Andor.cz - online Dračí doupě

Začínáme v době, kdy Frodo obdrží od Bilba Prsten moci. Gandalf ho vyšle na cestu do Hůrky, kde na něj bude čekat, aby se společně vydali do Roklinky. V Roklince se poté rozhodne, co s Prstenem dál.

Aragorn

Cesta do hůrky
Před týdnem jsi mluvil s Gandalfem.Docela tě znepokojilo, že se Prsten moci nachází v rukou bezbranného hobita. Teď ses vydal do Hůrky, kde máš na Gandalfa a pulčíka čekat. Cestou jsi ještě zašel za hraničáři, kteří hlídali hranice Kraje.

Jsem hraničář a nemám dům kam vracel bych se ke svým snům...


Halbarde, dobře mě nyní poslouchej, věci se dali do pohybu, do Eriadoru míří zlo, proto vás jako bratry žádám, zdržte jej jak nejlépe to umíte, ale neriskujte životy, voda a oheň je nejlepší spojenec, ty víš o čem mluvím, který stín mám na mysli, proto běž a všem bratřím řekni aby měli oči otevřené, já musím jít do Hůrky, možná se nějákou chvíli neuvidíme, proto hodně štěstí tuláci...
uchopím ho za předloktí a přirazíme se rameny k sobě, oba dva dobře víme že věci jsou v pohybu a nelze je jen tak zastavit, naposledy pokynu ostatním jež stojí v táboře a chystají se stejně jako já rozprchnout po lese........

Za Eriador!
zvolám než se stejně jako ostatní se staženou kápý do tváře rozběhnu krajem na jihovýchd kde za kopci a Brandivýnou leží Hůrka.....
Dávej pozor na cesty,ti jež příchází jsou hnáni vůli jednoho oka neboť sami jsou otroky jednoho prstenu..
hlavou mi probleskne několik Gandalfových rad a rychle až moc rychle postupuji vpřed, najednou však spatřím u cesty podivného člověka, skřivená tvář a proradné oči jak se krčí v houští a sleduje bedlivě cestu jako by špehoval, jeho oblečení není typické pro lidi s Kraje nebo Eriadoru....když se přiblížím v podřepu o něco víc poznám odkud pochuzí....
Mordorský špeh.....
okamžitě stáhnu oči a napřímým se......
Zde není co k vidění cizáku a od své země jsi až moc daleko....
člověk v houští stuhnu a začne se natahovat opatrně po dýce, všimnu si toho a tak když ji po mě vrhne bleskurychle ji srazím vytaseným mečem....
Mordorské způsoby pozdravu se nemění jak vidím...
čepel mého meče zasviští vzduchem a jen tiché zachroptění a vzlet ptáků přeruší až podivné ticho....zlo dosáhlo hranic Hvozdů......
Není čas, musím být rychlí...Gandalf čeká...
tělo špeha odstraním z cesty aby se o něj postarala zvěř a pak již v běhu mířím stále víc a víc k hůrce, když dorazím k bráně a zabouchám na ni, strážný jež s bručením otevře a snaží se působit jako že mu do města neprojde nikdo kdo nechce sklapne v polovině věty a raději otevře, už zná hraničáře a ví že s nimi stejně žádná řeč není...
Hej hostinský, pintu piva a informaci, má tu na mě někdo čekat, jistě ho znáš, Mithrandir, nebo též Gandalf, šedý plášť a hůl, vousy a moudrst v očích...
přitočím se k hostinskému u poníka a promluvím tak aby to slyšel jen on, pak se jdu posadit do rohu a zapálím si dýmku, abych skrátil čekání na víno a na svého přítele....

Roklinka

Přišlo ráno. Celá Roklinka se začala probouzet a žít svým každodenním životem. Jsem vzhůru už nějakou dobu, opět jsem nemohla spát. Zase mne ve spánku trápily noční můry, mé vzpomínky na minulost. Ze všeho nejvíc teď postrádám někoho, kdo by mi porozuměl. Jeden takový je, ale hodně daleko odsud, kdesi v Temném hvozdu, kde pomáhá svému lidu. To on mi kdysi pomohl a jen díky němu jsem zde našla domov.
Tiše si povzdechnu a raději se jdu převléknout do šatů. Pan Elrond nemá rád, když se někdo z jeho domu opozdí na snídani. Také jsem slíbila paní Arwen, že ji dnes budu dělat společnost. Oba jsem je měla velmi ráda, svým způsobem mi nahrazovali moji rodinu, kterou jsem ztratila. Věděla jsem, že oni mne také neberou jen jako elfku žijící v jejich domě.
Ano, sem tam se mi zastesklo po Lothlorienu, obzvláště, když jsem o něm slyšela vyprávět od paní Arwen. Ale chyběla mi odvaha k tomu, abych se znovu vydala na cestu. Nechtěla jsem, aby se minulost znovu opakovala.
Ze svého pokoje vyjdu zahloubaná do svých myšlenek, takže nevnímám ostatní kolem sebe. Určitě už si zvykli, že jsem většinu času zamlklá anebo nad něčím horlivě přemýšlím.
Kromě mé minulosti mne trápí i něco jiného. Pan Elrond už jistě tuší, co se děje v Mordoru. Zlo se dalo do pohybu. Brzy nastanou temné časy. Tuším, že má chvíle teprve příjde, ale za jak dlouho?

Přípravy na cestu

Od té doby, co jsem dostal od Bilba jeho prsten, jsem se moc klidně nevyspal. Před pár dny se tu zničehonic objevil Gandalf a pověděl mi něco o prstenu. Docela mě to vyděsilo. Gandalf mi oznámil, abych se co nejdříve vydal na cestu. Mám se s ním sejít v Hůrce v hostinci U skákavého poníka. Ještě nikdy jsem neopustil Hobitín natož hned Kraj. Vím ale, že je důležité, aby se prsten dostal do bezpečí.
Nyní balím nejnutnější věci na cestu. Nemohu toho s sebou brát mnoho. Měl bych odejít už dnes v noci, aby nikdo nevěděl, kam jsem šel. Bude to tak nejlepší.

Večer přišel až nečekaně rychle. Zavřel jsem za sebou dveře Dna pytle a zhluboka se nadechl. Když jsem byl malý, rád jsem si hrával, že cestuji za dobrodružstvím. Ale teď, když mě čeká opravdová cesta, cítím, že se mi vůbec nikam nechce.
Naposledy se ohlédnu a snažím se zapamatovat všechna známá místa. Kdoví kdy je zase uvidím.
Teď ovšem vycházím vstříc neznámu.

Železný pas

Pro radu k hlavě mého řádu pospíchal jsem, s těžkým srdcem že Froda samotného takovému nebezpečí nechal jsem. Teď zde po středu se Sarumanem, jehož strach ze zla přemohl a jemuž rozum pomátl, zde na vrcholu věže, jako vězeň s celou bez mříží sedím a pozoruji dění pode mnou. Skřeti které Mordor vyslal trhají stromy ze země, sekají, pálí a kopají. Stromy sténají.
Již je to pár dní a já mysleti na Froda a prsten přestati nemohu, takovou dobu jsem měl prsten na očích a takovou dobu byl můj zrak zastřen. Avšak nyní času na litování se není. Aragorn jistě v Hůrce čekati bude, na toho spolehnutí je, a Frodo je také silný, jistě už se s Chodcem setkal.
Noc na to kdy dřímal jsem můru chytil jsem a na pomoc si dávné přátelé zavolal, teď již další den jen čekám a přemýšlím, usilovně rozjímám jaké kroky dále třeba jest podniknout.

Temný hvozd

Právě se vracím od otce, kterému jsem byl sdělit tu nemilou zprávu. Glumovi se v noci podařilo obelstít stráže a utekl. Než jsme stihli zaregistrovat, jakým směrem se vydal, bylo už pozdě a on se nám ztratil v temnotě noci.
Otec nebyl potěšen tím, že jsem zklamal. Pověřil mne ale dalším úkolem. Mám vybrat pět mužů a spolu s nimi se vydat do Roklinky za panem Elrondem, zvěstovat mu tu strašnou zprávu a zároveň se dozvědět něco o zvěstech, které se dostaly i do Temného hvozdu. Říká se, že se opět našel Prsten moci, který zhotovil sám Sauron v ohni hory Osudu.
Vybral jsem pět schopných mužů ze své družiny a společně jsme se vydali na cestu do Roklinky. Ano, Roklinka. Už dlouho jsem se odhodlával vydat se tam. Chtěl jsem opět vidět tu, která se před časem stala mojí velmi dobrou přítelkyní. Doufám, že ji nyní v Roklince zastihnu.

Dol Amroth-Osgiliath

Ohlédl jsem se naposledy do města a prošel bránou. V čele malé skupiny hraničářů, kteří měli pomoci jednotkám co operovali v Ithilienských hvozdech. Nechtěl ose mi opouštět rodný Dol Amroth, ale chtěl to kníže a pán Denethor, ten sice nemá u mě tolik úcty jako můj kníže, ale je to správce Gondoru a já musím poslechnout. Poslední pohledy vojáků na město a moře. Byl oto těžké loučení, ale nemohli jsme nic dělat. Otočili jsme se a vyrazili jsme svižnou chůzí směrem k Osgiliathu, kde jsme měli dostat rozkazy. Ve dvojstupu jsme procházli nám známou krajinou, až když přejdeme hory a ocitneme se v Lebeninu už se neorientujeme ta kdobře jako v našich rodných krajích. Po několika dnech se dostaneme, až do OSgiliathu kde právě probíhají boje.

Když jsme došli do bývalého královského města, právě zde probíhal boj o jeho znovu dobytí.
Když jsme dorazili my právě dorazily i posily z Minas Tirith a skřety se konečně dařilo vytlačit. Dal jsem rozkaz k okamžitému se zapojení do bojů, aby jsme pomohli v znovu dobytí tohoto města. Nebyl to dlouhý boj, při příchodu posil se útok skřetů rozpadl a my oslavovali vítězství.
Snažil jsem se v tom chumlu najít velitele což měl být pán Faramir. Neměli jsme ztráty, ale pár zraněných. Najít v tom chumlu pána Faramira bylo těžké, ale mé překvapení bylo o to větší, když jsem tam potkal i pána Boromira. oznámil jsem příchod svých lidí a požádal o rozkazy. Zaslechl jsem, ale i rozhovor o tom, že pán bude msuet odjet do Roklinky na jakousi radu. Požádal jsem jej proto o svolení jet s ním. Povolení přidat se do jeho družiny jsem dostal a proto jsem se začal připravovat. Rozloučil jsme se s kamarády a odešel za kapitánem, aby jsme mohli vyrazit.

Minas Tirith- Osgiliath

Stojím na prvním pásu hradeb Minas Tirith a hledím na východ. Právě začíná nový den. Pozoruji raní červánky a strácím se ve vzpomínkách.

Kdysy jsem byl docela nadějný kapitán haradské jízdy pod velením Věčného Oka. Svými blezkovými nájezdy jsem pustošil gondorská území za Velkou řekou. Tehdy mnoho gondorských odešlo na západ. Správci Denethorovi došla trpělivost, zavolal si svého syna Faramira, aby situaci nějak vyřešil. A tak byl založen sbor hraničářů operujících za řekou v týlu nepřítele. To mělo za následek těžké stráty v našich řadách. Ty byly postupem času zalepovány skřetí pěchotou. Tehdy jsem poprvé pochybyl o straně jakou jsem zvolil, haradští, když napadli vesnici zabili pouze obránce co se jim postavili, zbytek obrali o vše a nechali je být. Zatímco skřeti vraždili často nevinné a nadřízení nazghulové jim to tolerovali. Samozřejmě jsem o Věčném Oku pochybyl vícekrát. Ale abych to zkrátil, jedné noci jsem prchl z tábora. Vyhledal jsem družinu hraničářů a nechal se zajmout. Tak jsem potkal pána Faramira.
Po několika měsíčním vězení mě propustili a mohl jsem vstoupit do gondorské armády. Pro znalost nyní již nepřátelské taktiky mě převeleli pod pána Faramira. Nějakou dobu bylo vše vpořádku, pak se začal zdát kapitánovi ten divný sen o půlčíkovi a Isildurově zhoubě. Když se později rozhodlo o odjezdu do Roklinky, hned jsem se nabídl. Pán Faramir mi dal 2 dny abych se na cestu řádně připravil. Proto jsem odjel zpět do Bílého města.

Slunce se už celé přehouplo přes obzor. Je čas vyzazit.
Seběhnu z hradeb. U brány na mě čeká můj kůň, malý chlupatý pouštní koník. Vyhoupnu se do sedla. Strážný u brány na mě překvapením vytřeští oči. Ikdyž mě zná už z dřívějška, takto oblečenéh mě vidí prvně. Na sobě mám černou uniformu gondorských vojáků. Okolo hlavy omotaný pruh jasně rudé látky krijící i obličej, pěkně podle poslední módy haradských. U pasu se vesele pohupují šavle a dlouhá dýka.
Pokynu mu na pozdrav a vyrazím směr Osgiliath.
Po pár hodinách cesty dorazím. Uvítám se s mužstvem. Seskočím z koně a dojdu k pánovi Faramirovi. Zrovna se baví s nějakým vandrákem, co chce jít s námi. Pozorně si jej prohlédnu. K mému velkému překvapení zjistím, že onen vandrák není ve skutečnosti žádný vandrák ale Dol Amrothský hraničář. Nu dobře bylo by docela fajn mít sebou dalšího hraničáře.

Rohan, příprava na cestu

Spěchám, neboť jsem povolána ke králi Theodenovi. Jistě to bude opět nějaký úkol týkající se diplomacie. Král takto často využívá mých služeb díky mému daru dobré komunikace s lidmi.
Můj pane.
Pokloním se, když stanu před jeho trůnem.
To co mi ovšem oznámí se mi nikterak nelíbí. Mám se vydat k elfům, do Roklinky. Nemám elfy ráda, nevěřím jim. Nikdy jsem o nich neslyšela nic dobrého, zvláště ne o paní z Lorienského lesa. Nikdy jsem žádného elfa v Rohanu neviděla. Možná se nám, "koňákům", vyhýbají.
Když mi ovšem král zdůrazní, že je to důležité, bez váhání tento úkol příjmu.
Udělám vše, co bude v mých silách, pane.
Poté si vyslechnu poselství, které mám předat panu Elrondovi a nikomu jinému. Byli mi přiděleni dva muži, jako ochránci.
Jdu tedy do svého skromného příbytku, kde žiji společně s matkou a dvěma mladšími bratry. Otce nám nedávno zabili skřeti, kteří si začali volně chodit po naší zemi. Až se vrátím, slibuji, že ho pomstím. Rozloučím se s matkou a bratry, kdoví za jak dlouho je opět uvidím. Překvapilo mě, že mi matka dala otcův meč. Nikdy se jí nelíbilo, že se rohanské dívky učí bojovat s mečem. Naposledy jsem ji objala a vyšla z domu.
Moje další kroky směřovaly do stájí, kde už čekal můj kůň a také můj doprovod. Vyhoupla jsem se do sedla a pokynula strážcům. Vyjeli jsme.

Roklinka, Elrondova rada

Všichni jste dorazili do Roklinky v malých časových odstupech, takže jste se zatím ještě nepotkali. Jako poslední dorazil Frodo a Chodec, kteří spolu putovali již od Hůrky.
Máte čas jen na malé občerstvení po cestě a už pro vás přišli, abyste se dostavili na Elrondovu radu. Tam jsou již shromážděni zástupci různých národů Středozemě.
Vítám vás. Někteří z vás sem byli povoláni, jiní přijeli z jiných důvodů, přesto toto shromáždění není náhodné. Sešli jsme se, abychom jednali o budoucnosti Středozemě. Sauronova moc opět sílí, vojska Mordoru jsou na pochodu. Náš osud závisí jen na jedné věci. Frodo, předlož Prsten.
Pan Elrond vyzve Froda a ten po chvilkovém zaváhání položí Prsten na kamenný podstavec. Všichni užasle hledí na Prsten moci.
Toto je Jeden Prsten, který vyrobil sám Sauron. Pokud Prsten existuje, nebude nikdy Temný pán zničen. V Roklince Prsten zůstat nemůže, nepřežila by zlo, které z něho sálá. Je tu tedy jedno jediné řešení. Zničit ho.
Elrond se odmlčí.

