Andor.cz - online Dračí doupě

Dobrodružství na motivy Shadowrunu, tedy směs cyberpunku (Neuromancer) a high ("tolkienovské") fantasy. Děj se odehrává v sedmdesátých letech jednadvacátého století na Zemi. Život v tomto světě může mít mnoho barev, žádná z nich však není růžová. Formálně je moc i nadále v rukou suverénních států, čemuž ovšem věří jen naivní hlupáci a hloupé naivky. Svět kontrolují peníze, jejichž drtivou většinu drží megakorporace. Všechny tyto různorodé společnosti sdílí jednu ambici - mít peněz, tedy moci, ještě více.

U pomyslného stolu světovlády - korporátnímu soudu na Zurich Orbital Station - se neustále hraje politický poker. Žetony jsou peníze, statky, informace, život i smrt. Pravidla hry se neustále dle vůle a zvůle právě vítězících mění, překrucují a misinterpretují. Podvádí každý, čestní hráči již dávno přišli o vše. A co vy? Necháte se světem bez odporu vláčet nebo vezmete svůj osud do vlastních rukou, ukradnete někde pár karet a pokusíte se o první blaf?

Ingen Kreuz
Manic monday

Slabá záře před chvílí vyšlého slunce jen velmi matně prosvítá skrze hustý smog svírájící rozespalý Hannover v železném objetí starých přátel. Po jinak rušných ulicích se v tuto dobu potácí jen pár chodců. Slušní lidé se ještě nevzbudili, neslušní již spí. Mrtvý, prázdný čas. Ze slabého svitu, ze zápachu dezinfekce a z hučení úklidových dron se rodí nový den.

Je pondělí a pracující lid marně z tepla svých postelí buší do tlačítka snooze za účelem získat dalších pár minut spánku, vytírá ospalky z očí a hltá kávu v bláhové naději, že alespoň trochu obrousí drápy kocoura víkendových oslav. Dosti bylo legrace, nyní se jde do práce.

Tvá víčka, na rozdíl od těch náležících tebou právě míjené dámě středního věku, těžká nejsou. Po té... události již nikdy nebyla. Jejich výrobce si dal záležet. Stejně jako se vším ostatním. Jsi díky tomu lepší než mundánní, prachobyčejní lidé, tedy alespoň podle prospektů výrobců cyberwaru. Kolik z tvého těla zůstalo v onen den na operačním stole, to víš na gram přesně. Kolik tam ale zůstalo tvé lidskosti, tvé duše? Nikdo ti nedal zprávu, nedostal jsi graf, dokonce ani obyčejnou cifru.

Něco se však přeci je změnilo. Muselo. Vidíš to na ostatních, v jejich výrazu, pohledu. Když jsi v ožehlých a potrhaných kusech vlastního těla ležel na ipce soukromé kliniky, shlíželi na tebe se směsí lítosti a znechucení. A teď, teď se tě bojí. Nejde o racionální strach, je to jen jakýsi prchavý, neurčitý, ale o to palčivější pocit, že je něco špatně. Že bys neměl chodit, dýchat, existovat mezi živými. Mrzák atletem, Lazar Samsonem, proti osudu i veškeré přirozenosti. Jsi poměrně nově - a převážně nedobrovolně - stvořený břitvák, přesto tu reakci již důvěrně znáš.

Je jedno, jak se oblečeš. Nezáleží na tom, jak se snažíš držet při chůzi tělo, oklameš vždy jen první pohled. Nepatrná rybí skelnatost jinak velice detailně zpracovaných kyberočí, z úhlu trochu jinak vypadající linie čelisti, sem tam podivný záhyb na oděvu, nepřirozeně plynulý, plavný pohyb... pokaždé se najde nějaké hloupá drobnost, téměř neviditelný zrádce, a vše se rázem opakuje. Úlek, nejistota, strach. Vyhýbavost, výmluvy. Útěk. Jsi trosečník na ostrově teď zrovna zvaném Hannover, nikdy nekamenovaný vyvrhel, dědic Kainova údělu.

I když mysl bloudí, nohy kráčí neomylně k cíli. Podvědomě víš, kde je. V Hannoveru, a ani v celé Evropě není ulice, kam bys netrefil. Orientační smysl značky Nixdorf. Do ústředí BundesKriminalAmpt ve zrekonstruovaném komplexu Herrenhausen jdeš poprvé. Přesto je tu prchavý pocit, že se vracíš domů. Nejen domů, do života. Znovu potřebný, znovu žádoucí, míříš tam, kde tě pozvali, kde o tebe stojí.

Čeká tě tam existence, kterou ti kdosi před nedávnem vyrval ze spárů. Čekají tě na vrátnici, jistě tě čeká i vedoucí útvaru. Čeká tvá kancelář, tvůj odznak. Polámán leč nezlomen, vracíš se pro další rány do ještě tvrdší, prestižnější práce. Tak je to správně. Když prohráváš, znásob sázky - což platí i v mlhavá, vlezlá pondělní rána. Je 05:14:37 a ty stojíš před velkými otočnými dveřmi vrátnice BKA, s třiadvacetisekundovým náskokem oproti původnímu plánu.

Z dveří se právě potácí dvojice nakrátko střižených maníků, podle kruhů pod očima zjevně personál právě padlé noční směny. Zabráni do vzájemného hovoru a žužlání cigaret, nevěnují ti sebemenší pozornost. Od toho jsou tu koneckonců kamery, kterými je budova doslova posetá. Soudě dle natočení a zaostření hrstky objektivů, někdo o tobě už dávno ví. V tomto případě je to dobře - nejspíš se nebudeš muset obtěžovat klepáním.

Michael Liberty
Když v báru houstne dým

Podnik Alco-hole je opravdu díra. Zahulená, mastná díra. Jeho umístění v chudém předměstí Seattlu v podstatě definuje i jeho klientelu. Alkoholici a hazardní hráči sem chodí utrácet, ženy pochybné pověsti a další podivné existence s usměvavou tváří, leč také s krutýma, vypočítavýma očima - ty tam chodí naopak vydělávat.

Lítačky se po tvém průchodu opět zavírají, blokujíc tak poslední dotěrný srpek denního světla. Jak tvé oči zvolna přivykají šeru, začínáš se v prostoru hrubě orientovat. Na špinavém, vysokozátěžovém koberci roztaženém po celé ploše místnosti vzniklé nejspíše přestavbou tělocvičny se matně leskne náhodně rozházený plastový nábytek.

Dominantou celého prostoru je vprostřed umístěné bar-pódium, neustále obléhané zástupy žíznivých hostů. O místní úrovni negativně svědčí nejen barová kolekce těch nejlacinějších dámských zubolepů a pánských břichabolů, ale i neonový nápis "Zvrací se venku". Na první pohled je jasné, že ne všichni tento jediný psaný zákon respektují. Nad celou scenérií visí gigantická trid-obrazovka, zjevně naladěná na nějaký zpravodajský kanál.

Na druhé straně lokálu je dvojice velkých, otevřených dveří. Další stoly poseté prostory u zdí kryje tma, za kterou spíše tušíš než vidíš čilý ruch.

Je narváno. Lidé, elfové, orkové... vše se zmítá a přelévá, zdánlivě v rytmu stroboskopu a dunivé elektronické hudby. Pach potu a laciného parfému cítíš až k vchodovým dveřím. Někteří si stále ještě navzájem křičí do uší, protřelí a ochraptělí štamgasti si již spíše odezírají ze rtů.

Sem se ale nechodí pro společenskou konverzaci. Zato pití, jídla, pohlavních nemocí a problémů je tu na rozdávání. Ale ani toto nejspíše není hlavním účelem tvé návštěvy. Hlasitá hudba, chaos a anonymita davu výrazně ztěžují jakékoli pokusy o sledování či odposlech. V takovýchto pajzlech se točí a kují úmluvy a obchody, které by za běžných podmínek zajistily pěkných pár let nedobrovolného pobytu ve státní péči.

Tvého příchodu si zdá se zatím nikdo nevšímá, což je, vzhledem k prostředí, snad i dobře. Možná jakýmsi stádovým podvědomím tuší, že se pomalu stáváš jedním z nich. Tvá kariéra, tvé ambice... veškerý tvůj předchozí život zůstal v mělkém hrobě. Prohrabat se skrze hlínu byla ta snažší část. Jak ale neutopit v hnijící a zrádné bažině společnosti ztracených duší?

Před dvěma dny...

Všední nevšednost

Šeď. Barva, která má v sobě víc, než se může zdát. Ani černá, ani bílá, jako dobro a zlo v životě, nebo jako bezbarvá matnost obyčejných dní zběsile plynoucích takovou rychlostí, že jim mozek ani nevěnuje pozornost. Dokonce vystihuje i lidi, tedy tu nejširší, nejnevýraznější a nejpohodlnější část. Kupodivu i slovo obyčejný má své „nej“, proto mám rád šedou, proto jsem si toho slova začal vážit.

Kroky klapou hypermarketem. Kolečka vozíku líně skřípou. Sám uprostřed davu. Člověk je jako neviditelný a jediné, co musí proto udělat, je jít s proudem. To málo stačí k poukazu na společenskou bezvýznamnost. Příjemný pocit. Bohužel bere brzy za své. Ruka se natáhne po brambůrkách. Touha po pochutině nechá sjet rukáv z bundy.

Mrazení. Chlad přejede po zádech. Žaludek se hravě zhoupne jako by se chtěl zabavit, nechávaje mě bojovat s nevolností. Zpod bundy čouhá fáčem omotaná ruka. Převaz celkem zdařile imituje léčbu neexistujícího zranění. Místo masa, kostí a krve kryje totiž kov, hydrauliku a jemnou elektroniku. Je to malá železná skvrna. Je to ortel, který mě o očích ostatní místo do šedi řadí k černému odstínu. Ať se snažím sebevíc, sobě lhát od té doby nedokážu…

Překážení

Nebe pláče. Chladné ráno prokládá velkými slzami. Voda stéká po vysokých domech. Těžko říct, zda chce smýt činy těch, co žijí v těch nejluxusnějších. Nebo vyjadřuje snad lítost? Truchlí pro zesnulý cit, jež byl první obětí života velkoměsta moderní doby. Navzdory smutnému dojmu celá scenérie působí konejšivě. Rytmické dopadání kapek na čelní sklo vybízí k spánku. Pohodová melodie autorádia doprovázená bubnováním prstů do volantu ponouká k dobré náladě. Blížící se konec šichty je jen pomyslnou třešničkou na dortu.

Malátně sahám po termosce. Unavená mysl a závislé tělo se dožaduje kofeinu. Pár loků. Ještě by to chtělo cigárko. K bubnování se přidává i broukání. „Je to humus, jak to kafe.“ Jen jedna věc mi přijde horší než nekvalitní životabudič – hudební vlohy Ludwiga. Umělecky založený řidič zahučí cosi o prdeli, čímž sklouzáváme k rutině. Stal se z toho téměř rituál. Poslední pracovní hodinu mi není nic dobré a on má všechno na háku.

Zývám. Dlouze a okázale jako malý kluk, který chce zdůraznit, že pohádka ho nebaví. Tentokrát místo slov přinese odvetu prostředníček. Úsměv. Nebýt těchto žabomyších válek, stál by celý den za nic. Nesnáším to. Mravenčí práce. 23 hodin projíždění kontaktů a informátorů. 23 hodin strávených snahou zachytit se na stéble plevelu pašování a polehounku sestoupit až ke kořínkům. Nasrat na to… 23 marných a doposud úplně zbytečných hodin.

Skřípění brzd. „Wolfganstrasse…“ Souhlasně kývnu. Cvakání pásů. Cvaknutí pojistky. Otočím se k Ludwigovi. „Bergmana znám. Je to jen malej všetečnej hajzlík.“ Navzdory všemu, co si o něm myslím, se zachovám stejně. Jistota… „…je jistota“ Mluví mi z duše. „Tak ať to máme z krku. Rád bych se taky dneska vychrápal.“ Ucedím. Vyhlídka na další zklamání se mi ani trochu nelíbí. „Hajzle, tobě se to kecá. Mě ještě čekaj třídní schůzky.“ Škodolibý chechot. „Proč tam chodíš? Stejně je kluk blbej po tobě.“ Dveře zaklapnou. „Jsem zvědavej, co ty jednou vyplodíš…“ Dotčení mizí spolu se zmenšující se vzdáleností k domu.

Nenápadná stavba nenásilně zapadá do předměstí. Domek, dá se říci tuctový, působí klidným dojmem jako ostatní v řadě. Dřevěné, lehce pootevřené, dveře lákají ke vstupu. Pootevřené? Nepříjemný pocit se vkrádá do těla. Ruce ihned sevřou pistoli. Jako věřící v modlitbách, i já hledám milosrdenství osudu. Jenže na rozdíl od nich, mým prostředníkem je místo prosebně sevřených rukou produkt společnosti Saeder-Krupp. Vysílačka zašumí. Kolega tiše zahlásí neobvyklou situaci.

Jít či nejít, toť otázka. Čas se táhne. Rozum, ten malý červotoč, hlodá mozek skrz na skrz. Může být snad něco lepšího, než se otočit na patě zmizet? Těžko. Fakt, že Bergman, majitel domu, může být ve smrtelném, nebo posmrtném nebezpečí, mě nechává chladným. Empatie, ať už s vlastním nebo jiným druhem, má zkrátka dovolenou. Dokonce i povaha lidí je dle mě poplatná módě a altruismus se už dnes nenosí.

A co neprofesionální přístup? Kárné řízení by bylo problémem, jeden z mála argumentů, který mě nutí pootevřít dveře. Druhý, mnohem silnější je dobrým důvodem pro vstup. Svět je plný paranoidních grázlů, kteří vykuchají i slepého jen proto, aby měli jistotu. A kulka stejně dobře zajede do zad, jako do hrudníku. Oči zamžourají potemnělým interiérem. Služební pistole se jen třese na svou službu.

Kroky přicházející zpoza zad svědčí o krytí. Dlouholeté parťáctví se nezapře. Šramot. Úlek. Stát! Policie! Počáteční šok přechází do reakce. Automaticky se otáčím. Koutkem oka zachytím nejasnou siluetu. Rána. Výstřel z pistole ozáří místnost. Mozek dá impuls prstu. Hlaveň mé zbraně vyplivne náboj taktéž. Nejasný cíl padá k zemi. Ludwig míří k němu. Zář. Oslňující světlo. Spalující tma. Vědomí se vytrácí. Veškeré vnímání končí na dně moře agónie. Potápím se do moře černi. Vnitřní hlas, intuice... ať tomu řeknu jakkoliv, tiše to naříká nad nepříjemnou pravdou, že zrovna temnota je to, co nejspíš vidím naposled...

Tak můžete mi sakra už podat, PROSÍM, ty chipsy? Nepříjemně naštvaný hlas mě vítá v realitě. Zmatek. Dlouhé vteřiny trvá pochopení, že kolem mě je obchoďák, že to všechno se už stalo - rád bych napsal dávno - a s tím, co je teď, to nemá nic společného. Mrňavá paní s dávkou otravnosti nepřímo úměrnou jejímu vzrůstu. Téměř zpitomněle předávám vytoužené brambůrky. Náhle je mi jedno, že evidetně nelidské ruce ji zaskočí.Beze slova se otáčím. Mířím pryč. Někam, kde bych mohl smýt vystrašenou blbost a uklidnit rozbouřený žaludek a to nejlépe něčím silným.


Legáček, z lega panáček

Andělé i démoni tu stojí nade mnou a žádný z nich si nechce vzít mou duši proklatou. Jinak si to ani neumím vysvětlit. Tma. Žádný příslib světla, jež by mě mohlo dovést ke spáse. Všichni magoři, jež jen přežívají v bezútěšných útrobách materiálního ateismu, se zjevně mýlí. Žádný tunel. Žádné fanfáry, schody, výtah, eskalátor. Nic. Svatý Petr, Jehova, Alláh... nikdo z nich nevytáhne klíčky od zlatého Rolce Royce a pípáním neotvírá pomyslnou bránu ku spáse. Zdá se, že ráj, zřejmě ve stylu nóbl golfového klubu, čeká spíše na pány v bílých rukavičkách.

Nějak mi začíná být jasné, že tudy cesta nevede. Mohu říct o sobě mnohé, ale rozhodně nic z toho nemá s věroukou ani zbla společného. Tak co peklo? Je můj trest tahle temnota, to divné místo, kde se nic neděje? Nebo to bylo těch posledních pár vteřin, minut, hodin... nebo dní... či snad zatracených let v bolesti? Absolutně netuším, jak dlouho to trvalo, než jsem skončil tam, kde jsem a je mi to upřímně jedno, pokud to znamená, že se to nevrátí.

Zvláštní. Absenci posmrtné odměny bych pochopil, ale trestu? Podle těch "máčů" to měl být prostorný pajzl pro téměř každého. Nic. Černota. Myšlenky se toulají. Ostatně co jiného mohou, v léky zdrogovaném těle, dělat. Klid. Hrobový klid. Lhostejný klid. V duchu řvu, pláču i hystericky se směji a nic se neděje. Vše je stejné ať se choulím v nitru strachy nebo smíchy. Zkouším spát. Marně, pomyslná víčka vědomí ne a ne zaklapnout. Nakonec, po dobu delší než jsem schopen rozlišit a ochoten počítat, se zkouším zabavit nasloucháním.

Začínám to vzdávat. Dokonce i tohle si zřejmě zaslouží nálepku zbytečnost. Přestávám doufat a nejradši, nejradši bych přestal snad i dýchat. Píp. Z letargie mě ruší protivný zvuk. Píp. Nepříjemný a působí, jako by do normálního života ani nepatřil. Píp. Přesto ho znám. Píp. Chápu. Píp. Seriály zprofanovaný tón přístroje, který měří srdeční aktivitu. Píp. Zvuk, který v životě leckdo osobně neslyšel, ale přesto jej bezpečně pozná.

Mrazení v zádech. Tedy to, co by normálně přišlo. Paradoxně zbývá jen nepříjemný pocit, který tato činnost má normálně vyvolat. K pronikavému pípání se přidávají další a další zvuky. Jsou matoucí. Neznámé. Až na dva připomínající hlasy v pozadí.

Snažím se zbystřit. Soustředění moc plodů nenese. Jednotlivá slova mi trochu splývají. ...nechci... nemůžu... mrzák nebo stvůra... nesnesu... Skrze slova a pro mě i mnohdy zmatené věty se přelévá i řeka nářků. Celý výstup končí příslibem zavolání taxíku nějakým mužským neznámým hlasem. Opět ticho. Tentokrát tíží mnohem víc.

Mozek začíná pracovat. Vyhodnocovat i malé střípky. Dedukce – schopnost, kterou u policie je třeba rozvíjet, schopnost, kterou teď proklínám. Netrvá to dlouho a první teorie je na světě. Nemocniční prostředí a nemožnost cokoliv dělat tomu nahrává. Jsem rozbitý na kusy, patrně ze mě zbývá jen pár cáru masa. Byl to výbuch? Na tuto otázku nemám dost indicií. V těle se cítím jako vězeň. Nejsem sto posoudit, jestli mi chybí končetiny, ale ten nářek a hysterie... je mi jasné, že buď budu nepotřebným, příživnickým mrzákem, živořícím z milodarů a odkázaným na dobrou vůli těch ostatních nebo...

Nechci o tom ani uvažovat. Stvůra... Nelidské stvoření. V moderním pojetí nelidskost sklouzává ke strojovosti. Ocel místo kostí a dráty v rolích tepen, žil i nervových zakončení. Ironie. Jestli je tato vize pravdivá, pak jediná šance na vedení jakž takž normálního života neexistuje. Buď invalida, nebo stvoření podobné cvokům na moderních ulicích, kteří propadají rozumem a tělem kybernetickým vylepšením. Jedno nebo druhé, obě cesty vedou daleko od nynějšího života, který zanechají za sebou v troskách.

Přál bych si, aby se nic nestalo. Říkám si, že by bylo lepší tam skonat. Letmo vyvstane i obava o parťáka. Jsem na vážkách. Mám mu přát přede mnou stojící dilema, nebo raději klidnou smrt? Mám se vůbec zabývat tím, jak dopadl? Raději přesouvám pozornost dál. Místo o osudu a budoucnosti rozjímám o hlase. Bolest, zdá se, mě má v lásce. Melodie slov se vryla do paměti a paměť na ni našla nejednu vzpomínku. Dlouholetá láska... V duchu teď spíše nacházím jiná slova. Mám si lhát, že za to může šok? Nebo doufat? Nevím co dělat, tak nechávám čas utíkat dle libosti.

Ten si plyne, nebo uhání. Jen pomocí sluchu a po malých krůčcích k pochopení vnímám hluk činností s podobenstvím téměř k rituálům jednotlivé etapy ohlašující tu kterou část 24 hodinového cyklu. To, co bylo zpočátku nepředstavitelné, se rázem stává normální. Vnímání vizity jako známky rána. Odpoledního ruchu, kdy přicházejí rozličné návštěvy po půlnoc, při které je čas na další porci léků.

Návštěvy. Přátele člověk skutečně pozná, až když se něco semele. Další z mnoha dilemat. Mám se radovat nebo si zoufat? Ze všech možných lidí, za které bych dal ruku do ohně, se neobjevil žádný. Chápu, někteří mě raději rovnou pohřbili, nebo nechtějí mít s potenciálním břitvákem nic společného, či jim nebude mrzák užitečný. Teď rozumím. Teď, když mé tělo je v troskách a mysl je pokroucená jako obraz v prasklém zrcadle. Lituji, zoufám, doufám? Znovu nevím. A znovu vědět nechci.

Tak jde čas

Ztrácím zájem, netuším proč, ale ztrácím jej, ať už o cokoliv. Dokonce přehlížím i to jediné, co mi zbylo. Anděla, plačícího a držícího mě každý den za pomyslnou ruku. Marlen, nevlastní sestru. Paradoxně nejvíce lidských citů mi dopřává elfka. Jaké to asi je... Neumím si to, co se právě odehrává, ani představit. Od mala jsme byli spolu.

Vlastně od chvíle, kdy se k nelibosti celé Durnheim Strasse v Norimberku přistěhovala rodinka elfů, zatím co já jsem byl zvědavý harant, který k nim mermomocí musel na zahradu, aby viděl holku s "oslíma ušima". Pláče. Ty slzy mě snad pálí. Plakala jen párkrát v životě, pokaždé to byla řádná rána. Z nostalgie mi přijde na mysli vzpomínka na odchod mámy. Otec Marlene, lékař, díky němuž si nakonec vybudovala její rodina respekt, po hodinách vzdal boj o život mé těžce nemocné matky.

Tíseň na hrudníku. Divné. Myslel jsem, že něco takového už dávno přešlo. Přesto ten prachem zapadaný obraz pumpuje city do těla, obraz, na kterém se vkradla oknem do mého přízemního pokoje a brečela se mnou celou noc. Snažím se zatnout pěst. Kupodivu, i když začínám tušit, že nemám co zatínat, instinkt se nezapře. Vždycky jsem se ji snažil chránit. Ona určitě není slabá, jak já ji vidím. Spíše jak jsem ji viděl. Nikdy jsem nesnesl jen náznak něčeho, co by jí mohlo ublížit. Teď jsem já tím, co ji tíží.

Bezmoc. Vztek. Nemohu pro ni nic udělat. Každá snaha teď vyjde na prázdno, jako tehdy, kdy se jí zabili rodiče v autě a táta ji osvojil. Nebo když se otec v mých osmnácti odporoučel předávkováním léky. Tehdy jsem se cítil i podvedený. Věděl jsem, že časem snáší tu bolest hůř a hůř, ale nikdy si neřekl o pomoc. Tvrdohlavý idiot. Dost možná jsem taky takový, říkám možná, protože i kdyby to pravda byla, ani s nožem na krku to nepřiznám.

Tehdy jsem se vlastně dal k policii. Zajímal jsem se o bojové sporty, dementní taky nejsem... Chtěl jsem se o ni zkrátka postarat. Nechtěl jsem, aby strádala, aby musela trpět kvůli slabochovi, co to ze dne na den vzdal. Hrdost. Dnes má skvělou práci pro nějakou firmu, hrabe se v softwarových technologiích, o nichž nemám ani páru a využívá svůj zvědavý nos k posouvání možností. Je jediné břemeno, co ji tíží. Jsem to já.

Černé myšlenky. Začínám mít dojem, že smrt by byla nejlepší alternativa. Tam někde uvnitř mě začínám chápat tátu. Ne, nejsem jako on, mám jiné, lepší důvody. Mohl bych říct morálnější, důležitější…přesto znamenají jediné - já na to, oproti němu, nárok mám. Na mě dnes už není nikdo závislý. Nezájem se vytrácí. Nemohu zůstat takhle. Ať se hnu kamkoliv, bude to lepší než setrvání zde.

Sbírám síly. Párkrát jsem už zkoušel promluvit, ale až teď cítím pořádný důvod. Pomalu s přemáháním nutím svaly k činnosti. "Jak... jak na tom jsem?" Mluvím pomalu. Těžkopádně. Mám dojem, že bych raději zvedal nějaké břemeno než zkoušel vypotit další větu. "...Marlen?" Šustění kapesníku. Sušení slz. Popotahování. Vzlyky. Každou takovou vteřinou jen stoupá mé napětí.

Máš rozsáhlá zranění lebky... prý ti drží jen díky plíškům, taky hrudník... Bolí to. Každé slovo. Jednak, že se zrovna ona na to musí dívat a druhak, že se má obava plní. "...přišels o obě ruce." Nádech. Jako by i ona bojovala sama se sebou. "V klasické medicíně neexistuje způsob, kterým bys mohl znovu vidět". Zmlkla. Já nic říkat nehodlám. Tikání hodin. Tlak nevyřčených otázek téměř drtí. "Můžeš-" Ona přichází o nervy. Já ovšem také. Můžu co? MŮŽU akorát zdechnout! Sípavě řvu. Frustrace chce ven a našla si na to cestu.

Toužím dodat další věci. Paradoxně té jediné, co si na mě vzpomněla, chci dát všechno sežrat a to počínaje tím, co mi to udělal a konče těmi, co se na mě vykašlali. Iracionální. Nevhodné. Směšné. Nutně potřebné. Sedí v tichosti. Chrchlám pár dalších slov. Intuice bije na poplach. Tichý chladný hlas přichází v odpověď. "Uvědom si, bratříčku, že kvůli mrtvole jsem tu nedřepěla. Chceš si chcípnout, prosim, posluž si. To už není má věc. "

Zvuk kroků. Studená sprcha pro rozohněnou hlavu. Šok. Pořádný. Čekal jsem cokoliv, cokoliv jiného. Dvě a dvě jsou čtyři. Pomalu mi to dochází. Tak jako jsem začal vyhrožovat, že všechno opustím, tak všechno může opustit i mě. Vrznutí dveří. Je jasno. "Marlen!" Se sevřeným srdcem očekávám zabouchnutí. Nic takového. "Zítra, prosím,..." Provokativní "hm" prozrazuje její účast. "...přijď s notářem. Dokud nebudu schopnej vidět a podepsat se, budeš mě zastupovat." Očekávání. "Udělám maximum, Ingene, zatím... se opatruj." Smířlivý zvuk těch slov je snad lepším lékem, než jakákoliv z těch chemikálií, co mi momentálně cpou do těla.

Pro dnešek mě opouští. To značí večer. Zbývá pár hodin. Po uvědomění si faktu, že vlastně mám pro co žít, zbývá ujasnit si ještě jednu věc - co pak? Těžko budu překonávat odpor a ucházet se o nějakou práci. Zůstat u policie, to je také alternativa, dokonce lákavá. Jenže to bude znamenat, že se to všechno může opakovat. Když mi o půlnoci do těla přichází další sajrajt proti bolesti, kromě vzpruhy získávám ještě něco navíc. Poprvé začínám o životě přemýšlet nejen jako o něčem neměnném, s čím se musíme vypořádat, ale i jeho formě a významu.

Vždyť kdybych byl jen soused, co se díval z okna, nebo zkrátka kdokoliv ve špatný čas na špatném místě, byl bych nic netušící terč. Já, Marlen... každý člověk je nic netušící terč. Ale pokud jste u policie, počítáte s tím, že budete na mušce. A oproti jiným, máte možnost se bránit...

Všechno zlé je k něčemu dobré

...tak nějak to bylo. Dopřeji si řádný lok silného nápoje. Koneckonců blahodárná alkoholická tekutina je jediným důvodem, proč jsem se rozpovídal. Vzpomínky na nemocnici nepatří k těm, ke kterým by se člověk rád vracel. Cinkot ledu. Malebná symfonie nalévání. S pozadím hudby a moře krásných těl v ní se vlnících působí nádherně.

Ideální prostředí k uvolnění a relaxaci. Tady, alespoň pro chvíli, se starosti rozpouští. Mlžný opar obestře zrak, dokonce i malé číslice odměřující vzdálenost od bodů, na které se soustředím, se dají přehlížet. Snad i milý, vlídný a vysoce osobní nápis "Target" jako by měl mnohem pohodovější význam. Letmý pohled ke sklence. Oči, na jejichž funkce by se evoluce nezmohla, přelétnou přes stůl zpět ke společníkovi.

Přemýšlí. Vteřiny se ztrácejí v tónech zřejmě elektronické hudby. Zřejmě. Tak jako on netuší, co odpovědět, já nevím, jak to pojmenovat. Možná je čas připustit si, že stárnu, když mě tohle neláká. Zvědavost. Přijde na řadu falešná nebo upřímná lítost? Morální kydy? Bude lepší vyčkat. Neměl bych škatulkovat. Ironie. Dělám to, co ostatní a pak se tomu mnohdy divím. Proč vlastně? Stejně jako já jsem zařadil refrén té pitomé skladby někam k burácení samopalu. Divné, že? Taky se divím, jak je snadné si mě splést s ryze vražedným nástrojem.

To... si neumím představit Překvapení. Čekal jsem... možná jsem čekal všechno i nic, ale tohle ne. Jak ses s tím srovnal? Zájem? Mám dojem, že jsem pil buď moc, nebo moc málo. Ruka míří ke rtům. Lihovina do žaludku. "Je to..." Hledám slov. Jen s obtížemi nacházím ekvivalenty pocitů, které to všechno s sebou přineslo.

Rázem si sám pokládám otázku. Proč mluvím o něčem takovém? Napadají mě jen dvě odpovědi. Blízkost smrti donutí člověka dříve, nebo později přehodnotit určité názory. Víru, ať už v jakékoliv formě, jsem zavrhl, přesto mám dojem, že i ateista se potřebuje občas vyzpovídat a může snad mít lepšího kněze, než člověka, co dolévá do sklenice? Druhá a obyčejnější možnost je, že jsem se prostě zbláznil.

Nakonec si stejně říkám, že to v sobě dusím příliš dlouho. Občas, když ráno vstanu, mám chuť narvat hlavu do zrcadla. Prorvat ji skrz zeď a pokračovat v tom, dokud se té piksly nezbavim. Když vidim tyhle... ruce... mám chuť se toho zbavit, utrhnout, odříznout... je mi z toho všeho na blití." Úsměv. Zoufalý úsměv. "To se pak koukneš třeba na sporák, přemýšlíš o tom, jestli by třeba neshořela. Schováváš se sám před sebou a jen hledáš cestu, jakoukoliv cestu, jak z toho ven."

Ticho. Není samo, společnost mu náhle dělá i tíseň. Ironie. K těm, kterým bych neváhal svěřit život, zůstávám němý a frustraci si vylévám u člověka, kterého proti nim jen sotva znám. Teď a tady se tomu divím. Můžu to snadno svést na chlast, ale cosi mi říká, že tím to není. Možná si jen chci zachovat tvář a neukázat slabinu, nebo je prostě nechci zatěžovat svými problémy. Možná.

Bezeslovná chvíle se stává nepříjemnou. Veselí navzdory hovor mířil k vážným věcem nekorespondujícím s předešlou pohodou. Proto jsem vlastně přišel, abych onu tajemnou pohodu nalezl. Ta kocovina, co přijde, bude jen příjemný bonus.

Nádech. Výdech. Získávám klid. "Má to i světlý stránky. Vidíš dole tu barmanku?" Kývnutí jako souhlas. "Mám digitální zoom a perfektní výhled." Mrknutí. Zdá se, že můj společník nechápe. "Ona perfektní a ničím nespoutaný kozy..." Smích. Karl konečně pochopil, proč se tak často dívám dolu. "Ta dole v tom fialovým, ta má zas na prdeli pěkný tetování." Napětí mizí. Paradoxně jsou to právě takové drobnosti, co dokážou alespoň na chvilku zpestřit život.

Tak nějak se v poslední době utvrzuji, že právě tyto okamžiky jsou důvodem, proč mi definitivně nehráblo. Cinknutí. Přípitek na prsa, ať holkám rostou. Čas znovu plyne. Alkohol ubývá a s ním i touha po zábavě. Depresi jsem úspěšně utopil, přesto cítím, že mi uvnitř ještě něco hlodá. "Karle..." Mám také otázku, na kterou bych rád znal odpověď.“"Řekni mi, proč se někdo jako ty zaplejtá s břitvákem? Máš kurva rozum, takže je ti jasný, že to smrdí průserem."

Čekám na odpověď. Tenhle lokál jsem si oblíbil. Po všech těch terapiích jsem teprve tady zjistil, že nejlepší řešení je se alespoň jednou týdně pořádně ožrat. Stačí zabít pár mozkových buněk, trochu času, podívat se játrům na zoubek a člověk má ráno hned jiné starosti. Je to úleva. Větší úleva je jen to, že sem od operace někam zapadl. Nedůvěra. Nevím proč, ale přijde mi až nesmyslné, že by mě měl někdo jen tak přijmout.

“Průser? Ale hovno, chlape!“ Povzbudivý tón. Smysly bijí na poplach. Marně hledám příznaky lži. “Kdybych se na to měl dívat, jak to tu vykládáš...“ Zavrtěl hlavou. “Tak stejně - jsi polda, to odrazuje malý šmejdy. Dle tvých slov jsi břitvoň, fajn ti střední si nejdřív promyslí, jestli ve tvým oblíbeným lokále udělaj bordel. Takže mám klid, pač ty velký, ty se o mě starat nebudou.“ Rukou mě poplácá po rameni. “Kámo, máš asi dost. Zavolám ti taxík. Jinak nevím, proč bys řešil takový píčoviny...“

Říkal ještě něco, ale to se ztratilo ve tmě. Spánek byl silnější než zvědavost. Netuším, jak mě do taxíku dostali. Možná je to i lepší. Když se v půli cesty probouzím, zůstává mi rozum stát. Karl, člověk, který spíše než na zisk hledí na riziko. Člověk, který nemá problém udělat laskavost, když ho nic nestojí. Člověk, u kterého bych se ani nedivil, kdyby se mnou nechtěl mít nic společného. Už zase ironie. Ti ostatní, takoví totiž na konec nebyli. Zvonění. Mobil se hlásí o pozornost. Omámeně čtu sms, která posílá šanci na prospaný zítřek do říše snů...

Zbožňuji hádanky

Vedro. Nesnáším to. Límec košile dře. Kravata dusí. Nedokážu se ubránit dojmu, že společenské šaty navrhovala nějaká šílená feministka. Jsou lidé, co si stěžují na neprůstřelnou vestu, dal bych nevím co být teď v jejich kůži. Patro za patrem ubíhá. Výtah klidně dává své existenci smysl, zatímco se ošívám a dumám, jestli kvádro není vylepšení muzejního kousku jménem železná panna. Cink. Sluha s poměrně nervózním výrazem otevírá dveře. Následuje fráze prázdná jako jeho zdvořilost. Za pár vteřin se výtah znovu zavírá, což je asi nejupřímnější gesto tohoto rána.

Co mě prozradilo tentokrát? Příliš pravidelný tvar lebky nebo snad oči bez jiskry? Oko do duše okno - mám dojem, že to bylo nějaké přísloví. Tak či onak, mé okno má momentálně kouřová skla. Elegantní obuv klape chodbou. Tvrdá podrážka je všechno jen ne příjemná. Tíha téměř probděné noci dává celému pohybu novou míru elegance. Paradoxně tiše děkuji výrobci svého zrakového aparátu. Zarudlé oči a těžká víčka jsou jen vzpomínkou na minulost, které jsou tváří v tvář technologii jen přebytkem.

Zastavuji. Ruka v bílé rukavici lehce udeří dveře. Další z velkých díků, které si téměř kouzelné slůvko technologie zaslouží. Žádný pot. Žádný problém. Je nádherné ráno, spal jsem v kuse asi čtyři hodiny, vyděsil maníka ve výtahu a k tomu všemu si zase tak trochu lžu do tváře. Včera jsem si chtěl vytrhat všechny dráty z těla a dnes dělám, že jsou tím nejlepším, co mě potkalo. V kapse zalovím credstick. Poděkoval bych v duchu za to, že tyhle stavy jsou čím dál méně častější, ale nevím komu. Chlast funguje jen na chvilku a terapie, dle mě, byly úplně na nic.

Vcházím dovnitř. Luxus a lesk. Vanesa si vždycky potrpěla na okázalost. Lehce zavrtím hlavou. Chvíle, kdy jsem na podobné scény zíral pohledem Alenky v říši divů, jsou ta tam. Člověk si zvykne na všechno od bláta po zlato, časem obě přejde v jednu téměř nevnímanou věc. Buď roste chuť, nebo se člověk začne jídlem zajídat. "Kdyby marnivost kvetla..."

Dveře zaklapnou. "...tak žiju na zahradě, já vím." Na oko nabroušený tón na sebe nenechal čekat. Trocha nostalgie. Úsměv. Nevzpomenu si, kdy ta říkanka vznikla. Přesto mám dojem, že mám stejnou radost, jako když jsem ji slyšel poprvé. Radost. Stačí zavřít dveře a zapomenout na vše? Ne. Spíše se přistihuji, jak občas ve vzpomínkách trávím víc a víc času. Koneckonců většina lidí může potvrdit, že únik do minulosti je způsob boje s frustrací, nebo alespoň formou úniku od ní.

“Nechceš mě alespoň jednou slušně pozdravit?“ Letmý dotyk a medový tón přetínají tok myšlenek. Byla hezká dokonce i v době, kdy nebyla ještě úspěšná. Teď připomíná ze všeho nejvíc sen, takový ten krátký, co se zdává, než zazvoní budík, aby nás nechal v pokušení se zachumlat s doufáním, že se vrátí. Dokonce i tohle bledne proti tomu, jak působí a musí působit v práci. “Někdo, kdo se měsíc neozve-"

Nedořeknu. Mazlivé gesto ukázalo svou pravou tvář. Se zapalovačem v ruce tančí tohle víle podobné stvoření směrem k balkonu. Nápis "target" nad s momentální tabákovou touhou velmi ceněným přístrojem mizí. V teatrálním gestu padá klíč k mé závislosti kamsi dolu. Vítězný škleb. Pár věcí v životě nepochopím a ani pochopit nechci. Tenhle stupidní odpor ke kouření k tomu stoprocentně patří. "...si to podle mě nezaslouží" Se stoickým klidem sundávám rukavice. Mířím za ní.

"Ále, někdo tu má dobru náladu." Je to spíše konstatování, než výzva k výměně názorů. Bez hlesu vyndám cigaretu. Cítím její překvapený pohled. Ukazováček levé ruky na moment zamíří k obloze. Záblesk. Ze všech možných zařízení, které se do cybernetické ruky mohou jen dát, jsem se rozhodl pro svou vlastní osobitou formu uplatnění. Obláček troufale vyfouknutého kouře se stává mou pomstou.

“Překvapení? Samas mi říkala, že mám z toho svrabu vytěžit maximum.“ Výtka. Nevím proč. Možná si zase zkouším místo nalévání útěchy vylít trochu zlosti. Bylo by mi vůbec lépe než teď, kdybych měl vzhlednější kopie toho, co jsem ztratil? Místo možnosti, že příště v krvi skončí nějaký grázl, kdežto já zůstanu celý? Proč mě vůbec přesvědčila? Proč jsem se nechal přesvědčit?

Čekám. Nespouštím z ní oči. Niterně ji považuji snad za spolupachatele. Paranoia. Nic jiného to není, než zdravě přehnaná podezřívavost. Proč bych měl být takový? Snad jen proto, že se mi rozbil svět? Dost možná proto, že ona má všechno? Proto, že do ní nevidím? Nebo je to tím, že někdo jako ona by se patrně s někým jako já zabýval jen, pokud by šlo o hračku pro pobavení? Ne to nejsou pádné důvody. Ironie. Jak já ji miluji. Točí se kolem mě a nepouští se.

Je to hádanka. Rébus, který se po nehodě změnil kupodivu jen málo. Ať se snažím sebevíc, jen zřídka ji dokážu odhadnout. Cítím se mnohdy zamotaný v jejích hebkých sítí a cítím se tak skoro šťastný. Jsem idiot? Asi jo. Každopádně je lepší být spokojený idiot než jen idiot. Je jako ďábel, kterému jste upsali duši. Můžu mít strach, můžu pohrdat, ale nemůžu se toho vlivu jen tak zbavit. Nemůžu... nechci.

Zase je mi na nic. V duchu už přemítám, na co se sám sobě vymluvím tentokrát. “Nečkala jsem to.“ Nakloní se blíž. “Ingene, měl bys vzít rozum do hrsti a začít taky myslet na sebe. Tak jako tak by sis to sebou nesl...“ Tohle jsem si říkal taky. Tuhle vlastnost nejvíc nenávidím i obdivuji. To, jak umí v lidech číst. Upřený pohled. Mlčím. Stejně mám pocit, že ví jak mi je lépe než já.

"Minulost nevrátíš, Ingene.“ Pohlazení po vlasech. !Máš pocit, žes ztratil dnešek, ale přitom si získal zítřek. Máš mnohem víc možností, než si měl." Ruku bezmyšlenkovitě přesunu na její rameno. Syknutí. Zapomněl jsem. Přirozená reakce na nepřirozený chlad bodne pod kovovým pancířem až u srdce. Omluvit se... Prst mi přiloží na ústa. Zachytí mou couvající paži. Přitahuje si ji blíž k tělu. "I chlad může být příjemný." Mrknutí. "Jsi pořád člověk, Ingene, se vším, co k tomu patří." Přistoupí blíž. "Ingene, zíráš na mě tím nočním viděním, jak ho stahují zprodeje, protože projde tenkou látkou? Nebo mě prostě svlékáš očima?" Překvapení. Je to jí, nebo souhrou náhod, že po těch slovech to nezní jako špatný nápad? Námět hodný zamyšlení, kterému se momentálně věnovat nehodlám...

Spí. Vypadá klidně a vyrovnaně. Skoro mám dojem, jako by se tu a tam usmála. Stejný dojem mi i škodolibě napovídá, že by tentýž úsměv měla i dost možná po nocování s trollem. Tak nějak víc než tuším, že je všehoschopná. Hážu to za hlavu. Nemá smysl to řešit. Poprvé od toho incidentu se zase cítím jako živá bytost, nebo alespoň celý muž. Jako bych si potřeboval něco dokazovat.

Stres a napětí zmizelo tváří v tvář potěšení. I kdyby tohle mě být jen poukaz na poslušnost, záruka, že až bude potřeba, její hodný policista bude k dispozici - celé to bledne proti pár vteřinám dojmu, že skutečně žiji. Zatřesu hlavou. Na tohle nechci myslet. Mechanicky, jak jinak, žmoulám její vlasy. Začínám chápat. Stal jsem se pro své okolí nenormálním, zatímco ona se pohybuje v nenormálním okolí. Úspěšná tvář, schopná reprezentantka na tom může být svým způsobem stejně jako břitvák.

Mám sobecké přání, aby tomu tak bylo. Chabé a nápovědy dodané rozkolísanou myslí tomu nasvědčují a nic nepotěší lépe než, neštěstí druhých. Jsem přítel? Asi těžko, když bych směle zvedl ruku, aby tahle teorie byla pravdivá, konkrétně, že pod všemi těmi maskami a tvářemi je ta skutečná Vanesa stejně sama jako teď já. Koneckonců, proč by se sem vracela? A proč bych vždycky, když zavolá, byl k dispozici? Hlavu i tělo mi už pobláznilo dost žen. S tou poslední, co si mě začala v nemocnici hnusit, jsem dokonce poněkud naivně plánoval svatbu.

Přesto mi nic z toho nebránilo setkávat se s ní. Jak to jen popsat. Je to těžko uchopitelné jako důvody, ze kterých si v poslední době snažím ve všem v sobě udělat pořádek. Spřízněná duše? Jo ten termín zní dost hezky a nejasně, aby se mi zalíbil. Taky je spolu s Marlen důkazem, že jsem neztratil všechno. Je mi líp. Po mnoha dnech si to můžu připustit. Ze zvyku před spaním zkontroluji maily. Je téměř dokonalý večer - téměř jen proto, že zítra se musím hlásit na novém působišti...

Dnes...

Hola hola, práce volá

První paprsky prosakují temným příkrovem. Věčně šedá nebe, symbol soudobého non-stop života, jen neochotně připouští změnu denního cyklu. Proužky mdlého světla pohladí silnici. Pevná obuv klapne. Je krátce po páté a stejně tu a tam i ulice jeví známky života. Ať už ty viditelné, nebo ty, před kterými se raději zavírají oči. Pohled k nebi. Dokonce i vykukující slunce dostává po pár vteřinách svůj nápis target. Úsměv. Tak nějak mám pocit, že kdybych řekl "bank" tak vrátím noc.

Kroky se dál opírají do chodníku. S každým dalším ten pocit slábne a přichází nový. Nervozita. Dost možná i obavy. Nixdorf mě dostanu k cíli. Ale už těžko mi může navigace pomoct v bludišti nadcházející přetvářky, strachu a pohrdání. Tichý vzdech. Chce i nechce se mi jít zároveň. Nic nedělání snadno zničí člověka a mám dojem, že jeho zbytky ještě snadněji. Trápení? To sotva. Sobotní noční můra je beze stopy pryč, zatímco včerejší sen je alespoň matnou vzpomínkou.

Bundeskriminalampt. Můj nový druhý domov. Ústředí BKA, místo, kde minimálně nebudu mít čas dumat o hovadinách. Jako hrdina béčkového filmu. Rozsápaný na kusy, přesto se dává do hromady aby se vrátil. Ironie. Tím u mě podobnost končí. Zatímco hrdina by patrně šel po stopách já raději zmizel na druhý konec Německa k úplně jinému útvaru. Někdo by si mohl přát pomstu, já jsem skromnější. Doufám že toho, co mě zmrzačil, už v životě nepotkám. Pokud možno, tak ani jemu podobné.

Objektivy kamer zvědavě pokukují. Bezpečnost především. Pohyb. Ze dveří vychází dvojce chlápku. Zoom. Ty tváře jsem nikdy neviděl. A ty kruhy pod očima, ty na sobě nikdy neuvidím. Obláček cigaretového kouře je na chvilku zahalí. Přepnu na normální vidění. Můj oblíbený nápis se usadil na výdobytku tabákového průmyslu. Mé "zaměřováníL mi napovídá, co bych si teď dal. A míří přesně.

Zalovím v kapse. Ruka marně hledá zapalovač. Nic. Zkouším jiné. Místo ohně nacházím jen vzpomínku na boj s mým zlozvykem. Mrcha... Jdu jim vstříc. Zprvu neochotně - to jen se mě drží skrytá tréma. Za chůze sundavám bundu. Teď a tady stejně nemá smysl nic skrývat. Lidi jako oni dost často sbírají zbytky po těch, co jsou dnes jako já. Přehodím si ji přes rameno. Provokace? Možná. Je mi dobře. Po dlouhé době depresivních stavů jsem to zase já. Proč toho tedy nevyužít? Nemůžu ztratit nic. Naopak, pokud je přesvědčím o tom, že mi tohle je v podstatě jedno, budou marně hledat jiné místo, do kterého by se pak mohli náležitě trefit.

Servus Pozdravím. S úsměvem vyndám krabičku. Nemáte oheň? Čekám. Pozoruji. Snažím se zachytit každý detail. Je mi fuk, co si budou myslet. A i když to zjevně bude to nejhorší, těším se na to. Každou známku šoku, opovržení nebo zhnusení si vychutnám. Paradoxně i tohle ocením víc než falešnou/upřímnou lítost a soucit. Já jsem já. Já, ani oni to nezmění...

Ingen Kreuz

Ctnosti a neřesti

Pro dvojici policistů okolí zjevně neexistuje. Směna padla a již není síly, která by udržela vědomí v bdělém, pozorném stavu. Ne v době, kdy za to nedostávají peníze. Ne v době, kdy už odpovídají jen za sebe. Tělo je ve svých požadavcích velmi specifické - nikotin, alkohol, dlouhé hodiny spánku. Nevíš zda a kdo je doma čeká, nejspíše z nich ale radost mít nebude.

Ve snaze najít jin ke svému tabákovému yangu se přibližuješ ke zdrchané dvojici, zachycujíc letmý útržek rozhovoru. "... mu zdrhnul pašík." "Úplně?" "Ne, sundal ho. Skoro ho smáznul. Pašík se líže v Haftkranku a Alby sedí na štosech protokolů." "Jsem mu říkal, ať dotahuje. To má z toho humanismu. Takhle má host místo sedřených zápěstí v těle olovo. Mu moh' rovnou prostřílet kolena."

Federál se srostlým obočím se na chvíli odmlčuje, zhluboka nasávajíc cigaretový dým. "Myslí to dobře. Je jen blbej." Jeho blonďatý kolega se také nadechuje. "Nov-"

"Servus!", přichází tvůj rázný pozdrav. Doteď apatická dvojice sebou škubne jako jeden muž. Keřové obočí se k tobě stáčí. "Guten... Scheisse!", doběhne mu na co se vlastně dívá v polovině nepřítomného pozdravu. I prachobyčejné lidské tělo je v podstatě obdivuhodná věc. Líné a pohodlné, ale jen dokud nenastane čas, kdy se opravdu začne obávat o svou budoucnost. Pud sebezáchovy pěstovaný léty policejní praxe spouští rychlostí konkurující strojově posíleným reflexům. Obočí jednou rukou odstrkuje svého o něco pomalejšího kolegu směrem od tebe, zatímco pravice pohotově zajíždí kamsi do podpaží kabátu.

Tvé vlastní systémy si to vyhodnocují po svém. Suchá deklarace cíle zájmu náhle vybuchuje a bobtná v téměř nečitelné mračno dat. Této záplavě dosud úplně neuvyklý mozek pociťuje na kratinký okamžik vjem podobný pohledu do ostrého světla na tmu adaptovanýma očima. Z hromady výstupu dotírá jedna hláška obzvláště naléhavě:
>WS.ini:E#404 - No smartlinked W_system found; Firing solution N/A!

"Nemáte oheň?" Občasné skopičiny drátů v hlavě tě již tak snadno nerozhodí. Zpod hustého obočí na tebe nedůvěřivě hledí unavený pár modrozelených očí. Poté co mu pohled sjede po tvých zdánlivě neozbrojených rukou a tělu v nevýhružném postoji, nepatrně se uvolňuje. "Úsměv, břitvo.", chraptí adrenalinem staženým hrdlem, kynouc hlavou ke kamerám. "Chtěl oheň", vkládá se do hovoru blonďák, lovíc levačkou kdesi ve své kapse. Větší část jeho těla nevidíš, je krytý širokými rameny Obočí.

Ruka vylézá z kapsy, svírajíc mezi prsty rozšířený a laciný elektrozapalovač FlinkFeuer. Zlehka jej hází tvým směrem, podobně jako se kdysi malomocným dávala almužna. Hodem trochu změní polohu - a smartware se tě neostýchá zvýrazněným obrysem upozornit na část zkrouceného odrazu dvojice, viditelným na chromovaném povrchu opodál stojícího auta. Blonďák skrývá za zády kolegy cosi vypadajícího jako těžká pistole. Důvěřivost má zjevně své meze.

Čekajíc než si zapálíš, počínají s improvizovaným výslechem. "Zahalte se, prosím. Plašíte občany.", nadhazuje blonďák. "Co tu chcete?", bručí již méně společenské Obočí. "Regáč... Registrační úřad se nachází na druhém konci města. Soud tady taky není a anmeldy se podávají na stanicích. Potřebujete nějak pomoci?". Dotaz postrádá uctivost a ochotu prodavače. Přítomnost bezostyšného břitváka před centrálou jej očividně sere, a Obočí se nebojí dávat to okázale najevo. Jinde by možná volil o něco uctivější tón, ale tady je dvorek BKA. Jsou tu jeho přátelé, jeho teritorium. Jeho směna očividně stála za hovno, a za tuhle konverzaci s nabřitvenou gorilou už nedostává ani euro.

Zahulený pajzl – Příchod

Slunce již zachází za horizont, na kterém je jen zástavba domů. Znamená to dobu pro hledání nějaké té prácičky. Oblíknu se do ultravesty a kožené bundy do půlky stehen. Sebou si vezmu Fichetti ve skrytém pouzdře a pár náhradních zásobáků. A jako bonus k pasu na kalhoty si dám opasek s Remingtonkou a náboji Vyjdu ze dveří auta, které nechám na řádném parkovišti a mířím ke svému „oblíbenému baru“. Cestou přemýšlím, co se to se mnou stalo.
Proboha lidi. Co se semnou stalo? Proč jsem takhle dopadl? Co jsem udělal špatně, že musím žít v těchhle sračkách tady dole? Proč mi všechno vzali v jeden den? Mohl jsem tomu zabránit? Proč na mě všichni jenom serou? Takové a podobné otázky se mi honí hlavou při cestě do baru. Ale bohužel nenacházím na ně žádné odpovědi, ani vysvětlení proč se to všechno stalo a děje.

Konečně dorazím před ten pajzl.. Na chvíli se zastavím a sundám si sluneční brýle a podrobně si ho ještě jednou prohlédnu. Jedno patrová budova, kdysi tělocvična, teď místo, kde se schází většina cházky a otrhanců z okolí za zábavou a problémy. Ale když se poštěstí, tak je zde možnost narazit na nějakou tu práci. Je nouze v tyhle časy, takže si nemůžu dopřát luxus výběru, jako kdysi. Prostě nemůžu.
Vejdu do místnosti skrz lítačky, které se zavřou. A naskytne se mi už docela známý pohled na tohle místo. Trochu si odkašlu, abych ze sebe dostal kouř, který jsem vdechl. Ale marně. Další se na mě přilepil jako rakovina, kterou způsobuje. Rozvířím kouř před sebou a čekám dokud si zase nezvyknu. Kurva to tu nemají ani na větrání? Prolétne mi hlavou, když jdu dál do místnosti.
Porozhlédnu se po volném stolu, který vypadá ještě v pořádku a celý. Nějaký takový najdu a jdu si k němu sednout. Opatrně si sednu, opravdu opatrně, protože těm věcem tady pořád moc nevěřím. Chvilku čekám jestli se něco nepodělá a nezlomí se, ale je to dobrý.
Můj pohled přeskočí na velkou televizi, která je zavěšena na zdi. Hmmm zprávy, doufám že nemají můj ksicht. Trochu jsem se pousmál nad vzpomínkami ohledně minulé akce, která se moc nepovedla. Znovu se začnu soustředit na sledování televize. Běží tam zrovna, že policie hledá nějakého „Břitváka“, za zabití za deseti příslušníků městské patroly a zničení pěti hlídkových vozů. Zveřejnili dokonce fotku, takže jsem si ho mohl prohlédnout a zkonstatovat, že to bal korba. Zase se pousměji. Kurňa. Ten týpek má teda hodně kuráže a sebevědomí, když si dovolil na fízli. Mít ho tak jako kámoše. Někoho kdo se tady vyzná. Povzdychnu si a zaregistruji volné místo u baru, takže bleskurychle vyrazím si stoupnout na volné místo, které se uvolnilo.
Jeden otrapa mě chtěl předběhnout, ale já ho jen trochu poodstrčil. Ale co se nestalo. Začal do mě hustit, že jsem ho schválně předběhl a podobný kecy. Já jsem se pomalu na něho otočil. A slétl pohledem. Hele chlapče odprejskni. Ty nechceš problémy a já taky nechci problémy, takže jdi za mě, nebo vypal. Je to jasný? Velmi upřeně jsem se mu podíval do očí. Po chvíli sklopil zrak a polkl na sucho. Raději se zařadil za mě.
Naštěstí se mého drobného konfliktu nikdo nevšiml, tudíž nevznikly žádné potíže. Znovu jsem se otočil na barmana a objednal jsem si to nejlepší a nejdražší. Což je stejně nějaká břečka, která se nedá ani pomalu pít. Se znechuceným výrazem odcházím zpět ke svému stolu. Sedl jsem si, pití položím na stůl a z opasku pouzdra vytáhnu Remingtonku a položím ji na stůl, tak aby byla ihned po ruce.

Upřu svůj vycvičený zrak na osazenstvo, které sedí u stolů ve stínech, když je halí stíny, tak si nasadím brýle a zapnu infravidění. Hledám nějaké lépe oblečené a vyzbrojené osoby. Na hledání takových lidí mám výcvik a čuch, protože jsem je hledal při mé práci bezpečáka. Hledal jsem ty kteří mohli být potenciálními útočníky a nepříteli. Teď je situace jiná, dokonce opačná.

Hodní hoši

Překvapení! "Guten... Scheisse!" A ne ledajaké. Reakce k nezaplacení. Začínám litovat, že jsem si nenechal zabudovat data projektor s kamerou, abych mohl natáčet. Úlek v obličeji silným obočím obdařeného muže by rozhodně nezklamal. Vlastně by s klidem mohl konkurovat groteskám, které za dlouhých, nudných večerů dávají. Oproti tomu jeho další chování už tak komické není. Slušné reflexy a zdravý rozum. Odstrčení parťáka a intuitivní sahání po zbrani.

>WS.ini:E#404 - No smartlinked W_system found; Firing solution N/A!

Co to kurva je? Teď jsem pro změnu v šoku já. Milý malý nápis target se přesunul k ruce hledající konejšivé bezpečí pistole. Evidentně i drobným pocitem ohrožení se spustil nějaký šílený protokol. Část zorného pole rázem zabírá chybové hlášení a nějaké další zhovadilosti, ze kterých chápu jen jediné - jde o nějaký error. Kdyby se tohle stalo na mém počítači, patrně bych zvolil universální řešení tlačítka reset s vysilujícím extra IT řešením v záloze a to v podobě vypojení ze zásuvky.

Jenže jak restartovat něco, co je mé hlavě? Technické problémy si mnohdy vyžadují netechnické řešení, přesto zrovna dvakrát nehořím touhou začít si mlátit do hlavy uprostřed ulice. "Úsměv břitvo!" Život není fér. Škodolibost je vrtkavá zřejmě můj výraz se pohybuje momentálně někde mezi "čumí jako puk" nebo "zírá jak tele na nová vrata".

"Chtěl oheň" Druhý se probírá k životu. Sahá do kapsy. Technologický tyjátr se odsouvá na pozadí. Je to zvláštní pocit, když máte dojem, že nejste úplně svým pánem, nebo když nad sebou nemáte plnou kontrolu. Z téhle životní situace si beru jedno poučení, které se škodolibostí nemá nic do činění. Poučení spočívá v tom, že až navštívím Marlen, rozhodně si budu muset projít ten manuál, co jsem chtěl vyhodit...

Flinkfeuer si letí vzduchem. Stačí natáhnout ruku a chuti bude učiněno za dost. Přání je otcem myšlenky. Myšlenka má působivou rychlost. Zvláště, když dává impuls cybernetické ruce. Člověk si zvykne na všechno. Nevnímat tempo, jaké jsou schopné nasadit tyhle umělé končetiny, to mi ještě chvilku potrvá. Plynulý pohyb, díky němuž začínám chápat pojem "bleskurychlý", snímá ze vzduchu vytoužený artefakt a přendává ho k ústům. Cvak. Teplo plamínku. K nosu se linou pachy zapálené radosti. Dlouze potáhnu. Drobná, přesto veledůležitá, radost.

"Danke" Házím zpátky malou kapesní radost. Připadá mi to jako hra. Tím nemyslím jenom tuhle přehazovanou. Gesta. Drobné narážky. Ukrytá zbraň. Kdybych se víc věnoval přírodě, asi bych to přirovnal k boji o teritorium. Takhle je to pro mě spíše ukázka pozice a postavení. Zjevná dominace, před kterou se nechci sklonit. Ne, nehněvám se. Vztek a vyhrožování by tu bylo k ničemu. Dokonce to ani nepovažuji za tak provokativní, jak se to může zdát. Pravidla jsou jasná. Je fuk, jak celý tenhle hovor skončí, jde jen o to zachovat si tvář.

"Zahalte se prosím, plašíte občany." Bloncka si pouští pusu na špacír. Občané, kteří jsou krátce po páté na nohou, jsou buď idioti v uniformách, ke kterým zas tak nějak patřím, nebo jsou takového rázu, že služby BKA plně neocení. Selektivní ignorace. Má nejoblíbenější asertivní technika. Spočívá v tom, že co nechcete, neslyšíte. Vyfouknu vlastní šedý mráček. Ten kluk je možná trouba, co by bez obočnatce patrně dlouho v jednom kuse nevydržel. Přesto k němu musím cítit respekt. Já bych se na jeho místě na břitváka s klidem vykašlal.

Co tu chcete? Já o vlku a vlk s hustou srstí nad očima za dveřmi. "Regáč..." Evidentně je to rozený řečník. "Registrační úřad se nachází na druhém konci města." Právě mě slušně poslal do prdele. "Soud tady taky není." Naznačil mi, že mám vypadnout, nebo mě tam poslal po druhé - teď si nejsem moc jistý. "A anmeldy se podávají na stanicích" Žasnu nad tou výřečností. Mohl by někdo podat lépe "co tu kurva ještě děláš"? Potřebujete nějak pomoci? Kupodivu člověk má upřímný hlas v momentě, kdy někoho chce opravdu vyprovodit. V zubech. Soukromou miss sympatií tímto vyhrává huňatec na celé čáře.

Naposledy potáhnu. Nedopalek odhodím na zem a zašlápnu. "Pomoc? Díky, ale tu najdu na vrátnici." Pomalým, klidným procházkovým krokem jdu k nim. Kouknu na zlatovlásku v patronátu chundelatého prince. Přeci jen by si zasloužil nějakou pozornost. "Dneškem přestávám strašit, tak nějak je budu zase chránit. Ironie. Mám dojem, že tahle milá společnice mě snad na minutu neopustí. Procházím kolem nich.

Mohl bych udělat spoustu věcí. Například položit někomu ruku na rameno dřív, než stačí mrknout - to by byl zážitek. Patrně by se lekli jako prve. Bohužel bych patrně do krve dostal více než denní doporučenou dávku železa. Právě mi došlo, proč zrovna o železu se říká, že je krvetvorné. "Ještě jednou díky. Mějte se a dobře si odpočiňte." Je na čase si přiznat, že žabomyší války patří mezi mé záliby. Úsměv. Předzvěst mého triumfu. "Wiedersehen,..." Tohle si vychutnávám. "...drazí kolegové." Stále rozvážným tempem se zdánlivou lhostejností je nechávám za zády.

Dobrá nálada se rozlévá do celého těla. Tiše si začínám broukat."...it's just another manic Monday. I wish it was Sunday, 'Cause that's my Funday..." První krok, ten bývá nejtěžší, mám za sebou. Pocit... zadostiučinění? Asi ano. Je fuk co to je, hlavně že mě to utvrzuje, že jsem vlastně pořád na živu. A radost, byť z jakékoliv hovadiny, za to považuji. Lovím v hlavě další slova sloky prachem zapadlé písničky, zatímco mé kroky vedou do nitra budovy...

Michael Liberty

Alpu nebo okenu?

Plastová židle příjemně hřeje. Ne snad proto, že by byla jako v slušných podnicích vybavena spot-klímou, je prostě lidově "zaprděná" předchozím okupantem. Na stole přistává tvá sklenice neurčitého obsahu. Dle etikety šlo o "Trollí vnadidlo", dle chuti je to pak spíše "levné ředidlo". Kope ale velmi citelně... a vzhledem k ceně UCAS 4$* za dvě deci této zkapalněné vraždy začínáš chápat, proč je tu vždy tak narváno. Vedle sklenice záhy přistává i tvá pistole.

Reportáž o potížích s břitvákem v trid-zprávách rázem přeskakuje na další tragédii tohoto dne. Zvuk se ztrácí ve všudypřítomném randálu, ale text je čitelný dobře: Nadace Draco nadále odmítá stáhnout nezákonné vypsání odměn na krvavé a toxické šamany - hájí se Dunkelzahnovou vůlí a extrateritorialitou. Služba světu či hrubé porušování těch nejzákladnějších lidských práv?!

Odkudsi k tvému stolu přitančí dosti spoře oděná žena. "Zdravíčko, fešá-", utne s očima náhle rozšířenýma, když spatří zbraň na stole. Bez dalšího se ztrácí v křepčícím davu.

Nasazení low-light brýlí zvedá nejednu oponu. Šlehy stroboskopu jsou sice o to bodavější, skoro až na práh bolesti, nicméně nic ti nebrání natočit se k mučivému zařízení zády. Ve stínech to žije. Vidíš postupně jakéhosi švihácky oblečeného pána doprovázeného čtveřicí nemile se tvářících ostrých hochů. Chytáš výměnu pár balíčků za credstick, ani jednomu ze zúčastněných typů bys podle vzhledu klíče od auta nesvěřil. Tím spíše, že prodejce je ork.

Opodál se hlasitě baví početná skupina v motorkářském oblečených orků, zjevně spolu patřících do jednoho gangu. Pár metrů opodál sedí u stolu elfka, dle jejího výrazu není jisté, zda se dříve rozbrečí nebo pozvrací. Vedle ní je jedna prázdná a druhá poloprázdná sklenička téhož, co piješ ty.

U protější zdi se rozléhají rány, nějaký vychrtlý člověk tu celou svou muší silou tluče do jednoho z řady výherních automatů. Jeho směrem již míří dvojice trollů v reflexních kombinézách. Další takové vidíš u zadních dveří, na barové plošině a také u vchodu. Vyhazovači, celkem přes deset, vesměs trollové a orkové. Jeden z trojice stojící u baru se dívá tvým směrem, nejspíše mu neušla tvá menší neshoda u baru ani vytažená pistole. Není to nepřátelský, ale profesionální pohled.

Na monitoru nadále probíhá cosi o Draco, zatímco dva trollí vyhazovači s nezúčastněným výrazem ve tváři metodicky mlátí rádoby-ničitele automatů. Rodinná pohoda v rodinném podniku.

____________
*1 Nu

Ingen Kreuz

Kam ten svět spěje...

"Wiedersehen, drazí kolegové", otáčíš se od dua pryč. Ani jeden z nich není schopen slova, ne potom co viděli tvou ruční práci. S díky vracený zapalovač spočívá na zemi, kam se nechytán odrazil od hrudi svého majitele. " 'seh'n", utrousí zjevně zmatený blonďák. Obočí mlčky vytahuje novou cigaretu a s grifem ji zapaluje od dohořívajícího špačku, který je vzápětí nepředpisově odhozen vedle nedopalku tvého. Po hlubokém nasátí devastujícím bezmála třetinu nikotinové pochoutky sám pro sebe kývne hlavou. "No, už je to definitivně v prdeli.", konstatuje tiše s nemalou dávkou fatalismu, sbírajíc kolegův zapalovač.

Únava se s odlivem adrenalinu opět vrací, silněji než kdy dříve. Blonďák krčí rameny, otáčejíc se zády. Vyšší mozkové funkce musí počkat, dokud se na to nevyspí. Huňáč jej po lajdáckém salutu tvým směrem a mnohem pečlivějším přímo na kamery následuje. Jak se vzdalují směrem na parkoviště, slyšíš poslední dozvuky jejich hovoru."Kolega? Vážně potřebujeme novou hračku do vozového parku?", ozývá se Princezna. Princ z rodu Brežněvů dojíždí druhou cigaretu a zasvěcuje tentokrát zapalovačem žváro třetí. Zahledíc se na okamžik do obloukového plamene kapesního zázraku, uzavře pro dnešek téma břitváků: "Alespoň vrátil oheň."

Snad dvoupalcovým sklem opatřené dveře vrátnice tě bez jakéhokoli odporu vedou do prostorné, vzdušné chodby. První neobvyklou věcí je naprostá prázdnota, nevyplněnost prostoru. Zde se nedá za nic krýt. Jediné co narušuje naprosto hladký profil zdí, podlahy i stropu je nemalé množství spár a senzorů. Žádná lidská obsluha není v dohledu, přesto máš velmi intenzivní pocit, že tě někdo sleduje. Ne, to není to správné slovo... pitvá. Ani tvůj ware není zcela v klidu. Okolo jedné spáry vymezující obdélník se v tvé vizi objevilo žluté rámovaní s otazníky. Krok. Obyčejným pohledem nevýrazné políčko okamžitě rudne, jak si tvůj ware udělal jasno. Vedle několika řádků nicneříkajících technoblábolů se výmluvně rozbliká ikonka lebky. Další krok. >Assessing... Rázem svítí červenožlutě skoro celá prázdná chodba.

Ticho protíná jediný ostrý hvizd. "Halt!", ozývá se odkudsi elektronicky zesílený hlas. "Rozpažit!", poroučí si. Dvě vteřiny se vlečou bez hlesu, jen aby vzápětí explodovaly do horečné aktivity. "Angriffalarm, Angriffalarm!", rozštěká se hlas v kombinaci vzrušení a nejistoty. "Frau Okel? Frau Okel?!" Zní to jako vystrašené dítě dovolávající se mateřské péče. "Frau-" zbytek zaniká v zapraskání statiky. Jemné vibrace projedou celou chodbou, jak se kontroly ujímá jiná, mnohem silnější prezence vědomí, bez jakýchkoli skrupují odstrkujíc původního operátora.

"Ah, guten Tag, Herr Kreuz." Hlas je dámský, jemný, melodický a tak skutečný, že je třeba potlačovat potřebu hledat v prostorách někoho jiného. "Jste očekáván. Patro minus jedenáct, místnost AR2". Těžké a tlusté dveře na protějším konci se nehlučně otevírají. S tichým klapnutím se i odemyká cesta zpět, odkdy byla zablokována, netušíš. Procházejíc dále, slyšíš omluvně znějící hlas původního operátora, asi trpícího samomluvou. Konkrétní slova se však ztrácí ve velmi dobré zvukové izolaci. Po pár krocích již neslyšíš zcela nic.

Úlová mechanika obrany zde funguje v praxi - kdo je uvnitř, nejspíš má být uvnitř. Tedy, dojem trochu ruší všudypřítomné kamery. Po chodbách se s cílevědomými, odhodlanými nebo napjatými výrazy trousí desítky lidí. A nelidí. Mladí, staří, v nejlepší kondici i v různých stádiích obezity. Všudypřítomný bzukot hlasů. Tady se pracuje. Ano, stále jsi okolojdoucími s odporem a strachem prohlížen a sondován. Stále jsi obloukem obcházen. Jen... tito lidé nemají dost času na pořádné pohoršování se.

Slušnost je tu na prvním místě. Jak jinak vysvětlit, že se před tebou davy rozestupují jako vody před Mojžíšem, že máš prostornou kabinu výtahu jen pro sebe? Konečně, AR2.

Předpokoj s volným vstupem se utápí v pološeru. Je zpracován téměř jako obývací pokoj. Trideo, holoprojektor, knihovna, křesla, koberec, minibar... stůl s nepříliš pohlednou, mumii připomínající starší dámou. Nápis nad hlavou ji určuje jako "target", cedulka na pak jako Anne Faber, Sekretärin. "Přejete si?", ozývá se nevrle strážkyně krbu, aniž by na tebe vůbec pohlédla. Nos i zrak má zarytý v hluboko v monitoru, prsty tančí po panelu kvapík. Na intarzovaném stole se mírně kouří z pořádného gáblu kávy. Ano, je ráno. Pondělní ráno.

Die Besuch bei der Oma

Dveře se otevírají. Ochotně a bez rozpaků. Samotná zdánlivá prázdnota interiéru napovídá, proč tomu tak je. Kromě mě skrze vchod projde i pár slov mých "kolegů". Evidentně jsem jim řádně zamotal hlavy. Radost. Dobrá nálada. Zkrátka příjemné překvapení - něco, co jsem si odvykl. Svým způsobem mi to připomíná chvíle v Bundesgrenzschutz. Spíše připomnělo.

Krok. Někomu by se mohlo stýskat. Mě ne. Další. V podstatě jsem to tam začal nenávidět. Někdy se divím jak je možné, že stačí tak málo, aby se pocity přehouply z jedné misky vah na druhou. Nejhorší na tom je, že za to ani nemůže ten... kouzelník. Z té vzpomínky mi stále běhá mráz po zádech, ač na mě spálil, co se jen dalo. Ironie? Bez ní by to už asi v mém životě nešlo.

Mnohem víc než strach, nebo špatné vzpomínky, mi domov otrávili lidé. Nemyslím, ty co přede mnou zavřeli dveře a zahodili klíč, ale lidi, co jsem sotva znal. Kradmé pohledy. Plné společensky nutného soucitu. Tiché hovory. Plné dramatických žalmů nad osudem. Ti lepší, co mě doposud ignorovali, se náhle začínají starat o to, jak se mám. Nic o co bych stál. Lítost - v jakékoliv podobě, je pro mě dost hořká pilulka. A já nejsem ani nehodlám být vzorný pacient.

"Halt"! Přenosem zkreslený hlas mě vytrhává z přemýšlení. "Rozpažit!" Jako cvičená opička plním příkaz. Škoda, že mě se může o banánové odměně jen zdát. Zdi ozdobené senzory ožívají. Pečlivá prohlídka. "Angriffalarm..." Zřejmě tím myslí "herzlich willkommen". Setrvávám rozpažený. Úsměv přejde v lehce otrávený výraz. Snad mu brzy dojde, že jediné, čím útočím, je nezúčastněný klid. Mohu jen doufat.

Volání o pomoc. Evidentně jsem natrefil na důvod, proč je o policii tolik vtipů. "Frau Okel..." Frau? Zvědavost. Zajímalo by mě, jaké monstrum - v podobě něžného pohlaví - by chtěl na břitváka. "Ah, guten Tag, Herr Kreuz..." Překvapení. Sladký, tenký hlas. Teorie, podle které ta holka byla tří metrová trollka, se tímto ruší. "Guten Tag,Fräulein" Dle hlasu soudě, je to někdo, kdo by si pozdrav mohl zasloužit. Za drkotání omluv pokračuji dál. Tak nějak nevím, co mi ten hoch říká, ale vím, po kom se začnu pídit v první volné chvíli.

Prázdnota vrátnice se mění ve zdánlivý chaos mraveniště. Prvopohledový zmatek skrývá přísný řád. Každý má svůj úkol, cíl co musí splnit. A hlavně v čas. Nejspíš si toho nikdo nevšml, ale BKA našla lék na rasismus. Kromě pestré škály činností vybarvuje tento úřad paleta metalidstva. Časová tíseň je dobrá motivace, proč někoho ignorovat. Neosobní hektické tempo zahrnuje dokonce i mě do relativně nezajímavé věci.

Líbí se mi tu. Mám tu konfort, o kterém se jiným může zdát. Slušnost, s jakou se lidé hrnou do jiných kolem mě, nebo ochota s jakou mi přenechávají výtah... když přivřu oči, mohl bych se považovat za hvězdu. AR2... První etapa cesty je u konce. Zrakové implantáty projíždí místnost. Bohatá výbava. Příslib pohodlí. Docela si dokážu představit, že bych se tu, v téhle místnosti, i na čas zabydlel.

Ovšem jako squater bych tu měl společnost. Rytmický tlukot prstů do klávesnice svádí pozornost k paní domácí. Cedulka na stole mile vysvětluje, že tato dozajista zasloužilá Grossmutter je Anne Faber. Uznalé kývnutí. Zatímco babička z pohádky kouzlí na panelu čardáš, mé prsty se většinou spokojí s rytmem Walzu.

"Přejete si?" Mám sto chutí říct kávu a pohádku. Na druhou stranu právě kvůli tomu věku si paní zaslouží úctu. "Grüß Gott, sehr Geehrte Dame." Přeci jen zdvořilost nikoho ještě nezabila. Také je příjemnější říct "velectěná dáma" než prosté "Target" zaměřovacího systému. "Jsem Kreuz, Herr Polizeioberrat Kalb by mě měl očekávat." Pohled letmo sjede k pořádnému šálku kávy. Závist. Útroby hlásí, že je ho v pondělním ráno proklatě málo...

Ingen Kreuz

Co nám to čerti nesou

Babička Anička se po svém dotazu ani nenamáhá zvednout hlavu. Nadále se plně věnuje prohánění písmen a cifer napříč velkým monitorem. Až tvé "Grüß Gott, sehr Geehrte Dame." ji přiměje zvednout hlavu a sjet tě pohledem plným tichého odsouzení, jaký bývá k vidění u důchodců sledujících na svých vnoučatech výkřiky nové, ještě bláznivější módy. Rozšířené oči nebo třas rukou se nekoná. Má svá léta, během nichž asi už stačila vidět leccos.

"Jsem Kreuz, Herr Polizeioberrat Kalb by mě měl očekávat." Stařena jen přikývne, zvedajíc ruce od klávesnice, zatímco se lokty nadále opírají o stůl. Pár vteřin si tě němě měří skrze volně propletené prsty svých ve výši očí spojených dlaní. Pak zaskřípe její hlas, tóninou umístěný kdesi mezi opotřebeným kotoučem rozbrušovačky a hrubou rašplí. "Vás také, pane Kreuz. Pan vrchní rada by Vás měl očekávat, nyní je však zaneprázdněn. Vyčkejte." Není to prosba ani omluva, jen instrukce. Sama však zní, že je jí mimoplánová nepřítomnost nadřízeného notně proti srsti.

Přesto se zdá, že jí v hrudi přeci jen stále bije lidské srdce - levá ruka ukazuje na jedno z volných čalouněných křesel umístěných kolem konferenčního stolku. Všímáš si trochu chladnějších prstů, což je ale u starých lidí zcela běžné. A také jednoduchého snubního prstenu.

Její pravice podvědomě směřuje k přerostlému bazénu teplé kávy, zjevně s cílem dotankovat organismem spálený kofein když zpozoruje tvůj chtivý, jednoznačný pohled. Zjevně se jí nelíbí představa, že jí bude břitváky koukáno do nápoje, protože pokládá hrnek opět na stůl vedle jediného, volně osamoceného náboje - snad archaický 9mm Luger - a aktivuje cosi vypadajícího jako interkom.

"Kaffee", ucedí tiše do headsetu. Pohledem se vrací k tobě, kde chvíli s hodnotícím výrazem setrvává. "Großer Kaffee", upřesňuje záhy. Pak pro ni na půl druhé minuty přestáváš existovat.

Zvenčí se ozývají kroky patřící velmi mladé dívce. Černovlasá, do nějaké formy stejnokroje navlečená holčina balancuje na tácu dva plné šálky, Davida a Goliáše, s celou družinou v podobě legií cukrových kvádříků, pomocných útvarů instapakované smetany, nad nimiž se tyčí dvojice taktických sodovek. "Káva...", špitá nejistě, hledíc na matronu. Ta jen pohozením hlavy indikuje tvou osobu.

Nu, nervozita a strach jsou věci lidské, nicméně soudě dle cinkání v rukou se chvějícího servisu je doručení kávy břitvozrůdě gerojská úloha hodná pořádné korby a ne vykulené, křehké bytosti. Tác tvrdě, leč bezpečně přistává před tebou na stole. Po další chvíli zmatku, zjevně hledajíc adresáta druhého šálku, se vydává nepříliš nadšená občerstvovačka na ústup. Stačí učinit dva kroky ke svobodě, když ji na místě přimrazí pohled Frau Faber.

"Měl být jeden šálek.", oznamuje mumie tiše. "Ale...", hájí se rudnoucí servírka, než ji přeruší zdvižená dlaň. "V pořádku, má chyba.", připouští stařena s odnikud se vynořivším mírným úsměvem. Kávonoška úsměv opětuje, s radostí kvitujíc své zproštění viny. Její koutky však brzy padají dolů, jak se do vědomí zařízne stařenčin další rozkaz: "Frau Scheinfeld, věnujte se prosím hostu. Herr Oberrat je momentálně zaneprázdněn."

Jako při chůzi po pirátském prkně, přibližuje se náhle bledá dívka k protějšímu křeslu, na jehož krajíček si vzápětí sedá. "Hallo!" Polknutí, letmý pohled na prací vytíženou sekretářku. "Jakou... jste měl cestu?" Jde o jistě velmi pečlivou osobu, protože upřeným pohledem podrobně zkoumá perlivost a orosení sklenic sody.

Raději Alpu, ta není tak vostrá

Když vleji do sebe tu tekutinu, která mi byla nalita u baru tak ucítím, jak mi skrz hrdlo a krk postupuje teplo s hořkostí. Po chvíli hořkost a omámení odezní a já na pozadí ucítím překvapující jemnost a něžnost, tohoto dryjáku, což mě velice překvapí. Klasický trol, nebo ork pocítí jen tu hořkost a množství alkoholu, ale ti s jemnějším citem a tolik nezničenou chutí si uvědomí její zvláštní jemnost a originalitu. Celkem dobré. Pomyslím si a můj zrak opět upoutá velká trid-obrazovka, na které běží další reportáž.

Tentokrát jde o případ společnosti Draco, která má problémy se šamany a rozhodla se ten problém řešit nezákonně. To se teda divím, že nějaká společnost se chce umazat od Shadowrunerů, kteří by tu práci vzali. Na jedné straně jsou tu zákony a morální kodexy a podobné hovadiny, ale na druhé straně je tu problém, který je potřeba řešit za každou cenu. Vůbec jim nezávidím. Ukončím své nesmyslné myšlenky a znova se napiji toho „trolského zázraku“.

Jakmile položím kelímek na stůl, tak mi pohled spočine na lehce oděné dívce. Hned mě napadne co po mě chce. Už chci jít oslovit a sdělit jí že o tento druh zábavy dnes večer nestojí, ale místo toho si všimne na stole položené brokovnice a raději se vzdálí od mého stolu do úctyhodné vzdálenosti.¨

Nuže musím někoho najít. Nasadím si brýle a zapnu infravidění. Náhle mě oslepí záblesk stroboskopu. Reakce mého těla je okamžité sevření očních víček za zabránění poškození sítnice. Raději se od zdroje toho světla otočím zády a znovu pomalu otevřu oči. Po chvíli mžouráním si zvyknu na brýle a konečně se dám do špehování, toho co se děje ve stínech tady.

Se zájmem si prohlížím toho týpka, který právě něco kupuje od toho orka. Velmi mě zajímá, protože má ochranku, je dobře oblečen a obchoduje se shadowrunery, takže by mohl mít i nějakou tu práci. Pak z něj přecházím na nějakej gang orků, kteří se o něčem baví. Zavděčit se gangu by taky nemuselo být špatné. Opravdu hrubá síla se hodí vždycky. Pomyslím si a dál hledám zajímavé osoby, nebo zjevy. Pohled mi spočine na sličné elfce, která sedí sama u jednoho stolu a zdá se že má už něco v sobě a brzy hodlá hodit šavli. Z toho že na stole leží dvě skleničky, usoudím že má doprovod, ale na druhou stranu proč se neseznámit.

Nad perverzními myšlenkami se jen usměji a dál se nepozastavuji. Nakonec vidím, jak vzadu tluče do výherních automatů, nějaký člověk. Asi prohrál na tento lokál „nehorázné“ peníze a rozhodl se je dostat zpátky za každou cenu, ale místo toho bude mít modřiny a možná i tržné rány, protože sleduji jak k němu jdou dva vyhazovači.

Vstanu a kopnu do sebe zbytek skleničky. Pečlivě se porozhlédnu po lokále a zjistím že zde je celkem osm hlídačů. Tři u dveří, dva u zadních dveří a dva na pódiu. Můj pohled a pohled toho vyhazovače se střetnou a já z něj vyčtu profesionální zájem. Zatím nedělám bordel, tak proč se semnou otravovat. K pasu si dám brokovnici a vydám se na protější stranu baru, kde jsou výherní automaty a kam míří ti dva vyhazovači.

Když tam dojdu, tak si sundám brýle a zeptám se jich, tak aby mi rozuměli. Pánové prosím vás vy máte s tímto pánem potíže. Já si myslím že by jste to mohli vyřešit dohodou. Co říkáte? Vždyť se na něj podívejte, ten asi nic závažného neudělá. Buďte shovívaví. Znovu si prohlédnu tu osobu, kterou přišli spacifikovat a pak se mile usměji na ty bodyguardy.

Všechny cesty vedou k Alco-hole

Je noc, ulice je osvětlená blikajícím světlem výbojek a neony. Moje stará otlučená Fordka si to pomalu šine ulicí města. Na obzoru se tyčí zářící pohoří mrakodrapů.

Ještě trochu ospale mžourám skrz holodisplay předního skla. Zařídít si byt nad rockovým klubem se mi zdál před lety co jsem seknul s prací dobrej nápad. Všechny potěšení světa na jednom místě a pár kroků od domova.

Jenže kdo má tu dnešní muziku poslouchat, asi začínám dědkovatět. Musel jsem vyrazit jinam, doma mě to dusí. Je mi 40. To už má ork sví nejlepší léta za sebou. Většina mejch kamarádu by řekla, že mám zatracený štěstí. Na rozdíl od nich jsem se dožil stáří, ale takhle jsem si ho nepřestavoval.

Všechno Vás štve, když vidíte jak začínáte tloustnout a ztrácet sílu. Za pár let už nenatáhnu ani svojí milovanou Bess a ta hrozná nuda, celej život jsem dělal něco kdy mi šlo o kejhák a ted mi adrenalin chybí.

Z bažiny sebelítosti mě vytáhne reklama na display. Klub Alco-hole? Jméno dobrý a snad tam bude nějaký rozptýlení. Nebudu tady jezdit celou noc po metroplexu.

Přijedu ke krajnici. Předním nárazníkem popstrčím plastový kontejner. Z něj vyběhne nákolik koček co se v něm ukrývalo. Zamknu auto. Výhoda týhle plechovky je, že ji někdo jen tak neukradne. Zloděj by se divil co by všechno našel pod falešným dnem v kufru.

V cetě mi stojí chlapík objímající lampu. Pečlivě si ho prohlížím. V celku nadělanej mužskej. ale dostal bych ho kdybych musel. Podívám se do přilehlých ulic a uliček. Klid. Od mala životem vštěpovaného stihomamu se ani za těch pár klidných let nezbavím.

Dojdu cestu k baru. Zevnitř se line hudba. Kývnu vyhazovačům na pozdrav a než projdu lítačkami mimoděk přejedu pohledem po linii střech.

Vejdu dovnitř a nasaju tu vůni alkoholu a parfémů snažící se přetlouct zápach potu. Minu dvojici trolů vyhazovačů a zamířím k baru. Pohlédnu na barmana a poručím si vodku. Nerad piju sám. Pohlédnu na zničeně se tvářící elfku. Pokusím se o povzbudiví úsměv.
Hlavu vzhůru slečno a na zdraví. Po těch slovech cinknu panákem vodky o její sklenici.

Obětní jehně

Nádherný, obdivuhodný hlas, za který filmová produkce v hororech utrácí nemístné sumy na zvláštní efekty mi zazní v odpověď "Vás také..." Důraz na slovech "měl by" indikuje problém skoro stejně, jako neskrývaná rozmrzelost. Nějak nedokáži posoudit, jestli ji víc štve narušení plánu, nebo má přítomnost. Pohyb. Gesto ruky. Ve starém těle se našlo dost staré a dobré laskavosti pro mě.

S vděčným kývnutím usedám. Prsten a náboj... Doba 9mm Lurger je už krapet pasé. Pomyslná - snad jen pomyslná - ozubená kola v hlavě se roztáčí. Myšlenky drhnou, jak se soukolí snaží překonat prach a rez. Pozorování lidí je něco, co se zatraceně vyplácí a nejen v této branži. Pohled mimoděk sjede k obdivuhodné nádrži kávy, na kterou má stará paní monopol. Všudypřítomný "target" dokonce neváhá zdůraznit, co je pro mé vědomí momentálně nejzajímavější.

Zmínku o nezbytném palivu kvituji s radostí a nepřítomným "Danke". Zrakové implantáty přejíždí z náboje k počítači, z počítače na starou paní. Zvědavost. Dost možná vyvolaná faktem, že se tu budu muset zabavit. Sám. Tón hlasu ve mě vyvolává dojem, že jde o osobu zvyklou v určité míře poroučet, dost možná zaškolovat mladší personál. Přimhouřím oči. Na chvilku mi rozhodí fakt, že tento projev přemýšlení vedl omylem k digitálnímu zoomu.

...měl by... Způsob, kterým to pronesla... vzhledem k jejímu postavení by si vrchního radu do huby brát neměla. Navíc ten věk... patrně je tu tedy zaměstnaná dlouho. Takže taková součást inventáře. Prsten. Náboj. Minutka plyne. Druhá. Fantazie bez uzdy už má první teorii.

Prsten a náboj - jsou to připomínky. Talismany, plody lidské snahy chytit a udržet minulost. Patrně přišla o někoho blízkého. Dost možná manžela a ten prsten s nábojem jej má udržet ve vzpomínkách sní. Nebo s panem Faberem může oplákavat syna/vnuka. Taky, což je i na mě přitažené za vlasy, dost možná mohl ten náboj zničit její/něčí kariéru. Drží si ho u těla, aby se s tím srovnala. Je to taky způsob, jak ze sebe všechno dostat. Taky jsem si jeden vybral mnohem... odlišnější.

Kofeinové machinace. Tentokrát si mou pozornost zasluhuje krátký hovor. Vládkyně hnízda potvrzuje svou převahu. "...momentálně zaneprázdněn." Koutky úst vyletí nahoru. Pobavení. Dívenka právě poznává význam slov "stará škola". Ze všech metod vybrala Faber tu nejúčinnější. Koťátko zlobilo - tak mu v tom vymácháme čumáček. Paradoxně taková ponížení a útrapy nejlépe vryjí věci do paměti. Teď se tím bavím, ale rozhodně ani za nic nehodlám vzpomínat s humorem na vlastní poučení, které mě touto formou dříve potkalo.

Neskrývaný strach. Zjevné přemáhání. Sklopený pohled. Typické znaky dobrého společníka, nebo společnice. "Hallo!" Mám co dělat, abych nevyprskl smíchy. Cizí neštěstí potěší nejvíc a vůbec, jak často se naskytne možnost vidět kuřátko v nouzi a vychutnat si to z první řady? Mě moc často ne. Ruka sevře větší hrnek. Snad doufám, že získá trochu víc tepla.

"Guten Morgen, Fräulein" Snažím se o milý tón a nemile podrobný pohled s jediným cílem - dostat její nervozitu na novou úroveň. Dle zkoumání ke kávě, podle mě naprosto zbytečně, donesené sody se mi to i daří.Jakou... jste měl cestu?" Zdvořilostní fráze číslo jedna. "Dalo by se říct, že poklidně nudnou, ale..." Na moment se odmlčím. Lehce se nakloním blíž. "...to se změnilo příchodem sem."

Letmý úsměv. "Je to tu úžasné. Před bránou jsem si dopřál cigárko s kolegy, s chlapíkem u vstupu jsem si vyloženě padl do oka. Je to rozený šoumen, dokážu si představit, jak bych se s ním v hovoru alespoň na hodinku zasekl." Podívám se jí do očí. "Teď jsem díky vám dostal kávu a milou společnost. Zkrátka líp jsem nezapadl ani ve školce."

Pouštím hrnek. A... omluvte mou nezdvořilost, mé jméno je Ingen Kreuz. Nabídnu dámě, doufám že trochu vyhřátou, ruku. Rozpaky. Spolu se strachem je to stále nejvýraznější směs pocitů, které vnímám. "Chápu..." Další ze série úsměvů. Vlastně, já mohu říct, že mám téměř sériový úsměv. Trochu mě těší ,že s novou lebkou jsem přestal mít problém s nerovným chrupem. "Psychopati s takovýma rukama.... zkrátka někdo jako já." Na chvilku se odmlčím. Ticho v konverzaci dokáže divy.

Ruku nechávám stále napřaženou. Někoho, jako jste Vy, dokáže do dvou minut roztrhat na malé kousky, poházet po pokoji, sebrat, vyrovnat jeho orgány a seřadit je podle velikosti a důležitosti a neopomenu fakt, že tou krví cestou zpátky vymaluje. Chodbu.Nádech. Výdech. Zdá se, že dlouhá souvětí a potápění mají něco společného. "Ale to není můj případ, jsem jako beránek." Zatímco čekám, na její reakci neodpustím si dodat: "A co říkáte Vy, na své pondělní ráno?"

Michael Liberty

Troll tango

Prodíráš se poněkud nespolupracujícím, rytmem zmítaným stádem k automatům. Propustnost davu opravdu není valná. Není to předpojatostí, spíše okolnostmi. Téměř všichni mají vypito, někteří by pak patřili spíše na záchytku nebo rovnou do péče DocWagonu. Nebo do cvokhausu. Nezbývá než s obdivem sledovat rozličné taneční kreace místní pohybově nadané klientely.

V bomberu oblečený chlapík zde předvádí velmi zdařilou impresi epileptického záchvatu, slin u úst včetně. Jeho jediný dlouhý cop švihá okolní dav v rytmu křečovitých záškubů hlavou. Nějakým zázrakem se protahuješ, aniž by tě mrskající se mastný had udeřil. Na vyholené hlavě mu zblízka spatříš obsazený chipslot, alkohol zjevně není jeho jediné palivo pro dnešní večer.

Naštěstí většina ostatních volí podstatně mírnější styly, nejpopulárnějším se pak zdá být různé formy skákání snožmo na místě, dokud se tanečník nezačne cítit divně. Až se tak stane, pokračuje se rovněž skákáním snožmo. Možná to není nic pro taneční snoby, proč ale pohrdat generacemi osvědčenou klubovou klasikou?

Automaty se ti na chvíli ztrácí z dohledu, směr ale zachováváš. Po půlminutě postrkování, šlapání na nohy, pár výměnách zdvořilostních frází a nejednom ostrém lokti se dav konečně rozestupuje. Rozlícený hráč sedí na zemi, svírajíc si rozbitý nos. Již nekouše, ale o to více štěká, vztekem bez sebe. Dvojice trollů nad ním stojí s překvapivě napjatými výrazy ve tvářích, těkajíc pohledem mezi okolím a samotným hráčem, snad v naději, že jim dá záminku si znovu praštit.

"Pánové", získáváš ji jediným slovem pozornost obou gigantů. Dle přivřených očí tě zjevně nevidí rádi. "prosím vás vy máte s tímto pánem potíže. Já si myslím že by jste to mohli vyřešit dohodou. Co říkáte? Vždyť se na něj podívejte, ten asi nic závažného neudělá. Buďte shovívaví."

Dvojice to očividně chvíli žvýká. Další pohled do davu. "Dokaď bude kurvit stroje, máme s ním problém. Ty mašiny jsou drahý, a my berem mentol za to, že je čekujem. Tenhle vejškrab mě právě připravil vo odměny.", ukazuje stále zkrvavenou rukou na kopáním vzniklé důlky v oplechování automatu.

"Ale já vyh-" Protest hazardéra je bez okolků umlčen mírným kopancem do žeber od druhého trolla. "Takže to teďka pěkně zaplatí a pude si po svejch. Nic proti, kámo, ale je to byz. Neměl srát."

"Ale já vyhrál!", zaskřípe plačtivě sedící sušinka. Přilétá další kopanec, ale již pozdě. Pohled na automat odhaluje 2D obrazovku, nyní opravdu plnou vybuchujících ohňostrojů, usměvavých smajlíků a duhových motivů. Všemu vévodí zobrazení sumy $2000. Sotva mrknutí oka poté již blokují výhled na automat záda druhého z trollů, který se vzápětí otáčí, aby hodil zbitému hráči do klína credstick. Ten jej popadne, a po krátkém pohledu na jeho displej znovu zlostně zavyje. Krev z rozseklého rtu barví ceněné zuby rudě.

"Je tam hovno!" První z trollů, jemuž po bližším pohledu chybí část ucha, nejde pro odpověď daleko: "Taky's hovno vyhrál. A stovka za ty plechy. Teď vypadni." Významné zapraskání kloubů na rukou. Výhra se v automatu již nezobrazuje, jen běžné upoutávky: WIN WIN WIN..."Jdu si stěžovat! Kdo to tu vede?!", nevzdává se zkrvavený Hráč. "Opovaž se ho otravovat, trhane! Zpomněls cestu ke dveřím?"
"Chci vedoucího!"
"Ne, chceš na vzduch."

Půlucháč se obrací k tobě. "Sorry, kámo. Respekt žes to chtěl vykecat, ale s těmahle trhanama to prostě nejde. 'se musej mlátit, jinak neslyšej."

Dexter

Damsel in distress

"Hlavu vzhůru slečno a na zdraví." Při dutém třesku dvou tlustých, break-safe sklenic dosud katatonická slečna doslova nadskočí, načež na tebe upře pár svých tvarem i barvou mandlových očí, zarudlých od pláče a skelnatých od chlastu.

"Nazdar... 'seš kdo?" Její jazyk se nemotá o nic méně než její myšlenky. Ruka stabilizuje i v sedě se točící hlavu. S odhodlaným výrazem do sebe kope zbytek drinku. "Hele... hele... dojdeš mi na bar pro další? 'Si kup i pro sebe." Ruka mátožně a na čtvrtý pokus nachází kapsu a zahajuje proces exkavace.

Na stole přibývá předmětů, na její tváři pak pomalu omámeným vědomím docházejícího zděšení. I druhá kapsa květované halenky je záhy obrácena naruby. Je vidět poměrně draze vypadající komunikátor, rtěnka, dvě čipkarty, na jedné z nichž je vidět logo poměrně známého civilního řetězce EverythingElectro a mnoho dalších drobností potřebných pro život moderní mladé dámy. Elfka však zjevně není spokojena.

" 'sem ji měla, není možný..." Již jsou vyčerpány veškeré možnosti. Myšlenky se močálem nevolnosti brouzdají k závěru. Oči se rozšiřují. "Von mi jí nevrátil! Proč, proč, proč?!" Vztek, jak tomu už bývá, rychle přechází v bezmocný pláč. "Proč jsou všichni tak strašně zlý?" Hlasitě potáhne a vzhlédne k tobě. "Už... nemám nic co bys moh' čórnout. Proč tady ještě seš?"

Ingen Kreuz

Damsel in distress #2

"Jakou... jste měl cestu?" Instantní konverzace přidej-jen-úsměv se neohrabaně, ale jistě rozjíždí po kolejích společenských konvencí.
"Dalo by se říct, že poklidně nudnou, ale..." Dívka se v perfektním synchru s tvým předkloněním zaklání. "...to se změnilo příchodem sem."
"Opravdu?" Bázlivý úsměv.

"Je to tu úžasné. Před bránou jsem si dopřál cigárko s kolegy, s chlapíkem u vstupu jsem si vyloženě padl do oka. Je to rozený šoumen, dokážu si představit, jak bych se s ním v hovoru alespoň na hodinku zasekl." Tvůj pokus o pohled do očí končí nezdarem. Jemné škrábance na čalounění opěradla jejího křesla jsou jistě mnohem zajímavější než tvá dvojice kamer. "Teď jsem díky vám dostal kávu a milou společnost. Zkrátka líp jsem nezapadl ani ve školce."

Ošívá se, nasucho polykajíc. Ač jsou tvá slova milá a pozitivní, čpí pro paranoidní nosíky břitkým sarkasmem. V běžném spektru není ruměnec pod nalíčením příliš vidět, zato v infra vychází na jejích tvářích slunce. Hluboký nádech.

"A... omluvte mou nezdvořilost, mé jméno je Ingen Kreuz." "Scheinfeld, Assistentin.", představuje se mechanicky. Rozpaky. Pohled na tvou nastavenou ruku, o nic méně mechanickou než její odpověď. Ne, tohle se nestane."Chápu... Psychopati s takovýma rukama.... zkrátka někdo jako já." Náhlým tichem vyrušená stařena zvedá pohled od monitoru, jen aby jím zachytila asistentčin kradmý jejím směrem. "Někoho, jako jste Vy, dokáže do dvou minut roztrhat na malé kousky, poházet po pokoji, sebrat, vyrovnat jeho orgány a seřadit je podle velikosti a důležitosti a neopomenu fakt, že tou krví cestou zpátky vymaluje. Chodbu... Ale to není můj případ, jsem jako beránek."

"A co říkáte Vy, na své pondělní ráno?" Rty kávonošky se chvějí, zatímco ústa mumie se prohýbají v mírném, triumfálním úsměvu.

Cosi se láme. Scheinfeldová se otáčí zpět k tobě, každý z páru jejích komplexně zpracovaných náušnic malá zvonkohra, v obličeji odhodlání a vzdor. Tvé ruky se chápe s hlasitým plácnutím masa o kov a dosti nedámsky zatřese. Jako když arachnofob z hecu chytne tarantuli, drží se pevně, ve strachu že vlastní odpor a strach donutí jen o málo volnější sevření pustit. Se zaťatými zuby se loučí se svou dlaní, protože za okamžik jistě vyskočí žiletky tak ostré, že to jimi skoro nebolí, a začnou párat a párat...

Dalších několik vteřin je vyplněno pouze třesením rukou. Její pohled se poprvé setkává s tvým, zhnusený, nenávistný a vzdorovitý. Pak jí začíná docházet, jak se vlastně chová. Oči ztrácejí na tvrdosti, ruka se jemně vyprostí, aby po krátké kontrole spočinula podél těla. "Jaké je mé pondělní ráno?", opakuje téměř nepřítomně. "Je pondělní. Práce. Mám. Skoro zaspala."

"Dnes je hezké ráno, že?" Zavření očí. Otevření. "Vy.. ty... ruce k trhání lidí. Bolí Vás to?" Polknutí. "Já... doufám že ano". Výdech. Tak. Od sekretářčina stolu se linoucí kakofonie úderů kláves ztichla. Je slyšet jen šumění sodovky.

Mladí a neklidní

Myška zahnaná do kouta. Normálně by ten příměr měl být s krysou, ale to by vůči mé dobré společnici nebylo dvakrát taktní. Scheinfeld, Assistentin." Zjevné rozpaky se zřejmě natrvalo zabydlují v její tváři, přesto své jméno vyhrkne. Další slova a další reakce. Dost překvapivé.

Uslzené děsuplné oči se mění. Pohled tvrdne jako odhodlání. Možná to není beton, ale přinejmenším se nejedná o vodu. Pohyb. Plesk. Měkká tkáň se uzpůsobuje celistvosti kovu. Senzory ožívají. Malá čísílka ihned hlásí jakou má dívčí ruka váhu, jaký je tlak stisku. Neopomíjí ani hodnotu tepla, která je pro živé organismy typická. Můžu jen odhadovat, co cítí ona. Horký hrnek těžko zatlačil stud železa. A o poddajnosti si taktéž tato končetina může nechat jen zdát.

Obdiv. Odvaha je hodna respektu, ať už u mladé holky nebo zoceleného veterána. Každý, kdo dokáže překonat strach, si zaslouží poklonu. Je to totiž něco, co mi chybí, nebo jsem to ještě nenašel. Dost možná jsem to jen ztratil... V tomhle jasno nemám. Potřásání dále trvá. Překonává sama sebe. Jen s obtížemi si utvářím představu, nic méně je jasné, že stejně ochotně by pohladila i past na medvědy. Nastraženou.

Hnus. Nenávist. Vzdor. Je to zřejmé, jako by to měla vytesané na čele. Je pondělní. Práce. Mám. Skoro zaspala." Cosi se změnilo. Nedokážu to popsat ani zachytit. Způsob, jakým se od toho oprostila a dala se do řeči. Nejspíš chápe. Dostali jsme se do bodu, kdy mohu opět vyznat svou lásku ironii. Je to jako pohádka - Kráska a zvíře, jenže je to právě zvíře kdo drží bez ohledu na obsah formu slušnosti.

Pouští se. Drapnu hrnek. Dopřávám si dlouhý lok. "Dnes je hezké ráno, že?" S kávičkou u pusy jen kývnu. "Vy.. ty... ruce k trhání lidí. Bolí Vás to?" Odkládám nádobu spásy. "Já... doufám že ano" Vteřina ticha. Čelo se krabatí. Snažím se srovnat si myšlenky. Druhá a třetí. Začínám mít jasno.

"Záleží, co tím myslíte." Mluvím pomalu, klidně, rozvážně. Fyzicky mě nebolí a pochybuji, že by mě bolet začaly při něčem takovém. Pohled v zamyšlení sklouzne kamsi za ní. "Zatím nemám tu zkušenost, ale až někoho roztrhám, dám Vám vědět jako první." Upiji další trošku. "Ať o tom přemýšlím sebevíc, asi to bude stejné, jako když zmáčknete pistoli. Zpětný ráz a možná, něco jako výčitky, ale spíš nic." Pohled se vrátí k ní. "Každopádně si počkáte. Pokud jsem byl nucen použít sílu, stačila pistole. Než jsem přišel o ruce, tak to celkem fungovalo ." Úsměv. "A není to v rozporu se zákonem."

Mimoděk sáhnu po cukrových kvádrech. Téměř nezúčastněně jí talířek s nimi nabídnu. "Oslaďte si život.". Nabídka je kvitována. Jeden kousek mění majitele. "Psychicky..." Cinknutí. Pokládám talířek. "...to dřív bolelo dost. Ani nespočítám kolik hrnků a ostatních věcí položilo oběť nejvyšší." Přátelský úsměv. Tón se mění. Místo upřímné rozvahy se snažím působit jako kamarád, co vyprávějící veselou historku z dovolené. "Bohužel si už přesně nevzpomenu, jak dlouho mi trvalo, než jsem vůbec našel odvahu podat ruku, jako teď Vám, svým blízkým."

Další dávka kávy. Vhodná přestávka pro vstřebání monologu. "Dnes už jen občas. Jsou dny klidu a dny, kdy bych si ty ruce uřezal." Proč jí to vlastně říkám? Nechce se mi věřit, že už to zase dělám. Potřebuji o tom snad mluvit? Ne. Normálně nevidím důvod. Přesto ta lehkost s jakou se tyhle věci derou ven mě zaráží. Je to pocitem osamění? Nebo debilita ruku v ruce s naivním doufáním, že se snad někomu obhájím. Proč? Já to přeci nepotřebuji. Vím to. Cítím to. Nechápu to. "Abych to shrnul, bolí to ač lidi netrhám. Pokud Vás zajímá proč, tak to Vám nepovím. Možná Vám odpoví technik, lékař nebo..."

Odmlčím se. Stále mi z toho běhá mráz po zádech. "... nebo někdo, kdo byl kouzelný jako Vy jen v jiném slova smyslu. Určitě by ho potěšilo, že s novýma rukama si tu dělám i nové přátele." Zpozorním. Musím vědět, co teď udělá, jak zareaguje. Hořím zvědavostí. Ač si to nechci připustit, zřejmě cosi uvnitř s touhle situací chce alespoň trochu bojovat. Patrně to něco tam uvnitř nepadlo na hubu tak často jako zbytek té divné věci, které nerozumím, a kterou mohu tajemně nazvat duše.

Lidé jsou zlí? Good morning, sunshine.

Ale ne ženská se smutnejma očima, to na mě vždycky platilo. Ork by se řek, že za ty léta z toho vyroste. Na konec dojdeš vždycky ke stejnýmu závěru. Všechny ženský jsou stejný sobecký potvory. Jenomže všichni chlapi jsou nepoučitelný pitomci.

"Nazdar... 'seš kdo?" Dobrý, vypadá to že s trochou snahy dokáže i srozumitelně mluvit.

"Jako já? Já jsem Dexter." S uznáním pozoruju obsah sklenice mizící v jejích útrobách.

"Hele... hele... dojdeš mi na bar pro další? 'Si kup i pro sebe." S profesionálním zájmem pozoruju obsah jejích kapes vyršící se na stole.

"Jasan, že dojdu. Ty jo to, už je skoro rok co mě ženský pozvala na drink. Na konec ta emancipace má něco do sebe."

Hele ji, ID karta do elektra a kapesní sekretářka. Že by decker? Co si zase kurva nalhávám. Nejspíš je to nějaká nána z callcentra, která se zmůže na. Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?

" sem ji měla, není možný... Von mi jí nevrátil! Proč, proč, proč?!"

Koukám jako trubka na brečící elfku a snažím se vymyslet nějaký slova útěchy. Jednání s lidma mi vážně nikdy nešlo.
Zmoh jsem se maximálne řvát na zmlácenýho trola. Kde máš kámoše, debile? Při tom se ho snažit odrohovat bruskou.

"Heled nebul. Tak tě zvu já. Nech mě hádat. Jsi pozvala nákyho chlapa na drink předemnou a von ti zdrhnul i s kreditšpalkem." Při těch slovech ji nabízím svůj nedotčený panák vodky.

"Proč jsou všichni tak strašně zlý? Už... nemám nic co bys moh' čórnout. Proč tady ještě seš?"

Dobrá otázka. Tohle jsem řešil mockrát, spolu s tim jak může existovat dobrej a laskvaj bůh a nechat páchat svoje děti zvěrstva jen tak. Máme to asi v povaze a bůh není, ale tohle jí říkat nebudu.

"Ale no tak, ten komunikátor vypadá ještě slušně." Při těch slovech se zachechtám.

"Dělám si prdel. Jak jsem říkal, hlavu vzhůru. Vždycky může bejt hůř. Koukni na to chlapa jak se ho ty dva trolí vyhazovači snaží zabít. Myslim že by si s nim neměnila." Na chvíli se zamyslím. Mám se nabízet nebo ne? Ale co jednou za 10 let můžu udělat dobrej skutek, tak proč ne dneska.
Heled můžu ti pomoct. Řekni mi kdo ti co udělal a já ti zkusím pomoct. Vlastně máš štěstí, že jsi natrefila zrovna na mě."

Dexter

Zelený Zorro

Ženský pláč má zvláštní moc. Tak jako půlnoční křik malého uzlíčku radosti vytrhává na povrch krom frustrace i mateřské pudy, jsou bezmocné vzlyky jinak nedotknutelných a tajemných femme fatale dálkovým ovládáním pro zakořeněné chování ochranitelské. Tomuto ovladači za celou dobu existence lidstva stále ještě spolehlivě drží baterie. Něžné pohlaví o něm přirozeně ví a často jej bezostyšně zneužívá. Jak jinak vysvětlit samozřejmost, s jakou konfiskovala nabízenou sklenku?

Tvá teorie o odcizeném credsticku dámu zrovna utopenou v panáku vodky zjevně příliš neoslovuje. Elfka je nyní v nechvalně proslulém módu indiferenčního násosu, kdy se prolije hrdlem úplně cokoli s lehkostí obyčejné vody, neboť chuťové centrum má již dávno dovolenou.

Ze své role dokonalého gentlemana vypadáváš až v okamžiku zmínění komunikátoru. Odpověď se spolu s ozvěnou tvého smíchu chvíli odráží od stěn nyní opravdu duté dutiny lebeční. Reakce je majetnická. "Néééé." Komunikátor mizí v její kapse. "Byl drahej, víš?"

"Dělám si prdel. Jak jsem říkal, hlavu vzhůru. Vždycky může bejt hůř. Koukni na to chlapa jak se ho ty dva trolí vyhazovači snaží zabít. Myslim že by si s nim neměnila." Hlava zůstává svěšená, pohled utopený v teď již prázdné sklence. "Všechno se po...sralo. Totál.", prohazuje lakonicky.

"Heled můžu ti pomoct. Řekni mi kdo ti co udělal a já ti zkusím pomoct. Vlastně máš štěstí, že jsi natrefila zrovna na mě." Vrávoravě se staví na nohy, s vydatnou pomocí podpůrné stolní desky. Její hlava se otáčí k centrálnímu baru, vedená šestým smyslem každého opilce beroucího svou opici alespoň trochu vážně.

"Štěstí, jo? Tak mi pomoc..ni tam. Bar. Mi kup. To bude ne-", zadrhla vprostřed věty, když jí jen pomalu ostřící zrak spočinul na automatové scenérii. Dvojice trollů nyní jedná s jakýmsi člověkem, a dřívější neúprosné bití se omezuje jen na občasný kopanec.

"Hééééj... ten rozbi-tej rypák mi visí panáka! Ty! Počkej!", svádí její křik marný boj s decibely zvukotechniky, zatímco se pouští stolu ve snaze začít pouť za zdrojem dalšího drinku. Chyba, téměř okamžitě padá. "Naval chlast! Naval špalek!" Její fistule má sílu vyvolávající zvonění uší. Snad proto reaguje na tento nepříliš slušný pokyn kolemjdoucí lidský třicátník s vyholenou lebkou a dvěma plnými sklenkami v rukou.

"Neotravuj", štěkne v odpověď z jeho náhledu žebrající elfce. Pak se obrátí k tobě. "Když sis ji naklep, tak ji taky někam odtáhni. Ta už je dobrá jen na jedno."

Automaty

Po chvíli se prostrkám skrz dav a konečně dojdu k nim. Svou úvodní větou jsem okamžitě přitáhl jejich pozornost na mě. Když se na mě otočili tak se usměji a poslouchám jejich vysvětlení situace. Okamžitě napadám argumenty, jejich výpověď. Ale pánové nemůžete mlátit lidi, jen za to že párkrát praštili do automatů. A stejnak moc škod na tom stroji neudělal, vždyť se na něj podívejte je samá kůže a kost. A šéf vám nic nemůže nic sebrat, protože jste k tomu přišli až po nějaké chvilce výtržnosti. A za to nemůžete že je na dně a chce ty prachy získat zpátky. Trochu se vydýchávám, abych měl další sílu na argumenty.

Pořádně se podívám na automaty a zhodnotím, že nějakou škodu na tom způsobil. Zmlácený hráč chtěl něco říct, ale okamžitě byl umlčen kopnutím. Ihned jsem vystartoval. Tak to teda není řádné, že ho nenecháte to ani vysvětlit. Tím poškozujete dobré jméno tohoto baru. Co byste říkali, kdyby se rozkřiklo, že tu jsou vyhazovači, kteří jsou rasisti a mlátí lidi. Vždyť se podívejte na ten stroj, vždy´t to není zas tak těžký to zpravit, jen to vyklepete a je to spravený. V každým případě byste ho mohli nechat se obhájit, když už jiného.

Znovu se nadechuji, abych pokračoval v hájení toho chudáka, ale to už ho chtějí znovu kopnout. V ten okamžik se obrazovka automatu rozsvítí, jako vánoční stromeček a vítězný gong. Oba trolové se na to podívali. Já jsem se jen pousmál stylem já to věděl. Dobře jsem si prohlédl, kolik vyhrál, než mi výhled zastínil obr. Po chvíli tomu chudákovi hodili credstick. Já jsem přistoupil k tomu pánovi co je na zemi a pomohl jsem mu vstát. Potom se podívám na troli. No vidíte vyhrál. A vy ho ještě mlátíte, stejně vám tam naházel čtyř násobek, než vyhrál, takže z toho máte větší užitek než on. Tak proč? Ten chudák se hádá, s tím co mu hodil ten credstick, o to aby ho zavedli za šéfem. Já jen zase zakroutím hlavou. Ale no tak pánové toho nechcete ani zavést za šéfem? Já si myslím že už svůj obchod dojednal. A přece šéf si to s ním už nějak vyřídí vždycky, při nejhorším zavolá zase vás. podíval jsem se na výraz toho půlucháče. Já vám do toho kecám jen proto, že jsem také kdysi bývala vyhazovač chvíli. A přistupoval jsem k zákazníkům trochu shovívavěji. Byl to stejný typ lokálu, jako tenhle. Jen co se změnil přístup vyhazovačů k zákazníků, tak se to rozkřiklo a hned tam začalo chodit víc lidí a cítili se tam bezpečněji a měli jistotu že je někdo nezmlátí za různé prkotiny a utráceli víc, protože věděli, že když nebude mít na zaplacení, že si pro to stejně dojdou, ale dají mu čas na sehnání peněz. Prostě já prosazuji a věřím mírnějšímu způsobu, ale když se mnou někdo vyjebe, tak mu to oplatím. Usmívám se na ty troly a raději kdy by se něco mělo stát, tak raději zapnu reflexní posilovače a smarspoj.

Omluvte chyby a stylistické nedostatky.

OOC:

Jsem trochu na vážkách s vyhodnocením pokusu o diplomacii s trolly. Na jednu stranu nemají čas a ani náladu cokoliv takového s někým cizím řešit, na stranu druhou jsou některé z Michaelem řečených věcí minimálně námětem k zamyšlení.

Mohl bych tě poprosit o hod kostkou?

Troll má inteligenci 2, vztah k tobě neutrální (+-0), a řešení situace diskuzí s tebou má potenciál jej poškodit (+4). Cíl je tedy 6.

Etiketu má Michael na 1 (3) (korporátní), tj. v tomto případě jedna kostka, odepíši dle výsledku...

Michael Liberty

Jak vytrollovat trolla?

Ticho. Tedy, spíše absence mluveného slova, ve které se dunění basů ozývá ještě hlasitěji, stlačujíc stejnou měrou bubínky i hrudník každého z přítomných. Půlucho není zrovna mentální atlet. Jeho masité rty se mírně pohybují, jak v duchu rekapituluje tvá slova ve snaze je alespoň částečně pochopit.

Jeho parťák, namodralý, svalnatý troll s exoticky zakroucenými rohy, se přestává věnovat již dosti potlučenému hráči. Jeho krhavý pohled se definitivně upře tvým směrem. Není tolik přístupný diskuzi jako Půlucháč, snad proto se jeho jak pecen chleba velká pěst vznese do prostoru, aby dala průchod jeho představám o slušné diskuzi. Namísto úderu ale přichází překvapený výraz, když je mu ruka parťákem sražena stranou.

" 'Ho nech, je z branže.", vysvětluje ušák své počínání. "He?" Překvapení nemizí. "Říkám, je z branže, vole!", přeřvává Půlucho reprosoustavu. "Jo? 'si chce taky kopnout?" Otázka zůstává viset ve vzduchu, neboť jeho o něco inteligentnější partner se opět otáčí k tobě.

"Brácho, kdes dělal, v ňákým nóbl retroklubu? 'Bych měnil hned, tady je to samej zasranej trhan, co prostě sere na kámošský slovo a dělá bordel, dokaď mu prostě nerozbiješ hubu, prostě. Mašinu úplně nerozesral, páč sme si doběhli rychle. Jako jo, je sice pytel sraček, ale může vzít kudlu nebo rovnou pajcr a rozbít to totálně. Nová mašina je drahá jak prase, a i když to opravíš, musí to na to... prohlídku, že je všecko oukej. 'maty nejsou prdel, kámo. Soráč, hodil bych řeč, ale musim dělat. Až padne, můžem dát pokec u panáků. 'se hoď zatím do klidu, a neřeš sráče. Vodit každýho blba co se špatně vyspal šéfovi, tak... tak nic jinýho nedělá."

Tohle se nelíbí hráči. "On taky říkal že jsem vyhrál! Vy podrazácký svině! Chci vedoucího, a jestli v tom jede ta-" Heknutí, způsobené momentálním nedostatkem vzduchu. To už se po ráně do zad stává. Půlucho ti objasňuje svou verzi. "Hele ho jak si vymejšlí. To poblbnul tím mlácením, takový triky moc dobře známe! A chce šéfa, to 'sem fakt ještě nežral. Jó, my už ho odnaučíme srát, pronto."

Ušák se otáčí ke kolegovi. "Užs to resetnul?" "He?" "Užs to resetnul, vole?!" "Jo, ouplně celý." "Bájo. Zavolej zelenejm, že potřebujem někoho vyštípat z blbosti." Hráč namáhavě vstává, upírajíc k tobě zoufalý pohled. "Udělej něco! Ti dám půlku vod všeho, ale- au!" Ruka s credstickem, kterou k tobě hráč vzpínal, končí zkrocená za jeho zády v profesionálním hmatu. Ten credstick je atypický. Má růžovou barvu, s holograficky se třpytícím motivem motýlů.

"Tak, a dost.", říká krutiroh a nyní i vykruťruka v jedné osobě, táhnouc hráče a rádoby vandala k východu. "Na tohle prej pomáhá pořádná masáž. Máme pro tebe jednu grátis, hajzle."

Trolové – Přátelé, nebo nepřátelé??

Mou řeč si vyslechnou oba trolové. Jeden je schopný se semnou normálně bavit, ale druhý už není tak přístupný, jako jeho kolega. Když na mě zvedne pěst, tak automaticky zapínám reflexní vlákna, smartlink a jdu do mírného potřebu s jednou nohou danou do zadu. Takhle očekávám ránu trola. Avšak ho jeho druh zastaví. Což mě docela podiví. Zdá se ž je daleko inteligentnější než ten druhý, ale také povahově jiný. Což povaha nezávisí na inteligenci, ale… Tady jsem své myšlenky utl, protože bych zabíhal dál do psychologie atd. Opět si stoupnu do původní polohy a poslouchám troly. Na jeho otázku zareaguji. No já bych do něho nekopal, ale rychle a slušně bych ho spacifikoval a odvedl na lepší místo k výslechu. Porozhlédnu se po baru, jestli nás někdo nesleduje. Minimálně ta elfka u baru a osoby nejblíže nám, z toho tančícího chumlu.

No víš to byla retro restaurace a já tam byl ze začátku na půl úvazku. Ale po pár měsících a dobře odvedených pracech, jsem dostal plný úvazek. Byl jsem tam jeden z těch lepších . Vůbec se ti nedivím, že bys měnil. Tam byli hosté více přístupní kompromisu, než násilí, takže jsem se málokdy ušpinil krví. Mluvím velmi nahlas, abych přeřval tu nehoráznou hudbu, kterou tady pouští. Dál poslouchám trola, který se semnou baví.

Jo chápu že, ste tady museli být rychle, protože vám ničil tu mašinu, ale jenom přece bych ho napřed chytil a zeptal se ho. Ale to, jak to kdo dělá, je čistě jeho věc. Ano plně chápu vaší situaci, asi bych to udělal skoro stejně. Dál ho poslouchám, ale nevpadávám mu do řeči a počkám až domluví. Taky moc rád bych zašel na nějakej drink.

Pak sleduji jak, hráč chtěl něco říct, ale zajímavě rohatej ho „přátelsky“ poplácal po zádech.[/b] Přiklonil jsem se k půlucháči a řekl mu něco, tak aby to neslyšel ten druhej. Ale no tak. Vždyť v té mašině máte minimálně desetinásobek toho co teďka vyhrál. Tak mu dejte aspoň ten litr a už určitě sklapne hubu a nebudou zbytečný problémy a obejde se to bez použití síly. Co když roznese že tady jsou podvodníci? A co pak? No tak? Ale to už hráč vstává a uvrhá na mě zoufalý pohled a žádá mě o pomoc za nějakou almužnu. Jenže krutiroh si to nenechá líbit a vykroutí mu ruku. A odvádí ho pryč k východu.

Okamžitě zareaguji a rychle se k nim přesunu. Zavolám na trola, který ho odvádí, tak aby mě slyšel. Haló, pane vyhazovači. Ptal jste se jestli, bych si nechtěl taky kopnout. Tak jsem si to rozmyslel a rád bych ho zpracoval po svém. A nebojte se nakládačku dostane a bude skoro stejná jako od vás. Pousměji se, otočím se na půlucháče, ale stále periferně sleduji krutiroha. Ale tehdy až mu dáte alespoň půlku toho co vyhrál, když ne tak ho rovnou můžete zabít. Ale to bych nedělal, protože poldové mají práskače úplně všude. Sleduji reakci trolů a když by byl jakýkoliv problém, jsem připraven zareagovat.

Klid před bouří

Když zavzpomínám tak moc večerů v životě jsem nestrávil po boku mladé, krasné a elegantní elfky. Jenomže dnešek počítat taky nemůžu. Její mátožný pokus o postavení se na vlastní nohy má k eleganci hodně daleko. Jeden by rek, ze mam nejaky vysoky naroky. Bude to chtit par panaku aby klesly.

"Štěstí, jo? Tak mi pomoc..ni tam. Bar. Mi kup. To bude ne-, Hééééj... ten rozbi-tej rypák mi visí panáka! Ty! Počkej!"

Hm, to začíná smrdět rvačkou. Mám se zdejchnout? Ne kasšlu na to mám vy zvyku dotáhnout věci do konce a vidina násilí mě vlastně láká. Ted se ještě nátáhla.

"Naval chlast! Naval špalek!"

Její jekot pronikne zvukem hudby stejně snadno jako kudla mezi žebry.

"Neotravuj. Když sis ji naklep, tak ji taky někam odtáhni. Ta už je dobrá jen na jedno."

Zajímavá myšlenka. Při tech slovech se usměju. Rychle se však vzpamatuju a zamířím na pomoc elfce. Na komejdoucího procedím.

"Hled si svího frajere, to co říkala nebylo na tebe."

Obrátím se na mou neznánou společnici. Zvednu ji na nohy. Přitáhnu si ji blíž k sobě a pohlédnu do jejích něžných očí.

"Tak jdem pro tvoje prachy a panáka. Neztrat mě."

Držím ji za ruku a snažím se nás dostat zkrz moře tanečníků k automatům. Kde se nad hladinou tancujicích lidí tyčí dva trolí majáky.

P.S.

Až se vynoříme z moře tancujících tak se začnám řádně motat. Jsem ork s třicetiletou alkoholickou praxí s několika oceněními z celého světa, tak mi to snad uvěří. Jsou to přeci jenom trolové a jsou dva. Nebudu je podcenovcat, bude lepší když oni budou podcenovat mě.

OOC:
Jistě, proč ne, myslím že někdo v této situaci a se sebeznalostí/pohybovým nadáním fyz. adepta zvládne toto představení bez nutnosti to nějak testovat.

Beru tvé postskripum v potaz...

Michael Liberty

Nekompromisně za kompromisem

Půlucho s klesající trpělivostí poslouchá tvůj další výklad o minulém povolání a modelovém řešení situace, duchem je však již částečně mimo. "Hrm, no jo, brácho, jinej svět. Tady dáš o ránu míň a udělaj nám z toho kurník. Tak dáme rači víc. A taky je to o repce, sračka co se bojí dát ránu je každýmu pro srandu. Nás nech dělat náš byz."

"Ale no tak. Vždyť v té mašině máte minimálně desetinásobek toho co teďka vyhrál. Tak mu dejte aspoň ten litr a už určitě sklapne hubu a nebudou zbytečný problémy a obejde se to bez použití síly. Co když roznese že tady jsou podvodníci? A co pak? No tak?"


Ušákovy oči se mírně přivřou. "Nevyhrál nic. Nada. Chápeš? Blbnul mašinu, 'se nedá uznat, chytrákovi. A vymejšlet a špinit méno nebude, páč to prej vůbec nejni zdravý, esli rozumíš."

Hádavý hazardér je za doprovodu notného řevu a nadávek vyváděn z lokálu. Zkouší se sice vzpírat, mohutný troll jej ale navzdory veškeré hráčově snaze bez jakékoli námahy táhne za páčenou ruku.

"Haló, pane vyhazovači." "He?" "Ptal jste se jestli, bych si nechtěl taky kopnout. Tak jsem si to rozmyslel a rád bych ho zpracoval po svém. A nebojte se nakládačku dostane a bude skoro stejná jako od vás." Pauza, mrknutí. "Jo, klidně se přidej, zavolám sice zelenejm, ale každá ruka navíc dobrá." S těmito slovy pokračuje ve funkci tahače, korigujíc svůj barvitě nadávající návěs občasným štulcem.

Když se otáčíš zpět, nelze si nevšimnout podezíravé tváře Půlucha. "Ale tehdy až mu dáte alespoň půlku toho co vyhrál, když ne tak ho rovnou můžete zabít. Ale to bych nedělal, protože poldové mají práskače úplně všude." Podezíravý výraz se prohlubuje. Okamžik se rozmýšlí, pak si olízne rty. "Hele, vo tý neplatný a nefér výhře už nechci nic slyšet, jo? A co máš jako s poldama, práskačema? Znáš tady nějakýho?"

Dexter

V lihu naložená krás(k)a

Usmíváš se na plešouna. Ten úsměv opětuje, i se světáckým mrknutím. Není třeba policejního vyšetřovatele na odhalení primárního účelu dvou sklenic v jeho ruce. O to více jej zaskočí tvá další slova: "Hled si svího frajere, to co říkala nebylo na tebe.". Lysý Casanova ustupuje o krok, očividně nepřipraven na jakoukoli formu konfrontace, tím méně s výhružně vypadajícím orkem.

Mumlajíc polohlasem omluvy mizí v dáli. Éterická bytost u tvých nohou jej neopomíjí na cestu počastovat trochu nejistým, leč přesto jednoznačným zdviženým prostředníkem. Toto gesto však netrvá dlouho, je brzy přerušeno tvou úspěšnou snahou o zdvihnutí dívky do vertikální polohy.
Hledíš jí do chlastem zakalených, mandlových očí. Šlo by o scénu jak vystřiženou z béčkového romantického filmu, ale jen pokud by se nebral v potaz její skelnatý pohled připisovaný spíše rybí říši a alkoholický dech schopný sestřelit letícího racka.

"Tak jdem pro tvoje prachy a panáka. Neztrat mě." Pár okamžiků, potřebných pro vstřebání instrukce. "Jó, 'sem hnedka sa... za tebou." Pití již očividně začíná kopat a má toho v sobě tolik, že je jen otázkou času, kdy přestane být schopna komunikace.

Při průchodu davem naštěstí nenarážíš na přílišný odpor. Hlavním faktorem však není tvé charisma, či naopak výhružný vzhled. Nadranc opilá osoba je časovaná bomba schopna bez jakéhokoli varování ohodit sebe i všechno a všechny ve svém bezprostředním okolí nevábným obsahem svého žaludku. Zkušení party people toto velmi dobře ví a automaticky se pokouší odtahovat z její blízkosti, efektivně vám tak uvolňujíc cestu.

Cestou davem ztrácíš na chvíli automaty z dohledu. Jen co vybřednete z křepčící masy, míří vašim směrem jeden z trollů, jedinec s podivně zakroucenými rohy, táhnouc s sebou v páce kvičícího, elfkou označeného zlodějíčka. Opodál stojí člověk a troll s chybějící částí ucha, oba zabraní do tichého, leč o to intenzivnějšího hovoru.

Křivoroh se, registrujíc váš kolizní kurz a upřený pohled, zastavuje. "He?" Je zvláštní, jak dokáže jediná slabika vyjádřit drobné nuance směsi překvapení, očekávání, neochoty, podráždění a útrpnosti.

Santa mi vede dárek. Od kdy je Santa trol?

Hledím na trola, trol hledí na mě. Oba koukáme.

Nasadím mírně přiopilý výraz.

"Nazdar kámo. Prima že mi toho hajzlíka vedeš. Ten šmejd stopil mojí kámošce kreditšplalek."

Na potvrzením svích slov mu ukážu svojí společnici.

"Koukám žes mu dal do těla. Mno to je dobře ušetřils mi práci a je vidět, že to tu umíte vzít za správnej konec."

Dávam se si ruce do kapes bundy, kde prsty nahmatám moje milované boxery. Přisoupím blíž k nebožáku, který dneska musí proklínat den kdy se narodil.

"Tak vokaž kde to máš. Nebo ti tu na fleku udělám prohlídku dutin."

Dexter

Rudý, velký, tlustý a chlupatý? Proč by Santa nebyl troll?

"Nazdar kámo.", zahajuješ konverzaci časem prověřeným ledoborcem, "Prima že mi toho hajzlíka vedeš. Ten šmejd stopil mojí kámošce kreditšplalek." Oproti veškerým očekávám se tvář vyhazovače rozsvítí nažloutlým, leč upřímným úsměvem.

"Jo tak čórka, jó? Vod vopilejch holek, jó?", protahuje troll sladce, zatímco se zuboženému zloději nějakým způsobem daří vypadat ještě ubožeji. Vyhazovač se nad něj naklání, vyrovnávajíc svá ústa na úrovni nešťastníkových uší. "Chlape, ty to schytáš...", je spíše vidět než slyšet ze zlovolnou radostí pokroucených rtů. Lapený člověk je bledý jak stěna. "Ale... já bych to vrátil, jen jsem si chtěl trošku zahrát, fakt, kotě, prosím, řekni jim něco! Jsem se do toho moc zabral... dones bych i ten drink!", adresuje svou obhajobu dle jeho názoru nejslabšímu článku trojice. Dívka má dost problémů sama se sebou, avšak vražedný pohled jeho směrem je výmluvný více než dost.


"Koukám žes mu dal do těla. Mno to je dobře ušetřils mi práci a je vidět, že to tu umíte vzít za správnej konec." Odpovědí ti je něco mezi zahoukáním a smíchem. "Kámo, já ještě ani opravdicky nezačal" Elfka, cítíc příznivý zvrat okolností, nese poprvé za dobu vaší krátké známosti na tváři úsměv. Škodolibý, zlý a dychtivý. "Ať navalí... a pak ho-", přerušuje se ve snaze uklidnit náhle se bouřící žaludek. Troll zkušeně vtahuje od vaší dvojice se šířící alkoholické výpary. "Taky máte dost, he?"

