Měsíční hory

Ozdravovna pro mládež se zdravotními problémy. Byly vybrány po celém světě. Nejedete tam poprvé všichni to tu znáte jako své boty. Někdo je nadšený, že uvidí své kamarády. Ostatní mají jiné plány se svými přáteli.
Ale přesto máte Měsíční hory rádi, už jen díky tomu, že si odpočinete od otravných rodičů a sourozenců a také proto, že ti co trpí nespavostí najednou spí celou noc, ti co mají alergie snad i na chlorovanou vodu, mohou jíst cokoli.
Ale tento pobyt bude jiný. Dobrodružnější, plný zvratů. Bude to jako byste žili svůj fantasy příběh .

Příjezd-všichni

Někdo spí, někdo se kouká jak kolem ubíhá,někteří z vás pozorují film na obrazovce televizoru . Těm, kterým je obvykle v autobuse zle tak si na to ani nevzpomněli. Projíždíte topolovou alejí, kde mezi stromy prosvítá louka na které se pasou srny a koloušci. Když projedete alejí uvidíte na bílé ceduli modrý nápis Měsíční hory.

Projedete menší vesničkou a pokračujete ještě pár kilometrů dál. Kde se před vámi rozprostře poměrně velký dům a před ním je kamenná příjezdová cesta a za ní plácek s kamennou zídkou, která pozemek odděluje od silnice, která ještě kousek pokračuje a potom se ztrácí v lese. Autobus zastaví a i ty největší spáči se proberou k životu a plní elánu vyskočí z autobusu.
Stojím venku před budovou a s mými rudými vlasy si pohrává slabý větřík. Všichni víte, že když tu prší nemusíte si brát bundy, protože za chvilku uschnete. Vedle mne stojí moje kolegyně a moje nadřízená ředitelka Kiara Wielai.

Chybí zde akorát náš masér, což mě velmi znervózňuje, jelikož je nevidomí. Rychle na mobilu vytočím jeho číslo . Pořád nic. Nahodím i přes svou nervozitu milý úsměv a dám si vlasy za uši. A přitisknu si k sobě pléd, který mám přehozený přes záda.

Vítejte v Měsíčních horách, ráda vás po roce vidím.
Mile se usměji a podám těm mladým lidem ruce.

Opravdu je ráda vidím.

Konečně tu zase bude veselo.Pomyslím si a následuji je do domu. Dům je docela dobře vybaven. Když vejdete hlavními dveřmi tak po pravé ruce máte jídelnu,společenskou místnost, vchod do kuchyně a vchod na terasu. Po levé ruce je kancelář ředitelky, ošetřovna a vchod do sklepa.
V prvním patře jsou dívčí pokoje, koupelna WC a menší společenská místnost v levém křídle je velká terasa s lehátky a vyhlídkou na stáje a do širého okolí. Výhled na tuto stranu odhaluje kus Měsíčního jezera a Smaragdové hory, které jsou i v parném létě zasněžené.
Chlapecké patro vypadá stejně jen terasa je situována doprava a umožňuje tak výhled na zimní zahradu a pergolu porostlou břečťanem a psím vínem jehož listy jsou v tuto dobu nafialovělé. Každému z vás předám klíče od pokoje .

Ve čtyři hodiny se sejdeme v zimní zahradě . Přece víte kde to je.

Usměju se mile a nechám vás abyste se ubytovali. Potom odejdu do kuchyně povědět kuchařkám, že jste přijeli. Je 14:00 a vy máte dvě hodiny na to se převléct, vysprchovat a zabydlet. Můžete zde používat veškerou techniku jen internet tu jde špatně, hory ruší jeho signál.

"Parkoviště", hala, pokoj

Spolu se svými zavazadly, kterých mám více než dost se vydám směrem do dobře známého pokoje. Cestou zdravím v dobré náladě známé tváře zaměstnanců. Když dorazím až ke svojí "trojce", odemknu, vstoupím dovnitř a okamžitě otevřu okna čerstvému horskému vzduchu.

Na chvíli se jen tak posadím na postel, a trochu se protáhnu, potom začnu s vybalováním věcí, mezi které patří i menší audiosoustava a laptop. Zapnu počítač, a pošlu do playlistu nějaký klidnější heavík; nechci si zrušit atmosféru klidu a míru. Potom pár minut postojím u okna vzpomínaje na zážitky z minulých let.

Ze zasnění mě vytrhne pípnutí hodinek připomínajících mi, že mám už jen hodinu na přesun k zahradě, takže zamířím do sprchy. Po "smytí prachu z cesty" a oblečení do pohodlnějšího si ještě na chvíli sednu k notebooku a zapnu wifi.
Síť: Měsíční hory
Síla signálu: 10%
Nojo... žádná změna...
Vypnu počítač a pomalým krokem zamířím po schodech dolů.


________________


Jsem asi 170 cm vysoký, štíhlý, sedmnáctiletý kluk považovaný spoustou lidí za blázna. Ovšem ti lidé mě neznají a jsou příliš ovlivněni mým oblečením obvykle sestávajícího z černé látky, kůže a nějakých těch kovových cvočků a pyramid. Dojem umocňují i kaštanově hnědé rovné vlasy sahající pár centimetrů pod ramena.
Mám explozivní povahu, která je však, stejně jako moje epilepsie, v prostředí zdejších hor potlačena. Téměř.

Zpět v Měsíčních horách

Dívám se do vlídné krajiny a nevnímám naskakování autobusu, který sem tam najede na nějaký výmol. V uších mám sluchátka, takže nevnímám dění v autobuse, jen se hluboko ponořuji do atmosféry, na kterou jsem se tolik těšila. Byla to dlouhá cesta, musela jsem i letět letadlem, takže z počátku to byly trošku hoňky, ale všechno dobře dopadlo.

Venku stojí ředitelka i sestra, ačkoliv jsem ověšená jako velký jorský vánoční stromeček, tak se mi po tváři rozlije přívětivý úsměv, koho by nenadchlo je vidět!
“Dobrý den, sestro Tammy, dobrý den, paní ředitelko,“ projdu kolem nich s pocitem, že jsem jak jako byl v tom zahraničním filmu Himalaya. Docela jsem ráda, že jsem dívka a budu se s tím muset tahat pouze a jedině do prvního patra. Ale tak, mohu si za to sama, nikdo by mi přeci hlavu neutrhl, kdybych šla nadvakrát, ale mně se nechtělo.

Vyřízená a splavená si sednu na postel a vezmu si do ruky mobil, nejdřív píšu SMSku od pro Davida a pak volám domů: “Mami... ahoj mami! Tak jsem v pořádku dorazila, mají tu teď i nové pokoje. Jsem tu chvíli a už se cítím jako princezna,“ zasměji se a mamka taky. “Jo, jo... sestra Tammy tu je i paní ředitelka, jsem je viděla, čekaly na nás na parkovišti, víš. Udýchaná? No, to víš, táhla jsem ty kufry,“ další smích, protože mi s nimi na letiště mamka pomáhala.
“No, ve čtyři se máme potkat v zahradě, tak se dám do kopy. Pozdravuj všechny. Mám tě ráda, ahoj!“ S úsměvem zavěsím telefon, spletu vlasy do delšího copu, ze kterého si udělám drdol a jdu se vysprchovat.

Hned na to si vybalím pohodlnější zelené kapsáče, tričko s krátkým rukávem a přes to rozepínací mikinu s kapucí. Okno otevřu na větračku, kufry hodím pod postel, medvídka od Davida políbím a dám na polštář. Než se naději, stihnu přečíst jen jednu kapitolu JFK, od český autorů, a je čas pomalu vyrazit do zahrady.

Krásně vyhlížející neprozkoumané místo...

Dívám se z okna a přitom vnímám tichou hudbu ze sluchátek. Sleduji krajinu a přemýšlím jak se to tam asi změnilo. Vše zkoumám s velkou pečlivostí. Nemůžu se toho nabažit. Rozhlédnu se po autobusu a podívám se na několik mladých lidí. Všichni vypadají velmi mile a docela se i těším až se se všemi seznámím. Usměji se a dál se dívám z okna. Konečně uvidím ceduli s nápisem: Měsiční hory. Projede mnou takové zachvění. Na chvilku zavřu oči a zdřímnu si...

Cítím jak autobus zastavil a hned se proberu. Cítím se velmi svěže a jsem plná energie! Zařadím se za pár lidí a vystoupím z autobusu. Do oka mi hned padne poměrně větší dům. Projede mnou vlna štěstí a nepoznání.

Všichni se rozejdou k domu. Jdu mezi posledními. Nikdy jsem tady nebyla, takže si skoro všechno prohlížím s údivem. Je tam tolik pokojů. Doufám že se tady neztratím. Trošku se nad tou myšlenkou pousměji. Vezmu si klíč od pokoje a jdu se ubytovat.

Vejdu do pokoje a rozhlédnu se. Je velmi malý ale útulný. Věci si položím na postel a jdu k oknu. Podívám se ven a vidím spoustu květin. Do skříní naskládám svoje oblečení a věci. Vezmu si nějaké věci a jdu do koupelny. Osprchuji se a obléknu si rifle a tričko. Je teprve půl třetí a tak se vydám prozkoumat místnosti. Chodím sem a tam a všechno prozkoumávám. Nakonec se vydám ven. Lehnu si do trávy, dívám se na oblohu a přitom přemýšlím. Začínám mít husí kůži a tak se zvednu. Podívám se na mobil a vidím za 5 minut čtyři hodiny! Pomalým krokem se vydám do zimní zahrady...

Zpět v Měsíčních horách

Sedím v autobusu a dívám se oknem ven. V uších MP3 přehrávač kde právě hraje nějaký metal a ve tváři nepřítomný výraz.
Konečně se vracím tam kde mi je nejlépe tolik jsem se sem těšil až jsem se sem těšil a teď když jsem jedu zjišťuji že není nikdo koho bych tu alespoň trochu znal.
Řeknu si a stále se dívám ven a kochám přírodou.

Jakmile autobus zastaví ihned se zase vrátím do reality a dívám se ven vidím ten krásný dům. Zařadím se do řady a mířím ven z autobusu.

Jakmile se všichni vydají k autobusu jdu úplně poslední a dívám se na lidi před sebou. Některé z nich neznám jiné jsem tu už viděl. Jakmile vejdeme do budovy najdu si svůj pokoj.

Vejdu do pokoje a začnu si prohlížet co se tu změnilo. jakmile skončím s prohlížením začnu se vybalovat, ihned po vybalení se převleču do černých plátěných kalhot a černé košile. zamknu pokoj a vydám se do přírody.

Autobus

Pomalu vyhlížím z okna. Sem tam proběhne nějaký ten pes, někde zase proletí neurčitý druh ptáka nebo přes cestu přeběhne jelen.
Bude to tady asi zajímavé. Podívám se na Liu která zrovna nesedí vedle mě. Potřeboval jsem být osamotě.
Většina cesty uteče jako nic. Ikdyž vím že první den bude otrava ale prostě to tak být musí.
Vzpomněl jsem si na minulý rok. Na můj provizorní kus klacku zabodnutý v zemi abych jej našel. Bude tam ještě ? Nejspíš ano ale bude seschlý. řeknu si smutně a skoro si nevšimnu ani toho že autobus zastaví. Z přemýšlení mě probudí až všichni co se rojí ven.
S přikývnutím pozdravím sestru Tammy i ředitelku.
Snad bude klid. řeknu si a vzpomenu si na Mika. Bláznivej kluk. řeknu si a pokračuju směrem do pokoje. Svůj velký ruksak přes rameno a kufr přes druhé. Sotva zapadnu do pokoje vložím klíče ze své strany do zámku a rozhlédnu se. Psací stůl, postel. Všechno co potřebuju. řeknu si a ruksak hodím n postel, kufr pod postel. Ještě než však strčím kufr dál vytáhnu laptop ve speciální tašce a položím ho na stůl. Značka tašky je stejně jako laptop ASUS.
SAKRA ! zařvu najednou velmi hlasitě. rychle odemknu pokoj a klíče si hodím do kapsy. rozběhnu se velmi rychle k autobusu. Naštěstí tam ještě moje poslední zavazadlo zbylo. Kytara. Celkem dobrý společník k ohni. Pomalu vykročím zpět a znovu se zavřu do pokoje. Mobil dám nabíjet stejně jako laptop. Musí být vždy připravený k použití. Ruksak otevřu a vylovím pár knih. Snad budou stačit. knihy dám na stůl a ruksak vedle. Jdu k oknu. Tohle mi chybělo. řeknu s úsměvem a podívám se na krajinu. Je nádherná. Vidím ke špičkám hor ... vidím třpytící se jezero.
Hodinky mi ohlásí najednou 15:41. čas letí rychle. má poznámka je poslední kterou stihnu. Převleču se do volnějších tříčtvrťáků a trička kterého mi rukávy sahají po lokty. Pomalu se vyšourám z pokoje kde zavřu dveře a zamknu. Tímhle krokem pokračuji zpět na terasu kde máme sraz.

Autobus – Směr Měsíční údolí!

Otevřu doširoka oči a levou rukou, o kterou si opírám hlavu, si je lehce promnu. Líčení moc nenosím, protože je nepraktické pro člověka, jako jsem já, takže se nemusím strachovat o rozmazání stínů. Co jsem dělala, že si je musím protírat? Spala jsem, vážení, spala. A jak tak koukám, celou hodinu. Nepamatuji si, co se mi zdálo, ale mám neodbytný dojem, že to byl nějaký divný sen, ošklivý a hezký zároveň, takový, při kterém vám řeknou, že jdete na pohřeb, ale neřeknou vám na čí, a na pohřební hostině je spousta skvělých obložených chlebíčků a vy víte, že byste měli být smutní, ale nemůžete, protože nemáte pro koho (poněvadž to nevíte) a navíc jsou tu ty chlebíčky. Když se pak probudíte, cítíte jejich chuť na jazyku a štve vás jen to, že nebyly opravdické.
Tyhle myšlenky mi pomohly vzpomenout si na to, že jsem naposledy jedla večeři a snídani už ne, ani oběd, takže je nejvyšší čas aspoň něco málo zakousnout. Žaludek mi horlivě přisvědčí zaškrundáním. Sehnu se, levou ruku, celou odkrvenou a mravenčící, si svěsím dolů, a druhou začnu pátrat v tašce u mých nohou. Chvíli hrabu a hrabu, prsty nahmatám knížku, iPod, mobil i peněženku, dokonce i nějaké ty drobky ze svačiny. Teprve když skoro všechny věci vytáhnu ven, objevím krabičku s jídlem v druhé kapse. Rychle zase všechno nastrkám zpátky a krabičku téměř posvátně držím v rukou. Pak ji otevřu. Uvnitř ní je celozrnný chleba s dvěma plátky salátu, sýra a extrémně pálivou pomazánkou. Žádné maso, protože jsem vegetarián. Hladově se do sendviče pustím. Během vteřinky ho mám celý spořádaný a mám plné břicho. S plným břichem se dělá spousta věcí líp, třeba přemýšlení, vlastně všechno, co nesouvisí se zatahováním břicha a sportem.
Krabičku zase uklidím zpátky a podívám se na Liu, která sedí vedle mě. S Liou jsme se potkaly minulý rok právě v Měsíčních horách, byly jsme tu nové, tak jsme se rychle daly dohromady. Odmalička jsem velmi přátelský a společenský člověk, takže mi nedělalo problém se spřátelit se i jinými, ale Lia zůstala mou dobrou kamarádkou na ájsíkjů a mejly.
“Hej, Lio.“ zamávám jí rukou před obličejem. “Jak se těšíš? Už mě vážně musíš naučit jezdit na koních. Bude fajn, vyjet si na výlet. Pamatuješ? Loni jsme ho plánovaly… Nebo ne?“ trochu jsem zrozpačitěla. Když totiž vzpomínám na minulost, často se mi stává, že se mi tam nenápadně přimíchají moje vlastní myšlenky a pak nevím, co jsem si vymyslela a co bylo doopravdy a pak zase chvíli musím mít v hlavě úplně čisto a teprve potom to vím. A s mou povahou je těžké udržet si myšlenky na uzdě.
Opřu se hlavou o opěradlo. Nějak nemám náladu moc mluvit, což je na pováženou, ale v mém případě to znamená, že mluvím jako normální člověk a není to tak, že od rána do večera nezavřu pusu. Počkám si na Liinu odpověď a pak začnu sledovat příjemnou krajinu kolem sebe. Až do té doby, než se otevřou dveře, nepromluvím a jen sleduji krajinu.

Měsíční údolí – Ahoj! Jak ses beze mě mělo?

Ven vyběhnu jako jedna z prvních, na volném prostranství se zatočím, až se mi mikina, uvázaná u pasu, nadzvedne, a vesele vřísknu.
“Héééj, hory! Missy je tady, stýskalo se vám po mně?!“ zakřičím směrem od budovy. Začnu poskakovat z jedné nohy na druhou. Vrací se mi skvělá nálada. Mám chuť běžet a křičet a toulat se po lese.
“Nemůžu uvěřit, že už je to rok, co jsem tady byla poprvé! To už je hrozně dlouhá doba! Vsadím se, že vůči nováčkům už jsem tady paní domácí!“ zachechtám se. Tohle jsem říkala tak nějak všem, nikomu určitému, ale když už, tak Lie. Pobíhám jako pejsek mezi ostatními, prohlížím si nové tváře a všechny zdravím. “Nazdar všichni! Radujte se, veselte se, neb vám přijelo vaše nezdolné sluníčko Missy!“ pokračuji ve vyřvávání. Chytím do obou rukou kufr a rozběhnu se k Tammy. Potřesu jí rukou a zazubím se na ni.
“Ahoj Tammy!“ zatykám jí. Komukoliv, koho znám déle jak pět minut, tykám. Nedělá mi to problém, tykám dokonce i učitelům ve škole, i když je to přivádí k šílenství. Jednou jsem zatykala i řediteli, ale ten mně hnal tak, že mně to urazilo. Od té doby mu velmi uctivě vykám a už nikdy mu netyknu, aby věděl! Copak takhle se vyjíždí na známé?!
Vyběhnu s kufrem po schodech, rozhlížím se na všechny strany a kufr za mnou poskakuje a téměř povlává. Na posledním schodě do prvního patra zakopnu a seknu sebou na zem a silně se praštím do holeně, až mi na ní zůstane velká fialová modřina, ale já ji skoro nevnímám, protože je tu tolik věcí, které se musí prozkoumat, zda jsou pořád stejné, a tolik věcí, které se musí objevit, projít, proběhnout, očichat, prohlédnout, ohmatat, poslechnout si a ochutnat!

Kufr ledabyle hodím do pokoje a prohlédnu si ho. Je krásně zrekonstruovaný, což se mi moc líbí, líbí se mi to velké okno a měkká postel. Okamžitě se na ni svalím a chvilku prozkoumávám její měkkost jen tím, že se na ní povaluji, pak si kufr kopnu pod postel (kdo by se unavoval vybalováním, když můžu mít všechno hezky poskládané už v kufru?) a přejdu k oknu. Přibližně deset minut jenom stojím a pozoruji nádherný výjev a výhled v jednom. Zalomcuji s klikou a nějak se mi podaří otevřít okenice. Hluboce se vykloním z okna, zamávám na opozdilce před autobusem a nasaji čerstvý vzduch. Jo, tohle je pravá příroda.
Zase seběhnu dolů, okno nechám otevřené, abych si naplnila i pokoj čerstvým vzduchem. Každého, koho při běhu potkám, hlasitě zdravím. Mířím do společenské místnosti, kde ty dvě hodiny přečkám.


Vzhled: Drobná štíhlá dívka s po lopatky dlouhými kaštanovými vlasy, dnes volně rozhozenými. Oválný symetrický obličej, plné rty a nezdolně veselé tmavě oříškové oči. Je oblečená ve volných světlých džínech, zeleně volném tílku a černých Converskách. Je o ní už z minulého roku známo, že je s ní neuvěřitelná zábava, že je to třeštidlo, hlavní klaun a šašek a hlavní smíšek a vtipálek, nejtrhlejší osoba v Měsíčních horách a korunovaná „Slečinka“ (Missy).

Zpátky v Měsičních horách

I když nemůžu vidět krásu zapadajícího slunce, dokážu si to představit do detailů. Alespoň nějaká schopnost, která skrotila můj strach z nikdy nekončící tmy.
Tuším, že budu muset nastoupit na svoje místo a možná jsem i za tuto práci rád. Nepřipadám si tak sám, jelikož ve své blízkosti mám někoho, kterému na mně záleží a nechová se ke mně, jako k nějakému neschopnému, slepému. Chová se ke mně, jako k sobě rovnému.
Buddy se konečně hlasí o svoje, nejspíš tuší, že se chystám jít ven. Ozve se klasický tón označují radost, že konečně budu na čerstvém vzduchu.
Ano, Buddy. Ještě chvíli. promluvím z obýváku a snažím se najít svoji slepeckou hůl. Když se mi to podaří, stačím do sebe ještě hodit studený a hořký šálek čaje a konečně vycházím v doprovodu psa z domu.
Mobil jsem si zapomněl doma, ale ten fakt jsem si uvědomil, když jsem byl už poměrně daleko od svého domu a nechtělo se mi už vracet.
Doufám, že mně nikdo nebude schánět. pomyslím si a jdu dál svým tempem. Při cestě si broukám písničku Ameno od Enigmy.
Najednou Buddy tiše zavrčí, a tím mi jasně dává najevo nebezpečí, číhající mi za zády.
Klid, Buddy. Vím, někdo za námi jde. řeknu tiše, protože se vnímat neznámého kroky.
Čekám, jakmile bude na dosah mé hole, jakmile se tak stane, mrštně se otočím a přetáhnu neznámého holí. Neznámý hůl obratně chytne, vytrhne mi jí z ruky a ihned se ohání po Buddym, který mně automaticky chrání. Zakousne se útočníkovi do nohy a ten vykřikne bolestí a je slyšet, jak útočník dává Buddymu rány.
Buddy, nech ho! okřiknu psa, který vzápětí utočníka pustí. Buddy začne vrčet, což je pro mne známka, že poslechl.
Jsme vlastně kousek od Měsičních hor, mohl by pro někoho doběhnout. A ne tady s tím neznámým bojovat a být přitom zraněn. Jeho ještě potřebuji. mihne mi myšlenka.
Buddy, doběhni pro Tammy rychle. Přiveď jí. přikážu psovi, který zná velmi dobře tohle okolí, takže se nebojím, že by se ztratil. Ihned uslyším, jak pes běží splnit daný útok.
Útočník si všimne, že pes zmizel a došlo mu, že pomoc je na cestě.
Ty jeden šmejde. křikne a napřáhne se a v tu chvíli ucítím tupou ránu, která mne přinutí omdlít a donutí mne ztratit rovnováhu a spadnout k zemi. V této chvíli ztrácím přehled nad situací.

Buddy

Buddy vůbec neváhá a vydává se cestou, kterou velmi dobře zná, jelikož jsme jí už tolikrát šli.
Po chvíli dorazí k jemu dobře známé budově. Rychle se porozhlédne po okolí a začne čmuchat a hledat Tammy. Netrvá to ani dvě minuty a zavětří ji. Vydá se za ní do kuchyně, odkud jí cítí. Po chvilkovém odpočinku zjistí, že nemá tlapu v pořádku, ale přesto stále běží vytrvale dál. Za jediným cílem najít Tammy a tím zachránit pána.
Jakmile jí najde, okamžitě začne štěkat. Tammy by si mohla všimnout jeho zraněné přední tlapy a přitom se snaží taháním ji za oblečení, donutit aby šla za ním. Naznačit, tak že je něco v nepořádku.

Záchranná mise

Sedím v kuchyni a klábosím s kuchařkou a jejím pomocníkem o jídle, které vytvářejí. Salát se sýrem a olivami, pečené kuře a chléb a ovesnou kaši s ořechy a medem.
Do misky si nasypu pár mandlí a přeliji je medem rozmíchaným ve smetaně.
Slečno, budete mít zkažené zuby.
Prohlásí kuchařka, žena v letech takový ten mateřský typ, který vás donutí dojíst celé jídlo jediným pohledem.

Ale mě to chutná. Podívám se na ni a hraju si lžičkou s medem.
Najednou se do místnosti přibelhá Buddy a já si všimnu jeho poraněné tlapy. lžička cinkne o misku a já vytřeštěně hledím na uváleného a poraněného psa.

Prosím zavolejte mi někoho.
Poprosím kuchařku , které Buddyho zná.
A potom už vidím jen její záda. Já si vezmu hadr namočený ve vodě a omyji mu krev z packy.

Mezi tím na schodišti a později v kuchyni-Jacob

Kuchařka na tebe zavolá, aby si jí pomohl. Houkne na tebe ať jdeš s ní. Že potřebuje tvou pomoc.
Když přiběhneš ke mě zeptáš se co se stalo.
Někdo má potíže a ty mi určitě pomůžeš.
Podívám se na něho lesklýma očima a klepe se mi hlas.
Počkej tu prosím na mě.
Vyběhnu ven a začnu běhat po ozdravovně a hledat někoho kdo by pohlídal Buddyho. Zaběhnu na terasu a tam sedí Chris jeden z dvojčat.
Prosím pomůžeš mi s něčím .
Mluvím zadýchaně a chvěje se mi hlas, protože nevím co se mohlo stát Willovi. Vyhrknu ze sebe.
V kuchyni je pes , je zraněný prosím pomož mi. Já musím jít. Můj přítel má potíže.
Obléknu si na sebe bundu a vletím do kuchyně.
Jacobe, prosím můžeme jít?

Pátrací akce

Vyletím z vrat a za mnou běží Jacob. Půjdeme po trase, které chodí do ozdravovny.
Pomyslím si a neřeknu ani slovo.Zrychluji a tvrdě si jdu za svým.
Doufám, že ti nevadí, že tak spěcháme, ale na tom člověku mi moc záleží.
Mluvím přerývavě a mám sto chutí volat jeho jméno, ale z mých úst nevyjde ani hláska.
Najednou si všimnu pohybu v zatáčce u křoví.
Stojí tam muž a do něčeho kope.
Po bližším shlédnutí zjistím, že je to William.
Nech ho!!
Skočím po tom chlápkovi a chytnu ho za bundu a snažím se ho strhnout na zem, ale on mě odhodí na blízký stromek. Zalapu po dechu a zavřu oči , abych zahnala mžitky před očima.

Mezi tím v ozdravovně-všichni

Všichni se doslechnete o mém a Jacobově útěku někam ven a o tom, že se přibelhal zraněný pes. Všichni se seběhnete dolů a sondujete od Chrise jestli někdo něco neví. Buddy má sice ošklivě poraněnou packu , ale vypadá to že brzy bude v pořádku.
Kuchařka a ředitelka ozdravovny se vás zatím ujmou . Kuchařka vás odvede do jídelny a začne nosit pozdní oběd a ředitelka vás seznámí s programem.

Pomoc

Když vidím strach v očích vždy jisté a rozhodné kuchařky, okamžitě je mi jasné, že ta pomoc nebude zrovna mytí nádobí. Rozklepaná sestra, kterou znám jen s úsměvem na tváři na mě zapůsobí stejným účinkem jako kbelík ledové vody. Během cesty přemýšlým, co ji mohlo tak vystrašit, ale nic mě nenapadá. Všechno mi ovšem dojde, jakmile uvidím chlápka kopajícího do mého vrstevníka ležícího na zemi nedaleko od pohozené slepecké hole. Na zlomek vteřiny stojím jako přimrazený neskutečným hyenismem lidského plemene, hrubé odhození sestry mě ale dokonale probere.
Okamžitě se vrhnu na cizího pobudu a využívaje své menší postavy a toho, že ho Tammy přeci jen trochu rozhodila, naberu ho celou energií svých šedesáti kilo ramenem do žeber. To by ho mělo vyvést z rovnováhy a umožnit mi zasáhnout mu žaludek pěstí. Potom udělám krok dozadu a okovanou špičkou boty ho nakopnu pod koleno.

Tato událost na mě ovšem má jeden nežádoucí účinek, kterým je obrovské zvýšení hladiny adrenalinu. Ve chvíli, kdy utočník držící se za nohu klesne na zem ucítím první známky přícházejícího záchvatu.

Doufám, že to Tammy sama zvládne prolétne mi hlavou těsně před tím, než upadnu do bezvědomí a moje tělo se v křeči skácí kousek od napadeného i násilníka.

Autobus

Sedím v autobuse, jaké překvapení! Do uší mi hraje hudba, kterou vlastně skoro ani nevnímám. Vrací se mi vzpomínky, vzpomínky na minulý rok a na místo, kam se znovu po roce vracím.
Mám se radovat? Nejspíš ano, nějak nemám náladu se usmívat. I když je celkem pravda, že jsem docela zvědavá co nám další návštěva tohoto místa ukáže. Co se asi bude dít tento rok? Bude se tu dít něco jiného? Bude tu něco neočekávaného, co by nikdo z nás nečekal? Kdo ví..
Vedle mě spokojeně chrupká Missy. V tuhle chvíli by do ní nikdo neřekl že je to tak aktivní děvče. Když spí, vypadá naprosto klidně, ovšem když se probudí je více jak aktivní. Prostě takové sluníčko Měsíčních hor.
Ani nevnímám, když se probudím, o tom mě přesvědčí až poté, co mi zamává rukou před očima. Sundám tedy sluchátka z uší.
Ne že bych to dělala nějak ráda, opravdu nemám náladu povídat si o tom, jak se těším, co budu dělat jako první a tak dále, ale je to Missy a tak se tedy na ní podívám se značným nezájmem v mých očích.Ona to však nemůže postřehnout díky mým slunečním brýlím, což je celkem výhoda.
“Jak se těším? Já ani nevím, z jedné poloviny se tam celkem těším, budou tam staří přátelé a sem tam taky zábava, ale z jedné, pro mě nepochopitelné stránky se mi tam prostě nechce, nevím proč a nevím oč jde, takže ti na tvé budoucí otázky nebudu schopna odpovědět. No asi ano, uvidíme, jak to tenhle rok vyjde.“
Přinutím se vykouzlit rychlý, plachý úsměv. Jsem ráda, že Missy tentokrát není moc do řeči. Proto tedy po chvíli znovu strčím sluchátka do uší a následuji po příkladu Missy, tudíž dívám se na krajinu, kterou projíždíme.

Měsíční údolí

Když konečně dojedeme do Měsíčního údolí, jenom se podívám z okna. Poté zamířím pohledem směrem k Missy, která vystřelí z autobusu tak rychle, že by jí ani raketa nestačila, ta je oproti ní jenom ubohý šnek. Cosi ještě vykřikne, ale z toho všeho šramotu , co kolem mě nadělají ostatní mi všechno splyne do jakéhosi zvuku.
Z autobusu vylezu jako jedna z posledních, kam ten spěch, budu tu myslím dostatečně dlouho. Pomalu dojdu k ostatním, všechny si přes sklíčka slunečních brýlí prohlédnu a u každého nového se pokouším odhadnout aspoň zhruba jeho povahu, ovšem když jsem s tím dotyčným ještě ani nemluvila je to celkem těžké.
Když přijdu k Tammy, pokusím se na ni usmát, leč marně. Proto na ni pouze kývnu hlavou na pozdrav a vydám se do svého pokoje. Tam položím svá zavazadla vedle postele a rozhlédnu se po pokoji, sic malý, ale za to celkem pěkný.
Osprchuji se a obléknu si pohodlné kraťasy v barvě černé fialové tílko.
Mám ještě chvilku času a tak se natáhnu na postel. Jen tak ležím a dívám se do stropu, a přemýšlím. Přemýšlím o minulém pobytu zde, přemýšlím o spoustě věcí, co se tu stala, přemýšlím nad úplnými blbostmi, dokud neusnu.
Když se probudím, s hrůzou zjistím, že za necelých pět minut mám být v Zimní zahradě.
Když dorazím do Zimní zahradě, doslechnu se o nějakém úprku Tammy a ještě jednoho kluka. Kdo ví, co se stalo, snad to dobře dopadne. Kuchařka nás zavede do jídelny a podává pozdní oběd. Jen tak se šťourám v jídle a poslouchám slova, která nám řekne ředitelka.

Venku - uvítání

“Zdravím vás, doufám, že se vám u nás bude líbit, ať už jste tu byli, či jste tu poprvé. Určitě si toto místo zamilujete stejně, jako já a Tammy.“
Na všechny se usmívám, s někým si potřesu rukou, na někoho pouze kývnu. Pozoruji obličeje nových lidí, celkem mě zajímá, jak na toto místo budou nováčci reagovat. Prohlížím si i tváře lidí, kteří tu už byli, pozoruji jednoho po druhém. Vidím Missy, ano naše sluníčko, na jejímž obličeji nikdy neuvidím smutek, tedy aspoň v to doufám. A tak dále a tak dále, snažím se vzpomenout si na všechny jména nedokážu si všechno hned tak dobře zapamatovat jako Tammy. Proto si vždycky pletu jména a sem tam i někoho oslovím ve stylu „Hej, ty v té žluté mikině.“ Ovšem já moc často zde přítomné neoslovuji, k tomu tu mám Tammy, aby mi osvěžila paměť.
Když konečně porozdáme všechny klíčky, se všemi se dostatečně přivítáme, poklábosíme a rozhlásíme, kde a kdy se setkáme, vydám se společně s Tammy do kuchyně.

V kuchyni
V kuchyni sedím naproti Tammy a jenom poslouchám jak společně s kuchařkou a jejím pomocníkem o jídle. Nijak se nezapojuji do konverzace, jenom poslouchám o čem si povídají a přitom se utápím ve svých vlastních myšlenkách.
Když si udělá Tammy tu svojí pochutinu, jenom nad tím zavrtím nevěřícně hlavou.
“Jak to můžeš jíst, vždyť je to hrozná slátanina“
Podívám se na ní nechápavě a potom se se značným odporem podívám na misku plném té slátaniny.
Kolem mě se najednou děje tolik věcí, Tammy běží pomoct našemu kamarádovi Willovi a tak jsem tu vše dostala na starost já.
Jenom doufám, že bude Will v pořádku
Bleskne mi hlavou a podívám se směrem, kudy běžela Tammy.
Dojdu tedy do Zimní zahrady a počkám, dokud se sem všichni nedostaví, poté se na všechny usměji a tlesknutím si vyžádám pozornost.
“Chtěla bych vás tímto uvítat v Měsíčných horách a doufám, že se vám zde bude líbit. Vítám zde tváře, které už jsem viděla a také ty nové. Ti, co už tu byli už určitě něco o programu ví, vlastně se ani nijak moc nemění. Po obědě zde budou probíhat léčebné kůry. Dále tady jsou koně a samozřejmě tady budeme mít i nějaké akce. Jako jsou třeba výlety a podobné věci, o kterých si poté později ještě něco řekneme. Jestli vám nebude něco jasné, tak se obraťte na Tammy, či mě, či na jakýkoliv personál zde, každý vám mile rád zodpoví vaše otázky. A teď tedy dobrou chuť.“
Usměji se na všechny, posadím se ke svému stolu, nedočkavě pozoruji vchod v naději, že se v nich každou chvíli může zjevit Tammy.

V kuchyni

S foťákem jsem zamířila do zimní zahrady, když nás kuchařka postupně odvedla do kuchyně. Zraněný pes a další drobnůstky působily jako začínající příběh detektivky. Skousla jsem si spodní ret. Ať už se stalo cokoliv, nebylo to na Tammyno pověstné mávnutí rukou. Říkám si, zda bych neměla něco, nějak, ale nakonec si řeknu, že bych jim tam asi příliš nepomohla, a tak se přikrčím a čekám, co mi donesou k jídlu. Po dlouhé cestě, kdy jsem jedla jen müsli tyčinky mi docela vyhládlo na nějaké pořádné jídlo.

Podívám se na jídla a s úsměvem naznačím kuchařce, že mi postačí jenom ten salát. Nechci jí vysvětlovat, co všechno by mi způsobila alergie, když se tak mile a přívětivě tváří. Namísto toho začnu vyndávat sýr a vezmu si něco salátu. Vypadám jako vybíravá holka, vím. Rozhlížím se napravo a nalevo... Paní ředitelka se o zmizení Tammy vůbec nezmínila, podle toho, jak se dívka se skoro až bílými vlasy hnípe v jídle bych to viděla na to, že i ona čekala trochu více.

Přesně ve čtyři hodiny příjdu do zimní zahrady. Ředitelka začne svůj proslov a tak ji pozoruji a poslouchám. Když skončí zasednu ke stolu. Vezmu si lehký salát, protože nemám moc chuť a ani hlad. Zatímco jím pozoruji okolí a vnímám co se kde děje. Zaslechnu jak se někdo baví o učitelce Tammy.

Hm... tady se děje věcí... Zajímalo by mě co se přesně stalo.

Nikoho tady neznám a nerada začínám hovořit sama a tak nemám příležitost se někoho zeptat. Pochytila jsem jenom něco v tom smyslu, že přiběhl nějaký pes a Tammy ještě s nějakým klukem někde běželi. Prý někomu na pomoc.

Doufám že to nebude vážné.

Trošku se nad svou myšlenkou zamračím a dále pokračuji v jídle. Dojím salát ale kupodivu mám ještě hlad. Vezmu si další a rychle ho sním. Podívám se po kuchyni a můj pohled spočine na okně.

Je tu strašně krásná a příjemná krajina... Jak ráda bych se teď projela na koni.
Zasněně se podívám z okna.

Měsíční hory

Tammy ? řeknu si a mrknu ještě jednou abych se přesvědčil že to co vidím je opravdu Tammy. Než se na cokoliv dokážu zeptat řekne mi abych se postaral o psa kterého má v závěsu.
Jen přikývnu a chytnu psa do náruče.
Jen klid Buddy. Jen klid to bude dobrý. začnu ho mírným hlasem utěšovat.
Pomalu ho donesu až do pokoje a uložím ho na postel. Je mi jedno že bude od krve, hlavní je že mu pomůžu od bolesti jako už tolikrát psům.
Chytnu kufr a s trhnutím ho vyškubnu z pod postele. Vytáhnu z něj lékárničku kterou nosím sebou pro případ nouze. I to se mi tady minulý rok stalo ... no když tak přemýšlím tak i Mikovi ...
Obvážu Buddymu packu a pořádně ji stáhnu.
No tak pojď. řeknu klidně a otevřu dveře. Musí to větrat. podotknu a jdu o jídelny. Tiše sedím s Baddym u nohy a sleduji ostatní. Nevečeřím jako už tolik let za sebou.

Pomoc

Chvíli jsem ležel v bezvědomí. Nevnímal jsem okolí a byl jsem, jako by v zdlouhavém snu ve kterém jsem viděl Tammy, která mne přišla zachránit. Když jsem však uslyšel její hlas, pochopil jsem, že to nebyl jenom sen. Nutně jsem se donutil probudit a zároveň nevnímat bolest, která vyzařovala z několika zlomených žeber. Pokoušel jsem se ani nevnímat nehoráznou bolest hlavy. Začal jsem mít strašný strach, ale ne o sebe, nýbrž o Tammy.
Pokusil jsem se pomalu vstát, teda spíše přemluvit svoje potlučené tělo, aby vstalo. Po několika namáhavých pokusech se mi to povedlo. Měl jsem špatnou orientaci, řídil jsem se pouze hmatem. Takže než jsem spíše chodil jsem dá se říct po čtyřech. Na zemi jsem nahmatal dokonce dvě těla a uvnitř jsem doufal, že tam mezi nimi nebude Tammy. Věděl jsem o nějaké přítomnosti chlapce, kterému tak mohlo být něco kolem sedmnácti, teď jsem doufal, že ani jemu se něco nestalo.
Tammy, kde jsi? položil jsem otázku a čekal na odpověď. Srdce mi přitom bušilo, jako o závod a adrenalin se mi hnal do krve.
Doufám, že jsi v pořádku. Toto bych si neodpustil. pomyslím si a dál se snažím postavit na nohy, je to ale velmi namáhavé.
Tammy! křiknu a dál se snažím postavit na nohy, ale je to marné. Na chvíli tento souboj vzdám a všechno se začne vracet do minulosti.
Bylo to asi před rokem, kdy jsem se odhodlal někde pracovat, jako masér. Ano měl jsem na to velký talent, proto mne taky zde skoro ihned vzali. Měl jsem strach, že se ke mně budou chovat, jako k nemohoucímu člověku, který nic nezvládne, ale překvapilo mne jejich chování a to velmi mile.
Naše setkání bylo poněkud zvláštní. Měl jsem strašný nervy z prvního dne v práci. Tehdy jsem tam šel bok po boku s Buddym, jako správná dvojka Byl jsem bez slepecké hole, kterou jsem bohužel zapomněl doma. Takže by mi nikdo neřekl hned, že jsem slepec. Na první pohled to nebylo vůbec znatelné.
Jakmile jsem přišel na pracoviště ocitl jsem se v přítomnosti dámy, která měla tak ohromnou duši, že jsem tomu nemohl uvěřit. Hned však netušila, že jsem byl slepý. Mluvila se mnou, jako k sobě rovnému a ten její smích, byl pro mne jako skřivánčí píseň. Každý dotek jsem si přál, abych nezapomenul. Uvnitř jsem toužil po jediném, abych spatřil její tvář. Měla nádherné jméno, které jsem vyslovoval s elegancí a rád jsem ho vyslovoval. Zamiloval jsem se do ní a snažil se to nedávat příliš najevo, přeci jen beru práci velmi vážně.
Tammy tiše jsem šeptl její jméno a doufal, že se někdo ozve, při nejlepším její hlas. Bojím se o ní. V této chvíli jsem si uvědomil, co všechno jsem k ní začal cítit a nebylo to jen čisté přátelství.
Potřebuji tě, miluji tě. Nechci tě teď ztratit. s touto myšlenkou jsem se postavil na nohy a snažil se na nich dlouze udržet. Jakmile jsem zavrávoral, opřel jsem se o strom a dotkl se přitom něčí ruky.

Nevzdávat se!

Když se na mě otočí útočník, poznám v něm svého bývalého přítele a zvedne se ve mně vlna nevole, která pomalu přejde v obrovský hněv. Jeho posměšný výraz mě rozčiluje.

Tak co už dostal ten tvůj mrzák za vyučenou? Už tě nebude otravovat. Neboj.

Odplivne si do prachu silnice a s vítězným výrazem ve tváři se na mě podívá.
Já zjistím, že na zemi leží docela silná větev a opatrně jí seberu, tak aby si toho Finn nevšiml. Když se otočí k Jacobovi, napřáhnu se a vší silou, která je díky nakumulovanému vzteku o hodně větší, ho praštím přes záda.
Skácí se na zem jako švestka.

Když chceš někoho být, vyber si sobě rovného.
Napřáhnu se k dalšímu úderu, ale těsně před jeho obličejem zastavím.
Ne nebudu jako ty. K tomu se nesnížím. A teď běž, nechci tě už nikdy vidět!
Procedím mezi zuby, a když uslyším Willův hlas, maličko se uklidním.
Modré rifle mám uválené od trávy a od bláta. Neodneslo to naštěstí mé žluté tričko.

Panika mě popadne, když vidím Jacoba bezvládně ležet.
Wille, jsi v pořádku??? Musíš vydržet, je tu chlapec, který má problémy.

Kleknu si k Jacobovi a položím mu ruku na čelo a potom ho pohladím po tváři.

Jacob
Když se probudíš, vidíš maličko rozmazaně, ale z nevysvětlitelného důvodu se cítíš v pořádku a i hned se postavíš na nohy. Necítíš se slabý a ani tě nebolí hlava. Jen nad sebou vidíš sestru, která je ještě lehce vyděšená, ale vypadá to, že je v pořádku a že toho parchanta zvládla. V relativním pořádku je i William, který má naštěstí jen drobné oděrky na obličeji a roztržené kalhoty.

Sarah, Kathy a Chris
Díváte se po sobě a je mezi vámi mnoho nevyřčeného, ale nakonec vám to nedá, tedy hlavně Kathy, která položí energicky příbor. A podívá se nejdřív na Sarah a potom na Chrise a řekne, že byste je měli jít hledat. Okolí znáte, víte, že se stačí držet silnice a nezabloudíte.
Během chvilky jste oblečeni do teplého oblečení a pevných bot, vyzbrojeni baterkou a mobilními telefony a připraveni na cestu.
Chris řekne Lie, aby vše oznámila ředitelce.
Buddy chce jít s vámi, ale poraněná noha mu nedovolí vstát, tak si opět lehne.

Artemis a Lia

Ani se neodvážíte protestovat a jen kývnete na jejich plán. Přeci jen, Tammy, Will a Jacob jsou vaši přátelé.
Souhlasíte s tím, že se postaráte o Buddyho, kterému noha ještě nepřestala krvácet.
Missy jako věčná zachránkyně převezme ošetřování Buddyho do svých rukou, i když ví, že má na psí chlupy alergii, ale teď když se dotkne Buddyho srsti se nezačne drbat a dokonce jí ani neslzí oči. Až se tomu sama podiví.
Lia jí vděčně sekunduje.

Alexej

Když se vrátíš z venku, kuchařka tě usadí ke stolu a připraví ti jídlo. Když se dosytnosti najíš, vydáš se za děvčaty, zeptat se co se stalo.


Will, já a Jacob

Šťastně se na Jacoba usměju a podám mu ruku.
Jsem ráda, že jsi v pořádku. Vezmeme Willa a vydáme se domů. Určitě budou mít strach.
Zvednu ho ze země a dojdu k Willovi,
který vypadá bezbranně.
Teď už vše bude v pořádku.
Podepřu svého kamaráda a Jacob se ke mně připojí a pomalu se vydáme po cestě zpět do ozdravovny.

Výhra?

Pozorně jsem naslouchal každému pohybu. Nejspíš tam někde v blízkosti bude útočník a podle hlasu jsem poznal, že tam je i Tammy, ještě víc mne zamrazilo a chtěl jsem se k ní co nejrychleji dostavit, ale nebyl bych schopen ji nějak pomoct, byl bych spíše brzdou. Možná z toho důvodu jsem se proto raději držel dál a naslouchal.
Jednu chvíli mnou projel velký závan mrazu a ještě větší dávka strachu a obav o Tammy. Když na mne však promluvila, asi po minutě, cítil jsem se klidnější. Je mi líto toho chlapce, ale vím že se o něho dokáže Tammy postarat, takže ji raději nechám dělat svoji práci a dál se opírám o strom, neboť se na nohou jakž takž udržím. Abych někam mohl jít budu potřebovat oporu.
Tuším, že ano. A co ty? odpovím ji na otázku a snažím se potlačit vlnu vzteku, způsobenou svoji bezbranností. To, že to byl její bývalí jsem si uvědomil podle hlasu, vždyť jí několikrát vyhrožoval a nejen jí. Nemiloval jí, spíše jí chtěl vlastnit a když se rozhodla odejít, tak mu zhatila veškeré plány a on se začal mstít. Ale nemyslel jsem si, že až takto zajde.
Raději jsem mlčel, nechtěl jsem to řešit před chlapcem ani jsem netušil v jakém je stavu. Možná až v této chvíli jsem si uvědomil,kdo vůbec zavolal pomoc a přešla mnou ještě větší vlna obav, tentokrát ne o Tammy.
Buddy, snad jsi v pořádku. Sakra, nechci o tebe přijít. Snad se ti nic nestalo zlého. Proč jsem tak neschopnej ochránit vlastního psa? ženou se mi hlavou myšlenky, jako vodopád a většinou je to jen kupa sebeobviňování. V této chvíli jsem přestal myslet na bolest fyzickou a pohltila mne bolest psychická. Nechtěl jsem však vypadat před Tammy sklesle, tak jsem se pokusil nahodit nějakou masku.
Jakmile ke mně došla a začala mně podpírat přepadla mne vlna zoufalosti, které jsem začal nehorázně podléhat. Nechal jsem však Tammy ať dělá, co uzná za vhodné. V této chvíli jsem byla já pacientem.
Nějak se mi nechce věřit, že všechno bude v pořádku. Teď to teprve začalo. A to je tím, že jsem tomu nevěnovali vůbec pozornost. Nevíš, čeho je schopný. Musíš být připravená. Já..já o tebe mám strach. A zachránit tě, nedokážu. Jsem mrzák. V tomto ohledu měl pravdu. vychrlím to ze sebe, jelikož vyhrálo nade mnou zoufalství a dám se do kroku, sice je to namáhavé, ale snažím se svoji bolest potlačit.
Jak je na tom chlapec? položil jsem jí otázku hned potom, jako kdyby se nic nestalo a dál jsem se snažil jít, ač mi připadala ta chůze vyčerpávající. V hlavě se mi hnaly vzpomínky na minulost.

Tehdy se s ním Tammy rozešla, už ani netuším z jakého důvodu. Možná v hlouby duše jsem si přál jeden důvod a to, že by mohla alespoň trošku milovat mrzáka, jako jsem já, jenže to nebylo v této společnosti zrovna nějak dvakrát přijatelné. Vím jen to, že její bývalí, nejspíš se jmenoval Finn jí v jednom kuse otravoval. Začalo to telefonáty v pozdních hodinách, výhružnými dopisy, několikrát jí dokonce i pronásledoval.
Vždycky jsem se jí snažil podpořit, nabídnout jí pomoc a ona jí s radosti využívala a trávila se mnou skoro většinu svého volného času. Občas jsem jí i poskytoval uvolňující masáže a ona mi během toho vyprávěla příběhy, či mi popisovala každičké zákoutí tohoto domu, abych se lépe orientoval. Byl jsem jí za to vděčný a nejen to, začal jsem k ní pociťovat i něco víc než jen přátelství, avšak to že bychom mohli spolu něco mít, to jsem raději vzdal.
Jednoho dne nás načapal Finn, když mne Tammy doprovázela domů a nejspíš si namyslel, že spolu něco máme. A od té doby nechtěl nechat Tammy a začal se i navážet do mě. Kdo by si myslel, že to takto dopadne?

Na malou chvíli se zastavím. Možná to připadá, že si chci odpočinout, ale já spíš toužím po jiném. Vlna vzteku, strachu, bolesti, obav, se přeměnila na něco jiného. Cítil jsem ve své blízkosti Tammy, takže nebylo těžké se dotknout její tváře. Přestal jsem vnímat, kde jsem a co se před chvíli stalo a začal jsem vnímat jí. Dotýkal jsem se něžně její tváře a konečky prstů jsem začal vnímat její tvář, jako obraz který právě vytvářím. Prošel jsem po jejich dokonalých rtů, které by bylo za hřích nepolíbit až k očím jež barvu jsem bohužel neviděl, ale určitě by byli překrásné. Tvář měla tak krásně hebkou, vytvořenou několika anděly a já se jí mohl dotknout. Druhou rukou jsem sjel po jejím rameni a přitáhl si jí opatrně k sobě. Mé rty se přiblížili k jejím, jelikož jsem chtěl jako první okusit Evino jablko. Uvnitř mne vzplanula neukojitelná vášeň, kterou jsem se po ty roky snažil potlačit a potom všem, co se dneska stalo, to vůbec nešlo. Chvíli jsem v tom dlouze pokračoval, a pak se odtáhl.
Omlouvám se, ale jinak jsem nemohl. pošeptal jsem tiše a nějak jsem neregistroval přítomnost Jacoba. Teď jsem myslel na jediné a doufal přitom, že jsem neudělal hloupost.

Cesta do...pryč

Posadím se mlčky do auta a jen zavřu oči, když uslyším, jak kufr aura ztěžka dopadl na místo. Fajn... Stočím hlavu ke straně, takže se mi máma dostane do zorného pole. Rozčiluje mě už jenom ten postoj, jak upjatě tam trčí a nehybně mi mává.
Co čekala? Že se tady rozbrečím, aby mě neposílali pryč? Tak to těžko..
Nejedu tam navždycky... bohužel. Lehce pozvednu koutek do úsměvu, je mi jasné, že vypadá spíše jako ztělesněná ironie, ale co už. Jak se do lesa volá... Periferně zachytím otevírání dveří u řidiče a raději se pořádně zavrtám do sedadla, tahle cesta nebude vůbec příjemná, ani pro mě, ani pro tátu.
Z kapsy mikiny vytáhnu I-pod a sluchátka si vsadím do uší. Stejně na mě nebude mluvit. Ksakru, mluvil se mnou vůbec někdy? Lehce se ušklíbnu, pohled pořád upřený ven z okna. Jasný... táta se mnou přeci nemluví. Když už, tak jenom řve. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Cesta za všechny prachy...

Probudí mě klepání na okénko o které mám opřenou hlavu a po kterém se pomalu vezou sliny. Doprdele.. Přetáhnu rukáv mikiny přes ruce a začnu sklo otírat. Otočím se k zadním sedadlům a seberu svojí příruční tašku. Víc mě v autě nedrží. Skvělý.. Táta mezitím vyndal můj batoh. No, on to batoh úplně až tak není, spíš je to vojenský vak, takovej typ, který používali vojáci ve Vientnamu. Leží kousek od auta. Úžasný, fakt díky tati.. seš dobrej chlap.
Pomalu se k němu sehnu. Klapnutí dveří mě nedonutí se otočit, proč bych měla? Při zvuku naskakujícího motoru, zvednu svoje zavazadlo a vykročím směrem k domu. Všechno v pohodě.. všechno jak má být, skvělý, prostě skvělý!
Pootočím se za odjíždějícím autem, vak mi sklouzne z ramene a s podmračeným výrazem sleduju, jak auto mizí v zatáčce.
"Jo díky, tati. Jsem ráda, že jsi mě sem odvezl. Mám tě taky ráda! Ahoj!" Nahodím příjemný a veselý úsměv, což společně s máváním musí dávat obraz milé dcerky.
"Debile!" Mávání ustane a skončí jenom mezinárodním vulgárním gestem. "Jdi do hajzlu, když ti nestojím ani za blbý ahoj!" Kopnu do kamínku, který leží předemnou, jako kdybych si na něm chtěla vylít všechen svůj vztek, což je v podstatě pravda. Tak fajn.. dobrý.. klídek.
Zašmátrám v tašce, která se mi houpe přes rameno po cigaretách a zapalovači, mírně se usměji, když ruka nahmatá přesně to, co hledala. Vytáhnu z krabičky cigaretu a připálím. Bude to tu skvělý.. nový lidi, úžasný prostředí, jo! Krása... Zhluboka vdechnu kouř do plic. "No to mě poser..."
Znovu zvednu svoje věci a vykročím k domu, nijak nadšeně.. jasný, protože vůbec nadšená nejsem, proč bych asi tak měla být? S lidma se nesnášim moc dobře.. nevím čím to je, jestli zrzavýma dredama, rozdrbanejma jeansama - který mi mimochodem jdou k očím - a vytahanou mikinou, nebo tím... Jsem v pohodě holka..
Přikývnu sama sobě, skoro jako kdybych se v tom chtěla utvrdit. Chci, protože vím, že v pohodě nejsem. No a co?
Naposledy potáhnu z cigarety a hodím ji na zem, načež ji přišlápnu, protože už jsem skoro u domu. "Tak fajn.. jdeme na to. Nahoď úsměv a bude to v pohodě."
Zhluboka se nadechnu a než vstoupím dveřmi dovnitř, zlehka zavrtím hlavou. Tohle bude teprve něco..ještě k tomu s pozdním příchodem, no skvělý.
V chodbě shodím batoh na zem a rozhlédnu se kolem sebe.
"Ehm.. haló?! Je tu někdo?!" No ty vole.. lepší to fakt nemohlo bejt..

Pobyt

Sedím a tiše pozoruji vše kolem. Tedy spíš Buddyho. Občas ho podrbu za uchem nebo ho hladím po jeho hlavě a vzpomínám na některé ny strávené jen s mými psy.
Lil za chvilku jsem zpět. řeknu s tím když se seběhne několik situací. Prosím postarejte se o Buddyho. Neměl by z toho nic mít. řeknu a vstanu. Tak co jdete děcka ? zeptám se a pousměju se i když mi do smíchu není.
Rozběhnu se ze dveří. Jsem rychlý. Za to vděčím tomu že jsem běhal všechny ty přespolňáky a sprinty. Výdrž mi taky problém nedělá... no i když se občas umím zadýchat. Nevadí Tammy a Will jsou důležitější.
Sotva k nim dobíháme vidím Jacoba ležet na zemi a znaky toho že will byl na zemi také. Tammy co se děje ! co se tady stalo ? vychrlím ze sebe. Ikdyž to Will vidět nemůže podívám se na něj a rychle ze sebe vyhodím. Buddy je v pohodě. Musí jenom pár dní odpočívat.

Probuzení

Po probuzení chviličku nevím, kde jsem a co se stalo, ale na to, že ležím na studené zemi je mi poměrně dobře. Když nad sebou zahlédnu tvář Tammy a celá "akce" se mi vybaví. Ihned vyskočím na nohy, což mi způsobí lehkou závrať a rychle se podívám směrem, kde předtím ležel napadený. Protože stojí, spolknu otázku jestli je v pořádku a raději se věnuji přiběhnuvšímu Chrisovi.

To by mě taky celkem zajímalo... já vím jen to, že nějaká svině v lidským těle zase využila cizího neštěstí.

Potom se obrátím k Tammy s otázkou v očích i na jazyku Vy víte, kdo to byl? Vypadalo to že se znáte...

Aniž bych se dočkal odpovědi rozpovídá se William a já zjistím, že útočníka opravdu znala. Pak začne její obličej zkoumat jemnými pohyby a nakonec ji políbí, což mě trochu překvapí a zdá se, že ani Tammy to nečekala.

Trošku rušný první den

Prohlížím si tváře lidí a můj pohled spočine na jedné dívce a klukovi, u jehož židle sedí pes s poraněnou nohou.
Nejspíše to bude ten pes o kterém tady všichni mluví. Proto Tammy tak rychle odspěchala. Prý někdo jeho pána napadl nebo co.
Ten blonďák pak navrhne abychom jim šli pomoct. Neprotestuji. Rychle vyběhnu nahoru. Hodím na sebe bundu, do kapsy strčím mobil a rychle utíkám dolů. Běžím trochu pomaleji, protože nejsem zvyklá takhle sprintovat. Moc to tady neznám, tedy vlastně vůbec to tady neznám. Jsem tady poprvé a tak utíkám co mi síly stačí aby se mi neztratil z dohledu. Když dobíháme k místu, uvidím na zemi ležet nějakého muže a nad ním se sklání Tammy. Když příjdu blíže všimnu si jak se s ním líbá. Trošku mě to překvapí a tak se radši podívám na Chrise a Jacoba.

Návrat


Nestihla jsem autobus.

Stála jsem tam a udiveně sledovala,jak autobus mizí v zatáčce.

Tak to se mi ještě nestalo!

Nechápavě jsem za ním zírala a nedokázala si to vysvětlit.Chvíli mi trvalo,než jsem se vzpamatovala z překvapení.Zavřela pootevřená ústa a urychleně hmátla po mobilu.

Tak to mi někdo musí vysvětlit!Přece není možné,aby si jen tak odfrčeli a nechali mě tu stát v oblaku prachu. No,dobrá.To jsem si trochu přibarvila.
Ale ujel mi opravdu před nosem.A to mě sestra Tammy ujistila,že na mě řidič počká.


Ahoj,tati.Nebudeš mi to věřit,ale ten autobus do Měsíčních hor mi ujel rovnou před nosem.

Vychrlím na něj v rychlosti a ještě teď u toho nevěřícně vrtím hlavou,protože nejsem zvyklá,aby na mě jen tak někdo zapoměl.
Na druhém konci mi odpoví ticho.To mě trošku zarazí,protože můj táta rozhodně neztrácí výřečnost.A to v jakékoliv situaci.

Tati?

Zopakuji znovu a netrpělivě bubnuju rukou do nohy.Vyčkávám na odpověď,která stále nepřichází.A mě se začíná zmocňovat tušení,žese mi tenhle rozhovor asi pranic líbit nebude.

A to jsem si myslela,že moje rozhodnutí pochopil ! A nebude mi v něm bránit.

Ano holčičko,jsem tady!

Zazní mi konečně do ucha jeho hlas,který ovšem nedokáže skrýt provinilost.

A jsme doma!

Ty jsi tam ale nechtěla jet,ne?

Zeptá se,očividně stále doufajíc v kladnou odpověd.

Tak to mě málem dorazí!!

Povzdechnu si a donutím se odpovědět bez toho ,aniž bych na něj začala křičet. Znovu.

Ne,nechtěla jsem jet za matkou.

Říkám klidně a snažím se usmívat přes zaťaté zuby.

Ale ona čeká,že ji navštívíš.

Zdálo se mi to,nebo skutečně v jeho hlase zněla výtka?

Přinutila jsem se ,proti jeho snaze mě obměkčit,zatvrdit.

To je mi líto.Já jsem na ni čekala mnohokrát.A nepřišla.Chci do Měsíčních hor.

Zopakuji odhodlaně.

Já jim už volal,že nenastoupíš.

Tak jim zavolej znovu,že to byla chyba.A matce řekni....že si s ní po návratu dohodnu schůzku.
Až se podívám do diáře,kdy budu mít volno.

Nečekám na jeho reakci a zaklapnu zuřivě telefon.


Ze všech lidí právě on!! Myslela bych si,že ho soužití s mojí matkou dostatečně poučí.Ale ne.Když po něm člověk chce,aby si vyšel na rande se super ženskou,tak se vymlouvá.Ale stačí, aby se objevila jeho exmanželka,zatřepetala řasama,vytlačila falešnou slzu a je zase na její straně!
A rázem se zdá,že zapoměl na všechno,co mu kdy provedla.Včetně toho,že ho opustila a vyměnila za kariéru.A nechala mu na krku nemocné dítě.

Snažím se zhluboka dýchat,abych se uklidnila a mohla si srovnat myšlenky.Na chvíli se zastydím,když si připomenu,co by mi na takové jednání asi řekla sestra Tammy.

Ta by mě za takové jednání asi nepochválila.Loni by mi to bylo asi ukradený,ale od té doby se toho hodně změnilo.Ne že by se z nás staly přítelkyně nebo tak něco,ale začala jsem vůči ní cítit respekt.Sice jsme nikdy nemluvili o ničem osobním,ale faktem bylo,že dokázala proniknout bariérami,kterými jsem se obklopila.Těšila jsem se zase na naše setkání.A i na naše souboje.Byla dobrý soupeř.A na rozdíl od ostatních v mém životě mi nedala nic zadarmo.Nepomáhali mi u ní ani falešný slzy, litování se ,ani vztek.

Usadila jsem se na obrubníku,vytáhla si knihu od Jessicy Inclán a dala se do čtení.
Přerušila jsem tuto činnost dvakrát.Poprvé,když jsem si četla esm od táty.Podruhé,když u mě zastavilo auto,které mě mělo zavézt do Měsíčních hor.

Otcův řidič Andre se na mě široce zazubil a vzal mi z rukou jedinou malou tašku,ve které jsem měla krom dokladů,klíčů,peněz a mobilního telefonu už jen tu zmíněnou knihu.

Ale on prostě nemůže odolat tomu být galantní.

Usedla jsem dozadu a když jsem se ujistila,že mě odveze skutečně tam,kam chci já,rozhodla jsem se usnout.
A vydržela jsem spát až do Měsíčních hor.

Byla jsem ráda,že už jsem tady,protože moje tělo mi dávalo znát,že jsem to zase krapet přehnala a ještě víc jsem byla ráda,že moje zavazadla dojela přede mnou a čekají mě pěkně vybalená v mém pokoji.

A tak jsem se rozloučila s Andrem a odhodlaně zamířila dovnitř.

Za Tammy

Zachovám se opravdu energicky a nakonec mě doprovodí ještě Sarah a Chris. Chris oznámí, že odchází a já to tak nějak automaticky vztáhnu i na sebe, vůbec mě nenapadne se dovolit, což mi dojde až, když běžím za Chrisem, který je rychlejší, než já. Sarah běží pomaleji, ale také příliš nezaostává.

Na krku mám foťák, ani si neuvědomím, že jsem ho pořádně nesundala. Jakmile se zastavíme, dýchám ještě trochu zrychleně a cítím, že mi za chvíli začne být asi trochu chladno. Aniž bych cokoliv (opět) řekla, nasadím si čelovku a jdu se podívat po okolí. Sice nejsem detektiv, ale útočník tu ještě může být a může napadnout i nás ostatní. To, že si troufl na dospělého, není moc potěšující zpráva, zvlášť, když měl psa. Buddy je moc hodný na to, aby jednal přehnaně agresivně, ale... ne, tohle mi nesedí. Tady to má být idylka, nic se tu nemá dít, mají se hrát kolektivní seznamovací hry, chodit na túry, prostě jako minulý rok. Procházím se okolo, protože poblíž raněného je lidí až moc a kdo jiný mu může výrazně pomoct, než právě Tammy.

Cesta z pekla

Každý den bylo to stejné, každičký den jsem si přál jediné a to umřít. Můj otec byl strašný násilník a alkoholik. Moje matka to nikdy nebrala v úvahu a vždycky si myslela, že každá ta modřina na mém těle se udělala sama. Mlčel jsem pod hrozbou svého otce, který byl schopen ublížit moji matce. V duchu jsem ho nenáviděl a měl sto chutí ho zabít, ale toto jsem neuskutečnil, jelikož kdo ví co by se s moji matkou stalo.
Už tak stíhala dvě práce, aby se mohla živit o rodinu, jelikož to můj otec nedokázal. Pořád jen chlastal a prohlašoval o sobě, že je nemocný.
Párkrát se mi podařilo z tohoto pekla odejít, ale nedošel jsem daleko, jelikož si mně našli a já v tom musel znovu žít. Pak jsem si uvědomil, že nejspíš nebude špatné hrát s mámou její hru, jelikož jsem se dozvěděl o jakési ozdravovně v Měsičních horách, která nebyla odsud daleko a poprosil jsem svoji mamku, aby mně tam dostala kvůli mému zdraví.
Ony se ty modřiny nakonec tvoří sami od sebe. Našel jsem si na internetu, že je to nějaká porucha srážlivosti krve. Možná by se mi tam udělalo dobře. promlouval jsem k ní pořád do kola, až mi jednou přikývla na to a já si mohl oddechnout.
Konečně budu z toho pekla ven. Konečně bude klid a tam jim řeknu pravdu, co se zde dělo. pomyslel jsem si a těšil se, jelikož můj den měl brzy nastát. Byl to pouhý den, co mně čekal útěk z pekla.

Ráno jsem se probudil plný elánu, že se mi toto umožní. Vůbec nechápu, jak dlouho jsem to musel přetrpět. Byl to sice rok, co ho vyrazili z práce a on se dal k alkholu, jako jediné možnosti života. Nemohl jsem s tím nic dělat. Byl jsem proti němu nicka se kterou si mohl hrát. Ale teď konečně nastal ten konec.
Věci jsem si nachystal včera, tak abych neudělal nějak extra velký rozruch a dneska se mohl v klidu vyplížit z domu. Mamka mi ještě slíbila, že mne tam odveze. Takže jsem byl za to i rád, že jsem nemusel jít pěšky, i když to vůbec nebylo daleko.
Vešel jsem potichu do kuchyně, jelikož jsem doufal že otec spí, protože měl těžkou opici. A s mamkou jsme se dohodli, že tam na mne bude čekat. Ale v tomto plánu něco selhalo. Byla tam matka, ale na obličeji měla modřinu a horní ret jí krvácel.
Chtěl jsem nějak zaklít, ale to už mně chytl za mikinu a přitáhl si mně. Byl z něho cítit alkohol a tak nehorázně, že bych nejraději zacpal nos. V této chvíli mi však šlo o život, tak jsem na to neměl ani pomyšlení a přemýšlel jsem o tom, jak se mu vysmeknout.
Ty spratku. Ty nikam nepůjdeš. Budeš hezky na prdeli a uděláš to co ti řeknu. křičel na mně a jednu mi vrazil. Z rtu se linula krev a já ji spolkl. Nechutnala vůbec špatně, rozčileně jsem na něho pohlédl.
Nebudeš mi nic přikazovat. Můj otec dávno zemřel. křikl jsem na něho a vysmekl jsem se mu. Byl překvapený a zavrávoral. Toho momentu jsem využil a vzal jsem si kufry. Ještě jsem se ohlédl za plačící matkou, která konečně zjistila moje trápení.
Odpusť mi. promluvil jsem na ní a vydal se do Měsičních hor, které mi budou chvíli dělat útočiště.
Celou cestu jsem běžel, v ruce jsem držel svůj kufr skoro s veškerými věci. A v kapse jsem měl potřebné peníze, které jsem si šetřil na tuto chvíli, protože jsem doufal, že příjde brzy. A teď to konečně nastalo.
Pocítil jsem jak chutná svoboda a běžel jsem dál. I když mi nebylo zrovna nejlíp a špatně se mi dýchalo. Hnal mně dopředu adrenalin a pomyšlení, že by za mnou mohl být on.

Jakmile jsem se dostal do blízkosti Měsičních hor, zpomalil jsem tempo a moje nohy se rozklepali. Měl jsem strach, že tam nedojdu a to všechno, co jsem protrpěl bude k ničemu. Krom toho se ozýval i hlad a žízeň. Vůbec jsem nepočítal s tím, že se tam objeví můj otec a bude tomu chtít nějak zabránit.
Musím. To zvládnu. Zvládnu to už kvůli tomu všemu. pomyslím si a s touto myšlenkou jdu dál. Ruka mně už z toho nešení kufru bolí a ráda by si odpočala, krom ní mně začali i bolet několikrát zlomená žebra.
Tolikrát si toho všimli a tolikrát jsem jim vymýšlel různé historky o tom, co se mi stalo. Tolikrát tomu uvěřily a já jsem byl za to i rád. Tolikrát se to všechno konalo, ale kvůli čemu.
Zastavil jsem se až jsem byl na místě. Porozhlédl jsem se kolem a musel jsem se nad tím usmát. Toto byl jako ráj, který jsem si tolikrát představoval. Hodil jsem kufry na zem a začal pobíhat kolem, jako splašený. Vypadal jsem vážně, jako blázen.
Hurá toto je svoboda. Konečně. řekl jsem si pro sebe a vzal znova kufry do ruky. Vydal jsem se dovnitř, abych se mohl nahlásit a ubytovat.
Doufám, že to všechno vyjde. Doufám, že to mamka dobře udělala. pomyslel jsem si a doufal v to. Jakmile jsem vstoupil dovnitř. Pohltilo mne bezpečí a dá se říct vůně domova, ta kterou jsem nikdy nezažil.
To, že to bylo poněkud opuštěné mně celkem překvapilo, ale ujišťoval jsem se tím, že nejspíš jsou venku. Vešel jsem do místnosti, kde bylo nějaké křeslo a na něj jsem si sedl a po chvíli usnul, bylo to z vyčerpanosti ač psychické, tak fyzické. A zde jsem se cítil v bezpečí natolik, abych tam mohl spát poklidně.

Příjezd

Tak nakonec tam stejně odjedu..
Řeknu si a pousměji se na sestřičku v nemocnici, která mi mění infuzi.

Sestřičko, je pravda, že zítra pro mě přijede taxík a odveze mě do těch Měsíčních hor, o kterých jste mluvila?

Samozřejmě odpoví, že ano, jako už dnes přinejmenším po desáté.
Ale není se čemu divit, že se pořát takhle ptám, protože na to vysněné místo se těším, jako malé dítě na bonbón.

Z těchhle neustálých návštěv v nemocnici mi hrábne.. řeknu si. Snad mě z toho v Měsíčních horách dostanou..

Ležím totiž na lůžkovém oddělení v nemocnici po dalším, těžkém alergickém záchvatu.A tentokrát z mojí viny, protože jsem pohladila psa naší sousedky a odešla do školy. Bez léků, které zůstaly ležet u mě nastole. A tak si pro mě do školy musela přijet sanitka, která mě odvezla sem.
Už zítra ... řeknu si a usnu...
Ráno mě vzbudí sestřička ještě za tmy. Odpojí mě od infuzí a podá mi čisté oblečení, které si na sebe obléknu.Sjedeme nemocničním výtahem dolů, kde už čeká taxi, které mě odveze na místo určení. Kufry, které mi včera přinesli rodiče, mi dá sestřička do kufru a už odjíždíme pryč.

Po cestě poslouchám ipod a tím, že se tolik těším, mi to vůbec neutíká.Kdo by se taky divil mé natěšenosti? Je to po dlouhé době jedna z mála nadějí, jak mi pomoct s mou alergií. I přes léky a injekce mm totiž neustálé eksémy a podobně.

Nakonec ale přecejen dorazíme a já najednou stojím sama před obrovskou budovou a nevím kam jít. Jdu tedy dovnitř,projdu hlavními dveřmi a tam uvidím kluka, co spí na gauči s taškou vedle sebe.
Drcnu do něj, aby se vzbudil a sednu si vedle něj.
Ahoj, co tady děláš? usměju se na něj a rozhlídnu se kolem..nikde nikdo..

Měsiční hory

Jsem v chvíli ve svých snech, které začínají nejdřív dobře a potom se změní na noční můru. Takže sebou trošku zmítám, když do mne někdo drcne, div že nevyletím z kůže, jelikož jsem si nejdřív myslel, že je to můj otec, který mne našel. Ale když si uvědomím, že to je pěkná dívka, rychle vstanu s úsměvem na rtech.
Eh..Čekal jsem tu a jaksi jsem u toho čekání usnul. odpovím jí a porozhlédnu se kolem, jestli se něco nezměnilo, ale ono se vážně nic nezměnilo. Projdu jí pohledem a upřímně se na ní usměji. Něco mi říká, že si nejspíš budeme rozumět.
Jinak moje jméno je Gabriel, jak se jmenuješ ty, krásko? promluvím na ní a na mé tváři je vidět, že to myslím vážně. Vypadá moc krásně a já se cítím poprvé v životě v bezpečí.
Asi bychom se měli porozhlédnou po ostatních. Nejspíš tady někde budou. ještě dodám a na mé tváři je úsměv, to nejspíš k tomu, že se mi tady začíná líbit. Je to lepší než to peklo, kterým jsem si prošel. Jen doufám, že to bude nadále, tak dobré, jak to je v této chvíli.
Rozhlížím se kolem s hlavou plnou myšlenek, kterých se trošku děsím, jelikož mne napadají samé nejhorší, že se jim něco mohlo stát.
Nějak nečekám na její reakci, buď půjde nebo nepůjde a vydám se po schodech nahorů. Kufre je celkem těžký pro mně, ale nesu ho s velkou vervou a nehodlám se jen tak vzdát. Vždycky jsem byl bojovné postavy, tak proč by se to mělo v této chvíli změnit.
Jakmile tam jsem rozhlížím se dál, zda někoho najdu.
Halooo. Je tady někdo? trošku více zakřičím a pak se podívám nechápavě na dívku, zda bude vedle mně. Pořád mi něco říká, že se něco stalo.
Doufám jen, že to není vůbec vážné. pomyslím si a dál sleduji Monicu. Vážně v této chvíli jsem zmatený a je toho za poslední dobu na mně moc. Možná by si mohla všimnou rozbitého rtu, který vypadá, že se stal před chvíli.

Měsíční hory - Gabriel

Po druhém drcnutí chlapce probudím a ten vylétne jako čertík z krabičky..Jako,kdyby se něčeho bál, ale po chvíli se uklidní a usměje se na mě.
Na mou otázku mi odpoví, že u čekání usnul, a tak se tomu zasměji a dál to neřeším.
Přejede mě pohledem a s úsměvem na rtech řekne:

Jinak moje jméno je Gabriel, jak se jmenuješ ty, krásko?Uvede mě to do rozpaků a trochu se začervenám..
Ahoj, já jsem Monica.. a podám mu ruku.Usměji se na něj a čekám, že rozhovor bude pokračovat, protože tenhle mladík je mi velice sympatický, ale on se zvedne a řekne:

Asi bychom se měli porozhlédnou po ostatních. Nejspíš tady někde budou. Já na to jen přikývnu, popadnu svůj kufr a běžím za ním po schodech nahoru. Tam se rozhlédneme a on zakřičí:
Halooo? je tam někdoooo? a tak se k němu se smíchem přidám a křičím taky: Haloooooooooo, Měsíční horýýýý, tady jsou tvoji navíííííí obyvatelééé, kteří mají hlad a rádi by se někde ubytovaliiiii...Směji se na celé kolo, ale pak si všimnu Gabrielova vážného výrazu a podívám se na něj..
Děje se něco? Jseš v pořádku?
Když jen zarytě mlčí, chytnu ho za rukáv a táhnu ho zpátky po schodech dolů.
Pojď..někde tady musí být něco jako jídelna a kuchyně..tam určitě někdo bude..

Usměji se na něj a když sejdeme dolů a rozhlížíme se, kudy pokračovat, tak ho pohladím po rameni, aby se uklidnil. Nevím proč to dělám, ale ten chlapec je mi něčím strašně blízko a tak nechci, aby mu bylo špatně..Jako byhom se znali už dlouho..A vím, že my dva budeme vycházet..

S Monicou

Ta dívka mi je velmi sympatická. Dokázala mně rozesmát a trošku mne dostat do jiné nálady, ale přesto jsem měl obavy. Nejspíš za to mohli moje špatné zkušenosti.
Zeptá se mně jestli se něco děje a chvíli přemýšlím nad tím, co jí říct. Nechci mluvit o svoji minulosti. Nechci, aby mne litovali. Toto už mám za sebou. Tady bych chtěl myslet na něco jiného a s tím mi ona velmi pomáhá.
Jdu s ní hledat jídelnu a kuchyni. Když mne pohladí po rameni, mile mne to překvapí a tak se pokusím o úsměv.
Děkuji. Vážně nevím, co bych dělal. promluvím k ní a snažím se na tváři vykouzlit, alespoň nepatrný úsměv. Ale už mne nebaví být tím, který jen mlčí a kvůli mně i ona.
Řekla bys mi něco o sobě? Co tě baví? Co máš ráda? Jaký je tvůj koníček? položím jí několik otázek a jsem si vědom, že jí nejspíš budu muset taky nějaké zoodpovědět. Ale mohlo by to být lepší, když se někomu svěřím.
A pak se můžeš ptát ty. dodám s úsměvem na rtech a přitom se zastavím. Ani nevím kde, ale v její přítomnosti mi je vážně skvěle. Musím však uznat, že je to poměrně velká budova a ani se to vůbec nezdá.
Příjdu trošku blíž k ní a opatrně jí dám za ucho vlasy. Zahledím se jí do očí a usměji se na ní.
Sluší ti to i takto. řeknu tiše a na výraz na mé tváři je úplně jiný, sám to nedovedu slovy popsat. Je mi velmi blízká a rád bych jí měl za kamošku, ale možná i víc.

S Gabrielem

Po chvíli hledání se v dolní části budovy zastavíme.

Podívá se na mě krásně zasněným pohledem a nečekaně mi poděkuje, což je pro mě nepochopitelné..

Vždyť jsem nic až tak nenormálního neudělala,ne ?
Pomyslím si a lehce se pousměji, aby nepoznal, že mě to zarazilo..
Gabriel se zahledí kamsi do prázdna a dobré dvě minuty nic nedělá..nic neříká...

Zajímalo by mne, nad čím může dumat..vypadá zhrouceně..hmm..
Po chvíli se však na mě podívá a řekne mi, že by chtěl slyšet něco o mě..

ou .. můj obyčejný život ? nu..co..pár prkotin se tu najde..

Nevím co o sobě říct..můj život není až tak zajímavý, jak se ti možná zdá ..
Pousměji se a pohlédnu mu do očí.
Ale něco se určitě najde. Řeknu,když mi poví o tom, že to uděláme výměnou..

Nu..moje rodina je naprosto tuctová..jako každá jiná..Takže o tom se asi zmiňovat nebudu,protože na tom by tě nic moc nezajímalo.. usměji se
Ale jinak mám velice ráda přírodu a zvířata, je to takové moje malé uklidnění..Ale asi největším mým koníčkem je hudba. Hraji na klavír a takové, tomu podobné činnosti, jako je třeba zpěv a tak..
Podívám se na něj, ale žádnou reakci zatím nevidím.Dívá se na mě pořát stejně milým a naslouchavým pohledem.

Asi budu muset nějak odlehčit situaci..

No..a co bych tak ještě řekla.. Nesnáším ryby... a začnu se smát..

Ale on však, místo toho aby se zasmál taky, mi pohlédne do očí a přistoupí ke mě.
Sluší ti to i takto.. řekne po tom, co mi dá pramínek vlasů za ucho.
Děkuju..řeknu stydlivě, sklopím oči a jemně ho chytím za ruku..
Přistoupím o malý krůček blíže.
A co mi o sobě řekneš ty? Řeknu jen tiše a vyčkávám..

S Monicou

Je krásná až moc krásná. Ta její překrásná křehkost. Nedovolím, aby se jí něco stalo. Budu jí bránit za každou cenu. Nikdo jí neublíží, tak jak ubližovali mně. na chvíli se zamyslím. Můj pohled lpí stále na jejich překrásných očí, které nejspíš opoutali ze všeho nejvíc moji pozornost.
Když se mne zeptá na můj život trošku víc znervózním a něco mi říká, abych jí věřil a řekl jí veškerou pravdu. Na chvíli sklopím zrak a zadívám se do země, protože přitom je těžké se jí dívat do očí a mluvit. Zhluboka se nadechnu.
Lepší je mít tuctovou rodinu, než otce alkoholika. Věčně mně mlátil a vyhrožoval mi, abych to nikomu neřekl. Jinak by ublížil mojí matce. A já to udělal. na chvíli přestanu, protože se mi začnou do očí drát slzy a nechci, aby mne tak viděla.
Vždyť kluci nepláčou. No tak vzchop se. Nesmí tě takto vidět, co by si pomyslela. napadne mne a pohlédnu ji do očí.
Utekl jsem z domu. Požádal jsem mámu, aby mi dala peníze a zařídila všechno potřebné. Myslel jsem si, že otec bude spát, když jsem odcházel. Ale on byl vzhůru. A teď mám strach o ní. řeknu jí a začnu těkat pohledem po místnosti. Jsem strašně nervózní a zároveň vystrašený k smrti. Jelikož jsem si vzpoměl na tu jeho tvář a to, jak mne uhodil. Vždyť to stejné může udělat i moji mamce. Upustil jsem kufr, který jsem do teď držel v ruce a prudce se otočil.
Musím mu zabránit, aby jí ublížil. Nesmí na ní vztáhnout ruku. řeknu a mám se k odchodu, ale něco mně drží abych neodešel. Nakonec si sednu ke dveřím. Hlavu dám mezi kolena a začnu plakat. Už je toho na mně moc a mám jakési tušení, že se moji mamce něco stalo.

S Gabrielem

Podívá se na mě strašně nešťastným pohledem a začne vyprávět. Uvědomím si, že jsem narzila na něco velice křehkého a to mě zamrzí..

Já jsem ale husa..chudáček teď musí mluviít o něčem,co ho bolí..

Při jeho monologu se mu začnou drát slzy do očí, ale já dělám, že jsem si toho nevšimla,aby se necítil ještě hůř.

Chudáček..to je hrozné..
Pomyslím si a je mi ho velice..opravdu hodně..líto.

Když vypráví, velice často se nervózně otáčí, jako by čekal, kdy jeho zlý otec přijde.
Chytím ho za ruku..

Pak to v něm ale začne hrozně kypět. Začne se asi opravdu bát o matku, protože zvýšeným hlasem vykřikne: Musím mu zabránit, aby jí ublížil. Nesmí na ní vztáhnout ruku.
A má se k velice rychlému odchodu.
Bojím se, že mě opustí..
Ach..ne...prosím...

On ale jen dojde ke dveřím,tam se sesune na zem a začne plakat. Plakat jako člověk, který toho opravdu hodně prožil.
Zvednu se a jdu pomalým krokem za ním, sednu si vedle něj a dám mu ruku kolem ramen. Položí si hlavu na mé rameno a pláče.
No tak..Gabrieli...ššššššš..To bude dobré.. Utěšuji ho.
Hladím ho po vlasech a snažím se ho uklidnit.
Všechno bude v pořádku. Pomůžu ti to zvládnout..ššššš..no tak.. Políbím ho do vlasů a čekám, až první vlny vzlyků ustanou. Jemně s námi pohupuji a stále ho jemně hladím...

Je mi s ním tak dobře..Nenechám ho takhle se trápit...aach..

Cesta z "místa činu"
Chvíli po tom, co se všechno uklidní se spustí liják, což pro nás znamená svižný návrat pod střechu.
Předtím ještě začne Tammy s nějakými výchovnými řečmi, ale dříve, než se stihnu zatvářit otráveně nad její nevděčností vše uvede do správných kolejí.
Cestou zpátky mi není moc do řeři - mám spoustu věcí o kterých si chci popřemýšlet, a Chris taky zrovna chápavě nevypadá, takže ze začátku jdem beze slova.

Kdo je ten slepec? Co s ním má Tammy společného? A proč ho nějakej chlap napadne tady uprostřed lesa, kde nikdo nechodí, to ho sledoval?

honí se mi hlavou pousta podobných otázek, ale zeptat se na nějakou z nich Tammy mi zrovna vhodné nepříjde a stejně by mi v tuhle chvíli nejspíš neodpověděla... počkám si, jestli nám to náhodou nebude chtít vysvětlit v suchu v léčebně.

Po chvíli přeci jenom prohodím směřem k Chrisovi pár slov

Asi nemáš náhdou tušení, co se to tady děje, žejo?

první ze mě vypadne řečnická otázka

Zdá se, že Tammy ani moc překvapená není, zdálo se mi, že se s tím chlapem zná

pokračuji bez čekání na odpověď právě tak, aby slova slyšel jen Chris a nikdo jiný.

Ředitelka


Lia ti vše oznámí o tom kdo, kam šel a co se stalo. Pošleš ji i s Artemis aby si odpočinuly a nabrali síly. Nějak pořád nechápeš, co se, sakra mohlo stát. Sama přebereš péči o psa tvého kamaráda. Když Buddy usne, ty si oddychneš, protože se můžeš vrátit ke své práci ředitelky. Na stole se ti navršila dokumentace za půl roku. Nebýt vaší úžasné účetní, utopíš se v papírech. Z tvého papírového království tě vyruší dívčí hlas. Maličko se lekneš. Bohužel to Tammy není, jen tři nový pacienti Měsíčních hor, kteří se dostavili později. Vezmeš si na starost jejich ubytování a jsi ráda, že tě vysvobodili od té šílené haldy papírů, která tam ještě pár hodin počká.
Když v tom ti zazvoní telefon. Na druhém konci se ozve matka Missy, která ti s lítostí oznámí, že dcera ještě dnes musí domů, jelikož její oblíbený dědeček zesnul. Jeden telefon následuje druhý, jen co zavěsíš, rozezvoní se znovu, na druhém konci se ozve mužský, špatně anglicky mluvící muž s tvrdým ruským přízvukem, je to otec Alexeje. Oznámí ti, že se jeho syn musí vrátit zpět, kvůli jeho diplomatické cestě kamsi do Indonésie. Takové zmatky, jsi ani nečekala. Konečně se můžeš věnovat nově příchozíma ukázat jim sanatorium. Marisol je tu po několikáté, ale další tři znáš jen ze svých spisů. Jeraho je mírně problematická, Gabriel je týraný hoch a Monica, která nemá vyložené výstřelky.
Potom se před dveřmi Měsíčních hor objeví dvě černá auta a to znamená, že Alexej i Missy odjíždějí.

Skupinka kolem Willa (Tammy, Chris, Jacob, Kathy, Sarah a Will)


Rychle ukončím započatý polibek, když vidím, kolik párů očí se dívá. Cítím, že jsem rudá až u kořínků vlasů. Zběsilé překřikování jednoho přes druhého mě znervózňuje.

Klid prosím, vše vám vysvětlím, až budeme doma.

Najednou se z nebe spustí docela silný liják a to znamená, že domu se dostaneme promočeni. Po prvních kapkách se chvěju jako osika, jelikož mi promokl mohérový svetr stejně jako kalhoty. Vy jste to vyřešili dobře, máte na sobě nepromokavé bundy, které vás ochrání před deštěm, ale obličeje máte ošlehané od kapek, které štípou, protože k dešti se přidal i silný vítr. Jacob se mě zeptá, jestli vím, kdo to byl, jen pokývnu hlavou na znamení souhlasu.

Měla bych vám vynadat a poslat vás domů za opuštění sanatoria bez dovolení, vždyť jste nevěděli, kde nás máte hledat?

Pousměju se nad odvahou těch tří lidí.

Ale nikam vás nepošlu, spíš vám chci poděkovat a domluvím se s ředitelkou a dostanete nějakou odměnu.

Vezmu Willa za ruku a pomalu ho vedu v dešti směrem k sanatoriu.

Jacob a Chris

Když Tammy neodpovídá, dáte se do řeči spolu o tom, co se tu vlastně stalo. Spekulace o tom kdo to byl, proč to udělal a také jestli to neudělá znovu. Jacob se zase zajímá o zdraví psa, kterého jste nechali u ředitelky.(Zbytek je na vás o čem si budete povídat)

Kathy a Sarah


Sarah se přidá ke Kathy ve snaze dozvědět se o tom, co vlastně dělá, proto ji oddaně následuje jako pejsek, ale spíš se plete Kathy pod nohy. Když se rozprší, přidáte do kroku, abyste co nejdřív byly v sanatoriu. Jako by toho nebylo málo, napadení Willa, Buddy a teď vítr a déšť, ale přeci jen je podzim a tyto plískanice jsou v této roční době takřka normální i Měsíčních horách, které vás vždy vítali krásným počasím. Jste poměrně rády, že míříte domů, kde vás čeká teplá polévka a sprcha. (Je jen na vás, jak budete pokračovat)




Opozdilci (Marisol, Jeraho, Gabriel, Monica)

Vám dávám volnost seznamujte se povídejte si ignorujte se.

Incident a já skoro v hlavní roly

Citím v ní tu nervozitu a vůbec se jí nedivím. Proto trošku víc zpomalím v kroku, jelikož se ozve bolest naraženého ramena. Chytnu se za něj a snažím se nedat na sebe znát, že bolí.
Jak jsem se to zachoval? Jsem uplný hlupák. Místo toho, abych to nechal na nějakou vhodnou chvíli, tak jsem jí musel před všemi políbit. A hlavně po této strašné chvíli. dere se na povrch myšlenka. Když se spustí liják, nic mi to nedělá. Jelikož právě v této chvíli se mi, zdá že vidím. Jako kdyby mi ty kapky napovídali, kam mám jít. Jako kdyby zpívali svoji píseň a já jí pouze slyšel. Ale mělo to jedinou nevýhodu, byla celkem zima. Měl jsem na sobě nějakou teplou bundu, která mne nikdy nezklamala, takže jsem jí dal Tammy. Já byl na zimu celkem zvyklí, takže mi ta chvilka nevadila.
To mně vezme za ruku a vede mne k senatoiru. Bohužel mne vezme za tu zraněnou a já trošku víc ucuknu, sýknu přitom bolesti a podám ji spíše tu zdravější, tudíž levou.
Měl bych se jí omluvit. A možná bude lepší si o tom promluvit. Promluvit? Proč si nalhávám, že by o tom chtěla mluvit? další myšlenka. Snažím se jít rychle, ale cítím se nějak unaveně. Snažím se to na sobě nedát znát, snažím se být silný. Přitom si však připadám, jako nějaký slaboch a to se taky ukázalo, když mne musela zachraňovat. Na chvíli se zastavím, abych se mohl nadechnout, protože se mi nějak začalo špatně dýchat.
Promiň Tammy. Neměl jsem tě políbit před všemi. Ne potom, co se stalo. promluvím a přitom se musím pořádně nadechnout. Řekl jsem jí co jsem měl na srdci a teď jsem se spíše musel starat o to, abych se udržel na nohách. Stiskl jsem Tammy pevně za ruku.
Omlouvám se. šeptl jsem a přitom se zhroutil k zemi.

S Monicou

Připadá mi, že je v mé blízkosti anděl a přitom to je dívka, která mne dokáže uklidnit. Která má na mně tak konějšivý vliv. Normální na jejím místě, by nade mnou mávli rukou a odeši, ale ona ne. Snaží se mně uklidnit, utěšit. A to se je jí po chvíli zadaří. Zhluboka se nadechnu a pohlédnu jí do očí. V mých jsou ještě vidět slzy a jsou celkem červené, vlastně se není čemu divit. Dotknu se opatrně její tváři, jako kdybych se chtěl ujistit, že je skutečná a že není pouze vymyšlená představa. Její pleť je tak jemná, že začnu mít obavy, že bych jí mohl nějak ublížit. Ruku proto rychle schovám zpátky. Mé oči jí však stále pozorují, jako kdyby chtěli odpovědět na otázku.
Děkuji. nakonec vyslovím tato slova a pokusím se o úsměv. Snažím se sobě nalhát, že je všechno v pořádku. Že tu nikde není nebezpečí.
V té dívce vidím anděla, který spadl na zem za nějakým cílem. Ochránit nevinné lidi, utěšit jejich bolest, uklidnit je pouhým dotekem, či pohledem. A tento anděl by se měl za každou cenu chránit, proto pro ní udělám všechno. Ona nesmí trpět, tak jako jsem trpěl já.
Utřu si slzy, jako kdyby byla slabost, když je někdo uvidí a zahledím se ještě víc do jejich očí, jako kdybych chtěl něco víc zjistit, ale nejde to.
Proč to děláš? Proč se tak dobře ke mně chováš? To si snad nezasloužím. promluvím a dotknu se přitom nesměle její ruky, kterou pohladím po hřbetu.
Můj anděli. Budu tě za každou cenu ochraňovat.

Incident, kterému vůbec nerozumím.

Pořád pokukuju po ostatních a skoro vůbec nechápu co se tady děje. Ta Tammy s tím mužem spolu chodí a nebo vůbec nevím o co tady běží. Chci se dozvědět něco víc ale nevím koho se zeptat. Najednou mě napadne Kathy. Nemůžu se ale přinutit něco říct. Vydáme se zpátky do domu. Pořád se motám kolem Kathy, i když tu to asi pěkně nervuje. Nemůžu si pomoct. Najednou na mě spadne pár kapek. Podívám se nahoru a začne silně pršet. Nesnáším déšť a zimu a tak se rozeběhnu za ostatními. Cestou párkrát zakopnu ale naštěstí nespadnu, jak to u mě občas bývá. Doběhneme domů.

Konečně. pomyslím si.

Jsem mokrá a tak jdu nahoru do svého pokoje. Sundám ze sebe promočené věci a dám je na topení. V místnosti je pěkně teplo. Vlezu si do koupelny a pustím na sebe velmi horkou vodu. Umyju se a obleču si volné tepláky a k tomu teplý svetřík. Vlasy di stáhnu do culíku. Párkrát se podívám do zrcadla ale nic hezkého v něm nevidím.

Stejně to už lepší nebude.

Sejdu dolů a vlezu do kuchyně. Tam ulovím něco velmi dobrého a jdu se podívat kde všichni jsou. Docela jsem už i zapoměla, že jsem se chtěla dozvědět něco bližšího o všem co se stalo. Mám tady spoustu času tak to můžu zjistit potom. Procházím se a najednou je uslyším. Vydám se do té místnosti.

S Gabrielem

Sleduji ho.
Sleduji to, jak se v něm jeho pocity převalují jako proudy té nejprudší řeky. Jak tiše vzlyká na mém rameni a já citím tu důvěru..
Tu důvěru, která z něj přímo sálá.
A těší mě to.
Konečně je na světě někdo, kdo mě bere vážně.
Po chvilce však vzlykat přestane a zahledí se mi do očí.
A já pohledem neuhnu, jako jsem to dělala vždy doteď, ba naopak, naoplátku se vpíjím do těch jeho.Jsou jako dvě studny, které mě lákají do svého nitra, kde je tma, ale teplo. Je to tolik zvláštní.
Děkuji.. Řekne jen a dál na mně hledí tím odevzdaným pohledem.

Tys ten, na kterého jsem celý život čekala..Tak neděkuj..
Povzdechnu si a hledím na něj.

Lehce se dotkne mé tváře, ale ruku zase rychle vrátí na své místo. Tím místem myslím tu svou, po které mi jemně přejíždí špičkami prstů.
Já to však cítím po celém těle.
To mravenčení, kdy člověk ví, že je s někým, s kým být má.
Proč to děláš? Proč se tak dobře ke mně chováš? To si snad nezasloužím.
Řekne tiše a dál mě pozoruje.
Lehce se pousměji.
Ano..teď je ta chvíle, kdy mám být upřímná.
Víš,myslím, že teď nemá cenu nějak se vymlouvat. S tebou mám prostě pocit, že je to tak, jak to má být. Že my dva jsme se měli setkat a proto nechci, aby ses trápil. I po těch pár minutách, co se známe..
Pohlédnu na něj a na oplátku jednou rukou lehce prohrábnu jeho jemné, krátké vlasy a druhou rukou chytím jeho teplou dlaň.
Usměji se..
Poté se k němu nakloním a obejmu ho, naprosto spontánně, prostě tak, jako by to byla naprostá samozřejmost.
Všude kolem nás je ticho a klid. Nikde nikdo a mě je tak, jak mi za celý život nikdy nebylo.
Tak krásně...

V sanatoriu

Všichni jsme se bez zranění dobelhali domů a rozprchli jste se do svých pokojů. Dali jste si sprchu a převlékli se do čistého, potom jste měli chvilku na své soukromé aktivity. Willa jsem mezi tím usadila v kuchyni u kuchařek a šla mu napustit vanu v koupelně, která sousedila s mým pokojem. Mezi tím, jsem mu připravila čisté věci. Když se vrátím do koupelny, starší kuchařka mi oznámí, že večeře je připravena a že všechny mohu zavolat do jídelny.
Asi bych jim měla vysvětlit, co se vlastně stalo. Při přemýšlení si prohlédnu své poškrábané ruce a potrhaný mohérový svetr. S těžkým srdcem ho svléknu a hodím do koše. Vytáhnu ze skříně černou mikinu s potiskem a džínové šortky. Těším se až se ponořím do vody, do horké vody s růžovou pěnou.
Při odchodu do kuchyně narazím na dva nové přírůstky .
Dobrý večer. Vyruším je v nejnevhodnější situaci, která může pro zamilované páry nastat. Neslyšně se vytratím k rozhlasu a všechny svolám k večeři do jídelny. Kde je na nástěnce vyvěšen rozpis kdo patří do jaké skupiny. I já se tam přemístím a počkám až dorazí ostatní.

S andělem

Pořád mám tendenci se štípnout, abych pochopil, že toto není jeden z mých překrásných snů, ale že je to skutečnost. Vážně překrásná skutečnost.
Její upřímnost mne mile překvapí a dá se říct, trošku vyvede z míry, jelikož jsem nikdy nepocítil, co je to láska a štěstí. Žil jsem v utrpení, žil jsem ve strachu zda se dožiju druhého dne a teď cítím bezpečí. A k tomu jakýsi zvláštní pocit.
I to že mne obejme mne ještě víc překvapí, ale to její obětí je tak hřejivé, že mne to uklidňuje a pomalu začínám zapomínat, na to co se stalo. Na to všechno, co mne ničilo a já s tím musel bojovat. Teď tu jsem já a možná ona. Minulost je třeba hodit za hlavu a žít. Ale co když já tuto věc nedokážu.
Pohladím ji po jejich překrasných vlasech a chci jí něco říct, ale do řeči nám skočí nějaký hlas. Je to starší osoba, proto trošku zpanikařím a rychle vyskočím na nohy.
No.. ehm.. Dobrý den. nakonec se sebe dostanu a pohlédnu na Monicu, jejíž pohled mne velmi uklidňuje a necítím se být sám. Když odejde ta žena chytnu Monicu za ruku a na mé tváři se objeví úsměv.
Ale to se ozve rozhlas, který nás svolá do jídelny. Trošku znejistím a pohlédnu rozpačitě na Monicu.
No asi bychom měli jít do té jídelny. řeknu a usměji se. Už je na mně vidět, že se cítím líp než předtím. Ještě předtím než půjdeme, pohladím Monicu a dám ji pusu na tvář, jako dík.

S Gabrielem - jídelna

Z naší romantického seznamování nás vytrhne dospělý hlas.
Velice jemný, avšak v tuhle chvíli mým uším velice nepříjemný.
Když se ale ohlénu, vidím jen odcházející postavu, a tak pohlédnu zpět na Gabriela, který alespoň stihl nějak zareagovat.
Ozve se rozhlas.
Ano,myslím, že přesun do jídelny bude teď to nejlepší..
Kufr nechám ležet tam kde je s tím, že si ho přenesu potom,postavím se a chytím Gabriela jemně za ruku.
Tak jdeme..
Počkám, jestli svou ruku nevymaní a když se tak nestane, společně vyrazíme k jídelně.
Vstoupíme do velké místnosti plné stolů, kde je dost mladých lidí a přesuneme se k jednomu z nich.
Pustím Gabrielovu teplou dlaň a posadím se.
Pohlédnu na něj.
Položím ruku na stůl a počkám, jestli na ni položí tu svou a jsem hrozně spokojená a šťastná.
Poté pohlédnu na ředitelku a vyčkávám.
Vypadá velice mile..Ale zdá se,že podle šumu se zde něco událo..eh...

S Monicou

Nějak moc extra se mi tam nechtělo do té jídelny, jelikož to mohlo znamenat, že se mi dva můžeme rozdělit a to jsem já moc nechtěl. Ale její přítomnost mně tolik uklidňovala, že jsem nakonec šel a s úsměvem na rtech.
Vypadalo to tam tak uklidňujíc, že jsem nakonec byl překvapen a mohl se usmívat.
Položím svou ruku na její a usměji se na ní ještě víc, jelikož se cítím vážně dobře.
Vypadá to tu vážně uklidňujíc. Tolik klidu a lásky. Snad se to nepokazí. Nesmí se to pokazit.Bude to dobré a bude to dlouho trvat. řeknu si a s touto myšlenkou si i oddechnu.
Slib mi, že budeme spolu pořád. pošeptám ji do ucha a vtisknu jí na tvář pusu, ale víc si nedovolím. Z toho mám ještě obavy a jsem z toho trošku víc nervózní. Nevím totiž, co se bude dít a taky mám strach, co se mnou bude, když zjistí o mé rodině. Nejvíc mám obavy, zda je moje mamka v pořádku. Ale při pohledu na Monicu se snažím na to nemyslet. Zahledím se na ní a pohladím ji po tváři.

V kanceláři

Nemám ponětí, kde mi hlava stojí. Asi někde daleko, protože vše, co teď dělám ,dělám orpavdu jen automaticky.

Papíry,papíry, všude kolem mě leží papíry a nebýt naší účetní, pravděpodobně bych neviděla nic jiného další měsíc.
Takhle to budu mít za pár hodin hotové.
A do toho ty neustálé, otravné telefony, které nepřestávají vyzvánět.
Crrrrrrr, crrrrrrrrr!
A poslední dva rozhovory jsou snad ty nejzajímavější.
Při prvním se na druhém konci se ozve matka Missy, která ti s lítostí oznámí, že dcera ještě dnes musí domů, jelikož její oblíbený dědeček zesnul.
A druhý ihned následuje ten první s tím, že uslyším špatně anglicky mluvícího muže s tvrdým ruským přízvukem.
Je to otec Alexeje.
Oznámí mi, že se jeho syn musí vrátit zpět, kvůli jeho diplomatické cestě kamsi do Indonésie.
Nakonec z toho vyplyne to, že za další hodinku sleduji z okna své kanceláře dvě auta, odvážející Missy a Alexeje.

Ach jo..já chci mít klid..

Pustím se do dalšího papírování, ze kterého mě vytrhne oznámení, že máme další nové přírůstky, což mě velice potěší a ráda si o nich něco vyslechnu.
Jeraho je mírně problematická, Gabriel je týraný hoch a Monica, která nemá vyložené výstřelky.

Nu..Další zbloudilé duše, kterým pomůžeme..Jsem tolik ráda, že sem ti mladí jezdí..
Pomyslím si a bez dalších okolků píši, píši a píši.

Během asi dvou hodin mám vše hotové a na svém velkém stole mám dokonalý pořádek. Opřu se o opěradlo židle a oddechnu si..
A je to...

Zvednu se s tím, že si uvařím kafe, ale vytrhne mě z mého plánu rozhlas:
Prosímě všechny, aby se dostavili do jídelny.

Ach jo... Ale co, lepší než sedět tady a sama..
Pousměji se a energicky vyrazím dolů do jídelny.
Vkročím dovnitř zrovna když se do čela místnosti postaví sestra Tammy.
Lehce na ni kývnu, usměji se a prohlédnu si sedící návštěvníky.
Trochu zvýšeným, ale milým a jemným hlasem řeknu:
Přeji příjemný večer všem.
Pousměji se a přenechám slovo Tamm.

S Gabrielem

Sedíc ruku v ruce čekáme,co se bude dít dál a hledíme jeden na druhého.
Pak najednou do mého ucha zašeptá:
Slib mi, že budeme spolu pořád.
A lípne mi na tvář něžný polibek.
Otočím se k němu a řeknu jen :
Slibuji... Lehce vydechnu, něžně se pousměji a v tu chvíli vstoupí do místnosti další slečna-paní, která asi bude zdejší ředitelkou.Vypadá stejně mile jako ta druhá.
Pozdraví nás a tak pozornost upřu tím směrem a pevně svírám Gabrielovu ruku.
Nic nás nerozdělí...

Cesta

Dopnul jsem si tašku a ještě jednou se rozhlédl po pokoji. Jako by to snad něčemu pomohlo. Musím odjet, i kdyby se měl zbortit svět. Jenže ten jeden se na to právě chystá.

,,Robe?! Co tam tak dlouho děláš! Nestihneš autobus!" ozval se zpod schodiště mámin hlas. Zčásti zoufale si povzdychnu, ruce v kapsách odrbaných džínsů. Vzhlédnu ke stropu a protočím oči. Nakonec dojdu ke dveřím.

,,Neboj! Hned jdu!" houknu skrz ně v odpověď, zamračím se, pak kysele ušklíbnu.

To je pořád spěchu... Možná by bylo líp, kdyby se sebrali a jeli tam místo mě... pomyslím si, napůl volným pádem dřepnu na postel, co lehce zavrže a párkrát se zhoupne. Máma už několikrát vyhrožovala, že mi pořídí novou, ale já jsem to odmítl. To skřípání a vůbec všechno se mi líbilo, postrádalo to tu puhlazenost, která se jinak odrážela v celým domě.

,,Roberte! jestli okamžitě nesejdeš dolů, tak... nikam nejedeš!" Táta. Celý on. Tyhle jeho směšný rádoby výhrůžky...

,,Fajn!" houknu protáhle, musím se krátce zasmát. Nesouhlasně pokývu hlavou. Takovýhle rodiče můžu mít jenom já. Ale myslím to jen v tom dobrým.
Zvednu se z postele, popadnu sportovní tašku, která je jako obvykle napakovaná až k prasknutí a rozejdu se ležérně dolů.

,,Copak nevidíš, kolik je hodin? Jak to můžeš stihnout?" zeptala se máma, ale sotva stihla začít s něčím dalším, dvěma kroky byla u mě, její oči sklouzly přesně na límec u košile. Teprve po chvíli soustředěného zkoumání a rovnání ustoupila stranou, ale stejně spokojená nebyla.

,,Mami... Nejedu na konferenci, ale jenom zas do tý léčebny. Stejně tam budem u koní kydat hnůj a podobný věci, na to vážně nemusím vypadat jak nějakej bankéř." krátce se pousměju. Setká se to s ustaraným pohledem, který se vzápětí zaměří na otce v duchu: Harry prosímtě, co nám z toho kluka jednou vyroste?

Táta měl na tohle naštěstí stejný názor, jak já. Objal ji kolem ramen a přitiskl k sobě.

,,Nedělej si starosti, Sabino. Vždyť je mu devatenáct. Je to dospělej chlap." usmál se, ale v jeho pohledu bylo znát, že ví, jak moc to je s tou dospělostí aktuální. Rádoby nevinně a velmi vzorně se usměju, pak pokrčím rameny.

,,Tak já mažu, abych to stihnul." sehnu se k mámě a dám jí pusu, táta mě jen zlehka pleskne přes záda.

,,A... ozvi se, ano?" vypraví ze sebe ta pomenší žena. Vždycky mi takhle mezi dveřmi při loučení připomínala ty staré fotografie. Chyběly jí ty šaty s drobným květinkovým vzorem a kraječkou a onen bílý kapesníček. Tátu jsem si dovedl představit se sáčkem a vestičkou, možná dokonce s monoklem, co bylo v tu dobu v módě. Rozešel jsem se po cestě k nižší brance, ještě se sklonil nad štěkajícím retrívrem a podrbal ho na hlavě.

,,Tak ahoj!" zvolal jsem ještě, zacvakl jsem za sebou vrátka, mávl a vydal se po silnici dál. Ještě v duchu jsem si počítal, jak dlouho tam budu a co bude asi třeba a zabral jsem se do toho tolik, že jsem asi někde zapomněl odbočit. Zastavil jsem a rozhlédl se. Nebyl mi tu povědomý ani jeden dům, natož něco dalšího.

Kruci proč tyhle vily staví pořád stejně? prolétne mi hlavou, zamračím se a přešlápnu. Chvíli si říkám, že bych brnknul tátovi, ale nakonec zas mobil sklapnu a schovám do kapsy. Nehodlám jen přidávat jejich doměnkám, že jsem přecijen ještě malej kluk. Vydal jsem se dál, nevěděl jsem, jakým směrem mám jít a ani přesně kudy. Prostě jsem šel, kam mě nohy nesly, dokud jsem si neuvědomil, že za mnou jede auto. Zastavil jsem se a otočil.

,,Astrid?" povytáhnu obočí. V tom hezkým cabriolettu seděla jedna z nejoblíbenějších holek školy a zcela samozřejmě se na mě culila jak ty herečky v hollywoodu. Trochu nejistě se rozhlédnu.

,,Ty..." chvilku se přemýšlivě, zčásti nechápavě zamračím a trochu zmateně zašermuju rukama. Pak mi to dojde. Připadám si současně skvěle a současně jako naprostej idiot. Koutek úst mi cukavě povyjede nahoru.

,,Jak dlouho mě už sleduješ?" usměju se.
Dívka pohodí svojí černou hřívou a úsměv mi oplatí.

,,Nooo... dejme tomu, že už to nějakou chvíli bude." přimhouří rádoby zamyšleně oči, pak kývne.

,,Tak kam chceš hodit?" poklepe na sedadlo vedle sebe. Obejdu auto a nakloním se přes dvířka.

,,Myslím, že to víš, ale.. dneska mám trochu jiný plány. Víš, kde jsou Měsíční hory?" mrknu jako by mimoděk na hodinky.

,,Mám totiž dojem, že mi asi před půl hodinou ujel autobus."

Měsíční hory

Rozloučil jsem se a ten kus došel pěšky.

Není nad to se nadejchat čerstvýho vzduchu. pomyslím si s lehce ironickým úšklebkem, ale přesto se při nadechnutí donutím zavřít oči a vychutnat si to, Teprv pak pokračuju dál, výšlap mi nedělá problémy ani s těžkou taškou přes rameno. Konečně se octnu před známým domem.

,,Tak... vítejte zpátky v sanatoriu, Roberte Swane." pronesu vcelku nahlas, i když sám k sobě. Chvíli se ještě rozhlížím, než se rozejdu k hlavní budově.

,,Zdravím. Tak kam mě dali letos?" usměju se a vezmu si klíče od pokoje, neprodleně vyrazím nahoru, schody beru po třech. Rozhlížím se, jestli neuvidím někoho známého, ale zatím se tak neděje. Byl fakt, že minulý rok jsem tu nebyl kvůli škole, ale že by tu nebyl vůbec nikdo, koho znám? Tedy víc, než že bych se s ním zdravil. Trochu mě to zklamalo, především jsem se těšil na Cat. Ta rozpustile potřeštěná zrzka mi nešla z hlavy celej rok až doteď...

Vybalil jsem si věci, ale zatím jenom nalehko. Podíval se krátce z okna, pak si dřepl na postel a díval se do podlahy. Nakonec přestanu přemýšlet nad pihatýma tvářema a rozpustilýma culíkama, zvednu hlavu a podívám se na hodiny.

No jo.. čas k večeři...
Sice jsem hlad neměl ani v nejmenším, ale přesto jsem se protáhl, hodil na sebe vcelku obyčejný tričko a vyšel z pokoje ven. Vpodstatě jsem se moc nezastavoval, jenom jsem většinou kývnutím bradou pozdravil pár povědomých tváří a zmizel v jídelně, kde jsem si sednu tam, kde je prostě a jednoduše místo. Tammy poznám hned, ale žena, co stojí vedle ní je mi absolutně cizí. No co, počkám a jistě se dozvím, kdo to je...

Jídelna

Slib krásná to věc pro mé uši, ale občas se stane, že se slib nesplní. Občas se stane, že to nejde splnit. Jednou toto překrásné místo budu muset opustit a zůstanou na to pouhé vzpomínky. Krásné vzpomínky na minulost.
Zamyšleně pohlédnu na Monicu, která hledí na dvě osoby. Nejspíš ředitelku a ta druhá bude ta žena, která nás vyrušila. Trošku přitom znervózním, jelikož nevím na co se mne budou ptát. Jelikož je určité, že ví z jakého důvodu tu jsem.
Nechají mne tady? Co jim budu muset říkat? Co se potom stane? Co se stane s moji mámou? Pokud jí můj otec neublížil. Ne, to se nesmí stát. Měl bych jim o tom říct. ženou se mi v hlavě myšlenky a přitom nechtěne víc zmáčknu ruku Monice. Jakmile si to uvědomím, pustím ji ruku a ještě víc znervózním. Nechtěl bych jí ubližit.
Nechtěl jsem... řeknu tiše a je z mého hlasu poznat nervozitu. Nechci být jako můj otec, který ubližoval mé matce. Nemůžu. Ne já nechci.
Musím se zhluboka nedechnout a snažím se přitom odstranit zlé myšlenky. Mám strach a obavy z toho, co se stane.
Rozpačitě těkám pohledem po místnosti. Občas cítím pohled ostatních a jsem z toho ještě víc nervózní.
Já, já.... já nemůžu. Co jsem o toho čekal? Toto je jiný svět. Nejde to ho propojit. Moje místo je doma. Teď kvůli mně trpí moje mamka... Musím se vrátit. Musím tomu zabránit. Ale jak? další myšlenka mně provází a ještě víc mne ničí. Přinutí mne vstát, rozhlédnu se kolem a potom přejdu pohledem Monicu. To je možná jediný důvod, který mne donutí se opět posadit.
Musím odejít. Ale nejde to. Lehce se to řekne. Ale ona je tady. Ona můj anděl. Slíbil jsem, že jí budu chránit. Nemůžu jí opustit. Nemůžu takto. s touto myšlenkou se rozpačitě dotknu její ruku a přitom si slibuji, že jí nestisknu. Že se k ní budu chovat, jako k porcelánové panence. Nikdo ji neublíží a neublížím ji ani já.

V senatoriu

Dostali jsme se v pořádku domů. Nejspíš tuto jedinou správnou stránku to mělo. Potom všem, co se stalo. Avšak jsem po tom, co se stalo nemluvil s Tammy a bylo mi toho celkem líto. Mlčky mne pouze usadila do kuchyně, kde byli kuchařky a mně spíše připadalo, že místo abych pomáhal, tak spíše zavazím.
Možná v této chvíli jsme si vzpoměl na svého drahého psa, který kdo ví co s ním je. Prudce jsem se postavil, ale to mně zarazily a řekli mi, že je Buddy v pořádku. Možná mně toto uklidnilo a přimělo si opět sednout. Což sedět, bylo u mně celkem složité. Ač jsem slepec, stále musím něco provádět. Nesnáším totiž ten pocit nic nedělání.
Jakmile se ozvlal Tammyn hlas z rozhlasu, trošku jsem se polekal a bylo mi jasné, že v této chvíli bych se měl odklidit do jejího pokoje. Kde na mně s jistou pravděpodobností čekala koupel.
Podle hmatu jsem se dostal do jejího pokoje a později i do koupelny. Kde to překrásně vonělo skořicí. Mírně jsem se nad tím usmál, když jsem se ocitl v překrásně teplé vodě, která uklidňovala moje smysli a přitom jsem poslouchal dešťové kapky. Možná bych byl schopen přitom usnout, ale nechtěl jsem zase něco provést.
Jakmile jsem se umyl a oblékl se do čistého oblečení, které u Tammy zůstalo, rozhodl jsem se usadit do křesla a poslouchat kapky deště.
Dneska toho bylo až moc. Nevím, co bych jim říkal. Bude lepší, když tady zůstanu a nebudu zavazet. Kdo by stál o to vidět slepce? Ještě by mně litovali a to se mi nechce připustit. Stejně se to jednou stane. ženou se mi hlavou myšlenky, které se snažím umlčet. Soustředím se tudíž na kapky, které dopadají na okap, nebo na ty které se sraží s oknem. Vydávájí tak přenádherný zvuk, je to jako nějaká hudba a tak melodická, že se přitom krásně usíná. Což se mi po malé chvilce podaří. Usnu na křesle vedle okna.A je mi přitom jedno, co se děje.

Jídelna, VŠICHNI !

Stojím a tiše na vás hledím.
Někomu by se mohlo zdát, že čekám na to, až se utišíte, jiný by si mohl říct, že vás jen pozoruji. To ale teď není důležité. Důležitý je další plán.

Postoupím krok dopředu a promluvím o něco hlasitěji, než zněl před pár chvílemi můj pozdrav.
Vážení a milí. Ještě jednou vás zde vítám. A vítám hlavně naše nové členy.
Kývnu směrem k Monice,Gabrielovi a Robertovi a obdařím je zářivým úsměvem.

Pro vás, kteří mě ještě neznáte, jsem ředitelka Carollin, ale všichni mi můžou říkat slečno Caroll.
Ukáži na sestru Tammy.
A tohle je sestra Tammy.

V první řadě bych vám chtěla říct, že jsem velice potěšena tím, že jste letos navštívili naši ozdravovnu.
Že nám důvěřujete ať jste tu popravé nebo po několikáté a nebojíte se svěřit se do našich rukou.
Věřím, že se vám zde bude líbit a užijete si to spolu s námi.

Rozhlédnu se po vašich mladých tvářích a potěší mě, že na nich pravděpodobně vidím úsměvy a potěšení.
Začnu pomalým krokem přecházet sem a tam, jako vždy, s úsměvem na tváři.

No a myslím, že jste zvědaví na to, co se dnes bude dít. Přemýšlela jsem, co by po tom velice náročném dni mohlo být opravdu uklidňující a napadlo mě snad to jediné, co vždy bavilo všechny návštěvníky.
A to příjemná, večerní projížďka na vašich úžasných koních.
Pojedeme krokem, takže se nemusíte bát, že by vás to nějak namáhalo a můžeme si všichni příjemně popovídat. Pokud nemáte nic proti, zúčastním se, spolu se sestrou Tammy, také.

Znovu se rozhlédnu.
Jak je možné, že jsem jen o pár let starší, ale cítím se oprotinim tak stará? Tohle se musí změnit a jak jinak než trávením času s nimi?

Takže váš další úkol je připravit sebe, hezky se obléknout, připravit koně a stát připraveni za hodinu u hlavní brány. To je v 19:00.
A mám pro vás úžasnou zprávu.
Kdo bude poslední, bude mít zítra ráno budíček.

Zasměji se, pokývnu hlavou a pomalu jako první vyjdu ze dveří.

Popis
Boxy pro koně máte tak, jak jsou popořadě fotky vašich koní. První polovina-levá část stájí, druhá polovina- pravá část stájí.
Stáje jsou odemčené.
Sedlárna, sklad a podobné věci jsou vzadu za boxy.
Oblečení, helmy, páteřáky a podobně máte buď každý své, nebo v sedlárně- to je na vás.
Prosím o důkladnou přípravu koní, čili, né že je osedláte a pojedete.To se nedělá. Koně musí být vždy, za každou cenu, nádherní, upravená a spokojení ;-)

William

Pokud chceš, můžeš se přidat. Někdo, třeba já, si může tvého koně přivázat lanem k sedlu.
Jestliže se ale budeš chtít k nám přidat, myslím, že nejlepší bude zajít za sestrou Tammy.
Nechám to na tobě.
Pokud si vymyslíš vlasní plán, budu jen a jen ráda.

Jídelna

Předstoupí před nás ta druhá žena.
Mladá a velice mile vypadající, s dlouhými blonďatými vlasy a plnými, červeně nalíčenými rty.
Opravdu krásná žena.
Představí se nám a tak na ni jen mile kývnu a dál svírám Gabrielovu ruku.

Po docela mile proneseném monologu zjistíme náš další plán, který se mi opravdu zamlouvá.
Chmm..noční,romantická projížďka na koních..To je super.

Pohlédnu na Gabriela.
Skvělý plán, že?
Pustím mu ruku a tiše se zvednu ve chvíli, kdy ona ředitelka odchází z jídelny, následnována sestrou Tammy.
Rozhlédnu se po ostatních, kteří se také začnou urychleně sbírat a pousměju se.
Pojď rychle, ať to stihneme a nejsme poslední.
Čapnu ho za rukáv a táhnu ho za sebou.

Dojdeme ruku v ruce do stájí, kde se každý odpojíme ke svému koni. Naše boxy jsou vedle sebe, z čehož jsem nadšená.
Vejdu dovnitř a vydechnu úžasem nad tou nádherou, kterou uvidím.

Ahooooj malá...
Poplácám jí po krku a okamžitě si padneme do oka. Jako by mi byla vybrána na míru.
Je to sněhově bílá klysnička, arabského plemene, s obrovskýma očima.

Vezmu kartáče a začnu ji hezky od krku kartáčovat.Dokonale jí vyhřebelcuji hřívu i ocas, a ani když jí stojím za pozadím, nemám strach.
Od prvního okamžiku, co jsem jí pohlédla do očí, jsem jí začala věřit.

Nakonec jí vyčistím kopyta a rozeběhnu se do sedlárny.
Po cestě nakouknu do boxu na Gabriela a vidím, že už je také skoro hotov.
V sedlárně popadnu vše potřebné a utíkám zpátky.
Osedlám Auroru, která vůbec nedělá problémy a obleču se.
Celou dobu jí šeptám do ouška, jak je nádherná a úžasná.

Tak..a je to maličká..
Pošeptám a poplácám jí po plecích.
Teď je z tebe doknalá krasavice a můžeme vyrazit.

Vezmu do ruky helmu a vyvedu Auroru před box
Juknu na Gabriela.
Jsi hotov? Je 18:45...ráda bych to stihla.
Tiše se zasměju a čekám po boku Aurory.

Jídelna a poté jízdárna

Zase se mi všechno zdá, jako kdyby to byl jenom překrásný sen. Projížďka na koni, jako kdybych já byl princem a ona jest mojí princeznou. Ale taková princezna se musí přeci chránit, před velkým drakem. A to by možná v této chvíli představoval můj otec, který až se dozví kde jsem, tak si mně s určitou pravděpodobností najde. Ale na to raději nechci myslet. Vážně by mně zajímalo, jaký to bude pocit si sednout na toho koně a dívat se z něj dolů.
Ano, připomíná mi to pohádku. Ale je to vážně skutečnost? zamyslím se a zamyšleně se podívám na skleničku, pokud zde nějakou mám.
Ale to se všichni začnou sbírat a samozřejmě s nimi i Monica. Takže mně nezbývá nic jiného, než taky vyrazit.
To snad hoří? řeknu nepochopeně, když mne čapne za rukáv a raději neprotestuji. Nemohl bych svoji princezničku zradit. Musím přeci jako pravý princ stát po jejím boku a ochraňovat tak překrásnou dívku za každou cenu.
Nakonec se stejně u stají odpojíme každý ke svému koni. Měl bych pochválit vedení za výběr koně, vážně vypadá jako anděl a taky se tak chová ke mně.
Budeš můj anděl strážný a já budu zase tvůj. šeptnu k němu a začnu ho kartáčovat, abychom se lépe seznámili a on mně později pustil na svůj hřbet.
Občas se nějak ohradí, že se mu třeba to moje kartáčování nelíbí, ale nic jiného mi neudělá. Vypadá tak nespoutaně a přesto mi dovolí, abych si mu sedl na hřbet.
Hodnej kluk. řeknu mu, když jsem u konce a pokusím se ho osedlat. Nejdřív se trošku vzpírá, ale nakonec se nechá.
Vyjdu ze stájí v té chvíli, kdy na mně začne mluvit Monica. Trošku se na ni usměji a ukážu na svého usedlaného koně.
Ano jsem hotov, má drahá princezno. promluvím k ní a usměji se na ní. V mých očích je vidět konečně pocit štěstí a pocit bezpečí, který bych i jí chtěl věnovat. Udělám něco, jako úklonu.
Tak a můžeme vyrazit mé krásky. řeknu tiše, tak aby to slyšela jenom ona a její přenádherný kůň. Usměji se na ni a čekám na to, kdy vyrazíme bok po boku.

Tu krásu, co nemůžu vidět

Probudím se s pocitem, že bych měl něco dělat. Vstanu z křesla s pocitem, že bych konečně mohl otevřít ty zatracené oči, abych se podíval po té kráse. Ale ono je to marné, na což příjdu po chvíli.
Tak dlouhou dobu žiju ve tmě, že už mně ta tma začíná pohlcovat celého. Že už přestávám myslet na to překrásné, že už přemýšlím na jediné, jak tu tmu ukončit. Jak ukončit to veškeré trápení.
Něco mi říká, abych šel do stají, tak i z toho důvodu se tam vydám. V ruce držím slepeckou hůl, která mi pomáhá, abych do něčeho nenarazil či abych nespadl. Je to taková slabá náhrada mých očí.
Slyším jen své kroky, naslouchám tomu, jak mi tluče srdce. Naslouchám zvuku slepecké holy a odhaduji tím, co kde je.
Co bych dal za oči? Co bych dal za to, abych viděl jejich tváře. Těm co pomůžu. Co bych dal za to, kdybych viděl východ slunce s Tammy? Dal bych za to všechno. pomyslím si a dojdu do jízdárny, kde už je hodně lidí. Všichni jsou nadšeni ze svých koňů, co dostali. Ale já na toho svého nevidím. Poznám ho podle jediného, že u něj zatím nikdo není.
Cítím v něm touhu po volnosti. Zavidím mu to. Závidím mu, že má oči a může vidět. A zároveň ho obdivuji, že zde vydrží. Určitě je překrásný.
Zdravím tě příteli. promluvím na něj uklidňujíc ho a zároveň sebe.
Ruku mu položím na hřbet a pomalu po hřbetu sjedu. Cítím jeho hebkou kůži a díky dotykům si začím představovat, jaká je asi jeho stavba těla. Jak asi vypadá.
Nevím, zda jste vybrali slepci správného hřebce. pomyslím si a dál sjíždím doteky po jeho hřbetu.
Tvé jméno je Raven. Překrásné jméno. Ale něco mi říká, že si divoký ač si všichni myslí jiné. Že miluješ volnost a toužíš tolik po volnosti. Tím pádem nasednout na tebe, no nevím nevím. promluvím k němu odhodlaně a pokusím se o úsměv.
Všichni jsou nejspíš připraveni a čeká se jenom na mně. Proč je tak těžké na něj nasednout? sám sebe se ptám a přitom se snažím podle hmatu najít sedlo a další potřebné náčiní k osedlání.
Tuším že to nejspíš nechceš. Ale věř mi příteli, že to dělám nerad. promluvím k němu a přitom se na něho snažím dostat sedlo, které se mi podaří na něj dát a taky se mi podaří na něj naskočit. Slepcovi se podařilo bez obtíží naskočit na svého koně.
Tak je to správné. Ravene. šeptnu k němu a vydám se na malou vyjížďku. Ač přesně ani pořádně nevím kde je východ, ale to nechávám na svém koni, kterému plně důvěřuji.
Možná o mně sem volal. Možná proto jsem právě šel já. Malé vypujčení zraku. nad tou myšlenkou se mírně ušklíbnu a na hřbetě svého koně se ocitnu venku, takže jeho stáje byli nejspíš nejblíže k východu. Cítím volnost a to jak si vítr hraje s mými vlasy. Cítím se v této chvíli, tak skvěle. Jak nikdy předtím jsem se necítil. A doufám, že to neskončí. Jen je mi líto, že nevidím jeho krásu a krásu všech. Krásu této noci. Krásu. Prostě krásu.
Ale litovat se není taky to nejlepší. pomyslím si a s touto myšlenkou pobídnu koně, aby mi pomhl hledat ostatní. Načež on poslechne, jako kdyby mi četl myšlenky.

Jídelna

Konečně najdu jídelnu. Usadím se vzadu a pozoruji ředitelku jak se kouká po ostatních. Po chvilce začne svůj proslov. Jedním uchem to pouštím dovnitř a následně ven. Pochytím jenom to že se jmenuje Caroll a že vedle ní stojí sestra Tammy.

To je ta za kterou jsme šli a ona se tam líbala s tím klukem. pomyslím si.

Začnu vnímat až tehdy kdy se zmíní o stájích. Miluju koně. A k tomu ještě projížďka na nich takhle večer? Neznám nic krásnějšího. Začnu přemýšlet jakého koně mi tak asi dali.

Jsem už docela natěšená a tak hned jak skončí s proslovem utíkám do svého pokoje. Hodím na sebe černé rifle, nějaké tričko s dlouhým rukávem (jakmile pak zjistím co je na něm začnu se smát) na kterém je mimochodem vyobrazen kůň a lehký svetřík bledě modré barvy. Vezmu si mp3, kterou si vložím do kapsy a u dveří si vezmu velmi pohodlné tenisky.

Stáje

Celá natěšená se vrhu po schodech dolů, přičemž málem někoho srazím. Rychle se mu omlouvím a pospíchám dál. Vyletím ze dveří jako střela. Pár lidí po mě pokukuje s takovým výrazem jako „to je blázen“. Zamířím směrem ke stájím.

Doběhnu tam a začnu se procházet kolem boxů. Je tam strašně moc koní a všichni jsou úžasní. Nakonec najdu box ve kterém má být můj kůň.

Otevřu ho a spatřím nádhernou klisnu, jejíž jméno je Yesfir. Krásné jméno pro krásného koně. Jsem tak ráda, že jsem dostala zrovna ji. Koukám se na ni a ona se dívá na mě. Má strašně inteligentní oči.

Ahoj, Yesfir. Vypadá to že nějakou dobu budeme jezdit spolu.

Usměji se na ni a dojdu pro kartáč. Začnu ji hřebelcovat. Má krásnou hnědou barvu. A jakoby se její srst lehce třpytila. Potom jí vyčistím kopyta.

Zajdu do sedlárny a přinesu vše potřebné. Osedlám ji, vezmu si na sebe přilbu a vykročím s ní ven. Venku na ní nasednu a jen tak se s ní začnu projíždět. Čekám než ostatní příjdou abychom už konečně mohli vyjet.

Příjezd, jídelna, cesta do stájí

Auto zabrzdilo před venkovsky vypadající dřevěnou budovou a já přes okénko na zadním sedadle vyhlédla ven. Pak jsem pohledem sklouzla před sebe a ve zpětném zrcátku zahlédla mámin úsměv.
Raději jsem odvrátila pohled a ještě chvíli pozorovala tu budovu venku.

Ne, nechtělo se mi tady být, nevěděla jsem, co mě tady čeká, pryč od našich, pryč od kamarádů, pryč od života, který jsem znala a byla s ním spokojená.
Tohle mělo být jiné. Rodiče mě dlouho přemlouvali, spolu s mým doktorem, který tvrdil, že pro moje koleno bude tohle přeci jen nejlepší. Moje koleno to ano, ale co pro mě?
Nakonec mě udolali a já musela přiznat porážku i fakt, že je to vlastně takový trest, za to že jsem prostě toho večera, kdy jsem se vracela z večírku od Pam, sedla na motorku s Bobbym, který měl tak trochu přebráno a zamířil to s námi do nejbližšího stromu. Vlastně jsem mohla být vděčná, že to odneslo jenom moje koleno a ne můj život.

Ze zamyšlení mě probral tátův hlas, který na mě volal jménem. Pořád trochu neochotně jsem otevřela dveře a vystoupila.

Mlčky následuji rodiče – táta táhnoucí můj kufr, máma pevně svírá kabelku, v perfektně nalíčené tváři stále ten úsměv, kterým se mě snaží uklidnit, že všechno bude v pořádku, neustále se na mě otáčí.

"Proboha mami, přestaň už s tím, chováš se jako bych odjížděla na univerzitu na druhou stranu států, pomyslím si malinko naštvaně, ale nahlas nic neříkám.

Vstoupíme do haly, která je prázdná – nikde ani živáčka, který by nám mohl říct co a jak. Naši se začnou chvíli tiše dohadovat, co teď uděláme, jestli chvíli počkat a nebo to zkusit přímo u ředitelky, když se v tom okamžiku objeví malá, postarší žena v bílé uniformě, vlasy stažené bílým šátkem z čela.
Naši ji pozdraví a osmělí se zeptat se, co dělat dál. Já jen mlčím a čekám – co jiného bych asi teď mohla dělat.
Žena na dotazy rodičů odpovídá rychle. Ano, ví že mě tady čekají, nicméně teď jsou všichni z vedení trochu zaneprázdnění papírování ohledně nových tváří. Pokyne nám a odvádí po schodech do prvního patra, kde otevře jedny ze dveří pokoje.

"Až se malinko vybalíte a seznámíte s pokojem, zajděte do jídelny. Paní ředitelka má pro vás nějaký program – a už s vámi do něj počítá. Začne to asi za 15 minut, tak abyste věděla."

S těmito slovy nás nechává v pokoji samotné.

Povzdychnu si a otevřu kufr. Patnáct minut – to za to ani nestojí se nějak vybalovat, asi se jen převléknu po cestě a učešu se.
Naši se se mnou raději rychle rozloučí, táta mě pevně sevře, máma jen stěží zadržuje slzy, pár slov a jsou pryč.
Hodím na sebe čisté triko a džíny, párkrát si prohrábnu plavé vlasy kartáčem, stáhnu je do ohonu a zamířím do jídelny.

Pár lidí už tady je...většinou mladých, posedávajících u stolů a čekajíc, co bude. Mlčky přejdu místnost, posadím se k jednomu prázdnému stolu, oči upřené ke dveřím.
Netrvá dlouho, než se objeví ředitelka společně se svou podřízenou, kterou tituluje sestra Tammy - zajímalo by mě, jestli je nemocniční nebo řádová sestra.
Nemluví příliš dlouho a hned nás zasvětí do svého plánu.
Čímž, k mé hrůze, je večerní projížďka na koním.
Při těchto slovech zblednu a vnitřnosti se mi sevřou děsem. Jistě mám koně ráda, jsou hezcí...ale jen zdálky. Koním se obvykle vyhýbám tak na tři míle nejlíp.

Když se ostatní zvedají, s panikou se nejprve rozhlédnu kolem sebe, a pak se zvednu taky. Třeba to tak zlý nebude – třeba ani na toho koně nebudu muset sedat. Jen se seznámíme a to bude všechno.

Pomalu následuji ředitelku s celou skupinou do stájí.

Stáje, Alona

Po cestě do stájí zahlédnu naprosto nechápavý, možná až vyděšený pohled jedné z nových dívek.
Trochu zpomalím tempo a nechám Tammy, aby si je ohlídala.
I když si myslím, že to nebude potřeba, protože z mého pohledu už zde dlouho nebyla tak úžasná parta mladých lidí.

Dojdu se na úroveň Alony, té milé, mladé dámy s vyděšeným pohledem a usměji se na ni.
Děje se něco? Vypadáš trochu vyděšeně

(Předpokládám, že mi vypovíš, že neumíš na koních, a tak rovnou pokračuji...)

Pousměji se, zrovna ve chvíli, kdy vcházíme do stájí, a okamžitě mi na mysli vyvstane řešení.

Milá Alono, co bych to byla za ředitelku, kdybych Tě nechala napospas té bandě ostřílených kovbojů?
Zasměji se a mávnu pár interních posunků na sestru Tammy, která ihned pochopí, že si ji vezmu individuálně do jízdárny.

Takže, uděláme to takhle. Tahle parta tentokrát odjede bez nás a my dvě se naučíme sedlat koně a půjdeme do jízdárny, ano?

Zatočíme do boxu tvého koně a já po tom,co zjistím, že máš jednoho z nejhodnějších koní, vás nechám v klidu se seznámit. Až poté vstoupím do boxu za tebou.

Takže, teď je asi nejvyšší čas, ukázat ti kde co je a co se jak dělá, souhlasíš?
A pomalu zamířím k sedlárně, kde ti začnu ukazovat, co vše potřebuješ pro čištění koně a pro pozdější osedlání. Nechám tě okoukat si to a poté to společně odneseme k boxu.
Tam ti začnu pomalu ukazovat, jak s čím zacházet a pak,s úsměvem na tváři, odstoupím dál.

A teď to zkus ty. Neboj, jsem tady, kdyby se cokoliv dělo.

Cesta do stájí

Když na mě někdo promluví, polekaně s sebou trhnu a pohlédnu do tváře ředitelce tohohle ústavu.
Pravděpodobně nejsem zrovna dobrá herečka, když se o ně náhle začne zajímat a vyptávat se, jestli je všechno v pořádku.
Po pravdě, v pořádku tedy není vůbec nic...jsem přeci jen holka z města a ačkoliv díky táty mám k mnoha sportům docela blízký vztah, tak v obchodě rozhodně koně neprodává.
Koně jsem zblízka viděla jen jednou v životě, o loňských prázdninách, kdy mě k sobě na ranč do Texasu pozvala kamarádka. Ten jediný zážitek – byť se nic nestalo – mě naučil, držet se od koní dál a zajímat se o jiný věci.

Pokrčím rameny.

"Popravdě jsem nikdy na žádném neseděla. Natož abych věděla něco o …. údržbě nebo jak se tomu u koní říká," vypovím po pravdě, i když víc už to dál nerozvádím.

Když mi ředitelka nabídne pomoc, s němým přikývnutím ji přijmu. Nejsem z toho příliš nadšena, ale chápu, že jestli tady mám nějakou dobu pobýt, tak bude lepší zatnout zuby a něco málo tady vydržet, než být v konstantním boji s vedením.

Bez dalších slov se vydávám za ředitelkou do stájí a nechám si vysvětlit co a jak se provádí s koněm. Zatím si držím od koně docela slušnou vzdálenost, ačkoliv vypadá na první krotce, ale jen bůh ví.

Příliš složitě péče o koně nevypadá. Když ředitelka svůj výklad ukončí, stáhne se, ale kóji nepustí. Mno původně jsem myslela, že bych tak nějak jen tak sedla a maximálně na koně koukala, ale takhle asi můj plán padá. Prohlédnu si několik kartáčů a houbiček, které mi ředitelka ukázala, jeden kartáč vyberu a pomalu se, s bušícím srdcem, přibližuju ke koni.

"Hele, když mi neublížíš ty, pak neublížím ani já tobě, zašeptám ke koni zatím spíš jednostrannou dohodu.
Dojdu ke koni, zhluboka se nadechnu a přejedu kartáčem po jeho hřbetě.

Alone VS. kůň

Kůň se na tebe jen ohlédne, přešlápne z jedné nohy na druhou a jeho kopyto se otře o tvou nohu.

*Já stojím opodál a s úsměvem na rtech Tě pozoruji, bez jediného slova útěchy, bez jakékoliv reakce.
Tohle musí zvládnout každý sám, jinak se toho očividného strachu nezbaví..
Utěšuji se touto myšlenkou, abych se zbavila pocitu černého svědomí.*

Kromě incidentu s kopytem se během tvého kartáčování nic zajímavého nestane, takže můžeš směle pokačovat dál přes hřebelcování k čištění kopyt.
Poté můžeme vyrazit na jízdárnu.

Vyjížďka?
Když se dozvím, že na programu je vyjížďka na koních, nijak mě to nepřekvapí. Tato zábava je tady prakticky denním chlebem. Bohužel, pro mě to není zrovna oblíbený způsob trávení času, ale jelikož nechci kazit kolektiv a koneckonců, během ježdění na koni se dá dělat spousta dalších věcí, nijak moc se tomu nebráním a za ty roky co sem jezdím jsem se celkem s koňským hřbetem sžil. Vyběhnu tedy nahoru, kde se přezuju do vysokých bot (spíš motorkářských než klasických jezdeckých), oštrhaných džínů a černého trička, a jelikož je ještě chvíle času, sednu si k notebooku. Samozřejmě, v tu chvíli pro mě čas ztratí hodnotu a v 18.45, kdy si toho posunu všimnu vyletím z pokoje jako blesk, schody beru po třech. Dole se smykem kolem zábradlí otočím směrem ke stájím, doběhnu ke stání svého koně.

Ahoj Nabu, jedem na vyjížďku oznámím mu stručně jako kdyby mi mohl rozumět a krátce se zamyslím Rozumí, nebo nerozumí?

potom už zběžně projedu jeho hebkou srst kartáčem, prsty mu laškovně prohrábnu hřívu, bleskově zkontroluju kopyta a rovnou přejdu k sedlání. Vzhledem k tomu, že mi zůstává přidělen už od začátku mě zná, moje zbrklost ho nijak nevyvede z míry a klidně se mnou vyjde na dvůr.

Stihnul jsem to jen o pár vteřin před sedmou, budíček mě nejspíš nemine. Dokonce už i William tam sedí na svém vraníku Ravenovi, kterého jsem mu ze začátku, než jsem poznal úžasnou Nabuovu povahu, záviděl pro jeho krásnou černě lesklou srst.

Nejdu pozdě? vyhrknu směrem k Tammy která už samozřejmě netrpělivě podupává a kouká se na mě stejně vyčítavě jako už tolikrát předtím.

Vyjížďka

Po oznámení plánu se jen na souhlas usměji a vydám se do svého pokoje, kde se převléknu do černých rajtek, tlustého vlněného svetru a přes něj si natáhnu reflexní vestu. Do náruče si vezmu podsedlovou deku, která má černomodrou barvu a na bocích je z kamínků vyskládána koňská hlava. Ještě si sáhnu pro chapsy a vysoké jezdecké boty, se kterými se chvilku peru než do nich bota vklouzne.
Z police na chodbě vyndám ze skříně několik reflexních vest a vydám se do boxů za Samaelem.
Přes hrazení u boxu přehodím podsedlovou dečku a vesty.
Otevřu box a Samaela pohladím po čele . Pomalu mu začnu vyčesávat hřívu a poté ji zapletu do copu a začnu ho vyčesávat. když je čistý přijdou na řadu kopyta a naposledy ocas, který jen z půlky zapletu do dračího copu a ještě mu učešu rousy okolo kopy.

Tak chlapče , vypadáš k světu. Promluvím ke koni a začnu ho ustrojovat. Deka, sedlo, udidlo i uzda jsou na svém místě.

Vyvedu koně z boxu a vyhoupnu se do černého anglického sedla. Nepožívám bič jen svá stehna, jemným pohybem na jeho hřbetě ho přinutím do chodu.
Jen kývnu hlavou na Carollyny posunky. U keře s čajovými růžemi, se pro jednu natáhnu a vetknu ji Samaelovi do hřívy . Kopyta klapají po dlažbě.
Ahoj Wille. Tady , natáhni rk, dám ti reflexní vestu.
Přijedu k Willovi na vzdálenost natažené ruky a jemně se dotknu jeho konečků prstů a dá mu oranžovo vestu s odrazkami.

Za chvilku ze stáje vyjede Sarah a hned po ní i Monica s Gabrielem a nakonec i Jacob, který je vždy poslední. Vlastně není ještě čekám na Roberta, který se někde zapomněl.

Můžeme se dneska jet podívat k jezeru jestli chcete. Chci vás vidět jak jezdíte a jak ovládáte koně. V průběhu několika dní budeme trénovat a mimo jiné také si budete zkoušet rozdělávání ohně v přírodě, lovení ryb a boj s tyčí. Všichni bez vyjímek. A zítra vás vezmeme na nějakou procházku a naučím vás rozeznat jedovaté i léčivé bylinky. Někteří z vás si mohou vyzkoušet lukostřelbu a nebo výrobu másla a placek.



Promluvím ke skupince a zhoupnu se v sedle. A rozhodnu se ještě chvilku počkat na Roberta.
Snad netuší, co si pro ně já a Caroll připravujeme.

Jídelna/Pokoj

Takže ředitelka… pomyslím si krátce, když se ona žena představí, následně pak přednese, co nás ještě bude čekat. Při slovech o náročném dni se musím pobaveně pousmát. Že ten dnešní vskutku takový byl. Kývnu spíš pro sebe na srozuměnou, že chápu, pak se zvednu ze židle a volnějším krokem odpochoduju zpátky nahoru do pokoje. Jen co dorazím, spíš ze zvyku se podívám na mobil. Jistě, nepřijatý hovor, zpráva….

,,Ale no tak mami…” nesouhlasně pokývu hlavou, přesto se na tváři vzápětí objeví pousmátí. Vytočím číslo, nadechnu se a čekám, až to někdo zvedne.

,,Ahoj… Dojel jsem, samozřejmě. Jo, vpohodě, nedělej si starosti. Mám…. Taky… Ne, mami, ještě… Dobře. Jistě, že se ozvu. Hele, mami, my teď musíme… Ano. Vždyť ti říkám, že…”

Aneb proč přišel mistr Swan hned první den jako poslední…

V rychlosti jsem na sebe navlékl vhodné oblečení, stejně tak boty. Ozvala se rána, jak se rozrazily dveře pokoje. Vteřinu jsem stáhl hlavu mezi ramena. Tohle jsem opravdu nechtěl, ale co už. Hmátnu po klice, tentokrát už opatrněji zavřu. Schody beru po čtyřech, naštěstí jsem po cestě nepotkal nikoho, koho by můj spěch smetl, ale v tom všem zmatku mě ani nenapadlo za to děkovat.

Stáje

Ještěže se tu už vyznám… pomyslím si, když z běhu trochu zpomalím a místo toho natáhnu krok. Nohy mám na to dlouhé dost. Jen jsem zvědavý, koho jsem dostal do péče letos. Nebo… kdo spíš dostal do péče mě? Zezačátku tu byla vždycky taková nějaká nejistota, ale stačilo deset minut v sedle a…

Queen?! probleskne mi hlavou, i když chvíli trvá, než si tuhle skutečnost uvědomím docela. Na pár vteřin mě tohle dokonale zmrazí. Než se však začnu ptát „za co“, tak nějak se vzpamatuju. Dojdu pro věci na vyčištění, ale ke všemu mi dělá problém najít kopytní háček. Jako by to zpoždění už tak nestačilo. Zamračím se, ještě párkrát prohrábnu věci, než mi ruka vyletí směrem vzad. Protřepu ji a stisknu rty, vytáhnu ještě ten zbývající kus vhodný a potřebný k očistě a pustím se do pucování. Trvá to o poznání déle, přecijen na tomhle koni je minimálně dvakrát víc hmoty jak na ostatních. Díky svojí výšce si na něj štafle brát naštěstí nemusím, ale i tak to bude asi zábava. Nejasně si vzpomenu, že Queena vlastně předloni měla Cat. A slušelo jim to spolu. Tak aspoň něco, když tu ta potřeštěná zrzka není.
Povzdychnu si, dojdu uklidit kartáč a hřeblo zpátky, pak zamířím pro výstroj. A zas vzpomínky na pihatou, drobnou dívčinu a zas obdiv nad tím, co svedla. Vždyť to sedlo muselo vážit skoro tolik, co ona.
S postroji už není zdaleka tolik práce, co s čištěním, vzpomněl jsem si na to, jak se to dělá vcelku hned a ruce pak šly najisto. Otevřel jsem stání a vyvedl Queena ven, nasedl jsem a ještě shora z hřbetu dotáhl sedlo a třmeny.

Takže… zasednout, prošlápnout paty, špičky ke koni, přímka rameno, kyčel, pata... Kdyby to bylo snadný udělat stejně jako si to odříkat… pomyslím si, když skloním hlavu a kontroluju sám sebe. Na to, že jsem na koni vpodstatě dva roky neseděl, to není zlý. Jen na ty prošláplý paty a hlavně špičky si budu muset myslet a kontrolovat se.
Rozhlédnu se, musel jsem uznat, že sedět na hřbetě Shira mělo svoje výhody. Člověk měl nejen přehled, ale i docela pěkný nadhled. Musel jsem se tomu mírně ušklíbnout. Ranní budíček mi v tu chvíli byl úplně ukradený.
Pobídnu koně stisknutím boků, ten se bez problémů rozejde. Nějak podvědomě jsem takovou vnímavost od toho velkého zvířete nečekal, na chvilku mě to vyhodilo z korektního sedu, ale po pár krocích jsem se zas srovnal. Jestli ale takhle budu vypadávat často, tak to tedy bude paráda. Dojedu k ostatním a vcelku podařeným obloukem otočím Queena na místě, aby se tak zařadil k ostatním. Vzpomenu si při tom na parkování minibusu, nebo možná příhodněji nákladního auta s návěsem.

,,Moc se omlouvám za zpoždění, ale… nějak mi dělalo problémy najít štafle. Na místě, kde obvykle stávají, nebyly.” pokrčím rameny a stisknu rty v úsměvu, trochu víc si poberu otěže.

,,S budíčkem počítám, pokusím se nezklamat.” dodám ještě a zlehka kývnu k Tammy. Skutečně mi to nijak nevadí. Aspoň ne v momentální chvíli.

U brány

Dorazíme s Grabrielem předposlední, z čehož mám radost.
Stále stojíc na zemi vedle svého koně na něj pohlédnu..
Vidíš? A kdybychom šli tvým tempem, tak máme budíček my dva.
Zasměji se.

Poslední opozdilec zrovna dorazil až k nám a já se zaposlouchám do Tamminých slov.

Můžeme se dneska jet podívat k jezeru jestli chcete. Chci vás vidět jak jezdíte a jak ovládáte koně. V průběhu několika dní budeme trénovat a mimo jiné také si budete zkoušet rozdělávání ohně v přírodě, lovení ryb a boj s tyčí. Všichni bez vyjímek. A zítra vás vezmeme na nějakou procházku a naučím vás rozeznat jedovaté i léčivé bylinky. Někteří z vás si mohou vyzkoušet lukostřelbu a nebo výrobu másla a placek.

Což mě velice potěší, protože tohle je přesně zábava pro mě.
Pohlédu na Auroru a poplácám jí po plecích.
Strčím nohu do třmenu a ladně se vyhoupnu do Aurořina sedla.
Kobylka ani neustoupí, ani se moc nezpevní, což mě těší snad ještě víc.
Opravdu jsme si padly do oka.
Narovnám se do správného sedu, rovná záda, prošlápnout paty, špičky ke koni a pohodlně se usadím.

Pohlédnu na Gabriela, na Tammy a na všechny ostatní.
Tak jedem ? Už se nemůžu dočkat.

U brány

Všímám si jejího nadšení z koně, každý její pohyb, byť i nepatrný. Jsem s ní spokojený, jsem rád, že jí mám ve své blízkosti a díky ní mohu zapomenout na minulost, která mne tolik tíží.
Můj kůň je poměrně netrpěliví. Cítím, že už už by chtěl se někam rozeběhnout. Nejen on, ale i já.
No dobře, dobře. Přiznávám to. Měla si pravdu, krásko. řeknu s úsměvem na rtech a rozhazuji přitom komicky rukama, div mi neupadne řemen.
Poslechnu si slova Tammy a raději mlčím. Jelikož ani nevím, co bych na to řekl. Mají dobré nápady. Jsem rád, že se mne nikdo neptá na to proč tu jsem. Ale očekávám, že se to brzy změní. Nehodlám si tím, však pokazit náladu.
S tím nasedáním bude trošku větší problém. Mám jen strach, že by mne mohl shodit. pomyslím si a snažím se udělat to stejné, jak to udělala Monica při nasedání. Což se mi po chvíli podaří a já si můžu odechnout.
Hurá. Cítím se tak volný a svobodný. promluvím s velkým nadšením a oči mi jen září. Pohladím přitom volnou rukou svého koně po hřívě.
Jsem rád, že to takto dopadlo. Toto je učiněný ráj. Toto je klid. Nechci odsud odejít. Ale vím, že budu muset. ženou se mi přitom v hlavě myšlenky, které vyruší Monica, když na mne začne mluvit.
Je to super. Taky se nemůžu dočkat. Taková volnost. To jsem nikdy necítil. řeknu a sklopím přitom oči. Je poznat, že vzpomínka na minulost pro mne znamená pouze utrpení a že by bylo pro mne nejlepší, kdybych na to nemyslel.
Napjatě však sleduji, co se bude poté dít a kam se všichni vůbec vydáme. Vážně mne to tady začíná pořádně bavit.

Výjezd

Máte všichni vesty? Zeptám se, když si poutám Ravena ke svému koni. A to znamená, že dnes nepojedu tryskem a ani nebudu ukazovat co se dá dělat na hřbetu koně.

Gabriel a Monica pojedou ve předu a ukáží nám jak se přechází z chodu do klusu. Robert a Jacob se předvedou jak umí vysedávat. A Sarah ty mi předvedeš otevírání brány z koně. Já a Will pojedeme jako poslední.
Pobídnu Samaela k chodu a vyrazíme ven. Willův Raven následuje svého kamaráda.

Jedeme pomalu a já sleduji ty mladé, kteří se baví a sledují krajinu. Nad horami je rudý západ slunce a ozařuje naše tváře. Vydáme se lesní cestou k jezeru. Tímto tempem nám to zabere tak půl hodiny.
Jsem zvědavá kdo se předvede jako první. Pomyslím si.
Wille, jak se ti líbí na vyjížďce .

Vyjížďka

Jsem velmi spokojený, že mne kůň ještě neshodil. Jelikož jsem dá se říct zátěž. Naučili jsme se respektovat jeden druhého. Já vím, že nemá rád, když ho někdo zbytečně pohání a on mi zase slíbil, že mne neshodí ze sedla.
Tak to bychom měli. Ještě nikdy jsem neseděl na koni, jelikož mi to nebylo dovoleno. Ale je to tak uvolňující být s někým v harmonií. pomyslel jsem si a musel jsem se usmát, když jsem uslyšel ve své blízkosti hlas Tammy, abych natáhl ruku. Chtěla mi obléct reflexní vestu a já jsem k tomu měl trošku větší odpor, ale nakonec jsem jí poslechl.
Možná v této chvíli jsem cítil, že s Ravenem máme jistou spojitost. Oba dva bychom chtěli být nespoutanými a přitom nám to něco nedovolí, mně slepota a jeho, že musí být zavřený.
Jak vypadá? zeptám se jí právě v tu chvíli, když poutá mého koně ke svému a přitom nám říká svůj plán.
Vždycky si připravý něco zajímavého. Jsem rád, že jim to prosperuje. Ty děti si to štěstí zaslouží a nejen děti. pomyslím si.
Raven. Dobré jméno. Jak asi vypadá? Musí být překrásný. Tammy má velmi dobrý vkus. Dokáže všechno vybírat srdcem a ne očima. další myšlenka při které se na Tammy usměji. A to už cítím, že někam jedeme. Je to vážně uvolňující, jen mne velmi mrzí, že to nedokážu vidět.
Musí to být krása. Je to skvělý pocit. Ty děti si to zaslouží. A ty si úžasná, že to pro něj děláš. Nechtěla bys mi to potom při šálku kakaa popsat, myslím tím jak to vypadá. promluvím k ní a přitom si užívám toho pocitu.

Vyjížďka

S pohledem připoutanám do Gabrielovi tváře zaslechnu sestru Tammy.
Máte všichni vesty?

Pohlédnu na ni a přikyvujíc se usměji.

Gabriel a Monica pojedou ve předu a ukáží nám jak se přechází z chodu do klusu. Robert a Jacob se předvedou jak umí vysedávat. A Sarah ty mi předvedeš otevírání brány z koně. Já a Will pojedeme jako poslední.
Řekne Tammy a já se můžu štěstím zbláznit.

To je, zdá se, čest. Pojedeme jako první a ještě budeme ukazovat klus.. To je úžasné.
Dokonce je mi až hloupé, že se mi vůbec nestýská po omově.. Je to tu tak dokonalé..

Pohlédnu na Gabriela a mou tváří se rozzáří dokonalý úsměv.
Super,co?

Tammy pobídne koně a tak Auroru také pobídnu, lehkým stiskem stehen a přisednutím, ke kroku.
A na to, jak lehce ji pobídnu mě až zarazí, jak rychle zareaguje a pomalým krokem se rozejde vstříc otevřené bráně.

Přejdu na Aurořině hřbetě přede všechny, projedu bránou jako první a počkám, až se Gabriel zařadí vedle mě. Máme mezi sebou takové dva metry místa, ale i to mi teď přijde mnoho.Raději bych seděla s ním na jednou koni.

Pomalým krokem postupujeme a já se kochám okolní krajinou.
Vypadá to tu jako v jiném světě, všude slyším ptáky, i takhle večer, poslouchám šum stromů, s jejichž větvemi si pohrává lehký, večerní vánek a hledím vstříc rudému západu slunce.

Opravdu jako v jiném světě.. Jako ve světě pohádek, které jsem slýchala v dětství..O elfech, trpaslících a kouzlech..
Povzdechnu si a tiše se zasměji svým myšlenkám..
Jako malá holka Monico..

Podívám na Gabriela...
Je tu krásně viď? Ten klid..ticho.. milující lidé...
Pousměji se své melancholii a trochu zvesela dodám:
Co myslíš, ukážeme jim náš klus už teď?
Vesele a zvonivě se zasměji, otočím se na Tammy a tázavým pokývnutím hlavy se jakoby zeptám, jestli můžeme.

Stáje

Přidám do tempa kartáčování koně. Je docela velký a popravdě, se mi nechce strávit půl dne jen tím, že budu stát v kóji s kartáčem v ruce.
Když se kůň otře o mou nohu, lehce sebou cuknu a malinko se stáhnu, očekávajíc něco horšího než jen obyčejný dotek.

"Hele, přeci jsme se dohodli, že já neublížím tobě ani ty mě...takže jen klidně stůj, než to dokončím, a myslím, že bude spokojenost na obou stranách," syknu téměř neslyšně směrem ke koňskému uchu.

Ředitelka stojí za mnou tiše, jen vyčkává, kdy s prací s končím. V jedné chvíli jsem si myslela, že je už pryč, ale když jsem se ohlédla, tak tam pořád stála, opírajíc se o jednu ze stěn kóje.
Mno nic, Velký bratr vás sleduje, práce se musí vykonat ať už s menší či větší nechutí.

Odložím kartáč a natáhnu se pro hák na čistění kopyt. Trochu podezíravě se na něj podívám, pak na nohu koně a lehce ji nadzvednu. Vyškrabávání špíny mi nepřijde zrovna dvakrát jednoduché, snažila jsem se ne moc tlačit směrem dovnitř – asi jako si dáváte pozor, když stříháte psovi drápky, abyste nestříhli moc vysoko. Když se takhle porýpu ve všech čtyřech kopytech, s úlevným povzdechem se obrátím zpět ke ředitelce, hřbetem ruky si odhrnu ofinu z čela.

K mému nemilému překvapení se však asi projížďce nevyhnu, protože ředitelka z kóje vyrazí rovnou na jízdárnu. Takže mi nezbývá nic jinýho než jí následovat.

Alona, jízdárna

Po cestě jde kůň klidně vedle tebe, jen si občas odfrkne, ale zatím se tváří klidně.
Před vstupem do jízdárny po tobě hodím helmu.
Vezmi si ji..
Řeknu a počkám, až si ji nasadíš.

Otevřu bránu do opravdu velké jízdárny. Zem je pokryta jemným pískem, který se nedostane tolik do koňských kopyt.
Je to zde velice světlé a cítíš tu intenzivní koňskou vůni.

Nechám tě dojít s koněm ke kraji jízdárny a pohlédnu na tebe.

Tak co? Připravena?
Pousměji se.
Není se čeho bát. Máš jednoho z nejhodnějších koní tady, takže pokud na něj nebudeš zlá, on na tebe také ne.

Natáhnu ruku a vezmu si otěže.
Ukážu ti, jak se nasedá a jak máš správně sedět, ano?
S tím přejdu k levé straně koně a otěže držím v levé ruce.
Pravou nohu dám do třmenu, chytím se přední strany sedla a lehce se vyhoupnu na koně.

Vidíš? Nic na tom není..
A teď sleduj, jak si sednu, ano ? Protože správný sed na koni je to nejdůležitější.

Chytím otěže do obou rukou a lokty dám k tělu.
Narovnám záda, podsadím zadek, propnu paty a špičky nasměruji ke koni.
Stisknu stehna a pousměji se na tebe.

Hlavně musíš sedět opravdu zpevněná a pevně se držet stehny.

Seskočím z koně a podám ti otěže.
Stoupnu si, opárajíc se o mantinel, opodál a sleduji tvé počínání.

Kůň ti dělá trochu problémy, asi to bude tvou nervozitou, ale po pár pokusech se to přecejen povede.
Jenže když se dostaneš ke stisknutí stehen, stikneš je tolik, že kůň okamžitě zareaguje a pomalu, houpavě se rozejde napříč jízdárnou.

Jízda

Když se nás zeptá sestra zda máme vesty, jen přikývnu a podívám se na Monicu, která je celá štěstím bez sebe. Musím se taky usmát, ale můj smích přejde jakmile mi Tammy řekne, že s Monicou budeme na začátku a máme ukázat jak přecházíme s chodu do klusu.
Nechapávě se podívám na Monicu a udělám psí oči.
Ale já na něm nikdy neseděl. řeknu tiše, když jsem v její blízkosti. Je ve mně vidět, že mám z toho tak trochu strach, který se snažím potlačit a nakonec to odpozoruji od Monicy, všechno co s tím koněm udělá ona, tak to udělám i já.
Když na mne promluví, trošku víc se jí leknu. Nakonec se na ní usměji.
Ano je tu klid, že se z toho ráje těžko chce člověku odejít. promluvím k ní zamyšleně a nějak nevnímám to druhé co řekla.
Jenže toto jednou skončí a co bude potom. Konec radovánek, nastane krutá realita. A ta tě jen tak nepustí. Vrátí se to. Zase budeš bit. ženou se mi hlavou myšlenky, které se snažím odstranit.
O co se snažíš? Vždyť to i ty sám víš. Realitu nemůžeš popřít. další myšlenka, která mně ničí a na kterou se snažím zapomenout.
Jsem spokojen za to, že se kůň po čas cesty nechová, tak moc divoce a mne poslouchá skoro na slovo. A tato projížďka mne začíná trošku víc uklidňovat.

Jízdárna

Stále ještě bez jediného slova následuji ředitelku do jízdárny. Léčba šokem je v plném proudu, dalo by se to tak říct a ta ženská se prostě nechce vzdát. Chce mě prostě vidět sedět na tom koni, i kdyby nevím co.

Trochu překvapeně a opožděně zareaguji na hozenou helmu a ta mi téměř spadne na zem, než se mi ji podaří zachytit. Nasadím si ji na hlavu – připadá mi malinko těsná, ale v tuhle chvíli asi není nejlepší si stěžovat – a utáhnu si přezku pod bradou.

Předám koně ředitelce, která se rozhodla předvést mi jak na koně nasedat a jak zaujmout správný sed.
V jejím podání to všechno vypadá elegantně, jen plynulý pohyb a kůň jí poslouchá jako hodinky.
Přidává ještě pár rad, a pak to nechá na mě.
Podržím si koně, pravou nohu si dám do třmenu a chci se vyhoupnout nahoru. Bohužel se ale příliš málo odrazím od země a už nestihnu přehodit nohu přes hřbet koně, ztrácím momentum pohybu a levá noha dopadne zpátky na zem.

Zprudka vydechnu.

"No tak, holka. Dělalas přeci gymnastiku, přehodit nohu přes koně přeci jen nebude tak těžký." snažím se v duchu sama sebe aspoň trochu povzbudit.
Znovu se tedy odrazím levou nohou od země, tentokrát už dostatečně, abych mohla – sice ne nijak ukázkově – dopadnout na sedlo na koňském hřbetě.

Pak si v rychlosti projedu další pokyny, který mi dala, ohledně posedu na koni. Zpevnit se a propnout špičky to by snad pro mě neměl být žádný problém, ačkoliv jsem zvyklá dělat to spíš na zemi než jezdeckém zvířeti.
Párkrát si zkusmo pokusím stisknout stehny koně. Poprvé, podruhé možná příliš slabě, na to, aby to kůň vůbec zaregistroval, když se pak pomalu rozejde, vypadá to, že jsem tak trochu vyhrála.

Alona - jízda

Kůň si to houpavým krokem šine přes jízdárnu a já vás ihned doběhnu.
Nu, to byla rychlost, nečekala jsem, že ihned pojedeš.
Zasměji se a vezmu si od tebe otěže.
Navedu tebe i s koněm na kraj jízdárny a vedu vás kolem dokola.

Tak ... a prozačátek, když okamžitě tak předpisově sedíš, za což tě mimochodem chválím, budeme dělat nějaká ta cvičení.
Řeknu a podám ti zpátky otěže ve chvíli, kdy už jedeme po obvodu jízdárny.

Ty otěže si dej na sedlo a pamatuj, že jestli uděláš blbinu, tak se ti ten kůň rozeběhne a ty zkončíš na zadku, tak se soustřeď.
Trocha zastrašování nikdy neuškodí a alespoň se budeš snažit.

Teď chci, aby ses nejdříve na koni předklonila a pak zakonila,chvíli tak vždy vydržela a to samé pak udělala do stran.
Pak chvíli pojedeš s rozpřaženýma rukama, nebo ještě lépe, s rukama za hlavou.
Hned potom, s rukama rozpřaženýma chci, abys vyndala nohy z třmenů a jela chvíli nejištěná.
A poslední bude asi nejtěžší.
Chci,abys vrátila nohy do třmenů a natáhla se do strany tolik,aby ses dotkla špičky boty, to samé na druhou stranu.
A až se ti to všechno povede, vem si do ruky otěže a jedno kolo jeď jen tak kolem dokola,ať vím, jestli ti ten sed vydrží dýl, než minutu.

Předpokládám, že tě to trochu zarazí,ale jen se pousměji.
Nemusíš se ničeho bát, kůň půjde pořát po obvodu jízdárny,takže máš dost času. Já si tady na tebe zatím něco připravím.

S tím ji nechám s koněm samotnou a jdu si připravovat do různých koutů jízdárny jakési značky.
Občas na tebe kouknu a sleduji, jak velké ti dělá problémy udržení rovnováhy v sedle, nebo zakřičím : Propni ty paty pořádně! Nechytej se toho sedla a narovnej záda!
Ale né ve zlém, naopak milým, jen trochu hlasitějším hlasem.

(Jak se zachová kůň, či jak ti to půjde je na tobě)

Vyjížďka

Když se sestra Tammy zmíní o tom, že mám otevřít bránu ze sedla poleje mě studený pot. "To zvládneme, že jo." Zašeptám k Yesfir a pomalu dojedeme k bráně na dosah záklapky, která jí drží zavřenou.

Nakonec se to podařilo. Veřeje se otevřely se mnou visící na nich, když v nejtěžší chvíli Yesfir o pár kroků popošla a já nepřipravená zrovna zápasící se záklapkou neměla čeho jiného se chytit. Tak to otevírání brány z koně asi sestra nemyslela.

Opatrně slezu z veřeje brány a zase nasednu na hřbet Yesfir s přáním být neviditelná, jen v duchu děkuju západu slunce že maskuje mé hořící tváře. Zařadíme se do skupiny a nechám klisničku ať si vybere cestu sama.

Vyjížďka

S mírným pousmátím se rozhlédnu, dotaz ohledně vesty skoro nevnímám, přesto mi z pusy vyklouzne tiché:

,,Kruci..." syknu, ještě se bleskem rozhlédnu po ostatních. No jo, dělat věci v kalupu není zrovna to nejlepší, co existuje.

,,Já se hned vrátím, klidně jeďte napřed." vyhrknu hned po tom, co Tammy rozdělí každému jeho "úkol". Shlédnu ze hřbetu koně k zemi a že mi to připadá dlouho, než se k ní oči dostanou. Slabší povaze by se možná zamotala hlava.

No, z tohohle padat.... hvízdnu si vduchu pro sebe, ale to už Queena pobídnu a rozjedu se s ním do stájí. Cestou si tak trochu nedobrovolně vyzkouším klus tohohle miláčka a chvíli trvá, než si zvyknu na jeho přecijen o dost delší krok, než mají ostatní, normálně vzrostlí koně. Ale cítit pod sebou tu pohybující se masu byl vpravdě... dost zvláštní a svým způsobem imponující zážitek. Ten jsem si užíval ale jen posledních pár metrů kdy se mi konečně podařilo srovnat s rytmem, než jsem ho musel zastavit. V rychlosti skočím pro vestu, ještě rychleji ji navléknu, takže je zadkem dopředu, ale to zatím nechám být,
však se to nezblázní.
Nasednu zpátky a znovu pobídnu Queena k pohybu. nechám ho vyjet a když jsou ostatní na dohled, pobídnu ho k trochu rychlejšímu tempu, ale víc jak na klus si netroufám. Zastavit tenhle kus koně by se možná rovnalo zastavení tanku. A mohlo by to mít v případě neúspěchu i podobné následky.
Trochu udýchaně dojedu ostatní, pousměju se a hodím hlavou, aych se zbavil ofiny, co mi momentálně lezla do očí. Vlasy jsou trochu zpocené, ale nevadí, za dnešní vyjížďku to dost pravděpodobně nebude jediná část mojí maličkosti, co takhle skončí.
Přitáhnu Queenovi mírně otěže a zasednu, spolu s tím se mírně zakloním, takže vcelku hladce přejdeme do kroku. Vysedávání mám za sebou, a to dokonce nejen jednou, ale je otázka jestli se to bude počítat, nebo ne. No co, počkám si a uvidíme. Kdyby to náhodou nestačilo, tak stačí stisknout lýtka. Do rytmu jsem se už dostal a musím si přiznat, že.... to "hopsání" na takhle velkém koni je svým způsobem vcelku zábava. I když na něco rychlejšího si zatím netroufám. Ne na Queenovi. I když mají tihle koně klidnou povahu... jsou to pořád zvířata a jeden nikdy neví, kdy jim něco přeskočí a zastavit tuhle masu byla podobně snadná mise, jako ve stejnojmenném filmu s Tomem Cruisem.

Vyjížďka - divoký klus

Pomalými kroky se stále ubíráme přímo v ústrety západu slunce a já zrovna pohlédnu na sestru Tammy, která mi lehkým pokývnutím hlavy dá najevo, že můžu započít klus.
Kouknu na Gabriela.
Tak začneme, neboj, nic těžkého na tom není.
Jen lehce pobídneš koně a on sám najede do klusu.Je to dvoudobý krok. Ty se vždy na první dobu vyhoupneš...
Ukážu mu jak se postaví do pozvedlého sedu..
a na druhou si zase zlehka sedneš.
A pozor..Je to trochu namáhavé na stehna.
Dodám ještě, kývnu na něj a ohlédnu se na všechny ostatní.
Vypadá to, že jsou připraveni..
Pomyslím si a lehce pobídnu Auroru, která jako vždy okamžitě zareaguje.

Najede do klusu a já se okamžitě na její lehký klus adaptuji.
S ní mi to vůbec nedělá problém, protože kluše tak lehce, jako by se vznášela.
Přisedám s ladností víly a během chvíle už s hlavou vztyčenou klušu přímo proti rudému slunci s větrem proplétajícím se mezi pramínky mých vlasů.
Tak úžasnýý pocit..

Poplácám Auroru aby se trochu zklidnila, protože začnu pociťovat, jak její svaly hrají velice hlasitou melodii písně "Chci už jet triskem".
Nakonec se uvolní a poddá se mé, teď už o poznání pevnější, ruce.
Zase jsme se shodly...hah...

No vidíš to holka.. Neboj, vynahradím ti to..Ale holt tady s námi nejsou jen kovbojové.
Dodám směrem k ní a pevně svírám otěže, kdyby přecejen chtěla vyrazit.
Ale to se prozatím nestane a tak klušu v klidu dál tou nádhernou krajinou, ale po chvíli mi dojde, že vlastně nevím, jak jsou na tom ostatní.
Ach..jak je na tom asi chudák Gabriel?
Pevně sedíc v sedle, abych náhodou nečekaně nespadla, se ohlédnu..

Vyjížďka

Cítím se velmi nerózní, jelikož poprvé v životě dělám něco tak uvolňující a zároveň trošku nebezpečného. Srdce mi víc buší a já sám se snažím přesvědčit, že všechno bude dobré. Jelikož nejsem tam, kde je učiněné peklo, kde je bolest a žádná láska. Kde nic není.
Jen se otočím na Monicu, když na mne pohledne tím svým překrásným hlasem. Zhluboka se nadechnu a pokusím se o úsměv.
Nic těžkého. Když to říkáš ty. Tak ti budu věřit. promluvím k ní a pokusím se o ještě větší a upřímný úsměv. Udělám všechno podle jejího návodu a je to trošku větší fuška, která se dá však zvládnout.
Cítím se na hřbetě koně, jako nějaký princ jež usiluje o srdce mnoha dam. Jež by dokázal bojovat pro lásku. Jež by dokázal vyhrát nad zlem.
Ale opak je pravdou. Doposud jsem trpěl. Doposud jsem se mu nepostavil a nebojoval. Bral jsem si jeho rány a nerozdával jsem je. A to z jediného důvodu. Neměl jsem odvahu, neměl jsem sílu. Která se, jako kdyby dnešního dne zvětšila a já se stal nepřemožitelným.
Cítím že i kůň je stejný, jako já. Touží po volnosti. Touží potom pocítit pravou volnost. Avšak ani vůbec neví o tom, jak ta pravá volnost vypadá, jelikož jí nikdy nepocítil na vlastní kůži. Slyšel o ní z vyprávění, snil o ni. Dokáže si jí představit, ale nežije jí. I když ta touha je velmi silná.
Užívám si jízdu a je na mně vidět, že si v této oblasti už věřím a že jsem se něco i naučil. Na mých rtech hraje vroucný úsměv a mé oči jenom září, jako kdyby dítěti dali nějakou hračku o které pouze on jenom snil.
Juchů. řeknu s radostí a málem pobídnu koně k rychlejší jízdě.
Holt se řeklo klusem, tak klusem. Však mi dva si ještě někam vyjedeme a vynahradíme si to. pomyslím si a podívám se na Monicu.
Je to paráda. Nikdy mne nenapadlo, že to může být tak uvolňující. Tak úžasné, jako v jiném světě. pronesu s nadšením. Je to na mně i vidět, že jsem nadšený a že si každou chvíli užívám, jako kdyby měla být poslední. Jenže i toto je možné. Jen co se otec od mé mámy dozví, kde jsem. Nenechá to jen tak být, jelikož bych byl schopen ho udat. A k tomu já nemám daleko.
Nad zlými myšlenkami však mávnu rukou a dál s užívám parádní jízdu. Už nejsem ten nejistý chlapec, který by příjmul facku a aníž by se bránil. Cítím se silnější a odhodlaný bojovat za svobodu. Při pohledu na Monicu, nejen za tu svobodu

Gabriel

Ohlédnu se zrovinka ve chvíli, kdy Gabriel zavískne, naprosto rozzářený.
Juchů!
Je to paráda. Nikdy mne nenapadlo, že to může být tak uvolňující. Tak úžasné, jako v jiném světě.
A jsem velice šťastná z toho,že je šťastný.
(předpokládám,že dojel na mou úroveň)
Jedeme klusem,bok po boku, já a Gabriel, a oba máme blažený úsměv na tváři.
Přes tu jeho občas přelítne lehký stín, ale nevypadá tolik na zhroucení, jako předtím a to mě těší.
Nakloním se k němu a potichu, aby to nikdo neslyšel, mu řeknu:
Jsem moc ráda, že jsme se poznali..
S tím se na něj stydlivě usměji a trochu zpomalím koně. Nechám Gabriela vést naši partu a počkám, až na mou úroveň dojede sestra Tammy, vedle které je připoutaný náš slepý masér, Jacob.
Usměji se na ni a najedu na jejich tempo, držíc se po Tammyně volné straně.
Je to nádhera,viďte?
Mohla bych se na něco zeptat? Zajímalo by mne, proč zde, v Měsíčních horách, tak rychle mizí alergie a tomu podobné neduhy našeho organismu.
S rozesmátým výrazem na tváři hledím přímo před sebe a užívám si naše dokonalé splynutí s Aurorou. Cítíme naši přítomnost navzájem a okamžitě reagujeme na to, co potřbuje ta druhá.
Tolik úžasné zvíře...Mám ji moc ráda..
Poplácám ji po krku, ale radši při klusu hned vezmu otěže zpět do ruky, kdyby se cokoliv vymklo kontrole.
S tázavým pohledem znovu pohlédnu na Tammy.

Vyjížďka
Po tom, co přiběhnu na místo určení s mírným překvapením zjistím, že stále na někoho čekáme.

Hmm... co se to děje? No nic... aspoň si těch pár minut pospím navíc

Po tom, co dorazí i poslední Rob, nám Tammy rozdělí 'úkoly'

Sesedání co na tom je k předvádění?

pomyslím si a rovnou cvičně sklouznu z koňského hřbetu. Vzhledem k roční pauze od posledního ježdění je to přeci jen trochu neobratné, ale je to opravdu jen podobná nejistota, jako když se poprvé za zimu postavíte na brusle nebo lyže

Mhm, budu se muset dostat do cviku.. ale ona většina ostatních na tom nebude líp

Pak už dostanem "povel" k odjezdu a tak naskočím zpátky na hřbet Nabu a zvolna se rozjedu za nimi, vestu jen tak přehozenou přes ramena a upevněnou, aby nespadla. Tyhle reflexní prvky na mě vždycky v té nádherné a lidmi téměř nedotknuté přírodě působily strašně rušivě, ale na každou mojí poznámku bylo odpovědí, že je to potřeba kvůli bezpečnosti. Zajímalo by mě, co mě asi tak v horách může přejet, jestliže mě nic nepřejede bez reflexní vesty ani v rušném městě... no, pravidla sou pravidla, tak se je snažím bojkotovat aspoň tím způsobem nošení vesty. Proti tomu naštěstí Tammy nic nenamítá
//že ne, tammy? :)
Z kapsy vytáhnu mobil, ke kterému připojím sluchátky a opatrně, abych nespadnul já ani mobil, si je prostrčím pod tričkem. Prohrabu se složkami s hudbou, a nakonec pustím nějakou atmosferickou gothiku/symfoniku

To je pro takovouhle příležitost jako stvořené...

Jízdárna

Sotva se mi jakž takž podaří držet na na koni, zatímco on kráčí kolem jízdárny, už padají další a další "příkazy", který ředitelka tak krásně a sladce říká "cvičení".

Snažím se nevypadat příliš vyděšeně, příliš znechuceně ani příliš překvapeně.
Ksakru, sedím na koni poprvé v mém životě, a to nemluvím o svém sešroubovaném koleni a ona po mě bude chtít, abych tady jezdila jako v cirkuse?

S ředitelkou výraz mého obličeje ani nepohne, asi snad považuje tuhle záležitost za vyřešenou a jde něco provádět kolem jízdárny.

Pohledem sklouznu z ředitelčiny postavy na koňský krk. Chvíli nic nedělám. V hlavě mi probíhá to, co mám právě teď udělat. Jistě pro mě by to nemělo být nic těžkého, ale kdybych měla být na zemi, nebo na kladině a ne na jedoucím zvířeti, jehož hřbet se pod stehny neustále vlní a člověk musí nejen myslet na to, co provádí, ale taky posunout těžiště těla níž a taky ho zpevnit a udržet. Hračka tak pro kovboje, který se na koňským hřbetě narodil, ne tak pro mě.

Povzdychnu, nechám koně pomalu rozejít, snažíc se soustředit na to, co má přijít. První cvik s předkloněním, zakloněním a tak dále není tak zlý, když se má člověk čeho ještě držet.. Podaří se mi to asi na čtvrtý pokus, přesto cítím, že jsem pevná jako dřevěná deska a dost pravděpodobně to vůbec nevypadá přirozeně.

Otočím se k ředitelce, ale ta jinak nevypadá, že by si mě příliš všímala. Několikrát, ze začátku nepříliš úspěšně, stisknu stehna a donutím koně k rychlejšímu tempu. Dobře, copak máme na pořadu dne teď. Jet s rukama za hlavou nebo s rozpřaženýma. V duchu už se vidím, jak padám z koně. Nadechnu se, pustím se rukama sedla, v tu chvíli cítím, jak to se mnou zavrávorá, proto rychle vrátím ruce zpět a chytnu se hrušky sedla.

Z úst mi unikne několik docela peprných slovíček. Tohle asi bude běh na dlouhou trať řekla bych.
Několik dalších pokusů skončí s úplně stejným výsledkem.
Dobrá, na rozpřažené ruce si teda netroufám, ale kdybych zkusila něco jiného. Pomalu se pouštím jednou rukou, tu položím na temeno hlavy, v tu ránu se mi samovolně záda propnou do luku, a dalším nadechnutím se pouštím i druhou rukou a pokládám za zadní část hlavy. Srdce mi buší, jako bych měla mít infarkt.
Vydržím chvíli pak se zase bezpečně chytnu.
Druhá část za mnou, pokud se to mu tak dá říct, otázkou bude, co na to ředitelka, jestli bude s výkonem spokojena, nebo mě nechá všechno znovu opakovat.

Osobně si na další cvičení vůbec netroufám. Jet bez držení a bez nohou ve třmenech, to je snad nemožný. Pár vteřin si dovolím ukrást pro sebe, kdy se po předchozí akci uklidňuju. Pak se odhodlám, že bych to mohla teda jednou zkusit. Možná bude lepší nejdřív vyklouznout nohama, zkusit si rovnováhu, a pak teprve rozpřáhnout ruce. Pomalu vytáhnu nohy z třmenů - vida, to nebylo příliš těžké – rukama se ještě ale křečovitě držím. Pokusím se podsadit pánev, pak rozpřáhnu ruce. Možná jsem nebyla dostatečně zpevněná, možná až zbrklá a rychlá, takže sjedu po pravé straně koně a padnu zadkem do písku.
Postavím se na nohy, zastavím koně, znovu se na něj vyhrabu a zkouším to znovu. V podstatě to vypadá docela beznadějně. Několik dalších pokusů dopadne znovu pádem a já už ani necítím svůj zadek. Pár minut se takhle trápím, nakonec se to jakž takž povede, kdy mi tak trochu pomůže i ten zatracený kůň, kdy se snaží skoro jít hlemýždím tempem a já na pár vteřin – lepší malé vítězství než žádné – se udržím v pozici, jak chtěla velectěná paní ředitelka.

K poslednímu "cviku" se dostávám už rezignovaně. Bolí mě zadek a s kolenem to nevypadá taky dvakrát růžově, proto chci už tohle skončit, jak to jen půjde. Možná bych si mohla pomoct lehkým podvodem, stejně mě příliš nesleduje. Kdybych neměla nohy "jen" vytažené ze třmenů, ale i malinko pozdvihnuté, možná bych se nemusela až tak předklánět a pracovat s těžištěm. Zkusit to můžu, přinejhorším spadnu, ale za zkoušku nikdo nic nedá. S touhle malou pomocí se mi cvik podaří udělat hned napodruhý. Teda na jedničku z hvězdičkou by to nebylo spíš na trojku mínus, ale přeci jen lepší než drátem do oka.

Docela si oddychnu, když je tohle trápení za mnou, zavřu oči, znovu se zpevním, jako když jsem poprvé na koně sedala, stisknu ho stehny, tentokrát víc sebevědomě a nechám ho objet jedno kolo.

Pokoj

Ihned jak dorazíme do ubytovny vyrazím si to do pokoje. Zamkl jsem zevnitř a klíč nechal vězet ve svém zámeckém domově.
Svalil jsem se na postel a začal přemýšlet. Moje myšlenky sahaly k mému dětství, k otci, ke zklamání z takzvaných přátel, k psům, ke koním. K striderovi. Co se tady děje. Je tady něco jinak než minule. Proč tak předělali pokoje. Proč nedojel Mike, byl sice divný ale uměl dobře hrát na kytaru, měl stejný vkus na písničky jako já a i na knížky. takhle mi všechno létá hlavou. Na notebooku mám jednu novou zprávu, je od otce. Napsal mi že jede do Švýcarska a že ho nemám čekat. Povzdechnu si a zavzpomínám kdy jsme válčili jen sami dva, bez otravné macechy. Ležím na posteli a zjišťuju že je pozdě, moc pozdě. Vyskočím na nohy. Sakra, zapomněl jsem na vyjížďku. vystartuju jako raketa, hodím na sebe černou mikinu. Je mi trošku volnější ale nevadí. Poté na sebe hodím modré rifle a utíkám dolů. Od kuchařek se dozvídám že vyjeli k jezeru. Tentokrát se rozběhnu dolů ke stájím, beru schody po dvou. Konečně slyším řechtání. Vím kdo to je a on ví kdo jsem já. Vřítím se dovnitř. Striedere ! křiknu a usmívám se. Promiň kamaráde že jsem tě nechal čekat, vím, já vím, promiň. začnu se hned omlouvat. Hodím na něj sedlo. Začnu utahovat řemeny abych třeba nespadl a nezaryl se držkou do země. Konečně je to hotovo, vyvedu ho ze stáje. Taky jo, zase pojedem. řeknu s úsměvem a vyskočím si na něj. Už jsem to skoro zapomněl jak jsi vynikající kůň. pochválím ho a pobídnu ho k cvalu, chvilku jen tak pomaloučku a zvolna cváláme ale poté se přilepím k jeho hřívě a to je pro něj jasné znamení, vypadlí jako střela. Za pár minut nádherné jízdy vidím jezero a skupinku přede mnou. Za další minutku jsme u nich. Přibrzdím striedera kterého ještě nikdo kromě Tammy a Jacoba. Byl v uzavřeném boxu sám. Omlouvám se tammy, zamyslel jsem se. řeknu omluvně a usměju se na Mon která je zrovna vedle mě. Máš hezkého koně. řek úsměvem na rtech. Tady se se mnou nebude nikdo chtít bavit pro peníze, tady nikdo neví že můj otec miliardář. Aspoň někde si od toho odpočinu.

Opozdilec

Zrovna ve chvíli, kdy se začnu Tammy vyptávat, přižene si to jakýsi mile vypadající mladík, kterého jsem ještě nepotkala.
Hmm...můj pozdní příjezd mě o mnoho připravil..
Pousměji se a klušu vedle Tammy a chapce, který mě drze přeruší a začne na ni sypat slova jako bych tam nebyla.
Pak na mě ale pohlédne.
Máš hezkého koně. Řekne s úsměvem a já mu úsměv oplatím. Poplácám Auroru po krku a dál, narovnaně a ladně vysedávám v jejím anglickém sedle.
Děkuji..Já jsem Monica...
Navážu na jeho rozhovor.
A tohle Aurora..
Kývnu směrem k mé krásné, bílé kobylce a pyšně se usměji.
Ano, je velice krásná a taky chytrá. Dokonale jsme se sehrály.
Ale tvůj kůň je také velice krásný..a silný. Pohlédnu na jeho svaly, hrající pod kůží hotovou symfonii.

Hmm..vypadá jako kovboj...Určitě neodmítne, když mu navrhnu trochu rychlejší tempo..
Kouknu na něj.
Hmm..Vypadáš, že jsi si v sedle docela jistý, narozdíl od ostatních. Co bys řekl na trochu rychlejší jízdu?
Laškovně se na něj pouusměji a pohlédnu na Tamm.
Počkaly bychom na vás u jezera. Támhle v dálce už ho dokonce vidím...
Řeknu prosebně a předpokládám, že ten chlapec, který se mi ani nepředstavil, se v prošení přidá.
Koho má bavit celou cestu klusat, když na koni jezdit umí. A k tomu,když ten kůň to očividně potřebuje a vyžaduje..
Ještě jednou prosebný pohled na Tamm a pak čekám na ortel.

Monica a Chris

Samozřejmě , že můžete. Chris to tady zná a povede tě.

Pousměji se pustím je na před. Jen jim mávnu na pozdrav.

Taky bych se tak chtěla projet. Povzdechnu si a podívám se na šťastně se tvářícího Willa.

Všichni ostatní

Zastavte! Houknu na vás a čekám až se zastavíte.
Kdo chce, tak se může vrátit do hor a dělat to po čem touží. Nebudu vás nutit jezdit dál. Určitě jste po dnešku unaveni a zítra vás čeká náročný program.

Vysypu ze sebe a přejedu je pohledy.

Ale jestli chce někdo jet k jezeru nebráním mu, je krásný večer a vy potom bude spát jako zabití.

Vyjížďka

Moc nečekám na reakci Tammy ale místo toho zaměřím pohled na Monicu a a Auroru.
Vzpřímím se v sedle Aurora, velmi hezké jméno. usměju se.
Promiň, nepředstavil jsem se, já jsem Chris a tohle je strider. pohladím černého koně pode mnou po krku.
Ano, hledali jste se, dva stejní tvorové, krásní a chytří. usměju se aniž bych si uvědomil co jsem řekl.
Jo, už jsem párkrát jel. 284 krát dodám si pro sebe Díky Tammy. řeknu mile a podívám se na Mon. Můžem ? optám se mírně laškovně. Když vyrazíš přivinu se k striderovu krku a za pár chvilek tě doženu. Je to nádherné, splynout s tím ohromným zvířetem. zakřičím proti proudu toho nádherně hřejícího vzduchu. Jezero není daleko, bude se ti tam líbit. křiknu ještě poplácám stridera po krku, ten jako by chápal o co jde srovná svůj běh s aurorou.

Jízda s Chrisem

Lehc pobídnu Auroru a ta okamžitě ladně zareguje a začne cválat.
Lehce se přikrčím a pohupuji se při jejím ladném kroku tak,abych pro ni nebyla moc velká zátěž.
Chris mě po chvilce dojede.
Ano to opravdu je...Už se na jezero moc těšíím
Zavolám na něj trochu hlastěji, aby mě přes vítr a dusot koňských kopyt slyšel.
Laškovně se na něj uculím zrovna ve chvíli, kdy projedeme kolem prvního člena skupiny - Gabriela.
Jen se něj letmo pohlédnu, ale hned se podívám před sebe a pak zpět na Chrise.
Vyzývavě se na něj usměji a s pevným pohledem, kterým se podívám vstříc zapadajícímu slunci Auroru lehce znovu pobídnu.
Ta okamžitě s radostným zaržátím vyrazí triskem dopředu a já hlasitě, plná štěstí a radosti, zavísknu.
Přitisknu pořádně nohy,abych nespadla a ohlédnu se na Chrise.
Přidéééééééééééj...
Zavolám na něj,ale myslím, že mě neslyší..

Jízda

Sleduji ladné pohyby aurory i Mon. Jaká nádhera, cítím jak strider beží, stále se rozcvičuje, hodně dlouho se mnou nejel a chce si to užít jako já.
Je v něm nádherně vidět odraz zapadajícího slunce !křiknu dost hlasitě aby jsi to slyšela i přes klapajíí kopyta a vítr v uších, ale nejspíš to slyšela i půlka skupiny která se teprve dívá co se děje.
Přitisknu se k striderovi a zašeptám mu do ucha. Jeď chlapče, pojedem tryskem. Strider zastřihá ušima, zařehtá a už si to šine krajinou. Za pár sekund dožene auroru a mírně švihne ocasem takže Mon to polechtá na zádech. Najednou se mi před očima objeví obraz mého domu, koně ve stáji řehtají a podupávají , psi běží vedle mě a štěkají ale jedna věc se nezměnila, Monica na Auroře je stále vedle mě. Najednou zatřepu hlavou, Strider zrovna vyskočil aby přeskočil kámen.

Jízda

Nakonec mě Chris dojede a společně, bok po boku, jedeme po měkké cestě triskem.
Pohlédnu na něj ve chvíli, kdy naprosto přestane vnímat, ale to už najíždíme před docela velký kámen a Aurora ho ladně přeskočí, stejně jako Strider.
Pohlédnu na Chrise, který vypadá trochu vykuleně a já pravděpodobně taky.
Přejdu do cvalu a strider, chytrý to kůň, začne také spomalovat na Aurořino tempo.
Jseš v pořádku?
Zavolám na Chrise starostlivě a ve volném tempu pokračuji.
Jsme přibližně půl kilometru po rovné cestě od jezera,takže můžeme krásně vidět, jak se v něm odráží západ slunce a vlkny na hladině hrají na honěnou.

Jízda

Dopadnu. Mírně to se mnou zatřese, psi přestanou v mé hlavě štěkat, koně řehtat a jediné zařehtání vydá strider.
Jsem ... otřesu ...jen jsem ... nedokážu najít teď ten správný výraz, nakonec však zvolím ten nejjednodušší .. se zamyslel. dořeknu a podívám se směrem k jezeru. Je to krásné, tohle mi chybělo. řeknu tiše ale tak aby jsi to slyšela. Najednou strider mírně přidá a doběhne k jezeru. Usměju se. Promiň kamaráde. řeknu a sesednu. Sundám mu sedlo a nechám ho se napít a napást se. Poté počkám než dojedeš a pomůžu ti ze sedla. Líbí se ti tady ? zeptám se s úsměvem.

U jezera

Dojedu k jezeru mírně pozadu, protože nechci Auroru zbytečně hecovat.
Přijmu nabízenou ruku a s tvojí pomocí ledně seskočím z koňského hřbetu. Usměji se..
Je to tu nádherné...
Následuje lehce okouzlené vydechnutí..

Nakonec sundám Auroře sedlo i deku a protože vím, že neuteče, sundám jí i uzdu s otěžemi.
Poplácám jí po krku..
Tak..běž se napást a napít malá...
Ona jen lehce frkne, drcne do mě čumákem a odejde někam za Striderem.

Já si sundám helmu a vestu, všechno odložím na zem a sednu si na příjemně chladivou trávu.
S pohledem upřeným na jezero se zamyslím..
Neměla bych tu být.. Gabriel bude nešťastný, ale zase..Musí pochopit že moje city jsou občas kolísavé..Může být jen mým kamarádem, protože teď, když jsem tu s někým jiným, tak se mi po něm nestýská..Chci být tady...
Pohlédnu na Chrise..
Co takhle si odložit a jít se s koňmi plavit? Jen kousek..
Usměji se, aktivně vyskočím na nohy a začnu si zouvat boty..

U jezera

Nevím kam se mám dívat dřív, jestli na pasoucí se koně, na jezero nebo snad na tebe.
Sleduji vše, pomalu otočím hlavu na koně u jezera ale za chvilku mi to nedá a dívám se na tebe.
Sleduju jak si sundáváš helmu i vestu, já jsem na tyhle věci mírně zapomněl.
Sleduju tvé chování ke koni. Uvědomuje si že i kůň má svou osobnost, že má svou mysl a dokáže milovat. usměju se Bez problému usměju se a podívám se nejdřív ke striderovi který se nějak moc otírá o auroru. Zasměju se. Jestli se však bude chtít našim koním. kývnu k nim A co tak si jen tak zaplavat ? zeptám se a taky se k tomu začnu připravovat.

Plavání

Nakonec tedy jen lehce přikývnu na to, že půjdeme jen plavat, protože pohled na ty dva koně je přinejmenším dojemný..
Rušit je? eee...

Nakonec, s lehkým ruměncem ve tváři, před tebou stojím jen v tričku a kalhotkách.
Uvědomím si to až teď a tak se rychle otočím, věnuji ti ještě jeden letmý pohled a rozeběhnu se vstříc jezeru.
Peláším, jak nejrychleji to jde a nakonec konečně ucítím na špičkách prstů studenou vodu.
Avšak nezastavím se a vlítnu tam jako blázen. Tenhle dlouhý běh do vody zakončím šipkou ve chvíli, když mi vody sahá pod pozadí, takže vypadá velmi ladně a na hodnou chvíli se potopím.
Chvíli plavu pod vodou a nakonec se, s lehkým vyhozením vlasy, jako mořská víla, vynořím a pohlédnu na tebe.
Je to studenýý....brrrrrrrr.....
Zakřičím na tebe se smíchem a dělám pomalu tempa, pozadu, směrem od břehu.

Plavání

Nejdřív sleduju koně jak tam spolu poskakují a pasou se. Líbí se mi že Strider je šťastný. Sleduju jen a zapomenu na všechno ostatní, najednou si vzpomenu proč tady jsem. otočím se a šokovaně se podívám na Mon. Mírně zrudnu, nevím co jsem čekal. Pokrčím rameny a vysleču se jen do nejnutnějšího. Když se rozběhneš do vody chvilku tě pozouju, sleduju jak skáčeš do vody ale nenechám se pobízet a taky utíkám do vody. Voda je nádherně chladivá, na to jsem zvyklí. Skočím do vody a ponořím se. Asi minutu se ne a ne vynořit, ale potom vynořím hlavu těsně za tebou. Je to stuudené ale příjmné uculím se.

Plavání

Když mi promluvíš těsně za hlavou, leknu se.
Uááá...
Zařvu, otočím se a málem ti jednu střelím, ale naštěstí to stihnu zastavit.
Začnu se smát a legračně se potopím do vody.
Obeplavu tě a přibližně dva metry za tebou jsem ponořená nejmíň 3 metry hluboko.
Čekám, jestli něco uděláš a průzračnou vodou tě z hlubiny sleduji.Voda do očí trochu štípe, ale nic, co by se nedalo překonat.
Tak co..?
Dech mi zatím nedochází..

Plavání

Rychle s potopím aby mi jedna nepřiletěla, za dvě sekundy se vynořím.
Začnu se taky hlasitě smát. Za chvilku tady budou i ostatní, to je jedno.usměju se a zadívám se ještě na ty dva koně.
Najednou pokrčím rameny a potopím se za tebou.
Jedno tempo ... druhé ... třetí, ještě malá práce nohama a jsem u tebe. Oči mám otevřené jako vždy když jsem ve vodě, už jsem si zvykl. Bylo pro mě vždy nepříjemné nevidět co je přede mnou. Nakloním trochu hlavu a koutky mi trochu začnou cukat. Je tady se mnou a ani mě nezná, neví co jsem v normálním životě. řeknu si spokojeně. Bylo by nefér aby to nevěděla ... ale ... ne řeknu jí to, potom jí to řeknu. Jestli se bude chovat jinak je stejná jako všichni ostatní, snad ne. vedu k sobě malou řeč.

Plavání

Nakonec se přecejen mírně potopíš a doplaveš pár tempy ke mě.
Jsme proti sobě, nadnášeni vodou, dochází nám vzduch a hledíme si do očí.
Musel by na nás být legrační pohled..
Zasměji se sama pro sebe a když zahlédnu, jak Chrisovi cukají koutky, taky otevřu ústa do širokého úsměvu. Ale jen tak,aby mi do pusy netekla voda.
Udělám jedno tempo a připluji kousek blíž k němu, jsem na úrovni jeho očí a vzduch mi stále nedochází.
Neznám ho a on nezná mě..A přitom..Chováme se,jako bychom se znali celý život..
Vypadá mile...
Pousměji se svým myšlenkovým pochodům, ale přecejen mi vzduch začne docházet a tak jednou lehce kopnu nohama a vynořím se s hlasitým nadechnutím nad hladinou.
Čekám,až se vynoří Chris..

plavání

Dívám se ti přímo do očí jako bych v nich mohl něco vyčíst, utápím se v nich.
Ty se díváš do mých tmavě zelených očí. Já se ale nemůžu odtrhnout.
řeknu jí to, nebylo by fér kdyby nevěděla kdo jsem. řeknu si tiše a jen tě zezdola sleduji jak plaveš nahoru.
Chvilku ještě přemýšlím a poté kopnu nohama a vynořím se těsně před tebou.
Není ti zima ? zeptám se s úsměvem. Znovu se utápím v tvých očích.

Plavaní

Popravdě trochu jo...
Po menší odmlce zase pokračuji.
Ale ven z vody se mi ještě nechce.
Vpíjím se do jeho nádherných očí a je mi opravdu krásně.
Udělám tempo a připuji blíž k němu, položím se na hladinu vody tak, že mám hlavu kousek vedle jeho ruky.
Tohle je fajn,zkoušels to?
Řeknu se smíchem a jakoby mimoděk mu pod hladinou přejedu přes ruku.
Hlavně pomalu Mon...
Pokárám se v duchu se smíchem.

Plavání

Usměju se, aspoň že je upřímná. Já jsem skákal do takové vody každé ráno. Jsem zvyklí.
To ani mě ne. řeknu tiše a nadnáším se nohama.
Sleduju tě jak se položíš na vodu. Nemám možnost se ti ještě dívat do tvých nádherných očí.
Ne, nezkoušel. usměju se a zauvažuju, vnímám jak mi pejedeš rukou po mojí ruce. Bylo to schválně nebo jenom náhoda, uklidni se, jak to říkal ? Jo už vím. Chrisáku. pousměju se a taky se položím na hladinu a sleduji oblohu. Je tady nádherně, že jo. podotknu.

Plavání

To je..
Řeknu zasněně a sleduji zapadající slunce.
Pak se podívám na Chrise, tiše se potopím a zespod ho stáhnu pod hladinu.
Tam ho pustím a začnu se pod vodou smát..
Pak ho laškovně dloubnu,stále pod vodou, do žeber a udělám lišácký kukuč.
Jako malé dítě...
Zakroutím sama nad sebou hlavou a znovu se vynořím nad hladinu, kde zlehka oddychuji.

plavání

Sleduju zasněně oblohu.
V tom se ocitám bod vodou, zalapám po dechu a najednou se i roztáhnou koutky.
I ty potvoro. řeknu si a hledám tě očima. Když to dostanu pod žebra udělám ublíženou grimasu a vynořím se. Však počkej. zasměju se a skočím po tobě. Začnu tě lechtat.
Víš jak jsem se lekl ? řeknu mezi smíchem.

Vyjížďka

Opakování se podle všeho nevyžaduje, navíc nás dojede ještě někdo, koho jsem neviděl ani dnes večer, ale přes to je mi vzdáleně povědomý. Nakonec nad tím mladíkem pokrčím rameny, patrně jsem ho tu viděl některý z předchozích ročníků.
Slova Tammy mě zarazí, překvapí, jen tak tak stihnu pobrat otěže a Queena zastavit, než by si to odkráčel někam mimo, patrně se napást trávy. Chvíli se zamyslím.

Jet zpátky? Sotva jsme vyjeli a když už jsem se s tímhle obrem nějak sžil? odpověď na tuhle otázku je dost jasná.

Ani náhodou. pomyslím si v duchu rozhodně, zadívám se ještě za těmi dvěma, co jeli napřed. Kůň mě opět překvapí, když to vypadá, že by se nejradši rozběhl za nimi, ale stejně tak stačí lehké "vysvětlení", že ten, co mu sedí na hřbetě to v plánu nemá a zas se uklidní a spořádaně stojí. Začínám pomalu chápat, proč ho měla Cat tak v oblibě. Tomuhle zvířeti se dá vcelku snadno věřit a pomalu mě čím dál víc lákalo vyzkoušet si, jaké to asi je, na tomhle obrovi cválat. Musí se při tom otřásat minimálně celý lán v okolí.

,,Já rozhodně nekončím. Ne, když jsem se do toho už trochu vpravil. To loňské vynechání dělá svoje, navíc, když i kůň je nový, ale myslím, že to spolu zvládnem..." pousměju se a podívám se na týl koně a jeho natočené uši směrem ke mě.

,,Viď, Queene." nahnu se, abych ho podrbal, ale to, že skloní náhle hlavu, jsem vážně nečekal. Pár okamžiků jsem balancoval nad hruškou sedla, snad jako bych uvažoval, zda spadnout dolů po hlavě je ten nejlepší nápad. Nakonec se mi ale zadařilo chytit rovnováhu a pomalejším švihem jsem se napřímil, otěže mi naštěstí z rukou nevyklouzly. Jen těžko bych se pro ně natahoval, i kdyby skončily jen v půli koňského krku.

Blbnutí ve vodě

Chrisova reakce je docela rychlá.
Se smíchem se na mě vrhne a začne mě lechtat a já, jakožto velice lochtivý tvor, se začnu svíjet, rozhazovat rukama a kopat nohama.
Puuuuuusť..
Směji se, snažím se ho odstrčit a neutopit se při tom...
Po chvíli se ale přestanu svíjet, avšak neodtáhnu se.. Jen se ti vesele zahledím do očí.
Koukej toho nechat ty lumpe..
Dodám tentokráte už bez křiku..

Voda

To víš že jo začnu se smát a lechtat tě ještě víc.
Udělám vždy nějaké to tempo nohama abych se nedostal pod hladinu.
Najednou tě přestanu lechtat a jen ti hledím do očí. Sem tam udělám tempo nohama ale to je jediný pohyb.
Lumpe ? zeptám se se smíchem.
Znovu se ti zahledím hluboko do očí, do největších zákoutí.

Pohledy?

Myslím, že kdyby nás takhle někdo viděl, musel by si ťukat na čelo.
Slunce už pomalu zapadlo, na břehu se nám pasou koně a my, polonazí vřískáme ve vodě, po čemž následují romantické pohledy.
Jako v pohádce...
Pousměji se pro sebe a tvůj pohled ti stále opětuji.
Jenže...Co když...Není až tak ideální,jako se zdá teď? Co když dělám chybu? Co když...
Ne! Už žádně "co když" Mon!
Poručím si v mysli tvrdě a tobě to dám dostatenčně najevo tím, že tě pohladím po holé paži.
Stydlivě se pousměji a dál se nechám, ve tvé pevné náruči, lehce pohupovat.

Voda

Nevím proč ale srdce mi blázní, je to divný pocit, cítím by mělo srdce prasknout ale jako by ho něco drželo pohromadě.
Sleduju tebe a i periferním viděním koně kteří nás pozorují jako dva blázny.
Když mě pohladíš po paži nervózně se ošiju, není to skoro cítit. Sevřu tě pevněji a tiše promluvím Měli bychom jít na břeh. Nechci aby jsi nastydla. usměju se, chvilku čekám a pustím tě. Tak co, kdo bud dřív u břehu ? zeptám se laškovně a vydám se rychle ke břehu.

Závod

Pocítím jeho lehké zachvění a potěší mě,že si mého doteku všiml.

Tak co, kdo bud dřív u břehu ?
Řekne Chris laškovně a bez jakéhokoliv odpočítávání vyrazí ke břehu.
V plavání jsem vždycky vynikala, takže se pustím do hbitého, rychlého a delfína připomínajícího kraulu a během chvíle ho předeplavu.
Když tě míjím, jen poznamenám.
Nemáš šanci šneku!
Rychle tě předeplavu a na břeh, ke koním, doběhnu jako první.
Alespoň někde se mi to závodní plavání hodilo..
Usměji se pod fousy a pohladím Auroru po krku.
Čekám,až doběhneš taky..

Voda

Usměju se. Čekal jsem že bude rychlejší než já.
Ladně se potopím a plavu celkem rychle pod vodou. Poznámku neslyší, moje uši obepíná voda a taky je plně naplňuje.
Nakonec se taky dostanu na břeh kde zase vynikám já. Rozběhnu se velkou rychlostí ke koním. Když vidím s jakou láskou se chováš k Auroře potěší mě to, taky poplácám Stridera po krku a projedu mu rukou hřívu. Najednou se na tebe podívám zvláštním pohledem. Je mi s tebou moc dobře ... začnu tiše mluvit, naposledy se ujistím že to opravdu chci říct. ... a chtěů jsem ti říct jednu věc, nechtěl jsem tě obelhávat, ,ůj otec je milionář, bydlím v obrovské vile ale nesnáším ty bohaté snoby. řeknu nejistě.

Vyjížďka

Po chvilce jízdy se uklidním a začnu si výlet s Yesfir užívat, trapas dávno zapomenutý. A pak nám ukážou bylinky...... i když už je večer. Doufám že nebude tma než nám je stihne ukázat. Přehmátnu si na opratích a přeberu si vedení jízdy. Yesfir jakoby vycítila změnu malinko pootočila hlavu na mě.

Najednou ještě zastavíme, dvjice jedoucí na koních, že se mi o tom ani nesnilo se rozhodla jet dopředu a ostatní dostali na výběr buď pokračovat nebo se vrátit. "My rozhodně pojedeme." Lehce pohladím klisničku po kohoutku. "Že jo." Už jen zašeptám. Když už máme možnost se trochu projet. Teď mě ze sedla už jen tak někdo nedostane. Jakoby Yesfir vycítila moje myšlenky, začne lehce podupávat připravená hned vyrazit.

S Chrisem

Nechápavě na něj pohlédnu,když spustí, ale pak se jen mile pousměji, stále hladíc Aurořin krk.
Víš..pokud se tak člověk nechová, není to překážka...
Povzbudivě se na něj pousměji a mrknu.
Pak se do mě dá zimnice a dojde mi, že jsem stále v mokrém tričku a v kalhotkách.
Je mi zima...a nevím,jak se teď převlíknout.
Rozesměji se té šlamastice a kouknu na něj,jestli ho něco nenapadne.
A ráda ybch to stihla,než přijedou ostatní..
Znovu se zvonivě zasměji a kouknu na něj.

U jezera

Usměji se tvým slovům. Ulevilo se mi, žádná reakce jakou jsem mohl očekávat v nejhorších okamžicích.
Jednoduše, otočím se. zasměju se.
Poté to také provedu, já sám zůstávám v tom v čem jsem, nějak mi to nevadí.
Otočím se a sám pro sebe se usměju. Hledím striderovi do očí a on zas do mích. Za chvilku zařehtá a já se ještě jednou usměju.Neotáčím se.

U jezera

Přikývnu na souhlas s otočením a po chvíli už koukám na Chrisova záda.
Hahah...To bude sranda..
Uchechtnu se sama pro sebe a rychle ze sebe shodím mokré tričko i podprsenku. Na holé tělo navleču mikinu a přes ještě trochu od jezerní vody vlhké kalhotky navleču kalhoty.
Tričko rozložím po trávě tak,aby stihlo doschnout a potichu začnu couvat od Chrise a koní směrem ke stromům.
Strider si toho pravděpodobně všimne,protože když se otočím a tiše, jako kočka, peláším pryč, tak zařehtá.
Zkontroluji Chrise, ale ten je stále otočený zády, a tak se rozeběhnu, po špičkách, a schovám se za kmen nejbližšího,velkého stromu.
Ani nedutám,jen se občas musím chytit za pusu,abych se nerozesmála a čekám,až si Chris všimne toho, že tam nejsem.

U jezera

Chvíli koukám striderovi do očí.
Vodím odraz čeho si všimnu až po chvilce, vidím jak utíkáš do lesa. Zasměju se. Takže schovávat by se ti zachtělo. řeknu si vesele. Odraz v striderových očích zmizí když zmizím za prvním ze stromů. Přehodím přes sebe mikinu a navleču si rifle. Poté následujou i boty a rozběhnu se do lesa.
Utíkám jak nejrychleji můžu, ohlížím se kolem jestli tě nezahlédnu, najednou ti zmizím za stromem, nevidíš mě, jsem schovaný a s úsměvem čekám jak dlouho to vydržíš.

Schovávaná

Stojím připláclá na kmen stromu a sleduji Chrise. Nejdříve se oblékne a pak, jakoby věděl, že jsem schovaná, okamžitě vyběhne. Nejdřív mě hledá, ale já se neozvu, a tak mi zmizí kdesi mezi stromy. Začnu se nechápavě rozhlížet,kde je..

To nemyslí vážně!
Pomyslím si nakvašeně...
Kam jen mohl zmizet?

Vylezu spoza stromu a jdu směrem do nitra lesa.
Chriiisiiiiiiiiiiiiiiiii...kde jsiiiiiiiiiii
Volám a bloumám lesem...
Takže nakonec se ztratí on mě a já budu muset jet domů sama..
Ha! To je nápad!

Tak fajn! Jak chceš! Já jedu naproti skupině! Měěěěěěěěj seeeeeeeee..
Zařvu do lesa, otočím se a vyběhnu sprintem zpátky ke koním.
Když doběhnu k Auroře, ta na mě jen nechápavě pohlédne a drží hlavu,abych jí mohla nandat uzdu.

Schovávaná

Se smíchem tě chvilku sleduju z keře.
Když se kolem mě prožene a málem mi šplápne na ruku zasměju se.
Je to velmi tiché uchechtnutí ale i tak se stáhnu víc do keře.
Když je z dohledu vstanu a rychle a obezřetně se rozběhnu zpět ke koním. Strider mírně zařehtá a já si vedle něj stoupnu a usmívám se. Když vyběhneš z lesa nejde mě vidět, jsem za striderem. Mám jistotu že mě nekopne, hladím ho lehce po boku, když Auroře nandáš uzdu obejdu stridera a nevinně s hlavou vedle tvojí se zeptám Kam jdeš ? lišácky se zasměju.

Stáje, někdo je v jízdárně

Užíval jsem si jízdy možná více než přítomnosti té překrásné dívky. Možná proto jsem si to uvědomil až bylo velice pozdě a ona si začala užívat. Jen jsem se nad tím usmál, když odcházela.
Snad jí bude dobře. pomyslel jsem si a vyhnal mně z myšlenek hlas Tammy, která se ptala kdo pojede dál a kdo se vráti zpátky. Možná jsem v této chvíli jakýsi kazič, ale nějak jsem přestal mít chuť dál pokračovat v jízdě a přeci jsem chtěl být tak trochu sám. Samota byla vždycky mým přítelem.
Já pojedu zpátky. Asi to tak bude lepší. promluvím, když dojdu k sestře Tammy a omluvně se přitom na ní podívám. V mých očích je vyčíst bolest a kromě toho i pořádná únava, takže nejspíš si půjdu lehnout.
Pobídnu koně a přitom ignoruji ostatní pokud něco říkají a mají nějaké připomínky. Vydám se s koněm nejdřív do stájí. Kde svého koně odsedlám, oduzdím ho a poté se ho snažím opláchnout. Avšak mne v tom vyruší hlasy a zvuky, které se ženou z jízdárny. Trošku více znervozním.
Kdo to? No mohl bych se aspoň podívat. pomyslím si a potichounce se vydám do jízdárny, kde spatřím dívku jež jezdí na koni a s ní taky naší ředitelku. Která jí nejspíš učí jezdit. Zasněně na ně pohlédnu a snažím se být nadále, jako myška. Ale mohlo by se stát, že by si mne všimli. Při nejhorším bych se sebe vysoukal nějakou omluvu a vydal bych se do svého pokoje, kde jsem dlouze nebyl.
Musím uznat, že se dobře učí. A ta ředitelka není vůbec špatná učitelka. pomyslím si a s touto myšlenkou se zhluboka nadechnu a poté i vydechnu.

S Chrisem

Kam jdeš?
Ozve se mi přímo vedle hlacy a já leknutím nadskočím.
Avšak na zemi se nezdržím dlouho, protože energicky vyskočím na nohy a kouknu na něj.
Mnu..asi jim pojedu naproti,když ty se mi schováváš. Pochopila jsem to tak, že se se mnou nechceš bavit.
Uškíbnu se a popadnu deku, kterou Auroře hodím na záda a pohlédnu na něj.
Nebo je to snad jinak?
Ohnu se pro sedlo a natáhnu se,abych ho mohla Auroře položit na deku.

JÍZDÁRNA

Alona, Gabriel


Sleduji Alonu, jak objíždí své oddychové kolečko a jsem veice potěšená tím, jak se jí to podařilo.
Pak ale zahlédnu, jak nás Gabriel, jeden z nových opozdilců, potichu sleduje.

Gabrieli....Zravím tě a pojď sem k nám...
Zavolám na něj a otočím pohled na Alonu, která si toho určitě všimla.
Alono, ty pobídni koně k většímu pohybu, protože to courání se nedá s chůzí vůbec srovnávat a zajeďte sem ke mě..

Když mám u sebe Gabriela i Alonu, pousměji se.
Tak co, Gabrieli..Pomůžeš tady Aloně s klusem?
Mile se na něj pousměji a pobaveně pohlédnu na Alonu.
Doufám, Aono, že sis nemyslela,že tím zkončíme. Když už tě mají bolet kosti,tak ať mají důvod.
Polácám koně po krku.

(Předpokládám, že se k nám Gabriel rád přidá)

Navedu Gabriela jako prvního a pobídnu ho,aby jedno kolečko odklusal sám a předvedl tak Aloně,jak se to dělá. Poté ho požádám,aby ji znovu předjel a zařadil se na první místo.
Přistoupím k Aloně.
Ničeho se neboj. Viděla jsi, že jen stačí splynout s krokem koně. Zvládneš to.
Povzbudivě se na ni pousměji a dám pokyn k tomu,aby Gabriel jako první a Alona druhá v pořadí vyrazili.
Sleduji,jak Alona pobídla koně, který jí zatím nedělá a určitě nebude dělat (nejméně dvě kolečka) problémy a jsem velice spokjená s její snahou a Gabrielovým šťastným pohledem.

Vyjížďka, cesta, jízdárna, pokoj...
Po povolení od tammy vrátit se na ubytovnu se chvilinku rozmýšlím, ale nakonec k rozhodnutí dojdu:

Já pojedu zpátky, cesta sem byla poměrně dlouhá. tak si rád odpočnu a navíc... vždyť víte, že vyjíždí na koních nejsou můj kůň...

S těmito slovy otočím Nabu a vyjedu směrem zpět, ale jen volným krokem, takže chvíli můžu pozorovat gabrielova mizející záda. Když dojedu, vidím že Gabrielův kůň není ve stáji a v jízdárně se svítí, tak se postarám o Nabu, tentokrát pečlivěji než na začátku, a zajdu se podívat.
Pozdravím a potom se posadím na hrazení a pozoruju kroužící koně.

Koukám, že Alona má talent, já jsem byl poprvé víc na zemi než na koni

prohodím k ředitelce, která v tu chvíli taky nečinně kouká a dává pozor aby se začínající jezdkyni nic nestalo.

S koňmi a kráskou


Ne, nechoď, prosím. řeknu tiše To je nefér. řeknu si a podívám se na tebe prosebně. Nechoď, nemyslel jsem to tak. řeknu nejistě a ani nepostřehnu co udělám. Když vyhazuješ sedlo na koníka chytnu tě instinktivně za ruku a otočím tě. Nevím co se stalo. Nevím co to do mě vjelo. Jen jsem měl nepotlačitelné nutkání to udělat. Políbím tě, je to jen krátké ale je v tom spousta citů. Rychle se odtáhnu a zrudnu. Promiň ... já ... nevím co to do mě vjelo.řeknu tiše se svěšenou hlavou.

Polibek

Políbil mě..On mě políííííííbil...
Začnu křičet v mysli a když se ode mě po té kratičké chvilince odtáhne, jem velice nespokojená a tak trochu ochromená.
Jen se na něj přihluple usmívám,ale po chvíli mi konečně začne mozek běhat.
No tak, Mon, udělej něco! Nezkaz to! Dělej!!
Začnu na sebe křičet v mysli. Mohlo to trvat cirka deset veřin, takže si mé nerozhodnosti ani nemusel všimnout. Ale zase ten ochromený výraz v obličeji...

Dívám se stydlivě do země a snažím se se nezakoktat.
Neomlouvej se, prosím...
Přistoupím o krok k němu a chytím ho za jeho teplou dlaň.
Nevím,jestli je to díky měsíčním horám,nebo je to jen můj pocit, ale pocity a energie, jako by mezi námi proudili obrovskou rychlostí.
Přistoupím ještě o krok blíž a zahledím se mu do jeho nádherně hlubokých očí.

Jezero

Pomalu čekám že mi přiletí jedna hodně peprná. Připravuju se na to že jsem si to celé zcela pokazil.
Nic se však neděje, pomalu zvednu hlavu. Když v tom zaslechnu její nádherný hlas. Říká něco čemu nemůžu snad ani uvěřit. Zamrkám velmi ohromen.
Najednou zacítím něco nečekaného, její teplá dlaň se dotkne mé. Zadívám se ti hluboce do očí. Přeju si aby tohle nikdy neskončilo,tahle nádherná chvíle. V tom mi dojde jedna věc, zjistím ji až teď i když jsem ji tušil dřív. Miluju ji.zašpetá mi mozek nezávisle na mě. Znovu a znovu se ti dívám do očí. Nemůžu se odtrhnout jako bych neviděl nic kolem, jen tebe, tu nádhernou dívku do které jsem se zamiloval. Nemůžu se přestat dívat do těch očí. V tom to na mě přijde znovu, pomalu se k tobě přibližuju a jestli neuhneš políbím tě, tentokrát velmi dlouze.

Jízdárna

Ředitelka vypadá docela spokojeně. Takže buď si mého malého triku vůbec nevšimla a nebo jo a je jí to docela šumák. Ani jedna varianta mi nevadí, hlavně že jsme se posunuli někam dál.

Dostanu pokyn a možná tak trochu pokárání dostat se i s koněm k ní a to ne zrovna pomalou chůzí, které jsem zatím předváděla. Povzdychnu, dvakrát sevřu stehny koně a "nechám" koně ať si doběhne k ředitelce svým tempem, který mě osobně teda dost rychle připadá, ačkoliv do cvalu to má ještě krapet daleko. Pak už jen trhnu opratěmi, abych koně zastavila.

Ředitelka náhle osloví mladíka, o jehož přítomnosti jsem dosud neměla ani tušení. Otočím hlavu a krátce si ho prohlédnu. Jeho věk nejsem schopná odhadnout, ve tváři má výraz, že by se nejraději sbalil a zmizel odsud.

"Skvělý, komu bude ještě předvádět, že na koni jsem naprostá trubka?" napadne mě jízlivě, když požádá mladíka o názornou ukázku toho, jak se má vlastně jezdit.
Je víc než jasné, že bude na tom s jezdectvím na 250% líp než jsem já.

Navenek však nedám nic najevo, trochu nemotorně natočím koně, abych lépe viděla a snažím se zachytit co nejvíce, ale na druhou stranu jedno kolečko není tak moc, jak bych si asi představovala.
Když pak koně zastaví před tím mým, jen pokrčím rameny a řeknu si, že to prostě nějak dopadne.

Pobídnu koně. Na krátký okamžik ani nejsem mladíkovi schopna stačit, ale pak se do klusu pořádně opře můj kůň, který vidí, že má před sebou jiného koně a nechce se dát příliš zahanbit, tím že má mnohem horšího jezdce.

Ani si neuvědomím, že najednou zase stojíme, všechno uběhlo tak rychle, jako když jen člověk luskne prsty.

Můj kůň přešlápne, já děkovně kývnu mladíkovi, a pak se můj pohled vrátí k ředitelce.

Ti co se rozhodli vrátit reagují na slečnu ředitelku

Má skupina se mezitím dostala k jezeru, kde všichni sesedli z koní a rozutekli se po okolí, které skýtalo mnohé. Lesní jahody, borůvky a maliny zde rostly okolo celého jezera a byly náramně sladké, voda se na první dotek zdála studená, ale po chvilce začala být příjemná i největším zimomřivcům.

Já jsem pomohla Willovi ze sedla a usadila ho na oblázkovou pláž. Sama jsem potom rozdělala oheň a vyndala pytlík marshmallow.

(Nechávám vám volnou ruku dělejte co chcete)

Na cestě k jezeru

Než se všichni rozhodnou jestli se vrátí, nebo pojedou dál, začne Yesfir neklidně podupávat a přecházet, jak vycítila i mojí netrpělivost. Lehce ji pohladím po šíji a zašeptám, aby se uklidnila a při první příležitosti rovnou nevyrazila tryskem, i když sama musím potlačovat velkou touhu zrovna tohle provést. Pak konečně přijde pokyn pokračovat a s největším sebezapřením držíme se skupinkou krok.

Pohled na jezero třpitící se rudozlatou září, slunečních paprsků mi vyrazí dech. Něco takového se nevidí ani na kýčovitých obrázcích z cizích zemí. Chvilku trvá než se z té krásy vzpamatuju, tak k tábořišti dorazíme jako poslední. Opatrně se vyhoupnu ze sedla a po krátkém hledání najdu příhodné místo kde Yesfir uvázat. Sundám z klisničky sedlo a pokrývku, aby její hřbet mohl trochu oddychnout. Jemně ji pohladím po hlavě "Půjdu se trochu porozhlídnout jo?" a málem vyjeknu, když mě v odpověď popostrčí čumákem, abych šla.

Vyrazím do všude panujcí zeleně a po chvilce váhání neodolám nasbírat si jahody a maliny. Během chvilky mám nasbíranou plnou hrst. V duchu si poděkuju za rukavičku vždy připravenou v kapse, do které své úlovky přesypu a nasbírám ještě mnohé další. Pak se vrátím k už rodělanému ohni, usadím se do trávy a rozhlédnu se po ostatních. "Dáte si jahody?"

Alona

Jake

ZMĚNA PLÁNU

Sleduji Gabriela a Alonu, jak jim to pěkně jde a mám chuť zatleskat.
To děvče je tolik šikovné..Myslím, že po chvíli trénování, by z ní byla opravdu dobrá, závodní nebo parkůrová jezdkyně. Ale to nechme času..
Pousměji se sama pro sebe a sleduji, jak dojíždějí první kolo.
Udělám krok k nim s tím, že jim zadám další úkol, když v tu chvíli mi zazvoní mobil.

Ano..?
Prosím?!! ..... Ano,u telefonu..
Hmm...MMmmmm...
To snad ne?!!
Hmmm...Ano, tomu naprosto rozumím a ihned ho pošlu se připravit.
Ano...děkuji za informaci..
Nashledanou...

S vážným výrazem típnu telefon, strčím ho do kapsy a kouknu na Jacoba.
Ráda bych tě teď o něco požádala, Jacobe.
Vezmi prosím Nabyho a ujmi se učení Alony. Potřebuju aby dnes,až zkončíme, naprosto dokonale klusala a pokud se dostanete i ke cvalu, budu moc ráda..
Skoro šeptám,aby to Alona neslyšela a drcnu do něj,aby sebou hodil.
Pak se odhodlám a dojdu k těm dvěma. Ke Gabrielovi a Aloně.

Alono? Kůň nidky nesmí vychladnout, takže prosím, krokuj s ním dokolečka. Já teď musím něco vyřešit tady s Gabrielem.
Pak se vrátí Jake a bude na tebe dávat pozor.
A ty ho budeš ve všem poslouchat,ano?
Mrknu na ni a otočím se ke Gabrielovi.

Gabrielův otec zemřel, což jsem se dozvěděla v telefonu, který jsem právě ukončila. Také mi bylo řečeno, že už pro něj jede auto, takže mi jen předal koně a běžel si balit se slzami v očích věci.
Já jsem odvedla jeho koně do boxu, odstrojila ho a šla za ním.
Přišla jsem zrovna ve chvíli,kdy scházel po schodech dolů a vláčel za sebou svůj kufr s ponurým pohledem v očích a bylo slyšet jen auto na příjezdové cestě.
Rozloučili jsme se, já mu popřála mnoho zdarů a řekla mu, že budu moc ráda,když zase někdy přijede.
S tím jsem už jen zamávala a Gabriel odjel za svou matkou.

Sledovala jsem odjíždějící auto a měla jsem nakahánku. Nakonec jsem si ale vzpoměla na to,že tu jsou i jiní "studenti", takže jsem se vydala zpět.
Posadila jsem se na lavičku před jízdárnou a chvíli jsem jen posouchala dusot koňských kopyt a doufala,že to tam Jake s Alonou beze mě zvládnou, ale potřebovala jsem chvíli klidu.
A i kdyby nedělali přímo to, co měli, bylo mi to jedno.
Byli tu přeci na prázdninách a ne na vojenském táboře.
Jen blbněte..Jste mladí... Pousmála jsem se sama pro sebe a nadechla se čerstvého vzduchu z plných plic.

Pokud se někdo vrací, opravdu mě najde sedět před jízdárnou ;-) né, že mi vlítnete do jízdárny, jako bych tam neseděla :-)

Polibek...?

Vidím, že se ke mě ten úžasný mladík přibližuje. A ano..Chci ho políbit..Znovu a znovu, protože právě do něj jsem se zamilovala.
Je úžasný...
Říkám i pořát dokola v mysli, když se nakláním k dalšímu, krásnému polibku.

Ale vyruší mě od toho dusot kopyt,který zaslechnu.
Odskočím od Chrise zrovna ve chvíli, kdy se v mém zorném poli objeví Sarah.
Naprosto zrudnu, udělám krok od Chrise a pro jistotu,kdyby to náhodou nepochopil, kývnu směrem k přijíždějící bandě.
Všimnu si, že Sarah už uvazuje koně, ale nechce se mi k ní jít.
Pokud ona sama bude chtít přijít, vadit mi to nebude, ale zatím jiný, než Chisův kontakt, nevyhledávám.
Pokud si mě všimne, zamávám na ni.

Rychle se sehnu, hodím na sebe zbývající oblečení, které stihlo oschnout a vyhoupnu se na Aurořin hřbet,který je stále bez deky a sedla, protože jsem předtím znovu všechno shodila dolů. Položím se na ni a sleduji počínání Chrise.
Spustím dlaň tak,aby mě za ni mohl Chris vzít, kdyby chtěl a zavřu oči, jako bych na koňském hřbetu snad relaxovala, nebo co ..
Je mi krásně...
Z plných plic nadechuji a zase vydechuji ten voňavý,čerstvý vzduch, na rtech milý úsměv mám a duše plná lásky jest.

U jezera

Málem jsem ji políbil, znovu. Chtěl jsem ji líbat, jen ji, chtěl jsem aby jsme byli tady až do konce světa a ještě dál. Když v tom uhne, zprvu trochu nechápavě se na tebe podívám.
Ne, nechce mě políbit ...proletí mi hlavou mírně posmutněle. Když v tom také zaslechnu dusot kopyt, v mojí jistotě mě utvrdí také pohyb tvé hlavy která ukazuje na bandu.
Proč teď, proč ? ptám se sám sebe trošku smutně, podívám se na tebe ale tentokrát s úsměvem.

Když v tom se tak ladně jako kočka vyšvihne na Auroru. Mírně nahnu hlavu, stále se usmívám.
Udělám krok směrem k tobě, ještě jeden a další, to už jsem těsně u tebe. Když spustíš ruku rozhlédnu se kolem, je mi celkem jedno jestli mě někdo uvidí, jsem šťastný a to je pro mne vše, momentálně pro mě existuješ v celém vesmíru jen ty. Lehce tě chytím za ruku a políbím tě na ni. Druhou tě pohladím po celé ruce, usmívám se. Napadlo mě však něco lepšího, Strider je u mě a já se na něj vyhoupnu což znamená k mé nelibosti, to že tě na chvilku musím pustit. Lehnu si na něj přesně jako ty, Strider popojde přesně vedle Aurory a lehce se jí dotkne hlavou, já tě znovu začnu hladit po ruce hlavu natočenou k tobě a usmívám se.

Jízdárna, stáje, jízdárna

Hmm. Já a učit. Jízdu na koni. Celkem vtipná myšlenka.

To je první co mě napadne po žádosti ředitelky, ale vzhledem k tomu, jak vypadá a jak Gabriel vyběhl pryč, mě ani nenapadne nějak to komentovat nebo dokonce protestovat. Trochu líně seskočím ze zábradlí a usměju se na Alonu, opět úvádějící svoji klisnu do kroku. Je v tom směs povzbuzení, otázky, co se mohlo stát, že tak najednou ředitelka s Gabrielem odchází, a ironie nad tím, že zrovna já, asi nejhorší jezdec z těch, kdo tady nejsou poprvé, mám učit někoho jezdit na koni.

Vydám se tedy zpět do stájí, kde z tašky visící na stěně vezmu pár kostek cukru, vždy připravených jako odměna pro koně. Tentokrát se kontrolou nezdružuju, dělal jsem ji přeci před pár minutami. Klisna se tváří trochu překvapeně, jako by se divila co tady dělám tak brzo. Není ale nijak unavená, jeli jsme jen pár kilometrů a to pomalým tempem, takže je spíš "nevycválaná". Po nasazení postroje ji rovnou odměním za trpělivost se mnou. Potom vyskočím do sedla, ještě poupravím třmeny a pobídnu ji směrem k jízdárně, kde už Alona dokončuje několikáté kolečko, a myslím, že už ji krok moc nebaví.
Počkám, až dojede ke mě



Ahoj, já jsem Jake a... asi si oba užijeme zajímavé odpoledne. Nejsem moc dobrý učitel ani v tom, co umím, natož v jízdě na koni.

nijak se nesnažím skrývat svoje smíšené pocity. Jediné, co mě zabrání se na to vykašlat je stav ředitelky slečny Carolline a koneckonců i ta, kterou mám učit :)

Tak asi jdem na to, ať je "úkol" (úvozovky jsou poměrně dobře slyšet) za námi. Myslím, že je tady spousta zajímavějších činností než se natřásat na koňském hřbetu

další úsměv, ale tentokrát o něco optimističtější
Navedu Nabu blíž k tobě a doufám, že se znudění koně nebudou chtít pošťuchovat

Viděl jsem, že na tom koni za pár minut sedíš líp než já a při kroku si jsi taky jistá, takže lehčí klus pro tebe nebude problém... nejdůležitější je co nejvíc se přizpůsobit kroku koně a tlumit otřesy.


Lehce stisknu koleny boky Nabu a pokusem o ukázkový klus objedu malý kruh, na konci kterého budu zpět po tvém a Fabiině boku

Zkus si to... jen lehce pobídni koně stiskem kolen, ale ne moc, ať to nevezme cvalem

při jízdě se držím vedle tebe, pro případ, že by ses chystala opustit sedlo

Stáje

Mlčky sleduju jak ředitelka odvádí Gabriela pryč se stájí a "ustanovuje" mi nového učitele. Skvělý, přehazují si mě tady jako horký brambor. Opravdu pocit, který jsem vždycky chtěla zažít. Když ředitelka zmizí ve vratech stáje, pomalu a malinko nemotorně přivádím koně k mladíkovi. Možná, kdybych trochu zatlačila, bychom mohli nechat aspoň na chvíli téhle komedie a já bych si mohla odpočinout.

Mladík se představí jako Jake. Na jeho pozdrav přikývnu, a pak ještě dodám, aby to nevypadalo příliš neochotně.
"Alona Dalton. Taky tě ráda poznávám."

Hned na mě vysype další úkol, ale jak je jasně patrné z tónu jeho hlasu, tak z celé téhle vyučovací akce taky moc nadšený není a já konečně vidím tu jiskřičku naděje trochu se uvolnit.

K zadání úkolu dokonce přidá i ukázku toho, co vlastně po mě chce. OK, klus ale žádný cval. To se snadno řekne a hůř udělá, zvláště, když se při jednom ukázkovém kolečku těžko kouká na sílu sevření stehen. Na což ještě zase tak moc dobrá nejsem, nějak jsem se ještě nedokázala přizpůsobit, tomu, co moje klisna považuje za "tak akorát".

Když se ke mně zase připojí, trochu nervózně se na něj pousměju, zhluboka se nadechnu a rozhodnu se, že raději začnu s jemnějším stiskem stehen a pomalu budu na tlaku zkoušet přidávat, než bych koně hned natvrdo zmáčkla.

Napoprvé se klisna potřese hlavou a pomalu se rozejde. Hmm, to asi ještě nebude ten správný stisk. Podaří se mi to asi na počtvrtý, kdy se kůň, alespoň podle mého, dá do slušného klusu. Trochu mě znervózňuje to, že jede vedle mě a mého koně. Tedy neplašej se koně hromadně? Myslím, že já bych to své zvíře rozhodně nechala splašit hodně rychle, kdybych stiskla trochu víc než by bylo třeba.

Objedeme jedno kolečko, pak druhé, když se najednou rozhodnu koně zastavit.

"Můžu se tě na něco zeptat, tedy bez toho učitelského dohledu? Teda nemám nic proti tomuhle nadšení, co tady panuje, ale trochu mě děsí jedna myšlenka. Je tohle všechno na denním pořádku? Tedy nejenom jízda na koni, ale spousta a spousta naplánovaných aktivit, jako bychom byli na nějakém skautském táboře?" odvážím se zeptat, na to, co mi vrtá hlavou už od okamžiku, kdy mě ředitelka navedla do stájí, že mě naučí jezdit na koni.

U jezera

Pobídl jsem Queena lehčím stiskem stehen. Za těch pár chvil mi došlo, že i když je tak velký, rozhodně není třeba nějakého velkého tlaku nebo síly k tomu, abych ho mohl ovládat. Cesta k jezeru byla sice delší, ale to mi nevadilo. I když mě stále pokoušel pocit vyzkoušet si, jaký je asi cval na tomhle velikánovi, odolal jsem. Přecijen bude lepší, až se spolu trochu víc sžijeme.
Sklouzl jsem vcelku zlehka z koňského hřbetu a konečně si otočil vestu tak, aby byla správně. V té rychlosti jsem to nevnímal. Přejel jsem po shirově hřívě a poplácal ho zlehka po krku, pak jsem několik chvil pozoroval další koně a i ostatní. Atmosféra zde byla stejná, jak jsem si pamatoval, ale přeci něčím jiná.
Přebíjely se tu pachy starého a nového, které se mísily do tisíců prapodivných vůní. Myšlenky mi zas zalétly k oné zrzce, možná to bylo způsobeno tím, že jsem koutkem oka postřehl plápolající oheň, co rozdělala Tammy. Upevnil jsem otěže tak, aby si do nich kůň nešlápl a nestala se tak nepěkná nehoda a rozešel jsem se k sestře. Na pozdrav jsem kývl hlavou a pousmál se.

„Omlouvám se, jestli ruším... Ale nějak mi to nedá. Předloni jsem tu byl a byla tu i Cat, taková drobná zrzka, ale nepřehlédnutelná, jezdila právě na Queenovi. Nevíte.... jestli přijede i letos, nebo...“ nedokončil jsem a možná trochu bezradně pokrčil rameny. Byl bych rád, kdyby odpověď byla ano, ale současně jsem spíš tušil a byl připravený spíše naopak.

Jízdárna

Zasavím spolu s tebou
No... vlastně to tak většinou nebylo... jasně, bez nějaký tý schůzka, společný vycházky a tak se to neobešlo, ale že bychom přijeli a ještě ten den rychle někam vyráželi, prakticky bez oběda? To je letost poprvé. A doufám, že naposled a že se to snad změní ještě během tohohle pobytu...
Každopádně... bez koní se to neobejde
poplácám Nabu po krku
Ale zrovna ty nevypadáš, že bys s tím měla mít nějaký problém
usměju se
S koněm si rozumíš za tu chvilku líp, než já za těch několik let. Ale dneska už zůstanem u zdokonalování klusu, cval radši nechám někomu povolanějšímu
další úsměv
Ještě musíme dopilovat to, aby kůň dělal co chceš a ne opačně. Zkus jet za mnou
začnu krokem a pak i lehkým klusem jezdit po jízdarně a kličkuju tam a zpět. Po asi 10-15 minutách toho nechám, "zaparkuju" klisnu u vrat a seskočím na zem
Tohle by mohlo pro dnešek stačit... jsi opravdu dobrá
obdivně se na tebe podívám
Opravdu jsi ještě na koni neseděla?

U jezera

Robert
Posedávám u vody a koupu si nohy, když ke mě přijde Robert a začne se mě vyptávat na Cat. Přemýšlím jestli i letos přijede, v duchu si představím svůj diář, ale Cat tam nikde napsanou nemám.

Roberte, asi tě zklamu, ale Car letos nepřijede ani nevím proč. Nikdo z její rodiny se neozval.

Smutně se na něj usměji a položím mu ruku na rameno.

A co ty zlepšilo se něco u tebe za ten rok?

Pohodím rudými vlasy a usměji se na něj.



Monica & Chris

Vy dva máte volnost, nikdo si vás nevšímá a v okolí je tak krásně. Můžete si dál povídat nebo se jít projít po okolí, aby vás ve vašich něžnostech nikdy nerušil.

Sarah

Když přijde i Sarah a nabídne mi jahody, nemůžu odmítnout, protože krásně voní. Usměju se na ní a poděkuji.
Přidáš se k nám a budeš si s námi povídat, nebo se půjdeš podívat co je tu dál.
Zeptám se lehkým konverzačním tónem a přejíždím očima z Sarah na Roberta.

Měsíční hory – stáje

Posedávám před stájemi, sleduji nádherné nebe a poslouchám rozhovor svých svěřenců. Je to už dlouho, co zde pracuji a mám to tu rád. Hlavně proto, že nejsem ve městech a jsem ve volné přírodě. Mám tu nejkrásnější práci, kterou si člověk může přát. Totiž starání o koně. Rozumím jim a oni rozumí mě.
Občas si s jedním z koní vyjdu na delší procházku do nedalekých lesů, ze kterých se většinou vracím až pozdě v noci. Jindy zase sedím zde a pozoruji nebe, jako třeba teď.

Popis postavy a povahy:
Jsem vysoký a mám dlouhé blonďaté vlasy po pás, volně rozpuštěné. Bradu mi zdobí dlouhá bradka spletená do dvou tenkých cůpků, které sahají až do poloviny hrudi. Mou pravou tvář, pravou polovinu krku, pravé prso, pravou lopatku a celou pravou ruku zdobí tetování skládající se z keltských spletenců, které nejsou nikde přerušené. Na sobě mám jen černé kalhoty a pevné černé kanady. Na krku se mi na kousku kůže houpe keltský křížek a na druhém koženém provázku keltský pletenec. Má tvář je hrubá a otesaná věky a větrem. Mé oči jsou různé. Jedno, levé, mám zcela černé (i bělmo je černé) a druhé, pravé, je zeleno modré.
Jsem klidný, málomluvný člověk. Vyhledávám spíše samotu, než velké množství lidí. Podle vzhledu bych měl být zlý, nevrlý a já nevím jaký ještě, ale opak je pravdou.

Jízdárna

S viditelnou úlevou si gratuluju, že se mi podařilo alespoň na okamžik tuhle jezdeckou lekci přerušit a dostat aspoň pár informací o tomhle místě, když už mi k tomu nic neřekli naši. Z Jakových slov si začínám připadat, jako bych se ocitla v úplně jiném světě. Možná tak v Anglii devatenáctého století – vyjížďky na koňi, společné procházky, pomalu čekám, že z něj vypadne čaj o páté a palačinky.
Docela mě to vyvede z míry, proto chvíli nezaregistruju jeho víceméně řecnickou otázku, že já zrovna nevypadá, že bych s koněm měla nějaký větší potíže. I když na druhou stranu, ani možná odpověď není třeba – a přeci jen mu tady nebudu vyprávět, že mám vlastně z koní strach.

Když se vzpamatuju, už je všechno zpět ve starých kolejích. Beze slova přikývnu a pobídnu klisnu, aby se malinko rozeběhla a celou tu čtvrt hodinku klušeme za ním a jeho koněm.
Poté, co tento čas uplyne, zastaví a k mé radosti ohlásí konec.
Pomalu slezu ze sedla a jsem ráda, že zase stojím nohama pevně na zemi.

Otočím se na Jakea, když pronese otázku o tom, že tak trochu pochybuje o tom, že jsem nikdy na koni neseděla.
Pokrčím rameny a seberu odvahu Fabii pohladit.

“Popravdě nejsem zrovna holka za Texasu, abych řekla pravdu. Pocházím ze západního pobřeží, z Washingtonu, žijeme na sever od Seattlu poblíž hranic s Kanadou. To zrovna není místo, kde se lidi projíždějí na koni. Spíš díky tátovi umím lovit ryby, lovit a tak podobně – na takové té sportovní bázi, jestli víš, co tím myslím,“ vysvětlím a v hlavě mi probleskne obrázek tátova obchodu se sportovním náčiním.

Lukas Griswolld

Dalo by se říct, že klid Měsíčních hor ti vyhovuje naplno. Mimo to, že se zde staráš o koně pomáháš i s drobnými opravami v budově a také se velmi rád pohybuješ v kuchyni, mladá kuchařka Róis se okolo tebe točí a velmi dobře ti podstrojuje a stará Sorcha si na tebe už zvykla, velmi dobře si pamatuješ jak na tebe koukala, když si poprvé přišel do Měsíčních hor....

(to jak si přišel do hor nechám na tobě)

S Carolline a Tammy jsi se seznámil hned, díky své největší vášni-koním. Dali ti pravomoc přidělovat mladým návštěvníkům koně, protože ty jim nejvíc rozumíš.
Jediný s kým sis nerozuměl byl William, ale ten bohužel beze stopy zmizel a nikdo netuší kam, možná se ztratil někde v horách.
Teď když vysedáváš před stájemi si uvědomuješ jak je tu krásně a nejen díky krajině, ale i díky Carolline a Tammy, které z hor pocházejí a udržují zde příjemnou atmosféru, kterou občas naruší některý z nevítaných hostů v podobě bývalého Tammyna partnera a teď to není vyjímka, zase slyšíš jeho hlas, jak vyřvává u kované brány.

Únosná míra dosáhla svého, rozhodneš se s končit s ním jednou pro vždy a po svém.

Před stájemi - příchod do hor a hluk před bránou

Vzpomínám na svůj příchod sem do hor.

Vzpomínky

Dlouhý čas jsem se motal jen tak, v lesích a hledal jsem si obživu jak jsem uměl. Buď jsem lovil, nebo kradl. Dlouho jsem se ukrýval před světem, do měst a k lidím jsem nechodil. Můj svět byla a pořád je příroda. Netoužil jsem po společnosti lidí. Toulal jsem se dlouho a sám a mé toulky mne dovedly až sem. Pamatuji si, jak na mne někteří reagovali. Ta mladá kuchařka Rois si mě hodně rychle oblíbila. Hlavně z toho důvodu, že jsem se často motal v kuchyni, nejen z důvodu vlastní obživy, ale většinou z toho důvodu, že jsem hledal nějaký ten pamlsek pro své nádherné svěřence. Za to Sorcha na mě koukala jako na zjevení, když jsem se poprvé objevil ve dveřích a dle mého názoru se mne i bála. Snad mých tetování, nebo mého oka. Netrvalo dlouho a zvykla si. Ovšem s ředitelkou a hlavní sestrou jsem se seznámil hlavně díky mé vášni pro zvířata a hlavně koně. Ihned mi nabídly práci ošetřovatele a já jí s radostí přijal. Ovšem u ošetřování koní jsem nezůstal. Ano, starám se o ně, jako o své vlastní děti, dokonce s nimi spím ve stájích, ovšem není to má jediná povinnost. Občas i vypomůžu s nějakými pracemi na budově. Mám to tu rád a jen nerad bych odsud odcházel.

Opět přítomnost

Mé vzpomínky vyruší nějaký hluk od brány. S povzdechem vstanu ze svého místa a vydám se k bráně.
"Že mi to nebylo hned jasný" zavrčím naštvaně a pomalým krokem dojdu k bráně.
"Už několikrát jsem ti říkal, aby ses tu už neobjevoval" zavrčím nebezpečně.
"Můžu se tu objevovat jak se mi zachce" vysměje se mi.
"Vypadni odsud" zavrčím.
"Nebo co?" zasměje se.
A dost, myslíš si, že když jsi za bránou, že ti nic neudělám? projede mou hlavou, rychle prosrčím ruku mřížemi, chytnu ho pod krkem a hodně silně a prudce ho přitáhnu blíž.
"Říkám ti, vypadni" zavrčím, vrata se otevřou, on stále přitisklej ksichtem na mříži a já se pomalu začnu měnit v obrovského černého vlka, který má keltské ornamenty na stejných místech jako já tetování. Celkem dost ho to vyděsí, odtrhne se od mříží a začne zdrhat. Mě ale neuteče. O pár chvilek později mu skočím na záda a zahryznu se mu do ruky, která pod mým stiskem jen křupne. Začne řvát bolestí (řev jde slyšet až do budovy). Za chvilku má na sobě jen cáry oblečení a je celý od krve. Nechám ho být a změním se zpět do své podoby.
"Už se sem nevracej" zařvu na něj, ale už mě nemůže slyšet.

Pomalým krokem se vracím zpět ke stájím a vůbec se nenamáhám utřít si ústa, krk a hruď od krve. Ovšem jakmile zaslechnu děcka, začnu jí utírat. Bohužel docílím jen toho, že si ji ještě víc rozmažu po obličeji, krku a nahé hrudi.

ředitelka Carolline

Sedím před jízdárnou, užívám si konec dalšího příjemného dne a poslouchám, jak ti mladí uvnitř trénují.
Jsou to moje šikulky..
Pomyslím si a pousměji se.

Ale pak, z ničeho nic, uslyším hrozný hluk a to, jak se hádají dva mužské hlasy.
Oba je znám až moc dobře.
Zatím to nechávám být, ale když se hlasy zvyšují a zakončí to hrozným povykem a řevem, okamžitě se zvednu a nakouknu s vyděšeným pohledem do jízdárny.

Moje postava - Jake a Alona

Můj lehce vyděšený pohled se objeví ve škvíře, když pootevřu vrata, ale je znát, že se pokouším zachovat klidný zevnějšek.
Přeruším vás ve chvíli, kdy Alona domluví.
Vy dva ! Vidím, že už jste zkončili, takže alou! Oba dva rychlým krokem do stájí, kde vytřete PERFEKTNĚ koně do sucha,znovu je vyhřebelcujete a podobně a dáte jim krmivo a napojíte je. Pak máte volno, dokud se ostatní nevrátí ! A nechoďte nikam jinam, než do stáje a pak rovnou do vašeho pokoje, klidně společně. A žádné vylomeniny!
Mluvím nesmlouvavým hlasem a mohlo by se zdát, že jsem rozčílená, ale vy, protože mě už trochu znáte víte, že to zle nemyslím.

ředitelka Carolline - Lukas

Okamžitě vyběhnu směrem k bráně, odkud se ozýval řev, který však během mého rychlého monologu ustal. Potkám tě ve chvíli, když míříš zpět, snažíš se setřít krev z obličeje a s vyděšeným pohledem se na tebe vrhnu.
Chytnu tě za paži a lehce s tebou trhnu, zatímco druhou rukou vytáhnu kapesník, který nasliním a začnu ti otírat krev z obličeje.
Proboha Lukasi co se stalo?! Byl to On,viď? Ale co ta krev? Víš, že si máš dávat pozor !!
Mluvím tichým hlasem a otírajíc mu tvář ho táhnu za roh, aby ho neviděli Alona s Jakem, až budou procházet do stájí.
Krev z tvého oličeje rychle mizí. A tak když tě zatáhnu za roh, už se vrhám na ruce.

Přípravy k odchodu

Leželi jsme s Chrisem na hřbetech našich koní do doby, než jsem si přes přimhouřená víčka všimla, že se sestra Tammy chystá k odchodu a významnými pohledy nám ukazuje, že bychom opravdu měli jít.
Mile se tedy usměji na Chrise, lehce stisknu jeho dlaň, ale v tu chvíli ji pustím a sklouznu z Aurořina hřbetu.

Doobléknu si teď už suché oblečení a vrhnu se na Auroru. Zkontroluji deku, sedlo s veškerými řemínky a ještě trochu dotáhnu podbřišník.
No jo...Ty jsi moje holka..
Poplácám kobylku po plecích, protože když dotahuji odbřišník, ona místo toho,aby se vzpouzela, vydechne.
Zkontroluji správnou délku třmenů, nazuji si jezdecké boty a helmu, lehce zakroutím uzdou, jestli správně sedí Auroře za zuby a když jsem spokojená, vyhoupnu se ladně do jejího sedla.
Předkloním se, poplácám Auroru po krku a aniž bych čekala na Chrise, opravdu lehkým tlakem na slabiny vydám Auroře povel, že jdeme krokem za Tammy.
Pomalým krokem dojdeme až k ní a já ani neslezu z koňského hřbetu. Jen se na sestru usměji a prohodím milou poznámku.
Dneska byl opravdu dlouhý, ale krásný den, že?
Následuje ještě jeden úsměv a pak čekám, až se připojí ostatní, abychom mohli vyrazit.

S ředitelkou a kapesníkem

Už od vrat vidím, jak se ke mě blíží ředitelka a tváří se nějak...vyděšeně. Vidím jak vytahuje kapesnk a hned mi je jasné, že někde v okolí budou nějaké děcka. Zatáhne mě někam za roh, nasliní kapesník a začne mi otírat krev z tváří a posléze i rukou, samozřejmě se nezapomíná ptát.
"Byl" řeknu stroze, bez jakéhokoliv tónu v hlase.
"Není moje" odpovím jednoduše.
"Aspoň ví, že se tu nemá ukazovat" snad první delší věta, kterou ode mne slyšela. Po chvilce se zahledím na svou nahou hruď a spokojeně se usměju. Krve z něj chcalo jako z vola. Jde to vidět.

Velice neopatrný Lukas!

Rozzlobeně na něj hledím a snažím se ho zbavit krve na rukou.
Víte, že jsou tu děti a že tohle by se němlo stávat! Co kdyby to viděly ?!
Můj hlas čpí hněvem a ve tváři se značí taktéž.
Nakonec to vzdám, protože když se podívá na svou hruď, taktéž si všimnu, že má krev úplně všude.
Ach jo...Jdeme !
Vydám rychlý povel, čapnu ho za paži a táhnu ho za sebou dozadu za stáje.
Když dorazíme k zadní části hotelu, k zadní stěně stájí kde na nás snad malým a špinavým okýnkem nikdo neuvidí, opřu Lukase o stěnu a soustředěne přimhouřím oči.
Ani se nehni!
Zní další povel mého trochu roztřeseného, ale hlavně docela rozzlobeného hlasu.
Natáhnu před sebe dlaně, ve kterých se v docela rychlém tempu začne utvářet voda. Natáhnu dlaně k Lukasovu tělu a začnu mu omývat krev.
Když vidím, že krev rychle mizí, tak se už trochu klidněji pousměji a pohlédnu na něj, zatímco mu jezdím dlaněmi na kůži.
Víš, že vždycky to jde bez krve! A musíš se naučit myslet na to, že ty děti to neví..
Řeknu už poněkud klidněji.

U jezera/tak trochu zklamání

Po slovech Tammy chvíli mlčím, pak jenom kývnu hlavou. Popravdě mě to mrzí, ale nenadělám s tím nic, tak proč kvůli tomu nějak víc bláznit.

„Škoda. No, nedá se nic dělat. Ale díky.“ odvětím a pousměji se podobně, jako ona předtím.

„A jinak.... všechno tak nějak při starém. Pořád ten samej barák, dokonce i stejný rodiče.“ zlehka se uchechtnu.

„Nějak nic, co by moc stálo za zmínku, jenom snad ještě to, že si táta koupil novej gril, ale kdy na něm něco udělá jsem sám zvědavý, jelikož se bojí, aby se nepoškrábal a co když se na něm něco připálí. Je v týhle starostlivosti horší jak máma. Být po jeho, tak dodneška stojí naše auto v garáži, aby ho náhodou něco nebo někdo neškráb.“
O svých potížích se nezmiňuji, smrtelný to není a tady se to vždycky zlepší a vydrží to pak ještě tak ten měsíc i tam u nás dole. Není proč si stěžovat. Pohledem sklouznu na dívku, co přišla a přinesla jahody. Pousměju se a jednu si vezmu, spíš jen tak pro chuť.

„Díky.“ dodám a ještě jednou si jí prohlédnu, ale patrně jsem ji tu skutečně ještě neviděl.

„Jinak ahoj, mám dojem, že se ještě neznáme.“ natáhnu k ní ruku.

„Jenom nějaký Rob Swan.“ pousměju se.

Mytí

Nic neříkám a jen poslušně stojím, aby mne mohla očistit. Jakmile tak učiní a její hlas se zklidní trošku se usměju.
"Nešlo" řeknu tiše a bez úsměvu.
"Musím jít ke koním" řeknu tiše a mám se k odchodu.
Vykydat, dát jim vodu, jít s nima na pastvu pomyslím si.
Pak je vyhřebelcovat dát jim nějaké žrádlo a nějakej pamlsek na večer ukončím svou myšlenku a otočím se k odchodu.

Lukas

Omyji Lukase dočista a tak, že jsem dokonce spokojená, ale když se má k odchodu a začne se otáčet, trochu silnější ranou mířenou na holý hrudník ho zastavím.
Lukasi!
Moje myšlenka projede jeho myslí jako kuchyňský nůž a má dlaň na jeho hrudníku zůstane.
Počkám až se otočí a až poté pokračuji v myšlenkovém přenosu.
Nechci, aby se další taková střešťěnost opakovala, jasné?! Chápu, že jsi ho chtěl vyhnat, ale.... Ať už se to nestane ! Mohl jsi všechno zkazit !
S posledním slovem myšlenky dlaň sundám dolů a odejdu zkontrolovat, jak si vedou Alona a Jake.

U jezera

Chvilku váhavě sleduji nabídnutou ruku, ale pak ji stisknu ve svou, pro Roba určitě ledovou rukou. "Těší mě. Já jsem Sarah Darker." Tím pozdravem jsem vyčerpala veškerá témata k rozhovoru. Skrčím nohy před sebe a opřu si ruce o kolena a zahledím se přes jezero na slunce, které už se pomalu sklání k obzoru. Už toho asi moc nestihneme a to jsem se tak těšila na to máslo.

Mimoděk sáhnu stranou, po hmatu si vyberu jednu jahodu, tu vyhodím do vzduchu a zakloním hlavu. Můj oblíbený cirkusouvý kousek. Ve chvíli kdy mi jahoda už už dopadá do úst si uvědomím, že jsem z nich zapoměla sundat šťopky. Rychle skousnu a opravdu se mi ji podaří zachytit a to dokonce tak přesně, že ukousnu jen jahodu a šťopka zůstane venku. "Mám nějaký program na zítřek?" Přeruším chvíli ticha.

Krásná chvíle - odjezd

Přál jsem si aby tahle chvíle nikdy neskončila, jeden z nejkrásnějších momentů svého života.
Nakloním hlavu na stranu a zadívám se na tu jedinečnou dívku vedle mě. Usměju se a kývnu, také seskočím, jen na druhou stranu, Strider lehce zafrká, rukou ho jemně pohladím po hlavě.
Ale klid, jenom klid. tahle konejšivá slova mi vycházejí z úst když jej hladím, překontroluju sedlo i deku pod ním, jen trochu dotáhnu řemínky a vyskočím si na něj.
Helmu jsem si přece jenom nevzal, kdo ví jestli jsem zapomněl nebo jsem usoudil že jsem dost obratný jezdec, čímž však dávám na znak svou neopatrnost.
Pouhým slovem a pohlazení po boku hlavy stridera přiměju k pohybu, přece jenom jsme už sehraná dvojka.
Hodnej kluk.
Skloním se k jeho uchu s touhle poznámkou. Konečně se dostanu k Tammy a k Monice. Jen kývnu, v hlavě se mi rodí plán, že jí dnes nabídku to co ještě nikomu, to co je mi tak vzácné na celém dni.

U Odjezd od jezera

Pomalu se začalo stmívat a koně začali nervózní. Ti vnímavější z vás mohli sem tam zahlédnout mezi stromy stín, který se sem a tam rychle přenesl do jiných míst. V jezeře občas něco žbluňklo, což bylo nepřeslechnutelné. Já se jen usmívala a odháněla dotěrnou "světlušku" tedy malou vílku, která se mě snažila něco našeptávat. Okolo hlav vám lítali noční motýli. Na nebi zářila první hvězda.

Mládeži, myslím, že nás čekají na večeři.

Nasela jsem na koně a pomalu se rozjela směrem k sanatoriu. Po dnešních událostech jsem byla lehce unavená, takže Samael mě nesl na hřbetě bez pobízení. Když dojedeme k sanatoriu čeká tam na nás Lukas Griswold, podkoní a dobrý přítel.

Lukasy, Chris a Robert ti pomůžou s obstaráním koní .

Ladně seskočím ze sedla a maličko zčervenám, když uvidím jeho pohled.
Sundám Samaelovi sedlo a vytřu ho do sucha slámou a pod tlamu mu dám džber s vodou.

Monica a Sarah

Za stájí jste si opět všimli stínu, který vás pronásledoval snad celou cestu, ale nebáli jste se ho, spíš vás lákalo poznat co je to zač, faktem bylo, že od stínu se táhli dlouhé stříbrné šmouhy, které splývali s černou.

Mezi tím jsme se šla podívat jak to jde Carollin v jízdárně.

Zase před stáje

S kamennou tváří si vyslechnu vše, co mi ředitelka říká a počkám až odejde. O chvilku později, ji následuji, usadím se opět před stáje a čekám až se mi vrátí všechny koně. Přivádí je postupně a pomalu.
"Zvládnu to sám" zavrčím trošku nevrle na Tammynin návrh a prohlédnu si jí od hlavy až k patě.
Sluší ti to pomyslím si. Pak si všimnu Tammy, jak se jde postarat o Samaela. Jen zavrtím hlavou.

Jakmile se mi vrátí všechny koně, otevřu stání a kouknu se na velkého černého hřebce.
"Jděte na pastvu, pak za vámi přijdu" hladím ho na čumáku a pak ho poplácám na krku. Kůň jen zařehtá a odvede ostatní na louku. Ještě poklidím ve stájích a pak se vydám za svými miláčky. Usadím se pod strom, který je k tomu jako stvořený a sleduji své svěřence, jak dovádí. Na mé tváři se objeví spokojený úsměv.

Stáje, Jízdárna...

Útrpně se podívám na Alonu
„No jo, už jdeme.“
Odpovím tak trochu neurvale, docela mě vytáčí ten režim, co letos „ti nahoře“ vymysleli. Chytnu Nabu za uzdu a pomalu vyjdu z jízdárny a potom ke stájím.
Počkám až odejdeme z doslechu ředitelky
„Mohl by nám třeba někdo říct, co se to tady děje, tohle už fakt není normální. Začínám si připadat ne jako na skautském táboře, ale na vojně.“
Celou „řeč“ mi na rtech hraje tak trochu ironický úsměv, když dorazíme ke stáji, zavedu koně dovnitř, předpokládám, že jdeš se mnou :)
„Ukazoval ti už někdo, jak se postarat o koně po ježdění?“
Pokud ne, začnu pečlivě, pomalu a názorně upravovat Nabu, doprovázejíc každý úkon radou na co si dát pozor a podobně, zároveň ti pomáhám s Fabií. Pokud jo, nechám tě v tom plavat ;)
Po dočištění koňů:
„Tak, ještě nakrmit, a máme to z krku“
Ukážu ti, kde se skladuje seno, a tašku s jablky, kterých taky pár na přilepšení vezmu
„Máš nějaký nápad, jak strávit zbytek dne? Nerad bych tak brzo skončil den“
Usměju se.

Stáje

Jsem ráda a vděčná, že je konec. Popadnu Fabii za uzdu a vedu ji za Jakem a Nabu ven z jízdárny zpět do stájí.
Na tváři se mi objeví úsměv, když si cestou Jake začne stěžovat na režim. Koukám, že nejsem jediná, komu tohle začíná vadit – aspoň v tom nejsem sama. Víc ale k celé situaci neříkám, celkem jsem se na to všechno nastěžovala už dost a stejně to k ničemu nebylo, takže už nehodlám víc na tohle plýtvat energií.
Když dojdeme do stájí, zavedu Fabii do její kóje, když se Jake zeptá, jestli vím, co s koněm po skončení projížďky. Matně si vzpomínám, že mi možná ředitelka něco k tomu říkala, ale já zrovna asi moc pozor nedávala.
"Ehm, já bych osobně řekla...vytřít ho dosucha od potu, vyhřebelcovat, vyčistit kopyta, dát vodu a nažrat...předpokládám, teda to je to, co bych asi udělala já," koktám.
Jedním očkem sleduju Jakea, jak se stará o Nabu a snažím se napodobit všechno, co dělá on, až to místy vypadá trochu směšně.
Konečně je všechno hotovo, koně čistí, s čumákem vraženým do sena. Odvážím se pohladit Fabii, pak vyjdu z kóje a zavři za sebou branku.

Jake nadhodí otázku "co s načatým večerem". Podívám se na hodinky a s povzdechem se zamyslím.
Doma bych se tohle dobou vracela buď ze cvičení nebo z kina, omrkla e-mail, dala si rychlou večeři a podle nálady a přítomnosti rodičů bych buď zalezla do postele s knížkou a nebo se třeba s mámou koukala na nějakej film.
Tady mám teda svým způsobem po cvičení, takže zbývá večeře, a pak nějaká ta zábava.
"Já bych si teď rozhodně něco zakousla – mám už docela hlad...a pak..co třeba nějaký film? Jestli je teda možnost na něco koukat a jestli nám ještě na večer něco nevymyslí..., nadhodím.

Opravdu prosím ty, které to tu baví a chtějí hrát, aby trochu vyrovnali tempo. Tohle je strašlivě šnečí... (-_-'), =-D

!! Všichni !!

Takže co se vlastně událo?

Sestra Tammy i se svou bandou dorazili do stájí. Tammy si šla po svém a vy jste šli vyčistit koně. Byli jste hotoví docela rychle, což je malé,bezvýznamné plus.
Alona i Jake udělali přesně to, co jsem jim řekla, a tak se po chvilce potkali s ostatními ve stájích, kde jste společně čistili koně.
Já jsem mezitím odeběhla do kuchyně a zase zpět. Vrátila jsem se ve chvíli, kdy slečna Tammy mířila (pravděpodobně za mnou) k jízdárně a kdy Lucas odváděl koně na pastvinu.

Vy jste se začali rozcházet po svém, ale já vám tu možnost nedala.
Doběhla jsem Tammy a se smíchem ji k sobě otočila.
Pak jsem strčila prsty do pusy a ozvalo se velice, opravdu velice hlasité písknutí.
Mláááádežíííííííí !!! Za deset minuuuut see podáávááá večeřéééééééé !!!
Zařvala jsem do prostoru neobvykle hlasitým a pronikavým křikem.

Zahákla jsem se za Tamyin loket a táhla jí do jídelny.
Po cestě jsme mlčeli a rychlým krokem cupitaly za vůní jídla, která se začala linout z jídelny.

Poté, co vejdete do jídelny, u okýnka už stojí usmívající se kuchařka, která vydává jídlo. Vypadá to podobně jako ve školní jídelně, avšak mnohem osobněji.
Pdává se zeleninový salát s kuřecím masem, nebo špagety se sýrovou omáčkou. K pití tři druhy limonády.
Z koutů, kde jsou umístěny repráky se ozývá Enya.

Já, ještě než vy všichni přijdete, si u okýnka vezmu salát a usadím se k menšímu stolu, který je určen pro mě a Tammy a začnu pomalu jíst.
Když se Tammy přidá a vy začnete vstupovat do jídelny, už se nakláním k jejímu uchu.
Jsou úžasní, že?
Usmvám se.
A letos to tu máme opravdu poklidné..Chmmm..Přemýšlela jsem nad plánem po večeři. Co kdybys ty vzala jednu skupinku na bylinky a já druhou na boj s tyčí?
Ale pokud jo, musím jim říct, ať se moc nepřejí...
Rozesměji se a sleduji bandu uličníků, odebírající si jídlo u okýnka po mé levici.

V sanatoriu

Když Carol pískne musím si až zacpat uši.
Co to ta holka bláznivá zase dělá.
Rozesměju se následuju jí do kuchyně, kde poprosím kuchařky o salát a natočím si malinovou limonádu.
Najednou si na něco vzpomenu a vyrazím jako divá pro několik papírů, které jsem chtěla připíchnout na nástěnku, je to jídelní lístek na celý týden a rozdělení do skupin. (viz. HOMEPAGE)
Připíchnu je na nástěnku u dveří a ihned vedle toho připíchnu i program na následující týden.

Následující den
8:00-8:30 oficiální budíček/ možnost vstávat i dřív
Snídaně individuálně od 7:00 do 9:30 (možnost snídat na terase nebo v zimní zahradě)
10:00 1. skupina (sestra Tammy)- Bylinkaření v nedalekém lese
10:00 2.skupina (ředitelka Carol)- Boj s holí - vytyčená aréna
12:00-13:00 Oběd (možnost obědvat na terase nebo v zimní zahradě)
13:00-14:00 Osobní volno (K dispozici je knihovna, bazén v suterénu, jízdárna, zahrada, spánek)
14:00-18:00 Individuální léčebné procedury+ jiné terapie 2skupina
14:00-18:00 Túra na zříceninu Romnil
19:00-23:00 Příprava na spánek+ osobní volno

Donesu Carol kopii, když začne mluvit o večerním programu.

Carol, to jsem vymyslela na zítřek, přeci jen dneska přijeli a byl to pro některé docela namáhavý den.
Zamyslím se.
Pro dnešek by měli mít volno třeba u táboráku.

Na louce s koňmi

Sedím, opřen o strom a se zavřenýma očima poslouchám zvuky přírody. Slyším toho hodně, dokonce i hluk z jídelny, ale tomu nevěnuju pozornost. Zhluboka se nadechnu a vůně jídla mne zašimrá v nose. Konečně otevřu oči a pohlédnu na své svěřence. Raven spokojeně běhá po louce a dalo by se i říct, že hlídá ostatní. Ostatní koně se spokojeně pasou. Sleduji koně a přemýšlím o tom, že si půjdu zaběhat s nimi. Povzdechnu si, rozhlédnu se kolem a když nikoho neuvidím, vysvléknu se ze svého oblečení (přesněji jen z kalhot, spodního prádla a bot) a změním se ve vlka. Jsem dvakrát větší než obyčejný vlk, celý černý se světlejší srstí na pravé pacce, pravé polovině hlavy a pravé polovině krku. Když se na to člověk podívá pozorněji, rozezná jakési keltské ornamenty.
Jako vlk se protáhnu, trošku povyskočím a rozeběhnu se směrem ke koním. Znají mě a ví co jsem zač. To je taky důvod, proč si tak výborně rozumíme. Běhám mezi nimi a oni mě zdraví zařehtáním a hrábnutím pravé přední nohy. Já je na oplátku zdravím mohutným štěknutím a postavením na zadní. Nakonec se rozeběhnu k Ravenovi, který mě pozdraví něčím, skloněním hlavy a přední části těla a já ho napodobím. Raven se rozběhne a já za ním. O pár chvil později se k nám připojí i ostatní koně.

MH: takhle vypadám ve vlčí podobě

Dovádíme asi hodinu, když se začne ozývat můj žaludek. Zpomalím z běhu na krok a vrátím se ke stromu, kde jsou mé věci. Znovu se změním v člověka a začnu se oblékat (za to se v první přeměně omlouvám, zapomněl jsem napsat, že když se změním ve vlka, změním se bez oblečení, takže když jdu zpět do lidské, jsem nahý). Natáhnu na sebe spodní prádlo, kalhoty a boty svážu tkaničkami k sobě a hodím si je okolo krku. Kanady sice nejsou nejlehčí, ale já nejsem nejslabší. Zavolám na Ravena, který téměř ihned přiběhne a s ním i ostatní. Všechny poplácám na krku a pak se s nimi vydám do stájí. Raven jde vedle mě a ostatní za námi. Ve stájích je vytřu do sucha, vyhřebelcuji, dám jim vodu, novou podestýlku a plný žlab sena.
"Přinesu vám něco na zub" pohladím Ravena na čumáku. Pak se vydám do svého příbytku, který je hned vedle stájí, kde jen odhodím boty, převléknu se do černých kraťasů a bos se vydám do kuchyně, pro něco na zub pro koně.

Vtírnul jsem se nepozorován do kuchyně, kde byla Róis i Sorcha a vydal jsem se hned do skladu, pro nějaké jablka. Viděly mě a jen se na mě s chápavým úsměvem podívaly. Našel jsem nějakou tašku, do které jsem naskládal pár jablek a pak jsem se ještě zastavil u dveří, přemýšlejíc o tom, jestli si něco nedám. Podrbal jsem se na holé hrudi a zadíval se na jídlo, které kuchařky vařily.
"Co to je?" zeptal jsem se po chvilce a po odpovědi jsem poprosil o trochu. S díky jsem přijal jídlo, usadil se u jediného stolku, u kterého se v kuchyni dalo sedět a pustil jsem se do jídla.

Večeře

Nakonec jsme se tedy, všichni společně, vydali k našemu momentálnímu domovu.
Jeli jsme pomalu a já si tu skvělou jízdu opravdu užívala.
Co chvíli jsem Auroru poplácala po krku, nebo jí zašeptala nějaké něžné slovíčko.
Jednou jsme dokonce pár desítek metrů vyrazily triskem, ale nakonec jsme se smířili s tempem ostatních a po jejich boku klusali až do ozdravovny.

Zajela jsem s aurorou ke stájím, kde jsem ladně seskočila na zem, přehodila otěže přes její potem orosený krk a odvedla jí do nitra.
V jejím boxu jsem jí odsedlala, věci odnesla do sedlárny, kde jsem vše rozložila tak, aby to oschlo a s kbelíkem vody a náčiním pro čistění jsem se vrátila do jejího boxu.

A s její očistou jsem si dala opravdu záležet - Nakonec jsem její do sucha vytřenou srst vyhřebelcovala tak, že se leskla jako naolejovaná, kopyta měla čisťounká jako hříbátko a hříva i ocas neskrývaly jediný uzlíček.
Když vše dokončím, nasadím mé milované kobylce ohlávku a rovnou jí předám Lucasovi, který ji odvede - pravděpodobně na pastvu.
Vydám se před jízdárnu ve chvíli, kdy tam ztřeštěně poskakuje naše ředitelka, po baku se svou sestrou, sestrou Tammy.
Usměji se a vydám se za nimi do jídelny, kde si naberu plný tác jídla, včetně zákusku.

Posadím se k nejbližšímu stolu, naproti Caroline a Tammy a aniž bych čekala na kohokoliv, kdo si ke mě přisedne, pustím se do jídla.
Při přežvykování výborného pokrmu po očku sleduji plán, který nyní zeje v rukou Carolline a zžírá mě zvědovost nad tím, co asi budeme dělat.
Při slovech o táboráku se jen spokojeně pousměji a dál jím svou porci.

Cesta ze stáje do... jídelny

Prakticky ve chvíli, kdy dokončíš větu, zazní pronikavé písknutí následované „pozvánkou“ na večeři. Až teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně od snídaně doma a sušenky v autobuse nic nejedl.
„Tak to vypadá, že vedení je stejného názoru.“
prohlásím s úsměvem a namířím si to směr jídelna.
„Doufám, že nás přivítaj něčím slavnostním, už mám taky docela hlad.“
Vůně linoucí se po chodbách mou naději přeměňuje v přesvědčení.
Do jídelny dorazíme poměrně brzo, ačkoli pár lidí už se do jídla pustilo. Vezmu si tác a příbor a zamířím k vydávacímu okénku. Už s jídlem na tácu se rozhlédnu po jídelně, potom se otočím na tebe:
„Budem se seznamovat s dalšími, nebo se izolujem?“

U jezera

Kývnu Sarah, jak se představila a po tom, co provede s jahodou se jenom zlehka pousměju.

Chybíš tu, Cat... pomyslím si přitom tiše, ale už ne tak posmutněle. Několik chvil se rozhlížím kolem, je tu hezky, jako jsem si pamatoval. A stejně tak jsem věděl, že se mi zas nebude chtít zpátky domů. Zhluboka jsem se nadechl a pak zas vydechl, nakonec se otočil na patě, pod kterou vrznul písek a vrátil se zpátky ke Queenovi. Opřel jsem se o jeho břicho, dál se v klidu popásal.

Odjezd

Vzhlédnul jsem k noční obloze, snad v naivním doufání, že hvězdy předají té zrzce můj tichý vzkaz. Pak jsem jen zaslechl, jak Tammy zavelela k návratu.

„No, tak se vydáme zpátky domů.“ poznamenal jsem ke koni, ten stočil uši směrem ke mě. Vcelku bez potíží jsem se vyhoupl do sedla, shir okamžitě zvedl hlavu a bez velkého pobízení se rozešel. Popravdě jsem si nějaký hlad moc neuvědomoval, teprve až po cestě zpátky se prázdný žaludek čím dál víc hlásil ke slovu. Snad proto jsem pobídl Queena k rychlejšímu tempu a nakonec se odhodlal dokonce ke cvalu. Trval sice sotva minutu, ale zážitek to byl nezapomenutelný. Přitiskl jsem se krátce, když jsem zvolnili do klusu, k valachovu krku a popleskal ho po něm.
U stájí jsem sklouznul dolů, pak kývl hlavou na Lukase. Možná bych býval pomohl, ale vypadalo to, že si podkoní vystačí sám, tak jsem zamířil do pokoje se trochu opláchnout a na zmiňovanou večeři, o kterou se žaludek hlásil už vcelku vehementně. Cestou mě na chvíli zadrhlo hvízdnutí a to oznámení mi nikdo nemusel opakovat dvakrát.

Jídelna

Po cestě z pokoje na večeři jsem se zadrhnul u nástěnky, nešlo přehlédnout, že tam bylo dost papírů navíc. Přelétl jsem je pohledem, pak zvedl obočí.

Boj s holí? No to teda potěš pr... pomyslím si, rozhrábnu si trochu rozpačitě kštici a nevím, jestli se tomu mám smát, nebo spíš si začít zoufat. Nic podobného jsem nikdy nezkoušel, takže těžko říct, jestli nebudu víc ze dřeva, jak ona hůl. A už vůbec radši nemyslím na to, co bych někomu mohl přivodit za zranění, včetně sebe. Polknu a raději to nechám být, alespoň do doby, než to bude aktuálnější.
Odeberu se do jídelny, za tu hroudu jídla, co jsem si přinesl k jednomu z větších stolů, jsem se nijak nestyděl, zasedl jsem a začal jíst. Měl jsem vážně hlad a že ne malý. Ten čerstvý vzduch tady vážně dělá divy. A možná ne jenom on.

Stáje, jídelna

Jsem docela ráda, že oficiálně vyhlásili krmení dravé zvěře. S úlevou odložím všechny věci, které jsem dosud používala a vydávám se za Jakem směrem zpátky do domu a do jídelny.
Na jeho poznámku o slavnostní večeři je nejprve pousměju, a pak dodám:
"Osobně mě je to jedno, sním cokoliv, co bude dobře chutnat, i kdyby to měl být jen obyčejný sendvič."

V jídelně na okamžik zaváhám nad výběrem večeře. Doma bych si možná dala ten salát, nevypadá vůbec špatně, ale po dnešním odpoledni stráveném na koňském hřbetě, by mě asi moc nezasytil, takže nakonec volím těstoviny. Sýrová omáčka docela pěkně voní, takže ani nemám výčitky svědomí, že ji je dávám v večeři.
Čekám na Jakea než si sám vybere jídlo, očima přejíždím po zbytku lidí, co se zatím dostavilo k večeři.
Všimla jsem si, že zástupkyně ředitelky něco vyvěsila na nástěnku, několik lidí si už papír prostudovalo, a ačkoliv mě téměř přemohla zvědavost, nakonec jsem odolala.
Nechám si to až po večeři, ať už je to cokoliv, počká to, než si zaplním žaludek.

Z myšlenek mě vytrhne Jakeův hlas, tázajíc se na můj názor, kde si sednout.
Samozřejmě bych se někde posadila sama, už už to mám na jazyku, ale pak se pořádně rozhlédnu.

"Co třeba k támhleté holce?" kývnu směrem k osamocené hnědovlásce.

Cesta

Už se začíná stmívat, ano, za chvíli bude tma, ta nádherná tma, klid, ticho, nikde žádný dotěrný zbohatlík ani nic jiného, už vím že dnes bude nádherná noc. Kdo ví, jestli ji dnes prožiju sám.
Můj zrak je upeřen na první hvězdu, vydržel bych se na to dívat celé hodiny, možná i dny, souhvězdí, obrazce, fantasie, to je vše co stačí, vlastně ne, ještě štěstí vidět nezamračenou oblohu.
Konečně přijíždíme, Tammy přikáže pomoct. Seskočím ze stridera, odstrojím jej a věci uložím do boxu.
Dnes je zajímavý den.
Proletí mi hlavou osamělá myšlenka. Kývnu na nového muže se slovy díků.
Strider je klidný, nebude dělat problémy.
Poté se vydám do jídelny. Tohle mi chybělo, hlas ředitelky, ten křik, povyk a smích, prostě nádherná idilka, nikdo nechce žádné peníze, všude krásný klid, už teď se těším na večer, minule byl oheň. Pamatuju si na Mika, střeštěný ale i tak celkem milý, rozuměli jsme si, teda až na ty občasné amoky.
Konečně v jídelně, vezmu si s úsměvem a milým pozdravem od kuchařky špagety, tohle jídlo jsem fakt dlouho neměl, konečně si připomenu jejich chuť. Když procházím vedle Mon mírně se nakloním.
Můžu si přisednout ?
Tiše, jako bych se bál, že přeruším onu atmosféru. Jestli odpoví kladně, usměju se a popřeju dobrou chuť a pustím se do jídla po očku ji pozorujíc, jestli odpověď bude znít záporně usadím se o stůl dál a také se pustím do jídla. Jak již tuším, dnes provětrám kytaru.