Rada

Dívám se na všechny zhromážděné a sedím v poklidu v jednom z křeslů, na sobě mám jen své kalhoty a lovecké boty, košili a koženou vestu, na opasku se houpe dýka a vedle židle je opřena pochva s mým mečem, poslouchám Elronda a jen si tiše povzdechnu když si uvědomím co to vlastně přede mno leží na podstavci.....
Je třeba ale jednat rychle v našem zájmu, nohlsedi Velkého oka již opustili Minas Ithil a objevili se v Eriadoru a Kraji když šli po prstenu, proto navrhuji neotálet, tak jako tak, ač si někteří z Vás myslí že by se dal prsten využít, není tomu tak, musí být zničen!
mluvím krátce ale důrazně, při tom pečlive sleduji všechny přítomné a jen vydechnu....
Mithrandire? Opravdu není jiná možnost jeho zničení než vhozením do ohňů hory Osudu?
zeptám se spíš jen pro své ujištění, neboť vím že to je jediná možnost.....
Ani kdyby jsme se všichni spojili, lidé, elfové a trpaslíci nepostavíme se silám Mordoru tak abychom se probili skrz Čenou bránu až k hoře, prsten se tam musí dostat skoro bez povšimnutí...

Rada

Byla jsem povolána na radu a tak tu sedím a dívám se po všech přítomných. Velmi mě zaujal jeden malý mužíček, říkají mu Frodo a je to hobit. Zajímavá rasa.
Poté se můj pohled zaměří jinam. Tušila jsem, že přijede. Sedí tam, spolu se svými druhy z Temného hvozdu a k mé radosti si mne také všimne. Dlouho jsem ho neviděla.
Teď je ovšem důležitější věnovat se závažnějšímu problému. Uvědomuji si, co za nebezpečnou věc vidím před sebou a naprosto souhlasím, že musí být zničena. U elfů zůstat nemůže. Zničilo by nás to.
Zaujme mne, co říká ten muž. Již několikrát jsem ho v Roklince viděla, ale nemluvila jsem s ním.
Jak se ovšem dostat do Mordoru? Všechny cesty přece Temný pán hlídá.
Promluvím svým uklidňujícím hlasem i když v nitru cítím mírné znepokojení.

Rada

Sedím a poslouchám Elronda pána Roklinky. Po vyvolání toho malého mužíka si jej řádně prohlédnu. Jeho malá postava mi připomíná pohádky z dětství, kdy mi služka vyprávěla o bezvousých trpaslících.
To ale už předkládá prsten, ten Jeden Prsten! V hlavě mi výří myšlenky jako písek v pouštní bouři. Pán Sauron by z člověka, co mu Prsten přinese udělal nejbohatšího, nejmocnějšího a nevím co ještě nej muže ve Středozemi. Neustále na to myslím.

Po prohlášení elfky, že všechny cesty do Mordoru jsou střeženy, se hlasytě a neuctivě rozchechtám. Kdepak paní elfko, cesty možná hlídá, ale do Mordoru vedou i cestičky. V Šedých i Popelavých horách je takové množství kozích stezek, že je ještě žádný skřet nezpočítal, pokud by to samozřejmě uměl. Jsou sice nevhodné pro průchod armád, ale nějaká malá skupinka by tamtudy jakž takž prošta bez povšimnutí.

Rada

Na radě jsem si připadal celkem jakobych sem nepatřil. Všichni tady, teda kromě toho Severského hraničáře vypadali tak nějak neopotřebovaně. Já jsem si se svým sice ted již čistým, ale pozáplatovaným a pozašívaným oblečením připadal takový jakýsi cizí. Proto jsem seděl nenapádně za panem Boromirem a sledoval začínající debatu a dění. S elfi jsem měl tu čest poprvé a krása tohoto místa mě nadchla. Nebylo to sice jako doma, ale to bylo zvykem. Na cestě mi chyběl zvuk moře, na který jsem byl zvyklý z domu, ale tady mi ho nahradili nádherné vodopády. Seděl jsem a trochu zasněně myslel na rodný Amroth, když sem zaslechl slovo ,,prsten". Ten kdo jej položil doprostřed na kamenný podstavec vypadal jako chlapci, kteří za námi běhali při nástupech a důležitě si hráli na vojáky. Toto, ale nebyl žádný z nich, ale jak si sami říkali Hobiti promě známý spíše jako Půlčíci. Vypadal v naší společnosti podle mě celkem vyděšeně. Ani jsme se mu moc nedivil. Můj pohled padl na malý krožek, který nám ukázal. Prsten, kvůli kterému se děl celý tenhle humbuk. To co říkala elfa, ten hraničář i Al Samir Haradský, který byl v našich službách, který ovšem zatím moc mé důvěry nezískal, přeci jenom to byl něpřítel, bylo všechno pravda.
Jestli mohu říct svůj názor obyčejného hraničáře a vojáka tak,souhlasím s Chodcem. I u nás v Dol Amrothu se musíme čím dál více potýkat s nepřáteli, kteří útočí ve stále větších počtech. Času na zbyt není. troufnu si tvrdit, že kníže má v Dol Amrothu výkvět Gondorských vojáků, ale je nás málo. Nepočítám frontu u Osgiliathu. Ovšem o té by nám více mohl říct zde kapitán. Pokud je pravda to co říká Al Samir, je možnost, že by jsme tam dostali měli by jsme to zkusit. Obávám se, že naše jednotky v dlouho dobějším hledisku neudrží skřety a jejich spojence na uzdě.
Domluvím a rozhlížím se přítomných. Tohle co zde bylo proneseno si vyžadovalo razantní zákrok.

Rada

Stále tišeji naslouchám tomu co se zde hovoří a stále doufám v to že se do hovoru vloží Gandalf, protože ten by mohl vědět nejvíce.....

Ne všechny cesty jsou hlídány, jak nám prozradil zde Haradský zběh, a právě ty stezky musíme projít, chceme li aby byl prsten zničen...
podívám se na toho haradského který na sobě má odění Gondorských a zadívám se mi do očí, mé šedé oči hledají náznak zaváhání....
A ty stezky ty určitě znáš, takže nás tam zavedeš pokud se nepletu...
čekám na jeho reakci, protože také znám pár stezek do Mordoru, a né všechny jsou bezpečné...
A Gondor musí vytrvat, je to poslední hráz mezi svobodným světem lidí a zlem z Morodru, a již dlouho platí za svobodu ostatních králosvství svou krví, což je Denethor tak slepý nebo pyšný? Dávno měl vzákat do Rohanu, pokusit se spojit s elfy, trpaslíky, a k nám do Eriadoru taky žádný posel nedošel, uvolnil bych jistě mnoho důnadanů kteří by se jistě hodili v bojích...
na chvíli se zarazím, přistihnu se mluvím skoro velitelsky a proto se zase uklidním a spojím ruce v prstech před tváří, mé oči se však dále dívají do očí Haradského

Rada

Vůbec netuším, proč jsem byla pozvána na tuo radu. Mým úkolem bylo předat poselství panu Elrondovi a vrátit se zpět ke králi Theodenovi. Ještě než jsem sačila promluvit s panem Elrondem jsem ale byla poslána sem.
Nyní hledím na Prsten, jenž byl dlouhou dobu ukryt před zraky všech u národa, který se v mé zemi objevuje jen v pohádkách a bájích.
Vyslechnu si, co ostatní mezi sebou probírají.
Je pravda, že musíme jednat rychle. Stejně jako Gondor i mi čelíme nátlaku skřetů, kteří si začali volně chodit po naší zemi. Nevycházejí ovšem z Mordoru, ale z Železného pasu. Saruman nás zradil a chce vládu nad Rohanem. Naši muži umírají při obraně hranic. Právě proto jsem sem přijela. Můj pán žádá o pomoc pana Elronda. Žádá o obnovení spojenectví mezi národy středozemně.
Toto poselství měl sice slyšet pouze pan Elrond, ale takhle ostatní uvidí, že nejenom Gondr je v nebezpečí.

Rada

Také si myslím, že tady Haradský by nám v tomto mohl být nápomocen, ale nejsem si jist jestli se dostal až tak blízko k hoře osudu, ale to nám jistě řekne sám.
Věnuji mu ne zrovna milý pohled. Můj pohled spíš upoutá Rohanka, která přinesla poselství od svého krále. Zpráva o tom, že nepřítel se objevil takto nečekaně i na místě, odkud by ot nikdo nečekal nebylo dobré.
Nejenom vaši muži umírají při obraně hranic má paní. I naši muži se snaží zadržet přívali skřetů, ale sil nám ubívá. Ty Chodče tu říkáš jak musíme vytrvat, ale to se lépe řekne než udělá. Jaký je pán Denethor nevím, to se musíš zeptat někoho jiného né mě, ale že nežádá o pomoc je hloupost. Doba kdy jsme byli pyšní a ničí pomoc nepotřebovali je pryč. Naše síla již není taková. U nás v Dol Amrothu stále zůstává jiskra naděje, že s e nám podaří skřety zadržet, ale nevím jak je tomu v ostatních částech země, ale podle mě, pokud se věci nedají co nejdříve do pohybu Váš štít mezi Mordorem a vašemi zeměmi zanedlouho praskne a pak už je nic nezastaví.

Rada

Podívám se na hrančáře z Dol Amorthu a jen pokynu hlavou....
To se časem uvidí...
po té stočím svůj pohled na Rohanskou vyslankyni a jen svraštím obočí....
Bílému čaroději se nadlo nikdy moc věřit, až moc dlouho žije v železném pasu a tak se mu zakalila mysl...
vydechnu a podívám se na přítomné....
Asi je čas aby se dali věci do pohybu.....Musíme zajistit zničení prstenu stůj co stůj, pokud se ovšem pulčík nebude chtít vrátit do Kraje, ale on jediný může nést prsten, nikdo z nás tady ho nemůže nést, víme jak dokáže otrávit mysl lidí, vždyť to byla Isildurova zhouba, elfové jak vím jej nosit nemohou, a Gandalf ho také nechce u sebe, a já se tohoto dědictví vzdal již dávno....
řeknu pojednou tiše a podívám se Elrondovi do očí, pak i Gandalfovi ale okolnosti války s Mordorem, stejně jako jiný důvod mě nutí jednat.....

Vytrvat musíme i kdyby to bylo to poslední co Gondor udělá, a věřím že se tak stane, pulčík musí odnést prsten do ohňů ohnivé hory, my mu v tom pomůžeme...
řeknu rázně a pohlédnu na skupinku Rohanských a Gondorských které jsou dost blízko u sebe...
Jdu na tu pouť i kdyby měla znamenat smrt, protože představuje i naději, a proto nemá cenu otálet, kdo chce jít s námi ať to řekne nyní nebo ať se vrátí domů a dají svým pánům zprávu o tom co se děje....
Zhluboka se nadechnu a pak se zase zadívám na Gondorské a Rohanské....
Nežádá li správce Gondoru o pomoc, žádám ji já, splňtě dávné úmluvy, ať Theodén Rohanský povolá Rohiry do bojů a nebojí se ničeho, a část pošle k Bílému městu!
pak se zadívám na Gondorské.....
Svolejte armádu, svolejte ji do Bílého města, jeho hradby jsou silné a početní převaha tak nebude dost znát, tak přikazuji já!
dál nic neřeknu, jen se posadím a čekám co se bude dít....

Rada

Poslouchal jsem plamenou řeč hraničáře, která byla plamená a byla v ní uričtá síla. Když mluvil o nutnosti jít s hobitem a o tom , že nejsme sami schopni prsten nést vzedmula se ve mě vlna nějakého nenazvatelného pocitu a já věděl, že musím jít s nimi.Nějakým dalším jeho narážkám jsme nerozuměl, ale když začal rozdávat rozkazy a vybuzovat k činům, jak nás Gondorské, tak i Rohanské pány koní musel jsem promluvit ač jsme nechtěl rušit jeho proslov.
Sice bych radši bránil hranice Gondoru, ale po tvém proslovu jdu s tebou a tímto malým človíčkem. necht Dol Amrothská Labut zaštítí naše putování a naše cesta bude snadná jako její let po obloze. Ale prvně mi zodpověz pár otázek. Kdo jsi? Kdo jsi, že poroučíš mému kapitánovi, Rohanským a ve své podstatě i panu Elrondovi? Co jsi myslel tím, že si se toho dědictví již vzdal? Nejsem natolik vzdělaný a uvědomělí o světě mimo hranice Gondoru to se nebojím přiznat, můj život se odehrával více v kovárně nebo v kasárnách než ve škole. Proto může některým přijít má otázka podivná, ale ještě jsme se nesetkal s hraničářem, který by se odvážil rozkazovat jako ty.

Rada

Podívám se na toho muže, který tu pronesl řeč, která mě povzbudila, ale zároveň i rozčílila.
Pověz mi, pane, jakým právem po nás můžeš žádat něco takového? Ač nerada, musím uznat, že máš pravdu. Nechme ale vyjádřit toho pulčíka, jestli se chce nebo nechce vydat na tak nebezpečnou pouť.
To už stojím na nohou a dívám se po všech kolem.
Měla jsem sice doručit jen zprávu od mého pána, ale to, co tu bylo řečeno, mi konečně otevřelo oči. Vydám se na cestu do Mordoru, pokud se pulčík rozhodne nést Prsten. Pokud ne, vrátím se zpět do Rohanu a budu o všem informovat krále Theodena.
Nevím kde se ve mně bere tolik odhodlání, ale cítím, že dělám dobrou věc.

Rada

Celou dobu jsem se k ničemu nevyjadřoval. Jsem z toho všeho zmatený a nejraději bych byl zpátky v Kraji, ve Dně pytle a poslouchal Bilbovi příběhy plné dobrodružství. Tady se cítím maličký mezi tolika velkými lidmi a vznešenými elfy.
Když promluví ta rohanská žena, vím, že všichni čekají na mé rozhodnutí. Zadívám se na Prsten. I když jsem ho měl jen krátce dělalo mi velký problém se od něj na chvíli odpoutat. Vím, že teď už nezleží na tom, co chci a co ne. Uvědomuji si, že ze všech přítomných, jsem já jediný, který může odolovát moci Prstenu, tedy zatím se mi to dařilo.
Odnesu ten Prsten do Mordoru. Zcela si uvědomuji, že tady nehraje roli co chci a co ne. Pokusím se zničit Prsten i kdybych u toho měl zemřít.
Ke konci věty už skoro šeptám, protože si nedokáži představit sutečnost, že bych při cestě mohl zemřít.

Rada

Podívám se na překvapeného hraničáře z Dol Amorthu i na Rohyrku, pak vstanu a zadívám se na chvíli k nebi, otočím se ke křeslu kde sem seděl a kde je opřena pochva s mečem, vezmu ji do rukou její jílec halí malý kus látky, pohladím obyčejnou pochvu a pozvednu hrdě hlavu...

Kdo jsem? A jakým právem? Asi je načase se představit tak jak sem to již dlouho neudělal, ale mnozí zde ví proč...
strhnu kus látky z jílce meče který vytasím a při tom zvlám....
ELENDIL!
Meč držím nad hlavou a mnozí se začnou na sebe dívat z rozpaky když poznají o jakou zbraň se jedná, po té uchopím meč do obou rukou a ostřím jej zastavím před svou tváří tak že jílec se pohybuje v oblastí mé hrudi.....
Jsem Aragorn, syn Aratornův, dědic Isildurův, Elfkam, Elessar a toto je meč který byl zlomen a znovu zkut, žádám i rozkazuji z pravomoci krále!
po te meč schovám zase do pochvy a zadívám se na ostatní.....

