Mysterium červa
od: 13. září 2013 19:29 do: 30. května 2015 13:36
Dobrodružství vedl(a) Yuki Sumire
| |
 | Před dávnými časy žil jeden kouzelník, který byl tuze zvědavý a rád objevoval neobjevené. Jednoho dne jej napadlo, co by se stalo, kdy se stal nesmrtelným. Určitě by pak přišel na všechna tajemství světa a mohl by pomáhat všem, kteří by jeho pomoc potřebovali. Tento milý pán se jmenoval Ludwig Prinn. Mezi námi kouzelníky byl velmi vážený, ale v mudlovském světě neustále pronásledován. Stalo se, při jedné z mudlovských výprav, že byl zajat a před jejich očima upálen. Jak my všichni víme, my kouzelníci umíme mnoho věcí a mezi nimi i předstírat, jak nás oheň mučí a pomalu usmrcuje. Samozřejmě jen pro pobavení prostých mudlů. Pan Prinn, jakožto mrtvý mezi nekouzlníky, se odebral do své útulné jeskyně v lese nedaleko Bruselu a tam dožil své poslední dny. Bohužel nenalezl tajemství nesmrtelnosti a až Nicolas Flamel toto tajemství odkryl pomocí Kamene mudrců. Takto podobně byl v mnoha dětských knihách popsán život čaroděje Ludwiga Prinna, který je znám jako autor známé knihy Mysterium červa, zvané taktéž De Vermis Mysteria. Už jen málokdo si pamatuje na jeho skutečný život. Jen málokdo by spojil jeho bádání s krví, utrpením a smrtí. Dnes nikdo neví, kde se daná kniha nachází nebo jestli vůbec existovala. Dokonce tajemství obestírá i smrt Prinna, jelikož neexistují žádné záznamy jeho posledního pobytu. Prostě řečeno, zmizel a nikdo neví, kde jeho kosti leží. *** 1989 - Bradavice – Oddělení s omezeným přístupem Knihovna zela prázdnotou. Žáci byli doma u svých rodin a těšili se dvou měsíčních prázdnin. Ticho narušovalo jen tiché předení mourovaté kočky, která se těšila čistění svého huňatého kožichu. Konečně bylo ticho a mohla se oddávat klidu. Po chodbách nepobíhali žádní studenti a profesoři nikoho nenapomínali. Byla tu jenom paní Norrisová a její pán školník Argus Filch. Teprve třiceti tříletý muž s bujnou kšticí pochodoval po chodbách a pobrukoval si melodii, která hrála neustále v magickém rádiu v jeho skromném kutlochu. Tam trávil většinu svého času a postupně si spřádal svou sbírku zabavených předmětů studentů. Nyní byl na své každodenní obchůzce a jen zběžně kontroloval obrazy visící na stěnách, vrčel na ty, které mu řekly něco uštěpačného a zdravil ty, kde na něj mávli, popřípadě pozvali ke karbanu. Paní Norissová líně vyskočila na polici s knihami. Hledala vhodné místo ke spokojenému spánku. Náhle uslyšela známé myší písknutí. V tu ránu skočila mezi knihy, nedbaje, zda některé shodí. Chtěla jen svou kořist. Shodila naráz tři knihy, při čemž se jedna z nich rozevřela. Rámus ihned přilákal Filche, který se zabručením poslal ke kočce několik mudlovských nadávek. Sehnul se postupně ke spadlým knihám, aby je vrátil do polic. U otevřené si nevšímal nadpisu Hříšné tajemství Ludwiga Prinna a ani řádků, na kterých stálo tučným písmem: ...kniha, jenž obsahuje kouzla zakázaná. Kouzelník, ni prostý ni pán, z ní zapovězeného slova nesmí čísti. O temných čárech píše, o konci a začátku, o nekonečnu a zatracení. Nese název sobě rovný a to De Vermis Mysteria nebo též Mysterium červa. *** 1989 – Washington, D.C. (USA) – Ministerstvo kouzel “Schovej to!“ černovlasá žena vytrhla muži z rukou zažloutlý ústřižek a rozhlédla se kolem sebe, zda ji někdo neslyšel. Sic byli obklopeni mnoha kouzelníky, ale nikdo o podivnou dvojici nejevil sebemenší zájem. Proč podivnou? Protože muž byl oděn do černého kabátu, na hlavě měl klobouk s pavím pérem a většinu přerůstal o hlavu. Oděv nebyl to hlavní, jelikož i část personálu vypadala jak postavičky z komedie na módní hity. Na pravé půlce obličeje měl muž ošklivou jizvu, a na levé ruce mu chyběl malíček. “Tohle sem nesmíš nosit, Dereku. Co kdyby tě s tím někdo chytil?“ schovala si papír do zadní kapsy. “Jen jednu otázku. Máte to?“ Derek nepatrně zavrtěl hlavou. “Potřebujeme poslední díl skládačky. Ten my nemáme a nevíme, kde je.“ Černovláska vzdychla a věcně zašeptala narážku na nespravedlivost světa. “Pokusím se pro to něco udělat. Ale Britové...“ “Stef!“ přerušil ji kolega, který si ji v davu všiml a s úsměvem na tváři se k ní prodíral. Zarazil se až ve chvíli, kdy si všiml neznámého. “Vy jste od bystrozorů? Nebude vám vadit, když si Stefanie na chvíli ukradnu?“ “Klidně si ji vemte, na jak dlouho chcete,“ nehnul brvou Derek. “Musím jít,“ otočil se na podpatku a zmizel v rojícím se davu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Poštaaaa! ~Isabella~
Dneska je to ale krásně. Venku zataženo, v dálce hřmí a každou chvíli spustí déšť, koně nespokojeně dupou ve stájích, protože vzduch je tak tuhý, že by se dal krájet. Prostě idylka. Nad celým hrabstvím Berkshire se vznášela ponurná atmosféra. Jsme v Anglii tak to není ani divné ani podivné. Je to normální, až na těch pár divně zbarvených ptáků, kteří neúspěšně létají do teplých krajin a vždy to stihnou v době bouřek a průtrží.
Rozezněl se zvon vchodových dveří a chvíli trvalo, než k nim došel komorní a otevřel je. Na zápraží stál muž v černé pláštěnce, zpod ní mu čouhal ošuntěly starý kabát a na nohách měl boty podobné trepkám. Velmi vhodné do takového počasí. V rukou držel zvláštní balík. „Zvláštní zásilka,“ řekl chraplavě a čekal, dokud se neobjevil někdo, kdo onu zvláštní zásilku mohl převzít. Pod tímto pojmem by se obyčejný mudla představil silnou drogu. Nějaké to opium, po kterém se může usmívat na svět i v případě, kdyby mu právě vykrádali barák.
Muž, jehož jméno si ani sama neznala, ti nebo alespoň komornímu, předával tlustý svazek. Předání a rozloučení. Tak to vždycky chodilo. Ale ne dneska. „Ještě počkejte,“ zastavil tě, snaže se nedotýkat špinavou rukou tvého čistého oděvu. „Mám tu něco pro vás. Určitě vás to bude zajímat,“ zalovil v kapce a vytáhl umolousaný útržek. „Tenhle ústřižek je z knihy De Vermis Mysteria. Vím to. Tady dole, ta značka. Ta k tomu patří. Mám to od jednoho americkýho dovozce. Přišlo to s touhle knihou. Je to v ceně. Říkal, že se po tom pár lidí už shánělo. Jo, Amerika, velmoc s děsivou knihou v ruce,“ zarazil se a rozhlédl se kolem sebe, jako by jej někdo sledoval. „Musím jít. Nashle.“
Ústřižek ti tedy dal a rychle zmizel. Přece jenom to byl pašerák a bůhví, kolik bystrozorů mu bylo nyní na stopě. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Tak trochu bordel ~Suzanne, Riley, Nimue~
Dneska měl být den více hektický. Na ministerstvo se dostala zpráva z Ameriky, který poslal kouzelník, který na jejich ministerstvu dělal špióna. Rivalita mezi oběma zeměmi byla nekonečná, a kdo měl více informací, měl i moc. Britové zjistili, že Američané něco vlastní, i když nevěděli přesně co. Jako první se zpráva dostala na Obor záhad, kde zaměstnala několik mozků, než si vedoucí konečně uvědomili, že by bylo dobré jejich divné chování prozkoumat. Kandidátem se stal Riley Hunt a ne jenom díky svému přijmění.
„Hej, Riley!“ doběhl k tobě kolega, který právě dělal na jedné zakázce ohledně nebezpečných předmětů v mudlovské čtvrti. „Chce tě vidět šéf. Prý je to důležité.“
Šéf Oboru záhad byl vysoký, hubený muž, připomínající spíše lorda nějaké země. Bez uvítání a slov ti předal pergamen, na kterém byl napsán tvůj úkol. „Nepůjdeš sám,“ dodal a přeměřil si tě nebesky modrýma očima, které se zažíraly až do morku kosti. „Pošlu s tebou i Suzanne Cambell, bystrozorku. Hlavně diskrétně. Američani nesmí vědět, co tam děláte.“
Jmenovaná Suzanne mezitím vešla do místnosti. „Pán Hunt vám o všem informuje, Cambell,“ podíval se na ni a následně se přehraboval několika složkami, které až moc připomínaly ty mudlovské. „Ministr kouzel má obavy, že by mohli ukrývat nějakou zbraň. Ještě uvažuju, že s vámi pošlu slečnu Jacksonovou. Kdyby vás někdo nachytal, hodil by se někdo, kdo by uměl vyčistit všechny stopy včetně paměti. Zajděte za ní. Neříjte ji víc, než je nutné,“ lehce zamračil a mávnutím ruky naznačil, abyste odešli.
* Nimue dělala na oddělení magických nehod a katastrof. Museli jste se svézt několik pater nahoru, než vám příjemný ženský hlas ohlásil, na jakém patře se nacházíte. Spolu s vámi vystoupilo i několik kouzelníků. Jeden z nich vypadal omámeně. Ven jej vyvedla zdejší pracovnice.
Nimue nešlo přehlédnout. Její oranžová hlava svítila málem jak vánoční stromeček. Oddělení bylo rozděleno na malé budky a v každé seděl jeden zaměstnanec zaměřující se na určitou problematiku. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zadání
Agent: Nicolas Algerbang Místo: USA, Washington, D.C. – ministerstvo kouzel
Popis problému: Náš agent popsal, že na Oddělení záhad mizí lidé bez sebemenšího důvodu. Navíc naše přístroje zaznamenaly zvýšený stupeň černé magie. Ptal se jednoho zaměstnance, proč za poslední měsíc zmizelo šest bystrozorů. Odpověděl mu, že je to nesmysl. Jeho obavy potvrdilo zmizení jednoho z našich agentů, který na Oboru záhad dělal. Neozval se už týden. Sám mu posílal informace o zvýšené přítomnosti neznámých kouzelníků v černých róbách. Snažil se zjistit jejich identitu, ale nepodařilo se. Pak zmizel.
Zadání: Máte za úkol zjistit, kdo jsou ti lidé v černých robách a kam zmizel náš agent. Zda je ještě na živu. Pokud bude, neukvapujte se. Potřebujeme co nejvíce informací. Hledejte stopy, ale nevyzraďte se. |
| |
 | soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Sedím v jednom z nádherných, bílých plyšových křesel s vyřezávanými nožkami u velikého okna, do něhož velmi brzy začnou rytmicky bubnovat kapky padajícího deště. V ruce znovu svírám poslední dopis, který jsem dostala. Jeden z mých psů, sněhobílý vipet jménem Velvet, mi leží u nohou a spí. Přemýšlím Poslední dobou přemýšlím tak nějak doopravdy často. Události posledních dní mě popravdě tak trochu matou. Mám takový pocit, že bych něco měla udělat, ale musím si přiznat, že se v lidských vtazích nevyznám natolik, abych měla stoprocentní pocit, že můj příští krok bude správný. Jsem z toho dílem nešťastná, dílem nervózní... a nakonec, přiznejme si, je to takové hrozně hezké. Ta nejistota. Z nervózních myšlenek a vzpomínek na dva dny, strávené v Rusku, mne vytrhne řev zvonu. K němuž se unisono přidá zvuk právě probuzeného synovce, který, jak slyšno, začal proti kraválu hlasitě protestovat. Zajímá mě, kdo je u dveří. Zvedám se proto z křesla a ponechávám scenérii Berkshire před bouří, jejímu osudu. Velvet mne následuje. Drobné, svítivé chobotničky v akváriu v rohu protější místnosti, zvědavě nalepí svá chapadýlka na sklo, když odcházm. Pašerák. Už bylo načase. Na tuto zásilku čekáme již nějakou dobu. "No to je dost, že jste tady. Peníze se vám během zítřka objeví v trezoru u Gringottových - jako obvykle. Na ceně jsme dohodnutí. Helie, odneste to prosím dolů," ukážu na balíček, který přinesl, zatímco sleduji Velvet, jak pootevřenými dveřmi vybíhá ven a míří kamsi do zahrad. „Mám tu něco pro vás. Určitě vás to bude zajímat,“ zpozorním. Nabízí mi další možnou koupi? Inu proč ne - není obvyklé, že by zrovna TENTO pašerák přicházel s něčím novým takto často - ale zázraky se dějí. Tenhle ústřižek je z knihy De Vermis Mysteria. Vím to. Tady dole, ta značka..." De Vermis Mysteria. DE VERMIS MYSTERIA. Tuto předávku papíru, zdá se, nikdo neviděl. Ihned jej skládám a schovávám za výstřih šatů. Nemusí o ní nikdo vědět. Ne, dokud ji neprostuduji sama. „Musím jít. "Ano, to by bylo vhodné," odtuším suše. Byznis je jedna věc, ale máme určitá pravidla, jak se nedostat do problémů. Zvláště, pokud jde o pašované a nelegálně získané zboží. "Naschledanou." Bystrozoři u nás doma. To poslední, co chceme. Když se vrátím do pokoje, tentokráte bez psa, šaty téměř roztrhám, abych z nich útržek vypáčila co nejdříve. Dle několika magických testů pomocí hůlky zjišťuji, že je buďto očarovaný opravdu důmyslně a neodhalitelně... a nebo je... nebo je PRAVÝ. Těžce se mi dýchá. Nervozitou si koušu ret. De Vermis Mysteria. Kniha, o které se nám všem mohlo jen nechat zdát. Originál navždy ztracen, opisy neexistují. Nebezpečná, zakázaná, mocná, drahá, stará. Můj favorizovaný pětiboj. A tentokráte to dost dobře může být na mě. Asi musí. Nezdá se, že by ten muž, který mi lístek předal, chtěl mít s Mystériem dále něco společného. Mám ale v Americe vlastní spojky. Jen jsem s nimi nikdy osobně nemluvila. Vlastně ani nevím, zda ta jména, kterými je oslovuji, jsou pravá. Jako nejkompetentnější v tomto oboru se mi zdá jakýsi jistý Victor, vetešník z Ohia. Nebo alespoň tvrdí vlastnímu ministerstvu, že je vetešník. Stále ještě ovládaná něčím, co by se dalo nazvat fanatický třas, nehledíc vlevo vpravo, sednu k psacímu stolu a vyhrábnu papír a lahvičku zeleného inkoustu. Do toho pak namočím brk z bílé rajky a začnu v rychlosti škrábat na papír. Můj úhledný krasopis, jako bych pro tuto chvíli zapomněla. Už pár let mě nikdo neviděl spěchat, ale nyní nemám čas. Viktore, Potřebuji od Vás určité informace o určitém předmětu o němž nemohu psát otevřeně v dopise. Zítra se dostavím osobně, prosím, očekávajte mou návštěvu. Více osobně, Isabelle Eleonora Thorne, hraběnka z Berkshire. Otevřu okno a pustím do pokoje poryv odporného, lezavého vichru. Přitáhnu si šálu, kterou mám přehozenou přes ramena, kousek blíž a zahvízdám. V odpověď mi na parapet přiletí jedna z rodinných sov. Jedná se o mohutného, téměř černého výra. Dopis úhledně složím, sovu přivinu k sobě, jako dítě, pohladím a poté ji vyhodím z okna. Tohle bych měla. Teď už zbývá jenom zajít ke Gringottovým a vyměnit... panebože, já na něj úplně zapomněla! Provinile přešlápnu. Pokud budu v Americe, nebudu se moci na svou schůzku dostavit. Je mi to dost líto, jednak proto, že mě mořští tvorové doopravdy zajímají - a druhak proto... že Sven s tím měl určitě dost zařizování a... a já bych se s ním prostě chtěla setkat. Snad poprvé za dobu, co jsem dostala ten drobný útržek, jsem si vzpomněla také na něj. Nemůžu odejít. Jsme přece domluvení. Pak se, jakoby automaticky, zahledím na symbol v rohu útržku stránky. Musím. Tohle je důležitější... než cokoli. Můj pohled padne zpátky na jeho poslední dopis, který jsem odložila na židli u okna. Stále tam leží, němá připomínka toho, že nemohu jen tak zmizet. Opravdu mi ta knížka stojí za... vždyť se přeci nic nestane! Bude to týden, maximálně dva! Zmizím z domova, pak se vrátím. On taky týden nenapsal, protože, jak píše v dopise, neměl čas. Já ho mít taky nebudu! Problém je v tom, že už jsem se schůzkou souhlasila a dopis o tom, že velmi ráda poznám jak jeho otce tak jeho práci, jsem včera odeslala. Tak mu napíšu znovu. Pochopí to. Určitě ano. Sedám si tedy ke stolu znovu - a znovu beru do ruky jak pergamen, tak brk. Znovu škrábu tak, jak to u mne není příliš zvykem. Dopis je krátký, bez obvyklých vytáček a složitých vět a opisů. Úsečný, stručný. Dokonce i bez oslovení. Moc se omlouvám, ale budeme muset svou schůzku přesunout na jindy. Vím, že jsem včera psala, že budu moci přijít, ale věci se trochu změnily - a vypadá to, že na pár dní budu muset jet mimo Anglii. Kčertu, zaprskám, když se mi pod těmito pár větami objeví velká kaňka. Ani ji neodstraňuji hůlkou, prostě ji jen vysuším kapesníčkem, který je po ruce. Vrátím se co nejdříve to bude možné a dám ti vědět. Isabella. Tohle bude muset stačit, protože poněkud spěchám. Znovu zahvízdám z okna a snese se další sova, tentokrát má vlastní, plavě zlatá sova pálená. Připevním k ní dopis. "Svenovi," oznámím ji a když začne cvakáním zobáku protestovat, nesmířlivě dodám úsečné "ano, zase do Ruska. Od toho tě mám, tak se laskavě snaž." Ne - zrovna nemám moc náladu na velké vybavování se. Musím ke Gringottovým, vyměnit si mudlovské americké peníze. A vybrat si nějaké Galenony. A pak se vrátit, sbalit si pár věcí, převléct se, nasedlat koně... vyrazit. |
| |
 | soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Opravdu tam, Evo?" Nespokojeně zamručím na rybku v kulatém akvárku. To, jak vydedukuju odpověď, může být patrně pro přihlížejícího stejnou záhadou jako fakt, že se ta ryba v téhle kulaté cestovní skleněné věcičce prostě nezbláznila. Možná se tak narodila a možná je to magie, kdo ví. Tak či onak rozhodně udělala několik temp směrem vpravo a já tak plný smutku nakreslím třetí kolečko na čtverečkovaném papíře, co nám slouží jako bojiště v piškvorkách. Porazila mě. ZASE! "Musíš podvádět... nějak!" Obořím se na ní, ačkoliv jí to evidetně nezajímá. Nic méně já se nevzdám a jednou, jednou na to fakt přijdu! „Hej, Riley!“ Do hajzlu! Teď ovšem přišli na mě. Chvatně rukou přemístím nějaká lejstra, která bych měl asi vyřídit na pomník své prohry, doufaje, že to bude účinná kamufláž. „Chce tě vidět šéf. Prý je to důležité.“ "Hm..." Zamručím při předstírání, že jsem zabraný do práce. Nejhorší na tom je, že díky "chce tě vidět šéf" ani netuším, jestli na mě fakt přišli, nebo je to něco úplně jiného. Zkrátka a dobře si pročtu pergamen, ladně čapnu akvárko a vyrazím směrem za velkým Bé, což je písmenko, kam si můžete dosadit cokoliv neuctivého až po naprosto nejuctivější výraz Boss! Ten chlapík... nevím proč, ale působí na mě docela autoritativně, takže zdvořile pozdravím a tvářím se tak nějak... klidně a nenápadně. Jak to jen s akvárkem v ruce jde. Zjevně to zabralo, takže bez nějakých výtek nebo hloupých otázek, jež mě svádí k hloupějším odpovědím dostávám detaily a jako bonus parťáka. "Rozumím. Hned na tom začnu dělat. Nashledanou." Odpovím, otočím se na podpatku a otevřu dveře, které galatně Suzane podržím. Ostatně je to rovnou i to nejlepší naznačení odchodu, jaké lze beze slov učinit a já bych si rád velmi rychle vyjasnil o co jde a hlavně, co nakukáme třetímu členovi našeho dream teamu. Sotva se dveře zaklapnou, viditelně se mi uleví. Jestli něco miluji, tak je to možnost mluvit na rovinu. "To bude sakra vejlet, když povolali tu nejsbystřejší bystrozorku." Nadhodím s úsměvem, nechávaje tak na Suzanne, na kolik jde o ironické šťouchnutí a nakolik něco jako pochvalu. Tak či onak jsem rozhodně rád, že se mnou bude někdo, koho alespoň trochu znám a vím, co čekat. "A jak ti kvákaj žáby?" Třeba po téhle variaci na otázku "jak se daří" očekávám její sladké, romanticky něžné "merde" vyslovené s razancí zkušeného metače v Paříži. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Trochu zima a mrazivá zpráva ~Sven~
Ač se Rusko označovalo za chladnou zemi, dnešek byl celkem teplý a příjemný. Speciálně ve městě Nižnij Novgorod. Zde máš i svůj domov a čeká tě schůzka, možná rande, s Isabellou Thorne, s tvou bývalou spolužačkou. Tvé rozjímání přeruší několik zlostných úderů do okenní tabule. Za nimi se snaží nespadnout plavě zlatá sova pálená. Poznáváš ji. Patří Isabelle.
Lyriel je viditelně nesvá. Musela letět velmi dlouho a bez přestávky. Naštěstí kouzelnické sovy mají tu vlastnost dostat se z místa A do místa B za zlomek času. Na nožce má připevněnou ampuli se vzkazem. Po jeho otevření v něm stojí psáno:
Moc se omlouvám, ale budeme muset svou schůzku přesunout na jindy. Vím, že jsem včera psala, že budu moci přijít, ale věci se trochu změnily - a vypadá to, že na pár dní budu muset jet mimo Anglii. Isabella.
Dopis by vypadal v pořádku, kdyby ti jej psala neznámá osoba nebo člověk, o kterém víš, že má neustále někam naspěch, což Isabella nikdy neměla. Navíc ti jednou prozradila, že má o tebe zájem, takže o to víc bylo psaní podivné. Mohlo se něco přihodit nebo už jen neměla o tebe zájem. Nicméně můžeš se za ní jít podívat a pokusit se jí stihnout ještě před odjezdem. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Na stáži v cizí zemi ~Aiden~
Nemocnice Sv. Munga byla dennodenně přeplněna všemožnými kouzelnickými i nekouzelnickými nehodami. Od zlomenin po nezdařené pokusy s hůlkou nebo lektvary tu byly na každodenním pořádku. Jednou tam přišel muž s oslíma ušima, po druhé žena s nesvlíkatelnými šaty. Navíc nemocnice pořádala jistou kampaň, kdy bylo nabídnuto pracovníkům, že se můžou jet podívat do jiné nemocnice v cizí zemi a naučit se jejich poznatkům a praktikám, popř. jim ukázat něco ze svých zkušeností.
Jedna z těchto nabídek docestovala i k tobě. Přinesla ti to kolegyně Kate Moorová, která věděla, že máš v Americe bratra. „Ahoj, můžu?“ nakoukla do tvého kumbálu a usmála se. „Něco ti nesu,“ podala ti letáček s pohyblivými obrázky a vlající americkou vlajkou. „Máš tam bratra a napadlo mě, že bys ses možná chtěl do Ameriky podívat. Pokud bys měl zájem, mohl by ses kouknout rovnou do hlavního města na nemocnici Sanitas. Taková stáž by to byla a dostal bys i bonusy. Co na to říkáš?“ |
| |
 | soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Sedím ve své kanceláři u velkého stolu a před sebou nějaké papíry. Pročítám si nějaký spis a snažím se udělat zápisky z minulé akce. Merde, já tak nesnáším papírování. Broukám si "pod vousy". Nechápu, že jsem zde, měla bych být venku a potlačovat zločin nebo tak něco. Ale ne, musím sedět tady a psát o svých pokrocích. Ozve se zaťukání. Otočím se za zvukem a zabručím něco ve smyslu, co se děje. Je mi oznámeno, že se mám hlásit u šéfa a že to spěchá. "Merde." Člověku za dveřmi je jasné, že jsem pochopila a raději mizí z mého dosahu. Já se zvedám a vyrážím. Jaké překvapení, že potkávám v místnosti i Rileyho. Pokynu hlavou nejprve šéfovi a pak Rileymu. Sjede mi pohled na to co drží v rukou. On tu rybu tahá i na porady. Otvírám pusu se slovem na M, ale kvůli autoritě našeho bosse jí hned zavírám a vyslechnu si, co má na srdci. Moc se toho nedozvím a nějak spěšně odcházíme pryč najít naši poslední členku, která má být ještě ve větší nevědomosti než mi. "Nashle." Rozloučím se a než stačím položit jakýkoliv dotaz Rileymu ohledně naší cesty, předběhne mě svými vtipnými řečmi. Vrhnu na něj pohled, jak kdybych snědla doopravdy něco nechutného. "Ano to bude, když mám na krku zase tebe." Upřímně jsem, ale ráda, že budu spolupracovat s Rileym. Známe se z dřívějška a já nejsem osoba, která si sedne z každým a my dva se už dokážeme přetrpět. Tedy já přetrpím jeho. "A jak ti kvákaj žáby?" Hunte vážně... máš na lepší... "Zeptám se jich až je doma uvidím." Objeví se jeden z mých úšklebků. "A je vážně nutné, brát sebou tohle?" Kývnu hlavou směrem k rybě, nevím proč se na to ptám, když znám odpověď. "Určitě tam kam jedeme mají jídlo. Což mě přivádí k dotazu, kam že cestujeme a proč?" Nesnáším nošení hábitů a tak mám na sobě klasické mudlovské hadry. Modré džíny, vysoké kožené boty, které mají skoro stejnou barvu jako moje kožená bunda. Na pásku od džín se mi houpe v pouzdru dýka, kterou nikdy neodkládám. Vlasy mám stažené do culíku. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zkusme to v USA – Ohio ~Benjamin~
Otec byl uvězněn v Azkabanu, na matku se nedalo spolehnout a navíc tě hledali, takže tvůj syn nemusel být nutně v bezpečí, pokud bys byl na blízku. Štěstí pro tvou ženu? Kdo ví. Tvé hledání místa, kam by za tebou bratrstvo nemohlo (ono by mohlo, a může, jen jim to bude chvíli trvat), bylo zdlouhavé, ale nakonec si překonal Atlantský oceán a objevil se v Americe, přesněji v Richmondu, který leží jižně od Washingtonu. Našel se někdo, kdo by ti velmi rád pomohl. Samozřejmě za nějaký ten peníz. Ten ‚dobrosrdečný‘ muž se jmenoval Steve. Příjmení ti neprozradil, ale alespoň ti pořídil nějaké doklady pro mudly a kouzelníky.
Jednoho deštivého dne za tebou přišel s jistou informací. Vaše setkání bylo vždycky spíše o náhodě. Kvůli bezpečnosti jste si nevyměňovali, kde právě jste, nebo v kolik na jakém místě budete. Steve ti zanechal vždycky nějakou značku, která znamenala: Mám pro tebe informace. Přines balík peněz zítra o dvanácté k The Halligan Bar & Grill. Nikdo by nečekal, že se budeš pohybovat mezi mudly a Steve tam navíc měl tajný průchod do jedné ze svých skrýší. Znal jsi heslo.
*
V den schůzky ti Steve oznámil, co se dozvěděl. „Znáš ty pašeráky s knihama? Doslechl jsem se, že jeden z nich našel velmi unikátní kousek,“ zazubil se, odhaluje svoje ne moc udržované zuby. Ani skrýš nevoněla po kytkách a prachu tu bylo tolik, že pád z dvanáctého patra byl jak dopad do měkkých peřin. „Takový kus papíru. Prej patří k jedný knize Mysterium červa, nebo jak se to jmenuje. Kdo tu knihu má, může mít všechno. Jen tu je jeden háček,“ odmlčel se a počkal, zda něco neřekneš. „Nikdo neví, kde je a nebudeš sám, kdo ji bude hledat. Všecky vlády, frakce, bratrstva a bohaté rodiny. Ale koluje jistá zvěst, že je tady. Ten parchant Prinn si ji beztak vzal do hrobu a my se honíme za bludem.“
Chvíli tě sledoval. „Víš vůbec, co je to za knihu?“ |
| |
 | soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Díky tomu, že se s Olegem Petrovičem známe už pět let a já si vysloužil coby jeho asistent důvěru, mám mnohem flexibilnější pracovní dobu a můžu tak lépe rozvrhnout čas mezi lidi mimo práci. Myšlenky mě zavedou k tomu, že bych se tím pádem mohl tento týden stavit za Benem, pokecat, co je nového... a pokochat se zlostnými pohledy, co na mě Rachel vrhá, obzvlášť když se ke mně Joachim hrne coby ke strejdovi. Ale popořadě, nejdřív mě čeká milá anglická blondie. Podívám se na hodiny, abych věděl, kdy si pro ni mám vyrazit, přece jen je třeba při domluvách počítat s časovým posunem tří hodin, kdy u mě je vždy později než u ní. Jelikož se kouzelnická komunikace ve většině případů neobejde bez sov, za ty roky už jsem si na ně zvykl, začal jsem je tolerovat, přesto si nehodlám žádnou svoji pořídit. Na vyřizování korespondence používám sovy těch, jež mi píší, nebo sovu Olega Petroviče. Představa, že bych měl ptáka doma, mě opravdu neláká. Jinak ostatní věci vyřizuju nejradši osobně nebo skrze Letax. Některé záležitosti nelze svěřit sovám. Například ne zrovna legální obchody. Když zaslechnu klepání na okno, přestanu třídit poznámky z nejnovějšího výzkumu Olega Petroviče a vpustím sovu dovnitř. Bellina sova... Děje se něco? Radši jí naznačím, aby počkala, že možná budu psát odpověď. Jakmile si dopis rychle přečtu - a pak radši ještě jednou, zda mi něco neuniklo - změním na psaní dopisu názor. Tohle mi na Bellu nesedí, a i kdyby naše oťukávání skončilo, pořád je to někdo, s kým jsem našel společnou řeč i mimo práci, a proto se rozhodnu projevit zájem. Osobně. Na hábity jsem nikdy nebyl, tak na sebe hodím svoji oblíbenou koženou bundu, do kapsy strčím peněženku, a než odejdu, zajistím byt klasickými kouzly, a protože mám dost přátel v kriminální sféře, tak i těmi méně klasickými. Jeden nikdy neví... Po krátkém přemáhání nabídnu sově předloktí v bundě. Pokud neodmítne, přemístím se i s ní, ruku však držím víc od těla a jsem rád, že pevná kůže zabraňuje zvířeti, aby se mě dotýkalo. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Jedno se musí nechat, jestli nás někdo vidí, asi vypadáme jako turisté. Ostatně ani já si příliš na hábit nepotrpím - taky jsem si toho užil ve škole až až a raději preferuji takový evergreen jako jsou rifle, ačkoliv můj zadek v nich ani zdaleka nevypadá tak dobře, jako ten Suzanne. Což ji ostatně nikdy neřeknu, protože nechci, aby ho svou botou zmalovala na modro! Pokud mi tedy nevyčarovala druhou dírku tím nožíkem, co furt u sebe má. "Zeptám se jich až je doma uvidím. Mám co dělat, abych se nerozesmál. Nevím proč, ale představa JÍ jako citlivé bytosti, co žabkám něžně amputuje nožky a pak je doma na statku chová jako v sanatoriu, aby mohly dožít... je prostě k popukání. Hlavně při pomyšlení na to, jak zajímavé by byly závody mezi jednotlivými chovankyněmi s miniaturními vozíčky! "A je vážně nutné, brát sebou tohle?" "Nezbytně nutné." Odpovím bez špetky zaváhání. Bohužel už kvůli další otázce nemám čas vysvětlit, že jde o velvyslankyni vodní říše, díky níž má Británie když už ne postavení absolutní námořní velmoci, tak velmi silného hráče na vlnách. Nu což, řeknu jí to příště a nebo si vymyslím něco lepšího! "Určitě tam kam jedeme mají jídlo. Což mě přivádí k dotazu, kam že cestujeme a proč?" "To nebylo pěkné!" Zatvářím se přehnaně zkroušeně. "Jak by se ti líbilo, kdyby se Eva zeptala jakou používáš ústní vodu, když se dá vedle tebe dýchat a to cedíš skrze zuby jedno merde za druhým?" Co na tohle řekne, to by mě zajímalo. Pak sebou tak trochu cuknu, jako bych si na něco vzpomněl... "A chceš jako tvrdit, že ti fakt nic neřekli?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Kurde marjá práásk jak cyp a jsou tu oba ~Sven, Isabella~
Sbalit věci, vzít si vše potřebné a pak rychle do stájí. Alespoň tam byla Isebella, když se ozvalo hlasité prásk a Sven se objevil venku na zahradě. Pro jeho smůlu ze slunečného počasí se dostal přímo do dunícího a tmavého, kdy mělo každou chvíli sprchnout. Ještě chvilku aaa teď. Průtrž mračen znamenala okamžitý slejvák, který nešetřil člověka ani přírodu. Větve se prohýbaly pod tlakem dešťových kapek a z jedné dokonce spadla zvláštně pruhovaná veverka, snaže se ukrýt pod spadaným listím. Bez výsledku.
Prásknutí by se dalo přirovnat hromu a následné bušení kapek na střechu ji mohly o tom přesvědčit. Ale na druhou stránku je zde magie, která se při každém přenosu uvolní do prostoru. Alespoň koně mohli vycítit změnu ve vzduchu a nervózně podupávali ve svých kotcích. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro ~Sven~ Posledních pár hodin se mi slilo do jedné rozmazané šmouhy zařizování, o překot házení věcí do malinkatého batůžku, do nějž se vejde mnohem víc, než by logicky mělo, neustálého se otáčení přes rameno, zda mi za zády nestojí majordomus... a občasného vyhlížení zbytku rodiny, který se tak nějak mohl vrátit každou chvíli. Po pravdě by bylo nejlepší se odsud vytratit rychle a tak, aby nikdo neměl ponětí, kam hodlám zmizet, nedejbože pak proč. Upřímně... já bych si to nezařizovala sama, kdybych nemusela. Ale když se oproti tomu distancuje i pašerák... no prostě někdy holka musí vzít situaci do vlastních rukou. Netěší mě to. Nejsem na tyhle dobrodružné akce stavěná. A svou tamní spojku jsem nikdy osobně neviděla. Nádech, výdech. Mám to všechno. Velvet už se do pokoje vrátila, takže ji v něm při odchodu zabouchnu. Až bude kňučet, postará se o ni skřítka. Která se, doufám, teď nemá v plánu starat třeba o mě, jinak jsem v pořádné kaši. V úzkých riflích a bundě pak seběhnu dolů, na pozemky. Je hnusně, napadne mě, když se podívám na mračna, která už se na obloze nějakou dobu ženou. Už od rána. Padne to co nevidět. Pokud budu rychlá, už tady nebudu. Ani já, ani Ysmael. Po cestě z vnější pastviny hvízdnu na Yasmir a odvedu ji sebou do stájí. Navzdory tomu, že se jí obvykle z pastvy příliš nechce, dnes vypadá poměrně spokojeně, když ji vedu za zdobený perský obojek pryč. Po příchodu dovnitř se na mě pak upíná hned několik párů očí všemožných barev. Každé ze zvířat má své stání, obvykle dosti velké na to, aby se dovnitř pohodlně vešlo i s rozložitými křídly. Popřípadě jinými... ne úplně ryze koňskými atributy. Přes Atlantik, na místo, které primárně ani neznám, se totiž bez zvířete, které to umí svým způsobem samo, přemístím jen velmi těžko. A já nehodlám zůstat trčet v nějakém stromě. Pane bože - co to vlastně dělám. Zabijí mě, až na to přijdou. Nebo spíš až se vrátím. Poslední záchvěv zdravého rozumu umlčí další pohled na útržek, jenž se mi dnes dostal náhodou do ruky. A je vymalováno. Jdu pro sedlo a uzdu. A poprsní řemen s očarovaným kamenem, díky němuž nejsou křídla pegasů vidět. Sotva to stihnu vše nahodit na koně ozve se venku charakteristické prásknutí - a mercuriánka, nejvzácnější kousek mé sbírky, začne bláznit strachy. Ten kůň nikdy k ničemu kloudnému nebude. Na to, jaký majlant mě stál... řekneme, že mě mohli upozornit na to, že se s ním dva roky budu piplat, abych na něj mohla křivě kouknout já a nikdy si nezvykne na nikoho cizího. Popravdě stojím před poměrně zásadním rozhodnutím. Můžu rychle nasednout, ať už je venku kdokoli, co nejrychleji odjet, zmizet a držet se svého plánu - a nebo se půjdu podívat, co se venku děje... a zmizím pak, ať se vlastně děje cokoli. Rozhodnu se pro druhou možnost - což je, jak záhy zjišťuji, chyba. Ono "ať se děje cokoli" totiž nezahrnuje Svena. A moji sovu. A déšť. Všechno dohromady. Sečteno a podtrženo jsem v pasti a nejsem si jistá, co teď. Jako si ostatně nejsem jistá vlastně nikdy, když ho potkám, byť je to v normální, standardní situaci, natož TOHLE. "Co tady..." zakňourám tiše do deště a vyjdu ze stáje. Teď to nemíním řešit, pak se usuším. "Vždyť jsem ti poslala..." pohled mi padne na moji nerudnou, protivně se tvářící sovu pod jeho paží. Takže i "vždyť jsem ti poslala sovu - to nedoletěla?" jako konverzační hláška jaksi padá. Nakonec se tedy rozhodnu pro jednoduché a zmatené "Pojď z toho deště pryč," chytím jej za zápěstí volné ruky a vedu ke stájím, které jsou jednak nejblíž a druhak tam mám... něco na práci. Třeba útěk z domova. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Hned po přemístění mě jako vždy na vteřinu zmate časový rozdíl, ale i dunění z nebe. Jenom stačím protočit oči nahoru a spustí se na mě prvotřídní liják a já s myšlenkou, že si teda fakt umím vybrat čas, zakleju a setřesu z ruky ptáka. Rychlejší cestou se domů už dostal a to je vše, co jsem pro něj ochoten udělat. Vše mě zastihne tak nepřipraveného, že na sebe ani nehodím vodu odpuzující kouzlo - ono to ani nemá smysl, když vstoupíte rovnou do průtrže mračen. Moje oblíbená kožená bunda naštěstí aspoň trochu zachrání situaci. Bella se chová... divně. Nestačím ani pozdravit a už mě táhne dovnitř a já se nechám. Nebudeme tu na sebe pokřikovat uprostřed ledové sprchy, abysme si vyměnili zdvořilosti, to fakt ne. "Ahoj. Jo, dostal jsem tvůj dopis, právě proto jsem tady." Nestarám se o to, co je kolem mě, pozorněji se zadívám na ni. Ten její dopis, to, jak vylítla ze stájí... A její oblečení. Sjedu ji očima, protože tohle je pro mě dost nezvyk, ta by si vzala šaty snad i na zahradu, ale nakonec se zastavím na její tváři, přesněji řečeno se jí podívám do očí. "Jsi v pořádku? Děje se něco?" To, že by mi ho snad poslala, protože mě už nechce vidět, mě ani nenapadne. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nemohl si vybrat lepší čas. A teď tedy nejde jen o déšť. Kdybych byla rychlejší o... pět? deset? minut, musela bych se z celé akce zpovídat třeba za týden nebo dva. Jenže ne. "Ahoj. Jo, dostal jsem tvůj dopis, právě proto jsem tady." S těžkým výdechem se opřu o dveře jednoho ze stání. Kdybych nebyla tak naivní kráva, došlo by mi, že to prostě nebude tak lehké. Ale ne. Zprvu se jeho pohledu snažím všemožně uhnout. Špičky bot, kartáč, odhozený na zemi... nakonec si uvědomím, že tohle mi asi nevyjde a zvednu pohled zpátky k němu. "Jsi v pořádku? Děje se něco?" "Já... jsem." NEJSI! Jenže ona vyvstává taková ta základní otázka - co mám jako říct? Jak se z toho všeho pokud možno vylhat, aniž... stojí mi ta knížka opravdu za to, aby si to třeba celé vyložil špatně? "Je to... složité." A teď řekneš co? "to bys nepochopil?" To jako vážně? Pohledem nervózně střelím ke dveřím, vedoucím do stáje. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nemusím umět nitrozpyt, abych viděl a věděl, jak moc nervózní je. Ze mě? Kdyby ano, nemusela by za mnou utíkat na déšť, netáhla by mě sem. Protože jako vždy by moje cesta mířila prve k hlavním dveřím, kde bych se ohlásil a počkal, až mě přijme. Jediná výjimka byla, když jsem ji při své návštěvě potkal rovnou venku. Takže tímhle to asi nebude. A že by ji rodiče po tom, jak jsem to s nimi vyřídil, zrazovali, aby se se mnou stýkala? Vždyť sama říkala, že už to doma nemá tak horké. Leda... leda by jí našli ženicha. Pořád je to aristokratická panička a aristokrati jsou divná cháska. Myšlenka, že by se objevil potencionální sok, mě krátce popudí. Já s ní ještě neskončil. Vlastně jsem ještě ani pořádně nezačal. To ovšem neznamená, že končit chci. Kdybych chtěl, tak ti teď nejsem. Udělám krok k ní, až zasáhnu do jejího osobního prostoru. Jindy to používám, abych lidi zastrašil, při mé výšce to není těžké, ale není to ten případ. "Stejně to chci slyšet. Rodiče na mě uvalili klatbu? Našli ti ženicha?" Při poslední větě mi do hlasu prosákne nevole. To, že s ní nechodím, pořád nikoho neopravňuje lézt mi do zelí. Trochu se k ní skloním, a abych předešel tomu, že by mi zase uhýbala pohledem a hlavou, zlehka jí zvednu bradu. Pokud se tedy nevysmekne. Druhou ruku mám opřenou o stěnu vedle ní. "Jestli potřebuješ pomoc, tak si řekni. Nebude první ani poslední, komu vylepším fasádu," uculím se, ale slova jsou myšlena naprosto vážně. Však mě ze školy zná. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Nezbytně nutné." Víš ona to byla jen taková řečnická otázka, já stejně věděla že tu blbou rybu sebou stejně potáhneme. Ty jí potáhneš, já jí budu muset přetrpět. "To nebylo pěkné!" Vůbec netuším o čem mluví a ta ryba to taky netuší. "Jak by se ti líbilo, kdyby se Eva zeptala jakou používáš ústní vodu, když se dá vedle tebe dýchat a to cedíš skrze zuby jedno merde za druhým?" "Kdo je Eva?" Stále si nemohu zapamatovat jak se jmenuje. Pro mě je to ryba. Náhle se mi objeví ve tváři výraz, který určuje, že vím kdo to je. "Tak zaprvé, bych tu otázku chtěla slyšet od ní." Ukážu prstem na akvárko. "A zadruhé, jsem to ještě dneska neřekla." Merde. To slovo nechám jen na jazyku, i když je jasné jak ráda jsem ho chtěla říct. A uplně je nepodstatné, že v kanceláři jsem si nadávala, jak se mi zlíbilo, ale to on neví a neslyšel to. "A chceš jako tvrdit, že ti fakt nic neřekli?" Přichází změna tématu, je to docela vhod. "Myslíš, že bych ztrácela svůj čas otázkou na kterou bych znala odpověď?" Založím si ruce na prsou. Možná mě měl informovat ten člověk, co pro mě přišel, ale moje slova ho zděsila, že na to raději zapomněl a od mých dveřích se klidil. No nedivila bych se tomu. "I šéfík předchvíli říkal, že mě máš zasvětit." To jsi neposlouchal, Merde... Nadzvednu jedno obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "No je to dost citlivá mise, tak jsem čekal, že ti přišel pergamen nebo tak... zkrátka alespoň letmý zasvěcení." Nadhodím, zatímco pokračujeme v cestě. Co se týče toho, že by chtěla něco slyšet od Evy jen jsem ucedil mezi zuby "stejně bys neposlouchala" směrem k akvárku. "Amíci se zjevně něčeho domákli, něčeho nebezpečnýho. Pojedeme do Vegas v přestrojení za manžele a přijdem tomu na kloub!" Dodám se smrtelnou vážností, která u mě asi nebývá obvyklá. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "No je to dost citlivá mise, tak jsem čekal, že ti přišel pergamen nebo tak... zkrátka alespoň letmý zasvěcení." Jen pokrčím rameny, vážně nic bližšího než že se jedná o nějakou zbraň nevím. "Amíci se zjevně něčeho domákli, něčeho nebezpečnýho. Pojedeme do Vegas v přestrojení za manžele a přijdem tomu na kloub!" Tak hlavně že to nemají Smrtijedi. I když nevím co je z těchto dvou možností horší... "Jestli sis semnou chtěl hrát na maminku a tatínka tak to nemusíme cestovat až do Vegas." Ten úšklebek, co mám přitom na rtech ukazuje přesně, jak jsem svoje slova myslela. Nechám trochu času, aby Riley má slova vstřebal. "A jak do této kamufláže zapadá ta druhá holka Jackson... To je tvoje milenka, pač dceru nám nikdo nesežere." Ano dítě bychom mohli mít, ale ne nějaké co už pracuje na ministerstvu, v tomhle věku ne. "A to mě přivádí k dalšímu dotazu. Co jí řekneme? Zdálo se, že šéfík řekl, abychom byli obezřetní v tom co jí povíme." Úšklebek je pryč a opět mám ten svůj nečitelný výraz, kde člověk neví, jestli mě otravuje. "Říct... Čau, vyhrála si zájezd do Vegas od Ministerstva kouzel, nebude ono co?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nemám kam uhnout. Takže v zásadě jen zátylek zarazím mezi svrchní mříže stání. Zezadu ucítím teplý dech jednoho z koní. Jsem v pasti. Co mu teď řeknu? "Stejně to chci slyšet. Rodiče na mě uvalili klatbu? Našli ti ženicha?" Zamrkám. Cože? Téměř to řeknu nahlas. Nebýt v takto ošemetné situaci, asi bych se smála. Už proto, že mu ta myšlenka evidentně přeci jen trochu vadí. No a taky proto, že je jeho tip tak těžce mimo. Že to bylo to první, co ho napadlo. Když mi zvedá hlavu, neodporuji a podvolím se. "Jestli potřebuješ pomoc, tak si řekni. Nebude první ani poslední, komu vylepším fasádu," Jeho úsměv, jako by mi vzal něco z mé vlastní nervozity. Přeci jen mi zacukají koutky a celý ten primární šok mě pomalu ale jistě opouští. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. "To ne," přeci jen se ušklíbnu, "neboj." Dobře - tohle by si dáma mohla odpustit. Ale upřímně? Zrovna teď, v kalhotách, mudlovské bundě, s vlasy staženými do copu a celá mokrá vypadám všelijak - jen ne jako dáma. "O tyhle domluvené otravy jsem se vždycky dokázala postarat sama," neznatelně ukážu... kamsi, jako by tam snad měl být nějaký důkaz, nebo tak něco. "Jde o něco jiného," vydechnu nakonec. "O něco, co chci a budu si pro to muset ... dojet osobně." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Heh, tak to ještě že nejsem domluvenej otrava, ale neplánovaná návštěva," věnuju jí svůj trademark Sven úsměv, kterej někdy i nechtěně odzbrojil pár holek. Na okamžik sklouznu očima k jejím rtům. "Jo? A pročs to neřekla rovnou? Zítra mám zasloužené volno, však víš," jinak bych ji nezval, kdyby se náhodou věci vyvinuly zase nějak jako minule a ona u mě přespávala, "tak ti klidně můžu udělat garde. Pokud teda neutíkáš za milencem." To, co bylo řečeno jako vtípek, se vzápětí vrátí jako bumerang. Řekla, že si jede pro to, co chce, a že musí osobně. Co když jo? Netipoval bych ji na holku, co si půjde hledat jinýho, když se v posteli s ní o nic nepokusím. Přesto ta myšlenka zahlodá. Nebudu jednat ukvapeně. Neodtáhnu se, ale je jasné, že se vysvětlení nemůže vyhýbat věčně, leda by mě odsud vypakovala jako psa. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Jestli sis semnou chtěl hrát na maminku a tatínka tak to nemusíme cestovat až do Vegas." Upřímně tohle mě dost zarazilo. Tak nějak bych od ní čekal naštvání a nebo podobnou reakci, ale rozhodně ne tak přímou odpověď nota bene v poměrně... příznivém duchu? No těžko říct. "Přesně to mám v plánu a kamufláž bude v pohodě, řeknem, že je adoptovaná!" Nadhodím, jako by se nechumelilo. Nic méně to jméno alespoň mě není úplně neznámé a co já vím, tak se jí lže dost těžko. "Řeknem ji, co víme - jdeme získat zbraň amíků a ona nám pomůže zahladit stopy." Po krátkém zamyšlení ještě dodám. "A budeme se sakra snažit, aby to bylo všechno, co se dozví." Tak jako se musím snažit snad u všech, se kterými jednám vždy a všude. Inu to je ta tíha... asi zodpovědnosti? Jo to bude ono, zodpovědný to tedy jsem a má rybka to může potvrdit, vždyť na ní jsem nikdy nikde nezapomněl. "Jo a v jedný věci jsem lhal." Dodávám, když vcházíme dovnitř. "Pojedeme do Washingtonu." Zazubím se, zatímco jsme skoro u kanceláře. Kdo ví, možná se projdeme i po bílém domě a zbude čas na věc tak lákavou a zajímavou jako je historie! Ta mě ostatně táhne mnohem víc než nějaké blbé kasíno! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Přesně to mám v plánu a kamufláž bude v pohodě, řeknem, že je adoptovaná!" Zvedám obočí a vážně nevěřím, co slyším. Upřímně od Rileyho čekám snad skoro všechno. Tohle je jen další z jeho vtípků, kterému bych se mohla zasmát, ale neděje se tak. "Bude lepší tvrdit, že je to tvoje sestra." Prohlásím takovým tónem, že už se nebudu dohadovat ohledně rodinných vztahů. "Řeknem ji, co víme - jdeme získat zbraň amíků a ona nám pomůže zahladit stopy." OK, povíme jí tedy vše... "A budeme se sakra snažit, aby to bylo všechno, co se dozví." Počkat, ono toho je víc? Vždyť ani já toho o moc víc nevím. "A co by se měla tak ještě dozvědět? Že je to nebezpečné?" Pomalinku jsme se došourali k výtahu, co nás odveze na patro k naší nový kolegyni, vlastně k Rileyho sestře. "Jo a v jedný věci jsem lhal." Zvednu k němu zrak. Tohle oznámení se mi nelíbí. Čekám, že po oznámení, co mi zatajil, mi z úst to slovíčko na M vypadne. "Pojedeme do Washingtonu." Dobrá přiznávám se, Hunt mě dostal. Naprosto s ledovým klidem odpovím. "Škoda, víš co se říká o Vegas. Co se stane ve Vegas - zůstane ve Vegas, drahý." Žádný úsměv nic ani se na Rileyho během svého poznatku ohledně Vegas nepodívám. A na slovo drahý dám takový zvláštní důraz až nebezpečně sladký, na mě podivný. |
| |
 | soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro A bez Joachima. Ale ať nepočítaj s tím, že jim ho nechám dlouho, přijdu na způsob, jak Joea dostat z jejich hnát, nenechám manželku, aby si ho vychovávala, jak sama chce. Je to můj syn, můj potomek a nikdo – ani Oni a rozhodně ne ta čubka – mi ho nevezme. Veřejnou sovu s oznámením o tom, že si beru dovolenou což se stejně rovná vyhazovu, protože je to moc narychlo a v době, kdy zkrátka na dovolené není čas, jsem do práce poslal z nějakýho anglickýho zapadákova, jméno si ani nepamatuju, a tím skončila historie Benjamina Akermanna. Už nejsem Akermann, teď mám víc jmen, Aaron Specht, tomuhle jménu patří zbylá část bývalého Benjaminova majetku, Andrew Miller, to je moje americký jméno... A další budou následovat, až mě vystopují. Nebo možná nevystopují, ale jméno si budu měnit preventivně. Jistota je důležitá, hlavně se nenechat překvapit. Aspoň ne zbytečně. Jestli je to smutný? Vlastně jo, do značný míry, protože navzdory tomu všemu, co se stalo, je to jméno, na který jsem mohl být hrdej, bylo to jméno s historií, ctí a identitou, která měla význam. Jenomže nemůžu držet hubu a krok, když mi sebrali tátu když mi zabili tátu, nemůžu dělat že se nic neděje, když se děje. Vím, co znamená věrnost, a oni musí vědět, že jsem byl loajální, dokud to šlo. Jenže víc než k Nim jsem loajální k tátovi... já nejsem zrádce, to oni zradili nás. A já teď stojím před šmejdem, kterýmu mám chuť vymlátit všechny jeho zbylý zkažený zuby a donutit ho je spolykat. A ještě mu musím dovolit se ke mně chovat familiérně. Ale ne, křivdím mu... sere mě, ale pravdou je, že ví, jak v tom chodit, pod tím řídkým porostem má i mozek a jestli náhodou tuší, kdo jsem, nechává si to pro sebe. Já se mu skutečným jménem nepředstavil a on mi od začátku říká jenom jménem, který mi zařídil – Andrew Miller hnusný jméno, jméno jak pro nějakýho buzíka. Alespoň ho nebudu mít na dlouho. Steve je dobrý obchodník a rozhodně má fištrón, ale symbolizuje všechno, co mi trhá žíly. Nemůžu pro něj mít žádný sympatie, když je jak zrcadlo všeho, co se v mým životě posralo. Ale zároveň nemám ten luxus, abych si ho mohl dovolit ztratit. A dnešek je toho jasným důkazem. Mysterium červa?! Znám, ale nijak to nedám najevo, pořád zachovávám ten lehce zvědavej, ale v podstatě nezúčastněnej pohled. De Vermis Mysteria, kniha zaklínadel černé magie, nejhorších rituálů, věcí, o kterých se obyčejnýmu kouzelníku ani nesnilo... protože Prinn rozhodně nebyl ten idiotskej lidumil z dětských povídaček. Párkrát se o tom zmínil táta, byl to jeden z kousků, za který by dal celý svůj majetek a ženu grátis k tomu, ale spíš o tý knize mluvil jen jako o legendě. Co si vzpomínám, nikdy skutečně nevěřil, že existuje... nikdo nevěřil, že existuje... A nechce se mi věřit ani tomuhle panákovi. „Něco málo vím, z povídaček a legend,“ Stevie je lichvář na poli informací, takže mu rozhodně nebudu ani naznačovat, že vím víc. Naopak. Poruším stoickej výraz a lehce výsměšně se ušklíbnu. „Odkud to máš? Mysterium červa je jenom pohádka pro malý haranty, nesmíš věřit všemu.“ Uvidíme, jak moc jsi chytrej, Stevie. A hlavně, proč mi to říkáš? Určitě ne z dobroty duše, ty veksláku. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Poté, co mi věnuje úsměv, který by dle mého názoru měl mít zaregistrován na ministerstvu v oddělení poměrně nebezpečných zbraní a jeho pohled se přesune z mých očí o kousek níž, toužebně to ve mně cukne. Jsme tak blízko, že by stačilo se jen kousíček natáhnout a mé rty by se dotkly těch jeho. A upřímně - já bych chtěla, aby se to stalo. Ale jsem, jaká jsem a vím, že to prostě nedokážu. "tak ti klidně můžu udělat garde. Pokud teda neutíkáš za milencem." "Za milencem," uchechtnu se tiše tomu, jak směšně to zní. Já tedy nevím, jak vypadá Viktor, můj dodavatel - ale představuji si nějakého postaršího křiváka. Navíc myšlenka, že bych zrovna JÁ šla sama od sebe vyhledávat jakékoli pozdvižení tohoto rázu... je to směšné. Doufám, že to myslel, jako vtip - i přes to, že se nakonec zatvářil poměrně vážně. "Svene," opatrně volím slova. Levou ruku, která byla doposud přitisknutá na dubový spodní díl dveří stání a bezmocně svírala vzduch, povolím, zvednu nahoru a prsty mu rozčísnu zboku mokré vlasy. "Vypadám snad jako někdo, kdo si vydržuje milence?" Zeptám se měkce. Nezní to jako výtka. Ani uraženě. Dodala bych, že "samozřejmě nejde o nic tak přízemního, jako je sex" - ale to bych tu pusu asi nedostala ani příští měsíc. Navíc, kdyby "to, co chci, ale musím si pro to dojet osobně" byl ...hm ...intimní styk... tak bych se asi nechystala do Států, ale zjevila se dnes večer v Rusku. Pochybuji, že by protestoval. Kdybych jej ostatně nezajímala, tak by tady nebyl. "Jde o jeden obchod." Pokud to tedy vůbec bude obchod. Možná si to celé představuji stejně růžově, jako svůj slavný útěk. I když - já bych utekla, kdyby se tady nezjevil a nevrátil mě do reality. "Přála bych si, abys mohl jet se mnou," dodám pak a přesunu dlaň z jeho spánku na tvář. "Ale bojím se, že se to protáhne na několik dní... a nechci ti způsobit problémy." Krátký povzdech a roztrpčený úšklebek. "Stačí, že je budu mít já." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na její otázku reaguju zamyšleným pohledem, který ji sjede od hlavy až k patě, jako bych uvažoval nad tím, zda tak opravdu vypadá. Zadumaně zamručím. "To se pozná podle spodního prádla," škádlím ji. I kdyby byla holka sebevíc oblečená jako jeptiška, jestli má pod tím sexy prádýlko, tak to bude určitě dračice, co si chce vydržovat nějakýho milence. Anebo aby si on vydržoval ji, to už je detail. Moje soustředění na okamžik rozhodí, když se mě tak nenuceně dotkne. Pod dlaní ji škrábe jednodenní strniště. Při posledních větách si nemůžu pomoct a opět sklouznu ke rtům. Náhle se k ní ještě víc nakloním a utnu další protesty plné obav tak, jak je to nejefektivnější; políbím ji. Polibek je tvrdý, a pokud se mi povede vynutit si vstup, pomalu, a přesto rozhodně to prohloubím. To, že ji tisknu na stání s nějakým zvířetem, mi evidentně příliš nevadí. Během toho všeho si ji pevně chytím za bok a přtiáhnu pánví k sobě a přirozeně sjedu dlaní na zadek, zatímco rukou, kterou jsem se opíral o stěnu, zajedu na zátylek do vlasů. Skončí to tak náhle, jako to přišlo. Odtáhnu se jenom tak, abych mohl mluvit. "Ticho, blondie. Nenechám tě jít samotnou a tím to hasne," zavrčím do jejích rtů a pořád ještě ji držím. Nezdá se ale, že by se se mnou dalo o tomhle diskutovat. Dala najevo, že by jí moje společnost nevadila, tak jsem rozhodl. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Spodního prádla? Zarazím se a pokud by se myšlenky objevovaly nad mou hlavou, zrovna by mi tam asi plula věta "jaké mám vůbec spodní prádlo?" Odpovědí na všechny možné a nemožné důvody, proč se se mnou mého úchvatného dobrodružství nemůže účastnit, mi je, překvapivě, polibek. Tiše vydechnu, jedna ruka sklouzne z jeho tváře kamsi na krk a druhou se chytím límce jeho bundy. Polibku se plně podvolím, zavřu oči a vyjdu mu vstříc. Ono vlastně ani nemá smysl se vzpírat, když jsem po tom celou dobu toužila. Na druhou stranu mi rozum říká, že tohle celé svým způsobem komplikuje situaci. "Ticho, blondie. Nenechám tě jít samotnou a tím to hasne," To je přesně to, co tím myslím. "Dobře," vydechnu nakonec překvapivě. "Ale když už jsi tady... není to nic, co by nepočkalo do rána." Ještě, že jsem napsala, že přijedu zítra a chtěla mít čas navíc - kdyby náhodou něco. Takhle přespím ještě doma a ráno se nepozorovaně vytratím z pokoje. Není to nic, co by mi po návratu nemohl odpustit. ... že? "Jen odsedlám koně, myslím, že si nastrojených nocí užije ještě dost." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Možná mě její odpověď trochu překvapila, protože se odtáhnu, abych se na ni mohl pořádně podívat, a krátký záblesk údivu plynule přejde do dravčího úsměvu. Znovu zmáčknu ten zadeček, kterej, přiznejme si, v džínách vynikne mnohem lépe, ačkoli šaty jsou pro jisté... situace o hodně praktičtější. Třeba když chcete šlechtičnu povalit do sena ve stájích. Uvolním ji ze sevření a popoženu ji do práce plácnutím po zadku. Pak se opřu někam, kde nebudu zavazet, ramenem o zeď. Konečně mi začne docházet, co říkala. Koně? Ona se tam nebude přemisťovat? "Počkej ještě... kam jedeme?" Prohlédnu si osedlané zvíře a pak si všimnu i nepatrného zavazadla. Tahle otázka mě netrápí jako jiný fakt. "Pokud tvoje záležitosti počkají do rána, popravdě bych byl radši, kdybysme šli ke mně." To, že jsem setřásl největší podezření před jejími rodiči, ještě neznamená, že pokud se v noci něco stane, chci tu být nachytán. Barák je jako kráva, jo, ale náhoda je svině. Život mě naučil, že člověk má být opatrný a mít vždycky plán bé. "Odtam taky bude jednodušší zmizet. Nikdo tě nebude moct zadržet." Jo, hned po mém příjezdu vypadala, že doslova utíká. Pochybuju, že když ji rodiče pomalu nechtěli pustit se mnou, že by ji nechali jít za nějakým obchodem. Nehledě na to, že říkala, že z toho bude mít problémy. Takže to dělá za jejich zády, není tak těžké si dát dvě a dvě dohromady. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Co se osedlaného zvířete týče, narozdíl od všech zdejších exotických kousků to vypadá, že se jedná o víceméně obyčejného koně. Je hnědobíle strakatý, podsaditý a mohutný, s kulatou hlavou a modrýma očima, kterými si klidně prohlíží všechny ostatní ve stájích. "Do států. Nedokážu se sama přemístit až za Atlantik," vysvětlím, dotčeně si pohladím zadek, přes který mě plácnul, jako by mi snad ubližoval a energickým pohybem otevřu stání a začnu rozpínat přezky na poprsním řemenu s velkým leštěným kamenem uprostřed. Ve chvíli, kdy jej sundám, chybějící prostor ve stání vyplní bílohnědá křídla. "To abych s ním mohla i mezi mudly," vysvětlím, zatímco stáhnu i sedlo a hrábnu za koňské uši pro svrchní řemen uzdečky. Udidlo pak vyplivuje sám. "Pokud tvoje záležitosti počkají do rána, popravdě bych byl radši, kdybysme šli ke mně." "To těžko," pokrčím rameny a hůlkou odešlu postroj do zadní místnosti na jeho místo. "Kam asi dáme dva koně?" Zeptám se nenuceně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Tak to doufám, že ten obchod bude stát za to." Nad její otázkou se opravdu zamyslím. My kouzelníci máme přece spoustu způsobů, jak se někam dostat, a to i bez přemístění. "A co Letax? Dokázal bych tě dostat na druhý kontinent, kdyby ani tohle nešlo, ovšem dokázala by ses pak přemístit na to místo?" Teď už mluvím zase vážně, protože jsem přislíbil, že jí s problémem pomůžu. A plán se vymýšlí blbě, když... jste rozptylováni. Tak to chci sfouknout, než ji zatáhnu někam, kde je postel nebo gauč. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "A co Letax? Dokázal bych tě dostat na druhý kontinent, kdyby ani tohle nešlo, ovšem dokázala by ses pak přemístit na to místo?" Vrátím se k němu a ne zrovna vesele se ušklíbnu. "Problém je v tom, že si nejsem jistá ani místem, na které se mám dostavit - natož, abych znala přímo krb. Nevím ani, jestli je propojený s letaxovou sítí a..." A PROSTĚ KČERTU NEPŘIJDU NĚKDE CELÁ KAŠLAJÍCÍ A OD SAZÍ! Vylézat z komína? No tak to prostě ani omylem. "Navíc - i když se tam přemístit umíš... sám víš, jaký je problém s přemisťováním do míst, která neznáš a nikdy jsi tam nebyl. Nechci, abychom kvůli mě skončili někde ve zdi." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Se svým pověstným klidem si vyslechnu všechna pro a proti, respektive jenom ta proti. "Tak jak by ses tam dostala, když pořádně nevíš, kde to je?" shlédnu na ni zkoumavě; přijde mi, že pořád hledá nějaké výmluvy. Bojí se? Nedivil bych se, rodiče ji drželi pěkně zkrátka. Zato já jsem na cestování natolik zvyklý, že v ničem zas takový problém nevidím. Ano, správně poukazuje na to, že tu jsou jisté... složitosti, ale o tom je celej život. Překonat překážky, co vám hází pod nohy. "Jak jsem řekl, můžu tě snadno dostat přes Atlantik na druhý kontinent. Řekni mi, kde to je, a já se pokusím vymyslet a zařídit zbytek." Klouby prstů ji pohladím po tváři. |
| |
 | soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Konečně mám pár minut jen pro sebe. V poslední době se cítím, jak kdyby mě někdo praštil po hlavě obří palicí. A když k tomu přidám ještě to, že od rána lítám po nemocnici sem a tam, protože pořád někde potřebovali konzultovat u výbuchů kotlíků a dalších nehod, tak se ve své kůži úplně necítím. A z těch limetkově zelených hábitů, co musíme nosit, mě bolí hlava. Zašiju se u sebe... no, kancelář ani ordinace se tomu vlastně s čistým svědomím říct nedá. Položím nohy na stůl a rozvalím se na židli. Z šuplíku vytáhnu Denního věštce, rozložím ho a začnu v něm listovat. Nedostanu se ani na konec prvního článku, který jsem začal číst, když uslyším známý hlas. Trhnu sebou, rychle shodím nohy dolů a odložím noviny na stůl. Otočím se ke dveřím a usměji se na Kate. Vlastně se o to spíš jenom pokusím, fakt nejsem v náladě. "Ahoj. Jasně, poď dál." Ukážu na druhou židli v místnosti, zda se nechce posadit. Pak si od ní vezmu leták a prohlédnu si ho. Když pominu tu kýčovitou americkou vlasteneckost, která z letáku čiší, tak to vlastně není zas tak špatný nápad. Vlastně docela naopak. Má to perfektní načasování, vypadnu pryč, všechno hodím za hlavu a budu mít trochu času na sebe. Nemluvě o tom, že bráchu fakt rád uvidím. Po chvíli kývnu. "Díky, že sis na mě vzpomněla, je to od tebe hezký. Pojedu rád. Popravdě se mi ale nechce do toho zařizování." Znovu se usměji, tentokrát se to ale za úsměv už považovat dá. Možná dnešek nebude tak beznadějný, jak se zdálo. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Jedno je jisté, když mi řekne tím medovým hláskem drahý, nepřejede mi zádech jen lehý mrazík, ale celá sibiř s antarktidou v zádech. A taky couvne! Dvakrát! Vůbec způsob, s jakým to bere mě překvapuje a musím uznat, že jsem čekal... prostě něco jiného. "No..." Získávám znovu ztracenou rozvahu. Jedno se musí Suzanne nechat, kdyby trávila více času jinýma blbostma než svým výrazem tváře imitovat skálu, rozhodně by asi byla populárnější. Na druhou stranu... to samé se dá říct o mě, tedy v tom smyslu, že bych měl dělat blbostí méně... no asi proto tak nějak dovedeme spolupracovat. Nebo po většinu času spolu válčit v rozumných mezích! "Náš vztah je dost romantický a pevný, aby nemusel zůstávat jen ve Vegas..." S každým slovem. "A rád se tebou kdekoliv pochlubím..." Tentokrát už zpět ve stejně... pohodové náladě jako před chvílí dodám. "...můj sladký broučku." Jestli to bude vypadat fakt takhle, tak se mám na co těšit! No možná bych měl... přeci jen...i když... ale zas... nechám to tak. Zatím to vypadá, že to za tu srandu stojí! Skoro je mi až líto toho momentu, když otvírám dveře do kanceláře... |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Cíl naší cesty v celé své kráse! Tedy jestli se to krásou dá nazvat, když je to v podstatě továrna na utajení. Svým způsobem musím uznat, že bych se rád některé zdejší triky naučil, protože zdejší pracovníci se asi nemusí bát, že by se přišlo na nějaký jejich průšvih. Tedy ne, že bych měl na mysli něco jako překračování pravomocí, to ne! Vždyť jsem jen hodný chlápek s hodnou rybou! Koneckonců to snad dokládá nejen mnou nesené akvárko, ale i úsměv na mé tváři, když si to zamířím za dívkou... ehm...jménem... asi Nim...něco... to je jedno. Hlavní je, že má příjmení Jackson jako ten zpěvák! Asi je to kletba, ale jak rád říkám "Mám špatná jména na paměť". Nemluvě o tom, že čím víc jmen člověk má, tím hůř se mi chce pamatovat si byť jeho jediné. Má lenost, bohužel, bohu dík! "Dobrý den, slečno... Jackson?" Zeptám se, když se dostanu k dívce s výraznými vlasy. Je to zvláštní, ale přestože si vybavuji jen pár zběžných věcí o ní, mám skoro dojem, že jsem s ní někdy musel mluvit. Nebo za to může jen ten nejasný pocit, co při pomyšlení mám. Nakonec, když můžu mít bordel ve stolu, tak proč bych ho nemohl mít v hlavě. "Jsem Riley Hunt, z oboru záhad." Rukou klepnu na akvárko, jako by se nechumelilo. "Eva Hunt, má asistentka." Načež dojde řada i na další z řady "milých" společnic v mém bloumání pracovním životem. "Suzanne Cambell, bystrozorka." Pak s potutelným úsměvem, určeným Suzane ještě dodám. "A mám tu čest vám oznámit, že jste vyhrála prvotřídní zájezd!" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Tak jak by ses tam dostala, když pořádně nevíš, kde to je?" Povzdech. "Ty asi nevíš, jak cestování s nimi funguje, že?" Ukážu neurčitě rukou po stáji, která je víceméně plná okřídlených koní různých plemen a... pár dalších, kteří mi z nějakého důvodu stáli za to vlastnit. Pak se tak nějak jakoby tváří přitulím k jeho ruce, která mne hladí. "Místo, kde se mám objevit znám víceméně... řekněme v okruhu třiceti kilometrů," vysvětlím klidně. "Ti koně se přemisťují víceméně jako sovy - ze vzduchu do vzduchu. Je to-" alespoň z mého pohledu "- nejbezpečnější způsob cestování na dlouhé vzdálenosti. Navíc, když budu nahoře - poznám místo, kde mám přistát. Je to farma známých. Dopisuji si s nimi. Nemůžu se tam přemístit a pak to v pustině hledat pěšky. Prostě..." Na moment se zarazím a vzhlédnu k němu. Jemně mu položím jednu ruku na hrudník a s tázavým úsměvem se mu podívám do očí. "Ty se jich snad bojíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nechám Bellu dát mi instruktáž. Popravdě jsem se o to nikdy mo nezajímal, ani nevím, jestli to ve škole padlo jako informace. Pokud jo, tak jsem měl zajímavější věci na práci. Anebo jsem to jako většinu věcí pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Překvapeně mrknu. Co? "Co? Ne." Koním okolo jsem od příchodu nevěnoval moc pozornosti, leda když toho jednoho odstrojovala. Rozhlédnu se okolo, jako bych si jich pořádně všiml až teď. "Jenom... pokud chceš zmizet z hledáčku rodičů, je nejlepší to udělat hned. Jenže pokud se budeš vracet pro koně, můžou tě uvidět a zarazit tě. Nebo já nevím, jak to mezi sebou máte. Každopádně já bych byl od tvé nejradši matky co nejdál - co nejdřív." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Takže se nebojí koní, ale mojí mámy. To je moudré. Znovu se ohlídnu přes rameno. "Fajn," odpovím zamyšleně. Na tom, co říká, ostatně něco je. Nikdo mi nezaručí, že ráno nějakého neminu třeba v atriu, až se budu plížit ven. "Tak jinak. Je někde poblíž města les?" Zamyšleně se rozhlédnu po druhém kandidátovi. Většina se jich jako obvykle tváří pro jistotu, jako že tady vůbec nejsou. Kůň je v zásadě hrozně líné zvíře, když na to přijde. "Ted," kývnu hlavou k tomu koni, kterého jsem zrovna odstrojila, "Vydrží půl dne uvázaný u stromu bez problému... a - " bezradně se rozhlédnu po ostatních - "Já si vezmu Yasmir." Ukážu na štíhlonohou, orientálně vypadající klisnu, která oproti ostatním působí poměrně hyperaktivně. Je béžově hnědá s tmavýma nohama, řídkým, dlouhým, do copu spletelým ocasem, vyholenou hřívou na úzkém, dlouhém krku, černým pruhem na zádech a téměř orlími křídly. "Je trošku temperamentní, ale vycházíme spolu," dodám rychle. "Necháme je přes noc uvázané někde poblíž a ráno se pro ně vrátíme... přespíme u tebe a vyrazíme hned." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Jasně, hned za Volhou." Pokud opravdu není jiná možnost, jak cestovat, je to asi ten nejlepší nápad. Já teda budu vždycky dávat přednost přemístění, u toho člověk spoléhá akorát na svoje schopnosti a nemusí pak řešit, že kůň se mu do kapsy nevejde. "Očarujeme místo proti mudlům, pro jistotu, a bude. Mně by teda dobrodružná procházka po přemístění nevadila, ale přizpůsobím se," zazubím se; já mám adrenalin rád a museli bychom být opravdu parádní zoufalci, abychom nenašli pár kilometrů vzdálenou farmu, kde už patrně byla. Takže už zbývá jen vše připravit a vyrazit zpátky do Ruska, než mě někdo nachytá, jak dopomáhám k útěku tajnůstkářské dceře. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Vážně přikývnu. "Tak mi uhni, já je jdu zpátky nasedlat," protočím očima. Před pár minutami jsem se věnovala zbytečné práci. Což o to, ta zvířata jsou můj život a jsem zvyklá okolo nich skákat zleva doprava a zpět - ale nandávat a sundávat sedla... no, co se dá dělat. Přivolám si zpátky původní postroj a pak ještě jeden. Během několika málo minut je hotovo. "Na," vyvedu mu koně. "Jmenuje se Tzetloatl - a ze zřejmých důvodů mu říkám Ted." Už se tak jmenoval. Může se ostatně zeptat zítra Jill, proč pojmenovává své koně tak, jak je pojmenovává. "Pozor na ta křídla - když nejsou vidět, snadno jimi dostaneš. A hm... vlastně nemusíš nic moc dělat, on... se prostě přidá. Je to dobrý kůň." Pak si vyvedu i vlastní... zvíře a nahodím na záda malinký batůžek. "Ššš... ššš... netancuj, au-" odstrčím neviditelné křídlo a nacvičeným pohybem se navzdory své výšce vyšvihnu nahoru na její hřbet. Přešlápne a zafrká, než ji odhodlaně škubnu za pákové udidlo. "Yasmir, proboha-" zavrčím, zatímco po očku sleduji, jak si vede Sven. "Tys taky byla dar nedar." Zavrčím, když začne couvat, jen z toho principu, že ještě nemůže vystřelit dopředu. "Achaltekinci," vysvětlím se smutným pohledem na vždy klidného a inteligentně se chovajícího strakáče. "Ve chvíli, kdy bude ve vzduchu, řekni mu, kam letíš - o zbytek se postará - YASMIR! - Sám. No, ona už to dlouho nevydrží, takže se drž. Doufala jsem, že tě to naučím někdy jinak, postupně - ale" ...to by ses mi tady nesměl takhle zjevit. "Jdeme." Temperamentního koně netřeba pobízet. Stačí ji povolit otěž a vystřelí uličkou mezi boxy a hlavní branou ven. Strhnu ji nahoru v podstatě hned poté, co jsme na volnějším prostoru. Jednou rukou si zakrývám tvář před deštěm a druhou navolno držím otěž. Lokaci pak zavolám dost přidušeně, poté, co se nadechnu ostrého, studeného vzduchu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jasně. Je to logický. Pokud se nemůžeme přemístit a Letaxem to taky nejde a ona má svoje kouzelný koně... Jo, je to logický, ovšem já si plně a s počínající nervozitou začnu uvědomovat, že když je to tak, jak to je, znamená to, že... Na tom budu muset jet. Na protesty je pozdě, já si to vymyslel, a tak to vezmu stejně hrdinsky jako setkání s jejími rodiči. Pokud se pro něco rozhodnu, jsem zatvrzelý. Jinak bych těžko mohl studovat u mistra lektvarů, jako je Oleg Petrovič. No co. Lítá to jako koště, ne? Taky se na tom sedí obkročmo a Bella je natolik uvědomělá, aby mi nedala nějakou svini, která mě shodí, sotva se do sedla vyškrábu. Schovám si svoje neradostné pocity pro sebe a ve tváři mám ten nicneříkající výraz, jaký nasazuju na veřejnosti často. Přitom si měřím koně a v hlavě mi šrotuje, jak se to ovládá, jak se na to vůbec sakra leze! - a tak počkám, až nasedne ona. A obkoukám to. Z informací, co mi podává, je důležitá pouze ta o technické stránce tohodle cestování, víc nevnímám. "Dobře, zvíře, já to neumím, abys věděl, tak se mě opovaž shodit," zamručím ke koni a pokusím se zopakovat to, co Bella. Kdyby nebylo neviditelného křídla, povedlo by se mi to, sílu na to, abych se vyšvihl nahoru, mám. Takhle jím dostanu do ramene a zavrávorám, ovšem s o to větším odhodláním se konečně vyhoupnu na jeho hřbet. "Nižnij Novgorod, kus za městem v lese. Dělej, co umíš." Připadám si jako debil, když se zvířetem mluvím, i s Kočičákem jsem si povídal minimálně. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Déšť ustane, jako by jej utnulo. Otevírám oči a odhrnuji si slepené a mokré vlasy z čela. A opatrně se rozhlížím. Výšek jsem se nikdy nebála, spíše naopak. Nemám v nich... ten obvyklý lidský pud sebezáchovy. Yasmir, uši stažené dozadu, aby jí do nich nenafoukal vítr, klidně plachtí po obloze. S úlevou si všimnu, že se strakatý hřebec přemístil hned za námi. "Tede, sem." Ono, upřímně - volat "Svene sem" by bylo... no, tak trošku zbytečné. Je poměrně jasné, kdo z těch dvou je tady momentálně šéf. Strakáč se zvolna přidává k nám, evidentně si dávajíc pozor na to, aby let na něm byl co nejbezpečnější. Jsou chytří. Ještě chytřejší, než sovy. Pokud pegasové zrovna nemávají křídly, je let na nich plynulý a pohodlný. Přitáhnu Yasmir, aby trošku zpomalila, takže se oba koně dostanou víceméně na stejnou úroveň. Ráda bych se zeptala, jestli je Sven v pořádku, ale tak trochu se bojím, že bych mohla urazit jeho ego. "Tak kam? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro O vteřiny později a přitom o tři hodiny později. Tak to je vždy, když cestujeme od Londýna ke mně. Průtrž mračen je pryč a radši bychom měli rychle přistát a dostat se ke mně domů, jinak ještě dostaneme zápal plic nebo něco. Tady nahoře to dost fouká. Pohled na město za tmy je však docela pěkný, i když všude svítí mudlovská světla. Nižnij Novgorod  Ne nezvyk neovládat něco, co lítá ve vzduchu. Mám obavy, že kdybych moc blbnul s uzdou, kůň se splaší, naštve se... cokoli by udělal, pád z téhle výšky by byl osudný. Radši se připravím na Arresto momentum. Podle Volhy a Oky se i ve tmě zorientuju a ukážu rukou, kterým směrem máme letět. "Kus támhle za řekou," nasměruju Bellu, aby se můj kůň mohl vydat za ní. Nevím, jak bych ho ovládal, aby přistál. Jelikož je les hned za městem, není nijak hluboký, je smíšený, a proto nebudou od věci kouzla na odehnání mudlů, jak jsem říkal. Jakmile se dostanu ze sedla - tma milosrdně skryje, že můj seskok není tak nonšalantní, jak bych chtěl - nechám starost o koně na Belle, která tomu rozumí, a radši začnu zajišťovat okolí. Až bude vše hotovo, můžeme se přemístit ke mně. Až si řekne, nabídnu jí rámě a přemístím nás. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "No..." Rileyho jsem ozbrojila nebo tak mi to zní. Tak ráda bych se ušklíbla, ale ne stále mám na tváři nečitelnou masku. Ono skoro nikdy se v mé tváři nedá zjistit, co si doopravdy myslím. Většinu času nikdo netuší, co se mi honí hlavou, tento moment není vyjímka. Výtah se rozjel svojí rychlostí a mezi námi se rozhostilo ticho. Já si v duchu představuji, jak jsem vyhrála tuhle slovní přestřelku. "Náš vztah je dost romantický a pevný, aby nemusel zůstávat jen ve Vegas..." Merde, vždyť do Vegas ani nejedeme... "A rád se tebou kdekoliv pochlubím..." Tak to vážně pochybuji. Tak ráda bych řekla něco kousavého, něco dále oplzlého, ale něco mi říká, že ještě něco přijde. "...můj sladký broučku." Sladky??? a k tomu broučku... Ano chce se mi zvracet. Tohle bych neřekla ani svému nejhoršímu nepříteli. Trhaně se nadechnu, jako kdyby to ve mě bublalo. Žádný úsměv, pohled na Rileyho, nic. Stále koukám před sebe. Blížíme se ke kancelářím, kde jedna má patřit Jackson. "Víš, jaký by to byl hřích, kdyby si mě měl sám pro sebe?" S těmi to slovy se opírám o dveře a vstupuji dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Po dosednutí z klisny seskočím a uvážu ji dlouhými otěžemi ke stromu dřív, než stihne něco vyvést. Chvíli se škube, ale ve chvíli, kdy vedle ní postavím i druhého, o dost rozumnějšího koně, se uklidní a v zásadě vypadá, jako by usnula. Skloní hlavu a přivře oči, o předchozím virválu ani stopy. Já, narozdíl od koní, kteří jsou k tomu, aby dlouhou dobu vydrželi přivázaní, klidná nejsem. Matka mě zabije. A Svena taky. A myslím, že mi vůbec nepomůže, že jsem celý život byla její hodná holčička. Velmi dobře si pamatuji, jak běsnila, když před deseti lety bratr doma oznámil, že si našel práci a hodlá cestovat. Rozhodnu se nemíchat se do zajišťování okolí. Zvládla bych to taky, ale já osobně třeba nenávidím, když mi do těchto věcí někdo kecá. Namísto toho naposledy zkontroluji koně a snažím se nemyslet na tu příšernou noční zimu tady. "Dostala jsem ji od jednoho perského čaroděje," napadne mě zničehonic říct, když ji kontroluji nohy. "Chtěl si mě vzít. Vyslal na naše panství posla, který mi donesl... dary," musím se uchechtnout. Je to poměrně kruté, ale nemůžu si pomoct. "Vzala jsem si koně i šperky a s díky jej poslala zpět do jeho země, aby svému pánu vzkázal, že jsem nestudovala sedm let s nejlepšími výsledky proto, abych skončila někde zavřená v harému." Když mi pak Sven nabídne rámě, jaksi je nepřijmu. Namísto toho jej pevně obejmu okolo pasu, zavřu oči a s tichým "já utekla z domova" zabořím hlavu do jeho bundy. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Vstupuji do oddělení vymazávání paměti jako první, ale zpomalím a nechám se předejít svým kolegou. Těkám očima po okolí, jako kdybych hledala něco nebezpečného nebo podezřelého. Zastavujeme se u dívky s rudými vlasy a Riley ji hned přátelsky zdravý. Já oproti němu mám kamennou tvář, nic neříkající, co si doopravdy myslím. Protože nesnáším nošení hábitů a tak mám na sobě klasické mudlovské hadry. Modré džíny, vysoké kožené boty, které mají skoro stejnou barvu jako moje kožená bunda. Na pásku od džín se mi houpe v pouzdru dýka, kterou nikdy neodkládám. Vlasy mám stažené do culíku. Opřela jsem se o volný stůl, tak abych měla dobrý výhled na ty dva, i když se nezdá, že jim věnuji nějakou pozornost. Vytáhla jsem si svoji dýku a používám ji jako čistič nehtů. Vážně se nezdá, že poslouchám, představování Rileyho. "Eva Hunt, má asistentka." Ne Riley Ne. On ten tupec představil svojí rybu. Ano už jsem spolkla, že jí tahá stále sebou. Ano pamatuji si i její jméno, pač jsme to probírali na chodbě, ale sakra proč se hned prezentuje jako největší blázen. "Suzanne Campbell, bystrozorka." Na své jméno zvednu nakrátko oči, aby se snad nezapomnělo, že tu doopravdy jsem, pak se vrátím ke své práci. Ano k čištění nehtů. "A mám tu čest vám oznámit, že jste vyhrála prvotřídní zájezd!" On to vážně řekl? Nezaujatě natáhnu prsty před sebe abych si zkontrolovala jejich čistotu, snad ani nevnímaje, co se předemnou odehrává. Mozek téhle akce se zapojí v nejvyšší nutnosti... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Když neměl koule na to, aby se ti šel dvořit osobně, jeho smůla," uchechtnu se a dokončím pár posledních pohybů hůlkou. Doufám, že tu ráno koně budou, že nebudu mít takovou smůlu, aby se tu potloukal kouzelník, který si nedejbože všimne, že tu něco nehraje a že je oblast kolem několika stromů chráněná. Jinak by mi Bella asi vyškrábala oči. Překvapeně vydechnu při tom prudkém a zoufalém gestu. Obejmu ji kolem ramen, a protože to nechci řešit zmoklý tady v lese, místo odpovědi nebo jakékoli reakce se přemístím. Rovnou do chodby, protože kouzla na mě nebudou reagovat jako na vetřelce, když jsem je sám vztyčil. "Nějak to pak vymyslíme," políbím ji do mokrých vlasů. "Teď se soustřeď na to, kvůli čemu utíkáš. A ještě dřív na to, že jsme oba zmoklí jak slepice. Nemusíme krom tvé matky mít na krku ještě zápal plic," snažím se její myšlenky nasměrovat akutnějším směrem, protože když už to jednou udělala, když se pro to rozhodla, nemá cenu fňukat. Je koneckonců dospělá, musí se tomu konečně postavit čelem, pokud nechce být navždy jejich vězněm. Po těchto slovech se jí vysmeknu a po zběžném osušení se kouzly nám jdu udělat něco teplého k pití. Belle tam dám kapku povzbuzováku, doslova jen kapku, prostě pouze tolik, aby ty nejhorší starosti hodila za hlavu. Jinak je to obyčejný bylinkový čaj. Ne všechno z mého oboru musí být dryják s netopýřím pařátem, jak si mnoho lidí myslí. Pokud bude chtít do koupelny, nechám ji jít jako první. Leda by chtěla... společnost. Třebaže jsem chtěl být od její matky co nejdál, opět působím svým obvyklým klidným dojmem, tak, že i kdyby se tu fúrie objevila na prahu, nějak bych se s ní popasoval. Nebo svoje obavy hodně dobře skrývám. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Čaj zatím nechám netknutý na stole a s díky přijmu nabídku ohledně koupelny. Než do ní odejdu, jako bych si na něco vzpomněla, vytáhnu z vnitřní kapsy bundy list pergamenu, který je očividně vyrván z nějaké knihy. Je evidentně psaný hrozně starým rukopisem, dole se pak, namísto čísla stránky, nachází symbol, připomínající něco, jako stylizovaný pentagram. "Kvůli tomu utíkám, Neztrať to, prosím. Dost možná to budeme ještě potřebovat," oznámím, když mu jej vložím do dlaně. Víc k tomu zatím neřeknu a zmizím v koupelně. "Je to útržek z velmi staré knihy. Ve státech se nachází zbytek. A pašerák zmizel, jako by s tím nechtěl mít nic společného," vysvětlím, když se vrátím zpátky i s vysušenými a znovu upravenými vlasy. Ne, že bych se tomu pašerákovi divila - mnozí by pro tu knížku zabíjeli, pokud by se doopravdy objevila. "Doufám, že tamní lidi budou mít více odvahy." No a je to venku. Teď si bude myslet, že jsem úplně praštěná, když tohle všechno dělám kvůli knížky. Na druhou stranu, on je praštěný úplně stejně, když se do toho zapletl kvůli mě. Vezmu si do ruky hrnek s teplým čajem a fouknu do zbytků páry nad ním. "Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout," řeknu nakonec tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zatímco je v koupelně, prohlížím si ten kus pergamenu a dumám, proč jí stojí za to, aby z domu utíkala kvůli... tomuhle. Na druhou stranu říkala, že jde za obchodem. A staré rukopisy a artefakty, ba dokonce i cetky vždycky dobře vynášely. Znám její posedlost knihami, tudíž nepochybuju o tom, že to chce pro sebe a ne proto, aby to pak prodala ještě dráž. "Ve Státech mají i starý knihy? Páni," ušklíbnu se ironicky. Pro mě to vždycky byla velkohubá země bez pořádné historie a kulturního zázemí. Moje rodná zem i tady Rusko mají odkaz předků a toho, co pro nás vybudovali, svoji identitu, na každým kroku. Dokonce jsem slyšel i jednu teorii, že mají něco jako duši - podle toho, jaký je jejich národ. Na stránku jsem se dost vynadíval během její zkrášlovací procedury, a tak jí ji vrátím. Přitom se na pohovce posunu a obejmu ji kolem ramen. Je fajn vědět, že kvůli tomu nebude šlechtična vyšilovat, ba naopak se jí to líbí. "Pašeráci jsou cháska, co ty víš, co se stalo. Myslím, že to vidíš moc černě. Dělám ti přece garde, místo potloukání se po Novgorodu budeme mít jinej výlet..." Neříkám to proto, abych ji utěšoval nebo rozveseloval, nejsem ten typ - nejsem její kámoška. Pokud takhle mluvím, opravdu jsem přesvědčen, že to nic není a že se s případnou nesnází hravě vypořádám. Mluvila o pašerácích, a to mě jenom utvrzuje v tom, že dělám dobře, že s ní jdu. Naše milá šlechtična, která sotva vystrčila nos z pohádky a bezpečí jejich sídla, možná ani neví, do čeho by se s podobnými lidmi mohla zaplést. Navíc je to holka a pěkná - kdybych ji teď nechal odejít samotnou, příště bych se mohl dozvědět, že je v harému právě u toho Peršana, se kterým tak grandiozně vyjebala. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Ve Státech mají i starý knihy? Páni," "Nevím, jak se tam dostala. Pochází z Evropy. Je to země, kde se leccos může... nadlouho ztratit." Nechám se obejmout a s hrnkem stále v rukou si opřu tvář o jeho rameno. Nohy složím pod sebe, na jednu si sednu. Mám pocit, že tady nějaké "Lady, seďte slušně," neuslyším. Něco málo už se mi podařilo vypít a k mému velkému překvapení je mi o dost líp, než ve chvíli, kdy jsem dosedla na zem. "Myslím, že to vidíš moc černě. Dělám ti přece garde, místo potloukání se po Novgorodu budeme mít jinej výlet..." "Výletu se nebojím," přiznám se. "Následky budou horší. Ještě víc, než být původně měly. Ve stáji chybí ne jeden, ale dva koně. DVA. Naši nejsou hloupí. Oni jsou sice rádi, že se po dlouhé době našel někdo, kdo o mě projevil zájem a působí slušně," jako by se mi vrátila nějaká vzpomínka, uchechtnu se a kopnu do sebe zbytek čaje, "Ale nějak nevím, jestli nezmění názor. Kromě toho, že mě teda zabijou." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zatímco mluví, dívám se do krbu. Co by to bylo za obývák kouzelnického obydlí, kdyby to nemělo krb. A až sem do Ruska přijde zima, opravdová zima, ne jak v Anglii, bude se u něj sedět ještě líp. "Rádi?" Jestli tak, jak jsem je vidětl, vypadají rádi, opravdu je nechci vidět nerádi. Jo, už se konečně chytám, co je za ten obrovskej problém, že je z toho Bella celá vyklepaná. Matinka-fúrie si bude myslet, že se mnou prachsprostě zdrhla. Což se na šlechtičnu nesluší. Nemám barák jako kráva ani stáda koní nebo velbloudů, nepracuju na ministerstvu a aristokrati dali mojí krvi vale už dávno. Pokud tam vůbec nějací byli, nikdy jsem genealogii nepropadl. "Bello, posloucháš se vůbec?" zadívám se na ni, veškerá sranda, a že jí bylo i tak málo, jde stranou. "Jsi dospělá. Nemají ti do toho co kecat." Ne, tohle asi nikdy nepochopím. Od té doby, co jsem vypadl z Bradavic, si všechno dělám po svém, když nepočítám studium u Olega Petroviče. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro ~ tak jistě, že máš krb! do čeho bys tak asi čuměl po večerech, když kouzelníci nemaj televizi ~ "Bello, posloucháš se vůbec?" Zarazím se. V první chvíli nechápu na co vlastně naráží. Opatrně odložím hrnek na konferenční stolek. "Jsi dospělá. Nemají ti do toho co kecat." Rozpačitě si skousnu spodní ret. Vím, že tohle nepochopí. Jenže mě odmalička váže spousta pravidel. Pravidel navíc. Dělat čest rodu, vyvarovat se ostudy... navíc je to pro mě tak trochu choulostivé téma. Protože na to nemám protiargument. Jediné, co tak můžu, je potvrdit to, co už beztak ví. Že se svých rodičů svým způsobem bojím. A takhle se vzepřít je proti všemu, k čemu jsem kdy byla vedena. Vždycky jsem chtěla být svým rodičům dobrou dcerou. Bezvýhradným následováním jejich názorů počínaje, školními výsledky konče. Ksakru, vždyť jsem se do pádu Pána zla nebavila ani s Aidenem, protože mi rodiče zakázali projevovat přílišnou náklonnost studentům z mudlovských rodin! Jen jemně zavrtím hlavou. Můžu tím myslet prakticky cokoli. "Prosím, teď ne," zašeptám a ovinu ruce okolo Svenova krku. Trochu se bojím, že kdybych ho poslouchala ještě chvíli, mohla bych mu dát za pravdu. A pak by se mi dost dobře mohl před očima zhroutit celý svět, v který jsem doposud věřila. "Promluvíme si o tom jindy," zašeptám mu do ucha prosebně. Pak se k němu pevně přitisknu a políbím jej na strniště na tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Semknu čelisti. Nesnáším, když se mnou někdo manipuluje. Nevím, jestli si to uvědomuje a dělá to schválně, nebo se podvědomě jako mnoho ženských snaží vyvléct z nepříjemné situace. Uvažuju nad tím, jestli ten náznak ignorovat, jestli nevyslyšet její prosbu, nebo téhle situace využít ve svůj prospěch i jinak, než že ji přesvědčím, aby se přestávala schovávat do ulity. Nakonec vyhraje druhá možnost. Začal jsem to tam ve stáji... a chci to dokončit. Odtáhnu se jenom tak, abych se jí zase mohl podívat do tváře. Vztáhnu ruku k líci a ten dotyk v sobě nese to samé, jako ve stáji - rozhodnost. Není to žádné motýlí nebo váhavé pohlazení; chci, aby to cítila. Přejedu palcem přes rty a pak plynule dolů na krk. Nechovám se k ní jako k porcelánové panence, byť tak vypadá. Pod rukama moc dobře cítím obyčejnou ženskou. Ale navzdory tomu všemu je těžké ve mně číst. Neusmívám se, vypadám plně soustředěn na to, jakou reakci to vyvolá. Už když mi psala ten první dopis, muselo jí být jasné, že se mnou se jí postelových řečiček nedostane. Tahle zvláštní sebekontrola, ne těžce potlačované přemáhání, abych se na ni nevrhl, je na hony vzdálená Svenovi, který řádil v Bradavicích. Nespěchám, protože chci. Protože na to mám celou noc. Moje ruka se zastaví tam, kde začíná límec jejího svršku. Obtáhnu prsty jednu klíční kost a pomalu se vracím, tentokrát na zátylek do vlasů. Prsty nahmátnou místo, kde se napojuje hlava na páteř, a lehce ji tam krouživými pohyby polaskám. Celou dobu sleduju svoje pohyby, respektive to, co je pod nimi. Teprve až dlaň zmizí vzadu na krku, zvednu k ní oči. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Rozhodně jsem to nemyslela jako záměrnou provokaci. Popravdě jsem se potřebovala ze všeho nejvíce jen o někoho opřít. Abych věděla, že na to na celém světě zkrátka a jednoduše nejsem úplně sama. Na druhou stranu - kdyby mě teď začal znovu uklidňovat a vykládat mi, že všechno bude dobré - asi bych se rozplakala jako malá. A jestli něco doopravdy nechci, je to brečet před ním. Když se ale na mou tvář položí tvrdě a bez jakýchkoli debat ruku, takřka okamžitě se ze svého vnitřně sebelítostného stavu probírám. Nechám své ruce, které jsem ovinula okolo Svenova krku sklouznout níž a opřu se jimi zlehka o jeho hrudník. Tvář pak s přivřenýma očima mazlivě otřu do jeho dlaně, než se přesune po mém krku dolů. Jemně sebou cuknu překvapením, když pohladí mou klíční kost. Vzhledem k tomu, že se k sobě tiskneme dost těsně, je pravděpodobně patrné jakési nervózní napětí, které ale zmizí ve chvíli, kdy se jeho ruka začne vracet zpátky k mé hlavě, za krk, který po polaskání zátylku instinktivně a se slastným výdechem odhalím, nabízejíc jej k polibku. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Těsně minu její rty a sjedu přes hranu čelisti na krk, kde ji několikrát políbím, než si ji poznačím i zuby na té tenké hranici mezi příjemným a bolestivým. Mezitím obě dlaně sjedou podél páteře, pevně si ji přidržím za zadek. Nakonec se rozhodnu pro příjemnější posezení pro nás oba, tak jestli se nebude bránit, za pas si ji posadím na klín. Během toho přesunu jsem se od její kůže zas tak neoddálil, tak pokračuju, kde jsem skončil, pomalu se blížím k lemu blůzky střídavě líbáním a lehkým kousáním. Ale nezastaví mě ani látka, protože si i přes ni najdu bradavku a poškádlím ji zuby, aby to vůbec cítila. Podle nepatrně ztěžklého dechu i nekompromisnosti, s jakou si ji za zadek držím na klíně, jde poznat, že mě naše muchlování nenechává tak lhostejným nebo lépe řečeno klidným, jak vypadám. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Když po několika polibcích přijde kousnutí, škubnu sebou překvapením a nehty obou rukou impulzivně zaryju do jeho trika. Dřív, než bych stihla protestovat - a to i v případě, že bych chtěla, což dost možná nechci - jsem přesunuta na klín. Kdyby to nezahrnovalo smýknutí se mnou na delší vzdálenost, možná bych si toho, přes všechny ty polibky a lehká kousnutí dost možná ani nevšimla. S tichým, toužebným zasténáním pak jednu ruku přesunu na Svenovu paži těsně pod ramenem, kterou lehce stisknu a druhou volně ovinu okolo jeho zad. Buší mi srdce. Zčásti chtíčem, což je tak trochu pocit, který zažívám poprvé - a zčásti nervozitou, která se s něčím takovým tak nějak ze zásady pojí. Už ten polibek ve stájích byl dost... sugestivní. Tohle je ještě o pár stupňů výše. Jsem si nicméně docela dobře jistá, že pokud bych si měla zvolit, komu své poprvé svěřím, měl by to být on. Zatím žádný z mužů, s nimiž jsem se za svůj život setkala, nebyl jako Sven. Nekompromisní, odhodlaný, ochotný pro mě riskovat i vlastní pohodlí. Dalo by se namítnout, že jsem se dost možná pohybovala celý život jen ve špatných kruzích... ale upřímně, zrovna tohle je mi zrovna teď jedno. Dýchám mělce a přerývaně, tisknu se k němu. Nicméně ve chvíli, kdy se jeho zuby dotknou přes tenkou, hedvábnou halenku mé bradavky nervozita přeci jen převáží nad chtíčem a poplašeně před jeho rty ucuknu pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když zasténá, tiše zavrčím a pevněji stisknu zadeček. Levou rukou se přesunu na kříž a pak těsně pod lopatky. Klidně by se mohla prohnout a já bych ji tak přidržel, aby nespadla. Místo toho se ale odtáhne. Nekomentuju to, krátce k ní vzhlédnu s rošťáckým zábleskem v očích a hned to zopakuju - tentokrát jazykem, protože už se pod látkou rýsuje. Pevně ji dlaní držím na místě, aby mi neucukla, až přidám i rty. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Já tedy mezi všemi těmi knihami doma četla i nějakou tu beletrii, to se přiznám. A jedno vím jistě. Po tom, co jsem projevila něco jako obavy by, alespoň podle knížek, mělo přijít nějaké to ujištění o tom, že všechno bude v naprostém pořádku. Jak se ale zdá, realita je od knih zase jednou trošku někde jinde. Na druhou stranu to, jakým způsobem se mu blýskne v očích, když vzhlédne, ve mně tak nějak uvolní převážnou část nashromážděného napětí a vykouzlí na mé tváři úsměv. Zprvu lehce křečovitý, po první vteřině i upřímný. Potřebuji vůbec nějaká ujištění? Zlehka se zapřu do jeho dlaně, položené na svých zádech a nechám jej, aby zopakoval, před čím jsem původně utekla. První moment mne samozřejmě napadlo, že bych se měla vysmeknout a dát mu rezolutně najevo, že si se mnou nemůže dělat, co se mu zlíbí - a když cuknu, asi to znamená, že něco není v pořádku, ale vlastní tělo mě zradilo. Takže nakonec jen zprudka vydechnu a zachvěji se blahem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tohle mě na nějakou chvíli zabaví, protože v rámci zachování symetrie se musím přece ještě postarat o druhou. Popravdě taky doufám, že se konečně přestane držet zkrátka a poddá se tomu všemu, abych ji konečně slyšel vzdychat. Naštěstí tohle je jenom začátek, po dalších tricích už určitě bude. Laskání na druhé straně taky probíhá přes látku, ačkoli párkrát zatnu prsty - kdybych chtěl, strhnu z ní ten hadřík jako pavučinu. Ale zatím se jí nepokusím dostat pod šaty. Pěkně oblečená ženská je jako pečlivě zabalený vánoční dárek, přece si všechnu zábavu nezkazíte tím, že to roztrháte jako hovado. Pořád stejně líným tempem se vracím nahoru přes klíční kost a ohryzek, dokud se neprolíbám k místu těsně za uchem. Konečně jsme k sobě zase přitisknutí úplně. Jedna ruka z boku opět klouže jinam, tentokrát níž, po stehně ke kolenu, kde vklouzne pod lem sukně a prsty jemně, ovšem dost tvrdě na to, aby to nelechtalo, hladí místo pod kolenem a kousek nad ním. Teprve až se od ucha vrátím k jejím rtům a začnu ji líbat stejně jako tam ve stáji, posunu horkou dlaň ještě výš, tak, že se konečky prstů dotknu lemu kalhotek. Když sedí tak blízko a ještě ke všemu mně na klíně, o mém vzrušení už nemůže být nejmenších pochyb. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nechám se líbat a požitkářsky odhaluji krk a zakláním hlavu. Můj hrudník se navzdory faktu, že se pevně tiskne k tomu jeho, prudce zvedá a klesá. Znovu jej obejmu okolo krku a opřu svou tvář o tu Svenovu. Rozechvěle se nadechuji a vydechuji kamsi do jeho ucha. Prsty jedné ruky zatnu kamsi do jeho lopatky a jako bych se to všechno snažila... asi vydýchat. Zprvu jeho ruku na svém koleni ani nevnímám a vychutnávám si chvíli, kdy se po delší době můžu zase víceméně bez problémů nadechnout, aniž bych měla každou chvíli pocit, že se mi rozskočí srdce v hrudi. Pomíjivá chvilka klidu je pak bez milosti utnuta vášnivým polibkem. Nebráním se mu. S tichým zasténámím se polibku nejen podvolím, ale brzy se mi podaří se k němu i aktivně přidat. Zahemžím se na jeho klíně v marné snaze se posunout ještě o něco blíž - a až příliš pozdě si všimnu dlaně, která se mi nekompromisně posunula po stehně nahoru. Ve chvíli, kdy jeho prsty zavadí o lem mých kalhotek se nicméně od polibku odtrhnu, poplašeně o kousek odskočím a napůl tázavě a napůl vyděšeně se zahledím do jeho očí. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Bellino hemžení méu sebeovládání moc nenapomáhá; o to dravěji se s ní začnu líbat, ještě ke všemu když spolupracuje. Bohžel ne na dlouho, jeden by si myslel, že jí to je nepříjemné. Hraje to na mě? Nebo mám dneska fakt šťastnej den a budu to já, kdo poprvé zprzní aristokratickou blondie? I když ode mě málem odskočila, což by v praxi nebylo tak jednoduché, když druhá ruka ji stála nějak drží podle toho, co s ní zrovna dělám, nestáhnu se. Když jsem ji donutil sténat jenom líbáním, co za zvuky z ní vyloudím později? Jistě že se mi oči lesknou chtíčem, jsem jenom chlap a na klíně se mi vrtí pěkná ženská. Zadýchaná, zrůžovělá a s tím výrazem v očích je naprosto k sežrání a o to pomaleji si to všechno chci vychutnat. Jinak by už dávno ležela na gauči nebo na zemi se sukní u pasu. Ruka u kalhotek se konečně stáhne. Další záblesk ďábelského úsměvu. Gauč je do L, tak se s ní nekompromisně převalím a vmáčknu ji do rohu. Mám jenom zlomek času, než se začne cukat nebo na mě křičet či fňukat, proto si s lítostí nevychutnám, že je téměř pode mnou, a namísto toho sklouznu na kolena na podlahu. Dlaně se součastně přesunou na nohy tak, aby je nemohla dát k sobě - i jí, pokud na mě pannu nehraje, musí být jasné, že kdybych ji chtěl znásilnit, tak se nesvezu na zem. V kontrastu s nekrompromisností, s jakou zacházím s jejím tělem, protože je slabší, ji jemně políbím na vnitřní straně stehna. A pokračuju dál. |
| |
 | soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Oddělení magických nehod a katastrof Na židli ve svém kancelářském boxu se dnes houpu velice odvážně. Dokonce natolik odvážně, že při každém zhoupnutí zažiju tak trochu mini infarkt – přesně takový ten pocit, že teď spadnu a určitě umřu. Což je blbost, protože nejhorší, co by se mi mohlo stát, je, že se praštím hlavou o zeď za sebou a mojí kolegyni za tou zdí spadnou papíry z nástěnky, na kterou si je tak pracně špendlila. Potom mi vynadá hůř než dlaždičoun zahradníkovi, zatímco já si budu třít čerstvou bouli na temeni, a do dvou minut na to obě zapomeneme. Což znamená, že můžu směle pokračovat. A tak se houpu dál, s jedním kolenem opřeným o hranu stolu, žvýkajíc mudlovskou žvýkačku z mudlovského krámku, co je vlastně skoro hned za rohem. Je úplně obyčejná. Ani mi po ní netryská z uší pára, ani mi nos nezačne postupně měnit barvu na modrou. Je to prostě obyčejná žvýkačka, která už asi před dvaceti minutami ztratila i ty poslední zbytky příchuti, a tak ji žvýkám jenom z toho důvodu, že v mojí budce není koš a jsem líná se zvednout a dojít k němu přes celou uličku. Taky jsem dneska líná pracovat. Možná to bude tím, že hlášení o včerejším zátahu jsem už dávno zpracovala, a tak tady vlastně jenom očumuju strop a odpočítávám minuty do konce šichty. Daleko radši bych teď byla v terénu a vymýšlela zástěrky pro létající auta a hafoně s neuťatými ocasy, ale momentálně mě na nic nezavolali, takže tu sedím a koušu se nudou. Zatímco včera touhle dobou jsem hasila problémy s desetiletou čarodějkou, která své mudlovské sousedce omylem nechala zmizet plot přímo před jejíma očima, dneska mám pocit, že magických nehod prostě není dost. A tak se znova zhoupnu na židli a vyfouknu žvýkačkovou bublinu. Připadám si hrozně neužitečně a štve mě to. No, jestli se teď nestane zázrak, tak snad z tý židle spadnu schválně. “Dobrý den, slečno… Jackson?“ Skloním hlavu od zírání do stropu a plynule přitom zakašláním zakryju fakt, že jsem se leknutím málem zadusila žvýkačkou. Pro jistotu ji spolknu, a obrátím se na dotyčného, který mě oslovil. Zázraky se dějí! “Jsem Riley Hunt, z oboru záhad.“ Jako by snad měl potřebu se představovat. Na někoho, kdo si to po ministerstvu vykračuje s akvárkem v náručí, jako by se nechumelilo, není zrovna těžké zapomenout. A to ani, pokud pracujete v mém oboru. A ta ryba se jmenuje Eva. Je tu s ním i bystrozorka Cambell. Prima. Co ode mě tahle delegace chce? “A mám tu čest vám oznámit, že jste vyhrála prvotřídní zájezd!“ Co prosím? Obočí mi vyletí střemhlav nahoru, jako by ho začal tahat nějaký magnet na stropě. “Aha,“ řeknu, pořád s obočím na půli cesty do oranžových vlasů. Je jasné, že prvotřídní zájezd na šéfův kobereček to není, protože na to by pro mě neposílal tohle rybí komando. Nevzpomínám si ani, že bych se účastnila nějaké zaměstnanecké tomboly na posledním pracovním večírku, a už vůbec ne, že bych něco posílala do Denního věštce. Nehledě na fakt, že to by mi s daleko větší pravděpodobností poslali sovu s dopisem, než rybu v akvárku. A jejího tlumočníka a… bodyguarda? “Aha,“ řeknu znovu po chvilce. Mezitím se už přestanu tak odvážně houpat, a místo toho zkřížím kotníky a zírám nahoru na ty dva. Zářivě oranžové vlasy si odhrnu za obě uši. “A co po mně chcete doopravdy?“ Doufám, že ne hodinovou výpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Po jeho úsměvu se zarazím. Je to možná úplně pitomé přirovnání, ale zrovna takto chtivě se mi leskly oči, když jsem dopoledne získala ten útržek z knížky. "Co-" Má otázka, ať už měla být jakákoli, zůstane nedokončená. Jsem docela nevybíravě stržena do rohu. Vzhledem k tomu, že jsem něco takového absolutně nečekala, jen zmateně zamrkám a na chvíli, jako bych úplně oněměla. Ráda bych se na něco zeptala - ale než přijdu na něco byť jen trochu inteligentního, sveze se po mně dolů a přidrží mi mé cukající se nožky tak, abych je nemohla srazit k sobě. Ve chvíli, kdy se už v podstatě chystám se vysmeknout a problém s tím, že stejně vlastně nemám, kam bych tady utekla, řešit až poté, ucítím něžný polibek na svém stehně. Následovaný solidním zamrazením na páteři, kterou s překvapeným, hlasitým nádechem propnu. S výdechem, při dalším polibku pak tiše zasténám. "Ale-" vydechnu ze sebe ztěžka, ale ať už jsem se snažila říct cokoli dalšího, ztratí se to v dalším prudkém, překvapeném nádechu, když mi políbí stehno ještě o něco výš. Prsty jedné ruky křečovitě zanořím do mezery mezi díly sedačky. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Věděl jsem, že tohle ji přesvědčí. Úsměv tentokrát nemůže vidět. Prolíbám se k lemu kalhotek, a aniž bych se dotkl jejího klína, a věnuju se druhé nožce skoro od kolene až zase ke klínu jen s tím rozdílem, že čím blíž jsem, tím častěji použiju i jazyk. Škrábnu zuby skoro u třísla a odtáhnu se, abych si přes hlavu bleskově přetáhl triko. Když se pak dotknu lemu jejího spodního prádla, svádím boj, jestli ho prostě rozervat (a později, až vášeň opadne, to řešit Reparem), nebo jenom odhrnout. Trvá to jenom zlommek vteřiny - prostě z ní nicotný kousek látky servu, ač za jiných okolností bych se rád díval, jak putuje přes její stehna, kolena až ke kotníkům... Navzdory tomuhle impulzivnímu gestu se do ní vpiju opět mučivě pomalu. Když ji tady mám jako na talíři, spokojeně zamručím moc dobře si vědom toho, že to skrze jazyk a rty doslova ucítí. Kdybych si ovšem myslel, že už to na ni jde, přestanu. Takhle to v plánu nemám... |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Postupem času si na polibky na stehnech zvyknu natolik, že dokážu vydržet do určité míry i tiše; jen občas sebou škubnu potlačovanou slastí, popřípadě se jemně, nepatrně zavrtím. Když pak zničeho nic polibky a drobná kousnutí ustanou, nemám daleko k tomu, abych se zatvářila téměř ublíženě. Když opatrně zvednu hlavu, abych se rozhlédla, cože se to děje, zahlídnu na gauč kousek ode mě odhozené triko. Než se vzpamatuji, nějakým... záhadným způsobem přicházím i o ty kalhotky o jejichž nedotknutelnost jsem se snažila před chvílí marně bojovat. "Ale to- unnnh..." zakňourám a zase hlavu v křeči zakloním. Přijdu si úplně bezmocná. Na jednu stranu je to svým způsobem ponižující a frustruje mě, že se ne nedokážu - ale nechci bránit. Na druhou stranu bych si snad až přála zakřičet nahlas, aby s tím, co dělá, pokud možno nikdy nepřestal. Jednu bosou nohu opatrně zvednu a opřu ji o jeho záda. Roztouženým vzdechům, které jsem až doteď dusila hluboko v sobě, se pomalu ale jistě přestávám bránit. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Moje snaha a odříkání konečně přináší ovoce, když ji donutím uvolnit se a potěšit mě mnohem lepšími zvuky, než jsou slova. Pohladím ji po noze, kterou se o mě opírá, a zase ji políbím vysoko na stehno, než se vrátím do klína. Promyšleně ji týrám a získávám tak čas pro sebe, kdy mě tolik nežene naléhavost ve slabinách, protože se soustředím na něco jiného. Zvednu hlavu, krátce se pokochám, jak je nestoudně polonahá rozvalená na mým gauči. Ještě tomu ale něco chybí... Stejně jako jsem naložil s kalhotkami, si poradím i s halenkou. Stačí jeden dva pohyby, aby to knoflíky vzdaly. Tohle mi stačí, krom rozhalení jí ji nechám. Háčky podprsenky dokážu otevřít i jednou rukou, když na to dojde, holt léta praxe, a tak druhá se věnuje tomu, aby co nejrychleji vysvobodila to, na co jsem se chtěl podívat už dlouho. Mimoděk si olíznu rty, které ještě chutnají po ní, a vím, že už se dokážu držet zkrátka jenom chvilku. Pořád mezi jejíma nohama se dostanu zase zpět na gauč, lehce si ji posunu, aby to vůbec bylo možné. Opět nijak neváhám, jednám. Tentokrát už mi nebrání látka a já si nemůžu pomoct, abych podvědomě nepřirazil. Zatím jí nic nehrozí, kalhoty mám. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Mezi hlubokými nádechy a výdechy, doprovázenými lehkým třasem snad všech svalů v těle mi začne pomalu ale jistě docházet, že pokud od chvíle, kdy jsem odložila ten hrnek a objala Svena okolo krku existovala nějaká cesta zpět, tak teď už je ztracená kdesi v nedohlednu a nenávratnu. Možná proto se ve chvíli, kdy mi trhá knoflíčky halenky, nejen nebráním ani v myšlenkách - ale nakonec rezignuji a sundám si ji z ramen celou, aby mě mohl bez větších problémů zbavit i podprsenky. Což je, jak si uvědomím v duchu ironicky, vlastně jediný kousek oblečení, který ze mě nestrhal, ale pokusil se sundat. Rozvláčně, s tvářemi růžovými zpola předchozím vzrušením a zpola současným studem, natáhnu obě ruce dopředu dřív, než ho napadne třeba alespoň urvat ramínka, aby té škody čirou náhodou neudělal málo. Než se ke mně vrátí nahoru, rychle si přes hlavu svlíknu a zahodím i shrnutou dlouhou sukni. Když už to musí být, tak pořádně. A bez sukně, prosím! Ve chvíli, kdy na mě pak, stále zpola oblečený, nalehne, ovinu mu jednu ruku okolo zad a druhou si jej v náhlém popudu přitáhnu za zátylek ke svým rtům. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Potěší mě, jak najednou ochotně spolupracuje a pomáhá mi sama sebe svléknout. Původně jsem ji chtěl ještě potrápit na prsou, ale změní moji trasu a já se nechám. A to je asi tak všechno, protože se opět chopím iniciativy a dravě ji políbím, rovnou si jazykem vynutím cestu dovnitř, která mi určitě bude otevřená. Jen aby byla tak otevřená... všude. Na jedné paži se vzpírám, abych na ni nepadl. Druhou ji hladím po stehně až ke kolenu a pak zase zpět k boku. Nějakou dobu se ještě držím, zvládnu se s ní muchlovat a líbat, ale při jedné takové cestě mé dlaně po aristokratické nožce konečně sáhnu k poklopci. Nepřemýšlím teď nad tím, že později by mi to mohla vyčítat. Protože přemýšlím jenom nad pár věcma a i to je v tomhle stavu úspěch. Zasténám jí do rtů, když konečně ucítím vlhko a horko sálající z klína, a pak plynule pohnu pávní dopředu, pomůžu si chycením jejího boku, který naopak přitáhnu k sobě. Po zádech mi z toho přejede mráz. Tak těsná... Zbytky rozumu mě zarazí, než se znovu pohnu. A že už jsem chtěl. Všechno ve mně křičí, abych jí vošoustal tak, že bude mít na zadku ještě pár dní vzorek sedačky. Místo toho chvíli zůstanu bez pohybu. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Jsem nakonec ráda, že si dává takhle načas. Opětuji jeho polibky a když už nic jiného, alespoň mě to přivádí na jiné myšlenky a já nemám ani čas si připustit, že jsem nervózní. Slyšela jsem o tom vpravdě leccos. A mnohé z toho si i protiřečilo. Nohu, kterou mi hladí, automaticky pokrčím v koleni a nadzvednu. Lehce skousnu mezi zuby jeho spodní ret, když mi jeho teplá dlaň přejede po stehně ještě jednou a naposledy. Stihnu akorát tak překvapeně vzhlédnout k jeho očím, načež se všechno seběhne rychleji, než bych mohla tušit. Pevná ruka mi přidrží bok a následně do mě prudce vnikne. Zamrkám a ostře se nadechnu, spíše překvapením, než opravdovou bolestí. Pracuji se zvířaty - a některá jsou nebezpečná. Mám svůj práh výše, než by se na křehkou panenku mohlo zdát. Přesto si neodpustím ublížené "au." To jen, aby věděl. Chvíli si na ten nový tlak uvnitř zvykám a zlehka přivírám oči. Musím uznat, že tak pět minut zpátky jsem rozhodně zažívala příjemnější pocity. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nějaké au mě zjevně nerozhází. Krátce ji políbím a v ten okamžik se konečně pohnu, pomalu ven, rychleji dovnitř. Klesnu ústy na krk a s občasným tlumeným zasténáním nebo spíš hlasitějším výdechem se prolíbám k ňadrům, kde začnu praktikovat všechny nekalosti, jakých jsem se dopouštěl ještě přes halenku. Dokonce ji zlehka poškádlím zuby. Možná je to prostá chlapská ješitnost, ale chci z ní ještě vyloudit pár pěkných vzdechů. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Polibek mi jako odpověď zjevně bude muset stačit. Tiše vydechnu, když se ve mně poprvé pohne a odolám prvotnímu nutkání sebou cuknout, abych to celé sobecky ukončila. Odradí mě od toho jeho občasné tiché zasténání a vědomí, že si na rozdíl ode mě všechno tohle evidentně užívá. Vlastně se nakonec rozhodnu se uvolnit, nemyslet na to, že celá tato záležitost není úplně dle mých představ a nedat na sobě nic znát jen kvůli němu. Vláčně vydechnu, zavřu oči a lehce se prohnu v zádech, když mi začne jazykem a zuby laskat bradavky. Nohy pevně ovinu okolo jeho boků, jako bych jej ze sebe nikdy nechtěla pustit ven a prsty jedné ruky mu pročísnu vlasy zboku na spánku. I druhou ruku přesunu - na Svenův krk - a jemným, ale rozhodným pohybem odstrčím jeho rty od svých prsou a přitáhnu si jeho hlavu ke svému obličeji. Chci, aby mi byl co nejblíž. Chci cítit jeho horký, vzrušený dech na své tváři, chci, aby mi sténal přímo do ucha. Tiše zakňučím jeho jméno a pohladím jej palcem po zátylku. A pak, nakonec, i já sama, váhavě a nezkušeně, přirazím zlehka pánví do protipohybu. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro “A co po mně chcete doopravdy?“ "Jak jsem řekl, vyhrála jste zájezd. Do Washingtonu. Se mnou, Evou a se Suzanne." Odpovím klidně a s úsměvem. "Místo platby postačí, když zajistíte, že to bude nezapomenutelný zážitek jen pro nás." Na chvilku se zamyslím, co bych asi ještě dodal. "Mohu ještě prozradit, že v průběhu pobytu bude probíhat menší bojovka, která se nám určitě postará o zábavu. " Tím jsem asi shrnul vše podstatné! Sakra, jestli mě odtud někdy vyhodí, tak snad budu dělat v cestovce. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Překvapila mě. A jestli to hraje, tak to hraje setsakra dobře a zabírá to na mě. Když uslyším svoje jméno, neovládnu se; prudčeji přirazím, vzdech zadusím v polibku a klesnu na opírající se ruce na loket, takže jsme teď tak blízko, jak to jenom jde. A to ve všech směrech. Těžko říct, jestli to dělám ne zrovna rychle kvůli sobě, nebo kvůli ní. Po pár polibcích se mi nedostává dechu, tak skloním hlavu mezi její krk a rameno, volnou rukou si ji přidržuju za pánev, občas ji pohladím po boku. K laskání odhaleného hrdla se opět přidají zuby, na boku si ji chytnu ještě pevněji a přírazy jsou tvrdší. Je patrné napětí snad v každém svalu, tam, kde se naše těla dotýkají, perlí pot. Ke konci, kdy už opravdu nejsem s to to protahovat dýl, i kdyby sama Bella chtěla, si ji beru tvrdě a krátkými přírazy, a pokdu má opravdu tak jemnou pleť, na boku bude mít od mých prstů možná modřiny a na krku jsem si ji během toho všeho jistě taky nějak poznačil. Udělám se, tvář zabořenou do její šíje. Na okamžik strnu, pak ještě jednou či dvakrát pohnu pánví a utlumím zasténání o její kůži, než napjatost pomine a zůstane pouze ztěžklý, zrychlený dech, pot a vlhké spojení. I moje sevření ochabne a změní se zase v jemné pohlazení. Pořád si ale dávám pozor, abych ji nezalehl. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Prsty s pěstěnými, byť kratšími nehty bez výčitek zatínám do jeho krku a brzy se k jeho vzdechům přidávám i já. Ne tedy, že by mi spojení, které mi přijde, že čím je delší, tím rozbolavělejší následně budu, činilo konečně nějaké potěšení. Slastný pocit, který zažívám, je spíše psychického, než fyzického rázu. Z každého jeho pohybu, vzdechu a napnutí svalu cítím, jakou slast mu naše spojení činí. A moc dobře si uvědomuji, že, přiznejme si - jsem toho moc ani neudělala - jsem to já, po kom zrovna touží. Já jsem ta, jejíž kůži zrovna hladí, svírá, kouše a škrábe, dávajíc průchod své vášni. Každý polibek i vzdech je mi odměnou za to, jak statečně jeho místy až surovou touhu po mém těle trpělivě snáším. A nakonec mi to svým způsobem dělá i dobře. V této teoretické rovině, pokud nic jiného. Když pak zničehonic ustrne a položí hlavu kamsi nad mé rameno, do vlasů, křečovitě se k němu přitisknu. Přerývaný, uvolněný nádech mi naznačuje, že je pravděpodobně po všem. Opatrně se pustím jeho krku, spokojeně vydechnu a unaveně položím hlavu na pohovku. Mírně mátožně nakloním hlavu na stranu, aniž bych ji zvedla a s přivřenýma očima sleduji ruku, která mě jemně hladí po boku. Budoucí modřiny mi nevadí. Ostatně - kdybych si je pravidelně neodstraňovala léčivým kouzlem, měla bych jich spoustu tak, jako tak. Ta hladká, bledá kůže se vám prostě neudělá sama, když několikrát týdně dostanete herdu třímetrovým křídlem. S utahaným úsměvem odtrhnu pohled od svého boku a podívám se Svenovi do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zkusme to v USA – Ohio ~Benjamin~
„Odkud to máš? Mysterium červa je jenom pohádka pro malý haranty, nesmíš věřit všemu.“ Steve se ušklíbl způsobem, který se neslušel ani pro typ člověka, jakým byl on. „Informace jsou jako voda. Stačí jenom malá skulina a vytečou do světa,“ založil si ruce na prsou.
Zpoza zdi vycházely tlumené hlasy lidí, kteří neměli tušení, že nějaký kouzelnický svět existuje. Rodiny v baru sedávali, aby se pořádně najedli, podrbali někoho z práce nebo si jen odpočinuli. Na opačné straně jsi už mohl slyšet zvuky vnějšího světa. Auta neustavičně troubila, jak se tvořily kolony kvůli nedalekému staveništi, nadávky netrpělivých řidičů a pláč malého chlapečka, kterému se míč zakutálel pod popojíždějící auta.
„Jedno zaklínadlo by mohlo...“ zarazil se Steve a zdálo se, že nad něčím přemýšlí. „Sakra,“ zavrčel podrážděně. I ty jsi mohl nyní pocítit zvláštní šimrání na zátylku. „Našli nás. Kurva, jaký zas...“ ozvala se rána doprovázena křikem mudlů v lokále. „Nestůj tam jak vyoraná myš!“ křikl po tobě Steve, vytahuje umolousanou hůlku. Několikrát ji mávl a ve zdi se objevil průchod rovnou na parkoviště. „Nepřemisťuj se. Nepřemístil ses sem, doufám,“ změřil si tě vyčítavým pohledem a vedl tě kolem zaparkovaných aut. „Kurva, myslel sem, že to tu mám zajištěný. Kurva.“
„Hej!“ ozvalo se za vámi a v tu ránu rudě žhnoucí zaklínadlo narazilo do Steveových zad. Padl na znak na zem a nejevil známky vědomí. „Stůj!!“ záblesk spoutávající magie mířila rovnou na tebe. Proti tobě stál kouzelník v dlouhém hnědém kabátu. Na očích měl brýle, ale šlo poznat, že nejsou obyčejné. Za ním doběhli další dva kumpáni, notně špinaví od nudlové polévky.
Obrana |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Na stáži v cizí zemi ~Aiden + NPC Kate Moore~
"Díky, že sis na mě vzpomněla, je to od tebe hezký. Pojedu rád. Popravdě se mi ale nechce do toho zařizování." Kate nad tím mávla rukou. „To nech na mě. Ráda ti s tím pomůžu a navíc si cestu zasloužíš. Jen si sbal, co potřebuješ a, hm, zítra tady? Letaxem se můžeš přemístit rovnou do Sanitas. Nebo potřebuješ pár dní navíc?“ zarazila se, jelikož na tebe chrlila informaci za informací.
Ať už ses rozhodl jet zítra nebo za týden, musel si pracovat. Kate ti přichystala doporučení a další důležité ‚pergameny‘, které ti měly v Americe pomoct. Bylo ti řečeno, že budeš jako stáž vypomáhat místním léčitelům a tvým úkolem bylo také zaznamenávat jejich pokroky, které v Británii ještě nebyly. Hned šlo poznat, že medicína na země nehledí, na rozdíl od ministerstva.
*
Nemocnice Sanitac byla větší, mnohem větší než Mungo. Výtah tu byl pomalu k ničemu, a tak tu existovaly portály, kterými jsi mohl projít z jednoho patra do jiného, aniž bys musel čekat na známé cinknutí a hlas oznamující patro a oddělní. Vstupní hala neměla dveře. Lidé se sem dostávali pomoci náhodně rozmístěných portálů po Washingtonu a vlastně celé Americe. Navíc výhodou oněch portálu bylo, že je šlo za pomoci kouzel, které znali jen léčitelé, vyvolat kdekoliv a nemocného tak šetrně dopravit na středisko.
Tvé místo bylo na podobném oddělení, na jakém jsi dělal doma. Tzn. Oddělení nekontrolovaných zaklínadel. Měl jsi tam i malou pracovnu pro svou vlastní práci. Ubytování ti bylo také zařízeno a mohl sis vybrat, cos chtěl. Samozřejmě s ohledem na tvé zaměstnání. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ještě chvilku bez pohnutí ležím, čekám, až se mi tep i dech vrátí do snesitelné frekvence. Kdyby to šlo, nejradši bych takhle usnul. Což při malátnosti, jaká mě přepadla, hrozí, a tak Bellu políbím a začnu se zvedat. Na posteli bych se jednoduše odvalil, gauč mi to nepřeje. Nic neříkám, opět, ale je jasné, že jsem spokojen. Ani jindy mě na zbytečné tlachání moc neužije, takže to není nic zvláštního. Nechci to kazit slovy, na to je mi moc dobře - a jsem rád, že většinu jejích slov jsem během toho taky umlčel. Vím ale, že nakonec budu muset něco říct, což nebude podle jejích představ, protože moje priority jsou někde úplně jinde, a kdyby chtěla utěšovat, má prostě smůlu. Na tohle já nejsem. Stejně by to bylo jenom mlácení prázdné slámy. Jak se nad ní narovnávám, pohladím ji oběma rukama po stehnech až k lýtkům, prohlížím si ji. Moje ješitnost přede blahem, když se dívám na zprzněnou šlechtičnu na svý pohovce. Pak se odtáhnu ještě víc, abych ze sebe mohl shodit zbytek oblečení. "Chceš se jít umýt se mnou?" přejedu opět dlaní po nožce a nabídnu jí ruku. Rozhodně nepohrdnu tím, jestli si ji budu moct ve sprše ještě trochu osahat. Pokud nebude chtít, tak jí opět přenechám koupelnu jako první. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Tak snad to aspoň bude s plnou penzí Zájezd. Do Washingtonu. S bojovkou. Nezapomenutelný zážitek. Ale jenom pro nás. Pomalu se mi v hlavě skládá obrázek, co se ode mě chce – ale proč to, do háje už, dostávám zakódované v šifrách? Proč mi prostě neřeknou, o co jde? Je to kvůli tomu, že v Americe jsem strávila tři čtvrtě života? “Aha,“ řeknu potřetí. Teď už se trochu mračím, protože se mi tahle opatrná politika vůbec nelíbí. Copak jim někdo nařídil, ať mi toho řeknou co nejmíň? Očima loupnu po bystrozorce, která zatím neřekla ani slovo, ale čistí si nehty… nožem? Co to sakra…? Radši upřu oči na Evu. To je asi tak jediná osoba tady, která mě nemate. Což je hloupé, když povážím, že je to akvarijní ryba. Zvednu se na nohy a židli zakopnu ke stolu. Střídavě přelétávám oči z Hunta na Campbell, a nejsem si jistá, jestli začít hrát tuhle blbou hru, nebo naopak protestovat. Nemám ráda blbce. Ani lidi, kteří blbci nejsou, ale tváří se tak. Ne, ti jsou vlastně ještě horší, protože dělají blbce z vás. Jako by neuměli do pěti počítat, ale ve skutečnosti se vám zubí do tváře a vehementně trvají na svém. Rychle mi s nimi dochází trpělivost. Nesnáším tohle točení se v kruzích, obvykle mě z nich odstředivá síla vymrští a já vyletím, celá naštvaná. Jděte s tím oba dva k šípku. Ale asi mi nezbývá nic jiného, než se taky tvářit hloupě. Aspoň mě to udrží o trochu déle. Promnu si kořen nosu, vzdychnu, a zase zvednu hlavu: “A program tohohle super výletu je…?“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Jen jej pozoruji, usmívám se a mlčím. Možná bych i něco řekla, ale mezilidské tlachání nikdy nebylo mou silnou stránkou a i to málo, co nyní v rámci "nezávazné konverzace všeho druhu" zvládnu, jsem se musela víceméně naučit. Kdyby se mě na něco zeptal, nebo něco řekl, byla bych mu schopná i ochotná odpovědět, ale takhle víceméně zavírám postupně oči a stále nevypadám, že bych se měla k nějakému většímu pohybu. I když se pak zvedne a hladí mne po nohou, pořád si tak nějak vnitřně snažím všechno v hlavě urovnat. Co se stalo, jak k tomu došlo... co jako teď... ženská prostě nikdy nepřestane přemýšlet. "Chceš se jít umýt se mnou?" "Hm?" Otevřu přivřené oči a konečně se zvednu na loktech do polosedu. Zamyšleně se zadívám na nabízenou ruku, abych vzápětí usoudila, že je mi to tak jedno. Pokud mu to udělá radost... Natáhnu se pro nabízenou ruku a nechám si pomoct vstát. Nevypadám nešťastně, zhrzeně, ani čekající na vysvětlení, omluvu, nebo něco podobného. Na mou otázku "jak jsem vlastně mohla dovolit, aby se všechno tohle stalo v jeden jediný den?" mi stejně neodpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro K mé ještě větší spokojenosti mlčí dál. Jen co jí pomůžu vstát, pustím ji a zamířím do koupelny, kde to nehodlám moc protahovat. Jde na mě únava a já se těším, až zapadnu pod peřinu do postele. Takže společná sprcha se odbude pouze s pár letmými doteky. V sedmnácti bych se možná za chvilku hecnul ještě jednou a udělal jí to ve sprchovém koutě zezadu, ale v současnosti se žádné husarské kousky nekonají. Pak nahý zalezu do postele. Nepořádek v obýváku mě v tuhle chvíli nezajímá. Pokud se bude tisknout, tak ji už víceméně v polospánku podvědomě chytím, ale jinak odpadnu na své straně postele. Možná se ráno probudí dřív, protože nemám nastavený budík a o volnu si rád přispím. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Když jsem tady spala poprvé, uvažovala jsem nad tím, jak spolu můžou dva lidi usnout na jedné posteli, zatímco jsem nemohla spát s pocitem, že mě jeho tiše oddychující přítomnost neskutečně ruší a kdykoli se byť jen o centimetr pohne, musím se beztak nutně vzbudit. Tentokrát tyhle problémy evidentně nemám. Byla jsem svým způsobem spokojeně unavená (byť lehce bolavá) už předtím, po horké sprše se cítím tak nějak úplně utahaně. Poházené oblečení v obýváku nechám, ručník, kterým jsem omotaná, před postelí shodím a zapadnu. Tentokrát nejenže se spánkem nemám problémy, ale uvelebím se hlavou na jeho ruce a přitisknutá na Svenovo břicho velmi brzy usnu. Protože má "pracovní doba" je tak trochu "až vstaneš, dělej si co uznáš, že je třeba a odejdi, až se ti nebude chtít," jsem z věčného poflakování se doma vyspaná do sytosti, takže potřebu si jakkoli přispávat necítím. Spíše naopak. Vzhledem k tomu, že dneska tak nějak míříme pryč a já si nejsem úplně jistá, co nás tam tak může čekat, jsem jako na trní a vstávám brzo. A - jak jsem hned po otevření očí a prvním pohledu na spícího Svena vedle mě zjistila - asi se mi ta celá záležitost s útěkem z domova a celým včerejškem nezdála. Opatrně se vykroutím zpod jeho ruky, která mě objímá a nadzvednu z té, na které spím a vyhrabu se z peřiny. Krátké rozhlédnutí se po místnosti mi napoví, že jsem oblečení asi nechala v obýváku, kdesi ve dvoumetrovém radiu okolo gauče... a batůžek nebo hůlku mám naprosto kdovíkde. Po krátkém, úsečném, tichém, příhodném (a nevhodném) "fuck" se tedy rozhodnu nakouknout do jeho šatní skříně. Tiše ji pootevřu a po chvilce hledání konečně najdu, co jsem chtěla - jednoduchý černý hábit. Mezi námi - moc jich tam nemá. Nahodím si jej na nahé tělo jako župan a vzhledem k tomu, že jsme tady sami a já pochybuji, že i kdyby se vzbudil, viděl by něco, co si ještě včera nestihl prohlédnout, se ani neobtěžuji jej jakkoli zapínat. Jen jej přichytím na prsou s myšlenkou na to, že teplo vypadá opravdu jinak a tahajíc jej po zemi za sebou se odšourám do kuchyně, kde si připravím čaj, což je tak trochu vrchol mého kulinářského umění. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Spím jako zabitej. V noci se prakticky skoro nepohnu, jak jsem upadl a usnul, tak jsem i ráno, když Bella vstává. Snad jen ruku, na které neleží, mám vedle sebe a ne na ní. Zpět k životu se proberu necelou hodinu po ní. Zahozený ručník je pořád vedle postele. Vyštrachám se ven a nahý zajdu nejprve do koupelny, abych se dal do kupy a byl schopen vnímat. Když už se rozhodnu den volna strávit doma, nedělá mi problém se válet hodně dlouho, asi dospávám všechny probdělé noci za celý svůj život, nebo co. Ven vyjdu už v kalhotách a triku, vlasy ještě vlhké. "Ahoj," pousměju se na Bellu, když ji najdu. Automaticky začnu štrachat u kuchyňské linky, protože když člověk žije sám, co si neudělá, to nemá. A jíst se musí. A já díky tady lady včera zasklil večeři, tak mám dost velký hlad. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nějakou dobu by se dalo říct, že chodím tak trošku "od ničeho k ničemu" stavím se v koupelně, umyju, najdu batoh, převleču se, seberu první knížku, která mi tady v bytě přijde pod ruku, vracím se do kuchyně k čaji a namátkově ji otevřu, ať už je o čemkoli. Zvyk. Když jsme u zvyků, žel mne nenapadne jít a uklidit po sobě poházené svršky... protože jsem z domu zvyklá, že tyhle věci se dělají... tak nějak samy? Jo. Víceméně. Teda on to dělá skřítek, ale já naší skřítce nikdy nevěnovala více pozornosti, než jsem vyloženě musela, i přes to, že jsem s ní vždycky jednala slušně. Takže zůstaňme u toho "ono se to samo." Matně vnímám, že se po nějaké chvíli začne kdesi vzadu probírat k životu pán domu, zatímco zaujatě listuji stránkami, které mi přijdou dost nedůležité na to, abych si je při svém zběžném průzkumu mohla dovolit přeskočit, popřípadě jen přeletět očima. "Ahoj," ozve se za mnou. Zrovna čtu. Potlačím nutkání, zavrčet jenom neurčité "hmm," které v překladu znamená "hmm neruš mě, mám v ruce knihu, jsi snad slepý?" a zvednu hlavu. "Dobré ráno," a světe, div se, dokonce knížku zavřu, odložíma usměju se v odpověď. Trapná situace. Mám takový pocit, že bych měla něco říct. Cokoli. Včera jsme toho už moc nenamluvili, když se to tak vezme. Jenže - já nevím co. Nenapadá mě nic inteligentního. Vlastně ani polointeligentního - a to bych se s tím možná i spokojila. Mohla bych tedy říct nějakou úplnou blbost jako "máš tady zimu" nebo "půjčila jsem si hábit," který mám přehozený přes židli, popřípadě zcela originální "jak ses vyspal?" - ale nic z toho mi nepřijde, jako nosné téma k hovoru. "Nechceš pomoct" je pak totálně zbytečné, protože oba víme, že bych mu beztak jenom překážela. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Těžko říct, co je v tý knize skutečně psáno, ale i kdyby byla jenom polovina legend pravdivá... tu knihu sakra musím najít! Nic jinýho mi stejně nezbývá, protože jinak budu živořit až do konce života. A že to nebude trvat dlouho. Protože proč si něco nalhávat, maj lidi všude, dřív nebo pozdějc mě dostanou. Ale když ji najdu... bude konec utíkání, co utíkání, budu nejmocnější člověk na zemi, nejenže dostanu tátu ven, ale celá ta jejich organizace mi bude klečet u nohou! Konec současných Mudrců, jednoho po druhým odstraním a dosadím novou Radu, loajální, vděčnou a stejnou měrou vyděšenou, díky metodě cukru a biče fungující přesně podle mých pravidel. Akermannové zase jednou dostojí svýmu jménu, jenom jinak, líp, bude se hrát podle našich pravidel. Jenže musím jednat rychle, po tý knize půjde vážně hodně lidí – a když už se to dostalo až k Stevenovi, bude to vědět každej, kdo se pohybuje v patřičných kruzích... a rozhodně každej zasvěcenej Žid. Takže tohohle špinavce potřebuju o to víc... minimálně dokud mi neřekne vše, co ví, a dokud za moje napráskání nedostane patřičnou výslužku. Zpozorním, když se v půlce věty zarazí, a po zádech mi přejede mráz. V poslední době očekávám průser vždycky, a to znamená opravdu vždy. Asi začínám bejt trochu paranoidní, ale právě tahle obezřetnost možná prodlouží mojí životnost o pár dní, měsíců... let? S De Vermis Mysteria i desítky let. Jenže nejdřív budu muset přežít tenhle den. Tentokrát má paranoia vážně smysl. „Ne, nepřemístil jsem se sem a ty se uklidni! “ Neřvu, ale v mým hlase je jasně znát, že mi ten sráč jde na nervy. Je na hovno, když chlap začíná panikařit. A je extra na hovno, když toho chlapa nutně potřebuju. Shrnuto a podtrženo, Steve je v tuhle chvíli na obří hovno. Mám chuť ho poslat do limbu a přemístit se s jeho tělem, ale zarazím se, nebo spíš, jeho ustrašený brečení mě zarazí – proč by jsem se nesměl přemisťovat? Nemůžu na sobě mít stopovací kouzlo, to je nesmysl, na to si dávám moc velkej pozor, takže o co mu jde? Má to tu zabezpečený proti přemisťování? Nebo naopak, sledujou kohokoli, kdo se sem nebo odsud přemístí? „Proč se nesmíme přemístit?“ A navíc to vypadá, že je zná, že s nima počítal... takže to nebudou lidi od Hnutí. Ale kdo to je? Bystrouši? Nějaká havěť, s kterou se ten kretén zapletl? Trpělivost je v tahu, mám vztek. „A kdo to, do hajzlu, je? Znáš je?!“ Jenže odpovědi se už nedočkám. Steve, člověk, bez kterýho odsud vypadnout nemůžu, mi přistane u nohou. „Doprdele práce!“ Jen tak tak se otočím a stačím vyslat protego. A potom, jak jen to půjde, zkusím zapadnout za nejbližší auto. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Z Nimue vypadnou dvě aha. Já se vcelku divým, že nespadla z té židle. Na mě někdo vyrukovat s tím, že jsem vyhrála zájezd, tak ho zpražím tolika Merde, že by si to za rámeček nedal. “A co po mně chcete doopravdy?“ Ani nezvednu zrak a stále sleduji své nehty, jako kdyby to byla ta nejdůležitější věc na světě. Prosím Hunte, zkus něco brát vážně. Ano tohle je jen moje zbožné přání. Rileyho nad moje očekávání vypadne další vtipná odpověď. Bohužel nikdo se nesměje. Bojovka??? Co to je? To si někdo hraje na boj nebo tak, to je doopravdy zvrhlé. Nimue odpoví dalším aha. Což to mě taky rozčiluje. Povzdechnu si, ale dýku ještě neuklízím. “A program tohohle super výletu je…?“ A dost... "Merde." Zanadávám a kvapně zastrkávám dýku do pouzdra, takže to spíš vypadá jako kdybych se řízla. Snad na milisekundu se vyčítavě podívám na Rileyho. Pak stočím pohled na Nimue, naprosto s kamennou tváří, jak je u mě obvyklé. "Slečno Jackson byla jste k nám přidělena." Ano nezdá se to, mluvím jako voják. "Kdo jiný bude dělat průvodce po americe než někdo, kdo se tam narodil." Odlepím se od stolu a udělám krok k Nimue a ztiším hlas. "Úkol vám vysvětlíme cestou. Ne zde." Rozhlédnu se po velké kanceláři, kde je spoustu očí a uší. Zase se odsunu od rudovlasé dívky a stočím pohled ke dveřím. Pro mě je tohle představování a zasvěcování do situace u konce. Z mého hlediska je čas odejít. "Jdeme." Z úst mi vychází další rozkaz a já se opravdu rozejdu pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ono není tak jednoduché u mě vzít a číst první knihu, co se namane, pokud člověk neumí pár dalších jazyků. Dost knih u mě doma je švédsky a hlavně rusky, jak by se dalo čekat, když se učím u Rusa. Samozřejmě tu jsou i anglické, ale to chce při výběru z knihovny větší pozornost. Většina, jak jinak, pojednává o lektvarech ať teoreticky, nebo prakticky, a o bylinách a různých přísadách. Jako by moje práce byla i můj koníček. Knihovna je pečlivě seřazená a opečovávaná, určitě v tom mám nějaký svůj systém. Ani se neptám, jestli už jedla. Před ní jsem zahlédl pouze hrnek - a knihu. A víme, jak na tom je, když dojde na knihy. Pro jednu hodlá vypravit za Atlantik jenom na základě nějaké stránky. Proto rovnou udělám snídani i pro ni. Mlčení z mé strany je opět to typicky svenovské - ticho mi nevadí, neřeším to a dělám si svoje. Není to však tak, že bych ji ignoroval. Když promluvím, není to proto, abych rozťal nějakou iluzi trapného ticha, ale proto, že mě něco napadlo nebo že si jednoduše povídat chci. "Co sis vybrala na čtení?" otážu se pořád zády k ní vědom si toho, že azbuka je nepřekonatelný problém pro dost lidí už jenom proto, že je to otravuje a nechce se jim. Taky si tím pro sebe zjišťuju, jak dalece šmejdila u mé knihovny, aby našla pro ni čitelný svazek. "Mám tam někde pojednání, co se věnuje přísadám z magických tvorů z Kavkazu, ale myslím, že je to rusky..." Podle intonace se zamyslím, protože si to doopravdy nepamatuju. Když čtete nějakou knihu a je to už dávno, ztrácíte pojem o tom, v jakém jazyce byla, zůstávají pouze holé informace. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Jako i půl hodiny před tím uvažuji, proč jsem vlastně, když jsem měla volné pole působnosti, nezmizela dřív, než se vzbudil - nevzala koně, neodletěla pryč a nenechala tady třeba vzkaz o tom, že si včerejšek musíme někdy zopakovat, ale teď doopravdy musím zmizet za prací a vrátím se zhruba za týden. Dostat se nepozorovaně ven by neměl být problém. I přesto, že má pravděpodobně zámek zajištěný proti magickému otevření - nejsem venku, ale uvnitř, takže bych po chvilce hledání pravděpodobně našla něco, jako klíč. Vydat se za mnou by pak byla pěkná blbost- už proto, že jsem mu vlastně nikdy neřekla ani stát, kam mám namířeno. Tedy myslím. Jenže já to neudělala. Protože jsem měla myšlenky úplně jinde. Pořád mám. Otázka ohledně čtení mě zastihne nepřipravenou. Popravdě jsem vzala první knížku, která neměla v názvu nějaké přehlásky a byla psaná latinkou s tím, že to už bych měla být schopná rozluštit a dál to nezkoumala s vědomím, že stejně nebudu mít čas si ji přečíst pořádně... a téma pro mě stejně nebude nikterak uchvacující. To, že jsem ve spěchu doma nechala své "Zásahy obrů do migračních cyklů pegasů," vnímám jako velkou chybu ze své strany. Ale stalo se. "Nějaké-" znovu si knížku přitáhnu, abych si mohla přečíst, o čemže to je. "- Praktická theurgie v historii alchymie." Povytáhnu jedno obočí a zase knížku odložím. Proto to bylo místy tak hnusné. Smutné na tom je, že právě ty "hnusné" pasáže jsou vždycky ty nejčtivější. "Mám tam někde pojednání, co se věnuje přísadám z magických tvorů z Kavkazu, ale myslím, že je to rusky..." Popravdě - kromě rodného jazyka nemám problém s mnoha dalšími... ale ruština mezi ně zrovna nepatří. Ta pro mě vždycky byla docela španělská vesnice. Vlastně ne - ve španělské vesnici bych se totiž do určité míry možná i domluvila. "Tak to se bojím, že si nikdy nepřečtu - pokud mi to nebudeš chtít třeba s překladem předčítat před spaním," odpovím s úsměvem a lehkým pokrčením ramen. Zvědavě se otočím, abych se podívala, co dělá, přičemž si vzpomenu, že bych asi taky měla mít hlad. Ale nemám. Jsme zase zpátky u toho, že "mé myšlenky jsou úplně jinde." Měla jsem hodinu na to, nechat si vše, co se stalo rozležet v hlavě - a už nějakou dobu mě trápí jedna otázka... kterou jsem tedy nechtěla vypálit hned po jeho příchodu do kuchyně... a ani když už jsme začali něco, jako rozhovor, nevím, jak bych o tom měla začít. Přesto se ale nadechnu, vnitřně pevně rozhodnutá, že se na to zeptat prostě musím. Trapná situace z toho bude maximálně pár minut... ale kdybych řešení problémů odložila na neurčito, no... nechci si zničit život. "Svene," oslovím ho vážně, "existuje nějaký způsob, jak si zajistit, aby včerejší noc... neměla následky?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pobaveně se ušklíbnu pořád zády k ní. "Znám lepší věci než předčítání, které se dají dělat na dobrou noc." Vrhnu na ni jiskrný pohled přes rameno a není pochyb o tom, co myslím. Hned se ale zase odvrátím, abych se věnoval své práci. Kdyby si našla místo, dokud mi vidí pod ruce, možná by ji zarazila pedantská přesnost i u něčeho tak banálního, jako je příprava snídaně. Je to zhoubná nemoc z povolání. Když vás někdo půl roku nutí jenom krájet přísady na různé kusy - velké, malé, kostičky, proužky... a neustále dostáváte přes prsty, že to krájíte jak neandrtálec a "co vás v té škole učili, Svenelde Olafoviči!" - no, poznamená vás to. Oleg Petrovič je ještě o pár stupňů horší než Snape, když dojde na přípravu lektvarů. Holt stará škola z Kruvalu, žádné Bradavice pro protekční dětičky, kde se na ně nemůžou vztáhnout ruce - to teda říkal Oleg Petrovič. Prý to je důvod, proč studenty z Bradavic v podstatě nebere. "Nemají disciplínu a respekt!" Chvíli po jejím dotazu je v kuchyni slyšet jenom prskání na pánvi. Přemýšlím, jak to myslela. Otočím se k ní už celým tělem, zadkem se opřu o linku a ruce si založím na prsou. Opět mám ten svůj neproniknutelný výraz. "Tak... určitě." Aniž bych od ní odtrhl oči, radši stáhnu pánev, protože to možná bude na delší rozhovor. "Jestli to chceš uzavřít jako jednorázovku, stačí říct." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Ta chvíle ticha je až mučivě dlouhá. Evidentně přemýšlí. To znamená, že buďto hledá způsob, jak by mi pokud možno jemně vysvětlil, že nic takového se udělat opravdu nedá - a nebo přemýšlí, protože NEVÍ. A já netuším co z toho je horší. Nervózně si prsty začnu hrát s látkovou záložkou knihy. Možná bych měla napsat Aidenovi - u Munga určitě budou vědět, jak se ...tohle řeší. Na druhou stranu opravdu NECHÁPU, jak může nevědět. Určitě nejsem první ženská, kterou si tady - nebo kdekoli jinde - přitáhl. To to jako nikdy neřešil? Přijde mi dost nepravděpodobné, že by si dobrovolně udělal levobočky po půlce světa. "Tak... určitě," odpovídá nakonec - a už z té věty mi dojde, že je něco asi špatně. Na dotaz, v překladu "víš, jak zařídit, abych neměla za devět měsíců dítě?" není "tak určitě" zrovna... normální odpověď. Říká se "jistě" nebo "bohužel." "Jestli to chceš uzavřít jako jednorázovku, stačí říct." Strnu beze slova - a pohnutí. Vlastně na něj jen chvíli civím s pootevřenými rty. Nejsem schopna slova a pomalu si v hlavě skládám dvě a dvě dohromady. Pomaleji, než obvykle, abych pravdu řekla. A přestože, nebo právě proto, že mi to zrovna pomaleji myslí, zjišťuji, že mi to rychleji mluví - takže odpovídám, aniž bych si pořádně rozmyslela, jak to chci podat. "Myslím dítě," a můj zprvu překvapený pohled, který se při náhlém pochopení situace změnil, jako by dodával "ty debile." A to ještě můžu být ráda, že jsem to ze sebe nevypálila nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Proč na mě zírá tak vyjeveně? Ona je tu ta, co s tím začala. Mlčky jí tedy opětuju pohled a čekám, co z ní vypadne dál. Ke cti mi nutno přičíst, že na první pohled to se mnou ani nehne. Těžko odhadovat, jestli jsem se zastyděl, že jsem to nepochopil, nebo si o ní myslím kdovíco. Anebo je mi to jedno. "Jo, to zařídit dokážu." Zamyšleně se podívám na hodiny a odlepím se od linky. "Dodělej snídani, jdu se na to podívat," řeknu, jako by se nemetlo, a zmizím patrně v pracovně, kde mám všechny věci, co se nějak týkají lektvarů. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Po ujištění, že to "dokáže zařídit" se mi evidentně uleví.Trošku mě ovšem vyděsí výzva, abych "dodělala snídani." Já nevím, zda si to uvědomuje, ale... já v životě nedržela v ruce... pánev. Teda ze zběžného pohledu dokážu bez větších problémů odhadnout, že se to drží "tady za to madlo" a patří to na oheň a pokud možno by se to nemělo obracet dnem vzhůru... což je asi tak začátek a konec. S takovým tím odhodlaným vnitřním "přece to nemůže být taková tragédie" se k té plotně nakonec i postavím. Trošku neobratně... no dobře, přiznejme si, že cokoli v kuchyni chytím držím jak prase kost... se dám do střídavého promíchávání a šťouchání do čehokoli, co na tu pánev nakrájel. Ono by to v zásadě nemělo být tak těžké, protože všechno důležité už udělal. To, že nepoznám, jestli už je to hotové, nebo ne... to raději neřeším. S trochou štěstí dojde zpátky a zarazí mě dřív, než to stihnu spálit na uhel. Tlak mi ovšem zvedá něco jiného. Ten jeho "mi je to úplně jedno" výraz, který nasadil, když si to, co jsem mu řekla, špatně vyložil. Upřímně - to, že si to blbě přebral, to se prostě může stát. Nevyjádřila jsem se úplně jasně - moje chyba. A ještě to dopadlo dobře. Ale s jakým klidem to celé vzal? To už tedy ne. V duchu si tak trošku nadávám do naivních krav. Já idiot si totiž myslela, že možná nejsem jenom další pitomá holka, kterou si zatáhl do bytu na noc s tím, že to s trochou štěstí bude moci ještě párkrát zopakovat. Celá ta situace, když se v podstatě bez prodlení objevil u mě doma, když mě nenechal odjet pryč a vzal mě sebou - prostě bych mu neroztáhla nohy, kdybych si sakra nemyslela, že pro něj třeba něco znamenám. A teď, ráno, přijde taková jobovka. "Jestli to chceš uzavřít jako jednorázovku, stačí říct." Stačí říct. STAČÍ. ŘÍCT! Protože jemu je to evidentně úplně jedno. Zlostně, pohrdavě si odfrknu a vrátím se raději ke své práci u plotny. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Naštěstí je tohle lektvar, který se těší čím dál větší popularitě, a tak se připravuje do zásoby stejně jako povzbuzovák a další, kdyby byla poptávka natolik velká, že by člověk nestíhal hned vařit další várky. Popravdě jsem měl obavy, že jsem posledně všechno odnesl Olegu Petroviči a získal tak zbytek dne volno, protože kvóta byla splněna právě ze zásob. Což by se dělat nemělo, když na to čas je. Naštěstí najdu v pečlivě označených a zabezpečených regálech a krabicích to, co potřebuju. "Už to radši stáhni," nakouknu jí přes rameno, když se vrátím do kuchyně. Třebaže můj vycvičený nos zachytil první známky toho, že se to pálí, neříkám to nasraně ani podrážděně, dokonce ji pohladím po boku, když se nad ní nakláním. V druhé ruce mám flakónek, který zvednu do výšky jejích očí. A opět z nějakého důvodu mrknu na hodiny. "Po se to dá užívat jen do několika hodin. Pořád jsme ale v daném časovém intervalu, jestli dobře počítám. Jinak se to užívá před." Počkám, až si to ode mě vezme. "Dej si to radši do čaje, slyšel jsem, že to je hnus," pousměju se, pohladím ji po kříži a pustím ji, abych se konečně najedl. "Deset kapek," dodám ještě, protože hrdlo flakonu je pod uzávěrem uzpůsobeno pro odměr kapáním. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Na jeho výzvu tedy pánev přehodím na nějaký z vyhaslých hořáků. Když se na to, co jsem tady vyplodila tak dívám, mám čímdál tím větší pocit, že v určitých ohledech... asi selhávám jako žena. Na druhou stranu je to to poslední, co mě v mé chvilce vnitřního supění zajímá. Než sem přišel, byla jsem stoprocentně připravená uhnout jakémukoli jeho možnému pokusu o dotek. Psychická příprava je důležitá. Je to půl úspěchu... tedy většinou. Když totiž ucítím jeho ruku na svém boku tak i přesto, že mé svědomí řve "odtáhni se a ještě mu jednu vraž, bídákovi," udělám drobounký krůček dozadu a zády se na malou chvilku mazlivě přitulím k jeho hrudníku. To ale neznamená, že sis to vyžehlil. Budu si to pamatovat, tomu věř. Pak si poslechnu instruktáž ohledně lektvaru a jak mi slušnost velí, poděkuji a políbím jej krátce na tvář. No to je teda výborné. Tos mi jako nemohl třeba říct dřív, nebo na to myslet, když o tom evidentně něco víš? Upřímně, nevím, jestli mu to došlo, protože mu evidentně nedochází leccos,ale mí rodiče nejsou zrovna lidé, kteří by své potomky poučili o sexuální výchově. Před svatbou je to totiž přece hrozná nestoudnost... a po ní je přece hrozně krásné, když do roka máme dědice! A on dá ještě důraz na slovo "před," jako by to snad byla moje vina. A teď to třeba ani nezabere. A já budu v háji, protože jeho to beztak trápit nebude - on si najde novou oběť bez mrknutí oka a ani si na mě po zbytek života nevzpomene. Pečlivě si pak do čaje odkápnu deset kapek a pro jistotu to celé v hrnku zamíchám. Nádech, výdech a vše pak vypiju na jeden zátah. Je to hořké. Jako ostatně celé tohle ráno. No, když už nic, jsem alespoň z nejhoršího venku. "Jak to vlastně hodláš řešit s volnem, když chceš jet se mnou?" Zeptám se pak během jídla věcně. Přeci jen, z toho, co jsem slyšela, jeho mistr nevypadá zrovna jako chápavý chlapík. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jídlo bylo zachráněno taktak, cítím tam pachuť připáleniny a na pánev pak bude potřeba použít silnější čisticí kouzlo, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Třeba kdybych se v pracovně zdržel. Sleduju, jak odkapává, a teprve až se napije, začnu jíst. Její další otázka je na místě. Nad tím jsem přemýšlel - když nepočítáme skotačení na gauči - od chvíle, kdy jsem jí navrhl svoje garde. "Často dělám Olegu Petroviči obchodního zástupce. Jelikož svoje povinnosti plním, myslím, že mu bude stačit dopis, že jsem možná sehnal dalšího zahraničního odběratele a že jsem musel ihned odjet. Oficiálně už nejsem jeho učeň, ale jeho asistent." Nevím, nakolik se v tom vyzná, ale v překladu to znamená, že už nemusím bydlet s Olegem Petrovičem pod jednou střechou, aby mě od rána do večera buzeroval a cepoval, abych mohl postoupit na vyšší level bytí a udělat další krok k tomu, abych jednou takhle týral své žáky já. A - ano, opět mě to viditelně netrápí. Že by snad z toho byly problémy. Buď si jsem sebou ve většině případů naprosto jistý, nebo je tahle příšerná vlastnost pevnou součástí mého charakteru bez ohledu na situaci. "A už mi prozradíš, kam přesně pojedeme? Říkalas, že to jsou nějací tví známí...?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Ne, nevyznám se v rozdílech mezi asistentem a učněm. Někdo totiž své mládí upíše svým rodičům, kteří jsou alespoň JEHO - a někdo nějakému prapodivnému cizímu rusákovi. Ale to tady řešit nebudu. Jen nechápu, jak to celé může brát s takovým klidem - a neřešit to. I já jsem nervózní - a to mí rodiče budou maximálně tak řvát a běsnit a vést dlouhé monology o tom, co se hodí a co ne, načež za dva, tři dny přijdou na to, že jsou vlastně rádi, že mají svoji malou holčičku zase hezky bezpečně zavřenou doma. No a pak mi koupí nového koně, o kterého si řeknu. To zaplácne všechny rány světa. A já už beztak vyhlédnuto mám - a pokud si zatím nejsem jistá, brzy mít budu, to není žádný problém. "A už mi prozradíš, kam přesně pojedeme? Říkalas, že to jsou nějací tví známí...?" "No - u těch jen odložím koně a získám informace. Jack a Jill McGordonovi. Mají v Ohiu, kdesi v rezervacích na východ od Cincinnati farmu okřídlených koní, jednak chytají a cvičí divoké, druhak si je sami množí. Mám od nich Teda. To je ten strakatý," dodám, když mi dojde, že si beztak nepamatuje, že jsem ho kdy jmenovala. "Potřebuji se pak poměrně hned dostat jinam, ale vzhledem k tomu, že nevím přesně, kde ten překupník, k němuž mířím, žije a potřebovala bych se tam přemístit, musím si udělat mezipřistání u nich. Znají ho, doufám, že mi ukážou alespoň fotku nějakého blízkého místa." Pokrčím rameny. "Je totiž najdu jednoduše, i když přesnou pozici farmy neznám. Proletím se nad tou neobydlenou krajinou a budu hledat ty největší voliéry, které jsem kdy viděla. Navíc vím, že jsem u nich kdykoli vítaná, jen..." kouknu na hodiny, "...tam nesmím přiletět ve dvě ráno." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Lehkým pokýváním hlavy dám najevo, že jsem informace poslouchal, akorát k tomu momentálně nemám co dodat nebo považuju jídlo za prioritnější. Obě varianty jsou správně. "Takže o tom překupníkovi nic nevíš?" zeptám se po chvíli a konečně je na mě vidět... dá říct zaujetí místo obvyklého stoicismu. Něco v mé náhlé změně nálady napovídá, že to není obyčejná konverzační otázka. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Ta otázka měla znamenat co? Chce mi dokázat, že jsem to celé vymyslela úplně blbě? Nebo hůř - že jsem to dost možná pořádně nevymyslela NIJAK? Měla jsem jet sama! "Už jsem s ním obchodovala v minulosti," odseknu dotčeně. "Ale není zase tak jednoduché se k nim dostat. Oni docela neradi píší do korespondence adresy. Většinou musíš znát někoho, kdo zná někoho jiného." A lidi, které se zbožím posílají... ti taky vědí pěkné kulové. "On ví, že přijdu. Čeká mě." Ano, v mém tónu je pořád patrné jisté dotčené podráždění. Já v tom totiž umím chodit! |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Vzhůru do júesej, nou? Campbell nakonec dojde trpělivost dřív než mně, a konečně na mě – ačkoli poněkud nejapně a stroze – vystřelí vysvětlení. Hm. „Vystřelí“ je, jak nad tím teď tak uvažuju, docela vhodný pojem, protože mám pocit, že by tu nejradši všem jednu taky vystřelila. Vlastně každému, kdo ztrácí její čas. Mám takový dojem, že Hunt tohle dělal už nějakou chvíli přede mnou. A radši v to doufám, protože jestli je takhle podrážděná pořád, bude vážně med s ní pracovat. Abych si začala připravovat zapomínací kouzla pokaždé, když se naštve. A tak po ní já střelím taky – ale na rozdíl od ní docela vděčným pohledem. Nesnáším mluvení v hádankách, a konečně je tady nějaká přímá bytost, co není ryba. “Bože.“ Protočím oči a trochu se zamračím. “Proč jste to neřekli hned?“ S těmi slovy na sebe hodím koženou bundu, která doteď ležela nehezky zmuchlaná v rohu boxu, zpod stolu vylovím rozdrbanou tašku přes rameno pokrytou cvočky a odznaky, která už se sama napůl rozpadá, zakopnu židli na své vytlačené místo v koberci, a plavným obloukem vyrazím kvapně za bystrozorkou. Na Hunta se ohlédnu jenom krátce. “Jenom malý detail, já se tam nenarodila. Jsem imigrant. A Washington neznám,“ prohlásím věcně, když ji doženu. V poslední větě schválně protáhnu americký přízvuk, takže vážně zním jako jižanský přistěhovalec. Jako by to byl nějaký důležitý rozdíl. Je ovšem fakt, že když jsem tam žila od dvou let, vlastně to zase až takový rozdíl není. Ne, že bych si snad totiž něco z těch dvou let v Británii pamatovala. Zmáčknu tlačítko na přivolání výtahu. Jakmile ale přijede, nechám nastoupit napřed ostatní. Jako bych snad já věděla, kde mi to naše veletajné poslání hodlají sdělit. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Bellino podráždění se o mě rozbije jako vlna o skaliska. Kdybych se včera nepřesvědčil o opaku, řekl bych, že má krámy. A... v jiném případě bych se asi zeptal nahlas, protože opravdu nechápu, proč na mě prská. V noci se ještě tulila, o lektvar jsem se postaral... to ji tolik nakrklo, že jsem nepochopil, jak to myslí? Stane se. Napřímím se a opřu se do opěradla židle. "Bello, máš s tím vším - se mnou - nějaký problém? Chtěl jsem ti pomoct," pravím bez výčitky nebo svého vlastního podráždění, protože to by ničemu nepomohlo. Zase je tu ten upřený pohled, který mlčky vyžaduje jasnou odpověď. Kterou dřív nebo později dostanu, protože na tom budu trvat. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Zarazím se, když mi odpoví takhle. Čekala jsem, že se se mnou třeba začne přít, vysvětlovat mi to, co mi zcela určitě naznačoval před chvílí - že já to dělám celé blbě a on to vymyslí líp a má vždycky pravdu. A ono ne. Zamrkám a zostuzeně se kousnu do rtu. Pod jeho přísným pohledem mám tak trochu nutkání zamáčknout se do rožku židle a dělat, že jsem vůbec nic neřekla. A kdybych stála na nohou a měla za sebou volný prostor, možná bych si i o krok couvla. "Nemám," odpovím a uhnu pohledem kamsi na stůl. Stejně cítím, že se na mě dívá a čeká na odpověď. Je to nepříjemné. "Já jenom - je toho na mě moc. Jsem nervózní z toho co dělám, jedu někam, kde to ani pořádně neznám," s někým, o kom místy nevím, co si mám myslet, "... myslela jsem si, že se mi snažíš naznačit, že" zaseknu se, načež se nadechnu a když už jsem to nakousla, tak to dořeknu "- že to dělám špatně." No, samozřejmě, že to odbouchlo to zjištění, že jsem mu totálně volná - ale to mu říkat nebudu. Ještě by se mi vysmál a zeptal se třeba co jsem čekala - nebo tak něco. Navíc si to možná jenom celou dobu vykládám špatně a měla bych... ještě chvíli pozorovat, co se okolo mě děje, než si z toho udělám závěr. Což je samozřejmě velmi těžké. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro S tichým výdechem se zase po chvíli nakloním dopředu a opřu se lokty o stůl. "Děláš špatně to, žes tam chtěla jet sama a ani jsi nedala nikomu vědět, kam mizíš." Zní to možná tvrdě, nepatřičně, protože nejsem její rodič ani starší bratr ani... "Jedna věc je sebrat se a přestat se schovávat na vašem panství, jít třeba do práce nebo s kamarády ven. Druhá věc je, když tajně prcháš do zámoří za pochybným překupníkem. Bello, já znám tenhle typ lidí. A to, že se ti doposud nic nestalo, můžeš přičítat jenom nehoráznému štěstí. Taky to mohlo dopadnout tak, že by tě nakonec třeba tvůj milý Peršan koupil někde na bazaru." Během své řeči jsem se začal trochu mračit. "Takže pokud si chceš zažít trochu dobrodružství, seber se, přestaň na mě prskat, protože s tebou jedu právě proto, aby se nic z toho, co jsem řekl, nestalo." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Jedno musím uznat, Suzanne se fakt držela, protože i bez pohledu na hodinky mi přijde, že jí nějaká nadávka nevyklouzla snad celou věčnost! Skoro jsem měl strach, jestli třeba není nemocná, pod vlivem nebo nedejbože zamilovaná, protože by to asi znamenalo, že by zmrzlo peklo! Akorát je svým způsobem škoda, že nám náš začátek bojovky narušila, ale nelze mít všechno. Pro začátek postačí, že jsem ji donutil ztratit ten její hraný klid! "Slečno Jackson..." Hlavou mi problesknou dvě věci. Ta první se týká stále ještě jejího příjmení, kde je fakt škoda absence jména Michael, protože v přímém střetu s nebezpečím by bylo "Beat It" fakt inspirativní! Ta druhá myšlenka mě pro změnu přivedla k tomu, že díky autoritě, s jakou prohlásila "jdeme" by mohla Suzanne být jednou dost dobrou učitelkou. Vzhledem k tomu, že mě jedna vychovala o tom leccos vím a taky, abych se přiznal, měl jsem skoro sto chutí říct zmateně "mami?". Co se týče "proč jste to neřekli hned" odpovím s úsměvem jen jediné slovo začínající na Bé a končící na Ojovka! Ta vysvětlí vše a vzhledem k potřebě utajení je i nejvýstižnější. Vůbec by to mohl být i krycí název naší operace, kdyby to samozřejmě nebylo poetické Goldfish! “Jenom malý detail, já se tam nenarodila. Jsem imigrant. A Washington neznám.“ "Tak to si při turistice všichni užijeme stejnou porci poznání." Prohodím nadšeně a gestem vybídnu stojící Nimue k tomu, aby přeci jen vešla přede mnou. Klidně tam budu i chvíli stát. Ať už tedy do výtahu vešla nebo ne, než tam vlezu já sám, ještě se podívám na hodinky. A tak nějak... trhnu s sebou. "Sakra..." Zatvářím se... dá se říct naoko nešťastně. "...musím zařídit ještě pár věcí." Otočím se na patě. "Zasvěť ji, Suzanne, pak se vám ozvu.." a s tím si to zamířím ke schodům. Je toho ještě tolik k udělání! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Má zlost postupně mizí, když poslouchám, co mi říká - je nahrazena zjištěním, které tak trošku píchne u srdíčka. Zjištěním, že Sven má prostě a jednoduše pravdu. A že bych si to měla přiznat. Tedy - má pravdu ve všem, až na to, že nechodím do práce. Tohle bylo totiž nefér. JÁ CHODÍM DO PRÁCE! To, že mám svou práci doma přeci neznamená... ale to teď nemá cenu řešit. "Nemůžou mě jenom tak prodat," zamumlám si pro sebe tiše a vzdorovitě. Evidentně jsem přesvědčena o tom, že reálný svět je poměrně růžové a hezké místo. Kde dobro zvítězí nad zlem a zlí černokněžníci dostanou, co si zaslouží... a tak vůbec. No a nebo o tom, že jsem přeci jenom o dost lepší čarodějka, než kuchařka - vlastně o obojím zároveň. Jo - a taky věřím tomu, že mladým hraběnkám se ve světě nic nestane, všichni z nich totiž automaticky ztěžka sednou na prdel. Jenže on je dle svého výrazu evidentně přesvědčený o něčem jiném - čímž mi - a to mě trochu děsí - připomíná mou matku. Nebudu mu to říkat, protože jsem si dost jistá, že by ho to vyděsilo taky. "Takže pokud si chceš zažít trochu dobrodružství, seber se, přestaň na mě prskat, protože s tebou jedu právě proto, aby se nic z toho, co jsem řekl, nestalo." Němě přikývnu. Kdybych mu byla volná, tak by tohle neřekl - že ne? Nemusel by zacházet tak daleko jenom proto, aby se se mnou vyspal podruhé. Řekněme, že pořád nejsem plně přesvědčena, ale pomalu ale jistě roztávám. "Omlouvám se," odpovím pak rozpačitě. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Já to slyšel, milá Bello, ale pro tvoje dobro budu dělat, že radši ne. Kdybych na ni vytasil hned a v barvách, jak vypadá svět za hraničními kameny jejich pozemku a za bezpečnými stěnami mého bytu, možná by to neunesla. Dřív nebo později se s tím ale bude muset seznámit, jinak nevím, jak bude schopná přežít. Zvlášť jestli si zamanula, že se chce dostat z područí svých rodičů. Další věc, která jí teď hraje do karet, je jednoduchá. Jsem chlap. Nebudu to dál rozmazávat, když vidím (nebo mi to tak přijde), že jsme si to vyjasnili. Přikývnu, že to beru na vědomí, a hodím do sebe pár posledních soust jídla. "V kolik vyrazíme? Nemám tušení, jaký je časový posun..." Dobrá, tuhle informaci jsem fakt neudržel. Stačí, když to ví ona. Máchnutím hůlkou pošlu nádobí do dřezu a nechám ho umývat se. Z let, kdy jsem byl schopen to tu nechat zmutovat do nové formy života, jsem vyrostl velice záhy. Ten milník se opět jmenoval Oleg Petrovič a dával mi za nepořádnost solidní világoš. A to jsem se i do té doby nepovažoval vyloženě za chaotika. "Taky musím ještě dát vědět Olegu Petroviči, ale to sfouknu dopisem." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Máš dost času," odpovím. Už to zase zní klidně a nekonfliktně. "Pokud vyrazíme ve čtyři, budeme tam v osm ráno. No - plus samozřejmě nějaký ten čas, který nám zabere příprava, protože se s koňmi musíme dostat na nějaké volnější prostranství - a hledání té farmy." Mám trochu strach, co se Svenem bude, kdyby se náhodou pan Petrovič rozhodl, že mu odepíše, že nějaká návštěva ciziny nepřipadá v úvahu a jeho sova by ho tady už nezastihla. Šlo by to totiž na moje triko. Neodpustila bych si to. Tyto obavy si ale nechávám pro sebe. Jsem asi ten poslední, kdo by jej po tom, co mi tady teď řekl, měl poučovat o zodpovědnosti a podobných věcech. Vezmu knížku, kterou jsem před snídaní odložila a zvednu se. "Jdu ji vrátit." Když jej cestou z kuchyně míjím, pohladím zlehka dlaní jeho rameno. Ještě pořád se trochu stydím. Rozhodně jsem neměla takhle ztrácet hlavu a vyvozovat předčasné závěry. Obvykle se mi to nestává. I když ta divná pochybnost stále trošku hlodá. V obýváku knihu vracím na místo, kde původně byla. A zjišťuji, že narozdíl od mého domova a Bradavic, což jsou ostatně skoro jediná dvě místa, kde jsem za svůj život strávila více dní v kuse, se tady nepořádek neuklízí sám.Posbírám tedy svoje svršky a... poté, co provedu marný pokus o jejich složení na úhlednou hromádku... si s tím pomůžu hůlkou. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Uvažuju nad tím, že bych za Olegem Petrovičem skočil osobně, ale zas když ho postavím před hotovou věc, bude to asi lepší. Nerad bych, aby mě tady zastihl poté, co jsem mu psal, že musím akutně zmizet kvůli obchodnín záležitostem, které se nám do budoucna mohou vyplatit. Zatímco Bella štrachá v obýváku, já sepíšu stručný dopis, který ve vhodný okamžik, to jest těsně před odchodem, pak hodím Letaxem k němu domů. "Co bys chtěla dělat, než odjedeme? Projít se? Válet se?" obejmu ji kolem pasu, a jestli už nesedí, stáhnu si ji do klína. Kupodivu to válení se neznělo jako neslušný návrh, na nějakou dobu jsem opět spokojen jako nažraný vlk, i když kdyby chtěla, bránit se nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro No, dodejme, že než se Sven objevil, stihla jsem kouzlem odstranit i tu malou, zaschlou krvavou skvrnku na jeho gauči. Pak jsem se, s vědomím, že stejně nemám co dělat, vrátila ke knihovničce. Možná jsem tu knížku ještě přeci jen nemusela vracet, napadne mě, když si uvědomím, že fakt nevím, co do čtyř dělat. Než se stihnu rozmyslet, zda bych ji měla znovu vytáhnout a nebo se třeba porozhlédnout po nějaké jiné, už nejsem v pokoji sama. Po jeho otázce jsem jemně stažena na klín. "Nic," odpovídám popravdě, obejmu ho a položím tvář na jeho hrudník. Procházet se mi nechce, máme před sebou náročnou cestu. A vlastně se mi ani nechce číst. Ani přemýšlet, ač vím, že jakožto žena se tomu stejně neubráním. Na opakování včerejška taky nemám zrovna pomyšlení. Ne, že bych si to tedy nechtěla nikdy zopakovat, lhala bych, kdybych to měla tvrdit - ale ne hned další ráno. Takže před námi evidentně je několik hodin "válení se." Vzhledem k tomu, že toho ani jeden příliš nenamluvíme, když zrovna není třeba, bůh ví, jestli jsem si, zatímco jsem se k němu tulila jako kotě, ještě nezdřímla. On i ten můj ranní opruz velmi rychle vyprchá do éteru. Po pozdním obědě, který jsem teda pro jistotu už nemusela dělat já (nicméně jsem alespoň zaujatě sledovala, jak se to dělá, vědoma si toho, že snídani jsem svým umem naprosto pohřbila) se tedy nachystáme a vydáváme do lesa. Opětně mám na sobě kalhoty, což je trochu nezvyk, těsně obepnutou károvanou košili a na ní pak jezdeckou bundu. Ve chvíli, kdy se přemístíme na místo, kde jsme koně zanechali, mě na sekundu zatne, protože Ted je sice na svém místě a zvědavě k nám otáčí hlavu - ale místo vedle něj je prázdné a na větvi visí jen uzda, z níž se klisna evidentně vyvlíkla ven. Naštěstí se pase jen kousek od nás a kdyby se kůň mohl tvářit, přísahala bych, že se tváří, jakoby nic. Nejsem na tyhle orientálce a jejich dubové palice zvyklá, to se přiznám. Vždycky jsem jednoho chtěla, obdivuji jejich eleganci, kterou dokazují prakticky každým pohybem i natočením štíhlých dlouhých hlav - a vím, že Yasmir je jeden z nejtalentovanějších koní, které jsem kdy měla pod zadkem. Její potenciál je totiž někde, kde to snad ani nemůžu jakožto v podstatě rekreační jezdec docenit - ale někdy si říkám, zda jsem si toho s jejím temperamentem nenaložila na záda trochu moc. Ne nadarmo se o nich říká, že vlastně nejdou plně zkrotit. Faktem ovšem zůstává, že narozdíl od k dlouhému cestování absolutně nespolehlivých granijců se tihle koně nikdy nepřemístí někam, kde neměli. Nakonec ji ale tak či onak udidlo do huby narvu zpátky a nezdá se, že bych o tom chtěla diskutovat. Pak odvážu i druhé zvíře a otěže opětně vložím Svenovi do ruky. "Uznávám, že tohle se s koštětem stát nemůže," pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když si všimnu, že Bella dřímá, mlčky posloužím jako polštář a kouzlem si přivolám rozečtenou knihu. Ani nevím, kdy naposledy jsem takhle v klidu lenošil s někým, kdo do mě neustále neklavíruje. Myslím se ženskou, s Benem dokážeme tiše sedět s pivem v ruce, zírat do plamenů a přemýšlet a... soumlčet. Ne nadarmo jeden kamarád, zhrzen láskou, říkal, že nejlepší ženská je vlastně chlap, jedinej problém je pak se sexem. Během oběda mě docela překvapilo, že to snad i vypadá, že ji to zajímá. Mohla zase zabořit nos do knihy... a tak jsem toho využil a nenásilně ji zapojil do procesu s tím, že by mi pomohlo to a ono, na čem se podle mého nedalo nic zkazit. Pokud není tedy tak levá, že by se i u krájení, které nemusí být chirugicky přesné jako u lektvarů, řízla. Takže pokud zase z něčeho nebyla nafrněná, já si takovou banální věc, jako je vaření, užil. Někdo by řekl, že je to pro baby, ale upřímně - ženským imponuje, když chlap vaří. Poživatelně samozřejmě. V lese spolknu cokoli, co jsem chtěl říct. Chtěl jsem si totiž ulevit nad tím, jakou bestii s sebou vzala. Já mám zvířata docela rád, kočky mě milujou, a to dokonce i ty sebevíc napruzené, se psy si taky rozumím, ale dál jsem to nikdy nedotáhl. A co se týče létání, koště bude pro mě vždycky hrát prim. Nějak těm koním, když jsem tolik metrů nad zemí, nevěřím. "Hlavně koště nemusíš krmit a můžeš si ho vzít domů." Nejsem nadšen, že na to zvíře zase polezu. Kdybych neměl odbouraný strach z výšek díky famfrpálu, nikdo by mě na něj nedostal. Kdykoli sebou nějak nepředvídaně cukne, mám strach, že mu rupne v kouli a mě budou seškrabovat z chodníku. Aspoň že ten strakáč vypadá minimálně stejně flegmatický, jako jsem mnohdy já. "Zase prostě leť za ní a oba z toho vyvázneme ve zdraví. Snad," zabručím ke koni. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Musíme chvilku jít přes les krokem, abychom se dostali mimo stromy. Dalo by se říct, že je to docela hezká procházka - pro mě. A protože tentokrát nespěcháme, jako včera, pojmu celou cestu na zemi jako instruktáž. Možná, že vařím jako idiot - ale tohle je moje hřiště a moc dobře to vím. "Já si jednou vzala koně domů," odpovím s pobaveným úsměvem, zatímco se ze hřbetu Yasmir natáhnu a vložím mu do ruky otěž tak, jak se správně drží s věcným "musíš takhle shora, palec si o ni nezapírej, nebo ti ho zlomí," "naši z toho kdovíproč nebyli nadšení, že jsem vjela do haly. Bylo mi šest nebo sedm." Nutno říct, že jsem si to tehdy neslízla já, ale bratr, protože to byl jeho kůň a byl to on, kdo mě vysadil nahoru a přivedl na tento báječný nápad. "A narovnej se," šťouchnu jej hůlkou mezi lopatky, "jinak tě může shodit i kdyby nechtěl. A věř mi, že nechce." Říkat mu to nebudu, ale jedním jsem si jistá - ten kůň by jej nenechal jen tak spadnout. Ne z výšky. Je to pro ně trošku jako věc cti, nezabíjet si své jezdce. Ani Yasmir, jakkoli rozjíveně působí, když má evidentně i problém jít v kroku a místy poklusává a vyhazuje zadkem, by si něco takového nelajzla. "Tady to půjde." Rozhlédnu se okolo sebe na pomezí lesa. "Jo a... pokud zrovna nevzlítáš, nebo nepřistáváš, mudlů se neboj. Neuvidí tě, ani kdybys jim proletěl nad hlavou. To ty kameny." A z hrdého výrazu je poznat, že jsem si je očarovala sama. A ona to nebyla žádná sranda. Ono nechat zmizet křídla je banalita. Ale celého koně i s jezdcem... První pokus byl založen na tom, že se kůň zveniditelnil celý, kdykoli všechny čtyři nohy odlepil od země - což v praxi vypadalo tak, že při cvalu, kdykoli se všechny nohy octly ve vzduchu... jakoby problikával. (Ono to bylo docela vtipné, ale krajně nepraktické.) Nakonec jsem to celé musela ještě navázat na hrudní a lopatkový sval, upínající křídla, což mě stálo dlouhé zkoumání jejich anatomie a zjišťování si, jak celý proces letu vůbec funguje. Samozřejmě, že to má své mouchy - kdyby ten kůň cválal a měl při tom roztažená křídla, blikal by stejně. Ale to se nikdy nestane, protože... jsou věci, které ta zvířata od přírody nedělají. Odporovat zákonům aerodynamiky je jedna z nich. Myslím, že kdo se s tím nebabral, nemůže to ocenit. "Takže - neobydlená oblast na východ od Cincinnati, Ohio." řeknu dost nahlas, aby to slyšeli všichni. Pak si naposledy zkontroluji, jestli jsou připravení - a i kdyby nebyli, moc bych se s tím nepárala, nějaké tři minuty navíc rozdýchávání budoucího letu nikomu nepomůžou a pobídnu Yasmir do vznosného klusu, z něhož nacválám a po pár skocích ji s rezolutním "up!" vycuknu nahoru. No... a teď už se děj vůle boží. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zkusme to v USA – Richmond (Virginia) ~Benjamin~
Tři mágové se taktéž rozmístili za překážky, které by měly odrazit většinou tvých kouzel. Ten, který se tě pokusil spoutat, se schoval za billboard rovnou naproti tobě, druhý odběhl napravo, schovávaje se za popelnici a třetí použil jako skrýš nejblíže stojící auto. Přece jenom jste byli na parkovišti. Steve ležel na zemi jak dlouhý tak široký.
„Stane!“ zařval ten v hnědém kabátu, kontroluje tvou pozici zpoza billboardu. „Odřež mu cestu! Chci vědět, co ten zkurvysyn tady dělal!“ Zdá se, že neví, kdo jsi. Tvoje plus, takže to není nikdo, kdo by šel konkrétně po tobě. Nejspíš jen sledovali Stevea a chtěli z něj dostat informaci. Naneštěstí narazili na tebe.
Stan, to je ten, který se taktéž schoval za auto, se překulil na stranu a pokusil se po tobě vystřelit kouzlo, které se však odrazilo od kapoty tvého auta. To v tu ránu začalo houkat jak o život, což přilákalo pozornost většiny mudlů v okolí. Ve stejnou chvíli se ozvaly rány přemístění a na scéně se objevili bystrozoři. Bylo jich pět. Podle odznaků jeden z nich pocházel z oddělení pro výmaz paměti. Ten jako jediný nemířil svá kouzla na vás, ale cosi si brblal a špička hůlky mu kmitala ze strany na stranu.
Zatím si tě nikdo nevšiml. Trojice měla trable s místními bystrozory, Steve chrápal na zemi a cesta byla volná. Můžeš se pokusit o útěk po vlastních nebo se přemístit nebo cokoliv jiného, aby ses odsud dostal se zdravou kůží.
jak vypadají místní bystrozoři |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Cowan Lake State Park – 8:30 – Ohio ~Isabella, Sven~
Let na pegasech je rychlý a takové to, to jako poletíme nad Atlantikem, je sfouknuto jejich umem se přemístit z místa A do místa B. Jako sovy. Bylo by zajímavé dojít k moment, kdy se to ta zvířata naučila. U sov, tedy u kouzelnických sov, to je dílem mága, ale u pegasů? Možná náhodný pokus následována evolucí, která tento dar přenesla na všechny potomky starších okřídlených koní. Teoreticky by mohl existovat i okřídlený jednorožec, ale podle většiny knih je dávno vyhynulý nebo jen báchorkou. Ale kdoví.
Nad Ohaiem, tedy konkrétně nad Cowan Lake, se vznáší jen pár mráčků. Pod sebou vidíte velkou plochu vodní hladiny. Toť jezero Cowan. Kolem není žádného města, které byste mohli zahlédnout. Přece jenom nejste v takové výšce, abyste mohli zahlédnout Wilimgton nebo Blanchester.
Po nějaké té době hledání nad rozlehlým územím nikoho, doopravdy zahlédnete hluboko pod sebou několik chaoticky rozmístěných budov, ohrad a asi čtyři voliéry. Mezi malým stádem krav se pak bez větších okolků popásají na volno vypuštění okřídlení koně, kteří nevypadají, že by měli v plánu kamkoli uletět. Vidíte taky drobnou postavu, která zrovna vede do jedné z voliér čerstvě odstavené hříbě, které ještě nemá letuschopná křídla. Mezi vším tím venkovským mumrajem se pak proplétá několik strakatých pasteveckých psů.
Když měkce dosednete po pozvolném klesání na zem, můžete vidět, že všude okolo panuje absolutní chaos – a nikoho to příliš netrápí. Štěně doráží na několik prskajících koček, které vyběhly nahoru do seníku, místy se válejí podkovy, kusy provázků, postrojů, spousta peří. Celý zmatek pak doplňuje kakofonický orchestr frkání, dupání, bučení, štěkotu a: „Jacku hádej, kdo se konečně zjevil!“
Zdá se, že mladá, pihatá žena se zrzavými kudrnatými vlasy, si vás všimla. Zanechala koně koněm a spěchá vás přivítat. Alespoň se u toho tváří, jako by měla ohromnou radost, že jste se objevili. Než se ale vrhne na vás, zamíří ke Svenovu koni a s úsměvem jej obejde dokola, prohlašujíc něco o silně podsazené zádi, správné konvexi zad, zdravých nohou a zmohutnělé pleci. Pak se bodře přivítá i s vámi. Bellu sevře v pevném objetí, stále něco tlachajíc o koních, Svenovi po krátké úvaze raději s americkým úsměvem podá ruku a představí se jako Jill McGordonová (odkaz).
„To je Isabelle!“ To už se odněkud ze stáje zjevil i zarostlý chlapík v dlouhém - kdo ví, zda je to vlastně kabát, nebo hábit (odkaz). Z nějakého důvodu to jméno vyslovil spíše jako Is-Bell a „a“ úplně spolknul. Po dalším představování se pak nabídne, že koně odvede pryč, už proto, že Jill trvá na tom, že máte určitě po cestě hrozný hlad a musíte se jít okamžitě najíst, než tady bídně zhynete. Protože mají domácí hovězí a Jack nedávno skolil jelena.
Zatímco Jack odvádí oba dva koně, nešetří chválou na adresu štíhlé, dlouhonohé a polodivoké Yasmir, kterou si téměř až nábožným výrazem neoslovuje jinak než „princezno“ a chová se k ní celkově jako k něčemu, co si vždycky přál vidět na vlastní oči. Toliko k „jakou bestii s sebou vzala.“ „No tak jdeme, než na tu kobylu začnu žárlit,“ zahihňá se Jill a ukáže ke stavení, které obklopují z každé strany stáje a které jim slouží jako dům.
Na první pohled jde poznat, že zdejší koně se mají vskutku dobře. Zapálenost pihaté Jill a klidného Jacka jeví o faktu, že i kdyby bylo nejhůř, jako první řadu by přišli pegasové a pak oni sami. Jill vás vede rovnou na terasu, kde stojí stůl s hodně židlemi. Ne všechny stojí kolem. Některé jsou postavené na sobě, aby zbytečně nepřekáželi. Jack je deset kroku za vámi, neustále pokukávaje po štíhlé klisně.
„Tak co si dáte?“ koukne se na vás Jill a hbitým pohybem vytáhne hůlku, aby následně vyčistila židle, než vás do nich usadí. „Máte štěstí. Jack před pár dny ulovil jelena. Nebo jen hovězí? Uf, a ten tvůj dopis. Jack mě tu strašil, že’s spadla do nějakých trablů,“ oknem přiletěly čtyři skleničky následované džbánem s pořádně napěněným máslovým ležákem. Domácí výroba a Jilliina specialita s trochou alkoholu. I když ne jen s trochou.
„Jill,“ zavrtí hlavou Jack, když k vám dojde a pozorně si prohlížel Svena. „Psala jsi, že přijdeš sama. Jsem Jack,“ nabídl ruku k představení. To samé pak udělala i Jill. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro No možná nemám tak málo času, jak by se mohlo zdát, přesto toho je k zařízení opravdu hodně. Předně adresy a veškeré informace dostupné o nezvěstných bystrozorech - bez nich by naše hledání bylo skutečně jen turistickou štací po hlavním městě ex-britské kolonie. Upřímně právě tahle část mi dělá největší starost, zejména přítoností černé magie a podobně barevně laděných hochů. Jestli se totiž dozví Suzanne příliš brzy, dám krk na to, že bude trávit veškerý čas nakopáváním zadků všeho, co jen vzdáleně připomíná Smrtijeda a to dodby, než je všechny skope, nebo skape ona sama. Během celé té kratochvíle pak nejenže dáme utajení vale, ale dozajista zmizí jakákoliv stopa, kterou bychom mohli kdy najít. Tohle zkrátka nelze připustit stejně, jako risk toho, že náš milý maskovací průvodce skrze jů es ej cítí vlastenectví trochu jinak. Koneckonců já nehodlám věřit nikomu, kdo si umí hrát s cizí myslí... čistě preventivně. No a nakonec bych rád zajistil naší přepravu do washington letadlem. Jednak proto, že mudlí doprova bude asi dost nenápadné a nejspíš nebude vůbec sledovaná a pak hlavně - nikdy jsem tenhle stroj nepoužil a fakt strašně chci! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Bellinu instruktáž nekomentuju, jenom to chci mít už všechno za sebou. V sedle jsem seděl poprvé včera a ještě ke všemu to nebyl ani obyčejný kůň, nýbrž létající. Je to trochu jako hodíme tě do vody a plav. Absolutně nechápu, jak může jezdit na takové neklidné svini. Svéhlavost jsem vždycky toleroval jenom u koček, protože kočky... jsou prostě kočky. To je celá jejich podstata. Jsou čtvrtá velmoc, protože zdařile vládnou lidem i čarodějům, aniž by o tom věděli. Cestoval jsem dost, přesto je to pro mě trochu šok. S koňáky jsem se nikdy nestýkal a u Carlose je to pořád něco jiného. Tam není takový mumraj. A když k nám přijde zrzka a obchází kolem mě a říká tolik divných věcí, v první chvíli nechápu... Zmohutnělá plec? Zdravé nohy? Jak by řekl klasik... WTF? Jo, uleví se mi, když mi konečně dojde, že to mluví na koně a ne na mě. Jelikož jsem nestačil sesednout, obcházela nás oba a bylo to... divný. Někdo jako ona určitě pozná, že já nepatřím do jejich koňácké sekty a že v sedle jsem seděl možná tak kdysi dávno na houpacím koníkovi. Pokud vůbec. Po nutných zdvořilostech se rád zbavím zodpovědnosti za koně; vím, že Belle na nich záleží a já nejsem ten, kdo by byl vhodný kandidát na jejich péči. Překvapí mě, že nějaká Američanka je pohostinná stejně jako v Rusku, kde vám teda místo hovězího tisknou do ruky stakan vodky a nabízí uzené a okurky. A běda, jak byste řekli, že nepijete, to je urážka hostitelů. Na terase se ohlédnu na Jacka a podám si s ním ruku. "Sven Gustavsson. Dělám Belle doprovod právě proto, aby se do trablů nedostala." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Ono je to možná trochu nečekané, ale ve chvíli, kdy dosedneme a já z koně seskočím, usadí se mi na tváři spokojený úsměv. By nadšený, když si prohlížím zdejší okolí. Má to tak neskutečně daleko do chladné a neosobní nádhery našeho viktoriánského panství - a přece cítím, že jsem tak nějak mezi svými víc, než jsem kdy byla doma. S těmito lidmi si rozhodně mám co říct, takže poté, co Jill znalecky zhodnotí Teda, který za těch pár let, jak už to u ápépé bývá, dorostl do šířky, ji odpovím jakousi větou o tom, že poté, co dojel k nám rostl tak rychle, že jsem se bála, aby nechytil syndrom KSS, místo čehož předpokládám, že Sven uslyší nějaké neurčité "blá blá blá." Už proto, že ona mi hned odpovídá, že u nich je to někdy běžné a prostě se na to musí dávat pozor, protože... blá blá blá. Když pak chválí Yasmir, vnitřně se dmu pýchou. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem si ji nechala, to se musí nechat. Ale teď jsem na to snad až hrdá. Já teda vím, jak divně se na ni Sven pořád dívá, nejde si toho nevšimnout - ale trochu doufám, že jednou prostě pochopí, jak kvalitní zvíře to je. Byť se to laikovi rozhodně nezdá. Než Jack odejde, hrdě mu oznámím, že je nositelem zlatého genu a pokud ji ohřebím dobře, tak její potomek bude mít na trhu neuvěřitelnou cenu. Pak odejdu s Jill a po cestě chytím do rukou jednu z okolo pobíhajících koček a vezmu ji automaticky sebou. „Máte štěstí. Jack před pár dny ulovil jelena. Nebo jen hovězí? Uf, a ten tvůj dopis. Jack mě tu strašil, že’s spadla do nějakých trablů,“ "Zvěřinou nepohrdnu nikdy," odpovím, posadím se a položím si kočku na klín, kde ji začnu drbat. "A v maléru nejsem," řeknu, když se znovu všichni představí. "Jen to bylo všechno hrozně narychlo. Jak vidíš-" kývnu s úsměvem směrem ke Svenovi, "musela jsem trošku na poslední chvíli změnit plány. Mám tady nějaké vyřizování s Viktorem." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Odbor záhad – tajná mise – dnešní datum: 20. 9. 1989 ~Riley~
Výtah cinkne a příjemný ženský hlas oznámí: „Páté patro. Odbor Mezinárodní kouzelnické spolupráce.“ Sice si sem nešel pro informace, ale mohl sis zde alespoň domluvit, aby vám třeba byl zařízen let směr USA, přesněji Washington D.C.
Nakonec skončíš v devátém, kde je Odbor záhad a tam na tebe čeká kolega pověřený tím, aby ti dal důležité informace. „Pojďte za mnou,“ kývne hlavou. Kouzelnická černá róba za ním zavlála a tiché klapání podpatků utvrzovalo, že tento člověk se do mudlovského oblečení jenom tak neoblékne. „Náš agent už o sobě několik dní nedal o sobě vědět,“ mluvil, zatímco jste šli do jeho kanclu. „Ale to vám šéf určitě řekl. Dám vám další materiály, které by vám mohly pomoct při vyšetřování, ale hlavní je zjistit, co se na americkém ministerstvu děje.“
Jeho kancelář byla malá a přecpaná různými písemnostmi. Většina z nich měla značku, že jsou dávno vyřešené. Proč je tu měl, bylo jenom otázkou. „Tady máte,“ podal ti složku. Trochu se jí štítil, protože byla mudlovská. „Krytí,“ pokrčil rameny.
Co najdeš ve složce
Ve složce jsou podrobné informace o pohřešovaných včetně britského agenta. Celkem tam vidíš šest jmen.
Peter B. Dorsey - La Plata, Worchester st., no. 73, Virginia - narozen 16. 3. 1944 (44 let) - povolání – bystrozor - stav – svobodný (čerstvě rozvedený) - děti – syn Patric (8 let) - zmizel – 26. 5. 1989 Pozn.: Podle jeho kolegů se poslední dobou choval roztržitě a neustále někde něco zapomínal. Častokrát se ohlížel za sebe, jako by jej někdo sledoval. Zmizel za neznámých okolností.
Melissa R. Parkey - 2618 Dawson Drive, Little Rock - narozena 26. 12. 1951 (38 let) - povolání – bystrozor - stav – vdaná - manžel – Gary W. Parkey - děti – dcera Sophia (17 let) - zmizela – 18. 8. 1989 Pozn.: Chovala se normálně, jen se často objevovala ve společnosti černě oděných kouzelníků. Nejspíš něco věděla a pokoušela se jim vyhrožovat. Týden před zmizení zanechala svému muži dopis, aby se postaral o Sophii. Její rodinu jsme umístili na bezpečnější místo.
Joyce K. Bess - 4690 Byrd Lane, Albuquerque - narozen 20. března 1966 (23 let) - povolání – bystrozor - stav – svobodný, ale má přítelkyni Lilith - zmizel – 4. 6. 1989 Pozn.: Plnil mise, neměl žádné konflikty. Není důvod, aby zmizel. Dokonce se stýkal jenom se známými. Možná by stálo za to prověřit i je. (Lora Simmons (pracuje na Odboru pro kouzelnické nehody), Josephine Griffith (pracuje na Odboru nelegálních kouzelnických předmětů), Bert Simmons (bystrozor a jeho kolega; bratr Lory))
Felipe E. Leary - 358 Hedge Street, Piscataway - narozen 19. 12. 1935 (54 let) - povolání – bystrozor se zaměřením na výmaz paměti - stav – vdovec (žena mu zemřela před třemi lety) - děti – dcera Liltih (24 let), syn Samuel (22 let) – se svým otcem se nestýká, protože nemá kouzelnické schopnosti - zmizel – 16. 7. 1989 Pozn.: Mizel dokonce i na několik dní. Přicházel vždy s výmluvou, že mu není moc dobře. Byl poslán i do nemocnice Sanitas, ale nedostavil se tam. Od té doby je pohřešován.
Edward G. Walker - 636 Meadow Lane, Scranton - narozen 28. 4. 1937 (52 let) - povolání – bystrozor - stav – rozvedený - děti – dcera Isabelle (18 let) - zmizel: 1. 9. 1989 Pozn.: Před rokem se rozvedl se ženou a od té doby byl nesvůj. Tento stav se přisuzuje k jeho nemilému rozhodnutí. Pracoval pilně, jeho vlastní kancelář byla vždy uklizena a po prohledání nebylo nic nalezeno. Nicméně trpěl výbuchy vzteku. Začaly se mu objevovat měsíc před jeho zmizením. Nebyly tak časté, aby to někoho znepokojovalo.
Stanley McDonovan - náš agent. Pracoval na americkém odboru záhad. Posílal informace o zvýšené přítomnosti neznámých kouzelníků v černých róbách. Snažil se zjistit jejich identitu, ale nepodařilo se. Pak zmizel. Pozn.: Pan McDonovan bydlel v lese u silnice Azalea Rd NE ve Washingtonu D.C. Není zaznačeno na mudlovské mapě. Máte zde přiloženou i fotku jeho domu, abyste se tam mohl pak přemístit a prohlédnout, co našel.
Muži v černých róbách Na Odboru záhad začalo být o něco plněji. Najednou se tu začali objevovat kouzelníci, které jsem před tím nikdy nespatřil. Měli na sobě dlouhé róby. Nejprve jsem si myslel, že to je jeden a ten samý člověk, ale pak jsem si začal všímat detailů. Výška, hmotnost, a pokud jim čouhali vlasy ven. Nosili kapuce. Bystrozory jsem ihned zamítl. Ti tady nosí klobouky nebo nic.
Zkusím je odposlouchávat a sledovat. Každou nově nabitou informací vás budu informovat.
Napsal: S. McDonovan Pozn.: Další zprávy jsme nedostali.
***
Nyní se už můžeš vrátit k ostatním a vydat se na cestu do Ameriky. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ohio ~Isabella, Sven~
„Tak tedy jelen,“ usměje se věcně Jill a opět začne mávat hůlkou, jako by to byla jediná činnost, kterou dovede. "... musela jsem trošku na poslední chvíli změnit plány. Mám tady nějaké vyřizování s Viktorem." V tu ránu Jill nechá hůlku hůlkou a bedlivě si Isabellu prohlídne. „Viktora? Myslíš toho stejného Viktora jako já?“ pozvedne obočí. Její pohled padne na Svena, dodávajíc: „Neříkal jsi, že tu jsi proto, aby nepadala do trablů?“
Dosud mlčící Jack jen tiše vzdychne. On vlastně bude mlčet stále, ale zná Jill velmi dobře, aby šel chystat jídlo. Projde kolem vás jako stín a během chvilky se zevnitř ozývá klepání, šoupání a další zvuky, které by se daly lehce zaměnit za jiné.
„Zlatíčko,“ nalije Jill všem ležáků a pak vám jej podá. „Nerada ti to říkám, ale Viktor se nám už nějakou dobu neozval. Ne, že bych chtěla s ním mít něco společného, ale umí sehnat snad všechno. Proč potřebuješ zrovna jeho?“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Neříkal jsi, že tu jsi proto, aby nepadala do trablů?“ Otočím se na Svena taky a mlčky udělám rukama takové to typické gesto "já za to nemůžu já jsem v tom nevinně." Ještě ráno v Rusku jsem se ho snažila přesvědčit, že tady nám trable nehrozí, maximálně tak budeme v háji ve chvíli, kdy dojedeme domů a vyžereme si následky tohoto výletu. A při tom "přesvědčování" jsem byla pěkně protivná. A oni tady vlastně potvrdí, že "Mít schůzku s Viktorem" znamená "být v pěkném průšvihu." Děkuji pěkně! Ležáku se ani nedotknu a zamyšleně se probírám srstí kočky. Pak Jill oznámí, že Viktor je nezvěstný. Z čehož si automaticky vyvodím, že má sova jej asi ani nenašla - a že můj dokonalý plán, který zahrnoval jednu rozmluvu, nemalou sumu peněz a následné klidné počkání si, až mi nějaký z jeho zlodějů knížku vyšňupá a přinese... je pasé! "Proč potřebuješ zrovna jeho?“ "Právě proto," odpovím se zamyšleným výrazem, "že umí sehnat všechno." Taky všem nebudu na potkání vykládat, kvůli čeho přesně tady jsem. "Kdy a kde se objevil naposled? Znáte někoho, kdo by mohl vědět víc? Popravdě ho dost potřebuji." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ohio ~Isabella, Sven~
"Kdy a kde se objevil naposled? Znáte někoho, kdo by mohl vědět víc? Popravdě ho dost potřebuji." Jill se na Isabellu zadívala dlouze a nic neříkajíce, což v jejím případě znamená, že se stále usmívá a na prst si namotává pramen zrzavých vlasů. „Jack s ním naposledy mluvil. Já jsem zrovna byla na výstavě se svým vzácným kouskem. Zajdu pro něj,“ zašla dovnitř. Slyšeli jste jen tlumené hlasy, a pak vyšel Jack. Jill se nejspíše ujala práce kuchařky.
„S Viktorem jsem mluvil před měsícem. Setkali jsme se v Morgantownu kvůli donášce. Měl tam ještě nějakého klienta, tak jsme to sfoukli najednou,“ šel rovnou k věci Jack. „Ptal jsem se ho, kdy se s ním budu moct zase sejít kvůli donášce, ale řekl mi, že nemá tušení, protože musí ještě něco udělat. Ale prý mi dá vědět. Do dnes od něj nepřiletěla jediná sova.“
„Choval se divně,“ dodal po chvíli Jack. „Jo, a jeho další klient se jmenuje John Rankin. Mezi námi,“ posadil se a ušklíbl se, „rád poslouchám za dveřmi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Informace na přání ~Riley~
Valeria Lori - bývalá manželka P. Dorseyho - mudla, původem z Itálie - po rozvodu se odstěhovala do Kansasu, přesněji do města Wichita Adresa: 2163 S Poplar St, Wichita
Lilith McCain - přítelkyně Joyce Besse - kouzelnice, bydlí stále v Joyceho bytě
Joyceho kolegové jsou všichni z amerického ministerstva kouzel, tak se stačí zeptat tam a můžeš se s nimi setkat. Popř. vyzvědět jejich adresy.
Felipeho děti - Lilith Leary – žije na Manhattanu v kouzelnickém domě, který není zaznačen na mapě, ale leží na Ulici Lexington Ave na 1567. Dům mezi domy. Pracuje v nemocnici Sanitas. - Samuel Leary – odstěhoval se do Francie, protože nechtěl mít s otcem nic společného. Adresa: 87 Avenue de Bouvines, Paříž (pozn. vyprávěče: tak trochu nechápu jejich adresy, tak s rezervou, pls :)) Žije se svou přítelkyní Yseult Morin, která je také mudla a nemá o kouzelnickém světě ponětí.
Pozn. k dětem: F. Leary psal svému synovi, ale ten mu ani jednou neodepsal. Je také možné, že o jeho zmizení nemá ani tušení. Byl mu zaslán dopis z ministerstva kouzel. Žádná odpověď, ale sova se vrátila bez dopisu.
Sophia Parkey – navštěvuje americkou školu kouzel a nyní tam i je Isabelle Walker – před rokem vystudovala místní kouzelnickou školu a je asistenkou prodavače hůlek v New Jersey na Skryté ulici.
P.S. - kontakt jako telefonní u mudlů si lze dohledat v jejich "Zlatých stránkách" (nvm, co tam mají :D) |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Celá situace je mírně znepokojivá. Viktor je nezvěstný dost možná už MĚSÍC. Ten výr, kterého jsem poslala s dopisem pro Viktora přiletí domů s nepořízenou. A možná - nebo spíš určitě - bude mít ten dopis pořád na noze. Doufám, že ta sova bude mít dost sebekázně na to, aby toho chlapa hledala po světě ještě pár dní - a pak si cestou někde odpočine a nabere dech - než doletí domů s poměrně přesnou informací ohledně mé momentální lokace. Každopádně z toho, co Jack říká, mi dojde, že Viktor už v té době, kdy s ním mluvil, dávno věděl, že je v nějakém průšvihu. No, to by nebylo zase tak nepochopitelné, vezmeme-li v úvahu, že se neživí zrovna nejlegálnějším byznysem. Nevím, zda někdy zmizel na tak dlouho, aniž by se ozval - ale co od něj zboží beru já, si nepamatuji, že by se to stalo. Matka ho zná dýl, ta by o tom něco vědět mohla - ale poslední, co teď tak můžu je jít a zeptat se mámy! Jméno Rankin mi žel bohu nic neříká. "Slyšel jsi za dveřmi ještě něco, kromě jména?" |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Co využít těžkých věcí, aut, a trochu je s nima převálcovat? Nalákám je, vysleduju, odkud na mě posílá kletby ten za autama, a pak, budoucí kripl, zjistí, jak těžký jsou auta doopravdy. A jestli je zbytek týhle bandy trochu kolegiální, budu mít dost prostoru na zdrhnutí... A nebo ne? Začíná to tu nabírat na obrátkách... Něco jinýho jsou bandy vágusů a něco jinýho bystrozoři. Těm padnout do hnát už tuplem nechci. I když to je jenom banda namachrovaných fízlů, bojovat umí – a když vyhrajou a člověk je schopnej ještě mluvit, mají hodně nepříjemných otázek. Plus je určitě už infiltrovali taky. Ale teď jsou pro změnu užiteční. Poskytujou mi krytí. Tiše, přilepenej na auto, vykouknu a jen co je čisto, vyplazím se ven a skoro po čtyřech mažu k Stevovi – furt kontroluju, jestli nějakýho bystrozořího nadšence nenapadlo začít přemejšlet, proč tu ta banda vůbec dělá takovej brajgl. A jen co zachytím Steva, přemístím se. Lesy u jezera Tahoe , místo, kam mě vzal asi dvakrát táta, ještě když jsem byl na škole. Chci se přemístit někam, kde se moc lidí nevyskytuje, ale kde je to pořád ještě v Americe, kvůli Stevenovi, nevím, jak moc se tváří na ‚cestování‘ do zahraničí. A další hysterčák fakt nepotřebuju. A jen co máme pevnou půdu pod nohama, namířím hůlkou na jeho tělo. Rennervate Má hodně co vysvětlovat. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Tohle mě místy fakt vytáčí. Kdybych neměl rád Evu tak, jak mám, asi bych podobné... ostychy a ústrky vůči mudlům řešil přesně mířenou ranou akvárkem po hlavě. Dělat, že jsou něco méně... nesnáším to. Poprvé se mi tak mihne v obličeji kyselý výraz, když složku přebírám. Škoda, že ten povrchní hajzl si mé znechucení vyloží asi jinak! "Děkuji, jakmile se cokoliv dozvím, počítejte průběžně s hlášením." S tím se otočím na podpatku a zamířím pryč odtud. Co se týče detailů odletu, informace o letišti a letadle předám telefonem, nebo spíše asi magičtější cestou svým kolegyním, abychom mohli co nejdříve vyrazit a přijít na to, kdo za tím sakra stojí a co se tam děje. Pokud možno dříve, než na to přijde Suzanne a věci se začnou komplikovat... |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden, Kate Moore Popravdě si dost oddechnu, když Kate vezme veškeré papírování na sebe, do toho se mi opravdu extrémně nechtělo. A jestli mám odjet zítra nebo až za týden? To je jasná volba. "Myslím, že to zvládnu do zítřka." Na co bych potřeboval čas, rodiče by beztak nezajímalo, kam jedu a vlastně ani nic jiného mě tu nedrží. Stačí, když jim pošlu pohled. Oblečení si sbalím za hodinu a všechno ostatní budou mít určitě erární tam, stejně jako tady, takže s kotlíky a s přísadami se tahat nemusím, což je celkem úleva. Doma si zabalím oblečení, tedy pár hábitů, abych nevypadal jako podivín mezi kouzelníky, o něco více mudlovského oblečení, ze stejného důvodu pro pohyb mezi mudly. Zvířata žádná nemám, tudíž toho nic moc na práci není - vypnout vodu, plyn, elektřinu a spotřebiče vytáhnout ze zásuvek. Celkem hodně mudlovských zvyků jsem si ponechal. Nakonec je to i pohodlnější, než například svítit petrolejovými lampami a vůbec se zbytečně vracet do středověku. Koště i všechny ostatní kouzelnické krámy zavřu pro jistotu do sklepa, ještě by někdo lezl kolem a myslel si, že jsem magor, kdyby viděl oknem na lince v kuchyni kotlík a hadí zuby. Druhý den ráno jen vezmu kufr, zamknu dům a rovnou se přemístím k Mungovi, kde si od Kate v rychlosti vyzvednu všechny náležitosti, jež budu potřebovat a pak už jen zamířím ke krbům v přízemí, které jsou u Munga běžně používány k příchodům i odchodům. Teď je ta chvíle, kdy bych se měl se slzami v očích otočit, přejet pohledem halu a usmát se, protože se mi v Anglii stalo tolik dobrého. Ani mě nehne. Vezmu do ruky letax, hodím ho do krbu a vstoupím do zelených plamenů se zřetelně vysloveným "Sanitas, Spojené Státy." Chvíle smaragdového víření - o něco delší než normálně, pravděpodobně kvůli větší vzdálenosti - než dopadnu na nohy. V první chvíli mě velikost nemocnice ohromí, hned v té další si uvědomím, že blokuji volný průchod horám lidí, které se hrnou z krbů i z portálů. Větší země si žádá větší prostory. Nějakou dobu mi trvá, než se zorientuji, přestanu po špitále bloudit a najdu někoho kompetentního z vedení nemocnice, komu předat pergameny. Rychlá prohlídka nemocnice (i když jsem dost viděl už i při předchozím bloudění), zjištění svého pracovního místa a zařazení, ubytování, na všechno celkem rychle přijdu a vlastně se nemůžu dočkat, až se vrhnu do práce. Celkem doufám, že se časem dostanu k něčemu pořádnějšímu, než s čím jsem se setkával u Munga. Zpětné plameny z hůlek nejsou takové terno. Možná to vypadá jako hyenismus, ale každý léčitel svým způsobem doufá, že uvidí nějaký hrozný případ, aby se z něj mohl poučit. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ohio ~zamilovaný páreček~
"Slyšel jsi za dveřmi ještě něco, kromě jména?" Jack se na Isabellu podíval stylem: za koho mě proboha máš? Tento výraz v okamžení nahradil úsměv, který až moc dobře znala. Většinou v těchto chvíli něco chystal a terčem jeho „ptákoviny“ se většinou stala Jill. „Jistě,“ pořádně si lokl ležáku a s chutí vydechl. „Padlo několik slov o zásilce rovnou z Belgie...“
Dále vám Jack řekl, že tam byl ještě někdo, ale jeho jméno nezaslechl, ale mluvil dost tajemně, a když na něj Viktor mluvil, zdálo se, že se jej bojí. Když neznámá dvojice odcházela a Jack dělá, že si prohlíží vitrínu se zakrslými hlavami, které na něj házely všemožné nadávky, nejmenovaný věcně pronesl k Rankinovi, že se musí vrátit na ministerstvo. Dále Jack nevěděl.
Jill mezitím dodělala jídlo a na obrovském podnose, který se líně vznášel ve vzduchu, donesla zvěřinu, pečivo a několik druhů omáček.
Dále to bylo hlavně na vás dvou, protože se Jack musel jít postarat o hřebce se zlomeným křídlem, který při přistání neodhadl terén a napálil to jaksi rovnou do stromu. Kůň byl slepý na jedno oko, a tudíž se mu velmi špatně odhadovala vzdálenost. Jill s vámi ještě nějakou dobu poseděla a tahala z vás moudra typu: A co děláte? Jak jste se poznali? Chodíte spolu? Kdybych neměla Jacka, tak... pak se šla taky starat o místní zvířectvo. Koně, kočky, psi, atp. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro ~Zamilovaný páreček si strč do prdele Yukisáku!~ Poslechnu si všechny informace, které jsou k dispozici. Moc toho není. Kromě toho, že do celé věci je evidentně zapojené americké ministerstvo kouzel, vše se to točí okolo zásilky z Belgie (což dost dobře může být i MÁkniha, pokud si dobře pamatuji, odkud by měla pocházet,) že nemáme ani místo, kde by se dalo začít a jméno John Rankin mi toho moc neříká. A nikomu jinému zjevně taky ne. Při jídle už se k tomuto tématu nevracíme. Poslouchám tlachání o farmě, místních koních, právě se v okolí konajících závodech a soutěžích, o počasí, o kočkách a psech, o zavlažování... o Svenovi - přičemž nejsem sto dát ji na otázku "vy spolu chodíte?" jakoukoli uspokojivou odpověď. Když pak Jill zmizí za svou prací, odvedu Svena za ruku k nejbližší ohradě, předstírajíc zájem a tři hryzající a kopající se ročky v ní. "S tímhle jsem nepočítala," hlesnu po chvilce přemýšlení a opřu se o dřevěný ohradník lokty. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zprvu se do rozhovoru nijak nezapojuju. Kdybych se netyčil nad stolem, snadno by se dalo zapomenout, že tu jsem, protože se mlčky snažím vytěžit z poskytnutých informací maximum a zároveň si dělám obrázek o našich hostitelích. Síla zvyku. Místy to až vypadá, že tomu nepřikládám velkou pozornost. Začnu drbat kočku, co se mi otírá o nohy. V duchu však dumám, jestli jsem to jméno někde neslyšel. Kdyby se jednalo o východní Evropu, byl bych mnohem víc v obraze. Takhle... nic. A to mě dráždí. Zvěřinu jsem neměl jak dlouho, tak za ni hostitelce poděkuju, ale pořád si držím na rozdíl od ní jakýsi odstup. Zda je to nastalou situací nebo mojí náturou, se dá, jak jinak, špatně odhadovat. Když nechci dávat nic najevo, prostě nahodím svoji poker face, kterou jenom občas protne lehké zdvořilé pousmání. Jillino vyptávání mě taky příliš nenadchne. Je všetečná jak stará baba a mě stojí hodně sebeovládání, abych ji nevykázal do patřičných mezí. Takže to nechám na Belle, je to koneckonců její kamarádka - a taky jsem zvědav, co z ní vypadne. Když jdeme k ohradě, usadím si kočku, která u mě somrovala, na ramena jako Kočičáka. Udělal jsem to zcela automaticky, na vteřinu bylo vidět, jak jsem se nad tím sám zarazil. Nechám to tak. Kdybych pořád nebyl někde pryč, možná bych si pořídil další kočku. Takhle by se u mě v bytě asi zcvokla. Anebo chcípla hlady. "To mi došlo," neodpustím si. "Tak mi řekni něco o tom Viktorovi. Krom toho, že asi neodvádí daně." K čemu mi to bude, to nedodám. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Při "to mi došlo" ani neprotočím očima - byť bych možná chtěla. Když to vezmeme kol a kolem - je to moje chyba, že jsem se tady takhle vydala. Ale nemusel se mnou jet - tedy nemusel i přes to, že jsem nakonec ráda, že tady nejsem sama. "Moc toho o něm samozřejmě nevím, nikdy jsem neměla větší důvod se zajímat o lidi, se kterými obchoduji," připustím trošku rozpačitě. "Vím, že má několik... no, říkejme tomu pobočky - po celých Státech. Sovy jsem mu posílala vždy na pobočku tady, do Ohia. Vlastně jsem doufala, že jej tady zastihnu, protože kdyby mohl, určitě by se na osobní schůzku se mnou dostavil. No a pak to, co už víš z rozhovoru. Je to překupník, který je schopný ti přes pár lidí za - řekněme rozumnou cenu - dodat prakticky cokoli, pokud to existuje. Pro své vlastní dobro jsem se o to nikdy blíž nestarala, ale pokud to chápu správně, má rozsáhlé kontakty v podsvětí a velkou síť pašeráků a zlodějů, kteří pro něj pracují. Mí rodiče se s ním seznámili přes Bernardovy rodiče," dodám pak. Ale to už je nedůležité. Stejně každý ví, že zloději se mezi sebou znají. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A to je chyba, milá Bello. Nahlas to neřeknu ani se nezatvářím, jako bych to chtěl říct. "Jak se jmenuje příjmením? A kde přesně má tu pobočku?" A doufám, že neřekne, že neví. Jinak tu nemáme moc co dělat a asi bych jí navrhl, ať se na to vykašle, že jí to za to nestojí. Pokud bude mít potíže už jen s tím, že bez dovolení zmizela z domu, co teprve zaplést se do něčeho, kde zmizel překupník? Jako to, že takoví lidi mizejí, není až tak překvapující. Nakonec ale nepočkám na její odpověď a rovnou řeknu, nad čím jsem přemýšlel. "Bello... Jestli dělá v podsvětí a zmizel, asi někomu šlápl na kuří oko. Nemyslím, že bychom se do toho měli plést. Pokud se po něm budeš vyptávat, mohla by ses dostat do hledáčku těch, co ho odstranili. A věř mi, že možná ani nejsem až tak pesimistický, když hned myslím na jeho likvidaci." Zase k ní mluvím vážně jako tam v kuchyni, kde jsem ji poučoval o zodpovědnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Vyslechnu si vše co má na srdci. Věděla jsem to. Věděla jsem, že se mě od toho všeho dřív nebo později pokusí odradit. Pro moje vlastní bezpečí. "Co já vím, vždycky se představoval jako Victor Gelber - ale jestli je to jeho pravé přijmení..." Ono se to totiž má tak, že "Victor" beztak nemusí být ani jeho pravé jméno. "A nevím, kde přesně je jeho pobočka. Oni to vědí, kývnu směrem k domu McGordobových. "Říkala jsem, že se jich jdu mimo jiné i zeptat. Ale teď už to nebude zrovna podstatná informace." "Ty to nechápeš," odpovím tiše a chytím ho za ruku. Na jednu stranu ve mně vše řve, abych ho poslechla, protože mi tady předložil několik velmi rozumných argumentů. "Ta kniha nemá vůbec existovat. Nikdo, kdo je jen trochu příčetný nevěří, že byla kdy napsána. A já mám v kapse důkaz toho, že tady někde je." V očích se mi až fanaticky zablýskne. "Nemůžu se jen tak otočit a nechat to plavat." Jistě, možná že je objevení stránky, zmizení Viktora a fakt, že se o něj evidentně zajímalo ministerstvo jen shoda náhod. Může se to stát. Ale já si to nemyslím. Evidentně nejsem jediná, kdo po té knížce jde. A co se likvidace týče... už jsem myslím někdy i zmiňovala, že pro tu knihu by lidi i zabíjeli. Je pravda, že jsem si nikdy nemyslela, že po ní dost možná budu muset pátrat svépomocí... ale stále věřím, že si nebudu muset ušpinit ruce, když se dostanu k těm správným lidem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Kočku přestane bavit balantovat na mých ramenou a seskočí dolů. "A?" je moje stoická odpověď nebo spíš otázka ohledně toho, jestli nějaká kniha existuje nebo ne. Ani nevím jaká, tak těžko můžu projevit aspoň stín nadšení. Pak mi rysy i šedé oči ztvrdnou. "To se tedy mýlíš. Můžeš. Musíš." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro V poslední chvíli se zarazím, než vyštěknu něco jako "To je přesně ten důvod, proč jsem nechtěla, abys sem jel se mnou!" "Ne," odvětím tiše, uhnu očima před jeho pohledem a naléhavě sevřu jeho ruku ve své. "Ne," zopakuji pro jistotu ještě jednou, zvednu oči a podívám se zpět do těch jeho. Cítím se dost nesvá, když mu odporuji i přes to, že se na mě takhle dívá. Ale nedá se nic dělat. V tomhle nemíním ustoupit. Ne teď. Ne takhle. "Prosím," zakňourám pak měkce s vědomím, že nemám vůbec žádný pádný argument, který by na něj zabral. Kromě své knižní úchylky a nemožné, nezvladatelné tendence k sobě hrabat co možná nejvíc co možná nejpochybnější literatury. "- zkus mě pochopit." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Můj stisk zesílí a rozhodně to nevypadá jako ono gesto pochopení. Pořád je to naštěstí jiná kategorie než zlámu ti prsty. Ani její skučení mě neobměkčí. Svaly na čelistech se zavlní. "Co přesně mám na tom chápat? Že se rozhodneš riskovat život kvůli knize, o které ani nevíš jistě, že existuje? Bello, kvůli knize?" Navíc někdo jako ona? Někdo, kdo okolní svět viděl právě jenom v těch knížkách a slyšel o něm jenom od kamarádů? Zbláznila se? |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Proboha Svene," Položím na jeho ruku z druhé strany i dlaň té druhé. "Nikdo neříkal, že hodlám riskovat život." Zavrtím hlavou, jako bych absolutně nevěřila tomu, že si něco takového může myslet. "Chci si jen zajistit, aby někdo -" zarazím se, když si uvědomím, že upřímná formulace "aby někdo cizí ten život riskoval místo mě a dostal za to patřičně zaplaceno" by mohla vyznít tak trochu... no ne úplně vábně. "- aby se někdo postaral o to, abych ji získala. Nehodlám se do ničeho zaplést přímo - co si to o mě myslíš?" Tak samozřejmě vím, že najít si nového překupníka nebude úplně růžová záležitost - ale tihle lidi mají konexe. "Pokud najdu někoho, kdo s Viktorem pracuje, nabídnu obchod přímo jemu. Ten chlap se nemohl jen tak propadnout i s celou svou sítí do země." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ale může to tak snadno dopadnout," prohlásím chmurně. Že bych byl až takový pesimista? To ke mně nesedí, vždyť ani z toho, že by Oleg Petrovič nemusel schválit moje volno, jsem si nedělal těžkou hlavu. "Měla by ses nad tím ještě zamyslet. Pokud možno lépe než nad touhle haló akcí." Je to opět krutě podaná realita a je mi jedno, jestli se zase načepýří. "Pořád ale nechápu, k čemu ti ta kniha je. Pořád je to jenom kniha." Tak nějak tuším, že ji nechce získat proto, aby ji pak za nehoráznou sumu zase prodala. Takový lov na knihu bych chápal. Jestli si ji chce prostě vystavit v knihovničce, tak je padlá na hlavu. Tolik energie, peněz a času investovat... pro co? Je v té knize aspoň něco zajímavého? Nebo to zase bude snůška blábolů jako vyvařte jednorožčí penis v kohoutím mléce a získáte věčné mládí. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Měla by ses nad tím ještě zamyslet. Pokud možno lépe než nad touhle haló akcí." Tiše, neznatelně zamručím něco jako "to mi lichotí, děkuji," ale dále to nekomentuju. Radši. Tohle opravdu nemá smysl řešit. Kdybych totiž jela sama, už bych tady den byla, nemusela bych poslouchat moralistické bláboly typu "Bello, vrať se k rodičům, nebo tě tady někdo prodá arabovi," a dost možná jsem už mohla mít celou transakci zařízenou a jen čekat, až mi donesou hotový produkt. "Pořád ale nechápu, k čemu ti ta kniha je. Pořád je to jenom kniha." "Není to jenom kniha," ohradím se skoro dotčeně. "Je to De Vermis Mysteria." A zase. Ten fanatický záblesk v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro A zase. Naprosto žádná reakce nad touto jistě totálně uchvacující bichlí. Slyším to prvně. "A?" zeptám se opět se svou typickou lakoničností. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "A?" Zopakuji a chvíli na něj nedůvěřivě civím, jako bych jeho reakci prostě nemohla uvěřit. On mi na to celé řekl jenom nějaké "a?" "A to ti nestačí?" Opáčím prudčeji, než jsem původně chtěla. No, evidentně ne. "Já nevím, co dalšího ti k tomu mám říct. Víš, že je mocná, drahá, nebezpečná, každý ji chce. Teď jsem ti řekla i název, který ti samozřejmě nic neřekl -" a já ti to nehodlám vyčítat, neříkala jsem ti, jak se jmenuje, právě proto, že jsem věděla, že je to úplně zbytečné. "- tak já už vážně nevím, co dalšího potřebuješ. Co kdyby sis prostě zkusil sám sobě vysvětlit, že to asi nikdy nedoceníš a... a -" na chvíli se odmlčím, jako bych hledala ta správná, dostatečně vyčítavá slova, ale místo toho jenom zjihlým, o dost mírnějším tónem dodám "- a přestal se tak bát o moje bezpečí?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ne." Asi jsem se po tom všem rozhodl uchýlit k jednoslabičným nebo aspoň jednoslovným odpovědím. Což je vedle některých situací, když jenom mlčím, docela úspěch. Drahá, mocná, každý ji chce... úplně mě to láká znovu zopakovat: A? Nikdy jsem nepatřil k dětem se syndromem má to on, já to chci taky. Nelíbí se mi to a nezměním názor, ani když na mě bude dělat oči. "Když ji všichni tak chtějí - a určitě to nebudou neškodní taťkové od rodin - co tě vede k přesvědčení, že v tom bezpečí vůbec budeš, pokud se vydáš po jejích stopách?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Jenom bezmocně zalapám po dechu a obrátím hlavu k nebesům. On s tím prostě nehodlá přestat, dokud nepřiznám, že má pravdu, neseberu sebe, jeho i koně a nevrátím se domů! Ono je to na jednu stranu hrozně roztomilé, z toho, jakou o mě má evidentně starost se vnitřně tetelím, protože to znamená, že pro něj mám dost možná větší cenu, než jsem si myslela - ale na druhou stranu má prostě smůlu. Ustoupila jsem mu snad ve všem! Neodjela jsem do Států hned, dokonce jsem nepřespala ani doma, jak jsem chtěla, ale u něj, protože to tak chtěl ON. Kdykoli jsme na něco měli jiný názor, byla jsem to já, kdo uznal jeho pravdu, ne on tu moji. A dělala jsem to všechno v zásadě bez debat, vlastně i ráda. Tentokrát jsem ale rozhodnutá, že jej poslouchat nebudu. A udělám si to po svém. Domů nepojedu a umřít se taky nechystám, aby bylo jasno. "Dobře," odpovím s lehce nespokojeně nakrčeným nosem, "tak se zkusíme dohodnout na nějakém kompromisu. Koukneme se na to místo, kde se s Viktorem naposledy setkal Jack - a možná tam na něco přijdeme. Pokud to bude vypadat nebezpečně," pokračuji pak, než se stihne nadechnout k nějakému rezolutnímu "ne, to ani omylem," "- tak se na to vykašleme a ty mě s velkou pompou vrátíš mamince a tatínkovi." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pár vteřin na ni prostě jenom hledím. Posměšky o tom, že mi tak dlouho trvá něco pochopit, odvála léta, která dělí mě a Bradavice. Takže v tom bude něco jiného. "Dobrá, to už zní rozumněji." Zato moje slova nezní o nic měkčeji. "O vracení nebo nevracení rodičům si promluvíme jindy. Ale nejsem tu od toho, abych tvé matce dělal hlídacího psa." Což může znamenat hodně věcí. To, že ji nedám. To, že ji nechám vrátit se tam samotnou, aby si to vyžrala. A tak dále. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Stále je docela patrné, že jsem jej nepřesvědčila. Ono se ani není čemu divit, když to vezmu logicky a odprostím se od své knižní úchylky, kterou nedokážu plně ovládat, nepřesvědčila bych ani sama sebe. Nicméně nějaké další rezolutní „ne“ nezazní, takže si vlastně můžu gratulovat. Další problémy, jako třeba „slíbila jsi, že když to bude smrdět nebezpečím, tak s tím přestaneš“ … ty budu řešit až operativně. Když pak oznámí, že od toho, aby mě mamince přivedl, tady není, zacuká mi v koutcích. Pustím jeho ruku a vděčně ho obejmu. Navzdory tomu, že mě pořád sleduje tím přísným, nepřesvědčeným a uhrančivým pohledem. Jsem doopravdy ráda, že se nechal přemluvit. Už proto, že když už jsem si to svým útěkem pohnojila u rodiny – nerada bych zacházela až k tak krajnímu řešení, jako že bych se například musela nějak nepozorovaně ztratit z očí i jemu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Cesta do USA ~Riley, Suzanne, Nimue~
Ještě večer vám všem přiletěla sova s letenkou přímo do Washingtonu. Někdo byl obeznámen, pro někoho to bylo překvapení. Dalšího dne (tj. 21.9.1989) se scházíte na letišti Heathrow, odkud v 8:35 odlétá váš spoj. Musíte se dostavit alespoň 4 hodiny před, abyste byli odbaveni, zkontrolování a párkrát si prošli turniketem. Na každém kroku jsou mudlovští strážníci a samotní mudlové neustále někam jdou. Všechny místní restaurace jsou přecpané, i když mají přemrštěné ceny. Lidé se pochybují ve větších či menších skupinkách, při čemž každá mluví jiným jazykem. Nad obchody se třepetají různé vlajky. Vás však zajímá brána s označením L-8.
Letuška vám kontroluje letenky a s úsměvem vás posílá dovnitř letadla, kde si sedáte na svá místa. Jste v ekonomické třídě. Trvá ještě další hodinu, než se letadlo odlepí od země. Dalších cca osm hodin čekáte, než letadlo s žuchnutím dopadne na ranway a můžete si jít pro věci k pásu.
Nyní je na vás, zda si najdete ubytování nebo se se zavazadly vydáte rovnou na ministerstvo kouzel. Washington je přelidněný, tedy alespoň letiště. Před vchodem stojí nejméně deset taxíků, které přijíždějí a odjíždějí. Mudlové po sobě neustále pokřikují a malé vyjukané děti drží své rodiče za ruku, aby se neztratily. Na rozdíl od kouzelnického světa je ten mudlovský až příliš uspěchaný. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zkusme to v USA – Richmond (Virginia) ~Benjamin~
Steve sebou trhne a v okamžiku se probere z dřímoty. Chvíli mu trvá, než se trochu rozkouká, a když si tě všimne, jak se nad ním tyčíš, skrčí se a tiše si něco řekne. Chvíli trvá, než se vzchopí a vyškrábe se na nohy. „K-kde to sme?“ rozhlíží se kolem sebe. „My... se přemístili?“ ošije se a ohmatem si kontroluje, zda má všechno. Po chvíli toho nechá a znovu se rozhlíží kolem, jako by někoho čekal. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Opět mě napadne, nakolik jsou její gesta promyšlená, nebo ne. Přece jen je to šlechtična, která je zvyklá dostat doslova vše, co chce, a moje představa výchovy aristokratických dívek zahrnuje i to, jak nenápadně chlapa přesvědčit. Podle toho, co se stalo ráno, by v praxi ještě neměla dost zkušeností... Každopádně nejsem z těch, co by zjihli, když na ně blondie udělá psí oči, takže se mnou to tak snadné nebude. I když její impulzivní objetí opětuju a mlčky, zabrán v myšlenkách, ji držím tak dlouho, dokud se sama nevyvine. Zrovna teď nemám na nějaké ochmatávání myšlenky; přemýšlím nad tím, že když se ztrácejí překupníci, nikdy to není dobré znamení, kor když se jedná o knihu, kterou všichni chtějí. I nad tím, že zrovna v Americe jsem jako ryba na suchu a nesnáším ten pocit, když nemám situaci pod kontrolou. Kdyby to byla moje akce, pečlivě bych se na ni připravil. Lektvar taky neuvaříte bez správné přípravy surovin. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Ono to objetí netrvá příliš dlouho. Jedná se spíše o výraz jistého druhu vděku ... a asi vyjádřené důvěry, než o cokoli jiného. Takže se odtahuji poměrně záhy s větou: "Tak snad abychom šli, než si to rozmyslíš." Ono se totiž taky může dost dobře stát, že má nějaký jiný plán, jak mě od celé věci odradit, jakmile bude příležitost. Napadá mě jich hned několik možných. A minimálně jeden by šel udělat teď hned. Co se pak mých dalších kroků týče, mám samozřejmě najít Jacka, zeptat se jej na informace o Morgantownu a místě, kde se naposledy s Viktorem viděl. Pokud možno co nejpodrobnější. No a pak se převléct do něčeho, co není tak buranské, jako kalhoty a košile, bez prodlení se tam přesunout a doufat, že pesimismus Svenelda není oprávněný. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Představa Stevova kutlochu jako testovacího zařízení je dost směšná, ale na druhou stranu podle toho, jak to tam vypadalo, ne zas tak nereálná. „Jezero Tahoe v Sierra Nevadě. A jo, přemístili jsme se.“ Ani se nesnažím hrát na soucit nebo zájem o jeho zdraví, kamarádi nejsme. „Ale teď se ptám já. Tak zaprvý – kdo to kurva byl? A zadruhý, proč jsme se neměli přemisťovat?“ Chvilku ho propaluju výhružným pohledem, ale pak se začnu rozhlížet po okolí, hůlku pořád ve střehu, a napůl ucha poslouchám, jestli neuslyším to charakteristický prásknutí, který by znamenalo, že je máme za zadkem. V mluvení ale dál pokračuju. „A jestli nemáš nějakej vážně dobrej důvod, proč se nepřemisťovat, doufám, že máš v zásobě nějakej úkryt, kam se můžem uklidit. První přemístění se dá vystopovat vždycky... a zkus protentokrát nějakej bezpečnej úkryt.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Morgantown, pod ulicí Elmina ~Sven, Isabella~
Jack se ještě stále potýkal se zraněným hřebcem na druhé straně ranče. Křídlo měl zafixované, ale nechtěl sníst granule s léčivým lektvarem. Nicméně byl ochoten vám odpovědět na otázky a dal vám přesnou adresu, kde se s ním sešel. „Použijte náš krb. Letax je v krabičce na římse. Jinak se tam dostat nedá. Nebojíte se podzemí, že?“ zavtipkoval. „Jen řekněte Morgantown, pod ulicí Elmina.“
*
Jedno z míst, kde Viktor pracoval, vypadalo jako sklepení. Holé, šedivé zdi, okna, ze kterých jste mohli vidět jen cihly. Žádný pokus o nevodění atmosféry, že jste na povrchu. Možná kdysi tohle místo sloužilo jako nějaká kouzelnická restaurace, jelikož tu ještě zůstaly typicky hospodské stoly nasunuté co nejvíce ke zdi, poskládané na sobě.
Všude byl prach. Na tomto místo nikdo už velmi dlouho nebyl. Krb se nacházel v hlavním sále. Odsud pak vedly troje dveře. Jedny byly zamčené a zastavěné nábytkem. Ze všech stran se ozývalo nemilé škrábání a pískání. Dokonce jedna macatá krysa proběhla těsně kolem vás, aby se hned zavrtala do díry a zmizela ve tmě.
V místnosti s krbem nebylo nic, co by stálo za zmínku. Snad jenom všudypřítomný bordel.
pod zemí |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Tak to je ono, ráj roztleskávaček, nemotornější kopie rugby, hamburgerů a seriálu tak jde čas! Ne, že bych čekal přímo dřevěné městečko se salónem v jeho středu a Clinem Eastwoodem s šerifskou hvězdou ale... jsem trochu zklamaný. Nějak nemá pocit, že takhle má vypadat ta slavná země svobody! Nu což, alespoň jsem si všecko mohl vynahradit cestou letadlem, která byla fascinující! Fakt, stálo to za to a kdybych neměl chuť se zpátky vrátit lodí, kterou jsem přes oceán taky ještě netrajdal, tak bych si to dal znova. Koneckonců vydržel jsem koukat z okénka a hlídat, jestli třeba neklesáme a fakt jsme skutečně nad zemí... no asi hodinu v kuse a kdybych neměl rozečtenou Nadaci od Asimova, tak bych zvládl snad zbylých sedm! Samozřejmě, jakožto vzorek anglického džentlmena, jímž tak trochu povinně národností jsem, se nedá říct, že bych se cestou choval jako malé děcko. To rozhodně ne. Spíše ony se chovaly jako já, když jsem se stejnou radostí komentoval všecko, co jsem viděl! Nic méně pro jistotu... nehodlám se šířit tím, že jsem přesun letadlem skutečně zařídil já. Každý... to nadšení mít nemusí a... některé věci je lepší nezmiňovat. Přinejmenším ne hned! "Taky vám přijde, že je Heathrow lepší?" Nadhodím konverzačně, zatímco v mezičase oznamuji s hrdostí své rybě, že tohle je anglická kolonie. Bývalá. Jedno se mi ovšem upřít nedá a to skutečně americký úsměv. Dnešek nemůže být lepší! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Vyslechnu si zbytek toho, co vědět potřebuji a utrousím něco o tom, že u nás v Anglii je zvykem přistřihnout starým pegasům letky, aby se právě takového nehody nestávaly. Já vím, že jiný kraj jiný mrav - a jsme země s trošku hustším obydlením a nemohli bychom si nějakého poblázněného senilního koně dovolit vůbec pustit do vzduchu... ale i tak. Pak nám Jack oznámí, kam se máme vydat - a jak. Letax. Nenávidím ho. I přes to, že jej samozřejmě, jako každá čistokrevná čarodějka, umím používat skoro od chvíle, kdy jsem se naučila mluvit. Upřímně, ještě, že jsem si na sebe nevzala nic bílého a zvolila spíš tmavé barvy. I přes to, že bílou a světle béžovou obvykle upřednostňuji. Čekala jsem třeba nějakou podzemní pracovnu. Stůl, pár křesel, relativní pořádek, nějaké vystavené cetky. Typické místo pro setkání se s klientelou. Po prvním rozhlédnutí se okolo, zatímco si svítím hůlkou, se mohu ujistit, že tohle je spíše něco jako stará nálevna... se spoustou prachu. Oklepu si botičky na nízkém podpatku od sazí a málem nakopnu okolo proběhnuvší krysu. Stejně je to kontraproduktivní, protože se sice možná sazí zbavím, ale za chvilku na ně nalepím prach. Jsem ale pevně rozhodnutá se tvářit, jako by mi nic z toho nevadilo. Protože na nějaké "Já-ti-to-říkal" nejsem zvědavá. Takže si odpustím i konverzační "to není to, co jsem očekávala." "No, ehm..." ale něco bych říct možná měla. Jinak tady taky můžeme stát a civět do soudného dne. Jeden by neřekl, že se tady za měsíc usadí tolik prachu... Já teda nevím, jak prach funguje - je to jedna z mnoha věcí, o kterou jsem se nemusela nikdy starat. Ale selský rozum (ta trocha, kterou mám) mi napovídá, že takhle vypadají už léta opuštěné místnosti. "Určitě je to správný krb?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zkusme to v USA ~Ben~
Steve zakoulel očima, jak kráva na porážce. „Kdeže?“ nebylo jisté, zda vůbec tuší, že je stále v USA. „Jo, aha,“ urovnal si po chvíli myšlenky, a hlavně zeměpisnou polohu.
„Ale teď se ptám já. Tak zaprvý – kdo to kurva byl? A zadruhý, proč jsme se neměli přemisťovat? ... „A jestli nemáš nějakej vážně dobrej důvod, proč se nepřemisťovat, doufám, že máš v zásobě nějakej úkryt, kam se můžem uklidit. První přemístění se dá vystopovat vždycky... a zkus protentokrát nějakej bezpečnej úkryt.“
„Cápci z jedný tajný organizace. Jsou mi už nějakou dobu po krku a vsadil bych se, že jsem všechno zařídil,“ zamračil se. „Něco... sem jim šlohl a dal to někomu jinýmu. Samo, že to neví, ale... jenom to šlohnutí jim stačí, aby mě uhnali k smrti.“
„Za druhý,“ znovu se rozhlédne kolem, aby se přesvědčil, že jste sami. „Sem na hledáčku amíckých bystrozorů. Nevím, jak to kurva udělali, ale jak použiju silnější kouzlo, tak mi sou hned v patách. Proto...“ nedořekl, protože se kousek od vás ozvalo hlasité prásknutí. Opět se objevili kouzelnicí v kloboucích a bez okolků po vás dvou mrskli kouzlo. Bylo to tak rychle, že jste neměli čas zareagovat. Odletěli jste a nejméně 20 stop dozadu. Steve žuchl do bahna a tvůj pád zapříčinil, že ses silně bouchl o kámen a ztratil vědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice Sanitas ~Aiden~
Práce tě měla čekat až druhého dne. Zatím ses mohl zabydlet, popř. seznámit se s kolegy v práci. To všechno záleželo jen na tobě. Druhého dne jsi došel do nemocnice právě ve chvíli, kdy tam někoho nesli. Na pacientovi by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyl v doprovodu čtyř bystrozorů s fešnými klobouky. A druhá věc... byl to Benjamin. Nicméně si nemohl nic dělat. Na hlavě měl ošklivou zakrvavenou ránu a vezli jej rovnou na oddělení vážných poranění. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnie Sanitas ~Benjamin, Aiden~
Ben se probudil. Čekalo jej však nemilé překvapení. Probudil se v místnosti, která vypadala jako nemocniční, vedle na stolku měl položený léčivý lektvar a v ústech měl divnou pachuť. Navíc na hlavě měl divně zapáchající obvaz napuštěný dalším lektvarem. Na druhou stranu necítil bolest, ale byl tu háček. Dveře na chodbu byly otevřené a před nimi stáli dva bystrozoři.
Aiden, jakožto nováček na stáži, dostal za úkol do Benova pokoje donést jídlo. Samozřejmě, že jej bystrozoři ještě zkontrolovali, než mohl vstoupit. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Jak nás Riley nechal skoro bez výmluvy samotné. Ano on dal výmluvu, že musí něco zařídit, ale tohle jsem nečekala. Já co se zdám naprosto klidná a vyrovnaná, se zdám překvapená. Někteří by takhle koukali několik minut, mě tento pocit vydrží pár sekund a pak se tvářím opět neutrálně. Měla jsem chuť odepnout přezku z dýky a hodit mu jí do zad, ovládnu se. Riley mizí a já jsem s Nimue ponechána, abych jí prý zasvětila. Merde Riley, já ale nic nevím... Nejraději bych si touhle nadávkou ulevila. "Měla by jste se jít domu zabalit. Více informací dostanete." S těmi to slovy a s rukama v kapsách se i já odporoučím. Přepadla mě myšlenka, vyhledat Rileyho a ukázat mu moje nespokojení s jeho profesionálností, ale rozmyslím si ho. Doma jsem zažila šok, když mi sova přinesla letenku. Jsem napůl z mudlovské rodiny, prý moje matka byla čarodějka z tohoto světa, ale že bych díky tomu tíhla k nějakým mudlovským vymoženostem se říct nezdá. O jejich svět se nezajímám, nemám k tomu důvod. Matka mě k tomu nevedla a proč by měla, když jsem jí ani nepoznala. Domnívala jsem se, že se do Ameriky přemístíme nebo poletíme našim způsobem, ne letadlem. Druhý den jsem dorazila na letiště. Snad poprvé mi není až tak do řeči. Můj vnitřní klid vystřídal neklid a moje nadávky ze mě nelítají jako obvykle. Mám jediné zavazadlo, větší tašku. Nevšímám si moc ruchu kolem sebe. I přes své obavy z téhle cesty se snažím tvářit profesionálně, přeci jen jsem bystrozorka. V letadle jsem se pokusila aspoň nachvíli usnout, což se neuskutečnilo a kdo mě pozoroval, určitě jsem se mu zdála celá napnutá, neuvolněná. Pač mudlové moc rádi nevidí zbraň ve své letecké dopravě a já jsem odmítala odcestovat bez své dýky, nechala jsem jí pomocí kouzla zmizet. Konečně ten pekelný přístroj přistál a já si oddechla. Narovnaná a ladnými kroky, mě vlastní jsem s ostatními ocitla v hale amerického letiště. "Taky vám přijde, že je Heathrow lepší?" "Hmm..." Zabručím a pohodím si svojí tašku víš na rameni. Vážně tohle probírat nechci, kvůli tomuhle tu nejsem a stejně nevidím v tom rozdíl. Je to mudlovské místo jako každé druhé. "Jaké máme instrukce?" Naprosto je mi proti srsti, že se na tohle musím ptát Rileyho a nemohu sama zavelit, kam se přesouváme, ale bohužel on je jediný, co ví, co máme dělat. Tedy doufám, že to ví. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden Vždycky to vypadá jako normální den, když člověk ráno vstává. Vyčistíte si zuby, nasnídáte se, oblečete se a jdete do práce. A když tam dorazíte, tak uvidíte čtyři bystrozory, co doprovází pacienta, který vypadá jako váš spolužák z Anglie? Vítejte v bláznivém světě. Vlastně si nejsem jistý, jestli je to on. Viděl jsem ho naposledy ve škole a to neměl obličej od krve a rozseknutou hlavu. Po chvilce je ztratím z dohledu mezi davy lidí, kteří nemocnicí proudí, takže se otočím a odeberu se za svojí vlastní prací, kterou jsem si mimochodem představoval zajímavější. Ne že bych čekal, že se hned dostanu k nějakému pořádnému léčení. Ale do háje - roznášet jídlo? To si asi dělají srandu. U Munga jsem už praktikoval sám - a musím říct, že celkem dobře - a tady ze mě udělají socku, co roznáší jídlo? Chápu, že jsem měl v popisu práce vypomáhání místním léčitelům, ale to jsem si představoval tak, že jim třeba uvařím lektvar, který budou potřebovat, nebo nějakou jinou podobnou práci... Nicméně s otráveným obličejem se chopím tácu s jídlem a odnesu ho na pokoj - shodou okolností tam, kde hlídají bystrozorové. Nechám je prohlédnout jídlo, asi je v chlebu schovaná bomba, a vstoupím do pokoje. Jo, teď už vím určitě, že je to Benjamin. Položím tác na stolek u postele a podívám se na něj. "Co tu děláš?" Mluvím hodně tichým šeptem, aby mě neslyšeli chlápci na chodbě a předstírám, že mu připravuji jídlo, aby nepojali nějaké podezření, což v praxi znamená, že spíš jenom šoupu s talířem po tácu. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Něco se muselo šeredně posrat. Jenže pořád nevím co... kdyby ten kretén řekl rovnou, že je napíchlej, tak... Jo kdyby, kdyby nikdy nefunguje. Prostě, stalo se. A teď je všechno v kelu, protože ti chlápkové venku rozhodně nejsou pacienti a rozhodně nepřemejšlej, kudy zdrhnout ven na cigáro. Cigáro, přesně to by se teď hodilo... Bystrozoři. Fakt bezva. Všechno jde do prdele. Když nezdrhnu, je konec, když jo, půjdou po mně všichni amíčtí fízlové... to jsou vyloženě nadějný vyhlídky. Steve, až se odsud dostanu, přísahám, zabiju tě! Protože se odsud musím dostat, jinou možnost nemám. Teď jenom přijít na to jak. Jsou náhody, který člověka málem donutí věřit na osud, například když ho narychlo odvolaj z povinnosti doprovázet skupinu kontrolorů OSN, kteří zjišťujou, jestli arabáčům náhodou nebylo ublíženo, a zrovna je přepadne banda těch ‚chudinek‘ a nakope jim zadky. A nebo když v cizí zemi, ještě navíc v nemocnici, narazí na známou tvář, zrovna když jí potřebuje. Trvá jenom chvilku, než si ksicht přiřadím ke jménu - Aiden, chodil do Havraspáru o rok níž, dobrý na lektvary a ...mudla. Na druhou stranu, nikdy jsme spolu konflikt neměli, takže by to mohlo vyjít. Ale nejdřív... „Aiden? Svět je malej...“ Šeptám, nechci, aby mě ti dva venku slyšeli, sice je dost možný, že to tu stejně odposlouchávaj, ale kdyby náhodou ne, tak jistota je jistota. „Dobrá otázka, taky by mě odpověď zajímala.“ Sarkasticky se ušklíbnu. „Hele, můžeš pro mě něco udělat? Máte tu na postelích jména pacientů? Potřebuju vědět, co za jméno se tam píše.“ Jo, je to risk, automatický podezření, ale k tomu už bohatě stačí ti dva šašci venku, navíc teď stejně nemám na výběr. Když se tu budu promenádovat já, bystrouši se hned zalarmujou, zato ‚sestřička‘ nebo to, co pečovatelský chlapi jsou má volný přístup. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden Přestanu si hrát s talířem, trochu nechápavě se podívám na Benjamina - co by tam měl mít proboha živého za jméno? "Jména jsem si nevšimnul..." Pokrčím rameny. Na druhou stranu, asi mě nezavřou za to, že si přečtu jmenovku na posteli. Pokud tam teda nějaká je. "Jsem tu první den, nevim jak to tu maj zařízený. Podívám se." Ani nevím proč, ale ohlédnu se přes rameno. Nikdy jsem neuměl být nenápadný. Pak se otočím, přejdu k nohám postele a přečtu si jmenovku. McBurn, Henry... Originální... Vrátím se zpět k Benjaminovi. Dám si záležet, abych si stoupl tak, aby na něj nebylo z chodby vidět. "Prej jsi Henry McBurn..." uchechtnu se. Snažím se nevnímat smrad z obvazu, ale jde to těžko. Asi se mi to jen zdá, ale atmosféra je tu pěkně hustá. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Jaké máme instrukce?" Dobrá otázka, zatraceně dobrá. Škoda, že soutěžní pořady mě příliš netáhly a tak si to moc nevychutnám. Nic méně nejsem včerejší a tak drapnu své cenné akvárko, chvilku koukám na Evu s vědomím, že určitě mám nárok alespoň na nápovědu publika! "To zní dobře!" Nadhodím po chvilce věštění z koule, která je spíše než křišťálová především akvárková. Jo a taky plně obsazena. S vědomím, že tím - jak doufám - Suzanne vytáčím tedy konečně přejdu k věci. "Takže slečna Jackson by nám mohla zajistit nějaký pěkný příjemný hotel a vyčkat na další pokyny." Myslím, že se tomu říká strategická záloha. Nebo taky uklizení do kouta, každému co jeho jest! "A my dva si můžeme zajít na romantické jídlo obsahující rande." Prohodím ledabyle. "Zvu tě, samozřejmě!" A s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Netušila jsem, že tak snadný a směrodatný dotaz bude potřebovat poradu a to s rybou. Ano s rybou a to já nejsem blázen, to je tu někdo jiný. Se složenýma rukama na prsou sleduji tu komedii, co předvádí Riley, bohužel u něj je to normální a tak se zdám nebýt naštvaná. Jsem až nezvykle klidná. "To zní dobře!" Nadzvednu s lehkým pobavením obočí a čekám co z něj vypadne a co tedy zní době. Někdy si říkám jestli opravu k němu ta ryba mluví, jestli slyší hlasy. Když nad tím přemýšlím, tak mě to tak ani nezajímá. "Takže slečna Jackson by nám mohla zajistit nějaký pěkný příjemný hotel a vyčkat na další pokyny." Riley rozděluje úlohy. Vypadá to, že Nimue, jako američanka, přestože nezná Washington nám má zajistit místo, kde budeme přebývat. Pro mě za mě je mi to naprosto jedno, kde budeme. "A my dva si můžeme zajít na romantické jídlo obsahující rande." Riley to podá, jak kdybychom byli do sebe opravdu zamilovaní a tohle je pro nás možnost jak si to užít i v jiné zemi než je Anglie. Kdyby to tak bylo, ten můj ledový klid by roztál a já bych se usmála a radostně přikývla. To se nestalo. Moje oči se zúžili a zkoumavě jsem si prohlédla Rileyho, jako kdybych ho hodnotila. Jestli se mohu s někým jako je on zahazovat. Uvidíme kdo je v téhle hře lepší... Jeden z mých koutků se zvedne, objeví se můj typický úšklebek. Zahráváš si s ohněm... "Fajn." Svěsím ruce podél těla. "A dej si záležet, víš jak já si potrpím na romantiku." Ten lehce posměšný úšklebek z mé tváře nadále nezmizel. Ono něco takového slyšet z mých úst je jeden velký vtip, ale já si tohle užívám. I když mě rozčiluje ta nevědomost v které mě nechává Riley ohledně celé téhle akce, nahrazuje i zajímavá zábava, co z toho vzniká. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Teď minimálně ví, že nejsem náhodnej chodec, kterej se připlet někam, kam nemá, nepustí mě jen tak, i když předvedu jakkoli věrohodný divadýlko. Není problém dřív nebo pozdějc přiřadit ke ksichtu správný jméno a ještě menší problém je nalejt do mě Veritasérum a všechno ze mě vymáčknout rovnou. A to bude teprv průser, tak půjde všechno přímou cestou do hajzlu. Jediný, co mě drží z jejich pracek, je fakt, že ještě neví, že jsem vzhůru. A tak to musí zůstat. Takže doufám, že mě můj starej známej ze školy neudá. A nevadilo by, kdyby mi pomoh i vypadnout. „Aidene, mám prosbu, chápu, když řekneš ne, ale... potřebuju od tebe pomoc. Neudělal jsem nic nezákonnýho, věř mi, ale jdou po mě lidi, který maj dost prachů na to, aby si zaplatili cokoli - včetně místních bystrozorů. Ti venku možná jsou praví, možná ne, ale vím, že jakmile se jim dostanu do rukou, rozhodně se z nich živej nedostanu. Poprava. Bez soudu, beze svědků a někde v hlubokým lese.“ Doteď šeptám, ale naléhavost promění můj hlas skoro v sykot. „Potřebuju, abys mě odsud dostal, jinak mě zavraždí! Prosím!“ Melodrama jak z filmu, ale podle mýho skromnýho názoru dost povedený, politika člověka vycvičí. A navíc to je skoro pravda, však mě táta už odmala učil, že lhát se nemá, musí se jen upravovat pravda. Teď jen, jestli to zabrnká na správnou citovou notu – a i tak je dost naivní doufat, že se chytne. Jenže teď nejsem v situaci, kdy si můžu vybírat. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden Stojím tam jako opařený a koukám se na Bena. Co mu asi na to mám tak říct? Že je mi líto, že se nechci motat do jeho problémů a že průser, do kterého se dostal, za něj řešit nebudu? I když se s rodiči rozcházím ve značeném množství názorů na život, snaha o pomoc bližnímu je naše výjimečně společná vlastnost. A když tak hezky prosí... Teď asi není doba na moje kousavé poznámky. "A co jako navrhuješ?" Asi se oba prostě sebereme a odejdeme odsud, ať jsou tu bystrozorové nebo ne. To není žádná překážka. A ještě nám popřejí šťastnou cestu. "Pravděpodobně ti sebrali hůlku. A nejsi ve stavu, kdy bys mohl... dělat vlastně cokoliv." Znova se podívám přes rameno na hlídku u dveří. "Nemluvě o tom, že mě prakticky žádáš, abych odzbrojil dva kouzelníky vycvičený k boji. Já nebojuju, ale léčím... A co mam jako udělat? Naposledy jsem soubojová kouzla používal v Bradavicích jako přípravu na OVCE. Teď mě ani žádná nenapadají... Možná, kdybych byl hodně úspěšnej, tak jim přičaruju rýmu. A tady to místo je zatracený bludiště! Ani nevim, jestli nás dokážu dostat ven. Než budem u východu, tak se to tu bude plný bystrozorů." Jako vždycky, když se dostanu do podobné zdánlivě bezvýchodné situace, začnu pomalu ale jistě panikařit. Teď už ani z pokoje nemůžu odejít, protože bych se furt ohlížel přes rameno a jim by bylo hned na první pohled jasné, že něco plánuju. "A riskoval bych svojí práci. Mám rád svojí práci! Teda... Ne tady tuhle, ale tu v Londýně. Jakou mám záruku, že se tam budu moc vrátit?" To vím moc dobře, ani mi nemusí odpovídat. Žádnou. Ostatně jak bych taky mohl mít nějakou záruku od člověka, který je mi vydán na milost a nemilost. "A nevim, jestli tě vůbec zvládnu doléčit..." Jsem hodně, opravdu hodně nalomený, že mu pomůžu. Ostatně to mu asi taky došlo, když už jsem přestal mluvit o tom, co by čekalo mě, a začal jsem přemýšlet i o tom, co čeká jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Do rozhovoru Belly a Jacka nezasahuju a cestování Letaxem shledávám přece jen pořád lepším než mít strach, že se zvíře splaší a shodí mě a já si nabiju čenich. Jakmile se dostaneme na místo, trochu se ušklíbnu. Říkali přece, že o Viktorovi neměli zmínky už měsíc, to znamená, že tu podle nynějšího stavu asi nebyl. Leda by to byla iluze, která má zadržet nezvané hosty a myslet si přesně to, co nahlas vyslovila Bella. Že jsou ve špatném krbu a že mají hledat dál. Než Bella začne popocházet, vířit prach a ničit možné stopy, zarazím ji. Nejvíc mě zajímají ty zaskládané dveře. Lidi jako Viktor, překupníci a další verbež, bývají podezřívaví a paranoidní. Někdo by řekl, že bez ladu a skladu zaházené dveře nebudou nic zajímavého, leda by byly účelně zabarikádované. Já si myslím něco jiného, a pokud se ukáže, že jsme tady nic nenašli, podívám se nakonec i do nich. Nerad bych spustil nějaký poplach, sotva sem vlezeme. Vlastně mi přijde zvláštní, že to místo je tak... jednoduše přístupné. Jistě, musíte znát přesnou adresu, ale přece. Nejprve se rozhlédnu po okolí, jestli tu nejsou nějaké stopy v prachu, teprve pak vyrazím k jedněm dveřím. Hůlku už mám vytaženou. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Morgantown, pod ulicí Elmina ~Sven, Isabella~
Toto místo se zdá být opuštěné celé měsíce a ne jenom měsíc. Možná někdo chtěl navodit atmosféru. Vy jste znali pravdu, ale ostatní takové informace mít nemuseli. Ač už za tím bylo, co chtělo, na zemi nebyly žádné stopy. Tedy až na ty krysí, které měli v oblibě se pořádně vyválet a pak jako šedivé chuchvalce běhat po místnosti do doby, než jste se objevili.
Sven vybírá dveře nejvíce napravo. Za nimi se nalézá kancelář, která vypadá stejně opuštěně jako sál. I prachu zde bylo stejně. Naproti dveří je ke zdi přiražena police s různými dózami a láhvemi, v nichž jsou po většinou různorodé přísady do lektvarů, mnohdy ty zakázané. U dveří je přisunut malý kobereček, který nejde přes prach téměř vidět a na pravé zdi odráží místnost sklo okna, ale i u něho dávno vyprchalo kouzlo iluze. Celou levou zeď pokrývá knihovnička. Tedy kdysi na ni určitě stálo mnoho knih, dneska tam není ani jedna. Přihrádky jsou různě veliké a ne moc dlouhé a navíc u každé je písmeno abecedy. Před knihovnou stojí obyčejný kancelářský stůl a židle. Na něm nic není. Když stojíte ke stolu čelem, nalevo od něj na zemi leží truhlice. Pokud se budete pokoušet ji otevřít ručně, tak je zamčená.
Místnost 1 |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nutno říct, že bych ten první krok klidně i udělala. A mířil by k nejbližším dveřím, protože Jack jasně řekl "když jsem čekal za dveřmi." Pokud možno jsem tam chtěla nacupitat dřív, než by zaznělo osudové "tak jsme se tady podívali, doufám, že seš spokojená a teď se hezky vrátíme." Než se ale stihnu rozejít, jsem zaražena. Tak tedy zůstanu na místě a jen se dále rozhlížím po okolí, zatímco to tady Sven zkoumá. Jenže na zemi prostě nic není. Když se pak rozejde, tak jej následuji, doufajíc, že jeho gesto "stůj kde stojíš a ani se nehni" už jakože neplatí. A, ostatně - i kdyby platilo. Zvědavě se snažím nakouknout přes jeho rameno do dveří, což, vzhledem k mé výšce, není zrovna jednoduché, pokud je to tedy vůbec možné. Takže to po prvním pokusu vzdám a vykouknu tak nějak bokem. V druhé místnosti je to, jak vidno stejné. Prach, vyklizeno. Staré, nefunkční magické okno je jen jakýmsi tichým důkazem toho, že pracovnu snad kdysi někdo používal. Někdo od nás. V knihovničce samozřejmě není nic. Ne tak na poličce. Truhly si momentálně nevšímám a se zájmem si jdu prohlédnout, co tady nechali. přitom hledám jakékoli možné místo, kde by se třeba mohl ukrývat zakletý vzkaz, nebo něco podobného. Zvláštní, že kdokoli odsud zmizel, knížky vzal sebou - do jedné. A tohle - tohle všechno tady nechal. "Fuj co je tohle," ukážu zcela nesmyslně na jakýsi černý kekel, aniž bych se tedy čehokoli dotkla. "Taky nám Jack mohl říct, do kterých dveří máme vejít..." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro A rozhodně se nechová jako někdo, kdo se v další chvíli chystá bonzovat. Jenže je až moc nervózní, to by mohlo všechno posrat... Asi to je normální, kdo se mu taky může divit, když se uváží, co po něm chci. Ale jestli se všechno posere jenom kvůli tomu, že je vyklepanej... Řeknu to ještě jednou a už teď mám pocit, že ne naposledy - musím pracovat s tím, co mám. Ale zpět k přesvědčování. Teď není místo na melodrama, teď ten chlap potřebuje podpořit - jinak řečeno, dolomit nalomenou vůli. Takže začnu jiným tónem, tišícím, uklidňujícím. „To je v pořádku, nemusíš mi pomáhat, je to moc velký riziko. Ale kdyby ses přece jenom rozhodnul pomoct nevinnýmu člověku,“ nechám viset větu ve vzduchu. Přemejšlím. A jeden hrubej návrh mě přece jenom napadne. Bude to dost o hubu, ale co v tuhle chvíli není – a tenhle známej z minulosti je paradoxně mezi jedinýma, u kterýho jsem ochotnej to riskovat. „Nemusíme jít přímo přes bystrozory... Tys byl vždycky dobrej v lektvarech, že jo? Umíš namíchat elixír eliminující účinky Doušku živý smrti?“ Tohle byla řečnická otázka, je to sakra léčitel, ne? „To jídlo zase hezky odneseš a všem nakecáš, že jsem se ještě neprobudil. Já budu dál hrát bezvědomí a v určitou chvíli, jak se to bude hodit, mi podáš Doušek. Tím se přece dá smrt nakamuflovat dobře, ne? Zajisti, abys mě odvážel ty, dovez mě do márnice, tam mě zas oživíš. Změníme štítky a z nějaký mrtvoly uděláme Henryho McBurna. Mražák s novou identitou zůstane prázdnej. Šlo by to?“ Tentokrát to není řečnická otázka, přece jenom on ví líp, jak to s mrtvolama chodí. Jenže tomu chybí třešnička. A pojistka. „Hele,“ nasadím vážný tón, „cením si toho, že o tom vůbec uvažuješ. Nemůžu po tobě chtít, ať takhle riskuješ, já vím. Ale když se rozhodneš to neudělat, slib mi jedno – nakecej jim, že jsem ještě v bezvědomí, třeba mě do něj pošli, jestli nechceš lhát, a pokus se co nejrychlejc sehnat Svena Gustavssona, pamatuješ na něj? Měl by bejt v Nižném Novgorodu u lektvaristy Olega Petroviče Nazarova." Já vím, že jsem ho nechtěl do současnejch problémů zatahovat... ale tohle je přece jenom trochu jiná situace. "Ale musí to bejt vážně rychle, moc času už mi nezbejvá...“ Tohle je pravda, obavy až strach fakt hrát nemusím. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Back in the USA! Než nakonec Hunt nastoupí za mnou a Campbell do výtahu, zničehonic dostane záchvat pracovní paniky a vyrazí ke schodům. Fakt, že ten výraz před svou etudou na téma „božíčku, to už je ale hodin“ zahrál velice teatrálně, mi neunikne. Bohužel, než ho stihnu zarazit a zpovídat, co má jako tahle šaškárna znamenat, dveře výtahu se zavřou a my vyrazíme… někam. Otočím se na Campbell a ve tváři mám zmatený výraz. Takže takhle na oboru záhad vysvětlují záhady? Blbec. “Měla by jste si jít domů zabalit. Více informací dostanete.“ Okamžitě se nabízí otázka kdy?, ale to už slečně bystrozorka s rukama v kapsách taktéž odchází, jako by se nechumelilo. Ani Campbell evidentně nechce mít nic společného s vysvětlováním případu. A to i přesto, že jsem teď jeden z týmu, letíme někam do Washingtonu, a já pořád. Sakra. Vůbec. Nic. Netuším. “Takže dík moc,“ zavrčím proto jen jejím zádům. A tak zůstávám sama se sebou a odrbanou kabelou ve výtahu. Tak tak z něj stihnu vystoupit, než si ho přivolá někdo od magických tvorů a výtah zmizí za rohem. Chm. Možná je tohle tak trochu signál, že mě překládají ke kentaurům. Ale vždyť jsem ve své práci dobrá! A jestli tohle byl nějaký vtip, jak ze mě udělat pitomce, tak pardon, ale Apríl byl v dubnu. Večer mě doma zastihne ministerská sova s letenkami do Washingtonu. Když si tedy sednu k šatníku a začnu do tašky na kolečkách, která je jen v zanedbatelně lepším stavu než moje taška do práce, mám aspoň jistotu, že za pitomce jsem zatím nebyla. Aspoň ne sama. Naposledy jsem v Americe byla navštívit svou sestru na její narozeniny. Bylo to na konci srpna, letěla jsem do New Yorku – takže scenérie letiště přecpaného mudly je mi dost povědomá. Všichni se vítají, líbají, objímají, třesou si rukama, drží cedule se jmény, vyskakují a mávají, hádají se o kufrech, co jim nedbalý letišťák rozbil v zavazadlovém prostoru, kontrolují letenky a pasy a volají na děti, co se zaběhly, a zase se vítají a líbají a objímají. Skoro mi je až líto, že tu na mě Morgan nečeká. Neměla jsem čas jí zavolat. No, možná že až to tu skončí, budu mít nakonec čas na malé překvapení. To by bylo fajn. Morgan je teď kvůli všem těm přehlídkám dost vystresovaná, a kdykoli se s ní bavím, mluví už jenom o látkách a barvách a jak nemá pro šití na nic čas. Já mám zas času habaděj, zdá se. A naopak netuším, co se děje. A štve mě to. Poslední dobou mě štve hrozná spousta věcí. Například to, že nemám ponětí, proč jsem, kde jsem, jak dlouho tam budu, co mám dělat. Fakt, že se nikdo z ministerstva ani neobtěžoval zařídit nám hotel, když už nám koupili letenky, nechápu. Je jasné, že přenášedlo použít nemohli. Pokud Campbell s Huntem nechtěli mluvit o naší práci před mými kolegy z oddělení magických nehod, dá se jednoduše domyslet, že ta věc asi není tak úplně pro všechny uši. Kromě toho, já sama pořád nevím, co tu vlastně dělám – a říct, že se mi to vůbec nelíbí, je velice slušné podcenění situace. Takže by se dalo očekávat, že o tom možná neví ani ministerstvo tady v USA. Tím pádem padá možnost přenášedla a dalších magických prostředků, a je logické, že jsme letěli letadlem. Ale fakt, že mě tu pomalu začínají řadit na pozici týmové uklízečky a křena k tomu, ignorovat nebudu. Řekla bych, že aspoň jeden ze základních pracovních postupů je obeznámit všechny účastníky s alespoň základními fakty – ale to, co jsem vyrozuměla z náznaků jako „bojovka“ a „výlet“, je fakt dost málo na to, aby mi to nějak pomohlo. Jestli nechtějí, abych něco věděla, tak mi to taky rovnou můžou říct! „Promiňte, ale tohle je tajné – dozvíte se v pravý čas“ je dost magická věta, která by mi aspoň na chvíli zklidnila hlavu! A pokud mi nemají co tajit – tak proč to tají? Seberu svoji tašku z běžícího pásu, a demonstrativně jí třísknu o zem s tak překvapivou silou, až se jedno z předních koleček ulomí. Obrátím se na ty dva, co se mezitím baví o romantické restauraci, přičemž já mám jít hledat hotel. Přitom si založím ruce na prsou a očima blýskám střídavě z jednoho na druhého – a je mi jedno, jestli na to mám v nějakém rámci pracovní hierarchie právo. Opravdu, dokonale jedno. Dokonce natolik, že se začnu vyjadřovat, jako bych mluvila s jiným amíkem. “Hotel? Tak to teda ani náhodou,“ vyprsknu dost podrážděně. “Žádný debilní hotel vám shánět nebudu, dokud nebudu vědět, proč bych vůbec měla. Chci vědět, co tady s váma do háje dělám!“ Odfrknu si. “Bondovka nebo ne, běhat za váma dvěma jen tak ze srandy nehodlám!“ Vytočeně zírám na Eva v akvárku. A jestli na mě zase vytáhnete něco s bojovkou nebo nějakou jinou super chytrou odpověď, tak já zase vytáhnu tu Huntovu pitomou rybu a udělám z ní filé! Aspoň se nebudou muset starat o to jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Výstižný nadpis, že? Teď přichází důležitý moment, bod, kdy se láme chleba! Dá se říct, že většinu času se snažím těmto momentům vyhýbat, což je i odpověď na to, proč preferuji housky, či rohlíky. Nakonec na svou společnici jen kývnu, doufaje, že si to vyloží jako "postarám se o to". "Blahopřeji, slečno Jacknsonová, vyhrála jste." Zkontroluji čas na hodinkách, protože to ve filmech, když je sleduji, vypadá cool a to navzdory všem jiným možnostem zjištění přesného času na letišti. "Takže vás zasvětím do důležitosti našich úkolů a řeknu to jen jednou." Nadechnu se, abych nechal chvilku působit ten významný okamžik. "Hotel nám sháníte, protože chceme mít kde spát a to je vážná věc, proto vás nechám běžet samotnou mimo rámec běžné Bondovské bojovky!" Pokud se rozhodne, čemuž bych se ani nedivil, že se chystá něco říct... gestem dám najevo, že jsem nedomluvil. V případě nutnosti budu její protesty ignorovat a dál si s úsměvem mlít svou. "Znáte zdejší poměry, víte co je běžné... najdete nám obyčejný hotel, zarezervujete obyčejné dva pokoje a zajistíte, aby byly bezpečné před obyčejnými i neobyčejnými věcmi, jak jen to půjde. Za čtyři hodiny se sejdeme opět u letiště, které snadno všichni najdeme. Takhle začíná hra, paní Jacksonová a když budete mít dobré skóre, dostanete informační odměnu." |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro S Nimue jsme si vyměnily postoje. Jak já svěsila ruce ona si je složila na prsou. Střídavě mění pohled, ze mě na Rileyho a obráceně. Já se jí nedivím, ona naprosto netuší, co zde dělá. Ale já taky ne. Vlastně proto jsem souhlasila se soukromou schůzkou naším tajemným-magorem. Ono kdybych byla v situaci své kolegyně, vylítla bych drsněji. Já si nikdy neberu servítky. S klidem mě vlastním pozoruji výbuch Nimue. Nechce hledat pro nás tři a rybu hotel. Taky bych byla proti. “Bondovka nebo ne, běhat za váma dvěma jen tak ze srandy nehodlám!“ Bondovka??? Merde, to je zase co. Včera to byla bojovka, dneska bondovka. Jsem tak ráda, že tomu nerozumím. "Ti co zamnou běhají to většinou jako srandu berou." Podotknu tiše. Nejspíš mě ty dva slyšeli, ale co, jsem známá tím, že o sobě smýšlím jako o úžasné bytosti, kterou by měli všichni následovat. Všimnu si gesta Rileyho, že to mám nechat na něm. Nekývnu hlavou ani neudělám nějaký pohyb. Stojím nehnutě na místě, jak voják, čekající na rozkazy. "Blahopřeji, slečno Jacknsonová, vyhrála jste." Riley si tak zahrává a já mám takovou chuť se smát. Celá takhle situace je vtipná, tím jak je absurdní. Riley pokračuje ve vysvětlování, je to naprosto scestné a znovu opakuje slova Bondovská bojovka. Aha tak takhle to je. Bond je nějaký chlap, co vymyslel bojovku, což jsou teda hry na boj. A všichni mudlové to znají. To je tak zvrhlé a ten chlap je divný. Boj není hra. Dva pokoje? Počkat počkat... Snad si Hunt nemyslí, že budu s ním. To se ještě vyřeší. Celé vysvětlování Riley zakončuje, že se setkáme opět zde a Jackson za své počínání si vyslouží jakýsi body. Merde jaký body? To já budu získávat taky, za to jak budu hodná na romantickém rande. Už to slovo romantické mi strhává tak deset bodů. Po celém tomhle sáhodlouhém monologu Rileyho se nijak nevyjadřuji. Já ho chci odtáhnout stranou a zmáčknout ho a vyždímat z něho vše co ví. Čtyři hodiny mi budou k tomu krásně stačit. Jen mám takový pocit, že Nimue nebude ani po tomhle krásném vysvětlení pro, aby šla zajistit hotel. Já bych nešla a nejspíš bych skočila po Rileym a začala ho škrtit a to nejsem agresivní člověk, ale tímhle by mě naprosto vytočil. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden Více méně jsem se už srovnal s tím, že mu pomůžu. Plán je to hezký - vlastně od někoho, kdo očividně právě dostal nakládačku, je dokonce brilantní. Ale s vůbec netuším, jak dám vědět Gustavssonovi. "Jo, šlo by to. Horší je to s Douškem. Tady ho mít nebudou, v léčení se nepoužívá, asi to budu muset uvařit. Bůh ví, jestli tu vůbec budou mít výluh z pelyňku. A fazolky dřímalky. Nebo kořen asfodelu." Nemluvě o tom, že tady možná ani nebudou mít přísady k tomu, abych to uvařil. "Zato naopak nebude problém s Rujovníkovym lektvarem, ten by měl bejt v každý nemocnici. A pokud ho tu nemají, tak jsou to idioti, to je základ." Už už se chci podívat přes rameno, ale na poslední chvíli se zarazím. Jestli to má vyjít, tak to musí být rychle a bez chyb. "Do márnice mě s tělem asi taky pošlou. Teda ne s tělem, jako s tebou... Prostě tě odvezu určitě já. A až ti dám ten lektvar, tak si přeházej štítky jak chceš." A ještě je tu ta věc se Svenem. Sovu mu poslat nemůžu, oceán by nepřeletěla. A jak jinak mu dát vědět, to fakt neušim... "A jak mám dát vědět Gustavssonovi? Sova by to nezvládla a nic jinýho mě nenapadá." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Jestli do toho půjdeš, nemusíš mu dávat vědět, bylo by to zbytečně složitý a trvalo by to dlouho, na to není čas. Hlavně ať se rychle dostanu odsud...“ A ještě jeden malej problém... „Nevíš, jestli jsou moje věci ještě někde v nemocnici? Nebo je už zabavili bystrozorové a dostali na ústřednu?“ No, asi těžko to bude vědět, ale zeptat se musím. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden Tím líp, že ještě nemusím do toho všeho shánět Svena. Každopádně mám obavu, že dovnitř okolo těch bystrozorů stejně Doušek živé smrti nedostanu. Na druhou stranu, kontrolovali jen jídlo. I s hůlkou mě pustili dovnitř. Možná to nebude zas až taková hrůza. Třeba doufat v nejlepší a být připraven na nejhorší. No, nevím, jestli bych si poradil s armádou bystrozorů. Každopádně musím jít, už jsem tu dlouho. Co bych tak dlouho normálně dělal u pacienta v bezvědomí? "Dost o tom pochybuju, jestli tě zatkli. A i kdybys je tu měl, tak mi je nedají, jedině těm venku..." kývnu hlavou směrem k bystrozorům. Vezmu tác s jídlem a snažím se uklidnit rozklepané ruce. "Už půjdu, i tak jsem tu strávil moc času. Snad budu zpátky do hodiny." Když všechno půjde hladce... Otočím se a odejdu z pokoje. "Ještě se neprobudil," řeknu bystrozorům a zamířím pryč chodbou i s jídlem. Dám si záležet, abych se neotočil. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden Odložím jídlo a zamířím nemocnicí hledat přípravnu. Tedy - doufám, že tu něco takového mají. Měli by mít. Kde jinde by vařili specifické lektvary pro konkrétní pacienty? Snažím se uklidnit, ale moc úspěšný v tom nejsem. Zdaleka se vyhýbám Benovu pokoji, abych nemusel jít kolem bystrozorů, to bych znervózněl ještě víc. I tak už bylo opuštění pokoje víc než vyčerpávající. Konečně najdu onu hledanou místnost. Vstoupím, zavřu za sebou dveře a otočím klíčem v zámku. Kdyby nějaký léčitel chtěl, tak se sem samozřejmě kouzlem dostane, ale aspoň budu mít čas na schování lektvaru, až ho uslyším se sem dobývat. Procházím podél regálů a vybírám a hledám přísady, což s je těžší úkol, než se zpočátku zdálo. Nechápu jejich systém ukládání ingrediencí, jsem zvyklý na ten náš. V Londýně bych našel všechno i se zavřenýma očima. Když mám konečně všechno, popadnu kotlík, naleju do něj výluh z pelyňku a začnu drtit sušený kořen asfodelu v hmoždíři. Zapálím pod kotlíkem nasypu tam asfodel a sáhnu po dalším kořenu, tentokrát baldriánu. Divím se, že si to ještě pamatuji, tohle jsem vařil naposledy v šesťáku. A vlastně jsem to vařil jen jednou. A ani tehdy se mi to moc nepovedlo. Mám pocit, že Gustavssonovi to vyšlo lépe, než mně. Není to zrovna nejjednodušší lektvar. Po nasypání baldriánu má lektvar dostat tmavě fialovou barvu, velmi zhoustnout a měl by modře dýmat. Každopádně jsem byl hodně optimistický, když jsem Benjaminovi řekl, že jsem do hodiny zpátky. Teď totiž přichází ta horší část - krájení fazolek dřímalky. S tím se piplám dobrou čtvrthodinu a ani se mi nepovede z nich získat tolik šťávy, kolik bych chtěl. S přidáním dřímalek by to celé mělo začít řídnout a průsvitnět, potom už se jenom míchá proti směru hodinových ručiček, dokud nebude lektvar zcela průsvitný, měl by vypadat prakticky jako voda. Se zatajeným dechem míchám jako o život a modlím se, abych vytvořil něco, co bude účinkovat natolik dobře, aby bystrozoři nepoznali švindl. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Nevypadá to, jako by tu tvůj kamarád byl naposledy jenom před měsícem," zamručím, když na nás ze všech stran útočí chomáče mnohem staršího prachu. I když kdo ví, třeba byl Viktor prase a vypadalo to tu tak i za normálních okolností. U překupníka nikdo moc neřeší, jestli je bordelář, nebo ne. Důležité je, zda sežene, co chcete. S těmi dveřmi to tak neřeším, prostě projdeme všechno. Podle mě stejně nic nenajdeme a Bella bude muset přiznat svoji porážku. I když se rozhlížím a po jejím zhnuseném konstatování se jdu podívat na přísady na polici, doopravdy nehledám nijak důkladně. Ne tak, jak bych dovedl, ale to ona těžko pozná. Mě, lektvaristu z povolání, udiví, že tu někdo nechal tak těžce sehnatelné přísady. Je pravda, že se z nich dá vyčíst méně než z písemností, ale stejně. Jelikož mi místnost připadá bezpečná, nechám Bellu, ať si hledá - koneckonců to chtěla ona - a jdu se podívat do druhých dveří. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Bez Svenelda "Nevypadá to, jako by tu tvůj kamarád byl naposledy jenom před měsícem," Pokrčím rameny. Říkat mu, že to není můj kamarád... to asi nemá smysl. A jak už to tak chodí, když nevidím smysl v tom, abych mluvila - obvykle toho moc neřeknu. Takže mlčím. Na chvíli se ke mně připojí a prohlíží si obsah lahví se mnou, beze slova. Možná bych na to neměla myslet a rozhodně ne takhle... ale myslím, že bychom si svým způsobem docela rozuměli... a nemuseli bychom toho ani příliš říkat. Mě totiž, popravdě, trochu děsí příliš upovídaní muži. Z domu nejsem příliš zvyklá na užvaněné lidi. Poslední rozhlédnutí se okolo a jde pryč. Nechávám jej. Já tady ještě neskončila - a stejně by mi neutekl. Kdyby tady se mnou nechtěl být, tak tady totiž není. Jdu se ještě podívat k truhle. První opatrný pokus nadzvednout víko prozradí, že je zamčená. "Alohomora." Klepnu hůlkou do zámku. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Morgantown, pod ulicí Elmina ~Isabella~
Ozve se tiché cvaknutí, jak zámek povolil a truhlu šlo snadno otevřít. Nicméně po odklopení víka jsi našla jenom prázdný prostor. Nic v truhle nebylo. Nic hmatatelného, co bys mohla vzít do rukou. Na spodku víka však bylo něco vyryto. Dvojice čísel.
38.52729 – 76.972616
Byla naškrábaná nejspíš ve spěchu, protože byla kostrbatá a některá čísla představovaly spíše povrchové škrábance. Autor nepoužil kouzel, jak šlo poznat. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Morgantown, pod ulicí Elmina ~Sven~
Isabella zůstala v prvním pokoji a ty ses šel podívat do dalších dveří. Ty skrývaly obyčejnou kouzelnickou kuchyni, jakou je možné najít v různých hospodách pro mágy. Nějaký ten kotlík, hrnce, kuchyňské náčiní jako vařečky, nože, kleště, naběračky apod. Vše bylo úhledně uskládáno v šuplících nebo pověšeno na zdi. Linka se kovově blyštila pod umělým světlem, které používají mudlové, a které se automaticky rozsvítí při nějakém pohybu.
Sporák, lednice a jiné spotřebiče byly čisté. Zdálo se, že ten, kdo opustil kuchyň, ji vypídil do blyštiva a od té doby v ní nikdo nebyl. Dokonce i kotlíky neměly na sobě známku rzi nebo připečené přísady. Zkoumání celé kuchyně ti nedalo žádný výsledek. Nikde nic. Žádná tajná dvířka, žádné skryté spisy. Kuchyň byla čistá i ve směru zločinnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro K mé velké spokojenosti zámek poslušně klapne. Tak je to správně, ušklíbnu se, když bednu opatrně otevírám. Pokud možno se snažím dát obličej někde z dosahu, kdyby třeba uvnitř byla past, spouštějící se mechanismem, napojeným na otevření víka - nebo něco podobného. Nic se neděje. Opatrně tedy nakouknu dovnitř, svítíc si hůlkou. A uvnitř nic není. Nevím, co jsem čekala. Jestli truhlu plnou pokladů - nebo, že by v ní mohla ležet TA KNIHA. No... prostě je to směšné už od pomyšlení. Samozřejmě, že nejpravděpodobnější bylo, že truhla bude prázdná. Ale - co kdyby? A já bych si to pak nechtěla třeba vyčítat. S pokrčením ramen už chci víko zavřít, když si všimnu něčeho na dně. Čísla. 38.52729 – 76.972616 Vypadá to, jako nějaký narychlo vyčmrkaný vzkaz. Bůh ví, k čemu může být. Otevřu kabelku, v níž mám uložený batoh - (já prostě ráda očarovávám předměty! Každý děláme něco!) - a hrábnu skrze ní do batohu, z něhož vytáhnu malý, v nafialovělé kůži vázaný bloček. A brk. Jeden z těch, které píšou magicky, bez inkoustu. Na cesty jsou pohodlnější. Otevřu bloček na jedné z čistých stránek a pečlivě si tam čísla zapíšu. Bůh ví, že by se mi třeba mohla hodit. K tomu pro jistotu připíšu "čísla z truhly pod Elminou." - kdybych třeba zapomněla, co to mělo znamenat... ač bych řekla, že se to nestane. Já zapomínám jen velmi zřídka. Taky díky tomu jsem měla své výsledky, jaké jsem měla. Bloček pak nedávám do batůžku, ale strčím jej přímo do kabelky - abych jej mohla zase rychle vytáhnout, kdyby bylo třeba. Vrátím se k polici s přísadami do lektvarů a ještě nějakou chvilku si ji zvědavě prohlížím. Čapnu jednu z lahví, která mě svým obsahem zaujme nejvíc a zatímco si ji prohlížím, vydávám se ven z místnosti, najít Svenelda. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice Sanitas ~Aidan~
Tvůj celkový hod: 66%
Lektvar začal pomalu řídnout a chytat bezbarvost, jakou by měl mít. Pak však proces zastavil u jemně kalné vody, což by nemuselo mít úplně za následek špatnost lektvaru. V knihách se psalo, v jakém rozmezí je možno pozřít doušek smrti, aby to strávníka nezabilo. Máš štěstí. Vešel ses tam.
Zatím, co jsi pracoval na lektvaru, se po tobě začalo několik místních léčitelů shánět. Jednou někdo zacloumal za kliku, ale neotevřel. Jen s nadávkami, které se hodily spíše do mudlovského světa, se obrátil a odešel. Bystrozoři stále stojí na svém místě. U prohlídky by se mohlo stát, že budou kontrolovat i tvou čutoru.
Náhoda, ať je to zajímavější |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Zanedlouho se vynořím z vedlejších dveří. "Nic tam není, jenom vycíděná kuchyně. Což je zvláštní vzhledem k tomu, v jakém stavu tohle místo je. Je to až příliš pečlivě uklizené. Snad jako by někdo odklízel po jatkách," ušklíbnu se. Kdybych někoho zabil nějak... krvavě, taky to vypulíruju tak, že to bude vypadat líp než předtím. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Do vedlejší místnosti nestihnu ani dojít a Sven už se vrací. Což o to - já se tam vedle taky trochu zdržela. Jenže tam byla ta truhla... a já jsem přirozeně zvědavý člověk. Takže se není příliš ani čemu divit. Ne, že bych tedy byla úplně neúspěšná. Setkáváme se tedy znovu v hale. On mi vypráví o jatkách, já držím v rukou láhev se zaprášeným víkem, v níž v láku plavou tři opravdu miniaturní dětské ručičky. Poetická chvilka. "To jako myslíš, že tam Viktora někdo rozsekal a pak to vymyl?" Povytáhnu obočí a zvednu konsternovaný zrak od sklenice. Osobně jsem si myslela, že přísady, jako ruce nenarozených dětí jsou přežitek. Podle několika čínských znaků na víčku to zjevně sehnatelné je. V Asii. No, hegeš. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro S cynickým úšklebkem pokrčím rameny a pak si všimnu, že Bella něco drží. Dojdu blíž a podívám se, pokud si to nechá vzít z ruky, tak i docela zblízka. Povytáhnu obočí. "No, možná nejsem daleko od pravdy. Kdes to proboha našla a proč to bereš s sebou?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Láhev mu docela bez problémů předám. Nějak bych neměla vlastně možná problém to odložit tady na nějaký nejbližší stůl a nechat to tam dále... hm - plavat? Já bych se tomu i smála, nebýt to takový humus. "Kdes to proboha našla a proč to bereš s sebou?" Dobrá otázka - občas se na podobnou ptám svého psa, když mi do postele nosí ožužlané hračky. "Bylo to vzadu na té poličce," odpovím poměrně nevinně. "Chtěla jsem se tě zeptat, jestli to je opravdu to, co myslím. A prohlédnout si to." Takové věci totiž člověk v lékárně na Příčné nekoupí. Popravdě nemíním přiznat, že jsem si chvilku, jen malinkatou chviličku, pohrávala i s nápadem prostě otevřít kabelku, najít v ní batoh, strčit to do batohu... a prozkoumat to doma. Ne. To se nikdy nestalo. To mě nikdy nenapadlo. Ani omylem. "Není to to jediné, co jsem našla," když už mám volné ruce, můžu vytáhnout z kabelky svůj zápisník a nalistovat stránku, na kterou jsem si před chvílí zapsala "ta čísla." Na prázdném listě je pak napsáno jen: 38.52729 – 76.972616 čísla z truhly pod Elminou. "Mohly by to být souřadnice. Možná. Bylo to vyryté na dně té truhly. A ten, kdo to dělal, to nedělal hůlkou a evidentně spěchal." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Pokud si myslíš, že jsou to usekané ruce kojenců do 6 měsíců věku, tak ano, je to přesně to, co si myslíš," zkonstatuju po obhlédnutí nálezu proti světlu hůlky. "Používají se v lidovém léčitelství kočovných kmenů Asie a odtud přešly na černý trh moderního světa, protože podle nějaké studie to za určitých podmínek opravdu funguje. Jelikož přežití je tam drsné a mají hodně dětí, matky se rády zbaví nadbytečných krků nebo postižených kojenců a ještě za to dostanou dobře zaplaceno. Co jsem četl, používá se to v rámci omlazující kůry. Když to naložíš do správného roztoku, použiješ správné zaklínadlo a po určité době to syrové sníš, získáš tím nějaký čas k dobru, protože zafunguje mládí zakonzervované ve tkáni." Na to, jak nechutná je to podívaná, se zdám být docela zaujatý a po celou dobu své přednášky, která je dost možná nahlas řečený vnitřní monolog, se na Bellu ani nepodívám. Asi jako když tlachali v té své hatmatilce o kobylách. Takže zprvu nijak nezareaguju ani na to, že našla ještě něco. "Když spěcháš, proč to neděláš hůlkou?" vzpamatuju se nakonec, čísla mi nic neříkají. "Ještě mi řekni, že to vyryl ve smrtelné křeči vlastníma prstama..." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Zklamání. Myslela jsem si, že je to trošku něco jiného. Já se v dětech tedy příliš nevyznám, ale ty ručičky byly prostě tak maličké. Měla jsem za to, že jsou z trošku odrostlejšího embrya. Kdesi jsem o něčem podobném četla, že se to snad kdysi dělalo. A co se matek týče - ne zrovna dobrovolně. S celou tou věcí s prodejem postižených dětí a sekání ručiček... no, řekněme, že to pro mě ztratilo určitou část svého kouzla. Nechápejte mě špatně - pořád je to samozřejmě DOST hrůzné. Ale už ne TOLIK. "Když to naložíš do správného roztoku, použiješ správné zaklínadlo a po určité době to syrové sníš, získáš tím nějaký čas k dobru, protože zafunguje mládí zakonzervované ve tkáni." "Fuj, dobře, to stačí," utnu jeho monolog. Je to možná poučné - ale sakra, představa, že žvýkám ručičku, naloženou v sladkokyselém nálevu, místo okurky... ne, ne, ne a ne. "Když spěcháš, proč to neděláš hůlkou?" "Eh?" Přestanu hypnotizovat ručičky a představovat si, jak asi chutnají (protože tomu se člověk prostě neubrání, myslet na to!) a skloním pohled zase k papíru. "Co já vím? Bál se, že to v rychlosti nevypálí? Kvůli prior incantato?" Pokrčím rameny. "Možná ji neměl po ruce..." "Ještě mi řekni, že to vyryl ve smrtelné křeči vlastníma prstama..." "Jo, taky běžně vyrývám prsty vzkazy na dno beden, které pak zamknu," protočím očima. "Vyřezal to asi nožem - nebo něčím ostrým. Co na tom sejde? Evidentně je to vzkaz." A evidentně není určen pro mě - a mi je to evidentně jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nepotlačím pobavený úšklebek. Možná ten zmijozelský školák nezmizel úplně, vždycky mě bavilo znechucovat holky a hodiny lektvarů k tomu byly ideální. Kolikrát jsem nějaké nafrněné kravce hodil do výstřihu kouzlem "oživenou" přísadu. "Co na tom sejde? Pokud znáš motiv, snadněji zjistíš věci okolo." Hůlkou zajistím sklenici proti rozbití, pokud tímhle kouzlem již není ošetřená, zmenším ji a strčím si ji do kapsy, jak kdyby se nechumelilo. Když už tu jsme, tak čistě ze zvědavosti dojdu k posledním, zabarikádovaným, dveřím. Zkusím kouzly zjistit, jestli tu není nějaký poplašný systém nebo past, a pokud ne, začnu odlevitovávat kusy nábytku stranou. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Morgantown, pod ulicí Elmina ~Sven, Isavella~
Dveře a nic okolo nenasvědčovalo, že by bylo chráněno kouzlem. Po odklizení stolů nastala jenom maličkost. Dveře byly zamčené. Nicméně je nechránilo žádné kouzlo, takže použít alohomora nebo vlastní nohu nečinilo žádný problém.
Místnost byla neosvětlená, bez začarovaných oken. Jinak řečeno byla tu tma jak v řiti. Po zažehnutí hůlky kouzlem lumos se vám odkryl, jednoduše řečeno, bordel. Pokud jste někdy v Bradavicích narazili na místnost nejvyšší potřeby, kam si studenti odhazovali své nepotřebné věci, tak něco podobného bylo i zde včetně několika štosů knih, které nejspíš byly před tím urovnány na policích v první místnosti.
Kolem stěn byly hromady naskládány tak, aby nespadly, ale pořádek v tom nebylo vidět. Prostřed místnosti byl zaplněn taktéž vším, co vás mohlo napadnout. Nějaké dětské nožičky v roztoku se taky našly. Hledáním byste mohli strávit i několik dní a to, co jste viděli, nebylo pro vás užitečné. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Co na tom sejde? Pokud znáš motiv, snadněji zjistíš věci okolo." "Myslím, že motiv bych nepochopila, ani kdybych věděla, jestli to vyryl klíčem, nožem, nebo vývrtkou na víno..." Odpovím lehce duchem nepřítomně a hledím na poslední dveře v místnosti. Pak mě periferně zaujme Svenův pohyb. Otočím se zrovna, abych viděla, jak si zmenšenou sklenici strká do kapsy. Ale to...! Nadechnu se, jako bych snad chtěla něco říct, nebo protestovat, možná mu vynadat - načež si uvědomím, že on zrovna udělal něco, co já udělat chtěla, ale styděla jsem se si to byť přiznat. Takže zase vydechnu a s výdechem se zakřením. Ta jistota a nenucenost, s jakou to udělal - radši se rychle podívám jinam, abych se nezačala červenat a hihňat. "Kdes to proboha našla a proč to bereš sebou?" Říkal. Hm hm. Pak, po nějaké chvilce, konečně otevřeme poslední dveře. A vykoukne na nás bordel. Takže to jsme měli opuštěnou prázdnou místnost s prachem, prázdnou místnost jako ze škatulky - a teď tady máme ukázkový mišmaš všeho, co se kdy kde dalo najít. Nemůžu si nevšimnout těch nožek. "Pokud tady budeme hrabat dostatečně hluboko, možná objevíme i hlavu," utrousím znechuceně. Šance, že by Mystérium Červa bylo tady? Ne - nulová. Ta knížka má větší cenu, než všechny ručičky a nožičky všech malých číňánků světa. Možná bych se držela těch čísel. "Svene, můžu se tě na něco zeptat?" Nadhodím a sfouknu prach z kožené vazby nějaké zvenčí nepopsané knihy. Zní to možná lehce rozpačitě. Jako bych si nebyla úplně jistá, jestli se ptát chci. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden Trochu se na lektvar zamračím, zdaleka se mi nepovedl tak, jak bych si přál. Co se dá dělat, znova už ho vařit nebudu, na to není čas. Aspoň jsem neuvařil jed. Naběračkou naliji trochu Doušku do malé lahvičky, kterou schovám do náprsní kapsy, tam mě snad prohledávat nebudou. Poté projdu regály s lektvary, najdu Rujovníkový lektvar, trochu odliji do druhé miniaturní lahvičky a tu strčím normálně do kapsy, na tom není nic podezřelého. Jednoduchým kouzlem a mávnutím hůlky vyčistím kotlík, postavím ho tam, kde jsem ho našel a nespotřebované ingredience vrátím na místo. Dám si pozor, abych po sobě nenechal byť sebemenší svinčík. Odemknu dveře a zamířím zpět k Benovu pokoji. Jen co zahnu do chodby s bystrozory, srdce mi začne bušit jako o život, ale snažím se na sobě nedat nic zdát, jít přiměřeně rychle a nijak se neošívat. Pomalu zahnu do Benjaminova pokoje a modlím se, aby mě nezastavili... |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden Projdu kolem bystrozorů bez prohlídky. Úlevou zavřu na zlomek sekundy oči a neslyšně si oddechnu. Dojdu k posteli, sáhnu do náprsní kapsy a vyndám lahvičku obsahující jemně zakalenou tekutinu. Nebudu mu říkat, že se mi to úplně nepovedlo, i tak má asi nervy na pochodu. A stejně - jakmile to vypije, bude mu to fuk. "To jsem já," šeptnu. "Vypij to hned." Otevřu lahvičku a nakloním mu ji k ústům. Doufám, že to zabere hned, abych mohl zavolat ošetřující léčitele hned teď. "Uvidíme se za chvíli." Aspoň doufám... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Naprosto nechápu uspořádání tohodle místa, nechápu člověka, co tu žil. To je ale jedno, není to moje věc. Pro mě je potřebná pouze ta informace, že tady asi nenajdeme to, co hledáme. Spoustu jiných věcí, dost možná zajímavých, to ano. Když vidím další nálev, mám chuť tu nějakou chvíli hrabat a využít toho, že by si nikdo nevšiml, že tu něco chybí. Každý máme prostě nějaké priority a já svoje volno hodlám využít. "Hmm," zabručím neurčitě; možná je to pouze reakce, ke které se podvědomě donutil mozek, který je myšlenkami kilometry daleko, nebo tím chci získat čas. Někdy umí být docela všetečná. "Podle toho na co." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Ta knížka je arabsky. Což znamená hodně, hodně zaklínaní - a pak problematicky - kostrbatý překlad, který se téměř nebude dát číst. I Al Azif mi musel přeložit otec, protože to, co se na papíře objevilo mě, bylo... no, to je jedno. Ne tedy, že by poté dávala Al Azif větší smysl. Jen ve mně prohloubila strach z hluboké vody, gratuluji. Knihu odkládám. "Podle toho na co." Neměla jsem se ptát, jestli se můžu ptát. Měla jsem otázku vypálit rovnou a ušetřila bych nám oběma pár zbytečných slov. No co už. Na chvilku mě napadne si to prostě celé rozmyslet a zeptat se na nějakou blbost - třeba "opravdu chceš být o pár let mladší, že sis ten kekel zabavil?" Čímž bych to všechno odehrála kamsi na vedlejší hřiště a byl by klid. Jenže pak bych nad tím uvažovala pořád. "Proč tady jsi vlastně se mnou?" Zeptám se nakonec. "A prosím, neodpovídej "aby se ti nic nestalo" - protože pak se znovu zeptám proč." |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro
Zrudnu natolik, že moje zářivě rudé vlasy vypadají v poměru s mými tvářemi mdle. Otevřu pusu, abych Hunta mohla zahrnout veškerými výstižnými jmény, které si jen vybavím, z nichž je „pošahaný cvok“ mezi těmi nejpřítulnějšími – a pak si to rozmyslím. Nemá cenu se s ním hádat, protože mi stejně nic neřekne a jen ze sebe budu dělat rozčilené děcko. Ten chlap nemůže být o moc starší než já, a já tu nehodlám předvádět rozmazleného benjamínka, který všechno musí mít teď hned. Nemá to cenu, a jen sama před sebou ztratím svoji hodnotu. To ale neznamená, že se mi moje situace nějak líbí. Vlastně si myslím, že výraz „polibte si všichni, co tu jste“ je daleko výstižnější. Jen tam asi půl minuty stojím bez hnutí, zírám na ty dva, jako bych je chtěla v příští chvíli uštknout, a uvnitř úplně vřu zlostí. Je to vidět. I když nic neřeknu, není pochyb, že si v duchu maluju nepěkné scénáře. Třeba jak by se tahle chvíle mohla vyvinout, kdybych se nerozhodla nevybuchnout. Mezi sedm divů světa se dnes jako osmý přidává zázrak, proč se 21. září 1989 jistý zaměstnanec oboru záhad nevypařil z povrchu zemského. Nakonec, aniž bych hnula brvou nebo jakkoli změnila svůj výraz jděte-už-fakt-do-háje-než-vás-tam-vykopu, si tašku se zničeným kolečkem přehodím přes rameno, otočím se na podpatku a beze slova vyrazím pryč. Do barevného šátku s třásněmi, který mám omotaný kolem krku, si přitom mumlám jednu peprnou nadávku za druhou. Zatracený debilní rybí skrček! Neobtěžuju se ani zeptat, jak se potom najdeme, protože je mi to ze srdce jedno. Já se o tuhle práci neprosila. Já sem nepřiletěla kvůli tomu, abych se sebe nechala dělat idiota. Já mám naprosté právo vědět, co se tady děje – a pokud jsme na natolik tajné misi, že ani já to nesmím ani tušit, tak to pardon, ale mohli mi dát aspoň na výběr. To mi jako nevěří? Proč mě v tom případě vůbec najali? Abych jim tu dělala terč na debilní hlášky? Ani náhodou! Píšu na ministerstvo, jen co se dostanu k pergamenu! Proderu se mezi cestujícími s kufry v jedné ruce a dětmi v druhé až k východu. Než se protáhnu turniketem, ještě se otočím a očima vyhledám zbylé členy týmu. Mám natolik vražedný pohled, že jakýsi mudla za mnou polekaně uskočí, jako by mu pod nohy udeřil blesk. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Překvapuje mě ten poměru klidný odchod Nimue. Vidím jí na tváři jak nás oba v duchu posílá k čertu. Více zhnusených pohledů má pro Hunta, ale i já jich pár dostanu. Jestli byla Nimue vnímavá, mohla si povšimnout, že se můj výraz nakrátko změnil. Zdálo se, že se tvářím nepřítomně, že se mě tohle netýká, ale na malý okamžik se objevila omluva, nevyřčena, ale byla tam. Zmizela stejně rychle jak se objevila. Příhodná otázka by byla jestli se to člověku nezdálo. Nimue nás opouští a za turnikety nám věnuje poslední nenávistní pohled. Já koukám na její odchod a zdám se jako socha. Jak zmizí z dohledu otáčím se na Rileyho. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Otáčím se na svého kolegu a tleskám. Na tváři můj pokřivený úšklebek. "Tak tohle se ti povedlo." Můj hlas zní jako pochvala, ne výtka. "Doufám, že ti to stálo za to." Cítím jak popruh od tašky mi klouže z ramene a rychlím pohybem ho vracím tam, kde má být. Tak dobře Riley, s pravdou ven. Tak moc ráda bych chytla Rileyho za límec a táhla ho do soukromý a tam z něj nedobrovolně vytáhla vše co ví. Nesnáším tuhle nevědomost. Jeho hry se slovy a vím moc dobře, jak si on tohle užívá. "Jdeme prozkoumat město?" Prohrábnu si vlasy, gesto které mi je tak cizí. Celkově se zdám být milejší než obvykle. "Slíbil si mi přeci tu romantiku." Ta slova jsou tak odporná, že ani mě přes pusu skoro nejdou. Zním prkeně, nepřirozeně. Sakra já jsem voják ne tohle... Ani nevím jak to popsat. Nastalo pro mě zvláštní ticho, které naruším svojí poznámkou. "Jacksonová při odchodu byla sprostší než já." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Jsem zklamán! Čekal jsem výbuch hněvu, explozivní naštvání, ironické poznámky a spoustu těch dalších více/méně příjemných věcí a ono nic. Místo toho se mohu dívat na rozběhlý parní válec. škoda. "Tak za čtyři hodiny zde, slečno Jacksonová!" Jelikož - zdá se mi - ji ráznost dává solidní rychlost, ještě za ní vesele křiknu a zamávám. A pak, někde v nitru, doufám, že si bude stěžovat u nadřízených, kteří si přáli, abych jednal... tak jak jsem jednal. Upřímně mít možnost napsat dopis ve stylu "Pokud se mám omluvit za nedostatek nadšení a trpělivosti slečny Jacksonové, rád se jí omluvím..." to bych tedy bral! Je to ostatně něco, co mi asi Suzanne nikdy nedopřeje, protože mám dojem, že ona řeší své problémy hned a na místě bez ohledu na to, kolik dalších vyrobí... |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Doufám, že ti to stálo za to." "Rozhodně!" Culím se od ucha k uchu. Riley Hunt, přátelé a drsno-husto ryba Eva, jeho výkonná asistentka to zase dokázali a zařídili, že vše půjde jak má! Upřímně si myslím, že kdybych využil všechen svůj talent, tak by situace na dálném východě, nebo kde ta Izrael je, nebyla tak žhavá. Vůbec by bylo mnohem méně bojů a to sice proto, že by už asi nezbyl nikdo, kdo by bojoval... ale i tak! Pak přichází na přetřes příslib romantiky, který jsem chtěl použít jako žert a...asi ji tím vyděsit. Na druhou stranu, co jsem taky čekal - ledovec se taky nezalekl Titaniku. Nic méně využiji svého přirozeného práva muže nezvládat více věcí najednou a pod vlivem radostného pozorování mizící Jacksonové téma města prostě vypustím. Ignorace? Já tomu říkám selektivní hluchota! Jsem oběť, vážení! "Jacksonová při odchodu byla sprostší než já." "Jen prozatím." Nabídnu se, že ji galantně převezmu zavazadlo, má-li jej. Já mám ostatně... vše potřebné v praktickém hodně, hodně velkém batohu. Vlastně mi chybí jen stan a vypadám, že jdu do divočiny. "Teď ale budeš mít dost možností tento neuspokojivý stav zvrátit." Teď pro změnu, když už máme tu romantiku, ji nabídnu své rámě, abychom mohli být vskutku jedinečný pár při cestě... kamkoliv z letiště. "A neboj, i kdybys to dnes nestihla, provždy budeš v mém srdci to nejmilovanější a nejbohatší zřídlo vulgarit." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Je to možná jenom hodina, možná o něco víc, ale mně to připadá jak věčnost. Jenže Aiden se neposral, Aiden přišel. Ty vole... jo, je to rozhodně úleva. Upřímně, jestli se mi chce pít něco, co mě můžu s klidem zabít? Ne. Ale je to jednou můj plán a jedinej, kterej mě může z těchhle sraček dostat, takže rozhodně nemá smysl o něm teď polemizovat. Prostě mi dál nezbejvá nic jinýho než Forsythovi důvěřovat, že to neposere. „Doufám,“ konstatuju, ale dál nezevlím a na jeden lok obsah vypiju. Snad to není to poslední, co udělám. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Rozhodně!" Riley svá slova doplňuje zářivým úsměvem, jak kdyby chtěl mě jím nakazit, ale to se mu nepovede. Když říkáš... Uvidíme co se z téhle tvé taktiky zapudit Jacksonovou, naprosto jí nasrat a nejspíš jí donutit, napsat velmi ostrý dopis na ministerstvo. Já bych si to řešila osobně, rovnou na místě, ale jí neznám. "Jen prozatím." A ochotně mi bere tašku. Sakra proč to dělá. Bere mě jako slabou? Rozhlédnu se okolo sebe. Všímám si, že mudlové, mužští mudlové pomáhají ženám. Fajn, tak tohle je normální. Nechám tedy svoji tašku Rilemu a tvářím se, že to tak má být. "Teď ale budeš mít dost možností tento neuspokojivý stav zvrátit." "Ve správný čas se toho dočkáš." Sjedu pohledem na nastavované rámě. Tohle už nemůžeš myslet vážně Hunte. Chystám se tohle odmítnout. Razantně ukázat kde jsou moje hranice. On Riley není ošklivý, ale má jednu velkou vadu, je to blázen. Vždyť všude tahá tu svoji rybu. Kdybych ho pozvala k sobě, určitě by jí vzal sebou a ráno bych jí měla na nočním stolku. Tohle nepůjde. "A neboj, i kdybys to dnes nestihla, provždy budeš v mém srdci to nejmilovanější a nejbohatší zřídlo vulgarit." Stalo se něco neuvěřitelného. Koutky úst mi zaškubali. Že by se chystal úsměv? Že bych tu svoji ledovou masku strhla. "To... to měl být kompliment?" Nezdá se to, opravdu jsem se zadrhla. "Povedl se ti." Tohle znělo už jako stará Suzanne. Chladně a velmi odměřeně. Zavěsím se do nabízeného rámě a tvářím se, že se tohle předtím nestalo. Společně se vydáváme ven z letiště do neznámého města. Necítím se takhle v blízkosti někoho příjemně. Hlavně někoho koho znám a on nějak zná mě. Riley mě nezná, ví jen to co bylo všeobecně o mě známo a nebo co jsem byla ochotná mu povědět. Vlastně takhle končí mé vztahy, jestli se tomu dali někdy říkat vztah, na tom že mě chtěli poznat. Já o to nestojím, nechci znát je tak pro oni mě. City jako je láska jsou slabost. Slova otce jsou do mě pevně vryta. Hrozně ráda bych zatlačila na Rileyho. Je kolem nás spousty mudlů a tak nemůžeme na sebe použít jakékoliv kouzlo, což mě se hodí. Řeknu si, že ještě počkám. "Vezmeme si taxík?" Jednu z vymožeností mudlovského světa znám. Mohu být na sebe hrdá, že nejsem až takový ignorant. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Povedl se ti." Teď jsem na vážkách já, jestli tohle měl být kompliment? Pro mě? Po pravdě si nepamatuji, že by kdy Suzanne ocenila mé - jakkoliv dobře skrývané - kvality. Vlastně co si vybavuji... tak se strašně rozesmála při zjištění, že jsem to byl já udatný Riley Hunt, kdo ji zachránil život. Takže... tohle je šok, stejný, jako když se mi nakonec po drobném zaváhání zavěsí na rámě. Jak daleko je ochotná dojít? A jak daleko dojdu já, než ze mě udělá mrzáka na vozíčku? "Taxík zní dobře" S tím se nedá než souhlasit! "A jsem rád, drahá, že tě to potěšilo. Ono najít na tobě něco k pochválení dá občas zatracenou práci." Nadhodím s úsměvem a mrknutím. No, možná je to trochu kruté a našlo by se těch věcí víc, kdybych jim věnoval pozornost, nebo byly pro mě důležité. Bohužel od dívky tak nějak neočekávám psychopatické sklony vrhat se do bitek jako dobytek bez ohledu na výsledek a kromě toho, že hezky vypadá... což se tváří, že to určitě ví... no nemá smysl o tom přemýšlet. Postavíme se na místo pro taxík. Položím tašky na zem. A pak, snad využiji nestřežené chvíle k tomu, abych zasadil poslední úder, po kterém jich určitě hodně koupím. "Ale musím uznat, že právě to na tobě miluju." Obejmu ji. Nebo zemřu při pokusu o to! S vědomím a vírou, že tohle bude den Merde vzdání jakože se Riley Hunt jmenuji a jakože jsou bohové a ryba Eva Huntová u mě nebo nademnou!Tohle Suzzane určitě nedá! Proto se jí taky pozorně dívám do očí, když to vše říkám s vážnou tváří, zatajeným hlasem, aby mi nic neuniklo. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden, (Benjamin) Jakmile Benjamin obsah lahvičky vypije a zastrčím ji zpět do náprsní kapsy. Mírně se nad postel nakloním, abych se ujistil, že doopravdy usnul, a poplácám ho po tváři. Bez reakce... Na zlomek sekundy se usměji. Nečekal jsem, že by to mohlo jít tak hladce. Nakonec je tohle ale teprve první část - ta lehčí část. Každopádně není čas. Doufám, že účinek lektvaru postoupil už natolik, aby nezjistili, že není mrtvý. Otočím se ke dveřím a zahulákám. "Potřebuju tady léčitele!" Otočím se zpět k posteli, vytáhnu hůlku a začnu provádět klasická oživovací kouzla. Na tenhle lektvar stejně žádné z nich nezabere. "TAK KDE JE SAKRA TEN LÉČITEL?!" Sám se divím, že to dokážu hrát až takhle věrohodně. Vlastně to není zas tak těžké, stačí si představit, že je to někdo, kdo opravdu kolabuje, to stačí. A na druhou stranu vlastně doufám, že pomoc dorazí co nejpozději, aby, až přijdou, lektvar zabral už stoprocentně. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice ~Aiden, (Benja)~
Jako první dovnitř vtrhnou bystrozoři, při čemž jednomu spadne klobouk. „Co se stalo?“ zeptá se a tak trochu nervózně sleduje nehybné tělo Benjamina. Zdá se, jako by právě snědli něco zkaženého. „Jdi najít léčitele,“ otočil se na svého kolegu s kloboukem, který jen přikývl a vyběhl z místnosti. Bystrozor tě celou dobu sledoval. Pravděpodobně měl zkušenosti s podobnými případy. Možná na něj už jednou někdo smrt nahrál a on to poznal.
Trvalo jen chvíli, když dovnitř vtrhli další léčitelé. Jednoho z nich jsi poznal, jelikož se tě tu snažil nějak zaměstnat, ač pro tebe nevhodným způsobem. „Co se sakra stalo, Aidene?“ jeho ostrý přízvuk, který měli všichni černoši stejný, zazněl přes celou místnost. Na hlavě neměl ani vlas a byl docela vysoký. Jeho kolega, mladší běloch s širokou čelistí a trochu křivým nosem, se pustil do oživování. „Tak mluv,“ znovu na tebe pohlédl vyšší léčitel. Mohl sis i nemusel zapamatovat jeho příjmení Glower. Dokonce se i mračil, takže k němu sedělo dokonale. Jménem mu nikdo moc neříkal. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Sama ve velkém světě ~Nimue~
Venku tě čeká o něco menší humbuk než uvnitř. Jen plno taxíků, sem tam se mihne nějaký brigádník s navlečenou reklamou, ale jedno je jisté. Lidé buďto míří na letiště nebo ven z něj. Při hledání hotelu, či motelu, pokud to tedy chceš dělat, se můžeš dozvědět jednu podstatnou věc. Hotely jsou v hlavním městě cenově přemrštěné a motely jsou mnohem levnější, ale jsou zase v jeho okolí.
Vedle vchodu visí vývěsní tabule a na ní je připnuto spousty letáků. Najdeš tu vše od dopravních služeb po ty nejdražší hotely, popř. nabídky na vyhlídkovou jízdu, či navštívení Bílého domu.
Nad hlavou ti najednou přeletí sova. Žádný z mudlů si ji nevšímá. Nejspíš ji ani nevidí. Změní letovou dráhu a posadí se na zábradlí u autobusové zastávky stále neviděna. Otočí svou hlavu málem o 180° a upře na tebe svoje černé, korálkové oči. K noze má připevněná vzkaz. K sově nikdo nejde. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "A jsem rád, drahá, že tě to potěšilo. Ono najít na tobě něco k pochválení dá občas zatracenou práci." "Jak to?" Zazním, že mě to snad i ranilo. Celé to je jen moje hra na ublíženou. "Přeci já jsem úžasná osoba." To už stojíme na místě, kde je několik taxíků. Riley místo toho, aby jeden přivolal. Pokládá na zem tašky, na ně opatrně akvárko s Evou. "Ale musím uznat, že právě to na tobě miluju." Odzbrojí mě Riley. A to naprosto. Nechápavě párkrát zamrkám. To se ke mě můj společník blíží, chce mě obejmout. Cože to řekl... že mě za tohle miluje. On vážně prohlásil, že mě miluje, za to jaká jsem, jak se chovám. Toto neznám. Chápu to, když to řekne muž v posteli, po vášnivé a divoké noci. Pravda i v tu dobu na něj koukám jak na blázna. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se to nikdy nestalo. NE!!! Zaječím až hystericky ve své mysli. Mé svaly se zatnou, je jasné, že jsem ve větší kondici než obyčejná kouzelnice. Mojí ztuhlost a poté napnutí mých svalů, ucítí i Riley, kterému se povedlo si mě přitáhnout do svého náručí. Objetí trvá pár sekund. Odstrkávám ho hrubě od sebe a sama neohrabaně ustupuji. Moje ladnost je pryč. Zakopávám o popruh své tašky a rozhýbu akvárium. Kde se ve mě bere ta pohotovost v tento moment netuším. Za normálních okolností, by se nikdo nedivil. Rychle se skláním a chytám akvárko. "Málem ona spadla na zem." Zním zadýchaně, rozpačitě a nervozně. Uvědomím si, že o Evě mluvím jako o ní. Zakašlu. "Teda malém to upadlo." Pohotově se opravím. Vrazím akvárium i s rybou Rileymu. Zmatená tvář je pryč. Tohle co se zrovna odehrálo se nikdy nestalo, aspoň pro mě ne. Tvářím se dost naštvaně. "Merde... Riley, co to mělo být?" Zachrčím, ledový klid je vážně ta tam. A možná si bude Riley přát, aby se vrátil. Moje ruka vyletí a pevně chytí jeho bundu u krku. "Jestli semnou chceš spát, tak to řekni normálně." Svoje slova na něj málem plivu. "Merde..." Zatřesu s ním. "Okamžitě mi prozraď, co v Americe děláme." Přitáhnu si ho k sobě. Naše obličeje jsou kousek od sebe. Já cítím jeho horký dech na své tváři a on ten můj. "A radím ti, vynech z vysvětlování tvůj humor." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Cože to se mnou chce řešit ve skladišti pochybných věcí na ještě pochybnějším místě? Otočím se na ni a nechápu, proč se ptá na takovou... blbost. "Nevím, co bych ti odpověděl, když pravdu slyšet nechceš," ušklíbnu se trochu. "A vážně nevím, co čekáš, že ti odpovím. To, co jsem řekl, ber jako fakt. Jsem tu proto, aby se ti nic nestalo. Jak vidíš, je to možná dobře, protože tohle je jen jedno z pochybných míst, kam se dostaneš. Podle toho, jak naše super pátrání začalo. Ale jestli je ti můj důvod málo..." Pokrčím rameny. I když jsem se odmlčel, nikde není cítit nějaké nevyřčení "tak já půjdu" nebo "trhni si". Spíš čekám, jestli se v tom bude dál hnípat a hrabat jako spousta bab někde, kde to prostě nemá smysl, nebo se s tím smíří. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Není to tak, že bych nechtěla slyšet pravdu. Jenže tohle už mi říkal předtím. Co nechápu, je co z toho prostě má. Tedy krom problémů, že ano. A ne, prostě si nemyslím, že bych mu za všechny ty problémy stála. A to mám pocit, že svou cenu umím objektivně zhodnotit. Vzhledem ke všemu, co už jsem za posledních pár let stihla vyvést by se dalo vlastně říct, že jsem jeden velký, chodící průšvih. Ono tomu vlastně nasvědčuje i fakt, že je mi dvacet čtyři, jsem hraběnka a ještě nejsem vdaná. A nechovám dítě. Ženy mého postavení a věku už v tuto dobu obvykle čekají tak druhé. Některé už tajně plánují třetí. "Jak vidíš, je to možná dobře, protože tohle je jen jedno z pochybných míst, kam se dostaneš. Podle toho, jak naše super pátrání začalo." "Nikdy jsem neřekla, že je to špatně," opáčím klidně, když se pak odmlčí. Jen to neodpovídá na mou otázku, to je všechno. Nechávám to být. Jedno velké plus tady vidím - dle jeho slov to vypadá, že jsme rozhodnuti v celé té akci pokračovat, namísto, abych byla nucena uznat, že tady nic není, udělala si malý, nevinný výlet po okolních... no, památkách asi ne, ale přírodu tu prý mají hezkou - a vrátila se s nepořízenou domů. Navíc - raději to nebudu říkat nahlas, ale kdybych tady byla sama a našla jenom to, co jsem našla, tak bych se na to asi vykašlala, vrátila se domů... a pokusila se to zařídit nějak jinak. Nebo si počkala, až ta knížka vyplave na černém trhu. Za pár let. Po rozhlédnutí se najdu, zapálím a pošlu do vzduchu několik zaprášených svíček, abych si nemusela v té tmě, co tady je, svítit hůlkou. Pak vytáhnu zase svůj zápisník a nalistuji skrze x nepodstatných stránek se zápisky bolístek a problémů zvířat, náčrtků a poznatků prakticky o čemkoli, co mi přišlo zajímavé, stranu s čísly. 38.52729 – 76.972616 Je to mínus, nebo pomlčka? Pokud to jsou opravdu zeměpisné souřadnice, řekla bych, že na tom dost záleží, taky bych mohla marně hledat kdesi v čínské pustině... Povzdech. "Ještě jedna věc," utrousím ztracená v myšlenkách na to, jak zjistím, kam ty souřadnice mohou vést. "Mohl bys mi, prosím, dát to, co máš v kapse?" Duchem nepřítomně nehtem zdloubu z pergamenu nějaké smítko, možná popel. "Pokud je tohle opravdu "začátek našeho superpátrání" - tak nechci, aby to u tebe někdo našel." Ona je to tedy až krajní představa, že by nám někde někdo prohledával kapsy... ale co kdyby. "Doma ti to vrátím." |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden, (Benjamin) Stále stojím nad Benjaminem a mávám hůlkou. To spíš abych udělal pro bystrozory divadlo, než cokoliv jiného. Sice doopravdy čaruji, ale určitě ne tak rychle, jak by tomu bylo u opravdového pacienta. A na druhou stranu, jsem tady v tuhle chvíli jen podržtaška, ať si ho zachrání sami... "Jak to mam vědět?" odseknu bystrozorovi a dál mumlám nad Benem zaklínadla. Konečně dorazí léčitelé, jeden za mě převezme šaškaření, což je celkem úleva. A navíc je dost pravděpodobné, že začne od začátku s kouzly, která jsem už udělal, takže o to delší a věrohodnější by to mohlo být. Udělám krok od postele a podívám se na šéfa. Chvíli mlčím, takže mě vyzve k řeči ještě jednou. "Nevím..." To je asi poněkud nedostatečná odpověď. "Přišel jsem a takhle jsem ho našel. Nedýchá, nemá tep..." Nervózně se ošívám a přihlížím oživování. Snad už ho konečně nechají být a pošlou ho do márnice... |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice ~Aiden, (Ben)~
Trvá několik minut, než Glower přestane s kouzly. Přistoupí k lůžku a vlastnoručně zkusí Benův tep. Zamračí se a následně vzhlédne k hodinám. „Smrt nastala v 16:48,“ řekl svému kolegovi a zakroutil hlavou. „Co se proboha stalo? Mladý, plný síly a i jeho hlava se zotavovala celkem rychle,“ upřel pohled na tebe. „Nevšiml sis něčeho podezřelého? Někoho, kdo by mu mohl podat například... jed?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Něco, co bys mohl znát a navrhnout Isabelle
Máte tu dvě čísla. 38.52729 – 76.972616. Isabella už dřív navrhla, že by to mohly být souřadnice. Během prohledávání harampádí ve vedlejším pokoji sis mohl všimnout staré mapy, která byla zatočená do ruličky a ovázaná zvláštní stuhou popsanou runami. V další hromádce pak byla krabička, taktéž pokryta runami. Mohlo ti to připomenout jedno kouzlo, při kterém se za pomocí krystalu určovala pozice. Věci ležely tak, aby si jich někdo všiml, ale spojit si je s čísly? To už nedovedl jen tak někdo.
Můžeš kouzlo na určení polohy znát, nebo jsi o něm jen slyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden, (Ben) Znovu se ošiju, když prohlásí u Bena smrt. Tak to máš za sebou, kamaráde... Podívám se na Glowera a zakroutím hlavou. "Ne. Už jsem říkal, že jsem přišel a našel ho takhle." Pokrčím rameny. "Nevím, co se stalo." Už už chci říct, aby se na to zeptali spíš bystrozorů, ale kdyby řekli, že jsem dovnitř šel jenom já, tak to jde všechno do kytek. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Ale že jsi spíše čekala, že mezi námi, viď? Už vím, jak se cítí ti, co vyhrají loterii! Tohle je totiž den, kdy Riley Hunt na celé čáře rozhodil Suzanne Cambel a zapsal se tak do historie a... můžu říct, že z toho místy ani nemám takovou radost. Vlastně to, jak byla napjatá, tak z toho mě až napadá, jestli ji někdy někdo šeredně neublížil. Kdo ví? Já rozhodně ne, takže je to jen malý mráček na slunci faktu, že jsem vyhrál! Vyhrál hned ze startu! "Málem ona spadla na zem." To škobrtnutí je zatraceně roztomilé. Vůbec působí, že je místy docela v rozpacích a pak mi dojde, o kom mluvila. Co? Ona? Eva? EVA! Na štěstí situaci zachraňuje, vrací mi mou věrnou a tak trochu opomenutou asistentku zpět do rukou a já můžu tak dumat nad tím, že o Evě hovořila jako "o ní" a ne jako... "Teda malém to upadlo." Zkrátka přesně tak! "Merde... Riley, co to mělo být?" Nadechnu se k odpovědi, která bude určitě krutopřísná! "Jestli semnou chceš spát, tak to řekni normálně." Načež zůstanu stát s otevřenou hubou a s vědomím, že ať jsem měl v hlavě cokoliv, šok to dokonale vytěsnil. Totálně. S tímhle jsem se totiž ještě nikdy nesetkal a i když to určitě říká jen tak, tak je to prostě masakr. I když... říká někdy něco Suzanne jen tak? Raději nad tím nehodlám uvažovat, mohl bych zešílet! "Okamžitě mi prozraď, co v Americe děláme." Jo holka, to bych se muset vzpamatovat z toho, jak si to na mě vybalila. "A radím ti, vynech z vysvětlování tvůj humor." Opakoval bych se. Pár vteřin se na ní dívám, jako bych nemohl věřit tomu, že se to všechno stalo. Konečně mi dochází, že nejsem v nějakém podivném snu nebo ještě podivnější iluzi. To znamená, že konečně zavírám pusu ve znamení, že to, co mám z rozumu se znovu přihlásilo do služby. Akvráko tak držím opět jen v jedné ruce, tu druhou přesunu pro změnu k té její, která mě drží za bundu. Jemně ji uchopím za zápěstí, bez jakékoliv touhy stisknout, nebo se snad s ní přetlačovat. Nemá to totiž smysl. Na dívky a ženy by se nemělo používat násilí, zvláště pak na ty, co vás můžou přeprat. Sice jsem šlachovitý a asi i mám nějakou tu sílu díky plavání, ale věřím, že s tím, co umí, by mě zmlátila do kuličky a cvrnkla do prvního ďolíku, co by našla. "Je to tvůj romantický den se mnou." Jemně ji palcem pohladím po hřbetu ruky, kterou mě drží, zatímco odpovídám na otázku "co to merde mělo znamenat". "Přece si ho chtěla." Dodám v domnění, že spoluvina by mohla zařídit, že mi jednu z fleku nepleskne. "A máš pravdu, teď je nejvyšší čas být vážný a..." Ruku z ní sundám. Pak se pořádně nadechnu a na první vůz s vytouženou cedulkou z ničeho nic mávnu se zvoláním "TAXI! HEJ, TAXI!" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Moje otevřenost Rileyho dostala. Pěkně jsem mu to vrátila i s úroky. Kouká na mě takřka s otevřenou pusou. Měla jsem ho nechat se v tom plácat a čekat, co by mi na mojí nabídku sexu pověděl, jistě by našel nějakou vtipnou odpověď. To se už nedozvím, chci od něj slyšet něco jiného. A to kurva, co tu děláme. Proč nás sem ministerstvo poslalo... Riley se vzpamatovává a natahuje svoji ruku k té mé, kterou držím jeho bundu. Lehce mě chytá z zápěstí. To si myslí že ho pustím??? Ostražitě ho sleduji, jak kočka která vyhlíží svoji kořist. "Je to tvůj romantický den se mnou." Aby to potvrdil přeje prstem po mé ruce. Merde, co je zase tohle... Nenechávám se rozhodit a můj stisk nepovoluje. "Přece si ho chtěla." Po tomhle jeho ujištění, že jsem tohle vše chtěla, z mých očích vyšlehnou imaginární blesky. Takhle naštvanou mě snad Riley neviděl. "Ty vůbec nemáš tušení, co já chci." Stále naše tváře jsou kousek od sebe, jako kdyby jsme byli pár chystající se políbit. To je však poslední věc na kterou se chystáme. Já chci Rileyho znervóznit, tak jak se to povedlo jemu, když mě objal. "A máš pravdu, teď je nejvyšší čas být vážný a..." Pouští moji ruku a na něco mává, já se neohlížím, sleduji jen jeho. "TAXI! HEJ, TAXI!" Zařve a za malý moment u nás stojí jedno s čekajících aut. Zavrčím, není jasné jestli jsem při tom něco chtěla zdělit. "Fajn máš hodinu mi říct, co chci vědět." Pouštím Rileyho bundu a skoro až něžně mu jí uhlazuji, aby nebylo poznat, jak jsem ho pevně držela. "Pak to z tebe vymlátím." Ušklíbnu se. "A žádný mudla tě nezachrání." I když se snažím být chladná, jako obvykle stále je znát moje naštvanost. Seberu svojí tašku a nasednu do taxíků, jak to učiní i Riley, opřu se ramenem o to jeho. Pro řidiče nejspíš připadáme, jako pár. Přeci to tak Riley chtěl. "Kam to bude drahý?" Ledový tón je zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Zdá se, že Suzanne si velmi rychle uvědomila, že jako správný muž absolutně netuším, co chce doopravdy. Inu pokud bych to v případě dívky skutečně tušil, asi bych musel být ženou taky, nebo patrně tím největším géniem své doby! Tím prvním nejsem a rozhodně netuším, jak moc se blížím k té druhé variantě, takže se dá říct, že ocením způsob, jakým to vyjasní. "A žádný mudla tě nezachrání." Toho jsem si vědom, zvláště, když můžu tušit, že by se Jacksonová přetrhla, aby žádný z takových svědků si nepamatoval nic. Hraji si s ohněm. Vím to, uvědomuji si, jak je to nebezpečné, ale má zvědavost mi nedovolí skončit. Přinejmenším ne hned! "Kam to bude drahý?" Do nemocnice, pokud ne rovnou do krematoria... "Vemte nás, prosím, do nejbližší slušné, klidné restaurace." To jak ji, tak i řidiči na otázku, kam to bude. Během toho si mohu dál vychutnávat její značné rozladění. Opravdu chci naší hru hrát až do konce? Jestli jsem si nebyl jistý před minutou, tak v momentě, kdy jednu ze svých rukou položím kolem jejích ramen, když už se o mě chtěla tak hezky opřít... mám zkrátka jasno. "To tě to musí neskutečně bavit, když mi dáváš celou hodinu." Zašeptám ji do ouška, jako by to snad měla být nějaká opravdu milá věc. Já bych vsadil boty na to, že jí to nemilé určitě není. "No alespoň ještě si stihneme dát v klidu víno. Víš přece, co se o něm říká?" Odtáhnu se a culím se. Koneckonců i kdyby mě měla po tom, co ze mě nějaké informace dostane zmlátit, za to to stálo! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Vemte nás, prosím, do nejbližší slušné, klidné restaurace." Zahlásí můj společník. Fajn aspoň mé vyhlídky jsou na dobrý oběd a na zabití mého kolegy. Moje otírání o Rileyho rameno zapříčinilo, že se rozhoupal a nechal mi svoji ruku na rameni. Vážně se zdáme jako ideální páreček. A to prosím nejsme ani zdaleka. Očkem zašilhám na jeho ruku, jako kdyby byla vetřelec na mém těle. Neošiji se ani jí nesetřesu. "To tě to musí neskutečně bavit, když mi dáváš celou hodinu." Tak sladká slova mi šeptá do ouška, jak milenec své dívce. Rychleji po těch slovech vydechnu, zní to jako odfrknutí. Moje ruka se pomalu natáhne po té jeho. Stisknu ho, jemně. Stočím hlavu, že se naše tváře skoro o sebe otírajjí. "Víš, nechci tě zmrzačit tak brzo, chérie." Po dlouhé době použiji svojí francouzštinu, to slovo vyslovuji měkce a snad i s lehkým úsměvem na tváři, ale ten Riley nevidí. "No alespoň ještě si stihneme dát v klidu víno. Víš přece, co se o něm říká?" Riley se odtahuje tak i já. Sedám si k okýnku v taxíku. Skládám si ruce na prsou a zdám se nepřístupná, jak kdybych normálně byla... "Když to s vínem přeženeš tak děláš psí kusy?" Že bych se snad pokusila o vtip, ale tím tónem to tak neznělo. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Víš, nechci tě zmrzačit tak brzo, chérie." To je tak laskavé! Asi proto ji pohladím po vlasech, protože není nic lepšího než ohleduplná žena! A že to Suzanne je, když mě chce zmrzačit až později! Ach, kdyby se jen více smála, mohla by to být skutečně má vyvolená, kvůli které bych dal místo Evy na nočním stolku všanc a ji nebohou přestěhoval třeba do obýváku. Ostatně, co chtít víc od společného soužití než neustálý pocit, že vás ten druhý samou přízní zabije, no ne? "Když to s vínem přeženeš tak děláš psí kusy?" "Ty mě tak znáš." Uchechtnu se. Ostatně od ní bych - opětovně - očekával něco ze série "Víno je vážná věc" nebo, že to vezme za tu příslovečnou pravdu na dně sklínky. Nu což, tak mi nezbývá, než se dostaneme na místo zeptat se ještě na jednu věc. "TO Chérie, to je nějaká nadávka?" Zeptám se maskujíce to za další šepot do ouška... |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Domnívala jsem, že to Rileyho vyděsí. Přeci jen kdo slyší dvakrát za den a docela v krátkém době, že ho někdo zbije. To že to řekla dívka tak to pomíjíme, o mě se nemůže smýšlet jako o křehké bytosti. Riley mě hladí po vlasech a přijímám to prkenně, jako všechna tato milá gesta. "Ty mě tak znáš." Na tohle nijak nereaguji. Pootočím hlavu z okna a sleduji město, které projíždíme. Nezajímá mě to, ale lepší než se zajímat o Rileyho a jeho rybu. "TO Chérie, to je nějaká nadávka?" Střelím po svém společníkovy pohledem. Nenuceně mezi prsty žmoulám okraj jeho bundy o krku. "Ano, taková kterou ani do angličtiny nemohu přeložit, ma chérie." Z lemu jeho bundy přejedu na bradu a uchopím jí. Zadívám se mu do očí a v ten moment zastavuje taxím a muž od volantu hlásí, že nás zavezl k nějaké moc dobré restauraci. Uvědomím si co dělám a kvapně se odsunuji a otvírám dveře. Vystupuji na ulici a rozhlížím se kolem sebe. Kde jsem to zase skončila... Povzdechnu si a vyčkám na Rileyho až zaplatí a vystoupí. "Už ti zbývá jen padesát minut." Věcně oznámím čas žitý svého společníka a společně s ním vyrazím do doporučeného podniku. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Jedno se musí nechat, když mě uchopí za bradu tak, aniž bych měl pocit, že mi ji v následující minutě chce rozbít, není to vůbec nepříjemné. A to bych nikdy nevěřil, že bych byl schopný tímhle směrem uvažovat. Ke klidu a pohodě pak přidává i po zaplacení taxíku cesta do restaurace a letmým koketování s její nabídkou na lístku. "Už ti zbývá jen padesát minut." "Tak to si budu užívat každou, jako by byla poslední." Padesát, teď možná... čtyřicet? Podíval bych se na hodinky, abych to mohl říct s jistotou, ale mám pocit, že by to vzala v naší hře jako bod na svůj účet. Mě teď znovu čeká menší dilema, jestli pokračovat až k hraně toho, co by mohla ještě dnes má nyní již nevrlá společnice ustát, nebo vycouvat s cílem zachovat si celistvý ciferník. Bože, přál bych si alespoň jednou v mém životě nebýt tak zvědavý a nečelit tolika dilematům. Nakonec, když nám přinesou pití a číšník se vzdálí, se rozhodnu pro kompromis. "Mám tě, mé zlatíčko, ušetřit dalších her, odpískat to a sečíst body?" Nechám tedy dámu, aby rozhodla, co s načatým "večerem". |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Tak to si budu užívat každou, jako by byla poslední." Svrbí mě na jazyku něco ve smyslu, to bych ti radila. Nechám si však tato sladká a upřímná slova pro sebe. Zapluli jsme do restaurace a já si objednala víno, o kterém jsme mluvili v taxíku, jak člověk po něm dělá psí kusy. U mě by byl zázrak kdybych aspoň trochu roztála. Číšník po čase donese naši objednávku a vzdálí se. Usrknu ze skleničky. "Mám tě, mé zlatíčko, ušetřit dalších her, odpískat to a sečíst body?" Zlatíčko??? Na oslovení drahá jsem si nějak zvyklá. Šlo to ztuha, to slyšet z jeho úst. Nevědomky se ošiji a rychle se natáhnu pro sklínku a napiji se. "Pro mě za mě." Položím skleničku na stůl, moje ruka na ní spočívá. "Když už se konečně dozvím, proč jsme odjeli do Ameriky." Zatočím vínem, sleduji pomalý vír. "Mě se zdá, jak kdyby si mi nevěřil." Pronesu velmi tiše. Že by mě to vážně ublížilo, tohle zjištění. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Mě se zdá, jak kdyby si mi nevěřil." "To je pro tebe tak těžko uvěřitelná představa, že by tě muž vylákal na okouzlující pracovní cestu jen proto, aby ti mohl říct, co má na tobě rád?" Odpovím otázkou, na kterou už tuším odpověď. I když jsem Suzanne s nikým randit neviděl a upřímně pochybuji, že by zrovna tomu věnovala svůj volný čas... určitě se zase bude tvářit ve stylu "muži kvůli mě dělají spoustu blbostí". Ne, že bych ji ty "blbosti" nevěřil, jen... spíše místo nějakého toho sladkého překvapení bych tipoval věci jako skok z druhého patra v hrůze a podobně. "Faktem je, že nevím, komu mám věřit, Suzanne." Zní... to smutně. Pokud bude mé podezření pravdivé a skutečně hrozí zrada tak, jak se obávám... no nechci na to myslet. Mockrát mě asi takhle neviděla, ostatně jen zřídka kdy mi dojde humor a teď, to tak nějak vypadá. Proč vlastně na zodpovědné úkoly posílají někoho, kdo s sebou tahá rybu a snaží se, aby z něj každému šplouchalo na majáku? Tak nějak tuším, že odpověď je ve stylu "Protože ho za to sakra platí. "To je jeden z důvodů, proč cestujeme jako mudlové a máme s sebou Jacksonovou." Čas od času trocha pravdy neuškodí. Chvilku vážně dumám, nad tím, ze které strany bych to vysvětlování začal, načež... na to přijdu. Hezky od začátku! "Když nepočítám to, že jsem si přál celý život letět letadlem, viď Evo!" A nyní už o poznání veseleji šťouchnu do akvárka. I když ta veselost - stále to není úplně ono. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Hodná sovička! Pořád si ještě sama pro sebe vrčím podrážděné nadávky a přísahy, jak „se sebou nenechám zametat“ a „jestli si myslí, že mu tohle projde, tak ani náhodou“, když vycházím z letiště a mířím k velké tabuli s letáky. U toho horečně přemýšlím, jak to dát svému zaměstnavateli nenápadně sežrat – nasypat mu svědivý prášek do postele, nebo mu pro jistotu vůbec nezajistit pokoj, ať se frajer postará sám? Nakonec usoudím, že z takových dětinských pomst jsem už dávno vyrostla. Díky tomu ale zůstává otázka „jak si nenechat líbit sraní na hlavu“ poněkud nevyřešená. Rozhodnu se takovou věc odložit na později, až opravdu hotel zařídím. A bude to ten nejlepší hotel za nejlepší cenu, a jestli si myslí, že takové úkoly mi budou ukládat po celou dobu, píšu na ministerstvo a letím domů. Nejsem tu pro srandu. Jestli mi do večera nikdo neřekne, co tady dělám, vážně to udělám. A jestli mi někdo do večera řekne, co tady dělám, a bude to obsahovat slova jako „bojovka“ nebo „první cena“, ukopnu mu hlavu a vymažu vzpomínky až do druhého roku života. S takovými pozitivními sliby se mi nálada trochu zlepší – dokonce natolik, že se pomyslná temná aura kolem mé osoby začne pomalu vyjasňovat. Začnu si prohlížet letáky a vypichovat cenově i hygienicky nejvýhodnější nabídky, když zaslechnu povědomý šustot křídel sovy v letu. Otočím hlavu od nástěnky a spatřím opeřence se vzkazem na noze, jak přistává u autobusové zastávky. Zírá na mě a nikdo jiný si ho nevšímá. Co mi zbývá? Patrně je pro mě, takže se vydám si ho vzít. “Hodná sovička…“ |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "To je pro tebe tak těžko uvěřitelná představa, že by tě muž vylákal na okouzlující pracovní cestu jen proto, aby ti mohl říct, co má na tobě rád?" Nějak tohle jsem zrovna nečekala. Myslela jsem, že po ukázání svých rozpaků, pravda hraných, zlomím Rileyho a konečně se dozvím, co je náš úkol. "Šílenosti se dějí." Pokrčím rameny. Přikládám si skleničku k ústům, ale zarazím se díky dalším slovům Rileyho. "Faktem je, že nevím, komu mám věřit, Suzanne." Nejsou to až tak ta slova, ale jak je podal. Smutek jsem u něj dlouho nezažila, ne takhle. Nic neříkám nechávám mluvit Rileyho. "To je jeden z důvodů, proč cestujeme jako mudlové a máme s sebou Jacksonovou." Pokývám hlavou, aspoň něco se dozvídám, přesto tohle je takové nepodstatné. "Když nepočítám to, že jsem si přál celý život letět letadlem, viď Evo!" Jak to ten chlap dělá, jednu minutu mluví vážně a v další to obrátí. Sleduji jeho ťuknutí do akvárka a v duchu napočítám do deseti, abych našla svůj vnitřní klid. "To je pěkné, že se ti splnil sen." Nakrátko se odmlčím. "Škoda, že tvoji radost nesdílím." Sedím naprosto rovně, ruce si křížem položím na stůl a nahnu se k Rileymu. "Ale stále netuším, proč mi nedůvěřuješ." Ztišila jsem hlas. "Vždyť i mě si šéf zavolal a měl jsi mě zasvětit do situace, to se doteď nestalo. Jestli tu mám být tvoje ochrana i když netuším předčím." Svýma očima najdu ty Rileyho. "Tak fajn." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Fajn? Jako jen tak? Tohle se mi nelíbí. Cítím past, to přeci nemůže být tak snadné! No každopádně je tenhle přístup docela vyhovující, svým způsobem. Nic méně, alespoň něco bych ji říct měl. Bohužel, bohu dík. "Mám chválit tvou skromnost, nebo důvěru ve mě?" Nadhodím na její "tak fajn", které je velmi... profesionální. "Něco bys rozhodně vědět měla. " Přejdu po této odbočce zpět k tématu. "Za poslední půllrok tu zmizelo šest bystrozorů, kteří s tím předmětem nejspíš měli něco společného. Bez jakýchkoliv přijatých zvláštních opatření ze strany ministerstva, nebo toho, aby to někdo vůbec začal řádně řešit..." Jedno vím jistě, rozhodně musím vynechat chlápky v černém a všechno o naměřené černé magii, jinak nebude řetěz, který by ji udržel. Vsadím se, že by v případě nouze i bílý dům natřela na rudo! "...hodlám zjistit, co měli společného a proč ten dosavadní stav tady všem vyhovoval. Myslím, že nás to přivede i k té zbrani." |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Mám chválit tvou skromnost, nebo důvěru ve mě?" "Těchto gest mě ušetři." Mávnu rukou, jak kdybych odháněla otravný hmyz. Přiznám se, když hraji tu rozumnou není to nic pro mě vlastního. Vzdávat se a vypadat, že mě stačí věřit Rileymu. Je to velký kus sebeobětování a zapuzení sama sebe. V hlavě mi to šrotuje, vymýšlím plán, jak se dostat k tomu pergamenu, který Riley dostal na ministerstvu před mým zrakem. "Něco bys rozhodně vědět měla. " Trhnu sebou. Vážně jsem pár minut nevnímala. "Za poslední půllrok tu zmizelo šest bystrozorů, kteří s tím předmětem nejspíš měli něco společného. Bez jakýchkoliv přijatých zvláštních opatření ze strany ministerstva, nebo toho, aby to někdo vůbec začal řádně řešit..." Bez jediného pohybuji poslouchám Rileyho. Konečně se dozvídám víc než jen to, že se nacházím v Americe. Což není velké tajemství. "...hodlám zjistit, co měli společného a proč ten dosavadní stav tady všem vyhovoval. Myslím, že nás to přivede i k té zbrani." "Zmizeli bystrozorové? Předpokládám místní." Co mi je do místních čarodějů. To si to nemohou sami vyšetřit. Riley tvrdí, že se o to nikdo nezajímá. Jak tohle může vědět? Co my víme jak to funguje zde na jejich ministerstvu. Jistě máme tam špehy, jako oni mají u nás. "Co je to za zbraň? Já se domnívala, že jsme byli vysláni právě pro ni." A ne tu vyšetřovat zmizení mých kolegů. Což mě přivádí k myšlence, kdo je tu nejvíce ohrožen, jsem já. Normálka... Kdo by se zajímal o blázna ze záhad, který je sám záhadou. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Co je to za zbraň? Já se domnívala, že jsme byli vysláni právě pro ni." Taktně přejdu informace ohledně bystrozorů tím, že se zdám příliš zaneprázdněn ťukáním do akvária mé předrahé asistentky s tou výhodou, že ať se chovám jakkoliv, ona je vždy zlatíčko! Naproti tomu právě tohle je zase věc, kterou je třeba... řekněme usměrnit. "To ano, ale máme jen velmi nekonkrétní informace." Rozhodím rukama ve stylu "ach ti nezodpovědní kolegové". "Víme jen, že ať je to cokoliv, je kolem toho příliš tajností a mělo by to mít příliš moci na to, abychom to ignorovali." Ostatně jako žena by tohle pochopit mohla, přeci jen musí se jí stávat pořád, že neví co chce, ale neobejde se bez toho. "Ti lidé kolem toho, po nichž hodlám pátrat jsou jen prostředek, jak se k tomu dostaneme. Náš... záchytný bod a zatím taky to jediné, co máme k dispozici." Správně, jsou prostředkem, díky kterému splníme náš úkol! Možná bych mohl ještě... ne, už takhle říkám dost možná víc, než je nezbytně nutné. Proto rovnou přednesu další pádný neprůstřelný argument. "Už jsem o tom mluvil s Evou a nezdálo se, že by byla proti!" S tím se můj úsměv znovu navrací. Bude mít dojem, že jí neříkám vše? Inu... tak to bude správné. Ostatně dokud bude mít pocit, že něco vím, tak mě nezmlátí tolik, aby mě to na pár dní vyřadilo. Doufám! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Už jsem o tom mluvil s Evou a nezdálo se, že by byla proti!" Už jsem se domnívala, že mluvíme vážně a on nakonec hodí poznatek o své rybě a je to naprosto absurdní. "To je fajn že není proti." Tu veselou náladu Rileyho neopětuji. Pro mě tu není nic k smíchu. Nevěřím Rileymu, že mi řekl vše. Něco ve mě hlodá. Nechápu ministerstvo, že pověřili jeho, aby nás vedl, tomuhle by měl šéfovat bystrozor. Budu to muset skousnout. On jestli Riley něco zvoře, ono se to objeví v mém hlášení až se vrátíme. Ne že bych to chtěla řešit takto, ale už nikdy nechci zažít, že bych někam odcestovala a musela to dolovat z něho nebo prostě z někoho. "Jestli všemu dobře rozumím. Nejprve budeme hledat ty zmizelé osoby? Do kterých mi naprosto nic není... Ukazuje se, že náš rozhovor nějakou dobu trvá, protože nám na stole přistálo požadované jídlo. Poděkuji číšníkovi jen kývnutím hlavy. Na mém talíři je dobře vypadající hamburgr a hranolky. Sláva americkému jídlu. "Bon appétit." Francouzská výchova se ve mě nezapře. Vezmu jednu z hranolek. "A jak ten předmět vlastně vypadá. Co to je za zbraň?" Po svém dotazu vsunu hranolek do pusy. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice ~Aiden, (Ben)~
Glower si tě změřil zpytavým pohledem, a pak jej přenesl na bystrozory. „Je mi jedno, proč jste pacienta měli hlídat, ale děláte to kurva blbě,“ zavrčel. „Forsythe, víš co máš dělat. Ale překvapil jsi mě, hochu,“ léčitel se lehce pousmál. „Myslel jsem, že jsou Britové měkoty. Spolu s Oldwoodem odneste,“ podíval se na cedulku u postele, „McBurna a postarejte se, aby o jeho smrti věděla jeho rodina. A vy dva,“ zaměřil se na bystrozory, „jdete se mnou.“
*
Márnice v nemocnici Sanitas nebyly dvakrát příjemným místem. Chodby byly většinou prázdné. Tedy skoro, dokud vám nad hlavami lehce nezablikalo světlo a neprošel kolem vás duch. Tomuto místu se vyhýbala i všemožná havěť jako krysy či švábi. Duchové zde byli na denním pořádku. Většinou to byly jen duše, které se urputně držely svého těla, a nechtěla od něj odejít. Po velmi dlouhé době pak zjistili, že jejich tělo je nadobro pryč.
Stěny byly holé, jen pár bledších míst nasvědčovalo tomu, že zde kdysi vysely obrazy. Kouzelné svíce osvětlovaly tmavě šedivou chodbu, vznášejíce se cca v polovině výšky zdi. Místy kmitl plamínek, jak kolem něj proletěla zbloudilá duše.
„Tady,“ ukázal na dveře s číslem 14 Oldwood. „Podle příjmení počká tady,“ listoval složkami, zatímco se Benovo tělo díky levitujícímu kouzlu vznášelo ve vzduchu. Byla přes něj přehozená bílá plachta. „Přinesu jeho věci a zkusím je nějak vyčistit,“ podíval se na tebe, otočil se na podpatku a odešel.
Márnice vypadaly jak od mudlů, ale jen s tím rozdílem, že tu bylo víc kamene než-li železa a všude byly vyryty nějaké symboly. Mohl jsi cítit, jak je místnost prošpikovaná magií. Hlavně tou, která zabraňuje šíleným duším opustit tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Sama ve velkém světě ~Nimue~
Sova zatřepala křídly a poslušně zvedla nohu, na které měla připevněný vzkaz. Podle značky šlo poznat, že je z britského ministerstva. Ve vzkazu stálo:
Slečno Jacksonová,
jsme velmi potěšeni, že jste se do své práce pustila takovým způsobem. Našli jsme pro vás ubytování, které se nachází na ulici Princeton 631. Je to kouzelnický hotel. Jsou tam rezervované pokoje s čísly 12, 14, 15. Všechny vedle sebe. Číslo 13 je hotelem záměrně vynecháno.
Máme pro vás úkol. Pan Hunt tu má úkol zjistit zmizení několika bystrozorů, včetně jednoho z našich. Campbellová tu je jako vaše ochranka. Nejsme si jistí, kolik jí Hunt vyzradil, ale je na vás, abyste zajistila, že o vás nikdo nebude vědět. Každý, s kým bude Hunt nebo Campbellová mluvit nebo na sebe nějak upozorní, zajistíte, aby zmizeli z jejich vzpomínek. To platí na kouzelníky i mudly.
Důvodem jsou obavy, že by se k vám mohli dostat ti, co nechali zmizet našeho zaměstnance. Počítáme s tím, že je už mrtvý, ale nesmíme dopustit, aby se to stalo i vám. Vymazávání paměti se vztahuje i na vás, když s někým prohodíte pár slov ohledně úkolu. U dopisu máte přiložený druhý, který smíte ukázat Huntovi i Campbellové. Tento po přečtení samovolně shoří.
Budeme vás dál informovat. Berte to tak, že jste na své vlastní misi, o které nesmíte promluvit.
Přejeme příjemný den,
se srdečným pozdravem Ministerstvo kouzel.
Přečtený dopis mezitím zmizel v kouzelných plamenech. Sova nastavila druhou nožku s dalším psaním. Kouzlem bylo zajištěno, aby oba dva dopisy vypadaly malé a titěrné. Ve skutečnosti to byl klasický papír. Druhý vzkaz obsahoval:
Zpráva z Ministerstva kouzel
Dovolujeme Vám oznámit, že slečna Jacksonová prošla prověřením a můžete ji zasvětit do vašeho úkolu. Pokud budete mít nějaké nové informace, ihned nám dejte vědět. Pro bezpečnost použijte mudlovskou poštu. Sice se k nám informace dostanou za delší dobu, ale lepší, než aby skončily v rukou nepřátel.
Přejeme příjemný den,
s pozdravem Ministerstvo kouzel
P.S. – doporučujeme začít s panem Dorseyem |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Popojdu dál do útrob komory a sáhnu do nějakých věcí. Přes moje záda prozatím nejde vidět, co tam kutím, dokud se neobrátím k odchodu. Momentálně mě více zajímají věci v rukách než Bella. "Myslím, že máme, co potřebujeme," kývnu ven, ať jdeme na příhodnější místo, třeba ke stolu. Svírám totiž ruli pergamenu a krabičku, obě označené runami. Oboje odložím na volnou plochu, ale pak nečekaně vzhlédnu k Belle, aniž bych věci rozbalil nebo řekl, co s nimi hodlám dělat nebo čím by nám mohli být prospěšné, a v očích mám zase ten šibalský záblesk. "Tak, Bello, co za to, když uspokojím tvé touhy?" usměju se levým koutkem úst ve své typicky vyzývavé grimase; částečně se jedná prostě o provokaci, o žert, ale jsem přece jen zvědav, jak na to bude reagovat nebo co řekne. Její fanatický výraz, když se jednalo o knihu, mi stačil. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Jestli všemu dobře rozumím. Nejprve budeme hledat ty zmizelé osoby? Kývnu, ono... jak jsem už naznačil, je to jediné, co máme a možná ještě něco navíc. Jakmile se znovu zeptá na zbraň, mám takový hořkosladký pocit. Jednak jsem už myslím zmínil, že k tomu nemáme moc detailů, takže netušíme, co to přesně je a druhak... jsem rád, že uvažuje správným a pro mě žádoucím směrem, který je pro teď bezpečnější. Pro všechny. "Jak jsem řekl, víme jen, že to musíme dostat za každou cenu a že se to nesmí dostat..." Chvilku zvažuji slova. "Do nepovolaných rukou. To je vše, co o zbrani zatím vím - vlastně už víme." Na jídlo v podobě steaku jsem málem zapomněl. Ostatně, kdyby nezačala jíst, tak bych zapomněl i na to, že mám vlastně docela hlad a doufám, že mi hlady neumírá rybka. Tak trochu stojí za uvažování, jestli tady pro ní něco nemají, ale jak vidím zdejší zvyklosti... asi by pro nebohou rybku měli v restauraci leda přepálený olej a jednu rozkrojenou housku. "Teď bych rád s tebou projednal krytí, ono... " Je to dost svízelné. "...dopravní prostředky mudlů nejsou nejrychlejší a já bych rád co nejméně působil jako nějaký vyšetřovatel, takže dříve nebo později se bez magie neobejdeme." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nic. Žádná odpověď, ignorace. Zdá se, že mi to dát evidentně nechce a řeší to tím, že předstírá nedoslýchavého. To jako myslí vážně? Chtěla jsem mu pomoct! Přeci jen, když máte "bezednou" kabelku a v ní strčený ještě jednou tolik co do objemu batoh... tak se zmenšená lahvička snadno ztratí. Kdokoli by mě prohledával to pak vzdá poté, co vytáhne šesté šaty a čtvrté boty, popřípadě klobouček a nějaké ty rukavičky. Ráda bych si v duchu dupla a řekla, že je to jeho boj - ale zjišťuji, že to tak nějak nedokážu. Jsem z toho spíše lehce rozpačitá. Bohužel... jen velmi špatně hledám správná slova, která bych měla použít. Nerada opakuji něco, co už jsem řekla. A on mě stále nevnímá. Roztržitě začnu odrbávat roh zápisníku a hledím kamsi skrze nějaký regál... a přemýšlím o tom, co se asi děje doma. Protože už mě pravděpodobně začali postrádat. Panství bude vzhůru nohama, vše za doprovodu křiku synovce a uštěpačných poznámek obrazu mé babičky. Vidím ji před sebou hubenou, vysokou, s výraznými lícními kostmi - tak podobnou otci. Až na ten chladný, dravčí úsměv. "Myslím, že máme, co potřebujeme," "Um - co?" Škubnu sebou, jako bych se probrala z transu. Tohle si chce taky zabavit? Jak to sakra...? "Tak, Bello, co za to, když uspokojím tvé touhy?" Zacuká mi v obočí. To má být nějaká sexuální narážka? Já ale tady rozhodně nebudu... no, to prostě ne. Pohled na jeho úšklebek jaksi napoví, že tohle beztak nemyslel. Takže to, co našel má asi nějakou spojitost s tou Knihou. Co chce ale slyšet? "Pokusím se pak večer uspokojit ty tvoje," pokrčím nakonec rameny po chvilce rozvážného ticha. Určitému studu ve tváři se nicméně neubráním. Dost možná jsem to chtěla říct o něco vyzývavěji. Se stejně sebevědomým úsměvem, jako se mě on zeptal. To bylo v plánu. No, v konečném důsledku s úsměvem, který musí beztak být úplně blbý, pozoruji špičky svých bot a pak se raději pohledem vrátím k tomu, co tady nanosil. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Jak jsem řekl, víme jen, že to musíme dostat za každou cenu a že se to nesmí dostat..." Jak se Riley odmlčí, přivřu víčka. Vím, že mi neříká úplnou pravdu, ale co s tím zmůžu. Vypadat šťastně nebudu ani za okolností, že bych mu věřila nebo on mne. "Do nepovolaných rukou. To je vše, co o zbrani zatím vím - vlastně už víme." "Jsi tak laskavý, že ses mi se vším svěřil." Jako kdybych se Rileymu vysmívala. Ten tón, co se objevil, když jsem tuto větu říkala byl patrný. Přestože se věnuji svému jídlu nespouštím oči ze svého společníka. Vždy si ho pohledem najdu a čekám na další jeho prohlášení. Což přichází záhy. "Teď bych rád s tebou projednal krytí, ono... " Položím rozjedený hamburger na talíř a otřu se do ubrousku. Nechci jíst, když se bude projednávat něco tak důležitého. "...dopravní prostředky mudlů nejsou nejrychlejší..." "Jak které." Skočím Rileymu do řeči svojí tichou poznámkou, ke které připojuji mírný úšklebek. Jsem vlastníkem jednoho pekelného mudlovského stroje. Motorku jsem si okamžitě oblíbila, ale nebyla bych to já, kdybych si jí po našem neupravila. a já bych rád co nejméně působil jako nějaký vyšetřovatel, takže dříve nebo později se bez magie neobejdeme." "To ráda slyším. Chovat se jako mudla je proti mé přirozenosti." Ani jako dítě jsem taková nebyla. Většina děcek z kouzelnických rodin zkouší svá první kouzla na škole, já ne. Díky svému otci jsem praktikovala magii o hodně let dříve a hlavně záměrně. A nebyly to kouzla stylem Accio panenka, stejně jsem žádnou neměla. "A jak si přesně představuješ naše krytí?" Proč se na tohle ptám, když tohle mi naznačil ještě v Londýně. "Stále si budeme hrát na šťastný a harmonický pár." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Popravdě jsem čekal nějakou podobnou odpověď, tedy teoreticky. Že by milá Bella tolik chtěla cáry pergamenu, že se kvůli tomu i zaprodá? Třebaže se na mě nedívá, chvilku ji propaluju pohledem, než se pustím do práce. Rozvážu stuhu na roli pergamenu a otevřu krabičku. Jednou částí zatížím jeden konec, druhou druhý, když pergamen rozroluju a odkryju tím mapu. Pozorně si přečtu runy na obou částech. "Dej mi ty souřadnice," vezmu do ruky krystal z krabičky. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Popravdě nutno říct, že se "nezaprodávám" pro nějakou knížku, tak hluboko bych snad nikdy neklesla, řekla jsem, co chtěl slyšet, kvůli němu. Když nad tím tak přemýšlím, taky jsem mu mohla se stejně škodolibým úsměvem, jako byl ten jeho oznámit, že bych mu u Jacka a Jill mohla koupit vlastního koně, když jsem viděla, jak si s nimi krásně rozumí. A taky jsem odpověděla, jak jsem odpověděla, protože jsem to stejně měla vlastně... asi v plánu. Ono se to jednomu prostě svým způsobem rozleží v hlavě. Vždyť to nebylo tak hrozné, spíš naopak. Jako bych nesouhlasila sama se svými myšlenkami, už tedy proto, že bych je momentálně měla mít úplně jinde, než u vzpomínky na včerejší večer, skousnu si krátce spodní ret, přestanu se uculovat a vzhlédnu ke stolu, kde zrovna chystá... rituál? Vždyť ani nevím, co chce s pergamenem a... bednou s čímsi udělat - a jestli to bude vůbec fungovat. Mapa? "Dej mi ty souřadnice," vyzývá mě. "Dobře," odpovím po krátké chvilce a otevřený sešit mu podávám. Možná je v tom patrná určitá neochota, ale přiznejme si to, svůj osobní deník do rukou jakékoli druhé osoby prostě nedáváte zrovna s nadšením. Taky bych mohla hrát nedoslýchavou a evidentně ignorovat něco, co je v mém vlastním zájmu, jako to před chvílí udělal on. Ale neudělám to. Asi jsem málo uvzatá. "Myslíš, že to bude fungovat?" Ať už děláš cokoli, pane tajemný? |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Kouzlo ~Sven~
Papír se souřadnicemi musíš během provádění rituálu spálit. Pak krystal, který je zavěšen na provázku z koňských žíní, umístí svou špičku na mapě přesně na místo, kde byste měli dál pokračovat. Nějaké to zaříkání je toho součástí. Stuhu omotej kolem ruky, kterou budeš držet papír se souřadnicemi. Trochu světelného efektu s runami a wuala. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Radši si ty souřadnice přepiš, potřebuju ten papír." Mezitím si na stůl přivolám jednu svíčku, omotám si kolem dlaně stuhu s runami, co byla kolem mapy. Hůlku jsem úplně odložil, místo ní vezmu do ruky krystal na provázku. Pak gestem naznačím, ať mi podá přepsané souřadnice. Začnu zaříkávat v jazyce, který je možná švédština, možná něco mnohem staršího. Je tvrdý a hrdelní, a když papír se souřadnicemi vzplane, runy na stuze jakoby zahoří. Pokud jsem se nespletl, měl by krystal ukazovat na správné místo na mapě. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Morgantown ~Sven, Isabella~
Těsně před tím, než papír se souřadnicemi plně shoří, zůstanou ve vzduchu vidět čísla. Krystal se začne sám od sebe kymácet ze strany na stranu a zavane vám nepříjemně chladný vzduch. Prah se však ani nehne. Rozvíří jej jen vyplašené krysy, které cítí ve vzduchu něco, co není přirozené pro jejich náturu.
Kývání krystalu ustane stejně, jak začalo. Špička ukazuje přesně místo, na které souřadnice odkazovaly. Stát Maryland a v něm ležící město La Plata. Pro malou podrobnost mapy znáte tedy jen město, kam se vydat. S podrobnější by se toho dalo zjistit o něco víc. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nakonec se deníčku vzdát ani nemusím. Moc hezké gesto, děkuji. Vytáhnu tedy z tašky brk, opíšu souřadnice na jeden z volných papírů a bez větších okolků jej vyrvu a podám. Brk zase vracím zpátky. Mám ho ráda, píše i bez inkoustu - a nevím, kde bych tady sháněla nový. Na mou otázku se mi nicméně, již tradičně, odpovědi nedostane. Občas uvažuji, zda má vůbec smysl něco říkat. Jeden se přemáhá, aby vůbec mluvil - a stejně je mu to houby platné. A to se opravdu snažím, musím uznat. Občas. Chvíli sleduji, co jako dělá, anžto přednášky na téma "tohle kouzlo se dělá tak a tak a udělá to a ono" se mi přirozeně nedostane. Pak udělám dva kroky stranou a sednu si na vedlejší stůl, abych mohla celé "představení" alespoň pozorovat. Prach mě netrápí, stejně jej budu, až se odsud dostaneme pryč, sundávat i z bot. Společně se sazemi z krbu. Když jej tak pozoruji, je třeba tak trochu uznat, že, co se týče kouzel, má větší rozhled, než jsem kdy na škole věřila, že mít bude. Musím přiznat, že mi to svým způsobem imponuje. Taky musím přiznat, že jsem ráda, že jsem mu ten deník nedala, protože by mi shořela neskutečná spousta osobních poznatků, hlavně co se mé práce/hobby týče. Krystal, jak se zdá, se nakonec přeci jen vychýlí z původní, svislé osy a kamsi ukáže. Nevyskakuji a neběžím to zjistit zblízky, v zásadě čekám, co mi k tomu poví. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Šifrování snadno a rychle Se zájmem si přečtu dopis určený mé osobě. Nemůžu si pomoct, ale musím se usmát. Vlastní tajná mise? Takže aspoň už nejsem za kus hadru. Sleduju, jak mi dopis hoří v rukou kouzelnými plameny, a přemýšlím nad jeho obsahem. Konečně vím, co se tady děje – a jako by se mi najednou vyjasnil den a pročistila nálada. Najednou chápu, proč mi Hunt odmítal říct, co máme za misi. Nesmí o ní mluvit, ani s vlastními spolupracovníky. Takže pochybuju, že by o tom něco věděla i Campbell. Proto byla tak zticha. Snažila se tvářit, že to má na háku, ale přitom neměla ponětí, stejně jako já. Ha. Najednou si nepřipadám tolik podvedená. Vlastně mi přijde docela vtipné, že vím, co se tu děje (za předpokladu, že mi teď ministerstvo nenalhalo nějakou pitomost, aby mě uklidnili), ale Hunt o tom neví. Zazubím se a vezmu si druhý dopis. Takový stručný. “Počkej, brouku, taky po tobě něco pošlu.“ Na koleni začnu seškrabovat krátký vzkaz; nemám u sebe pergamen ani brk, takže píšu kaňkavou propiskou na papírový kapesník, který vytáhnu z balíčku v kapse. Mám z té propisky modré prsty, a papír tak celkově vypadá dost nereprezentativně – ale aspoň je nepoužitý. Princeton 631. 12, 14, 15. NRJ Jen ať si ti dva taky užijí šifry. Nebudu se namáhat s delším vzkazem, už takhle se mi píše dost špatně. “Pro Suzanne Campbell a Rileyho Hunta,“ oznámím sově, když jí vážu vzkaz na nohu. Potom v kapse najdu mudlovskou peněženku s dolary, a jdu k nejbližšímu turistickému stánku, koupit si mapu Washingtonu. S radostí se k hotelu projdu pěšky, tahat tašku mi nevadí. Třeba se mi pak bude hodit, že si budu pamatovat ulice. A někdo jiný ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Bláznivá sova ~Suzanne, Riley~
Mezitím, co si užíváte společnost toho druhého, jeden z mudlů zvedne hlavu. Je to malá holčička a právě mluví na svoji mamku a ukazuje kamsi ven. „Mami, mami! Podívej! Tam je sova! Mami!“ znovu zatahá svou matku za rukáv, ale ta ji jen ledabyle odežene. „Žádná sova tam není, zlatíčko. Dojez ten zákusek,“ zdá se, že starší žena sovu nevidí. Nikdo ji nevidí. Jen dívka. „Ale mami...“ „Dost už, Kláro!“ okřikne dceru a nakvašeně upije kafe. „Dojez to a půjdeme.“
Venku na lavičce sedí sova. K noze má připevněný… papírový kapesník? Její obrovské oči si vás měří a zdá se, že je tu právě za vámi. Po chvíli si začne čechrat peří. Nevšímá si neustálého muraje kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden, (Ben) Nechce se mi věřit tomu, že to vlastně všechno vychází. Nejenže to celé byla z prdele klika, nikdo se mě nezeptal, co jsem vlastně v tom pokoji dělal, kam jsem na víc jak hodinu zmizel a nakonec z toho ještě vyjdu jako hrdina? Páni, zázraky se dějí... A bystrozorové dostali vynadáno jak pětiletí haranti. Pocit úspěchu mě naplní a vytlačí veškerý strach, že by celé tajemství mohlo prasknout. Mám sto chutí se usmát a poskočit si radostí. No... Na veselení se bude dost času, až budeme venku. Každopádně si myslím, že už máme více méně vyhráno. Kývnutím přijmu Glowerův kompliment a jeho příkazy a když opustí místnost, začnu s druhým léčitelem připravovat Benovo tělo na přepravu do márnice, což vlastně spočívá jen v tom, že přes něj přehodíme bílou plachtu a zvednu ho z postele vznášecím kouzlem. O úklid pokoje se snad mezitím postará někdo jiný. Nechám léčitele Oldwooda jít pár kroků před sebou, sám bych se při hledání márnice asi ztratil. Když tam dorazíme, vypadá to tam klasicky bezútěšně. Dlouhé, prázdné chodby, holé stěny a svíčky. Když si k tomu člověk přidá fakt, že je v podzemí a že se tu potloukají duchové... no, není to nejpříjemnější pocit, zvlášť když člověkem nějaký ten duch propluje. Ale mrtví neubližují. Většinou... Zastavíme se před dveřmi číslo čtrnáct a Oldwood se vydá pro Benovy věci. Všechno jde lépe, než jsem čekal, Ben asi dostane zpět i svou hůlku. Na druhou stranu náš útěk nebude nepozorovaný. Počkám, než Oldwood zajde za roh a pomalu položím Bena na zem. Nahoře v pokoji jsme ho nesvlékali, což je dobře pro něj, asi by nebyl rád, kdyby se probudil nahý. Sundám z něj plachtu opřu ho zády o zeď a naleji mu do krku lektvar, který ho vzbudí. Aspoň doufám, že ho to vzbudí. Je to nemocniční kvalita lektvarů, takže to snad zabere... |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Ben, Aiden Lehce ho poplácám po tvářích, aby mně začal pořádně vnímat. "Na tak už se prober..." Máme pár minut, než se vrátí Oldwood. "Mám dvě zprávy... Ta dobrá je, že asi dostaneš zpátky svojí hůlku. Ta špatná je, že se odsud nedostaneme, aniž by na to někdo pozdějc nepřišel..." Odmlčím se a podívám se přes rameno, abych se ujistil, zda neslyším někde za rohem kroky. "Poslali nás sem s tebou. Ten druhej léčitel šel pro tvoje věci. Nemohl jsem tě strčit do mrazáku, protože nevím, jak dlouho bych tě tam musel nechat..." Asi jsem ho moc nepotěšil, ale co se dá dělat. A ještě, když mu to říkám na místě, co vypadá jako tohle - holé stěny, dlouhé chodby, osvětlení jenom svíčkami a neuvěřitelná zima. "Takže to vypadá tak, že ho asi budeme muset omráčit..." Na chvilku zaváhám a pak mu podám svojí hůlku. Velmi neochotně si musím přiznat, že se teď role obrátily. "Ty ho budeš muset omráčit. U mě by to byla dost sázka do loterie." Bez hůlky se budu cítit dost zranitelný, ale nakonec se asi budu cítit jistěji, když jí bude mít v ruce on. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Je to logický, že jich tu bude tolik, vždyť je to přece márnice. Konečně začnu vnímat slova Aidena. Ale, no, žádnou radost z nich nemám, protože mi je jasný, že dřív nebo pozdějc budu mít bystrouše zase za zadkem. Doprdele proč se musí všechno tak srát! Ale... klid, budu mít svou hůlku, to je pozitivní, možná i normální věci a šrajtofli, což je pořád lepší než chodit tu s holou prdelí, v nemocničních hadrech a bez ničeho, s čím by se dalo operovat. Takže? „Nevadí,“ vypadne ze mě stoicky klidným hlasem, i když trochu zastřeným. Následně se podívám zpátky na doktůrka a usměju se. „Dobře, že si mě tam nezavřel, kdoví, jak bych po tý návštěvě mrazáku vypadal. A s tím druhým si nedělej starosti, postarám se o něj. Ty si radši lehni na zem a hraj bezvědomí, radši když budeš moje oběť než spolupachatel, že?“ Převezmu hůlku. Cejtím, že je mně nepatří, že je cizí. Bude dost o hubu s ní kouzlit, ale když budu útočit ze zálohy a ten chlap si nestačí ani všimnout, že jde do limbu, mohlo by to stačit. Jestli mě teda sama nezabije... A pak rychle přejdu ke stěně, napravo od vchodu, přitisknu se na ni a čekám. Nezabíjet, to by ti všechno jenom posralo, Mdloby vážně budou stačit. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice – pokus o útěk ~Aiden, Ben~
Po chvíli se chodbou ozvaly kroky. Mířily rovnou k místnosti, v níž jste právě byli. V moment, kdy Oldwood prošel skrze furta, spustil: „Tady mám jeho věci. Vypadá, že je to zboh...“ nedokončil, protože si všiml na zemi ležícího Aidena. „Hej, chlape!“ odhodil věci, instinktivně vytáhl hůlku a třemi kroky se k němu přemístil, nevědě o Benovi.
Podzemní komplex a márnice
INFO pro Bena |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro hod: Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pohyb krystalu napoví, že se kouzlo povedlo. Ruka mi nehoří, takže je to všechno v pořádku. Seklepu z dlaně stuhu a nakloním se nad mapu, abych se podíval, co ty souřadnice znamenají. Já sám si nedovedu představit, jak někdo vůbec zjistil, jak ty souřadnice určit, o tohle jsem se nikdy nezajímal. Komu a proč to stojí za to, aby s námi hrál nějakou schovku nebo bojovku? "La Plata, Maryland. Znáš to tam?" Schovám krystal i stuhu do krabičky a jako svůj další úlovek si ji strčím do kapsy. Mapu zatím neschovávám, snažím se v ní najít místo, kde teď jsme. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "La Plata, Maryland. Znáš to tam?" Ptá se mě. Pozoruji, jak si bere do kapes věci, které ke kouzlu používal a vlastnoručně ve - nazvěme to skladiště - ve skladišti vyhrabal. "Ne," odpovídám popravdě, seslezu ze stolu a jdu se podívat k mapě blíž. Tak tam souřadnice vedou? Takže to bylo mínus. Jinak bychom byli na druhé straně polokoule. Zastavím se vedle něj a taky se na pergamen podívám. Čistě ze zvědavosti, už proto, že nevím, co vlastně hledá - a zatím se nehodlám ptát. Ne po pár vyignorovaných dotazech podobného typu. Napadají mě i nějaké další totálně zbytečné řečnické otázky. Třeba "proč myslíš, že zrovna tam," nebo "myslíš, že to má něco společného s tím, co hledám?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice – márnice ~Aiden, Ben~
Něco se stalo. Hůlka, kterou měl Ben půjčenou od Aidena, selhala. Nepatrná chvilka stačila k tomu, aby Oldwood slyšel jeho kroky, otočil se a zůstal na něj zírat. „Co to...“ nebyl schopen slova. Nebylo přece možné, aby obživla mrtvola. Jedině, že by tu hrála černá magie. „Jak můžeš být...“
Postavil se k Benovi čelem a lehce třesoucí rukou namířil na něj hůlku. „Zůstaň tam, kde jsi!“ hlas měl přiškrcený. Šlo na něm poznat, že nikdy nestál čelem k boji a byl by zázrak, kdyby znal účinnější kouzlo než je omráčení.
Pokus no. 2 |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Skloněn nad mapou uvažuju nad tím, jak bych mohl Bellu od dalšího pátrání odradit. Doufal jsem, že ty souřadnice povedou někam do prdelákovic, třeba doprostřed džungle, jak bývá zvykem nebo někam na Blízký východ, kde by argumenty pro to, abychom se na to vykašlali, byly pádnější. Možná bych se měl zkontaktovat s Benem... Pokud je ta kniha terno, jak Bella tvrdí, byla by škoda, kdyby padla do zaprášené sbírky. Když už do toho vynakládám energii, mohlo by z toho něco kápnout. Milá šlechtična by si pak mohla dupat, jak by chtěla. Když to tam nezná, tak nezná. Těžko se tam budeme přemisťovat. A já potřebuju sovu nebo něco. "Vrátíme se na farmu?" Co jiného tady? Nechám mapu se vlastní silou zase srolovat, pokud ji teda nebude chtít, a nevšímavě ji hodím zpátky někam do bordelu. Jestli budeme odcházet, tak naskládám stoly a židle kouzlem zase zpět. Sice tu asi budou naše stopy v prachu, nikdo ale nemusí vidět, nakolik jsme tu pátrali. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Vrátíme se na farmu?" Mapa je srolována a následně zahozena, coby nepotřebná. Chvíli jen tak mlčím a přemýšlím. Uvažuji nad tím, zda se chce vrátit k Jackovi a Jill proto, aby mě přesvědčil, abychom tedy jeli domů - přičemž ne, nepřesvědčil by mě - já jasně řekla "když to bude vypadat moc nebezpečně." - nějaké kojenecké ruce mě opravdu neodrazují. I přes to, že jsou poměrně hnusné - a nebo proto, abychom si mohli najít nějaký způsob, jak se do La Platy dostat. Jenže co tam asi tak najdeme? Na druhou stranu mi je docela jedno, nakolik je informace, vyčtená ze dna truhly, vlastně důvěryhodná. Za zkoušku nic nedám - když už jsem sem vážila tu cestu. Navíc - i přes to, že mi jaksi zapomíná zdůvodňovat svá rozhodnutí a myšlenkové pochody, pevně věřím, že Sven nedovolí, aby se mi něco stalo. Sám to přece říkal. V náhlém popudu jej jemně pohladím po paži ruky, v níž nedrží hůlku. Pak svou dlaň zase stáhnu pryč. "Asi ano. Bude to nejrozumnější," odpovím a sleduji, jak se nábytek stěhuje zpět tam, kde byl. "Jen - půjdeme se pak podívat do toho Marylandu?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Jen když nebudu muset lézt na koně." Opět se těžko odhaduje, jestli to myslím jako vtip, nebo mi je tenhle druh cestování vážně tak nepříjemný. Dost možná to takhle dvojace vyjadřuju schválně. Baví mě sledovat, jak uvažuje nad tím, jak jsem to myslel. Ale ještě víc mě baví jí ty myšlenky utnout něčím něčekaným. Položím jí dlaň na tvář a krátce ji políbím. Nějaká něžnost ke mně nesedí, a jak zjistila, tak ji u líbání ani moc neprosazuju, ba naopak. "Jdi první," odtáhnu se pak a poté, co zmizí, máchnutím hůlkou zlikviduju svíčky. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zpátky na farmě – Ohio ~Sven, Iseballa~ Čas: cca 23:30
V krbu tiše praskal oheň. Nad farmou se už vznášela noc. Nebe bylo čisté bez mráčků a nespočet hvězd shlíželo na zemi jako nekonečný dav na americký fotbal, který mudlové v této zemi tolik milovali. Jill dlouze zívla a přesunula svíčku blíž k sobě, aby viděla na dopis, který ji přinesla sova. Byla velmi unavená a neustále těkala pohledem po místnosti.
Najednou se ozvalo prásknutí v krbu. Leknutím shodila svíčku, která podpálila kožešinu ležící na zemi. „Do prdele!“ vyjekla a už nad ohněm mávala hůlkou. Vytryskl z ní proud vody. Po ohni zůstal viset zápach spálené srsti a kůže.
Jill pohlédla jako první na Isabellu, protože tu byla dřív. Pak, když se zjevil i Sven, oddechla si. „Oba dva jste zpátky,“ v jejím hlase zněla úleva. „Myslela jsem, že...“ nedokončila větu a těžce dopadla na židli. „Co jste si mysleli, že najdete, hm? Jack, ten kretén...“ usměvavá, bezstarostná Jill byla pryč. Něco se stalo, ale co. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nejsem si jistá, jak to s koněm myslel, nicméně - pokud je to opravdu jeho přání, jsem mu samozřejmě ochotna vyhovět. Já tedy nikdy nezažila, jaký je to pocit, na koni sedět poprvé - nebo vlastně zažila, ale byla jsem příliš malá na to, abych si to pamatovala... a vlastně možná i příliš mladá na to, abych ohledně toho měla nějaké složité pocity. Dětský svět je jiný. "Upřímně si přeji, abys tomu jednou přišel na chuť," odpovím mu tiše, když se ode mě po polibku odtáhne. "Jdi první," Jen přikývnu, hodím do krbu letax a vstoupím do plamenů. Ohio Mé zjevení se Jill vyruší. Museli jsme se tam dole pěkně zdržet, protože se zdá, že venku se řádně setmělo. A asi se tady toho za tu dobu dost událo, protože Jill vypadá rozrušeně. "Co sis myslela?" Zeptám se jí vážně. Zjevně se tady děje něco, o čem jsme nevěděli. Řekla to takovým tím způsobem, jako bychom vlezli přímo do chřtánu draka. "Jill, co se děje?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zpátky na farmě – Ohio ~Sven, Isa~
"Jill, co se děje?" Místo slov ukáže na dopis, který po chvíli posune po stole, abyste se do něj mohli podívat. V dopise stálo:
Pečeť byla porušena. Nehledejte, nezjišťujte. Jeho si bereme jako pojistku.
Nic víc v něm nebylo. Jill se snažila zadržet slzy, ale její stesk prozrazoval třas ramenou. „Ošetřoval koně, pak šel pracovat dozadu,“ konečně našla sílu promluvit. „Šla jsem se po něm podívat, protože už bylo pozdě. Na zápraží jsem tohle našla ležet. Myslím, že to tu položili. Já nic nechápu. To nemohl být Viktor. Proč vzali Jacka? Oni... oni ho zabijí?“ hrábla prsty do vlasů a pravou nohou začala nervózně klepat. „Co jsou zač?“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když vylezu z krbu, je oheň už uhašen a jenom to tu smrdí. V první chvíli mě napadne, že tu došlo k souboji a kletbou to schytal jeden z mnoha chlupáčů tady. To by bylo ale cítit i spálené maso. Stojím kousek vzadu, jako bych ke scéně ani nepatřil, a mnohem víc než Jill mě zajímá okolí. Přejdu k oknu, když začne vyprávět. Na dopis se zatím nepodívám, hledím ven. Nemyslím, že to nečemu pomůže, ale nic tím nezkazím. Záclony nijak neodhrnuju a za chvíli, pokud se tam nemihne něco podezřelého, se otočím ke stolu a konečně si to přečtu. Třebaže jsem i tam Bellu trápil svojí poker face, je tu znát jistý rozdíl. Tam mě prozradily oči, škádlivý záblesk. Nyní jsem naprosto zvážněl a nahodil svou seveřanskou neprostupnost. "Už chápeš, co jsem se ti snažil vysvětlit?" zeptám se Belly. Prohodit "říkal jsem to" je pod mou úroveň. "Je vysoká pravděpodobnost, že ho zabijí. Potom... Stačí se objevit v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, oni si to vyloží jako nedodržení téhle sice jednostranné a vynucené, ale pořád dohody - a budou ti Jacka posílat po kouskách." Mám dost nepříjemnou vlastnost říkat natvrdo to, co se jiní bojí říct nahlas, protože je to příliš kruté nebo nevhodné. A ne, když hledím na Jill, nevypadá to jako jeden z mých cynických vtípků. "Někdo podle mě napíchl vaši letaxovou síť. Jinak by nevěděli, odkud jsme přišli a koho mají sebrat. Dost možná Jacka sledovali už předtím. Od té doby, co vyslechl ten rozhovor tam." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zpátky na farmě – Ohio ~Sven, Isa~
"Je vysoká pravděpodobnost, že ho zabijí. Potom... Stačí se objevit v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, oni si to vyloží jako nedodržení téhle sice jednostranné a vynucené, ale pořád dohody - a budou ti Jacka posílat po kouskách." Jill s každým Svenovým slovem bledne víc a víc. Není zvyklá, aby na ní někdo mluvil takový způsobem. Když se zmíní o kouscích, má co dělat, aby udržela slzy na uzdě. Rty se jí klepou a klouby na pravé ruce ji bělají, jak zatíná nehty do dubového dřeva stolu.
„... Dost možná Jacka sledovali už předtím. Od té doby, co vyslechl ten rozhovor tam." „Můžeš, prosím tě, alespoň na chvíli zmlknout?!“ vyjekne a prudce se postaví. „A teď mi vy dva řeknete, co se to sakra děje! Proč by měl někdo sledovat Jacka! A nikdo mi jej po kouskách posílat nebude! Najdu ho,“ založí zarputile ruce na prsou a oheň na chvíli více zaplane, kopírujíc její náladu. Ta je velmi špatná. „A zkuste se vymlouvat. Jde o Jacka a je to vaše vina.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Duševní pochody víceméně cizí ženské mě nechávají v klidu. Mnohem víc mě zajímá, kde sakra byla ta pečeť. Spustila se tím, že jsme tam vešli? Bylo to v té truhle? Bylo to na té komoře? Mohlo to být prakticky cokoli, sakra. A pokud jsou napojeni na letaxovou síť, musí vědět, že jsme se už vrátili. "Třeba proto, že se zapletl s ilegálním obchodníkem a to nikdy nevěstí nic dobrého?" hodím do placu vyloženě řečnickou otázku. "Zvlášť pokud člověk trpí chronickou zvědavostí." Nesoudím, konstatuju. "Ale radši bychom měli vypadnout. Jak říkám, pokud se napíchli na letaxovou síť, musí vědět, že už jsme tady. A mohli by si pro nás dojít, když se sem dokázali tak snadno dostat a nepozorovaně ho odvléct." Popravdě je mi nějaký Jack víte kde. Tohle čím dál míň vypadá jako dětská hra a já se mám rád a navíc jsem slíbil, že ochráním Bellu. "A ty, pokud chceš Jacka ještě někdy vidět, by sis měla dát lektvar na uklidnění a sednout si. Pořád tě můžou sledovat. A pokud se vydáš někam do neznáma na pochybnou akci, vyloží si to tak, že ho mají zabít." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Těch informací je nějak moc najednou. Jacka unesli a zůstal po něm jen podezřelý dopis. Jill vypadá na zhroucení. Sven ji příliš nepomáhá. Já tedy nejsem zrovna mistr sociální interakce, ale něco málo jsem se přeci jen v Bradavicích naučila - třeba, že se holky navzájem objímají, když brečí. Jenže než to stihnu nějakým záhadným způsobem udělat, (ne, nikdy jsem nebyla ten uklidňující typ) vpálí ji on do očí zlověstnou pravdu. Dupla bych mu na nohu, kdybych měla pocit, že to něčemu pomůže. Takže na něj vrhnu jen jeden z těch svých vystrašeně-bezradných pohledů. Může to stejně tak znamenat "co mám dělat?" jako "musel jsi to říkat?" nebo cokoli jiného. Ono - podobný pohled bych asi měla i v situaci "opravdu mi chceš napálit kletbu mezi oči?" „A teď mi vy dva řeknete, co se to sakra děje! Proč by měl někdo sledovat Jacka! A nikdo mi jej po kouskách posílat nebude! Najdu ho. A zkuste se vymlouvat. Jde o Jacka a je to vaše vina.“ "Já - já myslela, že chováte koně." Odpovím úplně mimo téma. Opravdu jsem si nemyslela, že Jack může být zapletený v něčem větším. A fakt, že si myslí, že je to naše vina, mne zasáhne. Jako - ona asi je - ale to jsme nemohli tušit! Všechno nám to říkal, jakoby nic. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zpátky na farmě – Ohio ~Sven, Isa~
Sven se nezdá jako typ, který by poklepal ženu po rameni a řekl: Neboj, všechno bude v pořádku. Kdyby na to měla Jill povahu, tak by se dávno rožnil nad ohništěm a ještě by si kousek vzala jako vítěznou trofej. Pravda bolí, ale někdy je lepší říct jen něco a toho druhého uklidnit, aby se nepouštěl do bezhlavých akcí. Jako třeba: Jack bude v pořádku. Zkusíme se po něm podívat a ty se hlavně o nic nepokoušej. Budeme tě informovat. Tohle by mohlo zabrat. I když, kdo ví.
Jill probleskne hlavou jistá, velmi nebezpečná myšlenka pro vás dva. Možná mi Jacka vrátí, když je udám. Pro milovaného by člověk udělal všechno. Zradil by i své přátele, i když vztah Isabellou byl spíš pracovní. Zrzka se prala sama se sebou. Nedokázala by jenom tak poslat dva lidi na smrt, aby tak zachránila jednoho. Je to jak nevyvážená váha. Dva pro jednoho.
„...A pokud se vydáš někam do neznáma na pochybnou akci, vyloží si to tak, že ho mají zabít." Je ticho. Jill se na Svena nedívá. Hnusí se jí vše, co řekl. Ruce má zaťaté v pěst. Ticho prolomí až Iabella velmi nevinnou otázkou: „Já – já myslela, že chováte koně.“ Jill se na ni podívá. Nikdy není pěkný pohled na ženu s rudýma očima, které se stále lesknou. „Však ano. S Viktorem jsme jen obchodovali. Sháněl nám žrádlo pro koně. Nevěřím všem těm slavným obchodům, protože do stravy přimíchávají i nějaké jiné látky. O nic jiného nešlo.“
Zase nastalo ticho. Jill padla na židli, jak sil zbavená. Nezvedla ani hlavu, když pronášela: „Zmizte odsud. Hned.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Radši v kapse sevřu hůlku, kdyby ji napadla nějaká pitomost. Naštěstí se nekoná žádný souboj, a pak popadnu Bellu ne zrovna kavalírsky a vybraně za loket a po cestě ven do druhé ruky popadnu svůj batoh. Jasně jsem řekl, že pokud to začne být nebezpečné, mizíme odsud a já ji dovleču zpátky do Evropy. Začalo. A já svoje slovo dodržím. Venku ji pustím. "Dělej, vem ty koně a padáme. Nebo nás odsud dostanu bez nich," přikážu nesmlouvavě, aby hejbla zadkem, a vytáhnu hůlku. Následuju ji a rozhlížím se po okolí. To by bylo terno, kdyby i Bellu čapli nám pod nosem. Moje nasednutí zase není z nejelegantnějších, protože prostě nedokážu úplně vychytat souboj s křídlem, které nevidím. "Umí nás dostat pryč i bez lítání?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Zmizte odsud. Hned.“ "Ale my-" Vlastně nikdy nedořeknu, co "ale my." Jaksi to zanikne v překvapené vyjeknutí ve chvíli, kdy mě Sven chytí a smýkne se mnou pryč. Pokusím se mu marně vyškubnout, načež si skoro zlámu kotník na podpatku, který se mi škobrtne. Než se vzpamatuji a pořádně postavím, jsem venku. Nadechnu se k nějakému ráznému prohlášení, zatímco si upravuju vlasy, které se mi rozházely tam, kam neměly. "Dělej, vem ty koně a padáme. Nebo nás odsud dostanu bez nich," "Ale ona-" zatrucuju. Mám pocit, že mě tady nikdo neposlouchá. "Umí nás dostat pryč i bez lítání?" "Ne," odpovím na jeho otázku. "Nepřemisťují se stejným stylem, jako my... oni - Svene, oni ho kvůli nám zabijí!" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Běž - pro ty - koně," zopakuju důrazněji. Táhl bych ji rovnou tam, ale nevím, kde jsou, neznám to tu. "Nebo jdeme bez nich." Poslední varování. Pokud se bude dál hádat nebo odporovat, prostě ji lapnu a přemístím se s ní. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Běž - pro ty - koně," Ucouvnu. Ne proto, že bych se bála, že mě třeba chytí a přemístí pryč - ale protože nejsem zvyklá, že na mě někdo mluví tímhle tónem. Pevně si skousnu spodní ret a nehty pravé ruky, což je ta, ve které nedržím hůlku, zatnu do dlaně. "Nebo jdeme bez nich." Tady není co řešit. Pokud tady nechci nechat dvě zvířata které miluji (a i kdybych k nim žádný vztah neměla, tak velkou, opravdu velkou hromádku galeonů,) budu se muset podvolit a udělat, co mi říká. A i kdybych nechtěla poslouchat - tak nevím, co bych momentálně měla dělat. Nejsem zrovna... zvyklá na tyhle situace. "Já - hned - hned jsem zpátky," zakňourám zoufale a přemístím se o pár desítek metrů dál, k maštali, do které odnášel Jack postroje. V podstatě jsem na dohled. Když jsem konečně dost daleko na to, aby nic neviděl, popotáhnu nosem a setřu si roztřesenou rukou z koutku oka slzu, která se mi tam tvoří. Roztřeseně přiložím prsty ke rtům a pokusím se hvízdnout. Napoprvé ani napodruhé se mi to z nějakého důvodu nepodaří. Do třetice všeho dobrého. Hvizd je to slabší, než jsem zvyklá, když je svolávám doma, nicméně se po chvilce oba objeví. Ať už byli kdekoli. Obvykle sedla i uzdy nahazuji bez magie, po mudlovsku. Tentokrát ale spěchám, takže si pomáhám hůlkou a nakonec vše jen překontroluji. Oba pak přivedu zpátky. "Nemůžeme jen tak odjet!" Zaprotestuji ještě naposledy. "Prostě-" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když couvá, málem ji doopravdy lapnu, protože si myslím, že mi chce utéct. Dlouhými kroky si to rázuju k ní a ke stáji, hůlku pořád připravenou. Po menším zápasu s neviditelným křídlem se zase vytáhnu do sedla. "Sedej. Směr k tobě domů." Tak, jak jsem to viděl u Belly, se pokusím koně dostat do vzduchu, a hned jak se odlepí do země, syknu na něj "Thorne Manor". Opravdu zas nechci v Novgorodu řešit, kam s herkama. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Stále si budeme hrát na šťastný a harmonický pár." Kdo si hraje s ohněm, ten se spálí. Kdo si hraje se Suzanne, ten brzy lituje, že si nehrál s ohněm. Dle výsměšného tónu tak můžu cítit, že už toho asi má fakt dost. Což je pro mě skutečná satisfakce, jež se může měřit svou velikostí jen s překvapením a klidem, kterým doplní nás - co by harmonický pár. "Tvé přání je mi tedy rozkazem, má paní." Lehce naznačím úklonu v džentlmenském gestu, jak to dělaly celé generace orybovaných elegánů z našeho krásně deštivého ostrova předemnou. No a možná taky pár bezrybných, kdo ví! Tak či onak dostala možnost z toho vycouvat, vzdát to a tak! Že ji nevyužila? To je její boj! Ačkoliv musím uznat, že to, jak se nedá... to ji v mých očích přidává kladných hodně bodíků! "Jacksonová bude mít radost, až ti bude dělat nejlepší kamarádku. Mám pocit, že mě by asi jako bráchu nesnesla..." Od srdce se zasměju. To je totiž taky mé soukromé vítězství. "...a o detailech si s ní pak v klidu promluvím." Chci dodat ještě něco, ale nemám k tomu možnost. "Sova? Notyvole!" Vyhrknu a vstávám, abych se šel podívat blíž... ostatně se zdá, že má domněnka o stěžování si byla asi klatě přesná a Jacksonová zatraceně rychlá! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Sedej. Směr k tobě domů." "Ne!" Vykřiknu zoufale. Ale je to úplně, úplně zbytečné. On mě prostě neposlouchá. A poslouchat nebude. Už proto, že koně pobízí do vzletu sám. Kčertu s tím! A já mu dala nejspolehlivějšího koně, kterého mám! Jakýkoli jiný by se na něj vyprdnul i s celou tou jeho amatérskou pobídkou. Jenže Teda ujezdí i děcko. Než na Yasmir vylezu, roztrhnu si na sukni odspoda až do půlky stehna "rozparek" - abych se na ni vůbec mohla posadit. Protože v tohle sedle to bokem prostě nepůjde. Navíc v téhle situaci... nechci přepadnout zády napřed. Je to hrozně ponižující, ale co se dá dělat, že ano. Na převlíkání se nemám čas. "Proboha, počkej! Nemůžeme-" Čirou bezmocí se doopravdy rozpláču. Ale to už mě nechal daleko za sebou. Yasmir, vedena stádovým pudem, druhého koně následuje dřív, než ji stihnu přitáhnout zpět. Zatnu zuby a ve cvalu si utřu tvář rukávem, než kobyla odskočí. Pak už mám jiné starosti, než nějaké ubrekávání. "Na co čekáš," zařvu na klisnu ostřeji, než by si zasloužila. "Leť domů!" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Letem světem (pokračování Zpátky na farmě) ~Sven, Isa~
Jestli v Americe slunce dávno zašlo, nad Británii už pomalu vstávalo. Koně překročili portál, kterému na kloub nepřišli ani ti největší kouzelníci a s jistotou se vznášeli nad rozlehlým lesem, který byl na mapách označen jako Fence Wood. Na horizontu se už pomalu rýsovaly první paprsky, ale byly tak nepatrné, že ze země by je téměř nikdo neviděl. Bylo po čtvrté hodině ranní a ledový vzduch se opíral do křídel koní. Z jejich nozder se s každým silným máchnutím vyvalila pára, která se měnila ve třpytivou spršku.
Ted, na kterém seděl Sven, se po bezpečném oblouku začal vznášet směrem dolů. Yasmir šla jeho příkladem. Jejich kopyta se místy střetla se špičkami vysokých jehličnanů. Koně cítili domov a začali pomalu zrychlovat tempo. Netrvalo dlouho a uviděli jste panství rodu Thornů. V tak brzkých hodinách se ještě nikdo neproducíroval po venku a ve všech oknech bylo zhasnuto. Byl klid.
Kopyta koní se zabořila do ztvrdlé země. Isabella byla doma. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Koně bez zaváhání míří domů. Naštěstí jsou zvyklí dosedat kus od volného prostranství před hlavní branou - protože matka nenávidí, když dopadají na zdobné keře růží a čehokoli jiného, co náš zahradník zrovna vysází, aby ohromil případné hosty. Přes tyto zahrady pak máme ve zvyku přejíždět po zemi - až ke stájím. Což nehodlám dopustit. Proklusat si takhle ráno přímo před barákem? Ne, ne, děkuji! Jenže Ted tam míří a já pochybuji, že i kdyby Sveneld chtěl, tak ho zastaví. Takže je oba docválám, prudce klisnu otočím, zahradím jim cestu a chytím strakáče za otěž. "Gustavssone, posloucháš mě vůbec? Nemůžeš mě jenom tak odtáhnout domů za ruku, jako jsi to udělal tam na farmě!" Štěknu na něj a stáčím koně pokud možno někam z dohledu. A doslechu. Taky máme doma psy. A ti už dost dobře můžou být dávno vzhůru a ve střehu. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Ta hůlka je průser... není to poprvý, co musím kouzlit s cizí hůlkou, ale tahle sebou lehce škube i v klidu, pořád poskakuje jak připochcaný děcko před obsazeným záchodem. Zkrátka je jeblá - jak kdyby nebyla jinýho člověka, ale něčeho jiný rasy! Určitě je to tím, že je to mudla! Zasraní šmejdi! Noták.... vydrž! Vyšlu kouzlo. Až na to, že ho nevyšlu, ta svinská hůlka mě neposlechne. Jenom lehce zaprská, ale jakýkoli kouzlo? Ne! Jasněže ne! A moment překvapení je v hajzlu. „Kurva!“ Jenže štěstí v neštěstí? chlap nekontruje, chlap jenom civí. Toho se musí využít. Mdloby na tebe! Že by? Konečně! Konečně hůlka přestane trucovat a začne trochu spolupracovat! Vytryskne červený světlo a trefí dědka do hrudi. Sice si připadám utahanější než po Impériu, ale povedlo se. Je tuhej. To byl porod... Nečekám, jdu rovnou k ležícímu, po cestě ještě hodím Aidenovi ten jeho debilní klacek, protože s touhle hůlkou už nechci mít nic společnýho, a vezmu chlápkovi jeho hůlku. A jelikož dost pochybuju, že v těch hadrech, co přines, budou nějaký peníze, ještě mu prohledám kapsy – já potřebuju prachy víc než on. Nezajímá mě, jak se na to Aiden tváří, měl by vědět, že v případě nejvyšší nouze si člověk nemůže vybírat. A pak se jdu konečně oblíknout. Je tu zima a s holou prdelí se mi fakt nechce běhat... Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Je dobrý, že ten kůň je... automatizovaný, sedím na tom potřetí v životě, nebo po kolikáté, vím jenom, že se to asi tahá za otěže na stranu, kam chci jet. To je teorie, nevím, jaká by byla praxe. Pevně se chytím, jo, trochu jsem se lekl. "Řekl jsem, že pokud to bude nebezpečný, končíme a jdeme domů. Stalo se, vedu tě do bezpečí. Vzhledem k tomu, že s sebou máme ty herky, nemohl jsem zmizet rovnou do Novgorodu," odtuším tvrdě, nějaké její princezničkovské odsekávání, když jí konečně otrnulo, mě nerozhází. Šlo mi hlavně o to dostat ji odtam co nejrychleji. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Jenže..." sesedám a oba koně vedu za sebou, zatímco hledám ta správná slova. "Ale - " Začnu znovu, protože je zjevně nenacházím tak rychle, jak bych chtěla, "- oni ho kvůli nás zavraždí! A my ji tam jenom tak nechali, aby udělala nějakou blbost! Budu... budu mít na svědomí dva mrtvé lidi..." Můj hlas tak nějak postupně ztrácí na intenzitě, když si celý ten průser uvědomuji v plném rozsahu. Já... technicky jsem je zabila oba dva, že? "Měli jsme něco udělat - alespoň ji přesvědčit, aby se uklidnila! Ona... ona - jak jsi vůbec mohl?" Ne, nedodám "je to tvoje vina" i když se to vybízí. Protože dost dobře vím, že ta vina je MOJE. To já chtěla jít do toho sklepa, hledat tu knížku. To já je kontaktovala a využila jejich pohostinnosti i informací. Roztřeseně se nadechnu a ruka, v níž svírám oboje otěže, se mi třese. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden, Benjamin Kývnu, když mi Ben řekne, abych si lehl na zem a hned to udělám. Nevím, jak vypadá člověk, kterého někdo knokautoval, prostě nějak rozhodím ruce a nohy a čekám, až se vrátí Oldwood. Oči mám zavřené, ale ne křečovitě. To by hned poznal. Za chvíli uslyším kroky. Jakmile mě zmerčí ležícího na zemi, přiběhne ke mně, ale v další chvíli se Benjamin prozradí nepovedeným zaklínadlem. Těžko mu to můžu mít za zlé, kouzlit s cizí hůlkou... Oldwood každopádně neoplatí Benovi stejnou mincí, asi je vyvedený z míry, že jim mrtví chodí po márnici. V momentě, kdy už chci léčitele chytit za nohu a strhnout ho na zem, se Benovi konečně podaří Oldwooda omráčit a ten klesá vedle mě k zemi. Já se naproti tomu zvednu, opráším si hábit od špíny ze země a v další vteřině na poslední chvíli chytím svou hůlku, kterou po mě Ben mrsknul, těsně před tím, než mi stihla vypíchnout oko. Vole... Na to, že jsem mu zachránil prdel, se chová trochu arogantně. Protočím oči v sloup a obrátím se zády, když začne šacovat léčitele kvůli penězům. Na tohle se dívat nemusím. Kdyby se na prachy zeptal, tak bych mu něco dal. "Jestli se odsud chceš dostat, tak si radši oblíkni jeho hábit..." řeknu mu, když zamíří ke svému oblečení. "Až budem venku, tak to můžeš zahodit a vzít si ty svoje hadry." Divím se, že to nenapadlo jeho jako prvního, on je tady očividně specialista na podvody. Ať už se rozhodne si to na sebe vzít nebo ne, zamířím chodbou pryč z márnice. Ještě, že jsme tu nešli moc daleko, jinak bych se stoprocentně ztratil. Zamířím k portálům, které vedou do přízemí, odkud se můžeme dostat ven. Doufám, že se vstupní hala nebude plná bystrozorů, kteří by přišli prošetřovat Benovu "smrt". |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když vidím, že sesedá, udělám to taky. Nemusím být v sedle dýl, než je třeba, co kdyby... tomu koni nakonec přece jen přeskočilo a řekl si, že se mu nelíbím. "Kvůli nám?" Mluvím stále klidně a stejným tónem, jenom dám lehký důraz na "nám". "Myslím, že jsem jí dost jasně vysvětlil, co se stane, pokud bude dělat blbosti. Ve svém i jeho zájmu zůstane sedět na zadku." A pokud ne, může si za to sama. Udělám dva delší kroky a postavím se jí do cesty čelem k ní. "Bello, tohle je přesně to, o čem jsem mluvil ráno. Tys mě neposlouchala. Můžeš být ráda, že jsme to neodnesli my. Že tam místo nějaké pečeti nebyla past, co by nás rozmetala nebo sesmažila. Nebo že tam nečekalo něco horšího. Slíbil jsem, že tě ochráním, což v mnohých případech zahrnuje i to, že tě prostě odtáhnu tam, kde uznám za vhodné. Pokud se nechceš vracet domů, tak tu ty koně nech a půjdeme zase ke mně, ale sama víš, že opravdu nemám prostředky na to, abych je tam někde nechal. Proto jsem jako první zamířil sem. A jakkoli sobecky to zní, jsme v tom už namočení, takže si musíme hledět toho, aby někdo neodchytil i nás. Podle mě budeš v bezpečí právě tady. Tvoji rodiče možná budou chvíli zuřit, ale pochybuju, že tě vyhodí na ulici." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pokus o útěk ~Aiden, Ben~
Nemocnice Sanitas má několik pater. Vy jste nyní ve sklepení, které se používá jako márnice. Našly by se i dveře, které vedou hlouběji, ale tam nepotřebujeme jít, takže to necháme stranou. Pak portál, kterým projdete, vede, jak zmínil Aiden, do přízemí a pak tu máme další patra jako první, druhé a bla bla. Máte jediné štěstí. Všichni si myslí, že je Benjamin mrtev a právě je jeho tělo připravováno.
Přízemí je plné lidí. Ať už to jsou léčitelé, pacienti nebo kouzelníci, všichni mají jedno společné. Jsou tu kvůli zranění. Nyní nemám na mysli, že každý má nějaké to bebí, ale jsou tu kvůli němu. Pacienti mají bebi, léčitele bebí léčí a návštěvníci se snaží dodat odvahu, že bebi je léčitelné.
Portál vás vyplivne v hlavní tepně. U zdi na obou stranách stojí lavice, na nich sedí muži i ženy. Sem tam visí obraz přísně vyhlížejícího léčitele, který se zasloužil o to být vystaven. Naproti vám visí portrét ženy ve středních letech. Na nose má posazené hranaté brýle, pomalu větší jak její nos a velmi důležitě si pročítá recepis.
„Uhněte!“ zařve na vás jeden z léčitelů, který právě přenášel těžce raněného. Vidíte odkapávající krev, kterou ihned čistí kouzelný mop. Zmatek. Trocha toho řádu do celého chaosu přináší informační tabule. Podle šipek doleva znamená jít k pokojům pacientů a k sálům a doprava je váš vysněný východ a další méně důležitá oddělení, čekárny.
pozn |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Poslouchám, co mi říká a abych nemusela čelit jeho pohledu a nepřemýšlela moc nad tím, jak příšerná lidská bytost jsem, když jsem tohle všechno způsobila a vlastně nepřímo zabila dva lidi, jsem, povoluji koním sedla a odhazuji je na zem - a následně jim sundám i uzdy a zahodím je na stejnou hromadu. On už to někdo uklidí. Od toho tady to služebnictvo máme. "...A jakkoli sobecky to zní, jsme v tom už namočení, takže si musíme hledět toho, aby někdo neodchytil i nás. Podle mě budeš v bezpečí právě tady. Tvoji rodiče možná budou chvíli zuřit, ale pochybuju, že tě vyhodí na ulici." Když obě zvířata odcházejí pryč a začínají se popásat opodál, přestanu si jich všímat a otočím se zpět k němu. "Ale... ale pokud o nás ví - co když-?" Zajíkavě se nadechnu a musím chvilku počkat, abych se uklidnila. "Nemůžeš mě tady nechat a odejít, nechci mít na svědomí i tebe." Nebreč, Isabello, nebreč. Nebreč. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Já se o sebe nějak postarám," řeknu zase s typickou... ne bezstarostností, ale naprostým přesvědčením, že to tak prostě bude. "Třeba se jim, i kdyby po mně šli, mě ani nepodaří vystopovat. A i kdyby ano, nějak se s tím popasuju. Jenom mi slib, Bello, že se na tu knihu vysereš. Věř mi, že tahle ti za to nestojí. A že nechceš, aby tě chytil někdo z podsvětí, protože smrt by byla to poslední, co by pro tebe měli." Ano, je to tu zase, setkání s krutou realitou z mých úst. Pokud je tak chytrá, jak se tváří, jistě jí dojde, o čem mluvím. Pěknou holku v zajetí zabijou až v poslední řadě. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Po jeho oznámení, "že se o sebe nějak postará," dodám polohlasem něco, co zní ponejvýše jako "a co když ne?" Jeho přesvědčení o vlastní všemocnosti opravdu nesdílím. Nemůžu. Ráda bych tomu věřila, opravdu ano - ale nedokážu to. Bojím se, že dodá "a nechat tě tady můžu" a zmizí, proto k němu postoupím o krok blíž a chytím jej za ruku. Pokud se nevytrhne. Když pak po mně chce, abych mu slíbila, že už neudělám žádný další krok k získání Mystéria, chvíli mu jen hledím do očí a nutím se vyslovit, že ne. Že se může spolehnout a celá ta touha ji mít, která mě sžírala, je pryč. Vylhat se z toho všeho a prostě najít nějakou jinou cestu. Okliku, cokoli. Protože já vím, že i kdybych chtěla, nepřestanu na to myslet. Možná, že už se nevrhnu po hlavě do centra dění, když vím, jaké problémy z toho koukají - ale nemůžu se na to, jak po mně žádá, "vysrat." To nejde. Tak to řekni, "slibuji," není to tak těžké, jsou to jenom slova. A hledíš už na něj příliš dlouho bez odpovědi. "Já... -" skousnu si ret, jak mu mám do očí zalhat, aby to nepoznal? Tohle není "Mamí, já to neudělala, to Rob." Tohle je úplně jiný typ lži. Už proto, že bych jej chtěla poslechnout a dost možná nad tím i budu uvažovat. Ale slib je... asi moc závazná věc. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Je to fakt dobrej nápad, promenádovat se tu bez převleku, když se kolem motají bystrozorové, by vážně bylo dost idiotský... má bod. Jenom já nejsem úplně ve svý kůži, koukám. Nejlepší by bylo, kdyby si šlo vzít hábit na oblek, protože sice nevím, jak to tady funguje, ale přijde mi dost divný tu v hnátech nosit civilní hadry jinam, než k mrtvole na převlíknutí kvůli pozůstalejm, ale to je dost velká utopie. Ten chlap není žádnej vazoun s dvěma metry a třemi metráky, vypadal bych jak vycpaná figurína. Ale první věc... v tom spěchu před chvílí mi to nedošlo, ale teď cejtím, že mám na hlavě něco přebytečnýho – fáč. Takže tohohle se musím zbavit na prvním místě. Potom oblíknout léčitelův hábit, který mi zrovna dvakrát nepadne, ale pořád je to hábit, takže co do velikosti poměrně univerzální jenom doufám, že to byl jenom poskok a že maj skuteční léčitelé nějakou jinou uniformu, protože jestli po mně budou nedejbože chtít nějakou doktořinu... to bude teprv prdel. Svoje hadry složím – jak je chlap hodil na zem, pomačkaly se, což je vyloženě paráda, budu jak vágus po návštěvě koše vedle krejčovství – a chytnu je pod paží. Hůlku schovám do kapsy, jakýkoli, hlavně ať není na očích. „Tak veď,“ prohlásím s úsměvem k Aidenovi. Počkám, až vyrazí, a pustím se za ním. Nemocnice fakt nevypadá jak z reklamy na kvalitní zdravotnictví, kam se hrabe Ministerstvo, je hektická, chaotická, přecpaná... jedním slovem ideální. Alespoň pro mě, v tomhle maglajzu by se ztratil i trol, teda, alespoň do doby, než by kolem sebe začal mávat kyjem. A nakonec šipka směr východ, nádhera. „Hádám, že jdem rovnou k východu, co?“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale no tak, to jsi vážně tak fanatická?! Vzedme se ve mně trochu podráždění, když na mě jenom kouká a nemá se k odpovědi. Kdyby byla tolik vyplašená, že by jí na knize dál nesešlo, vypálila by hned něco souhlasného. Jenže co si mám myslet o tomhle? Že to fňukání jenom hraje, aby dostala, co chce? Nebo to nehraje, ale stejně chce dostat, co chce? U jiné ženské bych se na to asi vysral s tím, že každý svého štěstí strůjce. Jenže Bella, jakkoli prohlašuje, jak je chytrá, v něčem taky úplně blbá. A to je znalost okolního světa ne z knih, ale z reality. Takže by mohla padnout do řádných sraček... no, vlastně padnout ještě hlouběji přesně tak, jak do nich vletěla tentokrát. "Já - co? Chceš být další jméno na seznamu těch, co chcípli kvůli nějaké pitomé knize? Jestli ano, řekni to rovnou a já vzdám svou marnou snahu." Podle dikce i volby slov jde poznat, že začínám být podrážděný. Vážně začínám uvažovat nad tím, že ji prostě popadnu a dovleču před její fúriovskou matinku. Možná bych schytal pár kouzel do kožichu, ale prostě bych provedl taktický ústup a oni by si ji už ohlídali. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Chceš být další jméno na seznamu těch, co chcípli kvůli nějaké pitomé knize?" Ne. Je toho na mě moc. Nespala jsem zatraceně dlouho, zažila jsem snad ten úplně nejvíce stresující den ve svém životě - ano, možná trumfnul i první odjezd do Bradavic, který jsem pro jistotu ve svých sladkých jedenácti letech prořvala celý - chtějí se po mně sliby, které nemohu dát. Sven na mě tam ve Státech křičel, nikdo celý den pořádně nevěnoval pozornost skoro ničemu, co jsem řekla, jsem tady, doma, proti své vůli a ještě kvůli mně umírají lidé. Je toho popravdě tolik, že ve chvíli, kdy napůl zakňučím a napůl zavyju obyčejné "nechci" se už přestanu ovládat úplně a prostě a jednoduše se rozbrečím, jako malá holka. Já tedy nepláču příliš často - ale mám za to, že příčinou tohoto jevu není nějaká vnitřní síla - ale prostě absence pořádného důvodu. Který teď mám. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Semknu čelisti. Ubrečená šlechtična na kraji svých pozemků je opravdu to poslední, co potřebuju. Kdyby nás takhle našli, ani se nebudou ptát. Prostě budou střílet od boku, tím jsem si jist. Sevřu ruku, kterou mě pořád drží. Tělo mě už svědí v předzvěsti přemístění, ale neudělám to. Zatím ne. "Bello, buď tě předám matce, nebo půjdeš se mnou, ale potřebuju, abys byla při smyslech." Už to nezní jako výhružka, ale pořád taky nepropadám tomu, čemu jiní chlapi, když vidí ženskou brečet. Někdo říká, že ženský slzy jsou ultimátní zbraň. Možná pro určitý typ chlapů. Mezi ně já nepatřím, na druhou stranu Bella je mi bližší než cizí ženská, co nás obviňuje ze zmizení manžela a chce dělat kraviny. Takže jí ve své podstatě konečně po dlouhé době dávám na výběr. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Bello, buď tě předám matce, nebo půjdeš se mnou, ale potřebuju, abys byla při smyslech." "Já tě - nenechám odejít, sam- samotného," vyštkám ze sebe a i já si uvědomuji, jak to v mé momentální situaci, při tom, jak asi vypadám, musí znít směšně. Zrovna teď v téhle chvíli, totiž musím působit, jako ta největší možná přítěž. Měla jsem mu říct předem, že mě většina evropských rodů považuje za chodící katastrofu, se kterou by si po několika seriozních problémech, které jsem za svůj život stihla způsobit, začal jenom nějaký milovník adrenalinových sportů. Ten polomtrvý francouz na honu tomu taky dodal korunu. Pevný stisk jeho ruky opětuji svým vlastním, roztřeseným, křečovitým. Zavřu oči a pomalu, zhluboka se nadechnu. Na chvíli v sobě dech zadržím a zase jej vydechnu ven. Tohle zopakuji ještě jednou. Ruce se mi třást nepřestanou, ale zdá se, že už alespoň vnímám, když už nic. Otřu si uslzené tváře do rukávu. Pak se nadechnu, abych ještě něco řekla - ale zjistím, že ještě asi tak úplně připravena nejsem, takže zase zopakuji proceduru pomalého nádechu a výdechu. Je to lepší. Doufám. "Půjdu s tebou." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Moje na první pohled neproniknutelná slupka má i svoje výhody. Třeba to, že málokdy dám nějak přehnaně najevo netrpělivost. Ano, před chvílí jsem byl už pod vlivem počínající nasranosti, ale teď tiše čekám, co z ní nakonec vypadne. "Dobře. Povedu, tak se mě jenom drž." Ještě než se přemístíme, dokonce myslím i na to, aby s sebou měla věci. Jestli je třeba nenechala někde v hromadě postrojů. Asi by nebylo vhodné, kdyby někdo našel ty souřadnice... Pak se i s ní přemístím. Ale Nižnij Novgorod to není. Vypadá to na nějakou vesnici, která není ničím zajímavá a podle časového posunu jsme někde víc na východě než je Anglie. Což může být prakticky kdekoli mimo Ameriku. "Mezipřistání, kdyby nás náhodou sledovali," brouknu k ní a vezmu ji tak, aby byla zavěšená do mého rámě. Vyjdu z uličky a mihnu se na volnějším prostranství jenom tak, abychom měli svědky, že jsme tu byli. Schválně nikam nespěchám, nesmíme vypadat jako na útěku, ale jako na procházce. V podobné situaci mi snad nikdo nebude zazlívat tak trochu paranoiu. No, já osobně bych to nazval... bezpečnostní opatření. Zahnu do jedné slepé uličky - a odtud už se přemístíme ke mně domů. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Já tedy nemám ani v plánu dělat cokoli jiného, než se nechat přenést. Už proto, že já sama se neumím přemístit takhle daleko. Z domu do Londýna a zpět. To je moje běžná trasa. Rusko je tak trochu - no, nechci říct, že je mimo mojí ligu, ale... nojo - JE mimo mojí ligu. Čekám, že se objevíme v jeho chodbě. Vesnička, kdesi na východě, je pro mě tedy značně překvapivá. Zmateně se rozhlížím okolo a uvažuji, kde tak asi můžeme být. Nechápu to. Spletl se? Vede mě jinam? "Mezipřistání, kdyby nás náhodou sledovali," "Aha," odpovím a nějak zvlášť přesvědčeně to nezní. Spíš možná trochu zmateně. Nakonec se přeci jen přinutím netvářit se jako srna, kterou při nočním přeběhu kolejí osvětlil reflektor lokomotivy a ač se nedá říct, že bych zrovna disponovala uvolněným úsměvem, už alespoň nepůsobím dojmem, že nevím, co tady dělám a dost možná se každou chvíli sesypu. Když se pak po přemístění objevím ve známé chodbě, ztěžka si oddechnu. Měla bych něco říct. Poděkovat, omluvit se, cokoli. Ale je to těžší, než bych si mohla myslet. Hlavně tedy proto, že bych se v tom celém zase musela nimrat. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro JAk Bella viděla v Americe, utěšování asi ve slovníku ani nemám, takže se ode mě slov nedočká. Na druhou stranu ji nechci nechat stát uprostřed chodby jen tak, takže než odejdu uklidnit věci, políbím ji. Není tu prvně, tak ví, kam má jít podle toho, co chce. Odložím batoh v chodbě, a než si sundám bundu, vyndám z kapes svoje úlovky. "Chceš něco na povzbuzení? Mimo vodky tu mám i whisku od Bena." Jak se zdá, na svém teritoriu jsem pochopitelně uvolněnější, klidnější. Byt mám zajištěný a hlavně jsem ve východní Evropě. Tady by se nějací Amíci motali jak vítr v bedně. Pokud to byli Amíci. Pokud místo lektvaru na povzbuzení nepohrdne panákem, máchnu hůlkou, aby se v obýváku nachystaly skleničky i s pitím a jdu si uložit věci do pracovny. Jak to tak vypadá, zas mě čeká vaření, protože mám hlad jak pes, ale pokud Bella nešla za mnou, přijdu já za ní. Je to asi trochu trapná situace, brečící ženský jsem většinou nechal stát tam, kde byly, a odešel. To, že už nefňuká, na tom nic nemění. Pochybuju, že ji to tak snadno přejde. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Poměrně apaticky se nechám políbit. Těžko říct, zda jsem upadla do svých vlastních myšlenek ve svém vlastním vnitřním světě - a nebo ze mě spadla převážná část stresu a spojila se s únavou - nebo oboje. Všechno tam venku za dveřmi mi na malou chvíli přijde hrozně vzdálené a nereálné, jako by se to stalo jenom v nějakém zlém snu. Přesto malou chvilku nejsem prakticky vzato schopna pohybu. "Chceš něco na povzbuzení? Mimo vodky tu mám i whisku od Bena." "Ne já... já moc nepiju," přiznám se. "Díky." Sundám si boty na podpatku a úlevně protáhnu rozbolavělé prsty. Pak se lehce mátožně jdu převléct do něčeho pohodlnějšího, než je úzká sukně a tunika, přepásaná nízkým korzetem. Vezmu si na sebe obyčejnou, bavlněnou, dlouhou sukni a volnou blůzku, obojí ve světle béžové barvě. Z batohu vytáhnu taky stuhu, která se mi poté, co ji vyhodím do vzduchu, sama zaplete do vlasů tak, aby mi nepadaly do očí. Než stihnu dojít zpátky za Svenem, přichází on za mnou. Mlčí a jen se dívá. Čeká, že něco řeknu? Měla bych něco říct? Co? Jenže já dost možná nemám, co bych mu řekla. Hysterčit kvůli dnešku už nechci, akorát bych se opakovala. Řešit, že tady prostě nemůžu zůstat tak nějak navždy budu taky až... asi později. Brečet nahlas už taky jen tak nehodlám. Nejsem na to, že se mi to stalo zrovna pyšná. Jakožto šlechtična bych se měla umět lépe ovládat a emoce tohoto typu v sobě dusit - alespoň do doby, než budu někde úplně sama. Jdu k němu a beze slova opřu svou hlavu o jeho hrudník. Ani nevíš, jak hrozně mi to je všechno líto. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro No, ona si nedá, já jo, usoudím nakonec. Takže na stole v obýváku stejně přistane whiska a sklenice. Zazní tichý povzdech a potom se společně s ní sesunu na pohovku poblíž. Jednou rukou ji objímám, do druhé si nechám přilevitovat sklenici a na ex ji vyprázdním. I když se trmácíme docela dlouho, mně to tak nepřijde. Může to zkreslovat časový posun, vím, že bych si co nejdřív měl jít odpočinout, protože tělo zrazuje tím, že si to zatím neuvědomuje. Jsem vlastně rád, že je ticho a že mi tu neskučí. To by mi asi ruply nervy. Sám nevím, proč jsem ji nevysadil v jejím sídle, nepředal ji, jak jsem chtěl, a nezmizel si po svých. Popravdě tu moc ženských nebylo jen tak, aniž bych je sem zatáhl kvůli radovánkám. Proto je tahle situace... divná. A to i když nepočítáme fakt, že jsme se možná namočili do něčeho, s čím nechci mít nic společnýho. Ne s Bellou po boku. Podle zvuků a cinkání si nechám od očarované flašky nalít dalšího panáka. Moje myšlenky letí dál, motají se okolo incidentu s knihou, ale nechci o tom začínat, protože Bella, které neustále musím ukazovat, že svět není tak růžový, jak jí ho malují v knížkách, mi těžko pomůže to vyřešit. Jenom by ji to svádělo o tom přemýšlet a chtít ještě víc tu knihu. V hlavě už mám pomalu plán. Určitě je z toho přemisťování sem a tam utahaná jako kotě. Prostě počkám, až usne. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Dlouhou chvíli je ticho. On pije, já sedím, stále odevzdaně přilepená k němu a přemýšlím. Vlastně ani přesně nevím nad čím, protože mi myšlenky těkají okolo stovek různých témat a dohadů. Jeden z nich například je otázka, zda nebyla pečeť náhodou ta zamčená bedna - a jestli by se stalo, co se stalo, kdybych ji ani neotevřela. Další samozřejmě je "co bych našla v Marylandu." A pak už se mi to slívá. Od "co je asi s Jackem" až po "odkud se tak najednou ta knížka objevila a jak to, že po ní dlouho nešel už někdo předtím." Je možné, že byla dlouhá léta zahrabaná v nějaké ze soukromých sbírek. My doma také máme pár... řekněme netradičních kousků. Zamčených v poslední místnosti knihovny, kam nesmí vstoupit nikdo, kdo není z rodiny. Většinu jich sesbírala babička Anabelle a - není radno se jich ani dotknout holou rukou, natož je otevřít. Občas, když sedím ve studovně, mám pocit, že tam odzadu slyším, jak mi našeptávají... věci. Uvnitř jsem byla celkově asi pětkrát za celý život a pamatuji si z toho pořádně jen dusivý pocit "ať už jsem odsud pryč." No a taky přemýšlím nad tím, co tady vlastně dělám a proč jsem nezůstala raději doma, jak mi bylo... vyhrožováno? Doporučeno? Nabízeno? ... sama nevím. Když už nic, měla bych tam plnou sklepní knihovnu k tomu, abych se mohla připravit na cokoli dalšího, co bych měla v plánu. A taky kontakty. Navíc bych se dost možná mohla vzdát svého dobrodružného hrdinství a předat ten útržek z knížky otci - a on už by se nějak postaral. Teda, až by vychladl z toho, že jsem si dovolila po něčem takovém pátrat na vlastní pěst. Načež se mé myšlenky stočí tak nějak k přízemnějším věcem. Že mám hlad, například. Že jsem si nikdy nikde o to, aby mě někdo nakrmil, neříkala - a um... no, moc nevím, jak se to dělá, takže asi bídně zhynu hlady. A že jsem unavená. Hrozně moc. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Tvé přání je mi tedy rozkazem, má paní." Přesně tuhle odpověď jsem čekala, ale netěší mě. Není to tak, že když víte, co přijde, že budete nadšení, možná tak smíření. Takto by se to popsalo i u mne. "Magnifique." Poznamenám bez jakékoliv emoce a to nevím, co ještě přijde. Nejlepší kamarádku??? Všeho je na mě nějak moc. Já svůj postoj k nikomu měnit nehodlám. Uvědomím si, že Riley řekl, že ona mě bude dělat nejlepší kamarádku, ne já ji. Bude to pro ní jistě čest." Než Riley vykřikne, že venku je sova. Sama jsem si jí všimla před pár vteřinami, jen jsem nestihla nic říct. Kolegovo tyvoe, vykouzlí na mé tváři úšklebek. Mohla bych přidat další své merde, ale na to bude čas později. Vstávám společně s Rileym. Nehodlám se spoléhat na něj, že mi přečte přesně co je na onom dopise, popravdě je to kapesník. Psal to někdo, kdo neměl po ruce papír. Možná Jacksonová, že by nám adresovala svoje nadávky a nespokojení z celé akce. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Bláznivá sova ~Suzanne, Riley~
Sova vás sleduje a natočí hlavu, aby vás měla stále na očích. Chvíli se zdá, jako by vás propichovala rentgenovým pohledem, ale nakonec natáhne nožku s kapesníkem a čeká, až to z ní dostanete. Na kapesníku je nevzhledným písmem napsán velmi krátký vzkaz doprovázený modrými kaňkami.
Princeton 631. 12, 14, 15. NRJ
Pokud už po sově nic nepotřebujete jako posílání dalších vzkazů, roztáhne křídla a odletí do nejbližšího sovince, který je bůhví kde. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Poznámka, ať nezapomeneš ~Ben~
U tvých věcí není tvoje hůlka. Podle všeho byla uschována někde v nemocnici. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Po čtvrtém panáku během docela krátké chvíle, aspoň teda myslím, že byll třetí, si uvědomím, že bych měl asi zvolnit. Pořád na sobě víceméně mám Bellu a musím být schopen vstát aspoň tak, abych ji neshodil. Navíc tu není žádná zakuska, která by mi pomáhala s resistencí proti alkoholu a cesta do kuchyně se zdá jak cesta na Měsíc. Uběhne dalších pár minut a jed se ve mně pomalu rozleží. Většinou nejsem ten, kdo po pár skleničkách odpadává, na to mám s kámošema dost praxe, ale taky nejsme idioti, abychom chlastali nalačno. Teda krom Alistaira, ale toho podezřívám, že má určitou hladinu promile v krvi už biologicky danou někdy od sedmého ročníku. Aniž bych nad tím přemýšlel, prostě zajedu chlastem rozhicovanou dlaní pod blůzku. K jejímu štěstí zatím jen na záda. Pořád se tak tiskne... a chlast a sex jsou nejlepší lék na oproštění se od starostí. Aspoň na chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Já toho tedy o pití z vlastní zkušenosti moc nevím, protože se omezuji jen na víno a to obvykle v docela malém množství, ale už jsem ve svém okolí viděla docela dost na to, abych věděla, že takhle rychle se pít nemá. A vzhledem k tomu, že Sven se k jídlu taky tak nějak neměl, řekla bych, že po těch čtyřech panácích úplně normální nebude. Já bych třeba už po prvním běžela zvracet. Možná už poté, co bych si jenom přičichla. Když mi rukou zašátrá pod blůzkou, odtáhnu se a položím mu vlastní dlaň na předloktí. "Jsi opilý, žejo?" Zeptám se vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Čekal jsem buď přijetí, nebo naopak ohrazení, ale tuhle otázku fakt ne. "Neřekl bych." Nejsem na tom zas tak špatně. Jo, kdybych se zvedal, možná se mi trochu zamotá hlava, ale že bych nebyl schopen mluvit a chodit a ráno bych si nic nepamatoval, k tomu mám ještě daleko. "Možná trochu v náladě," věnuju jí malý dravčí úsměv - protože to dost dobře mohlo znamenat komentář mého alkoholického stavu, nebo i jiné nálady. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nechápu to. Jak může po tom všem, co se stalo, mít takovéhle chutě? Jeden by řekl, že pochopí, jak zle mi je, chvíli si odpočineme, půjdeme se najíst a spát. Byť tady v Novgorodu vlastně začíná nový den. Ale ne. Na druhou stranu - on se doopravdy snažil. Nic mi nevyčítal, přišel ze mnou, objal mě. Ani ze mě nedoloval žádné informace, omluvu - cokoli. Což mě popravdě uklidnilo víc, než kdyby se všechno snažil - ať už rozmatlat, zlehčit, nebo zamluvit. Takže si říkám, že on za to nemůže. To tadyhle Benova whiska. Takže on je v náladě - ale já náladu rozhodně nemám. Ty myšlenky na "dnešní večer" které mě napadly ještě v Americe, kde všechno vypadalo, že je poměrně v pořádku, jsou jaksi pryč. "Teď ne, vážně," řeknu omluvně a aby to nevypadalo, že jej odkopávám úplně, políbím jej alespoň krátce, smířlivě, na čelo. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych se pokusil ji přece jen přesvědčit, protože takhle by snadno zapomněla na všechny problémy, a pokud je člověk v ohrožení života, je to všechno tak nějak... intenzivnější, protože ví, že zítra už tu být nemusí, že zítra už to nikdy třeba nezažije, protože bude hnít někde ve škarpě. Nepředpokládám, že by to šlechtična, co žila ve svým vzdušným zámku, pochopila. Neodolám a vynutím si aspoň polibek, moje sevření na chvíli zesílí, dokonce kvůli tomu těžké dno sklenice klepne o podlahu, když ji pustím. Asi ji trochu poškrábe strniště. Pouze silou vůle, která není tak silná jako jindy, proto je třeba jednat ihned, ji od sebe odlepím a vstanu. Po tak prudkém pohybu se na vteřinu zastavím a pak odkráčím do koupelny dát si sprchu... ledovou sprchu. Mezi dveřmi z obýváku se ještě zastavím, opřu se rukou o futra. Pro sichr. "Studenou večeři zvládneš...?" Je to něco mezi konstatováním (nebo rozkazem?) a snad i otázkou. Těžko říct, protože ani nečekám na odpověď a zapadnu do koupelny. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nevím, zda se polibku podvolit, nebo se pro jistotu odtáhnout. Protože si nejsem jistá, co má v plánu pak. Jestli mě vůbec poslouchal, nebo zase vyignoroval, co jsem mu řekla, jak je jeho dobrým zvykem. Polibek chutná po alkoholu. Škubnu sebou, jako bych se přeci jen měla odtáhnout, ale nakonec to neudělám. S takovým tím vlezlým vědomím, že kdyby si prostě usmyslel, že si mě tady a teď vezme, tak s tím nejspíše nic neudělám a tak jsem chtě nechtě odkázána na jeho milost a nemilost. Není to zrovna ten nejpříjemnější pocit na světě. Naštěstí se ale po polibku odtahuje pryč. A odchází pryč. Bez jediného slova, pohledu, dotyku, čehokoli. Na malou chvíli zauvažuji nad tím, zda jsem jej třeba svým odmítnutím nerozčílila. Málem si až vyčtu, že jsem se nedokázala překonat a jeho přání mu nějakým způsobem splnit. Ale já nemohla. Než úplně odejde, otáčí se na mě. Čekám, že na mě něco zavrčí, nějakou výčitku, nebo tak. "Studenou večeři zvládneš...?" Zamrkám. Tohle jsem nečekala. "Jistě," odpovím lehce dotčeně. To, že neumím vařit (tedy nic kromě toho, co nás učili ve škole a tam se o moc jedlé věci nejednalo) snad neznamená, že neumím nakrájet několik surovin a šoupnout je na talíř. Zvířatům taky krájím. Co neudělám rukou, na to mám hůlku. Kdybych měla trochu času a nálady, očaruji si i ten nůž, aby krájel sám. Na druhou stranu - hlady asi neumřu a mám asi i svolení se volně pohybovat a šňupat po kuchyni. Takže se tam vydám, postavím na čaj, prohlídnu si, co tady je k dispozici, kde je tady nůž a prkýnko no... a začnu se snažit. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Ben, Aiden Chvíli trvá, než se vymotáme z podzemí a vrátíme se k portálům vedoucím o patro výš. Docela rád z márnice vypadnu, vypadá to tu dost bezútěšně. Nemluvě o těch duších, co tu proplouvají. Portál nás vyplivne do toho největšího bordelu, co špitál nabízí. Lidi chodbou proudí oběma směry a vůbec tu vládne celkem velký chaos, takže mi chvíli trvá, než si všimnu cedule posílající nás k východu. Přitisknu se ke zdi, když na mě zahuláká léčitel s poněkud kuriózním případem. Moc často nevidíte krvácející zranění po kouzlech. Když už, tak je to jenom jako vedlejší nekouzelné zranění, co se dá vyléčit celkem snadno. Koneckonců, jsou efektivnější způsoby, jak se někoho zbavit. Vlastně i rychlejší a ne tak... špinavé. "Zkusíme odejít normálně. Snad to tam nebudou hlídat. Pokud si teda neudělal nějakej óbr průser..." Odpovím Benovi a zamířím doprava, jak nám káže šipka. "Doufám, že stihnem být pryč dávno předtím, než najdou tělo Oldwooda. Možná jsme ho měli někam odklidit..." Konečně se před námi rozprostře vstupní hala. Zastavím se u vstupu do ní a snažím se přes celou ohromnou místnost přeplněnou lidmi dohlédnout na druhý konec ke vstupním portálům, zda nejsou hlídány. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na hraní si v kuchyni na hospodyňku má dost času, jsem v koupelně podezřele dlouho, protože se dávám do kupy. Studená sprcha opravdu prospěla, dokonce jsem se i oholil. Když vylezu ven, vlasy mám pořád mokré, ale vzhledem k jejich délce rychle uschnou. Mám hlad a naskládat na chleba nějakou věc snad zvládne i postižený, tak to nemůže být taková katastrofa. Proto s největší pravděpodobností sežeru všechno, co dostanu pod nos. U něčeho se musí začít. Nic moc neříkám, akorát ji pak políbím do vlasů. "Jdi si lehnout, za chvíli za tebou přijdu," zamumlám, nechám kouzlo ve dřezu působit, a pokud souhlasí, tak já ještě na chvíli zmizím v pracovně. Ale kdyby jí usnout nešlo, určitě si všimne, že ta chvíle je poněkud delší. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro No, pořád mi není úplně dobře, ale když už jsem najezená, je mi mnohem líp, než předtím. Polibek do vlasů mě navíc utvrdí, že pokud vůbec někdy za mé odmítnutí uražený byl, což nemohu potvrdit ani vyvrátit, už to pravděpodobně rozdýchal. "Jdi si lehnout, za chvíli za tebou přijdu." "Sama?" Zamrkám překvapeně. "Kam ještě jdeš?" Čapnu jej za ruku dřív, než stihne odejít. Nechci usínat sama. Dneska ne. "Ty nejsi unavený?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro V duchu zasténám. Kdyby jí bylo osmnáct, no dobře, ale sakra, je to už dospělá ženská! A posledních pár hodin mám dojem, že jednám s děckem. Jsem víceméně trpělivý člověk a má štěstí, že jsem najezen, jinak bych asi začal vrčet. "Vrátil jsem se, je ještě den, musím mluvit s Olegem Petrovičem. Domluvit se s ním ohledně mé "dovolené" nebo nedovolené," odpovím co možná nejklidněji a nejneutrálněji. Ovšem začínají se mi v hlavě už míhat i kousavé myšlenky a fráze, že to někdo jako šlechtična nepochopí. Že lidi mají i povinnosti a práci a tak. A přitom já jsem to s Olegem Petrovičem ještě vyhrál. Zatím se jí nevytrhávám a otázku ohledně unavenosti nechám nezodpovězenou. Jasně, že nejsem jako sokolík, ale studená sprcha mi pomohla, jídlo taky a vždycky se můžu nadopovat. Dokud to nedělám dlouhodobě... |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "On snad neví, že ses vrátil," odpovím zamyšleně. Sakra říkala jsem mu, že se to může protáhnout na několik dní nebo týdnů. Souhlasil s tím, zařídil si to. To, že jsme se vrátili, je jenom blbá souhra náhod a špatných událostí a oba to víme. Proč teda hned běží za Petrovičem? To ten stařík nějakým způsobem sleduje i doma, že se mu musí jít hned nahlásit a zpovídat? "Je to vážně tak nutné, že to pár hodin nepočká? Kdyby bylo všechno dobře, byli bychom teď v Marylandu." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Bello, ty vážně pokoušíš moji trpělivost, a to jsem od přírody kliďas. "Podívej, byt je dobře zabezpečen, nejsem amatér. Pokud se bojíš, že neusneš, dám ti nějaký lehčí lektvar na spaní nebo jenom na uklidnění. A jsi u mě doma, bydlím tu, takže ti fakt neuteču," ušklíbnu se trochu jejím podivným obavám. "Kdyby zjistil, že jsem se vrátil a nic mu neřekl, asi by se... pekelně naštval. Musím se s ním domluvit na dalším postupu a taky mi moje profesní čest nedovolí si tu válet šunky, když jsem mu tím odjezdem možná přidělal problémy. Nečekám, že je to něco, co pochopíš, ale my, obyčejní smrtelníci, jsme mnohdy závislí na našich zaměstnavatelích," dodám poslední větu už se stopou nevole. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Sova si nás prohlíží a to samé dělám ohledně jí. Nakonec se uráčí a natahuje nožku se zprávou. Opatrně jí ho sundám a rozložím kapesník. "Merde, co to..." Vyderou se mi slova z úst jakmile dočtu zprávu. Z jistotou víme, že tuto sovu poslala Jacksonová. Bohužel další význam je mi docela skryt. "Princeton... To je nějaké město v Americe?" Vůbec netuším kde, ale je mi jasné že taxík nás tam nevezme. Ty čísla jsou pro mě záhada. Mohly by to být nějaké souřadnice. To nám to Jacksonová takhle oplácí. "Tušíš co tímhle chtěla Jackson zdělit?" Už si připadám jako naprostý debil. Riley předemnou něco skrývá, teď Jackson chce něco říct, ale já naprosto netuším co. "Sakra, přeci úkol najít hotel nemůže být tak těžký." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Tady sakra vůbec nejde o to, jestli mi utečeš nebo neut- ne, počkat, tohle mě ani nenapadlo, že by udělat mohl - na druhou stranu proč by to dělal a kam by asi tak utíkal? Ne, to je ta největší blbost, jaká ho mohla napadnout. "Mi tady vůbec nejde o nějaký lektvar na spaní-" popuzeně, tiše zamručím ale zanikne to v jeho dalších slovech. Co nechápe na tom, že bych byla ráda, kdyby šel spát se mnou? Ostatně - je to takový problém, být tady na pár hodin, kdy se cítím pod psa, jenom pro mě? "Nečekám, že je to něco, co pochopíš, ale my, obyčejní smrtelníci, jsme mnohdy závislí na našich zaměstnavatelích." "Tak fajn," odpovím tiše s upřu na něj nasupený pohled. Tohle opravdu nenávidím. Když mi někdo takovým způsobem předhazuje můj původ. "Víš co? Tak si běž dělat, co chceš. Dobrou noc," zasyčím navzdory tomu, že za okny před chvílí svítalo. A ještě bych za sebou aristokraticky práskla dveřmi, kdyby nebyly dokořán a já je musela otevřít a pak zavřít. Tak za sebou třísknu alespoň dveřmi ložnice. Z čiré frustrace. Už dlouho jsem se nenaštvala tak, abych to musela dát nějakým podobným projevem najevo. Opravdu dlouho. Sukni odhodím ledabyle do kouta, vztekle si strhnu stuhu z vlasů a mrsknu jí o zem a pak si uraženě, jen v blůzce a spodním prádle zalezu pod peřinu. Ani nečekám, kdy se vrátí. Je mi to jedno. Vlastně bych raději usnula dřív, než později, protože s ním momentálně opravdu nechci mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To jsi teda hodná, že mi to dovolíš, madame. Co by se asi tak stalo, kdybych se nasral a beze slova ji čapl a přemístil ji před panství? Já vím co. Měl bych svatej klid. Sakra, je tu v bezpečí, tak nevím, o co jí jde. Nikdo, absolutně nikdo nemůže tušit, že nějaká vlezlá knihomolka, co se objevila kdesi v Americe, je najednou po tolika mezinárodních zastávkách kdesi v Novgorodu v bytě lektvaristy. Odpovědí jí je moje mlčení. Chvíli se ještě pohybuju ve ztichlém bytě, než moje kroky utichnou. Jednoduše ji tam nechám a budu doufat, že se ze svého záchvatu frackovství vyspí. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jakmile vypadne, zavrčím si pro sebe tak, aby to neslyšela. "Čubka." Opravdu popíchla moji temnou část, která by ji nejradši s chutí srovnala. Proti mé vůli mi v hlavě probleskne pár vábivých obrazů blondie, kterak je svázaná a alabastrovou pleť zdobí značky mé výchovy. Myslím, že by jí pár na prdel prospělo. A mně by zas prospělo si s někým - s ní - pohrát. Mít z ní pěkně vychovanou čubičku je opravdu lákavá představa. Kdyby nebyla, netahám se s ní a nesnáším její manýry. V pracovně vezmu ty ručičky v nálevu a kopnu do sebe ještě trochu povzbuzováku, abych vydržel být na nohou. Potom spěšně mířím ke krbu, kde první zastávka je u Olega Petroviče. Pokud jej zastihnu, omluvím se mu a jako satisfakci mu předám svůj úlovek. Oba víme, že kde je jeden, může jich být i víc, a stejně to může prodat na černém trhu dost draze, abych se tím vykoupil z nutnosti být tu každý den od-do jako novic. Olega Petroviče bych nikdy nechtěl zklamat. Zezačátku mě sral, protože mě strašlivě peskoval; teď už vím, že to mělo účel a smysl. Jestli ho nezastihnu, nechám tu věc na místě, které máme domluvené pro ilegální přísady. Nemůže se nám to povalovat lidem na očích, že. Pak se rovnou odtam přemístím k Benovu domu. Pár týdnů jsme se neviděli a já budu rád, když si s ním zase pokecám. A to i když půjde o v podstatě obchodní záležitost. Jestli je ta kniha tak vzácná, jak Bella tvrdí, fakt nechci, aby se na ni prášilo kdesi ve sbírce... ne, počkat, je mi to u prdele. Nechci, aby se tam na ni prášilo poté, co já se kvůli ní dřel, pravděpodobně riskoval život a nic krom možnýho jednoho čísla sexu z vděčnosti za to nemám. To není můj styl. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Óbr průser... he, to je na tom to paradoxní, jsem tu úplnou náhodou. Stevene, ty debile! „Ne, byla to nešťastná náhoda.“ I když... někdo, kdo má u sebe falešný doklady, je automaticky nanejvíš podezřelej. Musíme odsud vypadnout co nejrychlejc, každou chvíli může spustit poplach a budem nahraní. A moje věci? Nasrat. Mám cizí hůlku, která sice nikdy nebude jako vlastní, ale zbytečně riskovat zabásnutí nehodlám, hledat v tomhle komplexu moje věci je moc riskantní. Je tam něco, co nemůžu postrádat? Maj moje falešný doklady, ale na žádným z těch jmen nemám založený účet, takže od peněžního zdroje pořád odstřihlej nebudu, obejdu se bez nich. Horší je, že mezi zkonfiskovanýma věcma jsou i klíče od motelu... a tam mám všechno. Takže to je další důvod, proč se tady nemůžu zdržovat - věci z motelu potřebuju, jinak budu nahranej. Jaká je šance, že se tam bystrouši ještě nedostali? Nulová, já vím. Ale stejně tam musím, nemám na výběr. Musím zachránit, co se dá. Kurva! A ten chlap? Oldwood? No, mohli jsme ho minimálně zamknout v tý márnici, to je pravda, ale jestli ho někam schovat? A kam? „Možná... ale kam? To tam v márnici máte údržbářskou místnost nebo něco podobnýho? Protože jinak mě napadá jenom mrazák a to by už asi nerozdejchal. Tahat bezvládný tělo kamkoli dál mi přijde jako větší riziko, než ho tam jen tak nechat, kdokoli tě může přistihnout. A pak, jakou máš jistotu, že některej z těch duchů není náhodou příčetnej natolik, aby si pustil hubu na špacír a prásknul nás? To nejlepší, co můžem udělat, je odsud co nejrychlejc vypadnout a doufat, že budem mít štěstí.“ Pro dobro nás obou se to snažím předkládat jako fakt, ne jako pochyby, bez emocí. Stačí, že se z těch všech ‚kdyby‘ a spoléhání na štěstí dělá blbě mně. Ale na uklidňování fakt sílu nemám. „Jen pro jistotu, plán B, máte tu nějaký nouzový východ nebo východ pro zaměstnance? Když bude hlavní hlídanej.“ |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Sakra, přeci úkol najít hotel nemůže být tak těžký." "Obávám se, že to teprve zjistíme." Co dodat, snad jen, že můj úsměv se zase ve tváři roztahuje víc a víc! Tohle vypadá na skutečnou hru se zajímavým rozuzlením a že já jsem sakra zvědavý. "Vypadá to na adresu hotelu a čísla pokojů. Nějaký taxikář nám to osvětlí, drahá." Lehce dloubnu loktem do Suzanne, jež si to - dle mě - moc neužívá. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Vypadá to na adresu hotelu a čísla pokojů. Nějaký taxikář nám to osvětlí, drahá." Nestihnu uhnout před Rileyho loktem. Sklopím oči a podívám se kam mě to dloubnul. Když se vzhlédnu, rty mám semknuté k sobě a párkrát zavrtím hlavou. Můj pohled naznačuje, že tohle dělat nemá. Ale co musím Rileymu uznat, jeho nápad není tak špatný. "Dobře. Dojdeme si pro věci do restaurace a chytíme si taxík." S těmito slovy se otáčím a jdu zpátky do restaurace. Jídlo nechávám jídlem. Prostě v tento moment jsou důležitější věci. A útratu nechávám na Rileym, byl to jeho nápad sem jít a stejně říkal něco o tom, že mě zve. Jak zaplatíme, posbíráme věci, vyrazíme zase ven. Naštěstí v téhle mudlovské věci jsem znalá už z Londýna a vím jak se zastavuje taxík. Projíždí první, zamávám na něj, bohužel byl plný. Napodruhé to vychází a auto zastavuje před námi. "Dobrej." Pozdravím řidiče a lezu dovnitř. "Znáte ulici Princeton 631." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Tak je rozhodnuto! Bojovka číslo dvě začíná! Tedy po tom, co značně udivené obsluze zaplatím naší útratu a dopřeji jim tuzér a sbalím si své věci včetně rybky, kterou jsem v tom všem kvaltu nechal na stole. Upřímně jsem rád, že nejsme v čínské restauraci, jinak bych si v akvárku asi nesl suši! Do auta vlezu za Suzanne, která akorát vyhrkla na řidiče adresu. Nezbývá než doufat, že to chápeme správně, jinak by to mohlo být leda nějaké telefoní číslo nebo... to je jedno. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, není to žádná z adres, kterou bych si pamatoval. "Myslel jsem, že si víc potrpíš na emancipaci, lásko." Nadhodím s úsměvem, zatímco muchlám účtenku. Vyřešila to tedy nádherně, to se musí uznat! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Před Benovým domem ~Sven~
Byl klid. Až moc velký klid. Nebyl slyšet dětský smích či pláč ani Benovo stěžování si na svou manželku Rachel, která se snažil, seč mohla, by svému muži nezadala důvodu, aby ji zmlátil. Stačilo to jednou a sám víš, že ses na tom také podepsal.
Pokud se pokusíš zatlačit na dveře, zjistíš, že jdou jednoduše otevřít. Dům je celkově dost velký, ale přece jenom by se tu měly ozývat nějaké zvuky, které by naznačovaly, že tady někdo žije. Vstupní chodba nedopřávala klidu. Působila dosti temně a prázdné rámy obrazů naznačovaly, že zde už velmi dlouho nikdo nebyl.
Na zemi pak ležely doručené dopisy. Neotevřené. Většina z nich patřila pánovi domu, tudíž Benovi. Hlavně se jednalo jen o účty, informace o stavu hotovosti v bance či jen reklamě na nějaký speciální výrobek. Například koště, které při letu vypouští bubliny. Skvělý dárek pro dítě. Pro Rachel tam byl jeden jediný. Taktéž nijak důležitý.
Za dveřmi naproti tobě se náhle ozvalo divné škrábání. Dveře se jaly otevírat. Po chvíli zpoza nich vystrčil hlavu domácí skřítek, kterého jsi dobře znal. Jeho obrovské oči svítily jako reflektory a nervózně kmital ušima, když tě spatřil. „P-pane?“ zakoktal nejistě, doufaje, že tu jsi jen z dobrosti srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jakmile na mě dolehne divná atmosféra místa, a to ještě před domem, automaticky sáhnu po hůlce a zostražitím. Joachim dokáže obrátit barák vzhůru nohama a Rachel je užvaněná pipka, tak proč je tu tak ticho? Navíc u Bena se nebojím, že kdyby mě napačal s tasenou hůlkou, že si to vyloží blbě. Oba žijeme a stýkáme se s lidmi na hraně zákona, takže určitý level paranoi je už naší součástí. V dopisech se hrabu poté, co uvidím, že tu není něco v pořádku, a jenom tak, abych se podíval na data, pokud jsou uvedena na obálce. Neotevírám je. Otočím se na skřítka. Málem jednu schytal kletbou. "Kde je Ben?" S rozkazováním jsem nikdy problém neměl. A skřítka beru tak, jako většina kouzelnické populace - jako inventář domu. Židli taky nebudete zdravit a nebudete se k ní chovat hezky. Prostě ji využijete k tomu, k čemu je určena. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro V Benově domě ~Sven~
"Kde je Ben?" Skřítek zastříhal ušima a šlo vidět, že by se nejraději ztratil. „Není doma, pane,“ odpověděl zpříma na otázku. „Nikdo není. Hodně dlouho,“ dořekl. V jeho očích jsi mohl vidět svůj vlastní odraz.
Nemusíš skřítkovi věřit. Nicméně i po prohledání celého domu najdeš známky, že tu velmi dlouho už nikdo nebyl. V Benově ložnici je však jistá nesrovnalost. Oblečení jeho manželky je pryč, ale jeho je stále na místě. Jako by měl velmi naspěch. Dokonce i jeho kluk má svoje věci pryč. Naštěstí nikde nejsou známky násilí či boje. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Kurvadrát. Kurva-drát! Bena beru skoro jako svého rodného bratra. Vlastně - proč skoro? Tolik jsme toho spolu zažili, a to, že nemáme stejnou matku ani otce, na mém vztahu k němu nic nemění. Takže jo, mám o něj strach. Nedal mi vědět. Něco se muselo stát. Jinak by mi poslal - jakkoli - vzkaz. Zamračím se na skřítka a chvíli mám chuť ho nakopnout. Zasloužil by, hajzlík. "Já se neptal, kde NENÍ, ale kde JE. Rachel ti zakázala to říct, co?" zavrčím na něj, když prohledám pokoje. Začíná ze mě sálat vztek a hůlka mi pod prsty brní. Pokud mi skřítek neodpoví, začnu hledat tentokrát pečlivěji, jestli mi tu Ben nenechal vzkaz, který bych mohl najít jen já. Jen někdo, kdo s ním bydlel sedm let v jedné ložnici a projezdil s ním kus světa. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Bláznivá sova ~Suzanne, Riley~
Taxikařina v Americe nebyla na takové úrovni jako v Londýně. Pokud byl kouzleník alespoň částečně znalý mudlovského světa, tak věděl, že aby se člověk mohl stát jedním z taxikářů, musel navštěvovat odbornou školu a složit velmi přísné zkoušky, které obsahovaly základní otázky, ale také otázku, jak pojedete z místa A do místa B. Uchazeč tak musel znát všechny ulice, odbočky, kam co vede a zkoušejícímu bezchybně říct, kudy přesně pojede, aby se dostal do cíle.
Zastavil vám žlutý Chevrolet Caprice z roku 1989. Řidič čekal, dokud jste nenasedli. Bylo mu určitě více jak dvacet. Interiér Chevyho byl skoro domácky zařízen. Světle modré potahy na každé sedačce, na zpětném rcátku uprostřed se houpala hula-tanečnice a nad rádiem ležela voňka růžových květů.
„Znáte ulici Princeton 631?“ Mladík se na vás podíval a příkývl. „Jistě. Takže tam?“ Pokud jste souhlasili, tak se dal do kličkování a zdoláváním vzdálenosti. Pro neznalého člověka by to byl problém, ale taxikář věděl, kam jede. Nakonec auto zastavil u chodníku. Okolí nevypadalo nijak zvláštně a hlavně nikde nestál žádný hotel, ale byli jste tu. „Třicet čtyři dolarů,“ oznámí vám cenu a čeká, dokud mu nebude zaplaceno. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nouzové východy ~Aiden~
Nouzové východy tu nejsou, ale dá se odsud dostat pomocí portálu, pokud zjistíte jak. Není to nic složitého, ale chce to zjistit. Menší rada: Glower. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pokud o útěk ~Aiden, Ben~
Na první pohled byl všude klid. Klid se rovná chaosu, kdy nemocní chodí či jsou přemísťování z místa na místo a léčitelé neustále někam pobíhají s hůlkou nataženou před sebe. V davu lidí se nicméně objevil kovbojský klobouk. Jeho výraz byl tvrdý a nic neříkající. Podle všeho někam pospíchal. Ač se snažil chovat jako jeden z mnoha, každý bystrozor měl jisté maličkosti, které jej prozrazovaly. Dlouhý kabát, popř. baloňák, klobouk, oči, jako by někoho právě zabil. Mířil přímo k hlavnímu východu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro V Benově domě ~Sven~
"Já se neptal, kde NENÍ, ale kde JE. Rachel ti zakázala to říct, co?" Skřítek se zajíkl, a jakmile měl možnost, rychle se ztratil. Jen jeho úkol vítat všechny návštěvníky jej donutila se ti zjevit.
V jeho pracovně jsi narazil jen na jedno místo, které tě vůbec nelákalo a ani si jej nechtěl prohledávat. (Známka odpuzovacího kouzla a nedá se nijak obejít.) Další prohledávání bylo k ničemu. Nic. Všude jen Benovy věci.
Tvoje hůlka sebou najednou trhla. Pokud jsi ji ihned nevytáhl, udělala to znovu, a pak zas a zas, dokud jsi jí nedržel v ruce. Mohl jsi cítit zvláštní vibrace, a pak se její špička rozzářila rudě a do okolí vyprskly jiskry. Ty nezmizely, ale těsně nad zemi znovu vzlétly a začaly se skládat do zvláštních symbolů. Nejdřív ti nic neříkaly, ale pak jsi poznal písmeno A, B a nakonec celou abecedu. Písmena se v rychlosti seřadila a vytvořila text.
Mají mě! Znič všechny důkazy. Nesmí nic najít.
Slova ještě chvíli visela ve vzduchu, pak se znovu písmena proházela a vytvořila nové:
Washington D.C.
S Benem jste byli jako bratři a v minulosti jste se domluvili, že kdyby někomu z vás byla odcizena hůlka, a pak testována, hůlka toho druhého jej varuje a ukáže vzkaz, který byl vložen do odcizené. Tohle byla jasně Benova zpráva. Město pak označovalo místo, kde byla hůlka vzata. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Sama ve velkém světě ~Nimue~ mapa – cca 21:00 (S letadlem jste doletěli kolem 17 hodiny, ale v USA se posunuje čas o 4 nebo 5 hodiny dozadu. Takže nakonec aktuální čas byl 13-14 hodina.)
Sova roztáhla křídla a s tvým kapesníkovým vzkazem zmizela mezi popojíždějícími autobusy. Když jsi konečně měla mapu, mohla jsi na ni najít místo, kam by ses asi tak mohla vydat. Jelikož se jednalo o turistickou, tak na ní byla vyznačená místa, kam by bylo fajn se podívat. V blízkosti kouzelnického hotelu se nacházel Park View Recreation Center. Pak na východ se už rozprostírala zeleň. Nakonec to místo nemuselo být tak špatné.
Trvalo ti hodně dlouho, než ses dostala k hotelu. Ze dne stal večer. Ulice Pinceton byla jak z pohádky. Alej domů ti mohla připomenout Anglii. Mnoho mudlů žilo v domech, které měly společnou zeď se svými sousedy.
Na ulici by nebylo nic zajímavého. Po silnici sem tam projelo auto, mohla jsi slyšet tlumenou hudbu a smích. Pak kolem tebe projel malý chlapec na skatu následován dalším, který si raději vzal kolečkové. Trochu to kolem tebe prokličkovali. Dům s číslem 631 hostil rodinu. Na trávníku právě pracovala postarší žena a po zelených schodek běhala nejspíš její vnučka. Když ses trochu přiblížila, objevil se náhle symbol sovy, který lehce zářil. Děvče si toho vůbec nevšimlo, ale v konání starší ženy se něco změnilo.
Postavila se. Musela být ovlivněná kouzlem. „Vítejte u Půlměsíční sovy,“ začala. Vnučka se zastavila a nechápavě na svou babičku zírala. „Vaše pokoje jsou již přichystané. Stačí si stoupnout na symbol sovy.“ „Babi?“ špitla dívenka, a pak si všimla tebe. „Co je s babičkou?“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nálady svojí hůlky docela poslouchám, takže pro ni sáhnu hned. Už když se objevují písmena, sevře se mi žaludek neblahým tušením. "Kurva, pročs mi neřek, kam jedeš..." zamumlám si pro sebe. Jo, je tam sice město, ale potřeboval bych trochu přesnější koordináty. Přemýšlím, jestli se rituál, co jsem ukazoval Belle, nedá udělat i bez souřadnic, pouze s něčím, co patřilo Benovi. Jestli bych ho tak mohl lokalizovat a podle toho zvážit další postup. Nemůžu ho tam nechat, sakra. Podle vzkazu udělám, co po mně žádá. Zničím všechno, co nás dva spojuje - pár fotek, ale hlavně dokumenty nebo cokoli, co by vyšetřovatele mohlo zavést ke mně a potažmo k černému trhu, kde oba působíme. Nechám si jedině nějakou Benovu osobní věc, abych pak mohl vyzkoušet ten rituál. Shrábnu i dopisy s výpisy, prohlédnu si je, a pokud vypadají podezřele, taktéž je zničím. Když odcházím, raději se přemístím až venku, kdyby tam náhodou někdo stopoval. Jeden si nikdy nemůže být jistý, nakolik bystrozoři pokročili. Ještě se domů nevracím. Přemístím se do Nižného a jdu sehnat mapu toho státu, nějakou podrobnější. Když bude azbukou, Bella ji rozezná snad jen díky obrazové části. Ale stejně nemám v úmyslu jí ji ukazovat. Sakra. Bella. Že já debil ji nenechal u ní doma! Zrovna teď na ni nemám náladu a navíc mě před odchodem pěkně namíchla. Fakt mám na práci důležitější věci než řešit její bolístky nebo dokonce toho jejího kámoše. Musím řešit svýho kámoše. Chvíli dokonce zvažuju, že ji tam prostě nechám. Asi bych to udělal, kdyby nebyla u mě doma. Určitě by začala čmuchat a pochybuju, že by Letaxem odcestovala k sobě domů. A opravdu se mi nechce všetečné blondie vysvětlovat, co u mě dělá pár věcí, které... nejsou zrovna legální. Jakmile seženu, co potřebuju (jsem ochoten zajít i do knihovny a ověřit si, zda je nějaká možnost vystopovat Bena, pokud vlastním něco, co patřilo jemu), přemístím se zpět domů. Doufejme, že Bella bude spát. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden Pátrám pohledem o sebemenším náznaku toho, že je hala hlídaná. Vzhledem k tomu, že je tu hlava na hlavě a každý furt někam pobíhá a vůbec to tu vypadá spíš jak v mraveništi, než v nemocnici, to není zrovna nejsnadnější úkol. "Mohli jsme ho přikrejt plachtou a tvářit se, že je mrtvej, než bychom nějakou místnost našli. Nikomu by to nepřišlo divný, když máš jeho hábit. A určitě tam nejsou jenom mrazáky. Ale teď už je to jedno. Beztak to bude chvíli trvat, než ho někdo najde..." Každopádně mě předtím vůbec nenapadlo, že bychom byli nuceni vymyslet nějaký jiný způsob, jak se odsud dostat. "Jiné východy tu nejsou. Ale myslím, že léčitelé umí vyčarovat portály, kterými se můžou přemisťovat z nemocnice a zpátky. Mně ale nikdo neřekl, jak na to. Ještě bychom mohli zkusit přenášedlo, pokud bys ho zvládl vytvořit..." O čemž pochybuji... Není to zrovna jedna z věcí, které by člověk v běžném životě dělal. Navíc jsem si téměř jist tím, že - stejně jako v Británii - i tady jsou přenášedla pečlivě hlídána. Právě ve chvíli, kdy už jsem téměř rozhodnutý, že riskneme opustit nemocnici hlavním východem, zahlédnu v davu někoho, kdo se mi tak docela nezamlouvá. "Co myslíš, je to bystrozor?" Kývnu hlavou směrem k muži s kovbojským kloboukem. Plán A (pokud se o tom tedy dá mluvit jako o plánu) se začíná rozsypávat jako domeček z karet. Kdybych věděl, jak vytvořit ten portál, tak jsme za vodou. Mohli bychom nemocnici opustit zcela nepozorovaně. Horší na tom ale je, že bych přišel o anonymitu - nebo jak jinak bych to měl nazvat. Když se teď někoho zeptám, jak na to, brzo se to bystrozoři domáknou a hned budu v průseru. Jak tady, tak docela jistě i doma. Ještě bych mohl zkusit jim vymazat paměť, až zjistím, jak na ten portál, což by se mohlo docela šeredně zvrtnout, vzhledem k tomu, že jsem to nikdy nedělal. A člověk na tom nikdy není tak špatně, aby na tom nemohl být ještě hůř... |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Naštěstí taxikář požadovanou ulici znal. Krátce přikývnu a my se rozjedeme. Ticho v taxíku moc dlouho netrvá. "Myslel jsem, že si víc potrpíš na emancipaci, lásko." Vrhnu po narušiteli ticha pohled "tohle nemůžeš myslet vážně". Mám chuť zašátrat ve své tašce a vztekle mrsknout po Rileym požadovanou sumu. Nutkání mě rychle opouští. "Jsme harmonický pár." Odvětím věcně. "Jestli to má fungovat musíš něco obětovat." Ano jsou to tvoje peníze, srdce nepotřebuji. "Mě to dělá šťastnější ." Ušklíbnu se tím svým vysmívajícím a ironickým způsobem. "Tak i tebe, má lásko. Přeci muži rádi platí za své slečny." Připojuji k tomu gesto, co jsem už provedla při minulé jízdě taxíkem - krátké stisknutí Rileyho brady. „Třicet čtyři dolarů,“ oznamuje řidič poté co nás zavezl na místo. Elegantně vystupuji z taxíku, placení nechávám na svoji drahou a milovanou polovičku. Jaké zklamání, že nikdy hotel nevidím a jen řadové rodinné domky. "Merde, kde to jsme." Zakleji. Rozhlížím se kolem. "Jste si jistý, že jsme správně?" Nahnu se zpátky do vozu a řidič moje obavy potvrdí, že on se nespletl. Počkám až budeme s Rileyem osamoceni. "Proč nás poslala sem? Myslíš si, že ty čísla 12, 14, 15 na lístku jsou čísla domů?" Rozhlédnu se jestli hledaná čísla neuvidím. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro V Benově domě ~Sven~
Potom, co jsi vyslechl Benovu zprávu, ses mohl dostat i do skrýše ve zdi v pracovně, která před tím na tebe působila působivým kouzlem. Bylo tam spoustu Benových dokumentů, které měl ze své nelegální činnosti, tvé jméno se tam taky kolikrát vyskytlo. Vše jsi zničil. Dokonce ti s hledáním pomohl i domácí skřítek. Jeho pánem byl Ben, ne Rachel. Nalezl i několik prapodivných sbírek, které by mohly nepřátele přivést na jeho dokonce i tvoji stopu.
Když jsi skončil práci, přemístil ses domů. Stále byla noc a Bella spala nahoře ve tvém pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Návrat domů ~Sven, Bella~
Přemístění jako vždy doprovázelo hlasité prásknutí. To naznačovalo dvě věci. Buď se vrátil Sven nebo se jej tu pokoušel někdo najít. Zda hluk probudil i Isabellu, bylo na hloubce jejího spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Jestli to má fungovat musíš něco obětovat." Na zemi je jen málo tvorů vychtralejších a zákřenějších než hezké ženy a ty jsou obvykle pojišťováky a podomními prodejci! "Tak i tebe, má lásko. Přeci muži rádi platí za své slečny." Tohle mě rozesměje. Způsob, jakým to podala a vyvlekla se z toho byl k popukání. Ano, někdy i drobné porážky jsou takové, že si je můžete užít a tohle je jedna z nich. Nakloním se k ní blíž a zašeptám. "Čekal jsem hodně, ale vážně si mě dostala!" Rozverně ji pak rukou pocuchám na hlavě, což určitě ocení! "Každá chvíle s tebou, je k nazaplacení!" Dodám s mrknutím a vědomím, že třeba skoti by té frázi dávali asi o dost jiný význam. "A každá vteřina s tebou stojí za to." Dodám... na mé poměry docela vážně. Tohle je prostě totální psina a nad účty můžu plakat až doma! Když je řeč o účtech, tak zrovna taková chvíle zúčtování přichází. Vsadím se, že předkové věděli, jak moc je amerika vyjde draho a proto se jí drželi zuby nehty! Ne, že bych byl nějaký nacionalista, ostatně mimo francouzů si myslím, že jsou snad všechny národy v pohodě, ale takováhle taxa je na vyhlášení války. Samozřejmě se k tomu postavím jako muž a rezignovaně vytasím doláče s vědomím, že bez nich nejsou koláče. "Merde, kde to jsme." Vzhledem k tomu, že se ptá "Merde" je na snadě jednoduchá odpověď. "Že by v hajzlu lásky, broučku?" A jelikož to řidič potvrdí, tak zjevně i splachovacím. "Proč nás poslala sem? Myslíš si, že ty čísla 12, 14, 15 na lístku jsou čísla domů?" "To je bojovka, Suzanne. Jacksonová se nedá a můžu říct, že tím získala strašně moc bodů!" Odpovím... odhodlaně! Na čísla domů jen kývnu, taktéž prohlížeje své okolí. Ostatně mohlo by jít i o nápovědy nebo lehkou formu hry, kdy ze tří čísel 12-14-15 může být správné to čtvrté, třináctka protože do nich zapadá! Ale... to uvidíme, až se tu zorientujeme. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pokus o útěk ~Aiden, Ben~
Čaroděj v klobouku se zastavil u východu a přešel k recepci, kde seděla čarodějka a případně dávala rady návštěvníkům, pokud nevěděli, jak se kam dostat. Něco chvíli řešili, ona nakonec přikývla, hůlkou přivolala malý oběžník, který rozložila a podala jej bystrozorovi. Ten na něj něco napsal. Recepční lehce mávla hůlkou, papír se složil a vyletěl do vzduchu. Pak zmizel chodbou za vámi. Bystrozor mezitím obešel vchod, mávaje hůlkou. Podle gest mohl alespoň Ben poznat, že se jedná o sledovací kouzlo.
„Hej, Forsythe!“ najednou se ozvalo za vašimi zády. „Co tu sakra děláš?“ byl to Glower, vysoký černoch, který byl u toho, jak se zjistila Benova smrt. „Kde je Oldwood? Už jste s tím tělem hotovi?“ měli jste jediné štěstí, že se léčitel tolik nezajímal o svoje okolí. „Ti bystrozoři mě začínají pěkně srát. Hemží se tu jak mravenci a navíc kvůli nim máme na sále o jednoho zraněného navíc, protože si usmysleli, že je okolí nebezpečí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Po přemístění se zaposlouchám, jestli Bellu probralo to prásknutí. Chvíli jen tak stojím v chodbě, a když si jsem jist, že spí jako špalek, hodím na dveře ložnice Silencio a jdu do pracovny. Není to prvně, co jsem na nohou tak dlouho, ale musím uznat, že kdybych neměl svůj lektvarový doping, asi bych už trochu pletl nohama. Hlavně nesmím ztratit nit a předávkovat se. V pracovně usilovně hledám jednu knihu, která je díky zákonu schválnosti samozřejmě až někde v zadní řadě, protože ji moc nepoužívám. Zamknu se a s pomocí mapy a krystalu, ovšem s jiným postupem než tam v USA, se pokusím lokalizovat aspoň Benovu hůlku. Minimálně budu vědět, kde ti vocasové mají úřad. Tam někde by ve vazbě mohl být i Ben, pokud už se mu nepovedlo dostat se pryč. S povzdechem si promnu kořen nosu. Musím ještě zařídit vízum, ovšem moc dobře vím, že podobné nelegální věci se nedají dělat skrze vzkazy. Jen co si trochu odpočinu a zbavím se Belly, asi se budu muset přemístit za Cormacem (Carlosem) a zkusit sehnat někoho přímo tam. Na Alistaira je vydaný zatykač, tak ten je pro mě momentálně mimo hru, a nepotřebuju, aby kdokoli v Rusku věděl, kam se chystám. Účinky povzbuzovacího lektvaru pomalu odeznívají a já se jenom stihnu odplížit na gauč, než po tomhle náročném dni odpadnu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Bláznivá sova ~Suzanne, Riley~ mapa – cca 22:00 (S letadlem jste doletěli kolem 17 hodiny, ale v USA se posunuje čas o 4 nebo 5 hodiny dozadu. Takže nakonec aktuální čas byl 13-14 hodina + jste byli na véči, tak by tak mohlo nějak být)
Ulice Princeton vám mohla připomínat kousek staré dobré Anglie. Domy seřazené do aleje se společnými zdmi měly, po většinu, úhledně upravené trávníky a pěkně sestřihané keře. Už bylo pozdě, takže venku nikdo moc nebyl. Z mnoha oken se svítilo a mohli jste slyšet tlumené hlasy vycházejících z televizních obrazovek, které mudlové tak milovali.
Taxík vás vysadil před domem se zelenými schody. Nebylo na něm nic zajímavého. Z ničeho nic se otevřely dveře. Vyšla z nich postarší paní. Oči měla lehce zakalené, jak byla v zajetí kouzla. Nicméně se nezdálo, že by proti tomu nějak bojovala. „Vítejte u Půlměsíční sovy,“ začala a rukou mávla směrem dolů, kde se na zeleném schodišti objevila lehce zářící kresba sovy. „Vaše pokoje jsou již přichystané. Stačí si stoupnout na symbol sovy. Slečna Jackson je již ve svém pokoji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro ~Nimue~ Zapomněla jsem ti vložit obrázek ulice Princeton, tak tady jej máš:  Zvětši |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro ~ čas - 10:00 + cca osm hodin spánku = 18:00 ~ Můj spánek je ničím nerušený - a je třeba říct, že mi bodnul. Když se pak o několik hodin později zavrtím na polštáři, aniž bych otevřela oči, je mi o dost líp, než předtím. Než jsem usnula, nemohla jsem si pomoci a přemýšlela nad tím, co se všechno včera stalo. Možná jsem to přeci jen přehnala. On toho pro mě, když to tak vezmu, obětoval tolik - a já se nebyla ani schopná ovládnout, když jsem se večer naštvala. A ještě kvůli takové kravině. Jenže já v tu chvíli měla prostě pocit, že toho zase tak moc nechci. Takhle se dívka - ne, počkat - žena - mého postavení chovat nesmí a já si to dost dobře uvědomuji. Měla jsem přikývnout, usmát se, políbit ho a popřát mu, aby vše vyšlo tak, jak si to představuje - a pak se soukromě vyvztekat až poté, co by za mnou tiše zaklaply dveře. Jenže na to už je teď pozdě. Jediné, co mi tak zbývá, je se v tom nematlat, sekat latinu a postarat se o to, aby se to pokud možno neopakovalo. A to i přes fakt, že mé sebeovládání se Svenem z nějakého důvodu dostává doopravdy zabrat - a občas rupne. Nevím, jak to dokáže, takhle mě naštvat prakticky jakoukoli blbostí. Ale má talent, to se musí nechat. S tichým povzdechem a stále zavřenýma očima natáhnu ruku na druhou stranu postele, abych se mohla přitáhnout a přitulit. Doufám ostatně, že se buďto nezlobí a nebo se mi podaří to zvrátit tím, že dám najevo, že už neplánuji dělat další problémy. Jenže nahmatám jen ustlanou peřinu. Což mě velmi rychle probere z polospánku. Svene? V mžiku sedím na patách, oči doširoka rozevřené a hledím na prázdnou postel. Uvažuji, co se mohlo stát. Možná že jej našli, když byl venku. Našli a... a co? V rámci jednoho rychlého pohybu čapnu automaticky hůlku a vyskočím na bosé nohy. Třeba to vidím jenom černě - třeba... já nevím, se věnuje svému workoholismu a je v laboratoři. Třeba... třeba... Třeba je opravdu tak hrozně moc naštvaný kvůli včerejšku? Napadne mě, když proběhnu okolo ložnice a zahlédnu jej ležet na gauči. Ruka, držící hůlku v pohotovosti, se ihned s výdechem sklání. "Tys mě vyděsil," vydechnu šeptem. Mé další kroky jsou už pak o poznání tišší. A klidnější. A míří do kuchyně. Když procházím okolo zrcadla, pro jistotu si upravím vlasy, abych nevypadala jako příšerka. Zvládla jsem studenou večeři - no, řekněme, že zvládnu i studenou snídani. (Tedy ona to spíše předtím byla snídaně a teď večeře, když to vezmeme kol a kolem - ale ten časový posun je svině.) Přeci to nebude taková věda, včera to taky snědl a nevypadal, že s tím má problém. A já chci sekat latinu - žejo? Takže uvařím dvě kávy, připravím snídani pro oba... a přijdu si u toho, jako... hm... jako jak to říkal - smrtelník? Jo. Asi jo. Jídlo v kuchyni nechám, zaliju dvě kávy, každý hrneček vezmu do jedné ruky a jdu do obýváku. Odložím kávu na stůl a přisednu si na gauč, k jeho hlavě. "Proč spíš tady?" Zeptám se měkce a prohrábnu mu špičkami prstů vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Rileyho rozcuchání jako bych byla nezbedné dítě se nesetká s kladnou odezvou. Pouštím spěšně jeho bradu a odtahuji se. Nijak se k tomu nevyjadřuji. Rukou si rozladěně sundavám gumičku a upravím si vlasy zpátky do ležérního culíku, který mi Riley zničil. "A každá vteřina s tebou stojí za to." Netuším, proč to podal, tak jak učinil. Je to další jeho hra? "Doufám, že já těch vteřin nebudu litovat." "Že by v hajzlu lásky, broučku?" K této poznámce nic nemám. Moje oči těkají po okolí. Momentálně jsem ve svém modulu vojáka a snažím se soustředit, kdyby se chystalo nějaké nebezpečí. "To je bojovka, Suzanne. Jacksonová se nedá a můžu říct, že tím získala strašně moc bodů!" Otočím se k Rileymu "Já seru na nějaké body." Nadechuji se, abych něco dodala, nýbrž jsem vyrušena třetí osobou. „Vítejte u Půlměsíční sovy,“ trhnu sebou. Nejspíš žena zaslechla má peprná slova. Dívka by se zastyděla, že jí někdo zaslechl u něčeho, co by dívka říkat neměla. Mě je to jedno. Otočím se k ženě a nedůvěřivě si jí prohlížím. Nemusím být bystrozor, abych rozpoznala, že ta žena je pod kouzlem. Z mého odhadu pod Imperiem. Kletba která se nepromíjí a ani já ji nesmím na člověka použít. Logicky vevnitř je někdo, kdo těchto pravidel nedbá. Přitočím se k Rileymu a rychle mu zašeptám. "Je pod Impériem." Odtahuji se od svého kolegy s rukou pod bundou, kde nacházím svoji hůlku. "Mdloby na tebe." Vystřelím kouzlo po ženě. Nečekám na výsledek a běžím ke kresbě sovy a do baráku, připravena bojovat. ---------------------------- Hod 35% - kouzlo se nepovedlo |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Za jiných okolností by mě cupitání po bytě, na které nejsem až tak zvyklý, probralo, ale jak se zdá, spím jako špalek a asi se zrovna nacházím v nejhlubší fázi spánku. Sklenice se pořád válí tam, kde jsem ji včera upustil, to jest u pohovky, flaška je taky na svém místě. Nic z ní však neubylo. Za celou dobu, co Bella štrachá v kuchyni, se ani nepohnu. Kdybych nedýchal, asi bych vypadal jako mrtvola. Teprve až se mě dotkne a promluví, skrz závěs tvrdého a zaslouženého spánku se proderou nějaké vjemy. Minimálně docílí toho, že se konečně pohnu a zamručím - a pak mi konečně dojde, že je něco špatně. Že nespím v posteli. To vždycky nevěstí nic dobrého. Prudce otevřu oči a automaticky ji lapnu za zápěstí ruky, která mě pohladila. Je to jen vteřina, než se zorientuju, kde a s kým jsem (sakra, a to jsem zas tolik nepil!). Dost mi pomohla vůně kávy. Kde voní kafe, tam vás většinou nechtějí zpráskat, že jste jim něco rozbili nebo zprznili dceru. Pustím ji a prsty lehce štrejchnou o nahé koleno. "Promiň. Špatný sny," zalžu bez mrknutí oka a hodím bosé nohy na zem, posadím se. Já rozhodně nevypadám vyspinkaný do růžova. Teprve až vznese dotaz podruhé, zaregistruju jej. "Nechtěl jsem tě budit." O tom svědčí i Silencio, co bylo pověšené na dveřích ložnice. Opřu se lokty o stehna a promnu si obličej. Změny pásem jsou zlo. Vůbec nevím, kolik je hodin a co je za den, což je hodně špatný. Bella může považovat za úspěch, že vůbec komunikuju. S mým stavem se proto nelze divit, že se chci prioritně odplazit pod sprchu probrat se. "Jdu se exhumovat. Díky za kafe," zamumlám a políbím ji do vlasů, aby se třeba zas nečepýřila, že se snaží a já na to seru. To, že se šlechtična hecla a přinesla zmoženému muži kafe "do postele", mě překvapilo. Čekal jsem, že mi dá moji nasranou upřímnost vyžrat až do dna. Jakmile se vrátím z koupelny, vnímám už naplno. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Když mě čapne za ruku, vyděšeně vykvíknu. Nečekala jsem tak prudký pohyb, naprosto zničeho nic. Ještě, že jsem oba hrnky odložila, protože kdybych v tu chvíli ten svůj držela, asi jej má vylitý na obličeji. Naštěstí se velmi brzy vzpamatuje a omlouvá se. Já špatné sny nemívám. Moje jsou většinou buďto smutné, divné nebo žádné. Zrovna teď se ale z jednoho "špatného snu probírám." V tom špatném snu mě někdo zcela nečekaně chytil za zápěstí. "To... je v pořádku." Ne, v pořádku to není. Zatímco on si mne oči, já se opírám zády o gauč a doufám, že se mi srdce brzy zklidní na nějakou normální frekvenci. Tyhle šoky po probuzení opravdu nepotřebuji. "Nechtěl jsem tě budit." "Nevzbudil bys mě," odporuji tiše a dlaní pohladím jeho rameno. Možná jsem jej ještě neměla budit. Kdoví, kolik hodin vlastně spal. Během polibku do vlasů mlčím a jen lehce přikývnu. Vlastně jsem ráda, že mi ironicky nepoděkoval "za probuzení" a třeba se nenaštval ještě jednou. Protože to bychom si celým konfliktem dost možná mohli projít nanovo. Možná právě proto nešel do ložnice. Třeba se bál, že ho tam nechci. Ono je to tedy hrozně vtipné, být takhle vyhozen z vlastního pokoje, když se nad tím zamyslím - ale co když? Znovu si vyčtu, že jsem se včera prostě neovládla. Zatímco se sprchuje, přitáhnu si kolena k bradě, položím na ně hlavu a sleduji kouř, stoupající z kávy. Snažím se nemyslet na to, co je asi s Jackem a Jill... nebo co se děje doma - nebo kdekoli jinde. Teď jsem tady. Vše ostatní je tam venku. A byť tam venku dost dobře můžou umírat lidé... sobecky si uvědomuji, že nic není tak důležité, aby to prostě pár hodin nepočkalo, než na to zase začnu naprosto zbytečně upínat myšlenky a trápit se tím. "Jak to dopadlo?" Ptám se, když přichází z koupelny a myslím tím samozřejmě jeho včerejší návštěvu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Při její otázce mi přes tvář přelétne stín, a to dřív, než ho stačím pohřbít pod seveřanskou poker face. A tak zamračeně hledím někam doprostřed konferenčního stolku, ruce si hřeju o hrnek s kafem. "Nic moc." V podobném rozpoložení bych těžko mohl říct cosi neutrálního, co by odvedlo její pozornost. "Vyskytly se nějaké problémy, které budu muset vyřešit. Oleg Petrovič by se po mně sháněl tak jako tak, i kdybych byl s tebou v Americe. Tohle je na moje triko, takže tam musím osobně..." A teď se určitě zase nasere. "Což znamená, že se musíš vrátit domů. Nemůžu tě tu nechat v cizí zemi, kde se ani nedomluvíš, když nevím, jak dlouho mi zabere to vyžehlit." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Takže to nedopadlo moc dobře. Už podle toho výrazu, který na vteřinku nasadil, než odpověděl, můžu soudit, že z toho byly problémy. Takže další položka na seznamu "můžu za to já." Už toho začínám mít opravdu nad hlavu. Mám pocit, že poslední dobou cokoli udělám, udělám špatně a ještě tím přidělávám lidem okolo sebe problémy. "Což znamená, že se musíš vrátit domů. Nemůžu tě tu nechat v cizí zemi, kde se ani nedomluvíš, když nevím, jak dlouho mi zabere to vyžehlit." Takže mě přece jenom odloží v sídle. Nebo to alespoň plánuje. Jenže já nechci a nemíním to udělat. Takže budu muset dost možná začít uvažovat nad tím, jak to zařídím. A tentokrát to nepodělat, jak je poslední dva dny mým dobrým zvykem. "To mě mrzí, že jsem ti přidělala problémy," přisunu se k němu a obejmu jej rukou okolo krku. "Opravdu jsem to takhle nechtěla." Jenže já mu to říkala už než se rozhodl se mnou jít. Že ho nechci dostat do problémů. Takže si za to může sám, ale není zrovna vhodné to tady zmiňovat. Už proto, že si nedokážu momentálně představit, jaké to je, být v jeho kůži. Nikdy jsem neměla něco, jako zaměstnavatele. I když tedy nechápu, co bude několik dní řešit MIMO DOMOV. Když použil slovo "nechat." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nechám se obejmout, ale ruce mám pořád kolem hrnku. Po chvíli se napětí ve svalech uvolní a já tiše vydechnu. To gesto je nečekaně... příjemné, i když nahlas bych to neřekl. "Co?" otočím se k ní zmateně. "To není kvůli tobě. Bylo jen otázkou času, než se něco posere. Což ovšem neznamená, že by vědomí toho, že to přijde, situaci ulehčovalo." Křivě se pousměju a konečně vyvléknu jednu ruku z ucha hrnku a obejmu ji kolem pasu. Kafe už by za tu dobu mělo být pitelné, a tak do sebe kopnu trochu kofeinu. Pak už nic neříkám. Prostě se bude muset vrátit, protože mám práci. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Po objetí se jakoby lehce zavrtím a přitulím blíž. Snaží se mě uklidnit, že to není moje vina. No, přijde mi to tak trochu jako špatná náplast. Pokud vůbec nějaká. Prostě má problémy, což se mi nijak zvlášť nelíbí. Těžce vydechnu. Evidentně mi na jeho blahu záleží mnohem víc, než bych si byla schopná připustit. Možná bych se měla začít sama sebe ptát, čím to je. A proč tak hrozně nechci domů... a co pro to jsem vlastně ochotná udělat. Své kávy se zatím nedotýkám, místo toho si složím nohy pod sebe, přitáhnu se ještě o kousek blíž, políbím jej zlehka na rty a hned se o kousek odtáhnu. V hlavě se mi formuje poměrně důležitá otázka. Ale rozhodnu se ji tam ještě chvíli poválet, protože až bude venku, bude pozdě ji vzít zpátky. A musím si to trošku promyslet. Proto se jen zlehka usměji a věnuji mu ještě jeden polibek. Delší, hlubší. Nevypadá to, že bych zrovna teď chtěla řešit svůj návrat domů - a ostatně... není to nic, co by pár desítek minut nepočkalo, že? |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Ben, Aiden Nemusím ani čekat na Benovu odpověď, aby mi bylo jasné, že to bystrozor doopravdy je. Teda, když někdo lítá po špitále bez léčitelského hábitu a mává hůlkou, tak je asi jasné, že má něco za lubem. Trhnu sebou, když se za mnou ozve Glower. To je ten poslední, koho tady potřebujeme. I když... Co z toho vytěžit co nejvíc? "Já... jsem se zamyslel a špatně jsem odbočil. Ještě se tu tak docela neorientuju." Pomalu vykročím zpátky, odkud jsme přišli a doufám, že se ke mě Glower přidá, abych ho odvedl kus dál od Bena. "Tělo jsme dali do márnice. A Oldwood... hm... říkal, že má ještě nějakou práci..." Opět si dávám záležet, abych se neohlížel. Pomalu jdu chodbou a v kapse žmoulám hůlku, jak je mým starým dobrým zvykem, když jsem nervózní. "To je všechno kvůli tomu McBurnovi? Neřekli vám, co udělal? Že kvůli tomu obsadí celou nemocnici..." Hlavně nenápadně. Haha, to mi vždycky šlo... Dokážu být záhadný asi tak jako kýbl na vodu. "Co když budem potřebovat někoho dostat do nemocnice? Nemůžem se přece nechat zdržovat nějakejma prohlídkama." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Co to s tou Bellou dneska je? Že by jí v noci bylo smutno a chtěla by si zopakovat muchlování? Vynahradit mi to odmítnutí a svoje štěkání? Nebo se mě prostě jen snaží přesvědčit, abych... si ji tu nechal... První krátký polibek je víceméně jednostranný, jsem překvapen a pořád ještě bloumám myšlenkami jinde, nad svými problémy. Teprve pak začnu nějak reagovat. Poslepu odložím hrnek na stůl a sevřu ji ve svém typickém majetnickém objetí, kdy konečně volná ruka ji drze chytí za zadek. Pořád se sebou ale bojuju. Měl bych vypadnout co nejdřív, ne se tu pelešit s blondie. Takže na to, jaký bývám jindy, jsem dnes... málo iniciativní. Dál se o nic nepokouším. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Neodstrčí mě. Myslela jsem si to - i přes to, že ve mně takový ten malý červík pochybností bezesporu hlodal. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by zrovna on "neměl náladu," ale stát se to samozřejmě může. Tentokrát to, co řeší, jsou totiž jeho osobní problémy a ne moje. Přestože jeho polibek není dravý a chtivý, jako jindy, objímá mne a jeho ruka zabrousí k mému zadečku, zakrytému jen drobnými, bílými kalhotkami se zlatavým lemem. Teď se ptát nebudu; ještě ne. Ona přeci jen - probíraná záležitost bude... řekla bych tak trochu choulostivá. Trochu hodně, protože si absolutně neumím vydedukovat, jak zareaguje. Může být příjemně překvapený, může se urazit... cokoli. Potřebuji, aby nad tím neměl moc času ani chuti přemýšlet, až na to přijde. Své rty stále přitisknuté k těm jeho, přehodím přes něj nožku a posadím se mu na klín. "Něco jsem ti slíbila," šeptnu mu do ucha, když polibek ukončím. Jo a bylas pěkně blbá, protože teď se budeš muset snažit a moc nevíš, jak na to. Bravo, Isabelle, bravo! Rozhodnu se to na sobě nedat znát. Něco už vymyslím. Budu muset. A doufám, že brzy v tom tak nějak nebudu sama. Jednu z rukou, kterými jsem jej objímala, přes rameno posunu níž, na jeho paži, abych si uvolnila místo na jeho krku. Prostě to nemůže být žádná věda. Pomyslím si, když se do něj zlehka zakousnu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Vývoj situace je překvapivý hlavně proto, že je to Bella a ne nějaká jiná ženská. Ozve se ego, které triumfálně konstatuje cosi o mé přirozené neodolatelnosti. Na druhou stranu pořád zvažuju, že si chtě nechtě budu muset doslova odtrhnout od huby a jít. Dobře... půl hodinky to ještě vydrží, ne? Doufám. Proč mě osud tak nenávidí a hodí mi do klína vilnou blondie-skoro-pannu, navíc spoře oděnou, když mám povinnosti?! Proč se to nemohlo stát o pár hodin dřív?! V duchu nad nespravedlností světa zaúpím a pevně sevřu polonahou prdelku. Nadechoval jsem se, že to rázně utnu, ale místo abych ji od sebe odtáhl, po její nečekané iniciativě udělám pravý opak. Princeznička neví, jak moc si hraje s ohněm. A jak moc trpím, protože jsem rozpolcený mezi přízemní touhou a touhou udělat správnou věc. Zabořím jí prsty do vlasů a přitáhnu do polibku, který už je zase stejně nesmlouvavý jako jindy. Nejradši bych ji ošukal, ani by nestačila říct "ne". Udělal bych to, kdyby... Kdyby co? Najednou polibek nečekaně zvolním a zjemním a taky povolím sevření. Ještě chvilku si užívám líbání, ale pak se odtrhnu. Což pro mě musí být docela náročný výkon vzhledem k tomu, jak mě nažhavila tím začátkem. "Promiň, blondie, ale musím jít," řeknu jí tiše do rtů a je to jedna z nejtěžších vět, co jsem kdy musel vyslovit. Opatrně ji ze sebe sundám, aby si nemyslela, že ji od sebe odhazuju, a než vstanu a narovnám se, vlepím jí ještě jeden polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Na malou chvilku to vypadá, že jsem vyhrála. S tichým, úlevně slastným zakňučením se přidávám k polibku, který již vychází z jeho iniciativy. Takže to tak těžké nebylo. Díky bohu. Pomalým, spokojeným pohybem se mu otřu o klín a přitisknu se svou hrudí k té jeho. Pak ale polibek zvolní a ruce mne přestanou tisknout s předchozí naléhavostí. "Promiň, blondie, ale musím jít." Ne, tohle jsem nečekala. Myslela jsem si, že... že to dělám dobře? No - zjevně asi ne. Asi to přeci jen bude větší věda, než jsem si myslela. "Co jsem udělala špatně?" Zeptám se ublíženě, když už zase sedím na patách na sedačce a dostanu poslední, poměrně ubohý, polibek. Cítím se dost hrozně. Já se mu dobrovolně nabídla. Poprvé za celý život, co jsem to udělala. Já vím, že to asi nebylo ideální. Vím, že jsem pravděpodobně absolutně nedosahovala... kvalit, kterými disponovaly jiné ženské, které tady měl. A vím, že on to ví taky. Ale snažila jsem se. Musí to vidět. A jsem docela přesvědčená, že neexistuje nic, NIC, co by tak krátkou chvíli nepočkalo. Jako bych se chtěla uzavřít před ním, sebou a celým světem, sama se obejmu a opřu o gauč, nohy stále složené pod sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Ben, Aiden Přikývnu. Jo, tohle je stoprocentně bystrozor, nejen proto, že vypadá jak kokot a je tajnej jak vyšňořenej arcimág v mudlovský kavárně pro politiky, navíc ten přiblblej klobouk už znám – přesně takovej nosili ti hajzlové, kteří mě poslali do nemocnice. Takže hlavní vchod je passé. A dál? No výtečný, další východy jsou přes portály, který Aiden neumí vykouzlit, nebo přes přenašedla, který neumíme vyrobit ani jeden. To je kurva paráda! Tak jak odsud ven? Vlastně, jeden způsob tu je – vyrobit paniku. Musí tady mít nějaký poplašný zařízení v případě černý magie, velkýho požáru a podobných krizových situací, takže když to ochčijem a on se spustí, v nastálý panice můžem pořád docela dobře zmizet. Ale, pravda, pořád dávám přednost tišší metodě… jenže jaký? Možná… možná je tu přece jenom jedna možnost. „Kudy se vyváží mrtvoly, když se mají pohřbít? Mi neříkej, že taky hlavním vchodem, to by moc dobře na pacienty nepůsobilo. Nebo je to taky pomocí portálů?“ Odpovědět už nestihne, protože… když se sralo všechno už od začátku tohohle dobrodružství, proč by se to nemohlo srát dál? Zamrazí mě v zádech. V dokonalým splynutí s davem je naše šance, jakmile ho začnou poznávat, je veškerý krytí v tahu. Ale Aiden překvapí, neposere se a vezme toho negra stranou. Takže já co? Já se ztratím v davu a budu si krejt ksicht před každým, kdo by mě mohl poznat – černochem a hlavně kýmkoli s kloboukem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jo, měl jsem spoustu ženských. Ale pořád mi, jako asi každému normálnnímu chlapovi, dělá problém pochopit jejich myšlenkové pochody. Vždycky vytáhnou tu nejdebilnější věc a pokud možno se ještě urazí nebo rozpláčou. Já nemám čas, kurva! Kdybych ho měl, tak ji od sebe asi těžko odtáhnu. Mám chuť frustrovaně do něčeho uhodit. Nejlíp do něčí čelisti nebo tak. "Nic jsi neudělala špatně." Zůstanu nakonec skloněný k ní a dívám se jí do očí - nemusel bych to dělat, mohl bych si jít sebrat věci, vydýchat se a odejít jako mnohokrát předtím. Jenže stejně dobře jsem mohl odejít i tam v Anglii. Nejednou. "Jenom... je to špatný načasování. Opravdu musím jít. " Mluvím nečekaně mírně. Pak mi však v očích kmitne dobře známý Sven a tón trochu dostane na důrazu. "Ale opovaž se obviňovat nebo podobný blbosti. Jak jsem řekl, tak to je. Nic jiného v tom není." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Tak jsem prý neudělala špatně nic, jen to načasování je špatné. Vzhledem k tomu, že jsem stále přesvědčena, že pár minut navíc opravdu nikoho nezabije; takže jsem vlastně udělala špatně úplně všechno. Jen mi to nechce říct. "Ale opovaž se obviňovat nebo podobný blbosti. Jak jsem řekl, tak to je. Nic jiného v tom není," dodává pak o něco důrazněji. Nevím, co k tomu říct. Myslím, že má zásoba vět do konverzace... tak nějak došla. Uhnu pohledem pryč. Zase se mi vrátí ten známý pocit, který mě honil na škole. Že se vlastně můžu snažit úplně jak chci, ale nikdy to nebude dost. Že vždycky tak nějak svým způsobem budu k ničemu. Fakt, že poslední tři dny byl každý můj krok absolutním šlápnutím vedle, mě v tom akorát utvrzuje. "Nemusíš se starat," odpovím pak takovým tím nepřítomným tónem, jímž mluvím s cizími lidmi. "Pokud tady máš letax, vrátím se domů sama." Odtáhnu se, postavím na nohy a stále se mu vyhýbám pohledem. Pokud si opravdu musí vybrat mezi mnou a prací; tak si zvolil a já s tím nic neudělám. Můžu maximálně odejít s tím, že jsem pro to udělala maximum. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ale že mi Bella umí hnout žlučí. Nechápu, co je pořád za problém. Že by moje angličtina byla natolik špatná, že by mi rozuměla, není možné. Jenže ona si vždycky zase přehraje v hlavě (jako většina bab) něco, co jsem neřekl, dá mým slovům zcela jiný odstín a význam - a problém je na světě. Jestli si myslí, že když řeknu, že nemám čas, tak ji tu budu odprošovat, aby se nám princeznička odurazila, tak to se šeredně plete. Povzdechnu si. Začínám si říkat, že mám na ženský smůlu. A k tomu přidám mantru posledních minut - osud je svině. "Ne, nemusím. Ale jaksi to pořád dělám..." zabručím. "Letax je na krbu. Bello... hlavně se nepouštěj za tou knihou. Rád bych tě našel vcelku, až se vrátím. Nebo aspoň prostě jen našel." Opět není zcela jasné, nakolik intenzivně myslím to rád. Jestli to byl jenom řečový obrat... |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Hlavně to nehledej," "seď doma na zadku a čekej, až se uráčím se na tebe zase jednou přijít podívat," atakdál. Na nějaké "rád" mu kašlu. Protože nezaznělo v té správné větě. Ne "mám tě rád a nechci, aby se ti něco stalo," ale "rád bych tě našel vcelku." To je sakra jako "rád bych si umyl ruce," "rád bych si dal čaj." Nic to neznamená. Děkuji pěkně. Neodpovídám. Nemyslím si, že je důležité, dodávat nějaké to "neboj," nebo něco podobného. Vlastně ani nepovažuji za důležité se obléct. Budu na to mít dost času doma. Přeci jen... budu tam mít spoustu času na všechno možné. Takže si beze slova zajdu pro batoh, udělám si hůlkou ve vlasech drdol a vydám se zpátky ke krbu. I ty boty, které jsem si tam "ráno" sundala, v předsíni nechávám. "Hodně štěstí," popřeji mu nakonec stále poměrně chladně a přiměji se jej políbit na tvář. Dost možná to může být i poslední polibek, který mu dám. "A... asi díky," odtuším ještě, než si naberu do hrsti letax a vhodím jej do plamenů. "Berkshire, sídlo Thornů, třetí pokoj v prvním patře levého křídla." Je třeba říct, že jsem zvolila asi nejbezpečnější možnou výchozí pozici. V levém křídle nikdy nikdo nebyl už dlouhé roky. Ani služebnictvo tam nechodí. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Neobleče se? No, možná je dobře, že jde sama. Kdyby nás u ní doma její rodiče nachytali v tomhle stavu, asi bych se nikdy ke své práci nedostal. Když se zvedne na špičky a líbne mě na tvář, skloním se a vynutím si polibek na rty. "Ahoj." Co jinýho mám taky říct, když si hraje na ledovou královnu. Nebo spíš na duševně chorou po lobotomii, která moc nevnímá svět okolo. Počkám, dokud ji plameny nepohltí. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Čort!" ulevím si zavrčením, zakroutím hlavou a jdu rychle připravit věci. V duchu si nadávám do blbců, jo, asi jsem to posral už jenom proto, že jsem si mohl zašukat s roztomilou blondie a - dobrovolně! - jsem odmítl kvůli práci. To je fakt na odstřel. A ten talíř s jídlem v kuchyni tom taky moc nepomůže. Nepamatuju si, kdy naposledy by se mnou vůbec pohnulo něco, co pro mě ženská dělala. Jenže tohle mě tak vnitřně sere, až jsem z toho nesvůj. Že bych se předávkoval tím lektvarem a mělo by to za následek prudký propad nálady? Pokud se někdo stane závislý na Povzbuzovacím lektvaru, může to skončit i tím, že bude maniodepresivní. Jakmile látky v jeho těle vyprchají, prostě propadne do hluboké deprese. Já na něm závislý nejsem. Nejsem debil. Hodím do batohu, který mám sbalený od včerejška, krystal, stuhu i mapy a radši ještě pár lahviček mnoholičného lektvaru (všechny podezřelé lektvary mám zajištěné ve zvláštní kapse jednak proti rozbití jako všechny jiné, ale taky tak, aby kapsu jen tak někdo nenašel - a jsou popsány samozřejmě zcela jinak, než jak se jmenují, systém tohodle přejmenovávání znám jenom já). Nepořádek v bytě uklidím jen natolik, že nechám jídlo z talíře zmizet. Víc mě nezajímá a mám vztek jak na Bellu, tak na sebe a navrch ještě na ty, co zabásli Bena. Zajistím byt kouzly a přemístím se ze zvyku na nějaké random místo jako mezipřistání, než zmizím do Kolumbie za Cormacem/Carlosem. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Srát na body? Nevím, co jí v té Francii učili, ale s takovým přístupem by u nás v Bradavicích mohla čarovat leda tak na toaletách! No a dost možná ani tam ne. Než mám možnost cokoliv říct, přidává se do hry další osůbka a... celé to komplikuje. Upřímně nevím, do jaké míry má horečku a na kolik její mysl táhne kouzlo, ale rovnou tam naběhnout? Když sakra víme, že by to mohla být past a mohli jsme získat sami moment překvapení? A pak se divte, že Suzanne nechci říct, nic o zahalených postavách! TAKHLE BY TO SAKRA DOPADLO! Nezbývá než doufat, že její instinkt je pravdivý a že si nejde přímo pro nášup! Vyrazím za ní a cestou si všímám, že ta stará paní nějak do mdlob nepadá. Zkusím tedy to co ona, když vytasím hůlku z bundy. A... nemám v tom kvaltu pocit, že by se mi zrovna zadařilo. Mezi zuby procedím nadávku a pokud nevykáže babka z fleku nepřátelskou aktivitu tak pádím s odstupem za Suzzane. _____________________________________________________________________________ 36! Milá Yuki, proč nemáš systém, kde se něco podaří pod 50%? Sama vidíš, že ta padesátka je snad nedostižná! :D |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro V časovém pásmu Berkshire jsou 3 odpoledne Když mě plameny odnesou pryč, myslím na náš poslední polibek. Už bylo pozdě cokoli měnit, doopravdy ano. I přesto, že bych moc chtěla. Přála bych si, aby to všechno dopadlo jinak. Teď nevím, co si mám myslet. Je mi tedy docela jasné, že po mně netouží tolik, jak bych si přála. První krok ven se pak nese ve znamení prvních slz, stékajících mi po tváři. Konečně můžu plakat, aniž bych měla strach, že to někdo uvidí, nebo uslyší. Vítá mne prázdný, zaprášený pokoj, který kdysi dávno patřil mé babičce Anabelle. Starožitné křeslo, vyřezávaný stůl z mahagonového masivu, skříň a nádherný, ebenem, perletí a slonovinou vykládaný sekretář z osmnáctého století. Vysoký, plyšový koberec s arabským vzorem, který dlouhou dobu nikdo nevysával. Těžké, sametové závěsy. Neoblečená, umazaná od popela a bosá se schoulím do rohu a všemu se poddám. Nemusím se ani tišit, naposledy tady někdo byl před nějakými deseti lety, když babička byla ještě živá a zavírala se sem před zbytkem rodiny. Jediný, koho k sobě vlastně pustila, jsem byla- "Isabelle, květinko moje - proč pláčeš?" Vyruší mě známý hlas. Jeden z obrazů, který byl ještě před chvílí prázdný, je naráz více, než jen pozadím, lemované prázdným rámem. Shlíží na mne portrét kostnaté, hrdé ženy ve středních letech. Má chladné, ocelově šedé oči, úzké přísné rty a světlé vlasy, stáhnuté do precizně zapleteného drdolu. Anabelle Elleonora Thorne. Má babička. Tedy lépe řečeno její obraz. S útrpným výdechem skloním hlavu. "Je to složité." "Tak už to bývá. Život nikdy nebyl jednoduchý. Navzdory tomu, co si všichni myslí, ani ten náš." Mlčím, já vím, že ona to měla v životě mnohem, mnohem těžší, než já mít kdy budu. A že byla silná. Že pravděpodobně ani její odkaz není zrovna spokojený s tím, jak jsem se sesypala. Na druhou stranu si můžu být jistá jednou věcí. Babička je mým darem z nebes. Ona už se postará, aby mě žádný z portrétů v domě neviděl, i kdyby sem náhodou chtěl zacestovat - byt je to nepravděpodobné. Mám spoustu času. Proto si můžu dovolit ji vypovědět vše, co se za posledních pár dní stalo. Díky tomu všemu si to urovnám v hlavě i sama. Což potřebuji víc. "De Vermis Mysteria. Zasvětila jsem život shánění knih podobného charakteru." "Já vím. Já jen..." "Uvažuješ, zda ti za to stojí." "Ano." Následující rozhovor je dlouhý a pro případného náhodného pozorovatele nepříliš plodný. Už jako malá jsem trávila spoustu času s babičkou. Ať už byla živá, nebo se za mnou vracela jen ve formě portrétu na stěně. Já byla ostatně také jediný rodinný příslušník, kterému projevila nějaké city. Tedy kromě těch negativních. ... "Podceňuje tě, uvědomuješ si to? Automaticky počítá s tím, že jsi předem neschopná." "Ano." "Nevadí ti to?" "Ne, překvapivě... je mi to jedno. Vlastně jsem docela ráda, že ode mě nemá nijak vysoká očekávání. Je to - je to nové." "Přesto nesmíš dovolit, aby ti tyto pochybnosti zasely do srdce pochyby o sobě samé. Máš pocit, že jsi tak neschopná, jak ti tvrdí? Že potřebuješ, aby tě hlídal na každém kroku? Mluvím stále s tou samou mladou dámou, která byla suverénně nejlepší ve svém ročníku?" "Samozřejmě!" "Takže by jsi měla přehodnotit, zda se dokážeš efektivně bránit. A popřemýšlet, co chceš dělat a zda ti to za to stojí. No a taky, zda bys přeci jen sama nebyla silnější a schopnější efektivněji a samostatně přemýšlet. Jo a - pokud máš nějakou kamarádku - postěžuj si jí. Jen tak, aniž bys tím cokoli sledovala. Pomůže ti to. A neplač, proboha. Se na sebe podívej. Vypadala už jsi někdy ubožeji? A obleč se. Hned. Jsi celá od popela, prakticky nahá - přijde ti to normální?" "Já jen - babi?" Je pryč. Kdoví, kam zmizela - s výdechem se zvednu, pomocí kouzla očistím, načež se převleču a upravím. Ve vedlejším pokoji se nachází babiččina ložnice - kdybych se chtěla zdržet, mám i kde spát, aniž bych musela zpět do svého pokoje. Musím si vše promyslet. Je to směšné. Jsem doma, tak blízko všemu, co znám - a přitom jsem zde v podstatě za cizince; vetřelce. Musím se tomu pousmát. Tak či onak, klíčovou věc, stránku z Mystéria, mám stále u sebe. A napadne mě, že bych ji mohla prozkoumat blíž. Ať už jej chci dále hledat a nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Stránka mysteria ~Isabella~
Kousek stránky připomíná jakoukoliv jinou starší kouzelnickou knihu, která nepatří zrovna do beletrie pro děti. Ve spodním pravém rohu je znak mysteria, na který tě upozorňoval pašerák. Růžek je rudý od krve a dvě další kapky zdobí celkem důležité poznámky, které jsou naštěstí i přesto přečíst, nebo alespoň rozeznat jejich tvar, pokud jejich slovům nerozumíš.
Původní text je psán v cizím jazyce a navíc písmem, které je už velmi staré. Vévodí mu znak hvězdy se slzou v kroužku. Zajímavější je však text, který tam nejspíš někdo vepsal. Rukopis není dvakrát přehledný, ale ze slov, které dokážeš cca rozpoznat je, že jsou psaná v latině. Po chvíli luštění tě autor tohoto textu varuje před nebezpečím, které skýtá vyvolávání nestvůr a jejich připoutání, aby vůbec poslouchali kouzelníkovy rozkazy. Poutací kouzlo se nemusí vždy povést na sto procent a navíc se může stát, že místo toho, abyste vy ovládali vyvolaného tvora, bude on ovládat vás. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Chudák babička! ~Suzanne, Riley~
Suzanne se chytla iniciativy a mrštila po stařence, která vypadá mile a každý by chtěl takovou babičku, která vám napeče koláčky, přečte pohádka a ještě vás pohlídá, když rodiče nemají čas, kouzlo, které se minulo účinkem. Chudák babička několikrát zamrká, ale nehne se z místa. Suzzanino kouzlo vyprchalo. Dokonce i to Rileyho. Ani jedno nedoletělo ke stařence a sami jste mohli pocítit, že okolní vzduch je chráněn proti podobným pokusům, jak namlátit nevinné starší ženě, která má na sobě navíc růžový župan s obrovským motýlem u pasu.
Suzanne stoupla do symbolu jako první. Jakmile jej překročila, tak zprvu zmizela její noha a následně byla fuč celá. Babička se mezitím otočila a vešla do domu. Nejspíš se dodívat na telenovelu.
***** Aspoň že házíte tak mizerně :D CHUDÁK BABIČKA :D |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel u Půlměsíční sovy ~Suzanne~
Vřítila ses do symbolu a místo toho, abys dál pokračovala po zelených schodech, jsi vběhla do prostorné haly a našila to rovnou do recepce před tebou. Muž, který stál za pultem, uskočil vylekaně dozadu a vytasil hůlku. „C-co chcete!“ podle jeho výrazu šlo poznat, že je podělaný strachy a nejraději by opustil malý prostor, kde nebylo úniku.
Vstupní hala byla obložena do půlky ebenovým dřevem a vyšší polovina zdi horizontálně zdobily bílé desky. Díky tomu nebyla místnost ani moc tmavá ani světlá. Na zemi za tebou byl stejný symbol jak na zelených schodech venku. Okna tu nebyla, ale u každé zdi poletovala řada černých svící. Nad hlavou se ti houpal mosazný lustr s deseti svícemi. Pokud šlo o podlahu, tak ta byla dřevěná. Taky to při každém kroku trochu vrzalo. Jen před recepcí ležel koberec rudé barvy s magickými symboly. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Další krok ~Riley~
Když Suz vstoupila do symbolu, tak zmizela. Jelikož jsi běžel kus za ní, tak jsi měl ještě čas se zastavit, tedy pokud ses tak rozhodl. Je na tobě, co budeš dělat dál. Vstoupíš do symbolu či budeš konat jinak? |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Symbol sovy, zmizení... samé lepší věci, vážení! Když pominu fakt, že tu mám kouzly neprůstřelnou babičku, tak jsem rázem docela sám. I proto, že rybka zůstala u věcí tam, kde jsme je pustili. Mám jen zlomek vteřiny a i když se mi nelíbí fakt, že můžeme spadnout tak do pasti, jakékoliv další alternativy by nakonec mohli vést k tomu, že by už nebylo co řešit. Nadechnu se, chytnu hůlku, glocka a vejdu tak, jak to učinila Suzanne doufaje, že toho nebudu litovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~ Čas: 11:40, teplota 25 °C
Jestli ses dosud pořádně nevyspal, tak se ti může za nedlouho dostavit spánkový deficit. Navíc, když ses přemístil z Ruska přímo do Kolumbie včetně mezipřistání, ručičky všech místních hodin ti ukazovaly čas 11:40. Sedmi hodinový posun není nic zábavného. Bylo polojasno, ale příjemně. Ani zima, ani teplo.
Nikdo tě nesledoval. Zatím nebyl důvod. Je jen otázkou, zda Carlos bude mít vše, co potřebuješ. Jen se k němu dostat a neupozorňovat na sebe. Navíc zde je tvůj bývalý spolužák mnohem víc, než kdy býval a neměl by být problém se dopídit místa, kde právě přebývá. Batistu znají především pracanti na plantážích a v jiných fyzicky namáhavých pracích.
Výhodou Kolumbie od USA je takový, že zde hledáčky skoro nejdou. Pokud ses nepřemístil do většího města, pak bys měl být v suchu.
Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pokus o útěk ~Aiden, Ben~
Glower tě následuje. Takže jedna nula pro Aidena. "Tělo jsme dali do márnice. A Oldwood... hm... říkal, že má ještě nějakou práci..." „Jo, ten má práce nanejvýš lítat za sukněmi,“ zabručel léčitel. Nezdálo se, že má dobrou náladu. Ba naopak. Všiml si v davu bystrozora a zamračil se. Jeho široké čelo se nepříčetně zkrabatilo.
"To je všechno kvůli tomu McBurnovi? Neřekli vám, co udělal? Že kvůli tomu obsadí celou nemocnici..." „Prý spolupracoval s hledaným kouzelníkem,“ strčil ruce do kapes.
"Co když budem potřebovat někoho dostat do nemocnice? Nemůžem se přece nechat zdržovat nějakejma prohlídkama." Glower si cosi zabručel, a pak na tebe upřel tvrdý pohled. „Právě proto jdu za vedoucím, aby je odsud dostal. Ten hledanej prevít leží o patro výš. Tam se pomalu nejde pohnout,“ postěžuje si. „Tamhleten,“ kývne k bystrozorovi u vchodu. „Hlídal toho mrtvého. Běž najít Oldwooda a já mezitím vyřeším ten zbytek,“ bez dalších okolků se od tebe oddělil a mířil ke schodišti. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Měl bych přestat lítat sem a tam jako hadr na holi, jinak mi z toho střihne. Kdyby se mě někdo ptal, co je za den, opravdu bych mu už nedokázal odpovědět. Jednoduše kvůli těm pásmům a časovým posunům. Takže doufám, že minimálně v dalších třech dnech, než se mi to zase srovná, nebudu muset do Evropy nebo nedejbože do Asie. Když jdu za Carlosem, většinou se přemístím někde kus od prašné cesty, co vede k plantážím a potažmo k jeho domu. Já už bych to nazval haciendou, docela se vyšvihl, kluk ušatá. Nakonec se ten prevít má asi nejlíp. Povídá si s kytkami, dělá tím lidem radost (aspoň po dobu, co droga působí)... Carlos není debil, navíc správcuje totálně nelegální věci jak v mudlovském, tak v kouzelnickém světě, tudíž není divu, že přímo k němu (nebo někam na plantáže) se přemístit prostě nemůžu. Ani nevím, jestli má napojený krb. Asi ne. Tohle jsem u něj nikdy nezkoušel. Já jsem rád, že mu chodí aspoň pošta, když je třeba. Než vykročím z přilehlého hájku na cestu, sundám si bundu a přichytím ji na batoh a nasadím si sluneční brýle. A už asi po kilometru vím, že se budu muset u Carlose chtě nechtě dospat. Kdybych se pořád nepřemisťoval po všech čertech a pásmech a dokonce i podnebných pásech, těch pět nebo kolik hodin by mi nějak stačilo. Ale takhle... |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Berkshire – opuštěné křídlo rodinného sídla ~ První část postu ~ 15:00
Možná, že jsem měla nějaké sekundární myšlenky a snad i chuť se prostě zvednout, jít se nahlásit rodičům, teď když už jsem převlečená – a zajistit si tak, že splním Svenovo přání, nehnat se za knížkou, která mi přeci jen bude tak maximálně ležet v nejtemnějším koutě knihovny. Ty ale velmi rychle zmizí ve chvíli, kdy se znovu zadívám do toho útržku. Na jednu stranu mě děsí myšlenka na to, že v knize takových kusů papíru může chybět neurekom a tak by se honba za kompletním vydáním mohla stát velmi složitou – na druhou stranu mě fyzická existence toho papíru… nevím, jak to popsat – jako by mě volal a vybízel, abych k němu doplnila zbytek. A to nemluvím jen o dalších třech čtvrtinách TÉTO stránky, ale myslím tím samozřejmě především celý svazek. Jen při myšlence na to, že jej držím v rukou stejně, jako nyní papír, se mi v očích znovu objeví – ten záblesk. Je vymalováno. Potřebuji jej. Ale nyní to udělám jinak. Sama. Po svém. Lépe. A s větší přípravou. Už mě i něco napadlo.
Usadím se za psacím stolem a z kabelky vytáhnu jak svůj deník, tak brk. Po těch správných slovech a několika pohybech hůlkou se brk začne sám od sebe míhat po papíře a stránku podrobně obkreslovat. Sleduji jeho počínání a občas zabrousím očkem na prázdný obraz, na němž by se lady Anabelle mohla znovu objevit – je ale stále prázdný, proto se věnuji dále své práci, až je hotovo a já jsem spokojená.
Vzhledem k tomu, že musím vyčkat na příchod portrétu své babičky, jinak se nehnu, uvažuji nad postupem celé své akce. Sven měl možná v něčem pravdu – ta první byla trošku zbrklejší, než by bylo vhodné. Jsem nakonec vděčná, že dopadla, jak dopadla. Poskytlo mi to čas, který potřebuji. Navíc jsem si obhlédla terén… a sesbírala nějaké ty informace. Cenné informace. Zaženu tu dotěrnou myšlenku, že kvůli mně dost možná umírali lidé. Když jsem se o tom svěřila Anabelle, měla pravdu v jedné věci – jsem pokrytecká. Dosud jsem si objednávala knihy od překupníků a nezajišťovala si je osobně. Jediný rozdíl v tom, co jsem udělala teď a v tom, co jsem dělala předtím je, že jsem ty lidi, kteří při shánění čehokoli, co jsem chtěla, přišli o život, neznala jménem. „Myslíš si, že když ti sháněli Knihu Zákona, všichni z toho vyšli živí, zdraví a šťastní?“ Inu, babi – bylo to kruté. Ale děkuji. Svým způsobem mi to pomohlo překonat jakýsi vnitřní odpor. Je to jako jíst maso, ale nebýt schopen přihlížet smrti zvířete. Jen s lidmi, samozřejmě. Pokud jsem s tím byla schopná žít doteď, říkám si, že možný skon Jacka holt rozdýchám. Dřív či později.
Jak se zdá, mám ještě dost času, takže bych se mohla věnovat dalšímu z doporučení, které mi dala má drahá předkyně. A to „svěřit se kamarádce.“ Vzhledem k tomu, že kamarádky v pravém slova smyslu nemám a těm slečnám ze šlechtických kruhů, s nimiž občas musím vést zdvořilostní konverzace, se s ničím osobním svěřovat NIKDY NEHODLÁM, je třeba čelit faktu, že ve chvíli, kdy Bernard je už pár let nezvěstný (a stejně by jej můj milostný život nezajímal, i kdyby ještě žil/existoval/nebyl ztracený, nalejme si čistého vína!) je mou „nejlepší kamarádkou“ Aiden. To s ním jsem vždycky, už od školy řešila problémy… tohoto charakteru. Otravné spolužačky, učitele, kteří mě štvali, kluky, holky, mezilidské vztahy. Musím mu vlastně znovu v duchu poděkovat, protože mě toho o soužití lidí navzájem naučil víc, než kdo jiný. A vím, že i nyní mé povzdechy vyslechne, respektive si je přečte – a dost možná i odpoví něčím, co mi pofouká bolístku na srdíčku.
Ahoj, Omlouvám se, že jsem Tě v poslední době poněkud zanedbávala a od své poslední návštěvy u Vás se neozvala. Věřím ostatně, že vzhledem k tomu, že oba moc dobře víme, kolik práce u Munga máš, sis na mě dost možná ani neměl čas vzpomenout. Když jsme u toho – jak se Ti tam daří? A co George? Ještě stále jsi mu neřekl, kdo vlastně jsi a co děláš? Pořád před sebou vidím ten jeho… až nepopsatelně nechápavý výraz ve chvíli, kdy jsem mu oznámila, že opravdu neznám vůbec žádnou televizní show.
Ráda bych se s Tebou někdy, až budeš mít volno, nebo po práci, sešla na Příčné. Bohužel mám ale poměrně napilno a nevím, kdy budu mít čas, takže své vzdechy a trápení, které bych si za normálních okolností vylíčila nad šálkem dobrého čaje, svěřím papíru. Dost mě to mrzí, už proto, že většinou o problémech tohoto charakteru mluvíš Ty – a teď, historicky poprvé, je řada na mě. Co se mě týče, já bych dost možná i vydržela do doby, kdy bychom si na sebe nějaký ten čas našli, ale jsem z událostí posledních dní tak trochu rozpačitá – a babička Anabelle, tedy její obraz – ano, ten, který tě nemá moc v lásce – mi poradila, že bych se dost možná potřebovala svěřit někomu blízkému. Pokud je tady nějaká šance, že mi to uleví – zkusím to. Ostatně já za to nic nedám a tobě to určitě, jako obvykle, vadit nebude. Přiznej si to – vždycky jsi byl zvědavý, měl rád drby a věděl, kde se co šustne. Znám tě až moc dobře.
Pamatuješ si Gustavssona ze školy? Toho blonďáka, co po něm prakticky bez ustání slintala celá má ložnice? Docela nedávno mě kontaktoval, protože si potřeboval opsat nějakou knížku. Upřímně se divím, že vůbec pochytil, že s ním někdo mého jména před sedmi lety chodil do školy, ne tak ještě, aby věděl o mé sbírce knih. Ale svět je evidentně překvapivé místo – a oba víme, že už se staly i divnější věci. (Navíc jsem si nemohla nevzpomenout na tu chvíli, kdy ve čtvrťáku přiběhla do ložnice Abigail McCarthyová s tím, že „ho potkala v knihovně“ a když jsem se jí s naprosto vážným výrazem zeptala, zda si je jistá, že On umí číst, tak se mnou týden nepromluvila ani slovo. A pak se mnou začala ostatně komunikovat jenom proto, že potřebovala poradit s domácím úkolem do kouzelných formulí.)
Tak či onak jsme se od té doby začali tak nějak svým způsobem vídat. Jenže já se musím přiznat, že jsem z toho, co se děje, poměrně zmatená – no a tak bych vlastně dost možná ocenila tvůj nezaujatý názor na… dopis, který je asi stejně psaný z mého zaujatého úhlu pohledu. Párkrát jsme se sešli a všechno se zdálo být v pořádku. Vlastně bych se měla omluvit za to, že jsem si celou školu myslela, že je to idiot, který má v hlavě nasněženo. Ale vzhledem k tomu, že mi omluvy nikdy nešly přes rty, bude pro mě jednodušší prostě zatajit. Rodičům to díky poslednímu incidentu na lovu ve Francii vlastně ani nevadí, spíše naopak; takže i tenhle problém je svým způsobem vyřešený.
Komplikovat se to začalo ve chvíli, kdy jsem si potřebovala něco zařídit ve Státech. Víš, jací jsou naši – nikdy by mě dobrovolně nepustili nikam, kde mají pocit, že to není nejbezpečnější, nebo je to „příliš daleko.“ Takže jsem se rozhodla to udělat tak nějak ne úplně s jejich vědomím. Žel bohu, když jsem měla všechno připravené a zbývalo mi jen prchnout a přepravit se, objevil se on a všechno zkomplikoval tím, že mi prakticky vzato dal na výběr mezi tím, že to na mě požaluje rodičům a nepojedu nikam – nebo, že pojede se mnou. Tedy neřekl to nahlas, ale bylo to docela zřetelné. Samozřejmě, že jsem neměla na výběr a musela toho všetečku vzít sebou. A to jsem mu jasně psala, že na něj tak týden prostě nebudu mít čas, jedu do zahraničí a ozvu se, až přijedu! Ale budiž, musel do toho strkat nos. A ještě řekl, že pokud nechci jet hned, bude nejlepší si udělat zastávku u něj doma. Ostatně jsem si řekla, že jsem koneckonců ráda, že nebudu sama – a to i přes to, jak moc mi to celý výlet komplikovalo. Nestěžovala jsem si!
Po společně strávené noci jsme se vydali do Států, kde jsme se setkali s určitými komplikacemi. Nebudu je tady popisovat, jednak proto, že zrovna nejsou důležité pro to, co se ti tady snažím napsat, a druhak proto, že některé věci je přeci jen lepší říct osobně. Papír nezvládne popsat všechno. Tak či onak, dopadlo to tak, že mě k sobě domů v podstatě odtáhl s tím, že tyhle výlety jsou „pro někoho, jako jsem já“ nebezpečné. Budiž! Nebyli jsme tam ani celý den. A pak se začal chovat divně. Díky časovému posunu jsme nespali poměrně dlouho, ale i přes to, že jsme byli unavení, odmítl jít spát a řekl, ať si jdu lehnout, že za mnou přijde – protože se musí nahlásit svému zaměstnavateli, kterému jen tak mimochodem před odjezdem dal vědět, že bude pryč několik dní. Když jsem mu tenhle drobný detail oznámila, z nějakého důvodu se hrozně naštval a začal se ohánět tím, že rozmazlené princezničky samozřejmě nemohou pochopit, co to znamená mít profesní čest a pracovní povinnosti. Pěkně mě tím namíchl. A to jsem toho nechtěla tak moc! Prostě jsem si jenom přála, aby usnul se mnou. A tyhle věci s návratem třeba vyřešil později. Jenže ne. A ještě se naštval. Já byla samozřejmě naštvaná taky – nejen, že jsem mu dovolila, i přes to, jak krátce jsme se znali, strkat čumák do věcí, do kterých mu nic nebylo, ale den před tím jsem mu obětovala to nejcennější, co jsem měla. Protože prostě chtěl. Ale pan „já všechno vím nejlíp a ty jsi neschopná porcelánová panenka,“ nebyl schopný udělat ani tenhle jeden nicotný ústupek.
A to se ještě k tomu evidentně namíchnul tak, že jsem jej ráno ani nenašla v posteli, ale ZŮSTAL SPÁT NA GAUČI, když se vrátil! Prostě pochopíš to? Já to nepochopila. Když jsem jej vzbudila a zeptala se, proč spí tady, odpověděl, že „mě nechtěl budit.“ Podle mě byl prostě jenom uražený a načepýřený z toho, že jsem si DOVOLILA vyslovit svůj názor. Rozhodla jsem se spolknout vlastní hrdost a namísto toho, abych na své vlastní pravdě trvala, zkusit sekat latinu a jít na to jinak. S tím, že jsem to předchozí večer možná přeci jen přehnala; víš přece, jaká jsem, když dojde na mezilidské vztahy a takové ty věci. Moc o nich nevím. Ale původní záměr mi moc nevyšel, protože mi hned oznámil, že má v práci problém a musí hned jít a nebude tak týden doma (což jsem taky nepochopila – to jako bude přespávat u svého zaměstnavatele? Laboratoř, ve které pracuje, má přeci DOMA!) Snažila jsem se jej přesvědčit, aby ještě chvíli zůstal, udělala jsem cokoli - DOSLOVA VZATO, AIDENE! Pokusila jsem se jej i svést, jen proto, aby se uklidnil, přestal plašit a dal mi půl hodinu času na to, abych si mohla urovnat myšlenky a vysvětlit mu, že pokud mu jeho zaměstnavatel dělá problémy a on pod ním pracuje stejně jen proto, aby si vydělal dost peněz na to, aby se osamostatnil, mohla bych mu vlastně pomoci. Upřímně – finanční prostředky na to, abych mu mohla zařídit, vlastní laborku mám – a v konečném důsledku by mě Sven vyšel ještě levněji, než pořízení nějakého nového koně lepšího plemene. (Což bych mu samozřejmě neřekla, ještě by zase začal prskat.) On by měl klid… no a já vlastně taky. Jenže já mu to ani nestihla navrhnout, protože mě odstrčil s tím, že tu blbou půlhodinu prostě nemá. I přes to, že kdybych jej neprobudila, s klidem by jí zaspal, což si asi neuvědomil.
Tak jsem mu řekla, že se vracím domů. Protože mě docela ranil. Nabídla jsem se mu jako hárající fena, stálo mě to snad i ten poslední zbytek sebeúcty – a on si toho vůbec nevážil. Bylo mi hrozně. Ještě pořád mi je hrozně a vůbec nevím, co mám dělat. Dodala bych, že se se mnou rozloučil, vlastně jako by o nic moc nešlo, v obličeji pořád ten svůj stejný výraz, který používá snad na úplně cokoli. Neumíš si ani představit, jak hrozně mě to štve. A to zrovna ve chvíli, kdy mám opravdu jiné starosti k řešení, třeba oprávněný vztek vlastní rodiny, který mě může kdykoli stihnout, až si někdo všimne, že jsem se vrátila domů!
Ale ne, já namísto těch důležitých věcí, myslím na něj. Na to, že jeho rozporuplné chování nechápu. Že prakticky bez ustání střídá momenty, kdy mě příjemně překvapuje, je mi s ním dobře a jsem ráda za to, že jsem někoho, jako je on potkala – a chvíle, kdy opravdu nevím, co chce a o co mu jde – a zdá se, že on uvažuje ze svého pohledu nad tím samým. Někdy mám pocit, že mu na mě třeba i záleží – a potom s odstupem pár hodin přijde s takovou jobovkou. Upřímně doufám, že je to jen velké nedorozumění a až za týden skončí se svojí záhadnou prací, kterou musí evidentně vykonávat mimo domov, a sejdeme se, že mi vše vysvětlí, pokud možno tak, abych jeho myšlenkové pochody pochopila.
Budu muset končit, portrét se vrátil a já ještě potřebuji něco zařídit. S láskou, Isabelle.
Pergamen, který je, jak se zdá, mnohem delší a hustěji popsaný, než jsem původně chtěla, pak sroluji do pořádné rolky, opatrně vykouknu z okna, zda venku nikdo není, načež jej otevřu a rychle zapískám do sovince na sovu. Hned hlavu zase schovám, protože náhoda je svině a jeden nikdy neví. Má sova pálená naštěstí přiletí. „Odnes to Aidenovi, však ho znáš.“ Oznámím jí, když jí přivážu na nožku ne zrovna nejlehčí z dopisů. Pak ji vyhodím z okna a urychleně jej zavřu. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Vletím do hotelu jak uragán. Neodhadla jsem, že hned za symbolem bude recepce a tedy i stůl, do kterého narazím. Z úst se mi vydere tiché merde. „C-co chcete!“ Natáhnu ruku s hůlkou. To jsem nečekala, jednoho chlapa, který je strachy bez sebe. Ano jsem děsivá dost, ale v mých představách tu mělo být více lidí a čekat na můj nástup. Nenechám se tím vykolejit. Opřu si jednu ruku o stůl a nakloním se blíže k recepčnímu. "Kde držíte Jacksonovou?" Vyštěknu na muže před sebou. Hůlka stále připravená, abych mohla odrazit jakékoliv kouzlo, které by na mě vyslal. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Thorne manor – nepoužívané křídlo paláce ~Druhá část postu~ 16:00
„Babičko,“ otočím se pak k obrazu, který už se usazuje ve svém rámu, když bezpečně zavřu starobylé okno. „Potřebovala bych tvou pomoc.“ Chladné šedé oči se na mě tázavě upřou. Portrét mlčí, nepovažuje za nutné mne vyzvat, abych pokračovala. „Rozhodla jsem se. Ale nezvládnu to bez pomoci do začátku. Potřebuji, abys mi zavolala bratra. Musím s ním mluvit.“ „Bratra,“ téměř to slovo vyplivne jako nadávku. „Jistě, že to pro tebe udělám. Dokázala jsem ti snad někdy něco odmítnout? Přesto si říkám, že není nutné-“ „Je, věř mi.“ „Dobrá – jdu jej najít.“ „Děkuji.“ „To bych ti také radila, víš, jak nerada s kýmkoli z nich mluvím.“ Než se stihnu pousmát její přirozené nenávisti, která se mne kdožvíproč netýká, je zase pryč. Moc se nezdržela. Na druhou stranu jsem na ni čekala právě proto, aby pro něj nenápadně došla. Protože jestli mě někdo z celé rodiny pochopí a bude schopný a ochotný mi pomoct – je to Rob. A já, pokud nechci, aby mě někdo viděl a zadržel mě před tím, než zmizím, potřebuji, aby mi připravil pár věcí.
**** „Isabello!“ Bratr mě hned poté, co vejde do pokoje, sevře v náručí. „Zbláznila ses?“ „Dost možná.“ Odpovědí je mi uchechtnutí. Bratr o krok ustoupí a prohrábne si tmavé vlasy. Vypadá jako živoucí obraz mé matky. Alespoň, co se vzhledu týče. Až na oči, ty má po otci. „Kdes byla, matka myslela, že zešílí.“ „Tak si toho užij plnými doušky, já si to zažila, když jsi zmizel ty. Potřebuji odsud ještě odejít.“ „Kam?“ „Do Států.“ „Proč?“ „Mám tip na jednu knihu a – myslím, že jsem svým způsobem na stopě.“ „Mocnou?“
„Jistě, že je mocná. Někdo jako ty ji ale stejně nedokáže docenit! Isabelle, naopak, ví, jaké vědění obná-„ „Babičko, prosím,“ utnu její nenávistný monolog. „Babice jedna nakreslená-“ Zamumlá si Rob, než gestem ruky utnu i jeho. „Je ve Státech – musím tam jet.“ „Cos dělala doteď? Včera jsme objevili u stájí koně. Dva-“ Bratr se rozhlíží, zda tady někoho nepřehlédl. Jenže ne. Jsem v tom sama. Nedokážu určit, zda jsem za to, že mám volné ruce ráda, nebo jsem nešťastná. Pořád na mě tak nějak leží ten způsob, jakým jsme se rozloučili. Chtěla bych, aby se to celé objasnilo. Chtěla bych, aby mě objal a přivinul k sobě s tím, že je všechno v pořádku. Aby tady byl se mnou, aby… „Není tady. Odjíždím sama.“ „A ti…?“ „Poprvé jsme tam byli spolu – teď se mnou ale nemůže.“ „Jsi tady už od včerejška?“ „Ne, vrátila jsem se před hodinou.“ „A bylas…?“ „V Novgorodu.“ „Kdybys neřekla, žes hledala knížku, asi bych se smál, že sis utekla prostě vyhodit z kopýtka…“ „Na to nebyl čas,“ Odtuším suše. „Ach, tak pardon, slečno nabroušená,“ uchechtne se. „K věci. Nebudu tady řešit, cos dělala a nebo ne…“ Zase si evidentně nemůže pomoct a škádlivě se zasměje. Kčertu s ním! Zlehčuje to. On i ten jeho pobavený tón, když řekl „a nebo ne“ docela nasvědčuje tomu, že se velmi dobře baví tím, že jsem nedostala, co jsem chtěla a dala jsem to svým tónem najevo. Není to zábavné! Vždyť mě to… „hihihihi, nech toho…“ …zranilo!
„Nikdy by mě nenapadlo, že budeš takhle reagovat, když… to ne, naše malá Isabella-“ Fajn! Když to řekne takhle – je to vtipné. Až směšné. Nepoložil mě na lopatky a já se urazila a odešla. Ach bože. A teď se tomu ještě směji. No výborně. Díky, Robe, teď vím, že se mu asi zase budu muset omluvit. Pokud se tedy ještě uvidíme – ale já pevně věřím, že ano. Chce mě ještě vidět – že? A já se vrátím. Vcelku.
„Potřebuji pomoct, ne tady řešit, jestli jsem-“ „Takže ani jednou?“ „Robe!“ „No co, zajímá mě to!“ „Jednou ano.“ „A?“ „Ráda bych se vrátila k tématu…“ „Tak dobře, dobře – nebudu tě trápit.“ „Potřebuji koně. A taky-“
******
Nakonec mu o Mystériu červa přeci jen povím. Ukážu mu stránku – to jak originál, tak opis, který si hodlám vzít sebou. Originál pak zavřu do babiččina sekretáře, do jedné z mnoha zásuvek. Sebou jej tahat nebudu. To nelze. „Neber si sebou ani ten deník. Máš tam příliš mnoho informací a z toho, co mi tady říkáš, to nemusí být zrovna procházka. Nechceš o něj třeba přijít, že ne?“ „Máš pravdu.“ Vytrhnu si několik stránek, které budu potřebovat a založím je do jiného, nepopsaného zápisníku, který najdu v sekretáři. „A vezmi si tohle,“ Oznamuje a podává mi tenkou, elegantní dýku s vykládanou rukojetí a monogramem RWT. „Nemůžu se jen tak producírovat s nožem po-“ „Vezmi si vysoké boty.“ „A vezmi si mou hůlku,“ Ozve se doposud uraženě mlčící obraz Anabelle. „Snad to nebude tak-“ „Má pravdu, jeden si nikdy není dost jistý.“ „Jistě, že mám pravdu, ty ostudo rodiny.“ „Kde je?“ „Otevři ten nejvyšší šuplík.“ „Jak? Nemá-“ „Dotkni se zámku a uvidíš.“ „Dobře, jen – AU!“ Překvapeně cuknu, když mi prst nabodne drobná jehlička, aby si vzala kapku mé krve. „Nebuď fňukna – to jsi moje vnučka?“ Ušklíbnu se a prst otřu do stehna. Zásuvka se otevírá a odhaluje krásnou, mahagonovou hůlku, zdobenou vyřezávanou chrtí lebkou a rudým drahokamem. Když ji beru do ruky, cítím, jak pulzuje úplně jinak, než jsem zvyklá od té své, která je vždy… pokud by hůlky měly lidské vlastnosti, dalo by se říci, že klidná a rozvážná. Tahle je jiná. Je to jako držet na vodítku poslušného loveckého psa, který jen čeká na sebemenší zaváhání, nebo povel a mohl se pustit plným tryskem před, aby zabil. Ta lebka je zvolená velmi dobře. Takový nějaký pocit z ní mám, když ji poprvé poválím v dlaních. Je kratší, než ta moje. „Děkuji.“ „To nebyl kompliment.“ „Za tu hůlku.“ „Nemáš zač.“ „Roberte – potřebuji, abys za… dvě hodiny přivedl na ten palouk s křížem Helenu. Dej jí jen obojek, víc nepotřebuje. Budu tam.“ |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden No tos mi teda pomohl... Počkám, dokud se neztratí z dohledu a pak se vrátím zpět tam, kde jsem za sebou nechal Bena. Nějakou chvíli zase trvá, než ho najdu a až se mi to konečně podaří, zamířím k němu. "No... Chtěl jsem z něj dostat, jak se dá udělat ten portál, ale zdrhnul dřív, než jsem se k tomu dostal..." Pokrčím rameny a sleduji bystrozora v davu. "Na druhou stranu, prý se pokusí ty bystrozory odtud dostat. Takže možná, když chvíli počkáme, tak ven proklouzneme." Což je docela sázka do loterie. Taky je možný, že místo toho, aby je odsud vypakovali, tak jich sem naběhne ještě víc. "Mám ještě jeden nápad..." Zrovna mě to napadlo, ale myslím, že kromě varianty čekání moc jiných možností nemáme. "Mohli bychom se vrátit do márnice, probudit Oldwooda a nějak ho... hm... přesvědčit, aby nám řekl, jak na ten portál." Pokud to umí, pochopitelně. A vzhledem k tomu, co je to za blba, tak bych na to ani tak nevsázel. Co jiného ale v téhle situaci můžem vlastně dělat...? |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Kouzelná sovička! S mapou Washingtonu v jedné ruce a rozflákanou taškou v druhé vyrazím do Princetonu. Samotná cesta mi trvá déle, než bych si myslela – smrákat se začne, aniž bych si toho všimla, a než se naděju, rozsvěcují se pouliční lampy a ulice se plní mudly méně v oblecích a více v riflích a tričkách, případně s lahví zabalenou do papírového pytlíku. Takovým se vyhýbám obloukem natolik, že občas přejdu i na druhou stranu ulice. Naštěstí do tohohle světa docela zapadám. Polo-mudlovská rodina mě dokázala naučit, jak se ve veřejném světě vyznat jako ve vlastní šatní skříni. No, to nebylo zrovna dobré přirovnání. Moje šatní skříň zpravidla připomíná Hirošimu po výbuchu atomovky. Rozbitá polička, kterou jsem se pořád ještě neobtěžovala spravit, prach na oblečení, které nenosím, hábity zmuchlané v rohy pod spadanými ramínky, ponožka bez druhé do páru, trička, co jsem na sobě měla jednou, a pak na ně zapomněla, mezi tím vším přehršle korálů a cínových náušnicí, u kterých jsem poztrácela šroubky. Takže možná bych mohla vyškrtnout šatní skříň a přirovnat svou znalost mudlů… ke své znalosti magického světa? Hloupé přirovnání. Nejsem dobrá v metaforách. Ale stačí to. Delší procházka mi nevadí. Se zájmem se dívám na město a poslouchám americký přízvuk, a když se dostanu do aleje, která scuknutými domy silně připomíná Anglii, vím, že jsem na místě. Unaveně hodím tašku na zem a odhrnu si z čela oranžové vlasy, které mi při chůzi spadly do tváře. Zírám na Princeton 631. Obyčejný domek, kde běhá holička a pravděpodobně její babička na ni dohlíží. Takže co dál? Přijít blíž a… … a přede mnou se na zemi rozzáří znak sovy. Jo. To je ono, jsem tu správně. Babička mě vítá, evidentně očarovaná. Holčička na ni zmateně zírá, a pak se na mě otočí právě ve chvíli, kdy si chci stoupnout na znak. Zarazím se a na vteřinku uvažuju, jestli jí náhodou nemám pro jistotu vymazat paměť – ale pak usoudím, že to je zbytečné. Je malá a nikdo by jí nevěřil, že její babička právě vítá hosty v kouzelnickém domě. Proto se na ni jen spiklenecky usměju. “To je taková tajná hra, víš?“ Mrknu na ni. “Tajná, pšt,“ zopakuju ještě jednou, než si stoupnu na znak sovy. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Thorne manor – nepoužívané křídlo paláce ~Druhá část postu~ 19:00 – mínus pět hodin časový posun = 14:00 v Marylandu
Jak jsem řekla, tak jsem splnila. Dostala jsem nůž, hůlku, vyházela z batohu nepotřebné věci, jako zničené kalhotky a roztrženou halenku a oboje hodila do krbu. Převlékla jsem se do úzkých černých kalhot, vysokých, elegantních bot a vypasovaného živůtku, přes který jsem si přehodila krátký, tmavozelený jezdecký kabátek vojenského střihu, upravila vlasy tak, aby zase vypadaly dokonale – žádný „drdol narychlo na průchod krbem.“ Na pravém lýtku mě chladí dýka, na levém pak hřeje babiččina hůlka. Krk, ještě poznačený Svenem, mám pak převázaný jemným, černým, hedvábným šátkem. „Hodně štěstí, má drahá – a neboj se. Jednou už jsi Smrti ze spárů utekla. Uděláš to znovu, bude-li třeba.“ „Osobně doufám, že nebude.“ „Hlavně nikdy, nikdy nezapomínej, kým jsi. Kdybys náhodou měla pochybnosti – vezmi si do ruky mojí hůlku a připomeň má slova.“ „Jistě.“ „Hodně štěstí – a teď už neztrácej čas, má milovaná. Běž.“
S charakteristickým prásknutím, které je ale oproti přemisťování jiných značně tišší, se přemístím pryč. Bratr už na mě na smluveném místě čeká. Vedle něj podupává nádherná bílá klisna, jejíž zářící křídla se zlatými konečky pírek se hrdě tyčí k obloze. Navzdory tomu, co jsem řekla, má na sobě bezudidlovou uzdu. Vedle bratra pak způsobně sedí jeho greyhound. „Díky.“ „Vrať se brzy. Ať už s knihou nebo bez ní,“ říká bratr, když mi podává do ruky obojek se zneviditelňovacím kamenem. „Co nejdříve to půjde.“ „Tady máš mapu, mohla by se ti hodit, a-“ podává mi balíček. „A svačinu? To je milé, díky,“ ušklíbnu se a políbím jej na tvář. „Moc se netěš, dělal jsem to sám.“
„Tak se tady drž.“ „Já jak já, Isabelle – to ty se drž. Buď nenápadná. Do ničeho se nemíchej, ohlížej okolí, zvažuj své možnosti. Udělej si vždycky záložní plán. VŽDYCKY – rozumíš?“ „Já vím, já vím!“ „A kdyby tě někdo chytil,“ poplácá mě po rameni, kde mám skryté své rodové tetování, „tohle ti určitou ochranu poskytne. Živá a nepoškozená máš větší cenu. Pamatuj si to.“ „Proč mi vlastně pomáháš? Čekala bych, že se mě od toho pokusíš odradit.“ „Když se to nepodařilo tomu tvému chlapíkovi z Ruska? Pochybuji, že bys mě poslouchala. Takže jediné, co můžu udělat, je ti pomoct dost na to, aby ses vyhnula většině malérů. Měla jsi za mnou jít už poprvé.“ „Možná, že by vše dopadlo jinak. Byla jsem zbrklá.“ „Snaž se tomu vyvarovat. Zbrklost si nemůžeš dovolit.“
Ještě několik posledních rad, následně jsou mi předány otěže. Sundávám ze své klisny celou uzdu a po krátkém zápase ji nacpu do batůžku. Pak ji připnu obojek. „A druhý kámen?“ „Zapomněl bych – tady.“ Stejný kámen, jako má zasazený v obojku, jen o dost menší, pak schovám do kapsy kalhot. Tentokrát nemám místo, kam bych ji mohla odložit do ohrady – proto ji budu muset nechat volně – a potřebuji něco, čím si ji zavolám, až bude třeba. Následuje rozloučení, načež se po křídle, které nevidím, ale ze zkušenosti velmi dobře tuším, kde je, vyšplhám za lopatky své šimly. Pohled na cibulkové hodinky, které mám za živůtkem, ukazuje sedm hodin večer. Za dvě hodiny jsem je stihla očarovat tak, aby mi po klepnutí hůlkou a vyslovení místa ukázaly, jaký je čas v kterékoli části světa. Což se hodí.
Robert už odchází – a já otočím Helen směrem k prostoru mýtiny. „La Plata, Maryland!“ Zavolám a nechám ji samotnou nabrat rychlost i výšku, svírajíc v levé ruce hůlku a v pravé velký chumáč hřívy. Zřetelně cítím pohyb každého svalu pode mnou. Helena letí dál, než třeba takový Ted, než se přemístí. Nevím čím to je, ale vždycky potřebovala trochu víc času a prostoru. Někteří chovatelé tvrdí, že je to prostě dáno plemeni, jiní říkají, že je to v koni ve chvíli, kdy se narodí a naučí létat. Já si myslím, že to bude trochu od každého. Řečtí pegasové, jako je Helena, mají jiné kvality, než rychlý přesun.
V Anglii se začínalo stmívat, v Marylandu, jak to tak vypadá, je pár hodin po poledni. Tedy já to díky svým hodinkám věděla, že tam bude okolo druhé – ale i přes to, je to takový nezvyk. Svrchu vypadá La Plata v Marylandu nesmírně malá. Oproti Novgorodu nebo Londýnu… je to taková vesnička. Několikrát nad ní zakroužím. Jeden by si řekl, že tam hned přistanu a nejlépe pak začnu slídit okolo. Jenže to by se přepočítal. Zadní vrátka. ZADNÍ. VRÁTKA!
Proto letím od La Platy dál. Do Turkey Hill Parku, kde, krytý ze všech stran stromy, přistanu. Poplácám klisnu po krku – za dobrý, bezpečný let i měkké přistání – a snažím si tohle místo vrýt do paměti. Až se budu potřebovat někam přemístit, třeba kdybych před někým utíkala – Turkey Hill národní park bude jedna z možných destinací. Přímo tohle místo, uprostřed lesa a ničeho. Protože – kdo by mě tady hledal? Pochybuji, že by tady bez koně někdo došel – ne tak, aby tohle místo znal a mohl se zde přemístit.
Tam taky, ničím a nikým nerušená, spokojeně posvačím, než se vydám na cestu dál. Ještě mi zbývá několik podobných zastávek. Zadní vrátka! Na mapě si najdu nějaký z dalších kousků. Laurel Springs Regional Park – no, proč ne. Taky vypadá docela velký. Takže se zase vyškrábu na hřbet své pegasky a zaletím se tam podívat, znovu na nějaké z těch odlehlejších míst, které si vepíšu do paměti pro případ, že bych se sem potřebovala přemístit. A pak zamířím ještě o kus dál, kus od Waldorfu. Western Regional Park – místo, kde budu mít zatraceně dost času na to tam počkat, než si přivolám koně, aby mě odvezl pryč.
To bych měla tři parky – ale potřebuji samozřejmě i nějaké to místo… kde se mohu zamíchat mezi spoustu lidí. V davu je totiž občas také dobré najít ochranu. Nikdo vás nezajme, nechytí nebo nerozcupuje, když okolo bude spoustu mudlů – a pokud ano – dozví se to bystrozoři. A jednu malou anglickou holčičku na dovolené, která, alespoň podle toho, jak jsem viděla Svenovy reakce, vypadá, že neumí do pěti napočítat, nebude nikdo podezírat. Z ničeho! A podle mapy Washington není zrovna daleko. Takže zamířím tam, přičemž hledám nějaké bezpečné a před zraky ostatních ukryté místo k přistání. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~ Čas: 12:00, teplota 25 °C Únava: 5 (každých 10 min se ti bude zvyšovat o 5, až dojde do 50-ti, omdlíš únavou)
Naštěstí nebylo takové horko, abys padl na kolena hned na začátku. Než jsi se dopajdal na cestu, která vedla k plantážím Carla, projel po ni povoz, který, jak se zdálo, táhne něco neviditelného. Kočí kolem sebe mrskal bičem a vypadal, že se náramně baví. Neviditelná zvířata nesouhlasně frkala, a když projížděla kolem tebe, jejich snaha zpomalit se setkala s bičem.
„Vamos, bestia de cuatro patas! (Běžte, čtyřnohé bestie!)“ zarazil se, protože si konečně všiml tebe, jak pomalu jdeš k cestě. Na voze ze strany byl symbol Batistů. „Qué es esto? (Co to?)” Zastavil vůz a otočil se k tobě na sedátku. Oči měl podlité krví a neustále se klimbal ze strany na stranu. „Quién es usted? (Kdo jsi?)“ volnou rukou sáhl po hůlce, kterou měl zastrčenou v botě.
Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Kdo vymyslel tohle kurevský počasí? Tuhle větu by si dost cizinců říkalo u nás v Rusku, ba dokonce i ve Švédsku. Já, protože posledích pár dní nebylo nejrůžovějších, proklínám vedro, protože v poledne tu slunce nechutně smaží a já nejsem fanda světlých barev. Aspoň že ty sluneční brýle jsem si vzal. Ruka mi pro jistotu sjede ke kapse, tady někteří lidi dřív střílí, než se ptají. Jak se zdá, natrefil jsem na někoho, kdo patří k té druhé skupině. Španělsky umím jen pár vět, co mi řekl Carlos (mimo nadávek), a jsou to právě ty, které mě okolo jeho plantáží mohou nejčastěji potkat. "Kdo jsi a co tu chceš." Tak jsem se naučil jednu větu jako odpověď a budu se modlit, aby se chlap nechtěl moc bavit. "Soy amigo de Batista. Desearía Coca Cola." Vždycky, když řeknu poslední větu, připadám si jako idiot. Carlos kdesi v mudlovském světě viděl něco, co se jmenuje Coca Cola. Prý je to pití a kvůli tomu "Coca" (že by se to dělalo z toho?) je to naše heslo. Kdo ví, ten ví, kdo ne, prostě si myslí, že jsem vymlsaný podivín. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel u Půlměsíční sovy ~Suzanne, Riley~
Recepční nestihne cokoliv říct, protože na místě symbolu se objeví Riley. Polkne tak, že to oba dva slyšíte. Třesoucí se rukou stále drží hůlku a lepí se na protější stěnu, doufaje, že v ní zmizí. „S-slečnu Jacksonovou?“ zamrká a natočí hlavu ke skříňce, v níž má pověšené klíče od pokojů. „D-dorazila sem už před hodinou. M-měla by b-být ve svém pokoji. Já... já pro ní dojdu, jestli chcete. V-vy tu m-máte taky pokoje?“ muž se snažil nekoktat, ale nešlo mu to. Ze Suzanne šel strach a Riley mával nejenom hůlkou, ale i mudlovskou zbraní, zvanou také glock.
Jak to tu vypadá |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Sama ve velkém světě ~Nimue~ Čas: 21:00, pak 22:00 (omlouvám se za takový posun předtím... asi jsem se blbě dívala na tu 17-tou hodinu :/)
Když jsi vstoupila na znak sovy, okamžitě ses ocitla úplně někde jinde. Podle toho, co ti psali v dopise, jsi byla přímo pod domem té staré paní, která takhle vítala každého hosta. Někomu by se to mohlo zdát jiné, ale v USA byly i divnější dohody mezi mudly a kouzelníky, pokud z toho padaly peníze.
Vstupní hala byla obdelníkového tvaru a hned naproti tobě stála recepce a za ní muž, který právě listoval tlustou knihou návštěv. Ve vzduchu se vznášelo aroma ebenového dřeva, které pokrývalo spodní polovinu zdí, a druhou půlku horizontálně kryly bílé desky. Kolem se vznášely černé svíce a jejich kmitající se plamínky osvětlovaly pověšené obrazy různých motivů. Tichý skřípot železných řetězů naznačil, že se ti nad hlavou kýve lustr se zapálenými svícemi.
Když jsi došla k recepci, podrážky bot se ti zanořily do měkkého rudého koberce s vyznačenými magickými symboly. Některé jsi mohla poznat. Pár jich tam kontrolovalo, zda u sebe nemáš zakázané předměty či nejsi nějak uhranutá.
„Vítejte U Půlměsíční sovy,“ usmál se muž. „Přejete si?“ Potom, co’s mu řekla, kdo jsi a že tu máš pokoje, předal ti pokoj s číslem 12 a dodal: „Až dojde slečna Campbellová a pán Hunt, předám jim jejich klíče. Následujte mne.“
Recepční tě vedl úzkou tmavou chodbou, kterou osvětlovaly svíce zasazených do mosazných držáků. Koberec byl měkký a pokrýval i vrzající schodiště, po kterém jste šli dolů. Tvůj pokoj byl uprostřed. Nikdo tu nebyl. Už bylo celkem pozdě a většina hostů byla zašitá u sebe a oddávali se svým zájmům.
Recepční ti otevřel dveře a počkal, až vstoupíš. Klíč položil na stolek hned vedle. „Pokud budete něco potřebovat, budu na recepci. Kolem deváté hodiny ranní chodí po pokojích uklízecí služba. Pokud zde budete, stačí jim říct, aby přišli později. Přeji vám příjemný pobyt u nás,“ znovu se usmál, a nakonec odešel.
*
Měla jsi celkem dost času se zabydlet, vybalit si svoje věci a trochu si prohlédnout pokoj. Měla jsi tam vlastní koupelnu a naštěstí nebyl tak tmavý, jako místní chodby. Bílé zdi, klenutý strop a obrovské okno zasazené naproti dvoj-postele. Díky kouzlu jsi mohla míst pocit, že se nacházíš na povrchu někde na vesnici. Pod oknem stál malý stolek a na něm ležel lístek se zaklínadlem, které ti umožňovalo výhled z okna měnit. Vstupní chodbička se hned napojovala na místnost, kde byla postel. Naproti v pravém rohu pak další dveře vedly do koupelny. Naproti zas stál šatník a po otevření odhalil mnohem více místa, než se navenek zdálo. Nechyběly tu ani noční stolky a párek křesel s konferenčním stolkem.
O hodinu později, co jsi čekala a Rileyho a Suzanne, se ozval hotelem rámus. Přicházel z vyššího patra, kde byla recepce. Znělo to, jako by něco do čehosi narazilo. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~
Chlápek na tebe chvíli zíral, než se mu tvář vyjasnila pochopení. Pohodil hlavou směrem dozadu a lámanou angličtinou pronesl: „Nasedni si!“ Vůz voněl kokou a i jiným rostlinstvem, které zde Carlos pěstoval. Jak se zdálo, tak tenhle chlapík se právě vracel z jedné pochůzky a muselo se mu dařit, když přijel s prázdným vozem. V rohu sis mohl všimnout bílého prášku, který zapomněl někdo odstranit. Nejspíš by nastal problém, kdyby se kolem nachomýtali mudlovští strážní.
“El hijo de puta. Lo que está a punto de empezar a moverse? Parece como si se hubiera establecido correctamente. Ha, tal vez Batista establecer más allá del reconocimiento. Pero saber la contraseña, lechón,” chlapík si začal cosi brblat, zatímco mrksnul bičem a vůz se pomalu rozjel po nerovné cestě. Funění neviditelných zvířat bylo slyšet až dozadu.
Cca po 10-ti minutách sebou vozka trhla. Ozval se skřípavý zvuk otevírané brány a opět mrsknul bič. Po pár minutách už byl konec krasojízdy. Chlapík seskočil a začal hulákat jak na lesy: “Tengo un tipo que sabía la contraseña? ¿Dónde está Carlos?” Vypadalo to, že se sháněl po Carlovi, když jako poslední zaznělo jeho jméno. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~ Čas: 16:00
Jako by se nad Evropou drželo něco, co nedovolovalo mrakům zmizet a nechat slunce, aby živilo různorodou zeleň. USA na tom bylo jinak. Sluníčko, pěkně teplíčko, ale ne takové, aby sis musela každou chvíli utírat pot z čela. Pár obláčků by se našlo, ale obloze dominovala modrá obloha. Podobné počasí se drželo i nad Washingtonem, D. C., i když mraků tu bylo o něco víc.
Helena neviditelnými křídly nabrala vzduch nad Kenilworth Aquatic Gardens. Jako by tušila, že je lepší se objevit nad zelení, než nad betonovou džunglí. Z výšky jsi mohla vidět protékat řeku Anacostia a na severu nad ní visel most jako součást silnice s číslem 50 nebo taky New York Ave NE.
Otázkou je, co chceš ve Washingtonu přesně dělat. Díky letu na koni na sobě nemáš hledáček, takže pokud se nebudeš přemisťovat na místa plná lidí nebo na taková, která jsou pod magickou ochrannou, nikdo nebude vědět, že jsi zde. Navíc tu je Ministerstvo kouzel a pod památníkem prezidenta Lincolna je umístěna jedna z největších kouzelnických knihoven na světě. Tato informace se mohla za čas tvého zájmu o knihy k tobě dostat. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Poplácám svou klisnu po pleci a druhou rukou jí rozčísnu hřívu. Skloní ke mně svou velkou, bílou hlavu. "Někde se tady potuluj, mimo dohled lidí a pas se. Když odletíš dál, možná potkáš i nějaké zdivočelé koně, mohlo by se ti to líbit. Čekej, až tě zavolám." Oznámím ji a naposledy ji pohladím, načež ji plácnu po zadku, aby odletěla. Nakonec využiji chvilky, kdy jsem z dohledu a kouzlem se očistím od všech těch chlupů a prachových částí peří. Takže zase vypadám - no, asi jako turista. Mým hlavním cílem je samozřejmě zdejší knihovna - protože je to vlastně jediné místo, o němž jistě vím, že tam potkám kouzelníky - a ti by mi dost dobře mohli pomoct s takovými těmi věcmi, jako je ubytování a stravování... a možná tam zaslechnu i něco málo o La Platě - nebo se tam něco dočtu, kdybych si vzpomněla na něco konkrétního, co potřebuji zrovna vědět. Zkrátka a dobře - knihovna je priorita číslo jedna. Jenže se dostáváme k prvnímu problému - kde je asi tak památník Lincolna? Protože jsem musela zvolit nějaké nefrekventované místo, na okraji všeho, předpokládám, že se setsakra projdu. S povzdechem se tedy vydám tam, kde tuším větší koncentraci lidí - tedy mudlů. Ať už je to kdekoli, jdu naprosto na pass blink. Když pak konečně dojdu někam, kde by jich mohlo být naráz v dohledu i víc než pět, takže nebudu vypadat jako naprostý idiot, který se ptá na památky a přitom se "nějakou divnou náhodou" zatoulal na totální předměstí, někoho oslovím - nejlíp nějakou paní. Ve středních letech, nebo starší. Ty jsou vždycky bezpečné. Navíc už se fakt někoho zeptat potřebuji, protože nejsem zvyklá takhle někde šmatlat. Chození po svých je hrozný, HROZNÝ opruz! "Dobrý den, prosímvás," mám ten nejangličtější přízvuk ze všech anglických přízvuků, které existují, "jak se nejrychleji dostanu k památníku toho - Lincolna?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~ Čas: 16:15
Hledat nějaké zalidněné místo ve Washingtonu není složité. Je tu lidí jako smetí a to doslova. Ulice jsou víceméně uklizené a sem tam se u popelnice mihne mudla v oranžové vestě s reflektivními pásky. Jediným problémem by byl jazyk. Hlavní město je většinou centrem všech kultur světa, ale na druhou stranu je angličtina mezinárodní jazyk.
Po chvilce hledání nakonec narazíš na paní, která v jedné ruce nesla igelitku s potravinami. Šlo to poznat podle čouhající dlouhé okurky. "Dobrý den, prosím vás, jak se nejrychleji dostanu k památníku toho - Lincolna?" Žena se na tebe podívá se zúženýma očima, jako by zpracovávala, cos právě řekla. „Ehm, pardon? Ale co bylo to poslední?“ zeptala se, a když jsi jí to zopakovala, pokračovala: „Ah, prezident Lincoln. Vemte si taxíka, ale je to tu trochu dražší,“ prohlédne si tě, usuzujíc, že ty s penězi mít problém mít nebudeš, tedy pokud máš u sebe mudlovskou hotovost v dolarech. Problém no. 2. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Vemte si taxíka, ale je to tu trochu dražší,“ Dražší věci mi nikdy nevadily. Ani tady, mezi mudly. Před první cestou jsem byla u Gringottových a tak mám těch jejich papírů docela hezkou kopičku; byť se v nich absolutně (ALE ABSOLUTNĚ!) nevyznám. Převody jdou lehce mimo mě, takže sice poznám podle čísla nominální hodnotu, ale - hej - kolik je to vlastně galeonů? V zásadě je mi to do určité doby jedno. Můj trezor je plný - a budu na tom brzy ještě o dost lépe, protože je podzim - a to jednorožci shazují své rohy. A dva růžky půlročních hříbat, která letos budu mít, mi zaplatí takovýhle výletů třeba deset. A to za předpokladu, že budu opravdu, opravdu rozhazovat, protože rohy jednorožčích hříbat jsou zatraceně dobrý vývozní artikl. Je jich málo. Problém je jinde. Taxíka? "A-" nepatrně se rozhlédnu, jako by mi to mělo pomoct. "kdo to je?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~
"... kdo to je?" Žena se chystala jít svou vlastní cestou. Přece jenom taška s nákupem nebyla nejlehčí a prsty ji začaly pomalu dřevěnět, jak stála na jednom místě. Po tvé otázce se rázem zalkla, oči otevřela dokořán a nemít tu kapku hrdosti, otevřela by ústa a zírala by na tebe jak vyoraná myš. „Prosím?“ byla jsi ve věku, kdy bys taxíka znát měla, ale už nevěděla, že to vědět ani nemusíš. „Moment,“ s povzdychem položila tašku a přidržela si ji nohama a zašmátrala ve své kabelce. Chvilku hledala a nakonec vytáhla malou vizitku. „To je číslo na jednu taxi službu. Zavolejte jim, řekněte, kde jste a po příjezdu auta oznamte, kam chcete jet.“
Kdybys mohla slyšet ženiny myšlenky, tak by říkala něco jako: Kde proboha celý život byla? V Africe s kočovnými kmeny? |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro 16:15 Mudla začíná být podezřívavá. Asi jsem něco udělala, nebo řekla špatně. Třeba "Taxík" není osoba, ale... nějaká věc? Možná nějaký amulet, který musím mít u sebe, aby mi ukázal cestu. Dražší amulet - ale tak už to s užitečnými věcmi bývá. „To je číslo na jednu taxi službu. Zavolejte jim, řekněte, kde jste a po příjezdu auta oznamte, kam chcete jet.“ A teď mi cpe nějaký lístek. Takhle to nepude. Už se jí na nic raději ptát nebudu, protože jestli dám najevo, že nechápu kde jak a na co mám zavolat, mohla by... já nevím, na mě asi někoho zavolat a odvézt mě do domu pro duševně choré. Taxíkem! Protože pokud jsem to pochopila správně, jedná se o auto, které někam lidi odveze - za peníze. Takže žádný amulet. "Moc děkuji," usměji se na ní nakonec velmi vděčně. I přes to, že mi moc nepomohla. Pak se rozloučím a sleduji, jak odchází. MUDLOVÉ!!! S nechápavým výrazem se zahledím do vizitky. S nápisem Taxi. A taky řekla, že pro mě přijede automobil, pokud... já nevím, budu asi volat. Automobily samozřejmě znám, i Londýn je jich plný - a tady okolo taky jezdí.Jenže... Trošku nesouhlasně a trucovitě se kouknu na cestu, po které si to auta rázují. Možná bych mohla zkusit jiného mudlu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~
„Není zač,“ opětuje ti úsměv žena, zvedajíc svůj nákup. Odchází na opačnou stranu, než jdeš ty, kroutíc nechápavě hlavou. Je vždycky zajímavé sledovat střed kouzelnického a mudlovského světa a bůhví, která varianta je lepší či horší.
Nestojíš přímo u frekventované silnice. Sem tam projede auto. Zrovna jak stojíš a koukáš, projede kolem tebe žlutý autobus, který zastaví před domem. Otevřou se přední dveře a vystoupí z nich dvě děti s obrovskými aktovkami na zádech. Z autobusu se ozývá smích a povykování.
„Dej mi to!“ zahřímá chlapec a vezme dívce malý bloček s nevybarvenými obrázky. „Nech toho!“ vykřikne dívka. „Řeknu to mámě!“ „Hej vy dva!“ vyleze ven řidič a oddělí bojující dvojici od sebe. „Já vám tu omalovánku vezmu, a kde ji máš, Rode? Všichni jste jednu dostali.“ Chlapec trucovitě zatne čelisti a mlčí. Jeho, podle všeho sestra, na něj vyplázne jazyk a rozběhne se k domku, kde už vylézá ven starší žena. „Babííí!“ chvilka láskyplného oběti, které je doplněno káráním chlapce, že se choval zle ke své sestře.
„Ty dnešní děti,“ zavrtí hlavou řidič a nastupuje zpátky do autobusu. „Že já se nedal na taxikařinu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Recepční mě víc a víc udivuje. Buď je to výborný herec a svoji roli vystrašené oběti hraje bravurně nebo je to další panák v téhle pasti jako ta babka venku. Muž předemnou vykoktá odpověď na můj dotaz. Dozvídáme se, že Jacksonová má být v hotelu a nebo je to další lež. "Dojdete pro ni." Nereaguji na jeho otázku ohledně našich pokojů. "Já půjdu s vámi, musí vás tu být více. Vy nemůžete být ten, co ovlivnil tu babku venku. Na to nemáte k..." Pokřiveně se usměji. "Žaludek. Hůlkou zamávám a naznačím, aby vylezl z recepce. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Sednu na vůz a po cestě si vyčaruju nějakou vodu, protože se to všechno taky může protáhnout, než mě Carlos pohostí. Musím vydržet a říct mu, co potřebuju, a pak můžu na pár hodin zase odpadnout. Rozčiluje mě, že jim nerozumím, ale co nadělám. Se svým pracovním vytížením se těžko můžu učit každý jazyk, který na cestách potřebuju. Seskočím z vozu a holt mi nezbude nic jiného než počkat, až se tu Carlos objeví. Anebo jeho žena, která mě zná. Ne tak dobře jako Rachel, koneckonců jsou svoji teprve chvíli, ale mezitím jsem za Carlosem už několikrát byl a jednal s ním. U Maríi aspoň nevím, jestli je tak pitomá jako Rach, protože většinu času do mě valí španělsky - doufejme, že už ji Carlos naučil líp anglicky. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Je to v háji. Zeleném. Nebo spíše betonovém, jak se tak kolem sebe dívám. Tamta mudla mi cestu k památníku nepopsala - ač jsem z ní vydolovala nějaké ty informace, díky kterým mi... nějaká jiná mudla může pomoct. A já se asi budu muset snažit dál. No - jak říkal bratr - procházka růžovým sadem to nebude! A to se jenom potřebuji dostat z místa A do místa B. Nicméně se to rozhodnu vzít... asi s úsměvem. Ostatně - pokud si namluvím, že je to vlastně něco jako zábavná hra "najdi Lincolna" - tak se u toho můžu svým způsobem i docela dobře bavit. A mudlové mi neublíží. Oni vlastně ani beztak nemají jak. „Babííí!“ Ach ano - A BABIČKY UŽ VŮBEC NE. Tedy - ta moje by to dokázala, ale ta moje byla theurg nejtemnějšího kalibru a ne nějaká báběnka s drdůlkem, pletoucí si u krbu (a televize! Mudlové ji mají a já ji u Aidena viděla!) svetr. Takže zábavná hra. Isabello úsměv, jdeme na to. Budeš mluvit s cizími lidmi. "Dobrý den," přejdu ke vchodu, kde zrovna babička vítá svá vnoučata. "Potřebovala bych poradit," vysvětlím a z mého přízvuku je patrné, že zdejší fakt nejsem. "Kde tady - um - seženu Taxi?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nimue, nyní jsi na tahu. Počkám, až mi odepíšeš, a pak vás všechny dám dohromady. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~ Čas: 12:15 (únava: 10)
Netrvá dlouho a z domu, který nevypadá jak klasický dům pěstitele nelegálního rostlinstva, vyjde Carlos. Vypadá trochu utahaně. Za nejbližším oknem se mihne jeho žena, ale podle kouře, který nyní zdolává cestu mezi kamny a otvorem v komínu, právě připravuje oběd a pohledem ven se jen přesvědčila, zda má čekat hosty ke stolu.
Tvůj bývalý spolužák se z únavy rázem probere a zazubí se. Zrychlí svůj krok. „Tebe sem sám čert přivez,“ podá si s tebou přátelsky ruce a po krátkém mužském objetí si tě pořádně prohlédne. „A to doslova,“ ušklíbne se. „Čemu nebo komu vděčím za tvou neohlášenou návštěvu?“
Pobídne tě, abys směřoval k jeho domu. Kouzelničtí plantážníci mají jednu výhodu. Pokud znají ta správná kouzla, můžou mít zámek, celé akry koky a i přes všechnu velikost žádný mudla, ba dokonce mág nepozná, že někde existuje takové místo. V podstatě jsi byl jeden z mála, kdo o jeho domově věděl. Další byli pracanti, kteří však byli pojištěni zvláštní značkou, která by při zradě dokázala nadělat neplechu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~ Čas: 16:20 -> 16:35 -> 16:55
"Dobrý den." Babička dvou dětí zvedne hlavu. „Caroline, běž si hrát a vezmi brášku sebou,“ pobídne obě děti, aby nedělaly neplechu a mohla se tak zajímat o tebe. Věnuje ti příjemný úsměv. Už jen z jejího pohledu jde poznat, že jsi jí sympatická. „Potřebovala bych poradit.“
„Jen povídej,“ počká, až dořekneš, s čím potřebuješ pomoct a trochu se zachmuří. „Omlouvám se, drahá, ale já žádný telefon nevlastním. Ale sousedi hned vedle jej mají. Pojďte, zaklepeme u nich a zeptáme se, zda by byli ochotni ti jej půjčit,“ s tím babča za sebou zavře dveře, klíče si strkajíc do kapsy. Pak pomalu sejde schody. Celou dobu se drží zábradlí, aby nepřepadla.
Potom, co starší paní zazvoní na sousedku, otevřou se dveře. „Dobrý den, Elizabeth,“ objeví se ve dveřích těhotná žena. Už má dost velké bříško. Věnuje úsměv i tobě. Nejspíš si myslí, že jsi Elizabethina vnučka. „Copak potřebuješ?“ „Tady slečna by si ráda zavolala taxi. Mohla bys...“ „Zavolám tam,“ přikývne těhotná. „Nechcete jít dál? Než sem dojede. Většinou to trvá tak patnáct minut. Ať nemusíte stát venku.“
Ať jsi šla dovnitř nebo ne, byl zavolán taxík, který do patnácti minut přijel. Řídil jej mladík. Auto bylo jasně žluté s velkým nápisem TAXI na střeše i na dveřích. Zeptal se tě, kam to bude. Naštěstí Lincolnův památník je známý, takže jsi nemusela znát přesnou adresu. Trvalo 20 minut, než jste dorazili na místo. Doprava ve velkoměstech není nikdy přímá a rychlá. Zastavil na parkovišti, které se nacházelo vedle monumentu a i na blížící se pátou hodinu tu stále bylo dost různě mluvících turistů. Zaplatila jsi a nyní jen najít vstup do knihovny. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Zdar, ty pse," zazubím se na Carlose a přivítám se s ním. "Tohle bych radši řešil vevnitř, v soukromí. A co možná nejrychleji, protože mám za sebou tolik cestování, že kdyby u vás to slunko tak ohavně nepražilo, ani nevím, že je poledne," ušklíbnu se a s úlevou zajdu do stínu. "Ola, María!" mávnu na ní, jestli se tu někde mihne. "Hlavně na mě nemluv španělsky. Tohle je vrchol mých schopností." Podle toho, kam mě Carlos zavede, se svalím někam na židli nebo na pohovku, a sundám si brýle. Vypadám trochu jako po flámu, ale protože jsem tu a chci řešit věci jenom s ním, určitě to je důležité. Většinou se s kocovinou nepřemístíte za starým kamarádem, který má pozemek zabezpečený skoro jako Bradavice, jen abyste mu křičeli pod okny a dožadovali se od jeho ženy snídaně. "Ben má potíže. Někde v Americe. Včera... nebo dneska? To je fuk. Prostě před pár hodinami jsem dostal zprávu. Potřebuju načerno zařídit vízum do Států, abych neměl hledáček a mohl ho z toho vysekat. Aspoň doufám... Netuším, proč tam jel." Radši přejdu rovnou k věci. Z našeho čtyřlístku mám já k Benovi nejblíž a Carlos podle určitých drobných gest pozná, že mě to sere a že mám obavy. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro cca 17:00 Já tedy moc nechápu o čem mluví, slovo telefon jsem snad v životě neslyšela. Ale možná je to jen jiný název pro taxík - a já mám zatracené štěstí, protože sousedé jej MAJÍ! Takže mě odvezou! Možná bych mohla přehodnotit názor na mudly - jsou sice hrozně divní a mnohdy mi přijdou neskutečně zabednění a omezení - ale jsou to hodní lidé. A to ani neví, že bych je dobře zvoleným kouzlem mohla rozmáznout po stěně. Což je ostatně dobře - pak by mi nevěřili, že nemám v úmyslu to udělat. „Nechcete jít dál? Než sem dojede. Většinou to trvá tak patnáct minut. Ať nemusíte stát venku.“ Jsou ještě příjemnější, než jsem si myslela! "Já - nechci přidělávat problémy a-" ale vzhledem k tomu, že jsem ujištěna, že se o žádný problém nejedná, jsem pozvána dál, do mudovské říše divů - a dokonce, zatímco tajně obdivuji jejich (strašně divně zařízený) byt, stihnu vypít malou kávu, kterou mi vecpou. Začínám je mít ráda. Když se s paní v domácnosti pak loučím, popřeji jí hodně štěstí samozřejmě nezapomenu poděkovat. Vlastně mi dost pomohla, stejně tak, jako ta babička, která mě sem vzala. A stejně tak, jako taxikář. Mám štěstí, že je to mladý muž - a já, jakkoli idiotsky mohu působit, jsem dost atraktivní na to, aby můj vzhled nedostatky jako "je blbá a asi neumí otevřít dveře auta" zaplácl. Takže mi nejen galantně otevírá dveře, pomáhá nastoupit dovnitř, ale ještě se celou dobu pitomě usmívá, když s nepokrytě rozjíveným výrazem koukám z okna. Poté, co mu řeknu, že jsem zde poprvé a všechno je tady úplně jiné, než u nás v Anglii, začne mi vyprávět, okolo čeho zrovna projíždíme, odkdy to tady je a k čemu. Já tomu tedy moc nerozumím, ale jsem velmi dobrý posluchač. Když mi pomáhá ven vystoupit a já mu podávám obnos bankovek o který si řekne a k ní přihodím ještě dvacetidolarovku navíc "za ochotu a pomoc," vypadá chlapík, jako by zrovna vyhrál zájezd. Asi jsem to trošku s dýškem přehnala - ale upřímně, za něco tak dobrodružného, jako cesta autem bezesporu je, bych zaplatila i víc. Tadá! Jsem tady. Představovala jsem si to trošku jinak, než jako akropoli a vodní plochu - ale co se dá dělat. Pokud je knihovna "pod památníkem," bude se do ní pravděpodobně vstupovat skrze památník samotný - a to nějakou nenápadnou cestou, jako na naše ministerstvo, například. Nebo na Příčnou. Takže jdu dovnitř a hledám známky čehokoli magického. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Přesně tohle jsem mohl tušit! Panika, totálně zbytečná, klidný hotel a spoustu povyku pro nic! Do toho ještě poutáme nežádoucí pozornost a děsíme spoustu lidí. Uvolněně, po prvním vteřinovém záseku vinou šoku, schovám zbraň i hůlku, zatímco má drahá... dál pouští hrůzu. "Už dost Suzanne..." Opatrně přijdu k ní přijdu a zlehka na ní položím své ruce, jako bych ji objímal. Tiše se modlím, aby mi jednu nešvihla. "Tenhle vtípek nám prostě nevyšel..." Usměji se konejšivě - jak jen to jde - na vylekanou recepční. To poslední, co by bylo košér, je její eskorta! "Víte chtěli jsme na naší přítelkyni bafnout ve stylu divokého západu a trochu jsme se nechali při tom přepadení unést..." Zatímco se usmívám, lehce do své parťačky šťouchnu, aby pochopila, jak moc se to zvrtalo! A to tak, že velmi. "...omlouváme se, že miláčku?" Dodám na to zvláštní důraz... takový... no důrazný! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~ Čas: 17:00
Světlá budova byla lákadlem mnoha turistů. Na kraji cesty stála řada autobusů, které podle log patřily nějakému zájezdu. Tvůj taxík využil šance, že je na tak rušném místě a nechal se přivolat párem, který na něj mával. Tys měla nyní jiné starosti a to najít vstup do kouzelnické knihovny. Kolem byla sputa mudlů a dokonce jedna skupinka byla přímo z Británie, protože jim nad hlavami vlála národní vlajka.
Po zdolání schodů ses dostala mezi řadu sloupů, které podpíraly přední část střechy. Mezi nimi jsi už mohla zahlédnout sochu bývalého prezidenta USA Abrahama Lincolna, na kterého byl spáchán atentát během divadelního představení a následujícího dne zemřel. Mudlové si mohli zaplatit fotku u památníku, které tu pořizoval fotograf s fotoaparátem umístěným na třínohém podstavci.
Při každém zablesknutí se na památníku zepředu objevilo něco, čeho si mudlové nevšímali. Pokud jsi došla až k němu, text se objevil znovu a tentokrát nezmizel. Na památníku bylo napsáno:
Lincolnova knihovna - vstup povolen pouze kouzelníkům – Otevřeno: Po – Pá: 7:00 – 22:00 So: 9:00 – 12:00 Ne: zavřeno
Vchod z pravé strany. Kouzelné slovo: nūlakam
Žádáme vás, abyste do knihovny nenosili lektvary a žádné zvířectvo všeho druhu. Děkujeme za pochopení! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nakonec to není tak složité. Přečtu si rozpis, ujistím se, že je všední den - a pak už se vydám ke "vchodu zboku." Po ujištění se, že se na mě nedívá žádný mudla pak vytáhnu hůlku a pronesu kouzelné slovo, které bylo vypsáno na stěně. Lektvary ani zvířectvo u sebe nemám - tedy mám někde v hlubinách své bezedné tašky ten malinký flakonek od Svena - ale to snad nikomu nebude vadit. Jdu tedy dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~ Čas: 12:20 (únava: 15)
Vstoupíte do domu přes terasu a hned napravo na tebe mávne María, která se tvé poznámce jen ušklíbne. Dům je provoněn připravovanou pečení. „Pokusím se,“ od doby, cos jí viděl naposledy, se zdá, že jí angličtina jde mnohem lépe. „Sven s námi taky poobědvá,“ oznámí Carlos a jeho žena jen ledabyle mávne ke stolu, kde už leží prostřené tři talíře.
Kvůli soukromí projde halou a skončíte v pokoji, který vypadá jako Carlova pracovna. Zatím jsi nenarazil na místnost, která by byla klasicky čtyřboká, tedy kromě kuchyně. V rohu naproti dveřím stojí pracovní stůl s poličkou narvanou smotanými pergameny a podle vůně má ve vedlejší skříňce schované vzorky. Carlos vytáhne hůlku a nechá zde objevit stolek a dvě křesla. „Tak spusť,“ zeptá se tě a dalším gestem hůlky otevře dvířka baru a z něj vylétne wisky v křišťálové nádobě a párek podobných sklenic. „Dáš si?“ zeptá se a nalije podle potřeby.
"Ben má potíže. Někde v Americe. Včera... nebo dneska? To je fuk. Prostě před pár hodinami jsem dostal zprávu. Potřebuju načerno zařídit vízum do Států, abych neměl hledáček a mohl ho z toho vysekat. Aspoň doufám... Netuším, proč tam jel." Carlos se zájmem poslouchal tvé vyprávění a místy si cosi zabručel typu: Jako bych to nečekal. „Jo, to můžu pro tebe udělat,“ přikývne Carlos a zamyslí se. „Jediné co vím a doneslo se ke mně,“ párkrát si poťuká na nos špičkou prstu, „je, že má problémy se svou rodinkou. Ale víc? Samá voda, chlape,“ kopne do sebe alkohol a kouzlem řízená láhev sklenici znovu doplní. „Jo, a jako protislužbu, až budeš zase v Rusku, tak je tam jeden kontakt, který děla trochu problémy. Mohl bych to nechat na tobě? Později bych ti dal více informací, ale není to tak hrrr. Ben je důležitější,“ ušklíbne se. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~ Čas: cca 17:00 (knihovna)
Po vyslovení kouzelného slůvka se otevře vchod, za nímž bylo točité úzké schodiště, které by nadělalo problém dámám v nakasaných šatech. Ale místo toho, abys musela složitě zdolávat každý stupínek, se schody pohnou a jednoduše tě svezou až dolů. Netrvá to dlouho a zastaví se až u dalšího vstupu do rozsáhlé knihovny. Hned naproti tobě stojí dlouhý recepční stůl, za nímž stojí příjemně vyhlížející slečna v předepsaném kouzelnickém hávu. Hnědé vlasy má spletené do copu a na nose ji leží brýle.
Za ní se rozprostírá málem nekonečně dlouhá chodba, po jejímž boku jsou regály s knihami. Nechybí tu ani stojan s obrovskou zeměkoulí, na které jsou vyznačené i místa, o kterých nemají mudlové ponětí. Za koulí, uprostřed chodby, se táhne schodiště vedoucí dolů obehnané mramorovým zábradlím. Kdybys chtěla po něm sestoupit, musela bys jít až na konec a teprve pak po něm sestoupit.
Nad hlavou ti poletují staré lampy s miniaturními svíčkami. Všechny jsou navíc obalené ochranným kouzlem, aby kvůli nepozornosti návštěvníků nevznikl požár. Klenutý strop je poset různými obrazy, které povětšinou znázorňují obyčejné měnící se geometrické tvary, ale mezi nimi je pár obrazů ze známých knih a dokonce i z bible. Každá malba si žije svým vlastním životem, ale mlčí.
Po levé straně mezi regály jsou očarovaná okna a na pravé straně odhalují dveře další spletité chodby plné knih. Jak se v tom místní knihovníci vyznají, to je otázkou. Pár návštěvníků sedí na konci chodby a vypisují nějaké poznámky z objemných svazků, knihovníci vracejí vypůjčené knihy na místo nebo je zbavují prachu. Ručně, ne hůlkou.
„Dobré odpoledne,“ pozdraví tě recepční a usměje se, jako bys byla její dar z nebes. „Vítejte v Lincolnově knihovně. Máte přání?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel u Půlměsíční sovy ~Suzanne, Riley~
Recepční, který je všehovšudy muž, zamrkal a zvažoval, zda se má vůbec pokusit sklonit svojí hůlku. "Tenhle vtípek nám prostě nevyšel..." „Vtípek?“ zalkl se chlapík a už konečně nechal hůlku hůlkou a oddechl si. „To... nevíte, že hotely mají nějakou vstupní halu?“ začínal být trochu podrážděný. Po Rileyho omluvně nastala dlouhá chvíle ticha. Pak z něj vyšlo jen něco jako: hmpf. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nad chlastem zakroutím hlavou. Kdybych si ho v tomhle stavu dal, asi odpadnu hned. A k tomu to vedro... Ovšem jídlem nepohrdnu. Vlastně jsem pořádně nejedl. "S rodinou?" zopakuju pomalu, zamyšleně. S jeho otcem se znám a vím, že dělá v lovu a prodeji artefaktů... a opět ne zrovna legálně. "No, nevím, co přesně dělal, ale tuším, s KÝM to dělal." Pokývám hlavou. "Díky. Jasně, že se o to postarám. Stačí říct jak," ušklíbnu se; dávám tím najevo, že nemusí dojít jenom ke slovům. Oba víme, že si stejně jako Alistair rád bouchnu do živého boxovacího pytle. "Jen si asi budu potřebovat trochu schrupnout, nespal jsem už nevím jak dlouho. Pak tam hned vyrazím. Kdyby něco, přemýšlím nad tím, že bych s tebou komunikoval skrz Benova skřítka, koneckonců má udělat vše proto, aby pána chránil, tak vyzkouším, nakolik mě bude poslouchat a spolupracovat." Kdybych potřeboval zmizet, je lepší, když se ztratím na kouzly zabezpečených pozemcích kdesi v zemi, kde USA nemá žádné pravomoce. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~
"Díky. Jasně, že se o to postarám. Stačí říct jak." Carlos se potěšeně ušklíbne a na tvoje zdraví si sám připije. Tentokrát však už všechno pošle zpátky do baru, dvířka se zavrzáním klapnou a zamknou se.
"Jen si asi budu potřebovat trochu schrupnout, nespal jsem už nevím jak dlouho. Pak tam hned vyrazím. Kdyby něco, přemýšlím nad tím, že bych s tebou komunikoval skrz Benova skřítka, koneckonců má udělat vše proto, aby pána chránil, tak vyzkouším, nakolik mě bude poslouchat a spolupracovat."
„Když tak si do něj trochu kopni. Co vím, tak jeho skříťa je srab,“ zasměje se Carlos a postaví se. „Řeknu ženě, aby ti přichystala spaní. Vypadáš jak zombie po probdělé noci s láhví tvrdého.“
A jak řekl, tak taky udělal. María se pustila do chystání pokoje, kde by sis mohl na několik hodin odpočinout. Nezapomněla ti ani odložit porci jídla. Zda si ji vezmeš před nebo po spánku, je na tobě. Carlos ti navíc slíbil, že vízum ti udělá do čtyřiadvaceti hodin. Obalamutit ochrannou složku v USA není jednoduché, ale naštěstí ví, jak v tom chodit.
*
Čas: cca 20:00
Nakonec jsi spal kolem osmi hodin. Tvému tělu to velmi prospělo a hlavě spánek pročistí i mysl. Ještě nebylo tak pozdě, aby na plantážích nikdo nebyl. Venku jsi mohl slyšet pravidelné drnčení, sem tam někdo něco zvolal. Skrze pootevřené okno k tobě foukal příjemný chladný vzduch. Pokud jsi žádal o nějaké to oblečení na spaní, to tvoje nyní leželo na hromádce a příjemně vonělo. María se musela dosti snažit.
Za dveřmi jsi uslyšel Carla, jak volá na svou ženu: „Tak to odnes dolů, ne?“ Pak cosi žvatlal ve španělštině a María mu španělsky taktéž odpovídala. Rodinná idylka. Bouchly dveře od pracovny, kde jsi včera byl, a nastalo ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Všímám si jak Riley schovává hůlku i zbraň. Už se nadechuji, abych ho pokárala, nemůže se takhle odzbrojovat, když nám hrozí nebezpečí. Nezdá se to, přesto něco na tomhle hotelu je divné. "Už dost Suzanne..." Cože??? Než stačím cokoliv namítnout, končím v Rileyho náručí. "Tenhle vtípek nám prostě nevyšel..." Kurva cože??? "Vtípek?" Vyhrknu ze sebe ve stejnou chvíli jako recepční. Riley se snaží žehlit tu moji spoušť. Já jsem stejně přesvědčená, že tu něco smrdí. Zahloubám se do myšlenek a uvažuji, jestli bude výhodné hrát hodné, trochu pomatené hosty. "...omlouváme se, že miláčku?" Trhnu sebou. Párkrát zamrkám a surově se vytrhnu z Rileyho objetí. "Hmm..." Zabručím a schovám hůlku. Rezignovala jsem. Omlouvat se nehodlám. Nikdy neuznávám své chyby, protože žádné nedělám. Podezřívavě si prohlédnu recepčního. "Dojdu pro naše věci." Oznámím a otočím se. Na Rileyho se nepodívám. Jestli si recepční přivede posilu. Je to Rileyho boj, možná mu pomůžu a pak budu chtít slyšet omluvu. Stoupnu si na znak sovy. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ok, díky," řeknu s opravdovou vděčností, protože pořádný spánek je to, co právě potřebuju. Ještě s nimi poobědvám, s plným břichem se vždycky spí líp, aspoň to je moje heslo. A pak odpadnu. Na tenhle život bych si dokázal zvyknout. Velký barák, věci se samy udělají... a já bych měl dost času na svoje záležitosti. Na lektvary, na obchod, na lov s Benem... Pracovat bych ale musel, jinak bych se zbláznil. Ještě v posteli se zaposlouchám do zvuků domu. Skoro jako u Bena, když občas došlo na to, že tam přespím, jen s tím rozdílem, že on s Rach dost vyjebává, a to nejen doslovně. Za což si může sama, když je tak blbá. Ještě teď se musím minimálně pousmát nad tím, co jsem jí pod rouškou profesionála v oboru nakecal, a jak mi to pak Ben vyprávěl. To byla snad nejlepší taškařice od školy, co jsme provedli. Obléknu se. Když cítím vůni vypraného oblečení, napadne mě, že bych taky rád měl nějakou čubičku, co to pro mě udělá. Takhle smýšlet o Maríe bych si nedovolil, za á není můj typ, za bé je to žena kamaráda, který mi hodně pomáhá. A já mám svoje zásady - baby přes přátelství nejdou. Protože ženská může po pár měsících utéct a zničené přátelství už nenavážeš. Když podnikáte ve sféře jako náš čtyřlístek, je opravdu lepší mít někoho, kdo vám bude krýt záda a má prostředky, než... ženskou. Ženskou si vždycky můžete zaplatit, když je nejhůř. Ještě než půjdu za Carlosem, udělám pozměněný rituál nad mapou Washingtonu, abych věděl, kde přesně se hůlka nachází. Poté se pokusím kontaktovat jeho skřítka. "Hooky! Volám tě jménem Benjamina, tvého pána, protože potřebuje tvou pomoc!" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Lincolnova knihovna
Tak jsem to zvládla. Jsem mezi kouzelníky, mezi svými. Dokonce v knihovně. Inu – tu těžší část mám za sebou – najít vlastní druh. Teď přichází druhý díl plánu. Ubytovat se, zjistit, kde co a jak, udělat si nějaké zázemí, kam můžu utéct v případě, že se něco pokazí – a pak se konečně vydat hledat to, pro co jsem tady přišla.
Pozici knihovny si musím zapamatovat – a nejlépe najít i nějaké místo, kam se přemisťují kouzelníci, kteří sem potřebují jít. Protože nějaké takové být musí. Má je King’s Cross, Příčná,… všechny lokace tohoto charakteru. Takže taxík fajn, ale po očku se také rozhlížím, odkud čarodějové přicházejí. Nebo po nějaké šipce.
Knihovnici, která se mě zeptá, co potřebuji, věnuji úsměv. „Jsem tady na dovolené,“ odpovídám ji se stejným příjemným úsměvem. „Takže jsem si řekla, že se zastavím – i u nás v Anglii se o vaší knihovně velmi pochvalně zmiňují, nemohla jsem si to nechat ujít,“ vysvětlím. No popravdě jsem tady pro něco jiného, ale trochu medu, namazaného okolo huby, ještě nikomu neublížilo, spíše naopak. A kdybych měla víc času, určitě bych tady strávila mnohem delší dobu, než plánuji dnes. „Navíc bych potřebovala najít nějaké místní kouzelníky a čarodějky, kteří se zde vyznají a mohli by mi poradit – potřebovala bych se ubytovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~
Tvůj rituál ti řekl, že Benova hůlka se nachází v Bílém domě. Pokud bylo ministerstvo kouzel v Americe alespoň podobné jako to v Británii, tak se nachází v podzemí a tam ta hůlka je už na 100%. Jak se tam dostat, bude mít určitě mnoho možností. Nakráčet do Bílého domu by nebylo dobré ani pro kouzelníka.
"Hooky! Volám tě jménem Benjamina, tvého pána, protože potřebuje tvou pomoc!" Bylo ticho. Buď skřítek na Bena úplně zanevřel, nebo právě měl jinou zábavu. Kdo ví, jak se takoví tvorové můžou zabavovat, když nemají právě nic na práci. Nakonec se však ozvalo charakteristické prasknutí a objevil se před tebou lehce třesoucí se Hooky. Na sobě mě kus špinavého hadru. Bylo zázrakem, jak takové špinavé stvoření může vycídit dům do čista.
„P-pan je v nebezpečí?“ plachtovité ušiska mu zacukala a zíral na tebe očima velikosti tenisáku. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~
„Takže jsem si řekla, že se zastavím – i u nás v Anglii se o vaší knihovně velmi pochvalně zmiňují, nemohla jsem si to nechat ujít.“ Zdá se, že mazání medu kolem huby funguje. Recepční si upraví brýle, aby je neměla nakřivo, a zářivě se usměje. „To ráda slyším.“
„Navíc bych potřebovala najít nějaké místní kouzelníky a čarodějky, kteří se zde vyznají a mohli by mi poradit – potřebovala bych se ubytovat.“ Mladá žena se zamyslí, a pak s použitím hůlky přivolá atlas. Párkrát na ni klepne, kniha se rozevře a vyvrhne podrobnou mapu Washingtonu. „Nejvíce kouzelníků je samozřejmě na ministerstvu, které se nachází zde,“ ukáže na Bílý dům. „Ale jinak vám ráda poradím, kde se ubytovat. Nejblíže odsud je hotel v parku Edwarda J. Kellyho. Dá se tam odsud dostat letaxem nebo se přemístit. Ještě pěkný hotel je na ulici Princeton. Taktéž se tam dá přemístit či použít letax. Pokud byste však chtěla jít po svých, tak vás uvede starší paní. Je to moták a místy to vypadá, jako by byla uhranutá. V podstatě je, ale vše je dílem smlouvy. Můžu vám tuto mapu klonovat. Tady,“ ukáže na roh. „Je legenda, co udělat, aby se objevilo to, co byste ráda. Sice není nejlevnější, ale na cestu je skvělá. Její kopie stojí tři galeony, nebo třicet jedna dolarů, pokud by to pro vás bylo výhodnější.“
Počká na tvou odpověď a nakonec se zeptá: „A máte nějaké přání ohledně knihy?“
mapa |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Poslouchám, co mi mladá paní knihovnice říká. Rozhodně jsem zdejší návštěvou neprohloupila. Tak už to bývá - když chceš něco vědět - jdi do knihovny! No a zase se mi to potvrdilo. Ta mapa - ta je dar z nebes. "Děkuji, rozhodně si ji vezmu." Odpovím a vylovím z kabelky tři galeony. Dolary nechám pro mudly, kdo ví, kdy je zase budu potřebovat. Co se týče hotelu, asi bych využila zdejší letaxové sítě - tedy do doby, než se tam dostavím osobně a budu se tam moci přemístit. Nerada bych skončila někde ve zdi. „A máte nějaké přání ohledně knihy?“ "Ach ano," přikývnu. "Potřebovala bych nasměrovat do oddělení rituální kartografie... a pak bych se ráda rozhlédla ve vašem equioddělení." Protože tu první potřebuji kvůli "té práci" kterou tady mám - a ta druhá bude na čtení jen tak. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jiným způsobem ~Isabella~ Čas: kol 17:10
"Potřebovala bych nasměrovat do oddělení rituální kartografie... a pak bych se ráda rozhlédla ve vašem equioddělení."
Knihovnice přikývla. Složila mapu zpátky do knihy se slovy: „Do deseti minut bude mapa hotova. Její kopii přinesu tady k recepci,“ vzala knihu, a pak se rozešla k pravé straně chodby, kde byly první dveře. „Pojďte,“ ještě tě pobídne. Další chodba je snad ještě rozlehlejší, nachází se tu mnohem více knich, při čemž některé vylétávají z regálů či se vracejí na místo. „Máme tu systém, abyste nemusela zbytečně chodit. Vidíte ten portrét dámy v růžovém?“ kývla k obrazu mezi dvěma regály. „Řekněte ji, co chcete, možná se vás zeptá na upřesňující informace a následně se otevře. Vyjdete přímo v části knihovny, do které chcete jít. Každý obraz, který umožňuje přechod mezi sekcemi je označen římskou číslicí.“ Obraz s dámou v růžovém měl na vrchu rámu I.
„V každé sekci jsou knihovníci. Kdybyste něco potřebovala, stačí se zeptat,“ usmála se, pak omluvila svou nepřítomnost a odešla na druhou stranu, aby vstoupila do jiného obrazu tří hrajících si dětí a kočky, při čemž se ptala ta kočka.
Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Tak se nakonec nechám odeslat růžovým portrétem do kartografického oddělení, kde po nějakém tom hledání a prohlížení si (které mi zabere víc času, než bych chtěla, protože vezmu do ruky a poprohlížím prostě kdeco, pokud mám pocit, že mě to zajímá - jsem tady přeci jen v RÁJI) najdu knihu, která obsahuje rituál se souřadnicemi. Nevím, zda je to ten samý, který tehdy použil Sven a nebo jeho obměna - ale to je v zásadě jedno. Účel plní stejný. A to je důležité. Potřebuji zjistit, kam PŘESNĚ souřadnice vedou. Nebudu se tam potulovat jen tak na pass blink. A vyptávat se. Moc nápadné. To, že zadní vrátka mám, totiž neznamená, že je musím hned použít. Pak se přesunu do o dost menšího equioddělení - a téměř se smíchem zjišťuji, že tam mají i mou vlastní knihu. "Errasahn - drezurní a lovecký výcvik pomocí přirozené metody komunikace." Tohle jsem opravdu nečekala. Samozřejmě, že si ji neberu - nebudu číst něco, co jsem ostatně sama napsala. Místo toho sáhnu po knize jakéhosi američana, jehož jméno mi nic neříká. Je o okřídlených koních obecně - a ač jsem zvyklá obvykle na toto téma louskat pokročilejší literaturu, zajímá mě, s čím převratným chlapík přišel. Dojdu si pro mapu, vypůjčím si obě knihy a všechny tři propriety si schovám do tašky. Pak využiji místní letaxovou síť. Kdo ví, kolik času jsem v knihovně strávila, mohlo to být stejně tak deset minut, jako tři, čtyři hodiny. Co se ubytování týče, rozhodnu se pro Princeton. protože pokud mne někdy někdo bude hledat, určitě začne u toho hotelu, který zmiňovala jako první; když je nejznámější. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Už si říkám, že to nevyjde. Nakonec se hajzlík ale objeví a já ho zpražím pohledem. No, kdybych byl jeho pán já, třeba by přiběhl rychleji. "Ano. Chystám se mu pomoct a ty, protože je to tvůj pán, taky," shlížím na něj tvrdě s rukama založenýma na prsou. "Dokážeš zjistit, kde přesně je? Aniž by tě někdo viděl?" Pokud řekne, že ano, tak pokračuju. "Najdi ho a vzkaž mu, ať mi přesně řekne, co se stalo a jestli ode mě potřebuje něco konkrétního." Pokud je někde v lochu, útěk beru jako poslední variantu. Když má pomoc zvenčí, možná bychom mohli vymyslet něco, co by ho z toho vysekalo normálně a on mohl svobodně odejít. Pochybuju, že by Ben chtěl žít celý život na útěku. Carlos měl sakra štěstí a Alistair je v prdeli totálně kvůli tomu mezinárodnímu zatykači. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Zabydlím se ve svém pokoji. Když slyším ránu, jdu se podívat nahoru do recepce, protože to je možná někdo z našeho týmu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení ~Riley~
Suzanne nakvašeně odešla pro věci, které jste nechali válet venku potom, co jste se snažili odkráglovat chudáka babičku a recepční si viditelně oddechl. „Nechci být hrubý,“ už říká s větším klidem, „ale to je vždycky taková? Jinak mohu znát vaše jméno? Slečna Jacks...“ nedořekne, protože z krbu, který umístěn na pravé straně (který jsem před tím nepopisovala, ale JE TAM), vyžehnou zelené plameny a vystoupí z nich mladá blonďatá žena v tmavě šedém kostýmku, černých upnutých kalhotách a vysokých botách. Pod kostýmkem měla ještě fialovou blůzku, která jej přesahovala. Nebyl to nikdo jiný než Isabella Thorne. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení ~Riley, Isabella, Nimue~ Čas: cca 22:00
Isabellu letax dostal do vstupní haly. Pokud by čekala jen recepčního, mýlila by se. Alespoň v této chvíli. Ač se to zdálo nepravděpodobné, narazila na bývalého spolužáka z Bradavic, na Rileyho.
„Vítejte v hotelu U Půlměsíční sovy,“ ihned spustil recepční, který vypadal, jako by prožil velké trauma.
Aby toho nebylo málo, ze svého pokoje došla Nimue, která znala nanejvýš Rileyho. Isa byla pro ni neznámou. Přilákal ji rozruch, který byl ztropen ještě před pár minutami.
Jak to tu cca vypadá – pro Isu |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Po přesunu letaxem člověk nečeká nic moc úžasného. Obvykle je tak trošku zaprášený, dezorientovaný, někdy, pokud je to idiot, se ocitne trochu jinde, než chtěl. No a zrovna takovou otázku si v duchu pokládám - jsem idiot? Protože jsem evidentně úplně jinde - a ještě jsem se asi při průletu komínem práskla do hlavy - protože ten chlapík támhle je mi nějaký od pohledu povědomý! „Vítejte v hotelu U Půlměsíční sovy,“ Takže jsem tady dobře? Zamrkám a namísto odpovědi si ze svého oděvu pomocí hůlky odstraním prach a popel. Znovu si prohlídnu toho chlapíka, který mi někoho připomíná a snažím se ten obličej k někomu přiřadit - ale nevypadá to, že bych si byla jistá - a už je mi trapné na něj civět, takže jdu k recepci. Vyrovnaným, plavným krokem. Na to, kolik je hodin, je tady hrozně rušno... "Dobrý večer. Potřebovala bych pokoj-" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Vždycky? Vůbec ne." Věnuji recepci velký radostný úsměv! "Taková je ve vzácných chvílích dobré nálady." Pokračuji v podobném duchu s vědomím, že dobrá nálada je zkrátka věc výkladu a takovýhle tajfun - to je alespoň pro mě dobré! "Dobrý večer. Potřebovala bych pokoj-" Do naší debaty vstupuje nějaká nová neznámá. No není příliš slušné skákat lidem do řeči. Škoda, že tu není Isa, která by určitě v duchu své značné morální síly řekla něco hodně dehonestujícího doufaje, že vytříská z dotyčného nějaké morální poučení! Kde je ji asi konec? A když je řeč o koncích, kde je kurva EVA! EVA. Sama se Suzanne! SAMA! Rázem zblednu. "DoprdeleEva!" Ucedím při uvědomění si, jak by mě mohla mít má vlastní parťačka v hrsti. "Za moment budu zpátky, Jacksonové vyřiďte, že tu je Hunt!" Vyhrknu a kvapem pádím k věcem s vědomím, že budu klidný až ve chvíli, kdy budu mít situaci v podobě akvárka pevně v rukou. Cestou pak jen vypálím svižné "pardon" dámě, kterou jsem na oplátku rovněž přerušil, aby taky viděli, že angláni jsou nejenže dobří, ale hlavně i slušní bandité! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro ~ Nimue, Riley + npc recepční ~ "DoprdeleEva!" Chlapík se kvapně otáčí a utíká pryč. Jsem z toho trošku zaražená. Možná přeci jen je Amerika tou šílenou zemí, jak někteří říkají. I když dnes mi všichni přišli velmi přátelští, příjemní, ochotní... tak tady jednoho magora evidentně máme. A s britským přízvukem, což je - což je trapné. Trošku ostuda, takhle tady vyvádět. Měla jsem jít do toho druhého hotelu. "Za moment budu zpátky, Jacksonové vyřiďte, že tu je Hunt!" Hunt. Eva. Eva. Hunt. Ryba Eva. Hunt. Ta podoba - RILEY HUNT! Pak se mi omlouvá a probíhá okolo mě. Nasucho zalapám po dechu a s povytaženým obočím se za jeho mizejícími zády ohlédnu. Pokud je tohle Hunt, Hunt, který mluví o Evě - která je tady, jak si vnitřně s nepochopením uvědomím, taky - pak musím uznat, že se příliš nezměnil. Tedy nepoznal mě, to se změnilo. Ale nedivím se - od doby, co Bernard zmizel jsme se spolu vůbec nestýkali. "-ehm..." navážu, kde jsem skončila, stále uvažujíc nad tím, jak je možné, že jsem zrovna tady potkala spolužáka ze školy. "ten pokoj. Nejlepší, který tady máte, prosím." Co tady vůbec dělá? |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení ~Suzanne~
Vrátila ses zpátky nahoru pro věci, které jste nechali ležet na zemi, když došlo k celému nedorozumění. Rileyho taška byla rozeplá a chudák Eva se válela v trávníku vedle schodů. Způsobem, jakým kmitala ploutvemi, byla velmi rozčarovaná, naštvaná a snad i uražená, kdyby se to dalo poznat z rybího pohledu.
Pokud šlo o babičku, tak ta se právě dívala na nějakou romantickou telenovelu s Juanem a Cassandrou.
Ani ne pár minut po tvém odchodu se za tebou objeví Riley. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení ~Suz, Riley~
Objevil ses na symbolu a ať už byla Suz hned před tebou nebo sbírala věci, všimnul sis, že malé Evino akvárko leží v trávě vedle schodiště. Hlavně, že babička byla vevnitř, podle všeho bez větší újmy na zdraví. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení ~Isabella, Nimue~
"Za moment budu zpátky, Jacksonové vyřiďte, že tu je Hunt!" „J-jistě,“ zakoktal se recepční a pohlédl na příchozí Nimue, která tu právě došla, aby se podívala, co to bylo za virvál.
"-ehm..." Pohled recepčního padl na Isabellu a omluvným gestem ji potvrdil, že poslouchá. "ten pokoj. Nejlepší, který tady máte, prosím." Nejspíš jsi mu snesla sedmé z nebe, protože se rozzářil a hnedka se otočil ke skříňce s klíči a otevřel jednu malou s pozlacenými. „Pokoj G-8?“ opatrně vytáhl klíč a položil jej na recepci před blondýnku. „Jeden z nejlepších pokojů.“
Pokud s tím souhlasila, nabídl jí pomoc, ale ještě se obrátil na Nimuse s tím, že jí pan Hunt informuje o své přítomnosti zde. Pak ji odpověděl na otázky, které položila, a nakonec se věnoval Isabelle, která byla něco jako VIP host.
Nimue mohla na ty dvě nemehlata počkat buď ve vstupní hale, nebo se vrátit na pokoj. Oni stejně dřív nebo později dojdou. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení - pokoj ~Isabella~
Recepční tě vedl úzkou chodbou, mnohem tmavší než vstupní hala. V ruce pyšně žmoulal zlatý klíč. Tvůj pokoj se nacházel na stejném patře. Přece VIP hosté nebudou pracně chodit do nebo ze schodů. Zaznělo tiché cvaknutí a uvedl tě do prostorného apartmá, které bylo dekorování do béžových, bílých a rudých barev. Místnost byla půl kruhová, na zemi ležel koberec s květinovými vzory, ze začarovaných oken sem dopadal tlumený svit měsíce při úplňku. Před dvěma ze tří oken po pravé straně stály dvě čalouněná křesla a mezi nimi stolek se šperkovnicí, zrcadlem a židlí. Naproti dveřím ležela prostorná postel s ozdobným závěsem za čelem.
Staromódní lustr viděl uprostřed, na každé straně postele zase svítily další olejové lampy. Na nočním stolku ležel manuál, jak si pomocí slůvek změnit to, co budeš vidět za oknem. Recepční ti ještě řekl, že den a noc se mění v závislosti na čase, čili podle skutečnosti.
„Budete si ještě něco přát? Máme velký výběr alkoholu, vína, i různé pokrmy,“ lehce sklonil hlavu. Pokud sis přála, o několik chvil se ti objednávka objevila na jídelním stolku po levé straně. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro S pokojem jsem, narozdíl od podivného ántré, spokojena. Co víc - dost se mi líbí, docela si na tahle křesílka a nebesa a koberečky a dečky potrpím. Jediné, co mi přijde trochu líto, je absence Svena. Vědomí, že na posteli budu usínat tak nějak sama... no, řekněme, že si uvědomím, že mi přeci jen něco ke štěstí chybí. Ale na druhou stranu se uklidním tím, že za týden už nebude mít práci - a já se taky plánuji dřív nebo později vrátit domů - a všechno bude zase v pořádku. „Budete si ještě něco přát? Máme velký výběr alkoholu, vína, i různé pokrmy,“ Chvilka přemýšlení. "Přineste mi sem jídlo pro dva - výběr nechám na vás, určitě zde máte nějakou specialitu podniku. Dvě skleničky - a červené víno, prosím. Ach ano - a zavolejte mi Hunta," zamrkám. Je to trochu trapné - vím, jak to musí vypadat. Bohatá holčička viděla hezkého chlapíka, zjistila z jeho výkřiku, jak se jmenuje - a chce jej mít navečer pro sebe, protože prostě ví, že si to může dovolit. No, škoda, že to je jinak. "Vzkažte mu, že s ním chce mluvit lady Isabelle," dodám. Protože - proč bych s ním mluvit neměla? Neviděla jsem jej sedm let - a ve škole jsme spolu trávili spoustu času. Můžu si dovolit s ním povečeřet a strávit hodinu, dvě, něž půjdu spát. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Benjamin, Aiden Počkat tady? To fakt není dobrej nápad. „Nenápadní jsme, když jsme součástí chaosu, jestli tu budem postávat dlouho, někomu to dřív nebo pozdějc přijde divný. A pak, určitě se objeví další, který tě poznaj, i když tu jsi jenom jeden den.“ Takhle to vypadá, že vyvolat paniku bude jediná možnost, jak odsud zmizet... i když, Aiden má vážně dobrej nápad. Vymáčknout z lidí informace umím ať po dobrým nebo po zlým, ale horší je, že jestli to půjde po zlým, nejspíš mě doktůrek napráská a nebo se sám pokusí mě zpacifikovat... sázet na to, že mi chce pomoct za každou cenu, fakt nebudu. Už proto, že k tomu nemá racionální důvod, jenom blbej altruismus, kterej má ale vždycky svoje limity. „To by šlo... jen jestli se tím zbytečně nepřipravíme o čas a pak, víš jistě, že to umí? Taky můžem pořád vyvolat paniku a dostat se ven v tom mumraji, co vznikne. Je to riskantní, ale to ´přesvědčování´ Oldwooda taky.“ S tím chlapem dole si potom poradí klasický Obliviate, bude mít v hlavě vymeteno, ale aby to doktor zvládnul... možná se přece jenom vyplatí vybalit karty. „A počítej s tím, že to jeho přemlouvání nemusí bejt zrovna hezký a příjemný.“ |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Benjamin, Aiden Ben má pravdu v tom, že stát tady jak solné sloupy není zrovna nejlepší nápad. Takže na odchod bystrozorů se nečeká... Každopádně co se týká plánu Oldwood, po rekapitulaci to s ním taky nevypadá moc dobře. "Nevim, jestli to umí. Nezmínil se o tom. Ale myslel jsem, že to tu umí všichni." Až na mě, když to zrovna potřebuji. No a druhá věc je, že pod přesvědčováním jsem si představoval něco jako - já nevím - třeba veritasérum. Je fakt, že tady bychom ho asi nesehnali... Ale i kletba Imperius mi přijde humánnější než to, co jsem si představil pod Benovým varováním, že se mi to zrovna nemusí dvakrát líbit. "Tak teda rozpoutáme paniku? Je to asi nejrychlejší možnost." A třeba při tom nebudeme muset nikoho mučit a nikdo by nemusel přijít k újmě. Pokud teda někdo nezakopne a všichni ho neušlapou... "Jak to chceš udělat? Nějakej větší hluk?" To by se dalo zvládnout. Hlavně aby u toho nikdo nepřišel k újmě... |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Objevila jsem se na ulici. Vztek ve mě bublal. Kdybych byla mudla a ničila si zdraví nikotinem, zapálila bych si. V mém případě se párkrát zhluboka nadechnu. Mám chuť do něčeho praštit. Všimnu si oné důchodkyně, kterou jsem měla v plánu omráčit. Zdála se spokojená. Že bych se spletla? Povzdechnu si a vydám se k věcem, co jsme nechali ve spěchu venku. Okamžitě mi dochází, že někdo s nimi manipuloval. Klekám si na jedno koleno. Moje taška je netknutá. Beru do ruky akvárko s Evou. Natahuji krk a rozhlížím se, jestli nezahlédnu někoho, koho bych z toho mohla obvinit. Místo toho se zamnou objevuje Riley. Spěšně se zvedám na nohy a přitom šahám pod bundu pro hůlku. Tu ale pouštím, když zjistím, že se jedná o mého spolupracovníka. "To jsi jenom ty." Hlesnu a počastuji ho nevraživým pohledem. Udělám pár kroků k Rileymu a vrazím mu akvárko do rukou. "Uklidni si to." Vrátím se k věcem a svoji tašku si hodím přes rameno. "Někdo ti prohrabal tašku." Prohodím jako kdyby o nic nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro EVA! Sprintem se dostávám k věcem, které jsem tak nechal ležet ladem. Je to hrozné, vlastně ještě horší, protože ji má Suzanne ve své moci a určitě se jí, nebohé, nevinné rybce pomstí a - hej, vrátila ji! Vrátila jí! Sakra, kde je ten sýru dštící rohatý démon bouřící vody merdovosti? A dala mi ji jen tak... začínám si myslet, že možná jsme ten hotel měli vzít ztečí. Protože... ji to snad změnilo? Doufám, že ne. "Díky, jsi zlato!" Vděčně si své akvárko uklidím do... no nikam. Prostě ho položím na zem, když zběžně prolítnu batoh, zavřu jej a hodím na záda. Vzhledem k tomu, že Eva je v celku a ne jako sushi, pistol, hůlku, peněženku mám u sebe, tak ztráta čehokoliv je irelevantní a snadno nahraditelná vyjma magiců. Ovšem ty mám v báglu až na dně a po prohmatu je krabička s mým hracím balíčkem neohrožena rovněž. "Někdo ti prohrabal tašku." "Víš, jestlis chtěla vidět mé spodní prádlo, stačilo říct." Nadhodím plný euforického štěstí s úsměvem a snahou ji vpálit to tvrdé překvapení při výroku "jestli se mnou chceš spát, stačí říct". Ačkoliv už teď je mi jasné, že to bude slabý odvar. Nu což, ale někde se začít musí, proto začnu nejen debatu, ale volným krokem zase zamířím zpátky do hotelu a cestou, cestou se usměju na babču a popřeji dobrý den! Nakonec měla sakra štěstí v neštěstí. Ne, že bych mráčil babky na potkání, ale pokud hrozí, že se něco semele je lepší nezainteresované uspat. Jednak nic neví a druhak nepřijdou k úhoně. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Riley je skoro překvapen, že mu vracím jeho rybu. Co bych s ní tak dělala. Ani kočku doma nemám, které bych to mohla donést jako suvenýr z cest. "Víš, jestlis chtěla vidět mé spodní prádlo, stačilo říct." "Tak moc si zase nefandi." Okamžitě reaguji, zdá se že Rileyho poznámka mě nevykolejila. "Kdybych se snažila zjistit, co máš v kalhotách, vypadalo by to jinak." Rychlímy kroky předbíhám Rileyho, jakoby omylem do něj vrážím ramenem a stoupám si na znak sovy. Mizím... |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "To bych chtěl vidět ja-hej" Dodal bych něco dalšího, ale nečekaným šťouchancem rozhodila rovnováhu! Trochu si zabojuju, abych se udržel na nohou a hlavně zvládl akvárko nechat s co největším množstvím vody včetně neporušené obyvatelky skleněné koule! Tohle bylo podlé, podlé i na Suzanne, což jen přiživuje mou teorii, že s ní není něco v pořádku. To něco... ostatně vím už dávno. Vím...spíše... přijde mi jako rozbitá bytost. To, jak se snaží schovávat emoce, jak přistupuje k věcem, jak hledá smysl všeho jen v boji. Nevím, čím si prošla, nebo co prožila, ale tuším, že to musela být sada. Nebo si to myslím. Svým způsobem mám občas pocit, že bych ji měl až litovat... což mě přejde ve chvílích, jako je tahle. Zejména proto, že sice teď opět působím beztarostně a vesele, ale večer ji seřvu na tři doby. Dneska nás mohla všechny zabít nebo prozradit... pak mi dojde, že jen civím na dveře, zatřesu hlavou a stoupnu na znamení sovy. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Jo, rozpoutáme paniku.“ Každý budova tohohle typu musí mít nějaký poplašný zařízení v případě toho, že se něco šeredně posere, únik nějakých škodlivých látek, velkej výbuch, nezvladatelnej požár... problém je, že jestli chcem využít poplašných zařízení, musíme nejdřív nějakej podobnej průser vyrobit. A dost pochybuju, že doktůrkovi nebude vadit, když mu podpálíme nemocnici. Ale falešný poplach by mohl fungovat taky. „Ten chlap, který tě poznal... odešel pryč? Jestli jo, bude stačit, když kouzelně zesíleným hlasem začneš řvát, že došlo k úniku nějaký látky. Je tu hodně bystrozorů a většina lidí netuší proč, takže i když budeš řvát, že došlo k útoku na nemocnici, lidi nebudou přemejšlet, jestli to je nebo není pravda, prostě začnou panikařit.“ Jasně, můžu to udělat já... ale fakt na sebe nechci zbytečně upozorňovat, když tu všude pobíhají bystrouši. Možná panika fakt vznikne, ale předtím budou mít dost času si všimnout, kdo že to vlastně řve. „A paniky využijem. Tak co, souhlasíš?“ Tázavě se na něj podívám. Má docela dobrý nápady, takže možná vymyslel lepší alternativu. A taky může pořád říct, že to neudělá... což by bylo nemilý, že jo. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Aiden, Ben Dost oceňuji, že se Ben snaží vyjít vstříc mému - nutno podotknout - nevyřčeném nároku, aby se nikomu nic nestalo, přestože by asi bylo jednodušší, kdybychom si ven průchod udělali ve zdi jaksi sami. "Jo, ten šel do jinýho patra. Tady by neměl bejt nikdo, kdo mě pozná." Raději se pro jistotu ale ještě naposledy kolem sebe rozhlédnu, jestli tu náhodou nějakou známou tvář neuvidím, což je stejně kvůli anonymitě, kterou nám poskytuje okolní dav, docela zbytečné. Podívám se na Bena, zapudím myšlenku, že bych z toho ještě mohl vycouvat, a přikývnu. Otočím se zády k bystrozorovi u dveří, vytáhnu hůlku z kapsy, kterou přiložím ke krku a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil. Sonorus! "V přízemí nemocnice došlo k úniku nebezpečné a jedovaté látky. Prosíme všechny návštěvníky, aby se okamžitě evakuovali! Opakuji - došlo k úniku nebezpečné látky. Neprodleně opusťte nemocnici!" Quietus! Připadám si jak blbec, když tu vyhlašuji falešný poplach. Hůlku vrátím zpátky do hábitu, aby si jí bystrozoři nevšimli a modlím se, aby tu vznikl ještě větší mumraj, než který tu panoval doteď. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hodíš si na to, jestli jsi svým hulákáním přesvědčil bystrozory a léčitele (hl. toho černého doktora, na jehož jm. si zase nevzpomenu :D) 1. hod - bystrozoři 2. hod - náš pán nevím-jak-se-jmenuje + léčitelé Nezapomeň si přičíst těch 15% ... podle toho pak napíšu post :) |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro 1. hod (bystrozoři): 100 + 15 = 115 % 2. hod (Glower + léčitelé): 63 + 15 = 78 % |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pokus o útěk – whooo, taky chci takhle házet! ~Aiden, Benjamin~
"V přízemí nemocnice došlo k úniku nebezpečné a jedovaté látky. Prosíme všechny návštěvníky, aby se okamžitě evakuovali! Opakuji - došlo k úniku nebezpečné látky. Neprodleně opusťte nemocnici!"
Bylo to, jako by rázem někdo hodil do prostřed davu ohňového kraba. Návštěvníky popadla panika, a i když vchod nebyl zrovna nejmenší, měli obrovský problém se do něj trefit. Během toho srazili bystrozora, který před tím hlídkoval. Chudák zmizel pod dusajícími nohami. Bylo vidět, že všichni na Aidenovo varování skočili.
Léčitelé, kteří právě přenášeli pacienty, kolem sebe vztyčili ochranné štíty, aby se taktéž nestali oběťmi vyděšeného davu a snažili se protlačit k nejbližšímu kvůli evakuaci. Organizaci chaosu, která neměla moc smysl, protože většina kouzelníků si vnutila, že cítí nějaký divný zápach, se snažil korigovat jeden z přiběhnuvší bystrozorů.
„Utvořte dvojce, nejvýše trojice a v klidu procházejte východem!“ Kolega pak vedle něj mu cosi zašeptal a bystrozor se svým zesíleným hlasem znovu zvolal: „Ti, co jsou v chodbě, ať sledují léčitele! Projdete portálem! Nemůžeme riskovat odhalení!“
Ať už to pokračovalo, jak chtělo, měli jste šanci. Nikdo nekontroloval tváře a hlavně se nestaral, co dva léčitelé dělají uprostřed panikařících se kouzelníků. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení ~Riley, Suzanne~
Opět se objevíte v dobře známé vstupní hale, i když bez pokusu o vraždu. Ve stejnou chvíli se recepční vrací z chodby, a když si vás všímá, rychlým pohledem přejede přes Suzanne, ujišťuje se, že je mimo ohrožení života.
„Pane Hunte, slečno Campbellová,“ osloví se vás jménem. Podle všeho mu je někdo řekl. Tedy Riley už to svoje řekl před tím, než letěl nahoru. „Vaše pokoje,“ sundá dva klíče s čísly 14 a 15. „Slečna Jacksonová je v pokoji 12. 13-tku zde nemám kvůli... však víte,“ usmál se, a pak si ještě na něco vzpomněl. „A lady Isabelle s vámi chce mluvit, pane Hunte,“ podíval se na Rileyho. „Je to pokoj G-8, hned na konci chodby,“ ukáže na tu pravou.
Každý pokoj vypadal stejně, tedy všechny, které nebyly označené písmenem G. Začarované okno s manuálem, jak si pomocí kouzel změnit, co z nich uvidíte, postel, šatník, koupelna, stůl, křeslo a židle. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení ~Nimue~
Těm dvou to trvá trochu déle, a nakonec se vracíš k sobě na pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení ~Isabella~
Recepční přikývne na tvé přání a slušně dodá: „Jak si přejete, lady,“ lehce se pousměje a s mírnou úklonou vystoupí z tvého pokoje. Zavře za tebou dveře a zůstaneš ponořená do ticha. Pro zajímavost si jde na pokoj objednat i hudbu. Ať už to jsou samo hrající nástroje nebo starý gramofon, který v mudlovském světě dávno vymizel. Kouzelníci mají své fígle a deska může obsáhnout nekonečnou změť všelijakých melodií.
Co se týče tvé objednávky, netrvalo dlouho a objevilo spolu s jídelním stolkem a dvěma čalouněnými židlemi. Uprostřed stála právě zapálená svíce, víno, dvě sklenice a zatím dva prázdné talíře včetně stříbrného příboru. Zdejší domácí skřítci nejspíš čekali na tvůj příkaz, aby ti mohli donést jídlo. Přece jej nebudeš jíst studené. Kdo ví, jak bude Rileymu dlouho trvat, než se objeví. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Recepční přikyvuje, potvrzuje mé přání a odchází, následně v pokoji zůstanu sama, stihnu si jen poručit hudbu a odložit své věci do poliček, do kterých momentálně usoudím, že patří a objevují se skleničky, víno a talíře. Zaposlouchám se do klidné melodie a z nějakého důvodu mne přepadne svým způsobem silně melancholická nálada. K jídelnímu stolu si zatím nesedám; odolám i nutkání, nalít si jednu skleničku vína, kterou bych vypila sama, ještě, než přijde - přeci jen si musím zachovat něco, jako tvář a sama si sedám do pohodlného křesla, které je součástí zdejšího vybavení. Už dlouho, velmi dlouho jsem se necítila tak sama. Popravdě jsem na určitý druh samoty zvyklá. Příliš mnoho lidí prostě a jednoduše nepotkávám. Ale tohle je... něco jiného. Jsem úplně, úplně sama v cizí zemi - a navzdory tomu, že tento den mi doposud přišel, jako jeden z nejzábavnějších v mém životě, nemůžu se prostě ubránit tomu, že mi tady něco chybí. Možná, že by mě z toho dostala Velvet. Jenže i ta zůstala doma. Není zde ani mluvící obraz... a stejně, jak si brzy uvědomím, bych s cizím obrazem nemluvila. Přivolám si hůlkou knihu a v duchu si stále, jako mantru opakuji, proč tady jsem a co po Americe vlastně chci. Není to jednoduché. Být jen o něco méně tvrdohlavá, dost možná bych se prostě otočila a vrátila tam, kam patřím. Jenže já mám přeci plán, napomenu se ostře v duchu, když knihu o pegasech, která ke mně přiletěla a kterou jsem si dnes půjčila ve Washingtonské knihovně, chytám. A to bych se dost dobře mohla na vše vykašlat - a zaletět si třeba na Grand Canyon. A to bych si jej chtěla proletět opravdu ztěžka. Díky kameni by mě nikdo neviděl... mohla bych... ach jo, nemohla, uvědomím si a s tím knihu otevřu. Začínám Mystérium Červa tak trochu nenávidět. Vlastně, vzato kol a kolem, kdyby nebylo jej, nic z toho, co se za poslední dny událo, by se nestalo. Předevčírem bych se šla podívat do laboratoře Svenova otce, jak mi slíbil, včerejšek by mohl být naprosto normální a dnes jsem se mohla těšit na nějaké další setkání. Bez hádek, problémů, nebezpečí - čehokoli. Místo toho tady sedím, zatím sama, s knížkou, která, jak zjišťuji po přečtení první části předmluvy, bude nejenže o ničem, ale taky faktograficky naprosto mimo - a nevím, co mě čeká... a to ve všech směrech. No, co se dá dělat. Zvolila jsem si a zvolila jsem si sama. Ostatně - jsem dospělá a musím nést tíhu svých činů. Ať už mě kroky, které nasměřují, povedou kamkoli. A do zítřka je času dost. Upravím si vlasy, střelím pohledem ke dveřím a skloním se ke knize. Zabíjet čas ostatně umím. Jsem v tom profesionál, když se to vezme kol a kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Dorazila jsem k opět k recepci. V tento moment, jsem byla v klidu, ne připravena k boji. Za mnou došel i Riley. Byli jsme osloveni našimi jmény, což přecházím bez povšimnutí, nejspíš je prozradil můj společník nebo Jacksonová. Jsou nám předávány dva klíče, což znamená rozdělené pokoje. Za normálních okolností bych s tím souhlasila. Měla bych svoje soukromý, svůj klid. Bohužel jsem souhlasila s touhle šaškárnou nehynoucí lásky a tak se ozvu. "Nimue musela něco pokazit, že drahý?" Přitisknu se k Rileymu a na mě až příliš něžně ho rukou obejmu kolem pasu. Recepční přichází z dalšími informacemi, které jsou spíše pro mého kolegu. Lady Isabelle... Kdo? Z mé tváře se obvykle nedá číst jak z knížky, ale zdá se, že jsem překvapené z toho co slyším. On mi něco tají... "Kdo je Isabelle?" Možná to zní jako žárlivý dotaz. Proč ne, hodí se mi to do karet. "Chci jít s tebou." Tohle nebyla prosba, nýbrž rozkaz. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Lady Issabela? Znal jsem jen jednu Isu a ta lady beze sporu byla. Taky s ní byl tramp jménem Ben, zvěromág a spolu se mnou jsme tak tvořili fantastický trojlístek školních kamarádů a s Benem duo solidních průserářů. Kde jen ty loňské sněhy jsou, že? A přitom se zdá, že v pokoji G-8 jich je hotová vánice. "Ano, asi jde o omyl. Bude nám stačit pouze pokoj číslo 14." Co se týče zvědavého dotazu, lehce ji cvrnku do nosu s tím, že "Nebuď tak zvědavá, čumáčku." Tohle je infantilní i na mě, ale budiž. "A když nebudu tajemný, snadno si najdeš zábavnějšího..." S tím ji nabídnu pomoc se zavazadly, načež - jak věřím - zamíříme do zmíněného pokoje. Cestou ji dodám jen jediné. "To tě nemusí zajímat, dneska si toho zvrtala až dost." A zní to, světe div se najednou docela naštvaně! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Cvrknutí do nosu jsem nečekala. Přivřu oči, ve mě to naprosto pění. Riley si semnou hraje a velmi ho to baví. "Možná si vezmu ten druhý pokoj." Zasyčím svoji hrozbu. Pro klíč se ale nenatáhnu. Odlepím se od Rileyho a vrazím mu do ruky svoji tašku. Cestou do našeho pokoje dostanu dovysvětlení na můj dřívější dotaz. "To tě nemusí zajímat, dneska si toho zvrtala až dost." Může si na mě zkoušet, jaký chce tón, tohle by mě vytočilo tak i tak. "Fajn, chceš se hádat?" Vrhnu po Rileym nevraživý pohled. "Počkej si do pokoje." Svůj slib jsem dodržela, jakmile se dveře za námi zavřeli, jsem spustila. "Ty mě tu chceš osočovat, že jsem něco podělala." Při slově ty ukážu prstem na Rileyho, poté si založím ruce na prsou. "Jestli si myslíš, že nevím, že si mi neřekl ani polovinu informací ohledně téhle cesty, tak se mýlíš. Něco mi tajíš a já na to přijdu." Nemám daleko k tomu skočit po Rileym. "Jestli sis tu naplánoval tajemnou schůzku, čímž mi na hráváš k mé teorii. Tak si na ní jdi." Přesunu se ke svému kolegovi. Stojíme si tváří v tvář. "A co budu dělat já v tu dobu tě nemusí zajímat. Jen se ti to líbit nebude." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Suzanne..." Její emoční výlev způsobí, že si unaveně promnu oči. "...máš naprostou pravdu. Neříkám ti všechno a mrzí mě to." Zatímco zním celkem klidně, nebo ne o moc naštvanější než na schodech opak je pravdou. Tenhle výlev je fakt trapný a zrovna od někoho, jako je ona, bych čekal trochu lepší chování než je dětinské vyhrožování. Nu což, zjevně tam někde hluboko v ní je přeci jen ženská! "Mrzí mě o to o víc, že máš tendence jednat jako stupidní idiot, k čemuž já potřebuji rybu, ale ty to dáváš i bez ní." Není nad to začít řešit věci s úsměvem, který má s humorem společného málo. "Zatraceně si napadla tenhle hotel a proč? Abys umřela ve vchodu, kdyby tu fakt nebezpečí hrozilo? Děláš ze sebe kdo ví jakého vojáka, ale o taktice a boji víš asi tolik, co Eva..." Ano je to cynismus. "A dokud se nad tím nezamyslíš, tak se ti moc omlouvám, ale neřeknu ti navíc nic a teď, prosím trucuj dle libosti, má drahá! Ale za tvou lásku selhání nevyměním." |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Já si řekla svoje, a na řadu přišel Riley. Jeho slova mě zasáhnou. Urazil mě, což moc chtěl. Spustila jsem ruce a zatnula jsem pěsti. Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Nechci nikomu ublížit. Jsi slabá, citlivá... vždy taková budeš... Přehlušil hlas v mé hlavě ten Rileyho. "Ty neupřimný omluvy si nech od cesty. Jsi kretén." Otočím se na podpatku a vyrazím ke dveřím. "Čekat na mě nemusíš." Zabouchnu za sebou, že se možná otřese půlka hotelu. Na chodbě se nesou moje nadávky, většina ve francouzštině. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Moje kroky po hádce s Rileym vedou zpátky na recepci. Můj první nápad bylo prošmejdit hotel, ale na to bude času dost. Potřebuji se uklidnit a na to bude dobré čerství vzduch a tvrdší pití. Opřu se o stůl v recepci. "Dobrý večer, potřebovala bych od vás poradit." Na to kolik nadávek jsem před nějakou minutou pustila z pusy, jsem opět klidná. Přetvařovat mi jde. "Chci si obstarat mapu Washingtonu. A najít místo, kde mi nalejí dobré pití." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Nejsou neupřímné." Ucedím, než se pokoj otřese po té ohromné ráně. Ve světle francouzských nadávek pak zaniká stín čehokoliv dalšího. Plete se a šeredně, já bych ji tak s trašně rád všechno řekl! Zatraceně už v té restauraci mě to štvalo! Ale co můžu udělat, když při první známce čehokoliv je jako smyslů zbavená a jde si pro příslovečnou kulku mezi oči? Nebo měl bych raději použít termín "kletbu do zad"? Ano, asi jsem moc mudl a moc věci řeším. Každopádně toho nelituji, přinejmenším ne moc, protože dříve nebo později bych jí to asi řekl. Jsem upřímný lhář, tak to bylo je a bude zkrátka! Chvilku sedím v pokoji, abych se zbavil téhle... nálady. To jsem sakra myslel, že nejtěžší bude, aby Jacksonová do věcí nestrkala nos! Navíc sakra kdyby to byla moje žena, tak pochopil tu reakci, ale takhle? Jak jí vůbec napadla blbost s tajným zdrojem, vždyť jsme se od sebe ani nehnuli v podstatě a nikdy jsem nemohl vědět jaký hotel Jacksonová vybere... což je všechno zase ukázka toho, jak si neumí dát dvě a dvě dohromady. No, až se vyvzteká, možná ji to vysvětlím. Možná... |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Tak či onak po francouzském tyjátru, který oblažil celou chodbu, přichází na řadu důležitější věci a to třeba návštěva. Dojdu k pokoji, jaký mi udal recepční. Chvilku tam stojím, jak se ujišťuji, že je správný a pak... jsem trochu nervózní. Neviděl jsem jí od chvíle, co jsme skončili školu a tak nějak nechápu, že si na mě vzpomněla a hlavně ,že je tady. S tím, co o ní sakra vím, by měla být zavřená doma, nebo se držet někde blízko na vodítku... ale což, časy se mění a je i na mě, abych teď zjistil jak moc zrovna v našem případě. Zaklepu. "Jeden Riley a vládkyně sedmi moří i jednoho akvária Eva Huntová žádají o přijetí!" Zahulákám čekaje, že se ozve dále. Že je to strojené a příšerně blbé představení? Hej, vymyslel jsem to já a po dost silným emočním vypětí! Navíc po takovéhle pitomosti ji bude jasné, že se nespletla. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Během čtení si přivolám pro jistotu i pergamen, inkoust a brk - a to prostě z toho důvodu, že ta knížka je tak hrozně moc špatná, že se cítím být povinována něčím, jako je služba lidstvu a budoucímu čtenáři. Psát do knihy je samozřejmě zvěrstvo, takže to řeším tak, že případné uvedení na správnou míru řeším tím, že vysvětlivku napíšu na list a pak založím na příslušnou stránku. Aby prostě každý věděl. Když se ozve zaklepání na dveře, odkládám brk i přesto, že věta S nejvyšší skromností si dovolím soudit, že autor živoucího pegase viděl maximálně tak z vlaku, už proto, že napsat zde, že... zůstala nedokončená. "Jeden Riley a vládkyně sedmi moří i jednoho akvária Eva Huntová žádají o přijetí!" Takže to zcela určitě JE Riley Hunt! No - nebyla jsem si jistá a trošku vsadila do loterie, přiznejme si to - ale nakonec to byla pravda a nelituji. "Dále," oznámím a zvednu se z lenošky. Rozepsané papíry tam i s knihou nechám. Pokoj je velmi hezky zařízen, v takovém tom zámeckém stylu, jako jsem zvyklá z domova. Já se v podstatě neliším, ani oblečením od té slečny, kterou již viděl v recepci. Na stole jsou přichystány talíře pro dva, sklenice a víno. "Pojď dál," popobídnu jej, aby nestál mezi dveřmi. "Tedy-" zastavím se na chvilku na akváriu s Evou - "pojďte. Oba. Já se omlouvám, že jsem tě tady nechala... tak zavolat, ale slyšela jsem tě na recepci, než jsi vyběhl ven, a-" pokrčím mnohoznačně rameny. "A řekla jsem si, že je to taková zvláštní náhoda." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Od momentu, kdy řekne pojď dál stojím a... to je vlastně všechno, co dělám. Jen tak koukám a její hlas snad příliš nevnímám. Zprvu nemůžu skoro uvěřit, že to je ta Isa, ale kniha, poznámky k ní to všechno mi napovídá, že to nemůže být jinak. Svým způsobem tu pak niterně očekávám přítomnost Berna a mám sto chutí se podívat, jestli někde neohrožuje vahou vzrostlého medvěda nějaký ten strom s medem v okolí. "A řekla jsem si, že je to taková zvláštní náhoda." Ne, to se nestane. Stejně jako se nejspíš nevrátí nic z těch dávných časů ačkoliv musím říct, že Bern a Isa byli jedni z mála těch, které jsem tak nějak postrádal a tu a tam dumal, jak se asi mají. Nic méně už kdysi, když jsem se rozhodl jít Bernovi z cesty... mi bylo jasné, že je šlechtična a má jiné, důležitější a vznešenější starosti... takže jsem ji ani nenapsal. A Bern zas, co jsem věděl, pořád někde v něčem lítal. No a teď ji potkám, tady, teď! "To se mi ulevilo..." Usměju se stejně, jako když jsem s hrdostí na otázku "máš úkol" odpovídal "samozřejmě, že ne, za co mě máš?". Skutečně to vypadá, že můžu starosti hodit za hlavu. "...když vidím, jak to tu vypadá, bál jsem se, že mě zkasíruješ za lístek a dáš mi do rukou průvodce..." Pomalu přijdu blíž a na stolek položím i Evu, kterou tak hezky přívitala! "...tak to na zámcích dneska chodí, ne?" Položím řečnickou otázku zásadního významu. Škoda, že ona asi na prohlídky nikdy neplatila a i kdyby, nikdy tomu nejspíš nepřikládala důležitost. "Dost si vyrostla, Iso a to nejen na hrudníku." Mrknu na ní. "Je fajn tě zase vidět!" Je to trochu nervózní, přeci jen jsme se dlouho neviděli ale... je to svým způsobem fajn. "Takže děkujeme za pozvání." Lehce prstem klepnu do akvárka. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Něco, co bys měl vědět ~Benjamin~
Je kolem 18-té hodiny (+- 20 min.) Zatím máš s Aidenem co dělat, abyste zdrhli z nemocnice a nikdo si vás nevšiml. Sám víš, že pokud ti je zabavena hůlka správními prostředky jako jsou bystrozorové, popř. těmi méně legálními, ta Svenova jej upozorní, že máš trable. Je tedy možné, že se tě v několika dalších hodinách pokusí Sven kontaktovat. Máte své tajemství, o kterém Aiden nemá tušení. Hlavní prioritu bude najít si nějaký úkryt. Je však na tobě, zda sebou vezmeš Aidena nebo jej necháš, aby se o sebe postaral. Nikdo neví, že ti pomohl. Dokonce ani Oldwood. Pěkně jste to na něj nahráli. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "...když vidím, jak to tu vypadá, bál jsem se, že mě zkasíruješ za lístek a dáš mi do rukou průvodce... tak to na zámcích dneska chodí, ne?" "Vážně?" Nakloním hlavu na stranu, jako bych příliš nechápala, o čem to mluví. Nakonec ale s úsměvem pokrčím rameny. Je to po nějaké době poměrně uvolněný a srdečný úsměv. Jeho dobrá nálada je hrozně nakažlivá, tak jako bývala tenkrát, když vyváděli s Bernardem všechny ty lotroviny na Hradě. I přes to, že nemám absolutně ponětí, o čem to mluví a proč by se za návštěvu zámku mělo platit. Je přeci normální jít navštívit lidi, kteří v něm bydlí a... nebo ne? Mudlové! "Dost si vyrostla, Iso a to nejen na hrudníku." Na tohle bych ráda něco řekla, ale zmůžu se jenom na němé otevření pusy, kterou hned zase zavřu poté, co zjistím, že správná odpověď na tohle... byl to kompliment, nebo ne? A v jakém vesmíru? ...že správná odpověď na tohle buďto neexistuje - a nebo mi není známá. On se... moc nezměnil. "Takže děkujeme za pozvání." "Taky... tě ráda vidím," mávnu raději ke stolu, kde jsou nachystány všechny náležitosti k večeři. "Je trochu pozdě, ale - povečeříš se mnou?" Zeptám se pak a stále uvažuji, jak to myslel s tím hrudníkem - jako samozřejmě, že jsou větší, než byly.. ale na to se přeci - nepoukazuje ne? Na druhou stranu mi to lichotí! Vždycky jsem je chtěla větší! Proč sakra teď uvažuji o svých prsou? "Co tady vlastně děláš? Vůbec bych nečekala, že tě tady potkám." Zaklepu hůlkou na stůl, jakožto signál pro domácí skřítky a na talířích se objeví jakási grilovaná drůbež, snad bažant a plátky hovězího. Jsem ráda, že to není ryba. Po dalším mávnutí se nám pak samo nalije i víno. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Na téma večeře jen souhlasně kývnu. Přeci jen bych nenechal tohle všechno vyjít nazmar a navíc po Suzanne je třeba si spravit chuť. A vůbec, proč na to pořád myslím? S vědomím, že to mohu pustit z hlavy se tedy uvelebím ke stolu, kde pečlivě zkoumám počet vidliček, nožů a tak. Kdyby jich totiž bylo víc, tak co se týče nóbl stolování - vím jen, že se začíná z kraje, ale ze kterého... tak na to si fakt nepamatuji. "Co tady vlastně děláš? Vůbec bych nečekala, že tě tady potkám." "Funguju jako domácí učitel na ranči u rodiny Ewingů... " Bůh žehnej mé mámě a mudlovským seriálům. "a ve volných chvílích se snažím zpopularizovat chov akvarijních rybiček v zámoří!" Vypálím první hovadinu, co mě napadne. "Ale to určitě není nic proti příběhu o tom, jak se dostala princezna Issa ze své věže!" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Funguju jako domácí učitel na ranči u rodiny Ewingů... " "Takže ty tady pracuješ?" Uchechtnu se, když pozvednu sklenku k přiťuknutí. Po přípitku se pustím do jídla. Mám docela hlad, přeci jen jsem naposledy svačila v tom národním parku a to už je pěkných pár hodin - a nebýt toho, že mi bratr tu svačinu nabalil, asi bych dávno zemřela hlady. "Ale to určitě není nic proti příběhu o tom, jak se dostala princezna Issa ze své věže!" "Jsem tady na dovolené. O nic nejde," odpovím s úsměvem. "Dneska jsem byla u památníku v knihovně - a zítra se asi rozhlédnu po okolí. Nikdy by mě nenapadlo, že tady můžu narazit na někoho známého," Znovu se napiji vína. Musím uznat, že je velmi dobré. Pak se tiše uchechtnu. "Neměj mi to za zlé, ale nikdy by mě nenapadlo... že budeš učitel." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Na samotce ~Suzanne~ Čas: cca 22:30
"Dobrý večer, potřebovala bych od vás poradit." Recepční zrovna vkládal do krabice, jež byla určena pro ztráty a nálezy, nějaké věci. Když jsi promluvila, vzhlédl a odložil ji pod desku a lehce se pousmál. Ještě chvíli se takto bude usmívat a zůstane mu to do konce život. "Chci si obstarat mapu Washingtonu. A najít místo, kde mi nalejí dobré pití."
„Máte štěstí,“ zazubil se a vytáhl ze šuplete jednu z map, kterou tady dávali hostům. „Nabízíme mapy hostům zadarmo,“ rozložil ji před tebou. Vypadala jako klasicky mudlovská mapa. Rozložil ji tak, aby ti mohl ukázat vyznačené místo, kde je hotel. „Náš hotel je zde označen červeným puntíkem. A tady,“ ukázal na modrý, „je ten, kdo právě mapu drží v ruce. Takže vždycky budete vědět, kde jste.“
Podal ti mapu, a pak se zeptal, zda preferuješ kouzelnickou či mudlovskou hospodu. Když jsi odpověděla, ukázal ti na mapě nejbližší mudlovskou, která byla odsud dva bloky. Pokud jsi neměla rozměněné peníze, nabídl ti tuto možnost taktéž. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Jsem na to jako stvořený - živoucí ztělesnění morálky, píle a odříkání nutné k dosažení toho nejryzejšího vědění!" Nadhodím dosti ironicky. Ostatně má morálka byla silná hlavně na útěku před povinnostmi, píle se týkala především broušení dovedností vyrábění hovadin z papíru o hodinách a co se týče píle, tak pilně jsem zanedbával většinu věcí, dokud to šlo. "Upřímně, Isso, mé učitelství vypadá asi tak reálně jako tvá běžná dovolená." Ne, nevěřím tomu, že by tu byla jen tak, ani za mák! Stejně jako nevěřím tomu, že by mi uvěřila pohádku o učiteli, protože... sakra to, že ji narostla prsa, to ji nemohlo připravit o rozum! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Jsem na to jako stvořený - živoucí ztělesnění morálky, píle a odříkání nutné k dosažení toho nejryzejšího vědění!" Jo - ta ironie z toho čiší - a nevím proč. Za sedm let jsme se změnili. Co já vím? Třeba z něj je teď spořádaný člověk, který... pohled mi padne na Evu, No dobře! Měla jsem to tušit! "Upřímně, Isso, mé učitelství vypadá asi tak reálně jako tvá běžná dovolená." "Co jiného bych tady asi tak mohla dělat?" Zavrtím mezi sousty jemně hlavou. "Já určitě nejsem typ, který by tady jel někoho v něčem vyučovat," pokrčím rameny. Nevím, co se mu na mém vysvětlení o dovolené nezdá. Nepracuji, dovolenkuji. Tak to přeci chodí, ne? Je to dobré krytí! "Popravdě jsem chtěla přijít na jiné myšlenky... a tak." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Skoro to zní, jako by měla starosti. Dost možná ne zrovna malé... ale možná se mi to jen zdá? Třeba se vážně změnila a už to není ta dívka pod taktovkou rodičů, kteří mají pocit, že svět plný zlých lidí. Tedy on je, ale zatraceně ne všichni jsou nebezpeční! Asi... asi se zkrátka příliš držím minulosti. "Právě a ani bych neřekl, že tu najdeš nějaké pěkné zvířátka nebo staré knihy..." Pokud se tedy neukázalo, že by základní listina práv a svobod náhodou neměla i recept na super mega kouzelné žužu nebo něco takového. Pak by se washington měl právem bát Isabell Thornové, jakožto mstitele nečtené literatury a - hej, kdyby to bylo tak, možná bych se na všechno vykašlal a šel ji pomoct, protože bych byl sakra zvědavý, jak to udělali! "No, pokud chceš jiné myšlenky, tak asi nemá smysl si tu vyprávět pohádky." Dám si řádný lok vína a musím sakra uznat, že být šlechtic má leccos do sebe. Tak takhle si žije? No není to špatné, ale vsadím se, že koláče jako mívám já od mámy, to v životě určitě nemá. A že si jich asi může koupit milion? Sakra, ale ani jednou při pečení neuslyší "čím jsi starší, tím víc mě sereš!" když kradu těsto a tak! "Vidělas někdy mudlovskou kouzelnou hůlku?" Změním téma, načež vytáhnu Glock. "Je to taková instantní kletba... a stačí jen namířit a zmáčknout." Pro jistotu vybiju zbraň, aby nehrozilo nebezpečí. A kdo ví, třeba tohle změní téma hovoru a začneme řešit to co kdysi - blbosti, co nás zrovna zaujali. A že je to zbraň? Pochybuji, že by to někdy pochopila víc než většina kouzelníků! "Akorát to dělá fakt rachot!" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Právě a ani bych neřekl, že tu najdeš nějaké pěkné zvířátka nebo staré knihy..." "Národní parky, Hunte." Ne - já bych se tady doopravdy dokázala zabavit na dlouhé, dlouhé měsíce. Kdo se nezajímá o přírodu, nemohl by to pochopit, ale Amerika jako taková je naprostá mekka. Nemluvě o divokých pegasech, kteří jsou k nalezení v nepřístupných oblastech. A o vlastním poddruhu jednorožce. Taky se říká, že zdejší čínské komunity mágů mají slušné chovy Kirinů - a že je jednodušší je sehnat v Americe, než si vyjednat jejich koupi v domovské Asii, kde s tím dělají drahoty. Zkrátka a dobře, nebýt té blbé knihy, mohla bych tady zakysnout na dlouhé měsíce a být spokojená! Tak co se mu nelíbí a kde vidí háček? "Vidělas někdy mudlovskou kouzelnou hůlku?" Povytáhnu obočí v takovém tom němém "co?" Mudlové NEMAJÍ kouzelnické hůlky. "Je to taková instantní kletba... a stačí jen namířit a zmáčknout." Válím si tu divnou věc v rukou a ve tváři se mi zračí zcela evidentní nesouhlas. Zaprvé - tohle nevypadá jako kouzelná hůlka - a když se jí člověk dotkne, necítí z ní vůbec žádnou energii. Nevibruje v rukou, "nechová" se - je to prostě kus kovu... nebo plastu. "Riley - vystudoval jsi školu čar a kouzel - jak je možné, že sis ani po tolika letech ještě nebyl schopen vybrat, do kterého ze světů vlastně patříš?" Zeptám se zcela otevřeně. Protože přátelé spolu mohou mluvit otevřeně. Já nemám nic proti přijímání dětí z mudlovských - dobře, v jeho případě polomudlovských rodin na školy - ale upřímně, jednou jsou to čarodějové a měli by se držet v našich kruzích. A nezajímat se o... raději tu věc odložím, nikterak mne nenadchla. Z prolínání těchto dvou odlišných světů totiž nikdy nevzešlo nic dobrého. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Národní parky! Nu s tímhle mě dostala! Nakonec, asi nemá smysl se v tom dál babrat, protože... jsem zkrátka nejspíše zastydl v letech, kdy bylo všechno jinak. Teď tu přeci jen mám před sebou ne holku z Bradavic, ale mladou ženu, která mě oslovila Hunte a to věští průser. Nebo tomu tak bylo. "Riley - vystudoval jsi školu čar a kouzel - jak je možné, že sis ani po tolika letech ještě nebyl schopen vybrat, do kterého ze světů vlastně patříš?" "Asi je to tím, že občas sám nevím, Iso." Pečlivě svou zbraň zase připravím a se zajištěnou pojistkou schovám. No co, ne každý je tak zvědavý jak já i v obyčejných věcech! "Mudlovský život má své, kouzelnický taky a přitom mi žádný úplně nesedí." Pokrčím rameny a klepnu do akvárka s tichým "viď"? "A kdybych si vybral jen jeden, ztratil bych ten druhý a to by mi nepřišlo fér." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "A kdybych si vybral jen jeden, ztratil bych ten druhý a to by mi nepřišlo fér." Asi k tomu nemám moc co dodat, tak jen pokrčím rameny a usměji se. Zdá se, že navzdory tomu, že je čistokrevná společnost mezi sebe chce přijmout, se nedokáží studenti, kteří mudlovský život okusili... od něj odtrhnout. Možná tohle je ten důvod, proč proti jejich integraci někteří z nás tak brojí. Když odhlédnu od Rileyho a podívám se třeba na Aidena, který mrhá svým talentem, žije s mudlou a ještě mu existenci našeho světa tají... no, myslím, že je načase změnit téma. "Vždycky mě zajímalo, kde ti byl po škole vlastně konec - můžu se tedy zeptat, co děláš? Když tedy předpokládám, že to s učitelováním nebyla pravda." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Fakt se ti po nás stýskalo?" Znovu ťukancem přivolávám Evinu pozornost, jako by to byla otázka zásadního významu! I když v podstatě asi ani není a pochybuji, že by kdy tak silné slovo použila. Nakonec, zatímco může něco dalšího odpovědět, si dopřeji další doušek vína. Sakra bych přísahal, že je čím dál lepší! "A když ti budu tvrdit, že jsem se potatil a obchoduju s magií, bude to stravitelnější pohádka? " Nadhodím zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "A když ti budu tvrdit, že jsem se potatil a obchoduju s magií, bude to stravitelnější pohádka? Ten jeho výraz nikdy nepochopím. Nevím, jestli si ze mě dělá srandu, myslí to vážně - nebo to myslí vážně a má schválně výraz, jako by si ze mě dělal srandu a čeká, jak zareaguji. "Ostatně - proč ne?" Pokrčím nakonec rameny a nechám nám dolít. "Staly se už i divnější věci. Tak tedy? Povíš mi, že ses potatil - a nebo máš v zásobě jinou story?" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Úsměv recepčnímu neoplácím a snažím se, velmi moc, abych nebyla nepříjemná. Nahnu se přes recepční pultík a prohlédnu si mapku. Je to více než jsem čekala. „Děkuji mnohokrát. Ulehčil jste mi práci.“ Nad dotazem, jestli chci mudlovskou nebo kouzelnickou hospodu, moc dlouho nepřemýšlím a vyberu si první variantu. Když mi ukáže recepční, kam mám zamířit, kývnu hlavou, popřeju krásný večer a sbalím si mapu pod bundu. V dost špatné náladě jsem dorazila do jednoho z mudlovských barů. Zvolila jsem tuto možnost, protože, když se tady strhne rvačka, nepoužívají se kouzla a to mi vyhovuje. Nevěřím, že se mi splní přání toho rázu, ale mohu v to doufat. Ani netušíte jak bych si do něčeho praštila. Putyka z venku nevypadá nijak vábně a tak ani vevnitř mě to nijak nepřekvapí. Hraje vevnitř tichá mudlovská hudba, v lokále je přítmí. Instinktivně jsem se rozhlédla, ne proto, že bych hledala společnost. Kolem jednoho stolu sedí několik mladých lidí, vesele se baví, u kulečníku je taky nějaká parta – hospoda se zdá na tuhle hodinu skoro přecpaná. Naštěstí barové židličky jsou volné, k jedné zamířím. Elegancí mě vlastní se vyhnu opilejšímu muži, málem na mě upadl, ale já ho obtančila a pokračovala v cestě. Tato kreace a celkový můj nástup upoutal mladou partu v rohu, kde v poměru kluků a holek, vítězili kluci. Kluci se poštuchovali a hecovali, aby jeden z nich se osmělil a oslovil mě. Já si mezi jejich odvážnými slovy stihnu objednat pití. „Dobrej, dám si dračí whisku.“ Moje rozpoložení způsobilo, že jsem úplně zapomněla, že takovéto pití tu nemají a ani neznají. „Dračí neznám.“ Odpoví týpek za barem. „Mám jen irskou a skotskou.“ Naprosto nevím, jaký je v tom rozdíl. „Dejte mi tu lepší a hlavně dvojtou.“ Barman přikývne a už předemně pokládá skleničku se zlatohnědou tekutinou. Dlouho se nerozmýšlím a obsah sklínky do sebe házím. Ani se nezakřením. „Další.“ Barman zvedá obočí, tohle nečekal, ale moje přání plní. „Zdála ses mi jako víla, potom vypití té skotské to musím přehodnotit.“ Ozve se za mnou mužský hlas. Nehodlám se otočit a tak mladík si sedá vedle mě. Já mezitím klopím další whisky, teď jen půlku. „Ne ty vážně nejsi něžná víla.“ Mladík se nevzdává. „Víly nejsou něžní.“ Nezaujatě poznamenám. „Jsou to okřídlený malý potvory.“ Poprvé se na kluka vedle sebe podívám. Musí být stejně starý jako já, vysoký, špinavý blond, vcelku pohledný. „Ty jo.“ Vypískne. „Mluvíš jak můj kamarád Simon. Ten hraje taky Dračí doupě.“ Tvářím se naprosto nechápavě, vůbec netuším, o čem to mluví. „Cože?“ Už lituji, že jsem něco předtím řekla. Kdybych nadále mlčela, kluk by se zvedl a nechal by mě o samotě. „Dračí doupě – hra, kde si lidi hrají na kouzelníky, válečníky, elfy…“ Mladík náhle zmlkne, pač je mu patrné, že s tímhle je u mě naprosto vedle. „Já si na kouzelníka nehraji.“ Dodala bych, že já jsem kouzelník, ale on je mudla a koukal by na mě jak na blázna a to nepotřebuji. „V pohodě. Já jsem James a támhle sedím s kamarády.“ Ukáže rukou ke stolu v rohu. „Nechtěla by ses k nám přidat?“ Ani se nenahnu, abych si tu jeho společnost prohlédla. „Vážně o tom popřemýšlím.“ Prohodím ledovým hlasem a pohledem na svoji whisky. James pokrčí rameny, seskočí ze židličky a vrátí se ke kámošům. Já nadále pokračuji v pití. Snažím se zapomenout na všechno, co mi Riley řekl. Jeho slova mě dostala. Když nadává, nezdá se jako blázen. Byl doopravdy zlý – zlý na mě. Tohle ti spočítám... Až tahle šaškárna skončí a já se vrátím do Anglie, vyžádám si, že s ním spolupracovat už nechci. Nikdy. Celé je to moje chyba. Otevřela jsem se Rileymu. Nerada si to přiznávám, ale náš vztah už nebyl jen pracovní. Hrála jsem s ním tu blbou hru, která brala jen můj drahocenný čas. Jsi slabá, citlivá… Bolestivě zavřu oči, vidím před sebou tvář svého otce. „Ano otče. Já vím.“ Zašeptám do sklínky, než jí dopiju. Barmanovi naznačím, že chci další. V duchu si slíbím, že toto už nikdy nedopustím. V periferním vidění si všímám, jak dvě dívky se zvedají od stolu v rohu, od kterého mě předtím navštívil James a míří na záchod. Příliš mě to nezajímá a znovu se věnuji svému pití a svým myšlenkám. Z mé alkoholové meditace mě vytrhne rychlé odsunutí židlí. Švihnu pohledem po zvuku. Kluci společně s Jamesem se zvedají od stolu a spěchají na pomoc svým kamarádkám. Jsou obtěžovány nějakými nemachrovanými týpky. Zatím jsou jen dva, ale jak se nahrnou chlapci, zvedají se další. Náhle tu máme nepoměr čtyři na tři. Za normálních okolností, bych tohle nechala plavat. Ale přicházela jsem sem s přáním se porvat. Když se do toho přimíchám, blíže k vyplnění svého snu asi za tenhle večer nebudu. Seskočím ze židličky. Alkohol dělá své, moje ladná chůze už není tak ladná. „Dejte si odchod, holky jsou tu s námi.“ Slyším slova, jednoho z kámošů Jamese. „Protože nezažili něco lepšího.“ Prohodí jeden z namakanců a jeho kumpáni se zasmějí. „Slyšeli jste je. Vypadněte.“ Vyštěknu a přitáhnu pozornost na sebe. „Aaa další kočička, co chce odejít s námi domů.“ Ten co to řekl, si mě uznale prohlédne. „Tak na to zapomeň.“ Přidám znechucený obličej. Chlapa to neodradí. „Kočička kolem sebe prská. To se mi líbí.“ Natáhne ke mně ruku, aby mě chytil za rameno. Udělal velkou chybu. Alkohol nealkohol, reflexy jsou v pořádku. Vymrštím ruku a chytím onoho blbečka za zápěstí, ozve se křupnutí a bolestiví výkřik. To už kumpání se ke mně hrnou. Naštěstí kluci se zachovají statečně a vrhnou se mi na pomoc. Utržím pěstí do tváře, při tom se kousnu do spodního rtu. Ucítím pachuť krve. Sama jsem rozdala několik dobře mířených ran. Někdo mě chytá za límec bundy a strhává mě stranou. „Kašli na to.“ Zaslechnu známý hlas. Je to ten kluk, James. Společně s jeho kamarády utíkáme z hospody. Chtěla jsem se dále bít, ale sama bych se nejspíš ráno probudila v nemocnici. Kličkujeme pro mě neznámými uličkami. Všichni se zastavujeme. Mám v plánu se otočit a odejít, vypadají v pořádku, nepotřebují mě. James chytá moji ruku. Vytrhnu se mu. „Dík. Jsi v pořádku?“ Než stihnu odpověď, všímá si mého roztrženého rtu, krve a lehce napuchlé tváře. „Doma se ti na to podívám.“ Nesouhlasně zavrtím hlavou. „Tvoji ušlechtilou nabídku musím odmítnout. Já raději budu pokračovat v tom, v čem si mě už vyrušil ty.“ Na tváři Jamese se zdá, že přemýšlí, o jaké to činnosti mluvím. Dojde mu to. „Kousek odtud je malý bar. Zvu tě na pití.“ Pokrčím rameny. James se rozloučí s přáteli a spolu se vydáme do onoho baru. I když jsem chtěla být sama, jeho přítomnost nějak přetrpím. Postarali jsme se o můj ret a tvář si chladím ledem. Většinu času mluví můj společník, já spíše přitakávám. Ptá se mě, kde jsem se naučila, takhle bojovat. Přiznávám se, že vše mě naučil můj otec. Zjišťuje, odkud jsem, přízvuk mě prozradil, že nejsem místní. Strávím ve společnosti Jamese další hodinu. Byla to změna, když se o mě někdo zajímal, ptal se mě na tvář a nekřičel po mě, jaký jsem idiot. Čas se přehoupl přes půlnoc. Pomocí alkoholu se mi rozvázal jazyk a občas se i nějakému tomu vtípku svého společníka zasměji. U poslední sklínky se mě James ptá, v jakém hotelu bydlím. Jo, tak tohle ti říct nemůžu. Snažím se zatvářit, co nejvíc rozpačitě. „To ti neřeknu.“ Jemně ho chytnu za bradu. „Dej mi aspoň telefonní číslo do hotelu.“ Opět nevím o jaké to mudlovské vymoženosti mluví. „Cože?“ James chytí mojí ruku, kterou držím jeho bradu a pohladí mě. „Tak já dám svoje číslo a ty se mi můžeš ozvat.“ Ucuknu rukou a raději se napiji. „Jenže nemám žádný papír.“ Postěžuje si můj společník. Už předtím si všiml mé vykukující mapy z pod bundy. Natáhne ruku s tázavým pohledem. Nezabráním mu, vytáhne jí. Pozdě mi dojde, že by jí neměl rozevírat, přeci jen je to magická mapa. Naštěstí Jamese zajímá jen přední strana, na kterou viditelnýma číslicemi napíše svoje telefonní číslo. Pak mi mapu zasune zpátky. „Doufám, že se ozveš, Campbellová.“ Místo odpovědi, rychle do sebe kopnu zbytek whisky. „Asi půjdu.“ Věcně oznámím a zvedám se k odchodu. Rovnováha je ta tam. Zapotácím se. Pocit, který neznám, je to příjemné, ale i divné zároveň. James mi přispěchal pomoci a společně vylezeme ven. Společník trvá na tom, že mě doprovodí k hotelu. Rázně to zatrhnu. Vtisknu mu letmý polibek na tvář. Nejspíš chlapec čekal víc. Moc lituji toho, že s ním nemohu v zábavě pokračovat do rána. Dnes jsem provedla nerozvážných věcí dost, toto by byla asi třešnička na dortu - nebýt ráno na pokoji. Rozloučím se s ním a vracím se k hotelu. Za několik zabočení za roh, musím vytáhnout mapu. Zrak mám zdvojený, což mi orientaci hodně stěžuje. Cesta zpět mi trvá déle než by měla, ale nakonec skončím u obrázku sovy na chodníku. Projdu portálem. Je něco po jedné hodině. Složím pečlivě mapu, spíše se domnívám, že je to pečlivě. A vydávám se do mého a Rileyho pokoje. Modlím se, abych ho neprobudila, jenže já jsem v tento moment něco jako slon v porcelánu. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Storky mi jen tak nedochází." S úsměvem ocením doplnění vína. "A máš štěstí, že mám touhle dobou široký sortiment." Ostatně, já ho mám vždy. "Takže si můžeš vybrat třeba z příběhu potulného kuchaře, veselého pašeráka nebo zodpovědného pracovníka z oboru záhad!" "Nebo se zatím můžu zeptat, jak ses po škole vlastně měla ty, abych získal čas si vymyslet něco zajímavějšího." V tomhle musím Ise smeknout, jí nikdy nic nerozhodí ani pořádně nerozčílí. Docela by mě zajímalo, čím to dělá... a musím uznat, že bych zrovna jí chtěl vidět alespoň jednou pořádně namíchnutou asi tak, jako Suzanne se usmívat! To by byly ohromné trofeje v mé síni slávy. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Soudě dle odpovědi mi asi pravdu říct nechce. Ať už dělá cokoli, tak nějak se utvrdím v tom, že nemá smysl se jej na to vyptávat a pokud bude chtít, řekne mi to dost možná sám. No - a nebo taky ne. Ostatně - co je mi po tom? Namísto toho jen klepnu hůlkou do talíře a oznámím "ještě jedno víno," načež se na stole objeví další láhev. Proč ne? Koneckonců - jsem na dovolené - a staré kamarády člověk nepotká jen tak, na každém rohu! Navíc nám z talíře pomalu ale jistě mizí jídlo - a nebudeme tady přeci sedět jen tak! "Nebo se zatím můžu zeptat, jak ses po škole vlastně měla ty, abych získal čas si vymyslet něco zajímavějšího." "Dobře," odpovím s úsměvem, který už tak trošku přikrášlilo víno a znovu se napiji. "Po škole jsem se vrátila domů a dělala přesně to, co jsem vlastně celou dobu chtěla. Rozšiřovala rodinnou sbírku knih - a chovala koně. Za OVCE jsem dostala nádherného errasáhna," oznámím hrdě. "Bernard jej ještě stihl vidět, než... se ztratil." Na okamžik se zdá, že mi přes tvář přelétne tak trochu stín. Už proto, že jsem se s jeho náhlým zmizením vyrovnávala dost těžce - a dodnes nevím, zda je ještě vůbec naživu. Nikdy se neozval. Ale to já Rileymu taky ne. "Taky jsem si vyřídila všechna ta lejstra, zaregistrovala si a pořídila druhou klisnu jednorožce - a jednoho hřebce. Teď mám i dvě hříbata, ročky. A... napsala jsem nějaké knihy." Dodám se zahihňáním a zase si upiji vína. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Era-tamto?" Vyhrknu překvapeně. Ne každému se daří splnit si své sny a tohle bych vždycky řadil do kategorie právě takových snů, ze kterých se každý den probudíte s polštářem v hubě! "Tak ať ti dělá teda radost!" Po ujištění, že jsem dobře slyšel, připiju na zdraví toho zvláštního tvora. "A co se týče tvého autorství - nemáš tam náhodou nějaké omalovánky, nebo spoustu obrázků? Že bych si je jinak sehnal taky!" Ono, co si budeme povídat, pro mě tyhle věci nikdy nebyly. Ale sakra, kdyby chtěla komplet Dunu, nebo Asimova... tak bez problémů mohu sloužit stejně tak i s Pánem prstenů! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "A co se týče tvého autorství - nemáš tam náhodou nějaké omalovánky, nebo spoustu obrázků? Že bych si je jinak sehnal taky!" Jen s takovým tím shovívavým úsměvem zavrtím hlavou. "Mám tam pár fotek, ale jen pro demonstrativní účely," odpovím. "Navíc nepíšu beletrii, beztak by tě to nemohlo bavit... pokud si tedy nechceš pořídit vlastního pegase a nepotřebuješ vědět něco o jejich nemocech." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Tak na mě příště mysli a dej tam alespoň malou osmisměrku!" Navrhnu na oko vážně! Přeci jen takováhla věc by byla v knihách učeného ražení příjemnou novotou. Dokonce zvažuji, že bych ji navrhl kostičkovaný papír, ale nemám pocit, že by dokázala i při vší své značné inteligenci ocenit opravdový význam a přínos piškvorek při nudných hodinách studia! "Neměl bych to kam dát!" Představa takového zvířete - to mě dost pobavilo. Ono by mámu asi kleplo, vídat takový souboj titánů každý den a navíc... asi to bude drahé. Vlastně jako všechno, co se točí okolo Issi. Ne nadarmo je to má drahá školní přítelkyně! "Mám jen malý byt v Londýně a doma už jedno zvířátko máme." Uchechtnu se. "Dianu, moji mladší sestru..." Chvilku tonu ve vzpomínkách. "Říkal jsem ti o ní?" Přeci jen se narodila nějak v době, kdy mi jsme končili... tak si nejsem jistý. I kdyby zapomněla, nedivil bych se, kdo by si při tom všem, co běžně nakecám, něco takového pamatoval? |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Co já vím, osmisměrky sis dělal na škole z učebnic ty," pokrčím rameny. Moc dobře si vzpomínám na dopsaná slova, malůvky, čmáranice, místy vytrhané stránky, když potřeboval materiál na vlaštovku! Atakdál! "Mám jen malý byt v Londýně a doma už jedno zvířátko máme." Ach ano. Evu, já vím. Je zvláštní, že ta ryba ještě žije. Je pravda, že o těchto zlatých rybách se tvrdí, že jsou "dlouhověké" - ale nikdy jsem v praxi neviděla, co to znamená. Až doteď, tedy. Vždyť - kolik let už ji musí chovat? "Říkal jsem ti o ní?" "Možná," odpovím vyhýbavě s vědomím, že pokud o ní mluvil, stihla jsem to za všechny ty roky úspěšně zapomenout. "Ale klidně mi to můžeš říct znovu, určitě... vyrostla." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Jo to jo, už se jednou vidí v Bradavicích." Uchechtnu se. "Akorát mám o ní starost, jak roste je..." Chvilku hledám správné slovo a ani víno mi moc nepomáhá. "Isso, ty jsi sečtělá, poraď mi!" Nakonec na vlastní snahu rezignuji.7 "Když jsme nedávno přišel na večeři, mamka chystala koláč a ta malá sviňka..." Navzdory tomu, jak to slovo "sviňka" působí, to vyslovuji s láskou. "...navrhla, že zabaví rodiče a já kouzlem odpálím těsto, až budou na dosah. No a pak to všechno svalila na mě, takže jsem nedostal ani kousek! No a stupňuje se to, tyhle tendence... jak bys to pojmenovala?" Doufám, že nějakým temným pojmem, co bude znít jako psychická porucha! Nejlépe index Huntovosti! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Isso, ty jsi sečtělá, poraď mi!" "O dětech, já?" Vypálím překvapeně a raději se na to napiji. Jednak už má Riley dopito, tak by bylo vhodné dopít taky a dolít - a druhak jsem poměrně zaskočená tím, že se zrovna někoho, jako já, ptá na radu ohledně dětí. Umím vycvičit loveckého psa - to ano. Ale to není to samé! Pak mi vypráví tu svou historku a já se neubráním smíchu. Rileyho sestra je Riley v jejím věku! Nebo možná o trošku starší Riley, protože v jejím věku jsem jej ještě neznala. Však kolik bomb hnojůvek odpálil ve společenské místnosti a po chodbách? Vždyť ji jednou, pomocí Bernarda, kterého se v podobě zvířete všechny hradní ty zákazové kletby "nevstupovat do holčičí ložnice, nebo..." netýkaly, propašoval i na mou postel. Doslova mě tehdy v noční košili vykouřil ven, jako lišku z nory! "No a stupňuje se to, tyhle tendence... jak bys to pojmenovala?" "Rodinné dědictví, Riley," přikývnu vážně. Jsem ráda, že ta atmosféra divna, která tady byla, když přišel, je pryč. Na Hunta je spoleh, že prolomí jakékoli ledy. Jo - a probudí ve mně chuť na dezert! Takže klepnu hůlkou do talíře a oznámím, že chceme dortík. Ten se pak vzápětí objeví i s příslušnou dezertní vidličkou. "Málem jsem na něj zapomněla-" utrousím. "Takže říkáš, že tvá sestra má magické nadání? To je skvělé, opravdu! Já mám teď půlročního synovce, ale zatím s ním tedy přirozeně nic moc není," uculím se. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Rodinné dědictví je bomba, která měla strašnou sílu, takže se směji stejně jako ona před chvílí. I když tehdy mi do smíchu nebylo, protože to byl domácí koláč a to je... no...eh... sakra dobrý koláč! Je to stejný rozdíl, jako kdybyste porovnávali Havraspár kuchyně a Mrzimor běžného supermarketu, to prostě nejde! "Jo, je kouzelná, už teď lituju ty kluky tam" Čímž potvrzuji nejen její talent! A co se týče malého synovce, půl rok? "Tak to ho už můžeš začít učit sednou, lehnout a tak, ne?" Škodolibě se usměju. Koneckonců ona to se zvířaty umí a soudě dle mé sestry a vlastně i mě samotného to není takový rozdíl. Buď a nebo jsme my, Huntové, docela zvěř! "Každopádně až bude větší, vem ho někdy na návštěvu a slibuju, že ho naučím to, co ty nikdy nesvedeš." Zní to... skoro jako výzva! Taková ta žertovná, jako když jsem se s Issou vsadil, že budu týden ležet v knihách a samozřejmě jsem to nechtěl splnit, ale ani prohrát... takže jsem měl učebnici pod polštářem a dlouho na to téma filozofoval! Zajímalo by mě, jestli tu radost přináší vzpomínky, její přítomnost a nebo to víno, co v nás docela svižně mizí... |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Každopádně až bude větší, vem ho někdy na návštěvu a slibuju, že ho naučím to, co ty nikdy nesvedeš. "No to snad raději ne!" Uchechtnu se. "Už tak mám doma řádný průser,"Já opravdu použila nahlas slovo PRŮSER? Neměla bych přestat pít? "- ne ještě tak, kdybych z něj udělala zlobivé zvířátko!" Nevím, zda bych měla, nebo neměla přestat, protože rozum už o tomhle... asi nechce mluvit - takže se zase napiji. Však co! Ještě DNES jsem na dovolené! No a možná budu i zítra - nějak se mi do všeho toho nebezpečí zase nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Ne? Jak ne? Objednáte-li si svého Hunta inhed, obdržíte na konzultaci zdarma jeho ďábelskou sestru a to se sakra vyplatí! Pak ovšem vysloví něco, co mě... naprosto šokuje. Průser a řekla to Issa! Nejdříve tedy koukám do sklenice dumaje o tom, že v tom musí něco být. Možná droga, možná vinný střik lihem? To přece není jen tak! Asi proto se pořádně znovu napiji. "Děti musí zlobit, je to zdravé!" Uchechtnu se, protože jako tak trochu věčné dítě vím, o čem mluvím! Hlavně s pár skleničkami, protože víno moc často nepiju. "Fakt si řekla průser? Já jen - nemůžu tomu uvěřit, že zrovna ty... sakra čekal jsem na to celý Bradavice!" Znova se rozesměju, kdybych býval tušil, že jí stačí tak málo! "Na ten den, kdy se jako Kraken utrhneš ze řetězu a řekneš něco vulgárního!" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Fakt si řekla průser? Já jen - nemůžu tomu uvěřit, že zrovna ty... sakra čekal jsem na to celý Bradavice! Na ten den, kdy se jako Kraken utrhneš ze řetězu a řekneš něco vulgárního! "Čemu se směješ?" Snažím se působit, jako že se mě to hrozně dotklo, ale přes ten smích, který se mi dere z hrdla to asi... nemá tu příslušnou fazonu. "Je to vážná věc!" Ano - hrozně vážná! Už proto, že se znovu rozhihňám a raději se věnuji dortu. Což mi moc nejde, protože se nemůžu přestat blbě uculovat a s tím výrazem se fakt blbě žvýká. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Vážná věc?" Zním dost pochybovačně! "Tak spusť a já ti garantuju, že je to úplný nic proti... řekněme situaci, má drahá přítelkyně..." Uchechtnu se, jak si najednou hraju na slušného a velmi rezervovaného mladého muže. To je blbost, že jo? "Jakou... situaci jsem vytvořil v práci!" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Aha! Takže Riley má taky průser! Ale pracovní! No výborně, přecházíme na veselé historky! A když už jsem to nakousla, tak... tak bych asi mohla - tak bych asi MĚLA... Spolknu želé z dortu a dožvýkám. Pak se, abych podtrhla vážnost celé situace škrobeně narovnám, složím ruce na klíně a s tím nejvážnějším výrazem, jakého jsem schopna, se na Rileyho zadívám. "Riley Hunte - " oslovím jej velmi formálně, "Já utekla z domova!" A už to nevydržím a přestanu se tvářit vážně. Namísto toho nahodím takový ten nadšený výraz typu "I'm so fucking awesome, dude!" Ne, jako tehdy, když jsme se Svenem přistáli v Rusku a já to řekla napůl vyděšeně a napůl překvapeně, čímž jsem si vysloužila uklidnění, objetí a pusu do vlasů - tentokrát totiž vypadám, že mi to přijde jako ten nejsupernější ze superních nápadů, které jsem kdy měla! To to víno! |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Jako je pravda, že bych nevěřil v to... no cestování jen tak. Ale sakra, když zmínila dovolenou, myslel jsem, že má ve městě rodiče, muže... cokoliv! Tohle je sice logické, ale zatraceně by mě to nikdy nenapadlo. Asi proto v momentě, kdy mi tohle řekne, vyprsknu víno a začnu kašlat. Ano, bez ostychu v zoufalé snaze si zachránit život. "Doprdelefakt?" Lapám po dechu a nevěřícně na ní čumím, zatímco se mi na oviněné držce začíná zase rýsovat... no úsměv! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Riley překvapením kašle víno, které hůlkou suším z bílého ubrusu. Na to, jak jsem rozhihňaná, ještě tahle základní kouzla docela zvládám. "Do prdele, fakt!" Odpovím mu ve stejném duchu - a ano, už druhým vulgarismem! "Byla to docela akce," zahihňám se pak. "Odletěla jsem na koni a Gustavsson si přitom málem rozbil hubu!" A jo. Hihi. Hihihihihihi! A na to se ještě napijem! |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro No paráda, doktůrek má talent, možná se minul povoláním – panika jak z obrázku... kdyby měl teda někdo nutkání vyrábět obraz paniky. Otočím se k Aidenovi – je tu takovej bordel, že fakt nemusím šeptat, ono ani mluvit normálním hlasem skoro nestačí. Takže hlavní starost mám s tím, abych se nenechal strhnout davem. „Dobrá práce. Nebudem provokovat a poslechnem toho bystrozora – najdi si nějaký dva lidi a zahrajem si na průvodce. Sejdem se na druhý straně.“ Sám se protlačím blíž k nejbližšímu portálu a zkusím si najít nějaký krytí, ideálně rodiče s jedním dítětem nebo dvě starý babky, protože tyhle objekty jsou nejlepší - strhnou pozornost okamžitě, protože buď ječí, nebo jsou potenciálně víc ohrozění davem. Všichni, kteří ještě nepanikaří, věnujou pozornost jim a nikdo se nikdo nezajímá o jejich doprovod. Počkat na něj na druhý straně se vážně chystám, přeci jenom, zatím je víc než schopnej komplic, jen je otázkou, jak velkou radost z toho bude mít on. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Dobře ty!" To je to jediné, co k tomu taky mohu říct! A to není tím vínem, zkrátka jsem první, kdo bude tvrdit, že bez špetky bláznovství by nás naše životy dohnali k šílenství! Věřte chlápkovi s rybou, protože ryba ví! Pěkně si ještě ťuknem na to, že se jí to podařilo! Inu jak rád říkám, dobří přátelé vás nenechají dělat stupidní věci. Samotné! "Teda Isso, jsem rád, že ses konečně zachovala zodpovědně a udělala něco ohromně nezodpovědného, to fakt asi netrumfnu!" S trochou toho vínem přiživeného uznání rozhodně nešetřím. Nic méně i zpomalenému myšlení záhy dochází jedna věc a to, že bych Gustavsona vlastně mohl znát. Co hůř, dost možná ho vážně znám. "Ten kluk - to je TEN Gustavson?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Teda Isso, jsem rád, že ses konečně zachovala zodpovědně a udělala něco ohromně nezodpovědného, to fakt asi netrumfnu!" Beru to jako kompliment! Sice bych se za střízliva spíše styděla, ale - koho zajímá, co bych dělala, kdybych neměla hladinku? Mě tedy ne - alespoň ne momentálně. Máme před sebou přeci moc hezký večer se starým kamarádem! Takže si ho můžu užít a nestarat se o starosti všedních dní... a ani zítřka. "Ten kluk - to je TEN Gustavson?" "No já znám jenom jednoho!" Nechám nám dolít a pozvednu sklenku. "Chodil s náma do školy. A-" znovu se uchechtnu "- měls to vidět, ten jeho výraz!" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Ses zbláznila, Isso? Vždyť to byl odrážeč!" Nadhodím dosti... pobouřeně. Ano, kdyby to byl deviant násilníci pejsky v parku, přijal bych to líp! Alespoň teď. "Nota bene ze zmijozelu!" Vrtím hlavou dosti nechápavě. "A vůbec, jak si přišla k němu?" A tohle, pro změnu, je čistá zvědavost. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "A vůbec, jak si přišla k němu?" "Nene, hovno! To on přišel za mnou! A řek, že mě nenechá odjet samotnou a -" vyprsknu smíchy, JÁ ŘEKLA HOVNO!!!! "- tak jsem ho posadila na koně a řekla mu leť!" Doháje, proč mi to, když jsem opilá, přijde, jako ta největší hlína na světě? Mohl se zabít, že? Hihihihi! MOHL SE ZABÍT! Hihi! "Jo počkej... ty myslíš jako poprvé přišla!" Skousnu si spodní ret, jak se snažím si urovnat myšlenky, které víno rozehnalo všude možně po světě. "No on to... potřeboval po mně nějakou knížku. A pak mě pozval na kafe." Hihi - nenechá LETĚT SAMOTNOU! Kdyby jenom věděl! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~ Čas: cca 20:15
"Najdi ho a vzkaž mu, ať mi přesně řekne, co se stalo a jestli ode mě potřebuje něco konkrétního." Hooky kývne svou velkou hlavou a s prásknutím zmizí za svým pánem. V pokoji nastane tíživé ticho. Po chvíli se však ozve nejisté zaklepání na dveře následované Mariíným hlasem: „Estás bien?” pak si uvědomí, že vlastně španělsky moc nemluvíš a opraví se: „Je vše dobře?“ angličtina jí ještě trochu dělá problémy. „Slyšela jsem hluk.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel plný překvapení – a sama ve velkém světě ~Nimue~ Čas: cca 22:30
Byl to chaos. Jelikož jsi měla pokoj hned vedle Rileyho a Suzanne, mohla jsi přes zeď slyšet jejich slovní střet, který vypadal cca takto:
Dveře pokoje s číslem 14 bouchly, ale hlasy jsi zatím slyšela jen tlumeně. Bylo zřejmé, že Suzanne a Riley budou spát v jedné posteli spolu. Nicméně bystrozorka postupně přidávala na hlasitosti, až jsi konečně byla schopná rozeznat nejdřív slova, a pak i celé věty. Nicméně někdy promluvila mnohem tajemněji a přes zdi hotelu se to k tobě nedoneslo.
Hnědovláska právě mrazivě říkala: „...něco podělala," na chvíli se odmlčela. "Jestli si myslíš, že ... polovinu informací ohledně téhle cesty, tak se mýlíš. Něco mi tajíš a já na to... naplánoval tajemnou schůzku, čímž mi nahráváš k mé teorii. Tak si na ní jdi." Další odmlka a další věta byla prosycená velkou nevolí. "A co budu, dělat já v tu dobu, tě nemusí zajímat. Jen se ti to líbit nebude."
Na rozdíl od Suz Riley mluvil o něco tišeji a jeho brum nedopřával tvému uchu, abys jej slyšela pořádně. Jen místy jsi zachytila slovo či jen jeho část. "Suzanne..." její jméno vyslovil zvučně. "...pravdu. ... ti všechno ... mě to." V Rileyho hlase se objevilo něco, co se dalo označit za naštvání. "... jako stupidní idiot, ... já potřebuji rybu, ale ty to dáváš i bez ní. ... si napadla ... hotel a proč? ... nebezpečí hrozilo? Děláš ze sebe... vojáka... tolik, co Eva... moc omlouvám, ale neřeknu ti navíc nic... dle libosti, má drahá! Ale za tvou lásku selhání nevyměním."
Nastalo tíživé ticho, které jsi mohla cítit i ty. Po nekonečně dlouhých minutách se opět přihlásila o slovo Suzanne a nezněla nadšeně: "Ty neupřímný omluvy si nech od cesty. Jsi kretén,“ tón podpatků pravidelně dopadajících na dřevěnou podlahu mířil od tebe. Nejpravděpodobněji ke dveřím. Jako potvrzení zaskřípaly vedlejší dveře. "Čekat na mě nemusíš." Tohle už slyšíš i z chodby. Bouchnutí dveří otřese málem velkým hotelem a Suzanne rázuje pryč od pokojů, nejspíš k recepci.
Uběhne ještě nějaký ten čas, než se dveře znovu otevřou a Riley si to také někam zamíří. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Nenechá odjet samotnou, to jako proč? Vždyť je v pohodě, plná radosti a tak! Koneckonců, co by se jí asi mohlo stát ve světě plném úchyláků a zoufalců, co by si pro minci nechali udělat díru do kolena a pak by ji ještě prodávali. Dělám si srandu, já takhle nikdy nepřemýšlím, jinak bych dal taky výpověď a dělal klidnější práci! Vždycky je všechno v pohodě, věřte mi, jsem chlápek s rybou a ryba, ryba ví! "Jako nenechá odjet, poprvé knihu kafe..." Tohle mi vrtá hlavou. "...Isso, jaký k němu máš vlastně vztah?" Jen zírám, zatímco ji prsty ukazuji, že je to jednička. Skoro zabít odrážeče, to je fakt nářez a pak, nikdy jsem ji takhle rozjetou neviděl a je to vážně k popukání. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "...Isso, jaký k němu máš vlastně vztah?" Zarazím se a zamrkám. Kdybych neměla růžové tváře ze všeho toho vína, asi bych zrudla - ale takhle to prostě a jednoduše není už možné! "Já..." zaváhám, jako bych hledala ta správná slova. Hihňání je pryč. "My spolu - to... no." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Tys teda zvlčela!" Poplácám ji po rameni. Co na tom, že normálně bych to neudělal a že vlastně bych byl za normálních okolností znepokojený. Teď je všechno fajn, všechno v pohodě a domýšlet věci, to můžeme prostě jindy. Sakra stylem "jindy" jsem prošel celé Bradavice, tak proč ne celý život? "Sakra Isso, já si najednou vedle tebe přijdu jako ten zodpovědný!" Začnu se... smát. Zase jako idiot, ta absurdita je stejně strašná, jako je strašně dobré to víno! Malá Issa, hodná Issa, dokonalá prefekta a to všechno v jednom teď s prominutím mele hovna s přemírou chlastu v krvi a ještě se mnou! Tohle je lepší než staré dobré časy! Tohle jsou zatraceně fajn nové časy! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Mezitím, co Riley mluví a plácá mě po rameni, uvažuji, co tím, co řekl myslel! Proč mě plácá po rameni, když jsem se ještě nevyjádřila? Zatím jsem mu přece neřekla, CO my dva spolu! Už proto, že si tím sama nejsem sakra vůbec jistá. Protože CO spolu vlastně? Chodíme? Já nevím, ale asi těžko. "Sakra Isso, já si najednou vedle tebe přijdu jako ten zodpovědný!" "- my si spolu občas..." Co si spolu občas? "My totiž... já s ním spala." Tak jo - jestli jsem si myslela, že už víc zrudnout nejde - tak zrovna teď dozakuji, že to není pravda! A aby toho nebylo málo, raději po tom, co jsem řekla, kopnu půl sklenky prakticky na ex! |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Co...cože? Takže s ním chodíš, ne?" Jako myslel jsem, že s ním chodí a proto utíkali, ale že rovnou vypálí, že s ním spala, proč mi to kurva říká? To mám jako závidět? Podívám se pro jistotu na rybu, jako by mi mohla říct, jestli se mi to nezdá. Ryba, která vždycky ví, asi momentálně neví! Nebo vědět nechce? No tak či onak se rozbila má představa romantické první lásky téhle dívky a vůbec, co je dneska za den? To už je druhá holka, co se mnou dneska mluví o posteli! Ach, kam ten svět spěje! "A to vás jako načapali, že jste utekli?" Nakonec, to by dávalo smysl. Gustavsson asi není nějaký šlechtic, jestli se pamatuji, takže... by to bylo jak z romantické komedie! A to s tím spaním sakra je to ženská a jaká! Sice to vidím, ale i tak je těžké se oprostit od toho, co bylo tolik let zažité! Nebo raději odprsit? Sakra, asi bych neměl tolik pít! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Co...cože? Takže s ním chodíš, ne?" "No to právě nevim!" Opáčím okamžitě, poměrně rychle a lehce zoufale. "Já nevím, jak to s chozením chodí a on se nevyjádřil a..." pokrčení rameny. "A já to asi nepoznám - a když se nás ptali, jestli spolu chodíme, tak se podíval na mě a čekal co řeknu a já neto... já neodpověděla!" Kousnu se do rtu. Co když jsem to tehdy posrala? "A to vás jako načapali, že jste utekli?" "Ne - naši.. o tom, že si spolu občas vyjdeme, ví... a to - se stalo až potom." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "No Isso..." Tohle je fakt řádná nálož. "...každopádně šel s tebou a to něco znamená!" To je asi to nejchytřejší, co mě teď napadá. Sakra, za střízliva bych byl mnohem výřečnější! I když kdo ví, co bych jí vykládal, třeba - šel s tebou, aby se stalo to po tom? Ne, nemá smysl to řešit, navíc přijde mi o dost živější než kdy dřív a k tomu patří i méně příjemné záležitosti. "Kdybys někdy cokoliv potřebovala, ve štychu tě nenecháme, že Evo!" Ve snaze trochu odlehčit téma ťuknu o akvárka. Zdá se, že to bylo přesně to, co rozproudilo její nadšení, protože udělala několik zběsilých koleček! Jedna věc mi nic méně pokoj nedá. "Akorát, jestli jste neutekli kvůli tomu, tak proč teda?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Akorát, jestli jste neutekli kvůli tomu, tak proč teda?" "NO PŘECE KVŮLI TÉ KNIZE!" Vypálím ze sebe dřív, než bych si to stihla rozmyslet. A s takovou tou naprostou samozřejmostí a výrazem "jaktože ti tohle nemohlo dojít!" A až pak mi dojde, co jsem řekla, že o knize nikdo nemá vědět, že tohle jsem říkat rozhodně neměla a že už je to venku a zpátky to nevrátím. A že si musím rychle vymyslet nějakou dobrou lež! RYCHLE! Jo a taky uvěřitelnou! V opilosti! Bello, cos to udělala! Zakryju si ústa rukou, vykulím oči a vyděšeně zamrkám. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "A jaké knize?" Vypálím automaticky, zatímco její gesta ukazují, že jsem se domákl tajemství většího, než je bezpečí jejích kalhotek. Tak zábavní park, jo? Houby, kniha v tom je, jako v polovině věcí jejího života! Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry. "Třeba můžu trochu pomoct, vzhledem ke svému... ehm zaměstnání." Nadhodím s vědomím, že ochotný, opilý kamarád by přeci jen mohl mít větší šanci se něco dozvědět a tohle bude pikantní! Možná nějaký tajný deník nějaké osobnosti, zkrátka něco kompromitujícího s vazbou na její rod, že to vypadá na takový průšvih! Co já vím, třeba obligátní plátek "Jak to rádi Thornky"! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Třeba můžu trochu pomoct, vzhledem ke svému... ehm zaměstnání." Jemně zavrtím hlavou. Hihňání je pryč, vyhnal jej šok z toho, že jsem se tak nemožně prokecla. Myslím, že si musím na pití dávat pozor. Tentokrát mám štěstí, že Riley je dlouholetý kamarád ze školy - doufám. Ale co bych komu mohla říct příště? "Neřekl jsi mi, kde pracuješ... a pochybuji, že děláš v oboru, který by mi mohl pomoct," uchechtnu se. "Na to bys asi neměl žaludek." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Tak to se pleteš, Isso, já už ti to dneska řekl." Mrknu na ní. Sakra, co to dělám? Měl bych vycouvat a o práci vůbec nemluvit mohl bych... to všechno prostě risknout s tím, že se dozvím něco důležitého! "Jen ty deitaly musím nechat záhadou." Navíc... jak by mě mohla ohrozit, je to Issa! A já, já mám rybu, tak! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Tak to se pleteš, Isso, já už ti to dneska řekl. Jen ty deitaly musím nechat záhadou." "Hádanky? Doopravdy? Teď?" Povytáhnu obočí. Není snad jasné, že nejsem zrovna... ve stavu, kdy bych rozluštila byť tu "rubikovu kostku," kterou mi jednou ve škole dal k Vánocům? Ukážu na víno, abych dala najevo, že todle asi nevyjde. "Nevím, kde pracuješ," zopakuji pro jistotu. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Je to státní záhada, ta nejtvrdšího kalibru!" Ležérně se opřu v pohodlném křesílku. "A už tohle je skvělá nápověda, vlastně i odpověď!" Riskuji a vím to. Ta zvědavost mě jednou zabije, to vím taky, ale doufám, že to prostě nebude teď. Koneckonců nevěřím, že by Issa byla zlá, nebo věděla něco o mém současném úkolu, to by nedávalo smysl a ani bych nechtěl, aby dávalo! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Uvažuji, co tím chce říct. Státní záhada. Nechat záhadou. Nápověda a odpověď... sakra, kdybych nebyla opilá, tak bych to měla už dávno. Co jen to... V duchu si rekapituluji, o čem už tady mluvil a co zaznělo. Státní záhada... A pak mi to docvakne. "Chceš mi říct, že děláš na odboru záhad? Ty?" Ne - Riley Hunte... je spousta věcí, na které bych ti byla schopná a ochotná naletět... ale TOHLE? Tohle snad ani ne. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Ano, Isso..." Kývnu hlavou a docela... smutně. "...proč mám asi mudlovskou hůlku? Myslíš, že pro parádu nebo proto, abych až potkám mocnějšího kouzelníka... přežil, hm?" Nasadím jí, doufám, brouka do hlavy. "A do ameriky bych určitě jel kvůli dovolené, že jo." To zní dost ironicky, ostatně já jsem cestovat nikdy příliš nemusel. Ono taky řešit furt, kde a jak můžete být s akvárkem - to je opruz! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "A do ameriky bych určitě jel kvůli dovolené, že jo." "Podívej, já teda moc nevím, co se dělá na odboru záhad..." Nechám nám dolít vína a zvažuji, zda objednat třetí lahev. Namísto toho se vrátím ke zpola dojedenému dortu, ne který jsem skoro zapomněla. "Ale pochybuji, že jeho zaměstnanci běhají po světě vyzbrojeni... tímto." Ukážu na tu jeho věc. Mudlovská hůlka. Porazit mocného kouzelníka? Směšné! "Pokud jsi ztratil svou hůlku, zajdi k Olivanderovi," začnu mu domlouvat smířlivým, jemným hlasem, jako tehdy, když jsem jej ve škole občasně přesvědčovala, aby se dobrovolně přiznal k prohřešku nějakému učiteli, než se to celé zamotá a rozmaže a bude to jen horší. "On tě možná napomene, protože ztratit hůlku je ostuda - ale prodá ti novou. A nebudeš se muset... zabývat... tadytěmi náhražkami." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Svou hůlku mám Isso..." S klidem ji vytáhnu, ukážu a vrátím. "...tohle mám, abych přežil." Řeknu to dost chladně, ačkoliv to zjevně nemá smysl řešit. "Ono to umí rozvrtat hlavu bez toho, abys potřebovala nějaké kouzlo... a je to dost užitečné." Ostatně si myslím, že vím mnohem víc o tom, co je a není ubohé. Umřít, to je ubohé a dost pravděpodobné, když pracujete se Suzanne! "No lámat tě nebudu." Mrknu na ní. "Jen jedno bych chtěl vážně vědět." Upřeně se na ní podívám. "Jsi šťastná Isso? To je to opravdu důležité." Co na tohle řekne, to jsem zvědavý! O to víc, že je to míněno upřímně. Je jen málo lidí z dřívějška, na kterých mi záleží a ona je jedna z nich. Nejen kvůli Bernovi a tomu, že jsem ji kdysi mlčky miloval, ale proto... že je to Issa! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Jsi šťastná Isso? To je to opravdu důležité." Odložím sklenku a chvíli na Rileyho civím bez jakékoli reakce. Pokud jsem něco doopravdy nečekala, je to tahleta otázka. Nevím, co tím sleduje a dost možná to raději ani vědět nechci - ale vím, že odpověď budu ve své vínem ztěžklé hlavě nějakou chvilku hledat. Měla bych se totiž zeptat v prvé řadě sama sebe. Protože tohle je jedna z věcí, nad kterými jsem se naučila už od dětství neuvažovat. Dělám to, co se ode mě očekává - tedy většinou. Jako dítě jsem se smířila s tím, že buďto šťastná nebudu a nebo si své štěstí koupím - ať už v podobě zvířat, nebo rozličných věcí, po kterých jsem právě zatoužila. Vždycky jsem si myslela, že mé vnitřní neštěstí pramení z faktu, že jsem držena ve zlaté kleci a mám na bedrech víc zodpovědnosti, než bych například ve svých dvanácti letech měla mít. Možná až příliš mnoho. Tehdy jsem se naučila tvrdit světu, že šťastná jsem - pokud se mě tedy ptal. Teď ale dělám něco, co by ode mě nikdo nečekal - jsem tedy šťastná? Měla bych být - že ano? Proč jsem tedy hned nevypálila "JISTĚ!" a nedoplnila to smíchem? Proč odpověď hledám? Možná proto, že jednou, po dlouhé době, chci být upřímná. Možná za to může víno, možná fakt, že jsme spolu sedm let v podstatě bydleli... a možná vědomí, že se zítra rozejdeme každý svou cestou. Těžko říct. "Ještě před pár hodinami bych ti s úsměvem řekla, že ano," odpovím opatrně. "A dokázala bych se usmát tak, že by působil opravdu upřímně a ty bys mi to věřil. Možná i záviděl." Klepnu hůlkou do talíře a poručím nám vodu. Pak všechno to víno zapiji i něčím nealkoholickým, než pokračuji. "Ale řeknu ti pravdu. Mám své starosti. Spoustu. Ale zároveň nemohu říct, že bych byla nešťastná. Mám skoro vše, co jsem kdy mít chtěla. Sehnala jsem si spoustu knih, po kterých jsem toužila," musím se na chvilku zastavit. Příliš mnoho slov naráz. Napiji se. "Mám už i většinu všech těch koní, o kterých jsem mluvila ve škole a pět jednorožců, Riley, pět." Zase ten ovíněný výraz "I'm awesome!" "A dneska jsem zažila možná nejlepší den svého života." Až se mi z toho točí hlava, jak byl dobrý!!! "Přes to jsem poslední tři dny plakala víc, než za poslední tři roky." Povzdech. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Poslouchám, i když to začíná být docela těžké. Ne, že bych byl nějak vrtošivý, ale kdo ví, kolik je hodin a to víno... to dělá své. Nic méně tiše, mlčky vstřebávám každé slovo, co z ní leze. Stejně tak pečlivě koukám i na to, jak se tváří, hýba a jak vůbec působí, když to říká. Ne, neumím moc v lidech číst, ale tohle je zkrátka příliš důležité na to, abych se alespoň nesnažil. Koně, jednorožci je to zvláštní, i když ji to nějakým způsobem naplňuje, tak to navzdory vší své ceně z jejích úst zní, jako něco příliš... malicherného, vzdáleného a nepodstatného. I přes to, že já bych si nic z toho nikdy nemohl dovolit a ani nechtěl. "A dneska jsem zažila možná nejlepší den svého života." No, jak tohle vzít? Mám být hrdý na to, že hovoří o dni, kdy mě po těch letech potkala, nebo dumat nad tím, co se ostatní se ji kromě mého zjevení přihodilo a naplnilo jí to štěstím? Vzhledem k tomu, že jsme si za ty roky nevyměnili ani čárku spíše to prvé. Zní to nostalgicky? Ono to taky nostalgické je, protože se mi po všech těch časech stýská tak, jak jsem si to zatím ještě neuvědomil. Zvláštní, jak umíme být slepí, že? "Přes to jsem poslední tři dny plakala víc, než za poslední tři roky." "Bez toho zlého, nemůžeš poznat to dobré." No, to bylo kurva hluboké a protože to vím, tak to doplním vydatným lokem. Narozdíl od ní, já mám na nealko čím dál menší chuť. "Díky Isso, žes byla upřímná." Teď tak ještě zjistit, o jakou knihu jde. Tedy ehm, ne že bych... je to jedno. Tak! "Tak... na to, aby každou vteřin pláče vystřídal alespoň den plný štěstí!" Nabídnu další... přípitek. S tím, kolik toho máme kdo ví, jestli není poslední. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Tak... na to, aby každou vteřin pláče vystřídal alespoň den plný štěstí!" "Díky," odpovím s neurčitým úsměvem a pozvednu poloplnou sklenku, načež z ní upiji. "Budu se snažit, aby tomu tak bylo ač... ono to asi nezáleží jen na mě," pokrčím mnohoznačně rameny. I když z velké části ano - většina toho, co se stalo byla prostě způsobená... asi nedorozuměním. I když smrt Jacka byla nedorozumění asi těžko. Tedy ona byla - ale smrti lidí se tak nenazývají. No a ta byla vlastně začátek toho všeho. Kdyby jej neunesli, nepřišla by ani jedna z... těch výměn názorů a hádek. "Ještě víno?" Zeptám se a vezmu do ruky hůlku, abych v případě kladné odpovědi ještě objednala. Bude mi zle - to už vím poměrně jistě. "Co že tě vlastně ministerstvo poslalo do Států?" Napadne mě pak. Když se bojí, že by narazil na zlého černokněžníka, asi tady není na dovolené, že! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pokus o útěk – separated ~Benjamin~
Chvílemi se zdálo, že dvojice bystrozorů situaci zvládá, ale pak se opět někdo ozval a zmatek se strhnul opět na novo. To způsobilo, že ses od Aidena kvapem oddělil a vlna tě strhla i s tvými obětními beránky do nejbližšího portálu, u něhož stál léčitel, a tiše promlouval zaklínadla, která vás měla přenést na různá místa po celém Washingtonu. Přece jenom mudlové by si všimli najednou objevujícího se davu, i když každý portál končil v místě, kde moc nikdo nechodil.
Portálem vyjdeš spolu s postarší paní a její dvanáctiletou vnučkou, která celou dobu pláče a nedbá slov své babičky, aby se utišila. Objevíte se mezi vysokými domy, kde roste pár stromů, a po úzkém chodníku se dostanete na malé parkoviště. Už je po osmnácté hodině, takže je plné různobarevných aut a z většiny oken za vámi se svítí.
Po parkovišti pak doprava vede ulice. Ze strany domu je napsáno 13th St NW. Otázkou je, jak dlouho bude Aidenovi trvat, než se objeví.
„Babii, já mám hlaaad,“ pobekává holčička. Babička ji pohladí konejšivě po vlasech. „Tady za rohem je kouzelnická restaurace, třešničko,“ a hned ji tam vede. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pokus o útěk – separated ~Aiden~
Chvílemi se zdálo, že dvojice bystrozorů situaci zvládá, ale pak se opět někdo ozval a zmatek se strhnul opět na novo. Dav panikařících kouzelníků tě rázem oddělil od Bena a šel jsi přímo na opačnou stranu. Měl bys možnost se nějak protlačit zpět, ale za tebou se ozval křik prosycen bolestí. Pak se v davu objevil vysoký černoch, což byl Glower. Jakmile si tě všiml, zavolal na tebe:
„Co tam tak stojíš, Forsythe!“ jeho hlava zmizela mezi tlačícími se těly.
Pokud jsi šel jeho směrem, tak na zemi ležela mladá žena, která nejspíš špatně našlápla, a dav ji strhnul rovnou pod sebe. Nohu měla nepřirozeně zkroucenou a v šoku jen otevírala a zavírala ústa. Bylo to podobné, jako by byla pod kletbou, ale nebyla.
„Ať udělají místo!“ znovu houkl Glower. Bylo na tobě, jak zařídíš, aby měl prostor pro rychlé ošetření. Takhle neustále někdo šlapal, kam nemá a dokonce i tobě už nějaká babča plnou vahou dupla na nohu. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Hotel Tenhle výlet je fakt lepší a lepší. Ve chvíli, kdy mám konečně pocit, že vím, o co tady běží, co se bude dít, a co mám za úkol, se zase stane něco, co mě konečně odrovná. Právě jsem se vrátila zpátky do svého pokoje. Začala jsem si vybalovat věci z tašky, což v podstatě znamená, že jsem je vyházela na podlahu, a pak naházela na sebe do poliček ve skříni. Nějaký pořádek v tom nemá cenu hledat, protože všechno, co mohlo být jaks taks vyžehlené, je zase parádně zmuchlané v koutě. A teď přes zeď slyším, jak se mí dva společníci dohadují. Evidentně o něčem, co jsem totálně neměla slyšet. "Nádhera," odfrknu si. Jestli jsem si na téhle misi mohla připadat ještě o něco víc jako páté kolo u vozu a velkolepý křen, tak už to po tomhle víc nejde. A už toho mám fakt plný zuby. Čas se jí zpít pod obraz. A tak seberu měšec s penězi, nacpu si ho do kapsy bundy, a vyrazím ven. Hledat bar. Nebo tak něco. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Za lepší náladou ~Nimue~ Čas: cca 22:35
Než stihneš vyjít ven skrze symbol, zavolá na tebe recepční, jestli si něco nepřeješ. Pokud mu řekneš, že míříš do baru, tak ti nabídne mapu, kde je označená pozice hotelu červeným puntíkem, aby ses neztratila, a zároveň modrý puntík ukazuje pozici toho, kdo mapu právě drží v ruce. Taková pomůcka pro cizince. Pak ti ještě řekne, kam si zajít. Samozřejmě, že zná, kde se nacházejí nejbližší kouzelnické i mudlovské bary, hospody či restaurace. Je taktéž ochotný ti je vyznačit, pokud si to budeš přát.
Už je celkem pozdě, ale po ulicích ze směru naproti tobě jde zjevně přiopilí dvojice. Podle jejich hlasité diskuze, která se týká nějakého seriálu, kde neustále opakují, jak nesnáší krále Joffreyho, jde o mudly. Je to mladá holka narvaná v koženkové mini sukni, korzetu a přes ramena má hozené bolerko ze stejného materiálu a její, nejspíš, přítel s kalhotami v půli prdele, málem fosforeskujícími trenýrkami a přiblblým úsměvem.
Jak jdou kolem tebe, tak je zaujme tvá barva vlasů a hned začnou: „Jee, máš uuplně bomba barvu,“ zasměje se holčina.
Zda se s nimi chceš zaobírat nebo ne, je jen na tobě. Pak můžeš rovnou zamířit do nějakého baru podle tvého uvážení. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Váhám. Je docela pozdě, nepili jsme toho málo a tak je to asi na místě. Sakra co odpovědět na otázku "Ještě víno" vhodného? Nemůžu se prostě rozhodnout mezi pravdivým jistě a ještě pravdivějším "proč už tu ještě není!". Ostatně tohle je lepší materiál k řešení než cokoliv jiného za poslední dny! "Víš, že ti to nesmím říct!" Rozchechtám se. "Stejně jako to, že jsem si za peníze naší vlasti splnil dětský sen a zařídil jsem si cestu sem letadlem, tím mudlovským strojem!" Spiklenecky mrknu - aby ne, tohle je tak trochu státní tajemství! No a teď nejen státní, ale i naše. "Zahrnuje to velmi nebezpečnou věc a pár ztracených životů." Ideální čas na to, když tohle říkám, si hrát s Evou. Jsem trochu nervózní a tyhle skopičiny to obvykle pomáhají i tak nějak maskovat. Minimálně to odvádí pozornost. "A myslím, že ty další problémy nepotřebuješ, že? Když už hledáš to...tu...jak si to jen říkala..." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nakonec tedy poručím ještě jednu lahev. Však co! Mlčení je taky souhlas - a kdyby nechtěl, řekne, že už je pozdě, nebo tak. "A myslím, že ty další problémy nepotřebuješ, že? Když už hledáš to...tu...jak si to jen říkala..." "Vermis Mys- počkej! Já ti to ale NEŘÍKALA!" Zatvářím se pohoršeně, jak to ze mě v opilosti vytáh. Tedy - zatvářím se pohoršeně jen na malinkou chvilku - pak se zase zahihňám a skryju úšklebek ve sklence. Ostatně - je to Riley. Ví o tom, JAKÉ knížky sbírám. A co se asi tak může stát. "Proč se vlastně britské ministerstvo motá do amerických záležitostí?" Povytáhnu pak obočí, jako by mi to úplně nesedělo. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Bych nevěřil, že na to skočíš!" Směju se jako... asi jako debil. Tohle je pro mě další z mnoha překvápek dnešního dne! "No být ve Francii, řeknu, že jde o žabomyší války..." Napiju se. "Ale takhle je to spíš hraní si kočky s myší." Zní to jako filozofická úvaha nejhlubšího zrna a taky že je! "Navíc se pohřešuje pár našich, takže... no to je fuk." Unaveně si promnu oči. Teď mi totiž dochází, že jsem se měl setkat s Jacksonovou a já na to úplně zapomněl! ALEJAKOŽE TOTÁLNĚ! No to, bude asi taky průser i když... nikdo neví proč a s kým jsem tu byl... takže tajná schůzka to jistí! Díky Suzanne za inspiraci! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Tohle vypadá opravdu zajímavě - a samozřejmě nebezpečně. Já samozřejmě nemám moc vhled do zákulisí těchto věcí, takže nevím, kdy se kdo ztratil, pokud o tom vyloženě nepíší třeba v denním věštci - a poslední dobou se nic takového nepsalo, takže to ministerstvo evidentně dobře ututlalo. O tom, že by mi mohl lhát, pochybuji. Já obvykle poznám, když si tropí žerty - takže to, co mi říká, je pravda a on s tou ženou, které měli vyřídit, že již dorazil - asi jsou na stopě něčeho ne moc hezkého. "Takže tady v Americe se ztrácejí poslední dobou britové?" Zeptám se vážně - DOST vážně. Už proto, že já taky vím o jednom únosu, byť to byl američan. Který pomohl Britce s Švédovi. A tak nějak mi to připomnělo, že tady přeci jen nemusí být úplně bezpečno - a pro co vlastně jdu. "Já ptám se - protože - bych za pár dní nerada byla... no, taky ztracená." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Pokládá otázky a já pečlivě přemýšlím. Tedy spíše než nad tím, co by bylo a nebylo vhodné o tom, jak z toho mála co mám vykřesat maximum pomoci pro ní, co by jí neohrozilo. Prekérka pro mozek, který se bez viny ovínil! "Mizí zatím jen specifičtí lidé jejichž pojítko je zatím... trochu záhadou."Tohle moc nepotěší, ale zase pokud se nebude vrtat do něčeho nebezpečného, tak by se nemělo nic stát, ne? I když... hledá nějakou knihu, na kterou se budu muset zeptat, protože mi zatím vermis mys, nebo mi... kdo ví co na paměti nijak nedráždí! "Jen... jestli někdy kápneš na cápky v dlouhých róbách s kapucemi a nebudou se ti moc líbit..." Je to vzláštní, ale tohle jsem zatím nikomu neřekl a teď, teď to vyklápím své spolužačce. Sakra, za to by mě asi vyhodili do hodiny! "Zapomeň, žes je kdy viděla a zmiz, dokud to jde. Čistě preventivně." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Jen... jestli někdy kápneš na cápky v dlouhých róbách s kapucemi a nebudou se ti moc líbit... Zapomeň, žes je kdy viděla a zmiz, dokud to jde. Čistě preventivně." Pozvednu obočí... a sklenku taky. "Riley - není to tak trochu základní poučka pro všechny případy už od doby, kdy nám bylo deset?" Zeptám se nejistě, přesto s nervózním úsměvem. Vyrůstali jsme v době, kdy byl Pán Zla na vrcholu svých sil. Černý člověk v kápi byl a vždycky bude synonymum pro řádný problém. "Jenže... tady?" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Byla." Kývnu na souhlas. "A jak vidíš, stále je." O tom jsem víc než přesvědčený! Stejně jako o tom, že tohle se musí mí kolegové dozvědět jako poslední. Nebo přinejmenším jen jedna z nich. "A je jedno, jestli doma nebo teď v Americe." Smutně vzdechnu. "Stále si myslíš, že bych ti s tvým hledáním nemohl být užitečný?" Klepnu do akvárka. Jsem dost zvědavý, co mi řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Takže v Americe jsou smrtijedi - nebo alespoň něco, co je jim v zásadě podobné. Každopádně mluvil v množném čísle, takže půjde o... organizovanou skupinu více jedinců - a ne zrovna malou a ne zrovna málo mocnou - když zajímají lidi a nikdo je ještě nenašel. Musí za sebou sakra dobře zametat stopy! "Stále si myslíš, že bych ti s tvým hledáním nemohl být užitečný?" "To si už nemyslím-" odpovím popravdě. "-ale máš tady práci, což by mohl být problém. A já k té knížce mám jen velmi kusé vodítko... navíc se mi od toho distancovali všichni pašeráci... a má spojka, na níž jsem spoléhala - je nezvěstná." NEZVĚSTNÁ! |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Ano, mám práci, ale náhody se dějí, ne?" Spiklenecky mrknu. "Takže když mi to povíš a já na to někde natrefím při svých... řekněme toulkách, tak se ti ozvu." A to ihned se zárukou vrácení infromací do třiceti dnů! "Tím nic neztratíš, ne?" Navíc jeslti má nezvěstného pašeráka, tak je s největší pravděpodobností mrtví. Tak to v téhle branže, myslím, chodí... což mě přivádí k tomu, abych si o ní dělal sakra starost! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Takže když mi to povíš a já na to někde natrefím při svých... řekněme toulkách, tak se ti ozvu." Počkat - žádné "ihned se vrať domů Bello," "Bello, tohle je nad tvé síly," "Bello, jsi úplně k ničemu, běž domů vyšívat," "Bello vrať se do reality a uvědom si to nebezpečí," "Bello, ty vůbec nevíš do jaké oprátky to strkáš hlavu" - a tak? To je po posledních pár dnech docela novinka! PŘÍJEMNÁ novinka! "Tím nic neztratíš, ne?" "Řekla bych, že ne," odpovím s úsměvem. Vlastně - zdráhám se o tom, co dělám a hledám říct dlouholetému kamarádovi - a divnému týpkovi, se kterým jsem si párkrát vyšla a vlastně o nim nic pořádného nevím, jsem to hned vysypala, jenom, co mě přitlačil na dveře stáje a strčil mi jazyk do pusy? AHA? A logika je kde? Já tedy - já tedy Svenovi věřím - a věřím tomu, že k němu něco cítím... a doufám, že on tedy taky, kromě občasného tlaku v kalhotách, ehm - ale něco mi říká, že mi stejně nikdy pořádně neřekl všechno. Já mu tedy dost možná asi taky ne - ale to se nepočítá. "Ta knížka - Vermis Mysteria. Je to spis z Holandska - o kterém se až doteď věřilo, že neexistuje. Podle toho, co se o něm ví, by měl obsahovat dost hodně ohavné černé magie. A mi se čirou náhodou dostala do rukou jedna stránka z ní. Podrobila jsem ji pár testům a je pravá - nebo je to tak zatraceně dobře očarovaný padělek, že jsem na to krátká i já-" nabubřele si odfrknu. Bez vína bych asi byla skromnější - ale teď dám docela jasně najevo, že něco takového PROSTĚ NENÍ MOŽNÉ. "Takže existuje - a podle všeho by měla být někde tady." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Kurva!" Pořádně se napiju. "Asi nemá smysl ti říkat, že v souvislosti s těmi týpky byla detekována černá magie, že?" Je to... spíše řečnická otázka! Bohužel otvírá další a další jiné, mnohem méně řečnické a o to ožehavější. Kdo by sakra tušill, že se nakonec dozvím něco, co... hej přinejhorším až se mě budou ptát na tu zbraň, tak mám výmluvu! Koneckonců můj cíl je trochu jiný. Nic méně se mi nelíbí představa, že ta černá magie spolu s tímhle zřídlem všeho zla - jak to tady podává, mohla mít něco společného. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Asi nemá smysl ti říkat, že v souvislosti s těmi týpky byla detekována černá magie, že?" "Tihle lidé VŽDYCKY využívají čermou magii - co je na tom divného?" Nakrčím obočí - nechápu jeho nadšení. Napadlo mě, že by tady mohlo být spojení díky tomu, že všude mizí lidi - ono - proč ne. Tu knížku chtějí všichni a pokud se jí domákl někdo z té organizace... tak není pochyb o tom, že by se jim hodila. Ale přijít na to přes černou magii? "Na druhou stranu tenhle typ magie nevyužívají vždy jen zlí lidé," zamumlám, jako bych tím v duchu chtěla tak trošku... asi omluvit svou temnobabičku Anabelle. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Z osobních důvodů v to nevěřím, i když nepopírám, že stát se to může." Tak zní má odpověď na téma "nemusíte být zlý". Ano, s magií... to je jako se zbraní. Je to čistá síla, bez morálky, zábran a čehokoliv dalšího. Její charakter a způsob využití je to, co ji profiluje a to závisí na lidech. Ta černá mívá jen tu smůlu, že když ji člověk chce provozovat, nebo ji provozuje, obvykle musí být dost... řekněme specifický na to, aby vše s tím spojené podstoupil. Nebo to nechal s klidem vyžrat svému okolí. "Za normálních okolností bych se zeptal, jestli někoho takového znáš... ale už je asi docela pozdě..." Nadhodím omluvný výraz. Mám sice pocit, že bych si s ní mohl povídat celou noc, možná i dvě, ale... jsou tu i jiné věci. Tím nemyslím jen spánek, ale je třeba si některé záležitosti v klidu promyslet. Ne, stále tím není myšlen spánek! No a pak si odpočinout a tady už to o spánku bude! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Za normálních okolností bych se zeptal, jestli někoho takového znáš... ale už je asi docela pozdě..." "To je - babička už je pár let mrtvá," pokrčím mnohoznačně rameny. "Ale vím, co myslíš - navíc... to víno dělá svoje. Budeš tady i zítra? Možná bychom to celé mohli probrat - no, víc v klidu." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Nevím, Isso." Pokrčím rameny. "Zítra můžeme najít stopu a být na druhém konci USA, nebo taky mrtví..." Klepnu do rybky, ano teď trochu dramatizuji a to jen proto, že se toho docela bojím a tak mi tahle lehká komika... pomáhá. Já nikdy nebyl hrdina, blázen, co se nechává unést - to ano! Ale ne hrdina, co by vítal zlé věci s otevřenou náručí. Nota bene se ještě jim vysmíval. "Je ale docela možné, že tu zítra ještě budeme, pokud by se něco změnilo, pošlu dopis." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Zítra můžeme najít stopu a být na druhém konci USA, nebo taky mrtví..." "To já taky, Riley," odpovím věcně. "Alespoň Gustavsson už chtěl posílat rodině kondolence, když jsem mu nebyla schopná slíbit, že po té knížce už pátrat nebudu," ušklíbnu se vesele. Hunt má pravdu. Vždycky měl. Humor umírá až po naději. Hlavně ten černý. "Je ale docela možné, že tu zítra ještě budeme, pokud by se něco změnilo, pošlu dopis." "Dobře. Kdyby šlo všechno podle plánu, sejdeme se tady v osm. Pokud bych tady nebyla já... jdi za recepčním. Dám mu pokyn k tomu, aby ti dal klíč od mého pokoje - a pro všechny případy ti tam napíšu - vzkaz." Ano - a slečna Thornová si zrovna vytvořila další zadní vrátka! Dokonce v opilosti. Lehce nejistě se zvednu na nepříliš pevných nohách a přidržím se stolu. "Dobrou noc, Riley Hunte," věnuji mu poslední úsměv a jako bonus i letmý, nevinný polibek na tvář. "Ráda jsem tě po těch letech zase viděla." |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro GoT v devadesátým? Tak proč ne :D Vyrazím z hotelu s mapou v ruce, kterou důkladně zkoumám. Už nemám náladu se tvářit jako nějaký pitomý mudla, nebo přinejmenším křen, po zbytek noci, takže hledám výhradně kouzelnické podniky. Zastavím se pod jednou z rozsvícených lamp, abych líp viděla na vyznačené body poblíž mé osoby. Bary, kluby, hospody, beru cokoli, kde mě neokradou. Což nejsou jediné věci, které se okolo mě nachází. Po ulici kráčí nějací opilí mudlové a hlasitě se baví. Hurá. "Jéé, máš úplně bomba barvu," zasměje se dívka. "Dík!" zazářím vděčně. Taky se mi líbí. Nic lepšího mě ale v odpověď nenapadne, protože duchem jsem tak nějak pořád soustředěná na hledání nějakého obstojného podniku. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Čekám, že Aiden bude za mnou – ale není. A jestli jsme tu s tou ukňouranou malou hysterkou a babou sami, bez dalších lidi z nemocnice, je pravděpodobný, že ho to přemístilo úplně někam jinam, takže na něj nemá smysl čekat. No co, svou práci už splnil. Otočím se na ty dvě, alespoň že stará má rozum a nepanikaří, protože kdyby krom toho fakana měla spustit i ona... to by bylo na Avadu. Fakt bych se nerad zdržoval ještě jejich uklidňováním krom toho, že mi to řvaní trhá žíly. Ale malý závěr by to chtělo, i když se baba na první pohled netváří, že by ho vyžadovala. „Budete v pořádku? Tak tedy hezký den přeju, a omlouváme se za to, co se v naší nemocnici stalo. Je to mimořádný případ.“ Počkám, až zapadnou za roh, pak najdu místo někde poblíž, v zákrytu od lidí, a konečně se převlíknu – ty doktorský hadry mě serou. Ale nehodlám je tu jen tak pohodit, stopy zanechávat nebudu. Radši je zmenším a nacpu ho do kapsy. A dál – potřebuju svoje zbylý věci, důležitý věci. Jasně, můžu se k tomu motelu přemístit, ale po dnešním zážitku s blbým omračovacím kouzlem fakt nechci riskovat, že se půlka mýho těla bude válet někde kdovíkde, zatímco se horní část bude plazit k recepci, aby si zacinkala, že chce náhradní klíče. A navíc, spěchat se má pomalu jenže až tak pomalu?, takže použiju mudlovskou dopravu. Nemám jejich prachy, ale jednoduchý Confundo by mělo stačit, když si řidič nebo nějakej revizor všimne, že jedu na černo. Vyrazím, ať to mám co nejdřív z krku. Jezdit mudlovskou dopravou je vždycky na hovno, musí se hledat zastávka, protože se autobus nedá přivolat, navíc, těch krabic na kolečkách jsou tři prdele, každá jede jinam a vevnitř to smrdí jak v útulku pro přestárlý... zkrátka to chce um a pevný nervy. Na druhou stranu, šmejdskej svět je dobrej na krytí – když se mu člověk přizpůsobí, pro kouzelníky je těžší ho vystopovat. A jelikož mě k tomu táta přizpůsoboval už od tý doby, co mě začal brát na výpravy, tak to dávám. Možná je to zmatek, ale aspoň nevypadám jak trotl na útěku z cvokhauzu, což se o většině kouzelníků říct nedá. Richmond,Virginie – Motel na kraji města 20:47 Kecal bych, kdybych řek, že šlo všechno hladce, několikrát jsem zabloudil, protože trasa těch debilních busů vedla úplně na druhou stranu, než sem potřeboval, ale nakonec jsem se dostal na mezistátní spoj a hej, jsem tu, na zastávce půl kiláku od mýho motelu. Skoro po třech hodinách, tyvole – je tři čtvrtě na devět, fakt paráda. Takže teď k motelu. Ale jít rovnou dovnitř se nechystám, stejně u sebe nemám ani klíč, ani doklady. A navíc, tam vevnitř můžou bejt bystrouši nebo nějaký kouzlo, který je upozorní, že dovnitř někdo vstoupil. Takže v první řadě to tu musím zkontrolovat, jestli se okolo nepohybujou nějací divní týpci. Potom se možná dostat k mýmu pokoji, zkontrolovat okna a dveře, jestli u nich někdo nepoužil nějaký kouzlo. A když jít dovnitř, tak oknem, dveře budou mít alarm, to se vsadím. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zpátky v Richmondu ~Benjamin~
Na rozdíl od obecného zvyku všech Američanů mít kouzelnický hotel, krámek či hospodu skrytou v podzemí, motel, do něhož jsi mířil, se pěkně slunil, i když už jen měsíčnil na povrchu zemském. Jako každý kouzelník jsi mohl cítit magii všude kolem sebe, která skrývala nemalou stavbu před zraky obyčejných mudlů. Tvůj pokoj se nacházel ve druhém patře a kromě toulavé kočky se nikdo nepotuloval typem: Jsem šíleně nenápadný a sleduju každý tvůj krok. Výjimkou byla právě vycházející rodinka i s košťaty, na nich visely kufry a každou chvíli se měli vznést. Nikdo ti nevěnoval více pozornosti než chrochtající prase perlám.
V pár oknech se svítilo, z jednoho dokonce vycházely vzdechy měnící svou délku, hloubku a intenzitu, s jakou opouštěly ústa partnerky. Prachobyčejný motel, do kterého se slétávali různí mágové až z jiného města, či ze zahraničí.
Jedna strana domu byla zdobena popínavými rostlinami, které držely na dřevěné kosočtvercové mříži. Každé okno pak vypadalo, jako by jej někde pečlivě vystříhal. Nicméně to tvé bylo zavřené, ale jednoduché kouzlo ti jistě dopomůže dostat se dovnitř.
Tvůj pokoj byl bez poskvrnky a to doslova. Místní uklízečka si dávala práci s tím, aby každý pokoj vypadal každý den tak, jako... každý den. Postel pěkně ustlaná, obrazy srovnány, svíce vyměněny za nové (tomuhle se, dámy a pánové, říká plýtvání), koberec vydrhnut, že z něj vycházela citrónová vůně, květiny se opět mohly pyšnit obrovskými rudými okvětními plátky a lehce pobleskujícími trny. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Posílat kondolence? Jak málo jí ten chlapík věří! Ne, že bych si ji uměl představit, jak se sama dostane z nebezpečí ale vím jedno - je dost chytrá na to, aby dokázala přijít na způsob, jak provést cokoliv, co si zamane. Co se týče vzkazu, souhlasně kývnu. Je to dost možná nejrozumnější a nejschůdnější varianta. Zvláště, když nikdo z nás neví. No a pak mě čeká další a snad i poslední překvapení v podobě, pusy! Kdo by to byl tušil, že obětavost a ochota - zbraně džentlmenů - dovedou projít pancířem moderních děvčat! "Dobrou noc, Issabello Thornová. " S úsměvem, se teatrálně ukloním. "Bylo mi ctí vás nejen zas vidět, ale sledovat vaše pokroky na poli nepřístojností!" Smekám imaginárním kloboukem, přičemž málem pošlu Evu na výlet. S tichým zaklením zachytím akvárko a se smíchem hodným... mého stavu pak vyjdu ze dveří. A po krátké úvaze zkusím zaťukat na pokoj Jacksonové. Sice nevím kolik je, ale doufám, že stále stíhám ono "dneska mluvit". |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Za Rileyem zaklapnou dveře a já se ztěžka sesunu na křeslo. Uf. Musím uznat, že dokud jsem seděla, vypadalo to relativně v pohodě - ale když jsem se zvedla a byla donucena udělat pár kroků - že se mi poměrně slušně zatočila hlava. Nevím, jak dlouho tak sedím a prosím, aby to přešlo. Nakonec to přeci jen jakž takž rozdýchám a napiji se znovu vody. Přehnala jsem to. Sakra jak já to přehnala! S tichou kletbou na rtech si vyndám z bot náhradní hůlku i nůž a boty sundám. A pak se zase na pár minut opřu, sedím a hledím do prázdna. Můžu být ráda, že jsem se držela, když tady byl. Teď, jako by mozek, vysílající mi signály, že "se musím chovat" povolil a přestával vnímat úplně. Pití je zlo. Ještě jednou si loknu vody a s tupým řinknutím položím sklenku zpátky na stůl. Trošku silněji, než bych s ní klepla obvykle - ale přesto ne tak silně, abych jí rozbila - prostě ji jen ztěžka položím. Pak si unaveně promnu dlaněmi obličej a zhluboka se nadechnu. Chtěla jsem se jít koupat, ale bojím se, že bych se snad utopila - takže to chtě nechtě (ach, já prase!) musím odložit na ráno. Kabelku se mi v mém současném stavu podaří přivolat až napotřetí. Ještě, že to nikdo nevidí, protože si přijdu hrozně trapně, když nezvládám tak školácké kouzlo. Když ji mám konečně v ruce, vytáhnu z ní noční košili a převleču se. Pak se vydám na postel. Budu to muset zaspat, nedá se nic dělat! Je tady ale jedna věc, o které jsem nevěděla a se kterou jsem nepočítala - TEN POCIT, když si lehnete a zavřete oči! Je mi zle! Bože - zatočil se se mnou celý svět a je mi tak zle, že asi budu... Ihned jsem na nohou a běžím do koupelny. ZVRACET! S dávivým zakuckáním si taktak stihnu kleknout nad mísu, načež jde všechno to víno - i večeře - ven. A pak ještě na třikrát - a když se chci zvednout, slzy v očích, že dobrý - přijde to ještě jednou a naposledy - to tedy už dávím jen žaludeční šťávy, nebo poslední zbytky... něčeho. S tichým, žalostným zakňouráním si natočím do skleničky na umyvadle vodu a pokusím se tu pachuť zapít - načež se musím k záchodu vrátit, zase hezky na kolena - a vydávím i tu vodu. UŽ NIKDY NEBUDU PÍT! Kdoví jak dlouho to trvá - ale nakonec se můj rozbouřený žaludek konečně uklidní. "Fuj," kníknu tiše. Díky tomuto uchvacujícímu zážitku jsem zase vystřízlivěla. A cítím se hrozně nečistá, pošpiněná, ošklivá a... a musím popotáhnout nosem, protože se mi z celého toho osobního ponížení chce plakat. Mám opravdu jediné štěstí, že to nikdo neviděl! Mátožně ze sebe shodím noční košili a navzdory předchozímu rozhodnutí se jdu sprchovat. Do vany ne - na to nemám a mám pocit, že by mi bylo ještě hůř, než předtím. "Vypadáš hrozně," oznamuje mi kouzelné zrcadlo, když se dostanu do jeho "zorného úhlu." Odpovím mu souhlasným zamručením. Pak se ztěžka opřu o stěnu sprchového koutu, zavřu oči a nechám na sebe dopadat vlažnou vodu. Bože - co jsem to udělala. CO. JSEM. TO. UDĚLALA? Nakonec se osuším, noční košili nechám ležet tam, kde jsem ji pohodila a odloudám se zpátky do postele. Bojím se tam znovu lehnout, že by se celé divadlo mohlo zopakovat nanovo. Nakonec to ale přeci jen prubnu - a i přes to, že mi není nejlíp a párkrát mám i pocit, že bych se snad měla zvednout a vrátit se do koupelny, protože by se mi zas mohlo chtít - nakonec přeci jen usnu dost tvrdým, bezesným spánkem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Snad už teď věci půjdou tak, jak mají. Přesto jsem netypicky netrpělivý a přistihnu se, že popocházím po pokoji a přemýšlím nad různými variantami podle toho, co mi skřítek řekne. Neustále tomu vévodí myšlenka: Doufám, že je Ben v pořádku. Stojím zrovna u okna, když někdo zaklepe. Ohlédnu se ke dveřím. Ne, Mášeňko, není vše dobře. Vše je takříkajíc v prdeli. "V pohodě. Asi trochu dupu, omlouvám se," věnuju jí modifikaci úsměvu, který mám připravený pro kombinaci holky a lži, aby mi nevinné i závažnější kecy sežraly snáz. Dokud se ale neobjeví skřítek, asi nepůjdu ven projít se, ač bych chtěl - docela bych si zase po dlouhé době zaběhal a večer je na to tady ideální. Nechci, aby mě někdo venku viděl s Benovým skřítkem. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Za lepší náladou ~Nimue~ Čas: cca 22:40
Tvé hledání nějakého obstojného podniku se nakonec vydaří. Vchod je i pro mudly, protože logo s blikajícím nápisem Parish láká všechny kolemjdoucí a na nikoho nepůsobí žádná odsuzovací kouzla. Hned u vchodu je vystavena soška Ježíše Krista a ve vstupní hale jsou vyvěšené samé náboženské obrazy. Jsou tam čtevery dveře. Na proti tobě jsou dvoje s označením LADIES, GENTLEMANS. To jsou záchody. Nalevo vedou dveře do lokálu, ale jak je vidno, sedí tam plno mudlů, v zadu si tam jeden čte Bibli a káravě hledí na mladé delikventy nejblíže k tobě, jak se smějí a vtipkují o necírkevních tématech.
Napravo jsou dveře, které se k hospodě vůbec nehodí. Dalo by se říct, že vedou do Satanova doupěte. Černý mahagon je na mnoha místech oprýskaný a každá prasklina má nachovou barvu. Na klice pak visí zakrnělá hlava, která pohne ústy a promluví směrem k tobě: „Vítejte v Parishi,“ má tenký skřípavý hlas. „Kolik míst si budete přát?“ Je vidno, že hlava nic nevidí. Po odpovědi ti otevře dveře a Satanovo doupě nebylo daleko od pravdy.
Stoly mají místo klasických nohou pařáty, na každém leží skleněná koule, v níž hoří svíčka, přes okna jsou přehozené temně rudé potrhané závěsy a při každém kroku pod tebou hlasitě zavrže prkno. U tmavě hnědého pultu s vyřezanými vzory lebek a divně zkřivenými těly různých tvorů včetně lidí stojí nepřirozeně vysoká a štíhlá barmanka. Na sobě má klasický hábit a přes to přehozený háčkovaný kabát se vzory pavoučků kolem všech lemů.
K tobě doběhne místní hosteska. Je to mladá dívčina, skoro jako Pipi dlouhá punčocha. Její zrzavé vlasy v culíku kmitají ze strany na stranu, jak pohne hlavou a pihovatá tvář s modrýma očima vypadá trochu strašidelně. „Dobrý večer,“ naznačí pukrle a mrkne. „Tady je vaše místo,“ dovede tě ke stolu. „Co si budete přát? Máme i dnešní specialitu. Drink nazvaný sépie. Je ji tam špetka a je to lék na všechny potíže světa,“ zazubila se, odhalujíc řadu bílých zubů. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Daleko za hranicemi ~Sven~ Čas: 20:15
"V pohodě. Asi trochu dupu, omlouvám se." María zamrkala a bylo jasné, že na to dupáni ti moc neskočila, ale její povaha jí nedovolovala se s tebou nějak handrkovat. Na místo toho se zeptala: „Chceš něco přin..ést?“ zarazila se nad posledním slovem, přemýšlejíc, zda ji řekla správně. „Manžel je v pracovně,“ dodala. Snad doufala, že si u tebe získá nějaké bodíky.
Skřítek zatím nikde. Buď Bena nemohl najít, což není vysoce pravděpodobné, protože na skřítky se většina ochranných kouzel vůbec nevztahuje nebo mu Ben líčil něco žalostně dlouhého. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Vsuvka, kterou jsem měla udělat už dávno, ale nenapadlo mě to ~Aiden~ Čas: den, kdy Bena dovezli do nemocnice kolem 9-té hodiny ranní
V práci jsi byl už od sedmi, ale díky časovému posunu se dalo celkem dobře vyspat. Možná i přespat, kdyby šel do postele o pár hodin dřív. Dnešního dne si tě pod svá křídla vzal samotný Glower. Nejvyšší černý léčitel v celé nemocnici. Taky ti celou hodinu vysvětloval, co můžeš a co ne. Byl ráznější a přiřadil k tobě mladého Oldwooda, který byl tak trochu ucho.
Práce tě čekala na každém rohu. Někde jsi vypomáhal s léčením pacientů, někde zase jsi jen dohlížel na to, aby nikdo nelítal po chodbě, když byly přivážené vážné případy. S Oldwoodem jste taky asistovali u jedné zlomeniny, při čemž jsi to byl ty, kdo zdárně dokončil proces léčení a získal jsi uznání.
Když se ručička hodin odchýlila od deváté a pomalu se blížila k patnácté minutě, došel za tebou mírně nabručený Oldwood. „Hej, Aidene! Přiletěla ti sova!“ zvolal a smetával ze sebe peří. „Nevím, kdo ti to poslal, ale ten pták je protivný jak...“ nedokončil větu a začal vykuckávat chmýří, které se mu dostalo do úst. „Sovinec je tímhle směrem,“ ukázal a šel si za svou.
Nemocniční sovinec se nacházel v nejvyšším možném patře, tudíž nad zemí. Dovnitř vedlo malé okénko a sov tu bylo kupodivu jak nasraných. Všude kolem schnuly jejich šedivé výkaly, při každém zamávání křídel se rozvířil prach a peří. Na dřevěnou tyč, horizontálně připevněnou, se vznesla sova, která ti mohla připadat velmi povědomá. Určitě nejméně jednou jsi ji viděl lítat ve Velké síni, když byl čas na postu a vždycky směřovala ke tvé blonďaté kamarádce Isabelle.
Sova poslušně natáhla nohu, div, že se nepřevrhnula dopředu. Dopis nebyl malý a objem pergamenů způsoboval, že sova neustále třepala křídly, aby udržela rovnováhu. Když sis jej pak vzal, s vděkem odletěla na vedlejší bidlo pročisťovat si peří.
V objemném dopise stálo:
Ahoj, Omlouvám se, že jsem Tě v poslední době poněkud zanedbávala a od své poslední návštěvy u Vás se neozvala. Věřím ostatně, že vzhledem k tomu, že oba moc dobře víme, kolik práce u Munga máš, sis na mě dost možná ani neměl čas vzpomenout. Když jsme u toho – jak se Ti tam daří? A co George? Ještě stále jsi mu neřekl, kdo vlastně jsi a co děláš? Pořád před sebou vidím ten jeho… až nepopsatelně nechápavý výraz ve chvíli, kdy jsem mu oznámila, že opravdu neznám vůbec žádnou televizní show.
Ráda bych se s Tebou někdy, až budeš mít volno, nebo po práci, sešla na Příčné. Bohužel mám ale poměrně napilno a nevím, kdy budu mít čas, takže své vzdechy a trápení, které bych si za normálních okolností vylíčila nad šálkem dobrého čaje, svěřím papíru. Dost mě to mrzí, už proto, že většinou o problémech tohoto charakteru mluvíš Ty – a teď, historicky poprvé, je řada na mě. Co se mě týče, já bych dost možná i vydržela do doby, kdy bychom si na sebe nějaký ten čas našli, ale jsem z událostí posledních dní tak trochu rozpačitá – a babička Anabelle, tedy její obraz – ano, ten, který tě nemá moc v lásce – mi poradila, že bych se dost možná potřebovala svěřit někomu blízkému. Pokud je tady nějaká šance, že mi to uleví – zkusím to. Ostatně já za to nic nedám a tobě to určitě, jako obvykle, vadit nebude. Přiznej si to – vždycky jsi byl zvědavý, měl rád drby a věděl, kde se co šustne. Znám tě až moc dobře.
Pamatuješ si Gustavssona ze školy? Toho blonďáka, co po něm prakticky bez ustání slintala celá má ložnice? Docela nedávno mě kontaktoval, protože si potřeboval opsat nějakou knížku. Upřímně se divím, že vůbec pochytil, že s ním někdo mého jména před sedmi lety chodil do školy, ne tak ještě, aby věděl o mé sbírce knih. Ale svět je evidentně překvapivé místo – a oba víme, že už se staly i divnější věci. (Navíc jsem si nemohla nevzpomenout na tu chvíli, kdy ve čtvrťáku přiběhla do ložnice Abigail McCarthyová s tím, že „ho potkala v knihovně“ a když jsem se jí s naprosto vážným výrazem zeptala, zda si je jistá, že On umí číst, tak se mnou týden nepromluvila ani slovo. A pak se mnou začala ostatně komunikovat jenom proto, že potřebovala poradit s domácím úkolem do kouzelných formulí.)
Tak či onak jsme se od té doby začali tak nějak svým způsobem vídat. Jenže já se musím přiznat, že jsem z toho, co se děje, poměrně zmatená – no a tak bych vlastně dost možná ocenila tvůj nezaujatý názor na… dopis, který je asi stejně psaný z mého zaujatého úhlu pohledu. Párkrát jsme se sešli a všechno se zdálo být v pořádku. Vlastně bych se měla omluvit za to, že jsem si celou školu myslela, že je to idiot, který má v hlavě nasněženo. Ale vzhledem k tomu, že mi omluvy nikdy nešly přes rty, bude pro mě jednodušší prostě zatajit. Rodičům to díky poslednímu incidentu na lovu ve Francii vlastně ani nevadí, spíše naopak; takže i tenhle problém je svým způsobem vyřešený.
Komplikovat se to začalo ve chvíli, kdy jsem si potřebovala něco zařídit ve Státech. Víš, jací jsou naši – nikdy by mě dobrovolně nepustili nikam, kde mají pocit, že to není nejbezpečnější, nebo je to „příliš daleko.“ Takže jsem se rozhodla to udělat tak nějak ne úplně s jejich vědomím. Žel bohu, když jsem měla všechno připravené a zbývalo mi jen prchnout a přepravit se, objevil se on a všechno zkomplikoval tím, že mi prakticky vzato dal na výběr mezi tím, že to na mě požaluje rodičům a nepojedu nikam – nebo, že pojede se mnou. Tedy neřekl to nahlas, ale bylo to docela zřetelné. Samozřejmě, že jsem neměla na výběr a musela toho všetečku vzít sebou. A to jsem mu jasně psala, že na něj tak týden prostě nebudu mít čas, jedu do zahraničí a ozvu se, až přijedu! Ale budiž, musel do toho strkat nos. A ještě řekl, že pokud nechci jet hned, bude nejlepší si udělat zastávku u něj doma. Ostatně jsem si řekla, že jsem koneckonců ráda, že nebudu sama – a to i přes to, jak moc mi to celý výlet komplikovalo. Nestěžovala jsem si!
Po společně strávené noci jsme se vydali do Států, kde jsme se setkali s určitými komplikacemi. Nebudu je tady popisovat, jednak proto, že zrovna nejsou důležité pro to, co se ti tady snažím napsat, a druhak proto, že některé věci je přeci jen lepší říct osobně. Papír nezvládne popsat všechno. Tak či onak, dopadlo to tak, že mě k sobě domů v podstatě odtáhl s tím, že tyhle výlety jsou „pro někoho, jako jsem já“ nebezpečné. Budiž! Nebyli jsme tam ani celý den. A pak se začal chovat divně. Díky časovému posunu jsme nespali poměrně dlouho, ale i přes to, že jsme byli unavení, odmítl jít spát a řekl, ať si jdu lehnout, že za mnou přijde – protože se musí nahlásit svému zaměstnavateli, kterému jen tak mimochodem před odjezdem dal vědět, že bude pryč několik dní. Když jsem mu tenhle drobný detail oznámila, z nějakého důvodu se hrozně naštval a začal se ohánět tím, že rozmazlené princezničky samozřejmě nemohou pochopit, co to znamená mít profesní čest a pracovní povinnosti. Pěkně mě tím namíchl. A to jsem toho nechtěla tak moc! Prostě jsem si jenom přála, aby usnul se mnou. A tyhle věci s návratem třeba vyřešil později. Jenže ne. A ještě se naštval. Já byla samozřejmě naštvaná taky – nejen, že jsem mu dovolila, i přes to, jak krátce jsme se znali, strkat čumák do věcí, do kterých mu nic nebylo, ale den před tím jsem mu obětovala to nejcennější, co jsem měla. Protože prostě chtěl. Ale pan „já všechno vím nejlíp a ty jsi neschopná porcelánová panenka,“ nebyl schopný udělat ani tenhle jeden nicotný ústupek.
A to se ještě k tomu evidentně namíchnul tak, že jsem jej ráno ani nenašla v posteli, ale ZŮSTAL SPÁT NA GAUČI, když se vrátil! Prostě pochopíš to? Já to nepochopila. Když jsem jej vzbudila a zeptala se, proč spí tady, odpověděl, že „mě nechtěl budit.“ Podle mě byl prostě jenom uražený a načepýřený z toho, že jsem si DOVOLILA vyslovit svůj názor. Rozhodla jsem se spolknout vlastní hrdost a namísto toho, abych na své vlastní pravdě trvala, zkusit sekat latinu a jít na to jinak. S tím, že jsem to předchozí večer možná přeci jen přehnala; víš přece, jaká jsem, když dojde na mezilidské vztahy a takové ty věci. Moc o nich nevím. Ale původní záměr mi moc nevyšel, protože mi hned oznámil, že má v práci problém a musí hned jít a nebude tak týden doma (což jsem taky nepochopila – to jako bude přespávat u svého zaměstnavatele? Laboratoř, ve které pracuje, má přeci DOMA!) Snažila jsem se jej přesvědčit, aby ještě chvíli zůstal, udělala jsem cokoli - DOSLOVA VZATO, AIDENE! Pokusila jsem se jej i svést, jen proto, aby se uklidnil, přestal plašit a dal mi půl hodinu času na to, abych si mohla urovnat myšlenky a vysvětlit mu, že pokud mu jeho zaměstnavatel dělá problémy a on pod ním pracuje stejně jen proto, aby si vydělal dost peněz na to, aby se osamostatnil, mohla bych mu vlastně pomoci. Upřímně – finanční prostředky na to, abych mu mohla zařídit, vlastní laborku mám – a v konečném důsledku by mě Sven vyšel ještě levněji, než pořízení nějakého nového koně lepšího plemene. (Což bych mu samozřejmě neřekla, ještě by zase začal prskat.) On by měl klid… no a já vlastně taky. Jenže já mu to ani nestihla navrhnout, protože mě odstrčil s tím, že tu blbou půlhodinu prostě nemá. I přes to, že kdybych jej neprobudila, s klidem by jí zaspal, což si asi neuvědomil.
Tak jsem mu řekla, že se vracím domů. Protože mě docela ranil. Nabídla jsem se mu jako hárající fena, stálo mě to snad i ten poslední zbytek sebeúcty – a on si toho vůbec nevážil. Bylo mi hrozně. Ještě pořád mi je hrozně a vůbec nevím, co mám dělat. Dodala bych, že se se mnou rozloučil, vlastně jako by o nic moc nešlo, v obličeji pořád ten svůj stejný výraz, který používá snad na úplně cokoli. Neumíš si ani představit, jak hrozně mě to štve. A to zrovna ve chvíli, kdy mám opravdu jiné starosti k řešení, třeba oprávněný vztek vlastní rodiny, který mě může kdykoli stihnout, až si někdo všimne, že jsem se vrátila domů!
Ale ne, já namísto těch důležitých věcí, myslím na něj. Na to, že jeho rozporuplné chování nechápu. Že prakticky bez ustání střídá momenty, kdy mě příjemně překvapuje, je mi s ním dobře a jsem ráda za to, že jsem někoho, jako je on potkala – a chvíle, kdy opravdu nevím, co chce a o co mu jde – a zdá se, že on uvažuje ze svého pohledu nad tím samým. Někdy mám pocit, že mu na mě třeba i záleží – a potom s odstupem pár hodin přijde s takovou jobovkou. Upřímně doufám, že je to jen velké nedorozumění a až za týden skončí se svojí záhadnou prací, kterou musí evidentně vykonávat mimo domov, a sejdeme se, že mi vše vysvětlí, pokud možno tak, abych jeho myšlenkové pochody pochopila.
Budu muset končit, portrét se vrátil a já ještě potřebuji něco zařídit. S láskou, Isabelle.
pobídka |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Sleduju motel snad půl hodiny, ale nic. Nikde nikdo, nikdo v dohledu, nikdo podezřelej. Počkám, až se opravdu vylidní, než začnu šplhat po mříži do svýho pokoje. Nechci to komplikovat a přeměňovat cokoli na provaz. Navíc, i kdybych měl provaz - kdyby byl zaháklej debilně, stejně letím dolů. A nějakej spolehlivej úchyt tu sotva najdu. Takže to musím risknout po mřížce – kdyžtak tu je vždycky Aresto momentum, nonverbálně ho snad stihnu zakouzlit, než se dole rozplácnu jak postižená veverka, ne? „Alohomora,“ zašeptám a otevřu okno. Vstoupím, neřeším, jak to tu vypadá – kdyby to měli bystrouši pod kontrolou, tak by nenechali úklidbábu, aby tu smejčila. A nebo to připravili tak, aby to vypadalo, že tu nikdo nebyl. Ale… kašlu na to, je to buď a nebo, ty věci stejně potřebuju, takže se tu není o čem bavit. Musím dovnitř. Vlezu dovnitř a rychle, potichu, jak jen to jde, dojdu ke skříni - Wingardium leviosa - opatrně, pečlivě skříň posunu a rovnou mířím k skrýši. Snad tam směnky, doklady a keše furt budou. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Zpátky v Richmondu ~Benjamin~
Tvé štěstí tě stále doprovázelo i během šplhání. Nikdo si tě nevšiml a na chodbě, jak se zdálo, nikdo nebyl, takže odsouvání skříně ode zdi by nikdo ani neslyšel. Když sis klekal, uslyšel jsi za malými dvířky divné zvuky. Usilovné funění, šustění papíru a klepání, jako by tvé doklady někdo srovnával do kupek. Když jsi pak skrýš otevřel, uviděl jsem tvého domácího skřítka Hookyho. Jeho plachtovité uši zakmitaly ze strany na stranu a beze slova k tobě přisunul všechny doklady a papíry, které pěkně srovnal, svázal a odstranil nečistoty jako otisky a jiné.
„Tohle pán jistě bude potřebovat,“ zaskřehotal a stáhl se víc dovnitř, pokud bys po něm rychle čmajzl rukou. „Hookyho posílá váš přítel, pane,“ jal se rychle vysvětlovat, abys neměl čas běsnit. Na rukách už měl několik řezných ran a na hlavě ošklivou bouli. O tvé práci věděl všechno a jeho loajálnost jej donutila k tomu, aby si sám ublížil. Vlezl ti do skrýše. To dělat doma nemohl. „Váš přítel se ptá, co se stalo a jestli od něj potřebujete něco konkrétního. Jeho slova, pane.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Dopoledne se probudím, hlavu jako střep, v puse jak v polepšovně - a o tom, jak asi musím vypadat - o tom bych se raději příliš nezmiňovala. Velké, starobylé nástěnné hodiny pak ukazují, že do jedenácté dopolední příliš minut nechybí. No - přispala jsem si. Co už. Tiše zakvílím a přiložím si ruku na čelo. Stálo mi to za to? Poté, co se jdu vysprchovat a celkově vzato spáchat veškerou ranní hygienu, si uvědomím, že mám vlastně hrozný hlad. Ale hrozný. Aby taky ne, když včerejší večeře šla ven. Nechám si tedy z kuchyně poručit míchaná vajíčka se slaninou - a i přes to, že se mi z pomyšlení na jídlo zároveň zpola sbíhají sliny a zpola chce znovu vrhnout, se do nich pustím. Vše důkladně zapíjím džusem a kávou. Po sprše jsem se převlékla do přiléhavých kalhot černé barvy a přes ně přetáhla krátkou sukni. Top jsem vyměnila za jiný, ale podobný - a až půjdu ven, znovu si vezmu svůj včerejší kabátek. Společně s vysokými botami mi to ostatně přijde, jakožto nejpraktičtější oblečení. Co se dnešního plánu týče, jsem najezená, stále mě lehce pobolívá hlava (a mám pocit, že jen tak nepřestane, třikrát hurá) ale jakési odhodlání pokračovat v tom, proč tady jsem, mě neopustilo. I přes to, co říkal Riley. Je dost možné, že ta kniha s náhlou aktivitou... podvratných živlů... souvisí. Já jsem tedy sběratel - ale není vyloučeno, že by ji nějaký ten temný černokněžník chtěl použít. Popravdě nechci příliš domýšlet, co by se stalo, kdyby to doopravdy udělal. Už proto, že co se obsahu této knihy týče - mé informace jsou vcelku kusé. Chvíli před dvanáctou si pak nechám objevit na stole další džus, pohodlně se usadím do lenošky a otevřu knihu o kartografických rituálech. Potřebuji najít ten, který prováděl Sven - a zjistit, co k němu vlastně potřebuji a jak se dělá. Nepochybuji o tom, že to zvládnu. Není to ode mě možná hezké - ale když to zvládne někdo, kdo ve škole prolízal jen taktak - já, bývalá prefektka a nejlepší student ročníku, bych s tím neměla mít už tím tuplem problém. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Na dobrou noc ~Riley~
Po zaklepání se z jejího pokoje neozve ani hláska. Buď spí, nebo tam vůbec není. Dokonce i tvůj pokoj zeje prázdnotou. Suzanne se ještě nevrátila ze své noční procházky. Zdá se, že dneska budeš usínat sám.
* Suzanne se vrací až po půlnoci, notně opilá, snažíc se tě nevzbudit. Ulehá a ihned usíná. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Co to sakra je?! Ten zvuk zní divně, dokonce i když čekám nějakou past, tohle mi zkrátka nesedí – žádný kouzlo, co znám, přece nezní jak nasraná krysa... krysa. No ty vole, doufám, že tu nemají krysy! Jestli mi nějaká morem prolezlá potvora sežrala moje dokumenty, tak jim to tu spálím! Okamžitě zamířím hůlkou na místo, kde čekám krysu, ale – co to?! Skřítek? Ne, ne jen tak nějakej skřítek – Hooky. Tak tohle je kurva velký překvapení. Na druhou stranu, ne až tak velký, čekal jsem krysy a našel jsem krysu, přerostlou a servilní krysu. Sklopím hůlku a zatím nic nedělám, nemluvím, nijak nejednám, i když to ve mně vře. Chci ho nechat to vysvětlit A vysvětlení přijde. Přítel... takže Sven, nikdo jinej to být nemůže. Jo, poslat skřítka je chytrý, ovládají silnou magii – podle mě až moc silnou, když už jsme u toho, proto jsem ten sajrajt nikdy doma nechtěl. Ale táta si ho pořídil a nakonec si na něj zvyknul... alespoň že je loajální jenom mně a ne matce nebo ženě – takže ho nejspíš nikdo nedokáže sledovat. Asi. Já fakt nevím, jak funguje skřítčí magie. „Kdo ti dovolil na tohle šahat, ty ušatá bestie? Vylez ven!“ Rozkážu šeptem, ale nečekám, až se vyprdelí. Překonám svůj odpor, chytnu toho špinavce za flígr a vytáhnu ho ven ručně. Po cestě samozřejmě z těch jeho upatlaných pracek seberu svůj majetek. To nejdůležitější, co mám a co vůbec neměl brát do hnát, mu rozhodně nenechám ještě dýl alespoň že už se sám potrestal. Nakonec, ten ušatec se i hodí, jestli tu někdo byl, mohl by to zjistit. „Mluv, špíno, byl tu někdo jiný? Nebo tu cítíš jinou magii? Pasti, alarmovací kouzla, stopovací kouzla...?“ Uložím doklady do vnitřních kapes saka a až potom, co odpoví, se začnu věnovat obsahu zprávy – dává to smysl, Sven musel dostat echo, když mě chytli. Ale pořád tu je otázka – chci ho do tohohle motat? I když, ne, v tuhle chvíli se musím ptát na příhodnější otázku, mám teď kde bejt, když mi už zatápěj i amíčtí fízlové? Možná by nebylo na škodu se na chvilku uklidit do Ruska, jenom na chvilku. Amíci tam nemaj pravomoce a než mě vyčmuchaj Židi, budu zas na cestě. A nějak musím začít, když chci najít Mysterium. „Skřete, zabal všechny moje věci, a pak mě přemísti k němu, příteli, promluvím si s ním sám.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Staří kámoši ~Banjamin~
Hooky by začal křičet, ale jeho poslušnost mu to nedovolovala. Naštěstí mezi kouzelníky zatím neexistoval nikdo, komu by vadilo, jak se všichni chovají k domácím skřítkům. A samotní skřítkové? Ti na to neměli odvahu a loajálnost k jejich pánovi jim neumožňovala se vůči nelidskému chování postavit.
„Mluv, špíno, byl tu někdo jiný? Nebo tu cítíš jinou magii? Pasti, alarmovací kouzla, stopovací kouzla...?“ „N-ne, p-pane,“ zakoktal se Hooky a uši měl strachem stáhnuté dolů. „N-nic tu není, pane.“ Citlivost kouzelných stvoření byla na jiné úrovní než u kouzelníků, kteří museli používat speciální kouzla na odhalení.
„Skřete, zabal všechny moje věci, a pak mě přemísti k němu, příteli, promluvím si s ním sám.“ Hooky jen přikývl a začal lítat po tvém pokoji. Ze skříní vylétly všechny tvoje věci a úhledně se skládaly, dopadajíce na hromádku do zavazadel. Netrvalo to moc dlouho. Hodinová ručička se nepohnula ani o deset minut. Když byl skřítek se vším hotov, při čemž nechal zacelit tvou skrýš, zametl všechny stopy o tom, že’s tu někdy byl a nedokázalo by tě sem vystopovat ani sledovací zaklínadlo, zastavil se přímo před tebou a upřel na tebe svoje obrovské černé oči velikosti tenisáku. Po chvíli natáhl svou drobnou, umouněnou ručku. „Vezmu vás za vaším přítelem, pane,“ počkal, až jej chytneš. „Pro zbytek se vrátím ihned, pane.“ Zatím jenom držel nejdůležitější věci, které by neměli padnout do cizích rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Staří kámoši ~Sven, Benjamin~
Ozvalo se hlasité prásknutí, které před tím přilákalo Maríu do pokoje pro hosty, kde byl Sven. Vyděšeně vykřikla a uskočila dozadu, když se v místnosti objevil domácí skřítek, drže za ruku Benjamina. Nikdo nestačil nic říct a skřítek opět s prásknutím zmizel. Nezamýšlel se nad tím, že by Bena mohl vidět někdo, kdo by neměl. Například manželka Carla Batisty. Řídil se jenom rozkazy svého pána.
„Qué está....! Carlos!“ jestli někdy viděla Benjamina, tak si na něj moc nepamatovala nebo její šok byl tak velký, že si jej nedokázala vybavit. Aby toho nebylo málo, vrátil se Hooky se všemi věcmi, které Benovi sbalil. Navíc k vám doběhl Carlos s hůlkou v ruce. „Co se tu kur...“ zarazil se a podíval se na Bena. „Bene? Sakra drž hubu, Marío!“ zvýšil hlas na svou manželku. „Vše je OK,“ pak k ní pronesl něco španělsky a opět se na vás zadíval. „Můžete mít říct jedno a to, co se tu právě stalo? Bene, jak to, že se sem přem...“ všiml si skřítka. „Aha,“ zabručel. María mezitím pomalu zmizela do ložnice. Šokem se ještě lehce třásla a cestou do něčeho vrazila, protože se ozval zvuk tříštění. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ne, díky. Už tak ses o mně postarala jako o vlastního," hodím po Maríe ještě jeden úsměv. Skřítka jsem čekal, ale ne ve chvíli, kdy je tu María, a tak sebou taky škubnu v reakci na hluk. A překvapeně vytřeštím oči, když vidím, že je tu Hooky s Benem. Myslel jsem, že to bude větší problém, že ho hlídají, že nemůže jen tak zdrhnout... "Bene!" Je v tom údiv i úleva. Zvednu ruku v uklidňujícím gestu směrem k Maríe. "To je v poř-" Ale ona už ječí. Ah, do kurev! Ještě že jsem u Carlose. Pokrčím rameny a máchnutím hůlkou zavřu za Carlosem dveře. Pak se otočím na Bena a zkoumavě si ho prohlédnu, jak je na tom. "A já se zrovna chystal na tvoji epickou záchranu, princezno," rýpnu si do Bena a ušklíbnu se na něj. "Tak spusť." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Kurva! Možná už hlavu skoro díky všem těm lektvarům necejtím a mou smrt-nesmrt jsem odnes jenom lehkou nevolností, ale z týhle sirény se mi okamžitě zhoupne žaludek a rozdrčí kebule. Tahle baba by dokázala nahnat do krytů celý velkoměsto, tu měli najmout pro Tel Aviv a bylo by bezpečno! Čumím jak negr, když ho otrokáři poprvý vyndaj z krabice, protože zprvu vůbec nechápu, kde to jsem – a kdo tu má tak šílenej ječák. Jen pomalu se rozkoukávám – ječící ženskou si v první chvíli nespojím, ale pak uvidím Svena, takže to přece jenom ten skřet nezmrvil, má štěstí! A za chvilku vběhne Cormac, teda, Carlos, teď už Carlos. Tohle je ta jeho manželka, že? Minimálně na ni má vypínač, Adonai žehnej! – Kdyby teda nějakej byl. „Promiň Carlosi, tahle přerostlá krysa mě měla vzít za Svenem, jenže se předtím zapomněla zmínit-“ při tý příležitosti do skřítka kopnu, ne moc, nechci ho polámat, jen aby věděl, že to podělal, „že je u tebe.“ Otočím se na Svena, je to zatraceně fajn pocit ho vidět, i když původní plán byl všechny vazby zpřetrhat... možná právě proto. Ale jestli je to dobře nebo ne...? Uvidíme. „Vole, která část ze ‚znič důkazy a drž se dál‘, se dala přeložit jako riskuj svůj kejhák a zachraň mě?“ Zasměju se a sednu na nejbližší židli. Najednou, když je aspoň na chvíli po všem, na mě padla děsná únava. „Ani se neptej, právě mám za sebou cestování mudlovskou dopravou, útěk z hlídaný nemocnice, fingovanou smrt... to jednoho utahá. Carlos, nemáš tu někde po ruce něco ostřejšího? Tohle potřebuju zapít. A dám si cigaretu, jo?“ S tím vstanu a zamířím k sbaleným věcem – doufám, že na ně Hooky nezapomněl, jinak na něj použiju jeho jmenovce – hák. "A to se poserete, víte, kdo mi pomáhal ze špitálu? Ten mudlovskej šmejd Aiden!" Tý ironii se zasměju, kdyby věděl, co za akce proti takovým jako on se na škole pořádali... |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Staří kámoši ~Ben, Sven~ Čas: 20:20 (místního času)
„Promiň Carlosi, tahle přerostlá krysa mě měla vzít za Svenem, jenže se předtím zapomněla zmínit... že je u tebe.“ „Jestli za sebou netáhneš armádu bystroušů, tak je vše cajk,“ ujistí Bena Carlos a kriticky si prohlížel špinavého skřítka. On tu nic takového neměl a ani by to ve svém domě netoleroval. Nicméně Benjamin byl zjevně v pořádných sračkách, tak se nad takovouto maličkostí nepozastavoval.
„... Carlos, nemáš tu někde po ruce něco ostřejšího? Tohle potřebuju zapít. A dám si cigaretu, jo?“ Ne, že by Carlos hýřil radostí, jak vás tu viděl pospolu, ale při zmínce o alkoholu se jeho ústa nepřirozeně rozšířila v démonský úsměv. „Si piš. Hele, a mám pár destilátů z koky, ale to raději,“ odkašlal si, „nechám na jindy, pokud teda nechcete být mimo tak týden. Hnedka něco přinesu.“
Dral se ke dveřím, když se Ben zmínil o Aidenovi. „To si děláš prdel, že? Já měl za to, že po celý Bradavice měl půlky těsně stažený!“ Další dohady nechal na vás a šel pro domácí pálenku. Ujistil vás, že v ní není žádný opiát ani droga, ale nakonec se musel omluvit kvůli Maríi, která z toho všeho byla ještě mimo. Zůstali jste tedy v pokoji pro hosty úplně sami. Benovi byl přislíben další, kam byl vyhnán Hooky, aby jej přichystal podle pánových potřeb.
pozn |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Důkazy jsou zničený, nejsem amatér. Ale drž se dál... to tam nikde nebylo!" A pokud jo, tak jsem to prostě v návalu strachu o skorobratra dokonale ignoroval. Jako by mě Ben neznal. To, že se do toho heoricky nevrhám po hlavě jako Alistair, ještě neznamená, že budu sedět jak slepice na hřadě a čekat, až exne jeden ze tří lidí, se kterými můžu mluvit naprosto otevřeně a nemusím neustále kličkovat a lhát. Posadím se do druhého křesla. Opravdu mi spadl balvan ze srdce. Tuším, že to bude mít dohru, že dost možná se nepohodneme s bystrozory... ale dokud je parta pohromadě - ne že bych Carlosovi přál něco zlého v jeho nově nalezeném štěstí - tak mi vidina nebezpečí vadí o dost míň. Protože vím, že si stejně jako vždycky budeme krýt záda, a jestli nás má někdo sejmout, tak zažije krušné chvilky. Stejně jako když kdysi zatýkali dědu. "Notyvole. Tak aspoň kurva prokázal službu společnosti! Za to, že jsme ho nakonec nepověsili za jeho přizdisráčský koule na astronomickou věž v rámci absolventských oslav," ušklíbnu se pobaveně při té představě i vzpomínce, co za vyrvál jsme tehdy udělali. Když Carlos donese pálenku, nepohrnu. Vyspal jsem se a najedl, tak už něco ustojím. Pokynu panákem všem okolo a kopnu ho do sebe. "No a co se teda stalo? Cos sakra dělal v Americe?" Neřeknu to nahlas, ale je to jasné: Beze mě! Tak nějak jsem si zvykl, že pokud jde o lov artefaktů, Ben mi dá vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Retka najdu, skřet nezapomněl. Má štěstí, jinak bych mu to vypálil do kůže jako heslo, aby příště nezapomněl. Sakra, tohle mi chybělo. To po tom všem stresu fakt bylo potřeba – odfrknout si, od srdce a upřímně se zasmát jako za starejch časů... skoro celá naše stará parta a hlavně, nejlepší kámoš, kterej pro mě znamená víc než většina rodiny. Prostě pohoda. Co na tom, že jenom iluzorní, pořád je to jedinej pevnej ostrov, když jde všechno okolo do prdele. Otevřu okno a sednu si na parapet – pak smrad vyčistím kouzlem, ale jestli se tu má dát dejchat, okno by otevřený bejt mělo. A Carlosův dům bude chráněnej stejně jak ministerstvo, takže se nemusím bát, že to tady někdo pozoruje. Doufám teda. Jsou věci, o kterých ale můžu mluvit jenom se Svenem – ne proto, že bych Karlíkovi nevěřil, spíš abych ho chránil. Některý informace jsou nebezpečný... a ještě pořád nevím, jestli o tom můžu mluvit se Svenem, jestli ho do toho můžu zatáhnout. „Carlosi, vzkaž paní mojí omluvu, že jsem jí vyděsil. Tohle všechno bylo narychlo a dost neplánovaný,“ nasadím omluvnej tón, když odchází. Jeho žena možná je hysterka, ale je tu doma. Mně se do baráku přemístit skoro cizí člověk, tak neváhám se smrtící kletbou. „Nalejvej, tohle bude na dlouho.“ zachmuřím se a v tu ránu je celej ten bezstarostnej Akermann v hajzlu a nahradí ho ten současnej, napjatej Akermann, co se brodí sračkama. „Chlape, všechno je v prdeli.“ Kde začít. „Posledních pár tejdnů jsem všude a nikde, spousta identit,“ šáhnu do náprsní kapsy saka, vytáhnu identifikační karty, falešný jména, různý národnosti, a spoustu listin o účtech vedených na různá jména – ze zemí, kde se na pravost moc nekoukají, když si člověk připlatí, a hodím je na stolek. „Amerika byla jenom jedna z mnoha zemí. Akorát tam se to všechno ještě víc zesralo.“ Napiju se, čas dostat se k tomu zásadnímu. A co můžu říct? „Táta je za katrem, hnije v Azkabanu. Zatkli ho za obchod s černou magií. Což by se nestalo, nemohlo stát, kdyby se jedni sráči nerozhodli, že je pro ně nepohodlnej...“ Hořkost v hlasu se smíchá s nasraností. „No, a v tuhle chvíli jsem pro ně nepohodlnej i já, takže bylo nutný jednat rychle. Vytvořit různý identity, založit spoustu účtů, zpřetrhat vazby s minulostí. Nechtěl jsem tě do toho tahat, nikoho, je to moc nebezpečný, ale pak přišla Amerika a všechno se ještě víc podělalo. Můj kontakt byl napíchlej, takže když jsme měli schůzku, vlítli tam američtí bystrouši. Rozbil jsem si kebuli, skončil v nemocnici, hlídanej, s fůrou cajtů kolem, sice pod jiným jménem, ale možná právě proto o to víc podezřelej. Nejsou blbí, dokážou si zjistit, že tenhle člověk nikdy neexistoval. A tak jsem využil Forsytha, aby mi pomoh fingovat smrt Douškem živý smrti. Ale přistihnul nás jeden kretén z nemocnice, kterej bohužel ještě žije, takže jim určitě hned po probuzení napráská, že to s tou smrtí nebude tak horký. Teď už mám na krku i americký bystrozory...“ Zamračím se. Zas potáhnu. „Hele, fakt tě do tohohle nechci zaplítat. Za to se omlouvám, tohle jsou moje sračky a nemám právo do nich tahat kohokoli dalšího.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Kouřím pouze příležitostně. Většinou když hodně piju. Ale myslím, že teď je ta chvíle, kdy si dám taky jedno. Nabídnu si od Bena. Jednu výhodu to má. Zaměstnám ruce. Protože když někdo jako Ben řekne, že je to v prdeli, nemám důvod mu to nevěřit. Není hysterická baba, aby tohle prohlašoval každý týden. Pozorně poslouchám a hledím u toho někam do blba. Vedle tohodle je eskapáda s blondie opravdu malichernost a asi je dobře, že jsme se nerozešli v nejlepším. Proč mě ale kurva napadlo zrovna tohle, když mi tu Ben vykládá o tom, jak se mu zhroutil život? Zamračím se a radši to spláchnu panákem a doleju i Benovi. Mlčím dlouho. Což u mě tedy není nic tak podivného... "Nemůžu tě v tom nechat, vole. Nechci, abys skončil jako Alistair. Kurva, nechci přijít o dalšího z nás..." Mluvím, jako by byl Alistair mrtvý. Což dost dobře být může, nemám o něm informace už jak dlouho. Nerad nad tím takhle přemýšlím, ale pořád lepší smířit se s nejhorším, než se opíjet nadějí a pak zažít kocovinu pravdy. "Ti sráči si myslí, že jsi na útěku, sám. Jako pes. Tím líp." Odmlčím se. "Šmejd ti pomáhal proč? Pokud měl důvod, mohl by se svědka zbavit. Pokud ne... můžu to udělat já. Respektive skřítek." Sklouznu očima ke svému batohu. "Bude to vypadat jako infarkt. Digitalis ještě nikdy nezklamal." Já dodám jed, on pošle skřeta, aby to dal chlápkovi do pití. Stačí malá námaha, jenom jít do schodů nebo se leknout, a borec už to nerozchodí. Leda by jim došlo, co se děje. Málokdo při příznacích infarktu podává dávidlo nebo bezoár. To by musel otravu čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Usměju se, protože je to vážně skvělej pocit, když vím, že mám pořád kamaráda, kterej za mnou bude stát kdykoli, co kamaráda – v podstatě bráchu, možná ne pokrevního, ale na to kašlu. Mám někoho, na koho se můžu spolehnout, ať je to jakkoli v hajzlu. Ale ten úsměv hodně rychle zkysne. „Počkej, co se stalo s Alistairem?“ Toho Skoťáka mám hodně rád, uřvanej magor, co je tak dokonale bezprostřední. Jo, je prudkej, až moc prudkej, ale to je právě to, co mě na něm tak baví – že se furt nemusí kontrolovat, že se nechce kontrolovat. Je to kamarád, dobrej kamarád nejen na chlastačky, i když v těch vyniká, je spolehlivej. Se Svenem a Carlosem jsou to jediní tři lidi, kterým se dá věřit, a tak jestli se mu něco stalo... jestli je mrtvej. No do hajzlu. To se musí vážně všechno srát?! Neříkám, docela by se mi líbilo, kdybychom toho poskoka odstranili takhle čistě, bez podezření, že jde o vraždu, beze stop... jenže je tu jeden problém – šmejd trval na tom, že jeho kolega musí přežít, takže jsem ho zasáhnul jenom blbým omračovacím kouzlem. A jelikož se to stalo před nějakou dobou, teď už je dávno vzhůru a žvaní. „Šmejd pomáhal proto, že umím manipulovat s lidma. Prostě jsem zahrál na jeho ochranitelskej komplex a on rád pomoh bejvalýmu spolužákovi v nesnázích. Ale on je taky důvod, proč ten kokot, co nás přistihnul, ještě žije, nemoh jsem si dovolit jít proti jeho zasraným morálním zásadám, když jenom na něm záviselo, jestli se odtamtud dostanu.“ Potáhnu z cigarety, napiju se. Pořádný hlt na zmírnění špatný nálady. „Zasáh jsem ho jenom omračovacím kouzlem, už bude vzhůru. A pak, abysme se dostali přes bystrozory, museli jsme vyvolat falešnej poplach a evakuovat nemocnici – fízlům rychle dojde, že žádný skutečný nebezpečí nehrozilo, a spojí si dvě a dvě dohromady.“ Bejt to na mně, tak tu nemocnici klidně zapálím, jestli by to mělo zahladit stopy, ale byl tam mudlovskej filantrop Forsyth. Na druhou stranu, nebejt doktůrek takovej filantrop, tak už jsem nejspíš ve výslechovce pod veritasérem, takže... asi to dopadlo dobře. „Ale ti hamburgrouši mi žíly netrhaj. Nebo, jo, je to průser, ale, brácho, z těch sviní, kteří můžou za zatčení táty,“ a kteří mi sebrali Joa, „z těch jde strach. Jsou všude, vsadím se že ve většině zemí, prolezli všemožný instituce jak plíseň chleba, určitě i bystrozory maj napíchnutý. Kvůli těmhle tě do toho nechci tahat. Jakmile zjistí, že mi pomáháš, půjdou po tobě taky a pak nazdar starej živote. Skončíš na útěku jako já. Tady taky nechci zůstávat dlouho, pro jistotu, Cormac si to tu zařídil moc hezky na to, aby ho nějací zmrdi zničili.“ Možná jsem paranoidní, ale já kurva vím, co dokážou – vždyť jsem v tom žil, vyrůstal... a první pohádky před spaním byli historky o dědkovi. Jen jediná věc mě může dostat ze začarovanýho kruhu. Mystérium. Tu myšlenku mám zarytou v hlavě hluboko, svítí tam pořád jako lampička už od tý doby, co mi došlo, co všechno s tím dokážu – a že jen s tím mám šanci dostat syna zpátky. „Čirou náhodou, neslyšel jsi něco o De Vermis Mysteria? Mysteriu červa? Prej se vážně našlo... ale zrovna z důvěryhodnýho zdroje to nemám, takže se mi tomu nechce dvakrát věřit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Dobré rán... poledne ~Isabella~
Hledání rituálu ti nezabere moc času. Ono najít ten, který umí přesně určit místo na mapě podle čísel či věcí, které se s místem pojí, není nijak složité. Za prvé je jenom jeden a označen dost výstižným názvem: Stopovací kouzlo a za druhé je mu věnováno nejvíce stránek z celé knihy, nějaké ty obrázky, jak by to asi mělo vypadat a plno dalších nepodstatných historických popisů, jak se k tomuto kouzlo vůbec došlo. Jen tak pro zajímavost. Jako první s tím přišel Adogretor Tarmikos, který nutně potřeboval najít, kde koupil ty úžasné boty, jež mu tak skvěle padly. Spálil jednu a s jistotou šel do obchodu. Pro jeho smůlu před pár měsíci zkrachoval a odešel domů s nepořízenou jen s jednou botou.
V prvé řadě bylo popsáno, co kouzlo dovede a jaké předměty by k tomu člověk musel mít. Se souřadnicemi jste měli v podstatě štěstí. O nich tam zmínka nepadla a je jen otázkou, jak na to Victor přišel. Možná jiný druh zaklínadla s označením přesného místa.
Po sáhodlouhém kecání o výhodách a nevýhodách ses konečně dočetla k ingrediencím, které bude potřebovat.
Co potřebuješ: - mapu – je jedno jakou. Máš svoji, která se umí přiblížit. ZOOM! - stuha, na které jsou napsány runy. V knize jsou runy nakresleny v přesném pořadí a u vynechaného místa je dopsáno, že tam musíš doplnit nějaký znak z mapy. (buď vybereš logo, které tam je nebo si vymyslíš nějakou specifickou značku, nakreslíš ji na mapu a pak na stuhu) – materiál stuhy musí být zhotoven z vrbovníku mlátivého (tj. Vrbovník mlátivý má stejné důsledky jako vrba mlátivá, a proto se na ministerstvu řadí jako katastrofálně nebezpečný keř.) - krystal zavěšený na provázku z koňských žíní (krystal by měl být s čistého nerostu bílé, či průzračné barvy. Čím čistější nerost, tím větší šance pro úspěch) – takový vyhledávací kámen je většinou uchován v krabičce, která je taktéž popsána speciální sadou run udržujících kouzlo v krystalu.
Jak se provádí rituál: V knize je popsán šílenými opisy. Takže ve zkratce: Papírek se souřadnicemi, podle kterého budeš hledat místo na mapě, musíš spálit. Před tím si však musíš stuhu omotat kolem ruky, v níž budeš papír držet. Během toho pak pronášej zaklínadlo a krystal na provázku drž nad rozloženou mapou. Jakmile tvůj papírek shoří, tak se špička krystalu zachytne přímo na místě, kam tvé souřadnice ukazují. Při úspěšném vyhledání pozice se runy rozzáří bílou barvou. Pokud jsou žluté, není to jisté a červená znamená neúspěch (rituál byl proveden špatně). |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Rituál najdu poměrně snadno, za což jsem vděčná. Ono - co si budeme povídat, zas tak obsáhlá není - ostatně - kolik toho chcete napsat o rituálech s mapami? Autor si evidentně položil stejnou otázku a aby ji trochu nastavil, přidal také spoustu omáčky, jako byla historie kouzla atakdál. Historie právě tohoto mě docela pobaví. A zatímco se usmívám, sumíruji si na pergamen, co musím sehnat. Vyhledávací kámen, stuhu z vrbovníku mlátivého - pokud možno každé v jiném krámě. Pokud již očarovaný kámen nenajdu, holt si koupím pořádný křišťál, dřevěnou krabičku ... a náhrdelníky ze spletených koňských žíní v Americe prodávají na každém kroku. No - to je vlastně i lepší nápad, než kupovat již hotový. Ne, že bych byla podezřívavá - ale... nojo, JSEM podezřívavá. Takže křišťál, náhrdelník nebo náramek ze spletených žíní - kčertu, pokud ho nenajdu, vyrvu je Heleně - dřevěnou truhličku a stuhu z vrbovníku mlátivého. Mapu mám. Když už jsem u toho, tak ji i rozbalím a hledám, kde je tady ve Washingtonu něco, jako naše Londýnská Příčná ulice - musí tady být. A když ne, tak nějaký menší shluk obchodů určitě! Pak, když (pokud) najdu to, co hledám, se vydám do recepce, zaplatím včerejší útratu a použiji zdejší letaxovou síť, abych se na to místo dostala - příště, když už je budu znát, budu se moci přemístit a všechno bude lepší. I zpátky se už prostě odprásknu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Takové místečko existuje ~Isabella~ Čas: kolem 12:00 (spíše před)
Ne, že by ve Washingtonu byla jenom jedna skrytá ulice. Jsou jich spousty, ale většina z nich, jako obvykle, je umístěná v podzemí a je jen otázkou, jak to tam vypadá. Mapa ti takové ulice označila jinou, o něco tmavší, barvou. Bůhví, jaký blázen si dal takovou práci, aby rozlišil i takové detaily jako povrch a podzemí.
Jedno z míst, které zářilo žlutavou barvou, bylo Silver Spring. Nijak zvlášť pěkná ulice. Mapka ti ještě ukázala, jak se ona skrytá ulice jmenuje. Silver Street neboli Stříbrná ulice. Po vlastních tam byl vchod skrze bar jackie’s; s letaxem tam dostaneš taktéž. Stačilo se jen zeptat recepčního a ten tě s přitakáním jen upozornil, že krb je umístěn na ulici a nad ním je jen malá stříška. Nedokázal ti vysvětlit proč, ale tohle jen kdyby náhodou pršelo. K dešti zdejší počasí mělo zatím velmi daleko.
Srovnání Stříbrné a Příčné ulice by se od sebe moc nelišilo. Obě dvě byly úzké, plné kouzelníků, dál napravo jsi mohla slyšet divně vrčení a žvýkání, naproti krbu se nacházela prodejna s hůlkami, nad jejímž vchodem zlověstně problikával nápis Thjorn. Jinak zde bylo vše, cos potřebovala. Nejméně tři obchody nabízely stejný sortiment a davem se rval vozík, který táhla mula. Kočí nezapomněl řvát: „Z cesty!!!! Nebezpečný náklad! Z cestyyyy!!!“ čím blíže k tobě byl, tím větší zápach se k tobě nesl. Raději ani nevědět, co ve škopcích vzadu bylo.
[spoler=jak to vypadá z mudlovské strany]
[/spoiler] |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Pokrčím rameny. "Mohlo se s ním stát cokoli, jak dlouho se mi neozval. Pořád doufám, že se schovává v nějaké díře, ale..." Ale víš, jak to chodí, Bene. Teď ještě víc než kdy jindy. Škoda, jed je elegantní řešení, když víte, jak a kdy ho použít. A který z nich. I když pořádná nakládačka má taky něco do sebe. Je to pak větší satisfakce. Jed je účelný, pravý hák zábavný. Zatvářím se trochu nechápavě, protože přesně nevím, o kom mluví. Myslel jsem, že má problém s bystrozory. S tím by se dalo nějak vypořádat, pokud znáte ty správné lidi. My oba máme pár kontaktů. Na chvíli se zahalím do vyfouknutého kouře, a když řekne ten název, regulérně se zakuckám. "Do hajzlu," zasípu a odložím cigaretu do popelníku, který jsem vykouzlil z čehosi na stole. Nečekal jsem, že se to takhle zkomplikuje. Někdo unesl Jacka, když jsme se v tom s Bellou hrabali. Nějaká konspiračn organizace jde po Benovi a jeho rodině. Bella říkala, že ta kniha... nějaká blbá kniha! "Ten, kdo to věděl, je pravděpodobně mrtvej. Ale..." Zarazím se. Vzpomenu si na souřadnice. Do kurev, že já je Belle říkal! Vstanu, přejedu si rukou přes obličej a rázně přejdu ke svému batohu, kde chvíli hrabu, než vyndám na stůl jednu z mnoha map. Je to mapa Ameriky. "La Plata v Marylandu," píchnu prstem do mapy. "Tam odkazovaly souřadnice, co nechal někdo, kdo o knize něco patrně věděl. Jenže pokud máš za zadkem americký bystrozory... Měl by ses od USA držet dál, brácha." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Vzhledem k tomu, že si příliš nepřeji se znovu prohledávat mudlovským Washingtonem, zvolím přímou cestu krbem na Silver Street. Tedy ne, že bych si přála používat letax, on je to hrozný opruz a já ho fakt nenávidím - ale je to nejrychlejší možná cesta. Alespoň momentálně. Zpáteční tiket už bude poměrně jasný. Vycházím tedy přímo na kouzelnické ulici krbem, který je umístěn tak trochu uprostřed ničeho. Tedy ne, že by okolo nebyl ruch - spíš tím myslím, že okolo sebe nemá postavený dům. „Z cesty!!!! Nebezpečný náklad! Z cestyyyy!!!“ "K čertu, co má tohle znamenat...!" Tiše si zanadávám, když ustupuji vozíku pryč. Ještě by mi tak scházelo, aby mě pocintal nějaký smradlavý hnus! Na nápis Thjorn se usměji. Moc hezké přijmení, jen co je pravda! Nicméně pro hůlku si nejdu. Nene - hledám nejbližší prodejnu magických kamenů a minerálů. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Jenom přikývnu. Takže Alistaira nejspíš taky dostali. Skvělý... všechno se sere, lidi, na kterých mi záleží, končí pod drnem nebo za katrem – což je jako pod drnem, jenom to trvá dýl. A nebo je vychovává skupina sráčů, která pro ‚vyšší dobro‘ udělá cokoliv. Zpozorním. Tahle reakce nevypadá na falešnou stopu. Takže Steve nelhal, něco věděl, a ten artefakt se vážně našel. Jenže jestli je Svenův zdroj mrtvej, tak jsem zas já na mrtvým bodě! „Můj zdroj je v tuhle chvíli hlídanej armádou bystrozorů, to je skoro jako by byl mrtvej.“ Alespoň že o mně nic neví, chtěl prachy a měl dost rozumu, aby se na nic jinýho moc neptal, tak bystroušům nemůže napráskat nic, co už by si nedali dohromady sami. Jenže já potřebuju informace, jestli ta kniha fakt existuje, tak už to Oni budou vědět a půjdou po ní. Já musím být rychlejší. Jenže Sven neskončil. Sleduju ho napjatě, s novou nadějí, protože jestli má stopu... konečně nebudu muset jenom zdrhat, konečně přejdu do útoku. Obrazně řečeno, samozřejmě. Ale naděje zkape stejně rychle, jako se objevila. Amerika – proč musí bejt všechno v tý zasraný Americe! „Jo, to bych měl. Jenomže já tu knihu potřebuju, jestli je pravda aspoň polovina toho, co se o ní povídá, tak je to jediná cesta, jak se z tohohle svrabu vyhrabat.“ Jenže vracet se zpátky do vosího hnízda nemůžu, dokud nebudu plně vybavenej. „Nejdřív se musím stavit za Gregorovičem pro hůlku. Mám hůlku toho nemocničního poskoka, bohužel nedošlo k změně majitele, pořád je jeho. S tímhle náladovým klackem se mi opravdu nechtěj dělat složitější kouzla. Ale pak?“ Típnu cigaretu, stejně už motor pálil filtr. A rovnou si zapálím další, nabídnu i Svenovi, když bude chtít. Mlčím. Ten hlavní důvod, proč Mysterium potřebuju, není jenom v tom, že už nechci dál utíkat. „Maj Joachima, Svene, převychovávaj si ho k obrazu svýmu. Je ještě malej, zatím z toho nemá rozum, ale když umřu, vychovaj si z něho poslušnýho vojáčka, kterej bude skákat, jak pískaj. A já dřív nebo pozdějc umřu, jestli ji nezískám. Pro tu knihu musím riskovat, protože tu nejde jenom o mě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver street ~Isabella~
Nejbližší obchod s magickými surovinami se nachází ani ne deset kroků napravo od tebe. Na dřevěné ceduli, která se kýve ze strany na stranu, ač moc ani nefouká, je nakreslen achát na dřevěném podstavci. Vnějšek obchodu je zdoben dřevěnými obklady, ale zub času na nich zanechal praskliny a na některých místech byly prožrané i od termitů. I dveře vypadaly, jako by se chtěla každou chvíli rozpadnout.
Uvnitř bylo přítmí. Stůl s kasou se nacházel napravo a za ním stála čarodějka oděného do černé dlouhé sukně s třásněmi, jako vršek měla bílou košili s balonovými rukávy a přes ni černý korzet, i když ne moc pevně uvázaný, protože se jej stále vytahovala nahoru. „Vítejte v Achátu,“ usmála se na tebe, i když vypadala jako profesorka chválící šikovnou studentku. „Máte přání?“ zeptala se a počkala, jak odpovíš.
Kromě kouzelných nerostů a minerálu tu byly i různé ‚zdobicí‘ materiály jako peří, knoflíky, provázky, gumičky, zvláště pobleskující třpytky a jiné. Každá z nerostů stál na polici, které visely po celém obvodu obchodu kromě místa, kde byla kasa. Celkem jich bylo šest nad sebou. Každý kámen měl svou jmenovku a stručný popis, na co se používá nebo jaká legenda se s ním pojí.
Uprostřed byl zbytek sortimentu. Skleněné koule tu ani nehledejte. Ty patří do jiného krámku. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Když vejdu dovnitř, odevšad na mě vykouknou kameny různých barev a tvarů. Výborně - přesně tohle jsem potřebovala. Hlavně - je to i poměrně nenápadné - prostě si tady koupím několik šutrů, nechám tady pár mincí - a pak použiji ten jeden jediný, který k něčemu potřebuji. „Máte přání?“ "Zatím se rozhlížím, děkuji." Odpovím bez většího zaváhání. Pak se skloním k jedné z mnoha poliček s kameny. Jako první si vezmu jakýsi akvamarín, který mi bude beztak naprosto k ničemu - ale přijde mi hezký. Pak, když už tady jsem, si vezmu dva vybroušené jaspisy, kterými se zdobí flakony no a nakonec najdu i to, co doopravdy hledám. Křišťál, nebroušený, ani malý ani velký krystal surového křišťálu. K tomu všemu přihodím tři zelená pírka, mašli - a kouknu se, zda tady nemají mezi šňůrkami i ten provázek z koňských žíní. Prostě vypadám jako správná holka, nakupující totální zbytečnosti, protože se jí líbí. Ať už šňůrku najdu a nebo ne, vše položím se spokojeným výrazem na stůl, přiberu z pultu ještě jakýsi modrý kamínek z košíčku, u kterého je nápis "pro štěstí," zaplatím - a vydám se hledat obchůdek s bedýnkami a truhlami všeho druhu - má další zastávka. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "A kdo je ten zdroj? Já nevím jistě, jestli ten, kdo nechal souřadnice, je mrtvej. Jenom odhaduju. Borec ale určitě chtěl, abychom našli jeho nápovědu. Akorát... bližší info než to město nemám." Podrážděně vydechnu. Tohle dělám vždycky, když tiše zuřím sám na sebe, že jsem něco neudělal, jak jsem měl. Že jsem něčemu nevěnoval dost pozornosti a teď to může být osudné. Benovi jsem ochoten pomoct, ač se jedná o blbou knihu, jak jsem několikrát naznačoval. Já sám vím jen to, co mi řekla Bella. A Bella si ji chce přidat do pitomé sbírky, protože je padlá na hlavu. Ten kontrast událostí posledních dní a Benova zjevení bije do očí jako lumos při kocovině. Ona musí jít stranou. Vedle Bena není nic víc než jen další ze zástupu ženských. Kdyby byla opravdu moje družka... Tak bych tohle přece nemusel řešit. Nepletla by se do toho, protože bych jí to přikázal, a jednoduše by nám šla z cesty nebo nám pomohla. Bellu však o pomoc požádat nechci. Už jen proto, jak jsme se rozešli, už jen proto, že ona by pak knihu chtěla pro sebe a hlavně by se nám pletla pod nohy. "Co?!" Málem převrhnu sklenici s chlastem. Joachima mám opravdu rád. Nikdy bych neřekl, že mě to bude s malým prckem tak bavit, ještě ke všemu když není můj. A protože jsem v podstatě jeho strejda, jeho rodina, je to víc než osobní. "Kdo ho má? Co jsou zač? A co přesně s tou knihou budeš dělat?" donutím se ke svému typicky klidnému tónu, ačkoli Ben pozná, že je to jen póza. Nyní ano. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
Provázky jsou snad všeho druhu, jen ten z koňských žíní tam vůbec není. Pokud ses zeptala, zda takový mají na skladě, čarodějka zavrtěla hlavou s tím, že to nebylo žádané zboží, ale možná jej budou mít v jiném podobném obchodě, který poskytuje zákazníkům různá vycpaná zvířata a malé zombie pejsky.
Obchod s krabičkami až po obrovské masivní truhly se nachází o několik obchodů dál na protější straně. Nešlo jej přehlédnout, protože před ním ležely dvě truhly, při čemž jedna měla řadu dupajících nohou. Dílo od slavného mága Pratchetta, jehož dílo se dostalo i mezi mudly, měl všude své zastoupení a jeho dílo Lehké fantastično vyšlo před třemi lety a kombinoval jak kouzelný, tak mudlovský svět podle svých škodolibých představ.
Když ses přiblížila, Zavazadlo několikrát klaplo víkem a opět se usadilo na místě. Uvnitř byl kouzelník s dlouhým plnovousem, a pokud si někdy četla Patchettovo dílo, vypadal skoro jako bláznivý mág Mrakoplaš. Pozdravil tě a nechal, aby ses po obchůdku rozhlédla. Malé krabičky byly vystavené v policích, nad hlavou létali truhličky s bílými křídly. Jedna z nich trochu nevychytala svou trajektorii a napálila to do jiné. S rachotem vysypaly svůj obsah, který představoval malé kuličky. Mrakoplaš kvapně vyběhl a začal nepořádek uklízet. Ručně, ne hůlkou. Byl to moták. „Omlouvám se,“ houkl ještě na tebe a snažil se po sesbírání chytit nepořádnou truhličku. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Omlouvám se,“ Se zaujetím sleduji všechny ty bílé kuličky, rozsypané po podlaze, zatímco mi prolétne hlavou, že být motákem ve světě, kde každý umí kouzlit a neustále svou moc používá... musí být hrozná otrava. Vlastně se divím, že tento člověk zůstal mezi našimi. Já být takhle prokletá, asi se raději naučím žít s mudly - alespoň bych každý den neviděla všechno to, co já mít nikdy nebudu. "Accio," řeknu bez váhání a truhličku, kterou postarší prodavač nemůže chytit, přivolám. Pak ji muži podám. "Tady, doufám, že je to v pořádku," usměji se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver street ~Isabella~
Prodavač se na tebe podívá a opětuje ti nesmělý úsměv. „Děkuji a omlouvám se za,“ rozhlédl se po ostatních létajících truhličkách, které zjevně dávaly pozor na tom, kam právě letí, „vyrušení,“ vzal si od tebe krabičku a párkrát na ni poťukal prstem. Složila křídla a nadále se jevila jak obyčejný krabka na šperky. „Mohu vám nějak posloužit? Máme tu vzácné chodící truhly. Jednu jste mohla zahlédnout venku před obchodem a dále klasická dřevěná zavazadla, která se přemístí vždy tam, kam potřebujete. Tyhle létající šperkovnice jsou jako stvořené pro vás, slečno,“ rozvykládal se. „Dokonce i vyřezáváme na zakázku. Mnoho dam si od nás objednává truhly z mahagonového dřeva s přírodními vzory.“
Jak se zdálo, muži vůbec nevadilo, že není kouzelník. Živil se truhlařinou a nadchlo jej to natolik, že tomu zasvětil celý život. Pokud šlo o očarovávání, tak to měl na starosti jeho asistent, ale všechna zaklínadla znal jenom Mrakoplaš. Podle množství všech výrobků se mu velmi dobře dařilo. Nicméně zatím nebyla klasická hodna návštěv. Většina Američanů chodí do obchodů o víkendu nebo až odpoledne. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Nějakej Steve, příjmení neznám. Pouliční špína, která ti za poplatek sežene falešný doklady a cokoli, co potřebuješ – včetně informací, který v podsvětí kolujou. Jenže než jsem ho stačil vyzpovídat, vlítli tam bystrozorové. Steve se totiž zapomněl zmínit, že ho maj v hledáčku, idiot.“ Nasraně se ušklíbnu, když člověk platí za vlastní chyby, ví, že si za to může sám. Ale když to schytá za debila, kterej si neumí hlídat záda, tak si skoro musí říkat, že nějakej Bůh existuje – a je to malá, pomstychtivá kurva. „Hele, ještě před pár sekundama jsem neměl ani to – tohle je velkej pokrok. Dík, kámo.“ Znám ten pohled, když potlačuje vztek sám na sebe, ale teď je zbytečnej. Jestli sám Mystérium nechce, neměl důvod se o to víc zajímat. Už teď mi obrovsky pomohl. Civím do země, na cigáro zapomenu, přemejšlím, jak začít, protože je rozdíl si to každej den převalovat v hlavě a mluvit o tom nahlas. Poprvé od začátku toho všeho o tom mluvit nahlas. „Jakmile ti o nich řeknu, je to jednosměrka, rozjetej vlak, z kterýho nejde vyskočit, jenom dojet na konec a nebo se rozmlátit. Vážně víš, že tohle chceš?“ Sven není tlučhuba, co by rozhazoval sliby a patetický hlášky na každým rohu a když by přišlo tvrdý na tvrdý, tak by chtěl vycouvat, ale musím si bejt jistej, že ví, co to bude znamenat. Chci slyšet ještě jednou, že do toho jde se mnou, i když zná rizika. Konečně potáhnu z retka a zbytek obsahu skleničky vyklopím do hltanu. Na kuráž. „Však víš, že jsme se s tátou občas zmiňovali o jistý organizaci – vlastně sektě, i když ne náboženský. Ani nevím, kde má počátek, v 18. století už operovali naplno, ale podle jistejch legend už to funguje snad tisíc let, kdo ví. Je to společnost hodně protekcionistická, tajná... nevím, že by se do ni někdo dostal zvenčí, členství se dědí v rodinách, a těch rodin vážně není málo a jsou dost početný. A už vůbec jsem neslyšel o tom, že by někoho nechali jen tak odejít.“ Odmlčím se, odtud mám jistotu, že mi jdou po krku, sice jsem v hierarchii nebyl nijak vysoko, aspoň zatím ne, ale pořád vím víc než dost, abych jejich plány ohrozil. Já se sice nechystám pustit si hubu na špacír před někým, komu nemůžu absolutně důvěřovat – to znamená před kýmkoli jiným, než je Sven – ale to oni neví. Jsem hrozba, který je lepší se zbavit. „Sere se do politiky už od počátku svýho vzniku, tahá za nitky, ovlivňuje světový dění, má větší nebo menší vliv skoro v každý důležitý zemi, zvlášť v Británii, Americe a Izraeli, protože v Izraeli je jejich centrum. Říká se jim různě, Sionský bratrstvo, Sionští proroci, Převorství sionské nebo prostě jenom Sionisti. Znáš Protokoly sionských mudrců? Objevilo se to v Rusku v roce 1905 – tak to fakt nebyl falzifikát, Židi se opravdu snaží ve stylu toho posranýho hada judaismu pohltit celej svět. Ne válkou, přes prachy, politickej vliv...“ Chvilku ho pozoruju, jak to bere – jestli mu to přijde ujetý, protože ono to vážně zní ujetě, nebo jestli mi věří. „Víš, že s Rachel to rozhodně nebyla láska na první pohled jak z reklamy, vlastně jsem ji viděl poprvý den před svatbou, posraná rozmazlená Američanka, která ale pocházela z vhodný rodiny. Táta byl proti sňatku – on byl vůbec dost velkej heretik -, ale matinka v tomhle měla rozhodující slovo, protože jednala skrz vyšší rozkazy. My všichni jsme patřili pod tyhle ‚vyšší rozkazy‘, protože utajení a komunita musí bejt zachována, kdo se moc cuká, je nebezpečnej. Malej Joe je teď se svou matkou a nejspíš i mojí matkou, hlídanej těmahle zmrdama – a jak už ti je asi jasný, ty dvě jsou dost přesvědčený o tom, co Sionisti dělaj. No, Rachel se mi dost možná chce hlavně pomstít. Ale matku podezřívám, že může za zatčení táty, že na něj práskala vejš.“ Udržuju neutrální, stoickej výraz, klidnej, možná trochu přiškrcenej hlas, ale co si budem povídat, je to stejná póza jako Svenův klidnej tón. Tohle všechno... kurva, pořád se divím, že jsem se ještě nesložil. I když, nedivím se, tohle dělám kvůli Joeovi, toho v jejich prackách nenechám. Sebrali mi tátu, Joa si sebrat nenechám. „Možná bych ho mohl získat zpátky, ale já jsem na útěku. Kdykoli mě může kdokoli dostat. Tohle není život, v kterým by měl žít malej kluk, je to pro něj moc nebezpečný.“ Odstřihli ho ode mě, bude pod kontrolou, možná ho použijou jako návnadu, aby mě dostali... už tohle je kurva celý špatně. „A ta kniha? Co mi říkal táta, tak v sobě obsahuje rituály, o kterých se nikomu ani nesnilo. Pravá černá magie, žádný debilní Avady nebo Imperia... i kdyby byla pravda jenom polovina toho, co se říká, tak můžu celou tu jejich organizaci rozbít nebo transformovat, změnit. Dokud oni budou existovat tak jako teď, jsem pro Joa ohrožení. Dokud tu budou v týhle podobě, tak ho nikdy nezískám zpátky.“ Nasucho polknu, nahlas to vždycky zní hůř, definitivnějc, nutí to člověka si připomenout, že možná žádná šance neexistuje – a když jo, tak je zatraceně malá. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Tyhle létající šperkovnice jsou jako stvořené pro vás, slečno,“ Jo - já tady sice VŮBEC NEJSEM OD TOHO, ABYCH SI KUPOVALA LÉTAJÍCÍ ŠPERKOVNICI - ale dá se něčemu takovému odolat? Ne. Prostě ne! Tyhle cetky - na tohle ženské prostě slyší - a tenhle chlapík, jakkoli je špatný čaroděj - je evidentně výborný obchodník - a jak se tak na poletující truhličky dívám - tak také umělec. „Dokonce i vyřezáváme na zakázku. Mnoho dam si od nás objednává truhly z mahagonového dřeva s přírodními vzory.“ "Já bych si jednu vzala," připustím nakonec. "Máte nějakou s nějakým zvířetem? Třeba jednorožcem - miluji jednorožce," přiznám se s úsměvem. "A pak bych chtěla ještě jednu nelétající. Jednu z těch runových bedýnek, které udrží magii uvnitř, když se do nich zavře předmět." |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Parish neboli farnost neboli čarodějnické doupě neboli zatraceně výborná ironie Nakonec se mi po úmorné cestě konečně podaří najít nějaký podnik. Vejdu dovnitř, škodolibě cvrknu prstem do slepé hlavy visící na dveřích, a nechám se zrzavou servírkou odvést na své místo. Tam sebou plácnu do sedačky, jako by to byla matrace. Koženou bundu si svléknu a přehodím přes tašku vedle sebe, takže už sedím jen v orvaných džínách a vybledlém žlutém svetru s vydřenými lokty. Hosteska mi mezitím nabízí jakýsi drink zvaný „sépie“. Doufám, že je v něm pořádná dávka ginu. “Lék na všechny potíže světa? Paráda, beru.“ Oběma rukama si vjedu do vlasů a poškrábu se na zátylku, čímž si vzadu na hlavě vytvořím oranžové hnízdo. Vzápětí se rezignovaně doslova položím na stůl. Je pěkné, že jediný způsob, jak se umím zbavit pocitu pátého kola u vozu, je utéct úplně sama někam pít. Musím přiznat, že takhle jsem si svůj zdejší pobyt absolutně nepředstavovala. Myslela jsem, že bude víc… něco. Pro začátek třeba přátelštější vůči mé osobě. Koneckonců, nikdo se nechce vrátit domů a zjistit, že jediný, kdo se s ním hodlá bavit, jsou dva opilí mudlové. Začnu se rozhlížet kolem sebe. Tohle místo vypadá se všemi těmi lebkami a pařáty jako ta nejklasičtější mudlovská představa čarodějnického doupěte, což je tím ironičtější, že se nachází doslova naproti nějakému sakrálnímu útočišti. Měla bych si dát pozor a hlídat se, abych i později podlehla pokušení vtrhnout do druhé místnosti a odříkat nějaké satansky znějící kouzelné formule. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
"Máte nějakou s nějakým zvířetem? Třeba jednorožcem - miluji jednorožce." Obchodník se zářivě usmál. Pak hlasitě písknul a ze zadní místnosti vyšel mladík, tak dvacet pět let, černé havraní oči a sytě zelené oči. Vlasy měl sčesané do patky a přes mudlovský oděv si natáhl tmavě modrý hábit se stříbrnými lemy. „Kayle, dones zde slečně létající šperkovnici s vyřezávaným jednorožcem. Tu ručně dělanou,“ ještě dodal, aby mladík věděl, co má přesně přinést.
"A pak bych chtěla ještě jednu nelétající. Jednu z těch runových bedýnek, které udrží magii uvnitř, když se do nich zavře předmět." Prodávající se zamyslel, a pak přikývl. „Kayle!“ „Jo já vím!“ ozvalo se ze zadu. Kromě toho jsi mohla slyšet ještě šoupání, pak tichou nadávku a mručení typu: „Pojď sem, ty jedna létající bestie!“ Pak mu nejspíš konečně došlo, že by se taktéž mohl pokusit o Accio a po pár minutách se objevil s oběma krabičkami. Ta létající s jednorožcem se stále chtěla vytrhnout, ale jakmile ji převzal Mrakoplaš, zaklepal na ni prsty a uklidnila se.
„Tady je,“ položil ji na pult, aby sis ji mohla prohlédnout. Jednorožec byl vyřezán jen do půli těla, ale za to jeho hříva byla velmi detailně propracovaná. Barvou na ni nanesl tenké zlatostříbrné žilky a zlatý roh se stříbrnou spirálou jako jediný ze dřeva vystupoval. Kůň, kdyby byl celý, by stál na zadních a máchal předníma nohama. Ruční práce se místy vyplácí mnohem víc než kouzla, která měla svou rutinní funkčnost, a člověk do svých výrobků nemohl vložit něco víc ze sebe.
„A krabička s runami. Pokud vám připadá malá, tak jsou i větší. Kayle je velmi zkušený v očarovávání předmětů, ale poskytujeme doživotní záruku. Pokud by její kouzlo vyprchalo, stačí přijít na jakoukoliv z našich poboček a my vám ji znovu očarujeme. Nicméně garantujeme celých deset let. Pokud by magie vyprchala dřív, vrátíme vám peníze.“ Runová krabička sedla akorát do ruky, takže byla o něco menší než šperkovnice. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Když mi přinesou šperkovnici s jednorožcem, neubráním se několika velmi pochvalným slůvkům na adresu výrobce. Je opravdu nádherná. Jedna z těch věcí, které prostě musím mít, abych byla - jak jen to řekl Riley - šťastná. Pak je mi dodána i druhá bedýnka - je malinkatá, akorát do ruky - a akorát na kámen, který už mi leží v kabelce a jen čeká na své očarování. Poslechnu si celou instruktáž a vážně pokývám hlavou. "Tahle velikost mi bude zcela určitě stačit, moc děkuji. Jsou opravdu nádherné, obě." Zopakuji pro jistotu. Každý rád slyší o tom, že jeho práce je dobře odvedená. Něco o tom vím. Když mi někdo pochválí mé koně, také se dmu pýchou. Pak za obě zaplatím a rozloučím se - jak s řezbářem, tak s Kajlem, pokud tedy zrovna vykukuje ven. Co ještě? Stuhu z vrbovníku - a ten provázek z koňských žíní. Naštěstí mi v obchodě s kameny čarodějka řekla, kde jej mohu sehnat - takže ve chvíli, kdy opustím obchod s truhlami, zamířím tam, kde se prodávají... vycpaniny. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Za lepší náladou ~Nimue~ Čas: cca 22:40 -> 23:00 -> 23:30
Pití ti bylo přineseno hned na to, co barmanka zmizela za pultem a nechala kolem sebe poletovat několik druhů alkoholů. Nešlo přesně rozeznat, co to bylo, ale zavanula k tobě vůně rumu a dalších druhů alkoholu, které pijí jak mudlové, tak i kouzelníci. Nakonec ti byla přinesena nemalá štamprle s míchaným nápojem. Na spodu byla čirá jako voda, tak i na vrchu. Ve středu přecházela od bílé do sytě modré zpátky do bílé. Když ses na to podívala ze shora, zdálo se, jako by tam cosi proplavalo a bylo to velmi podobné malé sépince. „Prosím,“ usmála se na tebe čarodějka a šla splnit přání kouzelnického páru.
Uběhlo dvacet minut, a zatímco jsi popíjela (bůhví, kolikátou půlku), vešli do lokálu dva muži. Něčemu se smáli. Na sobě měli dlouhé kožené kabáty. Jeden černý a druhý tmavě hnědý s četnými odřeninami. Boty měli kovbojského stylu, ale klobouk neměli. Sedli si hned u stolu vedle, mávli, objednali a pustili se tlachání.
Nezdálo se, že by mluvili o něčem důležitém. Holohlavý se ptal toho s culíkem, jak na tom je, jestli už se svou prací skončil. Muž s culíkem mu odpověděl, že chybí ještě jeden kousek do skládačky. Holohlavého nazýval ten druhý Leo a ten s culíkem se zase jmenoval Pethorn. Ale pak to začalo.
„Ten idiot nepromluví,“ zavrčel Leo a podíval se na svého kolegu krví podlitýma očima. „Neslyší ani na tu svou buchtu... jakže se jmenuje...“ „Jill? Já sakra nevím!“ zabručel Pethorn a kopl do sebe půlku. „Další! A pivo k tomu!“ zahřměl. „Ty vole, drž hubu,“ zamračil se Leo. „A ta Jill mi je úplně u prdele. Zajímá mě, kdo byl v tý skrýší Victora. Prý byli dva. Našli jsme tam dvoje stopy.“ Pethorn chvíli mlčel, než odpověděl: „Zajdi pro tu holku. Možná, když ji ten týpek uvidí, tak kápne božskou. Nemůže přece chránit dva neznámé kouzelníky.“ „Možná jo,“ pokrčil rameny Leo. „Víš co, šéf chce informace. V Morgantownu stejně nic není krom těch divných čísel v truhle. Doprdele ani nevím, co tím ten Victor chtěl říct. Stejně je už pod drn...“ „Sklapni!“ sykl Pethorn a rozhlédl se, kdyby náhodou někdo poslouchal. Pak trochu ztišil hlas a pronesl. „Ráno jdi na tu farmu v Ohio a vezmi tu holku sebou.“
Dál jejich téma nebylo moc záživné, ale bylo jasné, že tihle byli součásti něčeho mnohem většího, než jen opití se v obyčejné magické hospodě. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nechám Bena mluvit, mlčky poslouchám. Mám tu svoji seveřanskou masku, kvůli které se mnou většina lidí nechce hrát poker. Snažím se v tom všem šílenství dát si dvě a dvě dohromady. Popradě jsem o tom nikdy neslyšel, moje rodina je z naprosto jiné sorty, ze smrtijedské, z čistokrevné tradice, byť nemáme latifundie jako jiní. "Ty vole... takže židi fakt chtějí vládnout světu?" uchechtnu se nevěřícně, hořce, protože vím, že Ben nekecá. "To mě poser. To mě vážně poser na holý záda. Ty vole... to..." Zakroutím hlavou. "To bude epický, až je bude kosit někdo, o kom mudlovští šmejdi říkají, že je árijec." Jo, blbě vtipkuju, ale to je asi to jediný, na co se zmůžu. Musím se s tím šokem přílivu informací vyrovnat. Na konspirační teorie jsem nikdy nevěřil. Takže když se jedna z nich ukáže být pravdivou, jednoho to vyvede z míry. "Tak jim trochu pocucháme pejzy, co říkáš? Mně je ta kniha ukradená, slyšel jsem o ní poprvé naposledy před pár dny. Ale jestli ji ty potřebuješ... Jdem do toho spolu." Protože já nemám moc co ztratit. Svůj život - ale co by to sakra bylo za život, kdybych přišel o jedinou rodinu, co pořádně mám. S rodiči se nějak stýkám, ale těžko se s nimi budu bavit o tom, co doopravdy dělám. Děda dávno umřel v Azkabanu, aspoň myslím, a bábi má taky svoje roky. Ben a Joe jsou mi v lecčem o mnoho bližší. Dokonce i s jeho otcem jsme si padli do noty. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Nimue špión “Pfffft,“ odfrknu si povýšeně, a přitom bouchnu vyprázdněnou skleničkou o stůl o něco silněji, než jsem plánovala. Loupnu očima po servírce, prstem udělám líné kolečko, a za minutu v ruce držím další štamprli. Jó, sépie, ty mi rozumíš, ty jsi moje kamarádka a já na tebe už nedám dopustit! Kam se hrabe Hunt s tou svojí zlatou čudlou! Proč by mě vlastně mělo zajímat cokoli, co tam spolu ti dva vyrábějí? Můžou mi být úplně volní! Oba to jsou hrozný pitomci a náfukové a ta ženská je strašně děsivá – nehty si čistí nožem! Nožem!! A o Huntovi ani nebudu začínat, myslí si, jak není vtipný, a ta věc s rybou je fakt hrozně pošahaná, a jestli si myslí, že budou nějak kontrolovat, co vím a co ne, tak se pletou, protože za mnou stojí celý ministerstvo! Celý!! Ministerstvo!! Poslali mi sovu a dali mi celý vlastní úkol! A já si od nich nenechám nic rozkazovat! “Pfffft!“ zopakuju o něco rázněji, když do sebe vyklopím obsah další sklenice. Automaticky u toho zavřu oči, a jelikož se mi okamžitě zatočí hlava a zhoupne se se mnou celá místnost, prudce je otevřu a zatřepu hlavou. Tohle je teprve pátá! Ještě jsem ani nezačala! Vlastně se mám mnohem líp než ti dva, to bych řekla. Určitě teď někde sedí sami na pokoji a litují se, a já si to tady užívám, já a moje kamarádky sépie! A ten můj pastelníček určitě bledne závistí, ať je kdekoli! Zničehonic dostanu náramnou chuť jít se podívat na bar, protože na baru je to vždycky super a třeba dostanu nějaký koktejl na účet podniku, jestli se mi podaří být dostatečně šarmantní, protože žádní jiní lidé nikdy nic takového nezkouší a barmanka nikdy nikoho předtím neodpálkovala. Zvednu se na nohy a uvědomím si, že mám trochu zpomalené vnímání – zdaleka ne dost na to, abych už musela odejít, ale začíná to značit, že sebrat se a tančit by teď nebyl dobrý nápad. Ještě, že nic takového neplánuju. Právě se posadím na barovou židli, když dovnitř vstoupí dva muži, posadí se k jednomu stolu, a začnou se bavit. Napřed jim nevěnuju pozornost a místo toho se věnuju zkoumání barového pultu ve snaze působit nenápadně před barmankou – načež se náhle jejich konverzace stočí zcela jiným směrem a jakmile ji zaslechnu, ztuhnu a zcela vystřízlivím. I když se mi v tu chvíli chce prudce rozběhnout a nejmíň poslat sovu na ministerstvo, zůstanu sedět přilepená na židli, a místo toho si objednám sklenici vína. Vypiju půlku, načež hodím peníze na stůl, seberu si věci a celá na jehlách vyrazím zpátky na hotel. Už se mi tam nechce zůstat ani minutu. Tohle je na sto devadesát procent to, o čem mi psalo ministerstvo. Musím o tom říct ostatním. Ještě po cestě si trochu nemotorně navlékám bundu a tím nejrychlejším možným krokem, který ještě patří do definice „chůze“ a ne „sprintu“, si razím cestu ulicemi zpět do hotelu. Je mi jedno, co tam spolu ti dva provádějí – až se dostanu na místo, vykopnu jim dveře. Tohle musí vědět – dřív, než zapomenu detaily. (nebyla jsem si jistá, jestli mám rovnou jít za nimi, tak jsem zatím jenom napsala ten plán) |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Jo, to je adekvátní reakce – zní to naprosto šíleně, já vím. „Jo, ani bych se nedivil, kdyby každej židovskej kouzelník byl v Hnutí. Jelikož si zakládáme... zakládaj na čistokrevnosti, moc vybírat si nemůžou, prostě všechny kouzelnický rodiny integrovali už na počátku vzniku – ne že by to bylo těžký, když Židi byli vždycky, celou historii, nasraný v uzavřených komunitách. A pak jenom přidávali další země.“ No, nevím, jestli se tomu vtipu chci zasmát, protože já jsem koneckonců pořád ještě Žid, že jo, je to moje kultura, pro kterou jsme ve válce kopali Arabáče do řitě, a navíc mě v tom vychovávali pětadvacet let, to nejde smazat tak rychle... ale, jo, nakonec se zasměju. Koneckonců, budem předstírat, že mluví jenom o těch zmrdech. „Jo, jeden teplouš a jeho árijci se o to už pokoušeli, což je taky důvod, že jsem Brit s německým jménem, že jo... jenže kníratej teplouš chcípnul potom, co se mu povedlo vyvraždit miliony normálních Židů, a Sionisti si jenom uspořádali exodus do Británie a Ameriky. Jako jo, jeho speciální jednotky jich pár vymlátily, ale co z toho. Takoví, jako můj dědek, si žili pořád dobře. A, kurva, Hnutí na tom ještě vydělalo, vždyť díky válce se moh založit Izrael. Vole, by mě ani nepřekvapilo, kdyby za Hitlerem stáli oni, tohle by sedělo do jejich pojetí ‚vyššího dobra‘.“ Odfrknu si. Jo, přesně takovýhle kurvy to jsou. Usměju se, mám z toho, co číká, radost, pravou a upřímnou radost, protože teď Sven vážně dokázal to, co už vím dlouho. Že se na něj můžu vždycky spolehnout, že je vážně jako pokrevní brácha. Vstanu, doleju sklenky a zvednu tu svou k přípitku. „Tak na nás, starou partu, která narve Žiďákům jarmulky skrz temeno až do krku.“ Je to trochu divný tohle říkat, protože to všechno, co mi hrabalo hlavou už před chvílí, ale... nasrat, na kulturu a podobný kraviny sere pes. Začnu se gebit. „A dokud nás smrt nerozdělí, vole.“ Zas sednu, pro jistotu, alkáč mi pomalu leze do hlavy. Sice umím pít, ale únava, rána do hlavy, Doušek a za posledních pár hodin k jídlu jenom ukradený sendviče na šmejdským autobusovým nádraží ani to nemocniční jídlo jsem nemoh sežrat... Zkrátka, začíná se to podepisovat. Mám hlad, kurva... ale, chtít po Carlosově ženě ještě jídlo potom, co málem dostala infarkt? Mohla by to vzít dost blbě aspoň takový zkušenosti z chomoutu mám já, takže radši ne, zas tak blbý jméno si zrovna u kamaráda v domě dělat nechci. „Ale aspoň pro dnešek konec Židům, povídej, jak ses měl v poslední době ty? Doufám, že líp, jinak je svět vážně na hovno.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Moc informací. Takže to přejdu povytaženým obočím a dál se nad tím raději nezamýšlím. Nejsem knihomol ani génius, vybírám si podstatné informace, co chci v hlavě nechat, a ten zbytek, co nechám proudit. Při přípitku se zašklebím a ťuknu tak, že kdyby to nebylo kvalitní sklo, křachne mi v ruce. "Doufám, že za manželskou povinnost budeš považovat to, že za tebe nasadím krk... a ne jinou část těla," uchechtnu se, protože teď jsme fakt jak dokonalej pár buzíků. Dva chlapi, co si přísahali věrnost až za hrob, jdou zachraňovat malý děcko. "Ty vole... to jsem dopad..." zamumlám pořád ještě s úšklebkem do sklenice a kopnu to do sebe. Pokrčím rameny. "Normálka. Kšefty jedou, nevypadá to, že by po mně někdo šel - zatím - a pořád se snažím přijít na ten lektvar. Mám dojem, že polovina toho receptu je v jinotajích. Schválně. Protože tyhle přísady nikdy neexistovaly..." Zakroutím hlavou. Tohle je to poslední, co mě teď trápí, i když ještě před týdnem bych tvrdil něco jiného. Každý má svoji obsesi. Pak ale začnu z jiného soudku. To by mohlo pročistit atmosféru, a když si o tom pokecám s Benem, budu si připadat míň jako idiot. Na ženský asi nemáme štěstí ani jeden. On proto, že se MUSEL oženit, já proto, že ... "Pamatuješ si na Thorne? Na tu blondýnu z Havraspáru?" Po tváři mi přelétne malý dravčí úsměv. "Nedávno jsem s ní kvůli pár přísadám navázal vztahy... a ona mě - chápeš, ona, která měla problém pomalu i pozdravit - ty vole, poslala mi dopis, kterej by se dal asi popsat jedině tak, že mě pozvala na rande." A na to je třeba si znovu nalít. Doposud nechápu, jak se to všechno vlastně stalo. "Začali jsme se vídat. Je pěkná a bohatá, jenom někdy je naprosto nesnesitelná princezna nebo spíš... naivní. A těžce nese, když jí dám najevo, že takhle svět nefunguje. Na druhou stranu by se snad dala zpracovat. Víš, jak to myslím." Zase ten úsměv a oči mi potemní. Ben ví. Že čekám na svoji poslušnou čubičku. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~ Čas: cca 12:00 (tj. (11:30;12:00>)
Hledat obchod s vycpanými zvířaty a malými zombie pejsky, kteří neustavičně štěkali a snažili se dostat ze svých kotců, ti nezabralo příliš času. Navíc kolem obchodu, který vypadal jak z pohádky O Perníkové chaloupce, se pohybovalo jen málo těch slušnějších kouzelníků, a pokud už někdo stál u výlohy a pozoroval neidentifikovatelného tvora, který byl složen z nejméně pěti částí různých zvířat, vypadal dotyčný dosti zuboženě.
Na perníkové chaloupce bylo pěkné to, že jste si mohli utrhnout kousek a sníst. Tady by každý od krémových futer raději dal ruce pryč. V prvé řadě krém na několika místě zaváněl zelení a nevoněl ani vábně, ale to mohlo být i způsobeno, že uvnitř to páchlo zatuchlinou a atmosféra byla dusná a nepříjemná.
Tento obchod vedla mrňavá, shrbená čarodějka s hákovitým nosem a nechutnou bradavicí na její špičce. Oči ji lehce svítili zpod starého černého špičatého klobouku a její oděv připomínal pytlovinu ovázanou roztřepeným provázkem.
„Vítejte v obchodě U Choholouše,“ odhalila řadu, tedy jen co zbylo, zubů. Pak si pod vousy, ano, myslím vousy, zamumlala: „Chocholouše. Já bych tu Gotvaldinu nejraději zaškrtila,“ zarazila se a podívala se znovu na tebe. „Vaše přání?“
Vysoko, těsně pod stropem, vysely různé hlavy vycpaných zvířat. Dokonce tu nechyběl ani jednorožec, ale jak bylo vidno, v posmrtném životě se mu moc nedařilo, protože jeho srst chytla plesnivý nádech a jeho skleněné oči hrozily, že každou chvíli vypadnou. Naproti vchodu stály kotce s pěti zombie pejsky. Všechno to byla mrňavá plemena, i když jeden z nich měl přišité jiné uši. Snad osli? Ale při každém skoku z nich vypadávalo seno, takže to nebyli zmobie jako takoví, ale spíše vycpaniny očarované velmi složitým kouzlem hybnosti. V nižších policích či vitrínách byly vystavené už celé kousky. Bylo tu i oddělní pro nevšední vycpaniny. Tohle bylo jen slabým odvarem toho, cos tam mohla najít. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Už od lepší nálady ~Nimue~
Vypila jsi toho celkem dost, takže někde v polovině cesty si tvůj žaludek řekl, že chce vyprázdnit. Nedaleký keř byl dokonalým útočištěm, i když jsi tím vyplašila pár vír, které se rozhodly udělat si v buši trochu toho pohodlí. Někdo by při pohledu na malá tělíčka jen pronesl: „Nipples?“
Ale zpátky k tvému neohroženému vykopnutí dveří. Žaludek si trochu oddechl, ale i tak ses zamotala a trvalo ti o něco déle, než jsi našla cestu do hotelu. Mohlo být tak kolem jedné až druhé hodiny? Cos proboha na těch ulicích prováděla, holka!
Znak sovy se rozzáří jako obvykle a v hotelu tě pozdravila recepční. Musela vystřídat svého kolegu, ale tvářila se trochu nechápavě, když jsi tam přišla s větvičkou zamotanou do tvých zářivě oranžových vlasů. No, co naplat. Jít o patro výš a kop do dveří. Snad budou zrovna v tom nejlepším!
--------------------------
Pozn.: na toto když tak odepiš jen do momentu, kdy jsi vykopla, či jinak otevřela dveře. Pak počkej na reakci Rileyho nebo Suzanne. A privátně jenom mě :) já jim sepíšu mini post, ve kterém jim řeknu, ať reagují na tvé dobytí se. Díky za pochopení :) P.S. – přejí si odehrát svůj part a tak jim dám trochu prostoru, ale kdyby to trvalo moc dlouho, tak pak vám všem pošlu další posun |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Se zase něco semele ~Suzanne, Riley~ Tento post je bodem, do kterého máte během svého rozhovoru dojít. Až budete reagovat na TENTO post, rovnou piště i Nimue. Čas: krátce po půlnoci
Riley už ležel v posteli, když do pokoje vešla notně opilá Suzanne. Nejdřív narazila do dveří, protože neodhadla vzdálenost, pak je s hlukem otevřela a vpadla dovnitř. Jestli tohle Rileyho nevzbudilo, tak je velmi dobrý spáč, či vůbec nespal?
*
Je něco po jedné hodině a blíží se nám druhá ranní. Ať už ještě mluvíte, řvete po sobě či děláte něco jiného, z ničeho nic do vašeho pokoje vrazí Nimue. Vykopne vám je a... jde vidět, že je taky úplně na šrot. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro U Chocholouše je to pěkně odporné. To se musí nechat. Všude vycpaniny, některé, jak napoví pohled na pejsky, taky pohyblivé. No - nevím, jestli se tomu mám smát, protože sešitá štěňata, trousící za sebou slámu, kudy chodí, jsou svým způsobem poměrně vtipná - a nebo se nad tím ošklíbat, protože je to samozřejmě svým způsobem humus. Tak jako lecos tady. Jednorožec už taky zažil lepší chvilky, to se musí nechat. Na malém loveckém zámečku, patřícím naší rodině, tedy také máme spoustu vycpanin - ale ty naše... nějak vypadají. Ano, včetně té mluvící koňské hlavy, kterou očarovala babička Anabelle poté, co mi tam jednoho letního večera, když byl otec na lovu, přečetla Husopasku! I přes to, že "Falada" je hrozný morbid - údajně patřil dědečkovi a byl to jeho nejlepší lovecký kůň. Do doby, než na honu nezvládl přeskočit kmen, i s dědečkem přepadl a přerazil si vaz. Ale i ta hlava, která se na mne, kdykoli kolem ní projdu, otočí a zeptá se po vzoru pohádky "ach princezno, princezno - proč jen ty husy pást musíš?" má nějakou úroveň. Oproti tomuto! „Vaše přání?“ "Potřebuji provázek z koňských žíní. Pokud máte bílý, upřednostním jej." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
"Potřebuji provázek z koňských žíní. Pokud máte bílý, upřednostním jej." Čarodějnice, ono ji ani jinak nazvat nešlo, se zamyslela a opět ti darovala bezzubý úsměv. „Jistě že máme. Černý, hnědý, bílý,“ pak se sehnula, což vypadalo podobně, jako by se potopila pod pult. Ozvalo se šoupání šuplíku, párkrát to kleplo a už před tebe pokládala delší krabku s čalouněním a na něm připíchnuté provázky. „Všechny jsou od statných hřebců. Jejich hlavy šly na dračku,“ nadmula se pyšně. Dosáhla jen jednoho efektu. Její bujné babské poprsí se opřelo o dřevěnou desku pultu, a pak ztěžka zabimbalo, jak prodavačka ustoupila o krok dozadu. „Pokud však upřednostňujete klisny nebo hříbata...“ začala znovu. Nakupovat v tomhle obchodě musel být pro mnohé kouzelníky zážitek. Většina z nich používala při cestě domů kouzla na odpuzování všemožné blechovité havěti. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Pokud však upřednostňujete klisny nebo hříbata... "Tojejednoprostěmidejtejeden!" Vyhrknu ze sebe lehce zděšeně. V určitou chvíli prostě znechucení převáží nad zvědavostí - možná je to právě ta chvíle, kdy se té ženské zhoupne to obrovitánské poprsí. Nebo když se jeden z těch "psů" začne drbat! Ještě tady něco chytím! Co je tohle za moresy? Pak si jeden z provázků vezmu, odměním úchvatnou a krásnou paní prodavačku několika svrčky a mizím z obchodu, co to dá. Hledám stuhy. A doufám, že do obchodu se zombie pejsky už se nikdy nebudu muset podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
Prolezla si nejméně tři obchody, o kterých by se dalo říct, že by tam mohli mít stuhu z vrbovníku mlátivého. V prvním se na tebe prodavačka zděšeně podívala, v druhém jen zavrtěl prodávající hlavou a ve třetím tě nasměrovali do bylinkářství, kde by mohl být alespoň materiál na výrobu stuhy. To bylo na ulici jenom jedno a taky nejdál. Z útrob obchodu se ozývaly děsivé zvuky a na chvíli jsi mohla zaslechnout i vřískající mandragoru.
Z obchodu najednou vyletěl kouzelník v béžovém kabátu a zděšeně si přidržoval svůj nevkusně vyhlížející cylindr. „Sakra, mám to všude!“ vyjekl a začal pracně ze sebe setřepávat bělavý prášek. „O-omlouvám se,“ vyběhla za ním malá podsaditá žena s tmavě fialovými vlasy. Už byla ve středních letech, ale vrásek měla jen skromně. I ona vypadala, jako by proběhla moukou. „Krkovník nemá rád, když mu někdo tahá za listy. Byl to obr...“ „Je mi jedno, co to bylo, ženská! Krkovník. Kdo kdy o tomhle slyšel!“ a bez dalších slov odpochodoval pryč.
Prodavačka, nebo spíše bylinkářka, se na tebe podívala omluvným pohledem. „Jdete k nám?“ moc lidí kolem nebylo a ani další putyky zde nebyly k vidění. Hlavně jen bývalé, dávno zavřené krámky. „Omlouvám se, ale uvnitř je nyní trochu nedýchatelně. Není radno krkovník při špatném zacházení exploduje, ale zase jeho výluhy jsou skvělé na všechny žaludeční pot...“ zarazí se, protože si uvědomí, že moc mluví. „Ehm, pardon.“ |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Jaké že to máme číslo pokoje... Ano správně 14... Zamžourám očima a ujistím se, že stojím před správnými dveřmi. Číslo 14 mě utvrzuje, že jsem nejspíše dobře. Snažím se potichu otevřít. Realita je taková, že se celou vahou opřu o kliku. Vpadnu do pokoje. Otočím se a přiložím k ústům ukazováček "Pššt." Zvláštní koho vlastně upozorňuji, když jsem tu sama. Pokračuji dále pokojem ke stolku, kam chci položit mapu, co mám v ruce. Při své cestě se pokouším sundat si boty. Jenže jsem zvolila způsob, který by mi pomohl akorát vyzout tenisky. Zaseknutí paty o špičku má efekt zapotácení se, jednoho tiššího merde a svalení se do židle. Pitomý vysoký dámský boty, ale ony vypadají tak cool... Mapa na které je něco napsáno, jsem chtěla úhledně složit, jenže v mém stavu jsem jí spíše nějak zmačkala, zahazuji na stoleček. Vrhám se na těžký úkol - zout si boty. Suzanin momentální popis: Je opilá. Má roztržený ret a napuchlou tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Neboj, manželský povinnosti budu vyžadovat až po svatbě.“ Jó, víc gay to bejt nemůže. „Když jedno manželství nevyšlo, třeba bude to druhý úspěšnější.“ Pěkně debilní humor, ale, sakra, po těch sračkách z posledních týdnů trocha hodně špatnýho, hodně infantilního humoru neuškodí, ne? A kapka alkoholu už vůbec ne... jak se říká, vejdi a neuškoď. Jo, ten svůj lektvar vyrábí, snad co ho znám, to znamená dost dlouhou dobu – rozhodně tak dlouho, že by mě vážně překvapilo, kdyby ho nakonec nedokončil. Jako že ho dokončí, je to zatraceně nejlepší lektvarista, kterýho znám... no, je pravda, že jich až tak moc neznám vzhledem k tomu, že tohle nikdy nebyla moje parketa, ale stejně. Ten parchant na to má jestli dřív nechcípne. Jestli oba dřív nechcípnem. No ty vole... Poslouchám Svena, a čumím jak vyvoraná myš, protože tohle je vážně ťafka. Jasněže si pamatuju bloncku Thorne, aristokratickou čubku, co chodila o ročník níž. A která byla tak nenápadná a přicmrndlá, že nestála ani za proklepnutí, natožpak za pozdrav. “Tys přefiknul Thorne! Ta snad ještě musela bejt panna, ne?“ Skočím mu do řeči, jen co spustí o líbesbrífu. Tohle je fakt prdel, vždyť vypadala, že si sama bez zástupu služebných nedokáže zavázat ani tkaničku! A najednou dopis? Jestli to za ní nepsala nějaká služtička, tak je to na ni vážně velkej vodvaz. Ale poslední poznámka mi vyrazí dech, protože – no nekecej – on v ní fakt nevidí jenom jednorázovku? Našel si v ní svou životní otrokyni? Teda, ne že by mě to u Thorne dvakrát překvapovalo. Když nad tím přemýšlím, je Bellinka ideální partie pro náročnější ...hm, zákazníky? To u bloncky asi ne, spíš pro dobyvatele. „Vole, svýho času jsme se s Alistairem sázeli, jestli někdy svoji čubičku najdeš, a ona ti zatím cupitala přímo pod nosem!“ Musím se začít smát, tohle je vážně geniální. „Tak to mě o to víc překvapuje, že si hraješ na prince, co zachraňuje princezny, když ti doma jedna princeznička čeká, až bude zachráněná ze spárů zlýho života.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Zpět na hotelu, o kilo lehčí! S menšími obtížemi se zastavím na ikoně sovy, a ne o metr vedle, a projdu skrz recepci a po schodech nahoru. Po cestě si z rozježené vlasů vymotám větvičku společeně se zacuchaným chomáčkem, přičemž obojí ledabyle pustím na zem, jako by se nechumelilo. Poté, co jsem strávila možná půl hodiny, možná hodinu, možná dvě a čtvrt tím, že jsem se v kruzích motala po celé čtvrti okolo hotelu, a přibližně dvakrát nebo třikrát kolem něj i prošla a nevšímavě zamířila až do dalšího bloku a tam málem vyzvracela duši do křoví, už nemám náladu na nějaký odpadkový koš. Zastavím se před dveřmi do pokoje vedle toho svého. Nejsem si jistá, čí je - ale vzhledem k faktu, že jsem přes stěnu slyšela jejich rozhovor právě odtamtud, tipuju ho. Vypadám trochu jako pobuda. Po cestě jsem se zahřála, takže mám koženou bundu omotanou kolem pasu - trochu se uvolnila a teď ji táhnu po zemi -, vlasy mi trčí do všech světových stran, a oči mám lehce rozmazané, jak jsem si je půlku večera bez ustání mnula. "Hej!!" Otevřenou dlaní třikrát praštím do dveří. Artikulovat zvládám překvapivě dobře - samotnou mě trochu vyvede z míry, když jsem bezchybně schopná říct větu: "Vstávat a cvičit!!" Rozhodnu se nečekat, než se budou obtěžovat dveře otevřít - varování už jsem jim dala dostatečné, takže postranní kapsy v tašce vytáhnu hůlku, namířím ji na zámek, a vyhrknu: "Alohomora!" Vzápětí zakleju, protože jsem se zápěstím praštila o kliku. Z tvého příspěvku předpokládám, že dveře se dají odemknout nebo aspoň vyrazit :) |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Lehce rozhodím ruce v gestu už to asi tak bude, vole a rovnou se napiju. Chlast pálí a hřeje a kolumbijské podnebí se zdá být ještě teplejší. A ne jen kvůli tomu, co za sračky ohledně manželství Ben kecá. "Nevypadá, že by byla subka od přírody, je na ní hodně práce. Tak, aby to nepoznala. Zas na druhou stranu kdyby se mi tenhle quest podařil..." Zamyšleně se zahledím někam do prázdna. Jen kdyby kurva nebyla tak nesnesitelná... "Jen ať čeká," řeknu najednou tvrdě. "Ta čubka mi řádně hnula žlučí, zkoušela na mě ty svý babský teátry a pak se urazila. Aspoň se vypakovala sama a já mohl zmizet sem. Jestli je pravda, co předtím říkala, rodiče ji zamkli někde na jejich sídle. Když bude hodná, možná se jí pak ještě ozvu." Nepřipouštím si, že by to v nynější situaci, jestli už jednou šlápnu do hnoje, co má Ben na hlavě, mohl být leda tak dopis na rozloučenou. V něčem bylo příjemný si pohrát s blondie, odpanit ji, opájet se chvíli iluzí, že bych ji právě díky tomu, jak nezkažená okolním světem je, mohl zpracovat dle svého... Jenže já už jsem velkej kluk. Na pohádky nevěřím. A princezny patří do pohádek. Nechci to dát najevo, ale žere mě to. Tuhle čubku bych si i oblíbil. Dost možná by dostala výsostné místo mojí čubičky. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Omlouvám se, ale uvnitř je nyní trochu nedýchatelně. Není radno krkovník při špatném zacházení exploduje, ale zase jeho výluhy jsou skvělé na všechny žaludeční pot... Ehm, pardon.“ "Já vím-" odpovím s úsměvem. O bylinkářství určité znalosti mám - i mimoškolní. A tahat za listy Krkovníku - to je trochu nerozum. "Sháním stuhu z vrbovníku mlátivého. Tedy spíše materiál na ni. Má smysl čekat, až se vám to tam odmoří?" Zeptám se. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Jo aha, trable v ráji. Další věc, co není zrovna překvapivá, všichni aristokratický šmejdi vědí hovno o světě, žijou si ve svých bublinách a když je náhodou někdo propíchne – a tím nemyslím úplně doslova, i když Sven jí očividně propíchnul i doslova – tak dostanou hysterickej záchvat. A u ženských se tyhle manýry násobí řádově, slepičinec místo mozku se musí vždycky projevit. Určitě by si rozuměla s Rachel, jak tak poslouchám. Naleju si a rovnou to do sebe na ex vyklopím. „Hele kámo, šukatelná od pohledu je, navíc máš čuch na zpracovatelný baby, takže jestli máš pocit, že se dá vychovat, neměl bys to vzdávat. Kurva chlape, takovou budeš hledat kdovíjak dlouho.“ Už se negebím. Teď mě sere, že jsem mu o těch svinstvech, v kterých se motám, říkal – je to kurva můj kámoš a konečně moh najít babu, která mu ho při troše cviku na rozkaz vykouří, nakrmí ho a ještě mu udělá rohožku, když si bude chtít vyčistit boty. Poslušnou, hodnou čubku. Možná ze mě víc mluví alkohol, protože už se mi pěkně motá palice a rozum taky nefunguje, jak by měl a můj žaludek ještě víc protestuje, že má hlad, ale najednou vím, co je správný. „Já ještě dneska zmizím a ty se hezky vrátíš dom, dostaneš princeznu z věže a vychováš si z ní ideální čubičku. Protože, kurva!“ Zvýším hlas, aby to mělo důraz. A taky jsem spravedlivě, jako každej, kdo má trochu v krvi, nasranej. „Nenechám tě si zesrat život stejně jako já, vole, na to seš moc dobrej kámoš.“ Začnu šmátrat po láhvi, ještě jeden panák na cestu, dám ještě jednu cigaretu a pak zavolám skřeta, ať mě vezme někam do prdele... |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Však to odloučení je v rámci výchovy. Aby zjistila, jak moc jí budu chybět. A jak moc jí budou chybět i jiný aktivity spojený se mnou," ušklíbnu se krutě, protože co si budem povídat, když ženskou svrbí, není o nic lepší než nadrženej chlap a je schopna podobných věcí. Další Benova slova mi však z tváře vymažou všechno, tu krátkou úlevu nad tématem, které bylo vděčnou zábavou kdysi, když se život nezdál ještě tak zkurvenej. "Ty seš kokot. Díra se dá najít vždycky a myslím, že zrovna já s tím nemám problém. Ale do smrti bych si vyčítal, že kvůli nějaké ženské jsem tě nechal chcípnout jako psa a Joa u bandy fúrií." A teď to kurva není vtip ani nadsázka. Žralo by mě to. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Jo, to si říkej, kamaráde, tím se přesvědčuj, ale... Doprdele, mně se motá hlava. Opřu se o zeď a čučím do blba, snažím se najít centrbod, ať zastavím kolotoč. Marně. A zas promluví břicho a zas se ozve únava. Možná ten útěk přece jenom nechám na ráno. Napiju se. Ale pak se začnu gebit, vesele. Pořád opřenej kouknu na Svena. „Hele, paní domácí tu bude mít kuchyň a špajzku, co? Neuděláme takovej malej rajd na zásoby? Jak za starejch časů do školní kuchyně?“ Oči mi svítí – a to nejen kvůli chlastu, svítěj v nich čertovský jiskry, ta představa mě baví. Něco jako slušný vychování a dobrá pověst u rodiny kamaráda, myšlenky, který mi vrtaly hlavou předtím, se najednou zdaj bezvýznamný. Splním zábavný s užitečným - nažeru se a ještě to bude prdel. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nějak nestíhám sledovat Benovy nálady. To bude tím chlastem. Kdyby mě María nenakrmila, jsem na tom podobně, po pár panácích se pomalu válím na zemi. Teď jsem však čerstvej, sotva jsem vstal, i když něco na zub bych si dal, to je recht. "Hej, ale nebudeš mě nutit vařit. Připadám si jak děvka, i Belle jsem musel vařit, protože ona to kurva neumí." I když to kurva bylo citoslovce, tak si to Ben mohl asi vyložit jakkoli. "Tak pojď. Ale jestli uděláš bordel... No, však máš tu skřeta, ten to uklidí," pokrčím nakonec rameny. Ještě není tak pozdě, abysme udělali vyrvál, co by někoho vzbudil, a já to kdyžtak u Carlose a Maríi nějak vyžehlím s tím, že Ben je připitej a má hlad. Taky se napiju rád, ale vzhledem k mé výdrži jsem to většinou nakonec já, kdo má poslední zbytky nezkaleného rozumu a dohlíží na ně. Pokud se mi chce. Nejsem zas suchar, abych kazil zábavu, jenže někdy bylo třeba Alistaira pacifikovat v zájmu nás všech. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Dodatek, jak se k vám Nimča dobyla ~Suzanne, Riley~
Za vašimi dveřmi se najednou ozve hlasité: „Hej!“ následování ostrým bouchnutím. „Vstávat a cvičit!“ už je jasné, že he hlas patří Nimue. Jen setinu vteřiny se nic neděje, a pak na dveře zaútočí kouzlem: „Alohomora!“ zámek cvakne. Musela přitom udělat nějaký spešl pohyb, protože se ještě praštila do kliky a na to ihned zaklela bolestí, ale dveře udělaly to, co měly. S tichým zavrzáním se pomalu otevřely. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
"Sháním stuhu z vrbovníku mlátivého. Tedy spíše materiál na ni. Má smysl čekat, až se vám to tam odmoří?" Drobná čarodějka tě poslouchala a mezitím ze sebe setřepávala bílý prášek. „Zajdu vám pro lístky, abyste se nemusela ušpinit. Naštěstí jedna sazenice dorostla už do velikost, kdy se zpracovávají její listy,“ usmála se a kýchla, jak se jí část krkovníku dostala do nosu.
Pak zalezla zpátky do obchodu, při čemž se ven vyvalil oblak bílého prachového dýmu. Nebyl hustý, jen zbytky, které ulpěly na dveřích. Pak se ze vnitř ozvaly zvláštní zvuky podivné těm, když někdo rdousí malé dítě, které ručkama i nohama bouchá kolem sebe. Vše bylo zakončeno tříštěním čehosi skleněného a donesl se k tobě i hlas prodavačky.
Fialovo-hlavá čarodějka vyšla ven a v koženém pytlíku nesla listy vrbovníku. „Tady,“ znovu se usmála. „Je to už velmi dlouho, kdo chtěl listy vrbovníku speciálně jako materiál na stuhu nebo obecně na šátky a jiné lesklé látky. Pokud švadlena zná dobrou techniku, tak je jemnější než samet, ale dá se taky utkat to silných vláken. Ehm,“ i přes bílou pudřenku z krkovníku se její buclaté tváře zalijí červení. „Omlouvám se. Moc mluvím.“ Došlo mezi vámi k obchodu a mohla jsi zamířit zpět do obchodu, kde vyráběli různé typy látek včetně stuh, které byly oblíbené u mnoha kouzelníků, kteří si chtěli zkrášlit své klobouky.
*
Majitelka tohoto obchodu vypadala jako každá jiná čarodějka. Tedy obličejově. Na sobě pak měla složitě ušitý hábit, který kombinoval všechny barvy duhy. Ihned, jak jsi vstoupila, poznala tě. „Vítejte zpátky,“ její úsměv byl čistě profesionální. „Jak jste uspěla?“ zaklepala hůlkou, a přiletěl k ní brk z ocasu páva. Už si otevírala knihu na objednávky. Nejspíš si chtěla zkrátit práci, kdybys náhodou řekla, že dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Omlouvám se. Moc mluvím.“ "To je v pořádku," ujistím ji, když ji platím, "alespoň je poznat, že své práci rozumíte." Rozhodně je mi příjemnější, než stařena v obchodě s taxidermií. Doufám, že tam nebudu muset už nikdy páchnout. Ač... mě napadá, že takový zombie pejsek může posloužit jako dobrá návnada, nebo odlákání pozornosti, když na to přijde. Takže se dost možná může stát... že jej budu i potřebovat.
Cupitám ulicí zpět, cestou se vyhýbám čarodějkám i kouzelníkům. Někteří jsou oděni tradičně do hábitů, někteří na sobě mají zcela normální oblečení, většinou pak typicky americké jeansy. Já... jsem asi něco mezi tím. Cestou si, vědoma si faktu, že už jsem v zásadě u konce svého nákupu a ani to dlouho netrvalo, prohlížím výlohy a tak nějak celkově sleduji "co tady mají," aniž bych něco konkrétního hledala. Mohla bych si pak koupit vlastní letax, napadne mě, když se vyhnu chlapíkovi s obrovitánskou černou dogou. „Jak jste uspěla?“ "Mám to," odpovím ji a položím balík, který jsem koupila v lékárně, na stůl. "Dokážete s tím něco dělat?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
"Dokážete s tím něco dělat?" Čarodějka si vezme od tebe pytlík, a pak jej rozevře, aby mohla zkontrolovat, co je uvnitř. „Jistěže. Jen si řekněte, zda chcete lesklý nebo semišový povrch. Z téhle rostlinky toho jde udělat spousta. Nechápu, proč se přestala prodávat,“ lehce se zamračí, jak přemýšlela. „Je toho dost tak na 33 stop s tloušťkou necelého půl palce. Nebo chcete širší?“ (Pozn.: 33 stop je 10 metru + něco a šířku jsem brala jako 1 cm, což je onen necelý půl palec. V USA jsou míle, atp. pokud si dobře pamatuju z HIMYM.)
Podle toho, co sis přála, tě čarodějka informovala ohledně času, za jak dlouho by sis mohla pro stuhu přijít. „Tak za hodinku by měla být hotova. Snažíme se dělat kvalitní zboží s minimálním použitím kouzel,“ řekla až příliš pyšně. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Délka i šířka by měla plně postačit, děkuji." S třiceti třemi stopami budu moct takových rituálů udělat několik. No - nikdy nevíte, kdy se vám takováhle stuha může hodit, že ano! Vrbovník. Možná, že bych si jej mohla pořídit. Pokud je látka z něj doopravdy tak dobrá... no, to budu řešit, až budu doma. Teď to nemá cenu. Nebudu sebou tahat krajně nebezpečný keř přes celou Ameriku a pak domů, když jej mohu objednat přímo z Británie, z nějaké kouzelnické botanické zahrady! „Tak za hodinku by měla být hotova." Přikývnu, aby bylo jasné, že za hodinku se tedy vrátím. Pak vyjdu ven. Co teď? Vzhledem k tomu, jak pozdě jsem snídala, se mi obědvat zatím nikterak zvlášť nechce. Zajdu si tedy pro letax a poté, co si jej koupím, zamířím na soví poštu. Napadlo mě, že by bylo slušné poslat ještě jeden dopis - byť si nejsem jistá, jak jej... formulovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
Soví pošta je vysoká budova, div, že ji mudlové ani jednou nezahlédli. Takové ty výpadky kouzel se mohou odehrát v momentě, kdy je v blízkosti nějaká magická havárie, která naruší stabilitu ochranných a odpuzujících kouzel. To pak má ministerstvo hodně práce s vymazáváním paměti mnoha mudlů.
V jednom článku v místních kouzelnických novinách se o obdobném incidentu psalo. Skrytá ulice, podobná té Stříbrné, se z ničeho nic objevila mezi domy, které měly být spojené zdmi. Mudlové, kteří šli kolem, si zprvu všimli jen řady domů s jednou stranou bez oken, ale pak začali ukazovat prsty na domky, které měly většinou pokroucené střechy a nemálo sov, jež vylétaly z vysokého sovince. Poprask se v ten moment dostal i do mudlovských novin, jelikož v jednom ze „spojených“ domů žila reportérka a hned posílala dopis, protože ji ven vylákal hluk, který do jejich čtvrti nepatřil. Než se všechno ututlalo, potřeboval odbor pro kontrolu kouzelnických nehod infiltrovat noviny a požádat prezidenta, aby zakázal šíření podobných zpráv mezi mudly.
Vchod do sovince byl nad třemi stupni schodiště. Dveře se samy otevřely a uvnitř to páchlo jako jinde, kde se chová spousta sov. Tedy ne tak extrémně, protože sovy byly umístěny v nejvyšším patře, tedy v kruhovém vysokém podkroví s mnoha bidly a okénky. Zde to fungovalo jak na mudlovské poště. Donesli jste si dopis, popř. jej napsali u stolku, kde byl i brk a inkoust a následně jej předali u okénka pro listovní zásilky. Nechyběl ani malý poplatek. Pošta byla určena zejména pro ty, kteří právě nedisponovali vlastní sovou nebo chtěli poslat objemnější balík, kterého se ujal pošťák na koštěti. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Najít soví poštu není těžké. Vlastně je to, dle výskytu sov a její výšce, naopak dost jednoduché, takže se ani nemusím ptát na cestu - a to jak kolemjdoucích, tak mapy, kterou mám složenou v kabelce. Když vejdu dovnitř, slušně pozdravím a bez dalšího většího rozmýšlení zasednu k psacímu stolečku. Měla bych ti stihnout rychle, chtěla bych si dát ještě kávu, než si pro stuhu zajdu. Já bych si ji tedy dala už předtím a vzala si ji sebou - ale nebudu riskovat, že mi do ní nasmolí nějaká sova, která by mi zrovna prolétala nad hlavou. Tak jako všechna zvířata - i sovy mne prakticky vzato milují. Proto si ke mně jedna z těch, které jsou mimo hlavní sovinec, odkud zřízenci posílají dopisy, ihned sedne a začne tlumeně houkat. Roztržitě ji pohladím po bříšku, zatímco vytahuji brk a posloužím si jedním z pergamenů, které zde leží na řádné kopě, nachystané pro návštěvníky. Brk na něj postavím do vzpřímené polohy, chvíli jej upřeně pozoruji, něco zamumlám a pak pustím. Zůstane jakoby viset ve vzduchu, čekající na cokoli mu nadiktuji. Začnu tedy diktovat... a v půlce dopisu, který je v zásadě o ničem, jen se v něm omlouvám za to, co se stalo a vyjadřuji politování nad zmizením Jacka, mě něco napadne. Riley přeci říkal, že vyšetřuje ZMIZELÉ kouzelníky. Možná - jen možná mohli zmizet stejným způsobem... a rukama stejného člověka, jako Jack. Ještě že jsem na poště a nejsem odkázána na jednu jedinou sovu. A můžu jich poslat víc. Zmuchlám první pokus o dopis a nechám jej na rozevřené ruce zahořet zeleným plamenem a zmizet - a vezmu si další pergamen. Pohladím sovu, která mne bez ustání lechtá zobákem a přesunu ji na opěrku, aby mi nezavázela - a dám se do toho znovu. Drahá Jill, předem bych se Ti chtěla omluvit za politováníhodné chování Svenelda. On to v zásadě beztak nemyslel špatně, ale je z trošku jiného kulturního prostředí a dalo by se to vzít tak, že mu dost možná chybí určitý podíl vychování tak, jak je chápeme my. V zásadě, jak jsem zjistila, se to občas projevuje tím, že je prostě a jednoduše na facku a kletbu do zad. Přes to věřím, že Tobě ani Jackovi nepřál nic špatného. Spíše Tě chtěl varovat a špatně to celé formuloval. Kvůli toho ale nepíši. Celá záležitost s Jackem se mě osobně dotkla, Tak jistě - když bych si od vás už pak nemohla pořídit ani koně, pomyslím si a pokračuji v psaní, takže jsem kontaktovala osobu, která by jej mohla být schopná vystopovat. Je to velmi schopný člověk, kterému důvěřuji. Dala jsem mu veškeré informace a o dalším postupu pátrání Tě budu informovat. Drž se, všechno bude v pořádku. Isabella. Pak se dám ještě do jednoho dopisu, neméně důležitého, který mne napadl při psaní toho prvního. Riley, nevím, zda Ti to pomůže, ale před pár dny se za záhadných okolností ztratil jeden můj známý. Jedná se o Jacka McGordona, farmáře z Ohia. Unesli jej nějací neznámí lidé a jeho ženě zanechali jen dopis o tom, že "pečeť byla prolomena" a že pokud bude čmuchat, kde nemá, Jacka zabijí. Myslím, že by to mohlo souviset i se zmizeními těch ostatních. Napadlo mě to víceméně náhodou, tak to píšu dřív, než na to třeba úspěšně zapomenu - nebo nebudu mít příležitost Ti to říct. Doufám, že jsi v pořádku. Isabella. Pak vytáhnu z kabelky svůj pečetní prsten i vosk, oba dopisy zapečetím, protože tak je to ostatně i bezpečnější, než posílat je jen složené v obálce - navíc u někoho jako já je to naprosto normální věc, byť já osobně se s tím zase tak často nepářu, hlavně, když posílám sovy z domu - nadepíšu adresáty a odnesu k přepážce, kde zaplatím, rozloučím se a odplachtím ven, do nějaké té kavárny zabít zbytek času. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Je pár věcí, které po propité noci opravdu chcete. Někdo může toužit po hřejivém obětí ženy, jiný po neméně vroucné postýlce, fanšmejkři ideálně o kombinaci obojího a mě prostě stačí jen klid a spánek. Fakt, že jsem své věci úhledně složil vedle postele stylem "jak jsem je tam hodil, tak tam jsou" jen mile dokazuje mou předspánkovou skromnost. Na druhou stranu to, co opravdu nechci, jsou noční návštěvníci v jakékoliv podobě. I kdyby nesl pizzu, je nevím kolik ráno a já chci spát! S dávkou popuzení v sobě jen neochotně otevřu oči, abych zjistil, že to co se mi tu motá není úplná neznámá. "Suzanne?" "Psst" Chvilku jen zírám. Vše vidím, slyším, vnímám ale zkrátka to nechápu. Je to příliš neuvěřitelné a právě asi proto zavrtím hlavou, řeknu Evě, že mi pití nedělá dobře, otočím se a chystám se zase usnout s vědomím, že to, co tu vidím se prostě nikdy nestalo. Vlastně se to ani nemohlo stát! "„Vstávat a cvičit!“" Jako by toho nebylo málo, přichází ještě jeden účastník naší... soukromé poradny, jak pracovat s alkoholem. Nalité Jacksonové reálnost věřím zkrátka ještě o stupeň méně, než takové Suzanne. Koneckonců s trochou fantazie to kouzlo, kterým si odemkla otevřené dveře, bylo Alkoholmora! "Tohle je fakt blbý sen!" Je tedy jediné, co řeknu, načež se převalím a přehodím přes sebe deku. Zaspím to a bude určitě líp! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
Při přebírání dopisů se na tebe brigádnice za sklem zvědavě podívá, jelikož si všimne pečetí na tvých dopisech. Snad čekala nějakou princeznu v honosných šatech a zlatou korunkou ve vlasech. Tvé přání je ihned splněno a ještě můžeš vidět dvě sovy, jak ze sovince. Zda to jsou ty, které nesou tvá psaní, není jisté. Každou chvíli nějaký noční pták opustí své bidlo nebo se právě vrací.
V kavárně si můžeš sednout venku nebo uvnitř. Na ulici jich je několik a na výběr máš tak více možností. Cenově jsou na tom velmi podobné. Liší se pouze v dárečcích, pokud si objednáš nějakou specialitu z jejich denní nabídky, které nejsou pro obyčejné kouzelníky nikterak levné.
V kavárně tě uvítá sympatická hosteska, stejně blonďatá jako ty a kde kdo by se domýšlel, že jste sestry. Ona na sobě však měla firemní uniformu se sukní dlouhou těsně ke kolenům a bílou košili s vyhrnutými rukávy. Měly to tak všechny číšnice, takže to bylo v pořádku. „Dobré poledne přeji,“ usmála se na tebe hosteska a udělala malinké pukrle. „Přejete si stůl pro jednoho nebo na někoho čekáte?“ zeptala se, než tě dovedla na místo. Neopomněla se ani zeptat na to, jestli chceš něco k pití. Koupit si nealko bez podívání se do meníčka bylo už samozřejmostí. Zároveň ti přinesla lístek, aby sis mohla vybrat kávu.
Kolem tebe sedělo celkem dost hostů. Jeden si objednal druh sopečné kávy, která vždycky po určité době vychrlila tmavou tekutinu, která pak stékala po hoře ze šlehačky. Pro děti nabízeli kávu bez kofeinu nebo zmrzlinu měnící barvu ve všech odstínech duhy. Jídelní lístek včetně různých káv obsahoval i sladké či slané zákusky. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Zápasím s boty, je to velmi těžký souboj. Z mého snažení mě vytrhne hlasité hej. Někdo mě sledoval. Vystřelím rychle na nohy. „Vstávat a cvičit!“ Půlku povelu jsem zvládla, jak se dá říct. Rychlý pohyb nebyl přesně ono a já se zapotácím a vracím svůj zadek na židli. Z toho jsem více překvapená než že vidím ve dveřích známou tvář. Pravda nejprve musím zaostřit, abych Nimue poznala. "Tohle je fakt blbý sen!" Tohle nestíhám. Ani jsem nevěděla, že tu Riley je, přestože mě oslovil jak jsem vstoupila do našeho pokoje. "Co se sakra děje?" Vyškrábu se nohy, chci zaujmout svůj obvyklý postoj. Neústupné a tvrdé osoby. Celé mi to kazí, že udržení se na nohou a stát rovně je problém a určitě nateklá tvář nejspíše od rány a roztržený ret tomu moc nepřidává. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Možná utahanej jak kůň, ale když přikývne, mám zas energie na rozdávání. Asi za to může vidina žrádla. „Tak veď. Jdem.“ Vstanu, možná až moc rychle, ale koordinace pořád funguje, držím se na nohou, ani moc nezavrávorám. Je to v cajku, můžem jít. V kuchyni se dlouho nerozkoukávám, rovnou prohledávám jakoukoli větší skříň, v který by mohly bejt nějaký suroviny... Jsme v Kolumbii ne? Mohli by tu mít nějaký placky... už hotový placky, srát se s tím nechci. A chtělo by to maso, uzený maso a sýr. „Kde tady maj špajz?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Žranice ~Benjamin, Sven~
Kuchyň se nachází u vchodu na terasu. Jedna ze zdí tam ani není a je napojena rovnou na chodbu, ze které přicházíte. Má tvar pětibokého hranolu, při čemž jedna strana je prosklená, ale z venku je na ni aplikovaná iluze dřevěného obkladu. Interiér je příjemný, nechybí zde linka se dřezem a skříňkami, police přeplněné hrnci a nádobím. Ve spodních skříňkách najdete klasické suroviny jako je mouka, cukr, sůl, sušenky, pečivo a jiné. Největší skříň po otevření na vás dýchne chladem, který uvnitř udržuje mrazicí kouzlo. Je tam plno potravin, které se musí uchovávat v chladu. Zelenina, ovoce, domácí puding a máslo, pár vajíček valících se na nejnižší příčce, hotové řízky, atp.
Vedle linky z druhé strany jsou taktéž dveře do špajzu. María tam má úhledně rozmístěné nádoby s přísadami, které se mohou použít nejenom na lektvary, ale taky na dělání velmi chutných jídel, popř. na medicínu. Jde vidět, že to je její oblíbený koníček, protože tam nechybí piksle s blahodárnými bylinkami, či rovnou elixíry pro lepší trávení či zbavení se horečky.
Pozn.: placky sice nikde hotové nejsou, ale brambory jsou ve špajzu. Můžete si vymyslet, co v podstatě chcete. Ale s mírou :) Jen to, co najdete doma (v tom kouzelnickém). Koka tam není! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Zamyšleně pozoruji slečnu, která je mi velmi podobná, zatímco listuji nápojovým lístkem. Jakožto nealko jsem si nechala přinést zcela tradičně perlivou vodu. Pak si objednám zdejší domácí cheescake a kávu si nechám doporučit s tím, že preferuji s mlékem, nebo smetanou. Ať už pak dostanu cokoli, vytáhnu mapu. Protože jsem si v obchodě s letaxem na něco vzpomněla - na historii USA a některé její kouzelnické zákony z ní vyplývající. Je dobré být sečtělý, jen co je pravda. Já se totiž jen tak PŘEMÍSTIT nemůžu. Ne, aniž bych si zadělala na problémy. Proto odsud nebudu moci hned na hotel - ale musím si udělat zastávku na ministerstvu. Kvůli víza. Neměl by být problém je získat. Jen musím zjistit, kde se ministerstvo nachází a jak se tam dostanu - a k tomu by mi měla posloužit má užitečná mapka. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Alkohomora! Tak perfektní příležitost a já ji propásla! Dveře se otevřou a já napůl vpadnu dovnitř - jednou rukou se držím za kliku, druhou za rám dveří, a tak nějak horní částí těla visím dovnitř pokoje, aniž bych udělala jediný krok dopředu. V místě, kde by měla být postel, vidím něco, co by s trochou fantazie mohl být spící Hunt, a stejně tak dobře jeho mrtvola; Campbellová se potácí vedle. "Nazdar," zazubím se. Dokonce si odpustím i ublížené pohledy typu "pařili jste beze mě!" a "byli jste na večeři beze mě!" a "já vím, že mě tu vůbec nechcete!". Místo toho beze slova a bez pozvání (které už by vlastně stejně po mé přepadovce nemělo smysl, co si budeme nalhávat) vejdu dovnitř, zabouchnu za sebou dveře, a podél nich se svezu na podlahu. Chvilku se jenom opírám o stěnu a mžourám do tmy, načež lehce přiopile (ach ty sépie!) prohlásím: "Vyhrála jsem tu vaši bojovku! Poklad je u Viktora pod drnem!" Načež se zakřením do té oblasti ve tmě, kde by podle mého odhadu měl být Hunt. Jsem totiž náramně vtipná, když se napiju. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Blahopřeju Jacksonová, ale vyhodnocení vítězů bude až zítra!" To je jediné, co odpovím naší milé návštěvě. Vzhledem k její pozice u otevřených dveří pak mám snadné rozhodování, co dělat. Jedním pohybem sáhnu po polštáři a druhým jej pošlu... dle zvuku cinkotu a nějaké tříštění skla asi na nějaký stoleček vedle. Nu což, střepy jsou štěstí, opilci mají štěstí taky, takže je mi teď naprosto jasné, že druhá rána polštářem už vyjít prostě musí! "Bude i diplom, teď je ale večerka!" Zním dost otráveně! Aby ne, když chci spát a mám tu dvě ožralé holky! Tak mě napadá, že kdybych ožralý nebyl, asi bych z toho měl radost, ale žel já jsem džentlmen. To v praxi znamená, že jestli nesklapne, nebo nezavře dveře, ať sem neleze světlo z chodby, tak hodím třeba peřinu! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street – máš prostě cool mapu ~Isabella~
Tvoje dvojnice ti přinese tvou objednávku. „Prosím. Cheescake a naše speciální káva se smetanou,“ usmála se na tebe. Příprava netrvala nikterak dlouho. Pomocí kouzel se káva dělala rychle a hlavně šlehání bylo místy o nervy, protože pokud se na to člověk soustředil až moc, všechno vykypalo ven, ale to nebyl případ tvé kávy. Tvoje vypadala jako klasické cappuccino, tedy do doby, než jsi pohnula slámkou. Světle hnědá tekutina vytvořila vrstvy různých odstínů hnědi. Pomalu to vypadaly jako vrstvy v zemské kůře. Ač jsi máchala, jak chtěla, pruhy se nerozmíchaly a pokaždé měnily svou hnědou intenzitu.
Mapa, jako by ti četla myšlenky, ti zobrazila celý okruh kolem Bílého domu tak, aby tam bylo i zahrnuto místo, kde právě jsi. V Silver Street se dokonce nad krbem, ze kterého jsi prvně vyšla, objeví text: Ministerstvo kouzel U.S.A. Podle všeho se zkratka měla vyslovit v celém znění, aby tě to nevyhodilo někde na konci světa, kde by to nemuselo být tak moc pěkné.
Další krby jsou rozmístěny cirka jeden v jednom obvodu, pak na mapě lehce světélkují portály, ale ani u jednoho není napsáno, jak se dá vyvolat. Nejspíš jsou určeny jen pro zaměstnance. Největší tečkou, která připomíná deseticípou hvězdu, je označen Bílý dům. Tam se nachází ministerstvo. U Bílého domu jsou navíc křížky označeny vchody. Některé, ty červené, jsou jen pro zaměstnance a modré pro ostatní. Ty se nacházejí v zóně, kde by po tobě neskočil strážný z důvodu, že ohrožuješ amerického prezidenta. Samozřejmě všechny popisky značek na mapě se objeví v místě legendy. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Nejsem jediná v místnosti, kdo má problémy se stabilitou. Já si pomáhám přidržování se stolku a nějak stojím rovně, aspoň si to myslím. Opilost dělá z lidi uvolněné a nejčastěji smějící se všemu okolo, já jsem nejspíš vyjímka. Nad Nimueniním sesuvem na zem jen nadzvednu obočí. "Vyhrála jsem tu vaši bojovku! Poklad je u Viktora pod drnem!" Pověra, že opilec opilcovi rozumí není pravdivá. Naprosto netuším, co žvatlá. Riley je pohotový a zdá se dost naštvaný naší nezvanou návštěvou a podaruje jí polštářem. Je tak velkorysí a přidává druhý. "Vím proč jsem se opila já. Merde, ale jaký důvod jsi k tomu měla ty?" Tohle mě zajímalo snad od první vteřiny, co jsem svojí společnici zahlédla. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Tma jako v ranci Něco proletí pokojem a vzápětí se cosi roztříští... kdesi kousek ode mě. Hádám, že to první byl polštář, a hádám, že to druhé nějaké váza nebo co. Hezký, Hunte! Deset bodů! Vyhráváte plyšovou opičku a papírovou růži! Campbellová se naopak rozhodne být překvapivě diplomatická a vyzvídat, proč jsem se cinkla jak polský oslavenec. Rozhodnu se přeskočit další ublíženou část, a sice tu o tom, jak "mě ignorujete a děláte ze mě blbce". "Protože jsem chtěla a protože jsem mohla a protože nemám nic na práci." Trochu to oddrmolím, což v podstatě znamená, že celou větu pronesu jedním dechem. Už ani vlastně nevím, proč jsem se nerozhodla počkat s tou důležitou zprávou do rána. Asi kvůli tomu, jak mě před těmi dvěmi něbo kolika hodinami těžce zasáhla. Taky s tím má určitě co dočinění těch pět nebo kolik sépií. A docela možná i ten fakt, že konečně vím něco, co ti dva ne, a chtěla jsem se pochlubit. Ha! To je nápad! Zase se vyškrábu na nohy a pověsím se na kliku, aniž bych zatím otevřela. "Tak jsem vás navnadila, a pokračování příště!" Načež otevřu dveře a vypadnu ven do hnusně oslepujícího světla, a k sobě do pokoje. To jsem je ale vypekla! Do rána nebudou tušit, co to mělo znamenat! A já taky ne! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Poděkuji a znovu si slečnu prohlédnu. Je mi opravdu hodně podobná. Možná je o pár centimetrů vyšší - ale to je úplně přehlídnutelné. Pokud se opravdu budu pouštět do nebezpečných pletek - je to informace, která se mi hodí. Nezní to hezky, ale je to tak. Pak se dám do kávy i zákusku, mapku složím. Je dobré vědět, kudy kam! A já na to ministerstvo doopravdy musím, to dá rozum. Když pak dojím a zaplatím, přičemž slečně neopomenu dát solidní dýško, už kvůli tomu jejímu vzhledu, zvednu se a zamířím si vyzvednout stuhu. Poté, co mě všechny propriety, které potřebuji - a spousta věcí, které už nepotřebuji tak moc, "hřejí" v kabelce, vydám se ještě do místní prodejny knih. Pro ruský slovník. Páč... je dobré se vzdělávat v každém věku, že ano? |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Výborně!" Zatleskám s vědomím, že budu moct spát! "Budu se těšit zítra na další vystoupení!" Zahulám zpoza deky s vědomím, že je klid, načež mi dojde... jedna podstatná věc. Ono, totiž... to vlastně není sen. Ona to valstně bude asi realita. Pak mi dojde ještě jedna věc. Suzanne tu tedy skutečně taky je ožralá jak zákon káže! Což bude třeba důkladně prověřit! "Suzanne, ty jsi pila?!" Položím zásadní dotaz! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Skvělé důvody." Ironie se vrátila. V pokoji je tma, ale podle zvuků je mi jasné, že se Nimue zvedá. Následně otvírá dveře a světlo z chodby mě skoro oslepí. Instinktivně si dám ruku před oči a nesouhlasně syknu. "Tak jsem vás navnadila, a pokračování příště!" "Když myslíš." |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Suzanne, ty jsi pila?!" Nastane ticho, jen moje kroky po pokoji se rozléhají. Nakonec i moje kroky utichly. "Jo a co ti je do toho." Ozvu se blízko postele. Ke svým slovům přidávám polštář, který jsem mrštila po ležícím Rileym, kousek odemne. Pak si sednu na kraj postele a konečně se zbavím svých bot, abych si taky mohla jít lehnout. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "To je vlastně fakt." Pokrčím rameny, co víc můžu dělat? Jestli nechce, tak ji beztak nepřemluvím a co se týče přeprání, myslím, že i teď si o tom můžu nechat leda tak zdát. "Nemám přece důvod pokládat takové otázky, nebo jiné typu "kdo tě tak zřídil"." Pomalu se otáčím. "To se prostě nedělá, hlavně ne lidem, na kterých mi záleží. Tam se to nesmí tuplem, že?" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Riley se snaží ve mě vyvolat nějaké emoce, nebo nějakou srdceryvnou odpověď. Nejspíš kdyby to řekl ve chvíli, kdybych neměla v sobě tolik panáků čehosi, co pijí mudlové, tak bych to pochopila správně. "Já vím, že ti na mě nezáleží." Hlesnu. Kopla jsem boty někam do prostoru pokoje. "To jsem pochopila už předtím." Zašeptám. Zapřu se o ruce a zvednu se na nohy. Rozepnu si bundu, sundám si jí a nechám jí na židli. Nemám na to, abych hledala věci na převlečení. Obkroužím postel a natáhnu se na volnou půlku postele. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Chvilku na ní jen nechápavě zírám, zatímco se připravuje na kutě. "Tak to je pro mě novinka." Zdá se, že dnešek je plný na zajímavá zjištění, třebaže Issa umí nadávat a dovede i pít a nebo, že mi je Suzanne ukradená a právě proto se snažím minimalizovat její sebedestrukční potenciál. "A podle čeho soudíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Podle čeho?" Zopakuji otázku a hned nato se znechuceně zakřením, jak kdybych olízla citron nebo ještě něco horšího. "Například podle toho, že tu ze mě děláš naprostého idiota. Pak mě seřveš. Jestli tohle pro tebe znamená se o někoho zajímat. Tak díky nechci." Otočím se, abych byla zády k Rileymu, jenže to je přesně ta strana, která utrpěla pěknou ránu, bolestivě syknu a raději se vrátím na záda. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Slečna dokonalá." Zakřením se, i když v tom radosti není. "Víš Suzanne, občas prostě nemám na výběr a občas mi na výběr nedáváš ty." Nečekám, že to pochopí. Taky nečekám její syknutí a fakt, že se jí muselo stát něco... docela zlého. "A s tím seřváním - mohli jsme být mrtví. Stejně jako tehdy." Nadhodím vzpomínku na jednu milou akci, kde jsme málem přišli o život. "To ses stihla i poprat?" Zeptám se na její... dost neobvyklý stav. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Slečna dokonalá." "Aspoň na něčem se shodneme." To že to měla být jaksi ironie a vůbec ne pochvala mé úžasné osoby, to v tom prostě nevidím. "A s tím seřváním - mohli jsme být mrtví. Stejně jako tehdy." "Ale nejsme." Odseknu. "To ses stihla i poprat?" Nastane krátké ticho, které přetrhne moje hlasité vydechnutí. "Věděl jsi, že se nevyplácí zlomit zápěstí někomu, kdo má sebou tři kamarády?" Celé to podávám s vtipným nádechem. "Já už to vím. V mudlovských hospodách je docela sranda." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Nevěděl jsem, ale díky za tip." Musím se chtě nechtě zasmát. Je to tak absurdní, až to bolí. Na štěstí jen jí, ale i tak je tento příměr více než vhodný! "Víš, mudlové mají ještě spoustu dalších zábavných míst a dokonce tam nepřijdeš ani k úhoně." Nadhodím, zatímco marně dumám, jestli bych mohl nějak pomoct. Bohužel léčitel nejsem, v batohu mám akorát náplast a desinfekci v podobě alkoholu už aplikovanou máme. Tohle celé mě jen utvrzuje v tom, jaký osobitý problém na dvou nohách může Suzanne být. Otočím se a dodal bych asi i dobrou noc, kdyby mi hlavou nevrtala jedna otázka. "Proč si mu vlastně lámala ruku?" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Nevěděl jsem, ale díky za tip." "Není zač." Něco mě nepříjemně píchne do boku, při převalování. Je to moje dýka, zapomněla jsem si jí odepnout. Hned učiním a sundám si jí i s páskem, přeci jen takto se mi bude usínat lépe. To že se mi točí celý svět a snažím se to nějak zastavit, opomeneme. "Víš, mudlové mají ještě spoustu dalších zábavných míst a dokonce tam nepřijdeš ani k úhoně." Zabručím něco jako hmm. Ale já chtěla přijít k úhoně. O tento poznatek se vážně dělit nehodlám. "Proč si mu vlastně lámala ruku?" Nahmatám peřinu a zachumlám se do ní. "Zahrajeme si hru. Dám ti dva důvody a ty si vybereš." Nakrátko se odmlčím. "Víš, že mudlové mají naprosto divné hry. O jedné jsem slyšela v té hospodě. Něco, kde si hrají na kouzelníky, válečníky a zabíjejí draky. Vážně bych chtěla vidět mudlu, jak zabije draka." Uchechtnu se, pro mě je to naprosto absurdní představa, ale přesto jsem to podala s nadšením, že něco takového existuje. "Jo, ale vraťme se k důvodu lámaní rukou." Zajímavý poznatek, poté co užiji alkohol, jsem roztěkaná. "Ten mudla byl hulvát, co se domníval, že svými trapnými řečmi oblbne holky. Ony z toho odvázané nebyly ani já ne a pak na mě chtěl sáhnout." A pak se na mě vrhli jeho kamarádi. Prostě zábava. "Druhá možnost výběru, protože jsem mohla a chtěla to udělat." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Silver Street ~Isabella~
„D-děkuji,“ blondýnka se chvíli nechápavě dívala na nemalé dýško. „Těšíme se na vaší příští návštěvu,“ rozloučila se a šla odnést špinavé nádobí do kuchyně. Málem vrazila do své kolegyně, když se za tebou ještě dívala.
Čarodějka v obchodě na tebe už čeká i se stužkou. Umístila ji do malé papírové krabičky, ať se nepokrčí. „Zkusíme znovu rozjet obchod s látkou vrbovníku,“ poprvé se na tebe usmála vstřícně. „Je to úžasný materiál. Listy jste tedy sehnala v místním bylinkářství?“ zeptala se. Pokud jsi ji odpověděla, poděkovala a popřála ti šťastnou cestu. Po chvíli vyšla z obchodu jiná mladá čarodějka a mířila rovnou k bylinkářství. Tamní prodavačka bude mít mega kšeft.
Knihkupectví tu není jenom jedno. Je jich tu nejméně pět a většina jich slouží hlavně pro studenty k nakupování učebnic. Nějak to nemá hlavu ani patu, ale budiž. V každém obchodě je nějaká akce, která láká jiný druh zákazníků. Ruský slovník je pak v knihovně, kde se prodává i složitější literatura. Kromě jednoho prodejce za kasou tu jsou i asistenti, kteří knihy neustále přemisťují, čistí je vrací. Trochu chaos.
Knihovničky jsou pak vysoké až ke stropu a u každé je přistaven posunovací žebřík, ale ty nikdo moc nepoužívá, protože máme kouzla. Součástí obchodu je taky mini kavárna, kde podávají i různé druhy čajů. Celý interiér je tak provoněn čajovými lístky a z kadidla visícího nad dveřmi vyfukuje kouř. To jako jediné moc nevoní a podle vyrytých znaků odhání zlé duchy.
„Tady jej máte, madam,“ prodavač položil velkou bichli na stůl. Chvíli musel zvažovat, zda tohle do své kabelky narveš. „Máme i menší. Cestovní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Pozorně naslouchám tomu, co se přihodilo. No nakonec to není žádná velká záhada hlavolamu, ale poměrně očekávané vyústění takové klasické návštěvy klasického berserka! Na toho by se Susanne hodila určitě v dungeons and dragons, nebo asi nějakého jeho varianty, o níž mluvila! "Druhá možnost výběru, protože jsem mohla a chtěla to udělat." "Správná odpověď je číslo tři." Řeknu bez váhání. "Kombinace obou." Záhy upřesním, aby bylo jasné, že si srandu nedělám. Ono, když jsem rozespalý, tak si srandu dělat rozhodně nechci, vlastně na to ani nemám moc chuť. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Už jsem nečekala, že Riley něco řekne. Proto jsem za svojí poslední větou zavřela oči. "Správná odpověď je číslo tři. Kombinace obou." Mému společníkovi to myslí i v jednu ráno. Přetočím se na bok, čelem k Rileymu. "Aaaaspráávně." Zívnu společně s odpovědí. A pak usnu náhle a nečekaně. Dnešní noc mě unavila víc než bych si přiznala. Ráno se budu velmi divit, jak vypadám a jak se budu cítit. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Je to úžasný materiál. Listy jste tedy sehnala v místním bylinkářství?“ "Ano," odpovím popravdě a neurčitě ukážu rukou tím směrem. Dle toho, jak se paní přes stuhy celého nápadu chytila to vypadá, že se paní v lékárně bude mít brzy dost co ohánět. Ach, zařizuji lidské štěstí! Kéž bych si taky tak dokázala zařídit to svoje... Napadne mě trpce ve chvíli, kdy si do kabelky schovávám zakoupenou stuhu a odcházím do obchodu s knihami. Rychle tuhle nepěknou myšlenku zaženu. Nemá to smysl řešit - a nemá ani smysl malovat čerta na zeď. Jako bych snad měla nějaký doopravdický důvod, být nešťastná! V knihkupectví si zažádám, co potřebuji, přičemž z poličky vedle vezmu nějakou knihu jménem "magie kamenů - co s nimi a k čemu všemu mohou sloužit." Když do ní nakouknu, zjistím, že se věnuje očarovávání kamení k různým příležitostem a účelům. No co - nakoupila jsem si nějaké to kamení navíc. Třeba si něco zkusím, až se budu nudit. Navíc je možná vhodné se i ujistit o tom, zda to zaklínadlo, které vytváří vyhledávací kámen, je správné. Tedy já je znám a myslím si, že je znám dobře - ale když něco normálně nepoužíváte... „Tady jej máte, madam. Máme i menší. Cestovní.“ "To nebude třeba, děkuji, vezmu si tento," odpovím shovívavě, zatímco přemýšlím nad tím, zda je to opravdu mým holčičkovsky panenkovským vzhledem, že mě všichni neustále podceňují. Když obě knihy zaplatím, vytáhnu bez zaváhání hůlku, obrovitý slovník zmenším zmenšovacím zaklínadlem na malou příručečku do ruky - až jej budu potřebovat, zvětším si jej zpět - a vše strčím do kabelky. "Nashledanou!" Příští zastávka? Ministerstvo kouzel. Jdu tedy ke krbu, vhodím do něj letax a provedu přesně to, co mi radila mapa. "Ministerstvo kouzel U.S.A." S těmito slovy vstoupím do plamenů. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nový den ~Riley, Suzanne~ Čas: cca 12:00
Pít a ponocovat se nevyplácí, pokud chcete další den brzo vstávat. V takovém stavu by vás nevzbudil ani budík a pohodlně jste spali dál, až se ručičky na hodinách nebezpečně přiblížili k dvanácté hodině. Kocovina, tedy hlavně pro Suzzane, je věc taková, která vás může odrovnat na většinu dne. Hlavně záleží na síle vašeho žaludku a obsahu vody a jídla, kolik do sebe dostanete. Prý pomáhá česneková pomazánka, ale pak nikomu nedávejte hudlana.
Váš spánek přerušilo zprvu tiché zaklepání, pak o něco silnější, aby vás probudilo. Kdokoliv z vás vylezl z postele, dopajdal ke dveřím a otevřel je, zjistil, že to je příjemně vyhlížející štíhlá žena v uniformě, jakou měl recepční. Střídání stráží, jak by někdo řekl.
„Dobré poledne,“ pozdravila vás a trochu znejistěla, protože vás na sto procent probudila. „Omlouvám se vám, já... ehm, tedy, přišel dopis pro pana Hunta,“ počkala, až si jej převezme jmenovaná osoba. „Budete si přát... snídani?“ pozvedla obočí, a pak odešla s tím, že věděla o tom, co chcete. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Dopis pro Rileyho ~Riley~
Riley,
Pozn.: dala jsem ti to raději soukromě. Je na tobě, s kým vším se podělíš o znění dopisu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nový den ~Nimue~ Čas: cca 12:00
Pít a ponocovat se nevyplácí, pokud chcete další den brzo vstávat. V takovém stavu by vás nevzbudil ani budík a pohodlně jste spali dál, až se ručičky na hodinách nebezpečně přiblížili k dvanácté hodině. Navíc ses probudila s kocovinou, která ti slibovala, že budeš mít celý den bolení hlavy a nestálý žaludek. Pití přílišného množství sépie se nevyplácí, tedy pokud nechceš odpadnout na několik dní a být jenom sama se sebou.
Je možné, že jsi už chvíli byla vzhůru, ale uslyšíš blížící se kroky, které zastaví u pokoje vedle, kde spí Rileyho a Suz. Do té doby jsi slyšela jen ticho, takže s největší pravděpodobností vytuhli. Nicméně domněnka, že k nim někdo přišel, byla správná, protože se ozve zaklepání. Po chvíli se dveře otevírají a žena informuje dvojici, že Rileymu došel dopis. Pak nějaké formální fráze a dveře se zavírají.
Klepání se nyní ozve u tebe. Je to jistě ta žena. Která byla vedle u těch dvou. Podle jejího oděvu je od recepce. Musela vystřídat svého kolegu. „Dobré poledne,“ lehce se pousmála, „budete si přát něco k jídlu?“ jde vidět, že si obdobnou otázku vyzkoušela na dvojici vedle, protože zní už mnohem jistěji. Následně odešla splnit přání vás všech. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel ~Isabella~ Pokračování Silver Street... Čas: cca 13:00 (snad si dobře pamatuju, že’s na stuhu čekala tak hodinku)
"Ministerstvo kouzel U.S.A." Po vhození prášku do polen pod tebou tě pohltily vysoké plameny a vcucly tě do tunelu, u kterého by mládež 21. století zpívala: ‚Stargate, it’s a crazy work...‘ Točení netrvá moc dlouho a letaxová síť tě vyplivne ve vysokém krbu, který dovoloval i dvou metrovým dlouhánům být vzpřímený. Nalevo i napravo je celý pás podobných krbů, a co je nezajímavější, že tě cosi zatáhá za lem kabátku. Pokud shlédneš dolů, je to velmi čistě oděný domácí skřítek. Na hlavě má kosočtvercovou čapku a přes ramena přehozenou uniformu.
Když se rozhlédneš kolem, tak zdejší ministerstvo je pravým opakem toho Londýnského. A to doslova. Převažuje tu bílá barva, až je to místy nepříjemné. Římsky všech krbů z šedivého mramoru jsou tvarovaný do oblouku a zepředu se na zaměstnance a návštěvníky ksichtí různé obličeje, které mají cca lidský nos, ale jejich ústa jako by volala po něčem jiném. Na podlaze před krbem leží pásy černých koberců se zlatým lemem a složitým stříbrným vzorem, který by měl představovat historické okamžiky Ameriky z hlediska kouzelníků.
V patře, kde jsi, není výtah, jak to znáš z domova. Recepcí je tu celkem pět, kde u každé stojí zaměstnanec a odpovídá na otázky. Jsou umístěné v rozmezí co pět krbů. Kupodivu fronta k nim není nijak velká, protože většinu služeb tu zastávali mrňaví domácí skřítci. Na recepci se spíše vyzvedávali různé formuláře na vyplnění nebo zásilky. Někdo by řekl, že kvůli tomu dojde k nezaměstnanosti, ale krbů tu bylo tak dvacet a tím pádem i jen dvacet skřítků starajících se o návštěvníky. Ti další už byli skryti a uklízeli svinčík. Jediní zaměstnanci byli recepční. Pokud už se někdo objevil v krbu v uniformě nějaké barvy nebo chtěl jen na návštěvu, skřítek jej osobně přemístil a hned se vrátil na místo.
U protější zdi, kromě zlatostříbrných soch, které někdy vystraší kolemjdoucího z prosté nudy, stojí čalouněná křesla. Nad nimi visí názvy oborů (nemusí se jednat jenom o jeden), které jsou na ministerstvu k dispozici. Naproti křeslům jsou umístěny pohovky a malé stolečky.
Strop je rozdělen do čtyř kopulí se čtyřmi pozlacenými výztuhami a bílými taškami. Štěrbiny mezi nimi jsou zase vymalovány stříbrnou. Je otázka, zda bílý dům nad ministerstvem neztrácí své kouzlo.
Ale zpět k tobě. Skřítek, který vypadá na ten typ, který je placen za svoje služby, protože jakmile mu byla dána uniforma, stal se svobodným, se znovu dožaduje pozornosti. „Vítejte na ministerstvu kouzel. Jste tu poprvé, že?“ měl písklavý hlásek. „Smím se zeptat na důvod vaší návštěvy?“ Když jsi mu odpověděla, navedl tě k danému úseku, odkud ses mohla dostat na svůj obor, která vyřizoval víza. Také ti dal tmavě modrý žeton s číslem, ale moc lidí si tu vízum nevyřizovalo, takže jsi byla druhá v pořadí.
A jak to tu vlastně fungovalo? Když začal tvůj žetón brnět, znamenalo to, že jsi na řadě. Sedla sis do křesla u stěny a to se náhle ponořilo do zdi a objevilo se přímo u stolu, za kterým seděl muž ve středních letech v tmavě modré uniformě a kulatými brýlemi na nose. „Vítejte na Odboru pro mezinárodní vztahy,“ pronesl hlubokým hlasem, jehož brum trochu rozechvíval desku. „Mé jméno je Gregory Hook.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Stihnu akorát tak začít rozmýšlet nad tím, jak je možné, že Američané propouštějí své domácí skřítky na svobodu a oni se ještě k tomu všemu evidentně bez ostychu nechají a pak zde slouží jako plnohodnotní zaměstnanci - když se mé křeslo zaboří do zdi. Tohle jsem nečekala, takže zlehka vypísknu, když se tak stane. Krátké rozhlédnutí napoví, že jsem v kanceláři. Takže jsem asi přišla na řadu. Dámičkovsky si s jemným úsměvem odfrknu a upravím si vlasy. „Mé jméno je Gregory Hook.“ "Lady Isabelle Elleonora Thorne, hraběnka z Berkshire, první tohoto jména," odpovím automaticky a nyní již věnuji panu Hookovi plnou pozornost. Sedím vzpřímeně, hrdě, s jemným úsměvem na tváři a takovým tím... sladce a nevinně holčičkovským výrazem, který už ke mně v některých situacích prostě tak nějak patří. "Jsem z Anglie," dodám pak, když mi dojde, že ten chlapík dost možná nemusí vědět, kde vlastně přesně Berkshire bude. "Přišla jsem si vyřídit pobytové vízum." Jistě, jsem trochu nervózní - co když mi je zamítnou? Ale na druhou stranu - je evidentní, že mám doma dostatečné zázemí na to, abych nebyla nějaký pitomý uprchlík z Čečny. "Chtěla bych si ve Státech užít malou dovolenou." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel ~Isabella~
Pan Hook se na tebe díval, jako bys spadla z višně. Moc často takové lidi nepotkává a vyrazila jsi mu dech. Po chvíli se však vzpamatoval zatřesením hlavou. „Dobře,“ vzal si hůlku, kterou měl položenou na stole a mávl jí. Z nedaleké skříně k vám přiletěli tři papíry. „Říkala jste Thorne?“ na chvíli si tě změřil pohledem, jako by nechtěl věřit, že jsi to právě ty, ale podle tvého chování nakonec usoudil, že nelžeš a budeš opravdu jedna z Těch Thorneů. „Omlouvám se za nedůvěru, ale nedávno k nám zavítal jeden muž, který o sobě tvrdil, že je z rodu Washingtonů.“ Položil papíry na stůl a pěkně je srovnal do kupky.
„Kdy jste přijela?“ ona byla jistá pravidla, která platila pro všechny návštěvníky. „Vízům si lze zařídit i na vašem ministerstvu, ale pochopím, když...“ významně mrkl a přisunul k tobě papíry tak, aby pod dlaní mohl schovat něco malého, „že jste neměla čas, lady Thorne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Omlouvám se za nedůvěru, ale nedávno k nám zavítal jeden muž, který o sobě tvrdil, že je z rodu Washingtonů.“ Zatímco mluví, zcela automaticky si začnu jeden po druhém povolovat knoflíčky na svém černém kabátku. Pak si jej odložím a znovu se narovnám. "Nemusíte se omlouvat, to je zcela v pořádku. Můj rodový znak je vypálen na levé lopatce, odhalovací kouzlo by mohlo všechny vaše pochyby, ohledně mého pravého původu, rozehnat." „že jste neměla čas, lady Thorne.“ Jsou mi podsunuty papíry - a jeho ruka udělá takové to... gesto, které doufám, že jsem si vyložila správně. "Ach tohle," odpovím neurčitě a tvářím se, jako bych hledala v kabelce brk. Místo toho ale nenápadně vytáhnu jeden ze svých zlatých prstýnků. Je zdoben velmi hezkým, malinkým rubínem. Pokud chce úplatek, tak mu pod ruku celý měšec neschovám. Na druhou stranu - drahý šperk kdykoli vymění za... dostatečný obnos zlata. "Přijela jsem včera. Velmi se omlouvám za všechny ty potíže-" vezmu si papíry a pod jeho nastavenou ruku vložím prsten. Jsem zvyklá platit za věci, které chci. A tohle je... jen malá oběť za nepříjemnosti, které si tím mohu ušetřit. "- ale vůbec mě to nenapadlo. Měla jsem hlavu plnou jiných věcí, víte. Pohádala jsem se s milým, potřebovala jsem si vyčistit hlavu... a až dnes mi došlo, že u vás platí nějaký takový zákon. Naštěstí jsem to začala zařizovat dřív, než bych z toho mohla mít opravdové problémy..." omluvný úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Tak řízky jsou jasný, s tím se aspoň nemusí moc srát. A brambory? Jo, to funguje. Vytáhnu ze špajzu pytel s bramborama, pár jich hodím do dřezu, pustím vodu – prudce, míru už ňák nechytám, a máchnu hůlkou. Sám je škrábat nebudu, moc práce, moc soustředění. Kouzla jsou rychlejší a pohodlnější. Šlupky padaj do dřezu a jelikož se s tím moc neseru, tak i kolem, mezitím naleju vodu do hrnce a hodím ho na sporák. Teď zapálit oheň V první chvíli nevychytám sílu kouzla a tak vyblafne pořádnej fajrunk, ale dobrý, nic nechytlo, jenom hrnec je trochu opálenej. Podruhý už ale mám úspěch, no sláva. Sůl – přiměřeně, to znamená od ruky. Nakrájený brambory naházet do hrnce. Kmín – stejně přiměřeně jako sůl, jenže tady mi trochu ujede ruka... ten odhad množství fakt není prdel, když má člověk v hlavě. Ale koho to zajímá, kmín je dobrej. Jenže teď čekat, než se konečně uvaří. „Hej, vzals ten chlast?“ Nasuchu tu nebudem. Ještě vyzvednu kus bílýho chleba, na zahnání okamžitýho hladu a vyrazím zpátky, malinko se motám, ale jelikož už jsou skleničky zbytečný, nic důležitýho rozbít nemůžu... lahev mi nespadne, ta je cennej majetek. A jen co se vrátím, po cestě samozřejmě piju, teď není čas střízlivět, tak podám flašku Svenovi, „pij“, a hodím na sporák pánev. Olej a hurá na řízky – aspoň, že jsou už hotový, tak to bude rychlovka, stačí je chvilku poválet. To čekání je hrozně na hovno. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro S pobaveným úsměvem (a hůlkou po ruce, kdyby byl průser) sleduju Bena, jak se chystá vařit. Stoupnu si někam, abych na něj viděl a byl po ruce, ale přitom moc nepřekážel. Připadám si jako Snape - ten taky vždycky plachtil po třídě za zády studentů, a když něco udělal špatně, dostal po čuni. Když Ben trochu přežene to s ohněm, cuká mi ruka, abych to uhasil. "Vole, chceš mě vožrat? Já mám být supervizor, musím dohlídnout, abys Carlosovi v rauši nepodpálil barák. Nemáš ani svoji hůlku, začínám se bát!" To nemyslím úplně vážně, jenom ho chci varovat, aby nedělal moc kokotin, dokud nebude mít svoje dřevo. Flašku zatím jenom svírám a žvýkám cosi, co jsem tu ukradl, moc se nesoustředím, co to je. Teď, na chvíli ztracený v myšlenkách, bych mohl žrát tácek pod pivo a hned bych si toho nevšiml. Ačkoli jindy mám vytříbený čich a chuť kvůli lektvarům. "Doufám, že to zvládáš líp jak Bella, rád bych se najed," neudržím se poznámce s úšklebkem. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Já sám, někdy ráno Sovu jsem poznal na první pohled, přece jen ji znám už od doby, kdy jsem chodil do Bradavic. A zprávy mi vlastně nosí celkem často, takže je jen malá pravděpodobnost, že bych si ji spletl. Neměl jsem moc času, abych se v sovinci příliš zdržoval. Proto jsem také dopis ráno ani nečetl - vhledem k jeho objemu by to bylo na dlouho a na to, abych na něj snad i odpovídal momentálně nemám čas. Jenom ho odvážu sově z nožky, strčím ho do kapsy a pošlu ji k sobě domů - tedy... "domů" - abych mohl Isabelle odpovědět odtamtud. Rozhlédnu se, jestli se nikdo nekouká, naberu trochu erárního krmiva pro sovy a strčím si ho do kapsy. Přece jen, asi bude raději, když jí budu mít co nabídnout před další cestou... ---------------------------- Zpátky do přítomnosti - Nemocnice, chaos a pošlapaná ženská Opět já sám, večer Jsem celkem potěšen tím, že mi vyvolání paniky tak krásně vyšlo. Přikývnu Benovi, který se hned otočí, zamíří k východu a během zlomku vteřiny zmizí v davu. Chci se za ním vydat, ale naneštěstí mě panikařící lidé strhnout na druhou stranu a než se naději, jsem odvlečen až skoro před Glowera a rázem mám srdce v kalhotách. Každopádně to nevypadá, že mě v hlášení poznal po hlase. Další bod pro mě. Každopádně ve mě zatrne, když si všimnu, že se léčitel sklání nad zraněnou ženou. To je cena, s jejímž zaplacením za Benovu svobodu jsem počítal, nicméně jsem doufal, že k tomu nedojde. Protlačím se davem až ke Glowerovi a zraněné ženě, stoupnu si čelem k proudícímu davu tak, abych mohl alespoň částečně bránit zraněnou, a hulákám na panikařící: "Máme tu zraněnou, obejděte nás!" Je to jako bych si povídal se stěnou - reakce žádná... Nicméně to kvůli mě má ta žena zraněnou nohu, takže je mojí svatou povinností jí zajistit náležitou péči. "Lidi, jdete bokem! No tak! Udělejte trochu místo máme tu zraněnou...!" Pořád nic. Jsou to zatracení amíci a jde jim jen o to, aby se dostali ven sami. Rupnou mi nervy a vytáhnu hůlku. "Zatracení idioti! PROTEGO!" Kolem mě, Glowera a zraněné ženy se vztyčí neprostupný štít, který odkloní všechny k nám mířící lidi na tu či onu stranu. Alespoň pro tuto chvíli jsem ženě zajistil trochu bezpečí a pohodlí a hlavně prostor pro její ošetření. Nicméně během chvíle klidu pocítím bodnutí někde u žaludku. Musím se odtud dostat. Sice jsme s Benem zahráli divadlo pro Oldwooda, takže si myslí, že jsem byl obětí Benova útoku, ale až se probudí a neuvidí mě tam, bude mu to setsakra divné. A hlavně až si Glowerem popovídají o tom, že mě ho Glower poslal hledat během toho, kdy ležel v bezvědomí v márnici. Měl jsem mu vymazat paměť... No, pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Teď je úkol číslo jedna se odsud dostat. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Supervizor?“ Zasměju se. Nebo spíš, upřímně se mu vysměju. Ty seš kokot, Svene, děláš, jak kdybych tu vyráběl bombu. „Hovado, tohle je absolutně bezpečná činnost. Si to pleteš s lektvarováním, ne? Jídlo nebouchá... většinou.“ Druhou poznámku nekomentuju, jenom na něj mezi taháním talířů ze skříní zvednu prostředníček a pro sebe se ušklíbnu, nejenže můj geniální nápad ani nepochválil a hraje si na „toho zodpovědnýho“, ještě si otvírá hubu. Vytáhnu řízky a „jau, kurva!“, jo ten hrnec je fakt horkej. Seru na to, radši to zwingardiumleviosuju. Vyleju vodu a hrnec s bramborama mu hodím pod čumák. „Na, vole, vařeno s láskou – asi ne takovou jako od Bellinky, ale víš jak...“ A hurá, jde se žrát! A ten pudink na závěr taky přijde vhod. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Ano a ať je v ní nějaká polívka, prosím." Po pohledu na Suzanne se ještě zamyslím, než dodám jednu drobnost. "Hodně polívky. Česnečku, nejlíp." Přeberu dopis a s dosti oduševnělým výrazem, jaký je k vidění třeba u zombie v céčkovém bijáku, se dám do čtení. Přitom se snažím ignorovat fakt, že bych nejraději do postele hodil zase šipku, zavrtal se tam a vylezl nejlépe zítra! Koneckonců, když jsem vítal tohle probuzení slovy "kolikrát ještě musím do prdele vstát", ukazuje to mou pohodu. S vědomím, že mám další důležitou informaci se odeberu do koupelny spáchat zločin na špíně a vážně doufám, že mi tam nevpadne má drahá kolegyně s tím, že se naučila nové číslo. Vrhání šavlí totiž nepatří mezi aktivity, jež bych ráno ocenil, ačkoliv jakožto džentlmen bych ji asi držel vlasy s vědomím, že se pak vystřídáme! Nakonec tohle by nebyl ten nejhorší scénář, skutečná katastrofa by zahrnovala Evu, její akvárko a negativní dojezd včerejška! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "V rukou amatéra to vyjde nastejno jak lektvary," cvrnknu po něm větší užmoulanou kuličku z chleba a shodou okolností se díky tomu, že se zrovna otáčí, trefím mezi oči. "Bella je v kuchyni jen jako dekorace. Ale ve spojitosti s jídlem bych si ji dokázal představit. Jako dezert," uchechtnu se. Hm, měl jsem ji kurva přefiknout. To si samozřejmě říkám teď, když mám Bena tady, relativně zdravýho krom hrozící otravy alkoholem, a nemusím se bát, že mu v Americe... já nevím, co dělají dle práva vězňům v Americe. Jakmile jsem vyřešil tenhle problém a pomohl si pár panáky, odmítnutí nažhavený čubičky se zdá jako ještě větší blbost. Zas na druhou stranu... Pokud budu hrát, že udělám první krok a přijdu za ní s prosíkem, bude to dokonalý tah, tak doufám, že to čubka ocení. Pustím se do jídla, jak jen mi to jeho teplota dovolí, a prokládám to místo vody alkoholem. Jak mi myšlenky létají sem a tam, tuším, že je to možná poslední příležitost se s Benem opít. Anebo možná i bez Bena. A že mě čím dál víc sere to s Bellou. "Hele... mám na tebe prosbu." Což je absurdní, když Ben je opilej víc než já, já se teprve rozjíždím. "Kdybych chtěl Belle pod vlivem psát dopis, zlom mi obě ruce." |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Vlasy mi vyklouzli z culíků a jsou prakticky všude po mém obličeji. Zaklepání na dveře mě probudí a já nesouhlasně zavrčím. Přetahuji si přes hlavu deku a tím rezolutně ukazuji, že to nebudu já, kdo půjde otevřít. Riley to naštěstí vyřizuje a já ani neposlouchám, o co jde. Zaslechla jsem něco o nějakém dopise a snídani a to je tak všechno. Přeji si opět usnout, ale to už nejde. Pod dekou mi je vedro a proto jí ze sebe odhodím. Rychlím pohybem ruky si odhrnu vlasy. Koukám do stropu a zhluboka dýchám. Ne, já se nepobleju. V myšlenkách se povzbuzuji, že všechno ustojím. Bohužel přání je odlišné, než to co chce moje tělo. Vyskakuji na nohy. Cítím, jak se to v mém žaludku bije. Zabouchám na dveře od koupelny. Snažím se čekat, co nejdéle, abych dala Rileymu čas se na můj přílet připravit a nejlépe z té koupelny zmizet. Jenže nemohu stát před dveřmi tak dlouho, jak bych si přála. "Já...Já... musím..." Zaskřehotám a vrazím do koupelny. Je mi naprosto jedno jestli je můj kolega nahý nebo ne. V té rychlosti, co se vrhám k toaletě si toho stejně nemůžu všimnout. Ve spěchu házím vlasy na jednu stranu a hlavu nořím do útrob mísy. Za několik vteřin se ozývá přesně to, co muselo přijít. To že to je můj nejhorší trapas, mi je naprosto jedno. Takhle zle mi dlouho nebylo a doufám, že už nikdy nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Bušení na dveře je přesně to, co mi dneska po ránu chybělo! Zahuhlám cosi jako "obsazeno", zatímco očekávám... cokoliv z toho, co se nestane. Sotva se chopím ručníku, už se dveře rozletí a v nich duch pomsty. Nebo alespoň jím posedlá hostitelka. Dodal bych cokoliv dalšího, ale nemá to smysl. Jak v šoku zjišťuji, nepřišla si pro můj život, ani ten osobní či milostný, ale jen a pouze nárokovat si toaletu. No, v rychlosti si na sebe hodím alespoň trenky, načež se chystám odejít když... Nebyla by to vlastně škoda? Tohle si přímo říká o to, abych se nějakým způsobem, řekněme odvděčil za včerejší radost! Chytnu ji jemně za vlasy, zatímco vzývá všemocného pána toalet. Preventivně odvracím oči od její činnosti, protože mě to místy taky pokouší Přesto se musím chtě nechtě smát, když pronáší prosté - "Dobré ráno, Suzanne!" Nerad to říkám, ale tohle je asi naše nejromantičtější chvíle za celou dobu, co se známe! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Rileyho nevnímám až do té doby, co mi chytí vlasy. V prvním momentu chci zaprotestovat a vytrhnout se mu. Dělá mu snad dobře mě takhle vidět? Nemám k tomu sílu, pač jí musím vložit do jiné vysilující činnosti. "Dobré ráno, Suzanne!" Nakrátko se na Rileyho podívám, probodnu ho očima a chci mu něco odseknout. Můj žaludek mi to nedovolí a vracím se k předešlé zábavě. Konečně se zdá, že můj žaludek je prázdný. Je mi i lépe. Utřu si pusu papírovým toaleťákem a posunu se ke zdi, o kterou se opřu. Cítím studený pot na mém čele a jak se mi díky němu lepí tričko k tělu. Zvednu oči k Rileymu. "Tuhle příhodu budeme moc vyprávět naším dětem, že drahý?" Ušklíbnu se. Je vidět, že mi je líp, dokonce i vtipkuji. "Promiň, že jsem ti sem tak vtrhla. Ale chápeš, nemohla jsem čekat." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel ~Isabella~
"Ach tohle." Úředník sleduje tvé počínání a příliš mu nejde zachovat chladnou tvář, kdy se lehce pousměje, když uvidí kratičký odlesk tvého šperku. Podle všeho mu nevadí, že to nejsou peníze.
"Přijela jsem včera. Velmi se omlouvám za všechny ty potíže, ale vůbec mě to nenapadlo. Měla jsem hlavu plnou jiných věcí, víte. Pohádala jsem se s milým, potřebovala jsem si vyčistit hlavu... a až dnes mi došlo, že u vás platí nějaký takový zákon. Naštěstí jsem to začala zařizovat dřív, než bych z toho mohla mít opravdové problémy...“ Muž stáhne ruku do klína, trochu se narovná a pak zase opře. „Jistě,“ přikývne. „Jsme tu proto, abychom vám se vším pomohli,“ pokud existoval evil úsměv, tak tenhle chlap měl svůj vlastní typ, který byl něco mezi evil a sweet. „Takže po vyplnění vám vystavíme vízům. Na jak dlouho plánujete se tu zdržet?“ podal ti brk, abys mohla začít. „Ptám se jen z povinnosti,“ dodá. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Rozruch v nemocnici ~Aiden~
"Zatracení idioti! PROTEGO!" Prchající kouzelníci protrpěli šok, jelikož během jejich přímé cesty je něco násilně odstrčilo stranou a až teď se nejblíže k tobě všimli, že na zemi leží zraněná žena. Stařec vepředu zašeptal něco ve smyslu, jak lidé můžou být tak bezohlední, když pošlapou tak pěknou ženskou.
Glower zvedl hlavu a podíval se na tebe: „Překvapuješ a překvapuješ, Forsythe,“ znovu se vrátil k čarodějce, mávl hůlkou a její tělo s vzneslo do výšky tvého pasu. „Musíme ji dos...“ Nedořekl, protože k vám doběhl jeden s bystrozorů. „Planý poplach,“ oznámil zadýchaně. „Až toho idiota, co to způsobil, najdu, tak ho...“ „To stačí,“ zamračil se černoch. „Sanitas je místo míru a ne zpropadených choutek vás bystroušů. Neměl jsem souhlasit s tím, že byste tu hlídali nějaké dva maníky, při čemž jeden je stejně K.O.“ Bystrozor se zamračil. „To není vaše věc, pane, ale věc minis...“ „Hovno ministerstvo! Forsythe, najdi pro ni vhodný pokoj a případnou pomoc. A kde je kurva Oldwood? To dole oblíká toho nebožtíka?“ zavrčel podrážděně.
Ač jsi řekl cokoliv, Glower šel uklidňovat prchající dav. Všechno se opět vracelo do normálu. Musel jsi jen najít lůžko pro raněnou a postarat se o ni. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Jo za dlouhých zimních večerů jim budu vyprávět, jak jsem poznal jejich matku." Uchechtnu se. Tohle jsem od ní rozhodně nečekal a taky bych nevěřil, že to po včerejšku řeknu, ale ten chlast ji svědčí! Promiň, že jsem ti sem tak vtrhla. Ale chápeš, nemohla jsem čekat." "Máš nejlepší výmluvu, proč sem tak vrhnou-vlastně vtrhnout." Poplácám ji po rameni, načež začnu sbírat své věci. "Hele zdálo se mi to, nebo to byla pravda, že sem v noci vtrhla Jacksonová a-?" Dál to neřeknu. Dál si totiž přesně nepamatuji, co za tím "a" být mělo! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Jsme tu proto, abychom vám se vším pomohli,“ Ach ano, dozajista! S penězi jde všechno líp, co říkáte? Hned je chlapík úslužnější. Žádné "nevěřím vám váš původ" - ale "vítejte v Americe, slečno Thornová. Užijte si pobyt!" Ostatně - tak se mi to líbí. Kéž bych si stejným způsobem mohla koupit i tu posranou lásku. „Takže po vyplnění vám vystavíme vízům. Na jak dlouho plánujete se tu zdržet?“ Nojo? Jak dlouho? Mám za to, že za týden budu hotová, ale... hm.. když už jsem tady a když jsem si to zaplatila... "Počítám, že tak... měsíc?" Pokrčím rameny. Je dobré mít rezervu. Co kdybych to za týden neměla? |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Máš nejlepší výmluvu, proč sem tak vrhnou-vlastně vtrhnout." Ač je to pravda, nemám na to co říct. Tak líně pozoruji Rileyho při sbírání věcí. Poprvé ho vidím bez oblečení a konečně mohu vnímat a užít si to. A není k zahození to, co vidím. Z mého lehkého snění o těle svého kolegy, mě vytrhne onen kolega. "Hele zdálo se mi to, nebo to byla pravda, že sem v noci vtrhla Jacksonová a-?" "No nějaká rudá záře se prohnala v noci pokojem. Předpokládám, že to byla Jacksonová." Zapřu se na rukou a zvednu se ze země. "Co chtěla, naprosto netuším. Nejspíš to nevěděla ani ona." Pokrčím rameny. "Půjdu do sprchy. Takže tě prosím..." Hlavou kývnu ke dveřím. "Za dnešek si toho viděl dost." Zahlédnu svojí tvář v zrcadle a povzdechnu si. S tímhle taky musím něco udělat, abych byla zase dokonalá. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Hážu to do sebe, jako by to bylo první jídlo po kolika měsících, jen jednou zpomalím, abych mu s plnou držkou odpověděl. „Anebo se vožer tak, že už nebudeš schopnej nic psát.“ Co si budem povídat, teď nechci lámat nic jinýho než do sebe chlast. A za chvilku budu cantare, tovím, pak chci lámat jenom sebe – zalomit to rovnou do postele. Nevím, jak dlouho tam sedíme, chlastáme a žvaníme o blbostech jako za starejch časů, ale nakonec únava a alkohol přece jenom vyhrajou. Z posledních sil se dohrabu do postele a rovnou v oblečení padnu naznak. Usnu okamžitě, a po dlouhý, hodně dlouhý době zdravým, tvrdým spánkem. Možná na dlouho posledním. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Suzanne, takhle to těm dětem jen tak vyprávět nebudeme!" Když se svými věcmi v ruce zavírám dveře. Volný čas mohu využít nejen k čekání na polévku, převléknutí a těm dalším věcem, jako je třeba i čištění zubů v exilu jiného umyvadla, když je koupelna obsazená, ale i přemýšlení nad tím, co to s tou rudou září bylo! To rozjímání nad tím, jestli si nechat dopis a prostě ho schovat, nebo jej rovnou zničit. Zase, v případě nouze... by to mohl být argument. Nakonec jej raději nechám v jednom kuse a co se týče Jacksonové, která pro změnu vydráždila mou zvědavost, tu nechám pro jistotu až po snídani! Něco mi říká, že to nejspíš nebude žádný sladký zákusek. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Suzanne, takhle to těm dětem jen tak vyprávět nebudeme!" "Neboj všechno bude, ale ne dnes." Stojím u dveří od koupelny a zavírám je. "Nebo ne teď." Jak se ocitnu sama, moc dlouho se nerozmýšlím a vysvlékám se a skočím do sprchy. Občas mám pocit že se vrátím zpátky k záchodu. Naštěstí je to jen planý poplach. Po nějaké čase vypínám vodu a vylézám ze sprchy. Do ručníku si vysuším vlasy a pak se do něj zabalím. Protože by to chtělo si vyčistit zuby, tak to provedu a vyjdu z koupelny. Hledám svoji bundu, naštěstí jsem jí nechala viditelně na jedné ze židlí. Sáhnu do vnitřní kapsy a vyndám hůlku, s ní se vrátím zpátky, k zrcadlu. "Episkey."(35%) Napoprvé se nic nestalo. "Merde." Zanadávám si a zkusím to znovu. (50%). Konečně modřina mizí a i roztržený ret se zaceluje. Prohlížím si tvář ze všech stran. "Perfektní." Uznám svoji práci. Složím svoje oblečení, co mám v koupelně, do úhledného komínku a vylezu ven. Oblečení i s hůlkou nechám na židli a prásknu sebou do postele. Mokré vlasy se mi lepí na kůži a hlavně zamořují povlečení. "Jaký je dnešní plán?" Ležím na zádech a jen otočím hlavu směrem k Rileymu. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro S trochu rozhozenou rovnováhou a pár promile v krve se stejně jako Ben vydám nahoru. Pil jsem o něco méně než on - už jenom proto, že ten vůl by byl schopen tu flašku vyžahnout snad sám. Vstal jsem před pár hodinami, a i když alkohol v žilách se hlásí o slovo, nemůžu hned usnout. Chtě nechtě myslím na tu malou blonďatou čubku. Asi jsem Benovi něco blábolil a modlím se, aby si to ráno nepamatoval. Stejně jako já. Když máte nameteno, spousta pitomých nápadů se zdá jako projev geniality. Žádal jsem Bena, aby mi v tom zabránil - ale to jsem byl střízlivý a při smyslech. Teď jenom vím, že kdyby tu Bella byla, vezmu si ji a vyšukám jí mozek z hlavy, abych napravil tu chybu, co jsem udělal. Ale co když ji už nikdy neuvidím? Padá na mě opileckej splín. Uvědomění, co jsem udělal, mi asi dojde až ráno. Až uvidím pár zmuchlaných pergamenů a převrženou skleničku s inkoustem. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Blondie, omlouvám se, že jsem Tě tak vyštval. Mrzí mě to o to víc, že prozatím to tak nehořelo. Rozhodně ne jako Ty. Přál bych si Ti to vynahradit... Položil bych Tě na postel, hladil bych Tě a laskal. A až bys byla tak krásně zadýchaná a roztoužená jako minule, lízal bych Tě tak dlouho, dokud by ses neprohýbala jako kočka a nekřičela. A pak bych Tě nechal ukázat mi, jak moc dobrá jezdkyně jsi. Myslím na to vždycky, když se Tvoje výstavní pozadí dotkne sedla, a říkám si, že je rouhání, jak tiskneš nějaké zvíře stehny, místo abys mi s tím vábivým ruměncem pošeptala, že by sis chtěla zajezdit na mě. Dávej na sebe pozor, protože nemám dost velbloudů, abych Tě vykoupil. Budeš mi chybět, princezno. Sven |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Já Ne, že by se to stávalo často, ale každou chvílí začínám být víc a víc naštvaný. Právě teď jsem uprostřed ukázkové situace "pro dobrotu na žebrotu". Kývnu Glowerovi, převezmu od něj vznášející se mladou ženu a zamířím s ní do vyšších pater k nám na oddělení. Najít jí postel trvá jen chvilku, uložím jí tam a začnu ji vyšetřovat. Nemám náladu se s ní vybavovat a uklidňovat, ačkoliv bych to dělat měl - dokonce to vlastně dělat musím - ale ta ženská je stejně v šoku a je jí to jedno. Vypadá to, že má nohu zlomenou, ale tohle dokáže napravit každý léčitel-začátečník. Vytáhnu hůlku, poklepu na poraněnou končetinu a vyslovím příslušné zaklínadlo. Noha se s tichým lupnutím vrátí do původní polohy a já konečně můžu odejít. Přestože jsem se tu zdržel jen a pouze kvůli ní, musím si přiznat, že nebýt mě, nebyla by zraněná. Ale nakonec, když se to vezme do důsledku, touhle logikou bych mohl dávat vinu Benovi. Jo, to pro tuhle chvíli bude stačit... On si užívá svobody a já jsem tady, nemám jak odejít a každou chvíli na mě přijdou. Paráda... Každopádně nechci u té ženy nic zanedbat, takže se ještě zastavím u ošetřovatelů. "Dole byla zraněná jedna žena, odnesl jsem jí na osmnáctku a ošetřil. Dejte jí kostirost a pohodový odvar, to by jí mělo uklidnit. Jo a přijměte jí. Necháme si jí tu pro jistotu přes noc." Tak... A co teď? Odejít nemůžu. A za současných okolností nemůžu ani zůstat. Můžu tvrdit, že jsem byl pod kletbou Imperius, ale za to by Bena, kdyby ho chytili, čekal Azkaban, to udělat nemůžu... Ať přemýšlím jak přemýšlím, zbývá mi jediná šance. Musím doufat, že Oldwood je ještě v bezvědomí v podzemí a zkusím mu vymazat paměť. Vyrazím tedy skrz portály znovu do márnice... |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel ~Isabella~
"Počítám, že tak... měsíc?" Úředník přikývl a brk před tebou se zvedl a vepsal celý měsíc do kolonky délka návštěvy. Pak se tě zeptal ještě na pár maličkostí, než jsi dostala za úkol papíry vyplnit. Takové to obecné: jméno, příjmení, bydliště a bla bla bla.
„Děkuji vám, slečno Thorne,“ vzal si je od tebe a levitujícím kouzlem je poslal do zadu k sekretářkám. „Vízům vám bude vyhotoveno do patnácti minut. Mezitím můžete využít naši společenskou místnost, kde se podává káva, čaj a zákusky zadarmo,“ ukázal hůlkou na najednou objevivši se dveře. „Stačí jen projít.“
Na druhé straně se opravdu nacházela společenská místnost o něco větší, než jakou znáš z Bradavic. Nicméně byla také kruhová, na zemi ležel koberec teplých barev a nechyběl tu dokonce ani krb. U několika kulatých stolků seděli kouzelníci a popíjeli kávu, popř. jedli pěkně zdobené zákusky. Objednávky nevypadaly tak elegantně jak v kavárně, v níž jsi byla. Na každém stolku leželo meníčko a práci číšníků zde zastávali skřítci, ale museli se schovávat, protože tu nebyl vidět ani jeden.
Za tebou se z ničeho nic objevil jiný kouzelník a vrazil do tebe. Jeho hnědé oči a hnědé vlasy spolu dokonale kontrastovaly. Nebyl oděn do hábitu, ale i jeho mudlovské oblečení vypovídalo o tom, že patří k těm bohatším rodům. „Ve dveřích se nes...“ zarazil se, když se na tebe podíval. Bůhví, co mu prolétlo hlavou a svůj nakvašený výraz vyměnil za příjemný úsměv. „Tedy, omlouvám se. Jste tu poprvé?“ upravil si límeček bílé košile. „Raději byste měla ustoupit, jestli nechcete přijít o...“ shlédl dolů, „tak skvostné boty.“ Cokoliv si myslel, musel si nadávat do idiotů. Jeho myšlenky vypadaly asi takto: Skvostné boty? Tos nemohl vymyslet něco chytřejšího? |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Po vyplnění dotazníku jsem poslána se občerstvit, než mi vízum vyhotoví. Proč ne. Sice si stejně plánuji zajít do restaurace na pořádný, normální oběd - ale čaj bych dost možná snesla. Čaj... a nějaký zákusek, třeba dýňovou kostku. Protože ty miluji. „Ve dveřích se nes...“ "Au..?" odpovím ublíženě, když do mě někdo narazí. „Tedy, omlouvám se. Jste tu poprvé?“ Přikývnu, zatímco si mladíka prohlížím. Je pohledný. Sakraže pohledný! „Raději byste měla ustoupit, jestli nechcete přijít o ...tak skvostné boty.“ "Boty?" Zamrkám zmateně. Jsem z toho trošku vedle. "Jak souvisejí mé boty s faktem, že tady sprostě překážím?" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Začneme snídaní!" V pohodlí křesla s akvárkem při ruce se mohu cítit jako skutečný stratég! Jediné, co mi chybí, je taková ta obrovská blikající obrazovka za zády, abych mohl být skutečný generál bílého plátna. Nu což, každý někde začínal. "Přejdeme k bojové poradě s Jacksonovou..." Chvilku pozoruji líné plavání své rybky, přičemž neopomenu sem tam dodat věci typu "ano, máš pravdu, to je dobrý nápad...". "Zbytek bude pečlivě, do posledního detailu, promyšlená improvizace." Tři body snad na plán stačí ne? Minimálně je to přesně o tři body víc, než jsme měli předtím. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nový den ~Sven, Benjamin~ Čas: kol 10:00
Ráno přišlo dřív, než se zdálo. Každý z vás nakonec zalehl a oddal se spánku. Ať už jste se probudili v jakoukoliv hodinu, nakonec jste se všichni sešli v kuchyni, aby vám Carlos předal pár věcí, na kterých dosud dělal.
„Mám ty víza,“ došel se stočenými svitky a podíval se prve na Svena, a pak na Bena. „Dodělal jsem i jedno pro tebe. Je mi jasné, že do akce půjdete spolu,“ ušklíbl se. María v kuchyni nebyla. Dělání snídaně měla už za sebou a nyní se venku zabývala svou skromnou zahrádkou, v níž pěstovala mandragory, krkovník a jiní podobně ječivé rostliny. „Začínám litovat, že nejdu s váma,“ položil svitky na stůl před vás a sedl si. „Ale mám tu teď trochu hučák a María by s tím beztak nesouhlasila.“
Vytáhl hůlku a z kredence vyletěla flaška tvrdého. „Dáte si?“ jeho pohled naznačil, že ví o vaší večerní akci, ale nic proti tomu neřekl. Proč taky. Znal vás a on by se zachoval stejně. „Nebo máte dost?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Rozruch v nemocnici ~Aiden~ Hod: 81% (máš štěstí teda :D)
V márnici byl klid. Naštěstí během paniky nikdo nepřišel o život, tak sem nikdo nezavítal, a pokud byl Oldwood ještě v bezvědomí, tak si jej nikdo nevšiml. Štěstí ti muselo nyní přát všemi deseti, protože mladý léčitel stále ležel na zemi a nejevil známky, že by se měl každou chvíli probrat. Nyní to je jenom na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel a skvostné boty ~Isabella~
"Jak souvisejí mé boty s faktem, že tady sprostě překážím?" Mág se omluvně pousmál a rychle si pročísl vlas. „Byl jsem vyveden z míry... vámi,“ slovo vámi dodal až po chvíli vnitřního napětí. „Teď se cítím jak největší nezdvořák. Mluvím a ani se nepředstavím. Jmenuji se Nicolas Gabriel Coppola. Má rodina je původem z Itálie, ale já se narodil v Americe,“ rod Coppola ti mohl něco říct, i když nebyl příliš věhlasný jako tvůj. Byl hlavně znám výrobou skvělého italského vína, které se rozváželo do celého světa jak mezi kouzelník, tak mezi mudly. Ani jedna větev neměla mezi sebou někoho původem z mudlovské rodiny. Taktéž dodržovali různé zásady, i když Voldemorta nepodporovali, protože jim kazil obchody. Pokud se konaly nějaké benefiční večírky pro slavné rody, oni tam vždycky byli.
„Nepůjdeme si sednout a potom, co budete mít své záležitosti vyřízené zde na ministerstvu vyřízené, mohl bych vás pozvat na skleničku do jedné mé oblíbené restaurace? Berte to jako omluvu za mé hrubé chování.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Teď se cítím jak největší nezdvořák. Mluvím a ani se nepředstavím. Jmenuji se Nicolas Gabriel Coppola. Má rodina je původem z Itálie, ale já se narodil v Americe,“ "Ach takhle," usměji se nakonec. "Říká se, že Italové se v botách vyznají," a nyní mi, prosím, někdo řekněte - PROČ se hihňám vlastnímu blbému vtipu? "Jsem Isabella Elleonora Thorne, angličanka." Představím se mu také a nabídnu mu zcela formálně ručku k políbení. To, že jsem se včera vínem, které produkuje jeho rodina, opila, jak doga, to dodávat raději nebudu. Mohlo by mi to značně ubrat na osobním kouzle. „Nepůjdeme si sednout a potom, co budete mít své záležitosti vyřízené zde na ministerstvu vyřízené, mohl bych vás pozvat na skleničku do jedné mé oblíbené restaurace? Berte to jako omluvu za mé hrubé chování.“ "Dobrá, proč ne," odtuším s úsměvem. "Říkal, že za patnáct minut budu mít hotovo, takže..." s úsměvem pokrčím rameny a pohodím dokonale upravenými vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel ~Isabella~
"Jsem Isabella Elleonora Thorne, angličanka." Mladý muž se při zmínce tvého příjmení usměje ještě zářivěji. Je jisté, že o tvém rodu ví a snad se s některým ze členů i setkal. Nebo jenom jeho rodiče? Kdoví. „Líbí se mi Váš anglický akcent,“ nezdálo se, že by patřil mezi obyčejnou americkou sortu, která s Angličany neustále bojovala, a tudíž se posmívala jejich mluvě. A navíc to je Ital! Prvotřídní romantik, co se rád prohrábne vlasy.
"Říkal, že za patnáct minut budu mít hotovo, takže..." Ital ti odpověděl úsměvem zdobeným dokonale bílými zuby. Kdybychom byli v animovaném filmu, snad by se u nich i zablesklo. Pokynul ti rukou, jak se sluší na lepší rodiny a přisunul ti židli, jakmile ses rozhodla sednout. Sám si sedl naproti tobě. „Co byste ráda? Na ministerskou kuchyni mají celkem pěkný výběr. A co říkáte obecně na Ameriku? Líbí se vám tady?“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro S úsměvem přijmu nabízenou židli a způsobně se usadím. Je hezké, zase jednou mluvit s někým, kdo má vychování a způsoby. Tedy ne, že by mi občasné Svenovo vychování řeznického psa nějak zvlášť vadilo, popravdě mi místy přijde i roztomilé a úsměvné - ale... je to asi o zvyku. „Co byste ráda? Na ministerskou kuchyni mají celkem pěkný výběr. A co říkáte obecně na Ameriku? Líbí se vám tady?“ "No, nechám si poradit, co se jídla týče. My britové se v tom," hihi "moc nevyznáme." Samozřejmě, že je to jen vtípek - protože doma jsme vždycky měli velmi dobré jídlo. Ale ono se to tak nějak obecně o anglické kuchyni říká. Takže... "A Amerika je hezká. Taková... jiná. Míň mlhy a deště..." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Když se proberu z limbu a víceméně ještě poslepu hledám, kam jsem zahodil kusy oblečení, protože si matně pamatuju, že mě štvalo, že nejde sundat (a přál jsem si, abych tu měl nějakou ochotnou dívčí pomoc), po chvíli se trochu zhrozím, co je to na stole. "Do hajzlu." Útržky se pomalu vracejí a já si jdu dát radši ledovou sprchu, která mi ten pitomej nápad vytáhne na světlo světa dokonale. Ta sova, co jsem ji tu odchytil, mě asi bude nenávidět, protože jsem se s ní moc nesral a taky je to znát na mých rukou. Poklovala mě a poškrábala, když se s ní zápasil, abych jí dal ten dopis. "Vole, takže je to oficiální. Vypadáme jako párek starejch teploušů," okomentuju to s úšklebkem, když se Carlos vytasí i s vízem pro Bena a s tím svým komentářem. "Díky, chlape. A buď rád, že nemusíš. Sotva se ti povedlo se z jedněch sraček dostat, nemusel by ses namočit do dalších. Radši si hleď tady ženušky, ať to nedopadne jako s Rach, že na mě bude dělat oči." Nad chlastem jenom zakroutím hlavou. Už jsme se pobavili, teď musíme mít čistou hlavu, protože to asi bude pěkně vostrý. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Z ministerstva do restaurace ~Isabella~ Čas: cca 13:30 (dejme tomu, že’s nějakou dobu čekala na řadu, pak na vízum, atp.)
"A Amerika je hezká. Taková... jiná. Míň mlhy a deště..." Nicolas se upřímně zasmál a na chvíli se odmlčel, jako by se nad tím, co’s řekla, zamýšlel. A možná to i dělal. Jeho oči těkaly po tvé tváři, kterou v duchu přirovnával k porcelánové panence. Místy se zdálo, že je tebou naprosto unesen a nebylo to ani daleko od pravdy. Byl. „V této části,“ věnoval ti úsměv. Následně ti řekl, jaký zákusek je z nabídky nejlepší a dal si s tebou čaj.
Po necelých patnácti minutách tě cosi ztahalo za lem kabátku. Byl to domácí skřítek v uniformě. „Vaše vízum je hotovo,“ řekl jen a s prásknutím zmizel. Stačilo vejít do stejných dveří. Pokud jsi nevěděla, řekl ti to Nick a zároveň ti slíbil, že počká u východu ven z ministerstva. Poradil ti, abys úředníkovi řekla, že se chceš odsud přemístit. Ten tě pak navedl na chodbu, která vedla do vstupní haly, která sloužila jen pro přemisťování. Byla o něco menší, kulatá a stála tu jen jedna recepce. Odsud se pak výtahem dalo dostat do různých podlaží, ba dokonce rovnou do Bílého domu nahoru, ale tam jsi musela mít propustku, jinak se výtah nahoru ani nerozjel.
Pan Coppola tě s dovolením požádal, zda může vzít tvou líbeznou ručku do svých, abyste se mohli přemístit. Ohlušující prásknutí oznámilo všem okolo, že jste pryč.
Nicolova oblíbená restaurace patřila mezi ty nejlepší, alespoň to šlo soudit podle interiéru. Tahle se nacházela na povrchu a dovnitř se před každým návštěvníkem otevřely masivní dveře z černého mahagonu s různými řezbářskými kreacemi. Stejné dveře se nacházely i v místnosti, kam jste se přemístili. Kvůli hlasitému prásknutí, které doprovázelo každé přemístění, byla místnost izolována od hlavní haly a ošetřena ztišujícím kouzlem. Nicolas ti nabídl rámě a vyprovodil tě do chodby napojené na hlavní část restaurace. Stála jsi na červeném koberci a nad hlavou ti poletovaly světelné kuličky. Jedna se právě usadila na klice, takže sis mohla všimnout křídel podobné zlatonce.
„Prosím,“ usmál se Nicolas a vedl tě do větší haly, kde už sedělo několik hostů. Stoly byly hranaté, ale různých velikostí. U vchodu do haly stála za malým pultíkem hosteska v bílo červené uniformě, která představovala dlouhou sukni pod kolena s volánky, lesklou blůzu a bolérko s volánky na lemech rukávů a znakem restaurace; překřížené dvě hůlky, nad kterými poletovala stříbrná zlatonka (opravdu se hýbala).
„Vítejte U Stříbrné zlatonky,“ usmála se čarodějka. „Budete si přát dvě místa nebo na někoho čekáte?“ po odpovědi vás odvedla k dvoumístnému stolku, který byl tak akorát, aby se na něj dalo položit několik talířů a ještě by zbylo místo na deserty, skleničky a láhve.
Interiér byl zdoben do černých, bílých a červených barev. Závěsy měly karmínovou barvu a ve spodu byly svázané, aby šlo vidět ven. Restaurace, jak se zdálo, byla umístěna v nějakém lesnatém parku, protože ven byl opravdu krásný výhled a v dáli se třpytilo jezero. Všechno dřevo (stoly, židle, bar) bylo z černého mahagonu. Jen pluty baru měli navíc bílé zdobení. Všechny židle byly potaženy čalouněním s netradičními šedivými vzory. Každý stůl byl už pěkně prostřený. Bílý ubrus, smotané látkové ubrousky, příbor na různé pokrmy. Pro začátek vedle sebe ležely dvě vidličky, jedna větší, nůž a na malém keramickém talířku byl položen o něco menší nožík. Samozřejmě nechyběly sklenice na bodu.
Nicolas, jako správný gentleman (NE PSY), ti odsunul židli a počkal, až si sedneš. Sám si sedl naproti tobě a vzhlédl k číšnici, která k vám okamžitě docupitala. „Budete si přát něco k pití?“ usmála se. „Víno?“ podíval se na tebe, zda souhlasíš.
Pokud jsi řekla, že ano, tak odpověděl: „Jistě. Určitě víte jaké,“ lehce se pousmál.
Pokud ne, tak: „Nemáte chuť třeba na koktejl?“ podíval se na tebe. „Může být s alkoholem nebo bez. Slečna nám určitě ráda donese nápojový lístek.“ „Ihned to bude,“ mávla hůlkou a přiletěly k vám dva. Úhledně se uložili na stůl před vás. Pak mávla ještě jednou a tentokrát k ní doletěly dva kožené tenké svazky, což určitě představovalo klasické menu. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Začneme snídaní!" "Skvělý nápad." Nezním až tak nadšeně. "Snad můj žaludek bude milosrdný k darům, co mu poskytnu." Nevím, kdo udělal s Rileyho velitele celé mise, ale toho člověka si pak najdu a řeknu mu od plic, co si o něm myslím. Je to naposledy... Ubezpečuji se v hlavě, že tohle dobrodružství přežiji a pak Riley bude pro mě minulostí. Jen se snaž být milá. Přijde porada s rybou a já zvednu oči v sloup. "Kdo mě za co trestá?" Položím velmi filozofický dotaz a přetahuji si přes hlavu deku a schovávám se pod ní. "Komu jsem co udělala? Ano opila jsem se, ale k tomu jsem měla své důvody." Huhňám si pod dekou. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nový den ~Ben, Sven~
"Vole, takže je to oficiální. Vypadáme jako párek starejch teploušů." Carlos měl co dělat, aby nevybuchl smíchy. Místo toho pronesl: „Já vždycky věděl, že vy dva to někam dotáhnete,“ ušklíbl se.
"Díky, chlape. A buď rád, že nemusíš. Sotva se ti povedlo se z jedněch sraček dostat, nemusel by ses namočit do dalších. Radši si hleď tady ženušky, ať to nedopadne jako s Rach, že na mě bude dělat oči." Váš bývalý spolužák ledabyle pokrčil rameny. „Hele, já jsem ve sračkách každý den! To pole tam venku mi dá zabrat, vole. Kdybyste se náhodou dostali do pořádnýho průseru, tak tu budu. Ještě si vymyslete něco, jak mi dát vědět. Jo a Svene, ty mi hlavně dej vědět, až budeš hotovej. Pak ti pošlu dom nějakou tu prácičku,“ zakřenil se a loupl si klouby na obou rukách.
Carlos s vámi v kuchyni ještě nějakou dobu pobyl, při čemž si vychvaloval Hookyho, který za celou noc vycídil všechny pokoje do dokonalé čistoty, ale musel jej vyhnat ze své pracovny, kde měl dost citlivé dokumenty a nechtěl, aby mu na to skřítek sahal. Pokud jste přišli s nápadem, jak dát Carlosovi vědět, kdyby vás někdo čapl (ale můžete jeho nabídku i odmítnout), vyslechl vás a nakonec musel jít ven nahnat všechny chlapy do práce a poslat několik zásilek. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Takže jsem si to uměla přeci jen hezky zařídit. Mám vízum, takže se můžu po Americe dle libosti přemisťovat tak, jak se mi zrovna zlíbí a nebudu mít strach, že budu mít za zadkem imigrační úřad - a ještě jsem dostala tip na velmi slušnou restauraci - nehledě pak na velmi milý a pozorný doprovod do ní. Trošku mě bodne u srdce, když mi vzpomenu na to, že Svenovi by se fakt, že tady jdu na oběd s úplně cizím člověkem asi nelíbil - ale na druhou stranu se tady nic špatného neděje. Jdeme jen na oběd - a já si ostatně Svenovými úmysly a myšlenkami nejsem úplně jistá. Samozřejmě, že... já k němu asi něco cítím a nebude to jen tak. Říkala jsem to i Rileymu. Ale taky si uvědomuji, že můžu být dost dobře jen "ta holka, co s ní občas ztrácím čas a je to docela fajn" a nikdy nic víc k tomu. Tak proč bych si nemohla udělat... kontakty? „Nemáte chuť třeba na koktejl?“ "Ach ne, to děkuji. To víno mi bude stačit," usměji se, když jsem způsobně usazena. Přeci jen - pila jsem včera a nemálo. Dneska tomu příliš nedám. "Raději bych poobědvala," navrhnu pak bez větších okolků a otevírám jídelní lístek. "Mám z nějakého důvodu chuť na rybu, třeba pstruha..." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Tak pokud jsi ve sračkách každej den, nesmíš tak hnojit." Nad možností, jak mu dát vědět, se zamyslím. Skřet je momentálně dobrá věc, ale je Benův a já nevím, jestli by ho nakonec neodhalili. Pokud nás chytnou, tak určitě budeme bez hůlek. "Napadl mě patron, ale je moc náročnej a hlavně nápadnej. Pak Benův skřet... Bene, ty se v tomhle vyznáš líp, nemáš lepší nápad? Třeba že bychom očarovali něco tady u Carlose a ono by mu to dalo poplašnou zprávu?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nóbl restaurace ~Isabella~
"Mám z nějakého důvodu chuť na rybu, třeba pstruha..." Číšnice pokývala hlavou, že ohledně vína rozumí a zatím se odebrala přichystat vám jednu láhev tak, jak se sluší a patří. Jisté manýry, které jsou mezi mudly obvyklé, jsou stejně obvyklé i mezi kouzelníky. Víno má přesně daný rituál, jak jej nalévat do sklenice a nesmí nikdy zůstat stát jenom tak. Nejlepší je pak kyblík s ledem nebo nádoba udržující chlad uvnitř, ale kouzelníci mají vícero možností, jak udržet víno příjemně chladné, ale ne moc.
„Mají tu delikátního pstruha duhového. Křehoučké růžové maso. Měla jste někdy?“ zeptá se tě Nicolas. Pstruhů je na světě habaděj a každý chutná trošinku jinak. „Či je vám víc po chuti mořský vlk?“ opřel si bradu o dlaň, jak položil loken na kraj stolu. Zatím na něj nebylo jídlo, tak si takovou menší neurvalost mohl dovolit. Přitom po tobě mžoural zelenýma očima a na rtech mu visel příjemný úsměv.
Víno bylo doneseno hned na to, co jsi odpověděla. Nicolas jako první čmuchl ke kórku, zda nepáchne plísní, lehce pokoloval na jazyku červenou tekutinu, a když přikývl, že tahle láhev je dobrá, dolila mu kouzelnice do jeho vinné skleničky a následně i tobě. Láhev pak zůstala viset ve vzduchu s přehozenou bílou utěrkou přes hrdlo, a pokud jsi dala prsty blíže k láhvi, mohla jsi ucítit chlad kolující kolem.
„Na Vaše zdraví, lady Thorne,“ pozvedl skleničku Nicolas a zářivě se usmál. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nový den – dodatek za Carlose ~Sven, Ben~
„A právě ty jsou luxusní hnojivo!“ zasmál se Carlos. „Hele, něco vymyslete, já budu venku zapřahovat všechny do práce. Až přijdete na něco kloudnýho, ne že mi to kurva vyrazí dveře, tak se stavte.“
Tralalala ven. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Duhového pstruha miluji. Bude to přesně ono," odpovím s úsměvem a pozvednu skleničku k přípitku. „Na Vaše zdraví, lady Thorne,“ prohlásí Nicolas - a nijak se nesnaží zakrýt fakt, že se mu zcela evidentně líbím. Zdraví - ano, to budu potřebovat. Přeci jen velmi brzy můžu lítat v průšvihu epických rozměrů! "A na to vaše, pane Coppolo," odpovím, než si přiťukneme. "Co jste dělal na ministerstvu? Pracujete tam?" |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro První probuzení... a rána do hlavy jak potloukem. Sakra... tělo se třese, jak se jádra snaží vypořádat s hladinkou, žaludek je jak na vodě. A od zátahu na kuchyň si pamatuju úplný hovno. Až teď zjistím, že jsem oblečenej, dokonce v botech, kravata nikde poblíž není, ale to mi je v tuhle chvíli ukradený. Zrovna tohle je teď absolutně vedlejší. Ještě pořád jsem zavrtanej v posteli, snažím se přesvědčit, že když si dám ještě chvilku dachánek, bude mi líp. Jenže vím, že nebude, tohle je monstrózní kocovina. „Skřete?“ Doufám, že je poblíž. „Ať to prádlo vypadá jak nový...“ Donutím se posadit, i když mi to hlava vrátí s plnou parádou, a hodím sako po kryse. Převlíknu se do nový košile i obleku, „a sbal mi ho do tašky.“ Pak se vypotácím ven. Chtělo by to sprchu, studenou sprchu, ale nevím, kde ji tu maj, takže na to kašlu. Radši tu nic prohledávat nebudu, třeba se žaludek neudrží a pak... no, nebylo by dobrý jim nablejt třeba do vázy po prarodičích. Vstoupím, zmůžu se jenom na mávnutí. A rovnou jdu pro sklenici, do který si naleju vodu – tak zasranej sušák! Vodu vypiju na ex, naliju ji do sklenky nanovo a až potom si jdu sednout ke stolu. Musím se hodit do cajku, musím se srovnat, protože tohle je hodně špatnej Den poté, takhle blbě mi už dlouho nebylo. A při pohledu na alkohol mi rozhodně líp není. „Dík kámo, ale spíš nějakej lektvar, kterej by mě zbavil vopice, to by bodlo.“ Do žádných diskuzí se nepouštím, snažím se namluvit si, že se mi už netočí hlava. Až když se mě Sven zeptá, vrátím se do reality a začnu spolupracovat. Jak si dát vědět... „No, zatím se mi osvědčilo to, co tě navedlo na záchrannou akci. Když mi zabavili hůlku a použili na ní zjišťovací kouzla, přišlo ti echo, že je něco v prdeli. A mělo ti to ukázat i místo, kde ji testovali.“ Tázavě se na něj podívám, tohle bylo poprvý, co jsme to zkoušeli opravdu naostro, takže kdoví, jak to fungovalo teď. „Já ale teď svou hůlku nemám, takže jestli je chcete pářit, musíte spolu.“ Hodím po nich jeden pobavenej, lehce provokativní směv. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nóbl restaurace ~Isabella~
"Co jste dělal na ministerstvu? Pracujete tam?" Nicolas položí sklenku na stůl a přejede si palce přes rty, protože mu na nich ulpěla rudá kapka. „Nepracuji,“ řekne trochu pobaveně. „Jen jsem pro rodinu zařizoval jisté... obchodní záležitosti. Amerika si hlídá vše, co projde přes její hranice, ač se jedná o delikátní polosladké víno,“ zasmál se. „A copak vás sem přivádí? Tak krásná dáma jako vy se jen tak nevidí,“ mrknul. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „A copak vás sem přivádí? Tak krásná dáma jako vy se jen tak nevidí,“ mrká na mě takovým tím... způsobem. Trošku mi zrůžovějí tváře, ale jinak na poklonu nereaguji. Možná úsměvem. Roztomilým úsměvem. "Chtěla jsem trochu poznat svět. Jinou kulturu, zdejší přírodu. Však to určitě znáte," odpovídám mu. "A také potkat pár známých," řeknu, ač to není úplně pravda - ale díky tomu se alespoň budu moci později omluvit, kdyby čas plynul rychleji, než potřebuji. Přeci jen - Mystérium nemusí nutně počkat! Navíc ani nelžu - potkala jsem Rileyho! Byť to bylo neplánované setkání. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Na Benův návrh reaguju teprve tehdy, až Carlos odejde. Nechci ho do toho zatahovat. "Myslíš, že když nás chytí... oni, tak že budou dělat nějaký hokusy pokusy s hůlkou? Pochybuju. Tohle je jedině v případě, že by nás dostali bystrozoři. Ale pokud nic jinýho nemáš, tak dobře, no. V případě nouze se dá použít i ten tvůj skřet nebo patron. Asi řeknu Carlosovi, ať počítá se všemi variantami, že dost možná budeme muset improvizovat." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nóbl restaurace ~Isabella~
"Chtěla jsem trochu poznat svět. Jinou kulturu, zdejší přírodu. Však to určitě znáte." Nicolas tě se zájmem poslouchal a na jeho rtech stále hrál laškovný úsměv, který mohl znamenat cokoliv. U takového typu, jako je on, se dalo těžko poznat, zda chce jít rovnou do akce nebo mít nějakou předehru.
"A také potkat pár známých." „Zadařilo se?“ zeptá se se zájmem, ale to už přišla číšnice s otázkou, zda už máte objednáno. Nicolas nechal první slovo na tobě, a pak si sám řekl: „Dám si kachní prsíčka na medu a medailonky,“ zavře své menu a položil jej vedle sebe na stůl. „Tohle si tady necháme na pozdější objednávky,“ ještě dodal, aby servírka odnesla jen tvé.
„Takže zpátky k vám,“ kouknul na tebe a zvědavě si tě prohlížel. V jeho pohledu bylo i cosi jiného. „Podařilo se vám najít vaše přátele? Sám mám někdy potíže najít vlastní rodinu v tomto chumlu,“ pokusil se o náznak vtipu. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Podařilo se vám najít vaše přátele? Sám mám někdy potíže najít vlastní rodinu v tomto chumlu,“ Vtipu se zdvořile zasměji, zatímco pozvednu skleničku s vínem a lehce si usrknu. Můžu být ráda, že se mi po včerejším zážitku nezvedá žaludek. "Zatím se mi to kupodivu daří," odpovím. "Ale musela jsem si mezitím zařídit pár věcí, což mě zdrželo." Mnohoznačně pokrčím rameny. "Viděla jsem lidi, u kterých jsem již téměř zapomněla, jak vypadají. Je to velmi příjemná dovolená, musím říci. A překvapivá," mrknu na něj. Snad, jako bych chtěla naznačit, že jedním z překvapení byl dost možná i on. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nóbl restaurace ~Isabella~
"Viděla jsem lidi, u kterých jsem již téměř zapomněla, jak vypadají. Je to velmi příjemná dovolená, musím říci. A překvapivá." Tvé mrknutí Nicolase povzbudí na duchu i na mysli. Dávat muži šanci je někdy trochu sobecké, ale to je věc jiná. „Rád bych do vaší překvapivé dovolené patřil,“ dodá, jako by chtěl potvrdit svou domněnku.
Příjemnou atmosféru z ničeho nic narušila sova, která se vřítila do lokálu jak smyslů zbavená. Chvíli se zdálo, že neví, co by, ale pak zamířila rovnou k tobě, přeletěla ti těsně nad hlavou a obloukem se snesla na opěradlo židle u vedlejšího stolu. Na dopise šlo jasně vidět tvé jméno, ale sovu to moc nezajímalo. Začala si pročisťovat peří, při čemž její hlava zmizela pod křídlem.
Nicolas byl z toho trochu vykolejený, protože nečekal takové nabourání pěkného odpoledne. Nu což, ale zachoval dekorum a jen čekal, co uděláš. Navíc přiběhla servírka, aby odnesla špinavou sovu pryč potom, co si vezmeš svůj dopis. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Se trochu bojím, že když nás chytí tamti, tak nebudou dělat žádný tyátry, bude to konečná. Tak, jak je znám... nebudou chtít zbytečně riskovat.“ Automaticky, aniž si to uvědomím, zaujmu postoj, který obvykle používám, když se bavím s cizími - klidný, na první pohled nezúčastněný, trochu rezervovaný a hlasově absolutně neutrální. Ideální pro diplomatický blbosti. „Naživu jsme pro ně nebezpečí, ať už kdekoli a jakkoli. A možná právě proto do toho nechci tahat Carlose. V případě bystrozorů? Jistě. Ale jich? Je to zbytečný. I kdyby přišel, nejspíš už budem dávno pod drnem. Jestli chcem přežít, nesmíme se dát chytit.“ Další nacvičený úsměv, i když unavený. Asi za to může kocovina, že funguju jen v automatickým módu, co? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Má pravdu. Pokývu hlavou a vstanu. "Jdem s Carlosem teda spářit hůlky," věnuju Benovi křivý úsměv a vyjdu do dveří, abych zavolal na Carlose. Naše výměna názorů netrvala dlouho, tak bych ho měl zastihnout ještě někde poblíž. "Hele, uděláme jedno kouzlo, kterým jsme měli spojený hůlky s Benem." Vysvětlím mu, jak to funguje a co to bude dělat, pokud se něco stane. A potom teda provedeme ten malý rituál, abychom to měli co nejdřív vyřešeno. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Takže by rád patřil do mé dovolené? No, nechci být krutá, ale dost možná se může stát, že do ní patřit bude - kdo ví, kdy budu potřebovat americký kontakt, který vůbec netuší, která bije, že ano? Přeci jen, jsem tady na lovu velmi... choulostivé věci. Na druhou stranu - opravdu je velmi hezký a milý, takže bych se mu mohla někdy ozvat. Kdyby to se Svenem třeba nevyšlo. Což mi připomíná, že bych na něj, až se příště uvidíme, mohla uhodit a na rovinu se jej třeba zeptat, jak to s námi vidí. Abych věděla, zda má vůbec smysl doufat. Já vlastně pořád úplně přesně nedokážu popsat, co na něm vidím, ale ten švéd má prostě... takové to osobní kouzlo. Buranské osobní kouzlo - ale má. Jako by osud tušil, že jsem se zamyslela zrovna nad ním, vlétá dovnitř sova. Dost ušpiněná, zdá se, že už zažila... no, lepší časy. Je mi toho zvířete líto - a to jako že doopravdy líto. Kdo jí to...? Pro mě? Servírka se hned nachystá, že ji odnese pryč. "Prosím, nakrmte tu sovu," požádám ji, zatímco s tázavým výrazem odvazuji umolousaný dopis z její nohy. Uvažuji, že bych požádala, aby mi ji tam pozdrželi pro případ, že bych potřebovala odpovědět - ale mám pocit, že tohle zvíře už si zažilo tak trochu svoje... a tak si raději koupím vlastní sovu, až budu po obědě. Prostě se jen stavím na Stříbrnou. Bude to hned. Pokud vůbec budu potřebovat odpovědět - i když to, co je na obálce vypadá, jako Svenovo písmo... takže asi odpovědět chtít budu. "Já - moc se omlouvám," podívám se na Nicolase rozpačitě. "Nečekala jsem... korespondenci." Položím si dopis na nohy a zatím jej neotevírám. A že bych chtěla! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nový den ~Sven~
Carlos se nacházel před barákem, kde právě předával instrukce jednomu ze svých chlapů, jak ohledně zásilek, které musí překročit hranici Kolumbie. „Kurva, žádný přemisťování,“ zrovna říkal. „Zajdi pro dva testrály a na nich se dostanete pryč, aniž by vás někdo sledoval.“ „Ale jsou tak...“ snažil se oponovat chlapík, ale Carlos jej ještě víc vyplísnil a následně si zanadával do idiotů a kreténů. Pak si tě všiml a vyslechl, co po něm chceš.
"Hele, uděláme jedno kouzlo, kterým jsme měli spojený hůlky s Benem." Batista se na chvíli zahloubal, ale pak přikývl. „Jo, ale u mě v pracovně. Stačí mi, že tihle magoři dělaj všechno úplně jinak. Nemusej znát ještě naše tajemství.“ S tím jste odešli do pracovny, kde byl proveden rituál. Carlos měl chvíli strach o svou hůlku, protože součástí kouzla byl i nezvladatelný třes, a kdybys udělal jednu chybičku, tak se rozletí na kousky. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nový den ~Benjamin~
Carlos se Svenem vejdou do domu a jdou kolem kuchyně, kde právě jsi. Batista na tebe kývne, a pak mizí v jeho pracovně. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nový den ~Sven, Ben~
Sven a Carlos se vracejí do kuchyně. Váš kámoš je trochu mimo z rituálu a neustále si něco brble, že mohl přijít o hůlku. Nicméně jen řekne: „Do zásob si vemte, co chcete nebo jestli tu chcete ještě chvíli pobýt, tak řekněte Maríi a ona vám to sežene. Jinak se můžete díky vízům přemisťovat a nebude na vás uvalen hledáček. Hlavně ale jděte za pozemky. Dělá mi to neplechu s ochrannými kouzly,“ stále si prohlížel svou hůlku a zaostřil na malou prasklinku, ale nakonec usoudil, že tu tam už měl, protože jednou ošklivě sletěl ze střechy domu a spadl rovnou na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nóbl restaurace ~Isabella~
"Já - moc se omlouvám. Nečekala jsem... korespondenci." Nicolas se jen usměje, aby ti dal najevo, že je vše v pořádku. „Úřední či někdo z domova?“ zeptá se nevině. V hlavě mu to však šrotilo všemi směry. To je tak, když se chlapovi líbí žena, tak se nechce dělit ani s její rodinou.
„Už nám nesou jídlo,“ na to, že jste si objednávali teprve před chvíli, je jídlo přinášeno na velkých stříbrných podnosech, které poletují ve vzduchu. K hlavnímu chodu patřil i menší předkrm, který se k jídlu hodil, takže vám na stole přibudou další příbory, pro obyčejný lid neznámé. „Dobrou chuť,“ mrkne po tobě Nicolas a pustí se do svého předkrmu, který představuje pivní zákusek. Ty máš k rybičce pěkně osmahlé toastíky s krémovou pomazánkou posypanou citrónovou kůrou. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Než stihnu odpovědět, zda je dopis úřední, či z domova, donesou nám předkrm. Stejně jediné, co mě napadlo, je tak trochu jízlivá otázka o tom, zda tenhle špinavý dopis, popsaný škrabopisem vypadá... no - úředně! Když zahlídnu dolů na klín, kde neotevřený dopis leží, přijde mi, že obvykle mívá... trošku normálnější písmo. Takové pedantské. Tohle vypadá, jako by to škrábal na koleni a ve spěchu. Hm - zajímá mne, co bude uvnitř, ne že ne, ale nyní se musím věnovat toastu - a své společnosti. "Bude to z domova," odpovím, jako by se nechumelilo a zakousnu se do toastu. Tohle jsem potřebovala. Jídlo. Jídlo a korespondenci od Svena, na nějž z nějakého důvodu myslím častěji, než bych chtěla. "Znáte to. Jsem hrozně zaměstnaný člověk. Tomu se jeden nevyhne," zahihňám se. Ne - nehodlám mu říct, že je to dopis od charismatického švédského burana, jehož dost možná ve skrytu duše doopravdy miluji. "Čím se vlastně živíte vy? Já chovám magické koně - hlavně pegasy a jednorožce." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nóbl restaurace ~Isabella~
"Bude to z domova." Nicolas vděčně přikývne a znovu se věnuje svému předkrmu, který pojídá střídmě. Tak, aby se necpal jak venkovský buran. Za mlada jej rodiče kárali za velká sousta, a pokud člověk všechno do sebe nevalí jak to kotle, udrží si i štíhlou linii. Ne, že by náš pan Coppola byl jenom štíhlý. Bůhví, jaká kouzelnická verze posilovny je již na trhu.
"Znáte to. Jsem hrozně zaměstnaný člověk. Tomu se jeden nevyhne." „Jako byste mi mluvila z duše,“ usměje se Nicolas. „Dnes mám jeden ze svých volnějších dnů.“ Není jisté, zda to řekl jen ze zdvořilosti, nebo to tak opravdu myslel.
"Čím se vlastně živíte vy? Já chovám magické koně - hlavně pegasy a jednorožce." Tvůj společník překvapeně povytáhl obočí. Nečekal, že se budeš zajímat o taková zvířata. Spíš jen nějakým duchovním seancím, u kterých se věnuješ hlavně sama sobě. „Páni,“ nedokázal to v sobě udržet. „Pegasové a jednorožci. Ušlechtilejší tvorové snad ani neexistují. Mnozí by řekli, že mezi ně patří i draci, ale ti mají k ladnosti velmi daleko,“ ušklíbl se pobaveně a usrkl vína. „Já dělám v rodinném byznysu. Přenechali mi kousek od Washingtonu rozlehlou vinici, kde pěstuji různé odrůdy hroznového vína. Včetně těch, které znají mudlové, tam máme i ty rudě žhnoucí, co ve tmě lehce svítí,“ ukázal prstem k poletující láhvi. „Je z nich výborné víno,“ zazubil se. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Poslouchám řeči o víně a předstírám zdvořilý zájem, ač tohle téma tak nějak jde a vždycky šlo absolutně mimo mě. "Nevím, nakolik mají draci daleko k ladnosti. Já je miluji. Zákony Británie ovšem nepovolují jejich chov, takže nemohu mít doma žádného vlastního. Bohužel. No a nebo možná bohudík." Zahihňám se, zatímco před nás dávají hlavní chod. Vypadá výtečně. "Nevím, zda bych si na sebe vlastním drakem nenaložila... příliš mnoho." Ano - vypadám, jako panenka. Působím, jako panenka. Panenky nekrotí draky! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nóbl restaurace ~Isabella~
"Nevím, nakolik mají draci daleko k ladnosti. Já je miluji. Zákony Británie ovšem nepovolují jejich chov, takže nemohu mít doma žádného vlastního. Bohužel. No a nebo možná bohudík." Po této poznámce se Nicolas upřímně zasmál. „Draci rostou celý život. To mě na nich fascinuje a samozřejmě jejich divoká, nezkrotná stránka,“ trochu se zasnil.
"Nevím, zda bych si na sebe vlastním drakem nenaložila... příliš mnoho." Tohle bylo téma na delší polemizování, zda by ses pro to hodila nebo ne. Nicolas konečně měl před sebou hlavní jídlo, vzal si správnou vidličku i nůž. „S malým dráčetem si vás dokážu představit,“ mrknul. „Hlavně, pokud by mělo velká kukadla. Ať vám chutná,“ kývne k tvému chodu. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Hlavně, pokud by mělo velká kukadla." Uculím se. Nemám moc ráda, když si o mě všichni myslí, že se rozplývám nad roztomilými věcmi a že je vyhledávám. Dráče s velkými kukadly - to patří trochu jinam. Možná až příliš hořce si uvědomuji, že dost možná ve svém životě nepotřebuji "dráče s velkými kukadly," ale pořádnou a nezkrotnou bestii. Přičemž mi pohled zase mimoděk sjede k dopisu. Já jsem ale blbá! Napadne mě a musím se tomu usmát, než začnu jíst. Jak už to tak u jídla bývá, je nezdvořilé konverzovat, když máme plnou pusu, takže nějakou tu dobu jíme mlčky a následně mezi sousty tu a tam něco prohodíme. O víně, dracích, počasí. Vyptává se mě na koně, odpovídám mu. Už proto, protože o nich ráda mluvím a málokoho to doopravdy zajímá. Vysvětluji, jak se mercuriánům očesává živá rtuť z hřívy, že žíně z mé jednorožky už jsou i v několika hůlkách - takové ty nedůležité věci... |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nóbl restaurace ~Isabella~ Čas: cca 14:30
Vyměnili jste si poznatky, i kdy Nicolas nechal mluvit spíše tebe. Během jídla jste popíjeli víno, a pokud padlo něco vtipné, zasmáli jste se tomu. Na Nicolasovi šlo poznat, že by s tebou nejraději strávil celý den. Ale všechno pěkné má svůj konec. Hodinka uběhla v příjemné náladě a s úsměvem na rtech jste se rozešli. Tedy Nicolas tě vyprovodil ven před restauraci. Opravdu stála uprostřed stromů. Nakonec jste ani nemuseli být ve Washingtonu, ale to je jen detail, protože ses mohla přemisťovat.
„Bylo mi s vámi dobře,“ usmál se na tebe mladý muž, prohrabuje si vlasy ve větru. „Byla by možnost se někdy opět setkat?“ zeptal se na otázku, kterou by položil každý muž, pokud by cítil jistou touhu být s tebou.
„Kdybyste potřebovala průvodce či se jen odreagovat, tak se můžete stavit ke mně na vinici,“ mrknul a podal ti malý ústřižek pergamenu, kde byla napsána adresa. „Letax k nám taky vede.“
Na papírku bylo napsáno:
Vinice Nicola G. Coppoly Mississippi, 3 míle na sever od Newton (pozn. PJ-eje: tj. necelých 5 km)
Možná padl i letmý polibek na tvář, a pokud jsi chtěla, přemístil tě Nicolas tam, kam jsi chtěla. Přece jenom to tu znal lépe a znal místa, kde mudlové nebudou omdlívat, když se mezi nimi najednou objeví dva lidé. „Nasledanou, Isabello,“ usmál se naposledy, a pak s prásknutím zmizel.
Pozn.: můžeš si vybrat, kde se objevíš, ale musí to být ve Washingtonu. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Byla by možnost se někdy opět setkat?“ "Myslím, že ano. Ale až poté, co si dám do pořádku všechny své... záležitosti zde," Odpovím s úsměvem. "Napíši vám. Nebo můžete vy. Sova mne najde a víte, jak se jmenuji." S díky si vezmu papírek a schovám jej do kabelky, k dalším x věcem, které už tam mám. Nakonec stejně nemyslím tolik na nic, jako na to, co mi asi Sveneld píše. Na Stříbrné, kam se přemístíme zpět, se s Nicolasem rozloučím, samozřejmě bez polibku - nebuďme zase tak neformální. Navíc - jsem dáma a viděli jsme se prvně, takže to určitě pochopí. Byť v tom je... tentokrát něco jiného. Jen, co se přemístí pryč, vytahuji z kabelky omuchlaný dopis, který mi do restaurace přišel a roztržitě jej narovnám v ruce, než jej rozložím. Konečně mám chvilku klidu. Co když mi píše, že už se se mnou nikdy nechce vidět? Že je konec? Že to všechno byla bycha a že jsem se chovala, jako kráva? Protože... protože já se tak asi zachovala. Tedy podle toho, co říkal bratr, jsem to rozhodně přehnala. Zase na druhou stranu - jsem, kdo jsem a vypadám, jak vypadám! To si snad můžu semtam nějaký ten úlet nervů dovolit, nebo snad ne? Stejně mě ale hlodá, když dopis opatrně otevírám. Zpola očekáváním, zpola tak trošku strachem. Blondie, omlouvám se, že jsem Tě tak vyštval. Mrzí mě to o to víc, že prozatím to tak nehořelo. Rozhodně ne jako Ty. Přál bych si Ti to vynahradit... S úlevným výdechem dopis na chvíli přiložím k hrudníku a zavřu oči. Jako bych chtěla obejmout JEHO a ne kus blbého papíru. Všechny pochyby jsou pryč. Jsem zase jednou kompletně ztracená. Píše mi. Omlouvá se. Všechno je v pořádku. Všechny ty slzy, které jsem prolila, padly zbytečně. Všechna ta energie, vložená do přemýšlení, výčitek, štkaní... nádech, slastný výdech. Ach Svene, Spokojeně se zatetelím, opřu o zeď, u níž stojím a ještě chvíli si užívám ten slastný pocit - než se vzpamatuji, v duchu napomenu a rozhodnu se dopis dočíst. Položil bych Tě na postel, hladil bych Tě a laskal. A až bys byla tak krásně zadýchaná a roztoužená jako minule, lízal bych Tě tak dlouho, dokud by ses neprohýbala jako kočka a nekřičela. A pak bych Tě nechal ukázat mi, jak moc dobrá jezdkyně jsi. Myslím na to vždycky, když se Tvoje výstavní pozadí dotkne sedla, a říkám si, že je rouhání, jak tiskneš nějaké zvíře stehny, místo abys mi s tím vábivým ruměncem pošeptala, že by sis chtěla zajezdit na mě. Dávej na sebe pozor, protože nemám dost velbloudů, abych Tě vykoupil. Budeš mi chybět, princezno. Sven ACH SVENE, TY ČUNĚ!!! Nevěřícně na papír hledím. Několikrát otevřu a zavřu pusu, jako bych chtěla něco říct. Pár kolemjdoucích se po mně tázavě podívá, ale nějak je nevnímám. Co má tohle sakra být? Uvědomuji si, že poměrně seriózně rudnu. A že nevím, co si o tom všem mám myslet, protože když si to přečtu znovu, podvědomě se u toho, jak jsem rudá a tvářím se pohoršeně, zaculím a přikousnu si spodní ret. On mi. Píše. Čuňačinky! Ještě si to celé přečtu jednou, jako bych tomu nemohla uvěřit, ale text se doopravdy nezmění. A je to jeho písmo. Zahihňám se, pořád celá zrůžovělá. Já čekala hodně. Všechno možné - ale tohle? Tohle ne. Schovám si ten "poklad" do kabelky, zatímco uvažuji, jak s tímhle asi naložím. No... měla bych mu odepsat, že ano? Když se rozejdu směrem, kde se prodávají mazlíci pro všechny příležitosti, ještě jednou se uchichtnu. "...místo abys mi s tím vábivým ruměncem pošeptala, že by sis chtěla zajezdit na mě." Hihi! HIHIHI! To je tak sprosté. A dehonestující - a.... a! Hihihi! No - co naplat. Koupím si sovu. Na tohle bude lepší, mít vlastní. A Lyriel je bůhvíkde, asi u Munga - a pokud mi Aiden neodpoví hned, poletí domů. Potřebuji novou sovu. Naštěstí se taková sova dá pořídit prakticky všude, kde je větší koncentrace kouzelnických obchodů, takže mířím do nejbližšího petshopu - a kupuji si hezkého, vzrostlého samce sovy pálené. Téměř bílého. "Tak, můj drahý," oslovím jej, když si nesu ven z obchodu klec, "Ještě nemáš jméno, ale nějaké ti vymyslím, až se vrátíš. Teď budeš mít - velmi důležité... poslání." Ani nevím, proč to říkám sově, ale já pokládám za docela normální, mluvit se zvířaty. Navíc sovy rozumí. A to jako že velmi dobře. Rozhodnu se to napsat v kavárně. Jedna káva se do mě ještě vleze - takže volím tu, kde jsem již byla a objednávám si presso, zatímco usazuji svou novou sovu na opěradlo židle vedle a klec pokládám na zem. Pak si vytáhnu brk a pergamen. Co teď? Nějakou dobu mi to trvá, káva už je na stole a chladne. Ale nakonec jsem přeci jen se svým... dílem... spokojená. Možná jsem měla vypít víc toho vína, bylo by to odvážnější! Což mě přivádí na myšlenku - pil Sveneld? Nebo co to mělo být? Tak či onak, dopis je psán mým typickým absolutně vykresleným krasopisem, tenkými, kurzivními tahy brkem. Svene, Tvůj dopis mne zastihl nepřipravenou. Opravdu jsem nečekala, že mi napíšeš a tak musím uznat, že mě to mile překvapilo, když se u mě zjevila ta sova. (Mezi námi, to zvíře už zažilo i lepší časy, ať patří komukoli, vraž mu jednu za mě.) Překvapila mne otevřenost tvého psaní. Nikdy by mne nenapadlo, že když mě vidíš jezdit na koni, máš takovéto myšlenky. Opravdu ne. Také by mne nenapadlo, že se mi s takovouhle čuňárnou někdy svěříš, ale to už je asi jiná písnička. Také bych se Ti chtěla omluvit za své chování. Ale sám víš, že toho bylo prostě příliš mnoho najednou a Tvé odmítnutí všemu nasadilo korunu. Měla jsem v tu chvíli pocit, že o mne nestojíš. Vlastně jsem ten pocit měla i poté a táhl se se mnou až do doby, než přišel Tvůj dopis. O kterém tedy stále, abych se přiznala, přesně nevím, co si mám myslet, dost možná, že by mne měl svým způsobem pohoršit, protože byl doopravdy zvrhlý. O velbloudy neměj strach, nebudeš je potřebovat. Chybíš mi. Isabelle. PS.: Doufám, že až se příště uvidíme, tak mi všechno to, cos psal, pošeptáš do ouška, ještě před tím, než to uvedeš do praxe. Budu se pohoršovat a třást vzrušením zároveň. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nakonec si po sobě dopis přečtu a shledám, že i kdybych to napsala jako ponocná - horší, než ten jeho to stejně nebude. Pak jej úhledně složím, nadepíši "Sveneld Gustavsson" a přivážu svému novému sovákovi k noze. "Odnes to Svenovi - ať už je kdekoli," oznámím mu měkce a s úsměvem. Odpovědí je mi tiché, souhlasné houknutí. "A buď na něj hodný, on totiž nemá rád ptáky," dodám ještě a sleduji, jak se bělozlatý pták chystá vzlétnout a následně mizí kdesi na obloze. Ještě pořád se vznáším na takové své bublině štěstí. Skrze úsměv přemýšlím nad tím, jaký je hrozný, hrozný a neurvalý buran. Pak zaplatím kávu, rozloučím se a vydám se zpátky do hotelu - tentokrát se mohu bez výčitek i přemístit, protože už mám vízum a jsem tady legálně. Mám sice trošku skluz; netušila jsem, že mi vyřizování všeho zabere tolik času - ale jsem spokojená. S celým dnem - a to ještě neskončil. Nebo možná, že právě proto. V recepci se rozhlédnu, zda tam neuvidím například procházet Rileyho, že bych jej pozdravila. Ale pochybuji o tom. Navíc, ono je to dobře, protože pořád ještě mám... tu svou práci. |
| |
| soukromá zpráva od Aiden Forsyth pro Já Konečně dorazím do márnice a když zahýbám za roh, za kterým by měl ležet Oldwood, zatajím na zlomek vteřiny dech. Pocítím nesmírnou úlevu, když ho najdu stále ležícího na zemi, očividně pořád ještě v hlubokém bezvědomí. Přijdu k němu, vytáhnu hůlku a namířím jí na něj. Chvíli mi trvá, než se přesvědčím k tomu, abych mu vymazal paměť. Nakonec, nikdy jsem to nedělal, znám to jen teoreticky a dost se toho může podělat... Sakra, tohle dobrodružství není nic pro mě, porušit za den několikrát zákon, dělat kouzla, co jsem v životě nedělal a vyhlašovat falešné poplachy... Ale jak se říká - vše je jednou poprvé. "Obliviate!" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Díky, Carlosi." Je fajn mít ve vší špíně i někoho, na koho je možno se spolehnout. A tenhle azyl je naprosto geniální, ač bych fakt nerad šel zrovna sem, pokud by se náhodou stalo, že budeme mít za prdelí bandu nasraných židů. Což zní vzhledem k tomu, že moje rodina měla pletky s Lebensbornem, docela... nevím, postavený na hlavu? Divně a děsivě? Zásoby nikdy neuškodí, nechci se nikde zbytečně zastavovat. Lektvary jsem zatím nepoužíval, těch mám snad dost (ještě že jsem si vzal železnou zásobu toho mnoholičného), tak kouzlem nafouknutý batoh pojme i jídlo, které opatřím kouzlem, aby se nezkazilo. Když jsme pak s Benem hotovi, rozloučím se s Carlosem a vydáme se za hranici pozemků. Vím, že nejdřív chce zase do Ruska, aby si sehnal novou hůlku, a tak mu na místě, kde se dá přemisťovat, pomůžu se dostat za Gregorevičem. "Ty vole, kdy naposled jsem byl v Moskvě?" rpohodím řečnickou otázku, když přistaneme v jedné z postranních uliček. Já svou hůlku pořizoval právě tady, protože původně jsem měl jít do Kruvalu (dle bábi), ale rodiče se nakonec rozhodli pro "pokrokvoou školu" (čti školu pro buzničky a rozmazlený děcka). |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro V Moskvě – pokračování Nového dne ~Sven, Ben~ Čas: Kolumbie cca 10:30 -> Moskva cca 20:30
Gregorovičův krámek s hůkami je natěsnán mezi dvěma staře vyhlížejícími budovami, ze kterých už opadává omítka a naprosto kazí dojem z pěkně vyhlížejícího obchodu s dřevěným obkladem a velkou skleněnou výlohou, na které na večer žhne nápis Gregorovičovy hůlky. V křivolaké uličce se vznáší mlha a na kůži cítíte vlhkost blížícího se deště. V Moskvě se pomalu blíží zima, a pokud nejste teple oblečení, tak na vás doráží pouhých 7 °C.
Uvnitř obchodu na vás vybafnou vysoké regály, v nichž je zasunuto nespočetné množství dlouhých krabic s hůlkami. Z venku vypadal mnohem menší, ale kouzla jsou tu od toho, aby nám usnadňovala život. Za pultem nikdo není, ale nad hlavami se vám ozve zvláštní šelest. Když zvednete hlavy, uvidíte malého ptáčka, který přeletěl do zadní části, kde musel být samotný Gregorovič. Podle vzdáleného cvrlikání a bručivého mumlání, byl právě probuzen.
Někteří kouzelníci si zakládají na tom, aby vypadali moudře, čemuž dopomáhá vzhled starce s bílými vlasy a plnovousem. Mezi ně patřil i Gregorovič, ale zatím se pohyboval celkem rychle, i když oči měl z nedospalosti podlité krví. „Zdravím,“ došel k pultu a opřel se o něj. „Hm,“ prohlédl si vás kritickým pohledem. „Další, kdo neumí zacházet se svou hůlkou a zbrkle ji přisedne?“ zabručel. No, nálada pod psa. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Princeton St. – pokr. Nóbl restaurace ~Isabella~ Čas: cca 15:00
V recepci je opět recepční, který tě tu vítal poprvé. Jakmile tě uvidí, usměje se a už sundává z háčku klíče od tvého pokoje. „Dobré odpoledne,“ podá ti klíče. „Doufám, že jste si užila výlet po Washingtonu. Je něco, s čím vám mohu pomoct?“ zeptá se.
Tvůj pokoj je uklízen, postel pěkně ustlaná, a pokud po tvé vinařské noci zůstala nějaká skvrnka, tak tu taky už nebyla. Kromě čistoty a několika hvězdiček lesku tu máš i místní noviny, kde na hlavním tématem byla záchranná akce skupinky mladistvých mudlů, kteří si chtěli hrát na ghostbusters a prozkoumat starý, strašidelně vypadající, dům. Bohužel nevěděli, že tam žije kouzelnická rodinka a jako svého mazlíka měli dva dospělé hafoně, kteří na mudly reagovali agresivně a naháněli je po celém okolí. Jeden z nich dokonce byl ošklivě pokousán. Na rodinku byla uvalena pokuta za chování nebezpečných zvířat bez povolení. Mudlové si nějakou dobu pobyli v nemocnici Sanitas.
Pozn.: co máš v plánu dál, tak to nějak naznač v postu a já se přizbůsobím. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Musím smát, když přechází Suzanne s tím teatrálním mumláním. A abych tomu nasadil korunu, ještě chvilku kouknu do akvárka! "Eva říká..." Tohle určitě udělá radost! "...že to nemáš chápat jako trest, ale jako odměnu! Máš cennou zkušenost!" Ono se všechno dá brát pozitivně, stačí jen trochu chtít. "V noci si o těch důvodech mluvila." Odložím Evu na chvilku stranou. "Ale ne moc konkrétně." Věnuji zkoumavý pohled. "Teď by to bylo určitě srozumitelnější." Snad není třeba říkat, že mě stejně, jako večer, zajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Doufám, že jste si užila výlet po Washingtonu. Je něco, s čím vám mohu pomoct?“ "Bylo to okouzlující - a ne. Nebo vlastně ano," napadne mě pak, zatímco si ještě oklepávám popel z kabátku. "Kdyby sem náhodou přiletěla sova pálená a nesla dopis, adresovaný mně - přineste mi s dopisem i tu sovu. Patří mi," oznámím s úsměvem. Pak jdu do pokoje, kde si vybalím veškerý svůj nákup. Vyskládám knihy, hezky do úhledné hromádky na sebe, na noční stolek položím svou šperkovnici, která zrovna nelétá a vedle ní pak veškeré ty drobnosti, které jsem nakoupila. Stuhu, kamínky, bedýnku... Soví klec pak nechám odlevitovat do rohu, kde se postaví na zdobenou komodu. Jako první vezmu šperkovnici. Něco mě totiž nepadne. Očaruji jí tak, aby ji nikdo, kromě mě, nemohl otevřít, aniž by jej... hm... v něco změnila? Co třeba v králíka? To by mohlo být milé, kdyby se mi do ní chtěl někdo dobývat! Pak bych tam mohla schovat svou opsanou stránku z knihy... a ten sprostý dopis... a poznámky. Hm. Jdu na to. ***** Ne. Jsou věci, s nimiž nepočítáme. Například, že se kletba, kterou se snažím připoutat k bedýnce zvrtne - a já skončím SAMA jako králík. A co jsem ji ani nedala časově omezenou, jako že bych třeba za hodinu morfovala samovolně zpět. Ach jo. Tohle je nadělení. Hlavně tedy proto, že ve škole by si toho hned někdo všiml a vzal mě na ošetřovnu - a doma bych se asi taky pomoci dovolala, kdybych se v něco změnila. Jenže tady jsem sama. V americe. A jsem malý, huňatý králíček se zlatobílou srstí. Paráda. Co víc si přát? Nesouhlasně zaňufám čenichem a vydám se ke dveřím. Hůlku nechávám ležet na zemi, kde spadla - a krabičku s jednorožcem taky. Moc mi to nejde - to chození. Až pak mi dojde, že se po čtyřech snažím jít, jako pes - a králík by měl... tak nějak skákat. Takže hopkám. Ke dveřím. Je to dehonestující. A dveře mám, samozřejmě, zavřené. A klika je vysoko. Pár výskoků z místa nic neřeší, tlapky se prakticky ani nedotknou kýženého kovu. Nakonec, s velkým sebezapřením a tichými nadávkami kdesi uvnitř mé hlavy, které se projevují navenek, jako ňufání čumákem (jako se teď ostatně projevuje asi jakákoli emoce) vyskočím na skříňku u dveří. Protože je leštěná a lakovaná, samozřejmě mi podjedou nohy a tak to hlavičkou napálím do zdi. Doprdele práce! Třepnu hlavou, až se mi zahýbají uši - a skočím po klice. Ten dopad na zem sice nijak příjemný není - ale dveře cvaknou a pootevřou se. Zbytek už si zařídím sama tím, že do škvíry strčím hlavu a dootevřu si. Králíci mají těžký život! Stále trochu nemotorně hopkám k recepci - a když jsem pod pultem, postavím se na zadní a začnu předníma nohama škrábat o dřevo. Králíci mají těžký život! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Eva říká..." "Mě to ale nezajímá, co ti v hlavě říká to tvoje sushi." Zaprotestuji stále celá schovaná v peřinách. "...že to nemáš chápat jako trest, ale jako odměnu! Máš cennou zkušenost!" Vystrčím hlavu z pod deky a zaměřím se na Rileyho. "Jsem potěšena, že aspoň jeden z nás dvou se baví." Mám nutkání po něm mrštit polštářem, ale dětinsky jsem se chovala už více než dost. "Teď by to bylo určitě srozumitelnější." Složím si ruce na prsou. Nechci vykládat, co mě vedlo k dnešní opici, i přesto, že to s Rileym má společného docela dost. Nasadím pohled, který moje nevlastní sestra nazvala, děsivě klidný. Byl v něm druh klidu, který prý připomínal zdánlivě tvrdou krustu ledu těsně před tím, než se pod vámi proboří. "To tě nemusí trápit." Klidně pronesu. "Vlastně po tomhle všem, až tady skončíme, si zažádám, abychom spolu už nepracovali nebo co nejméně." Ta, co se považuje za silnou ženu, se před jakýmkoliv problémem ohledně lidských vztahů, raději stáhne do své ledové krusty. Ale taková já jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Jak je libo." Odpovím bez mrknutí oka. Ono hádat se s ní nemá smysl a zjevně každá zábava skončí. Je to smutné a určitě mi ty hádky budou chybět, ale co se dá dělat, pokud je rozhodnutá. "A to už jsem se ale bál, že dokážeš tak moc žárlit." Tím se to dá asi uzavřít. Ono jestli jí naštvalo to, co jsem jí řekl a tak je mi jí líto o dost víc. Znamenalo by to, že si z toho nic nevzala. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro V pekle Na hotelovém pokoji Moje hlava… To je v podstatě jediná věc, která mě napadne, když se probudím. Než jsem usnula, udělala jsem jednu výjimečně chytrou věc, a sice jsem zatáhla záclony – takže když se probudím, mžourám do úlevného šera, a jen matně tuším, že asi nebude sedm ráno. I tak mi hlava dostatečně třeští na to, abych si užila svoje. Žaludek mám na vodě, a nejradši bych vypila hektolitry vody, jak mám sucho v puse. Pálí mě oči. Že mi někdo klepe na dveře pokoje, si uvědomím až po chvíli. Do té chvíle jen lehce dezorientovaně přejíždím oči po stropě a přemýšlím, kde to vlastně přesně jsem. Teprve zpětně mi dojde, že nejsem doma, ale v Americe – a totálně na káry ze včerejších sépií. BUM BUM BUM. Čelo a spánky mi dočasně vypoví službu. Mám dojem, že dotyčný neklepe na dveře, ale rovnou na moji hlavu. Jako bych měla strašnou rýmu, a z ní dostala migrénu. Takhle už jsem se pěkně dlouho neopila. “Už jdu,“ zaskřehotám a vypadnu z postele. S dekou přehozenou přes hlavu a ramena, kterou si držím jednou rukou vepředu jako kápi, se odploužím ke dveřím. Venku stojí recepční. Požádám ji o vodu, následně za sebou co nejopatrněji zavřu dveře, a rozhodnu se osprchovat. Teď, nebo nikdy. Nechce se mi, chci jen ležet a spát, ale zároveň vím, že jestli to neudělám, nedokopu se po zbytek dne. V koupelně chvíli tápu, protože si nerozsvítím ze strachu o svoji sebekontrolu, takže dovnitř proniká jen minimum světla. V nevidomosti zakopnu o práh sprchy, bolestivě se praštím do palce u nohy: “Kurvafix!“; hlavou mi projede další vlna bolesti, a když na sebe konečně pustím studenou vodu, žaludek se mi zhoupne. Nebudu zvracet, nebudu... Voda mi ovšem docela pomáhá. Do vlasů si naliju hutnou dávku mýdla, a následně asi deset minut jenom stojím a nechám se omývat. Pak mi začne být docela zima, takže zase vylezu ven, citlivě se zlehka otřu ručníkem, a pak si z něj na hlavě upletu turban. Následně sebou zase praštím do postele, a přes hlavu si přetáhnu deku. Snažím se nevnímat okolí, a soustředit se na obyčejné dýchání. Už nikdy sépie. Co jsem tam vlastně dělala? Mám skoro dojem, že něco důležitého. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Jak je libo." Zaplane mi v očích. Přesně tohle jsem si přála. Přeci toto jsem vyjádřila sama před vteřinou. Něco mě ale na tom naštvalo - zasáhlo, ale já netuším co. Odhodím ze sebe deku a vyskočím z postele. "A to už jsem se ale bál, že dokážeš tak moc žárlit." "Já a žárlit?" Znechuceně se zašklebím. "Opravdu mě neznáš." Skrčím se ke své tašce a najdu si věci na sebe. Všechno mám hezky sbaleno do úhledných komínků, tak nehledám dlouho. Než zmizím v koupelně se doupravit, pronesu do éteru. "Kde jsou s tou snídaní, ať to tady máme rychle za sebou." Vážně se nemohu dočkat domů nebo to dávám dost najevo. Jak zamnou zaklapnou dveře, krátce se o ně opřu a zhluboka se nadechnu a vydechnu. V koupelně se obléknu do dost podobného outfitu, co jsem měla včera - džíny, tmavé tričko s V výstřihem. Vlasy jsem si vysušila pomocí hůlky a zapletla do copu. Jak se vrátím zpátky, tak si připnu pásek, který se válí někde u postele a nazuji boty. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Princeton St. – klálíček!
Ve své roztomiloučké chlupaté podobě jsi doťapko-skákala k recepci, kde muž (asi by bylo nejlepší mu už konečně dát jméno, tak mu říkejme třeba Josh)... tedy Josh právě četl knihu, protože se nudil. Nikdo nikde a obrazy na chodbách se taky neměly do řeči. Do jeho sluchovodů se dostalo divné škrabání ze zdola. Nejdřív se zamračil, dal knihu níž a rozhlédl se v úrovni, kde tě nebyl schopen zahlédnout. Pokrčil rameny a znovu se začetl. Opět uslyšel ten divný zvuk. „To tu máme duchy?“ podivil se a knihu konečně položil na pult, který po chvíli obešel, že o tebe málem zakopl. „Ah, co ty tady, mrňousi?“ povytáhl obočí a sehnul se pro tebe. Vzal tě do náruče a pohladil po huňaté hlavičce. „Koho pak ty jsi?“ nemohla jsi mluvit, takže dát nějak najevo, kdo jsi, bude asi trochu problém. „Že jsi utekl té holčičce, co včera nesla něco v krabici,“ a bez dalších okolků se vydal do vyššího patra k pokoji s číslem 34.
Josh zaklepal na dveře a počkal, až mu někdo otevře. Učinila tak vysoká štíhlá žena s karmínovými vlasy a jedovatě zelenýma očima. „Ano?“ její hlas zněl přísně. „Dobré odpoledne, madam, ale neutekl vám králík?“ ukázal tě. Žena zúžila oči, a pak zavrtěla hlavou. „Ne. Moje dcera má jedině kočku. A raději to zvíře odsud odneste. Naše kočka má tohle na oběd,“ nešlo poznat, zda si dělala legraci nebo ne, ale spíš ne. Byla na to až moc vážná. „Ehm, dobře. Omlouvám se, že jsem obtěžoval,“ cukl sebou, jak žena zabouchla dveře. „Uf, no a co s tebou?“ chytil tě tak, že ti nohy visely dolů. „Hm, můžu tě dát sestře na farmu, ale pro jistotu si tě tu ještě chvíli nechám, kdyby si na tebe některý z hostů vzpomněl.“
Josh zamířil dolů zpět k recepci a až nyní si všiml, že tvé dveře od pokoje jsou pootevřené. Nějak jej nenapadlo tě nechat na recepci a s tebou v náručí se šel podívat. Zastavil se a zaklepal na dveře. „Slečno Thorne?“ zavolal. Když jsi neodpověděla, pootevřel dveře, aby se podíval, zda se ti něco nestalo. „Tady hotelová služba. Jste tady?“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Je to dehonestující. Celé to, že na mě sahá cizí člověk a já s tím nemůžu nic moc dělat, to, jak mě nosí z místa na místo - všechno! NEHLAĎ MĚ PO HLAVĚ - TO JE - ARRR! Jsem bezmocná. Je to nemožný, opravdu nemožný pocit. A on mě nese po schodech nahoru, kde mě chce dát nějakému děcku. A pak mě nese po schodech dolů, kde mě chce šoupnout, abych dožila svůj (momentálně) bídný život na nějaké farmě! Hraběnka Thornová, skončí jako svíčková! To je opravdu největším nebezpečím mého výletu do Ameriky nějaká pitomá, králíčková kletba, která se obrátila proti mě? TO SNAD NE! A pak mě nese zpátky do pokoje! To je moje šance - mohla bych ho dohryzat a.... „Tady hotelová služba. Jste tady?“ Hryznu ho do ruky a zahemžím se tak, aby mě pustil na zem. Ony ty drápky nejsou zrovna úžasná věc, hlavně, když vám rozdírají kůži. Hned, když se vyhrabu zpátky na nohy, běžím ke své hůlce, kterou vezmu do tlamy. Takhle se králík nechová! Tohle mu snad... mohlo by mu to dojít! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Princeton St. ~Isabella~
„Au!“ vyjekl Josh, když si jej kousla. Na zem si dopadla trochu nešikovně, ale co by tvá králičí nátura nevydržela. Chvíli si kontroloval krvácející kousanec, ale pak usoudil, že jí stačí přikrýt kapesníkem. „Doufám, že nemáš vz...“ zarazil se, protože... bereš svou hůlku? „Co se to...“ chvíli na sebe hledíte. Tvůj urputný králičí pohled, který vypadá úplně stejně jen ňufání nosíkem vypovídá o nějaké aktivitě vs. nechápavý pohled Joshe, který se pomalu skládá puzzle dohromady.
„Slečna Thorne?“ zeptal se pomalu, jako by tomu nechtěl uvěřit. Vytáhl svou hůlku a použil kouzlo na odhalení naposled použitého kouzla u tvé hůlky. Ve vzduchu se na chvíli objevil mráček v podobě králíčka. „Oh, jste to vy. O-omlouvám se, že jsem... já nevěděl,“ najednou byl v rozpacích. Hosté se neberou do rukou a už vůbec se nedrbou po hlavě. „Uhm, ale já neumím žádná transformační kouzla. Jsem na to špatný,“ začínal chytat paniku, ale pak se nadechl a dodal: „Hlavně klid. Zajdu pro někoho, kdo vás dostane do vaší normální podoby. Hned budu zpět,“ postavil se a odběhl, zavřev za sebou dveře.
Trvalo to několik minut, než se dveře opět otevřely a vešel do nich Josh a nějaká čarodějka, kterou jsi viděla prvně. „Tady je,“ promluvil recepční. „Lady Thorne měla nehodu.“ „To vidím, Joshi,“ řekla ledabyle žena. „Zůstaňte stát klidně,“ mířila poznámku k tobě. Mávla hůlkou a tvá králičí podoba se rázem protáhla a s tichým puf jsi byla zase ty. „Tak, hotovo. Joshi, běžte na recepci. Co kdyby přišel host a,“ podívala se na tebe, „já jsem ředitelka tohoto hotelu. Marilyn Hightowerová. Doufám, že se nehoda už nebude opakovat. Sice nemáme zákaz používání kouzel na pokojích, ale jsou zakázaná všechna, která by mohla pokoje zničit či jinak znehodnotit.“ Jinak řečeno: Co kdybyste si ukákla!
Přísná ředitelka Hightowerová se s tebou rozloučila, popřála ti pěkný pobyt, ač to vyznělo typem, abys nedělala další problémy. Asi na tom něco bylo, když se hostů ujímali především recepční, kteří byli milí, usměvaví a svou velitelskou harpii ukrývali někde jinde.
Pozn.: u dalšího pokusu očarovat krabičku máš 100% úspěch, ale pokud budeš dělat zase něco jiného, tak si zase hoď :) samo si nezapomeň přičíst bonusy hůlka +5% a specializace +5% |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro hod 35 + 5 + 15 = 55 Nakonec, jak to tak vypadá, se vše řeší. Zatímco chlapík z recepce běží pro někoho, kdo mě vrátí do původní podoby, protože kdo ví, co by ze mě s tím, jak to popisuje, udělal on, uraženě si sednu na bobek a čistím si kožich. Je to překvapivě příjemná věc, todle olizování kožichu. Nakonec si i přes to, jak mě celý fakt, že jsem proklela sebe, namíchl, říkám, že králičí kletba byla přeci jen dobrý nápad. Je to tak otravné, nemožné a blbé - že to je nejlepší trest pro případného hledače pokladů v mé kabelce. Tedy já doufám, že mě nikde nikdo nechytí a nebude šacovat - ale kdyby náhodou, tak se alespoň zasměji. Navíc - když zakroutíte krkem králíčkovi... tak to není technicky vzato ani vražda. Fuj, Isabello! Přestaň přemýšlet nad těmito věcmi... Nakonec se recepční vrací i s nějakou další ženskou, která je mi představena, co by majitelka. Už se mnou dokonce i mluví, jako kdybych byla člověk a ne roztomilý ušák. A za pár minut člověk zase i jsem. "Doufám, že se nehoda už nebude opakovat. Sice nemáme zákaz používání kouzel na pokojích, ale jsou zakázaná všechna, která by mohla pokoje zničit či jinak znehodnotit.“ "Byla to politováníhodná nehoda," odpovím věcně, jako by se vlastně nic nestalo. Pak jí ještě poděkuji za pomoc a kvapně se s oběma rozloučím. Uf. Mimoděk si promnu bok, na který jsem spadla. Je to nepříjemné, tohle. Vezmu svou hůlku, krabičku, nadechnu se a rozhodnu se to zkusit znovu. Pokud na mě Hightowerovou zavolají ještě jednou, jsem v pořádném průseru a asi budu potřebovat změnit hotel. Na druhou stranu - ona ta krabička už očarovaná je, jen tam chybí ta pojistka, která ji mně dovolí otevřít, aniž by se mi cokoli stalo. To jsem totiž podělala - a asi i vím, kde jsem udělala chybu. Takže zamumlám pár dobře volených a tentokrát i hodně pečlivě vyslovených slovíček, klepnu hůlkou předepsaným způsobem - a pak roztřeseně krabičku otevřu - a nic se nestane. Uf! Takže jsem v pohodě. Hezky do šperkovnice uložím stránku z mystéria, stránku z deníku, v níž jsou ty souřadnice... a Svenův dopis. Protože ten by se taky nemusel dostat nikomu do ruky. Pak ji nechám poletovat po pokoji, kdesi v rohu. No - a teď na ten kámen. Dám si krátkou pauzičku, nechám si poslat čaj, který srkám, zatímco si znovu pročítám, jak na to. Kouzlo na kyvadla není nikterak těžké - ale už jsem je delší dobu nedělala. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Princeton St. ~Isabella~
Na první pohled se nic nestane. Ani na ten druhý pohled nejde nic zjistit. Taková kouzla se musí odzkoušet, protože nejsou doprovázená žádným světelným či vlnícím se efektem. Takže musíš označit stužku i mapu, připevnit kámen na provázek a provést rituál pro vyhledání polohy. Nic se nestane, takže je něco špatně. Kámen. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro hod 35 + 5 + 15 = 55 Byla jsem asi velmi naivní, když jsem si myslela, že nakreslím všechny ty runy, vezmu mapu, opíšu číselné souřadnice na nový papír a celý rituál se mi podaří! Tedy - on by se podařil - kdyby můj ukazovací kámen fungoval, jak má! Jenže to vypadá tak, že já na něj civím - a on nedělá vůbec nic! A to jsem si s výslovností celé té litanie v cizím jazyce dala tak záležet! Ach jo, prve králíci a teď tohle. Znovu si projedu celé to zaříkávání kamene nanečisto v knize, přičemž vypiji svůj čaj a objednám si dýňovou šťávu. S takovou se na to místo nikdy nedostanu! V duchu se tak trochu proklínám, že jsem byla tak namyšlená a hrdá a nekoupila si ukazovací kámen, který by byl již očarovaný. Ne. Já si jej chtěla očarovat sama. No - ale já to dokážu! No - jak zjišťuji po druhém pokuse, který dopadne úplně stejně, jako ten první - asi ne. A už na to nemám nervy. Prostě půjdu, nejlíp pak na tu druhou ulici, protože po Stříbrné jsem se motala celý den - a nechám si ho očarovat někým, kdo to umí líp. Takže rozbaluji mapu a hledám, co za ulici to bylo a jak se tam dostat. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley – pokr. Princeton St. ~Isabella~
Mapa ti opět ukáže mnoho míst, kam bys mohla zajít a jako předtím ti označí ta, která jsou pod či nad zemí. Jedna z ulic, nacházející se za řekou Potomac, je umístěna mezi stromy a dostala k tomu i příhodné jméno a to Pixie Alley. Dá se tam opět dostat pomocí letaxové sítě či se přemístit. Nicméně to místo neznáš tak dobře, abys tak mohla učinit. Takže ti nezbude nic jiného, pokud bys tedy nechtěla využít mudlovskou městskou hromadnou dopravu či taxi.
Ulice vypadá jako malá elfí vesnička. Sic malých létajících skřítku tam je velmi skromně, ale hlavní dominantou ulice jsou vysoké duby, které mají za sebou již mnoho let. Uprostřed pak stojí snad nejstarší strom, jaký jsi mohla kdy vidět. Alespoň se o něm říká, že patří mezi nejdéle rostoucí duby na celém světě a všechny okolo o tom informuje velká tabule. Větve má tlusté, pokroucené a ty nejtěžší z nich se za ta léta ohnuli tak, že se dotýkají země (strom). Mezi nejvyššími větvemi jsi mohla zahlédnout nějakou tu malou modrou pixie, jak právě nadávala na malé dítko, které se snažilo zdolat první tlustou větev. Jeho matka pak okamžitě běžela svého syna sundat, jinak by mohl díky divokým tvorům spadnout. Ještě dostal po prdeli.
Krb tu je jen jeden a jako jediný je umístěn v malé chatrči, která má jenom tři stěny. Když se podíváš z venku, tak je postavená tak, aby byl krb vyřezán do tlustého kmene. Ochranná kouzla pak chrání dřevo před podpálením.
Nejsou tu obchody jak ve Stříbrné ulici, ale místo toho obchodníci mají mezi stromy umístěné stánky všeho druhu. Jeden z nich nabízí to, co potřebuješ. Očarované předměty. Stojí tam kouzelník, a právě očarovává míček, aby neustále skákal. Podobných serepetiček má v krámku plno. Nad hlavou mu lítá gumový netopýr, na rohu mu ze sklenice vytéká divná zelená hmota, která neustále bublá a pokaždé, když se od ní oddělí kapka, zahuhňá au.
Když se zadíváš dál, můžeš si všimnout mudlů, kteří procházejí parkem a přitom nemají ponětí o tomhle roztodivném místě. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Co to Nimue včera říkala ~Nimue, Riley, Suzanne~ Čas: mezi 12:30 a 13:00
Ať je na vašem programu cokoliv, nakonec se přece jenom scházíte v jednom pokoji, protože je několik věcí, které je třeba řešit. Co dál. To je hlavním tématem. Máte tu nějaký úkol a proležet jej v posteli není nejlepší strategie, jak dostat povýšení. Někdo by mohl říct, že Big Brother je všude, ale to předbíháme dobu.
Nimue kolem jedné ráno cosi v opilosti žvatlala a stále se nad vámi vznášely informace, které vám poskytlo ministerstvo, či jste se je dozvěděli jiným způsobem. Každý však ví jen něco. Někdo víc, někdo méně.
Pozn.: nyní máte prostor naplánovat, co dál. Máte informace, tak je využijte. Až budete za jedno, bude další posun. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nákupy vol. 2
Jsem nadšená. Nepříjemná nutnost už po xté dnes cestovat letaxem, který doopravdy nenávidím, je zcela vyvážená tím, co se přede mnou objeví. U nás v Británii nic podobného, jako je Pixie Alley nemáme. A to ani vzdáleně. Jsem unešená vším, co okolo sebe vidím. Stánky drobných obchodníků, stojící ve stínu stromů, drobné vílky a rarášci, světýlka, poletující v korunách – a ten strom. Je úžasný. Všechno je tady jako v jiném světě. I ti mudlové, procházející okolo a slepí ke vší té kráse tomu dodávají určitý typ atmosféry.
Veškerý vztek na sebe samu za to, jak nemožná a neschopná čarodějka si po tolika neúspěšných pokusech připadám je pryč. Jsem ráda, že se mi to nepovedlo a já tady mohu… ztrácet čas. Ano, ztrácím čas. Už to tak bude. Pokud mi ta kniha každou minutou proklouzává mezi prsty víc a víc – tak ať. Momentálně mě to doopravdy netrápí. Už pro všechny ty zážitky, které si po cestě za ní nasbírám, je mi to jedno. Což samozřejmě neznamená, že o ni nemám zájem. Jen… si čím dál tím víc začínám připadat jako na dovolené – byť s náhradní hůlkou a kudlou v botě.
Poté, co se jakž takž nabažím pohledu okolo, zamířím ke stánku s očarovanými předměty, který si chvíli prohlížím, kdyby mne náhodou něco zaujalo. Něco, co nepotřebuji, ale udělá mi to radost. Ráda nakupuji zbytečnosti, jen co je pravda. Pak se otočím na čaroděje, který zde prodává. „Dobrý den, potřebovala bych očarovat kámen, aby z něj bylo funkční kyvadlo. Bylo by to možné?“ S těmito slovy vytáhnu ten zpropadený šutr, který mě ne a ne poslouchat, z kabelky a runové krabičky. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley ~Isabella~
„Dobrý den, potřebovala bych očarovat kámen, aby z něj bylo funkční kyvadlo. Bylo by to možné?“ „Dobré odpoledne,“ usmál se na tebe kouzelník a položí míček na desku, ale ten okamžitě začne skákat a rozezvoní pověšené zvonky, zpod kterých okamžitě začnou vylétat motýli. „Aaaa,“ muž rychle chytí míček, aby nenadělal ještě víc škody, a hůlkou zastaví cinkání, aby zastavil motýlí rojení. S tím i zmizí.
„Omlouvám se,“ sehne se a položí na stůl krabičku, v níž po otevření má také skákající míčku, ale má je připevněné obdobně jak potlouky. „Skákající míčky se moc líbí dětem,“ zavře víko a už se vrací k tématu. „Tedy vy byste si přála očarovat kámen na kvyadlo?“ ujistí se. „Tudíž dobře,“ pod pultem má trochu nepořádek a chvíli mu trvá, než vytáhne knihu. „A kyvadlo by mělo dělat přesně co? Na každý druh je jiné kouzlo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Sleduji roj motýlků a neskrývám úsměv. Je to asi atmosférou celého tohoto místa. „A kyvadlo by mělo dělat přesně co? Na každý druh je jiné kouzlo.“ "Chtěla bych kartografický ukazovací kámen," odpovím. Hm - takže bych to měla stejně blbě. Není radno věřit všemu, co kde píší. Byla jsem si jistá, že jako ukazovací kámen mi může sloužit jakékoli kyvadlo, ale musí být ze správného materiálu - ještě, že jsem sem šla! |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Tak mě napadá, když se konečně sejdeme, jestli je to pracovní seance, nebo sraz nově zformované britské pobočky svazu anonymních alkoholiků, kde si teď všichni postupně vylejeme srdíčko, aby nám Eva mohla poradit, co děláme v životě blbě a proč je marné to topit v alkoholu. Ryba zkrátka ví, musí vědět už proto, že ta se nikdy neutopí. "Takže dobré ráno!" Začnu z vesela, i když nás čeká ohavnost třídy práce. Co na tom, že už je dávno čas na oběd, tohle je pro ráno lepší okamžik než ta ohavná popůlnoční návštěva! "Slečno Jacksonová, ráno jste měla něco důležitého na srdci." Vrhnu na rybu tázavý pohled, chvilku ji pozoruji a pak prostě kývnu. "No myslím, že ať jste chtěla cokoliv, teď tomu můžeme všichni věnovat mnohem větší pozornost." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Věci mám sbalený, skřet ví, jak to chodí – všechno důležitý, od stanu přes hadry mezi lidi i do přírody až po dokumenty a doklady, mám v batohu opatřeným rozšiřovacím kouzlem. I zásoby jídla se tam vejdou. Kufr s blbostma, jako jsou obleky a věci do vyšší společnosti, tu nechám, tahat se s tím nebudu, zvlášť když si kdykoli můžu jiný hadry koupit. Navíc, dost pochybuju, že se do podobný společnosti v nejbližší době podívám. Ani na sobě už nemám kravaťáckej vohoz, vyměnil jsem ho za normální, pohodlný oblečení. A pak hurá Rusko. No kurva... kosa! Možná jsem se oblíknul na zimu, ale pořád mám jižanský geny, v Izraeli je v zimě dvanáct stupňů, v Anglii je normální zima, ale tady? Tady je kosa jak v mrazničce. A to ještě není ani zima, ty vole! Jestli ve mně byl zbytkáč, tak tahle klendra ho spolehlivě vyhnala. Dobře, že jdem jenom kousek. „Přesně tak.“ Je příjemnej jak chlupatá prdel před ksichtem, ale chápu ho, už je docela pozdě, taky by mě sralo, kdyby mě v tuhle dobu někdo otravoval. Je dobře, že kašle na zavíračky, Ollivander už by nejspíš zavřel krám. To bych měl po prdeli. „A vy mi určitě rád prodáte novou, kterou budu moct rozsednout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro V Moskvě ~Sven, Ben~
„A vy mi určitě rád prodáte novou, kterou budu moct rozsednout.“ Čaroděj se zamračí, ale nic neříká. Zákazník je... zákazník. Nebude si kazit obchody, a když se na vás dva tak díval, mohl by z vás vydolovat více než jen peníze za hůlku.
Gregorovič si Bena prohlížel notnou chvíli a pak si cosi zamručel pod vousy. „Počkejte tady,“ s belháním zmizel vzadu a chvíli kolem vás panovalo ticho. Jen malý ptáček, který si opět přivlastnil malé bidélko nad dveřmi, sem tam písknul.
Po nekonečně dlouhé chvíli, která ve skutečnosti byla jenom pár minut, se stařec vrátil s několika krabicemi. Hůlky postupně vytáhl a rozložil je před tebe na prosklený pult. „Všechny originál, ruční práce, žádný kouzlo na zdobení,“ u konce věty potlačil zívnutí. „Začni zleva,“ ukázal na úzkou černou se zlatým zdobením. „Eben, jádro je ze šupiny mořského lidu.“
Celé zkoušení vypadalo asi následovně. Když tě hůlka ignorovala, pokračoval jsi dál. Gregorovič ti vždycky řekl, z čeho je vyrobená a jaké má jádro. Až jsi narazil na svou hůlku, poznal jsi to a viděli to všichni okolo tebe.
Pozn.: můžeš si vybrat hůlku z obrázku jakou chceš, i z čeho je vyrobená a jaké má jádro. To ale musí být jiné než jádro tvé vlastní. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Bojovka pokračuje "Slečno Jacksonová, ráno jste měla něco důležitého na srdci." Vyfouknu velkou růžovou bublinu melounové žvýkačky, kterou jsem našla válet se v jedné z mnoha kapes své bundy, a lehce kývnu. Ještě pořád mě trochu bolí hlava z pěti včerejších sépií, ale jsem už natolik funkční, že dokážu bez problémů předstírat naprostou pohodu. "Moc důležitou věc." V zápětí se zamyslím. "I když... no... ne, určitě je důležitá. Včera mi to tak aspoň připadalo." Dívám se na rybu v akváriu. Zajímalo by mě, jak může mít někdo nervy s sebou pořád tahat něco takhle nepraktického, co se může kdykoli rozbít či vylít, a hlavně je uvnitř něco živého. A kluzkého a mokrého. "Když jsem včera nebyla pozvaná na vaši VIP Washington párty, šla jsem zabít večer sama se sebou... a nebyla jsem ještě tak moc nalitá, abych nerozuměla tomu, co jsem v tý hospodě přeslechla." Oklepu se. "Docela děsivý. Asi tu nikdo z vás nemá v kufru skládací myslánku...?" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro V mém společném pokoji s Rileym jsou jen dvě židle, vzdám se jedné a sama se usadím na postel. Znovu se zdá, že dění okolo mě nevnímám a raději se zabývám svými nehty. Už nepoužívám k čištění nůž, piluji si je pomocí malého pilníku. "Když jsem včera nebyla pozvaná na vaši VIP Washington párty, šla jsem zabít večer sama se sebou..." "Nebyla si sama." Poznamenám potichu, otázka je jak to myslím. Sladce se usměji na Rileyho a následně pokračuji v údržbě nehtů. "Docela děsivý. Asi tu nikdo z vás nemá v kufru skládací myslánku...?" Povzdechnu si a položím pilníček vedle sebe. "Nedělejme z toho drama. Jistě že tu nemáme myslánku. Jedině, že by to akvárium byla zakletá myslánka, konečně by mělo účel." Zašklebím se. "Budete nám to muset živě popsat." |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Porada "Nedělejme z toho drama. Jistě že tu nemáme myslánku. Jedině, že by to akvárium byla zakletá myslánka, konečně by mělo účel." Pokrčím rameny, a se zvednutým obočím se obrátím na akvárium. "Vždyť ta věc má tolik využití! ... Třeba na nějaký i jednou přijdu." Samozřejmě, že žádnou pojízdnou myslánku s sebou nemáme. A nehraju si - i když taková věc by měla možná něco do sebe - na dramatickou. Lidská paměť má zkrátka jen omezenou kapacitu, a mně se zrovna úplně nepodařilo si ten rozhovor nahrát na magneťák. Nechci vynechat důležitou část jenom proto, že jsem si ji nezapamatovala. Nadechnu se. "Nějací dva týpci se tam bavili o výslechu... někoho. Dost drsným výslechu, řekla bych. Nějak to souviselo s vykradením skrýše... Viktora... myslím, že má být v Morgantownu - nebo ho aspoň zmiňovali v té souvislosti." Vyfouknu další žvýkačkovou bublinu, a snažím se vzpomenout si na další souvislosti. "Jo, a ještě mám jedno spolehlivý vodítko. Farma v Ohiu. Tam teda aspoň dnes plánovali jet." Opět pokrčím rameny. "I kdyby to nijak nesouviselo s naší veletajnou misí..." Větu nechám doznít nevyřčenou. Je evidentní, že tohle je celkem nekalá záležitost. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Možná se tváří, jak kdyby sežral tlustočerva, ale je mi jasný, že se nebude dlouho cukat. Obchod je obchod a on by byl hovno obchodník, kdyby vyhnal kšeft. Proto mu nasranej pohled opětovávám se znuděným klidem. A taky že jo, nakonec přestane dělat cavyky a začne dělat svou práci. Trochu se zarazím, když mi začne tykat, ale nedám nic znát, zrovna z tohohle se neposeru. Gregorovič je zatraceně nejlepší výrobce hůlek, kam se hrabe Ollivander, takže ho nehodlám zbytečně nasírat kvůli takovým prkotinám. Jsem tu kvůli hůlce a s hůlkou hodlám odejít, nenechám se vykopnout jenom proto, že je to nerudnej dědek s mizerným přístupem k zákazníkům. Vezmu od rukou první a hned je mi jasný, že tohle ne, ani se nemusím snažit kouzlit, ta hůlka mi snad padne ještě hůř než ta mudlovskýho šmejda. Druhá špatná, třetí jakbysmet... U pátý si skoro říkám, že Gregorovičovo pověstný oko se muselo za ta léta dost zakalit, protože mi sem musí cpát kousky vhodný leda pro školní roztleskavačky a třídní šampóny, primární účel – ksichtomalování a kůl nagelovaný účesy. Ale pak přece jenom. Pátá hůlka zprava. Stačí ji vzít do ruky a vím, že budem kamarádi. Že si, holka, našla páníčka. Projede mnou příjemný mrazení, padne mi do ruky, jak kdyby byla její součástí... „Máme vítěze.“ Pro jistotu, i když vím, že mám vybráno správně, zvednu jednoduchým levitačním kouzlem zbylý hůlky, chvilku s nima žongluju ve vzduchu a pak je zase položím na stůl. Srovnaný v řadě. Jo, tahle hůlka poslouchá na slovo. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro V Moskvě ~Ben, Sven~
Gregorovič beze slova sleduje Benovo počínání, jak zkouší hůlku po hůlce. Někomu by mohlo ujít, že čím více se blížil ke své vyvolené, tím víc byl jeho pohled lačnější. Možná mu dal jako první ty největší shity, ale on věděl. Stačilo se na tebe jen podívat, odhadnout tvou povahu, i když jen typu na první pohled a věděl, do jaké police se podívat. Vždy je to jedna alespoň z deseti. Někdy z patnácti, a pokud hůlky prodává ne výrobce, ale jen prodavač, můžete u toho strávit celý den a nedojdete správného výsledku.
„Máme vítěze.“ Gregorovič se usmál a odhalil řadu zubů. Na chvíli se zdálo, že je sám se sebou spokojen, což mu stačilo pro štěstí. Jak jste se cítili vy, to mu bylo jedno. „Dřevo ořešáku královského,“ na chvíli si vzal Benovu hůlku do rukou, aby zkontroloval, zda přesně ví, že to je opravdu ona. „Třináct a čtvrt palce,“ pokračoval ve výzvědech. „Tato hůlka je tebou,“ opět Benovi zatikal, ale to bylo hlavně tím, že mu byly u zadku všechny tituly, protože jeho životem byly jen a jen hůlky. „Jádrem hůlky je jazyk runovce. Přesněji z jeho levé hlavy. Vidím, že víš, co v životě chceš. Hlavně ji opatruj a nerozsedni ji, jakou svou předchozí,“ zabručí nakonec.
Pak si řekne cenu, dá Benovi tu jeho a zbylé hůlky ručně vloží do krabic. Krátkým rozloučením vám dá najevo, že máte rychle vypadnout, protože se chystá pokračovat v přerušeném spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley ~Isabella~
"Chtěla bych kartografický ukazovací kámen." Muž se na chvíli zarazil. „Ne, ne, já myslel, že může být kyvadlo pro určování nějaké místa nebo kyvadlo pro zjištění, kolik budete mít dětí. Existuje jich spoustu, ale kámen může být různého materiálů, ale čím čiřejší, tím lepší,“ chvíli mu trvá, než nalistuje správnou stránku. „Takže chcete kyvadlo pro vyhledávání nějaké osoby či určení nějaké polohy?“ zeptal se, aby se ujistil, zda má použít to nebo ono kouzlo. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "...Existuje jich spoustu, ale kámen může být různého materiálů, ale čím čiřejší, tím lepší, "Á - takhle. No, přinesla jsem si vlastní. Měl by být vhodný, vybírala jsem jej sama a velmi pečlivě," ujistím jej a vše potřebné položím na jeho stolek. „Takže chcete kyvadlo pro vyhledávání nějaké osoby či určení nějaké polohy?“ "Ano, přesně takové bych ráda," odpovím, zatímco sleduji obrovskou sponu do vlasů, která vypadá, jako reálný tropický motýl, dokonce i sama od sebe otevírá a zavírá křídla. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley ~Isabella~
„Tak tedy dobře,“ přikývne obchodník a počká, až mu podáš kámen. Vytáhne svou hůlku a chvíli studuje složité texty v nemalé knize. „Zda to bude fungovat, se dovíte, až kyvadlo vyzkoušíte,“ upozorní tě, kdyby’s to náhodou nevěděla. „Tak jen chvilku.“
Kámen byl položen na knihu, ale podle všeho to nemělo mít žádný efekt. Na stole nebylo místo, a kouzelník se potřeboval dívat na zaklínadlo. Pak začal hůlkou krouživými pohyby pohybovat nad nerostem a tiše pronášel slovo po slově. Mluvil pomalu a hlavně srozumitelně. S kamenem to ani nehnulo a vypadalo to, že mluví do vzduchu.
Zaklínání trvalo jen pár minut. Konec jsi poznala tak, že mág svěsil hůlku a kámen ukázal na kámen. „H“Hotovo,“ usmál se. „Pokud by nefungovalo, vrátím vám peníze a další zaklínání budete mít už zadarmo,“ zavřel knihu potom, co sis kyvadlo vzala. „Přejete si ještě něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Zatímco chlapík od stánku pracuje, zvědavě dloubu do jakési hmoty, která vždycky, když to udělám, vypískne a popojde - je to k zbláznění, je to infantilní, je to rozkošné - a hrozně se mi to líbí. Taky se mi líbí ten model draka, který chodí po stole a vyfukuje z nozder obláčky dýmu. Když k němu přiběhne pískající amorfní věc - tak se oba předměty jakoby servou... takže se tvářím, jako že já to nebyla a raději pozoruji čilý ruch v okolí. To místo je kouzelné. Kouzelné - I PRO MĚ. Musím se tady někdy vrátit. Až budu mít víc času. I když - kolik času vlastně doopravdy mám? Jak moc kniha spěchá? Kdy se objevila? Jsem ve skluzu? Je někdo na její stopě? Nebo ne? Lze ji vůbec najít? Kolik času si můžu dovolit promrhat? A co, když hodně? Vždycky jsem se chtěla podívat do Grand Canyonu! Proletět se jím, na zádech Heleny. Třeba v době, kdy už ten národní park zavřou. Ach. Bože. Grand. Canyon! „Pokud by nefungovalo, vrátím vám peníze a další zaklínání budete mít už zadarmo,“ Přikývnu. „Přejete si ještě něco?“ "Hmm.. ne... vlastně ano. Toho motýla, prosím." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Někdo potřebuje akvárko, aby mu šplouchalo na maják, jiní to dávají i bez něj." Ohradím se proti ošklivým slovům vůči mé asistence! Ona má účel, důležtý a značný, alespoň pro mě. Vůbec kdo by mohl říct proti Evě něco ošklivého? Vždyť je zlatá tolika způsoby! "I kdyby to nijak nesouviselo s naší veletajnou misí..." Jacka McGordon? Mohl být on ten farmář? Lehce ťuknu do akvárka loudíc pozornost své milé společnice, zatímco mi přijde k neuvěření, jakou náhodou se některé věci mohou skládat. "Vzpomenete si případně na další detaily, jako v kolik tam chtěli jet?" Zbystřím čekaje na odpověď, o níž tuším značný potenciál... průseru. Do čeho jiného by se taky ONA mohla zaplést? Nu, nezbývá než zatlačit nostalgickou slzu, že jsme ji tehdy něco neučili. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Konečně se cejtím, jak to popsat... úplně? Tu ukradenou hůlku si samozřejmě nechám, stopovací kouzlo na ni není a náhradní hůlka se hodí vždycky, ale mít konečně svou vlastní, jo, to je úplně jinej pocit. Ale co teď? No, asi to nemá smysl zdržovat, musíme do Ameriky. „Svene, v tom Marylandu si ještě nebyl, co?“ Takže nás tam dostane skřet? Ti se přece můžou přemisťovat, jak chtěj, ne? „Hooky? Kde si ty přerostlej ratlíku, potřebuju tě tady.“ Doufám, že se někde nezapomene, krysák. Jen co se objeví, bez velkých servítek ho zatáhnu někam stranou, do nejbližší vedlejší ulice nebo někam, kde nehrozí, že bude moc lidí poslouchat. "Přemístíš nás někam poblíž La Plata v Marylandu, v okruhu přibližně deseti kiláků od města, rozumíš? Třeba do lesa, hlavně ať tam nejsou žádní svědci.“ A na závěr špetka dobře mířenýho vyhrožování, to není nikdy na škodu, podporuje pracovní morálku. „A poslouchej dobře – jestli se sekneš a budeme mít společnost, věř mi, že ti ty tvoje uši přibiju do hydraulickýho lisu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro A kam to bude, pánové ~Ben, Sven~
Hooky se jako obvykle objeví ihned po zavolání s vykulenýma očima a mírně třesoucíma se nohama. Jeho hadr, který má představovat oblečení, je snad ještě umouněnější než před tím. Zatím je k vám otočený čelem a jen přikyvuje Benovým rozkazům. „A-ano, pane,“ natáhne k vám ruku skřítek, a když se jej chytíte, s prasknutím se přemístí.
Objevíte se, jak navrhl Ben, uprostřed lesa. Podzim jej zbarvil do žlutohnědých barev a vaše přítomnost vyplašila veškeré zvířectvo kolem. Třepetání ptačích křídel se rychle vzdalovalo a veverka, která měla v plánu zahrabat si kaštan, jej nechala na zemi a schovala se do nejbližší díry. Jejího strachu využila nebojácná černá jako uhel a tryskem vyrazila k plodu, drapla jej, pořádně se zakousla a velkými obloučky odskákala na nejbližší strom, kde měla úkryt.
„Jsme tady, pane,“ pustí se Hooky a rozhlédne se. Byl zjevně zaujat veverkami víc, než svým pánem. Nicméně sám nedokázal říct, kde se přesně nacházíte, ale kolem nebylo žádného svědka. Když se natočil, mohli jste si všimnout krvavé skvrny na jeho zádech. Látka nebyla rozpáraná, takže nebyla jeho.
Pozn.: Tady jste: mapa... (ale jako postavy to přesně nevíte. Já jen, ať mám přehled.) |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Vždyť ta věc má tolik využití! ... Třeba na nějaký i jednou přijdu." "To nemá cenu." Zabručím. Na dnešek jsem se asi moc dobře nevyspala. K tomu že jsem studená jako čumák, což je normální, jsem i neuvěřitelně jízlivá a nabroušená. "Někdo potřebuje akvárko, aby mu šplouchalo na maják, jiní to dávají i bez něj." "A některým šplouchá i s ním." Všimnu si smítka na mém tričku a bleskurychle ho odstraním. Při této činnosti pozoruji své ruce, jako kdyby to bylo to nejdůležitější v této místnosti. Přijde vyprávění Nimue, co slyšela v hospodě. Nějak mi to nepřijde důležité. Ono když člověk nic neví, proč tu je, tak mu všechno přijde zbytečné. A nejsem tu, abych pomáhala nějakým americkým farmářům. Na to američani mají snad svoje bystrozory. Co mě, ale zaujme je reakce Rileyho. Zvednu obočí. Jacka McGordon? Mohl být on ten farmář? Nahlas vydechnu, zní to jako písknutí. "Další tvůj známí? Do kterého nám nic není." Jízlivostí vážně nešetřím. "Nebo aspoň mě že." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Nebo aspoň mě že?" Zní to ukřivděně? Je ukřivděná! A pak, že nežárlí, jinak to snad vysvětlit ani nelze! No, bohužel tohle není už ani zábavné. Nevím, co a jak ji přeskočilo, ale jestli chce hrát takhle, budiž, rád se přizpůsobím. "Chceš pravdivou, nebo společensky přijatelnou odpověď, kterou bys byla schopná ustát?" Nezbývá než doufat, že to Jacksonová vyklopí rychle jinak se tu asi začneme regulérně hádat. A to vše s úsměvem a akvárkem po ruce! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Chceš pravdivou, nebo společensky přijatelnou odpověď, kterou bys byla schopná ustát?" Změřím si Rileyho od hlavy až k patě. Je to nepříjemný pohled, který ho provrtává, jako kdybych chtěla vidět stěnu za ním. Zdá se, že snad ani nevnímám, že s námi v místnosti je někdo třetí. "Co tím naznačuješ?" Hrudník se mi zvedá rychleji a rychleji. "To proto mě tu dva dny taháš za nos? Protože bych to neustála." Až nebezpečně se usměji. "Tak do mě, uvidíme kdo z nás dvou je ten křehký." |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro "Porada" "Jacka McGordon? Mohl být on ten farmář? Vzpomenete si případně na další detaily, jako v kolik tam chtěli jet?" Otevřu pusu, abych s politováním sdělila, že přímo místo a čas srazu mi ti dva neoznámili - když najednou Campbellová tak nějak přepne ze stylu "drsňačka" do stylu "overly attached girlfriend", a vyjede po Huntovi nějakou dotčenou narážkou, které samozřejmě nerozumím. Hunt se dotčeně ozve, a je jen otázka vteřin, než tu na sebe začnou ječet. Zamračím se. Ne! Dneska by si to drama mohli ušetřit. Praštím otevřenou dlaní do rámu postele největší silou, jakou dokážu vyvinout, abych na sebe upoutala pozornost. "Tak jo, holky, stačí!" vyštěknu. Na tohle už nemám nervy. Jeden jak druhý mě vytáčí svým vlastním způsobem - buď je totální magor, nebo ztělesnění arogance, a jestli se tu ještě navíc začnou krafat, asi je praštím oba po hlavě. "Nechte si to na jindy." Odkašlu si. "Takže... Mělo vůbec smysl tuhle historku vyprávět, nebo jsem narazila na nesprávné washingtonské mafiány?" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Rudý postrach právě udeřil! Na štěstí dříve než jsme dostali do fáze zjišťování, kdo je křehčí na těle a kdo na rozumu! "Uvidíme." Lehce se usměju, i když do smíchu mi není. "Včera jsem se o něm dozvěděl v souvislosti s pátráním po jisté obzvláště důležité knize." Dodal bych od důvěryhodného zdroje, ale který zdroj je důvěryhodný v momentě, kdy jste na mol? "Napíši svému zdroji dopis o přesnou adresu. To místo by pro nás mohlo mít nějaká vodítka." To nebo bychom mohli taky zjistit, že se věci nechutně zamotávají. "Co se týče toho Viktora - nic mi neříká, ani nepatří k osobám, jež mají vazbu k našemu cíli." Chvilku pozoruji vesele plavoucí zlatíčko. Ano, to ona je, nežárlí, nedělá scény a nic nevyčítá. "Nedokážete si v tom Morgantownu vybavit něco, co by nám mohlo pomoct lokalizovat tu skrýš?" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Čekám, co mi odpoví Riley. Jestli použije svůj obvyklí humor nebo konečně přejdeme na úroveň vážnosti. Díky naší kolegyni se to nedozvím. Ani sebou necuknu, při úderu do postele. Mé oči opustí Rileyho a přejdou na Nimue. Dívám se na ni, jako kdybych si uvědomila, že ona je tu taky. Proč mám takový pocit, že jsem jediná, která naprosto neví, o co tu jde. Za to všechno může Riley, nejsem informovaná jen díky němu. On se domnívá, že si to tu může řídit a my ho budeme poslouchat. To se ke mě tak nehodí. "...pátráním po jisté obzvláště důležité knize." "Po jaké knize?" Snažím se o smířlivější tón, ne podobný tomu, co jsem používala před chvílí. Jenže mě se zdá, že jakkoliv se snažím, být hodná, milá nebo prostě taková jaká jsem, nepomáhá, abych se něco dozvěděla. Tak proč se snažit? |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley ~Isabella~
"Hmm.. ne... vlastně ano. Toho motýla, prosím." Každý obchodník je nadšený, když může prodat ještě něco navíc. Motýlka ti pěkně zabalí a dává pozor, aby mu nepoškodil křídla, která vypadají jako pravá. „Snažte se jej držet hlavně za sponu,“ upozorní tě. „Má jemná křídla, ale reparem se dají opět vrátit do původního stavu.“ Vezme si od tebe peníze a rozloučí se s tebou.
V Pixie Alley je příjemně, a i když se v dálce nad Washington ženou temné mraky, uličku stálé osvítají sluneční paprsky a popadané podzimní listí vše zbarvuje do žlutohnědých barev. Je to příjemný pohled a člověk si tu hodně odpočine, pokud má za sebou těžký den.
Z ničeho nic uslyšíš hlasité prásknutí a výkřik, k němuž se přidávají další. Přichází z druhé strany stromu. Abys zjistila, co se děje, musíš jej velkým obloukem obejít, ať už z důvodu jeho tlustého kmene, tak z důvodu, že modří šotci na zvuky reagují dosti agresivně a začnou po zvědavcích vrhat malé kulička bláta. Jeden jich má pěknou hromádku.
V listí leží žena. Nejeví známky vědomí. Nicméně to není to, co všechny vyděsil. Je to její stav. Na sobě má bystrozorský oděv, který je na mnoha místech potrhaný, spálený a hlavně potřísněný krví. Podle všeho je většinou její, protože látka je protrhnutá a jdou vidět její ošklivé rány. Tvář má špinavou, tmavě hnědé vlasy zacuchané, mastné a někdo za ně musel silně tahat, protože v nich chybí trsy.
Někdo se rychle prodírá davem. Je to muž tmavé pleti, podle všeho Mexičan, a cestou řve: „Uhněte mi z cesty!“ na sobě má mudlovský oděv. Rychle kleká k ženě a kontroluje ji pulz. Překvapením je, že nevytahuje hůlku. On ji snad ani nemá. „Ještě žije,“ chová si jinak. Ne jako kouzelník, který by okamžitě kouzly začal oživovat. Kontroluje jí dech, pak ji dává do polohy, aby se nezadusila vlastním jazykem či zvratky, pokud by přišlo. Bystrozorka při pohybu sebou lehce cukne, ale jinak to je všechno, co udělá. „Kde máte ty svý zkurvený léčitele!“ křikne muž. Má silný mexický pžízvuk. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Nečekala jsem, že na takhle idylickém místě se může objevit... něco takového. Samozřejmě, že jsem především zvědavá a tak se, s kamenem i krabičkou s motýlem bezpečně v kabelce, vydám za zdrojem všeho toho pozdvižení - dost daleko od šotků, kteří už mi s bahnem nepřijdou tak kouzelní a roztomilí, jako mi přišli bez něj. Jsou to hnusné, hnusné špinavé malé potvory. Žena vypadá, že zažila už i lepší časy. Mnohem lepší. Vlastně mi přijde, že ji někde dost dlouhou dobu... drželi? Trošku popotáhnu hedvábný šátek který mám ovázaný okolo krku. Začíná mi být docela horko. Udělal to někdo z těch lidí, kterým je na stopě Riley? Z těch vytrhaných vlasů mě mrazí. Představa, že by někdo takhle trhal vlasy mi, je... Neměla bych se přeci jen... hm... vrátit domů? Pak se rozhodnu, že ZATÍM přeci nic nebezpečného nedělám! „Uhněte mi z cesty!“ Do všeho se vkládá neznámý muž - hledá léčitele. Rozhlížím se okolo sebe, zda nějaký přibíhá, nebo ne. Zatím nic nedělám - nemusím se všude cpát, navíc... bůh ví, zda je to bezpečné a vhodné. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Porada Pokrčím rameny a vyfouknu další žvýkačkovou bublinu. "V Morgantownu jsem nikdy nebyla. Sotva vím, kde to leží na mapě." Pardon, ale kdo vám tvrdil, že budu jako americký průvodce nějak užitečná? To si jako vymyslel kdo? Založím si ruce na prsou. Bývala bych si přála projít se všemi americkými státy, ale USA je náhodou docela velká země. Adresa by se nám teď celkem hodila. "Po jaké knize?" Pobaveně si odfrknu. "Fakt věříte tomu, že vám o ní něco řekne?" Už to, že nám Hunt prozradil, že nějaká kniha existuje, bych považovala za zázrak. Zatím právě extra sdílný ohledně naší mise nebyl, a i to je celkem přecenění skutečnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley ~Isabella~
Mexičan se stále snažil sehnat nějakého léčitele, který tu očividně nebyl. Nakonec si nahlas zanadával, velmi po mudlovsku. „Za tohle mě zavřou do lochu,“ zabručel a rozhlédl se, aby našel nějakého obětního beránka. Jeho pohled padl na tebe. „Prosím tě, můžeš mi pomoct? Jsi čarodějka, že?“ zeptá se. „Umíš to... levitační kouzlo? Potřebuju ji dostat mimo tuhle zpropadenou ulici, abych z nejbližší budky zavolal záchranku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Fakt věříte tomu, že vám o ní něco řekne?" Dobrá otázka! Jestli se uzavírají sázky, tak chci dát všechno, co mám, na kolonku "neřekne". Ne, že bych chtěl dělat takové tajnosti, ale kromě názvu a faktu, že je to asi z Belgie nebo Holandska o tom moc nevím. Sakra, bylo by to jednodušší kdyby se mi ty dvě pidi země nepletly! "Bravo slečno Jacksonová, skvělý odhad! Můžete si připsat další cenné body k těm, co jste získala už včera!" Na moment se zahledím na svou zlatavou společnici. No a pak souhlasně kývnu! Co na tom, že je to jen tak a pro radost! "A že jich máte dost, můžete si vybrat svou odměnu - název knihy, nebo proč se snažíme o utajení?" Že to zní blbě? Já jsem nikdy netvrdil, že jsem jiný! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Někdy je vhodné odhadnout ten čas, kdy je už dobré odejít a nechat to očumování situace na... lepších. Jenže já celou dobu čekala, že ten léčitel přijde... že ženskou probere, že něco řekne. Že to třeba později budu moci nějak využít, že... „Za tohle mě zavřou do lochu,“ Tak a dost - odcházím. Mám práci a... „Prosím tě, můžeš mi pomoct? Jsi čarodějka, že?“ Než se stihnu otočit na podpatku. KČERTU S TÍM! "Jsem. Všichni tady jsme snad kouzelníci a čarodějky," zavrčím lehce neochotně. „Umíš to... levitační kouzlo? Potřebuju ji dostat mimo tuhle zpropadenou ulici, abych z nejbližší budky zavolal záchranku.“ "V žádném případě. To místo je plné mudlů. Mezinárodní výnos o utajení. Slyšel jste o něm?" Odpovím rázně, nicméně se neotočím a neodkráčím pryč. Vnitřně se za to proklínám - ale té ženské je zle. "Nepřesunu ji nikam, levitací rozhodně ne. Ale můžu se na ni zkusit podívat," Z každého mimického svalu jde vidět, jak moc je mi proti srsti, že bych si mohla vytvořit vlivné nepřátele - nebo se zaplést do něčeho, do čeho se zaplést doopravdy nepotřebuji. Nicméně k ženě přidřepnu, prohlédnu si ji a odhodlaně stisknu svou hůlku. "Rennervate." |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Fakt věříte tomu, že vám o ní něco řekne?" Skvělý postřeh. Jenže já to stále na Rileyho zkouším. Přeci nebude mlčet furt. Proč mu v tomhle stále věřím? Nikdy jsem s ním neměla problém nebo né takový. Ale to jsem otěže držela já nebo někdo třetí, kmu nerobilo potěšení mě držet v nevědomosti. "Ne." Dostanu ze sebe. Na krátký moment zavadím očima o Rileyho a pak se zdá, že mě tahle porada přestala bavit. Ona mě přestala už od samého začátku, ale teď jsme přivřela víčka a vypadám, že se snažím usnout. Pálí mě na jazyku věta "až mě budete potřebovat vzbuďte mě", ale nechám si jí od cesty. Riley nadále pokračuje ve své šaškárně ala bojovka a rozdělování bodů. Měl jít raději učit tam by si mohl rozdělovat body do alelůja a dokonce i strhávat! To by ho jistě bavilo. A já bych měla svatý klid. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Porada "... můžete si vybrat svou odměnu - název knihy, nebo proč se snažíme o utajení?" Obočí mi vyletí nahoru. Že bych se pro změnu dozvěděla něco reálného? "Jak se jmenuje?" S názvem knihy můžu aspoň něco dělat. Přinejhorším si jen marně lámat hlavu, co by to sakra mohlo být za tak důležitou věc. Proč se snaží o utajení, není zase tak těžké uhodnout. Už proto, že v Americe tak trochu nemáme co pohledávat, tedy podle toho, co jsem vyrozuměla. Bylo by sice fajn, vědět, proč mám lidem vymazávat paměť - ale hej, nemůžu nejspíš chtít všechno najednou. A stejně: časem to odhalím sama. Se jménem se dá i pracovat. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Vermis mysteria." Doufám, že to vyslovuji správně. Ono i kdyby ne, tak snad to nepoznají, přinejmenším ne hned. Čistě proto, že to zní takhle strašně důležitě i když zatím moc dobře nevím, o co jde. "Měla by to být z Nizozemí nebo Belgie." Dodám ještě to, co tak nějak tuším! "Říká vám to něco, Jacksonová?" Pak pohledem přelétnu k mile nemilé Suzanne. "Nebo tobě?" Takový brainstorming by byl sakra fajn! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ohledně Vermis de Mysteria ~Nimue, Suzanne~
Obecně o této knize nikdo moc neví, pokud jste tedy v Bradavicích nepročítali knihy v zakázané části knihovny. Museli byste být fanatici do knih, abyste znali nějaké podrobnosti, které by vám řekli, co přesně Mysterium červa je. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley ~Isabella~
"Jsem. Všichni tady jsme snad kouzelníci a čarodějky." Doktor se na tebe jen krátce podívá a nic neříká. Spíše jej rozhořčí to, že mu odmítáš pomoct. Už měl na jazyku pár nadávek, které by poslal tvým směrem, ale na místo toho se překvapeně podíval na ženu, na kterou si použila oživovací kouzlo. Tedy, ono mělo alespoň člověka probrat, ale nějaké léčitelské bonusy v tom jaksi nebyly.
Mudla sebou trhne, když neznámá začne vykašlávat krev. Hned se k ní sehne a pohlédne na tebe pohledem, který ti říká, že tohle asi nebyl nejlepší nápad. „Hej, hej, klídek!“ snažil se čarodějku nějak uklidnit, ale ona vystrašeně vykulila tmavě hnědé oči, jako by viděla ducha. Pokusila se vykopnout, ale zjistila, že jí tělo neposlouchá tak, jak by mělo. „Jste v bezpečí,“ snažil se doktor mluvil klidně a hlavně konejšivě.
Žena z ničeho nic začala mluvit v jazyce, který byl nejspíš dávno mrtvý, protože slova byla krkolomná a jako by je proháněla drtičkou na odpad. Na očním bělmu jí z ničeho nic vystouply krvavé žilky a znovu se propadla v záchvatu kašle.
„Co to s ní proboha je?“ zabručel mudla. Nějak jej ihned nenapadlo, že by to mohlo být nějaké zakletí.
Pozn.: jazyk ti sice nic neříká, ale předpokládám, že máš stránku z Mysteria dobře nastudovanou. Pár slovíček bys mohla poznat, i když ne jejich význam. Pokud ses však nad obsahem stránky moc nepozastavovala, pak její žvatlání nebude nic výjimečného, protože jej nebude moct nijak přiřadit. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Jste v bezpečí,“ No to bůh ví, jestli. Zajímalo by mě, co tady vůbec dělá ten mudla - a jaktože o nás ví a jak se tady dostal. Amerika je opravdu zvláštní země, jen co je pravda! Žena vypadá, že je tak trochu v posledním tažení. A k mému velkému údivu mu odpovídá v cizím jazyce. Jazyce, kterým sice neumím mluvit - ale vím, JAKÉ knihy se jím píší. Knihy stejného stáří, ražení a zaměření, jako je Mystérium. Její šílený pohled... napovídá mnohé. Četla snad nějakou invokaci? Nebo hůř - slyšela ji? Pokud ano, pak... „Co to s ní proboha je?“ "Nahlédla za oponu," odpovím bezmyšlenkovitě, aniž bych jakkoli blíže rozmýšlela, co říkám. Nemusí to být pravda - nikdy jsem se ostatně nesetkala s člověkem, kterému by se to doopravdy stalo. Zavrtím hlavou, jako bych sama před sebou chtěla ta slova popřít. "Měli bychom zavolat bystrozory z ministerstva." Ne, nechce se mi zavolat bystrozory z ministerstva! Chci vědět, co ta ženská ví! "Oni už budou vědět, jak jí pomoci. Mohla bych to udělat." ...a pak bych ji mohla zkusit naprosto nevinně navštívit v nemocnici, jako "ta, co jí našla." Hm... Problém je jinde. Pokud jsou do celé věci okolo mystéria zapletení bystrozorové a únosy evidentně probíhají okolo té knihy... nebudu zrovna v bezpečí, až se doopravdy pustím po jeho stopě. Sakra práce... |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro cca. 13:00-13:30? Jen co mám pod nohama pevnou zem, zakouzlím Homenum revelio, kouzlo na zjištění přítomnosti lidí. Ale skřetovi se to podařilo, jsme tu sami. „Hooky, co je poblíž za styčnej bod, jak je daleko La Plata a kterým směrem? Zjisti to.“ Takže jsme na místě, víceméně. A až dodá skřet potřebný informace, nebude nic, co bych moh zařídit – alespoň nic, co mě teď napadá. Teď je to na Svenovi. „Tak kámo, teď je to na tobě. Ale jestli to má být přímo v La Plata, počkal bych až na večer, procházet se tam za bílýho dne se mi nechce. A jestli nevíš další konkrétní informace, přinejmenším můžem zajít do baru a nějak nenápadně vyzpovídat pár ožralých místních, jestli něco neví o tom tvém zdroji a tak. Souhlas?“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ještě že jsem odpočatý a najezený, ty změny pásem i teplot jsou vražedné. Poslední dobou si připadám jako hadr na holi, lítám skoro po celé planetě a modlím se, abych jednou nemusel třeba do Afriky nebo do podobné prdele. I když... třeba bych tam sehnal zajímavé přísady. Zatímco Ben úkoluje skřeta, zase shodím bundu z ramen a schovám ji do batohu. A pak se zarazím, protože... éh. Lepší souřadnice opravdu nemám, nenapadlo mě, že tu knihu taky budu chtít získat, tak jsem si je neopsal. "Já jen vím, že souřadnice, co tam nechal asi někdo, kdo o té knize něco věděl, vedou sem." Rozhlédnu se po okolí, jako by mi mohlo v něčem pomoct. "Prý se jmenuje Viktor a dělal v Morgantown. Po něm tam nebylo ani stopy. Krom těch souřadnic." Omluvně pokrčím rameny. "To není moc, abychom se toho chytili." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Hm, Victor z Morgantown kde to vůbec je?!, to fakt není moc. Ale nasrat, třeba budem mít štěstí, stejně nemáme konkrétní bod, na kterým začít, takže vlastně můžem začít kdekoli. Sednu na nejbližší pařez. „To je jedno, večer zajdem do města a trochu se tam porozhlídnem. Jestli měl souřadnice, nejspíš se tam jel podívat... moh teda udat cizí jméno, to jo,“ zamyslím se, „možná bysme si měli vyrobit nějakej jeho profil. Co byl ten Victor zač? Jak vypadal, do jaký společenský třídy bys ho zařadil – byl spíš při penězích nebo to byl vágus? Normální chlap? Nějaký výrazný znaky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Připadám si jednak jako u výslechu a druhak jako debil. Už podle výrazu lze tušit, že Benovy touhy (žádný z nich!) neuspokojím. "Vole, brácha, já ho nikdy neviděl!" Máchnu hůlkou a proměním si něco v dosahu na židli, abych tu pořád nepopocházel. Tenhle rozhovor možná bude na dýl, i když s mou informovaností možná ne... buď jak buď, dost možná tu strávíme pár hodin, než se někam vydáme. "Říkala mi o něm... Bella," dokončím nakonec popravdě, ač poněkud neochotně. Jen se modlím, aby ji rodiče doma opravdu zavřeli a já tu na ni nenarazil. "A byla u toho, když jsem ty souřadnice ověřoval. Neví přesně místo, ale ví město. A taky tu knihu strašně chce." A já zas strašně chci, aby od toho dala ruce pryč. "Viktor byl nějaký její známý či co. A zmizel. Nějakou dobu poté, co jí dal echo o té knize. Takže pokud je opravdu tak mocná, jak říkáš, určitě to bylo kvůli ní a ty souřadnice, co schoval, určitě patřily k nějaké stopě k ní. Byl jsem v jeho... Moment!" Někdy pomáhá, když člověk mluví nahlas. Před Benem většinou skoro nic neskrývám a zrovna teď na mě lze výjimečně poznat, jak mi hlavou víří myšlenky a na obličeji zase pár emocí, když některou z nich zavrhnu. Přejedu si dlaní před ksicht a jako kouzlem tak ustálím výraz zase na tom, co mívám nejčastěji. "Byli jsme v jeho doupěti. Letaxem. Pamatuju si, co říct. Jenže... prý jsme rozlomili nějakou pečeť, či co, a nějakého Bellina známého mají jako rukojmí." Ne, na tom mi nezáleží, jenom Benovi osvětluju situaci. "Napadlo mě tam zajít a získat souřadnice, věci pro rituál mám s sebou a mapu taky. Jenom... nevím, jestli to tam někdo nehlídá. Myslím, že to bude nějakej gang jako ten tvůj židovskej," věnuju mu křivý úsměv, ale pak mi dojde - co když je to on? Určitě by tu knihu chtěli taky. "Každopádně to nebyli úplní amatéři. Už jen proto, že si místo, kde přebýval Viktor, tuším, že jejich předchozí oběť, pojistili tím kouzlem a toho borce sebrali, aniž by si toho jeho žena všimla." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro A kurva... tak jestli ho nikdy neviděl, tak nemáme ani model, podle kterýho můžem hledat jeho stopy. To je v píči... to tam budem naslepo pobíhat a zjišťovat, jestli náhodou někdo nezná nějakýho Viktora? Ne, nezazlívám to Svenovi, nemoh vědět, že skončí tady, jako jsem já nemoh vědět, že budu takovej kretén a zatáhnu ho do toho. Nedá se nic dělat, budem muset najít jinou stopu – to znamená riskovat, vystrkovat ksicht a doufat, že najdem někoho, kdo se chová divně a podezřele dřív, než najde on nás. La Plata nemůže bejt velký město, možná si místní nějakýho exota všimli, ne? Civím do blba jako vždycky, když poslouchám soustředěně, jako vždycky, když jsem v pracovním módu a mám něco vykoumat. A taky že jo, hledám v tom, co Sven říká, klíčový indicie, něco, podle čeho by se dalo nasměrovat... jestli je to kamarád Isabelly, bude z vyšší třídy, ta by se přece s podivnýma existencema netahala, už to je stopa a- Zarazím se, když zvýší hlas. Tohle totiž zavání nadějí. Pak to ale začne bejt krapet nepřehledný – pečeť? Rukojmí? Eh? To je jedno, očividně zná cestu, to mi stačí. Ale je tu zase 'ale'... kurva, proč tu vždycky musí být nějaký ‚ale‘? Gang. Tu část o židovským gangu ignoruju, nebo se spíš snažím ji ignorovat už proto, že mě při ní mimoděk přejede mráz po zádech. V poslední době mám pocit, že maj prsty v každým hovně, a je mi víc než jasný, že po tý knížce jdou... jako, ne že by mělo jít o stejný lidi, o kterých mi vypráví, alespoň doufám, ale Sionisti jsou rozhodně ve hře. A s tímhle to vypadá, že je ve hře navíc ještě další organizovaná, silná grupa. No krása. Ale když nemáme jiný vodítko... chce to plán. Mnu si kořen nosu jako vždycky, když přemýšlím, snažím se vykoumat, jak se tam dostat nepozorovaně, jakkoli... zvenčí to asi nepůjde, co? „Asi nevíš, kde tu pracovnu měl, co? Přesný místo, že bychom se přemístili někam poblíž, zjistili, jestli je to hlídaný zvenku někým živým, udělali malou analýzu kouzel u vchodu, kdyby byla možnost... zkrátka se připravili, ať tam nevlítnem naslepo...“ Nevím, střílím zboku, sám majitel to musel mít zajištěný ne každý je tak blbej jako Steve, a dost pravděpodobně tam mají na všem alarm. Steve! Je to možnost? Je to dost blbá možnost, dost riskantní a nejistá... ale musím ji hodit do placu, ať můžem zhodnotit, jak na tom jsme. „Ještě je tu možnost dostat ven toho Stevena, můj zdroj, jenže toho jsem naposled nechal v Nemocnici Sanitas ve Washingtonu – a to jsem vyvolal umělej poplach a omráčil léčitele. Jestli v ní pořád je, budou to tam hlídat jak nejstřeženější armádní budovu. A dost možná už tam není, mohli ho pro jistotu přemístit nebo už bručí ve vyšetřovací vazbě. Nevím, jestli si tady pomůžem...“ Čím dýl se poslouchám, tím horší z toho mám pocit. Když se slyším nahlas, přijde mi to jako ještě větší blbost, než se nacpat rovnou do hlídaný pracovny. Jo, teď teprve mám blbou náladu, tohle všechno je jak z bláta do louže. Hodně zasranýho bláta do hodně zasraný louže. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Nebo tobě?" Otevřu jedno oko, ujišťuji se, že se doopravdy mluví na mě, hned záhy to druhé. Pokřiveně se ušklíbnu, že po mě něco chce a nejsem přehlížená a opomíjená. "Vermis de Mysteria." Opravím Rileyho výslovnost. "Opoměl jsi de." Vysvětlím. Dlouho, hodně dlouho jsem nepoužívala latinu. Jazyk, který mě donutil naučit otec. Ani netuším na co mi pořádně je. "Znamená to Mysterium červa nebo Tajemství červa." Zním, jako kdybych tu knihu znala. Což bohužel. "Jinak o tom nevím nic." Zapátrám v paměti, jestli náhodou otec nevlastnil něco, co by se o Mysterium zmiňovalo. Jestli ano, nepamatuji si to, přeci jen byla jsem malá holka, když jsem zkoumala otcovu literaturu. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley ~Isabella~ˇ
"Měli bychom zavolat bystrozory z ministerstva." Není úplně jisté, zda mudla ví, o čem přesně mluvíš, ale přikyvuje, což znamená, že má alespoň tušení. "Oni už budou vědět, jak jí pomoci. Mohla bych to udělat."
Mexičan přikývne. „Dobře. Víc bohužel udělat nem...“ nedořekne, protože de davem prodere jakási žena. „Felixi!“ doběhne k vám a vyjukaně hledí na poblázněnou raněnou čarodějku. Příchozí je očividně čarodějka, ale pěkně oblečená. Jmenovaný Felix ví, jak se dámy v jeho světě oblékají. „Och, tys...“ „To je dobrý, Patricie,“ uklidní ji doktor. „Tady slečna mi pomohla a zavolá ty ostrozory.“ „Bystrozory,“ opraví jej Patricie a pohlédne na tebe.
Možná bylo pěkné poslouchat dohadování mezi oběma a jejich stejné prstýnky na prsteníčku mluvili o tom, že jsou nejspíš svoji nebo alespoň zasnoubeni. Nyní jsi byla na tahu ty. Jakkoli se rozhodneš, Felix se k tobě ještě obrátí s poděkováním. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Žena, která přiběhne, tak nějak nepřímo odpovídá na mnoho mých předchozích otázek. Například vím, co tady dělá mudla! Je to, jak se zdá, jeden z těch, kteří si berou čarodějky a tak nějak se chtě nechtě musí zařadit, alespoň okrajově, do naší společnosti. Vždycky mě zajímalo, co si asi takový mudla, který v dospělosti zjistí, že existují nějaká kouzla, asi musí myslet. „Tady slečna mi pomohla a zavolá ty ostrozory.“ „Bystrozory,“ řekne a věnuje mi zkoumavý pohled. "Mohla bych ji přemístit na ministerstvo," odpovím, opětujíc ji pohled. "Myslím, že je to práce pro její kolegy, evidentně ji někdo mučil." Pokouším se do hlasu přimíchat i nějakou tu účast a lítost. Nevím, nakolik mi to jde, ale alespoň se mi snad podaří zastřít tu pravou emoci, kterou cítím. Zvědavost a jistou formu... nadšení? Sakra, neměla bych být nadšená, zrovna teď můžu být v pěkném průseru. Ale Mystérium je blízko. Cítím, jako bych je měla téměř na dosah. Chtěla bych, aby se ta ženská probrala a já u toho mohla být! Jenže... bojím se, že u toho moct být nebudu. Sakra. Nejsem zrovna zkušený lékouzelník, abych si ji probrala někde sama a pomohla dost na to, aby začala mluvit. Umím vyříznout absces z kopyta koni a vymačkat zhnisanou ránu. A vakcinovat. Jenže tohle je docela jiná liga. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Když jsem šel do krbu, bylo mi řečeno, že mám říct - Morgantown, pod ulicí Elmina," pokrčím lehce rameny a místo na Bena se dívám po okolí. Nakonec se rozhodnu naši dočasnou základnu pro válečnou poradu obohatit ševelissimem - sichr je sichr. "A být tebou, tak se do Washingtonu nevracím. Ledaže..." Zkřivím rty ve svém typickém úšklebku, když mě napadne nějaká levárna. "Mám tu zásobu mnoholičného lektvaru. Znáš to... vždy připraven. A protože jsem tušil, že by se mohl hodit," jelikož na kouzla vás kdekdo kontroluje a dají se stopovat, ale mnoholičňák málokoho napadne už jen proto, že ho ne jen tak někdo umí udělat a sehnat si přísady, "vzal jsem si doslova železnou zásobu." Takže je to na něm, jestli ví, v koho by bylo fajn se proměnit. On byl na tohle plánování vždycky lepší, to uznávám. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Mnoholičnej lektvar, no jasně! S tím se daj dělat divy a jestli ho tu má, hned je prostor pro manévry větší. Zachmuřená nálada je tatam, vytlačila ji znovuobjevená naděje. A hlavně je zase čím si zaměstnat hlavu. „Jo, tohle by mohlo fungovat, brácho, moc dobře, že ho máš.“ Ale teď za koho se přeměnit... „Nejlepší by byli samozřejmě nějací bystrouši, ti, co ho hlídaj, se navzájem znají, nemocnice má povinnost s nima spolupracovat a když už bude někde na výslechu, není problém si pro něj zajít na stanici. Ale to je velký riziko, zaprvý se nedaj přemoct tak snadno a zadruhý, budem je muset zabít, protože si budou stoprocentně pamatovat buď naše ksichty nebo něco, podle čeho nás vystopujou. A dost možná maj na sobě nějaký kouzlo, který upozorní ostatní, když jednoho napadnou. Další v pořadí je doktor – ten snadno zjistí, jestli tam Steve ještě je, navíc ho musí pustit dovnitř k němu, i kdyby nechtěli. Je to jejich povinnost, nemůžou bránit léčbě. Ale je tu riziko toho, že nás odvolaj k nějakýmu pacošovi... já nevím jak ty, ale já vím o léčitelství úplný hovno, takže se prozradím okamžitě. Absolutní špica by byl bystrozor z vnitřního oddělení, ten má de facto volný pravomoce, když kontroluje práci bystroušů. Jenže sežeň si nějakýho, seznamy jejich jmen se daj najít možná tak na ministerstvu.“ Jo, tohle je problém, jak získat někoho, kdo pracuje vejš než v běžným terénu. To chce čas a ten my nemáme. Už tak je riskantní se jen tak za někoho přeměnit bez pořádných informací o něm. Kdoví, třeba má nějaký nevyřízený účty s kolegou nebo mu něco dluží... při těchhle důvěrných rozhovorech je hrozně snadný se prozradit, když o dotyčným nic nevíš. Ale nám prostě nezbývá než riskovat. „Ale pořád tu je možnost podívat se do toho Morgantownu. Nevíš, jestli se o tom zmizení Viktora nějak hovořilo? Jestli si toho vůbec někdo všimnul? Protože pak můžeme klidně vyrazit na ulici Elmina s tím, že jsme novináři, děláme na tomhle případu a v klidu si pokecat s místními – i kdyby to byli mudlové, určitě nám prozradí, jestli se kolem netoulá nějakej divnej cizinec. Nevím sice, jak velký to město je, ale velkoměsto to nebude, takže místní drbny budou vědět všechno, ty jsou nejlepší informační zdroj. A kdyby se cukaly, s trochou Veritaséra se jim jazyk rozváže, ne? Jestli teda máme Veritasérum.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Mám ten medickej kurz," zamumlám tiše, ne že bych se do toho chtěl vrhat, pouze připomínám. Udělal jsem si ho hlavně kvůli tomu, že jsem s nimi cestoval. Základní kouzla zvládám, ale samozřejmě nejsem lékouzelník. Mnohem líp by mi to šlo samozřejmě s lektvary. "Hele, neznám ani jeho příjmení, to za á. Za bé - byl to překupník, asi trochu křivák a kancelář měl kdesi v podzemí, kam se asi dalo jít jen tím krbem. Nemyslím si, že vyptávat se tam je dobrý nápad. Zvlášť když někdo ví, že jsme u něj "doma" už čmuchali. A veritasérum samozřejmě mám," dodám jen tak mimochodem. Moje zásoba lektvarů obsahuje vše, co správný člověk mimo zákon potřebuje ke splnění zlordské mise. Dokonce i pár dávek Náruživého lektvaru, kdyby bylo třeba nějakou oblbnout jinak než vrozeným šarmem. Oni tomu teda říkají Nápoj lásky, ale... víme, jak to funguje, že. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pixie Alley ~Isabella~
"Myslím, že je to práce pro její kolegy, evidentně ji někdo mučil." Čarodějka přikývla. „Víte, jak tam?“ zeptala se, protože jí neunikl tvůj akcent. „Ale asi by bylo lepší ji nejdřív dostat do nemocnice. Zavolám léčitele,“ aniž by čekala na tvůj souhlas, zvedla hůlku a vyslala do vzduchu několik rudo-oranžových jisker, které ve výšce bouchly a rozletěly se jako rachejtle. Tohle mudlové viděli, ale ti si mysleli, že si nějaké teenageři zase hrají. „Felixi, běž prosím tě do auta. My to tu už zvládneme.“
„Ale, Patricie, ta žena je očividně mimo a všichni kolem tu stojí jak solné sloupy,“ zavrčel a přejel všechny stojící kolem mrazivým pohledem. „To tu kurva není ani jeden pojebaný léčitel?“ měl o raněnou strach. Jeho přísaha mu nedovolovala se jen tak zvednou a opustit raněnou, kterou přidržoval, aby si v nějakém záchvatu neublížila.
Jestli se ti dva chtěli dohadovat, a pokud se přihlížející rozhodli konečně něco udělat, to jsi už nezjistila, protože nalevo od tebe se najednou objevil portál, kterým prošla čtveřice léčitelů v červeno oranžových uniformách. Mezi nimi byla i jedna léčitelka s drdůlkem a stříbrnou sponou. „Kdo nás přivolal?“ ihned spustila, ale nemusela se moc pídit po informaci. „Je při vědomí?“ léčitelé se ihned ujali práce a začali se o raněnou starat. Chudák Felix byl odstrčen dozadu i se ženou a dokonce i tebe odtáhli dál, abys nepřekážela. Nakonec se léčitelka zeptala: „Potřebuji jednoho z vás sebou, abyste mi řekli, co se stalo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „To tu kurva není ani jeden pojebaný léčitel?“ Trhnu sebou. Včera jsem řekla "prdel" a myslela jsem si, jak jsem hrozně drsná a sprostá! Tohle... no, uf. Tohle je na mě trošku silnější káva. Sakra. Co tady vůbec dělám? Kdyby mě ten chlapík neoslovil (a proč zrovna mě? Já vím, že na mě lidé často spočívají pohledem, protože svým způsobem přitahuji pozornost, ať už oblečením, nebo vzezřením celkově - ale PROČ PROBOHA I TEĎ?) tak už bych byla zpátky na hotelu a dělala si hezky v teple a klidu svůj vyhledávací rituál! Pak žena vytáhne hůlku a vystřelí jiskry. Co to, kčertu... A přiběhnou léčitelé. Portály? Jiskry? Americké zdravotnictví je evidentně trošku jinde, než to naše! Jistě! Kdybych věděla, že se tady přivolává nějakým speciálním chvatem záchranka, tak to udělám! A TO TO JAKO, KURVA, NEVĚDĚL NIKDO Z TĚCH PŘIHLÍŽEJÍCÍCH DEBILŮ? TO UŽ JSEM SPROSTÁ TAKY!!! „Potřebuji jednoho z vás sebou, abyste mi řekli, co se stalo.“ Tak jo. Chtějí jednoho. On je mudla, ona to neviděla. Mám sto chutí škodolibě ukázat na někoho z těch idiotů okolo a říct "tenhle tady byl celou dobu" - ale vím, že tohle je dost možná má šance zaslechnout víc, něco se dozvědět. Dostat se k té bystrozorce... a... "Já půjdu," oznámím po letmém pohledu na hodinky na svém krku. Za pět čtyři. Mám dost času. Do osmi. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Jo, ty máš medickej kurz, ale kdoví, třeba sejmeme lékouzelníka-chirurga, to je něco, co se mi nechce riskovat.“ Jasně že vím, že má kurz, však kolikrát zachránil situaci, když vyléčil něco, co by pozdějc mohlo hrozit velkým průserem, ale tahle polní lékařina prostě není to samý, jako práce kvalifikovanýho, vystudovanýho lékouzelníka. Má samozřejmě pravdu, ale myslím, že se nechápem. Nemusíme nutně čmuchat, stačí si vytipovat správnou osobu a jít v podstatě najisto. Domy o lidech prozradí hodně. A, nakonec, nemusíme se ani vyptávat na toho chlápka, stačí, že se k někomu naserem do domu. „Není potřeba se tam moc ochomejtat, stačí vybrat barák, kde je dobře udržovaná zahrada, je upravený, plus něco obstarožního jako potvrzení, že je to důchodce, a důchodci nemaj co dělat a tak šmírujou. Nebo barák, kde jsou na zápraží hračky pro mimina, kočárek venku, nějaký infantilnosti... tam bude ženská na mateřský, ty taky vědí, co se v ulici děje. A nemusíme tam přijít ani s tím, že hledáme něco ohledně toho Viktora, stačí, že budem mít dobrej důvod, aby nás pozvala dál – reportéři ze zahrádkářskýho časopisu, že se nám líbí jejich přiblblá zahrádka, prodej nějakých píčovin, jestli to bude mudla, tak že se nám poblíž posralo auto...“ Ušklíbnu se, to není nejlepší nápad. „I když, pak budem vypadat jak tuplovaný buzny, to radši ne.“ Zamyslím se, vymejšlím alternativy. Minimálně jedna tu totiž ještě je. A nezní tak špatně. „A nebo někoho vezmem Imperiem. A pak naopak bude jedině dobře, když bude co nejnápadnější, uděláme z něj volavku. Když tam bude pobíhat a blbě se vyptávat, určitě je to zalarmuje, jestli to furt hlídaj. Budou ho sledovat, možná ho budou chtít zlikvidovat. A v tu chvíli my můžem dostat je. Aspoň zjistíme, proč po tom Viktorovi tak šli.“ Případně alternativa. "Nebo volavku necháme naplout rovnou do jeho skrýše, v tu chvíli by se měli objevit, dostat ji... a scénář skoro stejnej. Jó a kdyby měl Viktor ještě skrýš ve skrýši, kde bysme mohli zůstat, zatímco budou odstraňovat nastrčenýho vola, tak jsme tuplem vyhráli. Ale nemá, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Já fakt nevím, jestli tam někde měl barák nebo něco a ne jen podzemní skrýš. Takže s tím vyzvídáním... bych do toho moc nešel. Spíš bych se pokusil nějak zaměřit na to místo, protože tam jsou ty souřadnice - a jakmile budeme mít je, můžeme konečně pořádně zjistit, k čemu vedly. To je podle mě ta nejlepší stopa, co máme, protože podle Belly jí měl sehnat tu knihu nebo jí dát nějaký kontakt na někoho, kdo to sežene. Dokonce... dokonce měla nějakou stránku z ní. Aspoň to tvrdila, já z toho přečetl kulový a upřímně mě to moc nezajímalo. Víš jak, slyšel jsem o tom před pár dny prvně." A ochomýtala se kolem mě blonďatá prdelka, kterou ještě nikdo nezprznil - kdo by kurva myslel na knihy! "To s tím imperiem vypadá líp. Ale... vzal bych někoho ne odsud, ať - kdyby to nevyšlo - se sem můžeme v pohodě vrátit a nevisí tu naše ksichty nebo něco. Pokud možno ne mudlu, aby je pak kouzelník třeba mohl svést na falešnou stopu. Ale nesmí to být nikdo, koho známe, prostě náhodná oběť. Co říkáš, brácha, už dlouho jsme nikoho nešikanovali," ušklíbnu se. Ubližovat cizím lidem mi nikdy nedělalo problémy, ba naopak mě to docela baví. A ne nějakým blbým Crucio, to je pro amatéry a sráče, co na lepší věci nemají žaludek. Vlastně jediná ze zakázaných kleteb, kterou jsem kdy použil, bylo právě Imperio. Když na dotyčného nezapůsobila moje osobnost - a přiznejme si, ono někoho mučit, abyste ho k něčemu donutili, je prostě větší zábava než Imperio nebo veritasérum. "Takže... přemístíme se někam do Británie? Nechci nikoho z Ruska. Hlavně ať má krb s Letaxem, pak může rovnou do té skrýše. Pokud ho tam někdo nelapne, opíše nám souřadnice a vrátí se. Nevím, jestli bych riskoval tam znovu jít... leda až by naše volavka zjistila, zda je vzduch čistý. Ovšem... jsou tam jedny dveře, které jsou zaházené stoly a židlemi. Tam by se dalo schovat, je to kumbál s harampádím." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice Sanitas – pokr. Pixie Alley ~Isabella~
"Já půjdu." Léčitelka přikývne a ještě dodá: „Dlouho vás nezdržíme. Jen potřebujeme vědět, co se asi tak stalo.“ Jako první do portálu vstoupili léčitele s pacientkou, pak ty a nakonec mladá žena, která jej za sebou zavřela. Objevili jste se na skoro prázdné chodbě, protože patro, v němž jste byli, sloužilo pro akutní případy. Raněnou ihned vzali na sál, ale tebe si léčitelka odvedla stranou. „Takže, ohledně pacientky,“ dívala se na tebe bez nějakých emocí. „Řekněte nám vše, co víte a nejvíc do podrobna.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Dodatek k přemisťování
Byla jsem upozorněna, že se kouzelník neumí přemisťovat přes celou Zeměkouli, popř. ne z USA ven, když jste tady. Ale Sven to už dělá, takže on to má jakou vrozenou vlastnost a Bene, ty tudíž se můžeš přemisťovat jedině za jeho pomoci nebo za pomoci Hookyho. Skřítci se taky umí přemístit třeba z Floridy někam do Japonska.
Dejme tomu však, že v částí jedné lokality (jako USA nebo VB) se můžete přemisťovat jak chcete. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Konečně jsme se někam dostali, konečně máme plán. A já mám rád, když mám plán, kterýho se můžu držet. Improvizace je dobrá, ale nesmí bejt bezmyšlenkovitá, ne bez nějakýho mustru, to pak totiž není improvizace, ale blbý plácání se na místě. A když si při tom budu moct osvěžit pár né moc příjemných mučících kouzel, který navíc zná jenom pár lidí, takže je ani nepočítaj mezi oficiální Zakázaný kletby, bude to jedině dobře. „Jasně, je čas si nostalgicky zavzpomínat.“ Teď dořešit detaily. „Británie je dobrá, skřet nás sice může vzít kamkoli, ale rozhodně bude lepší, když nebudem za úplný cizince. Ale nechce se mi brát někoho úplně cizího, protože nevíme, co je to zač. Bylo by dost na hovno, kdyby jsme vlítli k někomu do bytu a tam rodinná oslava. Napadá tě někdo, kdo by žil sám a koho znáš od vidění? Pokud možno on nezná tebe. Spíš chlap než ženská, v produktivním věku, důchodce nám ti parchanti neuvěří. Já sice znám pár singl lidí od fochu, ale většinou maj takový pozice, že se po nich začnou hnedka shánět. Na druhou stranu, nejsou to zrovna filantropové, takže by jim i uvěřili, že se tahaj s pochybnejma existencema.“ Jasně, nevím o jejich životech nic, všichni ti stážisti, asistenti, čerstvá krev, co zrovna vyšla školu. Ale většinou to byli mladí lidi, co se čerstvě osamostatnili. „Vlastně, vím o jednom až dvou.“ Poslední dva roky jsem chodil občas na skleničku s Wilburem Greathem z Útvaru pro mezinárodní kouzelnický obchodní normy, hodil se, když Briťáci blokovali obchodní smlouvu a poškozovali Izrael. Ten měl asi čtyři asistenty, dva znaj můj ksicht osobně, ale zbylý dva ne. Ale já jejich jo, navíc o nich vím, že bydlej sami, Greath se vždycky rozkecal – a jak má líný a neschopný asistenty bylo jeho oblíbený téma. Stačilo by si je vyhlídnout, domluvit schůzku nebo jednoho z nich přepadnout jako lobbista, že potřebuju, aby pozdrželi hlasování o nějaký obchodní normě... možná radši pod mnoholičňákem, tohle bude potřebovat vstup na ministerstvo, doprovázet ho domů... a pak ho dostat. „Asistent náměstka pro mezinárodní obchodní normy, asi dvaceti dvouletej týpek. Asistenta dělá sotva půl roku, takže ještě není perfektně prokleplej. U něj by klidně uvěřili, že má špinavý pracky. A navíc, lidi z politiky jsou zvyklí, že je každou chvíli zastavujou cizí lidi, něco po nich chtěj, něco jim vnucujou... klasický zákulisní hrátky, takže nás nepošle do prdele, bude s náma jednat. Jen to bude chtít mnoholičný lektvar, minimálně já si budu muset vzít držku nějakýho neznámýho chlapa, pár lidí mě tam zná. A ty,“ pobaveně se ušklídnu, „ty si budeš muset vzít oblek.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Dívám se někam do země kus před sebe, předloktí opřená o kolena, a snažím se neztratit se v Benově vyprávění o asistentech... čeho? Na tohle jsem nikdy nebyl, to Ben je ten, kdo se pohybuje mezi prohnilou buržoazií, já zase lovím ve vodách o mnoho kalnějších, ovšem v lecčem stejně nebezpečných. Oblek?! Narovnám se a založím si ruce na prsou. "Vole, cože? Jak jako... Oblek?!" Jestli jsem měl něco jako oblek naposledy při oficiálním zakončování školy, tak to byl úspěch. Nesnáším tyhle věci, já si na své imagi rebelského burana zakládám! Protože na to letí holky - a já si můžu být jistej, že to není kvůli penězům jako u kravaťáků. "Ty vole, já nechci..." zaskuhrám. "Kravata beztak určitě vznikla z oprátky! Je to totiž symbol útlaku. Útlaku pitomých společenských norem!" Jako by se o pár let vrátil čas. Podobně jsem nadával tehdy v létě ve zmijozelské ložnici, když jsem na sebe navlíkal tu hrůzu. Kravatu ke stejnokroji jsem nikdy nenosil. To ovšem neznamená, že jsem ji neměl - dokonale se hodila jako pomůcka. Na škrcení, svazování... Jo, ty vole, to byla léta! |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Odpis na jednu větu Porada "O tom jsem v životě neslyšela," řeknu a vyfouknu další žvýkačkovou bublinu. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro I když tuhle reakci čekám, protočím oči v sloup – ty vole už zas, jak malej! Jako by od poslední chvíle, kdy ho někdo nutil vypadat trochu upraveně ve škole, uběhl den a ne osm let. Dramatizuje to jak pinda, která strávila celej život na podpadcích a teď by měla navlíct kanady. „Brácho, kolik ti je? Šestnáct? Nejdem tam lovit buchty ale kravaťáky a ti se bavěj zas jenom s kravaťákama. Ten plán je skvělej a nenechám ho potopit jenom proto, že pan Gustavsson má kvádrofóbii.“ Tvářím se vážně, ale v očích mi hrajou pobavený jiskřičky. „Holt se jednou budeš muset těm pitomejm společenskejm normám podřídit. Ale že seš to ty, nebudu ti nutit kravatu, ta není nutná. Zbytek si vezmeš.“ Tónem hlasu naznačím, že o tomhle diskutovat nehodlám. Ty vole, připadám si jak fotr, když přemlouvá synátora, aby se pořádně oblík na babiččinu oslavu. A aby bylo jasno, že nedebatuju, vstanu a zavolám skřeta. „Skřete, dones nám od pana Batisty dva moje obleky, u jednoho nemusíš kravatu. A poslouchej dobře, uši máš dost velký, přemístíš se před jeho pozemek, zbytek dojdeš pěšky, slušně zaklepeš na dveře a vzkážeš, že Sven a já prosíme, jestli si můžem kvádra vyzvednout. Žádný náhodný přemístění přímo do jejich bytu, jasný?“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Odfrknu si. "Jsem duchem stále mladý." Aspoň že nemusím tu pitomou kravatu. I když... mít ji po ruce není k zahození, jak říkám, je vhodná je škrcení a svázání a kouzelníci nejsou absolutně zvyklí na fyzično. Když mě jednou jeden vyzval na souboj a já řekl "ok" a zlomil mu nos, nestačil se divit. "Ano, tati," zašklebím se na něj při jeho rozkazu. Vzhledem k mé nátuře to nemůže být nic jiného než vtip, protože od jisté chvíle si nechám rozkazovat jen od velice málo lidí. Vlastně jenom od jednoho - Nazarova, protože je můj mistr. Když se skřet objeví, zarazím se. "Počkej! Ty, Bene... co to má na zádech? Krev?" |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro No sláva, dostal rozum a nehodlá se dál hádat. Protože tohle není o dominanci a nějaký přiblblý hře na šéfa, tohle je čistá otázka rozumu. Tenhle malej ústupek prostě zvládne. No do psí prdele. Fakt skvrna, fakt krev. Krev, ty vole! „Kurva.“ Ty debile! Jak dlouho ji má? Proč sis toho nevšim?! Co ti tlučou do hlavy odmala? Všímat si! Všímat si každýho detailu, a teď ti uteče skvrna od krve na tvým vlastním skřetovi?! Debile! Jak dlouho ji může mít? Včera při přemístění ji určitě neměl, takže je to relativně čerstvý, při přemístění sem ji měl? To nemůžu potvrdit, nevím, nevzpomínám si. Do hajzlu! „Hooky,“ zachovávám klid, ale hlas je mrazivej, „to, co máš na zádech, je krev? Jak dlouho ji máš a čí je?“ A jestli tě nekdo napadnul, pročs mi to kurva neřek?! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Krev – pokr. a kam to bude, pánové ~Ben, Sven~ Čas: cca 13:45
Hooky celou dobu poslouchal, tedy nesnažil se o to, a raději zkoumal život ve zdejším lese. Veverky jej přestaly bavit, tak se zaměřil na poslední ptačí opozdilce, kteří měli dávno migrovat do teplejších krajů.
„Skřete.“ Hooky sebou cuknul, ale poslušně zvedl hlavu a podíval se na Bena s veškerou úctou, kterou jeho drobné tělíčko dokázalo nastřádat. „... Žádný náhodný přemístění přímo do jejich bytu, jasný?“ Skřítek po celou dobu přikyvoval a téměř nemrkal, až mu jeho obrovské oči začaly slzet.
"Počkej! Ty, Bene... co to má na zádech? Krev?" Hooky zvedl uši jako netopýr, který zachytil zvuk letu drobné mouchy. Sám snad ani nevěděl, že má na sobě krvavou skvrnu. Jakmile jej na to Sven upozornil, začal se točit jako pes za svým ocasem.
„Hooky.“ Zarazil se, spojil ruce za zády a sklopil hlavu. „To, co máš na zádech, je krev? Jak dlouho ji máš a čí je?“ Chvíli bylo ticho, ale nakonec Hooky promluvil, i když mluvil pomalu, nejistě a jako by si na všechno vzpomínal jenom s velkými obtížemi. „Vrátil jsem se do vašeho domu, pane,“ nepřestal se dívat na svoje rozpraskané nehty. „Musím váš dům chránit, pane. Vrátil jsem se a oni tam byli. Čarodějové, pane a udělali všude nepořádek, pane. Věděl jsem, že tam nemají, co pohledávat, ale oni odejít nechtěli. Začali se mě vyptávat, pane, ale já nic neřekl. Musel jsem je zahnat kouzlem, pane,“ opět ticho. „Ta krev je jednoho z kouzelníků. Já jim nechtěl ublížit, jen je zahnat,“ zajíkl se. „Ztrestal jsem se, pane,“ ukázal na hlavu, kde měl bouli, ale jeho hlava byla celkově hrbolatá, tak v tom všem zanikala. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Díky, alespoň víme, po čem případně pátrat." Zadumaně odpovím na upřesnění Suzanne. Koneckonců s trochou štěstí a komolením názvu můžete dostat i něco úplně jiného! Vemte si třeba němčinu, těžko byste přišli do knihovny s tím, že chcete "Mein Kauf" a dostali ho tam. Ale za to v nějaké samoobsluze by sehnání nákupu už taková práce nebyla! "O tom jsem v životě neslyšela." No doufal jsem v trochu větší dávku informací. Jestli by nebylo lepší napsat Isse dopis ve tsylu "Ahoj, Isso, jsem blbej jako vždycky, můžeš mi poslat v kostce to, o čem to je?" sice by to bylo trochu retro, vzhledem k silné nápodobě starých školních časů, ale možná to bude stát za zkoušku! "Navrhuji zkusit nejdřív tu farmu. Ze všech potenciálních stop je tou nejčerstvější." Na moment se zarazím a začnu hledět do akvárka. Rybka dál lhostejně plave s vědomím, že kulatý svět je vše, co potřebuje. "Dobrá poznámka!" Ačkoliv vím, že nic neřekla, neodolám tomu, abych to zkusil. Už pro tu legraci ne. "Nevíte o někom, kdo by mohl o té knize něco zjistit? Pokud možno nenápadně." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Ty vole, ani nevíš, jaký máš štěstí. A já vlastně taky!" vydechnu pak, když skřet domluví. "Museli tam být nedlouho poté, co jsem zničil ty důkazy. Ty vole..." zopakuju znovu. Právě mi došlo, jak milé by to bylo setkání, kdybych tam zrovna byl. Z toho bych se asi nedostal. A kdo by zachraňoval tadyhle židovskou princeznu? Výslech ale nechám na Benovi, je to jeho skřet. A jeho "kamarádi". On mu udílí rozkazy, já mu je mohl dávat jenom v zájmu Bena, když šlo o jeho život. Takže si počkám, až ho vyslechne, odlifruje pro ty hadry a řekne, kam se konkrétně přemístíme. Mnoholičný lektvar mám, stačí, aby mi dodal přísadu pro oběť. A radši řekl, co mám blekotat, nebo jestli to radši odkecá sám. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Jo, štěstí,“ odfrknu si a nasraně se zadívám někam doblba. Nesnáším, když všechno závisí na něčem tak iracionálním, jako je štěstí. Mám chuť z toho skřeta vymlátit duši, že si to nechával pro sebe, ale vím, že z něj teď nemůžu udělat neurotickou trosku, ještě je hodně otázek, který musí zodpovědět. Z vnitřní kapsy vytáhnu krabku a hůlkou si zapálím. Potřebuju jednu na uklidnění. Až po pár šlucích se podívám na krysáka a promluvím, přísně, tvrdě. „A tohle ses mi chystal říct, kdy? Víš, že bych tě měl potrestat? Odteď žádný zatajování, kdykoli se stane něco divnýho, někdo tě napadne, bude se tě vyptávat... nebo něco, cokoli neobvyklýho, řekneš mi to, rozumíš? Jinak už nebudu takhle shovívavej.“ Takže se mi po baráku procházeli... kdo? Hádám, že Sionisti, ačkoli se divím, že jim to trvalo tak dlouho. Amíci se nemohli dozvědět, kdo opravdu jsem, neměli jak – a navíc, mimo území Ameriky přece nemaj tyhle pravomoce, ne? „A teď mluv, v jakým domě jsi byl, rodinným v Anglii nebo v izraelským bytě? A kolik těch kouzelníků bylo? Jak vypadali, znals někoho? Byla s nima moje manželka nebo matka? A hlavně, na co se tě ptali.“ Skřet se k tomu domu už nesmí přiblížit, teď, když vědí, že tam na něj můžou narazit, můžou si na něj počkat. Jasně, krysácká magie je silná, ale kdoví, možná už přišli na způsob, jak domácí puťky odchytnout, takže nehodlám riskovat. „K tomu domu už se nepřiblížíš, jasný? K žádnýmu, co patří komukoli z Akermannů a příbuzenstva. Ani se nebudeš ochomejtat nikde v jejich okolí, dokud ti k tomu nedám přímej rozkaz. Víš, kde měl táta tajnej sklad? Ten na jordánský straně Mrtvýho moře? Ten by měl bejt vyklizenej a nikdo by o něm neměl vědět, tam se budeš zdržovat.“ A malá výhružka nikdy není na škodu. „Ti lidi jsou nepřátelé, skřete, víš, co by ti mohli udělat, kdyby tě dostali? Mučili by tě, aby z tebe dostali informace, hnusně. Určitě už jsi viděl mě nebo tátu někoho mučit – tohle by bylo horší. Takže se drž co nejdál, a kdyby tě dostali a ty ses nemoh osvobodit, budeš se muset zabít, nemůžu riskovat, že něco prozradíš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Krev ~Ben, Sven~ Čas: cca 13:45
„A tohle ses mi chystal říct, kdy? Víš, že bych tě měl potrestat?...“ Chvíli se zdálo, jestli nemá Hooky tendenci naletět hlavou do nejbližšího stromu. Rozhlížel se zkoumavým pohledem, a vždy se na chvíli zarazil u tlustého kmene s co nejvíce výstupky. Nakonec však jen poslouchal Bena, stál nehybně jako socha a jeho uši každou chvíli víc a víc klesaly.
„A teď mluv, v jakým domě jsi byl, rodinným v Anglii nebo v izraelským bytě?...“ Někdy bylo otázkou, zda skřítci mají vůbec ponětí o tom, co je to mapa, a kde jaká země leží. Díky jejich vázanosti k jednomu domu neměli ani potřebu dívat se, co je za prahem. Skřítci jako Hooky, kteří byli nuceni opustit svůj kutloch, se ale dezorientovaně nechovali.
„V izraelském, pane,“ odpoví skřítek. Chvíli si počítal na prstech. „Bylo jich pět, pane a jeden u nás už jednou byl, než jste odešel. Známý paní Akermannové. Ten se dvěma očima, pane. Pan Šalit.“ Pokud si Ben na chlápka pamatoval, tak měl dlouhé černé vlasy, které vždycky měl sepnuté do úhledného ohonu a věčně nosil černou róbu, pod níž měl zase jen černé kalhoty a černou košili. Nejzvláštnější na něm byly jeho oči. Jedno měl hnědé jako čokoláda a to druhé modré jak nebe. Jeho křestní jméno pak bylo Galid. Většinou se hodně bavil s Benovou matkou a málokdy se přidával k Šmuelovým poradám. Benův otec mu nikdy nevěřil, ale na druhou stranu jeho rodina Šalitových měla mezi Sionisty dobré postavení, takže nebylo radno jej jen tak vykopnout z baráku.
„K tomu domu už se nepřiblížíš, jasný?...“ Benův další proslov ohledně, kde se Hooky může či nemůže zdržovat, byl přijat s neustálým přikyvováním a opět toho pohledu, kdy si skřítek informace vkládal do hlavy. „Ano, pane,“ jeho přitakání nebylo rozhodné. Kdo by se chtěl taky zabíjet, ale jeho loajálnost k Benově rodině, tedy spíš rovnou k Benovi, byla výhodou. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Je to takové smutné, že mi ji hned odvezli, ale nemůžu říct, že jsem to nečekala. Nasadím proto ten nejstarostlivější a nejempatičtější výraz, jakého jsem schopna. Pokud se s ní chci ještě někdy setkat, měla bych dát nějakým způsobem najevo, že mi na ní záleží - nebo snad ne? A ono je to přeci normální. Se na mě podívejte. Jsem nádherná cukrová panenka. Natočené lokýnky na vlasech, dokonale sladěné oblečení - všechno, jako by řvalo "jsem dívčí, jemná, citlivá, zranitelná!" Což samozřejmě jsem - ale ne tím, že někde uvidím umírat cizí bystrozorku - no, ale to nikdo nemusí vědět! „Řekněte nám vše, co víte a nejvíc do podrobna.“ Chvíli se na doktorku dívám, hledám slova, jak začít. "Já... já přesně nevím," pípnu potom nesměle. "Nakupovala jsem - nakupovala jsem si sponu do vlasů a potom se ozvalo to prásknutí." Na chvilku se znovu odmlčím. "No a všichni se tam seběhli a já se šla taky podívat. A ona - ona tam ležela a vypadala - vypadala mrtvá." Zatvářím se - no, asi zděšeně. "Byla jsem úplně v šoku, víte. Bylo to hrozné. Byla tak hrozně zbitá, jako... jako by jí někdo ubližoval." Jsem v šoku hlavně ze sebe. Že hned uvažuji nad tím, jaké jsou výhody a nevýhody toho, že po té knížce, pokud ta ženská bude mluvit, půjdou američtí bystrozoři. Nebo už po ní dávno jdou. O kolik se snížily mé šance a kolik to všechno bude stát peněz. Jak tady hraju totální blbku. "Pak jsme jí šli s tím mudlou pomoct a nikdo jiný nic nedělal! A já nevěděla, jak zavolat do nemocnice, jsem tady na dovolené - a on taky ne, protože to byl MUDLA a já se ji pokusila probrat a ona začala říkat nějaké.... divné věci!" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Navrhuji zkusit nejdřív tu farmu. Ze všech potenciálních stop je tou nejčerstvější." "Vždyť nevíme, kde je." Zaprotestuji. Zní to, že bych se nětěšila do akce? Spíš mě unavuje dostávat poloviční informace. Pravda Riley se snaží už nám něco prozradit, stále to není ono. Aspoň u mě. "Dobrá poznámka!" Další imaginární rozhovor s rybou. Už mě to nezvrušuje. Možná proto, že stále cítím včerejší pití a rozbolela by mě ještě více hlava. Jsem vesměs ráda, že můj žaludek je v pořádku a neozývá se jak před pár hodinami. "Nevíte o někom, kdo by mohl o té knize něco zjistit? Pokud možno nenápadně." Jo o svém otci. Ten měl nespočet knih, jenže ten je mrtví a jeho sbírka ukradená a nebo rozebranná ministerstvem. Prý se tam nacházelo pár divných kousků. "Co knihovna?" Zapřemýšlím nahlas. "Určitě v tomhle městě nějaká kouzelnická bude. Mohla bych tam zajít." I když se to nezdá, že bych nějak měla v lásce literaturu, ale připomíná mi to dětství. Hodiny jsem vydržela nad knihami, musela jsem. Vědomosti a vzdělání bylo pro mého otce nejdůležitější. "Třeba se mi bude hodit znalost latiny." Pokrčím rameny a zvedám se na nohy. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice Sanitas (lol, píšu to na obrazovce TV :D) ~Isabella~
"Byla jsem úplně v šoku, víte. Bylo to hrozné. Byla tak hrozně zbitá, jako... jako by jí někdo ubližoval." Léčitelka se při tvé domněnce lehce zamračí, ale nechá tě mluvit dál. Čím více toho bude vědět, tím lépe dotyčné budou moct pomoct, i když to může mít neblahý dopad na tvou zvědavost, co se týče Mysteria. „...ona začala říkat nějaké.... divné věci!" „Divné věci?“ povytáhla léčitelka obočí. „Jako například?“ počkala na tvou odpověď, a pak ještě dodala. „Musím vám poděkovat za vaši pomoc. Ne všichni kouzelníci jsou tak obětaví, jako vy slečno...“ jestli jsi ji řekla své příjemné, tak dodala: „Thorne. Často se stává, že všichni hledí a nenapadne je vyslat přivolávající kouzlo. Říkala jste, že nevíte jak?“ pro jistotu se zeptala. „Stačí hůlku namířit k nebi a zvolat Axilium Vocare. Můžete i neverbálně. Nyní,“ všimla si svého kolegy, který na ni přes dav mával, „musím jít. Omluvte mě. Možná po vás budeme ještě něco chtít, ale spíš ne. Zatím se mějte,“ pokynula hlavou, a pak kvapně obešla právě levitující lůžko, na kterém ležel muž, na kterého bylo sesláno kouzlo hnisajících boláků.
Léčitelka se zastavila u kolegy. Byli od tebe celkem daleko, takže jsi je neslyšela, nicméně se zdál, že se o něčem dohadují. Možná by stálo za to si poslechnout více. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro No to snad ne, sám duhovočko, šmíral Šalit. Jak říkal táta, jedno oko měl na šmírování a druhý na mrkání na matku, vždycky vypadal, že za ní pálí. Jasně, nikdy si nic nezkusil, za to by ho nakopal táta a hned na to ostatní z Bratrstva, tohle se nedělá, ne, když si židovský rodiny zakládaj na počestnosti, ale vsadím se, že z honu na mě udělal svou osobní záležitost. Asi čeká, že mu pak matka z vděčnosti vykouří... debil. „Tak jo, jdi, splň můj rozkaz, chci tu mít ty obleky co nejrychlejc.“ Počkám, až se skřet vrátí. Než se někam vydáme, chci Svenovi to kvádro upravit na míru, když nebude sedět, bude vypadat jak hastroš, i když mu dám oblek za pět set galeonů. A pak, je potřeba rozmyslet, kde odchytnem někoho, komu šlohnu ksicht. Chtělo by to mudlu z vyšší střední třídy... Ani ho nemusíme knockoutovat, bude stačit, když mu vezmu vlas nebo něco podobnýho. Měl by bejt trochu v kondici, takovým lidem ostatní spíš věřej, rozhodně víc než tlustým páprdům. Takže? „Svene, znáš Brent Reservoir park ve Wembley?“ Jo, to by šlo. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Jako například?“ "Nedokáži to zopakovat, nepamatuji se," zatvářím se nešťastně. Pamatuji se. A pamatuji se dobře. Jenže kdybych to dala najevo, bylo by to divné. Protože kde už ta slova slyšela nebo viděla? Jaktože si to pamatuje? Zná je? Tyhle otázky přesně nechci vyvolat. "Byl to nějaký cizí jazyk. Zněl hrozně." Pak mi vysvětlí, jak si zavolat léčitele. Naprosto na jakékoli místo, až budu potřebovat, pokud to dobře chápu. Jestli to doopravdy funguje dobře, můžu být spokojená. „musím jít. Omluvte mě. Možná po vás budeme ještě něco chtít, ale spíš ne. Zatím se mějte,“ Sleduji, jak odchází a s někým se baví. Jsem lapena mezi zvědavostí a opatrností, kterou mám tak trochu vžitou. Na nějaké dobrodružné akce mě nikdy příliš neužilo. Chci vědět, o čem se baví, třeba zaslechnu nějaké to slovo navíc, zjistím, co se stalo - cokoli. Ale samozřejmě vím, že si nemůžu dovolit tam prostě přijít a ptát se, protože... protože to prostě normálně lidi nedělají. Musím se dostat blíž, aniž bych vzbudila dojem, že chci vědět, o čem se baví. Možná, že vím, jak. Dotaz. Musím si vymyslet nějaký dotaz. Nějaký jednoduchý, blbý. Když mi tak v hlavě zní ta slova z Mystéria, která odříkávala, zničehonic si vzpomenu, že mám vlastně jen část strany. A v kabelce vyhledávací kámen – a že bych podle něj a mapy mohla možná…. Najít další kus. Vyvstává otázka – shořel by můj kousek stránky? Jak to funguje v těhle případech? Stačil by mi opis, nebo bych musela použít kus originálu? Musím se podívat, zda o tom v té knížce o rituálech něco píší. Tohle by se mohlo hodit. Někdy, někde. Teď ale následuji doktorku. Jdu tiše, tak, abych klapáním podpatků hned neupozornila na svou přítomnost. Když přicházím, dávám si načas, abych toho pokud možno zaslechla co nejvíc - ale ne tak, abych působila nápadně. Takže po chvíli přeci jen přijdu ještě o kousek blíž a léčitelku oslovím. "Doktorko? Než půjdu... já - bude v pořádku? Že bude v pořádku?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Krev (na tohle Ben odpovídal... sry :D) ~Ben, Sven~ Čas: cca 13:45
„A tohle ses mi chystal říct, kdy? Víš, že bych tě měl potrestat?...“ Chvíli se zdálo, jestli nemá Hooky tendenci naletět hlavou do nejbližšího stromu. Rozhlížel se zkoumavým pohledem, a vždy se na chvíli zarazil u tlustého kmene s co nejvíce výstupky. Nakonec však jen poslouchal Bena, stál nehybně jako socha a jeho uši každou chvíli víc a víc klesaly.
„A teď mluv, v jakým domě jsi byl, rodinným v Anglii nebo v izraelským bytě?...“ Někdy bylo otázkou, zda skřítci mají vůbec ponětí o tom, co je to mapa, a kde jaká země leží. Díky jejich vázanosti k jednomu domu neměli ani potřebu dívat se, co je za prahem. Skřítci jako Hooky, kteří byli nuceni opustit svůj kutloch, se ale dezorientovaně nechovali.
„V izraelském, pane,“ odpoví skřítek. Chvíli si počítal na prstech. „Bylo jich pět, pane a jeden u nás už jednou byl, než jste odešel. Známý paní Akermannové. Ten se dvěma očima, pane. Pan Šalit.“ Pokud si Ben na chlápka pamatoval, tak měl dlouhé černé vlasy, které vždycky měl sepnuté do úhledného ohonu a věčně nosil černou róbu, pod níž měl zase jen černé kalhoty a černou košili. Nejzvláštnější na něm byly jeho oči. Jedno měl hnědé jako čokoláda a to druhé modré jak nebe. Jeho křestní jméno pak bylo Galid. Většinou se hodně bavil s Benovou matkou a málokdy se přidával k Šmuelovým poradám. Benův otec mu nikdy nevěřil, ale na druhou stranu jeho rodina Šalitových měla mezi Sionisty dobré postavení, takže nebylo radno jej jen tak vykopnout z baráku.
„K tomu domu už se nepřiblížíš, jasný?...“ Benův další proslov ohledně, kde se Hooky může či nemůže zdržovat, byl přijat s neustálým přikyvováním a opět toho pohledu, kdy si skřítek informace vkládal do hlavy. „Ano, pane,“ jeho přitakání nebylo rozhodné. Kdo by se chtěl taky zabíjet, ale jeho loajálnost k Benově rodině, tedy spíš rovnou k Benovi, byla výhodou. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice Sanitas ~Isabella~
Když ses dostala na doslech a zatím na sebe neupozorňovala, zrovna mluvil léčitel, který na kolegyni mával. Zněl nervózně a rukama gestikuloval, jako by chtěl odehnat otravnou mouchu. „...ssa Parkey,“ právě říkal. „Z nějakého důvodu o ni mají zájem bystrozoři. Ti od ISO.“ „Kecáš,“ vykulila oči léčitelka. „Ale vždyť jsme ji přivezli před pár minutami. Nemohli se o tom dozvědět tak rychle.“ Léčitel nenápadně kývl hlavou k jednomu bystrozorovi v klobouku, který měl zrovna přestávku a jedl něco na způsob sendviče. „Měla u sebe doklady a asi bylo její jméno neustále omíláno, protože jakmile to zjistili, tak přivolali isáky.“ „Hele, mě už stačí, že už tu jsou bystrouši, co hlídají toho... Stevea, nebo jak se jmenuje a...“ nedořekla, protože jsi přišla na řadu ty.
"Doktorko? Než půjdu... já - bude v pořádku? Že bude v pořádku?" Léčitelka sebou lehce trhla a kývla na svého kolegu, protože sama moc nevěděla. Místo ní odpověděl on: „Je stabilizovaná,“ nejistě se usmál. „Vy jste příbuzná?“ podivil se, protože nechápal, že máš o ní takový zájem. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Bystrozoři. Nejsem si tedy jistá, co je ISO, protože u nás v Británii to máme jednak trochu jinak a druhak jsem se o to nikdy nezajímala, protože jsem netoužila být bystrozorem. Ale stejně je to hrozně důležité sdělení. A věděli o ní, hned. „Měla u sebe doklady a asi bylo její jméno neustále omíláno, protože jakmile to zjistili, tak přivolali isáky.“ „Hele, mě už stačí, že už tu jsou bystrouši, co hlídají toho... Stevea, nebo jak se jmenuje a...“ Kčertu. Proč jsem nemohla počkat ještě chvíli? Ale prostě nemohla. Bylo by to už moc nápadné. Takhle vypadám... no prostě NÁHODNĚ. „Vy jste příbuzná?“ Zavrtím hlavou. Je mi dvacet čtyři. Ale stále umím vypadat, jako malá holčička, když chci. Protože jemné, malinkaté blondýnky působí samy od sebe velmi nevinně. "Ne, já - já ji našla." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice Sanitas ~Isabella~
"Ne, já - já ji našla." Léčitel se na tebe pousmál, ale pak mu úsměv zmrzl na úsměv, protože se v davu objevil bystrozor. Nebyl to však ten typ, na který jsi v USA mohla nejčastěji. Měl na sobě delší černý kabát, kravatu a za páskem měl zastrčenou hůlku. Mířil rovnou k vám. Zdálo se však, jako by někoho hledal.
„Zdravím,“ na to, že vypadal přísně, byl celkem v pohodě. Vysoký, hubený, vlasy barvy sena a modré oči. „Hledám vedoucího oddělní kvůli jedné pacientce.“ Léčitel se rozhlédl, zda neuvidí svého nadřízeného, a pak odpověděl: „Pan Glower bude určitě ve svém kabinetu. Dovedu vás za ním.“ „Díky,“ kývl bystrozor a věnoval pohled tobě i léčitelce.
Léčitelka sledovala kolegu, jak s bystrozorem mizí v chodbě a pohlédla na tebe. „Víte, jak se odsud dostat? Vypadá to tak, že mě na chvíli nebude nikdo hledat.“
Pozn.: bhah, sry za takový post, ale nějak mi to nemyslí :D |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Porada "Nevíte o někom, kdo by mohl o té knize něco zjistit? Pokud možno nenápadně." Campbellová navrhne knihovnu. Upřímně řečeno dost pochybuju, že v ní najde něco užitečného, vzhledem k tomu, že se po Červovi pátrá v nejvyšším utajení - a nikdo z nás ani nemá ponětí, co je to vůbec za knihu. Ona taková běžná městská knihovna bude mít dost těžko nějaké spisy vážné hodnoty. A pokud ano, rozhodně hezky pod zámkem a pouze na speciální povolení. Pokud se tam naše bystrozorka nehodlá vloupat... Sama zakloním hlavu za opěradlo a zhoupnu se na židli tak daleko, jak se jen odvážím, aniž bych přepadla dozadu. Nemusím přemýšlet ani chvilku. Nejspíš to sice nebudou nějaké znalosti úrovně TOP TAJNÝCH dokumentů v Pentagonu, ale... S prásknutím se s židlí svezu do původní polohy. Moc respektu k nábytku zrovna nemám. "Aaron - teda, můj strýc - učí historii na škole, kam jsem chodila. Mohl by vědět pár věcí. Nějak nás nasměrovat." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Skáču očima z Bena na skřeta. Šalit, Šalit... Co? Se dvěma očima? Co to zas mele? "Šalit?" zamračím se. "Něco mi to říká. Nezmiňoval ses o něm?" Bude lepší, když budu znát konkrétní protivníky než jen "je to velká svinská organizace namyšlených žiďáků". A pak, když se skřet vrátí, jsem nucen se narvat do obleku. Dle sevřené čelisti jde poznat, že se mi to ani za mák nelíbí. A i když je to Ben, fakt moc nemám rád, když kolem mě někdo máchá hůlkou a hlavně dělá něco přímo na mě. Párkrát se neklidně ošiju a horní knoflíček u košile nechám rozepnutý. "Oholit se musím taky?" Připadám si, jak když mě babička vypravovala za Olegem Petrovičem. Byl jsem už plnoletý, ale i tak mě kontrolovala jak děcko. Je faktem, že od rande s Bellou jsem se neholil. A to jsou... dva dny? Kvůli těm časovým posunům mi to splývá. Opřejedu si dlaní po tváři a bradě. Mně to přijde v pohodě, strniště nosívám normálně, protože holkám se to líbí. "Hm, nic mi to neříká. Ať nás tam teda vezme skřet." Podle Benových instrukcí se buď oholím, nebo to nechám, a jsem ready. Lahvičku s mnoholičným lektvarem si strčím do kapsy, hůlku do druhé. Batohu se ale nevzdám, když po nás někdo jde, nebudu spolíhat na to, že se se vrátíme. Ano, je to v plánu, jenže plány většinou nevycházejí úplně tak, jak by si člověk přál. A tak jej vizuálně přeměním na nějakou tu blbost, co nosí kravaťáci. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Třeba se mi bude hodit znalost latiny." "Netušil jsem, že umíš sekat latinu." Nadhodím s překvapeným úsměvem. Přeci jen, kdo by to od ní čekal! Naproti tomu Jacksonová přichází s jistější alternativou. Přeci jen bychom teoreticky mohli projít i padesát knihoven a najít leda kupu ho... to je jedno. "Zkontaktujte ho, prosím." Nakonec s tím, co o tom víme, na tom nemůže být s informacemi hůř! "A než dostaneme odpověď, zkusíme prověřit tu farmu a možná ještě pár dalších míst." Která jsou zatím jedním milým malým tajemstvím! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pro nový ksichtíček – pokr. Krev ~Ben, Sven~ Čas: 19:00 (britského času) -> 19:30
Hooky se vrátil o deset minut později a měl sebou dva obleky, o které si Ben řekl. Byly navíc zabalené do igelitu, aby je náhodou domácí skřítek nezašpinil. Carlos myslel na všechno. „Pane, tady máte obleky. Jeden bez kravaty a pan Batista vám ještě posílá tohle,“ zvedl ručku, v níž držel malé psaní. Počkal, až si od něj všechno vezmete, a pak se věnoval svým záležitostem a to být svému pánovi po ruce.
„Svene, znáš Brent Reservoir park ve Wembley?“ Hooky nastražil uši a čekal, až bude vyzván. Pak si opět vyžádal vaše ruce a přemístil se na okraj přehrady Brent. Nikdo netuší, jak skřítci ví, že v danou chvíli na určitém místě nikdo nebude, ale když jste se rozhlédli, tak nejbližší mudlové byli na druhé straně přehrady nebo vás přes stromy vidět nemohli. Nicméně najít nějakého, který odpovídal Benovu popisu, byl trochu oříšek. Většina jich byla z místních malých domků, kteří se chodili kochat zvlněnou hladinou nebo si chytnou nějakou tu rybu, ale zatím všichni vypadali tak nějak... chudě.
Potřebovali jste někoho, kdo na svět shlíží s jistým nezájmem a všichni ostatní mu jsou ukradeni. Hledání vašeho výherce vám zabralo půl hodiny. Sledování, co dotyčný dělá, dohadování se, zda k vašim účelům stačí, a pak se vždy na dohled objevil někdo, kdo o něco víc splňoval vaše kritéria. Obešli jste si tak přehradu, Hooky, pokud jste chtěli, zmizel a nyní jste na to byli sami.
Na konci vašeho hledání se přece jenom objevil někdo, kdo by mohl patřit do sorty těch lepších občanů Británie. Upravený účes, lehce chladný pohled, ostré rysy a tmavé vlasy. Venčil dva ušlechtilé chrty, kteří se proháněli mezi stromy a závodili spolu. Muž místy písknul na speciální píšťalku a psi se k němu vrátili, aby začali nanovo.
Jak jste si to obešli |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Dopis od Carla ~Ben~
Dopis je určen pro tebe. Tedy, žádné jméno na něm není, ale Hooky by nikdy nic nedal do ruky někomu jinému, než tobě. Dokonce ani Svenovi, pokud bys jej o to výslovně nepožádal. V dopise stojí:
Na něco jsem si vzpomněl. Tak před necelým měsícem mi zmizel někdo z dohledu. Ten zmrd mi ještě dluží za jednu zásilku, ale nemůžu jej nijak vystopovat. Jestli ho najdu, tak mu vlastnoručně doručím lístek do hrobu. Ani jeho dcerka neví, kde je. Na ni jsem radějc nešlapal, protože se kolem ní motaj bystrouši. Ti samí, co by zavařili i mě, kdyby mi udělali nějakou zasranou razii sem do Kolumbie.
Takže, kdybyste měli cestu kolem, tak se po něm mrkněte. Nevím, do čeho se ten kretén uvrtal, ale chci svoje prachy! Pokud tohle pro mě uděláte, tak to berte tak, že mi už nic nedlužíte.
Jo, ten týpek se jmenuje Edward Walker a je ze Scranton. Chlapi mi zjistili i ulici. 636 Meadow Lane. Ale dejte si bacha. Žije tam i ta jeho holka a určitě to bude sledovaný těma sviněma.
Úspech při tý vaší bláznivině, C.L.
P.S. – tenhle dopis spalte |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Farma ~Nimue, Suzanne, Riley~ Čas: 13:45 -> 15:00 -> 15:30
Nakonec jste se přece jenom rozhodli udělat něco s tím, co vám na začátku říkala Nimue a to podívat se na jistou farmu, která leží někde v Ohiu. Nevýhodou bylo, že jste přesně nevěděli, kde se farma nachází a museli byste tak bloudit klidně i celý den a nenarazili byste na nic než jen na rozlehlou pustinu. Někdo z vás přišel s nápadem napsat na ministerstvo dopis, jestli něco náhodou neví o jisté farmě v Ohiu.
Než vám ministerstvo v Británii odepsalo, šli jste na oběd, možná něco probrali, ale jinak den nebyl nijak zábavný, jak to vypadalo brzo z rána kolem té jedné. Když sova konečně přiletěla, bylo už kolem třetí hodiny. Oznámil vám to recepční, protože se dovnitř neměla jak dostat a chvíli otravovala chudák babičku.
V dopise stálo:
Dobrý den,
děkujeme, že jste se s informacemi obrátili na nás. V Ohiu je několik kouzelnických farem. Prověřovali jsme i jejich majitele a jen jednu vlastní Jill, přesněji ona a její manžel Jack McGordon. Farma je skrytá před zraky mudlů, protože na ni chovají okřídlené koně.
Farmu najdete severně od Cowan Lake. Spolu s tímto dopisem jsme vám zajistili přenášedlo, které vás tam rychle dopraví, abyste nemuseli osm hodin trčet v mudlovských dopravních prostředcích. Bohužel vás nemůže dopravit přímo na farmu. Je to kvůli bezpečnosti, kdyby tam náhodou byli únosci.
S pozdravem a přáním pěkného dne Margaret Stonehearthová z oddělení pro mezinárodní kontrolu.
Přenášedlo bylo v balíku, které sova musela taktéž donést. Na váš malý počet to bylo rozbité zrcátko. Nejprve jste museli najít místo, odkud vás přenášedlo hodí do Ohia a pak nastala otázka, jak kura najít sever. Na to existovalo jednoduché kouzlo s hůlkou, která se natočí špičkou na sever.
Než jste konečně došli k farmě, která nebyla vidět do doby, než jste překročili její hranici, uběhla další půlhodina. Přenášedlo jste nechali ležet u Cowanského jezera. Do očí vás udeřily obrovské čtyři voliéry, které ukrývaly různé druhy okřídlených koní. Až k vám se dostal nespokojený řehot hřebců a klisen, šustění jejich křídel. V okolních ohradách se poklidně pásly krávy, nedbajíce na varovný štěkot uvázaných psů, kteří neustále štěkali a měli hlavy natočené k domku, kde Jack a Jill určitě žili.
Na první pohled se zdálo, že je vše v pořádku, ale na ten druhý jste si mohli všimnout ve vzduchu létajícího koně a pak vyražených dveří. Podle třísek na ně bylo použito kouzlo bombardo. Uvnitř bylo vše vzhůru nohama. Ti, co slibovali dojít si pro Jill ráno, už tak učinili. Skoro všechny židle převrhnuté, letaxový prášek všude kolem krbu dokonce i na čalounění křesla, kuchyň vyrabovaná (zůstala jenom zelenina s ovocem), v pracovně vytahané všechny papíry a dokumenty, knihovna převrhnuta. Je jen otázkou, zda něco najdete, když se tu trochu porozhlédnete.
Dům Jacka a Jill |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Dopis jsi s nejvyšší pravděpodobností psala ty nebo říkala informace někomu z těch dvou, kdo se do psaní pustil. Jen připomínám, žes slyšela, že ráno půjdou do Ohia po nějaké Jill, protože skrze ní chtějí vydírat i toho druhého. Jméno neříkali. Pak se zmiňovali o Viktorově skrýši. Místo už neřekli. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Pokrčím rameny, jeho moc a síla je ve známostech, byl nebezpečnej, protože na tátu určitě donášel, ale to už teď nehraje moc roli – co by chtěl donášet, když každý ví, že jsem dezertér. Jenom ty známosti... snad se motaj hlavně kolem Žiďáků. A navíc, já po sobě zametám stopy dobře, nemá šanci zjistit, kde jsem a co dělám. Převezmu hadry a s nimi i dopis. Jeden oblek, ten bez kravaty, podám Svenovi, ale jinak se plně věnuju dopisu. A ne že bych z něj měl radost. Vole, jako bychom už tak neměli dost problémů... jenže, je to Carlos, starej kumpán Carlos, součást naší party – a někdo takovej by se neměl nechávat ve štychu, když potřebuje pomoc. Když to půjde a nebude to moc velkej risk, tak toho chlápka skřípnem. Podám dopis Svenovi. A na jazyku mám jen jednu jedinou poznámku - „Kde to kurva je, Scranton?“ Počkám, až si to přečte, až se jakkoli vyjádří – a jestli řekne, že ten risk chce postoupit, tak mu to jenom odkejvám. Já už jsem rozhodnutej, že do toho půjdu, ale tohle je kolektivní akce, tak ať to kolektivně odsouhlasíme. Nechám ho to spálit, ale potom se vrhnu do jeho oblíkání, jinak řečeno, upravování. Ať to máme rychle z krku. „Radši ne, kritéria na vzhled ksichtu jsou dost volný, vousy nikdo nijak zvlášť nehrotí a když se tam objeví náhodou někdo, kdo by tě moh znát, vousy ho zmatou. Může to bejt výhoda.“ Stejně po ministerstvu běhá milion lidí s Brumbál ksichtem, tohle nikoho šokovat nebude. Svůj oblek zatím hodím do batohu, je kouzlem zvětšenej, takže se tam v pohodě vejde. Že se zmuchlá neřeším, až bude třeba, kouzlem ho vyžehlím. A nechci riskovat, že se při přeměně roztrhá, zas tak dobrej krejčí nejsem. Batoh hodím na záda, zkontroluju, že je po nás fakt uklizeno – vajgl z cigára nechám kouzlem zmizet – a pak se chytnu Hookyho. Čas vyrazit. Musíme tam chodit snad věčnost... až si říkám, jestli to není moc podezřelý, vypadáme jak dva pedofilní úchylové, co čekaj na mateřskou školku. Jenže nakonec máme štěstí, ideální partie - který ani není deset. I když, ideální? Psi. Zasraní psi, ti jsou vždycky problém. Chlap na sobě bude mít tolik psích chlupů, že by z toho moh mít deku ještě že chrti jsou krátkosrstí. Takže musíme přímo ke zdroji – musíme mu vytrhnout pár vlasů a to jde nejlíp jak? V konfliktu, ve rvačce. Jenomže když se chlap bude chtít rvát moc, bude se chtít rvát moc Sven a rozsápe moje kvádro. Možná bychom mohli na toho týpka poslat ty jeho psy, ne? Nemusí ho hned zabít, stačí, když budou nepříjemně dorážet, bude vidět, že je nezvládá... když spadne na zem, budem mít i důvod mu prozkoumat hlavu, jestli nemá zranění a podobný blbosti. To by mohlo vyjít. „Poštvem na něj ty jeho psy, pak ho zachráníme a když ho budem zvedat na nohy, můžem mu pár vlasů vytrhnout, souhlas? Já podržím psi, vyrveš mu vlasy?“ Může to bejt i obráceně, ale - můj oblek, radši ať neriskuje, že ho ty telata vyválej v hlíně. Vytáhnu hůlku a zamířím na psiska - bestia savis. V tu chvíli se chrti splaší, vrhnou se na majitele a i když je vidět, že se ho nesnaží zabít, nejdou mu po krku, chovají se jak splašení, skáčou na něj, chňapaj po něm... a za chvilku ho jejich váha a dotěrnost porazí. I když je na zemi, pořád po něm doráží, ale to už běžím k nim, hůlku v kapse, bude potřeba kouzlo odvolat. Těsně před tím, než chytnu jednoho čokla, Sven ať vezme druhýho, zakouzlím znova - bestia savis finitum . To by mělo kouzlo zrušit. Převezmu čokla od Svena, musí to vypadat, že jsou oba ještě rozjívený. „Jste v pořádku? K čertu, jak kdyby se zbláznili...“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Sleduji bystrozorova záda, když odchází. Řekla bych něco o tom, že se tady dějí podezřelé věci - ale konstatovat zjevné mi přijde zbytečné. Spíše mě štve, že se zdá, že do hledání té knížky je zapletený tak nějak kdekdo. Jak dlouho to tak může být, co se objevila? Jak je možné, že se papír dostal zrovna ke mně....? POČKAT! Ano! Jak je možné, že mi takovou drahocennost, po které jdou i američtí bystrozorové a jak se zdá, probíhá tady snad něco jako tajná válka, mizejí lidi a jsou po tom vyslaní i bystrozorové od nás, prostě a jednoduše někdo poslal v knížce? proč mě to předtím nenapadlo? Je možné, že by někdo CHTĚL, abych jí hledala? Měla bych to s někým probrat. Chtěla bych to probrat se Svenem - ale... ale on jasně říkal, že mám zůstat doma. A kde jsem? V Americe. Takže pokud to udělám, asi si poslechnu spoustu keců. Navíc mi přijde, že když o mě má starost, bývá hrubý - a jde z něj strach. To nechci. „Víte, jak se odsud dostat? Vypadá to tak, že mě na chvíli nebude nikdo hledat.“ "Ne, nevím. Jsem tady prvně-" přiznám se. Tady už stejně nic nepořídím. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pro nový ksichtíček ~Ben, Sven~ Čas: cca 19:30
Muž neměl absolutní tušení, co to do jeho psů vletělo. Nestále na ně hučel: „Aarone, Dexi, přestaňte!“ držel ruce tak, aby na něj nemohli a stále se otáčel zády, aby jim dal najevo, že nemá v úmyslu si s nimi hrát nebo ještě hůř zápasit. Jeden z chrtů vyskočil o něco výš a celou váhou se přímo na mužova záda. Nedokázal udržet balanc a padl rovnou do jehličí a suchého listí. „Doháj...“ zarazí se, když si váš konečně všimne.
„Jste v pořádku? K čertu, jak kdyby se zbláznili...“ Němě přikývne a podívá se na svoje psy, kteří jsou zase v klidu. „Nevím, co je to popadlo,“ jal se sbírat ze země. „Díky za pomoc,“ oprašoval si bundu a očima hledal v listí konce vodítek. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Nemocnice Sanitas - *takový ten vyděšený dlouhý vzdech* ~Isabella~ Čas: cca 16:15
Úvaha to byla dobrá. Možná se té stránky chtěl někdo zbavit, protože po něm někdo šel nebo jí jen zapomněl založenou v knize a všiml si jí někdo, kdo o tom moc nevěděl. Nervozita posla však naznačovala, že velmi dobře věděl, o co jde a snažil se co nejrychleji zmizet nebo kniha, či pouhá část z ní, způsobuje jistý druh šílenství. Na to by ti dokázal odpovědět jedině Prinn, ale ten buď zemřel nebo někde přežívá.
"Ne, nevím. Jsem tady prvně-" Léčitelka přikývne a odvede tě stranou, kde nebylo tolik lidí a nevadilo by to vytvoření portálu. Není pěkné vstoupit a nevědět, kudy vyjdete. „Kam to bude?“ snažila se k tobě chovat mile. Myslela si, že to tebou dost otřáslo, a tak ti chtěla usnadnit cestu a vše okolo. Když jsi odpověděla, vytvořila portál a doprovodila tě na druhou stranu.
„Abych nezapomněla,“ zarazila se ještě, než opět vstoupila do portálu, „mohu vás požádat o jméno? To jen, kdyby se náhodou něco objevilo a potřebovali bychom vás zkontaktovat.“ Po odpovědi odešla a portál ze zašustěním zmizel. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Snad stihneme alespoň afterpárty." Jdeme pozdě, to je jasné. Vlastně to bylo jasné už docela dlouho, jak se mi zdá. No, každý den není posvícení a ruku na srdce, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, ne? Nezbývá než doufat, že tahle návštěva nebude úplně zbytečná. Pokud nebudu počítat fakt, že můžu Evě ukázat Ohio a opravdovou farmu, kterou dozajista skrze skleněné stěny svého domova ještě neviděla! "Suzanne, dáma má přednost." Vybídnu svou bojově zdatnější kolegyni k prvnímu vstupu, zatímco se skloním a položím opatrně na terasu svou drahocennou asistentku. "Budeme ti hned v patách." Dodám... jen tak? Ani neví. Ono i tohle je možná zbytečné, protože ať tu dělali cokoliv, nechali nám tu na první pohled jen spoušť. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Mohu vás požádat o jméno? To jen, kdyby se náhodou něco objevilo a potřebovali bychom vás zkontaktovat." Ksakru. To ne. Nechci mít za zády partu bystrozorů. Věděla jsem, že to bude průser - měla jsem se na ženskou vykašlat a přemístit se pryč, když přišli ti chlapíci ze Sanitu. Vůbec mi to za ty informace nastálo, však jsem jich stejně zjistila hrozně málo! Něcossa Parkey - a nějaký Steve. Supr. Na druhou stranu, už mě stejně jednou jménem oslovila, to ve chvíli, kdy jsem si neuvědomila, že by mě mohli... kontaktovat, nebo co, takže bych s tím neměla mít problém, ale... "Co myslíte tím něco objevilo?" Zeptám se trošku rozpačitě. "Víte já... já jsem tady na dovolené, takže nechci, aby mě třeba... já nevím, někdo vyslýchal, jako svědka." Zatvářím se poměrně zoufale - což rozhodně nehraju. Prostě do toho nechci být zamotaná. Teda já už jsem, ale nechci do toho být zamotaná z TÉHLE stránky! "Řekla jsem všechno, co vím, už vám asi nedovedu nijak pomoct." Nakonec ji přeci jen zopakuji, jak se jmenuji - stejně jsem jí to řekla už jednou před tím a vykročím portálem pryč. Ani vlastně nevím, kde z něj vyjdu. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Objevili jsme se v Ohiu a ještě jsme museli hledat onu farmu. Byla skryta pomocí kouzla. Překročili jsme barieru a ocitli jsme se tam, co jsme hledali. Oči mi těkají kolem sebe. Někomu by se zdálo, že je tu vše v pořádku, jenže létající kůň nad našimi hlavami a divné ticho kolem nás prozrazuje opak. "Snad stihneme alespoň afterpárty." "Ty nepřestaneš nikdy vtipkovat." Podotknu tónem, že mě to otravuje. Jenže, kdyby to nedělal, zdálo by se mi, že jě něco špatně. Celou situaci to možná zlechčuje, ale proč ne. Dojdeme k verandě a já nakouknu oknem dovnitř. Nemůže mi uniknout rozházený nábytek všude, kam dohlédnu. Instinktivně si šáhnu pod bundu. Na konečcích prstů ucítím dřevo svojí hůlky, tohle mě vždy uklidní. "Suzanne, dáma má přednost." Přikývnu a lehce dramaticky našlápnu do dveří. Je to pomalý pohyb, jak kdybych měla narazit na bariéru, která mě nepustí dovnitř. Nestane se tak a stojím uvnitř domu. "Budeme ti hned v patách." "Když mi ryba hlídá záda, hned se cítím bezpečněji." Neodpustím si. Rozhlížím se kolem sebe, připravena vytáhnout hůlku a okamžitě zasáhnout omračujícím kouzlem, kohokoliv kdo by se rychleji hnul. Jestli se tak nestane vydám se k pracovně. "Půjdu to prohlédnout sem, zdá se, že nejcenější věci by byli právě tady." Tato místnost je nejvíce rozházená. Pochybuji že mezi dokumenty bude něco zajímavého, to by si vzali ti přednámi. Pokouším se najít nějakou skrýš, třeba v pracovním stole druhé dno nebo tak podobně. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "To je romantika, co?" prohodím slyšitelně otráveně, když pořád nic a nic a my tu vypadáme, OPĚT!, jako párek buzíků, jen se nedržíme za ruce ani za prdele. Moje nedobré rozpoložení je dáno i tím, že nemám hadry, na které jsem zvyklý, a připadím si - kor v parku - nepatřičně. Chci zaprotestovat, že ten plán je hovadina a že Ben ve svém konspiračním světě zapomněl myslet jednoduše. V tom je většinou ten trik. I v lektvarech. Spousta lidí se snaží vymyslet něco brutálně složitého ve víře, že to bude fungovat. Ze zkušenosti vám můžu říct, že nejgeniálnější jsou věci prosté. Ovšem musí to být takové, kteté by si někdo se složitostí deformovaným mozkem neuvědomil. "Jednoduchost, vole, jednoduchost, v tý je krása!" zasyčím na Bena, než vyrazíme do akce. Vypeskovat ho za to můžu později. Když drapnu psa, co je na něm, a on se pořád válí ksichtem skoro v hlíně, zároveň volnou rukou vytrhnu pár vlasů. Bude si myslet, že je to zápas se psem, že mu to udělal on. Proto jsem si stoupl tak, aby na mě neviděl, ale měl v zorném poli Bena, až bude vstávat. Když je to dokonáno, dávám si na vlasy pozor, a když předávám Benovi čokla, vhodím vlas do kapsy do připravené zkumavky. Samozřejmě stojím tak, aby ten pohyb nepostřehl a myslel si, že to má co dělat se psem. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Už jsou v klidu, zdá se. Možná by to chtělo zintenzivnit jejich výcvik.“ Usměju se přátelsky a podám chlapovi ruku. „Tak sbohem a hodně štěstí, ať se vám s psy daří a už nedělají problémy.“ A můžem vypadnout, doufám, že Sven nějaký vlasy získal. Teď se nemá smysl přemisťovat, je tu docela klid, takže bysme tu mohli najít nějakej zapadlej kout, kde budu moct změnit fasádu. Navíc, stačí kolem vykouzlit odpuzovací kouzlo a minimálně šmejdy máme z krku. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Farma ~Nimue, Riley, Suzanne~
Dům nebyl chráněn kouzly. A tyk proč. Jill a Jack tu žili šťastně, teda až do doby, než se něco vážně pokazilo. V pracovně byly poházené dokumenty převážně od dodání různých krmiv, sena a hnojiv. Na většině z nich stálo jméno Victor Barker jako dodavatel. Podle všeho si u něj objednávali velká množství speciálních krmiv bez přidaných kouzelných prášků pro růst svaloviny nebo hůř pro růst celého koně. Zde se staralo o zvířata přírodní cestou.
Za oknem pracovny se cosi mihlo. Nebylo však možné rozeznat, co to přesně bylo. Podívat se na to bylo možno jedině zvenku, takže byste se museli vrátit na terasu a obejít dům zprava k oknu, které vede do pracovny. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Tak třeba hotel ~Isabella – jsem myslela, že si vybereš místo, kam tě přemístí :D~ Čas: cca 16:15
"Víte já... já jsem tady na dovolené, takže nechci, aby mě třeba... já nevím, někdo vyslýchal, jako svědka." Léčitelka se tvé zoufalosti přikloní a jen pokyne hlavou. „Dobře, pokud to nebude stát za řeč, nebudeme vás obtěžovat zbytečnými otázkami. Přece jenom jste jen náhodná kolemjdoucí, která zachránila té ženě život,“ věnuje ti příjemný úsměv. Dále přikývla na tvou poslední otázku.
V hotelu U Půlměsiční sovy si tě recepční překvapeně prohlíží. „Stalo se vám něco?“ zní opravdu starostlivě. Nemůže přijít o VIP hosta. Je jisté, že Riley a spol tu ještě nejsou. Pokud ses na něj zeptala, tak ti Josh odpoěvěl: „Nejsou, slečno Thorne, před necelými třemi hodinami odešli, ale pan Hunt dostal váš dopis.“
Nyní je opět na tobě, co máš v plánu. Konečně jsi na hotelu a máš očarované kyvadlo a... ehe. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Pro nový ksichtíček (přehrada Brent) ~Ben, Sven~ Čas: cca 19:30 -> 19:45 Pozn.: pls, pište mi ty nadpisy... aspoň kde jste nebo opisujte ty moje. Kuji.
„Už jsou v klidu, zdá se. Možná by to chtělo zintenzivnit jejich výcvik.“ Mudla nervózně pohlédne na své zklidněné psy a jen se uchechtne. „V tom máte nejspíš pravdu. Ale jinak to jsou skvělí kluci,“ podrbe jednoho z nich, když si je připíná k vodítkům. „Ještě jednou díky za pomoc a,“ všimne si Svena, „příjemnou procházku?“ jestli jste si mysleli jenom vy, že vypadáte jako buzíci, tak máte tu dalšího adepta.
„Tak sbohem a hodně štěstí, ať se vám s psy daří a už nedělají problémy.“ „Nashle!“ rozloučí se s vámi a rychle mizí mezi stromy, drže psy na uzdě. Ne, že by potřebovali, protože mu jdou poslušně po boku, jako by předtím vůbec nezdivočeli.
Najít u přehrady nějaké útulné místečko se jeví jako problém. Neustále je nějaký mudla na dohled nebo když si už myslíte, že kolem nikdo nepůjde, uslyšíte v dáli hlasy. Štěstí vám stojí v cestě a po čtvrt hodině narážíte na malý srub, který je zapečetěn řetězy. Uvnitř byste mohli být na nějakou chvíli neviděni a udělat, co musíte. Uvnitř jsou sekery, pily a jiná nářadí, která se používají na kácení stromů. Taky tu jsou pytle se semínky na různé druhy stromů, které obyčejně rostou v lesích. Srub je tak trochu pěst na oko. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Cože?! Vole, Bene, máš kurva štěstí, že to nebyla nějaká holka. Jinak bych tě za to zasraný buznovský procházení se kolem vody asi vykuchal. Ale to bych nebyl já, kdybych něco neřekl. Je pravda, že o tomhle jsem mimo to, že jsem Benovi řekl, jak vypadáme, nevtipkoval. "Jo, to nejen oni," uchechtnu se polohlasem a vrhnu pohled na Bena. Jakmile je chlápek z dohledu a doslechu, zakroutím hlavou. To mám za to, že jsem si oblíkl tu příšernou věc. Vážně si připadám jako idiot, když si tu vykračuju na místě, kde chodí lidi venčit psy, běhat a tak podobně, v obleku. OBLEKU! Už chci navrhnout, že se prostě přemístíme někam do klidu, protože takhle akorát ztrácíme čas. Ten srub podle mě není úplně terno, ale pokud si lidi myslí, že jsme buzeranti, vždycky se to dá uhrát na to, že nás přepadla nepřekonatelná... ne, bože, ne, ani to nebudu říkat, ale víte, co kurva myslím. "Hlídej." Protože já na hlídce před srubem, jestli někdo nejde, bych tu byl nápadný jako křovák vprostřed Londýna. Nejdřív tu hodím kouzlo na odlákání mudlů, abych měl klid na otevření zámku a kontroly, jestli je vše v pořádku. Pak zavolám Bena dovnitř a už štrachám v aktovce. Vytáhnu placatku, je tam několik doušků lektvaru, takže kdybychom tam byli dýl, vystačí to nejen na hodinu. Vylovím z kapsy zkumavku a opatrně dokončím lektvar. "Stačí hlt, však to znáš. Máš to na pár hodin, kdyby něco. V kapse mám ještě jeden vlas, pro případ nouze, ale snad to nebude potřeba." |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Jak jsem si myslela. V pracovně není vůbec nic podstatného ani zajímavého. Při hledání různých tajných skrýší se něco mihlo za oknem. Okamžitě se tím směrem podívám. Mohu položit otázku, jestli to moji společníci viděli také, ale na tak hloupé a zřejmé dotazy se já neptám. Ani na to, jestli mohu rozbít ono okno. "Jedno rozbité okno navíc majitelům vadit nebude." Ušklíbnu se. Mám dvě možnosti buď se rozběhnu a oknem proskočím, do čehož se mi až tak nechce, obličej jsem si za dnešek už jednou zpravovala nebo okno rozbiji kouzlem a pak skočím. Vybírám si druhou možnost. Vytáhnu hůlku při běhu vyšlu kouzlo, které okno vysklí. Ozve se samozřejmě zvuk tříštícího se skla a následně sama vyskakuji ven. Dopadám na nohy a rozhlížím se okolo sebe, co se to předtím objevilo za oknem, hůlku stále v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Na otázku, zda se mi něco stalo, odpovím: "Ne. Rozhodně nic horšího, než naše králičí epizoda dneska odpoledne," a pokrčím rameny. "Možná se to na mě ještě podepisuje, i když jsem myslela, že to ty nákupy trochu spravily... Je tady pan Hunt a jeho kolegové??" „Nejsou, slečno Thorne, před necelými třemi hodinami odešli, ale pan Hunt dostal váš dopis.“ "To je dobře," odpovím s pokýváním hlavy. "Mi žádná korespondence nepřišla?" Pokud ne, rozloučím se a jdu do pokoje. Tam si objednám ke svačině nějaké ovoce a čaj a čokoládovou žabku, protože mám na čokoládu zrovna chuť a mám je od dětství ráda. S čajem v ruce se přesunu zpátky ke své mapě a zkusím rituál znovu. Musí to vyjít Teď už ano! Kolik jsem si kvůli těch blbých souřadnic už vytrpěla? |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Když ti záda kryje ryba, může to být sakra chyba!" Ruku na srdce, případně jiné tělu milé orgány - kdo by chtěl mít v zádech hejno piraní? Nebo žraloka, i když ten je snad paryba, ale nevím to jistě. Možná si o tom promluvím někdy s Evou, ta by ostatně mohla mít informace přímo z první...heh...ploutve! Má ostražitost o něco povolí s vědomím, že zdejší majitelé evidentně žili šťastně až do smrti s důrazem na to "Až". Jestli to má totiž spojitost s naším úkolem, tak tipuji, že v jejich pohádce budeme muset vynechat pasáž "jestli neumřeli". Marné prohledávání pak ukončí podezřelý pohyb. Má drahá a tak trochu bojovná kolegyně to bere přímo skrze okno a musím uznat, že to bylo to první, co mě napadlo. Takže ji preventivně následuji. Jakákoliv informace se nám může zatraceně hodit. "Jedno rozbité okno navíc majitelům vadit nebude." "Pošleme omluvný dopis!" Vyhrknu, když se jí snažím stačit, což je docela těžké, protože fyzičku má dost dobrou! Já ovšem nejsem žádné ořezávatko a vlastně ani hrdina, takže mi postačí, když si udržím pěkné stříbrné místo! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Farma ~Riley, Suzanne, Nimue~ Čas: cca 15:30
Střepy dopadnou do záhonku s fialkami, který sami pošlapete, a kytičky po vašem útoku podrážkami zůstanou vtisknuté do vlhké hlíny. Na to, že je všude kolem sucho, jsou záhonky pěkně udržované, což znamená, že Jill tu musela tohle ráno ještě být.
Jestli jste čekali nějakého kouzelníka, byli jste na omylu. Vaším kouzlem jste vyděsili poštovní sovu, která k nožce měla připevněný dopis se znakem kouzelnické pošty. Sova se vám pokusila uletět, ale její dezorientace z hluku způsobila, že se udeřila o okap a spadla rovnou na zem. Podle jejího chrčivého houkání si musela zranit křídlo.
--------------------------------- P.S. – chudák sova T-T :D |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro U Půlměsíční sovy ~Isabella~ Čas: cca 16:30
"Mi žádná korespondence nepřišla?" Recepční Josh zavrtěl hlavou. „Ne, madam, ale pokud přijde, ihned vám ji donesu.“ Vrátil ti klíč a dál se věnoval své nudné práci, kdy vítal nové hosty, odpovídal na otázky a dělal papírování.
Rituál se ti konečně podaří. Vše šlape jako hodinky. Runy na stužce se lehce rozzáří a špička kyvadla se dotkne jednoho místa na tvé super-mapě. Ukazuje na ulici Worcester. Sice neukazuje číslo domu, ale když si odpočítáš domy zprava, tak je to osmý dům od lesa. … Tadaaa! |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Na farmě bez farmářů “Ale kurva do háje,“ protáhnu otráveně, když konečně spatříme naši hledanou farmu. V troskách. Samozřejmě, že se něco takového – především, když už uvážím, co vlastně ti dva týpci v hospodě říkali – dalo čekat, ale… vážně? Ještě, že je farma hlídaná vůči mudlům. Tohle by mi zabralo opravdu hodně času na vysvětlování. A vymazávání pamětí. A taky doufám, že mají ty okřídlené koně nějak zajištěné vůči úniku, protože jestli jim ta bestie uletí, já za to odpovědnost neponesu. “Snad stihneme alespoň afterpárty.“ Rozhlédnu se kolem sebe a ušklíbnu se. “Podle toho, jak to tu vypadá, ji radši prošvihnu.“ Hunt pokládá svoji pitomou rybu (vážně je třeba tahat s sebou to akvárium všude?), a vcházíme husím pochodem dovnitř – první ostražitá bystrozorka, která případně schytá veškeré útoky, které se proti nám vrhnou. Žádné se neobjeví, a tak ruku s hůlkou ulehčeně povolím. Ze špičky vyletí několik červených jisker, ale na zemi se rozplynou v obláčcích suti a třísek. Opatrně našlapuju mezi převrženým nábytkem, a následuju Campbellovou do pracovny. Cosi se přitom mihne za oknem – Campbellová neváhá, a se slovy o rozbitých oknech jej rozmetá na kusy. Oba mí spolupracovníci vyletí ven – já zůstávám uvnitř, opět svírám hůlku, a nahlížím přes rám. Přeci jen jsem kromě kouzelnických soubojů nikdy s nikým nebojovala. Nejsem zrovna hr do nějaké přestřelky. To až nakonec si přijdu slíznout smetanu a všem vymazat vzpomínky na večírek. Jenže venku není ani útočník, ani náhodný kolemjdoucí – je to sova. Vyprsknu smíchy, ač je mi toho ptáka trochu líto. Vůbec to nečekal. “No nejste vy dva hrdinní bojovníci! Skolili jste dravou sovu!“ Pak mi pohled padne na dokumenty se jménem Victor Baker. Dodavatel krmiv. Na první pohled nic neobvyklého, ale co si vzpomínám ze včera… Viktorova skrýš… Seberu několik papírů a začnu si prohlížet adresu dodavatele. Viktorova skrýš… Myslím, že vím, co bude naší další zastávkou. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Pošleme omluvný dopis!" "Ale napíšeš ho ty. Máš hezčí písmo." Poslední slova než vyskakuji z okna a ocitám se na zahrádce majitelky farmy. Moje kouzlo a asi i můj nečekaný výskok z domu zapříčinil, že se lekla sova, což bylo přesně to, co se mihlo kolem okna. Stačím uhnout, aby mi Riley neskočil za krk a přesunu se k oné sově, která se zdá být poštovní. Dokonce má i nějaký dopis uvázaný na noze. “No nejste vy dva hrdinní bojovníci! Skolili jste dravou sovu!“ Naši drahou kolegyni celá situace velmi pobaví. "Je to mrtví?" Zkoumám ptáka u svých nohou. "Mám to zkontrolovat? Klidně do toho kopnu." Zacukají mi koutky, přesto že jsem to zavinila z větší části já z menší samozřejmě Riley, je to vtipné. Nebohému zvířeti bych neublížila. Klekám si na zem a jemně zvedám sovu. Pomocí hůlky jí uzdravuji poraněné křídlo a než jí vypustím nezapomenu odvázat onen dopis, co měla u sebe. Přestože se můj výraz nijak nezměnil, jsem zvědavá jaké psaní se nám dostalo do rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro No do kurev... fakt teplý bratrstvo, ty vole? No to snad ne. Musíme odsud vypadnout, čím dřív tím líp, protože k týhle teplý idylce už chybí jenom duha a jednorožec. A ten kretén tomu zas nasadí korunu! Využiju toho, že je chlápek otočený zády a ukážu Gustavssonovi prostředníček. Srub není zrovna to nejlepší, ale provizorně? Proč ne, tam na nás aspoň nebudou čumět výpravy mudlů. „Hlídám...“, ať tu nevypadám jak reklama na čórkování, zapálím si retko, porůznu postávajících kuřáků je všude spousta, takže to nikomu nemůže přijít divný. A pro jistotu mám v kapse připravenou hůlku, jedno matoucí kouzlo, následně zapomínací a i kdyby se nějaká špína dostala přes protimudlovskou ochranu, nebude vědět, ani jak se jmenuje, natožpak aby si pamatovala nás. Pití tohohle patoku je vždycky na zeblití, jenom díky tomu, že to nemusím chlastat až tak moc často, jsem si nevyrobil automatickej dávící reflex. Ale člověk se musí obětovat – u někoho to znamená, že se konečně oblíkne slušně, někdo musí vychlastat hnusný vlasy nějakýho mudly. Aspoň, že vypadal trochu na úrovni, pít cokoli z nějakýho váguse, tak potěš koště. Vypiju lektvar na jeden zátah, jinak se ten hnus nedá pít, a netrvá to ani pět sekund a ucítím první škubání. Pak je to ráz naráz, žaludek se přetočí, po celým těle mi přejede husí kůže, rozbolí hlava... uslyším lupání kloubů, jak se kosti upravují na chlápkovu velikost. Ještě štěstí, že jsme zhruba stejně velcí. Je to sračkoidní, ale netrvá to dlouho, za chvilku vypadám jak on, chlápek s čokly. Je trochu vyšší, takže mi jsou moje hadry malý, ale nic se neroztrhalo, cajk. Vytáhnu z kapsy zmenšený batoh, zvětším ho a vytáhnu oblek. Teď se převlíct. „Chtěls buzerantskou scénku, máš ji mít.“ Ještě upravit velikost, ať padne na míru - tohle taky zvládám docela dobře sám, však taky většinu svýho života trávím v kvádru, a pak můžem konečně vyrazit na Whitehall, respektive do uličky pro kouzelníky, kterou tam vytvořili proto, aby se pracovníci i návštěvníci mohli bezpečně přemisťovat k hajzlíkům i telefonní budce. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Hezčí písmo? Aby ne, když jsem furt musel něco psát celé Bradavice! Pravda, většinou to byly taháky nebo vzkazy spolužákům o hodinách, ale i tak jsem sakra trénoval! Hezky bych se dmul pýchou, kdyby nehrozilo, že se pak šprajcnu v okénku no a... že budu posléze spoluúčastníkem sovýho atentátu. "A to jsem si myslel, že po včerejšku už nebudeme dělat ptákoviny." Chtě nechtě se musím smát. Tohle je prostě úžasné! Dva neohrožení vyšetřovatelé a holka s rudou hlavou tváří v tvář mocnému nebezpečí! Z toho by mohla být kniha, nebo třeba rovnou celá sága! Vždyť jsme zatím tak skvělý tým, že kdyby nám svěřila středozemě prsten, tak ho určitě rozbijeme bez toho, abychom museli až k hoře osudu! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Farma ~Riley, Nimue, Suzanne~
Sova nespokojeně odlétla, když byla řádně vyléčena, a pokud jí někdo sledoval, tak si mohl všimnout, že v jisté chvíli zmizela, a kolem ní se to jenom zavlnilo. Nyní jste drželi v rukou dopis, na kterém byla pečeť. Riley jí velmi dobře znal. Byla od Isabelly. Když jste jej pak rozevřeli, stálo v něm:
Drahá Jill, |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Victor Baker ~Nimue~
Zatím, co ti dva zápasili se sovu, sis prohlížela dokumenty, které měly spojitost s Victorem. Zda to byl ten, o kterém mluvili ti dva chlápci, nebylo jisté, ale všechno kolem bylo tak divné, že možné možná bylo všechno. Dokonce vylekat sovu k smrti.
Na papírech nebyla přesná adresa, ale jen: Morgantown, pod ulicí Elmina. Dále pokračovaly obsáhlé seznamy různých druhů krmiv, hnojiv a jiných potřeb pro chov tolika druhů koní. Na některých byly nejspíše Jackovi poznámky, které většinou obsahovaly jen fajfky nebo slovíčko mám. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Od přehrady kamsi na Whitehall ~Ben, Sven~ Čas: po 20:00
Netrvá dlouho a proměna je u konce. Před Svenem stojí mudla, který rád venčí dva psy a přitom to není on. Na místě se nezdržujete příliš dlouho a míříte zpátky do Londýna na Whitehall. Někdo by řekl, že se ocitl v centru vládního dění, ale jen ti nejzběhlejší k tomu přidali slůvko korupce. Mudlové bez povšimnutí chodili sem a tam, aniž by tušili, že právě v nedaleké ulici zmizel muž v červené telefonní budce. Zkušené oko kouzelníka si taky mohlo všimnout, že další dva mířili na veřejné záchody, kde byl vchod na ministerstvo pro zaměstnance. Bylo otázkou, zda není lepší zalézt do budky, než stoupat do záchodové mísy.
Nicméně než jste stihli něco udělat, zahoukala vám nad hlavami sova. K noze měla přivázaný dopis s pečetí a na druhé znak pošty. Sova to zamířila rovnou k Svenovi, těsně před ním uhnula a dosedla na nejbližší lavičku. Zvedla nohu, ale při tom se lehce převážila na stranu, takže se na to vyprdla a začala nervózně houkat, což přilákalo pohled několika kolemjdoucích mudlů. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Přečetla jsem pro všechny dopis nahlas. Ještě jednou prolétnu obsah očima jen pro sebe. Isabelle. Toto jméno jsem už slyšela a byla by velká náhoda, kdyby tu byly dvě osoby stejného jména. Pro velkou smůlu Rileyho si jména dokážu zapamatovat moc dobře. A ještě pro větší, na náhody nevěřím. "Výborně. Narazili jsme na osobní poštu majitelů." Tón který jsem zvolila ukazuje, že mě dopis příliš nevzrušil a nezajímá. Jenže opak je pravdou a obdaruji svého společníka pohledem, jedná se spíše o zamračení. My dva si promluvíme o samotě. Dala jsem si moc dobrý pozor, aby mě Nimue neviděla, stoupla jsem si k proskočenému oknu zády a dopis schovala do přední kapsy od bundy. "Co navrhuje, že budeme dělat dál. Prohladéme to tu? Ale zdá se že tento nápad měl někdo před námi." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "S tvou novou držkou už opravdu víc buzerantská bejt nemohla," ušklíbnu se a radši schovám zkumavku s vlasem (placatka s pár dávkami lektvaru zůstala Benovi), načež prostě vyjdu ven, protože když jste ve společné ložnici a všichni se tak nějak strojíte ke spánku nebo tak, je to něco jinýho, než když tam jeden stojí a čumí. Protože nemá co jiného dělat. Navíc aspoň můžu obhlížet okolí. Co? Zmateně koukám na sovu, ale hned se vzapamtuju, protože ta blbka poutá pozornost. Nenápadně po ní střelím mudly odpuzující kouzlo a rychle a ne zrovna šetrně jí servu z nohy dopis. Ben ví, jak moc nesnáším sovy a že každá korespondence tímhle způsobem je pro mě nutné zlo. Sám sovu ani nemám. To radši věci vyřídím osobně, nebo je vyignoruju, nebo vzkaz pošlu letaxem, pokud to jde... "A teď vypadni," zasyčím na ni, a jakmile zase zalezu někam do klidu, kouknu se, pro koho dopis je. Já vím, že ta sova mířila ke mně, ale nějak si nemůžu vybavit, proč by mi kurva někdo psal... |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Když čtu dopis, lehce mi ujede koutek. Sveneld Gusstavson a jiné kulturní prostředí! Ostatně je jedno, jestli je to původem Nor, Švéd nebo třeba Islanďan, s takovým jménem se může chovat jako viking, což asi vzhledem k tomuhle svinčíku kolem udělal! Prostě typický bradavický odrážeč! "Když už tu jsme, zkusit to můžeme. Přinejhorším zmrzačíme nějakou myš a použijeme ji jako omluvenku pro sovu." |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Farma Posadím se na okraj stolu, a sovy si prozatím nevšímám. Místo toho zírám do zdi a uvažuju. Ti dva chlapi v hospodě se bavili o Jackovi, to už je teď jasné. Jill tady nejspíš byla sama, starala se o koně nebo tak něco. Možná přemýšlela, kde zas sakra lítá její manžel. Došli si pro ni, aby kluk konečně kápl božskou - a mezitím tady buď prorazilo tornádo, nebo se Jill pořádně servala, než ji unesli. Na každý pád už ji dávno drží. Možná mučí i s Jackem. Ale proč by měli držet Jacka? Co ten chlap má? Kousnu se do rtu, až to zabolí. Nevím. A Viktor už je pod drnem. Něco bylo v jeho skrýši - třeba to bylo něco, o čem by měl vědět Jack? Ret si teď žmoulám o něco jemněji. Jestli ví, je to asi sakra důležité tajemství, když ho odmítá říct. Ale je možné, že Jack ani nic neví, a namáhají se tam zbytečně. Koneckonců tam mluvili o nějakých dalších lidech, kteří to Viktorovo doupě vybílili. Proč by v tom případě ale podezírali nějakého pitomého farmáře? Proč? Frustrovaně praštím pěstí do stolu. Tyhle úvahy nikam nevedou. Nic nevím, na ničem nemůžu založit svoje nápady, a jen se do toho zamotávám. "Do háje!" Nakonec jen vystrčím hlavu z okna a hvízdnu na své spolupracovníky. "Co bylo v tom dopise? Máme nějakou další stopu?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Ne, madam, ale pokud přijde, ihned vám ji donesu.“ "I se sovou, prosím," Odpovím mu s úsměvem. Mám pocit, že jsem mu to už říkala - ale jeden nikdy neví. Tak to raději zopakuji, než mi sováka vypustí a on nebude vědět, kam má letět a kde je zrovna "doma." Předpokládám, že Sven nemá čas odepsat hned. Dost možná pracuje. Nebo se sova někde zdržela. proč jsem vlastně nervózní? Vypustila jsem ji před hodinou a půl! Však o co jde? Pak se vydám do pokoje, abych konečně dodělala ten rituál. A jsem příjemně překvapena! Kámen evidentně funguje - a magie také. Ono, však jsem si to taky už několikrát nacvičila "nasucho," že? V ty chvíle, kdy mi to s nefunkčním kamenem nešlo. Lokaci si zaznamenám do deníčku - stejně jako ta jména, která jsem zaslechla v nemocnici - než na ně zapomenu. "...ssa Parkey a Steve - dva bystrozoři v Sanitas, možné spojení s knihou. Zajímá se o to ISO." protože kdo ví, kdy se mi to může hodit? Přestože tedy přesně nevím, kdo jsou ti bystrozoři od ISO. Asi se bude jednat o něco ryze amerického. Nakrabatím čelo jemným nesouhlasem. Nerada mívám takhle mezery. Nespokojeně vydechnu a podívám se na hodinky. Půl páté a pět minut. Přejdu pár kroků ke křeslu, shodím boty, přičemž v nich nůž i babiččinu hůlku nechám a napolo si do něj sednu a napolo se do něj zhroutím. Je toho moc. Víc, než jsem čekala. Mám spoustu různých střípků, nevím, jak je seskládat, nevím odkud začít. Mám lokaci, kde bych se měla rozhlédnout. Mám strach, že to nemusí být zrovna nejbezpečnější věc na světě. Mám obavy o to, kde je Riley a zda je v pořádku. Jsem taková nesvá, možná i lehce zoufalá. A jsem na to všechno sama. Kontaktovat otcovy spojky nemůžu - pak všichni hned zjistí, kde jsem - a práce mě a mého bratra přijde vniveč. Navíc se to všechno hrozně zamotává. Poručím si čaj a něco malého k snědku. Nejednou mě napadlo, že bych se doopravdy měla otočit a vykašlat na to všechno... ale to nemůžu. Prostě ne. Ta kniha - je to silnější, než já. To tajemství okolo. Ta touha ji vlastnit. Kčertu, ještě nikdy jsem se neotočila zády k něčemu, co chci! Jsem zvyklá to dostat a taky to dostanu! Jenže - stojí to za můj život? Neměl Sven náhodou pravdu? Ach - kdo říká, že se chystám umírat? Ne, ne. Zatím jsem v bezpečí. Do ničeho jsem se nepustila. Jsem opatrná. A zůstanu tak! A Sanitas? Opravdu jsem musela...? Zatnu nehty do polstrování křesla a vztekle, s krátkým, štěkavým výkřikem malé rozzuřené aristokratky, shodím hrnek na zem. Roztřískne se. Čaj zabarví koberec. To mě probírá. Povzdech. "Reparo. Pulírexo." Ne. Tohle nemá smysl. "Další čaj - " klepnu hůlkou do stolu. Nic se neděje. Jsem v bezpečí. Však to, co se stalo, ještě nic neznamená. Nemá to spojitost. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Whitehall ~Sven~
Sova se nesouhlasně zatřepetala křídly a odletěla. Díky ochrannému kouzlu nenadělala tolik povyku, když z ničeho nic zmizela ve vlnivé bublině. Zanechala ti dopis se známou pečetí, kterou vlastnila Isabellina rodina. Pokud sis jej chtěl přečíst ihned, nebo až později, tak v něm stálo:
Svene, Tvůj dopis mne zastihl nepřipravenou. Opravdu jsem nečekala, že mi napíšeš a tak musím uznat, že mě to mile překvapilo, když se u mě zjevila ta sova. (Mezi námi, to zvíře už zažilo i lepší časy, ať patří komukoli, vraž mu jednu za mě.) Překvapila mne otevřenost tvého psaní. Nikdy by mne nenapadlo, že když mě vidíš jezdit na koni, máš takovéto myšlenky. Opravdu ne. Také by mne nenapadlo, že se mi s takovouhle čuňárnou někdy svěříš, ale to už je asi jiná písnička. Také bych se Ti chtěla omluvit za své chování. Ale sám víš, že toho bylo prostě příliš mnoho najednou a Tvé odmítnutí všemu nasadilo korunu. Měla jsem v tu chvíli pocit, že o mne nestojíš. Vlastně jsem ten pocit měla i poté a táhl se se mnou až do doby, než přišel Tvůj dopis. O kterém tedy stále, abych se přiznala, přesně nevím, co si mám myslet, dost možná, že by mne měl svým způsobem pohoršit, protože byl doopravdy zvrhlý.
O velbloudy neměj strach, nebudeš je potřebovat. Chybíš mi. Isabelle.
PS.: Doufám, že až se příště uvidíme, tak mi všechno to, cos psal, pošeptáš do ouška, ještě před tím, než to uvedeš do praxe. Budu se pohoršovat a třást vzrušením zároveň. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tak dopis je nakonec pro mě. A už si dokonce vzpomínám, proč by mi někdo psal. Krom bordelu, jaký jsem nechal na stole v pokoji u Carlose (zmuchlané pergameny, trochu vylitého inkoustu...), se mi vybaví i pár záblesků, které původně pohřbila hladina alkoholu. A to je proces vytváření toho dopisu. Za boha si ale nemůžu vzpomenout, co konkrétně jsem psal. Určitě něco nepublikovatelného. Když už vím, pro koho to bylo. "Počkej ještě," zarazím Bena, rozlomím pečeť a rychle dopis přečtu. Nechci, aby, kdyby se něco posralo, u mě našli cokoli, co by mě s někým spojovalo. Během čtení se začnu uculovat a ke konci se uchechtnu. Je fakt škoda, že ten dopis musím zničit. Což po chvíli zírání do něj udělám. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Co bylo v tom dopise? Máme nějakou další stopu?" Zamračím se a otočím se. Můj pohled říká něco ve smyslu, kde jsi tak posledních pět minut byla. "Příště mi řekněte, že se nemám snažit být kolegiální." Pokrčím rameny a nahlas vydechnu nosem. "Obávám se, že ne." Konečně odpovím na Nimuenin dotaz. "Byl to dopis od nějaký její kamarádky Isabel. Klasický osobní dopis. Raději jsem si ho vzala, pro případ kdyby byl k úžitku." Při posledních slovech se na krátkou chvíli podívám na Rileyho. Přijdu k oknu a naznačím kolegyni ať uhne a já vyskočím zpátky do domu. "Tak já se jdu podívat po nějaké té myši." Nejspíš tuhle poznámku Nimue ani nepochopí, když mě a Rileyho venku nevnímala. Já ale na další vysvětlování nemám trpělivost a jdu se podívat do dalších místností v domě. Jako první jsem se dostala do ložnice, která se nachází hned u pracovny. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Takže plán. Musíme do obchodního oddělení emvéček, najdem kancl Wilbura Greatha, sekretářku obalamutíme, ať nám dá fahrplan jeho asistentů – sice je to proti regulím, ale zároveň běžná praktika, takže se nebude moc cukat. A navíc, donjuan Svenheld se bude konečně cejtit ve svým živlu. No a pak je to jasný, najít jednoho z těch cápků a nabídnout návrh, který se neodmítá – s dvěma nulama a znakem galeonu. Sto galeonů je ‚jednací vklad‘ větší než polovina jeho platu, s tím by zapomněl na poctivost i světec. K dokonalosti chybí ještě maličkost, desky, ať to vypadá, že jsme připravení jednat o všech těch lobistických kecech. Vykouzlím troje desky a štosy papírů, nijak je nevyplňuju, jde jen o to, aby desky plně vypadaly. Vyjdem na ulici. Chci zamířit k budce - rozhodně je lepší tam vejít jako návštěvníci, zvlášť když falešný ministerský oprávnění nemám, když začne křepčet... co, sova?! Vážně sova? A pro Svena? No ty vole, si živě pamatuju každý ráno ve škole, pokaždý to vypadalo, že se je chystá vystřílet. Tohle nemůže bejt pracovní dopis, rozhodně ne v našem smyslu ‚pracovní‘. Máme inteligentnější způsob, jak si dát vědět, že bude předávka nebo je na trhu zájem, rozhodně takovej, kterej nedokáže odchytit každej dement s hůlkou... a nebo čímkoli střelným. „Osobní nebo práce?“ Nechám ho si počíst, konečně, nikam nespěcháme, tak co... a jelikož to musí bejt osobní, tak mi do toho nic není. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Dopis mi ve formě popela padá k nohám. "Osobní. Můžeme vyrazit." Ben mě musí vést, protože já sám se tam vůbec nevyznám. Budu se řídit jeho pokyny, které jsme si vyjasnili před akcí, a pokud se něco z toho posere, holt budu muset improvizovat. My oba. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel – Atrium ~Sven, Ben~ Čas: po 20h
Po zadání čísla 62442 se budka pohne. Není nijak prostorná a oba dva jste velcí chlapi, takže se můžete cítit stísněně. Skřípot jde slyšet po celou dobu a v určitých intervalech sebou budka lehce trhne, jako by do ní někdo narazil. Tma je nepropustná a pro klaustrofobicky je to ten nejděsivější způsob, jak se dostat na ministerstvo.
Po málem nekonečně chvíli prořízne pruh světla spodní část budky. Kromě skřípání se k vám dostane i halas, který není tak hlučný jak během dne, ale i tak slyšíte šum, smích, šoupání či klepání bot, a svištění oběžníků, které nahradily neustále kálející sovy.
Atrium není ani z poloviny plné. K večeru tu zbyli jen zaměstnanci a pár opozdilců, kteří si chtěli vyřídit ještě nějaké záležitosti. Když vystupujete z budky, kousek od vás do krbu vstoupí vysoká žena a zmizí v zelených plamenech. Zatím si vás nikdo nevšímá, a pokud nebudete ztraceně bloudit, nebudete zastavení s otázkou: Co si přejete? Či: Hledáte něco?
Ve výtahu stále promlouvá příjemný ženský hlas, který pokaždé hlásí, na jakém patře se právě zastavil a co všechno zde najdete. Místy je to zbytečně zdlouhavé a nudné. Nad hlavami vám poletuje jen pár oběžníků pro ty, co tu jsou na noční a spolu s vámi je ve výtahu starší kouzelník v obnošeném hnědém kabátu s rukama zastrčenými v kapsách. Moc si vás nevšímal a očima propaloval dveře výtahu, jako by tam někdo byl či viděl rovnou skrz. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "A kdybys našla zajíce, můžem si tu udělat táborák." Zavolám za ní, zatímco se odeberu prozkoumat asi obývák u krbu. Je to tu pěkné, to se musí nechat, i když pořádku tu moc nedají. Ze zvědavosti pak nakouknu i do pokoje pro hosty. Sice nevěřím, že by to k ničemu bylo, ale alespoň se nějak zabavím místo toho, abych uvažoval nad tím, koho to vlastně Issa zná. Mála milá hodná dokonalá bezproblémová Issa! Co tu ty lidé dělali, že vzbudili něčí odvetu? Mohli vědět o té zpropadené knize? A opravdu se na mě zase Suzanne dívala tak vyčítavě? Pokud se mi to nezdálo, tak nechápu proč. Sakra už mi to její takzvané "své" řekla a udělá to zase a pak ještě jednou a tak dál, dokud nebude mlčet a konat. S tímto bordelem v hlavě prozkoumám knihovničku. S trochou štěstí by mi třeba složení litaratury mohlo napovědět. Pokud tu budou přírodopisná díla, alespoň pochopím nějaké možné spojení s Issou, nebo něco o nich a nebo, nebo tu najdu něco zajímavého, co už nepotřebují! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Farma ~Suzanne~ Čas: cca 16:00
Naproti vchodu uvidíš truhlu, která není nijak zapečetěná, a pokud se do ní podíváš, tak v ní najdeš jen nějaké dávno zapomenuté předměty, které Jill s Jackem přestali používat. Nalevo stojí věšák s kabátem a bundou. V jedné z kapes můžeš nejít lístek s poznámkami, co se má nakoupit. Seznam není nijak dlouhý, ale bylo zjevné, že by se Jill musela odsud přemístit nebo odletět na koni, aby se dostala do nějakého kouzelnického obchodu.
Skříň je napěchována oblečením a to i šatník. Všechno je vyházené ven a na zemi není málem místa, kam by se dalo šlápnout, aniž bys podrážkou nezavadila o látku. Postel je taková, jak z ní Jill musela ráno vstát a šuplíky u nočních stolků jsou vybrané. Na levé straně se po zemi povalují kouzelné hodinky, brýle, knížka, která je nejspíš od mudlovského spisovatele, protože se na ní obrázky nehýkají a pár dolarů, které si útočnici neobtěžovali vzít. Pravá část postele jistě patří Jill, protože její noční stolek byl skrýší pro její šminky, zrcátko, knížku a pár ženských potřeb. To vše taktéž bylo venku poházené na posteli i na zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Farma ~Riley~ Čas: cca 16:00
Podrážky máš za chvílí žluté od netaxového prášku a cosi ti pod nohama praskne, jak šlápneš na nějakou ozdůbku. Pokud zkontroluješ teplotu vyhořelých uhlíků, tak jde ještě trošinku cítit, že v něm nedávno hořel oheň. Po odhrabání popela se opravdu objeví pár žhnoucích kousků.
Ložnice pro hosty je nejuklizenější z celého domu. Zde si útočníci zjevně řekli, že tady nebudou ukrývat nic, co by stálo za prozkoumání. V šatníku jsou jenom ručníky, čistá povlečení, noční stolky zejí prázdnotou, jen na nich stojí kouzelné svíce, které fungují podobně jako kouzlo lumos.
Pokud jde o knihovničku, tak v ní jsou knihy převážně o okřídlených koní, ale taky několik obsáhlých románů o nějaké naivní čarodějce. Najdeš mezi svazky i jméno Isabella Thorne, která velmi podrobně popisuje, jak se správně starat o okřídlené koně a jak odstraňovat nemoci a jiné neduhy.
Když si knihovničku prohlížíš, tak si všimneš, že jedna z knížek je více zastrčená. Ono by to nebylo divné, kdyby ostatní nebyly seřazené podlé abecedy a velikosti a zasunuty v dokonalé rovině. Tahle, ne větší než formát A5, musela být zastrčena v rychlosti a nejspíš i se zlobou. Pokud se ji rozhodneš vytáhnout a rozevřít, tak z ní vypadne papír, který kouzelníci obvykle používají k dopisům. Po rozevření jsou v něm uvedena slova:
Pečeť byla porušena. Nehledejte, nezjišťujte. Jeho si bereme jako pojistku. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Farma ~Nimue~ Čas: cca 16:00
Riley odešel ke krbu a Suzanne do ložnice. Zůstala jsi stát v pracovně. Pokud ses rozhodla jí ještě víc probádat, tak jsi našla víc dopisů věnované jmenovanému Viktorovi Bakerovi. V šuplících byly hlavně účty, doklady o zaplacení od zákazníků a jedna účetní knihy, kde sis mohla dohledat jméno Isabella Thorne, jelikož si zda zakoupila okřídleného koně. Podle všeho zde byla velmi častou zákazníci a Jill s Jackem si jí vážili.
Na výstavních skříních nebyl nic zajímavé. Byly jediné, které zůstaly tak, jak byly před tím. Trofeje a jiné ozdoby stály na svých místech s lehkým nánosem prachu. Bar byl vyrabován. McGordonovi měli nejspíš nějaké slušné ročníky. V lednici zůstalo všechno jídlo, a jelikož jste se tu dostali jen pár hodin po únosu, tak jídlo bylo v pořádku a dokonce tam byl i přichystaný oběd na několik dní předem. Aspoň tomu napovídaly čtyři talíře se stejnými porcemi. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Jdu na jistotu, však znám cestu nazpaměť. A navíc, teď není místo na nejistotu, čím sebejistějc budem vypadat, tím menší pozornost budem vyvolávat. Ve výtahu navolím pátý patro, odbor mezinárodní kouzelnické spolupráce, tam jsou kancly Útvaru mezinárodní kouzelnické spolupráce - Greathovo teritorium. Musíme jít na konec chodby, poslední dveře napravo a tam čeká první překážka, jeho sekretářka Devin. Překážka, ale možná naše výhra, nesedí tam jenom proto, aby si její šéf měl nad kým večer honit klacek. Jako každá sekretářka ví o všem, co se na oddělení šustne. Můžem z ní dostat časovej rozpis asistentů, a jestli bude zvlášť rozněžnělá, tak i jejich adresy. Takže tohle nechám na expertovi. „Svene, za dveřma bude Greathova sekretářka, Devin, ta ví všecko. Bude znát časový harmonogramy asistentů, bude vědět, kde se teď nacházej, jejich adresy... Jenže tyhle informace samozřejmě nesmí poskytovat cizejm. Rozhodně ne jen tak, musí se trochu popostrčit – tohle je tvoje parketa, ne? Tak se ukaž, kundolape, dostaň z ní co nejvíc informací.“ |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Něco mám!" Vzrušeně vykřiknu v momentě, kdy odsunu podezřele umístěnou knihu z knihovničky. Ostatně nebýt toho, že jsem zastáncem organizovaného chaosu, tak bych to byl býval přehlédl. Totiž, pokud je někdo bordelář, tak přeci nebude nechávat úmyslně srovnaný jen kousek, ale přejden a pohodlný hromádkový systém různě po místnosti. "Pečeť porušena. Nehledejte, nezjišťujte. Jeho si bereme jako pojistku." Přečtu vzkaz z papíru, který je všechno, jen ne milý. "Pečeť..." Zopakuji to pak tiše pro sebe. "Jacksonová, jak jste na tom s detekcí černé magie?" Zeptám se s vědomím, že jestli šlo o nějakou pečeť zde a o to, co Issa říkala, pak by tohle mohlo nechat nějaká vodítka. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Nemám ráda nepořádek. U mě je vše dokonale složeno a každá věc má své místo. Je mi jasné, že majitelé farmy si totu takhle nazřídili, ale kdo se v tom má vyznat. Ladností ke mě vlastní našlapuji po koji a nadzvedávám oblečení a ostatní věci v pokoji. Bohužel nemám štěstí a nic zajímavého na mě nevykoukne. "Něco mám!" Pokládám zpátky knížku, zaujala mě jen tím, že je naprosto obyčejná. Od mudlu. Vylézám z pokoje a dojdu k Rileymu a jeho objevu. Poslechnu si vzkaz. "Mluví v množném čísle. Tohle není vzkaz jen pro jeho ženu." Vyslovím svoji úvahu nahlas. "Jacksonová, jak jste na tom s detekcí černé magie?" V mých očích se objeví něco, co tam tak často není. Dotklo se mě to. Proč se nezeptal mě? To jsem tu vážně jen útočná síla s dokonalou postavou? Jak se závan emoce objevila, taky tak rychle byla pryč. "Co chceš prověřit?" Jako správná profesionálka jsem se optala a už vytáhla svoji hůlku. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro ~16:30, půlměsíční sova~ Usrkávám čaj. Tak nějak jej mám o půl hodiny dřív, než velí jakési ty světově zažité zvyky, které se u nás snad ani nijak zvlášť nedodržují. Nazvěme to tedy čaj opůlpáté. Přemýšlím a listuji slovníkem ruštiny. O všem, co se stalo, nestalo, mohlo stát a stane. O knize, problémech všedních dní - o sobě, o druhých. I o Svenovi, co si budeme povídat. Pak mi pohled znovu padne na hodiny. Mám tak nějak pár hodin času, než se Riley vrátí, že ano? Takže bych mohla... něco dělat. Inu. vzhledem k tomu, že už mám dneska svého pátrání tak trochu dost - a věřím, že už jsem získala spoustu informací i užitečných věcí, které budu moci nějakým způsobem použít, možná bych se zase mohla věnovat... nějakému tomu mrhání času ve vlastní prospěch. Třeba bych se mohla proletět. Napadlo mě také vzít mapu a najít si nějaké to místo, kde by třeba poskytovali masáže, nebo se chvíli učit z toho slovníku, být tady a pít čaj. Ale dost možná se půjdu podívat na Helenu. Upravím si oblečení, vezmu tašku přes rameno a s tichým prásknutím se přemístím na místo, kde jsem ji nechala. Drobné prsty svírají přivolávací kámen, zatímco rty nad ním zašeptají její jméno. Odpovědí je mi ticho. A ještě dalších pět až šest minut neslyším nic. Rozhlížím se, kde je. Až konečně slyším zašustění perutí. Zahlédnu ji samozřejmě, až dosedne. Díky obojku, který má na krku. Její křídla nevidím ani tak. Poplácám klisnu po pleci. "Zajímalo by mě, kde co vyvádíš, když na tebe nekoukám," usměji se na ni a nechávám ji, ať se mi o bok otírá hlavou. "Chtěla bych se někde podívat." A díky tobě budu ze vzduchu i neviditelná. Nemyslím si, že při krátkém přeletu něco uvidím - ale pokud se tam zítra mám třeba doopravdy vydat - a pozorovat okolí, musím znát orientační body. Vědět, kde je třeba lavička, kavárna, jakékoli místo, kde bych vypadala, jako že tam patřím a ne, jako že sleduji, kdo vchází do domu a vychází z něj ven. Letím nad ulici Worchester. Vlastně bych si ráda dopodrobna prohlédla celou La Platu. V okolních lesích již přemisťovací orientační body mám - ale je načase poznat město... a díky tomu se vlastně i proletím vzduchem, čímž upustím páru. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Vyhlídková… létačka O.o ~Isabella~ Čas: 16:30 až 17:00
La Plata je na poměry Ameriky malé město. Leží na hlavní silnici 301, která vede z Wilmingtonu od řeky Delaware do Richmondu. Mudlové se po ní prohánějí ve svých autech smogem naplňující atmosféru, aniž by tušili, že existuje nějaký druhý svět, aniž by tušili, že v řece Rappahannock žije říční had anguo‘os nebo se podél silnice v parku Pole Green prohání celé stádo marylandských jednorožců.
Ve sto jedna let starém městečku žijí mudlové, ale také i kouzelníci. Ulice Worcester leží na okraji města a končí v rozlehlém lese. Nad ulicí se nachází mudlovská nemocnice a jižně prostorná plocha, kde se nachází obrovský dům s parkovištěm a hřištěm na americký fotbal. Když nad ním přelétáš, právě se tam hraje a jeden z týmu právě skóroval a nepočetný dav kolem zajásal. K tobě se to doneslo jenom jako šustění, jelikož ti do uší bije vítr a pravidelné pleskání křídel ruší většinu zvuků z povrchu.
Konkrétně na ulici Worcester se nachází řada domů s auty zaparkovaných před garážemi. V tomto čase se většina lidí vrací z práce domů, takže můžeš vidět jejich přirozené chování. Přijíždějící auta, děti vybíhající z domů vítající své rodiče popř. jenom otce, protože matka zůstává doma, běžící mladou dívku se psem na vodítku, jak směřuje na stesku v lese, postarší občany sedící na lavičkách, umístěných před každým domem. Před domem, o který se zajímáš, také jedna je, i když je trochu omlácená. Naštěstí naproti přes ulici je pěkná, nedávno natřená červená lavička ladící s domem za sebou. Nikdo na ni nesedí, u domu nestojí žádné auto a uvnitř se nesvítí. Rodina nejspíš odjela na dovolenou. Žádná tabule for sale.
------------------ Pozn.: mapa mi nejde dát do 3D náhledu (asi dělám něco blbě), ale pokud by to šlo, tak dejme tomu, že byl ten dům naproti rudý toho roku 1989 :D |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Mluví v množném čísle. Tohle není vzkaz jen pro jeho ženu." "Že by měli dost přátel, co by je postrádali?" To by nám mohlo pomoct. "Co chceš prověřit?" "Tohle místo. Jestli tady zlomili nějakou pečeť, nebo uchovávali silný černoamgický předmět mělo by to být poznat a možná bychom je dle toho mohli vystopovat, ne?" Tady se pro jistotu Suzanne zeptám, přeci jen detekce není má nejsilnější stránka, tak jako všechno, co mě přímo nebaví! Ale dá se s tím žít. Tak jako se dá spokojení žít se zlatou rybkou bez toho, abyste ji buzerovali věčně o tři přání. Nebo, abyste ji měli jako artefakt stylu " v případě nouze rozbij sklo". |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Je to osvobozující. Vždycky, ať už mám jakékoli starosti, nebo myslím na cokoli, let na koni mi dokonale pročistí hlavu. Probírat se Heleninou dlouhou, vlnitou hřívou, cítit svaly, které se při každém skoku před odrazem napínají, vnímat šustění jejích bílých, zlatavě opaleskujících křídel, která se mým zrakům díky kouzlu zjeví až ve chvíli, kdy se odlepí kůň od země a magie kamene zafunguje jinak. Klidně si lehnu hrudníkem na její krk a zavřu oči, když prolétá portálem, který sama vytvoří. Za sekundu je otevřu. V Marylandu. Několikrát nad malým městečkem zakroužím ve výšce, sletím níž. Zatím nic nehledám. Zalykavě se nadechnu chladného vzduchu, zapřu nohy o křídelní klouby, znovu zavřu oči, pustím koňskou hřívu a s úsměvem, který nedokážu potlačit, roztáhnu ruce. Přijdu si svobodná. Svobodná a šťastná, jako málokdy předtím. Ne, celá ta epizoda z nemocnice se mě není nedotýká. Přijde mi tak dávná a vzdálená. Jako celý svět. Teď jsem to jen já, Helena, vítr. Chvilku si ten pocit užívám a opájím se jím skoro stejně, jako včera vínem, načež oči otevřu a začnu se orientovat v ulicích podle mapy, kterou jsem si, než jsem vyletěla, dobře prohlédla. Potřebuji najít tu ulici. Nakonec se přeci jen chytím několika orientačních bodů, mezi nimi i toho stadionu a navedu klisnu níž a blíž k místu, které potřebuji. "Stůj, tady mi zastav." Jako draví ptáci, i ona začne máchat křídly rychleji, aby se udržela ve vzduchu, aniž by se hýbala. Musím se rozhlížet rychle, dlouho tak samozřejmě nevydrží. Lavičky, domy - vše si v rychlosti prohlédnu a pobídnu ji, aby pokračovala. Díky tomu, že jí při letu na místě lehce spadl zadek z vodorovné pozice směrem k zemi, vyrazí směrem vzhůru. Neodpustím si šťastný zavýsknutí a znovu se jí položím na krk. Pak ji nechám sletět ještě jednou níž a znovu si LaPlatu prohlédnu. Abych získala přehled o místech, kam bych se mohla přemístit. Je dobré, mít létajícího koně! A protože mám čas, dost možná bych ji mohla trochu proletět. Kousek odtud jsou Grand Caverns, že? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Takže ta nejtěžší část je zas na mě?" ušklíbnu se a popravdě si nejsem jist, jestli to neskončí fiaskem. Ženský balím pro zábavu, ne když jde o krk nejlepšímu kámošovi. Navíc on je rozdíl ukecat lékouzelnici někde v Africe, kor když s ní můžu mluvit o lektvarech a tvářit se třebas jako doktor - a jít do zcela neznámýho pole tady na ministerstvu. To je pro mě trochu jiná liga. Kurva. Zeptám se Bena na pár jmen těch asistentů, ať tam nejdu úplně na blind. Musím vědět, koho sháním. Když si s Benem ujasníme těch pár detailů, vydám se do boje. Nasadím svůj lehce přezíravý výraz, jaký se od někoho vyššího postavení očekává - a na jaký kupodivu hodně ženských zabírá. To jenom podporuje moji teorii, že skoro každá čubka touží po tom, aby jí někdo velel, jen je třeba jim ukázat, že by se jim to líbilo, protože si jich to mnoho nepřipouští. Rozhlédnu se po místnosti, zda jsou tu ještě jiné stoly než ten její. Pokud ano, dělám, že někoho hledám. Pokud ne, zamířím rovnou k tomu jejímu. Pozdravím ji víceméně bez úsměvu. Ne že bych působil jako nezdvořák nebo protiva, spíš se snažím vypadat jako někdo, kdo má svých starostí dost, než aby se otočil za každou sexretářkou. "Slečno, nevíte, kde bych mohl najít Granta Jeffersona?" vytasím na ni jméno jednoho asistenta. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel - Odbor mezinárodní kouzelnické spolupráce ~Sven, Benjamin + Devin~ Čas: po 20 h
V předkanceláři se nachází jenom jeden stůl a za ním sedí blonďatá sekretářka, která právě něco sepisovala a tvářila se při tom dost soustředěně. Chvíli ji trvá, než si Svena vůbec všimne, a když vzhlédne, jde na ni poznat, že je unavená. Pokud dělala papírování celý den, tak to zmoří nejednoho člověka.
"Slečno, nevíte, kde bych mohl najít Granta Jeffersona?" „Dobrý večer,“ pozdravila a zvedla hlavu od papírů, respektive od pergamenů, kterých tu měla opravdu celkem dost. „Granta Jeffersona? To je ten nový?“ lehce zúžila oči. „Jste tu trochu pozdě,“ klepla na hodinky na své pravé ruce. Poslední móda kouzelnického světa, kde hodiny ukazovaly snad všechno, co se týkalo času, dokázaly i říct, kolik je hodin v jiném pásmu. Na přepínání jste potřebovali jen hůlku a vědět, jak na ně. „Většina zaměstnanců skončila už v šest. Mezi nimi je pan Jefferson.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro To se dalo čekat. Tím blouděním okolo vody jsme ztratili hodně času. "To už je vážně tolik?" zahraju mírně překvapení a podívám se na své hodinky. "Tak to se omlovám, slečno..." Pokud bude chtít, doplní svoje jméno. "Ty časové posuny dokáží člověka pořádně zmást." Na okamžik se odmlčím a lehce se zamračím, jako bych nad něčím přemýšlel. "Hmm, neměla byste na něj nějaký jiný kontakt než sem? Mám cestovní plán snad na měsíc dopředu a nevím, jestli se mi sem podaří se dostat v jeho pracovní dobu." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel - Odbor mezinárodní kouzelnické spolupráce ~Sven, Benjamin + Devin~ Čas: po 20 h
"Ty časové posuny dokáží člověka pořádně zmást." Devin pozvedla obočí, jako by Sven řekl něco zakázaného. Během toho, co mluvil, začala rovnat papíry a chvílemi se zdálo, že jej vůbec nevnímá. Nakonec však zvedla hlavu a podívala se Svenovi rovnou do tváře. „Stačilo by mu poslat sovu, pane...“ pokud Sven dodal své/falešné příjmení, dokončila větu tím. „Pan Jefferson vám určitě rád dá vědět, kdy tu je nebo si domluvíte schůzku. Bohužel nemůžu každému dávat adresy zaměstnanců,“ postavila se a jemně mávla hůlkou, kterou mezitím vytáhla. Všechny papíry odlevitovaly do vedlejší pootevřené kanceláře, která jistě patřila vedoucímu odboru. Šlo to poznat i jmenovky na dveřích.
Pokud šlo o sovy, tak těm stačilo jen napsat jméno a ony adresáta pak nějak našly. Jak, to neví nikdo. Na druhou stranu to trvalo déle než bez adresy. Z hodiny se mohly stát dny a z nich celé týdny. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Že by měli dost přátel, co by je postrádali?" Pokrčím rameny, i když na kratinkou sekundu mám chuť něco říct. Něco o známe Isabele, kterou zná i tady dotyčný Riley. Nechám si to pro sebe, až budeme sami. "Jestli tu něco takového bylo, tak bych měla šanci to poznat." Doprovodím to přikývnutím a už si šahám pod bundu. Moje dubová hůlka mě příjemně hřeje v ruce. Otočím se zády od Rileyho a zavřu oči. Snažím se vnímat vibrace temné magie kolem sebe, jenže... nic. Udělám pár kroků, kouzlo na prověřování pronesu znovu, otočím se dokola a... nic. Zklamaně vydechnu a vrátím se pohledem ke svému společníkovi. "Nic zlého nebo temného tu nebylo. Nebo to tu bylo před moc dlouhou dobou. Jediná podivná věc je opravdu zmizení majitelů." Cítím se zklamaná, ne nad svými dovednostmi, že bych pochybila, to nikdy. Ale čekala jsem, že aspoň něco objevím. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Udržuju s ní oční kontakt a teprve až zmíní sovy, uhnu očima do strany, jako bych uvažoval, a krátce si promnu strniště. "Slečno Devin," jménem ji samozřejmě oslovuju jenom tehdy, pokud se představila; zlehka, abych nenarušoval její osobní prostor nebo jí nějak nezavazel se k ní nakloním, "opravdu bych vás tu takhle pozdě neobtěžoval, kdyby to nespěchalo," řeknu o něco tišeji a znovu jí hledím do očí. "Ale jestli mu pošlu sovu bez udání adresy, bude bloudit dlouho. Navíc všichni známe to úmorné papírování." Ukážu očima na hromadu, co zrovna odlevitovala, a dovolím si malý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Farma Vynořím se z pracovny s otevřenou plechovkou pěnivého nápoje, který jsem si vytáhla z ledničky McGordonových. Jsem si totiž jistá, že jestli - chci říct "až" - se sem ti dva vrátí, jejich poslední starostí bude kontrolovat zrovna svoje zásoby jídla a pití. Možná budou mít plné ruce práce s chytáním koní, kupováním nového nábytku a tak. "Jacksonová, jak jste na tom s detekcí černé magie?" Obočí mi vyletí vzhůru. Proč se ptá mě? Nemáme tady přesně pro takové případy jen tak náhodou školenou bystrozorku, která je na tyhle věci... kvalifikovanější než já? Možná mám OVCE z Obrany proti černé magii, ale moje specializace je přeci jen na trochu jiné věci. Takže... mí kolegové se zase pohádali, nebo co? Fakt už na jejich telenovelu nemám chuť. Campbellová se mi díky tomu i zdá poněkud dotčená, když se chopí úkolu a hledá stopy po černokněžnictví. Nic. "Nic zlého nebo temného tu nebylo. Nebo to tu bylo před moc dlouhou dobou. Jediná podivná věc je opravdu zmizení majitelů." Srknu si šumivého drinku, a bublinky cítím až v nose. Vlastně ani netuším, co je to za značku. Předpokládám, že nějaká americká. "Takže... co je v plánu?" Obrátím se s tázavým výrazem na Hunta. Koneckonců, ten je tady něco jako šéf. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Takže... co je v plánu?" No to je dobrá otázka. Dalo by se říct, že to patří do kategorie "tohle bych chtěl sakra taky vědět". "Když tu zůstává jedinou záhadou to zmizení, tak už tu moc neuděláme." Popřemýšlím nahlas. "Půjdeme do té hospody, kde jste získala tu informaci." Odpovím po chvilkových úvahách na téma kdo, co, proč a zatraceně, jaktože jsem nechal rybu na terase! "Můžeme volně navázat na předchozí večer." Lehce se usměju s vědomím, že smích a nenápadně nápadný rychlý přesun k verandě je přesně to, co potřebuji! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Ministerstvo kouzel - Odbor mezinárodní kouzelnické spolupráce ~Sven, Benjamin + Devin~ Čas: po 20 h
"Opravdu bych vás tu takhle pozdě neobtěžoval, kdyby to nespěchalo." Devin pozvedla obočí, jako by to bylo úplně mimo nic, ale tik v koutku jejích rtů oznamoval, že se trochu chytla. "Ale jestli mu pošlu sovu bez udání adresy, bude bloudit dlouho. Navíc všichni známe to úmorné papírování."
Blondýna vzdychne. „Tak dobře,“ řekne nakonec. „Ale jen proto, že oba dva máme dneška plné zuby,“ znovu si sedla za stůl a ze šuplíku vytáhla knihu. Klepnutím hůlky se otevřela na požadované stránce, na kousek pergamenu opsala adresu. „Kdyby se ptal, tak já to nebyla.“ S tím tě a pak i Bena vyhnala ven na chodbu, aby mohla zamknout a jít domů. „Nashle!“ ještě mávla rukou a zmizela ve výtahu.
adresa |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Věnuju jí malý vděčný úsměv. "Samozřejmě, přece bych vás nepráskl. Děkuji." Vezmu si pergamen, a když mě vyhazuje, použiju kouzlo, které jsem nejednou dělal u známostí na jednu noc. Jinak, kdyby to bylo upřímné, na tyhle hovadiny moc nejsem. Vyčaruju jí jednu růži, která není neinvenčně rudá, ale žlutá. Na chodbě jí ji nabídnu a rozloučím se. Jakmile zmizí, podám se samolibým úsměvem adresu Benovi. "Víš, kde to je?" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Takže... co je v plánu?" Tak tohle si vychutnám. Vím, jaké to je velet nebo rozhodovat o ostatních. Riley mi nikdy nepřišel jako vůdčí osoba a , raději vtipkuje, kolem sebe všechny mate. Sleduji ho a čekám na jeho slova, která by nás někam měla směřovat. "Půjdeme do té hospody, kde jste získala tu informaci." Hmm… to není tak špatný nápad. Přimhouřím oči a kývnu, že s tímto mohu souhlasit. "Můžeme volně navázat na předchozí večer." Jeho slova mi připomenou dnešní ráno a zhnuseně se zašklebím. “Myslím, že tohle vynechám.“ Sleduji Rileyho a moje věta zní, jako kdybych nechtěla jít do hospody. “To navazování.“ Včera jsem to vzala ve velkém stylu, naštěstí žádné pozůstatky mi nezůstali ani rána a roztržený ret. Ale zažít to znovu, nehodlám. Určitě nějakou dobu. Nastává otázka jak odsud. Sem nás přinesl přenašeč a ty jsou většinou jednosměrné. “Jak se přeneseme zpátky? Použijeme jejich krb?“ Je to asi nejjednodušší způsob. Nimue je původem Američanka a nejspíš má občanství a mohla by nás přenést všechny, což je další z možností. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Nasadím úšklebek, kterej jsem používal už na škole, když hrál ublíženýho, a než převezmu adresu, konstatuju. „Vidíš, vole, a pak že je to těžký.“. Kouknu na adresu. Místo neznám, ale dokud je po ruce skřet, není to dvakrát velký problém. „Vezme nás tam skřítek. Jdem pryč.“ Zamířím zpátky k budce, je zbytečný používat krb, když v tuhle dobu bude ulička, kam se přemisťují kouzelníci, určitě prázdná – a přímo na adresu jít přes krb je blbost, bude mít blokovanej vstup, a i kdyby ne, rovnou začne útočit. Tohle je pořád vpád do soukromý domácnosti. The Dashes, Harlow, Essex Jen co zkontroluju, že se kolem opravdu nikdo nemotá, pro jistotu zakouzlím detekční kouzlo, zavolám skřeta a nechám ho nás přenést na konec The Dashes street, podle skřeta kousek od domu Jeffersona. Ještě se nechám nasměrovat a popsat, jak dům vypadá, sami by jsme to hledali dlouho, ale pak ho pošlu do prdele, už snad nebude potřeba a nechci na něj koukat zbytečně dlouho. „Pamatuj si, budem zástupci Mag-Pharmaceutics, docela velký korporace vyrábějící kouzelný léčiva, je dost velká, takže její chodbaři oxidujou rovnou u nejvyšších šarží, proto si jsem dost jistej, že za tímhle chlapem ještě žádnej nebyl. A navíc, jestli je aspoň trochu normální, tak mu to, že za ním jdem, polechtá ego – naše plus. Já budu normální firemní lobbista, budu se jmenovat třeba James Bailey, ty budeš specialista na léčivý lektvary a chceme s ním mluvit v soukromí, v klidu probrat zákon o vyšší kontrole vývozu léčiv do zahraničí. O tom se má příští měsíc hlasovat, co mi říkal Greath. Naší firmu budou zvýšený kontroly stát spoustu prachů navíc, takže potřebujem, aby to při hlasování neprošlo. Já to odkecám, ale kdyby se předtím, než nás pozve domů, začal vymlouvat, že je vyšší kontrola potřeba, bude třeba tebe – jsi profík, určitě dokážeš vyrobit nějakou lektvaristickou hlášku potvrzující bezpečnost britskejch lektvarů, který nikdo nerozumí, ale která působí hrozně chytře.“ Počkám, jestli mi to odkejve nebo až domyslí nějaký chytrý žvást, a pak vyrazím směrem, který mi skřet nadiktoval. Dům chvilku hledáme, ale to, že je magickej, přeci jenom pomáhá. Takový se kouzelníkům hledaj přece jenom líp. Zaťukám a pak už jenom čekám – snad bude ten kretén doma, jinak je tohle všechno snažení na hovno. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro The Dashes, Harlow, Essex ~Ben (ten post je ok :)), Sven + Grant Jefferson~ Čas: cca 20:30
Grant bydlí v domě, který vypadá jako všechny ostatní, až na to, že na zahradě rostou prapodivné rostliny, které sem tam otevřou květy poseté dlouhými trny, které mají představovat zuby. Line se od nich nasládlá vůně, která připomíná med smíchaný s trochou rumu. Díky očarování mudlové vidí jen nevinný dům a na brance visí štítek s nápisem: POZOR ZLÝ PES! Sice po zahradě žádný neběhá, ale nekouzelníci vidí něco jiného.
Když Ben zaklepal, chvíli se nic nedělo. Všechny prapodivné rostliny k vám natočily své zubato-baňaté „hlavy“ a dělaly pohyb, který by u člověka způsobil klapání zubů.
Dveře se z ničeho nic otevřely a objevil se v nich, tak kolem třicítky, tmavě hnědovlasý muž. „Dobrý den?“ pozvedl obočí a prohlédl si vás od hlavy k patě. „Ehm, potřebujete něco?“ trochu jej znervóznil váš zjev. Sám byl oblečen už do domácího. Šedivé tepláky, modrobílá kostkovaná košile a chlupaté nazouváky. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Tak teda posun Jak je vidět, naše vyšetřovatelská práce je velice efektivní a rychlá. Nenapadlo mě, že budeme mít tolik času chodit po hospodách a barech! Nu což, nic namítat nebudu. “Jak se přeneseme zpátky? Použijeme jejich krb?“ Uskrnu poslední zbytek šumivého drinku, zmačkám plechovku a hodím ji za sebe do sutí, protože v tuhle chvíli už nějak nevidím důvod, abych odpadky nosila do koše. Pak si začnu křupat klouby v prstech. "Můžu nás prostě přenést. Teď, dokud ještě na nic nenavazujeme." Pokud proti tomu Hunt ani Campbellová nic nemají, s prásknutím nás přenestu zpět k vstupu do Parishe. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Parish ~Suz, Nimue, Riley~ Čas: cca 16:30
"Můžu nás prostě přenést. Teď, dokud ještě na nic nenavazujeme." Ale i přesto musíte odejít z pozemku, jelikož je chráněn i proti přemisťování. Nikdo by určitě nechtěl, aby se mu někdo z ničeho nic objevil uprostřed zahrady. To vám trvá skoro půl hodinu a všechna zvířata v ohradách za vámi smutně zvedají hlavy. Nyní se o ně nikdo nestará a kdoví, zda mají v krmelcích dostatek jídla nebo všechno už zkonzumovali.
S prásknutím se objevíte před vstupem do Parishe, který je pro věřící mudly místem pokání, i když někteří mudlové sem chodí jen z rebelských důvodů. Dovnitř zrovna vchází podivná dvojice s pircingy a potrhaným černým oblečením. Trochu se motají, takže si museli něco šlehnout.
U vchodu na vás hledí Ježíš Kristus se sepnutýma rukama. Nic neříká. Jen nejspíš němě trpí, kdo si to dovoluje vcházet na tak posvátné místo.
****
Pozn.: INFO |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Grand Caverns ~Isabella~ Čas: cca do 17:00
Grand Caverns, pro některé známější název Grottoes of the Shenandoah, jsou rozsáhlé jeskyně s přírodními úkazy, jakou jsou stalagnáty, stalagmity a další. Mezi mudly oblíbená atrakce, pokud jsou na procházce a každá jeskynní hala má svou historii. Sem tam si na prohlídku zajde i kouzelník obdivující kamenné závěsy, vápnité sintry či vodní plochy odrážející jeskynní krásu.
Dneska máš štěstí. V celou se koná poslední prohlídka a průvodkyně vyzývá opozdilce, aby jí ukázali lístky nebo si je vyzvedli na stánku, kde je prodává mladík se jmenovkou typu brigádník. Cena se pohybuje od osmi do osmnácti dolarů, při čemž dospělý platí tu nejvyšší.
Prohlídka bude postupovat skrze několik síní, které mají svůj vlastní název a historii k tomu. Kromě jeskynních úkazů si návštěvníci můžou prohlédnout i pohozenou keramiku a díla pralidí.
„Prosím, za pět minut začínáme!“ volá hnědovlasá průvodkyně. Na sobě má teplé oblečení a ruce schované v rukavicích. I přes nemotornost právě trhá jednu vstupenku a navádí návštěvníka ke vstupu. „Přidejte se ke skupince a počkejte. Ještě někdo?“ znovu zavolá.
****************** Pozn. PJ: Tady je nějaké to info... nejsem si jistá, zda se chodí popořadě, jak je to v tom seznamu, ale kdyby, tak můžeme postupně procházet nebo prohlídku šupnout do jednoho postu. To je na tobě :) Trojka má čas 16:30 a ještě se někde stavují. Pak míří dom. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Upřímně, ty kytky mě serou. Pořád nemůžu pochopit, proč, když chce mít někdo na zahradě něco zubatýho, si nepořídí psa nebo podobný zvíře. Ne, místo toho si tam zasadí hnusný kytky. Jediný štěstí je, že nemaj tendence chňapat po lidech, protože jinak by asi panu Jeffersonovi na zahradě náhodou vznik požár, kterej by náhodně všechny tychle zubatý hnusy spálil. Za to klapání si taky nic jinýho nezaslouží. První bod pro nás – je v domácím, což ho znejistí. Samozřejmě, stejnou měrou by ho to mohlo nasrat, ale to už je holt riziko. „Dobrý večer, pane Jeffersone. Omlouváme se, že vás rušíme tak pozdě,“ nasadím sebevědomej úsměv, kterej jasně říká, že jestli náhodou rušíme, tak si to neuvědomujem a nebo nám je to jedno. Jinak řečeno, typicky „chodbařskej“ u lobbistů, kteří si to můžou dovolit. „Já vím, už máte volno, ale věřím, že si rád vyslechnete naši nabídku. Mé jméno je James Bailey a můj kolega se jmenuje Joseph Bradbury, jsme zástupci společnosti Mag-Pharmaceutics, možná už jste o ní někdy slyšel.“ Další z řady profiúsměvů, tentokrát hlásající, že nemůže existovat nikdo, kdo by o téhle společnosti neslyšel. „Víme, že se chystá hlasování ve věci zákonu o vyšší regulaci vývozu léků do zahraničí. To může silně poškodit naše zájmy, navíc, obávám se, že hlasování bude příliš brzy, než aby se farmaceutické společnosti mohly vyjádřit. Pane Jeffersone, Grante,“ častý oslovování jménem – jako ukázka toho, že je natolik důležitej, že stál za zapamatování – to taky občas funguje, „dovolte nám prosím představit vám návrh naší společnosti, který bude prospěšný jak pro vašeho nadřízeného, tak pro naši společnost. Nicméně, bude realizovatelný, jen když se hlasování trochu zdrží... ale to bychom asi měli probrat více v soukromí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro The Dashes, Harlow, Essex ~Ben (ten post je ok :)), Sven + Grant Jefferson~ Čas: cca 20:30
Grant zíral na Bena, tedy na pana Bailyho. Zdálo se, jako by byl ztracen ve změti slov, která se na něj hrnula a on je nestíhal chápat. Ego každého muže, který má ambice na to být povýšen, je polichoceno, že někdo z vyšší pozice zdá jeho křestní jméno. Nemusím vůbec poznamenávat, že se Jefferson zakřenil, ale ihned se zatvářil velmi důležitě, i když v domácím to vypadalo komicky.
„Jo, to hlasování,“ ihned přikyvoval. Bylo otázkou, kolik o tom ví, zda o něčem podobném měl tušení nebo jestli takového něco je. „Tak poďte dál,“ uhnul ze dveří, abyste mohli projít. „Kdybych tušil, že máte ke mně namířeno, vzal bych si něco... slušnějšího,“ poznamenal a vedl vás krátkou vstupní chodbou do pokoje spojeného s kuchyni. Nábytek vypadal obyčejně. Nijak neuchvátil, ale ani nedával najevo, že je z popelnice. „Dáte si něco?“ zeptal se. „Během práce asi pít nemůžete, že?“ vlezdoprdka došla ke kuchyňské skříni a otevřel ji.
V obývacím pokoji byl malý konferenční stolek a velký kožený gauč ve tvaru pravoúhlého V. Byl umístěn v rohu a na stolku už pár dní vadla kytka. Grant tu měl pár obrazů s motivy různých masožravých rostlin a na krbové římse rostla zmenšenina masožravky z venku. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Druhá možnost, co mě napadla, že nás přenese Nimue, kterou jsem ani neřekla nahlas se zdála rychlejší a pohodlnější. Museli jsme opustit pozemek farmy a během několika minut jsme se objevili před hospodou. Tedy jestli to můžeme tak nazývat. Jsme v mudlovském kostele. Kouká na nás naprosto kýčovitá soška Ježíše. “Sakra, to je hnusný.“ Ojediněle jsem nepoužila svoje oblíbené francouzské slovíčko. Nějakou sekundu pozoruji to zbožné vzezření a nemůžu si pomoci od toho odtrhnout oči. Mudlové jsou tak divní… Zavrtím hlavou a odvrátím se. Dobře že jsem tohle neřekla nahlas, v naší skupince je Riley a ten je z mudlovské rodiny a snad i moje matka byla, ale tu jsem nepoznala. Nemusím se dlouho rozhlížet, abych našla vstup do lokálu, je hodně nápadný, i pro někoho kdo do mudlovských kostelů nechodí každý den. Otevřu masivní dveře a postavím se bokem a nechám vstoupit první své kolegy. “Račte vstoupit do té zábavnější části dnešního dne.“ Podotknu ve dveřích a nakonec vklouznu dovnitř i já. Rozepnu si svojí koženou bundu. “Asi by bylo velké štěstí, kdyby jste tu zahlédla ty muže ze včera.“ Věta patří Nimue. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro ~Nimue~ Muži v hospodě opravdu nejsou. Jeidný, koho poznáváš, je čarodějka za pultem, která zrovna míchá divně kouřící koktejl. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro No, to jde až překvapivě lehce... tak se hlavně nenechat ukolíbat, furt se může cokoli posrat, hlavně zůstat ve střehu. Sednu si na gauč a rozhlížím se, pán je očividně masožravčí fanatik, má to tu těma kytkama přímo vytapetovaný. Určitě je to teplouš. „Ano, děkujeme, v práci se samozřejmě nesmí pít, ale jedna sklenka nemůže uškodit.“ Až bude pod imperiem, nebude problém ho donutit se oblíknout, ale kdyby se papučový král šel převlíknout, měli bychom čas se připravit ho sejmout. Jinak už máme stejně skoro vyhráno – pakliže nepřijde něco nečekanýho – když jsme u něj doma. Stačí obligátní, ´můžu si dojít na toaletu´ a když ho jeden z nás mezitím bude zaměstnávat, je ruka v rukávu. „Ještě jednou se omlouvám, že jsme přišli v tak nevhodnou dobu a bez ohlášení, jak říkám, celý hlasovací proces je nějak moc na rychlo a my museli jednat. Zatímco jiní šli za vaším šéfem, my moc dobře víme, že za úspěchem každého vysokého úředníka stojí jeho asistenti, proto jsme teď tady, zjistili jsme si, že jste nejschopnější. Jestli je vám ale nepříjemné mluvit s námi v domácím oblečení a chcete se převléct, rádi počkáme.“ Nasadím schovívavý úsměv, „nikam nespěcháme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Všechno Benovi odkývu. Já byl vždycky spíš typ bodyguarda, když se o něco jednalo. Někdo jako já hlavně v cizině v drsných podmínkách vyvolá tu správnou reakci. Ben je v kecání přece jen lepší a na rozdíl ode mě ví přesně, o co se jedná. Já se v tom nikdy tak hluboce nenimral, proto se držím jeho vedení. On ví nejlépe, kam až sahají nitky sionistů a jak hluboko budou schopni vidět pod povrch. Jinak bych řekl, že to Ben zbytečně přehání. Ale po tom, co říkal? Ne. Věřím jeho paranoie. Prohodím akorát jakousi frázi na pozdrav a následuju Bena. Masožravky venku mě ihned zalarmovaly, že bych si měl dávat pozor, co budu o kytkách tvrdit, že tenhle člověk by o nich možná mohl něco vědět. Pokud je dokáže pěstovat a zrovna tyhle. Vnitřek mi to jenom potvrdí. Nechci to Benovi pokazit a přímo na mě zatím nic není, tak akorát kopíruju náladu, jakou se Ben snaží navodit. A dívám se na kytky okolo. Mám hrát farmaceutického znalce, takže se aspoň něčím zabavím. Přitom však poslouchám a sleduju, kde Jefferson je. Imperio bych radši nechal na Benovi, to jsem mu řekl i venku - on s ním bude hlavně manipulovat. Ne že bych ho neuměl, akorát je zbytečné vydávat dvojité rozkazy. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Víra je něco, co mě nikdy moc neoslovilo. Po pravdě, přijde mi moudřejší se modlit třeba ke zlaté rybě než k chlápkovi, co žil před skoro dvěma tisíci lety a ještě k tomu ho přibyli na kříž. Nemluvě o tom, že zástupci náboženství obvykle měli ten ohavný zvyk považovat kouzla za něco zvráceného. “Račte vstoupit do té zábavnější části dnešního dne.“ Suzanne je dneska samé překvapení! Žádné merde, ani veselé "Račte všichni jenom směle, vzhůru přímo do prdele". "Jestli tu mají svěcenou vodku, tak je to brána do ráje!" Dodám s lehce předstíraným nadšením. To místo se mi líbí asi tak, jako ostatní věci, co se nám lepí na paty. "Asi by bylo velké štěstí, kdyby jste tu zahlédla ty muže ze včera." Nadhozená udice pro rybku jménem konverzace? Nebo snad snaha i do mě rýpnout? Obě varianty mají své kouzlo a to i bez podběráku a tak se do potenciálního hovoru se nezapojuji. Musím ovšem přiznat, že má pravdu. Byla by to dost náhoda i kdyby sem chodili pravidelně, tak na ně nemusíme jen tak natrefit. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro The Dashes, Harlow, Essex ~Ben (ten post je ok :)), Sven + Grant Jefferson~ Čas: cca 20:30
Mazat med kolem huby se zdálo jako velmi dobrý nápad, jelikož Grant každou chvíli byl vysmátější, jako by si šlehl a hrudník se mu nadouval, div nepraskl. Před tím neměl šajna, že by mohl povýšit. Masožravky snad vycítily jeho radostné rozpoložení (tedy jen určitý druh, kterému se lidově říkalo poctivka) a jaly se kývat hlavami ze strany na stranu. Při tom vyluzovaly sladce vonící aroma, které by ve větším počtu mohlo člověka doslova přivést do bezvědomí.
„... Jestli je vám ale nepříjemné mluvit s námi v domácím oblečení a chcete se převléct, rádi počkáme.“ Jefferson se zarazil a letmo se přelétl pohledem v odrazu nejbližšího okna. „Hned budu zpátky,“ frnknul jako kanárek z pootevřené klece.
Mezitím jste měli čas se trochu porozhlédnout. Sladká vůně pomalu lezla na mozek, takže by nebylo na škodu otevřít okno. Krb byl vyhaslý a nejevil známky, že by byl používán, jelikož na římse nebyl k nalezení žádný letaxový prášek. Na dně se válelo pár zpopelněných polen. Kuchyň byla propojená s obývacím pokojem, a pokud jste se dívali i do skříněk, v jedné z nich jste našli kvalitní brandy a otevřenou whisky. Co se týče fotek jeho rodiny, moc toho tu nebylo. Byl to zjevně magor do masožravých rostliny a vedle fotky pěkné blondýnky měl vystavenou kresbu zelené ohyzdnosti.
Z vedlejší místnosti, kde se Grant převlékal, se ozýval šum, místy bouchnutí dvířek skříňky a dokonce pár nadávek. Trvalo mu deset minut, než se konečně vrátil v uhlazeném hábitovém obleku. „Tak můžeme přejít k... jednání,“ snažil se použít profesionální výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Parish S prásknutím se přeneseme z pozemků vyrabované farmy zpět do Parishe. Bez většího zájmu si prohlížím tváře svých kolegů, kteří se rozhlíží po útulném interiéru křesťanské kavárny a možná i přemýšlí nad tím, koho vůbec napadlo smíchat mudlovské náboženství a kouzelnický bar. Mě tedy tahle otázka rozhodně trápí. Kdybych toho dotyčného poznala, s radostí bych mu potřásla rukou a nechala si podepsat tričko. Tohle je totiž geniální nápad. “Asi by bylo velké štěstí, kdyby jste tu zahlédla ty muže ze včera.“ Líně přelétnu očima po stolech a zkoumavým okem zapátrám mezi tvářemi. "To asi ano, protože tady nejsou." Obrátím se na Campbellovou s Huntem a výmluvně pokrčím rameny. "Takových deus ex machina nás asi může potkat jenom omezený počet. Zase příští týden?" Pohled mi vzápětí padne na čarodějku v háčkovaném úpletu, která za barem něco míchá. Tu si pamatuju. Nalévala tu i včera... A přiznejme si, že ve Washingtonu není zase tolik čarodějnických barů místní úrovně - takoví by nejspíš netrávili svůj volný čas v luxusním hotelovém spa popíjením drahých drinků. Jestli tu byli jednou, je vysoká šance, že tu byli víckrát. Pokud jsou samozřejmě místní. "Víte co?" Prohlásím napůl tlumeně, napůl vesele zpěvavým tónem Campbellové s Huntem. "Pojďme na bar." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Parish ~Suz, Nimue, Riley~ Čas: cca 16:30 Čarodějka hodila do sklenice poslední přísadu, která nebezpečně připomínala pavouka a hůlkou nechala drink odlevitovat na stůl před čaroděje, kterému zpod klobouku vyčuhovaly oslí uši. Chlápek mávl a kouřící nápoj do sebe začal lít.
Barmanka se následně vrhla po utíkající zavařovací sklenici s nápisem: mločí bulvy. Na její výšku to byl velmi podařený kousek. Vypadalo to, jako by se na chvíli srolovala a následně narovnala, když vítězně sklenici s nožkami držela v rukou. „Carstino!“ zavolala vysoká čarodějka. „Kolikrát ti mám říkat, že tu sklenici máš připevňovat k řetězu!“
Z kuchyně vyběhla boubelatá dívka s růžovými tvářemi a vlasy jako Pipi dlouhá punčocha. Dokonce ani pihami nešetřila. Vzala vzpouzející se sklenici. „Omlouvám se!“ vypískla v tónu, který by při vyšší frekvenci už rozbíjel okenní výlohy.
„Tak běž. Mám tu zákazníky,“ po téhle větě se otočila barmanka směrem k vám. „Budete mít přání?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Parish Ohlédnu se za ostatními, jestli mě následují, a lehkým krokem se vydám k baru. Jakmile se můj pohled setká s barmančiným, vytasím se s úsměvem a jedním loktem se opřu o desku pultu. Pořád přitom ještě trochu uvažuju o sklenici mločích bulv, která utíká, a jaký drink se z toho proboha může vyrábět - ale nakonec tu myšlenku zapudím. Třeba je to zrovna sépie. A já včera až do noci chlastala hýbající se oči. To je jak z levného mudlovského hororu... no, a to je vlastně celá tahle hospoda. Líbí se mi tady. "Dám si máslový ležák," objednám si. Pak se mile usměju. Vzhledem k mému věčně skeptickému výrazu ve tváři je to docela rozdíl. "Pamatujete si na mě? Včera jsem tady byla a vrazila spoustu peněz do těch vašich sépií." Na dotazy ohledně těch dvou týpků je času dost. Zatím by stačilo zapříst rozhovor - hůlku mám v kapse, a na vymazávání paměti jsem připravená. Nejtěžší snad bude jen přitom neupoutat pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Parish ~Suz, Nimue, Riley~ Čas: cca 16:30
Čarodějka na malou tabulku napsala objednávku Nimue a taky Suz i Rileyho, pokud si chtěli něco dát. Byla kouzelná a vše, co na ni barmanka napsala, se objevilo na větší v kuchyni. To jste samozřejmě neviděli.
"Pamatujete si na mě? Včera jsem tady byla a vrazila spoustu peněz do těch vašich sépií." Čarodějka si Nimue prohlédla, ale nejdéle spočinula na jejích vlasech. „Na vás si nejde nevzpomenout,“ naštěstí za to nepřidala paninko. Pak by to bylo opravdu divné. „A přivedla jste si i přátele,“ zazubila se. V jejím případě to nebyl moc dobrý nápad.
Z kuchyně přilevitoval tácek s miskou kukuřičných vloček politých sladkou medovou polevou a bertíkovými lentilkami, a míchaným nápojem, tzv. sépií. Čarodějka na misku položila ještě pár drobností a poslala ji na druhou stranu lokálu k babce ve špičatém klobouku a děsivě růžovém světříku. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Parish „Na vás si nejde nevzpomenout,“ odpovídá barmanka poté, co si mě od hlavy k patě prohlédne. Samozřejmě, moje vlasy. Tak zářivé, že se kdekdo na ulici otočí, aby se mohl ještě jednou podívat. Možná to má něco společného s tím, že celá moje práce se točí kolem toho, aby na mě lidé zapomněli, a já podvědomě nechci, aby na mě zapomínali i ti, kteří by neměli - i kdyby to byla jen barva vlasů, na co si další den vzpomenou. Možná to bude ono. Nebo se mi prostě jenom líbí ta barva? Hmm... „A přivedla jste si i přátele,“ pokračuje, zatímco v kuchyni se už připravují naše nápoje. Mimoděk si všimnu skleničky sépie, která letí někam dál do lokálu. "Jo," oplatím jí úsměv. "Dělám vám dobrý reference a tak vůbec." S úsměvem pokračuju, a začnu si hrát s lemem rukávu své bundy. "Poslyšte, poradila byste mi? Včera tady byli i takoví dva sympaťáci v super kabátech, seděli kousek ode mě a jeden byl myslím holohlavý. Chtěla jsem si k nim přisednout, ale..." Rozpačitě se poškrábu na zátylku, načež naznačím zakašlání. "Potom jsem musela jít. Chodí sem třeba pravidelně?" |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Lokál si značnou chvíli prohlížím, někdo by popsal nedůvěřivě. Celou událost s utíkajícími bulvy sleduji se zdviženým obočím, což mi dává výraz, udivenosti. Protože jsme v baru, nemůžeme celou dobu stát u dveří a pokukovat po hostech. Přistoupila jsem s ostatními k baru a posadila se na jednu ze židliček. “Dám si taky jeden.“ Máslový ležák, pití které má pro mě zvláštní význam. Jedna z dětských vzpomínek s mým otcem. Mým skutečným otcem a ta vzpomínka je šťastná a konfiguruje v ní právě máslový ležák. Ani jsem nepostřehla, že nad vzpomínáním, jsem se pro sebe příjemně usmála. Jak si to uvědomím, ten šťastný výraz je pryč. Slova se ujala Nimue a vyptává se barmanky. Když se žena za barem zmíní, že si moje kolegyně sebou vzala přátele, krátce přikývnu. Jenže se u toho tvářím, jak kdybych tu byla nedobrovolně. Celkově to vyslýchání je zbytečně zdlouhavé. Začala jsem si hrát s vlasy, které mám sepnuté do culíku. Splétám je do copu a zdá se, že mě to zajímá více než to, kvůli čemu jsme přišli. Nimue se konečně dostává k otázkám ohledně těch mužů. Vlasy nechávám vlasy a podepřu si rukou stisknutou v pěst bradu. Druhou ruku vsunu blízko k bundě, kde mám schovanou hůlku. Co mi víme, co jsou ti muži zač a co je tenhle podnik zač. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Parish ~Suz, Nimue, Riley~ Čas: cca 16:30
"Poslyšte, poradila byste mi?...“ Barmanka na výzvu ihned přikývla, jelikož se jí Nimue líbila a hlavně její chování, u kterého nabyla dojem, že její lokál je dobrý a stojí za to, aby se sem lidé vraceli. Parish je v podstatě koktejlový bar, který si u mudlů získává oblibu díky míchaným drinkům. „Určitě,“ dodá čarodějka.
"Potom jsem musela jít. Chodí sem třeba pravidelně?" Na barmance šlo vidět, že musí lovit hodně hluboko v paměti. „Holohlavý, holohlavý,“ přemýšlela nahlas. „Jo, myslím, že si vzpomínám, ale nikdy jsem je před tím neviděla,“ pokrčila rameny. „Ale jestli chcete, tak jim řeknu, že jste se po nich ptala,“ usmála se. „Pokud se sem tedy znovu staví.“ |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro No to si dělá srandu, ne? Vážně ty jeho kytky nejen vypadaj jak zubatej kompost, ony ještě smrdí?! jen pro připomenutí, kde že to jsme? V opiovým baru? Musíme jednat rychle, jinak z toho smradu omdlíme dřív, než ho dostanem. Otevírat okno se mi nechce, kdo ví, kdo je venku a poslouchá. Je tu pořád možnost, že by nás mohla zaslechnout nějaká znuděná panička, která nemá nic jinýho na práci, než stalkovat svoje sousedy. A to by pak celej náš plán šel do kytek... což nabírá úplně nový obrátky vzhledem k tomu, že tady je kytek jak nasráno. Zvednu se a zamířím ke zdi vedle dveří, v kterých zmizel Jefferson. „Připrav se,“ polohlasně promluvím k Svenovi a vytáhnu hůlku. Jefferson vyjde, já zamířím - „Imperio!“ Jenže kouzlo jenom neškodně prolítne do prázdna. Kurva! Přiznávám, asi jsem chlapa trochu podcenil, vypadá to, že má postřeh chytače famfrpalu. Jen co zahlídnul hůlku, instinktivně se vrhnul dopředu a než jsem stačil zakouzlit znova, už byl schovanej za pohovkou. Otázkou je - má u sebe hůlku? Má nebo nemá, rozhodně to nechci zjišťovat na sobě, takže rychle zapadnu do dveří, odkud přišel, a schovám se za zeď. A doufám, že si ten svůj byteček nebude chtít zničit a nezačne tu vyhazovat do povětří zdi. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Parish Barmanka se mi sice snaží pomoct, ale nakonec vychází najevo, že ti dva tu nejspíš nikdy předtím nebyli. Tím pádem je ani nezná, a další z našich stop se vytrácí. Ještě štěstí, že máme Viktora. Totiž, jestli to je ten náš Viktor. I když, to by byla náramná shoda okolností. „Ale jestli chcete, tak jim řeknu, že jste se po nich ptala,“ navrhne barmanka vzápětí, a ve mně by se na vteřinu krve nedořezal. Sakra. Sakra sakra sakra. Ne. Ani náhodou. Poslední, co potřebujeme, je, aby se o nás ti dva dozvěděli. A určitě by pro ně nebylo zas tak těžké si spočítat, že zrovna ten večer, kdy šli diskutovat o svých plánech, se po nich začnou vyptávat nějací kouzelníci. Náhoda? To sotva. Svět je málokdy tak líný. Nasadím tedy radši ten nejrozpačitější výraz, jaký se mi podaří vykouzlit, a vzápětí se vytasím s omluvným úsměvem. To je přece tak trapné! "Ne, to je od vás moc milé, ale je to dobrý. Nepotřebuju vypadat jako nějaká zoufalka, viďte." Pokrčím rameny. "Třeba tu na ně někdy narazím sama." |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Nesnáším tyhle kytky," zamumlám k Benovi, ale okno neotevřu, protože by nás někdo na ulici mohl slyšet, kdyby to nevyšlo, jak mělo a došlo k nějakému drsnějšímu souboji. Musíme to ještě chvíli vydržet. Nechápu, jak v tomhle může ten borec žít. Jefferson zjevně ale nepočítal s tím, že za pohovku v pohodě dostřelím já. Srazím ho vlastním Imperiem. Proti dvěma nikdy neměl šanci, i když ve mně teda prve hrklo, když ho Ben netrefil. Kdyby se mu povedlo zmizet někde v domě a dostat se ven třeba zadním vchodem, nedejbože kdyby ho napadlo se přemístit - což bych já hned v zákrytu udělal - byli bysme v prdeli. Nahlas vydechnu a máchnutím hůlkou otevřu okno, protože ten smrad je nesnesitelný a začíná mě z něj bolet hlava. Sérií rozkazů usadím toho sráče na pohovku a řeknu mu, že má poslouchat i Benovy rozkazy (neřeknu jeho pravé jméno, jistota je jistota). Sám si pak jdu do kuchyně nalít studenou vodu. "Tak, volavku máme. Časovej rozdíl je asi... pět hodin? Akorát máme problém, brácha, není tu Letax. A jinak ho na to místo nedostaneme a nechci otravovat C." Co je to za debila, že nemá letax? Dokonce i já ho mám! A to se přemisťuju snadno. "Asi zavoláme skřeta, aby skočil ke mně nebo k tobě a nějakej vzal a odlifrujeme ho odsud." Hod: 64 + 15 = 79 |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Vykouknu zrovna ve chvíli, kdy Sven kouzlí a - jo! Dostane ho, dobře, moc dobře! Vylezu ven a začnu nadávat. „Kurva, do hajzlu!“ Mám v krvi trochu moc adrenalinu, tak ho musím nějak ventilovat. A taky mám chuť toho skokanskýho kreténa kopnout, že mi zdrhnul, doslova, zpod hůlky. „Sráč jeden! Tohle bylo o fous.“ Sednu do nejbližšího křesla a opřu se. Dobře vytvořenej plán a moh selhat jenom na takový prkotině, jako je imperio na chlápka, kterej už nečekal žádnou zradu a zářil jak zakletej do lumosu. Takovýho času věnovanýho chlácholení nýmanda a nicky v jednom a nakonec to mohla podělat absolutní prkotina. Potřebuju si dát cigáro. Jo, jsem rád, že jsem šel proti svým zásadám a zatáhl do toho Svena – i když je to dost sobecký, já vím – přesně kvůli těmhle záležitostem se hodí mít za sebou bráchu, někoho, na koho se můžu vždycky spolehnout. „Jo, to je dobrej plán. Zavolám ho.“ A když už jsme u plánů... potřebuju mít jasno i v tom, co bude následovat, tak si musíme pár věcí ujasnit. „Tak jak to uděláme, risknem to, půjdem tam s ním a budem doufat, že se dostanem do toho kumbálu, nebo ho necháme jít prvního a nalákáme na ně ty hajzly? A pokusíme se nějakýho chytnout a vyzpovídat?“ Zvednu se a dám se do uklízení stop, musí to tu vypadat jak předtím a po mým imperiu zůstala ve zdi pěkná díra. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Parish ~Suz, Nimue, Riley~ Čas: cca 16:30
"Ne, to je od vás moc milé, ale je to dobrý. Nepotřebuju vypadat jako nějaká zoufalka, viďte." Čarodějka se chápavě pousměje, tentokrát neukazujíc své zuby. Zrovna se k baru přisunul nově příchozí a objednal si pálenku. Neupřesnil jakou, tak tu mají asi jenom jeden druh a ne mudlovského původu.
„Budete si přát ještě něco?“ zeptala se barmanka, než zašla dozadu.
Nyní máte čas na sebe a rozhodnout se, jak dál. Minutová ručička překonala čtvrťovou vzdálenost a pomalu se šine k páté. Hospoda není přecpaná a pár volných stolů se tu najde, pokud byste nechtěli sedět u baru. Máslové ležáky máte už přichystané. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Parish ~ Riley~ Čas: cca 16:30
Jen poznámka ohledně Isabelly. V osm máte sraz na hotelu. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Pravý ležák nespěchá a ani ten náš se příliš rychle nepohnul. Zatím jediná zajímaváa dobrá informace dnešního dne je fakt, že slečna Jacksonová v jednání s lidmi umí docela chodit a jejímu "nechci vypadat zoufale" jsem se musel docela smát. Je to tak krásné, tak přirozené a tváří v tvář skutečnosti i akvárku položenému na baru, je to tak nějak k ničemu. Tahle stopa evidentně vychladla a jediné, co mám jsou kusé informace o všech těch milých pracovnících, co mají tu úžasnou schopnost do jednoho zmizet. Letmo pak oblažím ještě hodinky pohledem s vědomím, že jestli dneska dojde k setkání, tak toho moc nového asi nepřinesu. "Tak se přesuneme ke stolu, dáme jídlo a zapijeme žal?" Navrhnu vzápětí. Přeci jen jsme neměli klasickou anglickou snídani a vlastně většině z nás nebylo dobře... no a s plným žaludkem jde všechno líp! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Mimochodem, máš asi ještě čtvrt hodiny lektvaru," dodám poté, co zkontroluju hodinky. V placatce, co jsem mu nechal, je zásoba ještě na několik dávek, takže pokud si tuhle podobu bude chtít nechat, má to tam. "Mhm, nevím. Moc se mi tam nechce jít. Vím přesně, kde ty souřadnice jsou, takže bude stačit, když nám je opíše a vrátí se. Pokud ho chytěj..." Pokrčím rameny. Nic se nestane. Ztráty jsou povoleny. "Akorát bych si na něj dal stopovačku. Kdyby se nevracel a oni ho dostali, tak je budem moct najít." Pokud bude Ben souhlasit, můžeme to rozjet. Skřet by měl skočit pro Letax, já mezitím máchnutím hůlkou zapálím oheň v krbu a začnu instruovat naši novou loutku. Řeknu mu, kam má jít - nejen to, co má říct v krbu, ale i přesně které dveře to tam jsou a kde to najde. Do hábitu mu pak strčím papír a tužku a označíme si ho stopovačkou. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Do Viktorovy skrýše, tedy alespoň vaše loutka ~Sven, Ben~ Čas: cca 21:00
Svenovo Império zasáhlo Granta plnou silou a nejevil známky, že by se nějak bránil. Pokud chtěl, nešlo mu to. Bonus pro vás. Všechny příkazy nyní bral od Svena a čekal, dokud nebude vše připraveno. Hooky se na zavolání svého pána objevil a se zarudlýma očima přikývl a opět zmizel. Sehnat letax mu moc dlouho netrvalo. Ben mohl vědět alespoň jedno. Kdyby se vrátil v mžiku, šel by skřítek pro letax domů. Hooky si však pamatoval jeho dřívější varování (vyhrůžky) a domu se obloukem vyhnul.
„Hooky vám přinesl letax, pane,“ natáhl svou malou ručku, aby si misku Ben mohl vzít. Byla obyčejná, nejspíš ukradena z nějakého baráku, kde právě nikdo nebyl. Plán tak mohl začít.
Grant se pohyboval trochu jako zombie. Sice při tom nebručel a nenatahoval se po mozcích, ale než došel ke krbu, chvíli mu to trvalo. Hooky zatím zůstal. Nebylo mu řečeno, aby odešel a on jen tak nezmizí. Ben mu to musí říct.
Zombie-Grant nabral do ruky letax a velmi jasně vyslovil: „Morgantown, pod ulicí Elmina!“ zelený oheň se zvedl jako by do něj někdo nalil kýbl benzínu a Jefferson se zahučením zmizel. Nyní nastaly tíživé minuty, kdy jste museli čekat, jelikož jste se rozhodli zůstat. Hooky zaujal pozici pod masožravkou pokrytou ostny, která se marně snažila skřítkovi ukousnout hlavu.
*
Když se konečně objevily zelené plameny, uběhlo bezmála deset minut. Podle toho, jak se před tím Jefferson sunul ke krbu, to mohlo odpovídat. Zádrhel nastal ve chvíli, kdy v něm nestál sám. Zelené plameny z ničeho nic ozářil ještě zelenější paprsek, který vyšlehl z hůlky po vyslovení dvou dobře známých slůvek. Grant přeletěl místnost a rypákem to zabořit v kuchyni do podlahy. Z krbu vyletěla druhá, omračující, kletba přímo na Bena. Na to z krbu vyskočil muž v černém ošuntěném kabátu a chystal se na další kletbu. Krb za ním znovu zapraskal a zvedl se opět zelený plamen.
Náhoda je blbec |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Odkývnu Svenovi plán, asi bude nejlepší moc neriskovat a nesrat se tam, a pak zavolám skřeta. Rozkaz je jasný, donést letaxový prášek. Což splní docela rychle. Mám nutkání se ho zeptat, kde ho ukradnul, ale nakonec se na to vyseru. Skřet je sice jenom nádoba na plnění rozkazů, ale tak blbej, aby to šlohnul někomu, kdo na něj přímo dívá, snad není. Dál si skřeta nevšímám, umí bejt nenápadnej, když chce, tak ať je i teď co nejnenápadnější a neplete se pod nohy. „Jdem na to?“ Ujistím se, že je Sven připravenej, a pak vnutím Jeffersonovi misku s letaxem. Sleduju, jak mizí v zelených plamenech. A, jo, snažím se nevnímat tu stoupající nervozitu. Nemám rád, když všechno tak moc záleží na náhodě, na štěstí nevěřím, ale náhoda, ta je blbec. Čas utíká až moc pomalu, mám pocit, že se tu válíme snad půl hodiny, i když neuteklo ani deset minut. Opsat pár čísel by neměl být problém, nemělo by to trvat tak dlouho. Skoro to vypadá, že se něco posralo – což je živnej mlýn pro pocuchaný nervy. Občas přejdu k oknu a vykouknu ven, jindy si prostě jenom krátím čas chůzí. Celou odbu mlčím, i kdyby přišel nějaký dotaz, tak bych odpověděl jen stručně a kuse. Vytáhnu další cigaretu, nikotin pomáhá, když jsou nervy na pochodu, ale připálit si nestihnu. Plamen v krbu zase zazelená. Zarazím se, stále s cigárem v hubě do ruky vezmu hůlku a čekám. Něco je špatně. „Něk-“ Víc říct nestihnu, kouzlo mě trefí silně přímo do hrudníku. Už nevnímám, jak se moje tělo zvedlo do vzduchu a přeletělo místnost, aby v plný síle vrazilo do skříně a rozložilo ji na třísky, nevnímám křupnutí žeber při nárazu ani silnou ránu do hlavy. Sesunu se bezvládně na zem a zůstanu tam ležet, v limbu. K omráčenému pánovi se přišourá skřet, aby plnil svou povinnost a bránil ho, ale rozhodně se nedá říct, že by pospíchal. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nějak se tu v cizím domě nerozpakuju a na chvíli zmizím zase do kuchyně kouknout, co má v ledničce. Z toho přemisťování jednomu vyhládne, i když teď to skoro všechno obstaral skřet. Ben je však moc nervózní na to, aby ocenil sendvič, tak si ukradnu jenom pro sebe a jenom na chuť, protože každou chvíli čekám, že z krbu vyleze. Proto taky nesedím jak slépka na vejcích, na to se tu necejtím zas tak dobře, abych se vyvalil na gauči. Kurva! Grantovo letící tělo mě mine jen o pár desítek centimetrů, ovšem Bena už nestačím zachránit. Naštěstí to bylo jen omračovací kouzlo, to znamená, že nás chtějí chytit živý a pak vyslýchat. Kouzlo mrštím po tom prvním v podstatě instinktivně, první, co mi přijde na mysl. Jsem na něj dost nasranej, protože Ben to schytal ošklivě, takže to není žádná hezká kletba. Borec po ní vypadá, jako by ho někdo protlačil skrz mříže. Kusy těla plesknou na zem, je evidentní, že do toho šly hodně i emoce a napral jsem to do něj veškerou silou, protože to vypadá ještě nechutněji než normálně. "Vem Bena ke mně domů!" štěknu na skřeta a doufám, že mě poslechne jako předtím - opět je to situace, kdy je Ben v ohrožení a já mu hodlám pomoct. Já se ještě musím vypořádat s tím druhým a pak je prohledat. Musíme dostat ty souřadnice, kurva! Druhého útočníka se však v zápalu boje budu snažit taky jen omráčit a ne zabít. Hod: 92 + 15 = 107 |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro The Dashes, Harlow, Essex ~Sven, Ben~ Čas: cca 21:00
Ben má kurevskou smůlu. Hooky ve chvíli, kdy jeho pán letěl vzduchem a následně narazil do skříně, která se rozpadla jako domeček z karet, se rozběhl, pokoušeje se svého pána ochránit před dalším případným útokem. Bylo otázkou, co se dělo se skřítky, když jejich pán natáhne brka. V tomhle případě by hledal Benova syna a hlásil by se do služby.
Situaci zachraňuje Sven, i když některé masožravky mají konečně šanci okusit kousky lidského masa. Jejich opiové aroma ještě víc zesílí a zubaté květy se začnou rychleji pohybovat. Naštěstí je otevřené okno, takže nedojde k tomu, že by z vás někdo ztratil vědomí jen kvůli sladkému smradu.
"Vem Bena ke mně domů!" Hooky přikývne. Chytne Bena za paži, která nevypadá pokrouceně a s prásknutím zmizí. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Novgorod ~Ben~ Čas: cca 0:00 (místního času)
Hooky se s tebou objeví v obývacím pokoji a kupodivu se trefil i na pohovku. U skřítků je známo, že dokážou zázraky, ale co se týč léčení tvého těla, to bude horší. Ani nemáš na výběr, jelikož jsi v bezvědomí a kosti ti bude moct vyspravit až Sven se znalostmi lektvarů. Tedy pokud se vrátí. Hooky mezitím zmizel ve vyšším patře, sebral deku a dole ji přes tebe přehodil. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro The Dashes, Harlow, Essex ~Sven~ Čas: cca 21:00
Útok druhého kouzelníka mírně překvapil. Nečekal takový nápor a spíš doufal, že tu narazí jenom na jednu naivku, která si usmyslela strkat nos tam, kam nemá. Místo toho, aby po tobě mrštil první kouzlo, které měl na jazyku, a pěkné nebylo, se schoval za nejbližší překážku. Tys byl v kuchyni, on si vybral pohovku, která se zdála jako dobrá dočasná skrýš. Přes skřítkovo prásknutí se k tobě doneslo slůvko kurva.
Nyní máš šanci zaútočit jako první, protože on svůj čas promrhal. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Adrenalin mi buší v žilách, kdesi pod tím vším je ozve úleva, že skřet i s Benem zmizel. Přesto jsem promarnil svou šanci rychle toho druhého dostat, když jsem šel do zákrytu - on se mezitím taky schoval, takže moje omračovací kouzlo podle zvuků něco rozbilo. Hod: 27 |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro The Dashes, Harlow, Essex ~Sven~ Čas: cca 21:00
Útočník, jak vidno úspěšně schován za gaučem, se z ničeho nic vymrštil a mrštil směrem k tobě odzbrojovací kouzlo. Na školách se učilo neverbální kouzlení, které získalo oblibu po celém světě. Nezkušený kouzelník měl pak potíže rozeznat, jaké kouzlo proti němu sviští a jak se proti němu bránit. Tvůj případ to určitě nebyl.
Kostka z HP |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Ten druhej je nějak moc rychlej, napadne mě, když mě jeho kletba trefí do ramene, než se stačím zase schovat za pult. Naštěstí jsem mezi linkou a pultem, hůlka neměla šanci přelítnout až k němu, jak se to stává, když máte klasický duel nebo jste na volném prostranství. Klepne na zem kus ode mě. Jo, mám tu ještě skoro na dosah Granta a hůlku v jeho kapse, nechal jsem mu ji jen proto, aby mohl dle mých rozkazů čarovat, jinak bych si ji vzal už předtím. Navíc by bylo krajně podezřelé, že čaroděj nemá hůlku. Jo, je pravda, že moje Imperio bylo opravdu silné kafe, vypadal jako zombie - to bude tím, že tohle zas tak často nepoužívám a byl jsem pod tlakem a neodhadl sílu. Však ono by se to za nějakou dobu srovnalo, že by nevypadal tak jetě, na to jsme však neměli čas. Vrhnu se tedy pro svoji hůlku - pokud by to znamenalo, že musím do zorného pole protivníka, snažím se pro ni skočit tak, abych se kotoulem nebo prostě setrvačností dostal zase někam mimo. Pak hodlám využít toho nejlepšího, co kouzlení nabízí. Většina kouzelníků, těch míň zkušených, zapomíná, že se umí přemisťovat. Anebo to nedovedou příliš dobře. Já se chci přemístit nejlíp za něj, to dost lidí rozhodí natolik, že mám pak čas je sejmout. Bude záležet na tom, jak můj plán vyjde. Pokud ho opravdu překvapím, buď do něj naperu omračovací kouzlo z bezprostřední blízkosti, nebo mu jednu vrazím pěstí. Co bude v tu chvíli výhodnější. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro The Dashes, Harlow, Essex ~Sven~ Čas: cca 21:00 Tvá nečekaná reakce, popravdě si kouzelník myslel, že odletíš i s tou hůlkou, čaroděje vykolejila natolik, že‘s nemusel používat omračovací kouzlo a jednoduše mu vrazit. Na rozdíl do mudlů nejsou mágové stavění na rány do ksichtu (i když ani oni na tom nejsou dvakrát dobře) a sesunul se k zemi. Hůlka mu přitom vypadla z rukou a nastalo ticho, které přerušovalo jen klapání zubů rostlin.
U, nad... sakra všude kolem byl rozmáznutý první útočník, pod tebou ležel omráčený a Grant stále žral dlaždice. Kromě těchto nedostatků a zničené skříně byl pokoj v naprostém pořádku (ironicky řečeno). |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Knockoutuju chlapa krčícího se pode mnou v zákrytu gauče tak, že jsem mu možná vyrazil pár zubů. Pohání mě adrenalin, takže těžko odhaduju ránu, navíc jsem na něj pekelně nasraný. Nahlas vydechnu a podívám se ke krbu, jako bych čekal, že mi ještě někdo vpadne do zad. Smrad je tu fakt hrozný, opium s vnitřnostmi není zrovna můj oblíbený odér, ačkoli u lektvarů se taky načicháte hnusů. Kouzlem omráčeného spoutám, oslepím páskou přes oči a dám mu roubík (ty kouzla z bondáže se fakt hodí!), druhým zhasím krb, aby sem nikdo nemohl projít. Pod nohama mi čvachtá krev a bohužel dělám ťápoty, ale co se dá dělat. Musím odsud co nejrychleji vypadnout, než si někdo všimne, že to tu není v pořádku. Popadnu moji a Benovi aktovku/batoh, které jsme si proměnili, poté zajdu ke Grantovi a prohledám ho, jestli má u sebe ty souřadnice. Pokud jo, beru jenom papír, jinak vše nechám. I hůlku. Kdo ví, jestli ji nemá od ministerstva nějak pojištěnou a není na ní třeba stopovačka nebo něco. Zato hůlky od dvou přemožených mágů si vezmu. Já vím, že hůlka musí souznít s čarodějem, ale mít erární nikdy není na škodu. Přinejmenším se dají dobře střelit na černém trhu někomu, kdo je mimo zákon a nedostane se do obchodu a nepohrdne tím pádem čímkoli. Jo a pokud skřet nevzal Benovu hůlku, tak tu samozřejmě beru taky. Popadnu spoutaného chlapa a přehodím si ho jako pytel přes rameno. Musím rychle vypadnout, tak nemám moc času přemýšlet, kam bych zajatce ukryl. Tohle je zcela proti zásadám bezpečnosti, ale... musím zkontrolovat Bena a tak! Takže se s ním přemístím ke mně domů. Jak s ním naložím, to budu řešit až pak, zatím by měl být zajištěný. A kdyžtak ho může odtam někam přenést skřet. Nižnij Novgorod "Hlídej ho," řeknu skřetovi, když shodím svoje břemeno do rohu v obýváku a pro jistotu vykouzlím řetěz, který ho bude poutat ke stěně. A jdu se kouknout, kde je Ben a jak je na tom. Pokud je v bezvědomí, tak ho chci kouzlem probrat a naleju do něj povzbuzovák. A sám si taky loknu, protože přemisťovat se s mrtvou váhou na takovou vzdálenost je komplikovanější, než když je ten druhý při vědomí a nějak asistuje. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Z Harlow do Novgorodu ~Sven~ Čas: ca 0:30 (místního času)
Grant má naštěstí papír s poznámkou (38.52729, - 76.972616) v ruce a chvíli ti trvá, než jej z ní dostaneš, bo posmrtná ztuhlost. Je jisté, že sousedi slyšeli hluk a už možná zavolali policii. Mudlovskou nebo kouzelnickou, to je prozatím jedno. Spoutaný muž neklade žádný odpor, protože zatím nemá jak. Je mimo. Nést jej nemáš nijak jednoduché, protože je velký jak hora. Svalovina a tuk mu přidávají několik kilo navíc, ale obézní není. To by se jinak neprorval krbem.
*
U tebe doma je ticho. Jen Hooky nervózně přešlapuje z místa na místo, protože Ben je v bezvědomí a leží na pohovce. Má přes sebe přetáhnutou deku, kterou skřítek našel. "Hlídej ho." Hooky sebou trhne a zvedne ušiska. Chvíli na tebe vzdorovitě hledí, že on pána přece neopustí, ale nakonec se přemísti ke spoutanému chlápkovi, ale spíš hlídá Bena než jej. Nejsi jeho pán a ani kopance by jej nepřesvědčily.
Nakonec se pokusíš probudit Bena...
______________________________ Pozn.: písnu post Benovi, tak ať víš. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Novgorod ~Benjamin~ Čas: cca 0:30 (místního času)
Být v bezvědomí má někdy své výhody. Necítíš bolest a může se stát, že vpluješ do příjemných snů a na chvíli si odpočineš. Pokud se ti cokoliv zdálo nebo jsi plul v černočerné tmě, bylo to narušeno. Nevíš, kolik je hodin, jelikož v bezvědomí čas plyne jinak. Příjemný pocit nic necítění je rázem pryč. Do hlavy ti z ničeho nic udeří tupá bolest, která se opakuje v pravidelných intervalech a síla pulsu je proměnná. Jednou je to lehké klepnutí, jindy to je rána jak od kovářského kladiva.
Bolest hlavy zatím překrývá tu, která ti spaluje hrudník. Nicméně při prvním pohybu ucítíš ostré bodnutí u žeber a je jasné, že to nejsou jen pohmožděniny. Je velmi pravděpodobné, že mluvení nebude snadné.
Sven je kousek od tebe a vypadá propoceně, zadýchaně a táhne z něj pach smrti. Hold když knockoutoval jednoho, tak to odnesl celý pokoj. Hooky stojí opodál v rohu a kulí na tebe velká kukadla, nebera ohled na spoutaného muže, který je v bezvědomí s hubou od krve. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Všechno je v pořádku. Sedím na lavičce dětskýho hřiště, vím na kterým, takový je v Tel Avivu, a Joachim si hraje s děckama. Děti zrovna staví hrad a v zápalu hry se sem tam lehce švihnou lopatičkama. Když to udělá i můj syn, chci zasáhnout, ale když vidím, že se žádný dítě nerozbrečelo a nedělá scény, tak zůstávám v klidu. Děti se nesmí moc rozmazlovat. Vím, že už je konečně můj, že mi ho nikdo nesebere a že se nemusíme ničeho bát. Všechno je v pořádku. Na vedlejší lavičce sedí holka, krásná, úplně jiná liga než moje manželka, ta by týhle mohla maximálně pulírovat hajzl. Prostě kost, jak má bejt, s tou bych si dal rozhodně říct. A nemusela by mě dlouho přemlouvat. Všimne si mě, jak si jí prohlížím, usměje se, já taky. A pak? Pak to je jízda, najednou je u mě a sedá si mi na klín, sundává si triko, pod kterým je nahá, a na mě vykouknou její pěkný kozičky. A jo, týdny sexuální absence se podepisujou, začíná mi v něm hučet. A... Novgorod Au! Zkurvená bolest přijde a erekce mizí rychlejc než milenec, když přijede starej domů z práce dřív. Hlava, hlava bolí strašně, jak kocovina po koktejlu z absinthu a cyankáli. I když, to by bylo ještě dobrý, to by znamenalo, že to nebude dlouho trvat. Pokusím se zvednout, ale prudký bodnutí v žebrech, tak prudký, že zasyčím. Bolest mi z žeber okamžitě vystřelí do celýho těla a vrátí mě zase hezky zpátky do lehu. Konečně otevřu oči, ale hnedka je zase zavřu, světlo mi málem vypálí mozek. „Kurva.“ Málem to ani nedořeknu. Sakra, dejchám jak nejtěžší astmatik při záchvatu. Co slovo to nádech, ty vole, fakt krása. V hlavě mi naskočí jediný možný otázky: Kde to jsem? A hlavně, jak jsem se sem dostal? Znova otevřu oči, tentokrát opatrnějc a jenom do přimhouření, trochu se rozhlídnu a najdu Svena. Zbytku osazenstva, svázanýho maníka a skřeta, si nevšímám, hlavně proto, že nemám jak, vždyť mám problémy zaostřit na metr. „Svene? Kde to... aha.“ No jasně, poznávám to tu, jsme u Svena doma. Pomalu se mi vrací i další vzpomínky, zvlášť ty, který se týkaj zelenýho krbu, zimperiovanýho maníka a kletby, která mě dle všeho dostala sem. No to je v hajzlu, fakt, chci se vrátit do svýho snu, prosím, vraťte mě tam někdo. Hned. „Jak,“ další hlubokej a opatrnej nádech, „to dopadlo?“ Spíš cejtím, než vidím, jak je zasranej od krve. Až se mi z toho chce blejt. Ne že by mi krev vadila, na pach smrti si člověk nakonec zvykne, ale s otřesem mozku, kterej nejspíš mám, když mě tak bolí palice, jsou čuchový senzory přece jenom citlivější. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Což o to, Ben je taky zasranej od krve, pokud ho skřet nějak zázračně neočistil. Byl tomu chlapovi přece jenom blíž než já a... no, tohle je hodně špinavá - ale zábavná! - kletba. Jo, kdyby to byl kdokoli jinej, asi by řval, kdyby se probral z limbu a nad ním se skláněla má zakrvácená maličkostm. Kdybych na sobě neměl kvádro, vypadal bych jako viking, co si právě zařádil v nějakým britským klášteře a vypálil ho do základů. I ten úšklebek tomu odpovídá. "Dobře, brácha, jak jinak?" Nemá cenu mu říkat, že kdybych neměl takový zasraný štěstí s tou hůlkou, žral bych hlínu. Nebo hůř - támhle drobek by se ze mě snažil vymlátit (nebo spíš vykouzlit, vymlátit bych snesl líp) pravdu. "Na, napij se. Povzbuzovák," vnutím mu i přes případné protesty lektvar. Není to poprvé, co se nám tohle stalo. Že ho musím křísit a hrát si na sestřičku. Vždycky do něj nejdřív leju tohle, aby byl co nejvíc při smyslech a zároveň mu bylo dobře, až začnu kouzlit a napravovat, co dovedu. "Jaks to schytal?" Poté, co mi řekne o těch zlomených žebrech, se pustím do jejich napravování. Ty vole, má štěstí, že mu to neprobodlo plíci, to bych asi ani s tím medickým kurzem nezvládl. Rozhodně ne nijak snadno. Pokud vůbec. Na hlavu si netroufám, nechci nic posrat. To bude muset nějak rozdýchat sám, můžu do něj maximálně prát léky na utlumení bolesti. "Neboj, všechno máme. I přes komplikace máme ten papír a k tomu bonus navíc. Zajatce." V očích mi zahoří potěšená jiskra. Není lepší zakončení dne než trochu pocuchat padoucha, aby vyklopil, co ví. Jenom škoda, že to většinou jsou chlapi. Kdyby to byla ženská... sakra, tolik štěstí bych asi neunesl. "Jo a jestli mi chceš poděkovat, mohl bys tomu skřetovi říct, ať mi tu pak uklidí ten bordel od krve." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Svenovy dryjáky a masti už nás mnohokrát dostaly z pěkných sraček, takže rozhodně neprotestuju, když do mě leje další. Jenom to znamená, že se mi při polosedu zase zkrátí dech, rozbolí celej hrudník daleko za příjemnou mírou a při každým polknutí to zabolí jak při bodnutí nožem. Ale člověk by měl brát svět pozitivně – aspoň nemám sílu vnímat, jak je ten lektvar hnusnej. Na otázku odpovím jen stručně, hlava, žebra. Mluvení mi není úplně po chuti, bolí to při něm svinsky a mám problémy se vyžvejknout, což mi moc radost taky nedělá. Ale povzbuzovák začne působit, už se necejtím jak pokusná žába, na který magičtí experimentátoři vyzkoušeli nějakou nejnovější přiblblou věcičku – třeba smršťovač a natahovač těla, přotože přesně tak jsem se cejtil - jako by mě hnedle v rychlým tempu ztrpasličili a pak zobrovatěli, za plnýho vědomí a bez utlumováků. Usměju se spojeně, i když mě za to hlava potrestá, jakmile uslyším, že to nakonec vyšlo. Jasně, ne stoprocentně – já jsem zvalchovanej a to mám ještě obří štěstí, že tam Sven byl a zachránil mě, už podruhý dneska, už podruhý jsem moh chcípnout. Ale stejně, máme papír, máme zajatce... jenom mě mrzí, že jako dočasnej kripl, kterej teď kvůli těm zkurvysynům jsem, se nebudu moct účastnit výslechu. Rozhodně ne naplno. Miluju výslechy, je zkrátka zatraceně skvělý, když se mi sráči pod rukama rozkládaj na kousky a nakonec se třesou a brečej jako malý holky. A ještě prosí, aby mohli všechno říct. „Spolehni se,“ nádech, „kde vůbec ten... ten špinavec je?“ Zamžourám a konečně krysáka najdu. „Skřete, slyšels?“ Dva hluboký nádechy. „Slyšels pana Svena... pak to tu ukliď... to je rozkaz.“ Zase si lehnu úplně vodorovně a zadívám se do stropu. Tak to nakonec dopadlo dobře, relativně. Je to skvělý. Jedna starost uzavřena a zbylo místo na vzpomínání. Jak jinak, vzpomínání na ten sen. Připomenul mi totiž, že tu jsou i jiný potřeby, jiný věci než povinnosti, zdrhání a ta zasraná kniha. Chtělo by to nějakou babu. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Zděsila jsem se, jak čarodějka za barem se nabídla, že pány o našem dotazování spraví. Ještě to tak, aby na nás někdo upozorňoval. Naštěstí Nimue se zdá být pohotová a snad i dobrá herečka. Celý to její nevinný divadélko sleduji s lehce zdviženým obočí. Riley se tím královsky baví, protože slyším jeho smích. Raději se budu věnovat svému ležáku je to to nejlepší v celém lokálu. Sladká chuť pohladí mé chuťové buňky na jazyku. "Tak se přesuneme ke stolu, dáme jídlo a zapijeme žal?" Riley postupuje další úroveň teatrálnosti. V duchu si řeknu proč k tomu nepřihodit. Položím zlehka ruku na Nimue rameno. “Jestli budeš chtít i slzičku nad tvojí situací uroním.“ Krátce se jí zadívám do tváře. Moje ledová maska nezmizela ani v tento moment, když si dělám srandu. Pouštím Nimue rameno zvednu se na nohy. Nezapomínám na svůj ležák a zamířím k prvnímu volnému stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Ú-ŽAS-NÉ! Sehnat lístek sice nebyla zrovna sranda, přiznejme si to, když vlastně moc nevím, jak to tady chodí a tak vůbec a navíc jsem musela jednat s mudly - ale zvládla jsem to! Možná i proto jej držím v ruce téměř jako trofej, když se řadím ke skupince, která se má vydat na okruh! Sakra, takhle se mudlové baví! Jdou za jiným mudlou, který jim říká výklad! Už i to je hrozně zajímavé - možná ještě víc, než ty jeskyně. A útržky jejich hovorů jsou... přijdu si, jako v jiném světě - mnohdy vůbec nerozumím, o čem to vlastně mluví. Jako by mluvili anglicky, ale používali slova, která jsem v životě neslyšela. Když vstoupíme do první jeskyně a průvodkyně odříká svou malou litanii o tom, jak to tady objevili, kdy a proč, co se tady dělo a jak kámen formovaly geomorfologické procesy, jdu k ní kousek blíž. Něco mě zajímá. "Existují třeba nějaké místní legendy... víte - o fantastických věcech, které se tady dějí, nebo tak?" |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Hm, anebo rovnou přikázat, ať poslouchá i mě. Vždycky se na mě dívá jak na kreténa - a uznej, že v krizový situaci je zbytečná hierarchie rozkazů na hovno." Nevím, jak přesně to se skřety funguje, ale pokud by mu Ben dal rozkaz, tak by ho měl poslechnout, ne? Je to užitečný nástroj, a kdyby se zase stalo něco podobného, musím mít pravomoce mu poroučet. Je mi jasný, že Benovy rozkazy vždycky budou stát nad mými, proto kdyby se mu něco nelíbilo, může ho zarazit. Však mi nejde o to, abych měl poskoka, ale aby to fungovalo co nejlíp. Můj byt se rozhodně nemůže rovnat domu, ve kterém bydlí Ben, ale zase to není pastouška o jedné místnosti. Krom kuchyně tu mám obývák, pracovnu a ložnici, což pro jednoho člověka bohatě stačí. Je tu vidět můj spartánský styl, skoro žádná výzdoba, pouze pár upomínek na naše cesty; nad krbem, kde vedle letaxové krabičky stojí i nějaká soška z Afriky a tak. "A kdyby něco... víš jak, jako doma," poznamenám ještě k Benovi a podám mu jeho hůlku, kterou během boje upustil. Taky vedle něj postavím naše věci, které už zbavím proměny a stojí tam zase můj batoh a jeho zavazadlo. "Hele, jdu se umejt, ty by ses měl taky dát nějak do pucu." Má skřeta, takže mu snad nemusím asistovat, ale kdyby fakt potřeboval, jasně, že to udělám. "Jo a jestli máš nějaký lepší místo, kam bychom pak mohli zajatce odklidit... Nechci ho mít tady v bytě. A nerad bych ho tu vyslýchal." Nemusím nic dodávat, oba víme, že je to nebezpečné. A že co se týče našich domovů, co jsou co do práce tabu. Zajatci a další havěť se do nich netahá, nejsme přece idioti, abychom si zaneřádili vlastní doupě. Než odejdu do koupelny, pro jistotu zkontroluju zajatce a naleju do něj lektvar, aby se neprobudil dřív, než to budeme potřebovat. Opravdu nestojím o to, aby slyšel, o čem si povídáme, nebo aby tu dělal bordel a chřestil řetězem. No a samozřejmě je potřeba zajistit si, že nám neexne. Jednou se mi stalo, že jsem chlápkovi zlomil nos, neřešil to... a on se mi ten kretén zadusil vlastní krví. To bylo amatérské. Ještě schovám ukořistěné hůlky, papír se souřadnicemi založím u sebe v pracovně. K němu se dostanu, jakmile ze sebe zase udělám člověka. Krom krve na sobě pořád cítím opium z těch kytek a mám z toho těžkou hlavu. Nehledě na to, že jsem trochu jetý z toho přemisťování a souboje. Vím, že nakopávka od povzbuzováku je jen dočasná. V koupelně mi to trvá déle než obvykle. Krev jde špatně dolů a já jsem zacákaný docela solidně. O Benův oblek se nestarám. Skřet tu má rozkazy uklidit, tudíž buď ho vypucuje (no, když se na něj tak dívám, pochybuju), nebo ho zničí. Vyjdu ven ve svých obvyklých hadrech. Hned je mi líp. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Parish Takže celá mise v Parishi nakonec vyšla vniveč, ale na druhou stranu, jsou tu hned dva plusové body v podobě máslového ležáku a faktu, že jsem mohla předvést i jiné ze svých schopností, než chození v hloučku za ostatními a nadávání, aby mě nechali nějaké ze svých schopností předvést. Vlastně to nebyl tak zabitý moment. Naše máslové ležáky právě dorazily, a my si jdeme sednout ke stolu, abychom zapili žal nad ztrátou další stopy a beznadějnost celkové situace. A to ani nemluvím o tom, že nemůžu barmanku nechat s vědomím, že se tady někdo vyptával na dva gangstery. “Jestli budeš chtít i slzičku nad tvojí situací uroním,“ dívá se na mě Campbellová. "Myslíš naší?" opravím ji bezelstným tónem, zatímco si sedám ke stolu s ostatními a usrkávám první doušek jemného nápoje. "Ještě štěstí, že pořád máme Viktora. Totiž doufám, že ho máme." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro „Myslíš, že už jsem to nezkoušel? Ten debil má v sobě zakódováno, že má poslouchat jenom svýho majitele, a nedá si to rozmluvit, špinavec dementní. Ví, že tě má poslouchat, ale jak vidíš, moc spolehlivě nefunguje. Jedinej rozkaz, kterej neumí splnit.“ Nasadím kyselej úšklebek, skřeti jsou banda sumbisivních hadrů na podlahu, umí spoustu kravin, ale základní věci jim do hlavy nenamlátíš. Mám vztek, a obří chuť ho kopnout. „Skřete, potrestej se, ale nic tu neznič! A ať jsi pak použitelnej!“ „Dík“, vděčně přijmu hůlku, muset si shánět další, když mám novou sotva den, by bylo pěkně špatný. A jako bonus ksicht Gregoroviče, kdybych se tam zase ukázal, ten si umím živě představit. Úkryt. Alespoň k něčemu teď jsem. „Úkryt mám, ten v Jordánsku. Už jsme tam byli parkrát po akcích, pamatuješ? Schovávali jsme tam s tátou ty předměty, který byly moc nebezpečný na to, aby mohly zůstávat v našich domech. Jestli si vzpomínáš, můžem se tam přemístit, jinak použijem skřeta. Já se moc přemisťovat nechci, nevím, jestli nemaj hlídaný hranice států, nechci, aby nás kvůli tomuhle vystopovali.“ Čekám, až Sven vyleze z koupelny, potom se konečně odhodlám sednout si a vstát. Zamotá se mi hlava a rozbolí celý tělo, takže se málem zkácím zpátky na pohovku, ale na nohou se udržím. Nejistě vyrazím ke koupelně – skřet se mi začne motat pod nohama, ale odeženu ho rukou. „Zmizni, skřete, nejsem žádnej kripl.“ Nebo, jsem, ale jenom dočasnej. Nakonec pomoc přece jenom potřebuju – při svlíkání a koupání. Což je ponižující a navíc hnus, připadám si jak skřítkofil, šoustal skřítků. A navíc na sebe musím nechat toho malýho parchanta sahat. Jenže co můžu dělat, musím to brát pozitivně. Horší by bylo, kdyby tu skřet nebyl a byla by potřeba pomoc Svena – buzeranštější už by to být nemohlo. Ještě zaúkoluju skřeta, aby mi dones nějaký čistý oblečení, oblíknu se a pak konečně vylezu z koupelny. „Svene, nemáš tu něco malýho na zub?“ Od rána jsme neměli nic k jídlu, potom bu byla ta spousta přemístění a rozmlácená huba... možná mi je blbě, ale i tak mám hlad. Snad se nepobleju. Jo a ještě poslední nutnost. „Skřete, ukliď to tu. A znič ty zakrvácený obleky.“ I kdyby to šlo vyčistit, nechci na sobě nosit něco, co vypadalo jak předmět doličný po hodně brutální vraždě. Počkat, proč jak? |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Hm, jasně," zabručím nespokojeně nad hlídáním hranic a přemýšlím, kam se s ním vrtnout, abych to nemusel dělat doma. Nakonec asi budu muset. Obšancuju to tu Silenciem a tak dále a bude - doufejme, že skřet to pak kvalitně uklidí. Hm, ne. Je mi to proti srsti. Nebudu kurva vyslýchat někoho tak nebezpečnýho u sebe doma! To je proti všem zásadám! To se s ním radši přemístím někde do pustiny, hezky já a pár mých kamarádů z bedny s nářadím. Mezi tím, co je Ben v koupelně, udělám ten rituál se souřadnicemi. Souřadnice si nechám, na rituál si je přepíšu. Mapy jsem si pořídil, už když jsem šel za Carlosem do Ameriky, takže čumím na místo, kam mi krystal ukazuje, a snažím se si ho zapamatovat. Nebudu si do mapy dělat poznámky, očividnější by to už bejt nemohlo. Jenom až pak Ben vyleze, ukážu mu to na mapě taky, aby věděl. "Vede to sem. Pak ať nás radši přemístí skřet." Pohledem zkontroluju zajatce v limbu. Jsem z toho nervózní, že ho mám přímo doma, je to narušení bezpečnosti a mých pravidel. A Ben pozná, že i když jsem jindy kliďas, tohle mě točí. I přes to, že jsem udělal maximum, aby to bylo v pohodě. "Hm, jo, něco tu bude. Asi žádná sláva, protože jsem předpokládal, že se domů hned tak nedostanu..." Ukážu skřetovi, co je v "ledničce". Je to vlastně něco jako skříň, očarovaná mrazícími kouzly. Na mražáku jsou silnější. Je to barbarský, ale mám tu mraženou rybu. Jinak já jako seveřan se vždycky snažím sehnat si čerstvý, ale někdy to prostě jinak nejde. V tuhle hodinu bych se musel přemisťovat do jinýho pásma a na to fakt seru. Kdyby něco, máme poskoka, ale ten zrovna pulíruje krev. "Doufám, že je fakt dobrej, vypadá to tu jako po masové vraždě," zavrčím s pohledem na bordel z krve. Jo, fakt jsem z toho podrážděný. Narušení teritoria, mého výsostného území. Kouzlem rozmražuju ryby, stojím zády k Benovi, ale poslouchám, jestli přijde s nějakým plánem. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Na Svenovi je poznat, že z toho zajatce není dvakrát odvařenej. A kdo se mu může divit, i já jsem měl vždycky zásadu, že tuhle práci si domů tahat nebudu. Navíc, Sven je hodně teritoriální, pro mě byl domov vždycky tam, kde bylo teplo, postel, Jim a pokud možno žádná manželka. Navíc, kvůli práci jsem byl každou chvíli na cestách, nikdy dlouho na jednom místě, takže typickej vztah k jednomu místu jsem si nikdy nevybudoval. A v oficiálním bytě se motala Rachel, takže to jsem za domov nikdy skutečně považovat nemoh. U Svena je to jiný, má svůj byt, svoje teritorium a teď mu ho okupuje nějakej zmrd, kterej se ho ještě před chvílí snažil zabít. Takže ho odsud musíme dostat co nejdřív. Protože se mi pořád motá hlava a mám závratě, posadím se na pohovku – na místo, který zůstalo nezasraný – a mezitím skřet odklusá se Svenem do kuchyně. Za chvilku je zpátky i se seznamem všeho, co má v ledničce. Není toho hodně, ale na jídlo to stačit bude, takže není problém. Sleduju toho parchanta, jak si chrápe jak mimino. Mrzí mě, že tenhle výslech budu muset celej nechat v režii Svena, mám chuť to tomu sráči oplatit dvojnásobnou měrou. Nakonec konečně promluvím. „Chápu, že toho zmrda nechceš mít v domě, takže jen co to tu skřet poklidí, necháme se jím přemístit do toho Jordánska, jo? Mělo by tam být bezpečno, o tom úkrytu víme fakt jenom já, ty a táta – a ani jeden to nikomu jinýmu neprásknul. Poslední relativně bezpečný místo.“ Alespoň doufám, že je to bezpečný místo. O tomhle místě neví matka, žena ani nikdo z rodinných „přátel“, takže by to mělo fungovat. Nikde není registrovaný, má kolem sebe pár hodně silných ochranných kouzel a kromě Svena tam nikdy nikdo nebyl. „Ale tu rybu vezmem sebou, nějaká provizorní kuchyň tam je taky, počítali jsme s tím, že v nouzovým případě se tam budem muset nějakou dobu skrývat. Skřet si s tím poradí.“ Usměju se natěšeně – vážně mám hlad. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro "Fajn," přitakám a připravím teda nějaké jídlo, které vezmeme s sebou. Prozatím můžeme s Benem zakousnout chleba s paštikou nebo uzeným. Během toho překontroluju svoje zásoby (pro sichr má Ben pořád tu placatku s mnnoholičňákem s podobou toho chlapa). Veritasérum se mi na něj nechce používat, to nechám až jako poslední možnost. Přišli bychom o veškerou srandu. Vezmu si kleště a nůž, je lepší mít vše u sebe, nevím, co všechno tam mají. Také si vezmu jednu náhradní hůlku. Ne tu Grantovu, ale jednu od útočníků (ta, která je mi příjemnější). Až je skřet hotov, překontroluju opět zajatce, jestli lektvar funguje, a potom zruším kouzlo, co ho poutá řetězem ke stěně. Zbytek jich nechám účinkovat. Opět s batohem a ve své kožené bundě a s kudlou za pasem jsem připraven se nechat přemístit. Borce na tu chviličku zvládnu popadnout jako pytel. Ale je to fuška, kurva, není to zrovna drobek. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Já taky nejsem dvakrát eee dobrá :D
"Existují třeba nějaké místní legendy... víte - o fantastických věcech, které se tady dějí, nebo tak?" Průvodkyně se zarazila jen na malou chvilku. Podívala se na tebe a lehce se usmála. „Něco by bylo,“ zamyslí se a ani se nedívá do poznámek, protože takové věci zjevně obyčejného člověka nezajímají. „Kmeny, které žili v okolí, se tomuto nějakou dobu vyhýbali, protože tady začali mizet lidé,“ pokusila se najít tajemný hlas. Malá holčička okamžitě chytla maminku za ruku. „Když muž či žena vstoupil do těchto jeskyní, už z nich nikdy nevyšel. Říká se, že se stali oběťmi lidožravého medvěda. Byl velký jako hora a i při své velikosti mohl mezi těmito zdmi chodit tiše a nepozorován,“ pěkně se protiřečila, ale u mudlů slovní spojení velký jako hora většinou znamená velký jak cyp a kurva raději zdrhnu.
„Vždy o půlnoci vycházel z jeskyně a napodoboval zvuky různých zvířat ba dokonce lidí. Uměl křičet jako žena v nesnázích či plakat jako ztracené dítě, a tak si oběti chytaly do jeho smrtelných pastí. Ale přitom jej nikdo nikdy neviděl.“ „Mami,“ nukla holčička a křečovitě držela svou matku za ruku. „Neboj se, broučku, jsou to jenom pověsti,“ uklidňovala ji mamka a příkře pohlédla na průvodkyni. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Do Jordánska ~Sven, Ben + zajatec a Hooky~ Čas: cca 1:00 (Novgorod) -> 23:00 (Jordánsko)
Hooky má viditelné modřiny na paži levé ruky, jak se trestal neběháváním do zdi, která po příkladné kontrole nejevila známky ohebnosti či křehkosti. Vedle boule mu rašila další, o něco větší. Nyní mě přikázáno vás přenést do Jordánska, Benova tajného úkrytu, o kterém by neměl nikdo vědět. Je to dobrý tah.
Skřítek vás jako obvykle přemístí tak, aniž by se o tom někdo dozvěděl a přímo do obývacího pokoje domu. Ochranná kouzla drží a žádné z upozorňovacích nebylo přerušeno. Kdyby ano, Ben by se o tom jistě dozvěděl. Zajatec sebou v bezvědomí lehce škubl, ale jinak spal dál. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tak mě napadá, že my s Benem za ani ne čtyřiadvacet hodin navštívíme snad všechny kontinenty. Ještě do Austrálie mě nikdy nic nezaválo, když nad tím tak přemýšlím. A do Arktidy a Antarktidy, tam se moc kšeftů nedělá. Za funění a pár nadávek na to, jak je zajatec těžký, ho odtáhnu ke stěně a opět vyčaruju řetězy. Tentokrát však na ruce a na nohy, aby na zdi visel. Zásoby jsem vrazil do ruky Benovi, takže může rovnou poslat skřeta, aby něco udělal. Z toho kouzlení mám fakt hlad a musím se před výslechem posilnit. Svůj batoh si někde odložím, sundám si bundu a hodím ji na opěradlo. Rovnou si už vyndám kleště a z kapsy bundy vylovím zippo, nůž mám za pasem. Docela se těším, až si s ním pohraju. Kdyby to nebylo nebezpečné, s chutí bych ho poslal zpátky těm, kdo je na nás poštval, v dárkovým balení. I když nepřecházím, je na mě znát lehké rozrušení. Očekávání. Až budu moct svou kořist chytit pod krkem. Dalo by se říct, že jsem dokonce netrpělivý, ale rozhodl jsem se počkat na jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Jordánský úkryt je spíš než cokoli menší skladiště, kde je jedna větší místnost určená k obývání. Vybavení je strohý, jsou zde tři postele, malá knihovna s knihami věnujícími se hlavně artefaktům a černý magii, kuchyň s tím nejdůležitějším k vaření a stůl se čtyřmi židlemi. Ve větší části budovy jsou regály zajištěný ochrannými kouzly, kde na některých poličkách leží kouzelný artefakty, s kterými táta obchodoval. V současnosti nijak valný hodnoty. A ve sklepě samozřejmě výslechová místnost. Celkově budova není moc velká, už proto že tu stojí nelegálně, Jordánsko s Izraelem pořád neuzavřelo mírový smlouvy. Malá budova se tady, na břehu Mrtvýho moře, ztratí, velký komplex by – nehledě na ochranný bezpečnostní kouzla – byl až moc nápadnej, a proto nebezpečnej. Pošlu skřeta do kuchyně vařit. Pak ukážu Svenovi výslechovku, jestli ji ještě neviděl, a nechám ho dotáhnout tam zajatce, stejně jako on nechce mít sajrajt v bytě, já ho nechci mít v obyvatelný části, takže musí pochopit, že ho nutím se s tou kopou hnoje táhnout dýl. Výslechová místnost není nejvybavenější, jenom obyčejná sklepní místnost, kde ale v rohu přece jenom je lehátko na můj oblíbenej waterboarding. A samozřejmě nějaký nástroje, i když Sven si vzal vlastní výbavičku, tak možná ani nebudou potřeba. Vrátím se, sednu na židli a, konečně, si zapálím. Sice to není to nejlepší na rozmlácenou kebuli, ale rozhodně je to nejlepší na nervy, takže je to vlastně součást léčby. Skřet snad pohne prdelí a bude tu s jídlem co nejdřív, už mám vážně hlad. „Výslech nechám na tobě, jo? Už se na to třeseš jak děcko na Vánoce.“ Což na něj poznám, pro oba je trocha toho mučení jedním z nejsvětlejších momentů života, ale u Svena je to přece jenom o pár příček oblíbenosti vejš. A taky je v tom mistr. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "A možná to není to jediné." Dodám posléze s vědomím, že u pohodlného místa je škoda sedět s plnou sklenkou a tak jsem se to jal dát do pořádku."Mám k dispozici ještě seznam několika..." Chvilku hledám správná slova."...našich zmizelých kolegů o nichž jsem mluvil. Včetně adres." Dodám posléze. "Vzhledem k tomu, že jen tak si zmizet není to samé, co chytit chřipku, smrdí to souvislostmi." Trochu se napiju - dopřává to čas k tomu, abych si srovnal myšlenky. No a taky zavzpomínal a prohrabal kapsi, ve kterých s trochou snahy najdu fotografii domu u nějaké lesní cesty nebo silnice. Těžko říct, jak tomu říkají tady v americe. "Domov Stanleyho McDonovana" Dám ji na stůl doprostřed, aby byla případně Silnice, tuším, Azalea Rd NE ve Washingtonu D.C." Tuším, že USA je na "vašinktony" docela štědré a tak doufám, že tohle je pokud možno ten, ve kterém jsme. "Posílal informace ze zdejšího oboru záhad a zmizel, jako obyvatelé toho milého ranče a jako spousta jiných jeho kolegů. Mohli bychom zkusit najít nějakou stopu tam." Mimoděk klepnu do akvárka. Kdyby Eva spala, asi bych ji budil v touze, že to takhle bude fungovat i s mým rozumem. Občas... se docela hodí mít všech pět pohromadě. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Dle Benových instrukcí odvleču ten pytel hoven do sklepa, kde ho zajistím. Mám rád lidi, kteří myslí na všechno. A k tomu patří i ta výslechová místnost. Přesto nejdřív počkám, co skřet ukuchtí, protože mám taky hlad jak pes. Z toho všeho přemisťování a souboje člověku vyhládne. Chlápek dole je zpacifikovaný a tady máme klid a nikdo by neměl vědět, že tu jsme, tak si dovolím takhle otálet. Během jídla pořešíme, co všechno od něj chceme vědět, ať pak výslech probíhá hladce. Na poznámku, jak se na to těším, se jen zašklebím a to říká vše. Předpokládám, že i když Ben říkal, že výslech nechá na mě, že tam se mnou půjde, takže pak se vydáme dolů. Proberu chlápka kýblem studené vody, šok z toho přebije i lektvar. Strhnu mu pásku přes oči a nechám správně naštelované světlo, aby mu vypalovalo sítnici a já byl pouze silueta s nejasnými rysy. Zajatec je připoutaný fyzicky i kouzelně k tomu lehátku, takhle k němu mám dobrý přístup, hodí se to. Zatím nic víc nedělám, uvidíme, jak se bude po probuzení chovat. Na místnost jsem ze zvyku hodil Silencio, takže mu rovnou vyndám i roubík, aby mohl mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jordánsko – výslechový... sklep ~Ben, Sven~
Chlápek se probere celkem rychle a jako první ze sebe vypraví: „Co to kur... pusť mě, ty kreténe!“ zalomcuje, ale se zaúpěním zjistil, že je víc než jen připoután. Svůj vztek směřuje hlavně na Svena, tedy na jeho siluetu. V ostrém světle mžourá a při pohledu do tmavých míst vidí stopy světla v podobě mlhy. Je zjevně zaskočený a vystrašená. Kdo by taky nebyl. Probudit se připoután, nevědě, kdo se to nad ním tyčí. „Co si zač!“ snažil se skrz silácke řeči dodat si kapku sebevědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro A rychle do hotelu ~Isabella~ Čas: 18:00 -> 20:00
Prohlídka jeskyní trvala kolem hodiny, při čemž vám průvodkyně vyprávěla různé příběhy, které se s místnostmi pojily. Hlavně měla ráda ty, u nichž se dochovaly důkazy namalované na stěnách. Bigfoot už nemá tak velkou nohu, jak by si přál. Na konci prohlídky každý z návštěvníků dostal pohled a byl nasměrován k suvenýrům. Tam za pokladnou stál brigádník a vypadal znuděně. Všechny sledoval lehce zarudlýma očima a pod rukou měl osmisměrku, kterou se pokoušel vyplnit.
Když jsi dorazila do hotelu, narazila jsi u recepce na dva muže. Nebylo by na nich nic zvláštního, jen měli podivné otázky. Právě se ptali: „A nevíte, kdy budou zpátky?“ ptal se vyšší ve vkusném hábitu. Vypadal jako zbohatlík a na nose mu seděly sluneční brýle. Podobný oděv měl i jeho kolega, ale ten se rozhlížel po okolí. Když si tě všiml, prohlédl si tě od hlavy k patě. Obočí mu lehce cuklo, ale jinak nedal nic znát.
„Nevím, ale můžu jim nechat vzkaz. Pan Hunt by se s vámi pak spojil. Zařídím mu sovu, pokud...“ „To nebude třeba,“ zarazil ji vyšší muž. „Najdeme způsob, jak se s ním spojit. Přeji příjemný večer,“ kývl a pak se společníkem zamířil ke krbu. Než do něj vstoupil, něco si pošeptali a vyšší (nejspíš boss téhle akce) tvým směrem zamířil svůj pohled. Pak zmizeli v zelených plamenech. Tohle se stalo tak půl hodiny před osmou, než dorazila naše slavná trojka.
„Slečno Thorne,“ recepční ti roztřesenými prsty dala klíče. „Máte nějaké přání?“ zeptala se jako obvykle a tvé další kroky byl už jen na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro A teď alou do hotelu ~Riley, Suzz, Nimue~ Čas: kolem 20 h
Co se týče McDonovana, byla to velmi dobrá stopa. Byl jedním z těch, co zjistili víc, než nepřátele chtěli a potom záhadně zmizel. Pokud byste našli u něj domu nějakou stopu, mohla by vás dovést dál než jen k domněnkám. Pokud jste celou dobu probírali jenom misi nebo po několika vypitých sépiích (či ležácích) si rozvázali jazyky a mluvili o osobnějších věcech, utekl čas velmi rychle a Eva se zdála být trochu neklidná, protože jste museli někde být. Tedy hlavně Riley.
U recepce stála recepční a mile vás přivítala. Listovala návštěvní knihou, ale nezapomněla vám dát klíče k pokojům. „A abych nezapomněla,“ ještě k vám zvolala. „Ptali se po vás nějací pánové. Ale nenechali žádný vzkaz.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Čas cca 23:30 (Jordánsko) |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Tvář se mi rozjasní do potěšeného šklebu. Vím, že nás tlačí čas, že Joachima i svou pomstu chce Ben dostat co nejdřív a že musíme být krok před nepřáteli, ale čím vzdorovitější oběť je, tím větší zábava. Znovu ho poleju ledovou vodou, tentokrát z hůlky, protože se mi nechce napouštět kýbl. "Otázky tu pokládám já, frajere." Obejdu lehátko a stoupnu si někam k jeho hlavě, kde mě nemůže vidět, pouze vycítit. "Tvoje jméno a pro koho pracuješ. Kdo tě poslal." Dám mu vteřinu na to, aby otázky vstřebal, a dodám: "Za každou špatnou odpoveď z tebe kousek uříznu. Jako gyros. Tak si to dobře rozmysli." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jordánsko ~Sven, Ben~ Čas: cca 22:30
Ledová voda vězně slije od hlavy k patě. Není to nic příjemného a v chladném sklepě jej štípe jako jehličky. Rád by si hrál na hrdinu a vzdoroval tak dlouho, dokud by nenatáhl brka, ale buďme upřímní. Kdo dneska chce položit život za někoho, koho ani zená. Navíc, když Sven zahrozí, že si z něj udělá gyros. „Hej, tak jo, tak jo!“ zalomcoval sebou, jako by se měl dostat na svobodu a utíkat. „Jen...“ sledoval každý pohyb Svenovy hůlky. „Menuju se Reed Upton a... a neznám pravý méno šéfa!“ napnul se, jelikož se bál, že jej naporcuješ. „Říkají mu Raz! Víc o něm nevím! Fakt!“ Na čele byl zpocený a nebude dlouho trvat a uvolní se mu svěrače. |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Jsem trochu zklamaný, že se zlomil tak snadno. Víc práce, míň zábavy. Ale na drsňáky, co nechtějí nic říct, člověk narazí hlavně ve chvíli, kdy se jedná o něco jim milého, třeba o rodinu. To potom zapírají dlouho. Jeho kvílení, že víc neví, ignoruju. Sáhnu k pasu pro nůž, poctivou loveckou kudlu. Udělám dva kroky a ocitnu se u boku lůžka. Chytím ho za přivázané zápěstí a ostří se dotkne jeho prstů. "Myslím, že se budeš muset snažit víc." Uvidíme, nakolik motivační to bude. V podobných situacích si člověk vzpomene na spoustu věcí. "Třeba mi říct svůj příběh hezky od začátku. Kdo, kde a proč vás najal... Neboj se zacházet do detailů." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jordánsko ~Sven, Ben~ Čas: cca 22:30
Reed sebou začal házet, div si sám neutrhl končetiny. Stačil jen dotek chladné oceli na jeho prstu a mohl se z toho zbláznit. Vnitřně prožíval peklo. Strach z přicházející bolesti, o které nevíte, jak moc bude velká, je velmi dobrou motivací, aby začal mluvit. Tedy pokud by neznal někoho, kdo je horší než mučitel Sven.
„Okey, okey!“ pokoušel se k sobě stáhnou ruku, ale bez výsledku. Měl ji svázanou a navíc ji Sven pevně držel. „Raz, ten šéf, s nikým nemluví z očí do očí. Jsem z jedny nájemný skupiny. Říkáme si Vrány. Prostě dostaneme sovu a zálohu a neptáme se. Od Raza nám chodí černé sovy. Úplně černé i s očima. Víc nevím! Jsem jenom pěšák!“ trhl sebou jak v agónii. „Chtěl, aby sme hlídali tu skrýš a zabili všecky, kdo tam budou čmuchat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Oh děkuji za zprávu." Ani se nesnažím tvářit, že nejsem překvapený. Kdo by se po mě mohl shánět, když svého největšího hlídače mám celou dobu v akvárku a druhého za zády! Tedy on to je spíš nakopávač, nebo brzy bude ta milá a sladká Suzanne! "Jen vzpomenete si, jak vypadali?" Zeptám se s úsměvem a radostí. "Máme ve státech nabytý program a nerad bych na někoho zapomněl." Doufám, že se něco dozvím! A kdyby se k ničemu neměla, pořád můžeme - byť s mizivou nadějí - zkusit popis těch, co viděla slečna Jacksonová v té hospodě! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Máte nějaké přání?“ "Hmm...?" Vytrhne mě z myšlenek. Sledovala jsem ty dva podezřelé lidi a ne že ne. Zajímali se i Rileye a jeho kolegy? Přeci jen... včera mi Riley řekl... zajímavé věci. Nevím, zda je dobře, že jsem je tady potkala - už kvůli pohledu, který mi ten člověk věnoval. I když... alespoň jej mohu varovat. Pokud mu nechtějí poslat sovu, ale zajímají se o něj - a jeden z nich se podezřele rozhlíží... no, jak to říct - trošku mi to smrdí. Snažím si zapamatovat, jak vypadali. "Vlastně ano. Nepřiletěla zde má sova?" A kde je Riley? Řeklo se v osm! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel ~Riley, Suzz, Nimue~
"Jen vzpomenete si, jak vypadali?" Recepční se zamyslela a odpověděla: „No, měli na sobě luxusní hábity. Řekla bych, že byli trochu zazobaní,“ zarazila se. „Ehm, omlouvám se,“ omluvila se za svůj slovník, a pak ještě dodala: „Jeden byl vyšší se slunečními brýlemi a culíkem. Druhý menší, lehce při těle s krátce střiženými vlasy. Víte, kdo to byli, pane?“ pozvedla obočí. Ještě nyní se cítila trochu nesvá. Sama si je dala do škatulky: K těmto lidem se neotáčet zády. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel ~Isabella~ Čas: 19:30 (půl hoďky jsi strávila na pokoji, bo v minulém postu bylo psáno, že ty dva jsi zahlédla půl hoďky před osmou a tzn. v té době jsi byla na recepci) -> 20:00
Recepční chvíli na tebe hleděla, než si vzpomněla, co jí kolega říkal, než se vystřídali na směně. „Doletěla, ale nenesla sebou žádný dopis. Dali jsme jí najíst a postarali se i o její pohodlí. Je v hotelovém sovinci. Je to touhle chodbou,“ ukázala, do které jsi měla stejně namířeno, „a u obrazu sovy si řekněte, že chcete tu svou.“
Pak jsi měla půl hodiny čas. Ať už jsi dělala cokoli, v hotelu bylo ticho jako v márnici, tedy až do osmé, kdy se ozvalo charakteristické zahučení, kdy někdo vstoupil do hotelu přes venkovní vstup. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Poté co jsme neuspěli v hospodě jsme se přesunuli zpět do našeho hotelu, kde na nás čekalo další překvapení. Někdo se po nás sháněl. Je to pro mě překvapení, ale nedávám to na sobě znát, jako kdyby to bylo v pořádku, že se po nás lidé ptají. Přesunu se k boku Rileyho, jako jeho správná ochranka, tedy správně družka. Už mi tahle hra leze na mozek. Recepční spustí s popisem a jen lehce nadzvednu obočí, když se omlouvá za svoji mluvu. Ostatní přecházím bez jakékoliv grimasy nebo změně v obličeji. “A po kom přesně se ptali? Zmínili naše jména?“ Samotné mě se to nelíbí, jestli už někdo zná naši identitu není to dobré. Potřebuji si s Rileym promluvit osobně. Hlavně o oné Isabelle, jejíž dopis mám ve vnitřní kapse své bundy. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel – wtf, co ta reklama v nadpisu? O.o ~trojka~
“A po kom přesně se ptali? Zmínili naše jména?“
„Konkrétně hledali pana Hunta,“ podívala se na Rileyho a přivřela víčka, jako by se styděla, že těm chlápkům nedala kontakt. „Nabízela jsem jim, že vám předám vzkaz a přes sovu byste se s nimi mohl spojit, pane Hunte. Odmítli, a pak odešli.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro V hotelu Po jednom máslovém ležáku a dalším porovnání stop se nakonec sebereme a vedeni rybou se vydáváme do hotelu. Tam nás uvítá recepční. Tentokrát mě potěší, že mě nevidí ve dvě ráno s listovím ve vlasech a bůhvíčím na tričku. Bohužel, radost z takového vylepšení mi brzy zkazí zpráva, že se po nás někdo ptal. Recepční dokonce uvede i jejich vzhled. Zavřu oči a snažím se vybavit si vzhled těch dvou týpků z hospody, ale popravdě řečeno se mi už začínají vytrácet detaily. Ale culík a nakrátko? To mi něco říká. I když... Možná? Já nevím! Každopádně si pamatuju, že rozhodně nevypadali zazobaně. Spíš jako já, potlačím ušklíbnutí a prohlédnu si rukávy svého ošoupaného kabátu. Není divu, že mi barmanka skočila na ten trik se seznámením. Vrána k vráně sedá... “A po kom přesně se ptali? Zmínili naše jména?“ „Konkrétně hledali pana Hunta.“ Obočí mi vylétně vzhůru jako na provázku. Vážně? Ne podezřelou holku s oranžovými vlasy, co na ně včera nepokrytě čuměla a dneska se na ně ne moc obratně vyptávala? "Tak vy tu máte kamarády, o kterých nevíme?" Naoko dotčeně zakroutím hlavou nad Huntovou neomaleností. Ale vrtá mi to hlavou, až mě začínají bolet spánky. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Naše jména? Nezní to sladce? Skoro i jo! Asi proto mám jen decentní úsměv, který jemně maskuje fakt, že jsem tak trochu překvapený. Tak trochu dost. Jsem tu, já nevím, pár hodin a už jsem nejhledanější majitel akvárka napříč státy! Na moment mi bleskne hlavou, že by to mohla nějaká intervence vedení, ale pak mi dojde opět to všechno milé o utajení. Ne, tohle je podezřelé, krajně podezřelé. Kdo o mě ví? Ona, jistě, ale ta by neposílala pochybné kámoše, ne po tom, co jsem dostal vzkaz. Nemluvě o tom, že už dle popisu to není její styl. To by byli sošní lokajové s elegancí takové kvality, jako by mohli mít jen chovní hřebci. "Myslím, že už vím. Děkuji vám mnohokrát a kdyby mě ještě někdo sháněl, vyřiďte mu, ať prostě přijde večer, dejme tomu kolem deváté a mě o tom, prosím, zpravte." Dopřeji ji něco drobných jakožto odměnu za to, že dělá svou práci. Inu, kdybych byl skot, asi bych si to dvakrát rozmyslel a být irem, vytáhl bych z kapsy whiskey a dal ji odměnou panáka. "Tak vy tu máte kamarády, o kterých nevíme?" Já mám kamarády všude a ani nevím, jak to dělám. Dříve nebo později mi tak nějak lidé přijdou podat ruku. Leckdy přímo do obličeje, ale tak už to chodí. Bohužel to není asi to, co by chtěla slyšet slečna Jacksonová nebo Suzanne. "Ano, mám všude kamarády. To si dovoluji, na své dovolené, že?" Nadhodím se stále stejným úsměvem, načež se odeberu pomalu ale jistě z dosahu recepce. Rozhodně vím, co bude dnes kolem osmé hodiny jedno z témat hovoru, které s Ní budu mít. Tohle se mi nelíbí, vůbec. "Suzane, Jacksonová, odteď buďte mnohem opatrnější." Dodám, jakmile bude trocha klidu a příležitosti. "Tebe nevyjímaje, Evo!" Klepnu do akvárka, aby věděla, že začíná přihořívat! V té vodě to je dost možná snadno k přehlédnutí! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Proč jsem to tak nějak čekala, že řeknou jeho jméno. Křivě se ušklíbnu, zvednu jen jeden ze svých koutků, jako kdybych byla tímto potěšena. Recepční se pak snaží vysvětlit, její jednání vůči cizincům a že se pokusila jakkoliv je s námi spojit. Zní mi to skoro až omluvně. “Děkujeme, zachovala jste se správně, jestli budou chtít ti muži sejít se s mým přítelem…“ Já to opravdu řekla, z mých úst to z ní tak nepřirozeně, i mě samotné to tahá za uši. Nenechám se tím zaskočit a pokračuji. “…určitě si ho najdou.“ Končím s pohledem na Rileym. Ano tohle bylo významově pro něj. Něco se tu děje a už těch tajností bylo spousty. Dalo se to přehlížet nazačátku, byla to celkem sranda. Dobře nebyla a mě to rozčilovalo, ale v tento moment to začíná být nebezpečné. "Tak vy tu máte kamarády, o kterých nevíme?" “Nebo o nich víme jen nám nebyli představeny.“ Přesně narážím na konkrétní věc, ale Nimue to unikne, jen doufám že né tomu komu ty slova patřila. "Ano, mám všude kamarády. To si dovoluji, na své dovolené, že?" “Ale ne, drahý.“ Byla v mém hlase jízlivost? Jistě. “My tě neobviňujeme. A když jsme na té dovolené, půjdeme si zahrát ty tvoje karty. Ty jak se jejich obrázky nehýbou.“ Vážně toužím si jít zahrát Magicky? V podstatě ne, i když se mi ta hra líbí, přesto bych tohle nikdy neřekla nahlas. Jenže potřebuji být s Rileym sama. Rileyho slova o tom jak máme být opatrné přejdu jen s pohledem, který vypovídá o tom, že snad nevěřím, co říká. Hned nato přivřu oči a zdá se, jak bych ho sama chtěla probodnout. Nejsme to my dvě koho divní chlápci hledají, ale on. Ať si to uvědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Ten pohled se mi nelíbí. Předně to znamená, že má snaha trochu odklonit pozornost selhala. Nu což, snad alespoň Eva si mé varování vezme k srdci, pokud tedy to, jak si plave není něco ve stylu "trhni si ploutví". O tom na štěstí mohu jen polemizovat! My tě neobviňujeme. A když jsme na té dovolené, půjdeme si zahrát ty tvoje karty. Ty jak se jejich obrázky nehýbou.“ Vážně, Suzanne? Až taková oběť! Jako tu hru zbožňuji, vždyť umožnila kouzlit i lidem a to stačí, když tapnou pár man a vyloží kartičku! Takový mnohem lepší a epičtější kouzelnický duel, než se podaří v naší milé realitě kdy mít. Jo a méně to bolí! "Tak tomu nemůžu odolat." Mrknu na hodinky, čas stále ještě chvíli mám, takže proč ne? "Jsi učiněný poklad." Jemně ji pohladím po tváři, když to říkám. Schválně, jestli až přijde řada na hraní, vytáhne skutečně svůj balíček, anebo boxer či nožík s něžně romantickým Merde. Pokud není nic dalšího, tak bych vyrazil směrem k pokoji, protože tady už toho asi moc nemáme. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro „Doletěla, ale nenesla sebou žádný dopis. Dali jsme jí najíst a postarali se i o její pohodlí." Pak mi vysvětlí, jak se k ní dostanu, v případě, že bych chtěla. Jenže já nyní žádný dopis posílat nikomu nepotřebuji, takže se za sovou nevydávám. "Děkuji," odpovím. "A... řekněte prosím panu Huntovi, až se vrátí, že jej, kromě dvou cizích lidí sháněla také slečna Thorne." Pak se odeberu do pokoje, kde míním povečeřet a případně počkat, zda Riley přijde, či ne. (pozn. řekněme, že pokud nepřijde do 23:00, tak pudu spát) |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro ~Riley, Suzz, Nimue~ Čas: cca 20:00 Než jste se vydali do pokoje, tak si recepční ještě vzpomněla na něco, co měla vyřídit. "Pane Hunte? Slečna Thorne je ve svém pokoji a ptala se po vás." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Oh, děkuji!" Vyhrknu překvapeně. Jak jsem mohl zapomenout? Na štěstí si nemusím tuhle otázku pokládat s nějakou výčitkou svědomí, sebekáráním nebo čímkoliv jiným. Já prostě vím, že to šlo tak nějak snadno a samo k tomu! "No Suzanne, tak si ty karty zahrajeme o něco později." Dodám s úsměvem a vědomím, že bych měl být jinde. "Budeme mít na to ostatně celou noc!" Dodám povzbudivostí člověka, který má náhle sakra naspěch! Zvláště, když to proloží nepříjemným pohledem do ákvárka se slovy, tímto jste jako asistentka selhala, slečno Evo Huntová! |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Jdu se Svenem, postavím se do rohu a zapálím žváro, stát delší dobu mi ale pořád nedělá moc dobře, takže vyčaruju jednoduchou židli, na kterou se posadím. Ale pak už jenom sleduju, jak si náš novej kamarád vede. Což je zklamání, za chvilku je víc než jasný, že moc dobře ne. Kvičí jak ženská… ne, hůř, i ženská má víc hrdosti, kvičí jak podsvinče, a to se mu ještě skoro nic nestalo. Ani ty odpovědi nestojí za nic, nula od nuly pojde. Nejenom že neříká nic zajímavýho - jelikož se zlomil tak rychle, není ani zábavnej. Nuda. Nuda a ztráta času. A já nesnáším, když mě někdo zdržuje. Vstanu a dojdu k nim. Využiju toho, že mu oči propaluje lampa a soustředí se na Svena, takže o mě zatím neví. V klídku a pomalu mu sundám jednu botu, pak fusekli – kouzlem samozřejmě, jeho smradlavejch noh se dotýkat rukama nebudu. Kdyby se během toho začal moc škubat, tak si ho přidržím. „Neřek ti snad, že se nemáš bát detailů? Tohle bylo krapet stručný, nemyslíš?“ Na nic nečekám a típnu mu cigaretu o chodidlo. „Takže malej návod. Kolik vás Vran je? Kde se zdržujete? Aspoň město… Jaký další členy znáš? A neříkej mi, že se zodpovídáš jenom nějakýmu anonymovi a jeho černý sově, tohle ti nesežeru, minimálně jednoho šéfa, kterýho znáš osobně, mít budeš. A dál, jakých dalších prací ses účastnil?“ Stoupnu si. Vytáhnu z vnitřní kapsy pakl, v kterým se retka povážlivě krátí, a zapálím si další. „Vzpomeň si na všechno, příště už to nebude chodidlo ale oko.“ |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Můj plán odtáhnout Rileyho do soukromí našeho pokoje málem vyšel. On souhlasil, že si půjdeme zahrát. Dokonce to proložil něžným gestem, pohladil mě po tváři. Vcelku odvážné, nebál se že mu urazím ruku. Ztuhla jsem, skoro stejně jak když mě včera objal. Nevím, co ho to napadá, snad ví jak se k tomuto stavím. Něco ve mně, chce nad ním vyhrát a povznést se. Uvolním se a usměji se. V tichosti přikývnu a jsem připravena k odchodu, samozřejmě bych se rozloučila s naší společnicí Jaksonovou. Jenže jsme zastaveni, recepční. Nemusím dlouho uvažovat, že to bude ona Isabella. Už mám celé její jméno Isabella Thorne. Naprosto mi nic neříká. Riley, ale náš plán ruší a že se uvidíme později. Ano zdám se naštvaná, určitě pozorný pozorovatel by si toho všiml, jak se moje nálada rychle mění. Zhluboka jsem se nadechla nosem a když vydechuji objevuje se příjemný úšklebek. “Dostávám košem.“ Pronesu stále veselým tónem. “Ale jistě drahý. Já počkám.“ Ne já nepatřím k lidem, co jsou trpělivý. A hlavně smířlivý. No a nakonec překvapím i sama sebe. Energeticky vyšvihnu ruku k Rileyho vlasům a lehce je počechrám. “Uvidíme se později.“ S pobaveným pohledem sleduji Rileyho odchod. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Jak Riley zmizí pohlédnu na Nimue vedle sebe. Pobavený pohled vyměnila moje klasická kamená tvář. "Nevím jak vy. Ale mě ta jeho schůzka zajímá." Lehce zvednu jedno obočí a naznačím jstli se ke mě přidá. A sama se vydám spěšně za Rileym, abych věděla do jakého pokoje zašel. Před dveřma vytáhnu svojí hůlku z postraní kapsy od bundy a vykouzlím jednoduché kouzlo na poslouchání co se děje v pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Na hotelu "Suzane, Jacksonová, odteď buďte mnohem opatrnější." varuje nás Hunt, načež se obrátí na tu svoji pitomou rybu a varuje ji taky. Jo, ta by měla být nejopatrnější. Už mi leze na nervy ze všech nejvíc. "Ano, pane, rozkaz, pane," odpovím tak unaveně, že se mi ani nepovede do tónu vložit tolik kousavosti, kolik jsem původně plánovala. Nejradši ze všeho bych se šla natáhnout a už se na nějaké vyšetřování vykašlala. Aspoň dneska, aspoň tohle skupinové přemisťování se z místa na místo. Svých spolupracovníků už mám pro dnešek právě tak akorát - zrovna plánují jít hrát nějaké mudlovské karty, jako by se nechumelilo. "Pane Hunte? Slečna Thorne je ve svém pokoji a ptala se po vás." Thorne? Nebyla to ta ženská, co minule stála u recepce? Sleduju Hunta s Campbellovou, jak po sobě lezou, načež otráveně odvrátím oči a vyměním si pohled s recepční. Běžte si sakra klidně do toho pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Na hotelu Překvapivě ale Hunt opravdu odchází za tou Thorne. Což znamená, že zůstávám s bystrozorkou - a recepční - sama. Campellová se ke mně otočí. "Nevím jak vy. Ale mě ta jeho schůzka zajímá." Zvednu obočí. Vážně? Čím to asi bude? Že ti bojfrend mizí za jinou? Odfrknu si a vytáhnu z kapsy balíček praskacích žvýkaček. Jednu si hodím do pusy. "To svému příteli věříte tak málo?" Opřu se o stěnu vedle dveří od pokoje Thorne a Hunta. Dívám se, jak Campbellová čaruje odposlouchávací kouzlo, a přemítám, proč je to tak důležité. Copak se to nějak vztahuje k vyšetřování? Nebo je tu jiný veledůležitý důvod, proč tu smím stát a poslouchat? "Nebo je to nějak důležitý?" No, aspoň to bude zajímavější, než sedět na pokoji a čumět do zdi. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Nimue Nečekala jsem, že se Nimue rozhodne mě následovat. Vlastně jsem doufala v opak. Budu jí muset vysvětlit, proč jsem se rozhodla Rileyho sledovat a vyslechnout si jeho rozhovor s tou Isabellou. Nimue mi sama nabídne jedno z možných vysvětlení. Jenže to bych nemohla být já. Napne se mi kůže na krku, jak jsem pevně stiskla rty k sobě. “Není to můj přítel.“ Odseknu a dávám si moc dobrý pozor, abych mluvila potichu. Nimue se opírá vedle mě o zeď a pozoruje, jak kouzlím. Přichází z další otázkou a je mi jasné, že budu muset s pravdou ven. “Ano je to důležité.“ Je ze mě cítit, že se s tímhle nesděluji ráda. “Určitě jste si všimla, jak Riley nerad sděluje podstatné informace ohledně toho proč jsme zde.“ Zrovna jsem prozradila, že i já sama toho nevím o mnoho víc než Nimue. “A začínám se domnívat, že Isabella Thorne má něco společného s tím, co se děje.“ Pak už zmlknu a zaposlouchám se, co se děje ve vnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jordánksko – mučení ve sklepě ~Sven, Ben + Reed Upton~
Když se do výslechu přidal ještě Ben, chlápek zbledl ještě víc, než bylo u člověka možné. Otázky na něj pršely a on nespouštěl z očí cigaretu, která mu udělala na chodidle malinkou rudou skvrnu, která stále nepříjemně štípala. Jaké to pak bude v oku, se Reed nepokoušel ani domýšlet.
„Ze mě už nic nedostanete!“ zařval hrdinsky, i když se mu brada třásla strachy. „Oni... oni jsou horší než vy a už jenom to, že ste mě chytli, si vás podají!“ jeho proslov mohl mít zastrašující účinek, kdyby se mu netřásl hlas. V očích měl strach, ale otázkou bylo, zda ten strach je způsobem vámi nebo těmi druhými. |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Helemese, kamarád přece jenom ví víc, než co nám řekl v prvním kole. Pořád je z něj co tahat. Jedině dobře - ale divím se, že ještě nepochopil, kam se to vlastně dostal. Nebo spíš, komu se dostal do rukou. Myslí si snad, že odsud vyjde po svejch? Nejsme žádná zasraná kouzelná školka, nebude první ani poslední, kterej se odsud dostal nohama napřed. Usměju se klidně, vlastně dokonce spokojeně. A hlas nabere výhružný podtón. „Myslím, že si to ještě nepochopil, Reede, nejsou to ´oni´, kterých by ses měl bát. Otázka není, jestli umřeš, otázka je, jak umřeš.“ Podívám se na Svena. „Máš nějaký povzbuzovák, aby nám náš přítel neomdlel?“ Musíme si ho pojistit. Jak vždycky říkal táta, nevyhrožuj něčím, co nejseš ochotnej splnit – takže vážně nevyhrožuju nadarmo. Oči jsou prej okno do duše, jen co do něj nalejeme trochu životabudiče, pozná, co znamená vypálený okno do duše. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hotel – jen ve zkratce ~Riley~ Cca: 22:15
Odděluješ se od holek a míříš i s Evou rovnou k Isabellinému pokoji. Vzduch v chodbě pro VIP hosty voní po šalvěji a červený koberec tlumí tvé kroky. Stačí jen zaklepat a počkat.
(Och, extra krátký post :D)
|
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Někdo za dveřmi ~Isabella~
Na tvé dveře někdo zaklepe. Může to být Riley nebo někdo jiný. (Ti chlápci v recepci neměli zrovna přátelské ksichty.)
Pozn.: PJ se snaží o zpestření :D |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Už jsem se v zásadě chystala do postele, strachujíc se o Rileyho. Řeklo se v osm. Já tedy vím, že on říkal, že nemůže zaručit, že tady bude - takže těch osm platilo spíše pro mě a aby mě mohl hledat... ale i tak. Ptali se po něm divní lidé. Je tady ve vyšetřování poměrně... delikátního problému... a celkově bych nerada, aby se můj kamarád ze školy dostal do opravdových problémů. Už proto, že se spoléhá na něco, jako je ta jeho "mudlovská hůlka." Zaklepání. Trhnu sebou a automaticky hrábnu po hůlce. V noční košili jdu ke dveřím. "Kdo je tam?" Zavolám přes dveře, hůlku v ruce, kletbu připravenou v hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro ~Riley~ Po zaklepání na dveře trvá jenom malou chvilku, než se z druhé strany ozve Isabellin hlas: "Kdo je tam?" zatím neotevírá. Pozn.: dál už můžeš psát rovnou Ise. Pozn. 2: pokud ti Isabella otevře, v ruce bude držet hůlku namířenou ke dveřím a na sobě oblečenou noční košili. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jordánsko – mučení ve sklepě ~Ben & Sven~
Reed neochotně spolykal lektvar, při čemž se dokázal přidusit a tvář mu na chvíli chytla namodralý nádech, než tekutinu konečně spolknul a mohli jste mi uvolnit ústa. Takový lektvar má za následek hyperaktivitu a u někoho, kdo se bál, přestal kontrolovat své tělesné funkce a celou se roznesl odpudivý zápach moči. Na druhou stránku se zdál byt ještě zatvrzelejší než předtím, jelikož po vás začal prskat všemožné nadávky.
„Já vám nic kurva neřeknu, vy sráči! Kozlov si vás podá a sežere zaživa!“ tři... dva... jedna... „A kurva...“ zarazil se a hleděl na vás kalnýma očima. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Soudě dle toho, jak snadno jsem vyvázl od Suzanne, bude mě čekat ohromná porce zábavy, až dorazím. Jestli dorazím. Ono... možná by bylo prozíravější pouvažovat nad tím, že by bylo lepší přespat jinde. No, ale to je vůbec svízelná otázka, na kterou ani Eva nezná odpověď. Vím to, šeptem jsem se ji ptal, zatímco stojím přede dveřmi Isi. Je to zvláštní, ale najednou, jako by mi postupně vše došlo a tak věnuji chvilku utřídění si myšlenek. Divní chlápci, prázdný ranč a pro změnu další divní hoši, co všechno bych ji vlastně měl říct? Můžu říct? No a zatímco tonu v myšlenkách, evidetně zaregistrovala, že se jí někdo motá u dveří. "Riley a Eva Huntovi." Odpovím bez zaváhání s tím, že už pomalu připravuji odpověď na téma "proč tam tak postáváš". Inu říct na to jen "Nevím, ale před minutou mi to přišlo jako super nápad" to není můj styl! Stejně jako kápnout božskou stylu "tak jsem si udělal vejlet a bylo to super, už po mě asi jdou". Tak či onak vím jistě jedno - chce to úsměv a od ucha k uchu. Pořádný a když jsme v té americe, tak je samozřejmě Americký! |
| |
| soukromá zpráva od Sven Gustavsson pro Nechám Bena dělat, co dělá, protože motat se do toho je kontraproduktivní. Musíme spolupracovat. Akorát se viditelně ušklíbnu, když zmíní černý sovy. Co to je za kravinu? Někdo chce bejt drsňák. Už vidím nějakýho domácího skřeta, jak na pánův příkaz vždycky lapne sovu, strčí ji do kádě a obarví. Beze slova do chlápka naleju lektvar. Trochu zbytečnýho odporu a je po všem. To, že se pochcal, není až tak překvapivý, mohlo bejt hůř. A kdo někdy byl na hajzlících někde v baru v Kolumbii, myslím, že ho pach chcánek už nedokáže překvapit. Vlastně ony se ty hajzly v pajzlech po celým světě moc neliší, možná tak v poměru chcaní, blitků a mrdky. Zase schovám nůž a dojdu si pro kleště. Chytím jeho ruku. "Pravidlo číslo jedna - mluvíš, když seš tázán," vložím se do toho zase já, jméno jsem zaregistroval, ale je potřeba mu zase ukázat jeho místo. Navíc už si chci přestat hrát a přejít k opravdové práci. Sliboval jsem mu manikúru, tak ji dostane. Servu mu nehet z palce na ruce. "Ale můžeš nám dát Kozlovovu adresu, ať mu pošlem ten pytel sraček, co z tebe zbude, když si budeš hrát na hrdinu," odfrknu si pobaveně, tiše. Není to lacinej trik, jak to z něj vytáhnout, spíš taková cynická vsuvka. Pak mu urvu další nehet. "Víš, máš spoustu nehtů. I na nohou. A jestli si myslíš, že to teď bolí... tak tě milerád vyvedu z omylu," řeknu s úsměvem, jako bych mu nabízel pohoštění ve svém domě. A ještě jeden nehet. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Riley a Eva Huntovi." Oddechnu si a otevřu. Ano, i přes to, že na sobě mám černou, dlouhou noční košili ze splývavého sametu a vlasy stažené stuhou na temeni, aby se mi necuchaly. Ruku s hůlkou nicméně stále neskláním. Existují kouzla, kdy lidé dokáží napodobit něčí hlas - takže jsem opatrná - až do doby, než skutečně Rileyho uvidím. Ne, vlastně i poté. Mnoholičný lektvar, víme? "Mám otázku. Co se stalo, když jsme se tehdy ve škole koupali spolu v Jezeře?" Člověk není nikdy dost opatrný. Pokud je to Riley, odpoví, že se nestalo nic, protože bych tam nikdy nevlezla. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Mám otázku. Co se stalo, když jsme se tehdy ve škole koupali spolu v Jezeře?" "Zahořela si tehdy ke mě věčnou láskou a žijeme spolu od té doby šťastně až do smrti. Vlastně ještě o chlup líp od doby, co jsme adoptovali spoustu konoidních i jiných příšer a jednu zlatou rybu Evu. " Nemůžu si pomoct, ale na blbou otázku je nejlepší blbá odpověď! Už proto, že by prostě byla nuda říct. "nic" nebo prosté "tohle se nestalo, i když bych si to tehdy přál". Na druhou stranu si mohu oddychnout v tom, že položila poměrně rafinovaný dotaz, který by eliminoval z hrozeb všechny vyjma jejích spolužáků. Že by chtěla jedničku z životních věd? "Sakra, do toho jezera, nebo snad jakýkoliv hluboký vody by tě nezahnal ani drak." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jordnásko ... jeden nehet dolů a další... ~Ben, Sven~
"Pravidlo číslo jedna - mluvíš, když seš tázán." Reed se zmateně díval, co to Sven dělá. Kombinace jeho ruky a kleští se mu nezamlouvala. Kdyby mohl, tak zpřetrhá všechny řetězy a zdrhne.
Při prvním strženém nehtu naplnil sklep kvílivý křik. Někteří ví, jak jenom bolí, když omylem zavadíte nehtem o drsnější plochu a ten se vám se vší láskou ohne. "Ale můžeš nám dát Kozlovovu adresu, ať mu pošlem ten pytel sraček, co z tebe zbude, když si budeš hrát na hrdinu." Upton zápolil vší silou, aby pro Svena nebylo tak jednoduché mu servat další nehet. U kouzel je ta nevýhoda, že pokud máte mozek, tak dokážete téměř všechno.
Bublavý křik i tentokrát nenechal krysy v dírách na pochybách, aby se od dvojice držely co nejdál. Kdo ví, možná kletba kafachbar echol by Reedovi rozvázala jazyk mnohem dříve a bylo by kolem mnohem méně krve.
"Víš, máš spoustu nehtů. I na nohou. A jestli si myslíš, že to teď bolí... tak tě milerád vyvedu z omylu." To myslím už nemá cenu popisovat. Povzbuzovák fungoval skvěle. Reed ani jednou neztratil vědomí a jeho vůle... „Sovy... sovy sme posílali do Washingtonu!“ snažil se přeřvat vlastní hučení v uších. „Rovnou na Ministerstvo kouzel! Bystrouši si myslí, že to sou zprávy přímo pro ministra,“ zajíkl se a doufal, že ho další nehet neopustí. „Ty dopisy nesou jeho značku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Mise odposlechnutí Rileyho a Isabelly ~Nimue, Suzanne~ Cca: 22:15
VIP sekce hotelu má jednu výhodu. Je tu huňatý koberec, který tlumí všechny kroky, takže si hosté většinou ani nevšimnou, že někdo prochází, dokud nezabuší na dveře. Riley se neohroženě blíží ke dveřím se zlatým číslem, na které pak zaklepe. Musíte se skrýt za nejbližším rohem, což je úplně na druhé straně chodby, protože jsou dlouhé. Tudíž neslyšíte nic, co vychází zpoza zavřených dveře, ale slyšíte Rileyho říkat: "Riley a Eva Huntovi."
Dveře se po chvíli otevírají a odkrývají blonďatou ženu v dlouhé černé košili a napřaženou hůlkou. Sice jí nevidíte moc do tváře, protože vám výhled zakrývá Rileyho kštice, ale je zjevné, že se něčeho obává.
Donese k vám tlumený líbezný hlásek: "Mám otázku. Co se stalo, když jsme se tehdy ve škole koupali spolu v Jezeře?" Riley moc dlouho nečeká a vybafne: "Zahořela si tehdy ke mně věčnou láskou a žijeme spolu od té doby šťastně až do smrti. Vlastně ještě o chlup líp od doby, co jsme adoptovali spoustu konoidních i jiných příšer a jednu zlatou rybu Evu. " Nicméně to není odpověď, která by Isabellu uspokojila a tak o něco vážněji dodává: "Sakra, do toho jezera, nebo snad jakýkoliv hluboký vody by tě nezahnal ani drak." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Zahořela si tehdy ke mě věčnou láskou a žijeme spolu od té doby šťastně až do smrti. Vlastně ještě o chlup líp od doby, co jsme adoptovali spoustu konoidních i jiných příšer a jednu zlatou rybu Evu. " Musím se zasmát. Ne nahlas - ale přesto se mi rty rozevřou v takovém tom němém, pobaveném smíchu. Tohle by nikdo jiný, než pravý Riley neřekl. Po jeho další odpovědi, té očekávané a správné, jej pustím dovnitř. "Promiň mi to," řeknu, když mu v noční košili pokynu, aby šel dál. "Ale začínám být trošku paranoidní. Dějí se... divné věci." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Mi povídej." Přitakám vážně s nefalšovanou starostlivostí. "Eva mi málem zapomněla připomenout osmou hodinu." Nevěřícně vrtím hlavou. "Kam ten svět spěje, když už se člověk nemůže věřit ani rybě." Věnuji akvárku několik významných pohledů, zatímco mizím v nitru jejího pokoje. Mimoděk svou drahou asistentku položím na stolek. "Taky tě hledají?" Zeptám se s tím, že tahle prostá otázka snadno napoví, že její situace se tak nějak stává i mou všední realitou. "Nějací divní hoši..." Řeknu spíše rybce než jí. Ono se spousta věcí říká lépe němé tváři, protože od té nehrozí, že vám začne z fleku nadávat. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Neřešme tady tu možnost, že s ní doopravdy mluví a nepolemizujme nad tím, zda se jedná jen o sofistikovaný způsob, jak nás všechny zmást a předstírat před celým světem, že je idiot, který trpí pocitem, že s ním mluví… ryba. Ryba, která je stará už pěkných pár let… a není jisté, jak rozsáhlé magické schopnosti právě její druh má. Tyhle zlaté ryby jsou… no, ponechme to být. Raději hůlkou přestanu mířit v pohotovostní pozici a klepnu si do stolku pro talíř sušenek, které se objeví kousek od Evy, konvici a dva šálky na čaj. Protože mi to tak volí má výchova, coby hostitele – byť je skoro půlnoc! "Taky tě hledají? Nějací divní hoši." “Mě zatím ne,“ odpovím s jemným vědomím faktu, že rozličné divné hochy může po mé stopě poslat třeba taky vlastní matka, když na to přijde. “Ale na tebe se ptali… na mě jen ošklivě koukali v recepci.“ Neříkám to vesele, ani se to nesnažím předstírat. Upřu na něj tázavý pohled. “Nevypadali zrovna jako přátelská dvojka, Riley. Zaplétáme se do nehezkých věcí.“ Povzdech. Mimoděk sáhnu po sušence. “Došel ti můj dopis?“ |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro Kozlov? To mi nic neříká… uvidíme, co Svenovi. Alespoň že se konečně někam dostáváme. Zvlášť když mu trocha trhaní tak hezky rozváže jazyk. Každej má svou slabinu, trhání nehtů sem tam zvládne v nezlomeným stavu i ženská, ale u tohohle týpka to způsobuje největší hysterii. No, není to zrovna prototyp drsnýho hrdiny, co si budem… „Vidíš, jak ti to jde. Ty sovy na sobě mají znak Kozlova, vůdce těch Vran? Popiš ho, do detailů.“ A rychle, retko je v půlce, za chvilku ho budu muset o něco – nebo spíš někoho – típnout. „A zapoměl ses zmínit, kde máte sídlo. Adresa, ta nás zajímá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Mission Impossible Suzanne[/center] “Není to můj přítel,“ odsekne Campbellová překvapivě podrážděně. Aha. Tak to teda všechno vysvětluje. Pokrčím rameny. Docela by mě zajímalo, proč jim tedy připadá, že předstírat přesný opak je na naší misi to pravé ořechové - ale co já vím. Jakkoli mi Campbellová tvrdí, že toho ví stejně jako já, přeci jen je to ona, s kým se náš svrchovaný velitel pořád někde courá. I když by koncept, že toho ví stejně a jen denně snáší třikrát tolik jeho keců, mohl být docela zábavný. Vplížíme se za roh a posloucháme, jak se Hunt a Thorne v nejvyšší tajnosti brání. Ona se dokonce i ubezpečuje, jestli to je pravý Hunt. Což je nanejvýš zvláštní, jestli jsou to staří přátelé, a velice dobrý důkaz Campbellové teorie, že jsou tohle velice tajné informace. Je fajn vědět, že se naše tajemná známá bojí vody. A teď už by mohli konečně vlézt dovnitř, ne? Nějak se mi nelíbí tohle postávání za rohem. Daleko radši bych postávala u dveří, to je tisíckrát důstojnější. Střelím významným pohledem po bystrozorce. "Dobrá dedukce," naznačím neslyšně rty, načež protočím oči a ušklíbnu se. Čím jen to je, že nejdůležitější informace o naší misi se od Hunta dozvíme leda podvodem? |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro “Nevypadali zrovna jako přátelská dvojka, Riley. Zaplétáme se do nehezkých věcí.“ Nehezkých věcí? Kdo ví, třeba je svět nádherným místem plným radosti a bezelstnosti, kde zlaté rybky líně plavou a vyhrávají v piškvorkách tak, jako dva podezřelí chlapíci s nehezkým kukučem hledají zatoulaného anglána se slabostí pro mudlovské karetní hry! No a nebo má pravdu. “Došel ti můj dopis?“ "Jo, i když jsem se ho zprvu bál otevřít." Nadhodím tak trochu teatrálně. "O hodinách si nikdy nic moc neposílala, takže jsem docela bál, že je to hulák." Zlehčuji situaci? Inu jak lehká může být, když jsem tu se spolužačkou v noční košili v oblečení, kde mě to zásluhou posledních chvil ukrutně tlačí. Na zbrani. "Přeci jen je těžko uvěřit, že když se opakují stará setkání, zase se motáme do neúplně běžných klidných věcí, tak bys rezignovala na svou snahu umravnit a usměrnit celý svět, ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "O hodinách si nikdy nic moc neposílala, takže jsem docela bál, že je to hulák." Nejraději bych se rozmáchla a praštila ho. Jen, abych měla takový ten pocit, že jsem pro to, aby se mu rozbřesklo a on konečně začal brát situaci vážně, udělala maximum! Jenže proti své vůli se musím usmát. Tak prostě Riley na lidi působí. I přes to, jak špatná situace je, on si v ní pokaždé dokáže najít alespoň špetku humoru. "Přeci jen je těžko uvěřit, že když se opakují stará setkání, zase se motáme do neúplně běžných klidných věcí, tak bys rezignovala na svou snahu umravnit a usměrnit celý svět, ne?" "Já nikoho nikdy neumravňovala - to tys byl nevyléčitelný lempl s nevyužitým potenciálem," ušklíbnu se a mávnu hůlkou na konvici, která začne nalévat čaj nám oběma. "Vlastně ses nikdy netvářil, jako že se staráš o to, co se okolo děje - a teď to děláš zase." Hrnečky po dalším mávnutí přilevitují k nám. Sedám si na postel. Nějak se tím nezabývám. Na nočním stolku mám pak rozložených několik krámů. Čtyři knihy, jakousi truhličku, pár barevných kamenů a cosi, co vypadá jako živý tropický motýl. V rohu na poličce je pak položená klec na sovu. prázdná. Která tam taky včera nebyla. "Takže mi prosím řekni, co tě tak zdrželo. Měla jsem strach, že už se nevrátíš, když jsme si řekli v osm." Co bych vlastně dělala? Začala jej hledat? Rozhodla se, že život jde dál a že bych na něj měla zapomenout... jako jsem se rozhodla zapomenout na Bernarda? |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Jordánsko ~Ben, Sven~ Čas: cca 23:00
„Vidíš, jak ti to jde. Ty sovy na sobě mají znak Kozlova, vůdce těch Vran? Popiš ho, do detailů.“ „N-ne,“ zavrtěl hlavou Reed. „Nemaj žádný znak, ale díky tomu, jak vypadaj, tak víme, že sou od Raze. Jen dopisy sou zapečetěný jak od ministra. Kozlov je náš šéf. Celých Vran,“ polkl. Pomalu se začínal rozpovídávat. Zachrání si tím život? Spíš mu už všechno bylo jedno.
„Jedno ze sídel je v...“ nedořekl, jelikož z ničeho nic začal ječet bolestí. Ječel tak moc a dlouho, že i přes povzbuzovák ztratil vědomí. Chyba. Vypustil rovnou duši. Konečně jej dostihla kletba, která vázala všechny členy Vran. Po prohledání (pokud jste na to měli vůbec chuť), jste našli v kříži značku žoldácké skupiny (TU JE). Na dotek byla horká a kůže kolem zrudlá jak po popálenině. Mohlo to znamenat cokoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Posloucháme za dveřmi ~Suzanne, Nimue~ Čas: cca 22:15
"Promiň mi to," slyšíte ještě říct Isabellu, než se za nimi zavřou dveře. Pak se konečně můžete vydat rovnou ke dveřím. Na chodbě je ticho a jediné nebezpečí je to, že vás může nachytat obsluha, respektive recepční, jelikož všechny úklidové práce a donášku jídla mají na starost domácí skřítci.
***
Pozn. PJ: některá z vás písněte, že tam jdete a já to pak od těch dvou přepíšu. Vím, že to bude nejdelší post, který jste kdy napsali, ale zase nemůžu zveřejňovat, kdybyste se náhodou rozhodly pro opak nebo do akce šla jenom jedna z vás :) |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Nemohly jsme okamžitě napochodovat před dveře pokoje Isabeli pač se před nimi zdržel Riley. Musely jsme zastavit a schovat se za roh chodby. Vyslechli jsme první část jejich rozhovoru, kde se jen Isabela ujišťuje, jestli se jedná opravdu o Rileyho. Ten má samozřejmě originální pojeti jak někoho uklidnit. Ušklíbnu se nad příběhem o zahoření láskou a konečně ti dva zapadnou do pokoje. Poté kývnu na Nimue, že jsem jí rozuměla a vylezu zpoza rohu. Následně mé kroky vedou ke dveřím, kam ti dva vešli. Tak se ukaž Riley kdo je ta tvoje známá Isabella Thorne. Vytáhnu svojí hůlku a potichu pronesu kouzlo na odposlouchávání. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Já nikoho nikdy neumravňovala - to tys byl nevyléčitelný lempl s nevyužitým potenciálem." "My si to teda pamatujeme jinak!" Prohlásil rychle, tiše a vzdorovitě, což potvrdím i tím, že svou klíčovou svědkyni klepnu do stěny akvárka! Ona totiž Issa byla větší pes než Chloupek, co se studia týče a vůbec to byla taková exorcistka na volné noze, alespoň co se týče zlého ducha Prokrastinace, démona Lenosti a víly Zahálky! "Vlastně ses nikdy netvářil, jako že se staráš o to, co se okolo děje - a teď to děláš zase." "Křivdíš mi, jsem vážný kluk s vážnou rybou!" Řeknu s úsměvem od ucha k uchu, který kdyby mohl sám o sobě mluvit, tak by snad křičel "přesně tak a nikdy tomu jinak ani nebylo". Jsou věci, které si vychutnávám a tohle je jedna z nich. Ta další je pohoštění, které tu je rázem k dispozici. "Takže mi prosím řekni, co tě tak zdrželo. Měla jsem strach, že už se nevrátíš, když jsme si řekli v osm." "Nemusíš mít strach, mám hlídací rybu a kolegyni, která by zabila samotnou smrt jen proto, aby mě nedostala dřív než ona!" Odpovím s hrdostí a pýchou, s jakou jiní říkají "věř mi, jsem profesionál", "mám situaci pevně rukou" po "vážení cestující, není mezi vámi lékař nebo pilot?". Já prostě vím, co se děje a to, co se děje teď je taky důvod k tomu, proč až nyní věnuji krátké úsilí tomu, abych si rukou nahmatal Glock. Pro jistotu. "Byl jsem na té tvé farmě strýčka McDonalda." Co na tom, že se jmenuje jinak? Měl tam Mc, měl a to je tuším to podstatné! "A pak se snažil zjistit, kdo ho vzal na výlet a sehnat pláštěnku pro Evu. To počasí tady se mi moc nelíbí a horší jsou jen ty barvy, co tu prodávají, že jo?" Významné ticho ryby v odpověď. Nu nic, usrknu čaje. "Hm... sušenky jsou skvělý nápad, alespoň nemáme ten čaj tak na sucho." Nadhodím z vesela, zatímco chvilku uvažuji, že bych tu jednu sušenku Evě nadrobil. Nic méně... po krátkém váhání se na svou plavající společnici jen zašklebím a vezmu si sám. "Ale přiznám se, že mě fascinuje rychlost, s jakou reagují. Já tu jsem ani ne dva dny a už tu mám kamarády a přitom nemůžeš vidět vždy, vše a všude, nebo se pletu?" Inu jedno je jisté, ona je mnohem větší kapacita na... na cokoliv než já. Vyjma dělání blbostí! |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Nemusíš mít strach, mám hlídací rybu a kolegyni, která by zabila samotnou smrt jen proto, aby mě nedostala dřív než ona!" Jen nakrčím čelo a kvituji to tichým "hm." "A pak se snažil zjistit, kdo ho vzal na výlet a sehnat pláštěnku pro Evu. To počasí tady se mi moc nelíbí a horší jsou jen ty barvy, co tu prodávají, že jo?" Co? já trochu nechápu, o čem to mluví. Snaží se tady evidentně něco šifrovat, ale já to prostě nepobírám. Já chápu, že asi i stěny mají uši - ale HALÓ, RAJLY! Mluv anglicky! "Ale přiznám se, že mě fascinuje rychlost, s jakou reagují. Já tu jsem ani ne dva dny a už tu mám kamarády a přitom nemůžeš vidět vždy, vše a všude, nebo se pletu?" "Riley, já bych na tvém místě tak nevtipkovala," utrousím suše a kousnu do sušenky, snad abych tomu přidala na suchosti. Kousek sušenky pak oddrolím mezi prsty a napráším jej evě do akvária. "Kdyby to bylo jen trochu možné, řekla bych, že ti lidi až podezřele připomínají Smrtijedy. Ale pán zla je pryč - navíc se tady bavíme o Americe. Ti se nikdy o tyhle naše Britské pokusy o světovládu nezajímali," zamračím se, jako bych nad něčím přemýšlela. Zajímalo by mě, jestli celá ta věc s Panem Zla byla... kosmopolitnější, než jsem původně myslela. A jestli by tihle divní lidé mohli s tím, co se kdysi, když jsme byli malí, v Británii dělo, mohli souviset... a nebo je to úplně jiný "kult" něčeho úplně jiného... "Mluvil jsi s Jill?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Posloucháme za dveřmi ~Suzanne, Nimue~ Čas: cca 22:15
Když jste u dveří a Suz použije kouzlo pro odposlouchávání, zvuky se vyčistí a vše slyšíte tak, jako byste stály přímo vedle dvojice. Riley právě říkal: „…spěje, když už se člověk nemůže věřit ani rybě." Jen se na chvíli odmlčí a pokračuje: "Taky tě hledají? Nějací divní hoši…“ “Mě zatím ne,“ odpoví Isabella. “Ale na tebe se ptali… na mě jen ošklivě koukali v recepci. Nevypadali zrovna jako přátelská dvojka, Riley. Zaplétáme se do nehezkých věcí. Došel ti můj dopis?“ nato se ozve tiché chroupání. "Jo, i když jsem se ho zprvu bál otevřít," odpověděl Riley. "O hodinách si nikdy nic moc neposílala, takže jsem docela bál, že je to hulák. Přeci jen je těžko uvěřit, že když se opakují stará setkání, zase se motáme do neúplně běžných klidných věcí, tak bys rezignovala na svou snahu umravnit a usměrnit celý svět, ne?“ "Já nikoho nikdy neumravňovala - to tys byl nevyléčitelný lempl s nevyužitým potenciálem," Isabellin hlas zněl trochu šibalsky. Pak cinkl porcelán o porcelán. "My si to teda pamatujeme jinak!" bránil se Riley. "Vlastně ses nikdy netvářil, jako že se staráš o to, co se okolo děje - a teď to děláš zase,“ nenechala se přerušit Isabella. Nicméně by to nebyl Riley, aby zase něco nepronesl: "Křivdíš mi, jsem vážný kluk s vážnou rybou!" „Takže mi prosím řekni, co tě tak zdrželo. Měla jsem strach, že už se nevrátíš, když jsme si řekli v osm,“ kdybyste mohly blondýnu vidět, tak by se nejspíš mračila. "Nemusíš mít strach, mám hlídací rybu a kolegyni, která by zabila samotnou smrt jen proto, aby mě nedostala dřív než ona!" odpověděl s hrdostí a pýchou Riley. "Byl jsem na té tvé farmě strýčka McDonalda. A pak se snažil zjistit, kdo ho vzal na výlet a sehnat pláštěnku pro Evu. To počasí tady se mi moc nelíbí a horší jsou jen ty barvy, co tu prodávají, že jo?" Významné ticho ryby v odpověď. "Riley, já bych na tvém místě tak nevtipkovala," utrousí suše Isabella a opět se ozve zvuk chroupání. "Kdyby to bylo jen trochu možné, řekla bych, že ti lidi až podezřele připomínají Smrtijedy. Ale pán zla je pryč - navíc se tady bavíme o Americe. Ti se nikdy o tyhle naše Britské pokusy o světovládu nezajímali." Nastalo opět ticho, než Isabella pokračovala: "Mluvil jsi s Jill?" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Riley, já bych na tvém místě tak nevtipkovala! Riley, měl by ses víc učit! Riley, měl bys to, tamto a pak ještě todle. Riley, Riley, Riley, RILEY! Ach jak sladce to zní? Inu nepotřebuji ani zavřít oči, abych se ve vzpomínkách vrátil do školních let. Proč to nepotřebuji, protože jsem je zavřel při začátku jejího kázání s vědomím, že když se Issa rozjede, je dobré si najít pohodlné sedadlo a hezky se uvelebit. "Co, jo Jill!" Teatrálně zívnu a ještě si promnu oči, aby to vypadalo, že jsem ji celou dobu ani za mák neposlouchal. Inu, jestli to klapne tak věřím, že to ocení! Když ne ona, tak Eva mě v tom určitě nenechá. "Strašná sympaťačka, vážně!" Dodám s úsměvem, ve kterém je výjimečně jen málo veselí. "Určitě by měla i příjemný hlas, kdybych ji poznal osobně a ne jen z dopisu." Zamyšleně ťuknu do akvárka. "Nevím, v jakém vztahu jste byli..." Co já vím, kde má šlechta příbuzné? Vždyť mám pocit, že když už náhodou se objevím někde na hradě či zámku díky iniciativě mé maminky lačnící po rodinné osvětě, tak se tam točí cirka čtyři jména majitelů furt dokola! "Odjela zjevně s "mými novými přáteli" a prý se mají tak fajn, že nechtějí být rušeni." Takže je mrtvá nebo rukojmí. Smutné? Pravdivé. Není v tom soucit, není v tom smutek vlastně v mém hlase není nic jiného než ten klasický veselý tón. Lidi prostě občas umírají a někdy, když jde fakt do tuhého, jim k tomu musíte i pomoct. Bez ohledu na to, jak to nemám rád je to něco, co jsem musel přijmout ve chvíli, kdy jsem si pořídil služební zbraň a zaměstnání hodné hrdiny! A to všechno kvůli zlaté rybě a všech, na kterých mi záleží. "A fanklub tyvíškoho nepodceňuj, třeba měl zámořského strýčka. " Dodám zamyšleně. "Nebo mají všichni padouši v lásce černé kápě a únosy dopadající na, řekněme, mé skorokolegy operující v téhle malebné kolonii, že Evo?" Klepnu do akvárka, čímž doufám v její souhlas v podobě pozornosti. "Což mi rázem připomíná,že tě musím požádat, abys tenhle termín nebo narážku přímo na jeho fans nepoužívala." Dodám s nezvyklou vážností. "Ne vždy jsem první, kdo se ke zprávě dostane a v mém týmu je někdo, kdo je na tohle téma obzvlášť citlivý. Nechci ohrozit osobu dotyčnou, svou a ani jinak zbytečně riskovat." |
| |
| soukromá zpráva od Benjamin Akermann pro No to snad ne, on snad fakt chcípnul, to je paráda. Povzdechnu si, naposledy natáhnu z cigarety a típnu ji podpadkem. Jedním máchnutím hůlky nechám vajgl zmizet. Zmizení mrtvoly je vedlejší, to pak nechám na skřítkovi, až nás přestane tělo chlápka zajímat. Takže co víme. Tenhle chlap se jmenoval Reed Upton, jeho šéf byl nějakej Raz, což je stoprocentně falešný jméno. Na vrcholu žebříčku dost možná stojí ten Kozlov. Říkaj si Vrány a není to jenom banda špinavejch idiotů z ulice, protože maj prsty až na ministerstvo a k tomu víc základen. A jejich poznávacím znakem jsou – nevím na koho se snažej udělat dojem a proč tak debilně ohrožujou sami sebe – úplně černý sovy. Nic moc. Samozřejmě ho začnu prohledávat, může mít u sebe něco, co by nám mohlo pomoct. I když zpět, ne u sebe, na sobě. A nejen tetování, ten kretén byl tak blbej, že si nechal udělat kouzelnický znamení. Takže se ta organizace vidí ve Smrtijedech? To by vysvětlovalo, proč jsou tak zoufale patetický a plný teatrálních sračiček – Pán Zla měl podobně blbý nápady. Začnu přemejšlet, jestli se ke mně někdy náhodou nedoneslo, že by měli smrtijedští Briťáci v USA svou odnož, ale na nic si nevzpomenu. Ale to samozřejmě neznamená, že neměli, že jo. Podívám se na Svena. „Chceš s tou mrtvolou ještě něco?“ Jestli ne, nechám skřítka obtisknout znak na papír a zbavit nás těla. Nechci, aby to tu smrdělo, hnijící maso je fakt hnus. „Takže co teď? Pojedem dál podle plánu? Souřadnice máme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro "Odjela zjevně s "mými novými přáteli" a prý se mají tak fajn, že nechtějí být rušeni." Pozvednu obočí. Opravdu mluví v hádankách i tady – když jsme zde opravdu sami? Zdá se, že celá ta věc je nebezpečnější, než by se zdálo – a Sveneld měl pravdu. Což mě vůbec nevybízí, abych od toho dala ruce pryč, jak chtěl on. Spíše naopak. Nenávidím, když mě takhle podceňuje. Vždycky jsem byla lepší, než on. Co třeba mé výsledky OVCE? Teď je ale třeba řešit Jill. Jill tam není. “Nějaké známky toho, že by předtím, než odjeli, byla v domě…. Divoká párty?“ Dobře, budu hrát jeho hru! "Ne vždy jsem první, kdo se ke zprávě dostane a v mém týmu je někdo, kdo je na tohle téma obzvlášť citlivý. Nechci ohrozit osobu dotyčnou, svou a ani jinak zbytečně riskovat." “Riley,“ zamračím se vážně. “Já chápu, proč se nevyslovuje jméno Pána Zla. Jména mají moc. Ale nejmenovat smrtijedy, několik let po Jeho pádu – není to už trošku přeháňka?“ |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Přeháňka? Inu pro někoho, kdo má prokazatelný rodokomen až kdo do ví jakého kolene té nejzapadlejší babičky to tak být musí. Já jakožto poctivý mix toho, co dal mudlovský život a ne až tak zářný příklad čarodějné populace to vnímám trochu jinak. Zvyk je zkrátka železná košile a u nás to byly věci, o kterých se příliš nemluvilo. Ani teď nehodlám začínat a Eva je mi svědkem. "Divoká párty byla." Odpovím s tím, že můj výraz je po jejích slovech o "přeháňce" docela vážný. Tohle je vážně citlivé téma. Mlčky na ní chvíli hledím. Mohlo by to být od "uvědomuješ si, že to mám jiank než ty" až po "hledám skvrny na koberci". Jen těžko mohou ústa říct to, na co stačí obvykle pohled. No a nebo cvrnknutí do skla akvárka! "Jsem Riley Hunt, cos čekala?" Myslím, že je to odpověď na vše, ať už na to, že tyhle věci se mě dotýkají mnohem víc, no a nebo to jasně odpovídá mé zálibě ve vytáčení lidí. "Navíc, když si nebudeš dávat pozor na jazyk, můžeš skončit jako žába!" Ta představa, jak bych mohl užírat bonbony třeba z metrové vzdálenosti je úžasná! "Eva to říkala!" Dodám v rychlosti argument, proti němuž není jen tak obrany. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Přikývnu. Takže tam proběhl nějaký boj, alespoň dle jeho náznaků. Sakra – proč mi nemůže říct přesně, jak to tam vypadalo a co se tam stalo? Jak mám přesně vědět, co tím myslí? “Našli jste… nějaké zbytky po párty? Vzkaz rtěnkou na zrcadle a tak?“ Pokud ani Jack ani Jill nejsou na farmě – komu připadnou všichni ti koně? Neměla by ses zabývat něčím… lidštějším, Isabello? “Jsem Riley Hunt, cos čekala?“ „Žes třeba dospěl,“ zabručím nespokojeně a vezmu si další sušenku. “Hele, před pár hodinami jsem byla králík. Žába by jen… rozšířila mé obzory. A teď bych si ráda promluvila otevřeně a bez tvých hloupých náznaků, pokud dovolíš. Jestli máš strach, že nás někdo uslyší – TADY – můžu zajistit místnost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Před pár hodinami byla žába? To a takovou konstelaci hvězd, že bych měl dospět, si neumím představit. Upřímně pár vteřin dumám nad tím, že si ze mě střílí a přechází na mou hru plácání totálních nesmyslů v doufání, že ukryje pár smyslů, nebo spíše smysluplných věcí. Jen ta představa je divná, zvláštní a děsivá. "Tak paranoidní nejsem." Dodám s klidem. "S tím, jak mě našli, kdyby po informacích opravdu toužili, tak nestojí za dveřmi a neposlouchají, ale přijdou si rovnou dovnitř pro všechno pěkně z první ruky." Dodám s tím, že si dopřeji labužnicky sušenku. Sušenky jsou vůbec jedna z mála věcí, kvůli kterým svět stojí za to. To, videohry, takové ty bláznivé lidské filmy a knihy jako Pán prstenů spolu s nespočetným množstvím jiných úžasných věcí, jako Magic the Gathering a - to je jedno. Zamyšleně ťuknu do akvárka. O některé věci bych nechtěl přijít a život mezi to prostě patří. "Byla fuč, zbyl jen vzkaz, že nemáme hledat." Řeknu poprvé jasně a bez obalu. "Počítej s nejhorším." Docela... asi by se dalo říct i lhostejně ji to řeknu do očí a ještě vteřinku se tam koukám, než stáhnu pohled k Evě a jejímu akvárku klidu, míru a pořádku! Možná jsem zbabělec, nebo jen nerad nazývám některé věci pravými jmény. Protože už jsem stihl zjistit, jakou příchuť to všechno má. "A co se týče smrtijedů - ať už je potvrdíme nebo ne - nikdy ten výraz, PROSÍM, nepoužívej ať už v poště, nebo když se mnou někdo bude."Smutně si vzdychnu. "Mohlo by to ohrozit někoho, na kom mi záleží." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Tak na ty souřadnice ~Ben, Sven~ Čas: teď nvm kolik je hodin, ale dejme tomu, že až uděláte vše potřebné, vyspíte se a pak půjdete dál s tím, že bude další den
Od mluvky jste se dozvěděli toto. Patří k organizaci Vran, kterou si objednal nějaký Raz. Chtěl, aby hlídali úkryt Viktora a odstranili všechny nezvané hosty. Dá se z toho vydedukovat, že do úkrytu nepůjde nikdo, kdo není s Viktorem nějak spjatý, ač už osobně nebo pouhou zmínkou. Dále vám prozradil jméno šéfa Vran, což je pan Kozlov, který dostává a zase zpět posílá černé sovy. Jejich dopisy nosí značku ministra kouzel a tak je jisté, že všechno psaní míří právě tam. Je možnost, že se Raz ukrývá pod Bílým domem nebo sám ministr kouzel kuje nějaké pikle.
V rukou však máte důležitou informaci a to souřadnice (38,52729, -76,972616). Sven musí provést rituál k nalezení přesné lokace, kam souřadnice směřují. Pokud chce větší přesnost, tak ať si pořídí podrobnější mapu i s názvy ulic, takže je možné, že bude muset rituál několikrát opakovat s různými mapami. Tzn. mapa celého světa, pak konkrétního státu, kam krystal ukázal a nakonec mapu města. Další problém je v tom, že si potřebujete sehnat věci potřebné k rituálu a to je stuha s runami a krystal zavěšený na provázku z koňských žíní. V Jordánku takový obchod určitě bude.
Nebudu vás zdržovat od úkolu, který vás čeká, a tak si sežeňte věci, proveďte rituál a jděte spát. Na kolik příspěvků, tj. na vás. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Takže Jill byla pryč. Unesli ji? Nebo to byl její vzkaz? Proč by ostatně dávala vzkaz sama? Určitě udělala nějakou hloupost. Povzdechnu si. Ano, s nejhorším tak nějak počítám. Bohužel. Jen nevím, co teď bude s farmou, protože Jack a Jill nemají žádného dědice. Ale zato spoustu zvířat. "A co se týče smrtijedů - ať už je potvrdíme nebo ne - nikdy ten výraz, PROSÍM, nepoužívej ať už v poště, nebo když se mnou někdo bude." Tohle mě trošku nasupí. "Riley - je to součást naší, velmi nedávné, historie. Nemůžeme se jen tak tvářit, že smrtijedi neexistovali, nebo je, nedej bože, přestat nazývat. Já chápu, že jména mají moc, především v černé magii - ale tohle v zásadě není ani jméno. Chápu, že bychom všichni rádi zapomněli na to, co se dělo - především pak kouzelníci ze smíšených, nebo mudlovských rodin - ale musíme se naučit pohlédnout do minulosti zpříma a poučit se ze svých chyb." Přednáška. By Isabella. "Navíc, jak se zdá, mohou stále ještě být mezi námi - nebo něco, co je jim velmi podobné. Máš už nějaké podezření, po čem tito lidé jdou?" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Musíme se naučit pohlédnout do minulosti zpříma a poučit se ze svých chyb! Být tohle přednáška na škole, asi bych se probudil, zpanikařil a začal se slovy "výborně" tleskat na celé kolo plný upřímný radosti z toho, že to končí. Tohle je ovšem jiná záležitost nejen proto, že mě touto filozofickou pravdou dosti naštvala. Ono to je strašně složité vidět věci kolem, my dobře víme koho, s nadhledem a vědomím, že krev a celá rodina je prověřené kdo do ví jakého zpitomělého století. Mám sto chutí jí to v pálit do tváře, protože i když ji mám rád jak chci, jí se nikdy nic z toho nedotklo. Nemůže vědět nic o tom, jak to bylo těžké a stejně tak mám pocit, že i když se teď namáčí do něčeho velkého, zatím bohužel ani netuší, co je to opravdový děs. Nebo ho neprožila dost na to, aby ho měla plné zuby. "Podezření?" Zopakuji mimoděk s klasickým rituálem škádlení Evy pomoci ťukance. "Kamarádi tvých přátel mají podobnou zálibu v mizení lidí jako ti, po nichž jdu já. Přijde mi jako příliš velká náhoda, aby se na jednom místě dělo tolik záhadných zmizení. Pokud to není americká tradice, samozřejmě." Pokrčím rameny. "Ještě prověřím seznam nezvěstných, co mám k dispozici. A jestli najdu nějaké pojítko, cokoliv, pak ti dám vědět." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Pokud se to týká Mysteria - jakýmkoli způsobem - je to i moje starost. Je to moje kniha. Bude! Chci být součástí toho všeho! Ráda bych mu oznámila, že mě potřebuje a půjdu s ním - ale nevím, zda to není trošku... no, zda je vhodné se stýkat s někým po kom už jdou, takhle veřejně. Neprospěje to dost možná nikomu. Možná bych ale mohla najmout někoho, kdo by to vše hledal oklikou. Někoho z podsvětí, například. Jenže tady rozehrávám poměrně vysokou hru, to vím. "Ještě jedna věc." Přeruším jakýkoli tok myšlenek, který se mohl vyrojit. "Dneska se na Pixie Alley přemístila bystrozorka, polomrtvá. Teď je v Sanitas, byla jsem u toho, když ji převáželi - takže se tam ví, že jsem tam byla a mé jméno je pravděpodobně někde v záznamu. " Což by mohl být problém. Přejdu ke kabelce, ze které vytáhnu deníček, kam si zaznamenávám věci. "...ssa Parkey a Steve - dva bystrozoři v Sanitas, možné spojení s knihou. Zajímá se o to ISO." - ukážu nápis. "Tohle jsem slyšela z rozhovoru mediků." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Uvidím, jestli s tím něco zmůžu." Takže i na tomto dělají bystrozoři! Tím pádem podezření ohledně mizejících se lidí se začíná nabývat nového rozměru o iniciativu mých v podstatě kolegů. Inu kdo, kromě Evy samozřejmě, ví, co z tohohle vzejde. Já osobně začínám mít pocit, že ať to bude cokoliv, bude to znamenat dost horké chvíle. "Rozhodně je to další věc, se kterou je třeba počítat." Dodám nakonec už docela unaveně. Přeci jen to sezení a jezení je docela vyčerpávající. On je vlastně vyčerpávající i spánek, jinak by se přeci lidi nebudili unavení, to dá rozum! Rozhodně to dává větší smysl než se ptát, jak se k takovým informacím dostala. Možná mám přeci jen trochu zkreslené představy. Možná to, možná ono a nakonec zcela určitě bude lepší, když u svých představ zůstanu. Realita není pěkná, tak proč ji dávat další příležitost, jak se stát o něco hnusnější? "Jak jsem slíbil, když cokoliv zjistím, dám ti vědět a..." Na moment se zamyslím. Napadlo mě ještě pár věcí, které si nakonec nechám pro sebe. "a slibuji, že budu opatrný." Ušklíbnu se, jako by ty roky po škole nic neznamenali a zase bychom byli někde na chodbě. Ono pokud jsem tohle slíbil, zpravidla to znamenalo, že ať mířím kamkoliv, s opatrností to má pramálo společného. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Přikývnu. Nejsem úplně přesvědčená o pravdivosti jeho slov - ne proto, že by mi chtěl lhát, tomu nevěřím - spíše slibuje něco, co nemůže ve své povaze dodržet. Jako tenkrát, kdysi. "Já prověřím ještě pár věcí a zdrojů. Ještě jedna věc - pokud to nebude nutné, příliš o mě nemluv. Mám pocit, že má rodina by se po mně mohla začít ohlížet a zkomplikovat situaci." Pak jej s úsměvem, který je přeci jen lehce strojený, vyprovodím ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "O kom, že nemám mluvit?" Zeptám se s přehrávaným zmatením. Ostatně mluvit o ní jsem neměl v plánu už - vlastně nikdy v životě. Když se nad tím zamyslím, tak proč s tím znovu začínat? A pak s tím, v jakém jsem týmu beztak bude lepší, když toho budou vědět co nejméně. Minimálně situace, kdy by Suzanne přivázala Isu k židli a začala ji mlátit se slovy "Merde, vyklop všechno, co víš o smrtijedech"by mi nepřišla příliš humorná. "Tak hodně zdaru a pěkné sny, Iso." Rozloučím se, když se otevřou dveře a já tak mám možnost zamířit zpět do pokoje, kde... hej nenechal jsem tam rozčilenou kolegyni? To a spousta dalších věcí se mi teď honí v hlavě nebo alespoň v akvárku, kam odkládám většinu svých starostí! |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Souřadnice ~Sven~ (můžeš si odpovědět i za Bena)
Všechno jsi měl při ruce. Zbavit těla jste přenechali skřítkovi, kterého Ben zavolal, aby nesmrdělo ve sklepení a už tak to tam dosti zapáchalo a nedalo se tam moc dlouho vydržet. Mezitím jsi nahoře udělal rituál s podrobnější mapou a špička krystalu se zastavila na jedné střeše. Bylo to místo, kam s nejvyšší pravděpodobností měla namířeno i Bella. Byla tam už? Najdeš tam její stopy nebo zatím neměla šanci něco podniknout. A jak na tom je? S Benem jsi věděl, že jste na hledáčku nějaké tajné organizace, Ben sám utíkal před svými.
Rozhodnutí nyní leželo na tvých bedrech. Měl jsi několik možností. Podívat se k místu, kam ukázal krystal, najít Bellu či pídit se po Vránách. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Rozmluva za dveřmi ~Suzanne a Nimue~
Rozhovor dál pokračuje…
"Co, jo Jill!" nějak jde z Rileyho hlasu poznat, že malinkatou chvíli nebyl zúčastněný. "Strašná sympaťačka, vážně!" dodá a pokračuje: "Určitě by měla i příjemný hlas, kdybych ji poznal osobně a ne jen z dopisu. Nevím, v jakém vztahu jste byli... Odjela zjevně s "mými novými přáteli" a prý se mají tak fajn, že nechtějí být rušeni." Na to ihned reaguje Isabella. Je zjevné, že ví, jak na Rileyho: “Nějaké známky toho, že by předtím, než odjeli, byla v domě…. Divoká párty?“ Riley přisvědčí: "Divoká párty byla." “Našli jste… nějaké zbytky po párty? Vzkaz rtěnkou na zrcadle a tak?“ zeptá se zamyšleně Isa. "Byla fuč, zbyl jen vzkaz, že nemáme hledat,“ odpoví Riley. "Počítej s nejhorším."
"A fanklub tyvíškoho nepodceňuj, třeba měl zámořského strýčka,“ řekne Riley zamyšleně. "Nebo mají všichni padouši v lásce černé kápě a únosy dopadající na, řekněme, mé skorokolegy operující v téhle malebné kolonii, že Evo?" ozve se zvuk klepnutí do čehosi naplněné vodou. "Což mi rázem připomíná, že tě musím požádat, abys tenhle termín nebo narážku přímo na jeho fans nepoužívala." Mluví vážně. "Ne vždy jsem první, kdo se ke zprávě dostane a v mém týmu je někdo, kdo je na tohle téma obzvlášť citlivý. Nechci ohrozit osobu dotyčnou, svou a ani jinak zbytečně riskovat." “Riley,“ Isabella použije vážný tón hlasu. “Já chápu, proč se nevyslovuje jméno Pána Zla. Jména mají moc. Ale nejmenovat smrtijedy, několik let po Jeho pádu – není to už trošku přeháňka?“ Zazní obvyklá Rileyho reakce: "Jsem Riley Hunt, cos čekala? Navíc, když si nebudeš dávat pozor na jazyk, můžeš skončit jako žába! Eva to říkala!" „Žes třeba dospěl,“ zabručí nespokojeně Isabella. “Hele, před pár hodinami jsem byla králík. Žába by jen… rozšířila mé obzory. A teď bych si ráda promluvila otevřeně a bez tvých hloupých náznaků, pokud dovolíš. Jestli máš strach, že nás někdo uslyší – TADY – můžu zajistit místnost.“ "Tak paranoidní nejsem." Dodá s klidem Riely. "S tím, jak mě našli, kdyby po informacích opravdu toužili, tak nestojí za dveřmi a neposlouchají, ale přijdou si rovnou dovnitř pro všechno pěkně z první ruky. A co se týče smrtijedů - ať už je potvrdíme nebo ne - nikdy ten výraz, PROSÍM, nepoužívej ať už v poště, nebo když se mnou někdo bude." Smutně si vzdychne. "Mohlo by to ohrozit někoho, na kom mi záleží." "Riley - je to součást naší, velmi nedávné, historie. Nemůžeme se jen tak tvářit, že smrtijedi neexistovali, nebo je, nedej bože, přestat nazývat. Já chápu, že jména mají moc, především v černé magii - ale tohle v zásadě není ani jméno. Chápu, že bychom všichni rádi zapomněli na to, co se dělo - především pak kouzelníci ze smíšených, nebo mudlovských rodin - ale musíme se naučit pohlédnout do minulosti zpříma a poučit se ze svých chyb,“ Isa zní dost nasupeně.
"Navíc, jak se zdá, mohou stále ještě být mezi námi - nebo něco, co je jim velmi podobné. Máš už nějaké podezření, po čem tito lidé jdou?“ pak Isa stočí rozhovor zpět k případu, který řešíte. "Podezření?" zopakuje Riely. "Kamarádi tvých přátel mají podobnou zálibu v mizení lidí jako ti, po nichž jdu já. Přijde mi jako příliš velká náhoda, aby se na jednom místě dělo tolik záhadných zmizení. Pokud to není americká tradice, samozřejmě. Ještě prověřím seznam nezvěstných, co mám k dispozici. A jestli najdu nějaké pojítko, cokoliv, pak ti dám vědět."
"Ještě jedna věc,“ přeruší Rileyho Isabela. "Dneska se na Pixie Alley přemístila bystrozorka, polomrtvá. Teď je v Sanitas, byla jsem u toho, když ji převáželi - takže se tam ví, že jsem tam byla a mé jméno je pravděpodobně někde v záznamu." Ozve se lupnutí, a pak šustění. Nejspíš papíru. Chvíli je ticho, a pak slečna Thorne dodává: "Tohle jsem slyšela z rozhovoru mediků." Riley po chvíli reaguje: "Rozhodně je to další věc, se kterou je třeba počítat. Jak jsem slíbil, když cokoliv zjistím, dám ti vědět a..." na moment se zamyslí, "a slibuji, že budu opatrný." "Já prověřím ještě pár věcí a zdrojů. Ještě jedna věc - pokud to nebude nutné, příliš o mě nemluv. Mám pocit, že má rodina by se po mně mohla začít ohlížet a zkomplikovat situaci,“ prosí Isabella. "O kom, že nemám mluvit?" Riley zní zmateně. Ozve se šoupnutí židle. "Tak hodně zdaru a pěkné sny, Iso." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Někdo tady poslouchal ~Riley, Isabella, Suzanne, Nimue~
Riley musel být blesk, protože skoro nestačil doříct větu a už byl u dveří. Ty se otevřely a přistihly Suzanne, jak u nich stojí s hůlkou nebezpečně blízko k místu, kde byla původně klíčová dírka. Nechybí ani pestrohlavá Nimue. Komplic! |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro ~Riley, Isabella, Nimue~ Celou dobu naslouchám pozorně. Při zmínce smrtijedů se můj hrudník několikrát pořádně nadzvedne. Já to věděla, že mi něco podstatného tajíš. I když bych chtěla do něčeho nejradši kopnout, držím se. Já vím do čeho si kopnu tedy spíš do koho a bude to ještě tento večer. Samozřejmě nepostřehnu Rileyho snažení, jak nechce aby ona Isabela se zmiňovala o smrtijedech, protože tím někoho chrání. Kdybych neměla před očima tu rudou šmouhu možná by můj mozek onu poznámku pochopil. Bohužel moje nepozornost si vybrala svojí daň. Dveře se otvírají dříve než jsem čekala. Mám několik možností. Zahrát blbou a že hledám správné dveře svého a Nimue pokoje, možná by to Riley hrál s námi a tvářil by se, že nás nezná. Nebo mohu už mezi dveřmi seřvat Rileyho a uštědřit mu kopanec, který jsem mu v myšlenkách slíbila. Jo to zní, moc dobře. „Kdybych teď řekla, že tu jenom opravuji vaší kliku od dveří,“ chladně přejedu pohledem po Rileym. „považovali byste to za otravné klišé?“ Svěsím ruku s hůlkou a posléze si jí zastrčím do kožené bundy. “Vaše klika je v pořádku.“ Vykouzlím až moc nepřirozený úsměv. “Kolegyně měli bychom jít. Zde je naše práce hotova.“ S těmi to slovy se otáčím k Nimue, krátce na ní kývnu směrem, kterým jsme přišli a sama se tou chodbou vydám. Popis pro Isabel: Na dívku jsem jistě vyšší postavy, mám něco kolem 175cm možná o chlup více. Vlasy mám tmavě hnědé, tváří se rovné a silné, mám je spletené do ledabylého copu. Oči mám světle hnědé, takové studené. Na sobě mám džíny, vysoké tmavé boty a koženou bundu, kterou mám rozepnutou, pod ní černé tričko. Postavy jsem štíhlé. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Tak už vím, proč se snažil mluvit v... náznacích a hádankách. Protože pravděpodobně tušil, že za dveřmi doopravdy někdo je. Je to nějaká vyslankyně těch lidí, kteří jej tady hledali? Jsem už taky v podezření? Prokletá Pixxie Alley a prokletá Sanitas! Nebo jsou ty dvě jeho spolupracovnice? Upřímně... ne, že bych chtěla být povrchní, ale na bystrozorky zrovna nevypadají. Ale Riley taky nevypadá na chlapíka, který pracuje na odboru... no, vlastně vypadá. Klika od dveří? Nepovažuji to za.. ehm - otravné klišé - jen bych asi měla okolí svých dveří zaklít něčím opravdu hnusným, abych se takových chvilek vyvarovala. “Kolegyně měli bychom jít. Zde je naše práce hotova.“ "Tak moment," prohlásím, možná trošku příkře. Přeci jen - poslouchat za cizími dveřmi nejen že není zdvořilé - ale také je to v současné situaci nebezpečné. Vzhledem k tomu, že nevím, kdo ty dvě jsou, napadne mě i nejzazší možnost - a to, že bych je měla v rámci své bezpečnosti zabít. Sveneld by to udělal. Sáhnu pro hůlku a pomalu, rozvážně na ni namířím. "Ráda bych věděla, co jste zač, když už se angažujete do bezplatné pomoci hotelu a nemáte zaměstnanecký livrej." Popis: jsem maličká a drobná. Zelené oči jsou momentálně napůl pyšně a napůl nepřátelsky přivřené, natočené vlasy mám napůl stažené na temeni zlatou sponou. Na sobě pak mám dlouhou noční košili a pohodlné, domácí střevíčky - evidentně jsem se chystala spát, než Riley přišel. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro "Tak moment," Trhnu sebou a líně se otočím čelem k majitelce hlasu. Napřímím se a zdám se vyšší. Sleduji, jak vytahuje na mě hůlku. Přivřu oči. „Merde.“ Neodpustím si. Tohle slovo mělo přijít už dříve, ve chvíli kdy Riley otevřel dveře, ale to jsem se udržela. Měla jsem co dělat. „Ať složí tu hůlku. Nemám ráda, když na mě někdo míří hůlkou.“ Přestože sleduji Isabelu, slova patřila Rileymu, který stojí blíž u mě. Přemáhám se, abych sama hůlku nevyndala nebo aspoň slečnu Thorne, neprošpikovala svojí dýkou. „Co jsme zač?“ Zopakuji po Isabel její slova. „To je dobrá otázka. Mám podobnou, kdo je Isabela Thorne? A proč jí vykládáš něco z toho, co tu děláme.“ To už se moje plná pozornost otočila k Rileymu. Podle rozhovoru, co jsem před chviličkou vyslechla, Riley Isabele řekl víc než jen že jsme na dovolené v Americe. „A nechci od tebe slyšet žádné tvoje vtipné poznámky ani nezkoušej mě nazývat zlato nebo miláčku. Tohle s tebou už nehraji.“ I když na něj neřvu, nezvyšuji hlas, ani ho nemám nijak zbarven vztekem. Ve mně to naprosto zuří. Mě za celý den nic neřekl, prakticky nevím, co tu děláme a tady slečně vykládá podstatné informace druhý večer. Mám chuť ho nahlásit na ministerstvu, že porušuje pravidla o mlčenlivosti a jestli takové neexistuje, já si ho vymyslím. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro "Tohle s tebou už nehraji!" Nehraji? Po pravdě tahle hra mi doslova vyráží dech, stejně jako celý začátek tohoto milého setkání na téma "jsme kontrola klik a garantujeme vám, že máte kliku". Celou tu krátkou výměnu názorů ohledně zaměstnanců a toho, co kdo dělá trávím tím, že prosím Evu, aby mě štípla pro zjištění, zda nejde o nějaký hodně pitomý sen. Zlá Eva mé prosby včetně mě posílá k vodě a tak stihnu udělat jeden, maximálně dva kroky směrem do svého pokoje, jako by se nechumelilo do momentu, než právě to své "nehraní" vybalila Suzanne na mou osobu. Co dodat, neumím francouzsky, ale teď by se mi pár jejích slovíček hodilo! "Není to tak, jak to vypadá." Není to sladké? Přistižen s jinou ženou při vyprávění citlivých údajů a tohle je první věc, kterou plácnu. "Pralinko." Abych záhy džentlmensky vyhověl tím, že nepoužiji žádný z avizovaných titulů. "A abych uvedl věci na pravou míru... " Přichází chvíle, kdy je třeba zvolit pevný neměnný plán jehož je třeba se držet. Není o nic menšího než improvizaci! "Osoba vystupující pod jménem mé bývalé spolužačky Isabelly Thorne - " Ukážu na Issu. "Moje neoficiální prověřená informátorka, s nímž spolupracuji a o kterém tímto víte víte vše, co vědět potřebujete. Detaily případně žádejte u Evy." Řeknu, jako by se nechumelilo a na oplátku posléze rukou ukáži nejprve na Nimue, poté na Suzanne. "Slečna Jacksonová, pestrá osobnost a má kolegyně i průvodkyně amerikou. Dále Suzanne Campbell-Hunt, rovněž kolegyně a má drahá choť, která v poslední době je až příliš majetnická. Ale není třeba strachu, my to s cukrouškem překonáme." Navzdory tomu, že v podstatě melu hovadiny se tvářím poměrně vážně. Inu jsem nejenže zaskočený, ale slušně řečeno nasraný. Odposlech jsem opravdu nečekal. "Myslím, že tím může naše chodbová párty úspěšně skončit." Z toho, jak to říkám, ji vlastně považuji za skončenou. "Už takhle poutáme dost pozornosti a jestli s tím má někdo problém, může mě zastihnout v klidu pokoje Huntů, případně nechat u Evy žádost o schůzku." S tím se chystám už poněkud méně slušně odejít. Já tu opravdu nehodlám vyřvávat a řešit věci uprostřed noci mezi pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Takový ten trapný moment, když... Pozorně poslouchám u dveří a důkladně se snažím vštěpit si každou větu, kterou zaslechnu, hluboko do svých mozkových záhybů. Ono je celkem užitečné se konečně po pár dnech v temnotě vytáhnout hůlku, říct Lumos a zjistit aspoň náznak toho, kde se nacházíme... i když ta hůlka za pár minut zabliká a zhasne a jsme zase tam, kde jsme byli. Teď bych ale velice nerada něco zapomněla. Byla by to, jak se říká, hluboká ironie. Stejně jako fakt, že se dveře od pokoje zničehonic otevřou dokořán a málem mě i Campbellovou srazí k zemi. Stojí za nimi vyjevený Hunt a malá hezká blondýna, která se tváří, jako by čichala k lejnu. O - ou. Zrudnu až za ušima. Tohle je blbý. Vážně blbý. „Kdybych teď řekla, že tu jenom opravuji vaší kliku od dveří, považovali byste to za otravné klišé?“[/i] Campbellová se se svým tradičním výrazem studeného askety pokouší zachránit svou důstojnost, ale myslím, že ta už se dávno propadla podlahou a momentálně se topí v oceáně ožehavosti. "Jo," odpovím jí přiškrceným hlasem. Začínám se blbě culit. K odchodu se ještě nemám, nejspíš proto, že mi připadá ještě trapnější, než když zůstaneme a ospravedlníme se. Nevím proč, ale celá ta absurdní situace mi připadá hrozně komická. Po několika vteřinách potlačovaného smíchu ze sebe vydám frkavý zvuk, a vzápětí se strašně křením. A to i ve chvíli, kdy na nás ta blondýnka míří hůlkou a dožaduje se - zcela po právu - nějakého rozumného vysvětlení, kdo jsme a co chceme. "Ráda bych věděla, co jste zač, když už se angažujete do bezplatné pomoci hotelu a nemáte zaměstnanecký livrej." "Brigáda," odvětím se skromným pokrčením ramen. "Práce na ministerstvu je fakt špatně placená, tak berem, co můžem." Na důkaz svých slov maličko rozpažím a rozpačitě se podívám na svůj prvotřídní úbor. Ve srovnání s blondýnou si připadám jako odpadkový koš. Campbellová se jako vždycky vzteká. Hunt to jako vždycky zhoršuje svými řečmi. Já jako vždycky zmateně těkám očima z jednoho na druhého jako při tenisovém utkání, načež si nacpu ruce do kapes a zhoupnu se na patách. Když nás Hunt představí, jen se zářivě usměju. "Myslím, že tím může naše chodbová párty úspěšně skončit." Hunt vyrazí i s rybou pryč. Energicky pokývu hlavou. "Nemám co dodat. Ráda jsem vás poznala, slečno Thorne, a těším se na příští spolupráci! Snad už bude trochu otevřenější!" S těmi slovy začnu rychle couvat z místa činu. Campbellovou popadnu za lem bundy a táhnu ji přitom za sebou, aby ji nenapadla nějaká pitomost, například zkoušet nějaké své antismrtijedské chvaty na dámu v noční košili. Pohledem se Thorne vyhýbám. Mám pocit, že by neměla problém mě na místě proklít. Vzhled: 170 cm vysoká a kostnatě hubená, šedomodré oči. Po bradu dlouhé vlasy má barvené na ten nejzářivější odstín oranžové. Vypadá, jako by jí s výběrem oblečení radili bezdomovci v Armádě spásy - ošoupaný kabát, odřené tenisky, tričko s párajícím se lemem a nejmíň o dvě čísla větší džíny se skvrnami od trávy a bláta. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro A ono se zdá, že se všichni dekují k odchodu. Prve ta... co o ní Riley tvrdí, že je jeho žena (Riley je ženatý? Proč se nezmínil? To od něj taky není zrovna kamarádské, tajit, že existuje nějaká paní Huntová - kromě jeho ryby!) "Nemám co dodat. Ráda jsem vás poznala, slečno Thorne, a těším se na příští spolupráci! Snad už bude trochu otevřenější!" Nadechnu se. Žinantní. Jsem tady v noční košili! "Tak moment!" Řeknu možná o něco příkřeji, n ež bych chtěla. Celá tahle situace je zatraceně směšná. A i to, že se mě Riley snaží jaksi separovat od svých kolegyň, které evidentně separovány být nechtějí. V případě jeho ženy to naprosto chápu - tohle mi dělat můj manžel, tak bych zařídila, aby po zbytek života kadil nosem, namísto zadku - a to na jipce u Munga. Když už jsem "informátorka" a když o mě vědí, je načase zjistit, jaké informace mají. Navíc - není dobré mít v jeho kolegyních nepřátele, nebo lidi, kteří ke mně přistupují negativně. Už proto, že by za to, že mě navrátí zpět rodině, mohly být brzy vypsané ve Věštci nemalé peníze - a minimálně té zrzavé by se asi nějaký ten galeon navíc hodil. Soudě dle toho, že svůj oděv vytáhle nejspíše z odpadků. Proto se postarám, abychom byly kamarádky - a pak mě dost možná i budou krýt, když přijde na lámání chleba. "Pokud nechcete, abych šla opravit kliky já vám, tak se všichni otočíte a přijmete mé pozvání na čaj a sušenky. A víno." HODNĚ VÍNA! "Dámy-" pokynu jim k sobě do pokoje a evidentně příliš nečekám, že by mi někdo vpálil do obličeje, že čaj a sušenky nechce. |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Upozornila jsem Rileyho ať se vyhne té jeho hry, co sám vymyslel a hlavně ať mě nenazývá jinak než mým jménem. Jenže on to bere jako velkou zábavu a ještě si přitvrdil pralinkou. Při tom výrazu mi nepatrně zacuká žilka u oka, jako kdybych měla tik. A kdyby toho nebylo málo ještě mě představí jako jeho ženu. On si přeje zemřít. ŽENU no to nikdy, aspoň mi nechal moje příjmení. Počkat něco mi tu nehraje… Předtím se s ní bavil jako se svojí starou známou a teď jí ani neřekne pravdu, kdo doopravdy jsem. Proč? A jestli si myslím, že sežeru tu jeho informátorku, to je asi vymyšlené jako já jeho žena. A pak se mi nelíbí jak to chce Riley rychle utnout a rozpustit. Změřím si ho pohledem a chci něco namítnou. Na jednu stranu chci být s ním sama a seřvat ho a použít pár peprných výrazů, ale tu ženu před sebou chci poznat ještě více. Už chci otevřít pusu a něco říct, když se do toho připlétá Nimue, jak jsem na ní mohla zapomenout. Taky se chce dekovat a dokonce mě bere sebou. Oženu se po její ruce a vydám zvuk, který by se dal popsat jako zavrčení. "Tak moment!" Ozve se z úst blonďaté dívky. Tohle spojení má asi ráda, za tak krátkou chvíli, co se známe, ho použila podruhé. Ukazuje se že i majitelka pokoje není úplně pro, abychom jí zmizeli z očí. Nevím, o co se jí jedná. Ledovým pohledem si jí prohlédnu, jako kdybych jí zahlédla poprvé. A pak s čistého jasna se usměji – přívětivě, přátelsky. “Takové pozvání se neodmítá. Nebylo by to slušné že?“ Svůj konečný dotaz směřuji k Rileymu. Cítím že je rozladěný, ale já jsem víc. Nečekám na žádnou odpověď a rázně vyrazím dovnitř pokoje. “Ráda vás slečno Thorne poznávám.“ Podávám Isabele ruku, můj stisk je pevný a sebejistý. Když se posadím, moc dlouho nečekám a položím první otázku. “Odkud se vy dva znáte?“ Zdám se uvolněná a i přátelská, něco co ke mně nepatří, ale stejně se to zdá být přirozené. “Nikdy ses mi drahý nezmínil o slečně Thorne.“ A vrátil se ten chlad, který patří jen Rileymu, pro ostatní v místnosti jsem milá a usměvavá osoba. Na slovo drahý dávám zvláštní důraz. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Hunt pro Ne, že bych byl věřící, ale začínám se přiklánět k tezím, že člověk míní a ženy mění nemluvě o tom, jak kam nemůže pomyslný čert, tam si dojde žena co by jeho nadřízená sama. Mám štěstí, že jak jsem se dal na odchod, už jsem byl jaksi zády, takže nebyl můj značně kyselý výraz na adresu Isabely vidět. Jediné světlo naděje je pak paradoxně zásah Nimue, jejíž ústupový akt rovněž vyšel vniveč. Jsou mi jasné rázem dvě zásadní věci: 1) Isabela by zasloužila hodit do jezera, hodně, hodně hlubokého 2) JSEM V PRDELI! “Takové pozvání se neodmítá. Nebylo by to slušné že?“ "To sice ne, ale na sušenky je brzy a na víno pozdě a neměli bychom zneužívat pohostinnosti až tolik, koláčku." V mém hlase nejsou stopy rezignace. Ona tam totiž pochoduje a mává transparenty zatímco vyřvává megafonem "Hej, tady jsem". Tohle bude hrozný, hrozný večer. Jako důkaz místo slibů potom Suzanne zabere místo v pokoji. Skoro si říkám, že jsem se neměl otáčet. Taky mám pocit, že bych se neměl vracet, ale... co už. “Odkud se vy dva znáte?“ “Nikdy ses mi drahý nezmínil o slečně Thorne.“ "Eva tu historku podává nejlíp, já prý moc přeháním, když líčím londýnské metro!" S tím položím na stolek před Suzanne akvárko. Rybka tam líně plave do kolečka s vědomím,že v tak stísněném prostoru moc jiných možností ani nemá. Dokonce ani já s veškerou svou fantazií v tom pohybu nevidím smyšlený příběh o totálně smyšlené situaci, kdy měla být dcerka přepečlivých ochranářských magoaristokratických rodičů vydána napospas mudlovské MHD. “Nikdy ses mi drahý nezmínil o slečně Thorne.“ "Ty ses mi taky nezmínila, že mě přepereš, když jsme spolu začínali randit. " Jo to byly časy! Sladká minulost a takové ty nostalgické zhovadilosti, které bych měl asi vnímat. Pravdou je, na minulá setkání se Suzanne vzpomínat nemusím, při všech dalších ji totiž provokuji úplně stejně a odhodlaně! Každopádně rovnou mám po této otázce dojem, že podobná odpověď bude žádoucí i u Issabely. "No, Isso, tobě jsem o Suzanne neřekl, protože je to tak nevšední, úžasná, milá, vroucná a milující bytost, až bys tvrdila, že si jen vymýšlím, že nikdo takový nemůže existovat!" |
| |
| soukromá zpráva od Nimue Rosemary Jackson pro Pojďme pryč Ve chvíli, kdy hrábnu po bundě Campbellové, po mně ta ženština vyjede s vervou hafoně mezi mudly. Překvapeně ucuknu a zatvářím se mimořádně otráveně. Otráveně se vlastně poslední dobou tvářím neustále. Laskavá Campbellová mi totiž neustále dává nové a nové podněty k zamyšlení. Například to, jak můžou někoho jako ona nechat pracovat na ministerstvu, aniž by jí na rameni 24/7 seděl nějaký hlídáček na nepřiměřenou agresivitu. Vážně. Potkala jsem vlkodlaky s lepším vychováním. "Tak si tady pro mě za mě třeba shnij, náno jedna," zavrčím tiše, aby to Thorne neslyšela. Nemusí vědět, že se v našem týmu navzájem všichni aspoň trochu nesnášíme - i když mám ten dojem, že už to stihla za ty dvě minuty odhadnout. Už jich všech mám plný zuby. Vyrazím pryč sama. Koneckonců, u dveří jsme poslouchaly hodně dlouho. Víme své. "Tak moment!" A je to. Jsme v háji. Teď jsme tomu daly, obě dvě. Blondýně snad konečně došla pointa vtipu? Co teď, strhne se bitka? Přiběhnou nám hoteliéři na pomoc, nebo jsme odkázáni sami na sebe? Ublíží Campbellová víc blondýně, sobě, nebo nám? A taky-- "Pokud nechcete, abych šla opravit kliky já vám, tak se všichni otočíte a přijmete mé pozvání na čaj a sušenky. A víno." Počkat, cože? Proč přesně s námi teď chce mluvit? Chce se ujistit, že jsme si z odposlouchávání neodnesly informace, které nechce, aby se roznesly? Dávalo by to smysl, podle toho, jak velká opatření před chvílí používala. Na druhou stranu, kdo z nás je tady největší expert na paměť? Campbellová nečeká ani vteřinu a hrne se do pokoje jako velká voda. Hunt se dál snaží ustupovat pryč... a najednou mě v tom něco irituje. Totiž, víc než jindy. Tohle už není snaha vyklidit pole, než se přižene bouřka, on se jednoznačně snaží, abychom Thorne neznaly a abychom si nic neřekly. Tak to ani náhodou, kámo. Sušenky a víno, to je moje. Obzvlášť uprostřed noci. Zazubím se a vejdu dovnitř za ostatními. Dveře za námi zakopnu. “Odkud se vy dva znáte?“ ptá se Campbellová ze všeho nejdřív. Dobrá otázka. Ještě lepší už proto, že se ji Hunt snaží zahnat nějakým... metrem? Tahle Thorne fakt nevypadá, že by, minimálně střízlivá, nastoupila do špinavého mudlovského dopravního prostředku. Spíš se mi zdá, že všude jezdí v kočáře taženém jednorožci ze své soukromé stáje. To je jenom takový odhad. "No, Isso, tobě jsem o Suzanne neřekl, protože je to tak nevšední, úžasná, milá, vroucná a milující bytost, až bys tvrdila, že si jen vymýšlím, že nikdo takový nemůže existovat!" Ušklíbnu se."Svatá pravda. Já ještě teď nevycházím z údivu." |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Jak jsem slíbila, mávnu hůlkou do stolku a na tom se objeví zásilka přímo z kuchyně. Víno, nějaké ty sýry, olivy, sušenky i káva. Nikdy jsem ostatně nebyla špatná hostitelka. To Riley ví. Stejně, jako já vím, že vždycky byl "takový ten kecal" který se snažil podsouvat lidem tuny rozličných informací, aby se nedostali k těm pravým. "Známe se ze školy." Odpovím tedy namísto toho Campbellové, zatímco ignoruji ty neobratné miláčky a zlatíčka, která blekotá Riley v marné snaze zachránit situaci. "Problém je v tom, že pár mých přátel... zmizelo. A já mám pocit, že stejní lidé, kteří v tom jsou zapletení, jdou možná také po vás." |
| |
| soukromá zpráva od Suzanne Campbell pro Tím že nás Isabella pozvala dovnitř a já souhlasila a nenechala se ani Rileym zastavit, jsme mu hodně překazily plány. Ani mě nepřekvapuje, že Riley neřekne pravdu na základní otázku, odkud se ti dva znají. Ono já to vím z jejich rozhovoru, ale byl to takový test u kterého můj milovaný manžel propadl. Riley stále vtipkuje a snaží se vnést jeho zmatek do celé situace. "A nezapomínej, že tě stále přeprat umím." Znechuceně se na něj zakřením a zhnusení pokračuje, když mě popisuje. V životě jsem takové adjektivum neslyšela s mojí osobou. A větší překvapení přijde, když to Nimue potvrdí. Ironie je ale ironie. "Ano, ano jsem nejhodnější osoba na světě, která by ani králíčkovi neublížila." Mávnu rukou, aby tohodle už oba nechali a zadívám se na Isabellu, která se zdá, že chce mluvit vážně a přímo. Nejprve odpověděla, že se znají ze školy, co už vím. Pak se zmínila o tom, že jí zmizeli její známý. "Asi předpokládám správně, že jsou to ti z farmy. Na které jsme dnes byli díky Rileymu." Zašmátrám ve své bundě a vytáhnu Isabellin dopis. "Ten bude od vás." Podám ho Isabelle, dopis který psala Jill. "Máte aspoň tušení, kdo ti lidé jsou. Mohla by jste je popsat." To že jsem bytrozorka je asi znát. Otázky kladu přímo, asi toto beru jako jeden ze svých výslechů. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Na chvilku se zamyslím. "Nevypadali, jako že mají hluboko do kapsy," uvedu to - a ještě se mezitím mimoděk tichým hlasem zeptám "víno?" a pokud někdo přikývne, mávnu hůlkou a nechám mu nalít, načež jeho sklenička přilevituje k němu. "Dlouhé černé hábity, na nosech mudlovské tmavé brýle, aby jim nebylo vidět do očí. Vyptávali se na Rileyho na recepci asi půl hodiny před osmou. Zrovna jsem sem přicházela z Pixxie Alley, kde jsem byla nakupovat. Vrhli směrem ke mně vcelku podezřívavý pohled, pokud jsou z vyšších kruhů, mohli mě poznat." |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Tak pokračujeme ~Isabella~ Čas: večer -> ráno Datum: poslední zaznamenaný čas byl 21.9. – kolik dnů od té doby už uplynulo? 2, 3 dny?
Vyměnili jste si informace a Riley nakonec poskytnul informace o raněné bystrozorce, která nyní ležela v Sanitas. Nicméně o Steveovi nedokázal nic říct, jelikož toto jméno slyšel prvně a nevěděl, proč by on zrovna byl hlídán. Nicméně by se jednalo o další stopu, ale bylo otázkou, zda to je pro tebe bezpečné. Slíbil, že se po něm v Sanitas podívají.
Info: Melissa R. Parkey - 2618 Dawson Drive, Little Rock - Narozena 26.12.1951 - Povolání – bystrozor - Stav – vdaná - Manžel – Gary W. Parkey - Děti – dcera Sophia (17 let) - Pozn.: Chovala se normálně, jen se často objevovala ve společnosti černě oděných kouzelníků. Nejspíš něco věděla a pokoušela se jim vyhrožovat. Týden před zmizenám zanechala svému muži dopis, aby se postaral o Sophii. Její rodinu jsme umístili na bezpečnější místo. Sophia Parkey – navštěvuje v současnosti americkou školu kouzel
…
Trojice se odebrala do svých pokojů a tys měla konečně klid a mohla sis promyslet, na co se zaměříš příště. Ale věděla jsi jedno. Tady na hotelu zůstat už nemůžeš. |
| |
| soukromá zpráva od Isabella Thorne pro Tak vida – Riley přeci jen může mluvit, když je to třeba a když je doopravdy zahnaný do kouta. Ach, jak jsem ráda, že jsem celou dobu ve škole byla schopná jeho pozornost přehlížet. S někým takovým bych doopravdy nemohla být. Za žádnou, žádnou cenu! Otázka Stevea je nicméně nyní v Rileyho rukou – doufám, že bude mít alespoň tolik slušnosti, aby mi mé informace, které jsem mu přinesla, vrátil – a to právě tím, že mi nebude zatajovat to, co zjistí. Ostatně – potřebuji si udělat takovou malou, vlastní rozvědku, pokud má být Mystérium moje. A ono moje bude. Je to moje první opravdové dobrodružství… a já tu knihu chci víc, než cokoli jiného! Info o Mellise Parker si pečlivě zapíši do svého zápisníčku. Vše, co se dozvím. Ostatně – nikdy nevím, kdy se mi to může hodit. Zápisníček pak skryji do zakleté králičí bedničky. Už v něm je dost informací! Nejraději bych se podívala na Dawson Drive… ale bojím se, že to nebude úplně bezpečné. Ne teď. Hlavně, když rodinu přesunuli, může v tom domě být cokoli. A tím nemyslím třeba ghúla pod postelí. To už mám dvě vyloženě podezřelé adresy. Co teď? Kdyby tady byl Sveneld, poslala bych jej na ně, ale… mám takové zvláštní podezření, že mu možná nemůžu úplně věřit. Možná, že se mě snaží chránit… z nějakého důvodu – a že k němu chovám náklonnost větší, než by bylo vhodné – ale není to andílek. Na koho se ale obrátím? Předně asi na někoho, kdo by mohl vyřešit můj problém s ubytováním. A pokud možno doopravdy nenápadně. Zdá se, že ráno budu muset zamířit do mudlovských čtvrtí. ************* Ráno se tedy odhlásím z hotelu, poděkuji za vše a vysvětlím, že vzhledem k tomu, že jsem na cestách, je třeba se podívat zase do jiného města. Jenže já samozřejmě do jiného města nemířím, to ne. Zatím mám spoustu věcí v tomhle. Vezmu si tedy své věci, které se ostatně vlezou do malé, magií zvětšené kabelky, a vydám se do míst, kde jezdí taxi. Protože o tom už něco vím! Samozřejmě mě napadne, že bych se mohla na pár dní ukrýt na vinici toho italského mladého muže… ale je mi to svým způsobem – takové blbé. Zatím. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Mudlovské taxi ~Isabella~ 24.9. - ráno
U recepce se s tebou srdečně rozloučili a poděkovali ti za tvou návštěvu, Samozřejmě jsi dostala malou pozornost podniku v podobě čokoládové ropuchy nebo alespoň žabky, která však byla tak třikrát větší než je obvyklé s karamelem v bříšku a marmeládou v hlavičce. Na rozdíl od britských žabek takhle byla ukázněná a nesnažila se z krabičky vyskočit ani po nahlédnutí. Na hřbetu se jí třpytil nápis: Dveře Vám budou vždy otevřené. Plus úhledný podpis formou názvu hotelu.
Taxi bylo v podstatě všude. Lidé neměli na vlastní auta, tak si platili za to, aby je někdo svezl. Nejčastěji řidičem byl černoch, který dostával mizerný plat, ale dýško mu většinou vynahradilo část útrat za benzín.
Ani ses nemusela moc vzdálit. Opustila si ulici Princeton, na kterou hned navazovala ulice Warder. Kousek od tebe žena v letech zvedla ruku a na nedaleko jedoucí auto se žlutým nápisem TAXI, zavolala: „Taxi!“ řidič ihned zajel ke krajnici, vystoupil a pomohl ženě dovnitř, která se tam málem nevešla se svým kloboukem. Netrvalo dlouho a automobil se rozjel. |
| |
| soukromá zpráva od Vyprávěč pro Hra začíná ~František Novák~
Seděl jsi v pracovně svého učitele, který dávno opustil tento svět a v ruce jsi držel něco, co bylo pro něj životem, ba i víc než jen životem. Jeho poklad, posedlost, která hrozila, že zemře spolu s ním, ale díky tobě mohla jeho duše spočinout s tím, že budeš v jeho pátrání pokračovat. A nebo ne? „Nežmoulej to tak!“ hlas tvého profesora s éterickým nádechem se ti ozval přímo za zády. Jeho přísný pohled a zavalité břicho tě špikovalo skrz na skrz. Jeho duše nespočine do doby, než nalezneš onu knihu nebo než ji celou prostuduješ? Kdo ví, co se duchovi profesora právě honilo hlavou. Nemohl vymýšlet nic nového, jeho mysl se zastavila v posledním výdechu. Zůstal jen ten starý, místy mrzutý muž, který tě sekýroval za nepozornost a přitom v jeho očích jsi vídával pýchu a kapku té lásky.
Bez dalšího slova proplul protější zdí.
V rukou jsi držel část stránky knihy, kterou jsi hledal. Tam, kde ses jí dotýkal, kůže brněla a cítil si teplo. Pokud kousek stránky měl takovou moc, co udělá celá? A co pak kniha? Budeš schopen zbořit celý svět? Vyzdvihnout svou malou zemičku na výsluní? Být mocným čarodějem nebo budeš dokonce schopen ovládnout svět? Takové myšlenky mají jistě ti, co po ní také pátrají.
Na stole ti ležely dnešní noviny Pražského krkavce. Nic zajímavého. Tedy až na jeden malý titulek týkající se zahraničních informací. To aby se neřeklo. Nic zajímavého. Nicméně tvůj profesor měl vždy dobré konexe a donesla se mu jedna, pro Američany a Brity choulostivá zpráva. Mizí jim lidé. Dokonce jsi znal i jedno jméno a přibližnou adresu jeho bydliště. Profesor ti zanechal deník s poznámkami a tuto informaci jsi našel na úplném konci.
S. McDonovan – původem Brit. Pracoval na Ministerstvu kouzel v Londýně. Pak se z ničeho nic odstěhoval do USA, vzal práci na tamním ministerstvu. Možná tam něco hledal? Jediné, co se mi ještě podařilo zjistit je, že bydlel ve Washingtonu, ale kde tam, to nevím. Nejlepší pojítko ke knize, které mám. P.S. – už bych do toho mohl kluka zasvětit. Dochází mi čas.
tvoje část stránky |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Bude se hrát dál... čekám na příspěvek a ono by to byla škoda ukončit :D |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| upřímně, já už to moc nevidím |
| |
| Tak jestli ne, tak to ukoncim. |