Jedná se o speciální projekt trojice uživetalů... Mě," Jackie Decker" a "bre.ber.ka"...
Napadlo nás to v jedné jeskyni, kde jsme neuvěřitelně dlouho dokázali hrát bez PJ...
Takže jsme se rozhodli vyzkoušet hrát si "hru bez PJ", kde bychom se jenom navzájem vodili a užili si legrace (a kdo ví - třeba vytvořili něco zajímavého)...

!!!Z TOHOTO VYPLÝVÁ, ŽE HRA JE JEN PRO NÁS TŘI - NIKOHO JINÉHO NEBEREME, OMLOUVÁME SE!!!

Prolog

Před dávnými časy, kdy ještě v jeskyni za vodopádem u Safírového jezírka nedlel na stěně prokletý vzkaz, mnoho let před tím, než se Nulvis vydal na svou cestu a byla stvořena Kniha osudu, se udál jiný příběh. Příběh, který se vymyká všem známým i těm neznámým kolejím, které na světě kdo vytyčil.

Abychom jej pochopili musíme se vrátit na úplný počátek toho všeho. Do dne, kdy nejvyší z pětice nejmocnějších mágů světa, Mardukas, zavítal do vévodského města Galtmaru v císařství Venois, aby si ve zdejší magické kapitule čarodějů vyslechl novinky z řádu. Byl to den kdy skládala svou opravnou zkoušku z kouzelnictví mladičká Neithé z rodu elfů. A den, kdy se za svou mladší sestrou do Galtmaru vypravila i Rangrid, která dlouhá léta putovala světem coby bojovnice, s magickým cejchem kterého se zřekla a když zavítala do svého rodného města Osbarinu v elfím hvozdu na řece Singraw, od své rodiny zvěděla, že se její sestra dala cestu magie, která náležela druhorozeným a tedy čarodějnictví... Věda, že tato magie se mezi elfy neučí, odešla její sestra do Galtmaru, kde se podrobuje své výuce a Rangrid se ji rozhodla v dobré víře navštívit. A dnes je tedy jejího příchodu...

Galtmar

Galtmar – hlavní město západního vévodství. Město obchodu a prosperity. Vysoké mohutné kamené hradby obepínající město, které od západu k východu protíná tok řeky Singraw, nejdelší a nejširší řeky Císařství, lidmi nazývané jako Krutá řeka, a od severu k jihu, velkou cestou, která tvoří spojnici mezi dvěma jedinými branami do města.

Kolem dokola velkého města se rozpínají polnosti, kromě východu, kde se rozprostírá malý les. Je podzim. Do města míří z jihu od přístavu a města Efegrie mnoho obchodníků na trh a ze severu od hor z menších vesnic zrovna tak…

Město je veliké, plné kamených domů a jen tu a tam se najde dům dřevěný. Velkolepá náměstí, chrámy a věže, zrovna tak ale itemné uličky plné strachu. Chudoba zde nemá mnoho místa ke svému hnízední, přesto však existuje.

Cesta do Magické Kapituly a věže zdějších čarodějů není nijak složitá. Stačí se kohokoliv zeptat aby vám s úctou ve tváři a hlase pověděl kam máte jít. Cestou na menší náměstíčko s chrliči ve tvaru draků tam stojí vysoká a ctihodná věž propojená s budovou školy.

Školy, kde náš příběh začíná…

Opravná zkouška

To ráno mne probudilo slunce, které se svými paprsky opřelo do okna prostého pokoje učedníce magie, kterou jsem. Teplá vůně naplnila místnost a vybízela k procitnutí, ale dnes neměla koho probouzet. Tuto noc jsem téměř nezamhouřila oka, jak mne svírala ve svých kleštích nervozita a tak, sotva se rozjasnilo, jsem již seděla na své posteli s bledou tváří upřenou do zrcadla. Fakt, že bych se raději neviděla, nechávám daleko za sebou, když malátně vstanu a promnu si své zarudlé oči.

A je to tady… semknu rty a umyju si tvář v umyvadle se studenou vodou. Dneska se musím víc snažit. Dokážu to… Já to dokážu… Přesvědčuji se. Tak proč se mi ale třesou ruce?

Přešla jsem ke skříni, kde její otevírání doprovázel skřípavý zvuk a vyňala z ní své oblíbené, krásné bílé šaty, přehodila přes ně učednický plášť nachové barvy se stříbrným lemováním a posadila se na židly abych se učesala.

Buch…buch… Zaklepal kdosi.
“Tak jak, propadačko, seš vzhůru?!“ zavolal hlas zpoza dveří. Poznala jsem ho. Nikdo jiný než Treaged neumí být tak zlý. “Dneska konečně vyletíš, víš o tom? To bude konečně klid.“ Sevřu v rukou opěradlo své židle tak silně až mi zbělejí klouby na zápěstích.
“Sem řikal hned, že by sem neměli přijímat kdejaký špičatý ucho jen kvůli protekci…“ zasmál se a á musela zavřít oči. Jak já ho nenávidím! nic jiného nedokáže tak rychle probudit a po ránu tolik hnout žlučí…

Nádech… Výdech…

“Jen si to nemaluj Tregu, takovou radost bych ti neudělala.“ odvětím hořce přes stále zavřené dveře. Vstala jsem, sepjala vlasy a s dalším nádechem a novou dávkou trpělivosti otevřela abych pohlédla do tváře lidského mladíka s tak povýšenou grimasou v obličeji, že nechápu jak to že mu ještě nikdo ten jeho samolibý úsměv nesmazal pořádnou ranou pěstí, nebo dobře mířeným ohnivým kouzlem.

“Mám tě doprovodit, na reparát, tak se moc nečerti, jasný? Je to pro mě stejná radost jako pro tebe!“ V jeho očích však hrály pobavené jiskřičky. Jo to určitě… Jak dlouho jsi přesvědčoval mistra Falraena abys u mé zkoušky mohl být, co? Týden? Měsíc? Jakoby to nebylo jedno! Seš přeci nejnadanější čaroděj ze školy, můžeš si dělat co chceš, ne?! Panáku!

Navenek přezíravě přejdu jeho poznámku a s hlavou hrdě vztyčenou (což se k mé pozici vůbec nehodí) vykročím k síni zkoušek rázným krokem snažíc se nevnímat jeho přítomnost. Vidím mnoho pohledů ostatních učedníků. Někteří na nás hledí v očekávání, jiní s pohrdáním, další mi přejí úspěch, ale pro mě jsou ničím. Jediné co je spojuje je zvědavost a vnitřní uspokojení nad tím že to nejsou právě oni, kdo teď musejí kráčet uličkou po boku samolibého Treageda, a koho čeká opravná zkouška. O to větší je to ostuda, že jsem elfka…

Cesta mi připadala nekonečná. Jakoby se vzdálenost mezi mnou a dveřmi do síně zkoušek vůbec nezkracovala.

Já to dokážu… Musím to zvládnout! Prostě musím… Sestra by to dokázala. Určitě by to dokázala, “kdyby chtěla,“ tak já musím taky! Jak bych se mohla vrátit domů, kdybych to nezvládla? Taková ostuda… To už by bylo lepší umřít… Je mi skoro do pláče od úzkosti. Ještě, že dneska nejdu na snídani, stejně bych nepozřela ani sousto, jak mi dává žaludek jasně najevo. Všechny svaly v těle mám napjaté a je vlastně div, že ještě stále jdu.

Prošli jsme přes kolej s pokoji, do vstupní síně v patě věže a pak nahoru po točitém schodišti k síni zkoušek v prvním patře, kde se můj průvodce zastavil před vstupními zdobenými dveřmi.

A je to tu…
Treaged se na mě ušklíbl a hnědé vlasy odhodil z čela a upravil si zdobenou stříbrnou čelenku, která mu je poutala.
Tak už to skonči, ty šašku, a zabouchej! vybízím jej pohledem. Horkostí zalité tváře a srdce v kleštích mi hrozí, že z topho napětí asi brzy omdlím. Jenže stejně jako neúspěch tohle prostě nemůžu. Dneska mám poslední příležitost…

Zabušil na dveře a po vyzvání vešel. “Učednice Neithé žádá o závěrečné opravné přezkoušení.“ pronesl obřadně se zvláštním důrazem na slovo “opravné” a já se musela krotit abych se ho nepokusila usmažit. Ne, že by to ohlo mtí valný úspěch proti někomu jako je on, ale stejně jsem měla sto chutí to zkusit. Štve mě už samotnou podstatou svojí existence.

Polkla jsem a vešla. Kruh mistrů akademie mne již očekával a já se s pokorou uklonila a předstoupila před ně. V první chvíli jsem měla dojem, že mi nohy vypovědí službu, ale nestalo se tak.

“Děkujeme Treagede, můžeš jít.“ vstal mistr iluzí, Lester. Vzhlédla jsem k němu s překvapením. Bývala bych čekala, že ten červ tu bude po celou dobu… Nikdo se ale ani slůvkem Treageda nezastala a ten tak musel, lehce nasupeně, opustit síň…

“Neithé, jsi připravena složit zkoušku?“ Vstal tentokrát sám Falraen. Ihned jsem sklopila oči a horečně přemýšlela jak se vlastně říká: “Ano“ a jestli bych to vůbec měla říct. Poslední dny jsem myslela že mě zabijí, jak jsem se nemohla od učení ani hnout a teď ještě téměř probdělá noc… Ježe říct ne, by mi nepomohlo. Následovaly by jen další otázky a vysvětlování a I kdybych docíilila odkaldu, k ničemu by to nebylo. Vím, že lépe připravená než teď už zkrátka nebudu a ani být nemůžu…

“Ano…“ vydechla jsem a místnost zahalilo tlumené modré světlo. Všechna okna halily závěsy, bylo to jako ani nebýt na zemi…

A pak to začalo. Každý z mistrů mi zadal jeden úkol. Jedno komplexní kouzlo, které mělo prokázat mou znalost magického jazyka, formulí, výslovnosti a magického potenciálu. To všechno jsem přeci měla, nebo ne? Jazyk znám skoro nazpaměť, výslovnost ovládám, když zrovna nervozitou nekoktám, gestikulaci si pamatuji, magické nadání mám dědičné… Jenže zdá se že ani to nestačí…

Sugesce se mi nepovedla vůbec a měla jsem štěstí že jsem daný pocit nevsugerovala sama sobě, místo zvolenému zvířeti. Iluze dopadla o něco lépe, ale místo ulize plamenů jsem dokáza stvořit jen holou kamenou zeď. U energetické disciplíny jsem radši schvalně popletla zaklínadlo ze strachu aby mě nezabily vlastní výboje a blesky. A pak přišla Elementální zkouška. Tady jsem si moc přála uspět. Byla to vlastně jediná disciplína, kde jsem doufalaalespoň v úspěch, když už nic jiného. Bývalo by mi stačilo dosáhnout nejnižšího počtu bodů u tří oborů, abych mohla v akademii zůstat, i když by mě nečekala budoucnost lepší než nějaké pouhé zaklínačky a možná ani to ne…

Strašně moc jsem chtěla uspět. Soustředila jsem se celou svou vůli na ohnivý vír, který jsem měla stvořit. Mistr mi sice zadal že mám vykouzlit ohnivou kouli asi metr před sebou, ale já je chtěla překvapit. Chtěla jsem jm ukázat že tohle mi jde…

“Tánia mela varel.“ pronesla jsem do ticha síně, které přerušilo jen otevření vstupní brány, v níž se objevila podivná postava s kápí přes hlavu. Neviděla jsem ho v první chvíli. Plně jsem se soustředila na to co chci vyčarovat.

Sled pohybů v gestikulaci byl správný, ale v zaklínadle jsem se dopustila chybičky. Naučená formule pro ohnivou kouli mi nedovolila vytvořit vír. Abych udělala to co jsem chtěla, musela bych říct: Ttánias mel–atra Vardelom což jsem neučinila…

Na poslední chvíli se ještě snažím usměrnit tok magie, který mnou prochází a který cítím a vnímám abych ovlivnila své kouzlo, ale něco se děje.

Od nově příchozího cítím velkou magickou sílu. Tak velkou, že se mi zatajil dech a mé soustředění se narušilo.

Šedé oči se mi rozšířily a tvář se zkroutila do bolestné zoufalé grimasy v očekávání nejhoršího, což se následně i dostavilo.

Ohnivá koule začala pulsovat, žít vlastním životem a vzpírat se mé vůli, která je oslabená, jak oheň plane z mého těla unikají síly a to už se na kouzlo ani nesoustředím. Blednu rychleji než taje sníh na slunci…

Chytám se za hlavu.
Chci to zvrátit ale nevím jak.
Kříčím bolestí…

Koule vyrazila k neznámému v bráně aniž bych jí dokázala zastavit.

“Tytafrii et ha kosem!“ zrušil mistr Falreaen mé kouzlo, které naštěstí neškodně prolétlo kolem nezvaného hosta.

Opřela jsme se o zeď. Jsem unavená a vidím rozmazaně. Ničemu nerozumím, do očí se mi hrnou slzy…

“Co to mělo být, Neithé?! Tomuhle říkáš být připravená na zkoušku?! Vidíš cos provedla?! Copak nedokážeš vyčarovat ani něco tak jednoduchého?! Tohle je ještě větší fiasko než tvá minulá zkouška!“ začal na mě mistr Garett křičet. Neodvažuji se mu ani pohlédnout do očí. Tohle jsem přeci já nechtěla, takhle to nemělo skončit…

Nejvyšší z kruhu, mistr Falrean oproti tomu vstal a vykročil k muži s kápí.

“Omlouvám se, Ctihodný, že jste musel být svědkem něčeho takového. Nebývá zvykem, že by naši učedníci nedokázali ovládnout ani základní zaklínadla, prosím o schovívavost v případě, sai Neithé… Čemu vděčíme, za Vaši návštěvu?“ Mluvil s úctou a pokorou. Nejvyšším možným uznáním, jaké jsme od našeho představeného ještě nikdy neslyšela…

Cože? Ctihodný? On je… On je mág? pohlédnu s nevyřčenou otázkou k mistru Garettovi, ale i ostatním, kteří všichni nyní stojí hledíce ke dveřím síně. I já se tam ohlédnu. Kdyby to totiž byla pravda, znamenalo by to, že jsem právě ohrozila na životě jednoho z mágů což by mou magickou kariéru nejspíše zazdilo úplně.

S rozpaky si dovolím ohlédnout se po příchozím. Srdce se mi třese studem. Nikdy jsem nechtěla něco takového. Vždyť mě učení magie ani nebaví, jen jsem chtěla být lepší než sestra, nic víc…

Galtmar

V Galtmaru jsem se stavovala naposledy před lety, abych nakoupila lepší zboží před jakousi zakázkou, sice otravnou, ale dobře placenou. Vlastně ani nebyla o boji a zabíjení...původně... Dnes jsem tu znovu a o poznání veselejší. Dala jsem si na pár týdnů volno. V bankách mám uloženou pěknou sumičku a na to, abych navštívila rodinu chci mít klid. Nerada bych, zvláště po tom všem, aby si mysleli, že je navštěvuji náhodou, když kolem honím nějakého budižkničemu. Stačí, že jsem opustila řád a zřekla jsem se titulu ctihodné, jenž mi byl předurčen a podle mnohých mi snad i slušel...ale člověk nesmí být útlocitný, když jde o to, jak bude žít zbytek života. A mě magie prostě nebavila. Tedy, nebavila není to správné slovo. Bavilo mě ji využívat pro své pobavení, když jsem neměla náladu na řeči a zabíjení nebo když jsem chtěla vyzkoušet, co všechno je možné... A že toho nebylo málo! Magie mi nikdy nečinila potíže. Stačilo nenápadné gesto, soustředit se na svou myšlenku a bylo to. Zkrátka jsem si víc hrála než soustředěně a seriozně používala moc, což konzervativní obec ctihodných nedokázala skousnout. Ani když jim moje nápady chránily zadky.
Už během studií mě otravovalo to přihlouplé ticho zaprášených knihoven, vznešený patos věčně záhadných a povznesených páprdů. Tolik hrdých na své původy, rodokmeny a hlavně na své "poslání"!
Já sama jsem šlechtična...no a co, jako bych těch ceremonií neměla doma dost...Soustavně mě krmili řečmi: "Jako nejstarší dcera bys měla...musíš...uvědomit si...respektovat, reprezentovat..." a já ještě dodávala: "nechat se strčit do správné postele..." párkrát nahlas, pak už jen vduchu...pro zachování zdraví svých blízkých. Svůj talent využívám občas dodnes, ale nerada. Vlastně to považuji za selhání, když si neumím poradit bez magie...pokud se jí zrovna nebavím. A ty, kteří používají jen magii kvůli každé prkotině, za nuly. Nikdy jsem nechápala, jak můžou nosit kvůli schopnosti kouzlit nos nahoru, držet se luxusních sídel a vybrané společnosti...snad proto, že pro mě magie byla vždy tak přirozená, samozřejmá...

Já mám ráda svůj klid, cestování, volnost a zbraň. Pádnou, rychlou a jistou...i když vám dojdou síly a nápady. Ne že by mě nic nenapadalo, ale musím se krotit...občas jsou to hrozné klukoviny...


Domů jsem se vrátila po letech. Rodina mě sice nezapudila jako "ctihodní", ale potřebovala jsem být sama a trošku se zavést, aby bylo všem jasné, že tohle nebyl krok vedle....možná i sobě. A dát blízkým čas vydýchat mé rozhodnutí. Bylo to dojemné a já se musela velice držet, abych neplácla něco neuctivého a povzpomínala na všechna pravidla etikety, která se v rodném domě tak pečlivě dodržují už staletí. Nebyla jsem nikdy vzorem toho nadneseného snobismu, ale cestováním a jednáním s různými společenskými vrstvami hold otupíte a zvyknete si na jisté pohodlí ve verbálním projevu...
Překvapilo a trochu mě i zklamalo, když jsem nenašla doma svou sestřičku. Když jsem odcházela, byla tak mladičká a...já vlastně taky. Přála jsem si ale vidět, jak vyrostla, jistě je z ní dnes mladá krásná žena, která, kdyby jen trochu chtěla, bude plést hlavy všem mladíkům v zemi na potkání...podobně, jako jsem to dělala i já. Dnes už si v mém případě pánové dávají na své hlavy větší pozor...i kvůli mému meči...dýkám...možná i mé otevřené, maličko zbrklé povaze...
Když jsem před několika dny opouštěla rodný palác, matka byla o poznání klidnější. Zvlášť když viděla, že jsem magii docela neopustila...jakoby to něco znamenalo...a otec, přestože mi dal jasně najevo, že s mým povoláním nesouhlasí, mě dokonce objal. Poprvé za celá léta mi nevyhrožoval sňatkem ani jinými sankcemi...zkrátka začal respektovat má rozhodnutí...nebo rezignoval a vložil své naděje do Neithé. K vlídnějšímu přístupu rodiny nejspíš přispělo i rozhodnutí, že se vydám navštívit sestřičku na studiích magie Nižší stezky chudák holka, tam se utrápí, s její hlavou by měla studovat to co já... Ale tradice jsou tradice...U všech bohů...nevěřila bych, že si tohle slovo ještě vybavím a vyslovím...třeba vduchu!

Galtmarské brány mě přivítaly příjemným slunečným počasím a čerstvým větrem, vonícím tlejícím listím a vlhkou zeminou. Tlumený krok hnědé klisny rytmicky oznamoval, že se blíží další návštěvník města, ale nikdo se nad tím nepozastavoval. Na cestě vládl čilý ruch. Obchodníci, cestovatelé, rolníci i panstvo, studenti zdejší univerzity a pár veverek, to všechno se tu hemžilo sem a tam jako v úle. Možná jsem mezi nimi byla trošku nápadná...moc čistá a pohledná na žoldáka, moc suveréní a přirozená na čarodějku, rozhodně ale příliš uvolněná na místního. Nespěchám. nerada bych někoho zranila a já i kůň jsme si rychlosti cestou užili až dost.
Tak jsme tady, Josefíno...doufám, že mě Neithé ještě pozná... ušklíbnu se, když projedu bránou a zamířím rovnou k univerzitě...nemá smysl zatím hledat ubytování, však Neithé mi jistě poradí a aspoň si můžu být jistá, že mi zatím nějaký nenechavý krčmář neprohrabě věci...

Galtmar - město

Pomalým krokem přijdu k městské bráně...
Tajemná, středně vysoká, postava, oblečená do černé kutny s vysokou kápí, pod kterou prosvítají obrysy bledého obličeje...
Pozornému pozorovateli se i zdá, jako by z pod temnoty kápě drobně magicky světélkovaly oči, ale možná je to jen zdání...

Chůzi a pohyby mám klidné, vyrovnané a precizní...
Jdu s jistotou toho, kdo si je vědom své nadřazenosti a ví, že ostatní se mu budou klidit z cesty...
Když už nic, je to tak praktické...
Jakmile přijdu na cestu, do chumlu lidí, šum hovoru utíchá a všichni hledí mým směrem...
Dav se najedou stává organizovaným a všichni se mi rychle klidí z cesty!
Sice nemohou poznat, kdo jsem, ale vědí, že patřím mezi jednoho z 5 nejmocnějších mágů světa (neboť jen Ti mohou nosit černé kutny - ostatní ctihodní nosí jiné barvy)...
Podle pověstí tito mágové vládnou nesmírnými silami a mohou dělat prakticky cokoliv, co se jim zlíbí...
Ať je tomu ve skutečnosti jakkoliv, mágové "velké pětky" tyto pověsti ani nepotvrzují, ani nevyvracejí... A proč také ano? Každému se hodí, když je obávaný...

Stojím tedy u brány... Stráž v bráně (kontrolující podezřelé osoby) se nervózně postaví do pozoru a je vidět, že si přeje, aby mocná postava co nejdříve zmizela a jeho den se opět vrátil do té krásné všednosti...
Chvilku stojím v bráně a rozhlížím se... Vidím město. Věkovité město, ohromné mraveniště lidí, emocí, bohatství, bídy a také moci.....

Můj pohled upoutá ohromná budova v centru města, která pro pohled někoho jako jsem já přímo svítí!
Cítím to ohromné nahromadění magie v ní!
Ovšem primitivní magie - jen nižší stezky... Ale což, to je jedno...
Možná to jsou slabí hlupáci, ale potřebuji informace... A lepší zdroj informací, než čarodějové, jsou už snad jenom zloději... A Ti se mnou těžko budou mluvit...
Pod svou kápí se usměji a vydám se do kroku, konečně opouštějíc bránu (ve které se mezitím za mnou udělala dlouhá fronta)...

Netrvá to dlouho a já přijdu k ohromné budově, která má v očích smrtelníků nahánět strach, ale já v ní vidím jenom zoufalou snahu slabých, vypadat mocní...
Když dojdu k bráně, stráž se mě okamžitě ukloní a dokonce mi otevře bránu. Nepotřebuji předkládat důvody svého vstupu - již pouhá barva mé kutny je dostatečným důvodem!


Univerzita

Vejdu dovnitř univerzity a rozhlédnu se.
Spatřím typický univerzitní shon - všude chodí lidé, potichu, zabraní do svých myšlenek...
Tu a tam se ozve hlasitý smích některé ze skupinek mladších studentů...
K jedné takovéto skupince pomalým krokem přijdu a počkám, až mě zaregistrují...
Jejich úsměvy zmizí a bázlivě, s úctou na mě hledí. Když mi věnují pozornost, pomalým, tichým, ale sytým hlasem pronesu:
"Kde bych našel vaše mistry? Musím s nimi ihned mluvit."

Studenti chvíli mlčí, evidentně ani jeden z nich nechce promluvit, ale nakonec se odhodlá jeden mladý, uhrovatý:
"Já, ehm vlastně Vy, pane... Těší mě pane... Já, vy hledáte naše mistry? Jako Děkana a Rektora této univerzity?"
Na to poněkud drsnějším hlasem odpovím:
"Ne, hledám císaře a jeho manželku v ložnici! Samozřejmě, že hledám Rektora s Děkanem... Kde je najdu?"
Chvilku je opět ticho, než opět uhrovatý mladík vykoktá:
"Eh, R-rektor... O-oni jsou teď na-nahoře! Ve-ve-ve zkušebně! Z-zkouší tu elfskou propadačku... TUDY!!"
Poslední slovo skoro vykřikne, když ukazuje kudy se mám vydat...
Řeknu tedy: "To najdu... Promiňte, propadačku?"
Opět chvilku trvá, než ze sebe student něco vykoktá:
"Nno, ona, ona je taková trošku pomalejší... Vůbec jí nejde učení! Dělá už poslední možný pre-per-rep-repartát!"
Pokývu hlavou a řeknu:
"Reparát myslíš... Hmm, možná je pomalejší, možná ne... Nicméně cestu již najdu - sbohem!"
Student se ještě najednou odhodlá a vykřikne:
"P-Počkejte! P-p-prosím, vaše jméno? Směl bych vědět, jak se jmenujete?? Nikdo mi to neuvěří, že jsem mluvil se Ctihodným, když nebudu znát jeho jméno..."
Prudce se zastavím a otočím se na něj...
Probodávajíc ho svým pohledem, až se začne potit...
"Cože? Ty mi přikazuješ? Hmm, odvaha... Nu dobrá, když o to tolik stojíš, tak věz, že jsi právě mluvil s Mardukasem, prvním z pěti!"
Po těchto slovech uhrovatý student obrátí oči v sloup a sveze se do náruče svých kamarádů...
S tlumeným smíchem se obráním a jdu ukázaným směrem...

Nakonec dojdu překrásnou chodbou až ke dveřím, zpoza kterých cítím hotový příval magie!
Před dveřmi stojí nějaký sebevědomě vypadající mladík, ovšem zcela nesebevědomě "poslouchá klíčovou dírkou"...
Když přicházím blíže, tak si mě všimne a vztáhne proti proti mě ruku ve znamení "stůj"!
"Stůjte! Probíhá tam poslední reperát té Elfky! Snad víte, že do místnosti je během zkoušky vstup zakázán!"

V první chvíli se skutečně zastavím. Vypoulím na něho oči a chvíli přemýšlím, jestli se nejedná o nějaký nejapný žert...
Potom své oči zúžím do jemných štěrbin a zasyčím: "Ty pse! Zdá se, že tě naučili magii nižší stezky, ale nenaučili Tě úctě! Máš štěstí, že mám dnes dobrý den! Nezabiju Tě..."
Na to jemně pohnu rukou, ale nebohý floutek je svržen ze schodů s příšerným rykem...
Sice se pokusí o nějaké protimagické kouzla, ale zjistí, že naprosto neúčinkují...

Dále si již mladého drznouna nevšímám a nechám před sebou otevřít dveře (samozřejmě magicky)...
Naskytne se mi pohled, který na mé Tváři vyvolá lítost.
Vidím totiž mladou novicku, jejímž Tělem koluje magie tak silná, že mě to u novicky velice překvapí! Pokouší se zrovna vyvolat kouzlo nižší stezky, ovšem podle předpokladu se jí vymkne z rukou... Pokusí se ještě magii ovládnout vůlí, ovšem její napjatá psychika jí nedovolí toho dosáhnout!
Koule se tedy rozletí směrem, jakým se dalo čekat - k nejsilnějšímu magickému objektu v místnosti...
Zvědavě jí sleduji, připraven jí jediným pohybem zrušit, ovšem udělá to za mě její mistr...

Mistr začne učednici nepochopitelným způsobem nadávat, což způsobí, že moje ústa se zkřiví do hněvivého šklebu...
Přesto však stojím dál nehnutě ve dveřích, dodržujíc etiketu...
Nejvyšší z kruhu si evidentně uvědomil prekérnost situace a sestoupil z podstavce a vydal se směrem ke mě...
Květnatě promluvil, omlouvajíc se za svou studentku, což vyvolalo další zakabonění na mé tváři, nicméně to oni přes mou kápi vidět nemohou...
S reakcí si chvilku dávám na čas, abych vystupňoval napětí...
"Také vás zdravím, Mistři... Přišel jsem si pro určité informace, ale to počká... Já totiž nejsem tím, komu byste se zde měli omlouvat! Tím je tato nebohá studentka!
Pro všechno na světě, jak je možné, že jste slepí vůči potenciálu, co ta dívka má v sobě!?
Magie v ní víří jako uragán a vy jí tu učíte říkanky!! Nedivte se, že je potom zvorá!
Jestli byste měli někomu nadávat, tak tomu spratkovi, co poslouchal za dveřmi a chtěl mi zakázat vejít, abych nepřerušil zkoušku! Toho si sem zavolejte a spílejte mu, tedy potom, co ho seškrabete ze schodů...
Jo a omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil... Jsem Mardukas, první z pěti..."
Potom se chvilku odmlčím, ale následně se zadívám na mladou učednici a řeknu jí:
"Ty, pojď sem a představ se mi!"

Síň zkoušek

Třesu se.
Do očí mi vrhkly slzy a jen má hrdost mi nedovolila se rozbrečet.
Místnost se ponořila do ticha tak hlubokého, že by bylo slyšet snad i spadnout špendlík, kdyby jej někdo upustill…

Jsem značně vysílená a fakt, že jsem možná právě rozhněvala někoho důležitého mi taky zrovna dvakrát nepřidá… Snažím se zaostřit abych spatřila více.

Při Lotharovi, to je jeden z nejvyšší pětky… pokorně svěsím hlavu.

Zrovinka když mé oči zaostří na mága v černém rouchu, dech se mi zatají a oči rozšíří tak, že mé srdce snad vynechalo jeden celý úder, než cizinec promluvil…

Omlouvat? Mě? Ale proč…? Co to… Potenciálu? Jo jasně, zvorám i ohnivou kouli to je potencilál jak hrom, udělá rámus a nic! Kdyby mě viděla sestra musela bych si dát na hlavu pytel a dělat, že neexistuju! do oči se mi vkradla hořkost a přes tvář přelétl stín.
Spratka? Poslouchal za dveřmi? Treaged… Chtěl mu zakázat vejít? U všech bohů to je tupec… nikdy nepochopím jak je možné mít v tak bezvýchodně vypadající a zároveň i bizardní situaci, takové myšlenky.
Mardukas… Na sucho polknu… To jméno samozřejmě znám. Je téměř něco jako tabu, nikdo jej nevysloví pokud nemusí… Tedy kromě sestry pro níž byly všichni z nejvyšší pětice Ctihodných hodni tak akorát pohrdání. Vůbec nevím jak bych se měla zachovat. Přála bych si zmizet z povrchu světa, ačkoliv ani pak bych neměla záruku, že by mě nenašel…

Jako první se po mágových slovech vzpamatoval mistr iluzí, Lester Regant. Je údajně nejmladším čarodějem, který to dotáhl na takový post, což dokazují jeho ještě havranní vlasy a temné černé oči.

Otočil se na ostatní, mě přelétl jen krátkým pohledem a vlastně spíše než na mě se zaměřil na mistra Garetta. ”Přiveďte Treageda Wasse, toto už opravdu přehnal.” Nemusel dát na svá slova důraz aby mistr Garett přikývl a s kajícně skloněnou hlavou se prosmýkl kolem Ctihodného aby zamířil po schodech dolů, odkud se daly zaslechnout ještě poslední zbytky tlumeného smíchu, po Tragedově dopadu do vstupní auly.

“Zkouška je u konce, páni mistři, jistě máte všichni ještě spoustu práce, studenti čekají.“ dodal ještě mistr iluzí a ostatní z kruhu se tiše rozešli. Mistr Falraen se na svého zástupce ohlédl a přitakal beze slov. Sám však jakoby se neodvažoval nic říci.

Nemohu uvěřit, že přede mnou skutečně stojí sám nejmocnější mág, jakého svět poznal.

No tak to je konec… Ucítila jsem jeho pohled. Byl zvláštně palující až mi naskočila husí kůže. Zavolal si mě k sobě a já mám pocit, že nedokážu učinit ani krok…

Je po mě… Teď mě zabije… Beru to jako něco co je přeci víc než samozřejmě ať už to s tou omluvou před tím myslel jakkoliv. Jako bych snad já mohla posuzovat co a jak on myslel…

Mám tam jít? A jak asi? Právě jsem zpackala zkoušku a on to viděl, to se můžu jít rovnou zahrabat, co na tom, co říká, stejně je po všem… Celé ty roky jsem se tu učila zbytečně, to je prostě úžasný kam teď půjdu, no? Jako bych měla na srdci těžký kámen, který mě táhne níž a níž…

Co na tom záleží… Za chyby se platí, asi jsem se učila málo, no… Teď ponesu následky! Nejradši bych si omlátila hlavu o zeď jak se teď stydím…

S vypětím všech sil vykročím třesoucím se nejistým krokem k nejvyššímu… Zastavím se až tak pět kroků od něj a ukloním se, jak mi káže etiketa. Do poslední chvíle mám dojem, že ze sebe nevypravím ani hlásku, že prostě jen otevřu ústa a zůstanu oněměle stát. vždyť je to tak ponižující… Jemu stačí lusknout prsty a možná ani to ne, aby mě sprovodil ze světa a já se tu před ním třesu kvůli jednomu pomatenému kouzlu, které jsem pokazila, jako bych snad mohla svou pokorou nějak zvrátit jeho rozhodnutí, které už stejně nejspíše vykonal. Dokonce ani pomyšlení na to jak na tom teď asi bude Treaged mi nijak nepomáhá v tom aby mi bylo lépe…

“Neithé…“ vypravím ze sebe zcela nečekaně a okamžitě se opravím: “Jmenuji se Neithé, Ctihodný, z domu Casseneitté.“ třese se mi hlas, i když ucho obyčejného člověka by to stěží postřehlo. Vlastně nechápu jak to, že jsem vůbec promluvila…

Skousnu si ret.

Bojím se. Teď nejen já, ale nejspíše i celá moje rodina bude mít ostudu, pokud z toho vyváznou alespoň se svými životy. Pokud mne do teď všichni přehlíželi, tak nyní mě budou nenávidět, pokud se toho dožiju. A pokud ne, na jejich nenávisti to nic nezmění…

Treagedův trest

Treaged přistižen při poslouchání a šmírování klíčovou dírkou se v prvý okamžik vylekal. Napadlo jej, že možná někdo z nižších mistrů si pro něho přišel a nalezl ho v této nedůstojné pozici, což rozhodně nezamýšlel. Sotva však uviděl, že je to nějaký cizinec, již nebral na zřetel jeho černé roucho a kápi v níž byl zahalen a s nejvyšší autoritou jíž byl schopen se jej pokusil zadržet.

Treagedova slova by možná zapůsobila na náhodného návštěvníka, nebo některého z učedníků, nikoliv však na nejvyššího z velké pětky.

Velmi brzy poznal mladík svůj omyl, avšak už nedostal příležitost aby jakkoliv zjednal nápravu, i kdyby snad chtěl… Než se nadál po Mardukasových slovech již letěl ze schodů s výkřikem, když zjistil, že mu zde jeho kouzla nepomohou.

Jak padal, zmohl se jen na to aby si kryl hlavu. Pohmožděninám po celém těle se však nevyhnul. Ohlušil jej dutý smích, který se rozezněl aulou, ještě se mu ani nepřestala motat hlava. Au… co to bylo?! Já ho zabiju! Co si sakra myslí?! Jako by mu vůbec nezáleželo na tom, že právě uvažuje nad něčím tak nereálným jako je vražda nejvyššího z mágů.

Postavil se prudčeji než zamýšlel a zamotala se mu hlava, že se musel zachytit zábradlí u schodů. Hněvivým pohledem přejel všechny přítomné a sotva nabyl potřebné rovnováhy, chtěl co nejdůstojněji odejít, ale to už ze schodů scházel mistr Garett se svými slovy: “Treagede Wassi,“ zavolal na něj, “pojď se mnou.“ Vyzval jej nakonec a mladíkovi nezbývalo než jít. Přemýšlel co se asi stalo, ale vlastně ani nemusel přemýšlet dlouho.

Minuli ostatní mistry, kteří scházeli dolů a pak už hleděl na záda muže, kterému tak ne úplně dobře zkoušel bránit ve vstupu. Zatvrdil se. Nehodlal se před nikým sklánět, ani před Ctihodným, natož před očima té neschopné elfky jak nazýval Neithé…

“Jen jdi.“ řekl mu mistr za jeho zády jako by vycítil jeho zaváhání. Bodejď by to mistr mentální magie nevycítil, že? “Kdo si co nadrobí, to si sní.“ dodal ještě jedno ze svých mouder a Treaged v ten okamžik nenáviděl celý svět za to co ho čekalo. Celý svět a elfku, která to celé zavinila (fakt, že viníkem je on sám už si jaksi odmítl uvědomit).

Vešel dovnitř a uklonil se, na tváři masku netečnosti, přesto že mu z očí sršely blesky.

“No pojď,“ vyzval jej Lester a mladíkovi lehce zatrnulo, když se ho Falraen nijak nezastal. Věděl, že mistr iluzí jej nemá příliš rád a respektoval ho jen díky tomu že byl nejlepší ze třídy, i tak si však jako jeden z mála zdejších mistrů od něho držel odstup a byl vůči němu skeptický.

“Dnes už jsi to vážně přehnal Treagede Wassi. Poslouchat za dveřmi, přesto že jsi byl ze síně vykázán, a rozkazovat Ctihodnému… To bych do tebe doopravdy neřekl. Až do teď jsme tvé výstřelky a nedostatek úcty povětšinou tolerovali, díky vynikajícím výsledkům jíž jsi dosahoval, ale tomu je konec. Máš poslední možnost se uchránit před vyloučením a odebráním paměti, neboť takové chování nelze tolerovat, a tou je Zkouška Snů. Odmítneš-li se jí účastnit, ještě dnes si hodíš kostkou.“ Pan Lester mluvil klidně jako by mu vysvětloval tu nejobyčejnější věc, ale v Treagedovy vřel vztek a zloba, jako snad ještě nikdy.

“Přijímám…“ cokoliv bylo lepší, než vyloučení se statutem porušení pravidel. Po všem tom úsilí které studiu dal, nechtěl riskovat vyloučení a vyhoštění z rodného kraje.

Před Ctihodným

Než stačil Ctihodný jakkoliv reagovat na mou odpověď, Treaged se vrátil a uklonil se. Jen lehce, jakoby si snad myslel, že někdo jako on se vůbec klanět nemusí, přesto že to nijak jinak najevo nedal. Mistr iluzí si jej zavolal blíž k sobě a on šel, přičemž mi věnoval jen jediný pohled plný nenávisti. Otřásla jsem se, jak mi přejel mráz po zádech, jako by nestačil studený pot, který mne polil už jen z přítomnosti Ctihodného. Neměla jsem sílu opětovat jeho pohled a raději sklopila tvář znovu k zemi.

Slova, která si však mistr s učendíkem vyměnily za mými zády mnou však zněla jako ozvěna. Přes všechnu svou nevhodnost jsem ucítila zvláštní uspokojení. Mkožná že mě nyní Mardukas zabije za to co se zde událo, ale Treageda čeká horší osud, pokud neuspěje ve Zkoušce snů. Házení kostkou…

Vím že bych neměla cítit takové věci, že by mě to nemělo těšit, ale na druhé straně, alespoň nejsem sama kdo je v průšvihu. Alespoň jednou nejsem v něčem sama…

Univerzita

Majestátná budova univerzity ve mně vyvolá vzpomínky na vlastní studia. Je evidentní, že mágové i čarodějové si potrpí na stejnou okázalost a pompu...občas mi není jasné, proč jsou jedni povznesení nad druhé...je to jako uctívat švestky před jabkama a přitom obojí je ovoce, které vás prožene...
Ruch je tu jako všude jinde na školách, bez ohledu na to, zda se tam učí magie nebo třeba šerm. Ačkoliv v tuto chvíli asi o něco větší. Studenti působí rozrušeně, někteří ustrašeně. Šuškají si mezi sebou, jiní se překvapeně a zvědavě otáčejí k hlavnímu vstupu. Není lepší lék na zvědavost, než jít tam, odkud tajemství pramení. Situace se obvykle vyřeší sama...odhalením nebo vaší smrtí.
Už před branou univerzity jsem sesedla s koně. Teď jej přikurtuji ke sloupu nejbližšího podloubí a nechám ho okusovat trávu, prorůstající dlážděním. Od sedla si vezmu jen meč, jímž se opásám. Zbytek mohu bez obav zanechat na místě. Mám kliku na zvířata, Josefína ošklivě kope a na kouzla, praktikovaná v bezprostřední blízkosti nebo dokonce na ní samotné, je alergická...dokonce ještě víc než já. Plaší se a řičí. Možná i proto v sedle magii nepoužívám...nechci ji, chudinku, stresovat víc, než je nutné.

Zajímavé je, že i moje osoba vzbudila jistý rozruch. Buď nejsou zvyklí na návštěvy nebo na elfy... Pozvednu zamyšleně obočí a zahýbu hlavou, abych po dlouhé cestě protáhla krk. Je pravda, že nejsem zrovna v oděvu, který by tu, zejména na ženách, vídali často. Přiléhavé tmavé kalhoty, vysoké pevné boty, šité na míru. Pod tmavě zeleným tříčtvrtečním kabátcem s rozparkem vzadu pro pohodlný pohyb, prosvítá neobvyklá kožená vesta, těsně stažená přes bílou košili. Vítr, pohrávající si s klopami kabátce, sem tam odhalí matný lesk krátkých rukojetí vrhacích dýk, zastrčených v pouzdrech, jedna vedle druhé, na prsou...měla bych je zase začernit, ať nejsou tolik viditelné... Veškeré oblečení, třebaže působí na první pohled stroze, bylo vytvořeno na míru a z kvalitních materiálů. Drobné detaily ve střihu a elegantní tlačený vzorek na klopách a manžetách kabátce však hovoří o poměrně luxusním zboží, stejně jako hlavice a záštita meče. Jednoduché, ale elegantně tvarované, stejně jako tesák, nošený vzadu jako sax. Damascénská ocel na jeho čepeli často dokreslí obraz skrytého luxusu, obvykle však jen na posledních několik vteřin života...
Vím, že ani přes jedenapůlruční meč na masivním opasku kolem útlých boků, nevypadám jako typický šermíř...tedy šermířka. Křehký půvab ve tváři, štíhlá, vysoká postava a vzpřímená, plynulá chůze nutí okolí pochybovat o tom, co jsem skutečně zač. No a když hodím dlouhým medovým ohonem, abych si jej navyklým gestem pročísla konečky prstů, jsou i tací, kteří docela ztumpachoví. Úsměv už pak obvykle ani nepoužívám, protože někteří mládenci by mohli mít příliš bujné sny a dívky, už tak v komplikovaném věku, problémy s vlastní identifikací a sebeúctou...

Hledám jednu studentku, neithé, je to moje sestra. Kde ji najdu? Houknu ke klukovi, nejblíž u hlavního vchodu. Zachvějí se mu rty, zbledne a zatváří se skutečně žalostně přihlouple. Tohle sem přijímají na studia?! Chudák Neithé, to tu nejspíš nebude mít moc přátel...ta holka má úroveň, ale tohle... Pousměji se směrem k mladíkovi. zatváří se, jakoby chtěl samou nervozitou zvracet, ale statečně to nutkání přemůže. Na-na....nahhh....hoře.

Na-na....nahhh....hoře.Zmůže se mládenec na slovo a chvějícím se prstem ukáže ke skupině oken.
Kdybych tušila, že před chvílí právě tohohle kluka oslovil ctihodný, vybrala bych si někoho jiného...a možná taky ne. Takhle se koktání, chudák, asi jen tak nezbaví.

Lehce vyjdu schody. Cestou se ještě jednou zeptám na sestru a nechám se odkázat k masivním dveřím...není kolem nich zrovna klidno...geny? Napadne mě spokojeně a potlačím široký úsměv.

Zkušební síň

Stále stojím jen pár kroků od dveří a sleduji celé "představení", jehož jsem se stal hlavní hvězdou...
Na Tváři se mi objeví škodolibý škleb, když vidím, jak vážení mistři kvokají jako hloupé holky, které nevědí, co říct na prvním rande...

Nakonec se rozhodnou pro to, co je v současné chvíli asi neočekávanější (a nejmoudřejší) - opustit místnost...
No, je vidět, že jste mě rádi viděli... Jen mě zde prosím ze samé lásky nenechte samotného...
Potom ovšem nechám mistry mistrama, jelikož mou pozornost komletně upoutá mladá dívka, která se ke mě ostýchavě dovleče...

Vykoktá své jméno a já se na ní mile usměji se slovy:
"Zdravím Tě, Neithé z domu Casseneitté.
Já jsem, jak již víš, Mardukas."
Na znamení pozdravu jemně pokloním hlavou, což je mnohem více, než by mi etiketa přikazovala...
Potom dodám:
"Je vidět, že narozdíl od toho mladého spratka jsi slušně vychovaná...
...a ovládáš magii!"

Více nestihnu říct, jelikož ucítím za sebou toho floutka...
Zmlknu a začnu ho pozorovat... Na Tváři se mi objeví znechucený výraz, když vidím, jak se ještě cítí dotčeně!
Zpupnej zmetek!! Co si o sobě vůbec myslí?
Bez hlesu, ale plnou svou pozorností, sleduji "proces" s ním...
Jo taak, premiantík... To jsem si mohl myslet.

"Přijímám", ozve se z úst mladého novice.
Když se otočí, vrhne rozezlený pohled na Neithé a k tomu se zpupně, s nevyslovenou výčitkou, podívá do míst, kde mám oči...
I to bych byl ochoten přejít, ovšem fakt, že při svém odchodu "opomene" uklonit se, mě již doopravdy rozlítí!

Prudce se otočím a syknu:
"Novici! Myslíš si snad, že jsme vůči Tobě nespravedliví?
Myslíš si snad, že jsem Tě neměl shodit ze schodů?
Máš dojem, že je Ti křivděno?"
Novic se otočí a nic neříká, jen na mě dál hledí...
Překvapen mírou jeho hlouposti, chvíli si ho měřím pohledem, a potom si maličko poodhalím tvář a probodávajíc ho očima (odkaz) říkám:
"Jednáš se mnou, jako bych Ti byl rovný...
Nu dobrá, jak je ctěná libost! Tak s Tebou tedy budu jako se sobě rovným jednat!"
Na to si sundám kápi celou, odhalujíc své bílé vlasy a upřu své hluboké, světlé oči do těch jeho (odkaz)!
Udělá tu chybu, že se na mě podívá...
Chvíli se nic neděje, ale potom se mladík začne jemně třást a potit... Následně mu začne z koutku úst téct slina, brzy následována krví z rozkousnutého rtu...
Náhle jeho druhý koutek úst vystřelí nahoru v křeči, která sevře celou jednu polovinu jeho tváře! Okamžik na to se mu protočí panenky a on se s šíleným smíchem sesune na podlahu!
Přestanu ho sledovat a nasadím si zpět kápi...
Mladík se brzy začne plazit po zemi, cosi blábolíc a slintajíc na celé okolí... Jeho mysl je zlomena - již nikdy se nedokáže na nic soustředit, ba ani se o sebe postarat...
"K čemu je jednomu moc, když nemá pokory?", řeknu řečnickou otázku na všechny přítomné...
Nevím, jestli se mistrům líbí, jak jsem naložil s jejich studentem, ovšem podle pravidel jsem na to měl právo již v okamžiku, kdy mi zabraňoval ve vstupu do místnosti...

Vidím, že Elfská dívka hledí na slintající a plazící se trosku toho hrdého chlapce se směsicí radosti a šíleného strachu...
Proto si opět poodhalím tvář a vlídně se na ní usměji...
"Neměla jsi ho ráda, viď... V tom se shodneme... Minimálně v tom...."
Potom natáhnu ruku směrem k ní! Přiložím jí ruku k čelu a již když se k němu blíží, přeskočí mezi mou rukou a jejím čelem drobný, magický výboj...
Chvilku držím ruku na jejím čele, s očima zavřenýma a zdá se, jako bych ani nevnímal dění v místnosti...
Dívka rovněž stojí bez hnutí, ovšem podle drobného úpění se nezdá, že by se jí pocedura byla příjemná...

Za několik okamžiků (během kterých se podaří odklidit slintající trosku Treageda pryč), sundám svou ruku z dívčina čela a jí se evidentně uleví...
Stále si jí prohlížím, když pomalu říkám:
"Omlouvám se, ale bylo to nutné...
Nemýlil jsem se - magická síla Tebou proudí jen o málo méně, než mnou...
Je divoká, nezkrocená a neumíš s ní zacházet...
...ale je tam!
Věř mi, nikdy se nestaneš čarodějnicí! Nemůžeš se jí stát, i kdybys tomu věnovala celý svůj život!!"
Po drobné odmlce na nádech dodám:
"A to proto, že Tobě není předurčena nižší stezka, ale stezka vyšší! Není Ti předurčen post čaroděje, ale mága!"
Opět chvilku počkám, až se uklidní vzrušené reakce (jak její, tak jejího okolí) a uvažuji...
V následném popudu řeknu:
"Myslím si, že bys měla tuto univerzitu opustit - není zde nic, co by ses mohla naučit...
Daleko více by ses mohla naučit se mnou na cestách..."
Ještě jednou se zamyslím, než pokračuji:
"Se mnou na cestách...jako moje učednice! Alespoň prozatím, než uvidím, co v Tobě skutečně je...
Přijímáš mou nabídku?"
Jestli moje předchozí slova vyvolala několik překvapených reakcí, moje současná vyvolala hotový uragán!
Není ani třeba dodávat, jak ohromně by se zlepšila prestiž školy, kdyby se rozkřiklo, že z ní pochází učedník samotného Mardukase (neboť běžní lidé nechápou rozdíl mezi nižší stezkou a vyšší stezkou - mágy berou jako jakousi nadstavbu čarodějů)!
Je vidět, že právě toto táhne hlavou zástupcům této školy...
...ovšem nebohé Elfce je prestiž školy ukradena! Dostala nabídku, o jaké se jí ani nesnilo, jejíž obsáhlost jí postupně dochází...
A stejně tak je jí jasné, že na otázku, která jí byla položena, prostě nelze říci ne (i kdyby chtěla)...

Nabídka, která se neodmítá…

Nikdy by mě nenapadlo, že je tohle možné. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych mu. Neodvažovala jsem se ani podívat do míst, kde jsem tušila mágovy oči. Neslušelo se to, obzvlášť od někoho jako jsem já, kdo nedokáže seslat ani to nejjednodušší zaklínadlo. Připadalo mi, že mi krev v žilách zmrzla. Přálajsme si aby mě zabil rychle, když už to musí být, ale místo smrti, která by všechno ukončila, zazněl jen hlas Ctihodného, jímž mne zdravil a znovu sdělil své jméno. Vůbec to nedávalo smysl. Než jsem si stačila uvědomit co dělám vzhlédla jsem a uviděla jeho náznak úklony, načež jsem se roztřásla ještě více a měla sucho v krku.

Co to je? Co to dělá? Jestli mě chce potrestat proč to nemůže udělat rychle? Proč mě musí trápit tak jako to rád dělá Treg? Copak jsou vážně všichni lidé stejní?! alespoň myslím že první z pěti je, či byl, původně člověk. Dnes, kdo ví…

Jeho další slova by mi na tváři snad vyloudila úsměv, kdyby je nepronesl on a nezazněla v této chvíli, k níž se úsměv absolutně nehodí. co že dělám? Ovládám magii? Nikdo se nezmínil, že Ctihodný Mardukas je vtipálek… Okamžitě si však za své myšlenky náležitě vynadám, protože jsou velmi nemístné vzhledem k tomu s kým mluvím (tedy spíše kdo mluví se mnou).

Pak ale podivný nátlak, který na mne byl vyvíjen jakoby ochabl a já se opět odvážila lehce vzhlédnout. Zdálo se že mágovy pozornost byla upoutána Treagedovým trestem, který tolik ovlivnil i mě. Zvláštní uspokojení, i vědomí že by nemělo být.

Soustředím se na to abych si udržela kajícnou a jinak bezvýraznou tvář. Vlastně jsem ráda že se mohu alespoň na chvíli zase volně nadechnout, i když tuším je tento klid jen jakýmsi klidem před bouří.

A pak měl Treaged odejít.

“Ke Zkoušce snů se dostavíš dnes o půlnoci na vrchol věže.“ oznámil mu mistr iluzí a on přikývl. Znovu mi věnoval nenávistný pohled. Aspoň poznáš jaký to je, ty šašku. vzdoruji jeho očím. Tolikrát jsem si přeci představovala podobnou situaci. (Ačkoliv v mých představách se nikdy nevyskytovala postava v černém rouchu…)

Prošel kolem nás na chodbu a zdálo se, že je toto malé divadlo u svého konce. Tedy do okamžiku, který vše změnil a to té chvíle, kdy se Ctihodný prudce otočil jeho směrem a oslovil jej coby novice. Tichý hlas zahaleného muže mi projel snad každým nervem v těle a zcela mne ochromil, ačkoliv to zřejmě mág nezamýšlel a je to způsobeno jen vysílením a celkově dost špatným stavem mé mysli.

Treaged se otočil. Díval se vzpurně, ale já mu viděla v očích, že má strach. Potil se. Nejspíše si myslel, že nic horšího než trest, který dostal ho již potkat nemůže. Byl si jist svou pozicí, že byl již nad ním vynesen ortel a tedy se mu nic nemůže stát…

A to se právě mýlil…

"Novici! Myslíš si snad, že jsme vůči Tobě nespravedliví?
Myslíš si snad, že jsem Tě neměl shodit ze schodů?
Máš dojem, že je Ti křivděno?" zarývá se mi mágův hlas do duše kde vypalují tato slova svůj cejch a já cítím obrovské nutkání se otočit a zavřít oči, jen abych nemusela vidět, co bude dál…

Jsi takový hlupák Tregu! chtěla bych aby teď mohl slyšet mou myšlenku.

Ctihodný povytáhl kápi výš a poodhalil obličej. Z výrazu v Treagedově tváři čtu, že se mu to ani trochu nelíbí.

"Jednáš se mnou, jako bych Ti byl rovný...
Nu dobrá, jak je ctěná libost! Tak s Tebou tedy budu jako se sobě rovným jednat!" – Se sobě ropvný? Cože?! Cítím jak se mě pokouší panika.

Okamžik na to již má Ctihodný kápi dole.
Nesouhlasně kroutím hlavou. Nechápu, že nikdo z mistrů nezasáhne, když spatřím tiky v Tregově tváři.
Celá se třesu. Slzy mi vrhkly do očí a já je nedokázala zastavit.
Rozhlížím se ale jediné co vidím, je starý Falraen s bezvýraznou tváří smířenosti a podivným smutkem v očích, mistr iluzí pan Regant, jemuž se ve tváři nepohnul jediný sval a jeho černé oči se zdají chladné a možná dokonce souhlasné, když se Treaged sveze k zemi a z úst mu tečou sliny mísící se s krví, tiky se zintenzivnily, směje se a víská a křičí a blábolí a já tam stojím a dívám se.

Úchvatné…
Šílené… cítím lítost, děs, který mne obestřel a nepouští, a zároveň ale i ono zvláštní uspokojení nad tím, že Treaged už nikdy nikoho nebude ponižovat, nikomu se nebude smát a nikoho nebude trápit. Kdybych neměla takový strach, musela bych uznat že Ctihodný udělal správně. Ještě nikdy jsem nebyla svědkem něčeho tak úžasného a přitom hrůzostrašného…

Než jsem mohla zahlédnout něco z mágovy tváři, opět si nasadil kápi. Jediné co si pamatuji je, že má bílé vlasy, které jediné jsem spatřila když ke mně stál po celou dobu lámání mysli zády.

Až nyní se opět otočil. V první chvíli jsme stále ještě hleděla na Treageda, kterého se Lester Regant jal odklidit. Bez jediného slova či známek pohnutí přistoupil blíže, Ctihodnému se uklonil, ze země zvedl trosku, která kdysi bývala premiantem školy, za límec a táhl ho chodbou směrem ke schodišti…

Mág mne znovu upoutá až v okamžiku, kdy si opět trochu povytáhl kápi. Rozšířenýma šedýma očima se na něj zadívám a úplně zapomenu na to, že bych se mu nikdly neměla dívat do tváře, nedej bože do očí…

"Neměla jsi ho ráda, viď... V tom se shodneme... Minimálně v tom...." zní mou myslí, ale já nejsem schopná jediného slova, pohybu ani myšlenky…

vidím jak ke mně vztahuje ruku a já blednu více a více čím je jeho ruka blíže mému čelu. Zachvěji se, když mezi mým čelem a jeho dlaní přeskočí podivné jiskření. Opojné, sladké a děsivé…

Chtěla bych se vzdálit, ucuknout, utéct…
Nejde to…
Dál tam stojím a nechávám ho aby mi položil dlaň na čelo. Vím, že se nesmím zachovat neuctivě pokud nechci dopadnout jako Treaged. Beztak nemám dost silnou vůli abych toho byla schopná. Ten strach jako by byl mnou…

Zavřela jsme oči. Snad mimoděk, snad jako gesto obrany, jediné na nějž jsem se zmohla. Mým těle projel zvláštní pocit, když se mě dotkl.

Zima a chlad…
Rázem mi připadá jako bych před ním stála úplně nahá. Cítím se bezbranná, zoufalá, chci se někam schovat, ale není kam…

A pak to skončí a dotyk povolí. Chvíli mi trvá než se mi podaří otevřít ztěžklá víčka. Než se toho byť jen odvážím…

Dívá se na mě a tak sklopím zrak jak se sluší. Přála bych si aby to už skončilo. Abych se mohla konečně někam schovat, někam kde budu sama, abych bez hanby směla podlehnout všem těm pocitům, které mě nyní zevnitř trhají na kusy.

A do toho zazněl mágův hlas.

Omlouvá se? Mě…? Jako by to snad dávalo nějaký smysl. Magická síla? Ve mně? Nebudu čarodějnice…? Ale to potom… Jak mám asi přijít domů? Otec mě vyžene… Smrt by byla vykoupením… Daleko více by ses mohla naučit se mnou na cestách..." Úplně ve mně hrklo. Na cestách? Já? S ním…? Je to jako ten nejbláznivější sen až na okamžik zadoufám, že je tohle celé jen jeden hloupý sen a že se teprve dnes ráno vzbudím a Treaged pro mě přijde aby mě odvedl na zkoušku…

"Se mnou na cestách...jako moje učednice! Alespoň prozatím, než uvidím, co v Tobě skutečně je...
Přijímáš mou nabídku?" Rozhlédnu se kolem, ale v místnosti s námi už je jen představený akademie, jehož pohled je stejně jako Ctihodného, upřený na mě.

A to jsem si myslela, že tohle umějí jen moji rodiče… , To oni totiž uměli dobře. Postavit někoho před volbu na níž neexistovala jiná než souhlasná odpověď, tak jako nyní. Jako bych snad totiž směla říct ne. Vždyť je to hloupost… Taková nabídka se přeci neodmítá, ne? Vím že mám pravdu. Falraenovi oči mluví samy za sebe…

Je to možné? Myslí to vážně? Mohla bych jednou… Už jsme se v to neodvažovala doufat. Říkala jsme rodičům že půjdu místo sestry cestou vyšší stezky, ale otec říkal že ta pro mě není, že ta mi nepřísluší, že jestli se skutečně chci vydat cestou magie (jako bych snad měla na vybranou) mám jít cestou nižší stezky…

Celé se mi to odehraje před očima jako bych se snad znovu vrátila do těch dní. Vždyť kolik let už uplynulo? Ani sama nevím…

“A-ano, Ctihodný…“ vykoktám na pokraji sil. Sama ani nevím jestli bych měla být více šťastná nebo nesvá z neznámé budoucnosti. Ani si nejsem jistá jestli se sluší aby některý z Pěti měl svého osobního učedníka, nebo jak asi zareagují rodiče až se o tomto dozví. Vždyť jsme se rozhodla a ani to s nimi nekonzultovala, co kdyby se rozhněvali stejně jako když se sestra rozhodla ze studií odejít? Lépe ani nemyslet…

Na chodbě…

Dveře do Síně zkoušek zůstávaly otevřené dokořán a v nich stála zahalená postava, nyní čelem do místnosti. Za vysokým mužem by na první pohled stěží mohl někdo zahlédnout mladou elfku jak se sklopenou hlavou v bílých aksamitových šatech s pláštěm nachové barvy, sepjatým půlměsícovou sponou, jejíž hnědé vlasy protkané perlami jí spadaly na ramena ve zvláštním vodopádu. Oproti tomu starý lidský čaroděj stojící v místnosti nedaleko mága je vidět velmi dobře.

Když se Randgrid ocitla v chodbě nad schodištěm naskytl se jí kromě tohoto i jiný pohled. Pohled na čaroděje s havraními vlasy a temnýma očima s nosem tvaru supího zobáku, jak vláčí za límec jakéhosi mladíka s delšími hnědými vlasy, který slintá prská, chichotá se, víská a skučí. Chvílemi se snaží vymanit, chvílemi lézt po čtyřech…

Mistr se na okamžik zastavil aby si mohl příchozí prohlédnout. Bylo to poprvé po dlouhé době kdy i jeho dokázala na první pohled zaujmout nějaká žena. Jako by zkoumal zda není host jen iluzí chvíli si jí prohlížel, ale pak pokýval na pozdrav hlavou a tiše pronesl: “Buďte zdráva, vznešená, panno. Jest něco s čím bych Vám mohl být nápomocen?“ zeptal se hlasem bez emocí nevnímajíc pro teď to prskající cosi, co kdysi bývalo člověkem, co držel v ruce, aby se to neomlátilo o zem…

Univerzita nižší stezky

Sleduji shon na chodbách univerzity, patřičně tmavých a chladných, prosáklých plísněmi a hnilobou rozsáhlých sklepení. Ani koberce a gobelíny, obrazy a busty významných studentů a učitelů se zlatými plaketkami nedokážou přebít tu zatuchlou atmosféru. Studenti postávají v hloučcích nebo procházejí ve spěchu z jedněch dveří do jiných. Díky bohům, že už nestuduju... Vyjímkou je muž, evidentně někdo z vyučujících, který s sebou vede jednoho studenta ze dveří, za nimiž snad někde je sestra...tedy spíš vleče. Za mladíkem, jehož výraz působí více než ztraceně a bezduše, zůstává uslintaná stopa, kterou nechutně rozpatlává bezvládně visící ruka, šourající konečky prstů po studené kamenné podlaze. Špatný den...Doufám že je Neithé vpořádku...nebo to není její práce...eh, to ne, tohle je práce mocnější mysli...trénované...zachytím několik stop vyšší magie a zamračím se. Ano, i takové účinky může mít magie...ačkoliv jsem neslyšela, že by nižší magie měla takové následky...a hlavně, tento druh magie poznám kdekoliv...leda bychom tu měli nějaké změny ve studijní náplni...

Než se stačím hlouběji zabývat podivným úkazem na ubezdušeném studentovi, přistoupí ke mně černovlasý učitel. Nechybí mu jisté charisma, ačkoliv bych nejspíš nemohla tvrdit, že je to fešák. Nicméně je to asi první člověk tady, který se přímo zajímá o osobu, jež sem evidentně nijak zvlášť nezapadá. Zajímavý přístup k bezpečnosti...
Dobrý den, hledám tu svou sestru. Přejdu s namáhavým potlačením zacukání v koutku úst poznámku o vznešené panně a vrhnu k čaroději co možná nejobyčejnější a v dané situaci nejskromnější pohled. Tvář udržím vážnou a dokonce se mi do ní podaří dostat i kapku starostlivosti. Je zvláštní, jak mě tato setkání vracejí zpět do minulosti. Vždy cítím, jak se ve mně vzedme potlačená magie, jakoby chtěla být rozpoznána. Do tváří se mi nahrne krev a image bojovnice, už tak dost narušené, je v háji. Ke všemu použití moci na vystopování zbytkové magie na vlečeném chlapci dovolila rozvířit proud magie, jenž ve mně stále koluje. Sklopím na okamžik oči, abych potlačila ten nápor a přemohla vztek sama na sebe. Teprve pak se pokusím o vlídný úsměv a pohodím hlavou ke dveřím zkušebny. tajně doufám, že mé uzardění si černovlasý muž nevysvětlil špatně... Neithé by prý měla být někde tady... Dodám s hlubokým nádechem v naději, že jsem nepůsobila tak nevyrovnaně, jak jsem si v tu chvíli připadala. Doufám, že je sestra vpořádku...Co se stalo tomu chlapci? Uzavřu konverzačně, abych trošku odpoutala pozornost od sebe. Ale to už jsem zase já, klidná, vyrovnaná, s mocí pěkně pod pokličkou...Zvednu nenuceně bradu a natočím tvář částečně ke dveřím a částečně k učiteli, abych jej mohla obdařit jedním ze svých vyrovnaných, nevinných pohledů "starostlivé občanky" a v tomto případě i "starostlivé sestry, jež náhodou cestuje okolo"...

Komnata zkoušek

Stojím a čekám, jak se Neithé rozhodne...
Vypadá zmatená, což je ovšem plně pochopitelné...
Chudinka, je toho na ní asi moc...
Ale nemohu jí tu propána nechat! Tady by se z toho zcvokla!
Ale co mě to sakra napadlo vzít si učednici?
Co s ní budu dělat?
...no, alespoň nebudu sám na cestách...
Během jejích myšlenek jsem sám ztracen v myšlenkách, když se snažím pochopit, proč jsem se k takovému kroku odhodlal...
Bojím se sám sobě připustit, že by to mohla být osamělost, co mě k tomu přimělo...
Sám? Co blbneš! Vždyť jsi sám celý život! Je údělem mága, být sám... A krom toho, když jsi nechtěl být sám, nemusel jsi opustit hlavní věž...
Ale já jí neopustil - stále tam mám komnatu, jen se tam moc nezdržuji... Jen když je to nutné...
Moje myšlenky přeruší poněkud koktavý souhlas, který vypadá více vyděšeně, než radostně...

Rychle se proto proberu a poodhrnu si kápi z čela, aby uviděla, jak vypadám (odkaz - omlouvám se za ten výraz, jiný jsem nenašel)...
Potom se na ní mile, vlídně usměji a stisknu jí ruku... Dotyk mám chladný, ale zvláštně silný a "magický"... Přitom jí říkám:
"Bude mi ctí, vyučit Tě ve znalostech Vyšší stezky! Není to standardní postup, ale Ty také nejsi standardní případ...
...a krom toho, pokazil jsem Ti zkoušku, tak Ti to musím nějak vynahradit, ne?", dodávám s drobným úsměvem...

Potom se zarazím a zvážním...
Ohlédnu se na zavřené dveře s výrazem překvapení...
"Vy zde máte profesory vyšší stezky? Cítím za dveřmi vcelku silnou magii! Ne tak silnou, jakou má zde přítomná, ale přesto dost silnou na to, abych to zaregistroval..."
Když já cítím ji, ona jistě cítí mě... Nebude to dlouho trvat, a stejně zjistím, kdo to je...

Následně tedy pokrčím rameny, když se obracím znovu na svou novou učednici:
"Ale to je jedno... Zjistím si zde u Tvého představeného nějaké informace a potom se vydáme k Tobě domů... Musíme přeci získat souhlas Tvé rodiny, ne?"
Slovům "získat souhlas" dám zvláštní zabarvení, které způsobí, že slova vyzní spíše jako "oznámit"... A Neithé ani raději nechce domýšlet, co by stalo, kdyby s tím její rodiče nesouhlasili... Mardukas totiž nevypadá jako někdo, kdo je schopen přijímat neúspěchy...
Potom ovšem pokračuji:
"Nevím, kolik si toho s sebou chceš na cestu vzít, ale počítej, že během hodiny budeme vyrážet... Klidně si odběhni do svých komnat pro věci, počkám na Tebe zde..."

Potom se opět obrátím k představenému univerzity:
"A my se mezitím můžeme věnovat mému původnímu cíli... Potřeboval bych co nejpřesnější informace o tom, jak se vyvíjí válka a bylo mi řečeno, že Váš cech je tím nejlepším místem pro získání takových informací..."
Mluvím sice panovačně, jak se na Ctihodného sluší, ale poslední větu řeknu s jistým nádechem úcty, abych si představeného trošku získal na svou stranu...

Jako by toho nebylo málo…

Ani nevím co přesně jsem čekala že bude následovat, když jsem ze sebe dostala odpověď. Přála jsem si jen aby už to skončilo, protože je toho na mě na jedno ráno (tedy spíš už dopoledne) opravdu příliš. Mág vytáhl svou kápi výše a tentorkát mohu zahlédnout celou jeho tvář, jenže to je přesně to co teď opravdu nechci. Ano jsem zvědavá a vlastně bych ho i chtěla vidět, jako by mě jinak má zvědavost měla pohltit coby hladový, bezedný chřtán nějaké obludy. Jenže po tom co mi právě ukázal na Treagedovi, se mu opravdu nechci podívat do tváře. Mám strach, že bych mohla, třeba nějakou nehodou (které se mě stávají pořád), skončit stejně.

Opět ke mě vztáhl ruku a nebral ohled na to jak hlloupě to teď musí vypad, když prostě sevřel moji dlaň podivným silným, chladným, magickým dotykem, že mám dojem, že už se nikdy víc nenadechnu… Promluvil a říká jaká čest pro něj bude mě učit. Jako by to snad mohla být pravda. Bude mu ctí? Jo tomu tak věřím… Nejsem standartní případ? Jo tak v tom se asi shodneme… Opět si vynadám za nezkrocené a unáhlené myšlenky. Raději ani nechci pomyslet jak snadné by pro něj mohlo být, aby je vycítil…

Vynahradit? Pokud mohlo něco vnést do místnosti a mého nitra ještě silnější pocit neskutečna, byla to právě tato věta. Jako by se Ctihodný Mardukas sám zmítal mezi svou přísnou a vlídnou stránkou z nichž ani jedna nikdy plně nezvítězí. A o to více to působí děsivě…

Náhle se však jeho vlídný úsměv, který jsem zahlédla jen koutkem oka, protože jsem se neodvažovala vzhlédnout, vytratí a on se ohlédl ke dveřím do chodby, kde se právě z několika učeben vyhrnuli studenti na přestávku a zakryly tak výhled na trojici postav u schodiště na konci chodby. Další jeho otázka k mému mistrovi už vyloudí na mých rtech zacukání koutků. Díky bohům že se dívám stále jen a jen do země. Magii vyšší stezky? Tady? Kolik ctihodných sem ještě dneska přijde? Eusebrius se na nebesích snad pomátl… Odpusť bože… Dodám hned v myšlenkách, nerada bych se rouhala obzvlášť v případě pána magie…

Na to však Mág opět promluvil ke mně. "Ale to je jedno... Zjistím si zde u Tvého představeného nějaké informace a potom se vydáme k Tobě domů... Musíme přeci získat souhlas Tvé rodiny, ne?" – Mé rodiny? Ale… To přece…
A proč vlastně ne? Konečně budu moci jít cestou vyšší stezky a to jsem chtěla, ne? Dokážu jim, že můžu být jako sestra, že můžu být lepší… Uvidí že můžu… co asi řekne matka, až se objevím ve dveřích rodného domu s Prvním z Pěti? Budou muset souhlasit a já jednou budu také Ctihodnou a rodiče na mě budou hrdí… Možná je to nesmyslná představa, ale krásná, vábivá a opojná…

"Nevím, kolik si toho s sebou chceš na cestu vzít, ale počítej, že během hodiny budeme vyrážet... Klidně si odběhni do svých komnat pro věci, počkám na Tebe zde..." Ihned vzrušeně přikývnu.

“A-ano, Ctihodný…“ zakoktám se a s úlevou, že mohu jít, se mu ukloním, obejdu ho tak širokým obloukem jak mi dovoluje brána a místnost a vyrazím na chodbu…

Síň zkoušek…

Falreaen už byl starý čaroděj. Před lety tuto školu sám založil a dá se říci že bojoval o každého studenta i učitele, aby ji udržel. Netušil jestli zvolil dobře, když svým zástupcem učinil Lestra, ale věděl, že pokud někdo má na to aby v jeho díle pokračoval, je to právě on.

Proti mladičké Neithé nikdy nic neměl. Naopak, chtěl aby ji nemuseli vyloučit. Několikrát v jejím případě učinil vyjímku, i když ona to neviděla a mistři s tím povětšinou nesouhlasili. A dnes? Dnes ztratil dva studenty v jediný den…

Že možná odejde ona, to tušil, neměla příliš šancí zkouškou projít, i když by možná zamhouřil trochu oči, kdyby viděl snahu a tu u ní viděl pořád… Ale že ztratí v tento den i Treageda to ho zaskočilo. Věděl, že mladíkovi úcta a pokora příliš neříkají, ale on sám věřil že by se jí chlapec mohl naučit. Dnes už je však jasné, že ten už se nikdy nenaučí nic. Viděl zkázu svého nejnadanějšího studenta a ani nesměl zasáhnout…

Návštěva Ctihodného a ještě k tomu samotného Mardukase byla něčím vyjímečným a věštila velké věci. Věděl že na toto měl mág právo daleko dříve a Treaged si za to mohl sám. Pocit studu (přeci jen to byl jeho student) a bolest nad jeho ztrátou toto vědomí nijak nezmírnilo.

Sledoval proces s Neithé a vlastně jí to přál. Sám nechápal, že přehlédl talent takového rozsahu. Ačkoliv to mohlo být i tím, jej dívka sama v sobě potlačovala, nebo jej odmítala přijmout. I takové případy existovaly, i když až do dnes o nich jen slyšel… Dívka se na něj ještě podívala než si odešla pro věci a on jí souhlasně přikývl. Připadal si už moc starý na takové věci, které se kolem něho dnes udály.

Neithé prošla otevřenými dveřmi na chodbu, kde se hemžily studenti a ty se posléze opět uzavřely. Na to mág pronesl svůj požadavek a starý mistr si unaveně povzdychl.

“Ano, Ctihodný, to můžeme…“ odvětil tiše.

“Válka? Ach ano… Je sice daleko, ale dotýká se nás všech. Skrze pavučinu Wyrdu ji cítíme i my zde. Jak se vyvíjí? Nevím co jste naposledy slyšel Vy, Ctihodný, ale začnu tedy tam, kde se udál zlom.“ odmlčel se aby se nadechl.

“Dominianští před rokem korunovali nového krále po smrti Guntera I. Jeho syn Felix III. Se tedy ujal vlády v tom nejhorším možném období. Je to ještě vlastně chlapec a nemyslím že je schopen vést takovou zemi, jakou Dominian je. Od té doby se udály dvě velké bitvy. U Telingotu zvítězili Alderonští, v Rednarkském průsmyku vyhráli Dominiané. Několik menších potyček a přetahování se o Fasterk, Hromgard a Lásno, ale žádná ze stran, jakoby se nedokázala dostat hlouběji. Popravdě, nemít Dominianští tak velké generály, jistě by už před pěti lety válku prohrály…“ Několikrát se nadechl a vydechl. Byla na něm znát únava a staří, kterési žádalo svou daň.

“Nedávno přijeli k Císaři poslové z Alderonu žádat pomoc ve válce a nedlouho na to přijel i diplomat z Dominianu. Císař však prozatím nechce nic o zapojení se do války slyšet. Popravdě je to nejmoudřejší rozhodnutí k jakému mohl dospět…“ dovysvětlil svému hostu. Celou dobu mluvil uctivě i když únava otřásala jeho hlasem. Jednal přesně tak jak by jednat měl a nic neprozrazovalo, že je vlastně smutným člověkem, který však v sobě uchovává i naději, že i když toho nedosáhne on, jeho sen se jednou splní…

Na chodbě
Ze dveří po stranách chodby, i když v tomto patře učeben příliš není, vyrazili v jeden okamžik studenti. Okamžitě se chodba zalila jejich hlasy, které po tichu, jež zde panovalo před tím, jsou jako úder kladivem do ušních bubínků…

“Svou sestru?“ tázal se právě mistr, stále přehlížejíc lidskou trosku, kterou vláčel. Sledoval cizinku a návštěvnici, pokoušeje se číst v její tváři avšak jediné co si přečetl, bylo, že ji něco vyvedlo z míry. Její výraz se jaksi změnil a najednou jakoby si sama nebyla jistá kým, je, kým chce být… Připadala mu zvláštní, i když to sám nijak nedával najevo…

“Co máme teď?“
„Dějiny.“
„Co zas zapoměl rovzrh?“
Spíš hlavu.“ Vlna smíchu.

“Co myslíte, uspěla?“
„Můžeš se jít zeptat…“
„Koukejte, kdo to je?“
„Fíha… to je… To je…“
„Jo mág. Jeden z pěti, zírej na to roucho.“ Ztišil kdosi hlas.
“Co myslíte že tu chce?“
„To nevim ale asi bys měla mluvit potichu, Ryš, nevíš jak dobře slyší…“zasmáli se tiše a vyrazili chodbou pryč.

“Co to je?“
„Vidíte to?“
„Není to Treg?“
„Co se mu stalo?“
„Oh, fuj…“
„Já nevim jak vy, ale myslim že bysme měli co nejdřív někam zmizet…“ na tvářích žáků, kteří procházejí kolem mistra, který drží slintajícího chlapce a cizinky, se objevilo zděšení a odpor a najednou všichni nějak více pospíchají, aby už byli někde jinde…

To už se však Randgrid zmínila o Neithé a mistr se lehce stáhl. Zdálo se, že se návštěvnice vrátila do normálu,ale on sám byl překvapen takovou zprávou. Raději než aby se jal vysvětlování ohledně Neithé, rozhodl se nejprve odpovědět na otázku ohledně lidské trosky.

“Tomu? Asi byste měla lépe, Vznešená, kdybyste se tázala Ctihodného, kterého urazil a k němuž byl natolik drzý, že si tento trest vysloužil. Pokud se však nemýlím, myslím že je toto výsledným efektem utkání dvou myslí z nichž ta jeho zkrátka nemohla odolávat nátlaku mysli mága. “ Jen tak někomu by to takto nevysvětloval, ale nyní již vědom si, kdo jest žena před ním, zvolil raději takovéto vysvětlení – nevysvětlení.

“Co se Vaší sestry Neithé týká, pokud jste chtěla přítomna být její poslední opravné zkoušce, je již pozdě, madam. Neuspěla. Pokud zde vyčkáte, za okamžik jistě přijde a budete si ji moci rovnou odvésti domů. Samozřejmě až poté co odevzdá plášť a knihu. A také záleží na tom, jaký ortel nad ní vynese ctihodný, jež s ní právě hovoří…“ ponechal svou větu záměrně neukončenou aby dal prostor jejím úvahám.

“Pokud mne omluvíte, vzácná panno, rád bych odvlekl Treageda někam, kde nebude toliko na očích studentů. Ačkoliv jako zářný příklad lidské hlouposti a nadutosti by jistě také posloužil velmi dobře. Omluvte mne…“ kývl hlavou a s novou vervou chlapce popadl a vydal se po schodech za Randgridinými zády dolů…

Sestry…

Vyšla jsem na chodbu právě ve chvíli, kdy z ní mizeli poslední studenti a mistr Regant zamířil dolů za schodů s tím co z Treageda zbylo. V první chvíli jsem si té ženy ani nevšimla, protože jsem unavená a myšlenkami stále ještě u mága v Síni zkoušek. Zavřela jsem bránu a opřela se o ní hledíc na své ruce jako ze sna.

Srdce se mi v hrudi poplašeně třepotá, mám sucho v ústech a bolí mě hlava. Pomíjím fakt, že snad stojím na nohou jen silou vůle a přitom sama nechápu jak to že má vůle má ještě vůbec nějakou sílu a jak je možné, že vůbec mám ještě nějakou vůli…

Nemohu tomu uvěřit. Až teď mi začíná pomalu docházet co se přesně událo a přehrávám si to stale dokola. Cítím vzrušení a touhu utíkat do svého pokoje. Rozbrečet se dojetím i nad Tregedovým osudem, možná i tím svým, kdo ví… A přitom mám dojem že nedokážu udělat ani krok…

počítej, že během hodiny budeme vyrážet... Uvědomím si že asi moc času nemám a měla bych se tedy hnout. Vzhlédnu a pak ji konečně spatřím. Ženu v chodbě, která si mě již bezpečně také všimla. Medové vlasy, pichlavé oči, vznešený postoj a známá tvář… Můj sen i prokletí. Randgrid… bleskne mi v očích záblesk poznání a v mém srdci se vzepře nová bouře pocitů. Jako by toho dneska už nebylo dost…

Dvě sestry, dvě cesty.

Přijmu vysvětlení tak nějak samozřejmě a jsem ráda za to, že pedagog pochopil konverzační rovinu mého dotazu. Informace o Neithé nesu o něco méně klidně...opravná zkouška?...Na druhou stranu, je to div, že tu tak dlouho vydržela. Copak jsem jedinná, kdo zná její nadání?! Lehce přimhouřím oči při vzpomínce na tvrdohlavé, až zabedněné jednání rodičů. Doufám, že to konečně pochopí! Hlavně otec. Paličák a suchopárný zastánce tradic. Krátkým přikývnutím se rozloučím s učitelem a nechám jej i s outěžkem zmizet na schodišti kdesi za sebou. V tu chvíli jsem ráda, že odešel. Je to jen několik vteřin, kdy mi přejel mráz po zádech, otřepu se a vzápětí na to se na malou chvíli zamračím. Je to tak jak jsem si myslela, někdo mocný je velmi blízko a před chvílí mě vycítil... Zcela instinktivně vnímám, jak se přelévá magické pole, které se někde na cestě mezi mnou a osobou za dveřmi zachvěje jakoby údivem. Je legrační, když je zaskočena sama magická energie. Ale není dnes jediná a tak to chce brát.

V tom krátkém, přesto jaksi nekonečném okamžiku se však stalo ještě cosi jiného. Věděla jsem, že to přijde a vlastně proto jsem také přijela do města. Přesto ve mně srdce poskočilo, když se z šera chodby na pozadí masivních dveří zabělala Neithé. Byla jako drobný kvítek, bledá a křehká, jakoby právě prošla vyčerpávajícím testem. A není se co divit, zkouška, v níž neuspěla, jistě nebyla snadná, zvláště pro někoho s talentem vyšší stezky.

Prohlížím si sestru a hledám změny, kterých se na ní dopustil čas. Ten strávený doma i ten, který prožila zde. A mezitím hledám slova. Měla jsem toho tolik co říct a náhle nevím jak začít. Je to dlouho co jsme se naposledy viděly. A to jen na zlomek okamžiku, v němž jsem se k ní obrátila mezi dveřmi. Nikoho jsem tehdy neopouštěla tak těžce jako Neithé.
Už tehdy jsem jí chtěla říct, aby se nepoddávala a bojovala za svůj život, ale přes matčin pláč a otcův hněvivý pohled se mi slova zarazila kdesi v krku. Nedokázala jsem jim déle čelit a opustila jsem rodný dům alespoň s hlavou vztyčenou...i když jsem potom ve vývratu hluboko v lesích, mém prvním noclehu, probrečela noc a den. Jakoby zemřeli a Neithé zůstala sama...

Při těchto vzpomínkách je mi jasné, že každé slovo navíc bude jen nesmyslný patos. Melancholie není na místě. Snad proto, podobně jako tehdy před lety, hodím vzpomínky a bolestné myšlenky na rodinu za hlavu. Věnuji Neithé přátelský úsměv a potřesu nenuceně hlavou. Těžký den? Chtěla jsem tě navštívit a vytrhnout tě z místní nudy, ale zdá se, že tu máte dost živo? Rozvinu svůj odlehčený úvod a rozhlédnu se. Už konečně pochopili, že patříš na vyšší stezku? Aspoň někdo. Neodpustím si ušklíbnutí. Vidíš, matka a otec tě pozdravují. V brašně u sedla mám pro tebe dopis. Na chvíli se odmlčím v očekávání sestřiny reakce. Byla tehdy ve složitém věku a sama jsem zvědavá, jak rodina prezentovala mou revoltu při výchově mladší dcery. Ačkoliv je více méně jisté, že se minimálně nepoučili a leda zneužili sestřinu poddajnost a nejistotu.
Máš už na dnešek plán? Vzala bych tě někam na pořádné jídlo, chtěla jsem s tebou mluvit. Konečně jsem se dostala přes, pro mě, neobvyklou omáčku k věci. Úsměv z tváře se vytratil a vystřídala jej chladná, vážná tvář. Přesto hřejivé vlídné teplo, které, jistě ne náhodou, barví můj hlas, přetrvává... Vlastně by stačilo nějaké klidné místo, ani jsem nechtěla působit velkoryse, jak nakonec vyznělo mým uším. prostě chci strávit se sestrou alespoň trochu času. Ne abych jí něco vynahrazovala. Chci k ní jen najít znovu cestu. Vzpomínka na ni mě vlastně přinuti překousnout hrdost a zamířit po letech domů...Pokud odejde, možná bude potřebovat přístřeší a pomoc u rodičů...nemohu ji v tom nechat...nemohu ani nemusím. Už ne.

Setkání

Naše oči se setkaly a já nevěděla co říct ani co udělat. Tolik let jsem ji neviděla a čas se na ní vůbec nepodepsal… Jen tam stála hrdá a možná nejistá, ale na tu dálku, těžko říct. Jak se blížila její nejistota mizela. Ani na okamžik jsem z ní nespustila pohled… Všechna stará zášť, tolik let pěstěná, se ve mě vzedmula ze dna propasti mého nitra.

Co ty tady chceš…, pomyslím si hořce. Po tom všem… A ještě k tomu si ze všech dní kdy přijít musíš vybrat zrovna dnešek… Tos nemohla přijít třeba zítra? To už bych byla pryč, víš?! Cítím se hrozně. Měla bych být ráda že ji zase vidím živou a zdravou. Měla bych být ráda, že si na mě vzpomněla, pokud tedy přišla za mnou, ale já to nedokážu. Přišla ses podívat na mé ponížení? Přišla jsi mi ukázat jak jsi oproti mě dokonalá, sestřičko?! Ale víš co? Já taky budu, víš? I kdybych se měla upsat Elásirovi, tak budu!

To už však stojí přímo u mě a přátelsky se usmívá. Ten nenucený pohyb hlavou byl jako by mi vrazila do srdce nůž. A její slova. Tak obyčejná a zdánlivě nijak vážná. Už konečně pochopili, že patříš na vyšší stezku? Aspoň někdo. Mám sto chutí jí něco odseknout a zmizet. Vykřičet jí do tváře všechno to co si o ní myslím, všechnu svou zlobu a bolest…

Má tvář se zkřivila do lehce bolestné grimasy a musela jsem na okamžik zavřít oči, abych v duchu napočítala do deseti a uvolnila tak napětí, které ve mně vystupňovala svým chováním hodné starostlivé starší sestry, jako by se snad mezi námi nic nezměnilo od doby kdy i ona byla ještě jen dítě…

Když zmíní dopis od rodičů znovu oči otevřu. Je mi z toho na nic a něco takového mi doopravdy na náladě nepřidá. Odmlčela se jako by čekala co já na to, ale já na to nemám co říct. Po celonoční snaze se na poslední chvíli něco naučit, po té šarádě ráno, těžké nepodařené zkoušce a příchodu Ctihodného je tohle jen poslední kapkou do mého poháru trpělivosti, než přeteče.

A pak smě ještě pozve na jídlo. Tohle přesně mě u ní hrozně trápí. Chtěla bych jí nenávidět. Pak by bylo snazší chtít být lepší… Jenže ona se ke mně nikdy nechovala jako Treaged, nikdy neudělala nic za co by jí šlo nenávidět, co bych jí mohla vytknout a o to víc mě štve, že nikdy nevykročím z jejího stínu… Tos přišla jen pro to abys mi dala dopis od rodičů a pozvala mě na jídlo? Tak to asi ten mág přišel jen pro to aby udělal z Trega slintající kus masa, co?! Jak si to jako představuješ, co? Přijít po takových letech a doufat, že jeden rozhovor, když se stejně zase zítra sebereš a zmizíš, něco změní…? Přes všechnu svou bolest a hořkost se přinutím však přistoupit na její hru.

Její tvář je nyní chladná a vážná. O totéž se tedy pokusím i já a zbavím se té nedůstojné pózy zády opřená o dveře.

“Vítám tě, sestro. Již jsem ani nedoufala, že kdy ještě spatřím tvoji tvář.“ Spíš jsem doufala že už nikdy nebudu muset. “Odpusť mi prosím, že nemohu ti věnovat svůj čas, který je však dnes dražší, než kterýkoliv předešlý den z let, která jsem prodlévala v těchto zdech. Musím si dojít sbalit své věci, odevzdati symobly akademie a čarodějnictví, které pro mne není cestou, a vydati se na novou cestu, která mi byla zvolena.“ ani se nesnažím krotit chlad svého hlasu, nebo hořkost nad tím že mi bylo něco zvoleno. Fakt že se vlastně kdesi uvnitř třesu nedočkavostí i strachem z první lekce, kterou mi ctihodný dopřeje, si nechávám jen pro sebe, protože to pro teď není důležité. Ale neodcházej… Chci vidět jak se budeš tvářit až uvidíš, kdo si mě zvolil za svou učednici… chci abys taky jednou záviděla ty mě, víš?, pomyslím si ještě vybízejíc jí v duchu.

“Pod si tedy toužíš promluviti o něčem co nesnese dalších padesát let odkladu, než by ses uráčila jen vzpomenout si, že existuji, pak tě požádám zda abys mne doprovodila do mého pokoje.“ dodám ještě a vykročím. Stojí mě velké přemáhání jen učinit krok. Únava se na mě podepisuje čím dál hůře. Jenže právě teď a právě před Randgrid nechci dát najevo jakoukoliv slabost. To ona přišla za mnou, tak ať vidí jaká jsem dnes. Ať vidí co ze mě udělal čas a život, který mám…

Sestry...

Chlad, jenž nechala Neithé ve svém hlase tak okatě vyznít mě nepřekvapil, ale to jak silně mě její odtažitost zasáhla už ano. Měla bych být otrlá proti všem útokům. Jednala jsem už s kdejakou verbeží, která nejde pro bolavé řeči daleko. Byla jsem v dlouhém sporu s rodiči, ale nic z toho mě nepřipravilo na tuto reakci. Sotva ustojím první vlnu ledových oficialit, musím čelit druhé vlně...mám sto chutí sestru poslat s těmihle řečičkami do háje, ale neudělám to. Vím, jak katastrofální by to mělo účinek.
Okamžitě pustím z hlavy jakékoliv naděje v to, že uslintanou skořápku udělala z kluka Neithé. Evidentně smysl pro humor zdědila po otci a ten by ničeho tak komického nebyl schopen... ušklíbnu se vduchu trochu uštěpačně, ačkoliv musím uznat, že chlapcův stav není dvakrát k smíchu...

A kdopak ti tu cestu zvolil? Chtěloby se zeptat v odpověď na informace o ukončení studia a nastoupení dové cesty. Ale ani tohle neudělám. Vyznělo by to příliš posměšně... snad tě ta "nová cesta" naučí jednat víc sama za sebe a za to co sama chceš...ne se nechat vláčet jako přejezený štěně... Jo, pokoj stačí. Pokrčím s úsměvem rameny a zamířím za sestrou k její cimřičce, jakoby její chování bylo takto běžné. Doufám, že tuhle okázalou mluvu jen hraješ. Protože jestli ji tady učí, budu si muset "promluvit" s rektorem. Neodolám, když se ke mně sestra otočí zády a uličnicky se uculím. Prsty lehce přejedu po hlavici meče a pružným vzpřímeným krokem následuji bíle třepotající šat zpod purpurového pláště své sestry. Na druhou stranu...je s ní psina... Pozoruji její drobná ramena s úsměvem, jak si tak pomalu zvykám na sestřino chování. Čerstvý vzduch jí ale prospěje... vytane mi namysli voňavý les a lákavé obzory a vykouzlí na tváři málem zasněný úsměv....taky brzo půjdu. Mám volno teprve pár týdnů a už se mi stýská. Hold, když dálka zavolá, nic vás nezastaví. Je to jako posedlost.

Cesta do pokoje

Jde se mi těžko. Neohlížím se po ní. Soustředím se jen na cestu ke schodům jejichž vzdálenost se díky bohům krátí. I ona mluví odměřeně. Snad kvůli tomu jak já začala. Bolí mě to, ale vlastně jsem ráda. Alespoň pro mě nebude tak těžké pokračovat v načatém způsobu jednání. Cítím se zvláštně. Ještě v době kdy od nás odcházela bych ji teď srdcečně objala a rozplakala se jí na rameno a stzěžovala si jak je osud krutý a popsala jí vše co se stalo, tázala se na radu… Sestra pro mě vždycky byla velký vzor. Byla krásná, silná, vtipná, svérázná a bojovná. Nikdy se ničeho nebála a vždycky si šla za svým. Přála jsme si být jako ona, ale když odešla a zabouchla za sebou dveřemyslela jsem že se mi zhroutil svět. Odešla a mě nechala doma. Nechala mě samotnou a vůbec jí nezajímalo, že nevím jak dál, že bez ní nebudu vědět co dělat, nebudu mít nikoho kdo by mi poradil…

Snažila jsem se. bohové vědí že jsem se snažila, ale bolelo to. Otec říkal že nebylo správné že odešla a vzdala se cesty magie, že udělala rodině ostudu. Matka zase říkala že je její magie tak silná že ať chce či nechce nikdy se jí nemůže zcela vzdát a jednou si k ní najde cestu že by jednou mohla být velmi mocnou mágyní… A jako obvykle žádná zmíňka, že jsem tam i já…

Pokaždé když k nám domů dorazila zpráva o Randgrid a jejích činech, matka se tvářila odměřeně ale v soukromí na ni byla hrdá. Říkala mi to. A otec? Byl rozčilený a odsuzoval ji, ale v soukromí říkal, že vždycky věděl, že je tak trochu jako náš zemřelý bratr, kterého jsem vlastně nepoznala. Když zemřel byla jsem ještě moc mladá… Prostě sestra byla nejlepší i když byla černá ovce a já plakala. Bezpočet nocí a pořád dokola. Nikdo si ničeho nevšiml. Mohla jsem udělat cokoliv, ale bylo to zbytečné.

Jen několikrát se otec zmínil a to akorát pro to aby vyjádřil své naděje že je snad také nezklamu. Jako bych je snad chtěla zklamat. Nikdy jsem netoužila po tom aby byli zklamaní. Naopak. Dělala jsem všechno aby na mě byli hrdí… I tuhle školu. Jen pro to…

Doufám, že tuhle okázalou mluvu jen hraješ. Protože jestli ji tady učí, budu si muset "promluvit" s rektorem. Další její slova mne vytrhla z myšlenek až jsem se po ní musela ohlédnout. Viděla jsme však jen její zasněný úsměv a pohled upřený do dálky.

Tiše si povzdychnu.

“Rektor za nic nemůže, jo? Nevšímej si toho. Dělej, že se nic nestalo. Stejně ti to jde nejlíp.“ mluvím tiše a už ne tak chladně, spíše sama zamyšleně a smutně. Jako by ta slova zněla poněkud dutě.

“Tak…O čem jsi chtěla mluvit?“ zeptám se ještě protože nechci jít v tichu. Mám toho všeho až nad hlavu a vím že čím dřív vyjdu sestře vstříc tím dřív zase ona půjde a já budu moci jít svou cestou. Nechci ji vyhánět. I dnes bych jí nejraději objala, ale neučiním tak. Příliš mnoho se změnilo, abych se před ní ukázala slabá. Raději zemřít než potřebovat její pomoc.

Sejdeme pomalu ze schodů do haly, kde právě probíhal vzrušený šepot všech studentů, kteří se odvážili zastavit se na kus řeči, než se rozejdou do svých tříd. Už jich zde mnoho není, přesto je více než jasné že jsou z rozruchu ve škole trochu mimo a není se jim co divit.

Dívají se, ale nikdo se nezeptá, jestli jsem uspěla. Nikdo se nezeptá na ženu, která mě doprovází i když po sestře všichni přítomní chlapci vrhají své kradmé pohledy, protože se neodvažují na ni vyloženě zírat.

Zazvonilo a vše se dalo do pohybu. Jen můj krok zůstává stále stejný.Pomalý soustředěný a jakoby velmi vážný a temný…

K pokoji

Zlobí se...otázka je, na koho nejvíc? Na to, abych odhalila tuto skutečnost nepotřebuji ani magii a dokonce ani sestřin hlas nebo tvář. Je bezradná a já to dobře vím. Její přesně nalajnovaný život se zase mění. Příliš rychle a aniž by se o to sama zasadila. Zase někdo přeorganizovává to, v čem se konečně zorientovala a s čím se vyrovnala... Chtěla jsem tě prostě vidět....Pokrčím rameny zdánlivě zlehka, ale také ztěžka polknu a jsem ráda, že to sestra nevidí. Dělat, že se nic nestalo...tak to je, holka, specialita otce, ne moje...ale jak chceš, vyvztekej se, jednou tě to přejde. Ale bohové vědí, že to potřebuješ...vlastně je to přesně to co potřebuješ...dupnout si!
Vlastně jsem chtěla vidět především tebe.... pokrčím znovu, tentokrát ale bez úsměvu, rameny. Dokonce jsem Neithé několikrát napsala, ale žádný z dopisů jsem neodeslala. Tedy... jeden ano, ale ten chudák kluk, co nesl psaní, skončil s šípem v krku...tehdy jsem pochopila, proč se ještě nevracet domů. Měla jsem nevyřízené účty a ty se domů prostě netahají. Dopis tehdy naštěstí nenašli. Šli jen po mých lidech...

Když konečně dospějeme ke dveřím sestřina pokoje, nechám se vpustit. Opřu se vevnitř o zeď a s rukama založenýma na prsou na sestru upřu zkoumavý pohled zlatozelených očí. Chvíli ji pozoruji, a pak odvrátím pozornost k vybavení pokoje. No a teď, když jsem tě konečně našla, odrazím se od stěny a přejdu pomalým krokem k sestře, bych byla ráda, kdybys aspoň tady v soukromí...dotknu se zlehka jejího ramene a pak ji náhle obejmu. Přestala trucovat. Dokončím šeptem do jejího ucha a sevřu Neithé v pevném obětí. Na tváři se mi rozlije spokojený úsměv. Tolik jsem toužila sestru obejmout...tolik roků... dokonce ještě před odchodem z domova, kdy jsme se začaly odcizovat. A teď mi v tom nezabrání ani ona... Mé obětí je sice laskavé a nadšené, ale netrvá déle než několik úderů srdce, chci dát Neithé možnost se rozhodnout je opětovatnebo odmítnout. Proto rychle povolím sevření a pohladím sestru po hnědých vlasech. Mají hedvábný lesk jako matčiny vlasy...vlastně se jí velmi podobá...

Obětí…

Chtěla jsem tě prostě vidět.... chce se mi brečet.
Vlastně jsem chtěla vidět především tebe.... - jo jasně, to přeci chtějí všichni, ne? Tomu tak věřím…Musím ztěžka polknout, jak tak procházím dveřmi na kolej. Nemám jí na to co říct. Vládne ve mně pocit, že kdybych se pokusila promluvit mohla bych vše jen pokazit. Vždyť já vlastně vím, že nejspíš Randgrid mluví pravdu. Že pravděpodobně přišla opravdu jen pro to aby mě viděla. Bylo by jí to podobné. Žádné hádky a žádná zášť. To byla přesně ona… A přece bych chtěla věřit, že mě přišla srážet a ponižovat, měla bych alespoň právo se zlobit, když už nic. Když už nic…

Než se nadějeme stojíme před dveřmi mého pokoje a já prostě jen tak mimoděk vzala za kliku, abych vstoupila. Ten pohyb jsem ani moc nevnímala. Prostě se udál aby jej vystřídaly kroky do místnosti.

“Tak pojď dál,“ ohlédnu se po ní, ale nedoplním svá slova žádnými gesty. Všechna gesta by byla prázdná. Přijde mi, že na ničem nezáleží a jediné co chci je aby se prostě sebrala a odešla a zanechala mě mé vlastní bolesti. Jenže zároveň chci aby zůstala. Chci aby se dozvěděla s kým teď budu na cestách, vidět její tvář až se to dozví… Aby odešla až potom a já mohla jít cestou, které se ona vzdala. Nejhorší na tom však je že se toho vlastně bojím. Po tom co jsem dnes viděla mám nesmírný strach ze svého nového mistra.

Přešla jsem k oknu, opřela se o parapet a sklonila hlavu v beznadějném gestu. Chci si alespoň trochu odpočinout. Připadá mi, že jsem za dnešní viděla více než jindy za celý rok…

No a teď, když jsem tě konečně našla, - Co, přišla jsi mi dát kázání? - bych byla ráda, kdybys aspoň tady v soukromí... Přišla až ke mně. No… Tak už se vymáčkni! Dotkla se mého ramene a otočila mě tváří k sobě. Hledím jí do očí, ale je to jen okamžik než mě nečekaně obejme a dokončí svá slova už jen šeptem… Přestala trucovat.

Slzy mi vrhkly do očí. Třesu se. Já nechci brečet. Nechci brečet před ní. Nechci aby mě objímala. Ona má přeci být ta zlá, ona má být černá ovce, ona… Cítím její teplo. Prostupuje celým mým tělem. Je to jiné než dotek mága tam v místnosti, než dotek chladných kamených zdí všude kolem. Už dlouho mě nikdo neobjal a já nevím co mám dělat. Jsem zmatená a přes to že nechci aby to skončilo a přeji si poledhnout a být zase její malá sestřička, vím zároveň že si právě tohle nepřeji, že přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout…

Sestřins stisk netrval nijak dlouho a já využila prvního náznaku povolení, abych od ní a od okna ustoupila, sestřela si slzy a zhluboka vydechla.

“Díky…“ vypravím ze sebe přiškrceně. Neber si to špatně. Hodně… hodně se změnilo, víš? Za chvíli se musím vrátit do Síně zkoušek a pak vyrazím na cestu s novým mistrem. Ještě vůbec nevím jak zareagují rodiče a jestli nechci skončit jako Treaged, asi… Asi bych se neměla moc zdržovat, víš?“ Odvrátím se od ní a znovu setřu slzy.

NÁDECH – VÝDECH…

Odepnu si nachový plášť, vytáhnu ze svého stolku knihu kouzel, kterou si každý čaroděj píše, položím ji na plášť, který skončil na mé neustlané posteli. Vůbec jsem jí to nechtěla říct a už vůbec ne takhle, prostě mi to vyklouzlo.

Otevřu skříň a vyndám z ní svou jezdeckou róbu, do které se začnu převlékat. Je to krásný komplet z nejlepších pevných látek aby vydržela co nejdéle a přitom vypadala vznešeně jako všechno mé oblečení. Je celá černá se stříbrným lemováním, které se mi velice líbí. Mám ráda kombinaci černé a bílé barvy. Vlastně ani nevím proč…

“Takže… Takžes už byla doma, co? Když… Když pro mě máš dopis od rodičů… Promiň jestli jsem moc příkrá, za dnešek se událo už tolik věcí, že nevím pořádně co si myslet. Jak bylo? Něco někde nového? Meč slouží dobře?“ mluvím jen pro to, že se i ticho zdá náhle být protivné a nepříjemně stísňující. Připadám si zmítána v nějaké bouři, která je jen ve mně a já ji nedokážu zkrotit.

V pokoji

Nechám sestru, aby se vyprostila z mé náruče a jakmile se pustí do balení, usadím se do křesla, abych nezavazela. Jak zareagují rodiče? Ale jdi, víš přesně jak to bude vypadat: "U všech bohů, Neithé, zaujmu majestátnou pozici, opřená o jedno předloktí a lehce nakloněná dopředu, podmračená jako otec při "vážných rozhovorech" k sestře vykulím oči. Jak jen to vysvětlíme knížeti Gudmundovi a jak budeme vypadat před mým bratrem?! Uvědomuješ si vůbec, co by znamenalo, porušit tradice našeho starého, váženého rodu?!" Zašklebím se, když zparoduji otcův výstup. Přestože by otec nikdy nepřiznal, jak velice lpí na mínění ostatních šlechticů nebo doknce svého staršího bratra, vždy stačilo, aby někdo z nich jen nakrčil nos a doma bylo pozdvižení. Tradice byla jen zástěrka pro malicherné soupeření mezi rodinami, čí dítě dosáhne více a lepších met, jež sami považovali za hodnotné. Názor potomků byl obvykle víc než podružný. Kdo si tě pak koupí, když porušíš tradice...eh, chci říct, kdo si tě pak vezme...samozřejmě! Potřesu s komickým zakoulením očí hlavou. Pomysli na rodinnou čest! Pozvednu s přehnanou důležitostí prst pravé ruky. "Čest" byla taky oblíbeným slovíčkem hned vedle "rodinné tradice" a měla stejný význam. Skrýt ambice rodičů.

Byl to vždy otec, kdo se jako první stavěl proti jakýmkoliv projevům samostatného jednání. Matka obvykle nebyla proti zajímavým nápadům, ale vždy se nakonec postavila na stranu otce...jako jeho manželka. Její poddajnost mě sice vždy vytáčela, ale právě ona jako jediná dokázala zmírnit můj hněv. Stačilo pár slov a jedno pohlazení.
Matka tě pohladí po tváři jako malou a "politicky" ti vysvětlí, že když už jsi neuspěla na nižší stezce a nemůžeš následovat svůj výjmečný talent na vyšší stezce, můžeš se přece skvěle vdát a "...mimochodem, podívej, zlatíčko, náhodou mám u sebe seznam mladých, svobodných šlechticů z okolí...podívej, třeba tenhle, vím jistě, že po tobě posledně pošilhával!" Zašveholím se strašidelnou laskavostí, která, míněná o zlomek vážněji, porazila by nejspíš i slona. Neudržíms se. Sama jsem tolikrát slyšela tento argument. Nikdy jsem nepochopila, co je na tom tak úžasného, vdát se za jméno ze seznamu. A hlavně tyto matčiny pokusy...jeden čas jsem dokonce zpracovávala slovník jejích superlativů, týkajících se adeptů na ženění. "Pošilhával" znamenalo, že mladík buď šilhal nebo za vámi chodil během slavnosti jako pes a málem u toho stejně slintal... Otec jednou slovníček našel a spálil. Tehdy poprvé jsem šla na společenskou událost "za trest". Po výprasku s bolavým zadkem se prachmizerně tančilo... Hořce se zasměju a zavrtím hlavou. Bude to stejné jako vždycky, Neithé. I kdyby s tebou stokrát souhlasili, nikdy ti to sami od sebe neodkývou...ale jestli chceš, můžu s nimi prmluvit. Nevím, jestli by ti to pomohlo, ale horší to nejspíš nebude... nakrčím s úsměvem nos. Kdo je vlastně tvůj mistr, znám ho? Zvednu zvědavě obočí.

V pokoji

Sestra zřejmě mé poslední otázky neslyšela. Můj pokus změnit téma vyšel marně. Ono se o tom vlastně ani jako o pokusu nedalo moc mluvit. Prostě jsem jen nedokázala být zticha a plácala to první co mě napadlo aniž by mě to výrazněji zajímalo. A jak se zdá vzápětí, nejsem sama kdo potřebuje mluvit...

Skoro by mě rozesmála tím jak napodobí otce. Tak věrně jako by mu snad z oka vypadla, ačkoliv těžko říct komu se podobá více. Otci či matce? Jako y si samo její tělo nedokázalo vybrat. Ne, že by na tom snad záleželo...

Kdysi bych se tomu zasmála určitě. Sestra mi vždycky dokázala zvednout náladu podobnými žerty, jenže já bych ji přeci teď neměla nechat aby mi zvedala náladu. Neměla bych se smát jejím vtipům. Přeci ji nenávidím, nebo ne?

Nervózně se zavrtím a raději se odvrátím abych nemusela vidět alespoň výraz její tváře, když už musím slyšet co říká, a věnuji se tomu abych vyndala všechny své věci a sbalila je. Nejhorší na tom všem ale je, že má nejspíš pravdu.

Zastavím se v činnosti a sleduji jak se mi třesou ruce. Připadá mi, že víc na dně už být nemůžu. Pokud jsem do teď měla strach z reakce rodičů, tak teď se toho již téměř děsím. A to vlastně neni proč... Stěží by se odvážili odporovat Prvnímu z Pěti... Jenže ani toto vědomí mě neuklidní. Jen pomyšlení, že by se mohli hněvat mě trhá na kusy zevnitř.

A pak, než stačím cokoliv říct, nebo si povzdechnout, zeptá se kdo je nyní můj mistr... Znovu se po na ni podívám. V první chvíli mě její otázka zaskočí. Vlastně jsem ji čekala a možná ještě dříve, ale pojednou nevím jestli bych jí to měla říct. Tak ses zeptala co? Ale… Když ti to řeknu nebude to znít jako chlubení? A jak bych ti to asi měla říct? A nebyl by naštvaný? Což o to nepochybuji že ho znáš, i když možná jen z doslechu, ale… Opravdu chci abys to věděla? Co na to asi řekneš?

“No já… Jak můžu vědět, jestli ho znáš? M-možná… možná z doslechu…“vypravím ze sebe. Asi by se spolu neměli vidět… Kdyby zjistil kdo je má sestra třeba už by mě za učednici nechtěl… Mohla by mi to celé pokazit… Určitě slyšel co prováděla když se ještě učila magii vyšší stezky. “No je to… Je to jeden z mágů… Vlastně bys… Bys ho mohla znát, ale… Nadechnu se a utáhnu poslední popruh svého vaku.

“Už jsem hotová, takže… Měly bychom jít…“, vyzvu sestru na konec a vyrazím ke dveřím mého pokoje s pláštěm a knihou v ruce.

"Osvobozená" sestra

Sestřina nejistota stran nového Mistra mě zarazila. Ještě před chvílí z ní čišel hněv a pak rozpaky, ale teď jako bych zachytila obavu. Mohl to být pochopitelně jen strach z rodičů, ale celkově mi tu cosi nesedí. Tak jako tak, jsem rozhodnutá tentokrát sestru nenechat na holičkách. Půjdeme pěkně společně k rodičům, přece tě nenechám toulat se s cizím člověkem...ne každý mág je vhodným průvodce mladé, introvertní ženy...kruci, kdo to je? Evidentně někdo starší a zkušený...

Otec i matka mě přijali v domě a dokonce mě nechali i přenocovat. Proběhlo to sice ve škrobeně zdvořilém, ale poklidném duchu. Využiji teď zase já změnu tématu, jak to před chvílí udělala sestra... ano, nocovala jsem dokocne ve svém starém pokoji. Jakoby se v té místnosti zastavil čas. Vše bylo pečlivě uloženo na svém místě a služebnictvo dál udržovalo v pokoji čisto a pravidelně větralo. Jako bych se měla každou chvíli vrátit...ale o tom mluvit nechci. A už vůbec ne s Neithé. Cítím, že na ní moje nepřítomnost zanechala příliš silnou stopu.

Hbitě vstanu z křesla, uhladím kabátec a vykročím za sestrou na chodbu, abych ji následovala. Nechceš s něčím pomoct? Nabídnu se, vida co všechno s sebou sestra nese, zatímco já sama mám prázdné ruce. Na důkaz, že to myslím vážně obrátím jednu ruku dlaní vzhůru a s úsměvem nakloním hlavu na stranu ve velkorysém gestu.

Na cestě zpět k mistrovi...

No… Tak teď jsem se vytáhla… Takhle jí ukázat svou nejistotu. Bohové! Copak to nikdy nedokážu? Musím být silnější, musím být silnější…

Vlastně jsem si toho s sebou moc nevzala. Ani jsem si toho ani moc před lety nepřivezla. Nějaké to šatstvo, ale jen to nejnutnější. Pár předmětů denní potřeby jako krásný slonovinový hřeben, spona do vlasů, psací potřeby, zrcátko a tak různě... Teď je to všechno pečlivě, i když trochu neuspořádaně, srovnané ve vaku, který si nesu a přes ruku v níž třímám knihu mám přehozený plášť.

Jsem ráda když sestra konečně změní téma a nechávám se vést jejími slovy zkoušíc si představit jak to asi doma vypadalo, když tam nocovala. škrobeně zdvořilém, ale poklidném duchu - Jasně, jak jinak, že? Proč mi tohle děláš, no? Copak mi nemůžeš dát pokoj a nechat mě žít si svůj život?! Už nejsem malá holka...! Je mi jasné že se k ní rodiče chovali odtažitě, ale ve výsledku byly moc rádi že za nimi přišla, že ji mohli vidět a po jejím odchodu si nejspíš řekli jak jsou hrdí na to že je jejich dcera… Ale kdybych se někde ve světě ztratila já, bude jim to fuk!, prolétne mi hořce hlavou.

A pak se ještě zeptá zda nechci s něčím pomoc. Jako by toho opravdu nebylo dost. Ne! Nepotřebuju žádnou pomoc a obzvlášť od tebe. Kdybych padala do sopečného kráteru Tainy tak od tebe žádnou pomoc nechci! Jenže mě bolí vlastní zloba. Vím, že je zbytečná a zcela nevhodná...

"Ne, díky." je vlastně to jediné co na to lze říct. Snažím se mluvit neutrálně. Alespoň k něčemu bylo mé rozhořčení z jejích slov dobré. Pomohlo mi překonat strach. Ačkoliv kdesi uvnitř mě stále trvá...

Chodby jsou lidu prázdné. Začala další hodina a i studenti, kteří mají volno se raději nezdržují na chodbách, jakoby vycítili, že se něco děje. Zastavím se až v aule, kde přese všechno kolem přeci jen několik studentů je a vedou jakýsi tichý tlumený rozhovor. Na první pohled je jim jasné, že jsem neuspěla a odjíždím. To by totiž poznal i slepec…

Kývnu jim na pozdrav, zastavím se a podívám se na sestru.

Tak a co teď? Mám ti říct kdo je můj nový mistr? Když jí to řeknu, bude i myslet ež se chlubím. Když jí to neřeknu, mohl by si to mistr vyložit jako že se za něj stydím, nebo tak něco a to taky nechci… Připadám si bezradná.

"Tak... Ahoj..." začnu zrdáhavě.Jo, to bude nejlepší… Stejně… Ty mágy pohrdáš ne? Bude lepší když půjdeš… Víš já... Nechci tě nějak vyhánět nebo tak, ale... Myslím, že za mistrem už půjdu raději sama, ano? Bude... bude to tak lepší..." znovu ta nejistota. Tak nějak jsem si uvědomila, že sestra se svým pohrdáním mágy a magií jako celku asi nebude schopná projevit Mardukasovi patřičnou úctu a já přes všechnu svou zášť k ní bych ji nerada viděla v podobném stavu jako Treageda. Ačkoliv vůbec nevím proč bych jí měla chtít chránit, alespoň by to konečně skončilo, ne? Jenže to není tak jednoduché, jak bych chtěla...

Znovu se mi do tváře vrátí rozpaky a nejistota. Dokonce se mi i zrychlil dech...

"Leda bys... Leda bys mi slíbila, že neuděláš žádnou hloupost a neřekneš mému mistrovi jediného křivého slova, ano?" vypravím ze sebe nakonec. I když je to hloupé s ní po boku si připadám jistější. A velice si za to nadávám...

Nečekám na odpověď a vykročím po schodech nahoru do prvního patra zpět k síni zkoušek. Potřebuji být v pohybu. Potřebuji něco dělat jako by zastavit se mělo znamenat mou smrt…

Loučení

Prošly jsme zpět na chodbu a pak do vestibulu, kde se se mnou začala Neithé náhle rozpačitě, ale odhodlaně loučit. Ne, počkej...já tě s ním jít samotnou nenechám... lehce se zamračím a přimhouřenýma očima sleduji její snahu zbavit se mě. Naštěstí v příštím okamžiku mi svitne naděje, když Neithé obrátí s jednou podmínkou...chovat se slušně. Což o to, mně nedělá problém chovat se slušně, ovšem musí být stejně odhodlaná a motivovaná i druhá strana. No...a také musím alespoň trošku věřit tomu, že ona osoba je slušný mág s dobrým vychováním...což ne vždy znamená s "bohatými rodiči". Ale budiž, začnu se vduchu přesvědčovat, tohle jistě zvládnu, kdo by mohl sestře být mistrem? Horší než Mardukas to snad nebude...a on nejspíš také ne. Sotva by se obtěžoval a uvazoval si na sebe břímě učně, ke všemu mladé nezkušené dívky... tato myšlenka mě pobavila a uklidnila. Dobrá, přikývnu nakonec, ostatně, už jsem prolezla univerzitu nižší stezky, hovořila s jedním učitelem a nikoho zatím neurazila. Zvládnu to i u...takového nadutce mistra vyšší stezky. Obdařím sestru odhodlaným úsměvem a mrknu k ní jedním okem, aby si nedělala starosti.

K mistrovi…

Ulevilo se mi, když sestra souhlasila. Její zymyšlení a posléze i jiskřičky v očích mi sice na klidu nepřidaly, ale bylo by zbytečné se hádat, natož předčasně vzhledem k tomu že se ještě nic nestalo.

“Díky…“ hlesnu ještě, když se před námi objeví nad schody dveře do Síně zkoušek. Připadám si roztřesená a náhle jakoby se mi zatočila hlava jsem se musela opřít o steěnu chodby, jak na mě padla slabost. Ze všeho toho vypětí a po té téměř celé probdělé je mi málem špatně. Žaludek mám sevřený, nervy na pokraji kolapsu…

“Snad máš pravdu…“ dýchám pomalu a soustředěně.

”Tak jo, je čas…“ pousměji se a vykročím. I tak je dost špatné, že mě sestra musí vidět právě takhle. Chtěla jsem vidět jak se bude tvářit až se dozví kdo je mým novým mistrem, ale teď se bojím, zda je opravdu dobrý nápad s tím čekat až se spolu ti dva setkají. Něco mi říká, že by to vůbec nemuselo dopadnotu dobře a více nervozity už opravdu snést nedokážu… “Doufám že Vaše seznámení proběhne hladce, nerada bych aby z tebe Ctihodný Mardukas udělal totéž co z Treageda, víš?“ vychrlím ze sebe možná až příliš rychle přiškceným hlasem, když nás od velkých dubových dveří dělí už jen několik kroků…

...kde jsme byly

Neithé sice nevypadá dvakrát přesvědčená, ale zdá se, že můj slib přijala v upřímné naději, že toto setkání může dopadnout dobře... Celá tato představa se ovšem zhroutí jako domeček z karet, jakmile vysloví jméno svého Mistra. Nechá je splynout ze svých rtů, jakoby říkala "vepřoknedlozelo", s takovou prostotou a samozřejmostí, jakoby to byl nějaký "hodný strýček", co k nám jezdívá odjakživa na nedělní obědy.
V tu chvíli nevím, zda se smát nebo zlobit, ale v histerii, která zachvátila mé nitro se nakonec neudržím a rozesměju se. To si ze mě děláš srandu! Otřu si slzu, která mi smíchy stekla z oka na tvář. Vida ovšem, že sestra se nesměje, zacukám ještě dvakrát koutky a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. Chceš říct, že ten starej arogantní Mardukas vstoupil sem? To mě podrž, divím se, že se tu zrovna nezjevil, vždyť...víš vůbec co je to za chlapa? Ten se i v nose vrtá s pomocí magie....teď už se nedivím, že máš takové obavy z reakce rodičů. Zbrzdím další nelichotivé myšlenky, deroucí se mi na jazyk a skousnu vážně ret. Vím, že se musím ovládat, abych potlačila znechucení a pohrdání, které k tomu člověku cítím a doposud se mi to příliš nedařilo. Zamračím se a ohlédnu se ke dveřím, za nimiž nejspíš velký Mardukas čeká, pak zamyšleně se zahledím na sestru. Ovšem, promluvím tentokrát vážně a starostlivě, pokud víš co děláš...rozhodně tě může hodně naučit. Jen...buď opatrná, je to sebestřednej parchant, vidí jen sebe a své potřeby a zájmy. Nebude se na tebe ohlížet a ...prostě buď opatrná... Uzavřu rezignovaně. nemá smysl teď sestru strašit. Stačí, že bude muset svého Mistra přivést domů...a já vím, že musím jít s nimi. Chci zjistit proč tak najednou chce Mardukas rekrutovat učně...

Není dvakrát společenský. Rád svou moc dává na odiv. To jak vyřídil toho chlapce...takhle jedná se všemi... Pyšně a nevybíravě....U všech bohů, proč si zrovna moji sestru musí zvolit za učně takový...trouba?!

Zhluboka se nadechnu a znovu se usměju. Klidně a vyrovnaně. Dobře, žes mi to řekla teď, jsem na to setkání připravená a slibuju, že ze sebe nenechám udělat nic, co samovolně produkuje nejvýš tělesné tekutiny. Přikývnu k sestře bez úsměvu a nakrčím otráveně nos. Jsem jako zvíře, které cítí ve žrádle jed, zatímco ostatní mého druhu jásají nad výjmečným výběrem. Ještě na jeden okamžik se zatvářím otráveně a znechuceně než nasadím neproniknutelný výraz, z něhož do příšeří chodby září dvě zlatozelené oči pichlavým, zkoumavým a nedůvěřivým pohledem.

Síň zkoušek

Sestra se za mými zády rozesmála. Bylo to jako by mi vrazila do srdce nůž. Otočila jsem se a viděla jak si setřela slzu od smíchu… To si ze mě děláš srandu! zní mi v uších. Nádech a výdech…Chceš říct, že ten starej arogantní Mardukas vstoupil sem? To mě podrž, divím se, že se tu zrovna nezjevil, vždyť...víš vůbec co je to za chlapa? Ten se i v nose vrtá s pomocí magie....teď už se nedivím, že máš takové obavy z reakce rodičů. Pokud jsem někdy měla onu podvědomou naději, že by mi mohla mého mistra závidět, tak se právě sesypala jako domeček z karet.

Sleduji jak zkousla ret. Zdá se že se konečně ovládla, ale hluboký smutek, který ve mě vzbudila nemůže nic potlačit. No… Tak ses mi vysmála, sestřičko a tEď přijde co? Budeš mě odrazovat? Jak vůbec můžeš takhle mluvit, hm? Sama říkala že mám na cestu vyšší stezky a když se po ní konečně můžu vydat tak mi říkáš takové věci. Pohrdáš jím, no a? To je sakra tvůj problém, ne můj! Budeš… budeš mnou taky pohrdat, když se od něj budu učit?! Je mi zase do pláče. Nenávidím tě slyšíš?! odvrátím se od ní abych to rozdýchala a vezmu za kliku.

Dobře, žes mi to řekla teď, jsem na to setkání připravená a slibuju, že ze sebe nenechám udělat nic, co samovolně produkuje nejvýš tělesné tekutiny. řekla mi ještě. Jenže tohle už mě nepomůže. Sama nevím co si mám myslet. Viděla jsem už u svého mistra tolik proměn že by je u jiných jeden sotva viděl za několik let a to jsem s ním mluvila jen chvíli. Vlastně bych měla být ráda že mi sestra slíbila že mi to nepokazí, jenže problém je, že já jí teď vůbec nevěřím, že ani nevím jestli do těch hloupých dveří mám vejít…

Natruc zaklepu.

Ne, sestřičko! Ty mě neodradíš, slyšíš?! Jenom pro to že ty jsi „prostě dokonalá“ si já nenechám vzít svou příležitost. Já se ho o nic neprosila, víš?! Já ne! On si vybral mě… Vybral si mě a je mi všechno jedno! Říkej si co chceš! Já to dokážu! Budu lepší…! Konečně dveře otevřu abych vešla.

V síni zkoušek jakoby se snad zastavil čas. Vše je tu jako když jsem odešla, jen mistr Mardukas teď stojí čelem ke dveřím kudy právě vcházíme. Jsem rozčilená a cítím se ponížená a zoufalá. Vím že bych měla něco říct, ale vlastně vůbec nevím co…

“T-tak… Tak jsem zpět, Ctihodný mistře. Prosím… Prosím dovolte mi představit Vám svou sestru… Toto je Randgrid… Randgrid… Toto je můj nový mistr…“ vypravím ze sebe nejistě s hlavou skloněnou jak se sluší. Něco mi říká že tohle prostě nemůže dopadnot dobře…

Síň zkoušek

Pozorně poslouchám, co mi starý mistr říká a pokyvuji hlavou a drobně jeho proslov polohlasně komentuji...
"Hmm, ano... Je to tak, jak jsem předpokládal... Hmm, zajímavé... Takže jsou neutrální? No, uvidíme jak dlouho... Ale moudré to je... Možná až moc moudré na pouhé smrtelníky... Hádám, že v tom má prsty někdo jiný..."
Když starý pán domluví, zmocní se mě z ničeho nic hrozná lítost, nad tímto starým člověkem, který je již skoro na konci svého života!
Možná i proto se zachovám jinak, než mi přikazuje protokol, ovšem jsem si jist, že tento člověk mou "slabou chvilku" nebude šířit do světa...
Podívám se totiž na něho a se smutným úsměvem řeknu:
"Děkuji vám, mistře... Zkazky, co jsem o vaší moudrosti slyšel, rozhodně nebyly přehnané!
...a...a chtěl bych se omluvit za toho studenta. Neměl bych vám tu přidělávat práci likvidací premiantů, ale zase vy byste si měli dávat na své premianty pozor...
Jiný člen velké pětky by ho býval zabil hned tam na schodech..."

Tak trochu jsem doufal, že se touto mou větou prolomí ledy a to se stalo...
Zbytek hodiny jsme strávili v této místnosti vcelku příjemným povídáním, během kterého jsem měl i trošku pocit, že starý mistr se trochu uvolnil...
Mluvili jsme o mnoha věcech... O dějinách, o této univerzitě, dokonce i o tom, jak to vypadá v sídle mágů, což je něco, o čem ctihodní obyčejně nemluví...
Zabrán do velice zajímavé diskuze (tak zajímavé, jakou jsem nezažil již dlouho), ani jsem nepostřehl, jak rychle ona hodina uběhla...

Probralo mě až opět staré známé mrazení přítomnosti magie vyšší stezky...
Zbystřil jsem!
"Ah, moje nová učednice se sem blíží...
...a...není sama! Jde s ní někdo, u koho je silná magie také! A hádám i, že rodová příslušnost!
Jeho myšlenky...nejsou dobré...
Pohrdá celým tímto místem... Až moc..."
Aniž bych si to uvědomil, tak hodně jsem se se starým mistrem nižší stezky uvolnil, že jsem mu nyní sděloval své myšlenky...

To se již ale ozve zaklepání na dveře a já se otočím směrem k nim...
Sleduji, jak se otevírají, pln zvědavosti spatřit ten nový magický objekt!
Dovnitř vejde moje učednice, po jejímž boku stojí někdo, kdo by velice rád vypadal jako válečnice!
Hmmm, tak zaklínačka... Kdyby z ní magie přímo nesálala, klidně bych uvěřil, že je to skutečně bojovnice...
To již ale na mě má nová učednice mluví... Se stejnou nejistotou a bázní, jako prve...
Opět poodhalím svou tvář, vlídně se na Neithé usmívajíc:
"Rád Tě vitím, Neithé z domu Casseneitté! Děkuji za představení Tvé sestry, ovšem vaše rodová spřízněnost mi byla jasná od okamžiku, kdy jste vešli..."
Na chvíli se odmlčím a nechám svou kápi spadnou úplně, upřeně hledíc na Randgríd (odkaz)...
Udělám k ní pár kroků, propalujíc jí pohledem...
Potom řeknu:
"Hmm, tak to TY jsi to narušení magie, co jsem cítil...
Jsi jako překrásná přírodní plastika, na které začal umělec pracovat, ale práci nedokončil, Zaklínačko...
Hmm, hledíš na mě vlídně, ale uvnitř Tebe to vře... Na celé okolí křičíš myšlenky! Dokonce i přes ty zavřené dveře jsem mohl cítit velikost Tvého pohrdání touto stavbou, mou osobou a dokonce i celou magií!
Tak ráda bys byla bojovnice... Tak ráda by ses zbavila veškeré té hnusné magie, co Tebou lomcuje na každém kroku a napíná Tvé sebeovládání k prasknutí...
Jsi rozhodná, rozhodla ses zříci se cesty magie, ale brzy jsi zjistila, že rozhodnutí je snadnější, než skutek... To proto se takhle oblékáš? Vyzívavě, ale přitom prakticky... Na všechny strany volajíc Já jsem žena, já jsem bojovnice, já NEJSEM mágyně!? Tak je to?
Snažíš se všem dokázat, jak moc nenávidíš magii, jak Tě naprosto neovládá a jak jsi silná i bez ní? ...to bys ráda, aby si ostatní mysleli, že?
Ale skutečnost je jiná... Tvé chování nevede touha, dokázat to ostatním...
...Tvé chování vede především zoufalá snaha, dokázat tuto skutečnost sama sobě!
A v hlouby duše víš, že se Ti to nikdy nepodaří, neboť magie je Tvou součástí! Dýcháš s ní, jíš s ní, spíš s ní... Během boje v Tobě vře, stejně jako bublá v době klidu... Tvoje sebeovládání je narušeno tím, jak se zoufale snažíš potlačit magii v sobě... Dát všem najevo, že jí nemáš, že jí nepotřebuješ, je jí nejseš...
Ale v jedné věci se mýlíš - TY JSI magie! Stejně jako u mě, nebo u Tvé sestry... V žilách Ti koluje a když jí potlačuješ, potlačuješ sebe samu...
Nikdy mi do očí neřekneš, že mám pravdu, ale v hloubi duše to víš... Hlodá to v Tobě a ne krátkou dobu... To je doslova cítit!
Ano, bojíš se, že by ses mohla stát mágyní? Stát se tím, čím tolik pohrdáš?
Ale ve skutečnosti, tím se nestaneš, pokud nebudeš chtít...
V okamžiku, kdy pochopíš, že Tvé kouzelnické já je Tvou součástí ať chceš, nebo nechceš, přestaneš s ním bojovat a dovolíš mu s Tebou sdílet Tvé tělo, uzříš, že dokážeš cokoliv!"

Během mého monologu celou dobu upřeně hledím na zaklínačku, jako by v místnosti ani nic jiného nebylo... Jak střídám různé tóny své řeči, mění se i stíny na mém obličeji a barva mých očí...
Moje oči jsou v jednom okamžiku černé jako ta nejhlubší studna zatracení, jindy zase zlatavě žluté...
Nakonec se ale ustálí na neutrální šedé, ve které hrají slabé jiskřičky pobavení, když dokončím svou řeč a čekám na její reakci, která ovšem nepřichází hned, jak by se dalo předpokládat...

Síň zkoušek

Když jsem vešla do síně a pohled mi padl na ctihodného Mardukase, byla jsem upřímně odhodlaná mlčet jako hrobka a maximálně zdvořile odpovídat, případně se mu i poklonit. Ten muž mě však předběhl a dřív, než jsem stačila udělat jakékoliv gesto, zahájil sáhodlouhý monolog. Mlčky jsem jej vyslechla, vzpřímená a pozorná, ovšem Mardukas musel jasně vnímat každý záchvěv mé mysli. Všechno pobavení, které tentokrát nepramenilo v pohrdání, ale v nevyřčeném uznání. Nemělo smysl se to pokoušet zastírat. jakékoliv využití magie v jeho přítomnosti by mohl vnímat jako pokus o útok nebo poměrně ubohou snahu, dokázat mu vlastní moc a samostatnost v rozhodování.
Dokonce i magie ve mně se sklidnila, jakoby ji přítomnost mága potěšila, jakoby jí jeho slova lichotila...a aniž jsem si to v té chvíli uvědomila, lichotila i mně.
Sleduji jeho oči, jak se mění a přitom naslouchám jeho hlasu. Ty lišáku, víš jak na mě, budete si rozumět s matkou... Neodpustím si krátkou myšlenku během mágova monologu, kterou ovšem nedoprovodím ani záchvěvem svalu ve tváři.

Když konečně uzavře proud slov, sklopím zamyšleně oči a když je v příštím okamžiku zvednu, věnuji mu pobavený úsměv. Barva mých očí se nemění, jen chladný, ledový třpyt se proměnil v ostražité, pobavené jiskřičky. Lépe se snad ani zachovat nemohl. Jeho otevřenost prolomila led, který mohl naši komunikaci narušit a skutečně mě potěšila. Je to přesně tak. Přikývnu pomalu s neskrývanou spokojeností a zároveň i kapkou neobvyklého uznání. Jako bojovník ostatně vím, kdy neútočit a dát prostor soupeři. Vím, kdy uznat dobrý tah protivníka a ustoupit silnějšímu, je-li to v danou chvíli možné.
V práci, kterou jsem si zvolila, mi toto oblečení vyhovuje, stejně jako vám to vaše. Jenom s tím rozdílem, že u mě se lidé neklaní a neustupují kapuci, ale meči. Ale oba víme, že jsou to jen symboly, které nám třídí klientelu. Já ze svých cílů pouštím krev, vy duši. Oplatím mágovi jeho otevřenost svou. A co se týče mého postoje k magii...bylo to i horší, jistě nemusím právě vám vysvětlovat, že každý máme svou cestu, která není vždy ideální... pozvednu jedno obočí a pokrčím rameny. Poznámku o bozích, kteří určují naše cesty si odpustím. Vím, že je to jen alibismus, kterým bych svá slova leda podkopala. Raději mága znovu obdařím sebevědomým, ale vlídným úsměvem.

Přístup Mardukase, přirozený a málem až zapálený pro mou analýzu, mě přiměje hovořit uvolněným, přesto však nebývale uctivým tónem, jenž používám při jednání se sobě rovnými nebo s těmi, kterým patří, za jakéhokoliv důvodu, mé uznání. A to si dnes ctihodný Mardukas vysloužil. Přestože jeho proslov byl možná víc pokusem o odhalení mých slabostí, nebo možná právě proto, nehodlám se dalších slabostí dopustit. Ostatně, já své slabosti znám, i svou nerozhodnost v tomto ohledu a je to pár let, co jsem se rozhodla to neřešit a nehrotit. Prostě žít tak, abych svých dnů nemusela litovat. Překousnu hrdost a konečně se ctihodnému mágovi krátce ukloním. Je to úklona na hraně, o kus méně by šlo o parodii, o kousek víc o pokoření, jež bych sotva snesla...alespoň zatím. Je to přesně vypočítaný pozdrav, jenž ukončím stejně troufalým pohledem, zvědavým a zkoumavým. Nejsem si docela jistá, zda jsem odhadla mága dobře. Zda jsme začali s nějakou hrou na kočku a na myš nebo jsem zmařila Mardukasův pokus mě pokořit či alespoň donutit k pokoře a sebezpytu. Když dovolíte, ráda bych vás a svou sestru doprovodila do domu rodičů. Věřím, že mé služby nepotřebujete, ale měla jsem v úmyslu se tam ještě podívat, než se zase vrátím ke své práci. Změním bystře téma hovoru. Tedy, pokud bude Neithé souhlasit. Loupnu k sestře očkem a doufám, že jsem jednala dostatečně přátelsky...protože jsem to v tom zápalu, možná i milém překvapení, nějak zapoměla sledovat...

Jistě, chtěla jsem se tam vrátit, alespoň na čas. Ale hlavním důvodem je potřeba mít Mardukase na očích. Jeho záměr mi stále není tak docela jasný...ačkoliv začínám zvažovat možnost, zda jsem nepodléhala jistým předsudkům, pramenícím z jeho nevalné pověsti...neodvažuji se však situaci nijak soudit. Nemám to ani v povaze. Počkám si a pak teprve budu jednat.

Falraen

Mistr Falraen byl natolik taktní a také vědomý si své pozice, že nikterak nekomentoval mágovy poznámky, určené stejně jen uším svého majitele.

Opětoval však mágův pohled doprovázený slovy na pozadí smutného pousmání. Bolelo ho to. Treaged byl jako jeho zemřelý syn. Měl stejné nadání, i když chováním se naprosto lišili. Vždycky doufal že se Treaged změní, ale dnes se změnil nenávratně a to byla šrám na duši, kterého se až do své blížící se smrti nikdy nezbaví. Musel však uznat mágovu pravdu. Věděl příliš dobře, že byl tomto případě až překvapivě shovívavý.

Znovu si unaveně povzdychl.

“Zajisté máte pravdu, Ctihodný, a děkuji za uznání. Jsem a byl jsem si od počátku vědom toho, že ten chlapec nepatřil k nejlépe vychovaným. V mé praxi však bylo mnoho těch, kteří se změnili postupem let. Doufal jsem, že i on se změní… Asi jsem k němu byl však přeci jen příliš shovívavý…“ nadechl se. “Ale to nechme být… Zajisté jsou i vhodnější témata k rozhovoru, nemýlím se? Prosím posaďte se… Nesluší se, abych seděl pokud Vy, budete stát a já už jsem přeci jen starý muž. Směl bych Vás tedy požádat o tuto laskavost?“ přes zdvořilost slov mluvil starý čaroděj jaksi srdečněji, než mluvíval obvykle.

A pak mluvili a mluvili dlouho. Byla to po dlouhé době změna, mluvit s někým tak vysoce postaveným a téměř bez zábran. Tak dobře si nemohl popovídat téměř s nikým…

A pak se mág zvedl a zadíval se ke dveřím. Myšlenky, které nečekaný host pronesl nahlas Falraen pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nepatřily mu a nepochyboval ani v nejmenším o pravdivosti Mardukasových slov. Sám se tedy nakonec postavil právě ve chvíli, kdy se ozvalo zaklepání a vzápětí se i otevřely dveře…

V síni s mistrem

Dveře povolily mému tlaku a já se ocitla uvnitř. Slova na uvítanou ze mne vylétla bez valného rozmyslu. Zastavila jsem se a čekala. Napjatá, nejistá…

Mistr poodhalil tvář. Je to zvláštní jak mi pod jeho pohledem naskakuje husí kůže a chladne krev v žilách. A přece ne tak docela. Vlídný úsměv na jeho rtech je mi příjemný a působí jako slunce po dlouhé zimě rozouštějíc sníh…

"Rád Tě vitím, Neithé z domu Casseneitté! Děkuji za představení Tvé sestry, ovšem vaše rodová spřízněnost mi byla jasná od okamžiku, kdy jste vešli..." Promluvil na mě. Neodvažuji se odhadovat tón hlasu, ale zdál se být vlídný. Až moc vlídný obsah slov s hořkou příchutí…

Jo jasně, Vy víte vše, že? Proč já se vlastně snažím, hm? Je to zbytečný! Vy všechno víte, nemusela jsem ani promluvit… stěží zadržuji pláč. Na mistra Falreana, který celé dění nestranně a mlčky pozoruje, se raději ani nepodívám. Mohl by příliš snadno nyní číst v mé tváři. Lituji teď, že jsem v pokoji byla se sestrou, že jsem neměla potřebné soukromí abych se vzpamatovala, protože mám dojem že déle už toto vypětí svého nitra už nevydržím…

Zadíval se na sestru pohledem ne nepodobný tomu, který věnoval Treagedovi. Dokonce si i stejně stáhl kápi. Úplně se mi zatajil dech. Chtěla jsem učinit ten jediný pohyb a postavit se mezi ně. Zabránit mu, a to jakkoliv, aby sestře ublížil, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Bylo to silnější než já. Nohy jako by mi přirostly k podlaze.

A pak promluvil a ze mě mé napjetí spadlo jako těžký kámen. Zoufalou, a pro mě nepochopitelnou, potřebu pomoci sestře před záhubou, nahradil pocit nepotřebnosti, opomenutí a zbytečnosti.

Mluví k mé sestře. Je to dlouhý proslov a velmi důvěrný. Jakoby ji znal více než já…
Mám dojem že kdybych v té místnosti nebyla vůbec nic by se nestalo a nejspíše by to ani jeden z nich ani nepostřehl. Hledí na sebe. Randgrid zcela nečekaně naslouchá jeho slovům. Odvrátím se od nich…

No tak to je úžasný… Objeví se po X letech a jen pro to aby mi ukázala jak pohrdá magií, vysmála se mi, objala mě a pak zaujala mého nového mistra, který mi snad spadl z nebes. To je prostě dokonalý… Tak ať učí sestru, ne?! Když je pro něj tak zajímavá! Třeba by jí přesvědčil ať přestane blbnout! Naši by měli radost. Návrat ztracené dcery! A já? Já můžu klidně jít, ani pes po mě neštěkne… Znovu ta hořkost. Jakoby prýštila z nesčetných otvorů mého rozervaného srdce, které zoufale volá o pomoc a já je zacelit nedokážu.

Konečně Mardukasův monolog skončil. Letmo se ohlédnu, ale jen pro to abych viděla, že stále hledí na mou sestru v jakémsi němém zkoumavém očekávání. Ztěžká dýchám jak potlačuji vzlyky a svou potřebu plakat. Klid… Musím se uklidnit… No tak! nervózně promnu ruce a zase se zadívám jinam. Přece… Přece na ní nebudu žárlit teď, ne? To ona měla závidět mě, ne já jí… no dobře, bylo to jen pouhé přání a nic víc, no a přání se neplní, pro to jsou to jen přání… Takže teď… Teď se uklidním a počkám jo? Třeba… Třeba ji prostě jen nějak zkouší, nebo je to nějaký způsob jak se nepozabíjet navzájem mezi sebou hned tady… Co já vím… Povzdechnu si. Hlavně abychom už šli…

Ani jsem nezkoušela předvídat reakci své sestry. Přes to mne však její slova překvapí. Uznala jeho pravdu a mluví s ním otevřeněji. Zdá se dokonce že otevřeněji než se mnou. Věnuji veškerou sílu vůle potlačit další příval zloby. Beztak pramení jen z mé bezmoci. Zavřela jsem oči, jenž jen do chvíle, než sestra znovu promluví a otočí se na mě s otázkou, která mne zcela vytrhne z mého zamyšlení až se polekám a ohlédnu se po nich prudčeji než jsem chtěla. Téměř okamžitě se mi na tvářích rozlije růměnec značící rozpaky. Uvědomím si že na ně nechápavě zírám, ovládnu se a sklopím hlavu do zdvořilejší pozice.

Souhlasit? Co tím myslí? Dělá si srandu? Mám snad na výběr? Mám vůbec někdy na výběr?! cítím jejich pohledy a vůbec si nepřipadám ve své kůži. Když dovolíte, ráda bych vás a svou sestru doprovodila do domu rodičů. Věřím, že mé služby nepotřebujete, ale měla jsem v úmyslu se tam ještě podívat, než se zase vrátím ke své práci. Tedy, pokud bude Neithé souhlasit. přehrávám si v duchu její slova a musím polknout, protože jinak bych asi při pokusu promluvit neslintala o nic méně než Treaged po ono zákroku… Doprovodit? Ne, to ne… to ani náhodou! Nikdy! Tohle je moje cesta, víš? Ty ses jí vzdala, proč mi nechceš dopřát taky něco co chci já?! Proč?

“Jak si přeješ, sestro, je… Je to jen na vás…“ vypravím ze sebe a zadívám se na dlažbu, jako by mě velice zaujal malý pavouček, který si vybral tu nejméně vhodnou chvíli pro pouť přes tuto obřadní místnost…

Síň zkoušek, konverzace před odchodem

Během svého monologu jsem si pečlivě všímal tváře zaklínačky...
Ačkoliv se snažila své pocity utajit, část jich přecijen vyšlo navenek a jejich obsah mě málem přinutil k úsměvu...
Hmm, dobře jsem Tě odhadl... Ješitná, stejně jako já... V tomhle si budeme rozumět...
Hlavní ale je, že není demagogická a je přístupná diskuzi...

Když promluví, rozhodnu se ignorovat fakt, že mě neoslovila titulem...
Důvěrnost za důvěrnost. Faktem je, že já na ní mám právo, ona ne, ale to zatím nebudu řešit... Dnes jsem už jsem jednou zbytečně zabíjel, nechci znovu...
Potom se ovšem zaposlouchám do jejího pichlavě trefného popisu oblečení a neubráním se upřímnému úsměvu...
Dokonce jemně kývnu hlavou na souhlas a tlumeně se uchechtnu, což je v ostrém kontrastu s jinak strojenými pohyby, které dosud předvádím...
Potom ovšem dál poslouchám, co říká...
Když začne mluvit vážněji, rovněž zvážním a přitakávám...
"Hmm, vypadá to, že nejsi suchar, jako většina ostatních mágů... A krom toho, máš svůj názor, stojíš si za ním, ale jsi přístupna diskuzi! Známka otevřené mysli!
To rád slyším... Kdyby měl každý mág povahu, jako Ty, nebylo by sídlo mágů tak neuvěřitelně depresivním místem...
...ale na druhou stranu, potom bychom nebyli Ctihodními, což?
Inu, každý by se měl naučit mít masku pro veřejnost...a pro...osobnější rozhovory."
V poslední větě jsem se drobně zarazil, jak jsem hledal správný výraz... Málem jsem totiž ke svému zděšení použil výraz "přátelský", ale na poslední chvíli jsem se zarazil.
Co sakra blbnu? Znám se s nimi jen chvilku a již jim říkám mnohem více, než bych rád, než bych měl!!
Ale na druhou stranu, Neithé je moje učednice, tak si musíme spolu vytvořit jistý důvěrnější vztah... A tohle je její sestra.
Když jsem nyní ztracen v myšlenkách, opět se mi několikrát změní barva očí, vždy podle převládajícího názoru...

Potom ale slyším, jak se Randgríd ptá, jestli nás může dál doprovázet...
Na to se podívám na svou učednici a všimnu si míry zoufalství, které jí cloumá...
V očích se mi najednou objeví zlatavý nádech, když s milým výrazem k ní přistoupím, říkajíc:
"Ale no táák... Copak máš proč žárlit? To Ty jsi má učednice - a Tvoje sestra je jen zaklínačka, se kterou komunikuji...
Tebe budu učit magii, ale nejdříve bych Tě měl naučit sebeúctě! Myslíš si snad, že kdybys neměla nadání, tak bych si Tě vybral?
Osobně si myslím, že máš větší nadání, než Tvá sestra, jen nemáš tak odolnou mysl...
To by Ti v té výlevně mozků, co panuje v sídle mágů možná bylo ku prospěchu, ale se mnou ne... Já Tě chci naučit uvažovat trošku s rozhledem. Umět se oprostit od emocí... Když toto nebudeš umět, nepřežiješ dlouhý život, který s sebou magie přináší... Pamatuj, budeš Ctihodnou, všichni se Ti budou plazit u nohou a čekat na Tvůj bič! A Ty si budeš muset najít správný kompromis mezi svědomím a nutností..disciplíny obyvatel!"
Ke konci své řeči se mi z očí začalo vytrácet zlatavé zabarvení a nahradila ho temnota...
Potom jsem sebou ale najednou trhnul a uvědomil si, že jsem možná teď byl příliš arogantní...
Opět se mi na tváři rozhostí úsměv a v očích opět začne převládat ona zlatavá barva, když ke své učednici přijdu a jemně jí pohladím po tváři se slovy:
"Ale já vím... Je toho na Tebe dnes moc... Uvidíš, že zítra bude lépe a do té doby se nemusíš o nic starat, pokud nebudeš chtít..."
Při těchto slovech jí jemně hladím po tváři a můj dotyk nyní není tak nepříjemný, možná i trochu hřejivý...
Hergot, dost! Sakra, sám se v tom pořádně babráš! Tak sis neměl brát učednici, když na to nemáš!
Je čas vyrazit!

S tím, jak se opět dostanu do reality, navrátí se mi do očí opět přirozená barva, tedy šedá...
Odtáhnu se od své učednice a podívám se na její sestru, abych jí (po delší době) odpověděl na její otázku...
"Já nejsem proti tomu, abys s námi cestovala! Jsi znalá divočiny, takže nám můžeš dělat průvodce... A krom toho, vypadáš jako vcelku milá společnost, tak proč bychom se měli bránit?"

Potom se šibalsky usměji a dodám:
"A stejně mám takový pocit, že i kdybychom Ti to zakázali, šla bys za námi potají..."

Síň zkoušek

Líbí se mi, jak vzal Mardukas za svůj nový úkol a s potěšením poslouchám jeho názor na sídlo mágů a jejich zatuchlou komunitu, který se dost podobá mému. O něco méně se mi líbí mágova slova o bičích a plazení u nohou, která sděluje mé sestře, protože s tím jednak nesouhlasím a zároveň nemyslím si, že by to mou sestru mohlo nějak povzbudit. Obávám se spíš opaku. Nechávám jej přesto jednat podle svého uvážení a mlčky přihlížím jeho řeči k Neithé. Kdyby se Neithé odovážila uhnout mágovi pohledem a sledovat výraz mé tváře, spatřila by něco jako klid a spokojenost. Jako bych na takovou situaci čekala už dlouho. A možná...někde hluboko v tom tajuplném úsměvu by mohla spatřit hrdost...na ni, na Neithé z domu Casseneitté. Věděla jsem to, Mardukas jen potvrdil to, co jsem se snažila vysvětlit rodičům celá léta. Doufala jsem, že je obměkčím, že její talent je přiměje, aby změnili názor a umožnili jí studovat místo mě, která jsem k magii cítila odpor. K celému světu kolem magie a mágů... Už tehdy jsem věděla, že moje cesta bude jiná a nechtěla jsem, aby kvůli tomu trpěla Neithé...

Jsem ráda, že k sestře takto mluví...přerušil alespoň další z jejích trpkých rozpaků, v nichž mě pohledem odháněla, ale slovy rezignovaně přijímala mou společnost.

Během mágovy řeči se zdá, jakoby sám v sobě zápolil s rozpolceností, kterou u mě odhalil a upozornil na ni. Každý se zmítáme mezi obory na hranici rozhodnutí... pousměji se hořce. Když však ke mně opět obrátí pozornost a promluví, zavrtím hlavou vrhnu k němu tázavý pohled. Cožpak lze někoho jako vy sledovat tajně? Usměji se té myšlence, aniž bych ji jakkoliv dál komentovala.

Pokud ještě potřebujete něco vyřídit, počkám dole, ať na to máte dost prostoru a soukromí. Kývnu k sestře i k mágovi zlehka hlavou. Než odejdu, rozloučím se zdvořilou úklonou i s rektorem, sedícím nezúčastněně za stolem. Pak vykročím na chodbu. Tak tohle bude ještě zajímavé... prolétne mi hlavou, když opouštím síň. Víc si nepřipouštím. Raději.

Žárlit? To nikdy…

Mistr i Randgrid na mě hledí a já jejich pohledy cítím jako by byly klecí z břečťanu, který se mě právě rozhodl uvěznit. Cítím svého mistra když se přibližuje a s každým jeho krokem, je můj dech těžší a těžší. Když nakonec promluví, připadá mi to celé ještě více jako sen než všechno to co dnes již odehrálo. Jakoby to snad ještě šlo…

Promluvil a jeho hlas zní měkce a vlídně. Skoro přívětivě, jakoby se snažil hodný otec konejšit malé díté, které se něčím velmi, velmi trápí. Jenže můj otec nidky nebyl ten tpy a mágova slovazase, jsou až příliš důvěrná a soukromá, než aby mě jejich obsah mohl skutečně konejšit a působí spíše jako sůl na rány než balzám.

Ale no táák... Copak máš proč žárlit? To Ty jsi má učednice - a Tvoje sestra je jen zaklínačka, se kterou komunikuji... - Žárlit? Cože? Já... Já nežárlím, jasný?! Je to moje sestra a ještě k tomu “dokonalá”, takže přece neni důvot žárlit ne?! - Tebe budu učit magii, ale nejdříve bych Tě měl naučit sebeúctě! Myslíš si snad, že kdybys neměla nadání, tak bych si Tě vybral? - Sebeúctě? Já mám sebeúctu, jasný?!Jak jinak bych tu mezi ostatními žáky asi přežila?! Jen se teď sem prostě vůbec něco jako sebeúcta nehodí a nejspíš ani nikdy nikam... nikoho to nezajímá… - Osobně si myslím, že máš větší nadání, než Tvá sestra, jen nemáš tak odolnou mysl... - Odolnou mysl? Náhodou! Přežiju všechno! Cokoliv co zvládne ONA zvládnu taky! - Já Tě chci naučit uvažovat trošku s rozhledem. Umět se oprostit od emocí... -_Uvažovat s rozledem? Uvažuju víc s rozhledem než Vy abyste věděl. Váš trest pro Treageda byl zbytečný a hlavně neefektivní. vymyslela bych stokrát lepší, jenže vám je to stejně jedno, protože na tohle se mě nikdy nezeptáte, takže co... Tohle není obvyklá reakce ani pro mě a mé myšlenky. Je to dáno tím, že už jsem dnes opravdu na pokraji sil. Snažím se pro to ze všech sil se uklidnit. Na sestru se však raději ani nepodívám. Nechci ji vidět. Stačí mi, že ji budu mít na očích celou cestu domů a kdo ví jak dlouho potom i když tak nějak doufám že tam se naše cesty konečně opět rozdělí… no tak… koukej už se uklidnit! kárám se a zhluboka dýchám. Osobně si myslím, že máš větší nadání, než Tvá sestra, - jo větší talent… Stejně to řekl jen pro to aby mě ukldnil… Musím se víc ovládat v tom má ale pravdu. Já vím že musím jenže… to není tak lehké… Normálně mi to přeci ale jde? Proč teď ne? nechápu.

Nakonec stojí mistr těsně u mě. Znovu zavřu oči. Pavouček na zemi beztak někam odlezl. Ucítím na tváři jeho dotek. Není tak chladný jako minule. Je to jiné. Celkově je to jiné. Snad jako by pohlazení hřálo a bylo lékem. Rozhodně větším lékem než mi mohla být jeho slova.

Nakonec se však ode mě odvrátí a dle předpokladů bude souhlasit se sestřiným doprovodem. Je zvláštní jak si mág, kterým sestra tolik pohrdala a právě má sestra najednou rozumí. Bývala bych asi lépe přijala kdyby si šli po krku, protože teď vůbec nevím co si o tom myslet.

Nakonec ale sestra odejde s tím že na nás počká dole a já si uvědomím že ještě musím odevzdat knihu a plášť, který svírám v rukou takže couvnu, obloukem obejdu svého mistra a přijdu před starého čaroděje, který byl celou dobu zamyšlený a sledoval celé toto naše podivné seznámení…

“Mistře Falraene, tady vracím plášť a odevzdávám knihu, myslím… Myslím že už to nebudu potřebovat.“

Čaroděj se lehce pousmál, převzal oboje věci a položil je na židli. ”Hodně štěstí, dítě…“ popřeje mi ještě a já se pak tedy znovu obrátím k mistrovi pokorně čekajíc až mě vyzve k odchodu…

Síň zkoušek - rozloučení

Jak se snažím svou novou učednici konejšit, doslova slyším její myšlenky... Nepokouším se o to, číst jí je, ale nyní je tak moc doslova křičí, že není možné si jich nevšimnout...
Tvář se mi sice po jejich obsahu drobně zakaboní, ale rozhodnu se nechat je bez reakce...
Koneckonců jsou to myšlenky, ne?

Potom se raději obrátím na její sestru a řeknu svůj názor na její cestování se mnou...
Když mi v odpověď položí napůl řečnickou otázku o tajném sledování, můj šibalský úsměv nabude až klukovského rázu a pokrčím rameny se slovy: "Kdo ví?"
Mě i Randgríd je samozřejmě naprosto jasné, že konkrétně ona (se svou magickou aurou) by mě nemohla nikdy tajně sledovat, ovšem o to v nynější hře nejde...
Po dlouhé době jsem v přítomnosti lidí, kde se cítím uvolněně a projevuje se to tím, že na ctihodného neobvykle hodně žertuji...

Randgríd se potom rozhodne odejít počkat před budovu univerzity, což se nakonec ukáže jako vcelku dobrý nápad...
Neithé vrátí mistrovi knihu a rozloučí se s ním...

Já k němu také přijdu blíže a říkám:
"Byl jste svědkem rozhovoru, který se nestal. Nikdy jste neslyšel, co jsem zde říkal a co se zde událo..."
Potom se v náhlém popudu rozhodnu podat mu ruku se slovy: "A tohle jsem teď také neudělal..."
Úsměv na jeho tváři se zdá být upřímným stejně, jako ten můj...

Potom si nasadím zpět kápi a důstojným krokem se vydám z univerzity pryč, následován svou učednicí...
Zrovna opět nastane přestávka a chodby se zaplní studenty, kteří nám ale v uctivé pokoře uvolňují cestu...
Všichni sledují Neithé s výrazem naprostého zmatku, když jí vidí jít za jedním z "velké pětky"...
Maličko se k ní nakloním a zašeptám:
"Teď máš příležitost! Jestli chceš, promluv si s nimi a poděl se o poctu, které se Ti v jejich očích dostalo! Pokud Ti to udělá dobře, staň se na chvíli středem pozornosti a užij si to - klidně řekni i mé jméno, dám Ti tu možnost, být v jejich očích něčím více, než jsou oni..."


Venku

Když se dostaneme ven z univerzity, spatříme Randgríd, jak na nás nevzrušeně čeká...
Namířím si to tedy k ní se slovy:
"Máš z nás tří nejlepší znalosti této krajiny a divočiny vůbec... Jistě znáš nejkratší cestu k vašim rodičům... Veď nás!"

Poslední okamžiky v univerizitě

Celé se mi to slévá. Nechápu jak toho mohl mistr tolik vědět o mé žárlivostinebo mých niterních touhách a rozporech. Vlastně je vcelku jasné, že to věděl, když toho dokázal tolik poznat i u Randgrid, která se rozhodně umí víc ovládat než já a je i mnohem zkušenější. A mě sice vadilo, že o mě tolik věděl, že mě hned prokoukl přesto, že jsem nechtěla aby to kdokoliv věděl, jenže mnohem více mi rozčililo, když o tom začal mluvit nahlas a ještě k tomu před starým čarodějem a mou sestrou, která se něco takového nweměla nikdy dozvědět. Já bych jí nikdy neřekla, že je pro mě vzorem. Ne, to nikdy… Alespoň se o tom přesvědčuji.

Mrzí mě, že jsem tak vyletěla ve svých myšlenkách a byla v nich i velmi arogantní což nikdy nebývám a mohu to přičíst jen mé dnešní duševní nevyrovnanosti. Celé to odevzdávání proběhlo hladce a já jej vlastně vnímala jen tak nějak okrajově. Připadala jsem si hloupě za své myšlenky, za své chování a celkově mi přišlo, že tu nemám co dělat a zatoužila po čerstvém vzduchu a troše volnosti. Ona potřeba být byť jen na malou chvíli někde sama a odpočinout si, se stala životní nutností.

Připadá mi vcelku zvláštní když k čaroději po mě vykročil i mág, ale nepřísluší mi to posuzovat. A to ani tehdy, jsou-li jeho slova velmi zvláštní.

Starý Falraen přijal ruku Ctihodného s úsměvem, který by na tbáři mladého chlapce vypadal vskutku bezelstně a přátelsky, avšak na tváří starého muže vyznívá spíše jako poslední sbohem, naplněné důvěrou.

“Nevím o čem mluvíte, Ctrihodný, já nic neslyšel…“ Byla poslední čarodějova slova, než se můj mistr vydal ze síně ven a já jej následovala jakýmsi setrvačným krokem svou myslí už někde jinde, daleko, nejlépe v rodném hvozdu…

Ach jo. Sem hloupá! Vůbec… Vůbec sem si měla svoje myšlenky odpustit. Teď si o mě určitě myslí že nejsem o nic lepší než Treg, nebo tak něco. Ale já taková nejsem, chci jen… Chci jen být lepší než sestra nic víc. Měla bych se ovládat. Musím se ovládat. Ona se ovládá tak já musím taky. A musím to zvládnout líp… A to jsme ještě nebyly doma. To nepřežiju, to… Stydím se za sebe, jenže to už se dveře učeben rozletěli dokořán a studenti se opět vyvalily na chodbu jako vlna tsunami. Sotva však spatřili mého mistra zastavili se a uctivě utvořili uličku abychom mohli projít. Cítím jejich pohled. Zmatené, tázavé, překvapené. Po tom co viděli Ctihodného přijít, pak trosku, která zbyla z premianta školy, je toto jen jakousi třešničkou na dortu, když si Ctihodný odvádí s sebou nejhorší studentu čarodějnictví na škole. Kdosi začal někde něco šeptat a to se proměnilo v nezřetelný šum slov a vzdechů, které měly vyjadřovat jejich pocity z toho co nyní vidí.

Připadám si stísněně. Je o horší než ráno, když jsme šla na zkoušku. Tváře mi zrudly a krok se zrychlil, že jsem do svého mistra div nevrazila, protože už jsem chtěla být pryč. Někde, kde bude možné se nadechnout, být opět sama sebou, alespoň zjistit co nebo jaká jsem teď vlastně já, protože mi přijde, že jsem někde v tom chumlu událostí snad přestala existovat…

Mělo by mě to těšit a vlastně mě to i těší. Přeci jen, jednou se na mě nedívají s odporem nebo pohrdáním, ale se zájmem a bázní. Je to kdesi uvnitř příjemná změna, i když si jí nepřipadám hodná. Kdyby to šlo tvářila bych se stejně hrdě a šla s hlavou vztyčenou jako ráno, kdy se to absolutně nehodilo, jenže to nedokážu. Sama jsem ještě příliš zmatená. Tohle předčilo všechny mé sny o uznání, a zároveň to postrádá to nejhlavnější. Rodiče, sestru a mé vlastní zásluhy…

O to více mne překvapí, když se ke mně Ctihodný nakloní: "Teď máš příležitost! Jestli chceš, promluv si s nimi a poděl se o poctu, které se Ti v jejich očích dostalo! Pokud Ti to udělá dobře, staň se na chvíli středem pozornosti a užij si to - klidně řekni i mé jméno, dám Ti tu možnost, být v jejich očích něčím více, než jsou oni..."Nezdá se, že by v těch slovech byla zášť či pohoršení, ale sama slova stačí na to, aby mi ukázal jak jsem hloupá… Je to lákavá myšlenka, krásná a opojná, jen kdybych to dokázala…

Vážně? Opravdu by mu to nevadilo? rozhlédnu se kolem po jejich tvářích a horkost ve tvářích mi prozradí že bych beztak nedokázala nic říct, i kdybych snad věděla co… Ne… to nejde… Mám se chlubit? Chlubit něčím co ani není má zásluha? Kdyby sem dnes náhodou nepřišel, nikdy bych se jeho učednicí nestala a měla bych být něco víc než oni jen pro to že se rozhodl vzít mě do učení? Vždyť… Vždyť ještě sama nic neumím… Ne… To nejde… To by nebylo správné… otočím se zpět na mistra.

”Děkuji, mistře, ale… Já si počkám až si to… až si to zasloužím…“ vypravím ze sebe tiše doufajíc, že mě nikdo kromě něj neslyšel… Srdce mi v hrudi buší skoro na poplach. Uleví se mi až teprve, když vyjdeme ven, staneme na schodišti u akademie a brána se za námi uzavře. Teprve v tu chvíli si dovolím na okamžik zavít oči a vydýchat se.

Konečně… Alespoň něco… Tak a teď to chce klid, jasné? Teď si dojdu do stájí pro Valemiana (svého koně), vrátím se a vyrazíme… slyším jak mistr mluví k sestře a já se snažím to překousnout. Přeci jen jsou to jen slova ohledně cesty a ať chci či nechci, má v tomto směru Ctihodný Mardukas pravdu. Pokud někdo zná dobře místní krajinu, bude to Randgrid…

Otevřu oči a rozhlédnu se. Stáje stojí hned vedle školy a pootevřené dveře do nich mě lákají mocnou silou příslibu byť chvilkového soukromí…

“Odpusťte, mistře, ale musím si dojít ještě osedlat koně a připravit ho na cestu, budu… budu hned zpátky…“ vypovím mu čekajíc až mě uvolní a dovolí mi vzdálit se. Potřebuji to jako sůl… vlastně ani nečekám že by měl mít moc co proti. Musí sám nejlépe vědět, že to pro mě bude nejlepší, když to vím i já…

Na cestu

Když vyjdu na dvůr, Josefína mě přivítá teskným zafuněním a netrpělivým přešlápnutím. No však už pojedeme, malá...čeká nás nelehká cesta, ale však už ji znáš. Promlouvám vduchu ke zvířeti, sama v radosti z nadcházející cesty. Těším se na pomalé andante Josefíniných kopyt, vůni raního lesa a večerní klid. Ani mě zatím nenapadne připouštět si obavy z lupičů nebo žoldáků, kterých se teď, ve válečných časech, vyrojilo jako much.
Než vyrazíme, mám jen dvě věci. Přikývnu Mardukasovi na jeho vyzvání. Koně a jídlo. Máte koně? Jestli ne, nějakého pořídíme, pokud ano, vyzvedneme ho. A jídlo a výbava na cestu se bude hodit. Vlastně jsem se ještě nikde nestavovala, jela jsem rovnou sem. Pohodím hlavou ke vstupu do hlavní budovy, z něhož jsme před chvílí vyšli. Jakoby o nic nešlo, ovšem do mých slov mi výmluvně zakručí v žaludku. Tím se nebudeme zdržovat, najím se v sedle... nakrčím nos nad písní svého prázdného břicha a ušklíbnu se. Jen musíme nějaké pořídit. Ideálně takové, které nemusíme ohřívat...lesy a horské stezky jsou nebezpečné... ačkoliv...asi jak pro koho... sjedu mága pohledem od hlavy k patě, jako bych se ptala, proč takové věci vlastně zrovna jemu říkám.

Neithé odešla do stájí pro koně. Nechám ji, ať si poradí sama a raději sáhnu do jedné sedlové brašny pro dopis, jenž poslali rodiče Neithé. V půlce se však zarazím a místo abych jej vyjmula, přeskládám obsah, odepnu meč a připevním jej k sedlu na obvyklé místo... Ten dopis jsem vlastně už četla, s pomocí magie jsem jej prozkoumala hned po tom, co jsem se dostala na dohled městu. Tohle by sestra neměla vidět...ne dnes. Rodiče se ptají na studium a vedou v něm další žvásty o její cestě, tradici...ale ani zmínka o citu, radosti nebo hrdosti z toho, že se obětovala. Semknu pevně rty a odvážu Josefínu. Nechce se jí odtrhávat od šťavnatého drnu, ale nakonec se uvolí mě poslechnout. Bývám k ní tvrdší, ale dokud nehoří, není třeba se zlobit.

Vyhoupnu se lehce do sedla a ohlédnu se po mágovi. Josefína zatančí nedočkavě na dláždění. Těší se na cestu jako hříbě.

Od Galtmaru k Osbarinu

Nejkratší cestou do Osbarinu by bylo vydati se severní branou z města a zamířiti si to přímo k západu.

Kolem města se táhnou kolem dokola, kromě východu, kde je les, polnosti do vzdálenosti pěti mil. Následuje několika mílový pás planiny a luk až k místu, kde se rozprostírají jak široké tak dlouhé, močály. Na sever se táhnou až téměř k horám a na jih sahají až k břehu řeky Singraw, proti jejímuž proudu je třeba se vydat.

Proto jedinou relativně kratší možnou cestou je, vyjít z města jižní branou a vydat se proti proudu řeky po jejím jižním břehu přes planiny až ke hvozdu, který je od města vzdálený dva dny cesty. Samotná cesta hvozdem už by neměla být nijak těžká pro ty, kteří přichází v míru a nenarušují řád přírody pečlivě střežený elfími strážci hvozdu. O další den, dva cesty hvozdem podél řeky se Singraw stáčí k severu. Teče zde hlubokou roklinou a je prudká. Kdo by do ní spadl jen stěží by se dostával ven a nejspíše by si nemilosrdný proud Paní vod, vyžádal daň jeho života. Kdo by sledoval koryto řeky ještě dna až tři dny došel by ke krásnému a vznešenému elfímu městu Osbarin...

odkaz

PS: Mapa je pouze orientační a nemá ani žádné přesné měřítko. Jedná se jen a pouze o náčrtek, kam co si dalšího vymyslíte to tam bude ať už vesnice, město, jiná cesta, nebo tak... Samozřejmě všeho s mírou :D

Před univerzitou

Neithé možnost chlubit se nevyužila, což jsem okomentoval uznalým pousmáním...
Moudré... Ale hloupé... Tyto malé radůstky jsou odměnou za postavení, které máme!
Brzy na to ale vyjdeme před univerzitu a Neithé požádá o svolení dojít si pro koně...
Pokynem ruky jí ho udělím, usmívajíc se, že žádá o takové samozřejmosti...

Zatímco je pryč, Randgríd na mou žádost odpoví krátkým monologem, který je ovšem pravdivý...
Hned její první otázka mě ovšem zaskočí a překvapeně na ní pohlédnu:
"Koně? Eh, ne, nemám koně... Nejezdím na koni...
...ale ano, no, chápu, je asi potřeba, abychom cestovali na koni..."
Horečně přemýšlím, jak se vykroutit ze situace, jelikož jsem vším, jenom ne jezdcem...
"Přiznám se, že koním zrovna moc nerozumím... Nějakého mi tedy sežeňte, zaplatím ho, cena nerozhoduje..."
A potom jakoby proti své vůli dodám:
"Eh...a prosím nějakého klidnějšího! V sedle jsem seděl naposledy tak před půl tisíciletím!"
Zadívám se trošku rozpačitě, ovšem rychle nasadím zpět arogantní výraz ctihodného, jelikož spatřím skupinku lidí, co sem míří...

Potom si uvědomím, že Randgríd říkala mnohem více informací a tak honem raději dodám:
"A co se zásob týče, mám pocit, že v tomto Ti můžeme plně důvěřovat... Jistě to není první výprava, co pořádáš..."
Potom sáhnu pod svou kutnu, kde nahmatám měšec, plný císařské měny (která je považována za nejstabilnější, a proto jí platí prakticky všichni zámožní) a podám ho Randgríd se slovy:
"Bude to stačit? Jestli ne, mohu si nějaké další přivolat ze své pracovny..."

Fakt, že jí dávám obnos, za který by si byla dokázala pořídit celý povoz, s koňmi, zásobami i vozkou mě v tuto chvíli nedochází... Příliš hodně jsem zvyklý na to, že veškeré živobytí si obstarávám magicky (nebo ze dne na den), že vlastně ani pořádně nevím, jak se vybavuje výprava a co se nakupuje za zásoby (natož kolik je na to potřeba peněz)...

Město...

Obratně chytím objemný váček s penězi a se zhoupnutím skoro celého těla, na stranu k chytající ruce, pod jeho tíhou se znovu napřímím v sedle. Tohle stačí. Sejdeme se za hodinu u jižní brány. Tam dovedu koně a rozdělíme si náklad. Kývnu k Mardukasovi věcně a bez úsměvu. I tohle patří k mé obvyklé práci...zacházení s cizím majetkem, obchodní jednání a rychlá domluva. Dochvilnost a spolehlivost je samozřejmostí, která usnadňuje a urychluje splnění závazku. Zapadla jsem obratně do role průvodce aniž bych hnula brvou. nejistota a balancování mezi bojovnicí a zaklínačkou je pryč. Pobídnu koně a prořítím se branou. Je nutno uznat, že pokud umím bojovat jako ovládat koně, nebude muset cestou Mardukas ani hnout prstem.

Projedu poměrně nevybíravě hlavní třídou. Hned za branou jsem nasadila sveřepý, nesmlouvavý výraz, který nenechal nikoho na pochybách, že se chodcům ani povozům vyhýbat nebudu. Naštěstí povozů tu mnoho není...až s blížícím se tržištěm houstne provoz a i já musím zvolnit, abych nikoho nezranila nebo mu nenadělala škodu.

Místní handlíře znám. Jsou to vyžírkové a držgrešle. Rozhodla jsem se uchýlit k nákupu u nich až tehdy, pokud nenajdu slušného koně na tržišti. Zvířecí trh je plný sedláků, sem tam nějaký žoldák nebo voják se přijde podívat na koně nebo jednorázové alimenty pro nějaké selské děvče.
V tuto hodinu tu ještě není tak plno. Mnoho lidí sedí na obědě a zůstali jen přespolní nebo ti, kteří dlouho vyspávali. To je sice dobrá doba pro výběr kusu, ale ne pro nákup. Ceny okamžitě letí nahoru a to co ráno nebo odpoledne koupíte za padesát, seženete teď alespoň za dvojnásobek.

Koně dnes prodává jen pár handlířů. Jinak to tu bečí, chrochtá, mečí, štěká a z některých uzavřených kotců, popsaných nápisy: "neklepat", "neklopit" nebo "manipulovat jen pod dohledem majitele nebo v ochranných rukavicích" se ozývá ošklivé temné vrčení. Na těchto bednách pak sem tam leží výmluvně rukavice z ocelových plátů nebo dračí kůže. Ale především to tu páchne výkaly a potem. Jindy kamenné prostranství je pokryto slámou a smradlavým žlutohnědým blátem. Do mrčení zvířat sem tam zahaleká některý z prodejců nebo zaječí okradený kupec. Hlídkovat na trhu bylo pro stráže vždycky za trest...

Sesedla jsem neochotně s koně, až to začvachtalo pod pevnými podrážkami mých vysokých bot. Jenomže Josefína, přestože vydrží mnoho a je to energická, silná klisna, na kluzkém povrchu by si mohla se mnou v sedle leda ublížit. Procházím mezi nabízenými kusy, prohlížím si je, stejně jako si handlíři, spíš z profesionální deformace, prohlíží mého koně. Než jsem si prošla všechny kusy, dobrých dvacet minut je pryč. Zamířím k handlířům, sídlícím ve městě. Jednoho z nich znám a náhodou nemívá špatné zboží...vím, že má pro mě slabost a dnes by se mi to docela hodilo. Přestože mám váček plný peněz, chci nakoupit dobře. Snad je to otázka i mé cti, snad jen zvyk. Ale cesta je dlouhá a peněz není nikdy dost...

Handlíře jsem našla s fajfkou na zápraží pod velkou cedulí s jeho jménem. Co jsem ho naposledy viděla, sešel a vrásky mu rozbrázdily tvář. No jo, ono je to aspoň třicet let, co jsem tu nebyla... Uvědomím si, když v té zchátralé existenci odhalím svého dávného ctitele. Muž na mě chvíli jen tak nevěřícně zírá. Doprdele... vydechne hlubkokým, chraplavým hlasem s odzbrojující upřímností. Nevýhoda lidských amantů je, že nevydrží.
Hej, Tode, chci koně, prodáváš je ještě vůbec? Nakrčím s úsměvem nos a blýsknu ke starému handlíři bílým chrupem.
Jooo...jasně...kurva, Gríd, dycky zapomenu, že máš špičatý uši... zachrchlá pobaveně muž. Nejspíš to mělo působit i svůdně, ale to už se mu evidentně léta nedaří. Nosíš nos málo navrch...jooo, do háje, sem z tebe měl málem infarkt...todle mi nedělej. Sípavě se zasměje. Zní to jako když se hroutí plechová skříň plná hřebíků, ale blízcí si evidentně zvykli. Ze stáje se ozvou kroky. Z příšeří se vynoří mladík, jen o málo starší než býval tenkrát jeho otec, když jsem tu nakupovala posledně. Chvíli mžourá do světla. Vypadá docela k světu, zjevně je hodně podobný matce, dokud mě nesjede stejným pohledem, jakým mě častoval jeho otec. Potatil se...

Jdi si po svým, Tede. Tudle obsloužím sám... zachroptí můj starý známý k mládenci. Tod neměl nikdy fantazii ani na svádění a zjevně ani na jména. Synek se zaškaredí, ještě jednou po mně sklouzne pohledem, pohladí si bradu a nakonec zmizí v domě. Tod se zatím ztěžka zvedl a šouravým krokem se vydal do stáje. Mám tu pěknýho hřebečka, esi chceš. Zachechtá se, div ho nezadusí hleny, a máchne rukou k vraníkovi na druhém konci. Líbil by se ti, je živej a rychlej jako vítr. Fakt nóbl zboží... ještě trajdáš po světě? Do řiti, holka, že se na to nevysereš. Máš nosit výstřih až na pupek a vrtět se v drahých hadrech vedle ňákýho nóbl chlapa, ne tu vybírat koně...teda, i když tě rád vidím...na moju starou koukám furt a není to med...asi ti to aji závidím... brblá si pod prořídlé fousky, zatímco procházíme uličkou mezi ustájenými zvířaty.
Vraník je skutečně pěkný kus, ale sžívat se s novým koněm zatím nechci. Josefína vydrží ještě dost. Aspoň vím, že starej Tod má pořád dobrej vkus...Tentokrát hledám něco klidného pro jednoho...známého. Spolehlivé, klidné, ale v nouzi rychlé a zdravé zvíře...poslušné...ale inteligentní. Něco odolného. Majitel není zkušený jezdec, ale bývá v kontaktu s magií. Takže žádnou Josefínu. Pohodím k Todovi hlavou a znovu se rozhlédnu.

Ještě chvíli vybíráme a zvažujeme možnosti. Tod má pěkné koně a skutečně široký výběr povahových rysů, ale i těch negativních. Nakonec se mi zalíbí hnědák s oříškovýma očima. Tmavá hříva i ocas jsou dlouhé a husté, stejně jako jeho srst. Zuby má zdravé a přestože je trošku podsaditější než běžný jezdecký kůň, působí otrle a odolně. Léta prexe a množství koní, které jsem zatím viděla nebo jezdila mě přesvědčí, že toto je zvíře, s nímž by mohl být Mardukas spokojen. Jooo, todle je Galen. Docela kliďas, ale bacha na žádoucí klisny, to je pak jak střelenej...jinak spolehlivej...však to vidíš sama...dám ti ho levně...dvěstěpadesát zlatých a budeme vyrovnaní. Zkusí to na mě Tod s výrazem neviňátka.
Poslyš, Tode, mám naspěch a tobě ráda připlatím, ale neříkej mi, že koně, který nezvládá své touhy, prodáš jinde za dvěstěpadesát?! Zamračím se k handlíři. Muž se trošku zahanbeně nahrbí a loupne ke mně zkoumavým pohledem. gríd, je zdravej a silnej, tam kde by ti jinej chcíp, tendle ještě utáhne náklad. Ten bídák má pravdu. Zvíře je skutečně pěkné a nebude starší než pět let.
Dám ti stosedmdesát a jsme vyrovnaní. Jestli totiž tenhle kůň jezdce shodí kvůli vůni krásné klisničky, osobně tě přiškvaří k trámu nad hnůj. Nedám se jen tak udolat. Handlíř se zamračí a přemýšlí. Je zajímavé, že při tom vypadá nesmírně tupě a prázdně, jako po prochlastané noci.
Dvěstě. Zachrchlá. jsem marod, Gríd a mám chamtivou ženu. Zkusí to na mě s lítostí.
Přestaň kouřit a věnuj ženě občas úsměv...hm...nebo raději pěknej šátek. Změním návrh, vida jeho bezzubý škleb. Uvidíš jak pookřeje. Toho koně vezmu za stoosmdesát, jinak jdu jinam. Uzavřu nekompromisně. Nakonec si plácnem. Je to dobrá cena, poctivá, ani jeden z nás na tom netratí.

Nákup sedla, postroje a sedlových brašen, které uskutečním ve městě, už je rychlejší, stejně jako nákup jídla a pití. Chléb, sýr, uzené a víno, pár jablek, zkrátka vše, co stačí ukrojit. Do foroty vezmu dvě vlněné deky, dokoupím troud a jednu butilku pálenky. Přiberu lano a kus bílého plátna¨...kdyby něco. Nakonec trochu ovsa pro koně a vyrazím k bráně. Mám na čase. Hodina bude za chvíli pryč.


K bráně tedy nakonec přijdu s koněm navíc a pěšky. Obě zvířata jsou ustrojená a naložená zásobami a běžnými potřebami. Zdá se, že když něco z nákladu přeložím na sestřina koně, budeme vyváženi akorát tak, aby koně vydrželi kus cesty cválat aniž by pak padli vyčerpáním.

Ve stáji

Můj misr mi pokynul rukou, že mohu odejít já s třesoucím se srdcem pohlédla na sestru a spěšně odešla. Její další slova jsem zaslechla jen z dálky. Že potřebujeme koně a jídlo bych věděla také a to příliš necestuji. Vlastně jsem kromě výpravy sem do Galtmaru tehdy v doprovodu bratrance Treknora, nidky nikam mimo hvozd nejela, ale to teď není nijak důležité. Kůň na mě čeká ve stájích a fakt že potřebuji nějaké jídlo bych mistrovi oznámila až bych se vrátila, kdyby to sestra neučinila za mě.

Povzdechnu si, vezmu za masivní kliku a vklouznu do přítmí stájí, prosycených pachem koňského potu, hnoje i sena. Opřela jsem se hned o dveře a tvář skryla do dlaní, aniž bych věnovala pozornost zvířatům, která zde čekala na své jezdce. Poslední kroky pro mne byly takřka utrpením. Pláču…

Co to dělám, co? Co mě to popadlo? oddálím ruce a zadívám se na ně. Zdají se roztřesené a prázdné. Mám zlost na sebe i na celý svět. Jsem tak hloupá… konečně… Konečně jsem jim ohla ukázat že taky za něco stojím, že mohu být něčím víc a co udělám? Zahodím to! Co si tom asi myslí mistr? A vůbec… to jak do mě vidí… Nelíbí se mi to. Jak mám s někým takovým jednat? Co si mám myslet? Co dělat? Jak tohle mohla sestra zvládnout? A? Proč říkal že je sídlo mágů depresivním místem? Co tím chtěl říct? Že bych to tam nezvládla? Jasně že bych to zvládla! A tohel taky zvládnu! odlepím se zády ode dveří a vykročím ke kotci, kde stojí mj Valemian. Je to krásný kůň. Bílý jako sníh, který pokrývá štíty hraničních hor. Rychlý, ušlechtilý, chytrý… Je to nádherné zvíře a já ho mám ráda.

“Že jo, Vale… Že to zvládneme, viď?“ ptám se jej tiše, zatímco ho hladím po čenichu. Hned mě přivítal spokojeným zafrkáním. “To víš že jo… Sestra - nesestra… Bude to dobré…“ znovu ty slzy.

Vlezla jsem k němu do kotce a zabořila mu tvář do hřívy. “Víš co se stalo? Tomu bys nevěřil… Přišel mág, víš? Ten nejvyšší… A víš co? Chce abych se od něj učila. To je bezva ne?“ fakt, že se mi ta myšlenka zároveň zase tak moc nelíbí, protože kdyby mi Mardukas řekl skoč z věže tak to budu muset udělat, ale na druhé straně, přes všechna omezení a strach z něj, musím uznat že je to úžasné…

“Jo je trochu… trochu divný, víš? Ale to bude dobré. To bys musel vidět co udělal s Treagedem. S tím náfukou, co tě tuhle šlehal bičem…“ Valemian se nervózně pohnul. “Klid…“ tiším jej, “Ten už ti neublíží… Nikomu neublíží… zašeptám a užívám si teplo z jeho přítomnosti. Cítím nesmírnou úlevu, když mohu někomu, byť jen němému zvířeti, sdělit všechny své nahromaděné pocity. S nikým jiným bych nemluvila tak jako teď s ním. Před nikým jiným bych nedokázala dát najevo svou slabost. Alespoň tak upřímně v tomto rozsahu.

“No… Musíme se nachystat…“ řeknu mu ještě a oddálím svou tvář. “Mistr na nás čeká a sestra taky. Jo, Randgrid. Tu ještě neznáš, počkej, budeš koukat… A ne že se s ní skamarádíš jasné?“ varuji jej přísně. “Je to moje sestra, ale jestli se s ní budeš bratříčkovat, tak nebudeme kamarádi, jasné? Ty seš můj kůň, můj jediný přátel… Nechci aby i mezi námi stála ta… Ta…“ raději ani nevyslovím nic hanlivého. Není žádné slovo, které by ji vystihlo v hanlivém označení. Jak byste chtěli pohanět někoho dokonalého?

Sáhla jsem po sedle a přehodila mu jej přes hřbet, abych jej posléze utáhla. Sedlat koně naštěstí umím, jeje, se sestrou jsme se to učili dlouho. Tedy hlavně ona mě to učila dlouho, ale hlavní je že naučila. Při další vzpomínce na Randgrid však musím praštit pěstí do dřevěného hrazení.

“Klid… hlavně klid…“ vypravím skrze vzlyky. “Musím se uklidnit… Víš, víš co? Až odtud vyjdeme ven, tak… Tak budu úplně v pořádku, ano? Budu zase ta stará Neithé. Hrdá, chladná, odměřená a soustředěná, ano? Pomůžeš mi?“ pousměji se na koně, ale on se na mě jen tak nějak smutně dívá, jako by nevěděl jak by mi mohl pomoci. Fakt, že mi nejvíce pomáhá jen tím že je tu se mnou a mlčí, už on zřejmě nechápe, ale pro mě je důležitý.

Nádech a výdech a pak už nasadím poslední část postroje a vyvedu Valemiana ven z kotce. Ostatní koně a klisny se na nás dívají ale pro mě jakoby tu ani nebyli. Zastavím se před vraty. “Tak jo…“ v duchu napočítám do deseti. “Bude to dobré. Dneska pojedeme. Zítra už bude líp. Až přijedeme domů, mistr nedá rodičům na výběr a pak mě začne učit. Zvládnu to. Nakonec budu lepší než sestra. Říkal to. Bude to dobré…“ Otevřu vrata a vyvedu koně na čerstvý vzduch. Slabý vánek mi rozčísl vlasy a já se zhluboka nadechnu. Konečně pojedu pryč…

Zavřu oči a pousměji se. Na tento den jsme se těšila tak dlouho…

Otevřu oči a zahledím se k místu, kde stojí mág ve svém černém rouchu. Vidím že sestra už s ním není a uvědomím si jak moc mi toto poznání zvedlo náladu. Vím, že by tomu tak nemělo být, ale neovládla jsem se.

Vykročila jsem jeho směrem a sklopila hlavu jak se sluší. Jsem ráda že tu na mě čeká, ale zároveň mám strach s ním být sama. Nejsem sama… Mám Valyho…, pomyslím si. Kam asi Randgrid šla? Sehnat jídlo? Koně? A proč na ni musím pořád myslet? Není tu, tak je to dobrý, ne? trochu si v duchu vynadám, ale vzápětí se již opět kontroluji, neboť jsem přistoupila zpět k mistrovi.

“Jsem zpátky, Ctihodný,“ vypravím ze sebe tiše v doufání, aby mě za nic nepotrestal. Nevím jestli má za co, ale u takových jeden nikdy neví a strach z něj opravdu jde. Už jen pro jeho nevyzpytatelnost… Možná jsem chtěla ještě něco říct, ale nakonec svá slova spolkla, protože říct cokoliv navíc by mi nepřipadalo vůbec vhodné.

Čekání na koně

Randgríd obratně chytí můj váček a se slovy, hodnými profesionálního zajišťovatele karavan, se vydá do víru trhu...
Pozoruji, jak mi pomalu mizí z dohledu a ztratím se do myšlenek...
Hmm, vzala to docela zotpovědně. Ale přísahám, že jestli mi vybere nějakou jankovitou kobylu, tak jako první seškvařím tu kobylu, potom jí a nakonec všechny, co to uvidí!
Tato představa mi na tváři vyvolá pobavený úsměv, přestože si sám nejsem jist, jestli to myslím v nadsázce, nebo zcela vážně...
Ale pravdou je, že jsem rád, že tu je... Ti trhovci by mě jistě vzali na hůl! Vždy, když jdu nakupovat, tak jsou úslužní, ustrašení, ale nakonec nějak zjistím, že jsem zaplatil mnohem víc...
Přestože jsem nesmírně zcestovalý, existují věci, které prostě nevím... A jelikož jsem nikdy (vzhledem ke svému postavení) nepoznal bídu, jednou z nich je reálná cena lidské práce, a tím pádem i reálná cena běžných věcí...
Pravdou je, že existují ctihodní, kteří si prostě berou co chtějí, ovšem já mezi ně nepatřím - peníze mám, tak proč bych neplatil?

Podivně dlouhý čas, který Neithé tráví ve stájích, zabíjím sledováním univerzitního života...
Každou chvíli někdo opouští budovu, nebo naopak přichází, nicméně není mi souzeno nahlédnout do jejich života. Jakmile spatří mou kutnu, jejich hovor okamžitě utichá a z uctivé vzdálenosti si mě měří...
Toto mě donutí k povzdechu.
Někdy si říkám, že být ctihodným je ta nejosamělejší práce na světě... A k čemu mi je? Jsem vůbec nějak prospěšný pro společnost?
Vlastně vůbec ne... Namísto abychom byli jako čarodějové a snažili se svých schopností využívat, jsme povýšení pitomci, co raději do ničeho nezasahují...
Ale jsme také osamělí...
Sakra - kde je ta Neithé? Chtěl bych si promluvit...

Aniž bych si to uvědomil, začnu dychtivě hledět do dveří stájí a vyhlížet svou novou učednici...
A skutečně, jako by slyšela mé myšlenky, zakrátko přijde, vedouc za uzdu krásné zvíře...

Osloví mě rychlou, jednoduchou a prostou větou... Je v ní znát bázeň, ale i jistá hrdost na svou roli...
Mile se na ní usměji a odpovídám:
"Buď zdráva, Neithé! Čekal jsem zde na Tebe...
Proběhlo ve stájích vše v pořádku? Připadáš mi rozrušená..."
Rychle na to ale dodám:
"Je to nádherné zvíře! Úplný skvost a osobnost! Skoro cítím jeho hrdost...
...eh, nekouše?"
Poslední dotaz řeknu, když si mě kůň změří pohledem s despektem, jakého je schopný jenom kůň, co vidí naprostého nejezdce...
Když mi Neithé odpoví, rozhodnu se raději rychle změnit téma:
"No, pojďme k bráně...
Jinak nemohlo mi neuniknout jisté napětí ve Tvé duši, když mluvíš o svých rodičích...
Je s nimi nějaký problém nebo tak něco?
Něco, co bych měl vědět?"

Vedeme konverzaci dokud nedorazíme k bráně, kde se po chvíli objeví její sestra, vedouce za uzdu dva koně...
Podívám se na ní a řeknu:
"Rád Tě vidím! Pořídila jsi dobře? Stačily peníze?"
Potom se nedůvěřivě podívám na koně, co vede za uzdu:
"Ten je pro mě? Je klidný?"
Hlas mám pevný, ovšem koně si prohlížím s krajní nedůvěrou...

K bráně...

Jsem nejistá před Ctihodným, ale Valemianova uzda a jeho přítomnost mi dodává ztracené rovnováhy a hrdosti. Přeci jen. Proč bych neměla být hrdá? Ano, dneska nejsem ve své kůži, ale on si mě vybral i tak. Možná to budu mít do budoucna těžké, překonat svou sestru, ale kdo říká že je to nemožné? Tohle by mohl být takový první krok tím správným směrem. Neměla bych se snažit vnímat svět pozitivně? Jedna etapa mého života skončila a nyní má začít jiná. Vždy když něco skončí něco jiného začne a já bych se neměla vzdávat dřív, než poznám jaká bude. Neměla bych se vzdávat vůbec.

Slova mého mistra zazněla aby mne zmátla. V první chvíli jsem se mimoděk otřásla, protože jsem měla dojem že mě čeká trest za pozdní příchod, ale silou vůle se donutila stát před ním dál v pokoře a zdánlivém klidu. Místo trestu či výčitek zazní jen otázka. Dokonce zní téměř starostlivě až mě to přinutí malinko pozvednout svou tvář abych se podívala, do jeho tváře. Jako bych z ní snad mohla něco vyčíst. Beztak se neodvážím vzhlédnout tolik.

Když pochválil mého koně ulevilo se mi ažjsem pak měla sto chutí se rozesmát, když se zeptal zda nekouše. Valemian je klidný kůň a chytrý. Kousl by jen někoho kdo by mu chtěl ublížit. Jednoho z Treagedových poskoků dokonce jednou kopl, ale tam byl více než v právu...

V očích se mi objeví pobavené jiskřičky, i když se mi na poslední chvíli podaří skrýt stopy úsměvu, který toužil zbrázdit mé rty. Přeci jen, aby se Ctihodný, ještě k tomu první z pěti, bál koně? Může být něco veselejšího? Obvšem některým vtipům není záhodno se smát.

"Ne, mistře, Valemian je klidný kůň. Kousl by jen toho, kdo by mu chtěl ublížit... Vycítí to." Zvláštní, když mohu mluvit o své koni, jako by můj hlas zněl lehčeji.

Pak ale ctihodný změní téma s tím že musíme vyrazit a mě nezbývá než souhlasit.

"Ano, Ctihodný," řeknu jen, láskyplně se zadívám na bílého koně, pohladím jej po hřívě a pak, aniž bych nasedla, vykročm po mistrově boku. Nemyslím že by bylo slušné sedět na koni, zatímco on by kráčel vedle mne pěšky. Mohl by si to vyložit jako že se nad něj povyšuji, což rozhodně není pravda. Ano ve svých myšlenkách jsem se zmínila, že bych vymyslela lepší trest, ale to bylo ve zlosti. Jak mohu posuzovat správnost trestu který zvolil? Jen pro to že se mi nelíbíco udělal? Jen pro to ež se ho pro to víc bojím? To je stěží nějaký logický a pádný argument. Treknor by mi něco takového rozbil třemi větami, kdybych mu to říkala. Ačkoliv právě bratranec Treknor je ten poslední s kým se dá mluvit.

A to je další věc. Rodina. I na tu se teď mág zeptal. Sotva jsem se téměř uvlolnila v přítomnosti koně a bez blízkosti mé sestry, přišla otázka po níž se mi stáhl žaludek. Což mi připomene že jsem nesnídala.

Jinak nemohlo mi neuniknout jisté napětí ve Tvé duši, když mluvíš o svých rodičích...
Je s nimi nějaký problém nebo tak něco?
Něco, co bych měl vědět?" - Problém? Těžko říct... Co byste měl vědět? A jak to mám vědět, já? sklopím hlavu zase o něco níže a zamyslím se. Vůbec semi nechce o rodičích mluvit. Ostatně jsem předpokládala že tam pouze přijdeme, on jim oznámí že kde mě našel, že chce abych byla jeho učednice, zeptá se jich na formální souhlas, což nebude víc než fraška a pak zase odejdeme a půjdeme někam, kde mě bude učit, pokud se mne tedy nerozhodl učit na cestách.

Co mám na tohle říct? Něco co by měl vědět...
"Ne, Ctihodný. Neřekala bych, že s mými rodiči je nějaký problém, jen... Víte otec je šlechtic, v Osbarinu, lpící na tradicích a má matka, je..." zapřemýšlím jak to říct. "Je mágyně. Možná ji znáte, nebo jste o ní slyšel. Ctihodná Casseneitté." hlesnu nakonec. “Nemusíte mít obavy… Stěží by se na tomto světě našel někdo, kdo by si dovolil vám odporovat, Ctihodný.“ ale pak si skousnu jazyk a zavřu pusu, protože mám pocit, že už teď jsem řekla příliš mnoho. Snažím se raději co nejvíce mlčet a když už se mistr na něco zeptá odpovídat stručně, věcně a uctivě. Krotím své pocity pomocí myšlenek a na každou myšlenku se plně soustředím, aby se mi zase nezatoulaly někam kam nechci.

A pak už přijdeme na dohled k bráně a já umlknu úplně. Sestra tam postává se dvěma koňmi a vypadá… Stejně jako vždycky? Ano, asi tak by se to dalo říci. Jen pevněji sevřu Valemianovu uzdu a dívám se na všechno okolo, jen abych nemusela na ni. Nechci aby šla s námi, i když jí to nikdy neřeknu.

Mistr se s ní dal do řeči a já nevím jestli mám být ráda že skončil můj výslech, nebo se zlobit, že zase mluví s mou sestrou, ale sama sobě v duchu říkám, že o nic nejde, protože sestra je teď jen náš průvodce nic víc. I když to nic víc teď není docela na místě…

U brány

Klidný a přitom zdravý a vytrvalý, nevypadá, ale lepšího byste sotva v tomto městě našel...v rámci svých požadavků. Jen pozor na pěkné klisničky. Odpovím věcně, když přátelsky pohlédnu koni do očí, znalecky jej poplácám po šíji a konečně s lehkým úsměvem pokrčím rameny. Slyší na jméno Galen. Dodám, zatímco kontroluji znovu uzdu, sedlo a brašny. Kůň je skutečně klidný a spolehlivý. Při dotyku jen kývne hlavou, jakoby chtěl má slova podpořit a trpělivě si nechá překontrolovat postroj i sedlo. Vzápětí vrátím Mardukasovi jeho váček s penězi. Chybí v něm skutečně jen přibližně 350 zlatých, které jsem utratila za všechny potřebné věci. Veškeré vybavení jsem rozdělila rovnoměrně do tří sad, pro každého jednu, a stejně je i předala. Své vybavení jsem naložila Josefíně, mágovo ke Galenovi a věci pro Neithé nabídnu sestře. Vzala jsem vybavení i pro tebe, mimo jiné lano, troud, jídlo...měch na vodu a nějaké drobnosti na ošetřování ran. Nabídnu sestře úhledný balík věcí. Neptám se, zda už vybavení má nebo zda se jí má péče líbí nebo ne. Prostě jen nabídnu možnost, přibalit si tyto věci k zavazadlům u jejího sedla. Pak zatěkám pohgledem mezi mými dvěmi spolucestovateli, aby bylo jasné, že hovořím ke všem. Může se stát, že se naše cesty rozdělí a někdo z nás zůstane zraněný uprostřed divočiny. V lepším případě mu zbude jen kůň, případně jeho mršina se zavazadly. Nemusí to být na dlouho, ale může jít o minuty. Nebo půjde o samostatné přespání uprostřed neznámé a nepřehledné krajiny. Pomoc bude na cestě, ale situace nemusí a nejspíš ani nebude...žádná romantika... pokrčím výmluvně rameny. Tento svůj monolog jsem přednesla jako bych četla návod k použití. Jednoduše, bez emocí, spíš jako instrukci, navozující pocit sounáležitosti, ale také zodpovědnosti za sebe sama.
Pohladím Josefínu kamarádsky po krku, propletu prsty přes její oříškovou hřívu a kývnu k sestře a Mardukasovi hlavou. nakonec se vyhoupnu lehce do sedla a zahledím se bránou ven. Vím, co nás může potkat a vím, že ani Mardukasovy schopnosti nemusí být dostačující, pokud narazíme na dost chytré či organizované soupeře, případně pokud jednoduše nebudeme mít zrovna štěstí. Můžeme...? nechám volně splynout ze rtů napůl v otázce, napůl jako vroucí přání, v očích se mi zaleskne netrpělivost a touha...po volnosti.

U brány - Vstříc dobrodružství

Když Randgríd mluví o koni, nedůvěřivě jí poslouchám...
A potom si zamumlám pod vousy:
"Takže když uvídím nějakou klisnu, uškvařit jí..."

Potom se již začne Randgríd věnovat své sestře a mluví o vybavení...
Na to jen dodám:
"Dokud budeme spolu, v což doufám, nebude troud potřeba... O oheň, stejně jako o obranu na noc se mohu postarat..."

Dále již jejich řečem nevěnuji pozornost a s urputným výrazem ve tváři se přibližuji ke koni...
"No táák, Galene... Jsi prý klidný. To doufám, že budeš, protože jestli mě vykoupeš v nějakém bahně, tak si mě nepřej!"
Pomalu se k němu přiblížím a trošku neohrabaně ho poplácám po boku...
Zvíře to ovšem snese trpělivě a čeká, jestli se na něj odhodlám nasednout...

Ladnost, s jakou se Randgríd vyhoupne do sedla mi neunikne a proto chvilku přemýšlím...
Dám jednu nohu do třmenu, chvilku počkám, ale potom si to rozmyslím a dám jí zpět...
No to by ještě scházelo, aby první z pěti spadl z koně zrovna před univerzitou!
Chvíli dál stojím vedle koně, než mě vyruší Randgrídina pobídka k cestě...

Sevřu tedy rty, zavřu oči a rozpažím. Vzduch kolem mě najednou nesmírně zhoustne, jelikož se pokouším o jedno z nejsložitějších kouzel, které může mág vyšší stezky seslat...
Překonání gravitace, jinak také nazývané levitace...
Okamžik na to se moje tělo pomalu vznese a jemně dosedne na překvapivě klidného koně, který celou tuto šarádu sleduje s ledovým, rezignovaným klidem...

Když jsem bezpečně v sedle, unikne mi hlasitější oddechnutí, protože gravitační kouzla jsou ty nejtěžší...
Potom se ale vítězoslavně rozhlédnu kolem sebe a řeknu: "Můžeme, veď nás!", držíc se křečovitě sedla...

U brány

"Ten je pro mě? Je klidný?" Ptal se mistr, ale já neviděla jeho nedůvěřivý pohled směrem ke koni, sledovala jsem právě dvojici obchodníků s velkým přeplněným vozem, kteří procházeli branou.

"Klidný a přitom zdravý a vytrvalý, nevypadá, ale lepšího byste sotva v tomto městě našel...v rámci svých požadavků. Jen pozor na pěkné klisničky." Stráže začaly kontrolovat obsah vozu a Valemian trochu nedočkavě pohodil hlavou, takže mě vytrhl z prázdna vlastních myšlenek a přinutil mě věnovat mu asvou pozornost.

"Pššt, však jsem tady..." pohladím ho po spanilé bílé šíji. Vytvořila jsem si kolem sebe svůj vesmír, kde jsem jen já a můj kůň. Ne doslova, jen prostě teď nic jiného nevnímám protože ani nechci.

"Slyší na jméno Galen. " dodala má sestra, ale pro mě to nic neznamená. Jako by tu nebyla. Kéž by to tak bylo...

Náhle však stojí sestra předemnou a v rukou drží vak s věcmi. Další její slova už poslouchat musím, i když bych byla raději aby je nikdy nevyřkla. "Vzala jsem vybavení i pro tebe, mimo jiné lano, troud, jídlo...měch na vodu a nějaké drobnosti na ošetřování ran." . Jo jasně ona totiž bude cesta Hróóózně moc nebezpečná a bude ptořeba a určitě utržím strašně moc ran! vyčítavě se na ní podívám, ale balík převezmu. Bylo by nezdvořilé, kdybych jej odmítla a chovat se nezdvořile, je něco co je nepřípustné.

"Díky..." vypravím ez sebe odměřeně a nacpu si všechyn věci do sedlových brašen.

"Dokud budeme spolu, v což doufám, nebude troud potřeba... O oheň, stejně jako o obranu na noc se mohu postarat..." Ozval se můj mistr, jako na potvrzenou mých slov. Pocit zadostiučinění se však rozplynul sotva se dostavil, protože sestřin výraz ve tváři zůstával neměnný a jen spustila dlouhý monolog o tom co a jak kdybychom se snad náhodou rozdělili... Už nejsem malá! věnuji jí výmluvný pohled. Tak mi dej laskavě pokoj...

"No táák, Galene... Jsi prý klidný. To doufám, že budeš, protože jestli mě vykoupeš v nějakém bahně, tak si mě nepřej!" Sleduji mistrův pokus nasednout na koně a sestřině vyhoupnutí do sedla nevěnuji jediný pohled. SDamozřejmě že "dokonalá Randgrid" nasedne bez potíží, taky jak jinak... Větší strach mám právě o mistra, který nevypadá že by jezdil příliš často. Vlastně pokud si pamatuji dobře říkal, že na koni dlouho nejel, a pak to jak se bál zda Valemian kouše, zase vypadalo že se koní dokonce bojí...

Jenže mistr si svůj pokus o nasednutí jako to dělají obyčejní smrtelníci raději vzdal a pak za doprovodu silné magie se vznesl do vzduchu a bez větších problémů dosedl do sedla, kde si vydechl.

Náhle si však uvědomím že mé šedé oči jsou až příliš rozíšířené, že pořád ještě stojím na zemi zatímco oba moji společníci již sedí v sedle a Valemian do mě netrpělivě dloude čenichem...

Sakra... Zase sem poslední... Zasáhly mne výčitky a panika, že se mistr bude zlobit, jako by snad jeho hněv mohl být něčím víc než je můj vlastní. Zase je totiž sestra v sedle a já jen stojím a to se mi nelíbí a nemohu to tak přirozeně nechat dlouho. Popadla jsem hrušku sedla, strčila nohu do třmenu a vyhoupla se na Valemianův hřbet jak rychle to jen šlo. Nebylo to sice nijak ladné, jako bych ani nebyla děvče v tomto směru, ale nakonec jsem v sedle se stejně vítězoslavným výrazem jaký má i můj mistr. Ačkoliv uvnitř mě hlodá dost nehzký pocit, ež tohle přece žádné vítězství není, ež mi sestra musela nakoupit potřebné věci, že zase ví víc než já a do sedla se dostala rychleji a snáze než já... A jak si tohle pomalu uvědomuji můj výraz se rozplynul do netečné masky. Jen sestře kývnu, že můžeme jet a pak už se raději dívám zase jinam než na ni.

Tohle bude hrozná cesta... Příšerná... A co teprve doma...?

Na cestě...

Mardukasův způsob nasedání mě pobavil a vyloudil mi ve tváři úšklebek. Ten však rychle smázla Josefína, která vycítila sílu magie, začala být neklidná a nervózně podupávat. Vezmu ji pevně do svých rukou, aby nejančila a tiše ji ukonejším. Hou, malá... houknu ke kobylce a když se sklidní, vlídně ji pohladím po krku a prohrábnu mazlivě hřívu. Její chování nijak nekomentuji, stejně jako mágovo nebo sestřino nasedání. Prostě jen pobídnu zvíře k chůzi a vyrazím za bránu, aniž bych se ohlížela po svých průvodcích.

Houpavá chůze koně, tiché vrzání popruhů a rytmické dusání kopyt mě pohrouží do myšlenek. Už od chvíle, kdy jsme vyrazili, přemýšlím o své sestře. Nedoufala jsem, že by mi skočila při setkání kolem krku, ale její chování mě nenechává klidnou. Věřila jsem, že mou společnost přijme jako dospělá inteligentní žena, ale zatím, i když jsem se doposud snažila takovou myšlenku potlačit, jedná jako sobecký spratek. Jakoby snad na světě byla jen ona a její bolístky... Semknu pevně rty a zamračím se. Mrzí mě to a bolí, protože jsem svou sestru vždy milovala a ctila, bránila a podporovala. Ovšem pro ni je každý můj vstřícný krok jen dalším důvodem ke zlosti a odměřenosti...

Z přemýšlení mě vytrhne zvuk, svou pozici v sedle nezměním, ale pohled, dosud zamželý a snad i posmutnělý, zbystří a rozjasní se. Ukáže se však, že šlo jen o lesní zvíře, které vylekáno, nejspíš dřevorubci, činícími se nedaleko odtud, vyplašeně hýklo a kvapem se vzdálilo dál od cesty. Silnice je zatím široká a poměrně rušná. Lidé tudy proudí sem a tam, každou chvíli se míjíme s vozem nebo dobytkem. Hlasy honáků, obchodníků i řemeslníků, kteří vodí či nosí své zboží sem a tam, se prolínají s tichým šelestěním větví nad našimi hlavami a nedávají už příliš mnoho prostoru pro další úvahy.
Zatím jsem to sice ve svých myšlenkách neformulovala, ale vnitřně jsem rozhodnutá. Uvnitř mě se cosi změnilo. Nepřestala jsem svou sestru milovat, ale cosi se vzpříčilo a zadrhlo, jako kdysi, když jsem odcházela z domova... Pokud sestra nese těžko mou péči, budu se k ní chovat jako k ostatním. Jsem příliš hrdá na to, abych se nechala vlastní sestrou týrat. Když jsem byla schopná si prosadit svou před rodiči, musím to udělat i před sestrou...když mě k tomu tlačí.

Brzy dorazíme na rozcestí a vydáme se na západ, rychle opustíme stín lesa a vyjedeme na širokou planinu, sem tam rozvlněnou kopečky a zbrázděnou poli. Postupně přibývá pastvin a i ty se nakonec mění ve zdánlivě nekonečné roviny, porostlé vysokou ostrou trávou. Jen naše cesta se tudy vine jako šedá stuha. Sem tam se naskytne pohled na kopce poblíž cesty, jejichž vrchol korunuje ruina staré pevnosti jako odkaz zašlé slávy země. Jindy zase rozechvělé trsy rozvlní hbité boky divoké zvěře, jednou vysokých býložravců, jindy nahrbených a těžko rozeznatelných šelem. Nejednou nám pak nad hlavami zakrouží dravec, jenž se snese mezi stvoly za kořistí. Dalo by se říci, že krajina je v tuto dobu skutečně malebná až romantická.

Zatím je však kolem klid, počasí nám přeje a svěží vítr dodává optimismus a svěží pocit volnosti. Slunce se už před nějakým časem přehouplo přes poledne a začalo se zvolna sklánět k obzoru. Měli bychom si dát přestávku...a já bych se měla poohlídnout po místu na nocleh...hm...stará pevnost...je to ještě pár mil vpředu, ale posledně tam byl klid...docela... Jedeme pár hodin, když se ohlédnu k Mardukasovi a Neithé. Kousek odtud je příjemné místo, pramení tu jeden z mnoha potůčků, které pak ústí do velkého močálu. Tam bychom mohli nechat koně napít a sami si odpočinout. Navrhnu svým druhům. Já se pak zajedu podívat dopředu, chci zkontrolovat jedno místo na nocleh. A trošku proluftovat Josefínu... uklouzne mi omluvný úsměv, než se znovu obrátím po směru cesty a nastavím tvář slunci.

Cesta

Vyjeli jsme. Dívám se kolem jako by to bylo poprvé. V žilách mi koluje napětí a vzrušení z něčeho nečekaného, nového. Jsem plna očekávání, i když se snažím kroti své emoce. Všechny i zlost, závist a žárlivost... Mám pocit že všechno je špatně, že já jsem špatná, že se celý svět začal točit rychleji a já mu nestačím...

Dívám se na ty lidi kolem nás. Oni mají obyčejné životy, netrápí je cesta magie, i když možná že někteří z nich nemají osud tolik rozdílný od mého. Kolik z ncih má dokonalé staší sourozence? Kolik z nich by se jim chtělo rovnat? A přece ej to jiné. Oni nikam nespěchají. Nečeká je neznámo tak jako mě. Nemusejí se neustále chvět strachy z dalšího dne, hodiny, minuty...

A proč vlastně? Protoež se shodou okolností na mé zkoušce objevil právě Mardukas, protože si zrovna dnešek vybrala Randgrid pro svou návštěvu. A co se stalo? Mardukas si mě vybral za svou učednici bez zjevného důvodu. Snad z nějaké náhlé myšlenky, které ani sám nerozumí, kdo ví. Já osočila sestru ze svého neštěstí i když ne přímo, jsem ji pasovala do role vrchního vyníka, přestože ona přeci za nic nemohla. Ona přeci nikdy za nic nemůže...

Sklopím kajícně hlavu jako by mi něco vytýkal někdo jiný než já sama.

Tak co mám dělat? Jak se chovat? co ode mě ksakru očekává? Prej nemusím žárlit... Jo to určitě... Přijdeme domů a co? Rodiče nás přijmou chladně, mě vynadají a až odejdeme, zase budou mluvit jen o ní... co mi asi psali v tom dopise? Proč mi ho Randgrid ještě nedala? Možná bych se měla chovat vstřícněji. Třeba... Můžu být lepší i bez zášti, ne? Není odpuštění tím největším darem a důkazem ušlechtilosti? Ona si přeci jen šla za svým. Nemohla mě tehdy vzít s sebou a kdo ví k čemu by to bylo... Nejspíš bychom zde teď nestály. Jenže... Jak mám dělat že se nic nestalo? Nenápadně pohlédnu na sestru a vidím že i ona je zamyšlená. Fakt že se krajina kolem pomalu mění jde jaksi mimo mě. bolí mě to. Uvnitř jako by mě něco trhalo na kusy. Na vlastní sestru jsem jako na cizí a proč vlastně? Protože před lety udělala co považovalaza nejlepší?

No tak jo... Nemusím s ní bojovat tak veřejně ne? Nemusím jí mít za nepřítele... Moje problémy budou pořád mými. Moje starosti a touhy to nzmění, ale... Uvědomím si jak moc mi chyběla. Každý den jsme si ji přeci přála mít někde u sbe. Z počátku na akademii než jsem se naučila snášet urážky a podlosti ostatních jsem probrečela mnoho nocí a upínala myšlenky právě k ní. Žádala pomoc, žádala vysvobození... Proč jsi nepřišla dřív? Proč? jako by mi snad mohla rozumět.

rozhldénu se. Kolen nás se pomalu začínají otevírat širé roviny kam až oko dohlédne. Pamatuji si tuto cestu. Tehdy s Treknorem byla dlouhá, únavná a nudná... A teď? Teďto vypadá že nebude o nic veselejší. Chtěla bych se prostě rozjet na Valemianovi a uhánět krajinou. Dát si s Randgrid závody jako jsme to dělávali jako manší o unás ve hvozdu...

to nejde... co by si o mě mistr pomyslel, kdybych... Kdybych se chovala jako malé dítě? A sestra? Jak by pak mohla uznat že se o sebe dokážu postarat když se budu chovat jako malé děcko?

Ostatně po dlouhé pauze mě od sedla nehezky bolí pozadí. Ačkoliv dokud jsem v sedle tolik mi to nevadí. Pak ovšem sestra navrhne že bychom se měli na chvíli zastavit. Prosté oznámení. Nic víc... ani známka toho že by jí vadilo, že jsem se k ní chovala doposud chladně. A mě to zabolí...

No co... Jak já na ní tak ona na mě ne? A co na tom záleží... Asi bychom jí měli poslechnout. Jako vždycky... Ale já taky nechci pořád někoho poslouchat. A proč bych měla poslouchat právě jí? Všechyn mé pocity hluboko uvnitř jsou nezkrocenou bouří a jen bol až bych si přála žádné nemít...

Tak jo. Ať si všichni myslí co chtějí. Já chci jet a jet rychle! Alespoň na chvíli být svobodná...

"Na noclech?" prohodím veseleji než doposud směrem k sestře. "A kde? Můžu jet s tebou? Že mě nechytíš?" řeknu však záhy, rukou plácnu Randgrid po rameni a se smíchem pobídnu Valemiana do cvalu směrem kterým ukázala že by měl být onen potůček.

"Hyje!" Tak se ukáž! Umíš ještě vůbec jezdit na koni? Těžko říct jestli ta myšlenka patří spíš mě, nebo spíš Randgrid, ale nezáleží na tom. Mít vítr ve vlasech a závodit s obzorem je to nejkrásnější co může být. Pro teď, tuto chvíli splynutí jezdce a jeho oře, celý tento den a výlet rozhodně stál...

Cesta

Jak pomalu jedeme směrem k našem cíli, každý jsme utopeni ve vlastních myšlenkách.
Možná, že bych mohl zjistit, co si ty dvě myslí (u Neithé by se mi to podařilo určitě), ale já nechci. Neposlouchám cizí myšlenky, pokud je na mě ten člověk "nekřičí"...

Cesta nám za nesnesitelného poskakování v sedle pomalu ubíhá a v mlčenlivém doprovodu se i já odeberu do svých myšlenek, nevnímajíc spoustu pocestných, které míjíme.
Ostatně, celé věky jsem zvyklý cestovat sám, takže tato chvíle klidu je pro mě jakýmsi příjemným zpestřením...
Jak se vlastně stalo, že já, první z pěti, jsem na cestě se zaklínačkou a magickým nedochůdčetem?
Co mě to ksakru popadlo?
Byla tak bezbranná, tak nadaná a tak smutná... Musel jsem jí pomoci!
A když už nic, vždycky se mi přeci bude hodit někdo, kdo mi bude čistit boty.
Při této myšlence se ušklíbnu a začnu se v myšlenkách věnovat Randgríd.
A co tahle? Tolik moc pohrdá magií, že si ani neuvědomuje jak moc je nadaná...
Heh, řekl bych, že jsem jí tam ve věži vcelku vykolejil, zatím v našem soužití vedu!
Toto zjištění vyvolá na mém obličeji rozverný úsměv, jelikož již dlouho jsem neměl možnost jednat se ženou jinak, než z pozice nesmírné moci (a to, jak jsem brzy zjistil, není žádná zábava)...
Hmm... To je vlastně pravda! Na jednu stranu mnou pohrdá, ale na druhou si mě prostě musí vážit!
To zní jako ideální kombinace pro jisté tělesné choutky!
Vždyť v Perle jsem již nebyl několik let!!
Na tváři se mi objeví slastný výraz, když si představím luxusní nevěstinec Perla, který je sice nesmírně drahý (pro většinu smrtelníků naprosto mimo jejich možnosti), ale za své peníze si tam zákazníci kupují nejen nejkvalitnější "služby" široko daleko, ale především dokonalou diskrétnost spojenou s utajením... Není tedy divu, že tento "nenápadný dům" nemá o zákazníky ze všech šlechtických (nebo kouzelnických) vrstev nouzi...
Hmm, až vyřešíme její rodiče, musíme si tam zajet...
Sice Randgríd by možná mohla být dobrou náhradou, jenomže pochybuji, že to půjde tak rychle... A nerad bych jí musel zabít, pokud bychom se nepohodli... Vypadá jako milá žena... Zvláštěpak její stehna...
Táhne mi hlavou, zatímco si jí z pod kápě prohlížím, tentokrát ovšem jako muž...
Vcelku chlípný úšklebek mi ovšem zmizí z tváře v okamžiku, kdy můj kůň poskočí a přejde do cvalu a já nadskakuji jako pytel brambor!
"No táák, hou hou!! Prrr!! Na táák, zastav ty zvíře jedno!!!"
Kupodivu kůň skutečně opět zvolní a zvědavě stříhá ušima...
"Jo táák, takže Ty si chceš se mnou laškovat? No tak dobře..."
V tom okamžiku začnu působit magií na své tělo, abych byl mnohem těžší, než normálně...
Kůň to samozřejmě okamžitě pocítí, prohne se a žalostně zaržaje...
Zruším tedy kouzlo a s vítězným úsměvem se na zvíře dívám:
"No vidíš, jak si spolu hezky rozumíme... Ty mi nedělej naschvály jízdní, a já Tobě nebudu dělat naschvály kouzelnické, platí?"
Kůň si znechuceně odfrkne, ale potom zastříhá ušima...
Hmm, tak to bych rád věděl, co tím myslel...
Přísahám, že jestli mě shodí do příkopu, tak to bude to poslední, co ve svém krátkém životě udělá!
Navzdory mým obavám, kůň je po zbytek dne klidný a zdálo by se, že i vcelku ohleduplný...

Chvíli na to se ovšem naše průvodkyně zastaví a promluví o tábořišti...
Její slova se zdají být rozumná, což se ovšem nedá říct o jejím dalším nápadu se zkoumáním...
K mému překvapení ale i moje nová učednice se rozjede a vyzve sestru na závody!
Když se prudce rozjedou pryč, zavolám za nimi:
"A starce necháte bez ochrany?"
Ve skutečnosti se ale přitom směji a rozhodnu se je (krokem) následovat...

Cesta

To co se, aniž bych to stačila skrýt, zračí v mém pohledu, když sestra zareaguje na moje slova, lze bez přehánění nazvat "nefalšovaným překvapením". Chce si hrát na honěnou?... Zvednu obočí a nejistě se ohlédnu k Mardukasovi, zda také slyšel a viděl to co já. Mezitím však už sestra mizí v prachu...sakryš, ještě aby mi ji někde přepadli před nosem... uvědomím si náhle, zatímco tu jen tak sedím na podupávající Josefíně, která ví přesně, co by měla udělat... pokrčím rameny a lehkým kopnutím pobídnu klisnu, aby popustila uzdu své touze. Ta jen pohodí spokojeně hlavou a lehce a radostně se odrazí v dlouhém skoku vpřed. Následuje další a další, plynulý, hbitý a elegantní pohyb, jaký by od hnědky sotvakdo čekal. Tryskem se řítím za svou sestrou a mága zanechávám napospas divočině, myšlenkám i rozhodnutí, zda odpočívat či nikoliv....

Přemýšlím, jak daleko chce sestra asi soutěžit. Místo, o kterém jsem na nocleh uvažovala, je ještě dost daleko a skryté dobře v kopcovitém terénu. Mardukas jej bude jen stěží hledat, pokud mu nedáme nějaký jasný signál, a hlavně dlouze, což neprospěje jeho náladě ani jeho citlivé zadnici. Nicméně zatím letím s větrem a hlavně sestrou o závod. Vlastně ani nechci vyhrát, ale nehodlám jí dát ani žádné zvláštní úlevy.
Sestřin kůn je pěkný a zdravý, zdatný běžec a elegantní šlechtěný kus. Tak jako tak není snadné jej dohonit, přestože Josefína má pravidelný tréning. Ale co jí nechybí je výdrž a hlavně láska k běhu. Je to zběsilá potvora, pro kterou je trysk či alespoň cval zbožňovaným koníčkem. Chvíli mi trvá než zkrátím sestřin náskok, nechci však koně hnát naplno a nechám Josefínu, jak dalece sama touží po vítězství. Jenomže Josefína, liška podšitá, laškuje s koněm Neithé jako zkušená provokatérka a drží se v závěsu za ní, jakobychom se sestrou byly jen cestovatelky, které mají naspěch. Chceš se mnou být osamotě?....Možná by nám to neuškodilo...což? Pousměji se vduchu a držím se dál za sestřiným koněm. Mezitím jsme minuly místo k odpočinku, které se bělalo kus pod námi v travnatém svahu jako bledý ostrůvek v zeleném moři. Mardukas se nám ztratil z dohledu, když se cesta stočila kolem úbočí kopce a začala zase zvolna klesat k jednomu z mnoha zurčících potůčků, stříbřitě probleskávajícímu mezi drny.

Na tváři se mi rozzářil spokojený a pobavený úsměv, na chvíli jsem pustila starosti z hlavy. Alespoň na chvíli mám skutečnou dovolenou...se zábavou, setkáním s členem rodiny, v přírodě...počasí nám přeje...co víc si můžeme přát.

Závod

"A starce necháte bez ochrany?" zaslechla jsem slova svého nového mistra, ale pro teď neznamenala vůbec nic. Mé rozhodnutí bylo jedno z těch, které nešlo vzít zpět. Na malou chviličku jsem se ohlédla a zjistila, že Mardukas zůstal na místě ale sestra se za mnou rozjela. Pokud jsem na okamžik zaváhala, sestřina klisna ve cvalu mi určila další směr jako nic jiného.

Pobídla jsem Valemiana a splynula s ním v jednu bytost v ono pohybu. Už jsme dlouho takto necválali ale naše sehranost se za ten čas nezměnila.

Sestra je za mnou jen kousek a já si užívám vítr ve vlasech zároveň ale i nevyřčenou soutěž v rychlosti, kterou jsem započala. Nechci už žádné další obavy, strach, nejistotu ani zášť. Chci být zase ta malá holčička, která obdivuje svou sestru a ráda si s ní hraje i když je sestra o tolik starší…

Minuli jsme kamenný plácek u jednoho z potůčků a míříme stále dál. Nevím kde mám zastavit a dokud mě Randgrid nepředjede nejspíš ani nehodlám, protože mě to baví a Valemiana taky. Nemuset na nic myslet je to nejkrásnější za poslední roky co se mi přihodilo. Ani jsem se neohlédla už víc po svém mistrovi. Nebylo to zapotřebí. Je přeci prvním z pěti, musí se o sebe umět postarat ať se koní bojí sebevíc a já se teď nechci zabývat ničím kromě svého závodu, který nekončí…

Sjíždíme z kopce. Před námi se blízká ve slunečním svitu další potůček. Valemian je už z toho běhu celý propocený a můj zadek mi nadává za každý další krok, ale já se nevzdávám a kůň poslouchá i přes zjevnou únavu. Sestra je stále v mém závěsu. Přeskočili jsme potůček a uháníme zase vzhůru do dalšího kopce. Není příliš strmý ani nic takového. Zelené moře stébel trav…

Jenže pak se něco stalo. Valemian špatně došlápl, země pod jeho kopyty povolila a jeho noha se zabořila do díry v zemi. Kdesi zapištěl nějaký hlodavec, ale to se ztrácí v mém vlastním výkřiku a bolestném ržání mého koně. Srdce mi vynechalo snad celý jeden úder, anažím se koně zastavit, snažím se to zvrátit, zakláním se, ale to už letím střemhlav přes hlavu svého koně, který se hroutí k zemi.

Dopadám na ruce a končím na zádech. V ruce mi křuplo. Zády mi projela prudká bolest. Můj kůň sténá. Do očí mi vhrkly slzy. Snažím se se postavit, ale nejde to. Chci se otočit, abych na něj alespoň viděla, ale každý pohyb mě bolí. Nohy, zadek, ruce, z nichž jedna je nejspíš zlomená, hlava a záda. Když se mi to podaří je už kůň na zemi a zmítá kope nohama. Levou přední má ale jasně zlomenou a mě jako by někdo probodl srdce. Mám pocit, že cítím i jeho bolest. Pamatuji si jak mi někdo vyprávěl, že když se kůň takto zraní je nutné ho zabít abychom mu ukrátili jeho bolest a utrpení a ta představa se mi příčí.

“Vale…“ natahuji k němu zdravou ruku i přes všechnu bolest co mi to působí. “Vale pšššt…“ pláču. Pohnu nohama, odrazím se od země a přiblížím se k němu blíž, abych ho mohla pohladit po hřívě. Dívá se na mě smutným pohledem a já ten pohled opětuji. Vůbec nevím co mám dělat…

Závod

V jednom jedinném okamžiku celá naše honička vypadá tak nějak příliš idylicky. Zasutý kdesi vzadu v hlavě mě zahlodá červ pochybností, ale vzápětí se napomenu. Nechci si přece kazit první skutečně šťastný okamžik se sestrou po tak dlouhé době. Jenomže, má kontrolka měla jako obyčejně zase pravdu. Není štěstí bez neštěstí a není radosti bez smutku...bohužel, toho horšího je vždycky nadbytek. A tak nečekaně končí naše jízda úlekem, pláčem a obavami. V té jedné chvíli, když zlatavé světlo pohladí zelené moře trávy, dotkne se bledé pleti Neithiny tváře a vítr prohrábne její vlající vlasy, skočí sestřin kůň vzhůru po svahu, ale místo dalšího měkkého odrazu jen bolestivě zaržá a najednou jsou oba na zemi. Není to ten druh pádu, kdy se znovu vyhoupnete do sedla a se smíchem a soutěživou jiskrou v oku pokračujete v bláznivém závodě. Neithé nebezpečně a krkolomně přeletěla přes hlavu koně a dopadla na zem. Zesinala a její kůň se převalil s vylekaným ržáním na bok. Teprve po chvíli sestra vstala a klopýtavě přiskočila ke zvířeti.
Zamračím se. Starostlivě a polekaně. Rychle se rozhlédnu a pak seskočím s koně, nechám jej u potoka, a rozběhnu se k Neithé. Vždycky! Vždycky se to musí stát na nejnevhodnějším místě!... Běsním vduchu. Zatímco pro projíždějícího jezdce je toto sedýlko romantickou a půvabnou změnou na dlouhé a poměrně jednotvárné cestě, pro pomalého poutníka nebo nocležníka se může snadno a rychle stát nebezpečnou pastí, zníž není úniku. Než vyběhnu k sestře, skloněné mezi trsy trav, snažím se zorientovat v tom, co se stalo. Valemian má zlomenou nohu...to nám chybělo, hodně nás to zpomalí, ale Mardukas by si mohl vědět rady...Neithé, doufám, že je vpořádku...nejspíš je víc vyděšená než zraněná....Všimnu si jak drží jednu ruku stranou. Ah, ruka...snad nebude zlomená a když...no, na to se neumírá, ten kůň je na tom pořád hůř... Od sedla chvatně vezmu kus plátna a několika skoky se dostanu téměř až k Neithé. Když ji dostihnu nad ležícím zvířetem, uchopím ji lehce, ochranitelsky kolem ramen. Co tvoje ruka? Než ji prohlédneme, zavěsím ti ji kolem krku... vydechnu, když popadnu dech, s pohledem upřeným k ležícímu koni. Je mi jasné, že sama si s ním neporadím a Neithé s bolavou rukou mi nepomůže. Ostatně, bude jí potřeba při uklidňování Valemiana během ošetření. Jenomže, Mardukas je daleko za námi a tady bych sestru nerada nechávala osamotě. Zvláště zraněnou a bez pomoci...
Musíme přivolat tvého Mistra, aby nám pomohl. Tohle není bezpečné místo a i kdybychom měly tu nehoráznou kliku a nic by se nestalo, měl by vědět co se děje a kde jsme. Nedaleko odtud jsou dvě zříceniny, kde bychom mohli přenocovat. Ale pro zvíře se zlomenou nohou je to k oběma pořád dost daleko. A k tomu… nevím, zda některá z nich není právě… obývaná…někým, koho bychom neradi potkali. Když přivoláme Mardukase, může tu s tebou zůstat a případně ti pomoci s obranou, zatímco vysonduju, jak se věci mají… Semknu rty a pohlédnu sestře do očí. Jistě, mohla bych použít kouzlo k přivolání Mistra, není těžké a nejednou jsem je použila už v minulosti. Ale nehodlám si pokazit renomé ani se před Ctihodným předvádět. Už vůbec ne, když je tu Neithé. Vezmi si Josefínu a uháněj pro Mardukase. Pořád umíš jezdit s bolavou rukou, nebo ne? Mrknu k sestře šibalsky, když těmi několika slovy narazím na zážitek z dětství, nápadně podobný dnešní události. Vezmu si k sobě jen pár věcí…pro jistotu…
Kývnu k Neithé povzbudivě hlavou a zamířím ke svému koni, abych od sedla vzala meč, luk s toulcem a plášť.

Zlý sen

No, i tak to lze vidět a zlé sny mají jednu krkolomnou vlastnost, rádi se stávají skutečností. Ještě před okamžikem jsem byla jako pírko ve větru, ale teď se vše změnilo a já se tu skláním nad zraněným koněm v panickém strachu, hrůze a šoku.

Čas ztratil svůj rozměr a řád.
Kůň stále sténá…
„Pšššt…“ konejším jej.
Zvedám hlavu.
Randgrid zastavuje svou klisnu.
Prosím… Co mám dělat…?, později, někdy mnohem později si za tuto svou bezradnost a bezmoc tvrdě vynadám, ale teď ne. Teď se nemohu zabývat pýchou, falešnou hrdostí ani předsudky a touhou být lepší. Ne. Teď se jen teď a v sázce je Valemianův život.
Celá se třesu.
Sklopím pohled ke koni zsinalá, jak bych přísahala že nikdy nebudu.
Kdosi mě objal kolem ramen, ale můj třas nemůže nic zmírnit.
Cosi říká, ale já mu nerozumím…
Trochu se mnou zatřásl a to mě přinutilo se ohlédnout po vetřelci, který se náhle staví mezi mě a mého raněného koně. Slzy mi vypalují do tváře cejch, mé šedé oči jsou prázdné…

Randgrid…, říká že musím pro mistra, že mám jet na její klisně. Povídá něco o nějakých zříceninách, ale I kdyby tu poblíž stála brána do pekel, je mi to jedno, pokud je šance na záchranu. Jen sedím a vzdálenýma očima pozoruji sestru jak mi váže šátek kolem krku, aby mi držel ruku.

Vím o čem mluví. Pamatuji si ten den jako by se to stalo včera. Hrály jsme si tehdy dál než rodiče dovolovali. Říkala jsem sestře že už jsme moc daleko, ale ona pořád říkala že se nesmím tolik bát, že se to rodiče nikdy nemusí dozvědět. Nevěřila jsem jí a pořád se bála, ale byla moje sestra. Starší sestra, proč by neměla mít pravdu? Jenže pak se to zvrtlo. Odkudsi se vyřítilo stádo kanců a my se museli ukrýt v korunách stromů. Což o to vyšplhat se nahoru jsme zvládly obě, ale pode mnou se podlomila větev. Sestra mě zachytila, ale tím jsem si vykoubila ruku. Vytáhla mě nahoru a posléze mi i pomohla slézt, ale musely jsme se také vrátit domů. Oběma nám bylo jasné, že je po hře. Byly jsme tam na koních a musely se vrátit. Ran se mi sice pokoušel vrátit rameno na správné místo, ale akorát to pak víc bolelo. Zavázala mi ruku přesně tak jak ji mám teď, pomohla mi do sedla a pak nás čekala cesta zpátky…

Vzpomínky se mi zrcadlí v očích.
Přikývnu.
Mé rty však nezvlní žádný úsměv, ani ten nejmenší.
Chci vstát, ale všechno mě bolí.
Valemian zasténal.
Okamžitě ze spodu svého nitra vezmu zbytky sil a postavím se.
Musím ho zachránit, musím ho zachránit… je mou jedinou myšlenkou v tu chvíli.
Co nejrychleji mi to nohy dovolí, doklopítám k Josefíně. Pohladím ji po čenichu, poplácám po šíji, chytím se za hrušku sedla, umístím nohu do třmenu a vyhoupnu se nahoru. Zvláštní jak se člověku v zoufalých situacích vede všechno mnohem líp.
“Přivedu pomoc… vydrž… Přivedu pomoc…“ Sama nevím zda mluvím víc k sobě, sestře, nebo svému koni. Šeptám ta slova však se zoufalým odhodláním udělat všechno na světě.
Pobídnu klisnu k jízdě. První pohyby jsou bolestné, ale skrze své soustředění, jen a jen na tento okamžik a potřebu zachránit Valemiana přestávám bolest vnímat. Nejde jen o koně. Nechci aby tam byla sestra dlouho sama. Nevím sice nic o nebezpečích o kterých mluvila, ale je mi jasné že by to neříkala, kdyby její slova nebyla podložená fakty a léty zkušeností. Ostatně teď nemohu zpochybňovat žádné tvrzení, na to se mi duševních sil nedostává.

Pobídnu klisnu ke klusu, pak cvalu a nakonec i trysku. Vím že bych neměla unavené zvíře tak moc honit, ale na tom mi teď nezáleží. Josefína poslušně dělá co jí přikážu a mezi těmi příkazy si tiše šeptám, že přivedu pomoci, že ho musím zachránit…

Jedu zpátky. Kdyby náš závod skončil jinak, stěží bych dokázala určitě směr zpáteční cesty, ale teď jako bych přímo cítila Mardukasovu pozici a něco uvnitř, jakýsi niterní zrak, který tam jindy nebývá, mě vedl přímo k němu.

Pomoc…! Prosím, pomoc…!, křičí každý nerv mého těla, každé těkavé vlákno mých myšlenek…

A pak ho konečně vidím. Sedí na koni přesně tak jak jsme jej nechali. Se vší autoritou Ctihodného upírá pohled do kraje. Možná je to jen optický klam způsobený sluncem,ale zdá se mi jako by otočil hlavu mým směrem, i když jeho tvář před světem ukrývá temná kápě.

Vzdálenost mezi námi je stále vysoká, ale mnohem více než před chvílí se mi zdá, že Josefína běží, protože to co by jinak trvalo minuty, teď není delší než několik vteřin a já jsem ještě více unavená než při pádu svého koně.

Josefína se prudce zastaví nedaleko mého mistra. Dost blízko aby mě mohl slyšet a přitom dost daleko aby byla chráněna jeho silné magické Aury…

”Ctihodný, prosím pomozte nám…“ vyhrknu v okamžení. Ani na okamžik mi nepřijde na mysl, že by mohl odmítnout. Že by na to měl plné právo, moc i postavení…

“Můj kůň se zranil, sestra je u něj, povedu Vás.“ vychrlím a fakt, že jsem sama zraněná, téměř na pokraji sil, ponechám jako podružný…

Šťastný závod...

Sedím na koni, na kterého si pomalu začínám zvykat (což se ovšem nedá říct o mém pozadí, které je jako v ohni) a pozoruji, jak se dvě dívčí postavy na krásných koních zmenšují, až zmizí za obzor...
Na tváři se mi objeví drobný úsměv, jak si pro sebe mumlám:
"Hmm, tak to vypadá, že dívky k sobě přeci jen našly cestu... Už jsem se bál, že si mi tu vjedou do vlasů..."
I přes kladná slova, v myšlenkách mi zahlodá červíček pochybnosti: Jenom aby to špatně nedopadlo... Mohly by vjet přímo do nějaké léčky nebo kdo ví co se jim při takovémhle úprku může stát! Jisté je jenom to, že já bych si dozajista zlomil vaz...

Protože nevím kam jedou, rozhodnu se raději nepohybovat a pokusím se v koňském sedle uvelebit co nejpohodlněji, zatímco dávám koni volnost, které využívá k tomu, aby se napásl trávy z okraje cesty...
Sice bych asi měl slést, ale zase představa, že se zase drápu do sedla... Brr - raději slézat až večer, před spaním!
V myšlenkách rychle zaženu nápad se slézáním a raději začnu pozorovat okolí.

Strávím takto celkem dlouhou dobu... Dost dlouhou na to, aby ve mě začaly hlodat nepěkné myšlenky...
Tohle není samo sebou! Že by vzaly roha? Ne, to je blbost, to by neudělaly... Na to je dost dobře znám...
Tak ale co se sakra mohlo stát? Proč jsou pryč tak dlouho?
Na poslední dvě otázky, bohužel, nemohu najít odpověď, což mě uvádí do stále většího neklidu...
Intenzivně pohledem hypnotizuji oblast, ve které mi dívky zmizely z očí, jako by mi snad sama příroda mohla odpovědět...
Náhoda tomu chtěla tak, že zrovna v tuto chvíli se zpoza kopce vyhoupla útlá postava na koni!
Postava, která mohla patřit jedině Neithé!

Otočím na ní svůj obličej a kdybych neměl kápi, byla by velice dobře k poznání míra mého znepokojení! I na tu dálku cítím nesmírné zoufalství a smutek, které z mé nové učednice přímo tryská!
Zatraceně!! To nemůže být nic v klidu!? Co se tu sakra stalo!??
Čím více jsem vyveden z míry, tím více jednám podle zavedeného schematu ctihodného, který za ta staletí ať chci nebo ne mám v krvi...
Právě to je důvodem, proč i když si všimnu jejího zranění, nechám první slova na ní, přestože jedna moje část zoufale křičí, abych jí ihned pomohl...

Teprve v tomto okamžiku si všimnu, že sedí na koni své sestry, sám nemaje koně rád, nevšiml jsem si tohoto detailu...
"Co se u všech démonů stalo!?"
Než ale Neithé stihne cokoliv odpovědět, rychle pokračuji, jak si postupně třídím myšlenky:
"Ale to je vlastně jedno. Jsi zraněná? Jsi v pořádku?"
Opět ji ovšem nenechám promluvit a pokračuji:
"Hloupý dotaz, samozřejmě že nejsi! A kůň je asi na tom mnohem hůř, když jsi v tomto stavu vážila cestu sem na vypůjčeném koni!
Jsi dost v pořádku, abys zvládla cestu zpět?"
Počkám na její slabé přitakání, než pokračuji:
"Dobrá, tak tedy co nejrychleji zpět, na místě se postarám o vás obě...
Pojedeme s větrem o závod!"

Po těchto slovech přivřu oči a z pod mé kápě se začne linout slabé namodralé světlo...
Okamžik na to se zdá, jako by vzduch kolem kopyt našich koní zhoustl a oni vlastně stáli na jakémsi oblačném ostrůvku těsně nad zemí...
Nechám si od překvapené Neithé (ta má navíc co dělat se sestřinou klisnou, které se to vůbec, ale vůbec nelíbí) určit směr a následně se náš "oblak" začne pohybovat rychlostí o něco málo větší, než je plný trysk nezatíženého koně...
Země pod námi ubíhá jako splašená a brzy se před námi objeví ženská postava, klečící vedle ržajícího koně a snažící se ho uklidnit...

Oblak začne zpomalovat a v těsné blízkosti Randgríd ztratí svou hustotu a kopyta koní jemně dosednou na zem. Spolu s tím i zmizí modrá aura z mé kápě...
Josefína na nic nečeká a rychle odskočí co nejdále ode mě, vrhajíc na mě přitom zlý pohled...
Josefina je ovšem tím posledním, co mě nyní zajímá. Upřeně se zadívám do očí Randgríd, která v hlavě uslyší můj hlas, který jí hněvivě říká: "To jsi mě nemohla zavolat telepaticky!? Nemysli si, že nevím, že telepatii ovládáš!! To je Ti Tvá pověst cennější než zdraví vlastní sestry? Zamysli se trochu nad sebou!!"
Přestože se jednalo o pár vět, ve skutečnosti se naše oči setkaly jenom na zlomek sekundy, ovšem i ten stačí myšlenkám k přenosu celých konverzací...
Nahlas řeknu: "Pomoz Neithé ze sedla a pojďte ke mě... Tohle nebude příjemné..."

Má slova obsahují mnohem více pravdy, než by se na první pohled dalo čekat... Jelikož ve mě převládá magie Temnoty, používání magie světla mě stojí vždy hodně sil a nemálo úsilí, přestože se v něm stále snažím zdokonalovat.
Dřepnu si vedle zraněného koně a začnu se pekelně soustředit. Pomalu, jako kdyby překonávala bariéru, začne mnou proudit energie světla. Mé tělo se chvěje v křeči z úsilí, které mě tento úkon stojí. Za několik okamžiků ovšem třas povolí a najednou se z pod mé kápě začne šířit zlatavé světlo.
Zdá se dokonce, jako by se v celém mém okolí začalo dařit životu - tráva se zdá zelenější, zraněný kůň je najednou klidný, až spokojený a i na mé dvě společnice začne doléhat pocit klidu, míru a harmonie.
Zlatavé světlo začne proudit i z mých rukou, do kterých uchopím zraněnou nohu koně. Přestože viditelně silně držím jeho nohu přímo v místě zlomu, kůň se skoro ani nehýbe a vypadá nesmírně spokojeně. Nevnímám nic jiného, než koně. Tep jeho srdce, bolest, kterou nyní namísto jeho cítím já i poškození jeho nohy, jako bych já sám měl zlomeninu...
Přesto naprosto jasně vidím, kde je poškození a jako mistr košíkář, který opravuje rozbitý košík, jemně spřádám pletiva jeho jsoucna tak, jak mají být...
Postupně jeho (moje) bolest slábne, až zmizí úplně... Noha se přímo před očima obou sester změní z ošklivě zlomené na krásně čistou a dokonce z jeho těla zmizí i jedna malá lysinka, kterou mu způsobila nějaká drobná kožní plíseň...

Následně vstanu a beze slova sejmu Neithé šátek celý proces zopakuji s ní. Neithé i přes silný stisk mých rukou rychle přestane cítit jakoukoliv bolest a po těle se jí rozhostí příjemný klid a mír, jaký nezažila již mnoho let.
Náhoda tomu ovšem chce, že náhlý závan větru shodí z mého čela kápi a obě sestry spatří mou tvář, zkřivenou Neithinou bolestí, ale zároveň i soustředěnou a podivně mírumilovnou...
Když jsem se svou prací hotov a Neithina ruka je jako kdyby se jí nebylo cokoliv stalo, unaveně se na ně usměju... A je to úsměv, jaký ještě nikdy u mě neviděli - milý úsměv, který nutí i jiné, aby se usmívali a hřeje u srdce...
"Tak, to by bylo... Uzdravil jsem Ti také tu drobnou bolest v krku, kterou jsi měla jistě již hezky dlouho...
Tak, nechcete mi říct, co se tu přihodilo?"
Skoro se ani nechce věřit, že tento milý, usměvavý, přátelský a pozitivní člověk ještě před pár okamžiky byl zamračeným a autoritativním ctihodným, prvním z pěti...

Léčení

Nic…
Jeho pozice je neměnná
Na okamžik, pouhý zlomek vteřiny se mi zdá, že je konec.
Ctihodný se ani nepohnul. S jeho kutnou nehne ani vítr.
V závěji obrazů a pocitů se mi vrací naše první setkání dnes dopoledne. Ta chvíle kdy se jako zjevení objevil ve dveřích Síně zkoušek. Kdy jej málem zasáhla má nezvedená ohnivá koule, kdy posléze zcela vysál z Treageda všechno lidské, všechen rozum…
Otřesu se…

A pak konečně zaslechnu jeho hlas. Tichý, zlověstný, ale zároveň… Starostlivý? – Ne to je hloupost…
Jsi dost v pořádku, abys zvládla cestu zpět?" Přitakám.
Mé oči jsou rozšířené. Nejde mi to pochopit. Cítím se jako bych neseděla na koni, ale na nějakém kaktusu.
A k tomu všemu můj mistr říká, že POJEDEME s větrem o závod. Jakoby snad sám neviděl a neslyšel onu absurditu. Vždyť ani neumí na koně nasednout jak na něm chce cválat? Do teď byl rád že ho ten kůň neschodil… Nechápu. Kdybych nebyla tak rozrušená hnd bych si za ty myšlenky uštědřila v duchu pořádný políček…

Jenže to už se mistr sousetředí a jakoby z pod záhybů jeho černého roucha se začíná linout namodralá záře. Vlasy mi rozcuchá vítr. Vše se jakoby zpomalí a já nejsem sto vnímat nic jiného než tu magickou záři. Cosi uvnitř mě se pohnulo. Už jsem viděla působit magii, Mardukas ji předemnou nejednou použil, nemluvě o sestře když nás tu a tam navšítivila ve svých učednických létech. A přesto. Něco je jinak. Připadá mi jako by mě ta záře hladila a já uvnitř svého srdce, své duše toužím s tou silou splynout…

Josefína podemnou nespokojeně zafrkala a vzepjala se na zadní. Snažím se jí udržet, ale jednou rukou to jde těžce…
Náhle oba koně ztuhli. Josefína se vrátila do původní pozice, ale jakoby to nebyla ona. Oba naši oři se nyní vznášejí na jakýchsi obláčcích a jsou ztuhlí, paralizovaní, magickou silou.
Až se vzpamatuje tak mě určitě shodí…, pomyslím si zoufale, ale ono příliš nejde být zoufalá, když se kolem mě děje tolik zázračných věcí, když se moje vlastní srdce otřásá sice strach a úzkostí, ale také podivnou silou, která i ze mě touží vytrysknout a teď právě divoce pulsuje dokazujíc mi svůj vlastní elektrizující život, tak opojná a děsivá zároveň…

Chce se mi zavřít oči, ale mistr se ptá na směr. Ukáži za sebe. Jen to a nic víc. Na víc se nezmohu… Hnuli jsme se vpřed, unášeni tou silou a já už nedokážu vnímat nic jiného. Nevnímám okolí, jen svého mistra a jeho všudypřítomnou moc, která nás nyní vede vpřed.

Zastavili jsme se. Jsme jen kousek od sestry a zraněného Valemiana. Opojný příkrov magie nás opustil a já ani nevím jak, jsem seskočila z Josefíny, která se uvolněná z kouzla začala vztekat, divoce, uraženě ržát a couvat ode mě, ale hlavně od Mardukase.

Jen tam stojím. Mistr se mezitím přisunul přímo k mému koni. Řekl sestře aby mi pomohla ze sedla, ale já už jsem dávno dole. Bylo štěstí ež jsme sesedla dřív, než mě Josefína stačila shodit. Celá se třesu. Jsem unavená, nohy se mi třesou a hlava třeští, hruď jakoby se chystala každým okamžikem explodovat…
V první chvíli vůbec nevím jestli dokážu vůbec vykročit, ale pak když ke mě sestře přiskočí, se mi to nakonec opravdu povede. Nevím jestli tam chci jít. Mistr se sklání nad zraněným koněm a ten se tiší až se jeho noha pohne, srovná a on zaržá, bolestí, ale i radostí. Netrvá to ani okamžik a už Valemian stojí na nohou v celé své spanilé vznešené kráse usšlechtilého koně.

Pousměji se. Nesmírně se mi ulevilo. Teď když je můj kůň opět zdravý a púlný sil jsme i já opět šťastná a už mi opojný pocit z magie který jsem cítila předtím a teď, když Valemiana léčil, nepřipadá tak absurdní a nemístný. Něco ve mě to chce zažívat stále znovu…
Ctihodný se zvedl. Zdá se, že je unavený, ale zrovna tak to může být jen můj dojem. Sama jsem velmi unavená.
Míří ke mě.
Dech se mi krátí. Cítím bázeň. Z ničeho nic mě napadlo že celý ten závod a tedy i zranění mého koně byl vlastně můj hloupý dětinský nápad a jsem přesvědčená, že mě teď jde mistr vyhubovat, že mě jde potrestat a už sama sebe vidím jako slintající trosku, která zbyla z Treageda, když v tom mi mistr sejme z ruky kus plátna, kterým mi ji sestra zavázala, jemně se mě dotkne a beze slova začne opět vydávat onu zlatavou, léčivou záři…

Srdce mi snad přestalo tlouci. Bolest odezněla a já cítím jen klid. Takový klid jaký jsem ani coby elfka, ještě nikdy necítila…
Zavanul vítr a jeho kápě se pohnula a odhalila tak jeho bílé vlasy a světlé oči, távř zkřivenou bolestí, kterou já už necítím. To všechno se mi odehrává před očima, ale já nic necítím. Nedokážu ic cítím. Vím že by mi ho mělo být líto, že by mi jej jindy bylo líto, že bych se mu měla vyškubnout, ale to nejde. Příliš je to krásný pocit. Tak úžasný a osvěžující. Žádné svazující pocity. Má mysl je čistá. Poprvé opravdu čistá a klidná, poojná, jako umí mysl být, jen v hlubokém stádiu nevědomí.

Brzy to skončilo a magie odezněla. S hrůzou si uvědomím že to bolí. Ne ruka, ta je již zdravá, ale tam uvnitř mě. Něco chce ven, něco se touží osvobodit z vězení, a naráží o mříže svou drtivou sdilou až se mi zatají dech.

Mistr se pousmál. Když se takhle usmívá vypadá docela mile…, napadne mě pojednou, ale sama se musím sklonit, ruce na prsou, kelsnu do kolen a zhluboka dýchám, jak se snažím zastavit tu zuřící bestii uvnitř svého zesláblého těla. Nevím co se to se mnou děje. Je to hrozné…

Nevnímám už nic kolem sebe. Sestru, Ctihodného, Valemiana, Josefínu, mistrova koně, nic… Zatmělo se mi před očima. Dech se mi krátí… Je to nerovný boj tam v hlubinách mého nitra a zdá se že jej nemohu vyhrát. A co hůř ani nevím co je vítězství… Podvolit se? Zahnat to? Pustit?

Tma…
Jen tma a nic víc…
Mé tělo se bezvládně sesulo k zemi. Alespoň pro tentokrát, se ona síla neosvobodila, I když za cenu mého vědomí. Prozatím… Až se za nějaký čas proberu budu jistě v pořádku. Není to žádné fyzické zranění. Nedá se zhojit… Je to jen přílišná reakce na velkou magii kolem mě. Reakce, které sama pořádně nerozumím…

Nějaký čas zpět...

Už si tu připadám jak tajtrdlík. Tam jdi, tam jdi. Už tu jsem u mágů snad dva týdny a pořád žádná pořádná práce. Cítím, jak se mi už z toho zatuchlého vzduchu zde ve věži dělá zle, vlezlá zima, zatuchlý vzduch, vrstvy prachu, jako by tu nikdo nežil, nikdy jsem tyhle mágy nechápal. Dnes to je ale něco extra, zavolal si mě přímo arcimág Kromax, měl jsem již nějakou dobu, že na něco čekají, ale co je na dnešku zvláštního, oproti minulým dnům. Celé ty pro mne bezvýznamné práce minulých dnů mi připadly jako testování mé důvěryhodnosti. O mém členství v Bratrstvu mágové dobře věděli, však to jsou mágové, ale také znali mé schopnosti a zřejmě jsem byl pro jejich úkol ten pravý...

Podrbal jsem se rozcuchaných vlasech, často skrytých pod kapucí, hluboce spuštěné do očí, ale nyní se to neslušelo. Dělily mě poslední dveře k Ctihodnému arcimágovi Kromaxovi a nyní mě vyrušily tiché kroky směřující od těchto posledních dveří, ani jsem nepostřehl, že by se otevřely, jako by ani nevrzly. Lehce jsem odtrhl pohled od země a také od myšlenek, které mi doposud hýřily v hlavě a zahleděl jsem se na mladíka, sotva dvacetiletého, jen o něco staršího než jsem já, v modré kutně, hleděl do země, nebo jsem si to aspoň myslel, z obličeje nebylo příliš mnoho vidět vlastně jen ústa a ruce spjaté před tělem, připadal mi lehce odevzdaně, ale já se tím příliš nezaobíral, byl jsem zvědavý, co mě čeká.
„Ctihodný Kromax Vás očekává, pane Tripe.“ Pronesl sice poměrně potichu, ale přesto klidným a do jisté míry i příjemným hlasem, na který jsem zde ve věži nebyl příliš zvyklý. Lehkým pohybem ruky mě vyzval k jeho následování a držíc se půl kroku přede mnou zamířil ke dveřím. Ty se se zvučným vrznutím otevřely, až mi naběhla husí kůže na zádech, nepříjemný skřípavý zvuk, který jsem před chvílí přeslechl. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a vstoupil.

Jako bych vstoupil do jiného světa, najednou mrtvolné ticho bylo to tam a zaslechl jsem zpěv ptáků venku, zurčení nějaké potůčku, možná říčky, ale mnohem zajímavější byl vlastní pohled. Ohromný sál s dlouhým stolem uprostřed s množstvím židlí, složený ve tvaru T a s velkým křeslem uprostřed jeho čela a vzadu mohutná postava v rudé kápi, stojící u jednoho z vysokých oken, sledujíc dění venku. Dívenka snad ani ne desetiletá se vedle mohutné postavy skoro ztrácela. Viděl jsem, jak něco vykládá a muž, snad sám Ctihodný Kromax, jen pokyvuje hlavou. Najednou dívka utichla a mág jí letmým pohybem ruky propustil. Dívenka tomu byla očividně ráda a neotálela příliš dlouho se svým odchodem, přesto vypadala spokojeně asi získala cenné body do přízně mocných této věže. Dívenka zmizela a já zjistil, že i mladík, který mě sem dovedl je ten tam.

„Pojďte blíž, mladý muži.“ Doslova zahromoval silný hlas, doprovozený dalším letmým pohybem ruky, skoro jsem si začínal myslet, že to musí být jedna z prvních lekcí studia mágů, mávání rukami, ale úsměv jsem potlačil, nebyla na to vhodná chvíle a radši jsem rychle splnil mágovo přání. S hlavou skloněnou, přesto po očku okoukávajíc Ctihodného Kromaxe.

Okny vlál vlahý a velmi příjemný vánek, přinášel vůni čerstvě posečené trávy s nádechem ranní rosy. Jaký to kontrast proti místnosti před dveřmi. Zastavil jsem několik kroků od mága a čekal. Ještě chvíli sledoval něco venku, možná přemýšlel, než se ke mně otočil.
„Stále máš zájem o dohodnutou práci?“ Byla to spíše řečnická otázka, neboť ani nečekal na odpověď a já stihl jen kývnout hlavou, než pokračoval.
„Dobře. Přesně za tři dny po příštím úplňku touto dobou se střetneš s Ctihodným Mardukasem, Prvním z Pěti a předáš mu mé poselství. Rozumíš?“ Další řečnická otázka, toto jsem na mázích fakt nesnášel. Znali odpověď dříve, než se zeptali a přesto se zeptali.
„Dobře.“ Přistoupil až ke mně a lehce mi za bradu zvedl hlavu. Naše pohledy se střetly a on začal předříkat poselství, slovo za slovem, podivným poklidným chladným hlasem. A já každé slovo pečlivě uschoval do paměti, pak si nechal celé poselství zopakovat. Slyšel jsem, jak mu odpovídám, ale jako bych se neslyšel, neslyšel jsem žádné slovo, mluvil jsem, ale nemluvil. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv, ruka pustila mou bradu a já jako bych se probudil.
„Běž do Osbarinu, najdi Ctihodného Mardukase a předej mu mé poselství.“ Domluvil a otočil se zpět k oknu, jen jeho zřejmě velmi oblíbené gesto rukou mi umožnilo odejít. Nezaváhal jsem. A jen za malou chviličku jsem již opouštěl toto běžným lidem zapovězené místo...

Dolík

Paralyzovaná Josefína ještě chvíli jančí a tak péče o Neithé a jejího koně zůstává jen na Mardukasovi. Jeho poznámku o možnosti poslání vzkazu přejdu pokrčením ramen. Každý máme své řemeslo… zavrčím k němu podrážděně, zatímco se snažím ukonejšit své vyděšené zvíře. Josefína brzy pochopí, že poslušnost je v tuto chvíli to nejlepší, co může udělat a tak ještě párkrát dupne, pohodí hlavou a zafrká, ale za chvíli je zase klidná. Trošku rezignovaně sleduje další vývoj situace. Neithé evidentně těžko snáší takový příval magie a rovnou ji to složí. Vzpomínám si, že se mi to taky stalo, jednou. Tehdy jsem přecenila své síly a příliš se otevřela proudění magie. Když nic jiného, poučilo mě to a donutilo být při používání magie soustředěnější… Nechám Josefínu, aby zahnala nervový šok spasením nějaké trávy a vykročím k sestře. Opatrně k ní přikleknu a s úsměvem ji poplácám po tváři. Hej Neithé… když však zvednu hlavu, abych kývla ke ctihodnému, možná i ze zvyku překontrolovala koně a věci, zastavím se pohledem na místě nad našimi hlavami, kde travnatá země začíná zprudka padat do našeho dolíku. Zvednu se pomalu od ležící sestry a zamračeně hranu pozoruji. V mírném větru se stébla trávy pohupují, ale bystrému uchu neušlo ševelení, které vítr nezpůsobí… jako když kov se zlehka otře o stéblo a pevná bota sešlápne nešťastně příliš šťavnatý drn…

Pomalu vytáhnu meč z pochvy, kterou odložím stranou, zběžně si přejedu po hrudi, kde nosím připnutý bandalír s dýkami a dlouhým tichým krokem vyrazím obloukem k okraji dolíku, abych se případnému nepříteli dostala do boku. K Mardukasovi vrhnu jeden mlčenlivý pohled, který říká: měj se na pozoru. Je jich víc, jsou rozptýlení…v tom okamžiku už se z jedné strany vynoří šíp, který mě se svištěním jen těsně mine a zabodne se kus za místem, na němž jsem jen před okamžikem stála. Okamžik na to přiletí druhý šíp, jenž se zabodne sotva stopu před Mardukasem. Evidentně jsou tu alespoň dva střelci, pěkně rozmístění nad okrajem. Plynulý, pomalý pohyb, kterým jsem doposud postupovala změním v běh. Protáhnu krok a mírně přikrčená dosáhnu zlehka téměř vrcholu travnatého sedla. To co je možné v danou chvíli spatřit je temná silueta muže, jež se vynoří z vysokého porostu a vrhne se ke mně. Čekala jsem jej a tak můj první soupeř vzápětí padá zpět do zeleného moře s proseknutým hrdlem a můj meč se začíná barvit do ruda.
Okamžik na to už ve druhé ruce držím jednu z dýk na obranu a začíná tanec mezi dalšími a dalšími siluetami. Počínám si obratně a s nespornou elegancí při tomto tanci smrti, ale soupeřů je stále více. Zvolna se dostanu až na vrchol dolíku, kde je rovnější a schůdnější terén. Kabátec a dlouhý cop se rozevlály kolem mé siluety, tolik kontrastující mezi ramenytými habány, jako splašené víry, tichý svist čepele, pronikající koženými zbrojemi a nebo slabými místy kroužkových košilí rytmicky doplňuje chroptění a hekání mých protivníků. Vlastně je to docela fascinující pohled až do chvíle, než inkasuji první zásah do levé ruky. Měla jsem víc štěstí než rozumu, protože pohyb stranou, kterým jsem obešla jednoho z mužů a napadla jej z boku, mi zachránil život…pro tentokrát. Znovu kolem mě proletí šíp, když se mí protivníci jakoby na povel rozestoupí a odkryjí mě před střelci. Druhá střela splaší Josefínu, která zpozorněla mým nenadálým zmizením a na okamžik strnula, jakoby i ona odhadovala situaci.

Někde mezi ukrytými útočníky je kouzelník, možná je daleko a jen nás pozoruje z bezpečné vzdálenosti, protože jsme jej dříve neucítili, teď však jeho přítomnost rezonuje ve vzduchu, když telepaticky organizuje muže nebo alespoň některé z nich. Vztekle odkopnu jednoho z mužů přesně mířenou ranou do rozkroku, ránu pěstí, kterou chci počastovat jiného však špatně odhadnu a minu. Energie, vložená do pěsti s dýkou mě na okamžik převáží a musím narušit dosavadní rytmus, abych udržela balanc. Jeden z chlapů dostane copem do tváře, hněvivě mě za něj chytí a stáhne dozadu, ale jediný výsledek tohoto pokusu je dýka mezi jeho žebry, kterou tam jako nacvičeným pohybem vrazím až po rukojeť. Tah povolí a i když muž nepadne, jen zavrávorá a s urputností ostříleného zabijáka se znovu vrhne vpřed, mohu alespoň znovu chytit rytmus a rychlost pro další boj. Padlo pár mužů, ale dva znovu houževnatě vstali a jiní se vynořili zpoza cesty, kde číhali jako záloha. Přestože si počínám velmi dobře, dříve či později se unavím a podlehnu. Evidentně si nás vyhlédli a tento útok pečlivě naplánovali, jsou dobře připraveni...

Přepadení

Přestože jsem mohl ignorovat poznámku, kterou mi Randgríd odsekla na mé správné pokárání, nemohu již ignorovat, co se děje s Neithé...
Ač unaven používáním mě tolik cizí magie, rychle k Neithé přiskočím stejně jako Randgríd...
"Co se tady k čertu děje?"
Vzápětí si ale odpovím sám:
"No jasně! Citlivost na magii!! Jsem já to ale blbec!! Ta holka je magické zřídlo, kterým magie neprochází jako běžnými smrtelníky!! Už takhle v ní vře dosud nenaplněný potenciál a já hlupák do ní napumpuji tunu další magie!!"
Ve svém zanícení si ani nevšimnu, že Randgríd najednou zbystří... Postupně poodejde pryč a až zvuk boje mě vrátí zpět do situace...

Sleduji, jak Randgríd srdnatě bojuje proti přesile...
Ať je to způsobeno šokem nebo nezvyklým vyčerpáním, trvá mi příliš dlouho, než se rozhoupu zareagovat...
Chvíli na to, kdy zaregistruji první zranění Randgríd, rozhodnu se konečně jednat...
Napřímím se a z pod mé kápě opět začne zářit zlatavé světlo, když se na kůži Randgríd začne tvořit jemný, zlatavý povlak... Shodou okolnotí právě v okamžiku, kdy je štít dokončen, Randgríd inkasuje další zásah, tentokrát vážnější. K překvapení útočníků ovšem zbraň štítem projede jako by pod ním Randgríd neexistovala, ovšem já sám se zkroutím v bolestném sevření! Bolest, která měla patřit Randgríd plně zasáhne moje vědomí.
Zatracená světlá magie!! Proč já blbec raději neudělal krvavý štít temnoty, zanadávám si v duchu, ale to se mi již podaří přemoci prvotní bolest a zareagovat...
V mých rukou se vytvoří drobná ohnivá koule, kterou vrhnu přímo na Randgríd! V okamžiku, kdy jí zasáhne, vybuchne v oslnivém záblesku ohně a všech pět nepřátel v jejím okolí se zhroutí v agonii, stejně jako já - ovšem s tím rozdílem, že oni jsou spalováni plameny skutečnými, zatímco já jen plameny fiktivními (ovšem pro mé vědomí neméně pálícími)...

V agónii se držím za hlavu, když náhle zaznamenám shromažďování energie nade mnou!! Nemusím se dvakrát rozmýšlet, abych si uvědomil, že na mě kdosi sesílá blesk!! A velmi silný, nebeský blesk! Reflexivně zvednu ruku nad hlavu a po mém těle začne probíhat energie... O zlomek sekundy později, blesk udeří do konečku prstů zdvižené ruky, ovšem namísto aby prošel mým tělem (spalujíc jej na prach), sjede po jeho povrchu a zapadne do země... Neithé, ležící ani ne metr ode mě skoro nadskočí od země, jak jejím tělem proběhne zbytková energie blesku (naštěstí ne tak silná, aby jí zabila)!!
Vedlejším efektem mého triku je, že štít kolem Randgríd zabliká a zmizí...

MÁG!?? BOŽE TO JSEM SLEPÝ?? Nadávám si, jelikož nyní již plně cítím auru mága, který na mě zaútočil... Rychle se rozhodnu utéci od Neithé, jelikož souboj mágů obyčejně bývá destruktivní pro široké okolí...
Vyběhnu na stráň (trošku dál od Randgríd), abych si prohlédl situaci...
Jen se rozhlédnu, spatřím ohnivou kouli, která se na mě řítí! V rychlé obraně napřáhnu ruku před sebe. Z mé ruky vyrazí jakási kapsa z vody, která s hlasitým syčením pohltí kouli a ta následně zmizí v oblaku páry...
Vidím další nepřátele, kteří běží směrem k Randgríd. V rychlosti vytvořím ve svých rukou mrak toxických plynů, který vrhnu jejich směrem... Bohužel, díky rychlosti, s jakou jsem ho vytvořil, nebude dost silný, aby je zabil, ale mohl by je oslabit, aby je Randgríd mohla snadněji zabít...
Zároveň s vytvořením toxického mraku zmizí z mého těla zlatavá záře a moje postava začne najedou působit hrozivě, až hrůzostrašně...

Nepřátelského mága to ovšem evidentně nezajímá, jelikož po mě vrhne tentokráte prskající kouli plnou elektrické energie!
Tentokrát již ale stojím ve střehu a jeho kouli bez nejmenších obtíží zachytnu do rukou, drobně posílím a hodím mu ji zpět! Překvapený mág stihne akorát nastavit ruce před sebe a posílený výboj odrazit do všech směrů, zapalujíc přitom trávu ve svém okolí...
Pod mojí kápí začnou temně rudě žhnout ohníčky mých očí, když tichým, ale přesto po celém bojišti jasně slyšitelným hlasem vrčím: "Odpadlý pse!! Ty se opovažuješ napadnout vznešeného Mardukase, prvního pěti? Nu dobrá, uvidíme co se v Tobě skrývá..."
K mému překvapení to ovšem vypadá, že namísto zastrašení, nepřátelského mága moje slova ještě více nabudila, což se ovšem nedá říci o jeho mužích, kteří evidentně na chvilku zaváhají...

Já mám ale nyní úplně jiné starosti, než sledování jeho mužů, jelikož vzduch kolem mě najednou začne být nesnesitelně chladný! Od pusy mi jde pára, když sípám: "Tak zmrazit mě chceš? To se Ti nepodaří!" Během svých slov složím ruce na prsa a skrčím se, abych se vzápětí prudce narovnal, roztahujíc ruce! Okolo mého těla vybuchne oblak ohně, který nejenže zlikviduje slabé mrazící kouzlo, ale také moje doposud zelené a živé okolí změní ve vyprahlou pustinu...
Nepřátelský mág ovšem nepolevuje v náporu a vytvoří ohromný shluk zapálených toxických plynů, který vrhne proti mě!
"Dračí dech!", zděšeně vykřiknu a dám ruce před sebe v zoufalé obraně! Nesmírná síla narazí do mé bariéry, odhazujíc mě s hořícím oděvem, obočím a vlasy několik metrů zpět!! Rychle na sebe vyvolám oblak vody a vzápětí sedím na rozmoklé, spálené zemi s doutnajícím oděvem, obklopen pachem spáleniny...
To již ale cítím další energii, mířící mým směrem! Na poslední chvíli odrazím přímý a silný blesk do nebes a postavím se...

"Tak teď jsem na řadě já!!", zavrčím, využívajích chvilku oddechu, kterou si nepřátelský mág bere. Už bylo na čase, nikdo nemůže vydržet takovou sekvenci, pomyslím si, zatímco rozpřahuji ruce...
Okolo mého těla se zformuje světle modrá, pulzující bublina, za které začne létat nesmírně množství zatočených magických paprsků přímo na nepřátelského mága!
Se zděšeným zavřísknutím, mág kolem sebe vytvoří zelenohnědý štít, od kterého se zatím moje střely odrážejí...
Já ovšem na nic nečekám a nechávajíc dále létat modré střely, roztáhnu ruce a na nepřátelského mága vzápětí začne z nebe létat cosi, co připomíná ohnivý déšť (ovšem ve skutečnosti se jedná o déšť mikroskopických meteoritů)!
S úpěním vyčerpaný mág vztyčí okolo sebe vzdušnou obranu, které se zatím daří pohlcovat létající meteority, ovšem jeho tvář je zkřivená nesmírnou námahou!
"Líbí? A to se teprve zahřívám!", procedím skrz křečovitě sevřené zuby a následně prudce rozpažím, vypínajíc svou hruď!
Vzduch kolem nebohého mága náhle doslova vybuchne v žáru, za který by se nemusela stydět kdejaká výheň!
Kvílející mág se zoufale začne pokoušet o ochlazování vzduchu kolem sebe, ale jeho vyčerpaná mysl vypoví poslušnost a veškeré jeho obrany se sesypou jako domeček z karet!

Na tento okamžik ovšem já čekám a okamžitě zruším veškerá svá kouzla...
Pot mi stéká po tváři z nezvyklého vypětí, když nyní zlomeného mága telekyneticky uchopím a přitáhnu ho k sobě...
Podívám se mu do zlomených očí, ve kterých vidím odevzdanou únavu...
"Hlupáku!! Takhle dopadne každý, kdo se opováží postavit Mardukasovi, prvnímu z pěti..." Pomalu, klidně říkám svá slova... Chvilku čekám, jestli mi neodpoví, ovšem zlomený mág je příliš vyčerpaný na to, aby dokázal byť jen pohnout rty... Jeho oči na mě ovšem bázlivě hledí, v očekávání další bolesti...
"Vyrvu Ti duši z těla a předhodím ji démonům tak, aby o Tebe bohové ztratili zájem a Ty jsi nikdy nenašel klid, opovážlivý skrčku!!"
Jeho oči se ještě více rozšíří a vyburcován nesmírným děsem, začne slabě pohybovat rty, snad v modlidbách, možná v prosbách...
Náhle vypoulím oči a zařvu: "ZEMŘI!!!"
S mými slovy začne vyčerpaný mág kvílet, jak je jeho duše surově rvána ven z těla!
Jeho bulvy explodují v záplavě krve, která se začne valit také ze všech jeho tělesných otvorů! Kvílení se rychle změní v bublání a v zápětí přestane úplně... Za okamžik ovšem začne nanovo, ale vzdáleně... Hrůzostrašné kvílení nepředstavitelné bolesti zní ze stále větší a větší dálky, až utichne úplně...
S jeho utichnutím se také přestane hýbat jeho tělo, padajíc do kaluže vlastní krve...

Nad tímto obrázkem zkázy a zatracení se tyčí jediná, temná postava v drobně ohořelém, černém plášti s kutnou. Stojím nad ním jako Anděl smrti a vychutnávám si svůj triumf...
V zápětí ale povolí můj stres a já si náhle uvědomím míru svého vyčerpání! Nejdříve transport, potom obtížné léčení a nakonec boj, který jsem řešil možná až příliš neekonomicky!
Vyrvání duše je sice kruté a efektní, ovšem rovněž je to nejnáročnější věc, o jakou se mág může pokusit!
Zamotá se mi hlava, až se musím opřít o kolena...
Rychle se ale opět napřímím a unaveným zrakem začnu hledat na bojišti Randgríd...

Boj

Situace začíná konečně vypadat mnohem příznivěji. Alespoň pro mě. Když Mardukas pohotově vyřadí mé současné soupeře, obětujíc sám své zdraví a sílu, zbylá skupina vypadá méně odhodlaně a mé vyhlídky na vítězství se zvýší. Zlatavý povlak však náhle zmizí a já jen tak tak uhnu smrtelné ráně. Inkasuji však ránu do lýtka, kam zbraň mého protivníka sklouzla, když jsem ji v posledním okamžiku odrazila. Někde za mnou se však začíná odehrávat jiný boj. Mardukas vyšel také z dolíku a opodál začal vskutku nevídaný zápas s mágem, který tak dlouho zůstával skryt našim očím i myslím. Na okamžik to pozornost soupeřů i mne odvrátí. Ovšem ještě cosi jiného mě zaujme. Ze silnice, ze směru naší cesty, zazní dusot kopyt, stačím se jen ohlédnout, abych zpozorovala tři jezdce na koních, jak se řítí cestou, od kopyt se zvedají oblaky prachu. Jezdci jsou v sedlech sklonění a stojí ve třmenech, dlouhé neupravené vlasy jim vlají divoce ve větru. Nestáčejí však zvířata k nám, aby vtrhli mezi nás a rychle se zbavili mě i bojujícího Mardukase, zcela soustředěného na svého protivníka. Okamžik na to se přehoupnou přes okraj dolíku...
To už mi ale těžký dech a praskot udupané trávy pod nohama prozradí, že mí soupeři se vynadívali a hodlají pokračovat v boji. Byl to jen okamžik, záblesk, ale zlé tušení mi hlodá v hlavě...vždyť Neithé je tam teď sama, bez pomoci a ke všemu bez sebe! Několika úskoky se pokusím zamířit k ohbí dolíku, ale muži mě obestoupí a nedovolí mi ani nahlédnout, co se tam děje... Brzy se mé tušení potvrdí. Tři z mých soupeřů se stáhnou a začnou ustupovat pryč, zatímco mě zbylí dva zaměstnávají. Ti bastardi jdou prostě pryč...jen tak?! zamračím se a uštědřím jednomu z mužů proti sobě smrtelnou ránu. Než stačím s tichým zabubláním a charakteristickým mlasknutím vytáhnout meč z rány, druhý vezme nohy na ramena. jakoby jim náhle už nezáleželo na tom, zdamě zneškodní, oberou nebo zaměstnají. Ha, co si myslí, že ho nechám pláchnout?! Přimhouřím vztekle oči a sáhnu do bandalíru pro dýku...

Dusot kopyt se však vrací. Dýku rychle vrhnu a muž padne k zemi, ještě se však ani nezabodla a já už tahám další. Odvrátím se od mrtvoly, padající s šelestěním do trávy, k cestě, na níž se vzápětí vynoří tři jezdci, za uzdu drží sestřina i mého koně a jeden z nich....srdce se mi na dva údery zastavilo a ruka s dýkou na zlomek vteřiny poklesla... Jeden z nich před sebou pevně svírá Neithé! Krev se mi vylila z rány a zaleskla na tmavé vysoké boztě jako nový nátěr. Rána se ozvala palčivou bolestí a já místo elegantního běhu k únoscům, dlouhým plavným krokem, škobrtnu a skulím se přes bok do trávy. Zvednu se sice s bolestným zasyčením rychle zpět na nohy, ale jezdce už dostihnout nemohu. Na poslední chvíli ještě vrhnu dýku, kterou dosud svírám v ruce. Prsty mám ledové a ztuhlé, ovšem hluboko ve mně to vře. Dýka se zablýskne v mdlém svitu slunce a vyletí jako střela k cíli. Cosi se však uvolnilo s ní....něco mocnějšího, zatím slabého a spíš samovolného než abych to záměrně sformulovala. Zatímco dýka jednoho z mužů mine, uvolněná magie způsobí, že Josefína, ten tvor jančivý, se vzepne, kopne sem a kopne tam, uvolní se z držení a odběhne kamsi pryč od cesty, ovšem na druhou stranu ode mě. Josefíno, ty pitomče! zaúpím vduchu, zatímco se svalím k zemi, přemožená bolestí a únavou.

Neithé...unesli Neithé...kdo a proč? Co si myslí, že?...To je jedno, musíme jí pomoct, na takovou společnost je ...bohové, sma mezi tolika neřády...kruci, Josefíno, ty zbabělče...mám u tebe obvazy! Zvednu se do kleku a rozhlédnu se udýchaně kolem po Mardukasovi. Jeho boj evidentně také končí. Z místa, kde nejspíš stál jeho protivník se ozve výkřik, který mrazí krev v těle. uikončí je až tiché mlasknutí a sprška krve, která přebarví travnatý porost v okolí na rezavo. Rozhodně nechci vidět výsledek tohoto kouzla, má fantazie je i tak dost zjitřená... Mardukas se pomalu, s námahou znovu napřímí a obrátí ke mně. Neithé... dostanu ze sebe jenom chraplavě. Pak v kleče na okamžik zavřu oči, hlavu složím do dlaní a několik okamžiků tak setrvám... Zprvu se zdá, že snad pláču, ale ramena se mi nechvějí. Ctihodný však může pocítit vlnu magie, kterou tentokrát sama vytvořím, není nijak silná, i já jsem velmi unavená a ztrátou krve na pokraji mdlob. Jen Mardukas a naši koně mohou v tuto chvíli zaslechnout ševelení trávy. Jakoby každé stéblo vydávalo vlastní tón a to celé se slévalo v cinkavou, ševelící píseň, jež volá blízké tvory k sobě. V ohbí cesty se po chvíli objeví Mardukasův kůň a brzy na to se vynoří i poklusávající Josefína. Na kraj remízku pocit sounáležitosti a potřeba přijít na toto místo dokonce přivolala i několik srnek... Opřu se dlaněmi do zkrvavené trávy a skloním hlavu. Zhluboka se několikrát nadechnu a vydechnu. To je zase den!

Zapeklitá cesta

Ani nevím, kolik dní uběhlo, naštěstí mi stačilo hrábnou do kapsy a nahmatat kamínky, jeden za každý den, jistota je jistota a stejně jako každý mám i já své zvyky. Cesta byla dlouhá a já měl co dělat, abych to za tak krátkou dobu stihl, na koni jsem jet nemohl, otrhaný chudák plus kůň se rovná něco zajímavého pro lupiče, stejně tak jsem si nebral peníze na cestu, otrhaný chudák s váčkem zlatých mincí je jistě zajímavý a podezřelý. Za to otrhaného chudáka s kapsami obrácenými v líc si nikdo nevšimne, ani banda loupežníků, kdo by stál o další hladový krk navíc. Ale občas se mi podařilo kousek svést, na voze se svolením pocestných, je zajímavé, že se mezi chudými lidmi stejně najde dost dobrých lidí, kteří se podělí o tu trošku, co mají, nebo na kočáře, což bylo sice rychlejší, ale za to většinou časově mnohem kratší, než si mě někdo všiml.

Nahmatal jsem 26 kamínků. Takže mám poslední den, to se zvládá. V nejhorším půjdu v noci. Protáhl jsem se a lehce se zhoupl na větvi vysoko v koruně mohutného dubu stojícího jako strážce nad prašnou pěšinou. Pohodlné lůžko to moc nebylo, ale jistě bylo mnohem bezpečnější než lůžko z trávy a listí na zemi. Chtěl jsem se spustit dolu, když jsem pod stromem zaslechl nějaké hlasy. Zaváhal jsem, ne že bych se lekl, ale spíš ze zvědavosti. Pod stromem zastavila skupina tak dvaceti, možná třiceti mužů, chvilku diskutovali, ukazovali do stran, zřejmě rozebírali dolinu, nedaleko které jsme byli. Hezké místo to na přepad. Zhodnotil jsem místo a zřejmě oni muži byli stejného názoru. Neboť trojice mužů vylezla na můj strom, jen několik pater pode mne. Přitiskl jsem se ke kmenu, rychle jsem pochopil, že je již pozdě na to, abych se jim teď ukazoval, jsou na lovu kořisti a já bych byl pro ně hrozba a hrozba většinou končí s kudlou v zádech. Nevšimli si mě. Trojice spolu ještě chvíli diskutovala, pak utichla, zbytek mužů zmizel mezi stromy na druhé straně cesty. A tak hodiny míjely aniž bych se mohl, ze svého vysoko posazeného místa, hnout...

Občas muži napodobili nějaké zvíře, přičemž v odpověď přišla sojka. Kdybych měl dost času, jistě bych této jejich řeči porozuměl. Sedlák s prázdným vozem na první pohled chudák byl havran, pěší skupinky vracející se z trhu byly káňata, jednou se objevila poštolka, když do ďolíku vstoupil muž v honosnějších šatech s nadutým měšcem u pasu. Hlupák. V odpověď se ozvala pěnkava a na kraji remízku, lemovaném nízkými i vyššími keři, se muže chopila dvojice rukou, ani nevěděl odkud. Zmizel a již se neobjevil, jen jsem zaslechl tlumený výkřik. A pak dlouho nic. V poledne moc lidí necestuje, bylo skoro až nepříjemné teplo a já už přišel o půl dne cesty a nevypadalo to, že by se to mohlo zlepšit. Muži zřejmě byli zvyklí pracovat celý den a problémy s tím neměli, zatímco mé ztuhlé nohy a otlačené hýždě začínaly protestovat. Radši jsem na chvilku usnul, objímaje kmen mohutného stromu. Zdálo se mi o věži a snažil jsem se v polospánku opět si rozpomenout na poselství, měl jsem ho na jazyku, jen ho říct, ale nešlo to. Zatřásl jsem se strachem. Cítil jsem strach z toho, že nebudu schopen své poselství předat. A hlavně z důsledků s tím spojených.

Slavík se ozval přímo pode mnou. A druhý z remízku lemujícího druhou stranu cesty. Rychle jsem otevřel oči a spatřil dvojici jezdců, ženoucích se do doliny, přeskočili potok a vyrazili vzhůru. Muži se dole pohnuli a já téměř vykřikl, jeden z jezdců se svalil a pád odhalil dlouhé vlasy ženy. Neviděl jsem jí pořádně, byla příliš daleko, ale pád to byl jistě nehezký. A zase slavík. Muži si dole pode mnou vyměnily pohledy a zůstali tiše na místě. Ani já se nepohnul. Měl jsem ohromné štěstí, že se za celý půlden nikdo z nich nepodíval nahoru. A zatímco muži na stromě trpělivě čekali na svou příležitost, dole se dění dostávalo do otáček. Neviděl jsem pořádně, co se tam dělo, překážely mi větve a rozhrnout jsem je nemohl, aniž bych se prozradil, nezbylo mi než čekat, co bude.

Chvíli se nic nedělo, jako by na všechny dopadlo polední horko, které však již pominulo před nějakým časem. Za odjíždějícím jezdcem, kterého jsem sotva zaslechl, jako by se uzavřel svět a nad údolím zavládlo ticho, skoro až hrobové. Velmi mě zajímalo, co se stalo s tím jezdcem, vlastně dívkou, která zřejmě tak tvrdě dopadla. Ale nic jsem neviděl a hnout jsem se nemohl a přece. Najednou hrobové ticho proťalo bolestné zaržání koně. Muži pode mnou jako by procitli a opět se podívali po sobě, jeden zakroutil hlavou a další lehkým pokrčením ramen také naznačil, že neví. Třetí nereagoval nijak, jen sepjal ruce a protáhl se, přičemž se téměř podíval mým směrem. Více jsem se součástí kůry stromu snad nikdy dříve necítil.

Stejným tempem, jak upadalo další čekání do nudy, stejně rychle se z ní opět dostalo. Další dusot a další jezdci, na které jsem neviděl. Už jsem měl chuť tu prosekat celé okno. Já, taková zvídavá osoba a nemám vůbec přehled, co se děje. Zvlášť, když pode mnou se rozjel čilý tichý ruch. Divoká gestikulace mávání rukou a já pořád nic neviděl. Ale i toto trvalo jen pár okamžiků a další zajímavá věc se objevila na scéně, kterou jsem stále neviděl. Kovové zvuky, pravidelné, boj. Zdálo se, že si naše milá loupeživá cháska vyhlédla další oběť, ale tato se nechtěla tak lehce vzdát, jako ten vyzdobený panáček prve. A aby toho nebylo málo začalo se dít ještě něco podivného, trošku mi to připomínalo rachejtle strýčka Adalberta, jak jsme říkávali starému alchymistovi, kterému jsme pravidelně vybírali skládek za chalupou. Občas jsem měl pocit, že to dělal i schválně, že nám chtěl udělat radost. Kdo ví. Každopádně tohle bylo jiné. A hlavně jsem to jiné občas i zahlédl, třeba něco jako zapálený trs slámy, slepený smůlou v kouli a zapálený, jak jsem to viděl u dobývání hradu Dowel před několika měsíci, ale toto bylo přece jen jiné. Šlo to moc přímo a bylo to mnohem menší, ale bylo to úžasné. Plamínky přiživované prudkým větrem, od kterého bych spíše čekal, že je uhasí, radostně poskakovaly a jako by každým metrem získávaly na síle. Ale víc jsem neviděl. Pouze výkřiky naznačily, že to dosáhlo svého cíle. No a aby toho nebylo málo, tmavý mrak, který ani nevím, odkud přišel zatáhl oblohu a vypadalo to na pořádný slejvák. Ten nepřišel, za to se tak zablesklo a následoval hrom. Nevím jak, nevím proč, ale udeřil jinde, bylo to jistě štěstí v neštěstí, neboť jsem se skrýval na nejvyšším stromě v okolí a nic. Musel jsem požehnat Elvien, přestože byl den, tak nade mnou musela držet ochranou ruku. Pak další oheň a další záblesky a záře. A mě došlo, že tu začíná něco smrdět. Toto mi okamžitě potvrdí i hlas, ledový, až mě u kostí zamrazí a kterému stejně nerozumím, jen tónu, kterým byla slova pronesena. Kosti se ohřály, ale husí kůže zůstala. Ohromný oblak snad větší než celý vůz se prohnal kdesi daleko, ani jsem neviděl pořádně kde to bylo, ale černá čára spáleniny, znázorňující trasu oblaku jsem viděl dostatečně jasně a zase ten mrazivý hlas. Pevněji jsem se uchopil stromu, začínal jsem se třást. Dnes tu určitě umřu. Strom se musel začít každým okamžikem dusit pod mým sevřením.

Na okamžik zavládlo ticho a já se už zaradoval, že je po všem, ale z toho mě vytrhl opět ten hlas. Tak a teď jsem na řadě já!! Opakoval jsem si ta slova a cítil v nich nadcházející smrt, to že by mělo jít o mou jsem fakt nečekal. Spatřil jsem velké množství paprsků kmitajících z jedné strany na druhou tak skoro až příjemně modravých, jako by to byly potůčky vody, ale až moc nepřirozeně ohebných. Byl to další z úžasných pohledů. Tedy až do chvíle, než se první zaryl asi půl metrů od mé hlavy. Jsem se tak nehorázně lekl, že jsem se ihned pustil a před dalším, který šel ještě blíže jsem instinktivně uhnul. Úspěšně, ale následky byly bolestivé, pád o dvě patra větví ještě šel, ale naražená žebra, která odmítla nabídku vyhnout se větvi a radši to vzala přímo přes ní, bolela parádně. Padl jsem přímo na hlavy hlídkujících, mužů, tedy spíše padl bych, kdyby tu byli. Vůbec jsem si za celý čas nevšiml, že zmizeli. Zachytil jsem se větve, ale ihned pustil, neboť další z paprsků, kterých jak jsem si všiml bylo docela dost a velmi účelně pročesávali korunu velikána, přeťal větev o kterou jsem byl zapřen a já skončil na zemi, celý otlučený, odřený, jistě s přelámanými žebry a nevím s čím ještě, jak jsem se cítil, ale pořád dole. Už nebylo kam dále padat. A také jsme konečně získal nový pohled na celou situaci. Spatřil jsem dvojici kouzelníků, zřejmě ne zrovna moc spřátelených, dle způsobu, jakým si vyměňovali své názory. Tmavé mraky, ze kterých prve přišel ten blesk, při kterém jsem málem spadl dolu, prudce zežloutly, zčervenaly a jako ohromné kapky z nich začaly padat velké ohnivé koule ne málo podobné té první, kterou jsem spatřil. Úžasem jsem ztuhl, chtěl jsem se schovat za strom, ale nemohl jsem se ani hnout. Najednou ztuhnutí povolilo a já se přetočil a vyzvracel celou večeři, kterou jsem včera pozřel. Už toho na mně je moc. Schoval jsem se za strom, ale nemohl jsem od dvojice odtrhnout oči. Na nějakou bolest žeber jsem si už ani nevzpomněl, adrenalin ve mně bublal a já pociťoval na své kůži každý z dopadajících meteoritů, jako by mě zasáhly. Ticho. Odtrhl jsem zrak od dvojice a opřel se zády o strom. Nyní jsem již věděl, co mě čeká, pokud nesplním svůj úkol. To ne.

Zavládlo ticho, už jsem ani ten hlas nevnímal, jen jsem cítil, jak každá slabika prochází mým tělem a jako by mi do něj bodala ledovou jehlu. Tohle je má smrt.

Kolem se prohnala moje známá trojice na koních a já si jichNo ani nevšiml, až když mě minuli, jsem je zaregistroval, nevím kolik uběhlo času od měření sil kouzelníků, ale bylo už poměrně ticho, jen klap klap klap, jak narážely kopyta na kameny v cestě. Otočil jsem hlavu a chvíli trojici sledoval, dělali něco s koni a nakládali nějaký náklad. Ne. To je to děvče. Zaslechl jsem vnitřní hlas. Jazyk sám nebyl schopný se hnout. Zmražen zážitky posledních okamžiků. Muži nasedli a vyrazili, aniž bych dokázal více než otočit hlavu. Projeli kolem a já je jen sledoval pohledem. Je? Vlastně ne. Spíš dívku. Hozená před sedlo jednoho z mužů sledovala zem pod sebou. Než mě spatřila.

Byla tuze krásná a ten její uhrančivý pohled. Pomoz, pomoz mi. Neslyšel jsem, ale viděl jsem to. Pomoz. Opakovalo se mi stále v hlavě, její smutné oči za mnou hleděli, než koně zahnuly za remízek a zmizely mi z očí. Pomoz. Bylo to tak divné, žádala o pomoc, ale zároveň, jako by rozkazovala. Nebylo možno neuposlechnout.

Vstal jsem, strach nestrach, bolest nebolest. Prostě jsem musel. Chtěl jsem se rozběhnout za nimi, ale tu vyšel na hřeben kůň, osedlaný bez jezdce a já věděl, že přišel za mnou. Pomoz. Doběhl jsem k němu a vyskočil na něj. Spatřil jsem ženu se s zbraní v ruce a rukama zapřenýma o zem. Spojil jsem si jí se zábleskem, který jsem spatřil, ale vlastně vůbec nevnímal, v mysli jsem měl jen Pomoz. Nic jiného. Pobídl jsem koně patami, ale ani se nehnul. Nesmím ho ukrást. Prošlo mi myslí a já se podíval na ženu na zemi.
„Vrátím ho, slib...“ Nedořekl jsem, znovu jsem pobídl koně a sedlo se stočilo stranou. Hlavou mi probleskl pohled na muže, jak uvolňuje řemeny na břichu koně a já se chtěl proklít, nestihl jsem. Držíc se krku zvířete jsem sjel nohami na zem. Zvíře vyvedeno z míry touto okolností vyrazilo v před a já si chvíli připadal jako zvonec na krku krávy, jen jsem necinkal, za to jsem šoupal nohama o zem. Zkusil jsem vykopnout nohu na koňův hřbet, ale to se mi podařilo až na druhý pokus a to jsem již míjel remízek a všichni ti, co vybojovali svůj boj v dolině mi zmizeli z očí.

Měl jsem co dělat, abych se na hřbetě udržel, nikdy jsem nebyl moc kvalitní jezdec, vlastně jsem jel jen párkrát, ale teď mi pomáhalo neustále se omílané „Pomoz“. Měl jsem značnou ztrátu za únosci, ale kůň vypadal, jako by cestu znal, nebo možná spíše nebylo moc kam jinam jet. Nevím. Nevnímal jsem to, nestíhal jsem. Najednou se na místě prudce stočil do strany a já se ráčil v poloze letmo uvelebit do hustého keře, jen jsem zahlédl zbytky kamenné zdi, pečlivě připravené za keřem, abych se měl o co rozmáznout. Keř mě zachránil, ohebné větve ztlumily můj pád a já skončil jen několik palců od zdi, pečlivě zamaskován keřem.

„To je ten kůň z doliny, zdá se, že náš vtípek se sedlem zabral.“ Zaslechl jsem spokojený hlas kdesi nade mnou, skrývající se za zdí.
„Dobře.“ Ozval se silný pevný hlas a stejně tak nepříjemný. „Odveďte jí dolu. Vy dva s nimi hlídat vězně, vy dva budete u schodů, zbytek na svá místa. Ozvaly se spěchající kroky.
“Kdyby se něco dělo, nesmí zbýt žádní svědci. Žádní." Upřesnil pevný hlas někomu poslední pokyny těsně za zdí. A já se zapřel zády o zeď. Co teď Pomoz

Rituál krve

Když popadnu dech, všimnu si, že Randgríd již také dobojovala, ale je zraněna na několika místech těla...
Pořád říká jméno své sestry a já si až v této chvíli uvědomím, že Neithé byla unesena!
"Zatraceně! Ona se vlastně nemohla bránit! Ale já jí musel opustit - jinak by už byla na škvarek... ZATRACENĚ!!"
V bezmoci vytvořím v ruce blesk, který sjede do země... Plané, zbytečné a vyčerpávající gesto, které mi ovšem udělalo velice dobře...
Když opět zkoncentruji své myšlenky a všimnu si, že Randgríd spřádá jemná vlákna přírodní magie... Dám hlavu na stranu, jak se mimoděk snažím analyzovat, o co se to pokouší...

Brzy již ovšem analýza není potřeba, protože do naší blízkosti přijde spousta zvířat, včetně našich koní...
Ovšem náhle Randgríd zkolabuje a padne do mdlob! Ať již ze ztráty krve nebo nezvyklého vypětí...
Kouzlo pomine a tvorové se náhle opět začnou chovat podle své přirozenosti.

Přítomnost srnek mi ovšem vnukne nápad!
Rychle na nejbližší 3 srnky sešlu paralýzu...
Následně vytáhnu z pod svého poškozeného pláště zdobenou dýku a přikročím k první z nich... Bez váhání jí proříznu hrdlo, ze kterého vystříkne krev! Oproti očekávání se ovšem nerozstříkne do okolí, ale zastaví se ve vzduchu, jako by se zpomalil čas! Následně celý tento oblak krve vlétne do mé rozevřené náruče a prostoupí mým tělem!
Srnka padne mrtva k zemi, zatímco mnou lomcuje její životní energie!
Celý proces opakuji i se dvěma zbývajícími srnkami, pokaždé si doplňujíc předchozím bojem vyčerpanou energii...
Když jsem hotov, všude kolem mě leží kaluže krve, uprostřed kterých leží 3 nehybné srnky s podříznutými krky...

Stojím na tímto obrázkem zkázy a lomcuje mnou vztek, stejně jako nesmírné množství energie!
Jak si Ti hlupáci vůbec dovolují unést mou učednici!? ZABIJU JE!! VŠECHNY JE ZPROVODÍM Z TOHOTO SVĚTA!!!
Chvíli mi trvá, než ovládnu hněv, který ve mě vyvolává množství temné magie, které jsem nyní použil více, než u mě bývá zvykem...
Když opět uklidním svou mysl, uvědomím si stav Randgríd, která leží stále ještě v mdlobách uprostřed mého "rituálu"...
Přikročím k ní a chvilku odolávám nutkání podříznout ten její krásný, živý krček... Aniž bych si to uvědomoval, můj nůž se k jejímu krku skutečně zvolna blíží...
TAK DOST!! Dost bylo krve!! Tuhle musíš vyléčit!!
S obtížemi získám opět kontrolu nad svými činy a zasunu svůj nůž zpět pod oblek...
Pokleknu k sestře mé unesené učednice, i když vím, že po tomto rituálu v nejbližší době nemám šanci použít magii světla...
Namísto toho z mých rukou začne proudit něco, připomínající hustou vodu... Pomalu to obalí rány Randgríd, které se nesmírně pomalu začnou zacelovat...
Léčivý proces trvá poměrně dlouho (jak u magie vody bývá zvykem), ovšem ve výsledku je skoro tak dobrý, jako léčení světlou magií... Po Randgrídiných zraněních zbyly jenom drobné jizvy a její dech se sklidnil - normálně spí...

Rozhodnu se jí probudit. První, co uvidí, je obličej Mardukase, sklánějící se nad ní... Jeho oči temně rudě žhnou a kolem nich se rozprostírají temně rudé kruhy! Celá jeho tvář vypadá jako tvář člověka, který pořádně nespal několik týdnů...
Vida její zděšení, rychle vysvětluji: "Byla jsi zraněná a musel jsem Tě vyléčit... Neměl jsem ale dost sil, tak jsem provedl se srnkami rituál krve... Dodal mi dost sil nejen na Tvé vyléčení, ale také na to, abych byl opět bojeschopný! A toho vzhledu si, prosím, nevšímej - temná magie si vždy vybere svou daň..."

Býval bych rád pokračoval, ale vyruší nás pocit, že nejsme sami...
Nedaleko nás se zjeví tajemná postava v kápi, vypadající jako lapka!
Rychle odskočím od Randgríd, zaujímajíc bojový postoj, zatímco ona se také rychle dere na nohy...
Příchozí vypadá vyděšeně, když vidí onu barbarskou zkázu, která se kolem mě rozprostírá, stejně jako pronikavý pohled mých záhrobních očí...
Zvedne ruce v mezinárodním gestu "neubižujte mi" a vykoktá ze sebe: "Ta unesená dívka..."

Na více se nezmůže, protože je náhle obrovskou silou vymrštěn nad zem a zároveň drcen!
Pomalu k němu přistoupím, probodávajíc ho svým nelítostným pohledem, říkaje:
"NEITHÉ!?? Kde je? Co jste jí udělali a jak vůbec máte tu drzost vysílat ke mě posla, jistě žádajíc o výkupné!! Chcete dopadnout jako ten váš kouzelníček?" Pohledem ukážu na bezvládné tělo, koupající se ve vlastní krvi... Rychle ovšem pokračuji:
"Jak si toto vůbec můžete dovolit k Mardukasovi, prvním z pěti!!?"
Poslední větu doslova zařvu, ovšem výsledek je jiný, než bych čekal v nejdivočejším snu...

Nezvaný host se totiž dostane do jakéhosi tranzu, během kterého strojově vykládá:
"Ctihodný Markukasi, První z pěti,

Víme, že jste si vědom, skutečnosti, že mnoho členů řádu zcela nesouhlasí s Vašimi cestami po světě. Nyní se stalo přesně to čeho jsme se obávali. Král Therbold II. z království Alderon, si je velmi dobře vědom, že jeho poselstvo v Císařství Venois, má jen pramalou šanci přesvědčit císaře Puldolaka, aby je v jejich válce podpořil.
Proto se rozhodl získat na svou stranu některého z našeho řádu. Dobře si je vědom, že se nezdržujete v Sídle mágů jak je zvykem. Doneslo se nám, že má v plánu Vás kontaktovat a žádat Váši pomoc ve válce odehrávající se na severu.

Nesluší se, abych Vám připomínal důležitost neutrality, Ctihodný, samozřejmě, že jste si toho vědom sám. Berte tedy toto poselství, jako obeznámení Vás se vzniklou situací a varování pro případ, že by se Vás královi muži pokusili kontaktovat.

Arcimág Kromax"
Když doříká svou zprávu, trans zmizí a opět začne vypadat stejně ustrašeně...

Jestli jsem předtím byl vyveden z míry, nyní stojím přímo jako opařený!
Vetřelcovo tělo s žuchnutím spadne na zem, zatímco nepřítomně mumlám:
"Takže posel? Od Kromaxe!? A co je TOHLE ZA ZPRÁVU!?? KDO SI TEN ŠAŠEK MYSLÍ, ŽE VŮBEC JE!?? TOHLE UŽ PŘESTÁVÁ VŠECHNO!!! Vypadá to, že se budu muset do věže opět podívat... A to brzy, hned jak vyřídíme tu záležitost s Neithynými rodiči..."
Slovo "Neithé" mě rychle dostane zpět do reality a já si opět vybavím, v jaké situaci se nacházíme...
Rychle upřu opět svůj pohled na nyní notně vyděšeného nového příchozího...
"A co Ty jsi vlastně zač? Jsi-li posel, proč bys na mě útočil!? Ledaže bys to nevěděl... Ale proč by ses potom vracel?"
Potom ale rozhodně, panovačně řeknu:
"Ale to je jedno! Kdo jsi, proč tu jsi a co tu chceš!??"
Svou otázku doplním obnovením telekinetického kouzla, které nebohého Tripa opět zvedne nad zem...

Návrat

Seděl jsem opřen zády o chladný kámen toho, co kdysi byla zeď, nyní jen se značnou mírou fantasie jsem si mohl představit její zašlou mohutnost.
Co jsem si myslel? Jak bych jí mohl pomoci, sám. Dříve jsem o tom neuvažoval, prostě mě nevyřčená prosba nutila k činu, přesto mi nebránila uvažovat. Pomoz. Bylo tu příliš mnoho nepřátel a já nikdy nebyl žádný rváč. Spíš jsem byl dobrý v mizení.

Lehce jsem se odrazil od zdi a pokud možno neslyšně se vydal zpět, skrývaje se za keři. Nebylo mnoho času, kroky mužů, zaujímajících své místa dle rozkazů, se blížily a za chvíli bych již třeba neměl šanci. Naštěstí jsem nikdy nebyl žádný přerostlý obr, takže se stačilo skrčit a mohl jsem se pohybovat dost rychle, abych opustil toto nebezpečné místo.

K cestě jsem dorazil a konečně jsem si oddechl, pro jistotu jsem se držel kus stranou, abych náhodou nepotkal někoho z vracejících se mužů, pokud někdo přežil, dost jsem o tom pochyboval, když jsem si vzpomněl, co jsem měl tu možnost sledovat. Pomoz. Stále se opakující prosba mě donutila přidat na tempu. Rozběhl jsem se, hodně rychle, s výdrží jsem nikdy neměl moc problém a vlastně mě to i docela bavilo, vždy to bylo takové uvolňující.

Kličkoval jsem mezi keři a občasnými stromy, přeskakoval prohlubně, lehký vítr posílený během, příjemně ochlazoval a já se trošku zklidnil. Začal jsem v hlavě připravovat, co řeknu tomu kouzelníkovi, nebo té ženě. Nějak mi přišlo na mysl, že musí patřit k sobě, vše tomu nasvědčovalo. Potřebuji vaší pomoc? Ne to ne. Vy potřebujete moji pomoc?... No to už vůbec ne, to bych je mohl urazit. Ještě chvíli probírám, co říct, když je před sebou spatřím.

Pocit nejistoty a strachu mě lapil do své náruče, který poctivě každým krokem sílil. Až jsem skoro nebyl schopný udělat krok. Dokonce i jazyk jako by se změnil v kus kamene, ne a ne se zvednout a znemožnil mi promluvit. Pozvedl jsem ruce v marném gestu, že nemám zbraň a tak z mé strany nehrozí žádné nebezpečí a zároveň s žádostí o stejný přístup z druhé strany. Pomoz. Na chvilku mě další vzpomínka na dívčin pohled probral a já dokázal promluvit.
„Ta unesená dívka...“

Něco mnohem mocnějšího, než byla dívčina prosba, tak silně zarytá v paměti mě uchopilo a vyzvedlo nad zem. Pocítil jsem hroznou bolest, prvně se ozvaly naražená žebra, která si vzpomněla na pád ze stromu, na což jsem zapomněl, nebo bolest nevnímal? Teď se to o to více znásobilo. Cítil jsem, jak mě neviditelná síla omotává a stahuje, že jsem skoro nemohl dýchat.

NEITHÉ!?? Kde je? Co jste jí udělali a jak vůbec máte tu drzost vysílat ke mě posla, jistě žádajíc o výkupné!! Chcete dopadnout jako ten váš kouzelníček? Slyšel jsem v hlavě jasně jeho slova, ledová, dýchající smrti, jako když promlouval ke svému soku v souboji a já si vzpomněl, co jsem pociťoval, když s ním skoncoval, neslyšel jsem slova, neslyšel jsem hlas, ale cítil jsem emoce i na tu dálku, cítil jsem strach poraženého, slyšel jsem úpění sil přicházejících odněkud z nitra země. A tu srdceryvnou bolest duše, rvanou ze svého těla, a pak poslední vzdech...

Chtěl jsem promluvit, zachránit si život, ale síla jako by mi zakryla i ústa a já nemohl nic, jen se dusit a pomalu umírat ve strašných bolestech. Bylo to nesnesitelné a já si přál jen jediné, umřít. Zavřel jsem oči. Duše mé tělo musela opustit každým okamžikem. Už to bude...

Následná kouzelníkova slova jsem již skoro nevnímal, tedy až na konec. ...k Mardukasovi, prvnímu z pěti!!? Nevím co se stalo, ale jako by povolil stisk. Mohl jsem najednou dýchat, i mluvit a mluvil jsem, opakoval jsem slovo za slovem, aniž bych vnímal jeho obsah, lehce mi před očima probíhala rozmluva s Ctihodným Kromaxem.

Domluvil jsem a další nával bolesti ze mně skoro vymáčkl duši, naštěstí téměř obratem ustal a já dopadl na zem. Zůstal jsem ležet, musel jsem mít přelámané kosti, bál jsem se jenom hnout a k tomu jsem se cítil jako červ, kterého může kouzelník, vlastně Ctihodný Mardukas, první z pěti, kdykoliv rozmáčknout. Možná jsem se lehounce sbalil do klubíčka. Cítil jsem nehorázný strach, nic takového jsem v životě nezažil a to jsem toho za svůj krátký život zažil již dost.

Mluvil na mne a já neodpovídal, strach je špatný rádce a k tomu jsem nevěděl co, naštěstí mu to nevadilo, dokonce se na mně ani nedíval. Pak ale pohlédl a kladl další otázky.
„Trip.“ Pípnul jsem jako ustrašené kuře, pak jsem opět jen zoufale zíral na jeho obvinění. Já přece neútočil, já se snažil pomoc.

Zřejmě jsem Ctihodného příliš neuspokojil, neboť jsem se opět vznesl a já očekával další vlnu bolesti. Teď nebo nikdy.
„Ta dívka...“ Dostal jsem pracně z hrdla, úplně mě pálilo a každé slovo bylo velmi bolestivé.
„Požádala mě o pomoc...“ Dál už to nešlo. Pomoc. A tělo kombinaci psychického vypětí a fyzického strádání nevydrželo a ztratil jsem vědomí.

Po noci přichází den...

Všude panovala tma. Byla jsem prázdná a přeci plná té energie, která byla všude kolem mě, ale hlavně, byla uvnitř mě. Byla mnou... Nevím jak dlouho jsem jen ležela a má mysl se vznášela tou prázdnotou. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem. Byla jsem svobodná...

A pak to přišlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Ne... To byl blesk z čistého nebe... blesk vyslaný magií na Ctihodného stojícího kousek ode mě. Mardukas, můj nový mistr, jej usměrnil do země a tou zemí projel magický výboj, který zasáhl i mne.

Otevřela jsem oči a temnotu vystřídalo světlo. Na okamžik se mi zdálo, že všechno skončilo, že jsem mrtvá, protože se mi snad na vteřinu zastavilo srdce i dech, než se opět mé tělo rozhodlo, že pro teď ještě bude žít. Že ještě nepřišel můj čas...

Nadechla jsem se.

Mardukas, první z pěti, teď stál kus ode mě. Jeho pohled se stočil mým směrem. Neviděla jsem mu do tváře. Slunce mě oslepovalo, ale temná kápě v ostrém kontrastu s ním se pohnula mým směrem. bývala bych na to mohla přísahat. Byl to jen okamžik, než se otočil a vyběhl kamsi výš a temný stín jeho kápě zmizel z mého zorného pole. Cítím magii, Velkou a aktivní... Nemohu dýchat. Srdce mi tluče rychleji. Motá se mi hlava. Chci se pohnout, pochopit co se děje, ale nejde to. necítím své tělo.

Po nesmírném úsilí pohnu hlavou a nebo možná to bylo tím, že do mě starostlivě šťouchl Valemian? Asi to druhé, i když má snaha o přesně takový pohyb je zcela nepopiratelná a stejně tak nepoznaná a zbytečná.

Nevidím celou postavu svého mistra. Stojí o kus výš na stráni. Právě do kapsy vody zachytil ohnivou kouli. kouli..., vzpomenu si na svou opravnou zkoušku a zkažené kouzlo, které definitivně zpečetilo můj další osud. Osud, jehož součástí je i tohle...

Ohnivá koule se vypařila a Ctihodný zdánlivě z ničeho vytvořil zelený mrak plynů, který se následně kamsi rozletěl. Já však vím že jeho podstatou je magie. silná a mocná, přesně taková jakou můj mistr vládne. Co se děje? Kde je Randgrid? Kde je moje sestra? S kým to Ctihodný bojuje? Kdo by se opovážil zkřížit cestu prvnímu z pěti? Proč? Nedává to smysl...

Mistr už vůbec nevypadá laskavě jak jsem jej naposledy viděla před svým kolapsem. Ne, vůbec ne. Je děsivý, vypjatý do celé své výše, s temnou aurou své děsivé moci, kolem sebe. Zachytil kouli energie od svého nepřítele a vrhl mu ji nazpět. Úplně cítím jak se mi téměř mrazí krev v žilách...

Mistr promluvil. Odpadlý pse? Odpadlý mág? Tady...? Ale tomu přece musí bejt jasný, proti komu stojí, to nedává smysl... Jak je vůbec možný, že ho mistr ještě neporazil? Přece musí být mocnější než on, ne? Musí... Cítím jak mi vlhnou oči. Těžko říct zda slzí kvůli ostrému slunci, nebo pro strach a beznaděj, kterou cítím uvnitř s sebe.

Zima. Chlad, který je silnější a silnější mě obestírá a uzavírá do kleští. A pak zaslechnu další slova svého mistra. S hrůzou zjišťuji, že jen sledování celého souboje mě hrozně unavuje. Jako bych měla víčka z olova. Ale já je nechci zavřít. Vlastně tu nechci ani jen ležet a dívat se. Chci se hýbat, chci vstát a pomoct mu, chci najít Randgrid, zjistit co se stalo...

Nejde to...

Mráz, který způsobil, že mi začala stoupat pára od úst, se rozplynul v žáru, který vyslal můj mistr. Tlaková vlna byla tak silná, že se má hlava otočila na druhou stranu. Stranu odkud ke mě doléhá zvuk kopyt a kam se nyní ohlédl i Valemian. Mžourám proti obzoru ale nic nevidím. Dech mám zrychlený. Něco mi říká že je něco špatně, že se něco stane, ale není mi dáno nic změnit. Cosi ve mě stále vnímá tok magie. Slyším slova svého mistra, ale už jim nerozumím. Soustředím se jen na ty koně. Jsou tři. Tři a nesou stejný počet jezdců.

Co to...? Kde se tu vzali? Randgrid...? Randgríd...!, volám ve své mysli. Chtěla bych křičet, ale má ústa zůstávají němá. Mistře...! Kde je kdo?! Nedokážu se vůbec pohnout, nevidím co se děje nahoře, kde bojuje Ctihodný se svým protějškem. Nevidím odkud přicházejí zvuky boje. Sestra... Panika mě ochromila. Sice už to není takové, že bych necítila své tělo, ale to že cítím jemné mravenčení po celém těle, nemění nic na paralýze, kterou mi blesk způsobil. Mistře... Mistře...! Prosím... Mistře Mardukasi! křičím ve své mysli, ale je to to jediné co mohu dělat. Mám strach. Ani nemohu volat doopravdy. Jako by to snad mělo nějaký smysl. Teď vnímá jen svůj boj a svého soupeře. Nemůže se mi věnovat... No tak... Uklidni se! Já bych přece měla být silná, ne? Dost silná na to abych se o sebe dokázala chvíli postarat sama...! I kdyby pro nic jiného tak z úcty k němu bych ho teď neměla rušit...
Ale co mám tedy dělat? Žádná odpověď.

Zvuky ocele, sténání a erupce usměrněné magie. To vše se děje kolem mě, ale to hlavní pro mě je teď přímo přede mnou. Tři muži seskočili z koní, dva se okamžitě vrhli ke mě, ten poslední skočil po Valemianovi, který ale divoce zaržál a vzepjal se na zadní, jako vždycky když se k němu pokouší přiblížit někdo koho nezná. Ne... Ne! Nechte ho, neubližujte mu! Nechtě mě... Dívám se zděšeně. Moje oči jsou rozšířené a upřené přímo na nepřátele. Jsou rychlí a precizní. Ti dva se otočili jeden na druhého, načež se jeden z nich vydal na pomoc k tomu, který se snažil zkrotit mého koně. Ten, který se vrhl ke mě se na okamžik zarazil, když zjistil, že jsem při vědomí, pak ale asi očekával nějaký odpor, protože na mě bleskově zaklekl tak, že mi znehybnil, už tak nehybné, ruce a přiložil mi chladné ostří své dlouhé zahnuté dýky ke krku. Cítím jak mi srdce rychle tluče.

„Hni se, elfko, a zabiju tě, rozumíš?!“ zasyčel na mě. Druhou rukou mi přikryl ústa. Neměla jsem jak přitakat, jediné co jsem dokázala bylo zavřít a opět otevřít oči. Kdybych neměla takový strach, jistě by mě i jen tohle malé gesto vyčerpalo. Cože? Proč? Co sem komu udělala, hm? Nemám ani moc peněz, nemůžou vědět kdo jsou moji rodiče, tak co po mě chtějí? Mám strach, ale evidentně ho to vůbec nezajímá. Kývl na své dva kumpány, kteří stále ještě zápasili s Valemianem, který se zmítal a nehodlal se jim podřídit. Ti mu přikývli a v tu chvíli se ze mě zvedl, popadl mě za ruku a chtěl mě za ni zvednout ze země, ale jak prudce škubl, docílil jen toho, že se mé tělo bezvládně prohnulo. Jako by mu až teď došlo, že jsem zcela bezmocná, nehybná a vydaná jim na milost a nemilost, mě zvedl do náruče a s nehezkým, spokojeným, vítězoslavným úšklebkem mě přehodil přes sedlo svého koně. Valemian se přestal zmítat, když viděl, že se nevzpírám. Zřejmě chtěl zůstat se mnou stůj co s stůj.

Pomoc... Pomoc!, volám stále ve svých myšlenkách. Jakoby mě snad mohl někdo slyšet. Neupírám myšlenky k nikomu konkrétnímu. Mistra nesmím rušit a sestra... Kdo ví? Jezdec se vyhoupl do sedla za mě. Párkrát zamrkám. Krev se mi hrne do hlavy. Podařilo se mi mírně nahnout hlavu abych viděla co se děje na remízku. Jsem výš než předtím a díky tomu vidím celou scenérii, kterou mi souboj poskytuje. Rangrid zahlédnu v jejím smrtícím tanci s mečem. Mistr, kolem kterého je teď modrá pableskující bublina metající výboje na druhého mága, který je obalen pomalu slábnoucím zelenohnědým štítem, od něhož se střely odrážejí a létají všude kolem. Fíha... To je... To je úžasné... Jako se zprvu zdálo že je mistr možná moc unaven, nebo nepochopitelně překvapen a tedy nepřipraven na souboj se svým soupeřem, teď se zdálo že se karta obrací. Několik z výbojů zasáhlo nedaleký strom u cesty a z toho kdosi spadl. Au... prolétlo mi hlavou. Nejednou jsem spadla ze stromu a umím si představit že to muselo bolet i toho dotyčného, ať to je kdokoliv.

Muž pobídl koně a druzí dva udělali totéž. Valemiana držel jeden z nich a táhl ho s sebou. Ujíždíme pryč... V sedle to se mnou hází a já začínám cítit každý náraz i únoscovu ruku na svých zádech, kterou mě drží. Na jednu stranu je to dobrá zpráva, protože to znamená že začínám pomalu přicházet k sobě, na druhou stranu to ovšem znamená také to, že ještě chvíli potrvá než se budu moct hýbat normálně a přitom budu cítit každý neduh svého těla. Vlastně ta nejhorší možná kombinace.

Koně jsou pobídnuti do cvalu. S vypětím všech sil se snažím ještě něco zahlédnout, ale už to skoro nejde. Vidím oheň padající z nebes, ale jen coby rodu-žluté šmouhy protože mě tuze bolí snažit se natáčet hlavu tím směrem při jízdě v této poloze na koni jedoucím tryskem.

Všechno se to seběhlo tak rychle... Projeli jsme kolem toho stromu. Jen koutkem oka jsem zahlédla neznáme „padavku“, který se před chvílí zjevně pokoušel napodobovat jablka či hrušky. Ani bych si ho nezapamatovala, kdyby někdo chtěl abych mu ho popsala, řekla bych že nevím. vím jen že se naše oči krátce setkaly. Nevím kdo to je. Nemůžu to vědět. A přece. Něco mi říká že není nepřítel. Nebojoval jako ti kolem sestry, není to kouzelník se kterým bojuje můj mistr. Spadl ze stromu pod vlivem odraženého kouzla. Možná se tam jen schovával... Napnu svaly v těle a zavřu oči. Všechno mě bolí a každý nádech mi působí utrpení.

Pomoz, pomoz mi..., volám k němu, vlastně to volám ke komukoliv, kdo by nad mohl vnímat mé myšlenky. Jenže mistr teď nemůže, nemluvě o sestře. Pro oba by bylo smrtelné, kdybych je vyrušila. Jakoby by mě snad mohli slyšet. Jsem už moc daleko. Vím jen, že mám strach. Hrozný strach. Jsem sama a jsem bezmocná a nějací banditi mě unášejí pryč od jediných lidí, které tady blízko znám a kterým věřím.

Jenže jsou to pořád jen myšlenky a nic víc...
Nemohl mě slyšet..., sklesle a unaveně svěsím hlavu. Vím, že vše je zbytečné a nezbývá mi než doufat, že mistr i sestra tento střet přežijí. Musí to přežít, jsou silní... A až vyhrají, tak mě najdou a zachrání mě, určitě mě zachrání..., můj strach to však nijak zvlášť nemírní.

A pak jsem to zaslechla. Hroziví hrdélní výkřik dosahují výšek, jakých nikdy hlas obyčejného sm,rtelníka nedosahuje. alespoNˇne za normálních okolností... tohle je jiné. Ten hlas přichází z dálky ze směru od dolíku. Tam kde bojoval můj mistr. Cítím něco zlého, tak zlého že mi vhrkly slzy do očí...

Nevím jak dlouho trvala cesta. Věnovala jsem své soustředění hlavě na to, abych přemáhala bolest, kterou mi působí ležet přehozená přes koně. Zastavili jsme. Jezdec seskočil a vzápětí mě stáhl ze hřbetu svého oře. Ráda bych řekla, že se mi ulevilo, ale není to pravda. Úplně se mi z toho zamotala hlava. Ležím mu na rukou jako hadrová panenka, zatímco se snažím zaostřit oči, které jsem celou cestu držela zavřené.

Trvalo to dlouho. Na můj vkus moc dlouho. Každá vteřina se vlekla jako deset minut. Teď ale pomalu zjišťuji, že skutečně přicházím k sobě. Cesta musela trvat opravdu dlouho a kdybych nebyla tak vytřesená a vyděšená, možná už bych se mohla i celá hýbat. Alespoň trochu.... Rozhlížím se. Jsem na nějakém nádvoří. Evidentně hrad k němuž patřilo je již celá léta ponechám zubu času na pospas. Obvodové zdi jsou sice zachovalé, ale na několika místech trochu pobořené, i když díry většinou zakrývá plevel. Uprostřed je postavená dřevěná stáj. Musí být nová, protože nenese žádné stopy, které by na ní mohl čas zanechat. A také je tu stará obytná budova. Cokoliv výše než je první patro je schrátralé, střechou jistě v některých místech více než zatéká, ale jinak by pravděpodobně tvoří právě tato budova útočiště pro zdejší loupežníky.

Loupežníky..., znovu jsem si uvědomila kde že to jsem, s kým a za jakých okolností. Vidím je. Nevím kolik jich je, ale přes deset určitě. Ti dva co před tím krotili Valemiana se k němu vrhli, sundali mu sedlové brašny a jeden z nich pak houkla na někoho dalšího aby „to drahý zvíře“ odvedl do stájí.

„No jo furt...“ odvětil otráveně dotyčný muž nízkého vzrůstu zato s velkým plnovousem. Ostatní co jsou zde se okamžitě vyrazili podívat co že to jejich kumpáni přivážejí. To neni dobrý... to neni dobrý... Pomoc... Pomoc! zavřu ve strachu oči.

„Ale, to vypadá na slušnej úlovek,“ zasmál se kdosi a já cítím něčí ruku jak se mě dotkla.

„Musíme jí prohledat.“ Konstatoval věcně hlas, který už jsem slyšela tam v tom dolíku. hlas muže, který mě drží.

Další kopyta koní a pak kroky. Ale hlavně něčí hlas: „Dost!“ zahřměl asi jejich vůdce. „Prohledejte jí, vemte jí všechno cenný, její věci rozeberte a...“ nedořekl. Další klapot kopyt, tentokrát jsem otevřela instinktivně oči a podařilo se mi i hnout hlavou. To co jsem ale uviděla mi vzalo veškeré naděje a iluze. Nějaký z těch mužů, vysoký, šlachovitý chlap, drží za uzdu Mardukasova koně.

„To je ten kůň z doliny, zdá se, že náš vtípek se sedlem zabral.“ pronesl ten chlap spokojeně a pár z těch kteří přijeli po nás, nebo s námi, se od srdce zasmálo. To já měla pocit, že se celý můj svět zhroutil. Před očima se mi odehrávala scéna jak mistr nasedal na koně. Jak žádal Randgríd, aby mu vybrala krotkého koně, že na něm léta nejezdil. Jak se bál pohladit Valemiana... Jestli spadl s koně..., raději ani nechci domyslet, co se mu mohlo stát. Samozřejmě je s ním sestra, pokud tedy ještě žije, ale sama sebe uklidňuji že bych určitě poznala kdyby se sestře něco stalo. Je v pořádku... Musí být v pořádku... Naši mě zabijou, jestli se jí kvůli mě něco stane... , jako by snad právě tohle byl teď můj největší problém.

„Dobře.“ uťal smích silný nesmlouvavý hlas jejich vůdce. Je to ramenatý vysoký kolohnát s jizvou přes půl tváře a hustým plnovousem. Je starší než většina jeho mužů. ale právě tak ve věku, kdy mu ještě zbývá dost sil, aby ukočíroval tuhle sebranku a využil svou autoritativní osobnost. A že před ním mají ostatní respekt je více než zjevné z toho jak okamžitě umlkli. Kdosi mi sebral dýku. Další ruka mi strhla z vlasů perly a stříbrnou čelenku až to zatahalo a zabolelo. Au...! ze všech sil jsem potlačila zasténání, které by tentokrát zcela určitě vyšlo z mých úst neztenčenou silou. Tvář se mi zkřivila bolestí. Cítím jak ze mě paralýza již skoro vyprchala.

„Odveďte jí dolu. Vy dva s nimi hlídat vězně, vy dva budete u schodů, zbytek na svá místa.“ cože? mě? Dolů? Kam dolů? Jako bych si až teď snad začala uvědomovat, že jsem teď jejich zajatkyní. Cosi ve mě chce křičet, ohradit se, prosit o pomoc. Něco dalšího pak naléhá, že se nemůžu chovat jako vyplašená husa, že musím být silná a pokud mistr a sestra přežili, jistě pro mě brzy přijdou.

Muž který mě celou dobu držel ve svém náručí se se mnou okamžitě vydal dolů a ten, na kterého velitel ukázal vykročil s ním. Nevím kam přesně mě chtějí zavřít, ale vím že tam nechci stejně jako je mi jasné že jim je úplně jedno co já chci, nebo nechci. Klid... Oni přijdou... Přece mě tu nenechají, ne? Pokud si mě První z pěti vybral za učednici, tak mě teď určitě nenechá napospas bandě... Bandě... Loupežníků, ne? Ne... to by nedávalo smysl... Jakoby snad záleželo na tom co dává nebo nedává smysl. Pak si ale představím co bude až sem mistr dorazí. vzpomínka na Treageda a souboj mágů, kterému jsem byla nechtěným svědkem a pak ten výkřik, který prošel celým mým tělem až do morku kostí, záhrobní výkřik oplný nejčistšího zoufalství a beznaděje... Uvědomím si že mistrův příchod sem by mě nejspíš zachránil, ale pro ně by to znamenalo tu nejhorší noční můru... asi by mě to nemělo znepokojovat, protože to byli přeci oni kdo nás přepadli, to oni se mě právě chystají uvrhnout o temného vězení někde dole... Jenže něco mi říká že by měli být varováni. Z náhlého popudu zazní nádvořím můj hlas: „Nesmíte mě uvěznit.“ Hlas následovaný tichem, zmatenými pohledy a upřímným smíchem.

„Ne? A proč jako?“ Zastavil se ještě jejich vůdce propalujíc mě tvrdým a přece výsměšným pohledem evidentně si jistý svou pozicí. no? Proč jako?!, ptá se mě můj vlastní výsměšný hlas. Povzdechnu si.

„Protože... Protože nejsem ta za koho mě máte.“ řeknu nakonec v odpověď. Chtěla jsem aby můj hlas zněl pevně, ale nepovedlo se mi to tak docela. Znělo to spíše jako výkřik do tmy. Jako zoufalý pokus vystrašeného dítěte, které stojí tváří v tvář duchovi a tvrdí mu do jeho přízračných očí, že žádní duchové neexistují...

„Ne? A kdo teda si, hm?“ Protáhl poslední dvojhlásku a přivřel jedno oko. cítím jak mi srdce rychle tluče a pojednou vůbec nevím co přesně a jak chci říct, jen vím že teď už musím mluvit až dokonce, když jsem s tím začala...

„Jsem... Jsem učednice magie Vyšší stezky!“ pronesu hrdě, tak hrdě jak to jen jde. Snažím si vybavit si ten pocity, kdy mě Mardukas poslal sbalit si věci. Ten kratičký okamžik vzrušení a štěstí těsně před tím, než jsem na chodbě univerzity zahlédla Randgrid...

„Můj mistr je Ctihodný Mardukas. První z pěti . Nejmocnější mág celého známého světa a jeho historie. Už teď je vám v patách a co nevidět se tu objeví a udělá z vás jen kusy rosolovitého masa a krvavou kaši. Měli byste mě pustit, pokud nechcete dopadnout jako váš kouzelník.“ chráníš teď víc je, nebo sebe? „Když... Když mě pustíte, řeknu mu aby vás nechal být a pojedeme dál svou cestou. “ Tomu vážně věříš...? Věříš tomu že by se prostě sebral a odjel a zapomněl na něco takovýho...?
Já nevím...
Polknu. Cítím jak se celá chvěju. Hledím do očí toho muže, ale jeho pohled je narozdíl od mého pevný a sebejistý. Ten můj je sice naléhavý, ale jistě postrádá potřebnou autoritu, stejně jako ji postrádá i můj hlas. Chvíli je ticho. Mě připadá až nekonečné. Niterné hodiny mi odbíjejí čas a pak vše utone v pravém nefalšovaném loupežnickém smíchu, který je konečnou pečetí nejen mého, ale i jejich osudu., nevím co mě čeká v jejich zajetí, ale ať to bude cokoliv výsledkem toho bude jejich smrt a pravděpodobně velmi krutá smrt...

Zavírám oči a nechávám smích plynout kolem mě. Vítr zavanul do starých zdí bývalého hradu či pevnosti a hladí mě po tváři, jako matka konejšící dítě. Soustředím se na ten vítr. Pláču. Cítím slzy, které se zoufale snaží uniknout z pod příkrovu očních víček. Je mi jich líto. Ještě tu stojí, smějí se mi, ale mě je jich líto. Mě nejspíše ani nestihnout nic udělat, ale za to to co potká je, to bude další nesmazatelný cejch na mé duši...

Přiveď pomoc... zašeptám tomu větru ve svých myšlenkách. Je tolik. Přiveď pomoc...

„Jo jasně a já sem sám Porghurgastus. Odnes jí dolů, ono jí to přejde.“ ušklíbl se. všechny svaly opět povolím a nechám je odpočinout. celé tělo mě bolí, jsem nesmírně unavená, jen tímto svým sdělením a možná to bylo i zoufalým voláním o pomoc a poselstvím, které jsem předala větru. A možná také nepředala, třeba i to zůstane jen mojí myšlenkou a nikdy ji neuslyší ani ptáci v korunách stromů...

Scházíme do tmy. Chce se mi plakat ale pevně držím slzy a pláč, dokud mě muž nepoloží na močůvkou zapáchající slámu v malé temné komůrce v nitru chladných zdí. Jen ležím a dívám se jak odchází. Zavírá dveře, ale já odpočívám. sbírám síly. Nic už neříkám. Každé další slovo by bylo zbytečné a já to vím.vždyť i to co jsme tam nahoře skutečně řekla bylo zbytečné. nikdo z nich nemíní uposlechnout mé dobře míněné rady. Copa je normální chtít zachránit vlastní únosce?! vím že neni, ale já prostě už nechci vidět další smrt a zkázu nějakého života či duše. Jako by toho ještě dneska nebylo dost..., pomyslím si smutně. Všude kolem mě je tma. Nemám tu ani okno. Jen z pod dveří několika škvírami prosvítá slabé světlo. cítím jak mě přemáhá pláč. Jsem tu sama, zcela bezmocná a nejhorší je, že se bojím i vlastní tolik očekávané záchrany. Připadám si jako ta nejhloupější elfka na světě...

...skutečně dlouhý den

Po namáhavém boji a vypětí, po vyčerpání veškeré záložní energie jsem se náhle s trhnutím probudila. V tu chvíli jsem jen s největším úsilím přemohla zalykavé nadechnutí a nutkání ke zvracení, neboť Mardukasova tvář mě málem znovu srazila k zemi. V tom okamžiku si vduchu slíbím, že ctihodnému při první příležitosti pořídám masku nebo třeba přilbici, aby mě ani Neithé tímhle obličejem neděsil....Neithé... uvědomím si náhle. Myšlenky, rozběhlé po všech koutech vědomí i podvědomí se bolestivě seskládaly dohromady. I po Mardukasově tváři bezprostředně po probuzení je realita řezavá jako paprsek poledního slunce na víčku vyspávajícího opilce. Rukama se chytím za hlavu a zašklebím se ke svým špinavým kolenům. Dlaněmi si přejedu po tváři, bledé, až průsvitné a rozmáznu několik rezavých a šedých šmouh od nosu k uším a k bradě. Na slova ctihodného jen mlčky a trošku nepřítomně přikývnu. Pomalu odtáhnu ruce, poseté krvavými cákanci, zelenými a hnědými šmouhami od trávy a zvlhlé hlíny a také původu, o kterém bych nerada vůbec přemýšlela - když se kácí lidé, létá vzduchem kde co. Nejspíš nebudu vypadat o moc lépe než Mardukas po černé magii... uvědomím si. Pokrčím nad tím rameny a raději se ohlédnu směrem, kterým mág obrátil pozornost.

Poblíž cesty se objevil nějaký muž, vypadá vyděšený a uhnaný, přestože se plýžil mezi stromy a hustým křovím. Pomalu se vyškrábu na nohy. Cestou vzhůru ještě nahmátnu svůj meč, který zatím zasunu do pochvy. Teď si ostatně hraje Mardukas, oceli nebude třeba. Ten mládenec řekne i co neví... zatímco jedním uchem poslouchám mágův monolog, sem tam chabě přerušený brebtáním mladého muže, sesbírám dýky, zabodlé v mrtvolách nebo v zemi v jejich blízkosti. Až na jednu, která se nejspíš válí někde u cesty, jsem našla všechny. Zběžně kopnu do jednoho těla a se zadostiučiněním se pomalu pohnu ke dvojici. Zatím se má chůze podobá spíš nemrtvému, nohy jsou slabé a přestože mám rány zacelené, jsem zbitá a zhmožděná na celém těle. Postupně ale chytnu rytmus a prkenným krokem se dovleču až k Mardukasovi.

Muž se právě sotva slyšitelně představuje a po slovech o žádosti o pomoc od Neithé zkolabuje... Konec hraní, pánové. Shodovala se jeho mysl se slovy? Pronesu lhostejně, zvednu ke ctihodnému zvědavě zrak a pozvednu obočí. Co s ním? Nedává mi smysl, že by patřil k té bandě... nemluvě o tom, že nikdo s průměrně zdravým rozumem by nelákal mága po tomhle představení do léčky, ani kdyby měl stovku chlapů za zadkem...a už vůbec ne se vzkazem od Kromaxe.... pomalu se nadechnu a s pohledem vzdorovitého uličníka nachytaného při činu našpulím rty a zaškaredím se na Mardukase. Ctihodného Kromaxe. Dodám neochotně.

Nakonec potřesu hlavou, jako bych se rozmýšlela, co dřív. Náhle však zpozorním. I Mardukas to musel cítit... Lehký vánek mě pohladí po ušmudlané tváři a pročísne rozevláté prameny, uvolněné z copu během souboje. Jeho letmý dotek jakoby zavoněl po sestřině dlani a tichounce, spíš jako přelud, zašveholil prosbu o pomoc....pomoz, pomoz mi... šeptá na hranici slyšitelnosti známý hlásek, zlomený pláčem. Strnulá v lehce rozkročeném postoji, jedním uchem nastavená kamsi vpřed, úkosem pohlédnu k Mardukasovi. I s jeho vlasy si pohrává větřík, ale slyší totéž?

Tak jo, prohlédnu ten dolík, jestli tam něco zůstalo, nechci to tu nechat...Josefíno, pohni se, hrdinko. Ta tvoje panika je k něčemu dobrá...no jo, vždycky dobrý, holka...pohladím klisnu po čele, když neochotně přikluše, zatímco nedůvěřivě sleduje Mardukase. nejspíš by se nerada zúčastnila takové hry, kterou před chvílí prováděl s mladíkem...Tripem. Vezmu to rychle, nech ho prospat a sám si odpočiň. Najez se, vyjmu z jedné brašny malý úhledný balíček s jídlem a hodím ho ctihodnému. Totéž provedu s měchem na vodu. Ten ovšem raději nehážu a natáhnu se s ním, protože vodou rozhozený měch by mohl ctihodného leda praštit do tváře. Znovu pečlivě zapnu brašnu. S úšklebkem znovu upevním povolené sedlo, které se manipulací s brašnou nezvykle rozkolébalo. Pěkný trik, mizerové... a s neskrývanou námahou se vyhoupnu do sedla. Počínám si sice obratně, ale dosednu ztěžka a s bolestivou grimasou. Neměla tohle být dovolená? Zamračím se a znechuceně odfrknu. Obrátím koně k dolíku a pobídnu Josefínu k volnému cvalu, abychom se tu nezdržovali zbytečně dlouho...

Příprava

Po svých posledních slovech, Trip ztratil vědomí... Hlavou mi probleskne, že jsem to možná trošku přehnal, ale než stihnu cokoliv udělat, Randgríd začne sama mluvit...
Na její slova mi nezbývá, než přikyvovat, jelikož já sám vím, že říká pravdu. Když ale posměšně přidá u Kromaxe titul, okamžitě jí posměšně obravím: "Ctihodného? ŠAŠKA Kromaxe!! Zřejmě mu už všechno to lyrium stouplo do hlavy!"

Rychle se ovšem zarazím, jelikož slabě, jako když vánek nese slabý nádech jara, uslyším volání Neithé! Pohled Randgríd mě utvrdí v názoru, že si se mnou jen nehraje unavená mysl...
Rychle zkoncentruji svou pozornost a pokusím se vyslat odpověď: Neithé! Drahá Neithé!! Slyším Tě! Vím, kde jsi!! Přijdeme Ti na pomoc!! Nenecháme Tě tam!!! Budou se zotpovídat z toho, co Ti udělali!
I přes laskavost mého poselství, je z něho patrné, v jakém stavu momentálně jsem. Temná magie ovlivňuje celé tělo a bude trvat minimálně den, než budu jako dřív...

To již ale Randgríd začne organizovat situaci a podá mi jídlo. Musím uznat, že má pravdu a proto se raději posadím...
Potom, co Randgríd odcválá pro naše věci, rozhodnu se ještě před jídlem použít maličko vodní magie na zregenerování ran našeho "vzácného hosta"...
Potom rychle zhltnu jídlo a uvědomím si, jak jsem hladový!
"Bože! Já nejedl snad celou věčnost!!"
Když dojím, hladově se ještě zadívám na mrtvé srnky, ale hned svůj nápad zamítnu... Jsou vysušené, bez kapky krve... To by nebylo k jídlu... Zatracenej Rituál krve!
Své chudé jídlo zapiju vodou, pohodlně si lehnu a okamžitě usnu...

Probudí mě až Randgríd, která se vrátila. Když s leknutím otevřu oči, všimnu si, že i nás nový společník je vzhůru...
"Já jsem nespal!! Jen jsem měl zavřené oči!!", rychle a vcelku zbytečně zahuhlám...
Ignorujíc jejich uštěpačné poznámky, jdu rovnou k věci:
"Přátelé, přemýšlel jsem a mám nápad, jak z toho Neithé vysekat... Tripe, zavedeš nás k pevnosti! Není čas, kdoví co s Neithé provádějí a proč jí vůbec chtějí!"
S pohřebním výrazem dodám: "Ale to ostatně zjistím, OSOBNĚ!"

Okamžik na to se vydáme na cestu. Randgríd nasedne na svou klisnu, zatímco já vyvolám podobný oblak, jako když jsem prve cestoval s Neithé, který nahradí transport mě a Tripovi se slovy: "Neboj se a říkej, kam letět...a promiň za to předchozí přiškrcení."


Velké divadlo v kulisách staré pevnosti

Netrvá to dlouho, a před námi se začnou rýsovat obrysy staré pevnosti. V bezpečné vzdálenosti zruším transportní kouzlo.
"Teď už musíme po svých... A asi bys měla také sesednout, Radngríd, abys nebyla tak vidět..." Jen to dořeknu, všimnu si, že Randgríd sesedla ještě než jsem to řekl. Zamumlám tedy něco jako omluvu...

Když se přiblížíme ještě o několik kroků blíže, zastavím se.
"Tripe, byl bys schopen mi sem přilákat jednu stráž? Potřebuji sílu..."
Trip přitaká a zmizí do lesa...
Chvíli na to se z lesa ozve dupot nohou a přiběhne udýchaný Trip, vcelku zbytečně naznačující, že stráž je v závěsu.
Z lesního podrostu vyběhne muž s vytaseným mečem, oblečený do šupinové zbroje. Když nás spatří, na okamžik překvapením ztuhne! Ovšem přesně tento okamžik potřebuji k tomu, abych na něj seslal paralýzu...
Telepaticky vyšlu vzkaz Neithé: Jsem tu, má drahá učednice!! Jdu Ti na pomoc, jen mi odpusť metod, které musím použít!! Ale nenechám Tě trpět v jejich rukou!!
Následně se bázlivě podívám na Tripa a Randgríd se slovy: "To, co teď udělám, jste neviděli! Ani První z pěti by neměl používat nekromancii... Ale všichni víme, co je v sázce....
Teď udělám rituál krve. Potom budu mít dost síly na pořádné divadýlko, které je možná přesvědčí, aby Neithé vydali. Ať tak nebo tak, v nastalé panice by Trip měl proniknout dovnitř... A Ty, Randgríd, Ty mě tu hlídej - čím více se budu soustředit na magii zdálky, tím více budu zranitelný zblízka... A krom toho, Tebe znají, bylo by podezřelé, kdybys nebyla se mnou..."
Nečekám na odpověď, vytáhnu ze svého pláště svou zdobenou dýku a bez zaváhání proříznu hrdlo nebohého strážce!
Jeho stříkající krev se opět na chvíli zastaví ve vzduchu, než jí celou pohltí mé tělo!
S démonickým výkřikem, třesouc se po celém těle, padnu na kolena! Po celém mém těle pulzuje rudá energie a lomcuje mnou vztek!!
S největšími obtížemi odolávám pokušení začít vraždit všechno kolem sebe!
V bezmocném vteku natáhnu ruce k Randgríd, jako bych jí chtěl škrtit... Kousek od ní se zastavím v zoufalém boji o své tělo! Několik okamžiků stojím nehnutě uprostřed výpadu, než opět padnu na kolena...
Přiškrceným, záhrobním hlasem řeknu: "Tady vidíte...proč...proč je nekromancie zakázaná! Málokdo jí může provozovat...a...a zůstat přitom člověkem....."
Míra temné energie, vypuštěná při tomto rituálu málem porazila Randgríd a musela ji citelně pocítit i nebohá Neithé v pevnosti, stejně jako každý jiný magicky nadaný člověk v blízkosti...

Ještě několik okamžiků trvá, než se plnohodnotně vzpamatuji...
Potom se ale prudce napřímím, obličej zkřivený v hněvivé grimase! Zešedlá kůže, krví podlité oči, zdůrazněné ohromnými, nezdravě rudými kruhy okolo nich a hluboké vrásky jen stěží připomínají onoho Mardukase, kterého znal Trip, natož jakého ho znala Randgríd.
Slabost je ale již pryč - nyní jsem silný, plný moci a touhy zabíjet! Rázným hlasem, nepřipouštějícím námitky, řeknu:
"Pojďme! Stejně nás už slyšeli! Tripe, víš co dělat! Randgríd, drž se za mnou, mimo dostřel z pevnosti!"

Rázně vykročím z bezpečí lesíka a spatřím starou pevnost v pohotovostním stavu! Mrtvolu strážce telekineticky táhnu za sebou...
Když se přiblížím na dostřel, mé dělo obalí jakýsi povlak z krve...
Obráncům pevnosti se tedy naskytne pohled na dvě blížící se postavy! První z nich vypadá jako ztělesnění pomsty! I na dálku jsou jasně patrné, rudě žhnoucí oči a celá je obalená krví, která neustále odkapává na zem okolo ní! O to kontrastněji působí postava za ní! Je jí překrásná dívka, jejíž vlasy svítí všude okolo.
Skoro to vypadá, jako by se k pevnosti blížil vyslanec samotného pekla v doprovodu božského strážce!

Postava v krvi (narozdíl od ženy) ignoruje bezpečnou vzdálenost dostřelu, což vyprovokuje jednoho ze strážců, aby vystřelil šíp.
V první chvíli to vypadá, že šíp pronikl tělem mága, ale velmi rychle si nepřátelé uvědomí, že se ve skutečnosti rozplynul při kontaktu s krvavým štítem! Ještě několik dalších šípů následuje, ale všechny se stejným výsledkem...
Na to mág zvedne ruce nad hlavu a nad starou pevností se zhmotní mraky! Z nich v zápětí sjede jeden, jediný mocný blesk, který přesně udeří do trosek vysoké věže! Věž se s rachotem rozpadne a padající kameny způsobí paniku v ležení zbojníků!

S uspokojením poslouchám nárazy kamenů a zoufalý křik z Pevnosti.
Počkám, až se rachot kamení uklidní, načež pozvednu svůj hlas. Do všech koutů pevnosti pronikne démonicky zabarvený, burácející hlas, přinášející následující:
"Hlupáci!! Jak si vůbec můžete dovolit zajmout učednici Mardukase, prvního z pěti!?? Vztáhli jste ruku na toho, kdo je mi drahý, čímž jste na sebe přivolali můj hněv a pomstu!! Nechcete-li skončit jako ten váš kouzelníček, jehož duši jsem předhodil démonům, TAK MI OKAMŽITĚ VYDEJTE MOU UČEDNICI ŽIVOU A ZDRAVOU!!!
Na důkaz své dobré vůle, navracím vám vaši stráž!!"
V ten okamžik magicky uchopím vysátou mrtvolu strážce a nesmírnou silou jí mrštím přes hradby tak, aby dopadla přímo doprostřed pevnosti...

Přátelské posezení nad údolím

Probuzení nebylo nijak příjemné, otevřít oči, cítit tvrdou zem pod sebou, nepamatovat si, co se se mnou dělo. Ale toto vše bylo nic proti tomu, když mé oči spočinuli na tom, na... tom tvoru, který se vydávala za člověka a který mě nechal zažít taková muka. Ihned jsem měl nutkání vstát a utéct, jenže jsem nemohl. Oči sjeli ze spícího „muže“ na nohy a pocítil jsem velké zklamání, že nejsem svázaný, že to nemohu považovat za důvod, proč neutíkám. Prostě jsem srab. Představa toho, že by mě znovu chytil...

Naštěstí mi nebylo umožněno své chmurné, krvavé myšlenky domyslet, ještě bych dospěl ke vzpomínkám na to, jak skončil ten chudák druhý mág... Ale tyto chmury rozehnal příchod dívky, možná už ženy a co hůře, její příchod vzbudil to monstrum. Podvědomě jsem se přitiskl ke kolenům, které mi před malým okamžikem vypověděly službu a čekal jsem na začátek dalšího kola rozhovoru.
„Já jsem nespal! Jen jsem měl zavřené oči!!“, vyštěkl ke mně mág, věděl, jsem že to bylo mířeno ke mně, jasně mi tak dával najevo, že čekal, jestli se pokusím utéct, jistě měl připravenou strašnou smrt, kterou mou duši pošle do nejhlubších pekel.

O to překvapivější byla následující slova, nejen že mág znal mé jméno, ani jsem si nebyl v té chvíli vědom, že bych mu ho řekl, ale je fakt, že si nepamatuji vůbec nic, než tu bolest, kdo ví, co jsem všechno řekl. Až jsem se při té myšlence otřásl. Každopádně to pro tento okamžik vypadalo, že další létání se v tuto chvíli konat nebude, tedy až do okamžiku, kdy mě chtěl donutit vlézt do takového obláčku, probleskl mi hlavou takový ten různobarevný oblak z jeho souboje, vypadal jako kyselina a jasně jsem viděl, jak už mi rozpouští nohy. Vlastně jsem tak celou dobu nevnímal, co se kolem děje, jen jsem se soustředil, jak se vyhnout oblaku. Zřejmě jsem nevnímal příliš dlouho, neboť jsem byl na oblak posazen. A co je důležité bez škrcení a mačkání a také bez následného rozleptání na mnoho malých Tripečků. A aby toho všeho nebylo málo, tak se mi mág ještě omluvil, dostal jsem chuť opět omdlít, zase mi to v hlavě začínalo skřípat a možnost omdlení vypadala jako jediná rozumná varianta. Místo toho jsem však jen ukázal před sebe a vyrazili jsme...

Dobytí pevnosti X.

Hrdinný trip v čele svých vojsk postupoval hrdinně kupředu, pevnost se blížila a on neochvějně vedl vpřed svá vojska.... Au. Tvrdě jsem dopadl na kolena, když obláček zmizel. Zřejmě jim to pomohlo, protože jsem najednou mohl chodit. Zastavili jsme. Generál Trip pozvedl ruku a vojsko zastavilo. Ohlédl jsem se a pohled na mága mě rychle vytrhl z fantazírování. Celá má dvoučlenná armáda vypadal více než hrozivě a pevnosti ani její posádce jsem nedával příliš šancí na přežití.

To už mi ale mág pokládá otázku, u které se neodmítá její okamžité splnění, zvláště když možnost se vzdálit od tohoto „člověka“ vypadá tak lákavě... Zmizel jsem mezi stromy, když mi konečně došlo, co to po mně chce.Myšlenku na využití okamžiku a útěk jsem rychle pustil z hlavy a vydal se za svým úkolem. Takže jednoho z tam těch, aby z něj dostal informace. No uvidíme. Prokličkoval jsem mezi stromy, pečlivě se skrývajíc až na dohled průlomu ve zdi, který teď tvořil jedinou přístupovou cestu a chvilku sledoval stráže. Tam bych dokázal minimálně pětici mužů dovést, pokud bych neschytal dříve několik šípu.

Jako lepší varianta mi přišel muž v šupinové zbroji, který se z ničeho nic zjevil těsně vedle mne a málem do mne vrazil, ku podivu mě však nespatřil. Zůstal jsem nehnutě stát a čekal, až se kus vzdálí. Ještě že jsem mistr na schovávání.

Nechal jsem ho poodejít pár desítek metrů od pevnosti a pak kryt nízkými keři jsem mu naběhl ze strany před něj. A když jsem uviděl, že si mě všiml, tak jsem se natáhl několik kroků od něj na zemi a při tom jsem k němu vyjukl: „Bubák.“

Rychle jsem vyskočil a začal uhánět pryč, trošku jsem doufal, že mu budu připadat jako snadný soupeř, však jsem se snažil chovat jako děcko a tak za mnou vyrazí, zvuk taseného mečet to potvrdil a dupot těžkých nohou, doprovázený zvoněním brnění mi jasně napovídal, že se tomu tak skutečně děje. Hlupák, taková jednoduchá finta.

Situace dostala rychlý spád, pár kliček mezi stromy, oblouk před mágem a najednou ticho. Krásná živá socha. Přiblížil jsem se abych si do něj píchl prstem. Super. Mág však pro mé popichování neměl pochopení, jen prohodil pár slov o nějaké „nekroněco“ a udělal rychlý plán. To co jsem pak viděl mi bral dech z úst, vůbec to nevypadalo na nějaké vyslýchání, začal jsem podvědomě ustupovat, až jsem zády narazil na strom, ještě před okamžikem několik kroků vzdálený. Vidím, jak z muže uniká život a mě to připadlo, jako bych o něj také přicházel. Udělal jsem další krok vzal, ale strom mě nepustil, za to mág pustil muže a padl na kolena. Další krok se povedl a já začal obkreslovat obrys kmene. Mág vyskočil a začal se sápat po dívce, vytřeštil jsem oči a poodskočil o další kroky. Viděl jsem jak s tím bojuje, ale nechtěl jsem být blízko, kdyby to nezvládl.

Vyhrál. Zvedl se znovu na nohy a promluvil.

„Vím, pane.“ Prohodil jsem rychle, než ho chytne znovu vražedný amok a zmizel jsem, stejně už jsem byl pomalu na půlce cesty. Kličkoval jsem mezi stromy ke zdi, kde jsem prve spadl z koně, po chvilce mi podivná dvojice zmizela z očí, ale já je nějak podvědomě cítil.

Ke zdi jsem se dostal vcelku v pohodě, řada keřů kryla dostatečně a stráže mě neviděli, přestože nedávný výkřik jim jistě nahnal hrůzu a na hradbách bylo živo. Obešel jsem zeď až na její roh a zahleděl se do hluboké propasti lemující její pokračování za rohem. Tady to už nepozorovaně půjde. Odtrhl jsem od propasti pohled, byl jsem si dobře vědom následků, pokud bych udělal špatný krok a vydal se vzhůru za svým cílem. Několika rychlými přehmaty jsem se dostal dále od rohu a začal šplhat. Zeď byla navlhlá, ale déšť v ní již udělal dostatek úchytů pro ruce a nohy.

Chyběl mi snad jen poslední krok, abych se mohl vyhoupnout přes okraj, když se mi pod nohou uvolnil kámen a s hlasitým bouchnutím zmizel v jeskyni.
„Co to?“ Ozvalo se jen nepatrný kousíček nade mnou a spatřil jsem okraj luku vyjíždějícího zpoza hradem.
„Lučišníci k průlomu.“ Zahřměl hlas, jistě toho velitele, co jsem prve slyšel. Luk však pokračoval dále. „Pohyb vy bando jedna nevycválaná.“ Zachránil mě. Luk se zastavil a zmizel a já si mohl oddechnout. Udělal jsem potřebné tempo a nahlédl na ochoz. Bylo tu čisto, všichni byli v předu a vítali se s mágem, ozvaly se první rezonance puštěných tětiv a já se v rytmu této podivné hudby vyhoupl na ochoz a rychle přeskočil na stříšku, abych co nejrychleji zmizel v díře, kam odvedli prve tu dívku.

Zatmělo se a já instinktivně pohlédl vzhůru, mraky se z ničeho rychle seskupily v jeden ohromný a já zastavil, což mi zachránilo život. Do věže, jen pár kroků ode mne udeřil blesk až jsem odletěl kus zpět, věž se rozpadla na několik velkých kusů a jeden z nich dopadl na střechu po které jsem běžel, nezastavit se, padl přímo na mne. Ale vyhráno jsem neměl. Část střechy, na níž jsem teď neplánovaně polehával se začala bortit po ztrátě opory z jedné strany a já jako po klouzačce začal padat dovnitř.

Viděl jsem trosky zdi a díru, kterou vytvořili v podlaze. Temnou, jen nějakými záblesky osvětlenou, ale jistě hlubokou. Tam nechci spadnout. No ale poněvadž jsem od přírody štístko, tak těsně před ní skončila má lávka a já do ní sjel.

Jenže nejsem žádná máčka, tak jsem se zachytil trosek zdi. Držel jsem se a zkoušel se vytáhnout, ale prsty mi klouzaly, zkusil jsem se rozhoupat v bocích a dostat aspoň jednu nohu ven, ale nedařilo se. Zápasil jsem, ale cítil jsem, jak prst po prstu ztrácí oporu až mi jí pravá ruka ztratila úplně. Podíval jsem se pod sebe a boj vzdal.
„Elvien, stůj při mně.“ Pustil jsem se. Dopadl jsem na nohy a zřejmě bych to i ustál, nakonec to nebyla tak velká výška, ale někdo mě ihned popadl okolo pasu a strhl mě dolu.

Zblízka jsem hleděl do líbezné tváře dívky, té z koně, její zářící oči, hnědé dlouhé vlasy, rozprostřené na hromadě sena, úzké rtíky, jen políbit. Cítil jsem jak jí tluče srdce, snad vášní okamžiku, naše těla tak úzce spjata, básník by řekl, jako milenci. Ale ty rtíky, jen se sklonit a políbit je, jen trošku sklonit hlavu, nic víc. Zavřel jsem oči...

Nejistota

Tma, prořídlá jen několika paprsky plápolavého světla vniká do mé komůrky. Ležím. Močůvkou nasáklá a páchnoucí sláma pode mnou útočí na smysli mého těla. Páchne a je nepříjemná na dotek. Přesto však dále ležím a nehýbám se. Oči mám zavřené a z pod víček mi kanou slzy...

Je to nesmysl.. Co to tu dělám? Neměla bych tu být... Všechno, všechno je špatně..., pláču. Na vnitřní straně víček jako bych měla vypálené obrazy minulosti. Vidím své dětství. sebe a Rangríd jak jezdíme po lesích na koních, jak se smějeme upjatosti našeho otce a jak provádíme nejrůznější lumpárny. ale nejen to. Vrací se mi i roky, které následovaly po sestřině odchodu nejdříve k mágům a pak zpět domů jen pro to aby se pohádala s rodiči o tom, že nepůjde dál po cestě magie Vyšší stezky načež zmizela na mnoho let z mého života úplně a já se najednou musela postarat sama o sebe určit si budoucnost a jít po ní. Ačkoliv určit si, není to pravé slovo...

Mohu se hýbat. Už bych dávno nemusela jen ležet na té zpropadené slámě, ale nechci. Jsem unavená a připadá mi vše zbytečné. Když Rangríd odešla uvědomila jsem si více než kdy jindy že je náš dům bez ní prázdný. Otec mi co chvíli připomínal, že veškeré jejich naděje teď padají na mou hlavu a říkal že doufá že je nezklamu. A já je nechtěla zklamat. To opravdu ne. Chtěla jsem jim Rangrid nahradit, ale bylo to zbytečné. Nechtěli mě pustit k mágům abych jim dokázala že můžu být jako sestra nebo i lepší. Poslali mě k čarodějům.. Nechtěla jsme je zklamat a tak jsme se snažila učila se, věnovala tomu všechen svůj čas ale vše bylo zbytečné. Lidští studenti mě mezi sebe nepřijali a těch několik málo elfů se za mě stydělo, když se mi nic nedařilo. Věděla jsem že jsem k ničemu, to jsem poznala brzy, ale nechtěla o přijmout a ze všech sil se snažila a bojovala dál. Snášela posměšky a urážky, přetrpěla jsem všechna příkoří a musela dospět rychleji. Dospět? Dá se to tak říct...?

Jenže dnešek hodně změnil a mě jakoby stále ještě nedošlo co přesně a jak moc. Mistr Mardukas mi nedal na výběr když mi oznámil že se stanu jeho učednicí a já vím, že by byla hloupost odmítnout něco takového i kdyby se to snad smělo. Celé roky jsem to chtěla a tohle je přeci šance dokázat že na to mám ne? Když to tvrdí První z pěti musím na to mít... Jenže nevím co si mám o Ctihodném myslet a vlastně nevím už ani co si mám myslet o sestře a o sobě. Randgrid se tu zjevila zčistajasna s dopisem od rodičů, který mi ještě ani nedala k přečtení. Chtěla jsem se jí stranit, chtěla jsem jí ukázat, že se hodně změnilo, že všechno je už úplně jinak než si pamatuje... Jakoby to snad už ani nebyla má sestra. Nenáviděla jsem jí celé ty roky, že odešla, že se nepodvolila vůli rodičů a způsobila jim oběma takové trápení, ale zároveň jí záviděla její sílu a přála si být stejná a lepší. A pak tam stála přede mnou jako by se snad nic nestalo. Myslela jsem si že teď jsem něco víc než ona když jsem učednice Ctihodného Mardukase, i když jsem jí byla teprve několik okamžiků, jenže když se dozvěděla co se stalo, hned z ní sršely urážky na mistrovu adresu a já najednou nevěděla jestli je to opravdu tak moc dobré, ostatně když jsem viděla co provedl s Treagedem, byla to jasná ukázka moci, síly a arogance o které Randgríd mluvila. Ale přeci jsem jí nemohla přiznat že mám pochybnosti ne? Vlastně jsem vůbec nechtěla aby s námi jela a když k ní měl mistr ten svůj proslov třásla jsem se ublížeností a vztekem. Bylo to jako by mě Ctihodný ponížil a zašlápl jako nějaký obtížný hmyz. Sice mě pak ujistil že to já jsem jeho učednice a ne má sestra, ale co mi to bylo platné? Připadalo mi to jako prázdná slova. Pořád byla sestra ten kdo nám obstaral zásoby, vybavení a mistrovi koně. Pořád to byla sestra kdo nás vedl na cestě k hvozdu a kde jsem byla já? Mistr se mnou ani nepromluvil. Ano byla jsem v tu chvíli ráda za trochu klidu a ani se na nic nevyptávala i když i pro to že se mi nechtělo ptát se ho před sestrou. Nechtěla jsem aby věděla, že vlastně neumím vůbec nic, a že vlastně té magii vyšší stezky vůbec nerozumím... Bylo to zvláštní po dlouhé době na hřbetě koně téměř svobodná, nechala jsme se unést zdánlivým klidem a touhou po starých časech, steskem, který mi vrátil vzpomínky na dřívější léta. Alespoň na krátkou chvíli jsem chtěla být zase jen dítětem bez povinností, bez vlastního vězení, které jsem si vystavěla kolem svého nitra, bez masky netečnosti a hrdosti. Na co vlastně? Na nic, protože kdo nic nedokázal, nemá nač být hrdý...

A pak se závod zvrhl a já potřebovala pomoc. Mistr uzdravil koně i mě a já omdlela zmožena silou která vyvěrala z něho, ale i ze mě. A pak ten blesk, který mě ochromil. Byli jsme přepadeni a já zase nebyla k ničemu. Viděla jsem svého mistra v magickém souboji a cítila každé jeho kouzlo. viděla jsem sestru ve smrtícím tanci meče, ale sama ležela v trávě neschopná pohybu. Nenávidím se za tu slabost. Nakonec se odněkud vyřítili ti jezdci a prostě mě unesli, protože já se nezmohla vůbec na nic. možná jsem se měla začít ptát už po cestě... napadá mě, že kdybych se možná ptala mohla jsem se něco už naučit a nebýt pak úplná troska...

To co jsem viděla a slyšela při tom souboji, zanechalo cejch na mé duši. Výkřik mága, který bojoval s mistrem se zaryl velmi, velmi hluboko a já i teď cítím představu bolesti, kterou asi prožíval, neboť její stopy dolehly až ke mě. A co jsem dělala já? viděla jako pytel přes sedlo koně a snažila se pohledem a myšlenkami žádat o pomoc zcela cizího člověka v naději že až vše skončí kontaktuje mistra a ten mi snad pomůže. I když žádat o pomoc bylo vlastně hrozně špatné, protože já bych měla být silná tak abych ničí pomoc nepotřebovala, jenže... Jenže nejsem... Představa že mě mistr přijde zachránit s Rangríd a já se pak budu muset podívat sestře do očí... Taková potupa... Taková hanba...

A teď? Teď tu ležím v temné cele. Můžu se hýbat ale jsem unavená a vím, že nemá příliš cenu se o nic pokoušet. Musím načerpat síly abych, až pro mě přijdou, nebyla úplně k ničemu jako jsem byla do teď...

Všechno mi to připadá zvláštně bolestné. Zlobím se na sebe za svou slabost, ale zároveň se nechci chovat takhle. Nechci svou sestru nenávidět a nechci jí muset nic dokazovat z nějaké své pýchy, chci aby bylo všechno jako dřív, kdy se svět nezdál tak nepřátelský a plný nástrah a bolesti.

Náhle cosi vnikne do mé blízkosti. Tenké je vlákno myšlenek, černo zlaté, proudící po větru, který si ke mě našel skulinku pode dveřmi za nimiž stojí moji tiší strážci. Měla bych být ráda že jsou tiší, že se o nic nepokoušejí, že mi nikdo neubližuje, ale není to lehké, když si uvědomím kde jsem, za jakých okolností a že nedbali na mé varování. Jako by už v té chvíli snad nebylo pozdě...

A jakoby v odpověď na mé myšlenky po vlákně myšlenek na slabém závanu větru přicházejí ke mě mistrova slova: Neithé! Drahá Neithé!! Slyším Tě! Vím, kde jsi!! Přijdeme Ti na pomoc!! Nenecháme Tě tam!!! Budou se zodpovídat z toho, co Ti udělali! Ano jsou to slova uklidňující, která vnášejí do mé mysli trochu pokoje. Vím že všechno brzy skončí... Jenže jek? Jak skončí?! Pokud se budou zodpovídat z toho únosu skončí jako Treaged, ne-li hůř... Možná... Možná jako ten... Ne! Nechci na to myslet...
Ale oni si přece zaslouží trest. Loupí, vraždí a unášejí bez zábran. Někdo to musí zastavit a jestli to má udělat První z pěti, proč ne? Uvidíš další ukázku jeho moci...
Ale to já nechci! Já vím že je mocný... vím to i bez ukázky... Kdyby je předal spravedlnosti, dobře, ale jeho metody jsou zlé, kruté a špatné!
Špatné? Kdo, kdo se mu odváží vzdorovat když ví jakých metod užívá? Kdo? Nikdo... I v Tom je jeho moc...
Umřou zbytečně. Kvůli mě...
No a? Stejně by časem umřeli. Na nich přece nezáleží. Jsou to jen lidi a ty lidi nenávidíš, tak proč se staráš?
Já... Já nevím...

Neodpovím svému mistrovi. Stejně by se mi to nepovedlo.. Raději dál odpočívám a potlačuji další slzy, otřu si oči a slinami se je snažím promnout abych zahnala stopy pláče. Občas to pomáhá, i když voda je samozřejmě lepší. Rozhodně mě nesmí najít ubrečenou. Jednou si mě vybral, tak ho nesmím zklamat!

Posadím se, obejmu svá kolena a přitisknu se ke zdi. Vím že tu zanedlouho Ctihodný a moje sestra budou a až přijdou začne něco co na jednu stranu vítám, na druhou však bytostně odmítám.

Tak jo. Ať se bude dít cokoliv, musíš to vydržet!
Jako by nestačilo že naši budou v šoku až se tohle dozví..., povzdechnu si.

Čekání. Do teď jsem si neuměla představit jak se minuty umějí vléct. Bojím se toho co přijde, ale už chci být pryč. Jsem napjatá k prasknutí a vlastně vůbec nevím co mám očekávat.

A pak to přijde. Znovu se ke mě donese mistrův hlas: „Jsem tu, má drahá učednice!! Jdu Ti na pomoc, jen mi odpusť metod, které musím použít!! Ale nenechám Tě trpět v jejich rukou!!“

Otřesu se...
Metod? Trpět? Copak já trpím?
Ale ano, utrpěla tvá hrdost, tu musíš získat zpět!
Hrdost... Jako bych snad někdy nějakou měla...

Jenže nemám příliš času zabývat se takovými myšlenkami. Odkudsi k mým uším doléhá záhrobní, démonický křik. Křik Mardukasova hlasu a já se rozechvěji, víčka křečovitě semknu. Je to jako má nejhorší noční můra. Připadá mi, že z mého těla vyprchává život. Zbledla jsem, jako by mě někdo polil vápnem...

Temnota. Tak silná hrůzná a vábící svou mocí. Taková je nebezpečná... Zasáhla mě vší svou hrůzností a krutostí, jako by mi říkala že mám jít a zabíjet, že krev a životní síla těch stráží tam venku tam čeká jen a jen na mě... Ano přesně to mi říká a já až přímo cítím opojný nasládlý pach krve a na jazyku mám podivný pocit a sucho v ústech...

Jenže pak všechno pomine a já si náhle uvědomím že stojím u dveří své cely. Kdesi nade mnou se něco děje. I stráže přede dveřmi mají mezi s sebou nějaký rušný hovor, ale já nerozumím jejich slovům. Cítím že se něco děje. Mám podivný pocit že můj mistr už opravdu není daleko. Jak by taky mohl být, když mi sám telepaticky říkal že je zde. Sem to ale husa! napomenu se.

Cítím magii. Je všude kolem. Příliš silná a nebezpečná.
Instinktivně se stáhnu do rohu a přitisknu ke zdi.
Kdesi se zahřmělo.
Další rána.
cosi se nad mojí hlavou a stropem mé cely začíná bortit. Slyším kamení jak padá níž a níž jak se bortí střecha dřevěné budovy, Kdosi někde vykřikl.
Skrčím se a rukama si kryji hlavu. Jakoby to snad v případě bortícího se stropu, mohlo být něco platné.
Stalo se přesně dle očekávání.
Strop se začal hroutit.
Enavalen prosím, nenech mě zemřít... Ještě ne... Prosím..., pomyslím na kratičkou modlitbu k Paní života. Je to vše co ještě stačím.

„Ech, echm...“ rozkašlu se. Všude je spousta prachu a sutin. zázrak že jsem ještě na živu, ale půlka stropu, přesně nad mojí hlavou ještě vydržela to dílo zkázy.
Nechápu že jsem ještě naživu.
Srdce mi v hrudi buší jako o závod. Koho to mistr přišel trestat, mě nebo je? Copak vůbec nepřemejšlí?! smrt jako bych měla na jazyku. Mám hrozný pocit žaludek se mi v těle několikrát obrátil.

A pak to uvidím. Nohy visící z díry ve stropě. V tom prachu mi chvíli trvalo než jsem je spatřila. Co to...? Zamrkám.
Kdo to je? Vůbec mi to nedává smysl.
Jeden z banditů? Dotyčný hekl a pokusila se nohu přehodit přes okraj díry.
Pozor! Nepovedlo se mu to.
Prudce vystartuji v před. Snad chci pomoci, snad jsem jen zvědavá, ale sotva nahlédnu do otvoru, mé oči se setkají s jeho. Chci něco říct, ale než stačím jen otevřít ústav tak se nezvaný návštěvník mé cely pustí...

A pak se v jediné vteřině stalo několik věcí. Mladý lidský muž dopadl. Stála jsem moc blízko a jeho dopad mě vyvedl z rovnováhy. Instinktivně jsem se pokusila zachytit nejbližší opory a tou byl bohužel onen nezvaný host.

V dalším okamžiku již ležím na zádech. Pád mi vyrazil dech. Oči mám vytřeštěné, nejen bolestí a nedostatkem dechu, ale pro to, že hledím zblízka do těch jeho.

Odkudsi k našim uším doléhá hlas mého mistra: „Hlupáci!! Jak si vůbec můžete dovolit zajmout učednici Mardukase, prvního z pěti!?? Vztáhli jste ruku na toho, kdo je mi drahý, čímž jste na sebe přivolali můj hněv a pomstu!! Nechcete-li skončit jako ten váš kouzelníček, jehož duši jsem předhodil démonům, TAK MI OKAMŽITĚ VYDEJTE MOU UČEDNICI ŽIVOU A ZDRAVOU!!!Na důkaz své dobré vůle, navracím vám vaši stráž!!“

Otřesu se…
Srdce mi buší jako o závod.
Uvědomím si, že mistr je už přímo zde a vtom mi dojde v jak nedůstojné pozici se momentálně nacházím. Vleže na zádech, neznámý muž nade mnou. Opírá se o ruce. Zavírá oči…
Co si jako myslíš, co? Koukej ze mě slízt ty špinavej člověče! probudí se ve mně zcela instinktivně ona drsnější a ctižádostivější část mé osobnosti, která nepřipouští takovéhle situace. Než bych však stačila neznámému vlepit políček, zaslecheme oba blížící se kroky.

„Co se tam nahoře u všech bohů děje?!“ zakřičel kdosi za dveřmi.
„Hotový peklo, Frane…“
„Věž je na padrť…“
„Kdo moh tušit že nám ta kráva nelhala?“
„Potřebujem tu čubku, rychle!“ Mísí se hlasy na druhé straně dveří.
V zámku zarachotil klíč…

Musím něco udělat! Můj pohled se setkal s cizincovým. Teď už je mi jasné, že to není jeden z banditů, ale ten který spadl ze stromu tam venku a pády se staly symbolem jeho dnešního dne.
Co tu při Eusebriovi dělá?
Šel tě zachránit, ne? Copak si nevolala o pomoc?
Ale jo, ale neměl sem chodit!
To už je teď jedno!
Musí se schovat…
A hlavně z tebe slízt!

„Okamžitě ze mě slez a schovej se támhle!“ zašeptám mu tiše, ale ostře jasný příkaz a ukážu na roh vedle dveří. Je to jediné místo, kde by si ho nemuseli všimnout, protože díky zachovalému stopu je tam stále tma. Nebo alespoň šero. Z očí mi jen kvůli neznalosti potřebných magických postupů nesrší blesky a i jemu musí být jasné že tohle rozhodně neberu jako nějakou hru…

Dveře se pohnuly.
Neznámý skutečně zalezl na mnou určené místo.
Dveře se již prudčeji otevřely dokořán a v nich se objevil ten samý muž, který mne sbíral tam na té louce a s ním jsou tu ještě tři další. Vytřeštěně a trochu se strachem i odhodlaným vzdorem je pozorně sleduji. Nic jiného mi ani nezbývá. Nestačila jsem se ani postavit, ale může to být i má výhoda. Při troše štěstí totiž budou očekávat že se pořád ještě nemůžu hýbat…

„Já jsem vám říkala že si pro mě přijde!“ pronesu s jakýmsi zadostiučiněním. Vztáhli jste ruku na toho, kdo je mi drahý , zní mi v mysli. Být drahá Prvnímu z pěti to už přeci něco znamená, ne?

Dotyčný jen něco zabručel a vyrazil ke mně s druhým mužem v závěsu, ti další dva nahlížejí dovnitř z chodby, ale do cely se nehrnou. Svou pozornost věnují spíše rozpadlému stropu než nám.

Neudělej žádnou blbost, človíčku, nebo tě zabijou, když mě vrátí mistrovi, tak ho poprosím aby tě taky zachránil, ale zůstaň schovanej!, pomyslím si s jistou naléhavostí. Kéž bych věděla jak se mi podařilo vnuknout mu předtím svou prosbu… Copak se to nikdy nenaučím…?

Mágův příchod – Bandité

Grunt Halvar byl docela obyčejný muž. Kdysi měl nějaké problémy tak se dal k armádě a několik let sloužil po vlajkou Císařství, než se opil ztropil průšvih a zavřeli ho. Když ho pak pustili, převeleli ho někam na panství Terranie, daleko na východě až u břehů moře, kam ale za žádnou cenu jít nechtěl. Tamní hrabě byl velice přísný muž a proslýchalo se něm mnoho různých historek a nic moc pěkného. Raději než by šel na jeho panství sloužit jako voják, dezertoval, sbalil několik lumpů co poznal ve vězení a začali společně přepadávat na cestě mezi elfím hvozdem a Galtmarem. Ne, že by snad k elfům někdo moc často cestoval, ale po cestě se občas tak daleko od města někdo zatoulal a když třeba už tudy opravdu někdo jel, stál lup většinou za veškerou námahu.

I dneska to vypadalo na čistou a hladkou práci. Nějaká bohatá elfí slečinka se vracela do hvozdu i se svým doprovodem. Past na koně zabrala nevídaně. Dívka ale hned odjela zpět pro dalšího ze svých ochránců, který by se nejspíše od nich odpijil už dříve, kdyby nedošlo k té ´nehodě´. Odpadlý mág, který se k jejich bandě přidal před rokem, Rentnar se jmenoval, poznal v jednom z jezdců, že je to také mág a upozornil je. Grunt mu tedy nařídil aby se o něj postaral, čehož se Rentnar ochotně chopil. Vždycky rád dokazoval jak je mocný a silný. Grunt si vždycky myslela že to musí být nějaká úchylka mezi mágy. Nikdy je neměl rád. Kouzla se nedala předvídat, meče proti nim nic nezmohli a mnohdy způsobila obrovské škody a neštěstí. Jemu samotnému před lety jakýsi mladičký mág při jednom experimentu zničil dům a zabil rodinu. To bylo ještě před tím než se dal k armádě. Kdyby tehdy mohl, toho mága by sám zabil, jenže ten tomu utekl jedinou cestou, která byla pro Grunta přijatelná. Vlastní smrtí… Přesto se s Rentnarem spřáhl. Ne, že by se za ta léta jeho averze k magii nějak změnila, ale uvědomoval si že si mohou být vzájemně prospěšní což velmi dobře chápal i odpadlý mág a proto se také k jejich bandě připojil.

Celý přepad proběhl hladce. Elfí bojovnice, zřejmě najatá jako ochrana se vrhla v řež s jeho lidmi. Popravdě nečekal, že bude tak dobrá, aby někoho opravdu zabila, ale na druhé straně, nechala se velmi snadno odlákat od té, kterou měla chránit. Mágové sváděli svůj souboj a na nic jiného jim nezbýval čas. Kell s Timonem a Fragem pak jeli pro to děvče, které tak bezvládně leželo v dolíku. Všechno proběhlo hladce. Ostatní muži se stáhli a všichni se vrátili do pevnosti. Waelovi se podařilo ještě naříznout mágovi sedlo u koně a pak se všichni společně zasmáli když se kůň objevil u nich v pevnosti.

Všechno šlo dobře dokud se ta holka nezačala ohánět, že je učednicí ´kdoví koho´a že jí musíme pustit. Pchá, pomyslel si Grunt když se tomu zasmála a následně ji dával odnést dolů do sklepení. nějaký kuře si tu z nás bude tropit žerty. My tě tak pustíme když řekneš že se učíš čáry-máry, to víš že jo. Ten tvůj magič už bude někde pěkně rozlámanej a vycucnutej a i kdyby přišel, nedojde ani k pevnosti. zasmál se sám pro sebe. Představil si mága, který sice Rentnara zabil (což mu ovšem nijak moc nevadilo), jak je unavený a vyčerpaný, usedne na koně, sletí a zraní se. Byla to vskutku velmi pěkná představa a tak se vůbec nemínil zabývat nějakým možným nebezpečím.

„Sarde!“ Zaslechl někde volat když přebrali co ta holka měla u sebe. „Sarde!“ volal znovu, podle hlasu – Gilbert. Co ten chlap zas má?! naštvaně vstal, ale to už se Gilbert vrátil z hlídky.

„Neviděli ste někde Sardea?“
„Byl s tebou na hlídce, vole.“
„Nešel se někam vysrat?“ zasmál se Kall ze svého místa na hradbách, kde seděl otočený do pevnosti a momentálně žvýkal stéblo trávy.
Už-už se do toho chtěl vmísit protože jinak by Gilbert řekl něco nemístnýho a Kall uměl občas docela solidně vyletět, což teď opravdu nepotřeboval, ale v tom okamžiku se odněkud z dálky ozval hrdélní, démonický výkřik, který Gruntovi téměř zmrazil krev v žilách. Nic takovýho ještě nikdy neslyšel. Když výkřik dozněl, bylo mu jasný že se něco děje.

„Na hradby bando líná a hlídat u všech pysků!“ zakřičel a sám se vydal nahoru aby viděl. Netrvalo to dlouho, když se ozval “Péro“, tak mu říkali protože pořád nosil mysliveckej klobouk, že někdo de. Ještě nikdy neslyšel Péra koktat, natož takovým zastřeným vyděšeným hlasem. Okamžitě se všichni ohlédli zmíněným směrem.

To co uviděli však zcela přebylo i Gilbertovu bujnou fantazii o stvořeních z podsvětí. Jako by Olian i Noaha přestali na okamžik střežit své brány a v jejich chvilce nepozornosti unikla andělská žena, dlouho připravovaná na den posledního soudu a démon z podsvětí. Jasně viděli jak jej obklopuje krvavá aura a ta krev ještě teplá odkapává a cejchuje okolní trávu po níž to stvoření kráčí.

Grunt cítil jak se mu chvějí rty.
„Tak střílejte hovada!“ rozkázal sotva démon překročil hranici dostřelu. Andělská dívka se zastavila, zřejmě plně odhodlána ponechat je jejich rozhodně nehezky vyhlížejícímu osudu. Grunt ani nechtěl vědět jak dopadl Sarde…

Muži začali střílet. Šípy létaly vzduchem, ale ani jeden démona netrefil. Nic nedokázalo proniknout jeho krvavým štítem. A pak se zatáhla mračna a z nebe sjel blesk. Věž se pod jeho náporem začala bortit. Grunt jasně viděl jak nějaký velký kámen prolomil střehu stájí a jejich obytné budovy. Jak máme sakra bojovat s vyslancem samotného Elásira? Jak můžeme porazit něco takovýho…? V hlavě už viděl vlastní smrt, ale navenek pro své muže zůstával klidný. Dlouhé roky zkušeností ho naučily hodně. Jeho muži křičely úlekem i zoufalstvím. Všechny je spojovala vyhlídka smrti. A pak zazněl od démona onen hlas. Hlas se vzkazem týkajícím se unesené dívky.

Grunt tomu nemohl uvěřit. Že by ta holka mlela pravdu? Že by tohle byl ten její mistr? – jehož duši jsem předhodil démonům… Grunt jen úkosem pohlédl na Kalla, svou pravou ruku.

Nad hlavou jim něco proletěloa s tupým žuchnutím dopadlo doprostřed pevnosti. Byl to Sarde. Vysátý, bez krve, s podřízlým hrdlem, zcela bez života se zděšenou grimasou ve vyprahlém bledém obličeji.

„Přiveď jí!“ rozkázal ale vlastní hlas mu zněl vzdáleně. Pohled na mrtvého Sardea bylo to nejhorší co kdy v životě viděl. Jedno bylo jasné, cizinec za hradbami určitě nežertuje…

V sídle mágů

Byl jsem zřejmě poslední z mágů, kdo, před jeho odjezdem, stihl s Mardukasem mluvit. No ano, ovšem. Opět jsme se rozešly v názorech a pohádali. Možná i proto opustil Mardukas sídlo ve větším spěchu a s větším zmatkem a hlukem kolem svého odjezdu, než je obvyklé.
ON by to tak nenazval, ale……Prostě utekl.
Jako vždy, když ví, že mám pravdu a nelíbí se mu to.
Bývávalo to jinak. Byli jsme k sobě otevřenější. Vstřícnější.
Vlastně jsme kdysi bývali přátelé. Skoro nerozluční… Uvažuoval jsem po Mardukasově odchodu posmutněle nad tím, co se stalo, sedíc zahloubaně u ukna v místnosti, které jsem si zde navykl s notnou dávkou ironie říkat „ můj pokoj“ , hlavu opřenou bradou o dlaně, zatím co venku doznívá hluk a shon poté, co můj prchlivý protiklad opustil tyto chmurné, kamenné zdi, zatímco v mysli se mi sem a tam převracely obrazy dávno minulých událostí, které se už nejspíš nikdy nevrátí.
I na mě tu začala dopadat nelaskavá, při každé příležitosti bojovná, atmosféra.
Jenže……chtěl jsem ještě hovořit s Kromaxem. Zjistit jaká je teď kde situace. Případně, kde bych mohl pomoci.
No ano……mistr Kromax. Měl bych tam zajít alespoň ho pozdravit, když už nic jiného. Stále ještě pohroužen do myšlenek, vstal jsem. Nejsem zvyklý nic nedělat.
Vypravím se za nim hned. Později už by nemuselo být bezpečné, obzvláště, pokud se rozhovor protáhne, opouštět relativní bezpečí tohoto místa. A s touto myšlenkou přešel jsem svižně pokojem, zavřel za sebou dveře a zamířil ke věži, kde mistr Kromax dlí většinu času, mezi svými lejstry a knihami.
Jenže když jsem tam dorazil, mistr Kromax tam zrovna nebyl a jeho asistentem mi bylo oznámeno, že prý má někde v budově nějaké vyřizování.
Dal jsem tedy mladému muži zamyšleným pokývnutím hlavy najevo, že jsem rozuměl, ale k odchodu jsem se nehotovil. Zůstal jsem stát v knihovně a rozhlížel se kolem dokola, jako bych něco hledal. A také jsem hledal.
“Omlouvám se, Ctihodný, mohu pro vás ještě něco udělat?“ Otázal se mne po chvíli s úctou v hlase mladík.
“No….Vlastně ano, Joachyme. Rád bych si zde vypůjčil Velký rostlinopis. V novém vydání této knihy chybí podrobný popis léčivých účinků některých méně známých bylin a já jsem pevně přesvědčen, že ve starém vydání ony popisy budou.“ Odvětil jsem, vzpomínaje si na úpěnlivou žádost, mého přítele Januse, rektora katedry přírodních věd na Geruasově univerzitě v Norinu, týkající se právě opsání zmiňovaných údajů z této knihy.
Mladík se mile usmál a uklonil se: “Samozřejmě, Ctihodný, Hned vám knihu přinesu.“ A odběhl pro ni kamsi do útrob knihovny, kde já bych se, při vší své moudrosti, jistě ztratil.
Za chvíli se vrátil a vlekouc v hubených rukou starý, objemný svazek, na jeho více než subtilní postavu zjevně dost těžký. Odlehčil jsem mu a převzal od něj knuhu dřív, než se pod ní mohl zhroutit. Houževnatost tohoto velmi hubeného, neklidného mladíka, s jakou se snaží být starému pánovi co nejvíce nápomocen, je až fascinující.
“Děkuji ti Joachyme. Samozřejmě svazek opět vrátím, než budu odjíždět.“ Poděkoval jsem mu.
A nesouc si drahocennou starou knihu pod paží, uchýlil jsem se zpět do svého pokoje, zanechávaje tak mladého muže jeho denním povinnostem.
Ve svém pokoji jsem pak vyndal z cestovní brašny poznámkový blok, položil knihu na stůl u okna, posadil se za něj a začal v knize listovat, dokud jsem nenašel první věc, kterou chtěl rektor Janus opsat. Pak jsem se opět zvihl, z poličky u dveří jsem vyňal kalamář, jednoduchým kouzlem jej zbavil nánosu všudypřítomného prachu.
No, jo, no. Dlouho jsem tu nebyl a nikoho holt nenapadlo, že by tu mohl, třeba, utírat prach. Ach jo.
Z cestovní brašny jsem pak vyňal brk sokola, který jsem našel v lese cestou sem a schoval, pro případ, že bych potřeboval brk. Seřízl jsem opatrně brk za tím účelem kdysi zakoupeným nožem ( mám ho opravdu pouze na úpravu brků ), zkontroloval svůj výtvor a spokojen jeho vzhledem, usedl s kalamářem a čerstvě upraveným brkem zpět za stůl.
Tak jsem se ten večer ponořil do práce, že jsem vůbec nešel spát.
A nejen to.

Pracoval jsem plný týden, aniž bych opustil místnost na dobu delší, než jakou si žádalo mé tělo či jeho denní očista. Jelikož mistr Kromax byl, zjevně, také velmi zaneprázdněn prací, nebylo již před dokončením soupisu možnost, starého pána nijakým způsobem potkat. Ano, mrzelo mne to velice, nebo´t jsem zamýšlel se s ním alespoň pozdravit.
Nicméně po týdnu práce a relativního klidu, kdy jsem se setkával s atmosférou v sídle panující jen na dobu nezbytně nutnou, stačil jediný den, abych se rozhodl, že déle již zde nevydržím.
Ještě za časného rána den poté, kdy jsem dokončil svou práci, jsem tedy zašel do věže a v knihovně odevzdal Kromaxovu pomocníkovi vypůjčený starý svazek.

Cesta do Norinu a zase zpět

V příštích několika dnech pak mě bylo možno zahlednout nejprve slézajícího opatrně strmé stezky, hodící se spíše pro nohy horských koz, než pro podrážky vysokých jezdeckých bot elfského mága, tím méně pro podkovami opatřená kopyta jeho ušlechtile vyhlížejícího koně, později pak jedoucího s větrem o závod šťavnatými zelenými lučinami, a poté mezi poli, spěchajícího k městu Norinu.
V tomto krásném městě, jež je zároveň městem univerzitním i sídlem Císaře jsem, okamžitě po svém příjezdu na univerzitu, vyhledal svého přítele Januse a odevzdal mu, k jeho nemalé radosti a překvapení, dlouho sháněné výpisky z Velkého rostlinopisu.
V příjemné, bezstarostné atmosféře, kde zábavu si najde každý, panující jak v areálu univerzity, tak v univerzitní čtvrti kolem vznešeného svatostánku všeho vědění, ve které se to hospůdkami, vinárnami, obchůdky s nejrůznějším kulinářským a rukodělným zbožím, cukrovinkami, ovocem, a alkoholem všech možných druhů, tvarů, barev a vůní, jen hemží, jsem strávil osvěžujících, blaženě, bezstarostně anonymních sedm dní.
Vzpružen tímto nadobyčej příjemným pobytem, rozloučil jsem se na sklonku sedmého dne s Janusem, který mi na cestu, snad ze starosti o mé stravování cestou, přibalil do sedlových brašen něco ze zdejších dobrot a vydal se na cestu zpět do hor, do té, z pohledu nezúčastněného pozorovatele, vznešené, majestátní stavby, která však těm, jež dlí uvnitř, je spíše hrobkou, či vězením, nežli domovem. Na cestě jsem se zdržel o dva dny déle, oproti cestě odtamtud, neboť ani Kalzan se tam nechtělo. Hlavně ale kvůli tomu, že během nevelkým lesíkem mezi dvěmě pastvinami už téměř na samém úpatí hor, polekalo Kalzan v mnou nestřežený okamžik jakési lesní zvíře, samo nejspíše vyděšené víc, než několik minut na zadních tancující klisna….a právě při tomto incidentu ztratila má koňská společnice jednu z podkov. Bylo tedy třeba zastavit se v nejbližší vsi u kováře.
Což o to, kovář, když poznal mou tvář a můj černý pláš´t, zdobený stříbrem, byl ochota sama a hned se pustil do práce. Bylo však už pozdě večer a v noci není radno v těchto místech vůbec vylézat ven, natož cestovat….Navíc, kovářova dcera Lllian, jak jsem později zjistil, je velmi pohledná dívka, která ví, čím muže uctít i čím potěšit.
Pod dojmem dívčiných nesporných vnad i jiných kvalit, nechal jsem ráno na stole ve světnici, na důkaz mé přízně k ní, bílou růži, již jen malý okamžik předtím stvořilo mé magické umění.
Kovář měl jinou práci, než se loučit s odjíždějícím hostem, byť pro něj tak vzácným, tak jsem jej nechal pracovat Holt práce nepočká, až se ráčí Ctihodný mág vyhrabat z kanafasu. a ve vší tichosti a tedy a počestnosti, které jsem byl, i s klapotem Kalzaniných nových podkov, schopen, jsem se vytratil.
Když jsem před polednem začal stoupat po úzké horské stezce vzhůru do hor, kde sídlí pouze horští orli…..a mágové, prošel kolem mne svižným krokem mladý muž, jehož jsem před třemi týdny jednou zahládl v chodbě před knihovnou.
Ale ten muž není mág…….Ani novic ne. Prohlédl jsem si ho, pomalu projíždějíc kolem , aniž by si mého zkoumavého pohledu mohl všimnout, ještě jednou. Vzpomínám-li si dobře, nelišil se kdysi ten mladík příliš od různých městských kapsářů, nebo členů „komand“ lapků, přepadávajících pocestné u každé větší kupecké stezky. Ale mág to není. Ani novic ne. Nemá v sobě příliš mnoho magie…….Aha! už vím kdo to je! Mistr Kromax toho muže k čemusi využívá, pokud vím. Tuším….jako posla, či něco takového. Co tu ale chtěl teď? Že by se něco dělo, tak závažného, aby bylo třeba poslat takovéhoto posla. Posla, který projde i nejhorší vřavou, protože jako posel vůbec nevypadá? Ujištěn sám sebou, že se nejedná o nikoho významného, koho bych nedáním najevo, že jsem si jeho přítomnosti na stezce byť jen povšiml, mohl urazit, projel jsem kolem mladíka. Přesto mi spatření mladíka ani dlouho poté, kdy jej minu, nedovoluje přestat na něj myslet.
Stezka mi dovolila zůstat v sedle ještě asi tak ke druhému zákrutu, kde se její ráz, ale také šířka, náhle prudce změnil z mírně svažitého úzkého chodníčku, na který se, s troškou opatrnosti, vešel jezdec na koni vedle osoby jdoucí po svých, na prudce se zdvihající, klikatou, nerovnou a k jízdě na koni příliš strmou a úzkou horskou stezičku, mizející klikatě kdesi mezi horskými hřebeny. Zde jsem sesedl a vedouc silnou nechuť k návratu projevující Kalzan za uzdu, vydal jsem se, v mysli sám pro sebe přebíraje, proč vlastně zde teď ten mladík byl, zvolna po stezce vzhůru.

A znova v sídle mágů

Ještě když jsem ve stájích sundával Kalzan sedlo, vytíral ji a hřebelcoval, vrtalo mi to letmé setkání hlavou. Když jsem pak dával klisně pít a sypal jí do žlabu trochu jadřiny, aby po cestě nabrala sil, rozhodl jsem se: Co nejdříve vyhledám mistra Kromaxe a nějak diplomaticky, mezi řečí, zkusím vyzvědět, co v sídle mladý muž dělal.
Sice si nemyslím, že by mohlo jít o něco, o čem bych musel vědět, nebo kde bych mohl nějak pomoci, ale…..ta myšlenka mi prostě nedá pokoje, dokud k tomu něco bližšího nezjistím. Stanovujíc si v duchu tento cíl, prošel jsem rychle budovou ke svému pokoji, kde jsem nejdříve odložil cestovní šat, sedlo a brašny, smyl ze sebe prach z cest a převlékl se do oděvu, alespoň zde v sídle, vhodnějšího k mému postavení.
Teprve pak jsem se vydal přivítat se s mistrem Kromaxem…….a pokud možno se i nenápadně vyptat na to, co mě zajímá.
V předsálí knihovny jsem cestou potkal mladého Joachyma, téměř padajícího pod tíhou asi osmi objemných svazků, které zřejmě páni mágové zapoměli vrátit kam patří. Otevřel jsem mu tedy a podržel dveře, aby mohl projít. A vcházeje za ním, pomohl jsem mu tím, že jsem mu polovinu knih odebral a nesl je sám.
“Je mistr Kromax zaneprázdněn, nebo je možno ho pozdravit, Joachyme?“ Položil jsem sekretáři ještě mezi dveřmi otázku, jaksi automaticky očekávaje kladnou odpověď. Tedy, že mohu jít dál.
K mému překvapení mi na tuto otázku odpověděl sám Kromax, zjevivší se náhle ve dveřích své pracovny.
“Ctihodný Cariestes! Přišel jste potěšit starce svou milou společností, Ctihodný? Nu jen pojďte dál. Vidím, že vás cosi tíží……svěříte se starému muži?“ Jsou vřelá slova na uvítanou, kterými mě zve dál, dávaje nepokrytě najevo, skutečnou radost, že mě po dlouhé době opět vidí.
“To nic není, mistře Kromaxi.“ Odvětil jsem, jdouc starci s radostí vstříc. “Jen jsem, cestou sem, potkal dole na stezce toho vašeho nenápadného poslíčka……Trip se, tuším, jmenuje, že? Nechodívá sem často.
Pravda…..já taky ne. Nepůsobí zde zrovna atmosféra prosycená vlídností.“Má slova mohla být zcela upřímná. Arcimág Kromax už dlouhý čas není jen osobou, kterou je zde nutno navštívit, minimálně kvůli získání informací o okolním dění. Nemaje otce, ještě jako novic jsem k tomu muži velmi přilnul. A pokud vím, náklonnost byla oboustraná. Vlastně je zde jedinou osobou, za níž mám a budu mít důvod se vracet.
“Než se ale pustíme do jakýchkoliv debat, přivezl jsem vám dárek, mistře Kromaxi. Z Norinu. Z cukrárny U tlusté Mary.“ Starému muži zasvítily v očích skoro dětské šibalské ohýnky.
“Ořechové věnečky? Ó, Ctihodný Carieste, ty já moou rád.“V tomto ohledu je tento moudrý starý mág jako všichni starci. Také miluje sladké……a posezení u něj, třeba nad šálkem čaje či kávy…….a nebýt při tom sám
.“Já vím, mistře Kromaxi. Já vím.“ Usmál jsem se vlídně a předal starci zdobenou krabičku s jeho oblíbeným cukrovím. Hned si jeden věneček vzal a s chutí u starců nebývalou se do něj pustil.
“ Možná, že by se hodilo, dát si k nim trochu čaje. Dáte si se mnou čaj, Carieste, že?“ A nečekaje na mou odpověď přešel i s krabicí cukroví, ke dveřím
.“Joachyme! Joachyme!“ Zavolal. “Pojď sem, chlapče!“ A mladík odložil knihu, kterou se právě chystal zařadit do knihovny a přispěchal.
“Na, vezmi si věneček.“ Mladíkovi zazářily oči, bez rozpaků sáhl po jednom kousku pečiva a nacpal si jej do úst tolik, kolik se mu tam vešlo.
“Mám udělat čaj, mistře?“ Zeptal se, ještě s ústy plnými té dobroty.
“Ano, to bys byl velmi hodný, Joachyme. Prosím, ten z lesních plodů a bylin. S trochou lesního medu, ano. Udělej jej do té krásné, zdobené porcelánové konvice, co jsi mi ji nedávno koupil na trhu v Asteru.“ Chlapec přikývl a odkvačil udělat čaj. Mistr Kromax zavřel dveře, prošel pracovnou, která je pouze o trochu větší, než můj pokoj, ale její umístění v nejvyšším patře jedné z věží sídla mágů jí dává zvláštní, jakoby půlkruhový tvar…..a z jejích oken nabízí neuvěřitelně malebný, panoramatický výhled do širokého dalekého okolí. Když není zamračeno, nebo v údolích a kotlinách nesedí mlha, dohlédne odtud oko pozorovatele až daleko do oblasti pod horami. Malebná údolí s maličkými vesničkami, sedícími jako ostrůvky civilizace v úchvatně krásné divočině, lehce zvlněný pás podhůří, s vískami horníků, uhlířů a dřevorubců, horské louky, se stády bělavých oveček, ale i nižší z horských štítů se zde, před olovem spájenými tabulkami skel, jakoby v mozaice, prostírají před užaslými zraky konsternovaného pozorovatele. Neboť odtud z výšky není vidět chudoba těch vsí, zrakům pozorovatele uniknou ruiny, kryté stromovím na nejednom z kopců, vystupujících do kraje……odtud nejsou vidět ani bandy lapků, číhající u kupeckých cest, zaniká špína městských ulic, nezahlédnete zde skřeta, orka, nemrtvého. Krása tohoto pohledu je krásou prostou všeho, co, viděno zblízka, idylický dojem poněkud vrací realitě.
Usedli jsme ke stolu u jednoho z oněch mozaikových oken, nabízejících šalebně krásný výhled přes vrcholky hor do údolí. Po chvíli se opatrně otevřely dveře a mladý Joachym donesl čaj se svěma překrásně malovanými hrnky. Postavil podnos s konvicí, hrnky a nádobkou na med po okraj plnou tohoto zlatavého, sladkého produktu přírody na stůl a s tichou úklonou se rozloučil, odcházejíc opět po své práci.
Sotva za ním zapadly dveře, zajistil je mistr Kromax kouzlem proti odposlechu…..A se stále nic neříkajícím výrazem ve tváři nalil čaj.
“Hezký výhled je na ten náš kraj, že Carieste?“ Prolomil ticho, do té doby přerušované jen zurčením nalévaného čaje, cinkáním lžiček, usrkáváním nápoje a chroupáním výtečného, křehkého pečiva.
“Ano…..Ale při pohledu zblízka už se výhled tak malebný nezdá, mistře Kromaxi. Obyvatelé zdejších krajů nemají jednoduchý život. A boje mezi Alveronem a Dominianem k němu nepřispívají, přesto, že se Císař moudře rozhodl být neutrální a neposkytnout výhodu svých vojsk žádnému z panovníků obou znesvářených zemí.“ Odpověděl jsem. Tvář starého arcimága zvážněla……a posmutněla.
“Ano……Ta nešťastná válka. I mě dělá starosti.“ Dopil čaj a vidouc, že i můj hrnek je už prázdný, dolil z konvice další. A opět se chvíli ozývalo jen spokojené usrkávání a chroupání.
“Sem nahoru válka nedosáhne, mistře Kromaxi. Toho se, myslím, nemusíte obávat. Na sídlo si nikdo zaútočit netroufne.“ Prolil jsem po chvilce ticho.
“Ne, sem jistě ne.“ Odpověděl, a starost jakoby prohloubila vrásky v jeho tváři. “Obávám se jem, aby plamen války nezahořel nakonec i ve Venois. Starosti mi působí hlavně prchlivost a zbrklost Ctihodného Mardukase…….A skutečnost, že První z pěti dlí na cestách.“
Nyní se stín usídlil i v mé tváři. “Ano……na jeho spěšném odchodu odtud mám, bohužel, zřejmě také svůj podíl. Ale…..nám přece zájem o zachování rovnováhy velí zůstat nestrannými?“
“Ano, Ctihodný. Jistě. Jenže....... Král Therbold II. z království Alderon, si je velmi dobře vědom, že jeho poselstvo v Císařství Venois, má jen pramalou šanci přesvědčit císaře Puldolaka, aby je v jejich válce podpořil.“ Dostal jsem ze starce konečně část toho, co jej trápí. A na klidu mi to nepřidalo.
“Cože?!“ Málem jsem převrhl hrnek se zbytkem čaje, jak prudce jesm vstal. “A on chce…….Ne. Ne! To nemůže myslet vážně! Ne! Zrovna jeho.“ domyslel jsem si To by to dopadlo! Ach bohové! Raději nedomýšlet.“ Takže……Tohle je to, co vás tíží? Snad jste…….Ne, neposlel jste Tropa za Mardukasem, že ne?“ Odpovědi na tuto otázku se už obávám předem.
“No……po pravdě………Ano…….Ctihodný Mardukas by to měl přece vědět předem.“
“Ano ale…….Co jste mu vlastně poslal za vzkaz? Co PŘESNĚ, mistře Kromaxi?“ Zcela oproti svému záměru jsem, pod dojmem situace, zřejmě promluvil prudčeji a více nahlas, než je obvykle mým zvykem, neboť chvíli bylo na tváři starého pána vidět čiré zděšení.
“ Já……“ Začal se stařec bránit. Ale já se okamžitě opět uklidnil. Jen jsem jej nechal pohlédnout mi do očí. V tu chvíli jej jemě uchopila magická moc a s lehkostí vánku jej uvedla do hypnotického stavu. “Jak tedy zněl vzkaz.“ Vyslovil jsem jasně ale bez vzteku, jedinou, tu nejpodstatnější, otázku, mířenou ke starci v tranzu. “ vzkaz zněl: „"Ctihodný Mardukasi, První z pěti,

Víme, že jste si vědom, skutečnosti, že mnoho členů řádu zcela nesouhlasí s Vašimi cestami po světě. Nyní se stalo přesně to čeho jsme se obávali. Král Therbold II. z království Alderon, si je velmi dobře vědom, že jeho poselstvo v Císařství Venois, má jen pramalou šanci přesvědčit císaře Puldolaka, aby je v jejich válce podpořil.
Proto se rozhodl získat na svou stranu některého z našeho řádu. Dobře si je vědom, že se nezdržujete v Sídle mágů jak je zvykem. Doneslo se nám, že má v plánu Vás kontaktovat a žádat Váši pomoc ve válce odehrávající se na severu.

Nesluší se, abych Vám připomínal důležitost neutrality, Ctihodný, samozřejmě, že jste si toho vědom sám. Berte tedy toto poselství, jako obeznámení Vás se vzniklou situací a varování pro případ, že by se Vás královi muži pokusili kontaktovat.“ Odříkal zhypnotizovaný arcimág monotónním hlasem absolutně nezúčastněného jedince.
Překonávaje pro tuto chvíli zděšení z následků obdržení takové zprávy, nechal jsem pomalu hypnotické účinky magie odeznět. Tohle Mardukase při nejmenším nepotěší, ale daleko spíš jej to rozzlobí. Ne pro slova, obsažená ve vzkaze……pro tón, kterým jsou prezentována. A ve vzteku je schopen…..prakticky čehokoliv. To nemohu připustit. Spousta nevinných lidí by mohla jeho vztek odnést svými životy. Víří mi v mysli.
“Vy víte, kde je Mardukas teď, mistře Kromaxi? Nebo, kde by snad mohl být?“ Táži se a prudkost mých otázek, díky obavám, získává teď kadenci otázek, kladených Mardukasem osobně. Jen při tom nedržím tázaného pod krkem pět centimetrů nad zemí, ale se starostlivou péčí mu pomáhám si sednout.
“ přesně to nevím, Ctihodný Carieste, ale…..poslal jsem Tripa do Osbarinu. Pokud půjde Ctihodný Mardukas stále tím směrem, kterým odcestoval, měl by v Osbarinu být……hm…… Přesně za tři dny po příštím úplňku.“
“Měsíc….“ Zauvažoval jsem nahlas.
“Necelý, Carieste……úplněk byl před třemi dny.“ Upřesnil Kromax.
“Jistě…….To by se, snad, mohl Mardukas už, alespoň trochu uklidnit, než se opět setkáme. Ano. Vzhledem k tónu zprávy, kterou obdrží bude opět rozzlobený a vzteklý, ale přesto…….Snad bych mohl……Ne, jaké pochyby. Na ty není čas. Děkuji, mistře Kromaxi. A…..nemějte strach, věc už jwe prakticky vyřízena.“ Sám se obávám víc než za nás oba, ale když jsem odcházel, položil jsem starci konejšivě ruku na rameno…….a povzbudivě se usmál. Není třeba, aby ke všem starostem co má, měl starost ještě o mě.
Přesto ze jsem si byl téměř jist, že situaci možná moc nezachráním, ještě týž den jsem znovu osedlal Kalzan a znovu vyjel, opouštěje nyní sídlo mágů…..možná navždy…

Na cestě

Hnán obavami, sestoupil jsem nyní po stezce poněkud spěšněji, než bývá bezpečné. Naštěstí se, kromě modřin od spršek padajících kamínků a lehce vymknutého pravého kotníku, když jsem na příliš prudkém úseku stezky při spěšném sestupu trochu podklouzl, mě, ani Kalzan nic nestalo a tak jsem první vsí, neohlížeje se vpravo, vlevo, vlastně téměř prolétl. Čerstvý vzduch a jeho proudění kolem, když jsme chvíli letěli pláněmi s větrem o závod, ale zchladil mou mysl a dopřál vířícím myšlenkám tolik potřebný klid.
Když jsem se pak v další z vesnic. Farad se jmenovala, zastavil v hostinci, abych něco pojedl, občerstvil se pramenitou vodou, nebo kvalitním, dobrým vínem a dal odpočinout napít se a posilnit také Kalzan, chytil se místní rychtář hned příležitosti a s uctivou ponížeností mě požádal o pomoc. Prý zde měli předešlé noci požár, na statku kousek za vsí. Při požáru byl těžce popálen majitel statku a jeho dcerku oheň zasáhl na pravé paži a v obličeji. A prý “Ctihodný Carieste, Druhý z pěti, víme že jste laskavým pomocníkem trpících. Pomozte těm dvěma, prosím.“. Odložil jsem tedy jídlo a pití na později a nechal se dovést k popálenému sedlákovi a jeho dceři.
Bylo to smutné. Bolestné i pro mne, neboť když mne ke zraněným přivedli, nemohl jsem statkáři již pomoci. Byl příliš vážně zasažen ohněm. Tak vážně, nezraněním podlehl, jen okamžik před tím, než jsme k němu dorazili.
Pomohl jsem tedy alespoň napravit škody, které zuřivý živel napáchal na obličeji a paži mladičké dívenky a pokusil se trochu zahladit na mrtvém stopy po ohni. Víc se dělat, bohužel nedalo, neboť jsem sice druhým nejmocnějším mágem světa, ale nejsem bohem. Těm jediným přísluší odnímat či navracet životy. Nám, někdy k naší i všeobecné lítosti, tato pravomoc nenáleží. Pomodlil jsem se s vesničany za mrtvého a pomocí magie pak zabezpečil jeho hrob proti vykradení.
Přizván pak ke smuteční hostině, strávil jsem nakonec ve Faradu zbytek dne a následující noc, odjíždějíc vyprovázen jako dobrý přítel, leč přesto spěšně. 27 dní, hledám-li ve světě jedinou osobu….byť stopy po Mardukasově působení budou patrny na dálku, až na ně narazím…..a stačí pak jen držet se jich, není zas tak mnoho času. Obzvláště, hledám – li onu osobu měsíc poté, co prošla krajem.
Projel jsem pak rychle několika vesničkami, jejichž jména si nepamatuji a také kolem mnoha samot, z nichž jednou byl mlýn, kde jsem starému mlynáři pomohl vynést pytle se zrním na násep a semlít je na mouku a dostal jsem za to od mlynářky velký hrnek čerstvě nadojeného mléka Jo jo….mléko já rád. A k obědu pořádnou porci do zlatova upečené husičky s knedlíkem a výtečným domácím zelím.
Odtržení zde na samotě téměř od světa, z klidu vyrušení jen když nějaký sedlák přivezl semlít obilí, nevěděli staroušci, neboť plášť jsem při práci odložil, kdo jsem a já si chvíli užíval blaženého pocitu být jimi přijímán jen proto, že jsem byl ochoten jim pomoci, ne proto, kým jsem.
Rádi by bývali, kdybych se mohl ještě na pár dní zdržet. Ale nebylo to možné. Tedy mi mlynářka alespoň na cestu napekla velké množství medových koláčků. A když jsem odjížděl, loučili se se mnou jako s vlastním synem. Ještě když jsem zahýbal za první zákrutu cesty, stáli na místě, na němž jsme se loučili a mávali mi na pozdrav.
Bude-li mi dáno se tudy vracet, přivezu z cest stařečkovi novou dýmku a babičce šátek, když už mě tak mile přijali jako člena rodiny.
Trvalo pak další týden putování po kraji, než jsem, ve vesnici jménem Catloe, objevil první stopu, že tudy Mardukas prošel.
Vesničané zde byli milí, ale když si všimli mého pláště, stala se vstřícnost poněkud chladnou a zájem odtažitým. Nebylo třeba se příliš vyptávat, abych zjistil, čím je to způsobeno. Báli se mě. Proč? Inu………pobořená stodola a ohořelé fasády několika domků spolu s vrbou u místního rybníka, na které do toho dne visely pozůstatky těl, zřejmě banditů, pochytaných Mardukasem během jeho způsobu pomoci vesnici od neustálých přepadů……to vše mne nenechalo ani chvíli na pochybách, co se tu vlastně stalo.
Pomohl jsem vesničanům sundat vybělené kosti, které kdysi bývaly bandity, ze stromu a spálit je. Poté jsem na nedaleké pile zanechal notně naditý váček s mincemi, kupujíc všechno kvalitní dřevo, které je možno získat. Strhli jsme s chlapy z Catloe zbytky stodoly a, s notnou pomocí mé magie, postavili novou, ještě vonící čerstvým, prosluněným dřevem, když do ní vesničané začali svážet seno, a zrní pro zvířata a osivo, připravené pro výsev na příští jaro.
Zaplatil jsem, váčkem zlata přivolaným magicky z pokladnice v mém pokoji v sídle mágů, i opravy ohořelých stavení. A přidal ještě jeden váček, do místní pokladny, jako vyjádření omluvy.
Přes halasné projevy vděčnosti Bodeť by taky ne, když jsem za ně bez mrknutí oka utratil dvakrát víc peněz, než kolik kdy viděla jejich vesnická pokladna pohromadě i po velmi úspěšném roce. , jsem se v Catloe více nezdržel v obavách, že když první stopa Mardukasova působení byla taková, co ještě cestou mohu potkat, jsem raději projel dalšími dvěma vesnicemi rychlým cvalem.
Ve třetí, Naira se jmenovala, jsem ale nemohl nezastavit. Zdejší rychtář má totiž dvě krásné dcery……ano, už jsem v této vsi byl a to ne jen jednou. S oběma děvčaty jsem kdysi udržoval něžné přátelství……tedy do chvíle, než to dívky navzájem zjistily a jí dostal od Isabell válečkem na maso a od Sereny pánví.
Jenže…..zvyk je zvyk a já už ty dvě dračice dlouho neviděl.
K mému překvapení obě dívky buď již na předchozí….ehm….nedorozumění, zapoměly, nebo si osvojily za ta léta umění nedat nic znát. Jen jsem vjel do vsi, obě mě zahlédly….a poznaly, samozřejmě.
Odhazujíc staré spory za hlavu, téměř se popraly, která z nich mi první podá vodu. Pamatujíc na minulost, čekal jsem, minimálně, že v jedné ze sklenic bude žába. Nebo jed.
Ale byla tam jen pramenitá voda.
Otec dívek už zas tak rád nebyl, ale vidouc můj plášť a vědom si dobře, koho má před sebou, alespoň se snažil laskavost předstírat.
Přijel jsem právě v den, kdy se zde ve vsi měla konat svatba a mladinká nevěsta Proč mi, sakra, její tvář připomíná rysy mé matky? , nadšená, že k nim právě v tento den zavítal Ctihodný, a k tomu ještě sám Cariestes, Druhý z pěti, mě rázem vyměnila za stolkem oddávajícího za mladého kněze bohyně Valkéres.
Nebyl jsem na to připraven, ale pohledl jsem snoubencům do duše a obřad nakonec založil na tom, co jsem viděl.
Samozřejmě mne pozvali na svatební hostinu kde se veselí protáhlo až dlouho do noci. Ještě když jsem se loučil a příjemně unaven odcházel, s Isabellinou rukou kolem svého pasu, „spát“, v místní hospodě se tančilo a sem tam i zpívalo, právě se narážel dvanáctý sud piva, z rožně se sundávalo dvacáté čtvrté pečené prase, na stůl byl přinesen osmý tucet mis s knedlíky a bard, objednaný na hostinu jako hudba, po stoosmdesáté plácl hospodskou děvečku Ruth po zadku a dostal za to sto osmdesátou pěkně štiplavou facku.
Ráno po té oslavě ale přiběhli vesničané, sotva jsem se dostal z postele a umyl, že prý se chlapy v noci v hospodě krutě porvali s přespolními a je prý spousta zraněných.
Oblékl jsem se tedy a místo abych se vydal znovu na cestu, šel jsem do hospody, napravit co na sobě opilí svatebčané, při střetu s rváči ze sousední vsi, napáchali.
Léčení zranění z vesnické bitky mě připravilo o skoro celý další den. Proto jsem se na sklonku dne, když jsem magicky zacelil poslední stopu po něčím noži, zatlačil poslední bouli, zhojil poslední modřinu, narovnal a zacelil poslední zlomené předloktí a ovázal poslední, díky kocovině bolavou, hlavu, spěšně rozloučil s Isabell, Serenou i se včerejší nevěstou, která se ukázala být Isabellinou dcerou. A pokračoval jsem v cestě.
Na jednom rozcestí, uprostřed nevelkého, řídkého, listnatého hájku jsem se ale musel zastavit a nad rozcestníkem popřemýšlet, kam jet dál. Hmm……Mardukas přišel do sídla, protože něco scháněl……Asi informace…..A pokud informace, tak o dění ve světě. Ale……být Mardukasem, kam bych pro takové informace šel, když bych je v sídle nezískal. A pak padne můj zrak na jména na ukazatelích rozcestníku……Ne, jen na jedno jméno. Na jedno jediné ze všech. Galtmar! No jistě! Kam jinam by tudy šel, než na univerzitu v Galtmaru? Tamní profesoři sice nejsou mágové, jen čarodějové, ale minimálně jeden z nich, mistr Falraen. To je starý, moudrý muž……Alespoň se to o něm říká. Ten jistě má přehled o dění ve světě. Alespoň v rámci výuky.
Rozhodl jsem se tedy a pobídl unavenou Kalzan k cestě na Galtmar. I já jsem unaven, ale nemáme čas. Ztratili jsme dva dny a jen dva už nám zbývají……sice ne to nebylo zdržení nadarmo……ale i tak budou ty dva dny chybět. Dokonce budeme muset cestovat přes noc, budu-li se chtít v Galtmaru zdržet alespoň půl dne. A to možná bude nutné. Vždyť nevím, co mě tam čeká……Nebo zda ještě Galtmar, po Mardukasově návštěvě, vůbec stojí. „Povzbuzen“ touto myšlenkou přiměji Kalzan k ještě většímu spěchu. Já vím, Kalzan, Nelíbí se ti to. Na výčitky ale bude čas potom…..Teď přidej, ať jsme ráno v Galtmaru. A Kalzan se opravdu činilam neboť na úsvitu nás v dálce vítaly hradby univerzitního města Galtmaru. Jako by mi při tom pohledu spadl ze srdce balvan velikosti skály. Kalzan jsem nemusel ani moc pobízet. Sama vyrazila měkkým plavným cvallem po cestě mezi poli. Vedla ji vidina čisté stáje, pramenité vody a vojtěšky, ovsa, nebo jadřiny ve žlabu.
Před branou jsem ji trochu zbrzdil v rozletu. Kůň, tryskem se řítící po poklidných ulicích univerzitního města by vzbudil dostatečný rozruch sám o sobě. Natož s mágem v sedle.
Přes značné zbrždění Kalzaniných tužeb jsme stejně málem porazili stráž v bráně. Ten muž ale okamžitě zjistil, podle mého černého, stříbrem lemovaného pláště, kdo jsem a zmaten svým zjištěním, místo aby čekal mou omluvu, začal se omlouvat mě. Hodil jsem mu ve zlatou minci, za to, že jsem projel branou a utrousil omluvu…..nemám čas zdržovat se sáhodlouhým vysvětlováním…….spěchám.
Naštěstí už se naše další cesta městem obešla bez podobných nehod a konečně jsme vjeli na nádvoří rozsáhlého univerzitního kampusu.

Ti, kteří se na nádvoří sbíhají, zvědavě okukujíc nově příchozího ( což je vítanou záminkou jak zapomenout na učení a na zkoušky ) mohou vidět mladého, tmavovlasého elfa, s dlouhými medově lesklými kadeřemi bohatých hnědých vlasů, pečlivě svázanými vzadu do hladkého ohonu úzkou černou saténovou stužkou, jen sem tam nějaký kratší pramen se mladíkovi něžně dotýká bezchybně spanilé tváře, vzpíraje se tak konvenční praktičnosti onoho elegantně strohého účesu. Sedí v sedle nádherné, ušlechtilé klisny, jejíž mahagonová srst je tak tmavá, až se zdá, že jde o vranku a dle z kvalitní světlé kůže vyrobených sedlových brašen, zdobených sice spoře, zato však jistě zlatem a stříbrem lze usuzovat, že kůň ani sedlo a postroje nebyly zrovna lacinou koupí. Přesto že díky dlouhému černému plášti se stříbrným lemováním, který kryje prakticky celou mužovu postavu nelze dobře odhadnout jeho výšku, ani posoudit jeho oděv, či zjistit zda a jaké nosí zbraně, dle až zářivé bělosti drahocenných krajek, lemujících rukáv batistové košile na ruce, která, vynořujíce se z černi a stříbra pláště, třímá pevným stiskem uzdu a přenádherného, jistě na zakázku vyrobeného prstenu v jehož středu se skví ten snad největší aktivní smaragd, jaký kdy mohl kdo z přihlížejících vidět, je možno usuzovat, že oděv bude nepřezdobený, jemný, šitý na míru……a neskutečně drahý.
Mužova tvář je opravdu krásná. Tak krásná, až přítomné slečny v pubertálním i postpubertálním věku zůstávají neslušně civět s otevřenou pusou. To všechno, dokonale hebká pleť, souměrné, v lehkém úsměvu dokonale bílý chrup ukazující rty, i z krásné tváře vlídně hledící dvojice očí ne barvou i jasem ne nepodobných onomu smaragdu, je krásou z části neskutečnou. Na přirozenou krásu až příliš dokonalou.
A zde je nutno zmínit se i o skutečnosti, že onen muž s velkou pravděpodobností nenosí žádné zbraně. Nebo alespoň ne při sobě. Nepotřebuje je.
Muž, který právě na nádvoří školního kampusu čeká, držíc pevně svou překrásnou klisnu na uzdě, aby nezačala jančit a někomu neublížila, čeká až pomine prvotní ohromení, dav se trochu rozestoupí a on bude moci sesednout a odvést koně do stáje, je totiž mág. A ne ledajaký.

Chvíli mě zdržel, příjezdem Ctihodného ohromený, dav zdejších studentů a studentek ( pokud jsem si všiml některým dívkám se při pohledu na mě podlamovala kolena a některým mladíkům zase znatelně padalo sebevědomí a znatelně se čepýřila kštice v rádoby bojovém postavení ). Když mi rozcházející se shromáždění konečně dovolilo sesednout z unaveného koně, musel jsem jednu z dívek, zachytit do náruče, neboť do ní její spolužáci, hrnoucí se v jednom chumlu zpět do budovy, málem srazili na zem.
Místo poděkování dívka vykulila očí…..a než jsem se zmohl ne několik konejšivých slov, s blaženým výrazem ve tváři omdlela.
Zmaten trochu jejím počínáním, předal jsem ji jednomu z jejích, dosud přihlížejících, spolužáků a zavedl Kalzan do stáje, kde jsem ji odstrojil, vytřel do sucha a vyhřebelcoval, než jsem ji, spokojenou a zbavenou prachu a bláta z cest, předal chlapci který má na starosti vodu a krmení se slovy: “Pozor chlapče. Má klisna je nádherná, ale není moc na hraní.“.
Přešel jsem pak nádvořím a zamířil hlavní bránou do budovy.
Procházeje budovou, získal jsem dojem, že nějakým kouzlem všichni zmizeli a já tu zůstal sám. Na chodbách nabylo ani živáčka. Leda tak pavouk, rychle přebíhající z jedné strany chodby na druhou. Nebo úkryt ve spěchu hledající šváb…..A to před malou chvílí tu bylo ještě přeplněno zvědavými studenty. Neunikl mi ale sotva slyšitelný, mnohohlasý šepot: “Ten je krásný! Vidíš ho Karin? Jůůůů!........Necivte na něj. Pojďte radši pryč. Víte jak to dopadlo posledně. Jak skončil Treg…………Já se bojím!………Co tu chce?.........Jéé! Třeba si odveze Trega……..Myslíš?.......No. Na pozorování, třeba……….Jo, a tebe vezme s ním Alfonzo……….Ty máš taky v té polici vymeteno……..Potvor!......Blbče!......Jááááu! Tys mě hryzla, mrcho. No vidíš je Michaeli!.........Ženské…….Jááááů! Arlett! Ta spodní byla moje!........Jáááůů!.......Dávej pozor.“
V poslední chvíli jsem přiskočil, abych stihl v pádu zachytit drahocennou starou vázu, jejíž podstavec se těm za nim se skrývající smíšené čtveřici podařilo společnými silami porazit. Ještě třímajíc vázu v náruči, přiměl jsem vůlí podstavec zvednout se ze země a opět se postavit na původní místo. Pak jsem na něj opatrně umístil vázu a obrátil se ke čtveřici. “ Vy čtyři…….pojďte ke mně blíž.“ Vložil jsem do svých vlídných leč důrazných slov vůli a trochu magie. “No jen pojďte……já nekoušu. Usmál jsem se na jejich ustrašené obličeje a v jejich myslích četl ustrašená slova. Bojím se….neubližujte mi vzlykala v koutku schoulená mysl pihovaté, copaté blondýnky s jasně zelenýma očima, na jejíž jmenovce na školním oděvu stálo jméno Arlette Tregan. Já už budu hodná. třásla se duše vysoké, bledé tmavovlásky s velkýma temně hnědýma očima, jejíž jmenovka říkala Karin Joen. Já chci domů. Fňukalo nitro vyhublého vysokého blonďáka se smutnýma šedýma očima jehož jmenovka trochu ošoupaně oznamovala že se jmenuje Michael Sibri. Nechte nás být! Nic jsme neudělali. bránila se bojovně duše už na první pohled hrdého a sebejistého pomenšího zavalitého zrzka s maličko pokřiveným nosem, zřejmě ze rvaček, a pichlavě zelenýma očima zpříma mi hledícíma do tváře z buclatého pihovatého obličeje, na jehož jmenovce hrdě stálo jméno Alfredo Salus jr.
V duchu jsem se musel pobaveně usmát. Povolil jsem tedy vůli i magické pouto. “Nač ten strach? Chtěl jsem se jen zeptat, kde bych našel mistra Falraena?“ Zeptal jsem se.
“O o on j j j je a a asi u u Treageda.“ Vykoktal ze sebe, oproti tomu jak neohroženě se tvářil, neméně než ostatní vyděšený Alfredo Salus junior.
“Já…..“ Zatahala mě s nebývalou odvahou za lem pláště Arlette Tregan.“Ctihodný mistře Carieste, já vás tam odvedu.“ Usmál jsem se na ni a odpověděl : Děkuji Arlette, to bys byla vskutku hodná. Ale…..nezdrží tě to od výuky?“ Arlette šťouchla loktem do vedle stojící Karin a s dojemnou vehemencí zavrtěla hlavou, až se jí jedna z havraních kadeří zachytila v koutku úst. “Ne, Ctihodný. Není to daleko.“ V tu chvíli kdesi vzadu v chodbě vrzly dveře……a zbytek čtveřice se rozprchl, jak když střelíš z praku do hejna vrabčáků.
Podal jsem dívence ruku a ona se jí s posvátnou úctou dotkla, vedouc mě v tom křehkém spojení chodbami v přízemí budovy a zadním traktem kamsi za budovu.
“Je to támhle za rohem, Ctihodný………Ale, tam my nesmíme.“ Ukázala mi asi po půlhodině proplétání se bludištěm chodeb na pootevřené mřížové dveře vedoucí úzkou uličkou v prudkém ohybu někam ven. Došel jsem k vrátkům. Otevřel je. Prošel jimi a zavřel je za senou stejným způsobem jak byly prve.“Děkuji Arlette. Teď už mistra Falraena jistě najdu sám.“ Arlette přikývla a odběhla a já osaměl v temných uličkách, nikoliv však v temnotě. Vydal jsem se tedy chodbou za roh a zde prošel podobnými vrátky, jako byly na začátku mé cesty, jen zakrytými kusem nepříliš čistého hadru.
Ocitl jsem se na nízkými stavbami ohraničeném prostranství o rozloze asi 30x30 stop, které pokrývaly vy vysoké vrstvě dřevěné piliny. Tam……v rohu u zdi jedné z budov se nad něčím skláněl důstojně vyhlížející stařec. Lehce jsem si odkašlal, dávajíc najevo, že zde jsem. V tu chvíli to něco, nad čím se mistr Falraen skláněl, vydalo pronikavý pololidský-polozvířecí, skřek plný děsu.
A mistr Falraen se otočil připraven rozzlobit se na některého ze studentů, porušujícího přísný zákaz. Co ale uviděl, nečekal. V tu chvíli, jako by mu hněvivá slova ztuhla v ústech. Poodstoupil od toho stvoření sedícího v pilinách zdi a já s hrůzou zjistil, že je to člověk. Mladý, docela hezký chlapec. Tedy……zřejmě jim ten nesrozumitelně huhlající, slintající tvor, zjevně neschopný sám se ani postavit, kdysi býval.
Nečekal jsem, až mě ohromený mistr Falraen osloví a ujal jsem se slova sám. “Z vašeho výrazu, mistře Falraene, usuzuji, že nejsem první ze Ctihodných, kterého zde, na půdě univerzity, vidíte, že?“
Profesor zavřel ústa, narovnal se Až teď jsem si uvědomil, jak je ten starý pán vysoký i ve svých letech. Ani já nepatřím zrovna k nejmenším a on mě s přehledem převyšuje o hlavu a půl.
“Ano, Ctihodný Carieste. Byl tu….tak před čtyřmi dny….Ctihodný Mardukas.“ Odpověděl.
“Předpokládal jsem to.“ Pomalu jsem se odhodlal a udělal krok do toho pilinami vysypaného prostranství. Chtěl jsem udělat další, když vtom chlapec, nebo to, co dříve chlapcem bylo, vypískl děsem.
“Ne, nechoďte sem, Ctihodný. Prosím. Treaged se vás bojí. Víte…..on neví, že nejste Ctihodný Mardukas.“ Ozve se úpěnlivý hlas profesora Falraena.
“To je Mardukasova práce?“ Zaplály mé jasně smaragdové oči na okamžik plamenem hněvu.
“Ano, Ctihodný Carieste, ale………chlapec si za to vlastně mohl sám. On Ctihodného Mardukase urazil.“ Vyděsily ty plameny profesora Falraena do té míry, že se bezděčně postavil mezi mě a trosku chlapce, rukama si při tom chráníc obličej. Ale žádný útok nepřišel.
“Já ale nejsem Mardukas, profesore. Mě se nemusíte bát ani vy, ani chudák Treaged.“ Promluvím opět vlídně a plamínky v mých očích se změní v jiskry zlaté záře. “Jak strašnou urážku vyslovil, či učinil ten nebohý hoch, že si zasloužil takový strašný trest?“ Zněl můj dotaz.
“Nic tak strašného neprovedl, Ctihodný Carieste. Jen se pokusil zabránit Ctihodnému Mardukasovi ve vstupu do zkušební síně, probíhala tam právě zkouška jedné ze studentek. Ctihodný Mardukas za to a za sledování zkoušky klíčovou dírkou, shodil chlapce ze schodů. Mě osobně by to bývalo jako trest stačilo, vzhledem k tomu, že poté měl být chlapec podroben Zkoušce snů a vyloučen. Ale Ctihodného Mardukase zřejmě rozzlobilo, že se mu Treaged nepoklonil a neomluvil. Než jsem mohl za chlapce nějak intervenovat stalo se……hm…….tohle.“ A pohladil slintající trosku po vlasech. Chlapec se připlazil blíž a držíc se profesora Falraena za pravou nohu, jako vyděšená opička, bázlivě si mě prohlížel. Byl na něj žalostný pohled.
“A to je měsíc v tomto stavu…..beze změn?“ Položil jsem profesoru Falraenovi otázku téměř vědeckou.
“Těžko říct, Ctihodný, co je teď u něj normální stav. Většinu času se ustrašeně choulí ke stěně támhle v tom rohu.“ V jednom z rohů byla ke stěně přidělána houně a jedna houně položena na pilinách na zemi. “To místo má evidentně rád, uchyluje se tam totiž i když je tu sám a něčeho se bojí. Také tam spí. Někdy mám, Ctihodný Carieste, dojem, že se jeho stav trochu zlepšil. Alespoň tedy poznává některé z profesorského sboru. Ale vždycky jsou to jen letmé záblesky.“ Zatím co profesor mluví. Použiji magie k proscanováni chlapcova mozku.
“Je mi líto, profesore, ten chlapec na tom nebude už nikdy lépe. Během vašeho vyprávění jsem magicky zkontroloval jeho mozek. Ne……Jako vždy, i tentokrát byla destrukce, kterou Mardukas způsobil, dokonalá.“ V zářivě smaragdových očích v mé posmutnělé tváři se smutně přelévají malé, modravé vlnky s čepicí z bílé pěny. “Je v tomto stavu již čtyři dny, říkáte…….Jeho rodina……vědí co se mu přihodilo?“
“Ne, Ctihodný. Ještě jsme je neinformovali. Chlapcův otec je poněkud prchlivé nátury a matka nepevného zdraví. Vyčkáváme se zprávou jak nejdéle to půjde. Byla by to pro ně potupa a tragedie. Možná horší, než chlapcova smrt.“Odpověděl……A já se musel třikrát zhluboka nadechnout a opět vydechnout, než jsem byl schopen působit a znít klidně, zatím co jsem mu oznamoval: “Je jen jediná možnost, profesore Falraene, jak ulehčit trápení chlapci i jeho rodině……Jděte a napište jeho rodičům, že chlapec onemocněl a po krátké těžké nemoci zemřel……dnes.“ Má slova vyvolala v profesorově tváři opět výraz zděšení.
“To nemohu udělat!…..Vždyť Treaged přece žije!“ A poprvé jsem zahlédl v jeho očích, hledících na mě, stejný děs, jako v očích někoho, hledícího do tváře Mardukasovi. Byl to tak strašný pohled, že to mnou hluboce otřáslo. Proto když jsem promluvil, vztáhl jsem ke starému muži zároveň naoranžovělý paprsek světla, který způsobil, že se alespoň trochu zklidnil a vyděšené odmítání ustoupilo racionálnímu myšlení.
“ Víte, profesore Falreane. Treaged, kterého jste znal, kterého znali oni, i všichni ostatní, zemřel už před měsícem. Toto stvoření je pouze lidskou schránkou bez lidského vědomí, ducha i rozumu. A……smrt jej nebude bolet. Postarám se, aby to tak bylo. Uložím jej a ukolébám ke spánku. To jediné pro něj mohu udělat. Zničenou mysl ani holivé světo bílé magie neopraví a nenavrátí ztracenou duši a rozvrácený intelekt……..Běžte, profesore Falreane. Napište, prosím ten dopis…….Já zůstanu s chlapcem. Až do hořkého konce.“ Upoutám pak zbytky chlapcovy pozornosti pamlskem v podobě medového koláčku a zatím co ho zkoumá a jí, profesor tiše odejde.
Když s chlapcem zůstanu konečně sám, přejdu pomalu přes dvorek a posadím se do pohodlné polohy na „jeho“ houni v rohu u stěny. Chlapec mě chvíli pozoruje a pak se opatrně připlazí a natáhne ruku. Vložím nu tedy do dlaně ještě jeden koláček, ale s ním vkládám i kouzlo, které mu po pozření pečiva přivodí ospalost. Kouzlo se nemine účinkem a tak se chlapec za malou chvíli připlazí, lehne si na houni a položí svou hlavu bezelstně do mého klína. Klíží se mu víčka a já jej lehce začnu hladit a výskat ve vlasech. Každé pohlazení, každý dotek, je provázen naoranžovělým světlem. A každý ten magický otek lehce prohlubuje chlapcův spánek a posílá jeho orgánům signály, aby se začaly pomalu vypínat. Netrvá to dlouho a chlapec spící mi s blaženým úsměvem v klíně pomalu přestane dýchat. Vezmu jej jemně do náruče, vstanu a chvíli se soustředím na vyhledání profesora Falraena. Pokud se mi to povede, pořádám jej telepaticky, aby přišel za mnou do Treagedovy ubikace. Počkám na něj a potom spolu chlapce odneseme do pokoje, který byl původně jeho. Umyjeme ho, učešeme a převlékneme do čistých šatů.
Když se pak venku na nádvoří smutně loučím s profesorem Falreanem, spočívá chlapcovo tělo poklidně, jako by spal, na po dlouhé době opět rozestlané posteli v jeho pokoji a já jsem bohatší o informaci, že Mardukas neodešel z univerzity sám….a co víc, že s ním byly dvě dívky – bývalá zdejší studentka a její starší sestra……a že jeli všichni tři na koních. Přese všechen smutek té události ve škole, mě představa Mardukase, jedoucího na koni vskutku pobavila. Vždyť on na koni jezdit neumí……Bojí se koní.
Cesta z Galtmaru pak probíhala spěšně, ale poměrně v klidu až do míst, kde mne do očí i do mysli přímo praštila další vizitka Mardukasovy přítomnosti, v dolíku na jedné z mýtin jsem objevil známky táboření a také boje. Leželo tam několik mrtvých těl mužů s různými druhy sečných, a bodných ran na těle. Krev se ještě nestačila vsáknout, přesto, že těla jsou již chladná a ztuhlá. Všude tu je cítit Mardukasova nedávná přítomnost. Sesedl jsem a začal to místo zkoumat.
Zcela určitě tu byli, Kalzan. A není to tak dlouho. Vidíš? Tadyhle se nedávno vzpínal kůň……..Byli zřejmě napadeni. Jsou tu stopy po třech cizích koních….a..také tomu napovídají ty mrtvoly tam vzadu. Cítím zde magii. Ty také?“ Kalzan v odpověď zafrkala a tichounce zařehtala. “Já vím, taky to cítím……..Někde tu proběhl magický souboj. Jde to tam ze shora. A……Ano, Kalzan, jedním z bojujících byl jistě Mardukas, Temnota jeho magie je odtamtud cítit tak jasně, že bych se odvážil, podle poničení půdy a porostu v místě boje, odhadnout jaká kouzla použil.“ Něco mi tu ale vadí víc než ta temná magie. Něco…….temnějšího, zapovězeného zakázaného. Bolí mě z toho hlava a bodá u srdce
A pak najednou má pravá noha po něčem lehce podklouzne. S obtížemi získám rovnováhu. Abych vzápětí padl téměř v mdlobách k zemi pod náporem odporné síly toho co se skrývalo v trávě v místech, kde jsem uklouzl. V poslední vteřině se veškerými chabými silami zachytím hrušky sedla na Kalzanině hřbetě.“Ten blázen…….Použil nekromancii……..To už je tak zoufalý, že používá zakázané metody……nebezpečné.“ Z posledních sil jsem se vyškrábal do sedla. “Jeď Kalzan, jeď…….Teď už nemůže být daleko. Cítím jeho přítomnost víc a víc každým krokem.“ A klisna se neochotně, pomalu, jakoby se bála, dala do pohybu. Než jsme ale ujeli alespoň pár kroků, další, silnější a prudší vlna zloby a zla z prováděné nekromancie mnou projela jako dýka. Nebýt koncentrace, s níž jsem započal v okamžiku, kdy jsem se zvládl vyškrábat do sedla. Byl bych těď bezmocný, vydán na milost a nemilost komukoliv…..Mardukase nevyjímaje………neboť by mě ta zlá vlna jistě zbavila vědomí.
Takhle mě ten odraz Mardukasova zrůdného, zapovězeného činu, pouze fyzicky oslabil. Vytvářeje si kolem mysli pevný duševní štít, abych jím odrazil útoky případných dalších Mardukasových nekromantických praktik, trochu jsem Kalzan popohnal.
Vzápětí jsem byl málem vyhozen klisnou ze sedla, když jsme vyjeli na malý pahorek a pohlédli dolů, kde vím z dřívějších cest, že stojí polozřícená tvrz , a já v neradostném ohromení příliš prudce vzal klisnu u huby.
Vlastně jsem zvuky boje z dálky zaslechl už při průzkumu tábořiště. Co jsem taky čekal. Kde je on, tam se dříve, či později, vždycky nějaká bitka strhne.“
Opatrně jsem popojel ještě o jeden a půl koňského kroku, sesedl a zůstal stát, sám zde z tvrze neviděn, neboť nás chrání prudce se zvedající ostroh v druhém zákrutu cesty, zato schopen pozorovat odtud celou scénu.
Vím, že tam teď nemohu jít a pokoušet se Mardukase krotit. Obzvláště posílil-li svou magii tou…….nekromancií. Pro světlo Enavalenino! Už jen to slovo zní temně a zapovězeně!
Stojím tedy, bezpečně kryt skalnatým ostrohem, na cestě nad zčásti zborcenou tvrzí a ačkoliv se mi z toho, co vidím dělá notně špatně, pozoruji průběh bitvy tam dole.
Vyčkávám, jako dobrý stratég, na svůj okamžik.

Tvrz

Zastavili jsme se poblíž hájku nedaleko tvrze. Trip odběhl za svým úkolem a Mardukas se na okamžik pohroužil do vzkazu pro Neithé. Mou prací je sledovat okolí a hlídat nám záda a případně i hlavy před nečekaným útokem…to kdyby obyvatelé tvrze byli připravení lépe než bychom očekávali. Nebyli. Zřejmě sami nepředpokládali, že se budou muset ještě bránit. Evidentně se to nestává často, aby doprovod kořisrti zůstal naživu nebo ochotný k protiútoku. Byla by však jen otázka času, než by na nás přišli a rozhodli se dokončit započaté dílo. Ani na obléhání nemáme dost lidí a času. Proto uvítám, když se Ctihodný Mardukas ujme vůdčí role a začne jednat. Moje spokojenost se však rychle zkalí když se z houští vynoří Trip a brzy za ním vylákaná stráž...

Nekromancie není právě ten druh magie, který bych schvalovala. Dokonce ani z trucu nebo přirozeného tíhnutí k revoltě. Pohled, který věnuji Mardukasovi po jeho upozornění na zákaz provozování temné magie, to více než vystihuje. Vzdor a odpor k tomu co se chystá udělat s mužem, kterého přilákal Trip, ve mně vzedme vlnu magie, která, zatím včas ovládnutá mou vůlí, se jen varovně zajiskří ve studených, a náhle tak tvrdých očích. Jak myslíš. Utrousím ledově, aniž bych se obtěžovala artikulovat a ustoupím o několik kroků stranou, s mečem připraveným k boji, ovšem zatím jen v ruce spuštěné podél těla.
Během divadla, které tu před námi Ctihodný Mardukas provede, mám co dělat, abych chvějící se rukou udržela zbraň a chvílemi se musím velmi hlídat, abych s ní mága prostě neproklála. Hrůza, odpor a smrtelná bledost v mé tváři zračí pocity a názory, mísící se v mé mysli, když se mág od své oběti zvedne. Na okamžik se od něj znechuceně odvrátím. Musím se stranou nadechnout čerstvého vzduchu a odtrhnout zrak od té hrozivé scenérie. Když vrátím pozornost k našemu průvodci, zbrocenému krví, zarazím se a hledím na jeho křečovitě zkroucené prsty, napřažené proti mému hrdlu. Zastaví se teprve těsně přede mnou, tak, že mě kovový pach krve zaštípe v nose a na kůži cítím chlad jeho prstů. V tom okamžiku se v mé druhé ruce objeví dýka. Jediný krok navíc a ponořila bych ji do Mardukasova boku. Neudělá jej. Naštěstí včas opanuje démonickou povahu magie, již před chvílí praktikoval a vzpamatuje se. Naštěstí pro nás oba.

Jakmile se Mardukas vzpamatuje a odtáhne ruce od mé šíje, vrátím dýku na místo u opasku. Během těch několika okamžiků, které jsem ji svírala v dlani, se čepel jemně rozzářila bledým bezbarvým světlem, které brzy zase pohaslo. Zatím jsem se s tímto úkazem nesetkala, ale tuším, co jej mohlo způsobit… Přejdu to mlčky, ale hluboko v srdci se usadí semeno strachu. Pokud bude nadále Mardukas používat temnou magii před mýma očima, zatímco já zase začnu ovládat svou moc, nedopadne to dobře…dříve či později se naše zájmy střetnou a pak…bohové suďte.

Koně jsem uvázala v hájku, dál od místa krvavého rituálu, aby se zvířata neděsila a neutrhla, zatímco budeme pryč. Vzhledem k odhodlání Ctihodného mága nepředpokládám, že by bylo na plánu prchání a i kdyby, můžeme prchat třeba tímto směrem. Terén, přestože je místy podmáčený, docela přeje cestování mimo cestu a případné kličkování před naštvanými a přeživšími…eh, co si to namlouvám, jako by je Mardukas mohl v tomto rozpoložení nechat naživu…Potřesu hlavou a nakrčím nos. V žaludku se při vzpomínce na mágovy praktiky zase cosi pohne a tak chvatně odvedu své myšlenky jinam…ačkoliv není moc kam. Když před vámi kráčí dvě zkrvavená těla, z toho jedno mrtvé, nedá se přemýšlet o mnoha jiných věcech…

Mezi tím vzal Trip nohy na ramena a odběhl napřed, takže k tvrzi jsme nakonec vyrazili jen sami dva. Zvolna jsem vykročili z lesíka a slunce zalilo naše postavy laskavou září zlatých paprsků a opřelo se nám do vlasů a zbrojí. Mrtvola a Mardukasův zjev jen poněkud rušily dojem radostného dne a zdravého hněvu, jenž nás poháněl kupředu a zaháněli veškerou iluzi o přátelské návštěvě nebo snadné kořisti. Poslední naděje naivů a nebo největších drsňáků smyl Mardukas, jenž, pokrytý krví a se vzezřením, za které by se nemusel stydět žádný démon, začal vyjednávat...tedy, určovat podmínky. Tedy…naplánoval předání Neithé a bezpečný odchod. Prima, já se postarám o Neithiny věci a koně… jakmile nás dostane dovnitř...
Krátce po tom, co se shlukly temné mraky a jedna z věží praskla a s duněním se rozlomila a částečně sesula, tělo strážce magickou silou přelétne hradbu a s žuchnutím mrtvé váhy, které dolehlo až k našim uším, dopadlo ztěžka na nádvoří. O tomhle bych měla napsat knihu: "Nezapomenutelné cestování se Ctihodným Mardukasem"… Zkřivím tvář do grimasy odporu a pomalu se nadechnu zúženým chřípím nosu. V pevnosti se mezitím začaly ozývat výkřiky a rozkazy. Zdánlivě klidná stavba ožila v přípravách na útok. Budou jistě rádi za návrat "ztraceného kamaráda", jen se obávám, že nás nepochválí za to jak teď vypadá… Co je v plánu teď? Nechat se postřílet před branou? Pozvednu jedno obočí a vzhlédnu k Mardukasovi. Nezdá se, že bych s vývojem situace byla spokojená. Mohli jsme udělat spoustu věcí, které by nás dostaly dovnitř a pomohly nám získat Neithé i jejího koně a věci, které bezpochyby nejsou s ní na jednom místě. Ale teď to vypadá, že pokud nezemřela pod troskami kamenné věže, dostaneme ji po kouskách a to budeme rodičům jen špatně vysvětlovat …Kruci, Mardukasi, na cos myslel? Tahle demonstrace síly je nám k ničemu. Neithé je pořád tam a tihle chlapi už čekají na hradbě jen aby nás postříleli… Můžeš mi říct, jakou má tohle všechno pointu? Zamračím se k mágovi a potřesu netrpělivě hlavou. Evidentně jsem čekala po všech těch rituálech něco praktičtějšího…a efektivnějšího, nikoliv efektního.

Kdesi v pevnosti

Naše rty se již téměř dotkly, když celou tuto jistě romantickou chvilku zkazila tím, že promluvila. Okamžitě ze mě slez a schovej se támhle! Ani jsem si neuvědomil zvuk klíče, hrajícího si se zámkem dveří. Ještě jsem pár okamžiků váhal, nechtělo se mi s touto velmi příjemnou chvilkou tak brzy končit. Vždy jsem o tomto snil, ale byl jsem na to příliš nesmělý a teď to přišlo samo a hned muset zase končit.

Vstal jsem. Ach. Bez zklamaného povzdechu to skutečně nešlo. Zamířil jsem přímo do temného rohu dívčiny cely a přitiskl jsem se ke zdi a jako bych s ní splynul. Těžko by mě tu někdo našel, kdyby nešel na jisto. Aspoň jsem si to myslel. Dívka se svým osobním doprovodem opustili celu a já chtěl vyrazit opatrně za nimi, ale ještě mě zastavila slova, která jsem zaslechl z chodby.
„Pojď sem, sakra, ty potvoro jedna. Nebudeš poslouchat.“ Začal někdo na chodbě nervozně řvát až mi projel mráz po zádech. Snad té krásné dívence neublíží. Rychle jsem opustil roh, abych jí mohl pomoci, ale v tom se ta potvora objevila ve dveřích. Stopu vysoká, původně zřejmě světlá, možná i bílá, nyní již značně špinavá, s velkým červeným srdcem kolem krku. Její krví podlité oči se na mne upnuly a začala se pomalu přibližovat, za pravidelného mávání ohonu. Nemohl jsem si v tu chvíli pomoc a musel jsem se k ní sehnout, abych tohoto na pohled roztomilého psíka podrbal na krčku. Byl jsem za to také po zásluze odměněn, neboť uskočil dozadu a jal se hlasitého pisklavého štěkání, aby mou přítomnost oznámil snad až ve městě. Já blbec. Aby toho nebylo málo, tak kupodivu ani nějací místní nebyly až tak daleko, jak jsem doufal, protože téměř ihned se ve dveřích objevil hromotluk. A já mu na tváři spatřil zajímavou proměnu v grimasách. Nejprve náznak překvapení a zlosti na uštěkaného psíka, později pocit radosti z blížícího se podrceníčka mé maličkosti. Téměř ihned jsem se začal cítil jako velmi, ale opravdu velmi pochroumaný člověk.

Nevím, co mě to napadlo, ale popadl jsem psíka do náruče, zatímco hromotluk postoupil do cely, aby si mě mohl vychutnat, očividně jsem mu strach nijak nenaháněl, popravdě jsem se tomu ani nedivil. Rozkročil se do široka, roztáhl ruce do boků a já dostal tak jedinečnou šanci pozorovat ladně hrající svaly celé jeho postavy. Čtvrcení za živa.
„Borgo si chce hrát.“ Pronesl a učinil krok vpřed. Já na rozdíl od Borga neměl na hrátky vůbec žádnou chuť. Rozběhl jsem se proti němu a před ním se svezl na záda a po vlhkých kamenech zamířil mezi Borgovými nohami ven z cely, vycházelo to super až na detail, že jsem neskončil za Borgem, ale pod ním. Nenapadlo mě nic lepšího, než udeřit Borga tam, kde to muselo i jeho položit. Udeřil jsem a skutečně to na okamžik zafungovalo. Ozvalo se zaúpění a já vyskočil na nohy. Můj nově získaný společník nepřestal ani na chvíli štěkat a s hromotlukovým úpěním to velmi zajímavě rezonovalo. Nyní jsem již nepochyboval, že má přítomnost neujde cizí pozornosti, jak jsem si tak důkladně předem naplánoval.

Schody nahoru stoupaly docela příkře, i když jen kousek. Dorazil jsem k nim a spatřil jsem v půlce dívku se svým doprovodem. Když za sebou uslyšeli štěkot, tak se ke mně obrátili a já jim v ústrety vysunul malé uřvané klubko chlupu a vyrazil přímo mezi ně.
„S prominutím.“ Muži byli na okamžik úžasem paralyzováni. Nechápali, co se děje, ale dobré bylo, že sledovali psíka a ne mne a tak jsem mohl proběhnout. Neopomenul jsem se při té příležitosti velmi mile usmát na dívku, která se tvářila možná ještě překvapeněji. Na nádvoří jsem se rychle rozhlédl a zamířil ke schodům na hradby u průrvy bylo moc živo a hlavně těch luků. Radši skočím na strom. Po zádech mi při té myšlence opět přejel mráz a nebýt takové teplo, tak bych byl jistě brzo nemocný, za celý tento den již toho mrazení bylo více než dost.

Pes?

Ležela jsem na zemi a kámen pode mnou se zdál ještě chladnější než doposud. Vidím jak se ke mě ten muž blíží a ten druhý se rozhlíží. Cítila jak se mi mimoděk napínají svaly v těle. Panika se mě snažila polapit do svých osidel, ale já se nadechla a zatvrdila. Teď nesmím zpanikařit! Dokonce jsem zavřela oči a soustředila se na svůj dech, abych neudělala něco nepředloženého. Muž, který doprovázel toho, který si pro mě přišel se ropzhlížel všude kolem, ale nezdálo se že by si mladého člověka skrytého za dveřmi povšiml. Uf..., pomyslela jsem si sotva mne pronesl dveřmi.

Nelíbilo se mi ležet v jeho náručí, nelíbilo se mi nic z toho co se dělo kolem mě, ale nemohla jsme nic dělat. Předstírání nepohyblivosti bylo lepší, než kdybych se pokoušela chodit a třeba se mi podlomila kolena samou nervozitou...

Sotva jsme prošli dveřmi a ten druhý za námi zavřel cosi pod nohou mého nosiče bolestně vypísklo, až mi se snad na vteřinu zastavilo srdce.

„Do P-Psí a hadí..., Gralle! Nemůžeš si tu zasranou potvoru někde zavřít, když někomu jebeš prdel!“ rozkřikl se až jsem se instinktivně víc přikrčila v jeho náručí a rozechvěla se. Snažím se ovládnout ten třas, zatímco se ostatní přítomní smějí.

„Kde je ten zmetek, kurva?!“ zeptal se ten muž už slabším hlasem a já se odvážila podívat se co že způsobilo takové pozdvižení a zdržení. stačí mi chvilka abych ho zahlédla. Malého bílého pejska s dlouhými chlupy a růžovou pentlí na hlavičce, který se třese u zdi naproti dveřím od mé cely.

„Venku Kalle, kde by byl?“ zachichotal se jeden z bývalých strážců mé cely.

„tohle si ten řiťopich vypije! Borgo! Borgo poď sem, budeš to psisko hlídat. Fragu, zavři toho čokla dovnitř ať se tu neplete! A my dem!“ dal se do rozkazování až mi jde hlava kolem. Obzvlášť v okamžiku když na světlo pochodní vyjde ze stínů oslovený Borgo. Je to hromotluk o tři hlavy vyšší než Kall, jak mu říkají. Má místo rukou tlapy a dostat od něj ránu znamená lehnout si navěky do předem vykopaného hrobu toho, kdo si to s ním rozhází.

Na sucho polknu.

„Borgo, čekat...“, oznámí a jeho oči se lesknou tupě, ale odhodlaně. Začínám být docela ráda že už odsud brzy vypadnu... Drž se človíčku, taky pro tebe někdo přijde...

„No jo...“ Zakabonil se jeden z mužů, pravděpodobně Frag, „Pojď sem, sakra, ty potvoro jedna. Nebudeš poslouchat?!“ Začal na toho pejska, popadl ho za obojek a za ustavičného vyplašeného pištění toho tvora jej surově mrsknul do mé bývalé cely. au... Chudák pejsek,... Takhle s ním zacházet...! Na co vlastně mají zbojníci takového malého pejska...?

Jenže to už mě pronášejí tou zatuchlou, nyní již popraskanou, chodbou směrem ke schodům nahoru odkud cítím svěží vzduch. Přistihnu se že se těším, i když vím že bych se měla stydět a tak... Jen se mi tu kvůli hanbě nechce zůstávat. Ne na takovém místě, i když těžko říct, které zlo je větší. To uvnitř hradeb, nebo to venku...?

Zatřesu hlavou. Jako učednice bych přeci neměla pochybovat o svém mistrovi. „Vztah mezi žákem a mistrem je velice specifický. Od žáka je očekávána a vyžadována pokora, a od učitele zase trpělivost, tolik potřebná pro učení. Mezi učitelem a učedníkem musí být bezmezná důvěra. Sebemenší snítko pochybností pak může zhatit jakoukoliv snahu obou zúčastněných...“, vybavila se mi slova mistra Falraena. Byl to moudrý muž..., pomyslím si smutně... Co asi dělá teď? top co se stalo Treagedovi ho jistě hodně zasáhlo... Už byl velmi starý, jak dlouho ještě může žít když... lépe ani nedomyslet...

Z myšlenek mě vytrhl náhlý rozruch. Psík štěkal, to by nebylo nic divného, je jen logické že štěká a nelíbí se mu tady pokud s ním takhle zacházejí, ale tenhle štěkot se přibližuje...

Otočím hlavu tak abych viděla, ale to už se kolem nás prosmýkl ten človíček s pejskem v náručí následovaný horou masa s mozkem jen o málo výkonnějším než byl je ten psí.

Co se to...? Nevím jestli se mám smát nebo spíš brečet, nevím jestli se víc bojím, nebo mám radost z jeho útěku. Útěku...? Probíhající Borgo smetl na stěnu dva z naší skupinky, muž který nesl mě včas uskočil.

„Poplach! Poplach!“ cítím jak je ten muž napjatý, rozběhl se nahoru po schodech i se mnou...

Vynesl mě na nádvoří. Jen díky mrakům všude nad pevností mě neoslepilo slunce. Nemám teď čas vnímat skličující atmosféru, kterou mraky způsobují, pohledem a celou vůlí pobízím toho človíčka k vyšší rychlosti. Běž, bež, bež...! Jako bych mu snad mohla pomoci...

„Zastřelte ho!“ rozkřikl se Kall, který mě stále drží. Lidé na hradbách jsou však zmatení... Mladík vyběhl po schodech na hradby a běžel kousek po obvodu než se odhodlal ke skoku. Borgo mu byl v těsném závěsu a právě už když mé srdce tlouklo tak hlasitě, že mě ohlušilo, po něm hmátl...

Stalo se to rychle. Mladý lidský muže se odhodlal ke skoku a odrazil se. Sotva si jeho mozek stačil přivyknout pádu, byl zastaven mohutnou tlapou lido-zvířete Borga a vytáhnut za flígr do výšky a otočen aby si hleděli z očí do očí...

Zatajím dech...

Borgo


Borgo měl před očima rudou mlhu. smysl pro něj měla jediná věc. Vztek. Vztek na mladíka, který ho praštil do slabin. Právě se nacházel ve stavu kdy si nedá pokoj, dokud z jeho protivníka nezbude jen mastná krvavá kaše.

Jak běžel chodba duněla a otřásla se. Bylo mu to jedno. Nezáleželo mu na těch dvou co porazil na schodech, nezáleželo mu na nebezpečí za hradbami, nezáleželo mu vůbec na ničem. Jediné co viděl byl prchající klučina s psíkem v náručí a ten spí štěkot ještě více burcoval ten vztek, který ho poháněl.

Nevnímal jak rychle překona vzdálenost přes celé vnitřní nádvoří pevnosti, prostě byl najednou nahoře a chňapl po tom človíčkovi svou velkou rukou. Povedlo se. Chytil jej... Zvedl ho a otočil, aby do něj mohl začít bušit. Mrsknul s ním o zem (vršek hradeb) svou největší silou až dotyčný v kameni zanechal otisk poškozených otlučených zad. Jednou rukou ho okamžitě přimáskl k zemi a druhou rukou chňapl do míst, kde tušil jeho slabiny, které mu hodlal utrhout za bolest, kterou mu způsobil.

Zdálo se to beznadějné, ale pak se z náruče chyceného uvolnil psík a zakousl se borgovi do oněch míst až mohutný muž zavřeštěl, chytil psa, mrsknul jím přes hradby, až pejsek zapištěl, a ustoupil o dva kroky, kde se bolestivě sesul do kolen.

Bandité

Grunt stál na hradbách a čekal. Jeho muži také čekali. Nebylo nic co mohli udělat a ta chvíle se táhla jak mode na lžíci a vzduch zrovna tak houstl... Cítil jak se v něm krev doslova vaří tou nedočkavostí....

A pak se to stalo. Nejprve štěkot a pak už z budovy vyběhl nějaký klouček s Grallovým psem v náručí. Co se to...?

Následně se objevil Borgo rozzuřený k nepříčetnosti. To už Grunt věděl, že jde do tuhého. Jako na potvrzenou se pak vyřítil i Kall s jejich zajatkyní stejně bezvládnou jako před tím, co se jí asi stalo?, a křičel na poplach. to jej přimělo aby procitl z chvilkového překvapení.

„Tak dělejte hovada!“ rozkřikl se. Jeho lidé ale jako by nevěděli po kom mají střílet.

„Fišto!“ odněkud zakřičel Grall a rozběhl se v ústrety neznámému.

A pak už mladík s pejskem a Borgem proběhl kolem a skončil na hradbách...

Divadlo u staré pevnosi pokračuje
Přestože slyším, že Randgríd něco mým směrem říká, ani jí vlastně nevnímám... Jediné, na co nyní jsem schopen myslet je krev... Ta krev, co koluje kolem mě a chrání mne, stejně jako i ta krev, která tak krásně koluje ve všech těch slaboučkých cílech v Pevnosti...
Jen s vypětím všech sil se udržuji na místě... Musím zůstat na místě – celá tato hra je o vznešenosti! Musí mi věřit, že se ovládám, MUSÍM SE OVLÁDAT!!! Pokud přestanou věřit v mou sebekontrolu, Neithé zabijí...

I přesto se ale na mé tváři objeví pobavený výraz, když sleduji (a hlavně poslouchám) paniku, kterou moje „divadlo“ v pevnosti způsobilo... Heh, zdá se, že pokusy mě zabít již vzdali.. Tím lépe...
Jak tak stojím a vyčkávám, co ti „splašení mravenci“, jak mi připadají, udělají, stanu se svědkem zajímavého vystoupení... Na hradby vyběhne nějaký hubený bandita, následovaný hromotlukem, u kterého, zdá se, příroda vyčerpala veškerý potenciál právě do fyzické zdatnosti... Dám hlavu mírně na stranu, jak svýma rudě svítítíma očima sleduji, jak hromotluk popadne hubeňoura... Proboha, on nese PSA!? Hehe, oni se již tolik bojí, že utíkají se svými domácími mazlíčky?
Okolím se rozlehne ďábelský smích, přestože jsem se tentokrát chtěl smát upřímně... Potom se ale zarazím... Moment – tady něco nesedí!!
Zaměřím svou pozornost na toho hubeňoura a ke svému překvapení zjistím, že to není bandita, ale Trip!!
Propána!! Co ten budižkničemu vyvádí!? A kde sebral sakra toho čokla!??
Rozlíceně sleduji nerovný boj, ve kterém Tripovi (byť jen na chvíli) zachrání krk právě malý psík...
Musím mu nějak pomoci... Ale jak? Nemám naději nyní seslat malé cílené kouzlo... Přestože mnou lomcuje vztek, způsobený temnou magií, moje mysl již opět funguje racionálně, jako ostatně vždy, když je tomu třeba...
Náhle mě napadne způsob!

Roztáhnu ruce před sebe v gestu, tolik typickém všem vyvolávačům a na zemi přede mnou se zjeví záhrobně zelený pentagram... Před vyděšenými zraky obránců pevnosti z pentagramu náhle vystřelí podivné stvoření, průhledné, jako by bylo z kouře, ale přesto s jasně patrnými rysy... Namísto hlavy jen lebka, stejně průhledná, jako kápě, která jí obklopuje... Celá bytost je zahalena v rozedraných zbytcích průhledného pláště a přestože má neúměrně dlouhé ruce, nemá nohy, jelikož je nepotřebuje – vznáší se...
V okamžiku jejího zjevení, celým okolím se rozlehne šílený, vřískavý zvuk... Ten zvuk je na tak vysoké frekvenci, že nutí lidi zacpávat si uši, aby jim nepraskla hlava!
Hmm, krásná Spektřička... Vypadá kouzelně, jen kdyby lidé věděli, jak je slabá... Snadno ovládnutelná, ale vzít s sebou do podsvětí může jen jednu duši, více nezmůže...
Tyto myšlenky mi táhnou hlavou, zatímco porážím v mentálním souboji vyvolaného duchodémona...
Vzhledem k její slabé síle, Spektra brzy uzná porážku a podřídí se mým rozkazům...
Právě včas, pomyslím si, porotože si všimnu, že hromotluk se již ze svých zranění oklepal a znovu se chystá vrhnout na otřeseného Tripa...
Širokým okolím se rozlehne můj hlas, když volám: „Vem si ho! Toho hromotluka na hradbách! Leť a odnes jeho duši! Je Tvůj, moje služebnice!!“
V odpověď Spektra opět vydá onen ohlušující, kvílivý křik, když se ohromně rychle vydá k nebohému hromotlukovi...
Ten se jejím směrem podívá a krev mu stuhne v žilách... Neschopen pohybu, v čirém zděšení sleduje blížící se stvoření z jiného světa, které s nelidským kvílením vlétne do jeho těla!! Poslední, co v tomto světě ucítí je nesmírný chlad, který ho prostupuje...
Malou chvíli jeho tělo se Spektřiným splyne, aby ho v zápětí spektra opět opustila... Ale tentokrát není sama! V jejích dlouhých pařátech letí cosi, co připomíná stínový protějšek onoho hromotluka!! Jeho, nyní mrtvé tělo se sesune k zemi, zatímco Spektra ještě několikrát prolétne nad bojištěm, kvílejíc a chlubíc se svou kořistí, než stejně rychle, jako se zjevila, zmizí v Pentagramu...
Další zvuk, který se akorát ozve Pevností je můj hlas:
„Řekl jsem, abyste mi přivedli mou učednici!! Učiňte tak, nebo na vás vyšlu více svých služebníků!!“
Jen tak mimochodem na dálku uchopím Tripovo, strachem a bolestí se třesoucí tělo a jemně ho přenesu přes hradby až k sobě, kde si ho ale nevšímám...

Náhle se ale zarazím! Z dálky, slabě, ale i přesto naprosto jasně ucítím příval opačné magie! A nesmírně silný!!
Zarazím se a potřesu hlavou, když si pro sebe mumlám: „Co to...to není...tak silný?“
Potom se mi ale na tváři vytvoří silný škleb, když dál mumlám: „Ale né, tohle né... Ne opět tenhle šašek!! Co Tu u všech všudy dělá!? A proč se schovává?“
Moje mumlání ale přeruší dění v pevnosti, protože si všimnu, že skutečně na hradby přivedli Neithé, což mě v tuto chvíli zajímá mnohem více, než Cariestes za humny...

Nikdy víc...

Vidím to. Jak Borgo popadl toho lidského, mladíka mrsknul s ním o hradby a nelítostně se na něj vrhl. Jen ten malý pejsek, do teď chráněný pevným objetím mladíka, který se ho rozhodl odsud zachránit, se vrhl v ústrety surovému nepříteli.

Chtěla bych něco udělat. Cokoliv...

Hromotluk pejska odhodil za hradby.

Au..., přivřu oči a bolestně se zakaboním při představě takového pádu.

„Ne! Ne, Fišto! Fišto...!“, volal plačtivě podivně vysokým hlasem jakýsi muž vyklánějící se právě přes hradby kde se zastavil když Borgo konečně dohnal svou kořist.

Borgo se opět zvedl a vrhl se po mladíkovi, který se pokoušel zmátořit.

Uteč! Uteč! UTEČ...! Kéž by mě tak mohl slyšet. Ani si to neuvědomím, ale vymanila jsem se z Kallova náručí a i když mě stále drží, já již stojím na zemi.

A v tom to ucítím. Jako by toho nebylo dost vzduch se nasytil a rozvlnil záhrobním zlem. Cítím zlobu, nenávist, zoufalství a hlad mrtvých, nebo po mrtvých? Ucítím náhlou slabost, když se i kameny rozezní vysokým hrdelním výkřikem té bestie, kterou vzápětí spatřím kroužit nad hradbami. Hlas mého mistra doplňuje tohle celé jako katův bič, který znovu jako už vícekrát dneska, udeřil do mého rozechvělého nitra a způsobil tak na mé duši další šrám.

Nazelenalá průsvitná bytost se vrhla na Borga tak akorát v čas, než mohl mladíka sprovodit ze světa a další výkřiky a kroužení, až je mi z toho všeho na omdlení. ano, ulevilo se mi vidět, že je ten mladík v bezpečí, ale na druhé straně jsem chtěla aby byl v bezpečí protože jsem nechtěla vidět další smrt a teď jsem ji viděla, tedy pokud se fakt, že jeho duše byla vyrvána z těla a odnesena kdoví kam do Elásirovi říše, dá považovat za smrt...

Slzy mi tečou z očí. Ne, kvůli Borgovi, ale proto, že vím že to můj mistr byl strůjcem tohoto zrůdného představení. Cítím lítost, strach. co je proti tomu radost, že je lidský mladík zachráněn a dojetí, že tohle celé udělal první z pěti pro mě? Nic...

A přece si otřu slzy a zhluboka se nadechnu abych zadržela dech a uklidnila se. Další mistrova slova se zmiňují o mě a já jen díky své hrdosti a pěstěnému odhodlání vykouzlím na své tváři povýšený výraz lhostejnosti a podívám se na velitele banditů, jako bych mu chtěla říct: „Vidíte? Nelhala jsem. Přišel si pro mě!“ Jen kdyby to dokázala myslet stejně hrdě jak to má nyní vypadat...

„Kalle! Přiveď jí sem nahoru, rychle!“ Vydal jejich vůdce rozkaz a muž, který mne stále držel za ruce, se jej jal vykonat. Zvláštní, když si uvědomím že mi jejich velitel připadal hrozivý, když jsme ho poprvé uviděla... Teď vypadá skoro k smíchu. Stojí tu, navenek klidně a přece mu na krku vystupují šlachy, obočí má spojené v jednu hustou čáru nad očima, a na tunice má velkou skvrnu od potu. Bojí se... znělo by to líp, kdybych sama neměla obdobný strach. ano, cítím jisté zadostiučinění, kterému se snažím dát přednost, ale to jen než mě vyvedou na hradby. Nevzpírám se. Chci už aby to skončilo, chci už být pryč...

Alespoň jsem si myslela že to chci. Sotva jsem vystoupila na vrchol hradeb, polil mne studený pot a oči se mi rozšířily úžasem a zděšením. Ano, cítila jsem přítomnost zla od mistrova příchodu a pádu věže pevnosti bylo snad všudypřítomné, sama jsem viděla jeden z jeho výtvorů, ale vidět teď přímo mého mistra je šílené...

Vedle Randgríd stojí cosi zahaleného v krvi. Musím zavřít oči a stáhnout se blíže banditovi, který mě přivedl. Dokonce jsme se o něj strachy opřela. Ne... Prosím ne... Cokoliv jiného, ale nedávejte mu mě... Prosím... Třesu se. Možná je to tu hrozné a bandité jsou zlí a kdo ví co by mi provedli, ale já k němu zpátky nechci, nechci k tomu co se z něj stalo, chci se vrátit na akademii, chci aby se mu znovu Treaged posmíval, chci zpátky svůj strohý pokoj a učení, které nejde zvládnout...

Bandité

To co se stalo nikdo nečekal. Stačil jediný přelet té zelené bestie, aby všechny uchopila panika do kleští a nehodlala je pustit. Kryli se za vším možným, dokonce i Grall, který se nebezpečí, ne nebezpečí, chystal rozběhnout z pevnosti ven a najít ztraceného pejska, se krčil k zemi a kryj si hlavu rukama. Grunt se snažil zůstat na místě, ale nešlo to. Zpoza starého dávno nefunkčního katapultu, sledoval jak onen záhrobní tvor vyrval z Borga jeho duši, vláčel ji vzduchem. Díval se na to. Z jeho tváře vymizela barva a moc nechybělo aby z některých jeho lidí strachy nezmizel i život.

Tvor zmizel i s Borgem a zraněný mladík se vzduchem přenesl k démonovi s krvavým štítem, který pronesl druhé ultimátum týkající se jeho učednice.

Grunt se rozhlédl, aby spatřil Kalla s již stojící dívkou, která mu pohled opětovala. Byla bledá, rozhodně bledší než před tím a i na tu dálku působila křečovitě, ale přesto mu vzdorovala pohledem jaksi povýšeně. Musel uznat, že tentokrát se přepočítali a prohráli. Rozkázal svému pobočníkovi, aby ji přivedl. Chtěl ukázat démonovi, že je naživu, pak ješkě kývl na dalšího ze svých mužů.

Péro se krčil za malou zídkou, která původně sloužila jako krytí pro vojáky, kteří pevnost bránili a svůj myslivecký klobouk si tiskl na prsa.

„Ty, přines její věci, dělej!“ rozkázal mu, když viděl jak neochotně kývá hlavou na znamení nesouhlasu, který se ale bojí pronést nahlas.

A tak si Kall s Pérem vyměnili místa, jen Kall se nekrčil, stál za mladou elfkou a držel ji za ruce. Ne, že by to snad bylo zapotřebí. Dívka se nejprve zapotácela a pak se přitiskla ke Kallovi, jako by se bála. Dokonce měla zavřené oči a třásla se jako osika. Grunt vůbec netušil co si o tom má myslet. Co to znamená? Tak je to její mist, nebo není?! Co to na mě ta čubka hraje?! Rozčileně se podrbal na bradě, přičemž se rozhlédl, kde ten Péro je.

Ale co když ne? co když to není její mistr a ona to zjistila až teď? Co když si pro ní vážně přišel démon? Napadlo ho, když viděl Péra zabíhat do trosek budovy. Démon, nebo mistr to je fuk, dáme mu jí a bude! žádná děvka nestojí za naše životy, obzvlášť, když je to ještě elfský kuře. A bylo rozhodnuto.

„Hej! Ty!“ zakřičel na démona z hradeb zcela náhle poznávaje, že ještě neztratil hlas. „Tady máš tu holku! Vidíš?! Nic jí není!“ Sám nevěděl jestli z něj mluví odvaha, nebo strach. „Pošleme jí k vám na vašem koni ale až odejdete támhle na ten kopec!“ ukázal roztřesenou paží na kopec, kde se před malou chvílí zastavil Cariestes, aniž by věděl, že právě ukazuje téměř na dalšího z mágů. Tak kde je ten Péro kurva?!

Na hradbách a za hradbami

Do odrazu to šlo přesně dle plánu, ale když jsem se po odrazu zahoupal ve vzduchu, uchopen velkou tlapou, minimálně dvakrát větší než jsou mé ruce. Zkoušel jsem kopat za vytrvalého štěkání mého nového společníka, ale ničeho jsem tím nedosáhl, jen jistého pohrdavého úsměvu v hromotlukově pohledu. Odměnou mi byl však skutečně let, který jsem měl v plánu, jen trošku v jiné poloze, než jsem chtěl. Ucítil jsem bolestivý náraz do zbytku hradeb a sesul jsem se k zemi, značně otřesen.

Jen periferně jsem postřehl vztahující se tlapy, ale nebyl jsem schopný s tím cokoliv udělat. Co se stalo potom jsem vlastně ani neviděl, schoulil jsem se do klubíčka, jediné, čeho jsem byl schopný. Ani štěkot psíka a následný řev jsem ani moc nevnímal, stále otřesen bezohledným útokem Borga.

Až podivný svíravý pocit, pomalu mi pronikající do mysli, mě donutil pohlédnout k Brogovi. Jeho pohled nepatřil mně, mířil někam z hradeb a připadlo mi to, jako by se snad i třásl a něco mumlal. Mumlal potichu, přesto jsem mu rozuměl.
„Brogo mít strach, Brogo nechce umřít.“

Nechápal jsem, co se to s ním dělo, ještě před chvilkou vypadal, že mě chce roztrhal. Strach mě pohlcoval stále více, cítil jsem, jak mi proniká hlouběji do mysli, nechápal jsem čeho se to bojím. Hromotluka? Proč? Roztřásl jsem se a zavřel oči. Cítil jsem všechnu tu bolest, které jsem se tolik bál, ohlušovala mé smysly, ale nějaká podivná síla mě donutila oči opět otevřít. Znatelně se ochladilo, čekal bych, že se mi bude vznášet pára od úst, ale na to jsem dýchal příliš ztěžka. Hromotlukova hlava se stočila ke mně a já v jeho očích spatřil prosbu o pomoc. Nechápal jsem. Podivná síla mně donutila vzhlédnout z ochozu přímo nad hradby. Až nyní jsem si uvědomil podivné výkřiky, po kterým mi mrazilo na zádech. Podivná průsvitná bytost se přehoupla přes hradby, jako by šlo o pírko, zvednuté větrem, ale její zlověstné oči upřené na Borga bylo to nejděsivější, co jsem kdy spatřil. Chtěl jsem utíkat, ale nemohl jsem se ani pohnout. Hromotluk dal před sebe ruce ve snaze bránit se, ale monstrum jako by se usmálo a přijalo jeho objetí. Zastavilo jen na zlomek vteřiny a pohlédlo zblízka Brogovi z očí do očí. Nasávaje veškerý strach, který hromotluk pociťoval. Pak neuvěřitelně rychle vyrazila vpřed a splynula s hromotlukovým tělem. Borgo ztuhnul jako socha. Ani se nehnul, jen podivné cukání v tváři naznačovalo, že nejde o kámen. A plamen života pomalu pohasínající v očích naznačoval, co se děje.

Monstrum vylétlo z hromotlukova těla, táhnout za sebou jeho jako by mlžnou podobu. Pohled hromotluka, nebo spíš jeho mlžné podoby se nezměnil, očividně příliš nechápal, co se to stalo. Ale to ani já ne. Spektra zastavila a zahleděla se na mne. Její hlad po další duši jsem cítil. Jako by mě nějaké neviditelné paže objaly a přitahovaly k ní. Další rozkaz odněkud zdola mě však zachránil. Váhala, nechtělo se jí od další kořisti, ale poslechla.

Hlava spadla vzad na studené kameny ochozu v podivném uklidňujícím pocitu. Prožité okamžiky byly příliš moc na mou malou dušičku. Oči se konečně mohly zavřít a i hrdlo se uvolnilo a já zhluboka dýchal. Ani jsem si neuvědomil, že pluji vzduchem až tvrdý náraz o zem u nohou Randgríd mě vrátil do reality. Uvolnění celého těla, oproštěného od svazující síly strachu, nezaváhalo a projevilo svůj nesouhlas s prožitými zážitky. Překulil jsem se na břicho, zvedl se na kolena a opřel o ruce, to co následovalo příliš pohledné nebylo, naštěstí má snídaně byla jen malá a tak žaludek toho neměl tolik čeho by se zbavil. Hned mi bylo lépe.

Příjemné okamžiky poležení si vedle čerstvé hromádky bylo docela příjemné. Přežil jsem a ve zdraví. Zaposlouchal jsem se do rozhovoru banditů s mágem poctivě doplňovaného písklavým štěkotem psíka. Nyní mi to připadalo velmi příjemné.

Převalil jsem se na břichu a za značného odporu celého těla, za zvuku praskání v kostech, prochladlých prožitým šokem se mi podařilo zvednout na kolena. Cítil jsem se zmlácen jako pes, který nestihl utéct s chycenou kořistí od vášnivého davu. Ale divoký a trošku i naléhavý štěkot malého psíka, který se mě zastal, mi dodával další a další energii k tomu, abych učinil další tak namáhavý a bolestivý pohyb. Musím. Vstal jsem. Musel jsem se na chvilku opřít o strom a zhluboka dýchat. Soustředil jsem se a krok za krokem jsem se vrávoravě vypravil za svým malým miláčkem. Jako by v tuto chvíli pro mne ani neexistovalo nic jiného, než ten malý tvor. Nedíval jsem se vpravo, vlevo, jen ten štěkot pro mně existoval. Občas se mi chtěly podlomit nohy, ale vždy byla nějaká opora, která mi pomohla v dalším kroku. Neviděl jsem ho, ale slyšet byl více než dost.
„Kde jsi?“ Zašeptal jsem, hlas selhal, věděl jsem, že více teď nedokáže.

Divadlo končí...

Přestože jsem stále vyveden z míry dotykem aury mága, který je mi více než dobře znám, vzhlédnu směrem na hradby, kde spatřím Neithé...
NEITHÉ!! Moje Neithé je v pořádku!! V pořádku!!!
Upřu na ní svůj zrak, ale zděsím se, když od ní vycítím vše, jenom ne vděk...
Co se s ní stalo? Co jí to udělali? Copak mě nepoznává?? Myšlenky mi víří v hlavě, jak uvnitř mého nitra svádí boj dvě strany mého já... Co se děje? Copak nechce zpět ke svému mistrovi? Ona...ona se mě bojí!? Upřu na svou učednici pohled, který je pohledem plným nepopsatelné lítosti a smutku, když si uvědomím, o co jde... To nekromancie... Copak moje touha pomoci jí za každou cenu opět bude odměněna akorát zlem? Proč vždy vše, o co se snažím se obrátí v přesný opak toho, co chci?
Chování Neithé, se kterým jsem nepočítal naprosto změnilo situaci, nad kterou pomalu ztrácím kontrolu... Hlasem, který nyní nezní vůbec výhružně, ale spíše skřípavě a prázdně směrem k Neithé zvolám: „Neithé! Co se stalo? Použil jsem temných praktik, abych měl dost síly Tě vysvobodit, ale jsem to stále já! Já chci jen Tvé dobr...“
...větu mi ovšem není souzeno doříct...

Ve svých emocích, zapomněl jsem udržovat krvavý štít, který z mého těla zmizel... Toho si všiml jeden z banditů a neomylně vystřelil svůj šíp, který si našel cíl v oblasti mého žaludku...
Šílená bolest, která mi projede celým mým tělem je něčím, co jsem nezažil již celé věky! Tato bolest mi ovšem ochromí mysl natolik, že začnu ztrácet kontrolu nad svými činy!
Z posledních sil ještě telekineticky popadnu Neithé a rychle a nešetrně jí mrštím směrem k Tripovi...
Poté ovšem již mou mysl zahalí temnota nesmírné bolesti!

Jelikož moje mysl přestane pracovat, nejsem si vědom pekla, které jsem rozpoutal v pevnosti... Moje zraněné, temnou magií nasáklé tělo reaguje jako smrtelně raněná šelma... Bez ohledu na neekonomičnost, začnu vrhat útočná kouzla různých tříd, stylů i síly na nebohou pevnost s bandity... Po sérii blesků, ohnivých koulí, meteoritů, dračích dechů i toxických mraků se z dříve hrdých zdí stanou rozvaliny a ze staré pevnosti masový hrob...
V okamžiku, kdy mé běsnění skončí, získám opět kontrolu nad sebou, ovšem jen abych zjistil, že klesám na kolena...
Postav se!! Bojuj s tím!! Vyleč se!! Pro všechno na světě DĚLEJ NĚCO!!! Zoufale se snažím svou vůlí přivést své tělo k činnosti, ale marně... Poprvé, za celé věky cítím, že slábnu... Zranění samo o sobě by mě asi za normálních okolností nezahubilo, ale v temném amoku vyčerpal jsem příliš mnoho sil na to, abych si ho byl schopen uzdravit...

Náhle si uvědomím, že Neithé i ostatní se ke mě seběhli... Nevidím je, ačkoliv na ně upírám svůj zrak, ale vím, že zde jsou... Pomoc! Pomozte mi někdo!! CARIESTES!!! Myšlenky, které mi stále ještě v hlavě bují, jsou dostatečně silné na to, aby uvedly do pohybu promodralé rty, které zašeptají slova: „Cariestes! Je...je tady... Volejte ho... Vodu...ne světlo...teď nesmí světlo....Cariestes bude vědět...přiveďte ho sem.....“ Moje slova postupně utichnou, jak se rozhodnu poslední zbytky své energie věnovat udržení svého těla naživu, jelikož vím, že ani Cariestes nedokáže přivést mrtvé zpět k životu...

Zatím, co se u tvrze odehrává ono "divadlo"

Stále velmi silně vnímaje stopy nekromancie, použité Mardukasem, sleduji scénu dole v údolí před sebou se stále větším neklidem.
Tohle nedopadne dobře. ozývá se tichý ale neodbytný hlásek kdesi uvnitř mé, myšlenkami a starostmi vířící, mysli právě ve chvíli, kdy mě přivolání spektry málem srazí z koně silou aury nebezpečně nečisté magie.
Naštěstí se Mardukasovi zdařilo spektru ovládnout dřív, než kromě jím zamýšlené oběti, usmrtila ještě někoho dalšího.
To už nedokážu zůstat v sedle a pouze z této vzdálenosti sledovat situaci u tvrze pouze z pozice nezúčastněného pozorovatele.
Jsem si dobře vědom, že k Mardukasovi se teď nemohu ani přiblížit, aniž bych ohrozil sebe i jeho. Ne s aurou zářící magií světla.
Sesednu tedy a rozhlédnu se po okolí.
Cesta se zde stáčí prudce vpravo, aby vzápětí prudkou levotočivou zatáčkou a poté krátkou rovinkou vyústila na planinu, na níž stojí tvrz.
V jednom úseku, už téměř na planině, prochází cesta nepříliš hustým hájkem několika stromů s hustým keřovitým podrostem.
Ten hájek....to je můj cíl. rozhodnu se rázem. A již přivazuji Kalzan, které se představa, že tu bude ponechána úplně sama a ještě uvázaná, neboť znám její povahu příliš dobře, abych ji nechal bez uvázání, za uzdu k pahýlu čehosi, co zřejmě kdysi bývalo u skály rostoucím stromem.
Přemístit se neslyšně a rychle do onoho hájku a kryt hustým podrostem tam zůstat, aniž bych, pozorujíce, sám byl pozorován jinýma očima, než těma patřícíma uražené a navztekané Kalzan, už nebyl žádný problém.
A tak tam, v tom hájku stojím, lehkým pokrčením v kolenou snižujíce svou výšku na úroveň hustého křoví, jen o něco málo nižšího, než jsem já sám, v poměrně nepohodlné pozici. A vidím a velmi dobře i slyším. co se přede mnou děje.
Vidím vyděšené, zmatkující bandity na pobořených hradbách. V nechápající, zaražené póze strnulou štíhlou, tmavovlasou dívku v mužských šatech, stojící vedle Mardukase. Pobledlou krásnou dívenku, v zoufalství a bezradnosti se choulící ke svému vězniteli...jednomu z banditů. Chlapce, kterého jsem, tehdy na počátku své cesty sem, potkal na úpatí hor, na stezce k Sídlu mágů, jak se právě zdvihá ze země kousek od dívky v mužském oděvu. Mardukase, právě ve chvíli, kdy z něj ve chvíli pohnutí, spadl ten příšerný krvavý štít.
V té chvíli je to opět onen starý Mardukas, když úpěnlivě žádá dívku na hradbách, aby se ho nebála a vysvětluje použití zakázaného druhu magie strachem o ni a touhou pomoci jí. Tohle....to je můj přítel Mardukas.....ne to, čím byl ještě před malou chvílí.
I přes to z něj ale i nadále sálá zbytková energie použité nekromancie a já jsem si stále vědom, že nemohu nyní nijak zasáhnout.
Slyšel jsem i lupnutí tětivy luku, jak kdosi z banditů, ještě před okamžikem vypadajících nadmíru vyděšeně, použil oné zbraně, zřejmě ke střelbě na v tomto okamžiku odkrytý a zranitelný cíl.
Co jsem nespatřil, byl letící šíp, který po krátkém, rychlém letu svůj cíl skutečně zasáhl.
Trvalo jen několik úderů srdce, než jsem si uvědomil, co to bylo za zvuk a kdo byl nejspíš terčem.
Každopádně ledový štít kolem něj vytvořit a zabránit tak šípu v zásahu, už jsem nestačil.
Ve chvíli, kdy projel hrot šípu mému příteli břichem, jako by onu ránu zasadil někdo i mě samotnému.
Zatím co však on, dosud pod vlivem zbytků nekromantické magie, reagoval na zranění s prudkostí a destruktivitou zraněného draka, bijícího kolem sebe v bolestné agonii křídly, tlapami i ocasem a dštícího z posledních sil oheň všude vůkol, já, přemáhajíce bolest sdílenou, přes naše snahy o opak a protesty stále trvajícím souzněním duší, provádím, stále kryt lesním podrostem, jednoduché dechové cvičení, abych bolest zahnal.
Mám teď větší strach o Mardukase, nežli o sebe.
Proto, téměř podvědomě, měním zářivě nazlátlou auru bílé magie pozvolna za lehce namodralou záři aury vodní magie.
Ač je tato činnost vědomou pouze zčásti, není mi během procesu změny umožněno kontrolovat magii v okolí.
Ačkoliv mi tedy předtím neušla přítomnost magie vyšší stezky v míře silou ne nepodobné mé a Mardikasově v dobách našich začátků v tělech obou děvčat a vnímal jsem i letmý dotek Mardukasův, nyní je mi toto vnímání na chvíli odepřeno.
Jen proto neslyším Mardukase v myšlenkách zoufale bojujícího s bolestí a sebezapřením, když se sám pokouší mě přivolat.
Samozřejmě.......Nejraděj bych teď porušil své krytí a odhalil se tím, že tam okamžitě vběhnu.
Ale nemohu.
Ne dokud změna nebude dokončena.
Kdybych tam přiběhl, byť jen se stínem aury bílé magie, více bych mu teď ublížil, než pomohl.
I sobě.

Můj mistr...

Stála jsem na hradbách. Svět se stal podružným, zavřený za hradbou mých očí. Pevná opora loupežníkova těla za mými zády mi jediná bránila zešílet krutým poznáním a strachem... To není pravda... To nemůže být pravda... Tohle není můj mistr, tohle ne... Slzy mi smáčely líce, zatímco vůdce loupežníků promluvil. Ve vzduchu se stále vznášel pach záhrobí a smrti a mě to nešlo pochopit. chtěla jsem utéct, zmizet, zemřít, cokoliv jen abych to nemusela přijmout. Něco ve mě ale tvrdilo že jsme to přece celou dobu tušila že jsem věděla že je krutý a zlý a vybavila se mi slintající troska, která zbyla z Treageda. Jenže tomu nešlo úplně věřit. Uklonil se mi. říkal mi že já jsme jeho učednice a že mu na mě záleží, uzdravil mého koně i mě i když jsem se chovala nezodpovědně, jako nějaké malé dítě.

Nevnímala jsem přesná slova loupežnického hejtmana. Nebyla pro mne důležitá. Já měla svůj vlastní vnitřní spor a boj. Žádná ze stran nemohla zvítězit, nedávalo to smysl. Jak by mohl někdo, být tak dobrý a zároveň tak zlý? A co jsem já?

Jenže mé myšlenky přerušil mistrův hlas. Hlas jehož slova se mi zaryla do duše mocnou silou ohnivého biče.

Prudce jsem otevřela oči a vykročila v před, že jen Kallovo sevření mých paží mi zabránilo, bych snad spadla z hradeb.

„Neithé! Co se stalo? Použil jsem temných praktik, abych měl dost síly Tě vysvobodit, ale jsem to stále já! Já chci jen Tvé dobr...“ Ale copak tomu mohu doopravdy věřit? A chci?

Bandité

Grunt přesně nevěděl jakou odpověď očekává, nebo zda vůbec nějakou. Už-už chtěl kývnout na Kalla aby odvedl tu holku dolů ať už je to monstrum před branami kdokoliv – cokoliv -, ale sotva se Péro i s věcmi objevil na nádvoří pevnosti a kdosi z vlastní iniciativy přichystal mágova koně, „démon“ promluvil. Mluvil už před tím, ale tentokrát to bylo jiné. Mluvil přímo k dívce. Jeho hlas zněl skřípavě, poněkud nuceně a nepřirozeně. Zdálo se, že naléhá...

Grunt se zastavil v půlce pohybu rukou, kterou chtěl dát Kallovi znamení. Náhlá změna protivníkova chování přiměla i netušené tváře, aby vyhlédly ze svých úkrytů.

Mágův krvavý štít opadl. Nejprve se zdálo, že slábne a pak se vytratil docela. Pojednou netušil co dělat. Měl by toho využít? A čeho vlastně? Že mág v černém rouchu před pevností – do teď odhodlám k čemukoliv jen aby dívku získal zpět – nyní považuje za mnohem důležitější než její vydání, ji uklidnit aby se ho nebála? A není to jen nějaký klamný manévr?

A přesně v té chvíli kdosi neváhal, a vypustil ze svého luku šíp...

Deny byl vyděšený k smrti. Byl z celé zbojnické party nejmladší a to jak věkem tak dobou příslušnosti k nim. To co viděl jej zcela ochromilo a to se celý den tak zdárně vyvíjel. Nedokázal se pohnou, natož myslet.ani si neuvědomil, že po celou dobu drží napnutý luk.

A pak to přišlo. Ta náhlá změna. Vykoukl aby se podíval a on tam stál. Jejich nepřítel. Stále v dostřelu, ale krvavá clona kolem jeho těla zmizela. Teď, nebo nikdy..., blesklo mu hlavou. to poslední co se mu v ní stihlo mihnout, než jeho dlouhé hbité pavoučí prsty bolestně pustily tětivu.

Jeho šíp proťal vzduch, jako nůž projede máslem. mladíkovi oči se rozšířily a než kdokoliv stačil vykřiknout, mág se s výkřikem agónie skácel k zemi.

Kdyby jen s výkřikem...

Jakási neviditelná síla uchopila dívku a mrštila s ní z hradeb pryč. Vzduch se nasytil magií a pokud se Deny před tím bál, to co následovalo bylo ještě horší. Nestačil se ani pohnout k útěku. Z hradeb jej smetla a na popel sežehla jedna z ohnivých koulí, následovaná zeleným otráveným oblakem...

V pevnosti nastalo hotové peklo Grunt už nestačil vydat jediný rozkaz. Pohlédl Kallovi do očí, když to s dívkou škublo a je zasypala ničivá kouzla takové síly a intenzity, že v celém prostoru pevnosti neměla šanci přežít ani nevinná malá myš, která nevěda co se děje nahoře objevila kus rozjezeného sýra na jídelním stole. Nestačila si však ani hryznout, než na ni zaútočil jed, žár i kamení z propadajícího se stropu...

Let, pád mistr...

„Né!!!“ chtěla jsem vykřiknout, ale z mých st nevyšel ani hlásek. Mistře, ne! tohle ne...!

Než jsem si stačila uvědomit co se stalo, už jsem letěla vzduchem. Co se to...? Cítila jsem jak se mě dotkla jeho moc, jako neviditelná dlaň mnou mrštila v místa, kudy se právě potácel mladík, který na mne spadl v temné cele. Nešlo to zastavit. Před očima jsem měla stále výjev mistra kácejícího se k zemi, myšlenky vynechávaly, strach byl to jediné co mi zůstalo.

Pomoc! Mistře...! Pomoc...! zavřela jsem oči a pak už jen náraz. V jakémsi pudu sebezáchovy jsem rukama vztaženýma k mladíkovi objala toho človíčka a mrštěna tou velkou silou jej povalila do trávy.

Bolelo to. Měla jsem pocit, že mi náraz vyrazil z plic všechen vzduch. Instinktivně jsem otevřela oči, ale zatmělo se mi...

Všude kolem se snad sám Elásir nastolit svou vládu. Pekelný hluk elektrizující magie a bortící se pevnosti, výkřiky strachu a bolesti. to všechno se ale dělo mimo mě. Mimo svět mého tlakem ohlušeného já a strachem sevřené mysli.

Pomalu se mi začínal vracet zrak. Ležel tam. Ohromený mladý lidský kluk. Krátké černé vlasy měl rozcuchané a rozhozené v trávě, hnědé oči rozšířené. Jeho paže se semkly kolem mých jak se mě snažil zachytit a stále ještě mě držel. náhle jsem si uvědomila že ležím. Ležím na něm tak jako on ležel na mě tam v cele. Napadá mě, že bych mu měla být vděčná, ale nelíbí se mi být u někoho tak blízko a mimo to... Můj mistr...

Rozhlédla jsem a ve tváři zbledla ještě více, jako by má pleť byla jen sníh a nic víc. Dílo zkázy pomalu končilo. V pevnosti dozníval ozvěnou hluk posledních bortících se zdí a Ctihodný Mardukas, první z pěti, ležel na zemi a šíp mu trčel z těla.

Úplně mi zatrnulo. aniž bych věděla proč, jsem se dívala na ten výjev a pramen rudohnědých vlasů mi spadl kol tváře a zakryl ten hrůzný výhled.

Můj mistr... Je zraněný... J-jak... Jak je to možné? copak není První z pěti? Nejmocnější mág světa?Přece ho nemohli tak zranit, ne moc..., vybavilo se mi to. Jak a mě promluvil a jeho štít zmizel. šíp, který neomylně trefil svůj cíl. Němý výkřik a pak cesta vzduchem...

Ne..., kroutím nevěřícně hlavou. Ne..., když si uvědomím že v pevnosti nejspíše už teď nic nežije... Že všichni ti, kterým jsem zaručovala život když mě pustí, kterým ho i můj mistr slíbil... můžou si za to sami. Jejich hejtman byl hlupák a byli to přece oni kdo stříleli!, našeptává mi cosi ve mě, ale i kdyby to byla pravda a ona je, cítím že je mi jich líto. Stejně líto jako mi bylo Treageda když s ním Mardukas skončil. Neithé! Co se stalo? Použil jsem temných praktik, abych měl dost síly Tě vysvobodit, ale jsem to stále já! Já chci jen Tvé dobr.. Znovu cítím na svých tvářích slzy.

Musím tam jít... Musím jít za ním..., úplně jsem zapomněla na mladíka pod s sebou. „M-musím jít za ním...“, zašeptám, ale sotva se chci pohnout, zjišťuji že nemůžu. Tvář se mi zkřivila hněvem. Nikdo a nic nemá právo mi bránit jít ke zraněnému mistrovi.

Vrhla jsme po mladíkovi zlostný pohled: „Pusť mě!“ přikazuji mu.

„N-ne... N-nechoďte tam...“ koktá ten mládenec zcestně.

Ne?! „Jakým právem mi přikazuješ?! Mrzský člověče. Můj mistr je zraněný! Okamžitě mě pusť!“ to už téměř křičím. Ale on se nehýbá. škubnu rukou aby pochopil, ale on se na mě pořád tak dívá, stále zasněněji, otevírá rty...

Na to ani nemysli!, zvedl hlavu a lehce mne políbil. Byl to letmý dotek rtů, hřejivý a vlhký, ale v tuto chvíli dokázal jen popudit můj hněv. Odtáhla jsem se, má dlaň vystřelila jeho směrem až zakončila svou pouť úderem o jeho tvář. Plesklo to až to zaznělo. Zdál se být v šoku. Pustil mě a já vystřelila na nohy jako šíp, zanechávaje ho za s sebou bez jediného dalšího pohledu, jež bych mu věnovala.

Jak si to vůbec mohl dovolit? Takový drzý... ošklivý... člověk...! Inu dobře. Ošklivý není, ale drzý ano a člověk taky. /Políbit mě... Jak jen mohl?! Copak jsem snad nějaká nuzná holka z lidského statku? NE! Nejsem! Jsem učednice Prvního z pěti a dcera šlechtice, mágyně a sestra zaklínačky. NE! Nikdy víc..., rázuji si to velkými kroky směrem k ležícímu Ctihodnému.

Randgríd už se nad ním sklání a kontroluje jeho ránu. Hej... Copak bych u něj neměla být první já? Nemám na to snad právo? Nečeká se to ode mě? Není to má povinnost? Ostatně je má vinna že skončil takto, že jej zasáhli, je to má chyba, protože jsem měla strach a já to teď musím nějak napravit. sestra nemá právo mi vzít příležitost tak učinit. nikdo nemá právo mi to vzít...

A přece neřeknu jediné slovo. Srdce se mi chvěje strachem a nervozitou. Co když už je třeba pozdě? Ne... To by u něj Rangríd tak neklečela.... Srdce mi bije jako o závod...

Konečně jsem u něho. Tělo mocného mága krvácí a chvěje se. Enavalen..., pomyslím na jméno Vládkyně života. Polil mne studený pot.

Mistře... tohle... tohle jsem nechtěla... Přísahám že ne... Oči mé sestry se mne dotkly a pohladily i pálily. Tak bych si přála obejmout ji a plakat, svěřit se vším uvnitř co mne tíží a trápí, jak moc mě tohle mrzí... Ale neudělám to. Mám svou hrdost. Ano, udělala jsem chybu, ale pláčem přeci nic nezpravím a jí jsem si přísaha že už na rameno nikdy plakat nebudu...

Stojím tam, neschopna slova či pohybu, když tu náhle se mistrovo tělo pohnulo. Ochablé rty se pohnuly a tichým hlasem k nám tiše pravil své sdělení...

Cariestes...? Nechápu. Je tady? rozhlédnu se. Vodu? chce vodu? uvědomím si že žádnou nemám. Jaké světlo?, pohlédnu na sestru v němé otázce. Volejte ho, přiveďte ho sem... Ale koho? Cariesta? Ale kde...? A v tom to ucítím. Něco silného. Stejně silného jako má můj mistr, ale přece je to jiné. Odlišné ale nedaleko. Uvědomím si, že to jméno znám. Samozřejmě že ho znám. Znám jména všech mágů z velké pětky i arcimágovo a několika dalších, která jsem slyšela od sestry nebo své matky. No ovšem... Ctihodný Cariestes... Je tady? Ale kde by se tu vzal? Proč ho nevidím, jak ho mám zavolat...? Že bych se mohla zeptat sestry mě ani nenapadne. Jediné co mě zajímá je jak pomoci svému mistrovi. Jeho tělo ochablo. Dýchá, ale sil mu ubývá. Randgríd se snaží zastavit krvácení ale zřejmě se z nějakého důvodu bojí vytáhnout šíp z rány.

Není už čas...

Postavím se. V mé tváři je patrné zoufalství a bezradnost.

Co mám dělat...? Nemám ani na koho volat, když ho nevidím a tož že cítím jeho moc může znamenat že je stále z doslechu. Někoho takového musí být cítit na sto honů... A pak si vzpomenu. vždyť to není až tak dávno, kdy jsem tomu mladému chlapci vyslala žádost aby mi pomohl. Volala jsem o pomoc a on mě slyšel...

„Prosím... Pomoc... Pomozte... Ctihodný, Carieste, prosím... Volá vás, potřebuje vás, prosím... slibuji že už se ho nikdy nebudu bát, ale musíte ho zachránit... Moc mě to mrzí...“ klesnu do kolen. Jsem unavená, vysílená a ustaraná. Všechny své síly jsem dala do toho jediného volání, neboť jsem prosila celou svou bytostí. nechci aby kvůli mě trpěl, i když s mistrem a jeho činy nesouhlasím. Nechci aby kvůli mě kdokoliv trpěl... Ale je v tom i něco víc. Já vím že nemohu dopustit aby zemřel i z jiného důvodu. Je má jediná šance stát se mocnou mágyní a jednoho dne všem dokázat že se ve mě mýlili, je mojí jedinou nadějí, ať už se ho bojím sebevíc...

„Nesmíte umřít... Mrzí mě to... Nesmíte umřít...“, šeptám k mistrovi a aniž bych si to uvědomila dám svou dlaň do té jeho, jako se to nemocným pacientům dělá. Kámen úzkosti na mém srdci je stále velmi těžký. Co když se mi to nepovedlo? Co když nepřijde...? Proč musím být tak neschopná...?

Mardukasovo zranění

Dosud kryt podrostem a soustřeďujíce se na změnu magické aury, viděl jsem a slyšel zkázu, kterou způsobila agonie zraněného mága.
A cítil.
Každý bezhlasý výkřik duše, násilně vytržené z těla, jsem vnímal jako ránu bičem napuštěným alkoholem, každé slabé bolestné zasténání, jako výkřik, žalující na krutost světa, silou hlásné trouby znějící na míle daleko po kraji.
Nakonec mne ze soustředění definitivně vytrhl zpětný ráz zbytkové magie. Čekal jsem mohutnou sílu.....ale zřejmě ne TAK mohutnou. Než jsem, překvapen, stihl posílit svou magickou clonu, vrhla mne ona zpětná vlna, silou běsnícího orkánu, podrostem až téměř k cestě.
Tvrdě jsem u cesty narazil zády na velký balvan.
Tak tvrdě, až to trochu zapraštělo.
Bolelo to. Příšerně. Ale vstal jsem a chvíli se soustředil. Našel jsem zdroj bolesti....a odstranil jej.
A právě ve chvíli, kdy jsem to, kryt teď právě tím balvanem, dokončil a chtěl se, pomalu, opět začít soustředit na změnu prioritní magie ze světla na vodu, uslyšel jsem, naprosto zřetelně, jako kdybych tam stál a dívka na mě mluvila, poplašené, zmatené myšlenky toho děvčete, pro které sem vlastně Mardukas původně šel.
Zmatená dívka přistála, chvíli před počátkem díla zkázy, dost tvrdě v náruči překvapenému mladíkovi, který se tehdy vlastně sám ještě vzpamatovával ze své záchrany. Teď oba chvíli leželi na trávě dobré čtvrt míle ode mě a tehdy jsem právě zachytil ty myšlenky.
Neodolal jsem a sledoval je dál. Dokonce, sám jimi nepozorován a tedy neviděn, jsem si dovolil vystoupit zpoza balvanu, abych na situaci lépe viděl.
V tu chvíli jsem se musel, přes vážnost situace, lehce usmát....Ano....polibky se nekradou. Dívce lze uzmout krátký plachý pohled, jistotu, pokud to situace dovolí. Ale polibek ne. To pak vždycky bolí, mladý příteli. Obzvláště je-li dívka hrdá.....a vyděšená, jako tato. Promlouvám si v duchu, s tím úsměvem na rtech, k právě zpolíčkovanému mládenci, pozorujíce při tom dívčin rychlý únik, když tu mě její myšlenky a v nich smutek a naléhavost připravily o úsměv i o vrozený klid.
Nepotřeboval jsem pak vlastně ani aby mne opravdu zavolala, přesto, že vzápětí se její myšlenky, v naléhavém volání, upnuly právě ke mě.
Opatrně jsem uvolnil svou mysl.
Já vím, děvče. Jsem zde. Pomohu mu. Už se nemusíš bát. Zní vlídná odpověď, kterou jí posílám.
A zároveň svižným krokem jdu směrem k nim. Ke zhroucenému Mardukasovi.
Dříve jsem přijít nemohl. Má magie...magie světla...by ho jen ještě více zraňovala....A jeho zase mne. Teď už k němu ale mohu. Voda mu neublíží. Naopak bude zdrojem jeho uzdravení.Vysvětluji beze slov, zatím co přiklekám k Mardukasovi.
Kontroluji, zda dýchá. Zda mu bije srdce.
"Takhle k němu nemohu." Konstatuji nesporný fakt, že stočeného do klubíčka jej budu špatně léčit. Příliš dlouho se nerozhoduji a vezmu opatrně přítele do náruče. Není ani těžký, ani lehký, ale nad tím teď není čas uvažovat."Pomůžete mi, děvčata? Přeneseme ho tamhle kousek na trávu. Bude třeba mu podložit něčím hlavu. A vytáhnout z rány ten šíp. To mohu udělat pomocí magie, šetrným způsobem Ale jedna z vás, ho bude muset při tom držet, minimálně než magie ztlumí bolest. Možná....spíš raději obě dvě, nevím, jak bude reagovat na bolest, ani na tišící kouzla, když je pod vlivem nekromancie." Říkám, zatím co jej opatrně nesu o kus dál. na místo, kde je tráva podrostlá mechem, trochu delší a hebká.
Tam jej opatrně položím a když se nikdo nemá dost rychle k tomu, aby podal něco pod hlavu, odepnu vlastní černý plášť, obšitý stříbrem vyšívanými ornamentálními znaky, teď zrovna opalizujícími lehce do modra, pečlivě jej složím a podložím jím Mardukasovi hlavu.
Zkontroluji ještě, jsou-li dívky připraveny mága držet a pak přivřu pomalu oči a chvíli se soustředím....koncentruji v sobě magii vody. Poté opět přikleknu k pacientovi ulomím ratiště šípu až u těla a úctyhodným obloukem jej mrštím na sutiny, které zbyly z tvrze osídlené bandity.
Rozepnu Mardukasovi kabátec i košili a odhalím ránu. Není veliká, ale dost krvácí a vězí v ní šíp, z něhož teď je vidět jen malý kousek ratiště.
Položím pak pravou ruku nad ten kousek ratiště šípu, nechám jej obalit namodralou září a pomalu pak ruku odtahuji, sevřenou ve tvaru kleští.
Šíp, dále se obalující namodralou září, pomalu vyjíždí z rány. Když je venku, uvolním se a dovolím si, na okamžik, podržet jej ve vzduchu ve výši svých očí, abych si jej prohlédl.
Když, s notnou úlevou, zjistím, že není tříštivý a zřejmě ani opatřen jedem, Pošlu jej vzduchem, těsně kolem hlavy z políčku se dosud vzpamatovávajícího mladíka, do kmene nejbližšího stromu.
A opět se soustředím a koncentruji v sobě magii. Pociťuji už značnou únavu. Vždyť jen před půldnem jsem osvobodil od bolesti pozemského bytí neklidnou, poraněnou a vystrašenou duši chvějící se trosky toho, co ještě nedávno bývalo hezkým a zřejmě nadějným mladíkem.
Od té doby se stalo....mnohé.
A léčit mága, tak prostoupeného magií, jako je Mardukas, také není nic lehkého. Ani pro někoho, jako já.
Opět vkládám nad ránu dlaň své ruky.....dlaně obou rukou.
Přivřu oči.
Tvář se maličko zkřiví bolestí, jak znavené tělo reaguje na silné proudění magie.
A namodralá záře proudící z mých dlaní rychle zaceluje vnitřní i vnější poranění. Na závěr ještě nechám vytrysknout ze země malý pramínek a omyji jím krev okolo místa, kde ještě před několika vteřinami byla hluboká střelná rána, z níž jsem jen chvilku před tím vytáhl šíp.
Vyčerpán na míru nejvyšší poté ještě stačím říci jen: "Teď musí v klidu spát" Než, zdolán vyčerpáním, klesnu v mdlobách vedle Mardukase.

Dva mágové

Stal se zázrak. Mou mysl, ztýranou všemi dnešními zážitky, pohladila mysl někoho dalšího. Bylo to zvláštní. Skoro, jakoby by se mě ten někdo dotýkal, když ke mě mluvil. Po celém těle jsem ucítila chvění, ale nebyl to strach, který mi kázal se třást, ne... Byl to klid. Klid hlasu druhého z pěti, ubezpečení, že teď už bude všechno dobré, že přijde a pomůže nám... Byl to velmi osobní dotek, silnější než vše co jsem kdy zažila a přeci ne tak úplně nepříjemný.

Vzhlédnu a konečně ho mohu spatřit. Muže v černém rouchu se stříbrnými ornamenty vyšitými po obvodu které, snad je to jen optický klam, září lehce namodralou září.

Snaží se mi, doufám že jen mě, vysvětlovat v myšlenkách cosi o magii světla a vody, ale já tomu vůbec nerozumím a vlastně i kdybych tomu chtěla porozumět pro teď by se mi to stejně nezdařilo. Příliš se bojím o mistra a jsem vyvedena z míry mocí, která zplundrovala pevnost, nemluvě o magickém doteku vědomí druhého z pěti.

To je tedy začátek magické kariéry... Hned první den co stanu učednicí kvůli mě mého mistra někdo smrtelně zraní... Co se asi stane zítra?

Cítím se zoufalá, a jsem schopná jen sledovat jak se druhá mág sklápí nad prvním z pěti. Úkosem pohlédnu na sestru. To je, co, sestřičko?! Jsi šťastná, že jo?! Šťastná, že ho to bolí. Ty ho přece nenávidíš, ne?! Pohrdáš jím a mnou taky!, cítím jak ve mě vře hněv. Je mi úplně jedno jestli to je či není pravda, protože někde uvnitř vím že není nechci nad tím uvažovat. Chci jen někoho obvinit přesně jako to dělají lidé. Obvinit někoho jiného než sebe samu, protože mám dojem že víc viny už prostě neunesu...

Nově příchozí mág cosi řekl ,ale jeho slova nebyla důležitá. vzal mistr a do náruče a já zkřivila tvář do bolestné grimasy, protože jsem viděla bolestné záškuby jeho těla. Zdá se ale, že Ctihodný nese svého kolegu se zarážející něžností a opatrností. Přenesl jej na místo, kde byla vyšší tráva a podložil mu hlavu svým pláštěm. Až nyní si uvědomím že Ctihodný Cariestes má nejen elfí jméno, ale že skutečně je elf.

Najednou mi dojde, že na něj bezradně, vyděšeně a překvapeně civím. Přinutím se zamrkat akorát ve chvíli kdy se podívá na sestru a pak i na mě, jako by něco kontroloval. Jenže já nevím co po mě chce...

„Chyť ho za ruce.“ Řekne mi sestra a já i přes neurčitý hněv, že bych ji měla poslouchat, poslechnu a chytím mistra za ruce a stejně jako Ran chytla jeho nohy, je tisknu k zemi...

Odpusťte mi prosím... Celé je to moje vina..., zavřu oči, protože mám strach, že vidět bolest v jeho tváři by mě přimělo jej pustit. Pojednou mě napadne jestli by nebylo lepší kdyby umřel protože až se uzdraví a vzpamatuje tak mě určitě za tohle všechno potrestá a vzpomínka na Traegeda je tak čerstvá...

Zachvěji se. Mám pocit že mě samotnou bolí bok, jak z něj ctihodný vytahuje šíp. Není to ale můj bok, který krvácí a jímž pulsuje veliká bolest. Třesu se čím dál více jak se šíp sune z rány a je poté odmrštěn. Mistrovo tělo se svíjí a mě to bolí. Ne fyzicky, ale někde uvnitř, na duši to pálí jako rozžhavený pohrabáč.

Pořád se bojím otevřít oči a tak jen poctivě držím, možná až trochu moc křečovitě co největší vahou svého těla, dokud se mistrovo tělo neuklidní a léčba není skončena. Teprve když Ctihodný Cariestes opět promluví, nyní velmi unaveným hlasem, oči opět opatrně a velmi pomalu otevřu abych se přesvědčila že je mistr naživu a všechno bude dobré...

Zdá se, že ano. Mardukasův dech je mělký ale pravidelný. Ošklivá, hluboká rána v jeho boku je zacelená a nikde ani stopa po krvi. Stále se chvěji, ale tentokrát je to úlevou. Je... Bude... bude v pořádku..., ano, bojím se důsledků,ale pro teď... Pro tento okamžik jsme dojatá a plná vděku. možná mě stihne strašlivý trest, ale mistr bude žít a pokud mu na mě záleží alespoň trochu, jak tvrdil, jistě to bude trest z něhož se poučím, byť sebe krutější, ale ne takový, který by mě zničil. Jo... Přece si nevybral učednici jen pro to aby měl z koho vysát rozum, ne...?
Tedy... Ne, že by se mu trochu rozumu navíc nehodilo..., mám přímo až chuť se začít smát. Pohlédnu na druhého z pěti. chci mu poděkovat, ale v tom se skácí k zemi vedle nyní již uzdraveného kolegy a všechna má úleva je rázem ty-tam...

Co se to děje? Copak nemůže být nic alespoň trochu jednoduché...? Co se mu stalo? Bude v pořádku? Přece ho to nezabilo, ne? Slyšela jsem že pokud některý z mágů neuváženě vydá moc sil, může ho to stát život a nevím proč nyní se mi to vybavilo. To nejde... Takhle se přece neumírá, ne? Mágové takhle přece nemohou umřít. Ne, dva nejvyšší... Copak jsem vážně takový postrach aby kolem mě pořád někdo umíral? bezradně a zoufale hledím na dvě bezvládná těla, nevěda co teď. Pevnost je zbořena. Vše uvnitř, v četně původního Mardukasova koně, je mrtvé. Dva vyčerpaní mágové tady leží v bezvědomí ve vzájemné shodě jako největší přátelé a já vůbec nevím co bych měla dělat. Randgríd se postavila. Zřejmě pro to aby vydala nějaké pokyny, ale já mám v hlavě prázdno. Už si ani neuvědomuji že kromě nás je tu ještě ten zloděj polibků, který pro mě přišel do cely a pak bojoval o záchranu malého pejska.

K mým uším dolehne vzdálený štěkot...

Randgríd

Nepoučitelní, malicherní, hrdí a nepřemožitelní..., v duchu vymýšlela všechna možná přízviska pro všechny muže a mágy především, když klečela vedle zraněného Mardukase a všemi svými možnostmi a silami se snažila udržet ho naživu. Ruce měla od krve. Jeho krve... Snažila se zastavit krvácení ale bylo to marné. Mohla použít magii. Věděla, že by ho mohla uzdravit i takhle, ale příliš si navykla obejít se bez ní. Bylo by jen důkazem slabosti a nicotnosti použít těchto metod.

Potlačovaný dar obvykle poklidně dřímal v jejím nitru, ale teď hrozilo že snad exploduje. Cítila Mardukasovu moc, Neithé a její obavy...

Podívala se na sestru, která vypadala opravdu vyděšeně. Stála tam bezradná a zoufalá ve své samotě, kterou si zvolila a Randgríd jen zabolelo u srdce. Přála by si jí utěšit, ale na to teď nebyl čas, prostor ani vhodná chvíle. A pak už se zraněný zmínil o někom dalším. Cariestes? Kde by se tu ten náfuka vzal? elfka se rozhlédla podobně jako její mladší sestra, jen poněkud méněnaléhavě. Nebylo ke komu se upírat. Pravděpodobnost že by se tu právě teď objevil druhý z pěti, byla...

Byla vyvrácena když se právě zmíněný objevil zpoza kopce.

Randgríd mu uvolnila místo věda, že si bude vědět rady lépe než ona sama. Dívala se na své dlaně od krve. Nikdy by si nepomyslela že se stane svědkem něčeho takového. Ani ve snu by mne nenapadlo, že zrovna jeho někdy uvidím takhle… Ze zamyšlení jí vytrhl až hlas mága. Otřela si ruce do trávy a pomohla ctihodnému s jeho kolegou. Neithin pohled zahlédla jen koutkem oka, ale i to stačilo aby jí bodlo u srdce. Stále ve mne vidí jen nepřítele a rivala... Bývala by chtěla něco říct, ale měla dojem m´pocit že by ji sestra stejně neposlouchala. Mimo to bylo potřeba chytit raněného a pomoci mágovy s léčbou. Tedy vlastně jen držet ale už to samo byla vítaná pomoc z jeho strany.

„Chyť ho za ruce.“ Vlastní hlas slyšela jakoby jí ani nepatřil, když přikazovala mladší sestře co má dělat. Zdálo se totiž, že je Neithé zcela v šoku a takových případech bylo zapotřebí odvést její myšlenky k něčemu smysluplnému. Ostatně sama by Mardukase držet nezvládla.

Sestra učinila jak jí řekla a pak už jen obě držely ze všech sil a ponechali práci s léčbou Cariestovi. O mladého lidského poslíčka opodál teď myšlenkami vůbec nezavadila.

Když se pak léčitel svezl k zemi, jediným dotekem zkontrolovala, že je živý a postavila se. Stačil jí jediný pohled na sestru, která k ní upírala oči značně bezradně aby pochopila že je teď jediná kdo si tu zachovává chladnou hlavu.

„Je to jen únava. Budou v pořádku.“ Konstatovala a odvrátila se. Neměla sílu dál se na Neithé dívat. Musela by jí totiž něco říct a to by mohlo všechno jenom zhoršit. Sebrala svůj plášť. Tak a teď můžeme jen čekat a doufat že nepřijdou další potíže..., pomyslela si.

Trip se dopotácel k tomu co po řádění temné magie zbylo z malého lesíka pod pevností a Neithé dál klečela u obou spáčů. Randgríd se vydala kousek zpátky k Josefíně, která na ni čekala stranou vší používané magii. Potřebovala být chvíli sama aby si uspořádala myšlenky. Krom toho bylo zapotřebí prohlédnout okolí a zjistit jestli se třeba poblíž neskrývá ještě něco dalšího co by je mohlo ohrozit.

Její klisna ji přívítala šťouchnutím čumáku a odfrknutím, které jí připomnělo ji samu. Musela se pousmát. Teď když bylo po všem už zase mohla.

„Tak to vidíš, Josefíno, samá magie, magie a takhle to potom dopadá,“ pousmála se a kývla hlavou k ležícím mágům. Přešla až k boku a ladně se s elegancí jí vlastní vyhoupla do sedla. Tady se cítila jako doma. Tady byla ve svém živlu...

„Podívám se po okolí, jestli je vzduch čistej. Zůstaňte tady!“ Zavolala na sestru, ale nečekala na souhlas a vydala se směrem k pevnosti. Když míjela zbytky ohořelých kmenů kde se právě Trip vítal s malým kdysi asi bílým pejskem varovala i jeho: „Vrať se k Neithé a počkej u mágů než se vrátím! Jedu se podívat jaká je situace.“ Oznámila mu a sesedla z klisny. Josefína jí dala jasně najevo, že se jí na to místo nechce. Ani Randgríd se tam moc nechtělo. Zbytková magie sálala z rozteklých kamenných ruin jako strašlivé zřídlo utrpení a bolesti, které jí otevíralo svou náruč. Přesto se ale nezastavila. Měla v plánu se jen přesvědčit, že skutečně nic nepřežilo. Což nepřežilo jak zjistila vzápětí. Vlastně jí na to spáleniště stačil jediný dlouhý pohled...

S otřepáním se otočila a vrátila se k Josefíně. „Ani se nedivím, že jsi tam nechtěla, je tam docela mrtvo.“, řekla jí a ušklíbla se. Vlastně se jí ulevilo že tam nemusí zůstávat dlouho. Naštěstí tam nebylo nic k vidění a tak se mohla vydat dál. Opět se vyhoupla do sedla a tentokrát zamířila kousek dál a stále ve větším a větším kruhu objížděla tábořiště, až zahlédla poklidně stojící vznešenou ryzou klisnu. Bylo to nádherné a osedlané zvíře. Randgríd v ní ihned poznala potenciál, který skýtá svému jezdci a zamířila k ní. Seskočila ze sedla a vydala se k ní. Celou dobu hleděla zvířeti do očí a to se začalo ošívat a podupávat na místě. Na první pohled viděla, že je uvázané a zjevně i proto se mu to nelíbilo.

„Hou, hou, malá...“, klidnila klisnu. Kdyby to nebylo tak dobré zvíře zkusila by se utrhnout trochu trávy a podat jí ho. Jenže tahle klisna se nezdálo, že by se nechala tak snadno zkrotit. Ne, na té směl jezdit jen její jezdec a ten byl bůh ví kde. Ačkoliv když se nad tím tak zamyslela uznala, že nejspíše bude patřit druhému mágovi. Vznešená klisna s takovým sedlem a divokou i rozvážnou povahou a svým vlastním charakterem... To nebyl oř obyčejného bandity. Ohlédla se a zjistila že je odsud docela dobře vidět na místo kde byla Neithé a teď už i ten člověk a jeho pes.

„Tvůj pán tě tu uvázal, viď? Ale neboj se, nic mu není, vidíš? Je támhle,“ ohrnula větve aby tak mohla klisna vidět co viděla sama, „bude v pořádku, jen spí... Teď tě odvážu, ano? Odvážu tě a ty se vrátíš k pánovi, ano?“ blížila se k ryzce a jediným trhnutím povolila uezl provazu, který ji zde poutal. A právě v ten okamžik klisna pocítila volnost, vzepjala se na zadní, zaržála, zadupala kopyty, kývla Rangríd, pohodila hřívou a rozběhla se k provizornímu tábořišti, kde byl i její pán. Randgríd se za ní dívala dokud tam nepřijela. Musela uznat že Cariestes měl alespoNˇco se koní týkalo velmi dobrý vkus a asi i velké štěstí, že získal k sobě takové zvíře. Povzdechla si a pohladila svou Josefínu na uklidněnou. Musela jí dát nějak najevo, že by ji nikdy nevyměnila a to byla pravda. AlespoNˇdokud bude její věrná klisna živá a schopná ji nosit na hřbetě, což by ještě pár let být měla. Znovu nasedla a vyjela na další obhlídku. Ještě jí zbývalo dost velký kus okolí, které musela prohlédnout.

Nakonec se Randrgíd ujistila, že v okruhu tak pěti mil, není nic co by je ohrozilo a i dál se na pohled zdálo, že panuje klid. Potčebovala by víc času na obhlídku ale netroufala si nechat tam sestru jen s tím lidským mladíkem a dvěma mágy v bezvědomí. Mohlo se stát cokoliv a pokud by mělo k něčemu dojít chtěla být u nich...

Má to dvě hlavy, dvě ruce a šest nohou...

Nalézt malého velmi ale opravdu velmi uřvaného psíka problém doopravdy nebylo. Našel by ho jisto jistě i slepý, natož mladík v nejlepší letech, plný sil, jen poněkud hodně rozhozen událostmi nedávnými.

Poklekl jsem u keře, mohutně se chvějícího všemi směry a hlasitě na mě štěkajícího.
„Pišto, Pišto?“ Na okamžik zaváhám. „Vlastně Fišto, klid.“ Jako bych mluvil spíše k sobě, protože plně se věnujíc tomu malému chundelatému dříve bílému klubíčku někde vprostřed keře jako bych se uvolňoval z pout stresu.

Silné, přesto dosti pružné větve keře, poseté ostrými trny se nechtěli svého vězně znát, musel jsem s nimi zápasit několik minut, než jsem se díky kraťoučké dýce probojoval až k vězni.
„Už tě mám, Fišto. Klid.“ Řeknu klidně s lehkým nádechem radosti, nevšímajíc si zakrvácených rukou od četných ranek. Očividně to na pejska zapůsobilo, protože na pár okamžiků umlkl a s lehkým náklonem hlavy se na mne podíval. Jakmile jsem však natáhl ruku, tak opět spustil a zkusil couvnout, ale zřejmě trefil nějaký osten, neboť vypískl a vlastně mi skočil do rukou.

Rychle jsem se narovnal, rychle, ale opatrně, neměl jsem zájem o další to porejpáníčko o ostny keře a za stálého hlazení jsem si Fištu držel v náručí. Už mi bylo dobře. Nebýt to všude okolo tak popálené a jinak zničené magií, mohla to být jisto jistě krásná a romantická chvíle. Mít tedy ještě tu dívku po boku. Upomenul jsem si po jednoduché asociaci na zbytek skupinky.

Vyrazil jsem zpět. Vypálená místa jsem obcházel, ani nevím proč, jako bych podvědomě čekal v daném místě další výbuch magie, nebo snad nějaká pověra. Nevím, nepřemýšlel jsem o tom, neřešil to, jen jsem šel, pomalu, věnujíc se Fištovi. Který pomalu přestával štěkat a začal spíše kňourat, zřejmě mu keř také zanechal nějakou tu bolístku. Věnujíc možná až moc, neboť jsem téměř přehlédl jezdce, jezdkyni..., začali se mi spojovat asociace, jak jsem jí rozpoznával, abych skončil opět u Neithé. Prostě jsme do sebe málem narazili, kdyby nezastavila svou krásnou klisnu.

„Vrať se k Neithé a počkej u mágů než se vrátím! ...“ Pronesla a po krátkém přemlouvání svého oře mě objela a zmizela někde v zadu. Já jí už další pohledy nevěnoval. Už od zmínění dívčina jména jsem jí více nevnímal. Jen ta představa, že mám jít za ní byla velmi lákavá. Nějak jsem jí nemohl dostat z hlavy, ale je fakt, že jsem ani moc nechtěl a dařilo se to pouze, když Fišta opět rozjel svůj štěkot, pokud jsem mu rukou zajel na bolístku.

Krok se o poznání zrychlil, kam jdu jsem věděl, najednou mi ani spálená místa nevadila. Nemít Fištu v ruce, zřejmě bych se i rozběhl. Ale nechtěl jsem ho vytřást. A tak se mi podařilo dostat se k trojici na pár kroků, aníž by mi věnovali pohled. Zastavil jsem sotva na dosah od Neithé a měl jsem tak jedinečnou příležitost jí sledovat, každý její pohyb rukou věnovaný ležícímu mágovi, ale ten tam pro mne jako by ani nebyl. Můj pohled byl pevně upoután k Neithé. Tedy do okamžiku, než si mě všimla a pohlédla na mne.

„Aaaahoj,...“ Tak sucho jsem v krku snad ještě neměl. „...nananašel jsem ho.“ Pozvedl jsem Pištu.

Nad těly dvou mágů

„Je to jen únava. Budou v pořádku.“, slyším sestřin klidný pevný hlas. Doléhá ke mě jakoby z velké dálky. Vím že by mě měl uklidit, ale stále se mi to nedaří. Chtěla bych jí něco říct. Poděkovat, nebo omluvit se za to všechno svou slabost, neznalost a neschopnost, přijmout její útěchu... Ale to ne. Ne. Nepotřebuju tvou útěchu! Nepotřebuju... Jsem dost silná, víš? Možná ještě nezkušená a neznalá spousty věcí, ale já se to neučím. Naučím se to a doženu tě a budu lepší... Jednou budu lepší!¨To že pochybuju že vůbec někdy nějaké jednou bude je už druhá věc. Třesu se strachem, úzkostí a lítostí, ale nic z toho nechci přiznat. Mám na sebe takový vztek...

Abych unikla těkavým myšlenkám, vzala jsem Markukasovu ruku do svých dlaní a něžně a pevně ji svírala v naději, že se probudí brzy. Pohled mi však ze sestry, která se od nás odvrátila padl na druhého z pěti, který mého mistra zachránil za cenu vlastního hlubokého vyčerpání. Vzpomenu si jak rychle přispěchal, jak se mě dotklo jeho vědomí, jak něžně pak Mardukase přenesl a kolik obětoval jeho léčení. Kde se tu vlastně vzal? Jak to, že se dva největší mágové potkali právě tady? A jak o něm Mardukas mohl vědět? Přišel mu na pomoc a jak se o něj staral... Vždyť ho to mohlo zabít...

Z myšlenek mě vytrhlo sestřino volání a já se po Ran instinktivně ohlédla. Akorát nasedala na svého koně. Nechtěla jsem se podřídit její autoritě, ale to co říkala znělo rozumně a já měla oproti tomu hlavu prázdnou. Alespoň po praktické stránce a nějakého konání. I když se mi to nelíbí, musím uznat, že ona přeci jen ví co dělá a dokud to nebudu taky vědět bylo by jen dětsky hloupé se vzpouzet. Přitakám i když už vlastně nemám komu. Sestra na toto gesto nečekala a tak už jen sleduji jak odjíždí...

Náhle se mě dotkla ruka osamění stejně pevná a chladná jako tam v čarodějnické akademii, když jsem tam celé ty roky byla jen sama odkázaná na sebe a svou hrdost, která mi jediná bránila nepropadnout zoufalství a nesbalit se hned po týdnu. Jsem tu sama. Ran odjela zkoumat okolí, oba mágové spí, kdesi štěká pes... Ale já jsem tu sama bdící, osamělá jen se svým zoufalstvím a zlobou.

Znovu ty slzy. Chtějí se mi drát z očí, chtějí mne pokořit, ale to já nechci. Dusím se tichými vzlyky a ze všech sil zadržuji opravdový pláč, i když je ta snaha příšerně vyčerpávající... Nevím jak dlouho mi trvalo než jsem se alespoň trochu vzpamatovala. Najednou mi přijde ten psí štěkot nějak divně hlasitý a mám dojem že na mě visí čísi upřený pohled.

Jakoby se čas zastavil se nadechnu, uvědomím že onen vetřelec je nejspíš někde za mnou a následně, prudce vstanu, otočím se má ruka instinktivně sjede k opasku kde mám obvykle dýku, ale jelikož všechno mé vybavení co jsem měla s sebou skončilo ve víru Mardukasovi magie nemám ani nic jiného na sebe, ani šperky co jsem nosila a bohužel co je nejhorší, nemám ani svou dýku.

Uvědomím si ztrátu a trochu se mi zatočí hlava. Přesto však držím rovnováhu a hledím do tváře cizince, který měl ještě před chvílí tu drzost mi přikazovat a troufale mi ukradl polibek, což cítím sama v sobě, že mu nikdy neodpustím. Jakmile pominula prvotní slabost, došlo mi že jsme tu sami a všude kolem je až nepřirozené ticho.

A pak promluvil. Pozdravil a říkal že ho našel. Ale koho? jakoby mi chtěl dát odpověď pejsek zaštěkal. Jo jasně toho psa...!

„N-n fajn...“, vypravím ze sebe jen obtížně hledajíc slova, která však vzápětí přicházejí sama vinou hněvu, který ze mě potřebuje už stůj co stůj ven. „A co já s tím, hm?! Je to teď už tvůj pes a mě se to vůbec netýká!“ odvrátím se od něj a znovu se posadím k mistrovi vnímajíc třas celého těla a hlavně fakt, že jsem stále ještě podivně zesláblá a vyčerpaná.

„Máme tu počkat, sestra se brzo vrátí a pak ti určitě řekne že si můžeš jít po svých. My budeme pravděpodobně pokračovat v cestě až zítra!“ konstatuji příkře snažíc se mu dát najevo že není jedním z nás a měl by pomalu přemýšlet nad tím jak se co nejdříve vytratit.

Co to říkám hm...? Pomohl mi, neměla bych mu poděkovat?
Co? Děkovat mu?! A za co? Že tě poblíbil? Že tě držel a nechtěl pustit k raněnému mistrovi? Že ti spadl v cele málem na hlavu v hloupém hrdinském gestu, které ani nedokončil?!
Jo, já vím, ale... Pořád ještě vyřídil mistrovi že potřebuju pomoc a... připadám si jako hlupák.
Ani nevíš co je zač?!

Sklopím hlavu a očima provrtávám zem jako bych byla jen nějaký krtek.

„J-jo, no... A-a díky...“, vypravím ze sebe nakonec přiškrceně. „Ne, za ten polibek!“ oddám vzápětí aby si to špatně nevyložil. „Té facky nelituji ani náhodou... Děkuji ti za to, že... Žes předal mistrovi můj vzkaz... Nic víc a nic míň!“ šlehnu po něm nevlídným pohledem ale když tvář opět sklopím k zemi naštvaný výraz v ní se změní na prázdný a nic neříkají. Co mám teď dělat, hm? Tady.. A ještě k tomu s tímhle... to se nemůžete probudit? , pomyslím si směrem k oběma mágům. Nejsem si jistá, že to opravdu chci, ale mám pocit že cokoliv je lepší než sdílet samotu s tímhle člověkem, který mě přivádí do rozpaků a nejistoty už jen svou otravnou přítomností...

S Neithé

Vypadala, že je rozlobená, nevím proč. Jsem jí přece nic neudělal. Odsekla mi Fištu, kterého jsem jí chtěl dát, takový malý krásný psík a ona ho odmítla dříve než jsem jí ho mohl nabídnout.
„No ale je pěkný, ne?“ Pokrčím rameny a pohled mi sjede k zemi, kde hledám nějakou oporu. Vím, že její hněv je oprávněný, to co jsem jí dnes provedl, i když naprosto nechtíc, jako vždy. To přece ne já, to bohové vedou naše kroky.

... můžeš jít po svých... Jak smutně to znělo. Vůbec jsem je nechtěl opustit.
„Jak si přeješ.“ Prohodím se značným náznakem smutku a zklamání. Nejraději bych odešel hned, už jsem se měl k tomu se otočit, obzvláště, když zavládlo takové hrobové ticho.

Snažil jsem se jí pomoc. Ale zřejmě o to nestála. A já si to jen myslel.
Co tu vlastně ještě dělám, už jsem toho zkazil víc než dost, ale myslel jsem to s ní dobře.
Ach jo.
No co, úkol jsem splnil, už tu nemám co pohledávat.

Sklopila hlavu a já se otočil k odchodu. Vím, že ta druhá dívka řekla, že tu mám počkat, ale nic mě tu již nedrželo, ta co mě tu držela o mne nestála a já nikdy nebyl dost velký hrdina a bojovník, abych dobíjel cokoliv nedobytného.

Neudělal jsem však ani jediný krok, který by mou vzdálenost od krásné dívky oddálil. Zastavila mě její další slova. Již mírnější, jako by vztek opadl a jen se jí sevřelo hrdlo, jako mně před malou chvílí. Dokonce když se zmíní o polibku, který mi sama dala, tak zavřu oči a přehraji si celý okamžik znovu... Možná jsem nemusel celý, protože mě najednou zahřála i tvář v místě, kde jsem schytal políček. Ale stejně to za to stálo.

„Snažil jsem se jen pomoc.“ Prohodím v odpověď, více toho radši neříkám, stejně nevím, co bych řekl.

S Tripem

Jakoby mezi námi visela z nicoty postavená skleněná zeď, nebylo tak nějak co si říct. Má slova byla odměřená a ta jeho zklamaná a prázdná. o ticho bylo jako zhmotnělé paže úzkosti. Cosi hrdého ve mě si žádá samotu a cosi jiného, co už jsem skoro zapomněla si žádá spřízněnou duši. Jako by snad právě tenhle mladík měl být někým takovým...

Jak by mohl? Je to jen člověk... zloděj polibků... Žádný člověk mi nemůže nikdy rozumět..., ale je to pravda? Nevím a snažím se aby mi na tom nezáleželo. jenže o tom to není...

Snažil jsem se jen pomoct..., tak prostě to zní. Ano, i já se kolikrát snažím pomoci a jak to dopadá?
Stačí ni jediný pohled na ležící mágy a zbořené zničené místo tam za námi. Na to se však podívám o mnohem kratšeji...

„Jo, jasně...“, vypravím ze sebe stísněně. „Díky...“, zopakuji, aby se snad necítil nedoceněn, ačkoliv vlastně netuším proč by mi na tom mělo záležet. Snad pro to že mě a mou snahu taky nikdo nikdy pořádně neocení, že cokoliv udělám je stejně zbytečné a marné jako to co dělal tady ten člověk.

„Asi máme teď chvíli klidu a času, tak by sis měl odpočinout.“, řeknu pak ještě a nabídnu mu něco málo ze svých zásob. vlastně až teď začínám zjišťovat co nám to Ran koupila na cestu. Přiznávám že mám sama hlad. Ostatně kdo by neměl po něčem takovém?

znovu se podívám na ležící mágy abych na chvíli myslela na něco jiného než stejně uboze vyhlížejícího člověka jako já se cítím.

S Neithé

Ještě chvíli jen tak stojím. Nevím co dělat. Mám odejít, nebo mám zůstat? Nechci odejít, ale neměl bych? Popojdu o pár kroků blíže. Přes sklopenou hlavu té uchvacující dívky se podívám na ležící dvojici. Teď už vypadají docela neškodně, vůbec ne strašně. Obejdu je, stále sledujíc.

Nechám Fištu skákat kolem a zamířím k nedalekým stromům, začnu sbírat větve, některé silnější, některé slabší. Za okamžik se už vracím a pokleknu naproti dívce, půl druhého kroku od ležící dvojice a začnu pomalu rozdělávat oheň.
„Sakr...“ Mokré dřevo se svéhlavě snaží nehořet a to přes mou veškerou snahu, po chvilce poodběhnu a opět přijdu. Tentokráte hrsti plné zdánlivě suchého listí.
„Nevím, jak dlouho tu budou ležet, radši udělám oheň.“ Pronesu hodně potichu a pustím se do dalších pokusů, neúspěšných.
„Je to všechno moc mokré, zkusím najít nějaké břízy.“

Nepodívá se na mne a nepodívá. Sleduji, že má hlavu stále skloněnou. Nulový zájem o mou maličkost. Jak to bolí.

U ohniště

Jen tam stál. Nesedl si. Nepřijal nabízené jídlo. Pejskovi už bylo lépe, přestal si lízat packy a drobné ranky a začal štěkat. Ten muž pak odešel. Ran říkala že by na ní máme počkat, tak se po něm ohlédnu v drobném náznaku že ho zastavím aby nikam nechodil, ale copak jsem ho před chvílí téměř sama neposlala pryč?

Polknu svá případná slova a znovu se podívám na těla dvou mistrů magie společně snící nějaký nadpozemský sen.

Povzdechnu si.

Je to moje chyba. Všechno je to moje chyba..., vezmu do ruky malý kamínek a hodím ho kamsi do dálky před sebe. Nic z toho se nemuselo stát, kdybych... Kdybych... Kdybych dala na doporučení mistra Falraena už po prvním roce, kdy mi říkal že snad Vyšší stezka magie by mohla být pro mě... Odmítla jsem tehdy. Chtěla jsem ukázat rodičům že dokážu jít cestou kterou mi vytyčili, že nejsem jako Ran, že jsem lepší než ona... A kde jsem teď, hm...? Uprostřed ničeho s dvěma nejvyššími mágy, nenáviděnou sestrou a nějakým cizím... Cizím... Kým on vlastně je? Zjevil se tu odnikud, ani pořádně nemluví... Rozhlédnu se a vidím jak se vrací i s kusy dřeva.

V první chvíli mi nedošlo o co mu jde, až když zaklekl a začal připravovat ohnišťáko mi to došlo. Ačkoliv ohnišťátko bych tomu zrovna dvakrát neříkala. Ani nevyhrabal díru, aby se oheň nemohl tak snadno rozšířit, ani neobestavěl ohniště kameny. nic z toho, prostě začal drobné klacíky skládat na sebe.

Pozorně ho sleduji. To vážně myslí, že mu to bude hořet?, Ale nezastavím ho ani mu nebudu jeho snahu vymlouvat. Kdybych já byla na jeho místě, jen by mě naštvalo, kdyby se mi někdo pletl do zamýšlené činnosti, byť by měl ve svých případných radách pravdu. Dokud bych já sama o radu nepožádala, nestála bych o ni. A myslím že on by o tu mou taky nestál. Ostatně kdo by stál o radu nezkušené, mladé elfí šlechtičny, která pohořela u čarodějnických zkoušek a není ještě ani den učednicí u mistra mága...? Nikdo...

Zdá se však, že jeho snaha je marná. Dřevo je vlhké, zřejmě ještě po včerejší bouřce. Zvedl se a někam pospíchá následován věrně svým novým pejskem, který jej hned adoptoval. Pokrčím tedy jen rameny a ponechám jeho snažení. Byť sebe beznadějnějšímu. Proč by měl ten zloděj polibků vůbec zajímat?!, přesně tak. Pro mě není ničím víc...

Ale to už se vrací s hrstí listí. Rozhodně se nedá říct, že by bylo suché, ale není vyloženě promočené. I kdyby se mu to podařilo ten kouř bude vidět na míle daleko... Budeme tady jako terč pro každého dalšího pobudu, co se nás rozhodne zabít, nebo unést...

„Neměl bys nikam chodit.“ Zvednu hlavu od jeho snahy a zadívám se přímo na něho, když už chce zase někam jít. „Stejně to nezapálíš a i kdyby, kouř bude vidět tak daleko, že nás uvidí kde kdo. Budeme tady jako cvičný terč na střelnici a oni...“, pohlédnu úzkostlivě na dva mágy. snad nemluvím o nich moc neuctivě... „Oni teď potřebují klid. Slyšel jsi sestru, ne?!“, nechci na něj být tak přísná, jsem to vlastně víc já než on, komu patří můj přísný akcent.

„Promiň...“, dodám ještě a zase hlavu skloním. „Radši to nech být, byly by z toho jen další problémy...“, Myslím to s ním dobře. I když si to myslet nemusí, no... To už je asi můj úděl, všechno pokazit, všechno zničit...

Cosi zaslechnu. Kopyta koně... Zvednu hlavu a rozhlédnu se jen pro to, abych viděla, že ze směru, kudy před tím přišel druhý z mágů, teď k nám přibíhá kůň. Vlastně kobyla, ale to já nevidím. Přiběhla a zamířila si to hned ke svému ležícímu pánovi. Nyní už je jasné, že patří Ctihodnému Cariestovi. Zastavila se u něj a začala ho olizovat a šťouchat do něj čenichem. V první chvíli mi to přijde směšné tak se pousměji. Ostatně úsměv mi beztak sluší víc než zahleděný nepřítomný pohled jaký jsem předváděla víceméně teď celou dobu, nebo zloba.

„Nech toho...“, vypravím ze sebe, vstanu a zamířím k té klisně. „Tvůj pán potřebuje odpočívat, víš? Měl bys ho nechat spát...“ říkám mírně a klidně. Mluvím přeci ke koni, je to jako když mluvím ke svému Valemianovi. Ostatně není pochyb že tmavá ryzka přede mnou je také velmi vznešené zvíře jako můj Val, který trochu žárlivě zafrkal.

„Klid, Vale, nemusíš žárlit...“řeknu mu a od Cariestovi klisny se přesunu ke svému koni, který naštěstí unikl zkáze v pevnosti narozdíl od Matrdukasova. Jo... opravdu žárlit nemusíš... Ono ostatně až se probudí už asi nebudeš ani mít na koho, víš? Mardukas mě zabije a na tobě pak klidně bude moct jezdit, protože ze mě bude asi něco jako z Trega... otřesu se při té představě jako by si na mě sáhla sama smrt...

U rozvalin

Zatím co se dívka a mladík dohadují nad tím, co nejspíše mělo být pokusem o ohniště, pomalu se vracím z říše snů.
Nejdříve se mi jen lehce zachvějí víčka, poté pomalu, aby světlo přicházelo k očím pozvolna, otevřu oči, pomalu se posadím a stejně tiše a pomalu se pak zdvihnu.
Nemíním rušit proud dívčiných myšlenek, ani rozhovor těch dvou a tak jen stojím a potichu je pozorijíce, čekám až dívka domluví.

Má pravdu. Oheň by jsme tu rozdělávat neměli.

Zatím co navenek se soustředím na dění kolem, má vlastní magie rozprostírá po okolí svou neviditelnou síť, hledajíc zde ve zněti zbytkové magie byť i zrnko něčeho, co by nás mohlo nějak ohrozit.
To místo se mi nelíbilo už předtím, když tvrz ještě stála, a teď se mi líbí ještě méně.
To, co zjišťuji díky rozprostření magie po okolí mi také na klidu moc nepřidá.

Tedy......pokud to, co cítím díky magii, je skutečně to, co si myslím, že to je......hmm......opravdu bychom měli na rozdělávání ohně, nebo táboření zapomenout.


"Neměli bychom tu tábořit." Promluvím tedy a zprvu špatně skrývaný neklid se lehce projeví i v mém hlasu. "Nemuselo by být......není tu bezpečno." Okamžitě opět přebírám kontrolu nad vnějšími projevy znepokojení, které, pevně doufám, pozornosti těch dvou unikly.
"Jsem si vědom, že slečna zaklínačka to tu jistě velmi pečlivě prozkoumala......leč, existuje druh nebezpečí, který v počátcích neodhalíte, nepátráte-li po něm..." Raději se včas zarazím. Přesto, že se navenek už opšt dokonale kontroluji a ani hlas se mi už nechvěje, málem jsem těm mladým tady, díky rozrušení a obavám, které cítím uvnitř, opatřil námět pro paniku.
Tak takhle ne, Carieste. V duchu se za to sám plísním. Co to se mnou je, že dělám najednou takové školácké chyby? Žeby se projevila starost s válkou.....? Nebo o Mardukase....?

Raději přistoupím blíž k těm dvěma a pokusím se hned nabídnout řešení situace.
"Není třeba nic dělat ve spěchu, ale odtud musíme a to co nejdříve.
Pokud smím, navrhoval bych oheň nerozdělávat. Snadněji to upoutá pozornost a to nejen hmotných bytostí.
Nevrhuji počkat, nežli se vrátí slečna zaklínačka z objížďky okolí a mezitím....hmm.....můžeme třeba postavit nosítka pro Mardukase.
Ikdyž už není zraněn a měl by se, snad, každým okamžikem probrat, neměl by být, po velké ztrátě krve, nucen cestovat."

Neradno Geina Loci drážditi...

Poslední, co vnímám je blížící se Cariestes. Moje myšlenky pomalu upadají do strnulosti, jak se soustředím na udržení elementárních funkcí svého těla, nevnímajíc nic okolo...
Snad za pár okamžiků, nebo možná za celý věk, ucítím, jak se po mém těle rozlévá teplo léčivé moci magie vody.
Spolu s přívalem léčivé síly, zmocní se mého nitra podivné uklidnění a já se propadnu do neklidného snění. Moje mysl bloudí mimo sféry i čas. Vidím spoustu obrazů, ale nejsem schopen si je zapamatovat...
Nakonec mě ovšem začne pohlcovat temnota... Na chvilku se snad vylekám, že se blíží konec, ale brzy tuto myšlenku zapudím. Cítím temnotu, tak silnou, tak děsivou....a tak vábivou!
Něco se tu změnilo... Tahle oblast již není...klidná.... Ona žije. Žije svým vlastním životem... Nepřátelským životem... Ještě není nebezpečná, ale bude, velmi brzy bude...

Jen okamžik poté, co přišla k sobě moje mysl, učinila tak i moje tělesná schránka. Začal jsem vnímat dění kolem sebe právě včas na to, abych uslyšel poslední slova Cariestova.
Stále ještě ležící, se zavřenýma očima, řeknu: „Ta nosítka nebudou nutná, CARE...“
Přestože můj hlas je tichý a bez emocí, v posledním slovu je znát příměs smutku, bolesti a hněvu...
Pomalu se posadím a otevřu oči. Moje tvář nese známky únavy, ale jinak již na ní nejsou patrny žádné znaky nekromancie. Snad jen krom několika nových vrásek, které se rozbíhají od koutků očí. Oslnění prudkým světlem na sobě nedávám znát. Jakmile se můj pohled vyjasní, upřu ho na Cariesta se slovy:
„Soumrak hrdinů. Šílenému Mardukasovi se jeho vlastní divadlo vymyká z rukou a padá zasažen. Ovšem Ctihodný CARIESTES opět přijíždí na svém věrném oři, a jako správný hrdina zachrání situaci.“
Uchechnu se v ostrém kontrastu s mrazivostí mého hlasu: „Alespoň tak nějak se to bude říkat v ságách, které jistě budeš rád rozšiřovat, že ano, CARE...“
Ignoruji jeho slova a pokračuji: „V sídle mágů ze mě uděláš zrůdu za to, že popravím studenty, kteří chtěli umučit nevinnou dívku... Zjevně Ti to ale nestačí, a proto mě sleduješ dál, doufajíc v další mou chybu, v další ukázání lidskosti, abys jí opět mohl použít proti mě?“ Rychle se nadechnu a vyprsknu: „Jsi UBOŽÁK, Care, víš to?“
Potom ale poklidněji dodám: „Každopádně ale děkuji, jsem Tvým dlužníkem, i když mi to radost nedělá...“

Další okamžiky protne závan nepřirozeně chladného vzduchu... Tak chladný, že Cariestes sebou zatřese... Zpozoruji to a během vstávání směrem k Carovi, který vypadá ztracen v myšlenkách pronesu: „Neboj, zatím jen hledají cestu sem, ještě nejsou nebezpeční...“

Když Cariestes začne mluvit, jeho slova zdánlivě ignoruji a vydám se směrem ke své učednici, k Neithé... S lehkým úsměvem na tváři k ní přistoupím, a lehce jí pohladím po vlasech, jemně říkajíc: „Doufám, že jsi v pořádku... Bylo toho na Tebe moc, já vím... Neboj, nic Ti nevyčítám...“
Tripa v tuto chvíli naprosto ignoruji a zaměřím svou pozornost opět na Cariesta...

Zmrtvýchvstání po mágovsku

No trošku mě překvapí dívčin názor o zbytečnosti a hlavně nebezpečnosti zapalování ohně, obzvláště v kontrastu s hořícími troskami dřevěné boudy zapálenými ohnivými koulemi mocného Mardukase. Pokud si nás nevšimli doposud, tak teď už to horší nebude. Ale jako slušně vychovaný mladý muž dám na slova dámy a zanechám svou činnost a proměním tak veškerou svou dosavadní činnost pouze v ranní, nebo spíše pozdější rozcvičku, na kterou se díky událostem uplynulým poněkud nedostalo.

O co více se mi zdá zbytečné zabývat se nebezpečností malého ohýnku, o to více mě překvapí, když málem vrazím do vysoké stojící postavy, před chvílí ještě neškodně ležící v trávě. Až mi mráz projel po zádech. Slyšel jsem mnoho vyprávění o tom, jak dopadli ti, co se dotkli mága, někteří zkameněli, někteří se proměnili v prach, někteří se rozplynuli. Já zastavil. To bylo o fous. Odplivl bych si, ale takové neslušné gesto by mohlo vyvolat adekvátní odezvu fyzického typu pro mou maličkost.

No a když i tento všemocný mág potvrdí dívčin názor, tak jen vyseknu hlubokou poklonu ve smyslu „Vaše přání je pro mně rozkazem.“
„Samozřejmě.“ Dokončím úklonu a o krok ustoupím. Hlavně se ho nedotknout. Jen pohlédnu na černý kužel vinoucí se k nebi z trosek hradu.

Dojdu k hromádce mokrého dřeva a snad ještě mokřejšího listí a nohou ho tak trošku rozkopu, aby to vypadalo jako přirozená hromádka a zakryl se tím její původní smysl. Při tom však nemůže chybět Fišta, můj nový ale zdá se plnohodnotný nohsled, který se okamžitě ujal jednoho z klacků a začal se za hlasitého štěkotu, jaký mu klacek v tlamičce dovolil, o něj se mnou přetahovat. No pokud nikdo neviděl ten kouř, tak ten štěkot uslyší určitě. Radši jsem klacek pustil k velkému psímu zklamání. Smutný pohled mě proklál až mě u srdce píchlo a nezbylo mi nic jiného než se sehnout pro jiný a hodit ho pořádný kus ode mne. Smutný psí pohled proťal radostný záblesk a za prudkého mávání ocásku vyrazil vpřed za svou kořistí.

Čekal mě další šok, když jsem se otočil. Už i druhý naprosto mrtvý mág, tu teď běhal jakoby nic. Rychle jsem nadhodil postoj, já tu nejsem a to přestože už vůbec nevypadal tak šíleně šílený, jako když mě ztrhl z hradeb a když se pak jal architektonických úprav hradu. A nahodil jsem ho úspěšně, prohnal se kolem, jako bych tam nebyl a hlavně se mě nedotkl.

Očividně ke mně nikdo už nic neměl, tak jsem pomalu vyrazil za Fištou. Jen jsem po očku mrkl po té spanilé dívce, nyní již plně zabrané do mágova vtírání se.
„Fišto, pojď sem, pojď. Přines.“ Zavolám a písknu. Zaujalo mě, že na písknutí spíše zareagovali oba koně. Pro jistotu jsem pískl ještě jednou se stejným úspěchem. Asi byli vycvičeni reagovat na pískání. No jako všichni. Začal jsem si pískat nějakou písničku, sice lehce falešně, ale když všichni přežili to dění až do teď, toto také přežijí.

V první chvíli jsem měl z probuzení svého přítele snad ještě větší radost, než jeho mladičká žačka. Dokonce jsem se přistihl, že v nestřeženém okamžiku se mi ona radost tzračí ve tváři stejným uvolněným úsměvem, jaký se rozlil na chvíli po tváři té dívky.
Ani můj dlouho nevydržel.
Ačkoliv opět je má tvář neproniknutelná, jako maska prostá emocí, uvnitř jako by mne každé Mardukasovo slovo rvalo nitro s bezohlednou krvelačností drápů zuřící šelmy.
Vím, že to nesmí být vidět na venek, a vím, že má Mardukas právo, se zlobit. Ano příteli, byl jsem krutý a nespravedlivý. Zbytečně krutý.
Nechtěl jsem, ale ublížil jsem....někomu, na kom mi záleží snad.....snad vícnež na mě samotném.
Zasaloužím si to.
Pod palbou nenávistných slov ani já, který bych měl být na jeho hněv zvyklý, nedokážu udržet kamennou tvář a ačkoliv maska melancholické netečnosti je v ní usídlena pevně, oči, které k němu vzhlédly, když se na chvíli utišil, vyzařují ne zlobu, ne uraženost bezbřehé pýchy, která mi jím byla vyčtena. Jen smutek. Smutek hloubky tak nedozírné, až se z něj točí hlava v závrati. Bez hranic, bez břehů......bez konce.
"Zranil jsem tě, příteli." Zní mu v odpověď můj, náhlou slabostí téměř k šepotu ztišený hlas, zvučící tak zřetelně tichým, potlačovaným žalem, za něj samotného, že nemůže být jasnějšího hlasu v širém okolí. "A přijel se ti omluvit. Usmířit se. Ne přilít olelj do ohně sváru." Teď už smutek vyjadřují nejen oči, ikdyž v nich se stále zračí nejjasněji.
Stojím tu teď před ním, v nitru krvácející ze zasazených ran. A jeho pohledu vtělené ublížené zloby, čelím pohledem plným tichého smutku.
"Není tu nikdo, kdo by chtěl toto vyprávět, příteli. Já byl jen nablízku a přijel pomoci příteli - bratrovi v nejvyšší nouzi. Chápu ale, že jsi více než rozhořčen mou přítomností zde a jsem hotov okamžitě odjet, dovolí-li to tvůj i můj stav a budeš-li sei to opravdu přát, až ochladne prevní vlna vzteku.
Nepřijel jsem jako hrdina.
A neodjedu tak." A chvějíc se sotva znatelně opravdu po celém těle, jem z části díky tomu, co sechystá vstoupit na toto již teď nehostinné, neutěšené místo, kde pomalu hyne i tráva pod našima nohama, Jsem hotov okamžitě odjet.

A co mám teď dělat, já?

Mé rozmlouvání s koňmi doplnilo jako kulisa psí štěkání, které záhy utichlo. Jenže to už klid a nepřirozené ticho kolem, protnul hlas. Hlas, tkerý jsem doposavaď slyšela jen jednou. Hlas druhého z pěti…

Prudce jsem na něho pohlédla jak jsem se lekla. Zdál se být znepokpojený, ale není to nic oproti tomu jak se teď cítím já. Jako první věc, padne můj pohled z Cariesta, na stále ležícího Mardukase, jehož víčka již také neklidně těkají. Sotva stačím vnímat slova toho muže. Již není znát a nic nelze vyčíst z jeho tváře. I já se snažím uklidnit. Ačkovli to není zrovna lehké. Nevím co mám dělat. O Ctihodném Cariestovi jsem slyšela mnoho a nic špatného, jen se necítím příliš jistá mám-li stanout před někým, kdo je o tolik výšše postavený, než-li já. Jakoby nestačilo kolik bizardnodních okolností už mi dnešní den nabídl…

Přišel blíž ke mě a mé oči se rozšířily. Vím, že se nesluší zírat na mága a proto zrak ihned vzápětí zase sklopím. ˇříká že musíme pryč. Mluví o nehmotném nebezpečí, které zde na nás může číhat. Nevím přesně o čem mluví, ale nezáleží na tom. Mluví moudře, ikdyž si neumím představit jak se mistr nechává převážet na nostíkách, nemluvě o tom, jak bychom ta nosítka asi chtěli vůbec přepravovat…

Nezeptám se však. Je-li to vůle druhého z pěti, na mých myšlenkách nezáleží by´t by byly sebelogičtější. Pochybuji že by je chtěl slyšet. Nikdo neche slyšet co si myslím…

Ale sotva tato hořká myšlenka protla mou mysl, zaslechla jsem hlas, který děsil, studil, ale I hřál na duši. Mardukas…, ohlédla jsem se a na rtech mi bezděky vykvetl úsměv. Takže bude v pořádku. Nezabila jsem ho. On žije… Moje naděje být NĚKDO žije…! co na tom že říká, že nosítka nebudou nutná. I Kdyby tomu bylo jinak, nezáleží na tom, protože, on žije a zdá se, že bude v pořádku.

Kdybych na tom nebyla tak jak jsem po psychické stránce, jistě bych postřehla zvláštní nádech mágova hlasu při vyslovení zkratky jména druhého z pěti. Varoval by mě jeho hlas, stihla bych ustoupit, či jinak stáhnou své nyní zcela otevřené vědomí…

Konečně mistr otevřel oči a mé oči se rozzářili. Kdyby to nebylo podmoji I jeho úroveň, zaklekla bych k němu s nejvřelejšími slovy omluvy a obav o jeho zdraví. Jenže tak neučiním. V čas se zadržím. Ne, pro takové výlevy není rozhodně vhodná doba ani prostředí. Nechci se ukáízat jako slabá. Pro něco si mě přeci vybral, nemohu poskvrnit jeho mínění o mě. Ne po tom co se stalo v pevnosti. Ale copak to šlo? Nebát se…?

Jenže úsměv, který zakryla hrdá maska s nachem studu a pokory náhle zamrzne při dalších slovech mého mistra. Chlad jeho hlasu, hořká slova, která mi nedávají smysl. Jakoby se zarputile snažil vyvolat spor s druhým z mágů. Co to dělá…? Nechápu… Dokonce na něho téměř křičí, že je ubožák… Ale vždyť mu zachránil život… Copak by mu neměl spíš poděkovat? Mám taky křičet, když mi někdo pomůže? Vzpomenu si jak za mnou ten človíček spadl do cely a jak jsem se k němu chovala. Ve stínu tohoto jsem se však zachovala ještě velmi slušně. Dokonce i to jak jsem na něj vyjela po tom jak mi ukradl polibek nebylo ničím proti tomuto…

Stojím tam na pokraji zděšení a jen fakt, že mi nebylo dovoleno odejít mi brání v pokusu o úprk. Vychování a má hrdost, která mi velí čekat až na mě dojde řada a čelit následkům svých činů.

Jakoby mu však slovy neublížil více než tisícem nožů, Mardukas vyjádří díky. On, první z pěti, ten který povolal spektru z hlubin podsvětí a z Trega udělal slintající trosku vyjádřil, I když nijak srdečně, svůj vděk…

Ulevilo se mi. Ze srdce mi spadl kámen větší než Norinská katedrála Pána nebes. Ulevilo se mi dokonce víc, než když jsem viděla, že Mardukas žije… Poprvé od našeho setkání ze zachoval jako člověk…

Zachvěji se. vzduch se zavlnil čímsi nadpřirozeným a mé uvolnění je rázem ten-tam. Konečně můj mistr vstal a co udělal? Šel ke mně… cítím jak se celáchvěju, ale silou vůle držím ten třas uvnitř svého srdce. Nechci aby mě mistr viděl rozechvělou. Ne teď. Bojím se jak by mohl zareagovat, kdyby se mu snad začalo zdát, že nedosahuji jeho očekávání…

Dotkl se mě. Na ten kratičký okamžik jsme musela zavřít oči a děkovala bohům že mám tvář skloněnou a on to tak nemůže spatřit. Není i je mi příjemný jeho chladný vážný dotek. Přesto však jemný, téměř otcovský, ačkolvi si nepamatuji kdy mě můj vlastní otec kdy naposledy pohladil po vlasech. Nyní rozcuchaných a špinavých vlasech…

Jeho slova. Slova teplá, jako pouštní vítr, který tak snadno přechází v bouři. Hřejí mě a já cítím jak se přestávám třást. Teprve nyní se odvážím vzhlédnout s vděčností, nevyslovitelnou a nepopsatelnou. On mě nezabije… Nezabije mě a chápe… Říká že toho na mě bylo moc, nezlobí se… On se nezlobí… Záleží mu na mě… Přeci jen mu na mě záleží, ale je… Je to vůbec možné…? Nevím zda se smím odvážit doufat, že mu nejsem lhostejná. Připadám si zde navíc, jakoyby mezi oběma mágy bylo něco víc, něco co nedokážu pochopit…

Ostatně Cariestův pohled mi to potvrdí.

"Zranil jsem tě, příteli.", říká jen. Příteli…? Copak je to možné…? To je totiž to poslední co by mě napadlo, I když když si vzpomenou s jakou něžností Mardukase Cariestes léčil, mám dojem, že sem nepatřím a že ať řekne dál cokoliv, mé uši jsou ty poslední které by to měly slyšet. Čím jsou oproti tomuto mé neshody se sestrou…?

Jeho slova ať sebelépe ovládá svůj hlas sebou nesou příběh. Příběh o bolesti, přátelství a zoufalé snaze o něco nedosažitelného. Hotoví se odjet. Jeho klisna zafrkala a pohled jí padl k Valemianovi. Ten pohodil hlavou v jakési odpovědi, které rozumí jen ona. A co tu dělám já? Stojím a koukám…

“Ctihodný…“, vyhrkla jsem tedy z náhlého popudu. Něco, ať to bylo cokoliv mi říkalo že nesmí odjet. Ne takto…

Zastavil se a ohlédl. Bylo to zvláštní. O tolik mocnější a velmi pohledný elf se na mě díval. Cítial jsem jak se mi chvějí kolena. Celá má mysl mi nadávala, že co dělám je hloupost a to tedy rozhodně byla, ale nešlo to zastavit.

“Smím Vám také vyjádřit svůj vděk, za záchranu mého mistra?“, zeptám se tedy tiše, leč odhodlaně. Ani vlastně nevím jak to hodlám udělat. Ostatně můj jindy pečlivě kontrolovaný hlas mne nyní zklamal a zněl spíše jako hlas ustrašené holčičky, než hrdé učednice velkého Mardukase. Jak já se nenávidím…!

U rozvalin

Hlas, který způsobil, že jsem s zastavil po prvním kroku a pomalu se otočil po jeho zvuku nepatřil Mardukasovi.
Byl to vlídný, tichý hlas mladičké elfky. Mardukasovy mladé žačky.
Přetékal upřímnou, vlídnou vděčností. Ale z jeho hlouby jsem lehce zacítil nejistotu, nesmělost a zmatení.
Otočil jsem se a pozdvihl k dívce svůj zrak, plný smaragdové hloubky bezbřehého smutku.
"Vděčnosti není třeba, slečno. To já bych měl vyjádřit vděk vám.
Za to, že, ač to s ním někdy není snadné, byla jste s Mardukasem, když potřeboval, aby s ním někdo byl." Zněla má odpověď, během níž jsem se pokusil opět sklopit zrak.
Ne dost rychle.
V mém pravém oku se, nehlídán dostatečně pečlivě, uvolníl z bezbřehého smutku malý třpytivý střípek a v podobě velké lesklé kapky se usídlil v koutku oka.
Než jsem si to stačil uvědomit, skanula ta slza na mou pravou tvář a nenásledována další slzou, zanechala po sobě na kůži mé tváře po démantech se lesknoucí, mokrou cestičku.
Ta dívka ji spatřila.
Tu slzu......Jedinou.
První a zároveň poslední z možné záplavy.
Nešlo tomu už zabránit.
"Spíše bych se vám měl omluvit. Za nás oba.
Byla jste totiž nechtěně svědkyní toho, jak obvykle končí naše setkání." Tichý povzdech v mém hlase je jediným znakem, jak se teď asi cítím, neboť na tváři mi už zase sídlí ona neproniknutelná maska.
"Bylo to jen letmé protnutí mé a vaší cesty. Když te´d opustím vaši společnost, za krátký čas zapomenete na elfa, který nebyl vítán." A opět se chystám pokračovat v cestě...

Tragičtí přátelé a návštěva zpoza závoje

Zatímco laskám rukou vlasy své učednice, na které mi s každým dalším okamžikem záleží více a více, Cariestes začne mluvit...
Jeho slova způsobí, že svůj pohyb zastavím a stáhnu svou ruku zpět...

Přiteli? Stále mě tak nazýváš? Po tom všem, co jsi mi provedl? Tvář mi zkřiví hněv, který ale postupně mizí, jak Cariestes dokončuje svá slova...
Počkat – Ty, Ty chceš odejít!? Proč? Nesmíš odejít!! Sakra Ty zatracenej paličáku zastav se!! Já NECHCI abys odešel!! STŮJ – PŘIKAZUJI TI STŮJ!!!
Přestože v myšlenkách skoro křičím, dávám si velice záležet, aby nikdo (ani Cariestes) nepoznal, co si ve skrytu duše myslím. Slabost, kterou pro mě znamená Cariestes se nikdy nikdo nesmí dozvědět – takové jsou alespoň moje názory...

A tak nastává tragická situace – přestože to ani jeden nechceme, opět dochází k našemu odloučení. K odloučení starých přátel, kteří jsou příliš rozdílní na to, aby spolu mohli žít, ale příliš spjatí, aby se mohli od sebe odloučit...
A zrovna v okamžiku, kdy se již zdá, že další naše setkání skončí pro oba tragédií, ozve se nesmělý hlas mé učednice...

V první chvíli se po jejím oslovení otočíme oba dva – jak já, tak Cariestes. Oba jsme zvyklí užívat oslovení Ctihodný, ale já brzy zjistím, že tentokrát bylo určeno mému starému příteli...
Rychle se odvrátím zpět, aby nebylo znát úlevu, která se mi rozhostila po obličeji. Ještě neodejde! Zlatá Neithé!!

Jakmile ovšem uslyším Cariestova slova, má tvář se opět zakaboní...
Se mnou není lehké být!? SE MNOU!? To ON je přeci k nevydržení!! Jak se naparuje, jak každému staví na obdiv svou krásu i své schopnosti!!
Už se chystám k výbuchu, když mou pozornost upoutá pohyb...

Ten pohyb není něco, co by se dalo zachytit běžnými smysly... Je to pohyb za závojem, ale nebezpečně blízko za závojem... Jsem jediný z přítomných, kdo ho může zaznamenat, protože jen mág, mající praxi v užívání tvorů zpoza závoje, může cítit dění na jeho okraji. Na okraji, který právě obyčejně má být prázdný...
Najednou mi Cariestova další slova jen letmo probíhají hlavou, zatímco celé mé vědomí je upnuto do končin, o kterých většina živých bytostí na našem světě nemá ani tušení...

Zrovna když Cariestes promluví, prudce napřáhnu ruku, která se obalí mrtvolně zeleným světlem! Okolím se ozve zlostné syčení, doprovázené mým vrčením: „Tak Ty bys chtěl k nám, Ty malej skrčku, jo? To by se Ti tak líbilo, že jo!? Noo, tak póójď, pomůžu Ti, ale buď si jist, že tu budeš kratší dobu, než by sis přál!“

Jakmile domluvím, v mé ruce se zhmotní jakási stínová postava, která je jakoby obalena nazelenalým světlem. Svíjí se v mé ruce a zoufale se snaží vyhnout očnímu kontaktu se mnou, ale zdá se, že je němá. Nakonec se mi podaří podívat se upřeně do dvou temnějších míst uprostřed přízračné hlavy, ve kterých se nacházejí oči...

Na několik okamžiků oba ztuhneme a moje oči začnou temně rudě žhnout... Velice krátce na to se duch začne zběsile třást a jeho integrita slábnout! Okamžik na to z ducha zbydou jen chomáše mlhy, které se rozplynou kolem mé ruky...

Setřu si ze své kápě jinovatku, která se mi tam utvořila a podívám se na ostatní, kteří mě nehnutě sledují...
Jelikož se nikomu nechce protrhnout ticho, promluvím jako první: „To byl zvěd. Přijde jich víc... Možná teď, možná za hodinu, možná až zítra... Ale přijdou. Měli bychom jít dál – k rodičům Neithé, jak jsme původně plánovali...“
Na chviličku se odmlčím, než dodám: „Jsi fakt schopen cesty Care? Nechci, abys nás zdržoval...“
Poslední otázka je zdánlivě urážlivá, jelikož Cariestes je ten poslední, kdo by nás mohl zdržovat. Ale jiným způsobem jsem své přání, aby s námi pokračoval vyslovit neuměl, i když bych vlastně chtěl...

Stále ještě u rozvalin, tentokrát i s nezvanou návštěvou

Ještě jsem nestačil ani dokončit svůj proslov na rozloučenou, když jsem v okolí zaznamenal malý ale prudký nárůst temné energie a v ten samý čas zaznamenal koutkem oka neuvěžitelně rychlý pohyb Mardukasovy paže.
A v tu chvíli jsem pochopil, že neodejdu.
Nemohu.
Nemohu je teď opustit. Teď ne.
Ikdyž......Mardukas měl pravdu. Pořád se mu pletu do života. Možná bybh měl jít.
Prostě odejít a nechat ho, ať si vlastní problémy řeší sám, tak, jak to má být. Jak by to mělo být....
Ale, v rozporu s myšlenkami, honícími se mi hlavou a přes svá slova značící loučení, se nakonec neotočím a nejdu pryč, jak jsem měl původně v plánu.
Namísto toho tu stojím a hledím, ač mi to co vidím a cítím, způsobuje v nitru nepředstavitelně krutou bolest, jak Mardukas používá temné kouzlo na jakousi stínovou bytost, jíž pevně svírá v natažené ruce.
Tvor se zuřivě svíjí a vydávajíce zvuky ne nepodobné zvukům uloveného hada, zoufale bojujícího o holý život, se urpitně, leč marně, vyhýbá odudovému pohledu do planoucích očí svého tríznitele.
Kupodivu mi toho tvora není vůbec líto.
Není to živá bytost.
Je to stvůra odkudsi ze zásvětí.
Malá stvůra, ale stále stvůra. Temné stvoření, které na tento svět nepatří.
Když se pak, pod vlivem Nardukasova zraku tvor doslova rozplyne, přistihnu se dokonce, že jsem si téměř oddechl.
Vzápětí ten výjev Mardukas přejde krátkým vysvě+tlujícím proslovem, jímž zároveň ostatní popohání k balení a odchodu.
Ne, nemyslím si, že všechno je zas v pořádku.
To není.
Stále je tu to, co se vytvořilo na místě použití tak velké ničivé, temné síly, jakou použil můj přítel ve své bolestné agonii.
Přesto.......přesvědčen, že když si Mardukas poradil s tím tvorem, poradí si i dále nejlépe sám, se opět pdvrátím a.....
Udělal jsem sotva dva kroky, když mne Mardukas oslovil.
Mluví sice tak, aby ostatní náhodou nepojali podezření, že i on si vlastně přeje, abych zůstal, ale mne tím nemůže zmást.
Chtšl jsem mu odpovědět něčím smížlivým. Jenže mé vlastní myšlenky mě nabádají: Hraje divadlo? Dobrá, chce to mít bez emocí. Ukaž mu, že i ty to tak umíš.
A já se je rozhodnu poslechnout.
Alespoň pro tuto chvíli.
"Na mě, se rozhodně čekat nebude, Mardukasi. NA MĚ NE." Odpovím mu tedy v podobném duchu.
Ale vnitřně se již obrňuji na cestu společně s ním.

Mistrovo rozhodnutí...



Mág se na mě otočil. že tentýž pohybu učinil i můj mistr, jsem nezaregistrovala. Jeho slova mě však matou. Ano, slyšela jsem, že Ctihodný Cariestes je laskavý, vlastně úplný opak toho, co se k mým uším doneslo o Ctihodném Mardukasovi. Ale ohle nejsu slova laskavého muže. To jsou slova zoufalého bratra, který ví že přišel pozdě aby mohl pomoci, když bylo třeba. Potřeboval aby s ním někdo byl? Copak to jde pochopit? Byla jsem možná lecos, ale rozhodně ne ten, koho potřeboval. Já ho nevyléčila, naopak. Můj strach ho málem přivedl do hrobu, byl by hloupý, kdyby děkoval za toto, tedy poduk nejsou nepřátelé a na to nevypadjí leč mi připadá že ve sporu jistě. V nějakém dlouhém, táhlém sporu, který nedokážou vyřešit, jen odložit na příště...



A právě o to jakoby se přesně tEď Caristes snažil. Odložit řešení na později a odjet. Omlouvá se a za krátký čas zapomenete na elfa, který nebyl vítán. - Nebyl vítán?!



"Byl jste víc než vítán, Ctihodný, zachránil jste mu život...", chtěla bych říct, ale nemohu.



Polila mě studená sprcha a mé nitro se stáhlo strachem. Musím ustoupit zpátky, když mistrova ruka vystřelila kamsi před nás a zachytila bytost, která tu do te´d nebyla. Alespoň bych bývala přísahala že tu nic takového není.



Je to jen stín, ale z toho stínu sálá chlad a line pach záhrobí a smrti. Musím polknout a motá se mi hlava. Ještě krok zpátky... Dva...

Nevímám co První z pěti říká té bytosti, vidím jen jak se zmítá a tak zavřu oči. Na vnitřní straně víček mám však jako vypálený cejch pohled na Treagedovo zlomení, jak se mu tvář křivila bolestí, oči rozšířené hrůzou, koutky úst mu zacukaly a pak krev a...

A konec...



Stínová bytost se rozpadla v prach stejně jako se Treaged skácel k zemi s myslí jež byla méně než mysl uslintaného štěněte.



Třesu se. Nemohu otevřít, nemohu je nechat zavřené.

Ne... Ne, prosím už ne... Já už nechci...Klesnu do kolen a svěsím hlavu, padnu na všechny čtyři.

Dost...!, chce se mi křičet, ale nemohu popadnout dech.



A pak ho uslyším.

hlas mého mistra. Jasný, věcný a rázný a v mé hlavě se vyrojí ten tichý hlásek mé hrdosti a ctižádosti společně s hlasem dobrého vychování, a oba mluví společnou řečí, když mi říkají: "Musíš vstát. Ctihodný řekl že musíte jít. Víš co to znamená, musíš jít. slovo ctihodného je zákon. Musíš jít..., vzhlédnu když uslyším elfův hlas, který následoval ten mistrův. Jistě... Na něj se čekat nebude... A na mě taky... NA MĚ TAKY NE...!!!, zvednu se z posledních sil, načež se mi znovu zamotá hlava vyčerpáním. Tolik věcí co se stalo, to už je na jeden den příliš.



A pak si to uvědomím...



"Nemůžeme... Nemůžeme jet...", vypravím ze sebe a chytím se za hlavu. "Randgríd řekla, že tu musíme zůstat... Musíme... Musíme počkat až se vrátí, nemůžeme... Nemůžeme jet bez ní..." nikdy bych neřekla že něco takového opravdu řeknu. Přece svou sestru nenávidím, ne? Neříkala jsem si snad ještě před chvílí, že by bylo nejlepší, kdyby si šla svou cestou a nejela s námi?



"A Vy... Váš kůň padl, mistře... Tam v pevnosti... Jak... Jak chcete jet...?", klesnu zpět na zem a sednu si. Nemůžu už stát. Nemůžu...



Randgríd.



Jezdila ve stále se zvětšujících kruzích kolem dokola a pevnost byla středem všech těch kruhů. Přesto jak svým elfím vytrénovaným zrakem pozorovala okolí, hledaje v něm jakékoliv známky nebezpečí, myšlenkami byla tam, kde zanechala svou sestru. Jak může být tak paličatá…, napadlo ji. Vypadala docela vyděšená a zoufalá…, vzpomněla si na její pohled. Tohle vůbec není dobrý…



Věděla, že má sestra talent pro vyšší stezku. Vždycky to věděla, ale že si ji vybral za učednici právě Mardukas nepovažovala za nejlepší řešení. Myslela, že by se měla Neithé naučit postavit se na vlastní nohy, ale teď to vypadalo, že to je to poslední k čemu dostane příležitost.



Na druhé straně musela uznat, že v jednu chvíli, tam v boji a potom když šli pro Neithé do pevnosti, jí přítomnost toho “nabubřelého páprdy“ až tak nevadila. I díky němu nemusela v boji použít magii proti renegátovi z řad mágů. Jistě, že nesouhlasila s použitím nekromancie, ale věděla že starého psa novým kouskům nenaučíš… V té chvíli by se mu do cesty postavil jen naprostý hlupák a šílenec toužící po smrti. Ovšem její špatný pocit, byť čistější a jasnější myšlení, nijak neeliminovalo.



A pak se zastavila a naposledy se rozhlédla. Všude panovalo ticho a až nepřirozený klid. V té chvíli pochopila, že její znepokojení nepochází jen od myšlenek na sestru, která se před ní uzavřela a které neví jak pomoci. Ten pocit byl ze všeho toho kolem. Tedy spíše z ničeho…



Neslyšela žádné ptáky. Místní vlahý větřík ustal a už jí nehladil na tvářích, jako ještě před chvílí. Srdce se jí rozbušilo, ale díky tréninku nemělo vliv na její pečlivě kontrolovaný dech. Nevěděla úplně co se děje, ale jedno jí bylo zcela jasné. Musíme pryč! Proti tomuhle nám můj meč nepomůže.



Mohla by použít magii aby to prozkoumala. Mohla by ji použít na obranu… Ale to nechtěla. Ne pokud bude jakákoliv jiná možnost…



“Jedeme!”, pobídla Josefínu a spěšně se vracela k místu, kde zanechala svou sestru, toho lidského mládence a dva mágy v bezvědomí. Dva mágy, kteří už ovšem v bezvědomí nebyli. Zastavila se nedaleko pevnosti a měla dobrý výhled na celou situaci.



Trip



Fišta poodběhl a začal klacík rvát na kusy, jakoby to byl jeho největší nepřítel z všech a blížícího se nového pána si vlastně skoro nevšiml. Až na poslední chvílí zvedl hlavičku s čeníškem a podíval se na něj. Klacek ho už nezajímal. To něco jiného upoutalo jeho spí smysly. Něco co nahánělo husí kůži jako kvílení té spektry před tím. Ostatně teď slyšel jiné kvílení.



”Haw-hauuuu….”, zapištěl vysokým hláskem a přiběhl k tripovi, kterému se začal krčit bojácně u nohou.



”Copak se děje, co…?”, vzal ho mladý zloděj do náručí a klidnil hlazením. Nikdy neviděl nic čeho by se musel pejsek bát. Nic kromě dvou mágů, kteří zůstali za ním přesně tam, kde je nechal.



Ohlédl se aby se o tom přesvědčil a vypadalo to, že se jeden z nich hodlá rozloučit a odejít. Ne že by mu to vadilo. Vlastně by byl nejraději aby zmizeli oba a on tu mohl zůstat jen s tou slečnou, kterou stále nedokázal vytěsnit ze své hlavy od chvíle, kdy ucítil v mysli její naléhavé volání…



Jenže se nezdálo, že by ona v něm nacházela stejné zalíbení jako on v ní.



Míg se opět zastavil a pak se Tripovi náhle zježili vlasy a chloupky na zátylku, když viděl, že se prvnímu z mužů v černé róbě, cosi zmítá v rukou.



”Vlastně bych tu neměl být, víš…?”, zašeptal k sobě a Fištovi. ”Arcimágův vzkaz jsem předal, měl bych si jít po svých…” Jo, přesně to bych měl… Vzpomněl si, že mu totéž vlastně řekla i ta elfí slečna s rudohnědými vlasy. Vzal pejska a rozhodl se vrátit k ostatním, vzít si své věci a jít, pokud ho tedy někdo z nich nezastaví. Doufal, že ano. Byl by nesmírně vděčný, kdyby to někdo udělal, kdyby to udělala ta dívka…



Randgríd



Viděla dva mágy a sestru. Dva koně a toho lidského mládence s chvějícím se pejskem v náručí jak se k nim vrací. To není dobrý… , pochopila okamžitě. Že byli mágové v pořádku viděla už na tu dálku, ale to neměla zrovna na mysli. I když trochu určitě. Stále ještě jí setkání s takovými jako byli oni stavělo do situací v nichž se ocitala velice nerada.Už jen samotná přítomnost nějakého mága v ní probouzela skrytou stránku jí samotné a to byl vždycky velký boj o nadvládu. Nebála se toho však. Strach byl nepřípustný. Rozhodně bylo nepřípustné , aby jí ovládl.



Vyjela směrem k nim a v duchu rozebírala situaci. Ona měla Josefínu. Neithé Valemiana. Cariestes svou ryzou klisnu. Ovšem Mardukas o svého oře přišel a ohledně toho lidského mladíka, ani nevěděla jestli nějakého někdy měl. Musíme pryč. Rychle. Nemůžeme se zdržovat s těmi, kdo jdou pěšky. Tady Mardukasovi koně neseženeme. Vracet se do Galtmaru taky nebude nejlepší nápad, za pár dní už bychom tudy nemuseli projet. Musíme jet dál… Takže dva koně posnesou dva jezdce. Jela bych s Mardukasem, ale Josefína na sebe nenechá vlézt nikoho tak nasáklého magií, jako je on. Bude muset jet buď s Cariestem, nebo s Neithé. Toho člověka si vezmu do sedla já. Nechci aby jel se sestrou a chci ho mít pod dozorem, nelíbí se mi. S Cariestem asi na jednom koni Mardukas nepojede, co jsem slyšela, ti dva se zrovna dvakrát vedle sebe nemusí což je pochopitelné vzheldem k jejich magické specializaci. Takže Mardukas bude muset jet s Neithé… Bylo to ve výsledku celkem jasné…



Konečně byla Rangríd u schromážděných, stejně jako Trip.



”Nikde v okolí jsem neviděla žádné hmotné nebezpečí. Přesto tady nemůžeme zůstat. Neni čas vracet se do Galtmaru pro nového koně.”, otočila se teď přímo k Mardukasovi, ale oslovit ho Ctihodný se nesnížila. ”Musíte jet buďto s Neithé, nebo druhým mágem. Moje klisna vás nesnese. Se mnou pojedeš ty!”, ukázala teď přímo na zloděje a tan na ni vypoulil své překvapené oči.



Trip



Když se vracel zpátky zaslechl zvuk kopyt a ohlédl se tím směrem. Spatřil pak tu druhou ženu v sedle své klisny, jak se zastavila a pak rychle rozjela směrem k tábořišti, dalo-li se tomu tak vůbec říkat. Trochu se mu ulevilo. Okamžik konečného rozhodnutí a odchodu z tohoto hrůzu nahánějícího místa se blížil a to bylo dobře.



Dorazil k mágům a té slečně stejně jako druhá žena na koni, která se okamžitě jala slova až nakonec ukázala přímo na něho a řekla mu že pojede s ní.



Polkl. j-já? S ní… A nemohl bych…, pohlédl na druhou krásku, která však vypadala velice slabá, bledá a stěží při vědomí, hledící na tu druhou ženu jako na přízrak.



Býval by jí podepřel, kdyby už to dávno neudělal někdo jiný. Uvědomil si že zase nedostal na výběr. Tentokrát bude muset poslechnut a jet s nimi ještě kousek ať už to bude jakkoliv dlouho a kamkoliv.



Nejistě tedy přikývl, spěšně uchopil svůj malý vak a s Fištou v náručí se vyhoupl za Randgríd do sedla.



Neithé – Příjezd sestry.



Náhle mě přepadl pocit, že na mě spočinul cizí pohled. Nečekala sjem to a ohlédla se. Byl to však známý pohled patřící mé sestře. Trochu se mi ulevilo, ale zároveň to bylo jakoby těžký kámen dopadl na mé srdce. Ano, sestra…Tak už je tady… Zase na mě bude dohlížet, zase mě zastíním svým jasným světlem, zase budu já jen nic…

Já jsem vlastně pořád jen nic… Do teď jsem si přála její návrat, chtěla aby jela s námi abych věděla že je v bezpečí, teď když ji však vidím, bývala bych raději, kdyby tu nebyla.



Přijela k nám a spolu s ní se vrátil i mladík, který mi ukradl polibek. Ihned se dala do rozkazování a já jen sklpopila hlavu, když se Trip vyhoupl za ní do sedla. Ani nevím jestli mám být ráda či nerada, že se děje co se děje a právě takhle. Chci jen aby tahle noční můra skončila. Nevím sama, kolik toho ještě dokážu přetrpět…

Odjezd

Jakmile se zbavím dotěrného ducha, zaměřím se na situaci...
Cariestes mi vpálí mou vlastní medicínu, čímž mě opět donutí pochybovat o mém rozhodnutí, aby se k nám přidal...
Jistě naráží na mou absenci koně... Inu, však on sám uvidí, jak šeredně se zmýlil... Můj ďábelský úsměv velice rychle zmizí, když se jako blesk z čistého nebe objeví sestra mé učednice.

Absenci řádného oslovení bych jí ještě možná prominul, ale fakt, že začne okamžitě komandovat situaci jako by zde byla jediná protřelá cestovatelka rozdráždí mé již takhle hodně popíchnuté ego!
Přimhouřím své oči, když polohlasně řeknu: „Kdo si myslíš, že vůbec jsi, abys mi tady rozkazovala, ZAKLÍNAČKO!?“ Slovo „zaklínačko“ pronesu tak pohrdlivě, jak jsem jen schopen...
Během okamžiku se můj hlas změní z relativně příjemného na naprosto mrazivý, když pokračuji: „Tvoje nápady jsou dobré akorát tak na padlého zaklínače, který bůh ví proč, bojí se využít byť jen ZLOMEK své skutečné moci!“ Následně se podívám na Cariesta, když pokračuji: „A zase Tvé obavy vyplývají z podcenění mého odhodlání!!“

V očích se mi zalesknou rudé plamínky, když sebejistě řeknu: „JÁ nebudu tím, kdo tady bude cokoliv zdržovat... Původně jsem chtěl použít jen transportní kouzla, ale když všichni tolik chcete koně, budu tedy mít koně...“
Než stihnou ostatní cokoliv udělat, vytáhnu z pozaopasku svou zdobenou nekromantskou dýku, kterou si bez zaváhání zarazím do dlaně své ruky. Krev ovšem nevystříkne, ale vytvoří jakousi šipku, která neomylně zamíří přímo k rozvalinám! Po chvilce se z rozvalin ozve jakási záhrobní obdoba zařehtání, když z nich vyjede cosi, co asi kdysi bývalo mám starým koněm!

Ještě před pár okamžiky pohřbenému a ztuhlému koni nyní oči žhnou rudým, pulzujícím plamenem a od kopyt mu odskakují pekelné plameny, když běží přímo ke mě!
V několika místech, kde je jeho kůže porušená je namísto vnitřností vidět jen pulzující rudá plasma, která, zdá se, patří nějaké démonické bytosti, která byla vyvolána právě do ostatků mého starého koně!

Chvějíc se, upřeně hledím démonovi do jeho pekelných očí v mentálním souboji, který rozhodne o tom, kdo bude pánem a kdo otrokem... Po několik okamžiků, které ostatním připadají jako věčnost démon opět podivně zaržá a začne se ustrašeně chvět! V ten okamžik od něho odvrátím pohled a znaveně si přejedu zkrvavenou rukou přes čelo, když si pro sebe mumlám: „U sta hromů, Ty ses nedal ale snadno! Proč jen přišel tak silnej?“

Jakmile ale naberu trochu sil, rychle si pomocí vodního kouzla vyléčím svou poraněnou ruku a vyšvihnu se do sedla svého „koně“...
Následně řeknu: „Doufám, že nyní se již nikdo nebude obávat, že bych KOHOKOLIV zdržoval!!“ Abych svá slova dokázal, pobídnu svého „oře“ do slabin, který jako střela vyrazí vpřed rychlostí, jaké by nebyl žádný tvor na zemi schopen...

Okamžitě se však zastavím a otočím, když říkám: „Jediní ořové, kteří jsou dostatečně neúnavní, aby dokázali bez problémů nést dva jezdce jsou můj a Cariestův. Takže tenhle zloděj pojede buď se mnou, nebo s ním – ať si sám vybere, kdo je mu milejší!“ Přestože má slova jsou z části pravdivá, hlavním důvodem, proč se najednou tolik zajímám o blaho našich koní je snaha ukázat Randgríd kdo je zde kompetentní rozhodovat...

Poté se již připravím na cestu, ale mým společníkům neunikne drobná závrať, která mě postihne... Již takhle jsem pod dnešku dost vyčerpán a tímto efektním představením jsem vyčerpal velkou část sil, které mi Cariestes dodal...
Uuuf... Doufám, že dnes již nebudu muset použít nic ze svých sil. Potřeboval bych odpočinek...
Zatřesu hlavou ve snaze opět si urovnat myšlenky a přimět své unavené vědomí, aby opět pracovalo...

V náhlém popudu se podívám na svou Neithé, která se zdá být opět vyděšená a vyšlu k ní něžný mentální vzkaz, přičemž si dávám pozor, abych od svého vědomí odizoloval skoro všechny stopy nedávného okultismu:
„Prosím o prominutí, má drahá učednice. Vím, že toho na Tebe je již moc, ale musel jsem jim všem prostě dát najevo, že jsem plně při síle!
A krom toho, mám takový pocit, že jsi ráda viděla, když projednou někdo také Tvé sestře ukázal, že nemůže každého beztrestně komandovat...
A neboj se, tohoto démona vrátím tam, kam patří jen co odjedeme dostatečně daleko – nejsem takový blázen, abych na něm jel až do obydlených oblastí...“
I když jsem to původně neměl v plánu, spolu se svým vzkazem jsem poslal více svých citů, které k Neithé chovám, než jsem původně chtěl. Snaha odizolovat zbytky nekromancie z mého vědomí totiž vedla k tomu, že jsem se otevřel více, než jsem původně zamýšlel a z mých myšlenek tak čišela velká úleva, že je Neithé v pořádku, stejně jako otcovská láska, kterou jsem k ní začal chovat.
A co více, i přes svou největší snahu, nepodařilo se mi mou „transmisi“ zamaskovat natolik, aby jí nedokázal odposlechnout Druhý z Pěti...

Všem ptákům (zvláštěpak havranům) se dává na vědomí, že tato jeskyně výjimečně nečeká na mě, ale na nabráni jedné hráčky... Během krátké doby by se měla doufejme znovu pohnout...

Studená válka...

V první chvíli jsem ani nepostřehl, jak moc je moje učednice vyčerpaná, ale když jsem jí poté opět spatřil v náručí Randgríd, polila mě vlna viny...
Proboha! Co jsem to udělal? To jsem doopravdy dopustil, aby moje vlastní ego předčitlo blaho mé učednice?
Trip se mi bál pohlédnout do tváře, takže můj výraz viděla jen rozezlená Randgríd a ztrápený Cariestes... Ten si dobře všiml bolesti, která se v mém obličeji objevila. Bolesti, kterou pocítí jen sebejistý člověk, který si uvědomil, že chybil a chtěl by to napravit.

Složil jsem svůj obličej do rukou, ale než jsem stihl cokoliv dalšího udělat, dolehla ke mě slova Randgríd, která ve mě opět rozežhla plamen vzdoru.
„Zpupná Zaklínačko!! Ty doopravdy nevynecháš jediné příležitosti, abys neprosazovala svou!?“
Můj původně tichý hlas ke konci graduje až do tlumeného křiku, když dodávám: „TO...JE...MOJE...UČEDNICE!!!“

S těmito slovy pobídnu svého pekelného koně do něčeho, co dříve byly jeho slabiny a on vyrazí kupředu...
Vzdálenost mezi Rangríd s Neithé v náručí překoná jedním velkým skokem, a když se dostane k nim, prudce narazí do jejich koně, který zavrávorá a vzduch vyplní zápach spálené koňské srsti...
Prudce mávnu rukou a překvapená Randgríd zjistí, že bezvládné tělo její sestry jí bylo vyrváno do mého náručí! Následně můj pekelný oř opět narazí do jejího, čímž mu způsobí další spáleniny! Zdá se, že ten již toho má tak akorát dost, jelikož se vzepne na zadní nohy a započne zběsile utíkat, dočista splašen... Jen fakt, že Randgríd je výjimečná jezdkyně jí zachrání před jistou smrtí pod jeho kopity...

S bezvládným tělem Neithé v náručí sleduji pelášícího koně s Randgríd na hřbetě, která se ho snaží ze všech sil opět zkrotit, což se jí nepochybně brzy podaří...

Vzepnu svého oře na zadní, když zavolám ke zkoprnělému Cariestovi a vystrašenému Tripovi zastřeným hlasem: „Neithé potřebuje klid! Pojedu napřed, sledujte stopy, někde na vás počkáme!!“
Na to opět svého oře pobídnu a ten vystřelí jako střela kupředu... Během několika okamžiků zmizím zbylím společníkům z dohledu, nechávajíc za sebou ale jasnou stopu spálené zeminy...

Tábořiště

Ve své zlosti nevnímám jak dlouho vlastně jedu, ani kam... Po nějaké době dojdu k závěru, že jsem již dost daleko od svých přátel. Setřu si slzy lítosti, kterými se mezitím naplnily moje oči, když se začnu rozhlížet kolem sebe...
Brzy můj pohled padne na malý lesík, u jehož okraje by se dalo vybudovat tábořiště.
Dojedu na místo a telepaticky se přesvědčím, že krom zvěře se zde nenachází žádná živá bytost...

Podívám se na svého koně a řeknu: „Sloužil jsi mi dobře, již Tě nepotřebuji, vrať se ke svým...“
Po mých slovech zruším kouzlo, které démona drželo v mrtvole koně. Mrtvola se opět stane mrtvolou, která velice rychle shoří v plamenech...

Oheň, který tak vznikl využiji k založení toho svého vlastního, na který rychle připravím dřevo z blízkého lesa...
Vrávorajíc, začnu připravovat i lůžko pro Neithé. Jemné větvičky jako podklad a navrh mech...
Když jsem hotov, ještě rychle v okolí našeho tábora vztyčím ochranná kouzla, která by mě upozornila na nebezpečí i kdybych spal.

Uložím Neithé na mé provizorní lůžko, ujistím se, že oheň bude ještě nějakou dobu hořet a zasednu k ní..
Nějakou chvíli u ní otcovsky sedím s rukama na její hlavě, než mě přemůže vyčerpaní a i moje hlava spadne na prsa....

Odjezd

Vědom si dobře vyčerpání a strachu mladinké Mardukasdovy učednice i strachu mladíka s pejskem, byl jsem, připraven okamžitě vyrazit, už vpůli cesty ke své Kalzan, nyní stojící u jednoho z mladých stromů na okraji lesa a s nevraživým pofrkáváním pocukávající pevně kolem subtilního kmenu uvázanou uzdou, když jsem zaslechl Mardukasova slova, která odpovídala podrážděně na mou reakci na jeho vlastní popíchnutí.
Ne.....To neděláš příteli.
TOHLE bys snad ani ty neudělal. Všniji těm slovům spíše nadějeplnný povzdech, nežli myšlenku.
Ale vzápětí mne ochromení dilou záhrobní magie, které mne tonutí zastavit se na místě, přesvědčí, že ano, že to opravdu udělal.
Zároveň ale okamžitě vycítím strach ostatních přítomných, Neithin pád do mdlob.......a Mardukasovy výčitky svědomí.
Něco bych možná býval rád řekl, aby se Mardukas uklidnil a démona jehož jediný pohled, který se střetl s mým, mě zabolel hluboko v hrudi, jako by mi do srdce někdo v tu chvíli vrážel dýku, propustil, ale bolest mi znemožnila udělat cokoliv více, než jemn bolestí zkřivit tvář, ruku si položit na hruď.....A odvrátit se..... Ne, nedopřeji ti, příteli, to potěšení, vidět mě cítit bolest ze tvých kouzel.
Což mne málem stálo rovnováhu.
Kalzan se, naštěstí, podařilo v přesně správný moment přehryzat uzdu, která ji držela uvázanou.
Přiběhla ke mě a, v uctivé vzdálenosti od toho démona v těle mrtvého koně, mi strčila čumák pod levé rameno.
C ítil jsem její přítomnost a, ikdyž i ona měla značný strach, naše vzájemné spojení zaplašilo na chvíli bolest natolik, že jsem ji zvládl pohladit.
A zabořit, v gestu čirého zoufalství, po několika krocích hlavu do její husté dlouhé hřívy.
Ještě jsem tak stál, když Mardukasovo nemrtvé monstrum zaůtočilo na chudáka koně, na němž seděla sestra jeho učednice Zaklínačka.....no jistě! Vždyť kdysi studovala v sídle mágů. Proto mi přišla povědomá
Útok sežehl koni srst a kůži na boku až na živé maso.
Příšerný pohled.
A příšerná bolest.....kterou, žel bohům, jsem samozřejmě zachytil, když jsem se pokusil dotknout hojivě jeho mysli.
Vlastně tu jedinou, smísenou se strachem, který ho následně se řičením odnesl pryč.
Nebýt tam Kalzan, uklidňující mě svým dechem a dotrky čumáku, zahltila by mě ta bolest a strach a způsobyly by další ochromení.
Já vím proč tohle děláš, příteli. Vím.
Ale......cožpak ty si necháš pomoci, jsi-li při vědomí?
A copak mohu?
Mardukasova slova, pronášená ke mě a mladíkovi se psíkem, vnímám vlastně jen z dálky a pouze napůl, ale rozumím jim zřetelně.
Když pak, nepřirozenou rychlostí, zmizí v dáli, o tochu se mi uleví. Ale jen na okamžik.
Co chce dělat? Snad nechce té dívce poznamenat duši ještě více? Děsím se jen pomyslet, co by z křehké, soucitné, něžné, krásné elfky, mohl udělat, byť třeba i nechtíc. Tato myšlenka zatlačí slabost a tlak na mé hrudi, způsobené přítomností temných sil na tomto místě i nedávnými Mardukasovými zakázanými praktikami, zde vykonanými, kamsi hluboko do pozadí a já se vyhoupnu do sedla na Kalzanině hřbetě.
"Nu mladý muži..." Snažím se nedat slabost znát ani v hlase. "Pozoruji, že nejste zrovna jistý v sedle.
Tento kůň po sobě mnoho hmotnžch stop ke sledování nenechá. A sldovat zaklínačku na k smrti vyděšeném zvířeti, nemá v tuto chvíli cenu.
Pojedu napřed a pokusím se sledovat zbytkovou magii kouzla, držícího démona v tšle mrtvého koně.
Vy....." Když o tom koni mluvím, opět mě bodne v hrudi. Sice o mnoho slaběji, ale na hlase to je znát.
.....se pokuste jet tak rychle, jak vám vaše dovednost, rovnováha a třpělivost zaklínaččina koně dovolí.
Jen se mě pokuste neztratit z dohledu." Na to pobídnu Kalzan k lehkému klusu a bez dalších slov vyrazím.
Že i já se nyní sotva držím v sedle ten kluk vědět nemusí.

Randgríd

Vyjela kupředu. Ne moc rychle aby jí i opozdilci, Cariestes a Trip, byli schopni dohonit. Jenže nečekala že i v tak vážné situaci, jaká je obklopovala, si bude chtít První z pěti něco dokazovat. Myslela že už bude mít dost po tom svém malém představení, že bude respektovat právo starší sestry postarat se o blaho mladšího sourozence…

Jenže vše co o Mardukasovi věděla mělo být ravdivé, možná až příliš doslova, jak prokázal. Slova Ctihodného k ní dolehla s plnou silou a než se nadála, už na Neithina koně, na jehož hřbetu právě seděla, zaútočilo nemrtvé zvíře ze záhrobí.

Divoké, vzpurné a bolestné zaržání Valemianovo a pach spálené srsti a masa ji přiměli pevněji chytit uzdu a obepnout boky zvířete nohama ještě silněji.

“Hou…! Hou…!“ Musela pustit Neithé, aby mohla zklidnit vznešené zvíře, jemuž právě někdo ublížil a ona hrozba se držela stále poblíž.

A právě to byla chyba. Slova mága už jí nezajímala, dokud se její sestra neocitla na hřbetě nemrtvého oře. Stále cválali kupředu. Bok po boku stále v před v travinách povodí Singraw…

Další útok a další bolestné ržání jednoho z nejlepších elfích koní. Randgríd už bolely ruce noho, ale více než to, ji zabolelo u srdce. Neithé ležela na mágově koni. Valemian, sestřin kůň se i přes její snažení splašil a i když byla zvyklá krotit koně, teď musela nejdříve zkrotit sama sebe…

První z pěti cosi zavolal zpět a vzdálil se. Nebo se vzdálila ona?
Klid… Klid… Klid…! Klidnila sebe i zvíře pod sebou.

Nejprve se kůň vzepjal na zadní, pak se rozběhl, poté ošíval, v jednu chvíli ve snaze svou jezdkyni schodit s sebou i plácl do trávy až jí silně poranil nohu a ona sami zavyla bolestí, leč se snažila krotit vlastní hlas. Padl na jeden bok, pak na druhý a v sedle už jí držela jen síla vůle. Prudce škubla otěžemi a donutila jej znovu vstát na zadní a držela ho v této nepohodlné pozici snad celou minutu, než se zvíře uklidnilo a ona mu umožnila se opět postavit.

Bolest… Otupující bolest ji zasáhla a pronikala od nohou, kol páteře až do mozku, kde udeřila plnou silou a Randgríd se opřela o šíji, nyní již klidného zvířete a ztěžka oddechovala.

Konečně…
Neithé… Musím najít sestru… Nutila se rozhlédnout, ale nikde nic neviděla, jen bujnou širokou a zrádnou řeku.
A v tom si uvědomila, že je daleko. Jeli podél povodí, ale v dostatečné vzdálenosti. Jeli původně po cestě a ta nevede na dohled řeky v téměř žádném jejím úseku, dokud se nepřede přes most…

U všech bohů! Shagan se musí v zemi obracet!, donutila se silou vůle zvednout a usadit v sedle. Uvědomila si že Valemian sice stojí, ale stále je neklidný. Bodejť ne. Cítí že něco je s Neithé… Vztah mezi její mladší sestrou a jejím ořem byl úctyhodný na to, že Neithé byla dost dlouhou dobu zavřená v té lidské čarodějné škole. Dokonce se zdál být stejně silný jako její a Josefínin.

Josefína!, uvědomil si, že musí co nejdříve najít své druhy. Dopustila aby se rozdělili a to byla chyba. Tohle přeci ona nikdy nechtěla. Chtěla jen najít svou sestru, pomoct jí… A co udělala? Místo pomoci ji nechala na pospas Prvnímu z pěti, který neváhal použít všech podnětů k použití zakázaných praktik. Nejraději by se teď hanbou propadla do země, to ale byla jen jedna její část. Ta druhá a silnější, jí velela překonat bolest téměř rozdrcených končetin a rozjet se se zpět a napravit svou chybu.

Každý pohyb koňského těla jí působil bolest, nemluvě o tom jakou bolest to působilo samotnému koni. Randgríd věděla že by se mohla zastavit. Že by mohla vyléčit své i Valemianovo zranění…

Ne… Tohle já neudělám… NE! Nejsem tak slabá… A pak si něco uvědomila. Bolest I přes všechny ochrany její mysli, byla velmi důtěrná a ikdyž se ještě nějakou dobu dokáže v bdělém stavu udržet pochopila jednu věc. Věc o níž by si jindy zakázala přemýšlet… Jednala teď stejně jako Marudkas. Vždyť komu tu má co dokazovat? Jen sama sobě.

Rozhlédla se. Ano tady byla sama. Musela by ještě ujet alespoň míly, aby se dostala na dohled svým druhům. Teď a tady zůstala osamocená jen se svou boelstí a bolestí svého zvířete, které také stálo na nohou jen silou vůle, neboť jeho bok silně krvácel o to silněji že si spáleninu rozedřel jak s sebou mlátil o zem. Vždycky si chtěla umět poradit bez magie. Vždycky vbyla dost silná na to aby to nějak zvládla… Jenže teď neměla mnoho navýběr. Sama se při vědomí dlouho neudrží a pokud by léčila sebe i koně bez magie, potřebovala by celé měsíce klidu na lůžku…

Snad Cariestes by jí mohl uzdravit. Ano mohl by, ale to by jí museli najít. Ne… Přece se nepoddá té slabosti. Jakmile jednou povolí stavidla už by bylo o to složitější znovu jde uzavřít. Musí jet dál… Musí jet ještě alespoň chvíli, než najde Druhého z pěti…

A tak vyjeli v před až na malý kopeček odkud zahlédla jak Cariesta tak Tripa jedoucího pomalu za ním. Trosky pevnosti se kus od nich vypínaly nad téměř mrtvými stromy s podivným šedým příkrovem doutnání. TRo le nebylo důležité. Důležití byli ti dva, kteří odtamtud právě odjížděli…

A tak se na zmučeném zvířeti vydala k mágovi, tak rychle, jak jí to jen kopyta a její vlastní bolavé tělo dovolovali…



Trip

Josefína byla dobrá a klidná klisna. Ani Tripovi nedalo problém na ní sedět, přesto však potřebnou jistotu pevné půdy pod nohama značně postrádal. Jel na dohled Cariesta jak dostal za úkol. Co mohl dělat jiného? Ohlížel se zpátky, ale to co viděl mu na klidu dvakrát nepřidalo. Že já se s těmi mágy vůbec zaplétal…

A pak ji uviděl. Zaklínačka jak té ženě říkali se v zápalu boje se zvířetem její sestry ocitla z dohledu, ale te´d se vracela. Jen byla v sedle jaksi shrbená…

Vyjela znovu. Ale nejela k němu jak by očekával, když jel na jejím koni. Jela přímo k mágovi tam vpředu. Ne, že by nebyl zvědavý, ale sám věděl že dokud trochu nezpomalí, on se mu zcela jsitě nepřiblíží. Jo, kdyby to bylo za jiných okolností zkusil by se předvést a udělal třeba něco nebezpečného jen aby pobavil… Třeba tu krásnou slečnu, která se mu teď tak líbila. Ale teď na to neměl ani pomyšlení. Zajímalo ho, kam se asi poděla a co se s ní stalo. Jenže to se mohl dozvědět až teprve, pokud se jim podaří je najít…

Osbarin

Štíhlá postavička s dlouhými kudrnatými havraními vlasy, které jsou nedbale svázány do jakéhosi uzlu. Některé z neposlušných pramenů si co chvíli odhrnuji z obličeje. Zelené kočíčí oči sledující kolemjdoucí. Lehce zašpičatělá ouška jasně říkají, že patřím k elfům. Bílá halena se šněrováním ke krku a širokými rukávy. Tmavé kalhoty s nápadnou stříbrnou sponou, na které jsou vyvedeny dva zamotaní hadi se smaragdovýma očima. Vysoké jezdecké botky a samozřejmě dlouhý plášť s kápí.

Stojím opřená o zeď jednoho z domů na rohu ulice a trochu znuděně pozoruji kolemjdoucí, pohrávaje si s nějakou mincí. Přešlápnu z nohy na nohu, trochu si upravím sponu na plášti a dál si pohrávám s oním zlaťákem.

Ospale zívnu a konečně se odlepím od stěny vida, že tady nic zajímavého k vidění není a hlavně nikdo, kdo by mě zaujal a mohl mít u sebe něco zajímavého, tu není. Zamířím na trh, kde by se třeba něco mohlo dít. Proplétám se mezi lidmi či lépe řečeno mezi elfy, lidé tu nejsou příliš v oblibě, ale přesto tu jsou tak nějak trpěni.

Nakukuji ke stánkům, občas předstírám zájem o nějaké zboží a při tom si vyhlížím vhodnou oběť. I když ve váčku s penězi ještě nějaká ta zlatka cinká. Prostě se jen tak z nudy chystám trochu si zas přivydělat. A jeden se musí udržovat ve formě no ne? Usměju se a zamířím zas k jinému stánku, u kterého někdo upoutal mou pozornost. Tak se podíváme, co zajímavého bude mít ten človíček v kapsách.

Zaujatá vybíráním si své oběti a pak čekáním na vhodnou chvíli si nevšimnu, že už nějakou chvíli si někdo až příliš všímá mě. Jako obvykle se nenápadně přitočím ke své oběti a zdánlivě náhodou do muže vrazím. Už ale nestihnu naučeným hmatem sáhnout do kapsy, na rameni ucítím dotyk čísi ruky. Bleskově se otočím, jako by mne právě uštknul had a tiše zakleju.

„K čertu.“

„Ale no tak Mar, takhle se zdraví staří známí?“ ušklíbne se muž v uniformě městské stráže.
„Zapomínáš si hlídat záda, děvče.“

Seš k ničemu, necháš se nachytat jak malá holka.. Nadávám v duchu a při tom se zářivě usmívám na Riama. „Proč by si člověk měl hlídat záda, když jen nakupuje?“

„Ale no tak, nehraj to na mě, oba moc dobře víme, o co jde. Chci si jen promluvit.“

„A co když nechci já?!“ odseknu a odsunu jeho ruku z mého ramene jako by to bylo něco štítivého.

Chytne mne za zápěstí, až syknu bolestí.
„Mar, jestli mě chceš naštvat, tak pokračuj. Můžem si promluvit po dobrým nebo tě taky můžu nechat nějakou dobu přemýšlet v pěkné tmavé kobce o slušném chování a promluvit si můžem až pak, co ty na to?“

„Takovému pozvání se nedá odolat.“ ušklíbnu se a snažím se vykroutit ruku z jeho sevření, ale drží pevně. Neochotně vyrazím s ním od stánku, kde už se lidé pomalu začínají zajímat, o to, co se tu děje. Táhne mne za sebou ulicemi a já si pohrávám s představou, jak tohohle protivu jednou pošimrám mezi žebrama dýkou, a docela s radostí.

Co u všech ďasů může chtít? přemítám cestou. Ani nevím, kam mě to vleče a jestli si mě s ním někdo všimne, jistým lidem se to bude špatně vysvětlovat. Stejně seš blbá, kdyby sis dávala jen trochu pozor, mohla jsi mu v klidu zmizet.

Zastaví se až v průjezdu jednoho z domů, nakoukne na dvůr a pak znovu na ulici. Třu si zápěstí, na kterém mi po jeho medvědím stisku začíná nabíhat modřina a čekám, co z něj vypadne.

„Potřebovali bychom od tebe trochu pomoct.“

A sakra. protočim oči a je mi jasné, že tohle asi nebude moc sranda.

„Chceme jen nějaké informace o jisté osobě, nic víc, nic míň. Pro tebe to nebude žádný problém. Yara znáš ne?“

„Nejsem práskač.“odseknu. Do háje proč zrovna já.

„Už jsem tě jednou varoval Mar, nehraj si se mnou. Nebude to zadarmo, neboj se a možná pak i zapomeneme na jisté nedávné události, ve kterých jsi figurovala, víš, o čem mluvím, viď.“

Trochu couvnu, když ke mně udělá krok blíž. Má tě v hrsti. Co chceš teď dělat? …Že já se nechám vždycky do všeho uvrat, měla jsem poslat všechny do háje.

Seberu váček s penězi, který mi hodil k nohám a vyslechnu si, co vlastně chtěj. Nakonec pokývám hlavou, nezbývá mi než přijmout.

„Já věděl, že se domluvíme. Zbytek peněz dostaneš, až nám povíš, co potřebujem vědět. A nezklam mě, kotě.“ zašklebí se a mizí někde na ulici. Nejradši bych mu poslala do zad dobře mířenou dýku. Potěžkám měšec, za ty informace, co chtěj je tohle sakra málo, ale máš na vybranou? Vztekle nakopnu zeď průchodu a nakopnutý palec bolestivě zaprotestuje proti takovémuto zacházení. Schovám měšec a za chvíli vyrazím směrem k jedné zaplivané putyce, kde se vždy dají sehnat nějaké ty informace.

Na cestě

Vím, že se tento způsob jízdy Kalzan moc nezamlouvá, ale snažím se ji trochu mírnitv touze porozběhnutí se tryskem.
Ten mladý muž za námi má sice kvalitního a dobře vycvičeného koně, ale není jeho obvyklým jezdcem a navíc vypadá, že na koni sedí vůbec poprvé v životě.
Nebo minimálně poprvé po hodně dlouhé době.
Nemohu tedy po něm chtít, aby se mi držel na dohled a při tom nechat Kalzan dělat její obvyklé vylomeniny.
Jedeme tedy po cestě lehkým klusem a i v tomto tempu mám dojem, když se ohlédnu, že mladík za mnou, každou chvíli z koně spadne.
Jednu chvíli se mladý muž zahleděl na cosi na nejvyšším bodě svažité louky po naší pravé ruce, a málem opravdu z koně spadl.
Kobylka pod ním reagovala na nečekaný pohyb zvolněním z klusu téměř do kroku.
Zastavil jsem tedy a rozhodl se počkat, dokud se vzdálenost mezi námi, která se zvolněním koně zvětšila, zase nezmenší na původní vzdálenost tak dvou koňských délek.
Mezitím i já jsem se zahleděl na onu louku.
Zpozoroval jsem totiž, že na onom nejvašším bodě se chvíli zastavil jezdec na koni.
Na tu vzdálenost a z našeho úhlu pohledu jsem rozpoznal pouze, že jezdcem je žena.
Ta po chvíli pobídla koně a počala pomalu sjíždět ze svahu, brodíc se vysokou travou, sahající na mnoha místech koni téměř ke slabinám, směrem k nám.
Nejprve jsem se chtěl otočit a pokračovat opět v cestě.
Ale pak jsem jezdkyni poznal.
Vždyť je to ta zaklínačka!......Jak jen se jmenuje?
V té samé chvíli jsem si všiml, že dívka jen těžko přemáhá bolest, která se jí, ačkoliv se tomu brání, zračí ve tváři.
A sotva se drží v sedle zvířete, které samo je vyčerpáno k smrti a z ošklivé rány na boku ztrácí mnoho krve.
Proč nepoužila magii? Alespoň aby oběma ulevila od bolesti? Tišící kouzlo. Vždyť tu magii v sobě má. Divím se ještě v duchu, když, navzdory vlastnímu vyčerpání, rychle opouštím sedlo.
"Neboj se, Kalzan. Já se ti vrátím." Podrbu ještě Kalzan na uklidnění za pravým uchem.
A potom seberu síly a vykročím dívce vstříc nedávajíce vlastní únavu nikterak znát.
Potřebuji odpočinek, ano. Ale ti dva teď potřebují pomoc, ne najít tu strachy zmateného poslíčka a mága vyčerpaného do krajních mezí.
Potřebují sílu, podporu, péči.......a magii světla.
Mnoho magie světla.
A já se jim to vynasnažím poskytnout....Dokud budu moci.
Ještě cestou přesunu energii z aury vodní magie do pro mne přirozenější azury magie světla.
Mardukas je daleko. Teď mu tímhle neublížím.

Randgríd

Byla už unavená, když se Druhý z pěti po svých vydal k ní a jejímu nynějšímu koni. Tomu lidskému mladíkovi už pozornost nevěnovala vůbec. Stěží se zadívala na mága, který jí šel vstříc. Cítila jeho měnící se magickou auru z vody na světlo. Cítila jeho moc, ale zároveň si uvědomovala, že musí být sám již velmi vyčerpaný.

“Kde je má sestra?“ Zeptala se jako první To jí zajímalo. To bylo nejdůležitější… Jistě že věděla že je Neithé s Mardukasem, ale že ji teď neviděla ji velmim znepokojovalo. Vždyť pokud by se jí něco stalo, kdyby jí První z pěti nějak ublížil, znamenalo bny to že ji zklamala, že zklama své rodiče, ale hlavně zklamala by tak sama sebe…

Dívala se unaveně na Cariesta a věděla, že by jej měla poprosit aby jí uzdravil a Valemiana také, ale to nemohla udělat hned. A vůbec. Nikdy se nikoho pro nic nedoprošovala, a i když nyní byla její situace obzvlášť vážná, nechtělo se jí s tím začínat.

Trip

Mág kterého se snažil sledovat se zastavil a seskočil z koně aby šel vstříc ženě v sedle. Stále ještě pořádně nechápal nic z toho co se kolem něj dělo. Zaklínačka jak jí říkali odjela na splašeném koni a ted´se vrátila. Po odjezdu druhého mága se mu na jedno stranu ulevilo na druhou trnul hrůzu jaký osud asi čeká tu mladou dívenku, která se mu tolik líbila. Dokonce se mu v jednu chvíli zdálo, že by si s ní mohl i rozumět. Zdálo se mu místy že nechce aby je opustil…

Ale možná se mi to jen zdálo…, pvzdechl si a pokračoval blíže k zaklínačce a mágovi. Přeci jen se bude hodit je dojet aby později neměli příliš velký náskok a on je neztratil z dohledu.

Stále ještě na cestě

"Pomalu, slečno.
Hezky vše po pořádku." Pokouším se Zadržet koně, aby zůstal stát klidně na místě a zároveň mluvit na zaklínačku.
"Vaše sesstra je pro tuto chvíli v bezpečí.
Mardukas je prchlivý a impulzívní, ale není to blázen, aby ublížil tomu, koho má rád.
A i kdyby jim hrozilo nebezpečí, zraněná na poraněném, vyčerpaném koni, by jste nebyla moc platnou záchranou.
Takže......Nejdříve zkusíme vyřešit ta zranění a u koně i strach a vyčerpání.
A potom se vydáme všichni opět na cestu." Mluvím klidně ale z mých slov vyvěrá cosi, co bez násilí způsobuje, že jim nelze odporovat.
Snad je to pouze aurou magie světla, nyní už zářící bílým jasem, namísto namodralé záře aury vodní magie.
Nebo lehkým důrazem na některá slova, znějícím jakoby na pozadí mého hlasu.
"Jsem si jist, že pak to nebude trvat déle, než několik hodin cesty a opět budete se svou sestrou.
Ať je jeho kůň jakýkoliv, Mardukas nikdy nepatřil k příliš nadšeným a vytrvalám jezdcům." Při poslední větě zabloudí mé vzpomínky daleko do minulosti, do dob, kdy jsme ještě byli oba chlapci, čerstvě odrostlí dětským střevícům. K příhodě ze stáje v sídlr mágů, kdy jsem od otce dostal dva stejné koně. Jednoho pro mě a druhého pro kamaráda, o kterém jsem otci psal.
Má Kalzan si mě tehdy zcela získala.....a tak už to zůstalo.
Kersthen - Kalzanin bratr, kterého si vybral Mardukas, byl oproti své sestře velmi klidné s dobře vycvičené zvíře.....Přesto tehdy Mardukase, který hrdě odmýtal pomoc i rady, třikrár shodil, než dokázal na něm ujet alespoň několik kroků, než se mu levá ruka zamotala do uzdění a on s křikem a pláčem spadl a uraženě odešel.
Tenkrát mi trvalo velmi dlouho a stálo mě to téměř všechny medové bonbony od babičky, než se uklidnil.....a přiznal, že vůbec jezdit neumí.
Taď ale vyvolala ona dávná vzpomínka na mé tváři letmý úsměv.

Ještě s jednou rukou na koňské šíji vztáhnu pomalu ruku k jezdkyni a mezi mou dlaní a jejím tělem proběhne jemné jiskření diagnostického kouzla.
"Tohle není jen pohmožděné slečno......Randgríd....tak se jmenujete, že? Já jsem věděl, že vaše jméno znám. Ani mistr Kromax nedokáže skrát všechny myšlenky. A na vás ještě nedávno myslel velmi často." Odmlčím se, poplácám jemně koně po šíji, pak ruku stáhnu a udělám ještě jeden, krok, abych stál přímo u dívky.
"Tak, teď vás, Randgríd, pomalu vyprostím ze třmenů. Ne, nebojte se, nebudu vám hýbat s nohama. Přesto neslibuji, že to nebude ani trochu bolet. Máte rozdrcené oba kotníky a zlomenou levou holenní kost. Pro bohy! Co to s vámi ten kůň prováděl za šílené kreace?" Mluvím a hlasem poutým dívčinu pozornost na sebe a ne na zraněné nohy. Pomalu, pomocí magie, vyprostím ze třmene nejdřív pravou nohu a poté opatrně i levou.
"A teď se maličko nakloňte, děvče, a natáhněte se co nejvíce ke mě. Nebojte se, nespadnete. A nebude to, přísahám, bolet. Moc dlouho.
Potřebuji vás jen zachytit, než vás pomocí magie budu moci vyzvednout ze sedla." Počkám, až se ke mě nakloní, co nejvíc jí to jde. pak ji jemně vezmu pod rameny. Pomocí magie ji jako by byla pírko, prudce nadhodím. A když síla magie pomyne a ona se vrací k zemi volným pádem, podložím pod ni magický obláček, který pád zbrzdí. Nechám dívku klesnout na úroveň své náruče a vezmu ji do ní.
"Držte se, Randgríd. Pevně." Řeknu jí ještě, zatím co ji nesu zpět na louku.
V dostatečné vzdálenosti od cesty ji jemně uložím do trávy.
"Tak.....Chvíli tu vydržte, hned se vrátím." A jdu zpět ke koním a mladíkovi.
"Sesedněte, mladý muži. Vezměte mou klisnu a půjčenou zaklínaččinu klisnu každou jednou rukou za uzdu a vyražte s nimi pomalu napřed po této cestě. Nikde nezastavujte, nikde neodbočujte, byť by vás k tomu líkalo cokoliv.
My vás nejpozději za půl hodiny dohoníme. A nemohu si dovolit plýtvat energií na záchranu někoho, kdo neuposlechne mé pokyny."Instruuji mladíka co nejstručněji to jde, zatím co opatrně, stále se jej jemně dotýkajíce, na místech prostých zranění, osvobozuji poraneného hřebečka od sedla.
Odepnu koni i uzdu a obojí nechám na cestě.
Koni ponechám jen ohlávku.
Pak přejdu ke Kalzan. "Na chvíli se zase rozloučíme, děvče moje." Šeptám jí do ucha, když mi něžně opírá hlavu o rameno."Půjdeš teď s tou druhou kobylkou a tím mladým mužem a budeš je oba chránit, jako bych s tebou byl já, ano. A já se ti co nejdříve vrátím. Tak běž, holka. Běž." A Kalzan udělá pár kroků, ohlédne se za mnou.....a potom strčí čumák mladíkovi do dlaně.
Já, spokojen že Kalzan netrucuje, vezmu hřebečka za ohlávku a pomalým, jemným tahem ho přiměju, aby pčes svou únavu, ještě kus šel.
V trávě dál od cesty pak jednoduchým kouzlem přiměji koně, který by za chvíli beztak jistě ulehl sám, aby si lehl do trávy na nezraněný bok a zůstal klidně ležet.
Dál už se na svět kolem nesoustředím.
Ta zlá věc kolem místa zkázy, které bylo kdysi tvrzí, se pomalu, ale jistě rozšiřuje. A já nemám mnoho sil a času nazbyt.
Nejdříve se věnuji podrobné magické diagnostice.
Poté vytvořím růži na dlouhém stonku a podám ji Randgríd.
"Vezměte stonek květiny mezi zuby Randgríd a pevně stiskněte. Rovnání zlomenin, byť prováděné magicky, je bolestivá záležitost i pod otupujícím kouzlem." Instruuji ji, zatím co poskytuji jejím zraněním částečnou úlevu právě díky otupujícímu kouzlu.
Počkám, až to udělá.
Poté položím své dlaně na místo, kde má zlomenou holenní pkost. mezi nimi a nohou to krátce zableskne, ozve se mlaskavé cvaknutí, které i přes otupění provází výstřel prudké bolesti.....a kost se spojí a sroste, jako by nikdy nebyla poškozena.
Poté stejným způsobem. žel bohům se stejným bolestivým efektem, poskládám a zhojím nejprve pravý a pak levý kotník.
Když se ale poté narovnám, na čele mám pot a trochu jsem zavrávoral.
Ta slabost a pocit, že se se mnou svět točí nějak rychleji, jsou ale vzápětí zaplašeny.
"Tak Randgríd, myslím, že teď můžete opatrně, pomalu vstát a zkusit, zda vás vaše nohy opět mohou nosit." Usměji se na svou pacirntku.
"S tím koněm budu potřebovat vaši pomoc." Přiznám pak.

Osbarin

Mělas zmizet, dokud byl čas. Nechat je, ať si svý informace zjišťujou sami...mohla sis teď někde v klidu užívat získaný zlaťáky a dál se bavit nad výrazem okradených... v duchu nadávám a procházím ztichlým spícím městem.
Na chvíli se zastavím a naslouchám. Už pěknou chvíli mám v patách nějaký stín. Vlastně od té chvíle, co jsem vylezla z krčmy. V ulicích spícího města je ale slyšet jen vrznutí okenice, do které se opřel vítr a vzteklé mňoukání a prskání kocourů, peroucích se někde na střeše.
Poněkud klidněji vyrazím dál, stále se ohlížeje za sebe.

Za chvíli je mi ale jasné, že jsem se ho nezbavila a stále ho mám v patách.
Copa seš zač přítelíčku?...Vždyť tušíš, kdo to je, neměla ses tak vyptávat...tancuješ po moc tenkém ledě...ty prachy za tohle vůbec nestály, za tohle opravdu ne...

Přidám do kroku, zastavím se až pár kroků, před domem, kam jsem měla namířeno. K mému překvapení se ze stínu vyloupne několik postav. V ruce se mi hned objeví dýka. Couvnu o pár kroků zpět.
Co tohle má k čertu být!?...

Jakmile na ně padne alespoň měsíční světlo, hned mi dojde, která uhodila a naprázdno polknu.
Yare, že by se mu něco doneslo? Přece jsi byla dost opatrná ne....zdá se, že ne...průšvih.

"Podívejme se koho pak to tu máme, naše malá princeznička Marellion, to je mi překvapení." z jeho hlasu zaznívá výsměch.
"S tou dýkou si radši moc nehraj, vím, že jsi dobrá, ale kolik jich stihneš hodit? Hmm." přistoupí blíž a i v tom chabém světle je jasně vidět, jak je rád, že mě vidí.
"Schovej tu hračku, zatím tě potřebujem živou."

Nutím se ke klidu, ale moc se mi to asi zrovna nedaří a pomalu schovám dýku. Zatím ani nedutám a čekám, co se z tohohle vyklube. Jen zhluboka dýchat a klid, klid.

"Tys práskala ty malá mrcho, viď? Copak si to upekla s městskou stráží?" najednou změnil ton hlasu a stoupne si těsně ke mě. Couvat nemám kam, za mnou je stěna domu. Nějak mi došla slova.

"Já...nikoho jsem nepráskla." vykoktám ze sebe a je mi jasné, že to vůbec nezní přesvědčivě.

Najednou se pomalu sbírám ze země, ani nevím jak jsem se tam tak rychle ocitla. Z nosu teče krev a její pachuť cítím i v ústech. Začíná mi docházet, že ten tenký led, po kterém jsem tancovala se pode mnou právě prolomil.

"Zatím žiješ, protože tě ještě budu potřebovat, ale to neznamená, že tě nemůžu spráskat jako psa a trochu upravit, tu tvou krásnou tvářičku. Pěkně napravíš, co jsi spískala, rozumíš? A taky mi pěkně povíš, co to kuješ s Riamem."

Patrně má pocit, že s odpovědí až příliš váhám. Chytne mne za vlasy až syknu bolestí.
"Tys mi asi nerozuměla viď, ale já mluvil vážně. Tak spust a rychle."

Začnu mluvit, nic jiného mi ani nezbývá. Rukávem občas setřu krev z nosu, která se nechce zastavit. Nakonec mu řeknu úplně vše a jen čekám, co bude dál.

"Takže tys nás prostě prodala. Tak pěkně poslouchej, co řekneš tomu svému přítelíčkovi, cos zjistila a pěkně si to zapiš za uši, abys to nezapomněla." Vyslechnu si informacee, které mám předat dále, jako zaručeně pravdivé a jen kývám hlavou.

"A radši nezkoušej zmizet, pohlídáme si tě. Rozumněli jsme si?"

"Jo. Rozumněli." vypravím ze sebe. Yare se jen ušklíbne, pokyne svým mužům a pomalu odchází. Tak tohle si jednou vyřídíme...
Vyplivnu krev a opatrně ohmatávám rozražený ret, který nepříjemně pálí a snažím se zastavit krvácení z nosu.

Tos dopadla...tohle fakt stálo za to, až předáš Riamovi zprávu a trochu se to uklidní, bez problémů s tě zbaví...lepší bude radši zmizet někam pěkně daleko... Odlepím se od stěny, která už studí do zad. Pro dnešek už toho bylo opravdu dost.

Randgríd

Pomalu? Ten mág se snad zbláznil…!
Chytil Valemiana za uzdu a pohladil po čenichu aby se uklidnil. Kůň si odfrkl úlevou.
V bezpečí?”, chtělo se Rangríd zalknout tím slovem, ale jen se zakuckala. No ovšem jak jinak. Ten starej páprda Mardukas, je totiž ztělesněním dobroty a laskavosti… On a mít někoho rád? O to větší mám důvod se bát, nemyslíš?! Jenže musela uznat že má Druhý z pěti pravdu. V současném stavu by nikomu nepomohla i kdyby se k nim dostala.

Randgríd si všimla jisté nostalgičnosti Cariestova hlasu, ale nevěnovala jí pozornost. Bolest v nohou a soucit se zvířetem jí donutily jen sklopit hlavu. Pevně semkla rty. Nezvalo jí to však nic z jejího půvabu. Ani rozčilením a bolestí ztažená tvář nemohla zohyzdit přirozenou krásu divoké elfí ženy, jakou Randgríd byla. Klidně by se teď mohla rozesmá t a nic by se nestalo. Stále by byla okouzlující… Jen kdyby ta bolest nebyla opravdová a ona se někoho okozuzlit snažila, třeba v žertu, jak to dělávala. Jenže to bylo to poslední nač měla nyní myšlenky.

Mág se jal zkoumat její zranění a ona mu svou vůlí šla z cesty. Nešlo žádný souboj mimoto sama se přeci snažila vyhnout nutnosti použít magii, tak proč by se mu měla nyní vzpírat? Jenže v tom Ctihodný promluvil.

Neni pohmožděné? Světe div se, ale to vím taky…! Jestli seskčoil z tý svý krásný klisničky jen pro to abyste mi řekl tohle, tak to se zas klidně otočte a jeďte si svou cestou, ano?! zaúpěla v myšlenkách i tiše sykla bolestí.

Odkašlala si. ha,ha,ha… Vy, že mě znáte? No jistě Kromax! To je taky starý blázen, který bez magie neudělá jediný krok a tleje v sídle mágů jako nějaká přestárlá nahnilá houba. Neměla na Kromaxe špatné vzpomínky. Spíše naopak. Vždycky to byl on kdo se s ní snažil mluvit a najít porozumění, ale co pochopit nedokázal bylo, že Randgríd nikdy o soucit nestála. Ani o vyjímky. Kolikrát jen byla u něj na koberečku za to co prováděla? Těžko by se to dalo spočítat… A on že na ní myslel? To sotva… Uvědomila si, že takovévzpomínky jí jen více rozčilují. Připomínaly jí co opustila. Připomínalo jí to směr, kterým měla jít její sestra. Jen na kratičký okamžik se pokusila představit si Neithé v sídle mágů. Ne tu starou maličkou sestřičkou jakou opouštěla, která se ještě umívala smát a bavit, ale tu Neihté, kterou potkala dnes v Galtmaru. Neithé, která pro ni byla téměř stejně cizí, jako kdokoliv jiný na ulicích lidského města kde se generace střídali tak rychle… Zabolelo jí u srdce.

Pojednou jí napadlo, že možná pro Neithé neexistuje dobrá cesta. Čarodějkou zajisté nikdy nebude a zkoušet to dál v jiných školách kam ji jistě otec zkusí poslat je pitomost. A mágyní? Mohla by jí být. Možná by mohla být i velmi mocnou mágyní, pokud by o to stála a dostala příležitost, ale copak bylo přípustné mezi mágy aby se skutečně stala učednicí Prvního z pěti jen tak? Bez předchozího pobytu v sídle mágů? Nepamatovala si na nikoho kdo by přeskočil stupeň novice a stal se rovnou učedníkem. Rozhodně ne v novodobé historii magického učení. Jistě. Starý bručou Mardukas byl asi vždycky neortodoxní a hodně diskutované téma. Možná mu tohle projde. Ale bude to lepší než sídlo? Pro Neithé možná ano…, uvědomila si, že to tak možná opravdu je. Až jí napadlo, jak že se k tomuto tématu vlastnmě ve vlastní mysli dobrala?

Probudila ji bolest v noze a trhnutí svalů.
Znovu stáhla tvář do bolestné grimasy.

Tak tohle mi vážně chybělo. Pokusila se pousmát nad bizardností celé své situace. Ctihodný Cariestes, druhý z Velké pětky, tu posluhuje zaklínačce…

…Co to s vámi ten kůň prováděl za šílené kreace?"
“To bych taky ráda věděla,“ protočila oči v sloup, protože trhnutí u druhé nohy mělo rovnaký účinek jako u té první.

Ze sedla se snad ještě dostanu!, chtěla se vzepřít, ale jakmile se naklonila a počala se jejího těla zmocňovat gravitace, byla nakonec ještě ráda že jí mág zachytil. Bolelo to, jistě… A Randgríd to rozhodně nepřipadalo jako krátká chvíle…

Nebude to bolet dlouho? Tak to nechci vědět co pro Vás, znamená dlouho! Nechala si své kousavé myšlenky raději pro sebe. Musela si zkousnout ret a to jí způsobilo další drobnou ranku právě na něm. Cariestes ji položil a ona se uvolnila. Všude kolem byla vysoká tráva a klid. Až příliš veký klid. I ona si uvědomovala blížící se rozpínající nebezpečí z bývalé tvrze a o to více na ni dopadalo, nehybné bolavé tělo.

Trip

Jel pomalu. Na scénu mezi oběma elfy se díval jen po očku. Raději se soustředil na vedení koně. Josefína byla klidná a pokojná, ale I tak se bál, že by mohl velice snadno skončit na tvrdé zemi a to nechtěl. Nijak se netoužil připojit k širokému výčtu dnešních zraněných, nedej bože mrtvých, které už měl tu čest vidět.

A to celé kvůli jednomu pitomému vzkazu. Vzpomíka na věž mu mágů mu hořkla na jazyku. Mnohem raději by byl teď ve svém městě. Ne, že by ho tam snad čekalo něco vyjímečného, ale přesto jak toužil po dobrodružství, tohle na něj bylo trochu moc.

Než se nadál dojel k mágově klisně a zastavil se. Až v té chvíli si dovolil se rozhlédnout. Bývalá pevnost za nimi z níž už teď zůstalo jen pár rozteklých kamenů se vypínala na kopci jako strašidelný monument nedávných událostí a on ještě silněji zatoužil být někde jinde. Někde velmi, velmi daleko odtud…

Ponořil se do vzpomínek a snů o tom která místa by rád navštívil z nichž jej vytrhla až mágova slova. A právě tyto vzpomínky a sny způsobily ež se na něho podíval zprvu jaksi tupě. I hromotluk goro te´d oproti němu vypadal jako inteligent..

”Pokyny… Další pokyny od mágů… Kolik jich asi bduu ještě plnit, což? No jo, je mi to jasný, když neposlechnu uřknete mě, proměníte v hada nebo něco takovýho jako tamten toho koně, jo jo, vždyť já už jdu… Seskočil z Josefínina hřbetu, úpopadl obě klisničky za otěže mágovi chmurně přitakal.

”Jo,jo… Vždyť jo… Hm…” A pak už vykročil po cestě jak mu bylo nakázáno. Tripe udělej tohle, udělej tamto… Mágové by si měli pořídit služebnictvo…

Randgríd

To jsi to dopracovala Ran, jen co je pravda… Komu se co snažíš dokázat?
Sledovala Cariesta jak instruuje Tripa a toho lidského mládence jak odvádí obě klisny kus dál po cestě. Mág se k ní vrátil, uložil Valemiana do trávy a jí poučil o tom, co se právě chystá udělat. Pozorovala ho, ale už bez zášti. Nelíbila se jí současná situace, ale jedno mu upřít nemohla. Opravdu jí chtěl pomoci, nebylo by rozumné neuposlechnout jeho pokynů a tak udělala co jí řekl, utrhla stonek květiny a vložila si jej do úst, kde pevně skousla.

Cítila jak bolest ustupuje, ale tak nějak tušila že se zatím jedná pouze o mágovu přípravu na konečné léčení. Položil své dlaně na její nohu a Ran zavřela oči a stiskal zuby. Přesně jak čekala. Záblesk energie neviděla ale výstřel bolesti jí projel od nohy kol páteře až do mozku, kde udeřil plnou silou a jí se chtělo křičet. Naštěstí to ale nebylo poprvé co jí někdo rovnal kost a tak, jako správná tvrdá žena, bolest vydržela…

Chvíli měla čas se vydýchat a uvolnit než mág obdobným způsobem zhojil nejprve jeden a poté i druhý kotník. Z květiny se jí šťáva rozprostírala v ústech a svou trpkou chutí mízy otupovala její jazyk, takže vzala za vděk, když léčení skončilo a ona si mohla po vzoru barbarských zvyklostí odplivnout.

Mág se narovnal a otřel si pot. Evidentně jej to značně vyčerpalo. Zavrávoral…
To už byla Ran na nohou připravená jej podepřít, což odmítl.
A udělal dobře, protože Randgrídiny nohy ještě nebyly připraveny na takový šok a zhroutila se zpět na zem.
Pousmála se nad vlastní zbrklostí Zvlášť když mág opět promluvil. Nakonec ale opět uchopila vlastní hrdost za pačesy a pomalu se postavila.

”Dobře.”, přitakal mu na jeho žádost a zaklekla ke koni, kterého pohladila tam kde měl srst zdravou až se dostala k čenich a podívala se mu do očí, a elfím jazykem mu začala šeptat uklidňující slova čekající na další pokyny.

Valemian se uklidňoval jen pomalu, ale tichý a podmanivý hlas elfky jej nakonec přeci jen ukolébal téměř k polospánku…

Léčení koně

Také jsem poklekl a zatím co Randgríd koně uklidňovala provedl jsem pro jistotu diagnostiku rozsahu jeho zranění. pokud by měl pod tou ošklivě vypadající těžkou spáleninou ještě nějaké vnitřní zranění, léčením spáleniny bych jej nezachránil.
Naštěstí diagnostické kouzlo žádný poškozený orgán neobjevilo a tak jsem si opět otřel orosené čelo, zkoncentroval zbylé síly, a přiložil ruce nad spáleninu.
Ve stříbřitém světle se spálená tkáň nejdříve pomalu očistila od oharků a nečistot. Pak, jako se vlivem moci mé magie předtím vytvořila růže, začaly se v otevřené ráně ožehlé a následně očištěné kosti o opět pomalu obalovat šlachami a svalstvem a tvořit a navazovat svalové a nervové úpony . Nakonec se svalstvo pokrylo podkožním vazivem a dorostla na něm kůže která se po chvíli pokryla kůží.
Svěsil jsem ruce podél těla, a naposled kriticky prohlédl své právě dokončené dílo. Nikde žádný nedostatek. Ani jizvička.
Opět jsem si otřel krůpěje potu z čela. Otočil jsem se, ještě v kleče, na Rahdgríd a usmál se na ni.“Už jej můžete pustit, slečno Randgríd. Snad se i jizva na jeho duši zahojí časem tak rychle, jako zranění na těle.“ A pomalu vstávám.
Ovšem, ve chvíli, kdy se z pokleku vztyčím do své plné výšky, brzy zjišťuji, že to asi nebylo dost pomalu.
Zatočila se mi totiž vyčerpáním hlava, roztřásly ruce. V hrudi mi propukla náhlá bolest. Krátká, ale tak intenzivní, že jsem bolestí zkřivil tvář, zavrávoral, zalapal po dechu, má pravá ruka okamžitě vylétla k hrudi a oči se na několik vteřin téměř protočily.
I nad tímto projevem vrcholného vyčerpání jsem ale po chvilce získal kontrolu a projevy vysílení zmizely, jako by jich nikdy nebylo.
“Pojeďme. Máme před sebou dalekou cestu.“ Pokusil jsem se dívku přimět ke spěchu. A pouze jakési zastření v mém hlase zůstalo známkou, že vyčerpání i bolest tu stále je. “Ten mladý muž se nás jistě již nemůže dočkat, stejně jako oba naši koně. A Mardukas s vaší sestrou.“ Ale to už se pomalým krokem vracím pro sedlo, které jsem předtím sundal teď už vyléčenému hřebečkovi.
I v tom kroku je znát únava, ale zjevně si ji nehodlám připustit dřív, než to bude nutné.

Randgríd

Sledovala poctivě léčení koně i vyčerpní mága. Zprvu se nezdálo příliš veliké, ani jedinkrát nezaváhal, když hojil Valemianovy rány. Vše se ale změnilo když svěsil ruce a promluvil.

Přitakal na jeho slova a vstala aby mu pomohla se zvednout, ale nebyla dost rychlá. Mág vstal sám a zavrávoral. Okamžitě ho podepřela.

"Počkejte! Jste schopný chůze? Posaďte se osedlám Vala a oodvezu vás k vaší klisně.", věděla, že mág teď zevšeho nejvíc potřebuje odpočívat, ale pro to nebyla vhodná doba. Museli jet dál. Uvědomila si, že by mu měla poděkovat... "Díky za záchranu toho zvířete. Neithé bude mít radost.

Jenže Cariestes získal zpět vládu nad tělem a nějaké psazování zcela striktně odmítl. Dokonce se sám vydal pro Valemianovo sedlo, což už bylo se slova, která vypustil z pusy, pro Randgríd příliš.

Blázni! dva staří blázni! Pošetilci! Ješitní staří páprdové! Křičel jakýsi hlas v její mysli. Oba ste stejní! chtělo se jí říct, když zjistila, že si Ctihodný Cariestes nechce nechat pomoci a raději sám přemáhá své vyčerpání.

Pochopila, že tady je veškerá snaha zbytečná. Spolkla tedy všechnu svou zášť vůči mágům a Vzala si od Cariesta mlčky sedlo dost rázně aby jí v tom nemohl bránit a sama jej upnula na zvíře, které se mezi tím pomalu překvapeně postavilo na nohy.

Zkontrolovala všechny řemeny, unula jej jen tak pevně jak bylo nezbytné a pak se do sedla sama vyhoupla a podala mágovi ruku. Narozdíl od Mardukase se Cariestes zdál být dobrým a zdatným jezdcem, ale teď je unavený a Rangríd tak nějak tušila že po té slabosti před chvilkou by mohl vzuít za vděk podanou ruku jako smírčí gesto. Ačkoliv pro níse o žádné gesto nejednalo. Cariestes měl pravdu. Musely spěchat...

Když se tedy mág dostal do sedla za zaklínačku, žena pobídla koně nejprve k chůzi aby si zvíře zvyklo že už ho nic nebolí a poté do klusu a cvalu. Brzy již uháněli na hřbetě vznešeného oře jako jedno tělo v dál, směrem, kterým se před tím odebral lidský mladík. Mladík, který vedl dva další koně.

Trip naštěstí neušel nijak daleko. Dohnali ho ani ne za pár minut, kde Randgríd Valemiana zastavila.

"Nasedej, hochu, musíme spěchat!, zavelela tomu mládenci a ukázala na Josefínu, na níž se také povzbudivě usmála.

Otřásla se.
Cosi mrazivého se dotklo její magiepečlivě ukryté v nitru. cosi záhrobního počalo natahovat spráíy ve snaze je uchopit.

Trip nasedl a Cariestovi se podařilo přesednout. Jistě se lépe cítil na hřbetu své Kalzan než za Randgríd v sedle.

A pak znovu pobídli koně, tentokrát všichni. Aby Trip nezůstával pozadu ho zaklínačka připoutala do sedla a sama držela na hřbetě Valemiana i Josefíninu uzdu, aby je nezpomaloval. Ne, že by to pro něj byla příjemná jízda, ale to bylo to poslední na co mhola brát ohled. Jediný na koho se ohledy brát musely bal Cariestes a ten si nedovolil zdržovat. Jakoby i jej hnalo něco uvnitř jeho nitra kupředu tak rychle, jako ji hnal strach o Neithé...

Na lůžku z měkkého mechu

Tma...
Jen ta tma a slova a křik ale to všechno je hrozně daleko. Tady uvnitř mne je jen tma.
Snad se tu míhají obrazy. Děsivé i krásné...
Ale já nejsem sto je zachytit. Brzy se o to ani nesnažím. Zdá se že z této propasti věčnosti není úniku.

Zemřela jsem snad...? Je tohle konec?

Ale pak se to přeci jen změní. Ne moc, ale trocu přeci. Pořád je tma, ale tentokrát klidnější a ustálená, která propouští sny spánku do hlubin bezvědomí, které se stává pokojným spánkem příliš unaveného dítěte. Teď musí být pokojný. Po hrůzách dne si mozek potebuje odpočinout. Zlé sny přijdou až později, až se mozek bude pokoušet utříbit všechny zážitky. Te´d ale ne... Teď je čas odpočívat, aby až se probudím, abych se na všechno mohla dívat novým pohledem.

A i tak...
Napadá mě, že se to třeba nestalo. Že tohle byla jen nějaká noční můra a já se ráno probudím a půjdu na svou opravnou zkoušku a ještě se budu s Treagedem smát. Ano... Kdyby se to tak mohlo stát. Zapomněla bych na všechny křivdy, které mi kdy způsobil a objala ho už jen pro to že by žil. Že by žil a byl sám sebou a udělala vše co by bylo v mé moci, aby se polepšil v chování...

Nechci na to myslet... Nechci aby se mi o tom zdálo.
To raději zpátky tu bezbřeou prázdnotu...

Ale vůbec...
Vždyť já myslím... Já si uvědomuji svoje myšlenky... to se přeci ve spánku nestává ne? To už je ráno...?

Stále mám zavřené oči.
Chci je tak nechat.
Ostatně víčka se zdají tak těžká...

Uvědomím si že ležím.
Převrátím se na bok a pak na druhý.
Ležím na něčem měkkém...
snažím se rozvzpomenout se na to co se dělo před spaním, ale nemůžu si nic vybavit. Jen zmatené útržky čehosi co nedává smysl.

Slyším ptáčky.
Buď jsem zapomněla zavřít okno, nebo jsem usnula venklu...
Tak jo. Je právě čas otwevříč oči a vstávat. Koneckonců první ranní paprsky už zdá se nebudou plně první...

A pak si to uvědomím...
Zaspala jsem!

Jakoby mi někdo do žil vpustil dávku adrenalinu. Během okamžiku mám oči dokořán a sedím na svém lůžku.
Ale co to...? Nemůžu uvěřit vlastním očím. Jsem na kraji nějakého lesa, který si nepamatuji. Kdesi nedaleko burádí řeka. Ležela jsem a nyní sedím na lůžku, které kdosi vytvořil z mechu.
Tohle si nepamatuju...
A tomu komusi to muselo dát dost prácem, protože les se takto napohled zdá, že je spíše travnatý než zarostlý mechem.
Ale kdo to...?
A pak si ho všimnu. Postavy včerném rouchu s rudým lemem až se mi téměř zastaví srdce. Kdybych ležela na opravdové posteli právě bych z ní spadla na zem, ale tady není kam padat a tak se jen spěšně a vyděšeně hrabu na nohy abych si posléze uvědomila že mág, který tu přede mnou sedí a není mu vidět do tváře se zavázal být mým mistrem a učitelem a že je jedinou další inteligentní bytostí zde a tudíž to musel být on, kdo tu pro mne toto lůžko vytvořil...

Pro světlo Lotharovo, jakl se to chováš, Neithé! Je tu mág! Ještě k tomu tvůj učitel a ty tu děláš takovéhl scény! Uvědomuješ si jak to vypadá nevhodně?! Jako bych téměř slyšela otcův hlas se zastydím a zarazím ve veškerých snahách.

Ctihodný se však ani nepohnul.
Třeba na něco čeká... zalituji že mu ení vidět do tváře, protože vůbec nevím jestli se zlobí nebo je spíš smutný...
Pak se mi ale vybaví těch několik okamžiků kdy jsem jeho tvář zahlédnout mohla a uvědomím si jak děsivý umí být a také se mi v hlavě začne pomalu skládat obraz včerejšího dne. Minimálně jeho začátku.
Ne... Ne včrejšího...
Dnešního! Uvědomím si náhle že je večer. Že slunce nevstává, ale nýbrž se klene k západu.
Připadám si hrozně zmatená a srdce mi buší o překot a mág tu stále jen sedí a já vůbec netuším co se ode mne očekává. Vždycky jsem měla alespoNˇnějakou představu, ale co mám u všech bohů dělat teď?

"O-odpusťte prosím, Ctihodný j-já... Já totiž... Mrzí mne to...", vypravím ze sebe a ještě jednou se rozhlédnu vzpomínajíc na ráno a na všechno dění. Mág stále mlčí a tak mám čas. P5esto se nažím všechno si uspořádat co nejrychleji.

Treagedův trest,
setkání se sestrou,
únos bandity,
Zkáza pevnosti,
ukradený polibek,
Ctihodný Cariestes,
Nemrtvý kůň...

To už tam ale stojím bílá jako stěna, ještě nejistější. Nejsem už unavená, ale cítím se divně. Jakoby se mi měla hlava brzy rozskočit. A to stále ještě nevím co mám dělat.

Nechápu to... Kde je to zvíře ze záhrobí? A kde je můj kůn? Kde jsou Randgríd a druhý mág a ten člověk?

"M-mistře...?", nemám z toho vůbec dobrý pocit. Pojednou mě napadne Co když jsou všichni mrtvý...? Krev jako by mi v žilách zamrzla a čas se zastavil. Nedá mi to a musím se opatrně podívat pod kápi abych spatřila mágovu tvář...

Je bledý. Má zavřené oči. Nehýbá se.
ale to přece... to nedává smysl... tohel jsem nechtěla, přece nemůžou všichni umřít... To zvíře je zabilo... Určitě... Ono je to zabilo a on mě tu uložil a pak umřel sám...
To ne... Prosím ne... to přece nejde... Přece první den jako učednice nemůžu způsobit smrt svého mistra, ne? Ctihodný Mardukas je První z pěti, nemůže jen tak umřít kvůli nějakýmu tvoru kterýho sám povolal z hlubin smrti to by snad ani Elásir nedopustil...

Klesnu do kolen a ucítím v očích slzy. Moje naděje je pryč. můj mistr je pryč... Moje sestra... Ten druhý mág i ten člověk... Všichni jsou pryč...

Jenže to není všechno... Cítím cosi zvláštního. Jakobych ucítila energii. Mistrovu energii černou a rudou, děsivou, ale vábivou... Pulsuje, je kolem něho... dokonce zjištuji žeji vidím. Jeho auru...

Žije... bohové on žije... ŽIJE! Srdce se mi opět rozbuší a krev se nahrne do tváří.
Mistře... Mistře vy žijete... to je... to je úžasné... Vstanu a mám potřebu něco dělat. Nevím co chci nebo c omám dělat, ale vím že bych měla něco dělat. Rozhlédnu se a pohled mi padne ne mé lůžko. Musím se teď sama sobě zasmát jak jsem si myslela že můj mistr na něco čeká a on zatím nejspíše jen vyčerpáním usnul...

Opatrně jej vezmu pod pažemi a položím jej na svoje lůžku, které původně připravil pro mě, ale nyní se stane i jeho postelí. Kápi mu nechám ve tváři aby mu stínila oči a žádné světlojej nerušilo vespaní. Jistě si potřebuje odpočinout... Kde jsou ale ostatní?

Rozhlédnu se, ale v tom je uvidím. Tři koně jako na zavolanou se objeví na dohled cválající k nám... Moje radost a štěstí snad nezná mezí. Klidně bych je všecny teď objala a políbila kdybych dokázala odhodit svou hrdost.

Což mi ovšem připomene ženějakou mám a nemůžu se chovat jako nějaké ztřeštěné dítě. Teď jemůj mistr unavený a potřebuje spát. Je na mě dohlédnout aby měl klidné psaní!, usmyslím si dostát své úloze učedice co nejsvědomitěji. Po všech těch dnešních průšvihách už by tochtělo...

Randgríd

Srdce jí zaplesalo radostí, když po dlouhé několika hodinové jízdě spatřila svou sestru na malém travnatém plácku poblíž lesa bez nemrtvého koně. To Mardukase musla chvíli hledat, ale opravdu jen chvíli.

Jak říkám... Oba jsou stejní... přejela pohledem z Mardukase na Cariesta.

A pak už zastavili na malém paloučku mezi cestou a malým lesíkem, kde Neithé stála u svého mistra jako voják na stráži hrdě vypjatá do celé své výše, ale rozcuchaná jako malá cácorka a ve špinavých a místy poškozených šatech...

Cesta

Nebránil jsem se, ani neprotestoval, když mi Randgríd vzala rázným pohybem sedlo z rukou.
Svět jako bych vlatně teď vnímal skrze slabý šedý závoj a ač se snažím, abych nepůsobyl unaveně, mě tělo není už vyčerpáním schopno běžného provozu.
Jen díky moci obou magí, světla i vody, se vlastně ještě držím vůbec na nohou.
Jenže......to Randgríd na venek nevidí.
Nemá to vidět.
Vyhoupla se do sedla a trochu nekjdříve koně prošla, aby si opět přivykl, že už není zraněný.
A pak se naklonila v sedle a podala mi ruku.
Vděčen za toto gesto nechal jsem se do sedla vlastně spíš vytáhnout. Je pozoruhodné jak málo mé, zcela reálně hmotné, tělo vlastně váží. O kolik méně, než by ve skutečnosti mělo. Jenže.....není na tom nic nepřirozeného. Alespoň z pohledu mágů. Vždyť část mého těla vlastně tvoří magie. A magie, jakožto energie, nic neváží.
Vysazen za Randgríd do sedla, pevně jsem objal útlý dívčí pas, zavřel oči a nechal se. alespoň chvíli, ovívat větrem, proudícím kolem našich těl v rychlé jízdě.
Netevalo dlouho a dohnali jsme mladíka s našimi dvěma koňmi.
Nechal jsem si, bez protestů a falešné hrdosti, pomoci ze sedla a následně pak i do sedla své Kalzan, hluboce kobylce vděčen, že zůstává tak klidná, při všem tom dění okolo.
Poté, co ze i mladík vyhoupl do sedla a byl do něj provizorně přikurtován, pevně jsem uchopil uzdu a pobídl Kalzan k pohybu.
Když po cvíli přešli koně pod námi, pobídnutí sodva znatelnými povely, z klusu v cval a z něj následně v trysk, uvolnil jsem se v sedle a přitiskl se váce ke koňské šíji.
A tehdy se už vyčerpání nedalo déle zadržovat, svaly se uvolnily a já, vděčen hluboce za skutečnost, že je Kalzan taková, jaká je, jsem se propadl do černá propasti světa mimo svět.
A přestal svět kolem sebe vnímat.
Že jsme dojeli na palouk, kde na nás čekali Neithé a Mardukas, jsem nevěděl.
A nevnímal jsem ani, že se Kalzan zastavila, když se zastavili ostatní dva koně.
Ani to, že mezitím co Randgríd odkurtovává mladého muže, Kalzan netrpělivě frká a kopytem pravé přední nohy vyrývá v travnatém porostu palouku hlubokou rýhu.
Chce na mne upozornit.

Na paloučku

Ano. Přesně tak! Nikdo ho nebude rušit. Dám na něj pozor. Ať si Rangríd říká co chce. No tak si povolal nemrtvého koně, no a? O nic nešlo, ne? Proč by to taky První z pěti neměl dělat? On přeci může! Je nejmocnější mág na světě… A tenhle mág je můj mistr. Mě si zvolil, ne Randgríd ani když byla v sídle mágů… To já jsem jeho učednice a chci umět všechno co on! Ať si Ran říká a myslí co chce! Já si umím stát za svým! Ujišťuji sama sebe a zaháním to snítko strachu a pochybností, které ve mně dřívá. To malé dítě, které se svíjí strachy kdykoliv na mocného Mardukase jenom pomyslí, toho charismatického muže jenž svou tvář skrývá pod temnou kápí. To dítě teď musí spát…

***

Tři jezdci a tři koně se hnali lučinami k paloučku, kde na ně Neithé čekala.
Zaklínaččino srdce se rozbušilo radostí. Její malá sestřička byla v pořádku. Živá a zdravá… Za tento jediný den jakoby se stalo víc než za celé ty roky kdysi dávno, kdy ještě jako pouhé dívky žily v Osbarinském sídle své rodiny.
Randgríd zastavila Valemiana až těsně u sestry a spícího vyčerpaného mága.
Tripovi se ulevilo. Konečně stáli. Ačkoliv by mnohem rád stál na pevné zemi. Jen představa že by měly jeho nohy změnit svůj úhel mu teď připadaly směšné…
Ale nesmál se.
Oči sester se setkaly na půli pouti. A přesně tak se také zastavily.
Neithé byla rozcuchané. Cestovní černou róbu, tolik hodící se k Mardukasovu rouchu a kontrastující s Valemianovou srstí, měla místy poškozenou a špinavou. A přece tam stála hrdě, ruce založené na prsou. V její tváři nebyla ani stopa po strachu a předchozím zlomení, kterému její osobnost byla vystavena. Sestřina tvář byla ledově chladná.
A tak se i Rangríd podvolila této hře. Neithé si neuměla představit jak sestru bolí toto její chování. Nevěděla že právě teď jí chtěla obejmout a říct jak jí to všechno mrzí… Omluvila by se jí. Za všechno… Za cokoliv by si jen ta maličká přála…
Ale ne! Takhel ne!
Zaklínačka se zatvrdila, seskočila ze sestřina koně a pohledem přejela spícího mága za jejími zády.
“Je vyčerpaný?“, zeptala se jen. Ale vlastně to nebyla otázka.

***

Copak je sestřičko, co? Myslela sis že tu budu štkát jako nějaká troska? Zmýlila ses co?! Vidíš… Nemusela ses vracet. Poradím si i bez tebe! táhlo mi myslí a koutek úst mi zacukal. Dívala se mi do očí pevně a dlouho. Snad na malý okamžik… Ne… to je pitomost…!
Seskočila a co udělala? Zeptala se na Mardukase. Ona to nebyla tak docela otázka. Spíše napůl konstatování. Top Rangríd uměla vždycky. Ptát se a neptat najednou.
“Spát musí někdy každý!“, odsekla jsem jí. Necchi aby se mu posmívala. Kdyby to udělala, posmívala by se tím i mě, jako jeho nové žákyni. “Stejně ty, i nejmocnější mág!“

***

Nevěděla co čekala. Tak jako tak ji sestřina reakce trochu zabolela. Stále mne vidí jako protivníka. Jako soupeře na poli osudu světa… Povzdechla si v duchu. Navenek však zůstávala stejně precizní a jasně jednající jako vždy.

Konečně byl Trip volný a pokusil se ladně sesednout z Josefíny. Tento jeho záměr však skončil pádem na bok. Nohy ho vůbec neposlouchaly…

Kdyby se to stalo jindy a někde jinde, jistě by se setkal s posměchem. Nyní však ne. Bylo to jako by neexistoval a vůbec tam nebyl společně s mágy a dvěma krásnými ženami. Ze země pohlédl na krásku s rudohnědými vlasy a ta mu připomněla sochu. Krásnou, bez sebemenších maličkých nedokonalostí, ale ledovou, kamennou a nedobytnou, jako byla i ta tvrz od níž odjely. Stín polibku, který ji vtiskl ve slabé chvilce jej obestřel a odmítl opustit. Věděl že na něj nikdy nezapomene. Asi i pro to že to byl první polibek, který kdy děvčeti dal…

Ryzá klisna Kalzan zahrabala kopyty a to upoutalo Rangrídinu pozornost. Až teď si vzpomněla na druhého mága, jehož vezla s sebou.
Ohlédla se a opravdu. Viděla ho bezvědomého na hřbetě svého oře.
U Lothara!, zaklela v duchu. Kvůli sestře na něj mála zapomněla.
Dvěma dlouhými kroky přiskočila ke Kalzan a utišila jí pohlazením.
“Tak tam tak nestůj a pojď mi pomoc.“, zavelela, ale snažila se krotit svůj hlas. Jinak by totiž mohla Neithé říct něco, co by nechtěla i tak už se zdála propast mezi nimi až příliš veliká...

***

A co jsi čekala?!, hořce polknu, když se má sestra odvrátí a raději, než aby se mi omluvila, že Ctihodného rozzlobila a přiměla ho použít taková kouzla, se začala věnovat lidskému mladíkovi, který jel na její klisně. no jistě… co na tom, že jsem málem umřela když si to zvíře povolal, že? Na tom přece nezáleží… Hlavně že ty jsi dokonalá a dostálas své prostořekosti, že jo?! Záleží přece jen na tobě, že jo, Ran?! Vždycky záleželo jen na tobě…, chtělo by se mi plakat. A to jsem si říkala, že to zhrzené dítě ve mně musí spát.
Nepláču. Jen tam stojím. Kámen má víc citu, než teď dává znát moje tvář. I přes tu bouři, která ve mne burácí…
A pak ten člověk spadl a Ran se začala věnovat druhému mágovi, která zdá se také usnula. Sotva mě však napadlo, že nejspíše je také vyčerpaný, už mi Ran zase začala rozkazovat…
“Však už jdu.“ Jak jinak ne? Nechceš si ze mě třeba udělat služebnou? Nevadí mi mágovi pomoci. Udělala bych to sama, jenže sestra byla jako obvykle zase rychlejší. Také mu chci pomoci. Vzpomenu si jak bezradně a zoufale unaveně vypadal, když Mardukase vyléčil a chtěl od nás odejít. Bylo mi ho líto.
I teď mě bolí že ho vidím takto. Dvakrát za den vidět dva z nejmocnějších vyčerpané téměř k smrti…

***

“Tři, dva, jedna…“ odpočítávala, když k ní Neithé přišla a zaujala přesně potřebnou pozici. Držela Cariesta pod rameny a sestra za nohy a jeho hlavu měla opřenou o hruď, aby se mu nezvrátila naznak. Mág byl lehký. Možná lehčejší než by byl jiný elf jeho tělesné konstrukce. Na to však nmebyla vhodná doba pozastavovat se nad takovými drobnostmi.
“Položíme ho vedle Mardukase.“ - řekli s Neithé unisono.

***

Podívala jsem se na ní a připadalo mi to zvláštní. Dříve se nám stávalo často že jsme jednu věc řekli společně, ale teď? Tolik mě to překvapilo. Nechtěla jsme s ní už mtí nic společného a teď tohle…
Znovu jsme se na sebe podívaly, ale já se jí nemohla dívat do očí. Nechtěla jsem. Nechtěla jsem v nich vidět její pohrdání, ale ani nic jiného. Nic co by mohlo případně zvrátit můj postoj k ní…
“Já už ho neunesu…“, vypravila jsem ze sebe dýchavičně. Sice jsem asi chvíli spala, ale pořád ještě jsem po dnešku dost unavená. A taky pozice v níž mága držím je poměrně nepříjemná a nepohodlná. I jemu se určitě bude lépe ležet na poddušce z mechu...

***

Pousmála se. Vůbec si neuvědomila že to že je pro ni samotnou lehký znamená že to Neithé uvidí stejně. Její sestra oproti ní, nebyla zvyklá třímat v rukou meč a neměla trénované paže. Beze slova pak začala couvat a otáčet se, aby oba mágy položila hlavou k sobě. Koneckonclů bude taková otočka přijatelnější pro ní než pro Neithé…

***

Ha,ha,ha…, ušklíbnu se též. Vtipný co? Jednou budu umět ovládat magii a pak uvidíš. Uzvednu i těžší věci než ty!, pomyslím si, zatímco se musím jinak se soustředit na to, abych mágovy nohy předčasně nepustila. Ještě že to k lůžku není daleko.
A pak už Cariestes zaujal stejnou pozici jako jeho kolega.
Je na ně zvláštní pohled a já z nějakého důvpdu nemohu otrhnout oči. Leží tam vedle sebe a přece jak nevinně a vlídně vypadají jejich tváře, nemám z toho vůbec dobrý pocit…

***

Konečně. Oba Ctihodní leželi vedle sebe. Rangríd se jen úkosem podívala na sestru a cosi jí zaujalo. Neithé se stále dívala na oba mágy a za hradbou jejích očí se odehrávalo cosi čemu nerozuměla. I jí následně přepadlo zvláštní pocit. Chvíli jí trvalo než si uvědomila oč se jedná…
Sehnula se ke Cariestovi a přiložila ucho na jeho hruď. Srdce téměř neslyšela. Chytila jeho paži a dívala se ustaraně, když mu počítala tep. Dech měl mág mělký, div že ještě nějaký vůbec měl…
A přece nemohla sestře potvrdit své obavy. Ne. Musela ji udržet při tom že všechno bude v pořádku.A to tedy bude!
“ Bude v pořádku, potřebuje jen odpočívat. Dones trochu vody a vyndej z mé sedlové brašny kus plátna a malý rendlík.“

***

Sestra se usmívala téměř pokojně, když jí posílala pro věci z jejích vaků, ale já se pořád nemůžu zbavit svého špatného pocitu. Nechápu to. Neměla bych snad v přítomnosti mága světla se cítit lépe? Došla jsem k Josefíně a začala prohledávat vaky. Třeba ne… Třeba jsem víc jako Mardukas… Třeba mám nějaké předpoklady pro temnou stránku?, otřesu se. Vzpomínka na spektru a nemrtvého koně… Na přízrak ze záhrobí, jak se rozpadl v prach… Jen pomyšlení, že tohle je můj směr mě děsí.
Konečně. Najdu měch, plátno i rendlík, kam vodu z měchu naliji a pak jej hodím lidskému mladíkovi, který na ten měch, nevím proč, upřeně zíral jako by měl žízeň.
Oboje pak s povzdechem vykročím předat sestře.

***

Neihé šla pro věci zatímco ona se dívala na druhého z pěti. Cítila jeho magii, ale také jen slabě. Nezdálo se však že by měl zemřít, pokud samozřejmě nebude něčím napaden, sežrán, nebo mu nebude jinak ublíženo. Jistě to mohla zařídit… Tedy samozřejmě pokud je nenapadne něco, nač by nestačila.
Rozhlédla se. Koho tu měla? Dva vyčerpané mágy. Jednoho téměř k smrti. Sestru neznalou boje a zatím ani magie a jednoho človíčka, který je sice sympatický, ale tam jeho zřejmé bojové schopnosti ani nezačínají natož aby někde končily. Povzdechla si.
No co co… Nikdo se to nedozví, když mu trochu pomůžu… Takhle může umřít a to by nepomohlo Neithé, ani mě. A asi ani Mardukasovi, i když si to spískal taky sám, no… Cítila jak v ní dilema narůstá a vteřiny se neúměrně vlekly. Pohled jí padl na druhého mága. Mardukas… Pohrdala jím. Jen to jméno jí přivádělo na rty nehezký úšklebek. Kdysi jej velmi ráda parodovala pro smích ostatních v sídle mágů. Těch, kteří se odvážili vůbec zasmát něčemu takovému. Sídlo… Na okamžik jako by zahlédla jeho věž. Nejvyšší věž, kde sídlil Arcimág Kromax. Vzpomněla si mimoděk na svoji poslední návštěvu toho místa. Na návštěvu, kde Ctihodnému oznámila, že odejde a zůstane zaklínačkou…
Potřásla hlavou. Neithé už začala nalévat vodu z měchu do kastrůlku. Teď nebo nikdy. Oba mágy sjela pohledem. Uvědomovala si, že pokud to udělá a použije magii, možná tím zachrání Cariestovi život a trochu mu pomůže, ale také, že Mardukas to vycítí a posléze jí to bude stále připomínat. Jistě, vždycky se s ním může pustit do pře, ale zároveň i nemůže. Mohla by tím zase ublížit Neithé… Dilema jí už začalo přerůstat přes hlavu…
Byly tu i další možnosti. Cariestovo srdce bylo slabé, hrozila mu smrt. Ale pořád ještě tu byla šance že se z toho dokáže dostat sám. Znamenalo by to ale tady zůstat a to by nemuselo být dobré vzhledem k tomu že Tvrz je blízko. Nějaké zásoby sice v Glatmaru pořídila ale by to dost na cestu, ne na týdenní nocování na paloučku u lesa. Mohl by mu teoreitcky pomoci i Mardukas, ale on by nejdřív musel měnit svou auru z temnoty na vodu, protože světlo by mu teď asi víc ublížilo než co jiného, a celkově… to už bylo příliš složité…
Tak jo… Když to nejde jinak… Štvalo jí to. Jen to úpomyšelní ji rozčilovalo. Připadal si slabá, když musela přikročit k magickému řešení, ale nic jiného jim teď nezbývalo. Tam v pevnosti vzniklo něco co by jen tak vznikat nemělo a nebylo vhodné zůstávat poblíž. I tak to bylo ještě příliš blízko Galtmaru a nechtěl ani pomyslet, pokud se o tom zbytek mágů nedozví v čas, co by to mohlů všehcno způsobit…
Nadechla se a soustředila. Přiložila dlaně na Cariestovu hruď v oblasti srdce a povolila stavidla své magie. Magie, která se okamžitě pokusila převzít vládu, ale ona ji zadržela. Na čele jí vyvstaly kapičky potu a ona se soustředila jen na to co chtěla. Trochu posílit magií světla mágovo srdce…
Trvalo to jen chviličku, než ji Neithé vyrušila. To ostatně byla chvíle konečného boje o nadvládu. Energie v ní si přála proudit svobodně a být využívána, tak jako to dělali mágové okolo. To ale Randgríd nechtěla a nesměla dovolit. Nejtvrdší boj sváděla sama se sebou ve svém nitru…
Boj, v němž se opět stala vítězem…
“Namáčej… Namáčej plátno do vody a kapej namáčej mu rty…“, vydechla unaveně a odvrátila se. Potřeboval se uklidnit, utišit tu bouři sama v sobě. Potřeboval být chvíli v klidu. Cítila se najednou hrozně energicky a chtělo se jí běhat. Běžet a neszatavit se. Doufala jen, že mágovi bude po této infuzi také o něco lépe…

***

Nehcápu to. Sestra vypadá podivně unaveně a já cítím něco co tu před tím nebylo. Dokonce mám pocit jakoby moje sestra trochu svítila Je to podobné jako když jsem viděla Cariesta líéčit Mardukase, nebo když jsem viděla svého mistra něco sesílat, Je to aura a ta její se třpytí zlatem a já jen stěží díky tomu vnímám její slova.
Co se to děje…? Posadím se na její místo. Ran vstala a šla ke své klisně.
No tak jo…, už žádná zášť. Ničemu nerozumím a mám zase takový ten divný pocit. Tentokrát jen trochu jiný. Nevím co se se sestrou děje a nechápu její chování. A taky je tu bezmoc. Nemůžu udělat víc než mi řekla… Taky bych chtěla umět léčit…, za dnešní den už jsem viděla dost magických projevů i těch léčitelských… Je mi líto že nic neumím…
Namočím plátno a nechám pár kapek aby svlažilo rty druhého z pěti a totéž pak udělám i svému mistrovi. Fakt, že Randgríd nasedla na Josefínu a odjela jsem vnímala jen okrajově, když jsem ji zpzorovala až když se za její klisnou zvedlay obláčky prachu…

Tábořiště

Moje duše bloudí v dálavách galaxie a nevnímá ani čas, ani prostor... Spím bezesným spánkem mágů, spánkem, během kterého se občas zjevují vize budoucnosti, ale častěji prostě není nic. Nevím o trápeních Neithé, stejně jako jejím znovunalezeném odhodlání...
Stejně tak nevím, že mě její ruce chytly a něžně položily na lůžko, které jsem předtím pro ni přichystal... Mé varovné kouzlo je nastaveno tak, aby mne varovalo pokud by se přiblížil někdo s nepřátelskými úmysly, což Neithé není...

Bohužel, stejně tak v momentě, kdy se přiblíží zbytek družiny, moje kouzlo opět nereaguje, jelikož nikdo z nich nemá nepřátelské úmysly. Nevím tedy ani o debatě mezi sestrami, ani o trápeních, které prožívá Cariestes. Nevím, dokud se Randgríd nerozhodne použít magii...

Přítomnost uvolněné magie světla jen pár kroků od mého těla mnou projede jako jehla a jen díky štěstí, že během svého léčebného „spánku“ jsem si dokázal opět urovnat auru na svou neutrální, nejsem vážně zraněn...
Reakce mého magicky cvičeného těla ovšem není taková, jak by se dalo čekat... Jedinou viditelnou známkou totiž jsou prudce otevřené oči, které ale nemůže nikdo pod kápí vidět...

Spolu se znovunabytým vědomím, získám opět kontrolu nad svou myslí. Ozdravný spánek z mého vědomí vymazal zbytky démonické nadvlády a já náhle opět mám svůj rozum... Události posledního dne mi proběhnou před očima a já se zděsím, co jsem to prováděl!
Zpropadná temnota! Kdepak, ani Ty, veliký Mardukasi si nemůžeš být jist svým vlastním já, když obcuješ se silami nad námi! Chceš snad skončit jako šílenec? Chceš přijít o vlastní vůli jako o ni dávno již přišel Cariestes?
C A R I E S T E S!!!
Jak v myšlenkách zavadím o jeho jméno, uvědomím si, že leží vedle mě...stejně jako fakt, že jeho srdce bije pomaleji, než by mělo!
Zpropadená zaklínačka!! On potřebuje pomoct! Potřebuje sílu jakou má pár volů a ona mu dá pár lasiček!! Hlavně lstivě, aby si nikdo ničeho nevšiml, co, Ty parchantko?

V první chvíli mám chuť vyskočit a odhodit tu břídilku pryč, ale včas se zarazím...
Hněv je špatný rádce... Hněv byl Tvým rádcem celý minulý den a podívej jak to dopadlo!
Poslední den ses choval jako magor a ne jako CTIhodný! Musíš se ovládat!!

Se znovunabytým klidem se pomaličku zvednu v pase... Vzhledem k tomu, že nepoužívám jako opěru ruce, které mám stále složené na prsou, je jasné, že i k takto snadnému úkolu používám magii.
Během let jako Ctihodný jsem si vybudoval image založenou na těchto maličkostech. Žádné unáhlené pohyby, nulová nervová nevyrovnanost... Tělo, kompletně kontrolováno magií. Tělo, žijící magií. Magií, kterou ovšem neovládají ani démoni, ani bohové, ale jen čistá a silná mysl. Takový je Mardukas, kterého všichni znají. Ale pokud budu pokračovat v tiátrech plných okultismu, jako byl den dnešní, tato image se mi zbortí jako domeček z karet, pomyslím si...
Poté, co se mé tělo dostane s nohami do pravého úhlu, stejně nepřirozeně se postavím, přičemž ani nepohnu koleny...
Než se ostatní vzpamatují, stojí nad nimi postava v černém hávu, jehož magické vyšívání rudě žhne a z pod jehož kápě stoupá temně rudá zář. Z celé této postavy opět čiší síla. Síla, která by mohla rozdrtit zemi, ale je kontrolována jednou silnou myslí... Opět před nimi stojí Mardukas, TEN Mardukas, jehož jméno všichni vyslovují s posvátnou bázní, jako jméno boha pomsty...

Pohledem zpražím Rangríd, když pronesu sytým hlasem: „Zaklínačko! Vody magie v Tobě víří jak uragánem hnány! Potenciál Tvého rodu, který naplno se projevil ve Tvé sestře Ti rovněž není cizí! Přestože nejsi nadanější než ona, jsi nadanější, než většina páprdů ve věži, včetně Kromaxe!“
Chvíli se odmlčím, než pokračuji: „A přesto... Přesto když zde na zemi vidíš umírat druhého z pěti, použiješ magie jen tak maličký ždibeček, který pro něho znamená jen tolik, co kapka vody pro umírajícího žízní!“
Aniž bych se jakkoliv pohnul, Randgríd najednou odletí několik yardů daleko, zlomená v pase, jak je odhozeno silou takovou, s jakou se ještě nesetkala...
Ihned se bojovně zvedne, ale zjistí, že Ctihodný si poodhrnul kápi a hledí na ní svýma temnýma očima, když říká: „Jen se mi podívej do očí, Rangríd! Podívej se nech se vést na cestě k uvolnění Tvé magické energie! Máš sílu na to uzdravit Cariesta, tak proč ho raději necháš zemřít!? Chceš snad jeho místo?“
Pohrdlivě se svým vlastním slovům zasměji, jelikož je sám nemyslím vážně... Na to si ale Randgríd naprosto přestanu všímat a obrátím svou pozornost na Neithé...

„Drahá učednice.. Moc dobře vím, kdo mne uložil na lůžko, které jsem pro Tebe udělal... Vážím si toho, máš můj vděk...“
Jemně k ní přistoupím a důstojně jí obejmu, dokud se nezachvěje...
Potom pokračuji: „Neithé, přestože dokud nezískám souhlas Tvé rodiny, tak Tě nemohu učit magii, mohu Tě učit něco z teorie...
První věc, kterou bys měla vědět je, že pokud chceš být skutečně mocným mágem, bez světla a tmy se neobejdeš...
...ALE, pokud chceš být sama sebou, nesmíš jejich nejsilnější kouzla používat více, než je nezbytně nutné.
Obě jsou to totiž magie okultní, což znamená, že během používání jejich nejsilnějších kouzel magii nevyužíváš k utváření své vůle, ale jen jako komunikační prostředek pro spojení s jinými entitami...
...s Bohy...a s Démony...“
Do své řeči vložím drobnou odmlku, abych se nadechl, než pokračuji:
„A jak Bohové, tak Démoni Ti nikdy nebudou sloužit jen pro Tvé krásné oči... Berou si za své služby daň nejvyšší – Tvou svobodnou vůli. Je to plíživé, ani si toho nevšimneš, ale přetvářejí Tě na svého otroka. Tak, jako se tomu stalo u Cariesta...“
Opět se odmlčím, jelikož přemáhám bolest, která se mi rozšiřuje po Těle, jak z pod mé kápě mizí temně rudý odstín a začíná se rozlévat zlatavá zář. Stejně tak se mění odstín výšivek na mém plášti...
Když přemůžu bolest, trhaně pokračuji: „Chceš-li si zahrávat s nejvyššími kouzly Temnoty a Světla bez toho, aby Tě to stálo duši, musíš umět používat oboje... Ale hlavně, musíš vědět, že oboje máš použít jen v případě krajní nouze, kdy nepoužití by znamenalo smrt milované osoby...“
Po krátké odmlce polohlasně dodám:
„...jako tomu bylo včera, kdy jsem použil surovou temnotu...
...nebo jako je tomu teď, kdy hodlám učinit to, co ona Zaklínačka neudělala...“
Když domluvím, po zbytcích temnoty okolo mě není již ani zmínka a moje kápě i výšivky žhnou oranžovým světlem, ne nepodobným tomu, jakým žhnou Cariestovi... Přesto však jsou zde patrné rozdíly, jelikož Cariestosvi svítí klidně, zatímco ty moje pulzují podobně, jako plamínky v krbu...

Chvíli ještě stojím nehnutě, než se zhluboka nadechnu a pokleknu ke svému starému příteli...
Jemně mu položím dlaně na hruď a zavřu oči...
Svět kolem mě se náhle zastaví, stejně jako moje srdce... Na kratičkou chvíli srdce obou mágů stojí a nehýbou se, než se opět rozbuší... Pomalu...a trhaně... Tentokrát však ne nevědomky, ale řízeny mou vůlí...
Dávám si záležet, abych srdce nepřetížil a postupně dodával zesláblému tělu životodárnou krev...
Zároveň se ovšem zděsím, když zjistím JAK MOC pokročila kontaminace Cariestova vědomí entitou světla! Jelikož jsme nyní spojeni v jedno tělo, i já sám pocítím závrať, jelikož se do mě opře cizí mysl... Cizí, nechápající, ale vtíravá... Panebože! A tomuhle my říkáme BŮH!?

Z posledních sil vzepřu svou vůli neznámému náporu a v obraně se uchýlím do nejtemnějších částí své vlastní mysli... V souboji o své vlastní tělo vláčím svého protivníka po všech jizvách, které mi kdy na duši zůstaly po používání nekromancie a okultismu! Cítím, jak mu každá jizva, ve které zbyla přítomnost přivolaných démonů i zničených životů působí bolest a jak jeho odhodlání ovládnout nové tělo slábne...
Nakonec ustoupí a já poprvé po dlouhé době ucítím dotyk mysli mého pradávného přítele... Dotyk mysli v jeho původní podobě...
Zmocní se mě závrať, a rychle proto přeruším spojení, abych si všiml, že Cariestes otevřel oči...
Vyčerpaně řeknu: „Jsi volný, starý příteli.. Zkus opět po dlouhé době dýchat svobodně...
...a až se vrátí, nepusť ho znovu až k srdci, prosím....“
Na to opět usnu v sedě, ale s vědomím, že nyní si již má kdo o družinu postarat...

Rangríd


Maie v ní bouřila a pokoušela se o získání nadvlády nad jejím tělem a vědomím. Už jednou ten boj vyhrála, ale teď se cítila jako omámená a nadelfsky silná a plná energie. Věděla, že potřebuje pryč. Otočila se od Neithé, obou mágů a zloděje tak rychle, že ani nezpozorovala, že Mardukas již nabyl vědomí. Chtěl nasednout na Josefínu a jet. Prostě jet a uhánět nespoutaně krajinou aby mohla být sama s sebou. Potřebovala to. Najít své Já, které teď bojovalo ze všech sil, jakoby voláno čímsi co se skrývalo za závojem magické síly v ní spoutané.

Jenže sotva se vyhoupla do sedla své klisny, vytrhl jí z její vnitřní pře Mardukasův hlas a oslovení plné pohrdání. Ne! On to prostě nemůže jen tak přejít, že?! Jak jinak! Páprda jeden! Vřel v ní hněv. Měla sto chutí se otočit a taky mu něco říct. Vždyť nebýt jeho předešlých výstupů Carestes vůbec nemusel skončit tak jako teď skončil. Jenže ani to nestačila než jí vlna jeho magie srazila ze sedla.

Josefína zaržála a vzepjala se na zadní jak jí ovanul magický závan.
Popoběhla.
To Rangríd zažila tvrdý dopad.
Odletěla o dobrých pár yardů ve směru té energie.
Byla zvyklá padat. Převrátila se do parakotoulu a v mžiku byla opět na nohou, jako každá hrdá bojovnice.

Jenže to už Mardukas promluvil znovu s povytaženou kápí. Ne, Nebyla tak hloupá aby se nechala vyprovokovat a pohlédla mu do očí. Sama dobře věděla jak nebezpečné to je. Nejsilnější dovedností mágů zvlášť takových jako Mardukas je nátlak na mysl oběti. Dokázal si podmanit démony podsvětí. Zkrotil i nemrtvého koně, přesto, že se považovala za dost silnou, tohle si netroufla. Stejně to nemyslí vážně je moje věc co a jak dělám! Místo aby byl rád že jsem se alespoň pokusila ještě se čertí! Taky co jsem čekala že? Nestojíš mi za to! Dívala se tvrdě a odhodlaně. Přesto ne jemu do očí. Beztak se od ní už odvrátil. Zajímala jí teď jiná věc. Jak se co nejdříve dostat do sedla své klisničky.

Rozhlédla se a zahlédla Josefínu o pár metrů dál jak se neklidně rozhlíží a hledá svou paní. Vstala a rázným krokem k ní došla, vyhoupla se ladně do sedla a jediným pobídnutím se rozjela na jich do širých luk, které se tam rozpínaly. Potřebovala hlavně klid a pokoj. Nic víc, to jí stačilo. Vítr ve vlasech a být sama jen se svou klisnou. I tak cítila, že je Josefína neklidná. Vycítila z ní zbytkovou magii a nelíbilo se jí to. I pro to se Rangríd snažila co nejdříve získat zpět sama sebe. Svůj klid.

Kdyby zůstala jen o chvilku déle, slyšela by jak Mardokas mluví k Neithé. Vyslechla by z jeho úst přednášku o tom jak důležité je zůstat sama sebou, a že nesmí používat magii a její nejsilnější formy pokud to není nezbytné. Jak by se mu za ta slova vysmála po tom co předvedl. Pokud ne veřejně alespoň v duchu. Copak jí právě nevynadal právě za to že chtěla zůstat sama s sebou? Ale tohle ji netrápilo. Hnala svou klisnu do trysku a vnímala jen její pohyby a nerovnosti terénu, který před ní ubíhal až k obzoru.

Mardukas – vzkříšení

Rangríd se vyhoupla do sedla a já si jen povzdechla. Nakapala jsem pár kapek Druhému z pěti na jeho vyprahlé rty a chtěla totéž učinit i se svým mistrem, ale ten se v té chvíli napřímil tak nelidsky až mi přeběhl mráz po zádech. musela jsme zamrkat. Kolem něho byla záře jako u Rangríd jen víc do oranžova a já se mimoděk otřásla jako po doteku samotné Morsag.

Postavil se a a já se oproti němu cítila tak nějak hrozně malá a bezvýznamná. Zvláště když promluvil na moji sestru. Když si jen vzpomenu jak jejich konfrontace dopadla minule oči se mi rozšíří. Je až s podivem, že se vůbec kdy stalo, že k ní Mardukas mluvil téměř s obdivem, jako při jejich prvním setkání v Galtmaru. Teď to vůbec nevypadá, jako tehdy. Ne... Vůbec to není jako v té chvíli...

Cítím úzkost. Nejde mi pochopit proč jsou na sebe jako kočka a myš. Ona použila magii? Moje sestra?, vyvalím oči ještě víc, ale to už Rangríd letí ze sedla mě se zatajil dech. Vstala jsem a zhrozila se,ale dopadla lépe než bych čekala. Dokonce se téměř okamžitě zase postavila a mě se mimoděk ulevilo. Nemohu nic víc než zakroutit hlavou. To je prostě Rangríd...

Jenže pak ji Mardukas vyzval aby se mu podívala do očí... Vzpomenu si na Treageda. Na chvíli kdy se mu podíval do očí, kdy si můj mistr povytáhl kápi jako nyní. Ta vzpomínka je tak živá a já už myslela, že se to ani nestalo, že to byl jen sen. Kéž by byl... Jenže... Vidím to jako teď. Ne, to nemohl být sen...

Postavím se mága a celá se třesu. Bojím se mu skočit do řeči a jen doufám, modlím se, že se Ran nenechá vyprovokovat...

Ne... Prosím... Ne, mistře, tohle ne... Je to mám sestra... Nenávidím jí, ale tohle nesmíte... Prosím já už to nechci... Nechci to vidět znovu... Rodiče mě zabijou, když se jí něco stane, prosím... Chytím ho za ten hábit, který teď téměř žhne jako oheň. Mám štěstí nepálí... Co na tom, že je takové chování nepřípustné? Že by mě teď Ctihodný mohl za takovou urážku jeho důstojnosti potrestat? Co může být horšího než smrt sestřina vědomí a zavržení vlastní rodinou?

Ale to se nestalo...

Rangdríd odjela a já až v té chvíli ucítila mistrův pohled a prsty křečovitě sevřené konečně pustili jeho roucho. Celá se chvěju a zrychlený dech mi opálí v plicích. Cítím na sobě jeho pohled a jen sklopím pokorně hlavu.

A pak začíná mluvit. Instinktivně sevřu víčka svých očí. Nechci nic slyšet, nechci nic vidět...
Ale jeho slova nejsou zlá, ani tvrdá. Naopak...
Vděk? Nedá mi to a musím zvednout pohled. Je to nesmělé gesto děvčete, které nechápe že není pokáráno. mimoděk jsem ustoupila, ale on tu vzdálenost mezi námi překlenul jediným krokem a pak mne objal kolem ramen, jako otec objímal Rangríd pokaždé když na ni byl hrdý...
Promluvil znovu. Teorie? Snažím se uvědomit si co mi právě říká, ale jeho slova si jen obtížně klestí cestu k mé mysli. Bohové... Démoni... Světlo... Temnota... Ničemu nerozumím. Jeho blízkost a objetí mi brání se soustředit na slova. Hlas se mi zdá podmanivý, ale slova unikají...

Až do chvíle kdy se zmíní o mé sestře. Všímám si jak jeho rudá aura mění svou barvu. Připadá mi to celé jako sen. Sestra, že něco neudělala? Proč? O co jde...? Pustil mě a přiklekl k Druhému z pěti. Sleduji jeho počínání. Přesto jak neklidně pulsující je jeho aura jeho pohyby jsou klidné a precizní. Položil mu dlaně na hruď se stejnou něžností jako před tím léčil Cariestes jeho. Je to zvláštní. Nikdy bych si nepomyslela, že ctihodný Mardukas může k někomu přistupovat s takovou jemností...

Skoro ani nedýchám, když se jeho světlo zastaví. Zdá se to být okamžik ale mám pocit, že trvá snad věky. Pak se však vše dá opět do pohybu a já mohu opět dýchat. Přesto se však stále musím dívat dokud První z pěti nepřeruší magické spojení a jeho protějšek neotevře oči.

Tentokrát Mardukas mluví unaveně a sotva dořekne poslední slova opět mu klesne hlava na prsa a já si připadám jako páté kolo u vozu. Všechno se děje kolem mě a já nemohu vůbec nic... A když už se mi mistr pokoušel dát první lekci, já ho nedokázala ani vnímat.

A co teď...? Co mám dělat já? Dívám se nechápavě. Paksi ale uvědomím co jsme si umanula, že se o mistra postarám...

Tak jo... Znovu ho uložím a pak... Pak... To je jedno... Vykročím k mágovi a tak jako už jednou jej vezmu pod rameny, abych ho položila zpátky na lůžko z mechu. Proč? Proč se tohle všechno děje? Co je tohle za den? Bohové se snad zbláznili..., pomyslím si jen a trochu nesměle a úzkostně pohlédnu na druhého mága.

„Jste v... v pořádku, Ctihodný?“ zeptám se ho tiše. Připadám si tu jako mezi dvěma mlýnskými koly a ta kola se mě snaží nemilosrdně semlít...

Trip

Celé to šlo tak nějak kolem něj. Usadil se kousek stranou když se napil z měchu, který mu Neithé hodila. Dal napít i Fištovi. Ten pejsek byl teď ten jediný kdo mu tu rozuměl. Ocitli se spolu ve velkém a zrádném světě magie a teď téměř proklínal arcimága, že se do toho nechal uvrtat.

O to horší to bylo, že stále nedokázal spustit oči z mladé elfky, která se chtěla o oba mágy postarat. A zase jí to nevyšlo. Chvíli si hrál s Fištou a prali se o malou větvičku ale stále po ní musel pokukovat. Mimoděk se zachvěl, když se První z pěti postavil. Vůbec se mu ten pohyb nelíbil. Nebyl přirozený. Jako ostatně nic kolem velkého mága.

A pak už jen sledoval jak zaklínačka sletěla ze svého koně, v obranném gestu vzdorovala mágovi a jak se jeho vyvolená postavila tomu přízraku v černém rouchu. Sám měl chuť se postavit, kdyby se té maličké mělo něco stát, ale prozatím zůstával v klidu.

A nakonec se ukázalo, že udělal dobře. Zaklínačka odjela a Neithé se nic nestalo.
Sledoval ji.
Fišta mu vytrhl klacík z rukou a začal ho hryzat tak vehementně až si všiml vlastního ocasu, se kterým vehementně vrtěl a začal ho posléze honit a točit se dokola.
Jenže toho si Trip nevšímal.
Viděl jen Marudakse, jak objímá dívku, kterou políbil a pro níž riskoval život, když se vydal do pevnosti na vlastní pěst. A záviděl mu. Cosi se v jeho břiše pohnulo a krev se mu začala neúměrně vařit.

Postavil se.
Udělal krok, ale Fišty se mu zuby zakousl do nohavice a jemu po dvou krocích došlo že má na levé noze nějaké závaží...
Podíval se a zastavil. Načeš se musel rozesmát. Jak nad pejskem tak nad svým vlastním chováním. Copak snad byla žárlivost na místě?
Ctihodný nechal elfku být a jal se léčit svého kolegu takže i Trip se opět začal věnovat svému novému pejskovi.
A tajnému pokukování po dívce, která ho zaujala možná až příliš...

Zajetí a osvobození

Dlouhá léta používání magie jsem se řídil přísně pokyny svého zemřelého mistra a někdy s větším někdy s menším úspěchem, odolával touze bohů, ovládat mé činy i myšlenky.
Ano, někdy se jim to zdařilo, když jsem používal magii světla příliš často.
Tenkrát se to ale nestávalo tak častým jevem. Magii jsem používal srdcem, ale přistupoval k ní s použitím vůle a rozumu.
A pak………Jednoho dne, když jsem zase léčil kohosi vážně zraněného……přišla ona.
Valkýrie. Bohyně lásky. Smyslná paní všech milostných vzdechů a tichých měsíčných nocí.
Byla krásná…..inu, jak jen bohyně lásky může být.
Laskala mne a vábila a kdykoliv jsem použil magii světla, byla zde a uvolňovala ji pro mne plnými hrstmi.
Posílala mi, kdykoliv jsem chtěl, do cesty krásné dívky. A uplácela polibky i jiným způsobem jejich otce, aby nic nenamítali.
“Ty jsi můj pán, ne já tvá paní.“ Hovořila ke mně s něžnou úlisností kdykoliv jsem použil svou magii. “Miluji tě od první chvíle. Jen ty si zasloužíš stát bohům po boku.“ Zpíval a vábil její hlas.
Propadl jsem jí.
Věděl jsem to a věděl jsem, že nesmím, ale podléhal jsem jí. Zmámen láskou podléhal jsem vlastně rád.
Tehdy ještě ano.
V touze po její blízkosti, začal jsem používat magii světla i tam, kde stačilo použít magii vody, k dosažení stejného výsledku.
Odcizil jsem se světu. Kolegům……..Příteli. To mne bolelo nejvíce, ale ona mluvila dál a vábila mne, aniž bych tušil, jak se měním, hlouběji a hlouběji do svých osidel.
Aniž bych to věděl…..Aniž bych si to připouštěl , připoutala se pevně k mému srdci a nasadila mi kolem něj okovy.
Jemné, sametové, pohodlné a laskající…….Ale byly to okovy.
Nepostřehl jsem, kdy, proč, nebo že vůbec se něco v tom vztahu změnilo.
Přicházela teď častěji ale……čím častěji přicházela, tím více já planul láskou…a ona mi mou lásku stále častěji oplácela chladem.
Byl jsem jí oddán a kořil se jí jako poslední z otroků.
A ona, dříve laskající a plná něhy a pochopení, začala používat bič častěji než jen v krutých, divokých milostných hrátkách.
Měla mne jako na dlani. Už mne nepotřebovala vábit.
Přicházela teď a stejně úlisně něžným hlasem říkala: “Zvolil sis dobře. Miloval jsi mne a já jsem teď tvou. Tvou paní. Tvou velitelkou. Tvým idolem. Za mnou teď přijdeš, když ti bude nejhůř. Mě požádáš o pomoc, kde magie vody selže. A mou rukou a v mé náruči odejdeš do blažených krajů. Až já sama si vyberu, že máš odejít.“ Vnímal jsem ta slova, ale vlastně k nim byl hluchý.
Teď má láska k ní hořela plamenem a přestože použití magie, ve jménu té lásky, častěji bolelo a v prudkých poryvech následné bolesti mi bralo dech a sílu, používal jsem ji tak často a takovou měrou, jak ona chtěla.
Nechtěl jsem takhle žít, ale bylo již pozdě pokoušet se vracet zpět. Vlastně…..jsem se domníval, že to ani nejde.
Když totiž přišla, nesl s sebou její příchod novou sílu. A další příliv magie k mému využití. Co na tom, že mne trýznila a srdce mi z ní hořelo plamenem. Měl jsem svou magii a žil jsem pro ni doufaje, že se vše zase změní.
Pak se však stalo, že jsem, řízen ne svou, ale její vůlí, v příšerné hádce, v níž jen náš společný přítel, Arcimág Kromax, zabránil skutečnému souboji, krutě ranil svého přítele Mardukase. Tehdy se mezi mnou a mou nyní už paní, rozhořela z hluboké lásky prudká nenávist.
Jako jsem ji do té doby miloval, nenáviděl jsem ji stejně plamenně.
Stále mi dávala magie tolik, kolik jsem chtěl. Stále se chovala něžně a šeptala mi úlisné věty plné slůvek lásky a velebení. Její hlas mi už ale zněl ledově a prázdně.
Rozerván mezi vinou za to, jak jsem se k příteli zachoval a touhou neslyšet ten sladce se vtírající hlas ve svém nitru a nemuset se jí podvolovat, pokoušel jsem se trávit v sídle mágů svůj čas sepisováním příběhu nás obou, jakožto chabou snahu o pokání. Stránky se rychle plnily textem , ale nepřinášelo mi to úlevu.
Tehdy se mi, v podobě Arcimágových chmur a smutku a také letmého, náhodného setkání s mladým chlapcem….poslem , naskytla příležitost, jak se skutečně kát.
Vydal jsem se tedy, s Kromaxovým požehnáním, na cestu.
Používal jsem během ní magii světla, abych napravil, co nechtěně způsobila Mardukasova zloba, probuzená hlubokým zraněním a křivdou, jíž jsem se na něm dopustil. A přes svou nenávist k mé paní, zabředával jsem hlouběji a hlouběji do role pouhého nástroje.
Opět jsem ovšem, bláhově, myslel, že stačí pouze nenávidět ji a z osidel se vymaním.
Ale čím častěji jsem nyní používal magii, tím častěji přicházely stavy, počínající závratí a palčivou bolestí srdce, svíraného v okovech snad hořících a končící propadem do černé temnoty beze zvuků, a bez tvaru, zápachu a chuti.
Upnul jsem se tedy na své poslání. Najít Mardukase. Najít jej, omluvit se……a pomoci, bude-li třeba.
A začal nacházet stále čerstvější stopy jeho působení…..A zametat je za ním s tichou, odevzdanou bolestí v srdci. S tichou samozřejmostí, s jakou přítel pomáhá příteli.
Byl jsem…….jsem přece jeho přítel. Jeho ochránce. Ten, kdo mu kdysi býval rytířem v lesklé zbroji. Nemohu dopustit, aby vše takhle skončilo.
Stýská se mi po něm. Potřebuji ho a on snad potřebuje mne. Mám ho rád….Ale…., kdy jsem mu tohle naposledy řekl? A kdy on mě? Kdy jsem naposledy vztáhl ruku a podal mu ji na důkaz stále trvajícího přátelství? Řekl mu laskavé slovo....Nebo on mě? A kdy jsme si naposled…..jako kdysi v mládí, když nás oba něco trápilo….dovolili, byť jen na okamžik, sevřít jeden druhého v obětí?
To už je dávno. Těžko říci, kdo vlastně první položil cihlu do základu zdi, která mezi námi vyrostla?
A přesto……Vždyť je nás jen půl, jednoho bez druhého.
Až jsem jej nakonec našel. A on mne potřeboval. V příšerné agonii posledních chvil života, jejichž bolest stejnou měrou rvala srdce mě i jemu, tam v pusté divočině mezi proslulou univerzitou a vzdáleným bájným městem, zavolal mé jméno. To zvolání znělo jako zvuk zvonu, jehož každý úder zbořil ve zdi mezi námi jednu cihlu. Cítil jsem jeho agonii, jako by byla mou vlastní a přes to že spolu s ní jsem cítil i přítomnost silné zlé moci, neváhal jsem ani na okamžik.
Změna aury magie ze světla na vodu, jíž bylo nutno provést než jsem se směl k příteli přiblížit, však rozlítila mou paní. A aniž bych to tehdy vnímal, přes vyčerpání, přítelovu bolest a zoufalství nás obou, ta krutá lítice v podobě přenádherné Valkýrie, se rozhodla, že už mne ona, ani ostatní z bohů, nadále nepotřebují.
Když jsem pak použil jiný druh magie…….magii vody……….Abych přítele zachránil. A byl připraven dojít si pro něj do kraje mrtvých, kdyby to bylo třeba, dala mi poprvé zřetelně najevo, že mne plně ovládá a může se mne zbavit.
Ač jsem, vyčerpán, podlehl po svém záchranném úkonu okamžitě hlubokému spánku, ona již připravila konečný plán zkázy.
Zavedla mne ve snu na místo, kam jsem ještě jít nechtěl.
Stál jsem. Obklopen vysokým sloupovím z bílého mramoru, v jakési hale, pod mramorovými schody, jejichž konce jsem nedohlédl.
Ona tam za mnou přišla, držíc, s výrazem pobaveného pohrdání, na dlani mé vlastní tlukoucí srdce.
A v druhé ruce dýku s čepelí ostřejší všech známých zbraní.
“Přišel náš čas, můj milý.“ Řekla mi. A neznámá ruka mne postrčila blíž k onomu schodišti.
Zapřel jsem se a odmítl po něm jít.
Tehdy poprvé vnořila tu dýku do mého srdce.“ Vzbudil jsem se a v hruď mi plála plamenem prudké bolesti. Ztrácel jsem sílu, ač jsem se právě probral ze spánku, který mi měl sílu dodat. Točil se se mnou svět. Napřel jsem veškerou svou vůli, abych ty pocity zaplašil. A reagoval na probírané téma.
Na slova, právě pronášená Mardukasem.
Nechtěl jsem se ho znovu dotknout. Znovu mu ublížit. Ale reagoval tak. Rozhodl jsem se tedy odejít, ale jeho krásná učednice mne zadržela…… Ani on to nechtěl.
Zůstal jsem tedy ačkoliv působení mé paní, spojené s působením prostředí okolo i Aury kolem mého přítele, z níž jsem jasně cítil zbytky nekromancie a okultismu, mne stále více vyčerpávalo. Musel to cítit, ale nevnímal to. V tu chvíli zaslepený neméně, než já v době, kdy jsem dopustil, aby mě má paní svedla a ovládla. Měl jsem o něj strach. Ale cožpak jsem mu to mohl říci? Teď? Tady?
Pak, ve snaze dokázat, že na něj se čekat nebude, Použil bez ohledů na to, co to komu z nás způsobí, okultismu k vyvolání nemrtvé bestie. Na které později odjel, zanechávaje zde bolestí a strachem pološíleného koně, kterého bestie napadla v sedle se zoufalou a vyděšenou zaklínačkou, strachy polomrtvého mladého posla a mne na pokraji sil.
Opět jsem sebral vlastní vůli a vyčerpán téměř ke krajnosti, rozhodl se spojit svou cestu s cestou onoho mladíka. Aby ve svém strachu nezůstal sám na nebezpečném místě.
Cítil jsem. Jak se zlo z toho místa šíří, ale když se cestou za námi vrátila zaklínačka v sedle potrhaného a popáleného koně, jehož se jí mezitím podařilo uklidnit. Oba ale byli, z toho uklidňování, vyčerpaní a oba zranění.
Nemohl jsem nepomoci. A věděl jsem, že na tohle magie vody, byť sebesilnější, stačit nebude. Ač sám vyčerpán takřka do krajnosti. Poslal jsem mladíka napřed……….A opět použil magii světla. Opět k léčení.
A má paní opět pomohla, držela mne při vědomí a dodávala mi magii plnými hrstmi. Cítil jsem ale, že si za to vezme opět daň.
Ta přišla dříve, než jsem na ni byl připraven.
Když jsem se totiž zdvihl, ještě více vyčerpán, od vyléčené dívky, abych pomohl koni. Opět vrazila dýku do mého srdce. Domníval jsem se chvíli, že už přišel konec, ale opět mne posílila a při léčení koně mi opět dodávala magii plnými hrstmi. A opět zaútočila dýkou.
To už jsem její útok sotva vnímal.
Sebral jsem poslední zbytky vůle, dokázal nasednout za dívku na vyléčeného koně, a poté přesednout na Kalzan.
Vnímal jsem klisnin strach i obavy o mne, ale vtom má paní zaútočila znova. Bylo to jiné……Jako by do toho nyní dala veškerou sílu své bytosti. A ještě nožem v ráně otočila………Propadl jsem se skrze šedý závoj do bezdeché temnoty. A opět se ocitl v té nepřirozeně bílé, mramorové místnosti pod schody. Vnímal jsem, že mé tělo, které jako by mi náhle ani nepatřilo, se uvolnilo a zhroutilo se na koňskou šíji. Ale nemohl jsem a najednou nechtěl s tím nic dělat. Jako by všechna má vůle odešla s tím uvolněním.
Ležel jsem tedy v bezvědomí na koni a nevnímal, zda, jak rychle, nebo kudy jedeme. Ani to, že jsme zastavili a Kalzan frká a hrabe nohou.
Nevnímal jsem, bez vůle pomalu stoupaje po schodech, o nichž jsem sám sobě přísahal, že na ně nevstoupím, jak mě ruce dvou dívek opatrně přenesly na lůžko vedle spícího Mardukase.
Ani skutečnost, že s každým krokem ztrácí můj dech na jistotě a srdce bije pomaleji. Byla jen bolest…..a neviditelná ruka, postrkující mne, kdykoliv jsem zaváhal, nebo zastavil. A ona stála dole pod schody, držela v dlani mé srdce, bijící čím dál tím pomaleji, střídavě jej pevně tiskla v kleštích pevného sevření a znovu a znovu do něj bodala dýkou. A při tom se mi chladně, pohrdavě, hlasitě smála. Asi vprostřed schodiště přišla slabá vlna něčí magie a srazila mne o schod níž.
Ona zbystřila, sama mne uchopila za ruku a než jsem stihl z té cizí magie nabrat kousek vůle a vzepřít se jí ta magie zmizela a ona si mne o tři schody přitáhla.
Tehdy reagovalo mé tělo tam venku na mechovém lůžku prudkým zalapáním po dechu……a srdce se zpomalilo skoro k zastavení.
Snažíc se zoufale posbírat zbytky střípků vlastní vůle, chtě nechtě jsem, opět přitažen, udělal další dva kroky. “Jen se nezdráhej. Pojď. Stejně už tě ve světě tam venku nic nečeká. Teď už patříš nám.“ Šeptala mi a pohrdavě se smála. Jako když padají ledové krystalky. Nesnáším ten smích a zvedal se mi z něj žaludek. Ale udělal jsem další krok. Stál jsem náhle na posledním schodu. A ona se opírala asi pět kroků od mě o pootevřenou zlatostříbrnou bránu v té nejsvůdnější poloze, jaké byla schopna a smyslně, se stopou pohrdání, se na mě usmívala. “No vidíš. Tak je to správně. Tak jsi poslušný otrok.“ Řekla mi. “Už jen pár kroků a budeš žít věčně. Tak pojď.“ A cukla neviditelným vodítkem, připevněným k mé ruce. Ztratil jsem rovnováhu……..A mé tělo tam venku pozbylo dech. A srdce se zastavilo.
Vlastně se zastavilo jen několik málo vteřin před tím, než mne, hroutícího se po ztrátě rovnováhy, kdy jsem poslední střípky naděje upnul k poutu přátelství, zachytila pevně ruka přítele.
Byl to dotek Mardukasovy mysli splývající s mou , tak pevný, čistý a plný vřelosti, jako kdysi dříve.
Chytil jsem se toho doteku s vervou tonoucího……A dech se mému tělu opět v přerývaném nádechu vrátil a srdce se pomalu, slabě rozběhlo.
Spolu v objetí jsme sešli dolů po těch schodech. A tam mě pak zanechal, aby se pustil za mne do boje, jehož jsem já nebyl už schopen.
A náhle byla pryč a já cítil, jak se mi vrací vůle. A chuť žít.
Pomalu jsem otevřel oči, stále zastřené šedým závojem a s víčky těžkými hlubokým vyčerpáním. Pokusil jsem se usmát na Mardukasovu tvář která, plná něhy a porozumění, se mi náhle zdála blízká, jako dřív.
“Jsi volný, starý příteli... Zkus opět po dlouhé době dýchat svobodně...
...a až se vrátí, nepusť ho znovu až k srdci, prosím....“ Říká mi a jeho hlas, přesto že zní vyčerpaně, je plný něhy. Vím, že je vyčerpaný. Oba jsme.
“Děkuji….bratříčku.“ Splyne mi ze rtů a po jedné s tváří mi, nehlídána, skane slza.
“A odpusť mi, prosím.“ Smažme ta léta nenávisti a hádek a buďme zase jako dřív. chtěl jsem mu ještě říci…….Vlastně mnohem víc. Chtěl jsem mu vyprávět, jak moc mi scházel. To už se mu ale únavou zavřely oči a on se propadl do hlubokého spánku.
I mě se oči opět samy zavírají.
Jsem rád, že tu byl. Právě on.…..Mám ho rád. Je poslední myšlenka, než se i mé oči opět zavřou a já se ponořím do hlubokého spánku.
Poprvé, po dlouhé době teď mohu spát a vědět, že mé sny jsou opravdu mé. A volně dýchat, aniž by mi ona vrážela dýku do srdce.
Díky, příteli.

Už zase...

Neodpověděl.
Než jsem se zeptala, jeho oči se zavřely. Nechápu to. Řekl mu bratříčku a poděkoval. Dokonce žádal o odpuštění. Ale proč? Bratři být nemůžou... A co si asi provedli? A záleží na tom? Stejně se to nikdy nedozvím... Vím jen, že jsem zůstala zase sama, jen s jejich bezvědomými těly a tím lidským mladíkem, který tráví čas tím, že si hraje se svým novým psem.
To je prostě úžasné... Co já tady vlastně dělám...? To mi měl říci rovnou, že většinu mého učení stráví v bezvědomí..., smutně pohlédnu na Mardukase.
Že já jsem vůbec odcházela..., povzdechnu si jak se mi zasteskne po akademii. Měla jsem snad na výběr? Byla jsem tam nikdo, ale pořád jsem se měla alespoň co se učit, i když mi to vůbec nešlo...
Jenže teď a tady? Randgríd se svou nezdolnou dokonalostí a arogancí mi kazí svou neschopností se čemukoliv podřídit úplně všechno. Dva nejmocnější mágové světa jsou téměř neustále na pokraji smrti. A když už ne na pokraji smrti, tak natolik unavení, že musí spát... A já? Jen se vezu s nimi jako nějaký přetěžký vak...
Co na tom že mi děkoval za to že jsem ho uložila? Nijak mu to nepomohlo a když skutečně o něco jde nezmůžu vůbec nic.
Cítím se zklamaná. Zklamaná sama sebou, Mágy, Randgríd... Celý svět se zdá ještě černější než obvykle a ať se podívám před sebe jakkoliv, nevidím tam nic pozitivního...

A co teď? Randgríd je pryč... Na jak dlouho? Záleží na tom...? Jí asi ne. Ta se vrátí až jí se bude chtít... A že já neumím ani rozdělat oheň, to už jí nevadí. Uvědomím si, že v tomhle jsem opravdu asi nenapravitelné dřevo. Jenže copak to mohu někomu přiznat? Kdyby tu byla, bylo by to jiné. Prostě by ho rozdělala a já bych ji pozorovala a nenáviděla za to, že je ve všem lepší. Ale to jí nenávidím stejně i když tu není...

Povzdechnu si. Vůbec nevím co dělat a co hůře nevím co si myslet. Celý život mi teď připadá zbytečný. Jestliže stát se Ctihodnou znamená buď být stranou řádu a skončit jako moje matka, nebo být mezi mágy a skončit jako tihle dva, nejsem si jistá jestli je to, co chci. K čemu by mi bylo být věčně v bezvědomí?
No jo... Asi vážně nikdy k ničemu nebudu... Sklopím smutně hlavu. Vstanu a přejdu k Valemianovi.

„Alespoň, že tobě se nic nestalo...“, říkám mu a on si odfrkne. „Vidíš je?“ přelétnu pohledem celé naše shromáždění. „Tak tohle má být prý můj osud... To je co? Budeš vozit napůl mrtvolu, jestli se vůbec někdy něco naučím jestli bude můj mistr pořád v tomhle stavu...“ Povzdechnu si. „Ty mi asi nepovíš co říkal, viď?“ Vidím na něm, že mi to opravdu nepoví, jako by snad mohl... „Hm.. Tak snad se na to Ctihodný nebude ptát... Jak bych mu asi vysvětlila, že jsem ho neposlouchala? To bude trapas. Celou dobu se chci učit a když mám příležitost tak neposlouchám... Takhle se za mě bude jenom stydět. Jestli k tomu dostane příležitost, protože takhle nikdo do Osbarinu ani nejedeme. Nechápu, že s Treknorem jsme tolik problémů po cestě neměli...“ povzdechnu si ještě a zabořím tvář svému koni do hřívy.

Na akademii jsem za ním do stájí chodila brečet často. Vždycky večer, když už tam nikdo nebyl... Nechtěla jsem aby mě někdo viděl, ale teď tu stejně nikdo není a co se toho člověka týče. Je mi vlastně ukradený. Tedy není... Já nevím! Chce se mi s něčím praštit ale nemám čím. Jsem prostě naštvaná a vím, že bych neměla být a že vlastně nemám proč... Je hrozné uvědomit si, že nevím co chci. Cítím se ztraceně a přes to že chci pomoci, vím i že bych stejně žádnou pomoc nemohla přijmout protože pak už bych to nebyla já, pak už bych se nemohla sestře podívat do očí už vůbec a rodičům taky ne...

Ale co. Nemůže to bejt tak těžký ne? Mardukas přeci říkal že mám talent. A velký... Tak přeci musím něco umět dokázat..., napadne mě, že teď když spějí, mohla bych třeba zkusit alespoň něco. Je to divný nápad, ale koneckonců proč ne? Nějak se to naučit musím...

Jenže co? Třeba ten oheň ne? To bude Randgríd koukat. A je rozhodnuto. Na Tripa se jen usměji.

„Připravíš ohniště jako minule? Já dojdu pro dřevo.“, požádám ho. Je mi jasné, že oproti minule je tohle u mě změna, ale co na tom? Pohodím rozcuchanými vlasy a odběhnu do blízkého lesa, abych nasbírala nějaké chrastí. Nepotřebuji toho moc, stačí mi něco drobnějšího. I tak půjdu radši na dvakrát. Nejdřív opravdu nějaké chrastí s jehličím a pak i nějaké ty malé větvičky. Trip mezi tím opravdu ohniště připravil. Přeci jen než jsem toho nasbírala docela dost to chvíli trvalo.

Konečně ale mohu začít.
„Díky,“ usadím se naproti němu a naskládám chrastí a větviček do úhledného komínku.
Tak jo... Usadím se se skříženýma nohama, zadívám se přímo dovnitř toho komínku a soustředím se.

Zapal se...
No tak...
Tak jo... Je teplo... Velké teplo...
Jiskra...
Zapal se...
Vzplaň...opakuji si a snažím se sama v sobě taky najít něco co by to jako mělo způsobit jenže nevím na co se mám soustředit ani jak. Nevím přesně co hledám, ani jak to mám hledat...

A asi i proto se nic neděje.
Jediné čeho jsem zatím dosáhla byla bolest hlavy.

Tak jo. Zkusím to jinak...
Oheň... Představím si jak plápolá. Představím si plameny. Jejich teplo, jejich žár...
Nic...

No tak...
Teď to přece nevzdám...

„Ty to nezapálíš?“, zeptal se mě ten člověk a vytrhl mě tak ze mého soustředění. Mám chuť mu jednu vrazit. Takhle mě rušit. Udělala jsem mu snad něco?

„Jasně že to zapálím!“, odseknu a znovu se pokusím soustředit. Jenže nešlo to před tím a teď už vůbec ne...

Už všech bohů! Velký Eusebrie, všichni říkají, že mám dar magie, tak proč mi to tedy nejde?, to už jsem zase skoro zoufalá...

Ne! Já to nevzdám! Zatvrdím se a zkusím to znovu.
Oheň... Už je mi z té představy i horko... Na čele mi vyvstává studený pot.
Hoř... Hoř, prosím hoř... I v Galtmaru jsem vykouzlila ohnivou kouli to mi netvrďte bohové, že teď nedokážu ani pár jiskřiček..., upnu k tomu celou svou mysl Chtěla bych aby se mi taky něco povedlo. Chci to celou svou bytostí, jsem o tom přesvědčená...

„Au!“, vyjeknu náhle a instinktivně se chytím za stehno, kde to bolí. Sotva se však podívám tím směrem zahlédnu hada se zvláštním kobercovým vzorkem šupin až se mi zamotá hlava...

Zmije... ne, ne ne... , jakoby dnes ještě neměl být malérům konec...

Odpočinek není souzen...

Přestože již během slov díků mého starého přítele nejsem plně při smyslech, uslyším je..
Nemáš za co, příteli... Můj dluh je splacen. A o tom, jestli Tvůj, to se ještě uvidí... Uvidíme, jak budeš jednat... Uvidíme kolik toho, co jsi dělal bylo z Tvé hlavy a kolik ne...
S těmito pochmurnými myšlenkami se opět ponořím do hlubin bezesného spánku, kde čas je relativní pojem... Možná, že těch pár minut před vyrušením se mi zdálo jako věčnost, možná že to pro mě bylo jen pár okamžiků... To se nikdy nedozvím, jelikož lidská paměť tak hluboko nesahá...

Faktem ale zůstává, že náhle jsem byl surově vytržen! Vytržen poplachem kouzla, které jsem ještě před příchodem mágů vztyčil... Kouzla, které mě nyní bilo na poplach upozorňujíc, že Neithé se něco špatného děje!

Rychle otevřu oči a vymrštím se na nohy. Po předešlé únavě není ani stopy, jelikož každý mág má zdánlivě nevyčerpatelné zásoby energie. Rozdíl je jen v tom, odkud si jí bere... Protože jsem momentálně naladěn na notu magie světla, zásoby energie mohu čerpat bez větších rizik, právě naopak, trošku tím oslabím podíl temnoty v mé duši..

Jakmile se rozkoukám, spatřím Neithé, která se zděšeně drží za stehno, stejně jako zmiji, která se rychle plazí pryč!
Okamžitě na zmiji namířím prst, ze kterého vyletí ohnivá šipka a promění zmiji v hromádku popela...
Zároveň pokleknu k Neithé a beze slov jí položím ruku na stehno. Zachvěje se jako každá dívka, které se někdo dotkne poměrně vysoko na vnitřní straně stehna, ale já to ignoruji a na okamžik zavřu oči. V porovnání s vytažením Cariesta z prahu smrti je vyléčení drobného, ani ne smrtelného zmijího kousance hračkou...
Během několika málo sekund je Neithé naprosto v pořádku a jediné, co připomíná někdejší drama je dvojice dalších dírek na jejích kalhotách, skrz které je jasně vidět jemná a hebká pleť mé učednice. Toho si samozřejmě všimnu a aniž bych si to uvědomil, svou ruku na její noze podržím o chvilku delší dobu, než by bylo nezbytně nutné...

Mile, i když unaveně se na ní usměju, když řeknu: „Již je to v pořádku. Potřebuji sice odpočívat, ale to neznamená, že jsem bezmocný... My mágové máme zatraceně hodně životů...“ Jelikož se poblíž nenachází nikdo, před kým bych musel držet „dekórum ctihodného“, Neithé má opět možnost poznat mou pravou povahu, tentokrát navíc ovlivněnou magií světla...
Zvědavě se dívám na hromádku dřeva před Neithé a náhle si uvědomím, proč se dívala na můj způsob likvidace proradného hada tak závistivě...
„Ty bys to chtěla zapálit?“ Zvědavě se zeptám a počkám, až přitaká...
„No, kdybych to teď za Tebe udělal, asi by to nebylo zrovna výchovné, že...“ Na oko se zamračím, než na ní ale mrknu a pokračuji: „Ale mohu Tě naučit, jak to udělat!“

Počkám, než opět přitaká a jemně k ní přistoupím. Uchopím jí za ruku, kterou napřáhnu směrem k ohni, když říkám: „Nemusíš sice používat ruku, ale je to pro začátek praktičtější... Uvědom si, že ten klacek je prostě klacek! Ten nebude hořet sám, stejně jako vzduch kolem Tvého prstu! Nesmíš se soustředit na ten vzduch... Prostě se soustřeď na to, že tam bude oheň! Nemysli na to jak – prostě to udělej!
Je to stejně lehké, jako pohnout rukou! Rukou také nepohneš, když budeš ŘÍKAT, aby se pohla... Musíš s ní prostě pohnout vůlí... Nemysli na to – cítíš v sobě kolovat magii – využij jí! Magie je Tvou pátou končetinou, pohni s ní!“
Zároveň s výkladem se soustředím, abych mírně pozvedl proud magie ohně v jejím těle... Ne tolik, aby jí to ublížilo, ale dost na to, aby to pocítila...
Neithé se ještě chvíli snaží, když tu najednou vystřelí ze jejího prstu trobná kulička ohně, která se rozprskne na ohništi, které začne okamžitě hořet!

Pustím svou učednici a pochválím jí...
Potom jí řeknu: „Já nyní doopravdy musím odpočinout. Půjdu tedy spát, ale neboj se mě v případě nouze zbudit! Jak říkám, my mágové máme tuhý kořínek...“
Opět na ní mrknu, než ulehnu a jakmile zamhouřím oči, usnu...

Trip

Než se nadál zase oba mágové spali.
Jen si povzdechl, když viděl krásnou dívku jak ukládá svého mistra ke spaní. Napadlo ho, že by si přál být na jeho místě. Ale pak si uvědomil že je to asi jen hloupé přání. Nikdy neměl na děvčata štěstí a tahle kráska byla první která mu takovým způsobem brala dech. A přitom jí vůbec nerozuměl...

Od chvíle kdy je vypátral si tu připadal jako nabodený na kůl. Trpící, bez možnosti úniku. Jistě mohl odejít. Znovu o tem teď uvažoval když se Neithé vydala ke svému koni a něco mi tiše říkala. Nerozuměl jí, ale nepotřeboval to. Stačilo mu se dívat. Beztak měl dojem, že cokoliv navíc je nepřípustné. A od kdy mě zrovna tohle zajímá? Jenže stále měl na paměti polibek a facku...

Povzdechl si a pohladil Fištu, který se mu uvelebil na natažených nohou.
Měl bych odejít? Vzpomněl si jak to chtěl udělat minule. Jak už se chtěl otočit a jít, když ji zarazila její slova. Smutná tichá slova, plná hloubky, kterou zdá se nedávala najevo příliš často.

Co když... Copak nebyla situace podobná? Byli tu sami. Zaklínačka odjela, mágové spali... Třeba bych mohl...
Ale ne..., zakroutil hlavou a chtěl vstát.

Sotva se však postavil na nohy, dívka jej sama oslovila. Do teď pokleslé nejisté srdce se mu rozbušilo rychleji.
Otočil se.

Stála tam. Slunce se jí lesklo v rozcuchaných vlasech. I přes všechno co prožila a že měla šmouhy špíny na tvářích, byla krásná. Asi to dělaly ty oči... Ano určitě to je těma očima a medovým hlasem a držením těla a líbeznou tváří a...

Cože?, vytřeštil oči.
Podíval se na Fištu, který se protáhl, pisklavě štěkl vyskočil. Dvakrát zahrabal packama, než se mu podařilo se rozběhnout a dostat se k novému pánovi, který ho před tím odložil aby mohl vstát.

Ohniště? Vypadal teď tak hloupě jak se cítil. Neřikala minule, že nemůžeme rozdělat oheň? Stejně mi to moc nešlo..., vzpomněl si a podrbal se nervózně na krku. Ohlédl se po ní, ale už viděl jen její záda jak běžela do lesa.

Stál tam a nevěděl co dělat. Pak ale přelétl tábořiště pohledem a ten nápad se mu začal líbit. Minule si také nejvíce porozuměli nad nezapáleným ohněm.

„Jdeme na to?“ Koukl na pejska a ten začal nadšeně běhat kolem něj.

Vyrazil. Nejprve to chtělo kameny. To byl trochu problém, protože tady nikde nebyli žádné vhodné, ale když obešel širší perimetr, tak přeci jen nějaké objevil. Uznal že víc jich hledat nebude, zdrželo by ho to. Ostatně dívka si něco pobrukovala a vypadala docela vesele, když se poprvé vracela z lesa s chrastím. Nemohl ji přeci zklamat, ne?

A pak už zbývalo jen vyhrabat díru. Neměl na to žádné pořádné náčiní, ale měl své dýky a tak je použil aby rozmělnil hlínu, odstranil drny a pak už si pomohl rukama.

Konečně..., oddechl si, když se podíval na své výsledné dílo. Na městského kluka si poradil docela dobře a byl sám se sebou spokojený. Zvlášť když se ta dívka vrátila a povzbudivě na něj koukla. chtěl jí pomáhat navršit hromádku chrastí a drobných větviček, ale ona vše dělala s takovou precizností a zaujetím, že se raději jen díval. Když se tak snažila byla snad ještě hezčí. Měla takovou zvláštní jiskru, kterou nedokázal pojmenovat.

A pak bylo hotovo a ona si sedla naproti přes ohniště se skříženýma nohama. Čekal, že odněkud vytáhne křesadlo a zapálí to, ale ona tam jen seděla, na čele se jí utvořila droboulinká vráska od soustředění z očí by jí mohly šlehat blesky při takovém pohledu.

Ale nic. Nestalo se vůbec nic. Pořád tam jen seděla.
Potřásla hlavou, ale jen pro to aby se následně vrátila ke stejnému pohledu a nic nedělání.
„Ty to nezapálíš?“, zeptal se jí jen. Ta otázka byla celkem na místě, ne? I když by raději pěl Ódy na její krásu. Jen kdyby se tak nestyděl... Kdyby se pořád tak nebál...

Odsekla mu, že to zapálí a fakt vypadala zapáleně, jen ten oheň pořád nikde.
Sledoval ji.
Až pozdě se do jeho pohledu vkradl cizí pohyb. Nejprve si myslel, že to Fišta, ale ne. Tohle byl jiný pohyb. Ale sotva spatřil jeho původce – hada. Bylo už pozdě.

Vykřikla. A s tím výkřikem jakoby se mu zastavilo srdce.
Vstal a rozhlédl se. Nikde žádný pořádný klacek, nic čím by hada mohl odstranit.
Dívka se držela za nohu a nechápavě se dívala na zmiji vedle sebe.
A pak tam byl někdo další. Někdo kdo tam neměl být, protože měl tvrdě spát...

Zmije se vydala pryč i bez Tripovi pomoci. Sotva se ale odplazila o kousek dál cosi ji spálilo na prach a on pak uzřel mága, kterému měl předat vzkaz. Mága, který ho k smrti vyděsil.

První lekce

Dech se mi zrychlil a hlavou mi proběhly všechny pokyny, které jsem kdy dostala k řešení podobných situací.
Ten lidský mladík se vymrštil na nohy a vypadal, že začne zmatkovat. Sama jsem k tomu neměla daleko.
A jak jsem si asi měla připadat, když se Ctihodný Mardukas zničeho nic opět postavil po tom co tak zkolaboval po záchraně svého – asi přítele – ?

První co mi proběhlo hlavou, bylo že teď mě určitě zabije, že mě nějak potrestá za to, že jsem se snažila o kouzlení bez jeho dohledu, nebo třeba za to že se mi to nepovedlo, nebo že jsem se vůbec nechala uštknout...
Když pak ukázal prstem na zmiji a ta se na kratičký okamžik svíjela ve vzduchu, než se rozpadla v prach, který v úhledné hromádce zase dopadl zpátky, úplně ve mě hrklo.
Dech už jsem měla tak zrychlený, že se o mě pokoušely mdloby.
Bez jediného slova přišel blíž, přiklekl a položil mi ruku na stehno v místě kousnutí. Chtěla jsem ucuknout ale bála se. Bála jsem se jeho doteku, bála se toho o co mu jde. To nejsou místa, kde by se směl muž beztrestně dotýkat ženy, pokud nejsou milenci či manželé. Na druhé straně on je přeci mág. Protivit se někomu jako je on je zakázáno ať jde o cokoliv. Mimoto jsem přeci zraněná, jed se pozvolna začíná šířit mými žilami a pomoc potřebuji...

A skutečně. Cítím teplo z jeho dlaně. Cítím energii, která do mě proniká v oněch citlivých místech i jed, který se postupně začíná stahovat zpět do rány, neutralizovat a ránu, která se následně zacelí během okamžiku.

Pousměji se. Alespoň se o to pokusím... Jeho dlaň je stále na mém stehně a tak se můj vděčný úsměv zdá poněkud nejistý. A nejen zdá. Nemohu od něj odtrhnout pohled. Jakoby se s ním udála nějaká obrovská změna od toho co si pamatuji, co předvedl před chvílí s Ran... Hledím mu do tváře a i když se snažím nedívat se do jeho uhrančivých očí, cítím jak on pozoruje mě.
Také se pousmál...
Polknu...
Musím se usmát jeho slovům. Zdá se, že mágové mají opravdu tuhý kořínek a mé předešlé obavy byly zbytečné. Jeho hlas zní klidně, vyrovnaně a i když vypadá mistr unaveně, zdá se že je mu lépe. Jakoby se zbavil nějakého temného stínu na duši. Takto vyhlíží moudře a mocně. Tak jako jsem jej obdivovala z doslechu, vzedme se ve mě tentýž obdiv a navíc i hrdost. Hrdost na to že si vybral právě mě...

Konečně dal ruku pryč a mě se ještě více ulevilo. Ačkoliv ulevilo není to správné slovo. Stále jsem si vědoma jeho nevyzpytatelnosti a nepředvídatelnosti. V tohle jakoby měli s Ran něco společného. Teď se ho ale skoro nebojím. Strach zůstává v pozadí jako němý strážce připravený kdykoliv přiskočit na pomoc, ale nyní necítí ono nutkání. A já jsme za to ráda. V mých očích koluje mnoho otázek a dychtím znát odpovědi, dychtím se něco naučit, poznat alespoň zlomek moci, kterou on ovládá...

Podíval se na ohniště a mě se stáhlo hrdlo. A teď to přijde... instinktivně přivřu oči, ale ono obranné gesto se ukáže opět zbytečným až sama sobě připadám jako hloupá husa. Chce se mi smát, když se zeptá zda bylo mým cílem hromádku zapálit, zmůžu se jen na přikývnutí, protože bych se jinak musela zalknout potlačovaným smíchem. Jistě, byla jsem přeci dost hloupá, když jsem se snažila o něco k čemu jsem neměla žádné instrukce a znalosti. A Mardukas? bodejď by nevypadal trochu k smíchu, když se najednou chová tak vlídně až téměř otcovsky, jako jen o něco zkušenější přítel, který je tu pro to aby mě vedl.

A pak ještě ta otázka... Co mu na tohle mám říct? To opravdu netuším a tak jen zírám, možná trochu víc vytřeštěnýma očima, než je zdrávo. Ale tentokrát je kromě údivu u mě znát i pobavení a trocha zdravého strachu smíšeného s pokorou, která je více než na místě. I když se zamračil, trvalo to jen jeden úder srdce než na mě opět mrkl a konečně řekl něco co jsem chtěla slyšet, něco co dávalo smysl a přinášelo mi naději i vzrušení.

„A-ano to by,...“, uvědomím si jak asi muselo znít tak náhlé, nadšené vyhrknutí a opět se pokusím upokojit svou zbrklou povahu. Jo jsem tak trochu do všeho hrrr...

Postavil se a já už také nemohla dál sedět. Přišel ke mě, vzal mi za levou ruku, namířil s ní na hromádku uprostřed ohniště a začal vysvětlovat. Tentokrát už poslouchám pečlivě a každé jeho slovo hltám jako jsem dříve v akademii poslouchala výklady jednotlivých profesorů. Nemám si to teď honem kam a jak zapsat, ale slíbím si, že to bude to první co udělám jakmile to půjde. Nebude hořet...? Bude tam prostě oheň? To určitě... zapochybuji, trochu. Nic přeci nevzniká jen tak... Prostě to udělej...
Tak jo. Tak to prostě udělám! Jo přeci to nemůže být tak těžký, ne?
Pohnout rukou... Nemyslet... Prostě to udělat... Zavřu oči a zvrátím oči do sebe. Magii. Ano cítím magii... Cítit magii jsem se naučila už u čarodějů. Nemám s tím tolik zkušeností, ale umím to...

A skutečně. Pocítím svou magii. Až se zaleknu toho jak je čistá a vířící, stejně dychtivá jako já, neurčená... Ale pak ucítím teplo a mám dojem že se síla trochu pozměnila. Trochu z oranžověla a plápolá a žhne a já mám pocit že mě snad zevnitř sežehne těmi svými plameny...

Cítím jí.
A co víc opravdu s ní lze pohnout a měnit a přetvářet a...
Pohni s ní!
Tak jo... Uchopím část té síly svou vůlí. Je to zajímavé. koutky mi mimoděk zacukají v úsměvu vítězství. Tak nějak si připadám...
Jako vítěz...

Oheň...
Cosi se stalo. Z mé aury jako by se část uvolnila a vyzářila do prostoru. Ne jen tak vyzářila...
Uslyším praskot větviček a chrastí. Do nosu mne udeří štiplavá vůně kouře.

Otevřu oči. Prostě jsme se musela podívat. Podívat a vidět že se mi to podařilo. Nemohu tomu uvěřit. Takovou radost jako teď jsem neměla ani nepamatuju. Je mi úžasně. Cítím se najednou tak nějak silnější, jistější, úplnější a hlavně, k něčemu... Nemohu přestat zrychleně dýchat, nemohu neslyšet tlukot srdce a nevím jak dát najevo své nadšení. Tak dlouho jsem to necítila že teď nevím co s tím...

Pochválil mě. Jeho slova hřejí na duši jako hojivý balzám, který jsem tolik potřebovala. Slova by však nebyla ničím, kdyby se mi to s ohněm nepovedlo. Jenže ono se to povedlo a já se na své – SVÉ – dílo nemohu vynadívat...

Mistr říká že si musí jít odpočinout a já jen němě přitakám, protože na víc se zkrátka nezmohu. Věnuji mu vděčný, nejvděčnější pohled jakého jsem schopná. Ano. Za tohle. Za tenhle pocit, všechny ty potíže stály. Za tuto mou vděčnost a naději, vím že mu budu vděčit asi až dokonce života...

„Jistě... Jistě mistře, jen se prospěte... O všechno... O všechno se postarám...“, říkám a doprovázím ho k lůžku z mechu, kde ulehne vedle druhého mága a zavře oči a opět se propadne do hlubin svého spánku.

A já se opět podívám na svůj oheň. Je krásný a živý a je to nejlepší a nejkrásnější oheň, jaký jsme kdy v životě viděla, protože je můj. Jakoby v něm snad byla i část mé duše. Přemýšlím jestli bych s ním byla schopná i dál manipulovat, ale uznám že pro dnešek už toho bylo přeci jenom dost a bude lepší, se raději věnovat něčemu konstruktivnějšímu.
Třeba...

„Ano!“, vyhrknu a vyrazím k Valemianovi, kde ze sedlových brašen vyjmu dvě deky. Jednu mi obstarala Randgríd v Galtmaru a druhou jsem měla z domova. Potřebovala jsem jí při cestě s Treknorem. Deky vezmu a oba mágy s nimi přikryju. Tak... A teď... Máme oheň. Ten se dá využít. Randgríd přeci pořizovala i nějaké zásoby...
Znovu otevřu sedlovou brašnu svého koníka a vyndám z ní něco na zub a Valovi dám jedno čerstvé jablíčko.
„Na, zasloužíš si ho...“ zářím jako samo slunce klenoucí se k západu. Mám pocit že jsem nikdy nebyla šťastnější a jen mě mrzí že tu není Rangríd abych se s ní podělila o svou radost. Konečně by musela uznat že taky něco umím, i když je to jen oheň. Ale UMÍM TO!

Vezmu kus masa a nůž a zajdu si k lesíku pro nějaký vhodný klacek k opékání, abych ho mohla seříznout a začít. Přeci jen, kdo by měl něco proti troše teplého jídla do žaludku...?

Trip

Zbledl a nohy mu zdřevěněly.
Když se pak mág sklonil k elfce, zase se v něm vzedmul onen zlotvor, který mu převracel útroby naruby. Když se pak její takzvaný učitel opovážil položit jí ruku na stehno neovládl se a chtěl ji jako nějaký rytíř bránit, jenže jak rychle vykročil, nevšiml si Fišty a šlápl mu na ocásek. Pejsek vypískl a Trip se polekal, tak že z něj veškerá odvaha rázem vyprchala a jak dal prudce nohu pryč upadl, div že si nerozbil hlavu o jeden z kamenů kolem ohniště.

„Jau...“, sykl tiše, promnul hlavu a ruce a posadil se. To už mág vstával a dívka s ním. Díval se na ně zespodu a zřel tak, že ona má oči jen pro něho. Pro svého učitele magie, který jí teď začal něco vysvětlovat. Něco, co jemu připadalo jako prázdné žvásty o ničem.

Pche! odfrkl si. Nechápal co na něm taková krásná elfka vidí. Vždyť musí bejt starej jako Norin..., mimoděk pohladil Fištu a stále je pozoroval. Fakt že se mu v očích leskla žárlivost si už tolik neuvědomoval. Beztak na tom nezáleželo, protože mu nikdo jiný nevěnoval pozornost.

Nakonec se stal svědkem skutečného kouzla a to ještě k tomu z elfčicých rukou. Oheň vzplanul a on se tak polekal, že se okamžitě vymrštil do stoje a uskočil od ohniště. Nechápal to. Copak ona vážně bude jako oni? Podíval se jí do tváře a viděl vděk a upřímnou radost. Ještě před chvílí by přísahal, že se snad ani neumí smát, ale teď když její úsměv viděl, zahřálo ho u srdce a zároveň hrozilo spálit mrazem. Napadlo ho, že teď už si ho rozhodně nemůže všimnout. A měl pravdu. Odvedl svého mistra doprovodit na lůžku a pak ho šla překrýt stejně jako druhého mága. Nakonec odběhla do lesa, nakrmila svého koně a pak začala ořezávat klacík aby na něm ohřála kus masa ze zásob.

Bylo tj jakoby mu do srdce někdo vrazil kůl. Tentýž kůl nějakém se cítil nabodený už před chvíli. Zdálo se že to byl jen sen, ale teď se ona noční můra připomněla s novou intenzitou. Všichni jakoby pro i byli důležitější než on a když se pak podíval na Fištu vrtícího ocáskem, napadlo ho, že ta němá tvář je asi opravdu jediná, která ho má alespoň trochu ráda.
Připadal si náhle skleslý a ztracený. Otočil se a vykročil kousek stranou. Měl pocit, že tady pro něj není místo. Minimálně ta, pro kterou mu planulo srdce vypadal že v tom svém pro něj místo nemá...

Randgríd

Magie... Přítel, spojence, ale zároveň nejtvrdší nepřítel v jejím nitru. Jde vůbec vyhrát, bojuje-li člověk (elf) proti své vlastní přirozenosti? Randgríd to nevěděla. Toužila po nezávislosti na komkoliv a čemkoliv. I magii. A magie si žádala obrovskou daň po tom, kdo ji využívá. Bylo tomu tak vždy a ona už viděla mnoho forem toho, jak deformovaní jsou ti nejmocnější. Nechtěla tak skončit. Ne, Ona je přeci silnější... Nepotřebuje magii. Ne tak jako jiní!

Ale teď v ní ta síla vřela a chtěla být používána. Vítr ji dusil a vyháněl nepřírodní pachuť z jejích úst silou. Na okamžik dokonce myslela že dýchat přestala úplně...

A pak to uviděla. Ne to... Uviděla JI! Tvář. Mladou, dívčí tvář. Ne, Neithinu, ale jinou. Neznala ji. Pohlednou lidskou dívku s vlasy barvy slámy a hlubokým, vyděšeným pohledem. Mocnou, jistě. Tak dlouho už necítila dotek svého kouzla... Ochranného kouzla v sídle mágů...

___

„Takže jsi pro mě neposlal, jen pro to, že jsi chtěl vidět moje krásný oči, že?!“ vyjela na otce, hned večer po návratu, když požádal matku aby je nechala v soukromí.

„Ne,“ povzdechl si, ale jen velmi, velmi tiše. Spíš v myšlenkách, než aby to projevil nahlas. „Mám pro tebe úkol.“

„Ale... Už tě unavily výhrůžky sňatkem, nebo ses rozhodl poznámky na mou adresu od mágů raději ignorovat?“, vysmívala se mu a dělala to záměrně. Nemohla jim odpustit, mnoho věcí. Zvlášť otci ne.

Mlčel. Odvrátil se, došel k trezoru a vyndal z něj malou krabičku, uzamčenou magickým zámkem. Byla v sídle mágů teprve rok, ale vycítit magii už uměla dobře. Vlastně to uměla ještě dřív, ale teď už rozpoznávala i některé druhy a typy.

Otevřel ji. Měl na to speciální pečetní prsten...

„Tohle...“, začal a ona zbystřila. Byla zvědavá co asi otec schovává před světem a nyní se rozhodl že je to tak důležité že jí dá nějaký úkol. Dokonce kvůli tomu spolkl i svou pýchu, hrdost a aroganci s nimiž s ní odjakživa jednal.

Byl to krystal. Nádherný růžový krystal, jaký ještě nikdy neviděla. Na Krystal byl ale docela veliký. Byl jako dvě její pěsti a měla z něj zvláštní pocit. Ne dobrý pocit. Pocit že na ní kouká i když TO nemělo oči...

Cítila magii. Blízkou i tu vzdálenou. Velmi, velmi vzdálenou i přesto však silnou a děsící její nitro...

„Co to je?“, zeptala se, již bez zášti.

Otec krabičku zavřel, uzamkl a uložil do pytle.
„Nevím co to je.“ Konstatoval. „Přivezli to z přístavu s nákladem šperků... Mistr Falraen z Galtmaru říkal, že něco takového ještě neviděl. Prý je to krystal, který přišel z hvězd. Říkal, že má vlastní mysl a vědomí a je magicky spojený se zbytkem své – Rasy – kdesi daleko v černých dálavách nočního nebe.
Mohl by být nebezpečný a je potřeba ho ukrýt někde, kde se k němu nikdo nepovolaný nedostane. Jsem si jist že v horách znáš místo, přesně určené k tomu, aby s k němu nikdy nikdo nedostal...“ vysvětloval. Bylo to úžasné a šílené zároveň.

„Co by se stalo, kdyby...“, nemohla spustit oči z toho pytle.
„To nevíme. Vím jen, že by neměl přijít do kontaktu s lidmi. Falraen říkal, že následky by mohly být katastrofální...“

To bylo něco pro ni. Zodpovědnost. Úkol, který jí byl hodný. Cítila vzrušení a v hlavě jí vířila místa, kam jej ukryje, stejně jako pokušení si jej ponechat. Ale ne. To nemohla. Byla přeci silná... Ona nepotřebuje nic co je magické!

____

Vzala tehdy pytel s krabičkou do sídla mágů a ukryla do tajné skrýše ve zdi za svojí skříňkou a tu opředla ochrannými kouzly. Které místo je nepřístupnější než sídlo mágů? Kde jinde magický potenciál krystalu nebude rozpoznatelný pro nehodné oči?

Když odešla kouzla kolem skříňky nastavila tak, aby se každý kdo by chtěl její skříňku se zalekl a raději sáhl po jiné. Tahle dívka ale... Ta byla jiná. Ta se nezalekla. Její tvář se jí vypálila až do mozku.

Věděla že se musí vrátit. Vrátit a vyzvednout krystal z jeho skrýše. Možná ne hned, ale dříve či později ho ta dívka může objevit a to by mohla být katastrofa, jak nastínil její otec.

Ale co Neithé...? Zastavila Josefínu a vydýchala se. Pohled jí padl zpět k severu odkud odjela. Věděla že jsou zkrátka věci, které jsou nadřazené jiným. Tak jako Neithé byla nadřazená poflakování se s žoldáky než se najde další práce, tak byli krystal a ochrana před jeho vlivem nadřazeni sestře...

Nemůu teď odjet... Vyjela na zpáteční cestu, tentokrát však téměř krokem. To nejde... Nemůžu nechat Neithé s Mardukasem samotnou... no dobře... Není sama, je tam i Cariestes a ten lidský mladík, ale... Ne. To nejde... Ten kluk do Osbarinu nemůže, něco tam někde vyvede a elfové ho vyhostí. Beztak tohle není společnost pro někoho jako on. Spřádala plány. Nemůžu odjet hned. Oba mágové jsou moc vyčerpaní. Potřebují odpočívat. Teď budou noc a možná i zítra celý den spát... Potřebují teď hlavně klid.
Dobře... Počkám se sestrou až nabydou sil a vědomí. Ale co potom? Odjet jen tak? Vzpomněla si na dopis od rodičů, který měla Neithé dát. To přece nemůžu. Což o ten dopis, ala Mardukas by z ní moc snadno moch udělat stejnou zrůdu jako je on sám... To nemůžu dopustit... Ještě není samostatná... Povzdechla si. Že jsou některé věci nadřazené jiným věděla, ale málokdy jí takové vědomí bolelo tolik jako když šlo o sestru a její dobro. Mohla bych požádat Cariesta aby na ní dal pozor. On není jako Mardukas a je asi jediný kdo na něj má trochu vliv, mohl by se postarat o to aby si Neithé našla svou cestu.

Jela pomalu a znovu a znovu se tím probírala. Ačkoliv jakmile už jednou našla řešení, stěží mohla najít nějaké lepší.

Vrátila se. Sotva však zahlédla tábořiště a oheň. Krev se v ní vzedmula vztekem. No to snad ne! Oni si klidně rozdělají, oheň to nemají vůbec rozum?! Popohnala klisnu k větší rychlosti a hnala k sestře a zbytku skupinky z níž dva nejmocnější členové spali. Copak nechápou, že je to nebezpečné?! Prudce zastavila a z Josefíny sesedla ještě dřív než úplně zastavila.

„Co to tady vyvádíte, hm?!“, začala tvrdě a přísně. „Copak nevíte že rozdělávat oheň, jen tak je nebezpečné?! Neithé! Myslela jsem, že máš víc rozumu, tos mu v tom nemohla zabránit?!“ rozkřičela se sestra – nesestra a ukázala na lidského mladíka, který v tom kupodivu tentokrát zcela nevině. To ale Randgríd nevěděla...