Rada

Odpusť mi, můj pane, má neuvážená slova. Možná by mne mohla omluvit má nevědomost.
Pokloním se Aragornovi.
Pověsti o dědicích králů Gondoru tedy nelhaly. A já mám tu čest vidět na vlastní oči dědice Isildura a dofám, že i budoucího krále Gondoru.
Pulčík se vyjádřil a mně nezbývá nic jiného než dostát svému slibu. Půjdu s tebou, Frodo, klidně až do plamenů hory Osudu. Ochráním tě vlastním životem, neboť ten tvůj je důležitější než můj. Doufám, že král Theoden pochopí, proč jsem se rozhodla pro tuto cestu.
Otočím se znovu na Aragorna.
Nemusíš mít strach, pane, můj král bude o všem informovám od mých druhů, kteří se okamžitě vydají n cestu do Rohan. Věřím, že bude připraven až ho pán Denethor vyzve, aby splnil starou přísahu.
Pokynu svým společníkům, kteří celou dobu zaujatě sledovali dění kolem.
Vraťte se zpět do Rohanu a předejte králi Theodenovi výzvu od pana Aragorna. Také mu vysvětlete, jaké okolnosti mne vedli k tomu, vydat se na tuto cestu. Ať vás na cestě provází štěstí.

Rada

I já půjdu s tebou, Frodo. Musíme se ovšem mít na pozoru. Glum, kterého jsme na Gandalfův příkaz hlídali, uprchl. Domnívám se a myslím, že se domnívám správně, že se vydá do Mordoru. Nikdy nepřestal proklínat Bilba, že mu Prsten vzal. Znamení, že se objevili Nazghulové svědčí o tom, že Sauron už ví, kde se nacházel jeho Prsten.
Rozhlédnu se po všech přítomných a můj pohled se zastaví na Calimë.
I moji druhové se vrátí zpět do Temného hvozdu a předají zprávu mému otci. Naše jednotky budou připraveny.
Ujistím Aragorna.

Rada

Zatím jsem se do rozhovorů nijak nezapojovala, protože všechno šlo jaksi mimo mě. Já si žila zde v Roklince, kde jsme zatím chráněni před nebezpečím. Ale na jak dlouho?
Pohlédnu na Froda. Má více odvahy než já sama.
Překvapí mě reakce Legolase. Vždycky se spíše zajímal o bezpečí svého lidu. Ale pokud jde on, půjdu i já.
Něco mi říká, milý Frodo, že mne budeš na své cestě potřebovat. Doufám, že ti bude při cestě nápomocen můj um s mečem a lukem. Slibuji, že pokud to bude v mých silách, půjdu i do Mordoru.
Poklekla jsem k Frodovi a zadívala se mu do očí. Zračil se mu v nich strach, ale více se prodíralo na povrch odhodlání. Tento malý hobit nám může ukázat nevídané věci.

Rada

Musím vás bohužel zklamat, já osobně ty cesty příliž neznám. Přímo v Mordoru jsem byl jen párkrát, ale jakž takž se tam vyznám.
Pak se odmlčím a posouchám. Ten hraničář Haldan na mě skoro při každém slovu vrhá zlostné pohledy. Neváhá a štědře mu je vracím.
Když se severský hraničář představí v plné parádě a začne vyzívat ke spojení zbylích sil elfů, lidí a trpaslíků, nenápadně se usměji. Elfů je příliž málo na to, aby bojovali proti silám Mordoru, lidi se neshodnou ani na spojenectví, natož aby vytáhli proti společnému nepříteli. O trpaslících už vůbec nemluvím.
Ovšem přísahal jsem věrnost gondorským pánům a proto se vydám na výpravu k hoře Osudu. Vydím naše vyhlídky velmi šedě ovšem souhlasím s panem Aragornem, prsten musí být zničen. V zemích na severu se příliš nevyznám, ale Mordorem vás provedu.

Roklinka

Rada skončila. Gandalfa si Elrond odvedl někam stranou. Určitě to bylo z důvodu jeho dlohého věznění. Už na radě nevypadal moc dobře. Ostatní členové společenstva, jak ho nazval pan Elrond, byli odvedeni do větší místnůstky, kde si mohli nerušeně povídat, nebo se prostě jen oddávat vlastním myšlenkám.
Jedno z hlavních témat by mělo být, kam se vydáte. Jen málo z vás opouštělo svou zemi a tak znalosti ostatních koutů Středozemě jsem některým úplně neznámé.

Roklinka

Rada skončila. Gandalf se opřen o Elronda přesunul mimo naši společnost. Nevypadal vůbec dobře, ale s tím mi jsme mu pomoct nemohli. Náš hlavní zájem byl, aby jsme se dohodli kudy vlastně půjdeme a mě v hlavě tížila jiná myšlenka. Zvýšil jsme hlas a pomalu i urazil svého krále, to mě na náladě moc nepřidávalo. S hlavou sklopenou jsem odešel do vedlejší místnosti kam jsme byli uvedeni a po chvíli ticha jsem se odhodlal promluvit.
Chtěl bych se omluvit Aragorne můj pane, že jsem o vás pochybil. Neměl jsem tušení kdo jste, ani jsem nedoufal, že někdo z vaší krve by se ještě objevil na světle světa. Omlouvám se za svou neuctivost a pochyby. Osobně nemám zkušenosti s cizími kraji, nevíte někdo kudy nejlépe do Mordoru?
Omluvím se svému pánu a zároven se zeptám přítomných na cestu, protože málo kdy jsem opustil Gondor a to pouze kousek za hranice říše.

Roklinka

Dojdu do místnosti kde se budeme dál radit co bude dál, jen sleduji jak Elrond odvádí Mithrandira a cestou se dívám kolem sebe s nadějí v očích, od svého příchodu jsem ji ještě nespatříl, i teď mě mé srdce táhne jinam, ale není čas....
Třeba se příjde podívat na společenstvo...

Dojdu do místnosti a podívám se na ostatní.....

Není se proč omlouvat, Haldane, ještě nejsem králem, ještě mi nikdo korunu na hlavu neposadil, a věz že se to správci ani líbit nebude, že se vracím....
vydechnu a pohladím jílec Andůrilu....
Nicméně, pane mi nemusí zatím říkat nikdo z vás tady, zatím sem pro vás Chodec, nebo Aragorn, 16 kapitán Důnadanů, to že sem Elendilův dědic je věc kterou sem tajil, jednak pro to že by po mě šli nohlsedi Mordoru, a jednak pro to že nebyla vhodná doba, ta příchází až teď...
podívám se na Rohirku a jen pokynu hlavou....
Theóden nemusí vědět kdo ho žádá, jen mu řekněte že ten jež vládne znovuskutým mečem, to stačí, Sauron se nesmí dozvědět kdo jsem dokud sám nebudu chtít...
vydechnu a zamyslím se....
Ještě dnes vyšlu posla do Eriadoru, Důnadané čekají na můj rozkaz, povolám je do bojů, pošlu je do Rohona, pomoct porazit Sauronovu věž, aby mohli posléze dorazit s Rohansými k MInas Tirit, Legolasi, tvůj lid jež půjde do bojů, rozděl je na 4 části, tři ty části pošli do Minas Tirit, jednu do Rohanu, k Meduselfu....
pousměji se na na něj a zase vydechnu.....
A teď k cestě, železný pas není dobrý, Morie, tam tudy jít nechci, je to nebezpečné, i Mithrandir tudy jít nehodlá, Caradas, v tuto dobu se dá přejít, ale napadlo mě z roklinky přes Mlžné hory do Anduiny, až ke Kosatcovím polím, pak do Loriénu, a zněj k Rauroským vodopádům, obejít Emin Muil, a Mrtvé močály, a dostat se co nejblíže hoře Osudu...
podívám se na ostatní a jen vydechnu...
Asi se strácíte co, já mám mapy v hlavě, znám ty země, pokud to chce ještě někdo vysvětlit stačí říct...
po té si zavolám dva Elfy a předám jim zprávu v cizím jazyce, asi pro Důnadany....
s tím se usadím do křesla a jen čekám na reakce ostatních...

Roklinka

Rada je u konce. Gandalfova barva v obličeji připomíná barvu jeho starého pláště. Zavěsí se do Elronda a pomalu odchází. My jsme ovedeni do větší místnůstky, abychom se poradili o směru naší cesty. Mlčky vyslechnu Haldanovu omluvu.
Z vaku vytáhnu jednoduchou mapu západní části Středozemě. Rozvynu ji, chvíli do ni bezcílně hledím. Pak se rozejdu k panu Aragornovi.
Pane Aragorne, vaše znalosti severu jsou jistě větší než mé. Nevým jestli to půjde, ale já bych navrhoval předkročit Mlžné hory již zde, u Roklinky. Nevím jestli jsou průsmyky v tůhle roční dobu schůdné, ale jestli ano, pak bych se vydal přímou cestou na východ a předkročil hory. Poté by jsme zamířili podél Velké řeky na jich, samozřejmě po západním břehu. Ovšem elfímu lesu bych se raději vyhnul. Nad Rausovskými vodopády bych opět uhnul na východ, přes Emin Muil a Dagorlad. Tak se dostanem za Mordorskou Bránu a potom už jen přejdem Popelavé hory. Hora Osudu bude už jen kousek cesty. Ale má to jednu nevýhodu, budem většinu cesty Mordorem velmi blízko Barad-dur.

Roklinka

Rada skončila. S obavou v očích jsem sledovala Gandalfa, jak odchází s panem Elrondem. Znala jsem jeho zdravotní stav, neboť jsem pomáhala panu Elrondovi s jeho léčbou. Někdy se hodí mé znalosti z Lorienu, které jsem se naučila od paní Galadriel.
Když zaslechnu z hraničářvých úst jméno lesa, v kterém jsem vyrostla, rozzáří se mi oči radostí.
Myslím, pane Aragorne, Lorienský les nám bude otevřen. Zvláště pokud s vámi půjdu já.
Poté jsem se otočila na Legolase a promluvila jsem na něj elfím jazykem, kterému tu z přítomných snad ani nikdo nerozumí, tedy kromě pana Aragorna, jak jsem s překvapením zjistila.
Vím jaká místa myslíš, pane Aragorne. Některými z nich jsem projížděla před několika lety. Nejlépe bude ale, když nás povedeš ty. Nevím, jestli bych ty místa ještě poznala.
Otočím se znovu na Aragorna.

Roklinka

Podívám se na Haradského a jen pokynu hlavou....

Půjdeme jak sem řekl, možná že zkusím přejít Caradas, čili se dostaneme blíž Loriénu, ale každopádně ano půjdeme tak, je to nejkratší cesta, a asi nejschůdnější....
pokynu hlavou a jen vydechnu, pak se podívám na Calimë a jen se pousměji....
Myslím že nám bude otevřen, ať s námi půjdeš či ne, už jen proto že na nás záleží osud Středozemě, a také myslím že paní Galadriel by snad neodmítla pomoc snoubenci její vnučky....
tiše se na chvíli zasním a pak jen pokynu hlavou....
Cesta nebude lehká, a myslím že každá pomoc i rada, bude potřeba, a paní Galadriel nám jich může dát dost, takže přes Lorién musíme...

Roklinka

Podívám se na Aragorna a mírně se pousměji na Calimë.
Kdy jsi naposledy procházel Lothlorienem, Aragorne? Leccos se v říši paní Galadriel změnilo. Tobě, mě nebo Calimë do svého lesa vpustí, stejně jako Gandalfa a Froda, ale musíš brát v potaz i naše další druhy. Elfové z Lorienského lesa jsou ostražití a do své říše nevpouští jen tak někoho. Bude se nám hodit někdo jako Calimë, protože jen ona sama nás může dovést až k paní. Bez její pomoci se budeme muset Lorienu vyhnout.
Znal jsem poměry v říši našich příbuzných. Už dlouho jsem toužil vstoupit do Lorienského lesa, ale zatím mi to nebylo umožněno. Až nyní. Konečně uvidím ten les, o kterém jsem slyšel jenom vyprávět a zpívat písně. A také o paní Galadriel.

Roklinka


Pousměji se když promluví Legolas, jen se na něj podívám a pokynu hlavou....
Manen andave?....Né yonta yárë
položím mu ruku na remeno a jen pokynu hlavou....
I když dváno, jak se to vezme, naposledy s mou paní, a každý den kdy ji nespatřím je pro mě jako jeden věk středozemě, proto sem tak nervózní, neviděl sem ji již moc dlouho, a když jsem konečně tady, nemám stání, musím za ní stůj co stůj...
zarazím se a jen pokynu hlavou....
Melmë cuilenyo
Víc neřeknu, myslím že on to chápe moc dobře, slyšel o ní, o té která nosí můj prsten, a i mé srdce...

Roklinka

Do místnosti, kde jste byli vešel elf a řekl Calimë, že ji potřebuje pan Elrond. Odešla a vy jste osaměli.
V podstatě bylo už naplánováno, jakou cestou se vydáte a tak si můžete dělat co chcete.
Pro Aragorna přišel další elf a řekl mu, že si ho žádá paní Arwen.
Ostatní půjdou na obhlídku Roklinky a v Legolasově případě za svými příbuznými, elfy.

Roklinka

Volal mě pan Elrond. Když jsem vstoupila do místnosti, kde ošetřovali Gandalfa, z druhé strany místnosti na mne pohlédla paní Arwen.
Má paní.
Od té doby, co jsem přijela do Roklinky, jsem si často s paní Arwen povídala. Znala jsem ji už z Lothlorienu, když žila u paní Galadriel.
Pohlédla jsem na Elronda a ten mi pokynul rukou, abych přistoupila blíž. Když mi ukázal Gandalfova zranění, pochopila jsem, proč na radě vůbec nic neříkal.
Jakto, že jste ho nechal jít na radu? Vždyť ho to může zabít.
Kroutila jsem nechápavě hlavou.
Dostali se mi odpovědi, že to tak chtěl čaroděj. Věděla jsem, že Elrond bude potřebovat moji pomoc a tak jsem začala připravovat bylinky.

Roklinka

Odvolají Calimë k Elrondovi, což mě něják neznepokojuje, také když jde s námi asi dostane nějáké rady a léky, které se jistě budou hodit, trošku nervózně se ohlédnu ze dveří odkud spatřím dalšího posla který vysloví slova po kterých mi poskočí srdce radostí, kývnu na ostatní a vydám se rychle ven, vím kde se scházíme, ale co mě znepokojí je to že sem se nestihl ještě ani převléci, byl sem dlouho v pustině, v hostinci se to stratí ale zde...Rychle se vydám do své komnaty kde rychle svleču odění které nechám vyčïstit, tedy krom pláště, z truhlice vyzvednu domácí šat a zběžně se vykoupu, učešu a rychle ustrojím, obyčejné elfské pantofle, nohavice, sametová košile a kožená vesta, opásám se a meč si pro jistotu beru sebou, kdo ví kdo by zatoužil po tom si ho prohlédnout, pak se vydám do zahrad, na můstek pod vodopád a jen vyčkávám v tiché nedočkavosti

Roklinka

Sedím ve svém pokoji a koukám přímo z okna jak je krásně slunečno v dnešních dnech je toto něco velmi vyjmečného, každý z nás cití jak se blíží velké zlo, lidé maji vyhodu necití jak svět zkomírá a vše upadá. Moc Mordoru kadžým dnem vzrůstá můj otec a další členové rady jsou znepokojeni, v zamyšlení mě vytrhne muj otec který přijde do mého pokoje a vyděla sem jeho výraz a vstala sem a pokanu na pozdrav hlavou.

Copak se děje otče vypadáte velmi ustaraně

Díva se na mě divným pohledem a jen mě poprosí abych šla za ním a pomohla mu s peči o jednoho starého přítele nijak mi neřekl o koho jde a když mě vedl viděla sem jak se kolem sjíždějí z různých stran elfové, trpaslíci a lidé, muj otec vidí jak se koukám kolem a pobízí mě at si pospíším, vešla sem do pokoje a zahlédla Gandalfa a podivala se starostlvě na otce a okamžitě sem se pustila do lečení v tom tam přišla dívka a já se na ní mile usmála a pozdravila jí pokynutím hlavy. Calime začala pomáhat a já sem měla o starost míň také sem zaslechla otce mluvit o Aragornovi a když se otec nedíval poslal sem jednoho posle aby vyřídil jemu vzkaz a ten rychle běžel za ním, pak si mě vzal otec stranou aby mi pověděl něco co už vím.

Arwen přijel zde s ostatními i Aragorn ale nezdrží se jede na dlouhou pouť ze které se nemusí vrátit a ty musíš odjet taky ale odjedeš poslední lodi pryč, daleko od všeho tohohle

Chce mě pohladit po vlasech a já ustoupím o krok dozadu a jde vidět že mě jeho rozhodnutí nijak nepotěšilo a jen vztyčím hlavu.

Né otče já nikam nepojedu zůstanu a budu s vámi bojovat co z toho všeho budu mít když budu daleko od všeho sice mě nezasáhne třeba válka ale co samota?

Pak se otočí a vyběhne z pokoje ven a jde rovnou na místo kde se mám sejít s Aragornem rychlím krokem dojdu až na místo a vidím jej tam stát a pomalu k němu jdu v dlouhých rudých šatech s rukávama do zvonu a stojím před ním.

Nányë alassëa omentielvanen

Trochu nejistě povím a dívám se na něj a nevydržím to a obejmu jej.
Meldanya
Vydechnu po to co jsem o objala a pak se na něj podívala a pohladila po vláskách a koukla jak se změnil či né, mé vlásky si hrají s větříkem a vodopádek nám krasně teče.

Vodopád

Herynia
Vydechnu tiše a pevně ji sevřu v náručí jako bych ji nechtěl pustit, je snad ještě krásnější než když jsem jí viděl naposledy a mé srdce se zase divoce rozbuší zatímco dech se stane sotva postřehnutelným, pohladím ji ve tváři a zadívám se ji do očí, celý most na kterém stojíme halí mlha stoupající od vodopádu a já se cítím zase štastný......


Oi yétanyel nányë alassëa
řeknu tiše a znovu se k ní přitisknu, protože vím že to není na dlouho, že brzy možná za den, možná i dřív budu muset jít tam do dály, kde se snoubí šero s šerem....
Tak dlouho jsem tě nespatřil, a když jsem konečně s tebou zase se chystám na cestu, hodně nebezpečnou, i když bych nejraději zůstal zde s tebou, jezdil s tebou na lov a nebo se jen procházel, ale ty víš že Sauron sbírá síly, a já musím jít s pulčíkem, alespoň je dovést k Mordoru, a pak se vydat do Gondoru, meč byl zkut, a já se budu snažit porazit temného pána, abych mohl obnovit Gondor i Anor, a tvůj otec dostál svého slibu....
tiše vydechnu a zadívám se na chvíli do vodopádu,při tom stisknu její ruku.....
Třeba se ale již nevrátím,to ví jen Valar, ale věř že se budu snažit navrátit, jako vítěz, a mé srdce bude plakat dokud tě znovu nespatří....
pohlédnu ji do očí a pomaličku se mé rty přiblíží k jejím a spojí se v dlouhém a něžném políbení.....

Tula yo ni vantien ar eleninnar tirien
pousměji se konečně a opřu své čelo o její, hladíc její vlasy a vnímajíc jen její oči a dech

Most u vodopadů

Slyším jeho srdce jak se zrychlilo v mé blízkostí když je to tak usměji se a moje ruce mu sjedou na hruď tam kde má srdce a usměji se když se mého a jeho rty dotknou moje srdce tancovalo radostí a oči se mi rozzáří aspoň jedna krásná chvíle v dny kdy se chyluje ke konci.
Když mi začne vyprávět jaký jeho ukol ho čeká jen povzdechnu a zklopím hlavu a opřu o jeho hruď moje hnědé vlasy mu se rozprostří na hrudi a pomalu oddýchují zavřu oči a sama si dokážu představit co jej čeká nemohu ho nechat jet samotnou at se jim to líbí nebo ne rozhodla sem se odjet snimi a tak to bude.

Neboj se muj drahý, už budem pořád spolu já už tě nenechám odejít bezemě sice mě otec posíla s ostatními za našeho rodu daleko za moře tam kde se netýka valka ale já nepojedu moje místo je vedle tebe a tak to bude navždy

Kouknu ti do očí ale asi vím co tím způsobím bude mě od sebe odehnat nebo tak otec bude také proti. odsunu se od něj a obratím se na vodopád a já spojísm své ruce a položím si je na klín a koukám do vody, vlasy mi pod vírem hrají a začínají mi vlhnout.

Quinganya yolinuva macilelyanen

Pravým tiše a pak se otočím na tebe a muj přívěšek se ve svitu vody třpití a odráží jemně lesk.

Most

Když mi položí hlavu na hruď začnu jí hladit a políbím ji do vlasů, jsou tak hebké a tak voní že se mi skoro zatočí svět pod nohama a v tu chvíli jako bych zapoměl co se děje, na všechny své starosti, pak však začne mluvit, a když domluví poodstoupí ode mne, jako by věděla že to co říká se mi nebude líbit.....

Ale..Arwen...
řeknu ztěžka a nakloním hlavu ke straně, pak ji sklopím a chvíli přemítám co řekla....
Nemůžeš, to ne, prosím, neriskuj zbytečně, já....
zarazím se a nevím co říct, najednou mi hlavou běží spousty myšlenek, spousty, vím že za mořem by byla v bezpečí, ale to bych ji již nikdy nespatřil, zde v Imladris také, sice pokud se nepodaří svrtnout Saurona a Sarumana, i toto místo padne, nevím co dělat, nevím co říct...
Rozum mi říká abych ti to nedovolil, a srdce chce být s tebou, a ty víš že mé srdce je silnější....
přivinu ji k sobě a pevně obejmu, tohle vše je najednou tak jiné, ona bude po mém boku, chce jít s námi, chce jít kvůly mě,vzdává se nesmrtelného života pro obyčejného člověka, byť Númeronce.....
Nespustím tě nikdy již z očí a vždy budu po tvém boku, ať se děje cokoliv, pokud to jen bude možné, jsi má a já tvůj, mé srdce bije pro tebe....
kousnu do rtu a zadívám na její tvář, tak krásnou, tak hrdou a v očích vidím že její rozhodnutí nemůžu zvrátit ani já ani Elrond.....
Melinye le
pronesu tiše a vezmu ji za ruce, které sevřu ve svých a přitisknu se k ní ještě blíže....

Roklinka

Odešla Calimë i Aragorn a my jsme zůstali v místnosti. Nikdo už nevnavrhl něco jiného, než co tu bylo řečeno a tak jsem usoudila, že jsme pro dnešek skončili.
Odešla jsem z místnosti za svými druhy, kteří se už chystali zpět na cestu ke králi Theodenovi. Zavolala jsem si k sobě Haletha.
Až přijedeš do Rohanu a povíš vše králi, zajdi za moji matkou a vše ji vysvětli. Dej jí tohle a řekni ji, že se vrátím.
Podala jsem mu amulet, který jsem dostala od otce k narozeninám.
Nechceš si to ještě rozmyslet?
Zeptal se Haleth vážně.
Zakroutila jsem hlavou.
Dala jsem slib. A teď už jeďte. Buďte na cestě opatrní.
Popřála jsem jim na cestu a dívala jsem se, jak odjíždějí z Roklinky.
Doufám, že se ještě setkáme.

Roklinka

Když jsem se dozvěděl, že je v Roklince Bilbo, neváhal jsem a ined jsem se vydal za ním. Našel jsem ho, jak se prochází. Byl zamyšlený, asi zase přemýšlel nad tím, co napsat do své knihy.
Zestárl od té doby, co se vzdal prstenu. Stáří ho nakonec dohonilo.
Bilbo?!
Zavolal jsem na něj a on se otočil. Chvíi si mě prohlížel, jako by nevěděl, kdo jsem, ale potom se jeho tvář rozjasnila a on se rozešel směrem ke mně. Přivítali jsme se.
S Bilbem jsem strávil příjemný kus dne. Vyprávěl mi, co zažil od té doby, kdy odešel z Hobitína. Chtěl se vydat odně daleko, ale to už mu nebylo umožněno. A tak se usadil tady, kde se k němu elfové chovají mile a on si často povídá s panem elrondem, pokud má čas.

Most

Slyším jeho srdce i změnu v jeho hlase když jsem mu řekla že mám v plánu snima odejít na cestu a pomoct jim a stát mu po boku at se stane cokoliv, jen se na něj usměji a pohladím ho po tváři muj dotyk je jemný jako vždy a už dlouho má ruka nesvírala meč.
Nenenchám si poroučet od otce myslíš že poslechnu tebe?? Raději budu zdílet jeden život s tebou než žít v samotě někde daleko bez tebe chápeš???
Nechám se obejmout a má hlava se položí na jeho hrud a ruce se ovinou kolem jeho pasu a ruce mi sklouznou pod jeho plášt abych si schovala ruce, pak na něj kouknu a usměji se a zamrkám a políbím.
Vždy se drž toho co ti říká srdce rozum se dá obelstít srdce ne to je věrné
Když mi začne říkat jak mě nenecháý samotnou a také že mě nezpustí z očí jen nakloním hlavu na stranu a tím padem mi vlásky spadnou a ja na něj upřu své oči a jen kroutím nesouhlasně hlavou..... Sám ví moc dobře že cesta nebude moc jednoduchá a nemužu jen dávat pozor na mě jsou důležitější naříklad ukolem je dovést Froda k hoře Osudu to je cílem a to se musí splnit za každou cenu.
Ty víš co je ukolem my nesmíme hledět jen na sebe pokud řeknu aby jste šli pujdfeš, dobře víš že má moc působí zde v Roklince dal už ne
Zakroutím hlavou a usměji se.... Zvolila sem si již smrtelný život a to život s tebou

Most


Držím ji ještě dlouho v objetí a nakonec ji políbím na čelo....
Tvůj otec mě asi nebude mít již tak v lásce jako doposud, ty víš proč sem má matka přišla, tenkrát před 85 lety, když sem byl ještě dítě, přijal ji i mě proto že věděl že má krev i můj původ jsou pro mne nebezpečné, a nyní když sem nechal zkout meč, vystupuji ze stínu ve kterém sem žil, abych obnovil Gondor a Anor, protože jinak mi tě otec nikdy nedá
vydechnu trošku smutně a zadívám se na hvězy které nyní září nad našimi hlavami....
Abych pravdu řekl, přál sem si abys odjela, se svým lidem, za moře, protože pokud se nepodaří porazit temného pána, neunikne nikdo jeho zlobě, ale nyní když vidím jak ses rozhodla nemůžu tě již přemlouvat, jsem rád moc rád za tvou volbu...
vezmu ji za ruku a znovu ji políbím....
Musíme se jít připravit, ta cesta bude složitá, a času je málo, jak říká Rohirka i Dol Amrotský
vydám se s ní pomalu zpět do síní pána Elronda i když nejraději bych s ní byl o samotě

Roklina-všude možně

Jen jsem doposlouchal co všichni řekli a psotupně jsem sledoval jak odcházejí pryč. Proto jsem se také zvedl a vydal se za kapitánem Boromirem, který asi nebyl v dobré kondici, protože po celou radu nepromluvil a vůbec nereagoval. Za nějaké z mých slov vím, že by asi nebyl rád, a já bych správně mohl dostat trest. Rozloučil jsem se jak s ním tak se všemi co nás doprovázeli a vydal jsem se na průzkum Roklinky. Bylo to tady nádherné, nemohl jsem sevynadívat na krásu tohoto místa. Krásné stavby, stromy a sličný lid, který zde všude chodil dodávali tomuto místu skvělý nádech. Voda, která tady všude protékala mi připomínala Amroth. Když jsem býval doma, dokázal jsem stát na hradbách a sledovat a poslouchat moře jak krásně šumí a pohyb vln. Sedl jsem si po jeden ze stromů a takl jsem si pro sebe dumal. Asi jsem musel připadat všem co kolem mě šli jako nějaký blázen hledící někam do pryč, kterému přeskočilo, ale v mých šedých očích se zračilo moře a můj rodný kraj. Nesnášel jsem tyhle výpravy daleko od Amrothu, ale měli v sobě něco co mě táhlo. Nevím jak dlouho jsem tam seděl, ale když jsem se probral ze svého tranzu, tak jsem se sebral a vyrazil do pokoje kde jsem byl ubytován, abych se mohl připravit. Dal jsem si přecevzetí, že toho Haradského nespustím z očí. Sice mu moji kapitáni věřili a já jsem dal na názor kapitánů Boromira i Faramira, ale přeci jenom důvěřuj, ale prověřuj.

Příprava

Kouknu na něj a povitáhnu obočí když začne mluvit o tom jak ho muj otec nebude mít rád a jen se mile usměji vodopák krásně zní a jako by nám zpíval a dodával krásnu teto chvíle. Pohladím tě po tváři a podívám se ti přímo do očí a ty se mi lesknou.
Aragorne, kdy ti zaleželo na mém otci ano sice ti slíbil že ti mě dá až se staneš opět králem ale toto je pořád mé rohodnutí co budu dělat po dobu co toto uzkutečníš muj milý
Zkloní hlavu a jen kroutím že nesouhlasím s tím co si vymysleli ale chci otcovo požehnání.
Mě nezaleží zda si král nebo jen poutník či chodec muj zlatý ale máš pravdu je čas jít a připravit se na dlouhou a těžkou cestu, a také to musím zdělit otci ještě to neví
Podá mu ruku a jeho drží pevně jako by se bála že je to naše poslední krásná chvíle v tomto životě,a jen se štastně usmívam a sem ráda že nezačal s tím že bych měla odjet a zustat s mím lidem, ale nemohu chci sním zůstat.

Čas se krátí

Ty víš že jen díky jemu vím kdo sem, on mi dal Barahirův prsten, ten který sem já dal tobě, a také mě zde příjal jako chráněnce, jsem mu zavázán za mnohé, a nejvíc za tak krásnou dceru...
usměji se pohladím ji po tváři, pak pohldénu do jejich očí a jen tiše na chvíli se v ních ztrácím, dlouho sem ji neviděl a tak si užívám její pohled.....
Vím že je čas, a vím že zo co otci zdělíš nebude moc snadné, proto jdu s tebou a budu stát po tvém boku
usměji se a stisknu jeji ruku, její volba pro mě znamená víc než si kdo může myslet, najednou vím kdo jsem, a že ten který nese prsten bude potřebovat dobrý meč a mé znalosti, tudíž s ním půjdu jak jen to bude možné a pomohu jak jen budou mé sily stačit....
Nebudeme v tom boji sami, Dunadané za pár dní vyrazí na cestu, snad pomohou dobít Orthank zpět,na jejich mysl nepusobí slova Sarumana jako na ostatní, vím že v Mordoru bude obrovské vojsko, a právě proto se musí lidé a elfové zase spojit, válka odvede pozornost Saurona a šance na zničení prstenu tak bude větší, dorazí li do Mordoru, sem rád že mi budeš na blízku, a myslím že i Frodo že v tom úkolu není tak sám

Roklinka

Pro Gandalfa jsem udělala vše, co bylo v mé moci, nyní je v rukou pana Elronda. Šla jsem si sbalit pár svých věcí, hlavně bylinek a ostatních věcí, které jsou potřeba k léčení. Určitě se budou na cestě hodit.
Pohlédla jsem na své šaty. Tyto dlouhé bílé jednoduché šaty budu muset na čas odložit. Vzala jsem si kalhoty, tuniku a přes to koženou zbroj, dost podobnou té, kterou nosil Legolas. Kriticky jsem pohlédla na svoje vlasy. Budu je muset trochu zkrátit. Zavolala jsem si k sobě jednu z mých dobrých přítelkyň a požádala ji, aby mi zkrátila vlasy. Když byla hotová, měla jsem je sotva po lopatky. Však to doroste.
Takto vybavená jsem odešla ze svého pokoje a čekala jsem, až se rozhodne, co bude dál.

Roklinka

Když jsem se rozloučil se svými druhy, začal jsem se procházet po Imladris. Tak dlouho jsem tu nebyl a připadá mi, že se tu nic nezměnilo. Potkával jsem spoustu známých a dával se s nimi do řeči. Sdělovali jsme si novinky, nebo mluvili o "důležitých" věcech.
Po nějaké době jsem ji potkal. Calimë stála zamyšleně po košatým stromem a hleděla někam do neurčita. Všiml jsem si, že už je připravena na cestu, dokonce si ostříhala svoje milované vlasy. Stále to ale byla ta samá elfka, kterou jsem před několika desítkami let našel polomrtvou v Temném hvozdu. Tehdy jsem přísahal, že ji budu chránit a nyní nadešel čas, abych svůj slib dodržel. Vydal jsem se za ní. Už dlouho jsme spolu nemluvili.

Roklinka

Slyšela jsem lehké kroky, jak se ke mně někdo přibližuje. Stála jsem pod stromem a utápěla se ve své, ne moc šťastné, minulosti. Vzhlédla jsem a uviděla toho, na koho jsem právě myslela.
Buď zdráv, Legolasi.
Usměji se a mírně se pokloním.
Dlouho jsme neměli možnost spolu promluvit. Konečně přišla chvíle, kdy na sebe máme chvíli času. Pověz, co se změnilo od té doby, kdy jsem opustila Temný hvozd?
Jistě pár zpráv z Temného hvozdu jsem již slyšela, ale dozvědět se toho víc mě nesmírně láká.
Je pravda, že jste hlídali tvora, který po pět set let vlastnil prsten, který nyní náleží Frodovi?

Příjezd do Roklinky


Nebylo to nijak dlouho. Z mého toulání jsem zatoužila podívat se zpět ke kořenům, obzvlášť potom, co mi temnota začala došlapovat na paty. Airiel, zvaná Liriel Airiel, v obecné řeči Zpívající hvězda, se po tolika letech ukázala opět v Lothlórienu. Připadala jsem si jako vězeň před popravou nebo malomocná, protože jen na ty se přece každý tak dlouho dívá. Všichni. Nebyl nikdo kdo by se neotočil. Kdo by netoužil spatřit tvář dávno zapomenuté vnučce Pána lesa.
Já sama jsem chtěla zůstat nějaký čas v Lothlórienu, odpočívat ve stínu vysokých stromů a u jezírka Anlidi-lira skládat texty pro své písně. Ovšem klidu mi nebylo dopřáno. Hned první den za mnou přišla má nejdražší paní, ke které jsem vzhlížela pro její moudrost, ale kterou jsem nectila pro její strach opustit les. Tolik lidí potřebovalo naši pomoc a přitom stačilo tak málo. To byl taky ten důvod, proč jsem odešla z lesa Bílé čarodějky a potulovala se mezi lidmy. Jen výjimečně jsem zavítala k trpaslíkům a jedinkrát do místa zvaného Kraj. Naštěstí ovšem mě nikdo nespatřil a já si mohla jen na pár chvil prohlédnout ty malé mužíky, půlčíky.
Galadriel mi nesla poslání. Pravděpodobně zřela budoucnost a poskládala střípky, ale vyslala mě dost brzy, abych sem přijela včas navzdory dlouhé cestě. Bílá čarodějka mi svěřila výjimečný úkol, v němž jsem nesměla zklamat. Co byly mé dobré skutky proti tomu, který jsem měla teď tu šanci vykonat? Zničit prsten moci ovládající ten na prstě mé paní, pana Elronda i Pána lesa. Zničit to, co drží při životě Ohnivé oko. Nadobro se rozloučit se Sauronovou hrozbou. Postavit se předurčenému osudu Středozemě.
Nastal sice věk lidí, ale bez nás po jejich boku se stane věkem skřetů, věkem kdy se temnota rozšíří a Mordor pohltí okolní země.
Bylo to uvěřitelné? Já, Airiel, bych měla zastoupit samotného Mithrandira, Šedého poutníka? Možná ano. Prožila jsem si toho dost a učila se dobře. Naslouchala lépe než jiní. Ale vydat se do nitra Mordoru? Vstříc Velkému oku? Oku bez víčka, ohraničenému plameny, zlu, které nikdy nespí a vidí i skrz holou skálu?
Ať to bylo jakkoli, odmítla jsme doprovod stráží a jen spolu s věrným Iridasem se vydala na cestu přes širé pláně Středozemě.

Po dnech v sedle bez ustání, s krátkými přestávkami na napojení koně, po spánku za běhu, po cestě zdlouhavé a unavující, pro mne byl pohled na Imladris požehnáním. Roklinka nijak neztratila na své kráse. Iridas jako černý stín se prohnal jejími zahradami a přispěchal přímo před dům velkého Elronda, pána z Roklinky.
Seskočila jsem z koně, popleskala ho po hřívě a do ucha mu v elfském jazyce zašeptala pokyny, kterými se měl řídit. Věděla jsem, že poslechne a potom, co se napije a popase se sám vrátí do stájí. Byl to divoký kůň jen pro toho, kdo to s ním neuměl. Kdo pro něj nebyl přítelem.
Jednou rukou jsem si pročísla závoj černých vlasů a hned bez meškání vyrazila k Elrondu.
Jakmile se před něj dostanu - ať už mě navede ten který elf nebo cestu najdu sama - rychle se pokloním na znamení úcty a přiložím dva prsty ke rtům, což byla nepsaná přísaha, že během hovoru bude elf říkat jen nezkreslenou pravdu.
"Nechť nad tebou hvězdy bdí, Elronde-ilda," zařadím zdvořilostní příponu a v rychlosti uhladím černý plášť. Nevím, co mně vedlo k tomu, abych se oblékla tak ponuře. Tmavomodré šaty byly skryté pod černým cestovním pláštěm a ač byl elfský nebyl barevný jako ostatní. Bylo to výhodné pokud jste se chtěli v noci skrýt, ale ve dne to působilo plačtivě.
"Jsem Liriel Airiel, vnučka Pána lesa Bílé čarodějky," představím se rychle.
"Přicházím v záležitosti, kterou mi zjevila paní Galadriel, připojit se k výpravě, abych zastoupila Mithrandira, dokud nebude opět v pořádku."

Byli jste svoláni k panu Elrondovi, všichni. Bylo vám sděleno, že se vydáte na cestu. Představil vám dívku, která s vámi půjde místo Gandalfa, který by nevydržel tak náročnou cestu. Měl za to, že vás půjde osm, ale v místnosti vás, kromě něj stálo devět. Až potom mu došlo, že je tu i Arwen. Po menší výměně názorů, že nepřichází v úvahu, aby šla na tak nebezpečnous cestu, ho nakonec Arwen přesvědčila.
Šli jste se připravit na cestu. Cesta Toho, jenž nese Prsten začala.

Čas vyrazit


Po rozmluvě u Elronda, a následné rozepři mezi ním a Arwen jen chvíli tiše stojím a sevřu oči, jistě bude jeho mysl na mě naštvaná neboť nebýt mě byla by teď jeho dcera na cestě do šedých přístavů.....

Půjdeme přes hory i močály, ve dne a někdy i v noci, takže si neberte žádné zbytočnosti, jídlo které vydrží, nezbytnosti do terénu, plášť, deku, zbraně, dobré boty, a hlavně pevnou mysl, ta cesta kterou sem zvolil a kterou vás povedu nebude vůbec snadná, naopak, bude nebezpečná, ale pro nás ta nejschůdnější, má li být prsten zničen...
otočím se na společenstvo a jen pokynu hlavou ostatním, při tom se na chvíli zadívám na čarodějku která zastoupí Gandalfa, podle toho co říká je to příbuzná od Arwen....

Za hodinu, až slunce přejde blíž k západu, vyrazíme, devět pěších....
podívám se na ostatní, přejdu k Arwen kterou políbím na čelo a vydám se do svého pokoje, kde si zbalím věci na cestu, zbroj, vybavení, pláš a jedinou zbraň kterou sebou ponesu, Andúril.....

Vyrážíme na cestu

Po rozmluvě u Elronda jsem se vydala naposledy se podívat na Roklinku. Nemusela jsem se nijak chystat, všechny potřebné věci jsem měla u sebe. Neměla jsem ani ponětí, co nás bude čekat, ale byla jsem rozhodnuta vydržet. Rohirové se jen tak nevzdávají.
Moje mysl se obrátila k Rohanu. Jak matka příjme to, co jsem udělal? Kdo se postará o ni a mé bratry? Doufám, že se Halethovi a ostatním po cestě nic nestane a oni mé poselství v pořádku předají králi Theodenovi.
Kolem mne prošla Calimë. Také ona už byla připravena na cestu. zdála se mi tak křehká a zranitelná. Ale ze zkušenosti vím, že na první dojem se nemá nikdy dát. pohlédla jsem na otcův meč.
Budeš na mne pyšný, tati.
Zašeptala jsem a dál si vychutnávala tu chvíli klidu před cestou.

Odchod do neznáma

Byli jsme povoláni k Elrondovi, kde jsem jen tiše naslouchal a přikyvoval. Ta dívka nebo žena, u elfů jeden nikdy neví, byla celkem pěkná. Když jsem se tak rozhlédl po okolí tak toto byla spíše výprava elfů než kohokoliv jiného. Nic jsem proti nim neměl, ale bylo to celkem zajímavé konstatování, teda aspon podle mě. Rozpor mezi, Arwen a Elrondem byl malým zpestřením celých událostí tady. Nějak moc jsem to nevnímal, protože to pro mě nebylo důležité. Poslechnu Aragorna a jen jemně přikývnu. Odejdu do svého pokoje ke si jen seberu své věci. Moc toho nemám. Jako hraničář jsem zvyklý životu v přírodě a proto jsem nedisponoval, zrovna zbytečnostmi. Na záda jsem si hodil toulec se šíp, svůj luk a upravil opasek s mečem. Schoval jsem se do svého zeleného pláště, vzal své věci a vydal se ještě na poslední procházku po tomhle krásném místě. Mé kroky skončily u vodopádu a říčky. Poslouchal jsem vodu a v mysli se procházel po hradbách Amrothu. Myslí mi letěli myšlenky na toto krásné místo.
Uvidím ho ještě někdy? Projdu se ještě někdy po hradbách mého rodného města?
S těmito myšlenkami jsem jen seděl a čekal na dobu jenž byl aurčená k odchodu.

Čas odchodu

Docela mne překvapilo, že chce paní Arwen jít s námi. BUde to velmi nebezpečná cesta a i v mém srdci se už se tam objeví pochybnosti. Nemám ovšem dar předvídání a tak netuším, co nás v dalších dnech čeká.
Byla jsem připravena vyrazit. Naposledy jsem zašla navštívit svého koně. Stal se mi dobrým přítelem v těžkých chvílích.
Valcare, nastal čas, abychom se rozloučili. Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme, příteli. Mnoho štěstí, příteli.

Počátek cesty

Byl jsem jeden z těch, kteří se nemuseli chystat na cestu, protože jsem si během té chvíle, co jsem zde, nechal všechny důležité věci u sebe. Byl jsem se rozloučit se svými druhy, kteří se vraceli zpět do Temného hvozdu.
Tula, nildor. Alassëa mallë. Namárië.
Rozloučím se s nimi sleduji je, jak opuštějí Roklinku. Brzy se můj lid zapojí do války, opět po boku lidí. Něco mi říká, že to bude poslední spojení elfů a lidí ve Středozemi.

Nastal čas, kdy jste měli opustit Roklinku. Všichni jste byli připraveni na cestu, o které jste ani nevěděli, kam vás zavede. V čele společenstva stanul Aragorn. Asi proto, že znal Středozem lépe než vy ostatní. Pán Elrond vám popřál mnoho štěstí a naposledy pohlédl na svoji dceru. Věděl, že se rozhodla. Neřekl jí, jestli dobře nebo špatně, ale on její osud znal. Znal osud celého společenstva.
Vyrazili jste na cestu. Celá Roklinka se s vámi loučila. Všichni věděli, že jdete splnit důležitý úkol. V tuto chvíli se dal do pohybu osud Středozemě.
Pomalu za vámi mizela Roklinka a nastal čas, kdy jste měli rozhodnout, kudy se dát. Tohle byl počátek cesty Prstenu moci.

Horami vede cesta,přes ně či skrz ně...


Odchod byl pro mě poprvé víc zkličující než kdy před tím, má paní šla sice se mnou, ale nebezpečí které nás čeká je až moc velké, pár věcí které sem si sebou vzal sou bezpečně uloženy v cestovní torně a zbytek věcí mě noc netrápí, černé kožené kalhoty, vysoké lovecé boty, prošívanice, na ni kroužková zbroj z Arnoru, pevná a přesto lehká že se dá nosit na pochodu, na ni kožená vesta, starý cestovní kabátec a šedozelený plášt, na rukou rukavic bez prstů, dvě torny, dýmka, nějáké dva váčky, nožík na rostlinky a u pasu meč jehož čepel nezbortila nepřátelská krev velmi dlouhou dobu, a za mnou, skupina kterou musím navést na cestu do Mordoru, země kde by nikdo nešel z vlastní vůle, když v ní opět vládne zlo....

Půjdeme na jih, k Cesmíně, tam uvidím zda se dají přejít hory v průsmycích, když ne dojdeme až k Labutí řece, tam jsou brány Morie, a snad bezpečná cesta, ale raději jít přes průsmyk, než pod horou, a nebude li ani jedna cesta schůdná, budu vás muset dostat přes hory jinudy, každopádně, první větší cíl naší cesty je jasný, musím se dostat do Lotlorienu....

otočím se vyjevím svůj cestovní plán skupině...
Musíme jít co nejdelší dobu skryti, nepřítel nesmí vědět kde se nachází prsten, nebo že Elfové přícházejí na pomoc lidem v posledním spojenectví také proto že Númeronský dědic stále žije, bál by se mého meče a toho co představuji tak že by na nás poslal všechno zlo z širokého okolí, a také by chtěl aby prsten brzy padl do jeho rukou, snad válka ještě neovládla plně všechny končiny, Dúnadani se dostanou k Orthanku za pár dní, Elfové k Minas Tirit také, ale na nás bude dostat se do Emin Muil, obejít ho a putovat z části po Hnědé zemi, k ubočím skal které se roztírají pár mil pod Rhún, je to nebezpečná a dlouhá cesta, ale pak se stočíma zase prudce na Jihozápad, a dojdeme k Popelavým horám, mineme tak cestu od Čené brány, a zároveň se dostaneme za Orodruinu, ze strany která není moc hlídána, jako by sme přišli z říší které již slouží zlu...
když skončím s proslovem jen kývnu na ostatní....
Blíží se noc, tady se dnes uložíme..
kývnu na skalní útos před námi, už se lehce stmívá....

Haldane rozdělej oheň,Reo zůstaň u Froda,Haradský, také bys měl zůstat tady!
nadechnu se a podívám se na Elfi....
Calimë, tam dole kolem potoka, rostou tam bylinky, Athelas, zaječí česnek, a jiné, něco se ti jistě bude hodit, Legolasi jdi pro jistotu s ní, pak zkuste všichni spát, od rána již vás šetřit nebudu....

po té si sednu na jedn z kamenů a chytím za ruku Arwen, posadím si ji na klín a opatrně si nacpu dýmku, opřu si o ní čelo a tiše ji hladím po zádech, vypouštím sem tam obláček dýmu a uvědomuji si čím dál tím víc že i když bude s námi nebude moc příležitostí být sami, ale vím že tento problém není jen můj, vidím li jak se na sebe dívají Legolas a Celimë...

Merelyë limpë?
zašeptám Arwen a stále se k ní tisknoucí....

Daleké jsou cesty, na jejichž konec nedohlédnu

A tak jsme vyrazili. Děvet společníků s jediným úkolem. Dostat se do Mordoru, do země, do níž by nikdo z lidí, které znám, dobrovolně nešel. Nyní začíná to pravé dobrodružství, při kterém nevíme, kde je bezpečno a naopak, kterým místům se raději vyhnout. Špehové temného oka všude proklouznou a nebylo by dobré, kdyby bylo naše poslání odhaleno už na začátku.

Bedlivým okem sleduji ostatní členy společenstva, obzvlástě muže z Haradu. Moji lidé o nich vypráví různé příběhy, z kterých vím, že je lepší dát si na ně pozor. Můj zrak také sem tam spočine na Frodovi. Ač maličký, přece hrdě kráčí vstříc svému osudu. Jak zajímavý nárůdek jsou tito pulčíci. Donedávna jsem je měla jen za postavy z pohádek, které vyprávějí ženy v noci, když ukládají své děti. Nyní před mými zraky pohádky ožívají.

K večeru si dopřejeme trochu oddechu. Moc často jsem necestovala jen tak pěšky, obvykle, při plnění úkolů od krále, používám svého věrného koně, ale budu se snažit, jsem přece Rohirka. Pan Aragorn se ukázala jako dobrý vůdce. Doufám jen, že nebudeme muset přejít přes Morii. Už jen to pomyšlení ve mně vzbuzuje neklid.

Zůstanu tedy s Frodem jak si Aragorn přeje, ale stále zůstávám ve střehu, s rukou položenou na jílci meče. Nebylo by marné s Frodem, alespoň na chvíli, zapříst rozhovor. Je spousta věcí, které mě zajímají.

Pověz mi, Frodo, jak je možné, že jsem se ještě nikdy nesetkala s žádným pulčíkem? Jak je možné, že zůstáváte skryti před světem, který nemá ani tušení o vaší existenci?

Cesta
Když jsem odešla s Aragornem mým budoucím králem a manželem rozdělili jsme se před pokoji doprovodil mě a ja ho políbila než odešel, vkllouzla jsem do pokoje kde jsem si začala balit věci na cestu a citila jsem že muj otec to nevezme tak jak bych si přála, bude asi proti ale je to muj život, který si chci vést sama a ja se rozhodla pro Aragorna chci pomoct Frodovi a celé skupině na cestě která nebude nijak lehká.
Chapu že otec mě chce jen ochránit před nebezpečí co číha všude tady kolem nás ale to by přišlo i za moře netýkalo by se to jen Středozemě ale později by to zasahlo celou zem. Snad to pochopí a nebude mě a Aragorna nijak proklínat jen přeci jsem jeho dcera a to by nebylo nijak zprávné. Když jsem měla dobaleno šla jsem rovnou za ním mu zdělit své rozhodnutí a to sem již byla připravena na cestu, svuj cestovní prášt vlasy jsem měla stáhle do copu a kalhoty. Kolem pasu se mi houpal muj meč,který zářil svým leskem.

Drahý Otče, přišla sem se rozloučit s tebou odjíždám s výpravou, která má za ukol zničit, vím není to zprávné ale pochop já nemohu nečině sedět a čekat až se sem zlo dostane a bát se o Aragornův život rozhodla jsem se pro smrtelný život nezlob se na mě, nežádám ani to aby si mi popřál cestu ale nezapomeň že já tě vždy budu mít ve svém srdci

S těmito slovy jsem se odebrala k ostatním a vyrazila na dlouhou cestu, když jsem vyskočila na svého bíleho koně, který mi je dobrým přítelem jen sem se ohledla na Roklinku jak se pomaličku změnšuje a mi jedem vstříct svému osudu ani nijak nevnímam moc co Aragorn říká, každý jej tady považuje za vůdce KRÁLE čímž on bude až toto vše zkončí a já budu snad stát po jeho boku a pomahat mu, už snad teď jsem mu projevila svou oddanost.Když už jedeme nějakou dobu zastavíme a ja jdu pomalu za Aragornem a snažím se aspon trochu pousmát a dodat jim trochu toho živutku do toho chmurných časů, po chvíli se ocitnu na jeho klině když kouří usměji se a políbím jej na čelo a koukam do dáli.

Pousměji se a jen zavrtím na hlavou že nechci a hladím tě po hrudi hrudi kde máš košily a opřu se o tebe a koukám kolem sebe a sem tam tě políbím na tvář.

Na stezkách osudu

Nebylo moc času na představování a tak jsem se vytratila, aniž bych zdvořilostně a rutinně odbývala každý kousek elfských společenských mravů. Nebyla jsem tu, abych klábosila o novinkách. Můj úkol byl jiný, odlišný, důležitější. Doufala jsem, že se mi podaří jej naplnit.
Narozdíl od ostatních jsem se nemusela složitě balit, jediné, co jsem si brala s sebou navíc z Roklinky, byla deawonská hůl a převlek. Jinak jsem měla vše v jezdeckých brašných již z Lothlórienu. Proto jsem měla více času než ostatní a ten jsem kupodivu strávila kde jinde než v rozsáhlých zahradách sněním a smýšlením o věcech, které byly, jsou a budou.
Naším neoficiálně zvoleným vůdcem se stal Dúnadan, možná proto, že v jeho krvi byla naděje. Aragorn, syn Arathurnův, potomek Isildurův a dědic gondorského trůnu byl jednou z klíčových bodl budoucnosti i historie.

Byla jsem jen stěží duchem přítomna při vyjasňování budoucí cesty. Mě nepříslušelo mluvit do velení v trase, nebyla jsem nejznalejší zdejších krajů. Zato v Lothlórienu a jeho okolí bych je mohla vést i poslepu. Vzdálenější místa jsme znala jen od vidění a většinou mnou nebyla řádně prozkoumána.
Prý byl čas spát, ale ani to jsem nevnímala. Můj pohled byl neomylně a stále zaostřen na hrající si plameny, spalující dřevo.
Oheň. Plameny nebyly podřízené mé vůli, ale bylo fascinující je sledovat. Duševně jsem byla u vzpomínek, u rodiny, u bratrů. Jenže osud Středozemě a celého Věku lidí závisel na zničení prstenu. A Bílá čarodějka si zvolila mě. Ze všech ostatních mě. To přece musí znamenat, že věří, že ten osud můžeme změnit. Ne, pokud by nevěřila, že temného pána lze porazit.
Bezmyšlenkově jsem vytáhla bohatství mého rodu z brašny. Někdo by za bohatství považoval stříbřitou malbu květin a stromu třpytící se v záři plamenů, ale pro mě bylo podstatnější to, na čem se nacházela. Zdálo by se, že je to obyčejná flétna, nebýt vyřezávaná z větve stromu Ellóa, stromu, který chrání posvátnou vodu mé paní.
Rychle jsem několika tichými tesklivými tóny nechala rozeběhnout své prsty po lesklém, hladkém, dokonale opracovaném kuse.

"Nad šedou cestou černí ptáci křičí
když chromé kapky v mokrých větvích hrají
když soumrak s mlhou břehy přikrývají
těžký Tvůj krok vtisknutý do jehličí
mne vede strmým svahem v ostružiní
tak jako kdysi
potkat chci Tě nyní

Proč ozvěnou mi nezní tmavé skály
což odezněly zpěvy Tvoje navždy
což zahynul z Tvých věrných Stromů každý
že mrtvé kmeny cestu zapadaly
což smazány jsou navždy stopy v rose
co bylo kdysi
že snad nestalo se?

Do šedé mlhy křičí mokří ptáci
doteky větví prázdnotou až mrazí
neznámým svahem bez si cestu razí
Tvá těžká stopa - beze stop se ztrácí
Ač cizí jsem dnes v lhostejné Tvé zemi
„Můj Bůh je mrtev“
přes rty nepřejde mi

Nad šedou cestou černí ptáci křičí
když chromé kapky v mokrých větvích hrají
když soumrak s mlhou břehy přikrývají
těžký Tvůj krok ztratil se do jehličí
a strmý svah zarůstá ostružiní
tak jako kdysi
potkat chci Tě nyní."
Zpívala jsem tak tiše, aby můj hlas ladil s tóny, které udávala flétna mezi verši. Tak tiše, abych spíše podkreslila spavou náladu, než rušila. Dostatečně jemně, abych nezasáhla do tajemného kouzla přírodních krás okolo, dostatečně vázaně, abych přilákala nějakou zvěř, která by mi přes noc dělala společnost.
Nemluvila jsem. Po skončení písně jsem se zachumlala do elfské deky a přisedla si blíž k ohni. Pokud jsem usnula, pak men nejspíše uspal plamenný tanec, neutuchající ani v jemném větříku...

Počátek cesty

Myslela jsem si, že opustit Roklinku pro mne nebude takový problém. Jak jsem se ale mýlila. Bylo to těžší než když jsem opuštěla Lothlorien. Za těch několik desítek let, které jsem ztrávila v Roklince, jsem si to tu zamilovala. Bude mi to vše chybět. Ale nyní musím být silná. Moc dlouho jsem poslouchala hlas rozumu, teď je čas, kdy začínám poslouchat hlas srdce.

Dlouho jsme putovali. Aragorn nás vedl po cestách, které jsem neznala. Začínala jsem si uvědomovat, jak málo znám Středozem. Jediná místo, u kterých mohu s jistotou prohlásit, že znám, je Roklinka a Lórienský les. Když jsem si mohli konečně odpočinout, poslal mne Aragorn pro bylinky. Nechápala jsem, jak jsem mohla zapomenout na Athelas. Jako bych ani nedokázala racionálně uvažovat. Co mě však potěšilo bylo to, že mi společnost dělal Legolas. Doufala jsem, že se opět naskytne možnost s ním mluvit beze svědků.

Když jsem sbírala bylinky zaposlouchala jsem se do zvuků přírody. Cítila jsem, jak ostražitě se kolem sebe dívá Legolas. Nebylo ovšem slyšet nic, co by působilo podezřele.

Myslíš, že jsem udělala chybu, když jsem odešla z Roklinky? Nemohu se zbavit toho nepříjemného pocitu uvnitř sebe. Jako bych cítila blížící se nebezpečí a to mi způsobuje neklid.

Začátek dlouhé cesty

Vyšli jsme z Roklinky a naše zraky se ještě obraceli na to skvostné místo, které mě byli domovem mizivou chvilenku, ale elfům delší část jejich života třeba. Vyrazilo nás devět, ale kolik nás dojde k vytouženému cíli bylo otázkou. Aniž by mi to někdo řekl, zařadil jsem se na konec našeho malého průvodu. Sice bych radši byl vepředu, ale cestu neznám a proto bylo lepší když násvedl Aragorn. Já jsem mohl přispět tím, že budu jistit naše záda.

Šli po různých cestách, cestičkách, malých ivelkých, podle jistoty kroku Aragorna cestu znal dobře, což mě poměrně uklidnovalo. Rozhlížel jsem se po okolí, ale i po členech naší družiny. Zrak mi padl hlavně na dva členy, toho Haradana, který s námi putoval. Měl jsem v paměti srážky s tímto protivníkem a nevěřil jsem mu ani to co by se za nehet vešlo. Potom jsem pohlédl na toho nejmenšího z nás. Neviděl jsem mu do obličeje, takže jsem nemohl usoudit jak se aktuálně cítí, ale asi to nebylo nic moc. Nesl na krku těžké břímě, které by neunesl leckterý muž. Šli jsme až do setmění, když Aragorn nařídil zastavit.

Podle rozkazu jsem se vydal nasbírat dřevo. Odhodil Bylo ho tu celkem dost a nebyl problém ho nasbírat plnou náruč. S jednou náručí jsem se vrátil a vydal se aspon ještě pro jednu náruč, abych nemusel hned zase pro další. Rozdělal jsem ohen a přisednul k nemu. Odložil jsem luk s toulcem, a zbytkem svých věcí, kousek vedle a zabalil se do pláště. Jen jsem občas natáhnul ruku, abych přiložil. Nezapojoval jsem se moc do hovoru, jen jsem poslouchal. Nejblíž mi byla Lea a Frodo. Proto jsme jen sledoval tančící hru plamenů a poslouchal.

Tábořiště


Ještě chvíli sedím s Arwen v tichém objetí a snažím se ji věnovat jak jen to jde,pohlazení litmé polibky, pohled do očí, objetí....
Je to tady jako po vymření, to že jdeme tajně neznamená že musíte mlčet ne?
vstanu a usměju se, zadívám se na Froda i ostatní, čarodějka sice již usíná ale snad je zvyklá na ruch a pokud ne musí si zvyknout....
Frodo nic neprozrazuj, a nebo né víc než ti tvůj pulčíkovský rozum dovolí, víš dobře co by lidé udělali s Krajem ne?
řeknu spíš žertem když vidím jak se o něj Rohirka zajímá a o jeho národ...
Mě spíš trápí jiná věc Frodo, tvé dovednosti v boji, musíme je zlepšovat, přeci jen se můžeme dostat do situace kdy každý bude muset bojovat nebo se bránit, proto bys měl začít s někým z nás cvičit....
poklepu mu nohou na žihadlo a jen vydechnu....
A nebuďte tak skleslí, každá cesta má svůj cíl, a mi ho prostě dojít musíme, takže tu vaši zamlklost aspoň tady odmítám, budou úseky kdy budete muset mlečet, i když by jste raději mluvili, tak co chcete již spát, nebo si i něco řekneme?

Další z mnoha cest

Opustili jsme Roklinku a mě nedalo, abych se na ni znovu neotočil. Byla tam, stále stejná a mě vrtalo hlavou, jestli, až se vrátím z této cesty, zůstane taková jako dřív. Pohledem zabloudím ke Calimë. Znal jsem její minulost a tušil jsem na co asi myslí. Musí být pro ni těžké odněkud znovu odejít. Teď se ale nestane to, co tehdy. O to se postarám.

Aragorn nás vedl dobře a já mu zcela důvěřoval. Větší starost mi dělal ten Haradský. Bylo až k nevíře, že ho gondorští vzali mezi sebe. Ale když se podívám na Haldana v jeho očích není žádné nadšení z toho, že jde s námi. Teď opravdu nevím, co si mám myslet.

Když nastal čas odpočinku, odešel jsem s Calimë stranou nasbírat bylinky. Mezitím, co ona byla skrčena k zemi já pozoroval okolí. Byl jsem zvyklý být ostražitý i tehdy, když se zdálo, že se nic neděje. Nebylo dobré nechávat se ukolébat pocitem bezpečí, obzvláště ne v této době.

Nevím, jestli to byla chyba či nikoli. Důležité je jen to, co na této cestě vykonáme. I já cítím zlo, které se kolem nás čím dál víc ztahuje a naplňuje mne to obavami. Musíme ale věřit, že se naše poslání vydaří a zlo bude konečně poraženo. Musíme jen věřit, že Frodo tu dlouhou cestu vydrží.

Rozmluva dál od družiny

Pohlédnu na Legolase. Má více odvahy než já sama. Narovnám se a schovám bylinky do kapsáře připevněném na boku.

Jak dlouho ale dokáže Frodo čelit moci Prstenu? Už teď z něj cítím obavy. Já vím, že je ještě brzy na pochynosti, ale nikdo z nás nepomyslel na to, co se stane, když tohle společenstvo selže. Co potom?

Já vím, nezní to celkem optimisticky. Na tohle všechno jsem se chtěla zeptat už pana Elronda, když jsme ještě byli v Roklince, ale nenašla jsem na to dostatečnou odvahu. Ale není dobré pochybovat už na začátku, přináší to smůlu.

Promiň, nechápu co se to se mnou děje. Možná nade mnou opět získávají kontrolu moje nešťastné vzpomínky.

Sklopím nešťastně hlavu. Dlouho jsem se nutila na to vše zapomenout, ale nejde to. Stále mám před očima ty obličeje skřetů, jak se na nás vrhají zpoza stromů a zabíjí mé druhy a přátele. Vidím i to jak mě jeden z nich sráží z koně a já padám na zem s vážným zraněním. Dál už si pamatuji jen to, jak mne Legolas našel polomrtvou. Nebýt mého koně, jistě bych zemřela. To on přivedl pomoc.

Večerní zábava

Povědomně jsme slyšel jen, jak se vrací Aragorn a po jeho slovech o Kraji a lidech, jsem se musel pousmát.
No myslím, že Lea zrovna neprahne po tom, aby řekněme obsadila Kraj a podrobila si půlčíky, ale i já bych serád něco dozvěděl něco o tom jejich malém nárůdku. K nám se moc řečío nich nedoneslo. Mám jen představu, že existují, ale nic víc o nich nevíme. Takže pokud by se tady Frodovi chtělo mohl by nám něco málo říct o svém rodném kraji.
Podotknu za sebe když procitnu ze svého mlčení.
Mě z výuky boje vyškrtni. Ne, že bych bojovat neuměl, ale jsem příšerný učitel. Klidně bych něco vyprávěl, ale mě na řeči na cestách moc neužije. Jo takhle v hostinci u korbelu dobrého piva, ale na cestách s jednotkou když jsme byli jsem toho nikdy moc nenamluvil, třeba se to po tu cestu s vámi změní. Klidně si vemu hlídku, aby jste se mohli vyspat, jsem zvyklý na to zvyklý, ale když koukám na tuhle tu skupinu tak to jsme ve své podstatě asi všichni.

Počátek dlouhé cesty

Než jsme vyrazili na cestu šel jsem se rozloučit s Bilbem. Daroval mi svůj meč, Žihadlo. Neumím s ním zacházet, ale vím, že je nezbytné, abych ho měl s sebou.
Nedokážu ani slovy vyjádřit jak jsem byl rád, že je dnešní putování za námi. Nikdy v životě mě tak příšerně nebolely nohy. Asi to bude tím, že ještě nikdy předtím jsem nešel takovou dálku pěšky. Sedím vedle Ley a přemýšlím, co bych jí vlastně o hobitech mohl říct.
Většina velkých lidí ani netuší, že existujeme. Je to asi tím, že hobiti nejsou velcí cestovatelé. Vlastně neznám nikoho, kromě Bilba, kdo by se vydal za dobrodružstvím a opustil Kraj.
Když promluví Haldan, otočím se na něj.
Ono není vcelku co vyprávět. Máme rádi svůj klid a jídlo. Kraj milujeme a nedokážu si představit, že by nebyl.
Pohlédnu na Aragorna. Snad jsem toho neřekl víc než bylo nutné.

Rozmluva

Překvapí mě tón jejího hlasu. V Roklince působila tak sebejistě, ale teď, když jsme den na cestě, všechna rozhodnost se někam vytratila.

Musíme věřit, že to Frodo zvládne. Hobiti jsou tvrdší než se na první pohled zdají. Musíme se snažit, aby se naše poslání sdařilo.

Pohlédnu na ni vážně. Vypadá, jako by se v ní odehrával nějaký vnitřní boj. Určitě myslí na to, co se stalo. Neměla by se zabývat minulostí, to už je pryč.

Už na to nemysli. Co se stalo už nevrátíš. Nebyla to tvoje chyba.

Myslel jsem, že už to překonala, že ji v Roklince pomohl Elrond, ale některých vzpomínek se nezbyvíme i kdybychom chtěli.

Rozmluva

Hledím do dáli a přitom vnímám Legolasova slova. Snažila jsem se zapomenout. Celých padesát let jsem se snažila na to nemyslet, ale nepomohlo to. Možná, že když se teď budu zabývat něčím jiným, moje temná minulost zmizí a já budu moci zase znovu žít.
Vím, že to nebyla moje chyba, ale měli jsme to předvídat. Paní Galadriel nás varovala, že cesta do Šedých přístavů bude nebezpečná. Byli jsme až moc lehkomyslní.
Možná, že naše paní věděla, co se stane a chtěla nás před tím varovat. Jistě se podívala do svého zrcadla a viděla tam, jaký úspěch bude mít naše výprava. A my jsme ji neposlechli. Bylo to vůbec poprvé, co jsem neuposlechla příkaz paní Galadriel a těžce jsem za to zaplatila.
Neměli bychom se už vrátit k ostatním?
Ne že bych potřebovala další společnost než Legolase, ale nerada jsem stála na tom místě, kde na mě všechno doléhalo.

Ráno dalšího dne

Probudili jste se do nehezkého rána. Obloha byla zatažena a vypadalo to, že bude pršet. Foukal nepříjemný studený vítr. Rychle jste se nasnídali, protože místem, kde jste se na noc utábořili, teď nepříjemně profukoval vítr.
Po snídani nastal čas znovu vyrazit na cestu. Když jste odcházeli spustil se mírný déšť.

Mithrandir

Cesta za Společenstvem
Celkem rychle jsi se zotavil ze zranění, které ti způsobil Saruman. I Elronda to překvapilo. Možná ta zranění nebyla tak vážná, jak si myslel.
Znepokojilo tě, že Společenstvo se už vydalo na cestu. Chtěl jsi jít s Frodem a pomoci mu nést jeho břemeno.
Vyžádal sis od Elronda koně. Půjčil ti ho, i když se mu nelíbilo, že jen co jsi se zotavil, už se chceš opět vydat na cestu. Neměl ale na výběr. Požádal tě o laskavost. Až najdeš společenstvo, ať se necháš prohlédnout od Calimë, ještě nejsi zcela zdráv. Slíbil jsi to.
Vysedl jsi na koně. Společenstvo před tebou mělo den náskok. Pokud pojedeš tryskem a nebudeš se nikde zastavovat, mohl bys je do večera dohnat.

Tábořiště poblíž Mlžných hor aneb dohnání společenstva prstenu

Společenstvo vyrazilo beze mne, musel jsem odpočívat kvůli zraněním, která mi způsobil ta proradná krysa Saruman a které mi neumožnili cestovat se společenstvem od samého začátku.
Nyní jsem se probudil, za odpoledne krásného dne a po rozmluvě s Elrondem, jsem se dozvěděl, že společenstvo je jen den cesty přede mnou. Protože mi bylo daleko lépe než při radě a než kdy jindy po uvěznění na Orthanku, okamžitě jsem Elronda požádal, aby mi půjčil svého koně, ten to nakonec se značnou nelibostí udělal, nelibostí ne kvůli tomu, že by mi měl něco půjčit, ale proto, že se obával o mé zdraví.
A už ani ne za hodinu po této rozmluvě jsem se s Elrondem a všemi elfy rozloučil a vyjel z posledního domáckého domu za společenstvem.
Jel jsem na jih, za lehkého vánku, který mi vál do obličeje, jsem uháněl, jak jsem, spíše jak můj kůň mohl. Po několika hodinách cesty tohoto tempa, jsem zastavil, aby si můj kůň mohl chvíli odpočinout a osvěžit se vodou z potůčku, u kterého jsme se právě nacházeli. Po této pauze jsme se vydali znovu na cestu a tato zastávka se ještě několikrát opakovala.
Po asi tři čtvrtě dni, krom malých přestávek, nepřetržité cesty, potom co jsem vyjel z Roklinky, tedy už za úsvitu nového dne jsem dorazil k nějakému skalnímu útesu a okamžitě jsem pocítil, že jsem na místě, že jsem konečně našel ty, které jsem hledal, a je známo, že mé pocity jsou téměř vždy přesné.
Seskočil jsem ze svého koně, a vydal se nejbližší okolí prozkoumat, po několika málo minutách hledání se můj pocit potvrdil a já jsem spatřil dvě postavy a jelikož bylo světlo věděl jsem i koho jde. Z jedné strany držel hlídku Aragorn a z druhé nějaký muž z Dol Amrothu, ostatní nejspíš spali.
Vrátil jsem se ke svému koni a pošeptal mu do ucha větu, v níž bylo, aby se vrátil zpět do Roklinky. Poté jsem se otočil zpět k tábořišti a jak nejtišeji a nejopatrněji jsem svedl, došel jsem nějak do středu tábořiště, a pokud se mi povedlo zůstat nezpozorován, promluvil jsem
hlasem, který byl naprosto chladný.

"Jsem rád, že jste na mě počkali, avšak hlídka, kterou zde držíte je nejspíš zbytečná."

Překvapivé ráno?

Postupně se do tábora dostavili všichni ze společenstva a začali se chystat ke spánku. Řekl jsem, že budu držet hlídku a to jsem hodlal splnit, ale jak jsem zjistil nebyl jsem sám kdo se rozhodl nespat. Jen pohled do očí Aragorna mi stačil k tomu, abych se na nic neptal. Pohlédl jsem na luk a rozmýšlel jsem se jestli si ho mám brát, ale nakonec jsem to zavrhnul. Přiložil jsem ještě něco málo dřeva do ohně, aby sáčům nebyla zima v noci a zmizel jsem ze záře plamenů. Kdyby někdo chtěl náš tábor navštívit nemusel mě hned vidět a hlavně jsem se chtěl vzdálit o něco od ohně, abych si přivyknul temnotě. Kdybych sledoval ohen, kdokoliv by kolem mě chodil tak já bych ho pomalu neviděl. Chtěl jsem splynout z temnotou a proto jsem se zabalil do svého pláště, přes ústa si přetáhnul šátek a přes hlavu kapucu. Vydal jsem se na kratkou prochazku v nejblizsim okoli tabora, abych se ujistil, že nám nic bezprostředně nehrozí. V táboře byl Aragorn, proto jsem se mohl pustit trochu mimo tabor. Po chvilce jsem se, ale vratil, abych mohl hlidat nase space. Sedl jsem si kousek od tabora a sledoval noční krajinu. Obcas jsem se zvedl a sel se porozhlednout kolem. Zvuky této krajiny, byly o něco málo jiné než u nás v Gondoru a proto jsem byl více ve střehu. Takhle mi uběhla pomalu celá noc. Ráno jsem už nepottřeboval byl zahalen a proto jsem si sundal kapucu a šátek. O něco pevněji jsem se zabalil do pláště, protože ráno bylo trochu chladné. Přišel jsem blíže k dohořívajícímu ohni, abych se trochu ohřál. Zvuky z okolí byli stále stejné, ale přibyly v nich ještě další. Zvuky konských kopyt a koně jako takového. Vytasil jsem meč a otočil se směrem odkud zvuk vycházel. Stál jsem připravený s mečem v ruce proti směru odkud přišly ty zvuky. Mé překvapení bylo veliké, když se na okraji tábora objevil Mithrandir. /sta se mi roztáhl v mírném úsměvu. Vrátil jsem meč do pochvy a pokynul hlavou na pozdrav.
Opatrnost není zbytečnost Mithrandire. Sám jistě víš jaké jsou tyto časy. Bezpečí je luxus do, kterého nemůžeme upadnout. Jsem rád, že si s k nám připojil takto brzy. Tvá zranění jsou již zhojena?

Ráno

Sedím opřený o kámen zahalený ve svůj šedaý dúnadanský plášť a meč držím v pochvě na své hrudi, vypadá to jako bych spal ale opak je pravdou, jde jen o dobře připravnou past, ve skutečnosti sedím na skalní proláklině nad tábořištěm a pečlivě vše sleduji, i když vím že zde by nám nic hrozit nemělo měl sem neblahé nebo divné tušení že sami nebude, ale v noci se kolem toulalo jen pár zvířat, až k ránu sem zahlédl jezdce který byl očekáván....
Věděl sem jak rád se bude snažit obejít hlídky a jen sem se musel pousmát....
Byla by zbytečná, Mithrandire, nedržel bych ji....
ozvu se ze skály a skočím dolů....
Frodo bude rád, že jsi tady a myslím že všichni, doufám že jsi již v pořádku....
posbírám si své věci které sloužili jako obrys postavy a zadívám se na mlhavý obzor...
Za chvíli vstane slunce....
zapálím si dýmku a poupravím opasek a nakonec i plášť, Andúril je na mých zádech, jílec pak se ukazuje nad mým levým ramenem......
Měli by jsme vyrazit, k jezeru Labutí to je ještě 30 lár, a do večera tam chci být....
řeknu Gandalfovi a začnu ostatní budit.....
Čas jít, přeci nechce spát až do konce věku...

Ráno


Byla to klidná noc. Žádný poplach, přepadení, vtrhnutí... Možná jsem se prostě jen příliš stresovala. Měla bych se trochu uvolnit a přestat pořád myslet na nejhorší. To se za tmy dělalo těžko. Podařilo se mi to až s prvními paprsky vycházejícího slunce, jsem zapomněla na temnou budoucnost.
Zašla jsem si jen malý kousek do lesa. Ne, že by nebylo dost jídla v "táboře", ale chtěla jsem mít čas přemýšlet, aniž by mě kdokoli rušil. Proto jsem sice nezašla daleko, kvůli možnému napadení, ale dost na to, abych mohla nepozorovaně hledat lesní plody a kořínky, kterými bych se zasytila, a přitom si tiše, téměř neslyšně broukat.
Pomalu, ledabyle, téměř se smuteční náladou i písní na rtech, jsem jedla a sledovala, jak se noční živočichové ukládají ke spánku, zatímco zbytek lesa se probouzí k novému dni. Žít přítomností, nezatěžovat se vzpomínkami ani myšlenkami na to, co přijde. Tu schopnost jsem jim záviděla.
Pak jsem ale zaslechla ruch z tábora. Přes štěbetání ptáčků a šustění listů jsem zaslechla hlasy. Znamenalo to, že se všichni probudili. Asi bude čas k odjezdu.
Kvapným krokem jsem se vrátila k táboru a na jeho okraji strnula, s očima dokořán rozevřenýma. Mithrandir, Šedý poutník. S mírně pootevřenými ústy jsem ztuhla a chvíli jen poslouchala. Jakmile jsem se probrala k akci, dotkla jsem se ukazováčkem a prostředníčkem rtů.

"Mithrandire, vítej zpět," promluvím jemně zpěvavým provedením s rychlým skloněním hlavy. Vyslechnu si Aragornovu řeč, Dúnadan už přemýšlel napřed.
"Víte, pokud je zde Mithrandir, mé maličkosti už zde nebude třeba. Přecijen, nejsem nijak silným článkem skupiny. Půjdu s vámi až do Lothlórienu, ale v lese Bílé čarodějky zůstanu. Již zde máte jednoho z naší krve, nepotřebujete dvě Galadrieliny učednice, s jednou vystačíte. Jistě bude třeba pomoci i jinde. Budeme muset podpořit armády jednotlivých království, pokud dojde na rozboje mezi Mordorem, Železným pasem a lidskými královstvími dříve, než se stihnete dostat k hoře Osudu."
S těmi slovy se vrátím ke svým věcem, abych je sbalila a připravila se na pokračování v cestě.

Můj plán nevyšel a ten jistý muž z Dol Amrothu mě odhalil. Uvítal mě pokynutím hlavy a potom, ke mně pronesl řeč, jež mě ani moc nezaujala, protože to byla řeč, jejíž téma jsem slyšel už několikrát, a několikrát jsem ho i vyslovoval.
Potěšila mě až předposlední věta, jsem rád, že ne všichni gondorští mě raději nevidí a na jeho otázku jsem mu odpověděl prostě.

"Ano má zranění jsou již zhojena a cítím se daleko lépe než kdy předtím."

Po té už se slova ujal Aragorn a začátek byli jen Haldanovy slova v trochu jiné verzi, po té co domluvil, jsem se ujal slova znovu.

"Drahý příteli, já jsem také rád, že vás vidím a v pořádku jsem.
Dnes slunce nevstane, tedy my ho alespoň neuvidíme, ale toho si jistě vědom.
Vím, jak ta věta byla v podání Aragorna myšlena, ale nemohl jsem si nedat k tomu svou poznámku. Já ne, měli bychom jít jinou cestou. Také si s tebou chci promluvit o jistých záležitostech a to jen mezi našima očima.
Teď je tedy, vzbuď ospalce, když jste to neudělali už dávno, myslel jsem, že vás nezastihnu v tuto dobu spát, ale už alespoň přichystaný k pokračování cesty."

Po té si sednu na nějaký větší kámen a zapálím si dýmku, vyfouknu několik kroužků různých barev, když v tom jsem vyrušen pozdravem třetí osoby, Airiel. Vyslechnu jí a pak k ní promluvím

"Nevím, jestli tě nebudeme potřebovat. Nepřítel sílí a co nevidět se doví i o naší výpravě, a to i přesto, když půjdeme co nejtajněji umíme, proto bude více než vyhovující pomoc někoho jako jsi ty."

Deštivé ráno, další den cesty

Když noc pomalu ztrácí vládu a ráno se probouzí, i já vstávám i když to tak nevypadá. Zůstávám ve stále stejné pozici jen naslouchám zvukům okolí. Probouzí se další den, který nevypadá zrovna příznivě, alespoň co se počasí týče.

