně docela pravděpodobné vzhledem k tomu kolik lidí ví o bohastství tvého otce by nebylo nijak zvláštní kdyby se někdo rozhodl přividělat si na něm. |
| |
| Tiara Enivel Petr tě sledoval dosti podezíravě a nedůvěřivě, ale nakonec tě nechal být, přesto jsi ale cítila jeho pohledd na svích zádech když jsi zděšením téměř utíkala ke svému pokoji. Ten výmysl se špínou ti očividně neuvěřil. V pokoji ses lehce opláchla a převlékla, během čehož ses začala pomalu uklidňovat a to i přes to že jsi měla hlavu plnou bizardních teorií, které nedávali smysl ani v nejmenším. Bála ses bála ses a moc, toho že se něco děje, snad jen o trošku více než toho že jsi se doopravdy zbláznila. Trvalo ti několik minut než jsi zašla dolů na snídani, do kuchyně kde už na tebe čekal Petr. Ležérně, s lehkým úsměvem který vůbec neseděl k temným očím ze kterých se na tebe dívala nenávist. Děje se něco? zeptal se hned po tvé otázce na jídlo. Promiň že se ptám ale nikdy jsi mi nepřipadala jako někdo kdo si dělá starosti s hadrama a...dělám si o tebe starosti nevypadáš dobře. poznamenal a pomalu k tobě zamířil. Z venku slyšíš hlasy a smích, ostatní se patrně už najedli a zamířili ven takže jste tu zůstali jen sami dva, ty a Petr. |
| |
| U táty Nechtěla jsem rozsvěcet už v hale, až v kuchyni. Ještě, že jsem to neudělala. Třeba bych náhlým světlem vyrušila tušeného lupiče. Místo toho jen opatrně, neslyšně prohrabu kapsy abych našla boxera a maličký kapesní pepřák. Takto vybavená se pak plížím ke schodům a následně nahoru. Ještě, že si táta potrpí na luxus. Rozhodně tu nemáme dřevěné schody, které by snad mohly vrzat. Máme pořádné, betonové pokryté mramorem. Tudíš vrzání opravdu nehrozí. Navíc je pokrytý měkkým kobercem, ve kterém se ztratí i zvuky chůze. Pomalu se plížím nahoru, přikrčená a nahrbená s ušima nastraženýma, abych slyšela sebemenší zvuk. Cokoli, co by mě jinak mohlo překvapit. Ale kde je táta? |
| |
| Petr Novák Tvá radost z fungujícího počítače byla patrně předčasná, nebo jsi měl zase štěstí a na ICQ jsi narazil na nějakého šílence, neboť jediná odpověď kterou jsi dostal byla opět ta adresa. Ať napíšeš cokoliv, jediné co se ti z něj podaří dostat je právě ona nic víc nic míň. Když sis ono místo vyhledal na mapě, zjistil jsi že je to vážně rodiný dům někde ve "Vystrkově" necelích dvacet kilometrů od míste kde se právě nacházíš. Začal jsi pomalu ale jistě zuřit. Tohle se může stát jenom tobě, někdo tě proklel, vstal si levou nohou nebo něco takového, jinak to není možné, nejdřív ty nehody a teď ještě ten cvok, tohle už je vážně neúnostné. |
| |
| Park Son Lung Dva dny od okamžiku kdy tě opustili jsi na ni konečně zavolal a ona přišla. Poté co tě tvůj vlastní výkřik probudil z bezvědomí jsi ji viděl vedle sebe sedět, naprosto stejnou jako předtím. Jindy bys ji označil za poměrně milou, teď jsi ji ale nenáviděl jak jen to bylo možné. Lehké natočení hlavy ti ukázalo že máš v žíle píchlou kapačku kterou ti dodávají potřebné živyny. Vzhledem k tomu že sucho v ústech již zmyzelo patrně jsi dostal i napít...nějak. Tak pane Lung, už bude te poslouchat co vám říkám? zeptala se tě doktorka s oslnivím úsměvem na tváři. Nic sis nepřál víc než jí do toho úsměvu šlápnout. |
| |
| Snídaně Vařím kávu, na její obědnávku zakroutím hlavou. Kolik takovejch jako já už asi svedla když si už oblíbila i kafe....určitě je to totiž nějakej mimozemšťan, vrhne se na mě a stane se z ní zelený zombie...uááá lítají mi myšlenky hlavou. Asi mě to přešlo a beru to dost lhostejně. Kafe tu mám dost, to se neboj.... odmlčím se a postavím před ní kafe, vezmu si to svoje a podívám se na ni, jakože jsem úplně v pohodě a všechno chápu. Najednou mě ale zradili moje ruce, který se začali klepat a polili mě kafem. Zařvu a kafe rychle položím na stůl. Na...na duchy? Já...já nevim asi, asi jo...jako proč? Si duch? nevydržím to a začnu pomalu řvát vyděšeným hlasem. |
| |
| John Geret Na Alexovu odpověď jsi rozhodně čekat nemusel bylo ti to jasné dost i bez toho. Vystresovaní a naštvaní vlkodlaci se prostě při známce agrese přestali ovládat a teď dotyčnou obstoupili v kruhu s poněkud neveselími úšklebky a smíchem na ni cenili již přeměněné tesáky. Nutno říct že dotyčná se držela celkem statečně, neomdlela jenom začala ječet strachy na celí lokál. Nikdo si ji nevšímal, ani Alex, přeci jen je to čaroděj a to znamená že k těm vlkodlakům má daleko blíž než k člověku i když...to že dlaci jsou stálími zákazníky taky hraje nejspíš určitou roli. Zdá se že těm pejskům naprosto hráblo, nejspíš ze strachu o vlastní životy (to ten vrah) a tak reagují na cizí agresivitu strašně přehnaně. |
| |
| Nemocnica: Preberiem sa. Nepríjemný pocit smädu je preč, ale hladu je stále tu. Napriek tomu viem, že ten môžem pokojne ignorovať. Už aj tak, je to úľava. V ruke cítim kamilu. Takže prišla, ako povala. Che che. Z otca asi strach nemá. I keď... asi ma už odpísal, takže ho nemusí mať. Ale zabudol som, ako sa volá. Otvorím oči a pozriem na doktorku. "Dobré ráno. Čo máme na programe ďalšie?" Spýtam sa a do široka sa usmejem. |
| |
| Ložnice Au nech mě už. Abych já nepraštil tebe Zavrčím na to příšerné stvoření, které mne stále pohlavkuje. Bože, to sem si nemohla vytvořit nějakého hezčího pomocníka. Nějakého svalovce třeba? Proč já si jen vymyslela tuhle bečku smradu prolétne mi hlavou Vyhnu se jednomu pohlavku a zaječím na to stvoření Fajn. Nech mě už. Pokusím se s tím něco udělat potichu si pro sebe dodá Jsem cvok Na okamžik zavřu oči, zhluboka se nadechnu a vydechnu. Tenhle ten pokoj je prázdný. Nikdo místo mě tu není. Otevřu oči a ono to stvoření tam ještě je. Ježíš tak konečně zmizni. Šup, šup. a zamáchám rukama směrem k němu. Znovu zavřu oči Emmmmm Začnu si bzučet pro sebe a představuji si, že sem v pokoji sama Jsem úplný cvok Pomyslím si smutně. |
