Vaše království prohrálo válku a osud je dostihl. Vaší domovinou tak bezudně řádí smrt a zmar. Pokud se chcete vyhnout smrti tak zbývá jediné řešení. Uprchnout.

Vy i se svými přáteli a poddanými se nalodíte na lodě a odplujete pryč, hledajíc si nový domov.
Vaše stará domovina je pro vás už jen pouhou minulostí. Zato vy plujete k dalekému ostrovu o němž jste dosud slyšeli jen zkazky a jenž nemá ještě ani oficiální jméno.

O tomto neznámém ostrově se dokonce vypráví, že na něm žijí nejrůznější bestie a monstra, která znáte snad jen z pohádek a legend. Že se na něm procházejí bohové. A že na něm funguje magie.
Takovým báchorkám se, ale můžete přece jen smát? Pro vás je důležité, že je na něm pitná voda, zvěř k lovení, půda k obdělávání a kus půdy, kde snad vy i vaši poddaní naleznete svůj nový domov.
Svůj Nový Svět.

Nový Domov

Dlouhé týdny jste pluli po moři ke svému cíli. Bohužel na vaší veliké lodi jste se mačkali v hojných počtech, ale námořník zde byl jen jediný. Klen. A ten měl plné ruce práce řídit sám takovou velikou loď, zvláště když ani on nebyl žádný extra-úžasný mořský vlk.
K ruce měl samozřejmě dosti ochotných rukou nevolníků, ale i tak vaši plavbu provázeli neustálé zmatky a změny kurzu.

Není tak divu, že cesta trvala déle než jste očekávali. Jídla jste s sebou měli dosti, ale zásoby vody se rychle tenčili. A právě voda vám začala rychle docházet.
K vašemu údivu se, ale právě v čas nejvyšší před vámi začal rýsovat neznámý ostrov. Váš cíl. Následovalo hodně nadšených jásání, křiku a radostného jančení. Dokud jste nepřipluli blíže.

Vaši loď najednou obklopila podivná lehce fialová mlha a některým lidem se začala motat hlava. Sama jsi cítila jak na tebe působí zvláštní závrať a jak tě bolí hlava, ale naštěstí to brzy ustoupilo.
Několik nevolníků pod Honamovým vedením chtělo vyhodit sítě a zkusit si u pobřeží zarybařit, ale když pohlédli do vod zdejších, tak je chuť rychle přešla. Pod vámi se snad prohání samotné mořské peklo!

Nevolníky rybaření v moři hodně rychle přešlo a i Honam se tvářil podivně. Ostatně, když by vytáhl síť takovýhle ryb, nesežrali by jej ještě?

Začali jste se s lodí blížit už ke břehu. Po dvou měsících na přelidněné lodičce jste už měli moře všichni plné zuby a chtěli jste se dostat co nejdříve na pevnou zem. Bohužel se ukázalo, že jediný námořník prostě takovouhle loď nemůže plně zvládnout.
Klen se snažil seč mohl, ale musel by se rozkrájet a ještě by to bylo málo. A tak namísto, aby vaše loď u pobřeží zakotvila, tak plula se stále značnou rychlostí dále. Dále přímo na hornaté pobřeží.

Zvířata i lidé hned začali jančit, když se loď otřásla za doprovodu skřípavých a trhavých zvuků, přičemž následně jste si všichni sedli na zadek, když loď konečně naplno narazila a zastavila se o skaliska pobřeží.
Loď je tak svým levým trupem napíchnutá na hornaté pobřeží, přičemž několik výčnělků skalisek ji probodlo a pěkně si loď napíchlo jak špekáček. Loď je navíc pěkně zaseklá, takže bez práce ji jen tak ze skalisek nesundáte. A bez menších oprav stejně loď nebude možné používat pro plnohodnotnou plavbu po moři.
Naštěstí se nic nerozbilo a nikdo ani nebyl zraněn. A díky vašemu "zakotvení" na podmořských skaliskách se vpohodě dostanete z lodi na pobřeží. A to nejen lidé, následně věci, ale i dobytek.

Pobřeží se zdá mírumilovné. Všude poměrně pěkný otevřený prostor s několika shluky menšího řídkého lesa. Nikde ani živáčka po nějakých nepřátelích, monstra zůstávají určitě jen v pohádkách a zvířata odehnal váš hluk.
Vypadá to zde, ale poměrně na krásnou přírodu. A dobrou úrodnou půdu.

Schromáždí se kolem tebe na palubě celá vaše skupina. Nejblíže tobě stojí samozřejmě tvoji sourozenci, dále Valich, Alyril, Bler a Vonem, kteří jsou velice uznávaní a v demokratické společnosti by zajisté tvořili tvé rádce či radu. A za nimi i další řemeslníci, vojáci, strážní a nevolníci.
A všichni čekají na tvá slova co dále. Zůstáváte? Nebo je to jen přechodné stanoviště než získáte vodu a poplujete dále?

První, ale promluví Honam. "Princezno, v lodi je několik děr a začínáme nabírat vodu. Neteče jí moc, ale nějaká ano. A bude to jen horší. Pokud to tak necháme, tak se loď do zítřka potopí. A během pár hodin nám navlhnou zásoby jídla, semen, nástrojů a tak."
Je ráno vašeho prvního dne na ostrově.

Nový domov

Pluli jsme pryč od našeho domova. Často jsem se přistihla, že se ohlížím směrem kde býval náš život. Nutila jsem se dívat se vpřed, vstříc budoucnosti. Nemělo cenu se ohlížet do minulosti. Jen bych si přála moci vzít všechny, všechny ti co teď budou trpět nad nadvládou našich sousedů. Kdo ví jak budou zacházet s mým lidem.
Ale s tím jsem nemohla nic udělat. Jen doufat, že se mi podaří postarat o zbytek mého lidu.

Plavba byla...dost krkolomná. Ale nebylo divu. Měli jsme jediného námořníka. Mladého Klena, který nebyl zkušený, ale snažil se ze všech sil.
Potíž nastala, když nám začínala docházet voda. Naštěstí brzy na to jsme se dostali na dohled pevniny. Ulevilo se mi.
Tohle byl náš cíl. Snad nový začátek...Zakuckala jsem se, když se objevila podivná mlha. Nebyla jsem sama, které se z toho dělalo špatně.
Ale propluli jsme jí poměrně bez úhony. Ohlédla jsem se za mlhou. Podivná. Některé napadlo, že bychom mohli rybařit. Jenže když jsme se podívala do vody, radši si to rozmysleli. Voda se hemžila podivnýma rybami s velkými zuby. Těžko říci jestli vůbec byli jedlé. Přinejmenším vypadali nebezpečně.
Spadnout do vody by nebylo dobré.
Pluli jsme k ostrovu, ale Klen bohužel nebyl dost zkušený a tak jsme se hnali vpřed až do samého konce a napíchli se na pobřeží. Doslova napíchli na skaliska a loď byla poničená. Naštěstí se nikomu nic nestalo a kromě lodi, jsme žádné škody neutrpěli.

Zvedla jsem se a porozhlédla se po pobřeží. Vše vypadalo v pořádku. Docela mírumilovně.
Lidé se dávali dohromady po tom přistání a teď se obraceli na mě. Nejblíže mi byli sourozenci, ale také Valich, Alyril, Bler a Vonem, jakožto nejvíce vážení lidé v téhle naší výpravě.
Honam se ozval a řekl nám jaký je náš stav. Samozřejmě další plavba nebyla možná. Loď by se sice dalo opravit, ale byl by problém dostat ji zpátky na vodu.
Rozhlédnu se. „Myslím, že jsme dorazili k ostrovu, kde se budeme moci usídlit. Tady se vylodíme.“ Ukáži směrem k řídkému lesu.
„U toho lesíka se dočasně usídlíme. Stráže. Zajistěte okolí a dávejte pozor. Nevíme jaká divoká zvířata tady můžou žít nebo jestli tu nejsou nějací obyvatelé.“ Rozhodně neměla jsme v plánu se usídlit tady. Až se trochu usadíme, hodlám sestavit průzkumné skupiny, které začnou naše nejbližší okolí prohledávat a snad blízko najdeme nějaké dobré místo kde budeme moci založit náš nový domov.

Nový domov - 28M

Lidé toho od tebe čekali trochu více, takže když jsi domluvila, tak bylo chvíli ticho.
Jen co, ale většině došlo, že už mluvit nebudeš, tak se ujali slova čtyři nejzkušenější.

Valich hned schromáždil strážné, vyvedl je na břeh jako první a začal je organizovat. Všech sedmdesát strážných rozdělil na sedm skupin po deseti a rozmístil je po pobřeží. Pět skupin ve velikém půlkruhu kolem lodi a dvě skupony vyslal na menší průzkum lesíku a blízkého okolí. Jedny průzkumníky doprovázel lovec Letto a druhou skupinu vedla rytířka Kelie se svým věrným válečným ořem Sultánem.
Valich sám dohlížel na obranu vašeho provizorního tábora.

Vonem a Bler začali organizovat nevolníky, stejně tak ostatní řemeslníci a všichni začali vyskládávat všechny věci z lodi. Prvně šel dobytek, pak zásoby jídla a následovali další věci.
A Alyril začala prozkoumávat okraj lesa hledajíc bylinky.

Práce šla všem pěkně od ruky. Zhruba v poledne, při obědové pauze k tobě přišel Vonem a Valich, přičemž postarší rytíř promluvil jako první. "Princezno, jak dále? Dnes budeme asi rádi, když vyložíme loď, ale co zítra? Utáboříme se už zde? Nebo poputujeme dále? Nebo jak? Nemáme tu žádné příbytky, žádné skladiště, žádnou obranu. V takovém prostředí nebudou lidé šťastní a jsme dost zranitelní."
Vonem si nerudně odfrkne. "Lidi nebudou šťastní, no a co? Jsou naživu. Horší je, že se nám takhle může začít kazit jídlo. Sice nyní máme dobré zásoby, ale pokud se o ně nepostaráme, tak nám jídlo zhnije a zplesnivý pod rukama. A my chcípneme hlady."

V tu chvíli, přesně o polední pauze dojde, ale k nečekané události. Jedna hlídka, pod vedením rytířky Kelie, se vrátila a hned varovně volá! Stráže se hned šikují a Valich běží ke svému koni, aby se přidal k obraně.
Mezi stromy váhavě vystoupí několik bytostí!
Jsou zelení, shrbení, z tlamy jim ční mohutné kančí kly a v jejich obličejích se zračí tupost a primitivní povaha. Tito tvorové mají dlouhé ruce zakončené škaredými drápy a jsou přes dva a půl metru vysocí. Dříve jste je znali jen z pohádek a legend. Jenže nyní pohádky ožívají ve skutečnost.
Trollové přichází. A mají hlad.

Hned potíže v novém domově

Lidé očividně čekali, že řeknu něco víc. Nevím co očekávali. Snad, že pronesu nějakou řeč, zmateně jsem přemýšlela co bych jim řekla. Ale nemohla jsem jim dát žádné ujištění. Aspoň zatím ne.
Naštěstí ostatní pochopili, že jsem skončili a hned začali lidi organizovat. Rozhodla jsem se, že nebudu jen tak postávat a pomáhala jsem nosit věci ven z lodi.
Všechno šlo docela dobře, v poledne jsme nechali práci a lidé odpočívali a jedli, ale přišli ke mě Vonem A Valich a ptali se co dál.
Oba jsem si vyslechla a chvíli nad tím přemýšlela.
„Nemůžeme tu cestovat jen tak nazdařbůh. Vím, že tady to není ideální, ale jinde by to mohlo být horší. Chtěla bych zřídit průzkumné skupiny, které by se vydali prozkoumat jiné oblasti a snad najdeme nějaké místo, které by bylo na trvalé usazení vhodnější.“ Podívám se po nich.
„Mezitím by se mohli zřídit provizorní příbytky, aby aspoň lidé nespali na holé zemi.“
Jenže neskončila ani doba oběda a objevili se problém. A horší než mě kdy napadlo. Jedna z hlídek pod vedením Kelie se vrátila a volali varování.
Hned jsem se zvedla a to co je následovalo.... nebylo žádné zvíře, ale opravdová příšera. Bylo to trolové, které jsme znali jen z pohádek. Z pohádek, kdy žili trolové pod mosty a vybírali mýtné.
Polknu. Samozřejmě jsem věděla, že tu kolují zvěsti o tom, že na ostrově jsou bestie. Ale nečekala jsem, že to bude skutečnost!

Nevypadali zrovna chytře, ale taky se nezdáli agresivní. To jak přišli na mě působilo váhavě, kdyby nás chtěli napadnout a sežrat tak by se spíš hnali vpřed a máchali by tlapami nebo tak něco ne?
„Borne!“ zavolám k sobě mladého muže o kterém jsem věděla, že umí krotit zvířata „Voneme. Valichu. Sešikujte vojáky, obyčejní lidé ať se schovají za vás.“ Vybídnu i když určitě věcí lépe co dělat. „Ale hned neútočte.“ Vybídnu je.
„Borne... nevypadají agresivně jen hladově. Když jim dáme jídlo třeba odejdou.“ Samozřejmě nám by časem to jídlo mohlo scházet, ale pořád jsme mohli jídlo získat, ale lidi o které bychom při střetu s těmito... tvory ztratili jen tak zpátky nezískáme.
„Radši přijdu o jídlo než o lidi.“

Nový domov - 28M

Valich přikývl na souhlas. "Dobře, to zní jako dobrý plán. Nebylo by lepší mít cíl ještě předtím než budou vynoseny všechny věci z lodi? Navrhuju tak vyslat stráže co nejdříve na průzkum, přece jen to chvíli zabere než se vrátí, pokud se jim nedají koně. Máš nějakou představu princezno kolik průzkumných skupin to má být a jak mají být početné? A co přesně mají hledat jakožto nejlepší místo?"

Vonem rovněž přikývl. "Dobrá, jen co všecno vynesou z lodí, tak lidi zapřáhneme a začneme stavět. Jen, nemáme moc z čeho. Látky a oblečení je na to asi škoda a kůží moc také nemáme. Takže asi řekneme Jalikovi, aby pokácel nějaké dřevo s pár nevolníky a začali stavět provizorní přístřešky?"

Když se objeví trollové, tak strážní jsou připraveni k boji. Hned ze všech svých míst se začnou k trollům sbíhat, tasené meče, řinčení štítů a napřažená kopí. Než se, ale stačí na trolli vrhnout jako roj rozzuřených sršňů, tak zasáhneš TY. A vojáci ustoupí na Valichův rozkaz.
Born nevypadá zrovna šťastně a vrhne po tobě útrpný pohled. Zřejmě jakožto krotitel zvěře nečekal, že bude nyní krmit nějaké zatracené bestie. Poslušně, ale mávne na trojici nevolníků, kteří právě nesou bedny s jídlem z lodi.

Nevolníci, ale rozhodně nehodlají jít až ke trollům a jídlo jim naservírovat. Už tak vypadají zmučeněji než Born a dost vystrašeně. Bedny co dříve sotva nesli, tak jen pozvednou a značnou silou ke trollům hodí. A ty se jim rozbijí u nohou.
Trollové se zastaví, očichají obsah beden a následně si sednou a začnou žrát. A žrát.
A dá se jim opravdu hodně jídla než jsou spokojení. Než se zvednou a odtáhnou zpátky. Zpátky do lesa.
// -10 jednotek jídla //

Trollové odtáhli a vy jste se tak zbavili této hrozby. Jenže co když se vrátí?
Nevolníci a další ne-bojovníci jsou spokojení jak jsi to vyřešila. Zato stráže skřípou vzteky zuby. TOHLE byla jejich povinnost! Zajistit bezpečí lidí. To je jejich jediná práce!!! A namísto, aby ty zrůdy mohli rozsekat na kousíčky a ukázat tak svoji cenu, namísto TOHO se zrůdám dá vaše drahocenné jídlo!
Stráže si nyní připadají hodně méněceně. A obzvláště Valich nad tvým činem kroutí nespokojeně hlavou, ikdyž si netroufne vyjádřit svoji nespokojenost nahlas.
A všichni se vrátí do práce.

Po krátké době od tohoto indcidentu se vrátí i druhá skupina průzkumníků vedená lovcem Lettem a doprovázená bylinkářkou Alyril.
Bylinkářka vypadala spokojeně a mnozí si mohli všimnout její nadité brašny s novými vzorky. Zřejmě našla spoustu neznámých bylin a nyní je bude zkoumat.
Letto a stráže už jsou, ale mnohem méně spokojení. Spíše by se dali označit za znepokojené. A Letto ti hned podává zprávu. "Princezno, je to divný. Do některých stromů v lese jsou, asi nakresleny, podivné znaky, tři a všude stejné. Když se k těm znakům přiblížíš na krok, tak zmizí. Sami od sebe! V lese je rovněž několik podivných stromů, které jsou obrovské a to jako fakt obrovské. Deset chlapů je jen taktak obejme. Zblízka jsme viděli jen jeden, ale na z dálky jsme zahlédli aspoň další dva.
Když jsme se k tomu jednomu přiblížili, tak na nás zaútočilo pár malých potvor. Vypadali jak goblini ze starých bájí a mávali klacky s kamennými hroty a dalšími fakt primitivními asi zbraněmi. Naštěstí jich bylo jen pár, takže jsem jich několik zlikvidoval šípy a o další se už postarali kopí a čepele strážných. Nemáme žádné ztráty a nikdo ani nebyl zraněn.
V lese jsou i další potvory. Viděli jsme trolly a pár nějakých bestií, které byly divné. Vypadaly jak oživlé kostry zvířat z nichž se vinuly nejrůznější šlahouny a tak. Prostě, je to divný. K těm bestiím ani trollům jsme se nepřibližovali a raději se jim vyhnuli z velký dálky. Jo a taky, jsou v lese podivný velký houby. Musej mít na výšku aspoň tři metry a tak. Stojej vždy osamoceně jak nějací strážci, nejčastěji s rudým, černým, nebo modrým zabarvením klobouku. Nevím, ale přiznám se, že jsem z nich měl špatnej pocit a tak jsme se jim vyhnuli širokým obloukem, ještě větším jak těm umrlákům a trollům.
V lesích je, ale i dost zvířat, divočáci, zajíci a tak. I stopy jelenů a srnek jsem viděl. Nějaký maso bych tu nalovit zvládl, to je bez diskuzí, jen si budu muset asi dávat bacha na ty zdejší obyvatele.
Když mi dáš, ale tak deset nevolníků ozbrojených luky, tak s nimi maso nalovíme a získáme i nějaké kůže a tak."
To jsou opravdu znepokojující informace. Jenže to horší má teprve přijít. Jen co Letto domluví, tak se ozve volání několika z těch nevolníků, kteří jsou právě na lodi. "Stín! Něco se rychle blíží pod mořskou hladinou. Pomoc. Je to fakt velký a pluje to k lodííííííííí!!!"

Nový Domov – jeden problém za druhým

Valich s mým plánem souhlasil, ale říkal, že bude lepší vyslat průzkumníky co nejdříve. Přikývnu. „Dvě skupiny po deseti. Deset mužů by mělo být akorát na to, aby se vypořádali s čímkoliv s čím se v lese setkají.“ Ptal se také po jakém místě by se měli dívat. To byla dobrá otázka, chvíli jsem nad tím přemýšlela.
„Rozhodně by to mělo být blízko lesa. Nemuselo by to být hned u něj, ale dost blízko, aby se dalo během jednoho dne dojít k lesu natěžit dřevo a vrátit se. Také pokud možno blízko skalám, jednu ze skupin by měl doprovázet Alen, ten může skaliska prozkoumat a zjistit jestli by tam mohli být nějaká ložiska na těžbu. Ale kvůli dobytku a farmářům musíme mít k dispozici půdu k obdělání a trávu pro dobytek.“ Chvíli mlčím. „Takže... hledat holou pláň, nejlépe u úpatí hor. Slad Alen najde nějaké ložisko. Pokud možno na dohled nějakému lesu.“ Měla jsem pocit, že jsem náročná. Těžko nalezneme něco co by mělo všechno.
„Pokud se nenajde ložisko nevadí. Hlavní je, aby byla půda vhodná k obdělání a byl na dohled lesu.“ Nakonec takhle bychom mohli hledat věčně dobré místo.

Pokud šlo o provizorní přístřešky tak jsem souhlasila s využitím dřeva. Jenže pak jsme měli jiné věci na starost.
Jako troly. Stráže nebyli moc nadšené z toho co jsem nakázala. Trolům se dalo jídlo a že ho spořádali dost. Když si narvali břicha... naštěstí už neměli důvod tu být a zase odkráčeli pryč. Oddychla jsem si. Nevolníci byli rádi, za moje rozhodnutí, ale vojáci moc ne.
Ani Valich nebyl nadšený. Dotkla jsem se Valichovi paže. „Jídlo se dá nahradit. Ale lidi ne.“ Všichni se pustili zase do práce, ale rozhodně jsem nechala stráže dál hlídat, protože jsem nehodlala riskovat, že se stane něco podobného nebo horšího. Měla jsem obavy, že se vrátí. Ve větším počtu. Nejspíš by to chtělo, abychom se přesunuli co nejdříve.
Krátce poté se vrátila druhá skupina s Lettem a Alyril, která se jevila spokojeně a šli mi podat hlášení z průzkumu.
A to co jsem slyšela neznělo dvakrát dobře. Skřeti, oživlí kostlivci, podivné stromy a houby, které působí nebezpečně. Promnu si spánky. „Kdo by si pomyslel, že ty zvěsti o příšerách a pohádkových obludách budou pravdivé?“ měla jsem pocit, že nejlépe bychom udělali, kdybychom odpluli pryč. Zdálo se to tady příliš nebezpečné. Jenže scházela nám voda a loď byla poničená. Opravili bychom ji, jenže jak ji dostat ven ze skalisek?

Najednou z lodi začnou volat, že se něco velkého blíží k lodi. Obrovský stín pod mořskou hladinou.
Prudce se postavím. „Popadněte co máte po ruce a pryč z lodi! Všichni pryč z pobřeží! Honem!“ vykřiknu. Přála bych si mít nějaké lučišníky, kteří by mohli střílet z dálky. Pokud je to nějaká vodní bestie co proti ní zmůžeme?

Nový Domov - 28M

Valich přikývne. "Dobře, jen co se všichni vrátí, tak je vyšlu znovu. Alen povede jednu skupinu, pěší. Kelie druhou skupinu na koních."

Dořešíš Letta a přichází zrovna tesař Jalik, aby s tebou vyřešil věci ohledně kácení dřeva a stavění provizorních přístřešků, když zazní poplach z lodi.
Ty, aby jsi byla ve středu dění, tak jsi od lodi jen kousek, takže zareaguješ rychleji než případní ostatní rádci a hned rozkážeš, aby lidé prchali z lodi.
Když se podíváš na hromadu s nákladem, tak vidíš, že z lodi dostali teprve tři čtvrtiny. To znamená, že dvacet pět procent drahocenných surovin a předmětů je stále uskladněných na lodi!

Nevolníci a další případní nosiči uprchnou z lodi, přičemž z druhé strany přibíhají tři nejbližší skupiny strážných.
Henrl, Berym a Alen vyzbrojení samostříly a Letto s lukem běží k lodi, připravení pokusit se zahnat případné monstrum. Valich mezitím káže vojákům a popohání je u středu se zbožím, aby se chopili luků a šípů a běželi jim na pomoc.

Čtveřice odvážných stála na pobřeží u lodi, připravená a pozorující. A nic se nedělo. Že by planý poplach?
Najednou Herl vykřikne, namíří samostříl pod loď a vystřelí. A po něm i ostatní. "Želva! Obrovská želba!"
Vidíte jak se loď začne mírně kymácet a otřásat. A jak ji poté něco začne stahovat za ohromného skřípavého zvuku dolů. Loď je páraná skalisky, ale "želva" ji prostě ze skal trhá a stahuje dolů.

Na lodi se stále nacházejí drahocenné zásoby! Předměty důležité pro vaše přežití!
To už přibíhají tři skupiny stráží pod velením Valicha ozbrojení luky. Jenže šípy želvě na takovou hloubku zřejmě nic nedělají. Určitě nic co by ji zabilo či zranilo.

Letto ukáže pod hladinu a začne se svlékat. "Musíme se potopit a zaútočit na ni zblízka! Nože, meče, kopí! Musíme ji odehnat!"
Herl, Born, Berym, Olif, Bell i rytířka Kelie, hned se začnou svlékat, aby Letta napodobili a pomohli mu.
Jsou jistojistě stateční. Jenže mohou vůbec uspět? Ponořit se alespoň deset metrů hluboko a pokoušet se odehnat bestii, která je větší jak vaše obrovská loď a ve vodě jako doma?
Kolik jich přežije?

// napiš mi co ještě zůstalo na lodi. Ať je to zhruba čtvrtina toho co máš v deníku pod položkou "Sklad". Kdyby náhodou. Děkuji. ;)

Nový domov s želvou

Všichni začali prchat z lodi, ulevilo se mi, když jsem viděla, že všichni jsou z lodi pryč, ale pak můj pohled padl na zbytek zásob co na lodi zůstali. Rozhodně to nebylo zanedbatelné množství. Nevolníci utekli, stráže se blížili. Všichni jsme hleděli na vodu a čekali co se objeví. Už jsem v duchu viděla nějakou obří chobotnici nebo velkého hada. Ale to co Harl vykřiklo mě překvapilo.
Obří želva?!
Přišla jsem blíž a s bledou tváří sledovala, jak ta velká hříčka přírody se zakousla do naši lodi a začala ji stahovat dolů ze skalisek a ještě víc ji ničila.
Na lodi ani tak nezáleželo, ale ty zásoby!

Všichni se snažili želvu odehnat, ale šípy nejspíš ani k ní nedorazili a jestli ano, už neměli dost velkou razanci, aby ji uškodili.
Letto pronesl, že se k ní musí potopit a zaútočit z blízka. A všichni stateční se začali odstrojovat, aby skočili do vody. Zbledla jsem ještě více. Ztratit tolik zásob by byla docela rána, ale ztratit jedny z mých nejschopnějších lidí by bylo ještě horší. A úplně nejhorší možnost by bylo, že bych přišla jak o ně tak o zásoby. Mohu přijít o všechno a já raději přijdu o zásoby než o schopné lidi.
„Zadržte.“ Řeknu a postoupím k ním. „Vaše statečnost je úctyhodná, ale ta věc je obrovská. Snadno může překousnout dospělého člověka. Jaká je šance, že ji odeženete? Co když vás zabije a pak stejně loď stáhne dolů? Netvrdím, že přijít o zbytek zásob nám neuškodí, ale víc by nám uškodilo, kdybychom přišli o vás.“ Vydechnu a podívám se na loď a zásoby, které na ní jsou. Není to snadné rozhodnutí a je mi jasné, že ne všem se bude líbit, ale životy mi jsou milejší.
Vydechnu. „Nechte to být. Ty zásoby nestojí za riskování vašich životů.“

Nový Domov - 28M

Tvé slovo je zadrží.
Vidíš, že každého z nich, každého strážného v doslechu i každého nevolníka co slyšel tvá slova, potěšilo že stavíš jejich životy nad vaše zásoby. Každého z nich potěšilo jak jsou pro tebe důležití. A vidíš spokojenost v jejich tvářích.
"Však co! Jen ať si ta proklatá želva vezme vaši loď i se zbytkem zásob! My máme princeznu Maliu a společně si zásoby opatříme znovu a ještě lepší!"
Někteří tato a podobná slova říkají nahlas, jiní si ji myslí. A ikdyž některé píchne u srdce, když vidíte jak vaše loď i se zbytkem zásob zajíždí pod hladinu, všichni jsou spokojení nad tvými slovy.
A lidé se rozejdou po své práci.

Přijde za tebou Jalik a Olif, tvoji tesaři. A starší Jalik spustí. "Princezno, prý tu máme postavit provizorní tábořiště? Což o to, problém to nebude, ale záleží jak si to představuješ? Pokud to má být co nejrychleji a doopravdy jen na pár nocí, tak navrhuju postavit jen pár velikých budov. Pokud se zmáčkneme, tak dost ušetříme na materiálu a tudíž to bude rychlejší. Budu, ale potřebovat k sobě dost silných chlapů. Alespoň tak dvacet či třicet nevolníků, aby káceli stromy. A dalších padesát, aby nám pomohli stromy opracovat a pomohli nám postavit z nich ty chatrče. Během dvou či tří dnů bychom to měli mít hotové. A pak se budou dát ty chatrče zase rozebrat a budeme moci využít většinu dřeva i jinde, pokud se nám s ním bude chtít přesouvat jinam.
Takový je můj skromný návrh, pokud by jsi to chtěla jinak, tak stačí říci."

Po tesařích se dostaví i Valich. "Princezno, mám tedy vyslat průzkumníky, aby hledali to místo kde se usadíme? Dvě průzkumné skupiny?"

Rovněž i další řemeslníci se přijdou zeptat zda-li se tu zdržíte déle a mají začít něco tvořit (přece jen si budou muset prvně nachystat materiál a tak a to zabere nejvíce času), nebo půjdete dále. Kdoví kolik z nich tu chce zůstávat, když ví, že v lese jsou trollové a v moři zase taková želva.

Vonem společně s Valichem a Bler přepočítají zásoby a brzy dostaneš seznam co vše s lodí zmizelo pod hladinou. Společně s šeptanými komentáři, že celá loď byla z kvalitních prken a kdyby jste ji rozebrali, tak by jste získali mnohem snadněji kvalitní stavební materiál.
// je fuč:
- oblečení: 100 ks
- teplé oblečení: 20 ks
- železo: 20 jednotek
- kožená zbroj: 50 ks
- kopí: 50 ks
- luk: 25 ks
- šípy: 2 000 ks
- samostříl: 10 ks
- šipky: 500 ks
(polovina zbraní zůstala)

Nový Domov

Měla jsem obavy, že se setkám s nevolí, ale zdálo se, že lidé byli rádi, že mi víc záleží na jejich bezpečí. A někteří to řekli i nahlas.
Otočím se na ně a pousměji se. „Pravda. Věci se dají nahradit. Ale životy, vědomosti a zkušenosti ne. Neunikli jsme před smrtí mečem nepřítele proto, abychom pro pár věcí zemřeli ve chřtánu přerostlé želvy. Brzy najdeme dobré místo, kde se budeme moci usadit a vystavit nový domov a vše o co jsme přišli zase nahradíme. Nebude to hned, ale časem... bude vše zase dobré.“ Nebo jsem v to aspoň doufala.

Brzy na to za mnou přijde Jalik a Olif, kteří se ptali na sestavení přístřešků a měli návrhy jak na to.
Neměla jsem o tesařině moc podvědomí a tak mě trochu překvapilo, když řekl, že do dvou až tří dnů by to měli být hotové. Naivně jsem si myslela, že to bude trvat kratší dobu. Nemyslela jsem si, že se tu zdržíme až pár dní.
Chvíli nad tím uvažuji a rozhlížím se. „Myslím, že bychom se měli posunout dál od toho lesa. Mám obavy z návratu trolů. Ale jinak souhlasím s tvým návrhem.“ Promnu si spánek. „Ale bohužel bude potřeba udělat ještě další věc. Postavit nějakou obranu. Nějaké hrubé palisády nebo něco takového. Ukazuje se stále více, že tento ostrov je dost nebezpečný. A zatím jsme měli štěstí a jen přišli o zásoby, ale příště by to mohlo být horší. Vezmi si k tomu kolik lidí potřebuješ.“ Přikývnu.

Pak přišel Valich a ptal se jestli mají sestavit ty průzkumné skupiny. Znovu přikývnu. „Ano. Ale než vyrazí ať si promluví s Lottem a Alyril, kteří byli na průzkumu. Zjistí některé jejich poznatky z nedávného průzkumu. Jako třeba vyhýbat se těm obřím houbám a také stromům u kterých zřejmě žijí skřeti nebo co to bylo.“

Nový Domov

Rozdáš úkoly a všichni se do nich pustí.

Provizorní tábořiště je přesunoto o kousek dále. Nachází se tak nyní alespoň sto metrů od břehu moře a sto metrů od lesa na krásném volném místě.
Valich vyšle dvě výpravy, jednu na koních pod velením Kelie a druhou pěší pod vedením Alana.

Jalik s Olifem zapřáhli pořádný houf nevolníků a brzy se ozývalo bušení seker a řezání pil široko daleko. A padání kácených stromů.
Palisáda jako taková by stála spoustu sil a spoustu práce. Jalik s Olifem a nevolníky, ale vybudovali menší dřevěno-hliněný val okolo celého tábořiště. Není to sice žádná extra super obrana, ale pořád lepší než to bylo. Poddaní i stráže jsou nyní celkem spokojenější a hned se cítí bezpečněji. Dokonce tak nikomu ani nevadí, že nespí v domech, ale jen na holé zemi na postelích z trávy a listí.
Bohužel jste ztratili útokem želvy všechno náhradní oblečení, takže lůžka jsou značně tvrdá. Ale pocit jakéhosi bezpečí je přeci jen důležitější.

Fan navíc nalezla u vody několik stromů podobných vrbám a začala plést své úžasné košíky, které rozdávala lidem. Lidé jsou tak značně spokojenější a libují si, že až budou přenášet náklad, tak se jim v úžasných košících od Fan krásně ponese.
Jyen se rovněž těší až začne s výrobou keramiky a dokonce několik košíků od Fan naplnila nalezeným jílem. Hrnčířský kruh má s sebou, takže by už mohla začít, jenže její výrobky je poté nutné vypálit a na to zde není místo, prostředky a ani čas. Je, ale zřejmé, že v novém domově bude řádit jako divá až se pustí do díla.
A i ostatní řemeslníci se už těší až se přesunete do nového domova. Který zde snad brzy naleznete.

Před západem slunce se vrátila Kelie se svým jízdním oddílem s dobrými zprávami. "Princezno, našli jsme to. Asi dvanáct či třináct kilometrů odsud. Když projedeme touto mírně zalesněnou oblastí, tak se dostaneme na mírně kopcovitou pláň, kde je poměrně dobré místo na město. Hory jsou blízko, jen hodinu či dvě chůze. Les to stejné. Zdá se, že je tam dokonce dobrá půda na farmaření a všude okolo je hustá tráva s menšími keříky, což by snad mohlo vyhovovat dobytku.
V okolí jsou rovněž velká i malá stáda divokého dobytka, ikdyž takovýhle dobytek jsem ještě nikdy neviděla. Pár kusů jsme ulovili a dovezli na jídlo.
Alan se svou skupinou hory nedaleké propátrává a zpátky se už do noci vrátit nestačí, tak rozhodl, že tam přespí a vrátí se kolem poledne. Už teď je, ale jisté, že v horách je samozřejmě dost kamení k těžení a našel prý i několik žil železa a dalších neznámých rud.
Není tam jen žádná řeka, jen pár malých potůčků. Vzhledem k trávě a tak tam, ale snad bude dost podzemní vody a tedy i nějaká ta studna nebude problém."

Jediným problémem tak zlstává přeprava vašeho skladu. Můžete věci samozřejmě odnést ručně, jenže najednou je rozhodně neodnesete. Spíše tak na desetkrát.

Nový Domov

Znovu jsme se pustili do práce. Ani já nezůstávala posedávat a i když jsem neuměla nic vyrábět, tak jsem aspoň nosila co jsem mohla.
Průzkumníci vyrazili, tesaři a nevolnici káceli. Fan se pustila výroby svých košíků a hned bylo nošení snadnější. Jyen zase sbírala jíl a už se chystala nebo plánovala na výrobu své skvělé keramiky. Jistě už se těšila až bude postavena pec, kde bude moci vypalovat.
Naštěstí žádná další podivná návštěva se nekonala a před západem slunce stáli provizorní palisády, že lidem ani tolik nevadilo, že spaní bude nepohodlné, ale měli rádi ochranu a také se vrátila jedna výprava. Kelie a nesla dobré zprávy.
Našli místo vhodné k osídlení. S radostí jsem vyslechla, že našli ideální místo k osídlení. Pláň s dobrou půdou, lesem blízko a i skálami, kde se dal těžit kámen a dokonce i ložiska.
Alan se svou skupinou se, ale nestihnou vrátit a tak se rozhodli, že přespí tam a vrátí se zítra. Musela jsem doufat, že budou dostatečně v bezpečí.
„Dobrá práce. To jsou skvělé zprávy. Běžte si odpočinout.“ Pobídnu je. A pravděpodobně tam budou i spodní vody, takže budeme moci vykopat studny.

Se zájmem jsem si prohlédla zvířata, která ulovila, trochu se to podobalo oslovi a jelenovi. Opatrně jsem se dotkla té rohaté hlavy. „Připomíná osla a jelena. Co takhle Oslorožec?“ pousměji se.
„Odvezte úlovek Bler. Ta si s tím hravě poradí.“ Pobídnu je.
S tím jsem zamířila a Jalikem a Olifem. „Změna plánu pánové.“ Oznámím jim. „Naše výpravné skupiny našli už dobré místo k osídlení. Takže namísto domů by bylo potřeba postavit nějaké povozy na kterých bychom mohli převést naše zásoby. Nechci moc rozdělovat naše lidi na skupiny. Zvládnete to?“ zeptám se.
Jalik s Olifem navrhli jednodušší variantu a tedy smyk, který jsem sice znala, ale nevěděla jsem jak se jmenuje. Souhlasila jsem, že to bude jednodušší na přípravu.
A tak po tom co byli rozestavěny hlídky na noc se všichni ostatní uložili ke spánku. První noc zde. První den za námi. Sice to nebylo bez problémů, ale nepřišli jsme o žádného člověka. To nebylo špatné. Snad to tak ještě chvíli vydrží.
Ráno přišlo docela rychle, odpočinek na tvrdém nebyl ideální, ale bude to muset stačit. Ale cítila jsem mnohem lepší náladu. Už jsem se nemohla dočkat až se dostaneme na místo a začneme se usazovat. Přemýšlela jsem nad tím jestli by se v blízkosti nedalo vytvořit třeba i umělé jezírko, kde bychom mohli nasadit ryby, ale to byla otázka na docela ještě dalekou budoucnost. První bude potřeba vybudovat obranu, domy a vyorat pole.

Nový Domov - 28M

Jalik s Olifem přikývnou a je zřejmé, že jim to vůbec nevadí. Naopak jsou moc rádi. Přece jen každý rád vypadne z tohoto místa, kde se střetli s trolli a zažili napadení dračí želvou. A hlavně, každý už vidí svůj nový domov.

Ukáže se navíc, že smyk je opravdu jednoduché vytvořit. A deset smyků je vyrobených během pouhé hodiny.
Nevolníci je hned ráno začnou nakládat, přičemž Jalik vytvoří i menší verze smyků, které mohou táhnout i lidé. Není to sice nic lehkého, ale přece jen, stále lehčí pro lidi než daný náklad nosit v rukou.

Bohužel, okolo deváté hodiny ráno se ozve menší pozdvyžení. Trollové přichází.
Jalik s tuctem nevolníků, kteří mu pomáhají v lese, vezmou nohy na ramena a prchají do tábora.
Trollů je více. Už nejsou pouze tři. Nyní jich je sedm!
Zarazí se u pokácených stromů a pařezů a je zřejmé, že tohle se jim vůbec nelíbí. A dosti nabručeně vyrazí k vašemu táboru obehnanému valem.

Alan se svými strážci sice ještě zpátky není, ale stále je zde Valich, Herl, Kelie, další vojáci a s nimi i šedesát strážných skrytých za valem. Ostatně, val by nebyl ani potřeba. Máte takovou přesilu, že sedm trollů by nemělo být překážkou.
Nebo opět jídlo?

Nový domov

Sestavení smyků bylo mnohem méně náročné než jsem si myslela. Brzy byli hotové a navíc dělali ještě menší pro lidi. Naštěstí jsme se nepřesouvali daleko takže to snad bude v pořádku.
Bohužel se stalo to čeho jsem se obávala. Vrátili se trolové a teď už nebyli jen tři, ale sedm. Nejspíš přišli jen zase pro jídlo, když viděli, že ho dostali. Ostatní prchly zpátky do bezpečí tábora, ale trolové se zastavili a viděli, že jsme nějaké stromy pokácely a jejich řeč těla se změnila. Zdáli se naštvaní. Kvůli stromům? Polknu.
Po pravdě jsem netoužila troli pobít, když vím, že to s nimi jde o po dobrém. Kdo ví kolik jich tu žije a jestli je zabijeme můžou začít být agresivní vůči lidem a chodit do lesa bude třikrát tak nebezpečné a my potřebujeme lovit a také získávat dřevo na stavby.
„Stráže buďte v pohotovosti.“ Rozkážu. „Ale neútočit. Připravte pro Troly další jídlo.“ Rozkážu. Dostala jsem nápad, ale záleželo na tom jak moc ti Trolové jsou inteligentní. „Honem!“ pobídnu je. Vzala jsem do ruky kus dřeva a také useknutou větvičku. Když dar pro troly připravili nadechla jsem se a vydala se blíž k nim a také k daru v podobě jídla. Zamávala jsem na ně rukou. To že jsem měla strach bylo slabé slovo. Ale tuhle situaci jsem musela nějak vyřešit.
Čekala jsem trochu dál od jídla a tedy pak i od trolů abych měla možnost utéct, kdyby se rozhodli zaútočit.
„Zdravím. Já jsem Malia. Vedu tyto lidi.“ Řeknu jim a ukáži rukou na sebe a pak za sebe na svůj lid.
„Mám pro vás návrh. My vám budeme dávat jídlo. Na oplátku my si budeme brát dřevo.“ Ukázala jsem na jídlo a pak na troly. Pak jsem ukázala na kus dřeva co jsem vzala sebou a pak na sebe.
„Ale budeme pokácené stromy obnovovat.“ Ukázala jsem jim větvičku, dřepla si a zasadila větvičku do země. Ukázala na ní a pak na nás.
Doufala jsem, že to bylo pro ně dostatečně pochopitelné. Oni dostanou jídlo, my dřevo a místo pokácených stromů vysadíme nové.
Trolové, ale jak měli před nosem jídlo, tak si mě moc nevšímali. Prostě se nažrali a zase šli pryč. Zaraženě jsem za nimi koukala. Chci říci... kvůli stromům působili naštvaně, ale dostanou jídlo tak jim je to jedno? Zamyšleně si zamnu bradu a radši se vrátím do bezpečí tábora. Trochu se oklepu.
„Doufám, že až se přesuneme, tak nás chvíli nenajdou. Budeme to s nimi muset nějak vymyslet.“ Poznamenám si nahlas spíš k sobě. Snad se brzy druhá skupina bezpečně vrátí a my budeme moci vyrazit.

Nový Domov - 28M

Trollové se spokojeně nají, zvednou a zase odejdou. Tentokrát snědli ještě více, zřejmě jak byli naštvaní, tak potřebovali jíst více jídla.
// -30 jednotek jídla //

Strážní nejsou tak nespokojení jako poprvé, přece jen si všichni ještě pamatují tvoji přednášku, když zaútočila dračí želva.
Už se, ale objevují menší obavy i u některých dalších. Přece jen, už jste kvůli trollům přišli o dost jídla. Co se bude dít jestli to půjde takhle dál?

Jste už připravení, když kolem poledne přijde i druhý průzkumný oddíl pod velením Alana. A nejsou zrovna hýřící nadšením.
A z původních devíti strážných se jich vrátilo jen osm. Alan přijde hned za tebou. "Princezno, našli jsme s Kelií dobré místo na tábor. Je to veliký kopec, pokud se kolem něj vztyčí palisáda či dokonce hradba, tak bude i dobře bránitelný. Jen pár hodin do hor a do lesa. Všude okolo plno pastvin s divokým dobytkem a snad i dobrou půdou.
Prozkoumal jsem s mým oddílem i hory. Jak se dá čekat, dá se tam krásně těžit kámen a našel jsem i tři žíly železa. Dvě jsou dokonce povrchové, takže nebude potřeba stavět ani důl.
Našel jsem rovněž několik nerostů, které neznám a jejichž vzorky musím prozkoumat.
V horách jsme rovněž chtěli přespat, ale byli jsme kolem půlnoci něčím přepadeni. Bylo to velké a najednou to skočilo doprostřed našeho tábora z vyšší skalní římsi. Vzali jsme nohy na ramena, ale Jeroným a Cyril utéci nezvládli.
Při úprku jsme se ukryli do jedné jeskyně, kde jsem něco našel."

Alan šáhne do své brašny a vytáhne podivný kámen, který je velký jako pěst, ale září podivným světlem.

"Nevím k čemu je dobrý, ale asi by bylo dobré jej pořádně prozkoumat."

Jen co Alan odejde pozdravit svou ženu, tak za tebou přijde Valich. "Princezno, všichni jsme připravení. Pobrali jsme úplně všechno, díky Jalikovým smykům. Musí nést, ale každý, i strážní. Jen Kelie a jejích osm jezdců jsou bez nákladu, kdyby náhodou. Jak ale princezno sestavíme průvod?
Jsou navíc dvě cesty. Můžeme lesíky obejít, cesta se tak ale zdvojnásobí a budeme muset nocovat venku. Nebo můžeme jít nejpřímější cestou, skrz několik lesíků a tím se dostaneme na určené místo ještě dnes před večerem."

// díky želvě jste pobrali úplně vše, bez jejího útoku by jste měli zboží moc a museli by jste jít dvakrát

Nový domov

Bylo dobře, že stráže už nebyli tolik nespokojené, ale stejně tohle řešení nikoho netěšilo. Mě také ne, protože nemohli jsme trolům věčně dávat jídlo, aby nás nechalo na pokoji. Sní toho příliš a příště asi zase přijdou ve vetším počtu. Mohu jen doufat, že jak zmizíme tak nás hned tak nenajdou.
Konečně se pak vrátil Alan, ale všimla jsem si, že jejich počet byl menší. Stiskla jsem rty, protože jsem věděla, že se něco stalo.
Alan oznámil, že také našli dobré místo kde se usadit, ale potíž byla v tom, že když tam chtěli přenocovat byli napadeni nějakou příšerou, která dostala dva naše muže.
„To mě mrzí. Snad oba dva budou odpočívat v pokoji.“ Vzdychnu smutně nad ztrátou dvou strážných.
„Ta bestie z hor mě znepokojuje. Místo, které jste našli rozhodně zní vhodně. Ale s tou bestií z hor budeme muset něco udělat. Snad tam nežije celá tlupa.“ Co udělat? Ulovit to? Nejspíš budeme muset jestli tam budeme chtít žít v klidu. Něco co na nás může z hor seskočit rozhodně zní nebezpečně. „Budeme muset být opatrní dokud tu věc nevyřešíme.“ Kývnu. Za to mě pak překvapil nádherným krystalem. Vzala jsem ho do ruky a chvíli si ho prohlížela. „Tedy... je vážně nádherný.“ Nemusela jsem být génius abych pochopila, že uvnitř krystalu se skrývá nějaká síla.
„To rozhodně stojí za prozkoumání.“ Vrátím mu ho.
Jen co odešel za svou ženou, tak ke mě přišel Valich a chtěl vědět jak se rozmístíme a kudy půjdeme.
Delší cesta by nebyla špatná, kdybychom tedy nemuseli přenocovat. Na druhou stranu, kratší cesta vedla přes lesy a ty mohli skrývat mnoho dalších nebezpečí.
Tolik rozhodnutí, kéž by všechny, ale nebyli tak nejisté a s výsledkem.
„Půjdeme delší cestou.“ Rozhodnu nakonec. Pořád lepší očekávat noční útok, než být na nervy z útoku během procházení lesem. Navíc mimo lesy na nás nikdo nezaútočí nečekaně. Včas je uvidíme.
„Dvě stráže vepředu a dvě vzadu a zbytek rozestoupení podél průvodu, aby byl vždy nablízku někdo kdo by v případě potřeby mohl zasáhnout.“ Rozhodnu nakonec.

Nový domov - 28M

Alan pokrčí rameny. "Nevím, budeme muset být opatrní. Ale bude mi ctí, pokud bych mohl své muže pomstít.
A tento krystal zajisté prozkoumám."

Valich souhlasně přikývne a vy vykročíte na cestu. Je asi hodina po poledni.
Kráčíte asi dvě hodiny a procházíte opravdu malebnou krajinou. Když tu z lesíku nalevo před vámi vykročí rovněž průvod, ikdyž o hodně menší než ten váš.

V čele průvodu kráčí starý a škaredý Troll, který vypadá už o něco chytřeji než ranní druhové, ale také o dost nerudněji. Doprovod mu dělá dvacítka Trollů a asi deset různě velikých hub kráčejících na vlastních nohách!

Tento průvod vám zastoupí cestu, ale zastaví se asi padesát metrů od vás. Nezdá se, že by chtěli na vás zaútočit. Možná chtějí s vámi jen mluvit?

Když se ke Stařešinovi někdo přiblíží, tak Stařešina pozvedne paži a promluví bublavým škřehotavým hlasem. "Vy. Jídlo. My a Vy přítel.
Vy jídlo. Oni pomoc Vy. (ukáže na dvacet trollů)
Vy. Ne stromy. Vy. Ne les.
Les. My. Síla.
My a Vy. Přítel."

Jde vidět, že jsi asi udělala dobře, když jsi dala trollům jídlo. Pokud by jste je zabili, tak by jsi určitě nyní se Stařešinou nemluvila. Spíše by on, trollové a divní houbí lidé na vás zaútočili.
A zdá se, že by jsi mohla získat Trollí pomocníky pokud jim budeš platit jídlem. A je zřejmé, že ikdyž jsou Trollové asi pomalejší než lidé, tak jsou fyzicky silnější a odolnější. Ale také tupější.

Nový domov

Přikývnu. „Rozhodně nemůžeme tolerovat v našem okolí něco co zabíjí lidi.“ Přikývnu. Asi hodinu po poledni jsme vyrazili. Šla jsem ve předu a modlila se, abychom se vyhnuli problémům. Ale asi jsem chtěla příliš, protože ne dlouho po tom se z lesíka vynořili trolové. Dobrá dvacítka a ještě k tomu... obří houby! Chodící! To jsou ty o kterých mluvila průzkumní skupina. Ony jsou... živé? Trochu jsem zírala, než jsem stočila pohled na velmi starého trola, který vypadal už o něco chytřejší.
Zastavili jsme, ale nevypadali jako že chtějí zaútočit, chvíli váhám, ale pak jsem se k nim vydala blíže. Nakonec jsem byla vůdce a tohle bych také měla vyřešit.
Dám rukou ostatním znamení, aby zůstali v klidu.

Najednou stařešina promluví. Jeho řeč byla těžkopádná, ale mluvil. Poslouchala jsem jeho slova. Takže chtějí jídlo a za to budou našimi spojenci a pomůžou nám. Ale také zároveň chtějí, abychom nechali stromy být. Les oni síla? Že jim les dává sílu?
Rozhodně jsem si nechtěla s troly zahrávat, zvlášť když vidím, že se přátelí s obrovskými houbami a ty ani nevím jak bychom udolali, kdyby přišlo na boj.
Potíž byla s tím dřevem. Na něco jsme ho potřebovali. Sice bychom mohli využívat uhlí, pokud nějaké najdeme, ale stejně nějaké množství dřeva potřebujeme.
Možná, ale myslí jen tenhle les? Ten je jejich, jiné stromy by nemuseli vadit. Navíc to místo kde jsme se chtěli usídlit bylo blízko kamene, takže nutně ze dřeva stavět nemusíme.
Promnu si krk. Musela jsem použít pokud možno co nejvíce jednoduchá slova, aby to pochopili.
„My. Jídlo. Vy. Ano.“ při tom jsem znakovala rukama, aby to bylo jasné.
„My. Jídlo. Vy. Ne jídlo. My. Vy. Hodně. Jídla.“ Bože pochopí to? Snažila jsem se co nejvíce napodobit jeho jednoduchý způsob řeči.
„My. Naučit. Vy. Dělat. Jídlo.“ Nabídla jsem mu, že je naučíme jak si dělat vlastní jídlo, aby nemuseli vyžírat nás.
„My. Les. Stromy. Ne les.“ přešla jsem k další věci a to tedy dřevo. „My. Stromy. Potřebovat. Málo stromy. My. Les ne. Ale... stromy, ne les ano?“ ptala jsem se jestli bude v pořádku, pokud využijeme stromy, které rostou mimo tento les. Pochopí to? Připadala jsem si jako idiot, ale více jednoduše jsem to asi nedokázala.

Nový domov - 27M

Stařešina na tebe čumí jak na idiota. Zřejmě zvládl vyjádřit co chtěl říci, ale sám už tvůj způsob není schopen pochopit. Nakonec nad tím, ale mávne rukou.
"Vy. Ne stromy. Vy. Ne les.
Vy a My. Přítel."
Zdá se, že nepotřebují od tebe jídlo, aby jste byli přátelé. Chtějí jen, aby jsi nechala jejich les na pokoji.
A za jídlo nalákáš na práci pětici trollů, kteří se zařadí za tebe.
Většina nevolníků na ně hledí s hrůzou, ale Bler se jich ujme a trollové brzy táhnou smyk s pořádně naloženým zbožím. Zdá se, že toho utáhnou dokonce více než koně a mají i větší výdrž.
A pokračujete dále.

Přes noc se nic nestane a další den kolem poledne dojdete ke svému cíli.
Kelie s Alanem vybrali nejvyšší kopec široko daleko a vidíš sama, že je to vcelku příhodné místo. Vrcholek kopce je opravdu nejvyšší bod široko daleko a kopec je i značně rozsáhlý. Plocha snad kilometr čtvereční je stále mírně vyvýšená oproti okolí. To je opravdu hodně místa i na větší město.

V okolí dvou kilometrů jsou navíc okolo vašeho kopce čtyři další celkem vysoké kopečky. Pokud by jste na nich postavili strážní věže, jak hned Valich navrhuje, tak by jste dohlédli opravdu široko daleko a spatřili by jste snad každého blížícího se nepřítele či jiné nebezpečí.

Půda je zde krásně travnatá a kyprá, je ti potvrzeno, že zde se bude pěstovat dobře.
A v okolí se prohání i veliká stáda nejrůznějších tvorů.


Momentálně nemáte příliš možností na zdroje obživy. Přece jen, ikdyž zasadíte políčka, tak bude trvat dlouho než všechno vyroste. Rovněž ryby bez řek, potoků a jezer tu budete lovit těžko.
Je tu, ale opravdu hodně zvěře na planinách. Takže Letto prohlašuje, že by s dvacítkou nevolníků vyzbrojených luky, dokázal uživit celou vaši výpravu i ony trolli. Kdoví jestli nemá jen velké oči.

Nový Domov

Starý Trol na mě koukal, jako kdybych snad spadla z višně. Asi mi nerozuměl. Nechápala jsem, jak mi nemohl rozumět. Používala jsem stejně jednoduchou mluvu jako on, právě proto aby mi rozuměl. Poškrábu se na hlavě, trochu bezradně. Ale Stařešina mávl rukou a zopakoval ať necháme jejich les na pokoji. A tak jsem jen souhlasně přikývla. Můžu jen doufat, že jim bude stačit, když necháme na pokoji jejich les a jiné stromy, které nepatří k jejich lesu že budou v pořádku. Pokud budeme mít uhlí, tak vážně budeme potřebovat jen trochu dřeva, ale pořád ho budeme potřebovat.

Vzala jsem sebou prozatím pět trolů, které bychom měli zvládnout uživit. Prozatím, pokud si zajistíme přísun jídla, mohli bychom nabrat i víc. Ale to se ještě uvidí. Většina se Trolů bála, ale Bler je hned zaměstnala a už táhli smyky a už jen to nám docela pomohlo.
Vyrazili jsme dál. Zamávala jsem na rozloučenou stařešinovi. Pokukovala jsem cestou po trolech. Říkala jsem si jestli by bylo možné naučit se jejich jazyk. Měla jsem jisté nadání na jazyky a učení mi šlo víc než cokoliv jiného. Po večerech bych mohla zkusit jít za nimi a naučit se trochu z jejich jazyka.
V noci se nic nestalo, možná za to mohla i přítomnost trolů. Další den jsme došli na místo. Rozhlížela jsem se po okolí a musela se usmívat. Tohle bylo dobré místo. Valich hned navrhl, že na těch kopcích by se mohli postavit strážné věže. Souhlasila jsem s tím. Sice jsem doufala, že nebudeme mít chvíli problémy s nějakými útoky, ale bylo dobré mít se na pozoru.

Bylo potvrzeno, že půda je zde úrodná. tráva dobrá pro pastvu a okolo se proháněli podivná zvířata. Velké zvíře, podivně vypadající, ale chováním podobnému kanci. Pak rohatý dobytek, které byli větší než naše krávy a pěkně chundelaté. Zajímalo by mě jestli by se dali chovat i pro něco jiného než jen maso. Dala by se jejich hustá srst využít? Dávali mléko? Budeme to muset zjistit. A pak poslední zvěř co vypadala trochu jako kůň a kráva najednou. Born poznamenal, že by se možná dali zkrotit a využít jako válečné koně.
„Bude zajímavé zjišťovat co všechno z okolí můžeme využít pro naše blaho.“ Řeknu. A to ještě ani nevíme o místních rostlinách. Třeba najdeme i nový druh zeleniny nebo ovocných stromů.
Nadechnu se. Bylo na čase začít.
Otočím se k mým lidem. „Tohle místo je to pravé, mí drazí. Zde se usadíme a začneme budovat náš nový domov. Bude to vyžadovat hodně práce, ale jsem si jistá, že naše tvrdá práce ponese ovoce. Spousta úrodné půdy, zvěře k lovu a k chovu, pastviny. Cítím, že se nám tu povede dobře. První věc, kterou všichni teď musíte vědět je, že Trolové jsou naší spojenci. Nejsou moc chytří, ale nejsou to zvířata tak se k nim tak nechovejte. A je zakázáno těžit dřevo v jejich lese, kterému budeme říkat Trolí les. Takže žádná těžba dřeva v Trolím lese. Nikdo si je jistě nechce znepřátelit. Vím, že budeme potřebovat dřevo, obstaráme si ho jinak.“ Nadechnu se a tlesknu rukama.
„Klene.“ Pobídnu našeho námořníka aby šel ke mě. „Začni hledat vodu. Jako první potřebujeme zdroj vody.“ Pobídnu ho, aby začal hledat místa kde by se dala vybudovat studna.
„Olife a Jaliku.“Pobídnu další dva. „Jaliku. Vím, že teď nebudeme mít chvíli dřevo k těžbě. Vymysli tedy prosím, jak nejlépe využít dřevo, které ještě máme. Nechala bych dva smyky, abychom mohli v nich vozit natěžené kameny, ale zbytek musíme využít na to co je teď nejdůležitější. Olife. Nebudeme váhat a hned se pustíme do těžby kamene, který se stane naším stavebním materiálem. Sice bych si přála, abychom co nejdříve dali lidem střechu nad hlavou, ale teď jsou důležitější věci. Obrana a sklad, kde můžeme uložit jídlo aby se nekazilo. Vezmi sebou Alena aby vám ukázal dobrá místa k těžbě. Vem sebou i čtyři troly a dvacítku stráží, kteří vás budou hlídat a nevolníků kolik bude potřeba.“ Doufala jsem jen, že přítomnost trolů a tolika lidí odradí tvory z hor, aby na ně útočili.
„Na noc se vracejte zpátky. Po setmění tam nezůstávejte.“ Rozhlédnu se a teď k sobě přivolám Bell.
„Nebudeme váhat. Vyber dobré místo ke zorání země. Vem si sebou posledního trola, pomůže se zoráním půdy a můžete začít sít. Ať s tebou jde deset vojáků, kteří dají pozor na okolí, aby na vás nic nezaútočilo. Samozřejmě vem si k ruce i další lidi.“ Chvíli jsme přemýšlela co dál.
Pak jsem přivolala Borna. „Pokud se začít zkrotit místní zvěř. Ty velké chlupaté krávy a taky ty koňokrávy. Uvidíme jestli budou vhodné k chovu.“
Letto navrhoval lov, souhlasila jsem s tím. „Ale nelovte přes příliš. Nechceme hned místní zvěř vybít a navíc nemáme ještě kde jídlo skladovat.“

Nový Svět - V15

Dlouhé týdny jste pluli po moři ke svému cíli. Bohužel na vaší veliké lodi jste se mačkali v hojných počtech, ale námořník zde byl jen jediný. Yorke. A ten měl plné ruce práce řídit sám takovou velikou loď, zvláště když ani on nebyl žádný extra-úžasný mořský vlk.
K ruce měl samozřejmě dosti ochotných rukou nevolníků, ale i tak vaši plavbu provázeli neustálé zmatky a změny kurzu.

Není tak divu, že cesta trvala déle než jste očekávali. Jídla jste s sebou měli dosti, ale zásoby vody se rychle tenčili. A právě voda vám začala rychle docházet.
K vašemu údivu se, ale právě v čas nejvyšší před vámi začal rýsovat neznámý ostrov. Váš cíl. Následovalo hodně nadšených jásání, křiku a radostného jančení. Dokud jste nepřipluli blíže.

Vaši loď najednou obklopila podivná lehce fialová mlha a některým lidem se začala motat hlava. Sám jsi cítil jak na tebe působí zvláštní závrať a jak tě bolí hlava, ale naštěstí to brzy ustoupilo.
Několik nevolníků se ujalo páru rybářských sítí, ale veškerá chuť na rybaření pominula jen co nahlédli do zdejších mořských vod. Pod vámi se totiž snad prohání samotné mořské peklo!

Nevolníky rybaření v moři hodně rychle přešlo. Ostatně, když by vytáhli síť takovýhle ryb, nesežrali by jej ještě?

Začali jste se s lodí blížit už ke břehu. Po dvou měsících na přelidněné lodičce jste už měli moře všichni plné zuby a chtěli jste se dostat co nejdříve na pevnou zem. Bohužel se ukázalo, že jediný námořník prostě takovouhle loď nemůže plně zvládnout.
Yorke se snažil seč mohl, ale musel by se rozkrájet a ještě by to bylo málo. A tak namísto, aby vaše loď u pobřeží zakotvila, tak plula se stále značnou rychlostí dále. Dále přímo na pobřeží.

Zvířata i lidé hned začali jančit, když se loď otřásla za doprovodu skřípavých a trhavých zvuků, přičemž následně jste si všichni sedli na zadek, když loď konečně naplno narazila a zastavila se o pobřeží.
Loď je napůl ven z vody, jak vyjela až na pevninu, přičemž ve svém trupu má několik děr a je celá nakloněná na stranu. Šla by samozřejmě opravit, ale dostat ji zpátky z pevniny na hluboké moře nebude asi úplně jednoduché.
Naštěstí se nic z nákladu nerozbilo a nikdo ani nebyl zraněn. A díky vašemu "zakotvení" se vpohodě dostanete z lodi na pobřeží. A to nejen lidé, následně věci, ale i dobytek.

Pobřeží se zdá mírumilovné. Všude poměrně pěkný otevřený prostor s několika shluky menšího řídkého lesa. Nikde ani živáčka po nějakých nepřátelích, monstra zůstávají určitě jen v pohádkách a zvířata odehnal váš hluk.
Vypadá to zde, ale poměrně na krásnou přírodu. A dobrou úrodnou půdu.

Schromáždí se kolem tebe na palubě celá vaše skupina. Nejblíže tobě stojí osoby, které mají největší vážnost mez všemi a kteří by se snad dali označit za tvé rádce.
Blanka, Vultur, Zachariaš a Sebastian.
A za nimi i další řemeslníci, vojáci, strážní a nevolníci.
A všichni čekají na tvá slova co dále. Zůstáváte? Nebo je to jen přechodné stanoviště než získáte vodu a poplujete dále?

První, ale promluví Zachariaš. "Pane, v lodi je několik děr, trup na přídi je kompletně zdecimovaný a začínáme nabírat vodu. Neteče jí moc, ale nějaká ano. Co s ní? Budeme ji ještě potřebovat a má se tak zajistit, aby se jí nestalo nic dalšího? Nebo rozebrat na prkna a další potřebné dřevo?"
Je ráno vašeho prvního dne na ostrově.

Nový Svět - R7

Dlouhé týdny jste pluli po moři ke svému cíli. Na vaší veliké lodi jste se mačkali v hojných počtech, ale Admirál Diarchos měl vše pevně v rukou. S pomocí Kevala a bandy nevolníků, které zapřáhl, vás vedl neochvějně k vašemu cíli.
Cesta rychle a bez problémů, díky Diarchosovi, ubíhala, ale přece jen trvala déle než jste zprvu očekávali. Jídla jste s sebou měli dosti, ale zásoby vody se rychle tenčili. A právě voda vám začala rychle docházet.
K vašemu údivu se, ale právě v čas nejvyšší před vámi začal rýsovat neznámý ostrov. Váš cíl. Následovalo hodně nadšených jásání, křiku a radostného jančení. Dokud jste nepřipluli blíže.

Vaši loď najednou obklopila podivná lehce fialová mlha a některým lidem se začala motat hlava. Sám jsi cítil jak na tebe působí zvláštní závrať a jak tě bolí hlava, ale naštěstí to brzy ustoupilo.
Několik nevolníků se ujalo páru rybářských sítí, ale veškerá chuť na rybaření pominula jen co nahlédli do zdejších mořských vod. Pod vámi se totiž snad prohání samotné mořské peklo!

Nevolníky rybaření v moři hodně rychle přešlo. Ostatně, když by vytáhli síť takovýhle ryb, nesežrali by jej ještě?

Začali jste se s lodí blížit už ke břehu. Po dvou měsících na přelidněné lodičce jste už měli moře všichni plné zuby a chtěli jste se dostat co nejdříve na pevnou zem.
A Admirál Diarchos opět předvedl své pověstné kvality. I pouza za pomoci Kevalovi a několika nepříliš schopných nevolníků jako námořníků, dovedl loď blízko k pevnině a několik metrů od pobřeží zakotvil. Vše opět naprosto bez problémů.
Lidé opět začínají jásat a provolávat slávu tobě i Admirálu. Vidíte ostrov před vámi. A vypadá to opravdu dobře.

Pobřeží se zdá mírumilovné. Všude poměrně pěkný otevřený prostor s několika shluky stromů a keřů a velikou řekou, která se jen o necelý kilometr dále od vás vlévá do moře. Teprve v dálce vidíte zvedat se kopce a lesy. Nikde ani živáčka po nějakých nepřátelích, monstra zůstávají určitě jen v pohádkách a zvířata odehnal váš hluk.
Vypadá to zde, ale poměrně na krásnou přírodu. A dobrou úrodnou půdu.

Schromáždí se kolem tebe na palubě celá vaše skupina. Nejblíže tobě stojí osoby, které mají největší vážnost mez všemi a kteří by se snad dali označit za tvé rádce.
Vael, Bardúk, Irridius, Ulfrik a Diarchos.
A za nimi i další řemeslníci, vojáci, strážní a nevolníci.
A všichni čekají na tvá slova co dále. Zůstáváte? Nebo je to jen přechodné stanoviště než získáte vodu a poplujete dále?

Slova se jako první, ale ujme Diarchos. "Pane, jsme zde. Loď i náklad je v pořádku." A tato slova vyvolají veliké ovace jásotu.
Hned, ale po něm promluví i Ulfrik. "Hmmm. Pane, co s lodí? Nemáme čluny a těžko budeme dostávat náklad a hlavně dobytek na břeh. Co kdybychom prostě dostali loď co nejblíže? Jasně, poničí se a tak. Ale ušetří to dost dřiny. A když loď rozebereme, tak získáme i dost dřeva, prken a tak. Tedy materiál co se nám bude hodit. Nebo snad nabereme jen vodu a půjdeme dál?"
Rozebrat loď? Vidíš, že Diarchos málem dostal infarkt, jen co to slyšel.
Je ráno vašeho prvního dne na ostrově.

Nový svět a tvrdé přistání

Po dlouhé a zmatkovité plavbě už toho já sám mám také dost. Zvláště zmatky a změny kurzu my doslova pijí krev, přesto pořád udržuji klidnou fasádu a ani jednou se do Yoreho neopřu ani pohledem ani slovem. Zachovávám klid a přesto u mě se objeví na tváři úsměv, když uvidíme zemi na obzoru.

Ta podivná mlha my dělá trošku starosti, ale než s stihnu zeptat zda to je na moři normální, výkřiky dělníků mě doslova přitáhnou k boku s rukou na meči. V duchu si už představuji nějakou obludu, přesto že „rybičky“ vypadají děsivě nejsou ani z půlky tak děsivé jako to co jsem si představil otočím se na Yorka.
„Hmm vyděl jsi někdy něco podobného?“
O okamžik později když se oslovený podívá na ryby a naše loď nabere přímý kurz na břeh své otázky lituji.
Při pohledu na Yorkeho jak se poměrně rychle, dalo by se říci a zoufale, snaží snížit naši rychlost, polknu zbytečnou otázku. „Co by my asi dal za odpověď, když bych s ho zeptal zda je plout k pobřeží takhle rychle je normální?“
Stoupnu si vedle Yorkeho u kormidla a zapřu se o zábradlí. Při pohledu na jančící lidi a zvířata se nad bouřícím příbojem nese můj rázný hlas. „Připravit na náraz! Přivažte všechno co se může utrhnout a poškodit loď! Provést!“
Sám se zapřu a zatímco sleduji práci svých lidí zachovávám klidnou tvář ač se v duchu modlím aby tu nebyli nějaké útesy pod vodou a my se o ně nerozbili. Náraz není tak hrozný, ikdyž jsem si musel sednout na palubu. Okamžitě se škrábu na nohy a sejdu na palubu nyní notně nahnutou.
„Hlášení, zkontrolujte zda nemáme nějaké zraněné lidi a také zkontrolujte zvířata a náklad. Yorke a Zachariaši! Chci co nejdříve hlášení o stavu lodi.“
Pokřikuji rozkazy zatímco pomáhám svým lidem vstát na nohy. Jeden pohled přes zábradlí my řekne, že jsme alespoň v nejbližší době skončili s mořeplavnou.
Po rychlé kontrole lodi nechám vyvést dobytek, lidi a také vyskládat zásoby. Vodu a jídlo nechám vyskládat jako první aby neutrpělo slanou vodou.
Mezitím mí dva lodní experti provedou obhlídku a Zachariaš shrne poškození a položí otázku co my také prochází hlavou. Opětuji pohled a pak se zeptám Zachariaše.
„Chápu dobře, že není schopná plavby? Za jak dlouho by se dala dostat na vodu a kolik dřeva bychom potřebovali? Zbyli nám nějaké čluny?“
Pak se pohlédnu Marka se Ziknundem: „Pánové chtěl bych odhad kolik dřeva bychom získali rozebrání naší lodi a kolik potřebujeme na chaty, stáje pro dobytek a koně a také sýpku.“
Pak se usměji a pokračuji „Hacon, sir Jonatan seberte se obhlédněte nenápadně okolí. Chci vědět co je v okolí za zvířata, jestli máme sousedy a jestli není něco na těch povídačkách o příšerách. Chraňte vás bohové jestli se necháte sežrat nebo dotáhnete do tábora nějakou příšeru nebo hůř bandity. Zatím chci jen zjistit jak vypadá okolí. Budete si na to chtít vzít nějaké lidi?“
Nadechnu se a pohlédnu na Blanku. „Prosím ještě jednou zkontroluj jestli jsou všichni v pořádku a pak si vem mého koně a se sirem Sebastianem a lady Larayne na prohlídku okolí, chci abyste se podívali jestli není v okolí něco co by se dalo využít, hlavně zdroj pitné vody. Ještě si vem svou dceru Fler, aby vám dělala doprovod a stopaře.“
Pak se vážně pohlédnu na obě skupiny. „Vyhněte se boji pokud to bude možné, ale chci abyste se všichni vrátili v pořádku. Zatím chci vědět jak to vypadá v okolí.“
Nadechnu se kývnu na Quina, sera Vultura a jeho syna Meledikta. „Postavte hlídky nechci aby nás někdo přepadl a také chci mít v pohotovosti skupinu kdybychom museli jít na pomoci našim výzkumníkům. Chtěl bych abychym měli několik lidí co to umí lukem. Quine buď tak laskav a vem si na starosti výběr těch co by na to mohli mít vlohy.
Sire Vulture postavte jmenovitě několik mužů k zásobě vody a jídla, včetně věcí na sedbu. Děkuji.
Melekdikte pomoz otci s rozestavováním hlídek a chci aby někdo hlídal i ze strany moře kdyby něco vylezlo. Také nechte četu nebo dvě soustředěné na jednom místě, kdyby se něco semlelo. Abych nezapomněl oberu vás o několik stráží kvůli dobytku. Dále.“
Zamyslím se a pokračuji. „Když už jsme na břehu Evo kolik stanů by se dalo udělat s plachty a jak dlouho by to trvalo? Kolik lidí bys na to potřebovala.
Karle prosím vem si několik lidí a zkontroluj všechno naše kovové vybavení jestli neutrpělo při našem přistání,
Eliško udělej prosím to samé s naším koženém vybavení.
Florian s Bronem zkontrolují naše zásoby. Brone ven si pár lidí a dohlédni na náš dobytek, dám ti k tomu 4 vojáky, kdyby se objevilo něco co by na něj mělo chuť.“
Pak pohlédnu na Yorkeho. „Chtěl bych znát tvůj názor zamysli se prosím nad tím jak zde rybařit. Tím myslím bezpečně.“

Pak se rozhlédnu po okolních tvářích. „Takže panstvo co se bude dít teď. Zjistíme jestli jsme všichni v pořádku, jak vypadá okolí kde jsme přistály, pak pokud nebudeme mít špatné sousedy, postavíme provizorní přístřešky z plachty, alespoň než se rozhodneme jestli rozebereme loď.
Zatím budeme předpokládat, že nejsme na přátelském území dokud se nepřesvědčíme o opaku. Budeme raději opatrní.“
S tím čekám na připomínky.

Nový Domov - 27M

Proneseš svůj proslov.
Lidé nemají problémy s tím uznat trolli jako živé bytosti. Přece jen sami vidí, že jsou trollové užiteční. A snad každý je nechá i na pokoji, přece jen nikdo se s nimi nechce dostat do křížku, zvláště když jde vidět jak jsou fyzicky silní.
S těžením dřeva už je to horší. To už několik nespokojených pohledů zahlédneš, ale nikdo nevystoupí s námitkami. Je zřejmé, že někteří už vidí tu práci navíc. Přece jen, Trollí les je nejbližší les. A pokud budou muset těžit dřevo jinam, tak to znamená dále od vaší budoucí základny. Což je mnohem více časově náročné, ale i obtížnější na práci a určitě i nebezpečnější. Přece jen dračí želva, trollové, podivná zvířata, to nebude určitě jediné co vás zde na ostrově potká.

Klen přikývne a začne hledat vodu.

Jalik přikývne. "Dobře princezno. Smyky byly dobrá věc, ale vzhledem k tomu, že budeme vozit neustále kámen a tak, nemám vytvořit povozy? Když bych dostal k ruce deset nevolníků, tak bych mohl mít během tří dnů jeden hotový."

Rovněž Olif přikývne, ikdyž dost překvapený a snad zpocený až na zadku. "Ehm, ano ano, jistě princezno." Je zřejmé, že Olif nemá moc zkušeností s velením a nyní dostal poměrně gigantický úkol.
Alen jej, ale povzbudivě poplácá po ramenou a začne mu s organizováním pomáhat. Brzy tak obrovská skupina vyrazila směrem k horám.
Olif, Alen, čtyři trollové, dvacet strážných, sto nevolníků a dva koně se smykami.

Bell přikývne, ale počká si kolik s sebou může vzít nevolníků. Přece jen potřebuje jich co nejvíce.
Bler se přihlásí o slovo. "Princezno, celkem nutně bychom potřebovali ohrady pro dobytek. A pro případné krocení zvířat. Nerada bych, aby se nám zvířata rozutekla."
// 1 tesař = 1 úkol. Povoz urychlí práci = vození materiálu. Ale ohrady jsou rovněž třeba. Co dostane přednost? //
Bell ukáže ještě rukou po okolí. "A kde polnosti můžeme mít? Půda je všude v okolí dobrá, ale nerada bych zabrala místo pro jiné potřeby. Pole budou velká. Jen tě musím upozornit princezno, že trvá dlouho než obilí či brambory vyzrají a lze je použít na jídlo. Alespoň pět měsíců. Ikdyž, pokud by tu bylo tepleji, tak možná i dříve."
// sever, západ, jih či východ od vesnice? Nebo všude? Jedno velké pole, ikdyž se bude táhnout od vesnice dál, nebo spíše okolo vesnice, ale co nejblíže? Případné ohrady to stejné. //

Born přikývne. "Dobře princezno. Myslím si, že to půjde. Mohl bych dostat deset nevolníků jako pomocíky? A také co nejvíce koní? Celkem bych, ale potřeboval i nějakou ohradu. Čím více jich bude, tím lépe. Musím držet zvířata od sebe, abych je zkrotil. Ty krávy, u těch to asi tak důležité nebude, ale koňokrávy ano. Každopádně, až je zkrotím, tak získáme další tažná či válečná zvířata, to ti slibuji."

Rovněž Letto souhlasně přikývne. "Dobře princezno. Mohl bych nyní dostat deset nevolníků jako pomocníky? A pokud možno, tak i nějaké koně? A luky a šípy pro nevolníky-pomocníky?"

Jednotlivě se k tobě vydají, ale i další. Kelie. "Princezno, mohla bych vzít pár stráží na koních a vyrazit na průzkum? Přece jen o svém okolí moc nevíme. O pár kilometrů dále mohou být osady s nějakými bandity či další příšery. Nebo naopak nějaké ruiny či něco co bychom mohli využít."

Jyen za tebou rovněž přišla. "Princezno, vím že je nyní brzy na to žádat o stavbu pece pro pálení keramiky. Chtěla bych, ale dostat k ruce pár, třeba jen pět či deset nevolníků, kteří by mi nanosili jíl na tvorbu hrnců a džbánů? Chtěla bych už začít tvořit svá díla a ne tu zahálet."

Fan rovněž přicupitala, ikdyž ta svoji žádost pronesla mnohem slušněji a pokorněji než pyšná Jyen. "Princezno, pokud by jsi mohla postrádat, mohla bych prosím dostat k ruce několik nevolníků? Pět či deset? Aby mi pomohli s pletením? A hlavně, mám jen málo proutků co jsem si přinesla s sebou. Do Trollího lesa nemůžeme a jiný tu nemáme? Kde bych tak prosím mohla sehnat další proutky? Pár košů na nošení kamení, abych usnadnila našim chlapům práci a budu bez proutků."

Přistoupí k tobě naposledy i Valich s Vonemem a starý hutnický mistr promluví. "Heleď princezno, nyní mi došla jedna věc. Setsakra problém vzhledem k tomu jak se to tu vyvíjí. Nemáme žádnýho zkušenýho horníka. Je jako pěkný, že jsme u hor a tak, ale s dolováním budou setsakra problémy."
Valich jeho slova, ale mírní. "To přece zase až tak nevadí Voneme. Povrchová těžba není problém, tu přece zvládneme. Jen budou problémy s případnou těžbou do hloubky a bez toho se nějak obejdeme. Třeba tu jsou už nějaké lidské osady a tak, s kterými bychom mohli železo, uhlí a další suroviny získané dolováním za něco vyměnit."
Vonem si odfrkne. "No jasně a proto jsme u hor, abychom si kovy kupovali? Pche. No, budou to muset asi nevolníci a trollové nějak udělat. Hold budou výnosy menší a závaly budou asi na denním pořádku, ale co se dá dělat. Že princezno?"
// týká se budoucí těžby, kamení nyní získáte vpohodě //

Nový domov

V duchu si povzdychnu, samozřejmě jsem věděla, že dřevo bude problém. Bohužel bylo pro nás lepší přistoupit na podmínky trolů než s nimi být ve válce.
Naštěstí i když se jim to nelíbilo, zdálo se, že to přijmou.
Sotva jsem skončila, tak začala však smršť v podobě chodících lidí s otázkami a žádostmi.

Jalik namítl, že by bylo lepší smyky předělat na povoz a za tři dny by mohl mít jeden hotový. Odsouhlasila jsem mu to.
Olif, kterému jsem řekla, aby se pustil do těžby kamene se celý opotil, protože není tak zkušený a mít na starost tolik lidí pro něj bylo možná trochu moc, ale Alen ho poplácal a šel mu pomoci s organizací. Brzy vyrazili. Sledovala jsem, jak se vzdalují a doufám, že se při těžbě nic nestane.
Další byla Bell, která počkala kolik ji udělím nevolníků. Olif si vzal sto nevolníků, moc jich nám tu k ruce nezůstalo. Poslala jsem s ní tedy dvacet nevolníků. Také namítla, že budou potřebovat ohrady. A to byl problém, protože Jalik byl jen jeden a práce pro něj byla hodně.
Poškrábu se na hlavě a musela jsem k sobě Jalika znovu zavolat. „Bohužel povoz bude muset počkat. Jsou potřeba ohrady pro dobytek. Ale Jaliku. Tak mě napadá, že možná by nebylo na škodu vyškolit někoho v řemeslu. Můžeš si vybrat nějakého nevolníka, kterého by jsi naučil Tesařině? Jistě se najde nějaký kdo by mohl mít talent.“
Bell zase chce vědět kde mají být ohrady a kde pole a upozornila mě, že bude trvat než budeme mít první sklizeň. To jsem tušila, že to chvíli potrvá.
„Ohrady na dobytek ať jsou na opačné straně než je les. Nechci aby dobytek lákal nějaké predátory z lesa.“ Trolové možná nebudou dělat problém, ale kdo ví co vše tam žije.
„A pole chci v blízkosti vesnice. Budeme spíš moci lidi a pole ochránit, když budou blízko.“ Časem bychom mohli pole posunout, ale teď dokud nejsme usazení, tak nechci riskovat.
„Ohrada ať je také blízko vesnice.“

Born také potřeboval ohrady. Promnu si spánek. Je tolik věcí potřeba.
„Ohrady budou, ale nebude to hned. Začni tedy s těmi krávami, které to tolik nepotřebují. Až budou ohrady pustíš se do těch koňokrav. Vezmi si dva koně a těch deset nevolníků.“ Přikývnu.
Pak Letto, který chtěl také deset nevolníků a koně. Jenže žádní nevolníci mi nezůstali. Zbytek šel na těžbu. To jsem tak úplně nedomyslela.
„Dva koně, vezmi si luky i šípy a pokud jde o nevolníky. Tak jistě, deset si jich vezmi k ruce, ale musíš zajet za Olifem a přiveď zpátky dvacet nevolníků. Tak nějak už tu žádní volní nezůstali.“ Pobídnu ho.
A ještě, že jsem tak udělala, protože přicházeli další.
Kelie chtěla vyrazit na průzkum, to nebylo od věci. „Dobrý nápad. Ano. Vezmi si zbylé koně a vyraz. Pokud možno boji se vyhněte. Pokud na vás nikdo přímo nezaútočí, tak se tomu snažte vyhnout.“

Tím to nekončilo. Naběhla na mě Jyen, ktetá se už nemohla dočkat až začne pracovat na keramice.
„Rozumím. Jakmile se vrátí Letto s dalšími nevolníky, tak si jich vem pět k ruce a můžete se do toho pustit.“ Souhlasím. A ještě Fan, která taky chtěla začít dělat své košíky. Čímž zaměstnám posledních pět nevolníků, kteří se vrátí s Lettem.
Ale byl problém kde získat proutky na košíky. „Co všechno se dá použít na košíky?“ zeptám se, protože netuším. Přivolala jsem k sobě Alyril. „Alyril. Mohla by jsi si vzít na ochranu nějaké vojáky a porozhlédnout se po okolních rostlinách? Vezmi Fan sebou, potřebujeme totiž něco z čeho by se dali plést košíky. Spolu třeba najdete něco jako dobrou náhradu.“ To byl můj jediný nápad jak tohle vyřešit.

Nakonec přišel Valich s Vonemen. Vonem poznamenal, že to bude s těžbou problém, protože nemáme žádného zkušeného horníka. Valich se ho snažil mírnit.
Zamnu si bradu. Tohle bude problém a samozřejmě, jak říkal Vonem jestli jsou tu nějaké osady, byla by hloupost suroviny vyměňovat, když je máme na dosah.
„Pokud najdeme jinou osadu a budou tam mít nějakého horníka mohli bychom k němu někoho poslat jako učně, pokud budou ochotní to někoho z nás naučit.“ Poznamenám a přemýšlím.
„Olif, ale má přece s těžbou jisté zkušenosti. Sice kamene, ale princip dolování nemůže být o moc odlišný ne? Mohli bychom vyzkoušet jeho techniky uplatnit i při těžbě jiných surovin.“ Podívám se z jednoho na druhého co na to říkají. „Musí přece nějak zabezpečit své pracoviště než se pustí do práce.“
„Jako první budeme muset nahradit dřevo. Takže budeme potřebovat najít uhlí.“ Tolik práce, a tak málo lidí na cokoliv.
„Nějak si poradíme Voneme, Valichu. Vymyslíme něco aby to tu fungovalo.“ Ujistím je.

Potom jsem si vzpomněla ještě na jednu věc. Přivolala jsem k sobě Silena, kterému jsem dala pusu na čelo i když vím, že to nemá rád, protože je to skoro už dospělí muž. Ale pořád se mi to těžko vnímalo, protože ještě nedávno to byl malý špunt co se nechtěl pustit mé sukně.
„Silene. I pro tebe mám úkol. Vím, že jsi přivezl sazenice stromů. Až bude jasné kde budou pole, chci aby jsi v jejich blízkosti vysadil také ovocné stromy. Čím dřív se zasadí tím lépe.“ Vím, že se stromy to bude trvat mnohem díle než vyrostou a ponesou ovoce, jak dlouho to však netuším. Pár let?

Nový Svět - V15

Je zřejmé, že Yorke nic podobného v životě neviděl, jenže brzy máte úplně jiné starosti. A vaše loď zpola vyjede z moře na břeh, i vůči své ohromné velikosti, kdy by se měla držet od břehu alespoň pár metrů.

Jen co se vzpamatuješ, tak začneš udílet rozkazy.
Nevolníci se pustí do práce a začnou z lodi vynášet jídlo, sudy s vodou i dobytek. A následně i další zásoby. Máte toho, ale dost, takže je zřejmé, že pár hodin jim to přeci jen zabere.

Zasypeš Zachariáše dotazy a ten se zamyslí. A začne vypočítávat. "Čluny nemáme žádné. Opravit, nu, to by nebyl zas až takový problém. Jen to prostě zabere čas. Však vidím, že támhle je nedaleko les, tam můžeme získat dost dřeva a loď opravit. Během dvou týdnů bychom to snad mohli zvládnout, pokud budeme mít k ruce dostatek lidí. Odhaduju tak třicet a loď opravíme, nebo rozebereme během dvou týdnů. Odhaduji."
Mark jen neurčitě pokrčí rameny, přece jen, on je pouhý lesák. Zvládá to se stromy a tak. Ale, aby řekl kolik dřeva bude potřeba na stavby? To je trochu mimo něj. "Pane, dej mi k ruce dvacet nevolníků a dodám dřeva kolik bude potřeba."
Zikmund tvoji zvědavost, ale snad uspokojí lépe. "Pane, loď je velká, takže to bude opravdu hodně dřeva. Nedokáži vám nyní říci přesně, ale odhaduju, že bychom z lodi dokázali postavit chaty pro čtyři osoby pro většinu z nás. A nedaleko je les, jak už říkal Zachariáš, takže další dřevo můžeme vzít odtud. Když budou pomocné ruce, tak všechno půjde určitě dobře.
Loď je navíc z prken a dalšího opracovaného dřeva, takže první stavby půjdou rychle. Až ji rozebereme a zajistíme, aby nám během toho zbytek neodplul.
Co se týče rychlosti, záleží pane kolik by jsi mi mohl přidělit pomocníků. Rád bych jich měl alespoň dvacet, pak bychom zvládli stavět i celkem rychle a během tří měsíců bychom ti tu postavili krásnou osadu. Když by jsi mohl postrádat dalších třicet, tak bychom to zvládli i během jednoho měsíce."

Hacon i Jonatan se pousmějí nad tvými slovy, pokloní se a vyrazí. Žádný s sebou nechce lidi, přece jen, Hacona by jen zpomalovali a Jonatana zdržovali.
Hacon totiž vyrazí na sever směrem k nedalekému hvozdu. A Jonatan na svém koni Ryzákovi směrem na východ.

Blanka se téměř naštve, když ji poučuješ, aby ještě jednou zkontrolovala lidi. Snad si nemyslíš, že to není to první co udělala?
Brzy tak mizí i její průzkumná skupina z vašeho dohledu, přičemž jedou směrem na západ.

Pověříš i trojici bojovníků, aby převzala stráže a zajistila hlídky. Mladý Maledikt se tohoto úkolu chopí s chutí a bujarou aktivitou, která na tvářích zkušenějších mužů vyvolává úsměv.
Quin potvrdí svůj úkol a začne vybírat případné chlapíky, kteří by mohli být dobrými lučištníky.
Vultur uznale přikyvuje, když zmíníš hlídky i z moře. Někdo méně zkušený by na to mohl zapomenout, ale Vultur neopomíná žádný směr z nějž by mohlo přijít nebezpečí a je rád, že ty se rovněž projevuješ schopně.
Brzy jsou tak stráže rozděleni do skupin po pěti. Tři skupiny hlídají jídlo, vodu a sedbu dle tvého přání a mohou sloužit i jako případné zálohy, jež lze vyslat na pomoc kam bude třeba. Další dvě moře. A zbytek poté prostor mezi vámi a vnitrozemím.

A ty pokračuješ s dotazy na Evu. "No, záleží pane jak by jste je chtěl. Je tu celkem teplo a snad i noci budou teplé. Kdyby se tak zarazilo pár kůlů do země a na ně se plachta jen natáhla, tak by se udělal veliký stan pod nějž by se vešlo hodně lidí. Soukromí a tak by bylo samozřejmě nulové, ale aspoň bychom byli pod střechou. Myslím, že alespoň polovina z nás by se pod takové stany dala zmáčknout. S deseti pomocníky bych to zvládla snad během pár hodin."
Ostatní přikývnou a pustí se do přidělených úkolů a kontrol vybavení.

Chvíli trvalo než jsi vydal všechny pokyny a rozkazy. Konečně nastala chvíle klidu (pro tebe) a ty sis mohl na chviličku oddechnout. A pokochat se celkem dobře organizovanými lidmi, kteří okolo tebe pracují pilně jako včeličky.
Jenže klid nevydržel dlouho!

Jste na pobřeží sotva dvě hodiny, když se ozve volání strážných, kteří se nacházejí na lodi. Něco se blíží z moře!
Když přiběhneš na pobřeží, tak už zde stojí Vultur a společně vidíte přicházet podivné tvory! Tvory, kteří přichází po vodě! Legendy jsou snad skutečné!
Tvorů je několik, jako první klouže po hladině moře podivná rybí bytost, která vypadá jako kříženec žraloka a motýla. A v rukou drží trojzubec! Je určitě o něco větší než člověk, zpříma může mít dva metry, ale na délku určitě tři či čtyři!

A za ním plave snad osm dalších potvor, ty tedy plavou podobně jako lidé, ale mnohem mnohem rychleji a mají na délku asi dva a půl metru. A na zádech mají pověšená primitivní kopí.


Během pár minut jsou u lodi a břehu.
Nechápete co to znamená. Jsou skuteční, nebo vás jen šálí zrak a vidíte pohádky?
Jenže co když je to nájezd? Nájezd za lidským masem a krví? Vaší krví?
Vidíš, že většina nevolníků i strážných nevěřícně stojí a čumí, neschopni pochopit co vidí. Jen stráže původně hlídající jídlo už klušou k tobě, nevidíc co je za zmatek, ale přicházejíc vám na pomoc. A během pár úderů srdce už u tebe budou.
Ty, Vultur, Maledikt, Quin, další vojáci a dvacet pět strážných. A přicházející horda nestvůr.

Nový Domov - 27M

Jalik se netváří zrovna nadšeně, když jej požádáš o zaškolení dalšího tesaře. Zřejmě nechce své řemeslo předávat kdejakému joudovi. "Dobře princezno, pokusím se někoho vhodného najít."

Úkoly jsou rozdané. Olifa odchytli ještě před odjezdem, takže proběhla menší reorganizace nevolníků dle tvého posledního přání.
Kámen se těží, pole jsou orývaná a sázená, sad zasazený, staví se ohrady pro dobytek a Letto dováží do vašeho domova z lovu maso. Je zřejmé, že je zde zvěře opravdu hodně a tak jej trochu štve, že nedostal požadované koně, to by pak dovážel jídla ještě mnohem více.
// odhad: zisk 400 jednotek jídla za měsíc //

Rovněž přijíždějí první smyky a trollové s kamením a je zřejmé, že kamene bude dost. Olif přichází s první várkou, aby ji mohl začít opracovávat.
"Princezno, co je priorita? Co mám začít stavět jako první?"
Když se jej zeptáš na dolování tak jen smutně pokrčí rameny. "No, kámen je ve skalách všude, takže není potřeba nějak dolovat. Můj mistr mě naučil jen základy povrchové těžby, dolování neznám. Znal jsem jednoho kamaráda, to byl mistr horník. Jenže ten je už po smrti."

Alyril se vrátí s Fan a jsou nespokojené. Nenašli v přímém okolí nic z čeho by se dalo plést. A Alyril je dost nespokojená s tím, že musela na nějakou marnou výpravu a nemohla tak zkoumat nalezené byliny.

K večeru se vrací všechny výpravy.
Letto je se sebou náramně spokojený, zdá se že i s velice omezenými prostředky dokáže nyní uživit svým lovem vás všechny. Jenže vydrží to věčně?
Alen je naopak dosti zachmuřený. "Princezno, mám podezření, že je v horách něco fakt nebezpečného. Narazil jsem na podivné stopy a našel jsem i několik zdechlin bestií. Něco co se podobalo tomu co nás napadlo a zabilo mé dva vojáky, tak jsem to našel jen jako rozmlácenou krvavou kaši. Totální kaši.
Našel jsem, ale nedaleko místa kde těžíme kámen i povrchové uhlí. Není ho tam asi mnoho, ale rozhodně nám na několik měsíců i velkého provozu, snad, vystačí. Pokud tam, ale zahájíme těžbu, tak žádám o vystavení nějakých obranných prvků. Věže, menší hlídkové pevnosti, cokoliv."

Jako poslední se vrátí Kelie. "Princezno, nejsme tu sami. V kopcích západně od nás (25M) jsou nějaké osady. Zdá se, že se jedná o osady nějakých barbarů. Raději jsme se kontaktu s nimi vyhnuli, vypadali poměrně agresivně.
Na pláni (26L) se nachází podivné ruiny. Zřejmě tam stál původně nějaký hrad. Myslím, že by se dali prozkoumat a přinejhorším použít jako zásoby opracovaného kamene. Našli jsme tam i několik zrezivělých zbraní a tak. Určitě tam toho lze najít i více.
Pláně na sever od nás jsou podivné. Rovněž se tam nachází osady, ale jsou divné. Jsou v nich zřejmě lidé, ale stráží je tam jakési temné bytosti. Jak kdyby mrtvé bytosti. Přiznám se ti, že jsem z těchto osad měla hodně zlý pocit a tak jsme se raději stáhli. Smrdí to tam velikými problémy."

Nový svět -V15 -Návštěva

Nad odpovědí Zachariaše se zamyslím. „Hmm dokážeš postavit nějaký menší rybářský člun? Tak pro pět deset lidí maximálně. Kolik by ti to trvalo? Zatím zajistěte loď ať se nepotopí nebo se s ní něco nestane. Vem si na to třicítku lidí a proveď.“
Nad prohlášením Marka se Zikmundem pokývám hlavou. Děkuji, zatím se připravíme nebudeme nic stavět než se vrátí naši průzkumníci. Chci postavit naši usedlost blízko vody.“

Spokojeně kývnu, když se mí vojáci přeskupí podle rozkazů. Při pohlédnu na Evu a usměji se. „Vem si lidí kolik potřebuješ a udělej ten velký stan. Kdyby byl nějaký problém dej my vědět.“

Pak si sednu někam stranou, abych nezavazel a s úsměvem pozoruji práci svých lidí. Klid netrvá dlouho. Křik mě přivolá na břeh na okamžik m spadne čelist, když vidím co se k nám šine. Pak se oklepu a nakloním se k Vulturovi.
„Vzkaž Quinovi ať vezme ty lidi co začal trénovat, jen jako druhou řadu za vojáky. Nenatahovat jen držet luky aby byli vidět. Nech my donést kopí a štít. Až dorazí naši vojáci s formujte řadu před lučištníky.
Ať nikdo nic nedělá bez rozkazu, dohlédni na svého syna ano prosím. Napřed si s nimi zkusím promluvit.“
Rozhlédnu se kolem na dělníky a vojáky. „Uklidněte se, dělníci se stáhnou trochu stranou. Nikdo nic nebude dělat bez rozkazu Tři strážní se vrátí k hlídání zásob.“ Jmenovitě tu trojici určím a pošlu je na místo.
Převezmu si kopí se štítem a zatím co se mý muži formují do bojové formace sám výjdu pár kroků do předu před formaci, zabodnu své kopí do písku, hodím si štít přes rameno a udělám ještě pár kroků v před. Postavím se čelem k nově „příchozím“ a pozvednu ruce dlaněmi nahoru.
Počkám až budou na doslech a křiknu. „Zdravím co vás k nám přivádí?“
Nespouštím nově příchozí z pohledu a čekám zda nějak zareaguje na můj pozdrav. „Buď se domluvíme nebo budeme bojovat, ale moc se my to nechce, on nebude sám.“
Dudám, ikdyž mám na tváři klidný výraz.

Nový domov

Letto měl s lovem docela úspěch. Dle všeho bylo kolem zvěře dost a dost, ale byl naštvaný, že nedostal více koní. Snažila jsem se ujistit, že je to jen dočasné než ochočíme nové jízdní zvířata, bohužel teď je koní málo. Chápala jsem, že ho to štve, ale doufala jsem, že to pochopí, že koně jsou potřeba i jinde.
Také se vrátí smyky s Troly a natěžením kamením a ptal se co je jako potřeba první postavit. Přála bych si jako první obranu, jenže to je na delší dobu a my potřebovali toho hodně postavit.
„Jako první je potřeba postavit sklad, abychom naše zásoby udrželi v suchu.“ Řeknu. Jenže bude hezké mít obranu, ale lidi potřebují střechu nad hlavou. Nemůžou kdo ví jak dlouho spát pod širým nebem.
„Potom by to chtělo postavit aspoň pár větších domů, kde budou lidé spát. Jen hrubé stavby, protože větší prioritu má postavení obrany. Až budeme mít obranu můžeme se víc zabývat domy samotnými. Začnou se stavět menší pro rodiny, ty větší se pak můžou zase rozebrat až budou postaveny rodinné domky a tak.“
Ptala jsem se ho na těžbu, bohužel neměl zkušenosti s jinou těžbou než povrchovou. Poplácala jsem ho po rameni s tím, že to nevadí. Budu muset vymyslet něco jiného.

Možná bych mohla udělat pár pokusů. Nic o dolování nevím, ale byla to práce pod zemí, takže bylo potřeba nějak udržet strop na místě. Mohla bych pak zkusit nakupit nějakou zeminu a zkoušet nějaké modely štol a zjistit jaký způsob podpěr bude nejlepší?

Vrátila se Alyril a Fan, bohužel se špatnou zprávou, že nenašli nic co by se dalo použít na pletení košíků a Alyril byla i naštvaná, že jsem ji poslala dělat něco pro ní tak zbytečného.
„Nebylo to zbytečné. Kdyby jste něco našli hodně by to pomohlo. Bohužel nenašli a zkoumání rostlin ti přece nikam neuteče.“ Vzdychnu. „Stále. Děkuji, že jsi to udělala. Je mi líto, že se to ukázalo zbytečné.“ S tím jsem se podívala na Fan a snažila se vymyslet něco... něco jak bych ji s tím mohla pomoci.
„Ty nepotřebuješ stromy, že? Ale takové ty keře, že?“ myslím, že jsem viděla, jak je v lese otrhávala.
„Mohla bych zkusit zajít do Trolího lesa a zeptat se Trolího stařešiny, jestli by nám dovolili tyhle keře využít.“ To byl můj jediný další nápad. Možná, že když nepůjde o stromy tak jim to vadit nebude.

K večeru se všichni vrátí, Letto spokojený, že lovem zvládne všechny uživit. Taky jsem ho moc chválila. Doufala jsem však, že brzy najdeme i nějaké jiné možnosti ohledně jídla. Jistě tady roste mnoho neznámých druhů zeleniny a ovoce, které bychom mohli využít.
Alen je, ale dost zachmuřený, když mi podává hlášení. Ujistí mě, že v horách opravdu žije něco nebezpečného. Našli se tam zdechliny bestií a našli dokonce i tu bestii co zaútočila na naše vojáky. Mrtvou. Rozmlácenou. To bylo dost znepokojivé.
Žádal o postavení obrany. Tolik toho bylo potřeba postavit! „Rozhodně.“ Řeknu zachmuřeně, protože jsem nehodlala riskovat, že ta nějaká bestie zaútočí a zmasakruje moje lidi.
„Ale rozhodně nehodlám čekat až ta věc zaútočí. Budeme ji muset ulovit.“ Pronesu. To byla jediná možnost, nemohli jsme si dovolit mít tu věc tak blízko. Co kdyby sešla z hor až k nám? Jenže co když to bude něco nad naše síly?
„Vzhledem k tomu, že tam budete mít kamení hned po ruce, tak můžete polovinu natěženého kamení využít ke stavbě obrany v horách. I kdyby jsme tu bestii ulovili bude lepší aby tam nějaká obrana byla.“

Vrátila se Kelie, která dělala průzkum. Řekla mi, že našli osady. První osada vypadala, že tam jsou nějací barbaři. Raději se kontaktu vyhnuli, protože působili agresivně. Dobře udělali. Předpokládám, že oni asi nebudou mít ve svých řadách někoho kdo se vyzná v dolování.
Přesto relativně, v budoucnosti by to mohl být jistý zdroj lidské síly. Kdyby se nám podařilo s nimi navázat kontakt, s trochou práce by se dali víc zkulturnit a pak třeba je přivést k nám.
Jenže dokud nebudeme mít nějaké zázemí nemohli jsme nic dělat. Ale byla to ta možnost.
„Prozatím nechme tu osadu barbarů na pokoji.“ Řeknu. „Ale budeme je muset hlídat, aby se na nás nepokusili zaútočit.“
Zmínila také, že našli nějaké ruiny hrady, což mě zaujalo. Chtěla bych se tam podívat a rozhodně měla pravdu v tom, že by se dal i rozebrat na stavbu.
„Výborně. V blízké době se tam vydáme na průzkum.“ Pousměji se. Ale další zpráva zněla špatně.
Další osady, ale dle všeho se zdálo, že jsou chráněny příšerami. Mrtvými bytostmi. Teď jenom jestli jsou vesnice chráněny nebo jsou tam lidé drženy.
Přikývnu. „Dobře jste udělali. S místními mocnostmi si nemůžeme zatím zahrávat. Prozatím musíme držet hlavu dole.“ Řeknu. „Běžte si teď odpočinout. Zítra ráno chci se svými veliteli a rytíři uspořádat poradu. Je potřeba rychle něco udělat s tou bestií v horách.“ Vzdychnu.
„Rozestavte na noc hlídky. Ať muži spí se zbraní po ruce. Budeme tu první noc. Nevíme co tma sebou přinese.“

Nový svět - V15

Zachariáš se zamyslí. "Mno, když vezmu kmen a jen jej vydlabu, tak to bude asi nejjednodušší. Když mi dáš pane k dispozici deset nevolníků, tak za jeden den máš i jeden člun."

Eva přikývne a sežene dvacet nevolníků, které hned zapřáhne. Ti začnou kopat jámy do nihž se zasadí kůly. Jenže kde právě vzít ty kůly? Eva tak přijde ještě jednou za tebou. "Dobře pane, během pár hodin budu nachystaná. Potřebujeme, ale dřevěnné kůly. Můžeme tedy použít stěžeň lodi? Nebo vyšleš někoho do lesa pokácet nějaké stromy?"
Jenže brzy máte všichni jiné starosti.

Dělníci moc rádi poslechnou a stáhnou se, stejně tak trojice vojáků ulehčeně odkluše zpět k jídlu. A zbytek, tj. dvacet dva strážných vytvoří štítovou hradbu zhruba deset kroků od pobřeží.
Ukáže se, že Quin zatím sehnal pouze tři "nadějné" lučištníky mezi nevolníky. A ještě horší je, když ti rychle pošeptá, že jediné co zatím s nimi stačil, tak dát jim luk a deset šípů. Je tedy více než zřejmé, že na jejich kvalitu se nemůžeš vůbec spoléhat.

Tobě je rychle přineseno tvé kopí, štít a meč. Jenže rybáci jsou už dosti blízko, takže musíš vykročit.
Kopí zabodneš do země před štítovou zdí, štít hodíš na záda a meč máš v pochvě u pasu. A vykročíš k příchozím i přes varovné poznámky a prosby ať jsi opatrný.
Rybí nájezdníci se mezitím dostanou až k lodi, zpomalí a plují pomalu okolo ní zatímco si ji prohlíží.
Brzy, ale loď ztratí jejich zájem a oni vystoupí na břeh. Přímo naproti tobě.

Triton i rybáci mají zbraně pozvednuté a těžko říci jaké by byly jejich úmysly za normálních okolností. Jenže teď stojí proti skupině připravených vojáků a tobě. A Triton na okamžik zaváhá, než vyrazí pomalu vpřed.
Celá skupina se zastaví na pět kroků od tebe. Triton nejblíže, rybí potvory na dva kroky za ním.
Triton vyslechne tvá slova i tvé znaky a promluví on. "Nke a bụ mba anyị." Bohužel, nikdo z vás mu nerozumí.
To zřejmě pochopí i Triton, protože začne vzápětí gestikulovat. Prvně pozvedne levou ruku a otevřenou dlaní obkrouží veškerý prostor okolo vás i sebe. A pak si dlaní poklepe na hruď.
Následně ukáže na dva tvé strážné a opět si poklepe rukou na hruď.
A pak ukáže na tebe. A máchne rukou pryč od sebe, jak kdyby tě vyháněl.

Nový domov - 27M

Jak se Olif vrátí, tak zpět pošle jen část nevolníků. Dvacet si jich nechá ve vaší budoucí osadě, společně se čtyřmi trolli a začnou pracovat na skladu.
Prvně si vyberou severní stranu, tam svítí nejméně slunce. Vykopou hluboké základy, přece jen co nejhlouběji, tak tam bude nejvíce chladno. A začnou stavět.
Bohužel, tohle je tak jediné co do ečera stihnou.

Fan ti poděkuje. "Děkuji princezno, ale nebudu tě obtěžovat. Pokud ti to nevadí, zajdu si za tím stařešinou sama, ať tě neobtěžuji."

Alen se zamračí. "Ehm, asi jsem to řekl špatně. Našel jsem bestii, která nás včera napadla. Ale ta bestie je mrtvá, úplně rozemletá na kaši. Jak kdyby ji něco velkého, těžkého a mega silného prostě umlátilo k smrti. V těch horách je tak ještě něco mnohem mnohem horšího než byla ta včerejší bestie. A právě toho neznámého se bojím.
Ehm,mohl bych ty hory pořádně prozkoumat? Na pár dnů se oddělit, projít je a celé je prozkoumat?"

Kelii pochválíš, načež vydáš pokyn k zesílení hlídek a ať všichni co mohou spí s rukama na zbraních.
A přichází noc. První noc ve vašem novém domově.
A není to bohužel klidná noc.

Všichni spíte téměř na holé zemi a všichni pohrmadě. Jen strážní obchází kolem vašeho tábora a hlídají.
Najednou tě vzbudí poplašné výkřiky. A bolestivé ječení!
Vyskočíš na nohy a uvidíš pobíhající lidi. Zmatek. Chaos.
A do toho svištění křídel. Svištění, které předpovídá smrt.

Rozespalá se snažíš pochopit situaci, když se jen nedaleko od tebe něco snese k zemi, rychlostí že snad nestačíš ani mrknout, uchopí to nevolníka do spárů a odnese jej to vzhůru za praštění kostí a trhání těl. Cítíš jak tě zkropilo několik kapek krve. Krve tvých lidí!
Na obloze se prohání několik gryffů. Nemrtvých zombie gryffů!

Slyšíš Valicha jak se snaží vést vaše stráže, jak se snaží zorganizovat nějaké střelce. Jenže ikdyž Herl či Letto vystřelí ze svých zbraní a zasáhnou, tak nemrtvým gryffům to nic neudělá!
A už vidíš, že gryffové jsou tři. A snáší se na tvoji skupinku, vždy někoho seberou svými spáry a na obloze jej roztrhají na kusy. A je jim úplně jedno jestli je to strážný, nevolník či váš dobytek.
Gryffové jsou velicí. Mají na délku alespoň šest metrů.
A zdá se, že nehodlají přestat.

Nový domov

Začalo se pracovat na stavbách. Stihli toho do večera docela dost, připravit základy pro sklad. To šlo rychleji než jsem čekala.
Fan říkala, že zajde za Stařešinou sama, že mě nechce obtěžovat, ale já zavrtěla hlavou. „Není jisté, že s tebou bude mluvit. A samotnou tě rozhodně nepustím. To, že na nás nezaútočí ty houby a trolové neznamená, že jsou lesy bezpečné. Přinejmenším si vezmeš vojáky na ochranu.“

Alen mi vysvětlil jak to myslel. Tedy, že je v horách něco horšího než to co napadlo vojáky předtím.
„Kéž by to bylo přátelské a jen to útočilo na bestie.“ Vzdychnu. Chtěl prozkoumat hory, měla jsem z toho trochu obavy, aby se sám pohyboval po horách.
Ale bylo to potřeba, nemůžeme jen tak na prázdno hledat a snažíc se zaútočit na něco co nevíme co je. „Dobrá. Ale... buď hodně opatrný. Opovaž se nevrátit.“
Všichni jsme se na noc uložili, hlídky zůstali. Bohužel nám nebylo dáno, abychom měli klidnou noc.

Probudil mě křik. Posadím se a trvalo jen chvíli než ze mě ospalost spadla. Něco kousek ode mě se sneslo k zemi a popadlo nějakého nebožáka a znovu to vzhlédlo a.... zabilo ho to.
Poplašeně vykřiknu. Brzy jsem zjistila co to bylo. Gryfové. Za jiných okolností by to byl pro mě div. Gryfové. Majestátní tvorové z legend. Jenže oni tak úplně normální nebylo. Byli mrtví. Nemrtví!
Vojáci se snažili po nich střílet, ale bylo to zbytečné. Jak chtějí zabít mrtvé?
Dělalo se mi špatně, křik a krev. A cítila jsem vztek. Že ubližují mým lidem, které se tak úzkostně snažím chránit.
Jenže jak zabít co je mrtvé?
„Oheň!“ vykřiknu. „Použijte oheň! Zapalte šípy!“ nic jiného mě nenapadlo co by na ty bestie mohlo platit. Oheň, ale může ublížit i mrtvému masu. Třeba jim i chytne peří nebo seschlá těla.

Nový domov - 27M

POD ÚTOKEM

Začneš křičet, aby použili oheň. A Valich hned začne tvůj pokyn předávat dále.

To už, ale uvidíš, že se děje něco jiného.
Uvidíš jednoho nevolníka, jak utíká. Jak prchá po kopci nedaleko tebe a jak nese nějaký balík. A pronásleduje jej letící nemrtvý gryff. Dostihne jej. Chytí jej spáry za záda, které se mu zaboří do zad. A začne jej zvedat. Zvedne jej a letí s ním nahoru. Balíček v rukou nevolníka se zablýskne a ty uvidíš, že se jendá o tajemný kámen, který našel Alen v horách. A pak z něj vyšlehne záře.
A světlo, oheň, obalí nevolníka i nemrtvého gryffa. A okolím se rozezní strašlivý řev, řev mocné bestie.

Vzápětí, v záři měsíce, uvidíš jak se tělo nemrtvého gryffa roztrhaného na několik kusů rozletělo po okolí. A k nebi zazní burácivý a zmučený řev.
Nevolník. Chudák nevolník se změnil.

Snad ve stejnou dobu vidíš i Alyril, na kterou se přímo snáší další gryff! Alyril se, ale napřáhne a hodí! A zombie gryffovi se v čumáku rozbije podivná malá lahvička. Zombie-gryff zavřeští bolestí! A kvůli bolesti není schopen změnit trasu letu a v plné rychlosti dopadne vedle Alyril, která jen taktak uskočí.
Zombie-gryff narazí do země a silně se poláme. Ale díky tomu, že je to zombie, tak přežije.
Těžko, ale říci co mu Alyril dala, je ale zřejmé, že zombie-gryff není nyní schopen pohybu. A stane se tak snadným cílem ohnivých pochodní vojáků, kteří jej upálí.

Poslední z gryffů byl zasažen několika ohnivými šípy. A za bolestivého vřeštění se rozletí pryč. Jenže nedoletí daleko. Vidíš jak letí na sever, ohnivá tečka na nebi. A ta ohnivá tečka asi po dvou kilometrech spadne z oblohy dolů.

Brzy zjistíš i ztráty.
Zombie-gryffové si na trolli asi netroufli, stejně tak na větší dobytek.
I tak, ale zchází pět stráží a jedenáct nevolníků.
První noc ve vašem domově si vybrala krutou daň.
Začíná svítat.

Nový domov

Naštěstí Valich mě slyšel a začal zprávu předávat dál. Začali se zapalovat šípy.
Chopila jsem se vlastního meče, sice jsem nebyla moc dobrá v boji, ale snad bych se nějak dokázala ochránit.
Jak jsem se rozhlížela po nebezpečí, tak jsem zahlédla jak jeden nevolník utíká před Gryfem a nese balíček. Chtěla bych mu jít na pomoc, ale neměla jsem jedinou šanci, že bych to stihla.
A tak jsem jen mohla bezradně sledovat, jak Gryff muže popadl a vznesl se s ním.
Pomyslela jsem si bezradně, jak máme asi bojovat s něčím nadpřirozeným, když my máme jen obyčejné zbraně? Ale něco se stalo. Muž upustil balíček a já zahlédla, že to byl ten krystal co našel Alen v horách. Vyšlehlo z něj světlo a já s otevřenou pusou zírala co se dělo pak.
Gryff byl pryč, ale stejně tak i muž. Zdálo se... jako kdyby ti dva splynuli v jedno. Místo dvou zůstal jeden, ale pozměněn k nepoznání. Vypadal... jako nějaký démon!

Ani jsem nevěděla jak na to zareagovat, když jsem zahlédla Alyril, kterou pronásledoval další Gryff. Vykřikla jsem poplašeně, protože ztráta Alyril by pro nás byla velká rána. I přes nebezpečí jsem se rozběhla, abych od ní tu bestii odehnala. Ale Alyril si poradila. Hodila něco po té bestii, která se zhroutila na zem a zůstala ležet. Sice živá, ale neschopná pohybu. Co to po něm Alyril hodila?
Vojáci dokončili práci a upálili ho.
Poslední Gryff byl zasažen šípy a dal se na útěk, ale mohli jsme sledovat, že oheň na něm se rozšiřuje a i v dálce bylo vidět kde je. A jak padá. Oheň ho nakonec strávil celého.
Oheň byl sice jen nápad, ale ujal se dobře.

Když bylo nebezpečí zažehnáno, začali se zjišťovat ztráty. Trolové byli v pořádku, zdá se, že Gryffové si na ně netroufli. Možná, že v případě kdyby se to opakovalo bude nejlepší utíkat k Trolům. Jejich přítomnost by mohla odradit od útoku.
Pět stráží a jedenáct nevolníků dnes v noci zemřelo.
Promnu si obličej a vzdychnu do dlaní. Možná kdybychom měli nějakou budovu, tak by jsme byli v bezpečí. Kámen by těžko tyhle bestie prorazili.
Jestli to takhle půjde dál, budeme muset jako další udělat hřbitov.
Pohlédnu na nebe, které bledlo jak přicházel úsvit. Útoky na zemi, útok z nebe... a hrozící útok z hor. Budeme vůbec chvíli v bezpečí?
Otočím se a podívám se na změněného muže, tohle vůbec bylo docela zvláštní. A Alyril také vykonala něco podivného. Budu s ní muset promluvit, abych zjistila co to po té bestii hodila.
Přišla jsem k nové, podivné bytosti, kterou jsem si prohlížela. Vypadal silně, nebezpečně.
„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se ho a opatrně jsem se dotkla prstem jednoho z jeho křídel.

Nový svět - V15-Hosté

Na otázku Evy kývnu hlavou. „Vem si na to stěžeň.“
Chci ještě něco řící, když se ozve hlídka od vody. "Ale počkej s tím, až tohle vyřídíme.“
S tím pospíchám na břeh.

To co říká Quin mě ani v nejmenším nepřekvapí jen kývnu.
„Beru na vědomí. Postarej se ať nikdo z nich neupustí luk nebo něco takové, stačí když tu budou stát jako hrozba. Pokud bude potřeba dej pozor ať nezastřelí nikoho z našich.“
Klidně pozoruji jak naši si „hosté“ prohlížejí loď. „Rozhodně s ní neodplují a pokud jí začnou rozebírat budeme mít čas proti nim zasáhnout. Z ní moc zjistit namohou jen, že není schopná plavby a to samé by zjistili jen zběžným pohledem z dálky.“
Stojím a klidně si odměřuji přibližující skupinu její zbroje a zbraně. „Pan rybí hlava by mohl být problém. Bude velitel. Ti vodníci se nejspíše vrhnou přímo na nás, jednotlivě budou nejspíše silnější než mí pěšáci, ale nemají moc dobré zbraně a zajímalo by mě jak dobrou ochranu jim poskytují šupiny.“
Když jejich vůdce promluví na tváři se my objeví rozmrzelý výraz, který okamžitě nahradí zamyšlený.
Náš host začne gestikulovat, jediným skutečným překvapením je, že chce aby tu mí lidé zůstali a já vypadl. „Všechno tady je tvoje. Tak to určitě. Ani náhodou. Kdepak máš nějaké označení území?“ Na tváři se mám pořád zamyšlený výraz, když promluvím ke svým lidem. „Doneste jednu sadu nářadí a položte ji nalevo, trošku stranou před naši bojovou formaci.“
Pak promluvím ještě jednou na našeho mořského hosta. „Jen pro pořádek. Rozumíte co vám říkám pokud ano, tak prosím dvakrát kývněte.“
Pak pokračuji pomalým gestem ukáži na sebe a pronesu. „Lord Erik De ArVore.“
Pak ukáži na něj. Chvilku počkám a pokračuji v gestikulaci.
Ukáži na něj a jeho doprovod a následně na moře a pak znovu ně něj.
Následně ukáži na své lidi a pak dvakrát zaklepu na svou hruď, dám si pozor abych při tom gestikulování zabral jen ten prostor co skutečně zabírají. Při tom pronesu. „Uznává, že vám může patřit okolní moře a vaši podřízení. Ale nehodlám opustit své lidi.“
Když přinesou nářadí a položí ho do písku před nás. Ukáži na rybočlověka a pak otevřenou dlaní na nářadí naznačím, že si jej mohou vzít. Zatím co čekám na reakci pronesu klidně aniž bych změnil výraz nebo ton. „Někdo laskavě prosím vzkažte pánům de Vora, že by chtělo abychom jim ukázali i to, že máme jízdu ať zaujmou pozici na pravém křídle. Zatím klid nikdo nic neudělá nic bez rozkazu.“
Po celou dobu co toto říkám nespustím oči z našich „ hostů.“ „Snad náš host pochopí smysl sdělení. Jak jednou řekl můj otec sousednímu lordu. Dal bych přednost životu s vámi v míru, ale netrvám na tom.“
Při té vzpomínce se drobně usměji.

Nový svět - V15

Nářadí je donešeno a ty začneš gestikulovat. Jenže se zdá, že nejen, že ty nerozumíš Tritonovi. On ani nerozumí tobě.
Jenže tvá gesta už zřejmě pochopí dost jasně.

Triton nahněvaně pohodí hlavou, otočí se a vyrazí zpět k moři. Zároveň, ale něco zasyčí ve svém divném jazyce. A rybáci, všech osm, pozvednou oštěpi. A rozeběhnou se s divokým syčením vstříc tobě!
Všech osm rybích potvor se k tobě rozeběhlo a zaútočilo! Běží jako neuspořádaná skupina beze známky disciplíny. Dva jako první, pak další tři a nakonec tři poslední. Všichni s napřaženými oštěpi a lační po vaší krvi.
A jejich vůdce. Jejich vůdce si vklidu míří zpátky do moře.

Máte přesilu, lepší vybavení a jsi si i jist vaší morálkou a disciplínou.
Jenže problém jsi nyní trošku ty. Meč v pochvě, štít na zádech a kopí na dva kroky za tebou zabodnuté do země.
A první dvě rybí potvory jsou už jen na čtyři kroky od tebe!

Nový domov - 27M

Přispěchá k tobě Valich. "Princezno! Mám neblahé tušení, že tohle je teprve začátek. Víš jak Kelie našla ty vesnice hlídané nemrtvými? Co když tihle gryffové k nim patřili? Byla by to přece příliš veliká náhoda. Obávám se tak, že s těmi nemrtvými budou problémy a je potřeba je začít řešit. Dříve než dojde k dalším útokům, které nás budou stát další životy.
Navrhuju zjistit více informací. Osobně bych vedl průzkumnou skupinu, všichni jezdci (a koně). Prozkoumáme danou oblast. A pokud objevíme slabé místo, tak provedeme protiútok! Žádní umrláci si přece nemohou myslet, že jsme snadná kořist!"
Ikdyž to není vidět, tak je patrné, že je Valich vzteky bez sebe. Přece jen, ti strážní byli jak jeho synové. On je všechny zformoval, vycvičil. A nyní je několik z nich mrtvých!

Rovněž Alyril přijde brzy. "Princezno, zkoumala jsem ty byliny celou noc. Na jedné z nich mi přišlo něco zvláštního a když Kelie zmínila ty nemrtvé, tak. No, asi jsem našla lektvar, které nemrtvé zraňuje. Když jej namíchám silnější, tak při kontaktu či dokonce pohlcení dalším gryffem by jej určitě už zlikvidoval."

Většina tábora se, ale sešla kolem klečícho nevolníka Mirka. Tedy, bývalého nevolníka. Nyní je z něj podivná bytost. Je tři a půl metru vysoký, osvalený a celé tělo má pokryté tvrdými šupinami, přičemž z hlavy mu roste několik rohů. O křídlech na zádech a ocasu snad ani nemluvě.
Zdá se, že mu není úplně dobře a podívá se na tebe zvláštně nepřítomnýma očima. "Princezno. Já-já, já nevím. Je to zvláštní. Tolik znalostí, tolik vědomostí. Ta dračí mysl. Slyším jej. Jmenoval se Hyperion, Černostříbrný Drak, Pán Urmatské Pevnosti a Strážce Izmajské Knihovny. Nyní jsem on. A on je já. Já-já, já nevím. Nechápu to. Ten hlas mi říká co mám dělat. Ale já nechci jít pryč. Moje princezna mě potřebuje!"

Je zřejmé, ať už je z Mirka co chce, tak je strašlivě mocný. Přece jen zombie-gryffa roztrhl na několik kusů pouhou brutální silou a to hned po probuzení. Cítíš přitom, že se okolo něj nyní vznáší i podivná aura moci a síly v níž se jen těžko dýchá.

Nový domov

Valich ke mě přispěchal a chtěl udělat odvetný úder na ty nemrtvé co byli nedaleko.
„Pravděpodobně si všimli naší hlídky a sledovali je sem.“ Pronesu a promnu si krk. „Nejspíš jen zkoušeli naší bojeschopnost. Jinak by jich přišlo víc.“ Samozřejmě chápu, že chtěl jít pomstít takový útok.
„Dokážu pochopit jak se cítíš Valichu. Pořád je, ale naše pozice dost slabá. Se získáním informací rozhodně souhlasím. Ale s útokem bych posečkala.“ Promnu si čelo. „Pořád nevíme jak to tady funguje. Co když jsou tam tací co umí ovládat magii? Jak s tím bychom si poradili?“ nemluvě o tom, že kdyby se útok nepovedl, ztráta tolika mužů by nás značně oslabila.
„Průzkum proveďte. Ale chci aby jste se vrátili s hlášením o tom co jste zjistili.“ Řeknu nakonec.

Pak přišla Alyril, která mi vysvětlila co o bylinkách zjistila. Podivná rostlina, která působí na nemrtvé.
Usměji se. „To je skvělé, Alyril. Jsi vážně úžasná. Kolik by jsi ho zvládla vyrobit za den? A dal by se využít i jako nátěr na zbraně?“ zajímalo mě.
Samozřejmě, ale všechny nejvíc teď zajímal proměněný nevolník Mirek, který už nebyl tak úplně člověkem.
Mluvil váhavě, jakoby těžce a oči měl nepřítomné, jako kdyby se díval na něco v dálce.
Trochu mě znepokojilo zjištění, že má tendence odejít pryč, když při tom jeho síla by nám hodně pomohla. Jenže nemyslím, že bych měla rozkazovat někomu kdo by mě mohl teď tak snadno zničit.
„Knihovny? Oh...“ Vydechla jsem. Samozřejmě takovou knihovnu bych rozhodně ráda viděla. Ale potřesu hlavou.
„Myslím, že nejlépe teď uděláš, když si půjdeš odpočinout. Odpočineš si, najíš se a pak se ti třeba srovnají myšlenky. Nakonec tohle je opravdu velká změna. Bude to v pořádku.“ Ujistím ho jemně.

Nový svět - V15-První bitva

Nepřítel se rozběhne proti mně já udělám krok zpět a stranou aby na mně přímo běžel jen jeden a vytrhnu kopí z písku a pohybem ramen si shodím štít ze zad do ruky. Současně křiknu.
„Na zteč! Zabijte je. Držet formaci!“
Zvednu štít a nastavím ho trošku šikmo proti oštěpu. „No asi nemá rád vyjednávání.“

To se my mihne hlavou když ustupuji do relativního bezpečí naší formace.

Nový domov - 27M

Valich se po tvých slovech začne uklidňovat, ikdyž stále zuřivě odfrkuje. Už, ale dává dohromady i skupinu jezdců. On, Kelie a třináct strážných. Která následně vyjede na průzkum, pokud nemáš jiné pokyny.

Alyril se zamyslí. "Množství je celkem irelevantní, mám nyní ještě další tři flakónky. Natřít zbraně by se tím určitě dali, jen nevím jestli lektvar neztratí časem účinnost. To musíme asi vyzkoušet. Problém, ale je, že už nemám žádnou tu rostlinu. Jak bychom ji asi měli říkat? Další jsou v Trolím lese a je jich tam opravdu hodně, ale tam nesmíme, že? Dost by se nám hodili."

Nevolník-půldrak Mirek jen smutně hlavou přikývne. Poodejde pár kroků, kde ztěžka dosedne na zem. Stočí se do klubíčka, zakryje se křídly a brzy už se táborem rozléhá jeho mocné chrápání.

Přijde za tebou Fan. "Princezno. Mohla bych tě požádat o několik strážných, abych mohla jít do Trolího lesa jak jsme spolu včera mluvili? Chtěla bych promluvit s Trolím Stařešinou a požádat jej o svolení k užívání proutků a tak? Mohla bych mu výměnou za proutky nabídnout nějaké jídlo?"

// co budeš dělat dále? Nebo posun?

Nový domov

Valich se uklidnil, a i když zuřil pořád, zdálo se, že chápal co jsem mu říkala.
Hned se začali připravovat k odjezdu. „Dávejte na sebe pozor.“ Rozloučím se s nimi.
Alyril řekla, že má tři flakónky a pokud šlo o natření zbraní, nebyla si jistá jestli by časem neztratil účinnost. Samozřejmě by se to muselo dělat pravidelně, aby se účinek neztratil. Přesto bylo docela povzbudivé, že by zbraně vojáků mohli nemrtvé zraňovat. Potíž spočívala v tom, že rostlina roste v Trolím lese. Samozřejmě. Jak jinak.
„Trolí stařešina zakázal jen kácet stromy. Třeba mu nebude vadit, kdybychom využívali jiné zdroje lesa. Tak či onak. Fan potřebuje proutky na košíky a měli jsme v úmyslu jít si se Stařešinou promluvit. Zkusíme se ho zeptat.“

Mirek si šel odpočinout. Podle toho jak rychle usnul a hlasitě chrápal, odpočinek bylo asi teď to pravé. Doufejme, že až se probudí bude mít myšlenky stálejší a... no neodejde.
Přišla Fan, která se ptala jestli tedy může jít do lesa a vzít na výměnu jídlo.
„Alyril půjde také. Potřebujeme se zeptat jestli můžeme sbírat rostliny které tam rostou.“ Chtěla jsem jít také, ale uvědomila jsem si, že Valich a Kelie je pryč. A kdyby se něco stalo, neměl by tu kdo velet. Samozřejmě jsou tu další, ale nebyli tak zkušení. Jenže co když se těm dvěma něco stane?
„Vezměte si sebou dvacet vojáků a jednoho trola, ten by vás ke stařešinovi mohl zavést. Snad se vám podaří je přemluvit. A ano. S jídlem je asi spíš přesvědčíte.“ Dovolila jsem vzít jídlo jako úplatek.
Byla jsem úzkostná, kdybych mohla nejraději bych nikoho nikam neposílala, protože jsem měla obavy, že se nevrátí. Jenže bylo toho spousta potřeba udělat a držet je tady by nefungovalo. Mohla jsem se jen modlit, aby se všichni ve zdraví vrátili.

Bylo potřeba něco udělat s mrtvými, ale vzhledem k tomu, že tady mrtví očividně nemají klid. Měla jsem obavy, je prostě jen klasicky pohřbít. Nejspíš budeme muset udělat pohřební hranici, což jistě bude mnohem jistější způsob, jak zařídit, aby se nevrátili ze záhrobí.
Pak se mi zželelo Mirka, který jen tak ležel na holé zemi a tak jsem mu aspoň přinesla přikrývku a přikryla ho. Může se poloviční drak nachladit?
Vážně... co je tohle za ostrov. Mrtví, příšery, trolové.... Aspoň, že Trolové jsou poměrně přátelští. Narazíme tu, ale i na další co nás hned nebudou chtít zničit? Nebo sežrat?
Vzdychla jsem a rozkázala jsem, aby kolem vesnice rozmístili samostříly. Při dalším útoku z nebe se mohou hodit.

Nový svět - V15-První bitva

Ukročíš zpátky a do strany. Do ruky ti vklouzne štít a druhou se chopíš kopí.
Vykřikneš svůj rozkaz a nastavíš štít přicházející ráně. Kopí rybího muže jen po štítu sklouzne pryč od tvého těla, ale i tak síla nárazu rozvibruje nejen tvoji paži držící štít, ale celé tělo.

To už ti, ale kolem hlavy zasviští šíp a zasáhne rybího muže do oka, zajede mu dovnitř do lebky a rybí potvorák se skácí k zemi.
A vzápětí kolem tebe proběhne Vultur. Neobtěžuje se ani se štítem, který zřejmě zahodil a drží v rukou svůj jedenapůlruční meč. A začne se s ním ohánět. Doslova Vultur vpadne do útočících rybáků jako uragán čepelí a když jej vidíš, je to snad jak kdyby jsi viděl samotného Boha Války, který zde úřaduje. Sek, sek, sek. Rybí paže s polovinou kopí, rybí hlava a další rybí hlava. Vše snad vyletí do vzduchu ve stejný čas.

A Vultura následují i ostatní. Míhají se čepele mečů a kopí. A rybáci padají pod ztečí tvých lidí jako klasy pod kosou. Je zřejmé, že pouhá přítomnost Vultura vlila tvým mužům do žil nesmírnou sílu a sám Vultur zde neměl soupeře.
Rybáci jsou sice fyzicky silnější než lidé a jejich kůže jim poskytuje malou ochranu, ale Vultur je prostě rozehnal. A strážní a vojáci už útočili na zmatené, možná i vystrašené a hlavně osamocené bojovníky.
První bitva.
První vítězství.

Díky Vulturovi a tvé prozřetelnosti, že jsi vojáky a stráže postavil do formace, jste hladce první potyčku vyhráli. U nohou vám leží osm rozsekaných rybích potvor a jejich zelená hnusná krev skrápí zdejší zem.
Jen Triton si vklidu prchá. Už dorazil k moři, vyhoupl se zpět na vlny a bez jediného ohlédnutí na své bojovníky, které poslal na smrt, prostě peláší značnou rychlostí pryč po hladině moře. A po zhruba dvaceti metrech na mořské hladině se začne pomalu potápět aniž by zpomalil.
Přispěchá k tobě Quin s připraveným lukem a šípy. "Pane, mám toho šmejda zastřelit?"
// pokud ano, hoď si procentovkou //

Mezitím se vrátí dva jezdci.
Jako první přicválá na koni Jonatan se svým hlášením. "Pane, prozkoumal jsem blízkou oblast na východě. Pláně jsou plné zvířat, býložravců jaká jsem ještě nikdy neviděl."

Samozřejmě, kromě býložravců se Jonatan setkal i se smečkou zdejších predátorů. "Najednou proti mě vystartovala smečka zvláštních predátorů. Vypadali, no, netuším k čemu je přirovnat. Asi dva metry na výšku a mohutné pracky, přičemž běželi po zadních i po všech čtyřech. Teprve, když jsem jednoho zastřelil lukem, tak mě přestali pronásledovat."

Na pláních jsem také našel stopy kopyt. A zbytky z vyvrhnutých zvířat. Stopy mířili dál na sever.
Vrátil jsem se raději k pobřeží a z dálky jsem zahlédl pobřežní město (17W). Je obehnané hradbami zvenku, ale z moře volné. A musí v něm být alespoň tři stovky obyvatel. Mají tam přístav a rybářské lodičky. A okolo města je několik políček. Na hradbách jsem viděl i několik strážných. A také, něco. Připadalo mi to jako nějací kříženci lidí a ryb, ale to mě musel na tu dálku šálit zrak, že? Raději jsem se k nim nepřibližoval, zamířil zpět na pláň, abych je zmátl a pak sem, abych ti to pane pověděl."

Dalším jezdcem je Larayne a málem se ti zastaví srdce, když ji uvidíš přijíždět samotnou. "Pane, všichni jsou v pořádku a našli jsme vodu. Z vnitrozemí teče velká řeka, která se dělí na dvě ramena, která teprve vtečou do moře. A hned u jednoho tohoto ramene je i les (14V, 14U), stejně tak je tu i dobrá půda na políčka a tak. Jen tu nejsou žádné hory a tak ani horniny. Sebastian si myslí, že by zde šel založit tábor, ale to je samozřejmě pane na vás.
Jela jsem zpátky, abych vám to pověděla. Ale, stalo se ještě něco. Jak jsme prozkoumávali danou oblast, tak se najednou vyřítilo z křoví nějaké divné zvíře. Spíše bych to označila za nějakou odpornou zrůdu. Sebastian, ale zareagoval pohotově a než ta zrůda stačila napadnout Fler, tak tu zrůdu Sebastian zabil.
Fler ji stáhla a rozřezala a ty další věci, přičemž když ji kuchala, tak z té potvory vypadl malý kamínek. Svítí a myslíme si, že je nějaký zvláštní. Tak jsme se domluvili, že se vrátím, řeknu co jsme našli a dám vám ten kámen. Ať je to co je to.
Jsem si totiž jistá, že s kamenem to nemá nic společného. Je to spíše nějaký drahokam a myslím, že v sobě skrývá nějakou sílu. Jenže proč to bylo v té potvoře a co dál s tím, to netuším."
Larayne vytáhne malý pytlík a vytáhne z něj maličký drahokam, jenž lehce svítí několika barvami.
// za každého kdo se drahokamu dotkne si hoď procentovkou //

Nový domov

Život ve vaší budoucí osadě se vrací do "normálu". Alen vede nevolníky těžit kámen, Olif pracuje na stavbě skladu, Jalik staví ohrady a tak.
Valich s Kelii se vrátí jako první a nejsou sami. Valich s sebou veze asi třicetiletého muže.

Valich přijde k tobě podat hlášení. "Princezno, přijeli jsme k jedné osadě a našli jsme tohoto nevolníka Iluse pracovat na políčku, asi dva kilometry od osady. Řekli jsme mu co jsme, nabídli jsme mu přístřeší a on souhlasil, že půjde s námi. A má opravdu hodně informací.
Ty osady jsou součástí menší nekromantí říše, které vládne nekromant Shagak. Jedná se asi o třicet osad (po 30-60 obyvateli) a tři města (cca 100,100,300 obyvatel). Nekromant obětovává jednou za měsíc vždy jednoho z poddaných a tím potvrzuje svoji moc. Vládne magií, která probouzí mrtvé a to nejen lidí, ale i nejrůznějších potvor a tak. V každé osadě je několik nemrtvých na obranu.
Lidé jsou samozřejmě ustrašení, ale jsou svobodně pod Shagakovou vládou, protože tady není kam jinam jít. A stále je lepší alespoň náznak bezpečí pod vládou nekromanta než zkoušet přežít na vlastní pěst v kruté a nebezpečné divočině. My bychom jim, ale mohli nabídnout více, že?"
Valich přivolá nevolníka Iluse, aby zodpověděl tvé dotazy.

Za další dobu se vrátí Fan, Alyril a jejich skupina. Všichni jsou v pořádku, ale Fan a Alyril se netváří moc nadšeně. Alyril ti hned řekne jak si vedli. "Princezno, hovořili jsme se stařešinou. No, hovořili, však víš. Nevíme jestli jsme to správně pochopili, ale my nesmíme do lesa. Stařešina chce, ale dvě osoby od nás. A pak to bude asi v pořádku. Nevím, ale jestli jsme jej dobře pochopili."

Nový domov

Všichni se pustili zase do práce, stavba pokračuje stejně tak i těžba. Staví se ohrady, snad brzy budeme mít možnost ochočit ty ty Krávokoně.... musíme jim vymyslet lepší jméno...
Jako první se vrátí Valich a Kelie a přivedli sebou někoho nového.
Valich mi hned přišel podat hlášení. Zjistili toho opravdu hodně.
Takže tady vládne Nekromantí říše? Shagak... třicet osad!? Ale obyvatel moc nemají, víc jich bylo ve městech. Které měli tři. Přemýšlela jsem jestli počet obyvatel mám počítat spíš jako bojovou sílu. Radši ano i když podle toho co slyším je jasné, že lidé by se rádi vymanili z područí krutého vládce. Ale neměli moc možností. Tenhle ostrov byl dost nepřátelský. I když Nekromant vládl tvrdě a krutě, tak své lidi dokázal ochránit před nebezpečím. Což se o nás zrovna říct nedalo.
Propletu ruce a přemýšlím, rostlina proti nemrtvým bude soužit dobře. Ale i když bych ráda šla všechny osvobodit z područí.... jak máme bojovat s magií? Navíc pořád potřebujeme mít bezpečné místo. Naše město.
Takže pořád platilo to co jsem říkala, nesmíme zatím příliš vystrkovat hlavu dokud se nám nepodaří usadit.
Podívám se na Valicha. „Samozřejmě. Ale zatím moc toho nabídnout nemůžeme. Nemáme střechu nad hlavou, žádnou obranu, žádnou jistotu. Zatím mohu jen slibovat.“ Řeknu posmutněle, nemohla jsem zastírat to, že zatím jsme slabí.
„A dobrá práce.“ Pochválil Valicha. „Zjistil jsi toho opravdu hodně. Pokud se objeví nějací další nemrtví... musíme je zničit. Žádný nesmí uniknout. Je docela šance, že o nás zatím ten hrůzovládce neví. Pokud se dozví, mohl by sem vytáhnout aby nás ovládl. Nebo zničil.“ Pokud samozřejmě už o nás neví.
Valich pak přivedl Iluse, pousměji se na toho muže. „Vítej Ilusi. Jmenuji se Malia a vedu tento lid. Jak vidíš... teprve jsme dorazili a zatím teprve budujeme. Ale doufáme, že se nám tu dobře povede.“ Zadívám se na něj. „Samozřejmě s takovými sousedy to nebude snadné.“ Kéž bych tak mohla se s ním posadit k nějakému stolu.
„Tak pověz mi Ilusi. O sobě a o životě v... nemrtvé vesnici, o svých lidech a prostě vše co tě napadne. A taky by mě zajímalo co dovedeš. Bohužel když u nás zůstaneš, momentálně je tu hodně práce.“ Zajímalo mě jak probíhá takový život ve vesnici kde vládnou strachem. K čemu vlastně mrtví potřebují živé? Jistě, k obětinám... ale k čemu je to tomu vládci dobré? Nějak ho to posiluje?

Později toho dne dorazila Fan a Alyril a nezdáli se nadšené. Alyrilmi řekla co se stalo. Dostali jsme zákaz chodit do lesa úplně? Ale chce dvě osoby? Cože?
Zamrkám. „Dvě osoby? Cože? Na co?“ zavrtím hlavou a promnu si spánky.
„Po pravdě tomu také moc nerozumím.“ Měla jsem jít s nimi. Vážně je potřeba nějak si lépe porozumět, nevím co by však bylo snadnější. Naučit je náš jazyk nebo naučit se jejich? Řekla bych, že asi spíš my abychom se ho naučili, protože Trolové zrovna neoplývají inteligencí.
„Poslat dva lidi....“ Opakuji. Na co? Doufám, že jim nechtějí nic udělat. Doufám, že jednou se dočkám dne, kdy nebudu muset nic podstatného rozhodnout.
Předpokládám, ale, že trolové nebudou chtít pokazit vztahy mezi námi tak jim nic neudělají, ne?
„Dobrá. Zkusíme... najít nějaké dobrovolníky. Nechci nikoho nutit tam jít. Snad se v někom najde dost odvahy.“ Pronesu. Obávala jsem se toho, že nikdo nebude chtít jít. V tom případě... budu muset někoho vybrat já.

Nový domov

Ilus se zatváří, kdovíjak. Asi příliš chytrý nebude. "Ahoj princezno. Já jsem jen obyčejný rolník, farmář, celý život pracuji na poli a pěstuji jídlo. Nejrůznější zelenina či obilí.
Nikdy jsem vesnici neopustil, žije v ní i má žena a dvě děti. Ve vesnici hlídá sedm umrláků, pět zombíků, jeden kostlivý válečník a vůdce, duch dávného náčelníka. Ti většinou nic nedělají, jen hlídají a stojí. Vím, ale že jednou na vesnici zaútočili hladoví vlci a umrláci je zahnali.
Jednou za dva roky přijede do vesnice průvod rytířů smrti, vyberou jednoho vesničana jako oběť a odjedou s ním pryč, aby jej obětovali.
To je všechno co vím. Strach z vybrání je veliký. Jenže co máme dělat? Jsme jinak v bezpečí. Na jihu trolové, na západě barbaři, na východě a severu moře a tak. Kam bychom šli?
Práce se nebojím, ale potřebuji svoji rodinu. Mohli by jste ji osvobodit také? Moji ženu a děti? Budeme pak rádi pracovat."

Alyril si povzdechne. "Nevím, také jsem to moc nepochopila. Jenže ty byliny potřebujeme, že? Kdoví co na nás zaútočí dnes v noci."
Začneš se vyptávat kdo by se nabídnul. Nečekaně se, ale nenabídne nikdo. A naopak začne všechny nevolníky obcházet strach. Je jim přece jen zřejmé, že zde máš plnou moc.
Nakonec si Valich promluví se strážemi a k tobě přijdou dva strážní. Mladíci v dobrém věku. A přihlásí se dobrovolně, pro dobro vaší skupiny.

Vydáš se za stařešinou společně s osobní stráží a dvěma dobrovolníky. Stařešina pokyne oběma dobrovolníkům, přičemž tobě důrazně přikáže, že tu máš počkat. A odejde s dobrovolníky do lesa společně s tlupou trolů.
A vy čekáte.
Po třech hodinách se stařešina vrátí. A doprovází jej dvojice mužů oblečených jen v primitivním oděvu, s obnaževou lehce zakrvácenou hrudí a s lebkou jakéhosi zvířete s velikým parožím na hlavách.

Trolí Stařešina na tebe mávne, přijde k tobě a napřáhne k tobě ruku. Nabídne ti tak ruku na potřesení.
Dagon, bývalý strážce, se na tebe pousměje. "Princezno, Stařešina ti nabízí spojenectví Trolů, jménem Trolího Krále."

Paul se na tebe pousměje. "Jsme s Dagonem v pořádku. Ikdyž bych nerad mluvil o tom co se nyní stalo. Prošli jsme trolím rituálem. Zemřeli jsme a žili jsme zároveň. Stali jsme se trolími šamany a získali jejich moc. Magickou moc! Můžeme tak volně chodit do Trolího lesa, sbírat byliny pro Alyril a proutky pro Fan. Dokážeme kouzlit! Vše ti povíme. Trolové nám nabízejí spojenectví. A já s Dagonem jsme nositeli tohoto spojenectví.
Vzájemná spolupráce a pomoc v případě potřeby."

Nový domov

Ilus byl prostý člověk, předpokládala jsem, že asi neuměl ani číst a ani psát. Nemyslím si, že nemrtvý vládce podporuje vzdělávání.
Jednou za dva roky přijdou a odvedou někoho jako oběť. Oběť na co? Ale to nemělo cenu se ho ptát.
„Rozumím. A nevykazovali nemrtví nějakou neobvyklou aktivitu? Myslíš, že tuší, že tady jsme?“ zeptám se ho.
Řekl, že práce se nebojí, ale potřebuje svou rodinu a chtěl abychom je osvobodili.
Zachmuřím se. „Není to tak, že bych nechtěla. Rozhodně to uděláme, ale možná, že prozatím uděláte lépe, když zůstanete tam kde jste.“ Rozhlédnu se kolem. „Bohužel bych vám nemohla zatím zaručit bezpečí jaké máte teď ve své vesnici. Přinejmenším potřebujeme první postavit pár budov a nějakou základní obranu. Chápeš?“

Hledání dobrovolníků bylo ošemetné. Samozřejmě nikdo tam nechtěl jít a já upadala do těžké deprese, protože jsem tam nikoho násilím táhnout nechtěla. Naštěstí tohle vyřešil Valich, který mi přivedl dva muže od stráží, kteří šli dobrovolně. Cítila jsem značnou úlevu. „Děkuji. Opravdu si toho vážím a žehnám vaší odvaze.“ Řeknu jim s úlevou.
Ale pořád jsem se nezbavila úzkosti z toho co se s nimi stane. Trvala jsem na tom, že půjdu také.
Dorazili jsme brzy k lesu s troly a dobrovolníky.
Stařešina pobídl oba mladíky, ale my ostatní jsme museli zůstat. A tak jsme čekali na okraji lesa a já čekala. Řekla bych, že obavy na mě byli vidět, nezůstala jsem chvíli dlouho sedět.
Připadalo mi to jako věčnost, když se vrátili. I s oběma mladíky, kteří už tak úplně nebyli samy sebou. Vypadali víc primitivně, obnaženými hrudníky, a na hlavně lebku nějakého zvířete s parožím.
Zamrkám nad tím, co to s nimi udělali? To je nějak zasvětili?
Stařešina mi nabídl ruku z potřesení a Dragon se pousmál a vysvětlil mi co se děje a Paul co se stalo..
„Oh.“ Pronesu. To bylo mnohem lepší než jsem doufala, nebo si představovala. „Jsem ráda, že jste v pořádku. Měla jsem trochu obavy z toho... co se mohlo stát. Tohle... je opravdu skvělé.“Usměji se. To opravdu bylo. Teď jsme měli na své straně i magii a oficiální spojenectví s troly.
Vezmu Stařešinu za ruku a potřesu si s ním. „Ráda spojenectví přijímám.“ Řeknu. Už jsem se nemohla dočkat až zjistím co teď všechno hoši dovedou. A taky Fan a Alyril budou mít radost, že teď získají co potřebují ke své práci.

Nový domov

Ilus neví co nemrtvý.
Ilus chápe, ale prostě má strach o svoji rodinu. "Omlouvám se princezno a chápu vaši situaci. Já, ale nemohu tady zůstat a nechat rodinu tam. Takže se budu muset vrátit ke své rodině."
Valich se k tobě nakloní a zašeptá. "Princezno, nemůžeme jej nechat se vrátit. Chápu, že nemůžeme nyní jeho rodině pomoci, ale nemůže se vrátit. A vše prozradit. Pokud chceš, postarám se o to."

Stařešina si s tebou potřese rukou a něco zabručí. A z lesa vykročí deset trolů. Deset těchto silných potvor, která je ale ozbrojená kyji! Pořádnými dubovými palicemi, které by určitě nejednoho strážného dokázalo rozdrtit na kaši.
Stařešina podá Dagonovi a Paulovi, každému z nich dá pytlík s jakýmsi světélkujícím práškem. A odejde do lesa.

Dagon se otočí ke trolům a pronese něco drsným hlasem, trolové zavrčí na souhlas a seřadí se za vás.
Dagon s Paulem ukáží k lesu. "Jak bylo řečeno hned první den, na některých stromech jsou magické značky. Ty pokrývají určité území a společně celý les. A šamani trolů čerpají sílu z přírody, z tohoto lesa, přes tyto značky. Pokud se k těm značkám přiblíží, ale někdo jiný, tak značku zruší a daná oblast troli neposiluje. Pokud to bude pár značek, tak nevadí. Ale pokud bychom do lesa chodili či dokonce káceli stromy, tak troli a jejich magii oslabíme. A to se jim samozřejmě nelíbí.
Já s Paulem už jsme, ale trolí šamani. A můžeme do lesa libovolně chodit. A čerpat z něj i sílu."
Paul ukáže k lesu. "Pamatuješ si princezno na ty houby? Trolové díky své magii užívají obrovské houby jako strážce, ty se nemohou hýbat, ale hodně vydrží a dokáží vychrlit mračna jedovatého pylu a tak.
A dokáží za pomoci více magie některé houby i oživit a ty pak mohou dokonce i chodit, užívat předměty a chabě myslet."

Dagon ukáže na deset trolů. "To jsou válečníci z řad trolů. Lovci a bojovníci. Stařešina chce s tebou princezno spojenectví a přesvědčil i trolího krále. Nebezpečí je všude okolo nás a když si budeme pomáhat, tak to bude lepší pro nás oba."

Nový domov

Valichova slova mě zarazí, napřímím se v zádech a podívám se na něj. Zabít ho?! V první řadě on ho sem přivedl a věděl, že s útokem teď nesouhlasím. A ano nenapadlo mě, že Ilus může něco prozradit. Věřila bych mu, že nic neřekne, ale určitě by to řekl své ženě a ta zase své nejlepší přítelkyni a ta další a nakonec by věděli všichni, že tu jsme. To jsem chápala. Jenže v tom případě Valich věděl, že nebudeme moci Iluse pustit domů, tak proč ho sem vodil, když určitě ví, že s popravou toho muže rozhodně nebudu souhlasit?
Stisknu naštvaně rty do tenké linky. Takže takhle se snaží dosáhnout svého a hned na nemrtvé zaútočit aby pomstil své muže?
„O tomhle si ještě promluvíme Valichu.“ Řeknu mu tiše. Možná nejsem nejzkušenější vládkyně, ale poznám, když se se mnou snaží manipulovat.
Otočím se na Iluse. „Ilusi. Je mi líto, ale nemůžeme tě pustit domů. I když by jsi nám přísahal, že o nás nikomu neřekneš, ani své ženě... nemůžeme mít jistotu, že to dodržíš.“ Řeknu lítostivě.
„Ale neklesej na mysli. Budeš od své rodiny oddělen jen velmi krátce. Jsme totiž teď nuceni zaútočit co nejdříve.“ Podívám se na Valicha. „Zítra?“ zeptám se ho jestli je to možné, ale uštědřila jsem mu tvrdý pohled, protože jsem se na něj zlobila.
I když později mou zlost docela zmírnilo to, že sehnal dobrovolníky.

Potřásli jsme si se stařešinou a něco zamručel. Příchod deseti trolů s kyji mě donutilo ucouvnout. Pořád poněkud vyvolávali strach, ale měla bych se to naučit přijímat. Teď jsou spojenci.
Dagon a Paul dostali ještě nějaký prášek od stařešiny a odešel.
Dagon promluvil na troly a ti se zařadili za nás.
Pak začnou vysvětlovat. Proč jsou stromy pro troly tak důležité. Tak proto. Proto nechtěli ať do nich chodíme a už vůbec ať kácíme stromy. Nejspíš jsme jim vůbec dost narušili jejich území jen tím, že jsme procházeli.
Taky mi vysvětlí ty houby, ne že by byli přirozené, ale trolové je využívají jako strážce, ale jinak samy o sobě nechodí.
Také mi řeknou, že stařešina chce se mnou spojenectví a přesvědčil i trolího krále. Usměji se. „Jsem opravdu ráda, že jsem se tenkrát rozhodla, že na troly nezaútočíme. Je skvělé mít spojence na tomhle nebezpečném místě.“ Podívám se na ty dva. „A teď navíc můžete s troly mluvit i jejich jazykem. Konečně budeme schopni i řádně komunikovat. Později bych byla ráda, kdyby jste mě ho naučili. Vyrazíme zpátky?“

Nový svět - V15-První bitva

Když první rána rybočlověka udeří do mého štítu zabrní my ruka jako kdybych dostal ránu kladivem. „Zaplať božstva, že jsem si jej nechal donést tomuhle bych nechtěl čelit jen s kopím.“
Pak se mihne šíp a rybočlověk se kácí k zemi. „Výborně už to je víc než jsem od lučištníků čekal.“

Změním si úchop abych se vypořádal s dalším nepřítelem, Vultur mě předstihne. Nesnažím se mu rovnat vždy byl v boji lepší než já. Navíc funkce vrchního velitele není jen o tom, aby vedl své muže přímo do zteče, ale aby se postaral, že jeho muži zvítězí.

Což díky mému vazalovi nedá moc práce, jeho útok rozvrátil jejich řady a mí muži do nepřítele udeří jako ocelová pěst. Jeden po druhém v rychlém sledu padají padají rybolidé obklíčeni mými muži. Já to s chmurným uspokojením sleduji.

Bita je u konce když ke mně přistoupí Quin s lukem a svou otázkou.
„Ano Quine buď tak laskav a pošli mu vzkaz, že nejsme spokojeni s jeho formou vyjednávání. Jen si trochu vyjdi ať ti žádný z našich muž nezavazí.“
S tím se otočím a své muže a křiknu na něj.
„Jsem na vás hrdý dnes jsme vyhráli. Skvělá práce.“
S tím si posunkem zavolám Vultura, zatímco sleduji jak dopadne Quinův výstřel.
„Zkontrolujte, jestli jsou ti rybolidé mrtví, usekejte jim hlavy, prohledejte jestli u sebe něco nebudou mít. Jejich mršiny odtáhněte pryč od našeho ležení tak půl kilometru spíše víc ať se nám mrchožrouti nenahrnou do tábora a zakopejte je včetně hlav. Veškeré jejich věci my doneste.
Pak rozestavte hlídky tak aby pokrývali moře, protože tohle byl zkušební nájezd, podle toho jak se naši ctění hosti chovaly.
Quine! Jakmile budeš moci začni cvičit muže s luky, ale vyber jich víc. Potřebujeme jich alespoň tucet.“
Pak dojdu do ležení a zavolám si Zikmunda,Zachariáše, Marka, Anežku a Evu. Napřed pohlédnu na Evu. „Připrav prosím ten stan z plachty a poraz stožár.“
Pak pohlédnu na zbylé. „Rozebereme loď na stavební dřevo a pokud to bude jen trochu možné přesuneme se dál od břehu, hned zítra. Pokud se budou chtít naši rybí přátelé vrátit pro odvetu, chci aby si pro nás museli dojít na pevnou zemi. Takže rovnou to skládejte tak ať se může dřevo dobře přemístit. Vemte si na to šedesát lidí.
To mě přivádí k vám dvěma.“ Pohlédnu na Marka s Anežkou.
„Marku ty si vezmeš třicítku nevolníků a porazíš několik stromů, chci abys je opracoval se Zachariášem a vyrobil jednoduché vozíky, nechci nějaké obrovské vozy, bude my stačit něco typu dvoukolák, abychom nemuseli věci tahat v rukách. Anežko chtěl bych abys z kůry a lýka, co nezpracuje Marek upletla košíky a lana vem si na to patnáct našich lidí.“
Následně si vyslechnu hlášení a při líčení Larayne my spadne kámen ze srce. Přesto něco na kameni je něco o mě nutí k opatrnosti. Kámen si nechám v váčku. „Děkuji vám, za dobrou práci, kámen si zatím nechám u sebe. Půjčím si váček. Děkuji.“
Pak se otočím a křiknu. „Sire Melekdikte mám pro vás úkol!“
Počkám až se jmenovaný dostaví, což bude počítám brzy. Zatím se mírně ukloním Larayne. „ Mohla byste být prosím tak laskava a zavedla sira Melekdikta nazpět k vaší skupince?“
Když se přiřítí rytíř otočím se na něj. „ Lady Larayne vás zavede ke své skupině. Byla něčím napadena, sir Sebastian to sice zabil a teď to vezou do tábora, ale chci abyste se k nim přidal, pro případ, že by jich bylo víc. Možná nejsou v oblasti sami tady sir Jonatan našel stopy vedoucí na sever, ale kde je jedna skupina může být další. Byl byste tak laskav a postaral se o to?“
Pak se otočím Jonatána tentokrát se zamyšleným výrazem. „Odvedl jsi dobrou práci. Děkuji ti.
Kolik těch jezdců co táhli na sever bylo? Jinak ne nešálil tě zrak co se týče rybolidí.“
Mávnu směrem k místu boje. „Už nás poctila návštěvou jejich lupičská skupina. Nechali tu osm mrtvých my jsme bez ztrát, ale očividně se jim tu nelíbíme.
Co se týče nalezených zvířat v jak velkých smečkách a stádech se pohybovali? V pravdě mě moc netěší o těch predátorech. Až se budeme stěhovat bude naše karavana snadno napadnutelná ze stran.
No nic zatím se postarej o svého koně a odpočiň si, až se vrátí Hacon a druhá výzvědná výprava budete si možná hrát na chytače divokého skotu.“
S tím zajdu za sirem Vuturem. „Část našich zvědů se vrátila, ještě čekám na Hacona, ale asi se budeme stěhovat. Také budeme muset zkrotit nějaké nazvěme to divoké kozi a koně. Promluvte si Jonatanem a pak my přijďte říci kolik byste potřeboval lidí na odchyt.“
Pak si vezmu jeden z oštěpů(nebo nějakou jejich zbroj jestli měli) a zajdu za Karlem. „Chtěl bych tvůj odhad jak efektivní budou ty oštěpy oproti našim kopím nebo oštěpům. Z čeho je vyroben jak odolný je, cokoliv co o něm zjistíš bude přínosem.“
S tím vyčkávám co se pokazí nyní.

Nový domov - 28M

Ilus na tebe kouká čímdál vyděšeněji. "Cože? Já-já nemohu domů za rodinou? Cože?" Pohled mu, ale následně padně na Valicha v plné zbroji i na tebe a na tvůj kord u pasu. A Ilus schlíple přikývne. Není to žádný bojovník, stejně jako většina tvých nevolníků. Jiný člověk by možná křičel odporem a chtěl by se hádat, jenže Ilus ví, že zde platí pouze zákon silnějšího. A ví, že VY jste silnější než ON.
Pro něj se nic nezměnilo. Jedno jestli slouží vám, nebo nekromantovi, že?

Valich přikývne s úsměvem. "Jsem rád princezno, že jste změnila názor a budeme moci pomstít naše mrtvé. Půjdu všechny nachystat. Jsem si jist, že svůj úkol splníme k vaší plné spokojenosti."


Dagon přikývne. "Ano, naučili jsme se nějak jejich jazyk. A myslím, že se můžeme pokusit jej naučit i tebe princezno. Jen, no, nejsem zrovna moc chytrý a tak nevím jestli tě dokážeme něco naučit. Ale zkusit to můžeme že?"
Paul ukáže na prášek ve váčku. "To je magická esence z Trolího lesa s houbími zrníčky. Díky němu můžeme vyčarovat nějaké strážné houby i u nás. Myslím, že takových deset bychom zvládli. Když by se k houbám přiblížil někdo cizí, tak nás to varuje a na cizího útočníka vypustí oblak jedovatých spór. Dosah tak deset metrů. Nejvíce efektivní by asi bylo, kdyby byli ty houby hned u sebe. Nebude jich mnoho a když by byli okolo celého tábora, tak mezi nimi budou velké mezery a budou tak asi k ničemu?"
Paul tak navrhuje, aby se vybudovala menší obranná "zeď" z hub (deset hub po deseti metrech okolo sebe = dvěstě metrů) a jen by byl rád, kdyby jsi mu řekla, na které straně tábora je mají umístit.
Dagon přikývne. "Pokud souhlasíš princezno, tak bychom dnes tyto houby rozmístili. Škoda jen, že proti nemrtvým asi nebudou fungovat. Nemrtvý jsou proti jedu imunní že?
A zítra bychom mohli jít už s Paulem do lesa pro proutky, byliny a tak. A viděl jsem tam i několik spadlých stromů, ty bychom mohli rovněž donést."

Vrátíte se do vašeho tábora.
Kde se naštěstí nic za dobu vaší nepřítomnosti nestalo. Všichni pilně pracují. Vidíš nevolníky jak kmitají, Olifa jak dokončuje stavbu skladu, Jalika jak dokončuje tvorbu prvního, další jak se vrací z polí, lovu, z těžby kamení, strážní jak pod Valichovým velením cvičí na zítřejší boj a tak.
Už se navíc ztmívá, ikdyž Dagon s Paulem tě ujistí, že mohou pracovat i potmě.

Alen se s nevolníky a strážnými vrací z těžby kamení a není snad jediného z tohoto průvodu kdo by netáhl pořádný náklad natěženého kamení. Je ti, ale zřejmé, že na stavby jej bude potřeba o strašlivě moc více.
Alen se k tobě, ale hned vydá s nadšením. "Princezno, něco jsme našli! Těžili jsme dnes opět kámen a když jsme jeden kus vykopli, tak jsme odkryli žílu nějaké podivné rudy. Ta ruda má zvláštní fialovou barvu, lehce světélkuje a doslova tep mocí. Myslím, že v té rudě je skrytá magie či něco takového. Nejraději bych ji začal také těžit, ale chápu, že nyní máme jiné priority než výzkum.
Každopádně princezno, mohl by vedení těžby převzít někdo jiný? Rád bych od zítřka vyrazil na průzkum hor, jak jsme spolu mluvili. Tak na týden?"

Olif ti následně přijde oznámit, že první budova je hotová. Sklad jídla.
Je vyhotovený na úpatí kopečku budoucí osady na severní straně. Z většiny je zapuštěný v zemi a v kopci, vyložený kamenem a dvě kamenné stěny se střechou. Díky tomu je v něm značně chladno a je tak doopravdy skvělým místem pro skladování zásob, obzvláště jídla. Jídlo je, ale přeci jen nutné nějak opracovat, například čerstvé maso by v se v něm stejně zkazilo a tak.
Je to, ale o tisíc procent lepší než to co máte nyní. A tví poddaní se chodí s radostí dívat na Olifovu práci.
Rovněž Jalik ti ukáže první povoz. Je dosti primitivní, ale velice bytelný a plně funkční. Kola sice nejsou úplně přesně kulatá, ale fungují. Není to sice závodní vůz a je spíše na pomalejší jízdu, ale je doopravdy velice odolný a jen tak jej něco nezničí. I v případě nepřátelského útoku by mohl posloužit jako dobrý obranný prvek.

Lidé jsou spokojení z věcí jež se začínají rýsovat. Jenže se stejným strachem hledí k obloze. Přichází druhá noc ve vašem novém domově. Stále nemáte střechu nad hlavou. A minulá noc vám ukázala, že bezpečno tu stále není.
Valich s Jalikem se, ale domluvili a po tábořišti je rozmístěno několik hromádek dřeva. Malá ohniště, která lze v případě potřeby zapálit. Každý z vás si pamatuje útok z minulé noci, kdy jste skoro nic neviděli, protože jste byli potmě a z nebes se snášela smrt.
Snad to bude dnes lepší.

Rovněž i ty cítíš jak i útroby začíná svírat strach z blížící se noci. Když v tu chvíli za tebou přijde Alyril. "Princezno, ta zrůda, pardon Mirek, se probudil. A chce s tebou mluvit. Myslíš, že je to bezpečné? Nebylo by lepší, kdyby šel svou cestou? Než čekat kdy někomu ukousne hlavu?"

Nový domov

Ilus vypadal vyděšeně, ale pak si nás prohlédl a schlípl. Bylo mi ho líto.
„Omlouvám se za to. Slibuji, že brzy budeš zase s rodinou.“ Mohu jen říci. Valich byl nadšený, že jsem si to rozmyslela. Nechtěla jsem aby si myslel, že nechci naše lidi pomstít, ale taky jsem nechtěla být ukvapená. Útok na tu vesnici mělo nejen výhody, ale i spoustu nevýhod.
Získáme další lidi, ale i o nějaké přijdeme. A ten nemrtvý vládce se o nás díky tomu brzy dozví. Na druhou stranu nemít v blízkosti nemrtvé bude trochu úleva.
Vzdychla jsem.

Dagon přikývl, že mě může zkusit jejich jazyk naučit, ale řekl, že není moc chytrý.
„Oh neboj se. S tím si poradíme.“ Ujistím ho.
Pak mi předvede váčky a řekl mi, že to jsou semínka strážných hub, které jsme mohli vysázet aby nás chránili. Tvrdil, že takových deset bychom zvládli vypěstovat a navrhl udělat s nich obrannou stěnu.
„To máte pravdu. Probereme to s Valichem, který má z nás asi nejvíce strategické myšlení, ale myslím, že to je dobrý nápad.“ Přikývnu. „Ale jak to bude fungovat? Jak rozpoznají kdo je nepřítel a kdo není?“ zajímalo mě.
Vrátili jsme se do tábora, kde nikdo nezahálel a naštěstí se mezitím nic nestalo.

Dnes bylo dokončeno hodně věcí. Vůz, který urychlí a usnadní práci. Pochválila jsem jejich práci, tohle nám hodně pomůže.
Alen se vrátil a povídal mi nadšeně o podivné žíle s rudou, která dle všeho tepala energií. To znělo zajímavě, ale taky říkal, že výzkum musí počkat a že se chce vydat na průzkum do hor na týden.
Trochu jsem se zarazila, měla jsem o něj obavy. „A zvládneš to? Kdo ví co tam všechno žije?“ byla jsem znepokojena, ale pokud mě ujistí, že bude opatrný tak neochotně svolím. Bohužel to bylo potřeba a musím jen doufat, že osamělý člověk se snadněji ukryje a nedostane se do problémů.

Olif mi pak přijde oznámit, že sklad jídla je hotov. Lidé se scházeli aby jeho dílo obdivovali. Bylo to dobré. Usmála jsem se a pochvalně Olifa poplácala po rameni. „Dobrá práce. Konečně se někam dostáváme.“ Jsem spokojená. „Teď bude potřeba postavit dům. Větší aby se tam vešlo co nejvíce lidí, aby se už mohli někde ukrývat lidi na noc. Je ale potřeba aby měl krb, aby se dala místnost vyhřát.“ Dala jsem mu další úkol. „Přála bych si, abych vám mohla dopřát odpočinek, který si zasloužíte. Bohužel to zatím nejde.“
Začínala se blížit noc a lidé hleděli s obavami k nebi a nebyli samy. Také jsem se cítila znepokojeně.
Dala jsem rozkaz, aby lidé ulehali v blízkosti trolů. Nakonec na ně ty bestie neútočili. Třeba si netroufnou ani do jejich blízkosti.
Valich s Jalikem rozmístili po táboře hromádky dřeva, z první noci jsme se všichni ponaučili.

Nechala jsem ať naší nový dva šamani si jdou ještě první promluvit s Valichem o rozmístění hub. Já s vedením války neměla zkušenosti a on ano. Řekla bych, že bude lépe vědět jak nejlépe strategicky houby rozmístit.
Přišla ke mě Alyril, která řekla, že Mirek se mnou chce mluvit a dělala si starosti. Podívám se na ní.
„Sice se změnil, ale pořád je to jeden z naších lidí. Nehodlám ho opustit jen proto, že je teď jiný. Pokud však bude trvat na tom, že odejde. Tak ho nechám.“ Odpovím ji. „Bude to v pořádku.“ Ujistím ji a jdu za Mirkem.
„Mirku? Jak se cítíš? Je ti lépe?“ zeptám se, když za ním přijdu. Nebylo těžké ho najít.

Nový svět - V15

Quin přikývne. Postoupí několik kroků kupředu, natáhne luk a vystřelí. Zdá se, že se ani neobtěžoval s mířením. Šíp zasviští vzduchem a zasáhne Tritona přímo do hlavy! Čistý zásah!
Triton s sebou okamžitě škubne a svalí se do mořských vln do nichž se hned začne potápět.

Quin rychle odloží luk, šípy a začne se rychle svlékat. Jenže zdejší moře je nemilosrdné. A než Quin vůbec stihne vlézt do vody, aby doplaval pro Tritonovu mrtvolu, tak vidíte jak se kolem Tritona snesla hejna dravých ryb a voda se barví krví jak jeho mrtvé tělo trhají na kusy.
Quinovi je jasné, že pokoušet se doplavat nyní pro tělo Tritona je sebevražda a začne se nespokojeně oblékat.
// ehm, nejsem takový hajzl, abych udělal, že jeden z tvých cvičitelů namísto Tritona zasáhne někoho z vašich jen proto, že si nepostoupil dopředu, i bez takových hloupostí to máte těžké :D //

Vultur začne dle tvého rozkazu přemisťovat hlídky a osobně prohlédne i každého rybáka, aby ti potvrdil, že všech osm je mrtvých.
Hlídky nejsou nyní po skupinkách, ale spíše v řadě jednotlivců, aby strážili větší oblast. A snad stihnou přivolat pomoc dostatečně včas, aby se k místu napadení seběhli i ostatní.


Quin souhlasně přikývne a vydá se hledat další muže do lučištnického oddílu.

Eva přikývne a pustí se do šití.
Marek, Eva a třicet nevolníků se vydá k lesu, kde hned na jeho okraji začnou stromy kácet.
Ostatní začnou rozebírat loď a přesouvat i vaše zásoby dále od břehu. Je, ale zřejmé, že rozebrat loď chvíli potrvá.

Jonatan si prohlédl mrtvoly rybáků při zakopávání a přikývne. "Jezdců bylo mezi deseti a třiceti. Přesněji nedokáži říci. A ti rybolidé, nevím nevím. Tito mi připomínají ryby, ale ty co jsem viděl já, to byli opravdu nějací kříženci lidí a ryb. Tento ostrov je divný.
Zvířata se pohybují v různých stádech. Některá jsou obrovská, tisícihlavá, jiná menší, třeba jen o pár kusech.
A ty predátory bychom mohli vyhubit? Prostě udělat veliký lov se všemi jezdci a zlikvidovat je."

Larayne odvede Meledikta a brzy se vrací celá jejich skupina. Bez zranění a dalších zážitků.
Vezou s sebou, ale několik kusů masa a velikou kůží černé barvy, která lehounce světélkuje nafialovělým světlem. Daná potvora musela být veliká alespoň jako vlk.

Vultur si promluví s Jonatanem a vátí se za tebou. "Nejde ani tak o lidi, ale hlavně o koně. Na chytání potřebujeme koně, jinak nám ty potvůrky prostě utečou. Takže myslím, že já, Jonatan a pět nevolníků bude dostačujících. Pro začátek. Až budeme mít dost koní, tak všechno půjde lépe a rychleji."

Hodiny uběhli tvrdou prací a blíží se už večer. A Hacon stále nikde.
Teprve až po západu slunce přijde lovec do vašeho tábora. Je strašlivě otrhaný a celý zakrvácený. Naštěstí, krev není jeho. "Pane, prozkoumal jsem nejbližší část lesa. A je to divné.
Na některých stromech jsou podivné svítící značky, nějaký symbol, ale když jsem se k němu blíže přiblížil, abych si jej prohlédl, tak symbol ze stromu zmizel.
Chtěl jsem se vrátit už před pár hodinami, ale všiml jsem si léčky. Cestu zpět mi odřízlo stádo jelenů! Jelenů!
Zaútočili na mě, bylo jich zprvu pět. Později se přidali další tři. Pokoušel jsem se uniknout, ale jelen je rychlejší než člověk. A neměl jsem ani moc času bojovat. Zranil či zabilbych jednoho a další by mě dostali. Musel jsem tak prchat a pokoušet se je odehnat. Přišlo mi, že se mě pokoušeli zabít a to naprosto koordinovaně!
Nechtěl jsem prchat do nitra lesa, kdovíco by mě tam čekalo. Nakonec se mi jich podařilo několik zranit či zahnat, ale dva se dostali až moc blízko. Jednoho jsem zabil kopím, ale druhý mě napadl z boku. Jen taktak jsem se vyhnul jeho útočícím parohům a bodl jej nožem do krku. Vykrvácel se zmetek skoro celý na mě.
Nechápu pane co to má znamenat. Ten les, je nebezpečný. Viděl jsem i stopy mnoha zvířat, medvědů, jelenů, ale i nějaké co vypadali téměř jako lidské. Jen měli šest prstů namísto pěti."

Větší část lodě je rozebraná a vy se nyní krčíte všichni namačkaní pod velikým stanem z plachet a kůlů ze stožáru.
A Hacon nepřináší příliš pozitivní zprávu.
A přichází noc.

Nový svět V15

Při pohledu na to jak se šíp zabodne do strůjce bitky se usměji. Úsměv my zmizí, když se začne Quin svlékat, už se nadechuji ať to nechá plavat, když si také všimnu těch ryb.
"Dobře asi bych měl vyhlásit veřejně zákaz koupání v moři."

Otočím se pryč. Když se vrátí jízdní skupina zajdu za ní.
" Předně dobrá práce. Jen bych chtěl nějaké podrobnosti . Našli jste u té vody nějaké místo kde by se dala založit osada? Musí být blízko vody, ale musí být mimo záplavovou oblast, také by měl mít nějaké solidní okolí, abychom ho mohli bránit. Jak ta bytost vypadala a jak se chovala, respektive jak bojovala? Odkud vypadl ten kámen? Co se kůže týče zajděte za Eliškou ať jí vyčistí a pak si jí můžete nechat, nějak se dohodněte kdo si jí nechá, klidně si střihněte to nechám na vás. To maso z ní zatím dejte stranou, nedávejte ho ke zbytku našich zásob. Možná pro něj najdeme brzy využití. Co rostliny našli jste zatím nějaké co vám přišli známe nebo bychom je mohli nějak využít? Ještě jednou vám děkuji za vaši práci. Teď se postarejte o koně a můžete si odpočinout."

Ohledně odpovědi Vultura pokývám hlavou. "Zatím si začni vybírat lidi co se na tu práci hodí. Počítej s tím že ti půjčím ještě svého koně, ve tři jsou víc než jedna. Uvidíme jak tobude vypadat zítra ráno, možná s tebou pošlu ještě sira Sebastiana. Co si myslíš o těch kočičkách šli by ochočit?"
Trochu brzdím Jonatanův rozlet. "Možná že ano, ale rozhodně to neuděláme formou honu. Na to jsou ty příšerky moc nebezpečné, spíše jim připravíme hromadu masa a pak až přijdou je zlikvidujeme. Honit se s nimi v jejich prostředí je nebezpečná hloupost, ikdybychom mohli postrádat tolik mužů.
Sice jsem pro jejich likvidaci, ale chci to udělat s co nejmenším rizikem pro naše lidi."

Jak se blíží večer trochu se strachuji o Hacona, ale nechám zatím připravit kolem našeho ležení několik ohnišť, tak aby byl náš majetek uvnitř kruhu ohnišť. "Sice je to riziko, co se týče útoku lidských protivníků, ale šelmy a zvěř mi v tento moment dělají větší starosti."
Když se konečně objeví Hacon, vyběhnu mu vstříc, ale když zjistím, že to není jeho krev uklidním se a pronesu.
"Ty tedy vypadáš. Kdo tě tak zřídil?"
Pozorně si vyslechnu jeho vyprávění a trošku se zachmuřím. "Kdyby to říkal někdo jiný než Hacon, tak budu pochybovat o jeho zdravém rozumu, ale já ho znám roky a ikdyž má své chyby rozhodně není pohádkář ani panikář. Hmm to je pěkné, tento ostrov zřejmě nedává nic zadarmo. No nic tak budeme muset použít sílu."
Pak pohlédnu na Hacona. "Díky skvělá práce, nech si vyprat a opravit šaty."

S nadcházejícím večerem procházím náš stan a pak se pohlédnu na své lidi.
"Chci aby, ženy a děti spaly uprostřed. Prosím páni Vora, rodina Moritis, Quin, Zikmund, Blanka, Fler, Zachariaš, Marek, Bron a Yorke sejdeme se na poradu.“
Obejdu všechny jmenované a ukážu jim na plac trošku stranou ostatních, ale pořád v kruhu hlídek.

Počkám až se jmenovaní sejdou a pak pokračuji.
"Takže abych shrnul náš první den, podařilo se nám přistát na ostrově, ale loď je neschopná plavby. Ve vodě jsou nějaké ryby co vedle kterých vypadá žralok, jak mírna lidumilná ryba a nějaký druh mořského národa co nás poctil svou návštěvou. Proty z vás co zde nebyly. Jejich vůdce přišel a posunky oznámil, že mu patří celé pobřeží, moře i my. Vyjma mě já jsem měl jít pryč. Když jsem gestem naznačil že k vám patřím, poslal okamžitě do útoku své podřízené. Z toho vyplývá, alespoň podle mě že ve skutečnosti se jednalo o testovací útok, když jsme si ho všimly chtěl si prosadit svou a odmítl jednat. Díky tady Vulturovi, Quinovi a Malediktovi jsme to zvládli, ale podle mého ho a jeho skupinu bude někdo časem hledat.
Jonatán donesl zprávy o městu na východ od tohoto místa, jedná se asi o 300 obyvatel, očividně mají obranu a ikdyby neměli nechci si s tak velkou skupinou zbytečně hrát a nebo na sebe upozorňovat.
Také našel stopy asi třiceti členné skupiny jezdců co táhli na sever. Také našel nějaké typy zvěře kterou budeme moci využít, například zdejší obdobu koz nebo koní. Ale také zdejší obdobu šelem, se kterými se budeme muset, alespoň lokálně vypořádat, protože půjdeme velmi pravděpodobně přez jejich území a nemáme dost vojáků ani koní, abychom ochránili karavanu. Naše druhá průzkumná výprava našla na severovýchod od nás zdroj pitné vody, také další formu dravce a tento kámen."
Rozbalím váček a ukáži ho. "Nevím co to je, ale zatím z toho nemám dobrý pocit, protože to vypadlo z toho dravce, možná to ně něj mělo vliv, protože jen málo zvířat zaútočí na skupinu větších než jsou ony sami.
Jako další Hacon našel les, který je pokrytý mizejícími značkami, nechci spekulovat ale možná se jedná o nějaké značení území. Také spoustu stop zvěře a nějaké humanoidní stopy, ale hlavně na něj zaútočila nějaká extrémně agresivní forma jelenů. Nesmějte se i jelen dokáže svými kopyty a parožím zabít dospělého člověka, pokud si ten nedá pozor.
Začali jsme rozebírat loď a chystat se na přesun. Původně jsem si chtěl dát na čas, ale vzhledem k našim rybím sousedům a těm dravcům bych chtěl mít nějakou menší opevněnou osadu spíše dříve než později. Což nás vede k stěhování, tady není pitná voda, takže zde stejně nemůžeme dlouhodobě zůstat. Plán je přesunout se kompletně k pitné vodě a vybudovat si tam osadu.

Zítra budeme pokračovat v rozebírání lodi a stavbě vozíků. Teď bych chtěl slyšet názory pánů lovců a vaše Brone a Vulture jak moc nám podle vás ti dravci vadí při práci? Myslíte si, že je pravděpodobné, že by nás nebo naše stáda napadli?
Také bych byl proto abychom se pokusili zítra ulovit pár koní, abychom měli víc tažné síly. Stejně Quin bude pokračovat ve výcviku našich budoucích střelců, jednak je budeme moci využít pro obranu, ale pak i pro lov. Možná by mu mohl pomoci Zachariaš.
Chtěl bych odhad, jak dlouho nám zabere rozebrání lodi a přestěhování všech našich věcí a lidí ke zdroji pitné vody. Sice máme nějakou, ale čím dřív budeme mít další tím lépe.

Dnešní večer bude trošku krušný, ale rozebereme si hlídky aby vždy jeden rytíř nebo velitel byl vzhůru. Maledikt bude mít první, Quin druhou, Sebastian třetí a tu nad ránem si vezmu já.

Takže bych chtěl vaše připomínky a návrhy.
Odmlčím se a čekám co řeknou.

Nový domov

Dagon se jen pousměje. "O to se postaráme, nemusíš mít obavy. Stačí, když se každého dotkneme magií a tím jej označíme. A houby jej už poznají."

Alen si povzdechne. "Musím se přiznat, že mám sám obavy. Jenže musím to udělat. Hory jsou pro nás naprosto prvořadé a musíme vědět co v nich je. Budu se, ale snažit ze všech sil, abych přežil. A zjistil co nejvíce informací. Kvůli vám. A své ženě."

Olif přikývne. "Dobře princezno. Jen takový dům, no to nám zabere hodně dlouho. Obávám se, že skoro celý měsíc. Ale pokusíme se pracovat co nejrychleji."

Valich rozhodne, že houby se mají rozmístit na západní straně. Ve směru kde jsou ty osady barbarů.
Přece jen, proti nemrtvým jsou k ničemu, jed nemrtvým nic neudělá. Zato je možné, že by na vás někdy v budoucnu mohli zaútočit i ti barbaři a na ně už by jed určitě platil, že?
Pokud souhlasíš, tak je tam tvoji šamani vystaví.

Alyril nevypadá příliš přesvědčeně a je zřejmé, že asi nebude jediná kdo se ve vašem táboře bojí Mirka.
Vydáš se za půldrakem a uvidíš jej stát na místě kde spal.
Půldrak si povzdechne. "Ano, je mi lépe. Děkuji za optání, princezno. Drak a nevolník. Dva se stali jedním. Drak už neexistuje. Nevolník už neexistuje. Jsem jen já."
Půldrak pozvedne lehce pravici, která začne svítit jakýmsi stříbrným světlem a tobě se zježí snad všechny chloupky na těle. Cítíš tu strašlivou moc! Tak tohle je magie?
Půldrak, ale vzápětí kouzlo zruší a pohlédne svýma očima na tebe. "Drak byl mocný, vychytralý, silný, měl rozsáhlé vědomosti, ovládal ledovou a temnou magii, jeho jazykem byla Drakomluva, která dokázala slabé připravit o rozum a donutit je plnit drakova přání. Drak byl mocný. Celý svět se jej bál a on byl jedním z těch, kteří uvěznili Krále Moře.
Nevolník. Tak slabý. Tak hloupý. A přesto i nevolník měl něco vyjímečného co mi dal. Oddanost."
Půldrak před tebou poklekne. "Princezno, přísáhám ti svoji věrnost. Budu chránit tebe i všechny tvé poddané a plnit tvé rozkazy. Tak přísahám!
Přijímáš moji přísahu věrnosti? Pokud ano, tak mám na tebe žádost. Už nejsem drak, už nejsem nevolník. A proto nemám ani jméno. Dáš mi prosím jméno?"

Nový domov

Olif mi řekl, že stavba takové budovy potrvá dlouho, přinejmenším měsíc a já se zděsila. Nemohla jsem lidi nechat tak dlouho bez střechy nad hlavou, co kdyby začalo pršet? Lidé by se neměli kde schovat a nachladili se a nebo něco horšího.
Zamyslím se. „To není dobré. Není tu nějaká možnost, jak lidem zajistit střechu nad hlavou a netrvalo to tak dlouho?“ zeptám se.
„Co třeba něco jako rotunda? Sloupy a střecha? Aby se lidé aspoň měli kde schovat před deštěm a spát tak v suchu? Jak dlouho by to trvalo?“ zajímá mě.

Valich rozhodl kam umístit houby na západní stranu, vzhledem k tomu, že jsem neměla lepší nápad, tak jsem s tím souhlasila. Byla pravda, že proti nemrtvím by to neúčinkovalo.
Alyril asi nebyla jediná kdo se teď Mirka bál, samozřejmě jsem to chápala. Netušili jsme co udělá nebo dokáže a jeho bizardní zjev tomu taky nedával. Jenže pořád to byl můj člověk a to, že jsme ho nedokázali ochránit byla moje chyba. Takže jsem ho nemohla jen tak zapudit.
Vyrazila jsem za ním. Mirek byl pořád na místě kde spal. Povzdychl si a poděkoval mi za optání. Mluvil teď trochu zvláštně. Jeho slova mě trochu znepokojila. Drak už není, ale ani Mirek?
Když zvedl ruku a předvedl mi tu věc... kouzlo, naskočila mi husí kůže, ale donutila jsem se neustoupit. Byla jsem ráda, když toho nechal.
Začal mi říkat co drak uměl, ledová magie a temná magie, vědomosti, síla, Drakomluva, možnost připravit slabé o rozum a zotročit je. Znovu mi naskočila husí kůže. Nedivila jsem se, že se ho svět bál. Zajímalo by mě, ale... co se stalo? Zemřel? Ale proč ten krystal tohle způsobil? To v něm byla uzavřena jeho mysl? Nebo tak něco?
„Král moře?“ divila jsem se. Co byl asi zač? A proč ho uvěznili? Tolik otázek.
Jak mluvil o sobě, nebo spíš o Mirkovi, začínala jsem mít docela obavy, že nakonec prohlásí něco na způsob, jako že nás ovládne nebo tak něco. Místo toho, ale řekl, že i když od Mirka toho moc nezískal, tak získal hlavně Oddanost. A to mě.
Takže poklekl a přísahal mi svou věrnost. Velmi, velmi se mi ulevilo.
„Oh.... děkuji.“ Chtěl abych ho pojmenovala?
„Ano. Děkuji. Ráda přijímám.“ Pousměji se. Ufff... vím, že lidé se ho bojí. Ale taky jsem věděla, že nám jeho nová síla a vědomosti mohou hodně pomoci.
„Jméno? Hmm....“ Přemýšlela jsem. Pojmenovat dospělého člověka a navíc polovičního draka nebylo zrovna snadné. Ale jeden nápad bych měla. „No... sice Mirek už není ani ten drak... jak se jmenoval? Hyrperion? Ale vznikl jsi z nich obou. Takže co třeba Mirperion?“ navrhnu mu jméno. „Co říkáš?“
Měla jsem spoustu otázek, dokázala bych se naučit Drakomluvu? Ví toho hodně o tomto ostrově? Dokázal by mě naučit magii?

Nový svět V15

Od skupiny průzkumníků se dozvíš, že našli nejen neznámé byliny, ale na břehu řeky i nějaké neznámé druhy rud. A rovněž neznámé druhy keříků a stromů, některé i s neznámými plody, mnohdy podivných barev a tvarů.
Bohužel, zatím nemohou říci nic. Odebrali vzorky a nyní budou zkoumat.
Sebastian pokýve směrem odkud přijeli. "Je tam poměrně plochá zem, takže uvidíme široko daleko. Je samozřejmě pane na vašem uvážení kde osadu postavíme, ale navrhujeme právě na oné rovině. Řeka nedaleko, stejně tak les. Čím severněji, tím les i řeka blíže, směrem k pobřeží se od sebe odbíhají.
A navíc, řeka je zřejmě bezpečná. Nejsou v ní ty dravé ryby, ale už normálněji vypadající ryby.
Ta potvůrka se chovala jako vlk, prostě se najednou vyřítila a chtěla zabíjet. Naštěstí jsem byl rychlejší."

Vultur přikývne. "Dobře, pustíme se do toho. A ochočení kočiček? Nevím pane, které teď přesně myslíte, ale jsem si jist, že ano. Každé zvíře lze ochočit."

Později večer svoláš velikou poradu. A začneš k nim hovořiti, přičemž tvý lidé tě bedlivě poslouchají.
O slovo se jako první přihlásí Marek. "Pane a co kdybychom to město co našel Jonatan kontaktovali s návrhem obchodu? Kdybychom s nimi vybudovali dobré vztahy, tak bychom třeba získali spojence, mohli bychom se dozvědět spoustu nových věcí a získali třeba i nějakou pomoc do začátku?"
Ostatní, zejména vojáci, se na tento návrh nedívají příliš důvěřivě a obávají se nebezpečí, kterému by jste se tak mohli vystavit. Civilisté, ale zase naivně věří, že by to nebyl špatný nápad. A je snad lepší vybudovat dobré vztahy než se omylem potkat při lovu a bojovat kvůli nějaké hlouposti?

Vultur se chopí slova jako další. "Osobně si myslím, dle popisu členů průzkumné výpravy, že zvíře, které zabil Sebastian bude značně ojedinělé v tamní oblasti, pokud ne jediné. Pokud by jich tam bylo více, tak jich bude určitě jen pár. Málo na to, aby nás mohli výrazněji ohrozit.
S dravci, které našel Jonatan je to horší. Ti jsou ve smečkách a bude jich tam určitě více. Pokud bychom táhli přes pláně na východ, tak se obávám, že by se na nás pokoušeli útočit. Ať už přímo na lidi, nebo jen na dobytek.
A musím tě pane upozornit, že ikdyž zítra nějaké koně chytíme, tak nám bude trvat než je ochočíme. Rozhodně tu hned zítra večer nebudeš mít k dispozici stádo ochočených koní.
Zatím ta zvířata neznám, ale pochybuju, že by to šlo až tak dobře."

A do třetice se chopí slova Zachariáš. "Pane, co se týče rozebrání lodi a přestěhování se, myslím že tři dny budou adekvátní. Pokud nebudeme mít koně na pomoc s přesunem věcí, tak čtyři přinejhorším pět dnů."
Žádné návrhy nyní nejsou. Samozřejmě, že řemeslníky svrbí ruce a už by chtěli tvořit. Jenže chápou, že tyto činnosti jsou přednější. Prvně vše přesunout na místo osady a pak ji i začít budovat. Teprve potom tě určitě zahlučí s žádostmi o suroviny a nevolníky.

Nový domov

Olif smutně pokrčí rameny. "No nevím princezno. Rotunda, to bych nyní princezno nedoporučoval. Taková stavba je poměrně chatrná. Mohli bychom ji mít za dva týdny hotovou, ale přijde nějaký útok, poboří snadno sloupy a nejen, že přijdeme o naší práci, ale ještě střecha zavalí nějaké naše lidi. Toho bych se prostě obával.
Však, chápu tvé obavy, ale zatím je teplo. A lidé jistě vydrží měsíc bez střechy, zvláště když budou vidět, že se na tom pracuje."
Jde vidět, že Olif toho má nyní nad hlavu. Jen co dokonil Sklad, tak už na něj tlačíš s dalšími stavbami a Olif začíná být pěkně vyčerpaný. Přece jen za jeden den natěžil kámen a za druhý den postavil Sklad. To jej stálo spoustu sil. Takovým tempem a pod takovým nátlakem by se také mohl brzy zhroutit. Přece jen je to ještě mladý kluk nezvyklý na takovou mentální námahu.

Půldrak přikývne. "Ano, Král Moře. Jeden z Bohů. Dal sílu pobřežním osadám, ale byl příliš ctižádostivý a byl sražen zpět do hlubin kam patří.
Mirperion. Dobře. Děkuji ti princezno za to, že jsi mi dala jméno.
Jsem si jist, že máš mnoho otázek. Mám znalosti draka. Ptej se a já se pokusím co nejvíce otázek zodpovědět. Jen tě musím varovt, že Hyperion je už několik století mrtvý. Takže neznám nic o momentální situaci, našich sousedech a tak.

Toto je veliký ostrov. Na severu ledové pustiny díky Ledové Královně jež tam žije a vede Dóm Ledu. Na jihu zase pouště.
Tento ostrov není stejný jako váš předešlý domov. Zde platí jiné zákony. Zákony magie. Zlato zde nemá cenu, nejhodnotnějším platidlem je magie. Drahokami a rudy plné magické moci, rostliny, dřeviny i maso plné magie. To jsou ty nejhodnotnější suroviny pro výměnný obchod. Existují zde rovněž artefakty, předměty mocné síly.
Magie je všude okolo nás. Díky tomu je zde i hodně bytostí, které ji umí ovládat. Někteří nejmocnější z nich se prohlásili za Bohy a sestavili Dómy. Dóm je uskupení mocných podřízených Bohů, kteří danému Bohu slouží, bojují a vedou jeho uctívače. Bohové samozřejmě svým podřízeným v Dómech dávají nejrůznější speciální schopnosti a celkově jsou členové Dómů označování jako bytosti velké síly a respektu.
A Bohové mezi sebou vedou války a intrikují proti sobě. Jen, aby jsi princezno věděla.
Král Moří byl a je Bůh, Král Dómu Moře. Naštval, ale příliš mnoho jiných Bohů, příliš mnoho silných bytostí a ti se proti němu spojili. I to se může stát, pokud má někdo příliš velké ambice. A příliš se mu daří je uskutečňovat.

Nevím co dalšího by jsi chtěla vědět? Ptej se a budu se snažit ti odpovědět na vše, pokud to budu vědět.
"

Noc proběhla v klidu. Stráže pilně hlídali, i Trollové-bojovníci se zapojily do hlídek. Naštěstí se nic nestalo, krásně jste se vyspali.
A probudili jste se do krásného nového rána.
Nadchází den.
A Valich se svými muži se připravují do bitvy.

Nový domov

Olif namítl, že rotunda by nebyla dobrý nápad, že by se mohla zhroutit a ještě zavalit naše lidi.
Jak mi to povídal, tak jsem si všimla, že je unavený. Poškrábu se na zátylku. „Rozumím. Dobře. Dám na tebe.“ Zavrtím hlavou. „Je mi líto, že ti toho tolik nakládám. Po zbytek dnešního dne a zítra odpočívej.“ Sice jsem chtěla, aby se věci hýbali, ale jestli se Olif zhroutí ničemu tím nepomůžeme.
„A ať si odpočinou i ti co těží kámen. Jeden den klidu je však to jediné co vám můžu dopřát.“ Sice se mohl natěžit kámen dopředu, ale řekla bych, že i ostatní si potřebují odpočinout.
„Navíc zítra budeme útočit na nemrtvou vesnici. Bude lepší, když všichni se budou držet blízko domova než se většina mužů vrátí.“ Samozřejmě tu musíme někoho nechat na ochranu, ale nebude jich moc. Většina půjde bojovat.

Pak jsem za Mirkem, nově jmenovaným Mirperionem. Zdálo se, že je s tím novým jménem spokojen.
Vysvětloval mi Krále Moře. Bohové. Naježili se mi z toho chloupky na krku. Živí, kráčející bohové? Polknu. Kam jsme to pro všechno na světě přišli? Tenhle ostrov je plný šílenství a chaosu! Bude vážně hodně těžké se tu prosadit.
Upozornil mě na to, že Hyperion je dlouho mrtvý a za tu dobu se mohlo dost změnit. Přikývnu, že chápu.
„Ano. Mnoho otázek. Ale pojď se najíst. Můžeme mluvit i při tom. Jistě jsi hladový.“ Nakonec nějakou chvíli nic nejedl. Bude jíst co my nebo bude chtít syrové maso? Nebyla jsem si jistá, ale jistě si vybere. I když mi slíbil oddanost, je v našem zájmu ho udržovat spokojeného.

Na severu Ledová Královna v Dómu Ledu? Na jihu zase pouště, zdá se, že každé prostředí je tu zastoupeno. Ale, že zlato tu nemá cenu, že zde je platidlem magie, magické předměty a vše co v sobě má sílu. Artefakty a tak dále. Bytosti používající magii a ti silnější se prohlásili za bohy. Dómy plné nižších božstev, které slouží jednomu velkému.
Promnu si čelo. „Takže dejme tomu, že ten nekromant a nemrtví taky patří do nějakého dómu.“ Předpokládala jsem. Pokud samotný ten vládce také není bůh. Ale nejsou to bohové jako takový, jen se za ně prohlásili, protože jsou mocní že ano?
Navíc ti bohové mezi sebou vedou války. Jako kdyby všechny země z mého domova žili na jednom ostrově. My jsme žili poměrně v mírů, ale hodně zemí mezi sebou válčilo.
„Zdá se, že abychom přežili budeme muset tedy získat moc... zdá se.“ Zavrtím hlavou. „To bude.... těžké.“ Odmlčím se.
„Ten král moře. Jaké měl ambice?“ zajímalo mě. Předpokládala jsem, že byl zlí, ale po pravdě tohle se může stát i dobrému bohu. „Jsou tu i dobrotivé bohové?“ zajímá mě.

Přišla noc, ta byla naštěstí klidná a všichni jsme mohli spát celou noc. Žádná hrůza se navrhla na naše hlavy.
Jenže další den se vojáci připravovali do boje. A já také. Nehodlala jsem zůstat doma a čekat až se vrátí s výsledkem.
Všichni lidé se dnes měli držet v blízkosti domova, odpočívat nebo provádět drobné práce. Byla jsem nervózní, netušila jsem co se stane. Doufala jsem, že až zaútočíme a jestli nemrtvé porazíme, tak se hned na nás nespustí hněv jejich vládce. Toho jsem se nejvíce bála.
Bylo načase rozhodnout kdo půjde a kdo zůstane.
Velení nad útokem jsem nechala Valichovi jako nejvíce zkušenému bojovníkovi, samozřejmě s tím, že jsem mohla zasáhnout, ale já šla převážně sledovat. Ráda bych bojovala, ale nebyla jsem leda tak dobrá jako průměrný bojovník a o vedení války jsem nic nevěděla. Potřebovala jsem se to naučit. Samozřejmě jsem, řekla Valichovi, aby nevraždili obyvatelstvo. Pokud se našim vojákům nikdo z nich nepostaví ať je nechají utéct a skrýt se. Hlavní prioritou je zabít všechny nemrtvé a nenechat žádného uniknout.
Z toho důvodu jsem také brala Mirperiona, který jako jediný měl výhodu, že mohl léhat. Tak se zajistí, aby nic neuniklo ani vzduchem. Navíc útoky ze shora jistě budou účinné, jako to bylo v našem případě.
Henri šel také, protože i on byl bojovník a v tomhle směru se měl pořád dost učit a zkušenosti jsou nejlepší učitel.
Požádala jsem Alyril aby nám dala ten svůj prach proti nemrtvým, chtěla bych aby ho měli všichni, bohužel ho nebylo dost a tak jsem chtěla aby ho měli aspoň ti nejvíce podstatní bojovníci. Také jsem brala Kelii, které jsem pod velení udělila kavalérii. Sice nevím jaká kavalérie to je s tak málo koňmi, ale pořád to bylo docela působivé. Aspoň podle mě. K tomu padesát vojáků a tři troly a jednoho Druida. Bylo nás nakonec celkem dost. Zbytek dostal za úkol zůstat doma a chránit náš lid a náš... no skoro domov.

Nový domov

Olif přikývne. Následně se, ale zmíníš o odpočinku a jeho prvotní reakcí je odmítnutí. Je zřejmě příliš hrdý na to, aby se jen tak flákal, když je tu tolik práce. Vždyť je teprve hotový Sklad! Co dům či domy, obranný val, strážní věže a další a další budovy?
Nakonec, ale uzná, že máš pravdu. I tak, ale nebude jen odpočívat, ale pořádně si projde okolí a rozvrhne co kde a jak postaví.

Mirperion přikývne co se týče jídla a nají se. Nejí žádné syrové maso, nemluvňata ani nic podobného. Jí prostě stejné jídlo jako všichni ostatní, jen jej sní trochu více (za měsíc -10 jednotek jídla).
"Nemrtvých tu bude více. Nekromanti, páni upírů, lichové a tak. Určitě ten Nekromant bude uctívat Dóm Noci, ale jestli bude jeden z těch co do něj přímo patří, to říci nemohu. Dóm Noci uctívají nejvíce nemrtvý a temní elfové."
Když zmíníš, že to bude těžké, tak se Mirperion pousměje. "Myslíš princezno? Zapomínáš, že štěstěna je na tvojí straně. Bude to znít asi dost zpychle, ale máš mě. Dokáži vycítit magii a mám celkem dobré znalosti o našem okolí, alespoň co se týče surovin. Hory u nichž nyní sídlíme jsou plné Malekhitu, rudy která je plná stabilní magie a je to jedna z nejlepších komodit. A já ji dokáži vycítit. Jednu takovou žílu jste už našli, jen začít těžit. Díky ní můžete rovněž získat magické schopnosti. Nemluvě o tom, že mám v horách několik tajných skrýší s pár poklady. A v okolí se nachází i několik ruin a starobylých hrobek z nichž cítím slabou magii.
Získala jsi spojence mezi Trolli a dokonce jsi získala přístup do jejich lesa. Do lesa kde roste Funguea, druh rostlin rovněž plný magické energie. A šamani ji dokonce mohou v omezeném množství určitě získat. Ano, nebude to snadné, prosadit se. Ale nebude to ani těžké.
Jen tě musím upozonit na jednu věc. Toto je drsný svět. Brutální. Zde přežije pouze silný. Zdroje tu jsou, ale ty zdroje už také někdo má v držení. Pokud chceme přežít, tak alespoň některé zdroje musíme získat. A to ikdybychom je měli vzít násilím někomu jinému."

Mirperion vyslechne tvé další otázky a začne odpovídat. "Král Moře začal chtít příliš mnoho. A pak dokonce se začal i snažit své chtíče uskutečnit. Chtěl se stát pánem světa, zaplavit ostrov na různé mělčiny a pobřeží. Snad všechny pobřežní osady a města získal do svých pařátů, bytosti jej uctívali a on sílil. Pak dal dar magie svým kněžím a ti začali bytosti měnit na hybridy, měnili je do jejich částečně mořské podoby. A už nevypadali jako dříve, ale jako kříženci bytostí jimiž bývali a ryb. A tím opět získával sílu a moc.
Vyrazil v čele svých armád na několik dobyvatelských tažení, nezajímala jej, ale půda. Zajímali jej živé bytosti, které kradl, loupil a zajímal. A pak je měnil svou magií v další a další hybridy.
Naštval svým konáním příliš mnoho Dómů a Bohové i další bytosti proti němu zakročili.
I mě jako Draka popudil. Jeden z členů jeho Dómu mi ukradl mocný artefakt a já jej pronásledoval. Téměř pozdě jsem zjistil, že to byla past. Léčka s cílem mě vylákat k moři, kde by mě napadli, porazili a přeměnili na dalšího sluhu. Drak křížený s rybou. Ani nechci pomyslet jak bych dopadl.
Co se týče ostatních, už jsem ti řekl, že toto je drsný a brutální svět. A pojem zlo, nebo dobro, tu nic neznamená. Každý je hodný ke svm služebníkům a uctívačům a zlý ke svým nepřátelům.
Démoni, nekromanti, Svatá Církev Světla, temní elfové, barbaři, nejrůznější kouzelníci, magikové a kabaly (skupiny kouzelníků), trollové, a tak dále a tak dále. Každý, když tě bude chtít získat, tak ti bude mazat med kolem úst. A každý, když se stane tvým nepřítelem, bude zákeřnější než kdejaká zmije.
A pokud myslíš, komu můžeš důvěřovat? Nikomu. Věř jen sobě a svému úsudku. Některé bytosti, i ty které by jsi na to nikdy netipla, jsou velice čestné. Například trollové. Chápu, že bylo těžké získat jejich důvěru. Ale povedlo se ti to a jen tak tě nezradí. Což se o jiných, třeba i lidských říších, říci nedá."


Druhý den ráno vyrazí z vašeho tábora skupina válečníků. Když se ohlédneš po vašich řadách, není vás vůbec nijak málo a je to dokonce pěkná útočná síla.
Ty, Valich, Henri, Kelie, Mirperion, šaman Dagon, tři trollí bojovníci a padesát strážných.
Osm z padesáti strážných bylo navíc na koních a ty vedla Kelie. Sice jich nebylo mnoho, ale třeba to bude stačit?
A vyrazíte na přepad.

Jdete pěšky, takže vám cesta chvíli trvá. Ale po třech hodinách rychlé chůze přece jen dojdete ke svému cíli. Malé vesničce.
Vidíš, že se jedná o zhruba patnáct domků, spíše chýší, které jsou postavené z hrubě opracovaných prken a hlíny.
Okolo vesnice jsou políčka na nichž pěstují úrodu, která je už vhodná ke sklizení. Jedná se nejvíce o obilí, ale na dálku vidíš i několik políček zeleniny a dva menší sady ovocných stromů.
Zhruba čtyřicet vesničanů pracuje na polích a v sadě.
Nemrtvých vidíš jen pár, šest kostlivých válečníků s kopími a štíty a čtyři zombie. Nehýbou se, jen stojí ve stínech domů.

Valich vás bez okolků vede k útoku. A ten je zdrcující.
Je zhruba poledne, takže slunce už má pořádnou sílu. A zdá se, že právě slunce vysálo z nemrtvých nejvíce síly. Sice na vás zareagovali, probudili se a vyrazili vám naproti, ale to velice pomaličky. Pohybovali se pomalu jak slimáci.
Šaman Dagon navíc vyčaroval hejno žab, které prostě okolo nemrtvých vyrazilo do vesnice. A nemrtvý ve své hlouposti začali útočit a pronásledovat žáby. Tím se k vám otočili zády a nevšímali si vás. A stali se tak snadnou kořistí pro kopí a čepele strážných, Henriho a Valicha.
Z některých domů vyrazili další kostlivý válečníci a vytvořili tak pětičlennou skupinu, která už vypadala organizovaně a schopně. Není také divu, když se za nimi vznášel duch! Pravý duch! Duch měl jen nepřesnou podobu a tvar, spíše shluk jakési podivné mlhy. A magie!
Pět kostlivců ovládaných duchem už vypadali nebezpečně. Žáby ignorovali a ikdyž je sluneční paprsky oslabovali a zpomalovali, tak už to byli protivníci.
A v tu chvíli zasáhla Kelie!

Když kostlivci postupovali v bojovém útvaru proti Valichovi, Henrimu a strážným, tak v tu chvíli přicválala Kelie se svými osmi jezdci! Objela dle příkazu Valicha vesnici a nyní se přiřítila z druhé strany. A vletěla do formace kostlivců zezadu i se svými jezdci. Bodání kopími a sekání meči. A srážení plecmi koní.
Zdá se ti dokonce, že více škody než zbraně jezdců nadělali kopyta koní. Protože Kelie snad srazila všechny kostlivce k zemi a zbytek jezdců je prostě přejel. A kosti křupali pod kopyty koní.
Jen duch zůstal!
Kelie jej sice škrábla svým mečem potřeným mastí vyrobenou Alyril, ale ta téměř na ducha nefungovala. Sice jej Kelie zasáhla a z Ducha uniklo k nebi několik pramínků kouře, ale rozhodně to nebylo žádné závažné zranění. A čepele ostatních jezdců už jeho tělem jen neškodně prošli. Obyčejná zbraň mu zřejmě nedokáže ublížit.

Jenže následně s hrůzou vidíš jak se duch vznesl za Kelii, položil ji ruce na záda a ty prošli jejím brněním určitě až k jejímu tělu! A Kelie zakřičela bolestí!
A vidíš, že duch, původně dosti průhledný jak je oslabený slunečními paprsky se začíná více zbarvovat, zvětšovat a dokonce se mu okamžitě vyléčí šrám způsobený mečem Kelie. On z ní vysává životní sílu a pohlcuje ji!
V tu chvíli se, ale z nebes snese Mirperion a máchne pravou rukou zářící magií. Spáry se jen mihnou vzduchem a zasáhnou ducha, kterého už tento jediný útok Mirperiona rozmetal na kouř. A zničil jej.

V pár domech jste našli ještě sedm zombie, které jste, ale snadno zlikvidovali. A mohli jste si následně pokgratulovat!
První bitva. První vítězství!
Zničili jste jedenáct kostlivců a získali jejich zbraně. Jedenáct kvalitních kopí a štítů. Zombie nebyli ozbrojené a duch také ne.
A vy nemáte jediného zraněného!
Kelie po střetnutí s duchem byla sice oslabená a unavená, ale po chvilce odpočinku a velké svačině se oklepala a je zase v pořádku.
Veliké vítězství!

Někteří vesničané se pokusili uprchnout, protože nevěděli co od vás čekat. Valich s dalšími jezdci jej, ale dostihli a přivedli zpátky.
Máš tak před sebou Čtyřicet dva nevolníků. A dva řemeslníky!
Jedním z nich je Jeras, čtyřicetiletý farmář, který zde měl nevolníky na povel a vedl je k práci na obilných a zeleninových polích. A rovněž měl na starost i celou vesnici, kdy jako schopný tesař opravoval i příbytky.
Druhým je Eliza, rovněž čtyřicetiletá sadařka a bylinkářka.

Rovněž tu mají dost uskladněného zboží. Jeras tu suší tři velké hromady dřeva na případné stavby či opravy domů. A má tu připravené další tři hromady dřeva, které ještě nestihl pořezat na zátop.
Mají tu nástroje, sto kusů. A jídlo, dvě stě jednotek. Přičemž plno jídla na sklizení je i nyní na políčkách.

Přijde k tobě Valich s úsměvem od ucha k uchu. "Princezno, tak jsme to úspěšně zvládli! Co s těma políma? Bylo by příliš nebezpečné tu čekat týdny než sklidí úrodu, takže máme všechno spálit? Ať těm umrlákům nezůstane ani stéblo trávy? Protože lidi bereme s sebou ať se jim to líbí nebo ne, že?"

Nový domov

Olif první odmítal, ale nakonec svolil s tím, že odpočinek využije k rozvržení k tomu, kde co postaví. S tím jsem souhlasila. Snad mu to k odpočinku bude stačit.

Šla jsem s Mirperionem, který se najedl. Naštěstí jedl normální jídlo, řekla bych, že kdyby do sebe cpal syrové jídlo, víc by lidi jen děsil. Takto je to lepší.
Odpovídal mi na mé otázky a přidával další informace. Temní elfové?! Zdá se, že tento ostrov obývají vážně všechny různé bytosti z příběhů.
Zmínila jsem, že bude těžké se tu usadit, ale on to tak černě neviděl. Prý že je štěstěna na mé straně. Nejen, že mám jeho, ale také šamany a za spojence troly, což na pár dní nebylo zase tak špatné.
Pousměji se, trochu mi to zvedlo náladu. Asi jsem byla docela negativní. Zmínil se o Malekhitu, což byla ta zvláštní ruda co jsme objevili a že je tady poměrně cenná. Nemluvě o tom, že ještě jako drak si blízko ukryl nějaké své poklady a jsou tu také ruiny a starobylé hrobky se slabou magií, které se dají prozkoumat a kdo ví co se tam dá najít. Zdálo se, že tu máme vážně všechno po ruce.
Říkal, že musíme získat zdroje a pro přežití je musíme získat. „Rozumím. Ale... tohle místo, ty hory. Ty nikomu ještě nepatří, že?“ ujišťuji se, že se neobjeví někdo kdo by si chtěl naší práci nárokovat.

Vypráví mi pak o Králi Moře a to proč byl svržen.
Vykulím oči nad tím, že měnil tvory v rybí hybridy aby získal moc. To chtěl celý ostrov zaplavit?
„Jistě. Chápu proč bylo potřeba ho svrhnout.“ Přikývnu. Bytost s podivnými až spíš zvrácenými cíli. Trochu jsem se zachvěla při představě, že by mě někdo proměnil v něco co bylo napůl ryba.
Vysvětlil mi, že pojem dobro a zlo tu moc nemá místo. Ostatní jsou hodní k vlastním, zlí k cizím. Že nemám věřit nikomu kromě sebe a že čestnost se může ukázat tam kde bych ji nečekala. Jako třeba trolové. Ano oni byli dobrým příkladem. Ze začátku jsem nečekala, že by mohli být spojenci. Spíš jsem tipovala na nepřátele nebo vyžírkové, aby nás nechali na pokoji.
„Pravda.“ Souhlasím a vzpomenu si na domov. „Nikdo doma nečekal, že na nás zaútočí. Otec byl ve své podstatě dobrý král. Ale také mě to poučilo v tom, že když zacházíš se svými sousedy v rukavičkách a ustupuješ jim jako to dělal on... dopadne to špatně. Byla to v podstatě dobrá životní lekce.“ Vydechnu. Nevím jak tady diplomacie dopadne. Ale rozhodně jsem nehodlala dělat to co můj otec. Aby udržel mír, aby se před ostatními ohýbal. Proto musíme co nejdříve vybudovat silné město a lidi, abychom se mohli čelem postavit čemukoliv co by nás chtělo ohrozit.
„Díky Mirperione. Díky tobě myslím, že brzy pochopím fungování tohoto místa. Byla bych ráda, aby jsi se tak stal jedním z mých rádců. Tvé vědomosti nám velmi pomohou.“

Další den ráno jsme vyrazili. Nechali jsme nějakou ochranu doma, ale většina našich sil vyrazila do boje.
Cesta chvíli trvala, protože většina šla pěšky, ale mě to umožnilo se trochu prohlížet okolí. Po třech hodinách jsme byli na místě. Byla to malá vesnice s políčky, které byla vhodná ke sklizni. Podle sadu tu byli už docela dlouho. Nakonec jak to říkal ten farmář? Že takto žije celý život?
Valich zavelel k útoku. Nijak jsem nezasahovala a jen vše sledovala. Nemrtvých tu moc nebylo, náš počet byl nakonec zbytečně veliký, ale pořád bylo lepší, že nás tu je víc než méně.
První odpor nebyl zrovna inteligentní, rozptýlili je obyčejné žáby, bylo to skoro směšné, je sledovat jak se ženou za žábami. První odpor byl rychle zlikvidován. Ten další už byl těžší oříšek, ale malá kavalérie se o ně docela dobře postarala. Nejvíce starostí, ale způsobil duch, který... neměl hmotné tělo. Kelie ho dokázala zasáhnout díky meči, který byl pokrytý tím přípravkem proti nemrtvým, ale dvakrát moc mu to neuškodilo.
A pak zaútočil na Kelii a já viděla, že z ní vysává energii. Napnula jsem se, ale naštěstí tu byl s námi Mirperion, který zasáhl včas a pomocí své magie ducha změnil. Zachvěla jsem se. Duchové. Ti byli z těchto nemrtvých rozhodně nejnebezpečnější. Tiší, nehmotní, vysávající život. Kdyby takovýto duchové vnikli k nám, nejspíš by nás zvládli ve spánku všechny zabít a nikdo by si ničeho nevšiml. Musím se poradit s Mirperionem, jak takové možnosti předejít.

V domech se ještě skrývali zombie o ty bylo také postaráno a byl konec. Kromě Kelie, která si pak stačila jen odpočinout, nikdo nebyl zraněn ani zabit.
Oddychla jsem si a musím říct, že výsledek byl mnohem lepší než jsem mohla doufat.
Někteří vesničané se pokusili utéci, ale přivedli je zase zpátky. Vesnice poskytovala domov čtyřiceti dvěma lidem, kteří byli převážně farmáři. Jeras byl jak farmář, tak i tesař, který měl na starost opravy domků. A pak Eliza, sadařka a bylinkářka. Navíc tu bylo i docela dost zdrojů, dřevo, kterého jsme měli velmi málo se hodilo. Nástroje, jídlo a zbraně nemrtvých.

Přišel ke mě Valich, který byl náramně spokojený. Měl k tomu také důvod.
„Ano.“ Usměji se. „Byl to velký úspěch. Vedli jste si moc dobře.“ Chválím. Ale měl pravdu. Nemohli jsme tu čekat než by se jídlo sklidilo.
Přemýšlela jsem. „Samozřejmě. Všichni lidé půjdou s námi. Ať si jdou sbalit své věci a odneseme odtud vše co se může hodit.“ Rozhlédnu se. „Určitě tu musí mít nějaké vozy nebo tahače, kterým přesouvají dřevo. Ať se plně naloží. Dřevo bereme všechno. A při odchodu vše spalme. Ať tu nezůstane nic kvůli čemu by se sem mohli nemrtví vrátit.“

Nový domov

Mirperion na tebe vážně pohlédne. "Každé místo někomu patří. Obzvláště, pokud se tam nachází Malekith. Ve zdejších kopcích asi nikdo není, to už bychom je viděli. Jenže v horách určitě někdo bude. Už za časů Draka se vědělo o žilách Malekithu ve zdejších horách. Není šance, že by hory byly volné a čekaly jen na nás."
Mirperion na tebe pohlédne nejistě. "Rádce? Jsi si jistá? Jsem ti věrný nyní a vždy ti věrný budu. V žádném případě ti, ale nebudu cukrovat a mazat med kolem úst, nebudu ti podlézat. Naopak ti vždy řeknu svůj názor a nebudu souhlasit s tvým názorem jen proto, že jsi princezna. Už nejsem Mirek. Jsem Mirperion!
Chceš něco takového? Od nečlověka? Pokud ano, tak rád přijímám. A budu se snažit, abych byl vždy nápomocný."


Valich přikývne a hned jde rozdávat rozkazy. Podřízení nekromanta jsou tak nuceni změnit pána za paní, jak je jim jen suše oznámeno a už jsou strážemi na pokyn Valicha popoháněni ke sbalení svých věcí a opuštění.
Několik strážců zapálí pole a nakonec i domy. Jde vidět, že toto tvoji nový podřízení nesou obzvláště špatně. A probodávají tebe a hlavně Valicha nenávistnými pohledy.
Valich k tobě přijde s úsměvem od ucha k uchu a kývne na mračící se a řadící se nevolníky. "Nic si z nich princezno nedělej. Však uvidíš. Jen až se zapojí mezi naše lidi a zjistí jak úžasná jsi vládkyně, he, ještě nám budou děkovat."
Elize nese pálení jejího sadu dost těžce, ale nic nenamítá. Ale Jeras reaguje mnohem hlasitěji a dost hlasitě na vás nadává. "Vy šmejdi, vy parchanti, co po nás chcete? Vy ubožáci, jdete nás obětovat nějakým démonům, nebo podobné havěti, že? Staneme se žrádlem pro trolli, hajzlové jedni!"
Bohužel těmito slovy dosti děsí i ostatní nevolníky, zvláště když trollí válečníci mezi vámi doopravdy chodí a bojovali za vás. Valich to, ale vyřeší ránou do Jerasovi hlavy a jeho omráčením.
A jen co nový nevolníci poberou své věci a suroviny, tak se obtížení pořádným nákladem vracíte domů.
A za vámi plápolá vysoko oheň a ještě výše kouř z hořící vesnice a okolních polí.

Vracíte se domů. Bohužel, cesta tam, drancování vesnice a cesta zpátky vám přece jen zabrala dost času. A tak se domů vracíte sotva hodinu před západem slunce.
A jen co vás uvidí hlídky, tak se ozve hlasité jásání. Jásání nad vaším návratem, které se zesiluje až křičí a výskají všichni co doma zůstali.
Bohužel se hned dozvíš co se dělo, když jsi tu s Valichem nebyla.

Ty, Valich, Mirperion i Henri a Kelie jste odešli na drancířskou výpravu. Alen se vydal na průzkumnou výpravu do hor jak jste se předešlý den domlouvali.
Ve vašem domově tak zůstali pouze Berym, Letto, Born, jedenáct strážných, šaman a sedm trollů-válečníků. A měli dost krušnou chvíli.
Asi tři hodiny po poledni totiž z hor sestoupila skupinka bestií, proplížila se až téměř k táboru a pak se vrhla do útoku. Tyto bestie vypadali jako nějaké divné kozy, které stojí na zadních a pohybují se jen po dvou nohách. A měli ruce, téměř lidské ruce! Na výšku metr a půl, zahalení v otrhaných plesnivých kůžích ulovených zvířat či jen ve své vlastní. Ozbrojení lehkými primitivními zbraněmi. Kopí, sekery, dlouhé nůže. Namísto železa kamenná ostří či hodně zrezivělé a obouchané železo. Bylo jich na dva tucty.


Naštěstí díky tomu, že všichni byli vesměs po hromadě a tomu, že ve vašem okolí není mnoho míst k úkrytu, tak byli objeveni zavčasu. A Berym stačil svolat strážné, trolli i další bojovníky. A došlo ke krvavému střetu.
Naštěstí tvý podřízení byli silnější, schopnější a měli lepší vybavení. A trollové se osvědčili jako výborní bojovníci, houževnatí, stateční a velice silní. Bez nich by Berym a ostatní zřejmě podlehli. Takhle, ale vyhráli, útok kozomužů odrazili a dokonce jich čtrnáct zlikvidovali. Pouze deset nepřátel se vrátilo zpět, směrem k horám. Bohužel se jim povedlo zajmout tři nevolníky, naštěstí se jeden dokázal vytrhnout zraněnému kozomužovi a utéci zpátky. Ostatní dva takové štěstí neměli a nepřátelé je unesli.
Čtyři strážní jsou zranění. Alyril se už o ně stará. Tři jsou zranění jen lehce, ale ten čtvrtý, ten asi nepřežije noc. Kamenné kopí mu probodlo břicho.

Kozomuži jsou velice rychlý a hbití, bez koní je neměli šanci dostihnout a pokusit se nešťastníky osvobodit. A teď už budou kdovíkde.
Jejich útok rozhodně nebyl tak strašlivý jako napadení nemrtvými gryffy, jenže nebýt trollů, tak by vaše ztráty byly o hodně větší. Nikdo to neřekne nahlas, ale je zřejmé, že tato země je vážně nebezpečná. A každý chce a potřebuje ochranu a pocit bezpečí.

Starý Vonem se pohádal s košíkářkou Fan. Byl to přece jen Alen, manžel Fan kdo dnes ráno odešel do hor na průzkum. A Vonem začal zlým jazykem prohlašovat, že Alena určitě tihle kozomuži zajali a on jim vyžvanil kde je váš nový domov. A právě proto na vás zaútočili! A Fan, která svého muže miluje a nyní se o něj bezmezně strachuje, dostala menší záchvat vzteku a paniky. Ostatně co kdyby to byla pravda, Alen byl v zajetí a ty hnusné bestie by jej mučili? A tak milá a jindy hodná Fan Vonema napadla.
Vonem, kovář, chlap jako hora a droboučká Fan. I tak, ale Fan dokázala Vonema škaredě poškrábat nehty než ten se vzpamatoval a odstrčil ji. Uhodit se ji přece jen neodvážil, díky její oblíbenosti.
Fan zmítaná pocity a emocemi se, ale poté zhroutila. A upadla do mdlob, strachujíc se o svého muže. Alyril ji, ale uložila se studeným obkladem a každého ujistila, že Fan bude v pořádku. Že se z těch špatných řečí potřebuje pouze vyspat.

I díky takovým událostem byl váš vítězný návrat značně spásný. Přece jen jste se vrátili z velké bitvy, přivezli jste s sebou důležitou kořist a nové obyvatele.
Nové obyvatele, kterým jste spálily domy, pole a nyní je přivádíte na kopec, kde budou spát na holé zemi.

Nový svět V15 Porada

Hlášení o nálezu místa pokývám hlavou. „To je dobré děkuji.“
Při připomínce Vultura pokývnu hlavou. "Beru na vědomí, zatím chci aby ses zamyslel jak budeme chycená zvířátka držet u nás hlavně ty kočičky, mám za to, že obyčejný plot asi stačit nebude."
Přeci jen má největší zkušenosti s chovem zvěře a i psi mají občas tendence prohrabávat se z kotců.

Návrh o navázán obchodních styků příjmu trochu s rozpaky. "V zásadě souhlasím, že by to pro nás bylo výhodné, ale má to nějaké vady.
Za prvé ta nejdůležitější velmi pravděpodobně neznáme jejich jazyk. Ten náš návštěvník se v první fázi snažil komunikovat a nerozuměli jsme ani slovo. Jak jim nabídneme obchod?

Za druhé pokud se jednání zvrtne jako posledně už nebude možnost to hladce vyřídit jako při prvním setkání, protože sebou prostě dvacítku vojáků můj mluvčí sebou mít nebude.
Za třetí tady jak jsme, jsme hodně zranitelní pokud by se rozhodli, že nebudou s námi žít v míru. Napřed se přesuneme a pak začneme uvažovat o jednání s místními.
To nás přivádí k vám Zikmunde vezmete si dvacítku lidí a postavíte ze stromů rozebraného dřeva přístřešky do kruhu kolem plachty. Nemusí to být veledílo, stačí střecha a jedna stěna směrem od plachty, ať se nemusíme týden mačkat jen pod plachtou než se přesuneme a vytvoříme si nějaké závětří. Kolik času bude potřeba na přesun bez koní máme jen 4 a na další se nelze spoléhat. Jak podotkl sir Vultur

Co se týče lovu na zvěř, Hacon Jonatan a sir Vultur si vezmou kolik lidí potřebují a pochytají nebo vybijí ty kočičky.
Nepořádejte na ně hon, ale spíš připravte past, nějaké volné maso díky Fler a siru Sebastianu máme, tak ho použijte jako základ a ulovte pár těch koz ne moc jen dvě nebo tři, když to všechno dáte na hromadu pochybuji, že je naši zvířecí přátelé nechají ležet to je proti přirozenosti dravců.
Na vás je jak připravit co nejúčinnější past. Jestli jámu nebo nějakou formu ok.
Na každý pád. Položte návnadu směrem mezi nás a vodní zdroj. Vybijte je nebo zajměte je to nechám na vašem rozhodnutí, ale smečka co tam má loviště musí zmizet. Domluvte se mezi sebou až budete klást past, nesmíte zapomenou, že místní vrány nebo jejich obdoba může přilákat i jiné mrchožrouty.
Co se týče vzorků rud ukažte je Alešovi, jestli z nich něco vyčte nebo je nepozná.
Krom lidí které si vezme lovecká skupina, těch co budou stavět stany a těch má Bron na hlídání dobytka. Chce si někdo vzít nějaké lidi? Třeba Aneška na pletení košíků a nějakých lehátek? Nebo sir Sebastian s Blankou na probírání vzorků?“

Zamyšleně pozoruji své podřízené a čekám na jejich odpovědi.

Nový domov

Mirperion říkal, že to tu jistě někomu patří. Připadalo mi tedy divné, že když je ta ruda tak cenná, že si to tu nikdo nehlídá nebo tu už netěží.
"No... už na tom nesejde. Teď je to tu naše. Příště by si svoje věci měli podepsat." I kdyby někdo přišel... nedalo se nic dělat. Již jsme zapustili kořeny.
Když jsem ho požádala, aby mi dělal rádce, tak byl nejistý. Říkal mi, že mi nebude mazat med kolem huby. Pousměji se nad tím.
"V to doufám. Potřebuji radit, ne aby se mi říkalo, že dělám něco správně, když to nebude pravda. Takže ano. Souhlasím s tím." Řeknu.


Potom co jsem vydala rozkaz, tak se do toho všichni pustili. Lidé si sbalili věci, sebralo se vše co šlo a nakonec byla pole i domovy vesničanů zapáleny. Vesničané se pak na nás dívali s nenávistí. Nakonec jsme je připravili o domovy, rozumněla jsem, že mě neměli zrovna v lásce.
Valich mě přišel uklidňovat, že brzy budou rádi, že mě mají za paní. Trochu se pousměji. To se ještě uvidí. Aby to neskončilo spíš jinak.
Jeden z vesničanů, řemeslník Jeras začal vykřikovat, nadávat a dotazovat se co s nimi hodláme udělat. Jeho nařknutí, že bychom je měli krvavě obětovat mě zastihne docela nepřipravenou a tak udiveně zamrkám.
Valich mu, ale nedovolil nadále takto mluvil a omráčil ho. Vydechnu a otočím se na vyděšené a naštvané vesničany.
"Nebude vám nijak ublíženo. Vše vysvětlím až se vrátíme." Slíbím jim. A tak jsme vyrazili na cestu zpět domů. S nákladem a novými lidmi to šlo docela pomalu, ale zvládli jsme se dostat domů ještě před setměním.
Když nás z dálky naši uviděli, jásali a mě se ulevilo, že to slyším, že jsou mí lidé v pořádku.
I když když jsme dorazili, tak to nebylo tak úplně pravda.

Bohužel někdo využil našeho odchodu k tomu, aby zaůtočil. Nějací.... kozí tvorové. Primitivní, ale rychlí a bylo jich dost. Díky trolům a tomu, že všichni ostatní byli v okolí domova, tak nebyli ztráty nijak závratné, ale byli. Zranění, jeden nejspíš zemře a dva další byli uneseni. Zatnula jsem pěsti. K čemu je unášeli? To, že mě to otravovalo bylo slabé slovo.
A aby toho nebylo málo Fan a Vonem vyvolali při a Fan ho napadla než upadla do bezvědomí nad samou starostí o svého manžela.
Náš návrat byl kvůli tomu trochu hořkosladký.
Ti Kozlové rozhodně nebyli tak hloupí, jak to vypadalo. Počkali až většina sil odešla a pak zaútočili. Jak dlouho nás asi pozorovali? Že by nás Alan prozradil? Dost pochybuji. Žijí v horách, asi na nás mají dobrý výhled.
Zavrtím hlavou a přivolám k sobě Mirporiona. "Víš něco o těchto bytostech? A vím, že jsme se sotva vrátili a chtěl by jsi si odpočinout, ale potřebuji po tobě, aby jsi se vydal ve stopách těch Kozlů. Zjistil kde sídlí. A zlikvidoval je. Pokud budou ti dva unešení ještě naživu, přiveď je prosím zpátky." Okamžik jsem přemýšlela. "Tohle zvládneš jedině ty. Jsi silný a mocný a dokážeš létat. Ti Kozlové by ti neměli dělat potíže. Pokud by se, ale objevil nějaký problém, hned se vrať." Doufala jsem, že to zvládne.

Pak bylo načase postavit se uneseným vesničanům.
Přijdu k ním a rozhlédnu se.
"Jmenuji se Malia Belene. Jsem vůdkyní těchto lidí a teď i vaší." Začnu. "Je mi opravdu líto, že jsme vás vytrhli z vaších domovů a vaše způsobu života, ale okolnosti nás k tomu nutili. Dorazili jsme na ostrov teprve nedávno a netrvalo to dlouho a byli jsme napadeni nemrtvými. Z toho důvodu jsme nemohli tolerovat to, aby tak blízko nás existovala vesnice hlídaná nemrtvými, kteří zabili mnoho našich lidí." Nadechnu se.
"Vím, že zrovna teď to tady nevypadá kdo ví jak dobře. Ale hodlám tady vybudovat skvělé město. A nikdo se tu nestane jídlem pro Troly. Trolové jsou naší spojenci a jedí normální jídlo. Mimochodem nepostrádá tady někdo manžela a otce dětí?" zavolám a nechám přivolat námi zajatého farmáře ze včerejška, pokud tu tedy už sám nebyl a nehledal svou rodinu.

Nový domov

Mirperion pokrčí rameny. "Netvrdím, že zrovna zde někdo je. Ale v horách určitě bude několik skupin, které je budou považovat za své. Ale to je fuk. Ikdyby někdo přišel a nárokoval si náš domov, zle by se potázal.
Každopádně, jak jsi mluvila o tom zesílení a získání magie a tak. Kelie říkala, že nedaleko odtud je nějaká ruina hradu, že? Co kdybychom tam zítra podnikli výpravu? Cítím odtud magii. Myslím, že bychom tam tak mohli získat nějaké artefakty."

Mirperion nad otázkou o kozomužích jen pokrčí rameny. "Nějací ubožáci, vždy jich v horách pár skupin žilo. Občas je někdo vyhubil a občas se zase objevili. Těžko říci odkud pochází. Malé, neorganizované a primitivní kmeny. Snaží se loupit, přežít a živoří.
Máš pravdu, jsem jediný kdo by to mohl dokázat. Ikdyž i pro mne je to naděje jen nepatrná. Pochybuji, že by mezi sebou měli mága či nějaký magický předmět, takže jsem odkázaný jen na své smysly. A najít někoho v horách není jednoduché. Ale pro život či pomstu našich lidí to udělám rád."
Mirperion se nezdržuje. Zamáhá křídly, odrazí se, vyskočí a odletí směrem k horám.
// hoď si k% //

Promluvíš k nově získaným nevolníkům. Vidíš, že Jeros něco brblá na všechny strany k nevolníkům a svým bývalým podřízeným, ale nikdo nic neslyší. Lze jen tušit, že to nebude nic dobrého.
Elize se přihlásí o slovo. "Je mi líto vašich ztrát, ale proč jste nás unesli? A-a co nás čeká? Proč nás nepustíte zpátky?"
Přistoupí k tobě Bler a zašeptá. "Princezno, asi se neměli zase až tak špatně. Nemůžeme, ale přece jen tak unášet své sousedy? Co prostě najít něco, aby se měli lépe než u těch nekromantů?"

Nový svět V15 Porada

Vultur se poškrábe na hlav. "Jo, tak to je pane opravdu problém, na který jsem dosud nepomyslel. Klece by byly dobré, ale ty nemáme. Zkusím něco vymyslet, ale nevím. Asi je budeme muset zabít."

Zikmund přikývne. "Dobře pane, provedeme."

Zachariáš si už nevrle odkašle. "Jak už jsem říkal, tak rozebrání lodi a následný přesun bez koní nám zabere asi pět dnů. Bohužel nedokážu říci nyní nic přesnějšího, pane."

Vultur přikývne. "Dobře pane, rád bych tak požádal o deset nevolníků. A pokud by to šlo, tak bych rovněž rád zažádal o zbraně pro ně. Kopí, luky a šípy. A asi se rovnou pustíme do lovu pomocí pasti, jak doporučujete. Bylo by pěkné je ochočit, jen škoda, že nemáme způsob jak je udržet alespoň pár dnů zavřené. Jedině, že by Zikmund postavil pár dřevěných bytelných klecí?"

Pletení lehátek a košíků, výroba keramiky, kácení stromů a další a další činnosti, každý by rád nějaké nevolníky. Ale Zachariáš tě opět probodne pohledem. "Pane, žádám o všechny dostupné ruce. Čím více lidí, tím rychleji loď rozebereme a vše přesuneme. Nebo se tu snad budeme zdržovat déle jen kvůli tomu, že si někdo bude plést rohož?"
Po jeho slovechnemá nikdo moc náladu žádat o nevolníky. Koneckonců, většina dokonce uznává, že má Zachariáš pravdu. Čím více rukou, tím spíše budete na místě vaší nové osady.
// pokud máš něco dál na poradu, klidně dále se raď

Až porada zkončí, tak se všichni rozejdou spát. Samozřejmě, kromě určených hlídek.
A noc proběhne klidně. Nestalo se nic důležitého, nepotkala vás žádná příhoda a nic se nestalo.
Všichni se tak probudili do dalšího dne.
Mají se všichni rozejít dle domluveného plánu?
A co budeš dělat ty?

// pokud nemáš nic dalšího v plánu, je možné čas posunout o pár dní kupředu. Pokud chceš, stačí to uvést a hodit si pětkrát procentuální kostkou (5k%).

Nový Domov

Mirperion navrhl, abychom se zítra vydali na průzkum ruin hradu. Je pravda, že to by mě hodně zajímalo.
Chvíli přemýšlím, ale přikývnu. „To bychom mohli.“ Souhlasím s výpravou. Rozhodně by neuškodilo na chvíli moci zmizet a oddychnout si od těch velkých rozhodnutích co jsem v posledních dnech musela udělat.

Mirperion něco málo věděl o těch Kozlích lidech. Chvíli jsem nad těmi informacemi přemýšlela. Trochu mi jich bylo líto, kvůli tomu, že jsou primitivní si asi moc neumí poradit. Zavrtím hlavou.
„Když to bude možné a uskutečnitelné, přiveď mi jednoho živého.“ Řeknu mu ještě. „A dávej na sebe pozor.“ Požádám ho. Rozhodně jsme to nemohli nechat tak, jestli bychom ten útok nechali bez odezvy, tak by si sem troufli znovu. A to by nešlo. Doufala jsem v úspěch Mirperiona.
Sledovala jsem jak odlétá, ale pak jsem se musela věnovat lidem, které jsme sem přivedli.

Po mých slovech slyším, že Jeros něco brblá, ale nechala jsem ho u toho.
Ozvala se Elize, která měla dobré otázky. Pousměji se, ale než jsem stačila něco říci, tak přišla Bler řekla, že bychom jim měli najít něco kvůli čemu se u nás budou mít dobře. No to by bylo skvělé, ale co by to tak mělo být?
„A máš snad nějaký nápad?“ zeptám se ji také tiše. „Zrovna toho moc k nabídce zatím nemáme. Až tedy na jednu věc.“ Poukazuji na to, že jim nemůžeme dát ani střechu nad hlavou.
Odkašlu si a nahlas odpovím Elize.
„A kam zpátky by jste se chtěli vrátit? Vaši vesnici jsme zničili z toho důvodu, že i kdybychom zlikvidovali nemrtvé, tak by se tam ukázali časem znovu. Nemluvě o tom, že co by s vámi bylo než by se objevili? Teď by jste nebyli pod jejich ochranou. Přece si nemyslíte, že bych vás tam jen tak nechala aby vás mohlo cokoliv napadnout?“ zavrtím hlavou.
„Vím, že teď tu toho moc není. Teprve jsme začali budovat a chvíli potrvá než budou vaše domovy nahrazeny, ale samozřejmě budu ráda, když s námi zůstanete.“ Rozhlédnu se po vesničanech. „Zatím vám sice nemohu nabídnout střechu nad hlavou, ale mohu vám slíbit jinou věc. A to, že nikdy nebudeme provádět krvavé oběti. Odmítám a vždy budu odmítat obětovat něčí život pro rozmar nějakého boha. Pokud tu s námi zůstanete a pomůžete nám vybudovat pro sebe i nás nový domov, tak už nikdy nebudete muset nikoho posílat jako oběť těm nemrtvým příšerám a ani nikomu jinému.“

Nový svět V 15 porada a začátek

Nad prohlášení Zachariáše pokývám hlavou. „To je samozřejmé, že se jedná jen o hrubý odhad. Chápu realitu natolik dobře, že vás nebudu chytat za slovo. Každopádně připravte ten přesun organizačně, nemžeme se dovolit kilometr dlouhý průvod nemáme na to dost vojáků, a musíme mít pokryté alespoň částečně jak naše nové místo tak stávající.“

Nad slovy Vultura pokývám hlavou.
„Také bych měl radši, živé mazlíčky, ale na to bude ještě čas teď si musíme vyčistit cestu. Bezpečnost našich lidí má přednost.“
Odmlčím se a pak pokynu lovecké skupině.
„Dobrá takže vemte si tolik lidí a zbraní kolik bude potřeba. Vylovte ty kočičky a cokoliv co bude představovat hrozbu pro naše lidi, nechci abyste vybíjeli zbytečně cokoliv co nás nebude ohrožovat.
Kůže, drápy a maso doneste a stejně jakékoliv mláďata co zajmete, ty chci pokud možno živé. Tak bude potřeba být důsledné pokud jen ukradnete mladé tak si pro ně jejich smečka dojde berte to v úvahu. Stejně nelezte do jejich nor pokud to nebude opravdu nezbytně nutné.
Tak teď organizačně.“
Vezmu si klacík nebo stéblo a začnu kreslit do písku. „Tady jsme my a tady přibližně na severozápad bude náš cíl. Zřiďte tu past v polovině cesty ne v přímé trase aby nekřížila náš postup ale trochu víc stranou, abychom odlákali dravce. Návnadu tam necháme dokud se nepřestěhujeme. Většina dravců nechává stádo na pokoji pokud mají maso bez námahy.“
Pak kývnu na sira Sebastiana, Vultura a Meledikta. „Pánové pro vás mám další úkol, za dva dny až bude loď rozebraná, vezmete si část našich vojáků a deset lidí a v sevřeném útvaru, vyšlapete a prosekáte cestu pro zbytek. Také na sebe stáhnete jakoukoliv teritoriální smečku ať zvířecí nebo lidskou. Jde my o to abyste našli co nejrovnější a nejbezpečnější cestu od tohoto místa až na naše nové bydliště. Mělo by to být tou dobou už vyčištěné od kočiček, ale nespoléhejte na to.“
Nad Zachariášovou žádostí pokývám hlavou. „Správná připomínka, ale přeci jen bych pět lidí vyčlenil na výrobu košíků a provazů ať se nám ty věci lépe nosí a uvazují na vozíky. Zbytek který si nevezme lovecká skupina nebo Quinova lukostřelci ti budou pomáhat. Jako druhou věc co postavíme v novém bydlišti krom přístřešků bude palisáda, ikdyby měla být nízká, potřebujeme ochranu aby nám do vesnice nelezli dravci z pláně. “

S tím radu rozpustím a jdu spát dokud na mě nepřijde řada.
Další den se zapojím do práce rozebírání lodi, přesto že pracuji jako každý jiný přeci se od nich liším. Nikdy se nevzdaluji navíc jak na dvacet kroků od kopí se štítem a meč neodkládám vůbec.

Nový Domov

Zeptáš se Bler na nějaký nápad, ale ta se jen omluvně usměje. Je sice hodná, ale není to žádná řečnice.
Zato ty ano. A začneš mluvit.

Začátek proslovu je přijat špatně, jak kdyby jsi sypala sůl do jejich ran. Jak se můžeš ohánět tím, že by neměli nikoho na ochranu, když jsi jim jejich ochránce zničila? A ani to by jim nebránilo se prostě přesunout do jiné osady či městečka na nekromantově území.
Poslední část už je, ale výborná. Lidské oběti. Z toho měl samozřejmě obavu každý a nikomu se to nelíbilo. Pokud tak dokáží žít za zhruba stejných podmínek, v bezpečí a s jistotou ochrany, tak snad by s tím nikdo problém neměl.
Což, ale neznamná, že ti nyní budou skákat kolem krku. Stále jsi je nepřesvědčila, ale to zřejmě není nyní ani ve tvých silách.

Noc proběhne v klidu. Žádný útok ani další problémy.
Teprve k ránu se, ale rozezní z oblohy vyděšené ječení, varovné výkřiky a ty uslyšíš hlasitou ránu. Jak něco nesmírně těžkého, nebo s velikou silou dopadlo na zem.
Brzy zjistíš o co se jednalo. Mirperion. A jeden z unesených nevolníků.

Mirperion je ve strašlivém stavu. Posekaný, mírně ožehnutý, v šupinách má několik zabodnutých šipek z kuší. Šipek se zpětnými háčky. Rovněž lze spatřit jak mu z těla ční dvě zlomená kopí a v zádech pod levým křídlem zabodnutá vrhací sekera. Mistrně vyvedená vrhací sekera, tak krásnou a smrtící zbraň jste ještě neviděli.
Rovněž jeho křídla jsou dosti poničená. Nejspíše se dostal do nějakého boje s početným a výborně vyzbrojeným nepřítelem.
Alyril se jej po chvíli váhání ujala a s odporem se pustila do jeho ošetřování. Nepočínala si, ale zrovna v rukavičkách a zbraně z něj vytrhávala dosti hrubě. Ještě štěstí, že byl Mirperion v bezvědomí.

Nevolník, jehož Mirperion přinesl, dopadl ještě hůře. Rozdrcený k nepoznání.
Je zřejmé, že se Miperion střetl s nějakými mocnými protivníky. Podařilo se mu, asi, jednoho z nevolníků zachránit. Při návratu, ale upadl do bezvědomí kvůli mnoha zraněním a ztrátě krve. A spadl z nebes, čímž rozmačkal zachráněného nevolníka, na kterého asi dopadl i vlastním tělem.
Alyril zručně Mirperiona ošetří a oznámí ti, ž je půldrak mimo ohrožení života. Má, ale potrhaná křídla a těžká zranění. Je pravděpodobné, že dva měsíce se bude léčit. Možná méně vzhledem k jeho nelidskému původu.
Mirperion sice riskoval pro dva nevolníky, ale vděk si tím nezískal. Mnozí jej naopak označují jako vraha rozdrceného nevolníka.
Alyril a Vonem navrhují jeho likvidaci, Bler pouze aby se mu naznačilo, aby odešel. Pouze Valich hledíc na jeho vojenskou pomoc je na Mirperionově straně.

Po pár hodinách se probudí Mirperion a poví ti co se stalo. Kvůli tmě trvalo dlouho než našel kozomuže, ale našel je v jednom horském údolíčku (N29). U ústí do veliké jeskyně. A bylo jich více, bylo jich hodně. Alespoň sto.
Samozřejmě, že se na ně hned snesl a rozehnal je, i díky své magii. Jenže v tu chvíli z jeskyně vyšel průvod duergarů (temní trpaslíci), kteří na něj zaútočili. Jejich Runový Kněz dokonce Mirperiona proklel nějakou podivnou kletbou, která jej obírá o sílu.
Mirperion, ale kněze a několik duergarů zabil pomocí ledového dechu, vzal alespoň jednoho nevolníka (druhý byl mimo jeho dosah v moci duergarů) a utekl.
Měl, ale potrhaná křídla, proto letěl pomalu a křídla se mu ještě ničila. A pak ztratil kousek od vašeho tábora vědomí.

Mirperion je zraněný a k ruině se asi nyní nepodívá.
A vy jste se potkali s dalšími obyvateli tohoto ostrova.
Je poledne. A přece jen se objevila dobrá zpráva. Fan se probudila.

// navrhuju posun, můžeš vydat rozkazy, pokyny, jak nevolníkům tak NPC. Pokud souhlas, hoď si pětkrát na procentovku. ;)

Nový svět V15 - porada, začátek a cesta

Porada je ukončena bez dalších námitek a otázek. Zdá se, že každý pochopil a ví co po něm chceš.
A všichni se také druhý den ráno pustí do práce.

Lovecká skupina několikrát zkontrolovala oblast přes níž se budete přesouvat. Žádné další stvoření podobné tomu jež zabil Sebastian už nalezeno nebylo. Našli stopy i jiné zvěře, dokonce na několik uspořádali menší lov, aby se vůbec podívali co to je za zvířata.
Střetli se s menší smeškou podivných tvorů, kterou bohužel byli nuceni vybít. Našli, ale poté jejich doupě a v něm i sedm mladých, kterých se Vultur ujal s úmyslem je vycvičit.
Podobných smeček je v tamní oblasti více, ikdyž se začínají přesouvat dále od vás. Zřejmě cítí, že jste příliš nebezpeční. Vultur, ale odhaduje, že tito tvorové jsou i celkem chytří (na zvíře) a měli by jít dobře vycvičit.

Ukázalo se rovněž, že tam kam se budete přesouvat kočičky nejsou. Ty jsou zřejmě jen širé pláni na východě. Hromady masa a návnady, ale přilákali několik dravých bestií z lesa.
Ty naštěstí nebyli ani sebeméně agresivní. Nažrali se a zase zmizeli v lese.
Vultur se jeden den věnoval i lovu kočiček na pláni a pomocí návnad jich opravdu několik zabili. A dvě dokonce zajal, než je rovněž utratil. Zdá se, že ty kočičky jsou příliš agresivní na to, aby šli vycvičit.

Cesta k novému tábořišti je připravená.
Ani ostatní se samozřejmě neflákali. Hrubé přístřešky, velký stan z plachty, rovněž několik provazů a košů je vyrobeno. Loď je rozebrána a vy se můžete začít přesouvat.
Jenže během tchto dnů došlo i k několika dalším událostem.

Třetího dne jsi se probudil a něco jsi cítil! Cítíš jak tebou protéká magická moc, cítíš jak dokážeš schromáždit a používat něco co se vyskytuje jen v pohádkách! Jedná se o magii. Dokážeš používat magii!!
Krystal, jež našli první den v tvorovi jehož Sebastian zabil a který nosíš u sebe probudil v tobě magické síly a to zatraceně silné! Dokážeš nyní magii kolem sebe i vycítit, stejně tak živé bytosti a tak! Když se soustředíš, tak dokonce dokážeš vycítit myšlenky a emoce lidí kolem sebe!
Cítíš rovněž jak onen malý kamínek tepe magickou mocí, která ti nyní před očima září snad jak veliké světlo! Světlo, které vidíš jen ty a nikdo jiný.
A máš tušení, že tohle je teprve začátek. Umíš hromadit a používat magii. Jenže neznáš žádná kouzla ani nikoho kdo umí kouzlit. Mohl by jsi prostě něco zkoušet. Jenže co když se tvé pokusy zvrtnou? Nebylo by lepší dělat, že se nic nestalo? Nebo se tajemství magie i kouzel skrývá v onom kamínku?

Čtvrtý den za tebou přišla Blanka s novinkou. Našla mezi vzorky dvě byliny se zajímavými účinky! Šťáva jedné bylina je silně jedovatá, druhá zase funguje jako výborný protijed nejen na onu první bylinu, ale i na všechny jedy které zná. Druhá bylina není navíc jen protijed, ale rovněž zřejmě podporuje léčebné procesy těla a mohla by urychlit uzdravování zraněných a nemocných.

Larayne zase přispěchala s novinkou, že jedna z nalezených vzorků rud má rovněž zajímavé účinky.

Nový domov

První má slova nepřijali dobře, nehodlala jsem, ale zastírat to co jsme udělali. Na druhou stranu, představa, že by už nemuseli nikoho obětovat nemrtvým se jim už zamlouvalo.
„Rozmyslete si to.“ Pokračuji. „Zůstaňte třeba pár dní. Promluvte si s ostatními a uvidíte. Pokud budete chtít odejít, nikoho zde násilím držet nebudu. Pořád jste lidé se svobodnou vůlí a já nejsem žádný otrokář.“ Dodala jsem a doufala, že se rozhodnou zůstat.

Noc proběhla v klidu, žádný útok nepřišel. Ale ráno se něco stalo. Vrátil se Mirperion a v hrozném stavu. Jak jsem ho uviděla ležet na zemi, spěchala jsem k němu a přitiskla si ruku na ústa. Byl v hrozném stavu. Byl vůbec zázrak, že se mu podařilo dostat zpátky.
„Nebohý Mirperione.“ Řekla jsem tiše. Přinesl zpátky jednoho z unesených nevolníků, ale.... kvůli pádu bohužel utrpěl i nevolník na kterého spadl a způsobil mu strašlivé zranění.
Alyril se hned pustila do ošetřování, ale viditelně to nedělala ráda a vůbec se s ním nemazlila. Stiskla jsem nesouhlasně rty, ale nic neřekla, protože by taky dobře mohla nakonec jeho ošetření odmítnout.
A stalo se něco co jsem moc neočekávala. Že ho budou chtít vyhnat a jen Valich, který ho viděl jako zdroj vojenské síly se za něj postavil.
„Dost!“ vyštěknu na ně naštvaně, když slyším jejich diskuzi. „Styďte se! Mirperion se snažil ty unesené zachránit a málem sám přišel o život! A vy se k němu chováte jak k netvorovi! Zapomínáte snad, že i před to jak se změnil je to pořád jeden z nás? Co kdyby se vám stalo něco podobného? On zůstává. Radím vám aby jste se tím raději smířili. On vám vadí a Trolové ne?“ zavrtím hlavou.„Prostě dost! Už o tom nechci slyšet!“ docela mě naštvali a zklamali.
Alyril pro Mirperiona po ošetření nechtěla nic dělat, tak jsem se o něj prostě hodlala starat sama.
Po několika hodinách se probudil a řekl mi co se stalo. V horách nežijí jen kozlí lidé, ale také trpaslíci s kterými se právě střetl. To bylo dost znepokojivé, že v horách bylo něco tak nebezpečného. Takže unesli naše lidi na příkaz těch trpaslíků? Mohla jsem jen doufat, že i přes to jak Mirperion dopadl, tak teď budou obezřetnější v tom jestli na nás znovu zaútočí.
„Odvedl jsi dobrou práci. Děkuji ti, že jsi tak riskoval a bojoval pro nás. Teď odpočívej a vyleč se.“ Poděkovala jsem mu a pohladila ho. Připravila jsme mu pohodlné lůžko a doufala jsem, že jeho nové geny mu pomůžou se rychleji vyléčit.

Ale stala se i dobrá věc. Fan se probudila. Doufala jsem opravdu, že její manžel je v pořádku a vrátí se zpátky domů. Osamocený člověk se přece jen dokáže ukrýt snáze.
Šla jsem Fan zkontrolovat a snad ji dodat trochu útěchy.
Přesto život šel dál a čekalo nás pořád spoustu práce. Získané dřevo jsem nechala použít na to co bylo nejvíce potřebné. Tedy na ohrady. Olif se měl pustit do stavby první obytné budovy, doufala jsem, že to půjde rychle, aby lidé konečně měli střechu nad hlavou.
Poradila jsem se s Valichem s tím, že musíme rozestavět hlídky, aby jsme se na podobné útoky mohli dostatečně rychle připravit včas. Do hlídek jsem chtěla zapojit i troly, kteří svou silou dokázali opravdu hodně a je jejich přítomnost byla zastrašující. Chtěla jsem mít i víc trolů v našem kamenolomu, protože ten byl blíž k horám a tedy i blíže k nepřátelům, kteří by mohli znovu zaútočit. Ale kámen se stal naším hlavním stavebním materiálem. Nemohli jsme se stáhnout.
Jakmile budou ohrady doufala jsem, že se Born bude schopný začít s domestikací místních tvorů. A snad budeme moci začít i připouštět dobytek, abychom jejich počet brzy zvýšili.
Také jsem chtěla, aby naší cvičitelé začali některé nevolníky trénovat v boji, aby v případě ohrožení byli schopni se samy bránit. Zdálo se mi to nezbytné.
Pokud šlo o mě, do ruin jsem se nemohla jít podívat a nehodlala jsem riskovat tam jít s doprovodem a tak oslabit naší pozici. Musela jsem počkat až bude Mirperion v pořádku. Takže jsem se začala aspoň učit jazyk trolů.

/Oki :D hody udělány :D Posuň :) /

Nový svět V15 - porada, začátek a cesta

Porada je ukončena bez dalších námitek a otázek. Zdá se, že každý pochopil a ví co po něm chceš.
A všichni se také druhý den ráno pustí do práce.

Lovecká skupina několikrát zkontrolovala oblast přes níž se budete přesouvat. Žádné další stvoření podobné tomu jež zabil Sebastian už nalezeno nebylo. Našli stopy i jiné zvěře, dokonce na několik uspořádali menší lov, aby se vůbec podívali co to je za zvířata.
Střetli se s menší smeškou podivných tvorů, kterou bohužel byli nuceni vybít. Našli, ale poté jejich doupě a v něm i sedm mladých, kterých se Vultur ujal s úmyslem je vycvičit.

Podobných smeček je v tamní oblasti více, ikdyž se začínají přesouvat dále od vás. Zřejmě cítí, že jste příliš nebezpeční. Vultur, ale odhaduje, že tito tvorové jsou i celkem chytří (na zvíře) a měli by jít dobře vycvičit.

Ukázalo se rovněž, že tam kam se budete přesouvat kočičky nejsou. Ty jsou zřejmě jen širé pláni na východě. Hromady masa a návnady, ale přilákali několik dravých bestií z lesa.

Ty naštěstí nebyli ani sebeméně agresivní. Nažrali se a zase zmizeli v lese.
Vultur se jeden den věnoval i lovu kočiček na pláni a pomocí návnad jich opravdu několik zabili. A dvě dokonce zajal, než je rovněž utratil. Zdá se, že ty kočičky jsou příliš agresivní na to, aby šli vycvičit.

Cesta k novému tábořišti je připravená.
Ani ostatní se samozřejmě neflákali. Hrubé přístřešky, velký stan z plachty, rovněž několik provazů a košů je vyrobeno. Loď je rozebrána a vy se můžete začít přesouvat.
Jenže během tchto dnů došlo i k několika dalším událostem.

Třetího dne jsi se probudil a něco jsi cítil! Cítíš jak tebou protéká magická moc, cítíš jak dokážeš schromáždit a používat něco co se vyskytuje jen v pohádkách! Jedná se o magii. Dokážeš používat magii!!
Krystal, jež našli první den v tvorovi jehož Sebastian zabil a který nosíš u sebe probudil v tobě magické síly a to zatraceně silné! Dokážeš nyní magii kolem sebe i vycítit, stejně tak živé bytosti a tak! Když se soustředíš, tak dokonce dokážeš vycítit myšlenky a emoce lidí kolem sebe!
Cítíš rovněž jak onen malý kamínek tepe magickou mocí, která ti nyní před očima září snad jak veliké světlo! Světlo, které vidíš jen ty a nikdo jiný.
A máš tušení, že tohle je teprve začátek. Umíš hromadit a používat magii. Jenže neznáš žádná kouzla ani nikoho kdo umí kouzlit. Mohl by jsi prostě něco zkoušet. Jenže co když se tvé pokusy zvrtnou? Nebylo by lepší dělat, že se nic nestalo? Nebo se tajemství magie i kouzel skrývá v onom kamínku?

Čtvrtý den za tebou přišla Blanka s novinkou. Našla mezi vzorky dvě byliny se zajímavými účinky! Šťáva jedné bylina je silně jedovatá, druhá zase funguje jako výborný protijed nejen na onu první bylinu, ale i na všechny jedy které zná. Druhá bylina není navíc jen protijed, ale rovněž zřejmě podporuje léčebné procesy těla a mohla by urychlit uzdravování zraněných a nemocných.

Larayne zase přispěchala s novinkou, že jedna z nalezených vzorků rud má rovněž zajímavé účinky. Jedná se o zvláštní tmavou rudu v níž jsou červené drobné tečky. Rudu stačí přiložit na krvácející ránu, rána přestane krvácet a zatáhne se jak kdyby se hojila kdoví kolik dnů! A červené tečky používáním pomalu mizí až zůstane jen černý kámen bez této schopnosti.

Eliška mezitím zpracovávala kůže a Sebastian dostal pěkný plášť z kůže neznámé bestie jež první den ulovil a ty z ní máš onen kamínek. A brzy zjistil, že jeho nový plášť je odolný vůči ohni! Je tak zřejmé, že ikdyby hodil po Sebastianových zádech pochodeň, tak mu to nic neudělá. Teď jde jen o to jestli to vůbec někdy v praxi využije.

A pátý den, zhruba kolem třetí hodiny odpoledne dorazíte všichni bezpečně i s nákladem a stády dobytka na své nové místo.
// přesnou podobu, menší shluky stromů, keřů, apod. jak daleko řeka, jak daleko les, apod. si můžeš určit sám. Přece jenom ty rozhoduješ kde se osada založí, tak si to místo a okolí sám i popiš. ;)

Nový domov - po 1. měsíci - část první

Po návratu Mirperiona z jeho výpravy plynuly hodiny a dny.
Lidé pracovali. Nováčci sice slyšeli tvoji nabídku k odchodu, ale nikdo z nich neodešel. A to ikdyž se jejich spokojenost příliš nezlepšovala. Občas jsi viděla některého z nich s různými modřinami, ale od Valicha jsi se dozvěděla, že se občas nevolníci od nekromantů mezi sebou porvou. Nic s čím by si, ale Alyril neporadila. Ale jinak, že se chovají slušně a pilně pracují.

Po týdnu se vrátil zpět Alen a potvrdil, že hory jsou obydlené. Vrátil se mírně dotlučený a s několika obvázanými zraněními, které dosvědčovali, že jeho průzkum nebyl zrovna průcházkou růžovým sadem. Ale vše zvládnul. Ikdyž na ostří jeho meče je zaschlá krev stejně jako na hlavici jeho kladiva a toulec s šipkami do kuše má prázdný. Ale brašnu na vzorky plnou. "Princezno, prošel jsem hory a jsou obydlené. Naši nejbližší sousedé, no, jedná se o nějaký magický lidský kult, asi. Je to několik kouzelníků a jejich učňů, přičemž dokáží oživovat a vytvářet golemy. Kamenné a železné golemy jsem viděl, mohutné obrovské stvůry, které by mě dokázali úderem jediným rozdrtit. Ty využívají asi jako dělníky, horníky, ale určitě i na obranu. Raději jsem se k nim příliš nepřibližoval, ale pokud by jsi chtěla, tak je mohu kontaktovat. Viděl jsem v horách jak těží tu divnou rudu plnou energie (Malekith), přičemž dolů na něj tam budou mít určitě spousty. Stejně jako na kámen, železo, stříbro, zlato a další kovy. (oblast: pás 26N-29N)
Za nimi a pak na druhé straně hor se rozprostírá další říše. Ta je, ale tvořena nebezpečnými tvory. Odchytil jsem jednoho jejich otroka. Říkají si Bakemono a jsou to kříženci démonů a skřetů, jsou velice silní a agresivní. Bakemono zotročili další skřety, gobliny a podobnou chamraď a ti pro ně pracují, jak v dolech v horách, tak i na farmách pod horami a tak. Těží rovněž Malekith, přičemž Bakemono vyvolávači dokáží pomocí magie, obětin a Malekithu vyvolávat démony. Těm bychom se asi měli vyhýbat za každou cenu. Obávám se, že by se nás mohli pokusit také zotročit. (oblast: 26-28O, 26-28P, 26-28Q)
Na východě od těchto dvou je spíše divočina. Prohání se tam nejrůznější bestie a skupiny banditů. A někdy oboje současně. Myslím, ale že něco žije pod povrchem. Něco hodně početného a dost dobře ozbrojeného. Našel jsem několik zdechlin obrovských potvor a jejich zranění, uhh, takové rány bych nedokázal dávat ani já svou zbraní a to mám kvalitní meč z královské zbrojnice.
Po horách se celkově prohání nejrůznější stvůry, bestie a monstra. Stejně jako menší i větší tlupy banditů. Ty zkouší napadat jak ty čaroděje s golemy, tak Bakemono či bojují mezi sebou navzájem. Samozřejmě, že jen tak tlupa otrhanců nenaběhne do armády Bakemonských vojáků posílených o několik démonů. Vyčkávají a hledají možnost kde ukrást suroviny, jídlo, zbraně či zajatce. Které často sní či zotročí. Už si ani nevzpomenu kolik potvor a tlup honilo mě."

Valich se svým synem se pustili do výcviku nevolníků a našli dvacet statečnějších, kterým s tvým souhlasem (předpokládám :D) dali luky a cvičili je jako lučištníky. Zejména se jednalo o ty co chodili pravidelně s Lettem na lov. Ikdyž tak nyní těchto dvacet bude pracovat, tak mají u sebe luky a mohou v případě nebezpečí podpořit tvé strážné.

Ohrady na dobytek byly postaveny, stejně jako menší ohrady pro krocení. Jalik a deset nevolníků pilně pracovalo. A Born se pustil do své práce. Ta šla, ale pomalu. I za podpory deseti nevolníků se mu podařilo chytit šestnáct koňokrav (úžasný název :D), ale krocení bylo ještě horší. Zkrotit Born zvládl jen čtyři.
Koňokrávy jsou pomalejší než koně, ale zřejmě mají větší výdrž a když je někdo naštve, tak umí být i pěkně zlé.
Bohužel při chytání a krocení byli dva nevolníci zabiti.
Letto zdařile s deseti nevolníky lovil zvěř okolní a zásoboval vás hromadou čerstvého masa. Bohužel, koncem měsíce ti musel zkroušeně přijít oznámit, že místní zvěř asi vycítila, že je tu pro ně nebezpečno. Zdá se mu totiž, že zvěře začíná ubývat. Ne, že by ji vyhubili, ale zvěř zřejmě migruje mírně dále na sever. V nejbližších měsících jí bude, ale určitě k lovení stále dost. Na lovu zemřel jeden nevolník.
Jyen zpracovávala s pěti nevolníky kůže ulovené zvěře.

(Neodepisovat prosím.)

Nový domov - po 1. měsíci - část druhá

Šamani Paul a Dagon chodili každý den do Trollího lesa. Sbírali tam byliny a také tahali k okraji lesa spadlé kmeny stromů, kde je přebíralo pět nevolníků a nosilo je do tábora Jalikovi, který je využíval a spracovával.
Šamani, ale měli i jiné povinnosti. Ke Stařešinovi a Trollímu lesu. Každý třetí den museli chodit za Stařešinou a celý den mu pomáhat s jeho rituály a starat se o les, obnovovat magické značky a pomáhat kouzlit.
Alyril, ale byla šťastná za bylinky, Fan za proutky a Jalik za to málo dřeva.
Alyril společně s tvým Bratrem Silenem začala budovat menší bylinnou zahrádku, kde bude pěstovat rostlinu proti nemrtvým (název dodáš ty či já?).

Klen našel dostatek míst vhodných na studny a navrhuje jich vybudovat více. Přece jen je vás hodně a jedna studna by určitě nestačila. Nezvládne to sám. Žádá proto o pět nevolníků a hlavně Olifa. Na celý měsíc.
Studny je špatné vybudovat přímo na vašem kopci (byly by hodně hluboké) a tak navrhuje čtyři studny pod kopcem, jedna na každé světové straně. Bude tak jedna co bude prozvířata v ohradách, další pro políčka a zahrádky. A dvě pro lidi. To by bylo plně dostatečné.

Alen prozkoumal vzorky rudy jež našel a přinesl ti jich několik ukázat. "Princezno, většinu vzorků nyní nedokáži přesně určit, potřebuji pec, rozpustit je a tak. Myslím si totiž, že se z nich budou dát tvořit zajímavé slitiny. Našel jsem, ale dva nerosty. Tento podivný kámen, který má světlou barvu, pohlcuje světlo a za tmy je zase vyzařuje. Myslím, že bychom si z něj mohli udělat osvětlení, nebo je dokonce používat v dolech. Žíla je jen dvě hodiny chůze od místa kde těžíme kámen. A druhý nerost je zvláštní, všiml jsem si toho už v horách. A Mirperion mi také potvrdil jeho efekt. Tento světle zelený nerost odpuzuje a zahání magické bytosti. Podivně jim smrdí a oni dokáží vycítit i jeho přítomnost a vyhýbají se mu. I Mirperion mi říkal, že se mu zrovna moc nezamlouvá. Žílu s ním jsem našel až daleko v horách, ale možná bych ji našel i blíže? Nebo tam můžeme vypravit výpravu? Během dne či dvou bychom byli zpět a donesli bychom tyto kameny, které by nás mohli ochránit?"

Bler s pěti nevolníky se ujala zvířat a v nových ohradách je už začala připouštět. Doufá, že Born ochočí i místní dobytek a ona je bude moci křížit mezi sebou.
Bell zase dokončila s dvaceti nevolníky první část prací na polích. Zasela. Může pole rozšířit, nebo jen obhospodařovat. Bell dodává, že pokud už nebude pole rozšiřovat, tak nepotřebuje tolik nevolníků, ale takových deset by si ráda nechala, aby jí pomáhali s různým okopáváním a tak.

Olif za pomoci třiceti nevolníků postavil velikou kamennou budovu. Je to jen hrubá stavba kde jsou pouze čtyři obrovské místnosti. Jenže, vejdete se do ní úplně všichni!
Obrovská budova, dva metry na výšku, mnoho podpůrných sloupů a čtyři východy z masivních dřevěných dveří. A několik menších oken, které vypadají jen jako větší střílny. Je zřejmé, že je to opravdu bytelná budova, která může posloužit i jako tvrz v případě útoku. Ikdyž na nějaké dlouhé obléhání samozřejmě není vhodná.
Všichni z vás už, ale mají kde složit hlavu svou! A to se počítá.
Bohužel, stavba je vykoupená krví. Drobných ran bylo nepočítaně, stejně tak i trochu závažnějších zranění. Bohužel, tři nevolníci během stavby zemřeli. A jeden má tak strašlivě polámané a rozdrcené nohy, že už nebude nikdy chodit. A co teď s ním?

Dalších dvacet nevolníků stavělo menší hradbu u hor, u místa kde Alen našel žílu uhlí. Uhlí je ve vysoké vesměs rovné skále, přičemž v širokém půlkruhu asi dvaceti metrů od skály se táhne hradba metr a půl vysoká a před ní metr hluboký a dva metry široký příkop. Pouze uprostřed hradby je díra dva metry dlouhá kudy je vynášen náklad a budoucí těžené uhlí. A před bránou samozřejmě příkop také není.
Místo na povrchové těžení uhlí už není úplně bezbranné a může se zde začít bez problémů těžit.
Navíc, jeden z nevolníků se ukázal jako šikovný kameník a právě on vedl zdejší nevolníky při práci a sám šel příkladem. Přičemž to celé byl i jeho nápad, jen se mírně poradil s Valichem jak to rozvrhnout. Jonáš. Tvůj nový kameník.
A padesát nevolníků těžilo kámen, aby z něj mohl Olif stavět. Nutno, ale říci, že to Olifovi stačilo jen taktak.

Fan pletla košíky a ikdyž je dělá sama, tak brzy už jsou vidět po vaší budoucí osadě.

Přišli za tebou Jonáš s Olifem a uklonili se. "Princezno. Nevolníci těžící kámen jsou pomalý a rychle opotřebovávají nástroje. Myslím, že já, nebo Jonáš tam budeme muset být s nimi a vést je příkladem. Pak budou pracovat lépe, stejně jako když jsem byl ze začátku s nimi. Protože budeš chtít asi stavět další budovy že? A obávám se, že pokud by to takhle šlo dále, tak budeme váznout na nedostatku kamene."

Stejně tak, ale dorazil i Vonem. "Pincezno, pokud vím, tak stále nemáme nalezenou žílu železa a nevíme jak dolovat. O vybudované hutnické peci či kovárně ani nemluvě. Žádám, aby se Alen podíval po nějaké blízké železné žíle. A žádám tě o dvacet nevolníků. Sice nejsem žádnej horník, ale prostě to vyzkoušíme. Ať se tu brzy rozezní mé údery na kovadlinu a mohu začít kovat. Zbraně, nástroje či prostě co bude potřeba."

Jyen za tebou přišla s Honanem a hned spustila. "Princezno, stále mi chybí jít na výrobu keramiky. A stejně tak bych se chtěla přimluvit za zbudování co nejdříve pece ať mohu začít keramiku vyrábět a vytvrzovat. Každopádně, žádám nyní o přidělení pá vojáků a nevolníků, kteří by se mnou jednou týdně zašli k moři. Tam jak jsme přistáli jíl byl, tak bych jej chtěla co nejvíce nabrat a přivést zpět a začít pracovat. Ať všem mohu dát své úžasné výtvory."
Honam se ti ukloní. "Princezno, chtěl bych požádat o pět nevolníků a pár strážných. Rád bych chodil k moři a lovil ryby, abych mohl dodávat osadě maso."

A jednoho dne k tobě přišla i nervózní Fan. "Princezno, mohli bychom si promluvit? Chtěla bych vás požádat o radu. Pár posledních nocí se mi zdají divné sny. Jak kdyby ke mě někdo mluvil.
Jeden hlas patří nějakému starci, který se vždy představuje jako Mistr Kápě. Prý se jedná o Krále Smrti, Pána Dómu Smrti. Chce po mě, abych se k němu přidala. Abych se přidala do jeho Dómu Smrti a stala se Tkadlenou. Slibuje, že já a ani Alen nikdy nezemřeme. Budu jen splétat osudy lidí, zvířat i běsů, které povedou k jejich konci a budu tak moci určovat a předpovídat smrt bytostí jež mi Mistr Kápě určí.
Druhý hlas patří nádhernému mladíkovi, který se vždy představuje jako Císař Baal, Král Slunce a Pán Dómu Světla. Chce také, abych se k němu přidala a stala se Tkadlenou. Slibuje, že se budu mít s Alenem dobře, budeme mít kopu dětí a budeme v bezpečí. Říká, no, že když budu chtít, tak mi dá moc tě svrhnout a abych se sama prohlásila princeznou a paní těchto lidí. To, ale samozřejmě princezno nechci! Prý budu splétat stébla osudu a předurčovat lidi k velikým věcem.
Třetí hlas je nějakého nečlověka, hluboký a drsný a představuje se jako Vernox, Král Přírody a Pán Dómu Života. Chce také, abych se k němu přidala a stala se členkou jeho Dómu, jako Tkadlena. Odkazuje se na naše spojenectví s Trolli, přičemž slibuje nám podporu přírody a samotného života. Prý budu jen splétat vlákna osudu a chránit přírodu a život.
Všichni tři na mne naléhají, abych si je vybrala. Už to asi dále nevydržím, doufám, že když si vyberu, tak mi dají klid. Jejich naléhání je už příliš. Jenže koho si mám vybrat?"
Zdá se, že mocných schopností Fan si už všimli mocní tohoto ostrova.


Samozřejmě, že život nebyl jednoduchý a nebylo nouze o problémy.
Zhruba dva týdny po vašem nájezdu na nemrtvou vesnici jste byli jednoho večera poctěni nemrtvou návštěvou. Nejednalo se, ale o útok. Naopak jsi viděla skupinu snad tuctu jezdců, nemrtvých rytířů, jak se svými koňmi zastavili dál od vaší osady. A jen jeden v záři zapadajícího slunce, aby vám předal dopis.

Dopis v němž stálo toto. "Zdravím tě, jsem pánem zemí na sever od vás. Nekromant Sygurd, jméno mé. Omlouvám se za úvodní přepadení mými Gryffími Strážci, byla to nehoda. A stejně tak beru i váš útok na jednu z vesnic pod mojí vládou.
Navrhuji tyto nehody mezi námi smazat a začít s čistým štítem. Bylo by přece zbytečné kdybychom válčili mezi sebou, že ano?
Rád bych se setkal s vaším vůdcem a půldračím válečníkem. Za dva týdny, na neutrálním místě. Místo dle vašeho výběru nacházející se mezi našimi zeměmi?
Nechť se vám daří.
(A pokud by jste odmítli, tak nechť shnijete v pekle.)"
A nemrtvý rytíř vyčká na tvoji odpověď. Beze slova.

Bohužel, ne každá událost se dala vyřešit v klidu.
Jednoho rána na vás bylo zaútočeno! Dvacet jezdců, dvacet goblinů jedoucích na pavoucích!

Tato tlupa se přiřítila ještě před svítáním a vrhlo se na vaši osadu ze západu. Narazili, ale na zeď z hub, které zasadili Šamani a které mezitím vyrostli do tří metrové velikosti. Bohužel goblini a hlavně jejich pavouci nebyli tak náchylní na jed jako lidé. Šestnáct goblinů sice nikdy k vaší osadě nedojelo a spadli ze svých ořů, ale zbylí čtyři pokračovali a i zbytek pavouků je následoval.
To se, ale samozřejmě neobešlo bez hluku a i Šamani byli varováni, kteří zase varování předali dále.
I tak, ale pětice strážných na západním kopci stála proti značné přesile. Pět strážných proti dvaceti velikým pavoukům a čtyřem goblinům. Bojovali statečně, ale přesila byla příliš veliká.
Valich, Kelie a další společně se skupinou probuzených stráží dorazili na pomoc téměř pozdě. Poslední voják se právě kácel k zemi. A Valich udeřil do goblinů a jejich pavoučích potvor jako rázná vlna. A gobliny i pavouky zlikvidovali v litém boji.
Bohužel, čtyři z pěti strážných jsou po smrti a rovněž další tři strážní jsou zranění.
Poslední z hlídky byl rovněž těžce zraněn a pokousán pavoučími kusadly. Obdržel tolik jedu, že by to zabilo i veškeré vaše stádo. Jenže on přežil. A jed se stal jeho součástí.
Tento hrdinný voják se tak stal jedovatým mužem. Mužem u nějž se probudila magie. Jedová magie. (jméno?)

A teprve včera se stala menší katastrofa. Zničehonic se přihnala strašlivá bouře. Vítr vál jak šílený, nebýt vašeho kamenného domu, tak by snad někoho odfouknul. Mohutné kapky vody sráželi muže k zemi a rozbíjeli předměty.
A blesky se po obloze míhali jako zběsilý. A právě jeden z blesků udeřil do země, přesně na západní kopec. Na západním kopci zůstal malý vypálený kráter. A v něm mladý muž, okolo dvaceti let. Muž atletické povahy. Mladíka jste našli v bezvědomí, nezraněného, jen mírně očouzeného a opáleného.
A když se dnes ráno probudil, tak zjistil, že si nic nepamatuje.
Mirperion, ale může potvrdit, že se v jeho těle skrývá slabá ozvěna magie. Těžko, ale říci jestli je to jeho magie, nebo jen ozvěna této divné magické bouře.

ZMĚNY SKLADU

+ 1000 jednotek jídla
- 559 jednotek jídla
- 60 jednotek píce
- 619 jednotek vody
+ 50 jednotek dřeva (Trollí les)
+ 50 jednotek kamene
- 50 jednotek kamene (sklad, veliký dům)
- 20 luků (nevolníci ozbrojení lukem)
- 1 000 šípů (trénink, lov)
- 75 nástrojů

Nálady v osadě a potřeby

> necítí se bezpečně - málo strážných a nulové obranné prvky
> zasycení masem - masa a zásob z domova je dostatek
> nedostatek vody - obyvatelé a hlavně zvířata trpí nedostatkem vody. Studny jsou v nedohlednu a voda už dávno došla. Pokud se s tím nezačne něco dělat, tak zvířata začnou umírat žízní. A pak budou následovat lidé.
> obava o munici - strážní a lovci se bojí hrozícího nedostatku šípů do luků
> pomoc Trollů - jídla máte habaděj, množí se tak hlasy, aby jsi najala více Trollů a ulehčila tak práci utahaným nevolníkům
> kdo a kde jsme? - začíná panovat touha po nějakém názvu vaší osady a vaší skupiny
> Noci se klaníme - nevolníci vytržení ze spárů nekromanta se modlí k Dómu Noci. Toto neznámé náboženství vypadá zajímavě a začne se dost možná šířit i mezi tvými nevolníky a NPCečky
> Noc tě nenávidí - nevolníci vytržení ze spárů nekromanta se už začínají sžívat se svým novým domovem a začínají se bez problémů začleňovat mezi osttaní nevolníky. A pracují pilně. Tebe a Valicha, ale stále nenávidí za to, že jste jim zničili domov v němž se narodili a násilím jste je odvedli sem.
> Znič Stvůry! - lidé jsou zmatení ze stále se více projevující magie a přítomnosti nestvůr. Bojí se neznámého. A snaží se to potlačit. Proto je jim trnem v oku Mirperion, kterého mnozí považují za zrůdou, kterou by bylo nejlépe vyhnat. A šamany, trolli a další potvornosti stejně tak!

Nový svět V15 založení osady

Když donesou mláďata s hlášením usměji se. "Skvěle Vulture vyber jednoho dva lidi ať je mají na starost a umyjí a odbleší je, pak začni je vychovávat jako by to byli psi. Asi budou divočejší, svéhlavější a budou potřebovat více prostoru, ale s tím si poradíš. Nech je blízko u našich koní ať si zvyknou na koně a jezdce a také naopak ať si koně zvyknou na ně, ale pozor ať se něco našim koním nestane. Všechny kůže si z nich si můžete nechat zpracovat a maso naporcujte a uložte. Skvělá práce"

Návnada zabrala sice ne tak jak jsme plánovali, ale účel splnila. "Snad to byl správný odhad. Ty zvířata se najedla a neměla potřebu lovit pobíhající lidičky, ale jinak žádná sláva. Ta pětimetrová bestie bude problém a to velký. Jak se mu postavit? "

Opravdu mě překvapí co se semnou událo přes noc. Přesnější výraz je, že mě to k smrti vyděsí. „Hmm rozhodně to zatím nebudu nikomu říkat, nemyslím že by nám pomohlo kdyby se dozvěděli, že jejich vůdce začal bláznit a plácat nesmysli o magii. Na to bude ještě čas.“
Soustředím se na techniky na soustředění, které mě kdysi dávno učil Vultur a Blanca při mém vyučování. Pak si uklidním mysl, ozbrojím se a vyjdu ven z pod plachty, abych se zapojil do práce.



Když Blanka přijde s bylinami požádám jí aby vzala jedovatou i tu léčivou a uspořádám sraz všech na budoucí návsi.
"Takže prosím o pozornost. Tady Blanka drží tuto rostlinu. Prosím všichni si prohlédněte tyto rostlinu a zapamatujte si je. Blanko prosím ukaž tu jedovatou. Tato rostlina je prudce jedovatá. Chci aby si jí každý z vás zapamatoval, protože její šťáva je jedovatá. Až začneme přípravou našich polí, nechci aby se někdo zbytečně otrávil.
Tato druhá má opačné účinky takže dokáže zneutralizovat jed. Proč vám je ukazujeme? Protože nehody se stávali i doma a chci aby mí lidé věděli co je jedovaté a co jim může pomoci, když je uštkne zmije nebo se otráví tou rostlinou. Nechci, ale aby tu někdo bez dovolení experimentoval s rostlinkami. Neříkám že kategoricky nemůžete, jen chci abyste my to řekli, dříve než s tím začnete. Blanko děkuji za informace. "
S tím se vrátíme do práce.
Larayne mě zaujme. „Kolik těch kamenů máme? Bylo jich někde poblíž víc? Na každý pád tuto rudu schraňuj. Ještě ji budeme potřebovat. Každopádně děkuji.“
To že kůže ulovené bytosti je odolná proti ohni mě naplní jen malou radostí. "To znamená, že někde je tu v lepším případě horký pramen nebo láva. V horším něco co plive oheň. Hmm v této relaci se nabízí srovnání té velké ještěrky a draka, ikdyž nebudeme předjímat. No co s ní?"

Cesta na místo naší osady není procházka růžovou zahradou a já jdu pěšky, aby se na mého koně mohl dát nějaký náklad. Sám si nesu své osobní zbraně a ještě nějaký košík.
Dojdeme na místo pět set metrů od vody a asi kilometr a půl od lesa, rozložíme své věci do kruhu.
Já s úlevou opatrně odložím své věci a také složím věci z koně. Pak vylezu na jednu bednu.
„Zde postavíme osadu. Evo vem si lidi co stavěli stan a znovu ho vztyčte. Zikmunde chci vybudovat hliněný val a až na něm budeme stavět palisádu. Val uděláme z vykopané zeminy, tím si vytvoříme zároveň mělký příkop, stačí metr na výšku. Po obvodu zabodáme po obvodu kůly, takové jaké se používají proti jízdě. Budeme je muset více roztáhnout, ale chci alespoň tři řady. Toto je naše vesnice a já ji nehodlám sdílet s nějakou kočičkou, kuřetem nebo velkou ještěrkou.
Než se do toho pustíš rozměř si plochu do vesnice se musí vejít cisterna na vodu, sýpka, sklad surovin, dílny jednotlivých mistrů jejich velikost s nimi probereme spolu."
Seskočím z bedny a kývnu na jmenovaného. Trošku se usměji. "Mám takový dojem, že budu potřebovat morální podporu až je budeme brzdit v rozletu."
Pak zvážním a pokračuji. "Také zde musí být stáje a chlévy, počítej třikrát nebo čtyřikrát větší než odpovídá stávajícímu počtu zvířat. Také huť a bylinná zahrádka. To že se musí vejít všechny chatky našich lidí je snad jasné a nemusím to připomínat.
Jak jsem řekl ta ochrana má přednost před domy.
Mnohem raději budu spát na dešti než v břichu nějaké potvory.
Co se lidí týče na ten val budeš mít všechny co nemají úkol tedy ne Haconovu, Vulturovu a Blančinu skupinu a pak Bronovu která má na starosti dobytek. I Evini lidi až dostaví plachtu.
Se stavbou domů to už bude horší to si budeme nějak dohodnout.
Hacon bude mí pět mužů. Blanka deset. Pusť se hned s Markem do práce. Čím dříve budeme mít ochranu tím dříve se budeme moci pustit do lepších projektů. "

Pak si dojdu za Blankou. “Zdravím vem si prosím sira Sebastiana a deset lidí a začni procházet ve spirále kolem naší osady, chci abyste vytvořili bylinou zahrádku zatím s těmi dvěma bylinami co znáte, samozřejmě pokud jste už našli heřmánek nebo podobné byliny můžete si je tam zasadit také. Ale chci abyste vypleli byliny hlavně ty nebezpečné předně z plochy co vytyčíme jako naše budoucí pole. Opatrně sice by kolem hned neměli být dravci, ale nejde na to spoléhat. Posbírejte je a začněte sušit, dal by se s té jedovaté vyrobit šípový jed?“


Pak zajdu za Alešem " Chtěl bych tvůj odhad je někde v okolí podle tvého názoru možnost opatřit si železnou rudu? Případně kde a jak?"

Pro loveckou skupinu mám nový úkol. “ Ten zní přiveďte my ty zdejší koně ať rozšíříme řady naší jízdy a pracovních zvířat. Ale opatrně viděli jste co tu pobíhá. Tak se nenechte zbytečně sežrat. Chci aby se sešli všichni naši velitelé a lovci na rychlou poradu.“
Takže počkám až se objeví lordi de Vultur, sir Sebastian, Hacon, Fler, sir Jonatan, sir Sebastian, Quin a také Zachariáš s Markem. Případně pro ně pošlu. „Pánové chci slyšet názory na naše působení zde a místní obyvatelstvo, také co budeme dělat s ještěrkou. Nehodlám jí pravidelně krmit aby nechala náš tábor na pokoji, ale nebude s ní snadné pořízení. Přemýšlím také poslat někoho na výzvědy k našim rybím sousedům, abychom o nich zjistili co nejvíce, než s nimi začneme obchodovat nebo válčit. Podle toho co si vyberou.“

Vyčkávám co my dají za připomínky.

Nový Domov

Zjistila jsem , že občas se naši noví obyvatelé občas porvou s těma našima. Ale byla jsem ujištěna, že to je v pořádku.
K mé velké radosti se za týden opravdu Alan vrátil. Ulevilo se mi a Daň určitě také.
Začal my vyprávět co vše zjistil a viděl. Čarodějové s golemy znělo zajímavě. Byli by ochotní mluvit? Podle Alana ano, když říkal že by je mohl zkontrolovat. Další naší sousedi, ale už ale nebyli někdo s kym by se nám nechtělo navazovat kontakt. Zdá se, že jsme si na nový domov nevybrali tak pusté místo jak vypadalo. I když oproti okolí tu byl asi klid. Kdo ví jak bychom dopadali kdybychom se tady nezastavili a šli dál.
Mluvil o banditech. Zajímalo mě jestli by se tyhle tlupy lidí nedali přesvědčit aby se přidali k nám. Je docela možné, že by uvítali mít nějaký domov. Zmínil také, že něco žije v podzemí. To jsme už, ale věděli tak jsem mu pověděla o kozích lidech a trpaslících.
Pochválila jsem ho, řekl ať se nechá ošetřit a pak si vezme dva dny na odpočinek a aby se věnoval své ustarané manželce.

Práce postupovali. Ohrady byli postavený a konečně se začalo s krocením. Nešlo to tak dobře jak jsem doufala, ale některé se nechali zkrotit. Co bylo, ale horší bylo že při tom přišli někteří lidé no život. A bohužel tím smrt v naších řadách nepřestala řadit.
Léto přišel říci, že zvěře ubylo. Přesunuli se a to nebylo moc dobré pro nás. Řekla jsem mu, že teď nebudeme moci aktivně lovit, jinak by se zvěř přesunula pryč a nemůžeme se za nimi přesunout a posílat lovce daleko byl ještě horší nápad. Napadlo mě, že by tedy nebylo špatné zvolit trochu pasivní lov. Pasti jsou méně agresivní a je pravda, že teď jsme dobře zásobení tak nebylo nutné aby se říká lovilo. Řekla jsem mu aby šel za tesařem a nechal si od něj postavit nějaké pasti na navdadu a klasická očka nebyla zrovna náročná na výrobu. Ohledně toho jsem dostala další nápad. Trápilo mě, že lidé při krocení přišli o život a napadlo mě jak zredukovat možná zranění nebo smrt.
Šla jsem to probrat s Bornem. Systém pastí by se dal využít i v rámci odchytu a i krocení. Stačilo by prostě vyrobit něco jako malé stání. Do ní by se umístila návnada. Zvíře vejde a blízko ukrytý člověk by za ním zaklepl dvířka. Zvíře by jistě nestačilo utéci, protože mám za to, že zvířata neumí moc couvat. Pak by se jen v tom stání odneslo a zůstalo by v něm dokud by si nezvyklo na přítomnost lidí než by se vypustilo do ohrady. Vše to byla jen má spekulace tak nevím jestli to bude fungovat. Ale zdálo se mi, že by mohlo a jistě by se tím zmenšila možnost zranění.

Díky našim šamanům jsme měli proutky, bylinky a i trochu dřeva. Alyril s bratrem dokonce vysázeli zahrádku kde začali samy rostlinku pěstovat. Díky tomu brzy každý obyvatel bude moci mít u sebe prášek na odpuzení nemrtvých. Líbila se mi taková iniciativa.
Chtělo to rostlinu pojmenovat, ale vzhledem k tomuto, že ji objevila Alyril měla jsem za to, zeť by ji měla pojmenovat ona.

Bylo potřeba vybudovat studny. Voda docházela. Dělala jsem si tolik starostí s bezpečností, že jsem na to nejdůležitější zapomněla. Řekla jsem mu ať si na to vezme kolik jen lidí potřebuje. Tohle bylo potřeba hodně rychle napravit.
Alan mi přinesl ukázat nějaké vzorky co v horách našel, některé už zvlad určit ten co za noci svítí byl rozhodně užitečný. Nemuselo by se plýtvat dřevem nebo uhlím kdyby jsme měli těch kamenů dost.
„To zní náramně užitečně. Máš pravdu. Mohli bychom je použit jako osvětlení uvnitř budov nebo třeba i jako pouliční osvětlení. A jak říkáš v dolech. Tenhle kámen určitě musíme získat.“ pronesu ohromeně a nadšeně. A pak rudá co odpuzuje magické bytosti. To rozhodně také bylo užitečné, ale Mirperionovi se nelíbil? Jenže mezi námi už jsou takoví co mají s magií co dělat. Ale rozhodně bychom to stejně mohli využít.
„Zkus se po tom podívat v okolí. Sám víš jak je to v horách nebezpečné. Zkusíme štěstí jestli nejsou někde v okolí.“ Nechtělo se mi příliš někoho pouštět nahoru kde je tak nebezpečno. Alan je váženě odvážný, že je ochotný tam znovu vyrazit.
Bler a Bell se také činili. Dobytek se připouštěl. Doufali se v křížence. Docela by mě zajímalo jak to dopadne pokud křížení vyjde. A pole byla zaseta. Řekla bych že velikostně byla pole zatím dostatečná a tak jsem ji nechala obdělávat a jak chtěla nechá jsem ji k ruce desítku nevolníků co si sama vybere aby ji pomáhali. Sama nejlépe pozná kdo byl při pracích na poli nejšikovnější.

A pak konečně! Měli jsme.jednu velkou budovu kde mohli lidé spát. Konečně nebudou muset spát na holé zemi. Olif budovu postavil opravdu dobře. Byla to malá pevnost. Bohužel ani tato práce, byť pro nás významná, se neobešla bez obětí. Tři lidé zemřeli a jeden měl zničené nohy takovým způsobem, že už nebude nikdy chodit. Samozřejmě, že jsem chtěla aby o něj bylo postaráno. Nakonec přišel k tomu když se snažil udělat něco dobrého pro nás. Navíc tenhle svět byl tak podivný, že existovala šance, že najdeme způsob jak jeho nohy vyléčit.
Sama jsem šla muže navštívit, vzala jsem jeho ruce do svých a děkovala mu, že kvůli nám přinesl takovou oběť a ujistila jsem ho, že se o něj postaráme.
Nakonec až se bude cítit lépe pořád mohl pracovat. Fan ho mohla naučit plést košíky a mohl ji pomáhat. Třeba.

Také se stavěla ochrana v horách, aby lidé co těží byli v bezpečí. Nebo aspoň větším bezpečí. Jeden z nevolníků se nakonec ukázal jako talentovaný kameník, který měl dobré nápady. Stal se z něj kameník, protože takový talent jsme přece jen nemohli nechat ladem.

Během tohoto měsíce za mnou přišel Jonáš s Olifem s tím, že těžba jde pomalu a nástroje se rychle ničí. Samozřejmě, vždy jsou komplikace. Přikývnu, že chápu. „Olife ty máš se stavbou největší zkušenosti. Takže bych byla ráda, kdyby jsi zůstal tady. Ty tedy Jonáši budeš v kamenolomu.“ Přikývnu.
Taky přišel Vonem, který chtěl železo a hlavně hutnickou pec a kovárnu.
„Já vím Voneme. Omlouvám se, že to tak dlouho trvá. Bylo nutné první udělat jiné věci. Ale jistě. Vím, že teď je potřeba se zaměřit na další věci. Zařídím aby se jako další začala stavět hutnická pec a kovárna a Alen najde železo. Dle toho co mi řekl, tak tyhle hory železo mají. Jen ho najít.“ Přikývnu.
Jenže přišla i Jyen, která přišla s Honamen. Chtěla dělat keramiku a potíž byl Jíl, který byl potřeba vzít u moře. Kde samozřejmě byl. A Honam chtěl také k moři, aby mohl také chodit k moři lovit ryby.
Promnu si bradu. „Nejrozumnější by bylo dělat to najednou. Honame jak často chceš docházet k moři?“ zeptám se. Doufám, že ne každý den? Jistě není to tak daleko, ale stejně. Navíc kdo ví co u pobřeží žije. Jako ve vodě. O obří želvě už vím a taky podivné zubaté ryby.
„Poprvé by jste mohli jít spolu. Jyen ty ukážeš co a jak a pak by pro jíl docházeli spolu s rybáři. Čím větší skupina tím je menší pravděpodobnost, že na ní někdo zaútočí. Pošlu s vámi i troly a jednoho šamana.“ Slíbím jim.

Jednoho dne přišla Fan a byla celá nervózní. Samozřejmě jsem vyslechla co ji trápí. Zdá se, že její schopnosti zaujali podivné bytosti. Bylo zvláštní, že zrovna umění pletení košíků si vyvolá takovou pozornost. Ale je v tom vážně dobrá.
Vzala jsem ji za ruku a poplácala ji po ruce, abych ji uklidnila a ona mi povídala o snech. To si tedy troufají snažíc se odloudit moji drahou Fan.
Chvíli jsem přemýšlela nad tím co mi řekla. „Nemůžu ti říci co máš dělat Fan. Tohle je tvůj život. Mohu ti, ale říci co si myslím a ty se pak rozhodni.“ Přála bych si, abych ji hlavně mohla proti takovým vniknutím chránit.
„Krále Smrti bych si nevybrala rozhodně. Nesmrtelnost zní sice dobře, ale taky dobře tak by z vás prostě mohl udělat jen nemrtvé. A navíc ty máš dobré srdce. Myslím, že určovat smrt lidé by tě udělalo nešťastnou. Pak ten Král slunce. Zní to sice lépe, ale nabídka že mě můžeš svrhnout...“ Zavrtím hlavou. „Zdá se, že je dost rozmarný a zákeřný. Nejspíš je to dost rozmarný a nejspíš dělá co chce nehledě na ostatní. Toho bych taky asi nenásledovala. Pán Života Vernox mi zní jako, že je z nich nejvíce upřímný. Navíc nebudeš určovat ničí smrt a ani ničí úspěch, ale budeš chránit život samotný. Bez rozdílu. To mi nezní tak úplně špatně.“ Pousměji se a pohladím ji po ruce.
„Tohle je moje rada Fan.“ Skončím. „Dej mi pak vědět jak jsi se rozhodla.“

Aby toho, ale nebylo málo objevili se další problémy. Objevila se nemrtvá návštěva. Zdá se, že přece jen se pán nemrtvých nějak dozvěděl co se stalo a poslal k nám další nemrtví. K mému údivu, ale neútočili. Vydal se k nám jediný na koni a předal dopis. Váhavě, ale zvědavě jsem si ho přečetla. Nad jeho omluvou jsem se ironicky usmála. Houby omyl. Je mi jasné, že nás zkoušel. A uznal i náš protiútok na jednu z jeho vesnic. Asi uznal, že s námi to nebude mít tak jednoduché když se rozhodl poslat dopis.
Chtěl se se mnou setkat a taky s Mirporionem. Zajímalo by mě jak se o něm dozvěděl.
A proč ho tam chtěl mít také? Měla jsem obavy, že by to mohla být nějaká past. Ale nebylo by moudré kdybych odmítla. I když jeho poznámka abychom shnili v pekle, pokud odmítneme mě trochu pobavila. Řekla bych, že kdybych odmítla tak tihle nemrtví zaútočí.
„Souhlasíme se setkáním. Za dva týdny u námi zničené vesnice.“ Řeknu Nemrtvému. Odepsala bych písemnou formou. Kdybych tedy měla čím psát.
Tahle návštěv, ale nebyla poslední. Ta další byla méně přátelství. Zaútočili goblini, aspoň myslím, že to byli goblini na velcích pavoucích.
Bylo to hned z rána, sice jsme měli hlídky, ale většina sil spala a goblini byli rychlejší. Naštěstí naše ochranné houby, které už docela vyrostli zvládli většinu goblinů zastavit, ale stejně někteří pronikli dál. Hlídka statečně bojovala, ale podlehly až na jednoho než ostatní dorazili.
Jen zázrakem poslední voják přežil, ale znovu zafungovala všudypřítomná magie, která ho udržela naživu a nejen to. Změnil se v jedovatého muže. Feren měl neuvěřitelné štěstí, já byla hlavně ráda, že přežil. Aspoň jeden z nich. Už mě začínalo štvát, jak snadno mí lidé umírali. Tedy ne snadno. Bojují statečně a ze všech sil. Ale pořád jich umíralo víc než bych si přála.

A jako kdyby útok nestačil. Přiřítila se hrozná bouře, která byla dost silná na to, aby to člověka odfouklo. Naštěstí jsme měli hotovou budovu, kde jsme se mohli ukrýt, ale měla jsem obavy o dobytek. Pokud šlo o pole, tak ještě nic tolik nevyrostlo aby to bylo zničeno, to by mělo být v pořádku. Blízko udeřil blesk, zůstal po něm krátel a v tom kráteru byl muž. Mladý, kolem dvaceti. Vzali jsme ho domů, ale když přišel k sobě nic si nepamatoval. Říkala jsem si jestli neutíkal k nám před bouří a možní do něj udeřil blesk. To, že přežil byl zázrak, ale nejspíš kvůli tomu ztratil paměť.
Nechali jsme ho tedy u nás a říkali jsme mu Bliz. Mirperion potvrdil, že v sobě má nějakou magii. Což nebyl podle mě žádný problém, protože magie se v našich životech začala vyskytovat stále víc a víc,

Byla jsem ze setkání nekromanta nervózní, ale nehodlala jsem se nechat zastrašit. Pořád toho bylo potřeba hodně udělat. Nedostatek vody byl problém, takže jsem teď všechno soustředila na stavbu první studnice. Ptala jsem se druidů jestli někde v lese není nějaký potok nebo říčka z které by se dalo získat vodu než budeme mít studnu.
Samozřejmě chtěla jsem postavit první obranu, jenže je pravda, že jsme potřebovali kovárnu. Takhle bychom brzy nemohli bez nástrojů nic udělat, takže jsem jako další úkol dala Olifovi aby postavil hutnickou pec a také pec na vypalování. Když už bude dělat jednu může udělat i druhou. Navíc řekla bych, že takové pece postavit trvá mnohem méně času než třeba dům.
Alan snad byl už odpočinutý a uzdravený, vím, že by rád zkoumal nové druhy nerostů co objevil, ale bylo potřeba najít železo.
Také jsem zažádala o dalších deset trolů, které jsme si mohli zatím dovolit krmit.

Samozřejmě jsem si uvědomovala jaké napuje mezi lidmi a těmi co získali schopnosti. Nechtěli je tady. Jenže bez nich se také neobejdeme.
Bylo potřeba to nějak vyřešit dřív než z toho vznikne opravdový problém. Takže jsem svolala poradu se svými rádci. V prvním bodě jsme probrali jméno našeho domova. Po pár návrzích jsme se nakonec shodli na jednom, které bylo docela vhodné pro naši situaci a řekla bych, že i pěkné.
Ale to, jak sblížit normální lidi s těmi magickými byl kříž. Nakonec většina z nich je tu taky nechtěla. Takže to nakonec bylo na mě.
Vybrala jsem jeden den, kdy jsem všem dala volno a kromě nutných prací nikdo ten den nepracoval. Toho jsem právě využila k tomu, abych všechny svolala.
„V první řadě. Ráda bych vám všem poděkovala za vaši tvrdou práci. Ještě máme před sebou dlouhou cestu, ale pomalu už se blížíme k našemu cíli. Postavit fungující a bezpečné město pro nás všechny. Bez nikoho vás by nic z toho nebylo možné.“ Usměji se. „Také bych vám ráda oznámila, že jsme se již shodli na jméně pro naše město. Naše jméno se bude jmenovat End Tears. Řekla bych, že je vhodné. Byli jsme vyštváni z naších domovů, naší země. Cestou sem jsme prolili mnoho slzy nad vším o co jsme přišli. Ne jen domovy, ale i přátelé, rodiny. Ale s příchodem sem jsme s pláčem skončili a hledíme vpřed, vyhlížející naší budoucnost. Proto End Tears. Už žádné slzy.“ Nechala jsem jim chvíli aby tuhle novou zprávu strávili.
„A teď k poslední věci o které vím, že mnoho z vás trápí.“ Rozhlédnu se. „A to je magie.“ Vydechnu. „Vím, že se bojíte těch u kterých se objevili podivné schopnosti. Bojíte se Mirperion a i Trolů a to i přes to, že nám velmi pomáhají. Chápu váš strach. Bohužel, ale mít strach z magie a ne lidí v místě jako je tohle, kde magie je skoro ve všem, není dobré. Magie nikam nezmizí, a ani bytosti které nejsou lidé. Musíte se naučit, jak tyto věci přijmout.“ Rozhlédnu se. „Přemýšlela jsem nad tím, jak tuto změnu usnadnit. A pochopila jsem, že překonáte svůj strach jen tak, když strach udusíte. Proto po vás všech chci, aby jste zkusili s našími magickými přáteli mluvit. S troly za pomocí druidů. Druidů samotných, Mirporionem. Nemusíte zaplétat s nimi dlouhé rozhovory. Stačí jen pozdrav, zeptat se jak se mají, zeptat se co mají rádi. Zkuste to. Nic vám to neudělá.“ Rozhlédnu se znovu po tvářích.„Opakuji. Magie nikam nezmizí. neexistuje možnost, abychom tu žili bez ní. To, že se zbavíte tohoto strachu bude dobré nejen pro vás, ale pro všechny. Takže vás prosím zkuste to. A to je dnes všechno. Prosím užijte si zbytek volného dne.“

Nový svět V15 založení osady

Plamínky magie v tobě plápolají, ale ty je nevyužiješ. Nerozvineš. A naopak se je snažíš potlačit a ignorovat. Magické nadání v tobě začne během následujících hodin slábnout. Až skoro zmizí. Cítíš špetičku v sobě, ale už tě neobtěžuje při běžném životě.

Lidé jsou dokonce moc rádi, když jim ukážeš takhle veřejně jedovatou rostlinu a varuješ je. A pochvalují si jak se dobře staráš o jejich bezpečí.

Larayne si povzdechne. "Mnoho ne, ale v řece jich je spousta. Dali by se tak začít těžit a sbírat, třeba i ve velkém množství."
Eva přikývne a pustí se s nevolníky do práce.
Zikmund si promne bradu. "Cisterna na vodu pane? Není to teď trochu zbytečné? Přece jen jsme kousek od vody, tak se může pro vodu kdykoliv zajít? Ale jak chcete pane. Jen prostě každá budova vyžaduje čas a materiál. A místo. Jen pane, nejsem zrovna nějakej velkej stavitel. Barák, není problém. Ale nějak navrhnout celý město a postavit prvně palisádu? Jako pěknej nápad, ale bojím se, že se seknu. Budu si muset prvně se všema promluvit, dohodnout se co chtěj, vybrat místo a nahrubo danou stavbu vyznačit. Třeba jen položenými větvemi. Prostě vám neřeknu hned teď od oka kolik. Nemluvě o tom, že se určitě na něco zapomene a pak stejně bude toho prostoru málo.
Nebo udělat, nevím, třeba čtverec, sto na sto palisádu? A pak se bude stavět prostě uvnitř dokud bude místo?
Obě varianty zaberou hafo času. Nebude to lusknutím prstů.
Taky bychom mohli postavit pár stríýných věží. Sice je tu rovinka a dohlédneme daleko, ale věže jsou přece jen věže ne? Kolik má být v palisádě bran a jakými směry?"

Ať už je tvé rozhodnutí jakékoliv, tak se Zikmund s Markem a nevolníky pustí do práce.
Zikmund začne procházet okolí vašeho tábora a prohlížet zem a plánovat. Jde s ním několik nevolníků, kteří občas do země na Zikmundův pokyn zabodnou kus klacku, asi jako nějaké hrubé značení.
Marek s ostatními nevolníky zamíří k lesu, aby začali kácet stromy. Přece jen dřeva bude potřeba hodně a nějaké v zásobě neuškodí.
Neměli by mít ale dřevorubci určenou nějakou stráž? Vzhledem k tomu co všechno v tom hvozdu asi žije?

Blanka přikývne. "Pustíme se do toho. A šípový jed z ní samozřejmě vyrobit půjde. Dokonce bych mohla udělat jedovatou past, která lze nanášet i na ostří mečí, hroty kopí a tak? A co se týče masa ze zvířat ulovených jedovatými šípy, i pokud by to maso bylo nějak jedovatější, tak je prostě stačí jen uvařit s několika lístky té druhé, anti-jedové byliny."
(Tyto dvě byliny, stejně jako jakýkoliv jiný nález, vaši budoucí osadu, zem, okolí.. vše si můžeš pojmenovat. Nebo mám názvy prostřednictvím poddaných dodávat já?)

Aleš se netváří moc nejistě. "Pane, no, to není lehká otázka. Samozřejmě, támhle v těch horách na severu, tam železná ruda určitě bude. Ale to asi není blízko, že? Občas taky bývá železná ruda na pobřežích moře, ale to fakt jen vzácně. A stejně tak vzácně se železná ruda vyskytuje v řece či v jejím blízkém okolí, pokud byla dříve zaplavována. I teď třeba můžeme stát na železné žíle, když jsme tak blízko řeky a ani o tom nevíme, protože je pár desítek či stovek metrů pod zemí. Mohu se po ní podívat, ikdyž paní Larayne je v tomto zběhlejší. Chce to, ale pořádný podívání se a zkoušky. Dny a týdny nemusíme nic najít a přesto tu bude."

Vultur se chopí slova. "Ještěrka nejspíše přišla jen díky žrádlu. Můžeme ji, ale ulovit. Když..."
Zachariáš se zlomyslně uchechtne. "Však, co využít tu jedovatou bylinu? Otrávíme maso, pohodíme je u lesa a začneme pak sbírat jen zdechlé dravce? Namísto, aby na nás dravci útočili, tak se nažerou návnad a zdechnou. Jednoduchý jak facka ne?"
Vultur jej sjede nespokojeným pohledem a pokračuje. "Chytit zvířata nebude nic lehkého, ale půjde to. Budeme, ale potřebovat ohrady. Krocení nefunguje máchnutím kouzelného proutku, je to vcelku dlouhý proces, kdy si zvířata musí zvykat na naši přítomnost a musíme je naučit poslušnosti. Ohrady stačí i malé, ale jsou potřeba.
Hmm. Pokud bychom dostali pár lan a nevolníků, tak bychom mohli natáhnout prostě lana mezi stromy hned na místě, u pláně. Sice bychom tak dva týdny nebyli zde, ale zase si troufám tvrdit, že bych se vrátil s pěkným stádem zkrocených těchto místních koní."

Jako další se chopí slova Sebastian. "Hlásím se na průzkum. Blanka mě nyní nepotřebuje a myslím, že zvládnu zjistit co nejvíce informací a vyhnout se potížím."
Vultur souhlasně přikyvuje. Přece jen je Sebastian zkušený a je tak vysoká pravděpodobnost, že dokáže vždy zareagovat správně a nejen získat informace, ale vrátit se s nimi i zpátky.

Dalším je Jonatan. "Pane, navrhuju uspořádat i další průzkumné výpravy. Přece jen ostrov je veliký a my nevíme ani co je za humny. Navrhuju tak prozkoumat naše širé okolí."

Nový svět V15 - založení osady válečná porada

Nad Larayným oznámením se pousměji. „Chtěl jsem se zeptat jestli třeba neztrácí léčebné účinky když je venku z vody? Zatím to povedu v patrnosti až budeme mít chatky začneme to sbírat.“

Nad poznámkami Zikmunda pokývám hlavou. „Možná ne, ale pro případ požáru nebo nějaké nepředvídatelné situace chci nějakou vodu ve vesnici.“
Co se týče palisády a místa mávnu rukou. „ Vytvořit palisádu a příkop není složité, to zvládnete bez problémů. Co se týče místa s tím si děláte zbytečně moc starostí. Kolik místa budeme potřebovat na domky snad odhadneme a s místem pro ohradu nám poradí Marek, zbytek není až tak důležitý v nejhorším palisádu rozšíříme nebo uděláme okruhy.
Co se týče věží ty by byli bezva, ale postavil bych tak čtyři na každou světovou stranu jednu. Bránu budeme mít zatím jen jednu směrem k řece, nemáme dost lidí abychom je mohli dělit na takové posty. Jeden nám stačí.“

Při pohledu na Marka a jeho dřevorubce chytnu tik. Otočím se a křiknu na celý tábor. „Sir Meledikt de Vora okamžitě ke mně!“
Když se jmenovaný přiřítí najde mě jak stojím u svého osedlaného koně a nespouštím oči z dřevorubců. „ Vem si čtyři naše vojáky a kryj dřevorubce. Proveď okamžitě! Prosím !“
Pak se zamyslím nad Alešovou odpovědí. „Dobrá uděláš si výlet s manželi De Moritis zatím nás ty rudy tak netlačí, ale chci je najít. Teď si uděláme poradu ohledně rozdělení vojáků a pak si znovu promluvíme.“

Na poradě se zle podívám na Marka.
„Drazí přátelé. Takové boty co se stali teď z dřevorubci si nemůžeme dovolit. Nejsme u nás doma, kde největším problémem byli vlci nebo medvěd. Tady je hodně zvířat co by si určitě vylepšili svůj jídelníček o naše lidi. O těch domorodcích co našel po nich stopy Hacon nemluvě. Marku já nepochybuji, že by sis poradil s spár útočníky poradil, ale na ty velké slepice jeden muž prostě málo.
Tady nemáme prostor na chyby.“
Nad Zachariášovým nápadem se zamyslím a také se my moc nelíbí. „Hmm zní to lákavě a asi to bude fungovat na lvi, dlouhouché vlky, ale nemáme představu kolik by ho byla potřeba na ty kuřata a tu ještěrku. Nevím jak kdo z vás, ale já ještě žádnou ještěrku netrávil. Co opravdu nechci, abychom místní dravce oslabili do té míry, že už nemohli lovit. Jednak to nepovažuji za správné, ale hlavně pokud nebudou s to ulovit obyčejnou kořist, kdo jim tu bude zbývat? My a naše stáda, sice se asi nevyhneme nějakým střetům, ale rád bych se vyhnul střetu se zvířetem co je šílené hlady dokud budu mít možnost.“
Nad návrhem Vultura zavrtím hlavou. „Co se týče lidí nechám ti ty co už s tebou lovili to není problém a ohrady uděláme tady u vesnice. Jsem proti dlouhodobému rozdrobování našich lidí, jak už jsem dnes řekl, nemáme dost vojáků abychom pokryli všechno a stejně budeme potřebovat ohrady pro náš dobytek. Sice uznávám, že to asi nebude tak efektivní jako kdybyste se je cvičili někde úplně stranou, ale takto se budeme moci navzájem podpořit, kdyby se něco semlelo.“
Nad návrhy na průzkum pokývám hlavou. „Dobrá začněme prohledávat okolí, sir Sebastian si vezme svou manželku, Flér a Aleše. Vydejte se proti proudu a hledejte známky po ložisku rud.
To si vezmou na starosti Aleš s lady Larayn. Vy a Flér na ně budete dávat pozor a také pátrat. Pokud bude někde poblíž nějaká vesnice bude u vody a tedy chci abyste pátrali po přítomnosti jiných osad nebo kmenů. Snad nemusím opakovat, že chci abyste se vrátili živý.

Jonatane ty se tedy podíváš ve spirále kolem naší vesnice, chci vědět co máme za sousedy a jak vypadá okolí.
Hacone už jsi v tom lese byl, zvládneš to tam ještě jednou? Potřebujeme vědět co ještě z něj můžeme čekat, že dorazí na návštěvu.
Zatím se držte je půlden kolem vesnice, vraťte se vždy na noc a podejte hlášení.“
Pak pohlédnu na Maledikta, Zachariáše s Quinem. „Pánové vzhledem k tomu jak to tu vypadá, chci abyste pokračovali ve výcviku našich lidí Quin už začal, sir Maledikt a Zachariáš vy se soustředíte na to abychom spolu vymysleli nějaký obraný plán až nás někdo napadne.
Co si představuji nastanou čtyři případy útoku. První zaútočí na nás skupina pěšáků, za druhé skupina jezdců, za třetí kočičky si vyjdou na lov. Poslední nejhorší je že si sem zajde ta velká ještěrka na vycházku.
Jde o to, abychom měli plán co budeme dělat a naši lidé ho znali a nepobíhali v panice po vesnici a zbytečně umíraly. Místo toho aby věděli kam jít a kde se seskupíme a co proti tomu podnikneme. Budeme plány upravovat podle toho jak bude postupovat výstavba. Tady bych rozhodně vyděl využití vašeho nápadu s jedem, co kdybychom natřeli prostřední řadu kůlů co budou zaraženy v násypu.
Ve volném čase můžeš pomoci Quinovi s výcvikem lukostřelců.“
Sám už mám nějaké plány v hlavě, ale chci abych nad tím přemýšleli i další. Pak pronesu.
„Zítra na úsvitu chci uspořádat sněm mistrů, budu chtít ab my každý řekl co si představuje, abychom dělali a co by potřebovali. Až tady skončíme obejdu je a řeknu jim to. Vás tu mám pohromadě tak o tom začněte přemýšlet.“
S tím se odmlčím a čekám na jejich reakci.

Nový Domov

// když už přepisuješ to co jsem ti napsal a komentuješ to, co kdyby jsi to říkala nějakému NPCečku? Když nebude vědět, tak žádná změna. Ale teď by ti Alen mohl třeba říci, že ne všichni bandité jsou lidé (zahrnul mezi ně i kozomuže a další nelidské skupinky), ale mohl by nějakého řečníka zkusit k pár lidským skupinám zavézt. Přece jen, Alen není zrovna veliký řečník a není si jistý, jestli by se mu podařilo je přesvědčit. :D //

Letto je tvým nápadem nadšený. "Pasti? Výborný nápad princezno. Omlouvám se, že jsem něco takového nevymyslel já." Je zřejmé, že odvaha ani nadšení mu nechybí. A dokáže i leccos přežít. Jeho mladý věk má, ale i své stinné stránky. Nezkušenost. Je, ale zřejmé, že nyní snad bude opatrnější a začne budovat pasti.

Born už je, ale mnohem nejistější. "Nevím princezno. S dravci by to bylo jednoduché, prostě bychom tam dali maso. jenže býložravci, to je jiná. Pokusím se zjistit nějaké lahůdky, které by je nalákali. Ale momentálně do takových stísněných pastí určitě jen tak nevlezou. Bohužel."

Alen přikývne. "Dobře, takže mám začít hledat žílu železnou a žílu se Svítivci? Nebo mám vzít pár vojáků a nevolníků, aby jsme začali těžit či sbírat? Znám místo kde je žíla Svítivců. Stačí tam jen dojít, nalámat, posbírat kameny a zase se vrátit. Jen je den cesty od osady. Den tam, den či dva práce a den zpátky. Za čtyři dny bychom byli zpátky i s hromadou svítivců."

Honem pokrčí rameny. "Byl to jen nápad, jak pomoci. Uprostřed hor a kopců asi budu těžko chytat ryby. Takhle bych mohl dodávat i jídlo osadě, čerstvé ryby."
Jyen přikývne.

Fan přikývne. "Přemýšlela jsem podobně jen, strašně se bojím o Alena. Zdejší hory i celý ostrov je strašlivě nebezpečný. A Alen neustále chodí do hor kde žijí nejrůznější bestie, monstra, nestvůry a nepřáteé. Vždyť i teď se vrátil zraněný! Co když by se nevrátil vůbec! Vždyť i Mirperion se vrátil na pokraji smrti, co teprve můj Alen? Teď mohl mít štěstí, ale co když příště bude mít smůlu? Nelíbí se mi ty pletky se smrtí, ale nesnesu pomyšlení na to, že by se Alenovi něco stalo. Alen riskuje a podstupuje nebezpečí pro nás všechny. Chci tak přispět i svou pro jeho bezpečí. Co bude trocha nepohodlí a bezesných nocí vůči nebezpečí, kterému se Alen vystavuje?
Přidám se k Dómu Smrti. Nebo to stále vidíš jinak princezno?"
Vidíš, že Fan je nerozhodná. Chce, ale bezpečí pro svého manžela o nějž se vážně bojí. A stát se Tkadlenou Dómu Smrti přece nemůže být zase až tak strašné. Nebo ano? Ale co může dělat pro Alenovo bezpečí jiného?
// nechtějí ji odloudit, zůstane v osadě //

Nemrtvý rytíř přikývne a okolím zazní jeho slova, hlas nemrtvého. "Dobře, přijímám ve jménu Pána. Počet vašich doprovodů? Vládci nechodí sami. Nikdo další se ke zničené vesnici nepřiblíží. Pokud bude počet vyšší než dohodnutý, je to zrada a jednání padá. Souhlasíš ženo?"
Zdá se, že ani jako nemrtvý tě neuznává jako vůdkyni a to jen proto, že jsi žena.

Promluvíš ke svému lidu. Výběr názvu doprovází spokojené mumlání, které přeroste až v zadumané přikyvování. Přece jen to není žádný bláznivě nadějný název. Ty slzy v něm to dosti mírní a tak tu není žádné šílené nadšení. Jen střízlivá realita. Možná je to tak, ale lepší?
Druhá část je, ale přijata ještě hůře. Přece jen, tobě se to řekne snadno. Bavte se mezi sebou. Lidé, ale přikyvují a šeptají slůvka, že se o to určitě pokusí.

Mirperion je už zdráv.
Feren rovněž, ale ikdyž se v něm projevilo nadání pro jedovou magii, tak to ještě neznamená, že je umí ovládat. Naučil se tak nějak jedovou magii potlačit, ale neumí žádná kouzla. A je to tak stále jen obyčejný voják, jen o trochu větší silou. Mirperion by jej, ale mohl učit. Ovládat magii.
Bliz je podivný. Chudák si vůbec nic nepamatuje. Má, ale atletickou postavu a je fyzicky ve výborné kondici. Mirperion odhaduje, že by jej mohl vzít jako svého učně a probudil by v něm jeho magické nadání. Což zní Blizovi dosti dobře. Bliz projevuje, ale i celkem zájem o řemeslnou práci. Jenže vše stíhat nemůže, že?
// Bliz - můžeš mu vybrat co z něj chceš. Učeň Mirperiona, aby se stal mágem? Nebo mu můžeš určit dvě profese. //

Přijde za tebou Mirperion. "Princezno, jsem už zdráv a blíží se setkání s Nekromantem. Už za tři dny se s ním máme sejít. To nám, ale dává čas, abychom se vypravili do oné ruiny? Třeba tam najdeme zbraně či artefakty, které by posílili naši sílu a mohli by nám zajistit výhodu při jednání s nekromantem. Je tu, ale také riziko. Ruiny budou určitě nebezpečné. Pasti, bestie a tak. Můžeme být zranění a tím bychom celé jednání ohrozili.
Můj názor je, ale Ruiny prozkoumat ještě před setkáním. Když budeme vypadat silní, tak budeme mít i silnou vyjednávací pozici. Pokud bychom byli slabí, tak by nás prostě mohl napadnout na místě."

End Tears

//Dobře. Pokusím se to tak dělat. :D Promiň, prostě asi nedokážu změnit svůj styl, který používám roky :D//

Letto byl nadšený z mého nápadu, usmála jsem se. Byla jsem ráda, že jsem mohla pomoci. „To je v pořádku. Hlavní je, že jsme na nějaké řešení přišli.“ Odpovím mu.
Born už tolik nadšen nebyl, bylo potřeba zjistit co je pro ta zvířata lákavé. Přikývnu. „Rozumím. Ale zkusit se to může. Určitě časem najdeme něco co ty zvířata přiláká k tobě i před celou ohradu.“ Řeknu.

Alen mluvil o železné žíle, ale jen na chvíli než mluvil zase o Svítivci. Je mi jasné, že ho víc zajímají ty nezvyklé horniny na které tu narazil. Řekla bych, že on je ze všech těch neznámých hornin nadšený.
„Dobrá, Alene. Ale nepůjdete bez ochrany. Půjde s tebou patnáct bojovníků a šest trolů válečníků. Hory jsou příliš nebezpečné. A Alene. Pokud narazíte na nějaké lidské bandity tak jim zkus nabídnout domov a že se můžou přidat k nám.“ Odmlčím se. „Ale nechoď k nim.“ Rozhodla jsem se mu dát přesné instrukce. „Zavolej to na ně z dálky. Rozhodně se k nim nepřibližuj aby jsi s nimi mohl promluvit.“ Vydechnu. „Jdi tedy pro Svítivky. Svítivec... a zkus se cestou dívat po železe.“

Honem zmínil, že to byl jen nápad. Přikývnu a usměji se na něj. „Je to dobrý nápad Honeme. Spolu to vymyslíme. Zatím je docela nebezpečné kamkoliv chodit. Ale řekla bych, že můžeme nabrání jílu a chytání ryb dát dohromady. Nakonec oba chcete na stejné místo. Jedna skupina bude sbírat jíl, další bude chytat ryby. Dejme tomu dvakrát do týdne? To by mohlo stačit. Oba si vezmete lidí na pomoc kolik potřebujete. Bude vás doprovázet pět trolů, jeden ze šamanů, Kelie a dvacet bojovníků.“ Nakonec bude tam i Fan a tu musíme za každou cenu ochránit.

Mluvila jsem pak s Fan a ta mi řekla, že by se rozhodla pro Dóm Smrti.
Samozřejmě jsem říkala, že je výběr na ní, ale že by se dobrovolně rozhodla pro Dóm Smrti jsem nečekala.
„Chápu, že se o Alena bojíš. Ale vážně chceš určovat smrt? Co kdyby jsi skončila jako nemrtvá? Nebo jsi jednou měla děti a musela by jsi určit jejich smrt? Král smrti ti přece nenabídl, že ochrání před smrtí i tvé potomky. A myslíš, že Alen by s tím souhlasil? Měla by jsi si ještě promluvit s ním, aby jsi věděla co by chtěl. Chce být nesmrtelný?“ zavrtím hlavou. „Pán Dómu Života mi zní jako nejlepší možnost.“ Zamyslím se a pak se na ní zadívám. „Teď o tom, ale uvažujme jinak. Oslovili tě tři silné mocnosti, které touží po tvém talentu. Proč by jsi si taky nemohla určovat podmínky? Zkus oslovit Pána Dómu Života. Řekni mu, že by jsi chtěla do jeho Dómu, ale že by jsi bez svého manžela nemohla žít. Jestli by mohl on nebo ty, jakožto jeho Tkadlena mohla jeho život ochránit. Nakonec to přece Král Přírody říkal. Ochraňuje život. A Alan je živý.“ Pousměji se. „Rozumíš?“

Pak jsem měla jednání s nemrtvým poslem. Zamračím se nad tím, když mě nazval ženou.
„Jmenuji se Malia Belene a jsem vůdkyní těchto lidí, mrtvolo. Tvůj pán se rozhodl, že chce s námi vyjednávat. Pokud se nechceš vrátit ke svému pánovi s tím, že žádné vyjednávání neproběhne protože jsi mě urazil, tak si začni dávat pozor na to jak mě oslovuješ!“ varuji ho. Samozřejmě jsem netoužila po tom bojovat, ale pokud se nechám urážet hloupým poslem ukážu už jen tím slabost.
„Teď k mému doprovodu. Vezmu si deset trolů, jednoho šamana, dvacet dva lidských bojovníků. A jeden trol se rovná jeden váš bojovník, ne víc jen proto, že jsou velcí. A vzhledem k tomu, že nemám ve svém vojsku žádná létavá stvoření, odmítám také, aby v doprovodu tvého pána byli bytosti co mohou létat. S takovými podmínky souhlasím.“ Proč by si měl jen nekromant určovat podmínky? Nakonec on chce vyjednávat.

Když jsem mluvila k mým lidem, název našeho domova se docela ujal. Zdáli se spokojeni.
Moje druhá část už byla přijata hůře, ale viděla jsem, že se o to přinejmenším pokusí.
Povzbudivě se na ně usměji. „Děkuji vám, mí drazí. Jsem ráda, že se o to pokusíte. Nebojte se jich i ptát na to co vás zajímá, nebo z čeho máte obavy. Vím jistě, že vám vysvětlí všechno co by vás mohlo zajímat.“ Mluvím povzbudivě. Doufala jsem, že tohle bude aspoň začátek, jak zmírnit jejich nesnášenlivost. Mohlo by se to povést. Přece jen co jim udělá, když s nimi občas promluví? To není těžké.

Mirperion se uzdravil. Snažila jsem se o jeho zranění starat co nejlépe jsem dovedla. Ale nejsem zkušená léčitelka, věděla jsem jen základy. Ale uzdravil se rychleji než jsem si myslela.
Byla jsem ráda. Jeho zranění byla vážně hrozná.
Feren se také uzdravil a i když dokázal svou jedovatou podstavu potlačit, tak ji, ale neuměl používat. Což vyřešil návrh Mirperiona, že by ho mohl učit. S tím jsem souhlasila. Nakonec k čemu by to bylo mít sílu a neumět ji využít?
Bliz byl podivný, ale díky tomu, že neměl žádné vzpomínky. Chudák. Mirperion řekl, že by si ho mohl taky vzít jako učně i když Bliz se hodně zajímal o řemeslné práce. Chtěla jsem, aby byl spokojený, ale nevyužít jeho potenciál by bylo škoda.
Řekla jsem mu, že bych si přála aby se stal učněm Mirperiona, ale že o volném čase se může věnovat třeba i řemeslu. Koníčka přece mít může. Navíc kdo ví? Třeba ve spojení s magií a nějakým řemeslem vymyslí něco nového.

Už zdravý Mirperion za mnou přišel s tím, že se blíží setkání s Nekromantem a že by nebylo na škodu vyrazit do té Ruiny a získat pro sebe nějakou výhodu. Samozřejmě můžeme být při tom zraněni, ale sám doporučoval to zkusit.
Přemýšlím jen chvíli. „Každá výhoda je dobrá. Za riziko zranění to stojí. Všichni mí lidé riskují zdraví a životy každý den. Nemohu jim jít příkladem pokud i já nepodstoupím nějaká rizika kvůli jejich ochraně.“ Přikývnu. „Půjdeme. Jen my dva nebo doporučuješ vzít ještě někoho?“ zeptám se.

End Tears

Alen přikývne. "Samozřejmě princezno. A koliki nevolníků? Mohu požádat o dvacet?"

Fan ti poděkuje za radu. A ta se jí doopravdy líbí. Domluvit se s Dómem Života.
Jenže druhý den za tebou přijde znovu. "Jako Tkadlena budu vázat nitky života. Budu moci ovlivnit nová početí, budu moci ovlivnit jak budou lidé i další bytosti žít svůj život. Souhlasila jsem. Jsem nyní Tkadlena Dómu Života, ať to znamená cokoliv. Prý během následujícího měsíce přijde Herold jenž mi vše vysvětlí."
Zřejmě jsi ji přesvědčila. Uvidíme jestli jsi udělala správně.

Nemrtvý rytíř souhlasně přikývne a odcválá pryč. I se svou skupinou.

Mirperion přitaká. "Záleží kdo všechno s námi půjde? Rád bych vzal své studenty, Fevera i Blize. Ale obávám se, že tři lidi neunesu. Ty princezno, já a jeden učeň. Nejraději bych vzal Blize, je sice nezkušený, ale dle mě prostě musí začít. Ikdyž to pro něj bude nebezpečnější než pro Fevera.
Můžeme vyrazit?"

End Tears

Alen se zeptal na nevolníky. Dvacet bylo dost, ale čím víc půjde tím víc toho přinesou a nebudeme muset chvíli takovou cestu podnikat.
„Dobře. Dvacet.“ Souhlasím a budu se modlit aby se jim tam nic nestalo.
Fan jsem poradila, jak nejlépe jsem dovedla. Zdálo se, že ji zaujalo to, že by si mohla říci co by chtěla.
A podle toho jak se druhý den vrátila a řekla mi, že bude tkadlenou v Dómu Života, tak se nejspíš nějak dohodly.
Usměji se. „To nezní tak špatně.“ Poplácám ji po ruce. „Myslím, že to je pro tebe mnohem vhodnější.“ než ta smrt. Na smrt byla Fan příliš pozitivní a oblíbená.
„Tak uvidíme až přijde ten Herold.“ Řeknu.

Nemrtvý už nic neříká, možná je to dobře, když už nedokáže být slušný, tak aspoň mlčí.

Pak jsme se s Mirperionem domlouvali na zkoumání ruin. Mirpoerien řekl koho by sebou chtěl. Ferena nebo Blize, ale radši by Blize, který se toho potřebuje nejvíce naučit.
„Jsou to tví učňové a řekla bych, že jsi už dost zkušený a moudrý na to, aby jsi věděl co kdo může zvládnout a co ne. Pokud myslíš, že Bliz tohle potřebuje víc, tak vezmeme jeho.“ Řekl jestli můžeme vyrazit. „Ještě okamžik. Musíme se připravit.“ Řeknu mu a první zajdu za Alyril kterou jsme požádala o nějaké lékařské potřeby, kdyby se někdo zranil. Také jsem si od Alena půjčila tu Svítivku a trochu jídla a vody. Svůj meč jsem měla, tak snad to bude stačit. Pak jsem šla za Valichem a dala mu na starost chod města a řekla mu kam vyrážím. Spoléhala jsem, že na všechno dohlédne. Lidé teď věděli co mají dělat, tak snad se za mé nepřítomnosti nic nestane.
Takto vyzbrojena jsem vyhledala Mirperiona.
„Jsem připravena.“

End Tears - ruiny Hradu Felox

Mirperion přikývne. "Pravda. Beru s sebou Blize."
Alyril ti dá mast z léčivých bylinek a pár obvazů. Alen zase Svítivku. Nabereš trochu jídla a vody. A můžete vyrazit.

Mirperion tebe i Blize vezme do náruče. Je silný, navíc ty a ani Bliz nejste žádné těžké váhy. Jen peříčka pro Mirperionovu obrovskou sílu. Jenže ruce má jen jedny.
Mirperion se odrazí a vzlétne. A vy cítíte jak vám brzy začne svištět vítr kolem těla. Mirperion si vás, ale drží pevně a rychle letí dál a dál.

Během pár desítek minut už před sebou uvidíte ruiny hradu.

Kdysi to musel být veliký, krásný a mocný hrad. Je postavený na menším kopečku a i jeho ruiny se ještě stále tyčí mocně do výše. Dřevo už zetlelo, ale kamenů, kamenů je tu stále více než dostatek. A mezi troskami lze nalézt i dosti železných nástrojů a zbraní. Všechny jsou sice poničené, ale kovář by některé zvládl snad opravit a v ostatních má zdroj železa na další kování.

Mirperion proletí několikrát nad hradem a ukáže dolů. "Přímo před námi, jak dosud stojí ona věž. Poslední útočiště v celém hradu. Vidím pod ní vchod do podzemí. Vchod do zbrojnice a dalším pokladům. Jenže ta věž je obydlená. A cítím, že i v podzemí je nějaká velká magická bestie. Budeme muset bojovat. Jsi na to připravená princezno?"
Pokud souhlasíš, tak se Mirperion snese na vyvýšené nádvoří ruin hradu, přímo k vchodu do věže. A tam, hned v přízemí věže táboří tlupa potvor. Seděli a váleli se okolo menšího táborového ohně na němž si opékali něco co vypadalo jako hříbě.
Tvorové jsou asi jen metr vysocí, mají podivné ještěří vzezření a primitivní výbavu. Kolem beder roušky z pytloviny a dalších hadrů či kůží, vše už ve značném stádiu špíny a otrhanosti. Stejně ubohé jsou i jejich zbraně. Špičaté klacky, které mají připomínat asi oštěpy, praky na vrhání kamenů a velké rezavé nože. Je jich šest.

Jak vás, ale koboldi uviděli, tak hned vyskákali na svoje nožky a napřáhli proti vám zbraně. Pohled jim padl na Blize. Dále jim pohled padl na tebe. A následně jim padl pohled na Mirperiona, kde se pohledy zastavili. Koboldi se otřásli. Zavřeštěli strachem a otočili se k vám zády a začali prchat pryč dírami ve stěnách věže. Ani se neohlédli.
Zůstali po nich jen plesnivé pokrývky, trocha oplesnivělého neidentifikovatelného jídla, které hrozně smrdí a pár zbraní, které jsou nebezpečné hlavně pro vrstvu špíny, plísně a rzi na jejich hrotech či ostřích.

Po útěku koboldů se vám otevřel pohled na díru v zemi a schodiště do podzemí. Dřevěnný poklop se už rozpadl, nebo byl využit jako topení. Mirperion se dírou protáhne jen taktak, ale půjde to. A vy se tak vydáte do podzemí.
Sejdete dolů ze schodů a dostanete se do velkého sálu. Sálu jenž zřejmě působil kdysi jako schromaždiště. A z nějž vedou dva výhody. Jeden je tvořen masivními dřevěnými dveřmi, který je přímo naproti vám ve zdi. Dřevo dveří je už prohnilé a rozpadá se, ale je probité tolika hřeby a železnými pásy, že ještě jakžtakž drží pohromadě. Na dveřích je, ale veliký masivní železný zámek. A ten je nový.
Pár metrů před vámi je další díra v zemi. A další schodiště do podzemí.
A právě z tohoto schodiště se nyní ozvou kroky, těžké kroky. A hlas ztěžklý věkem. A krutostí. "Odejděte, nebo odevzdejte své životy!"
A vzápětí uvidíte jak ze schodiště vystupuje nahoru zahalená mužská postava. Je asi deset metrů od vás.

Nový svět V15

Larayne si zamne tvář. "Omlouvám se pane, ale to nevím. Musím to teprve zjistit. Ale všechny změny vám budu hlásit, o to se nemusíte bát."

Maledikt odvede čtyři vojáky k dřevorubcům, ale vzápětí je odvolán na poradu, kde dostane další úkol.
Marek se tváří na poradě zkroušeně a sype si popel na hlavu. Snad je to dostatečným varováním i pro ostatní.
Vultur s tvým rozhodnutím není spokojený, ale námitky si nechává pro sebe.
Nikdo další nemá námitek ni poznámek. A všichni se rozejdou po své práci.

Ty začneš obcházet mistry. Asi po hodině se, ale ozvou výkřiky od lesa a vidíš jak dřevorubci prchají zpátky k vaší osadě, přičemž někteří dokonce nesou své zraněné kamarády! Dva strážní a Marek se je pokoušejí krýt, když z lesa vyletí několik šípů. Strážní i Marek jsou naštěstí ozbrojeni štíty a tak se jim podaří bez vážnějších zranění stáhnout zpátky do osady.
Vidíš vracející se nevolníky a strážné. Jenže, nebylo jich více?
Zchvácení nevolníci odnesou domů své tři zraněné druhy a zraněného Hacona!
A ty se rychle dozvídáš co se stalo.

Nevolníci začali kácet stromy pod Markovým dohledem, když tu se k nim z lesa přiřítil zranění Hacon! Hacon s jakousi vrhací zbraní v zádech, stačil je varovat než upadl do bezvědomí. Že jej pronásleduje nepřítel. Marek hned přikázal ústup, jenže pronásledovatelé byli hned za Haconem.
Nevolníci vzali nohy na ramena a Marek se čtyřmi strážnými se snažili útočníky zdržet. I tak, ale byli tři nevolníci zabiti na útěku.
Marek se čtyřmi strážnými chtěli s útočníky chvíli bojovat, aby nevolníci mohli prchnout, ale útočníků bylo mnoho. Alespoň dvacet. A všechno zuřivý a brutální divocí bojovníci.
Hned při prvním střetu šli dva strážní k zemi, buď těžce zranění, nebo mrtvý. Hned se, ale na ně stejně vrhla smečka útočníků a začala do nich i nadále mlátit a sekat.
Jen díky tomu Marek a oba dosud stojící strážní unikli.

Žádný z útočníků nevyšel z lesa. Ale od Marka jsi získal dosti přesný popis. Vypadají zhruba jako lidé, ale velice primitivní lidé. Šest prstů, zahalení v kožešinách a ozbrojení primitivními zbraněmi. Ne železnými, zato různé vybroušené kameny místo ostří a paroží namísto špic kopí.
Však sám si můžeš prohlédnout i několik šípů s kamennými či kostěnými hroty.

Ruiny Hradu Felox

Mirperion nás vzal do náruče, jistě by unesl i víc lidí, jenže ruce měl jen dvoje. Napadlo mě jestli by to nešlo vymyslet třeba s nějakou plošinou s kterou by mohl přepravit víc lidí, jenže mohl by si připadat jako přepravní dobytek a ponižovat jsem ho rozhodně nehodlala. Pak mě tyhle myšlenky opustili, když jsme byli ve vzduchu. První jsem se trochu bála, ale Mirperion nás držel pevně a tak jsem se rozhlížela. Docela se mi to létání zamlouvalo. Jestli bychom někdy mohli najít něco díky čemu bych mohla létat?

Dorazili jsme k ruinám hradu. Bylo na něm vidět, že už tu byl pěkně dlouho. Co bylo dřevěné se rozpadalo, ale kameny pořád drželi. Možná, že někdy v budoucnosti se dokážeme rozrůst dost na to, abychom byli schopni obsadit i tento hrad. Opravit by ho bylo mnohem snadnější než třeba stavět nový.
Mirperion proletěl několikrát nad hradem a řekl mi co zjistil. Věž je obydlená a v podzemí bylo něco se silnou magickou energií. Bestie. Budeme muset bojovat. Polknu. Sice dokáži bojovat, ale že bych byla kdo ví jak dobrá se říct nedalo. Přesto hodlám udělat co je v mých silách.
Přikývnu. „Víc asi připravená být nemohu.“ Odpovím.
A tak přistaneme, zrovna nedaleko nějakých bytostí. Menší co se podobali ještěrům, dost zanedbaným a nad ohništěm si opékali něco co vypadalo jako hříbě. Zachvěla jsem se. Chudák hříbě. Jak někdo může jíst něco tak roztomilého?
Tvorové vyskočili na nohy, prohlédli si nás a nebýt Mirperiona asi by nás napadli, místo toho se skřekem utekli.
Vydechnu a sundám ruku z meče, přešla jsem k jejich ohništi, nechali tu jen bordel, vážně to takhle živoří? Zaváhala jsem, ale pak jsem sundala to hříbě z ohniště, aby se jim nespálilo. Zdálo se, že je to jediné pořádné jídlo co v poslední době měli. Připadala jsem si trochu hloupě, stejně na nás někde uvnitř asi číhají. A já jim tu dávám pozor na jídlo. Zavrtím hlavou a vydáme se dolů dírou. Mirperion se jen tak tak protáhl.
Sešli jsme dolů, jestli tu někde ty ještěrky byli tak se schovávali.
Dostali jsme se do sálu, který byl velký a asi se tu kdysi scházeli... no kdo ví co a kdoví kvůli čemu.
Zaujali nás dveře, velké dveře, které vypadali, že brzy se vysypou z pantů, ale byli plné železa, želené pásy, zámek a řetězy. Zámek působil nově. Normálně by to působilo nedobytně, kdyby těm dveřím nehrozilo, že se rozpadnou a na místě zůstane jen zámek.
Bylo tu další schodiště a těžké kroky nás donutili se k němu obrátit. Ozval se hlas, starý a krutý. Zachvěla jsem se.
Brzy se objevil ten komu hlas patřil. Muž celý zahalený, který nám oznámil, abychom odešli nebo se vzdali životů.
Takhle vážně někdo mluví?
„Ale ale... není snad nutné se hned uchylovat k násilí, co říkáte vážený pane?“ ozvu se. „Jste první inteligentní bytost na kterou jsme tu narazili. Zdravím. Jmenuji se Malia Belene. Vy tady bydlíte?“ zkusím s ním první promluvit, ale radši se moc nepřibližuji.

Nový svět V15 sousedé

Procházím mezi mistry, kopí nechám u svého koně, ale štít nosím pro všechny případy na zádech.
Když zaslechnu křik rozběhnu se ke kraji ležení po cestě si z ramene shodím štít, při pohledu na mé lidi jak táhnou Hacona a další tři druhy se my z tváře vytratí úsměv a nahradí ho výraz zloby vyjdu pomalu vstříc utíkajícím lidem cestou tasím meč.
„Útočí na nás. Vojáci ke mně, se skupit do bojové formace.“
Hlas se nese nad ležením, jasný a hlasitý, ale bez paniky. „Zaběhněte pro Blančinu skupinu, že máme raněné, že ji potřebujeme v táboře před minutou. Ty zaběhni pro Lady Larayne ať donese ten kámen a pomůže blance s krvácením. Ona bude vědět.“
Mečem ukážu na dva lidi co jsou blízko a gestem je pošlu za jmenovanými.
Pak klidně pohlédnu na vojáky co jsou kolem mě. „Pomalu půjdeme směrem k Markovi a až h dojdeme vytvoříme dočasnou linii. Pozor na šípy.“
Poslední větu pronesu, když z lesa vyletí šípy na Markovu skupinu. „Pomalu ustupujte k nám. Počkáme na ostatní. Co se stalo.“
Když my Marek podá hlášení co se semlelo pokývám hlavou. „Zachoval ses dobře. Za chvilku si dojdeme pro těla. Jak hustý je tam les.“
Mlčky zachmuřeně stojím uprostřed zbíhajících vojáků, když je nás většina. Zvednu ruku z mečem.
„Deset z nás zůstane v sevřené formaci zde. Kdyby chtěli vyrazit proti vesnici. Lukostřelci a Zachariaš s sirem Vulturem (pokud se ke mně dostal) nás budou krýt z téhle pozice, kryjte se za vojáky se štítem.
My ostatní si dojdeme pro naše mrtvé. Sire Maledikte držte se svým koněm za naší postupující formací ať vám ho neodstřelí.
V před!“
S tím vykročím s pozvednutým štítem a s pokřikem svého rodu. „Odvaha a čest!“
Proti lesu. „ S formovat do tří řad. Držte se ve formaci. Dokud nedojdeme do lesa budou do nás střílet až budeme vstupovat do stínu stromů vyrazí proti nám a pokusí se nás rozrazit a rozběhnout.
Držte pozice a sevřenou formaci. Zadní řady hlídají ty co budou obíhat.
Nikdo neopouští pozici nikdo je nebude bez rozkazu pronásledovat nebo utíkat. Jako jednotka společně zvítězíme. Jako jednotlivci umřeme každý sám.“

P.s. Jestli tam ještě je Sebastian a Jonatan dostanou stejné pokynu jako Maledikt.

Ruiny Hradu Felox

Tajemný neznámý pozvedne naštvaně hlas. "Nebydlím tu. Jsem tu, abych sloužil! A vy hned odejděte! Hned! Teď!" Neznámý zvyšuje hlas až na vás úplně křičí.
Následně mávne svou holí ve výhružném gestu k zemi před sebe a vysloví nějaké zaklínadlo.
Před tajemným cizincem se zavlní prostor a vzápětí z něj začnou vylézati potvory nejrůznější.

Během mžiku oka, tak mezi vámi a cizincem stojí dva škorpioni, každý veliký jako pes!
A vedle nich pět velikých chlupatých pavouků, každý jen mírně menší než škorpioni.
Neznámý mág mávne rukou jak kdyby vás vyháněl. "Táhněte! Nebo tu zemřete!"
"Něco se blíží po schodech. Nahoru." Zašeptá Bliz mírně vystrašeným hlasem.

Jenže Mirperion už nehodlá čekat. A vypustí svoji magii! Napřáhne pravou ruku a vypustí s ní směrem ke zvířatům několik šlahounů temné energie, ty se jen zavlní ve vzduhu a šlehnou jak bič. A vše živé čeho se dotknou, vše mění v rozpadající se nekrotickou tkáň.
Škorpióni i pavouci ztrácí končetiny a jsou rozsekány i jejich těla. Jeden Mirperionův útok. A jeden škorpion i tři pavouci jsou zlikvidováni.
Neznámý mág vztekle zaječí a zbytek potvor se rozeběhne vaším směrem. Jako první se řítí škorpión a za ním hned zbývající dva pavouci! A jsou i dosti rychlý.
A to není vše.

Mág sám namíří na Mirperiona svou magickou hůl a začne odříkávat nějaké kouzlo. A hůl jeho hole se rozzáří sbíranou magií!
Navíc schodiště za mágem vyběhnou další dvě nestvůry, velké asi jako člověk, ale shrbené, chlupaté s mordou plnou zubů a s velikými medvědími drápy. Těžko říci jestli nějaké místní zvíře, nebo magická potvornost. A mága jen minout a běží rovněž k vám. Jako druhá vlna.

Ruiny Hradu Felox

Kultista byl docela naštvaný, nebo spíš hysterický podle toho, jak se rozkřičel. Zdá se, že s ním žádná rozumná řeč nebude.
Jak udeřil holí, už jsem se chopila svého meče, který jsem tasila.
Začali se objevovat velcí škorpioni a pavouci! Na okamžik mě napadlo jestli pavouci jsou snadno ochočitelní, když je očividně dokážou zkrotit i skřeti.
Mág nás vyháněl, v podstatě by bylo správné odejít, neměli jsme tu co dělat, na druhou stranu nehodlala jsem odejít s prázdnou.
Bliz zašeptá, že se blíží něco nebezpečného, krátce se na něj podívám.
Mirperion, ale už se dal do díla, vypustil na nepřátele jakousi černou magii, která jich jedinou ranou skolila mnoho. V úžasu mi poklesla brada. Bylo by fajn být takto mocný. Aspoň bych se už nemusela tolik bát, že se mi nepodaří ochránit mé lidi.
Jenže neskolil všechny a dva pavouci se hnali vpřed. Trochu jsem se uvnitř chvěla, ale byla jsem připravena bojovat, pevněji uchopím svůj meč a zatnu zuby.

A pak se ze schodiště přiřítili další bestie. A viditelně o hodně nebezpečnější. Velké jako člověk a docela děsivé. Jako kostlivec skřížení s jelenem nebo tak něco.
Měla jsem velké obavy, že tohle asi nezvládnu. Přesto jsem se napřáhla a jak se ke mě jeden pavouk přiblížil, udělala jsem výpad a pokusila se meč zabodnout do jeho hlavy.

Ruiny Hradu Felox

Pokročíš kupředu a bodneš. Hrot tvé zbrani se vymrští a zabodne se velkému pavoukovi do hlavy a usmrtí jej.
Bliz je na tom hůře, ohání se jen jakýmsi kyjem jenž spíše připomíná jen obušek. A mírně panikaří. Kdo by také nepanikařil, když na něj doráží pavouk s jedovatými kusadly a on drží v ruce jen kus klacku? Mirperion si jej, ale nevšímá a Bliz tak musí udělat jeidné. Bojovat o svůj život! A úspěšně pavouka utluče několika ranami do hlavy.

Mirperion totiž poposkočil dopředu, zhluboka se nadechl a zařval. Podzemím se rozlehlo strašlivé dračí zařvání a Mirperion na škorpióna, kultisty i oba podivné útočící tvory vychrlil z tlamy dračí dech modré barvy. Štír zamrzl, útočící bestie i kultista také. A vzápětí se všichni čtyři roztříštili.
A cesta je volná.

Cítíš jak ti tluče srdcem, rovněž Bliz se třese a klečí na kolenou vedle zabitého pavouka, přičemž se snaží zhluboka vydýchat.
Mirperion se na vás pousměje. "Jste v pořádku?"
Vidíš, že po kultistovi zůstala jeho hůl a podivný vak. Vak v němž najdeš starou v kůži vázanou knihu, která má dosti temnou auru. Kdoví co za hrůzy je v ní zaneseno. A ve vaku je rovněž klíč k zámku na polorozpadlých dveřích po vaší pravici.
Nyní je, ale i volná cesta do do další úrovně podzemí. Dolů.

Ruiny Hradu Felox

Povedlo se mi zabít pavouka, první jsem si myslela, že bych mu přesekla nohy, ale to by ho asi jen zpomalilo a ne zastavilo. Bodnutím do hlavy jsem ho zabila. Bliz na tom byl hůře než já, mlátil palicí hlava nehlava a Mirperion si ho nevšímal. Naštěstí se to Blizovi povedlo a pavouka umlátil. Stejně jsem si, ale myslela, že kdyby to Bliz nezvládal, tak by mu Mirperion pomohl. Přece jen mistr by neměl nechat zabít své učně.
Mirperion zařval až jsem se málem z toho posadila na zadek a znovu s otevřenou pusou sledovala, jak zlikvidoval ostatní. Všechny je zmrazil svým mocným dechem a ledové sochy se na to rozpadly.
Bliz byl na kolenou a mě srdce splašeně tlouklo, tohle bylo poprvé co jsem doopravdy bojovala. Bylo mi trochu nevolno, ale pár hlubokých nádechů to zlepšilo.
Mirperion se zeptal jak na tom jsme. „Jde to. Ale nebýt tebe, bylo by po nás. Ještě, že jsi tak silný.“ Vydechnu a podívám se na Blize. Přejdu k němu a chlácholivě ho poplácám po rameni.

Všimla jsem si, že tu po sobě kultista něco nechal. Přišla jsem k holi a vaku. První jsem nahlédla do vaku, stará kniha v kůži, jenom pohled na něj mi říkal, že uvnitř budou nějaká temná kouzla a také klíč.
„Máme klíč. A knihu asi magickou.“ Řeknu a ukážu vak Mirperionovi. Ale na knihu jsem raději nesahala. Pak jsem sebrala hůl a prohlédla si ji. Nevím jestli k něčemu bude, ale kdo ví?
Podívám se na dveře a polknu, měla jsem trochu obavy z toho co je dole schované, ale co se dá dělat. Nemůžeme to neprozkoumat.
„Mirperione můžeš to otevřít?“ požádám hu a podám mu klíč. Rozhodně jsem chtěla pokračovat.

Ruiny Hradu Felox

Chopíš se hole, ale nic se nestane.
Mirperion přikývne a převezme od tebe vak s klíčem i knihou. Přistoupí k zamčeným dveřím a otevře je. A vy spatříte místní zbrojnici.
Stojany obtékající zbraněmi, nejrůznější držáky a madla ověšené meči, sekerami, kopími, luky a kušemi. Stejně tak tisíce a tisíce šípů a šipek. A nejen zbraně, ale i haldy zbrojí, brnění, štítů, helem a tak.

Tak to bohužel bylo zřejmě dříve. Nyní je většina držáků, polic a madel prázdná a zhroucená.
Zůstalo zde už jen pár mečů (desetistěnná kostka, 1k10). Rovněž objevíte menší haldu drátěných košilí (2k10) a rytířských plátových zbrojí (3k10). Košile a zbroje byly zřejmě pro zdejší zrůdy nepadnoucí a tak je neodnesli. Zato vám by se mohly hodit, jen co je očistíte od rzi a mírně opravíte.
Bohužel, všechno ostatní co by se mohlo hodit, je fuč.
I tak se vám, ale zřejmě to co jste našli povede hned nyní jen vašimi silami odnést.
A zbývá tu ještě vchod do podzemí.

Mirperion kývne ke schodišti do spodnějšího patra, ke schodišti z nějž vylezl kultista a ony dvě podivné bestie. "Princezna, to hlavní na nás stále čeká. Cítím dole zdroj magické moci. Čtyři předměty! A zdá se, že celkem mocné. Něco je, ale hlídá."

Sejdete dolů a ocitnete se ve velikém sálu, který má zhruba kruhový tvar a na délku alespoň padesát metrů.
Nalevo a napravo od vás se nachází veliké dřevěnné klece. A v nich sedí, klimbají či spí lidé. Muži i ženy nejrůznějšího věku. A nejrůznějšího stavu mysly. Někteří na vás pohlédli s nadějí, ale většina jich je prostě příliš apatická a snad si vašeho příchodu ani nevšimla.
Nalevo jich může být asi dvacet, napravo stejně tak.
Přímo naproti vám, na druhé straně sálu, se nachází tři veliké sochy. Sochy, které vypadají jako nějací lidští králové či vládci a jež jsou alespoň pět metrů vysoké a nejrůzněji zdobené. Krásná kamenická práce.
A u nohou každé ze soch je veliká kamenná rakev a v ní nejspíše těla mužů, jež jsou vyobrazena jako sochy.
Každá ze soch má i vytesanou velikou zbraň. Ten uprostřed se opírá o veliký obouruční meč, kolem nejž se podivně točí stíny. Ten napravo má na ramenou velikou kamennou sekeru. A ten nalevo drží dlouhé kopí. Všechny zbraně jsou z kamene stejně jako jejich majitelé, ale jsou snad vyvedeny ještě podrobněji než samotní tři vládci.
A právě tyto sochy jsou dle Mirperiona velikým zdrojem magické síly.

Uprostřed sálu se nachází čtvrtý zdroj. Jedná se o hrubě otesaný kámen, kvádr jenž je asi metr vysoký a dva metry dlouhý i široký.
Kamenný kus má povrch tmavě rudý, od zaschlé krve. Jedná se o jakýsi obětní oltář na němž slabě žhne několik run.
A u kamene je k masivnímu řetězu připoutána bestie, která je dokonce větší i než Mirperion! Mantichora, lví tělo, štíří ocas a křídla. Mantichora má asi sedm metrů na délku a dva a půl metru na výšku (bez křídel).
Řetěz je zřejmě, ale asi jen deset metrů dlouhý. Takže Mantichora až ke klecím, sochám či východu nedošáhne.

Nový svět V15 - bitva v lese

Maledikt, Zachariáš a Quin společně se čtyřiceti čtyřmi strážnými se seběhnou k tobě a společně se dostanete k Markovi a jeho dvěma strážným. Dva další strážní odběhnou, aby přivedli Blanku a Lady Larayne.
Celkem tak se svými čtyřmi druhy a 46 strážnými vyrazíš k lesu. Nutno říci, že jde o značnou bojovou sílu.

Vejdete do lesa a překračujete pokácené stromy a další nepořádek.
Nikde ani živáčka. Dokonce i mrtvá těla nevolníků, strážných, ale i nepřátel jsou odtažena pryč. Les je na okraji poměně řídký, ale brzy určitě začne houstnout.
A vy pokračujete dále v sevřené formaci, jak jen to jde. Stromy, shluky keřů a další různé překážky. A vy postupujete dále.

Krok. Krok. Další krok.
Najednou si všimneš, že v křoví sotva metr před tebou, není prázdné. Ale někdo se v něm skrývá. Obličej zakrytý větvičkami a listy, vidíš jen siluetu ve vnitru keře, jak fungují tvé lovecké vjemy. Nikdo jiný si toho nevšiml. A takových křoví a dalších úkrytů se ti vybaví hned několik, které jste překročili.
Do mysly se ti tak vkrade jasná otázka. Před tebou se skrývá nepřítel. A za vámi či i ve středu vaší formace je několik dalších možných úkrytů v nichž se budou skrývat nepřátelé.
A nyní o tom víš jen ty.
A kdoví co je ukryto ještě před vámi.

Ruiny Hradu Felox

Když jsem vzala hůl, nic se nestalo. Ani jsem nic necítila. Možná, že je to prostě jen hůl. Možná, že skončí jako poleno v ohništi.
Mirperion si naši kořist vzal, byla jsem ráda, stejně jsem nevěděla co si s knihou počít a nevím jestli bych ji chtěla zkoušet číst. Působilo to na mě příliš temně.
Otevřel dveře, vrata a ocitli jsme se ve zbrojnici. Velké a kdysi nejspíš hojně vybavené, ale od té doby už tu toho příliš nezůstalo.
Přesto pořád tu něco zůstalo, sice ne v úplně perfektním stavu, ale pořád se to dalo využít, opravit nebo překovat. A navíc jsme to mohli i odnést, takže sem nikdo nemusí znovu putovat, aby to odnesli.
Mečů bylo 9.
Drátěné košile 20.
A platových zbrojí 18.
To nebylo úplně špatné. Ale pořád tu zůstávalo podzemí v kterém dle Mirperiona jsou nějaké mocné magické artefakty, ale něco je hlídalo. Samozřejmě. Poklad přece vždy musí něco hlídat.
„Dobře. Nakonec proto jsme tady. Snad se nám s tím co to hlídá podaří vypořádat.“ Řeknu a sešli jsme do podzemí, kde jsem zažila menší šok, když jsem objevila lidi uvězněné v klecích.
Někteří se zdáli apatičtí, jako kdyby to neměli v hlavě v pořádku nebo byli pod nějakým kouzlem, ale jiní na nás hleděli s nadějí.
„Co to sakra...“ Zamumlám zmateně. Proč tu ty lidi držel?
Jenže stačilo se víc rozhlédnout a zachvěla jsem se. Jako krmení pro tu bestii? Podle toho co jsem viděla, jsem dokázala odhadnout, že je to bájná mantichora. Naštěstí pro nás uvázaná na řetězu.
Viděla jsem krev... takže ty lidi byli obětiny a pak krmivo? Nebylo divu, že někteří lidé byli apatičtí, jestli tu byli delší dobu a viděli jak je předhazují jako jídlo, asi to na ně bylo moc.
Mirperion mi řekl odkud cítí magii. Ty sochy nějakých asi vládců, ale to nebyli ony. Byli to ty v rakvi. Nebo spíš asi jejich zbraně.
„Myslíte, že jsou vážně z kamene nebo jejich mrtvá těla zkameněli za ty roky?“ zeptám se tiše. Sice jsem si nebyla jistá jestli je to možné, ale nevím jestli někdo doopravdy dokáže vytesat něco tak dokonale.
Znovu pohlédnu na Mantichoru. „Takže to je ten hlídač? To je.... no....“ Pronesu pomalu. „Tak ji prostě zabijeme? Když je na řetězu asi nic moc nezmůže, když zůstaneme z dosahu.“ Zamračím se a podívám se na Mirperiona.
„Je to ten hlídač?“ ujišťuji se. Mirperion potvrdil, že ano, ale že bych se neměla nechat mýlit. I když je připoutaná je pořád dost bojeschopná a nebude to snadné.
Prozatím, ale dokud se k ní nepřiblížíme měli jsme čas zvážit co a jak.
„Ty lidi tady musíme pustit. Chudáci, ale až bude po všem. Pořád se tu kolem pohybují ti Kobolti. Kdyby na nás čekali venku, mohli by je napadnout.“ Přemýšlela jsem jestli se budou chtít vrátit domů nebo jestli se přidají k nám.
Pak se znovu zadívám na sochy. „Řekla bych... že magické nebudou ty sochy, ale jejich zbraně, ne?“ Ráda bych to prozkoumala, ale pořád tu byla ta potvora.
„Mirperione. Co víš o této bestii?“ zeptám se. Samozřejmě znám ji z legend, ale kdo ví jaká je pravda. Mirperion určitě bude vědět víc.

Nový svět V15 - bitva v lese část 1

Když se seběhne má jednotka ukáži na pětici posledních.
„Vy zůstanete tady a hlídejte tábor.“

Pak s 41 muži vejdu do lesa. Les začíná houstnout a já křiknu na Maledikta. „Dolů z koně v tomhle porostu ti bude jen zavazet. Pošli ho k táboru nebo ho táhni sebou, je to ně tobě, ale tady přijde jen k úrazu. Držet formaci.“
To, že zmizela těla mě nemile překvapí a zkontroluji i koruny stromů. „Druhá řada podívejte se občas i nad sebe ne jen kam šlapete, nerad bych se dožil toho že mě střelí shora do zad nebo na mě něco skočí. Myslím že vy také ne.“

Kráčíme lesem, po stopách tažených těl a já se snažím udržet formaci sevřenou, ale les my to neumožňuje. Přesto trvám na tom aby se trhali co největší skupinky, když obcházíme keře a stromy. Rozhodně nenechávám žádnou dvojici nebo trojici odloupnout s od formace ani postoupit moc dopředu či zůstat vzadu, podle potřeby upravím krok.

Když v keři uvidím oči zachovám klid, zastavím se na tváři se my objeví klidný výraz zatím co my hlavou víří myšlenky. Jaksi mimoděk se dívá na keř ne přímo upřeně, ale tak abych viděl jakýkoliv pohyb. „Páni mají mentalitu smečky dravců. Jsme roztaženi.“
V duchu si proběhnu rozmístění svých mužů a keřů ve kterých se asi skrývají nepřátelé. “ Přeskupit s? Ne jak mě to Vultur s otcem učili. I špatná formace je při srážce než když se lidé snaží přeskupovat. Páni myslí, že nás mají no uvidíme kdo je tu kořist a kdo lovec.“ To my proletí hlavou rychlostí blesku a pak žertovným hlasem, pronesu.
„Pánové teď pozor tvařte se, že jsem řeknu nějaký vtip a pak se zasmějte.“
Pak pokračuji. „Mezi námi v některých keřích jsou naši hosté a chtějí na nás vyběhnout na blízko, takže první muž ve formaci bodne kopím do nejbližšího keře a pak tasí meč, jestli mu vyjde čas. Muž v druhé řadě se připraví nabodnout útočníka co z toho keře vyskočí. Všichni se připravíme až se otočím zády ke keři začneme. Pak se seskupíme zpět do sevřené formace. Teď se vesele zasmějte jestli chápete plán.“

Na okamžik počkám až se ozve smích a pak se s veselým úsměvem otáčím k nejbližšímu vojáku jako bych mu chtěl něco říci v okamžiku, kdy se otočím zády. Protočím se na patách a s výkřikem.
„Teď!“

Se prudce otáčím podél své osy, sám jdu trošku do podřepu, zatímco zvedám štít, abych využil jeho hybnost proti útočníkovi meč si nastavím do bodu za štít, připraven bodnout do keře až dokončím otáčku nebo do protivníka co vyskočí z keře. „Tak teď jen doufám, že to přežijeme.“
S tím se v duchu připravím na duhou bitvu na tomhle krásném ostrově.

P.s.

Omlouvám se při kopírování my vypadla věta:

"Muži v třetích řadách nás budou krýt proti útoku ze zad.

Rozdělení

Alan a jeho výprava – 15 bojovníků a 6 trolů válečníků – 20 nevolníků

Jíl a ryby – dvakrát týdně – každý po 5 nevolnících – 1 šaman 10 vojáků – 4 trolů – Kelie

Studny – Olif – 5 nevolníků

Bell – pěstování – 10 nevolníků – nebude se zatím rozšiřovat

Bler – 5 nevolníků

Stavba hradby v horách – 20 nevolníků

Kamenolom – 40 nevolníků

Vonem – 20 nevolníků

Pomalé budování ochranných valů - 10 nevolníků

Ruiny Hradu Felox

Vybavuješ se s Mirperionem a z bezpečné vzdálenosti hodnotíte situaci.
Mantichora se mezitím zvedne a se zlým vrčením vyrazí proti vás. Jenže řetěz je brzy strhne zpět. Nedošáhne na vás. Ale stále se o to se svou zběsilostí pokouší. Trhá sebou vůči vám, napíná řetěz, ale ten ji drží.

Mirperion přikývne. "Ano, budeme ji muset zabít. Ikdybychom tu artefakty nechali, tak by se mohla osvobodit, nebo by někdo mohl osvobodit ji. A naše osada odtud není zase až tak daleko.
Sochy bych řešil až potom. A Mantichora? Moc toho není. Je částečně imunní vůči magii, její zuby, drápy i ocas jsou velice jedovaté. Nebezpečná a nesmírně agresivní bestie. Je sice uvázaná, ale nedostaneme se kolem ní k sochám. A nenapadá mě ani žádný jednoduchý způsob jak ji bezpečně zlikvidovat."

Mantichora se stále pokouší utrhnout, stále se vrhá vaším směrem a zuřivě s sebou škube.
Najednou. Najednou, ale uslyšíte prasknutí! Masivní řetěz jímž je Mantichora přivázaná je mírně prorezlý a je tak oslabený. A nyní pod zběsilým náporem hrůzné bestie začíná praskat!
Je zřejmé, že Mantichora se zřejmě během následujících desítek vteřin osvobodí.
Máte tak ještě čas na útok.
A nebo na útěk.

Ruiny Hradu Felox

Mirperion mi řekl co věděl o Manichoře, bohužel to byl dost tuhý nepřítel a moje bojové schopnosti by nestačili ani zdaleka. Ještě, že byla přivázaná jinak bychom měli problém.
Aspoň to jsem si myslela, protože její divoké výpady způsobili, že její řetěz povolil a ještě pár okamžiků než se utrhne úplně.
Samozřejmě jsme mohli utéct, ale ti lidé by tu zůstali zavřeni napospas té bestii.
Rychle jsem přemýšlela, jediná šance byl Mirperion který byl dost silný na to aby proti té bestii něco svedl.
„Mirperione použij na ní Černou mlhu a paralyzuj jí. Jakmile bude znehybněna snad se nám ji podaří udolat.“ Pokud to na ní vůbec bude fungovat. Říkal, že je částečně imunní vůči magii. I když byla tohle normální magie? Netuším, příliš se v tom pořád nevyznám.
Tasila jsem meč, mohla jsem se jen modlit abychom tohle zvládli.

Ruiny Hradu Felox

Mirperion nevypadá příliš sebejistě, když poručíš co má dělat. Ale tvůj rozkaz splní bez otálení!
Mohutně se nadechne a z tlamy vypustí mrak černého kouře, který obklopí Mantichoru.
Bohužel, ta rozhodně není zparalyzována. Hýbe se a stále trhá svými řetězy. Její pohyby se, ale přece jen začnou mírně zpomalovat až se pohybuje jak ve zpomaleném filmu.

Mantichora je tak silně zpomalena, ale rozhodně není paralyzována. Bude to, ale stačit?

Najednou, ale uvidíte Blize! Nyní jste si tohoto neznámého mladíka příliš nevšímali a popravdě, ani jste jej neviděli! Spatřili jste jej, ale nyní, jak se podivně zhmotnil na druhé straně místnosti, přímo u tří kamenných soch! Vypadá zmatený tím co se stalo podobně jako vy, ale na nic nečeká a hned začne odsouvat víko prostřední rakve. Přece jen, má v nich být artefakt jenž Mirperion vycítil, že?
Bohužel, víko rakve je na něj moc těžké a jemu se příliš nedaří s ním pohnout.
A Mantichora se stále pokouší osvobodit. Ikdyž se nyní pohybuje znatelně pomalu, tak na síle jí Mirperionův dech asi nic neubral?

Ruiny Hradu Felox

Paralíza na Mantichoru nepůsobila, ne tak úplně. Útok ji zpomalil, opravdu hodně zpomalil.
Jenže pak se něco stalo, Bliz se najednou objevil na druhé straně místnosti, ani jsem neviděla jak se tam dostal a zdálo se, že ani on ne. Ale hned se vrhl na prostřední rakev a zkoušel ji otevřít. Jenže na to neměl dost síly.
Mantichora se pořád pokoušela zpomaleně osvobodit, sílu ji to neubralo, ale jak teď byla pomalá nejspíš bych se ji i já zvládla vyhnout kdyby zaútočila.
„Musíme ji zabít. Zvládneme to?“ ptám se.
„Mirperione, pomoz Blizovi s víkem a pak se ke mě přidej. Pokusím se ji udolat. Dokud je zpomalená nejspíš budu v pořádku, protože se ji zvládnu vyhnout.“ Spíš jsem měla obavy až přestane paralíza fungovat a ona se normálně zase zrychlí.
Vydám se k ní s mečem v ruce, nakonec se rozběhnu a zaútočím na ní z boku, kde se ji pokusím bodnout do prostoru mezi tlapou a tělem, kde jsem čekala měkčí kůži. Můj meč byl obyčejný, jen jestli dokáže proniknout kůží.

Ruiny Hradu Felox

Mirperion přikývne. Rozepne křídla a vyrazí kupředu. Mantichora se po něm ožene svou tlapou, ale Mirperion její útok srazí pryč vlastní paží a ignorujíc její vzteklé vrčení se řítí dále.
Mirperion přistane u sochy válečníka s kopím a mohutným máchnutím odhodí pryč víko rakve. A hned zamíří i k ostatním rakvím.
Bliz naopak zaujme Mirperionovo místo a z rakve vytáhne kopí, které slabě září podivným světlem.
Zato Mirperion sundá víko prostřední rakve, šáhne dovnitř a vytáhne meč. Veliký obouruční meč kolem jehož čepele se vlní podivné stíny. Jenže vzápětí zařve Mirperion bolestí a sveze se na kolena.

Netušíš co se děje, ale nemáš moc času sledovat své poddané. Už jsi totiž u Mantichory a pustíte se do sebe.
Brzy zjistíš, že jsi dost přecenila své síly. Mantichora je sice velice zpomalená, ale ty ovládáš pouhé základy šermu. A ikdyž jsi poměrně dost obratná a rychlá, tak zjišťuješ, že se svým mečem toho moc neumíš. Vyhneš se několikrát útoku Mantichory a pokoušíš se jí zranit. Bohužel ti v tom překáží tvá nezkušenost, neschopnost a strach. Ano! Jsi tak blízko smrtící Mantichory, že doslova cítíš její pach, cítíš jak z ní vyzařuje vztek, zuřivost a surová brutalita. A tvé nezkušené srdce zachvacuje strach.

Přesto stále strachu jakžtakž odoláváš a namísto toho, aby jsi utekla schovat se nějaké ženě pod sukně, tak se ti konečně povede zaútočit!
Bodneš Mantichoru přesně tam, kam chceš. Mezi přední tlapu a tělo. Jenže tvůj mečík prorazí kůži Mantichory a trefí její žebro. A zlomí se.
S hrůzou v očích vidíš, že tvůj meč je zlomený na dva kusy! A ty tak stojíš proti Mantichoře jen s polovinou své zbraně!
To tebou otřese tak, že se nedokážeš chvíli pohnout a Mantichora se nad tebou vztyčí jak ztělesněná smrt. Než tě, ale stačí usmrtit, tak se přímo nad ní objeví Bliz. Bliz s napřaženým kopím, které vytáhl z rakve! Dopadne Mantichoře na záda a zaboří jí kopí do zad. Její následný pohyb, ale nezkušeného mladíka shodí až Bliz odletí k pravé kleci.

Mantichora je tak zraněná, Blizovo kopí zaražené v zádech. Ale stále naživu!
V tu chvíli, ale dorazí k Mantichoře Mirperion. Obličej zkřivený bolestí, celé tělo se mu chvěje, ale stejně pozvedne strašlivý obouruční meč nad hlavu a udeří. Sek!
A hlava Mantichory oddělená od těla se ti kutálí u nohou.

Mantichora padne k zemi, hlava čistě useknutá. Mirperion se, ale rovněž sveze na kolena a vypadá nesmírně vyčerpaný. Bolest a třes, ale zřejmě ustupuje. A Mirperion si prohlíží svůj meč. Obouruční meč, který vytáhl z prostřední rakve. Meč, jehož čepel obklopuje podivná změť stínů. Nehmotná změť stínů, která nyní podobně jako liány hladí tělo Mantichory, jak se natahují od čepele meče. Na chvíli se popínavé stíny zastaví. A pak. Pak jak kdyby vytrhli z těla Mantichory její duši, podivnou nehmotnou magickou energii a vtáhli ji do těla meče!
Nevíš co to má znamenat, ale Mirperion chápavě pokyvuje hlavou.
Od klece se ztěžka zvedne Bliz a ikdyž trochu kulhá, tak přijde k tělu Mantichory a vytrhne z něj kopí. Zdá se, že se mu celkem líbí.

Mantichora zdolána a zdá se, že tu není žádný další protivník.
Jen další neotevřená rakev, v níž by se měla zřejmě skrývat veliká sekera? Uprostřed celé jeskyně se navíc nachází obětní kámen se zářícími runami. A dvě klece s mnoha nešťastníky.

// Malia: šerm +1

Ruiny Hradu Felox

Když jsem viděla, jak Mirperion snadno její útok odrazil, napadlo mě, že možná by bylo lepší kdyby se Mantichoře postavil on a já šla pomoci Blizovi, ale to už bylo jedno.
Mirperion snadno dostal pryč víka rakví a Bliz popadl první zbraň, kopí zářící jakýmsi světlem.
Mirperion z další vytáhne obouruční meč zase s podivnými stíny kolem čepele, ale z nějakého důvodu Mirperion zařval bolestí.
Můj krok zaváhal, ale nezastavila jsem se. Dostala jsem se k Mantichoře a měla jsem pocit, že jsem udělala chybu svého života.
Takhle z blízka, jak se tyčila nade mnou jsem si uvědomila jak je hrozivá a já hrozně malá a nezkušená.

Napadla mě myšlenka, že bych měla možná utéct, ale nejspíš mě na místě udržela jen moje tvrdohlavost a odhodlání ukázat, že se nebojím riskovat ani já.
Sice byla zpomalená, ale pořád mi docela dělala problémy, ale nakonec se mi ji podařilo bodnout a i do místa kam jsem chtěla.
Meč se zabořil, ale ne moc hluboko, zasáhla jsem žebro a můj meč se zlomil.
Vyjekla jsem leknutím a zírala na zlomenou čepel. Můj meč!
Pak si hned, ale uvědomím kde stojím a vyvalím oči na Mantichoru. Ztuhla jsem i když v duchu jsem na sebe křičela ať se sakra pohnu!
Naštěstí můj doprovod viděl, že mám potíže, první dorazil Blitz, který skočil příšeře na záda, zírala jsem s otevřenou pusou. Blizt byl vážně statečný. Sice ho pak shodila, ale mě tím dal šanci se vzpamatovat a ustoupit. V té chvíli zasáhl Mirperion a novým mečem setl Mantichoře hlavu. Zajímalo by mě jestli byl prostě tak silný nebo mu v tomhle pomohl i ten meč.

Oddychnu si, ale jen na chvíli než vidím, jak se chová Mirperionův meč. Zdálo se... jako kdyby něco vytrhl z těla Mantichory. Duše? Co je to za zbraň? Zdálo se, že ale Mirperion chápe co je to za zbraň.
Rozhlédnu se. Zdá se, že jsme byli v bezpečí. Vydechnu a podívám se na svůj zlomený meč, zbytek co mi zůstal v ruce upustím. Bohužel... byl už k ničemu. Docela mě to mrzelo. Byl to dobrý meč. Ale nebyl uzpůsobený na boj s velkou bestií.
„Všichni v pořádku? Blizi? Máš něco s nohou?“ zeptám se a jdu k němu. Měla jsem sebou nějaké věci na ošetření.
„Dobrá práce hoši. A děkuji za záchranu.“ Poděkuji jim za jejich zásah.
„Trochu si odpočiňte. Já pustím zatím ty lidi. Pak to tu prohledáme a sebereme všechno co se může hodit a vydáme se zpátky. Mirperione? Jak dlouho by trvala cesta zpátky pěšky? Musíme ty lidi přivést domů.“

Ruiny Hradu Felox

Bliz zavrtí hlavou. "Ne, je v pořádku princezno. Jen trochu bolí jak jsem spadl."
Když jim poděkuješ, tak se oba dva pousmějí a ukloní se ti.

Mirperion pokrčí rameny. "Nevím princezno, dost možná, že i celý den? Záleží jak ti lidé půjdou rychle." A ukáže směrem ke klecím. Ano, záleží jak půjdou rychle. Většina lidí totiž zřejmě nezaregistrovala ani váš boj a jen apaticky sedí či leží.
Někteří, ale vnímají a nyní se na vás dívají s vyděšenýma očima. Zřejmě nevědí co od vás očekávat.

// hoď si procentovkou = kolik procent lidí je schopných uvažovat a probudí se z apatie (je jich tu celkem sto)

Ruiny Hradu Felox

Bliz řekl, že je v pořádku, že to jen trochu bolí. „Dobrá. Tak si aspoň na chvíli sedni.“ Pobídnu ho.
Oba zřejmě měli radost z toho, že jsem jim poděkovala, kdybych měla jak tak bych se jim odvděčila, ale tak nějak jsem neměla nic hodnotného.
Mirperion řekl, že cesta zpět by mohla trvat tak den, podívám se na lidi v klecích. „Ah... to bude těžká cesta.“ Poznamenám a jdu ke klecím, abych začala ty nebožáky pouštět.
Viděla jsem, že hodně z nich je apatických, ale někteří byli vyděšení. „Nebojte se mí drazí. Nijak vám neublížíme. Pustíme vás a vezmeme vás sebou k nám domů. Nedaleko zakládáme novou osadu.“ Říkám jim a začnu se snažit je dostat ven.
Netušila jsem co s těmi co nedokážou odejít, nechat je tu jen tak nemůžeme, ale co s nimi? Polkla jsem, protože mi bylo jasné, že nechat je tady vyhladovět nebo umřít žízní by bylo příliš kruté, budeme muset jedině zkrátit jejich trápení. Ale rozhodně se budu snažit jich vzít co nejvíce, možná bychom zvládli připravit z trosek tady nějaká nosítka a vzít je taky, jenže co když se nikdy nevzpamatují? Naše zdroje jsou omezené... ne... ty které neprobudíme nemůžeme vzít sebou. Sice se mi to příčí, ale být vládce vyžaduje někdy těžká rozhodnutí. Budeme je muset zabít. Modlila jsem se, aby se vzpamatovali všichni, ale věděla jsem, že to se nestane.
„Jmenuji se Malia Belene. Jsem vůdkyně osady.“ Sice mi všichni říkají princezno, ale řekla bych, že momentálně je to prázdný titul. Spíš mi tak říkají ze zvyku.
„Přála bych si, abych vás všechny mohla dopravit domů. Bohužel to momentálně není v naší moci. Ale možná časem až bude naše pozice silnější tak budeme mít možnost každého z vás dostat zpět k vaším rodinám.“

(Hod 52% :D blbé kostky ale furt lepší než hod ve Wuxii :D )

Ruiny Hradu Felox

Vejdeš do klecí a začneš probouzet lidi. Bohužel, ne se všemi se ti to povede.
Lidé jsou zprvu hodně vyděšení, ale čím více poznávají, že jim nechceš ublížit, tím se uklidňují a dokonce ti začnou pomáhat.
Brzy tu máš tak padesát dva človíčků, ženy i muže, ale všichni jsou mezi dvaceti až čtyřiceti lety svého života. Nikdo starší a nikdo mladší.

Od pár človíčků se dozvíš, že podivná skupina sektářů napadla jejich osady s pomocí nestvůrných bestií, zabili všechny, kteří nevyhovovali a zbytek zotročili a zavlekli sem, kde je obětovali při hrůzných obřadech a díky těmto obřadům přivolávali bestie.
Přivolané bestie a démoni se, ale občas nepodřídili vůli svých pánů a tak se stali zákuskem pro Mantichoru.

Stále ti tu, ale zůstává čtyřicet osm človíčků, kteří jsou apatičtí. Zvládnou sice chodit, obzvláště když je někdo povede, ale chodí prostě pomalu a nevnímají své okolí. Je sice pravděpodobné, že se časem proberou, ale kdoví jak dlouho to bude trvat, že?

Zachránění nemají v tuto chvíli žádný domov kam by se vrátili. Jejich rodiny a přátelé jsou buď mrtvý, nebo tu jsou v klecích. A každý z apatických tu má někoho známého, který je v pořádku. A který se o něj může pokusit postarat. Pokud by jsi se rozhodla apatické zabít, rozhodně by jsi tím ty normální dosti rozzlobila.
Mezi človíčky je rovněž několik osob, kteří se vyznají v různých profesích.

Cesta zpátky by se tak nějak zvládnout dala. Probuzení se mohou o apatické postarat. Horší je, že probuzení nemají žádné věci, žádné zbraně. Pokud by vás tak něco cestou napadlo a ty sama víš, jak je zdejší ostrov nebezpečný, tak se nemají čím bránit. A vy jste jen tři na jejich ochranu.
Přijde za tebou Mirperion. "Princezno, obávám se o bezpečí těchto zachráněných na cestě do osady. Je jich moc, já jsem zraněný, meč mi vzal hodně sil než jsem si jej podmanil a sám jsem tu využil hodně magických sil. Chci tím říci, že nedokážu zaručit, že dokáži úplně všechny ochránit. Nemám tak zaletět do osady, říci Valichovi ať nám pošle naproti vojáky a přiletět s někým kdo nám pomůže celou skupinu ochránit?"


// profese:
Máš 10% šanci, že mezi zachráněnými jsou řemeslníci, lovci, apod. apod. Můžeš si tak hodit kostkou procentuální za každého. Ti u nichž ti padne 90% a více = osoby s profesí.
U dvou si můžeš profesy vybrat (klidně i voják, rytíř, atd. cokoliv ze seznamu, i speciální). U zbytku si profesy hážeš (mimo speciálních, vlastní rozsah: od 1, do 27).

Ruiny Hradu Felox

Lidé byli první ustrašení, ale postupně se uklidňovali a pomáhali mi dostat ostatní z klecí. Vzpamatovala se dobrá polovina, ale ta druhá... u nich to asi bude trvat déle nebo se neprobudí vůbec.
Pár jich mi vysvětlilo co se stalo, tedy, že byli napadáni a unášeni a pak obětováni. Nebylo divu, že někteří se z toho zhroutili, když věděli jaký je čeká osud nebo viděli co se stalo s jejich blízkými. Protože skoro každý tu měl někoho koho znal nebo byl z rodiny.
Ale ukázalo se, že ti apatičtí jsou aspoň schopni chodit, když se o ně někdo stará. Myslela jsem si, že nebudou schopni samy jít. To věci zjednodušovalo. Bylo mi jasné, že nechat je tu nebo zabít, tak to by na mě nevrhalo dobré světlo. Nedalo se nic dělat. Museli jsme je vzít všechny.
„Dobrá. Každý utvořte dvojce nebo trojce tak, aby každý měl na starost jednoho z těch co... jsou stále v šoku. Dávejte na ně pozor.“ Řeknu jim. Někteří měli nějaké profese, takže rozhodně budou užiteční.
Problém teď představovala samotná cesta a Mirperion měl správné připomínky, ža nás není dost a sám je oslabený. Takže musel ten podivný meč ovládnout? Později se ho zeptám na podstatu té zbraně.
„Máš pravdu. Udělej to. Myslím že bude nejlepší přivést jednoho ze Šamanů. Pak nám naproti vyšli Kelii na koních...“ V duchu jsem to rychle spočítala. „Tedy dvanáct vojáků na koních a koňokravách.“ Rozhodnu. Bylo potřeba, aby dorazili rychle.
„Ale než vyrazíš. Co ta poslední rakev?“ zeptám se ještě na zavřenou rakev, kterou nechali být. Zajímalo mě jestli k její ponechání ladem je nějaký důvod.

(Hody: 6,43,78,43,54,41,97,29,94,5,26,98,51,100,81,84,39,87,78,97,58,17,86,37,3,1,72,92,73,33,72,57,94,22,59,98,47,44,25,13,32,10,63,99,91,62,80,77,57,36,6,36)
10 Lidí s profesí – Hornictví, Hornictví, šperkařství, tkalcovství, mlynářství, kamenictví, rytíř, pekařství, krotitel, cvičitel)
(Hody na profese – 26,9,23,14,26,19,14)

Ruiny Hradu Felox a cesta domů

Lidé tě poslechnou a začnou se řadit.
Mezitím k tobě přijde Mirperion, pokloní se tvým pokynům a užuž chce odběhnout pryč, když zmíníš poslední rakev. Obrátí k ní svůj zrak. "Máš pravdu princezno, je v ní další magická zbraň. Vytáhnu ji. Je to, ale obouruční sekera, obávám se, že ji jen tak někdo neunese. Rozhodně žádný obyčejný člověk. A mě stačí už tento meč. Sekeru mám tedy odnést do tábora?
A co zbraně a zbroje jež jsme získali ve zbrojnici výše? Chceš něco z toho rozdělit mezi zachráněné, nebo to mám také všechno odnést?"
Mirperion následně vytáhne z poslední rakve velikou ocelovou sekeru. On ji nese vklidu, jenže víš, že Mirperion je Mirperion, je aspoň desetkrát silnější než tvoji vojáci. Každý člověk by měl přece problémy ji zvládnout.

Mirperion k ní přijde za tebou. "Princezno, toto je Snaga. Je to magická zbraň, přičemž v ní sídlí nějaký duch či démon. Vládnout jí může pouze neobyčejný tvor. Já ji unesu, ale cítím jak se mi vzpírá. V rukou té správné osoby může, ale být lehká jako pírko. Možná by ji mohli vojáci vyzkoušet? Nebo i ty? Jenže, nevím jak ten duch či démon je silný, aby postupem času pak nezačal svého nositele ovlivňovat. Mám ji dát Valichovi ať ji vojáci vyzkouší?"
Po tvém rozhodnutí Mirperion odletí.

Mezitím je v jeskyni mírný zmatek. A je zřejmé, že jen tak na cestu nevyrazíte. Trvá dlouho než se apatické osoby rozpohybují a ty tak mezitím poznáš spoustu osob, které jsi zachránila.

// Anfyr - 40 let - Hornictví 7. úroveň
Josel - 35 let - Hornictví 4. úroveň
Virxina - 35 let - Šperkařství 6. úroveň
Ilesia - 34 let - Tkalcovství 5. úroveň
Osnian - 22 let - Mlynářství 3. úroveň
Berkoris - 38 let - Kamenictví 5. úroveň
sir Raddal - 40 let - Rytířství 8. úroveň
Meithin - 27 let - Pekařství 4. úroveň
Emelna - 21 let - Krotitelství 10. úroveň
Rothyla - 24 let - Cvičitelka 3. úroveň //

Všichni z přítomných ti prokazují téměř nábožnou úctu. A během půl hodiny jsou všichni venku z podzemí před zříceninou. A připravení na cestu. Jenže Mirperion zpátky není a je zřejmé, že ještě minimálně hodinu nebude. Máte na něj počkat? Nebo vyrazit na cestu? Bylo by to sice riskantní, ale co když padne noc než se stačíte vrátit do osady? A zaútočí na vás něco horšího, co ve dne spí?

Ruiny Hradu Felox a cesta domů

Zauvažovala jsem. „Něco rozdáme mezi zachráněné, ale jen ti co vypadají že mají dost sil. Ne všichni asi jsou ve stavu, aby nesli ještě i zbroj. Zbytek odnes.“ Řeknu mu.
Mirperion vytáhl z poslední kamenné rakve válečnou sekeru, zadívala jsem se na ní a poslouchala co mi k ní Mirperion řekne. Říkal, že pro toho pravého bude lehký. Přemýšlela jsem nad tím jestli to sama mám zkusit, ale já se učila jen s mečem a nejsem zrovna válečník, takže pro mě by bylo té zbraně škoda. A i kdyby se mi ji teď povedlo ovládnout, tak stejně bych s ní nedokázala pořádně zacházet.
„Vem ji zpět domů. Pro mě není vhodná. Dávej na sebe cestou pozor.“ Rozloučím se s ním.
V jeskyních probíhá trochu zmatek, ale aspoň se řadili tak jsem jsem řekla, každý si vzal na starost někoho z těch co bez pomoci nemohl jít. Dělalo mi to starosti. Chápala jsem, že jejich zabití by mi přineslo nenávist ostatních, ale jestli se později nevzpamatují, tak budou jen na obtíž.
A pro ně by bylo milosrdnější jim zkrátit trápení. Vzdychla jsem.

Poznala jsem, ale i pár těch co měli nějaké schopnosti. Byli mezi nimi i horníci! Zrovna co jsme potřebovali. A dokonce jeden rytíř, zajímalo by mě jak jeho zvládli zajmout. Zdál se zkušený. A také velmi zkušený krotitel a tím, že je místní nám přinese hodně výhod. Jistě bude vědět víc o místních zvířatech a jak je snadněji krotit.

Všichni jsme se nakonec přesunuli ven a já přemýšlela co dělat.
Mirperion se hned tak nevrátí a pomoc z vesnice přijde ještě později. Jak mám bezpečně všechny odvést domů?
Promnu si spánek. „Dobrá. Sire Raddale? Rothylo?“ přivolám k sobě rytíře a cvičitelku.
„Dostat všechny bezpečně domů bude problém. Nebude to snadná cesta a pomoc z mé vesnice hned tak nedorazí. Potřebuji tedy vaši pomoc. První bych po vás chtěla, aby jste dali těm co byla rozdána výzbroj, rychlokurz boje. Naučit je, jak správně držet meč a základní úder zbraní. Aspoň, kdyby se něco semlelo. Bohužel nemáte na to moc času. Maximálně hodinu. Pak potřebuji, aby jste je nějak dali do formaci, která se dá nejsnadněji ubránit. Takto pak vyrazíme. Sire Raddale. Vy půjdete se mnou ve předu, vaše zkušené oči jistě dokáží najít nebezpečí dřív než kdokoliv jiný. Rothylo vy půjdete uprostřed a budete korigovat ostatní. Nesmí se rozutéct kdyby něco zaútočilo. Blitz půjde jako poslední a dá pozor, aby nám něco nevpadlo do zad.“ Podívám se na ně. „Vím, že to není snadné, ale musíme to nějak zvládnout. Spoléhám na vás.“

Cesta domů

Sir Raddal přikývne, ikdyž Rothyla se tváří dost nejistě a své pochyby si také nenechá pro sebe. "Paní, ti chudáci nejsou zvyklý bojovat. Nejsou zvyklý zacházet se zbraní. Nevím jestli to zvládnou, ale pokusíme se."
A vydají se dělat co se dá. Sám sir Raddal se ozbrojí mečem a navleče se do plátové zbroje, která odpovídá jeho stavu a je dosti náročná na získání i za běžných podmínek. Rothyl je už střízlivější a spokojí se bohatě s drátěnou košilí a mečem.
Dalších pět nevolníků se přihlásí jako dobrovolníci a dostanou meče a drátěné košile. Všechny ostatní věci odnesl Mirperion do tvé osady společně s obouruční sekerou.
// připisuji: meče +2, drátěné košile +14, plátová zbroj +17 //
A vy tak vyrazíte na cestu. Rothyla a sir Raddal se sice pokusili o jakýsi rychlokurz, ale těžko říci jak bude účinný. A jestli vůbec bude potřeba?

Ty, sir Raddal a jeden dobrovolník jdete jako první.
Rothyla a tři dobrovolníci jdou uprostřed. A Blitz a poslední dobrovolník jdou jako poslední. Devět bojeschopných osob. Na devadesát tři civilistů. Pokud na vás zaútočí jedno monstrum, tak by jste je mohli zvládnout. Pokud, ale na vás zaútočí větší skupinka nepřátel, klidně ikdyby se jednalo o nějaké naprosto slabé protivníky, tak nedokážete ochránit všechny civilisty.
Snad budete mít štěstí.

Vyrazíte na cestu a bohužel, nejdete zrovna rychle. Dost se plahočíte a ty začínáš velice pochybovat, že zvládnete do osady dorazit ještě před západem slunce.
Naštěstí jdete jen po mírně kopcovitém kraji, kde vidíte celkem dobře a neměl by vás tak nikdo přepadnout nepřipravené. Jenže protivníka spatříte až na poslední chvíli a moc času před jeho útokem zřejmě mít nebudete.

Jdete asi hodinu a Mirperion stále nikde. Jenže namísto Mirperiona potkáte něco jiného.
Uslyšíš totiž varovný výkřik Rothyl a když se po ní ohlédneš, tak uvidíš jak mává rukou na západ. A když se podíváš tím směrem- Vidíš jak na kopci, asi půl kilometru od vás, stojí skupinka osob na koních. Silně ozbrojená skupinka.
Pokusíš se rychle na dálku počítat a napočítáš jedenáct jezdců. Jedenáct až po zuby ozbrojených jezdců, kteří vás rovněž viděli. A jak se na ně díváš, tak pobídnou své koně a rozjedou se vaším směrem. Míří tak přímo na střed vašeho průvodu. A během pár minut budou u vás.
Vidíš i Blitze jenž si jich rovněž všiml a nyní čeká na tvé rozkazy. Rytíř po tvém boku si povzdechnul a tasil meč. Stejně jako dobrovolník jenž je tu s vámi. A čekají na tvůj rozkaz.

Jak se protivníci blíží, tak z jejich podivné jízdy poznáš, že se nejedná o jezdce a koně. Ne! Je to totiž jedna osoba. Kůň a jezdec dohromady. Jedná se totiž o kentaury!

Cesta domů

„Já vím.“ Řeknu Rothyle. „Ale pořád je to lepší než nic.“ Odpovím na to.
Získali jsme pár dobrovolníků, bohužel toho bylo žalostně málo a pochybuji, že střet s někým nebo něčím silnějším bychom zvládli. Sama jsem si vzala jeden meč jako náhradu za můj zničený meč.
Měla jsem vážné obavy abychom to zvládli, ale bylo lepší vyrazit napřed než čekat až se Mirperion vrátí. Protože čím blíž k městu budeme, tím dřív ne Mirperion vrátí a tím dřív se setkáme s jízdou, která se vydá nám na pomoc.
Cesta to byla pomalá, pořád jsem se úzkostlivě rozhlížela, ale zatím jsme se s žádným problémem nesetkali.
Rozhodně to zatím nevypadalo dobře, pohybovali jsme se pomalu, slunce nejspíš zapadne dřív než se dostaneme zpátky. To bylo zlé. Ale přečkat noc v ruinách také nebyl dobrý nápad. Mohli by vylézt další příšery z útrob ruin nebo by nějaké přišli z venku.

Ale neměli jsme štěstí. Šli jsme asi hodinu a my potkali jezdce.
Po varovném výkřiku jsem náš průvod zastavila a podívala se směrem, kde jezdci byli. Polknu. Počítala jsem, jedenáct dobře vyzbrojených jezdců. Proč musíme mít takovou smůlu?!
Chtěla jsem ty nebohé duše ochránit, jenže jak tohle máme zvládnout? Kéž by si nás nevšimli, ale to bylo jen bláhové přání.
Rozjeli se k nám. „Rozdělte lidi do menších skupin, ať nejsou namačkáni na sebe. Tahle jízda by je snadno převálcovala!“ zavolám.
„Všichni obránci vpřed a rozestupte se! Nestavte se jim čelem. Snažte se jim vyhnout a zaútočte na koně!“ nejlepší šanci budeme mít, když je z koní shodíme.
Jenže jak se přiblížili uvědomila jsem si, že to nejsou jezdci... ale... kentauři! Polknu znovu.
„Sekejte jim po nohou nebo těle!“ zavolám znovu. Možná to bylo lepší, pokud jim poškodíme nohy, tak se už nemusí zvednout.
Tasila jsem meč a nadechla se, postoupila jsem trochu vpřed a zamávala na jezdce rukou. „Prosím neútočte! Nemáme nic cenného k ukradení!“ zavolám na kentaury, zkusit jsem to mohla.

Cesta domů

Kentauři se blíží, zatímco po karavaně zní tvé povely.
Lidé by možná rádi poslechli, ale strach je příliš veliký. Mnozí začínají zmatkovat a spíše než, aby se pokoušeli rozsestoupit, tak se ve středu karavany otáčí ke kentaurům zády a pokoušejí se uprchnout.
Dokonce i dva dobrovolníci ze tří, kteří jsou s Rothyl, tak zahazují meče a dávají se na útěk.
Hanebné.

Ty mezitím se sirem Raddalem a jedním dobrovolníkem stojíš vepředu karavany, Bliz sám se rozeběhl k Rothyl, aby jí pomohl. Kentauři, ale zhruba sto metrů před vámi stáčí svůj klus a běží chvíli podél karavany, k její přední části. Běží k tobě!
Je zřejmé, že jsou zkušení. Naznačili útok na střed, ale nyní se vrhají dopředu, kde tuší vůdce a nejbohatší a nejdůležitější členy karavany. Ty jsi jejich záměr, ale odhadla a přední pozici jsi neopustila. Namísto toho jsi připravená k boji, stejně jako sir Raddal a jeden doborovolník.

Vidíš, že na konci skupiny kentaurů, kteří se ježí zbroji a zbraněmi jede i jiný kentaur. I on má zbraň, podivné kopí, ale vypadá hodně jinak než jeho druhové.

Kentauři zastaví zhruba dvacet metrů od tebe a čela karavany, přičemž podivný kentaur vyjede před skupinku kentauřích nájezdníků. "Zdravím tě, člověče. Jmenuji se Garzon, jsem Herald Dómu Života a posel Krále Vernoxe. Ty jsi princezna Malia, že? Jedu za Velectěnou Tkadlenou Fan, přinést jí mnoho pozdravů. Mohli bychom se k vám připojit? A mohl bych vstoupit do vaší osady End Tears, abych si s Velectěnou Tkadlenou Fan promluvil?"
Je zřejmé, že Garzon není obyčejný. Nejsi sice magicky nadaná, ale cítíš z něj podivnou sílu a jeho slova ti hučí v uších. Garzon kolem sebe šíří podivnou auru důležitosti a vznešenosti. A chce mluvit s Fan?

Cesta domů

Možná kdybych měla sebou nějaké víc zkušené muže, tak by to celé nějak fungovalo. Bohužel naše formace se začala tak nějak rozpadat. Měla jsem stále víc obav jak tohle přežijeme.
Myslela jsem si, že kentauři převálcují střed našeho průvodu, ale místo toho se stočili a běželi podél až do čela, ke mě... chtěli první zabít vůdce? Sakra...
Připravila jsem si meč, ale místo toho zastavili a mě se zastavilo srdce. Dopředu vyšel jiný kentaur, který ale vypadal jinak než ostatní.
A hrozně se mi ulevilo, když promluvil, vydechla jsem a uvolnila se.
„Ano. Zdravím. To jsem já.“ Řeknu. „Okamžik prosím.“ Otočím se na ostatní. „Může někdo přivést ty co utekli?“ požádám ostatní. Ne, že bych jim to měla za zlé. Byli to obyčejní lidé co ani nikdy nejspíš nebojovali. Utéct byl přirozený instinkt.
Znovu se otočím na Garzona. „Omlouvám se. Zrovna jsme tyto lidi osvobodili z područí nějakého krvavého kultu a dost jste je vyděsili.“ To že i mě, jsem raději nezmiňovala.
„A samozřejmě váš doprovod rádi uvítáme a také jste očekáváni. Fan mi o vás říkala, že přijdete.“ Usměji se.
„Dobrá. Jen znovu dáme dohromady průvod a vyrazíme. Bohužel se pohybujeme dost pomalu, mnozí z těch bývalých zajatců... kvůli dlouhému věznění nejspíš přišlo o rozum.“ Podívám se směrem k ostatním co jsem stále v apatii. Vzdychnu.
„Dejte nám chvíli.“ Požádám.

Cesta domů

Garzon přikývne. "Dobře, pokud nebudete mít nic proti, tak se trochu postaráme o hlídky. Není to tu zase až tak přehledné jak se může zdát. A my se pohybujeme rychle."
Garzon mávne na své společníky a zbylých deset kentaurů se rychle rozdělí do dvoučlenných skupin. A rozjedou se po okolí. Dvě kupředu, do stran a poslední dozadu.
Rothyl mezitím sežene dohromady uprchlíky a lidé vypadají dost znepokojeně. A pošilhávají po Garzonovi, jenž se připojí k tobě na hrotu průvodu, ale pohybuje se v dostatečné vzdálenosti za tebou, aby jsi měla se sirem Raddalem soukromí.
A můžete tak znovu vyrazit na cestu.

Natrvá už dlouho a spatříš konečně na nebi vyhlíženou tečku. Tečku, která se rychle formuje do Mirperiona, jak se statečný válečník rychle letem přibližuje.
Mirperion samozřejmě není sám. Je naopak zřejmé, že se hodně snažil. Nese totiž nejen šamana Paula, ale i svého druhého žáka Fevera (jedovatá magie) a ještě ke všemu i jednoho Trollího válečníka. Jenž se tváří velice vyděšeně. Asi nemají trollové rádi výšky.
Mirperion přisedne na zem pár metrů od tebe a vypadá dost utahaně. Přece jen nést trolla, to jej asi dost vyčerpalo. Jenže trollí válečník se ti tu určitě hodí, stejně jako Paul a Fever.
"Tu sekeru jsem předal Valichovi a řekl jsem mu to stejné co tobě. Hned ji začal zkoušet sám a vojáci. Kelie a dvanáct jezdců je mi v patách, ale nevím kdy se sem dostanou. Cestou do osady jsem se díval a v cestě je pár teritorií nebezpečných bestií a dravců. Kelie by měla být schopná se s nimi vpohodě vypořádat, ale možná ji zdrží. Ti kentauři, co jsou zač?"

Za pár minut co se dostavil Mirperion přicvála jedna z hlídek Garzonových kentaurů. Ta jež byla vzadu. Prohodí pár slov s Garzonem a zase odcválá zpět. A Garzon přikluše za tebou. "Malio, hlídka mi přinesla zprávu. Něco vás pronásleduje. Zdá se, že se jedná o skupinu jezdců. Asi deset až dvacet. A nad nimi poletuje hejno Impů." Přelétne poté pohledem váš průvod a na chvíli se zarazí na trollím válečníkovi. "Nejsme tu, abychom za vás bojovali a umírali. To doufám víš?"
Je zřejmé, že Garzon nechce obětovat životy svých válečníků. Ale zároveň na něm vidíš jak přemýšlí. Za nějakou odměnu by určitě byl ochoten pomoci. Jenže co mu nabídnout, když nic nemáte? Tohle není troll, kterému stačí jídlo. Tohle je Herold! Mocný posel Dómu Života.

Cesta domů

Přikývnu a znovu jsme začali dávat dohromady lidi a našli se i ti uprchlíci, doufejme, že to je dnes poslední drama.
Vydali jsme se znovu dál. Lidé se na Garzona dívali nedůvěřivě, ale nic nenamítali.
Brzy jsem si všimla na nebi tečky, která se blížila a já s úlevou poznala Mirperiona. Ten se tentokrát překonal. Nesl šamana Paula, Fevera a ještě jednoho Trolího válečníka. Jak to zvládl byla záhada, ale výraz vyděšeného Trola mě pobavil. Řekla bych, že už nikdy nebude chtít létat.
Usměji se na ně. „Vítám vás. Jsem ráda, že jste v pořádku dorazili.“ Podívám se na Mirperiona „Dobrá práce.“ Pochválím ho.
On mi řekl, že ostatní jsou na cestě, ale nejspíš se zdrží kvůli bestiím po cestě, chápavě přikývnu.
Pak se zeptá kdo jsou ti kentauři. „Vyslanci z Dómu života. Jedou za Fan. Přidali se tedy k nám.“ Vysvětlím mu. „Ten zvláštně vypadající kentaur je Garzon, herold.“ Dodám šeptem.
Jenže zdá se, že problémy se nám odmítají vyhnout. Něco se dělo, Garzon ke mě přiklusal s tím, že se k nám žene možná až dvacet jezdců s hejnem Impů. Snažila jsem si vybavit, jak vypadají impové. Nejsou to takové ty malé příšerky s křídly? Démoni?
Garzon mě upozornil na to, že tu nejsou proto, aby za nás umírali.
„Samozřejmě.“ Řeknu bez zaváhání. Sice by se jejich pomoc hodila, ale nemohla jsem po nich chtít, aby nás ochraňovali.
Zadívala jsem se na něj a všimla si, že přemýšlí. Možná, že by za něco pomohl, ale co jsem mu tak měla nabídnout, když jsme nic neměli?
„Nemáme toho moc k nabídnutí za pomoc. Naše komunita se teprve rozvíjí. Jediné co mě teď napadá co bych vám za pomoc mohla nabídnout je to, že časem bychom vybudovali v našem městě svatyni Dómu života, kde by jste mohli umístit vašeho kněze. Ale nemohu svým lidem rozkázat v co věřit. Dávám jim svobodu vyznání.“ nic jiného mě bohužel nenapadalo co bych mu mohla nabídnout.

Cesta domů

Mirperion přikývne, že chápe.
Garzon si vyslechne tvoji nabídku. Jiní by dost možná na tvoji nabídku přistoupili, jenže Garzon je zkušeným diplomatem a vyjednal už mnohé jakožto Herold Dómu Života. "Malie, to je šlechetné gesto, ale. Co ty? Jsi princezna a vůdkyně svého lidu. Pokud by jsi přistoupila na víru Dómu Života, pak by bylo mou přímou povinností chránit tebe i průvod tvých lidí.
Samozřejmě, chápu, že nyní není čas na debaty o víře. A nechci tě samozřejmě ani nutit, aby jsi věřila něco čemu věřit nechceš. Co, ale kdybychom se dohodli, že Svatyně Dómu Života bude vybudována během dvou týdnů. Ostatně, není potřeba žádná monumentální stavba, stačí kus přírody vysvěcené mému Dómu a pár obřadních předmětů a znaků, které samozřejmě dodáme. Pokud mi, ale slíbíš, že budeš navštěvovat bohoslužby Dómu Života alespoň jednou měsíčně, tak myslím, že bude povinností mou a mých družiníků, abychom za vás bojovali."

Nad obzorem za vámi se začíná objevovat podivný mrak. Hýbající se mrak! Sice ještě nevidíš detaily, ale je zřejmé, že se jedná o poletující Impy. Nepřítel vás během následujících deseti minut dožene. Nejpozději.

Cesta domů

Nebyla jsem si jistá jestli moje nabídka byla vůbec dost dobrá na to, aby o tom uvažoval, ale k mému překvapení ano.
Vlastně o tom dokonce začal smlouvat. Zamrkám, když se mě zeptá co já? To, že bych měla přejít na jejich víru se mi moc nelíbilo. Chci říci, podle toho co mi řekla Fan tak to co představovali se mi líbilo o hodně víc než ti ostatní.
Když jsem začala přemýšlet o tom, že je to docela vynucené, tak to změnil s tím, že jim stačí malý svatostánek a abych aspoň jednou měsíčně chodila na bohoslužby.
To mi neznělo tak hrozně, v podstatě mě nenutili abych měla víru i když je mi jasné, že má přítomnost bude přitahovat víc lidí.
To jestli začnu věřit nebo ne, už bylo však na mě.
Svoboda vyznání to jsem chtěla udržet, sice hrozilo že díky tomu vzniknou náboženské rozepře, ale na druhou stranu nucené vyznání mi připadalo mnohem horší.

Všimnu si, že se blíží podivný mrak. Hejno Impů? Neměla jsem moc času. Podívám se na Garzona.
„Dobrá. S tím souhlasím.“ Nabídnu mu ruku k potvrzení naší domluvy.
Pak se otočím k ostatním. „Dobrá! Svojte lidi k sobě, vytvořte před nimi obrannou linii! Paule přivolej vlky. Mirperione dej pozor na útok ze vzduchu. Nenech ty Impy aby zaútočit na bezbranné vesničany!“ začnu rozdávat rozkazy a sama jsem tasila meč a šla se přidat do obranné linie.
„Udržujte odstup od trola, aby měl prostoj k boji!“ trolové jsou přece jen velcí a když se rozmáchne nechceme aby nabral někoho z nás.

Cesta domů

Garzon ti stiskne ruku na znamení souhlasu a vaše dohoda je tak potvrzena.
Garzon se podívá na vás jak se řadíte a ukáže na své válečníky. "Kousek poodjedem a vrhneme se na ně až se přiblíží."

Seřadíte se a začnete čekat. Mirperion mezitím potichu poučuje své dva studenty a sir Raddal s Rothyl poučují "domobranu". Trol se drží u tebe. Garzon s jezdci poodjede o kousek dále. A čekáte.
Mirperion vyletí do vzduchu, aby zkontroloval situaci, tak se zase brzy vrátí. "Dvacet jezdců. Vypadají jako černí rytíři, jsou v černé zbroji a dokonce i jejich koně jsou v černém brnění. Koně i jezdci mají, ale rudé oči a od kopyt koní odletují jiskry. Jsou to pekelníci, slabší démoni. A s sebou mají tucet Impů. Impry rozeženu snadno, horší bude je nenechat dostat se k lidem, ale zvládnu to. Jen doufám, že vám budu moci co nejdříve pomoci."

A brzy už je vidíte jak přejedou nejbližší kopec. Dvacet mohutných jezdců v masivní černé zbroji, přičemž jak říkal Mirperion, i jejich koně mají zbroj. A od úst jde jezdcům i ořům dým. Pekelní Rytíři ozbrojení jedenapůlručními meči a velikými štíty.
Nad nimi poletuje tucet Impů, což jsou rudí rarášci asi půl metru vysocí s velikými blanitými křídly, ostrými drápky a zoubky.

Proti nim stojíte na zemi vy.
Ty, sir Raddal, Rothyl, Bliz, Fever, trollí válečník, šaman Paul s osmi vyvolanými vlky a pět dobrovolníků. O kousek napravo od vás je Garzon s deseti kentauřími válečníky. A Mirperion je nad vámi.
Pekelní Rytíři se proti vám rozjedou. A rozdělí se! Dvanáct jich kluše proti Garzonovi! A osm proti vám. A vidíš, že se pořádně rozjíždějí. A nabírají rychlost. Vzhledem k váze jejich zbroje jim to sice jde pomalu, ale mají to k vám asi padesát metrů. A za tu vzdálenost bude jejich rychlost pořádná. A vzhledem k jejich tíze, budou nezastavitelní.

Garzon když to vidí, tak vydává svým válečníkům pokyn k útoku. Nemohou jen čekat až do nich udeří obrněná pěst Pekelných Rytířů. A vyráží jim tak kupředu. Je zřejmé, že se střetnou s protivníkem jako první, ale nemáte nyní čas jejich boj sledovat. Máte své vlastní protivníky.

Mirperion je mezitím už ve vzduchu. A rozlétává se proti hejnu Impů, kteří mu letí vstříc a zároveň se snaží co nejvíce roztáhnout do prostoru. Nezdá se, že by chtěli s Mirperionem bojovat, určitě i oni sami vědí jak by to bylo marné. Asi se mu, ale budou chtít vyhnout a pokusí se mu uletět. A zaútočit na vesničany, nebo na vás zeshora.
Situace pro vás není příliš dobrá.

Cesta domů a obrana

Mirperion mi řekl, že je to dvacet jezdců, černí rytíři. Prý pekelníci, slabší démoni. No výborně. Mirperion taky řekl, že neví jestli zvládne ochránit lidi, ale bude se snažit.
„Udělej co půjde.“ Přikývnu. Nic jiného po něm chtít nemůžu.
Brzy se objevili. Dvacet jezdců na koních, kteří i ti měli zbroj. A samozřejmě hejno Impů.
Nechápala jsem tu potřebu takhle útočit na neznámé cestující, ale byli to přece jen démoni, asi z toho mají potěchu nebo tak něco.
Jezdci se rozdělili, dvanáct vyrazilo ke Garzonovi a zbylí k nám. Garzon na ně nehodlal čekat a vyrazili jim naproti. Na nás se řítilo osm z nich a i tak to bylo víc než dost.
Pochopila jsem, že nás převálcují. Zbroj na koních z nich dělali malé válečné stroje, které se můžou prohnat řadami nepřátel jako nůž máslem. A jestli námi projedou, tak zraní a zabijí spoustu lidí co se za námi schovává.
Zatnu zuby. Vážně to bylo srabáctví, že takhle chtějí útočit na bezbranné.

Mirperion se zatím vydal postarat se o Impy, kteří se mu očividně snažili vyhnout. Doufám, že je zvládne.
Přemýšlela jsem jak je zastavit, zpomalit, nedokážeme uhnout, tedy dokážeme ale lidi za námi ne.
„Paule!“ zavolám.„ Vyšli k nim vlky. Až zkusí splašit koně, ať útočí koním na nohy.“ Snad je to zpomalí. Koně nejspíš budou dobře vycvičení a smečka je nejspíš nevyleká, ale mohli by zpomalit nebo je dokonce zastavit, pokud koním zraní nohy. Bohužel nemáme zrovna útočnou sílu na dálku.

Cesta domů a obrana

Garzon s kentaury a dvanáct pekelných rytířů.
Když už byli jen na pár desítek metrů od sebe, tak vylétli šípy. Ty, ale nedokázali prorazit zbrojí jezdců ani pekelných ořů. Následně, ale Garzon mávnul svou zbraní a před nepřátelskými jezdci se zvedla ze země liánovitá stěna. Jezdci do ní setrvačností zajeli a liány je hned začali omotávat.
Jenže váha, nabraná rychlost i síla jezdců udělali své a pár jezdcům se podařilo prorazit. Jenže devět jezdců zůstalo v liánách zapletených!
Garzon se svými druhy tak najednou stáli jen proti třem pekelníkům, které okamžitě obklopili a rozsekali na kusy. Zatímco devět jejich druhů stále svazovalo více a více lián.
I na ty kentauři nemilosrdně zaútočili. Třem pekelným rytířům se podařilo ještě osvobodit z lián, ale namísto marného pokusu o boj se otočili a uprchli zpět.

Vy jste si, ale bohužel vedli o mnoho hůře.
Paul sice vyslal vlky, jenže ti padli pod kopími, čepelemi i kopyty koní než stačili napáchat jakoukoliv škodu. Ukázalo se totiž, že to nejsou obyčejní koně, ale nějací dravý oři snad ze samotného pekla! Dokonce i samotní koně tak útočili.
To vám, ale dost napovědělo. Alespoň většině.
Bohužel, vzápětí už byli jezdci u vás.

Trollí válečník odrazil úder co byl vedený na tvoji hlavu a zachránil tě před kopím. Jezdec, ale projel dál.
Sir Raddal a Rothyl vzájemnou spoluprací srazí jednoho jezdce z koně na zem. A užuž se jej chystají dorazit, dokud leží na zemi a jen ztěžka se zvedá, ale jsou napadeni ořem onoho jezdce. A musejí se sami bránit před zuřivými kopyty a cvakajícími dravčími zuby, které má ten zpropadený oř v tlamě!
Bliz použije své kopí a zabije oře. A následně i zaklíněného jezdce. Fever sice neumí ovládat svou jedovatou magii, ale je to voják. Podaří se mu tak rovněž zabít jednoho z ořů. Jezdec, ale stačil seskočit na zem a nyní si vykračuje k Feverovi s napřaženým mečem.
Ostatní čtyři jezdci vjeli do míst kde byl šaman Paul a pět dobrovolníků. A ti samozřejmě neměli šanci je zastavit.
Paul je na místě mrtvý. Zaměřili se na něj, možná když viděli jak přivolal vlky a zarazili mu kopí do hrudi. Neměl žádnou šanci. Jeden z dobrovolníků je rovněž mrtev, meč mu rozpoltil hlavu. Zbylý čtyři dobrovolníci se pokoušeli dokonce rovněž bojovat a ikdyž nedokázali zranit žádného z protivníků, tak jako zázrakem sami přežili.
Projelo pět pekelných rytířů vaší obrannou linií. A aniž by zpomalili, tak se vrhli mezi nevolníky. A jali se je zabíjet.

Rothyl, sir Raddal a Fever nejsou v situaci, kdy by jim mohli pomoci. Naopak, sami mohou velice snadno ještě přijít o život. Bliz se už otáčí, aby se vrhl nevolníkům na pomoc.
V tu chvíli se, ale nad vámi mihne stín. A mezi pěticí pekelných jezdců se objeví odnikud Mantichora! Mantichora, hrůzná bestie, kterou jste zabili v podzemí! Napadne okamžitě pekelné jezdce a jednoho zabije i s jeho ořem. A hned útočí na dalšího!
Když se podíváš vzhůru, tak vidíš Mirperiona! Podařilo se mu zahnat či možná zabít Impy a nyní nějak vyvolal tuto bestii!

Pekelní jezdci se nepouštějí s Mantichorou do boje a hned se dávají na útěk.
Fever svého protivníka zabil, ale sir Raddal a Rothyl takové štěstí neměli. Jejich protivník se dostal zpět na oře a uprchl.
Vidíš tak jak tři pekelní jezdci prchají ped kentaury. A čtyři pekelní jezdci prchají před vám a Mantichorou.
Vítězství. Jenže co když se nepřítel vrátí? A kolik vás toho stálo?

Šaman Paul a jeden z dobrovolníků, jsou mrtvý. Z nevolníků je naštěstí pouze pět mrtvých, ale dvacet osm jich je zraněných.
A Mirperion je zdá se na pokraji svých sil. Když dosedne na zem, tak je bledý jako stěna.
Když pekelní jezdci odjedou, tak se Mantichora rozpadne v prach. A Mirperion vysvětlí co se stalo. "To je síla toho meče. Co s ním zabiji, tomu pohltí meč duši. A já ji pak mohu jednou vyvolat, aby za mě nakrátko bojovala a sloužila mi."

Cesta domů a obrana

Garzon a jeho kentauři byli dobře připraveni. Jejich protivníci se k nim ani nedostali, první je zapletli do lián a pak je doslova zničili.
Kéž by se nám dařilo stejně dobře. Vlci je ani nezpomalili. Čekala jsem, že koně jsou cvičení, ne že jsou také tak draví!
Vlky zabili a ani je to nezpomalilo. Mě zachránil Trolí válečník, který zadržel kopí co mi mířilo na hlavu.

Projeli naši obrannou linií jako nic! Dostali se k Paulovi, očividně cíleně a zabili ho! A ne jen jeho, ale ještě jednoho dobrovolníka a dostali se až mezi bezbranné!
Proč to sakra dělali? Nechápala jsem to. Proč nás vůbec napadli? Moje myšlenky byli rozčílené a snažila jsem se dostat k nim, abych je zastavila. Možná dobře, že jsem to nestihla. Asi by mě zabili. Jaký já jsem asi tak bojovník?
Naštěstí Mirperion, se o ně postaral. Už stihl postarat se o Impy a teď se na ně vrhl... pomocí Mantichory!
Zůstala jsme okamžik stát, jako přikovaná, když jsem uviděla Mantichoru, ale když jsem si uvědomila, že ji ovládá Mirperion ulevilo se mi.
Pekelní jezdci se nehodlali pouštět s příšerou do křížku a prchli.
Mohla jsem teď jen doufat, že se už nevrátí. Přišla jsem k Mirperionovi a kontrolovala jestli je v pořádku. Viditelně byl vyčerpaný. Řekl mi co se stalo, ten meč byl opravdu mocný, ale je mi jasné, že Mirperion teď už nemůže bojovat. Jinak by ho to mohlo vyčerpat až k smrti.
„Děkuji.“ Řeknu mu. „Nebýt tebe bylo by to mnohem horší.“
Ztratili jsme sedm lidí, z toho Paula. Promnu si spánky.
Ale vím, že to mohlo být horší, mnohem horší.
„Přála bych si, abych vám mohla dát čas k odpočinku, ale musíme pokračovat. Ošetříme zraněné a musíme jít dál.“ Řeknu a začnu vytahovat léčiva co jsem vzala sebou a šla pomoci s ošetřením.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Prosím nemazat. :)