Mezitím, co všichni ještě spali, tedy kromě Aragorna a Haldana, kteří drželi hlídku, jsem měl čas na přemýšlení. Přemýšlel jsem nad tím, jak otec příjme to, že jsem se nevrátil zpátky do Temného hvozdu, ale rozhodl jsem se pro takto nebezpečnou cestu. Celý svůj dlouhý život jsem chránil svůj lid a zůstával v Temném hvozdě. Nikdy jsem svého otce nezklamal. Až teď. Když jsme posledních pár týdnů hlídali Gluma a on nám utekl. Otec to neřekl nahlas, ale já to poznal v jeho očích. Možná, že po tomhle všem na mne bude opět pyšný.

Z myšlenek mne vytrhne až to, když Haldan promluví. Otevřu oči a pohled mi padne na Mithrandira. Tak přeci jen půjde s námi.
Také tě vítám, Mithrandire.
Kývnu mu na pozdrav a jemně zatřesu s Calimë, aby se probudila.
Kudy tedy plánuješ jít?
Zadívám se na čaroděje, dyž znovu probudí. Jsme na cestě teprve druhý den a už se mění plán cesty.

Ráno

Zlý sen mne vytrhne ze spánku. Posadím se a trchu zatřepu hlavou, abych zahnala zbytky spánku. Většina Družiny ještě spí, ale spatřím něco, co mě dokonale probere - Mithrandira. Ihned vyskočím na nohy a rychlým krokemk němu přejdu.

"Mithrandire!Ráda tě opět vidím." a usměji se na něj. Nic jiného není třeba říkat, a tak jen poslouchám, co Mithrandir odpoví na Legolasovu otázku, protože jsem také sama zvědavá, co má Mithrandir v plánu.

Ráno...

Zadívám se na svou snoubenku a jen pokynu hlavou na pozdrav a daruji ji úsměv, pak se však otočím na Gandalfa a vezmu ho stranou.....

I kdyby si chtěl jít přes Morii je to ještě den a půl cesty, mou chůzí, a sám dobře víš že z Morie už nevyjíždějí trpaslíčí vozy, něco se tam stalo, tou cestou sem je vést nechtěl, nejdřív skusíme Kharadras, je to možná bezpěčnější cesta, navíc já je vedu jen tam kudy to znám, a Morii sem prošel jen dvakrát, a to ještě s trpaslíky jako provůdci, rozmysli si to dobře, Rmutné doly se zřítili, a jiné doly už tu nejsou jež by protínali hory...
řeknu mu ¨své myšlenky a pak čekám co odpoví, je moudřejší, měl by vědět co dělá, i já vím co dělám a Morie je pro mě poslední řešen, bude li průsmyk zasypán sněhem tak že nebude možno projít....

Tábořiště

Aragorn mou výzvu přijal a odešel se mnou stranou, mimo doslech všech ostatních.

"Ne, Aragorne, přes Morii určitě ne. Vím o tom, co se tam stalo víc než ty a budu rád, když se jí obloukem vyhneme.
Také mám v plánu jít přes Kharadras, je to v naší nynější situaci nejbezpečnější cesta.
Popravdě stranou jsem si tě vzal z jiných důvodů než plánování cesty.
Nelíbí se mi zde přítomnost několika lidí.
Jistě znáš charakter Haradských mužů, při první příležitosti se přidají k nepříteli, nevím, co zde dělá jeden z nich, ale když už je tu je třeba na něho dávat pozor. Avšak co víme, třeba nás ještě příjemně překvapí."

Další ráno

Probudil mne hlas Aragorna a já se napřímila do sedu. Byla celkem zima a vypadalo to, že bude pršet. Nemám ráda déšť a obzvlášť ne, po ránu. Kousek ode mě ležel Frodo a nevypadalo to, že by byl vzhůru.
Frodo, vstávej. Musíme už jít.
Mírně jsem s ním zatřásla a počkala, až otevře oči.
Když se pulčík konečně probudil, mohla jsem se postavit na nohy. Vzala jsem všechny svoje věci, které jsem na noc odložila. Rozhlédla jsem se kolem. Ostatní byli většinou také vzhůru. Všimla jsem si, že Aragorn s někým mluví a po důkladném zkoumání jsem zjistila, že je to Gandalf. Viděla jsem ho jen dvakrát v životě. Jednou, když byl navštívit mého pána, krále Theodéna a podruhé v Roklince. Měla jsem zato, že s námi čaroděj nepůjde, ale asi má mnohem tužší kořínek než se zdá.
Myslím, že je tu někdo, koho bys rád viděl.
Otočím se na Froda a ukážu směrem, kde stojí Aragorn a Gandalf.

Ráno

Rozhlédnu se po táboře a jen kontroluji že všichni vstávají, pak se zadívám na Gandalfa a jen pokynu hlavou....

Co se týče Haradského, jeho přítomnost se mi nelíbí od samého začátku, ale věřím že když mu věří Gondorští kapitáni, tak by nám mohl být užitečny, jinak věz že Andůril bude rychlý a pro něj milosrdný, pokusí li se nás zradit, nespuštím z něj oči, přeci jen znám Jižany moc dobře, došel sem na jižní polokouli a před léty sem jim vyrval Umbar....je to zvláštní lid, moc hrdý na to aby uznal práva Gondoru, ale slaby tak že se spojí klidně se zlem....
když si poupravím věci na chvíli se zadívám na Arwen a věnuji ji jeden úsměv.....
Měl bych tě seznámit s plánem cesty kudy sem chtěl družinu vést, pokud nechceš jít jinudy, ale volil sem tu nejmíň nebezpečnou, je sice o něco delší, ale zato s větší šancí na úspěch...
Je mi jedno zda povedu družinu já nebo Gandalf, v jistém ohledu by bylo lepší kdyby vedl on, protože mám trochu jiné tušení o tom kde skončím....
Ale o tom až večer, až vstaneme před horou a průsmykem, náš nynější první větší cíl kde si odpočineme bude až u Bílé čarodějky...

s tím mu poklepu přátelsky na rameno a zadívám se po táboře....
Vyrážíme tak rychle, času není nazbyt, protože do večera urazíme cestu která by trvala jinak den a půl...
s tím se vydám zase víc kupředu a čekám na ostatní...

Ráno

Naposledny se jetě protáhnu a pak si začnu balit těch málo věcí, které mám s sebou. Přitom přemýšlím

"Kudy asi půjdeme? Doufám, že nevybrali nějakou náročnou a nebezpečnou cestu..."

Pak si všimnu Aragornova úsměvu a oplatím ho. Aragorn se pak rozejde napřed a ostaní ho mají následovat a tak si také pospíším kupředu a hlídám okolí, kdyby náhodou na nás chtěl někdo vyskočit ze křoví.

Ráno

Probudilo mne, jak se mnou někdo zatřásl. Bylo to podivné většinou jsem se dokázala probudit sama. Až potom jsem si uvědomila, že nejsem v Roklince. Tam jsem určitě vstávala později než teď. Ten kdo mě budil byl Legolas.
Asi si budu muset zvyknout na to brzké vstávání.
Usmála jsem se na něj. Po včerejší špatné náladě nebylo ani zdání. Asi jsem se konečně v duchu smířila se vším, co se mi stalo. Určitě to tak bylo lepší.
Sbalím své věci a jsem připravená vydat se za Aragornem. Náhle si ale uvědomím, že je nás o jednoho víc. Až potom si všimnu Gandalfa.
Tak jste se přeci jen připojil k nám, Gandalfe? Jak vám je?
Velmi mě zajímá jeho stav, protože když jsem ho v Roklince opuštěla, nevypadalo to rovna nejlépe.

Znovu na cestě


"Zem ano, ale neodsuzuj všechny Haradčany, někteří zlo nenávidí jako všichni lidé ze Západu, jen se bojí svých pánů, avšak na tak důležitou výpravu jako je takto bych je nikdy nevzal, ale když už je tu, tak mu zkusíme dát šanci.
Dobrá, řekneš mi jí potom."

Chtěl jsem navrhnout, abychom vyrazili, jenže Aragorn byl rychlejší a tak jsem jen čekal, až se ostatní dokopou k pochodu, předtím než jsem se rychlejším tempem vydal do čela družiny, jsem ještě Calimë odpověděl na její otázku.

"Ano připojil, chtěl jsem s vámi jít už od začátku, ale nějak jste mi utekli. Děkuji za optání, je mi více než dobře."

Cesta...

Podívám se na družinu a jen se tiše pousměji, zběžně skontoluji zda mám své věci a zda ostatní dobře uhasili ohniště, když vidím že se Gandalf ještě baví s Calimë využiji toho a vydám se k Arwen....
Jsem opravdu rád že jsi se rozhodla jít s námi...
zašeptám tiše a po té ji lehce políbím, poupravím si řemen jedné torny, utáhnu i řemínek jež drží Andúrul na mých zádech a podívám se po ostatních.....
Vyrážíme, a zastavovat se nebudeme dřív než bude slunce nad hlavou, a jen na chvíli, půjdeme až do večera, rychlým tempem, ale pak to bude lepší, přejede Jezero labutí, a vydáme se k průsmyku, nuže vzhůru ...
řeknu hlasitěji a nyní když Gandalf ví kudy jít se zařadím na konec družiny jako stráž...

Trochu se to komplikuje

Vypadá to, že se všichni chystáte na cestu. Nikdo se nedívá, co dělají ostatní, ani na to není čas. Proto si nikdo z vás nevšimne, jak se Al Samir potají plíží pryč. Možná by se mu to i povedlo, nebýt toho, že ve společenstvu byl jeden velmi zkušený hraničář (Aragorn) a elfové s velmi citlivým sluchem (Legolas a Calimë). Ostatní z družiny zaregují o trochu později, ale to už leží haradský na zemi a nehýbá se.

Kdo chce kam....


Čekal sem to celou dobu, nevěříl sem mu ani za mák, protože Haradské znám, velmi dobře je znám, uskočné duše už z Umbaru sem byl dost poučen jak se chovají.....
Tak takhle to je ty zrádče, rychle za sarumanem, nebo za skřety a říct kudy jdeme..
ani na nic nečekám to že jde pryč mi stačí, odpojím se pojednou od družiny a jen kývu Legolasovi že o něm vím....

Pomalu a neslyšeně se vydám za ním jeho cestou, zjistím si kam míří a předejdu si ho, pak se schovám a jen vyčkávám, připalzí se a rozhrne mlází, zadívám se mu do očí, do těch podlích očí zavrtám své šedé oči a pak bez mrknutí oka se blískne rudá záře od toho jak Andůril opustí pochvu, ani nezachroptí, nic ani hláska, jen jeho hlava se skutalí z mírného srázu dolů, já vycházím z mlází okdkud jdou vidět jeho ještě cukající se nohy a utírám krev z čepele svého meče jež rudě září....
Zradu neodpouštím nikomu....
pronesu ke společenstvu a pokračuji dál, jako by se vůbec nic nestalo

(Ne)čekaná zrada

Když domluvím s Gandalfem připravím se na cestu. Je zvláštní jak jsou všichni potichu a mlčky se chystají na další den putování. Pohlédnu na Froda. Vypadá docela unaveně. Aby taky ne. Určitě není zvyklý držet krok s velkými lidmi a nikdy takhle daleko ještě nešel. Navíc, Prsten je jistě velké břímě pro tak malého človíčka jako je on. Nese svůj úkol statečně, možná s větším odhodláním než jaké bych prokázala v jeho situaci já.
Náhle mě ale vyruší podezřelý zvuk. Je to tak tiché, že si toho všimnu jen já, Legolas a Aragorn. Otočím se vidím, jak se ten haradský snaží někam odplížit. Instinktivně sáhnu po luku, ale vidím gesto Aragorna vyslané k Legolasovi, který stále stojí na místě, luk v pohotovosti, ale nedělá nic.
Sleduji tedy Aragorna. Vydal se za haradským a já už tuším, že kdybychom si ho nevšimli tak brzo, nemuselo to s námi dopadnout dobře.
Když se Aragorn vrátí, dojde mi, co se právě stalo. Jistě to tak bude lepší. Podívám se na Legolase s očekáváním v očích.

Cesta pokračuje

Všichni jsou ze zrady Al Samira překvapení. Nikdo se neodhodlává něco říct, ale všichni víte, že se musíte co nejdříve vydat na cestu. Jsou vám v patách skřeti, ale to vy zatím nevíte. Každou minutou co se zdržíte jsou ale blíž a blíž.
Je načase se vydat na cestu. Očekáváe, že Aroragorn nebo Gandalf navrhnou směr cesty.

Cesta

Takže nelze otálet, kde je zrádce blízko budou skřetí, myslím ti že až výjdeme do hor, nebudeme již pod ochranou elfů a nemůžeme tudíž jít po známých cestách, povedu vás tedy já, steskami které nejsou známé a používají je jen dúnadani
bez okolku se podívám na všechny kolem sebe, znovu se nadechnu a jen pronesu.....
Jde o život, chce li se někdo ještě vrátit má k tomu teď příležitost, nikdo z nás se již nemusí vrátit takže vám dávám na výběr, já však jdu, a kdo půjde z mnou tak půjde...
řeknu rozhodně a skloním se k Frodovi....
Drž se z mě příteli, kdo na co cestou narazíme
řeknu mu klidně a pak se vydám dál na cestu, neotáčím se ani nediskutuju prostě jdu a než se otočím abych věděl kdo všechno mě následuje chvíli trvá, vím jediné ten co nese prsten za mnou jde jistě....

Opět se vydáváme na cestu

Jsem z toho všeho zmaten. Teď ani nevím, komu mám vlastně věřit. Jedno je ale jasné. Mohu věřit Gandalfovi a Chodci. Ale co ostatní? Nebudou bažit po prstenu? Nezaslepí je jeho moc?
Cítím, že prsten je podivně těžký. S každým krokem, který udělám, me čím dál víc stahuje dolů. A to co se z něho šíří. Někdy mám podivné záchvaty vzteku, které jsem nikdy předtím neměl.
Budu se na to muset zeptat Gandalfa. Ale až později. Teď na to není čas.
Poté se otočím na ostatní. připadám si mezi nimi tak maličký.
Já jdu. Musím dokončit úkol, který mi byl dán. Pokud chcete odejít, nebudu vám to ani já mít za zlé. Já ale musím pokračovat.
Poté kývnu na Aragorna, jako že rozumím a vydám se za ním, i když moje kroky se s těmi jeho nedají srovnat.
Uvidíme, kdo všechno bude pokračovat.

Znovu na cestě

Pozorně poslouchám Aragorna a jeho plány na cestu. Vrátit se okamžitě zamítnu. Teď přece zpátky nepojedu!

"Já s vámi rozhodně pojedu dál." prohlásím rozhodným hlasem.

Pozoruji Froda, kterému se očividně něco honí hlavou, ale i on ví, že couvnout už nemůže. Povzbudivě se na něj usměji a vydám se za Aragornem.

Pokračujeme v cestě

Pozorně poslouchám ostatní. Rozhodně se nehodlám otočit a vrátit se zpátky do Rohanu. Nemohla bych se podívat svému králi do očí. Složila jsem slib a ten nikdy neberu zpátky.
Je pozdě na to otočit se zpět a vrátit se. Půjdu s vámi dál a dokončím to, co jsem začala.
Poté se připojím k Frodovi a čekám, jak se vyjádří ostatní.

Vzhůru do neznáma

Pozoruji se zájmem, jak se všichni rozhodují jestli pokračovat dále v cestě, nebo se vrátit domů a žít dál po svém. Já rozhodně nemám o čem přemýšlet. Své sliby nikdy neberu zpátky a tak je samozřejmé, že budu pokračovat. Zklamala bych sama sebe, kdybych to teď vzdala.
Už jednou jsem řekla, že půjdu s vámi a já svoje rozhodnutí neměním.
Usměji se na Froda, protože je to hlavně jeho odvaha, která mi dodává sílu a díky které mohu zapomenout na svoji minulost.