| |
| Můj byt Má radost z fungujícího počítače byla patrně dosti předčasná, nebo jsem měl zase „štěstí“ a narazil jsem na nějakého šílence, neboť jediná odpověď, kterou jsem z něj dostal byla opět ta samá adresa. Ať napíšu cokoliv, jediné co se mi z něj podaří dostat je právě. To je blbec. Když jsem to místo vyhledal na mapě, zjistil jsem, že je to rodiný dům někde necelích dvacet kilometrů od místa , kde se právě nacházím. Podívám se ještě tedy na fotografickou mapu. Nic zvláštního tam není, asi mu hráblo. Začínám pomalu, ale jistě být naštvaný. Tohle se může stát jenom mě, někdo mě proklel, vstal jsem levou nohou, jinak to není možné, nejdřív ty nehody a teď ještě ten cvok, tohle už je vážně moc. Naštvaně zavřu notebook a dopiju čaj. Zajdu se osprchovat, trochu se sklidním a dojdu si pro notebook. Vezmu si ho s sebou do ložnice a lehnu si do postele. Otevřu ho a pustím si nějáký film, co mám na disku. Snad už se nic nestane nebo se vážně zvecnu. Podívám se na film, vypnu notebook, dojdu si vyčistit zuby, natočím si budík a jdu spát. Ráno musím brzo vstávat. |
| |
| Bar Situace se zhoršuje, vlkodlaci jsou viditelně podráždění a bezpochyby chcou dívku zabít. Co mě ale šokuje je že nikdo si toho nevšímá. Nikdo ji nechce zachránit, radši všichni dělají že nic nevidí, aby se nemuseli přidat. To jí jako nikdo nepomůže??? řeknu dost nahlas, podívám se na šéfa a po baru. To už ale nevydržím a skočím mezi vlkodlaky a dívku To není dobrý, proč jsem jenom takový vůl že do takových věcí lezu. To už je ale pozdě abych, toho nechal proto se postavím čelem k vlkodlakům, mám strach ale nedávám ho vůbec najevo, přecijenom vlkodlaci ho určitě dokáží vycítit. Tak to by stačilo, vaš Boss dostal co si zasloužil. radši jsem připraven na jejich útok |
| |
| Adele Isabella Nix Popadla jsi boxer a pepřák, své oblíbené prostředky obrany proti dotěrným otravům a úchylům všeho druhu, načež jsi začala svůj výstup do prvního patra po koberci pokrytém schodišti, tak že jsi nevydala sebemenší hluk. Z vrchního patra jsi slyšela něco jako hlasy a skřípot dřeva, patrně parket. Pokračovala jsi dál po zvuku až jsi došla k ložnici odkud zvuky vycházeli. Dostala jsi nepěkné tušení, že je něco špatně, moc špatně. Přesto ses nedokázala zastavit a dveře jsi otevřela s pepřákem napřaženým před sebe. Pohled který se ti však naskytl ti jej vyrazil z ruky. Tvůj otec...tvůj milovaný otec hlavou ti neproletělo jiné slovo než šukal jakousi ženskou kterou jsi zatím ještě neměla šanci poznat, dobře vyvynutou a poměrně přitažlivou třicátnici. Oba byli do své činosti tak zabraní že si tvého příchodu nevšimli, ani v okamžiku kdy ti pepřák vypadl z ruky a žuchl na huňatý koberec na zemi. |
| |
| Gordon Christopher Matthews Ne, ne ne, uklidni se prosím tě zvedla ruce v obraném gestu. Nejsem přízrak žádné dávno mrtvé ženské ani nic takového, jsem...jak bych to řekla na chvíli se odmlčela a kousla se do rtu. Já, nevyděs se prosím ale...nevím jakou terminologii používáš, možná by se dalo říct že jsem...víla..dryáda...prostě přírodní duch který se chtěl stát člověkem řekla tuto věc jako naprostou samozejmost i když tobě se to nějak nezdálo. Vlastně se ti to vůbec nezdálo. Musela být šílená a ty taky, to bylo jediné rozumné vysvětlení. |
| |
| Park Son Lung Doktorka si tě změřila opravdu nepříjemným pohledem. Víte pane Lung vážně kvůli vám doufám že z vás ten vzdor vyprchal. Jsou i jiné způsoby, pro vašli mysl méně šetrné kterými se můžeme dobrat toho co chceme, ale já jsem tak nějak doufala že budete souhlasit dobrovolně hlasitě si povzdechla. Kupříkladu by z vás byl vhodný dárce orgánů kdyby jste dlouho protestoval ale to je jen krajní možnost. Já si stále myslím že se dohodneme, co vy na to? zeptala se a přjela ti prstem po čele. Vy nám odpřísáhnete věrnost a my se o vás postaráme to je fér nabýdka ne? |
| |
| Willian Grewn Zavřela jsi oči a snažila se sama sebe přesvědčit že stvoření tu není, že neexistuje a proto tu není. I když sis připadala jako blázen, urputně ses soustředila ve snaze vymazat jeho existenci. Když jsi otevřela oči překvapeně jsi vykřikla. Nebyl tu, nebyla tu po něm ani památka, dokonce ani smrad, ani špínak která by tu po něčem takovém měla zůstat tu nebyli, prostě nic. Čisto a prázdno. Konečně jsi mohla v klidu vstát a připravit se na běžný den. |
| |
| Petr Novák Přestože jsi notebook zaklapl, stále jsi slyšle pískání ICQ ohlašující příchozí zprávy. V okamžiku kdy jej otevřeš, máš přez celou plochu obrazovku komunikačního programu, kde neustále přichází nové zprávy s onou adresou. Ať se pokusíš vypnout jen ICQ nebo i celí počítač jakýmkoliv způsobem, stroj i program odmítnou spolupráci a nadále budou odesílat svou zprávu. Začínáš si připadat jako naprostý blázen a nebo ten největší smolař na světě že se tohle děje právě tobě. |
| |
| John Geret Vlkodlaci se ti vysmáli a hosté ani Alex si vás nadále okázale nevšímali. Co si o sobě myslíš chlapečku, že nás dokážeš... bos se zarazil, neboť v ten moment se vznesl do vzduchu a chytil se za hrdlo. Tak nějak ti na mysl vytanul Star Wars, v zápětí se podobná věc stala ostatním dlakům a dřív než jsi stihl mrknout zkončili na zemi u protější stěny. Ani je nikdo nemusel pobízet aby se sebrali a vypadli z podniku co možná nejrychleji. Dívka na tebe jen zaraženě hleděla. Eh, já..děkuji pane... naznačila že by ráda slyšela tvé jméno. |
| |
| Nepoužívám žádnou terminologii, o co tu jde? Proč já?! Začnu se šíleně štípat a fackovat. To je sen, jenom sen... když nic nepomáhá, začne mi docházet že je to skutečnost. Mávnu rukou. Jdu do cvokárny místo toho se ale otočím ke dřezu pro hadr. Sehnu se nad skvrnou, pak se zarazím a podívám se na ní. Jak si chtěla dosáhnout toho, stát se člověkem? Kdo jsem podle tebe já? V týhle zemi, i v tomhle městě! Žije nespočet obyvatel, proč já? začnu pokládat haldy otázek a hadrem při tom práskám do kaluže, ze které kafe stříká do všech stran, jde vidět, že jsem opravdu zoufalý. |
| |
| Nemocnica: Zahnala ma do kúta. Nenávidím ju. "Dobre." Preruším ju ešte, keď vraví o svojich dúfaniach. "Vyhrala si. Spokojná? Spraví, čo chcete." Každá hra sa dá otočiť. Časom uvidíme, čo táto. Povzdychol som si a odovzdane som sa na ňu zahľadel. "Takže.... Tvoja výhra. Čo teraz?" Žiadna irónia, len odovzdanosť. Hnn. Vcelku ma aj začína zaujímať, ako dopad hr, ktorú neriadim ja a predsa sa jej musím účastniť. Ak si teraz čítala moju myseľ, práve som ju vyzval k partii "pokru", z ktorej sa ustúpiť nedá. "Rozdáte karty, ma´am?" |
| |
| Larp Všimnu si osamělého Petra a silně se mi naježí kůže. Proč zrovna teď tu nikdo není. Pár rychlými kroky příjdu k okénku s jídlem a celá spocená si podám párek rohlíků a nějaký rosol co má nejspíše představovat džem. Koutkem oka šlehnu po přibližujícím se Péťovy a opět si rázně uvědomím v jaké situaci to vlastně jsem. Úkrokem stranou a následnou otočkou se proplížím vedle něho jako slizký had, ale daleko neuteču, jelikož si celkem zmatená sednu s jídlem ke stolu, jako bych chtěla začít jíst. Co? Co by se dělo? Vykoktám nervózně. S - Stůj! Jakmile se začal blížit, spatřila jsem hrozbu, odstrčila jsem se od stolu a namířila proti němu svou prázdnou dlaň. Nastal moment ticha... Já... Polknu si slinu a můj zmatený obličej se změní na udivený. Vím, že to co se chystám udělat, bude mít zásadní vliv na můj život, a proto mi dává dost práce se jen tak na místě vymáčknout.... Já... Myšlenkami mi proletí ty nejhrůznější horrorové filmy o tom jak "pozůstalí" zabijejí své bývalé známé... ... viděla jsem tvojí mrtvolu Petře. Teď mě zabije? Co se bude dít? |
| |
| Gordon Christopher Matthews Dívka se při pohledu na tebe jen lehce zasmála, dál ale tvé nesmyslné konání nekomentovala. Je jenom jeden způsob, který nám umožňuje stát se člověkem a to počít dítě s čarodějem vysvětlila, nebo si to alespoň myslela. Samozřejmě jsem si mohla vybrat někoho jiného, ale ty jsi nezkušený a hlavně docela sympatický chvíli přemýšlela, načež vzala nůž a lehce se řízla do prstu. Koukej na to, krev...zkutečná lidské krev radovala se jako malé dítě. Pomalu ti začalo docházet co to znamená jestli mluvila pravdu. |
| |
| Nemocnice Doktorka se zdá být očividně nespokojená s tvou odpovědí. Stále si myslíte že nás můžete oblafnout pane Lung? Říkala jsem že máte přísahat, ne že máte přikyvovat. věnovala ti Ginoidní úsměv. Takže pokud se nerozhodnete vyplnit naše požadavky...na vaše játra už se čeká docela dlouhá fronta. |
| |
| Tiara Enivel Po tvích slovech se Petr překvapeně zastavil, chvíli na tebe hleděl a začal se smát, smál se nahlas a upřímně, jako by jsi ho svím oběvem neuvěřitelně pobavila. Svitla ti naděje, možná to přeci jen byla halucinace a on...tvá naděje se ale v zápětí rozplynula v prach, když se smát přestal a promluvil. No jo no, na takoví blbosti mě dostanete vždycky. Já blb to tělo měl spálit a nezahrabávat v tom lesíku co? zeptal se tě s povzdechem a založil si ruce na hrudníku. Jenže co teď s tebou? Sama víš že si nemůžu dovolit aby se tu potloukal někdo kdo to ví... |
| |
| Nechápavě pozoruju dívku. Čaroděj? třísknu do stolu. Tak dost, chci vysvětlení, kdo jsem, jak jsi se ke mě dostala, kde jsi vzala že jsem čaroděj, co po mě ještě chceš... položím hromadu otázek a sednu si naproti ní. Proč já? Proč zase já? ptám se ještě sám sebe. spatřím kapku krve. Jestli už je člověk tak to znamená... Ty se mnou čekáš dítě? při této otázce se neudržím a zařvu |
| |
| Nemocnic: "Ma´am, nepovedal som, že ich nesplním. Teda prisahám. Spokojná?" Usmejem sa. Neboj sa. Aj keby som sa z toho nemal vymotať, určite nájdem niečo, ako z toho celého profitovať. "Takže? Už ste spokojná? Teším sa na spoluprácu. Určite budeme profitovať obaja." Niečo musí byť. Vždy je. A len, čo budem vonku, zabijem toho tupca. Nebyť neho, nie som v tejto situáci. Neplní si povynnosti. |
| |
| Bar Když se vlkodlaci vznesou ihned spozorním, nikdo ze zdejších by dívce nepomohl. Ihned se rozhlédnu, ale nikdoho nespatřím. Tohle nejsem já, ale kdo? někdo nechce aby se té dívce něco stalo, možná bude lepší když se s ní budu trochu zdržovat. když vlkodlac spadnou a odejdou tak začnu svoje hraní, mile se usměji a řeknu Jmenuji se John Geret a tohle nic nebylo, je mojí povinností udržovat pořádek tady v baru schválě to řeknu trochu hlasitěji aby to slyšelo víc "lidí" Máte objednávku? |
| |
| Gordon Cristopher Matthews Když jsi praštil do stolu, polekaně zklopila oči. Já...prostě to poznám no zašeptala ustrašeně na příval tvých otázek. Ani tvá poslední otázka jí moc na náladě nepřidala, spíš jakoby se schoulila víc sama do sebe. No...ano, jinak bych neměla tohle zkutečný tělo a...nechci po tobě nic...teda kromě toho aby ses staral o naše dítě a tak... mumlala docela nejistě. Nechápal jsi proč se ta sebevědomá osoba najednou změnila v ustrašenou holku, teda pokud ti prostě jen nechtěla hrát na city nebo něco podobného. |
| |
| Park Son Lung Doktorka tě začala odpoutávat od postele. Zdálo se ti to, nebo jsi v jejích očích vážně viděl zklamání že jsi na to přistoupil tak brzo? Mimochodem, co se vašeho tělesného strážce týká...na člověka byl vážně dobrý i když proti nám samozřejmě šanci neměl. Až budete mít čas měl by jste určitě navštívit jeho hrob, takoví služebníci jsou vzácností. podotla tvá čím dál více oblíbená doktorka s nepříjemným úsměvem. Pokud by ses ji pokusil praštit nepůjde to, do dotyčné končetiny tě chytí křeč a nebudeš s ní moci pohnout. Vám už jse ale samozřejmě k ničemu přecijen, k čemu by byl našemu vojákovi bodyguard? |
| |
| John Geret Celá hospoda tě teď tak nějak hypnotizuje pohledem. Většinou je to překvapené uznání, popřípadě nedůvěra. Výjimky jsou dvě. Alex který se zubí od ucha k uchu (patrně jsi našel původce toho kouzla) a ona dívčina, která se na tebe dívá s takřka náboženskou ústou. Tedy, to...to bylo něco úžasného. Musíte být neuvěřitelně mocný když jste zahnal tolik chlapů zarás já...já jsem Luci a...no jsem jenom člověk takže...dala bych si pivo jestli nevadí a...neměl by jste čas? bylo poměrně úsměvné ji sledovat jak se červená a koktá jako školačka, na druhou stranu, Alexův důrazný pohled tě varoval že by ses měl vrátit do práce. |
| |
| Můj dům – večer Přestože jsem notebook zaklapl, stále jsem slyšlel pískání ICQ ohlašující příchozí zprávy. V okamžiku kdy jej otevřu, mám přez celou plochu obrazovku komunikačního programu, kde neustále přichází nové zprávy s onou adresou. Ať se pokuším vypnout jen ICQ nebo i celí počítač jakýmkoliv způsobem, stroj i program odmítnou spolupráci a nadále mi odesílají svou zprávu. Začínám si připadat jako naprostý blázen a nebo ten největší smolař na světě, že se tohle děje právě mě. Napíšu tomu neznámému naposledy, aby mi řekl kdo je a co chce. Jestli neodpoví, tak zkusím vypnout ten notebook a jestli to nepůjde, tak ho odnesu do jiné místnosti a zavřu dveře. Poté dojdu do ložnice, nařídím si budík a jdu spát. |
| |
| Kuchyň Začnu se smát. Zvednu ruku a kmítám jí před hlavou prstem Nenenene, to na mě nehraj děvče! Běž na potrat, zmiz z mého života, zapomeň že sme se znali! poslední slova už pomalu řvu. To je snad sen tohle...to je snad sen opakuju potichu když se s kroucením hlavy otáčím zpět do kuchyně. prohrábnu si dlaněma vlasy a vydechnu To je sen... znovu se na ní otočím. Tak fajn, nepohnem se, dokud mi nevysvětlíš pár věcí. rázně se k ní otočím a výrazně se na ní podívám. Znovu zvednu ruku a ukážu palec, jako číslo 1. Proč já pak zvednu i ukazováček jako 2. Co ze mě dělá mága? Dál se zdvyženou rukou čekám na odpovědi |
| |
| Nemocnica: Musím sa neuveriteľne krotiť, aby som nevybuchol a nevrazil je. Čo vrazil. To by bolo to minimum, čo by som chcel spraviť. Bol to hlavne môj kamarát. Jediný človek, ktorý o mne vedel všetko a s ktorým som sa poznal od detstva. V duchu mám sto chutí ju natiahnuť na škripec a otáčať kolom do nekonečna. "Takže je mŕtvy. Čo s dá robiť." Poviem po tichu vyrovnane a obdarujem ju nádherným úsmevom. Len prižmúrené oči poukazujú na to, že by som ju najradšej roztrhal. Na to mám však dostatok sebaovládnia. "Určite počúvnem Vašu radu a pôjdem mu položiť kvety na hrob." |
| |
| Larp Seděla jsem na židli a smála se, ale byl to spíš reflex, protože jsem stále byla dost nervózní z toho, co se může stát. Tu však se jeho výraz změnil a já zkameněla, jelikož už mi bylo jasné, že to nehraje. V lesíku? ... nebo spíš jak vlastně zahrabal svou vlastní mrtvolu? A co vím? Udivím se, protože vážně nic nechápu. Měla jsem nahnáno, ale mé srdce bušilo s klidem, jako by se nic nemělo stát, jako by všechno bylo v pořádku. ... to mě teď zabiješ? |
| |
| Petr Novák Ráno raníčko panna vstala...ee sem trošku poplet. Notebook nespolupracoval a neznámí neodpovídal tak jsi jej odnesl do vedlejší místnosti a šel spát. Noc byla naprosto klidná. V okamžiku kdy jsi od počítače odcházel ICQ utichlo a po krátké chvíli to samé učinil i stroj (vypnul se). Sny se ti nezdáli naprosto žádné takže jsi mě doopravdy nerušený spánek. Takže i když ses probudil do nepěkného rána, pro něž stejně jako pro včerejší noc byly příznačná hustá mračna a vytrvalí déšť, neměl jsi nikterak špatnou náladu. Tu ti zkazili až správy v televizi. Konkrétně jedna kterou jsi náhodou zachytil. Včera byla spáchána brutální vražda v rodiném domku nedaleko Brna. Syn motorovou pilou zabil a rozřezal vlastní sestru a rodiče načež se zastřelil. Špatná zpráva to ano ale to co ti opravdu vyrazilo dech nebyla ta vražda nýbrž náhodný záběr na dům ukazující jeho čílo popisné. Stejné jako měl dům z adresy kterou ti neznámí posílal. |
| |
| Gordon Christopher Matthews Dívala se na tebe spíše překvapeně než vyděšeně. Ty...ty bys zabil své vlastní dítě? Z jejích slov bylo naprosto jasné že něco takového nedokáže pochopit. Jenom zaraženě seděla a sledovala tě. Teprve po několika okamžicích odpověděla na tvé zbylé otázky. No, protože...jako duch jsem se nemohla moc vzdálit od místa svého působení a...ty jsi jeden ze dvou čarodějů v okolí. A ten druhý...je vrásčitej dědek a ještě k tomu blázen proto ty. snažila se být věcná ale stále se jí do hlasu vloudilo nepatrné ostří. Ten potrat ti patrně odmítá zapomenout. A co z tebe dělá čaroděje? No to že jsem teď člověk. Jinak to prostě nefunguje. Navíc jsi zlomil moje kouzlo ovlivňující paměť a to člověk prostě nedokáže. |
| |
| Park Son Lung To že jsi ji nepraštil vyvolalo na její tváři další zklamaný výraz. Připoutaný ses jí asi líbil víc. To jsem ráda s tím se otočila k tobě zády jako by tě vyzívala abys zaútočil. Následujte mě s těmi slovy ti pokynula pravou rukou abys šel za ní a zamířila ven z pokoje. Pokud půjdeš za ní nic se neděje, pokud ne tvé nohy se rozejdou zcela proti tvé vůli. Když jste vyšli z pokoje, zjistil jsi že vlastně nejste v nemocnici. Kromě toho že tu chyběl charakteristický zápach dezinfekce, holé betonové zdi svědčili spíše pro káznici než nemocnici. Tedy holé...na každém rohu se nacházeli kamery. Nepochyboval jsi že slepé místo nemají ani jedno. Drahá doktorka tě vedla spletí chodeb, které byli jedna jako druhá, bez jakýchkoliv orientačních bodů, takže díky mírnému světlu vrhaném pouze slabími žárovkami (okna tu nejsou žádná) ses brzy začal strácet nejen v prostoru ale i v čase. Mohli jste jít pár minut, hodinu, možná několik let. Teprve když jste se zastavili před masivními dubovými dveřmi s vyrytým znakem letícího fénixe uvědomil sis jak je tvé tělo stále ještě slabé a unavené. Bez klepání nebo jakéhokoliv jiného signálu se dveře otevřeli a doktorka ti pokynula abys vešel. Stále platí to co pří odchodu z pokoje. Ona sama zůstala před dveřmi. Uvnitř na tebe čekalo velmi zajímavé překvapení v podobě útulně vyhlížející pracovny obložené dřevem, s knihovnou a masivním stolem, za kterým seděl mladý, maximálně osm a dvacetiletý muž s nakrátko zastřiženými světle hnědými vlasy. Pan Lung nemýlím se? z jeho hlasu se ti mírně zatočila hlava. Nebyl nijak zvláště silný ani výrazný ale...jediné slovo které tě napadalo bylo hypnotický. Do očí jsi mu zatím neviděl neboť pročítal nějaký papír na svém stole. Papír na kterém byla tvá fotka a jméno takže patrně tvá osobní složka, bůh ví kde ji sebrali. Posaďte se hned se vám budu věnovat ukázal ti na druhou židli naproti němu. Na rozdíl od pohodlného koženého křesla ve kterém seděl on se však jednalo o obyčejnou dřevěnou židli připomínající silně školní nábytek. |
| |
| Kuchyně Nechápavě se dívám na tu ženskou. Na obličeji se mi tvoří jeden výraz za druhým, ani jeden z nich není příjemný. Ty mě budeš zastrašovat? Ty na mě budeš vytahovat mravnost a otcovské řeči? ironicky se zasměju. Hned to ale utnu a nahnu se k ní. Tichým ale rázným tónem odpovím. Chtěla jsi ze sebe udělat člověka. Toho z tebe ale neudělá vzhled. To dítě není moje, je jen a jen tvoje. Udělala jsi ho ty, já byl jen tebou ovládaný nástroj. znovu se opřu. Jestli ve světě těchto "Mágů" jak říkáš, budu potkávat takové bestie jako ty, tadši se od něj budu držet dál. opřu se dlaněma o stůl a zvednu se. Nejsi člověk. pronesu a odstrčím se rukama. Otočím se k pultu až tam se uvolním. Do očí mi pomalu vtékají slzy. Ne soucitem, ale nenávistí. Jsem celý rudý. Kdy už to skončí? ptám se sám sebe. Nesmím na sobě dát znát rozrušení... otočím se k ní a ukončím debatu. Jdi z mého bytu pak obejdu stůl a jdu se do ložnice obléct. |
| |
| Tiara Enivel Víš o té mrtvole připoměl ochotně. Tvůj smích přešel jen mlčením a stoickým klidem. Což je docela problém vzhledem k tomu že si to asi nenecháš pro sebe. pokračoval stále stejně vyrovnaným tónem. Tónem kterým obvykle vynáší soudce rozsudek. No, nemyslím že by bylo zcela nutné tě zabít...možná ti vyříznout jazyk a useknout ruce abys o tom nemohla říct někomu dalšímu by bylo také ideální ale víš...jsem lidumil nemám rád moc krve a tak taže to zabití je taková...humální cesta. |
| |
| Podzemie? Poslušne doktorku nasledujem. Rozhodol som sa, že momentálne nie je odpor tým správnym riešením. To, kade kráčame, si poriadne nevšímam. Nie, že by ma to nezaujmal, ale po tretiom zahnutí za roh, mi je jasné, že tento asi podzemný komplex je naozaj veľký a bez mapy sa z neho nedostanem. na teraz musím spolupracovať. Dôjdem až ku dverám a ja poslušne vojdem. "Dobré ráno pane." Pozdravím a čakám. "Áno, pane. To som ja."Čakám, kým ma vyzve, aby som sa posadil. "Áno, pane." Posadím sa a v tichosti vyčkávam. Snažím s na nič nemyslieť. Už mi dosť jasne predviedli, že na čokoľvek myslím, bude to použité proti mne. |
| |
| Bar když vydím jak se šéf směje ihned mi je jasné kdo použil kouzlo na "ochranu dívky". IKdyž je mi jasné že to pro ni nedělal a kdybych se ho zeptat tak mi odpoví že schánět nového zaměstnace je děsná otrava, nebo neěco v tomu stylu. Těšímě Lucy, já jsem John. Pivo vám ihned donesu a jestli mě omluvíte tak musím pokračovat v práci. dojdu pro pivo které ji ihned donesu a vrátím se ke práci Proč jste to neudělal hned na začátku, mohl být klid. zeptám se Alexe jakmile roznosím co si kdo zase objednal |
| |
| Larp Omámená událostmi o nalezení těla, seděla jsem už jen v tichosti. Nechápala jsem nic, avšak jsem se stále sebe ptala, proč? Strach se mi svíjel na kůži a po zádech mi projižděl, jako na dálnici, mrazivý pot. Byla jsem vystrašená, ale netušila jsem z čeho, což mě dohánělo ještě k většímu šílenství, které však navenek bylo klidné a neviditelné. Proč? Vznesla jsem smutnou otázku, jenž se z nenadání vynořila kdesi z hlubin mé šrotující hlavy. Upřeným, až k pláči dohánějícím pohledem jsem se dívala na Petra. Věděla jsem, že i když bych mohla začít panikařit, neměla bych stejně šanci utéct, protože on byl na poznání silnější. Seděla jsem, nechápaje proč mě teďko zabije, neschopna ani zaječet... Já to nechápu? Vlila se mi opět otázka do hrdla a jako když otevřete natlakovaný hrnec, můj strach se náhle uvolnil. Byla jsem připravena jednat. |
| |
| U táty Tahle špionská akce nepřinesla své ovoce, tedy ne takové, jaké bych čekala. Jasně, mám radost, že je táta v pořádku, ale tohle jsem zrovna vidět nemusela. Urychleně jsem si na oči připlácla dlaň, poslepu našla pepřák, vycouvala a zavřela za sebou. Schody nyní seběhnu už bez opatrnosti, rozplácnu se na kožené pohovce v obýváku a.. hlasitě se rozesměju. Sice budu mít asi trauma, protože vidět zrovna tohle.. no, děkuji pěkně. Už jsem alespoň v klidu, vím, že se nic neděje. Pustím si televizi a dojdu si do kuchyně ohřát něco k jídlu. Několikrát mi zazvoní telefon, ale po té, co se na displeji objeví "máma" jej bez jakékoli reakce položím. Nemám touhu s ní mluvit o to menší ji snad vidět. Sama si měla rozmyslet, co je pro ni přednější. Zda nějaký flirt, nebo dcera. Nakonec usnu stočená do klubíčka na gauči. |
| |
| Gordon Christopher Matthews Jsi vážně, ale vážně dobrý. Rozbrečet ducha se totiž nepodaří každému a s takovou rychlostí určitě ne. Seděla tam naproti tobě, vzlikajíc jako malé dítě s neuvěřitelně velkými slzami stékajícími po líbezné tváři, až ti jí začalo být líto. Když...když já nemůžu zašeptala stěží slyšitelně když jsi byl na odchodu z koupelny. Kdyby...kdyby popotáhla kdyby zjistili že jsi...že to nebylo dobrovolné tak mě zabijí. celá se na židli schoulila. Jediné co se hýbalo byla ramena zvedající se a klesající v nepravidelném rytmu vzliků. Hlavou ti blesklo že tohle asi vážně nehraje. |
| |
| Park Son Lung Konečně když ses posadil onen muž vzhlédl od svích papírů a zadíval se ti do očí. Z toho pohledu se ti udělalo mdlo a připadal sis...opravdu hodně maličký. Jeho oči neměli určitou barvu, nebo ty jsi ji alespoň nebyl schopen najít. Zdálo se ti jako by se na tebe z onoho muže dívala samotná moc. Zdáli se býti hluboké až bezedné s ukritou moudrostí a silou věků. Vzkutku zajímavé, neomdlel jsi zamručel a opět se vrátil k papírům. Doktorka měla pravdu, opravdu máš ten dar. Dar který mi tak nutně potřebujeme. Už jsi podstoupil probuzení nebo stále ještě spíš? |
| |
| Bar Od Lucy tě k baru vyprovodila vděčným úsměvem, načež když jsi jí donesl objednané pivo vyjádřila více než jen zájem aby jsis k ní přisedl, jenže ty jsi musel zpět k baru..bohužel. K baru u kterého se stále zubil na celí lokál Alex. Napadlo tě že se asi blíží konec světa protože jeho nikdo neviděl usmívat se snad celá století. To se ti vážně povedlo mladej. Věděl sem že sou v tobě netušný hloubky ale že se vytasíš s něčím takovímhle to sem upřímně nečekal zasmál se a u baru tě poplácal po rameni. Tvá následující otázka mu však veškerou radost zkazila. Jo tak tys to nebyl?...to je ale docela problém protože já už vůbec ne... nenápadně střelil pohledem k dívce sedící u stolu. Hele víš ty co? Pro dnešek si vem volno...můžeš si jít sednout třeba k té holce co si zachránil a pokecat si s ní...samozřejmě ti to proplatím jako bys byl v práci co ty na to? |
| |
| Tiara Enivel Neboj, tohle chápat nemusíš řekl s "kouzelným úsměvem" a z nedalekého stolku si vzal dlouhý kuchyňský nůž. Třeba to ani nebude bolet co myslíš? zasmál se a pomalu ti ho začal přibližovat ke krku. Opět si se nemohla ani pohnout. Tentokrát za to ale nemohl strach, nýbrž nějaká zvláštní síla která svírala tvé končetiny a nedovolovala jim pohnout se ani o milimetr. Jeden krátký řez a bude po starostech není to pěkné? s tím ti přiložil nůž ke krk a...to co drželo tvé končetiny bylo pryč, pryč stejně jako Petr. Nerozplynuli se ani nic podobného prostě zmizeli jako by tam nikdy nebyli. Nůž který tě měl zabí stále ležel na kuchyňské lince a z venku se ozívali veselé hlasi tvích přátel. |
| |
| Adele Isabella Nix Po pár minutách od mírně šokujícího okamžiku jsi usla stočená na pohovce. Ani netušíš jak dlouho jsi spala ale víc jak hodina to asi nebyla když s tebou někdo opatrně zatřásl. Pomalu jsi otevřela oči aby jsi nad sebou zahlédla tvář svého otce na kterou se mísilo pobavení se starostí nejistotou a rozpaky. Nečekal jsem že přijdeš... zamumlal a očima se snažil pátrat ve tvé tváři po jakékoliv známce která by mu pomohla určit kolik jsi toho viděla popřípadě slyšela. Jak dlouho jsi tady a...proč jsi vlastně zase utekla od mámi? Víš že nesnáším když na mě po telefonu ječí že tě tu před ní schovávám... |
| |
| U táty Trhnu sebou, když se mě někdo dotkne. Málokdy tvrdě usnu, většinou spím tak, jako bych byla připravena se ihned probudit a bránit se. Posadím se na gauči a rozespale si promnu oči. "No, já jsem to taky nečekala." Zívnu a protáhnu se. "Jak dlouho? Já ani nevim, kolik je?" Očima zkontroluji hodinky. "Asi hodinu." Odpovím na první otázku. "Neutekla jsem a neschovávám se. Řekla jsem jí, že odcházím. Tati, pochop mě. Vyjeli jsme si s klukama na motorkách a nějaký ptáčata, co jeli s náma pili. Zastavili nás policajti a u jednoho z nich našli dokonce i marihuanu. Víš, že já bych nikdy nic takovýho nebrala a rozhdoně bych nejela na motorce ožralá." Podívám se na něj. On mi snad věří. Vždycky mi věřil. Rozuměl mi víc než máma, snad pro to, že jsem defacto celá on. Akorát nejsem kluk, jak si přál, ale jsem tak vychovaná. "Máma si to ani nenechala vysvětlit, seřvala mě jak haranta a dokonce mi dala i facku. A ne jednu. Já s ní bydlet nebudu, když mi ani nevěří. Místo toho věří nějakýmu frajírkovi v uniformě, kterej si navymejšlel nějaký ptákoviny, jen aby ji sbalil." Postěžuju si. Jsem vážně děsně naštvaná. Jsem hodně impulzivní, to mám taky po tátovi. "Mimochodem, nechceš mi někoho představit?" Pobaveně se zazubím. |
| |
| Podzemie? Oči toho chlapa ma hypnotizujú. Neviem sa od nich odtrhnúť, napriek tomu, že spôsobujú, že môj žalúdok je na kolotoči. O to viac sa zatnem a trocha ich prižmúrim. Je zvláštny. Inokedy by som to nazval charizmou, ale... Je silnejší, než tá striga... Pardon! Doktorka. Po tom povie, že je to zaujímavé. Prestanem mať prižmúrené oči a venujem mu pozornosť. A teraz príde pointa. Takže ma... Potrebujú. V duchu mi trocha odľahne. A v zápätí opäť zaľahne. K čertu. Z toho plynie aj, že sa s tadeto nedostanem. Yare, yare. Aká smola. Venujem "šéfovi" mierne odovzdaný pohľad. |
| |
| Kuchyň Štráduju si to do ložnice, s doměním že jsem jí dostal a odejde. Místo toho ale slyším vzlykání. Otočím se a vyslechnu si její fňukání. Naštvaně a znechuceně se vrátím před ní, to co spatřím mi nepřijde jako hra. Přerůstá mi to přes hlavu natáhnu ruku abych jí objal kolem ramen, pak sebou ale cuknu. Ani nápad, taková měkota nejsem. stáhnu ruku zpět a opřu se rukama o stůl před ní. A na to jsi nemyslela dřív? zeptám se. Chvíli se odmlčím a zvýším hlas. Chceš se stát člověkem a uděláš takovouhle věc? odrazím se a pořád na ní koukám. Po tom, co jsi mi udělala po mě chceš, abych tě nevyhnal nebo se dokonce staral o tvé dítě? znovu se odmlčím na zdůraznění vážnosti jejího požadavku. Mám si zničit já svůj život, kvůli tobě, která mě... zarazím se a máchnu rukama ...očarovala a udělala mi dítě? pokračuju a nakonec se znovu nakloním k ní. Nebo co odemě čekáš? začal jsem se znova slušně klepat. Jsem dost nervózní a nic bych neuvítal víc než se probudit z tohoto hnusného snu. |
| |
| Larp s přáteli Jeho prsty pomalu sjeli po meči a on ho uchopil do ruky. Se strachem, co se teď semnou asi stane, nedokázala jsem si vybavit, že bych mohla také vzít nohy na ramena. Netuším proč, ale jak se Petr ke mě blížil víc a víc, myslela jsem na chvíle se svým bývalým přítelem a po tváři mi sjely kapky potu. Ne... Pronesla jsem záhy a dosti vyděšeně. Poprvé za ten čas jsem chtěla utéct, ale cosi zvláštního mě drželo na židli. Jako kdybych byla obalena lepící páskou. V tom to přišlo.... ... a já byla volná, všechno bylo pryč, mohla jsem dělat co jsem chtěla... S bušícím srdcem jsem pohlédna z okna, kde si hráli mí kamarádi za svitu krásného jarního slunka. Zřejmě si ani neuvědomovali, co se tu děje. Vyběhla jsem nepozorovaně do svého pokoje a s rychlostí geparda jsem na sebe naházela všechny věci, nepřemýšleje nad tím, zda jsem si na tyto dny vzala volno, či ne. Musím odsuď pryč. Běhala mi v hlavě myšlenka, čirá a jasná. S věcmi jsme scházela do nižších pater a s každým zavrzáním jsem se otočila a doufala, že tu nikdo není. Došla jsem až k postrannímu východu a pod záštitou keřů jsem se vyplížila až mimo areál, k silnici. Od pusy mi vycházeli obláčky páry a k tomu všemu mi všude po obličeji stékal pot. Cítila jsem se hrozně a chtěla jsem pryč. Autobus, který mě sem přivezl už dávno nejezdil. S akčním nasazením jsem si stoupla k silnici a schodou náhod zastavila hned první auto, které projelo kolem. Temný černý mercedes se zatmavenými okny mi otevřel dveře pro spolujezdce a já nedbaje na bezpečnost, nasedla jsem. Kamkoliv pryč. Ozvalo se mi z ůst. |
| |
| Adele Isabella Nix Celé tvé vyprávění o zatčení snesl se stojickým klidem co se bažantů týče jen smutně pokýval hlavou. No jo no nováčci vždycky značej průser. Nechápu proč jste je s sebou vůbec brali na jízdu, když někoho neznám aspoň tři roky a nemůžu se za něj zaručit nepatří k nám. zamručel. To už jsi ale pokračovala ohledně své drahé mámy. No jo no tvá drahá maminka...ten rozvod byla ta nejlepší věc kterou jsem kdy v životě udělal povzdechl si. Nechápu proč volali jí? Nemusela jsi tam být ani přez tu noc vzal bych tě k sobě rovnou... chtěl ještě něco říct ale to už jsi byla u toho seznámení. Ke tvému značnému překvapení nezrudl, ani nic podobného jenom pokrčil rameny. Jo no asi bych měl když tu teď budeš bydlet že...no Sophi je teď ve sprše takže když chvilku počkáš...já ti mezitím půjdu připravit pokoj. s tím se zvedl a zamířil nahoru. Věděla jsi kam jde. Nebyl to žádný pokoj pro hosty ani nic podobného ale tvá vlastní soukromá místnost ve které jsi přebývala když jsi zrovna byla u táty. Víš že když tu nejsi tak je zamčená a chodí tam jen on občas trošku poklidit a utřít prach. Park Son Lung Tvůj pohled ho nijak zvláště nepotěšil. Zadíval se ti do očí a najednou ses cítil maličký, strašlivě maličký asi jako mravenec když kouká nahoru na člověka který se ho chystá zašlápnout. Nebyl to rozhodně příjemný pocit. Na něco jsem se tě ptal nebyl naštvaný, v jeho hlase nezněla ani troška hněvu, přesto tě ta slova bolela jako by tě šlehl bičem. A když se tě člověk na něco ptá je zdvořilé odpovědět. Už jsi se probudil nebo stále ještě spíš? Gordon Christopher Matthews Jestli sis myslel že se po tvém výstupu uklidní tak jsi přestřelil minimálně o několik mil. Právě naopak, její strach se ještě prohloubil což se úměrně projevilo na síle vzliků a počtu slz které jí klouzali