Andor.cz - online Dračí doupě

Středozemě už není co bývala. Kde je král Elessar? Kde je Mithrandir? Kde jsou Vznešení? Pryč, za moře odešli, vstříc Bílým břehům. Roklinka, Lórien a síně Minas Tirith jsou opuštěné, stromy zlatého lesa umřely a zlaté listy uvadly stejně jako zanikly zlaté věky Středozemě. Kdo ovládne Středozem...?

Aragorn II. a královna Arwen Večernice měli jedno dítě, syna Eldariona I.
Král Aragorn II. se dožil vysokého věku 210 let. Po jeho smrti započal ve Středozemi pátý věk…

Události pátého věku Středozemě

1.Rok: Král Eldaroin, syn Aragorna II. a Arwen Undómiel usedá na trůn
56. Rok: Narození Eldarionova syna Arawena
57. Rok: Narození dalšího Eldarionova syna - Arathorna III.
61.Rok: Narození Eldarionova třetího syna - Eldariona II.
131. Rok: Král Eldarion se vzdává trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Arawena.
176. Rok: Narození Arawenovy dcery Arwen
179. Rok: Narození Arawenova syna Eldira
195. Rok: Král Arawen umírá za podivných okolností, jeho děti jsou na vládnutí příliš mladé. Začíná válka o trůn mezi dvěma bratry Arawena. Tato válka trvala 10 let.
205. Rok: Válka o trůn skončila, vlády se ujímá Arawenův bratr Arathorn III.
216. Rok: Král Arathorn bezdětný umírá a na trůn usedá nejmladší z bratrů - Eldarion II. ve svých 156 letech
241. Rok: Král Eldarion II. umírá, poslední král, který se dožil mnoha let. Zanechal po sobě jedinou dceru - Elidar
248. Rok:
Královna Elidar umírá na těžkou nemoc, nemá však žádné potomky, trůn je opět bez krále a opět je rozpoutána krutá a krvavá bitva o trůn
278. Rok: Země je po dlouhé válce zpustošená, trůnu se zmocnil bez jakéhokoli práva krutovládce Rodmir...[/center]

Nyní je 450. rok Středozemě a na trůnu v Minas Tirith stále sedí potomci krutého Rodmira a země je zpustošená a nasáklá krví nevinných. Je to 450 let od smrti krále Elessara, ale dnes už jen málokdo věří, že skutečně žil. Stal se legendou, ale z legendy se postupem času stala pouhá pohádka… A nejen Gondor, ale celá Středozemě umírá a řítí se do záhuby. Ale někde ještě stále žije naděje, někde tam stále žije potomek dobrého krále Arawena, naděje světa…


Dceři Arawena I. - Arwen bylo 19 let, když byla nucena opustit Minas Tirith pod trestem smrti a jejímu bratrovi bylo 16 let. Nikdo přesně neví, kam se uchýlili, ale vypráví se, že oba se ukryli kdesi v Rhovanionu, snad v Temném hvozdu, kde prý, jak se říká, žije zbytek elfů, kteří neodpluli přes moře. Ale nejspíš to budou také jen pohádky…

Elenya – Lothlórien

Již mnoho dní jsi na cestě spolu se svým běloušem Věrným Přítelem a cítíš mírnou únavu. Cestuješ do Roklinky, neboť máš jistý úkol a jedeš navštívit pána Sailona. Musíš cestovat tajně a tiše, hlavně nechceš působit nijak nápadně. Elfové již v těchto dobách necestují volnou krajinou, je to pro ně příliš nebezpečně a tak už se nemůžeš dočkat, až dorazíš do Imladris, kde si alespoň na chvíli odpočineš.
Je krásné ráno a ty se právě chystáš na cestu po nepříjemně tmavé noci. Tráva je ještě vlhká a mezi zelenými stébly se třpytí drobné kapičky rosy, vypadající jako drahokamy. Tvůj kůň zvedne hlavu a zařehtá ti na pozdrav. Slunce postupně zaplavuje krajinu příjemným, teplým světlem. Je čas vyrazit. Do tváře se ti opře lehounký větřík. Uklidíš své provizorní tábořiště, přichystáš sebe i Věrného Přítele na cestu a vyrazíš. Nedaleko od tebe se k nebi tyčí první stromy Lórienu, ale jsou jako by posmutnělé a mrtvé. To tě znepokojuje. Dnes totiž tímto lesem musíš projet a máš obavy, co tě tam čeká. Pobídneš koně do klusu a stále se přibližuješ. Zanedlouho skutečně dorazíte až k oněm stromům a tebe najednou přepadne podivný pocit, že se něco stane. Seskočíš s koně a plíživým krokem vkročíš do Lórienu, kdysi nádherného Zlatého lesa. Prodíráš se křovím a mezi stromy, bělouš tě samozřejmě následuje. Co chvíli se zastavíš a zaposloucháš. Jsi velice ostražitá, po zádech ti běhá mráz a cítíš, že i tvůj kůň je nezvykle nervózní. Co se to jen děje? Najednou, odkudsi z křoví vyletí s poplašeným křikem jakýsi zatoulaný pták. Vyděšeně sebou cukneš a instinktivně chmátneš po jílci meče. Když zjistíš, že to je jen obyčejný pták, úlevou si oddechneš a na okamžik se zastavíš, aby ses rozhlédla kolem dokola. Les je tmavý a smutný. Bolí tě z toho u srdce, když vidíš, jak jeden z nejkrásnějších lesů ve Středozemi umírá. Pokračuješ dál a pak vyjdeš na nevelkou prosluněnou mýtinku. Nepříjemný pocit sílí, a proto raději natáhneš tětivu svého luku a založíš modře opeřený šíp. Něco se dě…. Někdo tě pozoruje…

Legolas - Lothlórien

Toto ráno se navlas podobá všem předchozím, která jsi už přestal počítat. Je brzy, slunce se ještě úplně nevyhouplo nad obzor a zalévá svět přívětivým červeným světlem. Sedíš pod jedním z umírajících stromů a hlavou ti proudí spousty myšlenek a vzpomínek, avšak příliš se nad nimi nepozastavuješ. Vlastně ani nevíš, co bys měl dnes dělat, dny jsou tak jednotvárné a slévají se dohromady. Dny plné samoty a pochybností. Občas si vyčítáš, že jsi neodplul do Valinoru, tak jako mnoho tvých příbuzných, ale cosi tě tady zkrátka drželo, nějaká síla. Snad Osud? Kdo ví… Vstaneš a vydáš se na již obvyklou procházku lesem, v naději, že snad narazíš na nějakou živou duši. Ale je to beznadějné. Lothlórien je mrtvý, nežije zde už žádný živý tvor. Jediný zvuk, který doléhá k tvým citlivým uším je šustění tlejícího listí pod tvýma nohama a vrzání větviček ve větru. Je to bezútěšné místo a přitom tě zde cosi drží a nedovolí ti to odejít. Bezmyšlenkovitě pokračuješ v cestě, když tu náhle zaslechneš podivný zvuk, který by tady neměl patřit. Zvuk kradmých kroků. Zarazíš se a ostražitě se rozhlédneš. Nastražíš uši. Ano, jsou to kroky. Tiché a nejisté a ten tvor nemůže být daleko. Rychle se ukryješ za nejbližším stromem a čekáš, co se stane dál. A pak to spatříš, spíše ji, protože ten tajemný tvor je dívka. Právě vyšla na nevelkou mýtinku, nyní již zalitou zlatým světlem a obezřetně se rozhlížela kolem dokola. Zvědavě ji pozoruješ a přemítáš, co dál…

Alya – Imladris

Tuto noc jsi nespala v útulném pokoji, který ti přidělil pán Sailon, ale rozhodla ses na několik dní opustit je dům a spát a trénovat pod širým nebem v zalesněném údolí Roklinky. Poslední dobou jsi poněkud zlenivěla a zvykla sis na pohodlí, které ti toto elfské útočiště poskytovalo, ale najednou jsi dostala podivný pocit, jakési tušení, že by ses měla vrátit zpět do formy. A tak jsi vyrazila trénovat. Včerejší den jsi strávila cvičením boje s mečem a střílením z luku na terč a dnes je na programu běh. Po příjemné, i když stále poněkud chladné noci – přeci jen je teprve začátek jara – ses probudila do nadějně vypadajícího dne. Vstala jsi ještě před úsvitem, za tmy, ale nebe bylo jasné a čisté. Vzduch voněl čerstvou hlínou a lesem. Takové dny máš zvláště v oblibě. Sbalila jsi těch několik věcí, které sis s sebou vzala, opásala ses mečem a na záda sis hodila luk a toulec s šípy. Vyrazila si ostrým tempem kamsi mezi stromy a po chvíli ses dala do běhu. Už nějakou dobu pobýváš v Roklince, ale temné zprávy se k tvým uším přesto donesly a dost tě znepokojují. Posledních pár dnů tvé obavy sílí a máš zvláštní pocit, že se něco stane, něco důležitého… Ve chvíli, kdy si jen tak běžíš lesem a přemýšlíš, jsi najednou nucena prudce zabrzdit, neboť se před tebou zničehonic objeví postava zahalená v dlouhém modrém plášti, s kápí přes hlavu a s holí v ruce. Máš pocit, že jsi ji tady už někdy viděla…

Isilwen – Imladris

Probouzíš se do krásného, svěžího rána, plného vůní. Oknem do tvého pokoje proudí čerstvý jarní vánek, ale ani ten nedokáže zahnat tvé obavy. Vypadá to, že tě čeká další pokojný a krásný den v malebném údolí Roklinky a v domě pána Sailona. Za jiných okolností by sis i ten klid užívala a dokázala by ses i celé dny procházet údolím a na nic nemyslet, ale ne teď. Nyní jsi až příliš zaměstnána starostmi a strachem o celou Středozem. Cítíš totiž, že bys měla něco s touto beznadějnou situací udělat, že je to tvůj úkol a Osud. Přistoupíš k oknu a vyhlédneš ven. Pod tebou se rozkládá nádherná zahrada, plná pestrobarevných květin, mezi nimiž se vinou úzké pěšinky, po kterých se prochází několik elfů. Je to velmi uklidňující pohled a na okamžik dokáže zahnat chmury, ale jen na okamžik. Po chvíli se převlékneš, nezapomeneš ani na svou hůl a vyrazíš ven. Roklinka – poslední útočiště elfů ve Středozemi je stále nádherná, i když už není tak honosná, jako za dob Elrondových. Sailon, nynější pán Roklinky se o ni dobře staral a nenechal ji zpustnout. Pozdravíš několik, kolem procházejících elfů a zamíříš do tichých zákoutí. Ve stínu stromů se ti dobře přemítá, máš ráda samotu a klid. Ztracena ve svých myšlenkách procházíš údolím, když tu najednou málem vrazíš do běžící osoby. Vytrhne tě to ze zamyšlení a prudce se zastavíš a zamračíš se na dívku, která do tebe vrazila. Uvědomíš si, že ji znáš od vidění a že už nějakou dobu pobývá v Roklince. Je to půlelfka, to víš, ale na jméno si nemůžeš vzpomenout…

Haldan – Dol Amroth

Právě ti skončila noční hlídka, na níž se nic zvláštního nestalo. Prostě úplně obyčejná hlídka na hradbách, i když poněkud nepříjemná díky zimě. Je brzy ráno a právě začalo pršet. Velké dešťové kapky bubnují do tvého brnění se znakem Dol Amrothu na hrudi a dopadají na zem, kde se slévají v kaluže. Na hradby tě přišel vystřídat jeden z vojáků. Krátce s ním pohovoříš, je to tvůj přítel z kasáren. Poté zamíříš směrem ke kasárnám a už se nemůžeš dočkat, až ze sebe svlékneš brnění a ulehneš do teplé postele, hned po tom, co si dáš něco malého k jídlu. Na okamžik se zadíváš na oblohu, kterou halí těžké, šedé mraky. Vklouzneš do jedné z věží. Dole se nachází zbrojnice, velmi dobře vybavena, ale ty pokračuješ vzhůru po schodech, do noclehárny pro vojáky. V této brzké raní době je prázdná, ti, co mají ranní hlídku, už odešli a ti, kteří měli noční, se stále ještě nevrátili. Nejspíše vyrazili do jídelny na snídani. Tobě postačí červené jablko, které najdeš v míse na stole. Spokojeně se začneš převlékat a už nemyslíš na nic, jen na to, až si natáhneš své unavené tělo a upadneš do příjemného spánku. Ale právě, když odložíš meč a chystáš se stáhnout si boty, ozve se křik, který okamžitě zažene všechno tvé očekávání ničím nerušeného spánku.
„Hoří! Hoří! Oheň! Popláách!“
Všeho necháš a bez otálení se vyřítíš s noclehárny. Schody bereš po dvou, div že nespadneš. Vyběhneš s kasáren. Kolem je neskutečný zmatek. Ulicemi pobíhají vojáci i prostí lidé, poslední, kteří zde zůstali. Odněkud se ozývá křik a pláč. Rychle se rozběhneš spolu s davem za křikem. Po chvilce to spatříš. Několik domů je v plamenech, hoří i kovárna, jak si okamžitě uvědomíš. Amrothští vojáci pobíhají sem a tam s vědry vody a snaží se zachránit alespoň něco s kovárny i okolních domů. Zvedne se vítr a hrozí, že chytí i střechy okolních domů, mezi kterými je i skladiště potravin. Zmateně se rozhlížíš kolem a hlavou ti víří myšlenky. Kdo to mohl jen udělat? Zničehonic tě kdosi chytí za paži. Otočíš se a spatříš docela mladou, plačící ženu. „Prosím, prosím! V tom domě! Je tam moje dítě! Moje malé, nebohé dítě je v tom hořícím domě!“ A přitom ukazuje na dům hned vedle kovárny. Všimneš si však, že už chytá střecha skladiště potravin, ale nikdo jiný kromě tebe si toho zjevně nevšiml. Hrozí, že skladiště shoří a všechny zásoby se promění v popel. Ale žena tě stále drží za paži a pláče. Musíš se rozhodnout a nemáš času nazbyt. Dům, ve kterém je dítě, je téměř na spadnutí…

Marduk – Morie

V Morii právě začíná další z temných, dlouhých dnů. Jako obyčejně ho hodláš strávit spolu s ostatními někde v hospodě. Právě jsi ve svém pokoji z kamene a chystáš se na další den. Vlastně už ani nevíš, co bys měl dělat, trpaslíci sice stále těží a ochraňují své poklady, ale poslední dobou čím dál méně trpaslíků pracuje.
Nad Morií visí temný stín, stín vzpoury. Mnoho trpaslíků si prostě usmyslelo, že by se už konečně mělo něco dělat a bouří se. Některým totiž došlo, že se nemohou schovávat věčně a že nastane chvíle, kdy budou muset bojovat. Stále častěji si nyní připomínali chvíli, kdy se část trpaslíků v čele s bratrem Dorima – vládce trpaslíků – vzbouřila a opustila Morii, aby mohla bojovat proti Rodamirovi. Takže dny v Morii teď byly čím dál temnější a atmosféra nebezpečně houstla. Některé skupiny se dokonce několikrát pokusily Dorima sesadit. Ty ale Dorima naprosto chápeš, snaží se jen trpaslíky ochránit, na druhou stranu bys však také nejraději bojoval. Zatím zaujímáš neutrální postoj, ale složil si přísahu, že budeš Dorimovi věrný, stejně jako ostatní trpaslíci, ale ty jsi na rozdíl od nich nezapoměl, co je čest a hrdost a co znamená taková přísaha.
Procházíš ulicemi Morie. Dnes je tady nebývalý hluk. Zajímalo by tě, co se děje. Na odpověď však nečekáš dlouho. Odkudsi před tebou se ozve křik.
„Zrádci! Zrádci, zabijte je. Chraňte krále! Chraňte Dorima!“
Rychle zamíříš směrem, odkud křik doléhá. Nacházíš se v blízkosti Dorimových síní a příliš tě nepřekvapí, když zjistíš, že křik vychází právě odtamtud. Několik trpaslíků, kteří jsou soukromou Dorimovou stráží se snaží zadržet řvoucí dav, který doráží a útočí na dveře trůnního sálu, kde se právě nachází Dorim – Král trpaslíků v Morii.
„Vrah! V trůnním sále je vrah! Chtějí zavraždit krále! Vzpoura! Zrada!“
Rozléhá se křik. Stojíš jako přikovaný a přemýšlíš, co dělat. Připojit se k zrádcům, sesadit Dorima a konečně něco podniknout proti Rodamirovi či proklouznout zadním vchodem do trůnního sálu a zneškodnit toho vraha….? Moc času však nezbývá.

Daylan Kladivo – Fangorn

Protáhneš se a zívneš. Dnes je před tebou důležitý úkol, takže se hned musíš pustit do plánování. Moc se ti ale nechce a tma pod těžkými větvemi fangornských větví ti k dobré náladě moc nepřidá. I když už tady žiješ s dalšími trpaslíky nějaký čas, stále se v lese ještě necítíš úplně nejlépe. Naposled si promneš oči a pak zamíříš na mýtinu, kde se má konat sraz.
Dorazíš na místo, kde se koná setkání tvých kumpánů a kde také máte probrat, jak proběhne útok na Rodamirovy vojáky, kteří mají kolem Fangornu večer projíždět, jak zjistili tví vyzvědači. Rozhlédneš se kolem. Sešlo se tady dnes docela dost trpaslíků a dokonce několik lidí a támhle vzadu stojí i jeden elf. I když nemáš vůbec náladu, nezbývá ti, než si jako obvykle stoupnut na vyvýšené místo a promluvit k nim. Už už se chystáš pronést úvodní řeč, když se náhle z lesa vyřítí jeden z tvých trpaslíků – vyzvědačů. Doběhne až téměř k tobě a ty si všimneš, že je celý od krve a ze zad že mu trčí dlouhý šíp, který rozhodně nepatří elfům.
„Byli to vojáci… oni, přepadli nás… někdo nás zradil… falešná informace o dnešním večeru, jsou tady… všichni ostatní vyzvědači mrtví…“
Po těchto slovech se trpaslík vysíleně svalí na zem. Je mrtvý. Tato událost silně otřásla celou sešlostí a všichni najednou začali mluvit, pokřikovat a nervózně hlučet. Je na tobě zasáhnout a tuto situaci vyřešit…

Aragorn – malá vesnička v Rohanu

Pobouzí tě časně ráno tvůj otec, ostatně jako každý den. Malým okýnkem do tvého pokojíku proudí sluneční paprsky. Vypadá to na docela pěkný den a ty se cítíš hned veseleji. V dnešní době musí mít člověk radost i s takových maličkostí, jako je slunečný den, který alespoň trošku prozáří tu všudypřítomnou temnotu a strach visící ve vzduchu. Ano, lidé v Rohanu se bojí, bojí se o své životy, o své blízké a svůj majetek. Například včera přijeli do vesnice ti Rodamirovi poskoci a zabavili majetek vašim sousedům, protože nezaplatili ty nesmyslné daně a poplatky „za ochranu“ a dokonce si odvedli nejstaršího syna, prý do armády, ale kdo ví, co se s ním stalo. Ty se také bojíš, hlavně o své laskavé rodiče a o jejich osud. Ti vojáci se můžou kdykoli vrátit a zavřít tvého otce či zabavit vám majek a to naprosto bezdůvodně a ty to víš. Často máš sto chutí vzít nějaké hrábě či jiné nářadí a vyrazit proti nim, i když by to znamenalo jistou smrt, ale něco se přece udělat musí. Situace ve Středozemi se ti vůbec nelíbí a přál by sis něco udělat, ale říkáš si, co zmůže takový venkovský chlapec jako ty.
Dojdeš si do kuchyně pro kousek tvrdého sýra, pozdravíš matku a vyrazíš pracovat na pole. Nic zvláštního se neděje a ty pomáháš otci, tedy až do pravého poledne, kdy ve vesnici vypukne ruch. Zpočátku se o to nestaráš, takové to tu je skoro pořád, ale najednou se zničehonic ze zatáčky vyřítí několik jezdců na koni. Vidíš, že jsou to Rodamirovi vojáci v Gelmorových službách. Cvalem míří přímo k tobě. Jsi na poli právě sám, tvůj otec dělá cosi na dvorku. Pevně sevřeš hrábě a čekáš, co se bude dít. Může jít jen o běžnou kontrolu, ale také nemusí… Vojáci tě obklíčí, je jich pět. Ale další se k tobě blíží z opačné strany, od tvého domu a vedou mezi sebou tvého otce a matku. Nechápeš co se děje a máš strach. Když dojdou až k tobě a vojákům, voják, který drží tvého otce, ho pustí a řekne, drsným, posměšným hlasem.
„Nezaplatili jste poplatky!“
„Ale ano, zaplatili, prosím, nechte mou ženu a syna na pokoji…“ prosí tvůj otec, ale nic to není platné. Několik dalších vojáků seskočí s koní a pevně tě uchopí za paže, takže se jim nemůžeš vykroutit, i když se snažíš.
„Takže,“ pokračuje ten voják, co mluvil prvně, nejspíš velitel oddílu, „Vezmeme s sebou tu vaši couru,“ kývne hlavou k tvojí matce, „ a pokud nezaplatíte…“ Větu záměrně nedokončí, místo toho se nechutně zasměje a kývne na své vojáky, kteří smýknou tvou matkou a chystají se k odchodu a ty víš, že teď je třeba něco udělat, jinak může být pozdě…

Barthaenor – na cestě do Roklinky

Cestuješ do Roklinky, za pánem Sailonem pro radu. Už mnoho dní a nocí jsi na cestě, ale už jsi blízko, velmi blízko. K snídani sníš to, co zbylo ze včerejšího lovu, povedlo se ti ulovit statného jelena. Poté se opět vydáš na cestu. Nacházíš se právě v lesích a dnes bys měl najít Imladris nebo v to alespoň doufáš. Roklinka je nyní velice chráněným a utajovaným údolím a útočištěm a jen tak někdo ji nenajde, chce to znalosti starších, ale mezi Dúnadany se její přibližná poloha přece jen zachovala, takže by to neměl být takový problém. Zahloubaně kráčíš vpřed a pozoruješ okolí. Najednou se zarazíš, máš pocit, že cítíš přítomnost nějakého jiného tvora. Stojíš, úplně tiše a čekáš. A najednou jsi obklíčen. Okolo tebe v kruhu stojí vysoké postavy v pláštích s kápěmi přes hlavu. Je jich asi šest. A na tvou hruď míří také šest dlouhých šípu. Nikdo se ani nepohne, ale pak ze stínů vystoupí postava taktéž v plášti ale se shozenou kápí. Je to elf. Vysoký, s dlouhými vlasy, spadajícími na ramena.
„Kdo jsi, cizinče, a co pohledáváš v těchto zakázaných končinách? Odpověz rychle!“
Jeho hlas byl jasný a přísný. Jeho druhové ti stále míří na hruď a čekají na tvou reakci.

Marduk-V blízkosti Dorimovy síně,Doly Morie


Vrahové.Spodina lidstva.Srabové útočící ze stínů...Vím že se musí bojovat,za čest a slávu našeho národa,ale vrah?Přemoct v čestném souboji tváři v tvář,to by bylo fér,ale ze stínů dýkou,či otrávenou šipkou?To je zoufalství a hnus!Přemýšlej,Marduku,mysli...!Nejlehčí by bylo zabít Dorima z dálky...nepozorovaně...Ovšem!Zadní vchod vedoucí kolem skladiště!Prorážím si cestu skrz trpaslíky,a běžím nejrychleji jak umím okolo Dorimových síní,pot mi ztéká po čele,přerývavě dýchám,div mi neprasknou plíce,bohužel díky své nepozornosti,upadnu a narazím si koleno,já nemotora,avšak rychle se vzchopím a běžím dál!Už mám překonanou skoro půlku cesty kolem síně,natáhnu se pravou rukou k opasku,a vytáhnu svoji jendoruční,těžkopádnou sekyrku.Sice byla určená k otesávání dřeva,a přitloukání hřebíků,ale poslouží proti vrahovi líp,nežli moje ruce samotné.Sekyrku za běhu zkontroluji,jestli je upevněná a ostrá.Přejedu prsty po čepeli,a spokojeně kývnu.Když překonávám v rychlém běhu skoro celou cestu k zadním dveřím,trochu se vydýchám,a pak trochu potišejc se plížím k místu,kde by se podle mých doměnek měl skrývat ten zlotřilý vrah.Když se potichu doklusám ke dveřím,opatrně se podívám klíčovou dírkou.

Imladris

Už pár dní nocujem mimo domu pána Sailona. Už ma omrzelo len nečinne sedieť. Leniviem a to nie je dobré. Cítim, že sa čosi mení. Niečo...Dokonca aj v snoch mám nejasné náznaky zmeny.
Môže to znamenať dobro, ale aj zlo, pomyslím si, keď sa prebudím do ďalšieho krásneho rána, hoci trochu chladného.
Premýšľam, čo dnes robiť v rámci tréningu. Meč a luk už mám za sebou...
Už to mám. Beh. Zišlo by sa mi zabehať a navyše, bude to príjemná ranná rozcvička. Rozhliadnem sa okolo seba. Srdce mi poskočí od radosti nad krásou prírody. Zhlboka sa nadýchnem čerstvého vzduchu a vstanem. Začnem si baliť tých pár vecí, ktoré mám so sebou.
Keď už som hotová, opášem si meč, bez ktorého nikdy nikam nechodím, na chrbát si prehodím luk, tulec so šípmi a malý batôžtek. Svetlé vlasy si zviažem do chvostu, aby mi pri behu nepadali do tváre a nebránili mi tak v rozhľade.
Ešte skontrolujem, či som si nič nezabudla, a môžem vyraziť.

Bežím len krátko, ani som poriadne nestihla nahodiť tempo, keď sa predo mnou vynorí postava v modrom plášti a palicou v ruke. V prvom momente si myslím, že ma ňou chce ovaliť, zvlášť keď do nej vrazím a hodí ma pár krokov naspäť. Zadívam sa pozorne na jej tvár. Už som ju určite videla, ale ako sa len, pre Ilúvatara nado mnou, volá?
Nič menej, jej pohoršený pohľad ma zarazí v premýšľaní.
"Ospravedlňujem sa," vykokcem a sklopím pohľad, "nevšimla som si vás."
Ďalej stojím pred postavou a čakám, čo mi odpovie.

Cestou k Imladris, k pánu Sailonu

Zvěřina.
Nikdy jsem nedoufal, že ji podržím v ústech, ni že kdy uvidím divou zvěř. Jak chutné maso! Ne zapšklá chuť rybiny, leč pečená masa zvěře. A ač jsem tento pokrm jedl již po několikráte, každý čas mne ona lahoda uchvacovala do spárů rozkoše a spokojení.
Lahoda, opakoval jsem si cestou mnohokrát.
A ta cesta jest dlouhá, od Forochelu k Imladris, přes pusté ruiny Angmaru, Obroviště a horalský Rhudaur. Však lepší jíti tudy, nežli Arthedainem, zemí Uchvatitele Rodamira. Ač jistě hrdinně bych padl, padl bych; a spolu s mnou i naděj Dúnadanů Severu.

Brzký úsvit slunce probudil mne nahého, takého, jak jsem usnul, neb zde jest aj noční vítr teplý. Dle map data starého blízko k elfímu útočišti měl bych býti. Dobrým znamením jest zjevující se dálná modř dravé Bruinen, stejně jak linie Lesů Obřích, jimž vyhnouti se na cestě nelze.
Zde též v opatrnost musím se skrýt, zbroj obléci a Anglarel v pochvě připravený, neb lesy jsou temné, zvěři dravé plné, a očí zvrácených též, neb ač tak blízko k oáze svobody, neb v těchto zemích po staletí nikdo nekráčel nohou Dúnadanskou.
Leč les jest tichý, pouhé ševelení listů v výšce na svit se sápajících ruší kolébavé hvozdu ticho. Aj světla málo jest, jak stromy nebesa kryjí.
Svírám rukojeť Anglarelu; zde smrt číhá.
Něco slyším. Hlas. Ne. Napnuté tětivy, snad lapků, snad Eldar.
A vskutku, šestero šípů elfích, ladných na hruď mou mířeje, hrozí mi smrtí.
Hle sedmý stín lesa, vysoký, zlatý.
Ach, ten teprv mluví, divnou řečí, snad Obecnou mluvou, jež za staletí změnila se. Však jist si nejsem plně, a tedy odpovídám jazykem Nesmrtelných, jež se snad změnil pouze málo.

Jméno mé jest Barthaenor z rodu Mallbelega Tyrn Gorthadského, jsem tedy krve Dúnadanské. Zde stojím, doufaje v přátelství a radu spravedlivého pána Sailona. Nesu spolu naději, mocný artefakt dní dávných, palantír z Amon-Sûl, a v roli Strážce jeho ovládati plně naučiti se ho musím, má-li býti k užitku v boji proti Uchvatiteli Rodamirovi.

MH: tuhle řeč postava používá proto, že pochází z komunity totálně odtržené od světa po pěkných pár set let, takže jejich řeč jaksi postrádá moderní trendy :)

Pole

Den byl jako každý jiný, nebo spíš byl příjemný, slunko vysvitlo a všichni měli o poznání lepší náladu, až na ty jejichž rodina skončila kdo ví kde....
Kdy to už skončí, už mě to nebaví, musím něco udělat...ale co, nezmůžu nic, jsem sám..
proletí mi hlavou když vidím starého souseda jež u cesty smutně hledí do dálky kam odvlekli jeho syna....
Snad se vám brzy vrátí sousede...
pronesu a poplácám ho po zádech, v druhé ruce mám hrábě a malý krumpáček na páčení kamenů z pole....
Stavte se večer, na pohár kvasu, otec bude rád....
je divné že většina mužů ve vesnici je menší než já, dokonce i ti vojáci jak si říkají jsou menší...ale to mě již netrápí, jsem na políčku a páčím si s klidem kameny když mě obklíčí....
Co po mě chtějí?
proletí mi hlavou ale pak vidím jak vedou mé rodiče, pak to jde ráz na ráz a já vidím jak odvádějí matku.....
Počkej....stůj...
zavolám na velitele a prostě se vytrhnu ze sevření paží, podívám se mu přímo do očí....
Když jí pustíš, zavedu tě do skal do malé sluje, tam jsou peníze, dost peněz na poplatky do zimy, a ještě ti zbude....dohodneme se?
zadívám se na něj a čekám zda se chytne rybka na háček.....
Hlavně je pusťte a nechte nás být....
projede mi hlavou, spolu s plánem....

Dol Amroth

Dnešní noc byla krásná i když mrazivá. Nezdálo se mi nutném brát plášť a teď jsme za to platil nepříjemnou daň. Zima mi pronikala pod brnění a já se začal trošku klepat zimou. Tohle mělo zase jednu výhodu neusínal jsem, protože jsem se musel nějak zahřát. Začal jsem rychleji přecházet po ochozu, abych aspoň trošku vrátil cit a teplo do těla. Očima jsme se snažil proniknout tmou za hradbami, ale nešlo mi to moc a proto jsem spoléhal spíše na svůj sluch než oči. Všude byl klid, jen občas zazněl nějaký zvuk z města a hlavně zvuk moře jenž omývalo pobřeží. To byl asi nejkrásnější zvuk, který člověk mohl slyšet. Jak já nesnáším tyhle noční hlídky. Nikde se nic neděje a ta hrozná zima. Během dne člověka aspoň zahřeje trošku slunce, ale tohle byl hnus. Pomalu se aspoň rozednívá, což jde špatně poznat protože obloha je zatažená a k mé velké nelibosti ještě začalo pršet. Prvně to bylo jen pár kapek co mi bubnovaly do brnění, ale postupně se to rozmohlo v celkem větší deštík, který mě poměrně nepříjemně promáčel. Postupně se z hradeb stávala jedna velká louže, takže k mým krokům se přidal charakteristický zvuk, když jsem šlápl do vody. Za menší chvilku se k těmto krokům přidaly ještě jedny kroky a to kroky Berelase.
Konečně jsi tady! Už jsem myslel že tu stuhnu a bude stačit když mě dáte na podstavec a budu jak nějaká socha. Příště přijď v čas nebo mě můžeš pak rovnou odnést vystavit k bráně. Přeji Ti příjemnou hlídku v tomhle dešti.
Neposlouchal jsme dále jeho brumlání, kterým se mi se snažil ospravedlnit svůj pozdní příchod. Už jsem se nemohl dočkat teplých kasáren a své postele, do které jsem se chtěl zahrabat už včera večer chvilku po začátku hlídky. S hlavou sklopenou se pomalu šourám do věže. Procházím zbrojnicí, kde mi oči mlsně přejíždí po hromadách výstroje, které tu jsou, ale radši pokračuji směrem moje postel. V noclehárně byl klid a mír. Jenom pár postelí bylo plných, jinak všichni byli někde. Teď v době střídání stráží to nebylo nic nezvyklého. Vzal jsem si jablko, které tu někdo nechal na občerstvení, jestli bylo něčí má smůlu už je moje. Dotyčný bude asi naštvaný, ale to je jeho věc. Měl jsme sice hlad, ale spát se mi chtělo více. Zakousl jsem se do jablka a vychutnával si aspoň nějaké jídlo za celou noc. Sundal jsem si brnění a dal ho vedle postele, aby bylo po ruce. Další přišel na řadu meč, který přišel taktéž na dosah ruky. Už jsem si myslel, že bych si mohl stáhnout boty a usnout, ale někdo chtěl jinak. Svůj spánek si budu muset asi zasloužit více. Připnul jsem zpátky meč, protože v téhle chvíli nemůžu vědět jak požár vznikl. Rychle jsme vystřelil zpět ke schodům a sám jsem se divil co síly ve mě ještě zbývá. Když jsem běžel po schodech málem jsem se po nich skutálel, protože jednou jsem zakopl a tři schody pomalu letěl dolů. Při výběhu z věže jsem se vmísil do davu a hledal zdroj požáru. Po chvíli bylo jasné co se stalo. Pokud to nebyla sabotáž nebo něco podobného oheň vznikl v kovárně a všude kolem ní vládl organizovaný chaos. Rychle se rozhlížím kde sehnat vědro abych mohl začít hasit, ale toho se mi nedostane, protože mnou pomalu smýkne někdo dozadu. Při pohledu na tu ženu mnou pulsuje hněv a chuť zabít toho kdo tohle případně zapálil. Když se rozhlížím k tomu domu, tak vidím, ale že i sklad potravin je pomalu v plamenech. Najednou se rozhořelo dilema, co zachránit jestli dítě a nebo jídlo pro půl hradu. Chvilinku jsem byl pomalu nepřítomný, ale v hlavě převážil slib který jsem složil. Chránit Ty jenž sami nemohou, chránit lid Dol Amrothu.
Klid, zachráním ho, ale chytá sklad potravin musíte sehnat vojáky, aby si toho všimli a začali ho hasit nebo jsme bez jídla.
Vytrhnu se té ženě a nečekám, že splní to co jsem řekl a proto ještě zkusím sehnat někoho sám. Kolem je spousta lidí, kteří jsou asi slepí, ale hluší nebudou.
Hoří sklad potravin! Hoří sklad potravin! Hoří střecha skladu potravin!! Rychle vodu na sklad potravin!!
Křičím z plných plic do davu, aby si i někdo další všiml toho že chytá ta střecha. Co nejrychleji se rozběhnu k domu. Pokud cestou potkám někoho s vědrem s vodou tak ho požádám aby jí na mě vylil, abych byl trošku mokrý a ten žár vevnitř nebyl takový. Pokud se nikdo takový nenajde zkusím do toho domu vstoupit tak jako tak. Pokud jsou dveře otevřené tak do nich opatrně nahlédnu, pokud ne zkusím je vyrazit, abych se dostal dovnitř a mohl se podívat po tom dítěti.

Před Lothlórienem
Jak dlouho už jsem na cestě? Mnoho dní, únava se už podepsala nejen na mě, ale i na mém Příteli. Tak strašně moc se těším, až dorazíme do Roklinky, tam budeme v bezpečí. Nebudu si muset dávat pozor na skrývání mého elfského zjevu a konečně mě pustí ten strach z objevení mé totožnosti, když cestuji volnou krajinou.
"Neboj Příteli!" pohladila jsem po bílém krku mého bělouše, spokojeně zafrkal a znovu se rozešel rytmickým krokem. "Už brzy tam budeme, pán Sailon mě určitě vyslyší a pomůže s mým úkolem."

Sluníčko právě vstávalo, rozhánělo všechny šedé stíny nepříjemně tmavé noci a slibovalo krásný den. Ranní rosa máčela zelená stébla trávy, na kterých si s požitkem pochutnával i Přítel.
"Příteli!" zavolala jsem na mého věrného společníka, nezklamal mě, to on nikdy. Jako vždy zvedl hlavu od pastvy a zařehtal mi na pozdrav, bylo na čase vyrazit dál.
"Vyrazíme ano Příteli?" zeptala jsem se bělouše, který ke mě přiklusal a zvědavě do mě šťouchal jemnými nozdrami, jako by říkal: "Tak na co čekáš?" ohlédl se na svůj hřbet a to bylo jasné znamení. Do tváře se mi opřel jemný větřík a sluníčko už vykouklo celé na oblohu.
"Samozřejmě!" usmála jsem se a uklidila své provizorní tábořiště, nebylo to nic složitého.
Za chvíli jsem už seděla v sedle bělouše a sledovala jeho srst, potřeboval by pořádně vyhřebelcovat, ale na takovou zbytečnost teď není čas. Však mu to vynahradím až přijedeme do Roklinky.
Za nedlouho jsme konečně uviděli první stromy Lothlórienu. Byly tak jiné. Smutné možná až děsivé. Kde je jejich bývalá krása? Věrný Přítel se rozklusal, jako by mi četl myšlenky. Když mě čeká cesta tímto lesem, kde nevím, co mě čeká a přeji si, aby to bylo, co nejdříve za mnou, nač to všechno prodlužovat?
Pár metrů od prvních stromů jsem Přítele zastavila do kroku, i když on, vždy tak statečný a hrdý, by pokračoval klidně klusem dál. Pohled na ty stromy mu nenaháněl žádný strach, možná to bylo tím, že neznal jejich předchozí krásu, tak jako já.
"Půjdu první." sesedla jsem z Přítele, podíval se na mě tmavýma očima a nic nenamítal. Byl naučený, že jakmile zavelím, že půjdu první, on se podřídí a bude mě následovat o pár metrů dál. Prodírala jsem se křovím a spletitými větvemi, kde jsou ty cesty lemované krásnými stromy? Mráz mi přejížděl snad v pravidelných intervalech po zádech a na klidu mi ani nepřidal Věrný Přítel, i on tušil přítomnost někoho dalšího a jako pravý hraničářský kůň, mi to jasně, ale co nejméně nápadně dával najevo.
Přes mé úvahy o nespravedlivosti života a světa, jsem nezapomněla na svůj hraničářský výcvik a povinnosti, ačkoliv jsem se dotýkala suchých stromů se zvláštním rozpoložením, neuniklo mi něco zvláštního ve vzduchu, moje zbystřené smysly mi napovídaly, že zde nejsem sama. Kdo by mě mohl sledovat? Jací tvorové žijí v tomto lese? Nervozita mě na chvíli objala ve svých pažích a já se nerozhodně zastavila, instinktivně jsem sjela rukou k jílci meče a s napnutým každým nervem jsem očekávala svého nepřítele. Na tváři se mi objevil úsměv a v hlavě výčitky mého zbrklého jednání, když jsem zjistila, že je to jen malý a neškodný pták, sledovala jsem, jak vyděšeně vylétl z křoví a zmizel v dálce. Kolem dokola jen tmavý a pustý les, tak strašně moc to bolelo, srdce se svíralo při vzpomínkách na tu krásu dříve, ten nejkrásnější les ve Středozemi umírá a kdo s tím co udělá?
Nechala jsem smutné myšlenky ve křoví odkud vylétl ten pták, samozřejmě jen obrazně a pokračovala dál. Po chvíli jsem se prodrala malou pěšinkou na mýtinu, úlevně jsem si oddechla konečně žádné křoví, ale nepříjemný pocit nezmizel, ba naopak zesílil. Přítel se zastavil ve stínu stromu, ale nezačal se pást, dál sledoval krajinu a jeho uším nic neuniklo, najednou potichu zafrkal, nebo spíše jeho nozdry se pohnuly, nevydal žádný zvuk, sledovala jsem jeho tvář a bylo mi jasné, že nás někdo sleduje. Plynulým pohybem jsem vytáhla luk, založila modře opeřený šíp a vyčkávala...

Imladris

Stojím na konci bílého mola a za mnou se rozkládají poslední přístavy elfů ve Středozemi. Já však hledím na moře. Na zmenšující se loď, která odtuď odplouvá... navždy...
S trhnutím se proberu ze snu, který se mi od toho vlahého podzimního večera před čtyřistapadesáti lety zdál už mnohokrát. Zavrtím hlavou, abych z ní vyhnala jeho poslední zbytky a posadím se na posteli.
V tom okamžiku mě dohoní vzpomínky na mou cestu ze Vzdáleného Jihu do Roklinky a lehce si povzdechnu. Možná jsem měla odjet s Mithrandirem a ostatními... tohle jsou záležitosti lidí... ale už se to dotýká všech... Takhle už to dál jít nemůže... měla jsem to zastavit dřív, ale neuvědomila jsem si, kam až se to může dostat. Moc dlouho jsem se věnovala svým osobním záležitostem... a navíc úplně marně. Teď je čas, abych s touhle situací něco udělala... a musím to udělat rychle.
Pomalu přejdu k otevřenému oknu a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Přejedu pohledem po nezapomenutelných zahradách Roklinky a lehce se usměji. "Alespoň něco zůstalo stejné..."

Zanedlouho vyjdu ven z domu a zběžně kývnu na pozdrav několika známým elfům. Na okamžik se zastavím a poté se jako obvykle vydám do listnatého lesa vzdáleného od domu asi půl hodiny chůze. Vždycky je tam ticho a klid na přemýšlení a to jsou právě ty věci, které teď potřebuji ze všeho nejvíc. V hlavě se mi již pomalu začíná rýsovat jakýsi plán, ale potřebuji čas, abych si mohla některé věci ujasnit.
Jakmile vkročím do Taurë quilde lómin, Lesa tichého stínu, jak jsem ho pojmenovala, tak se zdá jako by se všechny zvuky ztišily. Je slyšet jen tiché šumění listů, které přichází jakoby z dálky.
Nevím, jak dlouho procházím pod stromy a v duchu zvažuji možnosti různých spojenectví, když v tom zaslechnu zvuk kroků. Než ale stačím cokoliv udělat, tak do mě někdo vrazí.
Zamračím se, protože se mi přetrhl tok myšlenek a snažím se vzpomenout si, kde jsem skončila.
Ach, ovšem, Enti... uvědomím si a poté se zadívám na elfku přede mnou. Vlastně půlelfku, opravím se v duchu.
"Nic se neděje." mávnu rukou na její omluvu. "Většina obyvatel Roklinky sem nechodí, tak jsem předpokládala, že tu budu mít klid, a moc hluboce se zabrala do myšlenek." lehce se usměji a zkoumavě se zadívám na její tvář.
"Myslím, že jsem se již několikrát v Roklince potkaly, že? Nicméně, ještě neznám vaše jméno." zadívám se tázavě na dívku.
"Já jsem Isilwen." představím se a stáhnu si z hlavy kápi, takže jsou vidět stříbrně zbarvené vlasy.

Fangorn

Tuto noc byl Daylan Kladivo poněkud neklidný….zlé pochmurné sny o temné budoucnosti celého světa…o smrti svého bratra….svojí smrti….

Cely propocený se trhnutím proberu a strhávám ze sebe kožešinové deky. Zlé sny mne provázejí noc co noc a je to čím dál horší. Nevím, zda to dělá ten proklatý les nebo mé pochybnosti o vítězném tažení proti Rodamirovi. Protahuji si ztuhlé rozbolavělé tělo, které pokrývalo mnoho jizev a šrámů z bitev minulých a dávno zapomenutých.
Opláchnu si svou ošlehanou opálenou tvář ve škopku s vodou a v zrcadle pověšeném na stěně svého velitelského stanu, který byl také středem hlavního tábora temného lesa Fangorn. Hledím na mladou elfí dívku hluboce podřimující na jeho kožešinovém lóži. Nepatrný úsměv se vykouzlil na mé zarostlé tváři. Kiaru jsem před třemi léty od lovců lidí. Byla ještě dítě. Byl sem pro ni jako otec a ona pro mne jako dcera. Přesto s ní sdílím lóže. Naučil jsem ji veškerému umění, co jsem znal a stala se z ní velmi obratná bojovnice. Jednoho dne až se nevrátím tak…

Zapudím tu myšlenku a potichu se začnu oblékat, abych ji nezbudil. Dnes byl důležitý den.
Oděn do hnědé košile a kalhot, kroužkové košile, přes kterou přehodím tmavší kabátec stejné barvy a vše převáži tlustým opaskem. Na závěr nazuji vysoké cestovní boty a rukavice. Do rukou uchopím mohutné obouručné válečné kladivo, a vycházím do pochmurného rána.
Celý tábor byl již na nohou a zdravil svého procházejícího velitele. Můj doprovod již čekal před tlustou dřevěnou bránou. Za ta léta byl stanový tábor obehnán dřevěnou zdí proti nájezdům divoké zvěře žijící v těchto lesích. Z něčeho musí být trpaslík živ.

Pokynu na svoji osobní stráž čítající pět trpasličích válečníků vlastnoručně vycvičených. Brána se otevírá a skupina vyráží směrem na mýtinu uprostřed hlubokého lesa, kde se koná zasedání starších vůdců ostatních táborů rozmístěných na každém strategickém bodě lesa. Atmosféra byla stejná jako před lety. Husté větve v korunách stromů zabraňují veškerému světlu a přidávají tak na tížívé atmosféře panující všude kolem. Přesto přeze všechno to byl dobrý úkryt před nepřátelskými jednotkami, neboť díky legendám o živoucích stromech se nikdo neodváží vkročit do těchto končin.

Cesta uběhla rychle tedy spíše to bylo tím, že jsem ji znal jako své boty a za necelé dvě hodiny přicházím s doprovodem na mýtinu, která byla jako jediná ozářena slunečním světlem. Místo přímo dělané na zasedání.
Byl jsem uvítán ztišením hlubokých hlasů trpasličího lidu a veškerý zrak se upřel na svého vůdce. Přikročil jsem k velkému kameni který sloužil jako provizorní pódium. Prohlížím si přítomné lehce se opírajíc o rukojeť kladiva. Bylo zde mnoho přátel a těch věrných, kteří se mnou odešli z Morie. Teď před ním stojí jako zkušení válečníci a vůdci vlastních táborů. Trpaslíci, lide a…elf. Jediný elf se vyskytoval v pozadí. Padnul mi do oka hned po mém příchodu.
Už od rána mam divný pocit v žaludku. Tentokrát to ale nebylo hladem. Něco mi říkalo, že se něco stane.

„Vítejte!“ Vyslovím hromových hlasem tak aby mne každý slyšel. Těšilo mě, že za ta léta mám stále respekt a můj lid mne následuje a naslouchá. Každý kdo byl v mé armádě dostal to, co si zasloužil a to pomstu. Možnost vrátit vše i s úroky. „Dnes je velkým dnem. Dnem pro velké činy. Dnem kdy….“

Z lesa právě vyběhl jeden z vyzvědačů celý od krve s šípem v zádech. Koktavě povídá o léčce, a že v našich řadách je zrádce. Držím mladého trpaslíka v náručí a snažím se z něj dostat více informací, ale záhy umírá a já mu mohu jen prokázat tu službu, že se za něj tiše pomodlím a zavřu víčka. Pokynu na dva své muže a ti tělo odnesou pryč. Panoval zde zmatek. Každý na sebe pokřikoval. Hlavou mi běželo spousty myšlenek. Jednou to přijít muselo.

„Tak dost!“ Praštím kladivem do kamene, až se celá zem zachvěje. Rozhostilo se ticho a zrak opět spočinul na mojí osobě. „Nemá smysl se hádat, ale musíme jednat! V našich řadách je zrádce tak se modlete, aby to nebyl někdo z vás!“ Zavrčím a pokračuji. „ Zabezpečte všechny okraje lesa, Nikdo se nesmí dostat skrz. Fangorn již není naše útočiště ale válečná zóna!! Dnes budeme bojovat moji přátele. Budeme bojovat za naši svobodu!!“ Pozvednu válečné kladivo nad hlavu a sleduji přítomné pozvedávající své zbraně ve válečném pokřiku.

Seskočím z kamene a pokynu na svoji stráž. Musíme se vrátit do tábora a připravit se na boj. Kiara bude překvapená.
Sleduji rozcházející se osazenstvo a já odcházím také. Naposledy se otočím ale elf nikde. Stále mi to vrtá hlavou…

Haldan – Dol Amroth
Rozběhneš se tedy k domu, kde má být uvězněno dítě, a po cestě křičíš, abys upozornil na hořící střechu skladu. Naštěstí tě několik ostatních vojáků zaslechlo a s vědry vody se k němu rozběhli.
„Rychle to uhaste! Vodu! Další vodu! Pospěšte si, jestli sklad shoří, jsme bez jídla! Dělejte!“ Ozývaly se výkřiky, ale ty už je nevnímáš. Přímo před tebou je onen dům, dveře jsou otevřené a zevnitř se ozývá vyděšený pláč. Jeho střecha je celá v plamenech a hrozí, že se každou chvíli zřítí. Pláč tě ještě více popožene, ale nezapomeneš uvažovat. Rozhlédneš se kolem a jakoby zázrakem kousek opodál stojí někým zapomenuté vědro s vodou. Neváháš, okamžitě se k němu vrhneš a chrstneš na sebe jeho obsah. Snad to alespoň trochu pomůže. A pak už se vrhneš dovnitř mezi nenasytné plameny…

Aragorn – Na poli v Rohanu
Po tvých slovech se velitel na okamžik zarazí. Pozorně si tě prohlédne, jeho pohled je nepříjemný a plný zloby a nenávisti. Vojáci, kterým ses vysmekl, k tobě rychle přiskočí a opět tě chytí za paže, ale jejich velitel je máchnutím ruky odvolá. Sám k tobě přistoupí a tasí meč. Čepel ti přiloží ke krku.

„Nemyslíš si doufám, že jsem tak hloupý a nechám se chytit do pasti?“ Zase se odmlčí, zbraň stále spočívá na tvém krku. Vypadá to, že přemýšlí. Jde vidět, že váhá a touží po penězích. Zjevně patří ke skupině lidí, kteří prostě neodolají vidině rychlého výdělku. Jeho slova to nakonec potvrdí.
„Sluj říkáš? A peníze? Hmmm… Nakonec, proč ne, ale jestli lžeš…“ Přitlačí na meč a lehce tě škrábne na krku.
„Je ti doufám jasné, co se s tebou a s nima,“ kývne směrem ke tvým rodičům, „stane, pokud se nás pokusíš podvést? Takže, jestli máš něco takového v plánu, doporučoval bych ti okamžitě na to zase zapomenout.“ Poté se otočí ke svým vojákům a zavelí.
„Vy tři tu zůstanete s nima, pro všechny případy. Zbytek se mnou!“ Naposledy tě probodne nenávistným pohledem a ještě houkne. „A svažte mu ruce, ať nevyvádí hlouposti.“

Dva vojáci k tobě přiskočí a svážou ti ruce, ale ne za zády. Poté tě postrčí směrem vpřed a je na tobě, abys je nyní vedl. Naposled se ohlédneš přes rameno a spatříš tři vojáky, jak odvádějí tvé rodiče směrem k domu. Matka se na tebe v tu chvíli také otočí a v jejím pohledu je více než strach. Ale to už jsi nucen svižně pokračovat. Na tvá záda přitom míří čepele dvou mečů a z každé tvé strany jde jeden voják. Bude těžké něco podniknout…

Barthaenor – na cestě do Roklinky
Vysoký elf si tě zkoumavě prohlédne. „Mé jméno je Faileon,“ řekne pak už ne tak přísným hlasem. „Jsem Ochránce Imladris. Vidím, že znáš řeč mého lidu. Dúnadan říkáš? Pán Sailon již dlouho očekává někoho z tvého lidu. Dovedu tě k němu. O přátelství a radu pak žádej jeho. Ale už dlouho čeká na zprávy ze severu, věřím, že bude potěšen.“
Ostatní elfové jako na povel skryjí luky a šípy.
„Ale musím tě požádat, abys nám dovolil zavázat ti oči, neboť tajemství, kde se Imladris nachází, nesmí být odhaleno žádnému cizinci, byť Dúnadanovi.“
Jeden z elfů k tobě přikročí a opatrně ti zaváže oči pruhem látky.
Poté se dáte na pochod. Sice nevidíš, ale stále máš další smysly a vnímáš okolí alespoň tak.

Po nějaké době – nedokážeš ji dost dobře odhadnout – cítíš, že se okolí náhle změnilo. Slunce svítilo silněji a i přes zavázané pruhem látky tě udeřilo do očí. Cítíš, že se stromy rozestoupily. Nejspíše jste vkročili do údolí, možná dokonce do Imladris.

Ale elfové tě stále opatrně vedou dál a nejednou je slunce opět mírnější, vkročili jste nejspíše do nějaké místnosti nebo do něčeho podobného. A pak najednou zastavíte a nějaký elf ti pomalu rozváže oči. Několikrát zamrkáš, než se rozkoukáš, a když se ti to o okamžik později povede, spatříš vysokou postavu, stojící k tobě zády. V místnosti jste už ale nyní sami. Vlastně to není místnost, ale něco jako terasa a před tebou se rýsuje výhled do prostorné, nádherně vonící zahrady. Odkudsi ze zahrady sem doléhá jemná hudba a tichý zpěv, který doplňuje cvrlikání ptáků. Postava, nehnutě stojící před tebou se zjevně do oné zahrady dívá a nevypadá to, že by tvou přítomnost brala nějak na vědomí. Je to vysoký elf, s tmavými, dlouhými vlasy. Několik pramenů má spletených do úzkých copánků a hlavu mu zdobí stříbrná, zářivá čelenka.

Tiše vyčkáváš a tušíš, kdo to před tebou stojí. Pravděpodobně máš tu čest se samotným pánem Sailonem. Takže stojíš a čekáš, než konečně elf promluví klidným, hlubokým hlasem.
„Vítej, Dúnadane ze severu. Vítej v Imladris. Já jsem pán Sailon a již dlouho očekávám příchod někoho z tvého lidu. A nyní si vyposlechnu, co mi chceš říci.“

Otočí se k tobě a ty zkrátka musíš sklonit hlavu před moudrostí, která vyzařuje z jeho očí. Moudrostí věků…

Marduk – Morie u trůnního sálu

Dorazíš tedy k zadním dveřím se sekyrkou v ruce a nahlédneš dovnitř klíčovou dírkou.

Trůnní sál je nejhonosnějším místem v celé Morii. Je obrovský a strop téměř není vidět, jak vysoko nad vámi se nachází. Stěny jsou obloženy těmi nejdražšími kovy a samotný trůn záři stovkami drahokamů. Podlaha je kamenná, ale nádherně vyleštěná. Dorim totiž patří k trpaslíkům, kteří si na bohatství dosti potrpí.

Ty však nyní nemáš čas obdivovat nádheru tohoto sálu, neboť to okamžitě spatříš. Uvnitř trůnního sálu proti sobě stojí Dorim a jakási o něco nižší postava zahalená v kápi s dlouhým a jistě velmi ostrým nožem v ruce. Král byl naopak neozbrojen, zjevně u sebe nemá nic, čím by se mohl bránit. U hlavního vstupu se stále ještě bojuje s povstalci, ale nechápeš, proč nikoho nenapadlo proniknout právě tímto vchodem. Proč krále nikdo nechrání? Kde jsou všichni vojáci? U hlavního vchodu je jich přece jen pár… Ale nemáš více času nad tím uvažovat. Pozoruješ vraha, jak se obezřetně blíží k Dorimovi a směje se mu do tváře. Nejspíše si užívá chvíli, kdy dokázal zahnat do kouta nejmocnějšího trpaslíka v Morii.
Ale pak najednou vyrazí vpřed. Nůž se zlověstně zablýskne a mihne se vzduchem. Dorim uskočí, ale přitom upadne na zem a než se vyškrábe zpět na nohy, útočník se po něm opět ožene zbraní. Dorimovi v úzkých už nezbyde nic jiného než nůž zadržet holýma rukama. První kapky rudé krve dopadnou na kamennou podlahu, ale král se nemíní jen tak vzdát. Bojuje s vrahem holýma rukama a ve chvíli, když už to vypadá opravdu zle se konečně odhodláš. Prudce rozrazíš dveře a vběhneš dovnitř. To naštěstí upoutá vrahovu pozornost, takže odskočí od Dorima a nechá ho být. Pro změnu se však nyní vrhne na tebe…

Marduk-Dorimův Sál,Morie

Jak vidím Dorima bránit se před vrahem holýma rukama, srdce mi začne bušit rychlejc, a rychlejc.
Chvíli zaváhám, avšak rychle se proberu, popadnu kliku a vší silou zaberu. Otevřel jsem skřípející dveře s takovou rychlostí a silou, že jsem je málem vyrval z pantů.Už dále vůbec nepřemýšlím nad svými pohyby, do tváří se mi nahrne krev, tělo se mi začne třást, každý sval se mi začíná napínat k prasknutí, na očích mi vystupují červená žilky, zcela propadám zlosti a bojovému šílenství.V rychlém sledu jsou slyšet můj dunívý běh,při kterém mám sekeru napřaženou k smrtícímu švihu. Původně jsem zamýšlel započnout souboj větou, jako Zhyň, vyvrheli!, ale jediné co jsem byl ze sebe schopen vysoukat,bylo GHAAAAARRR!!!!!. Zařvu jako lev a gorila,a vrhnu se za běhu na překvapením zkamenělého vraha.Vedu plynulý, avšak zuřivý pohyb pln síly, skrz svou ruku, a švihnu sekyrou.Sál naplní třísknutí, třísknutí sekyry o nůž.Se zatnutými zuby tlačím do vrahova nože,i on se usilovně snaží,avšak marně.Jeho nůž, se pomalu ale jistě, posunuje dozadu.
Ve vrahových očích se zablyští hrůza,v mých nenávist. Moje žíly na krku jsou napnuté k prasknutí,jak se snažím přetlačit vraha.Spozoruji, že ve vrahově noži vězí asi půl palcová prasklina,po mém švihu sekerou. A že tato prasklina se prohlubuje. Už se začínám uklidňovat, myslím si že už mám skoro vyhráno, když v tom, se s sebou vrah smýkne na stranu, a nechá mě přepadnout do předu. Málem si při pádu rozbiju hlavu, a však naštěstí jsem dopadl na všechny čtyři. Slyším blízké kroky, a otočím se včas,jen abych odrazil vrahův výpad sekerou.
Rychle vstanu,a zaujmu bojovou pozici. Tentokrát už se nevrhnu bezhlavě do boje,mohlo by mě to stát život,pomyslím si. Neberu nepřítele na lehkou váhu, a on zřejmě taky ne.
Má už sice ze souboje dosti poničený nůž, ale pořád je obratný...Přemýtám...Nu což, vyhraji, pokud je to Odinova vůle!A s touto myšlenkou se vrhnu zpět do boje. Opět zařvu jako zvíře, a začnu švihat vraha,snažíc se ho zasáhnout. Avšak vrah se hbitě vyhýbá či odráží mé útoky... Začnu švihat rychlejc, urputně se snažíc ho zlikvidovat. Však najednou se vrah sehnul,a jeho nůž mi projel levou rukou. Bolest se dostavila skoro okamžitě,krev začalo téct o něco pozdějc. Ucouvnul jsem stranou, snažíc se ránu trochu preventivně ošetřit.
Však vrah nezná oddechu, ustavičně mě snaží seknout nožem,nemám čas se teď zabývat ránou. V tom vrah mě bleskově trefuje pěstí do břicha. Další zdroj bolesti se rozšíří po mém těle... Teď už je moje tělo jedna bolest, už skoro nemám síly bojovat...Ale nesmím to vzdát, pomyslím si. Náhle však vrah kopne mě do ruky, a vykopává moji sekeru, který se skřípěním se odkutálí po podlaze,celkem slušně daleko do rohu. Teď jsem beze zbraně...přemýtám...Jak jsem byl bláhový...Však najednou se rozzuřím nepříčetnou zlostí, zlostí na svoji neschopnost, zlostí na svoji nesplněnou povinnost, a z očí mě vyhrknou slzy.
Rychle se postavuji, a s řevem raněného zvířete skáču po vrahovi. Sice jsem se málem napíchl na jeho nůž,ale tentokrát mi náhoda přála, a nůž mě jen trochu řízl do boku. Povalil jsem skokem vraha na zem,sic beze zbraně, koleny jsem mu přimáčkl ruce k zemi,prokřupnul jsem si klouby, a jal jsem se tu špínu bušit hlava nehlava. Přímo bylo ze mě cítit tu zlost, a já jsem se znovu, a znovu napřahoval, abych mu uštědřil ještě jednu. Po krátké chvilce měl obličej cely domlávený a zkrvavený,a po chvíli už byl téměř mrtvý. Však já už neměl síly bojovat, doplazi jsem se jen pro svou milovanou sekeru, přitiskl jsem si ji k hrudi, a vedle vraha se jal pohroužet vyerpáním a bolestí do temnot spánku.

Kostky jsou vrženy

Čekal jsem že se chytí, je to přesně takový ten tupý a silný vojáček co slouží jen pro peníze, vím jak moc teď riskuji ale musím to udělat, možná dneska zemřu, ale možná se stanu hrdinou....
Zajisté že nejste hloupý pane, a nebojte se, dovedu vás do sluje jak sem řekl......
když mě svazují ruce napínám rychle svaly a snažím se abych pak mohl pouta sundat, je to starý trik, používám jej do mala, z dob kdy si se mnou děti hrály ještě.....
Musíme k ostrým skalám, tam je ta sluj, tak pospěšme....
zadívám se na své rodiče tím pohledem který jim řekne co se může stát a pak počítám co vše svedu, ruce se mi doufám podaří uvolnit natolik abych je v případě potřeby dokázal osvobodit, vedu je ke staré sluji, vchod do ní je skoro zasypaný a musí se tam plazit, navíc beze zbroje...
Nevěděl sem že gondorští vojáci mají takový strach z mladíků jako jsem já....
dobírám si je cestou za účelem vykoledování si nějáké rány abych zahrál jak sem slabý a oni mě měli za padavku co si nic nedovolí, musí mě pustit do sluje první, znám ji moc dobře, pět sáhů plazení, pak sáh pevná půda, na pravo na stěně další průchod, vpřed jen smrt v hluboké a příkré chodbě jež se svažuje tak že se musí sešplhat opatrně...
Až vlezu dovnitř, vezmu kámen a začnu je zabíjet....
v hlavě mi leží můj plán, buď se tam dostanu jako první, nebo je pak srazím dolů s chodby, ale když půjdu první budu muset jednat rychle, zabít, vzít zbraně, druhým východem ven, zabít hlídku a pak se vrátit domů a s otcem zabít i ostatní.....
Nebo je zavedu do mokřadu, z tama se nevratí moc lidí co to tam neznají....
přemýšlím a zatočím k mokřadům, přes které by jsme jít nemuseli, ale stačí je zavést někam a pak počkat zda jednoho či dva si nevezme mokřad.....

Imladris

Pozorne si prezriem ženu – Istari, ako som si uvedomila vďaka palici, ktorú drží v ruke – stojacu predo mnou. Jej vzhľad ma trochu zarazí, predsa len som ešte u nikoho nevidela také zvláštne oči a vlasy farby striebra. Vlastne niet divu, že sa tak čudujem. Miesto toho, aby som si všímala ľudí, chodím – obrazne povedané – so zaviazanými očami. To by vysvetľovalo, prečo mi nepripadá známa.
„Moje meno je Alya. Putujem naprieč Stredozemou a práve využívam pohostinstvo pána Sailona, tak ako vy,“ odvetím a ukloním sa s rukou na srdci. Už som sa spamätala z toho, ako sa Isilwen predo mnou sčista-jasna vynorila, a tak sa opäť vraciam k zvyčajnému pokojnému správaniu. Nedôverčivosť nechávam bokom, som si istá, že tu, vo Vododole, mi nemá čo hroziť. Po chvíľke pokračujem:
„Určite sme sa už stretli, no akosi si vás neviem zaradiť. A pravdu povediac, vaše meno mi veľmi nepomohlo. Dnes ho počujem prvý raz.“
Stále upieram svoj pohľad priamo do očí Isilwen, no zakrátko som nútená pozrieť sa inam. Mám pocit, akoby ma jej oči prepaľovali a videli aj skrz mňa, taký je ich pohľad prenikavý. Radšej teda venujem pozornosť krahulcovi, ktorý práve pristál na jednej z briez, ktoré nás obklopovali. Natiahnem ruku a za zlomok sekundy už je dravec u mňa.
Opäť sa zameriam na čarodejku.
„Smiem o vás vedieť niečo viac?“ spýtam sa konverzačným tónom a snažím sa ignorovať skutočnosť, že Glandur (krahulec) mi ďobe do mithrilového náramku. Keď už je to ale neznesiteľné, trochu myknem rukou. Ako odpoveď sa mi dostane ďobnutia do zápästia. Len prevrátim oči a čakám, čo povie moja známa...

Lothlórien

Od dob kdy v Lothlórienu bylo živo už uběhlo pár měsíců, nebo spíše několik let. Je tomu již dlouho, co poslední elf opustil tento kdysi honosný Zlatý les a nyní zde žiji zcela sám a jediné co můžu, je pozorovat jak se krásný les mění v něco, co vypadá jak kdyby zde úřadovala četa skřetích dělníků.
Není co dělat, dny jsou dlouhé a tak je trávím zpíváním starých, mnohými již dávno zapomenutých, písní a procházením nejen území tohoto lesa, občas mi hlavou proběhne i vzpomínka na doby dávno minulé a lítost, že jsem též neodplul do země za mořem.
Nyní již na oblohu začalo padat šero, a já znaven procházkou kterou jsem právě absolvoval seděl opřený o jeden, ještě z alespoň z části, ze zachovalých stromů a přemýšlel nad různými věcmi. Už mi začali klesat víčka, když v tom jsem uslyšel kroky, nějaké osoby či zvířete, které se zde v lese však již dlouho nevysktlo. Z počátku jsem tomu nemohl uvěřit, ale nakonec jsem se schoval z důvodu své bezpečnosti a čekal až dotyčný přijde do míst, kde ho spatřím.
To netrvalo dlouho a na mýtinu, která byla pár metrů od místa mého ukrytí, což byly stromy jež tvořili její hranici, vešla osoba s koněm. Ovšem nejspíš nejsem jediný kdo ví o přítomnosti někoho dalšího. I ona elfka si připravila luk do pohotovosti.
Ovšem nechtěl jsem jí nijak ublížit, když byla stejné rasy jako já a tak jsem směrem k ní pronesl, respektive zvolal.
"Nechci Ti nic udělat, klidně ten luk skloň!"
Následně jsem nechal pár vteřin odstup a poté vystoupil ze skrytu stromů, s lukem v ruce. Pokud mě Elenya nestřelí, tak si jí přejedu očima od hlavy k patám a následně se otážu.
"Kdo jsi a co zde, v Lothloriénu, pohledáváš?"

Daylan Kladivo – Fangorn

Zamíříš tedy zpět ke svému stanu, pln obav a napjatého očekávání. Musíš myslet a musíš myslet rychle. Jak vymyslet v co nejkratší době dobrý plán? Jak porazit vojáky, když ani nevíš, kolik přesně jich je? Mezi tím konečně vejdeš do stanu a v tu chvíli se také probudí Kiara. Opře se o lokty a nechápavě na tebe pohlédne. Ty však nemáš příliš času na vysvětlování, jen ve zkratce jí vylíčíš, co se před chvílí odehrálo na mýtince a hned se zase musíš dát do práce. Je ti jasné, že teď musíš nejprve svolat radu svých nejbližších a nejvěrnějších velitelů a rádců a poradit se s nimi, co teď a jak pokračovat.

Zrovna, když se chystáš to udělat, kdosi prudce vrazí do tvého stanu.
„Kdo? Řekni mi, kdo to mohl udělat?“ Ozval se hlasitý, rozčilený hlas. Je to tvůj nejbližší přítel, který právě vrazil do stanu - Orim. Kiara si vyděšeně přitáhne přikrývku více k tělu, ale Orim na ni ani nepohlédne.
„Co s tím hodláš dělat Daylane? Víš o někom, který by nás chtěl zradit? A jaký máš plán? Co se to vůbec děje? A co budeme dělat my?“
Na tyhle otázky by si také rád znal odpověď. Musíš svého přítele uklidnit a rychle to celé promyslet. Stále ti hlavou vrtá hlavou ten podivný, neznámý elf. Bylo by dobré o něm zjistit víc, trochu se poptat, ale nyní je na prvním místě útok vojáků…

Lothlórien

Čekala jsem s napnutým lukem na to, co mě z temného zákoutí lesa sledovala. Nevěděla jsem, zda-li se té obludě, která mě celou tu dobu pozoruje, dokáži ubránit a vůbec, co to vlastně je.
Proto mě překvapilo, když se z houští ozval hlas:"Nechci Ti nic udělat, klidně ten luk skloň!"
Luk jsem sice sklonila, ale nepovolila, stále jsem mohla během pár vteřin vyslat na neznámého pár šípů.
Když onen neznámí vyhodnotil situaci jako bezpečnou, konečně jsem si mohla svého pronásledovatele prohlédnout. Už ten hlas mě překvapil, ale když na mýtinu vyšel elf, měla jsem, co dělat, aby mi brada neklesla údivem.
"Kdo jsi a co zde, v Lothloriénu, pohledáváš?" otázal se mě ten elf a sjel mě pohledem. Nezapomínala jsem na svůj výcvik hraničáře, proto jsem nepolevovala v ostražitosti a navíc se mi nelíbilo, jak si mě blonďatý elf prohlížel.
"Jsem půlelfka," řekla jsem na vysvětlenou, když se mi vlasy zhouply v jemném vánku a odkryly tak pohled na mé zašpičatělé uši, poté jsem pokračovala: "Cestuji tudy do Roklinky za pánem Sailonem, více ti prozradit nemohu."
Přemýšlela jsem, zda-li mu mám prozradit své jméno a kdo vlastně jsem, ale pak jsem si uvědomila, že nevím, co je ten elf zač. Stačilo když jsem byla u vytržení, že jsem po hodně dlouhé době potkala opravdového elfa. Zadívala jsem se na něho pozorněji a pak mi všechno docvaklo.
"Ty jsi Legolas?" zeptala jsem se, nevím, co mě to popadlo. Možná za to mohl příběh o prstenu, který jsem vyslechla před několika dny při mém putování malou vesničkou, příběh byl však pojat jako pohádka, zakázaná pohádka pro malé děti. Všichni lidé to však považovali za nesmyslné povídačky, vždyť i sám král Rodamir o tom zakázal mluvit. Kdyby jen však věděli, že ta legenda, častým upravováním a povídáním tolik upravená, je naprostá pravda a právě teď přede mnou stojí jeden z devítky Společenstva prstenu.
Podívala jsem se na elfa s tázavým pohledem, je to opravdu on a nebo mi tenhle les začíná lézt na mozek?

Lothlórien

Po celou dobu, co jsem vystoupil ze skrytu stromů na mýtinu, jsem stál odstoupen několik metrů od svého protějšku.
Ona osoba stále byla ostražitá, a i já jsem z toho důvodu raději měl luk v takovém držení, abych mohl téměř okamžitě vystřelit. I když jsem podvědomě věděl, že to asi budu mít případně marný.
V nastálém tichu jsme si jeden druhého prohlíželi, nebo já jí alespoň ano, když po chvíli bylo ticho prolomeno zodpovězením mnou položené otázky. Nejprve jí vyslechnu a poté zareaguji.
"Ano, nech si své tajemství pro sebe, nepotřebuji ho znát. Ale rád bych cestoval s tebou, když se naskytla příležitost. Tyto lesy jsou již dávno opuštěné a žiji tu sám. Rád bych zase spatřil společnost mé rasy a po těch spousta letech se opět podíval do Roklinky."
Když ona půlelfka konečně zaregistrovala kdo jsem a zeptala se zda-li jsem Legolas, odpověděl jsem.
"Ano, jsem to já. A tvé jméno je?"
Má odpověď byla prostá. Vím, že o mém jménu a mích činech koluje spousta legend a povídek, ovšem nemám zapotřebí se tím nijak vychloubat.

Lothlórien

Nezbláznila jsem se, jak jsem se domnívala, když jsem elfa, který stál přede mnou, pokládala za Legolase. Byl to opravdu on, potvrdil mou domněnku a na oplátku chtěl znát moje jméno.
"Jsem Elenya," odpověděla jsem a otočila se k Příteli, který ke mě přišel blíže a byl ochoten mě chránit, sklápěl uši dozadu a nervně frkal. "a tohle je můj Věrný Přítel." představila jsem bělouše a následně ho uklidňovala: "Neboj on je přítel, neublíží nám!" pohladila jsem ho po nose a znovu se otočila k Legolasovi.
"Samozřejmě, že můžeš cestovat se mnou." odpověděla jsem na jeho otázku a byla jsem ráda, že se mě neptá na podrobnosti mé cesty a nezjišťuje, kdo vlastně jsem. Mě však na jazyku svrbělo nespočet otázek, vždyť je to člen legendárního Společenstva prstenu a jeho činy si zaslouží obdiv, škoda jen že na to většina lidí zapomněla. Odolala jsem však tomu, abych se pustila do tisíce otázek, radši jsem se znovu otočila k Příteli a upravovala poprsní řemeny u jeho sedla.
"Měli bychom tedy vyrazit, do Roklinky je to ještě daleko a já se těším, až si konečně pořádně odpočinu." prohodila jsem směrem k Legolasovi a čekala na jeho reakci. Určitě bude znát tu nejkratší cestu, mohla jsem tedy být ráda za jeho společnost, sama bych asi cestu Lothlórienem hledala déle.

Cesta a jej cíl

Quendi jména Faileon, jeden z mnohých pohrobků slavných dějin Prvorozených. Z mnoha jeden, jež nikdy nebude hrdinou v světle skutků předků. Kdo snad může býti silným, mocným, hrdinským, v času soumraku bohů?
Velcí Edain dlí za Okrajem, velcí Eldar se procházejí zahradami Valinoru. Temní nepřátelé jsou pryč a zlem jest ničím než temnými stíny lidských srdcí.
A přec chci býti hrdinou, zhoubou Uchvatitele a spravedlivým vládcem Říší vyhnaných. Proto se nikdy nesmím tímto stát; má duše vzešlá z domu Haldorova a Halethova na tíhu moci není stvořena.
Snad někde žije dědic Elendilův, snad někde žije muž čistý, obnovitel linie Tar-Minyaturovi. Neboť pakliže není, smrt tyranova nic nevyřeší.

Veden lesy, uvědomuje si, že s schopností kroky odpočítat a obraty odhadovat, mohla poloha Imladris býti mně známá, zastaven vědomím, jež šeptá v slepotě "tajemství tajemstvím jest z důvodu, ač z nejasného," šel jsem v temnotách, veden pažemi Eldar.

Světla stíny mění se několikrát, až místnost se rozprostře a závoj slepoty z zraků mých jest odstraněn, hle, elf vysoký, moudrý.
Hlava se sklání, však po boji krátkém stoupá; tělo stoje vzpřímeně. Ač moudrý, pánem mým není, já svobodným mužem jsem, a měli by to vědět všici, od nejmocnějších po největší chudáky. Neskloním se před tebou, Sailone, ani před Rodamirem. To je má zpráva, zvěst nepoddajnosti Seveřana.
"Zdravím, Páne Imladris, moudrý Sailone. V věci důležité přicházím, o nic menšího nežli o osud zemí mezi Ered Luin a Rhûnem nejedná se. Před leti čtvermi v moři Forochelu nalezl jsem palantír Amon-Sûl, a za dobu tuto stal jsem se Strážcem jeho, však znalostí zoufale málo zbývá nám na Severu, stejně jak se Dúnadanská krev rozpíjí v moři Lossothském. Však tento palantír jedinou zbraní v boji proti Rodamirovi Uchvatiteli jest, a jeho tajemství ovládnuta musí být, nežli bude pozdě. A ač Dúnadan jsem, jeden z nejčistších na severu, život jeden není dosti. To jest důvodem cesty mé; vědomí o palantíru chci nabýt, pro použití Kamene proti našim nepřátelům, neb je jedinou výhodou naší nad armádami mužů srdce temného."

Dol Amroth

Byl jsem rád, že po cestě se to moje ječení ujmulo a vojáci začali reagovat a shánět vodu pro sklad potravin. Když bych čirou náhodou zůstal tam vevnitř toho domu, aspoň jsem Amrothu prokázal nějakou službu a zůstane snad aspoň trocha potravin pro Amroth. Dav mě srážel stále stranou ale povedlo se mi dostat až k domu. Když jsem se rychle rozhlížel viděl jsem vědro, které tu ve chvatu snad někdo zapomněl či si ho odložil, to bylo teď jedno, bylo plné a to je hlavní. Vzal jsem ho a vylil si ho na hlavu. Pomalu jsem cítil jak se mi chladná voda zakousávala do těla. Z domu se ozýval křik toho dítěte. Ze dveří se valil kouř a byl cítit silný žár. Pomalu jsem vešel do dveří a rozhlížel se. Všude hořelo a byla tu spousta kouře. Zkusil jsem se přikrčit, abych nebyl tak vystaven kouři, ale bylo mi to skoro na nic. K tomu kouři se přidával kouř i ze mě jak se odpařovala ta voda. Dítě bylo v tom nejvzdálenějším rohu. Kus od něj spadl trám a dítě se rozplakalo ještě více. Snažil jsem se co nejrychleji postupovat, ale bylo to těžké. Plameny šlehaly odevšad a asi mě i ošlehly, ale v tom žáru jsem to necítil. Pomalu jsem se dostal až k němu. Byla to holčička asi 3letá možná více či méně. Pálily mě hrozně oči. V tu chvíli mě napadlo, že když je hrozně mě jak musí být špatně té malé.
Neboj se už jsi v bezpečí.
Rychle zadrmolím a chytnu holčičku do náruče. Přitisknu si jí co nejvíce k hrudi a snažím se najít cestu zpět. Kouř zhoustl a já ztratil orientaci. Člověk by si řekl, že se prostě vrátí zpátky tou samou cestou, ale nebylo to tak lehké. Pomalu jsem se šoural za světlem, které trošičku prosvítalo kouřem. Plameny začali šlehat více a já zrychlil, zrychlil jsem protože šaty mi už začali doutnat. Pomalu se mi točila hlava, protože jsem měl plné plíce kouře. Viděl jsem už dveře a z posledních sil se vyklopýtal ven. Čerstvý vzduch, kterého jsem se mohl nadechnout byl obří úleva pro moje plíce. Nevnímal jsem okolí, jen jsem vydýchával to co jsem udělal a to že jsem to přežil. Pustil jsem tu malou na zem a začal kontrolovat jestli je v pořádku a jestli jsem v pořádku já.

Fangorn

Rázným krokem našlapuji zadusaným bahnem a trávou zpět ke svému stanu, který sloužil jako můj domov. Kiara se trhnutím probere a nechápavě na mne mžourá. Ve zkratce ji vylíčím, co se událo na zasedání když v tom do stanu vběhne můj přítel Orim a začne mne zaplavovat palbou otázek, na které sám zatím nevím odpověď.

„Uklidni se příteli“ Položím mu ruce na ramena a lehce stisknu. „Vše se vyřeší, ale musíme jednat. Chci každého schopného vojáka na nohou v plné zbroji a připraveného k boji.“ Na moment se odmlčím, abych pohlédl na Kiaru která si jen drží kožešinu přes prsa a vyčkává. „A svolej radu…. „ Orim se již chystal k odchodu.
“ A Orime…..nikomu nevěř“ Tiše dokončím větu a přítel odchází.
Zachmuřeným výrazem pohlédnu na svoji družku.
„Obleč se“

„Bude bitva?“

„Ano…ano bude“
Jedním tahem otevřu těžkou dubovou bednu, v níž spočívá má stará královská zbroj, se kterou mé stárnoucí tělo vybojovalo mnoho bitev. Tato nebude poslední.
Pomalu si začnu na sebe nasoukat části zlatavé zbroje, na které se z části podepsal zub času a opotřebování. Kyrys, nárameníky, nátepníky, pokované rukavice, chrániče stehen a kolen…zdobená helma…kde jen může být.
„Tady..“ Ozve se jemný hlas Kiary už zcela oblečenou ve válečném elfím oděvu.
Pousměji se a lehce skloním hlavu, aby ji mohla opatrně nasunout na moji širokou hlavu.

„Tak..“ Přejede dlaní po hrudním plátu. „Můj odvážný trpaslíku“ V jejích očích se leskne touha, odvaha, oddanost a …strach.
Pohladím ji po vlasech a tváři. Není třeba slov. Vášnivě ji políbím a naše těla se naposledy k sobě přitisknou a splynou v jedno.

Poté uchopím své kladivo a vyrazím po boku Kiary skrze celý rušný tábor připravující se k boji, směrem do stanu kde se konají válečné porady.

Lothlórien

Když Elenya souhlasila, že mohu cestovat spolu s ní do Roklinky, potěšilo mě to. Samozřejmě trefím tam, cesty znám lépe než kdokoliv jiný, ale cestovat samotnému, když mě nic přímo nehnalo, se mi nechtělo. Raději jsem zůstal v místě, které mi bylo po mnoho let domovem, kde jsem mohl přemýšlet, vzpomínat a též tento Zlatý les ochraňovat a opečovávat jak jen to bylo v mích silách.
Elenyi jsem odpověděl.
"Ano, vyražme tedy. Navrhoval bych jít přes Morii, sice to není zrovna nejbezpečnější cesta, i když pro nás jsou nyní i horší, ale je nejkratší."
Chvíli nechám panovat ticho a poté promluvím, tentokrát v našem "rodném" jazyce
"Tak tedy pojďme."

Na nic jsem nečekal a vyšel cestou, která vedla na severozápad a která nás nejrychleji dovede ke konci tohoto lesa. Občas se ohlédnu, zda-li mě Elanya následuje, ovšem v tempu (které není nijak zvlášť velké) nepovoluji.
Po nějaké době cesty a po několika odešlých mílích, zastavím na mýtině, jež je skryta ve stínech stromů a vedle níž se nachází menší lesní jezírko. Otočím se ke své společnici a oznámím.
"Zde bychom si mohli odpočinout a nabrat síly na další cestu. "
Pokud nic nenamítá, tak nasbírám popadané větve a rozdělám oheň.

Marduk – Morie

Po vyčerpávajícím boji se svalíš na bok a propadneš se kamsi do temnoty. Bloudíš tmou a časem a netušíš, co se zatím děje v Trůním sále. Vojákům u vchodu se konečně podařilo zkrotit povstalce a dostali se dovnitř. S vytasenými meči vběhli do sálu, ale téměř okamžitě se zarazili. Spatřili totiž tebe, ležícího uprostřed na podlaze. Vedle klečel samotný Dorim a prohlížel si tvou nevelkou ránu. Opodál se na zemi válel i vrah, kterého si zbil a nyní byl v bezvědomí a na pokraji smrti. Klečící Dorim zvedl ke svým vojákům zrak, v jeho očích byl hněv.
„Na co čekáte? Okamžitě toho zrádce odveďte!“ Zařval a ukázal prstem na ležícího vraha. „No tak! Hoďte sebou, ale dávejte pozor, aby přežil, mám si s ním hodně co říct!“ Dva strážci okamžitě přiskočili k ležícímu trpaslíkovi, popadli ho, zvedli a odtáhli kamsi směrem k žalářům.
„A vy,“ oslovil král několik dalších vojáků, „se postarejte o něj. Ať se mu dostane té nejlepší péče, je vám to jasné?“ Vstal a uchopil do rukou tvou sekeru. Právě mi zachránil život…“ dodal daleko tišeji.

Když opět otevřeš oči, tak první, co spatříš je kamenný strop kdesi vysoko nad tebou. Chvíli ti trvá, než si uvědomíš, kde jsi. Ležíš ve velmi pohodlné posteli, v jakési tobě neznámé místnosti. Pokusíš se posadit, ale píchne tě v boku a ty zjišťuješ, že ho máš obvázaný a tak se usilovně snažíš, vzpomenout si, co se vlastně stalo. A pak se ti to všechno vybaví – zrádci, vrah, král i konečný boj a to, jak jsi ke zranění přišel. Ale v tu chvíli do místnosti vstoupí tmavovlasý trpaslík. Hluboce se ukloní a uctivě promluví. „Dobré ráno Marduku. Král Dorim se ptá, jak se cítíš a zda nic nepotřebuješ. Pokud už se cítíš dobře a můžeš chodit, byl by rád, kdybys přijal jeho pozvání na snídani a poté na Královskou poradu.“ Odmlčí se a čeká na tvou odpověď.

Barthaenor – Imladris

Pán Sailon mlčí a pozorně tě vyslechne. Poté, co domluvíš, nastane chvíle ticha.

„Doufal jsem, že někdo z tvého lidu vyhledá pomoc elfů a přijde sem, do Imladris. Cítím, že se něco mění, vídám znamení Osudu a nyní jsi zde ty,“ řekne nakonec.
„Tvůj příchod je dalším takovým znamením a nyní již vím, že je třeba začít jednat a doufám, že nám tedy pomůžeš. Zatím ale tě zde vítám, užívej pohostinnosti mého domu a odpočiň si po cestě, která byla jistě dlouhá a namáhavá. Já mezi tím svolám Radu, neboť stále ještě žijí tvorové, kteří odpoví na volání Osudu. Až bude vše připraveno, zavolám tě. Prozatím se porozhlédni v mé velké knihovně, v knihách nalezneš mnoho rad a odpovědí na své otázky.“ Odmlčí se.

Ze zahrady sem doléhá ptačí zpěv a na tebe padne únava a taková nějaká spokojenost a úleva. Už se nemůžeš dočkat, až si odpočineš v tomto nádherném údolí, až si prohlédneš ony moudré knihy a dozvíš se víc o minulosti. Alespoň na krátkou chvíli odložíš všechny starosti stranou… Z myšlenek tě vytrhne opět Sailonův hlas. „Ochraňuj palantír, neboť je vskutku mocný a palantír Amon Sûl je jedním z největších Kamenů. Brzy přijde čas, kdy tě zavolám a prozradím ti víc, nyní však kámen pečlivě střež. Tady mu nic nehrozí, tady se nepřítel nedostane, ale kdyby se Kámen dostal do jeho rukou, byli bychom všichni ve velkém nebezpečí. Nyní odpočívej. Tento elf tě dovede, kam si budeš přát.“

A s těmi slovy se opět otočil zády k tobě, čelem do zahrady a upadl do hlubokého zamyšlení. Tobě tedy nezbývá, než odejít spolu s elfem, který se náhle objevil v místnosti. Lehce ti pokynul hlavou na pozdrav. „Mé jméno je Findo. Zavedu tě do tvé komnaty, která je pro tebe již připravena, pokud se cítíš unaven, ale pokud ne, řekni, co chceš nejdříve vidět z tajemství Roklinky,“ řekne s úsměvem na tváři, zatímco procházíte chodbou a vzdalujete se od Sailonovy terasy.

Haldan – Dol Amroth

Konečně je kolem tebe čistý, dýchatelný vzduch. Zhluboka se nadechneš a okamžitě se rozkašleš. Když záchvat kašle pomine, postavíš děvčátko na zem, pohladíš ho po vláskách a začneš zjišťovat, zda mu nic není. Je uplakané, tváře má černé od kouře a také kašle, jinak to však vypadá, že je v pořádku. Ale to už se zase začneš dusit v záchvatu kašle. Koutkem oka si povšimneš několika vojáků a také uplakané matky dítěte, jak k tobě běží. Jeden z vojáků tě podepře, zatímco druhý tě poplácá uznale po rameni. Matka děvčátka se ti vrhne s pláčem k nohám. „Děkuji, děkuji ti…“ na více se přes vzlyky nezmůže, popadne holčičku do náručí a začne ji utěšovat. Konečně se ti podaří kašel zase ovládnout a při pohledu na šťastné shledání se musíš usmát a rozhodně svého, poměrně zbrklého činu nelituješ.

Situace kolem se mezi tím poněkud uklidnila, oheň se podařilo uhasit, ale z kovárny nezůstalo nic, kromě několika zčernalých trámů a hromady popela. Zoufalý kovář, stojící před tou zkázou měl hlavu v dlaních. Alespoň se mu podařilo zachránit něco ze svého náčiní, ale bude chvíli trvat, než se podaří postavit nová kovárna a kdo do té doby bude vyrábět zbraně a brnění a další náčiní a nářadí? Pohled ti padne na sklad potravin. Oheň byl uhašen a sklad zachráněn, přesto ale kouř a oheň stačil poničit jistou část zásob. Všichni lidé si však oddechli, i okolní domy byly během chvíle uhašeny, i když z některých toho moc nezbylo, jako třeba z domu, ze kterého si zachránil dítě. Jeho střecha se celá propadla dovnitř. Bude třeba domy znovu postavit, aby měli lidé kde bydlet. Celkem přišly o střechu nad hlavou asi tři nebo čtyři rodiny.

„Haldan! Kde je Haldan?“ Ozve se volání? A pak se kousek od tebe z davu vynoří jakýsi nevelký, obtloustlý muž. „Hledá tě pán Hedar, no tak pojď, honem!“ Nečeká, až se vzpamatuješ, popadne tě za rukáv košile a táhne tě davem lidí směrem k početné skupině vojáků, stojících v kruhu. Uprostřed onoho kruhu stojí vysoký muž, s delšími, zvlněnými vlasy s přívětivou tváří, nyní však zbrázděnou vráskami starostí. Byl to Hedar, pán Dol Amrothu a velitel vojáků. „A, tady je náš hrdina.“ Ozve se z davu. Noviny se, jak je vidět šíří rychle. Ale ty nevnímáš rozhořčené hlasy lidí kolem, ale hluboký Hedarův hlas. „…se budou muset opět postavit, stejně jako kovárna. Bohužel se kováři nepodařilo zachránit zbraně, na kterých usilovně pracoval a které jsme nutně potřebovali. Někdo z vás,“ pohlédl na své vojsko, „bude muset pomoci se stavbou nových obydlí a někdo bude muset vydat do města Linhir pro nějaké zbraně a zásoby. A co se požáru týče, myslím, že je naprosto jasné, kdo jej založil. Musel to být nějaký špeh, nastrčený Rodamirem a možná je ještě ve městě. Haldane, to bude úkol pro tebe. Vezmi si několik vojáků, musíš ho najít a přivést přede mě. Věřím, že si s tím poradíš, právě jsi totiž předvedl velkou odvahu. Ale nezabíjej ho! Může znát cenné informace, které z něj musíme dostat!“

Lothlórien

Po dlouhé době jsem uslyšela slova v mém rodném jazyce. Prostá věta oznamující nic tak zásadního a jak dokáže potěšit, mrzelo mě, že je elfů ve Středozemi již tak málo a elfštinu jsem slyšela po hodně dlouhé době.
Čeká nás cesta přes Mórii, měla jsem obavy, jak se s tím vypořádáme...přeci jen cestuji společně s koněm a jeho, mého Věrného Přítele, nikde nenechám! Však ono se to nějak vymyslí. Nechala jsem všechny černé myšlenky na pozdější cestování daleko za sebou a rozhlížela se po usychajícím Lothlórienu.

Legolas znal les velice dobře a vybíral snad tu nejkratší, ale přesto bez potíží průchodnou, cestu. Pohodlně na ní mohl Věrný Přítel klusat i se mnou na hřbetě, následovali jsme Legolase, který nasadil tak optimální tempo, a já se nechala unášet svými myšlenkami. Tedy tak nějak okrajově, přeci jen ten les, jeho atmosféra a smutně vyhlížející stromy, mi nedovolovaly polevit v ostražitosti.
Den, minuty a hodiny, poklidně minuly a cesta rychle ubíhala. Po několika mílích se Legolas zastavil. Tentokrát jsem už neseděla v sedle Věrného Přítele, ale vytrvale šla před mým běloušem, který mě oddaně následoval bez zbytečného vodění. Rozhlédla jsem se po mýtině, celému místu dominovalo malé jezírko a pár celkem zachovalých stromů, které poskytují stín.
"Zde bychom si mohli odpočinout a nabrat síly na další cestu. " otočil se na mě Legolas na vysvětlenou naší zastávky. Jen jsem němě kývla a otočila se k běloušovi, začala jsem povolovat podbřišník a poprsní řemeny sedla. Zatímco Legolas sbíral větve na rozdělání ohně. Pohlédla jsem vysoko do korun stromů, bránily slunečním paprskům, zcela projít až k zemi, ale ze světla, které propouštěly, jsem usuzovala, že mnoho času nezbývá do doby, kdy se naprosto setmí a přijde další temná noc.

Věrný Přítel se hladově pustil do trávy pod jeho kopyty, nechala jsem ho, ať se dosyta napase a přenesla všechny jeho postroje blíže k ohni, který už vesele plápolal. Tiše jsem se posadila a zahleděla se do plamínků ohně, přinášely teplo a útěchu ve svém světle. Otočila jsem se a vytáhla jednu ze sedlových brašen, rozepnula řemínky a vytáhla svoji večeři.
"Není to ten pravý." podívala jsem se na Legolase, když se zvědavě zadíval na můj pokrm v rukou, opravdu jsem držela Lembas - elfský chléb. "Naučila jsem se ho, ale nedokážu do něho vložit jeho pravá kouzla a možná ani chuť se mi nepovedla tak vystihnout." vysvětlila jsem a nabídla Legolasovi: "Chceš?" zeptala jsem se váhavě, neurazím elfa svým chabým pokusem o Lembas?

Aragorn – na cestě

Vedeš vojáky vpřed k Ostrým skalám a sluji a po cestě si vysloužíš několik ran za svou drzost. Cítíš, jak ti po obličeji stéká tenký pramínek rudé krve z roztrženého obočí. Příliš si toho ale nevšímáš a vedeš je dál. A pak dostaneš nápad, vzít to přes močál, třeba se tam některý s vojáků utopí. Je to chabá naděje, ale alespoň nějaká. Zatočíš tedy k nim a pokračuješ v cestě a snažíš se nedat najevo, jak jsi nervózní. Po nějaké chvíli svižné chůze pod nohama ucítíš měkkou půdu, která se rychle mění v bahno. Krajina se začala měnit. Kolem už nerostou vysoké stromy a zem již není pokrytá zelenou, hebkou trávou s květinami, ale podivnými bahenními trávami a mechem, stromy jsou zakrslé a pokroucené a z jejich větví visí dlouhé provazce podivných rostlin. Ocitli jste se v Bažinách.

Prudce zatočíš více doprava, na pevnější půdu aby si nezapadl, a doufáš, že tví věznitelé nebudou natolik chytří, aby tě všichni následovali. Tvé přání se jako zázrakem vyplní. Vojáci tě sice následují, ale jdou v roztažené řadě a bahna pod nohama si vůbec nevšímají. A pak to přijde. Jeden z nich, úplně vepředu z ničeho nic až po kolena zapadne po kolena do bažiny a díky těžkému brnění a zbraním rychle klesal ke dnu. Ostatní nedokázali zareagovat dost rychle a než se vzpamatují, jejich společník je až po bradu v bahně. Ozve se jeho poslední zoufalý výkřik a pak nastane ticho. Jen k hladině bažiny vypluje několik velkých bublin. Všichni na dlouhou chvíli zmlkli a zarazili se. A pak sebou jejich velitel prudce škubl, přiskočil k tobě a chytil tě za košili. „Co to má k čertu znamenat?! Schválně jsi nás přivedl do mokřad!“ Silně s tebou zatřepal. „No? Co mi k tomu řekneš? Mluv!“ Zařve, zatímco tě stále drží.

Na cestě...

Měká půda pod nohama mi dává jísté uklidnění, já jsem na lehko, oni ne, já to tady znám, víc než dobře, oni ne....
Zápach močálu a kvílení všeliké havěti najednou utichne,otočím se a vidím co se děje, jeden z vojáků zapadá do bahna a já sleduji výraz jeho očí, cítím zadostiučínění, ale vím že jsou tu další 4, nejraději bych je teď všechny rychle nastrkal do močálu a šel s klidem domů, proč také ne, je to řešení....
Hladina se uzavřela, ale na ni se ještě objeví pár bublinek...
Patří ti to ty pse...
projede mi hlavou ale na přemýšlení není mnoho času, někdo mě sevře a začne po mě řvát....
Není jiné cesty pane, pokud chcete své zlato, musíte jít tudy, navíc mohu já za to že si nedával pozor? Tohle je příroda, hodně z nás tady již padlo, je mi ho líto, ale nedá se nic dělat, musíme pokračovat, ať jsme do setmění u sluje, tam na vás čeká vaše odměna..pro všechny....
mluvím dost nahlas, aby mě slyšeli všichni, ale pak dodám šeptem....
O podíl míň, pro vás tedy víc pane...
ukážu mu že jsem chladný a prohnaný, protože na tohoto bídáka by to mohlo udělat dojem....
Tak dál, pokračujem, musíme jít....
řeknu a čekám na reakce, moje mysl se už upírá k místu kde bych se jich mohl zbavit všech, stará lávka, dlouhá a hodně stará kláda, která by jejich tíhu nemusela unést, a navíc, kdybych padl s nimi, já vyplavu, protože oni jsou o dost těžší....musím je jen dostat na střed a pak zlomit opěrné tyče, pod námi bude dost vody, a pod vodou bahno, když padneme všichni mám větší šanci, ale potřebuji aby mi věřili...

Daylan Kladivo

Venku vládne čilý ruch, ale žádný zmatek. Trpaslíci i ostatní obyvatelé tábora se chvatně, ale spořádaně chystají na bitvu. Odevšad se ozývá třeskot zbraní, křik a občas i nějaké nadávky. Všichni navlékali zbroj, připravovali meče, sekery i kladiva k boji a hlasitě diskutovali o náhlém útoku.

Rychle přejdeš táborem s Kiarou po boku. Cítíš, že je nervózní, ale to jsou nejspíše všichni. Míříte ke stanu, kde se většinou konají porady.

Když vejdeš dovnitř, je tam již téměř plno. Několik důležitějších trpaslíků se tam handrkuje nad rozloženou mapou lesa. Jsou to vůdci, kteří mají na starost bojové či průzkumné oddíly trpaslíků a kteří sem přišli na válečnou poradu. Překřikovali se navzájem, hádali se a zuřivě zabodávali prsty do nejrůznějších míst na mapě. Když si však vešel, najednou zmlkli a pohlédli na tebe. Rychle se uklidnili a udělali ti místo. Když se zastavíš nad stolkem, na němž leží rozložená mapa, promluví jeden ze starších trpaslických vůdců. „Není mnoho času, musíme okamžitě promyslet plán, ale nemůžu se nezeptat. Víte někdo o někom, kdo by nás mohl zradit? Musel to být někdo, kdo znal naše plán a věděl, kde budou průzkumníci. Nevšiml si někdo z vás někoho podezřelého?“ Otázal se s pozvednutým obočím. Okamžitě tě napadne ten podivný elf.
„Takže plán,“ promluvil trpaslík s neskutečně dlouhými vousy a vlasy zrzavé barvy. „Ti zpropadení vojáci musí být někde tady,“ ukázal prstem na jedno místo na mapě. „Myslím, že je zbytečné vymýšlet nějaký zvláštní plán. Nejlepší bude tam prostě napochodovat a vyřídit si to s nimi.“
Poměrně – na svou rasu – vysoký trpaslík s vousy spletenými do copánků okamžitě nesmlouvavě zakroutil hlavou. „Jako vždy jsi až příliš zbrklý! Tohle nepřipadá v úvahu! Nemůžeme tam jen tak bez rozmyslu napochodovat. Chce to promyšlený plán. Musíme vyslat zvědy. Poté rozestavět elfské lučištníky a nakonec zaútočit.“
„Lepší by bylo je nějakým způsobem obklíčit a všechny je postřílet, to bude nejlehčí,“ navrhl nějaký další.
„A co takhle na ně nachystat nějakou past a do té je potom nalákat?“ řekl ještě jiný.

Tobě z toho už jde hlava mírně kolem. Každý z nich něco navrhuje, každý má vymyšlenou vlastní strategii a plán, ale všechno záleží jen na tobě. To ty nakonec zvolíš strategii a povedeš je do bitvy. Nyní před tebou tedy leží ne zrovna lehký úkol zvolit plán nebo vymyslet svůj vlastní a hned poté vyrazit do boje.

Imladris

"Ráda tě poznávám, Alyo." pokývnu hlavou, když se půlelfka představí.
"To mě příliš nepřekvapuje." lehce se usměji. "Dlouhá léta jsem strávila putováním po dalekém Východu a Jihu a málokdy jsem se zatoulala do těchto končin Středozemě." dodám na vysvětlenou a po tváři mi přeběhne zasněný výraz.
Zamyšleně se zadívám na krahujce, který právě přistál na dívčině ruce. Už je to dlouho, co jsem naposled mluvila s Radagastem... to vážně plyne čas tak neuvěřitelně rychle? proběhne mi nevěřícně myslí, když si vzpomenu na svého dávného přítele.
"Ovšem." kývnu hlavou na Aylinu otázku. "Mým otcem byl Alatar, jeden z Istari, kteří na počátku Třetího věku přijeli do Středozemě. Má matka byla jednou z Noldor žijících v Roklince, ale po skončení moci Tří prstenů odjela přes moře." odmlčím se na okamžik. "A jak jsem již říkala, tak jsem poslední dobou strávila mnoho času v odlehlých končinách, kde jsem se snažila najít nějaké zmínky o mém otci, který tam zmizel. Obávám se ovšem, že se s ním opět shledám až v Mandosových síních." odtrhnu zrak od krajuhce a smutně se usměji.
"Mohu se zeptat na tvé rodiče? V původu půlelfů se vždy skrývají zajímavé příběhy." zadívám se tázavě na dívku.

Lothlórien

Když jsem ze země posbíral tolik dřeva, aby s tím šel udělat oheň, a aby ho dost zbylo i na jeho udržování, tak jsem dřevo seskládal na kraji mýtiny a po pár vteřinách již bylo slyšet jeho praskání a vidět plameny.
Než jsem se usadil, tak jsem ještě došel do jezera pro vodu, pokud chtěla i Elanya, donesl jsem i jí.
Po té co jsem si k ní přisedl, mi byl nabídnut jí dělaný Lembas. Na malý okamžik jsem zaváhal a odpověděl
"Jistě, proč ne. Rád ho ochutnám."
Chvíli na to jsem se již zakousl do tohoto elfského chleba a byl jsem překvapen, nechutnalo to vůbec špatně.
"Je to dobré, sice to není ten náš pravý, ale i tenhle chutná dobře."
Lehce se usměji a pak se zeptám
"A odkud ty vůbec pocházíš a od koho neseš Sailonovi poselství?"

Imladris

Povzdychnem si. O svojej minulosti nerada rozprávam, možno preto, že som neskonale rada, že už je za mnou. Napriek tomu sa však celkom milo usmejem a začnem vykladať:
"Moja matka bola Rohirrimka. Volala sa Aerwyn a ak sú legendy pravdivé, pochádzala z rodu kráľa Éomera. Neviem, čo je na tom pravdy," myknem plecami. Nemala som veľmi čas skúmať, či sú staré príbehy, ktoré náš "milostivý" pán zakázal a ktoré aj tak staré ženy rozprávajú svojim vnúčatám večer čo večer v bezpečí - i keď to je veľmi relatívny pojem - ich domovom.
Možno by som sa tým predsa len mala zaoberať trochu viac, pomyslím si a myknem plecami a pokračujem v rozprávaní:
"Aj napriek tomu, že môj otec bol elf z Ithilienu - volal sa Arphenion - nemám pocit, že by som bola z nejakého urodzeného rodu. A ani to, že sa neveľmi zaujímam o históriu a podobné veci, a že poväčšine času putujem sem a tam zemou s úmyslom prežiť, tomu veľmi nenasvedčuje, no to už som myslím spomínala."
Chvíľu som ticho, neviem, čo povedať ďalej.
"Zaujíma vás ešte niečo?" spýtam sa napokon a zvedavo hľadím na Isilwen. Toto náhodné stretnutie sa mi začína pozdávať čím ďalej, tým viac.

Noc....noc beze snů.....počkat...jaká pak to je noc?
Vždy´t to není noc, vždyť je to únava po boji, a kdepak v noci.
Co když ještě žije?! Musím se vzchopit a dorazit ho!
Prolétne mi hlavou, než otevřu oči a málem nadskočím v posteli.
Postel? Hm, kde asi můžu být.... zamyslím se... u Dorima můžu být, vzpomenu si,
když v tom mě pěkně píchne v boku. Zasyknu, ale neklesnu zpět do postele, nýbrž vytrvám.
Zranění se musí čelit, ne podléhat, bohyně bolesti mě poslední dobou hodně zkouší, co? 
Zamyslím se, a kysele se usměji, trochu bolestí, ale především uspokojením, že jsem pravděpodobně zmlátil toho vraha do krve. Podepřu si záda, a napřímím se úplně, a začnu si prohlížet místnost. Nevypadá to jako domek, spíš jako část Dorimova sídla, pomyslím si.
Strop je dosti vysoký, což napovídá o majestátnosti této budovi, a jsem si téměř jist svým úsudkem. V tom vejde do pokoje trpaslík, s tmavě hnědými vlas, a s úklonou řekne „Dobré ráno Marduku. Král Dorim se ptá, jak se cítíš a zda nic nepotřebuješ. Pokud už se cítíš dobře a můžeš chodit, byl by rád, kdybys přijal jeho pozvání na snídani a poté na Královskou poradu.“ s tím slušně poděkuji, a řeknu mu že není potřeba takové uhlazenosti, že všichni trpaslíci jsou z masa a kostí, vládnoucí stejnou silou kamene.
Poté pomyslím Marduku, ty tele, ležíš si tu v posteli jak zhýčkané trpasličí mrně, a to si říkáš
VÁLEČNÍK?! Trochu se zarazím, a dám si za pravdu, a hbitě vyskočím z postele. Natáhnu se pro pohár s vodou, který spatřím na stolku v pokoji, a napiju se z něj, tím splachujíc i krev, která mi tam zaschla. Svižně se obleču, opáši se svou drahou sekerou, nikdo neví co se stane, "Prosím, buď te tak laskav, a zaveďte mě na tu snídani, a pak rovnou za Dorimem, na tu jeho poradu..." odmlčím se na chvíli "A povězte mi své jméno." a pak se vydáme na tu snídani.

Lothlórien

Velice mě překvapilo, když můj elfský chléb Lembas Legolas zhodnotil jako ucházející. Dělám ho už takhle celé věky a bylo mi jasné, že tomu pravému se opravdu pouze podobá.

Jakmile Legolas dojedl svůj chléb zeptal se mě na otázku, která se týká mého důvodu cestovat zrovna do Roklinky.
Na chvíli jsem zaváhala, pak se zhluboka nadechla a odpověděla: "Jak jistě víš, král Rodamir, který Středozemi vládne, není tím pravým králem a trůn mu nepatří." odmlčela jsem se a zadívala se do plamínků ohně. "Pod jeho vládou akorát tak zaniká dřívější krása Středozemě a..." hlas mi na chvíli selhal, když jsem si představila všechno to zvěrstvo, které páchá na elfech a půlelfech, byla jsem mnohokrát svědkem jeho zločinů a už mnohokrát jsem i já sama prchala před účastníky honu na mou osobu.
"Nemusí to tak být." probrala jsem se ze svého zamyšlení a jako odpověď mi byl tázavý pohled Legolase.
"Kdesi ve Středozemi žije pravý dědic trůnu, ten pravý který má usednout na trůn a i s tímto sdělením jdu za pánem Sailonem, doufám, že mě vyslyší a poradí, kde začít v hledání a jak vše provést." vysvětlila jsem a podívala jsem se na Věrného Přítele, který přišel až blízko k ohništi při své honbě za nejlepší pastvou, natáhla jsem k němu ruku a čekala jsem, až přijde až ke mě. Pohladila jsem ho po čele a znovu se otočila k Legloasovi, stále tu ve vzduchu vysela otázka mého původu.

"Jsem půlelfkou, jak jsem ti již řekla. Můj původ je prastarý a obsahuje mnoho dříve znamých jmen." rozhodla jsem se pokračovat ve vypravování mého původu, když tu najednou Věrný Přítel zaržál a pohodil hlavou. Jala jsem se uklidňování mého rozrušeného přítele, zatímco Legolas vyskočil a rozhlížel se kolem po číhajícím nebezpečí.

Naštěstí to bylo pouhé stádečko srn. Věrný Přítel zafrkal a pak srny pozdravil táhlým zaržáním. Jeho společenskost mu však neoplatily, jen se na nás zadívaly a během několika vteřin byly pryč a mýtinkou se ozýval jenom praskot a sykot ohně. Legolasova otázka na můj původ byla zapomenuta.

Podívala jsem se na tmavnoucí oblohu a řekla: "Je již pozdě, navrhuji proto spát, ráno vyrazíme brzy, ne?" Legolas jen němě kývnul a navrhl, že si první vezme hlídku, neprotestovala jsem a chystala se na prvních pár hodin spánku, než na mě přijde řada s hlídkou.

Noc ještě více postoupila Věrný Přítel na nic nečekal a ulehl vedle mě. Vděčně jsem se přitiskla k jeho teplým bokům a vzápětí usnula.

Aragorn

Při zmínce o větším podílu se velitel poněkud zarazí. Stále tě však pevně svírá a hledí ti zpříma do očí. Nakonec tě ale přece jen pustí. Cosi neslyšně zamručí a pak si tě k sobě přitáhne tak, aby vás nemohl nikdo jiný slyšet. Nakloní se k tvému uchu. „Nejsi tak hloupý, jako jsi vypadal,“ řekne. „Mám pro tebe návrh. Pomoz mi zbavit se těch ostatních tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda, doveď mě k tomu zlatu a myslím, že bych se ti mohl nějak odměnit. Možná bych mohl tebe a tvé rodiče ušetřit…“ Podívá se na tebe s pozdviženým obočím. „No není to ode mne velkorysé?“

Stojíš a přemýšlíš, co uděláš. Nabídka nezní špatně, ale můžeš mu věřit nebo ne? Ale co uděláš, až ho dovedeš do sluje? Nicméně, bojovat s jedním bude lehčí než se všemi… Řekneš mu o svém nápadu s lávkou nebo ne? Přijmeš nebo odmítneš?

Fangorn

Rázným krokem našlapuji rozdupaným travnatým povrchem obtěžkán těžkou zbrojí a válečným kladivem po boku sličné mladé elfí bojovnice, která se jen ladně nesla skoro nezanechávajíc žádnou stopu.
Pohlédnu do tlustých korun starodávných stromů snažíc zahlédnout oblohu. Těžké vodou nasáklé mraky postupují přímo nad les. Do setmění zahrne hustý déšť celý les.
Vcházíme do kruhového stanu již plně obsazeného. Hledím na horlivě diskutující trpasličí válečníky nad taktickou mapou lesa. Počkám malý moment a poté si odkašlu. Osazenstvo utichne a rozestoupí se, abych mohl přikročit k mapě.
Ihned jsem zaplaven otázkami a návrhy jak se vypořádat s přívalem Gelmorova vojska.

„Ticho!“ Křiknu krátce a bouchnu pěstí do stolu. „Jsou to dobré návrhy, ale žádný z nich nezaručuje vítězství a proto použijeme všechny.“ Zachmuřeně pohlédnu na označené body na mapě a podrbu si vous. „Tady se střetne na lehko vyzbrojená armáda, která se postupně bude stahovat přímo do této oblasti“ Ukáži prstem na další bod. „Kde budu čekat já těžkooděnci. Elfští lučištníci zapálí předem připravené olejové skvrny aby byl znemožněn ústup nepřátelskému vojsku.“ Odmlčím se, abych pohleděl do očí každému přítomnému. „Nikdo nesmí uniknout a varovat Gelmora je to jasné? Tak do toho!“ Poté již jen stačilo rozdělit muže kdo kam půjde a s kým aby bylo všem jasné, co má dělat.

Zůstal sem osamocen hledíc na mapu se zadumaným výrazem. „Kiaro budeš velet elfím lučištníků“ Pohlédnu na ní a její odhodlaný výraz. „Miřte přesně“ Dodám vážným tónem, již ne jako otec či milenec ale jako její velitel.

„Ano můj pane“ Krátký úklon a ladnými kroky odešla ze stanu.

Hlavou mi stále vrtal ten elf. Celé to bylo podivné ale nedalo se nic dělat. Musíme se tomu postavit čelem.
S chmurnou myšlenou vcházím do víru příprav a pomalu vyrážím na cestu.

Marduk

„Samozřejmě,“ přikývl trpaslík. „Následujte mě.“ A s tím vyšel ven z komnaty do prostorné, kamenné chodby. „Mé jméno je Galam a jsem hlavním sluhou krále.“ Představil se. „Jsi velký hrdina Marduku a dnešní den bude oslavován jako velký svátek. Mám tě upozornit, že ve městě nyní vládne poněkud zmatek.“

V této chodbě, kterou právě procházíte, jsi ještě nikdy nebyl. Stěny byly zdobeny velkými, třpytivými drahokamy, které byly zasazeny do chladného, tmavého kamene. Ze stropu visely malé lampičky s červenými stínítky, díky kterým byla celá chodba příjemně osvětlena. Musela to být Královská chodba. Cestou jste míjeli nejrůznější dveře, zavřené či otevřené, vedoucí do různých komnat nebo jiných místností. Po nějaké chvilce Galam konečně zabočil do jedněch otevřených dveří na pravé straně chodby.

Rychle ho následuješ a zjišťuješ, že místnost, kam jste právě vešli je poměrně malá, s nižším stropem, ale také velmi bohatě zdobená. Uprostřed stojí dlouhý kamenný, stůl, na němž stálo množství mís s nejrůznějším jídlem. Galam ti pokynul a ty jsi ani chvilku neváhal a okamžitě ses usadil na jednu z těžkých židlí a dal ses do jídla. Jídlo bylo vynikající a brzy už jsi nemohl. V tu chvíli tě Galam, který postával opodál, vyzval, abys ho opět následoval. Opět jste vyšli do oné chodby, ale nyní jste nešli tak daleko. Na konci chodby čekaly otevřené velké dvoukřídlé dveře z šedého kamene. Uprostřed do nich byl zasazen obrovský rudý drahokam.

Vešli jste dovnitř. V honosné místnosti se nacházel kulatý stůl a u něj seděl samotný Dorim a kolem něj další trpaslíci v bohatě zdobených šatech z drahých látek – nejspíš nějací vysoce postavení.
„Á, vítej udatný Marduku!“ Zvolal Dorim a vstal. „Přisedni zde, na volné místo. Právě zde hovoříme o tom útoku a ty k němu máš jistě co říci.“ Pronesl a opět se usadil.
Hned na to promluvil jeden z těch dalších trpaslíků. „Takže ty si myslíš, že to byl někdo od Daylana Kladiva, tvého bratra? Ale proč by to tvůj bratr dělal?“
„Ani bych se nedivil, kdyby toho vraha poslal on,“ přikývl Dorim. „Přece jsme se tehdy pohádali a víte, jak to dopadlo…“
Mezi tím ses posadil a hlavou ti proletovaly otázky – Kdo je to ten Daylan? Bratr krále?

Elenya - Lothlórien – V noci

Noc byla příjemná a klidná, tedy až do jisté chvíle. Ale zatím bylo ticho, jen vítr šuměl v listí a vzduch voněl, jako už vzduch v tomhle období vonívá. Skrz tmavé větve stromů prosvítalo světlo měsíce a hvězd. Noc byla jasná, i když tady, pod stromy se rozprostíraly temné stíny. Právě jsi vstala, aby sis vzala noční hlídku po Legolasovi. Odkudsi se ozvalo hlasité zahoukání sovy, které ostře proťalo noční ticho jako čepel meče. Dokonce i vrzání větví ti najednou přišlo nějak hlasité a děsivé. Posadila ses ke stromu a s obnaženým mečem na kolenou jsi začala pozorně sledovat temnotu mezi stromy.

Čas ubíhal nějak podivně, ale najednou se zničehonic zatáhlo. Temný mrak překryl měsíc a tak i poslední zbytky, jež pronikaly mezerami mezi stromy dolů, k tobě, vymizely. A pak se k tvým citlivým uším spolu s větrem donesl podivný zvuk. Zprvu se zdá, že to je jen ten vítr, prohánějící se křovinami, ale zvuk sílí a jakoby se blíží. Podobá se vrčení, ale je silnější a hlasitější než vrčení psů. Vyskočíš na nohy a s úzkostí, s mečem v ruce očekáváš, to se ze stínů vynoří. Přímo naproti tobě se mezi stromy cosi pohnulo. Jakýsi velký, tmavý stín, temnější než les okolo. A zvuk byl stále hlasitější.

A pak to uvidíš. Je to nějaký tvor, obrovský a chlupatý. Stavbou těla se podobá vlku, ale je daleko větší. Z podlouhlé tlamy mu kanuly sliny a tesáky, ostré jako nože měl vyceněné a děsivě vrčel. Tmavou srst měl zježenou a žluté oči mu ve tmě děsivě svítily. Vypadal jako tvor z nějaké noční můry. A nyní stál přímo před tebou, mohutný a velký téměř po tvá ramena a stále se blížil, obezřetně a pomalu, ale přece.

Co teď…?

Cesta

Zadívám se do jeho očí a usměji se trochu prohnaněji....
Dobrá, domluveno, ale musíte mi pomoci, až příjde čas, poznáte co dělat....
mrknu na něj a pak vydechnu, začnu se rozhlížet kolem sebe a chvíli čekám co bude dál, nakonec se k němu nahnu a zase něco pošeptám...
Dejte mi ránu a třeba kopanec, pro věrohodnost....
nečekám dlouho a ani sem nečekal že by mě něják šetřil, ve chvíli se rozkřikne něco o bídném červu, a já letím k zemi s roztrženým obočím, než se stihnu vzpamatovat uštědří mi i kopanec do boku a já se chvíli válím na zemi na zádech, čímž se snažím jen uvolnit více pouta, když mě jeden z jeho vojáků za vlasy zvedne na nohy, jdu do popředí a kapitánovi naznačím aby šel až na konec, vedu je mokřadem, cestičkami které znají jen sedláci a vedu je k říčce, široké a hluboké, spíš velmi rozsáhlé slepé rameno přes nějž vede stará lávka, užší kmen uprostřed podepřen a po stranách staré lano jako zábradlí, nejistě se zastavím a čekám na ostatní, zadívám se na kapitána a řeknu....
Tam za lávkou je pěšina, vede do ke skalám a sluji, musíme si pospíšit, brzy bude tma....
vkročím na lávku a čekám na ostatní.....
Pozor na cestu, raději se držte lana....
řeknu ale sám se nedržím, doufám že si toho kapitán všimne, v okamžiku kdy se blížíme prostředku lávky, a kdy vím že pod námi je hloubka, se chytím jako by k podepření lana, následně však se o něj spíš zapřu a kopnu silně vojáka za sebou do oblasti žaludku, držíc lana se otočím a zatlačím jej dozadu velmi prudce aby narazil na své druhy, a čekám co udělá kapitán.....
Pokud spadnou musím dostat dýku....
projede mi hlavou a pomalu se smiřuji s tím že budu muset skočit za těly které bude stahovat tíha zbrojí a zbraní do vody a jednomu uzmout zbraň a schovat si ji, snad sem uvolnil pouta dost na to abych si mohl i osvobodit ruce až příjde čas...

Lothlórien

Můj klidný spánek skončil po pár hodinách, kdy na mě přišla řada s hlídkou. Legolasova část hlídky byla klidná a já doufala, že bude i ta moje. Noc byla krásná, větvemi stromů jsem zahlídla spousta hvězd a i to měsíční světlo pronikalo až k zemi. Všude klid a mír. Najednou se mýtinou ozvalo zahoukání sovy, ostré a hlasité, vzhlédla jsem vysoko do korun stromů a i šustění jejich větví mi najednou přišlo příliš hlasité. Přemáhala jsem v sobě strach, který se hlásil do svých služeb, on...to je jenom pouhý přepych, kterého se nemůžu už dvacet let zbavit a právě strach ze tmy musím tajit, nikdo se to nesmí dozvědět...co by mi na to mohl někdo říct, jsem hraničářka, která se bojí stínů noci. Zatřepala jsem hlavou a začala si pozorně prohlížet okolí, aby mi ani jediný stín neunikl. Na klíně jsem měla svůj meč, stiskla jsem jílec a čerpala z dotyku pozitivní energii. Všemu se ubráním, dokonce i zžířajícího strachu

Věrný Přítel přišel až ke mě, ke kládě na které jsem se usadila a hledala co nejpohodlnější pozici pro příštích pár hodin. Pohladila jsem bělouše po nose a řekla: "Jdi spát! Zvládnu to sama." usmála jsem se nad svou naivitou, jak by mi mohl kůň rozumět? Ale on je mým nejvěrnějším a vlastně většinou jediným společníkem. Neposlechl mě a dál stál na stráži vedle mě, budeme tedy hlídat spolu. Abych pravdu řekla, jeho společnost mi byla útěchou, co nezaregistrují moje smysly, i když jako půlelfka a hraničářka k tomu mám smysly bystré, dokáže zachytit můj kůň.

Stáli jsme tam společně, tedy já seděla, Věrný Přítel stál a noc plynula dál. Tiše? Klidně? Ne...spíše zvláštně, čas se vlekl a já se zachmuřeným výrazem sledovala temné mraky, které odněkud přišly a braly mi můj jediný zdroj světla...proč vlastně nehoří oheň? napadlo mě. Na úvahy však nebyl čas, vítr ke mě zanesl zvláštní zvuky. Je to jen hra stromů nebo opravdové psí či vlčí vrčení? Hraje si se mnou můj strach? vzpomněla jsem si na jisté události a po zádech mi přeběhl mráz.

Kéž by si se mnou pouze někdo hrál, ať ten proradný les nebo můj strach, nebylo tomu tak...temným lesem se něco blížilo a to něco vrčelo, ne jako pes...tohle bylo hlasitější a takové divoké. Rychle jsem vstala a chytla jílec meče, Věrný Přítel celou tu dobu stříhal ušima a snažil se zachytit co nejvíce, nevšimla jsem si ho, zaměřila jsem se na temná zákoutí přede mnou.

Věrný Přítel zafrkal...nebezpečí, cítil něco zlého a pak jsem to také uviděla. Přímo naproti mě, ve stínech stromů se pohnul stín, tmavší než okolní krajina a pohyboval se tak nějak jinak, věděla jsem, že tohle není žádný přelud nebo strom. To něco bylo zlověstné a blížilo se to přímo ke mně!

Ze stínů stromů se nakonec vyklubalo zvíře podobné vlkovi, ale nebyl to vlk, tedy ten pravý...tohle zvíře bylo větší než normální vlk, dosahoval tak výšky mých ramen. Byl děsivý, měl zježenou srst a ty oči! Ty děsivé oči, nemohla jsem se nechat ovládnout mým strachem, i když to zvíře vypadalo jako by právě vyskočilo z jedné noční můry, já však nespím! Sevřela jsem jílec meče připravená na cokoliv, přibližoval se pomalu, ale přece. Netušila jsem, zda-li je nebezpečný nebo ne. Stačil mi jenom jeho zjev a to jeho vrčení. Věrný Přítel kousek ode mne sklopil uši k týlu a výhružně zahrabal předním kopytem. I on byl odhodlaný se bít za svůj život a s ním i já! Stála jsem připravená na útok zvířete a obranu mého života.

Daylan Kladivo – bitva

Celé tábořiště je na nohou a probíhají poslední, spěšné přípravy na bitvu. Trpaslíci se již seřazují do řady a jsou připraveni k pochodu. Také elfští lučištníci v čele s Kiarou jsou již připraveni. Čeká se jen na tvůj povel, takže zavelíš a celá společnost vyrazí. Zkoumavě se rozhlížíš kolem, zda kdesi nezahlédneš toho elfa, ale nikde ho nevidíš.

Snažíte se postupovat co nerychleji, ale zároveň co nejtišeji k místu, kde by se měli schovávat vojáci. Něco ve vzduchu tě však velmi znepokojuje. Cítíš, jak ti po zádech běhá mráz, ale čím to? Pozorně se zaposloucháš, ale nic, kromě vašich kroků a větru neslyšíš. Spíše naopak, les je až podivně tichý, téměř zlověstně. Není to ono uklidňující, příjemné ticho hlubokého hvozdu, toto ticho je jako klid před bouří. Vlastně vás taková bouře čeká…

Prodíráte se podrostem, sem tam nějaký méně obratný trpaslík zakopne a upadne, ale většina tvých druhů si už na život v lese zvykla a přizpůsobila se. Nyní se lesem dokáží pohybovat vcelku tiše, i když ne úplně neslyšně. Najednou si všimneš Kiary, která na tebe mávne, dává ti tak znamení, že něco není v pořádku. Dáš tedy pokyn k zastavení a vyčkáváš, co se stane dál. V tomhle ohledu elfům docela věříš, přece jen mají lepší sluch a vyvinutější smysly pro pohyb v lese. Tázavě na svou družku pohlédneš, ta si přiloží prst přes ústa. Ne jen ona, ale všichni elfové v její družině se zdají být napnutí a ve střehu… a pak to přijde…

Odkudsi z křoví přiletí první šíp a hned ho následuje další a za ním další a další a šípy na vás ze všech stran jen prší. Ozvaly se výkřiky hrůzy i bolesti a několik tvých druhů padlo k zemi s šípy trčícími z jejich těl. Vypukne zmatek a panika. Elfští lučištníci zareagují rychleji než trpaslíci, ale střílet do neznámého cíle jde jen těžko. Nacházíte se ve velmi nepříjemné pozici, uprostřed křoví, kdy vy na nepřítele nevidíte, ale on vidí vás. Najednou i tebe zasáhne jeden ze šípů, do levé ruky. Kiara je zatím naštěstí nezraněna, ale mnoho tvých bojovníků ano. Už to vypadá, že vás všechny postřílejí jako zvěř, když tu náhle déšť šípů ustane. Ale hned na to se křoví rozhrne a z něj začnou vybíhat vojáci s tasenými meči. Musíte reagovat rychle a rychle se vzchopit. Pevně sevřeš svou zbraň, připraven bránit sebe i svůj lid. Zdá se ti, že zástupu nepřátel si zahlédl vysokou postavu s dlouhými tmavými vlasy, které vlály ve větru a odhalovaly…zašpičatělé uši.

Dol Amrtoh

Nadechl jsem se toho krásně chutnajícího čerstvého vzduchu, plnil jsem jím plíce, ale Ty jelikož byly přehlcené kouřem tak ho nepojaly, což vyvolalo velký záchvat kašle. Myslel jsem, že vyplivnu plíce, ale naštěstí se mi to povede ovládnout. Když jsem položil děvčátko, tak jsem shledal že jí snad nic není. Tvářičky jenž měla černé od kouře jí brázdili dvě ,,čisté" čáry kudy jí proudili slzy. Pohladil jsem jí a podíval se po její matce, která se prodírala davem a řítila se k ní v zástupu vojáků. Zhluboka jsem se nadechl, čímž jsem vyvolal další záchvat kašle, který tentokrát šel zastavit hůře. Chtěl jsem jí něco odpovědět na poděkování, ale nebylo to možné. Při kašlání mě podepřeli čísi ruce a já jsem se vysílením opřel o tuto podpěru. Cítil jsem jemné spáleniny na rukách a možná tvářích, ale nevypadalo to smrtelně. Konečně jsem přestal kašlat. Podíval jsem se na tu ženu jak objímá své děvčátko a to byl výjev, za který stálo jít do toho domu. Přísahal jsem bránit bezpečí těchto lidí a proto mi byl tento pohled zadostiučiněním, že můj čin měl takovýto výsledek.

Nemáte zač. Tohle by udělal každý.

Odpovím ženě a začnu se rozhlížet po té spoušti co tu je.
Vypadalo to lépe než předtím. Kovárna sice lehla popelem, ale zbytek města se podařilo uchránit. Mrzuté bylo to, že bez kovárny budeme chvilku ochromení, ale věřím že kovář a náš pán vymyslí variantu jak zajistit dostatečný přísun všeho nutného. Sklad surovin naštěstí byl zachráněn. To jídlo, které bylo zničeno je sice nemilá ztráta, ale lepší trocha než většina. Ještě, že to takto dopadlo. Domy co byly v okolí lehli kompletně popelem. Bylo vidět postavy jenž stály u těch zřícenin. Ženy plakaly a naříkaly, muži většinou jen stáli a s kamenným výrazem sledovali trosky svých domovů, které většinou vlastníma rukama vybudovali. Ovšem domy se dají znova postavit. V tomto případě pomůže celý Amroth, aby rodiny měly zase kde spát. Domovy se zbudují rychle. Rodiny se zatím předpokládám uloží u příbuzných, či pán Hedar něco vymyslí.

Ve chvíli kdy myslím na pána se z davu ozve moje jméno. Postavím se z příma a už nevyužívám vojáka jako opěrku. Davem si to razil cestu nějaký tlustý muž, který mi v téhle chvíli vůbec nebyl povědomí, ale to skoro nikdo, ten kouř mi úplně ,,vykouřil" všechno z hlavy. Než jsem se stačil rozkoukat již jsem byl za rukáv tažen davem. Nevěděl jsem kam, ale neměl jsem chuť na to odporovat někomu kdo mě asi vede za Hedarem. Za chvíli se mi myšlenka potvrdí, když ho zahlédnu jak stojí v kruhu vojáků. V jeho tváři je vidět únava a starosti, ale zároveň odhodlání, pomoci a vyřešit tento problém rychle. Někde jsem slyšel něco o hrdinovi z davu, ale to jsem nevnímal. To co jsem udělal nebylo hrdinství spíše pošetilost, ale proto abych ochránil Amroth jsem byl připraven padnout. Ještě jsem vyslechl nějaké rozkazy co rozdával Pán. Pár štastlivců se vydá do Linhiru. Už jsem dlouho nebyl mimo hradby, takže bych rád jel s nimi, ovšem Pán si pro mne připravil jiný úkol.

Sloužím Amrothu pane. Pokusím se najít toho špeha a předvést ho jak si přejete.

Ukloním se a odejdu kousek stranou a počkám až se shromáždí vojáci, kteří mají jít se mnou.
Začínala mi vařit krev, protože slovo zrada moje uši nerady slyšely a ten kdo to udělal za tohle zaplatí. Počkal jsem až se shromáždí všichni a začal udílet rozkazy.

Někde v těchto zdech je zrádce a my ho musíme najít a živého předvést před Pána! Takže rozdělíme se po třech a budeme prozkoumávat okolí směrem od kovárny. Zadržte každého kdo Vám bude podezřelý. Když to bude nutné prolezeme každý dům. Oči a uši mějte nastražené! Ve jménu Amrothu!

Vydám rozkazy a sám se s vojáky vydám do nejbližšího okolí kovárny. Myšlenka je taková, že zrádce se možná nejspíše bude schovávat někde poblíž. Teoreticky bude předpokládat, že budeme hledat u vstupů do města a v okolí hradeb.

Elenya – Lothlórien

Zvíře před tebou nehnutě stálo a jen vrčelo. Jeho děsivé oči jasně zářily do tmy, ale zatím nevypadalo, že by na tebe chtělo zaútočit a proto také neútočíš. Vteřiny, které následovaly, kdy tě zvíře jen pozorovalo, byly dlouhé jako celé věky. Cítíš, jak ti po čele stéká ledový pot, a nohy ti tuhnou děsem. A pak najednou to zvíře PROMLUVILO. Ano, skutečně promluvilo, obecnou řečí, i když jeho hlas byl děsivě vrčivý a díky tomu mu bylo hůře rozumět.

„Klidně odlož to železo, elfko. Nejsem zde, abych tě zabil, ale nesu zprávu. Jsem vůdcem smečky vrků. Už mnoho dní putuji krajinou, abych našel někoho z tvých lidí a předal mu jistou zprávu. Můj národ je odhodlán pomoci tvému národu v bitvě proti tomu dvounožci. Ničí lesy a zabíjí mé druhy, proto hodláme pomoci.“
To řekl a o několik kroků se přiblížil k tobě.

Legolas

Je klidná noc a tvou myslí víří nejrůznější sny, myšlenky a obrazy. Chvílemi slyšíš nádhernou, líbeznou hudbu, která však také pochází z tvé mysli. Je to příjemné, takto si odpočinout, ale po nějaké době máš pocit, že tvé sny cosi ruší, něco, co prozatím nejsi schopen odhalit. Líbezná hudba se zničehonic mění v podivné vrčení a nepříjemné, temné zvuky. A najednou ti dojde, že ty už nepocházejí z tvé mysli a s trhnutím se probereš. Okamžitě vyskočíš na nohy, před tebou stojí obluda podobná vlku, ale daleko větší a před ní stojí s napřaženým mečem v ruce Elenya.

Lothlórien

Stálo to přede mnou, zvíře podobné vlku o tolik větší. Stiskla jsem jílec meče, jeho oči jasně zářily do tmy a vypadaly tak zlověstně, přesto ještě nehodlalo zaútočit, proto jsem jen vyčkávala na to kdo z nás udělá první krok. Na čele se mi začaly vytvářet první krůpěje ledového potu a moje nohy málem vypověděly poslušnost, jsem sice vycvičená a mnoho lety strávených svým hraničářským životem jsem si vypěstovala odolnost, ale každé setkání s tak hrozivě vypadajícím tvorem ve mě vzbuzoval strach a navíc byla ta příšerná noc.

Měřili jsme se pohledy, oba, on těmi svými jasně zářivými a ty moje...mohl leda tak tušit pod rouškou tmy, najednou promluvilo, ano opravdu promluvilo přímo na mě!

„Klidně odlož to železo, elfko. Nejsem zde, abych tě zabil, ale nesu zprávu. Jsem vůdcem smečky vrků. Už mnoho dní putuji krajinou, abych našel někoho z tvých lidí a předal mu jistou zprávu. Můj národ je odhodlán pomoci tvému národu v bitvě proti tomu dvounožci. Ničí lesy a zabíjí mé druhy, proto hodláme pomoci.“ řekl obecnou řečí, jeho hlas byl hrubý a hrčivý, proto jsem mu pár slov stěží rozuměla.

Popošel ke mě ještě o pár kroků blíž, meč jsem ale stejně nesklonila, na to jsem vůdci Vrků příliš nevěřila.

Po jeho představení jdu za Galamem, jak mi trpaslík řekl že se jmenuje. Jdem, a jdem, spletí chodeb, je tam plno dveří, některý pokrývají pavučiny, jiné jsou zas ošoupané od častého používání. Stěny jsou zdobeny drahokamy, třpítícími se ve tmě. To je krása! Kolik to muselo dát let, než se vytvořil takový drahokam... přemítám, a trochu se ve mě vzbudí trpasličí láska ke kamenům a zlatu. Jdem ještě nějakiu dobu, až nakonce vejdem do místnosti po pravé straně.Následuji Galama do docela malé místnosti, zato dost zdobené, s kameným stolem uprostřed, na němž bylo hodně jídla. Galam mě vybídl ať si sednu, a to jsem taky udělal. Docela zasloužené jídlo co?...Po včerejšku... probleskne mi hlavou. Pak se po trpasličím způsobu najím, hodím do sebe kuře, pak si vemu kus chleba s ovocem, pak zas placky s nějakými bylinkami, a tak dál, a tak podobně. Až jsem dosyta najezený, Galam mě opět vybídne, abych ho následoval. A to taky udělám. Jdem a jdem, o mnoho kratší dobu než jsme šli předtím, až dojdeme k šeým dvoukřídlým dveřím, v jejichž prostředku je zasazen rudý drahokam. Úplně se mi při pohledu na něj zatají dech. Ale neměl jsem moc času ho zkoumat, protože jsme hned vešli dovnitř. V místnosti u kulatého stolu seděli nějací trpaslíci, trpalíci nazdobení jako vánoční stromečky, a především Dorim. „Á, vítej udatný Marduku!“ Houkl Dorim, když vstával ze židle. „Přisedni zde, na volné místo. Právě zde hovoříme o tom útoku a ty k němu máš jistě co říci.“ A opět se posadil. Tak k tomu mám teda dost co říct... zamylsím se, a posadím se. Skoro hned po tom se zvedl nějaký jiný traslík, a začal „Takže ty si myslíš, že to byl někdo od Daylana Kladiva, tvého bratra? Ale proč by to tvůj bratr dělal?“ Optal se trpaslík Dorima. Bratr? bleskne mi hlavou. „Ani bych se nedivil, kdyby toho vraha poslal on,“ přikývl Dorim. „Přece jsme se tehdy pohádali a víte, jak to dopadlo…“Potvrdil Dorim. Hlavou mi ačnou vířit myšlenky..."No," začnu " Ten útočník byl vycvičený, to jsem poznal při boji s ním, aby si někdo najmul takového chmatáka,tak by musel být rozhodně bohatší než většina trpaslíků." Odmlčím se. "Pokud má ten tvůj bratr podobnou moc jako ty tady, tak by mu asi nečinilo potíže si takového vraha najmout." Dokončím svou úvahu. "Každopádně jsme ho zajali, takže bychom z něj mohli něco vymáčknou...Buď mučením, nebo psychickou terapií, nebo ho prostě pustíme, a necháme ho stopovat,"zazubím se,"to je takovej lišáckej trik."..."Každopádně, Dorime, bych byl rád, kdybys mi řekl něco o svém bratrovi,jako jaký je to muž, proč jste se pohádali, co z toho vzešlo, a tak nějak. "Abych si mohl udělat představu na čem stojím, a proti komu možná budu jednou bojovat." Zakončím svou úvahu, a čekám na Dorimovu odpověď.

Aragorn – na lávce

Lávka je skutečně velmi úzká a vratká a také kluzká. Zkrátka je dost nebezpečné na ní dělat prudší pohyby. Ve chvíli, kdy se prudce otočíš, voják za tebou zavrávorá a ztratí rovnováhu, takže tvé následné kopnutí je už prakticky zbytečné. Díky němu ale vrazil do kolegů za sebou a s poslední snahou zachytit se něčeho pevného sevřel plášť vojáka za sebou a spolu s ním zmizel pod hladinou. Zbytek ještě chvíli bojoval s rovnováhou, ale bylo to marná snaha. Nakonec totiž stejně následovali ty dva. Ne však kapitán, ten na to byl připraven a sám pomohl svým podřízeným dolů z lávky. Nyní se však mermomocí snažil udržet rovnováhu, neboť jej jeden z padajících vojáků zachytil a jemu podklouzla noha. Příliš se mu to nedařilo. Nyní byla ideální možnost shodit jej do vody za jeho kumpány anebo mu pomoci….

Lávka

Můj plán vychází, s udržováním rovnováhy sleduji jak se ozbrojenci poroučejí do vody a do náruče chladné smrti v bahně a utopením, na lávce lehce podřepnu a dívám se jak první voják mizí pod hladinou a v krvi cítím něco zvláštního, uvědomuji si že mě boj baví, jako bych ho znal, nebo měl v krvi....Také vím že zabíjet vojáky od Rodmira je něco co je odpustitelné, je to sebranka bez kázně....
Pozdravujte Saurona, tupci....
projede mi hlavou a pak se zarazím, na malý moment....
Kdo je to Sauron?
nechápu proč mi to projelo hlavou ale není čas na blbosti, konečně se mi povede uvlonit ruce tak že se zapřu prsty před sebe na lávce a sleduji jak padají další...
Dobře, velmi dobře...
když vidím jak poslední padající zachytí kapitána a jemu jak podkluzuje noha, nečekám na nic, lehce přiskočím k němu a chytím jej za opasek, zapírajíc se do lávky tak abych neskončil také ve vodě, jako by zastavím jeho pád, ale jen do chvíle než mu vytrhnu z pochvy meč a následným úderem jílce do hlavy ho pošlu do hlubin, čekal sem však že to neustojím a odporoučím se na druhou stranu do vody, ale mě nětíží zbroj, takže se brzy chytím lávky a jednou rukou se přitahuji ke břehu, v druhé svírám meč, a i když s ním moc neumím, vím že se bude hodit, vždyť doma jsou vojáci které budu muset zlikvidovat také....
Jakmile se dostanu na břeh, čekám zda nikdo z těch co padli z lávky nevyleze na břeh, pak se vydám zpět cestou k vesnici, přemýšlejíc co udělám dál, jedno je jisté, již teď sem psancem...

Poslední domácký dům

Poručivše, ne, požádavši, eldar o ukázání cesty do skriptária, vyšel jsem v samotě šerem chodeb temných.
Padesátku kroků a třicítku schodů cesta zabrala, a tam, v komnatě plné kouzelných svící, nalezl jsem, což jsem hledal. Knihy. Grimoáry. Bestiáře, anály. Květy lidského aj elfího písařství skvěli se přede mnou, čekajíce na otevření.
Jen jednu knihu měli jsme doma. Pohádky. Ostatní moudra naučit jsem se musel z řečí.
Přišel knihovník, snad moriquendi, avari, neb z něj nesálal ni zbyteček světla Stromů, ni světla Melianina. Zády nahrbený, postavý nízké, optal se mne: "Co chceš?" téměř vlídným tónem, zastaralou sindarštinou s podivným přízvukem. Znát bylo již teď, že mluví pouze málo. Jaký div, však knihovnu přečtla většina místních před staletími.
"Knihy o cestě domu Halethina a o osudu Drúadanů, a též kniha o domech lidí v Eriadoru a Rhovanionu."
"Ti řeknem, co je v Rhovanionu. Smrt! Lidé plavící se na bestiích, plující v mořích té odporné trávy. To je v Rhovanionu. Leč cítím z tebe vznešenou krev a tedy, soukměnče, přinesu ti tvé knihy."

-------------------

Den umřel, nežli jsem dočetl. Číst rychle umím, na severu jedním z nejlepších jsem byl. K tomu nyní cítím sílu zvláštní, vědění věků na svých bedrech. Jako bych si teprv připomínal to, co již dávno znám.
Palantír.
To jest jedno z jeho tajemství. Z důvodu jakého nevypůjčil jsem si o něm knihu? Věci takové elfové nikdy by nesvěřili pergamenu. Tajemství dlouho v spolku jejich nebyla, leč nyní nutno být na pozoru.
A tak, odešel jsem na cvičiště s hlavou těžkou.

Leč vítězství jest bližší. Stačí dolout k Anfalasu a porazit Krále.

Roklinka

Se zájmem poslouchám Alyino vyprávění, ale nemůže mi uniknout, že o své minulosti nehovoří právě ráda. I když to asi nikdo v těchto časech... projede mi rychle hlavou.
"Všichni se vlastně potulujeme sem a tam a jen občas se někde usadíme." lehce se usměji. "A na to je Roklinka dosud to nejlepší možné místo."
S láskou pohlédnu na okamžik směrem, kde stojí Elrondův dům, ale poté se opět zadívám na Alyu. Nakonec se rozhodnu neptat se prozatím na důvody začátku jejího putování, které zjevně nepatřily mezi nejlepší.
"Zajímá mě mnoho věcí, ale na většinu z nich mi nikdo odpovědět nemůže. Například, zda dosud žije právoplatný následník Gondorského trůnu a kde by se dal nalézt. A také zda by to stačilo pro změnu stávajících poměrů..." na okamžik se znovu zahloubám do svých myšlenek, které jsem předtím opustila.
"Ale na jednu z těch mnoha otázek si můžu odpovědět sama. A to, že oběd už určitě bude za chvíli hotov." usměji se, když se proberu ze zamyšlení a zamrkám.
"Půjdeš také?" zeptám se půlelfky s úsměvem.

Imladris

"Samozrejme," usmejem sa. Už som dosť vyhladla a obed určite príde vhod. A možno aj nejaké rozhovory. Ak tu človek dobre počúva, veľa sa dozvie. A nezriedka sú to samé užitočné veci.
"Musím zdieľať vašu zvedavosť ohľadom Gondorského trónu. Pravda, počúvala som o ňom len v rozprávkach, to mesto som na vlastné oči nikdy nevidela, nato aby som sa dostala až do trónnej sály, ale ak povesti neklamú a panovník sa nájde...Verím, že v tom prípade bude všetko v najlepšom poriadku. Alebo aspoň v mimoriadne prijateľnom stave," zamyslene sa zadívam na oblohu. Zrazu akoby ma zasiahol blesk, zastavím sa v polovici kroku a zamračím sa. Moja predvídavosť sa opäť vedela prejaviť v najvhodnejšom okamihu.
"Myslím..." poviem ticho smerom k mojej spoločníčke, "...myslím, že ak budeme mať šťastie, možno tu v Imladrise narazíme na niečo, alebo niekoho, čo bude stáť za povšimnutie."
V tej chvíli už moja zvedavosť takmer prevyšuje hlad.

Aragorn – na cestě zpět

Rozhodl ses poslat velitele do hlubin za jeho podřízenými. Zda to byla správná volba či ne se projeví možná později. Nyní tě však čeká cesta zpět do vesnice a za rodiči. Ovšem to, jak se zbavit těch zbývajících vojáků doma netušíš. Chce to dobrý plán, vzhledem k tomu, že jsi právě zřejmě zabil několik lidí, stal se z tebe psanec a to situaci zřejmě neulehčí.

Cesta ubíhá daleko rychleji, než když jsi šel spolu s vojáky. Nejspíše to bylo tím, že jsi byl konečně úplně volný a navíc s mečem v ruce. Jenomže tě během ní začnou přepadat podivné myšlenky. Jako by se ti v hlavě ozýval jakýsi neznámý hlas. Zabils… Zavraždil si je, jsi vrah… Možná, že oni měli také rodiny, manželky a děti a ty je nyní budou očekávat doma, ale už se nedočkají. Možná, že byli přinuceni to udělat, možná, že pro Rodamira nepracovali z vlastní vůle… Našeptával ti ten nepříjemný hlas, který ti nahlodával svědomí.

Zanedlouho jsi však byl zase před vesnicí, téměř jsi běžel. Ale co teď? Vidíš váš dům přímo před tebou, v něm se nejspíše nachází oba tví rodiče a tři vojáci. Ty jsi beze zbroje, pouze s mečem, se kterým jsi navíc nikdy pořádně nic nedělal. Co teď? Musíš vymyslet nějaký plán a nejspíše budeš muset opět zabíjet. Jenomže teď to už bude něco jiného, nejde o to jim jen pomoci spadnout z lávky, ale zabít je mečem…

Haldan

S několika vojáky za sebou se vydáš na průzkum okolí. Ty ses rozhodl hledat spíše uvnitř města a na kraj jsi poslal několik skupinek ostatních vojáků. Máš totiž nápad, že zrádce se bude skrývat kdesi tady. Několik vojáků pošleš prohledat okolní, polorozpadlé domy, sám s ostatními však pokračuješ dál. Cosi tě vede ke stájím, snad síla Osudu.

Stáje jsou už na dohled, když vojákům gestem naznačíš, aby se pohybovali tiše a pomalu. Opatrně se k nim přibližujete. Ozývá se odtamtud řehtání koní a jejich neklidné podupávání, také občasné frknutí. Žádný jiný podezřelý zvuk… Ale přesto máš pocit, že tohle je to správné místo. Vkročíte tiše dovnitř, je těžké nevydávat žádné zvuky na šustivé slámě. Gesty zadáš pokyny – stáje jsou velké, takže se musíte rozdělit. Ty si s sebou vezmeš dva vojáky, zatímco čtyři zbylé pošleš do jiné části. Nějakou dobu spolu se svými pomocníky pátráš, když tu náhle vás vyruší výkřik. Strnete a hned na to se rozběhnete na místo, odkud podle vás výkřik zazněl. Ještě tam ani nedorazíte, když se ozve. „Někoho máme! Někoho jsme chytili! Veliteli!“ Doběhneš tedy na místo a spatříš jednoho z vojáků, jak drží za lem pláště jakéhosi velmi mladého muže, mohlo mu být tak okolo dvaceti let. Voják mu pod krkem držel meč a mladík vás sledoval nenávistným pohledem. „Co s ním uděláme veliteli?“ Otázal se voják, co ho držel.

Barthaenor

Celý den jsi strávil v knihovně začten do moudrých spisů, ale mnoho ses však nedozvěděl. A když přišel podvečer, opustil jsi knihovnu s těžkou hlavou a s novými obavami. Avšak stále je naděje…

Chtěl jsi zamířit chodbou ven z domu, ale když jsi procházel okolo Hodovní síně, udeřila tě do nosu omamná vůně a tu sis uvědomil, jaký máš vlastně hlad. Vešel jsi tedy do síně a spatřil jsi dlouhý stůl a na něm mnoho druhů jídla i pití, tak lákavých, že nebylo možno odolat. Usadil ses tedy na vzdálenější stranu, abys něco málo pojedl a v klidu přemýšlel. Zanedlouho tě však vyrušily kroky. Pozvedl jsi tedy hlavu a spatřil dvě dívky, ne elfky, které také usedly ke stolu a právě se chystaly dát do jídla, když zachytily tvůj pohled…

Isilwen, Arya – Imladris – Oběd a objev

Po svém rozhovoru v lese jste společně zamířily zpět k Elrondovu domu, kde nyní sídlí Sailon s nadějí, že se naobědváte a možná na něco zajímavého natrefíte. Ï když se to nemusí zdát, mluvily jste dlouho a den se pomalu začal chýlit ke svému konci. Cesta zpět však příjemně ubíhá, není divu, vždyť je krásný podvečer, vzduch voní, ptáci v korunách stromů si vesele prozpěvují, nikde ani mráček, co víc chtít ke štěstí? Snad jen mysl bez toho temného mraku, který ji překrývá, bez starostí o Osud Středozemě…

Než vkročíte do Hodovní síně, procházíte onou voňavou a překrásnou zahradou a potkáte několik elfů, jak posedávají v záhonech květin a prozpěvují sličnými hlasy květinám. S úsměvem je pozdravíte a pak konečně vejdete do síně, které vévodí dlouhý stůl ze světlého dřeva, na němž je množství nejrůznějších mís s lákavě vypadajícím ovocem a nejrůznějšími lesními plody, také tam můžete nalézt čerstvý chléb a také lembas a jiné pečivo. Poháry jsou po okraj plné ovocného vína a mnoho mís je plných, pro vás neznámým jídlem. Večerní hostina je opravdu lákavá a cítíte, jak vás hlad vybízí k jídlu. Rozhovor bude muset na chvíli počkat. Ale když se usadíte, obě si všimnete lidského muže, který tady ještě před tím nebyl…

Lothlórien

Po té co skončila má část noční hlídky, vzbudil jsem Elenyu aby mě na zbývajicích pár hodin vystřídala a já se mohl alespoň trochu prospat. Spánek nedal dlouho čekat a téměř ihned poté co jsem ulehnul, jsem i usnul. Můj klidný spánek najednou vyruší něco temného, a navíc velmi dobře známého i když si zpočátku nemohu vzpomenout co přesně. To mi dojde o pár chvil později. Otevřu oči a mé zlé myšlenky se rázem potvrdili, před námi stojí vrrk.
Rychle vyskočím na nohy a natáhnu tětivu luku, když v tom můj nepřítel ze starých časů promluví, vyslechnu ho a následně i Elenyu. Poté se do rozhovoru přimíchám i já.
"A jak Ti máme věřit, vrrku? Jak máme vědět, že nás nechceš zabít? Léta jsme spolu bojovali a zabíjeli navzájem své druhy, a teď se s námi chceš bratřit?"
Tato otázka neměla větší smysl, bylo zřejmě jasné, že kdyby nás zabít chtěl tak to již udělá, přesto mě však jeho odpověď zajímala.

Imladris

"Minas Tirith je nádherné město a po dlouhý čas v něm bylo možno zahlédnout lesk a slávu Númenoru. Naposledy jsem tam ovšem byla za vlády krále Elessara. A od té doby uteklo už hodně vody..." lehce se usměji a zasněně se zahledím na Elrondův dům před námi.
Náhle se půlelfka vedle mě zastaví a já se na ní se zájmem zadívám. Elfí krev v ní musí být velice silná... proběhne mi myslí, když promluví.
"Doufám, že to tak bude... musíme mít oči otevřené." pokývu zamyšleně hlavou a opět vykročím směrem do Hodovní síně.
Když vejdeme dovnitř, tak usedneme na místa na okraji stolu a právě, když se natahuji pro chléb, tak si všimnu muže, kterého jsem zde ještě nezahlédla.
V těchto časech nechodí lidé do Roklinky moc často... a když, tak jen kvůli něčemu důležitému... pomyslím si a otočím se na Alyu, jestli si ho také všimla. "Něco mi říká, že tohle je ten někdo, kdo by stál za povšimnutí." řeknu tiše.
Poté se zvednu a volným krokem k němu přejdu. "Můžeme si přisednout?" usměji se.

Bitva

Vše je připraveno a celá armáda se může vydat na cestu. Mávnu do předních řad na Kiaru a ta zavelí všem elfům, aby se i ona rychlým krokem vydala kupředu.
Kráčíme pustým temným lesem takřka nehlučně i přes to že je zbroj těžká. Jedním okem sleduji Kiaru která slouží jako průzkumník pro případ že by plán selhal. Celý den se cítím nějak divně. Celé se to moc komplikovalo a dělo moc věcí naráz. Něco mi říkalo, že to dnes nedopadne moc dobře.
Na pancíř helmy dopadne první kapka a následuje druhá.
Kiara pozvedne ruku v pěst na znamení, že něco není v pořádku.

„Zastavit!“ Křiknu a projdu mezi vojáky blíže k elfům. Ti mají uši a oči nastražené jako ostříž. Můj zrak spočinu na Kiaře. Její pohled nenese nic dobrého. Netrvá dlouho a spustí se prudký liják a začne hrát svůj koncert na brnění trpaslíků. Všichni stojí tiše a vyčkávají…
První šíp vyletí zpoza hustého křoví a zasáhne elfa přede mnou. Ihned za ním následuje další. Z nenadání na nás letí celá salva šípů.

„Utvořte formaci!“ Křiknu a šíp se mi zabodne do ruky.“Štíty!“ Syknu bolestí, ale dál nevnímám šíp, jen uchopím pevně kladivo před sebe. Elfí průzkumníci již odrážejí útok a šípy se mihotají všude kolem. Ti kdo mají štít tak se staví do řady vedle sebe, aby se tak utvořil obraný perimetr. Přesto je již mnoho zraněných a mrtvých.
Seberu ze země kruhový štít padlého vojáka a kráčím kupředu odrážejíc šípy. Pak náhle vše ustane. Ticho, jen nářek raněných.

„Držte pozici!“ Kladivo pevně sevřené.
Stalo se přesně to, co jsem čekal. Z křoví se vyvalí formace vojáků v mohutném pokřiku. Zatnu zuby…

„Útok!!!“ Vykřiknu a rozběhnu se přímo naproti nepřátelům následován všemi přeživšími.
Prvního vojáka shodím prudkou ránou štítem a dalšího tím jak se s ním oženu. Všude vládne zmatek. Někdo mi vyráží štít z rukou. Napřáhnu se a mohutnou ranou pošlu k zemi dalšího vojáka, jenž s rozdrceným hrudníkem od kladiva padá na rozbahněnou zem.
Vztekle vrčím a vší silou máchám kolem sebe. Nikoho ks obě nepustím ani na krok. Náhle se vojsko lehce rozestoupí. Spíše se utvoří menší prostor tím, jak se oháním. Zahlédnu možného vudce tohoto útoku.

„Elf! To sem, si mohl myslet!“ Řeknu si pod vousy a můj pohled se, střetne s jeho. S kladivem v obou rukou se vyřítím přímo na něho.

Imladris, obed a objav

"Mať oči otvorené..." zopakujem ticho a pokývam hlavou na znak súhlasu. "Áno, presne tak. Ktovie, čo môžeme očakávať..."
Potom, až kým nevojdeme do siene, mlčím. Premýšľam...
Prečo? Prečo práve teraz? A z akého dôvodu? pýtam sa sama seba. Nestávalo sa mi často, že by sa predvídavosť, určite dedičná z otcovej strany, posledných prá rokov objavila. To ma len utvrdzuje v tom, že v Arde sa čosi hýbe...Čosi veľké, prevratné, a toto je začiatok.

Nič menej, vnútorné rozhovory nechám tak, keď ucítim vôňu jedla a v zápätí pocítim naozajstný hlad.
Sadnem si vedľa Isilwen, no ešte nezačnem jesť, najprv sa poobzerám okolo seba. Vo chvíli, keď zaznejú jej slová "Něco mi říká, že tohle je ten někdo, kdo by stál za povšimnutí.", padne môj pohľad na - podľa mojej mienky - pomerne mladého muža, ktorý sedí ďalej od nás.
"Tak teda poďme za ním," navrhnem a krátko po mojej spoločníčke vstanem. Nechám ju ísť popredu, nechám ju, nech položí otázku, či si môžeme prisadnúť. Ja si muža len ostražito prezerám. Keď usúdim, že nie je dôvod neveriť mu, počkám, kým dá svoj súhlas, a usadím sa po jeho ľavici.
Tak, a teraz sa možno niečo dozvieme, preblysne mi mysľou a naložím si na tanier jedlo.

Legolas, Elenya – Lothlórien – spojenci?

Vrrk si vás přeměřil pohledem a chvíli jen tak, mlčky stál. Když mu došlo, že meče jen tak neskloníte, opět zavrčel.

„Kdybych vás chtěl zabít, tak to už udělám… Nejsem tady sám, všude kolem jsou mí druhové, ale já zde nepřišel proto, abych vás zabíjel. Proč bych to dělal? Skřeti jsou pryč a my už nikomu nesloužíme, již jsme svobodní. A nehodlám se s vámi bratřit, to jsem neřekl. Nemám vás, špičaté uši příliš v lásce. Přišel jsem nabídnout spojenectví, pro tuto válku. Jen pro ni. Stejně jako vám, i nám záleží na Středozemi, protože je to náš domov a jsme odhodlaní za něj bojovat. Možná si myslíte, že jsme zbabělí a nemáme v sobě ani kapku cti, pro mě za mě si to myslete… Přišel jsem nabídnout sílu svou a svých druhů, jestli ji přijmete, je na vás. Ale nepřišel jsem sám…“

A s těmi slovy vzduch kolem vás zavířil a mezi stromy se objevil obrovský orel. Dostat se přes stromy na zem mu sice činilo jisté potíže, přesto před vámi nakonec stanul a složil svá velká, opeřená křídla. Lehce sklonil hlavu.
„Zdravím vás přátelé. Jsem pán orlů a přilétám zde, abych vám nabídl svou pomoc a bezpečně a rychle vás dopravil do Imladris, za pánem Sailonem, který mne posílá.“

Lothlórien

K mojí velké úlevě se ke mě přidal i Legolas a stejně jako já, i on byl na vážkách, zda-li Vrkovi důvěřovat. Stáli jsme tam oba s vytasenými meči a nehodlali jsme je sklonit. To už Vrk nevydržel a zavrčel svoje argumenty, proč přichází.

Nepřišel sám, v lese bylo skryto spousta jeho druhů a dokonce i Vrkové mají trošku cti. Pokrčila jsem nerozhodně rameny, když mě překvapila jeho další slova, nepřicházel sám se svými druhy. Vzduch kolem nás zavířil a k zemi se začal snášet obrovský orel, byl snad ještě větší než můj Věrný Přítel, který pohodil hlavou a pár kroků zacouval, nikomu z nově příchozích nedůvěřoval a jako správný hraničářský kůň to dával najevo, skrytě ale přeci.

Konečně se orel snesl k zemi, složil svá opeřená křídla, sklonil hlavu a promluvil: „Zdravím vás přátelé. Jsem pán orlů a přilétám zde, abych vám nabídl svou pomoc a bezpečně a rychle vás dopravil do Imladris, za pánem Sailonem, který mne posílá.“

Letět na orlovi, ale co můj Věrný Přítel? Jak se on dostane do Imladris? Nemůžu ho tu nechat, ne jeho! prolétlo mi bleskurychle hlavou, jakmile jsem si odvodila, že koně orel nedokáže přenést.
Podívala jsem se na Legolase, co na to řekne on?

Daylan Kladivo – Fangorn, boj se zrádcem a velká rána

Bitevní vřava je děsivá a půda začíná být nasáklá krví. Výsledek je nejistý, všude se válejí mrtvoly trpaslíků, elfů i lidí a déšť vše jen ztěžuje.

Když zahlédneš toho elfa, nejspíše vůdce útoku, neváháš a vrhneš se na něj. Poznáš ho, je to ten elf, který byl předtím ve tvém táboře, ten zrádce! Prudce na něj zaútočíš svým velkým kladivem. Ty máš velké kladivo a sílu, on v ruce svírá dlouhou elfí dýku, která na první pohled nepůsobí až tak nebezpečně, ale ty víš, že je vražedná, protože takové dýky používají i „tví“ elfové. Také je ve výhodě díky své obratnosti a pružnosti, kterou ty příliš neoplýváš.

Boj je dlouhý a namáhavý. Samý výpad, úskok, obrana, výpad, úskok, obrana a tak stále dokola. Utržíš několik nepříliš vážných zranění a i tobě se povede ho trochu zranit, ale elf nebojuje příliš čestně. Je to zrádce a zbabělec, snaží se tě uhnat a unavit. Neustále okolo tebe tančí a poskakuje. Uskakuje a uhýbá, využívá svou rychlost a provokuje tě. Je to k zbláznění…
Jsi tak zabrán do boje, že si ani nemůžeš příliš všímat dění kolem, ale najednou, když zase jednou o milimetr mineš pružné elfí tělo, zaslechneš výkřik. Výkřik, který ti na okamžik zastaví srdce, protože víš, čí to byl výkřik. Jako by se čas úplně zpomalil a tobě trvalo věky, než otočíš hlavu, abys kousek od sebe spatřil Kiaru, padající do bláta na zemi a nad ní vojáka s mečem v ruce. Ten okamžik, který je pro tebe neskutečně dlouhý, využije tvůj protivník a zasadí ti ránu do břicha…

Je třeba ukončit boj, padáš na kolena a vidíš své druhy mrtvé… Je konec?

Marduk – Morie, poslání

Dorim seděl, zamyšlen, obličej skrytý v dlaních. Když ho pozvedl, zračil se v něm zármutek se zlostí. Pohlédne na tebe. „Obávám se, že můj bratr nemá za potřebí kohokoli si najímat. On je udatným bojovníkem, jak vyplývá už z jeho jména. Copak to neslyšíš? Daylan Kladivo. Říká se mu tak díky tomu jeho velkému, válečnému kladivu. On byl vždycky lepším bojovníkem než já…“ Jeho hlas byl plný vzteku. „A vsaď, co chceš, že z toho vraha nevytáhneme nic, i kdybychom ho škvařili, tedy pokud patří mému bratru… A na to, aby nás jako pes dovedl k jeho pánovi, ho nepotřebuju. Moc dobře totiž vím, kde se Daylan skrývá. Jeho útočištěm se stal les. Chápeš to, LES! Trpaslík v lese,“ odplivl si.

„Řeknu ti, co se stalo… Je tomu už 15 let, co se ta dubová hlava rozhodla odejít. Vzal si s sebou mnoho mužů a od té doby jsem ho neviděl. Ale slýchávám o něm. Trpaslíci v Morii si o něm šeptají – udatný Daylan – říkávají – postavil se Rodamirovi, bojuje, zatímco zbabělý Dorim sedí ve své síni a žere – i toto se občas donese k mým uším a není to příjemné slyšet. Vzpoura už dlouho visí na vlásku a myslím, že po tomhle útoku už je zcela jasné, že k ní dojde… Můj bratr tehdy před lety odešel, protože jsme se pohádali. On měl neustále plnou hubu toho, jak je třeba vytáhnout proti Rodamirovi, jak je třeba ukázat sílu trpaslíků a jak je třeba bránit se. Já však nesdílel jeho názory, jsem král a o svém lidu rozhoduju jen já a já se rozhodl zůstat a nic nedělat. Možná že to byla chyba… Ale teď už na tom nesejde. Daylan odešel a s ním i spousta mužů a od té doby útočí a drancují a vraždí. Kdysi dávno byly časy, kdy jsme byli opravdovými bratry, ale ty jsou dávno pryč, on je pryč a paktuje se s elfy a lidmi! Ani bych se nedivil, kdyby to měl na svědomí on… i když by mne to mrzelo, pamatuji si ho jako čestného, spravedlivého muže.“ Na chvíli se odmlčel.

"Myslím, že se s ním setkáš Marduku,“ řekl po chvíli, „a nebude to jednou, ale brzy. Posílám tě totiž na důležitou misi. vezmeš si pár mužů a vyrazíš do Fangornu. Chci, abys zjistil, jestli to má nebo nemá Daylan na svědomí. je mi jedno, jak to z něj vytáhneš, ale uděláš to a pokud je vinen… Tímto svého bratra – Daylana Kladiva odsuzuji k smrti, ovšem jen, pokud je vinen. Rozsudek vykoná Marduk Zachránce, jak se mu od teď bude říkat. To je vše. Marduku, vyrazíš co nejdřív, nejlépe ještě dnes, do Fangornu to není příliš daleko. Domluvil jsem.“ S tím vstal a opustil místnost…

Krev se vaří v žilách psanců


Zalehnu za násyp blízko domu a chvíli pozoruji dům, jediné co se děje je ržání našich koní ve stáji, a to že vojáci budou jistě uvnitř, protože je ani po chvíli nevidím.....

Musím je také zabít, ale sám se jim nemohu postavit v přímém boji, neumím se bít s mečem jako oni....
Hlavou mi projedou různé myšlenky ale po chvíli se uklidním a přemístím se ke stáji která je jako by součástí domu...
Půda, to je ono, musím využít to že tam na mě mohou jen po jednom, navíc jim můžu něco shodit na hlavu....
nečekám dlouho a opatrně se vyšvihnu na střechu stáje, po ní do okénka na půdu, která je plná sena, a sudů a pytlů....
Bandory, oves...
potichu se vydám k pytům a skrz škvíry ve stropě nahlížím do světnice, těsně před patrem a schůdky se skrčím za pytly s brambory....
Dva sáhy a těžký pytel, to by mohlo jednoho či dva vyřadit, třetí než doběhne nahoru tak ho snad mohu zabít i cepem...a pak dorazit ty dva....jen je nalákat pod patro....
Můj plán je jasný a chladný, svědomí mě sice hryže, ale něják mi je smrt těch vojáků volná, jsou to nepřátelé, musím je dostat pod výklenek, shodit bandory nejlépe zasáhnout dva najednou, pak cepem srazit ty kteří se pokusí vylézt nahoru a nakonec je dorazit mečem.....
Meč si položím pod sebe, cep vezmu rychle vedle sebe a čekám....
Musím je nalákat pod hranu výklenku....a pak shodím pytle.....
Vezmu jeden bandor a hodím jej do stěny před výklenkem vší silou, snad je ta rána naláká....a pak budu bojovat...

Přípravy na cestu

Pozorně poslouchám Dorima, aby mi nic neuniklo.
Neunikne mi naštěstí nic, a tak mám celkem přehled o všem, co mi Dorim řekl.
Dostanu misi. Odpovím jen "Rozumím." a také se zvedám ze stolu, abych mohl okamžitě vyrazit. Odsunu židli, "Páni trpaslíci,..." řeknu na rozloučenou, a vyjdu z místnosti.
Nemělo by být těžké se odtud vymotat. Jak říkal Dorim, mám vyrazit co nejdřív, tak si pospíším na své cestě chodbami. Lehce to vytváří ozvěnu. už se ani nedívám po těch drahokamech a jiných, jsem si vědom důležitosti svého poslání. Nějakým zázrakem se po chvíli dostanu ven z 
Dorimovách síní. Ani jsem si neuvědomil, že bych se tam mohl dost ztratit, ale což, jsem venku. Už mě dokonce i napadlo, kdo by se mnou šel na tu výpravu... A usměji se, jak vyrážím opět do komplexu Morie.

"Hej! Farime!" Zakřičím už z dálky směrem ke kovárně.
"Ty kluku jeden nezbedná! Kde se tady bereš?" Oplatí mi vesele statný kovář, můj strýc.
Přestane kovat, a zvedne na mě svůj pohled, a dokonce se i zazubí. Jeho oranžové vlasy
už lehce protkávají šediny, a z huby už mu trčí ne jeden zlatý zub.  
"Dostal jsem úkol, od Dorima..." Farim se trochu udiví, když slyší jeho jméno, ale poslouchá dál. "Do Fangornu, potřebuji něco zjistit od jistého trpaslíka" dořeknu, a očekávám jeho odpověď. Vypadá to, že se rozmýšlí. "A bude se tam bojovat? Nechtěl bych se tam tahat
jen tak pro nic za nic..." nadzdvihnu obočí "Předpokládám že ano,..." v tom jakoby málem Farim nadskočil "Tak v tom případě se mnou můžeš počítat! Už bylo na čase, abych od tud vypadnul, a oprášil svoji palici!" položí na kovadlinu kladivo, "Vyrážíme již dnes Farime. Pak se lišácky Farim zasměje se založenýma rukama, a dokončí "Očekávej mne za hodinu v tvém domě, musím si ještě sbalit to nejnutnější." a s přichcechtnutím se otočí směrem k odchodu.
"A nezapomeň s sebou vzít i Rolina a Uldana! Možná budeme mít ve Fangornu horko, takže nebude od škody vzít je s sebou!" Farim už jen se zabručením přikývne, a zmizí v domě.
A já bych se měl také připravit, ať pak na mne ostatní nečekají, to by byla ostuda!
a svižně zamířím ke svému vlastnímu domu.

*Cvak, cvak!* odemču klíčem ve svých dveřích, a vejdu do místnosti.
Je tu logicky tma, a proto první věc co udělám, je že našmátrám olejovku, a zapálím ji křesadlem. Matné světlo zajlije místnost, a já ještě pokračuji po celém svém ne-moc velkém domě, a zapálím všechna svěla. Nadechnu se, a popřemýšlím, co vše bych s sebou potřeboval. Zbraň!, prnví věc, co mi vytane na mysli. Zamířím do svého pokoje, a sejmu ze stěny obouruční jedno-čepelovou  sekyru, s bodcem místo druhé čepele. Trochu se to nakonec podobá krumpáči, ale má to čepel a bodec. Sejmu ji, pohladím ji po rukojeti, a 
pokochám se pohledem... Vytrhnu se z přemýšlení, a opřu ji o zeď  v obýváku.
Mapa!, to mi vytane na mysl jako druhá věc. Zamířím do malého sklepa, díry v zemi.
nadzdvihnu výko, a seskočím dovnitř. Je tu truchu těsno, proto to tu nemám rád, a proto rychle přelétnu police pohledem, až mi padne zrak na svazek pergamenů.
Popadnu to, vylezu ven, a s bouchnutím zavřu ten sklep, a oddychnu si. 
Dále mne napadnou takové ostatní věci, jako je lano, jídlo a voda, pak samozřejmě brousek,
nějaké ty obvazy případně... A s tím zmateně pobýhám po celém domě.
Lano není problém najít, to je zavěšeno na zdi v pracovně.  Voda také není problém, tu napumpuji z pumpy, do tří měchů. U jídla se trochu pozastavím, a přemýšlím o tom, co vlastně bych si měl vzít... A rozhodnu se pro ogan-přezdíváno také měkký kámen, jelikož to chutná jak guma, ale zase se dlouho tráví, a tím pádem není potřeba velké množství na zasycení. Vezmu si toho několik ruliček, a přidám to do batohu.  Brousek mi leží v pracovně na stole, jak jsem minule přebrušoval sekyru. Obvazy jsem upřímně nikdy nepoužil, proto je celá má lékárnička, kteoru mne jednou donutila pořídit si moje matka, naprosto v pořádku.
Vše naskládám do batohu, samozřejmě až na sekeru, ta se tam nevleze. Opřu to v chodbě,
a jmu se prostudovat mapu. Posadím se pohodlně na židli, a rozložím celý ten pergamen po stole. Tak to je Středozemě... pomyslím si nad velikostí mapy, a jmu se hledat nejlepší trasu pro naši výpravu. Mohli bychom to střihnout přímo do Fangornu, s trochou štěstí tam budeme za dva dny... První cílový bod bude u setkání Stříberky a Nimrodel, přímo před Lorienem...
Můžeme u Lorienu přenocovat...stromy a listí nám nabídnou přirozený úkryt, a vzhledem k tomu, že Lorien už umírá, tak bychom tam neměli na nic narazit. Po té se vydáme přímo k Fangornu. Pak jen už přímo k Fangornu. Měli bychom to trefit na 100%, jelikož jednu přirozenou hranici budou dělat hory, a druhou Celebrantská pole, takže nemůžeme minout,...
Přemítám, když v tom se ozve klepání na dveře. Už to tak rychle uběhlo? Dobře, já jsem připraven... a jdu otevřít. "Tak kamaráde, máme tady celou bandu čtyř opět pohromadě!"
"Díky, že jsi přišel, Farime." prohlédnu si jeho výbavu, a s uspokojením kývnu.
Po té přejedu pohledem Rolina a Uldana. Trpaslík s páskou přes oko a dlouhými černými vlasy, Rolin, budí respekt, naopak mladší Uldan s krátkými hnědými vlasy vypadá trochu vyjukaně, a tahá s sebou dost zajímavých věcí, jakoby chtěl dosáhnout hvězd našich předků, pomyslím si... "Dobře, přátelé, vrhneme se na to, po hlavě!" oslovím je vesele.
Sáhnu po baťohu a po sekeře, hodím si to přes záda, zamču dveře, a svižně vyrážíme směrem k východu z Morie, a po té ke křížení řek Stříbřenka a Nimroda.

Lothlórien

Vrrk mi okamžitě odpověděl. Elenya jen tak stála, nijak neragovala a tak jsem se do rozhovoru pustil já.
"Nuže dobrá, uzavřeme tedy pro tuto válku spojenectví." Říkal jsem to s určitým nucením, ale bylo mi jasné, že každý spojenec je nyní dobrý, i přesto že je to bývalý nepřítel. Chtěl jsem pokračovat, ale zabránil mi v tom příchod, tedy přílet, další bytosti. Orel se snel na zem a dal nám svou nabídku.
Bylo jasné, že tohle je pomoc, které je třeba využit, chceme-li být v Roklince co nejdřív. "Ano, rádi přijmeme tvou pomoc." Následně se obrátím na Elenyu se slovy "Ten kůň zde musí zůstat, neboj se o něj, jistě si najde cestu domu a postará se o sebe. Musíme přijmout tuto pomoc, abychom se se Sailonem setkali co nejdříve." Vyskočím na orla a promluvím směrem k vrrkovi "Vraťte se do svých domovů, až bude třeba, najdeme vás.".

Bitva

Hustý déšť hrál svůj koncert na plátech zbroje a končil v kalužích krve padlých. Bitva byla v plném proudu a ztráty na obou stranách takřka stejné.
Uchopil jsem ještě pevněji své válečné kladivo a opětovně promáchl vzduch, abych uštědřil další ránu elfímu zrádci tančícího bojový tanec s dýkou v ruce. Zcela promočení, a stále na nohou v kalužích krve a bláta.

„Proč!“ Křiknu před dalším úderem. „Proč tohle všechno!“ Odrazím jeho útok a poodstoupím vzad. „Zradil si svůj lid pro nic!“ Odvrátím prudce jeho švih dýkou a volnou rukou mu uštědřím ránu pěsti pancéřovou rukavicí. „Rodamir je tyran a jen tě využívá“
Všude je křik a nářek, přesto se nikdo nevzdává a bojuje do konce svých sil.

„Prohrál si!“ Napřáhnu kladivo na poslední závěrečnou smrtící ránu. Zarazím se. Křik. Ten hlas znám. Kiara! Leží na zemi. Asi je raněná. Lidský voják napřahuje svůj meč. Pak se mi zatemní před očima a cítím ostrou bolest.
Ten elf využil moji nepozornost a zabodl do nechráněného místa na boku svoji dýku. Padám na kolena. Svět jako by se zastavil. Pouštím kladivo do bláta. Pohlédnu na zrádce, abych spatřil to potěšení v jeho očích. Ne!

„Táhni do pekla!“ Vykřiknu hlubokým hlasem a vyrvu si jeho dýku z boku. Bolestivě se vymrštím, abych ho nárameníkem srazil a poté mu zabodl dýku do ramene. S vypětím všech sil sahám zakrvácenou rukou po kladivu a prudce vymrštím směrem na vojáka s napřaženým mečem ve snaze ho srazit. Pak upadám do kaluže krve mojí a mého nepřítele.

Legolas, Elenya – Lothlórien, Cesta za Sailonem

Legolas okamžitě přijímá orlovu pomoc, avšak Elenya váhá. Mezitím se objeví ještě další dva orli. Vrrk si vás naposledy přeměřil pohledem a pak se otočil a zamířil pryč, mezi stromy, bez jediného slova.

„Co se koně týče, toho opravdu nést nemohu, ale koně a obzvlášť elfští koně jsou velmi inteligentní. Neboj se o něj, ví, kam jít a bude v Imladris dříve než my, uvidíš. Koně znají tajné cestičky a vědí, že v Roklince na ně čeká jen to nejlepší. Opravdu o něj nemusíš mít obavy.“

Orel počká na tvou reakci a pak roztáhne svá křídla. „Pozor na mé peří, elfe Legolasi. Nerad bych o něj přišel.“ Další orel čeká, až nasedneš i ty, aby se poté vznesl do vzduchu a oba orli spolu se svým druhem zamířili směrem k Roklince…

Lothlórien, cesta za Sailonem

Smutně jsem se podívala na mého Věrného Přítele, ten však útěšně zaržál a kdybych mu rozuměla určitě by mi říkal, abych se o něho nebála, že on se do Roklinky dostane sám. Povzdechla jsem si a sundala mu lehounkou ohlávku, kterou mu dávám každý večer pro případ náhodného útěku, rychle bych k ní připnula otěže a nemusela bych se zdržovat sedláním.

Podívám se na moje zavazadla, postroje na koně jsou poněkud objemné, nerozhodně se podívám po orlovi a ten jen kývne, vezme všechna zavazadla a odlétá pryč.
Doufám, že nic cestou nepoztrácí probleskne mi hlavou a na víc nemám čas. Rychle nasedám na orlův hřbet, jsem zvyklá jezdit na koni bez sedla, takže mi nedělá problém najít si výhodné místo a udržet rovnováhu.

Během pár chvil se ocitáme ve vzduchu. Noc byla znovu jasná a na východě se začínal objevovat světlý proužek oblohy, za nedlouho bude svítat. Věřím, že se Přítel dokáže o sebe postarat a tak strach o něho pustím z hlavy a užívám si nevšední způsob cestování. Vítr mi čechrá dlouhé vlasy a já si jsem na orlovi se svou rovnováhou jistá. Odhodlám se proto pustit se a vztáhnu ruce vzhůru, vítr mi fouká do tváří a ten pocit svobody je neuvěřitelný!

Aragorn – boj a zase boj

„Hej! Slyšeli jste to? Co to bylo za ránu“ Ozvalo se ze zdola. Tři z vojáků se vydali prozkoumat, co se stalo a díky tomu se dostali přesně na to místo, kde jsi je potřeboval mít. Právě tedy nastala ideální chvíle na shození těch těžkých pytlů. Opatrně do nich tedy strčíš, ozve se nepříjemný zvuk a zavrzání prken. A pak pytle spadnou dolů. Jenomže ke vší smůle zasáhnou jenom jednoho z vojáků, protože ostatní dva zaslechli ten zvuk a na poslední chvíli uskočili.

„Sakra! Někdo je nahoře! Nahoru! Honem, nahoru, ale někdo ať hlídá ty dva!“

Pak zaslechneš zvuk těžkých botou, jak rychle dupou po podlaze a pak se ozve i vrzání žebříku, který vede na půdu. A pak je i uvidíš. Objevila se nejprve hlava prvního z nich a poté se začal objevovat celý. Výhodou je, že musí lézt jeden po druhém, takže, když budeš dostatečně rychlý, stačila by jedna pořádná rána do hlavy… Jenomže nějací vojáci hlídají i tvé rodiče, což by mohl být problém… Je načase bojovat.

Marduk – Na cestě

Chvíli vám trvalo, než jste se vymotali ze spletitých chodeb Morie a našli jste bránu ven, na slunce. Velmi dlouho nikdo z trpaslíků neopustil bezpečí Morie a tak se strážci brány podivili, když jste jim řekli, že máte úkol venku. Ale pustili vás a tak jste se ocitli v otevřené, skalnaté krajině. Ostré sluneční paprsky vás nejprve silně udeřili do očí a nějakou chvíli vám trvalo, než jste si na oslňující světlo přivykli, přece jen jste dlouhou dobu strávili pod zemí, v přítmí a temnotě. Nyní vás čekalo slunce a místo studeného kamene příjemná tráva. Lehounký větřík ovíval vaše tváře a vy jste byli připraveni vydat se na cestu. Tak jako kdysi vaši předci před dlouhými časy jste se nyní vydali za dobrodružstvím vy a bůhví, co vás ještě čeká.

Pro zatím se musíte dostat k Fangornu. není to příliš daleká cesta, ale pro trpaslíky, kteří nejsou zvyklí cestovat otevřenou krajinou… Kdo ví…

Trpaslík, aneb, cesta do Fangornu a pak zas zpátky.

Jdeme po kamenném schodišti ven z Morie. Je to pokryté prachem, a zdi i podlaha jsou pokryty různými šrámy, v rozích jsou zase pro změnu pavučiny,
s normálními mouchami, které jsou pečlivě zabalené v pavučině,
připravené být naservírovány pavoukům pod nos.
Doufám, pomyslím si, že takhle to s námi nebude vypadat,
až přijdeme do Fangornu... ani se mi nechce přemýšlet, co všechno tam na nás může číhat...elfové, baziliškové, lidé, enti, přerostlé ještěrky, přerostlí pavouci, 
...normální trpaslíci..no, ti nás aspoň nebudou zabalovat do pavučin, kdežto od elfů nevíš, co můžeš čekat...
zakončím svou úvahu o pavoukovi a mouše, a zavedu své myšlenky na jiné téma, 
mezitím co se ubírám se svými druhy po schodišti nahoru. 
Od čeho jsou tady ty šrámy? Možná byly od něčeho, co tudy táhli moji krajané,
když od tud prchali, podobně jako já...ale to je nepravděpodobné...
Slyšel jsem ale, že byla Morie v jendu dobu pod nadvládou skřetů, 
možná to jsou škrábance od jejich šípů a dýk... úvažuji...anebo od jejich pazourů...
zakončím, a trochu se ušklíbnu při tom pomyšlení. 
Smutně zavzpomínám na dobu, kdy jsem tudy naposled šlapal nahoru...
Ale pak to zaženu, a přidám do kroku. Už jsme vystoupali schodiště, objevují se před námi velké dveře, vedoucí ven.
Stojí tam pár stráží kteří se diví, proč máme namířeno ven, a proč jsme tak napakovaní."Máme poslání od Dorima. Nechte nás projít!" řeknu trochu hlasitěji,
abych kladl důraz na svá slova. Strážní jen kývnou, a začnou otevírat vrata.
"Seš si jistej, že tam chceš jít, chlapče?" zeptá se mne trochu ustaraně Farim.
V tom strážní otevřou vrata, a mě na tvář dopadne první sluneční paprsek.
"Jo, už jsem se rozhodl, jdeme!" zavelím, a zamířím nedočkavě ke dveřím,
"Slyšeli jste, hejbněte zadkama, hošani!" zachcechtá se Farim, 
a s Rolinem a Uldanem se vydá hned za mnou.

Cesta začíná

Už putujeme nějakou tu hodinu. Slunce je ještě vysoko, a už dávno za sebou nevidíme ty vrata vedoucí z Morie.
Trochu jsme se vzdálili od hor, abychom šli po schůdnější krajině,
a putovali rychlejc. Šlapeme si to pěkně zčerstva takovou polouschlou travou,
která se nám krčí pod nohama. Sem tam mineme keře či stromy,
ale pořád jsme ještě trochu blíž k horám, takže jen po málu. 
Na slunce jsme si už trochu přivykli, ale ne úplně.
Už trochu začíná klesat k obzoru, tak tipuju, že bude nějak 5 hodin po poledni.
Ne, že by nám to zabraňovalo dále pokračovat. Světla je dost, a ve tmě to ani vadit nebude, takže můžeme pochodovat i déle. I když, na dlouhé tůry nejsme moc zvyklí, takže pochodovat nevydžíme dva dny v kuse, i s vytrvalostí trpaslíků.
A pokud nás ve Fangornu čeká boj, bude lepší být odpočatý...
Podívám se po ostatních, jak si vedou. Farim je v pořádku, není mi známo, co všechno se v tom trpaslíkovi ukrývá. Rolinova tvář vypadá skoro úplně stejně, jako když jsme vyšli z Morie. Asi mu všechno bude dost jedno. Naproti tomu Uldanova tvář vypadá docela zmátoženě. Je to ještě trochu mladší trpaslík, tak není divu. Vezmu mu jednu z jeho toren,
která trochu podivně chřestí, abychom postupovali trochu svižněji.

Už se schyluje k večeru, slunce už zašlo před nějakou dobou. Měli bychom hleat místo na přespání. Bude zhruba devět hodin. Už jsme trochu unavení, po skoro celodenním pochodu,
takže bychom nějaký vhodný plácek uvítali. Sejdu trochu stranou od hlavního směru cesty, a porozhlédnu se kolem. Krajina se trochu mění, jak jsme šli celý den. Trochu přibylo stromů.
Co se to leskne v dálce? Dám opět povel k pochodu. Mí přátelé nereptají, jsou to přece trpaslíci od kosti, a taky toho vydží dost. Blížím se k té zářivé oblasti. Po chvíli k ní přijdeme, a uvidíme, že je to řeka Stříberka. Večer, kdy už slunce nesvítí, to bylo těžké rozpoznat.
Také vidím takovou kotlinu, která vypadá, že by byla skvělá na rozdělání ohně, přenocování,
a je jen pár kroků od Stříberky. "Výborně, tady rozbijeme tábor!" vesele prohodím, když si uvědomím, že to místo je až na druhé straně stříberky. Naštěstí stříberka není zas tak velká řeka, takže ji v určitém místě možná přebrodíme. Pošlu Farima s Uldanem na levo, aby našli místo na přebrodění, zatímco já s Rolinem jdeme po pravé straně Stříberky, proti proudu. Hmhmh, nic nevidím. A hele, tady je pár kamení, po těch můžeme přejít na druhou stranu, bez sebemenších problémů. "Hej! Farime! Tady by to šlo!" zakřičím na něj, našež se s heknutím otočí, a jde za mnou. Promne si fousy, a cosi zabrblá, že nesnáší vodu, ale to už opatrně zkouším kameny. Jsou dost pevné, a suché, takže po nich neuklouznem. Stříberka je tento večer skoro úplně v klidu. Tak přejdu po kamenech, a když už jsem konečně na břehu, tak si docela oddechnu. Znám trpaslíky, kteří by radši spadli do spalujících plamenů, než do zrádné vody. Pak, jak všichni přebrodí, tak rozložíme věci v té kotlince.
Uldan vytáhne z jedné z několika toren podivnou hračku. Je to dvojice docela dobrých křemenů, jeden z nich přilepený k nějakému navijáku, a druhýna držadle na proti tomu prvnímu křemenu. Na navijáku je provaz, a na konci provazu držadlo.
"To je můj vynález! Je to zmodernizované křesadlo!" zazubí se na nás Uldan.
Pak požádá Farima, aby podržel jednu část přístroje, Rolina, aby podržel naviják a křemen,
mě, abych podržel kus kůry, pod místem, kde se nachází křemeny, a Uldan se ujme provazu.
Ne, že bychom mi trpaslíci neuměli rozdělat oheň, to mi náhodou umíme rozdělat oheň skoro i při dešti, ale neměli jsme stejně co kloudného dělat. Pak dal Uldan příkaz Rolinovi zatáhnout za provaz u navijáku, jak nejrychleji dovede. Rolin zatáhnul za provaz, jeden z křemenů se roztočil, začal bleskově křesat o ten druhý, a z toho všeho začaly sršet jiskry.
Až po chvíli ten vodopád jisker zapálil tu kůru, a měli jsme oheň. Už jsme se začali připravovat k uspořádání pořádného táboráku, když v tom Farim zařval, jakoby ho na nože braly. "Vousy! Hoří mi vousy! Ty zmetku Uldane! Pomooooc!!!"a v tu ránu jsme se všichni otočili na Farima, a shledali jsme, že mu hoří vousy. Asi musely chytnout od těch jisker.
Naskákali jsme všichni na Farima, a váleli jsme se tak, až mu ty vousy nějak zhasly.
Pak jsme museli Farima pošplíchat vodou, aby se uklidnil, jelikož za poškození svých vousů se chtěl Uldanovi krutě pomstít. Po té jsme založili pořádný oheň, udělali jsme si nějaké to jídlo,
doplnili jsme vodu, a šli jsme spát. Oheň pak už jen doutnal, mezitím co jsme už podřimovali.

Druhého dne poté

Ptáci nás vzbudili svým zpěvem. Bylo to docela pěkné, až na ten fakt, že nás vzbudili docela brzy ráno. Rolin už byl vzhůru, a lelkoval. Přecházel kolem naší kotlinky sem a tam.
Mě to ani zvlášť nevadilo, byl asi dost ranní ptáče. Tak jsme probudili i ostatní, vyměnili jsme vodu v tornách s tou ze Stříberky, jelikož čerstvá voda je vždy lepší.
Sbalili jsme saky paky, popel jsme nasypali do trávy,a nějak jsme to trochu uklidili,
a vydali jsme se opět na cestu. Smysl pro orientaci má zabudovaný každý trpaslík už od narození, takže jsme si okamžitě vzpoměli, jakým směrem máme jít.
Opět jsem stanul v čele skupiny, a vedl jsem cestu. 

Slunce už vycházelo nad hlavu,a chůze se začala stávat čím dál více stereotypní.
Rolin a Farim byl názoru, že bychom měli ulovit nějakou zvěř, ale potravin jsme měli dost, tak se mi nechtělo nic zabíjet. Zastavili jsme na malou přestávku, po poledni kolem druhé hodiny.
Snědli jsme nějaký trpasličí ogan, chutnalo to jako pneumatiky, ale na oplátku už nebudeme muset jíst dalších šest hodin, bez větších problémů. Pak jsme se zase vydali na cestu.
Množství trávy se začalo stupňovat, sem tam byly vidět i diové keře s plody, jako šípky a trnky. Pár trnek jsme si natrhali jen tak pro srandu a pro chuť, ale šípky jsme vynechali.
Džem dělat nechceme. Přešli jsme kopec, když tu si uvědomíme, že slunce opět začalo klesat k obzoru. Pokračujeme prozatím v cestě, díky naší vytrvalosti, ale už jsme trochu unavení.
Včera jsme ani nešli celý den, šli jsme zhruba něco přes sedm hodin. Tento den jsme celý šlapali. Fangorn už by neměl být daleko...nejpozději zítra bychom tam měli dorazit...přemítám, mezitím co opět hledám místo pro úkryt před nocí. Rozdělíme se, abychom našli úkrat co nejlepší. Vyšlapu další kopec, abych z něj spatřil nějaký úkryt. Prohlížím si z kopce krajinu. A hle, v dálce už vidím temné obrysy Fangornu. Zatím o tom pomlčím.
To už nás svolává Uldan, který našel takovou díru pod kopcem, trochu jiným směrem.
Tak tam rozbijeme tábor, jako předešlé noci. Tentokrát radši rozděláme oheň normálně, žádné hořící vousy už nemáme potřeba. Nějak se tam v té díře naskládáme, a zavelíme dobrou noc. Po chvíli zkoušení shledám, že nemůžu usnout. Počítám hvězdy.
Každá hvězda, za duši velkého trpasličího bojovníka...souhvězdí Gorganna, souhvězdí
Dillienovy sekery, souhvězdí Rangarna drakobijce, ách ti předci, tolik toho vykonali...hm,
za chvíli budu mezi nimi, až se utkám s Balrogem, a vyúčtuji mu vše, co trpasličímu rodu udělal!... honí se mi v hlavě. Pak už ale usnu.

Zdá se mi sen, o Hoře Osudu, šplíchající horké lávě, a skupině trpaslíků s mohutnými sekerami a drahokamové mitrilové zbroji, šplhající po hoře, vyhýbající se lávě a padajícím kamenům. Najednou z hory vystoupí Balrog, a mohutně zařve. Pak se vše začne třást, a probudím se. Ptáci jako obvykle mne vzbudili. I když jsou to jiní ptáci. Možná jsou to it z Fangornu. Probudím i ostatní, jelikož jsem nedočakvý, s čím se ve Fangornu budeme muset potázat. Vody i jídla máme zatím dost, takže žádné strachy. Uklidíme po sobě, popel rozházíme do trávy, a vydáme se na cestu. Přejdeme kopec, na kterém jsem byl minulý večer, a kocháme se chvíli pohledem na ten mohutný les. Po té sebereme všechnu kuráž, zaženeme úzkost a strach do kouta. Taková slova nejsou ve slovníku správného trpaslíka.
A pochodem v chod, a začneme slézat kopec, a po té šlapat po planině, která předchází Fangornu. "Konečně jsme tu!...tak, teď kam?..." je Farimova věta, když se ocitáme před Fangornem. Pochybuji ale, že ji básníci zaznamenají. Sice je dosti oprávněná i smysluplná, ale ne moc...básnická...

Boj....


Jen pojďte....
s pousmáním čekám na to až se objeví hlava jednoho ze dvou nepřátel kteří jsou schopni boje, třetí se asi zbírá zpod pytle a ani neví co se děje, objeví se hlava a já uchopím cep a jedním máchnutím ho chci zasáhnout na hlavu, po tom odhodím cep a vytasím meč, nemůže bát tak těžké někoho zasáhnout, jeden dostal zásah a ten druhý co je na žebříku se záhy proletí i když se mu asi nic nestane, odkopnu žebřík od půdy a ihned skočím dolů, s jasným cílem, mečem vedu sek na napřítele který zatím musel seskočit s žebříku, nevím zda to výjde, ale doufám v to....
Jste tu jen tři, a já už zbytek zlikvidoval, nebo si myslíte že by mi váš kapitán dal svou zbraň dobrovolně?
zavolám na vojáky ve snaze je přiměť k tomu aby přestali bojovat....
Už bylo dost krve, měli bychom si promluvit, váš kapitán by vás pro pár peněz klidně podřezal, já vám dám volby, jít a říct že zbytek dezertoval, co vy na to?
postavím se do střehu a čekám, dávám si pozor abych stál zády ke zdi a měl všechny tři zbylé vojáky na očích....
Dost bylo dnes smrti, je čas nechat jednat rozum než zbraně !....

Daylan Kladivo – Fangorn

Temnota začíná pomalu ustupovat a rozplývat se. Několikrát zmateně zamrkáš, než konečně začneš opět rozlišovat tvary okolo sebe. Postupně začneš cítit i své tělo a všechna zranění. Ve vzduchu je cítit pach hlíny, kouře, krve a smrti. Po chvíli se odhodláš pohnout a vyškrábat se na nohy. Tvé brnění je pokryté tvou krví i krví nepřátel. V tu chvíli si vzpomeneš na toho zrádného elfa a pak ho tvůj zrak najde, ležícího v kaluži krve, v bahně, tváří dolů. Povedlo se, z posledních sil se ti povedlo ho zabít. A pak se odevšad okolo tebe začnou ozývat vítězoslavné výkřiky přeživších. Vyhráli jste a Rodamirovi vojáci byli buď mrtví, nebo se rozutekli. Jenomže, ty nemáš pomyšlení na oslavování, zatím ne. Kdesi tu totiž leží tvá Kiara, možná mrtvá…

A vskutku, leží opodál, tam, kde jsi ji naposled spatřil, a nehýbe se. Ztěžka se k ní rozběhneš a padneš vedle ní na kolena. Opatrně ji musíš přetočit na záda a pak spatříš její zranění. Ošklivá, hluboká sečná rána na boku, celé její brnění je lepkavé krví, ale zdá se, že ztěžka a téměř neznatelně dýchá...

Lothlórien - Roklinka

Nakonec jsme vyletěli směrem k Roklince. Orli nejpve měli lehké problémy dostat se zpoza stromů, ale vše nakonec zvládli na výbornou a pak před námi bylo již volné prostranství.
Letěli jsme tou nejkratší možnou cestou, tedy přes Mlžné hory a tak nám cesta do Roklinky trvala pouze pár hodin, na místo několika dnů cesty po zemi.
Doletěli jsme na hlavní nádvoří Roklinky, orlům poděkovali za jejich pomoc a následně se odebrali vyhledat současného pána tohoto místa Sailona.

Síň hodovní

Z studovny cestou ku loži vůně libá z vláken pachů stkaná v řeku.
Inu - doma pokrm chuti nepobral, leč jih skoupější méně je. Hlad však cítil nikdo, ač dlouho bez ryb byli jsme, nikdy hlad nevstal.
Dnes však ano.
Tak v židli usadiv se pokrm nabídl jsem si.

Chutná krmě byla to, a v polknutí prostředku dámy dvoje ku mně přidaly se.
„Zdravím, jméno mé jest Barthaenor, syn Ukhada z rodu Mallbelega Tyrn Gorthadského, vnuk Západu a syn Severu, strážce palantíru Amon-Sul.
Však řečí jakou mluviti mám? Ovládaje elfštiny obojí jak jazyk vlastní, adunaic, aj jiné mluvy neutajeny mně zůstávají.“

Elenya, Legolas – Roklinka

Let byl úžasný, ten pocit svobody a volnosti a vítr ve vlasech a ten rozhled! Ale po pár hodinách začali orli zvolna klesat k zemi, až konečně přistáli na nádvoří nádherného sídla elfů – Roklinky. Vypadala téměř stejně jako již celé věky, ale když jste se zadívali pozorně, můžete si všimnout, že je poněkud opuštěnější a jakoby posmutnělá. Vždyť časy elfů ve Středozemi již dávno pominuly, ale naštěstí jich tady stále pár přebývá.

Už už jste se chtěli vydat hledat Sailona, ale nakonec to nebylo třeba. Našel si vás totiž sám. Pomalu k vám přes nádvoří přicházel, v dlouhých vlasech několik úzkých copánků, na sličné tváři úsměv. Jeho dlouhý šat za ním vál v lehkém větříku. Vypadal… jako dávní elfové, jenž už odpluli do Valinoru. Moudrost mu sálala z šedých očí a jeho pohyby byly rozvážné. Připomínal Elronda, který kdysi, za časů Války o Prsten byl pánem Roklinky, i Galadriel, on byl skutečným elfem, takovým, jakých už ve Středozemi mnoho není.

Přišel až k vám, stále se usmívaje, roztáhl ruce. „Vítejte v Roklince, přátelé. Tuším, proč přicházíte.“ Pohlédl na Legolase. „Ty musíš být Legolas, člen Společenstva Prstenu. Vítej zde, Legolasi.“ Poté věnoval pohled i Elenyi. Byl to dlouhý, zkoumavý a vědoucí pohled. „Vítej i ty Elenyo. Prosím, Legolasi, odpočiň si zde, nyní bych si rád promluvil o samotě s tvou společnicí.“ Pokynul Legolasovi a pak lehce kývl směrem k Elenyi, otočil se a opět svým rozvážným krokem zamířil zpět, do sídla, očekávaje, že ho bude elfka následovat…

Aragorn – Odhalení, útěk

Tvůj proslov by možná byl co k čemu, kdyby ti hlupáci měli alespoň nějaký rozum. Jeden z nich přikročil co nejblíže k tobě. „Tím ses odsoudil k smrti, chlapečku,“ procedil skrz zuby zlostně. Pak se otočil na zbývající chlapy, kývnul na ně a urychleně se jal opouštět domek. U dveří se však ještě otočil.
„Vrátíme se a ne sami a tvá hlava pak půjde na špalek!“ Zaryčel a zmizel venku. Ozvalo se ržání koní a klapot kopyt, který se postupně vzdaloval. Byli to hlupáci a zbabělci, ale pravděpodobně věrní Rodamirovi a nejspíše i dostojí svému slibu a vrátí se…

Ještě chvíli stojíš a zíráš na dveře, kdy tu ti náhle kdosi položí ruku na rameno. Je to tvůj otec, tváří se vážně a pokývne, abys ho následoval do kuchyně. V kuchyni sedí u stolku i tvá matka a má uslzené oči. Nejdříve si myslíš, že ji snad zranili.
„Ne, nic mi není, jsem v pořádku… Jsi velmi statečný Aragorne, velmi statečný. A máš taky po kom být.“ Na chvilku se odmlčí a otře si slzy. Tvůj otec ji obejme okolo ramen. „Řekni mu to, měl to vědět už dávno.“ Promluví k ní tiše. Matka jen přikývne a pak pokračuje. „Ano, měli jsme ti to říci už dávno, máš právo to vědět, musíš to vědět.“ Vstane a přejde k truhlici v koutě. Chvilku se v ní přehrabuje, až nakonec vstane, v ruce svírá nějaký podivný prsten.
„Aragorne, ty nejsi náš pravý syn…“ Ta věta je jako rána přímo do srdce. Nevěříš vlastním uším.
„Ano, vychovali jsme tě jako svého a milujeme tě jako svého, ale nejsme tví rodiče. Tvá matka se jmenovala Arwen a byla dcerou Arawena I., krále Gondoru. Arawen byl synem Eldariona a to byl syn krále Elessara, takže ty jsi jeho potomek. Potomek krále lidí, potomek Aragorna – Elessara. Tvá matka nám tě ve spěchu svěřila a vše nám vypověděla. Jen to, kdo je tvůj otec nám neřekla… A toto,“ pozvedla prsten, „je prý Barahirův prsten, který prý nosil král Elessar a mají ho nosit i všichni jeho potomci. Je to velmi cenný předmět a důkaz toho, kdo ve skutečnosti jsi. Nyní je tvůj, opatruj ho, jak nejlépe dokážeš. Protože je čas se rozloučit milý Aragorne. Tady už zůstat nemůžeš, je jen otázkou času, kdy by přišli na to, kdo ve skutečnosti jsi, a zabili by tě. Navíc jsi nyní rebel a zrádce. Ale ty jediný můžeš usednout na trůn a zachránit Středozem…“ Po tvářích jí kanuly velké slzy a pevně tě objala. „Musíš utéct, běž do Roklinky, hledej tam pomoc a útočiště!“

Rána z nebes


Chtěl sem jej zadržet, ale už jsem to nestihl, odjel, jediné co bylo slyšet byl dusot koňských kopyt.Ohlédl jsem se do světnice kde jsem slyšel rodiče a rychle s mečem v ruce se dostal za nimi, matka plakala....

Dávno říct co?
vypravím ještě ze sebe než mě zasypou sprškou informací které mi vyrazí dech ale vždy jsem věděl že jsem jiný než lidé v marce...vyšší, tmavovlasý, šedooký....nikdy jsem mezi světlovlasé koňáky moc nezapadal, ale mám je rád, hlavně tyto dva lidi kteří mne vychovali...
Barahyrův prsten? Znak dúnadanů a Severní říše?
sevřel jsem prsten v ruce a stále tomu nemohl uvěřit, hlavou mi lítalo vše co jsem věděl od kluků z vesnice o staré době, neboť se u nich v rodinách tajné legendy dochovaly...
To znamená že jsem tedy z Elendilovy linie? Proto jsem jiný než Rohanští....
zadíval sem se na své "rodiče" a do očí se mi vehnali slzy.....
I když nejste mý praví rodiče, budu vás stejně ve svém srdci nosit a milovat, dali jste mi svou lásku a já vám ji oplatím, ale měli by jste odejít také, třeba do Vrchoviny, ke strýci, tam vás nenajdou....
obejmu otce i matku, do vaku naberu pár věci, přehodím si přes sebe cestovní plášť, na ruku kde mám i prsten již na prstě nasadím rukavice a meč zabalím do kusu látky a upevním pod pláštěm....
Ještě se sejdeme, to vám slibuji a utečte...
řeknu a pak jim zamávám, lehce mne zabolí u srdce ale nedá se nic dělat, musím zpěchat, nejlépe přes mokřady, pak po proudu potoka, a k Fangornu, vím že nejlépe bude držet se u lesů a hor, takže Fangorn, Mrtvý les, a pak k Morii, snad mě trpaslíci nechají projít, z Morie na druhé straně hor už mě snad navedou....
Na shledanou
vyšvihnu se na koně ve stáji a pobídnu jej, tryskem se vydám k mokřadům, kde bych mohl setřást stopaře, alespoň doufám....
Elesarův dědic....

Marduk – Konečně Fangorn

Konečně vaše společnost vstoupila mezi první stromy tajemného Fangornu. Kdysi dáno tyto stromy žily, hýbaly se a enti je ochraňovali. Jenomže, kde je nyní entům konec?

Les byl podivně ztichlý a visel nad ním pach smrti. Nebyl to příjemný pocit… Ani žádný pták se neozval, žádné zvuky typické pro les, jen vítr se bezútěšně proháněl v korunách stromů. Kam teď? Ono, jedna věc byla dostat se do Fangornu a druhá najít králova bratra Daylana. Fangorn byl stále obrovský, i když už ne tak, jako za dávných časů. Přesto byl stále nebezpečný…

Vydali jste se tedy jen tak lesem, zvědaví, kam takto dojdete. Bylo to nebezpečné, to jistě, ale co jiného vám zbývá? Vítr k vám z hloubi lesa najednou přinesl podivný zvuk, něco jako táhlé zavytí obrovského vlka. Ten zvuk tak náhle prolomil zlověstné ticho, ale rozhodně vás nijak neutěšil. Jde tu z toho mráz po zádech…

Jak se tak kradete mezi stromy, najednou zaslechnete jakési výkřiky, jakoby výkřiky radosti, i když slova nerozeznáte. Vydáte se tedy po onom zvuku a netrvá to příliš dlouho, než narazíte na první mrtvoly. Trpaslíci, elfové a zjevně Rodamirovi vojáci. Tak proto se nad lesem vznáší smrt – odehrála se tady bitva a to nejspíše nedávno. Možná tady bude někde i sám Daylan…

Roklinka

Sailon náš příchod očekával, proto jsme na setkání s ním dlouho nečekali. Když jsem byl v těchto místech naposledy, pánem byl ještě Elrond, ovšem ten již před dlouhými roky odplul s jeho následovníky za moře, a tak správa Roklinky zůstala na Sailonovi a většině posledních elfů ve Středozemi.
Proběhlo přivítání z jeho strany, následně jsem odvětil.
"Ano, jsem to já. Děkuji Ti za přivítání zde v Roklince, Sailone."
Když jsem byl požádán, abych je dva nechal o samotě, nemohl jsem nesouhlasit. Pronesl jsem větu na rozloučen a odebral se projít si tyto místa, abych si alespoň z části vzpomenul na doby minulé a též vyzvědět od místních elfů co je nového.

Fangorn - Les či pohřebiště?

"Fangorn! To je hošani atmosféra!" poznamená docela vzrušeně Farim.
Já i ostatní nemůžeme udělat nic jiného, než potvrdit jeho slova.
Farim se rozkročí, protáhne si ruce, a z jeho útrob se vyloudí takový zvuk, něco jako chrčivé
zívnutí, a přitom se tak napřímí, až se málem praští do větve nad sebou.
"Pojďme, nepřišli jsme sem prohlížet si stromy a estetiku tohohle místa, ale najít Kladiva."
svou poznámku zabiju další poznatek směrem od Farima přímo v zárodku.
Rolin si odfrkne, asi že by byl pro to, abychom pokračovali. Ale při pohledu na Uldana vidím jasně, že je z tohohle lesa trochu vybobkovanej. "Vzchop se, Uldo! Není se čeho bát!"
zkusím ho trochu povzbudit, i když nevím, jestli to bylo vůbec trochu úspěšné. 
Farim se už protáhnul, jedna větev to sice nepřežila, ale lesu to, doufejme, vadit nebude.
"Mrháme tady časem! Čím dříve najdeme Daylana, tím dříve od tud můžeme odejít...
doufám, že je to pro tebe dostatečná motivace!" poznamenám trpce k Uldanovi, protože prostát tu celý den rozhodně nehodlám.
Jdu, ať se jim to líbí nebo ne, však oni stejně půjdou, mám polovinu zásob na zádech, hehe!..
pomyslím si škodolibně, a vykročím přímo za nosem.
"Hoj! Doufám že nemáš v úmyslu nás tu nechat!" zvolá Farim, a uslyším dusot jeho nohou, jak mě vcelku hravě doběhne. Rolin jde po mé levé ruce, toho jsem si málem nevšiml...
"N-ne-nemáte v plánu mě tu nechat? Ž-že ne?!" zakřičí Uldan, trochu vystrašeným hlasem. Proč jsem ho sem vůbec bral? Měl jsem ho nechat doma, pěkně podzemí...
probleskává mi hlavou, když se trochu nazlobeně vracím za Uldanem.
"Jsi trpaslík, nebo hobit? HM?!" vybalím najednou na něj trochu výhružně.
"Já, t-" snaží se trochu koktavě o odpověď Uldan.
"TRPASLÍK NEBO HOBIT??!!" pokračuji už nazlobeně..
"Ho-..t-teda trpasslík!" odpoví už trochu jistěji Uldan.
"No proto, tak už s sebou hni, nebo začnu zapouštět kořeny!" zakončím kysele, a poplácám Uldana po zádech. Ten už konečně doklusá za námi, a jsme připraveni pokraovat.
"Jdeme!"

Pokračujeme v cestě Fangornem, ale vše se nezdá v pořádku...
Snáží se tu takové neobvyklé smrtící ticho...
Jsem trochu pověrčivý trpaslík, toto se mi vůbec nelíbí!...
bleskne mi hlavou, když trochu zpomalím tempo, a pozoruji stromy, jak velmi tiše šustí ve vánku. Je to příšerné ticho, a co ptáci? Jako by tu žádní nebyli...možná nejsou...
trávy je tu jen po málu, takže naše kroky nejsou hlučné, jen pár větviček.
Vzpamatuj se, už jsi na tom stejně jak Uldan! protřepu hlavu, a řeknu si, že to nic nebylo.
"Pokračujeme! Nic to není..."pronesu opět ke své družině, a dám znamení k postupu.
Snad to nic nebylo... pomyslím si chmurně.
"Raaaaauuuuwwwrr!!!!!!!" najendou protne vzduch, a zasáhne naše ušní bubínky jako ostrý kámen. "co to k čertu bylo?!" zeptám se, samozřejmě aniž bych čekal odpověď.
Tasím svoji válečnou sekeru, a rozhlížím se kolem. Vlevo..nic....vpravo...nic..ve předu...
osud který nás nemine...hm... uvažuji, zatímco  napětím nedýchám.
"Mějte oči na stopkách a uši na špičkách!" oznámím trochu tiše svému týmu.
Oči na stopkách jablek jako chamtiví lidé, a špičaté uši jako elfové...hm...tomuhle se radši pro příště vyhnu...zní to dost divně, teď když si uvědomím, z čeho to vyplívá...
pomylsím si podmračeně, ale postupuji opatrně vpřed, sekeru tisknu v rukách.
Jestli budeme pokračovat takovýmhle tempem, tak se k němu nedostaneme nikdy!
A co na tom, jesli nás napadnou nějaké výmysly přírody...pokud se tak má stát, stane se!
Pomyslím si, a potichu se pro sebe zabručím, a zvýším tempo.
Trochu povolím sevření sekery, a svěsím ji trochu směrem k zemi, ale v žádném případě nepouštím.
"Hněte se bando, jinak tam nedojdeme ani za měsíc!" pokřiknu lehce popuzeným tonem hlasu. Znovu vykročíme přímo směrem do středu Fangornu... Tentokát už se sekerou v ruce.
Něco visí ve vzduchu...ta aura tohohle místa se mi nezdá!... přemítám v hlavě, mezitím co pokračuji opatrně vpřed. V cestě mi stane kmen stromu a nějaké větve.
Gnch....gnn....sténám, když je odhrnuji od sebe, abych mohl projít dál.
Scéna, na kteoru se mi naskytne pohled mi málem vyrazí dech.
Mrtvoly....spousta mrtvol...elfové...lidé...trpaslíci...ale počkat! Vidím nějaké přeživší trpaslíky!
Radují se, zřejmě z vítezné bitvy... Ale musejí mít velké ztráty! Napadá mne, při pohledu na zem pokrytou mrtvolami. Někteří trpaslíci se radují, jiní klekají u některých svých druhů...
je to srdcervoucí podívaná...
"U všech chlupatých!!!..." vzdechne Farim, když se také prodere větvemi, a spatří onu podívanou. Uldan, se zdáv ještě vybobkovanější než dřív, zatímco Rolinův výraz je zamračený, zkoumavý.
Vykročím vpřed, abych pomohl těm trpaslíkům. Pokynu ostatním, aby mne následovali.
"Pomožte těm zraněným! Nařežte oblečení na obvazy a namočte je do vody!"
zavelím přátelům. Sice nejsem oficiální "vůdce" našeho týmu, ale myslím, že ostatní to tak vnímají. Jeden trpaslík mne obzvlášť padne do oka...On se snaží pomoct elfce? Hm, a to válečné kladivo vedle, ano, není pochyb, musí to být ten Daylan Kladivo! bleskne mi hlavou.
Přiklsuám k němu, a chvíli sleduji tu elfku. Asi to pro něj je drahocenná osobnost...
hm, i když je to elfka, musím zkusit co je v mých silách! Ztratit blízkého bolí stejně jak u trpaslíka, tak u elfa! bleskne mi hlavou. Pokleknu k tomu, o kterém si myslím, že je Daylan,
jenž se sklání nad bezvládným elfčiným tělem. "Ještě ji možná zachráníme, Daylane!"
oslovím ho, a začnu si prohlížet elfčina oškilvá zranění. "Jsi také těžce zraněn, ustup, prosím.
Potřebuješ být také oštřen. Ale z tvého výrazu soudím, že elfka je na prvním místě,hm?"
pokračuji, mezitím co vyhodnocuji, co by byla potřeba udělat.
"Uldane! Hoď mi nůž, potřebujem obvazy, a taky vodu! A taky přines nějaké jídlo, pomůže to obnovit těmhletěm trpaslíkům sílu, jak opět přijdou k sobě!" zakřičím na Uldana, nějakých těch pět-deset metrů daleko. Uldan mi rychle podá nůž, jak ke mě přiklusá, a také mi k nohám hodí vodu. Hmm...žádné vhodné poblíž, nu což, použijeme moje... pomyslím si trochu smutně, ale bez váhání ze sebe ztrhnu plášť, a nožem ho přeříznu na dva kusy, pak ho pošplíchám vodou, a začnu to omotávat pečlivě kolem zranění té elfky.

Sieň

Pri reči toho mladého muža sa usmejem.
"Je mi cťou spoznať ťa, Barthaenor. Moje meno je Alya. Som polelfkou z Ithilienu i z Rohanu."
Naznačím hlavou úklon a pri otázke, akou rečou má hovoriť, len myknem plecami a odvetím:
"Ak chceš hovoriť elfsky, prosím, budem rozumieť. No podotýkam, sindarčinu ovládam lepšie než jazyk vznešených elfov. A takisto hovor pokojne spoločnou rečou či rečou Rohanu, budem ti rozumieť. A čo ty, Isilwen? Predpokladám, že tebe nerobí problém žiadna reč," poviem s podtónom uznania a stále sa pri tom usmievam. Dušu mám však nepokojnú. Čo sa od neho dozvieme? Potvrdí sa môj odhad, že tam vonku sa čosi deje?
Tanier, čo mám pred sebou, je síce plný jedla, no na to je ešte čas. Oveľa dôležitejšie mi prídu novinky z vonkajšieho sveta.

Roklinka

Miluji jízdu na koni, s dobrým koněm je to úžasný pocit svobody, když pádí rozlehlou krajinou a v kopytech mu mizí jedna míle za druhou, ale s letem na orlovi se to v žádném případě nedalo srovnat. Lehce a měkce jsme letěli nad krajinou, lesy střídaly louky a řeky na nás vrhaly prasátka svítajícího slunce, obloha na východě rudě žhnula a pomalu ukrajovala tmu.
V tu chvíli letu jsem byla naprosto svobodná, zvedla jsem ruce nad hlavu a nechala vítr aby čechral vlasy, zavřela jsem oči a užívala si ten pocit svobody, zasmála jsem se nadšením a pak se rychle uklidnila, co by si o mě Legolas pomyslel? Že tu výskám jako malá holka?

Po pár hodinách letu začali orli klesat k zemi a před námi se objevila Roklinka, rozbušilo se mi srdce. Roklinka...místo krásných vzpomínek na dětství, místo kde jsou elfové v bezpečí, ne jako tam venku, kdy se na nás pořádají štvanice jako kdybychom byli jen pouhá zvěř. Usmála jsem se a sledovala její krásu, bylo tu však docela ticho a skrývala místa, ze kterých na mě dýchl dech smutku.
Kde jsou ty časy elfů? Proč pominuly? pomyslím si smutně a seskočím z orla, hlubokou úklonou a elfsky mu poděkuji: "Děkuji ti příteli orle, měla jsem z letu strach, ale nic se té svobodě na tvém hřbetě nevyrovná!"
Orel jen pokývne hlavou, zakřičí a svými křídly rozvíří prach, když odlétá. Ještě chvíli se za ním dívám a vstřebávám všechny pocity z letu.

Podívala jsem se na Legolase, je na čase najít Sailona pána Imladris. Jenže to nebylo třeba, otočila jsem se a co nevidím, pán Sailon k nám kráčel přes nádvoří, přímo z něho sálalo elfské moudro a já si v porovnání s ním připadala tak obyčejně.
"Aiya!" uctivě jsem pozdravila v elegantní pokloně. Pán Sailon nás vřele přivítal a já za jeho přivítání byla ráda, konečně jsem někde, kde svým příchodem nevzbuzuji jen úlek a povídačky. Šťastně jsem se usmívala a poslouchala můj rodný jazyk. Pán Sailon poslal Legolase si odpočinout, zatímco se mnou si chtěl promluvit, byla jsem unavená po skoro probdělé noci, letu na orlovi a strachem o Věrného Přítele, ale kývla jsem a pána Sailona následovala. Nic nebylo důležitější, než vyřešit otázky kolem pravého následníka trůnu a svržení Rodamira. Můj odpočinek mohl počkat.

Tiše jsem následovala pána Sailona na bezpečné místo a sledovala okolí Roklinky.
Konečně se pán Sailon zastavil a pokynul mi abych se posadila na lavičku, vděčně jsem nabízenou možnost usazení přijala a očekávala, co mi pán Sailon poví? Co nového se dozvěděl?

Roklinka- soukromý rozhovor se Sailonem

Konečně se zastavil a pokynul ti, aby ses posadila, sám však zůstal stát, se založenýma rukama za zády. Vážně na tebe pohlédl, takovým podivným pohledem, díky kterému jsi měla pocit, že vidí i do tvého nitra. Pak promluvil, jeho hlas byl vážný a tichý.

„Vím, kdo jsi, Elenyo. Znám ten šperk, který nosíš na krku. Ó ano, vím, komu patřil před tebou. Patřil tvé matce, Arwen Večernici. Ano, nediv se, znám tvůj původ.“ Se založenýma rukama přešel k oknu, u něhož se zastavil zády k tobě.

„Mnohé věci mi jsou odhaleny, stejně tak i tvůj životní příběh. Vím, že ses tajně narodila Arwen Undómiel v Lothlórienu před dlouhými časy a vím, že tvým otcem byl Aragorn Elessar. Ano, o dítěti - o tobě vědělo jen pár elfů a ještě méně lidí. Máš těžký život Elenyo Ztracená hvězdo. Utajované dítě krále a elfky, jenž se vzdala nesmrtelnosti. Odsouzená k osamocenému životu, zatímco jeho další děti rostly a žily v přepychu. Milovaná, ale utajovaná… Velmi kruté. Ale přesto nosíš Večernici a nyní jsi to ty, na kom leží Osud celé Středozemě. Tak bylo předurčeno a tak se stane. Jsi Aragornův dědic, dávno jsi mohla usednout na trůn a vládnout spravedlivě…“ Otočil se na tebe a probodl tě zkoumavým pohledem. „A přece jsi to neudělala. Proč? Tuším, že víš něco, co mi zůstává skryto… Prozraď mi, proč jsi přijela do Roklinky. Jaké poselství přinášíš? Naději či zatracení?“

Legolas – Roklinka

Imladris… tak nádherné místo… jako pohlazení po duši, když venku vládne temnota a nepokoj. Roklinky se to zatím nedotýká, stojí tady, v nádherném údolí netknutá a téměř nezměněná takové věky a stále je nádherná…

Procházíš se zahradami a sem tam potkáš několik elfů, kteří si tě se zájmem prohlíží, usmívají se. Z domu se ozývá líbezný zpěv a v zahradách pokřikují ptáci. Ano, vzpomínáš si na doby, kdy jsi zde přijel, jako zástupce své rasy na poradu. Jistě by bylo zajímavé, kdyby se i nyní konala porada…

Přemýšlíš, koho oslovit, když tu tvé kroky zamíří do hodovní síně, plné lákavých pokrmů, ovoce a nápojů tak sladce vonících… Ale tebe nezaujme ani tak jídlo, jako podivná skupinka na konci stolu. Spatříš člověka, elfku a další ženu. Ti by možná mohli něco vědět…

Roklinka - soukromý rozhovor se Sailonem

Seděla jsem na lavičce, zatímco Sailon zůstal stát, pohlédl na mě a já v tu chvíli měla pocit, jako by viděl snad až do mého nitra. A pak promluvil, jeho hlas byl vážný a tichý.

Rychle jsem sáhla po šperku po mé matce, ano opravdu patřil Arwen Večernici a on věděl, kdo jsem! Jaký je můj původ a vlastně i úděl, úděl před kterým prchám celý život, nechci, já nechci sednout si na trůn a shora shlížet na všechny lidi pode mnou. Chci pomáhat, ale ne jako královna, ale jako naprosto obyčejná součást. Nechci aby ke mne všichni shlíželi s úctou, k čemu mi byl takový život?

Utajovali mě a já za to byla ráda, děkovala jsem všem bohům za mého bratra, který usedl na trůn místo mne a já se mohla stát hraničářkou, pomáhat tam kde bylo a stále je třeba.

Podívala jsem se na Sailona, po celou tu dobu, co mluvil, jsem seděla s hlavou sklopenou a sledovala stříbrný šperk, to co mě dělá tak dlouhověkou, bez něho bych den za dnem pomalu umírala, jako moje matka, když ho dala otci. Sailon stál u okna, ruce založené a dál mluvil.

Najednou se otočil a probodl mě zkoumavým pohledem.

Proč nevládnu Středozemi? moje myšlenky byly splašené a já jen tak steděla a sledovala Sailona, hluboko ve svých myšlenkách, vzpomínkách a bolesti, kterou probudil.

Jsem přeci právoplatnou dědičkou trůnu. Už více jak 400 let mám právo na trůn a přesto jsem dopustila... na tvářích se mi objevily slzy, Sailon znovu opakoval svoji otázku nevšímaje si mých slz, i slzy patří k dědicům trůnu, i slzy pokrývají zemi při kralování a hlavně teď, když se lidé bojí...

"Přináším Naději, naději která snad odčiní mé provinění proti Středozemi." selhal mi hlas a slzy se skutálely z mé tváře až k zemi. "Vím, že jsem to já, kdo by měl na trůn usednout, pokud by byl krutovládce Rodamir svržen, ale..." zhluboka se nadechnu a přejdu do obecné řeči: "Je tu ještě jeden právoplatný dědic, dědic z rodu mého bratra, ten který své dědictví si nese v krvi po celé 4 staletí a přesto se narodil před snad dvaceti lety?" dopovím mé poselství, se kterým jsem opustila svůj domov Temný hvozd.

"Říkáš tedy, že je zde právoplatný dědic, ten který má ve své krvi krev slavných králů?" zeptal se mě Sailon, jako by nevěřil tomu co právě slyšel. Přišla jsem opravdu s nadějí?
Němě jsem přikývla a setřela slzy z mé tváře, byla jsem odhodlána právoplatného dědice najít, i když mě v nitru sžíraly pochybnosti a připadala jsem si, jako bych byla ten největší sobec. Kvůli tomu, že jsem se nároku na trůn schovávala, jsem Středozemi odsoudila k pomalému zániku, co by se stalo, kdybych svůj úděl přijala? Byl byl Lothlórien stále krásným jako dříve? Byli by elfové pro lidi opravdu skuteční a ne jen postavy z pohádek?

"Najdu ho a pomůžu mu získat to, co mu právem patří a ty Sailone o mém původu stále nic neříkej. Nechci...nechci aby mě odsoudili i další, stačí že se s tím užírám sama!"

V Roklince – věci se dávají do pohybu

„Pokud je tomu vskutku tak, musíme okamžitě začít jednat.“ Netrpělivě přešel k oknu a zase zpět. „Okamžitě svolám Radu. Tak jako před věky Elrond, tak i já nyní povolám spojence a zástupce svobodných národů Středozemě! Svolám Radu, na níž se rozhodne o dalším osudu Středozemě. Je sice jen mizivá naděje na úspěch, ale přesto je a z dávných událostí, z doby Války o Prsten jsme se naučili jednu důležitou věc. Že naděje je pro národ velmi důležitá a že bez ní by se nikdo daleko nedostal…“ Na chvíli se odmlčel, aby pohlédl na Elenyu. „Neměj obavy Padlá hězdo, tvé tajemství zůstane uchováno, budu jej střežit stejně jako před věky Elrond. Je jen na tobě, kdy ho prozradíš jiným.“

Rychle přešel opět k oknu. „Stahují se mračna a schyluje se k bouři. Rodamir den ode dne sílí a povalá do války mnoho spojenců… I my budeme potřebovat spojence, sami to nedokážeme.“

V tu chvíli před okno slétl onen velký orel spolu se svými druhy, kteří Legolase a Elenyu přinesli, jakoby tušili, že je Sailon nyní potřebuje.
„Páne Orlů, nyní tě žádám o naléhavou pomoc! Sále máme spojence, dokonce i mezi lidmi. V Gondoru se stále nalézá jedno svobodné město, jež odolává nátlaku.“

„Já vím Sailone, vím, které myslíš. Dol Amroth, sídlo pevných, čestných mužů.“

„Ano, Dol Amroth, poslední svobodné město. A právě tam se nachází naše naděje – dost silní spojenci. Žádám tě, aby ses neprodleně vydal do Dol Amroth a předal nynějšímu knížeti mou prosbu o pomoc.“
Orel přikývl, rozepjal křídla a vzlétl k nebi. Nyní se Sailon otočil zpět. „A i já mám ještě nějakou práci, dost naléhavou, musím toho mnoho vykonat, před tím, než svolám Radu…“ A odešel z místnosti.

***

Zanedlouho potom se Roklinkou roznesla zpráva, že se chystá Sailonova Rada, na které se bude projednávat Osud Středozemě. Mluvili o tom všichni elfové, v zahradách, i v domě. Vypukl neklid a ve vzduchu bylo cítit napjaté očekávání… Jedna věc však byla jasná – věci se daly do pohybu.

Po bitvě

Pláč, nářek a tuny krve. Probouzím se v nánosu bláta celý promočený. Pomalu vstávám na jedno koleno, abych se porozhlédl po okolí. Výhra byla na naší straně. Pozoruji mrtvé tělo elfa v kaluži krve. Ale za jakou cenu…
Mnoho mrtvých a ještě více raněných..přesto žijeme. Odhazuji helmu do bláta a otírám si krve z obličeje. Pak si náhle uvědomím.
„Kiara!“ Vykřiknu a snažím se vstát, ale díky bolestivé ráně na boku to nelze. Plazím se tedy až k nehybnému tělu elfí bojovnice. Cestou minu mrtvého vojáka s rozdrcenou lebkou od mého kladiva, které leželo opodál.

„Kiaro! Kiaro!“ Křičím když před ní pokleknu. Její ošklivá rána je zarudlá krví. Celé její tělo je od bláta a krve. Přesto tiše ale zřetelně dýchá. Odhrnuji ji vlasy z tváře a snažím se jí uvolnit její zbroj, aby se jí lépe dýchalo. Celý svět se mi točil před očima. Cítil jsem se velmi sláb ale starost o Kiaru mne držela na nohou.

Ani jsem nepostřehl příchod dalších trpasličích bratrů. Nevím od kud jsou, nevím zda jsou z Fangovu nebo od nikoud jinud. V ten moment mi to bylo jedno. Jeden trpaslík ale znal mé jméno a přiklekl také k tělu. Cosi povídá o mém zranění, ale pak uzná, že se mnou nebude hnutí. Asi je to felčař podle jeho chování a k přístupu zraněným. Sleduji jeho počínání bezeslov ale přesto promluvím.
„Děkuji za pomoc, bratře. Kiara to jistě ocení, až se probere“ Poplácám ho po rameni a v hlavě přemýšlím od kud ho jen znám.

„Orime! Seskup zdravé vojáky a vytvořte nosítka pro raněné! Vyrážíme zpět do tábora!“ Křiknu na svého přítele, který byl snad jako jediný bez škrábnutí. Byl to dítě štěstěny. Více štěstí než rozumu..

Pomalu vstávám a nechávám mladého trpaslíka pracovat. Na otázky bude čas později.
Rozhlížím se po bojišti plném těl a cosi mne zaujme. Ano! Voják v brnění v barvách Rodamira. Vyrážím v rychlém klopýtavém kroku směrem k němu. Pokleknu na jedno koleno a přikládám dýku k jeho krku. Jeho bodná rána byla ošklivá a krev vytékající z úst jistě nebyla přívětivá. Přesto žil.
„Jak víte o plánovaném útoku! Mluv, dělej!“ Křiknu na něj a dýka tvoří krvavou čáru na krku.

Faelleth – Dol Amroth

Dol Amroth – poslední ze svobodných měst v Gondoru, poslední, které stále věří v návrat krále, které stále věří v naději… A právě na tobě ležela tíha zodpovědnosti za něj, i když naštěstí jsi vždy měla při ruce Hedara – moudrého, čestného velitele Dol Amrothských vojáků. Často ti radil, když sis nevěděla rady a za to jsi mu byla vděčná…

Ano, Dol Amroth byl sice stále svobodným městem, avšak držel se jen velmi ztěžka a i tady už pomalu začala dosahovat Rodamirova ruka, čemuž nasvědčoval nedávný požár přímo uprostřed města. Naštěstí byl bez větších následků uhašen, ale i tak to byla zlověstná událost. V tomto čase bylo opravdu těžké vládnout tomuto městu a udržet ho, ale ty jsi byla odhodlaná se nevzdat, rozhodně ne bez boje…

Seděla jsi ve velké síni v pevnosti, v křesle, které představovalo trůn, když před tebe jeden ze statečných vojáků, ten, který zachránil malé dítě před uhořením, předvedl toho člověka, který požár ve městě způsobil. Bylo třeba zjistit, kdo mu to nařídil a proč, i když to bylo docela zjevné… Ale povinnost je povinnost, to na tobě nyní bylo vyslechnout ho a vynést nad ním rozsudek.

Dol Amrothská sieň

Uich gwennen na 'wanath ah na dhín.
An uich gwennen na ringyrn ambar hen.
Boe naid bain gwannathar,
Boe cuil ban firitha.
Boe naer gwannathach

Kde sú tie časy Bielych kopulí, čo v letnom slnku boli pre pútnikov sťa maják, volajúci ich domov? Kde sú tie časy rekonvalescencie, keď kráľovstvo Gondoru žilo v zlatom veku vlády Elessara? Nie, nie, nemôže to tak byť... Vždy je nádej. Vždy je viera. A vždy tu budú slobodné národy, ktoré pozdvihnú svoje hlasy a meče, aj keby ako jediní mali stáť v temnote sťahujúcej sa k nim, každým dňom bližšie. Pretože toto je doba, kedy dobro sa stalo len predmetom legiend, rozprávaní dlhovekých elfov o časoch dávno minulých, ktorých odkaz sa nesie v ich ťahavých, smutných piesňach... Ako vzduch pred búrkou, nekonečný lament, ťažké srdcia zronené časom... Všetko vymizne... Všetko skončí.

Avšak viera je neochvejná, večná a prináša svetlo tam, kde sa rozhodne pobudnúť. Dúfa, verí, vie, zlyhanie pre ňu nie je možnosťou. Je ako svetluška, čo v temnotách ukáže cestu, osvetlí ju a vedie naše kroky po chodníkoch dávno zabudnutých, o ktorých už takmer nik nevie až k vytúženému cieľu. Samotný Eru ju vytvoril v Piesni, aby nám dokázala, že nič nie je stratené a že dobro... má vždy šancu. Lenže ako sa pohnúť? Ako ďalej ísť, keď už nieto síl, už nieto stôp na chodníku? Ako veriť, keď všetko ostatné zlyhalo...?

Faelleth sedela vo svojom kresle, s tvárou v dlani a mnula si tak znavenú tvár. Dol Amroth bol na pokraji anarchie. Všetko stálo na krehkých základoch stebla nádeje, ktoré sa lámalo a už nebolo úniku, ani mužov, ktorí by dokázali znova povstať. Nádej vzbudená v ich srdciach bola ubíjaná každým vojakom, ktorí prešiel bránami mesta na štíte. Každým poslom zlých správ, ktorý tvrdil zakaždým len to isté - Rodamirova moc vzrastá každým dňom. Je nezastaviteľná, ako choroba, ako mor, čo napadne zem a zničí každé semienko, ktoré by mohlo vyrásť a priniesť život. Je to už nejaký ten rok, čo je kňažnou svojej zeme, no nikdy nevidela ľud natoľko zbedáčený, že by sa dobrovoľne nechal podplatiť, či zastrašiť Rodamirom. Keby len mohla... keby len mala tú moc prísť k bránam Minas Tirithu a zvrhnúť ho, možno stať sa ďalším Správcom a nájsť kráľa schopného, mocného a dobrého, ako bol Elessar, či jeho syn Eldarion. Keď bola mladá, počula od elfov v Imladris toľko príbehov, ktoré hovorili o veľkých činoch Dúnadánov, Arnorských a Gondorských, ktorí pretvorili svet. A my... tak malí, v tomto meste, bojujeme o prežitie. O slobodu, ktorú im berie človek! Nič, len človek smrteľný, slabý, stárnuci! Ak by len mal niekto odvahu, dosť silný hlas na to vzburcovať všetkých, postaviť sa proti svojmu vykorisťovateľovi! Nie, boja sa... Ľud sa bojí. Dokonca, musela sama priznať, že aj ona sa bála zajtrajška a toho, čo znovu prinesie. Mala taký strach o to, čo miluje, čo je jej blízke. Nie, nemala strach z neho. Aj napriek tomu tu sedela a pred ňou ďalší, čo zapredal svoju česť.

"Ak dúfaš v smrť v hanbe, ktorú si si sám spôsobil svojími činmi, nedoprajem ti ju." Povedala zrazu a unavený pohľad spod viečok upriamila na muža. Hlas mala však pokojný, ale nekompromisný.
"Nemusíš mi nič vysvetľovať. Tvoje deti hladujú a manželku zmáha choroba. Čokoľvek, čo ti Rodamir sľúbil, nesplní to. Ale podľa zákona by si mal byť navždy uvrhnutý do žalára. Akú môžem mať záruku, že ak ťa pustím, neurobíš to znovu?" Pomaly vstala a zišla po troch schodoch, ktoré ju tak dávali na najvyššie miesto v sieni.
"Budeš vykázaný. Ty, aj tvoja rodina budete vysťahovaní za hradby mesta a kým budem nažive, nevkročíte sem bez môjho vedomia. Povedz Rodamirovi, že Dol Amroth nikdy nebude jeho. Radšej ho vypálim do tla, ako by malo padnúť do jeho rúk. Z vojny s nami nebude mať žiaden úžitok, lebo táto pôda bude posypaná soľou a nenájde tu nič iné, než smrť." Dokončila a s mierne nadvihnutým obočím sa pozrela na zradcu, čakajúc na jeho reakciu. Mohol sa ešte obhájiť, no ak by ho tu ponechala, dozaista by morálka mužov upadla. Nechcela ho však zabíjať, ani nechať zhniť v žalároch... Prečo by aj, keď to bol čin zúfalstva, nie nenávisti. Taká nebola. A nikdy nebude.

Aragorn – Nebezpečná cesta

Pobízel jsi koně a spěchal jsi. Neustále jsi totiž měl dojem, že tě sledují, že za sebou slyšíš zvuk kopyt na kamenité cestě, ale když ses ohlédl, nikoho jsi neviděl…

A tak cesta ubíhala, nebe se zatáhlo a začalo lehce pršet. Ledové kapky smáčely tvé oblečení a pak se rozpršelo hustěji. Déšť utvořil souvislý proud a hlasitě bubnoval o listí stromů a kamení na cestě. Už jsi trochu polevil v pozornosti a navíc ti ten déšť znepříjemňoval cestu a byl jsi nucen zpomalit. Jenomže netrvalo dlouho a za tebou se skutečně ozval zvuk kopyt, v hluku deště těžko rozeznatelný, ale přece jen tam byl. Ozvalo se i zaržání a nějaký nejasný lidský výkřik. Našli tě!

V tomhle počasí, na kluzké cestě by nebyl zrovna dobrý nápad cválat… Tvůj kůň by mohl lehce uklouznout, ale oni byli těsně za tebou! Pokoušel ses aspoň rychle klusat, stále byla naděje, že jim unikneš, anebo bys třeba mohl odbočit z cesty, ale všude kolem byly jen travnaté pahorky, žádný úkryt v dohledu…

A pak se před tebou náhle zjevili dva Rodamirovi vojáci a další byli i za tvými zády. Zjevili se tak náhle, že se tvůj kůň splašil, postavil se prudce na zadní a ty jsi spadl. Kůň se rozběhl kamsi pryč, zatímco tys ležel v bahně a nad tebou se tyčili dva vojáci a další tři právě dorazili z opačné strany…

Útěk nebo smrt


Bylo to rychlé, déšť a dlažba cesty, kopyta koně po ní skouzly ve chvíli kdy jsem chtěl zabočit do houštin a mít větší šanci se ztratit svým pronásledovatelům, vzepjal se na zadní a já skončil na zádech, chvíli jsem byl bez dechu ale po chvíli jsem je viděl jak se na koních motají kolem mne...
Nedostanete mne...
Rychle sem se protočil pod nohamy jednoho z koňů ke kraji cesty a sjel z malého srázu, asi dva sáhy pod cestu, tam jsem se postavil a tasil meč....
Nechte mne jít, a až bude po všem, budete se mít lépe než za Rodmira, pokud jste muži západu, a máte v sobě ještě krev svých otců, a chcete aby se na trůn Gondoru vrátil právoplatný král z Elendilovi linie, odjedete, pokud chcete sebe i celou zem uvrhnout do zkázy války kterou proti němu ostatní povedou a nepřátelé gondoru jen čakají na to až se tak stane...Jsem z Elendilovi linie, mým přímým předkem je Aragorn Telchanor, Obnovitel....Jaké je vaše rozhodnutí? Chcete se mnou bojovat a dovést před někoho kdo ničí tuto zem a vaše domovi? Nebo mě necháte jít? Co říkáte? Chcete žít ve strachu z příštích dnů nebo vidět na trůně někoho kdo bude Gondor spravovat ve prospěch lidu ne jedince....
V rukou sevřu meč a zadívám se jím do očí....
Co říkáte?
dívám se kolem sebe kam bych mohl v případě začít utíkat a také se přípravuji na boj....
Muži Západu, Numerojci, kdo z vás se postaví Elendilově dědici, kdo se postaví kapitánovi severní říše?
Vím že riskuji až příliš, ale třeba jsou to dobří vojáci.....
Nechte mne jít a já na vaše činy nezapomenu až na Citadele zavlaje zástava krále!

Roklinka

Procházení si tohoto místa, které je pro naší rasu posvatné již několik tisíceletí, místa kam nikdy nevkročila noha nepřítele, mi zabrala téměř celé odpoledne. Roklinka se rozpíná na velké ploše a tak než jí člověk projde a pokochá se jejími krásami zabere nějaký ten čas.
Vyhládlý jsem zamířil zpět na hlavní nádvoří, kde se nacházela i hodovní síň. Ani ta se za ty staletí, až na pár drobných úprav nezměnila.
Vešel jsem dovnitř a rozhlídl se po místnosti. Byla prázdná, pouze na konci, směrem od dveří, seděla skupinka elfů, nevšímal jsem si jich. Zamířil jsem ke stolu a usadil se. Natáhl jsem ruku pro hrozny a do číše jsem ze ždbánu odlil červené víno.
Skupinka, kterou jsem při vstupu zaregistrovala, o něčem hovořila, avšak nebylo je slyšet. Když v tom mi blýsklo. Vstal jsem a vzpřímenou chůzí zamířil právě k nim. Když jsem stál s odstupem pár metrů promluvil jsem.
"Dobré odpoledne, přátelé."
Tato věta je přiměla podívat se na mě, pokud tak ještě nečinili.
"Omluvte mne, že vás vyrušuji. Jsem Legolas, syn Thranduilův. Mohu vás poprosit, zda-li by jste mi nesdělili informace o dění ve Středozemi? Cítím, že se nějaké zlo vznáší ve vzduchu, a že se něco chystá. Rád bych se o tom dozvěděl nějaké informace."

Fangorn - S Trpaslíky

Dýkou nařežu dva sáhy obvazů, to by pro tu elfku mělo stačit. Nejsem žádný léčitel, ale 
první pomoc umím...snad...
Pak si připravím krátkodobou "pracovní plochu". Je tu vskutku spousta těl, krve, zbraní, šípů, a kdo ví čeho ještě. Prostě to loktem odhrnu stranou. Přejedu jím po zemi, odhrnu nějakou dýku, 
přelomené kopí a dva šípy, a ještě něco, co možná tvarem připomíná končetinu.
Nemůžu se ale moc zdržovat, jinak s tou elfkou bude ámen. Obvazy rozprostřu na zemi, a pocákám je vodou z měchu. Pak elfku otočím, dám jí ruce podél těla, a nohy narovnám, pod hlavu dám měch. Sundám si lehce ušpiněné rukavice, a odhrnu elfce triko z oblasti břicha.
Je tam podlouhlý šrám, táhnoucí se z levé strany na pravou, přímo přes břicho.
Vytéká z něj trocha krve. Sice ne moc, ale v závěrečném efektu by to mohlo přijít smrtící.
Asi byl způsoben mečem, naštěstí není hluboký. Bez váhání hrábnu po provizorním obvaze, zkontroluji, jestli je pořád čistý, a položím ho podél zranění. Pak vezmu ten druhý, a položím ho přesně na ten první, aby se co nejdříve zastavilo krvácení.
Obvaz nechám jen tak položený, nezavazuji ho, zatím, to by mohlo přinést problémy,
takže je to spíš obklad. Čupnu si, a přejedu pohledem po elfce, jestli nevidím ještě nějaké 
jiné závažnější zranění. Po krátké prohlídce se ujistím, že zbývají jen modřiny a škrábance, nic vážného, ale pro jistotu je umyju vodou. Pak si stoupnu, přejedu ji opět pohledem, a zamyslím se na chvíli. Dospěji k závěru, že by neměla ležet na studené zemi. Bylo by lepší, kdyby ležela na něčem lepším. Sehnu se, a vezmu ji do náruče. Porozhlédnu se kolem, a vidím, že trpaslíci vyrábějí jakási nosítka. Po chvíli čekání se mi podaří nějaká nosítka ulovit, a položím na ně tu elfku. Už jsem ji držel docela dlouho, žádná sranda. Ale je docela lehká, na to, jak je vysoká. Někde v tom hluku spatřím úplně zmateného Uldana.
"Hej, Ulde! Pojď mi pomoct tady s nějakou zraněnou elfkou! Nosítka nosí dva, chápeš?!" zahulákám na něj. Uldan přiklusá k tělu elfky na nosítkách. Cosi zabrblá, ale když se na něj podívám, tak přestane reptat, a pomůže mi s elfkou. Zavelím, ať jde za mnou.
Pak se podívám po Daylanovi. Zdálo se, že je mu elfka velmi blízká, tak by ji možná chtěl mít osobně pod dozorem.
Jdu prvně rovně, pak se chvíli otáčíme na místě, a pak uvidím Daylana, jak píchá nějakého Rodamirova vojáka do krku. Podle jeho rozvášnění se do toho dost vžil.
Nasměruji se k Daylanovi, a chvíli pozoruji, co všechno chce udělat tomu vojákovi.
Nechcu se do toho nijak plést, takže ho nechám v klidu vyslýchat.
Až skončí, pokud to nebude trvat moc dlouho, tak ho slovím.
"Elfka je ošetřená, měla by to přežít. Napadlo mě, že bys nad ní chtěl mít osobní dohled,
jelikož k ní chováš asi tak dobré city, jako chováš špatné k tomu vojákovi."
odmlčím se, a pro případ, že by to nepochopil ještě dodám "takže pozitivní."

Faelleth – Dol Amroth

Odsouzený muž pokorně sklonil hlavu. „Má paní, jsi spravedlivá… já… nemám k tomu co říct, je to tak, jak jsi řekla… ale lituju svého činu a raději bych přijal smrt, protože až do svého posledního dne si to nepřestanu vyčítat. Má manželka umírá, stejně jako má malá dcerka, už nemáme naději…“ Víc už neřekl, protože se mu po tvářích začaly kutálet slzy a on odvrátil hlavu.

Je vlastně ještě naděje? Jak dlouho bude trvat, než se Rodamir zmocní i tohoto města? Dlouho jistě ne, Dol Amroth už dlouho nevydrží… A takových, jako tento muž stále přibývá, lidé hladoví a umírají. Ale nemáte dostatek mužů, abyste rozpoutali válku… Zdá se to být beznadějné…

Ve chvíli, kdy stráže odvedou onoho odsouzeného, do síně vtrhne jeden z vojáků.
„Má paní, má paní!“ Volal. „Dorazil posel – až z Roklinky! Přeje si s tebou mluvit, má paní, o samotě! Prý je to velmi naléhavé!“ Vyřídil udýchaně. Celá místnost zmlkla a upřela zrak na tebe, čekajíc, co uděláš…

Daylan Kladivo – Zpět do tábora

Tolik zraněných mrtvých a proč vlastně? O co v téhle zpropadené válce vlastně jde? Nějaký náfuka se prostě rozhodl zničit tuto zemi a vše krásné v ní… Ale tak to přece nejde!

Všimneš si jednoho z živých, spíše polomrtvých vojáků Rodamira poblíž. Okamžitě se na něj vrhneš s otázkou, která tě tíží snad nejvíce. Voják se i přes své těžké zranění rozesměje. Krev, která mu vytéká z pusy, vytvoří rudé bublinky a voják se pak spíš rozkašle, než rozesměje a zachroptí.
„Jak? Jak asi… Měl by sis dávat větší bacha na svá vlastní lidi, to víš, vidina peněz a slávy udělá svoje…“ Opět se rozkašlal, z úst mu vytekl poslední proud krve a on naposled vydechl.

Takže to vypadá, že už ani svým lidem nemůžeš tak úplně věřit. Ale teď je čas, vrátit se do tábora, ošetřit rány a zase se vzchopit. A taky tu byl ten trpaslík, co ošetřil Kiaru… Máš totiž takové tušení, že on nepatří k tvým lidem z Fangornu…

Aragorn – V dešti

Vojáci na tebe s úžasem pohlédli. Sklonili své meče a chvíli na sebe nechápavě hleděli s otázkou v očích. Vypadá to, že byli násilím přinuceni sloužit Rodamirovi a teď jim možná svitla naděje. Jeden z nich skryl svůj meč do pochvy a pak ze sebe strhl Rodamirův znak. Přikročil k tobě a poklek do bláta.
„Můj králi.“ Sklonil hlavu. Ale v tom do něj kopl jiný z vojáků. „Vstávej, blázne! Tohle není král! Aragornova linie byla dávno přerušena, tohle je jen nějaká blázen, co to nemá v hlavě v pořádku.“
Ale jiný zase namítl, „A co když to není blázen? Přece znáte ty povídačky o tom, že potomek Elessara byl zachráněn nebo ne?“
„Jsou to jenom kecy starých báb.“ Zavrtěl hlavou ten, co tě prohlásil bláznem. On zřejmě nepatřil mezi hrdé muže Západu. „Je to zločinec, lhář a blázen, říkám vám. Chopte se ho!“ Nařídil. Jenomže ostatní vojáci ti zjevně uvěřili. Byli to jistě dobří muži, nešťastní a nespokojení, čekající na jakékoli stébelko naděje. A tohle pro ně byla naděje, vyhlídka na lepší dny, na dny Krále…

První se k tobě postavil ten, co před tebou poklekl. „Možná je to bláznovství, ale já ho budu chránit a věřit mu. Copak to nevidíte? Nevidíte ty oči? Nevidíte jeho tvář? On nelže! Má to napsané v očích…“ Tasil meč a ochranitelsky se před tebe postavil. A v tu chvíli se k tobě přidali i zbývající tři, s tasenými meči a odhodláním ve tváři. Ale na druhé straně zůstal stát ten, který ti nevěřil. Nyní si odplivl. „Blázni! Blázni!“ Zařval, skočil na koně, pobídl ho a zmizel za ohybem cesty. V tu chvíli se mraky protrhly a jediný, zlatý paprsek slunce ozářil místo, na němž si stál ty a tví noví ochránci. Naděje vysvitla…

Imladris - sieň

Sedím pri stole v hodovnej sieni a čakám, či sa bude o niečom rozprávať, alebo nie. Už siaham po čaši vína, aby som aspoň uhasila smäd, keď sa stane niečo, čo ma prinúti vrátiť pohár na miesto.
Do siene vojde vysoký svetlovlasý elf, tvár má krásnu ako každý z Eldar a inak nie je ničím zvláštny, ak nevezmem v úvahu, že vyzerá, akoby bol po dlhej ceste a že som ho tu ešte nikdy nevidela.
Predstaví sa. Akonáhle zaznie meno Legolas, priam vyskočím zo stoličky. Obídem stôl, zastanem pred ním a ukloním sa s rukou na srdci.
"Moje meno je Alya, pane. Povedz, si to naozaj ty, elf, čo putoval so Spoločenstvom prsteňa?" spýtam sa, keď sa opäť narovnám a zahľadím sa mu do očí.
"Bohužiaľ, čo presne sa tu deje, to neviem. Ale keď som putovala krajinou od Rohanu po Svažiny, doniesli sa mi všelijaké zvesti, temné aj nádejné. Jedni vraveli, že Rodamirova vláda sa chýli ku koncu, že sa chystá vzbura, ďalší zase, že kráľovi (to slovo priam vyprsknem) vojaci sú v prevahe a ešte dlho sa Stredozem nezbaví toho utrpenia. Ťažko ale povedať, čo je pravda a čo len zbožné želania alebo pesimizmus. To v dnešných časoch nevie nikto."

Nová naděje....


Slunce, v bouři a chladu se prodral paprsek slunce k pěti postavám, ještě překvapeně jsem se zadíval po vojácích,na chvíli vystavil svůj obličej slunci a pak pak schoval meč do pochvy....

Jsem Aragorn, syn Arwenin, děkuji Vám stateční muži, nemohu Vám dát jiný důkaz o svém původu než toto....
stáhnu si rukavici a ukáži jim prsten Barrahirův...
Prsten Barahirův, dědičný znak Numorjské královské linie, a kapitánů Dúnadanů, snad vám tento starý atrefakt dá víc naděje než má slova....
mluvím rychle a pak se vydechnu a zadívám se na ně.....
Do Roklinky, tam musíme a rychle, není čas, nejlépe lesy a horamy, tam kde jsou elfové a trpaslíci, ti Rodmira nemají v lásce víc než utlačovaný lid....
zadívám se na ně a každému podám ruku....
Není čas, nyní jsme štvanci, ale příjde čas, kdy Rodmir zaplatí za vše co spáchal, kdy se mi bude muset postavit.....a já doufám že nebudu sám, již nyní mám 4 gondorské vojáky, a je li to mou pravomocí, pasuji vás na rytíře Západu, nuže vpřed Numerojci, do riskantních dní a nejistých zítřků, ale k naději na to že bílí strom bude opět kvést.

Roklinka - hodovní síň

"Ráda tě poznávám, synu Ukhadův," pokývnu hlavou. "Mé jméno je Isilwen. Jsem dcerou Alatara, který byl jedním z Istari nebo-li čarodějů, jak je lidé nazývají," představím se s lehkým úsměvem.
"V tom máš pravdu," kývnu souhlasně hlavou po Alyině otázce. "Ale pokračujme v naší rozmluvě, tak jak jsme ji začali, v Obecné řeči." usměji se.
"Pověz mi, Barthaenore, co tě přivedlo do Roklinky..." ptám se, když v tom k nám přistoupí vysoký světlovlasý elf. Překvapeně se na něj zadívám.
"Jsem ráda, že konečně poznávám proslulého elfa, který putoval s nositelem Prstenu. Já jsem Isilwen, dcera Alatarova." usměji se.
"Vypráví se mnoho věcí, ale málo z toho je pravdivé. Poslední dobou je ale ve vzduchu cítit napětí. Jako by se na něco čekalo..." navážu na Alyu.
"Možná se ale brzy dozvíme, o co se jedná... elfové, kteří tudy před chvílí prošli, říkali něco o tom, že Sailon svolá Radu..." odmlčím se.

Aragorn - Přísaha

Vojáci, nyní už vlastně rytíři na tebe hleděli s údivem a posvátnou úctou v očích.

„Ano, je to Barahirův prsten,“ řekl jeden z nich. „Znám ho ze zakázaných textů, ke kterým jsem se dostal…“ Byl to ten, co před tebou jako první poklekl.
„Mé jméno je Roderick, toto je Alrin, Ranaver a Leonrir. Je nám velkou ctí, můj králi, stát se tvými ochránci a rytíři.“ Podíval se po svých přátelích a pak všichni poklekli a složili své meče k tvým nohám a jako jeden muž promluvili. „Budeme ochraňovat a bránit pravoplatného krále Gondoru. Pomůžeme mu získat to, co mu právem náleží a položíme za něj i život, bude-li třeba. Tak přísaháme.“ Poté vstali a s odvahou v očích na tebe pohlédli.

„Myslím, můj králi, že nejlepší by bylo se nejprve vydat do Fangornu. Sídlí tam skupina trpaslíků a elfů, kteří se usilovně brání proti Rodamirovi. Pořádají mnohé útoky na jeho vojska, já sám jsem jeden takový útok zažil a jen tak tak jsem vyvázl. A nyní už nejsme jejich nepřátelé a nepřítel mého nepřítele je přece můj přítel, nemám pravdu?“ Ostatní tři jen souhlasně zabručeli.
“Do Fangornu není daleko, můj pane. A my máme navíc koně. Sice jen čtyři, ale viděl jsem vašeho koně, jak utíkal támhle tím směrem. Možná bychom ho našli, pochybuji, že by utekl daleko. Ve Fangornu bychom mohli nalézt spojence a pak se vydat do Roklinky…“
Tázavě se na tebe podíval a čekal, co na to řekneš…

Cesta začíná...

Pokloním se před vojáky a pokynu jim rychle rukou.....
Vstaňte prosím, dokud nebudu korunován, jsem možná jen kapitánem dúnadanů, a to ještě neuznaným, kdo ví kde je dúnadanům konec, do té doby mi neprokazujte úcty, na cestě ke svobodě jsem musel zabíjet, a čert ví zda to nebyli dobří vojáci jako jste vy.....

vydechnu a zadívám se směrem k Fangornu.....
Dobrá, stejně jsem k Fangornu mířil, v lese se spíš ztratím a vojáci se mu vyhýbají ze zjevných důvodů, tak tedy pojďme....
podívám se směrem kde ukazují že běžel můj kůň a začnu pomalu hvízdat.....
Derne....
zavolám tišeji a po chvíli se můj kůň skutečně ukáže, vyšvihnu se na sedlo a zadívám na své rytíře....

Vzhůru psanci do neznáma, kdo ví jak toto skončí, třeba to bude konec Elendilovi linie, a třeba zase začnou dny krále, jisté je jedno, nyní jsme psanci!
udeřím koně do slabin patami a vydám se tryskem tam kde leží temný les.....

Cesta tam a zase zpátky

Hlasitě zakleji, když padlý nepřítel naposledy vydechl. Dýku si zasouvám zpět tam, kam patří a znovu se rozhlížím po bojišti. Mnoho raněných již uléhalo na provizorní nosítka a těm lehce zraněným nezbývalo než jít po svých. Trpasličí válečník nikdy neprojevil slabost i přes to že byl smrtelně raněn.
Vše bylo pomalu připraveno vyrazit a čekalo se jen na můj povel což jsem také učinil. Naposledy jsem se zahleděl na bojiště nasáklé krví a těly které pomalu mizí po nánosem bahna kde se stanou humusem. Koloběh.

Jdu po boku nosítek na nichž leží Kiara a nespouštím ji z očí. Přesto mi nedá a musím přidat do kroku abych ho následně srovnal s tím novým trpaslíkem co zachránil mojí dívce život.
„Děkuji za to co jsi pro ni udělal. Určitě ti poděkuje, až se probere.“ Odmlčím se. „Proč jsi ty a tvá skupina vlastně zde? A od kud znáš mé jméno?“ Jak tak přemýšlím tak já neznám jeho..

Cesta tam a zase zpátky

Daylan se pořád snaží vymlátit co nejvíc informací z toho vojáka...
Ať dělá jak myslí, já se do toho zapojovat nebudu. Slušně počkám, dokud si mezi s sebou nedopovídají, bohužel pro vojáka už naposled.
Ten Daylan má teda dost elánu, na to, že je tak trochu doslova "děravý".
Jdu teda omrknout, jestli někdo ještě nepotřebuje pomoct, a když vidím, že je o vše postaráno, tak si hodím opět svůj batoh na záda, a jdu se přidat k těm trpaslíkům, čekajícím na Daylana.
Cestou mě ale dohoní, a zeptá se mne na můj úkol, a jak jsem se dozvěděl jeho jméno.
Na jeho první větu jen odpovím "Hmmmm"
"Jmenuji se Marduk, a tvé jméno mi pověděl tvůj bratr Dorim, vládce podzemních síních Morie, a vyslal mě, abych zjistil co nejvíc o jistém vrahovi, který ho napadnul. To je má mise,
a tihle tři," ukážu na své přátele Uldana, Rolina a Farima, kteří jsou opodál "..ti jsou tu jako můj doprovod. Víš něco o tom vrahovi, který zaútočil na Dorima?" zeptám se přímočaře.
Nemám rád pletichy.

Do Roklinky a ještě dál aneb věci se dávají do pohybu (Isilwen, Elenya, Alya, Legolas, Barthaenor, Faelleth Alfirin)

Posel až z Roklinky v Dol Amroth. Faelleth následovala sluhu, který ji vyvedl ven, na nádvoří a tam ho spatřila. Byl to orel, obrovský a nádherný, působil tak majestátně, že se musela lehce uklonit. Pak orel promluvil.
„Zdavím tě, paní Dol Amrothu. Jsem zde jako posel, vyslán pánem Sailonem z Roklinky a přináším důležité poselství. Myslím však, že není vhodné mluvit zde. Pán Sailon tě žádá, aby ses spolu se mnou vydala do Roklinky, kde bude svolána Rada a tam se vše dozvíš. Mohu ti jen prozradit, že na tom závisí Osud Středozemě.“
Faelleth se na orla udiveně dívala. „Dobrá, pokud je to tak důležité, půjdu.“ Svolila.
„Vyrazíme ihned.“ Řekl orel a tak se také stalo.

Ještě ten den dorazili do Roklinky a Faelleth se setkala se Sailonem. Dostalo se jí vřelého přivítání a byla jí poskytnuta nádherná komnata. A Sailonovi nyní už nic nebránilo svolat Radu, na níž se rozhodne o Osudu světa. Vyslal několik elfů, aby po celé Roklince vyhlásili, že na druhý den je svolána Rada a že si přeje na ní spatřit své hosty. Konečně se věci dávají do pohybu…

Ten večer, do vašich komnat přišli elfové. Na prahu se uklonili.
„Přináším zprávu od pána Sailona. Na zítřejší ráno je svolána Rada a pán Sailon si přeje, abyste se jí zúčastnili. Bude se hovořit o velmi důležitých věcech, máte se na to připravit.“
S další úklonou opustili vaše pokoje a nechali vás nedočkavé. Již další ráno se mělo rozhodnout o celé Středozemi…

Na cestě do Fangornu

Během cesty vysvitlo slunce a jeho jasné paprsky ozářily krajinu kolem. Tví noví společníci cestovali povětšinu času v tichosti. Vrhali po tobě nadějné pohledy a sem tam si cosi tiše špitli. Klus jste střídali s cvalem a tak cesta ubíhala.

Po nějaké chvíli jste se dostali k jedné nevelké a zřejmě bezejmenné vesničce. „Pane,“ oslovil tě Roderick. „možná by nebylo špatné opatřit si nějaké menší zásoby, do Fangornu to sice není daleko, ale hlad a žízeň nás za tu dobu jistě zastihne. A my nemáme času nazbyt, abychom lovili. Bude sice nebezpečné vstoupit do vesnice, ale třeba bychom tam mohli jen my…“

V tu chvíli však spatříš skupinku Radamirových vojáků nedaleko od vás. Naštěstí si vás nevšimli, jelikož mířili do uliček vesnice a ničeho jiného si nehleděli. Už sis chtěl oddychnout a něco namítnout Roderickovi, když se náhle z hloubi ozval poděšený křik. Výkřiky bolesti a zděšení, hrůzy a smrti. Volání o pomoc. Co se tam stalo? Mají to snad na svědomí vojáci? Vážně by zašli tak daleko, že by napadli nevinné obyvatele vesnice? A pokud ano, neměl bys jako budoucí král zasáhnout a zachránit své poddané? Bylo by nebezpečné vjet do vesnice, vojákům prakticky do náruče, ale co svědomí? Tví společníci se na tebe tázavě dívali, rozhodnutí však bylo na tobě…

Cesta ubíhá

Cesta ubíhala poklidně, vojáci se na mě dívaly s nadějí v očích což mě trošku rozptylovalo, ale po tom co se stalo již není cesty zpět, třímám pevně otěže svého koně a skoro nevnímám krajinu kolem sebe, což vzápětí napravím a všímám si každého detailu.....

Zásoby, ano něco by jsme mohly koupit, nebo sehnat....
odpovím tiše a pak zastavím koně.....
Pozor vojáci....
srdce se mi rozbuší jako bych dlouho běžel a ruka automaticky sklouzne k jílci meče, i když s ním moc zacházet tedy ještě neumím, vím však že jsme měli štěstí když vojáci bez povšimnutí zmizí v uličce a já si vydechnu....

Musíme jet, nesmíme ztrácet čas....
má slova naruší výkřiky, otočím se tím směrem a lehce semknu rty k sobě, pak se podívám na vojáky jež sedí v sedlech plní očekávání a dívají se na mě, ano jsem jejich vůdce, jejich král a mému lidu je ubližováno, je to teď na mě, na chvíli zavřu oči a nasměruji koně k uličce odkud se ozývaly výkřiky a kde zmizeli vojáci.....

Muži západu, rytíři Gondoru, lid trpý, a krvácí pod tyranií jednoho zbabělce, a to já nemohu dopustit, musíme jim pomoci....
vytasím meč a pak se rozjedu do té uličky, očekávám že mě mí věrní následují a doufám že nebudeme muset prolévat krev....

Ve jménu Elendila, zastavte to šílenství já přikazuji Vám....
zvolám když se vynořuji z uličky s mečem v ruce a snažím se tvářit jako bych se vůbec ničeho nebál a jako by mé kroky i mé tělo chránila spravedlnost...
Tak dost!

V Roklince - věci se dávají do pohybu

Poté, co jsem odešla od Sailona, jsem konečně mohla zamířit do přidělené komnaty a odpočinout si. Ještě než jsem znavená ulehla moje poslední myšlenky patřily mému Věrnému Příteli, kdepak se asi bělouš toulá? Najde bezpečnou cestu až sem?

Pak jsem pokojně usnula a co na tom, že den teprve vstával? Sluníčko cestovalo po obloze a já nabírala nových sil, kterých jsem za mou cestu až do Roklinky příliš nepobrala.

Večer se ozvalo zaťukání a na prahu stál elf, elegantně se uklonil a pravil: „Přináším zprávu od pána Sailona. Na zítřejší ráno je svolána Rada a pán Sailon si přeje, abyste se jí zúčastnili. Bude se hovořit o velmi důležitých věcech, máte se na to připravit.“

S další úklonou se otočil k odchodu, byla jsem nedočkavá a plná očekávání. Všechno se dává do pohybu a to je správně, je potřeba jednat a na odkládání není čas, příliš dlouho se čekalo na tu dobu, kdy bude krutovládce svržen.
"Můj bělouš tu ještě není?" zeptala jsem se elfa na odchodu, jen němě pokrčil rameny a dál šel svou cestou.
Nu což, je ještě brzy, však on přijde.

Imladris - konečne sa niečo deje

Je večer toho dňa po rozhovore s Legolasom a Barthaenorom a ja stojím pri okne v mojej komnate. Pozorujem hviezdnu oblohu a obrvy nad sivými očami mám stiahnuté, ale nie v hneve. Premýšľam.
Príde mi na um, že by mi možno dobre padla nočná prechádzka. Najprv sa však prezlečiem, odev, v ktorom som doteraz oblečená, si za ten čas čo som si bola "zacvičiť" vystál už dosť.
Akurát chcem odísť a ešte si zapínam posledné gombíky na čiernom kabátci, keď sa ozve zaklopanie na moje dvere. Prekvapene nadvihnem obočie - kto to môže byť?
Pokojne dozapínam kabát a potom dvere otvorím. Môj pohľad spočinie na elfovi, ktorý stojí na prahu a ukláňa sa mi. Aby som nezaostala, úklon zopakujem a spýtam sa:
"Čo si želáš, pane?"
On mi rýchlo odpovie. Takže pán Sailon chystá skoro ráno radu. Hm...
Niečo mi hovorí, že by som sa na to mala vyspať, ale tak veľmi túžim po chvíľke nočného pokoja.
"Ďakujem," odvetím a keď sa opäť ukloní a odíde, ešte väčšmi zamyslená než predtým nasledujem jeho príklad.
Lenže ja vyjdem von do záhrad a napokon sa usadím na akomsi nízkom, no širokom múriku. Hľadím na mesiac nad sebou a pomaly mi začnú klesať viečka. Radšej si na múrik ľahnem, ruky si založím za hlavu a o chvíľu ničím nerušená zaspím.