"Tak vokaž kde to máš. Nebo ti tu na fleku udělám prohlídku dutin." Nic takového ale nutné není. Troll jen pobaveně přihlíží, jak ti zlodějíček ze strachu z dalšího bití rozechvělou rukou podává credstick zjevně dámského designu.

"Kurvil 'maty, a už projel skoro šecko volný dispo*", informuje Křivoroh. Pak se rozhlíží, jako by se na něco náhle rozvzpomněl. "Poďte, todle doklepnem." Smýkajíc nebožáka zpět k diskutující dvojici oznamuje křikem nová fakta. "Chlapi, je to čórka! Zasraná čórka! "
Zloděj má vlastní hudbu. "Vyhrál sem ti prachy, ale oni je nechtěj dát!"
______________________
*volná dispozice, maximální možná útrata daného sticku za časový úsek bez nutnosti ověření identity pro pohodlně řešení malých transakcí.

Na scéně se objevuje další hromada svalů

Na moji otázku mi trol nečekaně odpoví, že se mám přidat, takže mě s ním nenechá o samotě. Při vznášení mého požadavku mě půlucháč okamžitě sráží a vysvětluje. Jen už unaveně přikyvuji tomu co mi říká. Pane bože. Jak ti mám pomoct. Dostal ses do takových sraček, odkud tě nevyhrabu. Soucitně se dívám na toho hráče. Když v tom uvidím další hromadu, tentokrát zelenejch svalů. Protočím oči a praštím se do čela. To už není možný, další tupák bez lítosti a dalších ctnostných vlastností. Pan bože, proč si mi dal takovou zkoušku? Dožaduji se odpovědi, které ale nepřichází.

Otočím se na půlucháče. Jo znám pár práskačů, kteří šmírují pro poldy. Možná ti je i řeknu a taky možná ne. Podívám se na hráče, který je právě veden v bolesti ven z baru. Ale oba dva se zastavili s tou druhou dvojící, která k nim mířila skrz dav. Nechám půlucháče bez dalšího objasnění a dojdu k nim blíž. Poslouchám jejich rozhovor a popřípadě jim odzírám ze rtů. Cože?!!! On okradl tu dámu se kterou jsem chtěl mluvit. A já mu chtěl pomoct. A ještě tědka se ohání, že by to vrátil. No to snad není pravda.

Přišel jsem k nim opravdu blízko a vyčítavě jsem se podíval na hráče. No takže ty jsi okradl tuhle dámu? Je to pravda? Podívám se na dámu, která má v očích výraz, jako by ho chtěla vidět mrtvého. Ork celou dobu říká různé narážky na hráče. Když slyším jak se křivoroh směje, tak se neubráním a taky se pousměji. Víte co pane vyhazovači já vám s ním pomůžu. Protože ten kterej okrádá dámy, u mě je ztracenej.

Podívám se na vyhazovače a v očích mám odhodlání. Pokud vám to opravdu nebude vadit, tak se s radostí přidám. Pokusím se o úsměv, ale nevyjde a opovržlivě se podívám na toho sráče. Pak se dámě trochu zvedne žaludek a jen tak to udrží v sobě. On okradl opilou dámu? Už totálně mi zmizel úsměv a vražedně se dívám na hráče, který podává dámě svůj credstick s výhrou.

Pak se trol rozpomene, že by ho měl proklepat. Konečně se dá do pohybu a já jdu za ním. Tedy jestli mi to povolil. Když cestou křičí něco o větší výhře, tak se na něj podívám. Přesně to ty jsi nevyhrál, ale ta dáma tam. Takže doufej, že ji ta trocha bude stačit. Podívám se na trola, který ho vede ven.

Ingen Kreuz

Zdvořilá sprostota

"Záleží, co tím myslíte.", přerušují tvá rozvážná slova tísnivé ticho, "Fyzicky mě nebolí a pochybuji, že by mě bolet začaly při něčem takovém." Dívka hledí do prázdna, zdá se, že je duchem poněkud mimo. Možná přemýšlí o své budoucnosti. Sekretářka se prozatím k práci nevrací. Tvým směrem upřený pohled je poprvé za dnešní společně strávený úsek rána zabarven jistou mírou zájmu.

"Zatím nemám tu zkušenost, ale až někoho roztrhám, dám Vám vědět jako první." Scheinfeldová zvedá zrak, pootevře rty patrně ve snaze o nějakou odpověď, nakonec si to ale rozmýšlí. "Ať o tom přemýšlím sebevíc, asi to bude stejné, jako když zmáčknete pistoli. Zpětný ráz a možná, něco jako výčitky, ale spíš nic." Žádná výrazná reakce, ale aspoň ti již věnuje pozornost. "Každopádně si počkáte. Pokud jsem byl nucen použít sílu, stačila pistole. Než jsem přišel o ruce, tak to celkem fungovalo. A není to v rozporu se zákonem."

Pohyb tvé ruky k tácu je nechápavě pozorován."Oslaďte si život." Oči asistentky přeskakují na obsah talířku. "Danke.", ozývá se hluše."Psychicky... to dřív bolelo dost. Ani nespočítám kolik hrnků a ostatních věcí položilo oběť nejvyšší." Kvádřík nekončí v ústech, jen volně na stole. Buď si hlídá linii, nebo je prostě zmatená.

Její pasivní přístup se v průběhu dalšího vysvětlování nemění. Pohled tápe po matně se lesknoucích rukou. Klouže po pro lepší úchop mírně zdrsněných indukčních ploškách dlaní i zlacených hranolcích šokových elektrod na jejich hřbetech a kloubech prstů. Těžce plátované ruce navádějí po nich klouzající zrak až k neméně obrněnému, šedavému torzu. V prostoru klíční kosti je jen nepatrným rozdílem v zabarvení multipancíře, skoro stydlivě a omluvně, vyvedena Eisenzirklentrinität výrobce KruppKybernetik.

"... nebo někdo, kdo byl kouzelný jako Vy jen v jiném slova smyslu. Určitě by ho potěšilo, že s novýma rukama si tu dělám i nové přátele." Ticho. Scheinfeldová pomalu žvýká tvá slova. "To... je mi líto. Co se Vám stalo. Ale..." Chvíle boje se sebou. Nádech. Musí to ven. "Co máte určitě nejsou civilní... věci. Tyhle... drapáky jste si musel koupit naschvál. Všechno to rozbíjení, ty obavy jste chtěl!"

"Frau Scheinfeld!", ozve se od obrazovky varovné zasyčení. Ani to už ale nedokáže hnout asistentkou, která se odhodlala ve dne svého vyprovokovaného vyhazovu alespoň prásknout dveřmi. "Výhrůžky! Příbuzní... ten hloupý cukr! Něco Vám ublížilo a..." Prudký nádech. "... a teď chcete ubližovat taky! Všem! Nemáte to v hlavě-"

"Ruhe!" Ticho. I když už nemá asistentka co ztratit, autorita v hlase stařeny ji zkrátka zmrazila vprostřed slova. Paní Faberová stojí, oběma dlaněmi zapřená o desku stolu. "Zdá se, že osoba s Vašimi profilovacími schopnostmi je v pozici asistenta opravdu podhodnocená." Vetchá Frau Faber pomalu obchází stůl, zjevem a výrazem připomínajíc starého supa snášejícího se na mršinu.

"Herr Kreuz obětoval naší vlasti zdraví, soukromý život, veškeré pohodlí." Kávonoška se ve svém křesle viditelně scvrkává. "Po své částečné rekonvalescenci se neváhal vrátit, aby nabídl vše, co dosud zbylo." Stařena se sklání nad asistentkou, jejich obličeje dělí jen několik centimetrů. "A tak se Vás ptám, soudící slečno Scheinfeldová ..." Obviňující, kostnatý prst se vznáší do výše dívčiny hrudi, aby s každou další téměř šeptanou slabikou zaútočil jak podrážděná kobra "... kdo... jste... Vy." Poslední slovo je spíše jen naznačeno rty, než doopravdy vyřčeno.

Jediný, tichý vzlyk. Faberová se se znechuceným výrazem rovná, zakládajíc si ruce. "Z jakého titulu - Kam to jdete?!" Asistentka doslova utekla z místnosti, jediné co po ní zbylo jsou dozvuky plačtivého "Promiňte...". Mumie chvíli zírá na dveře, pak se otáčí k tobě.

"Pane Kreuzi, omlouvám se za verbální útok, kterému jste byl tak nečekaně vystaven." Ironie či upřímnost? Její tón je přesně mezi. Sekretářka si sedá do před pár okamžiky uvolněného křesla. "S takovou inkompetencí jsem se za svůj život dosud nesetkala. I na stará kolena mě má svět čím překvapit. Pro toto jednání není ospravedlnění. K mé písemné omluvě bude přiložena ověřená kopie její výpovědi. Pan vrchní rada je na cestě, setrvejte -prosím- v mé přítomnosti." Hlubokými vráskami lemované, leč velmi živé a jasné oči tě hodnotí kalkulujícím pohledem hráče pokeru. Zblízka je vidět, že na sebe stařena stále pedantsky dbá. S časem se pravda bít nejde, lze ale stárnout jako dáma.

VKV - denní dávka emocí

Situace se přiostřuje. Atmosféra houstne. Zmatená "Fräulein" se uchyluje pod křídla nejstaršího a nejspolehlivějšího rádce - strachu. Není se čemu divit. Dá se říct, že se v tom poznávám. Ta představa, celý život něco považujete za špatné. Dogmaticky to ztotožníte jako symboliku všeho, od čeho je slušné odvrátit zrak a najednou, najednou by měla tíha okolností svírat toto pohodlné akvárium života, tvořit na něm praskliny a nechat vytékat vodu předsudků na nehezký koberec reality.

Může se někdo cítit víc jako ryba na suchu, než když je nucen připustit, že veškerý ten hnus je vlastně stejný, alespoň částečně, jako on? Že ten póvl může mít nejednu lepší vlastnost nebo dokonce mnohem pádnější motiv ke svému jednání? Lákavá filozofická myšlenka, divím se, že jsem na ní přišel i bez panáků.

Bolí to. Vím to a pokud soudím správně, ona na to přichází. Život je jako zrcadlo, dostáváme co vyzařujeme - to říkávala má psycholožka. Mám strach a proto ho mají lidi kolem mě? Další poznámka zasluhující přípitek. Vyhlídka na mou spoluúčast se mi moc nelíbí, nemluvě o tom, že víc než utrápený hošík působí hrůzu nástroje trápitele.

Do hovoru se energicky zapojuje i postarší, přesto stále vitální Frau Faber. Cítím se jako divák v kině. Hlas,y jejich tóny, rytmus skladby slov i mimiku vnímám nezúčastněně jako před obrazovkou. V tichosti se účastním představení. Jsem tak blízko a tak mimo... přirovnal bych se dost možná k divadelní rekvizitě. Dotváří scénu, ale na děj nemá vliv.

Oči neúprosně snímají asistentku. Tak trochu někde možná i naříká lítost, pokud chuděra nesešla věkem. Snažím se žít tak, abych nelitoval. Alespoň od teď. Uvnitř se hlásí o slovo mnohem silněji i špetka zklamání. Opět se potvrdilo, že snaha hájit se nikam nevede. Podivné zadostiučinění. Jako bych měl radost z toho, že ta předchozí prchavá touha, co povolila stavidla slov dostala co proto. Do drinku pocitů se dostává v podobě paraplíčka i zvědavost.

Život jako zrcadlo... Nevím jak moc bláznivá je to myšlenka, přesto jsem nabyl dojmu, že skrze druhé se můžu dozvědět něco o sobě. Ze všech zpětných vazeb, co mi jen slova a mimika donesou bych dost možná mohl poskládat kousek po kousku své vlastní jednání. Teď si přeji zjistit, do jaké míry je ona mé tehdejší já?

"...co zbylo..." Zmínka o mě mění prioritu. Dumání ustupuje pozornosti. Zbytek. Babča míří přesně s jistotou pistolníka. Tahle rána prošla skulinou pancíře a bodla tam někde uvnitř. Pravda bolí a nedá se před ní schovat. Bez ohledu na to, jak se budu snažit působit, vypadat a chovat. Můžu to skrýt, blufovat a tvářit se, že je to v pohodě, přesto to v pohodě jen tak nebude. Slzy. Omluvy. Útěk. Svatá trojce vykoupení, alespoň u mladých dívek. Asi jsem ďábel, když mě to nechává klidného.

Společnost se mění. V nádherném příkladu nutného koloběhu života přišlo po mládí stáří. Slova omluvy. Způsob jakým je pronáší je úžasný. Může to být urážka, stejně jako lítost. Ironie, nebo holý fakt? Hádám, že je to směs obou - lituje chování své svěřenkyně, ale dává mi najevo, že ji rozhodila má provokace. Sáhnu po kávě. Neznám lepší způsob jak si vše utřídit. Než Faber domluví, hypnotizuji černou hladinu svého hrnku.

Zdvihám zrak. Pohlédnu madam do očí. Úsměv. Nenucený. Nic neříkající. Kdesi jsem slyšel, že když kráčíte na popravu, máte se usmívat. Ostatní pak nebudou tušit, co se vám honí hlavou. Úsměv - jediný způsob obrany, co mě napadl. Netoužím dvakrát po tom, aby do mě někdo viděl. A lidé jako tato zajisté uvědomělá chovatelka vnoučat, mají kromě praxe z práce i pár let navrch. Proč se toho obávám? Nevím. Nejspíš jen nechci, aby někdo věděl o mě něco, co já sám netuším.

"Entschuldigung" Na moment ospravedlním fascinaci kávovým jezírkem. "Pardon, že se k tomu vracím, ale taková forma omluvy, mi přijde zbytečná." Odsunu hrnek trochu stranou. "Ta dívka, měla v podstatě pravdu. Ty ruce nemám na převádění dětí přes ulici, ale proto, že až se povede jemná diskuze o trhání masa, chci mít k tomu také co říct." Zvážním. "Na druhou starnu..." Další pohyb. Cinkot. Nádobka nejoblíbenějšího nektaru se vrací k původnímu místu. "...chápu, že pro Vás, jako její nadřízenou je to i otázka principu, proto bych rád navrhl jiné řešení.

Lehce rozevřu ruce v gestu otevřenosti. "Zajistěte, aby se slečna dozvěděla o mé přímluvě. Mám dojem, že právě tento typ poučení sama preferujete." Ruce stáhnu. Lehce skloním hlavu. "Dále, prosím, přijměte mou omluvu. Neměl jsem v úmyslu Vám takto kazit ráno a narušovat Vaší práci. Mrzí mne to."

Supové krouží nad zraněnou mršinou.

Spokojený výraz se rozlévá po mé tváři. Tak vypadá to, že tohle budem mít za sebou. Akorát je pech, že slečna neuvidí svoje peníze. Třeba z něj půjde něco vymáčknout.

"Vyhrál sem ti prachy, ale oni je nechtěj dát!"

Heleme se. Tak to by šlo. Po chvíli zamyšlení ten nápad zavrhnu. Z trolů nic dobrovolně nevymáčknu a rvát se s nima nechci. Kecá snaží se jen vykroutit.

Výraz spokojenosti, ale zmizí s příchodem k dalšímu vyhazovači a člověku. Na tom chlapíkovy mi něco nesedí. Už vím ... to pouzdro na zbran rýsující se u pasu. Ten chlapík by mohl být od mafie. Podniky tomuhle podobný jim můžou snadno patřit a zjevně se chce zapojit.

"No takže ty jsi okradl tuhle dámu? Je to pravda? Víte co pane vyhazovači já vám s ním pomůžu. Protože ten kterej okrádá dámy, u mě je ztracenej. "

Vždycky jsem věděl, že to s lidma prostě neumim a ukecaj mě k ledasčemu. Myslel jsem si ale že si dokážu lidi slušně zaškatulkovat. Ty nebudeš od mafie. Kdo jsi?

Pokud vám to opravdu nebude vadit, tak se s radostí přidám.

Hm to už jich je na něj trochu moc. Zvládnul bych ho sám i s rukou za zády a zavázanejma očima. Bleskne mi hlavou nápad. Pokusím se přehlušit okolí.

"Heledte chlapy, je hezký že si do něj každej chcete kopnout, ale to tady ..." Zatraceně neznám její jméno. Hlavou mi probleskne obraz předávané kredithůlky. Po krátké odmlce. "... Motýlkovy peníze nevrátí. Navíc je vás trochu moc a já nemám rád typy co si chtěj něco dokázat když už se ten druhej nemůže bránit." Věnuju zhnusenej pohled člověku a pokračuju. "Vyřídíme si to jako chlapy,ferově venku. Starej ork se svázanejma rukama proti zmlácenymu človíčku." Otočím se na troly. "Pokud chcete pomoct týhle holce rozhlaste, že se koná venku zápas a bude se sázet."

Ingen Kreuz

Ďábel spasitelem

Tvůj mírný úsměv se vysmívá malichernosti situace a nasazuje na tvůj obličej jen obtížně proniknutelnou ochrannou škrabošku. Není jisté zda je to způsobeno nespolečenským zaujetím kávovým šálkem nebo snad upjatou netýkavostí stařeny, tak či onak, tvůj úsměv není opětován.

"Entschuldigung" Mírné, akceptující přikývnutí hlavy. "Pardon, že se k tomu vracím, ale taková forma omluvy, mi přijde zbytečná." Stařena zvedá obočí. "Navrhujete jinou formu satisfakce, Herr Kreuz?"

"Ta dívka, měla v podstatě pravdu. Ty ruce nemám na převádění dětí přes ulici, ale proto, že až se povede jemná diskuze o trhání masa, chci mít k tomu také co říct." Nedostává se ti žádného komentáře, jen pozorného, kalkulujícího pohledu. Mumie se jeví jako dobrý posluchač. "Na druhou stranu chápu, že pro Vás, jako její nadřízenou je to i otázka principu, proto bych rád navrhl jiné řešení." Faberová se v křesle mírně zaklání, snad aby dala svým vetchým plicím dost prostoru k nabrání dostatku kyslíku.

"Herr Kreuz, mám obavu, že si důvod mého návrhu vysvětlujete nedobře. Nejde o princip, ale o inkompetenci. Viním se ze špatného odhadu schopností svých podřízených, zajištění hostů je výslovně má odpovědnost. Proto Vám náleží má omluva, nikoli omluva Frau Scheinfeld. Asistentce chci dát výpověď ve světle nově zjištěných zásadních nedostatků v oblastech potřebných pro vykonávání její současné funkce." Její kovový hlas má dikci přísného pedagoga.

"Zajistěte, aby se slečna dozvěděla o mé přímluvě. Mám dojem, že právě tento typ poučení sama preferujete." Zápěstí seschlé ruky podepírá kostnatou bradu v zamyšleném gestu. "Dále, prosím, přijměte mou omluvu. Neměl jsem v úmyslu Vám takto kazit ráno a narušovat Vaší práci. Mrzí mne to." Ruka rychle mizí, Faberová se konečně rozhodla.

"Vaši omluvu nemohu přijmout, není totiž na místě. Jste tu na naši posudky podloženou výzvu. Asistentka bude na Vaši žádost namísto původního návrhu jen písemně pokárána, Vaše osobní přímluva bude rovněž na základě Vaší žádosti uvedena ve známost." Poslední zbytky provinilého chování tímto závěrem mizí, tón hlasu, řeč těla i dvojí použití slova žádost jednoznačně implikují, že se vyhověním tvým požadavkům zbavila jakéhokoli dluhu. Omluvného dopisu se tak již nejspíše nedočkáš.

"Nyní mě prosím omluvte. Práce." Mumie se zapraskáním kolenních kloubů vstává, jako by s vyřešením tvého příkoří zmizela i potřeba se ti věnovat. Tohle asi nebude ideální babča k vnoučatům. Sotva se na svůj věk překvapivě svižně dostává na půl cesty k pracovnímu stolu, dveře se s vydatnou pomocí ruky nedočkavce rozskakují.

Vchází statný muž medvědí postavy, starý padesátník nebo čerstvý šedesátník s vlasy pepř a sůl. Strhané rysy částečně zakrývá rozbujelý plnovous, zato vlasy na hlavě již prořídly a ustoupily o pěkných pár centimetrů. Běžně střižená tmavozelená policejní uniforma nesoucí na klopě a na paži Německou trikolorou podbarvenou orlici má problém skrývat začínající pivní pupek. Bodrý vzhled malých, hnědých očí narušují kruhy pod očima, velikostí již odpovídající lívancům. Tenhle člověk dnes nespal. Pohled na rameno odhaluje hodnost - Polizeioberrat.

"Hallo Anne!", zahřmí místností jeho sytý bas, zatímco se kdesi mezi jeho vousy objevuje v širokém úsměvu rozevřená mezera. "Guten Morgen, Herr Oberrat. Jdete pozdě.", popichuje všetečná stařena, ale její nyní téměř mateřský tón postrádá obvyklou ostrost. "Omlouvám se, Anne, ale ti maf-", utíná se náhle při pohledu na tebe. Jedna věc je vidět břitváka na fotce, druhá naživo ve vlastní předsíni, což očividně platí i pro vrchního radu. Vzpamatovává se však velmi rychle.

"Ah, Herr Kreuz, rád vás vidím.", zahuláká radostně. Zní to dokonce i upřímně, protože k tobě energicky kráčí, nabízejíc napřaženou ruku k potřesení.

Rašple, Tatík a... já

Madam Faber by se dobře mohla jmenovat Eisen, nebo Stahl. Způsob jakým trvá na svém stanovisku není o nic měkčí, než tyto dvě suroviny. Snaha o taktní přiznání bere za své. Výsledný kompromis lze přirovnat k zákopové válce, kdy pro pár metrů je třeba neúměrně vyššího úsilí. Poslední slova doznívají a mě je jasné, že na rozdíl od předchozího koťátka, tuhle slovní půtku mohu považovat maximálně za remízu.

Babča odchází. Idylka končí. Jediné, co se dá stále označit za dobrou společnost již řádně zdecimovaná kávová nadílka. I vychladlá představuje pokušení. Neodolám. Rty se lačně osvěží, jazyk si pochutnává. Zvuk dveří. Hallo Anne! Rázný hlas naplní místnost. Tekutina zase mé hrdlo. Nečekaný příchod mě zanechává nepřipraveného. Kašel. Tlumené chrchlání se snaží dostat nápoj z míst, kam rozhodně nepatří. Jako tonoucí vytažený z jezera se snažím popadnout dech. To vše na dohled mstivému hrnku a jeho zlotřilému obsahu.

Krátký hovor. Jakž takž se dávám do kupy. Tiché zaražení. Z nějakého důvodu je mi jasné, že mě patrně zaregistroval. Vztahovačnost? Všetečnost? Nebo zkrátka zkušenost? Dost možná vše v jednom. Hrudník pálí dávaje najevo, že vnitřek co chrání už zase funguje.

Ah, Herr Kreuz... Vstávám. Poprvé za tento den mám na práci jiné věci, než přemýšlet o tom, jak a co mi kdo říká. Natáhnu ruku. "...Morgen, Herr Polizeioberrat" Slovo "Guten" zmizelo bohužel v drobném zakuckání - posledním pozůstatku hltavé nehody.

Michael Liberty & Dexter

Kredit a krev

U automatů se nyní nachází opravdu podivná sešlost. Zbitý člověk, nezbitý člověk, dvojice trollů, namol ožralá elfka a starý ork. Multikulti v rodinném balení. Atmosféra má však do rodinné idylky daleko. Klid je rušen polohlasným skuhráním a nadávkami potlučeného hráče, vzduch protínají krom světelných efektů i vražedné pohledy.

Půlucho je zabrán do hovoru s Michaelem. Při jednoznačné zmínce o práskačích zježí troll podrážděně chlupy, prudce se nadechujíc. Dál se však nedostává. S křikem "Chlapi, je to čórka! Zasraná čórka! " se vrací na scénu Křivoroh i s jak hadrem vlečeným nešťastníkem. V těsném závěsu je následují poněkud podroušeně vypadající ork a na šrot zhulákaná elfka.

Tvář ušáka se při slovech kolegy rozevírá v širokém, zubatém úsměvu doprovázeném významným propraskáním prstových kloubů. "No takže ty jsi okradl tuhle dámu? Je to pravda? Víte co pane vyhazovači já vám s ním pomůžu. Protože ten kterej okrádá dámy, u mě je ztracenej. ", ozývá se Michaelův hlas. Odezva není žádná, zdá se však, že ostatní sdílí tvou antipatii vůči lapenému zoufalci.

"Tak jo, vyvedem ho dozadu, tam mu hezky naprášíme.", ujímá se velení Půlucho. "Pokud vám to opravdu nebude vadit, tak se s radostí přidám." Odpovědí je jen tlumené, souhlasně znějící zamručení. Zloděj samozřejmě větří nakládačku a pokračuje ve zpracovávání elfky. "Fakt jsem ti ty prachy vyhrál! Už máš zpátky i credstick, tobě tu výhru daj, musej! Zavolej vedoucího! Zastav je, no tak, kotě! Vyhrál jsem ti prachy!" Hlas nabírá na plačtivosti, začíná si uvědomovat, že vůle elfky ke kompromisu je zcela zastřená alkoholem a egem.

"Přesně to ty jsi nevyhrál, ale ta dáma tam. Takže doufej, že ji ta trocha bude stačit.", vstupuje do hovoru Michael. Tohle už má Půlucho problémy rozdýchat. "Kurva, chlape, co jsem ti o tom říkal, he?! Ty prostě nepřestaneš mlít tu kravinu!" I Křivoroh se otáčí Michaelovým směrem. "Furt problém, brácho? Chtěl bys asi taky, có?" Situace naštěstí dále neeskaluje, pozornost přitáhne cosi jiného.

"Heledte chlapy, je hezký že si do něj každej chcete kopnout, ale to tady ... Motýlkovy peníze nevrátí. Navíc je vás trochu moc a já nemám rád typy co si chtěj něco dokázat když už se ten druhej nemůže bránit." Náturou konfliktnější Křivoroh na orka ihned reaguje. "He?! Mě zas serou veškerý čórky, sráči a chytráci." Ani ostatním lynčování chtivým se Dexterův vstup příliš nezamlouvá, a nyní se na něj upírají čtyři páry nepříliš přátelských očí.

"Vyřídíme si to jako chlapy,ferově venku. Starej ork se svázanejma rukama proti zmlácenymu človíčku. Pokud chcete pomoct týhle holce rozhlaste, že se koná venku zápas a bude se sázet." V pěst sevřené ruce Křivoroha se pomalu rozevírají, zatímco mu usilovné přemýšlení brázdí čelo nejednou vráskou. "A to zas jo. Sakra, proč by ne?! Aspoň bude krapet prdel." Tázavý pohled na Ušáka. Je návrhu také nakloněn. "Du to skváknout. Ne na ulici, moc vočí. Vzadu. Prachy tomu co se rve, 'esli je dáš holce je enem tvuj pác." Rázným krokem se vydává napříč davem po pár metrech mizí navzdory své velikosti v křepčící mase.

"Na tohle já seru! Nebudu se s nikým rvát! Nechte mě!", křičí se strachem v hlase hráč. Křivoroh se k němu sklání, aby mu pošeptal nějaké sladké tajemství. Zlodějíček viditelně bledne a roztřeseně přikyvuje. Křivoroh jej pouští, hráč zůstává stát jako opařený. Přechází k Dexterovi, pro kterého má také jakousi šeptanou zprávu.

Dunivá elektronická hudba je na okamžik překryta hlasem DJe. "Vzadu se rozdává punč*, sázky kdo ho ustojí nejvíc!" Dav šumí, píská, jásá, řve. Parket se zvolna začíná vyklízet. Po únavném a dehydrujícím tanci zní zábava a odpočinek u "punče" jako dobrý nápad.

_______________________________
*angl. "Punch", v různých významech pod i na zuby ;)

Ingen Kreuz

Profi-pupek

Ruce se spojují v energickém pozdravu. "Omlouvám se za zpoždění, jsem teď v jednom kole. Alespoň jste měl čas se... aklimatizovat. Prosím.", ukazuje směr k zvukotěsným polstrováním vybaveným dveřím své pracovny. Cestou ke dveřím naposled oslovuje Faberovou. "Ah, Anne, mám Kreuzovy složky?" "V poště, Oberrat." "Inkorkoffer?" Mumie zamrká nad tak svévolným užitím slangu. "Na stole, Oberrat." "Sehr gut. Danke, Anne." Sekretářka jen krátce přikyvuje a usedá ke svému pracovnímu stolu. Stařena zjevně nehoví zdlouhavým diskuzím.

Po pár dalších krocích se otevírají dveře svatyně zasvěcené alespoň formálně bohyni spravedlnosti. Není to velká místnost, oproti předchozí je poloviční a špatně osvětlená. Tvé kyberoči samovolně kompenzují, vyplňujíc dříve neprůchozí stíny starožitným nábytkem. Všímáš si jakési obdoby trofejní vitríny, uvnitř je revolver obstarožního designu, několik vyznamenání a fotek. Veprostřed místnosti trůní bodovou lampou nasvícená deska masivního, leč nijak nezdobeného stolu. Ve zvláštním výsměchu tradici zabírá většinu této desky série několika moderních holoprojektorů, nad každým z nich visí ve vzduchu malinká žlutá kulička standby režimu.

Druhou nápadnou věcí je tmavý, zavřený kufřík, oproti klasickému diplomatickému asi poloviční. Kalb vkládá dlaň do projekčního pole holovize, jako by chtěl vysvícenou kuličku nečinnosti smést stranou. Ruka zůstává na místě vteřinu, dvě. Pak se celá pracovna rozsvěcí kolektivní září šestice projekčních jednotek.

Kalb však nesedá na vyvýšené pracovní křeslo, či snad, pro nedostatek jiných slov, trůn. Bere z rohu dvě prosté, leč ergonomické židle. Jednu z nich podává tobě, na druhou pak sám obráceně a obkročmo usedá, skládajíc ruce na opěradle končícím ve výši hrudi. "Sednout si pohodlněji, usnu.", vysvětluje stroze své neprotokolární počínání.

"Nástupní pohovor. Hm. Co čekám já, co čekáte Vy. Nuže, do toho." Vrchní rada si zřejmě také nepotrpí na okolky. Několik rychlých pohybů rukou v citlivém poli holovizoru nachází a rozbaluje jednu z nejnovějších zpráv. "Dle formuláře, jak jinak.", čpí z jeho hlasu odpor k byrokracii.

Oči začínají rychle prolétat nevyplněný dokument, klouzají mnoha kolonkami, textovými i zaškrtávacími. "Na tohle nemám vůbec čas." Jednoznačné, rozhodné konstatování. "Jméno: Ingen Kreuz. Do pozice: BKA, SO, odd.29., v hodnosti: Polizeikomissar, nástupní plat: 7800€ čistého. Popis práce: viz pp. odd.29. ...", drmolí, nahazujíc cifry a údaje z vedlejší složky, jeden za druhým. Náhle se zasekává. "Motivace?" Krátce se na tebe podívá, pak začne opět vyplňovat. "Adept... se.. jeví... motivovaný.", nechává jen pár slov ve velkém textovém poli. "Doplňující dotazy?" Reakcí je zdvižené obočí. "Kalb: keine. Ingen Kreuz?" Tvé jméno visí ve vzduchu jako oslovení i dotaz. Pár hnědých očí na tebe očekáváním hledí.

Snad mě samou láskou neupunčujou k smrti.

Prvotní vztek trola nad mou opovážlivostí opadá a začíná se tvářit dokonce potěšeně a po vyhlášení punčovaný se chytnul i dav. Jsem spokojený sám se sebou, že se nápad ujal. Po 2000 letech vývoje nám ke štěstí stále stačí pouze chléb a hry.

Hráč se snaží vykroutit, aspon do doby dokud mu trol cosi nezašeptá.

Lidé udělají vždycky co chcete, někdy stačí výhružka, jindy pár ran a bouchačka na zátylku zabere vždycky. Jedinou vyjímkou jsou trénovaný zabijáci a psychopati.

Z mého uvažování mě vytrhne až trolův šepot.

Když domluví, moje tvář je úsměvu prostá. Napadá mě celá řada věcí co bych mu chtěl říct, ale dožil jsem se svýho věku jenom kvůli dvěma věcem.

1. Jsem zatraceně dobrej.
2. Pálí mi to.

"Budu se snažit. Záleží kolik z toho navíc bude?" Odpovím trolovi s ledovým výrazem na tváři. Ještě že neumí číst myšlenky. At už je jeho odpověd jakákoliv. "Jen mi dej chvilku, nechci aby se na to koukala." Při těch slovech kývnu k pobledlé elfce. "Jdi napřed doženu tě."

Přijdu k elfce a nakloním se k jejímu zašpičatělýmu oušku. Na chvilku přivoním k jejím vlasům a pokusím se zapamatovat jejich vůni. Stojí mi to za to? Ne, ted už ne, ale co jsem začal dotáhnu do konce.

"Ted mě dobře poslouchej. Dej mi na sebe číslo. Ty prachy ti donesu, něco jsem začal tak to taky dotáhnu do konce. Ty ale musíš vypadnou domů, protože co se tady bude dít tak končí sranda. Rozumýš?"

"Rychlovka" v kanceláři

Kulový blesk. Jinak nevím, jak popsat lehce zakulaceného nadřízeného s bleskovou rychlostí. Pár krátkých slov a jsem vybídnut k vstupu do jeho království. Zklamání. Nic jinak se kancelář nedá popsat. Proti panství kávové babice působí prázdně. Nemluvě o šeru, které vše ladí do mírně zanedbaného odstínu.

Masivní stůl posetý obrazovkami a vitrína s trofejemi jsou zřejmě jedinými ostrůvky v moři prostoru. Zoom. Starý revolver a fotky neznámých lidí. Překvapení a tuším, že není poslední. Osobně jsem očekával na tomto postu jiné typy lidí. Před pěti minutami bych vsázel na starobylou tradiční místnost a šéfa ve stylu vojenského oficíra, nebo mrňavého sběratele ocenění, co se snaží většinu svého života přesvědčit sebe i ostatní o své důležitosti.

Přebírám židli. Kývnutím děkuji. Der lustige Onkel ovšem pro mě nepřipadal v úvahu. Úsměv. Cítím se dobře. Musím uznat, že pohrdáním formalitami a obecně tímto praktickým přístupem si mě získává."Nástupní pohovor. Hm. Co čekám já, co čekáte Vy. Nuže, do toho." Kývnu. Jednou. Po druhé. Pokračuji v tom dál. Po chvíli se zdá, že by ani tuhle malou a rychlou zpětnou vazbu nepotřeboval. Hodiny a hodiny papírování se v okamžiku řeší během vteřin. Něco mi říká, že až to madam Faber bude číst, neměnil bych s panem radou ani za nic.

"...se jeví motivovaný" Snažím se fingovat kašel. V této kolonce se dle mě normálně uvádějí důvody pro vstup... zdá se, že né vždy Ordung musst sein. Je... fascinující. Kdysi jsme se těmto vzhledově "vesnickým kolegům" s Ludwigem smály, tento mě přesvědčuje, že má něco do sebe. Kdysi... Na moment mizí centrála a lidi v ní. Stojím před domem s pootevřenými dveřmi. Ruce bez citu opět prožívají nepříjemný nervózní pot. Mé nočním viděním obdařené oči v šeru nevidí. Stín se mihne. V uších práskne výstřel a...

"Doplňující dotazy?" Úlek. Zmatení. Sedím na židli. Jsem v kanceláři vrchního rady a vyplňuji dokumenty. Nechápavý pohled na prázdné a znovu neživé ruce. "Keine? Ingen Kreuz?" Zatřesu hlavou. Pořádek se vrací. Zrychlený dech klidní. Možná dvě a dvě pro mě ještě nejsou čtyři, ale už to rozhodně není šest. Spíš tři a půl...

Snažím se odpovědět. "Vlastně..." Díky lingvistům za vatová slova, která ač ruší komunikaci, dopřávají čas na přemýšlení. "Vlastně bych měl tři prosté otázky." Promnu si oči, co neznají únavu. Ruka míří zpátky na opěrátko. Celou její pouť pečlivě pozoruji. Jen sen... Zrakový aparát se přesune ke Kalbovi.

Tři otázky v rychlém sledu. "Kde tu seženu kafe? Kde se tu dá kouřit? Proč chcete u útvaru břitváka?" Tři informace, bez kterých se neobejdu.

Dexter

Blýskání na horší časy

Hladina moře davu se vlní, šum přehlušuje dokonce i reprosoustavu. Jako sirény a mlžné rohy se jeden po druhém ozývají hlasy nabízející vsázky, srovnávající kurzy a šance. Nejeden pohled na tobě spočine, vážící a hodnotící, jako bys byl jen kus masa za vitrínou řeznického krámu.

Někteří na tebe zkouší i něco pokřikovat, tyto zvuky se ale slévají v homogenní lomoz, ze kterého jdou vyčlenit jen občasné střípky a útržky frází. "... mu dej ... sázím ... bez šance ... slušný ... koukni ... fakt? ... svázaný ruce ... opovaž se ... nevím ... jedna k jedný ... hned."

"Budu se snažit. Záleží kolik z toho navíc bude?" Troll svraští obočí a poškrábe se na hlavě. Nejspíše se dle tvého tónu tónu i výrazu dobral, že víš moc dobře co se po tobě chce a teď se bude řešit byz. Po chvíli zamyšlení se k tobě opět sklání s šeptanou nabídkou*.

"Jen mi dej chvilku, nechci aby se na to koukala." Přikývnutí. "Jdi napřed doženu tě." "Fajn. Ale mákni si."

Doháníš elfku. Ve svém stavu nestačila dojít daleko. Nakláníš se k ní. Tvůj nos udeří sladký zápach nyní moderních parfémů z rádobyexkluzivních butiků rostoucích po desítkách v nákupních plexech. Ten se však již téměř ztrácí mezi pachem potu a laciného alkoholu.

"Ted mě dobře poslouchej. Dej mi na sebe číslo. Ty prachy ti donesu, něco jsem začal tak to taky dotáhnu do konce. Ty ale musíš vypadnou domů, protože co se tady bude dít tak končí sranda. Rozumýš?" "Hm? Jó, jako domů? Jo. Jasně. Domů. Ale to je tam... pryč. Jo. Číslo." Nejistá ruka čaruje na druhý pokus z kapsy komunikátor. Po několikerém marném pokusu o rozevření přístroje ti jej prostě s otráveným výrazem podává. "Na, si to klepni. Ale to... nejseš můj typ, takže-", zarazí se. "Vlastně... jó, seš můj typ." Její koketní nakrucování pramínku vlasů by rozhodně vypadalo lépe za střízliva.

Adresář komunikátoru obsahuje mnoho nicneříkajících křestních jmen a přezdívek. Jediné trochu zajímavé je My_number, o které ti v první řadě šlo, dále pak kontakt na MotoReco - poměrně známou síť autoopraven a bazarů - a dokonce i na WatchPro, béčkovou soukromě detektivní agenturu.

"Héj, máš to už? Hodíš mě dom, nebo jak?"
_______________
*viz PM

Nabídka

"Jak řikam, šecko co se vybere jako hrábě ze sázek. Kolik nevim. Jo...", zaváhání. "... a helfneš nám. Ten chcípák je vopruz a průser. Budeš to mít u nás, čestný."

Konečně, něco co mi jde.

Vezmu komunikátor a prozvoním sebe. Nalezení čísla na detektivní agenturu, mě překvapí. Budu se jí muset zeptat.

"Na, si to klepni. Ale to... nejseš můj typ, takže- Vlastně... jó, seš můj typ."

Při těh slovech se zašklebím. Hm děvče ještě něco chce. To by mě zajímalo co to bude.

"Héj, máš to už? Hodíš mě dom, nebo jak?"

"Jo klidně mám venku káru. Počkej tu na mě, jestli chceš svízt. Tak za půl hodky bych měl bejt v zadu hotovej."

Vrátím jí mobil a spěchám do za trolem, vstříc násilí.

Ingen Kreuz

Tvůj kuckáním maskovaný smích zvedne koutky Kalbeho úst. S radostí jiskřícíma malýma očima pokračuje v byrokratickém vandalismu. "Doplňující dotazy?" Všiml si tvé chvilkové nejistoty a nyní tě pohledem provrtává jako žralok cítící krev na míle daleko. Ústa se mu smějí, oči nikoli.

"Keine? Ingen Kreuz?" Tvé zatřesení hlavou vyvolává pokrčení rameny. Ruka se natahuje k holoprojektoru. "Vlastně..." Ruka zamrzá. Pozvednutí obočí. "Vlastně bych měl tři prosté otázky." Kalb si podpírá levačkou hlavu. "Jistě, sem s nimi."

Podle charakteristického záškubu poznáváš, že jsi jej náhlou dávkou otázek zaskočil. "Kde tu seženu kafe?" "V kantýně v minus dvojc-" "Kde se tu dá kouřit?" "Tamtéž!" "Proč chcete u útvaru břitváka?" "VINEN!", štěkne náhle a hlasitě. Ticho, sotva vyplněné tichým, téměř dívčím smíchem. Buď mu hráblo, snaží se hrát o čas, nebo tě chce prostě rozhodit. Či snad libovolná kombinace řečeného?

Opěrná ruka mizí zpod brady. "Hm, to asi není správná odpověď. Dostal jste mě, komisaři!", bručí radostně. "Váš dotaz je jedovatý jak bagety z kantýnního automatu. Nedoporučuji. Zejména pak ne tu se salátem.", zašklebí se kysele. "Proč břitváka? Čekal jsem spíše 'proč mě', abych Vás mohl odbýt chválou vaší cti, odhodlání, smyslu pro povinnost, heroického sebeobětování, a desítek dalších věcí, za které se dávají blýskavé metály. Vy z BGS však máte nadání jednoho rozhodit. Nedávají vám tam něco do koblih?" Krátký, zkoumavý pohled.

"Opravdu. Co s břitvou u tajných? Víte, pane Kreuzi, musím zeširoka. Každá skupina lidí, formální i neformální, jasně definovaná i volná, má svá specifika. Něco, co je spojuje, bez ohledu zda o tom ví či zda si to připouští. Následkem toho má i jejich chování, návyky a způsob myšlení určitý, zkušeným okem viditelný... vektor. Ten pojem jste se asi učil... modus operandi. Srovnat. Kategorizovat. Doplnit. Odhalit. Neutralizovat." Pauza, vyplněná pár nádechy.

"Žel, tato typizace funguje oběma směry. Někteří tam dole zdaleka nejsou tak hloupí či zaslepení, jak bychom si přáli. Postupuje na základě již zakořeněné interpretace a exekuce zákonů a směrnic. Jde tedy říci, že i policisté, dokonce její jednotlivé složky, mají svůj typický rukopis, svůj MO. Protřelý sígr ten pojem znát nemusí, ale dejte jej na půl hodiny pod jednu střechu s hrstkou tajných. Za tu dobu vyčenichá alespoň polovinu fízlů."

"S tímhle se dá ještě žít. Dá se s tím dokonce i pracovat. Poměry se ale mění, organizovaný zločin cení zuby. Smáznout fízla již není takové tabu. Stačí být rychlý, šikovný a v přesile, zavolaná speciální jednotka pak přijde s křížkem po funuse. Tyhle případy se za poslední léta průběžně množí. Poslední kapkou bylo odhalení dvou našich agentů. Nezabili je na místě. Další ráno jsme páskou zajišťovali dva rodinné apartmány. Obě vyvražděné rodiny agentů nesly známky po dlouhém, systematickém mučení, než je konečně popravili. U jedné byl nalezen dosti jednoznačný dopis." Jeho zrak se za chvíli zakalí. I on má své démony. Potřesení hlavou.

"To jsou tři roky, kdy pracuji bez víry v lidskou tvář práva. Přísahal jsem na životy, zdraví a práva spořádaných občanů. Otevřeně přiznávám, že střelka mého morálního kompasu míří pouze tam. Pracuji prostě s tím, k čemu mám přístup."

"Nové zločinecké skupiny porušily stará pravidla. Na naši schopnost typizace odpovídali odjakživa oni typizací vlastní. Jak jsem tedy měl odpovědět na jejich novou taktiku teroru? Udělal jsem... opatření. Donesly mi výsledky, satisfakci a kázeňské řízení. Přišel jsem o funkci. Nelituji. Dostal jsem náplast, devětadvacítku. Mé náborové aktivity ihned vyvolaly vlnu etických rozhořčení a moralistických protestů. Polovina mé pošty jsou výhrůžky, stížnosti, apely."

"Čímž se opět dostáváme k břitvákům, Herr Kreuz. Někteří grázlové jsou dnes doslova zvířata. Neshromažďuji jako ostatní oddělení výkvěty lidské existence. Ti se hodí do soudních síní, správy, do tradičních jednotek. Na honění kapsářů, gangů. Na štvaní opravdové zvěře je třeba zvěře vlastní."

"Doufám, že jsem se Vás nedotkl, Herr Kreuz. Přímá odpověď na přímou otázku. Sbírám ty, které jinde nechtějí. Cizí odpad je můj poklad. Četl jsem Vaše posudky. Před i po. Měli pro Vás metál, invalidní penzi, zapomnění. Prý jste svým... incidentem duševně poznamenán. Prý jste proinvestoval skoro celé své pojistné plnění do cyberwaru hodícího se spíše na bojiště než mezi lidi. Myslím, že zapadnete. Mezi nás, i mezi stíny. Břitváci mi lidi zatím jen zabíjeli, vím co dovedou a chci to také na své straně." Kalb předvádí něco mezi tikem a spikleneckým mrknutím.

"Snad to Vaší otázku zodpovídá v plném rozsahu. Lepší když to slyšíte nejdříve ode mě. Brzy se doslechnete i o jiných, méně objektivních verzích. Nemusím snad podotýkat, že má devětadvacítka není příliš... populární."

"Nehněval bych se, kdybyste tuto práci ve světle nových okolností odmítl. Než tak ale učiníte, rozmyslete se. Jako alternativu by vás téměř jistě převeleli někam ke kukláčům. Abyste nepřišel do styku s normálními lidmi. Jako kapesního čerta, ochočenou, poslušnou bestii. Jako zbraň, co se po užití zase jednou strčí do kouta, aby nepohoršovala a neprovokovala. Porovnejte s tím, co nabízím já. Stále je to tak zlé?"

Usmívá se, jako by mluvil o nejnovější akci v obchoďáku. Jako hodný strejda, co se chystá dítěti koupit zmrzlinu. Vstává ze židle a přechází k vitríně, do které se zády k tobě zahledí. Dává ti čas.

Smouvá s ďáblem! Kde to mám podepsat?

Tři rychlé otázky. Dvě hloupé a zdánlivě zbytečné. Jedna důležité. Balast lehkomyslnosti slaví úspěch. Dvě automatické odpovědi jsou toho důkazem. Krátký okamžik. Dost možná ne ani vteřina. Bylo to překvapení, či zaváhání, co se mihlo ve tváři? "Vinen!" Šok. Zmatení. Vztek. Vesnický strýček tuhle hru zná dobře. Zdánlivě nesouvisející výkřik pro změnu narušuje mou rovnováhu.

"Hm, to asi není správná odpověď. Dostal jste mě, komisaři..." Objasnění. Vtip o bagetách. Mozkové závity znovu pracují na plné obrátky. Kdykoliv komukoliv budu přísahat, že nesnáším hádanky. Stejnou měrou je i zbožňuji. Koneckonců mohla co by pro mě byla Vanesa, kdybych se nemohl snažit pronikat skrze její masky? Pocit uspokojení. Alkoholem broušená šedá kůra mozková je ještě schopná aktivity. Analýza chování a údajů ve mě zanechává stejně euforický dojem jako vyhraná rvačka.

Dva kulinářské vtípky. Stoický klid v odpověď. Lehká atmosféra napětí - zde to považuji za koření. A vaříme dál. Zdá se, že Modus operandi je předkrm. Stará pravda. Ovšem s novou přílohou a jiným způsobem podávaná. Pomyslné cvak. Dílky do sebe zapadají. Starý muž se tu se mnou dělí o pravdu, která je dva roky stará. O pravdu, která mi byla násilím vnucená. O tu pravdu, kterou bych nikdy nepřijal, tedy dokud si mě sama neupravila. Chápala to Vanesa, když mě k tomu přemlouvala? Ostrý břit podezření. Je to něco, čím je třeba se zabývat.

"To jsou tři roky..." Jemná omáčka v podobě osobního příběhu. Vkusná. Je na místě. Přimhouřím oči. Lítost? Ne. Obdiv? Ne, to bych si raději ťukal na čelo, než se vzdát jeho předchozí pozice. Přesto... necouvl. Odvaha, šílenství, posedlost? Ať je to cokoliv jde si za tím. Vzbuzuje to ve mě... úctu.

Vnitru se ozvou dva slabší hlásky. Jako úpění duší ze záhrobí, které vyrušil vetřelec v podobě mrtvých "kolegů". Znovu se vracím k Ludwigovi. Silnější z hlásků - strach, který se čas od času umí nadechnout a řádně zařvat, mi připomíná, co už nechci a nehodlám potkat. Slabší čerstvě probuzený lačně naříká. Pomsta? Ne, spíše šance spravit si chuť na jiných. Tuhle smrt těžko pomstím nebo splatím, ale je tu alespoň možnost tvářit se, že něco dělám. Zbabělé? Od té doby jsem přestal tvrdit, že jsem odvážný, co jiného tedy mohu být?

Chystám sám sobě divadlo? Ne, jen naplnit smysl svého bytí něčím jiným, než dobrým chlastem. Získat možnost se podělit o svou bolest tím, že ji způsobím někomu jinému. Někomu, kdo si to dle mého, jakkoliv pochybného, morálního kodexu zaslouží. Šílím? Možná. Čas od času o tom přemýšlím jako o "chromovaném prokletí". Je jen přirozené, že jako většina lidí, hledám chyby tam někde venku a ne uvnitř.

"Čímž se opět dostáváme k břitvákům... Hlavní chod, nebo jen pomyslná třešnička na dortu? Tak či onak, chutná dobře. Duševně poznamenán... bojiště... zvíře... břitvák... Pálí to a rve to uvnitř na kusy. Přesto tento způsob servírování faktů bez obalu přináší jisté uspokojení. Žádná maska, žádná lež, nebo eufemismy. Jsem to co sem. Nikdy to nebylo horší a nikdy to nebude lepší. Chvilka zmatku. Nevím jak si to utřídit... je to... příjemné.

"Doufám, že jsem se Vás nedotkl, Herr Kreuz..." Dotknout se mě? Pravdou? Naopak. Ten ač do nezhojených bran bolesti sype sůl, je to pořád to, co jsem si zvolil. Co od života, od teď, v první řadě chci.

"Snad to Vaší otázku zodpovídá v plném rozsahu. Lepší když to slyšíte..." Dezert. Tentokrát to mohu říct s jistotou. Další věty a slova. Indicie se kupí. Mám jistotu. Ten muž není normální. Těžko říct, jestli je gambler, který pro vysoké sázky žije, nebo ho rozežírá zmíněná posedlost. Fakta hovoří jasně. Morální kompas - pěkná věc. Právo je dané a ač jeho kvalita se odvíjí od těch, co ho vykonávají, stejně je svou vahou nadřazeno morálce. Osobní agenda, egoismus - různé názvy pro tutéž věc. Přesto tyto dva znaky jsou i předpokladem k solidnímu vůdcovství.

Fakt číslo dvě - ví, uznává, že dle posudků dost dobře nejsem normální. Uznávám, že sám nevím, jak na tom jsem. Klidně mě přesto pozve riskujíc životy všech těch poctivých občanů trpící nelidskou tváří práva, nebo jak to jen nazvat. Ironie. Upíše se ďáblu, aby byl andělem. Pastýř, co peče s vlkem. Nebo psychiatr, který lačně požívá antidepresiva, aby ukázal, že svět je grosses Paradis.

Fakt číslo tři - proti ohni ohněm. Násilí, plodí jen násilí. Není to prázdná fráze, voda na mlýn pacifismu. Nezvratná pravda. Vytáhneš pistoli, on si sežene samopal. Odpovíš kulometem, on začne shánět raketomet. Pokud pan Kabl, ten zdánlivý strýček, opravdu ví, o čem mluví, čemuž vše nahrává, pak nezbývá smeknout. Jediné řešení musí být tak definitivní a brutální, že jeho sok, ať je to kdokoliv, už nemůže být schopný držet zbraň. Mlčím. Pozoruji. Přemýšlím.

"Nehněval bych se..." Poslední slova. Hovor se zdá vyčerpán. Pot. Lehká neznatelná krůpěj sjede po tváři. Herr Polizeiberrat... Snažím se ho zařadit. Působí jako výjimečný a všehoschopný muž. Zvažuji. Jak jednat. Jak se zachovat. Tu a tam mám dojem,že pomyslný tenký let i cítím. Okamžik ticha. "Poprvé a patrně naposled vzhledem k této..." Na moment zatápu. "...uvolněné atmosféře a s Vaším dovolením, promluvím k Vám upřímně a jako rovný s rovným." Krátký pohled.

"Kdybys tu mluvil hodiny o čemkoliv jiným, vyšel bych ze dveří s vědomím, že mě někdo chtěl nakrmit pohádkama. Tohohle... si cením. Nejsem pohoršený, ani překvapený. Pověst jsem vesměs ztratil, takže ta co náleží útvaru mě taky nevzrušuje." Rozhodný pohled. Chci do terénu, tam patřím. Možná vypadám jako magor, ale neláká mě vyhlídka, že budu celej život střílet. Tohle je to, o co stojím, co chci. Krátká odmlka. "Když chcete bestii, nebudu dál mrhat časem. Dejte mi odznak, řetěž, ze kterýho se můžu utrhnout. Dejte mi případ, stopu kterou můžu čmuchat. A bude mi ctí najít prdel, co potřebuje prokousnout."

Dexter

Cirkus bez zvěře, zato s dvěma klauny

Netrpělivost i strach z další ztráty barví hlas elfky, která se nepříliš dvorně dožaduje svého zařízení i tvého doprovodu. Tvá odpověď je však jednoznačná, a tak se musí chtě nechtě spokojit jen s komunikátorem a příslibem návratu.

"Jó, budu teda... tady.", opírá se o zeď ve snaze alespoň trochu ustálit točící se svět, sledujíc zakaleným zrakem tvůj odchod.

Troll tě pochopitelně nespustil z očí. Sázky jsou z větší části vybrány a dav nedočkavý, a ani Křivoroh nechce být tím, kdo by musel po násilí dychtícím zástupům vysvětlovat rušení zápasu kvůli zmizení jednoho z bojovníků.

"Tudyma.", bručí troll a vyráží k zadním dveřím, mávajíc, abys jej následoval. Okolo těchto dveří je nával, zato klientela samotného baru výrazně prořídla. Zůstává necelá třetina původního osazenstva. Hudba dělá ještě větší kravál. DJ je asi placen od hodiny, jelikož mu vůbec nevadí hrát téměř prázdnému parketu.

Davem procházíš překvapivě snadno, Křivoroh i ochota ostatních samozvaných průvodců ti razí cestu. Pro jednou se můžeš cítit jako VIP, a to i v tom špatném slova smyslu. Stáváš se terčem pokřiků a hodnotících komentářů s různou měrou respektu i vulgarity. Nějaký hluboký hlas křičí, že chce stáhnout sázku. Kdosi tě odnikud letmo plácá po rameni. Kolem tebe prolétává naštěstí špatně mířená slina nějakého vtipálka.

Zadní dveře vedou do chodbovitého prostoru. Po tvé levici je schodiště nahoru i dolů, napravo další bytelné dveře, a před tebou, kam tě táhnou, úzký průchod vyúsťující do jakéhosi špinavého zadního dvorku. Diváky dříve slyšíš než vidíš. Hlasivky jim slouží rozhodně dobře, potřebovali by jen dirigenta a pár hrnků medového čaje.

Vyvádí tě, jak jinak než za povzbuzujícího řevu publika, ven. Podmínky jsou zde ještě stísněnější než v lokále. Do zhruba polovičního prostoru se narvala většina klientely. Nyní se, namačkáni jak sardinky, vzájemně hašteří o výhodnější místa, lepší výhled, kurz sázek a prognózu zápasu.

Většinu scenérie zakrývají pulzující masy, avšak z toho, co lze vidět poměrně jednoznačně vyplývá, že hlavním účelem těchto otevřených prostor je zásobování a odvoz odpadků. Dominantou je dvojice lidmi ověšených kontejnerů a naopak vyklizená nákladová rampa, ke které jsi právě eskortován.

Na její vyvýšené ploše lze spatřit tvého pobledlého soupeře, hlídaného Půluchem. U jejích schodů z perforovaného plechu jsi konečně zastaven. Necelé dva metry od tebe stojí v obleku navlečený elf. Jeho hezký vzhled, kterým je ostatně elfské pokolení proslulé, hyzdí hluboké jizvy ve tváři. I když se říká že rány krášlí muže, krátery po neštovicích či podobném zpuchýřujícím svinstvu asi nezapadají do top ten nejpopulárnějších maskulinních jizev.

Krátery brázděná tvář elfa vyzařuje nejistotu, porovnávajíc několik v rukou držených lan, kabelů a provazů. Sneslo se leccos - lezecké lano, převazovací provaz, napájecí kabel... Dav vše ostražitě sleduje, vždyť i tento faktor může ovlivnit šance jejich favoritů.

"Hrm. Co s tim?", nadhazuje Křivoroh, škrábajíc se na hlavě. "Hnáty dopředějc, nebo dozadu? Jak to vidiš, draku?", otáčí se na tebe.

Ingen Kreuz

Pravda, upřímnost a jiné metly lidstva

Kalb se jeví zabraný do podivného panoptika své vitríny. Vidíš otevřené kazety s metály. Mezi nimi je i pár notoricky známých, jako třicet let služby, za vážná zranění ve výkonu služby, mimořádný přínos... některé jsou ukryté hlouběji ve vitríně, jiné zase nerozeznatelné. Revolver se jeví na své stáří v překvapivě dobrém stavu, nese však onu nevyleštitelnou patinu užívání a opotřebení.

Ticho lámeš jako první ty. "Poprvé a patrně naposled vzhledem k této... uvolněné atmosféře a s Vaším dovolením, promluvím k Vám upřímně a jako rovný s rovným." Kalb se neotáčí, setrvává k tobě stále zády, vidíš ale opřený pohled jeho hnědavých očí sledujících tě prostřednictvím odrazu na skle. "Prosím, Herr Kreuz.", vybízí tě s podivně zastřeným hrdlem.

"Kdybys tu mluvil hodiny o čemkoliv jiným, vyšel bych ze dveří s vědomím, že mě někdo chtěl nakrmit pohádkama. Tohohle... si cením." Kalbova tvář se rozjasňuje mírným úsměvem. "Nejsem pohoršený, ani překvapený. Pověst jsem vesměs ztratil, takže ta co náleží útvaru mě taky nevzrušuje." Přikývnutí, pokrčení rameny. "Chci do terénu, tam patřím. Možná vypadám jako magor, ale neláká mě vyhlídka, že budu celej život střílet. Tohle je to, o co stojím, co chci."

Kalb se otáčí zpět tvým směrem, na tváři mu bojuje pobavení s únavou. "Chápu." "Když chcete bestii, nebudu dál mrhat časem. Dejte mi odznak, řetěž, ze kterýho se můžu utrhnout. Dejte mi případ, stopu kterou můžu čmuchat. A bude mi ctí najít prdel, co potřebuje prokousnout." Pobavení vítězí, a jako oslavná fanfára zazní jeho sympatický, hluboký smích. Přechází ke stolu. "Nejspíše nebudete vědět kam dříve hryznout, komisaři. Jen...", necharakteristické zaváhání, "... střídmě, až budete splachovat pachuť."

"Formálně jste stále částí policie, takže Vás nemusím brát pod další přísahu. Jediná a poslední věc navíc je sice brána jako samozřejmá, ale já ji ve svých rozmarech neopomíjím zas a znovu zdůrazňovat. Tady, přímo v téhle kanceláři, se nelže. Ani jedna strana. Je to taková forma gentlemanské dohody, nutná pro vzájemnou důvěru a spolupráci."

"Takže, veškeré zbylé formality se redukují na dvojici podpisů, pak jste náš." Z podstavce jednoho z holoprojektorů obratně vylupuje malý smarttablet a stylus. Obraz projektoru se mění na homogenní bílou plochu. Tiskne na tablet celou svou pravou dlaň, a na bílé ploše monitoru se objevuje hustá spleť papilárních čar. Bere stylus, a přes dlaň této obtisknuté ruky se záhy objevuje podpis. Tablet poté předává tobě, balancujíc na něm volný stylus.

"Od Vás...", kyne s výmluvným úsměvem hlavou k tvým cyberkončetinám, "... mi bude stačit toliko podpis."

"Odměnou Vám budiž tento dárkový kufřík.", sune k tobě po desce stolu černou kazetu. "Zboží je to nevratné. Uniformu fasujete, až ji budete potřebovat pro oficiální příležitosti. Pohřeb vlastní či cizí, kárné řízení, a tak dále. Jako agent budete trávit drtivou většinu své služby v civilu."

Tablet má pod citlivou plochou vlastní monitor. V tuto chvíli zobrazuje zaměstnaneckou smlouvu, v celém jejím odporně komplikovaném rozsahu. Cifry, regule, podmínky, nařízení. Místo pro podpis. Kalb se nad tebou přes stůl sklání, jako by tě chtěl hned po podepsání sežrat. Nebo chce vidět jemnou mechaniku kyberprstů v praxi, kdo ví?

Vlastní krví?

Smích. Jediná odpověď na upřímnost. Jde o radost, pobavení? Nebo skrývané dotčení? Nedokážu to určit. Přichází odpověď. "Nejspíše nebudete vědět kam dříve hryznout, komisaři. Jen..." Váhání. Divný pocit. Nejistota. Možná nebezpečí. Během krátkého ticha začínám mít dojem, že jsem tu něco přehlédl. Něco, co by mohlo být důležité. .. střídmě, až budete splachovat pachuť." Vybídka k opatrnosti, jasný názna. Tohle ovšem nemohu považovat za to, co dráždí, ať už zbytečně nebo ne, můj instinkt.

Slova o formalitách. Džentlmenská dohoda. "Máte mé slovo." Jak bych mohl odolat. Celý život se za pravdou honíme a když nám ji někdo nabídne, tak nemá smysl couvat. Na druhou stranu nelhat neznamená neříkat vše. Stává se snad ta férová otevřenost tím, co mě burcuje k opatrnosti? Nebo je to náhlý závan paranoie? Další příval slov. Během pár minut je přede mnou smlouva. Začínám věřit, že Kalb by byl i dobrým podomním prodejcem.

"...toliko podpis." Kalb. Stylus. Má ruka. Magický trojúhelník. Pohled těká. Obchodníci musí trvat na okamžitém podpisu, jinak riskují, že se klienti dostanou z vlivu nadšení jejich slov. Je toto něco takového? Jemně uchopím technologicky nadřazenější verzi pera. Časové vytížený. Na kolik je to běžná situace a na kolik inscenace? Otázky. Bez odpovědí. Mám pocit, že i kdybych smlouvu rozebral písmenko po písmenku, tak tam odpověď nebude. Zdá se, že tedy onen otazník musím přisoudit oddělení.

Ruka se dává do pohybu. Zručné a precizní pohyby chirurgů se dají dnes snadno koupit. Jemné chvění. Jeden podpis a můj život se změní. Nevrátí se tam, kde býval, ale alespoň se mu přiblíží. Depresivní nečinnost se bude muset uklidit do kouta. Dokonce i ten zvláštní pocit, varující před něčím, co jsem dost možná přehlédl, odchází do ústraní. Zvědavost je silnější. Pokud potenciální past poznám jen tím, že ji spustím, jsem ochoten to udělat. Sáhnu po kufříku. Alespoň jedna věc mi nic skrýt nedokáže.

Klauni baví zvěř.

Rychlé rozloučení a vzhůru na kolotoč bolesti. Můj trolí průvodce mě vede skrze přihlížející. Armosféra houstne a zmocnuje se mě nervozita. Ne, že bych snad měl prohrát, ale z těch lidí. Nemůžu se do toho opřít naplno. To by z toho ty čumilové nic neměli a navíc nebudu ukazovat všechny karty. Uvidim, jestli se mi ten mladas postaví jako chlap vyřídím to s ním čistě a rychle. Jestli, ale ne tak ... tak si s ním pohraju.

Tvář mi zdobí škodolibý usměv když dorazím na místo zápasu. Pohledem sjedu uvítací výbor v podobě mého soupeře elfa a trolích vyhazovačů.

"Hrm. Co s tim? Hnáty dopředějc, nebo dozadu? Jak to vidiš, draku?"

Dám ruce před sebe a podotknu. "Vem to lezecký lano a udělej to pořádně. Párkrát už mě svazovali. Nikde mě, ale neudrželi." Mrknu na elfa.

Ingen Kreuz

Krev si šetři, stačí duše

Podepisuješ. Jakkoli to ve srovnání s ostatními dohodami a rozhodnutími působí jako zanedbatelná formalitka, je obtížné se v takovéto chvíle zbavit pochyb, pocitu neodvratitelnosti. Od tohoto okamžiku patříš BKA. Tablet nesoucí grafické znázornění tvé svobodné vůle se jeví nečinný. Uplyne vteřina, pak další. Podpis se obtahuje zelenou linií. Přibývá text. Verified. Reaguje i na stolním holodispleji zobrazený formulář - uzavření, okamžik nutný pro zakódování, a již letí autosendem do systému. Jsi jejich.

Kalb tě jedním úsporným pohybem ruky zbavuje obou vymožeností moderní techniky, postrkujíc ti svou volnou dlaní ještě blíže tajemný malý kufřík. "Vítejte mezi námi, dovolt-" Stolní systém na sebe upozorňuje hlasitým, uši rvoucím hvizdem, berouc Kalbovi slova z úst. S kyselým výrazem aktivuje Oberrat naléhavě blikající ikonu příjmu.

Holoprojektor zobrazí ve vzduchu ze vznášející dvourozměrnou projekci horní poloviny těla jakéhosi v mikině navlečeného, šlachovitého čtyřicátníka s hipíckými, gumou v cop staženými vlasy. Na mikině nakřivo připnutá cedulka jej pak identifikuje jako Polizeioberkomissara Beutela, také z devětadvacítky.

"Herr Oberrat, ", začíná Beutel tichým, monotónním hlasem, "Herr Direktor zuří kvůli Vaší nepřítomnosti. Prý, když jste sám vyvolal te-" ticho, i obrazový přenos mizí. Zato Kalb má již v levém uchu repropecku a na klopu zrovna upíná mikrofon. Očividně je jedna věc pravdomluvnost a upřímnost, druhá důvěra.

Vrchní rada je zabrán do rozhovoru, jedinou tvou společností je pak opakovaně nabízený kufřík. Je z matného, černého plastu. Nezajištěný zámek neklade zkoumavým prstům nižádný odpor. Víko odskakuje a uvnitř se ukrývá jakási dospělá verze hračkářských sad 'police super action'. V polstrování jsou vyříznuté prohlubně dle formy v nich obsažených předmětů.

"Ať počká, za chvíli jsem tam... Ne. Ne, nábor.", hovoří Kalb do mikrofonu. Nejnápadnějším předmětem je pistole. Obyčejný, v matu vyvedený H&K MK23 SOCOM 11.48mm, i s podpažním pouzdrem ze syntetického vlákna. V černém matu vyvedená, úplně nová zbraň konzervativního, leč osvědčeného modelu je ještě cítit konzervačním olejem. Od běžného modelu je odlišena toliko na pažbě vyvedeným medailonem bronzové barvy. Kovová ploška má na sobě vyraženu říšskou orlici ochranitelsky rozpínající své perutě nad třípísmenným logem BKA. Asi trochu nepřesným ražením způsobený zachmuřený výraz opeřené ochránkyně může být vyjádřením mimořádné hrdosti, starostlivosti, nebo také velmi nepříjemné zácpy. Při bližším pohledu na terasovitě poskládaná písmena loga je možno spatřit jejich malým písmem dopsaná pokračování. Beschutzung. Kompromisslosigkeit. Achtsamkeit.

"Ano... Uvidíte. Jak prosím? Tak ať, dá alespoň na chvíli pokoj." K pistoli trochu nestandardně náleží i šroubovací tlumič - a zcela běžně trojice zásobníků, kompaktní desetiranný a dva nevzhledné a legálně kontroverzní šestnáctiranné. Vše plně nabito celoplášti, a to podle hlubokých rýh v panenském kovu kapesních skladníků smrti dosti nešetrně.

Dalším objektem je malý, převážně ocelový ovál opatřený displejem a stickslotem. Po doteku se displej rozzáří, zobrazujíc opět logo orlice-ochranitelky a BKA, tentokrát barevně. Tvůj cyberware při kontaktu dlaňových indukčních plošek s povrchem odznaku mimořádně ožívá, jen aby jej během okamžiku označil jako aktivní, ale nekompatibilní zařízení a vzápětí ztratil zájem.

"Hned tam jdu. Ne, toho ne, nemá pravomoc... Hm? Prostě ho vyhoďte.", bručí Oberrat do mikrofonu. Druhá strana kufříku nese také zajímavé věci. Malá kazetka, ve které počítáš sedmnáct autoinjekčních ampulek s různobarevnými tekutinami. Dva certifikované credsticky se zapečetěným slotem, křiklavě nadepsaných změtí výstražných hlášek jako "Pro případ nouze", a "Monitorováno".
Tvou finální kořistí je headsetová multivysílačka, lacinější obdoba Kalbem právě užívaného modelu.

"Ano! Tak hned?! Rozumím.", hučí již dost nervózní Kalb, ukazujíc na tebe a na dveře, s jednoznačným, nepříliš slušným pokynem ruky. Huš. Vyprovází tě zasalutováním. Dveře zaklaply... a jsi opět v přítomnosti babizny Faberové. "Vítejte mezi námi, Herr Kreuz", zní tentokrát medem naimpregnovaná bruska. "Těším se na budoucí spolupráci. Auf wiedersehen!", zpátky ke strojovému tónu. Cokoli se právě zobrazuje na jejím pracovním monitoru je asi mnohem zajímavější než ty. Tady již žádné štěstí nečeká.

Rozhoduješ se zkusit kantýnu. Co jiného dělat, když jsi byl tak náhle vyhozen? Ne nadarmo se říká, že i ten nejtvrdší policista zabije mnohem více času než lidí. Cesta do minus dva trvá jen chvilku, a není o nic méně komfortní než cesta ke Kalbovi. Tvůj jasně viditelný cyberware ti rozráží cestu a vyklízí výtahy. Krom vystrašených či znechucených pohledů a polohlasných komentářů stran tvé osoby a jejího spojení s kufříkem, který implikuje, že tě tu budou vídat častěji.

Dvojité dveře kantýny fungují jako přetlaková komora. Vcházíš do dlážděné, několika polozvadlými rostlinami lemované předsíně. A druhé dveře se otevírají do... Gaskammeru. Pravého a nefalšovaného nikotinodehtového pekla. I vysokowattové výbojky mají problém tuto vlčí, karcinogenní mlhu očividně jediné kuřárny široko daleko prosvětlit. Noktovize je kvůli fyzickému charakteru překážky ztěžující viditelnost prakticky nepoužitelná, zato termovize ti odhaluje poměrně značné množství klientely různých ras, většina z nich pak kouří, dále přispívajíc místní rozkošné atmosféře. Opravdu chrám pasivního kouření.

Naproti matně prosvítají světla občerstvomatů, po tvé levici jsou notně obsazené stoly a po pravici jakýsi hybrid bufetu a baru. Na tvou přítomnost zdá se nereaguje nikdo nijak - obyčejný člověk, kterých je tu většina, v tobě za místních podmínek spatří břitváka nejspíše až ve chvíli, kdy se srazíte.

OOC:

Takže, tvým protivníkem je již poněkud zbitý člověk mírně podprůměrné tělesné konstituce, zato značného odhodlání zachránit si kůži. Zajímala by mě tvá zmiňovaná taktika, teď je na ni pravý čas :)
Máš vepředu svázané ruce, tedy postih +3 k TN (=CČ?)

Iniciativu má 5.

Hoď si prosím svou iniciativu, pokud získáš více, naházej rovnou svůj útok (resp. tvůj success test proti 4+3, tedy sedmi, stačí ale šestka, protože na reroll podle pravidla šestky hodíš vždy alespoň jedničku :) ), nemáš-li jiný plán. Útok na blízko je komplex action.

Chci to udělat tak, že se budu asi 4 kola jenom bránit, abych navnadil publikum. No a po těch 4 kolech se ho pokusim sejmout. Tak bych to v rámci urychleni udělal tak, že si naházím obranu. Pokud mě zasáhne dřív než po těch 4 kolech zrani moje ego a ja ho sejmu dřív. Použiju pokaždé 4 rezervy.

OOC:
Deklaruješ plnou obranu (nemůžeš pro ni použít rezervy), 4 kola, rozumím-li tomu dobře. Nahazuji všechna čtyři, pokud tě v nějakém kole zasáhne, tak ta zbylá již ignoruj a přejdeme k normálnímu boji.

Po vyhlášení začátku se k tobě protivník odhodlaně dere, zjevně ve snaze ukončit to co nejdřív. Jako zvíře zahnané do kouta, dává do toho všechno. Diváci samozřejmě radostně hulákají.

I. kolo
2 úspěchy

II. kolo
1 úspěch

III. kolo
1 úspěch

IV. kolo
2 úspěchy
_______

bráníš se bez možnosti užít rezerv, s cílovým číslem 7 (tedy šest).

Tak jsem z pravidel nějak vypadnul. Podle mého hodu:
6 4 3 4 v 1. kole jsem dostal ránu.

Jdem odolávat: mám tělo 4 a panceřovanou bundu 5/3. Pro jistotu, je možný používat rezervy do testu odolávání?

OOC:

Klidně si to ještě v pravidlech překontroluj, mýlit se samozřejmě mohu. :)
Pěsti mají (str)M - stun, takže se bráníš proti 2M-s. Tvá bunda má myslím impakt armor 3, takže jediná šance jak může tvá obrana neuspět je podle pravidla jedničky.

Rezervy myslím tady používat můžeš. Za každé dva úspěchy v obraně kterými převýšíš úspěchy útočníka (teď 2) se sráží závažnost zranění o stupeň, tedy pokud budeš mít 4 úspěchy (cokoli jen ne 1) schytáš jen lehký stun, pokud 6 úspěchů, nezraní vůbec.

Pokud chceš a bude se dařit, můžeš pokračovat dokud tě doopravdy nezraní. Navíc do toho jde vším, takže pokud ho časem utaháš, zohledním to.

Pro urychlení souboje co ho vyřešit pomocí nejakého IM: ICQ, Skype? Mimochodem kolik rezerv můžu použít maximálně do odolávání?

Xiar


Přes samozabarvovací okna hotelu Plaza Athénée se nezdvořile dere slunce. Tato nezvaná přítomnost je nejspíše hlavním důvodem tvého procitnutí. Není recepce, která by jej zdržela, není strážce, který by jej vyhodil. Navštěvuje stejnou měrou všechny, boháče i nuzáky. Před jeho tváří se jde schovat na tisíc způsobů, ono však může čekat. Bylo tu vždy, a vždy tu také bude, alespoň ve smyslu lidského vnímání věčnosti.

Displej slonovinových hodin na stole ti se vznešenou, avšak přesto jaksi blízkou a důvěrnou grácií vlastní předmětům toho nejlepšího designu, že je právě půl desáté. Kdesi na prahu slyšitelnosti zní hluk a ruch života pod okny, hlas Avenue Montaigne.

Rozpoznávajíc tvůj pohyb, vyžádá si tvůj prémiový organizér pozornost decentním pípnutím. Vzduch nad přístrojem se krátce rozvlní, aby se nakonec ustálil v holografické projekci. Nová pošta: none. Appoitments: none., stojí ve vzduchu vymalováno zdobným fontem. Dnešek, pokud si tví neodbytní a všeteční zaměstnavatelé na nic nevzpomenou, patří jen tobě.

Po asistentovi není ani stopy. Buď někde v předpokoji vyspává, nebo si prostě někam zmizel. Byl ti přidělen sotva před dvěma dny, a již je z něj cítit, že je to nejspíše nedůsledný flink. Kdo ví, proč se za něj agentura zaručila.

Apartmán je, jak jinak, luxusně vybaven, očividně s cílem poskytnout rozmarným hostům maximální možné rozptýlení, než začnou otravovat obsluhu. Trideo systém pětimístné ceny, simstim, luxusní cyberdeck... zvonek na obsluhu. Na nízkém recepčním stolku poněkud rušivě spočívá odkudsi na základě tvého zvláštního požadavku sehnané terárium. Nové, avšak bez jakékoli zdobnosti, bylo nejspíše narychlo koupeno v nějakém místním maloobchodě. Ve spodních garážích se nachází i tvé auto, tedy dle všech předpokladů. Kam jinam by ho car-boy také od vchodu zavezl?

Osahat si svět okolo... a pojistit si svůj volný den

Tichý, otrávený vzdych odněkud z hlubin přikrývek dokazuje, že již jsem, notně proti své vůli, vzhůru.
Bože ne... proč tak brzy?
Po několikerém převalení se konečně odhodlám podívat na displej hodin. Půl desáté. Příliš brzy na to vstávat, příliš pozdě, abych šel ještě spát. Nehledě na to, že krom okolního světa se mé pozornosti dožaduje i organizér.
Dejte mi všichni pokoj.... Nepřirozené, tyrkysově modré oči ospale mžourají světlem, zorničky stažené do úzkých čárek. ... a myslím to vážně, zrovna jsem se... volno?
Zamrkám.
...Opravdu mám dneska volno?
Malé plus v moři ranní otrávenosti.
Vstát tak kolem dvanácté - možná bych začinal nový den... šťastnější.
Tedy.... ne, že bych se cítil vyloženě nešťastný. Ne, že bych se tak cítil vůbec někdy, kdykoli v životě. Mou největší denní starostí obvykle bývá dobře se najíst, hezky se obléci a pokud budu mít vyloženě škodolibou náladu, přinutit asistenta, aby mi rozčesal vlasy. Mám taky sekundární starosti. Spokojené zákazníky, nákupy, věčné a milované nicnědělání...
Volno, dneska mám volno!
Nejlepší novinka dnešního brzkého rána se mi neustále v mysli vrací.

Ne tedy, že bych neměl rád svou práci - miluji ji.... ona miluje mne... tedy oni, ony... s uchechtnutím se znovu převalím. Slovíčkaření po ránu není zdravé na pleť.
Měl bych se najíst. A možná.... možná bych nemusel vstávat, abych se mohl najíst.
A ten pablb by konečně mohl být užitečný...
Prosímtě, mohl bys...?
Se slepou důvěrou zamumlám, aniž bych se po apartmá rozhlédl.
Bez odpovědi. Jediné, co bych mohl pokládat za reakci na má slova je tiché šustění, které dává tušit, že se mi do peřin plíží host. Ač vím, že je prázdné, stejně terárium překontroluji rychlým pohledem.

To už ale na krku cítím studený dotek plazí kůže.
Nemá smysl se ptát, jak se dostala ven. Jednak neodpoví - a na druhou stranu vím, že ona se ven dostane, kdykoli o to má zájem. Ať už je to tím, že terárium chronicky zapomínám zavírat a nebo tím, že se mezi plazy řadí mezi ty chytřejší, Amélie je prostě ráda venku. Ústřední topení, postel, vana, lampy a někdy i místo před sporákem. Tam ji nejčastěji najdu.
Chladné žluté oči si mě bez jakékoli znatelné emoce měří, beznohé tělo se pomalu ale jistě uvelebuje na mojí ruce.
Není divu, že asistent vzal nohy na ramena.
Fakt, že se po apartmánu volně plíží smrtelně jedovatý had by asi leckomu na klidu nepřidal. Navíc jsem jej sám upozornil na fakt, že Amélie je popudlivá a nemá ráda, když jí kříží cestu cizí lidé. Někdy bývá nerudná i vůči mě, ale nejedná se o nic, co by mi mohlo nějak výrazně ublížit.
Budu tě zavírat, když mi budeš vyhánět asistenty.
Za toho minulého jsem taky pěkně schytal. Nebyla to moje vina!
A taky jsem každý z těch dní, kdy jsem měl zkrouhnutý limit na kreditce, trpěl. Ne nedostatkem - nýbrž křivdou. Bylo to nefér. A já za nic nemohl.

Pohled na hodiny prozrazuje, že brzy odbije desátá.
Další ze série mnohých dnešních povzdechů.
Vstáváme.
Oznámím korálovci, ignorujíc jeho popuzené syčení, když se začnu z postele konečně vyhrabávat. Začíná mi nejkrásnější část dne. Čas na jídlo, ranní hygienu a to vše s vyhlídkou na celodenní nicnedělání.
Po cestě k lednici odložím Amélii do terária a jak přikazuje příručka "chováme doma hada", chmátnu po vypínači, který zapíná zářivku.

Zahalím se do bílého, bohatě vyšívaného hedvábného županu.
Dneska mám volno!
K lednici nedojdu, uprostřed pohybu se zastavím a chvíli přemýšlím.
Jenže volno mám jen proto, že zatím nikdo nevymyslel, co bych měl dělat!
Podezřívavý pohled mi zabloudí ke dveřím vedoucím do předpokoje.
Kdykoli může přijít ten neschopný asistent a.... a nebo....
Pohled mi pro změnu zabloudí k organizéru času
Nebo pípne zpráva o tom, že večer nebude jen a jen můj... to už bude pozdě něco dělat!

Pohled zabloudí do třetice naposledy, tentokráte k otlačeninám a lehké odřenině na zápěstí. Nepříjemné, neestetické - momentálně ale vhodné. Vzpomínka na nedávného zákazníka se... zvláštními potřebami.
Taky bych to mohl hlásit... a požadovat čas na regeneraci...
Ještě jedna rozkošná vzpomínka na nedávné dny. Svědivé zjištění, že zdejší ložní výbava je nacpaná peřím. Drobná vyrážka, nedokonalost na jinak neskutečně drahé a perfektní kůži. To vše mohou zohlednit. Obvykle to dělají. Je to taky o jejich prezentaci.
Původní cíl - lednice - střídá telefon. Ve velkém zrcadle si ještě upravím vlasy i župan, načež navolím videorozhovor s osobou, která mne má na starost.

Xiar
Maminkóó, kup mi koníčkáá!

Komunikátor ve tvé dlani ožívá. Jeho oválné, kůží potažené pouzdro se rozskakuje vedví, odhalujíc tak dosud ukrytý projektor a touchpad. Na rychlé předvolbě uvedené číslo zaměstnavatelů, marketingového oddělení Zeta ImpChem, propípne pouze dvakrát. Ve vzduchu nad telefonem se zjeví mírně roztřesený obraz mladé, ospale vypadající operátorky.

Aniž by zvedla těžkou hlavu od očividně velmi důležité desky stolu nacházející se již mimo záběr holokamery, uvádí hluše hovor. "ZIC, Marketing, Leroyová. Jak Vám mohu pomo-", zadrhává se ve chvíli, kdy konečně zdvihla hlavu. "Promiňte. Vyčkejte, prosím.", otáčí se kamsi dozadu, do neviděných útrob centra. "Pane Braude, prosím, máte tu hovor!"

Opravdu drahé komunikátory mají zvukovou kompenzaci a odstraňovače šumu, zesilujíc či zeslabujíc přijímané audio na komfortní úroveň. Snad proto na okamžik slyšíš klapání jakési klávesnice, zvuky různě těžkých kroků i nechutného srknutí jakési kapaliny. Zázraky zesilování a kompenzace šumu.

Blíží se obzvláště dunivé kroky, doprovázené funěním a brblanými nadávkami. Komunikátor se opravdu činí. "zase chce... stále něco... zpátky... vykašlat", zachytáváš pár utržených slov. Pak jak měsíc v úplňku vchází do záběru projektoru neupřímně usměvavá tvář obézního Brauda.

"Dobré dopoledne! Jak jsme se vyspali? Přejete si?", haleká hladce oholený třicátník s dozadu ulízanými vlasy.

Já chci raději mluvit s tou rozespalou paní!

Se spokojeným výrazem sleduji vytáčení čísla.
Teď si pojistím svůj volný den, možná z něj udělám dva tři. Hlavně mysli pozitivně a tvař se... zdrceně? Ublíženě?
Rozhodnu se to nepřehnat. Věcný, nicneříkající výraz bude stačit - pak se dle situace rozhodnu, jak dál.
Marketing, Leroyová...
Taky zjevně nevyspalá. Je pravda, že ona po probuzení vypadá o dost hůř než já - a přeci si, jako mnohdy, uvědomím, že úplně k zahození holka není.
Škoda jen, že....
"Pane Braude, prosím, máte tu hovor!"
Jo, přesně tohle - že místo slečny, na kterou by i svým způsobem stálo za to zapůsobit, musím jednat s jakýmsi upoceným, srkajícím prasetem, u kterého si nejsem úplně jistý, zda má vlasy slíznuté dozadu kosmetickým přípravkem, či jsou jen prachsprostě a nechutně mastné.
Jeho mumlání mi neujde.
Ač si to navzájem samozřejmě nikdy neřekneme, ba ani nedáme otevřeně najevo, naše antipatie jsou vzájemné. Já jsem pro pana Brauda otravná, poživačná a ukňouraná svině, zatímco on je pro mě nepříjemné, nevychované a úlisné podsvinče.

Je to ironie - vlastně bych jej měl nazvat NADsvinčetem. Tento muž totiž zrovna drží v rukou mé dva dny volna - a může je jedním pohybem rozmáčknout.
Při této představě nemusím ani předstírat, že blednu hrůzou.
Moje volno! Mám už teď vymyšleno tolik úžasných věcí, které můžu dělat! Spát, naložit se na několik dlouhých hodin do vany, zajet si na nákupy.... NÁKUPY! Taky by mi neškodila masáž nebo nějaký krátký wellness program, a chtěl bych...
"Dobré dopoledne! Jak jsme se vyspali? Přejete si?"
Příjemný, až přátelský úsměv. Také se usměji. Stydlivě. Pokorně.
Bude to chtít nějaký upípavý, neprovokující hlas.

"Dobré ráno, pane Braude. Já - opravdu se omlouvám, že ruším."
Dneska bych měl být zvláště opatrný a sladký.
"Samozřejmě chápu, že máte spoustu práce... ale... hlásit se to musí. Určitě by se našli lidé, kteří by nebyli spokojeni s tím, že jsem si tuhle informaci nechal pro sebe - volám ve věci poškození majetku korporace... ehm.. tedy... tedy mě."
Nezbývá než doufat, že udělá naprosto cokoli, aby se takového otravného parazita, jako jsem já, zbavil. Že je pro něj jednodušší mi mé požadavky odkývat, než se starat o to, jak mi znepříjemnit život... a nejlépe k tomu přidat menší nabídku.
"Předně bych hlásil, že ta alergická vyrážka se sice lepší, nicméně ne takovým tempem, jak jsem předpokládal."
Ukážu na holoprojekci zarudlý krk, který jsem si, pro jistotu, ještě než jsem vytočil číslo, podrbal. Jinak by toho zase tak moc neviděl. Dva tři pupínky, které zmizí ještě během dnešního brzkého odpoledne.
"A pak jde o jistou estetickou závadu, kterou mi způsobil předchozí klient. Pouty. Nevypadal, že by hodlal tolerovat mé "tohle ne, děkuji". Je to drobná oděrka - do pár dní bude pryč, pokud se o ni budu příkladně starat. Bojím se ovšem, že do té doby nebudu natolik esteticky dokonalý, abych se mohl věnovat... své práci a... tak jsem vás přišel požádat o den, dva volna. Během těchto dnů bych se samozřejmě věnoval činnostem natolik nenáročným, abych vás nemusel s ničím, ale absolutně ničím rušit a vy se dále mohl věnovat důležitějším povinnostem, než jsem já."
Jak říkám - učiň nabídku. Tohle je dobrá nabídka. Pro obě strany výhodná.
Jen doufám, že mi nezruší styky s dotyčným klientem. Nejen, že se mi zrovna snad postaral o volno... ale jeho praktiky mi přijdou... zvláštně uspokojivé a zpestřující mou obvyklou pracovní dobu. Ne, že by jeho absence nebyla cenou, kterou bych byl ochoten zaplatit...

Xiar
Je to tu zase - fňukna a prase

Oči prý nelžou, a zpod Braudových těžkých víček na tebe srší blesky. "Dobré ráno, pane Braude. Já - opravdu se omlouvám, že ruším." Jeho úsměv se ještě rozšíří, do míry obvykle vídané u loutkových pořadů navazujících na tradici muppets. Páteř asi přeci jen má, jinak by mu musela upadnout hlava od dolní čelisti výše.

Proporcionálně malá, dětská ručka protíná vzduch několikerým odmítavým zakmitnutím. "Ovšem že nerušíte! Prosím, copak se děje?" "Samozřejmě chápu, že máte spoustu práce... " -samolibé přikývnutí- "ale... hlásit se to musí. Určitě by se našli lidé, kteří by nebyli spokojeni s tím, že jsem si tuhle informaci nechal pro sebe - volám ve věci poškození majetku korporace... ehm.. tedy... tedy mě."

"Opravdu?!" Jeho zhrození nyní vypadá téměř upřímně. "Podejte prosím hlášení", polyká nasucho pašík. "Předně bych hlásil, že ta alergická vyrážka se sice lepší, nicméně ne takovým tempem, jak jsem předpokládal." Ulehčené přikývnutí. "Ano, to je... byl nepříjemný incident. Již by se neměl opakovat." S přivřenýma očima zhodnotí vyrážku skrze holovizi. "Zajděte s tím někam za dermu-... dermi-... kožařem. Je to nevzhledné."

"A pak jde o jistou estetickou závadu, kterou mi způsobil předchozí klient. Pouty. Nevypadal, že by hodlal tolerovat mé "tohle ne, děkuji". Z blízkosti mimo záběr se skrze audio nese tiché dívčí hihňání, zatímco Braud rudne jak rajče. "Je to drobná oděrka - do pár dní bude pryč, pokud se o ni budu příkladně starat. Bojím se ovšem, že do té doby nebudu natolik esteticky dokonalý, abych se mohl věnovat... své práci a... tak jsem vás přišel požádat o den, dva volna. Během těchto dnů bych se samozřejmě věnoval činnostem natolik nenáročným, abych vás nemusel s ničím, ale absolutně ničím rušit a vy se dále mohl věnovat důležitějším povinnostem, než jsem já."

S tvou poslední větou červeň jeho líc opadá, dávajíc prostor odhodlanému, kompetentnímu výrazu. S horečnatou prudkostí sahá po ještě dražší verzi tvého organizéru. Zlacený povrch jeho přístroje je trochu zmatněn škrábanci a ohmatáním, avšak soudě dle rychlého přeblikávání a občasného písknutí jako reakci na manažerovu činnost je stále perfektně funkční.

"Hmm..." Nádech. Výdech. Opět nádech. "Jo, dneska zatím nic nemáte. Zítra... večer komorně prezentujete, tak si asi vezmete dlouhé rukávy. Nějak to prostě vyřešte, prostředky máte. Takže... takhle.", končí v rozletu. "Jestli bude něco vedení potřebovat, to já neovlivním, akorát zapíšu současný stav a..." Pokrčení rameny. "Braud konec, mám tu práci."

Komunikátor se v tvé ruce opět stává jen kůží obaleným kusem mrtvého kovu, jak se obraz roztříští a vyhasne v myriádách duhových obrazových artefaktů. V předpokoji je slyšet kradmé otevření dveří a tiché kroky. Téměř neslyšné klapnutí dalších dveří, syčení tekoucí vody.

Vůně domova

Doma pokročila. Pergamen a brk nahradily mnohem efektivnější nosiče dat. Dokonce i symbolika krve, kdysi u ďáblů užívaná se dnes spokojí se strohým zeleným nápisem. Žádný dým, plameny etiketa se zjevně změnila taktéž. Dokonce, jako pozornost podniku, pandořina skříňka v podobě kufříku. Krátka a v půli uzavřená věta. Slovo na závěr, pomyslná tečka. Veškeré ceremonie dneška se jen mihly rychlostí podobnou TGV. Ostatně, možná je to předzvěst, že stejný bleskový a nezastavitelný pohyb připodobněný k francouzským rychlovlakům, bude tempem i dovršení smlouvy. Jako Faust, se kterým to vzal Mefistoteles hopem a proletěl s ním stropem.

Další slova. Tentokrát patřící pracovnímu hovoru. Ruce se natáhnou po kufříku. Ať je uvnitř dobro či zlo, patří to teď mě. Víko se poddá mechanickým prstům. Bez odporu odhaluje obsah. Spolehlivý kousek zbrojního průmyslu - můj nový strážní anděl. Ironie zas nade mnou pro jednou roztáhla svá křídla. Koneckonců, dává mi ho sám lucifer. Cvaknutí. Zásobník na deset ran se rázem ocitá doma. Zajištění pojistky. Pouliční spasitel, nyní nakrmený, vyhrává pobyt v taktéž přiloženém pouzdře. Dva úly po šestnácti včelkách připnu k pouzdru.

Lékařský, oblbovací a ostatní materiál postupně nachází úložiště po kapsách. Chemie nahradila ocel. Kdo ví jaké směsi v injektorech slibují, že zvládnout spoutat mnohem lépe. Vysílačka jde tam, kam patří, aby byla vždy k dispozici. Vstávám. Gesto, jímž mě Herr Polizeioberrat obdařil, mě k tomu vteřinu na to vybízí. Kývnutí místo rozloučení. S kufříkem v ruce nechávám kancelář za zády. Uvítání a "na shledanou" v jedné větě nenápadně naznačují, že v předpokoji bych se taktéž neměl zdržovat. Zdvořilý pozdrav. Bez otálení. Ani mě tu nic nedrží.

Cinkot. Výtah oznamuje svou trasu. Kuřárna a jídelna v jednom - můj momentální a primární cíl. Dokonce i mechanické ruce zneklidní. Dnešní skóre dvou kofeinových a jedné nikotinové vzpruhy je třeba dorovnat. Dveře se otvírají. Usvědčující kouř - tak vítá země zaslíbená. Nechápu to, nechci to chápat. Kuřárny mají svou funkci kvůli ohleduplnosti. Proč nejsou tedy svým počtem a pozicí ohleduplné k nám? Zdá se, že je tu ukázkový případ diskriminace minoritního uskupení obyvatelstva. Úsměv. Tohle by si zasloužilo stání u soudu.

Hustá mlha odhalí občerstvovací automat. Krátký pohled na kufřík. Čísla měřící vzdálenost k cíli se činí. Pohled na bagety. Další numerický údaj. Svižný pohyb. Credstick mění depozita v hmotné statky z nichž jeden by měl být údajně jedovatý jako já. Přesun k blízkému, částečně zaplněnému stolu. Kufřík klapne. Bagety zašustí. V doprovodu jídelní filharmonie zazní i árie ránem otráveného hlasu. Nepřítomné "zdravím" svou kvalitou ladí k hudebnímu pozadí.

Umělé oči probodávají zavazadlo. Pouzdro, zdánlivě obyčejné. Pro většinu mladých rekrutů má symbolickou nevyčíslitelnou hodnotu. Nostalgie dokáže dát cenu mnohým věcem. Zamyšlení. Před několika lety bych z toho byl paf. Dnes je to podivně neosobní věc. Materiál BKA. Dá se říct, že je spolu s tím elektronickým odznakem paragon za úpis. Jenže tento zjednodušený daňový doklad může mít ještě využití. Otevřu jej. Prsty cybernetické ruky zkoumají výplň. Zavírám oči. Na krátký okamžik si snažím vzpomenout, jaký dojem podobný materiál mohl nechat na lidské kůži. Nic. Prázdnota.

Pevné sevření. Několik rychlých a prudkých pohybů přenáší nenaplněnost i k tomuto instrumentu. Měkká hmota výplně mizí. Památka na vstup BKA mění svůj účel. Vytvarované přihrádky se stávají minulostí. Dospělá sada malého policisty od teď bude ochraňovat jiný náklad, pro mě o dost cennější. Bagety míří na nové místo. Klapnutí. Svačina je v bezpečí.

Ticho. Ignorovaný šum hovorů u stolu zmizel. Seberu odpad. Blízký koš ho dokáže ocenit. Z krabičky vytáhnu další cigaretu. Napětí. I přes mlhu vnímané pohledy. Jsou jasnější než bodnutí nože. Úsměv. Vizáž břitváka má neuvěřitelnou schopnost zparodovat jakýkoliv pokus o zdvořilou přátelskost. Já jsem já. Oni jsou oni. "Nemáte oheň?" Je čas jim to ukázat.

Jak jako dlouhý rukáv? Jak jako prezentace?

"Zajděte s tím někam za dermu-... dermi-... kožařem. Je to nevzhledné."
Odpovím ztrápeným a chápavým úsměvem.
Ty si zajdi na dermatologii s celým tím sádelnatým obličejem!

Hned po popsání druhé, hlavní závady na mém křehkém a voňavém tělíčku se takříkajíc celý opotí.
Ale ne! Vy se snad stydíte, pane Braude? Ale to je rozkošné zjistění, opravdu!
Věděl jsem, věděl, že to mám ještě trochu přikořenit. Už kvůli tomu chichotajícímu se drahouškovi tam kousek za ním. Neodpustím si drobné zamrkání na její osobu. Možná, kdyby mě vždycky v první sekundě, co mě vidí, poplašeně nepřepnula, dalo by se s ní nějak domluvit. Možná, kdybych nebyl tak neskutečně líný, tak bych si i zvládl zajistit, aby prasoida nevolala. Jsem zmítán mezi dilematem loveckého pudu a strachem ze ztráty svého osobního času něčím, co se až nepřirozeně blíží mé práci. Pohodlnost holt vítězí. Třeba jednou přijde sama.

To už ovšem Braud prohlíží můj denní plán.
Takže dneska mám volno!
Zítra... večer komorně prezentujete...
Takže zítra volno nemám?
POČKAT! TO, ALE.... PROTESTUJI!
Braud s tím počítá, odhrká cosi o práci a než stačím zalapat po dechu a něco namítnout, je pryč.

V ruce mírně vztekle sevřu tichý komunikátor.
Musím zítra pracovat a on mé problémy nevzal vůbec v potaz! Dlouhé rukávy! Co si o sobě myslí? Už jsem skoro měl vlastní program! To se ani pořádně nevyspím!
Nakonec vše ukončím zjištěním, že jeden a půl dne volna je v podstatě to, co jsem původně chtěl - a vše ostatní by byl nadstandard... jsem na nadstandard zvyklý, nicméně poslouchat se musí.
Koho chleba jíš...
Když už jsme u výše zmíněné poživatiny, vrátím se ke své původní cestě - a tedy k lednici. Než ji ale stačím otevřít, vyruší mě jakýsi tichošlápek, který se mi zjevně snaží proklouznout za zády a dělat, jako že nic - co víc, dokonce se hodlá skrýt v koupelně.

Geoffroy?[čteme Žofré]Jsem rád, že jsi zpátky, drahoušku.
Zatrylkuju od lednice, pohodím vlasy a otočím se směrem ke koupelně.
A podle zvuku mi napouštíš vanu!
Dávám si záležet na tom, aby můj hlas zněl veskrze potěšeně s jistou dávkou překvapení. Pak, dávajíc mu dostatek času, aby to, co popisuji skutečně UDĚLAL, anžto si nedělám iluze, že by měl v původním plánu zrovna starat se o mou ranní koupel, se vydám krokem grácie za ním. Pohybuji se spíše jako žena, než muž, při každém kroku se výrazně znoupnu v bocích.
Až to budeš mít hotové, tak, zatímco se budu koupat, mi můžeš připravit snídani. Mám hlad jako vlk. I Amélie je hladová.

Ingen Kreuz
Kolegialita na ostří břitvy

Automat bez jakýchkoli skrupulí hladově polyká tvůj kredit, rovných 9€, vyhazujíc ti jak almužnu žebrákovi trojici plněných kousků LECKERSCHMACK pečiva. S vlhkým mlasknutím přistává svatá trojice ve výdejním otvoru.

Přesouváš se k blízkému stolu, vylisovaného podle všeho z jediného kusu hliníku. Perforace desky dodává celku nejen vzdušný design, ale i zcela jasnou zprávu: "Poliješ mě, poliješ sebe." Ze čtveřice židlí jsou tři obsazeny dvěma muži a jednou orčicí v družném hovoru u sklenky nějakého nealko zubolepu a cigarety. Alkohol se tu zřejmě nepodává, celek tedy i s cigaretami působí jako mléčný bar pro vrahy.

Na desce stolu přistává kufřík, bagety jej v těsném závěsu následují. Ramenatý muž po tvé levici cosi zamručí, přitahujíc k sobě majetnicky sklenku tekutého zubního kazu. Zelená dáma se na kufřík zahledí o něco pozorněji, a tvým termocitlivým očím neunikne kradmé dloubnutí loktem do hrudi souseda, kožnatého věšáka se sestřihem vlasů "na hrnec". Přilétá tvůj pozdrav, odpovědí ti je v první vteřině jen uchechtnutí.

"Hallo, bažante." Ne, nestojíš jim za pohled. Podle vzhledu i chování si tu už něco zažili, vypadají jako mazáci. Ošklivá, zubatá jizva brázdící tvář Ramenáče to jen potvrzuje. Beze slova, zato s v termu viditelnými škleby sledují tvé počínání. V šeru jsou vidět siluety rukou rozevírající kufřík. Hrncohlav potahuje z cigarety, vyfukujíc kouř poněkud neuctivě tvým směrem. Okamžik zamyšlení. A pak, masakr.

Jako aztécký velekněz noříš ruku zas a znova do útrob své rozervané oběti, abys ji zbavil jejího účelu i podstaty. Kněží tak činili pro bohy různé, ty však vytrhanou vycpávku pokládáš na oltář obžerství. Trojice u stolu doslova nadskočila leknutím, když se kyberruka pustila do obsahu kufříku s rychlostí šicího stroje a silou dělající v zápasu o výplň krátký proces s průmyslovým epolepidlem.

Nejrychlejší je Hrnec, ale při pokusu vstát naráží stehny o desku stolu, rozlévajíc veškeré nápoje a vyrážejíc si cigaretu z úst. Zubatá zelenina jednoduše přepadává dozadu. K její cti je ale třeba říci, že měla v rukou dvojici na ulici jistě nelegálních SMG ještě před svým dopadem na zem. Ramenáč se ani nepokouší o vstávání, zato odkudsi kouzlí nepříjemně vypadající revolver. Ticho. Přemýšlení. Jediný zvuk u tohoto živého obrazu je tiché syčení, jak rozžhavená cigareta svádí na zemi svůj marný boj s přeslazenou kapalinou.

Pěchuješ bagety, zavíráš nově pokřtěný svačinář. Tři páry očí a čtyři hlavně na tobě doslova visí. Kuřárna utichá, jak se i ostatní snaží dobrat příčiny náhlého třesku. Kdesi v kouři cvaká další natahovaná zbraň. Ticho, cigareta to už vzdala. Klapnutí vrchlíku odpadkové díry.

"Nemáte oheň?" Politý Hrncohlav krčí rameny. "Nic se neděje.", pronáší autoritativně, avšak aniž by zodpověděl tvůj dotaz, "Nic se neděje." Dáma v zeleném tě ale nespouští z náměru, vstává, nepřestávajíc tě rovnat v mířidlech. Ramenáč nedělá... nic. Okolí se utišuje, vrací se k cigaretám a načatým diskuzím.

"Devětadvacítka. Další zasraná devětadvacítka. Tyhle jupíky nám byl čert dlužen.", ozývá se poprvé Ramenáč. Dáma přisedá, zbraně kamsi zmizely. Hrncohlav se znechuceným výrazem zkoumá ulepený oblek. "Oheň nemáme, šroubku. Hned první den ses vydal předvádět chrom, že? Tady nejsou žoldácká kasárna.", vrčí dáma skrze vystupující zuby. "Vážně, Kalb nabírá klasu každým dalším dnem. Až dá odznak drakovi, jdu do penze. Bez prdele.", doplňuje Hrnec. Toto navzdory okolnostem vyvolává od trojice hřbitovní chrchlání dušeného smíchu.

Xiar
Špatné ráno dělí od dobrého jen horká vana... nebo naopak?

Tvé mrkání vtahuje dosud se královsky bavící operátorku do probíraného tématu. Již postrádá imunitu pasivního přihlížejícího, a tak se menší ruměnec vkrádá i na její líc. Než však stačíte rozvést jakoukoli formu neverbální komunikace, Braud hovor utíná. A kdosi se tiše, tiše krade předpokojem i koupelnou.

Geoffroy? Jsem rád, že jsi zpátky, drahoušku. "Hmhm mhmmhhm", zazní ti v odpověď, buď překrytou nebo plnou pusou. A podle zvuku mi napouštíš vanu! Dvě vteřiny ticha, pak se ke stávajícímu šumu vody připojuje zvuk delšího, silnějšího proudu.

Až to budeš mít hotové, tak, zatímco se budu koupat, mi můžeš připravit snídani. Mám hlad jako vlk. I Amélie je hladová. "Hmmhm.", dostává se ti huhňavé odpovědi. Jak vcházíš do koupelny, vidíš záda asistenta, jak si za zvuků obou běžících kohoutků zběsile čistí zuby. Jak tě spatří v zrcadle, poděšeně sebou trhá, pokládajíc sériový autokartáček pokud možno nenápadně do umyvadla. Když se k tobě otáčí s nepříliš profesionálním úsměvem, nezdá se, že by měl plná ústa pasty. Asi to spolkl.

Další nádech odhaluje, co se pokoušel touto tajnou hygienou zaštítit. Z livreje doslova razí kouř, leskne se dehtem. Dech je nyní směsí tvrdého alkoholu, rozkladu a špetky svěžího mentolu. Celá strhaně vypadající tvář je mokrá, i s přední částí vlasů. Černými vaky podebrané, rudé oči se na tebe upírají ve směsi obav a naděje.

"Um... vstal jste dnes brzy, pane. Tady...", ukáže na vanu, "chystám va- tedy koupel. Hned zavolám do kuchyně, máte nějaký určitý... nějaké konkrétní přání? Měl bych zařídit ještě něco jiného?", blokuje ti tělem pohled k umyvadlu, "Počkáte prosím v salonu? Vše zařídím... a... kam dnes ráčíte jít?", drmolí v obavách z věcí příštích.

Rychlá rota?

Nevinná věta. Jedna pitomě nevinná věta. Obyčejná prosba o cigaretu vyvolala hrdinou reakci. Muži a ženy BKA by patrně raději ztratili životy, než vydali kuřárnu/jídelnu všanc. Zmatek. Mrknutí. Jako by krátká absence zraku měla vymazat ten přelud. Nic. Stále to tu je. Jakási slečna, co si i ráno nechala pleťovou masku z večera, ramenatý chlapík drží v ruce revolver a manekýn vzdávající hold nesmrtelnému hrnec-stylu.

Zdá se, že v místnosti je dobrá ozvěna. Jak jinak si vysvětlit, že "Nic se neděje" se několikrát zopakuje. Strach. Odpor. Hnus. Tři dobří známí, co mě věrně zdraví z jejich očí. Zvláštní pocit zadostiučinění. Tyhle přehnané reakce jednoho pobaví. Stačí zapojit mozek a je jasné, že v ústředí BKA těžko někdo bude dělat bordel a když to zkusí, umlátí ho tu čepicema.

"Devětadvacítka. Další zasraná devětadvacítka. Tyhle jupíky nám byl čert dlužen." Jupíky? O tomto slově mohu říct jen dvě věci. 1) nevím, co znamená a 2) mě to uráží. Infantilní a dost možná relativně slabá urážka pálí o to víc, že je dána cejchem neznámí. Nitro vře. Malá zbytečná jiskra jako by zapálila pomyslný doutnák. Předvádění chromu je proti tomu banalita, nad kterou je snadné mávnout rukou.

"Vážně, Kalb nabírá klasu každým dalším dnem. Až dá odznak drakovi, jdu do penze. Bez prdele." Smích. Je z něj cítit málo radosti. Omezenost. Děs. Dvě emoce, které z nich cítím. Omezenost. Běs. Dva pocity, které teď vlastním. Kydy na šéfa, oddělení - nic z toho nemá pro mě téměř význam. Tedy téměř. Je to vítaná záminka.

Na jednu stranu si uvědomuji zbytečnost svého chování. Nemůžu ničeho dosáhnout, nic získat. Jsou to věci, se kterými jsem smířen. Přesto, právě teď chci rozum poslouchat ještě méně, než tento trojlístek. Co teď? Fyzická intervence povede k jasnému výsledku. Nemluvě o faktu, že je to nejhorší řešení. Slovní půtka? Jen ztráta času. Z nějakého důvodu to ovšem nemůžu přejít. Nehodlám denně snášet stupidní kecy, nehodlám se usmívat, když mi někdo zkouší srát na hlavu. Ego? Jo to by mohlo být ono. Zkrátka ať je jupík cokoliv, tím to posral.

Smích. Mrazivý. Bez pobavení. Je můj vlastní. Stejný pochybný důkaz radosti, kterým jsem se mnohdy smál věcem jen proto, že jsem nechtěl plakat. Je to... když se tak poslouchám, připomíná mi to nářek zlomeného muže, nebo úpění toho, kdo nemá co ztratit. Zdá se, že si získávám pozornost. Co teď? Jsem tak naštvaný, až z toho kalkuluji. Jediné, co mám jsou slova a dojem. Přes všechen vztek jen tyhle zbraně mají v tomto ringu význam. Jsem pro ně psychopat, blázen a obluda. Tři věci, které mohu použít jako důkaz, že mám páteř, která se rozhodně nebude před nimi ohýbat. Tři věci, které musím co nejlépe využít.

Tři věci, tři pomyslné střely, tři cíle. Ramenatec působí klidným dojmem. Zdá se, že je to on, co téhle sebrance dává pocit klidu. Okurková lady se hýbe rychleji než myslí. Zmatečné gesto posledního člena jej řadí odhadem na spodní příčky vážnosti. Zvednu si kufřík. Trocha podivného lepidla bez špetky alkoholu líně steče.

"Chápu, kdyby se objevil drak, princezny si to musí srát do věže a čekat na svého chromového rytře." Prázdná fráze, avšak k zisku pozornosti dostačující. Lehký závan nervozity. Nemám tu co ztratit. Přesto tuhle žabomyší rozepři hodlám dotáhnout do konce. Kdybych ukazoval chrom... Pohled na ramenáče. "Něžně tě chytnu za ruku. Zatímco ta stříkačka budu chrlit náboj za nábojem. " Pohled na hrncohlava. "Přátelské škubnutí ji dopraví do prdele tvého kámoše." Druhá ruka sáhne na stůl. Lehce je zvednu. Nakláním jej, aby se z něj vylil sajrat a aby mohl posloužit jako další argument. "Zatímco si bude užívat nejlepší fisting svýho mizernýho života, tu milou zubatou dámu vlisuju do stolu."

Napětí v nitru stoupá. Tři karty na mé ruce by dost možná zapůsobili na nejslabší článek, ale tohle chce něco víc. Znají ulici, znají břitvy. Pouhý terror tu moc nezmůže. Karty dohrály a zbývá poslední bluff, obyčejný atak na jejich rozum a pud sebezáchovy. Musí uvěřit, že jsem větší blázen, než jsem. Jejich vlastní zkušenosti, to díky čemu se tak drží a dožili se tohoto pitomě náhodného setkání. Musím je obrátit proti nim samým...

"Pak se tady strhne takový mejdan, na jehož konci bude jeden cedník..."
Příručka magora bod číslo jedna - chápání situace.
"Tři mrzáci nebo budoucí břitváci..."
Příručka magora bod číslo dva - nic nedělání si z vlastní situace.
"Takže mám dvě možnosti, buď se na sebe budeme usmívat. Zdvořile se ignorovat se vztyčenými prostředníčky." Prázdné, bezduché cyber oči těkají z jednoho na druhého. Falešné pozlátko, které se snaží parodovat lidskost. Doufám, že teď nezklame.
"Nebo..."
Příručka magora bod číslo tři - má hra, má pravidla.
"To dotáhem do konce. Bude to Spass jaký jste v životě nežrali. Za každou kulku nebo urvaný cár masa dostaneme bod a v pekle vyhlásíme vítěze." Úsměv se lehce roztáhne.
"Já si chci hrát." Pohled na ramenatého hocha. Pokud couvne on, ostatní se povezou s ním. "Wirdst du mit mir auch spielen?" Tiše jen zírám. Uvnitř to stále vře. Ale poněkud jinak. Vlastní slova a opatření tak nějak bublají.

Mám skutečně co ztratit kromě hrdosti? Začínám mít pocit, že ne. Tedy, alespoň v této situaci. Co bude se mnou mi je už dlouho srdečně jedno. A ti, na kterých mi záleží, jsou mimo dostřel. Ironie. Dost možná tu můžu skapat. Řeknou, že mi ruplo v bedně a tělo hodí do drtiče odpadu, maximálně jej zelená dáma roztřídí a pošle k recyklaci. Osud hodný fízla. Proto jsem sem šel dneska? Mám dojem, že ne. Proč to dělám? Najednou si nejsem tak jistý. Přesto ten fakt, že nemohu nic ztratit. Hrdost, pýcha nebo nezměrné ego... ať je to cokoliv dme se to v hrudi k prasknutí.

Adrenalin se vlévá do živých částí těla. Pulzování. Pocit ohrožení. Možná nevím, proč konám co konám, ale přestává to být důležité. Jakási zarputilost se zakousla jako dobrman do momentálního cíle a odmítá pustit. Nadlidské možnosti výbavy zrádně konejší podvědomí. Vím, že teď by nebyli tolik platné, přesto vědomí té moci je uklidňující. A pořád, nemám co ztratit. Můj úsměv dosáhne svého maxima. Hop nebo trop. Mrazení. Cosi jako varovný hlásek skuhrá někde za hlučnou řekou myšlenek. Chudák malý, dělá si o mě starosti. Nejspíš proto, že už se mi opravdu chce hrát...

Ranní ptáče sluha neobskáče

Ne, že bych vyloženě nečekal, že můj asistent někde vyváděl neplechu, ale to, co jsem v koupelně našel, mne šokovalo.
Mon Dieu! Co má tohle znamenat?
Mé čichové buňky bijí na poplach. Cítit smrad alkoholu a cigaret ráno, na lačný žaludek ve mně nutně vyvolává touhu zvracet.
Copak v mých požadavcích nestálo, že můj asistent musí být nekuřák? Jak je možné, že něco takového ignorovali? Jak je možné, že mi dodali TOTO? Snad se mi někdo z vyšších míst nemíní pomstít za tu nešťastnou náhodu, která se nedávno stala!
Do drobné, jemně řezané tvářičky se vkrádá ukřivděný výraz.
To-nebyla-moje-vina!

Měl bych zařídit ještě něco jiného?

Měl bych to hlásit, měl bych zase zvednout ze židle to prase Brauda a s naprosto škodolibou radostí jej otravovat - už proto, že mi zítra to volno nezařídil! Měl bych kousek po kousky Geoffroymu zničit jeho "velmi slibnou" kariéru osobního asistenta a požadovat náhradu - nejlépe ve formě někoho hezkého, ochotného... Jenže co přesně Geoffroy je? Asistent. Nejsem idiot - vím, že je tady nejen od toho, aby se o mně staral - ale taky má za úkol mě hlídat a sledovat každý můj krok. V případě, že bych dělal něco, co by se majitelům nemuselo až tak úplně pozdávat, musí podat hlášení. Jsem příliš drahá hračka na to, aby mě nechali jen tak samotného. Příliš cenný klenot, aby mě nedali hlídat. Už proto, že jsem jim před pár laty říkal, že se o sebe doma umím postarat sám - je to i pohodlnější, když vás nikdo neotravuje a vy si můžete užívat své soukromí dle libosti. Oni trvali na přítomnosti asistenta. Pro mé vlastní dobro a pohodlí, říkali. Pro jejich vlastní dobro a lepší monitoring, řekl bych já.

Ne - samozřejmě nemám v plánu věnovat se ničemu z toho, co se mým vlastníkům nelíbí. Nemám důvod - vše, co potřebuji, mám. Nicméně... zadní vrátka jsou krásná věc. Je jen přirozené, že si je lidé instinktivně vytvářejí. Přede mnou nyní stojí ožralý flákač, páchnoucí jako septik, strachující se o svou práci. Upřímně - jsou i horší práce, než opečovávat nádherné věci. Taky by mohl zametat chodníky. A stejně tak jako pan Braud mé volno, já mohu nechat jeho pohodlnou práci, aby se mu rozplynula před očima jako dým.
On to ví, já to vím.
Má to své výhody, mít za asistenta idiota. Minimálně teď mi svým nočním výletem dokázal, že mu na mém osobním blahu záleží jen velmi málo.

Ano, vstával jsem brzy.
Zasyčím popuzeně.
A je to jen jedna z mnoha dnešních hrůz, jak se tak koukám.
Vpravdě nejsem tak rozzlobeně-hysterický, jak vypadám. S jistým pozitivismem vím, že všechno z toho, co se tady děje, se mi jednou může hodit. I kdybych tím měl jen někoho pořádně naštvat.

A jistě, že mám speciální přání. Chci, aby ses tady dal do kupy a převlékl si to odporně páchnoucí oblečení. Do půl hodiny odsud vypadneš a budeš voňavý a pokud možno se budeš tvářit střízlivě.
Jsem od něj pěkně daleko a i přesto se mi z toho cigaretového smradu dělá zle.
Já si zatím jdu SÁM uvařit kávu a najíst se.
Otočím se, mám se k odchodu. Ve dveřích se ještě ohlédnu.
A vyvětrej tady - v takovém vzduchu se odmítám mýt.
Pro jistotu svá slova podpořím rázným zabouchnutím dveří.
Práci s idioty mi byl čert dlužen!

Ingen Kreuz
Poznáváme se po mexicku

Smích ještě ani nestačil doznít, a již přichází tvá odpověď. "Chápu, kdyby se objevil drak, princezny si to musí srát do věže a čekat na svého chromového rytře." Opět si získáváš pozornost trojice. Následuje přednáška o praktickém užití chromu za účelem lehké a nenáročné společenské zábavy, končící zdvihnutím nábytku a poznámkou o stolním lisování.

To se Zubaté vůbec nelíbí. Ruce má křečovitě složené kdesi za zády, nejspíše na pažbách svých dvou rychlopalných mazlíků, v očích vraždu. Hrncohlav nasouvá třesoucí se rukou do ucha pecku komunikátoru. Ramenáč drží velkorážní revolver ve zdánlivě uvolněném, na zem mířícím sevření. Natažený kohoutek a dráha případného výstřelu přesně protínající tvé koleno může a nemusí být náhoda, tvůj ware to stále deklaruje jako přímé ohrožení. Atmosféra mrzne v jakémsi tichu před bouří.

Přecházíš do druhé fáze tvé kampaně za chromová práva. "... Wirdst du mit mir auch spielen?", adresuješ Ramenáče, podle všeho pevné jádro této skupinky. Mírně rozšířené zornice a v termu jasně svítící, překrvený obličej prozrazují stres či strach. Jeho reakce, na kterou musíš čekat snad dvě vteřiny, je však alespoň zdánlivě opačná. "Nebudu s tebou hrát.", prohlásí pevně, palcem vracejíc úderník do původní polohy. "Jen pitomec se účastní hry, jejíž pravidla určuje protivník."

Dáma v zeleném tak vyrovnaná není. Skřípání zubů je překvapivě hlasité. Cosi chce říct, avšak z úst jí vyjde jen zvířecí zachrčení. "... jo, ty sráči..." Obě zelené, ozbrojené ruce vyráží zpod zad. "Helgo, NE.", ozývá se Ramenáč polohlasem. Orčice zaváhá, SMG se zasekávají na půl cesty. "On to udělá". "A co?! Ještě nikdo nesmontoval takovýho břitváka, aby..."

"Ne. Nestojí ti za placku, ani za zdraví. Schovej to." Kliďas se otáčí k tobě. "Polož ten stůl, a vypadni, jupíku. Nebo do toho jdi, alespoň bude konečně od devětadvacítky pokoj. Nejlepší bude, když vrátíš odznak a půjdeš zpátky na svou stranu barikády. Zapadneš tam líp, uvidíš."

Hrncohlav se v očekávání rozhlíží kolem, uklidněná Helga přikyvuje. "Jestli chceš problém-" "Problém, šerifové? Nějaká dobrá duše hlásila dvěstěčtyřicítku devětadvácy v kuřárně." Hrncohlav strne. "Ale..." I zbytek se otáčí. Helga nasucho polyká, Ramenáč pomalu zavře a otevře oči. Před vámi stojí šlachovitý čtyřicátník, mikinový hipík se štítkem Oberkomissar Beutel, abt.29. "... jak?", dokončuje Hrnec.

"Myslím že vysílačkou, veřejný kanál. Nebojte, nikdo další nepřijde.", usmívá se Beutel, jako by šlo o náramnou taškařici. "Tak tohle by stačilo, jdeme. Incident budu hlásit.", zvedá se Ramenáč, gestikulujíc i zapšklé orčici, že nastal čas po anglicku zmizet. Ta však vypadá, že to tu navzdory všemu jen tak nevzdá. Hrncohlav jen s nepřítomným pohledem prohlíží svůj komlink.

"Ale prosím, stížnosti k Frau Faber, AR2", šklebí se nadále hipík.

Xiar
Asistent z asistentova pekla

Další posun ve snaze maximalizovat omezení tvého zorného úhlu. "Ano, vstával jsem brzy. A je to jen jedna z mnoha dnešních hrůz, jak se tak koukám." "Um... a smím vědět proč? Teda, mám připravit něco na cestu? Někam?" Geoffrey už míval lepší chvíle.

"A jistě, že mám speciální přání. Chci, aby ses tady dal do kupy a převlékl si to odporně páchnoucí oblečení. Do půl hodiny odsud vypadneš a budeš voňavý a pokud možno se budeš tvářit střízlivě." Asistent se zatváří odmítavě, snad i trochu vzdorně. "Já nejsem opilý!" O smradu nepadlo slovo.

"Já si zatím jdu SÁM uvařit kávu a najíst se." Poraženecké přikývnutí. Pokrčení rameny. "Zvonek na obsluhu je... hm, na stole?", končí své sdělení řečnickou otázkou. "A vyvětrej tady - v takovém vzduchu se odmítám mýt." Odpovědí ti je jen cvaknutí, následované tichým svistem klimatizace. Když zabouchneš dveře, ozve se zevnitř tlumené zadunění. Taky si asi potřeboval do něčeho praštit.

Po chvíli se dveře rozskakují, a asistent - nemytý, nepřevlečený - rázuje mílovými kroky směrem k východu. "Koupel je připravená, pane! Za chvíli jsem zpět!", haleká směrem, kde tuší tvou přítomnost. Dveře do chodby se za ním zavírají, snad s větším prásknutím, než je nezbytně nutné.

Jak Žofré opustil Angeliku...

No co už. Jsem nucen si o obsluhu říct sám.
"Koupel je připravená, pane! Za chvíli jsem zpět!"
Má ruka se v poslední chvíli zastaví nad zvonečkem.
Co? Kam...?
Hlava se otočí za původcem hluku, hustá záplava hedvábných růžových vlasů ji poslušně následuje a spadne mi přes rameno.
Kam jde? A proč se nepřevlékl?
Čekal jsem třeba vděk za to, že nemíním nic hlásit.
Zasloužil bych si za to jeho dík! Měl jsem svaté právo to na něj všechno říct!

Bouchnutí dveřmi díkům nenapovídá.
C'est quoi, ça....?
Je přehnaně přecitlivělý. Taková reakce!
Jsem vlastně zvědavý kam jako v tom srdutém oblečení kráčel a kdy se jako míní vrátit. Dokonce jsem mu dal povolení se dřív postarat sám o sebe, než se bude muset začít věnovat mně!
Křivda. Už zase. Vlastně nechápu, proč mi někteří lidé neustále křivdí a přišívají věci, za které nemohu.
Jako bych byl vinnen jeho opilostí!

Rozhodnu se nad tím nepřemýšlet.
Mám připravenou vanu... ale předtím si objednám to jídlo.
Mám chuť na něco nezdravého. Sladkého.
Po krátkém zamyšlení a optání se na mé přání si naporoučím Créme Brulée, ovocný salát se šlehačkou a čokoládou, latté, palačinky s borůvkami - pokud možno bez té chemicky vylepšované polevy, ta byla včera pěkně hnusná, děkuji, nějaké koblížky, bílý čaj a pokud možno navrch nějakou energetickou pastu. Vyjmenuji značky těch past, které s dovolením nejím a ještě mile požádám o nějaké belgické pralinky, pokud jsou na skladě. Pokud ne, vystačím si se švýcarskou čokoládou.

Spokojeně se protáhnu, zamknu Améliino terárium, protože nepotřebuji, aby mi odehnala obsluhu, až mi mou dietní snídani donese - a jdu se zatím naložit do vany.
Voda mi přijde moc horká, tak si ji lehce naředím.
Asi Geoffroymu, až přístě pojedu na nákupy, přivezu teploměr - to snad není možné, že se ještě nenaučil napustit vanu správné teploty.
Shodím ze sebe tenký župan a nespokojeně si prohlídnu svá zápěstí.
Taky jste mi mohly posloužit víc - takhle jsem trpěl naprosto zbytečně!
Hm.... trpěl...
Se slastným výrazem a rozkošnicky zavřenýma očima se ponořím po vodu.
Netrpěl jsem. Miluji svou práci. Jsem líný - to je pravda - a mám rád, když mi nikdo neříká, co mám ten či onen den dělat - nicméně neumím přijít na nic jiného, co bych dělal raději.
Ony... Soukromé prezentace.. nebo komorní.. nebo jak jim Braud říká - mě naplňují... což nutně nemyslím v doslovném slova smyslu.

Xiar
A navrch ještě jednu ředkvičku

Tvé C'est quoi, ça....? již patří jen okolním stěnám krom tebe liduprázdného apartmánu. Po tvém zazvonění na obsluhu do starobylého designu zvonku stylizovaným přístrojem. Zvuk se neozývá žádný, zato se do půlminuty otevírají vstupní dveře, vpouštějíc dovnitř trochu zaraženou, ale ochotnou služebnou. "Omlouvám se, zvonil...a jste?"

Na tvou objednávku toliko tiše přikyvuje, jen při zmínce o hnusné polevě se na okamžik zarazí. Zdá se, že se ani nepokouší tuto informaci nějak zpracovávat, toliko poslat dál. Poté co se ujistí že tě již nic dalšího nenapadá, otáčí se na podpatku a hbitě mizí kdesi v útrobách hotelu, aby se podělila s kuchyňským personálem o radostné noviny.

Zařízení koupelny je přirozeně luxusní, a zabudovaný termostat propojený s vyhřívacím systémem, vnějším okruhem a vodními tryskami udržuje poměrně konstantní teplotu vody, tedy všude krom hladiny. Po nějaké době se z předpokoje opět ozývá šramot, provázený tichým syčením vzduchového polštáře samonosného servisního vozíku. Zazní dost vysoký ženský hlas: "Prosím, snídaně! Kam-" "Já to doručím", skáče odkudsi do výzvy chraplavý hlas tvého asistenta. "Um... vy ráčíte být..." "Asistent."

Syčení vzduchu nyní provází mnohem těžší kroky mířící do salonu. Až se vyhrabeš z koupelny, čeká na tebe i s již deaktivovaným vozíkem Geoffrey. Má novou livrej, razí po kolínské a stále ještě po tvrdém alkoholu. I vlasy má asi tak nějak vydrbané, i když na sušení mu už asi nezbyl čas. Vypadá jak zmoklá slepice.

Na stolku nazdařbůh vyrovnáno v podstatě vše, co sis objednal. Stále horký Crème brûlée, nějaký ten salát namíchaný z nesmyslně mnoha druhů ovoce, zato o to větší, dělaný asi ve víře, že si v něm každý zákazník něco najde. Latté i nějaká ta variace na palačinky se také dostavily. Na tácku se nachází několik kusů blíže neurčené čokolády.

Geoffrey si nechápavě prohlíží cosi zatavené v šedém kvádrovém obalu s jedním táhlem a plombovaným ventilem. Na povrchu stojí "TakTik MRE, for THE best field performance. Made & guaranteed by Krupp, AGS." I kentusák Geoff ohrnuje svůj od usilovného mytí rudý nos. "Někde se asi stal omyl, pane.", informuje na uvítanou.

Tak chutná dobré ráno

Čekání. Karty jsou na stole. Zbývá jen zjistit, zda bluf vyšel. Ticho. Vteřina. Druhá. "Nebudu s tebou hrát." Nečitelný úsměv je mou jedinou poznámkou. "Jen pitomec se účastní hry, jejíž pravidla určuje protivník." Pán je taktik. Jeho vlastní fantazie, a ne má v této debatě nadsazovaná síla, mu zjevně sebrali vítr z plachet.

"... jo, ty sráči..." Zelená dáma. Intuitivní jednání dle očekávání. Frustrace se krásně ventiluje, když ruce třímají zbraň. "On to udělá!" Udělám? Balancuji na hraně. Jít /nejít je těžké o tom přemýšlet. Mnohem jednodušší je nechat se smést vlnou nutnosti. Je to i... pohodlnější. Ano to je to slovo. Lehká rozpolcenost. Záblesk pobavení. Nevím proč, ale jako by pokažená kolečka v mé hlavě přeskočila a z ničeho nic vydolovala vzpomínku na hovor se slečnou asistentkou.

Zvědavost. Jak by se tvářila? Co by řekla? Kdybych ještě dnes přišel k ní, pěkně za čerstva sdělit své dojmy. Přeci jen by nebylo fér nesplnit slib, co jsem dal. Sliby se plnit prostě musí, zvláště ty, co se zdají být tak zábavné. Zbloudilá mysl si snad uvědomila špatný směr a vrací se k diskuzi. Nestojí to za placku? Zmínka o odznaku trochu mění priority. Ostrý trn uvědomění si. Hněv snadno nechal zapomenout na fakt, že ta elektronická placka má být symbolika jisté formy potřebnosti.

"Polož ten stůl, a vypadni, jupíku. Nebo do toho jdi, alespoň bude konečně od devětadvacítky pokoj. Nejlepší bude, když vrátíš odznak a půjdeš zpátky na svou stranu barikády. Zapadneš tam líp, uvidíš." V souvislosti s odznakem jsem na moment začal věřit, že dělám blbost. Další dávka jupíku z huby toho kreténa to slušně řečeno úplně posrala. Znovu se mění priority. Tentokrát mám chuť do toho stolu vlisovat jeho. Zdá se, že tato poněkud nepřehledná situace, se znovu vyhraní. Nepřehledná situace - i průser se dá krásně vyjádřit, že?

Problém - slušnější a taktéž výstižný ekvivalent - zazní v ozvěně. Do téměř divadelního dramatu v improvizovaném sále přichází nová postava. Diváci se zjevně dočkají přerodu v komedii. Zatímco tu bandita bez koltu ohrožuje tři ozbrojené šerify přichází, soudě dle vizáže, dítě květin udělat výchovné "make love, not war". Přechod do termovize. Chladnější bod lehce napovídá, že někde pod mikinou je dost možná flower power taktéž od některé dceřiné společnosti Saeder Krupp.

Zmínka o stížnostech. Poslání k Anne Faber. Něco mi říká, že je stejně dobře posílá do prdele. Tón a klidný, téměř veselý způsob, kterým to pronáší mi v to dodává jistotu. Kdybych měl teď hledat příměr, řekl bych, že je tento, alespoň vizuální, guru všelásky posílá spíše směrem ke Stalingradu, než do Woodstocku. Spěšný ústup. I oni to asi ví.

Je klid. Nemá smysl cokoliv dalšího říct. Znovu vířit vody, zbytečně plácat na intervencí zklidněnou hladinu. Stůl jde na své místo. Kufřík na něj. Cigareta taktéž přichází kam patří. Myšlenka na zapalovač. Touha vydoluje ze zapadlých koutů paměti to, na co neustále zapomínám. Levý ukazováček míří k ústům. Cvak. Kouř se přidává k mlze. Dlouhé potáhnutí. Potřebuji zklidnit sebe i své myšlenky. Otáčím se k Beutlovi. "Asi bych měl říct, že mě to mrzí." Bezbarvý, suchý tón podkresluje slova. Vyfouknu další obláček. "Ale to bych kecal." Oči se přesunou k cedulce.

Beutel... Neubráním se dojmu, že jsem ho někde už vidělí. Po chvíli mi dochází, že je to ta osoba, která ještě o něco urychlila turbo-exkurzi v Kablově kanceláři. "Danke, Herr Oberkomissar" Když nic jiného, alespoň dík mu dlužím. "A teď, předpokládám, přijde na řadu oprávněné Strafpredigt." Dávám si záležet, aby hlas nenesl ironii. Vyšší hodnost, je vyšší hodnost, nemluvě o faktu, že právě teď si namísto nějaké další potyčky přeji vychutnat to, na co jsem se od vrátnice tak těšil...

Ingen Kreuz
Květinový muž

Beutel s výrazem mírného zájmu sleduje jak rovnáš stůl, pokládáš kufřík a konečně zapaluješ žváro míru. Hltá každý tvůj pohyb. "Asi bych měl říct, že mě to mrzí." Neveselý úsměv. "To byste mohl." "Ale to bych kecal." Úsměv zůstává. "To by se pak asi nepočítalo, že?"

"Danke, Herr Oberkomissar" Pokrčení rameny. "Jsem Franz, Herr Panzer." Do vzduchu se až směšně pomalu vznese podávaná ruka. "Poděkujte trojce z pětky, zavolali mě oni." "A teď, předpokládám, přijde na řadu oprávněné Strafpredigt." Náklon dopředu, úsměv je vystřídán smrtelně vážnou, strnulou maskou. "Přesně tak. Jdu pro limču." Otáčejíc se na patě, mizí v kouři.

Vrací se za chvíli s jedinou sklenicí limonády, kterou pečlivě pokládá na desku stolu, přímo před tebe. "Nyní jste ode mě dostal náležitou sodu." Sám si sedá na stůl, porušujíc zároveň pravidla a stolování, čistotě a respektování osobního prostoru. Jedno z necitných, téměř hmyzích očí na tebe spiklenecky mrkne. "Pozor na Urnera, není hloupý. Ostatní jsou ovce. A prosím, neužívejte erárního nábytku jako improvizovaných zbraní, Herr Panzer. Co si myslíte o panu Kalbovi?"

Beutel při delším pozorování navzdory veškeré jeho snaze postrádá onu hravost pouličního rošťáka. I když sedí na stole, klátí zvolna nohama a sleduje tě se zájmem mírně pozdvihnutým obočím, mohl by stejně dobře i způsobně sedět na kancelářské židli s pravítkem v zádech.

Zabít nebo nechat žít?

Elf dotahuje lano. Zařezává se mi do rukou a otáčím se ke svému oponentovy, který je držen pod dohledem trola. V obličeji ze hrozně bledý, ale výraz má odhodlaný. Je jako krysa zahnaná do kouta. Ta může, ale nepříjemně kousnout.

Ukážu publiku svoje svázaný ruce.„Tak jdeme na věc. Co na to říkáte?“ Zahalekám na dav.

Sakra ten mi je utáhnul, z nich se jen tak nedostanu, ale co nezáleží na tom. Můj protivník se mi pohne naproti. Celý svět se zpomalí, křik davu ke mně doléhá hrozně tlumeně. Takhle je to vždycky když se začne něco dít, magie v mém těle se probudí. Dneska se budu muset krotit. Ty čumilové budou chtít nějaký pokoukání.

Pro mě uběhne minuta, ale pro ostatní jen pár vteřin. Hráč do toho dává sebe, to se mi líbí. Schytávám hodně rad do svázaných rukou, kterými si chráním obličej a hrudník. Taky pár ran dostanu do břicha. Nic to není, skoro ho ani necítím je to muší váha a navíc moje bunda všechno utlumí.

Čas běží , rány se míhají. Už je to skoro nuda. Chvilka nepozornosti a ten chcípák by mi kolenem rozklepnul vejce. Tak to teda ne. Mám hroznou zlost na něj i na sebe. Přeci mě nepřepere tohleto děcko.

Zkusím mu to vrátit, ale to ten chcípák čeká a moje koleno mine jeho rodinný poklad. Stárnu, kruté zjištění, ale kde to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou, říkával táta. Bleskově mu vrazím lokty do břicha a vyrazím mu dech. Mladík se chytá za břicho a shýbá se, to už proti jeho obličeji letí moje noha. Ozve se křupnutí.

Kluk se válí na zemi a z pusy mu vytéká krev. „Máš ducha, když na to přijde. Mohlo by z tebe něco bejt. Když začneš prohrávat měníš pravidla hry, to se mi líbí.“ Říkám si polohlasem pro sebe. Začínám slyšet hřmění davu. Smolaři se vymlouvají a šťastlivci chtějí svoje peníze.

Zařvu na ně, abych upoutal pozornost. „Tak co? Rozváže mě tu někdo? Nebo tu chce někdo pokoušet štěstí a skončit stejně?“

Gáblík a ... žeby pastička?

Vana je úžasná věc. Sice věčného ospalce, jako jsem já po brzkém vstávání příliš neprobere, přesto ale přináší možnost si v klidu odpočinout, urovnat myšlenky a někdy, když mě zrovna neláká vidina jídla, si v ní zdřímnout.
Někdy se oddávám snění, jindy mě v koupelně přepadají chmurné myšlenky. Myšlenky na fakt, že si nemohu být až tak úplně jistý, co se mnou bude, až zestárnu. Nebo kdybych se nějak nenávratně esteticky poškodil. Tedy já sebe.... spíše někdo mě. Že bych mohl velmi snadno upadnout v nelibost svých živitelů - a že vlastně koneckonců ani nic neumím a nevím, co bych dělal, kdyby k něčemu podobnému došlo.
Strach, že lusknutím něčích prstů můžu přijít naprosto o vše, na čem mi záleží.
Na čem mi vlastně záleží?

Na mě. Na mě a mém teplém, pohodlném místečku na slunci. Někdy se sám sebe ptám, zda jsem egoista. Nakonec, po shrnutí všech pro a proti, dojdu k jasnému závěru. Samozřejmě že nejsem. Jsem k tomu tak nějak dohnaný okolnostmi. Protože tak trochu vím, že ač jsem celý život - alespoň celý život pokud si pamatuji - obklopen mnoha lidmi, nezřídkakdy cukrujícími na mou adresu, realita se má tak, že jsem sám. O koho bych se měl zajímat? O ženskou, která mi nosí jídlo? O chlápka, kterému si stěžuji na cokoli a prakticky kdykoli? Snad o nějakého zákazníka či zákaznici, pro které jsem vymazlená hračka s hlasovým výstupem? Jediný, u koho mám alespoň pocit, že mě doopravdy miluje, je Amélie. A o tu se starám. Jednou týdně jí hodím myš. Zbytek si zařídí, co já vím, sama.
Nebo sám. Já vlastně ani nevím, jestli je to samec nebo samice. Jméno dostala tak nějak automaticky, bez přemýšlení.

O mě taky leckdo neví, co vlastně jsem. A mi je to taky vcelku jedno. Když mě oslovují v ženském rodě, vyhovím jim. Nemám s tím problém, nemám potřebu se zařazovat do té či oné skupiny. Nikdy jsem neměl. Neměla.
Pokrčím rameny.
Není to z věcí, které by kdokoli okolo mohl pochopit. Většinou to pokládají za jistý druh manýrismu... nebo možná vrozenou vadu. Rozežranost. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že za tím je víc. Jakási nerozhodnost, neschopnost se zařadit, která nakonec vyústila ve využívání celé věci ve vlastní prospěch. Možná tyto myšlenkové pochody ani nejsou přirozeným výplodem mého mozku. V technice upravování lidí se příliš nevyznám, takže nedokáži soudit. Fakt, že si nepamatuji své dětství, krom několika drobných záblesků, které nic neznamenají a nepřijdou mi ani důležité, poukazuje na to, že stejně jako mi voperovali feromonové žlázy, mohli mi také upravit jakékoli nervové zakončení v hlavě. Od jisté doby si totiž pamatuji všechno. Naprosto vše. Každý detail, vůni, barvu, jméno, číslo, cestu, kterou jsem už někdy projel. Proč? A jaktože....?

"Prosím, snídaně! Kam-"
"Já to doručím"
"Um... vy ráčíte být..."
"Asistent."

Hovor odvedle mě z otravných myšlenek vyruší.
Taky tě nepoznala, kamaráde. Doufej, že já tě taky nepoznám, protože pokud budeš vypadat a smrdět tak, jako před chvílí, budu opravdu, opravdu nepříjemný. A že umím být syčák, když chci.
Fakt, že mi přijela má ranní dávka kalorií mě donutí zapomenout na všechny ty nezdravé úvahy. V rychlosti si pláchnu vlasy, umju se, provedu ranní hygienu a opět v županu, s ručníkem vmotaným do mokrých dlouhých vlasů, se vydám ven. Má ranní rozespalá rozmrzelost je pryč, s labužnickým výrazem se nadechnu o něco chladnějšího vzduchu mimo koupelnu.

Doufám, že tam mám všechno...
Ještě za chůze si zapínám poslední knoflíčky.
"Někde se asi stal omyl, pane."
Čisté oblečení, pokus o upravení se... stále zjevný pach alkoholu. Rozhodnu se to prozatím přejít důstojným mlčením.
Podívám se na stolek. Nevidím jedinou chybnou položku. Nicméně mi dojde, že tady někdo nechápe můj požadavek na proteinovou pastu.
"Ale miláčku, samozřejmě nestala. Vše je v naprostém pořádku."
Svůdně zamrkám a štíhlými prsty upravím svému asistentovi několik mokrých vlasů. Mám sto chutí dodat "až na ten alkohol, který pořád cítím všude kolem!" ale odpustím si to. On se naučí, jak dobře a efektivně opečovávat svou květinku.
Jen mu musím dát trochu času.

Jen tak mimochodem seberu šedý kvádr a několikrát jej převalím v druhé ruce.
Já vím moc dobře, proč jej chci - a on na to taky brzy přijde. Mé energetické nároky jsou značné, můj žaludek maličký - a ještě jej nesmím, čistě z estetického hlediska, nikdy naplnit k prasknutí. Nemohl bych se pak sám na sebe podívat. neumím si na sobě představit moc odpornějších věcí, než přejedené a vypouklé břicho. Možná oranžové šaty. Nebo žluté. To by bylo neskutečně prekérní.

Když přecházím k židli, nezapomenu se o Geoffroyho jen tak mimochodem labužnicky otřít bokem.
Kdybys nebyl bidužkničemu a opilec, možná by ses mi i líbil.
Poté se zmocním latté a ovocného salátu načež se s tichou obřadností dám do zobání.
Pokud máš o něco zájem, posluž si. Nerad jím sám.
A po alkoholu jednomu vyhládne.

Dexter
Hry a chléb, prohry a kůrky

Čelist hazardéra se zapraštěním povoluje, celé tělo se sune k zemi jako zasažené kladivem. Tiché bublání a chrčení však potvrzuje, že i v bezvědomí dýchá. Dav exploduje v mixu nadšení a vzteku, výhry jsou vypláceny, prohry oplakávány.

„Tak co? Rozváže mě tu někdo? Nebo tu chce někdo pokoušet štěstí a skončit stejně?“ Jizvami zohavený elf šplhá na pódium a obratně ti rozvazuje lezeckým lanem spoutané ruce. Půlucháč i Křivoroh se ujímají péče o krvácejícího bezvědomého. Jeden jej nepříliš šetrně popadá za ruce, druhý za nohy, a pokoušejí se jej odtáhnout zadním vchodem do budovy.

Xiar
Soužení služebného

Geoffrey pochybovačně převrací v rukou šedivý ovál MRE. "V pořádku?", opakuje jako školák, který se setkal s novinkou jenž mu příliš nesedí. Sklání se, aby vrátil vodotěsný paklík ke zbytku vybraných pochutin, když mu tvé prsty poupraví vlasy. Sluha překvapeně ucukává.

"Já si to vysuším, jen jsem neměl čas...", brblá omluvně, zatímco se zaklání, snad ve snaze zabránit ti v dalším ozobávání nebo začichání všudypřítomného alkoholického odéru. S rostoucím zděšením sleduje tvou manipulaci s proteinpastou. Když se o Geoffreye otřeš, ustoupí o krok zpět, jako by právě dostal facku. "Promiňte, pane.", odtahuje se stranou, aby pokud možno us tolu už nepřekážel.

"Pokud máš o něco zájem, posluž si. Nerad jím sám." "Ne!... děkuji. Netřeba, už jsem jedl." Chvíle těžkého ticha. "Dnes se připravujete na nějaký oběd, velkou recepci? Vstal jste brzy...", rozumuje Geoffrey s jiskřičkami v očích. Přeci jen, oč je pán zaměstnanější, o to méně má času na prohánění služebnictva.

[insert something smart here]

Mé spíše mimovolné upravení jeho vlasů si přebere Geoffroy jako výtku.
Co už, to je jeho věc.
"Ne!... děkuji. Netřeba, už jsem jedl."
To první "Ne!" znělo až poděšeně.
Co mu vadí na tom, že by si měl na chvíli sednout, jíst, a o nic se nestarat?
Tenhle lidský přístup nechápu. Když mám tu možnost, odpočívám... a netvářím se ještě poděšeně, když mi něco takového někdo nabídne. Mám sto chutí zlomyslně dodat, že na tom, aby se mnou posnídal, trvám. Nevím proč a nedokážu si to vysvětlit - ale těší mě jeho rozpaky. Výraz poděšeného sluhy, když na něj "omylem" sáhnete, je k nezaplacení.

Pokrčím úzkými, téměř dívčími rameny, abych jej srozuměl s tím, že je mi jedno, jak se zařídí. Pokud už snídal - budiž. To, že se jednalo nejspíše o nějakou hnusnou pálenku... řekl bych, že je to jeho věc - ale není. Neměl by si na to zvykat.
Vždycky doufám v ženskou asistentku - a vždycky dostanu chlapa! Jak je to vůbec možné? Copak se o tak naprosto jednoduchou a primitivní práci nehlásí žádné ženy? Co má vůbec Geoffroy na starosti? Tedy krom mého blaha? A hlídání mě?

Tak či onak, dám se do vybírání těch lepších kousků ovoce ze salátu. Občas nějakou tu jahodu zajím pralinkou. Na crème brûlée jsem ztratil během pobytu ve vaně chuť, ani se jej nemám v plánu dotknout. Sem tam si upiju kávy.
Ticho mne nijak netíží. Dává to prostor příjemné představě, že snídám bez dozoru.
"Dnes se připravujete na nějaký oběd, velkou recepci? Vstal jste brzy..."
Blíže neurčená kostka ovoce, obalená čokoládou se zastaví před mými rty.
"Um?"
Jako bych si musel chvilku uvědomovat, že na mě vlastně mluví. Způsobně vidličku i s ovocem odložím. Při konverzaci se nejí... nebo je to naopak?
"Ne. Z nějakého nemožného důvodu jsem se v den svého volna probudil takhle odporně zrána."
Lehkým úsměvem dám najevo, že má ranní nerudnost mě již ovšem nestíhá. Vlastně o jaké nerudnosti to mluvím? Nikdy nejsem nerudný! Vždycky jsem to nejmilejší stvoření v celé Francii.
"Takže žádný nemožný oběd a žádná otravná recepce."
V mezičase se vidličky zase chopím a ochutnám ono překvapení v čokoládě, načež téměř plnou mísu s ovocem odložím a začnu zkoumat palačinku.
"Zajdu si za dermatologem..."
...za KOŽAŘEM!
Pomyslím si s povýšeneckou ironií.

"a poté... no, vpravdě ještě nevím, čemu se budu věnovat."
Zajdu si do restaurace? Na nákupy? ...možná bych měl vymyslet, čistě pro jistotu, nějaký způsob, jak zakrýt ta zápěstí. Ne, že bych počítal s tím, že zítra na mé kůži bude patrný jakýkoli problém. Ale kdybych měl třeba potřebu přátelsky si poklábosit s panem Braudem, neměl by mít pocit, že jsem si své bolístky neslučitelné se životem vymyslel...
"V tuto chvíli mne spíš zajímá, čemu ses dnes v noci a brzy ráno věnoval ty."
Roztáhnu zorničky tak, aby působily kulatě, je to přirozenější, otočím hlavu a podívám se svému asistentovi do očí.

Drby u erárního diskuzně-bojového stolku

Poslední zbytky hněvu jako by odnášel dým. Klid. Snad i vyrovnanost jestli se to dá o mě říct. Beutel, zdá se, ovládá dokonale techniku aktivního naslouchání. Nenucené chování a reakce dokreslující bedlivou pozornost. Podání ruky. Překvapení. Krátké zaváhání. Za normálních okolností je tohle trik, kterým úmyslně bourám klid těch, co mi zkříží cestu. Aby mi beze všeho někdo jen tak vydal končetinu všanc, to už se dlouho nestalo.

Herr panzer... Pobavení. Nezní to špatně, co hůř, docela se mi to líbí. Rozhodně se s tím o dost "nasertivnější jupík" nemůže srovnat. Jednání vrchního komisaře se mi zamlouvá. Co na tom, že sympatie kupují svým způsobem laciné triky, stejně jako dojem rovnosti a atmosféry důvěry. Pár slov, jedno gesto a rázem se zdá každé slovo hezčí. Co hůř, i když si to člověk uvědomuje, tak se mu nad tím nechce dumat. Skutečně, stačí málo aby se sinusoida dnešního dne vydala z minima do bodu maxima.

Vřelost po chvilce střídá strnulá maska.Vypadá to, že má hříšná duše dostane kázání, tedy jen co si velebný pán opatří dostatek tekutin. Zatím využívám plodů techniky k honu na popelník. Upravené zrakové smysly a jeden značkový orientační notnou chvíli tápou. Půtkou shozená kořist je nakonec odhalena precizní náhodou. Správný šlápanec na správné místo - jasný důkaz, že cílená náhoda je mocný spojenec správného vyšetřovatele. Nezvěstný si hoví doma a hovor do duše, zdá se, je připraven.

"Nyní jste ode mě dostal náležitou sodu." Musím se smát. Takovou sodu jsem opravdu ještě nedostal. Humor a to vystupování. Je to zvláštní pocit. O dost znatelnější díky tomu, že před chvilkou jsem si povídal přes hlavně. Působí to skoro dojmem snu, ze kterého se člověk probudil. Nebo noční můry? Spíš to druhé. Teď, s veselým chlapíkem po boku a cigárkem v ruce, jen vrtím hlavou. Psychopat - osobnost vyhledávající konflikty. Nemám definice v lásce. A dost méně zbožňuji ty, co na mě začínají platit. Jak daleko bych zašel? Není hezké neznat na to odpověď.

Je to tu zas. Má drahá začínající na "i" a končící na "e". Chovám se stejně jako oni. Cením zuby a vrčím jen proto, že mám strach. Gesta, slova, ostré fráze... jen jiný ekvivalent k nabité zbrani. Korektní forma ataku. Preventivní úder v oblasti sociálních vztahů. Rány dávám a dostávám. Čekám a zkouším koho a jak to bude bolet. Proč? Jeden moudrý muž kdysi řekl něco ve smyslu, že máme žít tak, aby nás po smrti litoval i hrobník. Je to proto, že u mě si bude moct akorát tak oddychnout?

Život jako zrcadlo... Blbá myšlenka. Tak blbá, že jsem raději měnil terapeuta za alkohol, který když nepomohl, tak alespoň blbě nekecal. Má strach/nenávist něco společného s existencí? Kromě toho, že obě tyto záležitosti v jistých ohledech mohou zkrátit/prodloužit život patrně ne. Avšak, vždycky bude lepší být děsivé monstrum, než hromádka odsouzená k lítosti. Ne to taky není ono, možná bude lepší položit si jinou otázku. Doopravdy mě takhle může vytočit pitomý "Jupík?". ANO! Netrvá to ani vteřinku a mám odpověď. Ani trochu se mi nelíbí. Do prdele s těmi úvahami...

"Pozor na Urnera, není hloupý. Ostatní jsou ovce. A prosím, neužívejte erárního nábytku jako improvizovaných zbraní, Herr Panzer." Další poměrně neočekávaná připomínka. Skoro dostávám chuť se tomu nebohému stolku omluvit. Přeci jen úloha improvizovaného kyje je pro erární vybavení neúnosná, zvláště, když měl být použit na tu milou sebranku. Vida a pak, že bývám bezohledný.

Dávka humoru předchází otázku."Co si myslíte o panu Kalbovi?" Přemýšlím, co říct. Na jednu stranu se nabízí možnost říkat lidem to, co si přejí slyšet. Na straně druhé, je to něco, co nemám v oblibě. S pravdou nejdál dojdeš - to říkával táta. Je úžasné, jak teplo rodinného krbu zanechá správné způsoby, zvláště, když ho vedl někdo, kdo pokrytecky nebyl schopný přiznat sobě ani jiným, že má problém a potřebuje pomoct. Dojít nejdál nebo pojít nejdřív? Jak kdy a jak kde. Většinu času ovšem raději sázím na upřímnost.

"Kalb..." Pohled do očí. "...je podle mě blázen posedlý a zaslepený vlastní ideologií, který pro její realizaci udělá všechno." Sáhnu po krabičce. Namátkou nabídnu i Beutlovi. "Takový don Quijote, co si našel svůj mlejnek." Odmítavé gesto. Jeho smůla, mé štěstí. "Z toho mála, co vím, usuzuji, že to co dělá, ať je to jakkoliv dobře, dlouho nevydrží. A minimálně to nepřežije konec jeho kariéry. " Prstem si zapálím. "Proto si dle mě zaslouží respekt. Ať se děje cokoliv je odhodlanej, nesmíří se s kompromisem, má svou vizi a momentálně i prostředky na to, aby ji držel na živu."

Slastné potáhnutí. Výtečná záminka pro ponechání prostoru výmluvnému tichu. Také dobrý manévr, jak si promyslet další slova. "Může si někdo přát víc, než šéfa, který ví, co dělá?" Řečnická otázka. "Ale na opravdové soudy, Herr Franz, je třeba počkat. Zatím jsem měl jen tu čest poznat tvář milého a formalitami pohrdajícího strýčka. Bude lepší se zeptat, až poznám i ty další."

Další příspěvek do mlhy. Ne, že by jich bylo třeba. Je víc než jasné, že mínus dvojka v BKA by mohla pokořit i menší továrnu. "A když jsme u těch otázek, tak bys taky rád zeptal na pár věcí." Koutkem oka zachytím souhlasné gesto. "Vzhledem k tomu varování... je tu něco, na co bych si měl dát, pro příště, pozor?" Zvědavost. Každý den, kdy se člověk něco naučí nebo pozná prý není ztracený.

Pravda po výkladu etikety stolování už si můžu škrtnout pomyslnou čárku, ale proč si nedopřát víc. "Jsou v tomhle cirkusu atrakce, co bych neměl minout?" Užitečností není nikdy dost. A na konec to, co mi vrtá místy hlavou od rána. "Na bráně jsem slyšel nějakou holku s příjemným hlasem, tuším že se jmenovala Okel..." Odmlčení doplněné úsměvem. Myslím, že více dodat nebude třeba.

Xiar
[Insert something even smarter]

Geoffreyův dotaz již visí ve vzduchu, když si uvědomí jeho nevhodnost. Nedá se však již nic dělat, Bestie byla vyrušena. "Um?" Namísto tebe polyká on, avšak jen nasucho. "Ne. Z nějakého nemožného důvodu jsem se v den svého volna probudil takhle odporně zrána. Takže žádný nemožný oběd a žádná otravná recepce."

Geoffrey slušně opětuje tvůj úsměv, avšak není v něm stopy po veselosti. Tvé volno znamená otročinu pro něj samého, jak to už tak u služebnictva bývá. "Zajdu si za dermatologem..." Úsměv asistenta nabírá na upřímnosti. "A poté... no, vpravdě ještě nevím, čemu se budu věnovat." Napjatý výraz plný chmurného očekávání dalších Jobových zvěstí.

"V tuto chvíli mne spíš zajímá, čemu ses dnes v noci a brzy ráno věnoval ty." A je to tu. Geoffrey bledne, nevypadá zrovna sdílně. "Nóóóó...", mne si po uspěchaném holení stále ještě zarudlou bradu. "Přímý přenos finále UFC, no a obsluha nemůže tyhle tridy tady dávat, páč... protože je to... rozkaz manažera nebo tak, no tak jsem šel se podívat jinde, no a tam se to trochu zdrželo. Ale vrátil jsem se na čas!", doplní napůl uraženě, napůl defenzivně. Takovéhle výslechy pamatuje zřejmě naposledy od mámy, a podle všeho nejde o příjemné vzpomínky.

Ingen Kreuz
Soda a jiné bubliny

Beutel tě po vyřčení otázky upřeně pozoruje. Komíhání nohou a občasný tik ostře kontrastuje s tichou, smířlivou monotónností jeho hlasu. "Kalb..." upíráš pohled do jeho očí. Postrádají hloubku, stejně dobře lze hledět do mnohofacetového oka hmyzu. "...je podle mě blázen posedlý a zaslepený vlastní ideologií, který pro její realizaci udělá všechno." Souhlasné přikývnutí.

"Takový don Quijote, co si našel svůj mlejnek." Nabízená cigareta je mírným zavířením levačky a omluvným úsměvem odehnána pryč. "Z toho mála, co vím, usuzuji, že to co dělá, ať je to jakkoliv dobře, dlouho nevydrží. A minimálně to nepřežije konec jeho kariéry. " Tvé netradiční zapálení je sledováno s nemalým pobavením. Úsměv se prohlubuje, ukazujíc nerovné, žluté zuby.

"Proto si dle mě zaslouží respekt. Ať se děje cokoliv je odhodlanej, nesmíří se s kompromisem, má svou vizi a momentálně i prostředky na to, aby ji držel na živu." Ticho. Máš Oberkomissarovu plnou, téměř fascinovanou pozornost. "Může si někdo přát víc, než šéfa, který ví, co dělá?... Ale na opravdové soudy, Herr Franz, je třeba počkat. Zatím jsem měl jen tu čest poznat tvář milého a formalitami pohrdajícího strýčka. Bude lepší se zeptat, až poznám i ty další."

Žádná reakce. Snad doufá, že ještě něco přihodíš. Všudypřítomný kouř víří v difuzí a vzdušnými proudy diktovaných, abstraktních obrazcích. V ráji pasivního kouření si jde přijít na své i bez vlastní cigarety. Hosté se tu bez okolků a předsudků dělí o nezanedbatelnou část svých příjmů. "A když jsme u těch otázek, tak bys taky rád zeptal na pár věcí."

"Pak mi nezbude než rád odpovědět.", komentuje Beutel suše, olizujíc si rty. "Vzhledem k tomu varování... je tu něco, na co bych si měl dát, pro příště, pozor?" Okamžik na přemýšlení. "Mnoho věcí. Na všechno by však byla příliš obecná odpověď... takže na vlastní hrnek. Ano, jste profesionál, komisaři, ale věřte, že stačí pouhá vteřina nepozornosti. Tady se kope velká liga. Jinak stran toho mlýnkového dona, myslíte-li bývalého dona Queshireho, ten už je čtyři roky po tragické nehodě. Ah, a také si dávejte pozor na odznak. Také stačí hloupá vteřina nepozornosti." Další mrknutí.

"Jsou v tomhle cirkusu atrakce, co bych neměl minout?" "Je to spíše panoptikum, opravdu. Exponáty jsou všude kolem, volně k obdivování. Tedy alespoň většina. Dělících skel je tu málo, některé kusy lze dokonce i volně napájet a krmit." Přikyvuje vlastním slovům, jako by chtěl vyjádřit, se sám se sebou samolibě souhlasí.

"Na bráně jsem slyšel nějakou holku s příjemným hlasem, tuším že se jmenovala Okel..." Úsměv nabírá punc poetického zasnění. "Ah, Frau Okel, Mutti Okel. Opravdu, byl jste v dobré společnosti. V její společnosti jste svým způsobem i nyní, má širokou náruč, a v churavém srdci ždibec lásky pro každého z nás. Jediná osoba, která opravdu bdí."

Cosi je trochu jinak, avšak ani tvá intuice lidské bytosti broušená léty policejní praxe zpočátku neodhaluje co. Nasloucháš a kouříš. Vydechuješ, a paradoxně právě technika barví život dalšími, dosud nepoznanými odstíny. Tvůj vlastní dech vytváří v termu rychle se rozplývající narůžovělý obláček kouře o něco teplejší než okolí, v ostrém kontrastu s bíle žhnoucí špičkou rozkouřené cigarety. Na tohle si jeden zvykne, a za chvíli jde o naprostou, podvědomě vnímanou přirozenost. Beutel mluví, je slyšet příjemný, ač trochu monotónní hlas. Nikde však nejsou s tím spojené rázy vytlačovaného, v plicích zahřátého vzduchu. Beutel nedýchá.

Oberkomissar zpozorní, tisknouc krátce v uchu zasazenou pecku aktivovaného komunikátoru. "Beutel, 29. Příjem." Ne, nezdálo se ti to.

Každý si trávíme volný čas po svém. Někdo chlastá a někdo vyslýchá.

"Přímý přenos finále UFC, no a obsluha nemůže tyhle tridy tady dávat, páč... protože je to... rozkaz manažera nebo tak, no tak jsem šel se podívat jinde, no a tam se to trochu zdrželo. Ale vrátil jsem se na čas!"
Jak vidno s vyklopením pravdy ven zase takový problém nemá. Takže sport. V hospodě. Podobné věci, mi jakkoli vzdálené, nicméně považuji za přirozenou součást života některých lidí. Ne, že by to Geoffroyho v mých očích omlouvalo.
Dodatek ohledně času byl až trucovitý.
Kdyby ses vrátil na čas, tak první, koho po ránu potkám není páchnoucí opilec, ale něco, co se dá nazvat lidskou bytostí...

Mimochodem ta borůvková náplň není vůbec špatná.
Uražený tón mě nepopudí. Spíš mě nutí pokračovat v mé momentální oblíbené činnosti. Tedy vyslýchání sluhy. Po dalším soustu tedy nasadím ten absolutně nejnaivnější a nejhloupější výraz, jaký na tvářičce dokáži vykouzlit.
"Geoffroy, drahoušku..." Při vyřčení jeho jména sladce zaráčkuju, "...mohl bys mi, prosím, vysvětlit, jak souvisí sportovní přenos s pitím alkoholu?"
Do tváří se mi vkrade až stydlivý ruměnec a začnu si v předstírané nervozitě pohrávat s dezertní vidličkou v prstech.
"Tohle mi totiž doopravdy uniká..."

Není nic lepšího, než snídat ve dvou, že ano?

Xiar
Protialkoholní poradna doktora Xiara

Tvůj dětsky naivní výraz dodává asistentovi sebedůvěru. Uvolňuje se, spokojený s alespoň tou pomíjívou chvílí klidu, kdy se jeho pán cpe lahůdkami, jejichž výroba dala kuchařům tolik práce. je dobrý důvod, proč jídlo nenosí přímo kuchaři. Krom nehospodárnosti takovéhoto zřízení je zde ještě riziko mentálního kolapsu usilovného tvůrce pochutiny, který spatří, jak je jeho dílo během pár okamžiků pohlceno, rozňahňáno či jinak zprzněno.

"Geoffroy, drahoušku..." Dva kroky vpřed, malá, přesto důstojná poklona. Smrad mentolu a alkoholu. "Ano, pane?" "...mohl bys mi, prosím, vysvětlit, jak souvisí sportovní přenos s pitím alkoholu?" A je to tu zas. Asistent se opět odtahuje. "Tohle mi totiž doopravdy uniká..."

"Bez pití to pak stojí za- není to ten pravý zážitek. To tak prostě je. Chutná vám? Mám dát přivézt ještě něco? Mám zavolat recepční, zjistit kde všude tu prodávají lékárny ty dermy?", drmolí jedno přes druhé.

Ozve se ostré hvízdání, které ustane až v momentě, kdy konečně vyloví z kapsy nějaký laciný, sériový komunikátor a roztřesenou rukou jej zamítavě zamáčkne. "Omlouvám se.", Prst tančí po touchpadu. "Hluboce.", dodává vznosně. Přístroj opět zaklapává, rychle jej schovávajíc zpět do kapsy livreje. "Nebude se to opakovat, pane. Upravil jsem režim. Pojedete vlastním autem, nebo mám zařídit jiný odvoz?"

Žofré se mě bojí? ALE PROČ?

Poté, co mlj asistent něco zmateně zamumlá na adresu nutnosti pití a pravého zážitku, pokrčím s lehce ironickým úsměvem rameny.
"Pravý požitek je to hlavně ráno, to můžu z dnešní zkušenosti potvrdit."
Tedy pokud je smrad zahrnut do nabídky zážitkových prázdnin.
"Ptát se recepční nebude třeba, o jedné lékárně nedaleko vím. Souřadnice by snad ještě měly být někde v paměti navigace..."
Jaké dermy? Dermy jsem si nechal nastřelit v salonu - neprodávají se v lékárně... ale v prodejně se šperky.
Ne že bych měl pocit, že něco takového může nějaký muž chápat.

Tiše dojídám. Ne že by tedy jídlo z talířů nějak zvlášť mizelo. Každopádně já končím. Celou snídani zajím ještě několika kousky ovoce, napiji se čaje a následně se pustím do zpracovávání vojenské proteinové pasty.
Samozřejmě že se nejedná o nic chuťově výjimečného. Pokud ano, dalo by se to spíše nazvat "vyjímečně hnusným" - ale pokud se tím živíte prakticky denně, zvyknete si. Zvyknete si na to příliš nemyslet a polykat. Mí učitelé mi svého času řekli, že snídání proteinové pasty je dobrá průprava pro orální sex.
Nebyli zase tak daleko od pravdy.

Odkládám prázdný obal a pro jistotu zajídám tu divnou pachuť pralinkou a rychle zapíjím kávou. Do ticha zazvoní mobil. Ač můj asistent vypadá, že je mu to nesmírně líto a snad se bojí i faktu, že by mi hvízdání jeho telefonu mohlo vadit, mě nic podobného absolutně neruší. Jiné by to samozřejmě bylo, kdybych spal. Být probuzen vlastním komunikátorem je odporné. Být probuzen cizím, to už je takříkajíc na zabití.
"Nebude se to opakovat, pane. Upravil jsem režim."
"Klidně si zavolej, pokud se mě díky tomu přestaneš bát."
Pro jistotu si vezmu ještě jednu pralinku.
Pro. Krásu. Se. Musí. TRPĚT!
"Pojedete vlastním autem, nebo mám zařídit jiný odvoz?"
"Vlastním."
Odpovím prostě a zvednu se od stolu.

"Ještě než pojedeme, tak bych si ale rád něco zařídil. Tedy kromě toho, že se obleču a patřičně upravím."
Vymotám z vlhkých dlouhých vlasů mokrý ručník a bez nějakých hlubších starostí jej hodím na zem, zatímco pokračuji do šatny. Vyberu si nějaký hadřík ze své sbírky bílých modelů, který mne zaujme - pokud možno ne úplně dámské šatičky, omezím se tedy na výběr kusů s menším počtem krajek a zlatavých výšivek. Pak si s tichou, až obřadní, grácií sednu bokem na vanu a začnu si hustou hřívu fénovat.
Při této rutinní činnosti uvažuji o nejvhodnější z nově poznaných dam, která by si se mnou dneska mohla vyjít a věnovat se... holčičím záležitostem, jako je již desetkrát v mé hlavě omílané wellness centrum, manikúra, kadeřník a možná i nějaké to popovídání si v restauraci.

Xiar
Paříž? Co tam?

Ručník končí na zemi, kde jej předešlým výslechem a zmínkou o strachu poněkud zkoprnělý Geoffrey pozoruje. Pak mu asi dojde, že by to měl asi přeci jen uklidit. Opatrně ručník sbírá a vyráží s ním do koupelny, zatímco ty vcházíš do šatny a přebíráš se drahými oděvy.

U dveří do koupelny se s Geoffreyem míjíte, vychází s prázdnýma rukama. Ručník je pověšený na příčném věšáčku. Zatímco pečuješ o vlasy, slyšíš nezaměnitelné zvuky sklízení nádobí, následovaného syčením vzduchového polštáře vozíku.

Klapnutí vchodových dveří, sykot i kroky míří napříč předpokojem.
"Hustě, ona to fakt jí!", ozve se ode dveří rozjívený ženský hlas.
"Ticho.", vrčí rozmrzele v odpověď Geoffrey.

Pokud si dobře pamatuješ, klientů bylo v Paříži mnoho, ovšem mnohem méně jich tu má nějakou formu trvalého sídla, kde by mohli být s nějakou rozumnou šancí zastiženi. Kousek za Paříží má sídlo Lambertová, bohatá dědička a spolumajitelka jakési prvovýrobní společnosti drancující nerostné suroviny černého kontinentu.

Dále tu je Gravoisová, majitelka exkluzivního kosmetického salonu, kde jsi měl původně dělat jen prezentaci firemních produktů, ale dopadlo to nakonec poněkud jinak. Tak či onak, byla uzavřena dodavatelská smlouva na neurčito, kryjící celou paletu produktů. Spokojený management již neřešil, jak k tomu došlo.

Dýchánek bez kyslíku?

Humor. Pohoda. Dokonce ani nevadí, že odpovědi kromě pobavení v podstatě nic nového nepřináší. Dojem kazí jen trochu monotónní hlas, neboť neměnnost poněkud snižuje požitek z přednesu. Cigárko hoří, dobře se daří. Bedlivé pozorování plamínku. Nevím proč, ale zdá se mi to přitažlivější než varování ohledně ztráty odznaku. Úsměv. Pan Beutl mě zasvěcuje do galerie hrůzy. Musím se smát. Já úžasné, co všechno se tu dá vyvádět s exponáty a je to o to úžasnější, že takový příklad napájení teď leží v podobě sody na stole.

Zmínka o slečně Okel. Tatáž vyhýbavá nic a zároveň všeříkající odpověď. Žádný úšklebek, žádná možnost cokoliv poznat. "Beutel, 29. Příjem." Všudy přítomná povinnost. Tak nějak mě napadá, že zřejmě bude otázka času, než i mě začne podobný shon a kolotoč. Zpozorním. Snad doufám, že gesta při pracovním hovoru mi pomůžou najít alespoň malinkou stopu. Vteřiny ubíhají. Zpozornění. Žádná pauza na nádech, žádné známky vydechovaného ohřátého vzduchu. Je to zvláštní, překvapující a... dá se říct, že nečekané. Nedokážu najít pro to žádné vysvětlení. Hovor končí.

"Máte napilno že, Herr Franz?" Zkoumavý pohled. "Zdá se, že vám z toho všeho došel dech. "

Kudy z nudy

Gravoisová, Lambertová. Dvě jména, která se okamžitě přihlásí o mou pozornost. Zatímco si jemným kartáčem hladím vlasy, srovnávám klady a zápory obou. Slečna Lambertová vypadá na solidně unuděnou potvoru, která zdědí velké peníze po některém svém předku... nebo manželovi. Rodinné vztahy jsem nikdy příliš neřešil - možná proto, že si se mnou dosud žádný "manžel, přítel, snoubenec" neměl potřebu nic osobně vyřizovat. Chovala se sice značně sebevědomě a s nacvičenou, nepříliš vrozenou povýšeneckostí, nicméně nejspíše nebyla úplně nespokojená, o čemž svědčí i fakt, že si o mé služby nepožádala jen jednou. Jak či kde na mě původně přišla - to mi uniká. Vlastně to není ani příliš důležité. Co si budeme namlouvat, ženských jako ona, mi projde pod rukama povícero. Není to úplně na škodu. Unuděné paničky jsou povětšinou méně přemýšlivé a pokud se jim věnujete náležitě často a projevíte vlastní iniciativu, bývají i svým způsobem milující a poddajné. V několika předchozích městech jsem podobné "zbožňovatelky" měl. Je dobré mít jistotu, že si vás pokud možno pravidělně bude žádat někdo, koho již nejen znáte, ale také jste si jej sám vybral.

Naproti tomu paní Gravoisová je přirozeně sebevědomá podnikatelka, která se tam, kde zrovna je, dostala "vlastníma rukama". Tedy, alespoň mám takový pocit. Dáma na úrovni, vždy skvěle upravená, ozbrojena zdravým sebevědomím. Osoba, která nebyla prvoplánově určena k osobnímu kontaktu, nicméně probudivší můj lovecký instinkt. Možná si jen "vrcholný kosmetický produkt" chtěla sama osahat, tak jako si důkladně prohlédnete drahé auto, než jej koupíte. Nazývejte mě přeba hnusným narcisákem, ale ač je demoiselle Gravoisová v první řadě podnikatelka, měla toho na srdci zjevně více, než jen úspěch své firmy. Což mě přivádí k faktu, že ta žena vlastní institut, do kterého jsem měl víceméně namířeno.

Kol a kolem je Lambertová možná lepší alternativou, ale Gravoisovou jsem si i poprvé vybral sám. Přiznávám, že tak, jako já, i ona mohla mít postranní myšlenky od začátku, ale to je věc, která nutně nemusí být neprospěšná. Navíc mi nejenže jako žena imponuje svým projevem - ale taky mi přijde velice hezká. Ještě aby měla čas. V opačném případě bych nejspíše nevěděl co s načatým večerem. Ne, že bych si nedokázal něco vymyslet.

Část výrazně růžové hřívy si vyčešu do uzlu kus nad temenem, druhou polovinu nechám volně splývat až kdesi k mým stehnům.
Možná že bych si je mohl nechat zkrátit, už to začíná být vážně otravné, něco takového česat...
Nevynechám decentní líčení a zlehka si rozcuchám část ofiny. Nemůžu při videorozhovoru vypadat, jako bych se knad upravil jen kvůli ní. Jemně si odkašlu a přejdu z ženského tónu hlasu na jakýsi ne úplně definovatelný.
"Možná takhle."
Spíše nahlas zkouším jak to zní.
To nebude ono.
Další lehké odkašlání.
"Lepší."

V apartmá je, dle očekávání, vše uklizeno. Amélie se na mě popuzeně dívá jedním žlutým okem, zatímco leží pod zářivkou. Je naštvaná. Není ráda, když ji zavírám.
"Přece bys mi to neměla za zlé, mon chéri."
Zámek terária s cvaknutím povolí. Neodvažuji se teď dovnitř sáhnout, mám za to, že by se mi snažila dát najevo, jak je popuzená a vzteklá. A kousanec, když už nic jiného, bolí.

Rozvážně zapnu komunikátor, ještě se jednou rychle překontroluji v zrcadle, vyhledám kontakt, potvrdím spojení a čekám, zda se mi paní Gravoisová z druhé strany ozve.

Ingen Kreuz
Konverzace o ničem, dějství druhé

Co zní z druhé strany vysílačky přímo do Beutelova ucha se říci nedá, přístroj je uzpůsoben diskrétní komunikaci a Oberkomissar nese prázdný výraz sfingy.
"Ne, v kuřárně.", odpovídá Beutel tiše neznámému lovci volného času.
"Pět minut... Ano. Ne, není třeba.... Nerozumím, moh- ah, je přímo přede mnou." Odmlka, během které tě Beutel fixuje očima, snad aby se ujistil, že jsi stále ještě na svém místě.

"Ne, nic závažného... Ano? Rozumím, dle rozkazu." Dálková, vymoženostmi z hlav géniů a kapes daňových poplatníků zprostředkovaná konverzace končí. Beutel čiperně skouzává z desky stolu, nonšalantně si uplácávajíc faldy zbytečně velké, odrbané mikiny. Čas razit, podle všeho.

"Máte napilno že, Herr Franz?" Odpovědí ti je kožnatý úsměv.
"Zdá se, že vám z toho všeho došel dech." Jsi policista hodný veškerých svých koblih a téměř všech salámových housek. Oberkomissar se vprostřed pohybu zasekává, na nekonečně dlouhou vteřinu. Zvolna, plynule se k tobě otáčí a spočine na tobě pátravým pohledem, jako by tě v tuto chvíli spatřil poprvé v životě.

"Herr Panzer, v tomto Gaskammeru nekuřák opravdu nemůže dýchat, tak mi nezbývá než po vzoru volů žvýkat staré zásoby." Cosi mezi šibalským mrknutím a křečí. "Nyní prosím dojeďte tu sodu a pojďte se mnou, chcete-li ušetřit jeden telefonní hovor. Jdeme za kmenovou radou." Bez dalších prodlev rázuje k východu.

Na tento způsob bublinového cestování si začínáš zvykat. Většina zaměstnanců raději počká, ustoupí či dokonce obejme zeď, aby se vyhnula vaší blízkosti. Jak jinak než poloprázdným výtahem sjíždíte vstříc lůnu matičky Země. Váš geonautický výlet končí, alespoň podle displeje, v minus sedmnáctce.

Jde o podstatně vzdušnější patro než doteď téměř klaustrofobicky stísněné, úzké prostory. Beutel sebevědomě vyráží k dvoukřídlým lítačkám, které vás vedou do jakési zvrácené karikatury společenského salonku. Moderní přístroje ostře kontrastují s retro polstrovanými sedačkami. Jako třešnička na dortu obecného nevkusu vystupuje malá, zurčící fontánka zhruba veprostřed místnosti a pár podivných obrazů přilepených na stěnách.

Atmosféra je tíživá únavou, sršící frustrací a pasivní agresí. Mezi veškerým hurhajem vidíš i několik desítek dosti vysokých šarží. I když se BKA naoko kasá rasovou rovností, nelze si nevšimnout, že naprostá většina výše postavených jsou lidé. Zachytáváš nenormální pohyb. Od fontánky na vás kyne Kalb, v přítomnosti zhnuseně, naštvaně vypadající ženy zralého věku, strhaně se tvářícího bělovlasého šedesátníka a snad trochu zasněného hnědovlasého chlapa s ostře řezanými rysy. Důkladnější pohled je pak shodně identifikuje jako tři vrchní a jednoho obyčejného policejního radu. Jediný kdo krom hvězd nese i úsměv je právě Kalb. Beutel se dívá poněkud mimo, na jeden z mnoha informačních displejů s jakousi nepříliš srozumitelnou statistikou týkající se asi nárůstu výskytu nějakého kontrabandu, řádově jde o kilogramy.

Xiar
The booty call(s)

Občas by ti přišla vhod dlouhá flétna uspávače hadů. Když už nezabírá pískání, dá se s dlouhým kusem dřeva výpadům rozezleného plaza alespoň částečně bránit. Ničím takovým však tento jinak skvěle vybavený apartmán nedisponuje, takže jsi nucen terárium toliko otevřít a dát se na taktický ústup.

Komunikátor je perfektní tak jako jeho signál, tvůj odraz v zrcadle skoro také. Vytáčíš číslo Gravoisové. Zpočátku obsazený tón přechází po pár vteřinách na normální vyzváněcí. Během několika vteřin se ozve zapraskání, a ve vzduchu se zhmotňuje nehmotný holoobraz obličeje Gravoisové. Podnikatelce stačilo přibýt pár stěží znatelných, ale neoddiskutovatelných vrásek - hektický způsob života si vybírá daň. Ironicky, kovářova kobyla...

"Gravoisová, Gravois salon.", ozývá se tisícerým opakováním mechanizovaný pozdrav.
"Přejete si?" Podle komíhání obrazu a do dáli upřeného pohledu soudíš, že zrovna chodí. Její oči se na okamžik zaostří na projekci přístroje.
"Ah, ImpChem!" Zastavuje. "Dodávka je naprosto v pořádku, nakonec to bylo jen nedorozumění za strany kurýrů.", usmívá se unaveně, zato překrásnými perleťovými zuby.

Nejsem přeci žádný manažer pro styk s veřejností! Tedy... chápete jak to myslím...!

Zvedla to. První dobrá zpráva dnešnho dne.
"Přejete si?"
Naposledy si v hlavě opakuji, co jí chci vlastně říci. Už už se k tomu chystám. Nádech...
"Ah, ImpChem!"
Co? NE, NE, NEJMENUJU SE IMPCHEM!
Alespoň se zastavila. Je hrozné když s vámi lidé mluví za chůze. Celý ten obraz se hýbá a vyvolává to jakýsi závraťový pocit. Než stačím protestovat proti mému novému "jménu", neochvějně pokračuje. Je z ní naprosto jasně cítit, že má ve zvyku držet konverzaci pevně v rukou a říct vše, co má na srdci.
Une femme fatale...
"Dodávka je naprosto v pořádku, nakonec to bylo jen nedorozumění za strany kurýrů."

Tady ovšem, pánové, začíná problém.
Rozhodně není dobrým znamenm, že mě neoslovila jménem - ale fakt, že věří, že volám čistě jen ze zájmu firmy - ten mi už spolehlivě vyrazí dech.
Co na to říct? Taková TRAPNÁ situace!
"Ah... dodá....?"
Odvětím zmateně spíše pro sebe, ač nahlas. Než si v hlavě sesumíruju ta správná slova, alespoň nevinně a lehce poplašeně zamrkám. V tuto chvíli už jí musí být jasné, že situaci až tak úplně neodhadla. Je čistě na ní, jak se k tomu postaví... já mi můžu jen... pošoupnout správným směrem. Mým směrem.
Potřebuje si odpočinout. Ehm... se mnou. Nejlépe.
"Já... Ehm, tedy... dobrý den, demoiselle Gravoisová."
Rozpaků přidám trošku víc, než doopravdy cítím. Působím možná trošku ztraceně a snad i lehce vyděšeně její řečí ohledně dodávky.
"Totiž - já nevolám kvůli dodávky... ač jsem rád, že se vše... vyřešilo bez problémů. Ono..."
Zastrčím si vlasy za ucho a vykouzlím trošinku sebevědomější výraz.
"Mám dnes den volna a tak jsem si myslel, že bych se u vás mohl zastavit v salonu.."
"To klidně můžete, děkuji vám vřele za oznámení a teď mám práci!"
Zní mi v hlavě její možná odpověď, proto pokračuji rychle dřív, než něco takového vůbec stihne vymyslet, natož říct nahlas.
Nesmí mě odpálkovat. Cítím se pak vždycky tak.... tak nedoceněný! Podvedený! Nemožný a zbytečný!
"Tak jsem si říkal, kdybyste si na mě ve svém nabitém programu udělala čas, mohli bychom..."
se zase věnovat nějaké blíže neurčené činnosti!
"...zajít třeba na kávu nebo na večeři."

Jsou tady dvě možnosti. Buďto bude ráda, že ze všech žen, které znám, je zrovna ona tou, se kterou chci trávit svůj volný čas... no a nebo se urazí, že se jí snaží ven vylákat něco, co ona považuje za děvku... vlastně jsou zde tři možnosti. Třeba bude ráda, ale... nebude mít čas.
Tak či onak dvě ze tří jsou pro mě emocionálně absolutně nepřijatelné...

Xiar
Dodavatelem proti své vůli

"Ah... dodá....?"
"Ano, je už naskladněná. Peníze přijdou jako vždy, do jednoho pracovního dne.", drmolí podnikatelka kadencí dobře namazaného Schmeisseru. "Já... Ehm, tedy... dobrý den, demoiselle Gravoisová." "Dobrý", přichází nepřítomná odpověď. Chvíle ticha. Měří si tě přimhouřenýma očima plnýma pochyb a zmatku. "Prosím... co se děje?"

"Totiž - já nevolám kvůli dodávky... ač jsem rád, že se vše... vyřešilo bez problémů. Ono..." Zvednuté obočí, překvapený výraz. "Opravdu?" "Mám dnes den volna a tak jsem si myslel, že bych se u vás mohl zastavit v salonu.." Chvíle přemýšlení. "Tak jsem si říkal, kdybyste si na mě ve svém nabitém programu udělala čas, mohli bychom... zajít třeba na kávu nebo na večeři."

"Víte...", začíná Gravoisová rázně, ale při pohledu na tvůj výraz ztrácí hybnost. "Já jsem dneska... no." Usilovně bojuje sama se sebou v typickém zmatečném gestu těch, kteří si neuvědomili, že rozhodnutí již v podstatě dávno padlo. Další pohled, polknutí.

"Ráda vás tu přivítám, jsem... stále v salonu." V pozadí zazní nedešifrovatelný, tázavě znějící hlas. "Tak... na viděnou! Ne, odvolejte to, prosím. Nic, jen..." Obraz i zvuk mizí, poslední, utnutá věta již asi nebyla míněna tobě.

Jemné odkašlání tě upozorňuje na Geoffreyovu přítomnost, jeho tázavý pohled pak na nevyřčené otázky.

No nejsem já úspěšný kocourek? Jsem, jsem, JSEM! Ne... a nechci nic slyšet o hermafroditních šnečcích...

"Víte..."
Ve chvíli, kdy takto začne, útrpně přivřu oči, mírně zrudnu a začnu si natáčet pramínek vlasů na prst.
Ne, to tedy nevím!
Lehký úsměv z mé strany, pomalé mrknutí.
"Já jsem dneska... no."
Jasně vidím, že je nalomená. Zjevně opravdu nemá čas. Neměla. Dle jasně patrného vnitřního zmatku právě uvažuje, jak si jej udělat.
"Ráda vás tu přivítám, jsem... stále v salonu."
Pramínek vlasů jen tak mimochodem pustím a obdařím paní Gravoisovou jedním z TĚCH neodolatelných úsměvů.
"To je báječné, opravdu. Jsem rád, že se znovu uvidíme."
A myslím to upřímně. Zase jsem jednou nezklamal. Sám sebe bych za to obdivně poplácal po rameni.
"Tak... na viděnou!"
"Budu se těšit, mademoiselle!"
Je to tak. Je hezká, cílevědomá, zjevně hojně využívající služeb vlastního salónu - no a taky ví, kdy si má dát zaslouženou pauzu a relaxovat. Vlastně neví... inu, ještě že mě má.

Oddával bych se pocitu vítězství a hezkých vyhlídek na dnešní odpoledne ještě dlouho, ale vyruší me z nich ono rušivé odkašlání.
"Hm?"
S pohozením vlasů se otočím.
"Co se děje, drahoušku?"
Jen tak mimochodem nenápadně začichám, zda ještě smrdí a zcela reflexivně svůdně přivřu oči.

Xiar
Ehm, ehm

Tvůj způsob otočení přiměje Geoffreye k dalšímu kroku zpět. "Co se děje, drahoušku?" Charakter tvého dotazu i řeč těla jej znervózňují. Všímáš si nepokojných prstů bubnujících v nepravidelném rytmu o stehno.

"N... nic zásadního. Auto Vám právě vyvážejí z garáží, pane. Přejete si, abych vás odvezl? Protože..." Jde to ztuha. "Mám obavu, že případná kontrola... že by asi něco naměřili."

K tvému nosu se nenesou zrovna vábné pachy. Hygiena s kolínskou umí průrazné ostří nelibého alkoholického zápachu ztupit, nicméně jeho existence dostatečně citlivému nosu uniknout prostě nemůže. Vypadá však, že krizi již překonal. Totéž ale může říci i potrhaný člověk po napadení medvědem, jen co jej bručoun nechá konečně být.

Geoffrey krátce pohlédne na hodinky. "Myslím, že by mohli být hotovi." Poté co se nachystáš a pobereš potřebné věci, opouštíš po boku úslužného, ale nepříliš nadšeného asistenta své apartmá. Chodby jsou prostorná korza, z nichž odbočují dveře do dalších apartmánů a užší chodbičky, určené toliko pro obsluhu - zjevně cesty z pozlátka do zázemí této továrny na přepych.

Krom služebnictva potkáváte při chůzi k výtahu už jen jakéhosi dosti otylého mladíka jižního vzhledu v doprovodu dvou poměrně pohledných služebných. Nos špekatého šviháka je tak nahoru, že tě navzdory všemu opomene vzít vůbec na vědomí.

Recepcí procházíte po opuštění relativně diskrétně, jediný, kdo si váš doopravdy všímá je právě recepční. I zde ovšem zůstává u postavení se ze židle a servilní úkloně. Tvůj chromovaný, sportovní mazlík stojí zdánlivě opuštěn pouhých pár metrů od vchodu, cesta k němu je stále krytá před případným deštěm, sluncem či jinou nepřízní počasí přístěnkem.

Dveře se na základě biometrického ověření po chvíli samy otevírají. Vítá tě dobře známý interiér. Nějaká dobrá duše ti doplnila nádrž po okraj, jak zjišťuješ, zatímco ti sluha pěchuje do nevelkého kufru veškerá případná zavazadla. V nazad zabírající kameře jasně vidíš jak jej zaklapává a míří podél auta dopředu, k tobě. V očích má rovnou měrou naději i obavy. Zůstává stát v prkenném pozoru, nejspíše v očekávání případných instrukcí.

Žádost, která se nedá odmítnout.

Mezi tím co mi elf rozvazuje pouta, dívám se jak dvojice rohatých táhne mého soupeře do horoucích pekel. Ještě, že je v bezvědomí, být na jeho místě nebylo by mi do zpěvu. Musím říct, že ten mlaďas mi padnul do voka. To nejlepší z člověka dostanete až když ho postavíte nad propast. Škoda, že do ní teďka kluk padá. Zajímalo by mě co udělají nad propastí ty dva rohatý.

Promnu si zápěstí a ruce dám do kapes, kde nahmatám boxery a začnu si je tajně nandavat. Rázným krokem vyrazím směrem k trolům a zavolám.

„Heleďte kluci, kam mi ho táhnete? Jsem ho dostal. Ne? Tak je teďka můj.“

Snažím se k nim dostat i přes odpor případných fanoušků.

Barbie jede v bárbí autíčku na nákupy!

" Přejete si, abych vás odvezl? Protože... Mám obavu, že případná kontrola... že by asi něco naměřili."
Povytáhnu pečlivě upravované obočí.
Ne že bych tě chtěl někdy vzít sebou - ale ta možnost, že ani nemůžu, protože jsi v noci nepovoleně pařil, ta mě ovšem neskutečně vytáčí.
A nejspíše to ze mě jde vidět. Ano - jsem náladový - a ano - mohu ze sladkého vrnění přejít do semetrického štěkotu. A to velmi snadno.
"Myslím, že by mohli být hotovi."

"Výborně - takže kontrola. Můj asistent, což mimochodem zahrnuje i post řidiče, NENÍ SCHOPEN plnit svou práci. Co si asi myslíš, že ti na to řeknu? Mám být nadšený, protože jsi nesvědomitě chlastal a připlížil ses do apartmá ráno, páchnoucí jako kanál?"
Těžký (a hraný) odevzdaný povzdech.
"Běž si lehnout a odpočiň si. Pokud se to ovšem bude opakovat - nepřej si mě. A myslím to vážně. Ehm... no a..."
Můj pohled zabloudí kdesi k jeho kotníkům.
"...Nedělej teď žádné prudké pohyby, plazí se ti okolo nohy mé dítě."

Nechám ho vymáchat se v této ošklivé a poněkud nebezpečné situaci a zatímco on bledne, já si ještě nasadím zlatý kroužek do rtu a na krk připnu nějaký jednodušší, decentní šperk. Obléknu si vysoké bílé boty bez podpatků. Obvykle podpatky nosím - a čím vyšší, tím lépe se cítím. Dnes to nicméně nejspíše nebude to pravé ořechové.
Vlastně...
Podívám se na Geoffroyho, jak se s opoceným čelem dívá pod své nohy.
Mám čas se ještě převléct. Vždycky mám čas se ještě převléct.
Po cestě ze sebe shodím ne úplně pánský oděv, tedy šaty - ač tedy mám i princeznovštější modely - a sáhnu po košili a nízkých kalhotách. Obojí v bílé barvě. Vždycky nosím bílou. O kravatě nechci ani slyšet, košili ležérně do půl hrudi rozepnu.
Boty tedy volím také nižší. Naposledy se prohlídnu v zrcadle a vezmu si sebou svou příruční tašku s kreditkou a několika nezbytnostmi.
Možná bych i s tím drdolem mohl něco... ale ne. To je ztráta času. I tak jsem okouzlující.
Nato Amélii opatrně seberu, odnesu a položím do peřin. Při troše štěstí tam bude spát po zbytek dne. Je to had - hadi jsou především líní.
"No šup šup, na co čekáš? Už se můžeš hýbat, jdeme!"

Cesta dolů. Nic extra zvláštního. Denodenně se opakující rituál - ať jste v jakémkoli hotelu. Krom toho, že se mění interiér, je to pořád o tom samém - dostat se z místa A do místa B a minout při tom několik cizích lidí. V tomto případě se jedná o nadrženého upoceného čuníka. To, že si mě nevšímá on, mě zajímá pramálo. Služkám, zabloudícím ke mně pohledem, pošlu nenápadný vzdušný polibek.
Velmi dobře, že si mě nevšímá - s takovými lidmi konfrontuji vskutku nerad.

Autíčko mne přivítá venku. Tyrkysové štrasové kamínky vsazené v chormu svítí v dopoledním, ostrém slunci. Bez okolků zapluju do růžových potahů z mikroplyše a příruční tašku (nezval bych to kabelkou ale nezní to dostatečně... mužně) položím na sedadlo spolujezdce. Plná nádrž mne nepřekvapí, s takovými věcmi se holt už tak trošku počítá.
Všimnu si, že už tam něco leží.
Beaute bleu! No to se alespoň po cestě nebudu hryzat nudou.
Spokojeně si dámský módní časopis vytáhnu zpod... kabelky. (budiž tedy, kabelka! )
To už ale u mých dveří stojí Geoffroy.
Chvíle trapného mlčení mi dá jasně najevo, že on nebude ten, kdo promluví první.
"Tak tedy... vrátím se asi až večer... do té doby se věnuj čemu chceš, pokud to nebude zahrnovat pití alkoholu, popřípadě požívání jiných návykových látek. Chci, aby sis zapnul zvonění na komunikátoru, čistě pro nepravděpodobný případ, že bych tě k něčemu potřeboval."
Prohlídnu si ho od hlavy k patě.
"Jo a pocem."
Vykloním se z auta a snad až s mateřským výrazem mu upravím livrej.
"Tak. Na brzkou shledanou, drahoušku. "
A nezlob tady, idiote!

Dveře se začnou zavírat.
Takže pěkně popořadě. Lékárna.
Štíhlé prsty se rozběhnou po dosipleji navigace autopilota. Mezi posledními destinacemi po chvilce vyhledám svou apatyku. Jsem stálý zákazník, už mě tam tak trochu znají. Odsouhlasím cestu, v rámci možností si v drobném sporťáčku natáhnu nožky a začtu se do... nazvěme to povznášející četbou.

Posunovačka

Lehká poznámka. Lehké zaražení. Zkoumavý pohled Beutela. Skoro tak plný zaujetí jako ten, kterým si ho prohlížím. Zvláštní. Devětadvacítka - Kablovo obludárium. Málokdy mám možnost si uvědomit, že má vlastní osobitá forma existence, patrně nebude ve společnosti nic tak zvláštního. Trochu znepokojivé je i to, že patrně má maličkost přijde do styku s mnohem horšími věcmi. Přichází odpověď. Její informační náboj je srovnatelný s mlčením.

Dojíždím sodu. Poctivá odměna za mou nekonfliktní snahu řešit problém konfliktním způsobem. Mlčky následuji květinové dítě. Úsměv. Nějak si nemohu zvyknout na tu auru svatosti, která mesiáše z 29. oddělení obklopuje. Dá se snad jinak vysvětlit pokorná snaha o uhnutí? Dá, ale to mi nepřijde tak zábavné. Po očku sleduji stále svého průvodce. Žádný zvláštní pohyb, nebo naopak absence pohybu. Nedokážu ani odhadnout, jestli se ostatní pracovníci snaží uhnout spíše mě nebo jemu.

Výtah se zavírá. Cuknutí. Míříme kamsi dolu. Ticho lehce zvýrazňuje nedostatek konverzačních témat. Pobavení. Tak mě napadá, že by můj předrahý průvodce mohl ocenit k vánocům foukací harmoniku. Zvědavost. Vidět, ať už jakýkoliv, výraz v jeho tváři by patrně bylo k nezaplacení. Patro za patrem klesáme. Místo věcí které mě zajímají dumám jen o hovadinách. Nenávidím to. Potřebuji se soustředit, potřebuji cigáro. Taky potřebuji nějaké otázky. Je tu otazníků až k zbláznění, jenže když nevím, co hledat...

Párty je v nejlepším. V podivném a divně vybaveném salonku by se pohoda dala krájet. Pokud pohodu definujeme jako vyčerpání nenechávající dost sil ani na nadávání. Provokativní fontánka tomu dává korunu. Nedělal bych tu ani za nic. Dost možná by pravidelný běh na záchod ocenily ledviny a fyzická kondice, nic méně já ne. Pohyb. Hodný strýček mává na ztracené děti. Průvodce zřejmě zakládá výškový tábor. Přehnaná fascinace nabízí domněnku,že tady jeho pouť končí.

Letmo pohledem přejedu obrazovku. Ač pochybuji, že by šlo o něco převratného. Kamufláž? Ano, proto to dělám. Vteřinka klidu. Někdy je moudřejší nedělat nic a skoro vždy i pohodlnější. Vysoké hodnosti kolem mého Polizeioberrat rozhodně nezvedají atraktivitu okolí. Na druhou stranu, nové maso do mlýnku může zbavit nepříjemné diskuze. Jít či nejít? Další dilema, co by i Hamlet záviděl. Na konec nechám dánského krále králem a vyrážím vpřed. Krok sun krok. A snad to nebude pořádný tanec...

Dexter
Trh s masem

Jen co se tvé ruce vymaní z pevného sevření lana, míří do kapes, aby se nenápadně ozbrojily dvojicí boxerů. Své kroky směřuješ přímo k dvojici trollů táhnoucí bezvědomého hazardéra kamsi do budovy. Dav ti dává prostor - jednak tě viděli v akci, jednak tě stále ještě obklopuje sláva a euforie pomyslného vavřínového věnce.

Navíc, mají jiné věci na práci. Moře lidí i nelidí se blýská credsticky, které se spojují a rozpojují ve zdánlivě naprosto chaotických orgiích. Vyplácejí se výhry, urovnávají i zakládají dluhy. Někteří se již začínají trousit zpět do klubu v oprávněné víře, že zábava je již vyčerpána.

Po pár okamžicích stojíš u trollů. Zabráni do práce, nevšimnou si tě dokud je neoslovíš. „Heleďte kluci, kam mi ho táhnete? Jsem ho dostal. Ne? Tak je teďka můj.“ Jen Křivorohovi stojíš za něco jako ohlédnutí. "Prachy ještě nejsou, se musej vybrat, kámo. V klidu, je dostaneš. Dohodli jsme se na mentolu za bitku a šmitec. Si bež dát k baru něco na podnik a neser se do našich věcí, brácho. Mám biz." Parta hic obnovuje stěhování bezvědomého kamsi do budovy.

Xiar
Porsche od Matella

Geoffrey vypadá, jak už se to u něj stává dobrou tradicí, poněkud zaraženě. Mrtvolný odstín, který nabral po důvěrnějším seznámení s Amelií odmítá zcela zmizet. Ani tomu předcházející držková, na kterou reagoval jen poulením očí a občasným polknutím, mu asi na sebejistotě a chuti k práci nepřidala. Upřeně na tebe zírajíc, drží až na občasné přešlápnutí dekorum správného sluhy.

"Tak tedy... vrátím se asi až večer... do té doby se věnuj čemu chceš, pokud to nebude zahrnovat pití alkoholu, popřípadě požívání jiných návykových látek." Zachycuješ ne zcela skryté, ulehčené vydechnutí.
"Chci, aby sis zapnul zvonění na komunikátoru, čistě pro nepravděpodobný případ, že bych tě k něčemu potřeboval." Dvojí přikývnutí. Přímo před tebou tahá komunikátor a cosi na něm přenastavuje. Co přesně to je nemůžeš dešifrovat, monochromatický displej této laciné cetky nemá ani široký pozorovací úhel, natož pak holoprojekci.
"Ano, pane.", říká poměrně přesvědčivě.
"Jo a pocem." Geoffrey přistupuje se zřetelným váháním a neskrývanou opatrností. Na upravování livreje reaguje s tichou útrpností k mytí donuceného malého uličníka.
"Tak. Na brzkou shledanou, drahoušku."
"Um... 'anou, pane." Se zavíranými dveřmi mu očividně padá velký kámen ze srdce.

Základní ovládací prvky auta jsou koncipovány s jasným zřetelem na fakt, že peníze ještě nemusí znamenat technické znalosti. Potřebuje jen minimum informací.
> Cíl: 'Království zdraví' - apatyka Rottembourg
> 48°42'30.77"S / 2°27'23.46"V
> 26km, ETA: 20min
Po potvrzení trasy se auto téměř neslyšně pohne vpřed, zatímco si děláš v kabině pohodlí. Jízda je dosti pomalá, zato bezpečná a pohodlná. Dostáváš se z vnitřního centra na první okruh, když se k tichému svistu elektromotoru připojí hluboké předení silného spalovacího pohonu. V souladu s předpisy tvůj sporťák konečně narychluje, vtlačujíc tě na pár okamžiků do polstrování sedadel. Listuješ dosti extravagantně na papíře tištěným časopisem. Do módy se opět dostává oblečení s vnější LCD vrstvou, doslova klimatizovaný monitor. Co na tom že baterie tíží a drtí záda, je to in. A dokonce ani ne tak drahé! Kritička zní spíše jak někdo z teleshopu.

Cesta ubíhá. Jedeš nějak pomaleji, asi jste sjeli z okruhu. Zrak ti zvedne nezvykle silné kvílení motoru. Ani věčně paranoidně kalkulující řídící jednotce tvého auta není tato okolnost po chuti. Od silné, robustní, ale hnusně hranaté BMW pseudomilitary motorky se obezřetně klidí stranou. Málo platno, stojíte spolu na křižovatce. Jezdec se zcela ztrácí pod vrstvami jistě nepohodlného, ale nutného bezpečnostního izo-kompletu, tedy tlusté, vyztužené kombinézy. Ruce má volně, dokonce - ano, na tohle máš čich - drží v jedné z nich kameru, kterou tě celou dobu natáčí.

Bohužel, nemáš možnost jej konfrontovat. Jakmile si uvědomí tvou pozornost, startuje i přes 'červenou' napříč proudem aut, obratně se vyhýbajíc kolizi. Oběma rukama stále svírá kameru, zatímco se naklání dopředu, aby stroji s výrazným přebytkem výkonu zamezil náběh na panáčkování. Zezadu je možno vidět volně se třepetající, tlustý kabel vedoucí od helmy kamsi do útrob motorky.

To málo, co z cesty zbývá, se již obejde zcela bez incidentů. Auto zastavuje a parkuje mezi dalšími převážně drahými auty před velkou budovou, rekonstruovaným zámečkem. Nikdo nečeká, až se dohrabeš dovnitř - naproti ti jde v bílém plášti oblečená, americký úsměv nosící bloncka, dost možná čerstvá třicátnice. Štítek na plášti ji pak identifikuje jako Rouxovou, pomocnou lékárnici Rottembourgu. "Dobrý den, paní! Jak vám mohu pomoci?"

Ták, pojďte se mnou vy dva hodní, malí trolíci. Strejček Dexter Vám vzadu té temné malé místnosti něco ukáže.

"Prachy ještě nejsou, se musej vybrat, kámo. V klidu, je dostaneš. Dohodli jsme se na mentolu za bitku a šmitec. Si bež dát k baru něco na podnik a neser se do našich věcí, brácho. Mám biz."

Věnuju mu hraný úsměv, chápajícího člověka. Pfff, dá to práci nezačít je tu mlátit na fleku a zubit se na ně jako debil. Jinak to, ale nepůjde.

"Jasná páka chlapi. Nemějte mi to za zlí, ale rád bych to dotáhnul do konce. Tak půjdu sváma a dohlídnu na svoje investice. "

Vědoucně na ně mrknu a pokývám hlavou.

"Ta kočička na mě může ještě chvíli počkat, asi má ráda velký chlapy, hele třeba mi dá pro vás číslo na nějakou svojí kámošku. "

Zvedá se mi kýbl z těch mejch keců, ale dokud mi baští, že jsem jejich kámoš tak je to dobrý. Hlavně ať mě nechají jít s nimi.

Ingen Kreuz
Radosti a strasti SO

Kráčíš ke Kalbovi. Beutel se tvým pohybem vzpamatovává a věší se ti na paty. Skoro cítíš, jak ti nedýchá na záda. Přicházíte k nepříliš nadšeně vypadající skupině oficírů. Vám dobře známý Oberrat Kalb, abt.29. Naštvaně se tvářící Frau Oberrat Amsel, abt.5, zasněný hnědovlasý chlapák Polizeirat Vogt, abt.5. Šedavý, avšak nikoli bezubý vlk Oberrat Zweig, abt.8. A nikdo z nich se podle atmosféry nebaví o levandulích.

"... situací jste vinen vy, Kalbe.", syčí Amselová. Kalb se jí směje do očí, Vogt hledá zajímavé vzory na podlaze.
"Amsel, takováto obvinění jsou nejen neopodstatněná, ale i kontraproduktivní. Řešme problémy. Vaše iracionální antipatie je jedním z nich.", tmelí situaci Zweig.
"Ah, vítejte!", huláká Kalb vaším směrem, pak se otáčí k ostatním oficírům.
"Beutela znáte, a zde je nová krev, Komissar Kreuz.", doplňuje. Pauza ticha vyplněného vzájemným salutováním

Amselová na tebe pohlédne skrze nosní dírky.
"Tak je to pravda, Kalbe. Vzal jste břitváka! Co to bude přístě?", syčí zlostně Amselová.
"Překvápko.", odpovídá Kalb klidně.
"Takže tu máme nejen mezimafiánskou čistku, ale i to nové svinstvo.", vrací je k problému již netrpělivý Zweig. "Něco nového v tomhle ohledu?" Otázka probouzí doteď duševně nepřítomného Vogta.
"Hm... podle labáku nejde ani o narkotikum... ne v pravém slova smyslu. Jako že to nemá žádné komplexnější sloučeniny. Je to namletej africkej křemen, a nějaká biologická hmota, možná přežíhané krevní plazma... ještě se teda čeká na-"
"Prosím, Vogte, shrňte to pro lidi.", zasekává Zweig rozjetého Polizeirata.
"No, v praxi je to hovadina. Nemá to vůbec fungovat, nejvejš tak průjem."
"Ale funguje to, dokonce mimořádně dobře. Nějaký mysticismus?", zdvihá obočí Zweig.
"Takhle malý krystalky všecko hned, rychle vyzáří. Není to nic k převozu, a ani ne ke stázi. Do dvou, tří hodin je všecko fuč, alespoň podle tabulek."
"Přesto se to ale distribuuje, a podle všeho nejde o placebo. Hlásí se první úmrtí, plošná vnitřní krvácení, denaturace tkáně. Tohle neudělá zatracený křemenný prach, Vogte!", nabírá hlas Amselové hysterický nádech.
"Ne. Ale naše testování je bez efektu. Krysy, psovití, primáti - nic to s nima nedělá. A je to pravý, zkonfiskovaný dýlerovi.", krčí raměny Vogt. Následné ticho trochu váhavě prolamuje Kalb.

"Moenchová říká, že je to 'zlá' věc, prý 'zrozená ze slz, namísto potu.', že-"
"Bah! Obecněji to nejde? Kalbe, vyhoďte tu ubrečenou sfingu! Tohle šarlatánství snad nemůžete myslet vážně!", štěká Amselová.
"Personální záležitosti devětadvacítky nechte prosím na mě. Před chvílí jste mě žádala o zbavení se Beutela, teď Moenchové... mám ji dát také předvolat na koberec, jako nyní Oberkomissara? Tady jej máte, můžete si s ním promluvit. Odmítám fungovat jako váš posel, a já jsem s ním spokojen.", usmívá se Kalb.
"Tohle nám příliš nepomůže, Oberrat Amsel má v tomto pravdu. Ale stran Beutela - prosím, odbavte jej rychle, Frau Amsel. Není čas.", dí Zweig. Beutel s úsměvem napochoduje před Amselovou a s předpisovým salutem sráží podpatky.

"Frau Oberrat Amsel, jsem Vám cele k dispozici!", hlaholí se švejkovským nadšením. Ta o krok couvá.
"Vypadněte, Beutele."
"Dle rozkazu!", zazubí se žlutě Oberkomissar, otáčejíc se k odchodu.
"Počkejte ještě.", odchytává odcházejícího Beutela Kalb, tisknouc mu do ruky čip. "Jeden z ...ozbrojených problému. Nabírají prý i těžké věci, smrdí to masovkou. Vyřešte to, než s tím vlétnou do ulic.", drmolí Kalb rychle, probodáván pálícím pohledem Amselové.
"Dle rozkazu!" Zjevně potěšený Beutel již doopravdy mizí, směřujíc poklusem k výtahu.
"Takhle se neprosazuje zákon, Kalbe.", pronáší Zweig ustaraně.
"Takhle se zachraňují životy, Zweigu."

"Co s tímhle břitvákem? Taky ho pošlete štípat?" Amselová na tebe ukazuje prstem jako na kus nábytku. Kalb se poškrábe na hlavě.
"Popravdě? Nevím. Proč jste tu, komisaři Kreuzi? Volal jsem Beutela..." Malá odmlka. "Vy jste z BGS, že? Drogy jsou tam prý denní chleba. Máte s tím nějakou zkušenost? Pracovní, tedy?"

Úchyl! Je to úchyl!

Ruka znechuceně obrátí stránku.
Bože ne - LCDčka. Zase. Proč? Proč lidi touží nosit blikající, nepohodlný kýč?
Poprvé jsem to pochopil. Byla to horká novinka, všichni se zbláznili z faktu, že se jim přes hrudník může promítat prakticky cokoli. Úžasné. Skvělé. LCD šaty mají zpravidla absolutně nenápaditý a neforemný střih, nehledě nato že už jsem byl svědkem velkého faux-pass a to, když se jedné z dam to módní monstrum pokazilo a zhaslo. Řekněme, že byla středem pozornosti, což zamýšlela, ale ne tak, jak si to asi původně přála. Já osobně sázím zásadně na elegantní, vrstvené modely a drahé látky.
Bože! Ta je tlustá! S tím jako leze do televize? Nedávno ještě byla docela hezká...než vrhla děcko.
Na další straně je zjevně interwiew ohledně líčení se známou americkou herečkou.
No to snad ne - holka, tobě už nepomůže ani svěcená voda...To bys ji musela... eh?

Znepokojeně se zavrtím, jak auto uhne před projíždějící motorkou.
Coto....? MOHL MI POŠKRÁBAT AUTO!
Za malou chvilku se stejně vedle piráta silnic zařadím do pruhu na křižovatce.
To sis pomohl, když jsem tě stejně dojel, idiote!
Ve volné chvíli si jej popuzeně prohlédnu.
Něco se mi nezdá. Nemá on v ruce...?
Motorka zařve a ujíždí. Snažím se postřehnout jakýkoli detail, který můžu pouhým okem vidět. Vím, že to, co uvidím, si zapamatuju. Každopádně, když si celý pohled na něj promítnu zpětně - to, co svíral v ruce rozhodně byla kamera. Časopis jen tak mimochodem, třesoucí se rukou odložím.

Co chtěl? Co mohl chtít? Po mě? Proč by mě někdo chtěl natáčet? Udělat problém impchemu jde i jinak!
Mrazí mě v zádech a je mi možná i trochu zle.
Jak ten člověk věděl, kde mě najít? Přestěhovali mě včera a od té doby jsem nevylezl ven až doteď.
Tak jako před chvílí řídící jednotku mého auta, i mě stíhá silná paranoia.
Musel...museli to mít naplánované dlouho - ale co? K čemu jim bude...?
Nejdůležitější z mých osobních otázek mi asi přijde něco jako Co z toho vyplývá pro mě? Domácí vězení pro mou vlastní bezpečnost? Možná mi dokonce silně doporučí se dnes slíbené schůzky s paní Gravoisovou zříci. Nebo něco horšího, třeba vydírání nebo bezprostřední nebezpečí?
Tak či onak, měl bych to hlásit.

Co nejdříve, nejlépe.... ach, tak teď ještě ne.
Auto parkuje a ke mně hned přiklusává nějaká zdejší zaměstnankyně.
Nádech, výdech. Nesmí na mě nic poznat. Na nervozitu budu mít čas až potom.
"Dobrý den, paní! Jak vám mohu pomoci?"
Fajn. Nevadí mi, když mě mají za dámu ze normálních okolností - ale dnes mám na sobě pánské oblečení, že ano? Měl bych tedy působit, jako muž, nebo ne?
Odsunu to jako naprosto nedůležité a oplatím slečně pomocné lékárnici její úsměv, zatímco vylézám z auta.
Je to otravné, vskutku zničující, když vás otravují zaměstnanci už venku.
"Jak vám mohu pomoci?""RÁD BYCH SI NAKOUPIL, MŮŽEME PROSÍM JÍT DOVNITŘ?"
"Jsem zde pro pár nezbytností."
Odpovím mírně a s úsměvem, zatímco plavným krokem mířím k zámečku. Předpokládám, že slečna...paní? ..Rouxová půjde se mnou. Aby se třeba necítila ukřivděně, po cestě už začnu odpovídat na její otázku trochu konkrétněji.
"Potřebuji hojivou mast... nebo jiný druh přípravku... na otlačeniny a drobné oděrky. Nejlépe nějakou rychle působící, do zítřka musím být naprosto v pořádku."
Pokud zítra budu moci vylézt z hotelu...

Dexter
Mezi námi přáteli

Křivoroh a Půlucho pochopitelně nevypadají zrovna nadšeně. Jejich pohledy těkají mezi tebou, stále neúplně rozpuštěným davem a bezvědomým hráčem, kterého rvou nepříliš šetrně do budovy.

"Jasná páka chlapi. Nemějte mi to za zlí, ale rád bych to dotáhnul do konce. Tak půjdu sváma a dohlídnu na svoje investice." Další zastavení, provázené tlumeným žuchnutím.
" 'rva", utrousí Půlucho, shýbajíc se k teď volným rukou svého bezvědomého břemena, které před okamžikem upustil.

Křivoroh mezitím reaguje přímo na tebe, setrvávajíc v roli atašé pro zelené záležitosti.
"Nám nevěříš, co? Fajn, poď teda, ale jak dostaneš prachy, vysmahneš, kapiš? Zas až tak hezkej nejseš, abych se na tebe musel furt koukat, skenuješ?" Půlucho jen souhlasně zamručí.

"Ta kočička na mě může ještě chvíli počkat, asi má ráda velký chlapy, hele třeba mi dá pro vás číslo na nějakou svojí kámošku. " Tentokrát se jako první ozve ušák, se zlehčujícím úsměvem.
"Brácho, rači zostaň u mlácení, páč jako pasák bys to nevyhrál. Ušatou sebral truňk, ne ty. Si tě asi nebude ani pamatovat, hm-", zabručí, zvedajíc s Křivorohem svůj náklad přes vysoký práh průmyslových dveří z válcovaného plechu, "- co pro ni bude asi nejlepčejší."

Jste ve skladu. Provozní a nákupčí Alco-hole nenechávají nic náhodě, a plastové přepravky plné rozličných lahví pochybného obsahu sahají ve sloupcích až ke stropu. Nepřehledná a zdánlivě zmatečná džungle desítek značek a desetitisíců číhajících opicí a kocourů. Hráč je shozem na zem v odlehlém rohu skladiště. Trollové pohlédnou na něj, pak na tebe.

"Tady může blejt a krvácet jak chce, bejk. Se to umyje šmahem.", rozmazává Křivoroh menší krůpěj krve špičkou okované boty po protiskluzové, ale hladké easyclean-hardperfo podlaze. Poněkud pragmatičtější Půlucháč vylamuje z blízkého paklu lahev něčeho tvrdého. Svůj úlovek promptně otevírá o vlastní kel, a z výšky lije část chlastu na hráčovu ránu. Ten nereaguje. "Meh, asi nemá žízeň. 'spoň to zmasí brebery."

Lahev končí před tvýma očima. "Si dej, na podnik. Ti udělá v břiše dobře, seš úplně zelenej." Ozývá se další tlumené 'pluf'. Křivoroh otevřel další flašku z téhož paklu, hltajíc dobrou čtvrtinu jejího obsahu na jeden zátah.

Xiar
Paní či pane... co? To se občas stane.

"Ah! Odpusťte, pane.", strhne se Rouxová, jen co na tebe o něco lépe pohlédne. "Víte, to ty vlasy. Jen málo... hm... sebe... takhle pečuje, pardon." Drmolí nesouvisle omluvným tónem.
"Jsem zde pro pár nezbytností."
"Ano?", ozývá se Rouxová nepřítomně, oči skryté pod vrstvou až směšně dlouhých, žirafích řas.

Nabíráš kurz na zámeček. Jen co se vzdálíš na pár metrů od vozidla, auto se s tichým klapnutím zamyká. Lékárnice za tebou cupitá jako špinavé káčátko za svou matkou.
"Potřebuji hojivou mast... nebo jiný druh přípravku... na otlačeniny a drobné oděrky. Nejlépe nějakou rychle působící, do zítřka musím být naprosto v pořádku." Horlivé přikyvování. Ke konci tvé řeči tě v několika rychlých krocích předbíhá, otevírajíc úslužně těžké, prosklené vchodové dveře. Fotobuňky se zde asi nepěstují.

"Ano, ano. Oděrky, to máme kůži..." huhlá pro sebe Rouxová, zatímco tě vede napříč prostornou vstupní chodbou. Míjíš rasou, věkem i oděním rozmanité zákaznictvo, zato všudypřítomní lékárníci a asistenti jsou všichni vybaveni jakýmsi mixem mezi laboratorním pláštěm a společenským oděvem. Z dáli doléhá hrdelní křik - jakási navzdory své rase dosti oplácaná elfka s extravagantním kloboukem dává hlasitě průchod své nespokojenosti. Okolo ní se rojí dobrých pět plášťů.

Šlapeš po parketách, i dveře a strop jsou obloženy do zářivého lesku nalakovaným dřevem, na které září sodíkové výbojky svým teplým světlem. Trochu rušivě v tom všem působí jak v muzeích řešené řady otevřených vitrín, obsahující podrobně popsané testery. Eskalátor vás dopravuje do prvního patra, v jehož levém křídle je situováno snad všechno, co se nějak týká kůže. Jediné co v jinak neskutečně podrobných popisech mnoha produktů chybí, je cena. Sem chodící klientela se o tyto věci obvykle příliš nezajímá, a sleva bývá v těchto kruzích sprosté slovo.

Mají všechno, kvalitně a pětkrát jinak. Odbočujete do jedné z podsekcí.
"Um... pokud je to možné, směla bych ty odřeniny vidět? Já jen..." nervózní polknutí. "... potřebuji představu o vážnosti a rozsahu. Protože... výsledek do čtyřiadvaceti hodin je... v některých případech velmi těžké zaručit."

"Máme vše od opravdu zelených léčiv po silné kortikoidy.", zubí se bloncka pyšně. "Máte nějakou konkrétní představu, doporučení lékaře, nebo Vám smím poradit?"

Drobný nákup

Pokřikující elfka mě zaujme.
Čím to, že poslední dobou potkávám samé tlusté... dodal bych lidi, ale tahle "dáma", zcela jasně zachovávající dekórum a chovající se, jak se dámě na úrovni přísluší, (jen tak mimochodem, tohle byla ironie) je výjimkou, potvrzující pravidlo.
Jak k tomu někdo přijde, že má na klobouk jedné z nejznámějších pařížských návrhářek a jaksi ZAPOMENE investovat do liposukce? Ty špeky by si mohla odsát! Beztak to ani moc nebolí!
Upřímně, já nevím, jak to bolí. Mé spalování mi prostě nedovolí přibrat. Nechápu to - v době, kdy mohou být s dostatečnýmn obnosem peněz všichni krásní, existuje tolik bohatých a přitom ohavných lidí. Tedy... nejen lidí.
Její sebevědomí mě zaráží. S její postavou bych se šel zcela upřímně zahrabat a ne ještě na sebe poutal pozornost zákazníků i zaměstnanců.
S tímhle přístupem by ji měli vyvést. Upřímně, vše se dá vyřešit i mnohem klidnějším tónem. Obvykle také více zabírá.
Razím názor, že jekotem či agresivitou se ohánějí jen lidé mentálně příliš slabí na jakýkoli jiný přístup. Tichý, výhružný tón otevírá prostor posluchačově nejhorším fantaziím.
Odvrátím od elfí hory zrak.
Já s ní jednat nemusím, vše je tedy v pořádku. Nebudu se kvůli něčemu takovému rozrušovat. Starosti - kor ty zbytečné, nejsou dobré na pleť.

Pokračuji tedy do patra, doufajíc, že tam elfčiny skřeky nebudou slyšet.
Pane Tolkiene, vidíte - všichni nejsou tak krásní a éteričtí, jak jste je popisoval.
"Um... pokud je to možné, směla bych ty odřeniny vidět? Já jen... ... potřebuji představu o vážnosti a rozsahu. Protože... výsledek do čtyřiadvaceti hodin je... v některých případech velmi těžké zaručit."
Tichounce se uchechtnu. Je to tak roztomilé, když je ta dáma v rozpacích.
Kde si asi tak myslí, že je mám, že tak koktá?
"Ale jistě."
Odpovím s jemným úsměvem a odepnu stříbrný knoflíček na rukávu košile.
"Tady jsou. Nic vážného."
Ukážu lehce podřené zápěstí. A pak ještě i to druhé.
"Nicnéně to také není nic, čím bych se potřeboval chlubit - asi mne chápete."
Při úsměvu ukážu paní lékárnici, že i já mám pečlivě bělené zoubky.

"Konktérní představu nemám, budu rád, když mi doporučíte - přece jen..."
Neodpustím si milý, koketující úsměv.
"Vy jste tady odborník, mademoiselle Rouxová."

"A abych nezapomněl, když už jsem tady - dochází mi doplňky stravy. Pupalka a jód."

Jeden, druhý, třetí a čtvrtý bezradný rada

S každým krokem je kromě vrchního rady blíž i hluk hovoru. Jedna jmenovka vedle druhé pyšně hlásí vysokou hodnost. Dobrá společnost. Příliš dobrá. Dokonce i na tuhle atmosféru. Všeobecná hektičnost ruku v ruce s vyčerpáním mohou slavit, neboť jejich plody zrají do vydatné sklizně. Buď to, nebo z té blbé fontány už všem šplouchá na maják. Na každý pád ve vzduchu je cítit, že se něco semele. Pečlivá kontrola podlahy, rádoby milé úsměvy v odpověď - jsou to způsoby odhalující účast v konverzaci. Tak nějak pochybuji, že to ta "Amselová" dokáže ocenit.

Kdo ví jak dlouho tu vlastně ta mile nemilá paní syčí jako kobra a plive všude jed. A k čemu vlastně? Lidská psýché je úžasná věc. Nejen, že je kus od kusu lidské hmoty jiná, ale když už se dá selektovat dle podobností alespoň na myšlení muže a ženy, zařídila si to tak, že se navzájem nedokážou pochopit. Pochopení. Pěkná věc, jen co je pravda. Škoda, že mi chybí. Jsem tu a nechápu proč. Salutuji a nechápu proč. Tvářím se a mile a i když chápu proč, tak o to pro změnu nestojím.

Beutel se dostává na výsluní. Mezi komedianty má čest stát se klaunem. Jediné štěstí, že principál je Kabl. Naneštěstí má jistá Frau o představení vlastní představu. Tlumený vzdech. Hysterický tón jejího hlasu řeže lépe jak motorová pila. Celá její osobnost svádí ke škatulkám, do kterých se žádná dívka patrně dostat nechce. Na druhou stranu, po momentálních zkušenostech, mám chuť dostat ze závoj povrchnosti. Začínám pátrat po krásném lehkém řešení poruch komunikace, které nejednou zaznělo na tolik vzpomínaných terapiích. Něco ve smyslu dívat se na svět pohledem těch, se kterými mluvíme.

Empatie. To bylo ono. Zatímco Vorstellung krásně graduje vžívám se do nové pozice. A je to tu. Téměř na moment jsem uvěřil, že jsem hysterka za zenitem, starej mi zahejbá a na mého jediného a upřímného přítele se už pár let nevyrábí baterie. Je to fakt pech. Něco je špatně. Rád bych zavrtěl hlavou, ale vezdejší dekorum to nedovoluje. Nechápu to. Místo bytostné, povznášející touhy vzít ji kolem ramen a přátelsky pošeptat "Chápu vás, máte to těžké" zůstává mnohem prozaičtější touha po slovech: "Držte hubu a běžte už do prdele."

"Co s tímhle břitvákem? Taky ho pošlete štípat?" Ouha, jsem na řadě. Milé gesto mi přisuzuje roli hodnou nábytku. Náznak sympatií? Zdá se, že ano. Tak nějak jsme se oba dostali téměř do shodné skupiny. Já ji totiž mám také za potenciální kus výplně domácnosti - jednoduše řečeno za dřevo. "Popravdě? Nevím. Proč jste tu, komisaři Kreuzi? Volal jsem Beutela..." Pohled zamíří k mému přímému nadřízenému.

Lehký úsměv. Před ne tak dlouhou chvílí jsem dostal lehkou debatu na téma Modus Operandi, přesto se zdá, že Polizeioberrat nevystihl situaci přesně. Kriminální živly nás mají přečtené dost možná mnohem lépe než sám tušil, když jsou schopni plánovat své akce tak, že je synchronizují zřejmě s cykly šéfové od vedle. Je to brilantní kousek strategie. Vskutku ďábelský plán, kdy se rozhodnou jen vyčkávat, než nás zevnitř Amselová rozloží.

"Vy jste z BGS, že? Drogy jsou tam prý denní chleba. Máte s tím nějakou zkušenost? Pracovní, tedy?" Co říct? Další dilema. Stačí pár slov a budu za blbce bez starostí. Na druhou stranu mám tu neznámou na kvadrát, zvědavosti plný kýbl a možnost kde komu zavřít hubu. Vše má své pro a proti. V momentě kdy tomu vyjdu vstříc budu i já v něčích očí target. Jenže nejsem tím od chvíle, co jsem zval odznak? Nádech. Další vlna silné touhy po cigáru.

"Dělal jsem hlavně na zbraních..." Klid. Rozvaha. Zase bych to potřeboval. Koneckonců většinu času trávím tím, že mám dost starostí sám se sebou. Můžu snad takhle pracovat na něčem velkém? Bude to mít smysl? A mám na to vůbec ještě? Znepokojivé. Taková možnost, že mi zkrátka ze všeho hrábne, mě kupodivu nedeptá ani trochu. Inu, stane se, co má se stát. A pokud do toho neskočím po hlavě, nehnu se z místa.

"...každopádně s hochy od drog jsme..." Zaražení. Ludwig... nejsme. Jsem, to je ono. "...jsem si pár koblih dal. Míchá se to. Kdo chce drogy, potřebuje zbraně - teritoria, jištění, konkurence - kdo má zbraně shání drogy." Krátký pohled po zúčastněných. "Zkrátka, vím o tom dost, abych pochopil, že je to technicky nemožné a v praxi zdá se běžné dřív, než to pan Polizeirat Vogt zjednodušil."

Podívám se znovu na Kalba. "Pokud budu mít k dispozici kancl, kde budu moct dle libosti kouřit, přístup k databázím, veškeré rozbory, pitevní zprávy, rande s tou..." Chvilku tápu. "...Moenchovou a kontakt na každého, kdo k tomu bude schopný říct víc, než kouzelné slůvko nevím, měl bych s tím hnout." Na moment se odmlčím. Chvilka pro vstřebání slov a chvilka proto, abych zmínil to nejdůležitější. "Plus kávovar a pět minut vašeho času."

Xiar
Šrámy a léky

Tvá odřená zápěstí se obratem dostávají na denní světlo. Rouxová na nich spočine s kalkulujícím pohledem profesionála, přesto však nedokáže ve své tváři zcela zatajit nemalou úlevu.
"Nicnéně to také není nic, čím bych se potřeboval chlubit - asi mne chápete."

Milé lékárnici konečně na základě rozsahu, umístění a v neposlední řadě tvého komentáře dochází nejpravděpodobnější příčina těchto oděrek. Do líc se jí začíná vkrádat ruměnec, neoddiskutovatelný důkaz, že i profesionalita má své meze. Tvůj výmluvný úsměv situaci přirozeně nijak nepomáhá.

"Konktérní představu nemám, budu rád, když mi doporučíte - přece jen... Vy jste tady odborník, mademoiselle Rouxová." Ještě před pár okamžiky viditelně rozhozená Rouxová rovná svá, mimochodem dosti namáhaná, záda a přejede odřeniny ještě jednou pozorným zrakem, jako by šlo o zcela nový případ.

"Chcete opravdu rychlý výsledek. Na něco takového jen nutno užít dosti agresivní prostředky. V rámci Vašich specifikací mohu doporučit jedině kortikoidy, navzdory jejich nežádoucím účinkům. Přeci jen, půjde maximálně o ...čtyři aplikace. Přesto je pravděpodobné, že nějaké zarudnutí ještě zůstane." Hovoří potichu, diskrétně, zatímco pohledem hypnotizuje tvé odřeniny. Pak se zaráží, aby vzápětí téměř poplašeně vzhlédla.

"Promiňte, ale... tak kůže není vaš- tedy přirozená, že? To je... musí být implantát. Celoplošný." Nasucho polyká.
"Tak... ehm... předchozí návrh beru zpět. Tohle je trochu nepředvídatelné, nechci Vám ublížit. Tady bych... hm... hm... doporučila jen něco uklidňujícího a výživného. Jak a kdy to zabere nejsem schopna v tuto chvíli říci, ono... kožních graftů je mnoho druhů a variací. A do jejich vlastních regeneračních procesů není radno amatérsky zasahovat, v případě větších problémů je třeba oslovit přímo biotechnologa." Pokrčení rameny. Rouxová tasí tablet. Zvuková odezva na stisk ovládacího prvku splývá vlivem obratných prstů v asi dvouvteřinový kastanětový koncert.

"Určitě neublíží, nejspíše i pomůže. Čtyřiadvacetihodinovou prognózu ale nejsem schopna poskytnout. A... příště prosím ve vlastním zájmu relevantní bioware oznamte, abychom jej mohli zohlednit. Jde o Vaše pohodlí a bezpečí." Poměrně příjemný tón hlasu v sobě ukrývá výtku.

"A abych nezapomněl, když už jsem tady - dochází mi doplňky stravy. Pupalka a jód." Přikývnutí. Další kratinká interakce s přístrojem. Vzhlédnutí.
"V tabletách, předpokládám...", nadhazuje Rouxová spíše konverzačně.
"Tak. Máte nějaká další přání? Pokud nikoli, ráda Vás doprovodím k výdeji. A... tedy, odpusťte mi mou troufalost... velmi připomínáte jistou Tvář, myslím tu... no... jak jsou ty řady lékařské kosmetiky od impík- tedy Zety ImpChem. Pokud... no... opravdu... a nejste tak úplně soukromě, mám zavolat vedoucího?"

Rouxová těká pohledem mezi tvým obličejem a vlastním, stále v nyní poněkud nejisté ruce drženým přístrojem.

Ingen Kreuz
Čím kvalifikovanější, tím dražší

Tvému vysvětlování naslouchá Kalb s mírným úsměvem, Zweig pak s pozornou koncentrací zkušeného predátora. U Amselové a Vogta je těžké něco bližšího určit - nehledí na tebe přímo. Amselová má koutky úst sevřené ve velmi tenkém úsměvu, zatímco Vogt zamyšleně sleduje fontánu. Domluvíš. Ticho, zní jen ruch na pozadí této poněkud bizarní místnosti.

"Kdo má zbraně, shání drogy?", zvedá Kalb obočí.
"Špatně to není. Sami jsme důkazem, Kalbe.", klepe Zweig s úsměvem na pouzdro svého Heckleru.
"Pravda, rozdíl je jen v motivu." Husté křoví Kalbova plnovousu se rozestupuje, odhalujíc zuby v křenící se grimase.

Otáčíš se na Kalba. "Pokud budu mít k dispozici kancl, kde budu moct dle libosti kouřit, přístup k databázím, veškeré rozbory, pitevní zprávy, rande s tou... Moenchovou a kontakt na každého, kdo k tomu bude schopný říct víc, než kouzelné slůvko nevím, měl bych s tím hnout. ... Plus kávovar a pět minut vašeho času."
"Sebevědomí Vám tedy nechybí, komisaři.", konstatuje Zweig suše. Amselová si zakládá ruce v bok, měříc tě nepříliš přátelským pohledem. Bere si obratem slovo.
"Otázkou je, kolik sil můžeme v této situaci postrádat. Břitvák se lépe využije na přímou podporu v ulicích, než k nahánění stínů. Asi bude lepší, když na tento případ stáhnu z hašení té mafiánské šlamastyky některé své agenty, kteří-"
"-jsou převážně od vražd. Slyšela jste Kreuze, ten má alespoň nějakou představu. S tím, že jsou kyberneticky upravení jedinci na štípání lepší, však naprosto souhlasím. Zkuste si sehnat nějaké vlastní, když tolik prahnete po lidských štítech.", utíná Amselovou Kalb.
"Jak to...", rozhořčený hlas Amselové se vytrácí, když zjišťuje, že mluví jen ke Kalbovým zádům. Ten je totiž otočen k tobě.

"K databázím a Vám přístupným materiálům se dostanete snadno, terminály povolují přístup selektivně na odznak, v této budově jich je roztroušen nespočet. Obávám se, že vlastní kancelář Vám zatím poskytnout nemohu, ač na ni formálně nárok máte. Je to tu přeplněné, šlapeme si občas po hlavách. Zkusím Vám něco najít, ale snadné to nebude. Od kouření je tu kuřárna, nebo právě ty nešťastné kanceláře.", mne si Kalb po vzoru Krakonoše zamyšleně bradu. Oči mu vesele zajiskří.

"Rande s Moenchovou zprostředkovat nedokážu, ale k nějaké formě porady se mi ji snad povede dokopat. Dost možná bude v přítomnosti břitváka poněkud nesvá..." vzduch protíná Vogtův úsměšek, kterého si však Kalb nevšímá a pokračuje.
"...a se svědky se to má vůbec zajímavě. KriPu* se v podstatě náhodou povedlo sebrat jednoho jediného dealera. Od něj také pocházejí prakticky veškeré naše vzorky, byl předběžně vyslechnut. Při eskortování na ústředí byl zabit...
Ten případ Vám dávám hned. Pět minut mého času později. A káva je kantýně, k čemu kávovar?"

"Počkat," vynucuje si Amselová Kalbovu pozornost, "v tom případu chci mít i někoho svého. Nebo kooperujete jen když se Vám to hodí, Kalbe? Navrhuji Urnera, je schopný." Kalb zvážní, obrací se opět k tobě.
"Myslíte že budete potřebovat někoho dalšího, Kreuzi?"

____
*KRIminal POlizei

Urner? Tak ten půjde do jupíku...

Krása, krása, krása. Řekl bych to víckrát, ale při pohledu na Amselovou mě napadá něco jiného začínající na "K" a končící na "A". Napovím - má to o jedno písmenko víc než káva. Když je řeč o kávě, vůbec se mi nelíbí, kam jsem se od kávovaru dostal. Jednoduchá věc, co mě měla zachránit od pobíhání je zřejmě v nenávratnu stejně jako myšlenka na pohodové vyšetřování.

Urner. Mimoděk vzpomenu na Beutlovo varování. Jupík... Ještě teď mě vytáčí plod našeho přátelského posezení u stolu. Couvnout? Ohradit se? Mám dojem, že vykrucování by Frau jen hrálo do karet. Zachmuření. Nevím po kolikáté, ale zas toužebně vyhlížím návrat cigárka. Místo toho na mě hledí několik očí a k uším doléhá zvuk pitomé fontány.

Je čas odpovědět. "Kdybych měl dojem, že to nezvládnu, tak se vůbec neozývám, Herr Oberrat." Hraji o čas, kterého je opět málo. Slova mají velkou moc, jsou-li špatně použitá, mohou nést silné problémy. Rychle rekapituluji útržky hovoru. Na mysli ihned vyvstane smrt jediného zadrženého. Navzdory vlastním antipatiím musím uznat, že by vyřešení této záležitosti mohlo vnést do celého případu trochu světla. Zachmuření. Ironie. Za pár minut budu muset spoléhat na muže, kterého jsem alespoň na moment zatoužil zabít. Celé to pomyšlení korunuje fakt, že on patrně toužil po tom samém.

Úsměv. Koneckonců, co jiného se dá dělat? Začínám si uvědomovat, že jednorázová hra se změní v ligu. Chtěl jsem test a dostávám ještě větší. Možnost výhry je ještě lákavější, co na tom, že kvůli Urnerovi patrně do hry budu muset přisadit i svůj rozum? "Taky si uvědomuji, že nejsem sprinteři, ale hrajeme kopanou." Podívám se na Amselovou. "Tým vyhraje snáz než spolek individualistů." Dlouhý pohled. "Nemám nic proti Urnerovi. Jen musí počítat s tím, že pokud neudrží jupíka za zuby, tak mu je vyrazím. Tón nemá ani stopu ironie, nadsázky nebo humoru.

Odkašlu si. "Samozřejmě pokud bude mít kolega zájem, ať přizve na Spiel další hráče. Bránit se tomu nebudu. Jakmile si vyzvednu veškeré materiály, najde mě v mínus dvojce." Kouknu zpět na Kalba. "S vaším dovolením, Herr, se vzdálím." Potutelný úsměv. "Mám totiž práci"

IMPÍÍÍK!

"Promiňte, ale... tak kůže není vaš- tedy přirozená, že? To je... musí být implantát. Celoplošný. Tak... ehm... předchozí návrh beru zpět. Tohle je trochu nepředvídatelné, nechci Vám ublížit. Tady bych... hm... hm... doporučila jen něco uklidňujícího a výživného. Jak a kdy to zabere nejsem schopna v tuto chvíli říci, ono... kožních graftů je mnoho druhů a variací. A do jejich vlastních regeneračních procesů není radno amatérsky zasahovat, v případě větších problémů je třeba oslovit přímo biotechnologa."
Beze slova sleduji, jak cosi buší do tabletu.
"Určitě neublíží, nejspíše i pomůže. Čtyřiadvacetihodinovou prognózu ale nejsem schopna poskytnout. A... příště prosím ve vlastním zájmu relevantní bioware oznamte, abychom jej mohli zohlednit. Jde o Vaše pohodlí a bezpečí."
"Měl jsem za to, že farmaceutiky znalý člověk musí implantovanou kůži poznat na první pohled."
I můj vstřícně usměvavý tón má jisté vyčítavé podbarvení.

"V tabletách, předpokládám..."
"Ano."
Odpovím bez většího zájmu a prohlížím si po očku interiér.
Ty zářivky jsou vcelku vkusné, ladí tady... Ač tu dekoraci bych posunul více doprava, je to asymetri.... hm?
Z myšlenek mě vytrhne další monolog Rouxové. Fakt, že se vůbec nebchytila na můj profesionální, léta trénovaný úsměv - a také že mi nemůže zajistit potřebný výsledek ji v mých očích činí méně zajímavou, než tehdy, když mi poprvé naběhla před auto.
"Tak. Máte nějaká další přání? Pokud nikoli, ráda Vás doprovodím k výdeji. A... tedy, odpusťte mi mou troufalost... velmi připomínáte jistou Tvář, myslím tu... no... jak jsou ty řady lékařské kosmetiky od impík- tedy Zety ImpChem. Pokud... no... opravdu... a nejste tak úplně soukromě, mám zavolat vedoucího?"

Impík?
To je asi první věc, která mě dnes upřímně pobaví. Tedy pobavila mne i tlustá elfka a obézní chlápek v hotelu - ale to spíš byl ten typ vskutku žalostného humoru na úkor druhých.
Impík!
Neudržím zahihňání.
Promiňte, slečno Rouxová... ehm... ale jakže to Zetě v soukromí říkáte?
IMPÍK!
Každou chvíli mi to z nějakého nemožného důvodu přijde vtipnější. Snažím se zadusit smích do ruky.

"Ehm tedy..."
Zlehka si odkašlu a přinutím se na Impíka nemyslet.
"Ano, jsem reklamní tváří... Impíku."
...Impíku!
"A jsem tady na doporučení zaměstnavatelů - ovšem ne pracovně, co se týče Království zdraví. Dnes mám volno."
Na slovo "volno" dám zvláštní důraz. Je to nejdůležitější věc v mém životě. ...hned po Amélii a společnosti hezkých dam.
"... pokud ovšem máte pocit, že by mi pan majitel mohl v mé... " Podívám se na svá, nyní už zase dobře rukávem přikrytá zápěstí "...delikátní a snad i mírně trapné záležitosti pomoci, velice rád se s ním setkám."

Ingen Kreuz
Sám proti individualismu

Kalb na tebe hledí pozorným, leč dosti neutrálním pohledem pokerového hráče. Těžko říci, zda by preferoval tvé odmítnutí nebo naopak přijetí. Amselová tradičně probodává pohledem Kalba. Vogt polohlasem oslovuje Zweiga.
"Vy u toho nikoho nechcete?" Zweig si posměšně odfrkává.
"I bez toho mám už šedin dost, mí lidé také. Postačí mi náhled do složky a kopie závěrečné zprávy.", odpovídá tiše postarší Oberrat. Další případnou komunikaci však přebíjí tvá odpověď.

"Taky si uvědomuji, že nejsem sprinteři, ale hrajeme kopanou." Hledíš na Amselovou, tak však pohled neopětuje, upínajíc se nadále na Kalba.
"Tým vyhraje snáz než spolek individualistů." Stále nic. Registruješ mikrokrátery vrásek na čele a v koutcích unavených, přesto velmi pronikavých očí. Pobledlá ústa již asi nelíbá ani ta rtěnka. Jedinou opravdu zářivou věcí je pár malinkých náušnic. Křiklavost cetek nahrazují onou nevtíravou okázalostí, jakou se vyznačují obscénně drahé předměty.

"Nemám nic proti Urnerovi. Jen musí počítat s tím, že pokud neudrží jupíka za zuby, tak mu je vyrazím." Účinek této řeči je okamžitý. Amselová ti rázem věnuje veškerou svou pozornost. Její zrak skenuje tvou tvář s rentgenovou intenzitou.
"Samozřejmě pokud bude mít kolega zájem, ať přizve na Spiel další hráče. Bránit se tomu nebudu. Jakmile si vyzvednu veškeré materiály, najde mě v mínus dvojce. S vaším dovolením, Herr, se vzdálím. Mám totiž práci."

I Kalb si tě měří, na rozdíl od Amselové však jde o pohled benevolentního diktátora. Na jeho rtech hraje téměř neznatelný úsměv.
"Nebudeme Vás tedy zdržovat v práci.", zvedá ruku v letmém zasalutování.
"Kalbe...", ozývá se Amselová
"Já se mezitím přeptám na veškeré jupíky.", kyne ti Kalb dosti jednoznačně k odchodu, jak je jeho dobrým zvykem.
"Kalbe! Jestli se to... zvíře Urnera jen dotkne, vyvodím z toho pro Vás důsledky.", syčí Amselová.
"A Kreuzi!", huláká za tebou Kalb přes celou zalidněnou místnost, "ne že Amselové náhodou sáhnete na to její eso Urnera, sic z toho vyvodí dramatické důsledky!", hlaholí vesele.

___

Výtah tě nese vzhůru. V jinak dosti prostorné kabince se krom tebe nachází jediná osoba, zbytek si náhle vzpomněl, že již vlastně dorazili do cíle. Zato Johan Burke, KT, abt.4/P, mladé ucho v laboratorním plášti s mastnými hnědými vlasy, nevypadá nijak zvlášť rozhozeně. Podle kontrolek jede do přízemí.

Xiar
Smích či výsměch?

Tiché, potlačované uchichtnutí, následováno dalším, nápadnějším. A znovu. Ne, nedá se nic dělat, prostě se směješ. Rouxová, dosud zkoprnělá z předchozí ledové sprchy mířené na její (ne)profesionalitu, je celá nesvá.

Promiňte, slečno Rouxová... ehm... ale jakže to Zetě v soukromí říkáte? Ne, nezdá se ti to, stačí sledovat tablet. Její ruce se nyní zřetelně chvějí.
"Um... Zeta... Zeta-ImpChem, AA korporace, pane. ", vykoktá.

"Ehm tedy... Ano, jsem reklamní tváří... Impíku." jde ti to dobře. Vedle její sebejistoty se vytrácí i barva z obličeje.
"A jsem tady na doporučení zaměstnavatelů - ovšem ne pracovně, co se týče Království zdraví. Dnes mám volno. ... pokud ovšem máte pocit, že by mi pan majitel mohl v mé... delikátní a snad i mírně trapné záležitosti pomoci, velice rád se s ním setkám."
"NE!" Zaražení. "Tedy, nikoli, není třeba, on... je investor, ne specialista... takže... mohu ještě nějak pomoci?", přešlápne nervózně.

Do ticha zasahuje jen ustaraný hlas zaznívající o dvě řady vedle.
"Pane, prosím, s tím zajděte za skutečným lékařem, tohle vyžaduje více než analgetika a masti! No a sterilní převazy, dělají se Vám rozsáhlé puchýře!" Za vitrínami je vidět protáhlý lékárník... a pod vitrínou je vidět pár malých, ale velmi robustních nohou.
"Hele, mladej, už mě to unavuje. Prostě mi na tu zatrolenou vopáleninu něco dej, zaplatim a zmiznu, skenuješ? Kdybych stál o kázání, du jinam, to mi věř. Jen tak mezi náma, začínáš mě s tim srát.", ozve se hluboký, basový hlas.

I další dva, tentokrát zcela lidské, páry lékárník-zákazník, zaryté v regálech o něco dále než vy, ztichnou a zvědavě vyhlížejí směrem k malému hrubiánovi.

"Um, heh... můžeme?" Snaží se tě Rouxová pohnat pryč.

Slovy kocoura v botách - to jsem teda vymňouk

Letmé salutování. Jsem na odchodu. Těžko mohu soudit, jestli jdu jako vítěz nebo poražený. Nechal jsem se unést? Patrně jo. Když nic jiného hřeje mě myšlenka, že od Urnera a jeho přátelských vlezdoprdelků tuším co čekat. Bohužel mám dojem, že je to asi jediné, v čem nějaké očekávání mám. Vše ostatní s výjimkou nezadržitelné pouti do mínus dvojky leží pod příkrovem neznáma. Mínus dvojka... I v hlavě to zní jako rajská hudba. Kuřárna s kávou, co hrdlo ráčí.

Představy o mém pojetí práce berou za své. K uším mi doléhá veselé volání Kalba. Lišák. Ví, jak jí to osladit. Ten milý strýček se mi líbí čím dál víc. "Vynasnažím se plyšáčka nezmuchlat, Herr Oberrat." Další olej do ohně? Mám to za potřebí? Ano a ne. Ale baví mě to. Nepříjemná místnost s nemilou atmosférou a ještě "příjemnější" Amselovou + jednou stupidní fontánou nechávám za zády.

Dveře výtahu se otevřou. Úleva. Klid. Nebo brzy už bude. Válka mafií, nová droga, terror vůči policejním složkám. Oproti smrti jediného svědka to není běžná rutina. Vše souvisí se vším. Alespoň mě to připadá jako aspekty jednoho celku. Lehce sevřu pěst. Umělá končetina se možná nedokáže třást, ale reagovat na vztek umí. Uniká mi toho tolik a o ještě větším množství detailů nemám ani potuchy. Chtě nechtě mi pomalu dochází, že i přes dosavadní sympatie budu nucen se na Urnera spoléhat víc, než bych chtěl.

Vcházím dovnitř. Překvapení. Tak trochu i úžas. Poprvé za tento den ztrácím post výtahového boha. Našel se hrdý muž, vědec, který zřejmě hodlá zpochybnit mou existenci právě s pomocí zmíněné vědy. Když nic jiného, tak bílý plášť vědu symbolizuje. Také určitou formu údržby a řezničinu. Číslíčka se spokojeně míhají. Plod lidské práce plní svůj účel. Johan Burke, KT, abt.4/P... Cedulka mi moc nepomůže. Začínám mít dojem, že by svět, nebo alespoň ústředí BKA by byl lepším místem, kdyby se na jmenovkách objevil popis práce. Pobavení. Rašple Amselová, Podržtaška Scheinfield, Saň Faber... hned by bylo jasno. Navíc by to zamezilo i nedorozuměním. Třeba takový "prudič" na mé vlastní indentifikaci by určitě pomohl.

Když už přemýšlím o prudění..."Guten Morgen, Kollege" Zvědavost. Jak je možné, že tenhle školáček je v klidu a zkušení policisté spustí menší přestřelku? Toužím najít odpověď. Oproti tomu případu, tady mám šanci ji získat v dohledné době. Můžu rušit? Spíše řečnická otázka. "Dneska tu mám první exkurzi tak se tu trochu ztrácím." Veselý úsměv. Nedokážu říct proč, ale spíše doufám, že ho vyděsím. Ironie? Po tom všem mám zrovna chuť hrát si na strašidlo? Na druhou stranu jsou i horší možnosti. A strach, když nic jiného, má široké uplatnění. Může věci zastavit nebo rozhýbat. Dokáže zranit a dokáže být i dobrým štítem, nebo, řekněme dobrou maskou...

V Německu mi říkají Her Trol Knacker

Dveře se otevírají a vcházíme do skladiště, mají tu dost tu tvrdýho. Mno aspoň je tu co zapálit kdybych potřeboval odvést pozornost. Dvojice trolů mě vede do rohu skladu, kam odhazují své břemeno.

"Tady může blejt a krvácet jak chce, bejk. Se to umyje šmahem."

Nesrozumitelně něco zabručím, ale kývnu na souhlas.

"Meh, asi nemá žízeň. Aspoň to zmasí brebery."

Ty seš, ale dobrák od kosti. Podává mi lahev.

"Si dej, na podnik. Ti udělá v břiše dobře, seš úplně zelenej."

Tak dobrák na konec asi dobrák budeš, napadne mě sáhnout po lahvi, ale naštěstí si uvědomím chlad boxerů na rukou. Měl bych to rychle vyřídit a přestat se s nimi bratříčkovat.

Zahledím se ke vchodu a zeptám se trolů. "Hele to je váš kámoš? "

Nejsou to naštěstí žádní geniové, podívali se tím směrem. Zhluboka jsem se nadechl a uklidnil. Svět okolo se skoro zastavil.

Udělám dva kroky ke Křivorohovy a vrazím mu pěstí přímo do baterek. Druhou přímo na čelist. Křivoroh je o poznání tužší než kluk, ale už bude mít dost, protože pomalu míří k zemi.
Otočím se k Půlucháčovy ten se teprve na mě nechápavě podíval, asi chce něco zařvat. To mu, ale překazí moje pěst zaražená v hrudníku a následně vyražený dech. Shýbá se a drží si hrudník. Už mu jen jedna rána do zátylku a poroučí se do říše snů za svým kamarádem.

Chvíli se vydýchávám se po náhlém vysílení. Bylo to vlastně tak, jak jsem si to představoval a s výrazem sebeuspokojení si prohlížím dvojici trolů válející se po zemi. Když to vezmu kolem a kolem, ten kluk vydržel stejně dlouho jako dva trolové. Měl bych asi něco říct.

"Myslel jsem, že si tvrdší, Batmane. " Uchechtnu se pro sebe a začnu prohlížet kapsy trolům.

Hnusní trpajzlíci! Měli zůstat kýčovitými ozdůbkami do německých zahrádek!

"NE!...Tedy, nikoli, není třeba, on... je investor, ne specialista."
"Tak vidíte, mademoiselle Rouxová."
Zamrkám smířlivě, jako bych vlastně celou dobu chtěl slyšet tuto odpověď a žádnou jinou. Popravdě nevím, jakou odpověď jsem chtěl původně slyšet a je mi to zlehka, leč upřímně, jedno. Co mi jedno není je fakt, že paní lékárnice není mou přítomností zcela potěšena - nebo je minimálně hodně nervózní a je vidět, že až se té růžové otravné věci konečně setřepe, hodně se jí uleví.
Nechápu proč! JSEM MILÝ!
"... takže... mohu ještě nějak pomoci?"

Možná bych ji mohl toho neklidu trochu zbavit. Tak nějak...
Nasadím jemný úsměv.
"... no... snad ještě..."
"Pane, prosím, s tím zajděte za skutečným lékařem, tohle vyžaduje více než analgetika a masti! No a sterilní převazy, dělají se Vám rozsáhlé puchýře!"
"Hm?"
Kníknu zvědavě a podívám se přes vitríny na původce hluku.
"Hele, mladej, už mě to unavuje. Prostě mi na tu zatrolenou vopáleninu něco dej, zaplatim a zmiznu, skenuješ? Kdybych stál o kázání, du jinam, to mi věř. Jen tak mezi náma, začínáš mě s tim srát."
Neodpustím si tiché pohrdavé odfrknutí.
Trpaslíci. Pakáž jedna mizerná... Způsoby - nulové, chování - hrozné. Proč je vůbec ve společnosti trpíme?
Nervózně si špičkou jazyka pohrávám se zlatým koužkem ve rtu.
Hnus a filcky!

"Um, heh... můžeme?"
Otočím hlavu zase zpátky na svou momentální osobní lékárnici a nechám piercing piercingem... a trpasníka trpaslíkem.
Místo toho nervózního přešlapování by měla být vděčná - VDĚČNÁ za to, že jsem na ni vyšel já a ne něco tak problémového a odporného.
"Jistě..."
Odporný neodporný - je hlavně nebezpečný a agresivní. A někteří z nás vděčí za svou zdravou kůžičku nejen tunám kosmetických přípravků a biotechnologů - ale taky vědomí, kdy je třeba se zdekovat. V zájmu vlastní bezpečnosti, samozřejmě.

Okamžik, který jsem si vyhlídl, je ovšem pryč.
Mrzuté...
Ať už mě Rouxová vede kamkoli, poslušně ji následuji a zase nasadím sladký úsměv.
Kde jsme to... ano, hm, u té pomoci. Myslím že ne, děkuji - tedy - pokud mi nechcete doporučit nějakou náhodnou novinku, která by se mi mohla líbit. Jinak to je vše.

Ingen Kreuz

Rychlovka ve výtahu

Jedinou známkou pohybu výtahu je prchavá chvíle rozjezdu. Tvé beztak zatížené organické nohy ti jednoznačně dávají najevo svou nelibost se stále ještě neobvyklou, mrtvou zátěží. Doktoři ti slibovali, že se svaly časem posílí, upraví. Něco na tom bude, rozhodně už si nepřipadáš tak těžký jako po propuštění z nemocnice, cizí balast je ovšem stále cítit. A kdy se to konečně upraví? Na jakýkoli dotaz žádající konkrétní čas a rozsah zlepšení reagovali všichni přinejmenším vyhýbavě.

Přetížení z tebe sundavá své nehmatné pracky, které tě ještě před okamžikem vtlačovaly do podlahy. Čísla pater začínají čile naskakovat, směřujíc ke kladným hodnotám. Stejně jako neustále přeblikávajícmu výtahovému ciferníku, ani tobě není přán vnitřní pokoj.
"Guten Morgen, Kollege", nese se ztichlou kabinou tvůj hlas. Spolucestující, který si tě dosud bez sebemenších skrupulí prohlížel, reaguje okamžitě.
"Morgen! ... nebo co teď vlastně je." Naznačí pohled na hodinky, ale ruku nezvedne nad výši pasu. Bez shrnutí rukávu ji opět otráveně spouští podél těla, vracejíc téměř skelný pohled k tobě.
"Dneska tu mám první exkurzi tak se tu trochu ztrácím."

"Hm? Jsem tu taky nový, právě jsem učinil první krůčky k hvězdné kariéře.", natahuje znuděným, uondaným hlasem. Zato očima si tě pozorně měří. "Přišel jsem, viděl jsem, vytáhl pravici z prdele zdechlého bezdomovce a teď mířím domů, v opravdu nablýskané společnosti." Burke ti podává ruku.

"Herr Kreuz, je mi ctí. Myslel jsem že se ke mně někdo takový dostane spíše pod dekou, ale což, ještě není všem dnům konec.", huhlá nosově. Pocit lehkosti, cinknutí. Patročet je na minus dva.
" 'wiederse'en", uzavírá Johan suše, než se za ním zavřou dveře.

Patro žije, ruch od tvé poslední, ranější návštěvy ještě přibyl. Kuřárna, již téměř útulná ve své dehtem mazlavé zahulenosti, je již jen pár kroků odtud. V oplastovaném povrchu zdi po tvé levici stojí nad výmluvně ukazující šipkou nápis "Terminalstelle, 20m".

Nějaká k sobě schoulená lidsko-elfská čtveřice si na tebe z druhé strany chodby ukazuje prstem. Naprostá většina pracovníků tě však s různou měrou úspěšnosti a okázalosti přehlíží.

Dexter

Schwingen des Trolles

Vzduch rozvibruje tříštění skla, jak k zemi se odebírající Půlucháč povoluje stisk na lahvi. Krátce za to těžké žuchnutí, jak k sobě obra přitáhne nediskriminující náruč zemské přitažlivosti. Hráč, Křivoroh a nyní i Půlucho spolu bratrsky sdílí tutéž kaluž tvořenou směsí chlastu, krve a jiných tělesných tekutin.

Nejsi včerejší a rozhodně tě nejde označit jako člena charity, neboť trollům obratem začínáš prohledávat kapsy. Práce je to rychlá a snadná, s myslí zaměstnanou radostným tancem mezi obláčky mdlob a hvězdičkami omráčení na rytmus tupého traumatu se výrazný odpor klást zkrátka nedá. Na světlo se dostávají jeden po druhém obdivuhodné světské statky vykutáleného dua.

Nacházíš čtyři credsticky. Dva nesou ID svého majitele, zdá se také, že jsou oba chráněny PINem. Půlucháčův je zdobený texturou hadí kůže, avšak z hrubého, plastového zpracování doslova čpí lacinost. Volné dispo je zde neméně laciných 180$. Zato na Křivorohově osobním kreditšpalku s lesklým, leč otřesně zdrápaným povrchem lze volně disponovat rovnými 244$.

Třetí špalíček je mezi ostatními tak trochu popelka. Jeho šedavé, nevýrazné zpracování představuje veřejné doznání svému okolí, že nic levnějšího už opravdu nebylo. Je to velmi primitivní certifikovaný stick obsahující sumu 304$. Čtvrtý je podivný. Původně asi šlo o stick velmi podobný třetímu, jenže hluboké vrypy a místy dokonce chybějící vnější obal vypovídají o neautorizované a přirozeně také ilegální manipulaci. Při manipulaci s těmito věcmi se doporučuje opatrnost, a to na mnoha úrovních. Kolik je na něm peněz zatím nevíš, neboť o displej dávno přišel a připojovat jej přímo k vlastnímu credsticku může být riskantní.

Od snů kapesního zloděje v podobě čistého mentolu se dostáváš do sféry hůře přenosných hodnot. Dvojice laciných komunikátorů. Špinavý hadřík, o jehož účelu se dá zatím jen polemizovat. Pozlacený chronometr, pět čímsi napuštěných kousků papíru s černobílým vyobrazením v hruď se bijící gorily, univerzální otvírák a napůl spotřebované balení prezervativů. Vnitřní část Křivorohova svršku skrývá nehezky vypadající tesák s dřevěnou rukojetí a nekvalitní, zato masivní čepelí. Oholit se s tímto rozparovačem nedá, zabít však spolehlivě.

Půlucháč má ve stehenní kapse mnohem civilizovanější, ocelový teleskopák ve velikosti vhodné pro trollí dlaň. A další kus mastného hadru. Trollové leží stále bez hnutí.

Tiché zasténání, hráč přichází k sobě. V rozdrcených ústech mu bublá krev, jak se pokouší i přes srážející se nositelku života dýchat. Oči se pomalu zaostřují na jediném pohybujícím se objektu, tedy tobě. Tvář se stáhne v grimase bolesti a strachu, rukama si pateticky chrání hlavu v očekávání dalších ran.

Sklad je i navzdory své plnosti dosti pustý. Proti nasvícenému rámu vstupních dveří se mihne silueta, pak druhá, ale kroky se rázem opět vzdalují. Další, o něco menší a zavřené dveře vedou asi do jiných prostor zázemí podniku. Kousek od hlavních dveří stojí zaparkovaný vysokozdvižný vozík. Jinak samé lahve, vesměs ve velké kvantitě a nízké kvalitě. Jediná mírná odlišnost je sloupec nějakých potravin, označených jak SIR SLURPY.

Xiar

Taktický ústup či zmatený úprk?

Rouxová téměř hypnotizovaně sleduje tvou hru s piercingem, mimovolně si olizujíc vlastní rty. Okamžik poté se ale strhává, nasazujíc opět neutrální, leč vlídnou masku profesionála. Tvůj poslední dotaz je zodpovězen upřímně vypadajícím úsměvem.
"Myslím že nikoli. Neradi bychom tímto typem marketingu obtěžovali své zákazníky."

Než se naděješ, jsi hbitě vypoklonkován zpět do přízemí, daleko mimo doslech podrážděného malého připečence a ustarané nevlastní matky mužského pohlaví. V klidu podbarvovaném jen šumem eskalátorů se ti daří velmi dobře zachytit pronikavou fistuli nepříjemné elfky, která se teď nejspíše nachází kdesi vzadu, hluboko v oddělení péče o vlasy.

Rouxová tě vede skoro až k samotnému východu, jen zastávka pouhých pár metrů ode dveří značí, že se tě přeci jen nepokusí bez zboží vykopnout. Lékárnice žádá o okamžik strpení, mizíc v bočních lítacích dveřích. Nečekáš však dlouho, ihned se vrací i s neprůhledným látkovým pytlíkem bez jakéhokoli popisu. Ani ten ti ovšem alespoň prozatím není souzeno vlastnit, namísto toho jsi veden ven, ke svému autu.

Až u svého vozidla nabýváš konečně vlastnictví účelu své cesty. Rouxová ti pytlík bez jakékoli obřadnosti, přesto však uctivě, předává.
"Prosím, vaše léčiva a potravinové doplňky. Doufám... věřím, že budete spokojen.", drmolí lékárnice.
"Přejete si platit na místě, dodatečným převodem, nebo na základě osobní identifikace?" Jejich platební politika je očividně velice liberální. V opět vyloveném padu se v kontrastu s tmavým jackem zaleskne otevřený credslot.

Ať už zvolíš cokoli, Rouxová popřeje hezkého zbytku dne a výmluvami na stojící práci mizí zpátky v útrobách budovy. Jsi opět sám, s novými přípravky a zánovním sporťákem. Jeho měkké, růžové potahy a spolehlivě klimatizovaný interiér skýtají rovnou měrou pohodlí i bezpečí. Palubní hodiny ti důvěrně sdělují 11:47, hned vedle umístěný integrovaný videokomunikátor tě pak ujišťuje, že se po tobě nikdo neshání. Během několika vteřin si najde tvůj telefon, přejde do synchro režimu a dává ti s definitivní platností pokoj.

Žalobníček kopeček

Na místě, děkuji.
Vytáhnu credstick od svých zaměstnavatelů a čekám, až paní lékárnice vše zdárně dokončí. Rozloučím se s netrpělivě přešlapující Rouxovou a s lehkým úsměvem ji popřeji hezký zbytek dne. Mám z návštěvy zde velmi dobrý pocit. Až tak úplně bez zájmu nebyla. Nemám rád, když o mě neošklivé ženy nejeví zájem. Vyvolává to ve mně jistý pocit méněcenosti.
Pak přípravky hodím bez většího zájmu do kufru

Každopádně, uvědomím si ve chvíli, kdy se zase pohodlně usadím na růžovou autosedačku, je tady něco z čeho dobrý pocit rozhodně nemám. Poprvé od chvíli, kdy mě tady na parkovišti téměř "přepadla" Rouxová, si dovolím zblednout.
Nebudu si nic nalhávat - mám strach. Z nějakého důvodu čím dál větší. Čím více se mi to rozkládá v hlavě... obraz muže na motorce, kamera... kábl... Dnešní den je špatný. Věděl jsem to už ráno. Otázkou je, jak to ovšem vyřeším.
11:47... to mám ještě moře času. Rozhodně nejsem urpuťák, abych tam Gravoisové strašil už od poledne.... pokud vůbec... budu někde strašit.

Oči se odtrhnou od displeje hodin a vyhledají kabelku.
Po krátkém přehrabování se mezi tisíci nezbytnostmi najdu svůj komunikátor.
Načase dělat to, co umím nejlíp. Stěžovat si a hlásit to. Stejně jsem už tu rozkošnou spojovatelku postrádal.
Vyklepu dobře známé číslo a čekám.
Bude nasraný že mu volám - a pak bude vyděšený z toho co mu řeknu - a následně zase naštvaný a to už z nějakého mi nepochopitelného důvodu... u toho všeho se bude natřásat a chrčivě dýchat, přes ten jeho obézní krk. Pan braud. Nadsvinče moje.

Xiar

Zavolej, zavolej mi!

Monotónní pípání vyzvánějícího tónu přechází s hlasitým klapnutím v tvým komunikátorem zesílený šum pozadí. Obrazový signál nepřijímáš žádný, jen mladý hlas operátorky Leroyové.
"Dobrý den, okamžik, hned Vás přepojím." Klapnutí následované tónem obsazené linky. Pípnutí, hovor přijat, zařazen do fronty. Vteřina, dalších pět.

Vzduch nad komunikátorem zazáří, jak se tenoulinké světelné nitky spojí ve větrnou kopii Braudova masivního, na širokém křesle rozvaleného těla. Místo busty zabírá jeho holokamera skoro půl honosné kanceláře.
"Hrm, Xiar. Právě jsem Vám chtěl volat, Váš asistent se nehlásí." Zaváhání, nádech.
"Tedy že nezvedá, když... potřebuji aby se na něco přeptal. Co s ním je? Neříkejte že ho ten váš excentrický mazlík pokousal...", mumlá spíše pro sebe. Natáhne ruku a zamíchá lžičkou v jakémsi horkém nápoji. Cinkot hodný orloje na okamžik přehluší všechny ostatní zvuky. Pak zvedne zrak i hlas.

"Byl jste již u toho kožaře? Jaká je prognóza? Protože ta prezentace je velká věc, je to pro Saeder. Materiály dostanete navečer, doufám že se to všecko naučíte. Jo a taky že máte představu o petrolejový chemii." Hlasité usrknutí zmíněného nápoje. Hi-res hologram je velice věrný skutečnosti, a ve světle svých poznatků identifikuješ obsah hrnku zcela bezpečně jako horkou čokoládu.

"A vůbec, proč mi voláte? Jestli chcete oznámit dalšího mrtvého asistenta, nebudu mít radost. Ani vedení nebude mít radost. Tak co?", stahuje své na širokém obličeji umístěné tenké obočí.

Volejte věštce - ale na drátě není Vlastík Plamínek...

Komunikátor vyzvání. Mírně křečovitě roztáhnu rty v úsměvu. Jako bych sám sebe chtěl přesvědčit, že se vlastně nic zvláštního neděje.
Všechno bude dobré. Teď to nahlásím... a oni se o ně postarají. Utnou to v zárodku... vše bude v pořádku. A já si zase večer bez obav lehnu a ráno se probudím... a vše bude naprosto normální. Na tohle si ani nevzpomenu... nevzpo....TAK AŤ UŽ TO VEZME!
Zařazení do fronty.
Je to důležité! Copak to nechápe?
Mírně se mi začínají třást jemné ručky.
Braudův obraz na holoprojekci. Poprvé za celý život jsem skoro rád že ho vidím. Poprvé mě nenapadá tisíc ohavných poznámek k jeho chování a vzhledu.
"Hrm, Xiar. Právě jsem Vám chtěl volat, Váš asistent se nehlásí."
"Můj.... asistent...?"
ŘÍKAL JSEM MU ABY BYL NA PŘÍJMU! ŘÍKAL JSEM MU, ŽE....nedovolil by si.... nedovolil - po tom, co si vyslechl ráno.... nedovolil...
Popelavá tvář, třas rukou se stupňuje.
Nejsem hysterický, nejsem.... nesmím být.... nic se.... nic to neznamená... nic...
Dlouhý nádech, ještě delší výdech. Srdce bije jako splašené.
VŠE JE ŠPATNĚ!
"Tedy že nezvedá, když... potřebuji aby se na něco přeptal. Co s ním je? Neříkejte že ho ten váš excentrický mazlík pokousal..."
Zavrtím hlavou. Pomalu, ztuhle. Jako by mi každý pohyb činil problém.
Amélie šla spát. Je puštěná, je spokojená... nemá jediný důvod...
Odporné tušení se prohlubuje.

Ne! Jenom hysterčím! Nikdo mi po krku nejde! Kdyby jo tak....
Neubráním se poplašenému pohledu kolem.
...tak už nežiju!
"Byl jste již u toho kožaře? Jaká je prognóza? Protože ta prezentace je velká věc, je to pro Saeder. Materiály dostanete navečer, doufám že se to všecko naučíte. Jo a taky že máte představu o petrolejový chemii."
Jako by celé tohle oznámení šlo úplně mimo mě.
Jak může myslet na...? Teď?

"A vůbec, proč mi voláte? Jestli chcete oznámit dalšího mrtvého asistenta, nebudu mít radost. Ani vedení nebude mít radost. Tak co?"
"N..ne, pane Braude."
Musí ho trknout, že něco nebude v pořádku. Ne, že bych k němu byl vyloženě otevřeně drzý - ale nikdy bych s ním nejednal ve strachu. Ve strachu z NĚJ.
"Nevím co je s mým asistentem... nechal jsem jej v apartmá... a... jel si pro nějaké léčivé přípravky na ta zápěstí..."
Tiché suché polknutí.
"Ale... po cestě - mě někdo sledoval. Muž....Tedy myslím... Na motorce... jakoby takové.. vojenské... podobné. A - v ruce měl kameru."
Nádech, výdech.
Stalo se něco Geoffroyovi?
Samozřejmě - radši on, než já - ale pomyšlení, že by někdo mohl ublížit mému asistentovi dává tušit, že já bych mohl být další na řadě.
"Když sem si jej všiml, rychle ujel."
Vedení nebude mít radost ani tak... ani já nemám!

Xiar

Hysterie pro nováčky, kapitola první: Rozjezdy

Braudův rozezlený pohled pozorně visí na tvých rtech, čelo mu krabatí ustarané vrásky. Velmi opatrně pokládá svůj čokohrnek, aniž by spustil zrak z tvého holoobrazu. Někdy je průser prostě cítit ve vzduchu, a Braud svou pozici nedostal kvůli krásnému vzhledu.
"N..ne, pane Braude."
"To je dobře.", prohlásí bezbarvě. Jeho výraz se nemění.

"Nevím co je s mým asistentem... nechal jsem jej v apartmá... a... jel si pro nějaké léčivé přípravky na ta zápěstí..."
"Alespoň tohle řešíte. Tak co se děje?"
"Ale... po cestě - mě někdo sledoval. Muž....Tedy myslím... Na motorce... jakoby takové.. vojenské... podobné. A - v ruce měl kameru. Když sem si jej všiml, rychle ujel." Hlasitý nádech, výdech, nádech.

"Takže kolem Vás projel někdo na vojenský motorce, něco filmoval, pak odjel. To je všechno? Co je to vůbec vojenská motorka? Nějakej jednostopej batmobil oježenej kulometama?" Ukazovák a palec mnou kořen nosu.
"Myslím, že jste jednoduše paranoidní, Xiare. Nedává mi to totiž smysl. Jestli Vás doopravdy filmoval, mohl to být novinář nebo co já vím, nějaký motonadšenec, přece jen to auto co jste si vydupal stálo docela dost."

Pokrčení sádelnatých ramen. "Jste v Paříži jen chvíli, a zatím neoficiálně. Kdyby to bylo plánované, museli by o tom vědět, je to nonsens. A kdyby to byl doopravdy nějaký vojenský stroj a šel by po Vás, tak bych teď tady s Vámi tak živě nediskutoval vaše stihomamy, nemyslíte?" Srknutí z hrnku. Nápoj již očividně nabral optimální teplotu, protože jej na čtyři loky vyprazdňuje.

"Dejte se dohromady, Xiare. Ta zakázka je fakt velká. Jestli ji protlačíte, vedení bude nadmíru štědré. Myslete na to, ne na kraviny." Povzdech.
"Chcete nějakou ochranku nebo tak něco? Přeci nemůžete vypadat takhle hystericky." Obě dlaně na okamžik zakryjí kulatou tvář.
"Xiare, proč mi tohle děláte. Já mám práci, spoustu práce, a vy mi tu naříkáte na piráty silnic. Usmívejte se a vypadejte dobře, od toho tu jste. Užívejte volna, peněz a nechte pracující lidi být."

STRESÍK! STRESÍÍK!


"Takže kolem Vás projel někdo na vojenský motorce, něco filmoval, pak odjel. To je všechno? Co je to vůbec vojenská motorka? Nějakej jednostopej batmobil oježenej kulometama?"
Braud pokračuje. K mému zděšení mi nejen nevěří, ale ještě vyčítá vlastní hysterii.
Copak to nechápe? Já mám důvod se bát! On netočil NĚCO - on točil mě! A ON MI NEVĚŘÍ!
Mimoděk stáhnu zorničky do úzkých čárek.
...paranoidní..... blablabla..... stihomamy, nemyslíte?"
V tomhle má pravdu. Kdyby mě chtěli zabít - už tady nejsem - to jsem si říkal taky... ale přesto... přesto.
Geoffroy není k zastižení... a Braud mi zjevně nevěří ani slovo. Doufám, že tě pak vyhodí, až mě někdo zabije, ty ohavo! Víš ty vůbec s jak drahým majetkem tady mluvíš? Tohle je bezprostřední ohrožení... mě! Tedy... není... ale může být.... nejspíše je!
Nějaký motomagazín mu jen stěží spolknu.
Roztržitě si upravím vlasy. Na otázku neodpovídám - stejně byla jen řečnická. V tuhle chvíli mi snad nezbývá než doufat, že jej po mé smrti alespoň společensky potopí. Bylo by to jeho zanedbání práce! Má mě na starost!
Stejně bych byl ovšem spokojenější, kdyby svou práci nezanedbal... a já zůstal živý. Vlastně ze všeho nejvíc doufám, že má pravdu a že o nic nejde - ale nějak se mi tomu nechce věřit.

"Dejte se dohromady, Xiare. Ta zakázka je fakt velká. Jestli ji protlačíte, vedení bude nadmíru štědré. Myslete na to, ne na kraviny.
"Kraviny!"
Neodpustím si vztahovačné zasyčení. Takhle nějak se tváří Amélie, když ji odepřete myš.
"Chcete nějakou ochranku nebo tak něco? Přeci nemůžete vypadat takhle hystericky."
Zamrkám a zarazím se.
Jakže to vypadám?
Další z ukřivděných nádechů.
Hystericky! Hystericky? Nejsem žádná hysterka! Jsem realista! Jen někteří to nechápou! A i když se zlobím, jsem svým způsobem krásný! Jak si tohle může vůbec dovolit...? Každopádně ochranku.... ano. To by mohlo pomoci...
Seberu se a nasadím pokud možno méně ukřivděný a více vděčný výraz.
Ochranku... bylo by možné aby od zítřka... jen tak pro jistotu?

Nebýt toho, že se mi pekelně nechce odvolávat schůzku s Gravoisovou, řekl bych "hned teď".
Ženy zjevně jednou budou má smrt.
Ale já si nemůžu pomoci. Už jsem vynaložil úsilí, abych ji přesvědčil o tom, že na mě má dnes ve svém nabitém programu čas! Přece to jen tak nehodím za hlavu. Nemám rád, když mnou vynaložená energie přijde nazmar.

"Xiare, proč mi tohle děláte. Já mám práci, spoustu práce, a vy mi tu naříkáte na piráty silnic. Usmívejte se a vypadejte dobře, od toho tu jste. Užívejte volna, peněz a nechte pracující lidi být."
Vůbec se mi nelíbí, jak celou situaci zlehčuje.
Kretén! Co si myslí?
Ale nedá se nic dělat. Já to hlásil. V případě mého úmrtí tam tento záznam zcela jiste někde bude vyhrabatelný.
Mimoděk uvažuji, kolik mám doma v kufříku injekčních stříkaček a jehel. A kdy jsem naposledy Amélii ze zoubku ubral.
Měl jsem si přikoupit... pro jistotu.
Povzdech.
"Užívejte si volna..." - jak si to mám užít, když je mi v patách nějaký magor? Doufám že tu ochranku dostanu a bude co k čemu. Ne jako ten zatracený sluha.
"Ještě... pane Braude. Pokud Geoffroy nebere telefon... možná byste měli zvážit jeho spolehlivost."
Alespoň že dostanu to ochranku. Všechno bude bezpečnější.
Do tváře se mi vrací barva. Prvotní záchvat hysterie je pryč. neznamená to, že jsem úplně klidný - to ne. Ale alespoň už nevypadám... blbě.

Xiar

Spolehlivě nespolehlivý asistent

Braudův obraz odkrývá po vzoru originálu svou dlaněmi překrytou, otrávenou tvář.
"S asistentem si to ještě vyříkám, na to se spolehněte." Vyprázdněný hrnek krouží po stole, jak si s ním Braud mimovolně pohrává. Pak se natahuje ke klávesnici. Modulovaná pípnutí, krátké - dlouhé, typické pro interkom.

"Leroyová, pošlete mu kontakt na nějaký náš SecFor u Paříže." Hulákání je to oproti předchozímu hovoru nezvykle hlasité, avšak tvůj prémiový komunikátor obratem kompenzuje.
"Hned, pane Braude.", ozývá se velice slabě, jak hned dvojí přenos tlumí a deformuje dívčí hlas. Tvůj komunikátor tiše pípne, a u kraje projekční oblasti probleskne přijatá virtuální vizitka.

"Jak se budete cítit ohrožen, zavolejte jim, Xiare. Tyhle věci mají na rozdíl ode mě v popisu práce." Hrneček ustává v krouživém pohybu, jen aby se záhy rozjel v protisměru.
"Jsou to profíci. Jako Vy, Xiare. Dobře a v klidu si odpočiňte, zítřejší odpoledne bude perné. Materiály dodám, hned jak se mi je povede od těch nul z technického vydřít.", dodává se směsí vzteku a neobvyklé provinilosti. Obočí se kroutí v zamyšleném výrazu.

"Je to outsourcing pro Saeder-Krupp, dělá nějakou velkou zakázku na bojovou techniku, vypsal konkurz na palivo a maziva a kdo ví jaké nesmysly se tam ještě lejou. No a vedení tu zakázku chce na nakopnutí naší nové rafinérské divize, zatím se v tom jen topila eura. Prostě velká věc." Ergonomické křeslo zasyčí, když z něj Braud vstane.

"A jestli to dokážou uvařit, my to taky dokážeme prodat, nemyslíte, Xiare? Jsme průkopníci." Kožený úsměv, sugestivní mrknutí.
"Jestli se nám povede AGC vypálit rybník, rozhodně to pocítíte. Jo, a řekněte asistentovi, až ho uvidíte, ať se obratem ozve, že má průser. Nebo ho na místě vyhoďte, vyjde to nastejno. Nashle."

Hologram zakolísá a zbortí se do sebe. Komunikátor je němý. Sedíš v ztichlém autě na parkovišti před Královstvím Zdraví. Vidíš Rouxovou vylézat, aby si odchytla další duši - tentokrát bohémsky vypadajícího staršího gentlemana ve společenském obleku. Z nedaleka doléhá hučení kol desítek auto po asfaltu.

Zazvonil zvonec a hysterce je konec.

"Jak se budete cítit ohrožen, zavolejte jim, Xiare. Tyhle věci mají na rozdíl ode mě v popisu práce. Jsou to profíci. Jako Vy, Xiare. Dobře a v klidu si odpočiňte, zítřejší odpoledne bude perné. Materiály dodám, hned jak se mi je povede od těch nul z technického vydřít."
Nenávidím, jak skloňuje mé "jméno". Jen tiše zatnu zuby a trpím - jaksi mi na nějaký čas odlehlo a tak mám zase chuť zabývat se svými malichernými.. tedy veledůležitými starostmi. Shaun to nikdy takhle nekomolil. Braud POKAŽDÉ. Můj učitel... vychovatel.... instruktor... těžko říct, co byl zač - mne vždycky oslovoval prostě Xi. Nepůsobí to tak nepřirozeně, jako lámání Xiara přes jazyk.
Nemíním to řešit. Akorát by zase bručel.
Nakonec stejně potěšeně zamrkám a nasadím sladký úsměv. Pochvala ohledně profesionality vždy potěší. Samozřejmě o sobě VÍM, že nejsem žádný ubohý amatér. Ale i tak se to dobře poslouchá. Opravdu dobře.

"Je to outsourcing pro Saeder-Krupp, dělá nějakou velkou zakázku na bojovou techniku, vypsal konkurz na palivo a maziva a kdo ví jaké nesmysly se tam ještě lejou. No a vedení tu zakázku chce na nakopnutí naší nové rafinérské divize, zatím se v tom jen topila eura. Prostě velká věc."
"Palivo a maziva?"
Znechucený pohled.
PROČ. NECHCE. SAEDER-KRUPP. TŘEBA! NĚJAKÝ!! ŠAMPON???

"A jestli to dokážou uvařit, my to taky dokážeme prodat, nemyslíte, Xiare? Jsme průkopníci."
Ani poté, co vstane, nejspíše aby mě svou řečí těla.... řečí.. špeku.... čehokoli...postrašil, nebo co, nepůsobí příliš přesvědčivě.
Kamaráde, ty bys to neprodal. Nedokážeš překecat ani mě o tom, že to bude zábava. Oleje a maziva.
Jediné mazivo, se kterým mám osobní zkušenosti o kterých bych mohl nějakou tu hodinu bez přípravy vyprávět, je lubrikační gel. Celá ta záležitost se Saeder-Krupp ale jaksi naznačuje, že tady se o žádný jahodový gelík jednat nebude. Ani broskvový.
Le gasp!

"Jestli se nám povede AGC vypálit rybník, rozhodně to pocítíte. Jo, a řekněte asistentovi, až ho uvidíte, ať se obratem ozve, že má průser. Nebo ho na místě vyhoďte, vyjde to nastejno. Nashle."
Prohrábnu si bohaté, růžovoučké vlasy.
"ještě - pane Braude? Jestli ho vyhodím - dostanu konečně jakožto asistentku ženu? Už za to lobuji nějakou dobu - a vy mi vždycky předhodíte nějakého... "
...parchanta! A NEPOVOLNÉHO!

Poté, co s Braudem pokud možno dořeším i tohle, prozkoumám čas.
Inu což.
To si stihnu zajít i na nějaký lehký oběd - spíše ze sportu, než z nutnosti... a pak pro nějaké květiny... hm a pak dle času...
Hledám, zda nemám v navigaci nějakou hezkou restauraci, která by byla poblíž.
Pokud si mě všimne, ještě Rouxové zamávám a pošlu vzdušný polibek a pak nastartuju.

Domov je tam, kde si ho uděláš

Pobavení. Stále mi to vrtá hlavou. Nechápu to. Človíček ozbrojený bílým pláštěm a špetkou rozumu vydá za tři borce z oddělení vražd. Začínám mít pocit, že už vím, z čeho pramení obava předrahé rašple o svůj personál. Přeci jen musí být pro slípku těžké piplat kuřátka, když vedle hnízda má KFC. Porozumění? Asi jo. Řekl bych, že jsem to dokázal a notně změnil názor, když jsem ji z postu krávy v mých očí honoroval na slepici.

Urner... Chtě nechtě Polizeioberkvočna vychovala minimálně jednoho kohouta. Obavy. Brzy se budu muset o své smetiště porvat. Spolu s jupíkatým parchantem přichází na mysl i varování. Respekt, který Beutl vzbuzoval, vážnost, jež mu ten trojlístek přisoudil... je to znepokojivé. Nemyslím si, že někdo jako on by plýtval "dechem" nadarmo. Soustředění. Mám svého protivníka a nehodlám jej podcenit. Výhra je lákavá a nejen štěstí může hru ovlivnit. Jetz er wird am Spiel teilnehmen. Ať chce nebo ne.

" 'wiederse'en"Klidná odpověď. Pípavá informace o konci mé cesty. Tečky kratičké konverzace. Nepřítomně zabručím zdvořilostní frázi. Možná je to nepozornost, ale stále nejsem schopný určit, jestli je vzhledem k poznámce o břitvácích a stolu spíše patolog, nebo údržbář. Boty klapnou podlahou. Tak či tak je čas jít dál. Deseti metrová vzdálenost k terminálu se stává čím dál méně aktuální.

Mám dojem, že strůjce tohoto nápadu byl vášnivý gambler. Automaty na chodbách - není to snad splněný sen? Jako socka hledající poslední credstic alespoň s minimálním zůstatkem hledám odznak. Elektronickou pýchu mé policejní služby jsem někam založil. Minutka. Dvě. Poslední kapsa se vzdává. Průkaz s ladností vhozené mince uvádí hračku do chodu. Má totožnost je dostatečnou minimální sázkou.

Blikání. Nádherná světýlka uvádí dojem interakce. Bohužel falešný. Prsty se pouští do boje s osudem. Škoda že má štěstěna, jako v takových výherních strojích, byla už předem nastavena. Údery do kláves toužebně volají po informacích o případu, veškerých rozborech i datech o vraždě jediného svědka a nevynechá i pokus o kontrolu starých známostí a jejich zájmů. Vteřiny si plynou. Postupně se dovídám, zda někdo přede mnou toto krmítko naplnil.

Klapot bot. Příští zastávka - Kantýna. Kromě ignorace, zdá se, jsem povýšil na střed zábavy. Milý nápis target zahnízdil na ukazováčku jednoho ušato-obyčejného kvarteta. Neomylná technika dává znát, že tento prst míří na mě, ač by nejedna maminka i babička nad takovými manýry vykouzlila nepěkné zamračení. Co s tím? Nic, to je jasné. Nemá smysl posílat každého do prdele, horoucích pekel nebo snad k Anne Faber. Navíc... nejspíš by mi to mělo lichotit. Patrně obdivují mé ocelové svalstvo. Nakonec jen povolím stavidla hojně využívaného škatulkování.

Es ist aber schöne Schwuchtel-bande.

Snad, jako by mé okolí dokázalo číst myšlenky, volí většina více-méně okázalou formu ignorace. Do škatulky "bukvic" se ráno nikdo další nechystá. Úleva. Radost. Strávil jsem tu pět minut, dostal jsem šanci na kulku do hlavy nebo oprátku u soudu a přesto jsem tu šťastný. Kulatý stůl, symbol rovnosti a ekvivalent v případné pitevní správě neznámého tupého předmětu zůstal ladem. Zaschlá tekutina jen jemně lepý. Kufřík zašourá po povrchu stolu. Datové nosiče se ozvou vedle něj taktéž.

Vysněné cigárko zaplane, aby mohlo uhasit mou chuť. Klídek. Pohoda. Ideál, kterému něco chybí. Erární kousek nábytku nebude mít klid. Cyberkončetiny jej i s nákladem přesouvají co nejblíže ke kávomatu. Židle jej následují. Dvě dozadu - pro mou potřebu, blíže ke stěně, dvě do předu. Jednu z předních trochu povytáhnu. Sáhnu po jednom z prázdných nástupců papíru. Zkušeně jako klavírista po obrně klepám do něj veliký nápis - KLOPFEN! Zkoumavý pohled. Pýcha mě hřeje u srdce. Až na jednu drobnost to vypadá profesionálně. Nenechavé prsty uzmou druhý služební artefakt.

Komissar Ingen Kreuz, abt. 29
Bbaguette:
Kaffee
Alkohol

Tři důležité potřeby zdobí můj finální klenot, mou třešničku na dortu. Není kanceláře bez cedulky. Čím lepší a zajímavější cedulka, tím důležitější člověk. Spokojeně se rozvalím na svých dvou židlích. Mohu si to dovolit, vzhledem k proporcím kuřárny mám dost možná největší kancelář. Hmátnu po první složce týkající se rozboru drog. Druhou rukou zasunu do ucha sluchátko svého přehrávače. Oči se činí a rozum se i v časném ránu probouzí.

Aby ne, když mu časem zapadlý interpret zpívá melodická slova. Spokojeně broukám do rytmu. Klid. Pohoda. Dá se říct, že jsem se zabydlel, inu domov je tam, kde si jej uděláte. A protože jsem doma a protože se mi píseň líbí, pustím si to ještě jednou...

In einem unbekannten Land
vor gar nicht allzu langer Zeit
war eine Biene sehr bekannt
von der sprach alles weit und breit.
Und diese Biene
die ich meine
nennt sich Maja...

Xiar
Step by step

Tvá otázka přišla pozdě, Braud se s položením hovoru zjevně uspěchal. Jedinými tvými posluchači jsou komunikátor a interiér luxusního vozu. Každý z nich dává svým vlastním způsobem nenápadně najevo, že žádný takový hlasový povel nezná. Palubní počítač se však s tvou asistencí rychle vzpamatovává z tohoto mírného nedorozumění a obratem plive blízké restaurace. Vkus není nainstalován ani v betaverzi, jinak by mezi nabízenými POI nebyly motoresty a plebánské pajzly.

O hlouposti a nejasnosti se však obratem stará aktualizace filtru. Pryč je "Devatero hor" a místní benzínka. Výběr je otázkou okamžiku, a do dvou minut již slyšíš svist pneumatik po asfaltu a předení probouzejícího se motoru, který tě unáší zpět k centru Paříže.

###

Slunce se již zvolna sune k obzoru. Ani poněkud prudké dupnutí na brzdy v režii ustaraného autopilota nedává záminku proklínat Fortunu, jen chodce se sluchátky v uších, sebevražednými tendencemi a odstávajícími prostředníčky. Vnitřek tvého auta se totiž koupe v květinové vůni tvého nevšedního a dosti drahého úlovku. Jde prokazatelně o čerstvé zboží, kterého je v dnešní době málo.

Proplétáš se hustým provozem vstříc Palais Gravois, pařížské Mekce aplikované kosmetiky, která, jak se traduje, vykvetla v průběhu času z místního kadeřnictví. Nyní jde o šestipatrovou budovu na Rue Mansard.

Auto s tichým hučením zpomaluje. Nejde o příznak poruchy, kdosi ti to pojmenoval jako rekuperace. Ač je šetrnost v tvých kruzích téměř sprosté slovo, dojezd patnáct set kilometrů je na supersport takového výkonu přímo pohádkový.

Zastavuješ před honosným vchodem. Dvojice v květináčích držených keříků u vstupu vypadá navzdory trvale znečistěnému ovzduší překvapivě zachovale. Vystupuješ. Červený vysokozátěžák je na chodníku je klišé, příjemné a docela čisté klišé. Zatímco k tobě směřuje trochu podmračený, v honosné livreji navlečený člověk, tvého auta se ujímá naváděcí systém - směřujíc jej nejspíše k podzemním garážím.

Další, podstatně mladší, avšak také společensky oblečený lokaj tě už od recepce sjede hodnotícím pohledem, tisknouc po vzoru akčních hrdinů v uchu umístěný komunikátor. Podmračenec se k tobě blíží, strukturujíc za chůze svou tvář do přijatelnější formy.
"Dobrý den, pane! Smím Vám ně-", zarecituje, než je useknut recepčním mladíkem, který se mezitím s pozoruhodnou obratností přiblížil.
"Srdečně Vás tu vítáme, jste očekáván. Hned Vás-" Ani jemu není souzeno domluvit.
"Monsieur, ráda Vás vidím!", haleká Gravoisová již zdáli. Je taková, jakou si ji pamatuješ, snad jen o trochu více... vyčerpaná. Rezervy však rozhodně ještě má, soudě dle rychlého kroku a charakteristického přívalu slov.
"Jaká byla cesta? Máte nové auto, že? Ty vlasy jsou teď ještě delší! Nádherný model!"

Ingen Kreuz
OpenOffice

Se zařizováním své ne zcela provizorní kanceláře jsi hotov raz dva. Cukernatý povlak drží veškeré předměty pevně na desce stolu, jako mokrý zip. Cedulky jsou vytvořeny a umístěny, to vše pod spolehlivou kouřovou clonou kantýny. Krom menšího zaskřípání pokládaného stolu, který si dnes již vytrpěl dost, pracuješ tiše, rychle, efektivně.

Ještě než se začteš do abstraktu souhrnné zprávy, zjišťuješ, že hluk přeci jen někoho přilákal. Z dýmu jak přízračný pavouk vystupuje seschlá postava plešatého řízka v nejlepších letech. Na čistém, ale úplně obyčejném reklamním triku Nestle je připnuta cedulka Bauchman, RzL.

Zastaví asi dva metry před tvým stolem, malá, prasečí očka přivřená ve snaze proniknout všudypřítomným kouřem. Okamžik nato se otáčí na podpatku a beze slova mizí.

Studuješ souhrn. S léty praxe získanou zkušeností projíždíš materiály značnou rychlostí, redukujíc formální a šroubované texty na holá fakta.

O nové droze se začalo spekulovat dva týdny dozadu, na základě nálezů šestnácti mrtvol narkomanů. Pitevní nálezy jsou ve všech případech stejné. Krom tradičního koktejlu běžných drog, jaké přirozeně fetka časem nakumuluje, byl v trávicím traktu a/nebo plicích objeven křemenný prach.

Tento je chemicky za běžných okolností prakticky inertní. Ostré hrany částeček naznačují, že byl namlet teprve nedávno, respektive v tomto desetiletí. Rozhodně nejde o náplavový písek. Jako takový má tento prach dosti abrazivní vlastnosti, což může vysvětlit podráždění tkání a vnitřní krvácení nalezená v různé míře u každého subjektu. Nicméně až na dva případy jsou to jen komplikace, při kterých je postižený mimo jakékoli ohrožení života. U nejtěžších případů je dokonce zraněná tkáň mírně popálena, což paradoxně pomáhá tím, že krvácející oblast kauterizuje.

ToxiTexty v krvi a tkáních jsou pozitivní na celou škálu narkotik, nic však ve smrtelné koncentraci. Zato hladina krvinek a krevních destiček je velmi nízká, spousta jich je uhynulých. U velké části subjektů bylo potvrzeno nedávné zvracení. Přesto však o radioaktivitu nejde, dozimetry ukazují běžné hodnoty radiačního pozadí.

Zajištěný vzorek sestává z namletého křemene, původem z Afriky, a zbytků biologické hmoty, která byla žíhána bez přístupu vzduchu teplotou přes tisíc stupňů. Podle značného obsahu uhlíku, ale i solí jde nejspíše o krev, krevní plazma nebo část jater, dost možná nějakého savce. Krystalky jsou magicky zcela latentní. Prach je zajímavější, byl naměřen nějaký pasivní potenciál, ale sám o sobě také nevykazuje žádnou aktivitu. Toto je však u biologické hmoty všeho druhu poměrně obvyklé, byť ne v takové míře.

Jediný zadržený dealer, známá firma R. Schnauze se teprv nedávno vrátil z kriminálu, kde si odpykával pětiletý trest za držení omamných látek. Při předběžném výslechu odmítal spolupracovat, podle vyšetřovatele spíše ze strachu než z pohrdání autoritami. Při vyvádění ze stanice do eskortního auta byl zastřelen těžkou zbraní, dle balistiků ze vzdálenosti více než jeden kilometr. Šlo bezesporu o profi práci velmi kvalifikovaného a dobře vybaveného střelce. Schnauze byl na místě mrtev, dvaadvacetimilimetrová expanzní střela mu z hlavy nechala na krku jen spodní čelist houpající se na svalovém úponu. Střela je přirozeně zcela zdevastována, jde však s jistotou říci, že jde o standardní vojenskou munici široce užívanou pro ničení živé síly a lehkých obrněnců, se silnější prachovou náplní pak také na precizní střelbu, protože je díky své hmotnosti velmi stabilní.

Z rozjímání tě ruší návrat Pavouka. V rukou nese podnos s nějakou napěněnou kávou, cukrem a sodovkou. Nasucho polkne a přikračuje k tobě. Celý podnos pokládá před tebe, skoro jako obětinu.
"Komissar Kreuz. Ne, že byste tu teď překážel, ale tadle kuřárna tady slouží všem. Pokud už nebude plac, budete to muset zasejc sklidit a vomezit se na jedno místo jako každej jinej. Určo chápete, že?" Bauchman se snaží být asertivní, ale prozrazuje jej mírně se chvějící hlas, stejně jako motorický neklid v podobě nervózního přešlapování.

Debata u kulatého stolu

Šrum písní i okolního dění mizí do pozadí. Nepodstatné. Nedůležité. Dokonce i kávové prokletí, proti němuž je žízeň mýtického Kaina po krvi ničím, se přestává ozývat. Cigareta spíše hoří na prázdno. Tenký obláček se mísí s mlhou a místo přímé útěchy závislosti, konejší mě dojem, že tam pro mě kdykoliv je. Oči propalují šeď vzduchu. Darwin se může otáčet v hrobě, zatímco má vlastní náhrada evoluce zvládá to, o čem se přírodě na několik staletí může zdát.

Nástupce papíru ochotně sděluje informace. Zdánlivá tuna textu působí slibnou bohatostí. Zdánlivá. Nevím proč v policejní práci je nepsaný zákon - čím míň víš, tím víc toho napíšeš. Možná je to tím, že mi má vybájená ironie musí kromě osobního života okořenit i pracovní složku existence. Plod tabákových plantáží, nadnárodního bussinesu a leckde i dětské práce končí v popelníku.

Tohle je také droga. Dokonce lepší, než jakákoliv jiná. Soustředěný tón je v letmém kontrastu s euforii uvnitř. Každý řádek skýtá otázku. Je to jako hlavolam, jen mnohem vážnější a interaktivnější. Výzva. To je to slovo. Bílý král již skončil svůj tah. My, já jsem na řadě. Ťukot. Prsty bez citu se činí. Kvanta textu se zjednodušují do pár hesel. Nerad to přiznávám, ale spíš než mým talentem, je to zásluha minima užitečných informací.

Klapnutí. Záznamový instrument končí na stolku. Na pár vteřin zkoumám strop. Jsem jako badatel, co se snaží skrze atmosféru hledat hvězdy. Tedy až na romantický fakt, že já najdu maximálně prasklinu ve stropu. Klepání. Prsty nenechavě bubnují na okraji stolu. Netrpělivý kvapík - jejich rytmus. Hudba je prý způsob sebevyjádření. Symphonie č. 1 - neklid. Umění je vůbec zvláštní. Vzpomínám si, jak jsem měl na nějakém sezení napsat báseň o tom, jak se cítím. Už si ji nepamatuji, ale mám dojem, že hovny jsem nešetřil. Co by se hodilo teď? Myslím, myslím nevím dál, kdo to všechno podělal...

Seru na to. Lokty se opřou o stůl. Hlavu beru do dlaní. Po vzoru televizního vaření jdu dělat koláč. Mám tu křemen z afriky, zbytky organického původu vykazující jakýs potenciál k magii. Afrika, co o ní vím? Je to černý kontinent kde je víc zbraní než žrádla a vody dohromady. To mi pomůže. Taky podle hororů kouzelná země. Magie, zbytky tkáně... voodoo? Magie... nebo něco na ten způsob. Mrazení. Nepřítomně se strojovou automatizací vyndám další podpůrný prostředek plicní rakoviny. První. Druhé potáhnutí. Je líp, i když ne o moc. Začínám víc a víc toužit po schůzce se slečnou, o které Oberkuh mluvila jako o sfinze. Mlhavý příslib a vroucné přání? Nic lepšího nemám.

Plamínek upaluje kousek za kouskem. V nitru pitvám pitevní zprávy. Zranění, která neodpovídají. Působí to na mě, jako nějaký načasovaný efekt. Zpožděná reakce... jako bomba, co bez rozbušky je k ničemu. Letmo se vrátím k poznámkám. Nejsem chemik, ale smrdí mi to polotovarem. A pokud to polotovar není, tak to rozhodně neumí servírovat.

""Komissar Kreuz. Ne, že byste tu teď překážel, ale tadle kuřárna tady slouží všem. Pokud už nebude plac, budete to muset zasejc sklidit a vomezit se na jedno místo jako každej jinej. Určo chápete, že?""

Trhnutí. Jakýsi Bauchman tu ničí mé soustředění. Inu, za tu milou službu mu můžu poskytnout jen krátký úlek. "Kein Problem, Herr bauchaman." Posunu své věci trochu stranou. Úsměv. "Každý je v mé kanceláři vítán." Natáhnu přátelsky ruku. Slušnost se musí oplácet. Zvláště, když díky němu nemám čas přemýšlet nad tím, že ta vražda je pro mě zabitá. Bezmoc je hnusná věc, zvláště, když víte, že kvůli ní se budete muset spoléhat na někoho veskrze jupíkatého...

Ingen Kreuz
Nabřitvená audience

Bauchmann hledí na tvou kovovou ruku se směsicí zmatení a strachu. Ustupuje o krok zpět.
"Tohle... tady... tady není Vaše kancelář, tady je kuřárna. Já... musím jít.", řadí Pavouk rychle zpátečku, ztrácejíc se v kouři směrem k pultu.

Když už nic, máš opět klid. A dobrou kávu. Několika dotazy taháš mapová data:





Zpod clony kouře k tobě doléhají nesrozumitelné, splývající zvuky několika zároveň vedených dialogů. V kuřárně jsou již asi dvě desítky různě velkých na termu svítících skvrn, a pokaždé když vzhlédneš se zdá, že od minula jedna nebo dvě přibyly.

Pod palbou

Není nad to, být napapaný, řádně vyzbrojený květinou a mířit na schůzi s hezkou dámou.
Na ten pugét jsem neskutečně hrdý. Dal jsem si záležet na dokonalé barevné kombinaci bílé s trochou růžové. Možná jsem zvolil tyto dvě barvy díky svému přirozenému zdravému narcismu. A možná se mi doopravdy jen líbí. Tak či onak, svůj úžasný úlovek popadnu do náruče a plavně našlapujíc po rudém koberci mířím ke vchodu.

"Dobrý den, pane! Smím Vám ně-"
Než se nadechnu k odpovědi, ozve se recepční.
"Srdečně Vás tu vítáme, jste očekáván. Hned Vás-"
Nádech....
"Monsieur, ráda Vás vidím!"
...překvapený výdech. Jak na to přijde, že některé ženy mají na události čich a zpravidla bývají ve správný čas na správném místě? Protože já neřekl v kolik se stavím - že ne?
Unavená, neunavená - je rozhodně pořád dosti atraktivní. Jak by se dalo od majitelky salonu krásy čekat.
Otočím se jejím směrem, kytici v ruce, nasadím jeden z těch roztomilejších úsměvů.
A znovu nádech...
"Jaká byla cesta? Máte nové auto, že? Ty vlasy jsou teď ještě delší! Nádherný model!"
A ani tentokráte se nedostávám ke slovu, kdy chci.
"Mademoiselle Gravoisová!"
Rozhodně vypadám, že ji rád vidím. Už proto, že když bývám po večerech sám, zpravidla se ošklivě nudím. A to pak dopadá špatně - občas to dopadá špatně i pro asistenty. Tedy - ne že by si někdy stěžovali. Ne, že bych jim někdy dal příležitost, stěžovat si.
"Rád vás vidím!"

Bez větších okolků ji zlehka políbím ručku a předám květiny.
"Po cestě žádné větší problémy. Takové auto se řídí samo."
První je lež - ale nemíním si jí vylívat srdce ohledně stalkerů. To druhé je pravda - ač to platí pro snad všechny vozy - každopádně zcela jistě pochopí, jak to myslím.
"A vlasy... no, upřímně, rostou jako splašené - budu s tím muset něco udělat, nechci-li zametat podlahy."
Tiché zahihňání.
Občas si je přisednu!
Nejsem si jistý, jestli ten nádherný model byl myšlen k mým vlasům, nebo k autu - tak jej raději nekomentuji.
"Jsem moc rád, že jste si na mě udělala čas. Vést rozsáhlý a úspěšný podnik, jako je tento musí obnášet spoustu práce."

Xiar
Co podniknout s podnikatelkou?

Gravoisová stojí na místě, přesto z ní vyzařuje jakýsi nepokoj. Jako roztočená káča visí ve stavu relativního klidu, stabilizovaná vlastní hybností. U některých lidí co se dotlačili k titánským výkonům je to obvyklé, stejně jako fakt, že se prostě nemohou zastavit. Už by se nezvedli.

Při dvorném, elegantně staromilském líbání ruky se majitelka potěšeně hihňá, avšak sklonem ruky, úsměvem a pokynutím hlavy plně udržuje dvorné dekorum.

"Po cestě žádné větší problémy. Takové auto se řídí samo." Smích.
"To ráda věřím! Osobně mám však raději šoféra! Nedělá takové drahoty když někam potřebuji rychle." Jedna z pečlivě upravených rukou naznačuje vlnovkový pohyb.

"A vlasy... no, upřímně, rostou jako splašené - budu s tím muset něco udělat, nechci-li zametat podlahy."
"A na nůžky hledíte úkosem?!" Dvě tenké ruce nadhodí kadeř tvých vlasů se samozřejmostí někoho, kdo se kolem "křesla" točíval roky. "V této preppy době je těžké být rastafariánem! Možná by to ale šlo vyčesat!", drmolí Gravoisová napůl nepřítomně.

"Jsem moc rád, že jste si na mě udělala čas. Vést rozsáhlý a úspěšný podnik, jako je tento musí obnášet spoustu práce." Tvé lichotky odměňuje upřímný smích.
"Vědět co to bude obnášet, šla bych raději do politiky. Času je spousta, jen žádný volný. Ale! Dnešek je náš, tak jako posledně, ne snad? Ty nejlepší věci opravdu přichází nečekaně! Tak povídejte, máte něco přichystané? Kam vyrazíme? Co Vás přivedlo do Paříže? Je to tajné? Co rodina, už jste si konečně nějakou založil?"

Gravoisová je jedna z nejvlivnějších nezávislých francouzských podnikatelek v oboru poskytování kosmetických služeb. Organizační Einstein, ekonomický Galileo, konkurenční Hitler. V neformálním prostředí se ale stébla osobního volna chytá s nadšením a vervou malého caparta v předvečer Vánoc.

SIR SLURPY jsou snad cereálie. Dexter rád cereálie, hlavně ty s kakaem.

Kapsy trolů odhalují své poklady stejně jako Alibabova jeskyně. Jenže si připadám jako Aladin co zapomněl magickou formuli a vzal si na pomoc pár kilogramů trhavin. Táta mě naučil jedno hezké trolí přísloví. Co uděláš, když někoho praštíš a nic se mu nestane? Přeci ho praštíš ještě víc.

Na moje dva expřátele rozhodně funguje a já za odměnu beru jejich kredithůlky a převádím jejich volnou dispozici na nalezenou sériovku. Vykuchaný model si prohlédnu a schovám v jedné z kapes bundy. Možná se mi na něj koukne moje nová elfí kámoška, pokud teda na konec nedělá na infolince.

Po prozkoumání osobních věcí musím říct, že kluci rohatý opravdu ví jak přežít ve městě. Všechno potřebný mají po kapsách. Pohled na kondomy mi připomene moje mladí strávené v Jižní Americe. To byli zlatý časy. Pašovat drogy do Azlanu a to vše s požehnáním UCAS a CIA. Museli jsme se brodit kdejakou řekou a když vám nateče voda do laufu, už si moc nezastřílíte. Kluci nedali dopustit na šprcky. Tyhle trolí by, ale šli nasadit na granátomet.

Během mého zamyšlení mizí v mých kapsách otvírák, papírky, jež považuji za nějaký druh afrodiziaka, pozlacené hodinky. Hadry svazuji trolům ruce za záda a zbraně a komunikátory schovám pod jednu z palet s nápoji.

Šípková Růženka se začíná probouzet, kluk už toho má dost. S jistou dávkou studu se na něj podívám. Nechtěl jsem mu přerazit čelist, ale po koulích mi jít neměl. Roztrhnu igelit na jedné z palet a seberu krabici na níž je hrdě napsáno SIR SLURPY. Sednu si na bobek ke klukovy a pokouším se ji otevřít, v naději že to bude něco jako cereálie Nesquik.

Až je práce na krabici dokonána, pohlédnu klukovy do tváře a s ledovým klidem prohodím: “Pojď semnou jestli chceš přežít.“

Robert James Lewis
Čaj o páté... AM.


Londýn stále spí. Ty ho však rozhodně nebudíš. Tichý svist tvého spalovacího motoru v ničem nenapovídá, že se pohybuješ na hraně nejvyšší povolené rychlosti. Asfalt tě studí do gum. Napravo vnímáš tmavou klikatici Temže, zatímco se řítíš nábřežím Millbanks směrem na sever. Auto spokojeně přede v minimálních otáčkách, téměř jako na neutrál. Není to ale příznak zahálky. Ty znáš svůj stroj stejně dobře jako sebe samého, možná i lépe. Je jako stlačená pružina. Stačí nepatrně popustit otěže, a rozrazíš brány pekel, nechávajíc za sebou jen prach, mastný kouř a potrhaný asfalt.

Jen okrajově vnímáš své vlastní tělo, ten křehký vak masa s tepajícím srdcem uvnitř. Dvě z osmi zpětných kamer fungují lépe než zrcadlo. Mnoha bezpečnostními pásy přikšírovaný uzlíček se zavřenýma očima, zato s tlustým kabelem ztrácejícím se kdesi hluboko v tvém zátylku. Kabelem, který přemosťuje tvé vědomí se strojem. Kdyby ti v tuto chvíli někdo nafackoval, pochybuješ, že cokoli ucítíš. Kdyby ti prevít vytrhl kabel... nezbude než doufat že se jen pozvracíš. Desetitisíce VCR senzorů rozmístěných po celém autě ti dávají přehršle informací ze smyslů tradičních i takových, která nemají v lidském těle obdobu. Svět je mnohem jasnější. Dokonalejší. Pohádkový. Kdo nerigoval, nikdy to nepochopí. Řízení je droga.

Vnímáš krystalicky jasný videofeed svého okolí. Temže je otřesná. V průmyslem naprosto zdevastované řece plují ryby jen občas, a to po proudu, břichem nahoru. Míjíš odrbaný rodinný vůz, Eurocar, nějaká economy class. Přední sedadlo okupuje obtloustlý papá, jeho dvojice ratolestí pak má zadní sedadla. Klučina má na skle připlácnutý nos, jak zrakem doslova požírá tvůj stroj.

Palubní počítač zjišťuje tvou sníženou, pohodlnou mozkovou aktivitu, a využívá dle svých algoritmů pozornostního okna k propašování textfeedu.

>From: John Smith
>Hi, chummer. Still on wheels? I got some work pending, would you mind taking at least something off my shoulders?
>There is mr. Johnson and mr. Johnson, amongst other chaps. Most of them are high on funds and low on time, if you catch my drift.
>My is cut as always, 10%. Interested?


Smith... je ksindl. Je to také fixer. Zná lidi, ty co chtějí i ty co umí. Některé dá dohromady, žije z provizí. Jakožto zprostředkovatel má dlouhé prsty, ale svázané ruce. Dohazuje poměrně slušné joby, ale jeho marže občas opravdu bolí. Avšak najít práci sám je o něco těžší...

Asfalt ti pod gumami nadále zpívá monotónní melodii. Začíná se přeci jen trochu zahřívat s oteplujícím se vzduchem. To je dobře, adheze je rozdíl mezi vybranou ostrou zatáčkou a bruslením do pankejtu.

Rodina a ty další nepříjemnosti

"To ráda věřím! Osobně mám však raději šoféra! Nedělá takové drahoty když někam potřebuji rychle."
Okouzleně sleduji její nepochopitelně vlnovkovitě gestikulující ruku. S drobným úsměvem několikrát zamrkám.
"A na nůžky hledíte úkosem?!"
Zarazím se.
Jistě že ne, mám zájem si je nechat ost....
"V této preppy době je těžké být rastafariánem! Možná by to ale šlo vyčesat!"
Zarmkám.
COŽE? Jaký rastafarián? Mám upravené vlasy! To snad...!
Dlouhé, husté řasy, zpola přikryjí tyrkysově modré oči. Svou nespokojenost dám najevo jen lehkým zrůžověním tváří a našpulením spodního rtu. Mám za to, že mé vlasy jsou úzkostlivě opečovávané - každopádně musím uznat, že touto rasta větou mě paní... nebo slečna - kdo ví - Gravoisová utřela jako snopel.
"Vyče...."
Mé štíhlé prsty s pěstěnými nehty už vlasy nevěřícně pročesávají.
"Kde...?"
Ptám se ne nepoděšeným tónem. Takový tón obvykle ve filmech nasazují pravidelně mučené dětičky. Nebo kdokoli malý a nevinný, komu je ubližováno.

Ale! Dnešek je náš, tak jako posledně, ne snad? Ty nejlepší věci opravdu přichází nečekaně!
Ty nejlepší věci - takže zcela určitě uznává, že je ke mně takto surová neprávem! Jsem přeci ta nejlepší věc, jaká ji mohla potkat, že ano?
Tak povídejte, máte něco přichystané? Kam vyrazíme? Co Vás přivedlo do Paříže? Je to tajné? Co rodina, už jste si konečně nějakou založil?"
Zavalí mě otázkami. Spoustou otázek.
Rozhlédnu se po recepci.
Mademoiselle, opravdu si chcete povídat tady?
Zamrkám na ni, opět s úsměvem. Předchozí křivdu připomíná jen fakt, že si pořád jednou rukou nepřítomně prohrabávám vlasy.

Johnson & Johnson? Nejspíše čistá práce...

Při míjení Eurocaru krátce nostalgicky zavzpomínám na své první auto. Na své začátky, kdy jsem si mohl nechat zdát o utíkajícím horizontu, zběsilém řevu koňských sil pod kapotou, popravdě i se svázanýma očima a vynuceném návalu představivosti jsem vydržel těch několik let za volantem, než jsem se zmohl na něco lepšího...
Mail. Vida, svět nezmrznul.
Procházím si jednotlivá slovíčka, doufám v magickou číslici rovnou částce, která nepochybně za pár hodin či dní změní majitele.
Johnson...Johnson...kohopak jsi mi to dohodil?


>To: Smith, John
>Good morning to you too, Mr. Smith.
>Let's say that I'd gladly take some spin for someone really generous, if you catch my drift.
>Send me info about Mr. Johnson's meeting point, I'll be there.


Pan Johnson se nepochybně sám předávky nezúčastní, příležitost potkat nové lidi a vyměnit si pár pohledů beze slov. Pak se ozve krátké zachrčení a nastanou chvíle kochání se krajinou, teda těmi kouty, které nehalí nezdravě zbarvené mraky nebo zástavba.
A zástavba znamená auta z importu.
Rázem se cítím jak po francouzském gastronomickém překvapení, jak si představím nafouklé bubliny na kolech, které udělaly z britských značek ohrožený druh.
Někteří prostě nevědí, co je dobré.

Zatímco netrpělivě čekám na další dávku Smithových průpovídek, kola Astonu jemně doléhají na vozovku, lemovanou obchodními centry a mrakodrapy, tváří současného Londýna.

Dexter
Překvapení zabalená i odkrytá

Potravinový balíček se s neochotným zašustěním syntetického obalu podvoluje tahu zkoumavých prstů. Navzdory očekávání však jde o kompaktní pakl instantních těstovin. Ač jsou tyto potraviny proslulé svou dlouhověkostí, sklad k nim nebyl milostiv. Nepříliš ohleduplným zacházením erodovala dříve úhledná krychlička lisovaných nudlí v rozdrobené chuchvalce. Ochucovací prášek barvy krve a konzistence kokainu volně prolíná celým balením. Jediná pevná část je stále zachovalý chemický rychloohřívač zlomprotřephoďdohrnkového typu.

Bledost kůže hráče ostře kontrastuje se zkrvavenými, podivně pokroucenými ústy. Z rozseklých rtů vyrazí jen neartikulované chrčení. Oči plné nenávisti a strachu však dávají jasně najevo, jaká slova by se v případě možnosti hrnula ven. Ruce má stále defenzivně před obličejem, zatímco se hadovitými pohyby odsouvá dozadu směrem od tebe, asi třicet čísel, než zády narazí na přepravku chlastu.

“Pojď semnou jestli chceš přežít.“ Tvůj tón, tvůj pohled nepřipouští misinterpretaci. Na slabé, váhavé kývnutí od otřeseného hazardéra musíš čekat dobrých deset vteřin. Pokouší se dostat na nohy, po pár nezdařených pokusech se mu to i daří. Nejistá chůze a narušená rovnováha však jasně napovídají, že má nepěkný otřes mozku. Opírajíc se o paletu, přemáhá chvíli dosti slyšitelně nutkání zvracet. Zkouší se pohybovat ve stavu, kdy se to tělu ale vůbec nelíbí.

Ve skladu je zatím klid, avšak vzhledem k obratu a obsazení podniku je jen otázkou času, než sem někdo vpadne. Svázaní trollové mezitím dál v klidu sní o světě bez zelených boxerů.

___________________________

Do inventáře si prosím přihoď vše co jsi nabral, včetně toho certifikovaného sticku obsahujícího nyní 728$ (=. 181 Nu)

Xiar
Takže cože?

Mademoiselle, opravdu si chcete povídat tady?
Gravoisová se jeví být tímto dotazem i tvým výrazem poněkud konsternována. Dokonce do té míry, že tě a tvůj účes přestává tak bezskrupulózně ozobávat.
"Um... ne! Pardon, samozřejmě že nikoli! Kam tedy vyrazíme?! Vidíte, úplně jsem to zamluvila. Pryč od toho všeho?!"

Mladý recepční ti za jejími zády věnuje provinilý úsměv a pokrčení ramen, zatímco Podmračencovo stažené obočí se nepohne ani o milimetr.
"Pojedeme mým autem, co Vy na to? Vy dodáte cíl, já prostředky, není to tak fair?" Gravoisová se na okamžik zaráží. "Vypadáte trochu nesvůj, stalo se něco?", věnuje ti starostlivý pohled.

Zachmuřený lokaj pokroutí hlavou, otáčí se a směřuje zpět ke své štaci u dveří, zatímco recepční se stále drží ve vaší blízkosti.
"Ah, Claude!", obrací se na Gravoisová na mladíka, předávajíc mu květiny, "vystav tu nádheru tady ve foyer! Byl by hřích, aby se nemohli pokochat i ostatní!" Recepční rostliny přebírá s opatrností obvykle rezervovanou pro odjištěné nálože. Jeho tvář zrcadlí zmatek. "He-"
"Seřízni stonky a sežeň pro ně nějakou nádobu. Nezapomeň na vodu! Aranžérství tě na učilišti zjevně neučili, že?", pálí podnikatelka.
"Nikoli, madam..."
"No tak šup!", odhání jej gestem ruky Gravoisová. "A zavolej mi Fritze, vyjedeme si!"

A tak jste, po delší době a na krátkou chvíli, opět spolu sami.

Takže deme!

"Um... ne! Pardon, samozřejmě že nikoli! Kam tedy vyrazíme?! Vidíte, úplně jsem to zamluvila. Pryč od toho všeho?!"
Vědom si faktu, že když se může mými vlasy prohrabávat ona, já na to mám taky právo opačně, upustím svůj několikrát pročesávaný pramínek, přesunu ruku k její tváři, kterou minu, jen abych jí zastrčil několik uvolněných vlasů za ucho.
"Každopádně někam pryč. Jen vám prospěje si trochu odpočinout. Od toho tady také jsem. Že ano?"
Snažím se nemyslet na mé údajně zcuchané vlasy a místo toho se zaměřit na důležitější věci. Třeba dnešní možný program. Který mám, jak vidno, na starosti já. Není to každopádně poprvé ani naposled a na vymýšlení programý takříkajíc na míru jsem vcelku zvyklý.
Proto se mi v hlavě ihned rozběhne nitka myšlenek, o níž vím, že dyž se jí budu držet, dovede mě během několika sekund ke kýženému výsledku.

Gravoisová je unavená a přepracovaná - chce ze salónu pryč - zároveň se nesmí jednat o nic náročného, takže nákupy padají. Protože prohlásila něco o tom, že dnešek "patří jen nám" padají i návštěvy divadel a jiných podobných akcí, při kterých se nebude moci vypovídat - a dle toho, jak jí mele pant se opravdu vypovídat potřebuje... takže potřebujeme místo, kde si odpočine a zároveň je tam dostatečný klid a soukromí, abychom si mohli... popovídat. Její děsivá otázka ohledně rodiny mě klade před drobný problém, anžto nevím, zda k ní tedy přistupovat coby kamarádka nebo coby případný jednorázový milenec... což se vystříbří časem.... ve.... wellnesscentru. Masáž, vířivka a různé ty světělné a aromatické terapie... k čemuž k výsledku spokojeného zákazníka napomůže hlavně láhev dobrého pití... a pak není nic lepšího než se po řádné relaxaci dobře napapat. Takže půjdeme na večeři, jistě. Tak.
Nitka myšlenek nezklamala.
Mám v tom už jistý gryf... nebo je to grif?

"Ma foi, už to mám!"
Prohlásím, zatímco peskuje svého podřízeného ohledně květin. Vůbec se jí nedivím, taky bych byl vzteklý, kdybych se setkal s takhle tupým výrazem, jaký ten chlapec nasadil.
"Co byste řekla na menší výlet do lázní a pak večeři?"

Robert James Lewis
Tvrdá práce bez legrace

Eurocar a s ním spojená nostalgie mizí v dáli, překryta novými vjemy, informacemi, příležitostmi. Provoz je stále na minimu, obloha však začíná nabírat růžový nádech, jen stěží viditelný proti žhnoucím výbojkám pouličního osvětlení. Dopravní infofeed líně informuje o probíhající namátkové kontrole kdesi na jihu města, špinavém ovzduší a čistých ulicích.

BBC News má stále ústa plná nejnovějšího skandálu nadace Draco, která vypisuje odměny za krvavé a toxišamany. Moralisté a etici se nelítostně řežou s pragmatiky a militantně založenými osobami v nekončících hádkách s různou mírou civilizovanosti. Tvé pozornosti se však dožaduje především právě příchozí zpráva.

>From: John Smith
>Your response was drekkin' quick, is that because of your wired brain or just plain old desperation? Not that i care, anything goes, and your rep is pretty solid.
>Actually, i have more upstanding gentlemen in need of favors, gentlemen that you do not need to know, purely for your own good.
>One thing is standard size coffer that weighing around 50kg to be delivered to Hamburg, AGS. I won't lie to you, that shit is flaming hot on so many levels. On the other hand, Johnson is willing to part w/ 30k.
>There is also a guy that needs a lift to Paris. He is not the type to take a plane, mostly because he is apparently wired with black cyberware to hell and back. But 25k is fine enough for some cross-border taxi driving, don't you think?
>You could also drive me home for five bucks and some additional conversation, you scan? I will soon crawl out of underground @Covent garden station. Hope you got some comfy seats.


Covent garden je dle SatNav asi 2,5km severozápadně, na severovýchod od nedalekého Buckinghamského paláce. Cesty jsou široké a doprava malá, nicméně místo těsně přiléhá na velmi frekventovanou pěší zónu.

V tvém okolí se nic nápadného neděje. Běžný život, běžní lidé. Odrbaný ork zvedá hlavu od popelnice, kterou právě prohrabuje, aby rozezleně ukázal prostředník směrem k tvému autu, které se nese s grácií věcí tak drahých, že svou prémiovost namísto chlubení se jen jaksi mimochodem připouští. Pro něj to asi přestavuje všechno co je na tomto světě špatně, a nijak se tím netají.

Xiar
Jedeme na rodinný výlet!

Pramínek podnikatelčiných vlasů se vrací na správné místo. Mírně pootevřená ústa a rozpačitý pohled naznačují, že se jí něco takového již nějaký čas nestalo.
"Každopádně někam pryč. Jen vám prospěje si trochu odpočinout. Od toho tady také jsem. Že ano?"
"Oh, v to doufám!", zahrozí ti se smíchem prstem.

"Ma foi, už to mám!"
"Hm?", otáčí se k tobě od trochu nejistého recepčního, který využívá příležitosti a takticky se vytrácí s pugetem v opatrně natažených rukou.
"Co byste řekla na menší výlet do lázní a pak večeři?"

"Nazvala bych to neodmítnutelnou nabídkou! Jste stejně ohleduplný jako rafin-" Nadšený úsměv se náhle vytrácí, když spočine zrakem na postavě nově příchozího. Je to dohola ostříhaný třicátník s bílou, těstovitou kůží. Ocelový odstín oholené tváře ostře kontrastuje s pergamenovou bělobou kůže, zato ladí ke studeným, šedivým očím. Ramena a bojovně vystrčená, hranatá brada jsou šponovány v perfektním pozoru.

"Tóbry ten. Jsem Franz, náchrada za Fritze. Fritz měl nechodu. Fritz je f nemosnisi. Agentůra mě sztáchla z dovolenky. Toklady sem uš vyšídil." Skopčák upřeně hledí na nějaký bod na stropě.
"Mon dieu! Co se mu stalo? Bude v pořádku?" Gravoisová trochu zbledla.
"Nefim moc, prý šelní náraz mit autopreprafnikem. Ale bude žhít."
"To je strašné. Ale... vy chcete řídit v tomhle?", ukazuje podnikatelka na ledabylé, turistické oblečení doplněné o poctivé kotníkové kanady.
"Pardón, ich neměl šas sehnat lepčí, tneska mi šekli že dovolenka konší a musím jít šídit."
"Co se dá dělat. Je hezké, že jste se postarali o okamžitou náhradu. Bylo by nevděčné puntičkařit, ale... budete opravdu schopen bezpečně řídit v tomto? Asi se přeci jen spolehneme na autopilota.", dumá nevěřícně Gravoisová.
"Ah, šísení sivilni- luxusniho auta není šádná věda. Nafic ja netoším volantem. Jsem lepší neš AP, lepší neš Fritz."

S těmito slovy se otáčí zády a klepe rukou na chromem lemovanou díru v zátylku vyholené lebky, vedoucí kamsi hluboko dovnitř. Vzápětí se s vítězným výrazem otáčí, ale poněkud znechucený a vystrašený výraz Gravoisové jej rychlé sráží z triumfálního piedestalu.
"Na, ja nejsem bšitvák, jen tópry šidič, madam."
"Tak jděte přichystat auto...", odvrací se od něj podnikatelka s povzdechem. Vzduch rozechvějí sražené podpatky a Franz se rychlým krokem vydává k hlavním dveřím.

"Omluvte prosím tyto... anabáze.", praví ti Gravoisová unaveně. "Někdy stačí jen mrknout, a vše se rozpadá. No! Lázně jsou jedny za městem! Tedy, malé, nepříliš známé a bez zázračné vody. Zato se spoustou soukromí a osobním přístupem.", provází majitelka svou řeč mrknutím,
"Co říkáte?"

Tak kam na výlet?

Moralisti. Kdyby měl svět fungovat dle nich, tlučeme do sebe klacky a modlíme se ke stromům. Jsem neskonale vděčný, že mail dojde dříve, než stihnou diskutující říct další sadu perel, pochopitelně z rukou svých poradců a tisícovek cvičených opic bušících do psacích strojů. S očekáváním se začtu do nabízených prací, docela se těším na pořádnou výjížďku, ač spojenou s menším rizikem.
Třicet tisíc? Nádhera...kde že to bylo? Hamburg...
Ne moc dlouhá cesta, ale pokud to vemu skrz tunel, budu si muset poradit s kontrolami. A že ten padesátikilový drobeček asi nepůjde zastrčit do přihrádky ke škrabce. Nabídka je to ale dost lákavá, navíc nemám pochyby o tom, že bych ji nezvládl splnit, přesto se ale podívám na alternativu.
Pětadvacet?...to zní taky moc dobře. Ač z toho bude takových deset rizikový příplatek za možný styk s francouzskou kuchyní.
Paříž je zrovna mezi městy, která mě dvakrát nelákají, zase je hodně blízko. Stačí profičet tunelem, zase chlapa už vůbec nestrčím ke škrabce. Ale třeba mi můj drahý přítel o tom chlapovi poví více, třeba umí nějaké pěkné triky...nebo v nouzi sakra rychle utíkat.


To : John Smith
Subject: Meat Wagon on way
>Five bucks, well that's a fortune, count me in.
>Don't be worried, I'll put some nails on them especially for you, yoga-lover.


Zatáčím směrem na Covent Garden, auto se lehce zavlní a já se pousměju při pohledu na nepřejícího orka, jehož projíždějící Aston vytáhne od nejmilejšího koníčku. Pousměji se a odolám touze mu jeho pozornost vrátit stejnou mincí, nechce se mi z auta sbírat orkovu dnešní snídani.
Měl ses lépe učit zelenáči.
Snažím se k cíli jet vzorně, ač cítím rostoucí chutě popustit Astona z uzdy, nechat motor vyřádit a nechat za sebou desítky šoférů, vybíjejících si frustraci na klaksonech svých čínských nákupních tašek.

Robert James Lewis
Yo, dawg!

Vztyčený prostředník popelnicového provianťáka tě vyprovází skoro až za roh. Cesta ubíhá rychle, přeci jen Covent Garden je o něco blíže než kupříkladu Dakar. Johna Smitha - nechává si říkat tím nejobvyklejším jménem - vidíš už zdáli, vyzáblý člověk, pětatřicátník ve špatně padnoucím obleku, s charakteristickou rozcuchanou hřívou zrzavých vlasů. Kolem krku má staromódně těžký zlatý řetěz, častý terč úsměšků okolí.

Ne však moc hlasitých. Tento panáček dělá úspěšně biz s velmi ostrými lidmi, jak ze strany zákazníků, tak nástrojů. Umí vykouzlit libru hašiše, osmdesát kilo mrtvoly, sehnat vojenský materiál... jako osoba užitečná mnoha zájmovým skupinám vesměs stínového charakteru má okolo sebe jistou auru nedotknutelnosti. Naprostá většina s ním pracujících osob je však zajedno: John Smith je arciblb.

Jeho marže také není nejmenší, rovných deset procent ze všeho co mu projde rukama. Nicméně jsi ještě neslyšel, že by na někoho vytáhl levou či jej poslal na jasnou sebevraždu. Pro některé tato nehmatná záruka stojí za skoro pětinásobnou cenu a nutnost snášet jeho abrazivní přítomnost.

Vidíš jej zdáli vycházet z pěší zóny a zalézat do metra. Když po dojedeš blíž, čeká skrytě ve vestibulu opatřeném zrcadlovými skly, leč ty nejsou pro senzorové systémy tvého auta nijakou překážkou. V jedné ruce třímá credstick, druhá drží karton šesti plechovek. Zrzavá hlava se pomalu otáčí, přimhouřenýma očima důkladně skenuje okolí. Zrak mu konečně dopadá na tvé auto. Chvíle váhání, pak vyráží rozhodným krokem směrem k tobě.

Ruka s credstickem nepříliš šetrně klepe na kapotu.
"Héj, taxi? Kam mě můžete dovézt za pět babek?" Ryšavec zvedá karton podle všeho laciného piva.
"Co platba v naturáliích?"

Rodinný výlet? S tím němčourem? D'awww....

"Nazvala bych to neodmítnutelnou nabídkou! Jste stejně ohleduplný jako rafin-"
Spokojenost. Nebudu popírat, že mám rád, když je mi lichoceno. Moc rád.
Dámy mě prostě mají rády. Ale...
Uvědomím si, že poslední slovo nedořekla.
Co se...?
Beze slova následuji její pohled, abych zjistil, o co jde.

"Tóbry ten. Jsem Franz, náchrada za Fritze. Fritz měl nechodu. Fritz je f nemosnisi. Agentůra mě sztáchla z dovolenky. Toklady sem uš vyšídil."
Franz náhrada za Fritze? To je teda změna - od jednoho hrozného jména k...
"Mon dieu! Co se mu stalo? Bude v pořádku?"
Pohodím hlavou. Nevím proč, ale přijde mi to jako příliš velká náhoda. S velkým přemáháním zachovávám neutrální, možná lehce soucitný výraz. Soucitný jenom proto, aby se neřeklo. Upřímně mi je naprosto ukradené, jestli Fritz bude žít, nebo ne.

"Nefim moc, prý šelní náraz mit autopreprafnikem. Ale bude žhít."
Hm. Takže bude. Stejně mi to nějak...
"To je strašné. Ale... vy chcete řídit v tomhle?"
Nevydržím to a nepřítomně si skousnu spodní ret. Vojenské boty!
Uklidni se... je to... jenom shoda náhod.... Navíc - všichni němci mají sklon k... nošení army věcí... a válkám - tak jako my Francouzi máme skony se bouřit, čerpat státní pokladnu a pak vyhlašovat revoluce... je to... ty kanady jsou prostě přirozené... i když vypadají hnusně. Možná... s malými úpravami by se z toho dal udělat módní doplněk... hm... tedy...
"Pardón, ich neměl šas sehnat lepčí, tneska mi šekli že dovolenka konší a musím jít šídit."
"Co se dá dělat. Je hezké, že jste se postarali o okamžitou náhradu. Bylo by nevděčné puntičkařit, ale... budete opravdu schopen bezpečně řídit v tomto? Asi se přeci jen spolehneme na autopilota."
ANO! AUTOPILOTA! PROSÍM!
Nepatrně si odkašlu a zase nesměle přikryji polovinu očí hustými řasami, což doplním rozpačitým pohledem kamsi do neznáma.
"Pokud... se do toho mohu vložit... em tedy... rád bych s vaším návrhem souhlasim mademoiselle Gravoisová."

"Ah, šísení sivilni- luxusniho auta není šádná věda. Nafic ja netoším volantem. Jsem lepší neš AP, lepší neš Fritz."
NAFIC ON NETOŠÍ FOLANTEM!
Vzhledem k tomu že Gravoisová se taky netváří zrovna odvařeně, mohu si dovolit část své nejistoty předvést v praxi. Ve chvíli, kdy pan Franz ukazuje svůj port na zátylku, si naštěstí včas uvědomím, že se mi zorničky z nějakého důvodu zužují do tenkých čárek a roztáhnu je.
"Na, ja nejsem bšitvák, jen tópry šidič, madam."
...tak tomuhle bych moc nevěřil. Přece nemůžou zajít tak daleko aby na mě někoho poslali tady... vždyť... ne to prostě... to prostě nejde. Navíc - přeci už říkala o tom, že se spolehneme na autopilota a tak...
"Tak jděte přichystat auto..."
Ach. Bože. Neříkal jsem, že ta ženská bude moje smrt? Tady to vidíte...

"Omluvte prosím tyto... anabáze. Někdy stačí jen mrknout, a vše se rozpadá.
"Nic se neděje - kdo mohl tušit, že se vašemu šoférovi něco stane?"
Odpovím a zase nasadím ten soucitný výraz. Vypadá upřímně... soucit mám dobře secvičený.
JÁ to mohl tušit!
"Znám ten pocit, když se prostě nedaří. Taky mívám občas s personálem... problémy."
Viď Geoffroy?

No! Lázně jsou jedny za městem! Tedy, malé, nepříliš známé a bez zázračné vody. Zato se spoustou soukromí a osobním přístupem."
Zamrkám zpátky - alespoň jedna otázka dnešního dne se vyřešila.
"Co říkáte?"
"Proti tomuto návrhu snad ani nemůžu mít argument."
Doufám že to není daleko - nechci v přítomnosti toho němce strávit příliš mnoho času.
Rozhodnu se to hodit za hlavu. Teď s tím už stejně nic neudělám.

Xiar
Einen Franz, eine Nummer, ein Hundert!

"Co říkáte?", obrací se na tebe Gravoisová otazníkem a nadšeným očekáváním ve tváři.
"Proti tomuto návrhu snad ani nemůžu mít argument."
"Znamenitě! Tak pospěšme, ať jsme odsud!", vyráží ke dveřím, sotva co v nich zmizel Franz.

Nacházíte jej okamžitě, postává hned před vchodem u stále zavřené limuzíny, kterou dvě zlacené stříšky na krytu chladiče hrdě označují jako Citroen. Skopčák se jednou rukou škrábe na zátylku v místě svého stále nevyužitého VCR datajacku, zatímco druhá bezcílně bloumá po perfektně hladkých dveřích luxusního vozu, opatřených zjevně podobným typem ovládání jako tvé sportovní auto.

Konečně se rozezní syknutí znamenající, že náhodou trefil to správné místo a tlak.
"Nette kleine dralle Tür.", šišlá rozezleně a posměšně, než si díky odrazu v laku uvědomí vaši přítomnost. Vstává z podřepu a již v praxi osvědčeným způsobem otevírá dveře i vám. Sám pak zkoumá hlavovou opěrku řidiče, přejíždějíc prsty polstrování, jako by snad chtěl posoudit jeho kvalitu.

Další na řadu přichází palubní deska. Hlazení, poklep. Trochu nervózní pohled vaším směrem, kterého se hned chytá Gravoisová.
"Pane hvězdný řidiči, nejste na tuto práci trochu... překvalifikovaný?", rozezní trapné ticho s úsměvem vyslovená otázka.
"Ja, to schem, madam.", odpovídá zcela vážně Franz. Prsty se věnují volantu, když nastane přelomová chvíle. Opět pozlacené logo Citroenu vložené do středu volantu se s cvaknutím podvoluje dotěrným, podle všeho až na stříhání nehtů neopravovaným prstům.

Pod ním se skrývá díra asi centimetrového průměru, jejíž objevení očividně udělalo šidiši nemalou radost.
"Französische Autos...", otáčí teatrálně oči v sloup, hrabajíc se v kapse. Okamžitě vyčaruje kus tlustého, černého kabelu, jehož jeden konec putuje nepříliš šetrně do zdířky ve volantu, zatímco druhý mnohem šetrněji do portu v hlavě.
"Pšikšírujte se, pchrosím.", dí Franz nezvykle nepřítomným, tichým hlasem.
"Víte vůbec, jak jedeme?", nadhazuje podnikatelka, zatímco se poctivě, ale trochu zaraženě poutá.
"Hm? Cham jedeme?"
"Maurespa, na západ od-"
"Pachíse, azimut tfě sta padessat?"
"Ano, asi ano. No, tak už jeďte!"
"Gleich, madam."

Franzovy nohy směřují k pedálům, spíše za ně, kde se pevně zaklíní. Sám se na sedadle sesune do pozice, ve které se spíše spí než řídí. Pak celým jeho tělem projede mírné zachvění, jako by se náhle prudce ochladilo. To však trvá necelé dvě vteřiny, protože vzápětí upadá to mrtvolného klidu. O autu lze říci opak. Motor plynule naskakuje, předouc v minimálních otáčkách. Dveře řidiče se s prásknutím zavírají a vůz přechází do plynulého pohybu.

Žádná divočina se nekoná. Jízda je svižná, avšak zcela předpisová. Někomu by možná přišlo divné držet se maximální povolené rychlosti i v zatáčkách a otrocké dodržování některých vysloveně buzeračních omezení, s autopilotem se to však nedá porovnat.

Cesta trvala rovnou půlhodinu, nicméně nezávazná konverzace a v neposlední řadě také palubní audiosystém i skvěle zásobený bar pomohly tuto cestu učinit snesitelnější. Gravoisová je osoba přirozeně utlachaná, zatímco Franz... leží jak pytel brambor, neodpovídajíc na žádné podnikatelčiny pokusy o zahrnutí do konverzace.

###

Bubliny vyhřívané vířivky si pohazují s růžovými květy, jen vysoká obruba zabraňuje bazénku v přetečení. Což je dobře, nikdo nestojí o předčasné roztopení kýblu ledu. Gravoisové se do tváře vkrádá mírný ruměnec a její smích plyne ještě hlasitěji, přirozeněji a častěji než dříve. Starosti všedního dne, drobné i velké nepříjemnosti zůstaly spolu s Franzem za dveřmi podniku.

"Tak povídejte... povídej také něco o sobě! Jinak si totiž připadám jak u zpovědi, vrby, pohovoru nebo dokonce výslechu! Je běžné, že se ti podaří takhle utrhnout kousek dovolené, jen tak? A vůbec, skoro nic o tobě nevím! Rodina! Ambice! Práce! Nebo si buduješ tajemné image?" Dotěrná otázka je zlehčena dalším smíchem a distinguovaným upitím z křišťálové skleničky.

Auto namazané, řidič brzy též

Místo setkání dosaženo, pasažér se pozvolna blíží, je čas na menší vzhledovou úpravu. Co nejjemněji se zbavuji mateřského pouta se svým vozem. Ač je souznění s Astonem ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy v životě zažil, dopřeji Smithovi několik minut klasické konverzace bez využití reproduktorů.
Navíc i ten volant stál pěkný kopec liber.
Zabubnuji prsty na okraj volantu a sleduji Smithe, hrnoucího se k mému autu, nesoucího šest plechovek něčeho, co okamžitě upoutá mou pozornost.
Pokud mi chce ukázat, jak to vychlemtá na jeden zátah...
Blíží se, kolem sice nikdo není, ale krátké ohlédnutí mě nezabije. Podívám se do zrcátek, pokochám se párem mírně zarudlých očí, které si prožívají svou dnešní premiéru.
...tak bych měl na sedadla položit ručník.

"Héj, taxi?..."
Pozdravím ho krátkým zvednutím ruky, na tváři vykouzlím mírně připitomělý úsměv, jak se mi v duchu promítají tucty dopravních nehod, které by vbrzku potkaly pana Smithe, pokud bych našel byť malý důlek způsobený jeho neohrabanou pazourou. K mé smůle ale peníze potřebuju, on to moc dobře ví, ale jednou...

Pět babek je sakra málo.
"Kamkoliv veleštědrý pane," odvětím mu na jeho přitroublou otázku neméně přitroublou odpovědí. Neodolám také možnosti prohlédnout si nesené pivo, které se žel jako pivo spíše tváří.
Jo, měl jsem položit ručník.
"Ale, pán je znalec!," odsouhlasím jeho nabídku platby v naturáliích, snažím se skrýt fakt, že jsem doufal v krapet lepší značku, ale raději si nechávám jakékoliv drzé připomínky pro sebe. Koneckonců, čím dříve tu práci udělám, tím dříve si budu moci dát skutečné pivo.
Je to znalec. Znalec slev.

"Račte nastupovat," pobídnu ho a demknu mu levé přední dveře, oblíbené to sedadlo smrti, zato s vynikajícím výhledem a v neposlední řadě jediné místo ve voze, které je volné a Smith se tam vejde i jinak než přeložený napůl a svázaný dárkovou stužkou.
Doufám, že umí pít za jízdy. Nevím, kde mám hadru.
S obavou se rychle zahledím na přední sklo, ale v duchu nad tím mávnu rukou a počkám na ryšavce, než se rozhodne nasednout a já budu moci vyrazit. Sedět v autě a přitom stát jsou dlouhá muka, snažím se je zkrátit bubnováním na volant, ale ani nová melodie mi nepomáhá zahnat těch pár neúprosných sekund, než se Smith uvelebí a vyrchlí další dávku hřejivých slov.

U výslechu? Ona? A co já?

"Gleich, madam."
Po celou tu dobu, kdy se domlouvá na detailech se svým šoférem se snažím tvářit roztomile a mlčím. Co k tomu mám taky konstruktivního říci? Ve chvíli, kdy se "zapojí" a auto se rozjede vpřed, neodpustím si drobnou, kousavou poznámku.
"Ten váš "šidiš" mne trošku děsí, mademoiselle."
Pronesu to nicméně jen tak mimochodem, mezi řečí - a vzhledem k tomu že Gravoisová působí, jako by snad měsíc s nikým nemluvila a nyní musela všechno dohnat - ať už beru v potaz její kadenci nebo množství témat, které v podstatě odmonologuje, aniž by mne pustila ke slovu, "děsivý řidič" se rychle zamluví čímsi jiným.

Vzhledem k tomu, že nás Franz doveze bez problémů až na místo určení (bohužel, v konečném výsledku, nezávisle na provedení, tohle moje auto umí taky - a ještě zvládá nešišlat příšernou francouzštinou - a to je taky z Německa, prosím!) musím si přiznat, že jsem nejspíše tak trochu paranoidní.
Já sám dávám sice přednost slovu "opatrný" - ale ostatní ne netají výrazy, jako "hysterický". No co už. Jsem, jaký jsem. A asi to zvládám slušně - anžto stále ještě dýchám. A že svět je zlé místo - vídám to v televizních zprávách.

Každopádně, ve chvíli, kdy se v lázních ocitáme sami, přijdou na řadu zase ty otázky, na něž nemám žádnou jednoznačnou odpověď. Monolog této obdivuhodné, nicméně lehce ukecané, ženy zjevně končí a přichází čas, abych se do rozhovoru také zapojil.
Koneckonců - já si taky obvykle nemám s kým povídat...
"Tak povídejte... povídej také něco o sobě! Jinak si totiž připadám jak u zpovědi, vrby, pohovoru nebo dokonce výslechu! Je běžné, že se ti podaří takhle utrhnout kousek dovolené, jen tak? A vůbec, skoro nic o tobě nevím! Rodina! Ambice! Práce! Nebo si buduješ tajemné image?"
"Hm - u výslechu.. v..ehm.. ty?"
Neodpustím si tiché uchechtnutí, zatímco jedním prstem honím po hladině okvětní plátek.
"Já tedy u výslechu nikdy nebyl, nicméně si neumím představit, že by vyslýchaný takhle ochotně, sám od sebe, povídal - a nepustil vyslýchajícího prakticky ke slovu."
Jeden z mokrých květů s lehkým, roztomilým úšklebkem, posadím do jejich tmavých vlasů.

"Tak tedy... k otázkám."
Pokrčím rameny.
"Dovolená - mívám volné dny. Tedy... zaměstnavatelé tvrdí, že je mívám poměrně často - já propaguji názor že o pár dní navíc by mi rozhodně neuškodilo. Nicméně - nesmím při své práci vypadat unaveně ani přepracovaně, protože pak prostě výraz "baví mě vám tady o našich výrobcích povídat" nedokáži udržet několik hodin v kuse. Ehm."
Je úplně košer, vykládat o tom, že mě to ne vždycky baví? Jí už je to nejspíše jedno, kontrakt tehdy podepsala a vypadá že není nespokojená. Jestli je, tak už to nespadá do sféry mých problémů.
"A zítra mám podle všeho důležitou prezentaci... tak odpočívám. Regeneruji se... hlavně tedy psychicky."
Pohledem zavadím o jednu z lehce pohmožděných rukou.
Nejen psychicky.
Rychle raději zápěstí ponořím pod vodu. Stejně se tomu dotazu nejspíše nevyhnu... ale za pokud o jeho odsunutí na čas neurčitý rozhodně nic nedám.
"Takže teoreticky to není "jen tak"... prostě nějaké osobní volno potřebuju."
Rodina... ambice.... práce....

"..Hm... rodina... ambice... práce..."
Rozhodnu se začít tím nejméně pro mou osobu náročným.
"Mou práci v podstatě znáš. Jsem reklamní tváří Zeta ImpChem. Nemohu si stěžovat - řekl bych, že si se svou prací vedu docela pohodlný život. Vstávám pozdě, chodím pozdě spát. Krom toho, že mám neschopného asistenta a nerudného manažera, nemám si snad ani na co stěžovat"
Proč se mě ptá na takové věci, jako je rodina nebo ambice? Copak neví, že mám při koupání sklony k melancholii a pesitismu?
"Ohledně ambicí - musím se přiznat, že nevím. Chápu, že ti to může, jakožto ambicióznímu člověku, znít nemožně - a nejspíš i stupidně. Ale já opravdu nemám ponětí, kam bych to chtěl dotáhnout, či co od svého života čekám."
Nervózně si z vyčeseného drolu vytáhnu jeden promínek, se kterým si začnu mezi prsty pohrávat.
"Nevím ani, co čekat mohu a co ne. Děsím se neúspěchu... proto si v podstatě ani nemůžu zadávat žádné vysoké cíle. Dělám to, co se ode mne očekává. Mohl... jsem dopadnout i hůř."

A tak to tady máme. Chtěl jsem si povyrazit, pobavit se - a místo toho si tady vylívám srdce paní podnikatelce. Myslím, že to spadá do oné sféry "holčičích věcí", které by ženy rády s muži probíraly. Jistě, jsem trochu nesvůj - ale čím dál tím více si uvědomuji, že mi to vlastně ani nevadí, svěřovat se. Je to - takové vcelku hezké a osvobozující, když můžete s někým vyřešit část svého soukromí. Navíc - kdyby to nechtěla slyšet, tak se neptá. Tak.
Teď k té rodině..
Nejsem si jistý, zda myslela nějaké příbuzné, nebo, což by bylo vcelku hrůzné, jednu stabilní sexuální partnerku a několik capartů, kteří by byli geneticky moji - dvě poslední zmíněné mě docela děsí.
"A rodinu nemám..."
Tichý povzdech. Zahledím se komsi za její rameno a snad instinktivně překřížím ruce přes břicho, čímž se jakoby sám obejmu.
"A jestli nějakou mám.. nevím o ní. A nikdo se mi neobtěžoval říct."
Nikdo se mi ani neobtěžoval říct, kdo vlastně jsem. Proč by mi tedy měli povídat o rodičích?

Robert James Lewis
Popotáhnem, popojedem

Smith bere za kliku a bez jakýchkoli okolků těžce dosedá na místo spolujezdce, na okamžik rozhalená bunda ze syntetické kůže nedokáže ukrýt distinktivní obrys v podpažním pouzdře uložené velkorážní pistole. Pakl piv putuje pod nohy, kde je ihned rozsápán. O dvě krátká, zapraskáním provázená syknutí je ti podávána jedna z otevřených plechovek, zatímco její soudružka spočívá pevně v ryšákově ruce.

"Hezká kára, kolik to žere?", nadhazuje, usrkávajíc lacinou tekutinu.Do tvé paže dloubne ostrý loket.
"Počasí a zdraví přeskočíme, první stojí za hovno a to druhé za chvíli taky bude. Tak jak, kaskadére? Slyšel jsem že máš trochu volného času a místa v kufru. Nebudu tě otravovat závoznictvím mléka, starší kocouři raději..." Srrrrk, polk.

"... smetanu. Hele, hoď mě třeba na Trafalgarský, pozdravíme holuby. Takže- jo, třicítka za padesátikilový kufřík na Hannover, nebo pětadvacítka za typa na Paříž. Je to hubeňour, ale s tím vším chromem... chlape, je snad jasný, že tě do ničeho necpu." Pokrčení rameny.

"Obojí se může zesrat, snadno a rychle. Rizika znáš, seš za ně placenej, velkej kluk, ale starej Honza prostě nikoho nechce potopit, je to špatný pro biz.", mrká John s přehnaným patosem.
"Ten kufr je z masivního olova potaženého hliníkem. Co přesně v tom je ti samozřejmě říct nemůžu, ale blbej mi nepřijdeš, takže... kámo, neotvírej to. Nasranej Johnson by byl tvůj nejmenší problém. Drž to dál od Geigerů, od kontrol." Zahrkání prázdnou plechovkou, otevření nové. Zbytek kartonu je položen na středový tunel.

"No a pak ten gentleman. Docela pracháč, byl ochotný platit okamžitě. Trochu zamlklý, ale určitě slušnější než já. Ne, že by neměl na letenku, ale chce se tam dostat s nízkým profilem... takhle, chce se tam dostat, ale každý detektor kovu ho prohlásí za opracovanou hroudu oceli. Je jak šídlo, celý kovový, s obrovskejma očima a pokaždý když mrkneš, objeví se někde jinde."

"Takže takhle, mám ještě další věci, ale ty jsou možná tak za pětinu, a tohle chci z krku. Jestli do něčeho půjdeš, beru jako vždycky desetinu, bez diskuzí, a ty dostaneš dvacet procent teď a tady, zbytek po dodání. Břitvák taky řekl že to klidně cvakne ve zlatě, ale toho bych se nechytal... no, jestli máš známost, prodal bys to dráž, ale je to horké zboží."

"Co, skenuješ? Budeš si chtít plácnout? Ještě nějaké dotazy?", otáčí se k tobě na sedadle celou hrudí.

Welcome aboard. Are you an organ donor?

Smith bez jakýchkoliv otázek otevírá dvě piva, zvuk vzduchu utíkajícího z plechovky mám rád, pokud ho tedy neslyším ve svém autě.
Koupím si tři hadry.
Přijmu plechovku s mírně nahraným úsměvem, jako kdyby mi podával produkt mého oblíbenho pivovaru a ne nejpravděpodobněji vodu z Temže.

"Sežere i haggis, když se dostane do ráže," odvětím Smithovi na jeho otázku a pohlédnu na kontrolku paliva. Ručička se nachází dostatečně daleko od nutnosti nabírat palivo po cestě, představa, že bych kdykoliv musel nechat toho chlapa v autě samotného se mi nijak nelíbí.

Poslouchám jeho shrnutí dnešních povětrnostních podmínek, přikyvuju spíše z povinnosti a přihnu si z plechovky. Nesnažím se vstřebat více jak menší doušky, přecijen v tuto chvíli cirkuluje v motoru daleko chutnější kapalina, tím jsem si jistý.

"Třeba si dát pauzu od rozvážení skautských sušenek," navazuji na jeho narážky v podobném duchu, ač skrytě doufám, že brzy přijde přímo na věc. Jo, holubi jsou fajn. Budou nejspíše tak blbí, že pokud jim hodím to pivo, tak se do něj pustí.

"Pokud nebudu muset vjet do francozského servisu, nic se nezesere," odpálkuju jeho naznačenou obavu s lehkým úsměvem na tváři a dalším přihnutím z plechovky.
"Drž to dál od Geigerů..."
"Takže až odvezu ten kufřík a odskočím si na malou, tak si nebudu muset rozsvěcet?," rýpnu si do popisu kufříku. To, že se mám vyhnout kontrolám mi bylo jasné už předem, to platí vždy. Ale zabudovaná baterka - to jsem ještě nezkoušel.

...za opracovanou hroudu oceli...
"Ocelové svaly nebo plechová játra?," neodpustím si narážku na nabízeného pasažéra s těžko skrývaným hihňáním, ale po chvilce raději ztichnu a pokusím se o nasazení krapet serióznější tváře. Teď se mu sice posmívat můžu, ale pokud bych ho nabral a já ho poprskal, nejspíše bych skončil vysmátý od ucha k uchu po jednom bleskovém švihu.
Přecijen břitváci nejsou pojmenováni po svých jazykových schopnostech.

Nechávám Smithe už bez přerušení doříct jeho nabídku, zdržuji se vychytralých komentářů a raději vyhledávám nějaké skryté háčky. Jak domluví a vybídne mě k rozhodnutí, prodloužím chvíli napětí usrknutím z plechovky.
"Pokud místo mě nedojede do Hamburgu Quasimodo, beru kufřík," sdělím mu stručně svou volbu. Zbavím plechovku posledních několika kapek a hbitě ji zmuchlám dlaní.
Snad nejsi takový šílenec, abys mi do auta naložil hlavici, nebo něco podobně roztomilého a mírutvorného.

"Přesné místo určení. Komu to předám. Kolik dní mám," využívám jím daný prostor k dotazům, vrhnu na něj klasickou snůšku svých oblíbených. Pan Johnson nejspíše nebude ohledně posledního údaje nejštědřejší, ale tato vlastnost je podstatná až u finanční kompenzace...

Proč to není jako Columbo, tam stačilo vidět začátek...

Rychlá omluva. Rázem jsem osiřel. Ten zvláštní chlápek patrně preferuje bezolovnaté stravování. Pokrčení ramen. Celá záležitost je na okraji zájmu. Letmé rozhlédnutí. Šedavá clona neochotně propouští pohled na zbylé osazenstvo. Mrknutí - stačí jen málo na nový pohled na svět. Tepelný scan oproti mlžnému oparu je pro změnu velmi sdílný, tedy co se počtu návštěvníků týče.

Dlouhý pohled. Zvláštní. Tak nějak bych si myslel, že po zírání do zpráv budu mít téhle činnosti dost. Pravda je jiná. Nepřítomně se nechávám fascinovat barevnými body. Lidé. Společnost. Vzhledem k tomu všemu otevřenost mé kanceláře trochu ztrácí punc luxusu. Osobní prostor, jeho dostatek obzvláště, má mnohdy, když ne cenu zlata, hodnotu vyjádřenou v nepěkných částkách. Nemluvě o soukromí, to je skutečně často nezaplatitelná záležitost. Přesto něco tomu chybí.

Maniakální vrah potřebuje oběť, feťák hledá někoho, kdo by s ním sdílel závislost, výtržník zase partu kolegů, ve které by našel sílu a pseudo úkryt v davu... Člověk je zkrátka tvor společenský. Dokonce i z opačného úhlu pohledu takový altruista, takový sobec na druhou, nemůže mít klid, dokud někomu nepomůže. Pestrá škála vztahů, ať už jakkoliv zmatených, podivných, příjemných i nepříjemných má svou důležitost. Ví o tom kdejaká učebnice. Je to de facto základní poučka. Vím o tam já? Ruku na srdce, tohle také nepatří k záležitostem, co řeším rád na sucho.

Podivná prázdnota. Absence... čehosi. Nedokážu to popsat, nebo si to nechci připustit. Pohled sjede ke kufříku. Předmět chladný, bez života, si žádá znovu "klasické" a tak nedokonalé vidění. Ruce rychlé tak, že by Lucky Luke mohl závidět, ožívají. V okamžení uzmou pro mnohé bestiální nástroje zkázy svou nevinnou oběť. Nebohá a stejně jako já jedovatá bageta nachází strašlivý skon v plechových čelistí, které pomohli statistikům vyzvednout německý HDP v oblasti cyberwaru o něco výš. Pocit naplnění. Pro ducha možná ne, pro tělo však určitě.

Snad náhodu ruka zavítá do kapsy u kalhot, štrachá a hledá komunikátor. Fakt, že nohy cítí putování prstů, zatímco ruka je téměř mrtvolná je dávno přehlížen bez zájmu. Jedno z prvních pátrání tohoto dne je úspěšně u konce. Komunikační zařízení již není více na seznamu pohřešovaných a já mohu vykázat úspěšný úkon. Lehký úsměv. Rozsáhlost spisů bez valné informační hodnoty působí téměř jako výzva. Na moment se bavím myšlenkou, že bych je zápisem této několika vteřinové události zkusil trumfnout...

Mezi tím tovar společnosti Krupp robotics je plně připraven k použití. Inu jsem skoro tak vzorný zákazník jako daňový poplatník. Cokoliv zastřešené saederem mi evokuje kohosi blízkého. Ťukání. Pípavé potvrzování stisklých tlačítek se stává souhlasem s mou vůlí. Display se ochotně dělí s jedinými novinkami - zameškaným hovorem a zprávou. Marlen... Špatná paměť. Engel am Himmel. Cizí starost dokáže potěšit. Ostatně, oné starosti se nedá příliš divit, doposud vždy, když jsem na pár dní zmizel, nevěstilo to nic dobrého. Svědomí? Stud? Kdepak. Z těch excesů mi toho v mozku utkvělo příliš málo, abych si s tím lámal hlavu.

Marlen, entschuldigung. Ich war bei Karl und dann ich einfach vergass. Morgen solte ich nach Arbeit gehen, es ist hier ganz hektisch, so... ich hatte keine Zeit. Als richtige Entschuldigung kann ich gutes Abendessen anbieten. Ich habe das neue Rezept gefunden und ich glaube, dass du zufrieden sein wirdst. Was sagst du dazu?

S trochou fantazie i klidný den může být hektický. Navíc lež to ve své podstatě není, kupříkladu Kalb - ten se zdá více než ve stresu, takže to tu svým způsobem hektické je. Dost bylo úvah. Bageta je v koncích. Podivné pocity zmizeli spolu s ní. Na své místo zmizel i prostředek dálkového domluvy, takže jediné co zůstává je práce.

S novou vervou, kávou a cigaretkou měřím síly s infem o zesnulých. Člověk si zvykne na všechno. Časy, kdy vámi cloumá při čtení bezmocný vztek, nechápavost k lidské debilitě, idiocii a všeho schopnosti, kdy nasáváte paranoiu a zkrátka získáváte neocenitelný policejní dojem, že na ulici jsou jen dva typy lidí a to ti, co vás chtějí zabít a okrást a ti, co vás chtějí okrást a zabít až posléze... velmi rychle odezní. Musí, jinak se z toho zblázníte.

Epizoda o soucitu končí mnohdy i na tom, že je vlastně každý svého štěstí strůjcem. Vzpomínám si, jak kdysi někdo před Ludwigem politoval feťku. Řekl to hezky, mělo by se to tesat do kamene. "Hovno mladej! Byl zmrd a doslova žral hovna. Kdyby mý děcko bralo, tak ho sejmu služební zbraní a jdu se nahlásit za ten dobrej skutek" Milá vzpomínka. Smutek. Nebo tak trochu něco takového. Ironie. Teď se v tom svinstvu babrám a ještě k tomu dobrovolně.

Zástup bezejmenných, neidentifikovaných/telných a právně neexistujících postav to celkem ulehčuje. Nakonec. Z celkového počtu nalezených zoufalců zbývají jen čtyři želízka v ohni. Jakási prostitutka s dozajista pozitivním pohledem na svět a tím nenarážím na shodou okolností HIV test se stejným výsledkem. Nic víc není známo, ovšem její nejpravděpodobnější práce naopak se známostmi koresponduje. Nechám si vyjet fotku, zřejmě jedinou užitečnost, co mi tato studená nádhera může poskytnout.

Motiv... Věděla o tom? Prostě neměla co ztratit? Spíš ne... dobře živená... použil to snad někdo místo koksu jako povzbuzovadlo? Vzhledem k třem dalším mužům v tom klubu. a ve stejné místnosti... něco na tom nesedí. Tři slušní hoši s kurvou by přeci neseděli jen tak na prdeli a jen šňupali... Podezření, že s těly bylo manipulováno nahrává do karet. Na moment vyvstane i myšlenka, že by je někdo použil jako pokusné králíky...

Nakonec jen napíšu další poznámku pod fotku té holky v podobě adresy toho kulturního zařízení. Nevím proč, ale po dlouhé době začínám mít chuť popřemýšlet o návštěvě bordelu. Inu břitvákovi toho přeci jen moc nezbývá. Navíc, když už nemohu věřit v lidskou sdílnost k úřadům, vždy se dá spolehnout na prachy a nasranou kurvu, co má větší chuť svému mlátilteli zavařit, než se ho bojí.

Druhý soutěžící je pro změnu anonymní trpaslík. Průstřely, stopy po ranách nedávají příliš prostoru pro korektní úvahy a mohou sloužit pouze fantazii. Runer? Ale proč by bral... Mrtvola v autě na opuštěném parkovišti mi to nepoví. Ťukot vepíše do elektronického záznamníku dat jen dostupné údaje o autě a jeho majiteli. K pár slovům přibude úhledná fotka a tušení, že tudy cesta nejspíše nepovede, přesto rozum nekompromisně značí, že prověřit se to musí.

Po záhadných neznámých přichází na řadu pro změnu někdo, kdo se svou osůbkou netají. Hendrik Eckehard. Drobný a ve vězení často viděný zlodějíček. Jeho zbytečný život v celkové výši padesáti roků měl na kontě více dní v báni než na svobodě. Svým poměrně dobrým zdravím je dokonce jasnou demonstrací vlídného a humánního prostředí kárných zařízení v Deutschlandu. A protože byl Hendrik mladý na duchu, tu a tam si podle záznamů dopřál i LSD.

Zrovna tohle a zrovna teď? I tady se zmůžu jen na poznámku o hotelu, kde byl nalezen a případném bydlišti. Zrcadlení života se znovu potvrzuje snad v tom, že Hendrik patrně neměl nikdy nikoho, kdo by ho kromě věznice a policejních sil postrádal.

Zbývá zlatý hřeb večera. Jürgen Ludger.Dvacetiletý hoch s módními sklony k sebepoškozování. Dokonce ho příroda vybavila i psychickým defektem, jež jej k tomu vedl. Rozpadlá rodina jen němě křičí obžalobu naší nedokonalé společnosti, kdy zmíněný chudáček neměl možnost zažít dobré dětství a vést řádný život. S kyselým výrazem čtu dál. Přeci jen ani já neměl na růžích ustláno a je ze mě poměrně použitelný tvor. Nebo byl. Menší a na štěstí neprokazatelné chybky v mozkovně raději nehodlám rozebírat. Smrt v parku nechává jen malý prostor k diskuzím. Nakonec i on se dočkává záznamu. Jeho fotka, adresa otce se řadí na místo vedle těch předchozích.

Čas popošel o kousek dál. Má výhra z automatu poznání je pomalu pryč. Vychladlá káva a sucho v krku jemně naznačují, že jsem něco zanedbal. Krátký pohled. Chvilku se snažím přesvědčit, že jde o icekoffee podobné těm v krabicích. Podle chuti soudím, že na sugesci budu muset zapracovat. Po shlédnutí výčtu mrtvých závisláků si i já potřebuji zajistit své drogy. Nová káva, balíček cigaret téměř kladou otázku, jak vůbec lze být na něco tak odkázaný. Většina kuřáků ví, že to má pod kontrolou a není problém kdykoliv přestat. Já sám s cigaretami nemám problém, mám problém jen bez nich. Nasaju radost z papírové trubičky, nepřítomně zkontroluji nástupce telefonů. Klid. Pohoda. Byla by to idylka, kdybych během toho všeho nevyhlížel jupíkofila a dost možná i jeho případné podržtašky...

Xiar
Hovor u sklenky

Gravoisová tě nechává domluvit, uvolněný úsměv kontrastuje s pozorným výrazem. Tvá slova plynou nerušeně v poskytnutém prostoru, dokud se dozvuk posledního z nich neztratí v šumění vzduchových bublinek. Další upití. Debata citelně ztěžka o upřímnost a podnikatelka dost možná lituje svého nemístného a snad i netaktního zájmu.

"Bez rodiny, bez ambicí, bez chuti. Ale no tak, něco tě přeci muselo vybičovat až na tvůj post. Nic není zdarma, to mně život zas a znova připomíná - tím spíše, že tě neprotlačil žádný vysoce postavený příbuzný."

"Přesně o takovém životě, který je pro tebe tak fádní a samozřejmý sní nespočet lidí, byli by pro něj schopni snad i zabíjet. Ze stovek všech krásných a sociálně zdatných jedinců, kteří se zákonitě o podobný post rvou... vybrali tebe, i přes tvůj přístup, přes tvé chybějící konexe. Buď jsi mi něco neřekl nebo si něco nepřipouštíš." Gravoisová krčí rameny, jako by chtěla něco setřepat. Kope do sebe zbytek nápoje.

"Já... nikdy mi nedošlo, co vše se za těmi snovými, usměvavými tvářemi skrývá. Dává to ale smysl.", pokračuje zamyšleně, dolévajíc sklenici svou a případně i tvojí.
"Raději toho nechám, než svým rytím v něčem, kde nemohu nijak pomoci, pokazím večer."

"Věřím ale, že se člověk jako ty neztratí. A..." Ruka opisuje znovu plnou sklenkou ve vzduchu kroužek, " ...s tím vším cestováním po světě... řekněte, je pravda, že mají Němci opravdu tak příšerný vkus? Viděl jsi ostatně toho Franze. Fritz není o nic lepší, pokud zrovna není nucen nosit livrej!" Na okamžik stáhne obočí.

"Proč tě Franz děsí? Ta agentura je seriózní, i když trochu drahá. Nerada bych ti působila nepohodlí, popravdě, sama mám z těch všech cybermodů tak trochu husí kůži, ale mají své místo ve společnosti, a já se snažím zůstávat bez předsudků. Myslím, že tvá profese přímo vyžaduje ohromnou míru otevřené mysli..." Obočí se opět zvedá, Gravoisová se přesouvá o něco blíže tobě.

"Kolik přemáhání tě vůbec stojí pracovní den? Kolik potom ten volný?"

Robert James Lewis
Úpis věčně milosrdnému Plutoniovi

Až na jediného postaršího pána, který se ohlédl když Smith zabouchl dveře auta, vám nikdo nevěnuje zvláštní pozornost. Tedy, o nic větší, než jaká běžně přísluší takto luxusnímu autu. I zvědavý dědula se již zase belhá po svém.

"Sežere i haggis, když se dostane do ráže."
"A pak, že je modrá krev náročná."

Tvým ostatním hláškám se fixer jen přiblble, ale podle všeho upřímně směje. Zvážní až u posledních třech otázek. Sranda je skvělá věc a užitečné společenské mazivo, nicméně biz se sám nevyjedná.
"Takže kufřík nach Hamburg, tušil jsem to. Dobře, kámo, takže info jak mi vydělat tři tácy." Ryšavec se pokusí zopakovat tvůj trik s plechovkou, ale stisk zjevně nestačí. Promáčklý kus plechu končí na podlaze, kde je několikerým dupnutím připraven o třetí dimenzi.

"Jak moc to svítí jsem neměl možnost proklepnout. Co Johnson říkal, jestli kdy chceš mít rodinu, raději na tom po cestě neseď. Jinak by to mělo být v cajku. Ale detektory se půjdou posrat, to je snad jasný. Kdyžtak si to při přebírce ještě nějak přeměř, jestli nekecá. Osobně myslím, že ne, ale je to tvoje kůže." Svírá Smith na okamžik rty do tenké čárky.

"Místo předání je v režii Johnsona. Dám mu vědět, že jsem pro jeho zavazadlo sehnal kola. Kde a kdy přesně ti to dají nevím a vědět nechci, bude to ale podle všeho někde v okolí Londýna. Problém je, že přesně tohle nejspíš ví i SOCA*, stejně jako to, že ta věc chce ven. Psal jsem, že je to horký. Platí hodně, protože se pokouší protlačit polorozpadlou akci."

"Čas? Nebylo specifikováno, ideálně tak týden, dva. Jdi na jisto, nevyplatí se s něčím takovým riskovat. Hranice můžou být problém, a nebavím se jen o žabožroutech. Navíc můžou mít i lidi v poli, moc se neproducíruj. Předání... před Hamburgem je mrtvá schránka. V ní jsou další instrukce, snad i zbytek mentolu, nevím.", škrábe se fixer zamyšleně ve vlasech.

"Za dvě kila ti seženu certifikovanej Geiger a snad i nějakej dozimetr, jestli chceš. Banány najdeš v OriOrgu**.", zasměje se trochu nuceně, "ale to už jsou kraviny, kterým jednak moc nerozumím, jednak za ně nejsem placenej. Ty jsi tady próčko. Kdybys něco potřeboval, řekni teď nebo brnkni, uvidím, co se dá dělat."
____
*SOCA = Serious Organised Crime Agency
**Original Organic

Co? Ale já jsem při chuti! POŘÁD!

"Bez rodiny, bez ambicí, bez chuti.... i přes tvůj přístup, přes tvé chybějící konexe. Buď jsi mi něco neřekl nebo si něco nepřipouštíš."
Uhnu pohledem na kachličky, kde stojí odložená má poloprázdná sklenice.
"Nejsem bez chuti."
Popravdě, má vůle žít je silná - někdy až mne samotného překvapuje, jak moc.
"Mám za to že i přes mnohé drobné nedostatky vedu šťastný život - s jen velmi málo starostmi. Možná to nedokáži ocenit, protože jsem se nikdy nepotýkal s opravdovými problémy. Vlastně žiji tak trochu... mimo realitu světa... možná."
Koutky mi zacukají drobným úsměvem.
Občas si uvědomuji, jak je můj vlastní, mým okolím pečlivě budovaný svět křehký. Přijde mi to k smíchu. Možná tak trochu proto, že nevím, jak jinak bych se při podobných myšlenkách měl tvářit.

"Neříkám ani že neumím být cílevědomý... já jen - nevím co víc bych mohl ještě chtít. Svobodu?"
Tiše se zahihňám a sáhnu po sklenici.
"K čemu by mi byla?"
Mnoho práce a nebezpečí navíc. Svoboda pro mne znamená dát sbohem svému pohodlnému a bezstarostnému žití. Další z věcí, kterých se bojím. Ale všechny jsou stejně, vzato kol a kolem, o tom samém - ztrátě své jistoty.

Mám ji snad říct i to, že já se na ten post nijak nepropracoval? Co si pamatuji, byl jsem pořád tím samým. Co vlastně vím o své minulosti?
Příliš si toho nepamatuji. Mlhavé, neurčité vzpomínky. Spíše statické obrazy, než cokoli jiného. Bíle natřený okenní rám a výhled na stromy. Nebo jinou zeleň. Velikou otevírací skříň. Drobný, obyčejný toaletní stolek.. o kterém mlhavě tuším, že patřil mé matce. Několik dalších, naprosto neurčitých drobností. Černý hřeben se stříbrnou stuhou. Takový zvláštní zvuk, který nedokáži definovat, ale občas jej slyším v hlavě...
"Já... nikdy mi nedošlo, co vše se za těmi snovými, usměvavými tvářemi skrývá. Dává to ale smysl."
Z úvah mne vyruší hlas Gravoisové. Zmateně nasucho polknu.
Nechám si dolít.
Co je to s tebou?

"Raději toho nechám, než svým rytím v něčem, kde nemohu nijak pomoci, pokazím večer."
"Ale to ne."
Sám nedokáži určit, nakolik lžu a nakolik tomu, co říkám, sám věřím. Jakkoli se pokouším zase najít pevnou půdu pod nohama. Tohle mě nikdy nikdo neučil zvládat. Osobní rozhovory. Nikdy jsem nepředpokládal že na ně snad dojde. Nikdy jsem nedovolil, aby k nim došlo.
A najednou... sám od sebe...
"Opravdu si myslíš, že mi něco, co už jsem dávno přestal řešit a odsunul, jakožto pro můj život v podstatě postradatelné, dokáže zkazit večer?"
Já to vlastně ani nikdy řešit nezačal.
Ambice...
Pokud nějaké mám, tak je stejně neumím definovat žádnými slovy.

" ...s tím vším cestováním po světě... řekněte, je pravda, že mají Němci opravdu tak příšerný vkus? Viděl jsi ostatně toho Franze. Fritz není o nic lepší, pokud zrovna není nucen nosit livrej! Proč tě Franz děsí? Ta agentura je seriózní, i když trochu drahá. Nerada bych ti působila nepohodlí, popravdě, sama mám z těch všech cybermodů tak trochu husí kůži, ale mají své místo ve společnosti, a já se snažím zůstávat bez předsudků. Myslím, že tvá profese přímo vyžaduje ohromnou míru otevřené mysli..."
Usmívám se a nechám ji se přesunout o kousek blíž. Na tváři sladký výraz, v hlavě chladná kalkulace.
Jak dlouho si vlastně chci ještě povídat?
Volnou rukou obejmu Gravoisovou okolo pasu.
Ještě chvíli. Když už to není prvoplánově zábavné - je to alespoň z mé strany vcelku neokoukané. A nakonec stejně nepřijdu zkrátka. Vím to.
Říkejte tomu dlouholeté zkušenosti.

"Upřímně, nepřijde ti zvláštní, že se člověk dokáže nějakým způsobem napojit na přístroj? Je to... z nějakého důvodu... já nevím."
Pokrčím rameny a ucucnu si vína, načež nasadím omluvný úsměv.
"Nemluvím tady o nepohodlí nebo tak. Prostě jen... je to zvláštní. Ještě před pár stoletími lidé vůbec netušili, že je to možné. Je to... zvláštně nepřirozené."
Pak mi dojde jedna opomenutá drobnost a neudržím smích.
"...řekl člověk s tyrkysovýma očima a růžovými vlasy."

"Kolik přemáhání tě vůbec stojí pracovní den? Kolik potom ten volný?"
Přitáhnu si ji o kousek blíž.
"Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel."
Vůbec mi pokládá zvláštní otázky.
"Vypadá to snad, že se přemáhám?"
S nevinně oddaným pohledem se ní zadívám do očí.

The power of the atom

Opatrně mířím vstříc Trafalgaru, snaha jezdit dle předpisů a navodit dojem ukázněného řidiče vyvolává jemná nutkání stisknout plynový pedál krapet více, přecijen k čemu je rychlé silné auto, když si nemůže pořádně zakvílet.
Koutkem oka vidím tu zrůdnost, co Smith provádí s plechovkou. Už mě ani nepřekvapí, že se ji rozhodne vyřídit pitomějším způsobem, než to předvedl před pár chvilkami. Pro něj je dupnutí pouze zanikající podkres scény triumfu nad plechovkou, mě každý dopad nohy v hlavě zarezonuje jak Big Ben. To tě neučili, že se k cizímu máš chovat slušně? Párkrát si zasoptím pro sebe, vyvěrající energii určenou pro vraždu vložím do několika prudčeji vybraných zatáček. Je fakt, že si mohl donést i něco skleněného. Bůví, co by dělal s tím. Vyhazoval z okna?

Pokývu souhlasně, že vzal na vědomí můj výběr vyšší částky a možné svezení se s atomovkou za zadkem. Proud instrukcí si nenechávám ujít a snažím se vnímat každé slovo, přecijen přeslechnutí může být onou tenkou linií mezi tímhle životem a předávkování olovem nebo spadlým mýdlem. Johnson posílá babičce pěkný dáreček.

Nadejde část, kterou mám rád nejméně - výčet háčků, mezi kterými mám proplout, protože místní lovci nemívají tendence pouštět čudly jako já zpátky. Takže rallye. Shledávám na tom jeden možný klad - pokud chtěji kufřík vcelku, tak mi nebudou chtít seškrábat moc laku. A pokud je jim to jedno...

Přikyvuju dalším podstatným informacím, nechávám Smithe vyklopit všechno důležité bez vkládání bonmotů či pošklebků. Čekal jsem míň, fajn, je tam rezerva na průsery. Očividně budu vítaný na každém rohu, ale s tím jsem docela počítal. Což neznamená, že to nebude jedna velká spanilá jízda zakončená jedním vychlazeným v Leedsu spojená s nárůstem mého konta.

"Netřeba, až mi naroste další hlava, bude se mi líp couvat," odmítnu nabídku pískajících hraček a sesumíruju si všechny informace, které jsem se doposud dozvěděl. Čas fajn. Místo fajn. Noví kamarádi taky fajn.
"To mi stačí," shrnu své poznatky Smithovi, nenapadá mě nic, co by v tuto chvíli bylo nezbytné. Zajisté je toho dost, co bych rád věděl, ale to se stejnak dříve či později dozvím. Auto se tiše vlní ulicemi Londýna, šelma Aston Martin ve svém přirozeném prostředí.

Ingen Kreuz
Já, káva, bageta, káva, káva, jupík

Další šálek kávy je nemilosrdně vysát, další krabička cigaret končí prázdná a potrhaná v odpadcích. Svět se scvrkl na stůl, židle, automaty, především však na štosy WordWrap elektropapírů. Diskrétním klapnutím na sebe upozorňuje tvůj komunikátor. Sotva se jej dotkneš, roztančí se ve tvém zorném poli bludičky v očích zabudovaného retinálního displeje.

$Device detected @/dev/induc_pad0 as COM0 !
$COM0 = ('Krupp_robotics', B7E0 "KlugHandy", #1C63A2AAB03EDF6CB53875DEAFDFFD118)
$COM0.sync()
-> ok, one (1) new messages

>From: Marlene
>Hallo Ingen, das macht nichts, am ersten Tag ist doch alles hektisch ;]
>@Abendessen -- ich nehme dich beim Wort, Ingen, und freue mich schon!
->message_end
-> ok, zero (0) new messages
->done;

$COM0.set(standby_mode)


Procesí alfanumeriky se definitivně loučí, zrakové vjemy již opět patří cele tobě - tedy až na neustále přeskakující zaměřovací systém, který se ti ale již daří celkem obstojně v případě potřeby ignorovat.

Z kouřem zakrytého, rudě na termu žhnoucího hloučku lidí u pultu se oddělí osamocený uhlík a zamíří tvým směrem. Po troše kličkování vynuceného nábytkem před tebou stojí Urner v celé své ramenaté, zjizvené nádheře. Zachmuřený výraz mu trochu roztáhne překvapení, jak přejíždí očima tvou poněkud svéráznou kancelář.

"Zabydlujeme se, Kreuzi?", usedá obkročmo na jednu z židlí. Zrak mu padá na rozložené materiály, vzduch na okamžik rozezní pochvalné zamručení. "Musels na Oberrat Amsel udělat dojem, mám písemný zákaz tě provokovat.", usmívá se bez stopy po veselí.

"Nejsem nadšený z tohoto případu, a už vůbec ne z na něm pracujících osob. Ale chtě nechtě, musíme být produktivní, o tom všem si ještě promluvíme, Kreuzi, osamotě.", hovoří Urner polohlasem, hledíc ti do očí. Zhluboka se nadechne a vydechne, jako by ze sebe chtěl něco dostat. Pak hází na plochu stolu laptop, který začne hned po otevření bootovat. Dlaň obezřetně zkouší lepkavost stolu, výsledkem je protáhlá tvář.

"Máš už nějakou teorii, Kreuzi? Něco konkrétního?", kontrastuje jeho hluboký hlas s občasným pípnutím startující elektroniky.
"Já nemám zatím vůbec nic.", přiznává trochu neochotně, "Typově to nepasuje do ničeho, a s tělem toho dealera nejspíš vychladla poslední horká stopa."

Ještě Cowley a jsme komplet profesionálové

A čas letí jako smetí. Bzukot komunikačního zařízení. Chvilka vyčkávání dostává novou náplň.Pár milých vět dokáže zpříjemnit volné chvíle mnohem lépe než spisy o svérazných a svérázně ukončených životech. Marlen... Nálada stoupla. Tvář si dovolila příjemný úsměv. Je fajn mít něco, na co se můžu těšit. Dobré, byť vlastními silami udělané, jídlo, milá společnost... to už za radost podle mě stojí.

Příděl příjemných zpráv jsem, zdá se, vyčerpal. Upřu oči zpátky k okolnímu dění, v touze mít za sebou i ten další nášup nepříjemných. Dobré načasování. Jako na zavolanou opouští roj jedna světluška. Kličkujíc mezi stoly snad prožívá i svůj sen noci svatojánské. Bludný holanďan se nakonec vymotává z erárního labyrintu. Zjizvená tvář. Velká ramena. Ještě jupíka v tlamě a bude jasné, že je to můj vytoužený kolega, ač bez pistole, zelené kamarádky a stylového hrncohlava se mohou stále vést pochybnosti.

"Zabydlujeme se, Kreuzi?" Překvapení. Kupodivu příjemné. Herzlich willkommen, Urner." Pravda na upřímnosti, byť hrané, musím trochu zapracovat. "Buď tu jako doma." Co dodat? Se stejnou veselostí se běžně lidé posílají do míst, kam může veselejší posluchač poslat dámu zpívající "Sagt mir wo die blumen sind".

"Musels na Oberrat Amsel udělat dojem, mám písemný zákaz tě provokovat." Navzdory úsměvům naše atmosféra má se slůvkem happy pramálo společného. Termín "nucený" by byl u mého kolegy na místě. Působí to na mě až křečovitým dojmem. Skoro, jako kdyby mu někdo mířil na hlavu pistolí a řekl, že na příštím vtipu závisí jeho život.

"Vida, máme leccos společného. Já se zas nemám opovážit se tě dotknout." Je bezva zjistit, že po jedné stresové chvilce máme i společnou záležitost z jiného soudku. Jsem na sebe hrdý. Právě jsem zjistil, jak se tmelí kolektiv.

"Nejsem nadšený z tohoto případu, a už vůbec ne z na něm pracujících osob. Ale chtě nechtě, musíme být produktivní, o tom všem si ještě promluvíme, Kreuzi, osamotě." Nepříjemné. V jeden moment je to pro mě jupíkatý blb a v druhý mi mluví z duše. Úleva vyvěrající z profesionality je trochu zastíněná pachutí z omylu. Nerad se mýlím. Velmi nerad. Od jisté doby hlavně v lidech.

"Souhlas." Oproti uvítacím frázím má Urner možnost ochutnat skutečnou upřímnost. "Udej čas, místo, pro mě za mě i zbraň a jsem tvůj v celé své chromové kráse." Pravda, takhle to zřejmě nemyslel ale zní to hezky. Dost hezky, abych neodolal a vyslovil to. Předvádím se? Možná. Možná jen chci být špatně škatulkován, abych mohl překvapit. Sám v tom nemám jasno. Každopádně hra začala, roli jsem si už vybral, takže je třeba to dotáhnout do konce.

"Máš už nějakou teorii, Kreuzi? Něco konkrétního?" Zlatý hřeb večera. "Já nemám zatím vůbec nic." Inu, když dojde na lámání chleba, v nouzi i břitva dobrá. "Typově to nepasuje do ničeho, a s tělem toho dealera nejspíš vychladla poslední horká stopa."

Chvíle ticha. Soustředění. Tenhle chlapík, chtě nechtě, je jediný, na koho se mám spoléhat. Kromě Beutlova varování a dvou milých setkání nemám z čeho vycházet. Mám mu věřit? Do jaké míry? Jak moc se na něj mohu a mám spoléhat? Jaké sleduje cíle? Načnu novou krabičku. Pomalu a rozvážně vyndám svou první oběť. Ukazováček zahoří jasným ohněm. V duchu si cigaretku pojmenovávám Johanka. Z hodin dějepisu a béčkových historických filmů vím, že to myslela dobře. Bohužel někteří měli jiný názor. Nechci být mučedník, oběť ani hrdina.

Potáhnutí. Je čas se rozhodnout a rozhodnout se rychle. Zkoumavý pohled. Nevypadá na uctívače příruček. Nerozhodnost. Nervozita. Lehce upiji kávičku. Téměř životadárnou tekutinu poválím v ústech, skoro tak, jako si degustér vychutná dobré víno. Každý okamžik dobrý. Odkašlaní. "Než přikročíme k teoriím..." Zvážním. "...nevím jak tady, ale u BGS jsme měli takový zvyk. Každej si prošel papíry, udělal poznámky zvlášť a pak se to dávalo do kupy. " Sáhnu po plodech své dosavadní práce. "Většinou to bylo na hovno, ale občas, občas někdo na něco kápl..."

Mám, nemám? "Z tvé poslední věty soudím, že sis to už prošel..." Prsty lehce pohladí čtyři listy elektronického papíru. "Nic méně, pokud tě něco zaujalo, rád bych se s tím seznámil." Vše a nebo nic. Rychlé a špatné rozhodnutí je lepší než dlouhé váhání. Veškeré své materiály přesouvám na jeho stranu stolu k okopírování. "Oheň zhasl, ale zbylo pár uhlíků." Dávám prostor k převzetí.

"Mrňous a ten čórkař patří dle mě k těm vyhaslim." Vážný pohled. "Ale neodepisoval bych to, když nic jiného... tak pro sichr" Další lok. Tentokrát už opravdu motivován chutí. "Vsázím spíš na kurvičku a toho hocha. Tam se snad někam dostaneme." Zbystřím. Možná se tak narodil, možná je to paranoia. Všemi smysly vyburcovanými zkouším hodnotit jeho reakce a nenechat si ujít ani jedinou.

"Jinak s tím vrahem... " Kovový prst odklepne kousek popela. "...nemyslím, že by řekl poslední slovo. Už vůbec nechci věřit, že Hanover je plnej snajprů a palba z vojenské odstřelovačky je ve Vaterlandu národní sport. Když nic jinýho, otazník se drží někde kolem lepších mafiánských klanů a pokud jsi milovník sociání spravedlnosti, nebo antiglobalista tak nějaká korporace." Lehce ztiším hlas. "Umím si představit, že kdyby nám kolegové poslali pár fetěk z jeho potenciálního rajónu, připsali jim pár krádeží, aby si zvedli výkon... po pár dnech nucenýho detoxu a příslibu svobody i drobásků na cukrátka bysme se mohli snad i něčeho domákonut."

Odkašlání. "Čímž se od faktů a pseudo faktů dostáváme k fikci a teorii." To už je méně veselá část. S trochou nadsázky se právě teď pasuji do role sci-fi autora. Taky se tím dostáváme k stručné části, neb tolik toho zase není. "Dráždí mě jen pár myšlenek. Počet úmrtí... nějak mi to přijde, že to teprv testujou. Taky ta ojebávka laborky, docela bych si vsadil, že je to polotovar. Nějak... to kuchtěj nebo aktivujou na místě." Típnutí. Nervozita z rozhodování je historií stejně jako cigareta. "Druhá věc, co škádlí mojí fantazii jsou mrtvolky, které de facto nemají motivaci, důvod brát. Alespoň ne tohle a určitě ne teď..."

Co dodat? Pár nepodložených vět. Nic víc zatím nemáme. I tak je nemilé, že dokonce i spekulace spějí ke svému konci. "To je asi všecko. Kalb mi ještě slíbil pokec s nějakou Moenchovou, prý k tomu dokáže něco říct. Celý to smrdí magií, jak dle rozboru tak podle téhle... dle tvý šéfové sfingy." Pomyslná tečka. Fantazie mi dává vale.

"Protože mě z keců už bolí huba, tak bych pro změnu rád chvilku slyšel tebe." Úsměv. Konverzační tón. "Ten noťas se fasuje, nebo se to řeší svépomocí jako můj kancl?" Elektronický skvost by zajisté dokázal ušetřit nejednu pouť po chodbě. "Taky si myslím, že by nám taková variace na swot analýzu nemusela škodit." Tahám bagetu. Na čerstvém vzduchu kuřárny snadno vytráví. "Jak jsem říkal tvé šéfové, je to týmová hra." Šustění."A já bych se nerad hádal s lepším střelcem o to, kdo bude v bráně..."

Xiar
Stále při chuti? I na to jsou prášky!

"Upřímně, nepřijde ti zvláštní, že se člověk dokáže nějakým způsobem napojit na přístroj? Je to... z nějakého důvodu... já nevím."
Gravoisová pokládá hlavu na tvé rameno a přivírá oči... "...řekl člověk s tyrkysovýma očima a růžovými vlasy." ... jen aby vzápětí vyprskla smíchy.

"Ano, je to pravda, jsi opravdu exot. Alespoň si tě lidé pamatují! To byl také záměr, no ne?" Podnikatelka krade jeden z pramenů tvých vlasů, zamyšleně na něj hledíc skrze zesilující alkoholový opar. Víno je poctivé a lázeň teplá, opojení se dostává do hlavy velice snadno.

"Stejně je to zvláštní pocit. Vím, spousta lidí to dnes dělá, je to pod narkózou, ale... to pomyšlení, že tě stáhli z kůže a vydloubali oči, jen aby to všechno mohli nahradit něčím lepším... aby jako celkově udělali něco lepšího... vlastně máš s těmi kyberáky moc společného, jen... to vypadá hezky a nemáš to, abys ubližoval lidem." Mrknutí, smích.

"... a také to není tak cizí a hloupé! Jedna, hehe, kamarádka, má soukromého pilota, a ten prý normálně po delším letu brečí jak malé děcko, když si musí ten kabel vytáhnout z hlavy, a veškerý volný čas visí opět s kablem v mozku na simulátorech? Jsou divní, vůbec nechápu jejich priority... člověk si říká co se jim stále honí hlavou, co je za těmi nepřítomnými pohledy... no a břitváky... já jednoho opravdického viděla, měli by to zakázat, někam zavírat, co já vím... něco takového přeci nesmí pustit mezi lidi..." Navzdory teplem sálající koupeli cítíš na Gravoisové naprosto zřetelně husí kůži.

"No, to je jedno. Chápu, že máš rád svůj chráněný život, také jsem vždy chtěla být princeznou nebo se alespoň dobře vdát. Ale svoboda, víš, ono se to těžko vysvětluje, ale člověk se cítí mnohem líp, když má osud ve svých rukou, tedy jak to jen jde. Dneska bych už do žádné zlaté klece nevkročila, ani kdyby mi ji jen tak nabízeli. Nikomu se nezpovídám, nemusím se před nikým hrbit.", vlní její rty mírný úsměv. Husí kůže je pryč i s nepříjemnými myšlenkami.

"A jestli se přemáháš? No, kdo to může vědět?", protahuje škádlivě. "Určitě ne nějaká kosmetická živnostnice. Krásně mě jako důvěřivou osobu utáhneš na vařené nudli!", cení perly svých perfektně souměrných zubů v americkém úsměvu, doplňujíc parodii několikerým přehnaným zamrkáním.

Ta paní... by měla přestat pít...

"Ano, je to pravda, jsi opravdu exot. Alespoň si tě lidé pamatují! To byl také záměr, no ne?"
"Jak mám vědět, co byl jejich záměr..."
Zamumlám tiše a úkosem pozoruji, jak si mi hraje s vlasy. Zhruba si uvědomuji, že bych měl asi něco dělat dřív, než se slečna stačí úplně opít - a pak mi bude naprosto k ničemu. Horší než opilá ženská je snad už jenom opilý chlap... nechci se v těchto zkušenostech příliš matlat... Na některé věci je dobré zapomenout.

"Stejně je to zvláštní pocit. Vím, spousta lidí to dnes dělá, je to pod narkózou, ale... to pomyšlení, že tě stáhli z kůže a vydloubali oči, jen aby to všechno mohli nahradit něčím lepším... aby jako celkově udělali něco lepšího... vlastně máš s těmi kyberáky moc společného, jen... to vypadá hezky a nemáš to, abys ubližoval lidem."
Stáhli z kůže.. vydloubali oči....
Mírně zblednu. Tohle je přesně jedna z těch věcí, na které se vyplatí nemyslet a odsunout je kamsi do nejzazšího koutečku mysli.
"Hm... jo - asi mi vydloubali oči a stáhli mě z kůže..."
Co k tomu mám říct? URČITĚ MI VYDLOUBALI OČI, A STÁHLI MĚ Z KŮŽE! A ještě mě celého rozkuchali... a...
Odolám prvnímu nutkání se od Gravoisové odtáhnout pokud možno co nejdál. Její smích se mi zařezává do hlavy.
Přinutím se taky usmát.
Kolik přemáhání mě stojí volný den? Jak kdy - teď zrovna hodně.
Přitulím se k uhihňané podnikatelce blíž a na chvíli ji umlčím polibkem, při kterém se chopím příležitosti a jemným pohybem jí vykroutím skleničku z ručky a položím ji - kousek opodál - tedy co nejdál, aniž by to bylo přehnaně nápadné.
Dokud je jen přiopilá, dalo by se říci, že je to roztomilé.

"... a také to není tak cizí a hloupé! Jedna, hehe, kamarádka, má soukromého pilota, a ten prý normálně po delším letu brečí jak malé děcko, když si musí ten kabel vytáhnout z hlavy, a veškerý volný čas visí opět s kablem v mozku na simulátorech? Jsou divní, vůbec nechápu jejich priority... člověk si říká co se jim stále honí hlavou, co je za těmi nepřítomnými pohledy... no a břitváky... já jednoho opravdického viděla, měli by to zakázat, někam zavírat, co já vím... něco takového přeci nesmí pustit mezi lidi..."
"Každý... máme zjevně vlastní závislosti."
Odpovím rozpačitě a doufám, že nebude příliš přemýšlet nad tou mojí.
"A co se břitváků týče..."
Znovu ji zastrčím vlasy za uši.
"Neměla byste ztrácet čas díváním se na něco tak ohavného. Svět je plný mnohem krásnějších věcí."
MĚ!
Položím dlaň na její naježenou paži. Očividně z nich má strach. Já nemohu soudit, neměl jsem tu smůlu žádného z nich potkat. Snad se někdy nějaký mihnul ve zprávách... ale ani ty já příliš nesleduji. Koho zajímají neštěstí, katastrofy a mordy? Člověka to akorát ubíjí. Proč bych se měl na něco takového dívat?

"...člověk se cítí mnohem líp, když má osud ve svých rukou, tedy jak to jen jde. Dneska bych už do žádné zlaté klece nevkročila, ani kdyby mi ji jen tak nabízeli. Nikomu se nezpovídám, nemusím se před nikým hrbit."
problém je v tom, že já ani nevím, jak jsem se ve své vlastní zlaté kleci ocitl. A taky, že příliš netoužím zjistit, co je za mřížemi. Ne. v žádném případě.
"Dobře se vdát, hm?"
Vlastně ani nevím, jestli má manžela a caparty...
"A jak to dopadlo... s tím vdáváním?"

...Krásně mě jako důvěřivou osobu utáhneš na vařené nudli!"
"Kdybys byla hloupá a důvěřivá, nikdy bychom se nepotkali."

Robert James Lewis
Černobylské psaní pro neznámou paní

"Stačí? Co třeba trocha nadšení z tak skvělého bizu, co jsem sehnal!", usmívá se ryšavec. "No co, holt se budu muset spokojit zase jen s mentolem."

Aston Martin přízračně pluje ulicemi, drahý systém tlumení hluku se i v nízkých otáčkách činí, existuje nejeden hlasitější elektromobil. I Smith na chvíli drží hubu, sledujíc okolí a snad i vychutnávajíc jízdu. Netrvá dlouho a kola vjíždí na mramorovou dlažbu provozu přístupné části náměstí.

Smith vylézá z vozu a urovnává si s nemalou péčí bundu. Zatváří se zamyšleně, chvíli šacuje kapsy, aby vykouzlil jeden obsidiánový credstick, následovaný po chvíli druhým, laciným ShareSecretStick -em:10 000. Zařízení jsou spárována, po rozpojení ti jedno z nich předává, přirozeně to lacinější. Elektroinkový displej tohoto jednorázového, anonymního a předplaceného sticku nese jediný údaj: 6219,82Nu. Snad na vysvětlení této pitomé částky ti na okamžik strká před obličej displej sticku vlastního: 55 555,55Nu.

"Dobrý, ne?" Chvilkový přiblblý úsměv. "Máš svou zálohu, i s něčím na zmrzlinu. No, nastal čas se rozloučit. Johnson se ti ozve. Jdu krmit holuby." Pohled na kapesní organizátor.
"Snad ještě stačím sehnat tvrdé pečivo. Čerstvým nejde dát taková herda."

###

Bez práce se v dnešním světě žije zle, s prací často ještě hůř. Jsi jeden z těch šťastnějších, jeden výlet ti často přihraje celoroční plat průměrného mzdového otroka. Vše má ale svou cenu, po běžných lidech se zdaleka tak často nestřílí, neriskují kriminál. Z pohledu většiny undergroundu již ale všichni prohráli.

Londýn je klidný, další šedý, pracovní den mezi šedými, pracovními dny, a i ty jsi v podstatě jejich součástí. Až na občasné stočení obdivného či krhavého oka a případné pípnutí fotoaparátu platí bezpečnostní analogie včelího úlu: co je uvnitř, pustili strážci, co pustili strážci je naše, je to naše, protože je to uvnitř.