po tváři. Ty...ty nevíš jaké to tam je, já...já jsem prostě chtěla duši...chtěl...chtěla jsem cítit...stárnout...umřít jako stará...stará ženská obklopená rodinou popotáhla je...je na tom něco špatnýho? tohle rozhodně nebyla řečnická otázka chtěla znát tvou odpověď. Ne...nechci po tobě nic..jen..nech mě tu...den...pár dní než si najdu nějaké místo na bydlení...prosím... s tím se ti zadívala přímo do očí. Byl do naprosto dokonalí štěněčí pohled v kombinaci s její až nepřirozeně naivně vyhlížející tváří a slzami tekoucími po tváři to nebylo něco čemu by se snadno odolávalo. Tiara Enivel Zlomilo tě to a tak jsi vzala nohy na ramena. Zatímco ostatní už zamířili do lesa i se svími meči připravit se na nadcházející "bitvu" ty jsi vyletěla jako střela do svého pokoje, sbalila si svích lidovích pět švestek a nenapadně z chaty pryč. Cesta k silnici nebyla moc dlouhá ale vzhledem k tomu že jsi nešla po cestě nýbrž se prodírala keři okolo zabrala ti slušné množství času, navíc jsi byla po průchodu keři celá potrhaná a přez tvář se ti dokonce táhl jeden červený pruh od větvičky která tě tam zasáhla. Protože autobusi už nejezdí rozhodla ses stopovat. Měla jsi celkem štěstí. Možná tvůj zubožený vzhled, možná na pohled příjemná postava a možná prostě jen solidárnost přimněli zastavit černou X6 tku BMW. Se zatemněnými okny. Přestože tohle byla jako scéna vystřižená z policejních příruček o znásilnění nehledě na nebezpečí jsi do otevřených dveří u spolujezdce nasedla. Na tvé:"Kamkoliv pryč" reagoval řidič jen překvapeným pozvednutím obočí, načež se přez tebe natáhl ke dveřím které zavřel. Netrvalo to dlouho a auto se rozjelo. Teprve nyní jsi měla možnost prohlédnout si řidiče trošku více do detailů a překvapilo tě že rozhodně není mladý jak sis původně myslela. Statný padesátník s již notně prošedivělími hnědýim na krátko zastřiženými vlasy a takřka dokonale oholenou tváří, oblečený v dosti draze vypadajícím obleku který jasně korespondoval s hodnotou auta ve kterém jel. I když...takoví se obvykle nechávají vozit vlastními řidiči v limuzínách...ale kdo ví třeba má jen rád tenhle typ aut a ještě raději je řídí. Co se postavy týče vzhledem k tomu že měl na sobě oblek nemohla jsi to poznat úplně přesně ale podle silných rukou držících volant jsi odhadla že to rozhodně žádný seschlí stařík nebude. Vlastně by sis klidně vsadila na to že bude silnější než ty. Kamkoliv pryč? zeptal se řidíč se značným pobavením v hlase. S těmito slovi opatrně slečno. Mohl bych si je špatně vyložit zasmál se a nepatrným gestem hlavy ukázal na odbočku do lesa. Volant se ale ani nepohnul a stále jste pokračovali po silnici. Když už jsme u toho...omlouvám se že se ptám ale vypadáte jako...nemám vás místo kamkoliv hodit radději na nejbližší policajty? Nebo k doktorovi? |
| |
| Podzemie? Hľadí na mňa zvrchu. To je jedna z vecí, ktorú si hneď uvedomím, lebo som o nikdy nemal rád. Z iných okolnosti, byť to iný človek, ujasnil by som mu, kto je tu šéf, ale tu je to naopak. toto nie je môj doterajší život. Tento žijem len chvíľu a už teraz viem povedať jedno. Nevonia mi. Odvrátim pohľad inam. Je to najrýchlejší manéver, ako sa zbaviť "zbytočnej pozornosti nadriadeného" a s falošnou podriadenosťou a úslužnosťou odpoviem. "Nepoznám odpoveď. Nie som si istý, čo tým myslíte, pane." V týchto prípadoch býva pravda lepšia, než lož. Obzvlášť, ak váš proťajšok číta vaše myšlienky. Opatŕne sa na neho pozriem, aby som zistil, na čom som. |
| |
| Kuchyně Phe... ulevím si a pohodím rukama. Začnu se až pomalu smát, když vidím, že brečí ještě víc... No to je skvělý tohle... zvýším trochu hlas Jseš hroznej sobec, víš to? otočím se na ní. To je snad opravdu sen... prudce se otočím. Ne, nevím jaký to je, a víš jaký to je mít zničenej život někym kdo tě... nemůžu najít slovo, zhluboka vydechnu Znásilnil? dodám ve stejném tónu. Mávnu rukou. Víš co? Klidně si tu zůstaň...klidně zůstaň je mi to jedno. Kdo co si o mě už lidi myslej... ukážu ruku s prstýnkem. Ja...Jak dlouho už to trvá? Tohle všechno? Co se vlastně...stalo? zeptám se opatrně... |
| |
| Ráno – můj byt Notebook nespolupracoval a neznámí mi neodpovídal, tak jsem ho odnesl do vedlejší místnosti a šel spát. Noc byla překvapivě naprosto klidná. V okamžiku kdy jsem od počítače odcházel ICQ utichlo a po krátké chvíli to samé učinil i stroj. No konečně, ticho. Sny se mi nezdáli naprosto žádné , takže jsem měl doopravdy nerušený spánek. Takže, i když jsem se probudil do nepěkného rána, pro něž stejně jako pro včerejší noc byly příznačná hustá mračna a vytrvalí déšť, neměl jsem ani špatnou náladu. Tu mi zkazily až zprávy v televizi. Konkrétně jedna, kterou jsem náhodou zachytil. Včera byla spáchána brutální vražda v rodiném domku nedaleko Brna. Syn motorovou pilou zabil a rozřezal vlastní sestru a rodiče, poté se zastřelil. Špatná zpráva to možná, ale to co mi opravdu vyrazilo dech nebyla ta vražda, ale spíš náhodný záběr na dům ukazující jeho čílo popisné. Stejné jako měl dům z adresy, kterou mi neznámí včera posílal. Co to má znamenat? Mám snad poslední dobou na sobě nějáký magnet na průšvihy? Snažím se na to rychle zapomenout a jdu se nasnídat, poté už jen následovala ranní hygiena a cesta do práce. Než jsem šel do práce, tak jsem doma vše zkontroloval, aby se včerejšek neopakoval, vzal jsem si klíče, mobil, peněženku a vyšel jsem z bytu, který jsem ještě zamknul. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR