Od kolébky do hrobu - Cesta je vždy nejistá...
hrálo se Jindy
od: 24. března 2014 06:54 do: 01. srpna 2014 11:10
Dobrodružství vedl(a) Zbyhněv
| |
2831.jpg) | ... |
| |
| Na cestě... Dny ubíhali jako voda, než jste se stačili pořádně rozkoukat, vyřídili jste si ještě pár věcí v městečku a pak se vyráželo. Každý si vybral koně dle svého uvážení a spolu s vámi jeli ještě dva poníci plně naložení vybavením. Marciel jel vždy v čele, na černém koni, i když bylo vidět že by raději šel pěšky. Asi mu šlo o čas. Když už osud hrál do vašich karet, využil toho.... Lilo jako z konve, z koňů se kouřilo jak jste jeli rychleji do hvozdu před vámi, už tři dny jen lilo. Únava byla na některých znát vice, na některých méně. Bylo chladno, chmuravo. Váš další cíl byl hvozd, kde by se dalo utábořit. Nemluvil mnoho, vždy udal cíl a nebo kde se zastaví. Ač v městečku bylo nádherně, sice chladno v noci, nyní byli dny jen šedé a chladné, plné deště a komárů. Hvozd se blížil, koně už snad i cítili že budou stát a tak začali stříhat ušima, stejně jako poníci jež nesli náklad.... |
| |
1833.jpg) | Cesta jde dál a dál Už uplynulo pár dnů od mé cestě po tržišti, kdy jsem si koupila teplý vlněný plášť a černou tuniku. Jela jsem na hnědém hřebci, oblečená v tuniku i s korzetem, ale plášť jsem nechala stočený v brašně. Dokonce jsem už měla i měch na vodu. Co se mi z mého seznamu nepodařilo nakoupit, byl pergamen a brk, ale sázela jsem na to, že tyto věci bude mít Zacharias. Pršelo... A pršelo... Přesněji řečeno chcalo. Na můj vkus to byl až trochu moc chladný déšť. Každopádně jako půlelfce mi déšť nevadil. Déšť prostě obnovoval přírodu, patřil do koloběhu života. Měla jsem déšť ráda, ale ten letní, teplejší. Nakonec mě kapky donutily nasadit si plášť. Snažila jsem se myšlenkami nezabíhat k tématu své minulosti. Byly důležitější věci, co by se měly řešit. |
| |
 | Na cestě Celou cestu ,kterou sem já s novými společníky musela zažít byla celá mokrá. Voran déšť moc nemusel ,a proto se mi schoval pod plášť. Můj flekatý kůň měl zplihlou hřívu tak že už skoro nevyděl ani na cestu. Celou cestu jsem si prohlížela skupinu a přemýšlela nad tím jací asi jsou. |
| |
 | Cesta dál Pohladil sem koně po navlhlé hřívě a usmíval se, možná pro to že díky svým schopnostem sem měl jen lehce mokré boty jinak mne mé kouzlo ochránilo před promoknutím. Otočil sem hlavou na zbytek skupiny a pak se zadíval na hvozd. Byl sem rád že jsme se k němu dostali před setměním. Pobídl sem koně který vplul po stezce do hvozdu mimo hlavní cesty a po chvíli jsem všechny dovedl do skalních chodeb, kde se nacházelo více menších slují a suché dřevo, seskočil sem z černého koně a uvázal ho pod skalním převisem, odepnul sem mu sedlo a začal ho hrstí sena a kartáčem hřebelcovat..... Noc přečkáme zde, usušte si šaty, na jednom mezkovi je sádlo, namažte si pláště, nebudou tak promokat... Pronesl sem aniž bych oči zvedl od svého koně, to už sem věděl že všichni dojeli a začali se rozhlížet... Koně nechte tady pod převisem, někdo se ujmněte i poníků, sluje nejsou velkou, s ohněm se tam vlezou maximálně dva lidé...ale zase brzy se prohřejí a šaty vám rychleji uschnou... když sem v rychlosti dohřebelcoval, schoval sem do vaku věci a nasypal mu do pytlíku trochu ovsa a zavěsil ho na jeho hlavu aby mohl jíst... Otázky? |
| |
| Konečně odpočinek Jen co jsem uvázala koně Voran vletěl do slůje. Nevšímala jsem si ho a tak jsem uvázala i poníky. Poté jsem koně nakrmila a odsedlala. Nemohla jsem se dočkat spoň malého odpočinku ,a proto jsem si sedla vedle mého koně a odpočívala jsem.Voran se zatím prolétával v malé slůji. No a co dál vůdče ? Zeptala jsem se trochu s úsměvem ve tváři když jsem řekla "vůdče" |
| |
| Úkryt před deštěm Naši zastávku jsem nakonec uvítala. Z jízdy na koni už mě začínal bolet zadek a tolik deště snad ani čistokrevní elfové nemají rádi. Asi se na to budu muset zeptat Tulessë. Sundala jsem se promočený plášť, postarala se o koně a dle hraničářovi rady si nabrala sádla a promazala plášť. Já mám dotaz, usmála jsem se. Vyrážíme hned za úsvitu nebo jak? Dala jsem se do hřebelcování svého koně, který si to zasloužil a tak jsem mu věnovala náležitou pěči. |
| |
 | Promoklý, vymrzlý, hladový O tomhle se v kronikách nedočtete. Bardi o tom nezpívají a staří vypravěčí to odbývají tak dvěma větami, když vůbec. Ptáte se, co mám na mysli? Věci, které k dobroduhování očividně patří víc než co jiného - déšť, zima, lezavé počasí, bahno...a když zrovna neprší, jsou tu komáři, jídlo co nestojí za zmínku...a ani nechtějte abych začínal o cestování v koňském sedle. Ságy prostě nikdy nezmiňují odřená stehna a otlačený zadek. To zjevně není dost heroické. Měl jsem na sobě sice oblečení od mistra, svůj kabát a přesto ještě plášť, stejně jsem zastávku, vidinu ohně a sucha uvítal s nemalým nadšením. Dokonce se mi podařilo i sesednou na první pokus, místo toho abych se rozplácl jako již několikrát předtím, jistě k všeobecnému pobavení. Nejdříve jsem si vyhlédl jednu z jeskyní, kam jsem okamžitě přenesl truhlu a zbytek svého vybavení. To prostě mělo přednost i kdyby ta pekelná čtyřnohá bestie, do které snad sféry zasely veškerou zlomyslnost světa, měla řičet o pozornost. Pak přišla na řadu fronta na sádlo a hřebelcovací potřeby. Pravda, při péči o koně jsem sice šilhal stranou po ostatních a snažil se je co nejvíce napodobit, neb sám jsem o tom neměl ani ponětí, ale nakonec se to povedlo. To, že se to neobešlo bez vyjednávání, proseb, pokusů o ovesné úplatky a vyhrožování řezníkem v podivné parodii na rozhovor s tím démonickým kopytníkem, je vedlejší. Když bylo zvíře jakž takž suché a napojené, přišlo na řadu důkladné promaštění pláště a hřeb večera: hledání a sběr suchého dříví. Vážně jsem se během toho snažil nevypadat tak děsně ztraceně, bezradně a neschopně...jenže mám pocit, že ten les měl něco proti mě osobně. Asi vycítil,že jsem z něj nervózní. Což jsem byl. *Lesy prý někdy mohou...ožívat, zvlášť tyhle velké...* Takže se moje opatrnost při sbírání dřeva málem přelévala v paranoiu. Ale statečně jsem sbíral dál. Když bylo dřeva dost na ohýnek, přišel čas na to ho ve 'své' jeskyni rozdělat a sušit se. Sice mi chvíli vrtalo hlavou, jestli si každý z dobrodruhů vezme svojí jeskyni, nebo se někdo rozhodně mi dělati společnost, ale to už jsem přenechal osudu... |
| |
| Sluje, sluje, sluje Při hřebelcování koní jsem pozorovala ostatní. Hlavně Zacharias na tom byl s péčí o koně dost bídně. Inu nedivím se, pár krát z něj i spadl. Ale ne, nebylo to k smíchu, měla jsem o to půlelfí trdlo strach. Když bych řekla, že koni srst šolíchal, přeháněla bych. Po tom co se alchymista odebral do jedné ze slují. Přešla jsem k jeho koni a postarala se i o něj. Nu, když jsem se postarala o jeho koně, proč bych se nepostarala i o něj, ušklíbla jsem se a namířila si to k jeho sluji, kde už rozdělal oheň. Ťuk, ťuk, mohu dál? usmála jsem se a nečekala na odpověď. Prostě jsem vešla. Mohu tu zůstat? A jen tak mimochodem, přehřebelcovala jsem ti koně, moc se ti to předtím nedařilo. |
| |
 | Déšť, bahno a chlad Z městečka jsem odjeli celkem ve spěchu. Mě to ale moc nevadilo, měla jsem prakticky vše co jsem si potřebovala dokoupit. Hlavně jsem si libovala ve své nové dračí zbroji. Byla až příjemně pohodlná na to, jak odolná vlastně byla. První den naší cesty byl krásně slunečný, ovšem to se nedalo říci o dnech následujících, kdy jsem musela z brašen připnutých na sedle své klisny, vyndat i svůj elfský plášť. Déšť byl ze začátku i příjemný, ale jak dny ubíhali, byl čím dál tím studenější a vlezlejší. Né že by mi to nějak extrémně vadilo, spíše mé zbystřené smysli začali pomalu vnímat zatuchlí smrad z promoklého ošacení. Na cestě mi mimo ostatních společníků a nové členky naší skupiny dělala společnost mohutná, mladá kobylka. Jmenovala se Limba Raumo, což v elfštině znamená kapka bouře. Byla černo bílá, na nohou měla krásné rousy, teď bohužel mokré a slepené od deště. Přes to že pršelo, Limba často neposedně, spíše z radosti poskakovala a rřála.  Mezi tím chudák Luna chodila tak, aby byla co nejméně mokrá. Když sme vjeli do hvozdu zmizela hned mezi stromy a zahlédla jsem jí až společně s černým. Potvůrka nevěrná. Chvilku po tom Marciel zavelel k odpočinku. Všichni sme byli promáčení od deště, jen od jediný ne. Když nám říkal o sádle a namazání plášťů, zdálo se, jako kdyby v tom byl posměšek, že on jediný je suchý a my ostatní mokří. Toho už jsem si ale moc nevšímala a hned jak sme zastavili, jsem odsedlala Limbu, vysušila jí pomocí sena a pak jí ještě vyhřebelcovala a rozčesala rousky. Tak teď vypadáš zase jako princezna. Řekla jsem a v hlavě mi zaznělo jen koňské Děkuji. Nakrmila jsem jí a napojila a pak jsem se začala ohlížet po Luně. Ještě než jsem jí našla, všimla jsem si jak Zacharias zápasí s čištěném svého koně. Chtě nechtě jsem se musela uchechtnout a zvednout oči ke korunám stromů, když jsem slyšela jak se jej snaží přemlouvat ke spolupráci. Ten kůň z něj musel mít zřejmě dost velkou legraci. Nechápala jsem jak z něj mohl mít strach. Po chvilce jsem pískla a Luna přiběhla se staženým ocasem, jako kdyby čekala kárání. Já jsem jí ale jen pohladila mezi ušima, vzala jsem trochu sena a také jí osušila. Po té jsem vytáhla z brašny na sedle kartáč a pročesala jsem jí srst. Vrněla jako malá a lísala se ke mě. Když jsem s čištěním, sušením a česáním přestala, olízla mne. Pošeptala jsem jí, aby našla nějakou dobře vypadající sluji, kde bych se mohla usušit i já. |
| |
| Sluje Když začnou dotazy, snažím se odpovídat popořadě,nejdříve se ozve čarodějka... Neslyšela jsi, prostě si odpočiň, nic víc, dál bude zase cesta, být to na mne jedu dál,ale jak koně tak někteří členové si musí odpočinout a uschnout... rozejdu se k hromadě dřeva a pod převisem a sklaním stropem kde jsou koně rozdělám jeden oheň pro to aby se i oni mohli zahřát, pak vstanu a podívám se na bojovnici... Není třeba jedeme li na koních.... pronesu tiše a pak se všichni začnou rozcházet... Možná uslyšíte hlasy...kdysi tady bylo velké město starého vlčího lidu než ho lidé vypálili po bojích..toto byli sklepy předměstí, poslední co zbylo, plus podzemní labyrinty... upozorním je a když vidím že černý přišel chvíli po Luně, pohladím ho a zadívám se mu do očí... Hlídej bratříčku, příjdu tě pak vystřídat, dnes je necháme spát... poplácám svého vlka po boku a do dlaně si naliji trochu moštu který s chutí vylíže.... Hlídka není třeba od vás, spěte až do rána... sednu si na kámen a dívám se po ostatních, sám už vím kam zapadnu sám, znám tyhle místa dost dobře... Dobrou noc, kdyby něco stačí zavolat... s tím se otočím a vydám mezi skály, kde najdu skryté schody do staré věže která vypadá jako jeden ze skalních sloupů.... |
| |
| Usušit a spát Myslím, že dnes sme všichni tak unaveni, že tvých služeb nebude třeba Marcieli. Odpověděla jsem mu tak nějak za všechny, když jsem viděla, jak se na nich déšť a dny v sedle podepsali. I když mě osobně vadilo jen mokré oblečení a jeho nelibá vůně. Zašla jsem si ještě k brašně a vzala si houni s dekou na spaní a suchou tuniku. Luna mě mezi tím zatáhla za suknici u zbroje a vydala se směrem do labyrintu skal. Zřejmě tam našla místo k přenocování. Uvázala jsem Limbu, ještě jí na dobrou noc pohladila a vydala se za Lunou Cestou jsem si našla dřevo na rozdělání ohně a následovala Lunu do labyrintu. Tam byla celkem prostorná sluje ve které jsem rozdělala oheň a začala si sušit oblečení. |
| |
| Skalní bludiště Déšť jako by ustal, tady mezi skalami se to tak zdálo, i když stékal po stěnách a mizel ve skalních průvrách, bylo zde zvláštní a příjemné bezvětří a staré sluje skutečně byli vhodné pro odpočinek, hlavně kámen držel teplo, koně i poníci se postavili blíže k ohni a začali klimbat, černý vlk od chodce si lehl kousek od nich a sledoval rozvážně cestu odkud jste sem vjeli, další cesty nebyli, jen ta po které se vytratil chodec a Kara.... Zaklínač zapadl do jedné sluje, kde po chvíli usnul jako dítě, půlelfové se vydali do další sluje, čarodějka tam zbyla se vším tím zvířectvem... Byla už skoro tma, šumění deště někde z vrcholků skal a tiché hvizdy meluzíny, to místo bylo na jednu stranu příjemné, a na té druhé tu skutečně bylo něco co mrazí.... |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Našla sis svémísto k odpočinku a rozdělala oheň, hlavou ti však stále šla jeho slova, kde jste, mohla sis všimnout že sice zub čas hlodá neuprosně, ale že i ty sklepy byli kdysi postaveny s velkým umem. Chvíli sedíš u ohně a sušíš své šaty.snad i kůži vystavuješ plamenům, luna sedí u vchodu a hlídá, náhle jako bys sylšela vzdálené troubení na rohy a dusot stovky jezdců, je to ale jen chvíli, když to přejde, slyšíš jen tichou hru na píšťalu a Lunu jak se dívá kamsi do vrcholu, kde z jednoho ze skalních bloků,jde vidět světlo snad jen svíce... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Seděla jsem u ohně. Na kameni blízko něj, jsem si rozprostřela plášť aby rychleji uschnul a mezi tím jsem si česala mokré vlasy nad plamenem, aby též byli brzy suché. Luna si lehla zády ke mě čelem ke vchodu a hlídala. Pomalu jsem si začala sundavat kousky zbroje a též je sušit. Byla jsem již jen ve spodním prádle, a příjemné teplo ohně dopadalo na mou kůži, když... ... když jsem uslyšela jaké si vzdálené a přes to tak jasně rozpoznatelné zvuky. Byla to bitevní vřava. Troubení rohů do útoku a stovky, možná i tisíce koňských kopyt. Jejich dusot jako kdyby se ke mě přibližoval a však... Za okamžik vše pominulo. Bylo ticho. Slyšeti jen zvuky praskajícího ohně, hučení meluzíny ve skalách a... ... a Marcielova píšťala odkud si z hora skal. Zabalila jsem se do deky a vydala se hledat odkud jde zvuk jeho píšťaly. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vydáš se ze sluje do tmy hledat kde se usídlil chodec je chladno ale příjemně, i když mrazivě příjemně skály jako by ti šeptali cestu a tak se po chvíli dostaneš až ke skalní stěně v jedné ze slepých uliček. Luna po tvém boku a za jedním kamenem, skryté kamené dveře které nedávno někdo otevřel. Když se protáhneš dovnitř, jako by si byla v jiném světě, hladce vytasné stěny a schody, vše sice pod nánosem prachu ale jako by se jen dlouho neuklízelo. Schody vedou kruhově nahoru a po stranách jsou vidět misky ve kterých dříve hoříval oheň. Vidíš dobře, jak by ne, vlčí smysli tě vedou po stopách chodce až nahoru kde po chvíli spatříš otevřené dveře. Za nimi je stůl, a relativně čisto, stůl a krb, velký rudý závěs a koberec, snad jako by zde stále byla posádka. Mrazí tě z toho když vidíš na stole pohár s vyobrazením vlka ve skoku stejném jako na prstenu co ti dal. Hra však utichla, ale přes průzor dveří ho nevidíš... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Vyšla jsem bosky po notně zaprášených schodech, stále ještě zabalená do deky. Když jsem došla až nahoru byla jsem ohromena zachovalostí věcí, které byli za dveřmi. Jen sem nakoukla průzorem ve dveřích a viděla všechnu tu nádheru, jako kdyby tam stále někdo byl. Projížděla jsem očima po místnosti když v tom... ... můj pohled se zarazil na velkém stříbrném poháru se znakem vlka ve skoku... Přesně tentýž jakého jsem měla na prstenu, který jsem dostala od Marciela. V tu chvilku když jsem se na pohár zadívala a lehce se lekla toho znaku, zatajila jsem dech a zřejmě i vydala téměř neslyšný zvuk... Píšťala přestala hrát. Lekla jsem se, otočila a sbíhala zpět dolů po schodech. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Díval sem se skrze průzor ve skále na krajinu v noční mlze,déšť zesílil ale tady nebylo nic znát. Tady bylo zvláštně. Přesunul jsem se krbu a dal do něj dřevo, pak sem si sedl do výklenku a hrál. Na stole už byl pohár s vínem, které sem tu našel a nebylo zoctovatělé. Pomalu sem začal sledovat plameny svíce a pak sem ucítil jeji vůni, ani sem se nehl, jen sem přestal hrát a čekal. Nepřišla, místo to ho se vydala rychle pryč. Postavil sem se rychle do dveří.... Proč odcházíš kam tě noc tak láká, copak ti nechybí chvíle kdy budeme zase samy? |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když jsem uslyšela jeho silný a při tom tak milý hlas, musela jsem se zastavit. Otočila jsem se a rychle vyběhla nahoru za ním. Stála jsem dva schody pod ním a dívala se mu v tom přítmí do očí. Při tom jsem lehce vydechla a na tváři mi byl znát lehký úsměv. Srdce mi tlouklo jako o život když jsem se na něj dívala. Já, myslela jsem, že jsem tě vyrušila... Odpusť Stále jsem na něj zírala, ještě pořád zabalená jen do deky a dychtila po jeho odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Ty nikdy nerušiš má paní... Odpovím tiše s pousmáním a za mnou se rozhoří oheň v krbu, natáhnu ruku k tobě... Věděl sem že mě najdeš... počkám až mi vložíš ruku do mé a dovedu tě do místnosti která jako by byla stále obývaná, jen ten prach a pačuviny všude... Dáš si staré víno? Staré jako ty? zeptám se tiše a zadívám na polici na další poháry... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Jeho laskavá slova mě vždy tak nádherně zahřejí u srdce. Přijala jsem jeho nabídnutou ruku a vystoupala po zbylich schodech do místnosti. Místnost byla větší než se zdálo z poza okénka dveří. Dokonce mi přišlo, že když jsem Marcielovi podala ruku, jako by se oheň více rozhořel. Nabídl mi číši vína. Číši vína starou tak jako jsem já sama. Děkuji, ale budu muset zdvořile odmítnouti. Zrovna nemám chuť na zralé víno. Při tom jsem si sedla na okraj stolu. Na chvilku jsem se zadívala do plamenů a pak hned na Marciela. Lehce jsem si povzdychla. Nechtěla jsem si to přiznat, ale zřejmě jsem k němu cítila víc, než když jsme opouštěli městečko. Zadívala jsem se mu do očí a věnovala jsem mu úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Krb se rozhořel a teplo se začalo vkrádat do stěn a podlahy.V lehkém vánku zaplápolala svíčka a pomaličku se zase její plamen zklidnil. Opětoval sem jí pohled a na odmítnutí sem lehce pokrčil rameny, sám sem se ještě napil a ukázal na svíčku a váček vedle ní... Je čas naučit tě ochránit se před bouří... přešel sem k váčku do kterého jsem sáhl a do rukou nabral pouštní písek, jen mezi první články rozhodím ho nad sebou, zašeptám tichou prosbu ochrany a písek ve vzduchu jako by se zastaví a udělá kolem mne jakousi bariéru ztuhlého vzduchu..Podívám se na ni a až pak mi dojede že na sobě krom té deky nic nemá. Náhle jsem jako na trní, přejdu k ní políbím ji na rty, při tom ji deku stáhnu z ramen. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Marciel se napil vína a pak poukázal na svíčku a váček, ležíc vedle ní. Je čas naučit tě ochránit se před bouří... Nechápala jsem, ale pak jsem ho začala pozorně sledovat a dostalo se mi názorné ukázky. V sáčku byl písek. Marciel jej vzal mezi prsty, hodil jej nad sebe a v rychlosti něco zamumlal. V tu chvilku jako kdyby se písek zastavil ve vzduchu a utvořil se kolem něj jakýsi ochranný štít. Když to udělal, směřoval svůj pohled na mě. Jako by chtěl říct "A teď ty". Ale místo toho přijde ke mě. Lehce mi veme tváře do dlaní, vášnivě políbí na rty a opatrně mi sundá deku z ramen. Ale jen z ramen, zůstávám stále zabalená v ní, jen bělostná ramena, jako by zářila v přítmí pokoje. Oplácela jsem mu polibky. V celé místnosti nebylo slyšet nic než praskání ohně v krbu a mé něžné vzdychy, které zapříčiňovala přítomnost Marcielovích rtů na mích. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Užíval sem si ty chvíle klidu a její rty na svých.Mé ruce se pomalu rozeběhli po její bělostné kůži a následovali je rty. Svět jako by se náhle zastavil a nebylo nic než ona a já... Vůně její kůže byla opojně sladká a vzbuzovala ve mne větší a větší touhu, mé rty se vydali na její krk a ramena a prsty sjížděli lehce po ramenou... V jednu chvíli jsem cítil tu pokoru ke své princezně, ale v další sem zní bez milosti strhl deku a bez ostychu s divokostí v očích si prohlížel v záři ohně její nahé tělo. Kousl sem se do rtu a prudce ji otočil bez možnosti aby mohla v vzdorovat, přehnu jsem jí do výklenku kde sem dříve seděl a hrál na píšťalu a svezl se do kleku, aby záhy cítila můj nedočkavý jazyk... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Zbožňovala jsem jeho doteky na svém těle. Díky dešti bylo mé tělo ještě stále lehce prochladlé a jeho úžasně horké ruce na mé kůži byl nezapomenutelný pocit. Chvilku jezdil po mé kůži. Polibky přešel na krk a však... V tu ránu ze mě deku strhl a já seděla na stole nahá, jako právě narozené dítě. Chvilku si mě prohlížel svým temným a chtivým pohledem. Kousl se do rtu a to už jsem věděla, že má co dělat, aby se udržel. Pak mě ale bez varování uchopil a já se rázem ocitla v jakém s výklenku. Jenže to už Marciel okupoval můj klín a laskal jej jazykem. Nejdřív pomalu a něžně, ale pak začal přidávat na intenzitě. Čím byl tvrdší a rychlejší bylo jeho kmitání, tím byli mé vzdychy intenzivnější. Po chvilce však udělal něco co jsem nečekala. K jazyku přidal i prst. Na to jsem zasténala o trochu hlasitěji. Snad v tom byla i troška bezmoci. Ale nechala jsem jej, aby pokračoval. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Byla vlhká snad už ve chvíli kdy jsem ji začal zohýbat. Ale nevadilo mi to, naopak, vychutnával sem si každou kapku z její rozkoše a začal si hrát prstem na což reagovala víc než kladně. Vzduchem se nesla vůně dřeva a ohně a její přerývavé vzdychy. Luna využila možnosti a už byla pryč. Začal sem jí dráždit tak rychle a důrazně jak jen sem uměl a po chvíli jsme to už nemohl vydržet, vstal sem a rychle ji otočil a posadil na okraj výklenku, její nohy jsem si zahákl o své boky a během chvíle už cítila jak ji po její roztoužené kundičce jezdí má špička, díval sem se ji do očí a čekal co bude dělat ona... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Byla jsem vlhčí snad než mech venku, nasáklí po dešti. Marcielovi se to snad ale líbilo o to více. Nebyl jediný, komu se to líbilo. Byla jsem snad v sedmém nebi. Jeho šikovný um, mě přiváděl k šílenství. Když sem si, ale všimla, že Luna zmizela a přestala na chvilku vzdychat, využil situace. Vysadil mě do výklenku, roztáhl mi chtivě nohy a v mžiku už se o můj klín otíral svým obřím údem. Postupně, polehoučku. Ze začátku jen něžně, abych ještě více zvlhla. Hrál si špičkou svého údu s mým poštěváčkem. Vzdychala jsem, ale najednou... Když jsem se mu podívala do očí, jako kdyby čekal co udělám... Já ale na nic nečekala, přitáhl jsem si ho něžně k sobě, políbila ho a pošeptala mu do ucha... Neostýchej se Marcieli a pronikni do mě celou svou chloubou. Tvá princezna ti to nařizuje |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Její slova mi zněla v hlavě jako rajská hudba, snad mě i potěšilo že má princezna mi dává takový příkaz. Znamenalo to jedinné, také po mne touží... Tvé přání má panní je mi rozkazem...a potěšením zašeptám tiše v odpověď a pomaličku ji políbím na rty, pak do ní ale prudce zajedu až po kořen a vychutnávám si ten pocit jak mě její tělo okamžitě pevně a slastně začne svírat v sobě.Polibek ještě prodloužím než se v ní začnu pomalu pohybovat a sleduji její oči... Měl jsem tě střežit a hlídat má paní, a nedokázal sem uhlídat sám sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro On mě ale jen něžně políbil na rty. Pak mě ale lehce chytil za boky a tvrdě do mě pronikl až po kořen. Achh... Marcieli... Zasténala jsem, neudržíc se. Intenzita mého vzdychání se začala stupňovat jak se ve mě začal pomalu pohybovat a svou rychlost zvyšovat. Měl jsem tě střežit a hlídat má paní, a nedokázal sem uhlídat sám sebe... řekl a při tom se mi díval vášnivě a při tom tak provinile do očí. Ale já jsem ráda, že jsi to udělal Marcieli. Jsem ráda, že jsi to byl zrovna ty, kdo ze mě udělal ženu a ukázal mi takovou rozkoš. Pokračuj prosím bez výčitek, toužím po tobě. Toužím po našem věčném splynutím. |
| |
 | Putování vlhkými dny Nějaká ta chvíle uběhla a my již byli na nohou, tedy spíše na koních a znovu se se hnali za zlodějíčkem i po jeho nemalém náskoku. Pohřeb našeho starého člena skupiny, který měl až příliš smůly najednou, jsem nedorazil. Nevím, jestli mi to měl někdo za zlé či necitelné a ani jsem se o to nezajímal. Nijak jsem neměl touhu účastnit se pohřbu s různými proslovy. Neznal jsem jej nebo si aspoň nemyslím, že by bylo možné někoho skutečně poznat během několika hodin téměř bez jakékoli komunikace. Možná jsem vskutku trochu necitelný či neslušný, že jsem aspoň nedorazil. Avšak raději ať si ostatní myslí, že jsem takový, než abych se účastnil pohřbu a předstíral falešné přátelství a lítost. Od té doby co jsme vyrazili na cestu nepřestalo pršet. Když pršelo tak pršelo. Déšť nikdo z nás zastavit neuměl, samozřejmě kromě našeho vůdce, který se kouzlem ochránil. Však kapky dopadající na zem jsou součástí světa, a proto jsem to nijak nevnímal. Nebylo mi to zrovna příjemné a nejednou jsem zatoužil už být v suchu. Na svých cestách jsem však již mnohokrát cestoval v dešti, a proto jsem na to nijak nereagoval. Putování bylo tiché, což mi vyhovovalo, já si tedy mohl v klidu zůstat se svými myšlenkami a přemýšlet nad každou maličkostí, která mě aspoň na chvíli zabavila. Až na výjimku všichni promočení jsme se dostali k místu utáboření. Šlo vidět, že si ostatní členové naší drobné a zúžené skupiny ulevili. To bude ještě dlouhá cesta nejspíš... otázkou je, kdo z nás se při téhle cestě ještě vytratí či zemře? Pomyslel jsem si. Tato myšlenka mě tížila většinu cesty. Nebyl jsem zvyklý cestovat a spolupracovat s dalšími bytostmi... nebo už jsem zapomněl, jak se to vlastně dělá. Proto jsem taky často přemýšlel nad tím, že sotva naše cesta začala, tak už jsme ztratili dva členy... samozřejmě čarodějka přibyla, ale i tak to nebyly zrovna nejlepší zprávy. Jako ostatní i já jsem se pečlivě postaral o svého koně a chvíli s ním ještě promlouval. Poté jsem si našel osamocené místečko jenom pro mne, kde jsem rozdělal menší oheň a začal si sušit nejvíc promočené oblečení a boty. Také rudý šátek jsem si sundal a pak prázdným pohledem koukal do ohně s myšlenkami, jakým směrem se naše pouť vydává. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zarýval sem ji prsty do boku a do vlasů, jemně ji hladil a vískal ve vlasech ale o dost hruběji zarýval nehty do její kůže na boku. Svaly se propínali s každým pohybem pánve do jejího klína a to že na sobě mám jen černou tuniku a kalhoty je snad jen její plus. Když mluví tak krásně pro mé uči musím ji zase dlouze políbit a lehce kousnout do krku, pak se polibky dostanu k jejímu uchu a šíji... vyjedu po její ruce a vedu ji po svém těle, chvíli toužím po jejich dotycích a hlazení, po ještě těsnějším spojení těl... Ty dny v sedle když tě mohu jen vidět jsou někdy neskutečně dlouhé... zašeptám jí do ucha a pak se mě začne zmocňovat ta vlčí přirozenost, což pozná ihned na dovočejším rytmu a tom že místo vískání ve vlasech jí za ně zavrátím hlavu a zase ji kousnu... |
| |
| Nečekaná společnost u usychání Za zvuků tichého popotahování a tření rukou o sebe jsem si sedl k malému ohýnku tak blízko jak jen to šlo a vystavil svoje tělo tolik vítanému teplu. Vždycky jsem měl oheň rád, fascinoval mě hypnotický tanec plamenů. Byl jsem jím tak uchvácen, že jsem si ani nevšiml zpočátku nečekané návštěvy. Až když Nasieda promluvila, otočil jsem k ní mírně trhavým pohybem hlavu. "Ach, promiň, neslyšel jsem tě přicházet..." Usmál jsem se lehce nervózně a snažil se vybavit si, co vlastně říkala. "Co? Aha...kůň, jistě. Děkuji, máš mojí nehynoucí vděčnost. Musím se přiznat, že se v těhle věcech moc nevyznám, tak jako vy ostatní..." Pokrčil jsem rameny a přitáhl si kolena k tělu, než jsem si tiše povzdech a zadíval jsem se na půlelfku přes schnoucí prameny neposlušných vlasů. "Víš...přijdu si tu tak trochu...zbytečný. Jako přítěž. Vy jste všichni tak zkušení dobrodruzi, v některých případech dokonce málem legendy..." Tentokrát jsem mluvil bez předchozího sarkasmu, na ten jsem byl až příliš deprimovaný. "A co já? Nešikovný, věčně z koně padající knihomol. Nevládnu zbraní jako ty, Tuless nebo Kara...o Marcielovi ani nemluvím. Začínám mít pocit...že se pro dobrodružství nehodím...pokud je to čím jsme zatím prošli skutečné dobrodružství..." Když jsem ze sebe soukal svoje hořké přiznání, nedíval jsem se na ní. Nechtěl jsem vidět její patrně přezíravý a posměšný výraz. Místo toho jsem opět upíral oči do plamenů a nechal jejich praskání vyplnit ticho, které nastalo. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Překvapila mě Zachariasova otevřenost a jeho obavy. Zapomněla jsem jak je mladičký, schoulil se a já nevěděla, co dělat. Sedla jsem si tedy pomalu vedle něj a začala ho hladit po zádech. Hlupáčku, alchymisti jsou důležití, mluvila jsem konejšivým tónem. Snad si nemyslíš, že Marcielus byl hned od začátku hvězda, broukla jsem mu do ouška. Každý z nás je na téhle výpravě důležitý, to si pamatuj, usmívala jsem se. A pokud je někdo přítěží, tak to budu já. Válečniků je tu už dost a má paměť mě dost oslabuje, ušklíbla jsem se, opřela o něj a byla vděcná za teplo jeho těla. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Jeho pohyby byli rytmické. Zatínal se každičký sval na našich tělech. Ačkoliv já jsem byla nahá, on měl na sobě své kožené kalhoty a černou tuniku. Hladí mě něžně po těle a zahrnuje mne polibky které mu vřele oplácím. Jen to jeho kousání do mé šíje, mne vždy odzbrojí. Lehce se k němu přitisknu těsněji, aby si naše těla byla blíže. Ty dny v sedle když tě mohu jen vidět jsou někdy neskutečně dlouhé... Ano, máš pravdu Marcieli, to tedy jsou. Ale ty se musíš ovládat. Jsi přeci můj ochránce. Na to se mi podíval do očí a já v nich uviděla neskutečnou divokost. Místo něžného hlazení po vlasech, mě za ně uchopil a zvrátil mi hlavu. K tomu všemu mne znovu kousl do krku a já byla úplně bezmocná. V tu chvilku začal i divoce přirážet, až mě to začalo v podbřišku bolet. Musela jsem zasáhnout. Dost Marcieli, přestaň. To bolí! Vykřikla jsem |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Byla plně v mé moci a má mysl se ponořila do vlčí dívokosti. Lákala mne a zvíře ve mne muselo na chvíli ven, její tělo bylo jako magický chrám...kořist jež je třeba ovládnout a ukázat ji kdo je tady alfa a kdo omega... Když však začala prosit abych přestal, uvědomil sem si že ještě není tak zkušená na to aby mohla zvládat divokost a tvrdost.... Je na to brzy já vím, omlouvám se... zašeptal sem jí do ucha a zase sem začal být něžnější a opatrnější, přivinul sem její tělo ke svému a zase jí jen vískal... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když jsem dala najevo sovu bolest, okamžitě zase zjemnil své tempo a omluvil se Je na to brzy já vím, omlouvám se... Když mi ta slova zašeptal do ucha, pustil mé vlasy a zase mě po nich začal jen něžně hladit. Lehce si mne k sobě přivinul. Chvilku jsem si ještě užívala naše splynutí, když ... Marcieli. Možná bychom opravdu měli přestat. Mám tě ráda, ale chci aby si přestal. Chci aby jsi mi vyprávěl o mém lidu. O tom kdo vlastně jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Její prosba nešla odmítnout, přestal sema vzal si ji k sobě na klín a zabalil ji do svého pláště, pak jsem se zadíval na erb vlků na poháru a usmál se.... Nevím kde začít, jsme starý národ, starší než lidé, starší než trpaslíci a asi i než elfové... zamyslím se a napiji se vína, pak ji zase začnu hladit a opřu se bradou o její rameno... Lidé nás ale považují za zrůdy a už tisíc let se s nimi utkáváme na poli, posledních 300 jsme ve vyhnanství, díky rozkolu rasy a zradám v dřívějších dobách, bylo nás hodně, ale už je nás málo... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Usmál jsem se, když se o mě opřela, bylo to svým způsobem uklidňující. Mé obavy a nejistoty se začaly pomalu rozpouštět v jejím teple. Objal jsem jí rukou kolem ramen a přitiskl se k ní. "Snad máš pravdu. Doufám, že si třeba časem zvyknu," zamumlal jsem tiše a otřel se zlehka tváří o její. "A tvoje paměť se třeba taky časem vrátí. Kdo ví, co všechno se na téhle cestě ještě stane..." Zabručel jsem a díval se přitom do tančících plamenů. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Objal mě a usmíval se. Usmívala jsem se také a odvážila jsem se jej zlehka pohladit po tváři. Nechtěla jsem to zas zkazit jako tehdy s tím polibkem. Určitě si zvykneš, mně to také trvalo dlouho, když budeš chtít mohu ti vyprávět nějakou z historek o mých nepovedených dobrodružstvích, zakřenila jsem se. Paměť se jistě vrátí, začínám si tím být jistá, začala jsem se třást, seděla jsem tam celou dobu v mokrých šatech. Pokud by ti to nevadilo, ráda bych si odložila mokré oblečení a zabalila se do deky, nejistě jsem se usmála Nehodláš-li mě však zahřát jiným způsobem Tu nemístnou poznámku jsem si nemohla odpustit. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro "Určitě si nějakou rád poslechnu," přitakal jsem a myslel to zcela upřímně, protože příběhy mě vždycky zajímaly a fascinovaly. Když se začala třást, úslužně jsem jí začal třít ruce a ramena, abych jí aspoň trochu zahřál. A nemohl jsem zabránit rudnutí po její poznámce o jiných způsobech zahřívání. Takže jsem, logicky, přiložil na oheň, aby víc hořel. "Je to rozumné, se převléknout, zápal plic je ošklivá věc." Přitakal jsem se smrtelnou vážností a dál na ní bezelstně hleděl. "Nu, je dokázáno, že teplo vzniká i jaksi třením." V tu chvíli mi nedošlo, že to myslí jako narážku,prostě jsem cítil potřebu vznésti na to učený názor. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Ano, zápal plic je opravdu ošklivá nemoc a ďekuji, odvětila jsem když přiložil na oheň. Potom co mi lehce přejížděla přes ruce mě pohltila vlna horka avšak naprosto jiného než bych v této situaci potřebovala. Vyndala jsem z brašny deku a začala si odkládat svrchní část oblečení. Sundala jsem si korzet, a po troše přemýšlení jestli doopravdy mám, i tuniku a zase jsem před ním byla polonahá. Zabalila jsem se raději do deky a sundala si i naprosto promočené boty. To s tím třením z ní chytře a zajímavě, nechceš to uveśt v praxi? snažila jsem se přitom vypadat naprosto nevinně. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Zase jsem raději odvrátil pohled do plamenů, protože pohled na převlékající se půlelfku a její světlou kůži byl skoro hypnotický. Ale když promluvila, podívat jsem se prostě musel. "No...ono to jaksi není nic těžkého..." Ledabyle jsem se usmál a pak si sedl tak, aby seděla přede mnou. Pak jsem natáhl opatrně štíhlé ruce a vklouzl s nimi pod deku, kde jsem začal silně třít jehí nyní holé paže, ramena a boky. "Lepší?" Zamručel jsem jí do ucha, protože jsem se na to musel předklonit a přitisknout se k ní zády. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro K mému překvapení mu uvedení v praxi nedělalo ani moc potíží, sedl si za mně a začal mě hřát. Bylo to velmi, ale velmi příjemné a navíc to plnilo účel. Spokojeně jsem se usmívala a možná i lehce zavrněla, když se ke mně přitiskl, aby mi pošeptal do ouška. Naklonila jsem hlavu a špitla: Mnohem lepší. Měla jsme nutkání jej políbit, ale nakonec jsem se ovládla a jen se lehce otřela rty o jeho tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro "Říkal jsem, že to bude fungovat. A když já řeknu, že něco bude fungovat, tak se tak musí stát..." Pravil jsem klidně, bez náznaku jakékoli arogance. Ale to uchechtnutí na konci prohlášení by asi někteří lidé považovat za lehce egocentrické. Ale co. Přitiskl jsem se k ní pevněji a také se jí otřel rty o tvář, objal jí kolem pasu oběma rukama. Ale víc jsem se neodvážil. A vlastně jsem ani netušil, co přesně mám dělat. "A takhle zůstaneme do rána?" |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Dobře, zasmála jsem se jeho chvástání: Budu si to pamatovat. Když se ke mně přivinul, spokojeně jsem oddechla. Bylo mi s ním krásně a pak se zeptal na onu otázku a já se zarazila. Mám? Nemám? Chci! Ale... Ale?! Co když ho zas vyplaším? Udělej to rafinovaně! Jak? Usilovně jsem přemýšlela. To... Záleží... Jen... Na... Tobě, pokaždém slově jsem se odmlčela, abych mu věnovala lehký polibek na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Její polibky se mi moc líbily, ale přesto jsem nevěděl, co si počít dál. Takže jsem si raději sedl tak, abych se jí mohl dívat do obličeje, zatímco jsem si sundal kabát a tuniku, ale i boty a kalhoty, protože měla pravdu s tím převlékáním a zabalil jsem se do vlastní deky. Opatrně jsem se natáhl, tak, abych jí mohl políbit lehce, nenásilně a opatrně na rty, načež jsem se odtáhl. "To by asi nebylo moc pohodlné," připustil jsem a pokusil se nějak více uvelebit na spaní. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Pokud budu něco chtít, budu si to muset udělat sama. On má zřejmě nulové zkušenosti. Každopádně jeho polibek ma rty, mi vykouzlil úsměv na tváři. Když se převlékal, snažila jsem se nevypadat, že ho chci za každou cenu šmírovat. Máš pravdu, to by nebylo pohodlné, odvětila jsem. Budu raději trpělivá, to je ta správná taktika, řekla bych. Také jsem jej lehce políbila na rty stejně jako předtím on mě - na dobrou noc. Měli bychom jít asi spát, jinak bude zítra unavení, řekla jsem a lehla si velmi blízko k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Oheň hřál, deka hřála a Nasieda hřála taky a navíc voněla. Co víc si přát. Možná jen teplnou večeři. "Já vím, že mám pravdu." Zabručel jsem a nechal jí si lehnout ke mě, tak abychom se mohli hřát navzájem. Opřel jsem si hlavu o její zátylek tak, abych mohl vdechovat její vůni, jednu ruku jí přehodil kolem pasu, aby se mi lépe držela a zavřel oči. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Nasieda se začala vrtět. Vlnit..svíjet...prostě hýbat. A jak! Ze začátku jsem se obýval, že se jí buď neleží pohodlně a nebo jí něco bolí a já budu muset skočit pro své lektvary, nebo pro Marciela, aby se jí na to podíval, ale pak zavrněla svou otázku takovým způsobem, až mě lehce zamrazilo v zádech. A ty naléhavé, nedočkavé pohyby taky působily jak měly, což půlelfka nejspíš cítila moc dobře věděla. "Eh...no..já.." zakoktal jsem se, protože najednou mi přišlo velmi těžké se vyjadřovat. "Vlastně...vlastně ne...." Hlas se mi zlomil v tiché, slastné zamručení, ale hned jsem se zastyděl a kousl se do rtu. Ale podvědomě jsem se k ní přitiskl silněji. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Fungovalo to! Byl vzrušený, teda doufám. Zahihňala jsem, kdyź ho přešla chuť spát a otočila jsem se k němu čelem a přitiskla se svou obnaźenou hrudí na jeho a z lehka jsem ho hladila. Hlavou mi probíhaly opět ty nedůvěřivé myšlenky, že zacházím daleko a tak, ale ignorovala jsem je, nemohla jsem déle čekat. To je dobře... Moc dobře, že se ti nechce spát, špitla jsem stejně svůdně jako předtím. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro "Aha..." Vybreptl jsem, protože můj otupělý mozek nebyl schopný ničeho dalšího. Ještě nikdy jsem se necítil tak...mimo.Tohle bylo lepší než většina drog! Zatraceně. V hlavě (a nejen tam) mi tepala krev, dech jsem měl zrychlený a každý její dotek jsem cítil snad stokrát víc. Jde tohle vytvořit i jinak? Napadla mě snad jediná souvislá myšlenka, zatímco jsem na ní zíral. Ale vzápětí mi došlo, že nevím co dál. Co teď? Koutky úst mi zaškubal nervózní úsměv, když jsem jí začal hlazení i doteky nesměle oplácet všude možně, kam jsem dosáhl a pečlivě přtom pozoroval její reakce. Mám nakonec mozek analytika, no ne? |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Chvíli nevěděl co dělat ale nakonec mi začaly bloudit jeho ruce po těle. Spokojeně jsem se na něj usmívala. Hladila jsem ho po tváři a nakonec ho zaćala velmi pomalu a klidně líbat, aby stačil mému tempu. Snažila jsem se do toho vložit tak akorát vášně a něhy, abych na něj nebyla moc divoká ale aby zároveň vycítil že chci víc. Pomaličku jsem zapojovala i jazyk. V hlavě už se mi pomaličku rýsoval plǎn pro dnešní noc. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Dareth: Nechal jsem se jí vést a polibek jí v mezích vlastních možností oplácel. Bylo to úžasné. Skvělé.Nechtěl jsem, aby to vůbec někdy skončilo. Ani nevím jak, nebo proč, ale najednou jsem jí objímal a silně se k ní tiskl. Nasieda: Objímal mě a polibek docela zdatně oplácel. Začala jsem mu rukou lehce bloudit po těle jako předtím on mě. Zatím jsem se vyhla klínu, abych jej ůplně nevylekala. Když jsem jej dolíbala, povzbudivě jsem se na něj zadívala a usmívala se. "Líbí se ti to?" Dareth: Skoro jsem zakňoural, když se odtáhla, ale stačil jsem to včas potlačit. Určitě by to bylo nedůstojné, nebo tak něco. Ale i tak jsem se po ní natáhl, ale výsledek byl lehce komický, protože jsem jí líbnul na ucho. "Ano..ano..ano!" Zašeptal jsem jí nadšeně do ucha. "Líbí. Ještě!...Ehm..Prosím." Nasieda: "Jak si přeješ," zasmála jsem se. Nedokázala jsem mu odolat a opět jej líbala, tentokrát o malinko vášnivěji, má ruka mu stále bloudila po těle, lehounce jsem mu přejížděla přes bříško až k okraji jeho spodního prádla. Dareth: Mezi polibky jsem spokojeně předl a lehce sebou škubl, když mi přejela přes břicho. Jednak to lechtalo a druhak to bylo zatraceně, zatraceně příjemné. Já, aby v tom byla nějaká diverzita, jsem jí rukou přejel přes záda až na zadeček, který jsem lehce pohladil. Nasieda: "Mohu... Mohu se tě na něco zeptat?" Udělala jsem opět menší přestávku mezi polibky a přejela mu rukou lehce přes lem spodního prádla. Nečekala jsem však na odpověď a rovnou se ptala: "Byl jsi někdy se ženou?" Dareth: "Myslíš, jako třeba...na cestě..nebo..vjedné místnosti?Ne..ne..promiň na to se neptáš..ehm.." zahihňal jsem se a lehce se začervenal. "Copak odpověď není zřejmá?" Zamumlal jsem lehce stydlivě. "Ne. Nikoli...nebyl...čas..asi...a míšence nikdo moc...na večírky nezve." Pokrčil jsem rameny. "Záleží na tom?" Nasieda: Usmála jsem se na něj, když zavtipkoval. "Ne, nezáleží, ale..." Zčervenala usem já, nikoliv však lehce, ale pořádně. "Jak... Jak se dělají děti, s tím obeznámen jsi, že?" Spíš jsem to ze sebe tak rychle vyžbleptla a snažila se dívat na strop jeskyně, styděla jsem se za tuhle otázku, ale musela jsem odpověď znát. Dareth: "Chceš snad malé čtvrtelfátko?" Zahihňal jsem se krátce, ani mi to nepřišlo jako nepatřičné. "Neboj se. To vím. Jen jsem to nikdy..nezkoušel..." Trhl jsem rameny a další možné rozpaky rozehnal polibkem. A jestli mám nějakou dobrou vlastnost, tak se rychle učím. Nasieda: Položila jsem se do toho polibku pořádně, dokonale mě jím uklidnil. Věnovala jsem se líbání velmi dlouze a mezitím jsem mu ruku lehce přejízďela přes spodní prádlo a až pak jsem mu odpověděla. "čtvrtelfátko ani ne, ale ten proces co tomu předchází je... Velmi příjemný," zazubila jsem se. Dareth: "V tomto oboru mám pouze...teoretické reference." ODvětil jsem lehce zadýchaně, když jsem jí doteky oplácel a velmi nešikovně se jí snažil zbaviti spodniček. Nasieda: Pomohla jsem mu se sundaváním kalhot. Ono sundat kalhoty sám sobě je někdy těžké, natož sundat je někomu. "Dobře," usmála jsem se. Kalhotky jsem si ovšem nechala, ty už jsou jeho starost, opět jsem jej políbila. Dareth: Při polibku jsem si jí přitáhl, sevřel její zadeček v rukou a téměř instinktivně se otřel svým klínem o její. A to nejednou. Nasieda: Slastně jsem vzdychla, bylo to tak intenzivní a ve mně se vzedmula vlna vášně. Šla jsem mu svým klínem naproti. Uź... Jsem to v sobě nemohla déle držet. "Chtěl... Chtěl bys TO zkusit?" Zeptala jsem se opatrně. Dareth: "Když z toho...nebude...čtvrtelfátko." S každým slovem jsem se o ní otřel pokaždé a pokaždé o něco intezivněji. Sám nevím, kde se to ve mě vzalo. "Marciela by trefilo..." zahihňal jsem se a políbil jí na krk. Nasieda: "Nebude..." Usmála jsem. "A netrefilo, sám má zrzavou jistě pro sebe," zahihňala jsem se také a pomaličku si začala sundavat kalhotky. Dareth: "...pravda." Uznal jsem s uchechtnutím a sám se zbavil spodního oděvu. No jo. Ale přišlo na to, že sice hypoteticky vím, co kam patří, ale praktické provedení poněkud pokulhává. A abych oddálil tento okamžik ztrapnění, začal jsem dlouhými prsty hladit Nasinčiny nohy a vnitřní strany stehen, jakožto i klín. Nasieda: Měla bych mu pomoci a netrápit ho, řekla jsem si. "Nech se vést, ano?" Špitla jsem jemně a brala jsem do ruky jeho chloubu. Stiskla jsem jej a začala pohybovat nahoru a dolů, aby pořádně ztvrdl a my mohli pokročit dál. Dareth: Zalapal jsem po dechu a kousl se do rtu. Tohle bylo tedy něco. Takový pocit jsem ještě nezažil. Táhle, zajíkavě jsem zapředl a vlastní rukou přitlačil na její klín. Nedočkavě se ve mě bouřil neznámý a divoký pocit, který mi radil se trupen otírat o její a dokonce jí lehce kousat do krku jako nějaké zvíře. Nasieda: Spokojeně jsem zamručela, kdyź jsem ucítila jeho zuby na mém krku. Pokračovala jsem v práci rukou, ale né tak aby se hned udělal, jen abych jej pořádně nabudila. Dareth: Slyšel jsem dost příběhů o vlkodlacích, abych věděl,že tohle se tomu dost podobá, protože ten pocit se mnou lomcoval. Sakra vždyť já jí dokonce poškrábal! A pšísahal bych,že jsem vrčel. Sám jsme prsty přejížděl její klín, protože se to logicky zdálo jako to správné místo. Nasieda: Také jsem jej druhou lehce škrábala, ale tak abych mu neublížila. Řekla bych že mu stál už dost, tak jsem jen lehce rozkročila nožky a přemýšlela jak mu naznačit co teď, pomalu jsem přestávala pohybovat rukou. Dareth: No...její gesto mi dost napovedělo,ale přesto jsem se lehce tázavě podíval do její tváře, jako kdybych žádal o svolení a zkusmoo se o ní klínem znovu několikrát otřel. Nasieda: Usmála jsem se a když se o mě otřel klínem, dlouze jsem zasténala. Políbila jsem ho a pak vzala jeho úd a hezky jej nasmérovala, tam kam patří. Dareth: Větší nápověku by potřeboval snad už jen ork. A já jsem přeci vzdělaný tvor, no ne? Takže jsem pod jejím vedením lehce prohnul záda, chytil jí za rameno a vklouzl do ní. Že možná až příliš prudce mi došlo pozdě. A v tu chvíli to bylo jedno. Alchymisté pátrali taková léta po věcech jako je elixir života, nebo kvintesence....ale tohle bylo daleko...lepší. Tlumeně jsem jí zasténal do ramene a zkusil se v ní pohnout. Nasieda: Lehce jsem ho pohladila po vlasech a když do mě v klouzl, tlumeně jsem zasténala. Nečekala jsem, že do mě vklouzne naráz, ale vůbec mi to nevadilo. Dareth: "Páni..." Ne. Vážně. Nic chytřejšího, ani legatnějšího ze mě v tu chvíli vylézt nemohlo. Ale...je vážně potřeba se tomu divit? Lehce jsem zalapal po dechu,snažil se zvyknout si na ten...pocit. Lehce jsem se přizvedl na lokti, abych měl lepší přítup a taky proto, abych jí mohl znovu políbit a začít přirážet, hledat ideální tempo. Nasieda: Jeho polibek jsem oplácela a lehce mu vyrážela klínem vstříc. Tempo a tak jsem nechala hezky na něm, já se mu přizpůsobím. Při jeho užaslém páni jsem se musela zasmát. Dareth: "TO není k smíchu, dělám to poprvé..." Zabručeljsem naooko uraženě do jejího ouška, lehce ho skousl a aby si náhodou nemyslela, že se může jen tak smát, zrychlil jsem. Nasieda: "Vždyť ti nic nevyčítám," zamručela jsem, pohladila ho a spokojeně zasténala, stále mu vyrážejíc klínem naproti. Dareth: Ten zvířecí pocit sílil, a tak jsem jí zaťal nehty do ramen, začal hlasitě,chraptivě dýchat a pánví přirážet opravdu silně. Přišlo mi, že se nemůžu ovládat, že je to skutečně podobné lykantropii. "NAsi...něco..se...děje.." Vyrazil jsem ze sebe namáhavě. Nasieda: "To nic, je to v pořádku," šeptala jsem konejšivě. "Pokud tě nic nebolí, tak je to opravdu v pořádku." Pohladila jsem ho a lehce zaklonila hlavu, jak mnou projížděla vlna slasti. Dareth: "NEbolí.." Vydechl jsem do jejího krku a stále nemohl zpomalit, jako kdyby to byla nějaká jiná, cizi vůle. Chytil jsem jí za vlasy a zaklonil jí hlavu, rty i nosem jsem jí přejížděl po krku i tváři a vrčel a sténal. Bylo to stále silnější, vlny horka ve mě bušily jako příboj, přitiskl jsem se k ní jak nejvíc to šlo,chtěl jsem, aby to prožívala se mnou! A pak najednou moje tělo zkroutila ta nejúžasnější křeč, jakou jsem kdy zažil. Nasieda: Uklidnil se a pořádně rozvášnil, jak bych to do něj rozhodně neřekla. Když vyvrcholil, pevně jsem jej objala a přitiskla k sobě. Dareth: "TY světla za očima a pocit, že mi právě narostly křídla společně s drápy, to k tomu taky patří?" Zablábolil jsem první větu,která mě napadla v mém zmateném mozku hned poté, co jssem byl schopný popadnout dech a opřel se o její tělo. Nasieda: Trošku jsem se nad jeho větou podivila, ale pak jsem mu ji odkývala a dál ho spokojeně hladila. Dareth: Zničehonic na mě přišla potřeba se smát. A tak jsme se smál. "A teď náás popraví! Ne. Vlastně ne! Je to dilema! zakázal to? Ne! Je to ve své podstatě z naší zvířecí nátury? řekl bych! A on přece uznává přírodu! Ha! Nemůže říííct nic!" Prohlásil jsem a vítězoslavně se rozchechtal. Možná jen trošku, trošičku nepříčetně. Nasieda: Jeho slova mě zmátla a vylekala. "Jsi... Jsi v pořádku?" Dareth: Na její otázku jsem se přestal smát. Najednou.Rázem. Jako když švihneš nožem. I když mi mistr říkal,že to dělat nemám.Že to lidi děsí. A tak jsem se, pro jistotu, zatvářil omluvně. "Ale jistě. Všechno je v pořádku. Úplně. Tedy, když to říkáš. Došlo mi, že z logiky věci tohle není zakázané. Nebo ano?" Nasieda: "Ne, proč by bylo, hlupáčku?" Políbila jsem ho na čele a posunula jsem se tak, aby ze mě vyklouzl. Nevadilo mi, že mě neudělal, vyděsil mě a to docela dost, veškerá chuť mě přešla. Dareth: "Je to tak dobré...že mi přišlo,že dřív nebo později to někdo zakáže.Jako všechny zábavné věci. Ale když to náš vůdce dělá taky...a on je lidový hrdina..nic špatného to nebude." Radostně jsem se na ní usmál a pevně jí k sobě přitiskl. Nasieda: Přitulila jsem se k němu. Byla jsem ráda, že je tak nadšený. Líbilo se mi to. Bylo mi s ním hezky. Dareth: "Mám....tě...moc...rád" zamumlal jsem ospale, protože odnikud jako rána kladivem přila vlná únavy. Dlouze jsem zívl, malátně jí pohladil po tváři a než bys řekl post-koitum, už jsem spal Nasieda: Docela ho to zmohlo. Ani jsem mu nestačila odpovědět a už spokojeně podřimoval. Tak jsem se otočila, pořádně zachumlala do deky a po chvíli usnula též. |
| |
| Svítání Noc uběhla jako voda, možná se zdálo že někdo slyší divné zvuky, možná to byl jen vítr ve skalách, nikdo z vás si nebyl jist. Jisté bylo to že ráno vás poměrně brzy začalo budit zpívání ptáků. Bylo to po těch dnechdeště kdy byli zticha jako rajská hudba. A znamenalo to jediné. Je zase pěkně. Koně bujně pohazovali hlavama a ržáli když se dožadovali dalšího krmení a svit slunce nad skalami prodlužoval zatím stíny takže bylo dost šero dole. Obloha však byla modrá a bez mraků. Nikomu se ale nechtělo moc vstávat. přeci jen v suchu a teple jste poslední noci netrávili.... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Probudilo mě zpívání ptáčků. Nespalo se mi nejhůře, ale... Podlaha sluje - tedy šutr, šutr a šutr nebyla nejpohodlnější postel. Když jsem pootočila hlavou téměř jsem se leknula. Chvilku mi trvalo, než se mi rozeběhnul mozek. Ležela jsem stále přitisklá k mladičkému alchymistovi. Usmála jsem se, když jsem so vzpomněla na včerejší noc. Opatrně jsem vyklouzla z našeho lože, abych ho neprobudila a začala se oblékat. Pak jsem zkontrolovala oba naše v koně ve vedlejší sluji. Když jsem se vrátila do sluje, půlelf ještě spal. Měl by se probudit, bylo už vcelku pozdě. Sedla jsem si vedle něj a začala ho něžné hladit po vlasech. Zachariasi, zlatíčko, vstávej, už je ráno, špitala jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Ať už se mi zdálo cokoliv, tak se ten sen v jednu chvíli změnil ve vědomí, že mi ve vlasech leze velkej pavouk. Lechtal a šimral a mám takový pocit, že snad i něco říkal. Tomu říkám zvláštní sen. A ten pavouk byl neodbytný, pořád lechtal a pořád něco chtěl. "Ale já nemám žádné mouchy!" Zabreptal jsem, aby ten pavouk odešel a otevřel jsem oči. Aha, tak to nebyl pavouk, ale Nasieda. Poněkud rozespale jsem se na ní usmál. "Co? Už je čas jít? Dobře, dobře..." zadrmolil jsem a vyhrabal se s lehkou snahou z dek. Skála sice nebyla nejpohodlnější, ale aspoň jsem se vyspal, i když jsem byl z nějakého důvodu na pár místech i poškrábaný. Rychle jsem našel své odhozené kalhoty a tuniku s kabátem, a chvatně se oblékal, protože v jeskyni byla zima. "Jak se ti spalo?" Zeptal jsem se, jí, zatímco jsem se snažil sbalit si deku a další věci zpátky do torny. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Polekaně se probudil. Konejšivě jsem se usmála. Spalo se mi dobře... Hlavně díky tobě, zazubila jsem se. Doufám, že jsi byl spokojený zavrněla jsem a také si začala balit věci. Pak mi zakručelo v břiše. Ehm... Nemáš... Něco k jídlu? Mám.. Docela hlad, řekla jsem skoro provinile. Dala bych si pořádnou snídani. Začala jsem rozdělávat oheň. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Pořád ještě jsem byl napůl v obětí spánku a tak mi dalo nějakou chvíli, než jsem její slova zpracoval a pochopil. "Co? Aha...snídani...dobře...pokusím se něco najít..." Podařilo se mi vybreptat, i když jsem upřímně netušil, co z těch relativně jednotvárných zásob udělám. Ale hezky jedno po druhé. Vykýval jsem se před jeskyni a došel ke své kobyle, kterou jsem se pokusil uklidnit, jako vždy bezvýsledně a vyhrabal ze sedlových brašen něco málo zásob, s kterými jsem se potom vrátil zpátky do jeskyně. Ovšem teprve potom nastal vrchol mé alchymistické kariéry - a tedy udělat něco poživatelného a aspoň trochu chutného pouze za pomoci cestovních zásob a ke všemu na venkovním ohni. Prostě nádhera. Ale když jsem s tím skončil a podal Nasiedě její porci, musím říct, že možná to cestování nebude tak špatné, jak jsem si zprvu myslel. "A zanedlouho zase do sedla..." Zabručel jsem 'optimisticky', zatímco jsem pomalu žvýkal suchar. "No...aspoň že už neprší. A když budeme mít štěstí, třeba nás ani nic nesežere." Optimismem jsem pravda nikdy dvakrát neproslul. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro K mé radosti se Zacharias vydal hledat něco k snědku. Zásoby byly uloženy v sedlových brašnách našich koní. Já se mezitím snažila rozdělat oheň. (56%) Můj půlelfí společník se zanedlouho vrátil a dal se do kuchtění. Vděčně jsem přijala vše, co mi podal, a abych se mu odvděčila, lehce jsem ho líbla na tvář. Děkuji moc, usmála jsem se. Mně déšť nevadí, obnovuje přírodu. A nic nás nesežere... Ochráním tě. |
| |
| Ráno ve skalách Po tom co se většina z vás vyhrabe z houní a dek, zjistíte bez vyjímek jediné, máte hlad, ale je vám mnohem lépe, koně vypadají také jako by jim sucho a odpočinek vrátil všechnu sílu a náklad na mezcích je jak víte plný jídla, něco se musí sníst dříve, něco vydrží déle, tak či tak pojíte a pomalu se začnete starat o koně, které bylo třeba dovést k velkému kameni který byl propadlý a tak v něm zůstala voda jako v jezírku.... I když je už den, ten zvláštní svíravý pocit z místa kolem vás vás neopouští, čarodějka tuší že to nejsou jen skály, ale povědomí o tom kde se nacházíte má asi jen chodec, který se ještě ale neobjevil, jak bývá jeho zvykem s prvními paprsky slunce... Ač je teplo a po dešti, objímá vás chlad.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Marciel mi vyprávěl úžasné střípky historie mé krve. Stále jsem byla ještě mladá a zvědavá a tak jsem ho nutila, aby mi řekl každičký detail a nic nevynechal. Přestala jsem vnímat čas a po chvilce jsem mu usnula v náručí. Probudila jsem se, až když slabé sluneční paprsky začali zahřívat les. Marciel ležel vedle mne. Políbila jsem ho, vzala deku do které jsem byla zabalená a chtěla se vydat do své jeskyně, aby ostatní nepojali podezření. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zahříval sem ji a hladil když unusla a nakonec se i s ní v náručí uložil ke spánku, noc byla klidná, přeci jen duchové těchto míst straší jen lidi a jiné rasy... Když se ráno probere a políbí mne, otevřu oči a chytím ji v pase,usměji se a polibek ji něžně oplatím,otřu se svou tváři o její a líbnu ji na špičku nosu.... Obléknu se a půjdu jim říct kdy varážíme, až dojdeš, musíme se najíst a promyslet zda zastavíme v Rosketu nebo až Dragenskeltu, zásoby máme až do druhého města..ale nevím jak to tam bude vypadat když je v horách válka, obchody tam mohou váznout... S tím ji nechám aby šla a sám se rychle obléknu a ustrojím jako vždy... |
| |
| Mezi skalami..krev červená... Ať už jste dělali co chtěli, bylo krásné ráno bez mráčků, chlad skal začal zahřívat teplý vítr a jídlo a suché věci vám přidávali na dobré náladě. Koně sebou začali ošívat, jak už chtěli zase do pohybu a vlk od Marciela náhle vyskočil na nohy a začal vrčet a štěkat... Stalo se to rychle, snad až moc rychle, ozvalo se troubení na divné trubky, zavířili rány na bubny,a ozvaly se první skřeky, koně se srazili do hloučku a poplašeně se dívali kolem co se to děje, zaklínač ještě v košili vyběhl ze své sluje ven s mečem v ruce a křikl na ostatní aby se schovali, pak se díval na jednu ze tří cest vedoucích na vaše prostranství.... Stáh... křikl znovu zaklínač, ale jeho hlas náhle umlkl, pohled se zakalil a meč zazvonil o kamenou zem. V hrudi, bříchu a boku měl šípy, černé skřetí šípy. Než se stihl vzpamatovat, a bylo s podivem že ještě chodí, otáčel se aby se také stáhl, ale do zad mu vletělo ještě pár oštěpů. Padl na zem,a šípy místo aby se polámali projeli jeho tělem naskrz. Byl mrtvý. Bylo jasné jediné, je čas se schovat, a to rychle.. |
| |
| Skalní bludiště - Kara Vracela si se ke koním ze svého nočního ukrytu mimo hlavní tábořiště. Den byl nasycen příjemnou vůní země a kamenů po dešti. Ač bylo šero mezi skalami, viděla si jasnou oblohu a cítil i poryvy větru. Luna ti skotačila u nohou a asi se už nemohla dočkat kdy už zase vyrazíte. Těsně po tom co si vstoupila na prostranství a mířila ke své klisně Limbě, zmocnil se tě zvláští pocit, zahlédla si ještě jak černý začal vrčet a stáhl se ze svého místa kamsi do bezpečí, a pak se vše seběhlo až moc rychle, rohy, dunění, skřeky, zaklínač prošpikovaný jako jehelníček, viděla si že půlelfové vše sledují ze své jeskyně, čarodějka snad ještě spala, pokud ji nynější lomoz neprobral, a ty si se odcitla v obklíčení asi 40 ti skřetů jež se šavlemi a kopímy zatím drželi odstup od tebe a Luny, z druhé uličky se vynořili také, snad ve stejném počtu a těkali svýma očima po tobě, koních a obou vlcích, neboť černý stál před tebou a cennil zuby na nejbližší skřety... Nevěděla si co pořádně dělat, přeci jen bylo jich mnoho, a ostatní zatím nebyli schopní vstřebat smrt zaklínače, jisté bylo jen to, že skřeti když viděli z čeho máš zbroj se drželi hodně zpět, obvzláště i po tom co se vedle tebe objevil Marciel s tasenou černou čepelí... |
| |
| 80 vs 2 Když jsem viděla jak Černý vrčí, začala jsem více vnímat okolí. Najednou jsem ucítila dusot. Ihned jsem se stáhla i s Lunou do úkrytu. Když jsem si povšimla jak zaklínač vyběhl, vylezla jsem ze svého úkrytu a chtěla jsem jej varovat. Jenže bylo pozdě. Vše se seběhlo tak rychle, že než jsem stihla vydat jedinou hlásku, zaklínač padl k zemi, skrz na skrz probodán oštěpy a šípy. Zalekla jsem se a na chvilku přestala úlekem dýchat. Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem obklopena bandou smradlavých a uřvaných skřetů. Sama obklopena asi čtyřicítkou. Mezi tím co půl elfové a čarodějka rozdýchavali náhlý skon zaklínače, já už jsem držela v ruce luk se založeným šípem. U nohou mi vrčela Luna s Černým. Popravdě jsem byla také pořád ještě trochu v šoku, ale v takovéhle situaci jsem si to nemohla dovolit. Soustředila jsem se a začala si pomalu rozebírat situaci. Zdálo se, jako by se mne trochu báli. Udržovali si určitý odstup. Nevím jestli cítili co jsem zač, ale určitě měli trošku respekt. Než jsem se nadála z druhé strany se přivalila horda dalších asi čtyřiceti skřetů. "Tak a jsem v koncích. Osmdesát jich sama nezvládnu." Pomyslela jsem si. I přes to vše, jsem zklidnila svůj dech, napjala tětivu a zamířila na prvního skřeta. V tu chvilku se u mě ukázal Marciel a já si trošku oddechla. |
| |
| Smrt brnká do spinety.... Sešel sem z ukryté věže abych se podíval do tábořiště a pomalu je připravil na další cestu. Už když sem se ustrojil a dostal na úzkou kamenou stezku která vedla na menší z uliček, věděl sem že je něco špatně. Utichli ptáci ve skalách. Přidal sem do kroku a sevřel obezřetně jílec meče, s předtuchou že to nebudou jen ozvy minulosti jako v noci. Skřeti...! protlétne mi hlavou když slyším rohy i bubny a rozběhnu se rychle k tábořišti abych tam byl včas, jediné co ale vidím je padnout zaklínače a Karu jak se staví s lukem v ruce protí skřetům, neváhám a skočím s mečem vedle ní.... Nesmí nás obklíčit, mějte pořád krytá záda.... zavolám na zbytek družiny a do druhé ruky vezmu novou dýku, připraven na to kdyby se někdo z nich odhodlal k útoku... |
| |
| Postavení v ležení Vaše ležení má kruhový tvar, je to plocha asi 12 na 12 sáhů s třemi uličkami jako přístupem, z nichž dvě jsou v podrůčí skřetů, a ta další je zázády chodců, čili je to pro vás nyní jediná možná ústupová cesta, čarodějka může vidět obě skupiny skřetů, a zároveň se dostat k chodcům, půlelfové vidí z vchodu jednu skupinu skřetu jež stojí spíše zády k jejich vchodu a směřují na oba chodce...další skupinu skřetů jen slyší na slepé straně... |
| |
| Tanec s ohněm Z myšlenek mě náhle vytrhla kakofonie zvuků, které byly více než znepokojivé. Křik, dupot a troubení, následované výkřikem, jací vydávaji ti, z nich uniká život. "Tulesse," vydechl jsem zděšeně a začal se hrabat ven z jeskyně, abych mohl nenápadně vykouknout a zjistit, co se stalo. Pohled, který se mi naskytl mi na okamžik vyrazil dech. Skřeti. Spousta skřetů, stáli v hloučku namačkaném před Karou a Marcielem, kteří společně s vlky stáli jako hráz proti temnotě. Nebudu vám lhát, dostal jsem strach. A pořádný. Asi jsem pořádně zbledl a zacouval do jeskyně. "Venku...skřeti...Tulesse...mrtvý..." Vychrlil jsem na Nasiedu a začal se horečnatě hrabat ve svých věcech. Kam jsem to jen...zatraceně....zatraceně! Třesoucími prsty jsem vytáhl z kapsy vaku zlatý prsten s rubínem a chvatně si ho nasadil na pravou ruku. Následovala podivná zubatá dýka za pas a hůlka z leskle černého dřeva na druhou stranu. Taak...a teď...teď chvíle pravdy.... Sebral jsem dlouhou hůl z hrušňového dřeva opřenou o zeď a sevřel jí pevně v rukou. Nádech. Výdech-Hluboký nádech. Poklekl jsem na jedno koleno před ohniště, stále se opírajíc o hůl. "Pane Ohně, shlédni na svého služebníka a sešli mu svého posla, aby mu pomohl na jeho cestě!" Zvolal jsem zřetelně a udeřil patkou hole o zem. Pak nezbylo než doufat. (46%) |
| |
| Zacharias Oheň vzplanul o něco více a vylétli z něj jiskry na všechny strany, dým na chvíli zahalil celou jeskyni ale když se rozestoupil během chvíle, u noh jsi spatřil salamandra jehož žár si zřetelně cítil, mrskal ocasem, plazil jazyk a čekal jen na jediné, vůli svého pána... |
| |
| Co ta sakra... Před jeskyní bylo asi 40 skřetů a před Karou a Marsielusem taky kolem 40.Neměla jsem s Voranem dobré zkušenosti se skřety a tak jsme byly trochu nervní ,ale tak něco jsem musela udělat. Vorane co budem dělat ? Zeptala jsem se vrány ,která mi svírala rameno nožkama.Přitom jsem se mu podívala do korálově černých oči a vzpomněla si na jedno vyvolávací kouzlo.Bylo už starší a tak jsem si musela oprášit stará kouzla. Dobrá Vorane nic jiného mi nezbývá musím vyvolat mrak smrti je to trochu riskantní ,ale životy se zachraňovat musí aspoň jim nějak pomohu. Řekla jsem vráně ta mi rameno sevřela ještě víc než ho svírala.Zhluboka jsem se nadechla a řekla *Šamaim mavet* (95%) |
| |
| Salamandr Neubránil jsem se ušklíbnutí, navzdory vážnosti situace. Vyvolávání se podařilo! Upřel jsem svou vůli na žhnoucího ještěra před sebou. Jak to říkal mistr? Krátké, jasné příkazy? "Vylez před jeskyni. Skupinu skřetů kterou tam najdeš, popal ohněm. Ale nezraň hraničářku Karu, ani chodce Marciela. Pak počkej na mé další příkazy." Vslovoval jsem jasně a zřetelně, načež jsem se díval, jak to bude pokračovat. |
| |
| Skřetí Povykovali a máchali zbraněmi na oba chodce jako smyslu zbavení. Jejich žluté oči hleděli kolem jako by hledali další možné nebezpečí a skupinka jež stála před chodci nevěděla zda utočit nebo ne, bylo víc než jasné že poznali z čeho oba mají zbroje..a strach na nich byl znát. čarodějka viděla lépe ze své prozatimní ložnice na druhou skupinku, chvíli váhala co dál ale pak přeci jen vyřkla zaklínadlo a skřetí stojící v uličce mezi skalami byli najednou zahaleni mrakem. V první chvíli se ozvalo vyděšené skřekání a útrpný řev, který utichl záhy, snad jen dva skřetí zůstali na nohou, a když viděli všechny své ostatní druhy ležet bez života, zmizeli tak rychle jak jen to šlo. Oba chodci zatím drželi své pozice a hleděli na skupinu skřetů, těsně semknutou u sebe a vyčkávali. To se ale z jedné z jeskyněk vyplazil velmi rychle malý ještěr jež sálal na dálku a dostal se až ke skřetům. Pak vypustil ze svých útrob žár který zasáhl asi 8 skřetů, 6 z nich padlo na zem, další dva řvali bolestí a jejich zbroje z nich v důsledku žáru opadali jako listí, asi půlka co zbývala se otočila na elementála a zkoušela ho zabít, vcelku neúspěšně. Bylo vidět že je taková obrana velmi rozhodila, obvzláště po tom co druhá skupina jejich druhů padla skoro ve stejnou chvíli jako by z ničeho. Pokud byla chvíle vhodná pro útok, bylo to jistě nyní.... |
| |
| Útok? Útok! Byla jsem pohroužená do svých myšlenek, když na mě Zacharias vychrlil spršku slov a začal se hrabat v tašce. Chvíli jsem se na něj nechápavě dívala a mozek mi šrotoval. Pak jsem rychle vyskočila na nohy, půlelf dělal něco s nějakým ohnivým ještěrem? Tyhle věci šly vždycky trochu mimo mě. Vytasila jsem meč a připlížila jsem se k východu z jeskyně, abych se podívala, co se děje. Opravdu, Tulesse ležel zřejmě mrtvý na zemi. Kara s hraničářem byli obklíčeni. Chvíli jsem čekala až vyběhne Zachova ještěrka, ale rozběhla jsem se ke vzdálenější skupince. Využila jsem momentu překvapení. Skřeti byli zmateni, co se stalo jejich "kolegům." A tak jsem je začala bez milosti doslova... Rubat. (4,6,3,5,6 ) |
| |
| Boj Svíral sem oba své zbraně a díval se do očí skřetů beze strachu, vždy je lepší jim ukázat že se jich nebojíte, ztrácí pak svou odvahu, i v těch svých tlupách... Jako první oběti padla skoro celá skupinka skřetů dál od nás v uličce po kouzlo které vyčarovala čarodějka, na chvíli mí vystřelili koutky rtů nahoru a zahlédl jsem zbytek skřetů utíkat... Bratříčku, jsou tvoji... křikl sem na svého vlka který vyrazil jako šíp na druhý směr, skupinka skřetů před námi už věděla že narazila na oříšky které asi budou louskat s němi, a taky že ano, po chvíli pár z nich zabil oblak žáru od salamandra, a do toho se k nim vrhla bojovnice, usmál sem se a podíval na Karu... Dávej pozor abys nestřelila do mě ano? s tou krátkou zprávou sem se rozeběhl k nim ale po okraji kamenné stěny, od které jsem se odrazil a přeskočil tak první řadu a jejich kopí, dva jsem smetl kopnutím, a pak kolem sebe udělal několik výpadů jak mečem tak dýkou a skřeti se z agresorů stali napadenými, jak už to tak bývá, zvěř se stala z lovce... |
| |
| Skřeti v plamenech Fungovalo to. Fungovalo! Salamandr dělal přesně to, co jsem po něm chtěl! Fantastické. Úžasné! Cítil jsem, jak se mi snad proti mojí vůli kroutí rty do úsměvu. "Salamandre!" Upoutal jsem opět pozornost služebníka, soustředíc na něj svou vůli. "Běhej mezi skřety a útoč jim na nohy! Nedotýkej se ani chodce Marciela, šermířky Nasiedy, hraničářky Kary a vlků!" Vydal jsem svůj příkaz vyvolanému tvorovi a očima rychle zhodnotil situaci. Kdybych použil ohnivou hlínu dřív, mohl bych patrně způsobit větší škody, ale nyní, když se do hloučku nestvůr zamotal Marcielus a Nasieda, bylo to moc nebezpečné. Musel jsem proto zvolit něco...delikátnějšího. A věděl jsem co. Zatěkal jsem pohledem po vyděšených nestvůrách, abych našel nějakou velkou, která mohla vypadat, že by její smrt podlomila už tak chabou morálku útočníků. Když jsem nějaký takový exemplář našel, zvedl jsem ruku s prstenem za´tatou v pěst, namířenou na skřeta a vyrazil ze sebe "Arták barák" A vypálil na skřeta čtyři modré blesky. |
| |
| Boj mezi skalami Na sktřetech bylo vidět jasné rozčarování a nyní už i strach, nejen že kořist kterou už viděli za svou se umí bránit, dokonce umí i útočit. Skupinka skřetů která zbyla a začala se semkávat do hloučku byla napadena elfkou, která také 4 sktřety dostala na druhý břeh. Salamandr také ještě dva dokázal zabít a do toho vyšel theurg a jednoho skřeta doslova spálil na uhel salvou blesků. Zbytky skřetů se nyní chtěli dostat pryč, ale to už do jejich středu vlétl chodec který také několik z nich hned skolil a zbylí (27) nyní zkoušejí postavit se do jakési obrané formace. Jejich nenávistné a poplašené skřeky jsou slyšet všude okolo, dva z nich zaútočili dokonce na půlelfku a další dva na Marciela, na kterého se chystá zaútočit celá skupinka, boj to nebude ani nyní lehký, stále jich je víc než dost.... (Marciel aNeseida si hází na obranu, stačí jednou, zbytek může rozvinout co dělá dále) |
| |
| Skřetí obklíčení Stála jsem tam s nataženou tětivou u tváře a sledovala tu bitvu... Když Marciel podotknul svou poznámku o tom, abych dávala pozor a nezastřelila jej, musela jsem se krapet ušklíbnout. Jako kdybych neuměla střílet! Řekla jsem si a prsty hbitě sjeli z tětivy. Šíp vyrazil rychle jako blesk. Svého cíle dosáhl v okamžiku. Prostřelila jsem jednomu ze skřetů, který se právě chystal seknout Marciela zezadu, dlaň a on upustil meč(28% a utok 3). Rychle jsem založila další šíp a namířila na druhého skřeta, který se rozběhl na Nasiedu, která v ten okamžik již ale bojovala s dalšími skřety. Zamířila jsem na hlavu a nechala opět své prsty sklouznout po tětivě. Šíp se zabodl skřetovi přímo mezi oči a ten padl mrtvý k zemi, jen několik kroků od zuřivě bojující Nasiedy(4% a útok 5). Mezi výstřelem dalšího šípu, jsem poslala Lunu, aby běžela pomoci černému. Ta mírně přikrčila čenich jako že chápe a odběhla mezi mrtvolami skřetů za černým. Já jsem mezi tím zpozorovala, že se náhle Marcie ocitl v obklíčení. Na tohle mi luk a šípy stačit nebudou. Řekla jsem si, luk jsem si zastrčila k toulci na záda a sáhla jsem pod suknici, kde jsem měla ukryté dýky. Tři jsem vrhla po skřetech kteří obkličovali Marciela (6+4,6+1,6+3). |
| |
| Červná se skála, skřetí krví... Podnikl jsem riskantní výpad, ale měl svůj účel. Musel sem jednat rychle, než začnou jednat i oni, a čím víc jich padne, tím spíš se neodváží jít do protiútoku ale začnou ustupovat. Nemohl sem chvíli vnímat nic než seky na skřety po tom co jsem mezi ně dopadl,naštěstí meč si našel svou objeť s každým výpadem, jak by ne když jich kolem bylo jak při cikánské férovce. Po tom co se zablýskalo a jeden skřetík padl víc než propečený k zemi se pár z nich začalo vzpamatovávat, viděl sem jak utočí na elfku a sám čekal že dostanu alespoň nepříjemnou ránu, věděl sem že jejich meče těžko projdou zbrojí... Když sem si ale spočítal kolik je jich kolem i za mnou, ušklíbl sem se tomu že to možná bude i větší rána...a tak sem se bránil (5.6.2,4) |
| |
| Protiútok Možná jsem byla zase moc zbrklá - ehm, jako vždy. Skřeti se z mého rychlého útoku brzo vzpamatovali. Já bláhově čekala, že se snad dají na útěk. Bohužel, nestalo se tak. Skřeti se kolem mě a marciela dosti nahrnuli a mně se to přestávalo líbit. Začala jsem se zuřivě bránit. (2) Mým cílem bylo zatlačit monstra, co nejdále od slují, pryč od našich věcí. Ohlídla jsem se po Marcielovi, ten byl obklíčen ze všech směrů. Já na tom byla podstatně lépe. Slyšela jsem svištění šípů, Kara nám nejspíše přispěchala na pomoc a kdesi okolo se proháněl i Zachariasův salamandr. Snažila jsem se, co nejvíce vyklidnit mysl. Necítila jsem se ještě dost připravená na takové souboje, potřebovala bych více cvičit. Měla jsem na to myslet předtím. Inu, snad na to bude ještě čas... |
| |
| Bojujeme dále... Nastalo co muselo, Marciel s Nesiedou se vrhli na soupeře s meči, ostatní se zapojili jak uměli, snad jen čarodějka ještě musela vydýchvat únavu z toho zaklínadla, ale jinak byl všude bojový ryk, nebo skřetí vzlyk? Kdo to mohl poznat, jisté bylo jedno, po tom co chodec a šermýřka zaútočili, začala se skála barvit krví. Pach krve se mísil s pachem spáleného masa, rykem a bojem vůbec... Když půlelfka byla zaskočena protiútokem, měla snad štěstí že druhý ze skřetů už nestihl udeřit, protože by to byla asi zlá rána, místo toho padl s šípem v hlavě a už nevstal... I chodec měl najednou více prostoru, sice byl v obklíčení ale bojoval dál jak uměl, spoléhal se na chvíli na novou zbroj. I když víc než zbroj mu pomohla zase Kara svými dýkami, jak skřetů ubývalo, najednou začali ustupovat dozadu a povykovat,snad jako by hledali své náčelníky.. A ti se brzy v kamené soutěsce objevili, a nebyli rozhodně malý jako tihle bojovníci, co víc,, bylo vidět že vznikly rukou šíleného mága nebo alchymisty..tak či tak zbytek prchl za ně, a oni dva pomalu kráčeli k vám..  |
| |
| Žiju, ale na jak dlouho? "Díky Karo!" poděkovala jsem za nejspíš záchranu života. Když jsem však viděla, co k nám jde teď, nebyla jsem si jistá jak dlouho tenhle život potrvá. "Á kurvá," vydechla jsem a začala se stahovat. "Myslíte, že mají nějakou rezistenci vůči magii?" Navrhla jsem. Nehodlám se zabít nějakým přerostlým skřetem. Zamračila jsem se a sveřepě sevřela meč. |
| |
| A tak žijem svoje dny... Když sem viděl jak se Kara postarala o to aby mi ani jeden nemohl vpadnout do zad, otočil sem se na ni a poslal ji vzdušný polibek, to už zbytek sktřetů začal prchat a já a se chtěl dostat k zaklínači, ještě byla chvíle času...ještě ho mohu oživit ...... To jsou ale hnusné přerostlé skřetí mrchy... projelo mi hlavou když sem spatřil jejich vůdce a otočil se na ostatní.... Stáhněte se do slují, tam se ti dva nedostanou, hned! zavelel sem a postavil se čelem tak abych byl první koho ti dva budou považovat za hrozbu... Nevystrkujte hlavu dokud nebude po nich nebo po mě... pronesl jsem a zvedl meč před svou tvář v jakémsi gestu, pak jeji svěsil k boku a následně se začal soustředit na to abych byl schopen díky svým schopnostem utočit třikrát rychleji než je obvyklé, a připravoval se na střet s těmi dvěma... To platí pro všechny Karo... pronesu ještě rázně a pak zvednu meč k jednomu rameni, černá čepel míří do nebe a já se rozběhnu přímo na ty dva, co taky jiného dělat nejlepší obranou je vždy útok.... |
| |
| Obří skřeti Marciel i Nasieda se hbitě oháněli meči a vypadalo to, že skřeti začínají dostávat strach. Ustupovali do povzdálí. Nasieda mi během bitvy ještě stihla rychle poděkovat za skřeta kterého jsem skolila šípem do hlavy. Marciel mi místo díky za čtyři zneškodněné skřety za jeho zády poslal vzdušný polibek. Když se stáhli do přiměřené vzdálenosti, zapískala jsem na Lunu, aby se vrátila. Mezi tím se z poza prořídlé skupiny skřetů vykolébali dva obrovští skřeti. Ostatní proti nim byli téměř o polovinu menší. Když to viděl Marciel zavelel, abychom se stáhli ho úkrytu a zůstali tam. A mě obzvlášť s důrazem. To se mi moc nezamlouvalo. Věděla jsem, že je zkušený válečník, ale oni byli vážně obrovští. Sáhla jsem si proto na záda pro luk a z druhého tubusu ve svém toulci, jsem vytáhla šíp se zelenými brky. Šíp byl otrávený. Jeho hrot byl napuštěný v prudkém jedu. Normální šípy by na ně asi neúčinkovali, tak musím zkusit aspoň tyhle. Řekla jsem si a hbitě založila šíp a namířila na jednoho ze skřetů. V tu chvilku se, ale Marcie rozběhl proti tomu na kterého jsem právě mířila...Tak tak jsem stihla přeměřit na krk druhého ze skřetů a vystřelit (23%, 5). |
| |
| Velké problémy v malé bitvě.. Marciel nestratil hlavu, a nebo právě ano, ale kdo ví, moc o něm nevíte, snad jen to že patří k dobrodruhům co asi mají nebezpečí jako denní chleba. Provede jen pár připrav, zavelí a vyrazí, skřet se sekyrou na kterého směřuje ji sundá z ramene a lehce se zašklebí, pak ale dojde ke střetu ve kterém se chodec ohání mečem skutečně rychle, leckterý šermýř si o tom může nechat jen zdát, ale skřetí mutant by raději aby ten muž byl pomalý... Rozkaz o stáhnutí vyšel naprázdno u Kary, jak jinak, má svou hlavu, a svůj luk, kterým vládne víc než dobře.. Vybere si šíp s jedem a vystřelí, šíp prosviští kus od chodce a projede druhému mutantovi do krku, ten zařve a zavrávorá, na chvíli pustí svůj palcát a začne šíp rychle rvát ven, což se mu sice povede, když se rozkouká, stojí vedle něj už jen chodec a právě zabodává svou čepel do již ležícího druha, kterému probodne lebku, druhý mazlíček stále vravorajíc ale stojí na nohou... |
| |
| Mutanti Bitva probíhala tak rychle, že jsem ji málem ani nestíhal sledovat. Krev, křik, míhání čepelí...na mě moc rychlé. Ale to, že se skřeti začali stahovat, bylo snad dobré znamení, no ne? Tedy...aspoň se to tak zdálo. V další chvíli totiž soutěskou prošla dvě strašlivá monstra. Strašlivá...a fascinující. Museli být nějak upravení, tim jsem si byl jistý, jejich anatomie byla prostě příliš...špatně, než aby vznikli přirozenou cestou. Musím je pitvat! Tato myšlenka mi rozzářila oči chorobným leskem. Ale než jsem se mohl podívat nějak lépe, už na nás Marciel hulákal,ať se stáhneme a sám se vrhl proti skřetím obludám. A o mě říkají, že jsem šílený... Potřásl jsem hlavou, ale dál fascinovaně sledoval souboj. |
| |
| Boj? Jatka! Stáhla jsem se ke sluji, tak abych viděla jak ma bitvu, tak na mého půlelfího společníka. Nechtěla jsem, aby vyvedl néjakou hloupost, radši jsem ho kontrolovala. Když jsem však viděla chodcovu rychlost, musela jsem civět s otevřenou hubou. To musí být magie, pomyslela jsem so. Rty pevně sevřené, zatímco sevření mého meče jsem povolovala, zřejmě mých služeb už nebude potřeba. Kara zabila jednoho šípem, který musel být buď magický nebo otrávený a druhý skřet byl prostě mrtvý - protože Marcielus. Začala jsem se mračit. Trochu dost jsem se na ten boj těšila, ale tak co se dá dělat. Na druhý pohled jsem však zjistila, jak moc jsem se mýlila! Ten šíp ho neskolil! Byla jsem bláhová. No přišla na řadu tedy moje příležitost. Opět jsem se vřela meč oběma rukama a rozhodla jsem se skřeta, nejrychleji jak jen dokážu oběhnout (a že mi to jako půlelfce šlo) a přežezat mu šlachy na nohou. (4,3) A pak odskočit co nejrychleji z jeho dosahu. |
| |
| Výpad na skřeta První skřet padl k zemi zmasakrovaný. Ten kterého jsem trefila šípem se sice zapotácel, ale k zemi nepadl. Mezi tím k nemu přiskočila půl elfka a hbitým výpadem mu přesekla šlachy na nohou a zase rychle odskočila. To byla moje příležitost. Znovu jsem vyndala další otrávený šíp, založila jej, namířila na skřeta, který padl na kolena... výdech, nádech.. výdech... S posledním výdech jsem hbitě sejmula prsty z tětivy a šíp si to zamířil přímo do oka odporného skřeta (70%, 4) Když jsem vystřelila šíp, opět jsem schovala luk k toulci a sáhla jsem si pod plášť dozadu na pásek (nad zadek). Odtamtud jsem vytáhla 6,5 metrů dlouhý bič... byl z černé kůže. Luna mi mezi tím už stála u nohou. Koukla jsem na ní, ona na mě a hned věděla co dělat. Rozběhla se na skřeta. Když upoutala jeho pozornost, hbitě jsem se přiblížila a šlehla jsem bičem. Bič se nestvůře omotal kolem krku. Trhla jsem (3). Luna ho mezi tím obíhala a občas udělala výpad, jenž pokaždé končil kousnutím do skřeta. |
| |
| Skolte ho! Jednu za druhou schytával rány, Nasi se podařilo přeseknout mu šlachy a uskočit, do toho další přesný zásah šípu, který ho zbavil oka, ale do lebky nepronikl. Viděli jste jak klesl na kolena, z úst mu začala téct krvavá pěna a začal hrdelně a ostře řvát, bič který se mu omotal kolem krku ho začal dusit, ale jako by neměl dost...naopak, vyskočil na nohy, nedbaje ran, zběsile, jako smyslu zbavený, nejdříve prackou udeřil chodce který se proletěl na stěnu a svezl po ní k zemi, ve stejnou chvílí trhl s bičem a Kara také chvíli letěla vzduchem než dopadla na zem, ale stále dál od něj, začal kolem sebe máchat a jeho první cíl byl chodec... |
| |
| Boj a bolest... Kara byla přesná, jak by také ne, a já byl rád, snad i za to že přemýšlí dobře a rychle a použila i otrávený šíp, do toho se ještě odhodlala půlelfka a podařilo se ji přetnout mu šlachy, další šíp do oka, bič... Dobrou noc špíno... Prolétlo mi hlavou a hned po tom i řev, podíval sem se na tu stvůru a zvedal meč k útoku, ale dostal sem jeho prackou do hrudi a skončil na zemi, po tom co sem ještě orazil zeď... Všichni do slují, hned a bez řečí, tohle není na vaše síly... zvolal sem po tom co sem se posadil a když sem viděl jak Kara letí vzduchem, zamračil se, sáhl k opasku, vytáhl flakónek a kopl ho do sebe.... Hnééééd....bersekera nezvládnete! zařval sem na družinu a vyskočil na nohy, jako první sem použil psychické kouzlo Úderu nenávisti,(22 životů) to tu stvůru donutilo ustoupit o pár kroků, skočil sem před něj a odehnal Lunu pryč, pak jsem sevřel meč a vrhl se proti němu,a sekal co to šlo.....zase trojtým sekem..(2 -6,6,6,5 - 2) |
| |
| Nejsem blázen! Povedlo se mi mu přeseknout šlachy i uskočit včas. Nestvůra však nechtěla padnou k zemi ani po dalším zásahu šípem. Napadlo mě, že je to berserk v tu samou chvíli, co to začal chodec řvát. S berserky jsem se kdysi setkala, to jsem si pamatovala. Né moc a né moc ostŕe ale uź jsem je viděla. Věděla jsem, kde je moje místo. Nejsem blázen, na tak velkého berserka jsem rozhodně nechtěla jít sama. Do slují mě však nikdo nedostane, co kdyby nás tam uvěznil. Stáhla jsem se, ale raději jsem doběhla k tělu Zaklínače, klekla si k němu a snažila jsem se najít známky života. |
| |
| Skřetí kusy... Vše šlo ráz na ráz, Nasi zmizela dle rad chodce, snad hledat život v elfákovi kolem kterého byla větší kaluž krve než by bylo zdrávo. Čarodějka byla možná ráda že může popadnout dech protože mrak smrti nebylo zrovna lehké kouzlo, a snad na ni bylo toho vzrušení až moc... Kara se sbírala s otřesu,nebyl zraněná, ale překvapilo ji jak ta zrůda dokázala ještě dlouho vzdorovat...sbírala se z prachu a byla ráda že to bylo jen o pár naraženinách... Theurg měl zase své choutky na zkoumání těch dvou skřetů, jak jinak, z hlediska jeho cechu to byli dokonalé objekty k prozkoumání.... Marciel zrovna utíral krev z čepele a beze slova ji zasunul na své místo, stejně jako dýku... Shlédl na bezhlavé tělo druhého skřeta a pak se zadíval na Nasi, jen zakroutíl nesouhlasně hlavou, bylo už pozdě, dost pozdě... Ostatní skřeti samozřejmě vzali rychle do zaječích, snad ale jen jejich občasné zaječení ve skalách byla známka že chodcův vlk si svoji část boje užívá ještě po vás... |
| |
| Smrt je součást života... Klečela jsem na Vědmákem, zkoušela jeho tep, dech. Dokonce jsem se odhodlala k dýchání z úst do úst ale kaluž krve byla vše říkající. Klečela jsem v jeho krvi, ruce také celé červené, seděla jsem tam, dívala se na něj a byla jsem jak v tranzu. Vždyť... On.. Vědmák... Zrovna on! Do něj bych řekla, že nás všechny přežije. Byl zkušený a rozvážný. A teď je mrtvý! Skolnika jsem hlavu a pohladila ho zkrvavenou rukou po tváři, zanechávajíc rudý otisk. Zavřela jsem mu víčka a pomalu vstala. Nevěřícně jsem dál kroutila hlavou. "Mrtvý..." |
| |
| Ticho a klid Zhluboka jsem se nadechl a pozoroval scenérii po bitvě. Bylo po všem. Po všem. Pohledem jsem zalétl k mrtvole zaklínače a tiše si povzdechl. Začínal jsem si na mrzutého elfa docela zvykat. Tahle výprava zjevně měla vysokou úmrtnost účastníků. Lehce jsem sevřel svojí hůl. "Salamandre. Podpal skupinky těch malých skřetů. Ty dva velké nech. Až budeš hotov, můžeš jít. Děkuji ti za tvé služby." Slabě jsem mu pokynul a pak se vydal ke dvěma skřetům, které jsem se rozhodl prozkoumat zblízka. Klidně jsem si tu a tam vypomohl dýkou a trochu se v nich povrtal, abych zjistil více o jejich anatomii. Zajímalo by mě, kdo je vytvořil a za jakým účelem. Navíc jsem se pokusil viděním magenergie určit, zdali obsahují nějakou. |
| |
| Zachariasovo bádání Potom, co jsem vstala od zaklínačovi mrtvoly, zašla jsem za Zachariasem. Měla jsem zaklínače ráda, byl to fajn chlap. Každopádně se nedalo už nic dělat, byl mrtvý a to byl konec jeho účasti na výpravě. Když mi došlo, jak jednoduše byl zabit, začala jsem se bát o Zacha. Byla by škoda o něj přijít. Milý půlelf se hodí vždycky. Došla jsem tedy k němu. Pozorovala jsem ho při jeho počínání. Přišlo mi to trochu nechutné, ale no... To alchymisti dělají ne? Furt něco pitvají. Ummm... Tak jak to jde? zeptala jsem se a nejistě jsem se usmála. myslím no... To pitvání... Zjistils něco? Sama jsem se nějak dostala do rozpaků, jako malá holka. |
| |
| Nic moc "Těžce," odvětil jsem Nasiedě, aniž bych spustil oči ze svého pokusného subjektu. "Jsou pěkně tuzí a já nemám potřebné nástroje," povzdechl jsem si mírně zklamaně, ale přitom dál tvrdohlavě v pokračoval v práci. Vzdávat to by přeci nemělo smysl. |
| |
| Nezájem Ááha.., vydechla jsem. Ták to tě nebudu rušit. Dřepla jsem si kus dál na pařez a přemejšlela jestli tu neni někde potok, či pramen. Potřebovala jsem ze sebe smít tu krev. Skřetí mi nevadila ale Tulessova krev mi krajně vadila. |
| |
| Je po bitvě Když jsem se zvedla a otřásla se ze šoku po leteckém zážitku, oprášila jsem se a šla hledat svůj bič. Ležel nedaleko těla skřeta, kterého zrovna pitval Zacharias fuj, jak nechutné. Pomslela jsem si. Šla jsem k němu a odvázala svůj bič ze skřetova krku. Když jsem se zahleděla jak se s tím Zacharias piplá, sáhla jsem do boty a vytáhla z ní svůj nůž, který jsem si nechala udělat ve vesnici. Tady. Měla by být ostřejší, než to tvoje párátko. Řekla jsem s lehkým pousmátím a podala mu nůž. Pak jsem si schovala bič zpět na své místo, rozhlížela jsem se kolem sebe. Koně i se zásobami byli díky bohům v pořádku a všichni. Luna odběhla někam za černým. Zacharias se dál nadšeně pitval ve skřetovi, Nasieda seděla opodál a s nadšením ho sledovala. Čarodějku nikdy nevidět. Snad jí její kouzla vyčerpala natolik, že nabírá nové síly ve svém úkrytu. Marciel si otíral svůj meč od krve a já jsem si šla ke své klisně do torny pro pár jablek, abych vstřebala vše co se tu vlastně stalo. Když jsem vyndavala jablka, sáhla jsem i po jedné ze skleněných lahviček, které jsem s sebou měla. Kousla jsem si do jablka a nechala si jej v puse... při tom jsem přišla blíže k mrtvole... Zaklínači již nebylo pomoci. Ležel tam bezvládně v kaluži krve... Přišlo mi to trochu barbarské, ale člověk nikdy neví kdy se mu bude hodit elfí krev... Vzala jsem ampulku a nenápadně jsem zaklínači trochu odebrala ... Promiň... Řekla jsem v duchu. Zavřela jsem ampulku se zaklínačovou krví a rychle jí schovala do torny co jsem měla u pasu. Po té jsem si vyndala jablko z pusy, ukousla jsem si a dělala, jako kdyby se nic nestalo. Vždyť už bylo po všem přeci. |
| |
| Cesta nekončí... Otřel sem čepel důkladně hadríkem na to určeným a díval se po ostatních, byla na nich vidět jistá nervozita a snad i smutek, ale tak to vypadá vždy na začátcích... Copak šermýřko, ulétl ti roj? Není čas na city, jde se dál...smrt je a bude součástí světa, je možná lehčí dívat se na smrt žoldnéřů co neznáš než skupinky co vyrazí za svým úkolem, tak či tak, noste dřevo, všichni a tahejte těla na hromadu, zapálíme je a pak vyrážíme.. čepel sem si hodil zase na záda a promnul si rameno co dostalo zásah při dopadnu na skálu... Co myslíš že děláš Zachariasi, není čas, mohou příjít brzy další, jdi na dřevo a buď rád že o nich víc nevíš, ani nechtěj, protože takové zrůdy i jejich stvořitele čeká jediný osud... pohrdavě se usměji a napiji se z vaku vína, usadím na balvan a prohrábnu si vlasy... Kdo z vás na tohle nemá žaludek, může jít svou cestou, pokud se bojíte o svůj život, ale jedno je jisté, odvážní možná nežijí věčně, ale opatrní nebudou nikdy žít vůbec.. vydám se ke koním a zavolám si bratříčká k nohám, pak se otočím a vezmu zaklinačův stříbrný meč i medailon, pár lektvarů a tiše vydechnu... Hoďte ho ke skřetům, není čas na to pohřbívat ho zvláště, bude nám scházet s mečem mu to šlo... bez okolků sem si vzal i jeho váček s mincemi a vydal se opět ke svému koni, kde jsem věci uložil a pak se podíval na ostatní... Tak co chcete čekat na něco horšího nebo si pohneme aby sme odsud mohli odjet co nejdříve? |
| |
| Ach jo Po námaze kterou jsou musela vykonat jsem si chtěla oddychnout ,ale nemohly jsme tu přeci zůstat.Voran mi svíral unaveně rameno sdílíme spolu city,a proto byl unaven. No já bych teda jela pryč. Moc bezpečné to tu není. Zamířila jsem k Marcielusovi a vzala si uzdu svého koně. Tak co jdete teda ? Já teda jdu Marcielus má pravdu měly bychom odjed. Musela jsem si aspoň trochu odpočinout. Byla jsem unavená a bylo to na mě trochu vidět.Ale řekla jsem si že si odpočinu v sedle na koni. |
| |
| Jako v rukavičkách Nečekala jsem, že se budem o mrtvé starat jak na zámku, ale tohle mi přišlo sprosté. Chtěla jsem se na Marciela osočit, že to není správné, hlavně to jsk jej obral, ale pak se na jeho stranu přidala i čarodějka a tak jsem raději kapitulovala. Začala jsem tahat dříví, byla jsem trochu unavená, ale to jen proto, že jsem byla trochu dehydrovaná, ráno jsem se pořádně nenapila. Budu si to pamatovat jako cenou lekci pro příště. Nikdo jiný se moc ke sběru neměl, holt poslední šermíř ve skupině bude taková holka pro všechno. Klacíky, chroští, klády a klacky se pěkně hromadily. Těla jsem pomalu odtahovala k těm dvěma obřím skřetům, protože s těmi jsem v úmyslu hýbat neměla. No i kdybych to v úmyslu měla, asi bych s nima nepohnula. Zaklínače jsem velmi opatrně a co s největší péčí položila na provizorně postavenou hraničku. Takový pohřeb si nezaslouží, problesklo mi hlavou. Zachmuřila jsem se a došla k ohništi v mojí a Zachově jeskyni pro oheň. Bylo mi jedno jestli chce půlelf ještě něco pitvat. Přiložila jsem zapálený klacek k hromadě dřeva a ta po chvíli doutnání vzplála a stravoval, vše co bylo v ní. Tu výpravu jsem samozřejmě hodlala dokončit, než jsem však nasedla na koně, dívala jsem se na hořící elfův plášť. |
| |
| Věda, nevidíš? 'Jako co to vypadá, co bys řekl? Já tu dělám výzkum, ty machistický, pologramotný egoistický adrenalinový závisláku...tobě asi nikdo nikdy nepoukázal na rovnítko mezi vědomostmi a mocí, že?' Skřípal jsem o sebe zuby, to abych se soustředil a neřekl našemu vůdci, co si o něm myslím. Vlastně jsem pochyboval, že by tomu porozumněl. Moc cizích slov. Spolkl jsem svou frustraci a naposledy si pokusil vrýt do paměti všechny detaily svého narychlo prováděného výzkumu. Pak jsem byl nucen hbitě odstoupit, aby mě neožehly plameny. A teprve nyní, snad tváří v tvář pohřební hranici, na mne dolehla Tulessova smrt. "Snad tvoje duše najde klid. Naviděnou, příteli, v lepším světě...sférách...nebi...prostě tam kde jsi teď." Zamumlal jsem elfsky poněkud neohrabané poslední rozloučení a začal si chystat své věci,abych se připravil na další cestu. |
| |
| Vzhůru.... Za dobrodružstvím Pobalila jsem svůj skromný majetek. Prohlédla v jeskyni, jestli v ní něco nezůstalo a věnovala jsem se mému a Zachovu koni. Zůstal tu ještě Zaklínačův kůň, toho jsem přívázala za svého. Kdyby se něco stalo, jeden dopravní prostředek navíc se hodí, ne? Už už, jsem se vyhoupla do sedla, když můj pohled spočinul na alchymistovi. Ten bezradně koukal na své zvíře. Jízda opravdu nebyla jeho silnou stránkou. Došla jsem k němu a chytla koně za uzdu, aby mohl v pořádku nasednout. Teď už by to mělo jít bez problémů, lehce jsem se usmála. No a ehm... Promiň, že jsem ti zničila exempláře k výzkumu. Ale já... To prostě udělat musela. |
| |
| Vstříc další cestě Žvýkajíc jablko jsem se vyhoupla do sedla své klisny. Luna byla v mžiku u mě, jako kdyby se snad bála abych jí neujela. Překontrolovala jsem si všechny vaky a přemýšlela zda mám všechno. Chvilku jsem pak ještě sledovala hořící hranici. Zármutek nad ztrátou elfa mne dohnal též jako zbytek skupiny (když pomineme Marciela, který je ale na smrt zvyklejší než my ostatní). Potichu jsem pronesla modlitbu v jeho mateřském jazyce. Dál jsem se dívala jak se ostatní ze skupiny pakují na cestu. Někteří už seděli v sedlech, ale někomu se do sedla moc nechtělo. S chutí jsem si vzala další jablko z torny a bavila se podívanou na Zachariasovo znechucení, při pohledu na koňský hřbet a sedlo. Myslím, že už jen ta představa, že má před sebou ještě několik dní v sedle, než dojedeme do dalšího města, ho děsila. Přeci jen, on byl na jinší věci. Třeba na lahvičky a truhličky, které opatroval jako svoje děti. Hodila jsem ohryzek na hořící hranici, pobídla koně a vydala se skalami vstříc dalšímu nebezpečí. |
| |
| Hyjé Poté co Zacharias nasedl, jsem se postarala i o svého koně. Všechno jsem sbalené měla, pořádně jsem se napila, abych si pořádně oddechla po boji. A jelikož nezbývalo nic jiného, vyhoupla jsem se do sedla a velmi pomalu následovala Karu. |
| |
| Cesta pokračuje Boj už skončil a já jsem byla sklesla z toho že umřel člen skupiny ke kterému jsem měla nejlepší vztah. Tak asi pojedem.A kam vlastně jedeme ? Voran mi stál na rameni a zíral do země měl semnou spojené pocity a tak mu bylo líto že jsme přišli o elfa. Nasedla jsem na koně a nepřemýšlela jsem o mrtvém elfovi. Teď jsem myslela na cestu na kterou jsme se teď měli vydat. Následovala jsem Kari koně a jejího vlka. Doufala jsem že pocit samoty rychle vyprchá. Voran sledoval Kari vlčici která šla vedle ní. Bylo to prostě jiné zvíře a nebylo magicky vyvolané tak se o ní zájem. |
| |
| Cesta vstříc ránu Vyšvihnul sem se na sedlo a naposledy se zadíval na hořící těla, pak sem otočil koně do jedné z uliček a pobídl ho do lehčího cvalu, při tom se se zadíval na ostatní... Dva dny odsud je město které sem chtěl přejet, ale asi bude lepší si tam den odpočinout, pak další dva dny do posledního města kde doplníme zásoby, a čekají nás hory a asi tři dny cesty k věži, když projdeme bez potíží... pevněji sem uchopil uzdu koně a pohled zabodl před sebe, pochvíli jsme vyjeli z bludiště skla na lesní cestu která se do nekonečna táhla až na obzor.... Mějte oči otevřené, možná to nebylo to poslední co se tady nyní toulá, kraj je plná všeho neřádstva i bez skřetů... zkontroval sem si zda všichni jedou a pak svou pozornost už soustředil jen na cestu, při tom se se zakousl do sušeného masa a hlídal si okolí cesty... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR