Vypravěč - 10. července 2015 21:18

Na počátku všeho byl chaos. V srdci rozdmýchaného chaosu, kde se vše jedním stalo, zjevilo se Vejce. Vypadnuvší z víru nekonečna, Vejce dalo vzniknout Původnímu. Ze sebe sama, Původní dvě bytosti stvořil. Kolečka času se počala otáčet. Prostor nových rozměrů nabyl. A Původní vydal se na cestu dlouho. Kam vkročil, tam plaň se rozvinula. Kam kopyto své zabořil, tam hora se vztyčila. Nakonec Původní ulehl po cestě své dlouhé, aby sil svých nesmírných opět nabyl. Tu se k mohutnému tělu jeho přiblížil tvor nevelký. Znaven stejně jako Původní byl, k smrti jen krůček mu zbýval. I zželelo se Původnímu tvora. Dýchl na něj, přivinul ho ke svému ohromnému tělu. A život věčný mu dal. Sento je region rozkládající se na odlehlém kontinentu, stranou od ostatních regionů. Je význačný a známý především pro své vnitřně rozšířené a vlivné náboženství, které v dávných dobách ovlivňovalo a řídilo celý region. Dle legend se jedná o poslední region, který nechal Arceus vystoupit z nicot a také o místo, na kterém ulehl k odpočinku předtím, než se odebral do Hall of Origin.

Vypravěč - 12. července 2015 22:18

soukromá zpráva od Vypravěč pro Když pták vylétne z hnízda... Je tomu už půl roku, co se z vajíčka, o které jsi se rozhodla postarat poté, co si ho trenér, kterému bylo určené, odmítl vzít, vylíhl Azurill. Samozřejmě to nebyl první pokémon, kterého jsi viděla vyklubat se na svět. Vždy se ale dotyčný drobeček nezdržel dlouho a brzy si ho vyzvedl jeho trenér. Pokémoní školka, také známá jako Opatrovná stanice nebo Chovné či Chovatelské centrum funguje na jednoduchém principu. Většinou v něm trenéři nechávají své pokémony a později si vyzvednou až vylíhlé potomky. Někdy se ale stane, že jsou pokémoni poněkud čipernější a nechají za sebou více vajíček, než jen jedno. A protože trenéři více než jedno mládě většinou nechtějí, tak se o tyto prcky pak stará Školka. Ta je později předá dále jiným trenérům, nebo si je prostě nechají. Tvůj Azurill byl právě jedním z těchto vajec. Opečovávala jsi ho, vychovávala jsi ho a nakonec se rozhodla, že si ho vezmeš jako svého startera. Konečně nadešel ten den, na který měl přijít z Aerial City objednaný Pokedex. Pošťák by měl přijít okolo osmé hodiny ráno. Na stole v kuchyni už máš od svých rodičů nachystanou tašku/batoh s věcmi na cestu. Už zbývá přidat jen ten Pokedex a můžeš vyrazit. "Lynn, dobré ráno!" přivítá tě tvoje máma, když vejdeš do kuchyně. V ruce drží košík plný různobarevných bobulí a opatrně je skládá do krabičky. "Podívej, co ti paní Richardsová přinesla." široce se usměje a ukáže na košík. Richardsovi mají na starosti správu veřejných berry záhonků. Jejich syn Kyle je o zhruba rok starší než ty a vyšel na cestu před šesti měsíci, stejně jako ty pod záštitou Školky. Jakmile je Pokedex bezpečně uložený v tašce/batohu je čas vyrazit. (V batohu máš kromě jiného i Průkazku trenéra, která tě označuje jako "Breedera" a říká světu, že cestuješ pod záštitou Školky) (Informace o tvém starterovi, spolu s vybavením které máš aktuálně u sebe, jsou napsány v deníku.)

Vypravěč - 12. července 2015 22:22

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pouští Je to tady. Konečně nadešel ten den, kdy se můžeš oprostit od nehostinného, písečného prostředí pouště a vyrazit do světa. Jen málo lidí opouští Sandstorm City a ještě méně lidí do něho přichází. Nebylo se tedy čemu divit, že celé město vědělo o tvém odchodu už den po tom, co jsi o tom poprvé mluvila s rodiči. Ono by tomu možná pomohlo, kdyby o tom tvůj otec hned den na to nemluvil s profesorkou Ténéré, ale tak, co se dá dělat. Moc dobře víš, že nebýt Ténéré, tak bys musela do pouště bez startera. Sandstorm City Město kolem dokola obklopeno pouští. Co se týče společnosti, tak je to spíše taková přerostlá vesnice. Každý zná každého, zdravení všech lidí na ulici je na denním pořádku a pokud má někdo nějakou aféru, tak to hned ví celé město. Obyvatelé jsou přátelští k mezi sebou a nedůvěřiví vůči lidem z venku. Od doby, co bylo Route 7 zaváto při obrovské písečné bouři se tohle místo stalo ještě izolovanějším, než bylo předtím. Většina lidí pracuje na archeologickém nalezišti. Bývají zde obrovské problémy se signálem. Dle tvé domluvy s profesorkou by jsi se měla dostavit na desátou dopoledne do jejího stanu při nalezišti. Vzhledem k tomu, že k vykopávkám je to ze Sandstorm City pěknej kousek cesty, musíš vyrazit včas. Někomu jinému by cesta trvala klidně i půl dne. Ty ale znáš cestičky archeologů a výzkumníků denně docházejících za prací, takže ti cesta nezabere více než hodinu a půl. Ténéré na tebe už netrpělivě čeká... ...a nebo taky ne. Když vejdeš do stanu, uvidíš, že je Ténéré uprostřed zuřivé debaty... nebo spíš jednostranného monologu... s osobou tobě ne tak úplně neznámou. "...A včera mi přišla kniha s úplně jinou verzí té legendy, o které jsem ti říkala včera! Tam, kde normálně začíná odstavec o Palkii je úplně jiný pokémon! Původně jsem si myslela, že to má něco společného s Rayquazou, ale, co by dělala Rayquaza v Sinnohu... To už byla normálnější ta teorie s Latiosem v Kantu." Vzala ze svého stolu úlomek destičky a začala s ním mávat muži před nosem, div že ho nepraštila. "Ve čtyři ráno jsem konečně rozluštila tu čmáranici, co jsme našli v sektoru E. Věřil bys, že byla napsaná ve starobylé unownštině Kanto typu? KANTO TYPU! Kde by se tady vzal Kanto typ? Vždyť jsme na úplně jiném kontitentu!" "Na Kanto se ptej Aspena, ne mě... A asi bych měl..." Dmitry si tě všimne a obličej se mu rozzáří úlevou. "Tén, podívej, Henryho mladá!" Gym Leader využije okamžiku, kdy profesorka přesměruje svou pozornost z destičky na tebe a takticky ustoupí... spíš rychle uteče... ze stanu pryč. "Miriam? Co ty tu?" Podívá se na destičku ve své ruce, na tebe, na pokeball po své levici... a nakonec jí to dojde. "Proarcea, promiň! Úplně bych na tebe zapomněla!" omluvně se zasměje, rychle položí destičku zpátky na místo, vezme pokeball a přispěchá k tobě. "Tady, ten je pro tebe." vloží ti pokeball do dlaně. "Včera jsme ho oživili." široce se usměje, otočí se k tobě zády a začne rychle odhrnovat hromady a hromady papírů. "Kde jsem to... Kam jsem to... Tady!" Vítězně vyloví zpod hromádky keramických střepů úhledně zavázaný balíček. Lišácky se na tebe usměje, podá ti ho a mrkne. "Tohle zůstane jen mezi námi, dobře?" Počká si, až balíček rozbalíš a odhalíš svůj nový Pokedex. "Cotton by mi vydrápal oči, kdyby to zjistil." zazubí se a ustoupí o pár kroků dozadu. "Každopádně dávej na cestě pozor. Sama víš, že poušť je zrádná." Jde vidět, že má o tebe strach. Nakonec se s tebou rozloučí a vrátí se k práci. Je čas vyrazit. Tvůj starter (Ve vybavení máš kromě jiného i Průkazku trenéra. Sice ti nedává žádný titul (Breeder, Battle Girl... apod.), ale stále je to důležitý doklad, bez kterého bys nemohla trénovat.)

Vypravěč - 12. července 2015 22:23

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nový region Obrázek Bylo zhruba osm ráno, když loď dorazila k přístavu při Aerial City. Byl to poněkud netradiční pohled, protože přístav je umístěn v zadní části hory (či spíše hornatého komplexu), ve kterém se hlavní město regionu Sento rozkládá. I na tak zcestovalého člověka, jako jsi ty, to velmi zapůsobilo a udělalo to velký dojem. S sebou máš jen Starly, určitou peněžní částku, pár zahrabaných prázdných pokeballů a dopis, který tě prokazuje jako trenéra. Ten potřebuješ, aby jsi si vůbec mohl nechat vyřídit trenérskou průkazku. No, jiný kraj, jiný mrav. Hold si budeš muset zvyknout na pár novinek, které tento region poskytuje. Ale to objevování nového světa za to stojí, no ne? Bohudík toho chytráka, který ti dopis poslal, napadlo přiložit i mapu města, do které červeně zaznačil i místo, kde ti průkazku po předložení dopisu vystaví. Cítíš se trochu jako za svým mladších let, když jsi teprve na cesty vyrážel, protože to bylo podobné. Tvé znalosti o regionu zahrnují snad jen to, že pro příjemnější a hladší cestu budeš potřebovat Pokedex, který by se měl dát koupit /někde/ tady ve městě. Ale teď... kde?

Michael Johnson *Trenér* - 13. července 2015 00:10

soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro Je čas začít cestu. Smál jsem se skoro celou cestu co jsem plul lodí. Ano je mi devatenáct, skutečně je mi devatenáct, ale na tuhle cestu jsem se těšil už dlouho. Několik měsíců jsem už nikde necestoval a když jsem se doslechl o tomto regionu, tak jsem byl zkrátka nadšený. Rodiče mně jen podporovali, ale také nebyli zrovna moc nadšení, když jsem se doma zdržel jen na chvilku. Loď konečně zastavila a já vystoupil na pevnou zem. ,,Páni." Pronesl jsem s údivem nahlas, když jsem se rozhlédl kolem sebe. Nevěděl jsem sice kde jsem, jak přežiju, ale rozhodně jsem věděl co budu dělat a co musím první udělat. Musím si koupit pokedex a pak tu věc....jak se jen jmenuje.... ano trenérská průkazka. Rozhlédnu se kolem a udělám několik kroků dopředu, ale pak se zastavím, protože vlastně ani nevím kudy kam. Znovu se rozhlédnu, a když uvidím ženu kus od mé maličkosti, tak k ní zamířím. ,,Promiňte, ale nevíte... noooo... kde se dá koupit pokedex?" Pousměji se na ní.

Miriam Siria - 13. července 2015 07:39

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Poušť Konečně tu byl ten den. Den s velkým D. Den kdy se ze mě stane trenér a odejdu z pouště. Lidi odtud moc neodchází a stejně tak sem ani moc lidí nejezdí. Ani jsem se moc nedivila, není to tu moc pohostinné. Ale já jsem byla docela zvyklá. Tak to dopadá, když tu člověk vyrůstá. Byl to domov, měla jsem to tu ráda, ale nechtěla jsem tu zůstat na pořád. Chtěla jsem vidět svět, měla jsem štěstí, že se rodiče rozhodli mě v tomhle podporovat. No ano... podporovat.... a z táty se vyklubala ukecaná kvočna, protože ne dlouho na to o tom věděli už všichni. Na druhou stranu mi to, ale domluvil s profesorkou Ténéré. Která byla pro mě tak trochu jako teta. Znala jsem ji od malička, když mě táta ještě jako dítě, které si nervozitou cucá palec, vzal na vykopávky. Vyrazila jsem z domova. Bylo to dlouhé loučení s rodiči. Oba si dělali starost, udělovali mi rady, ujišťovali se že mám všechno a nabádali mě ať se jim co nejdříve ozvu. Nakonec jsem musela skoro utéct, protože jinak by se tohle loučení protahovalo do nekonečna. Dostat se k vykopávkám nebyl pro mě žádný problém. Znala jsem cesty, zkratky a tak jsem se na místo dostala za nějakou hodinu a půl, když jsem šla svižným tempem. Doufala jsem, že Ténéré na mě dlouho nečeká. No... zjistila jsem, že nečeká vůbec. Vešla jsem do jejího stanu a uviděla Ténéré jak zuřivě debatuje s Dmitryjem. I když jak jsem tak stála a poslouchala, tak spíš mluvila jen ona. Dívala jsem se z jednoho na druhého a snažila se pochopit o čem to mluví. Slyšela jsem o těch legendárních pokémonech. Ale nic moc bližšího jsem o nich nevěděla. Takže kolem a kolem, jsem tomu všemu rozuměla jen okrajově. Dmitry si mě všiml a já viděla v jeho výrazu úlevu, upozornil Téréné na mě a pak se zdekoval. Když odcházel, zamračila jsem se na něj. Prej Henryho mladá! Mám jméno! Otočím se na Ténéré, která se tvářila překvapeně, že mě vidí a po její otázce jsem se tvářila překvapeně i já. „No... já...“ Zakoktám se rozpačitě. Zapomněla na mě? Nebyla jsem si jistá co mám dělat. Znamená to, že mám přijít jindy? Naštěstí si vzpomněla a mě se ulevilo. Usmála jsem se. „To nic. Máš důležité věci na práci.“ Řeknu smířlivě. Vzala pokeball, který měla položený na stole a mě se srdce rozbušilo vzrušením. „Pane bože! Pane bože!“ myslela jsem si zrušeně a Ténéré mi dala pokeball do ruky. Prozradila mi, že ho včera pro mě oživili. Když mi to řekla, měla jsem oči jako dva talíře, jiskřící hvězdičkami vzrušení. „Já.... děkuji. Moc děkuji.“ Vydechnu a přitisknu pokeball k sobě. Cítila jsem se tak šťastná! Můj pokemon! Skoro jsem se z toho zadýchala. Otočila se a začala něco dalšího hledat, přestala jsem zírat na pokeball a dívala se co dělá. Podala mi zavázaný balíček. Stiskla jsem pokeball, aby se zmenšil a připnula jsem si ho k pásku, kde jsem měla pouzdra na šest pokeballů. Pásek od mámy na pokebally. Jeden na místě, pět zbývá. Vzala jsem si balíček a rozechvělými prsty jsem ho rozbalila. Srdce mi poskočí. Pokedex! „Ténéré! Moc děkuji! Strašně moc!“ usmívala jsem se, musela jsem si poskočit. To vzrušení bylo tak velké, že jsem měla pocit, že štěstím vybouchnu. Ténéré mě pak nabádá k opatrnosti. Usměji se na ní. „Neboj se. Znám poušť a vím, že ji nemám podceňovat. Zvládnu to.“ Řeknu a schovám pokedex do kapsy. Neudržím se a krátce ji obejmu. „Děkuji. Ozvu se až se dostanu z pouště.“ Slíbím ji. „A uvidíte. Stane se ze mě skvělá trenérka. Určitě o mě uslyšíte.“ Zazubím se sebevědomě a s tím se vydám ven ze stanu. Venku jsem znovu vytáhla pokedex a začala si s ním hrát. Zjistit co umí a hlavně najít mapu. Sice jsem už doma studovala mapu, přemýšlela kam jít první, ale chtěla jsem si mapu prohlédnout i v pokedexu. Když jsem ji našla zastavila jsem se a prohlížela si ji. Nejrozumnější volba by bylo asi vyrazit do Aerial City. Ale po pravdě, chtěla jsem pryč z nehostinné pouště, do zeleně a chtěla jsem vodního pokémona a travního. A to znamená jít do Entrance Town. Přes neexistující Route 7. Ano... takže Entrance Town. Usmála jsem se. Pohlédnu na nebe. Dnes je opravdu skvělý den. Štěstí se mi převalovalo v hrudníku a naplňovalo mě energií a nadšením. Vezmu pokeball se svým pokemonem. Je načase zjistit co je zač a co umí. Než někam vyrazím měla bych vědět co dokáže, kdybychom narazili na nějaké jiné pokemony. „Pojď ven.“ Vypustím pokemona ven a prohlédnu si ho. „Ahoj. Já jsem Miriam. Jsem tvoje trenérka.“ Usměji se na něj. „Doufám, že budeme dobrý tým.“ Chtěla bych ho pohladit, ale radši to nedělám. Oživili ho teprve včera, není jistě na lidi zvyklý. Možná jeho tréning tím bude složitější. „Tak se podíváme copak jsi zač a co dovedeš.“ Řeknu a namířím na něj Pokedex.

Lynn Evans - 13. července 2015 21:31

soukromá zpráva od Lynn Evans pro .. zakousne ho kuna.. ale mě ne! Na tento den jsem čekala velmi dlouho a nemohla jsem se dočkat. "Konečně vyrazím na cesty, stejně jako před šesti měsíci vyrazil Kyle. Jeho rodiče o něm občas dali vědět, ale nějaké přesnější informace nemám. Já osobně se asi budu snažit ozývat domů, co to jen půjde. Miluju svoji rodinu. Mamku, taťku i svého mladšího brášku Caspiana. Je mi líto, že ho tu nechávám. Ne, že by to bylo něco hrozného. Ale odmalička jsme spolu trávili čas a hráli si spolu. Nedala bych na něj dopustit. A myslím si, že on na mě taky ne, máme velmi dobrý vztah. Ačkoliv by to možná někdy zapřel a styděl by se říct pravdu.." S hlasitým zívnutím jsem si pořádně protáhla ruce a posadila jsem se. "Máme to dnes ale krásný den.." Pomyslela jsem si a vstala jsem čile z postele. Jakmile jsem si nasadila bačkory, vyšla jsem na chodbičku a viděla jsem, že bráška už v pokoji není, takže už šel pravděpodobně přivítat drobečky, nakrmit je, popřát jim dobré ráno. Azurill na mne prozatím čeká v pokéballu, ale nemyslím si, že je to pro něj ideální. Vlastně to tak zcela jistě není ideální, protože maličcí pokémoni vyžadují pozornost a lásku, takže je lepší je během cest nechat venku a mít je v náručí. V koupelně jsem se rychle nějak připravila, abych svým vzhledem neděsila okolí a odešla jsem do chovny, kde už můj bráška dával pokémonům jídlo, přesně jak jsem si myslela. Přišla jsem k němu a zezadu jsem ho objala. "Baf, troubo!" Zasmála jsem se a pocuchala jsem mu vlasy. Vlepila jsem mu letmou pusu na tvář a položila mu hlavu na rameno. "Měj se tu dobře a postarej se pořádně o všechno. Budu se snažit o sobě dávat vědět. A že se ti po mě bude stýskat? Že?" Rýpala jsem mu prstem do tváře a smála se jeho reakcím. Mávla jsem naposledy a zašla jsem za roh. Snažila jsem se působit šťastně, ačkoliv jsem zrovna z tohodle tak nadšená nebyla. Ale lákaly mne ty znalosti, kterých nabudu na cestách naší oblastí Sento. Přišla jsem do kuchyně a odpověděla jsem mamce. "Brý.." Kdybych neznala Richardsovi, asi by mne to zarazilo, ale naše rodina a jejich se znají velmi dobře. Už jen díky vzájemné spolupráci. Jejich syn, Kayle, který je zároveň můj kamarád, vyrazil na cesty asi přes půl rokem. Schovám pokédex a vypustím Azurilla z pokéballu do své náruče. "Takže, mami, mějte se tady dobře a ať se vám práce daří a ať se vám po mě nestýská, protože mě po vás bude!" Obejmula jsem jednou rukou mamu a druhou jsem držela Azurilla. Případně jsem si vyslechla vše, co mamka měla ještě na srdci. Nasadila jsem si batoh a vyšla jsem z domu. Šla jsem po hlavní cestě z městečka, která vedla do Grain City.

Vypravěč - 13. července 2015 21:49

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pod záštitou laboratoře Už to bude pár týdnů, co shoda náhod přivedla tvého otce a profesora Cottonwooda na jedno místo a ještě je zapletla do rozhovoru, ve kterém jsi hrála hlavní roli zrovna ty. Nebýt tohoto rozhovoru, tak by jsi teď ještě vyspávala ve své posteli. Místo toho tě budík vykopnul na nohy. V sedm ráno máš totiž být nastoupena v laboratoři. Ano, je to tady. Ten den, kdy máš dostat svého prvního pokémona a vydat se na cestu... možná ne oficiálně tak úplně za tréninkem, ale kdo říká, že kromě katalogizování pokémonů nemůžeš i trénovat? Jen vejdeš do dveří a přivítá tě pronikavá vůně kávy silné kávy. Profesor bývává touto vůní... či, jestli chceš, pachem... prolezlý až do morku kostí. Závislák se pozná i podle čichu. "Hej, Cotty, už je tady." ozve se hlasitě a, hlavně, netrpělivě z pohovky, přistavené u obrovské knihovny. Modrovlasý kluk se pomalu zvedne, přejde k tobě a zpytavě si tě prohlíží. Jako by ti chtěl nahlédnout až do duše... a nebo skrz oblečení na spodní prádlo. Žiješ v Grain City celý svůj život, ale tohoto kluka jsi v životě neviděla. Netrvá to dlouho a dozvíš se proč. "Chrisi..." Profesor vykoukne zpoza jednoho z obrovských přístrojů s hlavou ztrápeně opřenou o dlaň. "Už jsem ti říkal, abys mi tak neříkal..." Chris nevypadá, že by si z toho něco dělal. Jen pokrčí rameny. "Jste profesor a musíte použít slovo "říkal" dvakrát v jedné větě?" Profesor zavře oči a vypadá to, že si tiše počítá do desíti. Pak se odvrátí od přístroje a přejde k vám. "Nicolette, tohle je Christian Stan. Byl mi doporučen od Aurey... tedy, unovské profesorky..." Chris se na tebe široce zazubí. "Ano, jsem z Unovy. Ne, nemám přítelkyni." "...Je starší, než ty." ozve se tichým, klidným hlasem z pravé strany od tebe. Ani sis nestačila všimnout, kdy se tam dotyčný objevil. A vypadá to, že Chris taky ne. "U Zekromových trenek, chlape, tohle mi nedělej!" cukne sebou. "Jsi jako duch! Ještě před chvilkou jsem tě viděl támhle někde tam!" ukáže směrem na druhou stranu laboratoře. Červenovlasý kluk po tvé pravici je Thomas... Thomas. Znáte se jenom od vidění, takže jsi jeho příjmení nikdy nezachytila. Nikdy nepatřil mezi ty nejnápadnější, ale z povídání víš, že je to hodný a, hlavně, chytrý kluk. "Thomase ti asi představovat nemusím." Profesor se konečně sebere dohromady, vezme si od procházející Clefairy hrnek kávy a s ním v ruce přejde ke stolu, na kterém ve skleněných baňkách leží tři pokebally. "Nebudu to zdržovat. Pokedexy, Poke-snímače, pokebally a průkaz trenéra máte v brašnách u pohovky..." "Heh, prej v brašnách..." "Nepřerušuj mě, Christiane. Kdyby jste nevěděli, jak se s Pokedexem či Snímačem zachází, tak jsem vám k nim přiložil krátký návod. Ale než vyrazíte..." Usměje se, oddělá baňky, přikrývající pokebally a vezme je všechny tři zároveň do dlaně. Rychlým pohybem je otevře a na zemi se před vámi objeví tři pokémoni. Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER "Afaurus, travní typ. Seadive, vodní typ. A Pupyro, ohnivý typ." U každého z nich řekne jméno a elementární typ. Nevypadá to, že by měl v plánu vám dát nějaké další informace. "Dáma má přednost." mrkne Chris a Thomas nevypadá, že by ti chtěl nějak bránit.

Nicolette Anna Ostenleg - 14. července 2015 00:00

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Den D Konečně už nastalo To ráno, ráno, kdy jsem se měla odtrhnout od rodičů a vydat se na cestu. Kdekdo by byl bůhvíjak nadšený a jásal by radostí, ale já jsem byla rozpolcená. Měla jsem tak trochu strach a obavy, přeci jenom jsem do teď pomáhala doma rodičům a jak to beze mě zvládnou a budu to vůbec schopna zvládnout já? To vše mi dělalo obavy. Navíc se k tomu přidala ještě nervozita, která mě provázela od té doby, co mě zpráva, že budu sloužit profesorovi, zastihla. Na druhou stranu jsem byla ohromně ráda, že půjdu ve stopách svých starších sourozenců, že prozkoumám svět, o kterém jsem četla, a pokemony, kteří v něm žijí. Ačkoliv jsem večer nemohla právě díky zmiňované nervozitě vůbec usnout, ráno jsem spala jako zabitá. K životu mě neprobudil budík, ani rodiče, ale má mladší sestra, která mi s křikem vlítla do pokoje. Je vidět, že jsi z mého odchodu nadšenější než já! No, neboj, neboj, za chvilku ode mě budeš mít pokoj! "No jo, no jo, už vstávam!" Obořila jsem se na ni a jakmile jsem se zvedla z postele, rukou jsem jí chytla za hlavu a vyvedla jsem jí ze svého pokoje. "Můžeš mi třeba nachystat jídlo na cestu!" Řekla jsem ironicky a zavřela jsem za ní dveře. "Hlavně, když nebudeš otravovat!" Prohrámbla rukou krátké vlasy a zamířila jsem do koupelny. Následovala ranní hygiena, oblékání a snídaně, ale stále jsem díky brzkému budíku své sestry měla ještě fůru času. Lehla jsem si proto na chvilku ještě na pohovku, jak jinak, než s botama už na nohou, což se samozřejmě mé mladší užalované sestřičce nezamlouvalo. "No co? Rodiče už jsou dávno v práci! A ty jim to neřekneš!" Podívala jsem se na ní pohledem, jaký ode mne dnes viděla už mnohokrát. Následně jsem se ale zklidnila a vyzvala jsem ji, aby přišla blíž ke mě. "Budeš mi chybět." Řekla jsem upřímně a cvrnkla jsem ji do čela, což nemohlo skončit jinak, než několika nadávkami, které padly právě na moji adresu. Jenom jsem se tomu škádlivě zasmála. "Třeba by ses ke mě mohla někdy připojit..." Konstatovala jsem. Tento velice dlouhý rozhovor se sestrou vystřídala chvíle hrobového ticha a následné kočkování. Pak jsem ale musela odejít. Rozloučila jsem se svým klasickým pozdravem: "Zdar a sílu ..." Na co mi sestřička nemohla odpovědět ničím jiným, než: "... najdeš v sýru!" Zabouchli se za mnou dveře a já se vydala svému osudu vstříc. Do laboratoře jsem přišla přesně na čas, ostatně jak vždycky bylo a je mým zvykem. Vůně kávy, jako by mě ochromila, sama jsem dnes ráno žádnou neměla, což mi připomínalo nepříjemnou skutečnost, že budu nesmírně ráda, když neusnu při cestě a nebudou mě budit výkřiky ječících dětí, kteří mě budu považovat za chodící mrtvolu. Bylo ale vidět, že do nejunavenějšího člověka v místnosti mám ještě daleko. Zatím co u mě jde nevyspalost bok po boku s nepříjemností, u profesora jakoby to bylo naopak. Se zaklepáním na otevřené dveře a lehkým zakopnutím o práh vejdu do laboratoře. "Zdravím." Upozorním na sebe pozdravem. Než se ale stačím v místnosti porozhlédnout a najít prfesora, u kterého bych se podle všeho měla hlásit, přistoupí mi do mého nemalého osobního prostoru modrovlasý muž (kluk?). S pozvednutým obočím se na něj podívám: Jakože vážně?. Dám ruce od sebe a potichu a sarkasticky syknu: "Mám se i otočit?" Pak už ale věnuju svojí pozornost profesorovi, který no, jak to říct trošku vhodně ... vypadal to ráno jako ještě větší mrtvola než já. Zmínce o slově "řekl" jsem se musela pousmát. Hezký. "Unova?" Ujistím se a jakmile se mé oči zastaví na Christianovi, nahodím upřímně pokorný výraz. Následně jsem se už jenom těšila, jak si ho po jeho následující narážce, že je bez přítelkyně, vychutnám a uzemním ho, ale než jsem to stihla udělat, upozornil na sebe další člověk v laboratoři. Ale, známá tvář. Pousměju se a po "představení" mě již známého obličeje si ukázováčkem a prostředníčkem sáhnu k čelu a ledabyle zasalutuji na pozdrav. Následně si mlčky beru všechny ty věci, co nám profesor dává a ani se nestihnu vzpamatovat, když se před námi objeví tři pokemoni. Lehce se pousměju ve směru k jednomu z nich. "Díky, frajere!" Řeknu pokorně Christianovi po jeho zdvořilé nabídce. "Já mám jasno," podívám se na travního pokemona, "Afaure?" Oslovím pokemona a vezmu si od profesora jeho pokeball. Následně čekám, jestli se v laboratoři ještě něco dozvím nebo jestli se hlavní dění přenese ven na čerstvý vzduch, do kterého se snad ještě vůně kávy nestačila dostat. V tom případě bych ho tam pryč samozřejmě ochotně následovala. Pozn.: Omlouvám se za zdlouhavý popis doma, ale A) chtěla jsem trochu vystihnout můj vztah se sestrou; B) trochu jsem se nudila.

Vypravěč - 14. července 2015 13:19

soukromá zpráva od Vypravěč pro Setkání Lidé kolem tebe procházeli s neutrálními výrazy na tvářích. Zřejmě by tě každý z nich poslal do prdele... jenže naštěstí jsi natrefil zrovna na jednu z těch milejších osobností. Zobrazit SPOILER "Pokedex?" zamyslí se. Následně se otočí na svou společnici. "Sestři? Nepamatuješ si, kam je přesunuli?" Zobrazit SPOILER "Druhé podlaží obchodu pro trenéry." odvětí dívka ledově a zpraží tě pohledem. "A teď nás nech na pokoji, čekáme na zásilku." Dívka v kimonu se na svou sestru naštvaně podívá. "Sestři, nemůžeš být trochu milejší?!" Ta však jen ohrne nos a vypadá to, že se srocuje na nepříjemnou situaci... "Oooh, slečna kněžka! Tady vás mám! Deset krabic svíček, tři krabice..." ...Nebýt dodavatele, na kterého dívky čekaly. Mladší sestra, ta v kimonu, se na tebe omluvně usměje a využije toho, že je její sestra na chvíli zabavená. "Nemáš mapu? Ukážu ti, kde to je." Počká si, až mapu vyděláš, vytáhne z tašky propisku a tlustě zakroužkuje jednu z budov. "Teď jsme tady." ukáže na přístav na boku mapy, "A ty se potřebuješ dostat sem." lehce ukáže cestu k zakroužkované budově. Vypadá to, že chce ještě něco říct, ale naštvaný hlas ji přeruší ještě předtím, než stačí začít větu. "Kamiko, odcházíme. Nebo snad budeš radši trávit čas s cizincem, než s vlastní sestrou?" Dívka v kimonu, Kamika, si zhluboka povzdechne, ještě jednou se na tebe omluvně usměje a vrátí se ke starší dívce. Ještě předtím, než odejde, se ale rychle otočí a zavolá na tebe: "Myslím že si tě Starly brzy oblíbí!" ...A obě se vytratí v davu.

Vypravěč - 14. července 2015 13:56

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj pokémon Na Pokedexu naběhne načítací kolečko. Netrvá to ani minutu a obrazovka ti vyplivne informace (Pokedex žádné zvukové stopy, jak je tomu v anime, nepřehrává). _________________________________________ Cranidos Typ: Rock Popis: Fosilní pokémon s původním přirozeným prostředím v džungli. Překážející stromy ničí svou hlavou o tvrdosti železa. Tento Pokémon je oživenou Skull Fossil. Poprvé objeven v: Sinnoh Útoky: Headbutt, Pursuit _________________________________________ Cranidos zamrká, podívá se na tebe, obejde tě ze všech stran... a strčí ti hlavou do nohy, jako by si vyžadoval tvoji pozornost. Vypadá to, že neumí odhadnout svou sílu, takže ti tam nějaký čas zůstane modřina. Jakmile si ho zase začneš všímat, drcne ti hlavou o ruku, jako by si přímo vyžadoval pohlazení.

Vypravěč - 14. července 2015 14:17

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokémoni regionu Sento (Aneb Inoue má hned ze začátku z pekla štěstí, bitch jedna :D) Azurill se ti vyškrábe na rameno (asi jsi mu i trochu pomohla, protože taková modrá bublina asi těžko zvládne takový úkon) a zavěsí se ti tam tak, že svůj ocas používá jako závaží, aby nespadl. Je krásný den, svítí sluníčko a celkově je ideální den na začátek cesty. Azurill ti brouká do ucha a netrvá to dlouho a vypadá to, že usnul. Nad hlavou ti sem tam proletí hejno ptačích pokémonů, na okraji cesty můžeš vidět nějaké ty housenky, ať už se jedná o Caterpie nebo Caterpolen. Zdá se ale, že slunečného dne využili i méně obvyklí pokémoni. Na louce stranou od cesty se v klidu sluní skupinka Purpludů. Tohle je jedna z chvil, kdy můžeš Arceovi děkovat za to, že jsi se narodila do rodiny Breederů, protože jinak bys vůbec nevěděla, co je tahle roztomilá květinka zač. Je to asi rok zpátky, co nějaký trenér přinesl svého Purpluda do Školky s tím, že by rád mladé. Skoro celé město se tehdy seběhlo, aby se podívalo na tak málo obvyklého pokémona. A ještě k tomu na mlaďátko. Azurill pískne a zvědavě si skupinku kytiček prohlíží. Pak se na tebe tázavě podívá, jako by se ptal co dál.

Miriam Siria - 14. července 2015 16:17

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Poušť a můj Cranidos Pokedex začal pracovat a ukázal mi informace o mém pokémonovi. Takže Cranidos, přirozené prostředí džungle. Váhavě pokukuji po Cranidosovi, který mě obcházel. Trochu jsem se obávala jestli se na mě nepokusí zaútočit. A pak mi strčil do nohy. "Aaauuuhmmmm..." vydám tlumené zaúpění a zapotácím se. Bolelo to a už teď jsem cítila, jak se mi dělá modřina. Podívám se na něj a on mi začal šťouchat do ruky. Tak daleko k mé teorii, že bude mít obavy z lidí. Schovám pokedex a pohladím ho po hladké hlavě a pak si k němu dřepnu. "Ty jsi mi, ale mazel." Usmívám se. "Aahh ty jsi roztomilí." Obejmu ho. "Bude se nám spolu dařit, uvidíš." Ujišťuji ho se sebevědomím, které může mít jen začínající trenér. "A víš co je nejlepší? Protivníci mě budou podceňovat. Jsem pěkná holka a budou si myslet, že budu mít jen nějaké slabé a něžné pokémony. A pak budou jen zírat, když se objeví takový silný chlapák jako ty." Naposledy ho pohladím a pak se zvednu. "Takže vyrazíme?" zeptám se ho a otočím se směrem, kterým jsem se rozhodla jít. "Náš první cíl Entrance Town!" a rázně vykročím, celá natěšená. Což mě nejspíš opustí po dni stráveným v poušti.

Lynn Evans - 14. července 2015 16:47

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Mítiny Ochotně pomůžu drobečkovi si mi vylézt na rameno a ještě, než nasadím své běžné tempo chůze, tak se pořádně ujistím, že drží a nespadne. "Tak.." Pohladím ještě Azurilla po hlavičce a vydáme se vstříc cestě, která by měla pokračovat až do Grain City. Na těchto oblastech se mi vždy líbila ta pohoda, sluníčko a zelená příroda. V Sento je, co se týče podnebí, velmi různorodé. Takže ačkoliv tady je krásně a slunečno, tak někde jinde může být zase pořádný slejvák, nebo rovnou sněhová bouře. Abych řekla pravdu, nevím přesně kde, ale slyšela jsem něco málo od rodičů, když se někdy v nižším věku dostali dál odsud. Pobrukování Azurilla se po chvilce změnilo v klidné vzdychání. Zaregistrovala jsem, že stvořeníčko si na mém ramenu asi dává šlofíka. Cestou vidím dost dalších pokémonů. O všech vím, že se zde v okolí nacházejí. To mi také rodiče odmalička vtloukali do hlavy, podle charakteru oblasti se řídí také charakter zde žijíích pokémonů. Takže zde běžně nenarazíte třeba na pokémona ledového typu. U cesty však zaregistruju skupinku pokémonů, kteří nejsou zrovna nejběžnější. Oblast pro ně příhodná to je, to určitě. Ale jsou celkem vzácní. Když tak bádám vzpomínkami, jednou jsem se s nimi již setkala. "Purpludové.." Usmála jsem se na Azurilla a následně jsem opatrně došla kousek od stádečka. "Ahojte.." Zasmála jsem se a vyndala jsem z batohu příhodné bobule, které by jim mohly chutnat, následně jsem s hrstí z nich natáhla ruku směrem k nim. "Já jsem Lynn a tohle je můj kamarád Azurill.." Pohladila jsem druhou rukou Azurilla.

Michael Johnson *Trenér* - 14. července 2015 18:19

soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro Jde se nakupovat Mile jsem se na dívku smál a poslouchal každé její slovo, opravdu jsem nečekal, že první člověk na kterého narazím bude takhle milý a ukáže mi cestu přímo kam já potřebuji. Pak už jsem se jen rozloučil a trochu nevrle se podíval na její sestru, která jí odtáhla pryč. ,,Mockrát děkuji." Zavolám za nimi ještě a udiveně se podívám na pokébal za opaskem. ,,Jak jen věděla, že mám Starly?" Chvilku jsem nad tím přemýšlel, ale pak jsem se vydal podle mapy do obchodu, který nebyl ani tak daleko. ,,Dobrý den." Pozdravím a rozhlédnu se po regálech s věcmi pro pokémony, které se zde nacházeli. Bylo to neuvěřitelné, žádný takový obchod jsem v životě neviděl. ,,Mohl bych poprosit pokedex?" Pronesu, když dojdu k pultu.

Vypravěč - 14. července 2015 19:07

soukromá zpráva od Vypravěč pro V obchodě Obchod, do kterého jsi vešel, působí hodně technicky založený. Na rozdíl od průměrných PokeMarketů, které jsou jak v Sentu, tak v celém ostatním světě z většiny stejné, je tady tento (tedy, jeho druhé patro) kromě pokeballů a různých medicín zaměřený na věci pro trenéry na vyšší úrovni. Většinou si právě z něj profesoři a Gym Leadeři objednávají různé pomůcky. Navíc, jak ti oznámí cedule před obchodem, se jedná o jediné místo, kde je možno v Sentu koupit Pokedex. Statný muž za pultem se na tebe usměje, ale zároveň si tě zkoumavě změří pohledem, jako by něco odhadoval. Nakonec, jako by mu došlo, co jsi po něm chtěl, otočí se k proskleným výkladním skříním za sebou. Právě v jedné z nich jsou na poduškách vystaveny nablýskané Pokedexy. "Jistě, že můžete poprosit." usměje se muž a začne se přehrabovat ve skříňkách pod skříněmi. Nakonec před tebe položí zabalenou krabičku. "Můžu vidět vaši Průkazku?"

Vypravěč - 14. července 2015 19:46

soukromá zpráva od Vypravěč pro A co dál? " V tom případě já si vezmu...!" Chris se nahrne ke zbývajícím dvoum Pokémonům. Chvilku se dívá na Pupyra, chvilku na Seadiva, pak zase na Pupyra, zase na Seadive... celkově je naprosto jasné, že si nemůže vybrat. "Hele, Cotty, nemůžu oba dva?" zmučeně se podívá na profesora, "Thomovi hoďte nějakou elektriku, nebo co to ještě v tý svý laboratoři schováváte." Profesor se už, už nadechuje k proslovu (zdá se, že ho ta káva přeci jen postavila na nohy), jenže Thomas je rychlejší. "Pupyro." Psí pokémon zavětří, otočí se na rudovlasého kluka a jen pár kroků a je u něj. Chris vytřeští oči. "HEJ! Co...?!" Thomas se usměje. "Teď máš lehčí výběr." Christian se nafoukne, ale nakonec se skloní k Seadivovi a podrbe ho po hlavičce. "Tak to vypadá, že jsme zbyli jenom my dva, kám..." ...Slovo 'kámo' nestačí doříct, protože ho Seadive hryzne do ruky. Když se konečně vymotáte z laboratoře, slunce je už na vršku oblohy. "Tak... co dál?" zeptá se Chris, stále si ještě držící bolavou ruku, "Kam máte namířeno?" "Do Rafflesie za tetou a pak do Bigtree na Stadion." odpoví mu Thomas, jehož Pupyro mu oddaně sedí u nohy. A to jsou prý fire typy nejhůře zvladatelné... "Ha, já jdu stejným smě...!" "...Já vím." Chris, jako by úplně zapomněl na to, že mu v tašce v pokeballu leží prakticky nezvladatelný vodní pokémon, se na tebe zeširoka zazubí. "Hele, Nico, nechceš jít s náma?" Je vidět, že si je naprosto jistý tím, že tvá odpověď bude 'ano'. "Jsem z Unovy." dodá ještě. "Ehm, ehm!" ozve se za vámi odkašlání. "Ona jde se mnou!" Když se otočíš, vidíš, že před laboratoří nestojí nikdo jiný, než tvá mladší sestra. "Jdeme Aerial City na slavnosti." ...O tomhle slyšíš poprvé.

Michael Johnson *Trenér* - 14. července 2015 22:34

soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro První problémy Vyslechl jsem si muže za pokladnou a potom jsem si prohlédl krabičku s pokedexem. Už jsem sahala pro peněženku, aby jsem si ho mohl koupit, ale bohužel měl prodavač problém. ,,Průkazku trenéra?" Podivil jsem se. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. ,,Vím, že si jí musím nechat na dopis vystavit, ale právě jsem dojel do města." Vytáhl jsem dopis, který mi má pomoci při vyžádání průkazky. ,,Nebude vám dopis o mém doporučení stačit:"

Nicolette Anna Ostenleg - 15. července 2015 18:08

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Ro-zchod Proč mě to ani nepřekvapuje. Pomyslím si, když si oba pánové rozeberu zbylé pokemony. Narážka se týkala samozřejmě volby jejich pokemonních společníků. A co se mého společníka týkalo, skoro ihned skončil v pokeballu. Důvody ke zdržování se v laboratoři se už žádné nenašli, s pozdravem jsem proto z místnosti odešla. Hmm ... konečně zase ten čerstvý vzduch. Jenom by mohlo ještě trochu víc foukat a byla by to paráda. Zasnila jsem se trošku. Z mého rozjímání nad krásným a relativně čistým vzduchem mě ale vytrhla zákeřná otázka. Ehm ... Kam že to mám vlastně namířeno? No hochu, to bych taky ráda nevěděla. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela a po pravdě řečeno, zklamalo by mě, kdyby mi pánové nenabídly společnou cestu. No jo, ten šmoula mi sice jde na nervy skoro už teď, ale přeci jenom, co bych dělala sama? Nedokážu si ani představit, jaká to musí být nuda každý den šlapat svět sám. Jenom jsem se tiše usmála, když dal Chris najevo, jak silné má přemlouvací schopnosti, a už už jsem si chtěla dovolit se společnou cestou uctivě souhlasit, když se za mnou objevilo to malé smrádě. "Co ty tu děláš, prcku?" Oslovila jsem překvapeně svou desetiletou sestru. "Slavnosti? V Arial City?" nedůvěřivě zvednu obočí a chvilku na sestru zírám, následně ale nahodím ten nejvíc nejnadšenější tón co se mi ze sebe povede vyloudit, "Dobře. Ať je potvojemu." Otočím se na dva kluky. "Drazí pánové, tohle je má malá sestřička." Sáhla jsem jí na hlavu a ať se cukala jak chtěla, pustila jsem až když jsem domluvila. "Bylo mi ctí." S jednou rukou před sebou a druhou za zády jsem se uklonila a následně s oběma navázala oční kontakt. "Thomasi, ... Dandy-blue, ... šťastnou cestu." Co se dalo dělat, i přes to, že jsem se celkem i těšila na cestu se dvěma mými spolu.pracovníky, sestra je sestra, co bych jí neodmítla, že? Zatímco jsem přes rameno pozorovala dva muže ztrácející se v dálce, vyzvídala jsem od sestry, co že přesně to je v Aerial City za slavnosti a proč zrovna tam chce jít. Když jsem ale zpozorovala, že jsou pánové z dohledu, bez ohledu na to, jestli mi sestra ještě něco říkala nebo ne, jsem se zastavila a vyvolala jsem svého pokemona. Přeci jenom jsme se ještě pořádně neviděli. "Zdrávas fešáku, jak se vede? Nevím, jestli je to zapotřebí, ale většina trenérů se prý představuje, tak abych trochu zapadla, tak: Mé ctěné jméno je Nicollete Anna Ostenleg. No a tohle, tohle je jenom má sestra." Zazubila jsem se na ní, pak se má pozornost obrátila opět k pokemonovi. Chvilku jsem se na něj jenom dívala. Jestli se ti budu líbit alespoň z poloviny, jako ty mě, budu nejšťastnější člověk pod sluncem. Oklepala jsem se a opět jsem na pokemona promluvila. "A jestli se ti nelíbim, tak si to nech radši pro sebe." Zatvářila jsem se, jako kdybych mu dávala dobrou radu a na konci jsem několikrát rychle kývla hlavou.

Vypravěč - 18. července 2015 14:40

soukromá zpráva od Vypravěč pro Na paloučku s kytičkama (aneb Inouemu kostka přeje) Skupinka Purpludů se na tebe vyděšeně podívala. Netrvalo ani minutu a už zmizeli v trávě, rostoucí podél cesty. Jako by se po nich země slehla. ...A to se Azurillovi nelíbilo. Svezl se ti z ramene na zem, bouchl ocasem o zem a začal naštvaně pískat. Když mu z trávy nic neodpovědělo, začal až překvapivou rychlostí hopsat směrem, kterým fialkové kytičky zmizely. Hop sem, hop tam a už zmizel v zeleném trsu. Pravděpodobně ses za ním chtěla vrhnout, ale to tvou pozornost upoutalo něco jiného. ...Najednou máš totiž nějak lehkou dlaň. Když se podíváš dolů, opravdu, jako mávnutím kouzelného proutku, jsou berry pryč. Místo toho ti u nohy sedí rostlinka s poměrně nafouklým bříškem. Podívá se na tebe a broukne, jako by se dožadovala dalších. To už se z trávy vrací poměrně dobouchaný Azurill. Plačtivě pískne a skočí ti do, stále natažené, dlaně. Když se všimne sedícího Purpluda, trhne sebou a rychle se schová za svůj ocas.

Vypravěč - 19. července 2015 19:30

soukromá zpráva od Vypravěč pro Směr? Pryč z Battle Mansion. Život v Battle Mansion nebyl nikdy lehký. On vlastně ani nikdy lehký být neměl. Ovšem, ty jsi to vždycky měl tak trochu horší, než ostatní. Už ani nevíš, jak dlouho jsi musel mistra přemlouvat, aby tě vůbec pustil na cestu. Nešlo ani o to, kolik ti je. Třináct let bývá průměrný věk mladých trenérů v regionu Sento. Šlo spíš o to... a vždyť ani ty sám nevíš, o co šlo. Třeba si mistr prostě umanul, že ti bude ze života dělat peklo. Je sychravý, deštivý den. Co ty víš, třeba může být na úplně opačné straně regionu nádherně teplo se sluníčkem navrch. Ale co se týče oblasti okolo Battle Mansion - déšť, déšť a déšť. Na to, jak je Sento, co se počasí týče, variabilní, Battle Mansion schytala to nejhorší z možných. I když, nerozkládá se na levé straně regionu poušť? No, asi mohlo být hůř. Jakmile vyjdeš z té obrovské budovy, která ti byla za celý tvůj život jak domovem, tak i hrobem, do tebe něco prudce vrazí. "Ouč, mám pocit, jako bych se o něco otřel." Zobrazit SPOILER Kluk se zastaví asi metr od tebe a opráší si z ramene, kterým do tebe, ne zrovna omylem, narazil, neviditelné částečky prachu. "Snad to nebyl nějaký neviditelný ztroskotanec, nerad bych měl sedm let smůly." Tedy, kluk. Tohoto idiota znáš až příliš dobře. Na to, že někdy vypadá, že neumí do pěti počítat, se jedná o jednoho z těch lepších. No, spíš z těch nejlepších, jak sám rád a často prohlašuje. "Na cestě do Crystal City, losere? Mohl bys tam potkat nějaké své příbuzné. Šutrů je tam víc než dost."

Lynn Evans - 19. července 2015 22:21

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Na paloučku.. Trošku jsem se zarazila a koutky mi klesly, když se mě malí pokémoni tak nějak lekli a schovali se do travin rostoucích kolem cesty. "Asi nejsou moc zvyklí, že s nimi někdo komunikuje.." Řekla jsem si a zase jsem se usmála. Zvědavě jsem pozorovala Azurilla, jak se mi svezl z ramene a namířil si to přímo do trávy, kde hejno zmizelo. Už jsem ho chtěla následovat, když jsem ale cítila, že moje ruka je nějaká.. lehká. Koukla jsem tedy na ruku a všimla jsem si, že v ní opravdu nic nemám. Za to však u mě zůstal jeden člen hejna, který vše snědl a vypadá, že by si dal ještě nějaké. Kromě toho ihned z trávy vyběhl Azurill, který dostal asi slušnou lekci a zároveň se kryje před květinkou. "Nebooj.." Objala jsem modrou kuličku a pohladila ji. V dřepu jsem si položila Azruilla na klín a pohladila jsem kytičku vedle sebe, které jsem dala další bobule. Usmála jsem se na Azurilla a dala jsem mu taky nějaké. "Příště nesmíš být tak zbrklý.. ještě jsme moc netrénovali." Podrbala jsem kuličku a nechala jsem je s květinkou jíst. Jakmile květinka dojdedla, tak jsem věděla, co bych měla udělat, protože ani já si takovouto příležitost nenechám ujít. "A co ty, Purplude, nechtěl by jsi jít dál s náma?" Usmála jsem se zase a vyndala jsem prázdný pokéball na znamení, že jsem připravena ho jej s mým povolením chytit. Pokud mi dá své svolení, tak si ho chytím.

Vypravěč - 19. července 2015 22:55

soukromá zpráva od Vypravěč pro Písek. Písek. Písek. HELE, NENÍ TO ... ne, jenom písek. A tak jste vyrazili. Navzdory tomu, jak tě všichni pořád strašili s pouští, pískem, vražednými a nepřátelskými pokémony atd. atd. je všude až moc... klid. A ticho. Vůbec nic se neděje. Cranidos se po chvíli začne propadávat nožičkama do písku a začne se dožadovat vrácení do pokeballu. Uběhne jeden kilometr. Dva. Tři. Pět a pořád nikde nic. Vedro je nezvladatelné a můžeš jenom doufat, že máš dostatečné zásoby vody na celou cestu až do Entrance Town. Nakonec si přeci jenom musíš sednout a trochu se posilnit, než se zase vydáš dál. (Promiň, že je to tak stupidně krátké a nezajímavé, ale když jsem si hodila procentkou na to, kolik máš štěstí, tak mi padlo 95% :'D)

Vypravěč - 19. července 2015 23:07

soukromá zpráva od Vypravěč pro Trošku zmatky Prodavač si povzdechne, jako by tušil, že něco takového přijde. "Bohužel, bez průkazu vám nic prodat nesmím. Taková jsou pravidla." Zamítl tvůj návrh bez toho, aby se nad tím dvakrát rozmýšlel. Podle mapy se kancelář, kde by ti průkazku měli vyhotovit, nachází asi o deset ulic bokem. Jak tak procházíš ulicemi, vidíš, že se chystá něco velkolepého. Girlandy, plakáty, vývěsky, transparenty, všelijaké ozdoby a ozdobičky, to všechno spolu s lidmi většinově oblečených do kněžských stejnokrojů pobíhajících od místa k místu. Pokud by ses ale někoho z těchto, řekněme, stejnokrojovaných na cokoliv zeptal, zle by se na tebe podíval a ignoroval by tě.

Miriam Siria - 19. července 2015 23:14

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Písek v očích, nose, ve vlasech a ve spodním prádle Vyrazili jsme, já se radostně na Cranidose ohlížela, ale nakonec mu moc pochod na písku nesvědčil a možná ho i pálil do nožek. Pohladila jsem ho a vrátila do pokébalu, který jsem si vrátila na pásek a dál si vykračovala sama. Dobrá nálada mě samozřejmě brzy opustila, sluníčko pražilo a já se potila. Písek se mi tak lepil všude kam neměl. Vytáhla jsem si ze své brašny šátek, který jsem si uvázala kolem hlavy. Měla jsem to udělat už dávno já hloupá. Nedokázala jsem přesně určit, jakou vzdálenost jsem ušla. Po písku se nejde nejlépe a tak to není zrovna nejrychlejší pochod. Nakonec jsem si vyhlédla osamělou skálu trčící z písku a sedla si do jejího stínu. Trochu jsem se napila, doufala jsem, že budu mít vody dost. Vzala jsem si měch a ještě k tomu dvě láhve, sice jsem nesla docela tíhu, ale jako každý kdo žije na takovém místě vím moc dobře, že voda je tady moc důležitá. Vydechnu a na chvíli zavřu oči, promnu si je a vytáhnu si deníček... no deníček. Spíš si prostě chci zapisovat své dobrodružství. Zamyslím se a začnu psát. „Konečně jsem vyrazila na cestu. Tohle je můj první záznam dne kdy se ze mě stala trenérka pokémonů. Není lehké odejít z domova i když jsem se moc těšila. Ale rodiče mi budou scházet i lidé, které znám. Ale tohle je skvělá zkušenost, dobrodružství a možnost poznat ještě víc lidí a jiné místa. Můj první pokémon je Cranidos. Oživili ho pro mě z fosílie. Je moc krásný a vypadá silně. Už jsme se seznámili, ale ještě uvidím jak nám to spolu půjde. I když věřím, že budeme skvělý tým. Zrovna teď odpočívám. Poušť nikdy nebyla dobrá hostitelka. Slunce pálí a je horko. Mám zatím dost vody, ale do Entrance Town je to docela dálka. Ano... Entrance Town. Tam jsem se vydala. K vodě a zeleni. Ráda bych chytila travního, vodního a ptačího pokémona. Dál... uvidím... nevím. Takhle si to plánuji, ale možná, že nakonec bude stejně všechno úplně jinak. Možná potkám jiné pokémony do kterých se od pohledu zamiluji. Což se možná stane, protože mám ráda všechny pokémony... až na hady.... nevím proč. Ale prostě hadi.... štítím se jich. Je to moje chyba. Ne jejich já vím. Ale nemůžu si pomoc. A radši zase vyrazím. Den je ještě dlouhý a mám před sebou kus cesty.“ Dopíšu a zase deník zavřu. Znovu si trochu luknu vody a postavím se. Ve stínu jsem trochu vychladla, zase jsem měla dost sil jít. Vyšla jsem ze stínu a pokračovala v cestě. (Co naplat :D:D )

Vypravěč - 19. července 2015 23:58

soukromá zpráva od Vypravěč pro Vzhůru do hlavního města Afaurus nakloní hlavičku na stranu a mroukne. Chvilku si tě tak prohlíží, celou si tě obejde... nakonec se usměje a pochvalně přikývne. Asi se mu líbíš. Pak obrátí svůj pohled na tvoji sestru. Nevypadá to, že by ho nějak zaujala. (Pokud zkusíš namířit na Afaura Pokedex, po chvilkovém nabíhacím kolečku ti najde informace, které stačil do sítě oskenovat profesor. Pokedex nepřehrává zvukové stopy. Informace viz. deník) A co se týče slavností... "...Říkala jsem ti o nich." Prohlásí tvoje milovaná sestřička ublíženě. Nakonec to ale nevydrží a vysype ze sebe, o co vlastně jde. Jedná se o prakticky největší slavnosti... no, spíš festival... v roce. Celá ta obří maškaráda je zasvěcena Divionovi, legendárnímu pokémonovi, který je patronem celého Senta. Pro církev to má určitě nějaký hrozně hluboký význam. Co se týče vás... je tam hromada stánků. A vystoupení. A slavných osobností nejen ze Senta, ale i z ostatních regionů. "Letos přijede i Wallace." dodá naoko nenápadně. Wallace... pamatuješ si, že o něm určitě 'něco' říkala. Nebyl to nějaký mistr pokémoních koordinátorských soutěží z... Johta? Unovy? Něčeho takového? "A pojď už, ať to stihneme!" Odtáhne tě z města, zjevně nadšená z toho, že tě ani nemusela přemlouvat. "První pokémon, kterého najdeme, je můj!" Oznámí ti s úsměvem od ucha k uchu.

Vypravěč - 20. července 2015 00:10

soukromá zpráva od Vypravěč pro ...v jetelíčku Purplud se hladově vrhne na bobule. Jde na něm vidět, že se mu velice zamlouvá ten fakt, že se ho Azurill zjevně bojí. Dojí, broukne, autorativně se postaví a prohlédne si tě ze všech úhlů, jako by spekuloval jestli tě vzít pod svá ochranná křídla, či ne. Dřív, než stačí cokoliv udělat, vykoukne z trávy hromada fialkových hlaviček. Jedna přes druhou začnou hlasitě pískat a kroutit hlavami. Purplud u tvé nohy se na ně otočí a s ledovým výrazem jim ukáže fakáče. Následně se na tebe významně podívá. Právě tě prohlásil za svého člověka.

Michael Johnson *Trenér* - 20. července 2015 00:53

soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro To zvládnu Rozloučil jsem se s prodavačem. Nebyl jsem naštvaný, ani nešťastný, chápal jsem, že mi pokedex jen tak prodat nemůže a vyřídit si průkazku bych musel po cestě stejně. Byl jsem rád za mapu, kterou jsem měl sebou, protože jsem přišel na to, že většina lidí zde není tak hodných a obětavých jako dívka, které jsem se ptal předtím. Naopak všichni byli jako její sestra. Tak nějak jsem našel budovu, kterou jsem potřeboval. Zabralo mi to hodně času, ale měl jsem co jsem potřeboval, stačilo už jen vejít dovnitř, vyřídit průkazku, vrátit se pro pokedex a vydat se opět na cestu.

Nicolette Anna Ostenleg - 20. července 2015 11:35

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Kudy kam? Slavnosti, no jo. Spousta lídí, řevu a zlodějů. Zkrátka centrum veškeré zábavy. Proč ne? "Slavnosti ..." Hlesnu. Ve skutečnosti se toho místa ale nijak nebojím, přeci jenom by to mohlo mít něco do sebe. "Wallace?" ozvu se nechápavě a dost neuváženě, "Ahá tamten, no jasný. A od kdy že ho vlastně tak miluješ?" Pokusím se ihned zakrýt skutečnost, že více méně zase nemám páru, kdo že to vlastně je. Pak opět jakoby nic do sestry začnu rejpat. Loktem jí dloubnu do ruky a trochu se k ní nakloním: "Určitě bude na mladší ségra!" Řeknu jasně ironicky. A teď, jestli mi řekne, že je to nějaký nejmladší koordinátor všech dob a že mu ještě nebylo jedenáct, tak se asi půjdu zahrabat. No nic ... Musela jsem!" S ignorací jejího popohnání k cestě se opět dám do kroku. No, a je to tady. Sbohem mé milované město. Opouštím tě a jdu za jiným. Neplač, neplač, zase se vrátím. POČKAT! ... První pokemon že je její? Kam ten svět spěje, starší mají přednost ne? Pche ... I přes to se ale ukloním a pokorným tónem se sestrou souhlasím: "Jak si mylady přeje!" A za pomoci jakého pokemona že chce ty divoké chytat? Nu, radši jsem zticha, určitě mi to už říkala a já (opět) neposlouchala. Ještě by to zjistila. Takovýmu tóču se radš budu snažit vyhnout. "No, a chceš jít po cestě?" nadhodím, "Sice nám to bude asi dýl trvat, ale pokud doopravdy chceš chytit nějakého pokemona ...? Co? Půjdeme jen kousek od cesty a podél ní ... Trochu dobrodružství nikomu neublíží holka!" Následně se ale zařídím podle ní, ať už se mnou souhlasit bude nebo ne, přeci jenom vybrala směr, tak ať si rozhodne i o cestě. Já se po divokých pokemoních přátelích či nepřátelích budu rozhlížet tak jako tak.

Vypravěč - 20. července 2015 17:57

soukromá zpráva od Vypravěč pro Říkal někdo něco o bezpečných pouštích? Už ani nevíš, kolik jsi toho ušla. Možná pět, možná deset, klidně i dvanáct kilometrů. Na poušti, se vším tím pískem kolem tebe, se to opravdu špatně počítá. Možná se začínáš divit, jak se někdo ze zbytku Senta na tuhle cestu vůbec může pustit, když o poušti neví vůbec nic, maximálně tak přibližný směr Sandstorm City. Dvakrát jsi musela změnit směr, protože sis včas všimla, že se na obzoru pomalu zvedá nějaká menší písečná bouře. Pořád ses ale držela přibližně v pomyslné lajně mezi Sandstorm City (kterým jsi už na začátku ledabyle prošla) a Entrance Town. Nakonec se i v tak vyprahlé oblasti začalo trochu ochlazovat a, hlavně, smrákat. Tvůj první den na cestě se blížil svému konci. Ze spánku tě vyruší dusot neurčitého množství nohou. Stále se přibližuje a přibližuje. Když otevřeš oči, všimneš si, že se písek pohybuje. Tedy, písek... kdyby to byl jenom písek. Když se podíváš pozorněji, rozpoznáš v pohybující se zemi masu pokémonů. A míří si to přímo na tebe.

Vypravěč - 20. července 2015 18:23

soukromá zpráva od Vypravěč pro Papírování máš za sebou Vyřízení průkazky nezabere více, než půl hodinu. Během té jsi si ještě musel skočit o budovu vedle pro fotku, ale tak... to nemohlo zabrat víc, než deset minut. Nakonec přeci jen držíš v ruce svůj Trenérský průkaz. Je na něm uvedeno tvé jméno, datum narození, bydliště, ID a fotka. V rohu máš nalepenou zvláštní kruhovitou známku, na které je miniaturními písmeny napsáno pár slov. Pravděpodobně jde o něco důležitého. Teď už ti prodavač Pokedex bez delšího protahování prodá. Jenže... ...stál o hodně víc, než jsi předpokládal. Asi tě měl někdo varovat, ale tak... pozdě. (Částka, kterou máš napsanou v deníku, je od tohoto bodu aktuální.) "Tak Kanto, hmm..." prodavač ještě jednou obrátí v prstech tvou průkazku. "Popravdě, typoval jsem něco jiného." přizná a vrátí ti ji. Tak tohle odhadoval, když jsi poprvé přišel do obchodu.

Miriam Siria - 20. července 2015 18:54

soukromá zpráva od Miriam Siria pro V moři písku vlna pokémonů Šla jsem a šla, sledovala obzor, když jsem po delší době uviděla nějakou další trčící skálu, schovala jsem se na chvíli ve stínu a napila se. Vypustila jsem i na chvíli Cranidoce a dala mu napít z ešusu. Mohla jsem si jen domýšlet, jaké to je v pokébalu, ale horko by mohlo prosáknout i do něj a tak radši ať se napije. Pak jsem ho vrátila dovnitř. Jak se začalo stmívat moc se neochladilo, protože horko pořád sálalo z písku. A já se nezastavila, stejně nemám jak rozdělat oheň, tak nebylo nutné se utábořit. Jak, ale slunce zapadlo, co chvíli teplota klesala. Zastavila jsem se a prostě se posadila tam kde jsem byla. Trochu jsem pojedla, zabalila se do přikrývky a šla spát. Nevím jak dlouho jsem spala, možná dost dlouho, protože jsem si nepřipadal unavená, když jsem prudce otevřela oči. A nebo to bylo možná tím, jak mi leknutím vyletěl tep. Promnu si oči a rozhlédnu se. Zem se chvěla, mé tělo také a po chvíli uvidím co se děje. Pouští se hnalo stádo nějakých pokémonů. A kdyby jen to... rovnou na mě! Zaváhala jsem jen na okamžik, protože jako první mě nesmyslně napadlo, vytáhnout pokedex a zjistit co jsou zač. Jenže to mi bude k ničemu když mě ušlapou. Neuvěřitelné. Mají k dispozici celou poušť a oni se rozhodnout vydat zrovna mým směrem? Vyskočila jsem na nohy, popadla brašnu, deku a dala se do běhu. Deka za mnou vlála, jako pláštěnka nějakého superhrdiny. S menšími obtížemi jsem ji za běhu nacpala do brašny. Ohlédnu se a zhodnotím velikost stáda, zvládla bych jim prostě uhnout, když poběžím do strany jim z cesty? Možná. Ale jedině jestli nejsou agresivní a nejdou po mě schválně. Dokázal by Cranidost je zastavit? Všechny rozhodně ne. Ale taky by nemusel. Stačilo by jen ty před námi, aby nás neudupaly a zbytek by proběhl kolem nás. Cranidos je sice silný a má velmi tvrdou hlavu, ale stačilo by to? První musím zjistit co jsou zač a podle toho se rozhodnout. Ale rychle. Nepotrvá to zase tak dlouho a doběhnou mě. Vytáhnu pokedex a zamířím ho za sebe, snad dokáže získat údaje, když takhle běžím.

Michael Johnson *Trenér* - 20. července 2015 23:46

soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro Tak snad konečně na cestu. Konečně jsem zařídil všechno co jsem potřeboval. Prodavač byl celkem v pohodě, dokonce jsem si i chvilku povídali o oblasti ze které pocházím, ale pak už jsem opravdu chtěl jít a opustil jsem obchod. Hned jak jsem vyšel na ulici, tak jsem se kolem sebe rozhlédl a na mapě jsem se podíval na směr východu. Hned jsem tam zamířil a pokusil jsem se co nejrychleji opustit město, aby si i Starly mohla protáhnout křídla. Došel jsem k místu, které vedlo mimo město a udělal jsem první krok do "divočiny".

Slaine - 21. července 2015 21:37

soukromá zpráva od Slaine pro Výzva ? Konečně možnost vypadnout z Battle Mansion. Už mi to tu leze krkem. Všichni jsou tak předpojatý. Někdo jako já by tu skončil jen jako obyčejný sluha nebo jiná podrž taška. A to já prostě nemam zapotřebí. Chci prožít něco víc. Právě proto jsem se rozhodl opustit zdejší dojo a vydat se cestou trenére pokemonů. Koneckonců je to nejlepší možnost jak nabrat zkušenosti... Právě dnešek je ten významný den. Sice je počasí na jedno brko ale proč to řešit ? Důležitý je můj odchod a začátek úplně nové části života. A ten rozhodně nehodlám promrhat mezi arogantními pokryteckými blbi z Battle Mansion. Stojím před Battle Mansion s né moc slušnými myšlenkami a ohlídnu se zpět.Stejně se sem jednou vrátím...a nakopu všem prdel.. Vděčím mistrovi za slušný život ale jeho přístup k lidem nenávidím a to sem odjakživa dával najevo. Možná proto tak ochotně souhlasil s mým odchodem. Ale nevadí mi to. Zvykl jsem si. Nechám minulost minulostí a odvrátím pohled od známé Arény. Udělám několik kroku vpřed, když do mě někdo vrazí a ještě má přitom blbý kecy. Ani sem nemusel hádat. Ten hlas už znám. Je to místní genius blbeček. Jo ty mi budeš fakt chybět.. Naštvaně stisknu ruku v pěst a reaguji na jeho provokativní řeč. " Za to tady je to přeplněné blbečkama. Co chceš ty génie ? Nemam na tebe čas.... " Zaujmu postoj ignoranta a projdu kolem Dominica jako by byl jen vítr. Nemam ho rád. Na druhou stranu je prostě talent. Za ta léta si vybudoval místní reputaci a rozhodně by se dal zařadit mezi nadějné trenéry v Battle Mansion. Navíc má i jejich povahu. Nicméně proč toho nevyužít. Po několika krocích se otočím, z opasku si vezmu do ruky pokebal s pokemonem a nenápadně se snažím rivala vyhecovat. ".....co si to raději vyříkat v zápase ? Jeden na jednoho. Nebojíš se loosera jako sem já, že ne ?" Nasadím svůj provokativní úsměv a čekám jak Dominic zareaguje. Sem tam si pohazuji s pokebalem jen abych ho dostatečně navnadil. Každopádně sem si jeho odpovědí jistý. On je typ arogantního člověka co takové výzvy jen tak neodmítá. Musí dokázat ostatním, že to on je ten nejlepší. Alespoň myslím. V nejhorším případě ho prostě setřu....ale jako trénink pro Riola by to bylo ideální...

Vypravěč - 22. července 2015 03:34

soukromá zpráva od Vypravěč pro Rodinné trampoty "Hmph..." tvoje sestřička se nafoukne a podívá se bokem na znamení toho, že se s tebou nebaví. "A třeba je, co ty víš." ...Ještě, aby se z něj vyklubal pedofil. To tak. Každopádně to vypadá, že k tématu 'Wallace' se bude muset přistupovat opatrněji. "Ááá jen tak mimochodem - já vím, že vůbec netušíš o koho jde, abys věděla." vyplázne na tebe jazyk. Trochu si to u ní spravíš tím, že neodporuješ, co se prvního divokého pokémona týče. "Klidně můžeme jít podél cesty." odsouhlasí a sladce se na tebe usměje, "Však ona mě velká sestra před všeckým zlým a žravým ochrání, ne?" ...Nekončí v seriálech takovéhle situace většinou utrženými hlavami? A tak jste sešli z cesty o pár metrů bokem. Jakmile jste vstoupili do travnatého porostu, všechny Caterpie a Caterpolen se rozprchnou na všechny strany. V dálce můžete vidět různé motýlí pokémony, ale pokud se k nim pokusíte přiblížit, ulétnou dříve, než stačíte cokoliv udělat. "Sestři..." zatahá tě najednou tvá sestřička za rukáv, "Podívej." Kousek od vás se skupinka ptačích pokémonů pere o jídlo. "Toho chci. Chyť mi ho."

Nicolette Anna Ostenleg - 22. července 2015 10:17

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Do toho pokeballe! Sestřička svolila a my jsme se odklonili z cesty. Před vším zlým a žravým. Pousměju se. Je vidět, že už sis za ta léta na to mé neposlouchání a ignorování přeci jenom zvykla. To ti chválím. Koneckonců, co ti taky zbývalo že? Potřebuje se vykecat, u mě vždycky může, a to, že to následně hned vypustím z hlavy, se dá počítat jako cena služeb. Při vstupu do divoké a dravé divočiny opět vyvolám Afaura a připravím si pokesnímač. Tak doufám, že nefunguješ nijak složitě. Začnu si snímač prohlížet a vymýšlet, jak se asi používá. "Afaure, buď připravený. Abych tohle mohla použít, počítám s tím, že budeme muset mít pokemona nějakou chvíli na mušce." usměju se na něj, "A tvým prvním úkolem je ho tam udržet. Pokud to tedy bude třeba." "Vida," pozvednu se zájmem obočí, když mě sestřička zatahá za mikinu, "Tak co, budeš mě poslouchat?" Mluvě k pokesnímači na něj zaťukám a mezitím, co se ho na ptačí pokemony snažím namířit a použít, podávám sestře jeden ze svých pokeballů. "Víš co, zkus si ho chytit sama. Třeba to půjde i bez zápasu." podívám se na Afaura, "Pokud ne, je řada na tobě. Listový bič a kousavý útok, hlavně ale ať nezdrhne. Souhlas?" Sestřičku se pokusím ještě chvilku zdržet, dokud mě snímač neposlechne, nebo dokud mi nedojdou nervy při zkoumání, jak že ho mám vlastně použít. Když si pokemona nechytí sama ... Co když jí nebude poslouchat? Nebyla by z toho zrovna moc nadšená. Doufám, že jsou slabší, než si myslím. Chytnu si palec a pak už mi nezbývá, než doufat, že se sestře pokemona pokusí chytit i bez zápasu. Za opačných okolností jsem připravena dát Afaurovi povel k útoku.

Vypravěč - 22. července 2015 16:34

soukromá zpráva od Vypravěč pro Černý pasažér? Pokedex ti nahodí načítací kolečko... ...a nic. Na obrazovce se objeví dramatický nadpis "Žádné informace k dispozici". A stádo pokémonů se žene dál. Najednou se ti taška pohne. A podruhé, potřetí. Jako by se z ní něco dralo ven. Kdyby tam ale něco bylo, tak by sis toho snad všimla, když jsi tam cpala deku, ne? I přes tyto logické úvahy ti z tašky vykoukne hlavička asi šestnáct centimentrů v průměru velkého tvorečka. Pokémon táhle zívne a podívá se na tebe zvědavýma očičkama. Pak se ti taška, jak tak běžíš dál a dál, hodně nešikovně zhoupne. A pokémon se rozbrečí. V reakci na nový zvuk vedoucí pokémon ve stádu hlasitě zařve a celá masa zrychlí.

Miriam Siria - 22. července 2015 16:53

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Zvědavý pokémon v mé tašce Podívala jsem se překvapeně na svůj pokedex. „Cože?“ ohlédnu se. Nic? Nějaký neznámý druh? „Sakra....“ Schovám pokedex a peláším dál. Co budu dělat? Co? Vždyť mě rozdupou! Proč zrovna musí běžet za mnou? „Huh?“ Heknu, když ucítím, jak se mi taška pohnula a znovu. A pak vykulím oči, když ven vykoukne hlavička. Koukala jsem na malého pokémona, který rozespale zívl a pak na mě koukl. Já mu pohled opětovala aniž bych se zastavila. Taška se mi zhoupla což malého pokémona vylekalo a začal plakat. Nářek vyprovokoval pokémony za mnou. Pochopila jsem to. „Tak kvůli tobě mě pronásledují?“ vydechnu a chytnu svou tašku i s pokémonem do náruče, aby to s ním tak necloumalo. „Jak ses mi dostal do tašky?“ to se mi do ní vplížil, když jsem spala? Ale ne.... že mi snědl všechno jídlo a pak usnul? Ale pokémonek byl tak roztomilý. „Ale no tak... neplakej. Nic špatného se ti neděje.“ Začnu ho utěšovat. Pohladila jsem ho, ale pak bylo načase něco udělat než mě doženou. Prudce se zastavím a otočím se čelem ke stádu, natáhnu před sebe tašku i s pokémonem, abych jim ho ukázala. „Stůjte!“ zavolám. Vsadím se, že jsou rozčílení a myslí si, že jsem ho unesla. Budu je muset nějak přesvědčit. Je dobré, že pokémoni i když nemluví, jsou chytří a rozumí lidské řeči.

Vypravěč - 22. července 2015 17:22

soukromá zpráva od Vypravěč pro Sento a jeho pokémoni A tak jsi konečně vyrazil z města ven. Starly se mileráda prolétla. Hned, jak měla možnost, roztáhla křídla, udělala pár otoček ve vzduchu a nakonec ti přistála na rameni. Cesta, spíše stezka, kterou jste šli, byla kolem dokola obehnána skalním masivem. Klikatila se skalami, klesala a stoupala a bylo vidět, že se nejedná zas o tolik používanou cestu. Najednou se skála po tvé pravici začala otřásat. Místo laviny se z ní ale svezlo něco jiného. Pokémon se otřese a naštvaně přesměruje svůj pohled na tebe, jako by tě obviňoval ze svého pádu.

Vypravěč - 22. července 2015 17:34

soukromá zpráva od Vypravěč pro První bitka "Když máš tak moc rád mít nakopanou prdel." Dominic pokrčí rameny a ušklíbne se. Z opasku si oddělá pokeball. "Pojď, Machope. Zaženeme to děcko zase zpátky do postýlky." Machop se na tebe pohrdavě podívá a ušklíbne se podobně, jako jeho trenér. Počkají, až vypustíš ven Riola. "Schválně, jak dlouho se ten podvraťák udrží na nohou." Dominic ti moc času na přípravu nedá. "Hoď tam dva Fire Punche, Machope!"

Slaine - 23. července 2015 18:51

soukromá zpráva od Slaine pro First fight Dominic reaguje přesně tak jak sem očekával. Je to frajírek co takový souboj prostě neodmítne. Možná bych to jeho ego mohl použít proti němu. Uvidíme jak to v souboji pujde. Jestli prohraju tak mi to bude připomínat do konce života...to se nesmí stát...Riolu je lepší...snad.. Sáhnu po pokeballu zavěšený na mém opasku, hodím ho půlmetru přede mě a vyvolám Riola. Instinktivně se připravím do bojové pozice a čekám jak Riolu zareaguje. Budu upřímný. Riolu je tak trochu nezkrotný živel. Často na mě útočí, i když nemá a nemá semnou slitování. Kolikrát jsem v Battle Mansion od něj schytal ránu, která mě uzemnila na několik hodin. Ale to je prostě on. Bere to jako zábavu a mě to nevadí. Naopak se toho dá šikovně využít. Oproti tomu Dominicův Machop je od pohledu disciplinovaný a silný. Stejně jako každý jiný pokemon pocházející z Battle Mansion. Tohle bude zajímavý souboj...odpadlík vs genius... Jakmile se Riolu zorientuje, Dominic začne a hned po mě vyrazil s Fire Punchem. Neváhám. "Riolu vyhni se tomu. Využij jeho útoku a proveď rychlý útok na jeho slepé místo." Přesně tak jak bych to udělal já. Využít toho jak se Machop soustředí jen na útok, rychle se dostat za jeho záda a provést protiútok. Otázka je jak se s tím Machop vypořádá.

Michael Johnson *Trenér* - 23. července 2015 21:38
	soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro Konečně můj první objev. Vypustil jsem Starly a pokračoval jsem ve své cestě za dobrodružstvím a netrvalo to ani dlouho, když jsem potkal svého prvního pokémona. Samozřejmě jsem se ho rozhodl chytit. Už jen to jak na mou maličkost koukal mě k tomu donutilo. ,,Starly jdeme na to." Usměji se. ,,Quick Attack"

Vypravěč - 23. července 2015 22:34

soukromá zpráva od Vypravěč pro Období techniky Tvoje sestřička pevně sevře pokeball v ruce a čeká, jak si to vyřídíš se snímačem. Přístroj tě ne a ne poslechnout... a nebo všechno děláš správně, jen jsi od pokémona příliš vzdálená. Jakmile usoudíš, že je zbytečná to dál zkoušek, tvoje sestra mrští pokeballem doprostřed hloučku. Ptačí pokémoni se rozlétnou na všechny strany... až na jednoho, který skončí v pokeballu. Pokeball se převalí jednou. Podruhé. Potře... nope, při třetím převalení se pokeball otevře a ptáček z něj vyletí ven. Naštěstí byl Afaurus nachystaný k akci. Přesně v čas vystřelí Listový bič, chytí pokémona a mrští s ním o zem. Dřív, než si stačí nějak urovnat křídla, po něm rafne, div, že mu neukousne hlavu. Pak ho, jako pejsek, v tlamičce spokojeně donese až k tvým nohám a čeká na pochvalu. Teď už ti Poke-snímač reaguje. Z kolečka uprostřed zařízení vystřelí červený paprsek, zhruba tři minuty snímá tělíčko v Afaurově tlamě a zmizí. Následně se ti rozvibruje Pokedex. Na obrazovce je vidět nápis "Nahrávání nových informací". Vypadá to, že je tvůj Snímač speciálně propojený s tvým Pokedexem. _________________________________________ Zobrazit SPOILER Flutweet Typ: Létací/Normální Popis: Jeden z ptačích pokémonů obývajících region Sento. Díky své přizpůsobivosti necítí nutné migrovat. Z většiny jsou velmi teritoriální a jsou u nich obvyklé boje o potravu. Poprvé objeven v: Sento _________________________________________

Vypravěč - 24. července 2015 01:03

soukromá zpráva od Vypravěč pro Mnoho povyku pro nic Tvé utěšování moc nepomáhalo, pokémon stále proléval slzavé potůčky a nevypadalo to, že by ho něco mohlo zastavit. Pak jsi ale zastavila a otočila tašku ke stádu. Okamžitě přestane brečet a začne vydávat nadšené zvuky. Ze stáda vystoupí jeden z pokémonů, ten, který předtím reagoval na brekot maličkého. Pomalu se k tobě přiblíží a celou dobu tě propichuje zpytavým pohledem. Nakonec ti znenadání vytrhne tašku i s pokémonem z rukou. Zavrčí na tebe a položí tašku na zem. Malý pokémon se okamžitě vysouká ven a přitulí se ke... svému rodiči? Možná? Velký pokémon na tebe kývne na znamení, že teď už je všechno v pořádku. Dřív, než se znovu zařadí ke svému stádu, ti něco položí na ležící tašku, jako by se chtěl omluvit, že tě tak pronásledovali, i když jsi vlastně nic neudělala. A s tím pokémoni zmizí. Po prozkoumání najdeš na své tašce ležet žluto-červený kámen.

Vypravěč - 24. července 2015 01:24

soukromá zpráva od Vypravěč pro Začátek hezky nevypadá Riolu je okamžitě připravený a natěšený na boj. Upřímně, vypadá to, že kdyby před ním nestál Machop, tak by jsi nějakou tu pecku schytal ty... a nebo Dominic. Jenže není jediný, komu z očí sálá až krvežíznivost. Mimo jiné, vypadá, že Machop se nesoustředí jenom na útok. Zpočátku to vypadá, že ti zatím plány vychází. Machop se napřáhne k Fire Punchi, Riolu to bere zezadu... v tom se Machop rychle otočí a první Fire Punch přeci jenom přistane na místě určení. A jen pár vteřin poté následuje i druhý. Riolu je poměrně dost zaskočen, ale zareaguje dostatečně včas, aby částečně vyblokoval aspoň ten druhý úder. Od Fire Punchů mu v srsti zůstanou černá, ohořelá kolečka. "Takhle to dělají ti lepší." nechá se slyšet spokojený Dominic. "A teď rychle Low Sweep! Nesmíš ho nechat vydechnout!" _______ Pozn. Kostky tě zatím opravdu nemají rády :'D

Vypravěč - 24. července 2015 01:35

soukromá zpráva od Vypravěč pro Sento a jeho ne příliš přátelští pokémoni Starly se nadšeně chopí úkolu. V plné síle narazí do divokého pokémona... kterému to, zdá se, vůbec neublížilo. Podívá se na Starly, jako by přemýšlel, jestli je to opravdu myšleno vážně. Když usoudí, že ano, naštvaně přivře oči a skočí po tobě. Jop, naprosto odignoruje Starly, která by mu měla být oponentem a radši se rozhodne si svůj vztek vybít na tobě. Svým neočekávaným pohybem tě povalí na zem a začne do tebe bušit postranními kameny.

Nicolette Anna Ostenleg - 24. července 2015 09:32

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Menší zastávka a pokračujem "Kdo by řekl, že čtení návodů může někdy být k užitku." Poznamenám tiše a více méně pro sebe, když má snaha zachytit divokého pokemona snímačem zkolabuje. Zklamaná jsem ale nebyla, dokonce ani po tom, co se sestře nepodařilo na první pokus pokemona chytit, a i kdybych byla, to, co se stalo následně, mi opět vykouzlilo úsměv na tváři. Afaurus poslechl mé příkazy do slova a do písmene a téměř bez kapky potu svého protivníka rozdrtil. Úzasný! Upřímně se mi pozvedly koutky úst vzhůru a já se instinktivně začala usmívat. Jenom abysme to nějak nepřehnali. Doufejme, že bude ten v pořádku. Když můj malý vítěz přiběhne s tím opeřencem v tlamě až ke mě, můj úsměv se zdvojnásobí, ze začátku se pouze narovnám a slavnostně řeknu: "Děkuji ti, ctěný Afaure, tvé kouzlo a síla nezná mezí!" Pak se koutkem oka podívám na sestru a hodím jí další pokeball. (Ten první seberu až budem odcházet.) "Tentokrát to nezvorej!" Poznamenám mimoděk, kleknu si ke svému pokemonovi, pohladím ho po hlavičce a následně, jestli se nechá, ho začnu drbat na břiše a po celém těle. Bezvadný, zatím jde dnešek vážně úžasně. Nový, úžasný pokemon, první vítězství (snad i sestřin první pokemon) ... a i tenhle krám mě dokonce začal poslouchat! Kouknu se na snímač vražedným pohledem. Nechvalme ale dne před večerem. "Tak co opět vyrazit? Ať stihneme toho tvýho Wallace." Zazubím se škádlivě na sestru. "A co ty? Nechceš se s námi projít?" obrátím se na svého pokemona, "Už asi od devíti let přemýšlím, jaké to je v být pokeballu ... Je to tam pohodlný? Vypadá to tam nějak? Vnímáš tam vůbec okolní svět? ..." Navážu konverzaci s Afaurem a následně se vydám opět směrem naší cesty. Samozřejmě hledaje další pokemony. Bez práce totiž nejsou koláče.

Miriam Siria - 24. července 2015 09:43

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Nebudu v poušti vylisovaná do písku Pokémon se nechtěl nechat utěšit. Pořád naříkal a já si moc nevěděla rady. S miminky, což nejspíš tento byl, jsem neměla zkušenosti. Ale byl tedy moc rozkošný. Jak byl maličký, velké oči a tlamičkou jako by se usmíval. Prostě rozkošný. Ale nechat jsem si ho nemohla i když jsem si to tak trochu přála, otočila jsem se ke stádu a zavolala, aby zastavili. K mé úlevě to udělali a maličký přestal naříkat a místo toho vydal nadšený zvuk. Trochu uraženě se na něj zadívám. Dělá jako kdybych mu dělala kdo ví co. Ze stáda se ke mě vydal jeden z pokémonů. Pomalu se blížil a pozoruje mě, koukal na mě jako kdybych za všechno mohla. No tak! Vždyť jsem nic neudělala! Už jsem se chtěla začít bránit, že jsem ho neunesla, ale pokémon byl rychlý a vytrhl mi tašku z rukou. Překvapeně o krok ustoupím. Ale zdá se, že ví, že jsem v tomhle nevinně, kývl na mě a pak mi něco položil na tašku a vydal se i se svým mladým zpět ke stádu a odešli. Vydechnu a posadím se do písku. Promnu si oči a pak se podívám co mi to dal. Byl to krásný žluto červený kámen. Protáčela jsem ho v ruce a přemýšlela co to je. Jediné co mě napadlo je, že by to mohl být Evoluční kámen. Podle barvy... pro ohnivé pokémony? Nejsem si úplně jistá. „Hmm... krása.“ Řeknu a ještě chvíli si ho prohlížím. Později se zkusím někoho zeptat. Tedy až někoho potkám. Otevřu tašku a podívám se jaké škody mi tam ten maličký udělal, pak si kámen schovám a vstanu. Teď už neusnu. Takže bude nejlepší vyrazit na cestu. Je ještě noc, to se mi půjde dobře. Podle hvězd jsem určila správný směr a vyrazila jsem dál.

Lynn Evans - 24. července 2015 12:13

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Čas pokračovat.. Abych řekla pravdu, nečekala jsem, že zrovna já narazím na hejno Purpludů. Co mne však doopravdy znepokojuje je to, jak se tento Purplud chová. Jistě je to z určitého důvodu, protože se zdá, že se snaží budit respekt a je nadřazený vůči celému tomu hejnu. Protože... jeho chování není zrovna uctivé a vůči nim je doslova nadřazené. Ke mne se chová podobně, ale zároveň mne asi nějak respektuje. Pohladím Azurilla. "Purplude, Azurill je ještě zelenáč a neumí pořádně bojovat, takže mu musíš dát čas, než se pořádně rozvinou jeho schopnosti a nebude tak nespolehlivý." Oba dva pohladím "Chce to čas, že Azurille?" Usmála jsem a a prázdný pokéball jsem namířila na Purpluda. "Každopádně už musíme jít, abychom se dostali včas na slavnosti v Aerial City. Bohužel asi nebudeme moc zápasit na stadionu v Grain City. Tamní trenérka není prý tak slabá a potřebuju tři pokémony. Navíc jsme ještě tolik netrénovali. Uvidíme, jak se to vyvine cestou. Měli bychom však vyrazit, takže?" Hodila jsem pokéball na Purpluda.

Slaine - 24. července 2015 15:14

soukromá zpráva od Slaine pro Komplikace Byl to dobrý plán. Skoro vyšel. Jenže jako by to Machop čekal. Rychlý obrat, dva fire punche a následně blok od Riola. Z toho instinktivního bloku jde jasně rozeznat Rioluv výcvik. Takže přeci jen něco pochytil....výborně...teď to začnu brát vážně.. Dominicův Machop je vážně dobrej. Víc než to. Jeho trénink je stejně ohromující jako u samotného trenéra. Ale tohle bych před ním nikdy nepřiznal. Místo toho mu hodlám ukázat mou vlastní sílu. Sílu to nevzdat. Machop už se řítí na Riola s dalším útokem a na to okamžitě zareaguji dalším povelem. "Riolu, teď je tvá šance. Vyhni se a hned z protiútoku použij Force Palm. " Tohle taky není špatný nápad. Machop se dostane až k němu a při správném vyhnutí do strany to pro Riola bude hračka. Jen to chce dostatečně rychlý úhyb.

Vypravěč - 24. července 2015 16:07

soukromá zpráva od Vypravěč pro A tak jde cesta dál... Afaurus se zatetelí blahem. Okamžitě zapomene na nějakého Flutweeta a přitulí se ti k noze. Sestřička se ochotně chopí druhého pokeballu. Mezitím, co se věnuješ svému pokémonovi, který se jako kočka nastavuje drbání, se přiblíží k bezvládnému tělíčku a Flutweet zmizí uvnitř pokeballu. Tentokrát se 'ball ani nepřevalí, ptáček je příliš vyřízený na to, aby cokoliv udělal. "Juchůůů~!" zavýskne ti sestřička a poskočí si. "Jak se jmenuje, ja se jmenuje?!" Počká si, až jí odpovíš a přitiskne si pokeball k hrudi. "V nejbližší městě tě nechám vyléčit, neboj." řekne pokeballu a schová si ho do tašky. Na poznámku o Wallacovi se na tebe zaškaredí, ale radost z pokémona je asi větší, než chuť se s tebou dohadovat a tak nic neřekne. Afaurovi se při nabídce pobytu venku rozzáří oči. Párkrát kývne a lehce nahodí stejné tempo, jako vy dvě. Při jednostranné konverzaci vydává spokojené zvuky. Asi to v tom pokeballu nebude zase tak hrozné... Ani nevíš, jakou vzdálenost jste ušli, když se ozve tvá, teď už poměrně utrmácená, sestřička. "Se~estři! Nedáme si pauzu?" našpulí pusu a sedne si tam, kde právě stála. "Mám hlad." ...Je pravda, že už bude asi čas oběda.

Vypravěč - 24. července 2015 16:19

soukromá zpráva od Vypravěč pro A je to tu zase Cestování v noci bylo určitě o hodně pohodlnější, než cestování ve dne. Hvězdy ti svítily na cestu a všichni nebezpeční pokémoni pravděpodobně spali tvrdým spánkem. Ušla jsi docela slušný kousek cesty (Samozřejmě s pravidelnými zastávkami na pití a kousek jídla. Malý pokémon ti bohudík snědl jen malou část toho, co jsi si s sebou nesla.), než se začalo rozednívat. Jenže ráno nepřineslo vůbec nic dobrého. Během jedné z tvých zastávek slunce zakryl temný mrak. Pokud ses podívala pozorněji, mohla sis všimnout, že on to vlastně mrak ani není. Nebe zakrývalo obří hejno těžko rozpoznatelných, obřích ptačích pokémonů. Chvilku tam jenom tak kroužili... ...a najednou se vrhli střemhlav k zemi přímo na tebe.

Miriam Siria - 24. července 2015 16:30

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Další útok na poušti V noci se mi šlo krásně, kdyby nebylo ve dne takové peklo, zůstala bych spát přes den a šla v noci. Ale to nešlo. Nemusela bych se už probudit. Navíc všichni nepřátelští pokémoni spali, takže vše šlo bez problémů. Aspoň do doby než se rozednilo. Při další mé zastávce, které byli ve dne častější nebe zakryl mrak. Překvapeně jsem vzhlédla. Jasně nad pouští se občas objevují malé mraky, ale ne moc často. Zůstanu koukat a pusa mi poklesla. Nebe zakrylo hejno obřích pokémoních ptáků, které jsem neznala. Chvíli kroužili a pak se vrhli směrem ke mě. Vyjekla jsem a vyskočila na nohy. Popadla jsem brašnu a uskočila pryč, před těmito utíkat nemůžu. Ptačím pokémonům se prostě nedá uniknout. Mají výhodu létání. A já nemohla utíkat věčně. Dobře. Byl čas bojovat. Snad jich odrazíme dost abychom je odrazili. „Cranidosi, pojď ven!“ vypustím svého pokémona ven. „Cranidosi, máme problém.“ Ukážu na ptáky. „Odrážej je Headbuttem. Třeba je nakonec odradíme!“ dám rozkaz. Pokud je kořist nakonec moc obtížná k ulovení, většinou to nakonec vzdají.

Vypravěč - 24. července 2015 16:34

soukromá zpráva od Vypravěč pro Dominantní kytka ...které jsem nakonec změnila pohlaví Purplud se podívá na Azurilla jasně nadřazeným pohledem a udělá lístkem (rukou) pohyb na znamení, že to bere na zřetel a pokusí se s tím žít. Jakmile ale řekneš 'Grain City', oči se mu zúží do tenkých štěrbinek, sevře lístek v pěst a bouchne si jím do druhého lístku. To město mu rozhodně není neznámé. Jako by mu to přidalo odhodlání, s bojovým výrazem se nechá chytit. Jakmile se ale pokeball pokusíš schovat, prudce s sebou trhne, jako by se chtěl dostat ven. Jakmile ho vypustíš, věnuje ti pohled, který jakoby říkal, ať tě ani nenapadne ho nechávat v té hnusné věci. Přímo se na tebe podívá a ukáže na tvé rameno.

Vypravěč - 24. července 2015 16:49

soukromá zpráva od Vypravěč pro Karty se obrací Jakmile Machop kopne Low Sweep, Riolu vyskočí přímo vzhůru. To svalnatého pokémona vyvedlo z míry. Zdá se, že svého oponenta podcenil. "Machope, opovaž se...!!" Dominicův rozhořčený hlas ale k Machopovi ani nedolehne. Riolovi blýsknou oči, napřáhne se a na dlani se mu objeví koule světla, kterou zaryje přímo Machopovi do hlavy. Ta hned vybuchne ve světelný paprsek. Machop se zapotácí. Jeden krok vzad... druhý krok vzad... a upadne na zem. "Ty jeden...!" Dominic zaskřípe zubama. "Machope, Focus Energy a uzemni ho Fire Punchem!" Focus Energy obvykle zlepšuje pokémonovu bystrost a schopnost dávat přesné údery. V tomhle případě je ale vysoce pravděpodobné, že dostane Machopa ze stavu, v jakém se teď nachází. ________ Pozn. Kdyby sis nebyl jistý vzhledem útoků, tak se z pravidla řídím podle anime vzhledů, které jsou k nalezení na bulbapedii.

Vypravěč - 24. července 2015 16:57

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nepřítel z nebes Vyvolala jsi Cranidose právě v čas na to, aby odrazil prvního řítícího se ptáka. Opeřenec si o tvrdou hlavu tvého pokémona nešikovně natloukl zobák a rozhořčeně odlétl pryč. Teď už jsi měla možnost si útočníky lépe prohlédnout. Tohoto pokémona jsi neviděla poprvé. Někdy přelétají nad Sandstorm City a obyvatelé města je opravdu nemají rádi. Bohužel ale ten, co odlétl, nebyl jediný. Pokémoni se s krátkými předstávkami stále vrhají dolů a Cranidos je jen tak, tak dokáže odrážet. Je na něm vidět, že příliš dlouho to už nevydrží.

Miriam Siria - 24. července 2015 17:04

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Jak horor Ptáci Cranidos odrazil prvního, který si o tvrdou hlavu mého pokémona otloukl zobák a odletěl. Cranidos se činil a odrážel jednoho za druhým, ale tihle ptačí pokémoni si nedají říct. Vytáhla jsem pokedex a doufala jsem, že mi prozradí něco co by nám pomohlo, protože Cranidos i když si vedl skvěle měl nulové zkušenosti. Ještě jsem s ním ani netrénovala a tak dlouho nevydrží. A tihle ptáci jsou fakt protivní. A podle toho jak vypadají bych řekla, že i zlí. Aspoň co vím od lidí z města, kteří je neměli vůbec rádi. Pak mě napadlo, že bych je možná mohla zkusit odlákat. Máma mi zabalila nějaké jídlo pro pokémony. Sice jsem je chtěla použít jako odměny pro mé pokémony, ale tohle byla nouzová situace. Sebrala jsem hrst granulí, rozmáchla se a hodila je co nejdál od nás, jestli na to zareágují, hodím jim i zbytek. Schovám Cranidoce do pokebalu a dám se na útěk. Aspoň takový byl můj plán.

Vypravěč - 24. července 2015 17:49

soukromá zpráva od Vypravěč pro Někteří pokémoni by se prostě do jiných regionů stěhovat neměli Na Pokedexu naběhne načítací kolečko a po chvilce opravdu vyplivne informace. _________________________________________ Mandibuzz Typ: Dark/Flying Popis: Tento Pokémon se živí slabšími Pokémony. Na svou kořist se vrhá z výšin a ve svých pařátech si ji odnáší do svého hnízda zhotoveného z kostí. Poprvé objeven v: Unova _________________________________________ Jakmile hrst jídla přistane na písku, Mandibuzzové okamžitě tím směrem trhnou hlavami. Chvilku se tak dívají na hromádku granulí... a pak se na ně vrhnou. Všichni. Do jednoho. A začnou se rvát. To už jsi ale byla daleko dostatečně daleko od nich. Povedlo se ti to. Přežila jsi další nástrahu pouště. ...Kdyby to jen Cranidose tolik neunavilo.

Miriam Siria - 24. července 2015 17:58

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Další úspěšný únik Polkla jsem nad tím co mi pokedex prozradil. Hnízdo z kostí? Nejspíš mě považovali za dobrou kořist. Takže ne jen slabé pokémony, ale i osamocené lidi na poušti. S nima jsem vážně nechtěla mít nic společného. Rozhodila jsem krmení a napjatě sledovala, jak zareagují. Když se po granulích vrhli a začali se mezi sebou rvát, zavolala jsem Cranidose zpět do pokébalu a dala se na zběsilí útěk. Fakt jsem utíkala co nejrychleji jsem mohla. Hlavně ať je to zaměstná na dost dlouho. Zpomalila jsem až ve chvíli, kdy jsem je neviděla ani jako tmavé tečky na poušti, lil ze mě pot a já se zastavila a předklonila se. „Sakra už abychom tu poušť překonali.“ Vydechnu a otřu si čelo od potu. Vezmu svůj pokebal s Cranidosem. „Vedl sis skvěle můj siláku. Teď odpočívej. Děkuji, že jsi mě zachránil.“ Usměji se. Večer ho pustím ven a odměním ho pokémoním krmením. Naštěstí jsem ho jim nemusela hodit všechen. V duchu jsem děkovala matce za to, že je tak dobrý v jejich výrobě. Nervózně se ohlédnu a raději začnu znovu klusat. Teď už jsem se nehnala, ale klusala jsem rytmicky pryč. Radši být od nich co nejdál to půjde. A zatím jsem ještě měla sílu běžet. „Prosím ať už jsme z té pouště pryč! Jak je vůbec velká?!“ Pomyslela jsem si a doufala, že zítra už se odtud dostaneme.

Slaine - 24. července 2015 19:23

soukromá zpráva od Slaine pro Bitka před Battle Mansion Jen sem se pousmál nad dobrým pohybem mého pokemona a ještě lepším protiútokem. Vážně jsem rád za to, že ho mam. Je prostě jiný než ostatní. Jednou s ním dokážu porazit celou Battle Mansion. A nejen je...stanu se nejlepší zápasníkem v regionu.. Ze snění mě vytrhl Dominic a jeho náhlý rozhořčený obrat. Machop na to bleskově zareaguje a znovu na Riola vyrazí s Fire Punchem. Tentokrát je to ale jiné. Před chvílí použil Focus Energy...nějaký pohyb sloužící k soustředění...takže jeho reflexy budou o něco přesnější než obvykle...na hovno.. Možná bych mohl tenhle pohyb vyrušit jiným. Ale kdo ví, jak to vlastně funguje. " Riolu, zkus vystrašit Machopa pomocí Leer. Pokud to nezabere, vykryj jeho útok pomocí Force Palm. " Tohle je možná chyba. Nejsem si jistý jak Force Palm zareaguje na jeho Fire Punch. Nicméně logicky bych čekaly že se tak oba vzájemné útoky jednoduše vyruší. To by mi i pomohlo. Protáhnout souboj, využít Machopova oslabení a zasadit finální ránu. Uvidíme, jak hodně to bude účinné.

Lynn Evans - 25. července 2015 00:35

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Domluva Tak nějak jsem byla spokojená, že ačkoliv si kytička stanovuje jasné podmínky, tak zároveň není úplně bez respektu. Znamená to pouze to, že má charakter a evidentně ve skupině svého druhu jde o dominantního jedince. Což upřímně pro moji maličkost není zrovna preference, vzhledem k tomu, že mám v podstatě v popisu práce se starat o odpadlíky a nechtěné, ale opravdu nejsem ten typ, co by dvě hodiny hledal někde uvízlou Rattatu. Možná, že je to celkem sobecké, ale mám v plánu se probojovat do ligy. Je to jeden z mých snů, kvůli kterým jsem opustila domov. "Jak se asi zrovna teď mají rodiče a bratr?" Ano, na takové myšlenky je brzo a hlavně mám nedořešených spoustu věcí mé současné situace. Z chvilkového přemýšlení se odprostím a reaguji. Nejdříve vedle sebe dám Azurilla a následně směřuji svůj pohled na Purpluda. "Takže, jelikož jsem tvá trenérka, potřebuji, aby jsi na mne předvedl tvé útoky, abych s tebou měla možnost dostatečně spolupracovat a trénovat. Jakmile dostatečně zesílíš... zesílíme my všichni tři a příležitostní budoucí spojenci, tak porazíme všechny trenéry stadionu včetně toho v Grain City.." Mrknu na na něj a nechám ho dělat, co jsem řekla, připravuji se na výprask.

Vypravěč - 26. července 2015 13:22

soukromá zpráva od Vypravěč pro Někdo tu začíná pomalu ztrácet nervy Machop, dle příkazu, použije trochu malátně Focus Energy. Hned je vidět, že mu smysly opět zbystřily. Nebude to o moc víc, než na začátku, ale vedlejší efekty úderu Force Palmem do hlavy zmizí. Leer by byl velice dobrá volba, pokud by byl použit ještě před Focus Energy. Takhle Machop, pravděpodobně už i kvůli strachu z možné porážky a toho, co by pro něj mohlo následovat poté, neuhne ani u milimetr a dál se na modrého pokémona řítí s Fire Punchem. Údery se střetnou pěst na pěst. Ovšem, k vykrytí nedojde. Aspoň tedy ne k úplnému. Síla obou útoku se zmenší a oba dva pokémoni ze střetu vyjdou se značně poškozenou (v Riolově případě hlavně popálenou) rukou. Tohle Dominica zaskočilo. Možná si konečně začíná uvědomovat, jak moc tě podcenil... a nebo taky ne. "Štěstí, prostě máš štěstí! Machope, Low Sweep a znovu Fire Punch!"

Vypravěč - 26. července 2015 13:31

soukromá zpráva od Vypravěč pro KUNG-FU KYTKA Purplud se ušklíbne, když zmíníš Grain City. Je jasné, že je spokojený, žes pochopila, že k tomu stadionu chová určitou zášť. A ještě spokojenější je, když ses sama nastavila jeho útokům. Tímto sis u něj vydobyla určitý respekt. Avšak žádný úder nepřichází. Purplud si přiloží jednu ze svých lístkových rukou k puse a začne vydávat líbivou, uspávající melodii. Azurill na tvém rameni (nebo kde že to je) se zavrtí... a usne. To by byl jeden útok. U dalšího Purplud zvedne lístky vzhůru a z tvého těla začnou vycházet podivné, zelenkavé světlušky. Ty se ve vzduchu zatřepotají a vlétnou Purpludovi do těla. Okamžitě se ti podlomí nohy a cítíš, že ti zmizela určitá část energie. A třetí útok... Purplud naznačí, že umí ještě jeden ale podle jeho vrtění rameny jde poznat, že neví, jak ho předvést jenom s tebou jako boxovacím pytlem.

Michael Johnson *Trenér* - 26. července 2015 16:08

soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro Co to jako...? Když se na mě pokémon vrhl, tak jsem vyděšeně padl na zem a dal si ruce před sebe, aby mě mlátil do nich a ne do obličeje. Nějakou dobu se nic jiného nedělo. Bránil jsem se a nevěděl jsem co mám dělat. Přeci jen jsou pokémoni silní a tenhle je obzvláště agresivní. Najednou jsem se zamyslel a došlo mi to. To že on útočí na mě ještě neznamená, že já nemohu použít svého pokémona k tomu, abych se zachránil. ,,Starly." Vyhrknu a doufám, že uslyší můj hlas. ,,Použij Growl a hned potom quick attack."

Lynn Evans - 26. července 2015 17:31

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Na cestě [/b] Abych řekla pravdu, tak jsem dlouhou dobu přemýšlela, jestli bych byla vůbec schopná pokémony trénovat, zatím co bych se o ně starala. Pro hodně lidí by to možná mohla být i směšná představa, ale to je věc, které si nebudu všímat. Můj názor je takový, že pokémon se chová dle toho, jakého má trenéra. Může to vzít nějaký čas a rozhodně neztratí nějaké výstřednější známky charakteru, ale opravdu to tak je. A proto mám jasno v tom, jak se hodlám ke svým pokémonům chovat. Každopádně mám celkem dva pokémony a Azurilla musím pořádně vychovat a vytrénovat, abych nemusela mít strach ho používat v zápasech. Zatím by to pro mne bylo příliš riskantní. Čekala jsem, co se bude dít po prvním útoku. Místo toho však začne Purplud vydávat uklidňující píseň, která Azurilla pomalu uspí. "Nevím, jak se tento útok jmenuje, ale asi půjde o trochu vzácnější schopnost." Usoudila jsem a nechala jsem Purpluda použít druhý útok. Ten už je mířen na mne a jakmile padnu na prdel, tak je mi hned jasný, že jde o Absorb. Jeden z typických útoků. "Takže uspávání, absorb a něco, co na mne jen tak nepředvedeš." Usměju se. "Dobře. Měli bychom vyrazit dál, přejdeme přes Grain City na další route a tam uvidíme." Rozkážu, dám každého společníka na jedno rameno a jdu danou cestou.

Slaine - 28. července 2015 20:13

soukromá zpráva od Slaine pro Souboj bojových pokemonů Zastrašení od Riola sice nevyšlo, ale úspěšně vyblokoval Fire Punch a zasadil další ránu do unaveného Machopa. Nicméně následky riskantního kroku jsou velké. Ještě jeden zásah a vzdávám to...tohle mi za tenhle přihlouplý duel nestojí.. Neváhám. Jen nechci Riola zbytečně zranit. Na druhou stranu je tohle zápas na úrovni a právě takové výzvy Riolu potřebuje. Jen jestli to není moc. Přestanu si přehrávat možné konce a dál se věnuji svým protivníkům. Dominicův Machop opět zaútočí stejnými útoky. Toho se dá využít. "Riolu, tyhle pohyby už znáš. Využij toho. Vyhni se tomu a zasaď konečný úder pomocí Force Palm. Jde o zásah, né o sílu." Vyštěknu na Riola a snažím se ho dostatečně vyhecovat. Právě tohle by ho totiž mohlo dostat opět do vedení. Je jedno kam zasáhne. Důležitý je ten zásah samotný. A samozřejmě dostatečné reflexy pro vyhnutí. Uvidím, jak se to vyvine, každopádně se zcela jistě blíží konec.

Nicolette Anna Ostenleg - 30. července 2015 15:10

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Pauza pauzička "Nic nevydržíš prcku!" Obrátím se na sestru nepřítomným pohledem, i přes to, že jsem sama taky poměrně utrmácená. No jo, když někdo devatenáct let nevyšel na jedinou túru a víceméně neopustil své rodné město, ... je to znát. Na rozdíl od sestry jsem ale byla přesvědčená v tom, že před obědem toho urazíme co nejvíc, aby to pak po obědě hezky uteklo, ale pod nátlakem své tvrdohlavé sestry jsem s ní jako vždycky souhlasila. Proto jsem se také zastavila a zalovila jsem v tašce. No jo, ale ... "Doufám aspoň že sis s sebou přibalila svoje jídlo." Řeknu trochu nedůvěřivě, přeci jenom jí dobře znám. Obrátím se také na svého Afaura. "Jestli nám do zázračné brašny profesor nepřipravil nějaké jídlo pro pokemony, tak se budeš muset spokojit s kouskem mé ... " zaváhám při pohledu na mnou z domova připravený kulinářský výtvor, ... ne příliš lahodné svačiny." Obdaruji své společníky jídlem a sama si sednu na zem. Sedím mlčky a pomalu okusuju svou lahodnou svačinku. Zpočátku se snažím zamyslet nad tím, jestli jsem náhodou neslyšela o nějakém menším městečku, nebo vesnici, která by mohla být někde v okolí naší cesty, také si vytáhnu onen zázračný návod od pokesnímače s nadějí, že mi "snímání" příště mohlo vyjít líp. "Dojedeno zahálkové?" podívám se s odhodlaným výrazem na Afaura a svou milovanou sestřičku, "Jestli vám nechutnalo, tak si to prosím nechte pro sebe a už pojďte, začíná mi tu být trochu zima!" Vyskočím a motivuju je k pochodu.

Vypravěč - 03. srpna 2015 13:39

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pekelné písky Slunce dokončilo svou nebeskou pouť a přišla další noc. I ta nakonec přešla a i přes to, že už to byl tvůj třetí den na poušti, jsi pořád neviděla konec toho písečného pekla. Muselo to být k nevydržení, a to nejen přes fyzickou stránku, ale hlavně pro tu psychickou. I Cranidos vypadal, že už má všeho plné zuby. Když se ho pokusíš vyvolat, je čím dál nevrlejší a nevrlejší. A i ten den přejde. Přichází čtvrtý a poušť se stále nezdá, že by hodlala skončit. Najednou se zvedne obrovský vítr. Nedokážeš odhadnout, čím to bylo, pravděpodobně tvým vyčerpáním po všech lidských stránkách, ale nevšimla sis přicházející písečné bouře. A kdyby jen tak ledajaké bouře. Tahle slibovala obrovskou katastrofu. Trvalo to jen nepatrnou chvíli a písek se vznášel ve větrných vírech všude kolem tebe, vnikal ti do očí, nosu, úst, uší i vlasů. Navzdory tomu, že jsi v pouštní oblasti žila většinu svého života a o nebezpečných bouřích jsi slýchávala týden od týdne, tak jsi sama o sobě ještě nikdy žádnou nezažila.

Miriam Siria - 03. srpna 2015 13:54

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Šílená poušť Poušť pokračovala dál a dál, zásoby se ztenčovali a i já už začínala dosahovat svého limitu. Postup byl den ode dne náročnější, občas jsem vyvolala Cranidose ať už kvůli společnosti nebo abych mu dala napít a i on byl stále víc nevrlý. Nakonec jsem ho pouštěla ven už jen kvůli vodě a pak ho hned vracela zpět. Každý den jsem netrpělivě vyhlížela konec pouště a každý den přinesl jen zklamání. Chtěla jsem už pryč. Proč to trvá tak dlouho? Často jsem kontrolovala směr, ale nezdálo se, že bych sešla. Snad asi únavou jsem nepostřehla co se blíží. A když jsem si to uvědomila už bylo pozdě a nebezpečná písečná bouře řádila všude kolem mě. Ztratila jsem směr, ale také jsem ztrácela smysly. Písek se mi dostal všude. Do očí, nosu, pusy. Na chvíli jsem zpanikařila, ale přinutila jsem se uvažovat. Bylo k ničemu se tu motat. V blízkosti nic nebylo, neměla jsem kam dojít a ještě bych se mohla dokonce vracet. Sundala jsem šátek z hlavy a uvázala si ho kolem nosu a pusy. Lepší než nic. Pak jsem si dřepla a vytáhla deku. Hodně jsem s ní zápasila, protože se mi ji snažil vítr vytrhnout, ale já ji držela pevně. Začala jsem se do ní balit, lehla si a zabalila si i hlavu, vrtěla jsem se a upravovala deku tak, aby mě celé zakrývalo a nikudy se dovnitř nemohl dostávat písek. Nejspíš jsem vypadala jako zámotek. A takhle jsem zůstala, chráněná jak nejlépe to šlo a doufala jsem, že bouře brzy přejde. Vyčistila jsem si nos a pusu, aby se mi lépe dýchalo. Poslouchala jsem, jak písečná bouře zuří a abych si ukrátila čas snila jsem o zelených stromech, tekoucí vodě a své cestě trenéra. Prosím ať ta bouře už skončí!

Vypravěč - 03. srpna 2015 14:10

soukromá zpráva od Vypravěč pro Flying vs. Rock Starly bohudík tvůj příkaz uslyší. Vydá ze svého zobáku skřek a ty hned cítíš, jak útoky tvého protivníka zeslábnou. Ne o moc, ale určitá změna tam je. A pak přijde Quick Attack, který zastihne pokémona nepřipraveného. Celkově vám štěstí moc nepřeje. Je jisté, že útočící pokémon je kamenného typu. Flying a Normal útoky proti kameni moc nezmůžou a navíc Rock typ útoků je super-účinný na Flying. Neočekávaně použitý Quick Attack ale překotí nevelkého pokémona na zad, skutálí se ti přes hlavu na zem a narazí do skalnaté stěny. Nevypadá, že by se chtěl (či mohl) zvednout.

Vypravěč - 03. srpna 2015 14:21

soukromá zpráva od Vypravěč pro Na kolenou Machop smýkne nohou s úmyslem podkopnout Riola. Ten, který se tomuhle pohybu už jednou vyhnul, vyskočí... nebo spíš chtěl vyskočit. Tentokrát byl Machop podstatně rychlejší a Low Sweep opravdu položil Riola na zem. Teď už je jisté, že na něho předtím nešel plnou silou. "Vidíš, losere?! Tak se to dělá!" zajásá Dominic, který se pokouší zamaskovat fakt, že mu opravdu spadl kámen ze srdce. Riolu přivře oči. Těsně předtím, než Machopův Fire Punch dopadne na místo určení se přetočí a z polohy vleže mu vrazí Force Palm do nohy. Machop se zapotácí. Plameny okolo jeho pěsti zaplápolají, zmizí a bojovému pokémonovi se podlomí koleno. Nevěřícně zírá na Riola. A stejně tak nevěřícně zírá i Dominic na tebe. "Machope, vstávej! Dělej!" zahuláká. Svalnatý pokémon se opravdu zvednout pokusí - ale hned na to zase padne k zemi. Vytřeštěně se dívá na Riola, který se mezitím zvedl na nohy. Jde vidět, že čeká na poslední příkaz.

Michael Johnson *Trenér* - 07. srpna 2015 14:42
	soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro Au, ale je to tam ,,Výborně Starly. Jsi perfektní" Usměji se, jak mi to jen přes bolest pusa umožňuje a otřu se bolavé ruce. ,,Tak to zkusíme. Tohle se mi snad ještě nikdy nestalo." Sáhnu pro pokébal a hodím ho směrem k pokémonovi. ,,Byla jsi vážně dobrá Starly. Trochu si odpočiň" Sáhnu pro druhý pokébal a vrátím pokémona zpátky.

Vypravěč - 29. srpna 2015 22:24

soukromá zpráva od Vypravěč pro Přeskočíme na další den Jak jdeš dál a dál, tak začínáš vnímat, že se den pomalu ale jistě blíží ke svému konci. Nevypadá to, že by Grain City bylo nějak extra blízko a tak ti nezbývá nic jiného, než se utábořit. Když otevřeš oči, vidíš... že nic nevidíš. Zároveň cítíš na svém obličeji jak se bříško nějakého tvora nadzvedává v tlumeném, ospalém oddechování. Zobrazit SPOILER

Vypravěč - 29. srpna 2015 22:38

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokračujeme dál Sestřička se na tebe zaculí. "Však ty se určitě podělíš ráda." povyplázne na tebe jazyk. Naštěstí to vypadá, že profesor myslel na všechno. V brašně se opravdu nachází nevelké množství pokémoního jídla. Je ho tak akorát, aby Afaurus zvládl dojít do Astral Town bez hladovění. Afaurus se hned pustí do nabídnutého jídla. Jde vidět, že i on už musel mít hlad. Jakmile dojí, vyšplhá se ti do klína a hezky se tam uvelebí. Návod ti moc nových informací neřekne. Zapnout, zamířit, čekat na nahrání informací. Je ale vysoce pravděpodobné, že jsi od Flutweeta byla prostě příliš vzdálená. I když se cesta trenéra může zdát z doslechu hrozně vzrušující a dobrodružná, tak se po zbytek dne nic moc neděje. Sem tam se nějaký ten pokémon objeví, ale vždy je na snímání či přímo chycení moc daleko. A tak se pomalu začne schylovat k večeru.

Vypravěč - 29. srpna 2015 22:50

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nekončící pouť pouští Tvůj plán s dekou byl geniální a byla by ses dostala z bouře bez úhony... kdyby ona bouře nebyla až tak silná. Najednou cítíš, jak tě vítr začne převalovat ze strany na stranu, pohazuje si s tebou jako s míčkem a nakonec tě odhodí. A ještě jednou. A ještě. Za chvíli jsi ještě víc dezorientovaná, než předtím. A 'naštěstí' pro tebe po dalším odhozu ztrácíš vědomí. Když se probudíš, bouře je pryč. Stále jsi zamotaná do, teď už poměrně potrhané, deky. Všechny věci máš stále při sobě, nevypadá to, že se něco ztratilo. I Cranidos si hoví ve svém pokeballu, ale je unavený, hladový a potlučený. Všude kolem tebe se stále rozléhá poušť. Netušíš, kde jsi. Směr jsi ztratila už dávno. Kolem tebe je jen písek, písek, písek. ...Písek. Písek a... modravá čára, táhnoucí se po horizontu.

Vypravěč - 29. srpna 2015 23:08
	soukromá zpráva od Vypravěč pro První catch... a problémy Pokeball se párkrát převalí, pípne a zůstane ležet na místě. A jako na signál se vršky skalních stěn začnou hýbat. Když se podíváš pozorněji, vidíš, že jsou plné bratrů a sester pokémona, kterého sis právě chytnul. A řítí se přímo na tebe. Všichni. Do jednoho.

Miriam Siria - 30. srpna 2015 10:34

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Ničemná poušť Sice jsem se zachránila před udušením, ale nic mě nechránilo před větrem. Jo kdyby někde kolem byla skála, schovala bych se do závětří, ale takhle.... vítr si se mnou začal pohazovat a smíkat sem a tam, jako bych nic nevážila. Zatínala jsem zuby, občas zaskuhrala.... nakonec mi začalo být blbě, že jsem si už myslela, že se pozvracím, ale pak asi naštěstí se mnou bouře praštila tak, že jsem přišla o vědomí. Když jsem přišla k sobě, byla jsem potlučená, ale živá. Opatrně se posadím, moje tělo bylo jako jedna velká modřina. Rozhlédnu se. Neměla jsem tušení kde jsem, kam až mě to odválo? Z deky byl hadr. Tu už moc neužiju. Začnu si kontrolovat věci, uleví se mi, že se nic neztratilo. Tedy kromě mé orientace. Zkusím si prohlédnout oblohu jestli mi nenapoví hvězdy, přinejmenším, abych aspoň mohla tak určit kde je západ, kde jih a tak. Pak pustím Cranidose ven z pokébalu a začnu si ho prohlížet. "Promiň kamaráde. Vím, že to pro tebe není snadná cesta. Doufám, že brzy se z pouště dostaneme." Pohladím ho, dám mu napít a nechám ho dojíst zbytek jídla pro pokémony, než ho vrátím do pokébalu a zvednu se. Držela jsem se za bedra, protože tam mě to bolelo nejvíc. "Proklatá poušť. Asi na ní nejsem tak úplně připravená. Ale no... nedá se nic dělat. Už jsem tady. Musím to zvládnout." Jestli mi řekla něco noční obloha, tak jsem se vydala na tu světovou stranu, kam jsem původně mířila. Ale pokud ani hvězdy nepomohli.... budu muset doufat, že jdu správným směrem.

Slaine - 11. září 2015 18:01

soukromá zpráva od Slaine pro Vítězství Situace se rázem mění. Machop bezchybně provedl nízký kop a Riolu prostě neměl šanci se tomu vyhnout. Sice tam byl náznak dobře odhadnutého pohybu, nicméně protivník byl nelítostný. Teď to bylo o dost rychlejší. To na mě jde vážně zlehka ? Už tak je dost silný. Tak Riolu, válející se na zemi, udělal to poslední, co šlo. Využil mé rady, přetočil se a zaútočil z té nejméně očekávané pozice. A ono to vážně vyšlo. Yeeesss !!! To je ta výhoda Force Palmu. Nepotřebuji žádný nápřah, stačí dobrá pozice k útoku a BANGG !!! ..je na kolenou... Překvapeně sleduji Machopův pád. Skoro to vypadá jako bych takový účinek Force Palmu vůbec nečekal. Vlastně je to pravda. Opravdu mě překvapilo Machopovo "omámení" ale nenechám se tím ovlivnit a povzbudím Riola jak jen to jde. " Pěkně kámo, teď ho trochu postrašíme. Použij Leer...." Machop je na kolenou, otřesený a to by mohl být ideální čas k použití Leer. Ale jen tohle stačit nebude. Proto počkám jak se vyvine pokus o zastrašení a pak zadám nové pokyny. "....a ted využij šance. Quick Attack." Nechtěl sem do toho dávat 100% ale Riolu i já potřebujeme zkušenosti a tohle je ta nejlepší možnost jak je získat. Přeci jen je Dominic i Machop furt silnější. Alespoň byli.

Nicolette Anna Ostenleg - 12. září 2015 20:09

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro První den Po společné svačince a nemalé pauze pro domácí lelkaře jsme se opět vydali na cestu. Zda se pokouším se sestrou nějak mluvit? Ze začátku jsem se jí musela především zeptat, co má v plánu dělat, až slavnosti skončí. Neměla jsem ani páru, zda-li chce pokračovat v cestě, ať už se mnou nebo sama, nebo jestli se bude chtít vrátit k rodičům, nebo co já vím, co se v její hlavě motá ... Také jsem jí při cestě, samozřejmě "mile" a "zdvořile", dala vědět, že zpátky s ní rozhodně jít nehodlám. Zdálo se, že jsme s tím prvním pokemonem měli dost velké štěstí. Přeci jenom nebylo tak lehké nějakého najít a zdržet ho na místě. Když mi starší sourozenci vyprávěli o tom, jak je cesta trenéra vzrušující, o nekonečně dlouhých chvílích strávených na cestě, kdy se s tebou ani vítr nebaví, se ani slovem nezmínili. Parchanti! "Pojď se někde utábořit, sestři." Vybídla jsem ji, hned, jak se začalo maličko stmívat, samozřejmě jsem si také neupřela i malé rýpnutí. "Malé děti by neměli ponocovat." Sama jsem toho měla už celkem dost a sestřička ještě víc, tedy alespoň jak jsem se domnívala. Automaticky jsem se zastavila, sedla jsem si na travnatou zem a rukou jsem sestře naznačila, ať se také posadí. Dala jsem jí tím dost najevo, že na svém rozhodnutí trvám, kdyby náhodou chtěla odporovat, což si nemyslím. Opět jsme se všichni najedli a zatím co Afaurovi jsem nabídla poklidnou noc v pokeballu, mě a sestře nezbylo nic jiného, než si vybalit skladné spacáky a připravit se na noc na tvrdé zemi. "Dobrou prcku!"

Lynn Evans - 22. září 2015 19:45

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Cesto má... veď mě dál.. Ověšená oběma mými pokémony jsem pokračovala dál. Přemýšlela jsem nad tím, jak bych ty dva mohla dále trénovat. Purplud se nezdá zrovna jako typ, co by se nechal komandovat. Ale myslím, že velmi záleží na to, jak může svému trenérovi věřit. A doufám tedy, že mě může. Přeci jen nemohu být v bojích až tak mizerná, i když jsem jich zatím moc neuskutečnila. Když to jde, tak zkouším pokémony získat bez násilí. Ale tak to nebude vždy. Na druhou stranu můj malý ťuňťa Azurill je ještě trdlo, které pořádně neví co by a jak. S ním musím pořádně trénovat palbu a výdrž. Čas plynul a já se rozhodla, že bude lepší se utábořit kousek od cesty za křovisky. Roztáhla jsem si spacák a zalehla do něj. Své dva pokémony jsem hodila pod dečku, vedle sebe. Ráno se mi nějak blbě dýchalo a tak jsem se vzbudila a všimla jsem si něčeho na mém obličeji! Nejdřív jsem chtěla vykřiknout, ale všimla jsem si jak stvoření sklouzlo na můj klín. Pohladila jsem ho. "Dobré ránko, pane. Jak jste se tady vzal?" Usmála jsem se a zašmátrala jsem v batohu. Dala jsem mu papání a rovnou jsem nějaké hodila i mým dvěma společníkům vedle. Nehledě na to, jestli spí ještě, či ne. Mají to nachystané.

Vypravěč - 03. října 2015 13:19

soukromá zpráva od Vypravěč pro Možná ne tak nekončící pouť Podařilo se ti jakž takž se zorientovat díky hvězdám. To by byl směr... ale problémy s nedostatkem vody, kterých si po chvíli všimneš, asi jen tak nevyřešíš. Po dalších písečných metrech, kilometrech, se na obzoru objeví palčivé slunce. Možná se ti to jen zdá, ale... není ten žár o něco menší? Snesitelnější? A písek pod tvýma nohama, není méně žárem vybělený? A pak to uvidíš. Modrý, rozvlněný pruh něčeho, co opravdu nemůže být písek. Může to být tak zhruba dva kilometry rovnou čarou, půl, maximálně tři čtvrtě hodiny brodění pískem.

Vypravěč - 03. října 2015 13:45

soukromá zpráva od Vypravěč pro Ano, vítězství "Machope, jestli se okamžitě nezvedneš, tak přísahám Divionovi...!" Dominic už doslova a do písmene skřípal zuby. Pěst se mu třásla a bylo vidět, že by se nejradši sám vrhl mezi bojující pokémony a osobně jak Riolovi, tak svému Machopovi, jednu vrazil. "Focus Energy a Fire Punch, DĚLEJ!" Jenže Riolu je rychlejší. Leerem neutralizuje možný Focus Energy a Quick Attack byla ta poslední kapka, která vehnala Machopovi do očí hvězdičky. Duel byl u konce. "Tss..." ucedí Dominic a zavolal Machopa zpátky do pokeballu. "Nemysli si, že tohle je náš poslední zápas." Zaprská jako kočka, které někdo šlápl na ocas a zmizí mezi skalnatými výběžky. Riolu se na tebe podívá. Je pohmožděný, zraněný, ale jiskří sebedůvěrou jako nikdy jindy.

Miriam Siria - 03. října 2015 15:13

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Konečně konec pouště? Plahočila jsem se dál a přemýšlela o svém osudu. Možná, že měli ostatní pravdu... sice mě podporovali v tom co chci dělat, ale pořád mě varovali před pouští. Zdá se, že to, že v ní žiji ještě neznamená, že ji znám a dokáži sama zvládnout. Pak moje tělo, které bylo přehřáté a jistě mi hrozilo přehřátí organismu zaregistrovalo změnu. Ochladilo se? Vzhlédnu, ale aby se už stmívalo byla hloupost... pokud jsem tedy nejela na autopilota z přehřátí. Ale pak uvidím něco co mě zarazilo na místě. Ne písek... modrý pruh? Voda? Nemůže to být fata morgána? Srdce se mi rozbuší... proboha ať to není jen iluze! Naděje mi vlila novou energii do žil a přidala jsem do kroku. Jak jsem se blížila nadšení mě už skoro celou prostoupilo i když malý hlásek mi říkal ať se případně připravím na zklamání. Posledních pár metrů jsem už spíš běžela i když to bylo poněkud nemotorné. Měla jsem chuť do vody skočit, ale včas jsem se zarazila. Nechtěla jsem utrpět šok. Proto jsem u vody zastavila a chvíli na ni koukala, pak jsem chvějící se ruku pomalu ponořila do vody, abych se ujistila, že je pravá. Pokud ano, hned jsem vypustila ven svého pokémona, aby se taky napil a zchladil, já sama pak začala pomalu vodu upíjet. A pak jsem se hodlala pomalu do vody ponořit i s oblečením. Tedy pokud to není jen halucinace.

Vypravěč - 03. října 2015 15:32

soukromá zpráva od Vypravěč pro 'Dokonalé' probuzení "...To ještě nevím." přizná se ti trošku nervózně sestřička, když se jí zeptáš, cože to vlastně plánuje dál. "To je mi jasný." ohledně cesty zpátky se trošku nafoukne a založí si ruce na hrudi, ale je vidět, že tak trošku doufala, že bys ji případně doprovodila. Jak ale sama řekla, ještě ani neví, co a jak po festivalu. "To mluvíš o sobě?" trošku tě porýpne, ale neodmlouvá. Vybalí si spacák, zalehne... ale předtím, než zavře oči, nenápadně, abys ji neviděla, pohladí pokeball ve své tašce. "Určitě budeme úžasní parťáci." zašeptá směrem k Flutweetovi. Noc je klidná, tichá. Na rozdíl od rána, které začne... lehce řečeno bouřlivě. No, spíš pištivě. "ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!" Ono to asi není moc příjemné, když člověka vzbudí jekot horší, než když šlápne Delcatty na ocas. "SUNDEJ TO ZE MĚ! SUNDEJ TO ZE MĚ! POMOOC!!" Když se ti konečně podaří skrz ospalky otevřít oči, vidíš... běhající... žlutou... něco? Spolu s ječákem ale slyšíš i něco jiného. Dá se říct, že pravý opak - smích. "HAHAHA! AHAHAHA! Tak tohle je něco úžasnýho! Haha!" Chvilku tvému, ještě stále ospalému, mozku trvá, než si uvědomí, že je tvoje sestřička od hlavy až k patě pokrytá rejem Caterpolen. A není jediná. Jednotlivé Caterpolen zabírají místo v okruhu tří metrů kolem vás... včetně tvých nohou a břicha. A dívčí smích, přicházející od někudyma z boku, nepřestává.

Vypravěč - 03. října 2015 16:06

soukromá zpráva od Vypravěč pro Ranní idylka? NA CO?! Weedle otevře oči a nevinně se na tebe podívá. Jídlo spokojeně sežere a nevypadá, že by se mu chtělo opouštět tvůj klín. To se ale probudí Purplud. Rozespale zamžourá, protře si očička... a bojovně vypískne. Sepne lístky do pěstiček, postaví se do bojové pozice a vrhne po tobě pohledem aka "já tĚ ZACHRÁNÍM!". Posune jednu nožku dozadu a už, už skáče...

Vypravěč - 03. října 2015 16:31

soukromá zpráva od Vypravěč pro Hodinka odpočinku a pak... Ne, není to fata morgána. Opravdu je to voda. Přesněji řečeno řeka. Ta řeka, ke které ses měla a chtěla dostat. Teď by to měl být jenom malinký kousíček do Entrance Town, a pak... celý region. Cranidos po hlavě skočí do vody, nadšeně se v ní cáká, ponořuje se a vynořuje, prostě si hraje a zároveň ze sebe smývá útrapy té příšerné, příšerné cesty, která je konečně za vámi. (Řeka je široká zhruba sedm metrů, odhadovaná hloubka tak max. 3 metry. V dálce můžeš vidět začátek vesnice či menšího městečka.) Uběhne hodina, hodina a půl. Jak se tak oba dva ještě pořád cákáte ve vodě, uslyšíte křik. Nejdřív přichází jakoby zdálky. Postupně se ale přibližuje, přibližuje, přibližuje... a pak uvidíš i jeho zdroj. Jop, je to člověk. Křičí na ptačího pokémona, kroužícího nad jeho hlavou. Pokud se rozhodneš se přiblížit, uvidíš, že řečený pokémon má něco v zobáku.

Miriam Siria - 03. října 2015 16:48

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Cachtání se ve vodě Když jsem se ujistila, že voda je pravá, což mi potvrdil i Cranidos, který skočil hned do vody, pomalu jsem se vydala za ním. Bylo to jako požehnání. Voda... vodička. Smyla únavu, špínu a pot z mého těla a byla jsem jako znovuzrozená. Viděla jsem v dálce vesnici nebo město, to je jedno... teď už nebyl důvod se nikam hnát. Skotačili jsme ve vodě hodinu a půl, nakonec jsem prostě jen ležela na zádech a přidržovala se kamene, aby mě proud nikam neodnesl. Když v tu chvíli jsem uslyšela křik. Posadím se a sundám si z očí mokré vlasy. Blížilo se to a pak uvidím, jak někdo běží a křičí na ptačího pokémona. Vylezu na břeh, ten pokémon něco držel v zobáku. Něco ukradl? Nebyla jsem si jistá jak pomoci. Cranidos nebyl vhodný na ptačí pokémony, neměl žádný útok, který by mohl použít na létající pokémony. A kameny jsem po něm taky házet nechtěla. To by bylo kruté. Rychle přejdu ke své brašně a začnu ji prohledávat. Mohla bych zkusit pokébal, i kdybych ho nechytila, přinejmenším by ho to zastavilo. A pak jsem našla zapomenutou granuli pro pokémony. Mohla bych ho k sobě nalákat na jídlo? Předtím to fungovalo. Možná by mohlo i teď. Zkusím to. Vezmu granuli a i prázdný pokébal, jako záložní plán a rozběhnu se směrem k těm dvěma. Zahvízdám na ptačího pokémona a zvednu ruku ve které jsem v natažené dlani držela pokémoní pamlsek. „Pojď sem kamaráde? Nedal by jsi si něco dobrého?“ zkouším ho nalákat.

Nicolette Anna Ostenleg - 05. října 2015 20:15

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Bré ráno, bré rááno .. Po prvním náročném dni na dlouhé cestě byl samozřejmě člověk celý unavený, že jakmile se zabalil do spacáku, usnul spánkem tak tvrdým, že by ho ani déšť neprobudil. I přes to mé maličkosti chyběla pohodlná postel a teplá, načechraná deka. A, ačkoliv jsem vždycky nenáviděla ten otravný zvuk budíku, dnešnímu probuzení se otravný stroj nemohl rovnat. Víte, jak jsem se lekla že se jí něco stalo? Trhnutím jsem se probudila a snažila jsem se pochopit to, co se dělo kolem. Když se mi to konečně podařilo, byla jsem už pryč ze spacího pytle, který stejně jako moji sestřičku pokrývalo několik ... housenek?, a stála jsem na nohou. Můj zděšený výraz ale nahradil menší záchvat smíchu. I když by mohli ostatní namítat, že pohled na malou bezmocnou dívku volající o pomoc a obalenou žlutými ... stvořeními, není nikterak zábavný, když si malou dívku nahradíte svou vlastní sestrou, je to situace přímo k popukání. Všude samý hmyz! Pomyslím si. Ne, že bych se toho bála, nebo že bych snad cítila k hmyzu odpor, ale ranní probuzení do ... co já vím ... hmyzího ráje patří do mého seznamu ne příliš příjemných zážitků. Podívám se na sestřičku. Chňapnu po své tašce a ještě před tím, než to pískle vysvobodím ze zajetí žlutých tvorů, namířím na ně svůj pokesnímač. "Copak jste zač?" Řeknu si více méně jenom pro sebe. Následně se pokusím nebohé sestřičce pomoct. "Co myslíš, ségra? Když si jednu zkusíme chytit, vrhnou se na nás všechny?" Pokusím se sestře vsadit brouka do hlavy. Sama ale k jedné housence přijdu a zvednu jí do výšky svých očí. "Tak co, holka ... nebo kluku ... jsi nebezpečná?"

Slaine - 13. října 2015 14:37

soukromá zpráva od Slaine pro Konec prvního souboje Konečně výborný finish. Jen se hrdě zakřením a užívám si pocit vítězství. Tohle mi opravdu chybělo..Riolu provedl mé instrukce bez jediné chybky. Takové výborní pohyby přinesli zaslouženou odměnu. První vítězství za hodně dlouhou dobu. Navíc to byl zápas mezi soubojovými pokemony. Tohle je vážně důležité vítězství jak pro mě tak i pro Riola. Za to Dominic to snášel špatně. Naštvaně zmizel bůh ví kam a já se konečně zas mohu věnovat Riolovi. Pomalým krokem dojdu až k němu, sehnu se a nastavím semknutou pěst na tradičný pozdrav ve stylu obyčejného ťuknutí. "Vážně pěkný souboj, seš nejlepší !!" Ať už je reakce Riola jakákoliv, vytáhnu pokeball a zavřu ho do něj. Přeci jen je to lepší nápad než ho nechat zraněného venku. Přesto bych měl najít pomoct. Takže zajít do centra...nebo rovnou do dalšího města ? To je asi na dýl.. Pokud je ve městě zdravotnické centrum, zamířím právě tam. Jen už kvůli obyčejné kontrole. Soubojový pokemon musí být zdravý. To je nejdůležitější. Po té se vydám na menší průzkum oblasti. Vlastně sem nikdy nebyl v okolí Battle Mansion. Třeba se mi podaří objevit něco užitečného nebo narazím na nějakou prácičku. V nejhorším se vydám po Route 13 na křižovatku vedoucí do nejbližšího města.

Lynn Evans - 18. října 2015 16:18

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Tak se uklidníme a půjdeme dál.. Pohladím Weedla a spokojeně se usmívám. Tu se ale propudí Purplud a pořádně se protáhne. Najednou však udělá něco, co se mi vůbec nelíbí. Když mi to dojde. Spletl se a myslí si, že mne Weedle obtěžuje. Okamžitě oběma rukama chytnu kytičku a přitulím ji k sobě. "Tak klid.." Držím ho dostatečně pevně, ale stále opatrně. "Weedle mne nijak neohrožuje, pouze tady usnul.." Vysvětlím klidně, pohladím kytičku a dám mu jeho nachystaný příděl jídla. Posadím ho s tím na pravou nohu. Poté vezmu do náruče Weedla a mluvím na něj. "A co ty, Weedle? Chtěl by jsi dále pokračovat s náma? Nebo už něco máš?" Usměju se a názorně ukážu pokéball. "Pokud nemáš rád pokéball, nemusíš být celou dobu v něm.." Uculím se. Stále mám očko na kytičce a Azurillovi.

Vypravěč - 18. října 2015 16:23

soukromá zpráva od Vypravěč pro ...A bude létat peří Ptačí pokémon se zarazí a párkrát mávne křídly, aby se udržel ve vzduchu na jednom místě. Kluk v pozadí mezitím zakopne a rozplácne se na zem jako hromádka zoufalého neštěstí. Pokémon na tebe chvilku zírá... a dřív, než si stačíš uvědomit, co se vůbec děje, se vrhne střemhlav k zemi - přímo na tebe. Už mu zbývá jen necelý metr na to, aby ti zaryl zobák přímo do čela... když v tom bůhví odkud přiletí kámen a mrdne ho do hlavy. To ptáka vybočí ze směru. Přistane na zemi, upustí 'věc' ze svého zobáku na zem, přišlápne ji drápem a vydá naštvaný, bojový skřek. Najednou ti v kapse(/v batohu/někde) zavibruje Pokedex. Na displeji naskočí kolečko, nápis "nahrávání nových dat" a jen o pár vteřin později se objeví Cranidosovy informace společně s tabulkou "zaevidován nový útok - Rock Throw". (Pokud se pokusíš zjistit nějaké informace o ptačím pokémonovi, Pokedex ti zahlásí, že nenalezl žádná data.)

Vypravěč - 18. října 2015 18:05

soukromá zpráva od Vypravěč pro Hnízdo housenek Pokesnímač na housenky zareaguje pípnutím a oranžovým světlem, které, jak víš z návodu, znamená, že byly nalezeny jen informace k již dříve zaregistrovanému pokémonovi. Vypadá to, že někdo byl rychlejší. _________________________________________ Caterpolen Typ: Hmyzí Popis: Caterpolen se živí listy a pylem, který sbírá pomocí anténky na své hlavě. Geneticky jsou velmi podobní Larvle a často žijí ve společných hnízdech. Poprvé objeven v: Sento _________________________________________ "Kašli nA PRÁCI A POMOŽ MI!!!" Nakonec, po několika uražených housenkách a ještě troše pištící sestřičky jsou všechny Caterpolen dole. Tvoje sestřička si protře mírně zarudlé oči, založí si ruce na hrudi a nafoukle si ťapne na zem zády k tobě. "...Trvalo ti to." broukne uraženě, aniž by zareagovala na tvou otázku. ...Které se nakonec chopil někdo jiný. "Ukousne ti hlavu," ozve se hlas plný potlačovaného smíchu a zpoza stromu se vynoří dívčí postava. Zobrazit SPOILER Razí si to přímo k vám a cestou odkopává housenky, které se jí dostanou pod nohy. Na rameni jí sedí Helioptile, který vás propaluje sebejistým až povýšeným pohledem. "Ještě jsem neslyšela o nikom, kdo by si ustlal přímo v hnízdě Caterpolen." oznámí ti a jde vidět, že ještě pořád má co dělat, aby nevyprskla smíchy.

Vypravěč - 18. října 2015 19:10

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nehostinná krajina Route 13 Riolu ti unaveně ťukne do pěsti a nechá se s odevzdáním zavolat zpátky do pokeballu. Vzhledem k tomu, že jsi sotva vyšel, si ještě rychle skočíš zpátky do Battle Mansion do Pokecentra, aby byl Riolu připravený na dlouhou cestu... a konečně, tentokrát už doopravdy, vyrazíš. Zobrazit SPOILER Cesta se klikatí mezi jednotlivými kamennými pahorky. Je nepravidelná, přerušovaná. Je vidět, že Route 13 je jedním z nejméně používaných route v Sentu. A ani se není čemu divit, když jeho jediným účelem je spojení Battle Mansion se zbytkem světa. Příroda taky není nijak lákavá. Skládá se z nízkých keřů, travinových porostů a trnů. A po divokých pokémonech není ani vidu, ani slechu. Jen někde ve výšce se ozývají skřeky ptačích pokémonů. (Můžeš si všimnout, že jedno ze skalisek je obrostlé trnovitou rostlinou se zelenými plody.)

Vypravěč - 18. října 2015 19:18

soukromá zpráva od Vypravěč pro I Herd U Liek Weedlz Purplud se naštvaně zakousne do jídla a pořád podezřívavě pozoruje Weedla, stále připravený k boji. Ten jen spokojeně přivře očička, přitulí se k tobě.... ...a vychrstne ti do obličeje lepkavou substanci, kterou tě okamžitě oslepí. Rychle seskočí z tvého klína, zaboří se ti do batohu, vyloví zbytky jídla pro pokémony, které ti ještě zbyly a rychle se začne šourat pryč. Když si setřeš vlákna z obličeje, Weedle už je pryč. Purplud ti ještě stále sedí na noze, teď má ale lístky založené na hrudi a významně se na tebe dívá. Kdyby uměl mluvit, určitě by řekl hrozně důležitým tónem "...Já ti to říkal."

Miriam Siria - 18. října 2015 21:49

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Nejde to podle plánu Ptačí pokémon se zastavil, asi jsem ho zaujala. Ale zdá se, že trochu moc. Myslela jsem si, že granuli odhodím, ale stačilo se mu podívat do očí, abych pochopila, že hodlal zaútočit na mě. Vyjekla jsem, ale odněkud přiletěl kámen a zasáhl ho, tím ho vychýlil a mě zachránil. Ucítila jsem, jak Pokedex obživl. Vytáhla jsem ho a oznámil mi, že Cranidos se naučil nový útok. Můj miláček se naučil útok, aby mě ochránil. Zkusila jsem i zjistit něco o pokémonovi, ale pokedex mi nic neukázal. Nevadí. Otočím se na Cranidose. „Děkuji ti za záchranu. Jsi můj hrdina!“ chválím ho s úsměvem. „Ale ještě jsme tu neskončili. Viditelně chce bojovat. Tak mu ho dopřejeme ne?!“ řeknu plná entuziasmu a nadšení. Krev se mi rozproudila v žilách, srdce rychle tlouklo. Tohle bude náš první souboj. Podívám se na ptačího pokémona. A navíc jsem ho chtěla chytit. Tenhle pokémon má bojovnou povahu a viditelně je špatně naložený. A to pro mě, jakožto trenéra byla výzva. „Do toho Cranidosi! Dokud je na zemi, použij útok Hedbutt!“ Pobídnu ho. Doufám, že po hodině užívání si koupele je dost odpočinutý.

Vypravěč - 18. října 2015 22:27

soukromá zpráva od Vypravěč pro ....To kouzlo 96% (až to tvoje štěstí skončí, tak to PJka půjde normálně zapít :'D) Cranidos se na tebe sebevědomě podívá a zaujme bojovou pozici. I jeho bojový duch se dostal na povrch. Ptačí pokémon znovu uchopil 'věc' do zobáku a už, už chtěl znovu vzlétnout a zaútočit na vás hezky ze vzduchu... když v tom do něj Cranidos až neuvěřitelnou rychlostí narazí hlavou. Sama jsi si ani nestačila všimnout, kdy se vlastně k ptákovi dostal. Nepřátelský pokémon odletěl o pár metrů nazad. Chvilku to dokonce vypadalo, že jste ho vyřídili na jeden úder, pak se ale zvedl a zuřivě se na Cranidose podíval. Pokedex ti opět zavibruje, tentokrát se zprávou "Neznámý pokémon - detekován útok - Leer". Nevypadá to ale, že by byl Cranidos pokusem o snížení své obrany nějak ovlivněn. Pokémon se otřese, vznese se (ale jen do mírné výšky - Headbutt byl pravděpodobně velmi účinný) a začne zuřivě máchat křídly. Pokedex se opět přihlásí o slovo: "Neznámý pokémon - detekován útok - Gust".

Miriam Siria - 18. října 2015 22:45

soukromá zpráva od Miriam Siria pro První souboj (jsem prostě dítě štěstěny :D snad to nezakřiknu :D ) Zamrkám překvapením, když Cranidos ptačího pokémona tak rychle srazí. Netušila jsem, že je tak rychlý. Budu muset jeho rychlost pak prozkoumat. „Skvělá práce Cranidosi!“ zavýsknu pochvalně. Ozve se pokedex, když mi oznámí co za útok pokémon používá. Na varování bylo pozdě, ale zdá se, že útok neměl na Cranidose žádný účinek. Pak se vznese, zdá se, že ho první útok oslabil. Ještě jeden takový a mohla bych zkusit použít pokébal. Pokedex oznámil další útok. Gust. Sakra. Proti tomuhle se Cranidos bude těžko bránit. Okamžik jsem přemýšlela. V tomhle případě je nejlepší obrana útok. „Cranidosi. Nedovol mu zaútočit. Použij svůj nový útok Rock Throw!“ hezky ho dostaneme zase zpátky na zem. Mimoděk jsem si vzpomněla na toho kluka, který pokémona pronásledoval. Na okamžik jsem se přestala soustředit a podívala se kde je. Tolik jsem se ponořila do souboje, že jsem úplně zapomněla na důvod proč to začalo.

Vypravěč - 18. října 2015 23:09

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nebezpečný vládce oblohy Cranidos se na tvůj příkaz nadechne a plivne na ptačího pokémona další kámen. Ten se pokusí vyhnout, ale zátěž v pařátech je mu spíš na obtíž než ku prospěchu. Kámen ho zasáhne do křídla, takže pták přepadne na jednu stranu a opravdu se tak příchozí útok zastaví. Tentokrát se ale vzpamatuje poměrně rychle. Udělá ve vzduchu otočku a vrhne se střemhlav na Cranidose. "Neznámý pokémon - detekován útok - Aerial Ace" ...Aerial Ace. ...Útok, který se nedá zastavit a, údajně, se mu ani vyhnout.

Miriam Siria - 18. října 2015 23:22

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Souboj „Skvělé!“ mávnu vítězně zatnutou pěstí, když vidím, že útok pokémona zasáhl. Stalo se to v co jsem doufala. Útok ptačího pokémona se nezdařil, ale hned navázal. Pokedex prozradil další útok a já polkla. Tohle byl nebezpečný útok a taky silný. A asi příliš silný na nás začátečníky. Ale nehodlala jsem to vzdát. Skousnu si ret a pak vykřiknu. „Jdi do protiútoku, Cranidosi! Znovu Hedbutt! Uvidíme jestli jeho útok obstojí proti tvé tvrdé hlavě!“ Tohle byl můj jediný nápad. Aerial Ace se prej nedá zastavit a ani vyhnout. Ale Cranidos měl tvrdou hlavu, kterou mohl rozbíjet kameny. Možná, že zastaví i tenhle útok. Nebo aspoň zmírní. Věděla jsem ale jistě, že jestli Cranidose zasáhne naplno, tak to budeme muset vzdát.

Nicolette Anna Ostenleg - 20. října 2015 17:25

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Dovoluje si dost ... Zatímco si prohlížím jednu z housenek, ozve se z poza stromu hlas. Otočím hlavu směrem, kudy výsměch přicházel a dívku, která odkopává pokemony z cesty, si změřím pohledem. Jedno obočí pozvednuté a výraz, který jako by říkal: „Co si o sobě myslíš.“ si ponechám ještě po dlouhou chvíli. „Jo, tak teď ho i vidíš, no a? Chceš snad autogram?“ Odseknu dívce. V tu chvíli jsem byla naprosto rozhodnutá, že jí budu dál ignorovat. Pak ale, těžko říct proč, jsem si to rozmyslela. Opět jsem se na ní obrátila a zkusila jsem rozvést rozhovor, ovšem, tak nějak … po svém. „Když budeš takhle dál ten smích zadržovat, brzo ti z toho praskne hlava!“ Můj tón hlasu nebyl o moc příjemnější, než před chvílí. Dívala jsem se na dívku koutkem oka a pomalu jsem přišla blíž k sestře.

Vypravěč - 21. října 2015 17:38

soukromá zpráva od Vypravěč pro ...Poměrně krátký souboj a nová seznámení Pokémon se na Cranidose řítil neuvěřitelnou rychlostí. Cranidos vyčkával... vyčkával... a v okamžiku, kdy byl pták jen kousek od jeho hlavy, nejvýše v rozdílu osmi centimetrů, do něj tvrdě narazil hlavou. Prvním zvukem bylo prasknutí. Druhým bolestné, naštvané ptačí zavřeštění. A třetím tlumený dopad poměrně těžkého tělíčka na zem. Třetí zvuk, to byl tvůj Cranidos, který, zmátořený tvrdým úderem, byl nucen si sednout na zem. Druhý zvuk byl, samozřejmě, divoký pokémon. A ten první zvuk se dal krásně dedukovat podle velmi ošklivě zohnutého zobáku, kterým se teď opeřenec pyšnil. Bylo vidět, že ptačí pokémon už toho moc nevydrží. Stačil by jeden úder... Jenže Cranidos, navzdory své výhodě super-tvrdého Rock typu a prakticky ocelové hlavy k tomu, už viditelně nemohl. Jen tam tak seděl na trávě, čučel do blba, jako by neviděl, neslyšel... skoro jsi mohla vidět hvězdičky poletující kolem jeho hlavy. Když v tom pokémonem projede výboj žluto-bělavé elektřiny. Nevypadá, že by mu to nějak ublížilo... dokud se nepokusí pohnout. "Buruchu - detekován útok - Thunder Wave" Je paralyzovaný. Dřív, než stačíš ve velkém přemýšlet, co to vůbec ten Pokedex ukázal za informaci, k tobě doběhne ten klučina, kvůli kterému jsi vůbec s ptákem začala bojovat. Tedy... nedoběhne k tobě. Skloní se k zemi kousek od ptáka a vezme do náruče... Pokémona? "Už je to dobré, Ruru, už je to v pořádku, všechno bude v pořádku. Zobrazit SPOILER Otočí se k tobě a div tě neobejme, jak se na tebe nadšeně dívá. "Děkuji, hrozně moc děkuji!" Z náruče mu vykoukne hlavička malého pokémona. Zobrazit SPOILER (Teď máš možnost se pokusit o ptákovo chycení. Díky procentům na štěstí se ti pravděpodobnost úspěšnosti o trochu zvýšila. *a PJka pláče, protože jí kostky brání týrat hráče*)

Vypravěč - 21. října 2015 18:04

soukromá zpráva od Vypravěč pro Modrovlasý postrach "A tobě s takovouhle odletí obočí z obličeje." opáčí holka a zazubí se na tebe. Její Helioptile si tě změří pohledem a, když ho zjevně nezaujmeš, se stočí své trenérce kolem krku. "Helio, no tak, pozdrav." broukne modrovláska a podrbe ho na hlavičce. Nevypadá, že by si něco dělala z toho, že ji její pokémon naprosto ignoruje. "Nečekala jsem, že někoho potkáme mimo cestu." nadhodí a skoro přihopsá k vám. "Odkud pak jste? Astral Town?" Následně jí pohled padne na PokeSnímač. Ukáže na něj prstem, "To vypadá draze." Helioptile ji šťouchne ocasem do krku a vydá mrzutý zvuk. "Jasně, málem bych zapomněla, vychování." zazubí se a jde vidět, že si z nějakého vychování vůbec nic nedělá. Napřáhne k tobě nataženou ruku. "Lucille Bonnet. A vy, hmyzačky?"

Miriam Siria - 21. října 2015 22:00

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Překvapení se soubojem a výhra s trochou pomoci Srdce se mi zastavila a zadržela jsem dech. Nemohla jsem si pomoci, ale před srážkou jsem zavřela oči a při každém zvuku sebou trhla. Pak jsem otevřela oči a první se podívala na Cranidose, který seděl na zemi a vypadal... omámeně. To byl poslední zvuk. Pak jsem se podívala na ptačího pokémona a soucitně sebou trhla, když jsem viděla jeho ohnutý zobák. To byl první zvuk a ten druhý byl jasný. Ale pořád byl na nohou a můj Cranidos byl mimo hru. Nedivila jsem se. Ale stejně jsem na něj byla pyšná. Vedl si skvěle v prvním zápasu. Nevadí, že jsme prohráli. Bylo to o chlup. Najednou ptačího pokémona objal výbor elektřiny, zamrkám a pokedex mi oznámí co je to za útok... ale... jak? Chtěla jsem se podívat na pokedex, když ke mě přiběhl ten kluk, který předtím pokémona honil. Najednou se sklonil k zemi a sebral... pokémna? Co? Kde se tu vzal? Pak se na mě otočí a začne děkovat. Zamrkám a začnu se červenat. „Ehm.... ahaha... není zač.“ Vykoktám rozpačitě. Z náruče mu vykoukne maličký pokémon. Aaahhhh ten je rozkošný! Pak zavrtím hlavou. Ne, ještě mám práci. „Počkej chvíli.“ Požádám ho a podívám se na ptačího pokémona. Teď jsem měla příležitost. Musela jsem to zkusit. Vytáhnu prázdný pokébal. „Tak to zkusím.“ Vydechnu a zamířím. „Hop.“ Hodím ho po něm. Buďto ho chytím. Nebo ne. Ale zkusit jsem to musela. Pak se musím postarat o Cranidose.

Nicolette Anna Ostenleg - 22. října 2015 15:28

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Vzájemné seznamování ... Juchuu Ta holka se mi nelíbí. I přes to, že je mi asi je mi dost podobná. Na jejím místě bych se asi chovala úplně stejně. Zasmála bych se idiotovi a dala bych se s ním do rozhovoru s lehce výsměšným tónem v hlase. Ale, když je to naopak …? Možná, kdybych měla lepší náladu, kdybych dnešní ráno bylo jenom o maličko víc příjemné, asi bych se dívčinýmu humoru, který nebyl moc rozdílný od toho mého jenom zasmála. Bohužel realita byla taková, že po první noci venku a ne úplně příjemným probuzení jsem měla náladu pod psa. Dívčinu opětovanou poznámku jsem jakoby přehlídla a na její otázky jsem, už malinko zdvořileji odpověděla zavrtěním hlavy a stručným: „Grain City.“ a „Anna.“ Představila jsem zároveň i sestřičku a poté, co jsem si setřásla jednu z housenek z nohy jsem ještě pokračovala: „Do Astral Town máme namířeno … teda asi.“ Cílem cesty je přece Aerial City. Jo a ... puntičkaření není nikdy na škodu. „A ty si odkud holka? A kam máš namířeno?“

Vypravěč - 22. října 2015 18:27

soukromá zpráva od Vypravěč pro Caspian Pokeball dopadne na zem a ptačí pokémon zmizí uvnitř. Pokeball se převalí poprvé... podruhé... potřetí... ...A zůstane ležet nehnutě na zemi. Právě jsi chytila svého prvního pokémona. Kluk vykulí oči. "Vau..." je to jediné, co z něj vypadne, když upírá svůj pohled na pokeball v trávě. Pak se zase sebere a znovu se na tebe široce usměje. "Caspian Evans. Ještě jednou děkuju za Ruruho záchranu." ...Teď už víš, co za 'věc' to ta ptačí potvora celou dobu držela v pařátech. Caspian pokračuje. "Není to moc, ale mí rodiče mají doma stroj na léčení pokémonů. Můžou se ti podívat na pokémona a i na tu..." pohledem sjede k pokeballu "...obludu. K nejbližšímu PokeCentru by jsi stejně musela přes celé Route."

Miriam Siria - 22. října 2015 21:36

soukromá zpráva od Miriam Siria pro První pokémon a Caspian Hod se mi povedl, klepl o ptačího pokémona a ten zmizel uvnitř. Napjatě jsem pozorovala pokébal, trhnul sebou, pak znovu a po třetí... kousala jsem se do rtu... a pak najednou... nic. Zamrkala jsem a chvíli nemohla uvěřit, že jsem ho vážně chytila. Kluk vedle mě, vykulil oči a docela dobře vyjádřil i mé pocity. Oči se mi rozzářili nadšením a já skoro přihopsala k pokébalu a usmívala se jako sluníčko. Nemůžu uvěřit, že to vyšlo. Že ho mám! Zvednu pokébal a prohlížím si ho. Je mi jasné, že s tímhle pokémonem to bude těžké. Předpokládám, že bude vzpurný, možná útočný. Ale to nevadí. Však já si ho získám. „Hurá!“ vypísknu vítězně a otočím se na kluka. Teď se na mě usmíval a představil se. „Oh.... není zač. Ráda jsem pomohla a jsem ráda, že se mu nic nestalo.“ Řeknu. Podívám se na jeho pokémona. Takže Ruruho. Moc roztomilý. Podle toho útoku... elektrický typ. Nabídl mi, že vyléčí mé pokémony. Jeho rodiče na to mají stroj. „Vážně? To by bylo od vás moc milé. Rozhodně potřebují ošetřit. Byl to docela tuhý boj.“ Schovám pokébal s novým pokémonem. Pořád nevím co je zač. Snad to zjistím. Přejdu pak ke Cranidosovi, kleknu si a pohladím ho. „Byl jsi skvělý Cranidosi. Moc ti děkuji.“ Dám mu opatrně pusu na jeho hladkou hlavu. „Teď si odpočiň. Brzy tě vyléčím.“ Slíbím mu a pak i jeho schovám do pokébalu. Pak se narovnám a otočím se ke Caspianovi. „Ah... jo. Promiň. Já jsem Miriam Siria. Ráda tě poznávám. Říkej mi jen Miri.“

Lynn Evans - 25. října 2015 11:16

soukromá zpráva od Lynn Evans pro THAT'S MAH FUD, BIATCH! Spokojeně jsem se pousmála, protože Purplud přestal ohrožovat nevinného Weedla a já ho mohla nechat se se mnou ještě víc pomazlit, či poznat. Nechala jsem ho v klidu ať se ke mně přitulí. chuaodaodasiodasoidaf Lekla jsem se a cítila jsem velmi nepříjemný pocit, když najednou Weedle vyprsknul lepkavou substanci přímo do mé tváře. "Jsem hodná a milá trenérka. O své pokémony pečuju s láskou a snažím se je chytat svou osobností. Dala jsem ti na výběr. A ty jsi mi ukradl jídlo. " Setřela jsem rychle vlákna. "Já vím, co máš na mysli!" Řekla jsem a s Purpludem na rameni a Azurillem, který doteď pospává v náručí jsem si sebrala batoh, hodila ho na záda a vší rychlostí jsem se rozběhla do křovin, kde by měl Weedle být. "S tím jídlem nemůže být daleko!" Zařvala jsem a najela jsem přímo do křoví. Pokud tam je "Tady jsi!" Zařvala jsem v zápalu a ihned jsem se chystala na boj. "Za tohle tě prostě musím chytit! Volím si tebe, Purplude!" Dala jsem jasně najevo, o co mi jde. "Grass Whistle a následně dvojitý Absorb!" Zařvu. "Spoléhám na tebe." Uklidním se a dořeknu víc potichu. Pokud tam není Rozhlížím se a začnu všude hledat. "Purplude, pomož mi prosím hledat taky!" Hledám zběsile Weedla.

Slaine - 26. října 2015 15:29

soukromá zpráva od Slaine pro Sběrač bobulí 2.0 Návrat do Battle Mansion sem opravdu nečekal. Připadá mi to divné. Nejsem pryč ani hodinu a sem zase zpět...vopruz...Naštěstí sem nepotkal nikoho známého. Nevím jaké výmluvy bych musel použít, abych si udržel nějakou hrdost. Přeci jen se tu ode mně nic nečeká. Během deseti minut sem opět na cestě a tentokrát i s čerstvě uzdraveným Riolem. Můj cíl se nezměnil. Jediná možná cesta je po Route 13. Mohl bych se vydat skrz divočinu ale na to je ještě čas. Zatím zvolím volnější cestu. Jestli se tomu tak dá říkat. Je to tu samá skála, samý keř a porost. V tomhle asi nic nového nenajdu. Ale dostal sem jiný nápad. Co takhle vylézt na jednu z obrovských skal a pořádně se rozhlédnout. Nebylo by na škodu zjistit co se v okolí této zvláštní cesty nachází. A je to jako trénink navíc. Takže malý výlet na skálu....možná bude chtít Riolu taky nějaký malý fyzický test.. Můj nápad je schválen a já vytáhnu pokeball i s Riolem. Vytáhnu ho ven a rovnou se připravím na jeho agresivní výpady. Často na mě útočí. Ani nevím proč. Možná trénink, možná si mě chce jen prověřit a možná mi chce prostě namlátit. Tak i tak sem na něj teď připraven. Ať už zareaguje jakkoli, rovnou ho seznámím s aktuální situací. " Uděláme si malý výšlap, co říkáš ? " Neočekávám protesty. Rád trénuje jako já, takže by právě tohle mohl brát jako malou výzvu. Možná taky ne Nevadí. Vyhledám si nejvyšší skalisko, na které se dá bezpečně vylézt bez jistících popruhů. Přeci jen nechci riskovat případné zranění. Ještě při cestě omrknu pahorek se zvláštními plody a pár si jich natrhám. Nevím toho moc o rostlinách, ale snad to k něčemu bude. Časem. Každopádně výšlap na jednu ze skal je jistý. Celou cestu postupuju bezpečně a vyhlížím možné nebezpečí. Při nejhorším to prostě vzdám.

Michael Johnson *Trenér* - 27. října 2015 09:05
	soukromá zpráva od Michael Johnson *Trenér* pro ach ty problémy. Rozhlédl jsem se kolem a mé nadšení z chycení pokemona rychle vyprchalo. Viděl jsem hýbající se skálu, nebyla to vlastně samotná skála, ale spousta dalších pokemonů, kteří se na mou maličkost řítili. Rychle jsem skočil po pokebalu s novým společníkem a pustil jsem ho ven. Doufal jsem, že jim řekne něco, aby jsme se jich zbavili.

Vypravěč - 01. listopadu 2015 17:34

soukromá zpráva od Vypravěč pro Setkání s Caspianovými rodiči Caspian se na tebe usměje a už tě vede od řeky pryč, směrem k vesnici. Okolí je opravdu nádherné. Na rozdíl od suché, vyprahlé pouště je tu všude jen zeleň. Květiny, stromy, zpívající ptačí a různobarevní motýlí pokémoni... A nad tím vším to krásné, jasné slunce, které se ti pro jednou nepokoušelo vypálit díru do hlavy. Trvá to jen chvilku a už před sebou vidíš první obydlí. Po takové dlouhé době konečně civilizace. Zobrazit SPOILER Caspian ale těsně před prvním domem zabočí. Nevede tě vesnicí, ale jakoby kolem ní. Netrvá to dlouho a dojdete k cíli. Už z dálky vás vítají pokémoní zvuky, pískání, štěkání, hejkání, skřekot, hvízdání. Najednou se rozrazí dveře, ze kterých rychlostí světla vyletí černý blesk. A hop, Caspian leží na zemi a na něm navýsost spokojená Mightyena, která má plné ruce tlapky práce s olizováním obličeje řečeného kluka. "Mighty, Mighty slez... hahaha... slez ze mě!" "Might!" Mightyenu si k sobě zavolá ženský hlas a vy konečně můžete vejít do domu. Je to, jako bys vešla do pokémoního ráje. Pokémoni jsou všude. Naprosto. Všude. Mightyena bude ale asi jediným na vyšší evoluci, než na první. "Caspiane, kde jsi byl tak dlouho? A dokonce sis dovedl návštěvu!" Žena, pravděpodobně Caspianova máma, se na tebe zeširoka usměje. Její manžel, po zaslechnutí hlasů, vyšel z kuchyně s talířem v jedné, a s utěrkou ve druhé ruce. Zobrazit SPOILER Caspian počká, až se představíš. Následně v rychlosti převypráví svým rodičům celý příběh - od Buruchova únosu až po tvé chycení ptačího pokémona. "Ještě štěstí, že jsi potkal tak talentovanou mladou trenérku." žena se na tebe s úsměvem otočí a podá ti ruku. "Sandra Evans. Tohle je můj manžel Antonio. Hrozně rádi tě poznáváme."

Miriam Siria - 01. listopadu 2015 21:51

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Všude zelená Nechala jsem se Caspianem vést a s nadšením si prohlížela okolí. Bylo to tu úplně jiné než u nás doma. Stromy, tráva.... i slunce tady vypadalo přívětivěji. Květiny! A motýlí pokémoni! „Tolik barev....“ Zamumlám si ohromeně. Brzy jsme dorazili k vesnici, byla malebná, ale nikoho jsem neviděla. Asi je to hodně malá vesnice. Brzy jsme došli k domu. Byl moc krásný, líbil se mi ten styl a to jak byl obrostlý popínavou rostlinou vypadalo kouzelně. „Máte krásný dům.“ Řeknu upřímně. Slyšela jsem pokémony, hodně pokémonů. Pozvednu obočí. Že by byli chovatelé pokémonů? Už jsme tam skoro byli, když najednou se dveře otevřou a ven vyletí cosi. Nadskočím a jediné co jsem zvládla udělat bylo, že jsem zůstala zírat překvapením. Ne tedy, že by scéna přede mnou byla nějak zvláštní, ale prostě jsem to jen nečekala. Mightyena nadšeně Caspiana vítala, nejspíš mu oblízala úplně celý obličej. Uvolním se a usměji se. Někdo, asi matka, odvolala Mighty a tak jsme mohli vejít dovnitř. Znovu jsem udivená a nevím kam dřív s očima, měla jsem chuť vytáhnout pokedex, aby mi řekl vše co může, ale připadalo mi to neslušné. Objevila se jeho máma, která se na mě usmála. Rozpačitě ji úsměv oplatím. „Dobrý den.“ řeknu a když se objevil její manžel, znovu jsem pozdravila. Vypadali moc mile. Líbili se mi. „Echm.“ Odkašlu si. „Jsmenuji se Miriam Siria. Jsem z Sandstorm City.“ Mírně se ukloním na znamení respektu. Caspian jim pak vyprávěl co se stalo. Jeho máma pak o mě řekla, že jsme talentovaná. Začervenám se tou chválou. Pak ke mě přistoupí a nabídne ruku. Stisknu ji a potřesu. „Taky vás ráda poznávám, paní Evans. Děkuji za vřelé uvítání.“ Přešlápnu z nohy na nohu. „Hm. Nechci být neslušná. Ale Caspian říkal, že by jste mi tu mohli vyléčit moje pokémony. Nevadí to?“

Vypravěč - 23. listopadu 2015 17:00

soukromá zpráva od Vypravěč pro Snídaně? Když zmíníš Grain City, Lucille i její Helioptile okamžitě zbystří a zablikají jim oči. Helio svou trenérku šťouchne do tváře. Ta ho uklidní pohlazením a široce se na tebe usměje. "Z Rafflesie. To je taková ta díra mezi Route 1 a Bigtree City." opáčí. Následně tebe i Minu chytne kolem ramen. "A víte co, hmyzačky? Zvu vás na snídani! Ještě mi zbyla krabička domácích koláčků." Než stačíš něco namítnout, už vás tlačí k pařezu, na který v mžiku rozloží krabičku vyloženou bílými ubrousky plnou, už trochu okoralých, makových a tvarohových koláčů. "Jen si dejte. Přísahám, že nejsou otrávené." zubí se a sama si jeden vezme. "Mezitím mi můžete něco povědět o Grain City." prohodí velice 'nenápadně'.

Vypravěč - 23. listopadu 2015 17:11

soukromá zpráva od Vypravěč pro Přistižen při činu Purplud je samo sebe velice spokojený. Vrhne na tebe pohled 'Příště dělej, co se ti řekne' a připraví se k možnému boji. Zuřivě se vrhneš na křák... ...ale Weedle nikde (protože 31%). Mezitím, co terorizuješ další a další křáky, si tě Purplud jenom znuděně prohlíží. Za chvíli ho to ale zjevně přestane bavit a začne hledat s tebou. Weedla najdete ležet pod kořenem mírně vykotlaného stromu, jak do sebe cpe berry tak vášnivě, že si vás ani nevšimne.

Vypravěč - 23. listopadu 2015 17:50

soukromá zpráva od Vypravěč pro Menší výšlap Po menší bitce mezi tebou a Riolem se vydáte zdolat nedaleké skalisko... s menší zastávkou na zahradničení. Ani plody nemusíš moc zkoumat, abys věděl, že mají béžovou barvu a sladce voní. A to je taky to jediné, co se svými biologickými znalostmi dokážeš vydedukovat. V Battle Mansion tě učili, jak se prát, ne rozdíl mezi mitózou a meiózou. Cesta na vrchol jde ztěžka, ale díky své dobré fyzičce to pro tebe nebyl zas takový problém a Riolu na tom není o moc jinak. Sám sis nevšiml, kdy se tak stalo, ale najednou stoupáte společně s novým společníkem. Zobrazit SPOILER Pokémon poskakuje kolem vás, nahoru, dolů, z kamene na kámen, z výběžku na výběžek. Pokud se pokusíš poslat Riola do souboje, pokémon jen znovu poskočí a popoběhne dál. Až nahoře se konečně zastaví. Tedy, ne tak úplně. Pořád poskakuje, ale tentokrát aspoň na jednom místě. _________________________________________ Zobrazit SPOILER Skiddo Typ: Grass Popis: Díky jeho milé nátuře lidé věří, že byl jedním z prvních Pokémonů žijících pospolitě s lidmi. Pokud má pravidelný přísun vody a slunečního svitu tak nepotřebuje jíst - energii generuje pomocí listů na svých zádech. Poprvé objeven v: Kalos _________________________________________

Nicolette Anna Ostenleg - 24. listopadu 2015 15:23

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Snídaně! Pomalu kývnu na srozuměnou, když nám i dívka sdělí jméno svého domovského města. Očekávala jsem, že bude ještě pokračovat s odpovědí na druhou mou otázku, proto jsem jí chtěla nechat prostor vykecat se do sytosti. Než se ale stačím nadít, skočí nám holka za záda a už jí máme omotanou kolem ramen a jsme pobízeny kupředu. „Tvé vlastní výroby?“ Poznamenám s jemně drzým tónem při zmínce o domácích koláčcích. Samozřejmě, že jsem ale neodmítla, když nám je tak hezky nabízela, co bych to byla za člověka? Sáhnu po jednom z tmavých koláčků a ještě než si ho strčím do pusy, dám se do řeči: „Co já vim, město jako každé jiné, přes den rušné, v noci klidnější, relativně čisté, …“ Povím několik přídavných jmen, které se mi vybaví, když si Grain City představím. Samozřejmě že můj popis může znít relativně zkresleně vzhledem k tomu, že jsem do teď z města nevystrčila paty, a tudíž nemám žádné srovnání. „Přeješ si vědět něco konkrétního?“ Podívám se na slečnu už méně nepřátelským pohledem. V koláčcích je síla.

Vypravěč - 13. prosince 2015 16:31

soukromá zpráva od Vypravěč pro Šutry i šutříky Pokémon, jehož jméno je ti zatím neznámé, se po vypuštění z pokeballu prudce otřepe. Podívá se na jednu stranu, na druhou stranu, před sebe... Párkrát zamrká a když mu zřejmě dojde, co se děje, vydá dunivý skřek. Masa jeho druhů se rázem zastaví. Chvilku na sebe tvůj šutr a ostatní šutry pokřikují... a masa se dá znovu do pohybu. Opět tvým směrem. A tentokrát ještě rychleji.

Vypravěč - 13. prosince 2015 17:15

soukromá zpráva od Vypravěč pro Provizorní PokeCentrum "Sandstorm City?!" zopakuje po tobě šokovaně. "Až z takové dálky?!" Jde vidět, že jsi v jejích očích okamžitě stoupla ještě o trošku víc. Při zmínce o léčení se na tebe široce usměje. "Samozřejmě, že nevadí. Pojď za mnou." Vyvede tě (i s Caspianem, který vás následuje) bočním vchodem do zahrady, kde vás okamžitě přivítá další tlupa pokémonů - tentokrát většinou kopytnatých. Zvlášť jedna Ponyta si tě, zdá se, velmi oblíbila. Poskakovala kolem tebe a neustále ti strkala čumák pod ruku. Stačilo jen zahnout podél domu a dostali jste se k menší zděné kůlně. Nebo to tak aspoň vypadalo. Vevnitř na vás čekalo zařízení, které je možné vidět v PokeCentrech, pomocí kterého sestřičky léčí lehká zranění, která nepotřebují důkladnější péči. Sandra k tobě natáhne ruku a počká, až jí předáš pokebally. Oba dva položí na podušky v přístroji a nechá ho dělat svoji práci. "Lidé z vesnice sem běžně chodí léčit své pokémony." vysvětlí ti s úsměvem. Najednou cítíš, jak tě Caspian chytne za paži. Když si získá tvoji pozornost, zazubí se na tebe, "Pojď, něco ti ukážu." Už předtím jsi si mohla všimnout, že z provizorního PokeCentra vedou ještě jedny dveře, pravděpodobně do další místnosti. A právě těmi tě teď Caspian táhne. Ať se podíváš, kam se podíváš, celá místnost je obehnána policemi. Po celé délce každé police jsou s pravidelnými rozestupy rozloženy polštářky, přičemž na skoro každém z nich je položeno vajíčko. Caspian s očekáváním sleduje tvou reakci a hned začne ukazovat na jednotlivá vajíčka s komentářem o jakého pokémona jde a za jak dlouho by se měl přibližně vylíhnout. Samozřejmě to neví u všech, ale dělá, co může, aby ukázal své znalosti. Jeho máma vás jen s úsměvem pozoruje ze dveří. Když Caspian skončí se svým výkladem, upozorní na sebe. "Už jsi se někdy starala o vajíčko, Miriam?" zeptá se tě, stále se širokým úsměvem na tváři.

Vypravěč - 13. prosince 2015 17:28

soukromá zpráva od Vypravěč pro Koláčky a otázky Na otázku ohledně výroby se jen neviňounce usměje, přičemž úmyslně ignoruje podtón v tvém hlase. Čeká, stále s tím pitomě nevinným výrazem, co z tebe ohledně Grain City vypadne. Tvůj popis jí ale, jak se zdá, není dostatečný. Počká si, až se zásoba koláčků ztenčí a když vidí, že si tě nakonec přeci jen možná získala, nakloní se a zeptá se na rovinu. "Co Gym Leader?"

Miriam Siria - 13. prosince 2015 17:51

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Improvizované PokeCentrum Rozpačitě se zavrtím. „No... ano. Cesta pouští není vůbec snadná. A to říká někdo kdo v poušti žije.“ Pokrčím rameny. Měla jsem pocit, že ten obdiv si tak úplně nezasloužím. Zase tolik jsem toho neudělala. Ale netvrdím, že to není příjemné. Sandra souhlasí a vede mě ven z domu. Caspian nás následuje, samozřejmě. A venku se přihrnou další pokémoni. Zamrkám. Netušila jsem, že tak brzy uvidím tolik pokémonů. Jedna Ponyta vypadala, jako, že jsem ji padla do oka a skotačila kolem mě, že jsem se musela usmívat a pohladit ji, vždy když mi strčila čumák pod ruku. Měla jsem chuť vytáhnout Pokedex a nechat si načíst všechny údaje. Ale měla jsem pocit, že by to bylo neslušné. Sandra nás vedla do kůlny. Myslím, že jsem se tvářila poněkud skepticky. Kůlna? Ale ať už to z venku vypadalo jakkoliv, uvnitř byl přístroj na ošetřování pokémonů. Stejně jako ty co mají v PokeCentrech. Když mě Sandra pobídla, abych ji dala své pokémony, udělala jsem to aniž bych zaváhala. Dívala jsem se, jak se do stroje uložila a já se mohla konečně úplně uvolnit. Teď, když o ně bude postaráno nemuselo mě nic zatěžovat. Ah ano... kromě toho až poprvé vypustím svého druhého pokémona. Možná bych si předtím měla sehnat helmu. Caspian mě najednou vzal za paži, podívám se na něj. Neptala jsem se co mi chce ukázat. Zatím tu bylo vše zajímavé. Tuším, že překvapení ještě neskončilo. A taky ne. Vzal mě do další místnosti. Až teď jsem si všimla, že tu jsou další dveře. Vešla jsem za ním a na místě se zarazila. Vyvalím oči a nevím kam se dřív podívat. Plno polic s mnoha, mnoha pokémonních vejcí. „Páni...“ Nemusím své ohromení předstírat. Caspian mi začal povídat co o vejcích ví. Nevěděl všechno, ale i tak toho o nich věděl hodně. A divila jsem se, že si to všechno pamatuje. Chodila jsem za ním a prohlížela si vždy vejce o kterém mi povídal. Jeho máma stála ve dveřích a sledovala. Nedivila jsem se. Mě by asi taky bavilo dívat se na lidi, jak jsou ohromení a překvapení. Najednou Caspian zmlkne a s úsměvem se mě zeptá, jestli vím jak se starat o vejce. To byla... poněkud znepokojivá otázka. Pojala jsem podezření, že by mi možná jedno chtěl věnovat. Ne, že by se mi ta myšlenka nezamlouvala... ale vejce... je vejce. Křehké. Musela bych být hrozně moc opatrná a to jako trenérka, zvlášť začínající, moc dohromady nejde. Když se zpětně ohlédnu, tak moje cesta zatím obsahovala hodně tvrdých pádů. Doslova. Bylo by se mnou takové vejce vůbec v bezpečí? „Ehm... Nestarala.“ Přiznám. „Ale asi to bude stejné, jako starat se o fosílie. Velmi, velmi opatrně?“ podívám se na něj tázavě.

Nicolette Anna Ostenleg - 17. prosince 2015 16:34

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Konverzace „Leafia?“ Řeknu napůl ještě s plnou pusou a maličko se zamyslím. „Soudě podle vzhledu je milá, ale asi taky dost neústupná. Taky mi přijde, že je do travních pokémonů, se kterými zápasí, úplný magor, ale … nikdy jsem se s ní nesetkala, tak nemůžu soudit. Co myslíš, prcku?“ Obrátila jsem se na sestřičku s řečnickou otázkou a pak se opět můj zájem přesunul na zbytek makových koláčků. „Máš tam namířeno? Chceš se utkat o odznak?“

Lynn Evans - 20. prosince 2015 14:05

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Krást se nemá.. Jakmile jsem se vrhla do keře a hledala jsem, postupně jsem se uklidňovala. Byla jsem si však jistá, že tu někde bude. Tak daleko by se odplazit nemohl. O tom jsem silně přesvědčena. Purplud začal hledat také a netrvalo to tak dlouho a našli jsme uličníka mlsat naše berries. "A máme tě!" Dostatečně varovně jsem dala housence na odiv, že už nehodlám být hodná a milá a že ho zkrotíme s Purpludem. "Purplude, oslab ho Absorb! A následně ho omráči Grass Whistle!" Zavelela jsem ne až tak hlasitě a spoléhajícím se pohledem jsem pohlédla na Purpluda a následně jsem se vrátila očima k Weedlovi.

Vypravěč - 22. prosince 2015 19:13

soukromá zpráva od Vypravěč pro Ne tak úplně překvapení Sandra se uchechtne. "Vůbec ne." široce se zazubí a opustí svou pozici ve veřejích. Vezme z jednoho polštářku vejce, strčí ti ho pod nos a lehce do něj ťukne. "Pokémoní vejce jsou velmi tvrdá. Musela by jsi na něj plnou silou dupnout, aby se ti vůbec podařilo ho nakřápnout." Položí ti vajíčko do ruky, usměje se a začne se otáčet po místnosti, od polštářku k polštářku, od poličce k polici. Caspian se zazubí. "Líbíš se jí," pošeptá ti do ucha a jen se dál mysteriózně usmívá. Každopádně ty jsi záměry téhle breederské rodinky už odhalila. Takže pro tebe asi nebude zas takové překvapení, když před tebe Sandra na ponk rozloží osm na vlas stejných vajec. "Hop, vyber si." pobídne tě Caspianova máma. "Zachránila jsi tomu mému malému nemehlu Ruruho. Ne neberu jako odpověď." Zatvářila se naoko nesmlouvavě. _________________________________________ (Pošli mi zprávou číslo od jedné do osmi. Tvá postava ani ty nebudete vědět, který pokémon se ve vejci nachází, dokud se nevylíhne. ;))

Miriam Siria - 22. prosince 2015 19:37

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Výběr vejce Sandra mě ujistí, že vejce pokémonů jsou pevná a odolná. První na jedno poklepala a pak mi ho vrazila do ruky. Váhavě ho držím, ale nemohla jsem si pomoci, abych si ho neohmatala. Pak koukám, jak pochoduje po místnosti a tušila jsem k čemu se schyluje. Caspian se na mě zubí a šeptá, že se jeho mámě líbím. Pousměji se. Po pravdě i oni se mi zamlouvali. „Mě se taky líbí. Vlastně celá tvoje rodina.“ Řeknu mu a předám mu vejce, protože nevím co s ním. Pak Sandra postaví přede mě, osm stejných vajec. Podívám se z jednoho na druhého a pak kouknu na ni. Ano... mám si jedno vybrat. Zamrkám a kouknu na ni. Odmítnutí mi zakázala. Co má potom holka dělat? Znovu se zadívám na vejce, z jednoho na druhé až osmé. „Ehm... tak dobře. Děkuji.“ Nakonec položím ruku na páté vejce z leva. Pětka byla dobré číslo. „Tak tohle.“ Pohladím ho.

Vypravěč - 22. prosince 2015 19:43

soukromá zpráva od Vypravěč pro Výslech Když se otočíš s otázkou na svoji sestřičku, tak jenom pokrčí rameny. "Ou, takže travní pokémoni." Lucille si rychle vytáhne poznámkový blok a začne si zapisovat údaje. "Jak že jsi to říkala? Leafie? Leafia?" Mina obrátila oči v sloup a ukousla si dalšího koláčku, "Chceš říct, že jsi vyrazila z domu bez toho, aby sis o Stadiónech zjistila aspoň nějaký informace?" Lucille se jen zazubila, "Je to tak větší adrenalin." Pohladila Helioptila po hlavičce a ťukla tužkou do bločku. "Každopádně, nic jiného nevíte? Já nevím, třeba... aspoň jeden nějaký určitý pokémon?" Zazubí se, "Můžu vyměnit za info o Stadionu v Bigtree, jestli máte zájem."

Vypravěč - 22. prosince 2015 20:06

soukromá zpráva od Vypravěč pro Weedle Purplud, nadšený z možnosti se mlátit (nebo spíš někoho zmlátit), se okamžitě vrhl na Weedla. Z housenky vylétly zelené světlušky a vletěly do odvážně kytičky. Tenhle útok by Weedlovi prakticky neměl nic ubrat, vzhledem k Purpludově typové nevýhodě. Avšak kytka byla opravdu bojovná, takže to zas taková katastrofa nebyla. Následující uspávací pískání bylo každopádně účinnější. Weedle byl oslabenej, uspanej.... A co teď?

Lynn Evans - 24. prosince 2015 21:48

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Pokéballe, leť až do prdele! Sice nebyl Purpludův útok nějak moc silný, ale to neznamená, že nic neudělal. Je to vůči nevýhodnému typu, ale o neznamená, že to nic neudělalo. Weedle není zrovna nejbojovnější pokémon, že. Což se nedá říci o jeho třetím stádiu. Nechala jsem tedy Purpluda ho uspat. To také nebylo nic těžkého. Poslední, co zbývá, je ho chytit. Vytáhla jsem tedy pokéball a hodila jsem ho na Weedla. "Pokéballe, nezklam mě." Uculila jsem se a pohlédla na Purpluda. "Dobrá práce, teď uvidíme.." A pohladila jsem květinku.

Vypravěč - 24. prosince 2015 21:48

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nový začátek Už to bude týden, co jsi se vrátila z Almie zpět do Senta. River Town, tvé rodné město, bylo přesně takové, jaké sis ho pamatovala - klidné, zelené, přátelské. Zdá se, že vesničané (Co si budeme nalhávat. River Town je snad nejmenší 'město' celého regionu - ani PokeCentrum v něm není. Pokémoni se chodí léčit do Day Care Centra a pro trenérské itemy se musí až do Grain City.) tvůj příjezd už nějaký ten pátek očekávali. Všem jsi chyběla, nejvíc ale (když nepočítáme tvé rodiče) Day Care Couplu. Už den po tvém návratu tě Sandra přepadla, odvlekla do svého domu, pohostila čajem, sušenkami a na závěr ti vecpala pokémoní vajíčko. Měla jsi na výběr z deseti na vlas stejných vajec. Nebylo ti řečeno, ba jsi ani nedostala žádnou nápovědu, co za pokémona se ve vejci, které sis nakonec vybrala, nachází. Podle toho, jak se Caspian, syn těch dvou přepřátelských breederů, závistivě díval, ale můžeš předpokládat, že se nejedná o žádného Zubata. Lynn, jeho starší sestru a svou kamarádku, jsi bohužel neměla to štěstí potkat. To by bylo před týdnem. Nyní ale už máš odpočinek za sebou a čeká tě to, na co jsi vlastně celé ty tři roky studovala - práce. V River Town tě vyzvedla Altaria s logem rangerovské asociace a hup, už jsi ve vzduchu. Bigtree City Bigtree City, kam tě ptačí pokémon donesl, je opravdu úžasné místo. Hned na první pohled vidíš, že svůj název nedostalo jen náhodou. Na obdivování zdejší přírody ale moc času není. Na přesně stanovenou hodinu se máš dostavit do centrály rangerů, do kanceláře Sentského velitele rangerů (nebo Top Rangera nebo jak by se mu kurva mohlo nadávat). V kanceláři už na tebe čeká, hezky usazený v křesílku za stolem, zdejší velitel. Zobrazit SPOILER Počká si, až nastoupíš hezky před něj a sám se zvedne. "Mé jméno je Malcolm Dallas a jsem Velitel Sentské rangerovské centrály," uvede sám sebe poněkud formálně. Pak rozpřáhne rukou po místnosti. "Velice rád vítám všechny nováčky, kteří se v letošním roce rozhodli rozšířit naše řady." ...V místnosti kromě tebe a jeho nikdo není. Malcolm se zašklebí, rozvalí se zpátky do křesla a nohy hodí na stůl. "Jayde to bylo, že?" Něco črtne do random složky a podívá se na hodinky. "Už by tady... Ha, tady ho máme." Dveře se pootevřou a do místnosti vleze týpek s rukama zabořenýma hluboko v kapsách. Zobrazit SPOILER (ignorovat Totodila, prosím :'D) "Jayde, tohle je tvůj Senpai nadřízený, Damian. Damiane, Jayde. Doporučuji vám se hodně rychle spřátelit, protože spolu v příštích rocích strávíte tolik času, až vám nervy polezou střevama do řitního otvoru a pryč." Udělá dalších pár škrtů ve složce a odmávne vás. "Rozchod." Damian tě mlčky odvede po schodech do jiného patra - obytného. Zastaví před jedním z pokojů a podá ti klíčky. "Moc se nezabydluj, nějakej ten pátek to tu neuvidíš." Uchechtne se a otočí se k tobě zády, "Za půl hodinu před centrálou. Pokémony a výbavu s sebou." ...Nevypadá, že by z tebe byl nějak extra nadšený.

Nicolette Anna Ostenleg - 28. prosince 2015 10:15

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Konverzace „Jo, travní.“ Vydám ze sebe a překvapeně se holce zasměju. Nevěřícně si dám ruku na čelo a poznamenám: „Jak u výslechu, vážně! Nemáš nějaký policejní předky, holka“ Narážím především na onen notes, který křečovitě a nedočkavě svírala v rukou. „Leafia. Vím, že když proti ní už před nějakou dobou zápasil bratr, používala jako svého pokemona Lupheu a myslím, že s ní zápasí do teď.“ Pohodím neurčitě rameny a mé myšlenky se nadále upnou na úplně jiný stadion. „Bigtree, Bigtree … Nepoužívá místní trenér hmyzí pokemony?“ zamyslím se a následně neurčitě a tiše, že mě Mina s Lucille jen sotva mohly slyšet, dodám, „…nebo vodní …“

Vypravěč - 28. prosince 2015 19:21

soukromá zpráva od Vypravěč pro Loučení "Úžasný výběr!" pochválí tě Sandra a vesele se zazubí. Nevypadá to ale, že by ti hodlala odhalit, jaký pokémon se ve vejci skrývá. Následně ti vrátí tvé pokebally a pozve tě na čaj a na sušenky (opět se nenechá odmítnout), přičemž ti vypráví, jak před zhruba deseti dny svěřila vejce mladé ale velmi slibné Rangerce a že její vlastní dcera před týdnem vyrazila z domu na svou vlastní cestu pokémoního trenéra. Pak ale přijde čas, kdy se musíš s breederskou rodinkou rozloučit. "Určitě se někdy zastav!" Usmívá se na tebe Caspian. Buruchu na jeho rameni jen zuřivě přikyvuje. "Když projdeš přes River Town, tak tě taková malá, nenápadná odbočka doprava dovede k veřejným políčkům s Berries." prozradí ti Sandra, "Správci jsou naši přátelé. Když řekneš, že tě posílají Evansovi, tak ti určitě nějaký košíček nechají." Po pár "Šťastnou cestu!" a "Pozor na Sevipery!" už jsi zase na cestě. Tentokrát máš ale kolem sebe zelenou přírodu a před sebou vyšlapanou cestu. River Town, River Town... nechtěla jsi čirou náhodou do Entrance Town? Že by tě ta písečná bouře odvála úplně jinam, než jsi měla původně namířeno?

Vypravěč - 28. prosince 2015 19:32

soukromá zpráva od Vypravěč pro Weedle for the win Pokeball dopadl na klimbající housenku. Převalil se poprvé. Převalil se podruhé. U třetího převalení se prudce roztřásl, až to vypadalo, že se Weedle prodere zpět na povrch... což se ale nestalo. I třetí převalení skončilo stejně hladce, jako ta předchozí. Chytila jsi Weedla... a to jinak, než pomocí friENDSHIP POWAAAAAH! Arceus je na tebe určitě hrdý.

Miriam Siria - 28. prosince 2015 19:42

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Čaj a sušenky a loučení Sandra pochválila můj výběr. Chvíli jsem na ní koukala a čekala, ale zdá se, že nehodlá mi říct jakého jsem si vybrala. No dobře. Mám ráda překvapení. „Děkuji.“ Řeknu a podívám se na vejce. Začala jsem uvažovat, jak ho ponesu. Mám ho dát prostě jen do tašky? Vím, že je tvrdé, ale přesto... mi to připadalo nebezpečné ho jen tak strčit do tašky. Takže jsem vzala náhradní tričko a zabalila vejce do něj, aby mělo aspoň nějakou ochranu a pak jsem ho vložila do tašky. Pak jsem dostala zpátky své pokémony, už vyléčené. Znovu jsem poděkovala a vrátila je na své místo na pásku. Následně mě pozvali na čaj a sušenky. Nedali mi na vybranou odmítnout, ale to jsem neměla ani v úmyslu. Rozhodně bych se něčeho napila a i něco zakousla. Během posezení mi vyprávěla, že nedávno dala vejce nějaké Rangerce a pak, že i její dcera nedávno vyrazila na cestu trenéra. Se zájmem jsem poslouchala. Možná, že jejich dceru potkám. A možná si s ní dám i zápas! Ale pak je čas se rozloučit. Bylo mi to trochu líto. Sotva jsem je poznala, ale stačilo to, abych je začala mít ráda. „Určitě se zastavím.“ Usmívám se taky, pohladím Buruchu. „Moc vám za vše děkuji.“ Poděkuji už po několikáté, ale mám pocit, že bych to měla hodně opakovat. Sandra mi pak poradí kam jít dál. Posílá mě k políčkům s Berries. To si hned vysloužilo mou pozornost. Znala jsem pár receptů na pokémonní jídlo a k tomu jsou Berries nutné. „To zní dobře. Děkuji za radu. A... no za všechno.“ Rozloučím se naposledy a vyrazím. Ohlížím se na ně a mávám. Když mi zmizí z dohledu, pak teprve jsem schopná přemýšlet. River Town? Myslela jsem, že jsem v Entrance Town. To mě bouře zavála tak daleko? Pokrčím rameny. To je jedno. Hlavně, že jsem už z pouště pryč. Pohladím prsty pokébaly. Nemohla jsem se dočkat, až se seznámím s novým kamarádem. I když to může být nebezpečné. Ale první.... než vyrazím dál, potřebuji zásoby. Cesta pouští mě úplně vysála a už nemám žádné jídlo. Pro pokémony a ani pro sebe. Takže.... snad bude v River Town nějaký obchod. Doufám, že ano. Přemýšlela jsem nad tím, co budu dělat pokud ne. Musím nějak krmit pokémony. A já samotná taky nevydržím bez jídla dlouho. V lese bych možná něco našla, lesní plody nebo tak, ale tomu se stěží dá říkat jídlo. Přidám do kroku, směrem k městu a hledám obchod. Je to město. Ne vesnice. Musí tu být obchod.

Vypravěč - 28. prosince 2015 20:16

soukromá zpráva od Vypravěč pro Výměna informací "Děda je polda." zasměje se Lucille a dál si črtá poznámky do notýsku. "Luphea... Luphea... to byla ta travní psí věc?" přemítá nahlas. Nakonec notes zaklapne a schová ho do tašky. "Děkuji za cenné informace, slečny." zazubí se, "A teď je řada na mně." Dramaticky si odkašle. "Ani hmyzí, ani vodní, ale létací." opraví tě. "Trenérka stadionu je Jordanna. Pokud ji budete chtít vyzvat, tak se nenechte obalamutit vzhledem, protože je to svině." poučí vás. "Být vámi si dám pozor na jejího Augushe, toho používá vždycky. To je taková polo-ohnivá potvora. Jeho Ohnivý Tanec byl něco šílenýho." při té vzpomínce se mírně otřese. Pak se ale zase zazubí, "To by bylo ode mě všechno. Díky za spolupráci." Sbalí krabičku od koláčků a schová ji do tašky. "Já budu pokračovat v cestě... pokud si tedy nechcete dát zápas." mrkne.

Vypravěč - 28. prosince 2015 20:28

soukromá zpráva od Vypravěč pro River Town Už po chvilce procházení se mezi domky jsi zjistila, že to není tak úplně město. Celé River Town opravdu spíše připomíná vesnici. Není tu jak PokeCentrum, tak PokeMart. Na něčem, co by asi mělo být náměstíčko, stojí malý obchůdek s ovocem, zeleninou a celkově s jídlem... ale pro lidi, ne pro pokémony. Jak se tak zmateně rozhlížíš mezi domy, uslyšíš za sebou hlas. "Stalo se něco, slečno? Potřebujete pomoct?" Pomalými kroky k tobě jde stará paní, u které by se nikdo nemohl divit, kdyby byla několikanásobnou babičkou. Široce se na tebe usmívá. "Lidé sem moc často nezavítají. Jste na návštěvě u příbuzných?"

Miriam Siria - 28. prosince 2015 20:41

soukromá zpráva od Miriam Siria pro River Town Město to bylo malebné to ano. No i když po krátké prohlídce, by se o tom slově Město, dalo polemizovat. Spíš to byla větší vesnice. Na náměstíčku, jinak se tomu říct ani nedalo, jsem našla stánek s ovocem a zeleninou. Což o to, s tím bych si nakonec vystačila než bych dorazila někam, kde bych si mohla dát pořádné jídlo. Ale problém byli pokémoni. Asi by možná zvládli chvíli jíst ovoce, ale není to moc pestrá strava a aby zůstali silní a zdraví, potřebují mnohem víc než jen vitamíny. Nemluvě o tom, že někteří pokémoni třeba ani ovoce nemají rádi. Proto se vyrábí pro mnoho, jednotlivých pokémonů vlastní druh jídla. Koušu si ret a rozhlížím se. Snažila jsem se přijít na nějaké řešení. Možná bych se měla vrátit k Evansovím a zeptat se, ale bylo mi to trochu trapné. Najednou mě někdo osloví. Otočím se na starou paní... velmi starou. Ani jsem se neodvažovala odhadovat, kolik ji může být. „Dobrý den.“ Pozdravím ji slušně. „Ah... ne. Nejsem na návštěvě. Jsem trenérka. Přišla jsem ze Sandstorm City a po cestě jsem tak trochu vyčerpala svoje zásoby a doufala jsem, že je tady někde budu moci doplnit.“ Vysvětlím ji a kouknu na stánek se zeleninou. Kdyby to byl aspoň stánek s pečivem. Povzdychnu si. „Pokud jde o mě, se zeleninou a ovocem si vystačím, ale nemám nic pro své pokémony. A nemůžu vyrazit dál s myšlenkou, že moji pokémoni můžou cestou hladovět.“ Bylo by to nezodpovědné. Podívám se na babičku. „Nevíte o někom kdo by měl jídlo pro pokémony a prodal by mi je?“

Lynn Evans - 28. prosince 2015 22:10

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Pokračujeme v cestě.. Nadšeně jsem vzala pokéball do ruky a schovala jsem ho do tašky. "Vskutku výborná práce, Purplude." Schovala jsem zbylé jídlo a Azurilla jemně probudila a nakrmila. Dala jsem i Purpludovi něco k snědku a následně jsem vše zadělala do batohu. Posadila jsem si na rameno Purpluda a do náručí jsem znovu vzala Azurilla. "Vyrážíme!" Usmála jsem se a zamířila jsem zpět na cestu a pokračovala po ní. Šla jsem nějakou dobu a zastavila jsem se. Dala jsem pokémonům znovu najíst a vyvolala jsem i Weedla a dala mu jídlo. "Tentokrát už ho nemusíš všechno krást a víc ani nedostaneš." Zajistila jsem batoh a Weedla taky. Pohladila jsem ho. "A tedka zpět do pokéballu. Až budeme v Grain City, tak tě znovu zavolám, ano?" Zasměju se a zavolám ho zpět. "A teď Azurille.." Ukážu na uschlý strom. "Azurille, trošku procvičíme tvé míření a i sílu. Ukaž mi Water Gun na tomto stromě a zkoušej to stále dokola. Jakmile ti to půjde, tak budeš mířit na mě a já ti budu uhýbat." Trénovala jsem s Azurillem nějakou dobu(asi hodinku) a poté jsem si odpočinula a dala jídlo. A teď ty, Purplude. Použij Absorb na mne. Jsem v pohodě odpočatá a nejezená. Pochválila jsem oba a vyrazili jsme dále na cestu.

Vypravěč - 29. prosince 2015 17:52

soukromá zpráva od Vypravěč pro Training hard Purplud je sám se sebou velice spokojený. Nafoukne se jako krocan a na zrovna probuzeného Azurilla se podívá, jako by říkal "Takhle se to dělá, prtě!" Cesta ubíhá rychle. Netrvá to dlouho a dojdeš k rozcestí. I bez rozcestníku, který stojí v bodě, kde se cesty střetávají, víš, že ta stará, nepoužívaná, špatně viditelná cesta vede přes Route 6 do Entrance Town, nevelkého, města na úpatí skal, v jejichž útrobách leží Aerial City. Tam ale namířeno nemáš. Teď si ale dáš padla. Pokémoni spokojeně sní své jídlo, až na Weedla, který se až příliš zaujatě dívá po jídlu ostatních. Pod tvým dohledem ale sní jen svou porci. Nepůsobí, že by se s tebou chtěl nějak moc kamarádíčkovat. Asi bude nějakou dobu trvat, než se dostaneš do jeho srdce. Azurillovi se do trénování moc nechce. Můžeš vidět, jak se stydlivě schovává za svůj vlastní ocásek. Nakonec se ale rozhodne, že ti chce udělat radost a začne zkoušet Water Gun. ...A vůbec mu to nejde. Prvních pět pokusů jde úplně mimo cíl. Šestý už se o strom jemně otře. Sedmým se konečně trefí. Jakmile ale po něm chceš, aby mířil na tebe, zatvrdí se, začne zuřivě vrtět hlavičkou a nakonec se schová za ocásek, přičemž odmítá cokoliv dělat. Naopak Purplud se opět bojovně vrhne do zkoušení Absorbu. Zdá se ti, že se opravdu každým pokusem lepší a lepší... a ty jsi po každém pokusu víc vyčerpaná. Nakonec opustíte rozcestí a pokračujete dál po Route 5.

Vypravěč - 02. ledna 2016 13:48

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pomoc v nouzi? Stará paní se na tebe usmívá. "Oh, Sandstorm City... Přijde mi to jako včera, kdy ta velká bouře zničila Route 7. Zlá doba to byla, velmi zlá..." Pokýve hlavou, mírně ztracená ve vzpomínkách. Pak se ale na tebe znovu mile usměje. "Zdejší lidé berou jídlo pro pokémony buď ve Školce nebo u Richardsových." Odmlčí se. "Školka je trošku stranou, až skoro u řeky. Naopak Richardsovi žijí u Route 5, kde se starají o berry pole."

Jayde Carter - 02. ledna 2016 15:03

soukromá zpráva od Jayde Carter pro Nový ranger Když se řeklo tři roky, přišlo mi to jako docela krátká doba. Nakonec mi ale přijde, že jsem tam strávila snad deset let. Domov je ale domov, a jsem ráda že jsem zpět, i když jen na pár dní. Konečně jsem zase viděla rodiče, kteří si ze mě samozřejmě dělali legraci jaký jsem teď "světák". Nad tou vzpomínkou zakroutím hlavou. 'Jsem ráda že jsem zase viděla Evansovi.. Podívala jsem se na tašku, kde bylo vejce kterým mě párek těch přátelských lidí obdařil. Pokaždé když si jenom představím co by tam mohlo být, jsem tak natěšená až se vylíhne! 'Ahh, měj trpělivost Jayde~' pomyslela jsem si otráveně. Na to už rangerská Altaria přistála v Bigtree city. Poděkovala jsem jí za odvoz, ona mi odpověděla, jako by říkala že 'není za co', a odletěl kdo ví kam. Rozhlédla jsem se po městě, ve kterém teď asi nějaký ten čas strávím. "Bigtree huh.. Mysleli to doslova.." zamrmlala jsem si pod vous s úsměvem. Nemohla jsem se dočkat, až budu moct jít na průzkum a poznat zdejší. Sotva jsem se ale dostala domů, a už jsem zase tak daleko. 'Alespoň nejsem v úplně jiném regionu!' Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu, rozhodnutá vyrazit na centrálu abych nepřišla pozdě. "Tak jdeme Shin-" otočila jsem se na svého pokémona, který ale nikde nebyl. V tom jsem si to uvědomila a podívala se na pokéball která jsem měla u pasu. "Na to si budu chvíli zvykat kamaráde." Když jsem měla opustit Almii, myslela jsem že tam budu muset nechat i Shinxe, k mému překvapení se ale Shinx rozhodl že půjde se mnou, pokéball nebo ne. Měla jsem štěstí že jsem narazila na pokémona jako on. Letmo jsem se podívala na hodinky, a ani jsem nemusela vědět přesný čas, jenom to, že bych si měla pohnout. Vešla jsem do budovy centrály, a na chvíli jsem se musela zastavit a podívat se kolem. Nebyl tu žádný přístroj na dobíjení stylerů, ale nakonec to nebylo až tak jiné. Až na to že to bylo všechno o dost větší než na co jsem byla zvyklá. Moc jsem neotálela a v rychlosti se nějakého kolemjdoucího zeptala na kancelář velitele. Snažila jsem se co nejvíc zkrátit celou tu "Ah ty jsi ta nová" konverzaci jak nejlíp jsem dovedla. Konečně jsem se dozvěděla kde kancelář je a rychle k ní doběhla. Ještě před ní jsem se zastavila, uklidnila dech a projela si rukou vlasy, abych nevypadala jak kdybych prolítla křovím. Zhluboka jsem se nadechla a s úsměvem otevřela dveře. "Dobrý den!" pozdravila jsem, a stoupla si před jeho stůl. Za kterým seděl poměrně mladý zrzek. Než jsem stihla začít klást otázky zvedl se, a začal jakýsi proslov. 'Všechny nováčky?' Pozorněji jsem se rozhlédla, a podívala jsem si na zem, jestli jsem náhodou nepřehlédla někoho vážně malého. Nikde ale nikdo byli jsem tu jen my dva. Nenápadně jsem po něm hodila nechápavý pohled a sama sebe se ptala, kdo to tady ksakru velí. 'Malcolm' si sedl zpět ke stolu a když mě požádal o potvrzení jména, s "Mm-hm" jsem krátce přikývla. Na to se otevřou dveře a do místnosti vejde další ranger s krátkými tmavými vlasy. Malcolm mi ho hned představil jako mého nadřízeného. Nadšeně jsem zakývala hlavou na znamení, že spolu určitě vycházet budeme. Hned jak nám dal velitel rozhod jsem se k němu otočila a natáhla ruku "Jayde, těší m-" on už byl ale skoro u dveří. Chvíli jsem tam s rukou zmraženě stála a zírala na místo kde jsem myslela že stojí. Zvedla jsem ruce na znamení porážky. "Dobře, tak ne," a rychle jsem vyběhla za ním. Cestou do obytného křídla nebylo těžké si zapamatovat cestu, protože mě nemělo co rozptylovat. Bylo mezi námi hrobové ticho. 'Možná až tak dobře vycházet nebudeme... Tsk! To se ještě uvidí!' Probodávala jsem jeho záda pohledem, dokud se neotočil a já nahodila trochu křivý a nepřesvědčivý úsměv. Podal mi klíček od pokoje a oznámil mi, že se nemusím moc zabydlovat. Zamumlala jsem 'Děkuju' ale, on už zase odcházel. 'On to snad dělá naschvál?!' Takže za půl hodiny zase pryč. Povzdychla jsem si a ještě jednou ho probodla naštvaným pohledem. Odemkla jsem pokoj a zabouchla za sebou dveře. "Ahh, ten byl tak sladkej že z něho snad dostanu cukrovku." řekla jsem nahlas, ale snad né tolik aby mě ještě v chodbě slyšel. Rozhlédla jsem se po pokoji. Nebyl to žádný luxus ale byla tu postel, to je vždycky plus. A pokud tu stejně nebudu trávit moc času, není se čemu divit. Položila jsem tašku na postel a od pasu si vytáhla pokéball. "Tak poď ven Shinxi" vypustila jsem Shinxe z pokéballu abych mu mohla ukázat nový.. 'domov'? Shinx byl očividně nadšený a já se s ním hned začala mazlit. "No ahooj, tak co, jak se ti líbí v pokéballu?" na moji otázku Shinx neodpověděl jinak než 'Shinx' a já mu věnovala lítostný pohled. "Já vím, taky bych byla raději kdyby si se mnou chodil, ale tady jsme v trenérském regionu Shinxi" soucitně jsem ho poplácala po hlavě "A má to i své plus- kdybych si jen mohla zalézt do pokéballu a někdo by mě všude nosil- to bych si nechala líbit!" srdečně jsem se zasmála a Shinx se přidal s radostným 'Shinx'. Konečně jsem se otočila zpět k posteli a vyndala z tašky vejce, a znova jsem si nemohla pomoct a přemýšlet o tom, co z něj bude. Položila jsem vejce a zkontrolovala si výbavu. Zas tolik jsem toho ale nedostala. Mám uniformu, laso- což se vlastně tak trochu podobá chytáním pokémonů stylerem až na to že.. ne, pár pokéballů, mapu a nějaké peníze. Zkontrolovala jsem že mám všechno s čím jsem přiletěla a vrátila to zpět do tašky. Když jsem byla hotová s kontrolou věcí, vzala jsem tašku a s Shinxem v patách jsem vyrazila na chodbu. Rozhodla jsem se rychle se podívat po centrála a doufat, že se neztratím. Stihla jsem si projít patro s pokoji, které byli vlastně všechny prázdné tak jsem jim prohledala koše. Když jsem byla hotová s prohledáváním, byl tak akorát čas vyrazit za Damianem. Naposledy jsem pohladila Shinxe a on se vrátil do pokéballu. Vyběhla jsem před centrálu jen tak tak, aby mi nemohli vynadat že jdu pozdě, ale na pochvalu to taky nebylo. Jestli ale čekají že tu budu stepovat venku když je tu celá centrála- pf, celé město které chci vidět, tak to se pletou. Tak či tak, teď tu jsem, a už jen čekám co se bude dít dál.

Vypravěč - 02. ledna 2016 16:16

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nejlepší senpai na světě Dle toho, že Damian určil jak místo, tak čas srazu, by člověk předpokládal, že tam taky sám bude. Mladý ranger ale dorazí až nějakých deset minut po tobě. A z jeho výrazu můžeš krásně vyčíst, že ohledně svého pozdního příchodu negivuje fuck. "Skočíš vyzvednout věci." oznámí ti, "Přízemí na konci chodby vpravo. Obrovský nápis sklad. Nemůžeš to minout." Poslední větu řekne tónem "jenom debil to nenajde". Následně se svalí na lavičku a roztáhne si na kolenou mapu, aniž by ti věnoval jediný další pohled. Týpek ve skladu je podstatně milejší, než tvůj Senpai. Když mu řekneš, že tě posílá Damian, ochotně začne přecházet od police k polici a rovnat věci na pult. Dokonce ti je naskládá to obrovského báglu, takže nemusíš hnout ani prstem. Když odcházíš, s "Hodně štěstí." se na tebe usměje. Už teď jsi asi vytušila, že štěstí je něco, co rozhodně potřebovat budeš. Damian stále sedí na lavičce. Tentokrát má ale zavřené oči, až to vypadá, že spí. Jakmile se k němu přiblížíš, otevře jedno oko a narovná se. "Flying typ máš?"

Miriam Siria - 02. ledna 2016 17:08

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Stará dáma Jak se paní začala ztrácet ve vzpomínkách měla jsem obavu, že tohle bude na dlouho. Já normálně nemám potíže si povídat, ale já jsem chtěla vyrazit. Přesto jsem zůstala stát a zdvořile čekala. Takže ona zažila zničení Route 7? Měla jsem otázku na jazyku, ale věděla jsem, že tím bych si dost naběhla. Mlč! Mlč! K mé úlevě se nakonec vrátila k mé otázce a já se usměji. „Tak to nejspíš zamířím k tomu panu Richardsovi. Děkuji vám za pomoc.“ Poděkuji ji vřele. „Radši co nejdříve vyrazím. Na shledanou.“ Rozloučím se a první vyrazím ke stánku s ovocem, kde si koupím nějaké trvanlivější ovoce, jako jablka nebo kedlubny tak na tři dny. Zaplatila jsem, opatrně si jídlo přidala do brašny, abych neohrozila vejce a vyrazila jsem na cestu. Zamířila jsem k polím s berry, jak mi poradil Sandra a ta stará paní. Těšila jsem se na pokémony co tu najdu a na trenéry s kterými budu moci zápasit. Možná si najdu kamarády. A třeba se ke mě někdo na mé cestě přidá. Usměji se.

Jayde Carter - 02. ledna 2016 18:11

soukromá zpráva od Jayde Carter pro Hledám: Nového senpaie, zn. spěchá Pravda, trochu jsem se bála že mi přece jen vynadá, a že hned první ten budu mít průšvih. Ta obava mě ale opustila když jsem 'radostně' shledala že on tu není! Naštvaně jsem podupávala nohou s rukama založenýma na hrudníku. "Dělá si ze mě srandu?" přešla jsem z jednoho místa na druhé a znovu jsem začala podupávat. Rozhlédla jsem se kolem jestli se třeba někde neschovává ale nikoho jsem neviděla. Trvalo dobrých deset minut než se můj nadřízený uráčil přijít. Na tváři mu seděl lhostejný výraz. "Kde jsi byl? Sraz byl tak před deseti minutama!" mezitím už Damian přišel ke mně, očividně mu nevadilo že jsem naštvaná a pouze mi oznámil že mám jít do skladu pro věci. "Tsk!... To si teda piš že to neminu. Já nikdy nemíjím." zavrčela jsem naštvaně, nejistá co to vůbec mělo znamenat a vyrazila, nebo spíš oddupala, jsem do skladu. "Páni ten mě ale štve!" zavřela jsem dveře skladu a ještě se dívala směrem na ně, ačkoli Damiana už jsem dávno vidět nemohla "'Brej, posílá mě sem Damian. Mám vyzvednout nějaké věci." oznámila jsem muži. Dál už jsem nemusela dělat vůbec nic, všechno, co nejspíš potřebuju, mi zabalil do báglu který hodil na pult a popřál mi hodně štěstí. Trochu vyděšeně jsem se podívala na batoh a přes jeho velikost si ho hodila na záda. Možná bych měla začít posilovat. Poděkovala jsem mu a vyrazila zpět za mým skvělým senpaiem. Když jsem se vrátila, by rozvalený na lavičce a vypadalo to že spí. Už jsem se k němu přiblížila, abych ho z lavičky shodila, když v tom otevřel jedno oko. Rychle jsem předstírala, že jsem se nic nechystala udělat a ukázala na batoh který mi visel na zádech. "Mám to!" usmála jsem se optimisticky. Nad jeho otázkou jsem se ale zarazila. Měla bych mít flying typ? "Já.. uh ufhmpg prrr.. Nemám." chvíli jsme zmateně mávala rukama a dívala se všude možně, až jsem se konečně vymáčkla. 'Mám mít flying typ? Oh, co když mi to jen 'zapomněl říct?.. Ugh' odfrkla jsem si, ale to že jsem byla naštvaná jsem nedávala najevo. "Proč, měla bych ho mít?" zeptala jsem se nechápavě a trochu naklonila hlavu.

Vypravěč - 02. ledna 2016 18:53

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další seznamování Po opuštění River Town jsi ušla pár metrů a pak se dala jemně vyšlapanou odbočkou doprava, přesně tak, jak ti poradila Sandra. Netrvalo to dlouho a došla jsi k nízké zídce, za kterou byla vidět hromada keříků a stromků. U jednoho ze stromů stála hnědovlasá, pracovně oblečená žena, trhající berries do dřevěné krabice. Musela jsi na sebe upozornit, aby si tě vůbec všimla. "Dobré poledne." pozdraví tě a utře si zamazané ruce do montérek. "Můžu vám s něčím pomoct?" Od jejích nohou se ozve štěknutí a hop, už na zídce před tebou sedí Herdier. Zvědavě si tě prohlíží a čmuchá kolem.

Lynn Evans - 02. ledna 2016 19:10

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Jdeme dál! U rozcestníku jsem zastavila záměrně, protože potom už bych ráda chvátala přímo do Grain City. Každopádně trénink dopadnul v rámci možností dobře. Azurill umí jakž takž zamířit na cíl. Budeme muset více cvičit. A na pohybujících se cílech. A přesně jak jsem očekávala, Purplud svůj Absorb umí dobře.. Vyšli jsme tedy dále po cestě. Bylo stejné horko jako vždy. Po cestě jsem se snažila dostatečně pít. Docela mne zarazilo, že je to den a už mám tři pokémony. V Grain City však stejně zatím nemáme šanci tamní trenérku Leafiu porazit. Travní typy jsou silné proti vodním. "V Grain City se nějakou dobu zdržíme, ale myslím, že na stadion to ještě nepůjde. Nejsme dostatečně připraveni se utkat s Leafiou. Zbytečně bychom ji zdržovali a nás nechávali dostat výprask." Vysvětlím Azurillovi a Purpludovi. ".. ale rozhodně budeme trénovat a já naberu zásoby kvůli cestě na slavnosti. V Aerial City se dá koupit spousta věcí a taky nás asi bude čekat delší cesta. Takže toho budeme potřebovat víc. A kdo ví, třeba potkáme někoho, s kým bychom mohli cestovat." Usměju se a pokračuji v cestě.

Vypravěč - 02. ledna 2016 20:11

soukromá zpráva od Vypravěč pro Hodní senpaiové jsou nedostatkové zboží Jde vidět, že má Damian co dělat, aby neprotočil oči. Když ze sebe konečně vymáčkneš že ne, nemáš, a proč že bys ho vlastně měla mít, se zašklebí. "Chceš ty kila snad vláčet ty?" Zhluboka se nadechne, přiloží si dva prsty k ústům a hlasitě, táhle pískne. Chvíli se nic neděje, pak se ale ozve skřek, zvuk plácajících křídel a na zemi před vámi se snese Swellow, která okamžitě mazlivě strčí Damianovi hlavu do podpaží. Ten ji s malým úsměvem chvíli drbe, pak ti stáhne batoh z ramen a připevní jí ho na hřbet. Počká, až ptačí pokémon opět vzlétne a rozejde se směrem na východ od centrály. "Jdeme." houkne za tebou aniž by se obtěžoval se na tebe podívat. Netrvá to dlouho a město se změní na džungli. Poslední domy i řeku jste už dávno nechali za sebou. Damian zastavuje jen na krátké přestávky. Jeho Swellow zdá se sleduje každý váš krok, protože se vždycky snese k vám a zásobuje vás tak pitím a menšími svačinkami. Vypadá to, že tě opravdu vyslali do terénu hned po příletu do Bigtree. Kolem čtvrté, páté, šesté hodiny (odhadem podle toho, jak ti kručelo v břiše) jste dorazili k dřevěnému posedu/věži. Do téhle doby ti Damian, kromě menších příkazů a poznámek, neřekl vůbec nic. Se svou Swellow komunikoval rozhodně víc, než s tebou za tu dobu, co jsi pod něj byla přiřazena. "Dál už dnes nedojdeme." povzdechne si, jako by to byla tvoje chyba a začne stoupat po žebříku nahoru. Dveře k posedu jsou uzamykatelné a nad nimi je vyražen znak rangerovské asociace. Vevnitř je prostor velký zhruba 4x4. Okna jsou zasklená, střecha neděravá a celkově je místnůstka překvapivě čistá. "Tohle je to nejčistší stanoviště, co můžeš najít." Uchechtne se Damian, sundá Swellow batoh ze hřbetu a odmění ji pokémoním jídlem. "Moc si nezvykej." Následně si sedne na zem a opře se o svého pokémona. "...Jane to bylo, že?" Trošku se zavrtí, aby se mu sedělo pohodlněji a pohladí Swellow, která (který?) mu složí hlavu do klína. "Kolik že to máš pokémonů?" Navzdory tomu, že se zeptá, to nevypadá, že by ho to nějak extra zajímalo. "Nestačil jsem si přečíst tvoji složku." ...Podle jeho tónu to spíš zní, že se mu nechtělo, než že to nestihl.

Vypravěč - 02. ledna 2016 20:25

soukromá zpráva od Vypravěč pro *random velmi deep nadpis* Purplud se netvářil zrovna nadšeně, když jsi mu oznámila, že se s Leafiou bojovat nebude. Naopak Azurill vypadal, že si dost oddechl. Po další metry a metry cesty byl Purplud uražený a odmítal se na tebe třeba i jenom podívat. Po cestě jsi viděla SPOUSTU a SPOUSTU motýlků, ale protože už si na Route 5 nic chytit nechceš, tak sis žádného nechytila. Route 5 je zelené Route. Travička krásně voněla a ptačí pokémonci ti zpívali do kroku. A Purplud s tebou pořád nemluvil. A tak se den uchýlil ke svému konci. Byl to už druhý den tvé cesty protože Aneko je kokot a posunula tě do půlky Route po prvním dni protože tomu tak Arceus chtěl. Sluníčko udělalo hají buci a i ty jsi udělala hají buci. Purplud s tebou pořád nemluví (jako by uměl mluvit *cough cough*). Spalo se ti krásně. Ráno jsi se probudila se zvědavými wild pokémony uskupenými kolem sebe. Když jsi se pohnula, část z nich utekla, ale ta druhá stále zůstala na místě a zvědavě si tě prohlížela. (dont kill meh)

Lynn Evans - 02. ledna 2016 20:46

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Co to.. Bylo mi jasné, že Purplud bude nějak protestovat, bojování ho evidentně baví, ale taky si asi moc neuvědomuje, že tohle není o něm samotném, ale o týmu a ten jako takový připravený není. A navíc dle mého posudku není ani Purplud připraven na tenhle boj. Se svými schopnostmi by zvládal držet krok, ale nemyslím si, že by dokázal porazit někoho. Tak nějak jsem přežívala jeho uražení tím, že jsem se koukala kolem. Všude lítali motýlci, zpívali ptačí pokémoni a svítilo slunce. Tenhle route je opravdu pěkný a příjemný. Utábořila jsem se tedy a šla spát. Spalo se mi pěkně. Hodně pěkně. Po probuzení mne však čekalo probuzení. "Co to?" Koukala jsem na divoké pokémony a pohnula jsem se trošku do polosedu. Nějací utekli, ale spousta jich zůstala a pozorovala mne. Teď hlavně v klidu. "Purplude? Co to? Ty přišli sami, nebo jsi je pozval kvůli tomu včerejšku? Co máš za lubem? Co se děje? Jestli nám má tohle pomoci porazit Leafiu, tak nevím jak, ale jako tým ještě nejsme připraveni a tak jsem řekla." Pevně klesnu hlasem a stále nemám ponětí, co se děje.

Miriam Siria - 03. ledna 2016 06:24

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Políčka s berry Dokud jsem nenarazila na tu odbočku o které mi povídali, šla jsem pomalu a pořádně se rozhlížela, abych ji neminula. Teprve, když jsem na ni vstoupila jsem přidala do kroku a cesta mě brzy zavedla k nízké zídce za kterou jsem viděla spoustu keříků a stromků. Měla jsem štěstí, protože zrovna nějaká žena je sbírala, takže jsem nemusela nikoho hledat. „Dobrý den!“ zavolám přes zídku a zamávám na tu ženu. Žena mě přivítala a zeptala se s čím by mi mohla pomoci. Než jsem stačila odpovědět ozvalo se štěknutí a Herdier vyskočil na zídku a začal čenichat. Pousměji se. „Ahoj.“ Pozdravím ho taky a nabídla jsem mu ruku k očichání, aby se se mnou seznámil. „Evansovi mi doporučili, abych se tady zastavila.“ Obrátím se znovu na ženu. „A taky jsem slyšela, že tu prodáváte jídlo pro pokémony. Ráda bych nějaké koupila. Jestli by to šlo?“

Vypravěč - 03. ledna 2016 18:17

soukromá zpráva od Vypravěč pro "Nebezpečí" zažehnáno Purplud si rozespale protře očka a podívá se na zástup kolem vás. A, popravdě, vypadá ještě překvapeněji, než ty. Takže když se ho zeptáš (...spíš ho z toho obviníš), jenom pokrčí rameny. Zívne, protáhne se... a zavrčí na pokémony kolem vás. Ti se leknou a okamžitě se rozprchnou. Purplud se na tebe vítězoslavně podívá, protože hej, vyřešil problém kterej vlastně problémem vůbec nebyl. Cesta ti ubíhá krásně. Purplud už lehce pookřál, ale pořád je vidět, že je... řekněme smutný, že nebude moct bojovat s Leafiou. Najednou co se neděje! Uvidíš stromeček! S berries! Ty přece musíš mít! Když se ke stromečku přiblížíš (je asi tak pět metrů od cesty), tak zjistíš, že to není stromeček ALE HNED PĚT STROMEČKŮ! A vzhledem k tomu, že jsi breeder (i když to s tím vůbec nesouvisí), tak asi využiješ příležitosti a vŠECKO TO POTRHÁŠ. A jak tak trháš a trháš, zakopneš a zahučíš na zem. V drnu trávy leží nějaká tvrdá věc. Copak to asi je? Je to kulaté. Má to ťaplík. Asi by to mohl být pokeball? Ale proč je tak fabulously růžovej? Takovýhle pokeball jsi ještě v životě neviděla. (Achievement unlocked: Hidden item found)

Vypravěč - 03. ledna 2016 21:03

soukromá zpráva od Vypravěč pro Je to pole? Je to sad? PJka sama neví "Oh, Evansovi?" usměje se a odemkne ti dřevěnou branku, aby jsi mohla projít. Vezme dřevěnou bednu, do které předtím sbírala berries a pobídne tě, aby jsi šla za ní. Zavede tě do stodoly, kde položí bednu k ostatním. Ve stodole, kromě sena, beden s berries a napaječek s vodou můžeš vidět Rapidash, dva Miltanky a Taurose. Herdier těsně následuje svou paničku a plete se pod nohy i tobě. "A jaképak krmivo by jsi chtěla?" usměje se na tebe (asi) paní Richardsová, "Granulované, kapsičky, čerstvé... Nebo pokud by sis chvilku počkala, mohla bych udělat Pokepuffy." Pohladí Taurose, který k vám mezitím došel a strčil jí čumák pod ruku. "Oh, málem bych zapomněla." otře si ještě pořád od berries zašpiněnou ruku a napřáhne ji k tobě, "Rose Richards." usměje se a strčí ti do ruky košíček "Mám se Sandrou domluvu, že každý, koho k nám pošle, má košík na její účet. Posluž si." poukáže k sadu, ze kterého jste přišli. ____________________________________________ (Do košíčku se vleze 15 berries. Máš možnost si je namíchat, jak budeš chtít. Výběr viz. homepage - užitečné informace - berries)

Miriam Siria - 03. ledna 2016 21:25

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Políčka s berry, sad nebo možná farma? Následovala jsem ji, zavřela jsem za sebou zase branku a cestou se snažila nešlápnout na Herdiera, která se pletl pod nohy. Bylo to docela roztomilé, jen kdybych se tak nebála že na něj šlápnu. Paní se mě začala ptát na jídlo pro pokémony a já o tom začala přemýšlet, když mi nabídla i Pokepuffy, kdybych si chvíli počkala. Předtím jsem z domova měla granule, ale řekla bych, že pro Cranidose by byli lepší kapsičky, zatím co pro toho druhého, jakožto ptačího by byli asi lepší granule. Ale Pokepuffy... ty by mi mohli i pomoci se vztahem toho mého nového pokémona... který pořád nevím co je. Na druhou stranu nevím jistě jestli si to můžu dovolit. Pořád jsem ještě neodpověděla, když mi podala ruku a představila se. „Ráda vás poznávám, paní Richardsová. Já se jmenuji Miriam Siria.“ Stisknu její ruku a ona mi prozradí, že si můžu natrhat košík Berrys. Zamrkám. „Ohhh!“ pronesu překvapeně. „Tak proto na mě paní Evansová tak mrkala, když o tom mluvila!“ řeknu s pochopením. Vážně, moc hodní lidé. Tolik toho pro mě udělali a to jsem pro ně úplný cizinec. Pak se rozhodnu. „Moc děkuji. A jinak... ráda bych ty pokepuffy, potřebovala bych jich tak dost na tři dny. Ale... no bude vám 1000 ¥ stačit?“ Pokud ne budu muset zvolit jinak. Sice jsem měla víc peněz, ale dnes jsem už něco utratila za jídlo pro sebe a taky mi musí něco zůstat, kdyby něco. Pokud to nebude stačit, prostě pak zvolím taštičky a granule. S tím jsem vzala košík a vydala se vybrat berry. První jsem chodila od jednoho k druhému a přemýšlela, které by byli nejlepší. Vzít. Nakonec jsem začala sbírat. 3 Cherri Berry 3 Pecha Berry 2 Lum Berry 2 Persim Berry 2 Razz Berry 2 Pomeg Berry a 1 Lapapa Berry. Většinu z nich byla na ošetření pokémonů, ale vzala jsem i pár co byli prostě jen k jídlu. Možná někdy bude potřeba jim jídlo ochutit. Nakonec lidi taky nakonec omrzí jíst pořád to samé. Vrátila jsem se s plným košíkem. Páni... vážně jsem měla štěstí. Přežila jsem poušť, potkala Evansovi... asi jsem měla nějaké šťastné období. Doufám, že doba smůly se mi dlouho ještě vyhne.

Nicolette Anna Ostenleg - 08. ledna 2016 18:05

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Rozloučení Je samozřejmé, že jsem stejně jako ona pozorně poslouchala veškeré informace o daném stadionu. Koneckonců, jak se to říká, vědět je půl vítězství… Jakmile se zvedne, vstanu i já, už jenom ze slušnosti. Docela mě překvapilo, jak rychle se připravila k odchodu. „Možná až někdy příště.“ Zazní má odpověď na výzvu k zápasu. Přeci jenom, svého Afaura mám sotva jeden den a ona… nevypadá jako neschopný trenér. Zkrátka nestojím o to dostat výprask hned první (druhý) den. „Jen si pokračuj …“ Jakmile se obrátila, vytáhla jsem svůj pokedex. Zkrátka jsem se musela podívat, než na to zapomenu. „Tak se ukaž, dexíku, co víš o Augushovi …“ Pokud byli stále kolem nějací Caterpoleni aneb to víte, že je tam nenechám. Po nezjištění informací o oné ohnivo-létající potvoře jsem měla ještě jednu věc na vyřízení. Který trenér by tu jen tak nechal takový úlovek. Co na tom, že nevypadají zrovna nejsilněji, zdání leckdy klame a co my víme, kdo se z nich jednou vylíhne. Navíc, na sesterské škádlení by byl kamarád jako Caterpolen úplně bezvadný. Vyvolám ven svého Afaura. „Dobré ráno, fešáku, doufám, že ses vyspal do růžova… Byl bys teď tak laskav…“ Hlavou naznačím směr k houfu housenek. „Jednoho si vyber…“ Nechám mu chvíli na rozmyšlenou. „Tak a použij na něj listový bič a hlavičku!“

Vypravěč - 08. ledna 2016 19:04

soukromá zpráva od Vypravěč pro Zůstaňme u té farmy "Na tři dny... hmm..." Rose se zamyslí "Spíš bych... A víš co? Nech to na mně." Zazubí se na tebe a zmizí v domě. Když se vrátíš i s plným košíčkem do stodoly, paní Richardsová ještě není zpátky. Musíš si počkat ještě zhruba dvacet minut, než se žena vynoří ze dveří s nezavřenou krabičkou. "Dej jim ještě zhruba deset minut na vychladnutí." usměje se na tebe a strčí ti krabičku do ruky. Krabička je vyložená ubrousky a vevnitř je pečlivě vyskládaných devět pokepuffů. Vzhledem k tomu, jak se Rose motá kolem pytlů úhledně označených štítky, otevírá chvíli jeden a chvíli druhý a sype něco do sáčku, to vypadá, že to ještě nebude všechno. "Pro kolik že jsi to chtěla pokémonů?" houkne na tebe a po odpovědi se zase začne přehrabovat v pytlích. "Tak," napřímí se a podá ti poměrně objemný papírový sáček, "Tohle by mělo být dost pro dva pokémony na tři dny." Počká, až si sáček vezmeš, přiklopí krabičku s pokepuffy víčkem a vytáhne z nějaké zázračné kapsy na zadní straně kalhot notýsek a tužku. "Devět pokepuffů, plus dvě dávky na tři dny mix, to je... 515¥. Mínus 15¥ za to utrpení, kterým sis na sto procent musela projít u Evansových, protože Sandra prostě nedokáže zavřít pusu. Takže to dává přesně 500¥." Zazubí se na tebe. "Jinak, být tebou je těmi pokepuffy moc nepřecpávám. Nechceš vědět, co to udělalo se synovým týmem. Tři za den jsou maximum. Pokémoni je milují, ale když jich sežerou víc... řekněme, že začnou být více méně hodně hyperaktivní." Na berries, které jsi nasbírala do košíku, ti dá dřevěnou krabičku, opět úhledně vystlanou ubrousky.

Miriam Siria - 08. ledna 2016 19:40

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Pořád na farmě Rose nakonec řekne ať to nechám na ní a tak jsem nechala. Když jsem se vrátila se sběru, ještě nebyla zpátky. Takže jsem se posadila na zem a chvíli zkoumala mapu a přemýšlela o trase. Když se vrátila, vyskočila jsem hned na nohy. Rose mi podala krabičku do které jsem nahlédla. Bylo tam krásných devět pokepuffů. „Vypadají skvěle. Moc děkuji.“ Usměji se na ní a pečlivě krabičku zavřu. Roce se pak pustí do další práce, začala se zabývat označenými pytli a přesypávala něco do sáčků. Jen jsem mrkala a koukala, takže když se náhle zeptala kolik mám pokémonů, trochu jsem nadskočila. „Zatím dva.“ Odpovím a pak zase koukám jak sype. Nakonec mi podá ten sáček s tím, že to by mělo na tři dny pro dva pokémony vydržet. Přehmátla jsem si, krabičku teď měla v jedné ruce a v druhé držela sáček. Usměji se. Tohle by mělo pro moje pokémony vydržet nějakou chvíli, i kdyby se cesta do dalšího města měla trochu protáhnout. Jsem ráda, že pokud jde o jídlo pro mé miláčky tak na to nebudu muset chvíli myslet. Rose se vytasí s notýskem a začne počítat. Zavtipkovala na účet Sandry a já se usmála. No ano... Sandra hodně mluvila, ale její syn víc, ale mě to nevadilo. Po té době v poušti jsem byla ráda za společnost. Nakonec napočítala částku, která mi připadala nízká na to, že mi dala tolik jídla, ale neprotestovala jsem. První se, ale trochu bezradně podívám na plné ruce a musím krabičku tak šátek odložit na zem, abych si mohla z tašky vzít peněženku. „Moc děkuji, paní Rose. Vážně jste mi pomohla a to jídlo je skvělé.“ Řeknu a podám ji peníze. Taky mi dá instrukce, kolik puffů můžu pokémonům dát. Její syn už má zkušenosti. Další trenér. Už jsem se vážně těšila až nějakého trenéra kolegu potkám. „Určitě to nebudu přehánět.“ Přikývnu a dá mi další krabičku na berries, která jsem nasbírala. Poděkuji a začnu si je tam skládat. Teď mám vážně vystaráno na nějakou dobu. A mám dost jídla i v případě, že bych chytila dalšího pokémona. Když skončím, dívám se na sáček a dvě krabičky. Sundám si brašnu a začnu vytahovat věci. Musím si to trochu přerovnat, zkontroluji vejce. Nakonec všechno úhledně naskládám, vešlo se, ale asi si budu muset sehnat větší tašku nebo rovnou batoh. Když se zvednu, cítím že taška je už docela těžká. Pak se Rose mírně ukloním. „Ještě jednou děkuji. Jestli se mě někdy někdo bude ptát na jídlo pro pokémony, rozhodně je pošlu k vám.“ Řeknu s úsměvem. „Na shledanou.“ Rozloučím se a je na čase vyrazit. Čekala mě Route 5. Měla jsem v plánu ujít aspoň kousek cesty než zastavím, abych pokémony nakrmila a taky se konečně seznámila s mým novým ptačím přítelem.

Vypravěč - 08. ledna 2016 19:53

soukromá zpráva od Vypravěč pro Divoká housenka Pokedex ti o Augushovi neřekne naprosto nic. Vypadá to tak, že dotyčný ohnivý/létací pokémon bude typickým pro Sento, takže jeden z těch, které máš v náplni práce zaevidovat. Větší část Caterpolen, které vás po ráno vzbudili, se naštěstí ještě pořád batolí kolem. "Počkej, nechceš si tu věc chytit, že ne?" zbledne tvoje sestřička. Když vypustíš Afaura z jeho pokeballu, naznačí rukou, že končí a hodí sebou do trávy. Afaurus vypadá nadšeně ze svého úkolu. Zaměří se na jednu z housenek a mrskne po ní Listovým bičem. Útokem na sebe upozorní, ale to je asi to jediné, co Listový bič udělá. Caterpolen se rychle začne plazit z Afaurova dosahu. Travní pokémon ho ale hravě dostihne a odhodí ho Hlavičkou dozadu. Zabere to chvilku, než se Caterpolen vzpamatuje. Postaví se k Afaurovi čelem, otřepe se a vypustí ze svého těla zelený pyl. V tom okamžiku ti zavibruje pokedex. Na displeji se objeví nápis: "Caterpolen - detekován útok - Uspávací Prášek" Caterpolen ani nepočká, až Uspávací Prášek dopadne na svůj cíl a prudce do Afaura vrazí. Pozdě, ale přece, ti opět zavibruje pokedex, tentokrát se zprávou "Caterpolen - detekován útok - Nárazový Útok" Nárazový Útok Afaurovi neudělal vůbec nic... což se o Uspávacím Prášku ale říct nedá. Jak už název vypovídá - Afaurus po jeho účincích usnul.

Nicolette Anna Ostenleg - 08. ledna 2016 22:25

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro A jé... Nad sestřiným vystoupením se pouze uchechtnu. To víš, že je to kvůli tobě, drahá. Dál se jí ale nezaobírám, zápas je samozřejmě důležitější. „Krása …“ Řeknu si více méně sama pro sebe, když Afaurus začne útočit. Hlavička byla mířená dobře, kéž by ale měla větší účinek. Jakmile Caterpolen začne vypouštět uspávací pyl (a pokedex mi to zahlásí), ještě stihnu svého pokemona varovat a vyzvat ho k úhybu. Co ale naplat, už bylo moc pozdě a hned po utržení nárazu Afaurus upadá do spánku. Pohodím rukama na protest. „Ale notáák! To se nedělá, taková podpásovka!“ Nemá cenu čekat, než se probudí. Ihned zavolám Afaura zpět do pokeballu. „Jen si běžte housenice!“ Kopnu do drnu pod sebou. Kdyby jenom vyhrál. Kdyby Afaura nárazový útok složil k zemi, nic neřeknu, ale promiňte, uspávací pyl, to je zrůdnost vysokýho charakteru! Pomalu přejdu k sestřičce, je mi jasné, že se mi za to bude nejspíš vysmívat, ale co naplat. S vážnou tváří přijdu až k ní a promluvím jako první: „Neboj, však bude v tomhle lese hmyzu ještě spousta… Nepůjdem?“

Vypravěč - 09. ledna 2016 18:37

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pauza na sváču Rose se jenom zasměje a rozloučí se s tebou. A tebe čeká Route 5. Zobrazit SPOILER Prostředí je stále stejné, zelené, akorát se postupně začínají objevovat políčka. Sem tam vidíš v dáli nějakého člověka, zaobírajícího se prací na svém poli. Když si tě všimnou, vždy ti zamávají a pracují dál. Kolem tebe poletují motýlí pokémoni, kterých bude v téhle oblasti asi opravdu hodně. Po zhruba hodince uvidíš u cesty stát pařez, který jako by byl určený k tomu, aby si na něm znavení cestující trenéři odpočinuli. U Cranidose je vidět, že je opravdu nadšený z opětovného pobytu venku. Vyrazí k tobě tak, že ti narazí svou přespříliš tvrdou hlavou do nohy. Bude se muset ještě naučit krotit svou sílu. Záhadný, velký ptačí pokémon, jehož jméno stále ještě neznáš, na tebe po vypuštění z pokeballu jen upře své uhrančivé modré oči. Nehne se ani o píď, jako by čekal, co uděláš. Působí tvrdým, majestátním, až královským dojmem tvora, který nemá slitování.

Jayde Carter - 09. ledna 2016 19:16

soukromá zpráva od Jayde Carter pro George, George, George of the jungle strong as he can be! Můj nadřízený stěží nezavrátil oči v sloup, a já mu ho jen probodla iritovaným pohledem. Na to hlasitě pískl, a já si instinktivně zacpala ucho blíž k němu. Brzo na to se už k zemi snáší Swellow. Začne se s Damianem mazlit, a mně se skoro nechce věřit že ho má pokémon tak rád. 'Když ho může mít rád pokémon, zas tak špatný být nemůže ne?... Aspoň ji netýrá?? Černovlásek zavelel odchod a já si povzdychla, upravila si batoh na zádech, poznamenala si že si musím sehnat ptačího pokémona, a s vervou vyrazila za ním. Krajina se pomalu začala měnit z města na džungli. Cesta to nebyla zrovna vydlážděná, ale projít se nějak dalo. Při pohledu na liány jsem měla dost předpovídatelné nutkání se na nich zhoupnout, ale přešlo mě kdykoli jsem se podívala zpět na Damiana, a přemohlo mě odhodlání mu dokázat že nejsem tak neschopná, jak si myslí. Na chvíli jsem zůstala pohledem na liáně, ale pokračovala jsem dál. Cesta byla dlouhá, o to delší, že většinu cesty panovalo hrobové ticho. Sem tam po mě něco houkl, ale na přátelskou konverzací by se to nazvat nedalo. Na druhou stranu, není se čemu divit. Poznali jsme se dneska. Konečně jsme dorazili k posedu. Damian si postěžoval že dál už nedojdeme a začal se po žebříku drápat nahoru. Já si posed a jeho okolí ještě trochu prohlédla, než jsem začala šplhat nahoru. Černovlásek mě s radostí obeznámil s faktem, že čistější stanoviště nejspíš nenajdeme. Na to jsem jen pokrčila rameny. "Spát pod hvězdami taky není špatné. Horší je ranní rosa." poznamenala jsem, když jsem si prohlížela skromný příbytek, ve kterém dneska přespíme. Damian si sedl na zem a opřel se o Swellow. Já si sedla naproti němu a opřela se o stěnu. "Vlastně se jmenuju Jayde, děkuju." s předstíranou milostí jsem se na něj usmála, ale hned mi úsměv zvadl. "Mám dva, Chloraff a Shinxe. Plus jsem nedávno dostala vejce." obeznámila jsem ho s mým týmem, a většinu času jsem se díval spíš na jeho Swellow, než na něj. Nakonec jsem upřela zrak na něj a vycítila svoji šanci. Nemůže odsud odejít, a když máme být parťáci, měli by jsme se trochu poznat! Sociální schopnosti- volím si vás! "Když už máme být parťáci asi by jsme se měli trochu poznat, ne?" začala jsem s mírným úsměvem, abych nevypadala že si dělám moc velké naděje na to, že by se z nás stali nejlepší kamarádi. "Tak třeba, když už víš jaké mám pokémony, jaké pokémony máš ty?.. Jak dlouho jsi vůbec ranger?" Hned jsem ho začala zpovídat a čekala, jestli se uráčí mi vůbec odpovědět.

Miriam Siria - 09. ledna 2016 19:21

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Přestávka a seznámení s ptačím pokémonem Jak jsem postupovala dál, objevovalo se stále víc volných prostranství. Občas jsem někoho zahlédla, jak pracuje, když si mě všimli zamávali a já jim to opětovala. Kolem hodně poletovalo motýlích pokémonů, zkoušela jsem pokedex jestli nezískám nějaké informace, ale už jsem zjistila, že kromě zobrazovaní mapy a oznamování útoků nic moc k ničemu není. Nakonec jsem narazila na starý pařez, který byl jako dělaný k zastavení. Položila jsem si na něj brašnu a protáhla se. Rameno mě trochu bolelo, jak byla taška těžká. Pak vypustím ven Cranidose, který byl celý nadšený, že může být venku. Vrazil mi do nohy a já tlumeně zasténala, protože to bolelo. Začnu si třít naražené místo. Na tomhle vážně budeme muset zapracovat. Pak jsem ven pustila i ptačího pokémona, který zůstal klidně stát. Upřel na mě své modré oči, vypadal přísně a hrdě. Takhle na mě působil dost seriózně, jen doufám, že si s ním poradím. „Takže.“ Promluvím. „Ahoj. Jmenuji se Miriam a jsem teď tvoje trenérka, ale doufám, že se poznáme jednou natolik dobře, že budeme parťáci a přátelé. A tohle je Cranidos.“ Pohladím zmíněného pokémona po hlavě. „Ale kromě toho, abychom se seznámili, jsme zastavili i proto, abychom se najedli. Je mi jasné, že oba už musíte mít hlad.“ Usměji se a začnu vytahovat jídlo. Krabičku s pokepuffy. Cranidos si určitě jeden zasloužil a ten ptačí... no... třeba ho to naladí na přátelskou vlnu. „Tak tady máte. Každý jeden.“ Řeknu a první dám jeden Cranidosovi a druhý položím před pračího pokémona. Bylo by fajn, kdyby konečně něco řekl, abych věděla aspoň jak mu mám říkat. Nepokoušela jsem se ho krmit z ruky, myslím, že by to asi nepřijal a nehodlala jsem riskovat, že by mě klovl.

Vypravěč - 09. ledna 2016 20:06

soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta pokračuje Mina se jen uchichtne a zvedne se z trávy. "To se stává." poplácá tě po rameni, ale vidíš, že jí cukají koutky. A znovu se vydáte na cestu. Za zhruba hodinku začne les řídnou, až nakonec opustíte přítmí stromů úplně. Rozprostírá se před vámi louka, která na svém konci přechází do pole. Fauna kolem vás se stále skládá z motýlů, žádný se ale nezdrží na jednom místě déle, než pár vteřin. Zatím to hledání a chytání pokémonů není nějak extra úspěšné. Najednou se ozve tlumené zabublání. "To jsi... právě zabublala?" otočí se na tebe sestřička se zřetelnými otazníky v očích. Bublání se ale ozve podruhé. Mina zvedne ruku a ukáže ti na rameno, "...Co to je?" Na rameni ti sedí neuvěřitelně chundelatá, roztomilá věc. Když se na ni podíváš, přivře v úsměvu očíčka a spokojeně zabuble. Pokedex, zdá se, ví, o jakého pokémona jde. _________________________________________ Zobrazit SPOILER Cottonee Typ: Travní Popis: Cottonee se nechají unášet, kamkoliv je vítr zanese. Při deštivých dnech jim bavlna na tělech nasakuje vodou, což je dělá těžší a neschopné vznášení se. Poprvé objeven v: Unova _________________________________________ Cottonee se ti vznese z ramene a přistane ti ve vlasech. Zavrtí se, jako by chtěla najít příjemnější pozici k 'sezení' a dál vydává své navýsost spokojené bublavé zvuky. (zvuk)

Vypravěč - 09. ledna 2016 20:53

soukromá zpráva od Vypravěč pro Senpaiův tým "Jestli si chceš hrát na romantika, tak si posluž. Já tě ale od Muersectů zachraňovat nebudu." zašklebí se na tebe, když zmíníš nocování pod hvězdami. Tiše poslouchá výčet tvého týmu, přičemž drbe Swellow na hlavě. U vajíčka se trochu zarazí a zatváří se tak nějak podivně, ale nic neřekne. "Budeš si muset pořídit něco, co umí lítat." řekne po menší odmlce, "Budeme si muset nějak předávat zprávy, pokud se náhodou rozdělíme." Nevypadá, že by chtěl říct něco dalšího. To se ale komunikace chopíš ty. Při označení "parťák" se zašklebí, jakoukoliv poznámku si ale nechá pro sebe. Ukáže na Swellow, "Swellow." Swellow mu při vší té pozornosti strčí jemně zobákem do ruky. Damian se pousměje a znovu ji (ho?) pohladí. "Kitloom, Arcanine, Lunafly a Pixidra," pokračuje, aniž by dal hlasem najevo nějaký velký zájem o vaši konverzaci, "A z akademie jsem pryč tři roky." Bohužel pro tebe, jediného pokémona, kterého z toho výčtu znáš, je Arcanine... a tedy Swellow. Damian se ušklíbne a podívá se na tvoje rameno. Jen kousíček od tvého ucha poletuje malilinká, malilinkatá růžovoučká věc velikosti květu růže. Když si jí všimneš, udělá ve vzduchu přemet a snese se přímo před tvůj obličej. Zobrazit SPOILER

Nicolette Anna Ostenleg - 09. ledna 2016 21:05

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Šaškování Nedá se říct, že by se mi okolní příroda nelíbila, to ne, spíš jsem ale měla jiné myšlenky než se rozhlížet po okolí a užívat si krásného dne. Přemýšlela jsem nad tím, jak to vlastně všechno bude pokračovat, co mě, nebo nás, vlastně cestou všechno potká. Člověk totiž nikdy neví… Taky jsem se snažila odpovídat si na různé otázky jako: Co je vlastně mým cílem? Jsem na cestě kvůli sobě, nebo kvůli penězům? Chci se vůbec stát trenérem? Chci zápasit o odznaky? Nebyla to lehká věc. Vůbec ne. Těžko říct, co bych vymyslela, kdybych nebyla vyrušena svou drahou sestřičkou. Během svého přemýšlení jsem úplně zapomněla sledovat okolí, jako bych si vytvořila bariéru mezi sebou a okolním světem. Věřte nebo ne, stávalo se mi to často. Proto jsem také ono bublání, na které mě Mina upozornila, vůbec nezaregistrovala. Nahodila jsem zmatený výraz. „He?“ Vysvětlení ale nebylo potřeba, daný zvuk se totiž opakoval. Ohlédla jsem se na „zdroj zvuku“ a nadzvedla jsem obočí. „Copak jsi zač?“ Položila jsem řečnickou otázku, na kterou jsem díky svému pokedexu v mžiku znala odpověď. Jakmile se mi pokemon přesídlí z ramene na hlavu, řekla jsem s náznakem ironie v hlase: „Doufám, že se ti sedí dobře!“ I přes to jsem ho nechala na svém místě. Po chvilce jsem se ho pokusila pohladit po „bavlněném kožíšku“. „Fajn, dokud nebudeš chtít vykonat svou denní potřebu, můžeš si tam sedět.“ Pomalu jsem se dal do chůze v kolečku kolem sestřičky. Postupně jsem zrychlovala. Samozřejmě, že jsem musela zkusit, za jaké rychlosti se ještě udrží. (Do běhu se ale nedám.)

Vypravěč - 09. ledna 2016 21:26

soukromá zpráva od Vypravěč pro Hají buci Během tvého projevu na tebe ptačí pokémon stále se stejným výrazem zírá. Při slovním spojení 'parťáci a přátelé' vydá zvuk, který by se mohl označit za tlumené uchechtnutí. Cranidos slupne pokepuff jako malinu. Spokojeně si ti sedne k noze a po očku pozoruje ptačího pokémona. Ten zkusmo zobne do pochoutky zobákem. Rozdělí si pokepuff na více menších kousků a postupně je jeden po druhém sezobne. Vzpurný, hrdý pohled mu ale z očí nemizí. Po nedlouhé době se opět vydáš na cestu. Cesta ti ubíhá... řekněme střední rychlostí. Postupně se ale začne stmívat, až se nakonec musíš zastavit a připravit se ke spánku. Dnes to byl perný den, hodně se toho stalo a zatím je štěstěna na tvé straně. Snad to tak bude pokračovat i dál. __________________________________________ (Pardon za poměrně hektický posun :'D)

Miriam Siria - 09. ledna 2016 21:55

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Jde se spát? Asi jo. Pokémon se uchechtl... ne určitě to bylo uchechtnutí, ale nic dalšího neřekl a pořád měl ten hrdý pohled. „Ale...“ Pronesu a dám si ruku v bok. „Zdá se, že se mnou nesouhlasíš.... no... ještě uvidíme.“ Slíbím mu s úsměvem. Já se snadno porazit nenechám. Potom jsem oba pokémony nakrmila, Cranidos byl hotový hned a pak si mi sedl k noze. Položila jsem mu ruku na hlavu a něžně ho hladila. Aspoň, že on je přátelský. S tímhle ptákem bude očividně těžké pořízení. Nechala jsem oba aby se ještě trochu nadýchali vzduchu, než jsem snědla kedlubnu, kterou jsem si pracně oloupala nožíkem. Pozorovala jsem oba pokémony, ale ptačího víc, doufaje, že rozpoznám aspoň trochu jeho osobnost. Pak, ale je načase vyrazit. Oba jsem je vrátila do pokébalu a vyrazila dál. Cesta mi ubíhala pomalu, trochu jsem se nudila, ale moc to nevadilo. Byla jsem konečně v zemi na kterou jsem měla jen matné vzpomínky. Většinu z nich už zavál písek. Najednou se začalo stmívat a já jen koukám kolik je hodin. Trochu mě překvapilo, že jsem už dlouho neviděla ani nohu. Nejspíš tohle není moc frekventované místo. Našla jsem si místo na spaní... což bylo vlastně kdekoliv, protože tohle byla pláň a země byla rovná, takže jsem prostě odešla kousek z cesty a tam začala pracovat na mém malém táboru. Vytáhla jsem z brašny, elektrickou lucernu, hodně malou. Normálně bych rozdělala oheň, ale kde nejsou stromy, nenajdu ani větvičky a trávu nemá cenu zkoušet pálit. Snad tu v noci není moc zima. Znovu jsem pustila oba svoje pokémony ven a tentokrát jim nasypala trochu pokémonního jídla z sáčku. Pokepuffy jsem si šetřila spíš jako odměny. „Zítra budeme trochu trénovat.“ Oznámím jim potom co jsem i já snědla dvě jablka. „Musíme se navzájem víc poznat, abychom mohli být tým. Ty Cranidosi máš velkou sílu, ale ještě ji neumíš dobře zvládat. Na tom musíme zapracovat. A ty...“ Podívám se na ptačího pokémona. „O tobě nevím zhola nic a to musíme napravit. Takže se dobře vyspěte.“ Usměji se. Pak jim popřu dobrou noc a uložím je ke spánku. Následně vytáhnu vejce. Prohlédnu si ho jestli je v pořádku. „Ty taky dobře spinkej, miminko moje.“ Dám vejci pusu, než ho znovu zabalím a schovám. Pak se sama zabalím do přikrývky, zhasnu svítilnu a jdu spát.

Lynn Evans - 10. ledna 2016 00:03

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Nález Po určité chvíli jsem zjistila, že to byly absolutně cizí divocí pokémoni a byli pouze zvědaví. Purplud mi to dal najevo a rozehnal zbytek z nich. Poté se na mě velice důležitě a fab kouknul, protože ti pokémoni mi tu přece hryzali hlavu. Pokračujeme v naší cestě a já po očku sleduju, jestli už je Purplud v klidu. Asi ho to stále mrzí, ale hold musí chápat, že teď na to nemáme. A že se tam vrátíme. "V klidu, jednoho dne až budeme lepší, se tam vrátíme.. to bude teprve zápas." Odmlčím se na chvilinečku. "Jsem sice chovatelka, ale usadit se někde na krásném místě nehodlám, dokud nezmlátím všechny tyhle šašky a nezkusím to v lize." Pokračuju. "A navíc je tu taky někdo, komu bych ráda nakopala zadek, ačkoliv zrovna nemám žádné tušení, kde se nachází. Doufala jsem, že na něj v lize narazím. I když jak ho znám.. " Nedokončím větu a všimnu si toho! Stromky s berries! Lezla jsem blíž a blíž až jsem byla u nich. Trhala jsem všechno, co na nich bylo. Alespoň budou moci narůst nové plody. Natáhla jsem se pro jeden plod, když jsem ztratila rovnováhu a spadla jsem na zem. Co to však nevidím? Růžový pokéball! Sebrala jsem ho. "Takový jsem ještě neviděla.." Poznamenala jsem kvůli Azurillovi a Purpludovi. Schovala jsem berries. "Až se dostaneme do města, tak z nich pro vás udělám jídlo a lepší kombinaci. Některé schovám na případné zápasy. Mohlo by to odstranit některé nežádoucí účinky útoků." Řeknu jim a vydáváme se po cestě dále.

Vypravěč - 10. ledna 2016 15:52

soukromá zpráva od Vypravěč pro Time skip Svým proslovem a ujištěním, že se do Grain City vrátíte, jsi Purpluda nakonec uklidnila. Ani Purplud, ani Azurill nevypadají, že by věděli, co je ten žůžovoučkej pokeball zač. Na poznámku o jídle se Azurill spokojeně zavrtí a Purplud ukáže lístkem něco, co by teoreticky mohl být zvednutý palec. A tak vaše cesta pokračovala dál. Samozřejmě jste potkávali divoké pokémony, ale žádného sis z nich chytit nechtěla, takže jste je nechali být. Sem tam v dáli uvidíš nějakého člověka pracujícího na poli a dokonce jsi potkala dalšího trenéra. Nabízel ti souboj, ale vzhledem k tomu, že mu kolem nohou pobíhal Vulpix, jsi byla dostatečně chytrá na to, aby jsi nabídku odmítla. Nakonec se i tento den přehoupl do tmy. Další, čtvrtý den tvé cesty probíhal stejně, jako ty dosavadní. Věděla jsi, že by jsi se už měla přibližovat ke Grain City. Purplud v jednu chvíli zavětřil, skočil do křáku, asi se s někým popral a když vylezl, táhl s sebou Potion. Hrdě ti ho předal a zase jste pokračovali v cestě. Už jsi pomalu viděla první domy Grain City, když v tom ti něco nárazově přistálo na zádech tak, že jsi okamžitě zahučela na zem. Ze zad se ti ozve spokojené pískání... a z trávy po tvé levici hněvivý hlas. "Moon Moon...! Co to u Arcea zase vyvádíš?!" To 'něco' na tvých zádech okamžitě ztuhne a po-ma-lou-čku opustí prostor tvého těla. "Co jsi zase... Proboha!" Slyšíš rychlé kroky, které se změní do běhu. Když se ti podaří zvednout oči, uvidíš napřaženou ruku. "Jste v pořádku, slečno?" Neznámý kluk (jak jsi poznala i podle hlasu) ti pomůže vstát na nohy. Zobrazit SPOILER "Hrozně moc se za ni omlouvám. Vyvinula se teprve nedávno a myslí si, že si může dělat, co se jí zachce." Moon Moon, která tě překotila na zem obličejem do prašné cesty, je, jak hned zjistíš, Clefairy. Co se jejího osudu týče, vzal si ji na paškál Purplud, který se konečně po tom nárazu probral. Azurill s pískáním poskakuje na místě, jako by fandil vyhrávající květince. Kluk se ale na masakr jeho(?) Clefairy ani nepodívá. Na tváři má ustaraný výraz. "Opravdu vám nic není? Jakoukoliv škodu nahradím." Napřáhne k tobě ruku, "Thomas Cottonwood. Na mou obranu, Moon Moon je mého strýce," usměje se na tebe. Zvuk Purpluda masakrujícího ubohou Clefairy zesílí natolik, že se Thomas přeci jenom otočí jejich směrem. Ztuhne, oči mu zablesknou a vyhrkne na tebe s nadšením ve hlase, "Ten Purplud je váš?!" ___________________________________________ ('Kej, na mou obranu, opravdu to už potřebuju časově sjednotit :'D Miriam čeká něco obdobného. Ty dva dny (nebo jak dlouho to bylo) si uprav programově, jak chceš. Pokud bys chtěl i trénovat, tak ti potom napíšu dodatečně výsledky.)

Vypravěč - 10. ledna 2016 16:35

soukromá zpráva od Vypravěč pro Cottonee Cottonee se nechá pohladit, přičemž opět vydá ten spokojený, bublavý zvuk. A pak začneš kroužkovat do kolečka kolem sestřičky. Mina se drží, aby nevybuchla smíchy. Načechraný pokémon je pořád uhnízděný ve tvých vlasech a spokojeně si tam buble. Jak ale zrychluješ... a zrychluješ... Když zrychlíš tempo ještě o trochu víc, zvedne se vítr a Cottonee spadne na zem. Chvilku se jenom tak dívá, co se stalo... a pak jí (mu?) do očíček stoupnou slzičky. Bublavý zvuk teď už nezní jako smích, ale spíš jako vzlykání malého dítěte. "Ale malinká," broukne Mina, sehne se k hromádce bavlny a zvedne ji do náruče, "To je ale zlá a ošklivá trenérka, viď? Takhle tě zlobit." ...Jako by se tomu ještě před chvilkou nesmála. Cottonee se na tebe podívá... a otočí se k tobě zády. Její bublavé vzlykání nepřestává.

Nicolette Anna Ostenleg - 11. ledna 2016 16:27

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Další malej fracek na obzoru? Už, už jsem byla připravena své tempo opět zmírnit a pochválit malého pokemona sedícího na mé hlavě za obrovskou výdrž. Nicméně, nestalo se tak. Vlivem okolního větříku spadla Cottonee na zem. Kdyby to bylo jenom na mě, jednoduše bych jí znovu pohladila a nabídla jí další pobyt na své hlavě. Jenže... sestřička. Malá Cottonee se rozbrečela a Mina jí ihned začala obskakovat. Zakroutila jsem očima. Kruci sestři, tohle je psychologie malého dítěte. Jakmile se mu něco jenom maličko nelíbí, začne řvát a čím víc ho budeš obskakovat, tím víc si bude myslet, že na to má právo… S takovýmhle přístupem si hlavně nepořizuj vlastní děti, prcku! „To je mi ale chování, člověk ti chce udělat radost, a jakmile se to maličko zvrtne, naštveš se. Takhle se velcí a rozumní pokemoni nechovají!“ Mluvím naoko uraženým hlasem na Cottonee. „Jak chceš, fňukej si!“

Lynn Evans - 23. ledna 2016 17:06

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Zase jsem něco našla! Nebo někoho! Následující čas jsem svoji energii věnovala především postupu v cestě. Měla jsem již tři pokémony a opravdu jsem neměla v plánu se zastavovat a získávat další. Už tak bude v současné době těžké vychovávat tyto tři. "Měla bych se nějak dohodnout s Weedlem.." Šlapala jsem dlouho a procházela kolem políček, kde se vyskytovali i nějací pracující lidé. Někteří lidi totiž i actually pracují a nehrajou si s pokémonama. Náhodou se mi naskytlo i setkání s trenérem, který mne vyzýval na souboj. Koukala jsem tak na jeho Vulpixe. "Azurill ještě není připravený." Proto jsem tedy zavrtěla hlavou. "Omlouvám se, ale nemám zájem." Usmála jsem se, dala mu sbohem a šla jsem dál. Když jsem se opět zastavila, tak to bylo kvůli utáboření. Zastavila jsem dřív, než jsem mohla, protože jsem se ještě chtěla před večerem věnovat trochu tréninku. Vypustila jsem i Weedla. "Dobře.. Weedle, ty se chvilinku budeš jen koukat. Purplude, ty jsi nejzkušenější, tudíž pomůže Azurillovi s tréninkem. Samozřejmě za mých instrukcí a pod mým dohledem." Vysvětlila jsem. "Azurille a Purplude. Naproti sobě a budete přesně poslouchat mé pokyny." Řekla jsem jasně. "Azurille, budeš se snažit zasáhnout Purpluda vodním dělem. Je travní typ, takže mu to snad i pomůže, než uškodí." Pokračovala jsem dál v mluvení. "Purplude, ty se snaž uhýbat různými rychlostmi." "Nemusíš se vůbec bát Azurille.." "V klidu.." "Tak." "Příště trochu rychleji." "To je ono a teď Tail Slap na ne! " Obalila jsem se v oblečení, aby to případně nebolelo. "Vidíš jsem v bezpečí, můžeš!" Nechala jsem ho chvíli mne obouchávat a poté jsem ho pochválila. "Tak, teď přijde ta část pro Purpluda. Své útoky umíš skvěle. Vyhýbání ti docela jde. Ale faktem je, že proti tobě budou silnější y rychlejší protivníci. Musíš mít něco, čím se můžeš na poslední chvilku vyhnout. A to by mohl být nějaký otáčivý manévr. Když vyskočíš a otočíš se okolo proti proudu příchozího útoku, pak se zase jen přetočíš a bezpečně přistaneš na zemi, mělo by to fungovat." Snažila jsem se své úmysly napodobit pohyby. Chvilkama jsem ho i brala do rukou a přetáčela ho tak, jak jsem to měla na mysli. "Fajn. Jakmile se to dopiluje, bude z toho náš otáčivý útok." Zasmála jsem se. Svoji pozornost jsem přesunula k Weedlovi a s tím jsem zprvu netrénovala, ale povídala si. Normální věci. Jak se má. Co má rád. Samozřejmě jsem mu houby rozumněla, ale snažila jsem se prostě udržet klidný kontakt. Následně jsem ho připravila ke stromu a chtěla jsem po něm, aby na něj útočil vláknovým útokem. "Takhle.." Řekla jsem, když se to docela povedlo. "Ještě víc.." "Miř trošku lépe.." "Správně." "Oukej.." Po tréninku jsem všem dala jídlo pro pokémony. Mé zásoby, kromě těch berries co jsem našla, mi zbývaly jen na první půlku dalšího dne. Vše jsem dobře schovala. Weedla jsem zavolala zpět do pokéballu, protože tři pokémony by bylo těžké uhlídat. Ráno jsem opět svižně vyšla a snažila jsem se jít co nejrychleji. Cesta nebyla tolik zábavná, jen se Purpludovi povedlo získat potion. Ten se může hodit. Šli jsme dál a už jsme viděli v dáli domky Grain City. Byla jsem nadšená a ještě jsem přidala do kroku. Místo toho, aby mi to však pomohl, tak jsem ucítila tla na zádech, jakoby na ně něco skočilo a já se svalila obličejem přímo na zem. Slyšela jsem chlapecký hlas, který pořvával mým směrem. "Moon Moon?" To něco pomalu slezlo a já si protřela obličej. Chtěla jsem se normálně zvednout, ale všimla jsem si ruky, kterou mi jedinec nabízel. Přijala jsem ji a vyhrabala jsem se na nohy. Začala jsem oprašovat. Z batohu jsem vyndala kapesník a otřela jsem si špinavé části kůže. "Je mi fajn, jen jsem zrovna chytla tempo, jakmile jsem viděla město, takže mne to trochu zaskočilo." Usmála jsem se. Všimla jsem si, že se jedná o Clefairy. "Ne.. Purp.." Sekla jsem se, protože mne trenér zastavil a nevšímal si toho, co se děje vedle. Potřásla jsem mu rychle ruku. "Lynn Evans z River Town. Moji rodiče jsou vlastníci tamní pokémonní školky." Odpověděla jsem ze slušnosti a už jsem chtěl Purpluda odtrhnout od Moon Moon, když mne ten kluk zase přerušil. "Ano je a mlátí Moon Moon tvého strýce, copak s tím nic nebudeš dělat?" Vmetla jsem mu do obličeje už mírně naštvaně a ani jsem na jeho reakci nečekala. Popadla jsem Purpluda do jedné ruky a Azurilla do druhé. "Tak a stačí. Dal jsi jí dost nafrak a nemusíš si dělat starosti, tvůj trenér je v pořádku. A tvůj trenér jsem já. Třeba někdy dostaneš příležitost se s ní poprat v regulérním souboji." Řekla jsem Purpludovi. Otočila jsem se na kluka. "Bodejť by se uměla chovat, když se o ni neumíš ani postarat." Řekla jsem nabručeně a otočila jsem se na noze směrem ke Grain City. Byla jsem stále ve střehu, kdyby on nebo Moon Moon něco dělali, či kdyby měl ještě nějaké dotazy.

Vypravěč - 24. ledna 2016 00:43

soukromá zpráva od Vypravěč pro Kde nic, tu nic Probudila jsi se do krásného, slunného rána. Na nebi není ani mráček a sluneční paprsky hřejí přesně tak akorát. Pro tuhle oblast Senta to zřejmě bude opravdu obvyklé počasí. Bohužel ale i tady existují dny, kdy se naprosto nic neděje. Až na nějaký ten trénink, který jsi svým pokémonům slíbila den předem, nikde žádné vzrůšo. Ptačí pokémon na jakýkoliv příkaz či domluvu odpovídá naprostou ignorací. Jídlo od tebe přijímá, ale nikdy ne z ruky. Přejde i čas oběda a ty dorazíš (přibližně kolem čtvrté, páté hodiny odpoledne) k rozcestníku. Až po důkladnějším prozkoumání si vůbec všimneš, že v tomto místě z Route 5, na kterém se zrovna nacházíš, vede ještě jedna nenápadná, neudržovaná cesta směrem na sever. Dle směrovky se jedná o Route 6. Tam ale teď namířeno nemáš. ________________________________ Opět se omlouvám za nešikovný posun :'D. Bohužel pro tebe teď opravdu nemám nic moc na programu. Na jakýkoliv trénink ti když tak později napíšu nějaké výsledky. Každopádně mi z rozcestí nikam neutíkej :D

Vypravěč - 24. ledna 2016 00:56

soukromá zpráva od Vypravěč pro Uplakánek Cottonee nepřestává plakat. Obličejík má natisknutý na látku oblečení tvé sestřičky a nechává se hladit, přičemž se jemně otřásá vzlyky. Pak jí ale začneš 'domlouvat'. Napřed se přestane třást. Pak brečet. A nakonec se pomaličku otočí. Ještě stále s uslzenými očičky na tebe párkrát zamrká. Když domluvíš, chvilku na tebe jenom tak zírá... a pak ti skočí na hruď, přičemž ji jen tak, tak stačíš zachytit. Mina, která skok zřejmě nečekala, ustoupí o krok dozadu, který při dopadu na zem vydá jemné křupnutí. Mina se zvědavě zohne... "Sestři?" Na dlani jí leží skořápka pokémoního vejce, "Myslíš, že je od té Cottonee?" Dotyčný pokémon se s tebou mezitím začal (a nebo se aspoň pokoušel) mazlit. Na dítě by byla náladová dostatečně.

Vypravěč - 24. ledna 2016 01:27

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nope, nedá ti pokoj Je jisté, že kluk chce nějak pokračovat... ty ho ale nenecháš a jmeš se bránit Moon Moon. A Thomase necháš úplně oněmělého. A to doslova a do písmene. Má mírně pootevřenou pusu a kouká na tebe jako na bůhví co. Pak ji sklapne, ale ten podivný pohled až uznání mu z očí nemizí. "Mám ji na krku celý den." Nemá problém s tebou udržet krok. Ta věta nezní vůbec jako omluva a pravděpodobně ani jako omluva myšlena nebyla. Spíš to bylo prosté konstatování skutečnosti. "Strýc má teď práce nad hlavu. Navíc se ráno zase předávkoval kafem, takže když mu Moon dělala bordel v laboratoři, oba dva nás vykopl ven abych ji 'vyvenčil'." Clefairy se mu drží u nohou a bojácně se dívá na Purpluda na tvém rameni. A Thomasův pohled se ubírá tím samým směrem. "Purpludové jsou vzácní. Typičtí pro Sento. V žádném jiném regionu se nevyskytují," konstatuje. Ujdete pár metrů mlčky, pak Thomas zase naváže. "Víš, že se profesor pokouší zaevidovat všechny Sentské endemity?" Podívá se na tebe, "Mohlo by ti to umožnit dozvědět se o svém pokémonovi něco nového."

Miriam Siria - 24. ledna 2016 10:42

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Procházka mezi poly Další den jsem vyrazila, po nějaké době jsem znovu zastavila a zkoušela jsem s pokémony trénovat. Cranidose jsem potřebovala naučit, jak odhadnout svou sílu. Už jsem od něj měla na noze dvě velké modřiny. A ptačí pokémon, který mě ignoroval a ani nic neřekl se k ničemu neměl. Ale jídlo si bral, samozřejmě. Ale měla jsem s ním trpělivost. Asi chvíli potrvá než mě začne respektovat. Jen by mě zajímalo jestli, až na to přijde, bude bojovat v zápase, pokud ho vyvolám. Těžko říct. No jo. Věděděla jsem, že s ním bude práce. Putování dál mě zavedlo na rozcestí. Chvíli jsem zkoumala ceduli, která mi prozradila, že druhá, nenápadná a očividně ne moc používaná cesta vede na Route 6. Otevřu pokedex a podívám se na mapu. Ahááá... Route 6 vede do Entrance Town. Kam jsem měla nasměrováno původně. Chvíli jsem přemýšlela jestli se tam nevydat, ale zamítla jsem to. Pak bych stejně musela jít zase zpátky. Budu raději pokračovat po Route 5 do Grain City. To bude asi nejrozumnější. Ale teď... je čas na přestávku. Posadila jsem se do trávy kousek od cedule a napila se vody. Pak jsem začala dlabat jablko.

Jayde Carter - 24. ledna 2016 16:16

soukromá zpráva od Jayde Carter pro Co to je, komár?! Na jeho zmínku o tom že budu potřebovat létající pokémona přikývnu. Má pravdu. Ačkoli z Almie jsem byla zvyklá na stylery s komunikátory, tak jak se říká- jiný kraj, jiný mrav. Pozorně jsem vyslechla Damianův tým, a znalecky jsem přikyvovala. Věděla jsem maximálně co je to arcanine, ale rozhodla jsem se, že se na ty ostatním podívám později. Můj milovaný nadřízený se ušklíbnul a podíval se mi na rameno. Sledovala jsem jeho pohled, a vedle mojí hlavy poletovala nějaká můra. Dobře, né můra, s největší pravděpodobností pokémon. Byl docela maličký. Chvíli jsme ho pozorovala jak kolem poletuje, když mi najednou sedl na obličej. To jsem tak úplně nečekala a s letmým "Aahh!" jsem odskočila a skončila jsem hlavou ve stěně. ,,Au-au-au" poškrábala jsem si menší bouli na hlavě, zatímco pokémon kolem mě vesele poletoval. Na Damianovi reakci jsem se raději ani nedívala a upřela pozornost na malého pokémony. ,,Tak tobě to přijde vtipné ty potvůrko, jo?" ušklíbnu se na něj a pokusím se do něj jemně šťouchnout na pomstu, ale pokémon mi hbitě uletí a udělá pár otoček. ,,Co jsi vůbec zač?" zeptám se s úsměvem když pozoruju jak kolem poletuje. Donutí mě to se trochu zamyslet nad tím jak málo zdejší pokémony znám.

Vypravěč - 25. ledna 2016 17:01

soukromá zpráva od Vypravěč pro Informační hodinka Po svém náletu na zeď uslyšíš z druhého konce místnůstky tlumené vyprsknutí. Damian z tebe má lehce řečeno prdel. I když to teď nevidíš, na tváři mu pohrává úšklebek a pobaveně pozoruje 'můru'. Růžový pokémon vydá pískavý zvuk a udělá dalších pár piruet ve vzduchu. Byl to pravděpodobně jeden z těch nejkrásnějších pokémoních cryů, co jsi kdy slyšela. Tvoreček je opravdu hravý. Chvilku tě škádlí, dokud se neozve Damian. "Pix." houkne. Pokémon na tebe ještě párkrát zamrká, pak udělá čelem vzad a rozletí se k Rangerovi. Snese se Damianovi do vlasů a spokojeně si píská. Damian to nechá bez komentáře, přitáhne si svůj batoh a po chvíli hrabání vyloví dvě věci. Tu menší, kulatou tu hodí. Jedná se o kovový odznak s logem rangerovské asociace, vyraženými písmeny "Sento" a nějakým číslem, které by asi mohlo být tvé ranger ID. "Až se ti budou civilisti vysmívat do ksichtu," ušklíbne se Damian a hodí ti i tu druhou věc. Je to mapa. A vzhledem k tomu, že tam chybí routy a jinak barevně zaznačené oblasti, to asi nebude mapa Senta. "Teď jsme v Áčku," oznámí ti, "Míříme do Céčka. Kromě těchto dvou stanovišť se podíváš už jenom tak maximálně do Béčka a Déčka a to minimálně do té doby, než si šéf usmyslí, že už ti nemusím dělat chůvu." Kysele po tobě vrhne pohledem. "A teda být tebou tak zapomenu na všechny ty 'vzrušující' úkoly z Almie. Tady budeš jenom odchytávat civilisty a vracet je zpátky na Route 4. Všichni kromě rangerů a pár privilegovaných lidí mají vstup do jungle zakázaný a Sento nemá v arzenálu nikoho blbějšího, kdo by si takovou nevděčnou práci chtěl vzít na triko." Zašklebí se a ukáže na mapu v tvých rukou, "A i když je asi zbytečný ti to teď říkat, když se jinam než do blízkosti Route 4 nedostaneš - to červeně vyšrafovaný co křičí 'nelez sem' tam není pro srandu Whismurům."

Vypravěč - 25. ledna 2016 17:05
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Jop, zapomněla jsem přidat obrázek. :'D Tady je ta mapa:

Nicolette Anna Ostenleg - 29. ledna 2016 09:10

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Až tak malá? "Tak se mi to líbí." Prohodím, zatímco pokemonovi rukou čechrám bavlněný kožíšek. Vítezství! Pomyslím si a s pokračujícím úsměvem se dívám na malou Cottone. Pak mě ale sestřička upozozní na skořápku ležící na zemi. Chvilku se na zbytek vajíčka dívám a pak zpátky na stvoření, které se pokouší mazlit tak usilovně, že mám potíž ho udržet. Porovnám velikosti. Třeba nám k tomu něco řekne dexter... Vyndám červený přístroj z kapsy a jsem sama zvědavá, jestli bude chytřejší než my… Namířím ho ke skořápce. Ani nevím, jestli by na něco takového vůbec mohl reagovat. Dokáže ta kraxna něco víc, než jen rozpoznávat známé pokemony? Ještě než nám ale stihne cokoliv říct (jestli vůbec něco), obrátím se na Cottonee. „Co, ty ses nám právě vylíhla, drahá?“ Povím hlasem, kterým jsem vždy mluvila na mladší sestřičku, když byla ještě o něco menší. Pak už jenom čekám, jestli nám naši Cottonee nebo pokedex domněnku potvrdí.

Vypravěč - 29. ledna 2016 15:22

soukromá zpráva od Vypravěč pro Malinká Pokedex ví zhruba to stejné, co ty a na skořepiny vůbec nezareaguje. Budeš se muset spolehnout na svůj vlastní úsudek. Cottonee se na tebe rozzářeně usměje, spokojeně zabuble a přitulí se ještě víc. Na tvoji otázku zamrká a nakloní hlavičku trošku na stranu, jako by nerozuměla. Když jí ale pohled padne na skořápku, párkrát ti v náručí poskočí. Rozhodně o zbytcích vejce něco ví. Nebylo by od věci předpokládat, že se opravdu sotva vylíhla a že jsi spolu s Minou prvními lidmi, jestli ne přímo prvními živými tvory, které kdy viděla. Vydrápe se ti (opět) na rameno a přitiskne se ti ke krku. Ať se hneš, jak se hneš, nepouští se a ani nevypadá, že by se jí do toho nějak chtělo. Mina se zakření "...Adoptuj si ji."

Nicolette Anna Ostenleg - 29. ledna 2016 18:43

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Jeden, nebo dva… Jak jsem mi myslela. Kraxna. Řekne ti pouze základní informace o pokemonech a tím to hasne. Člověk by čekal, že už vědci vymyslí něco, co by bylo člověku víc k užitku. No nic, nedá se nic dělat. Ani Cottonee nebyla zrovna moc sdílná. Nevadí, stejně by nám to bylo víceméně k ničemu. Řekla jsem si a na znamení toho, že je mi to ve skutečnosti vlastně jedno, jsem pokrčila ramena. Opět jsem se zasmála, když mě Cottoneeina bavlněná srst zašimrala u krku. „Koneckonců, proč ne?“ zareagovala jsem na sestřinu poznámku, „Vyjde to vlastně nastejno. Jestli se mám starat o prcka jednoho nebo o dva.“ Obdařila jsem jí škádlivým pohledem a ještě chvilku jsem stála na místě a, jak jsem jen mohla (-koutky oka), jsem pozorovala bublající stvoření za mým krkem. Po chvilce jsem ale opět navrhla vyrazit dál na cestu. Ještě nějaký ten čas ze dne zbýval a já ho chtěla využít. Čím víc toho dneska ujdeme, tím míň bude zbývat na zítřek a na den poté. Asi jsem se v průběhu celého toho zážitku s malou Cottonee rozhodla, že to musí být bytost ženského pohlaví. Těžko říct proč, nijak jsem to nezkoumala, upřímně řečeno ani nevím, jak přesně bych to měla zkoumat, ale podle mého pocitu… Ne, nemůže to být kluk!

Vypravěč - 07. února 2016 11:45

soukromá zpráva od Vypravěč pro Konec světa? Cranidos dlouho nechápal, co po něm vlastně chceš. Až, když jsi mu ukázala své modřiny a jasně mu naznačila, že tě bolí, pochopil, co asi dělá špatně. Pravděpodobně už se tě nebude pokoušet zmrzačit... aspoň ne často. Už zhruba půl hodiny sedíš na jednom a tom samém místě. Počasí je tak příjemné, že se ti nejspíš vůbec nechce zvedat a znovu se vydávat na cestu. Svit slunce tě jemně hladí po kůži... a najednou zmizí. Celé okolí ztmavne a pokud se podíváš na nebe, vidíš, že sluneční kotouč zakryly temné mraky. Z výšky můžeš slyšet hlasité svištění a burácení větrných proudů. Ale navzdory tomu, že nebe vypadá a zní jako přicházející apokalypsa, je vzduch kolem tebe stálý. Ani jeho teplota se nezměnila - je pořád příjemně teplý. Pokebally s tvými pokémony se začnou třást, jako by jejich obyvatelé vycítili, co se kolem nich děje (pokud jsou pokémoni vypuštěni, chovají se hodně vyděšeně). Najednou ale zvuky ustanou. Nebe se začne zase vyjasňovat, jako by se vůbec nic nestalo. Na chvíli máš pocit, že jsi v oblacích zahlédla... pokémona? Z téhle dálky to vypadalo jako přerostlý Gyarados, ale nemohla jsi si být jistá. Stín mezi oblaky tě zaujme natolik, že si ani nevšimneš něčeho jiného. Něčeho velmi rychle se přibližujícího. Přesněji řečeno padajícího. Všimneš si toho, až když je to 'něco' zhruba pět metrů nad tebou. Šokujete tě to natolik, že se nemůžeš ani pohnout. Vypadá to totiž jako člověk. Padající figura se zastaví nějakých třicet cenťáků nad tvou hlavou. Má pevně sevřené oči, v ruce pokeball a... levituje. Takhle tam zůstane pár vteřin. Pak se neviditelná síla pod ním uvolní a žuchne na tebe.

Vypravěč - 07. února 2016 15:07

soukromá zpráva od Vypravěč pro Fyzikální zákony pokémonímu světu nic neříkají? Padáš. Řítíš se k zemi obrovskou rychlostí, takovou, že to opravdu nemáš šanci ustát a přežít. Neodvažuješ se otevřít oči a v hlavě si pravděpodobně promítáš všechny důležité i nedůležité okamžiky svého života, jako na filmovém pásu. Najednou vzdušný spád ustane. Možná jsi ztratil vědomí. Možná už jsi mrtvý. A nebo podle tebou možná vzduch vytvořil nějakou sférickou bublinu a už dál nepadáš. Poslední možnost je samozřejmě naprostá blbost, že ano. Tak proč si tedy připadáš, jako bys ležel na péřové duchně? Takhle visíš na prakticky 'ničem' pár sekund..... a buch. Zahučíš na zem. Tedy, ne na zem. Na někoho.

Morisen Camille - 07. února 2016 16:48

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Mezi nebem a zemí (... a pak už jen zemí) Nevím, jak dlouho jsem padal... Zdálo se to jako věčnost. A náraz furt nepřicházel. Zadržoval jsem dech a snažil jsem se udržet myšlenky v klidu, ale pořád jsem neměl odvahu otevřít oči a podívat se, jak je to ještě daleko k zemi... Teprve po chvíli jsem si ale uvědomil, že hučení v uších přestalo. V aktuální situaci jsem svým smyslům moc nedůvěřoval, ale plíce mi pořád žhnuly touhou po kyslíku... takže podle všeho jsem ještě pořád naživu... ... Pak se mi znovu zhouply orgány a já pod sebou v krátké chvíli konečně ucítil zem. Prudce jsem se nadechl a konečně jsem otevřel oči. Já-... já žiju... Nevím, jak je to možné, ale žiju. Pokusil jsem se vyhrabat do sedu, zatímco jsem dál prudce lapal po dechu. A teprve chvíli nato... jsem si uvědomil, že neležím na zemi, ale na něčem živém. Rozšířily se mi oči, rychle jsem se přemístil vedle a vyděšeně z kleče zazíral na dívku, kterou jsem podle všeho stáhnul do svého pádu. "Ah-... ! O-omlouvám se...!!" Každý slovo mě pálilo, nevím, jestli to bylo tou příšerně rychlou změnou tlaků nebo jenom tím šokem. "Nechtěl jsem... p-pardon... Jste v p-pořádku?!..."

Miriam Siria - 07. února 2016 18:04

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Temný slunečný den a lítající člověk Po svačině jsem zůstala sedět na místě, pak jsem si lehla a slunila se. Proč se hnát? Nebyl důvod. Klidně se můžu na jednom místě zdržet déle. Usmála jsem se, není nad to, když člověk nemusí nic dělat nebo někde být. Nechala jsem se unášet představami nad tím, jaké pokémony potkám, jak získávám první odznak, jak vyhrávám před televizní kamerou.... a pak najednou slunce zmizí. Prudce otevřu oči a pohlédnu na nebe. Viděla jsem mraky, které zakryli slunce. Kde se tam najednou vzaly? Usnula jsem? Posadím se a sleduji nebe. Uslyším svištění vzduchu, ale i když jsem ho jasně slyšela, tady dole nic. Postavím se a sleduji nebe, ucítím jak se pokébally s pokémony začnou chvět. Na chvíli přestanu nebe sledovat a podívám se na ně. Položím na ně ruku, co se to děje? Náhle zvuk ustal. Znovu pohlédnu na nebe. Mraky odplouvají a slunce vylézá ven, zacloním si oči.... počkat... co je to? Pokémon? Gyarados? Ne... nebo ano? Ale ti přece nelétají. Nebo ano? Sledovala jsem to něco dokud to šlo a hloubala nad tím jestli je to Gyarados nebo není. Najednou se něco objevilo v mém zorném poli. „He?“ heknu překvapeně a pohlédnu na tu věc. Počkat... člověk?! Zalapám po dechu, lekla jsem se, nevím co dělat? Mám ho zkusit chytit? Půjde to? Počkat! Mám ptačího pokémona možná by... Moje panika nahraní ohromení, když vidím, jak zůstal člověk levitovat ve vzduchu. Vypoulím oči a brada mi padla na zem. Lítá?! Ale to přece.... AU!!! Ten člověk spadl rovnou na mě. Na chvíli jsem viděla jenom tmu, jak se mi obličej zabořil do země. Bolela mě hlava, záda, ruce a kolena. Zvednu obličej od země a vyplivnu trávu s trochou hlíny. Mohlo mě napadnout uhnout... jo mohlo... vždyť byl přímo nade mnou... mohla jsem to čekat. „Aaaauuuu....“ Postěžuji si nahlas. Je těžký. Vím, že to přeháním, ale měla jsem pocit, že mě zalehl Snorlax. Znovu zaúpím, když se ten člověk pohne a posadí se, takže se jeho váha soustředila jen na jedno místo. Zlomí mi záda! K mému štěstí si všiml, že na mě leží a slezl ze mě a já se mohla volně nadechnout. Znovu zabořím obličej do země a oddychnu si. Ten kluk... byl to kluk? Se začal omlouvat, znovu zvednu hlavu a převalím se na záda. Posadím se a začnu si mnout bolestivý hřbet. Ptal se jestli jsem v pořádku. Podívám se na něj a pak si zkontroluji jestli nemám nic zlomeného. Naštěstí ne. Jen potlučená. „Jsem v pořádku.“ Řeknu nakonec a opatrně se narovnám, otočím hlavu do strany a znovu si odplivnu, když cítím, jak mi hlína skřípe mezi zuby. „A ty? Jsi v pořádku?“ zvědavě se na něj zadívám. Nakonec to on se tu zřítil z nebe. A levitoval!

Morisen Camille - 07. února 2016 19:40

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Co se proboha stalo? Naposled se zhluboka nadechnu. Adrenalin v krvi už mi docela klesl, hlava už mi začala myslet docela normálně. "Vážně... se omlouvám..." vyrazím ze sebe znova na dívku před sebou. Chvilku mi trvá, než vstřebám její odpověď i otázku. "Ahh... a-asi jo... Kupodivu." Krátce zvrátím hlavu nahoru na nebe a chvilku zírám na odplouvající temné mraky. Co to proboha bylo?? Proč mě to shodilo? Jak to, že žiju?! A kde je...?!! Až teď si uvědomím, že v jedné z mých rukou je pořád křečovitě zaklíněný Pokéball. Rychle k němu skloním svůj pohled, zatímco druhou rukou sklouznu ke zbytku svého týmu... ... Ale nahmatám jen prázdný pásek. "Kruci..." zaúpím a znovu se usilovně zahledím nahoru. Ale po Majestherovi ani vidu, ani slechu. Dám se do prohledávání svých kapes. Batoh je celý ten tam... Pokébally taky. Nemůžu najít ani svůj com... Znovu kouknu na dívku, která se pořád tváří trochu bolestně... Agh, není divu, vzhledem k tomu, že jsem ji podle všeho zalehl, a z ne zrovna malého volného pádu. Jak je vůbec možné, že žijeme oba?? Co se stalo? Nejradši bych na ni vyklopil všechny otázky najednou. Dobře, ne, nejradši bych pokračoval v omlouvání se, ale důležitější je... ... Zůstanu na ni mlčky koukat. Vážně absolutně nemám tušení, kde a jak začít.

Miriam Siria - 07. února 2016 19:56

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Lítající chlap Řekl, že asi ano. Super. Jsme oba v pořádku. Dobře. Dobře.... ehm... Jak se má člověk nějak taktně někoho zeptat, jak to, že létal? No on nelétal... vznášel se. I když to moc velký rozdíl není. Když se podíval nahoru, taky jsem vzhlédla, ale pokud se něco nezměnilo od té doby co jsem ryla nosem v zemi, tak to něco na nebi už bylo pryč. Znovu se na muže zadívám, začal se prohledávat a podle toho jak zaúpěl o něco přišel. A zase koukal nahoru. Zvědavě pozvednu obočí. Když se na mě najednou zadívá rozpačitě kouknu do strany, není moc slušné na někoho zírat, což jsem očividně dělala, ale nemohla jsem si pomoci. Celé tohle bylo pořádně podivné. Teď zase koukal on na mě. Dobře. Tohle začíná být trochu trapné.... „Oh!“ vyjeknu polekaně, když si vzpomenu. Začnu se rychle hrabat v tašce a vytáhnu uzlík oblečení a rychle z něj vybalím pokémoní vejce, které hned začnu kontrolovat jestli je v pořádku. Vím, že je odolné, ale nevím jestli někdo někdy zkoušej, jestli přežije střet s padajícím člověkem. Oddychnu si, že mu nic není a přitisknu si ho k sobě, pak znovu kouknu na muže. „Ehm... Ahoj. Já jsem Miriam. Klidně mi říkej Miri.“ Představím se jako první. Ale už se vážně musím zeptat. „Jak... proč.... no prostě....“ Ukážu na nebe a pak na něj. „Co se ti stalo? A jak to, že umíš lítat?“

Morisen Camille - 07. února 2016 20:29

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Seznámení Rozpačitě pozoruji, jak dívka kontroluje svoje věci... včetně pokémonního vejce. Uh-oh, vážně doufám, že jsem jí tím pádem nic nerozbil. Ale podle jejího výrazu je všechno v pořádku, takže se trochu uklidním a přesednu si do o něco méně křečovitého sedu na paty. "... Těší mě." ozvu se na její představení a trochu nervózně se zatahám za pramen vlasů. "Morisen... nebo jen Mori, jestli... chceš." Když z její strany padne další otázka, chtě nechtě se musím trochu rozpačitě usmát. "Uh... ne. Já jen... spadl jsem. Totiž..." Poškrábu se ve vlasech. "Cestoval jsem na Pokémonovi. Ale pak najednou přišly ty mraky a cesta začala být složitá. Asi..." vzdychnu. "Asi jsem se s něčím srazil... nebo nevím. Ale padal jsem dost dlouho." Znovu obrátím pohled k obloze. "Nevím... jak je možné, že pořád žiju..."

Miriam Siria - 07. února 2016 20:38

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Dost divné seznámení „Mori.“ Přikývnu a pousměji se. Sleduji ho, jak se tváří a přemýšlela nad tím, jestli zkusí lhát a jestli ano, jak to poznám? Ale zatím se zdál, že je spíš rozpačitý, podle toho, jak si žmoulal vlasy a mluvil kouskovaně. Mori popřel, že by letěl. Tedy ne tak úplně, letěl na svém pokémonovi... no jistě, to by bylo logické... ale po tom co jsem viděla, mě to ani nenapadlo. Prostě jsem si myslela, že letěl... no... sám. Zase zabalím vejce do oblečení a uložím do tašky. Místo toho vytáhnu složený kapesník, láhev vody a namočím kapesník. Znovu se na něj koukám a utírám si odřené dlaně. „Hm...“ Zahučím zadumaně. „Ale ty jsi fakt letěl. Tedy... vznášel se nebo tak něco. Najednou jsi zůstal trčet ve vzduchu jako nějaká družice a pak jsi žuchl na zem.“ A přímo na mě. Ale to jsem neřekla. Nechtěla jsem, aby začal s novou salvou omluv. Očividně to nemohl nijak ovlivnit, tak se nemusel tolik omlouvat. Nabídnu mu láhev s vodou, kdyby se chtěl napít.

Morisen Camille - 07. února 2016 20:57

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Uvedení do obrazu "Stát ve vzduchu...?" To by asi vysvětlovalo, proč oba pořád žijeme. Ale... co se tedy stalo? Nemohl to být Reu, ani jsem ho nestačil vypustit z Pokéballu... "... To ti... asi nevysvětlím..." řeknu váhavě. "Sám nevím, jak je to možné. Promiň." Když mi Miriam nabídne vodu, chvilku lelkuju, nevím, jestli by to bylo slušné... Ale nakonec pomalu přikývnu a láhev převezmu. "Děkuju." Trochu se napiju, abych tím zahnal poslední zbytky šoku z toho volného pádu. Což docela pomůže, díky bohu. Potom, co láhev zase vrátím její majitelce, se krátce rozhlédnu. "Kde vlastně jsme?" Matně vzpomínám, co bylo poslední na dohled, než se začalo zatahovat. "Jak daleko je Grain City... ?"

Miriam Siria - 07. února 2016 21:10

soukromá zpráva od Miriam Siria pro U cesty s Morisem Pozorně ho pozoruji a odhaduji jestli lže, nebo vážně neví... ale po pravdě. Nejsem v tomhle zrovna dobrá. Vlastně dost špatná. Pokud by mi někdo něco říkal a tvářil se při tom dostatečně vážně, tak mu to uvěřím. I kdyby to byla ve skutečnosti blbost. „Aha.“ Řeknu trochu zklamaně. „Vůbec celé je to takové záhadné. Ta obloha, ten velký pokémon jestli to tedy byl pokémon. A ty padající a pak se vznášející....“ Zamračím se. Přála bych si, aby někdo měl nějaké vysvětlení. Vrátil mi láhev. Přikývla jsem a znovu trochu nalila na kapesník, vyhrnula jsem si nohavice a otřela si i odřená kolena. Zeptal se mě kde jsme. Jsem ráda, že aspoň na něco mám odpověď. „Route 5. A do Grain City? Hmm... nevím jistě. Den? Dva dny chůze? Asi.“ Pokrčím rameny. Když jsem skončila s koleny, přeložila jsem kapesník a utřela si i obličej. Pak jsem se postavila a opatrně se protáhla. Dlaně a kolena mě trochu štípala, ale jediné co zůstalo byla ještě tupá bolest v zádech. Asi budu mít modřinu... další. Ale nic hrozného. „Uff...“ Vydechnu a projedu si rukou vlasy. „Fajn... no... ehm... co teď? Já taky mířím do Gran City. Můžeš jít se mnou jestli chceš.“ Odmlčím se. „Tedy pokud nechceš radši letět na svém pokémonovi.“ Pokrčím rameny. Ale byla bych radši kdyby šel se mnou. Cestovat osamoceně není moc legrace, a taky jsem na něj byla trochu zvědavá. Co když se zase bude vznášet?

Morisen Camille - 07. února 2016 21:36

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Strádání "... Velký pokémon?" Zkoumavě na ni kouknu. "Ty... jsi viděla, co mě shodilo?" Já si pamatuju jen to oko... velké, červené oko... nic víc. A jen při té vzpomínce mi znovu naskočí husí kůže a raději jednu ruku zabořím do trávy, abych se ujistil, že jsem vážně pořád na pevné zemi. Raději se začnu pomalu soukat na nohy. Nemůžu říct, že mě od toho pádu nic nebolí, kromě toho se mi ještě pořád trochu třesou kolena... ale je to zanedbatelné, narozdíl od Miriam, která díky tomu, že jsem na ní přistál, má zranění mnohem víc. "... Route 5..." zamumlám zamyšleně, snažíc si vybavit její lokaci. Takže opravdu jsme blízko Grain City... znovu sjedu do svých prázdných kapes, abych se znovu přesvědčil, že po komunikátoru není ani vidu, ani slechu. "... Jestli nevadí, že se připojím..." Ohlédnu se na Miriam a usměju se. "Měl bych asi někomu dát vědět a z města to bude nejjednodušší. A letět nemůžu, ani kdybych chtěl." Trochu si povzdychnu a z kapsy vyndám jediný Pokéball, který mám aktuálně po ruce. "... Protože většina mých Pokémonů je pryč, a stejně tak i moje věci... Asi jsi náhodou neviděla, že by tady poblíž něco spadlo? Teda..." Rozpačitě se usměju. "... něco kromě mě."

Miriam Siria - 07. února 2016 21:50

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Strádání a hledání? Zeptal se mě jestli jsem viděla co ho shodilo. „No... ne tak úplně. Neviděla jsem ho jasně. Nejvíc čemu se podle mě podobal byl Gayrados. Ale ti nelítají. Ne?“ hledám u něj ujištění, že se nemýlím. „Nevadí.“ Ujistím ho. No tak... kdyby ano, tak mu to přece nenabízím. Prozradí mi, že letět nemůže, protože přišel o většinu svých pokémonů. Zamrkám a zatvářím se soucitně. „Promiň. Nevšimla. Ale někde tu musí být. Zkusíme se rozhlédnout.“ Řeknu. Přijít o své pokémony. To asi pro něj není lehké, kdybych já přišla o své pokémony, asi bych je hledala do roztrhání těla. Začnu se rozhlížet po zemi. „Kolik jich má být?“ zeptám se a začnu chodit ve stále se rozšiřujících se kruzích a očima prohledávala trávu. Divila jsem se, že své pokémony nezačal hledat jako první. Možná je nenajdeme a oni zůstanou uvězněny v pokebalech a vyhladoví... hrozná představa.

Vypravěč - 07. února 2016 21:54
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Krátká PJčina vložka Ať hledáte, jak hledáte, po Moriho pokeballech jako by se země slehla. O zásobách ani nemluvě.

Morisen Camille - 07. února 2016 22:45

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Tým v nedohlednu "No... je pravda, že Gyaradosové létat umějí." Podrbu se ve vlasech. "Ale rozhodně ne takhle vysoko. A to, co jsem zahlédl, rozhodně bylo něco mnohem většího... než jen Gyarados..." Na návrh hledání jen kývnu a začnu se společně s Miriam rozhlížet kolem. "Um... mělo by jich být pět... Ne počkej, čtyři. Uh, čtyři a jeden prázdný Pokéball od Majesthera. Ten byl počas pádu venku..." Nikde není moc stromů, je tu hlavně tráva a pole... takže by to prakticky nemělo být moc těžké. ... Pokud ovšem spadli sem. ... Po skutečně vydatném hledání nás obou - bez jediného pozitivního výsledku - se posadím zpátky do trávy. Bezradně se zadívám na pořád jenom jeden Pokéball ve své ruce... Po chvilce zmáčknu vypouštějící tlačítko a pustím Reunicla ven. "Asi bys mi nemohl pomoct se svým psychickým umem... co, Reu?" zamumlám na zelenkavého, gelovitého Pokémona, který upřímně aktuálně z toho všeho vypadá ještě znepokojeněji a vyděšeněji, než já. "... Co si to namlouvám, tobě tohle nikdy nešlo." Krátce ho podrbu na hlavě, abych dal najevo, že to nemyslím zle, a trochu se na něj usměju. "Ale aspoň, že ty seš pořád se mnou." Ale vážně, co mám teď dělat...? Nemám nejmenší tušení, kde mohly moje Pokébally skončit... Můžu se jen modlit, že je někdo najde. Někdo rozumný, koho napadne přes počítač zjistit a pak vyhledat majitele. Určitě je to napadne, že jo... ?

Miriam Siria - 07. února 2016 23:08

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Hledání, hledání Znovu pohlédnu na nebe. „Tak pak nevím. Mě to jako Gyarados připadalo.“ Pokrčím rameny. Řekl mi kolik mu schází, zmínil se o Majestherovi, nevím co je zač. „Ale jestli byl venku neměl by se tedy k tobě sám vrátit?“ řeknu váhavě. Zdál se, jako dobrý člověk, takže jeho pokémoni by ho měli mít rádi. Hledali jsme. Já se do toho pustila tak jak jsem začala. Chodila jsem v kruzích a stále je rozšiřovala a hledala. Občas jsem změnila směr chození v kruhu, protože se mi po nějaké době začala motat hlava. Ale i když jsme se snažili, nic jsme nenašli. Když se Mori posadil, zaváhala jsem, ale pak jsem to taky vzdala a vydala se k němu a posadila se vedle něj. „Je mi to líto. Doufala jsem, že je najdeme.“ Řeknu lítostivě. Pustil ven svého posledního pokémona. Tohohle jsem aspoň znala. Když zmínil jeho psychické schopnosti, trochu jsem zadoufala, ale pak pronesl, že mu to moc nejde. Vzdychnu. Pak se zamyslím, něco mě napadlo, ale nevím jestli to bude fungovat. Zvednu se a zvednu svůj pokebal s ptačím pokémonem. Pořád nevím co je zač. Vypustím ho ven. „Ehm...“ Začnu. „Podívej. Já vím, že nechceš spolupracovat, ale potřebovala bych tvoji pomoc. Tady Mori ztratil své pokébally s pokémony. Mohl by jsi vyletět do vzduchu a zkusit je najít?“ požádám ho. „Když to uděláš dám ti pokepuff.“ Zkusím vyjednávat. Zobrazit SPOILER

Lynn Evans - 10. února 2016 21:13

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Ale jen kvůli času, co mám! Tak nějak jsme pomalu vcházeli do města a já se snažila na něj neotáčet. Držela jsem si Azurilla a hlídala jsem Purpluda na mém rameni. "To přece neznamená, že necháš jiného pokémona, aby ji tloukl." Naprosto jsem ignorovala jeho tón, tohle se totiž prostě nedělá. Už jsem to ani nemyslela nějak výhružně jako doteď, ale spíš poučně. Jde vidět, že tenhle kluk se o pokémony nějak blíže zajímá, ale neumí se o ně zrovna nejlépe starat. Všimnu si, jak se Moon Moon tváří a tak se na chvilku zastavím a velmi opatrně ji pohladím. Svižně se zase zvednu a chytnu tou rukou Purpluda. "Co si o mě myslí? Že jsem úplně blbá?" Se zdeptaným pohledem jsem zastavila. "Za prvé. Žiji zde odmalička, takže něco o výskytu pokémonů ještě vím. A za druhé, nedělej z něj něco víc, protože mu to jinak stoupne do hlavy nehledě na to jakou hodnotu doopravdy má." Ukázala jsem na Purpluda a pohladila ho na znamení toho, že ho tím nechci urazit a že je naprosto v pořádku, ale že nemá nijak reagovat na Thomasovy cavyky. Šla jsem dál a zasekla jsem se, když řekl další věc. "Takže to není jen shoda jmen a opravdu jsi synovec profesora Cottonwooda? Moji rodiče, kteří vedou školku pro pokémony v River Town, ho znají. V tom případě mne za ním můžeš zavést, když už mám tolik času." Není to tak, že by mě ten kluk vyloženě sral, ale nechápu jeho hodnoty.

Jayde Carter - 10. února 2016 21:22

soukromá zpráva od Jayde Carter pro Zvědavost zabila kočku Na pokémona se vesele usměju a sleduju jak přeletí Damianovi do vlasů. Spokojeně se tam usalašil a pískal si. Můj úžasný senpai mi oznámil, že jméno pokémona je Pix, a já si v duchu řekla že si to určitě zapamatuju.. nebo ne. To uvidím. Nadřízený zalovil ve svém batohu a švihl po mně můj ranger odznak. Chytla jsem ho a přidržela si ho mezi palcem a ukazováčkem před obličejem. Pravda je, že ani nevím jak se v tomhle regionu zachází s rangeri. V Almii jsme byli doslova policie, ale tady... Ah, no, kdyby si někdo moc dovoloval můžu je zmlátit, protože s dvěma pokémony bych je v zápase neporazila. ,Mohla bych po nich hodit to vejce' Po té myšlence se zatvářím trochu provinile. To bych neudělala... Snad. Pousmála jsem se a strčila si odznak do brašničky na pásku, abych ho neztratila- což se samozřejmě ještě nikdy nestalo, ehm. Hned na to jsem chytala další věc, tentokrát trochu měkčí. Mapu jsem rozbalila a podle toho co Damian říkal jsem po ní jezdila očima. Nad novinkami jsem si trochu povzdychla ale zůstala optimistická. ,,Vyprovázet civilisty z lesa taky není vždycky úplná nuda." snažila jsem se znít nadějně, ale moc to nevyšlo. Né že by to v Almii bylo o moc jiné. Tady si alespoň můžu chytat pokémony. Znovu jsem projela cestu od A až k D a na chvíli záviděla trenérům, kteří si cestují kam chtějí. Ale k téhle práci jsem se nepřihlásila kvůli cestování, takže nemám moc na výběr. Nad zmínkou toho že mi dělá chůvu se trochu zašklebím s obličejem schovaným za mapou. Abych s ním vyšla, budu se muset opravdu překonat... -návat, překonávat, nebude to jen jednou. ,,Když o tom už mluvíš," řekla jsem a podívala se na červenou plochu na mapě ,,co ta vůbec je?" zeptám se a konečně zvednu oči od mapy. ,,Víš co, když už od toho mám lidi odhánět, chtěla bych alespoň vědět proč." Ušklíbla jsem se, složila mapu a dala ji do brašny k odznaku. Trochu jsem se posunula, aby se mi sedělo líp, a podívala se na něj, očekávajíc odpověď.

Vypravěč - 13. února 2016 16:57

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nocleh Cottonee ti spokojeně sedí za krkem, vydává ty své šťastné bublavé zvuky a pořád to nevypadá, že by se jí chtělo opustit tvou společnost. Den se kilometr od kilometru krátí a plyšový uzlíček na tvém rameni začne klimbat. Nějak se vám podařilo odbočit z původního směru, takže po své pravici opět vidíš cestu. Přesněji řečeno rozcestí. A to znamená jen jediné - jste na půli cesty do Astral Town. Už jenom pět dní a dorazíte do Aerial City, cíle vaší (prozatímní) cesty. Nebe se mezitím zčeřilo a slunce zmizelo za obzorem. Pokud nechcete putovat i v noci, asi by bylo záhodno se utábořit. Nedaleko rozcestníku stojí bouda, s vysokou pravděpodobností určena pro cestující trenéry, kdyby přišel déšť. Jakmile si roztáhnete spacáky, Mina pustí ven Flutweeta. Pokémon se chvilku franticky rozhlíží kolem sebe. Když se ho tvoje sestřička pokusí pohladit, ucukne a poskočí od ní dál. Rozčileně hvízdne a vyletí do vzduchu, na což Mina reaguje jen nafouknutím se. "Ale no tak, vždyť jsem ti nic neudělala..." broukne.

Vypravěč - 13. února 2016 17:15
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Best Pokémon ever Ptačí pokémon působí naprosto bez zájmu. Při zmínce o pokepuffu se mu v očích objeví zaujetí ale hned zase zmizí. Ani taková dobrota mu nestojí za tu námahu, kterou by asi musel vynaložit pro hledání Moriho pokémonů a věcí. Dívá se na tebe (Miriam) jako na tu nejvíc zbytečnou věc na světě.

Vypravěč - 13. února 2016 17:34

soukromá zpráva od Vypravěč pro Slunce šlo spát~ za hromádku klád~ Damian nad tvým optimismem jenom nadzvedne obočí, jako by se ptal '...To jako myslíš vážně?'. Nahlas ale nic neřekne. Nechá tě si v klidu prohlédnout mapu. Na otázku ohledně červené oblasti vydá hrdelní uchechtnutí, jako by mu to z nějakého důvodu přišlo ohromně vtipné. "Co já vím co tam je. Za ty hranice nesmí ani Rangeři," pokrčí rameny. "Ale podle mě to budou jenom nějaké jedovaté trávy. A nebo se Centrála prostě snaží být důležitá." Zvedne se ze svého vyhřátého místečka u Swellow a vyhlédne z okýnka. "Tak jo, prtě, večerka. Ve výslechu můžeš pokračovat zítra." Na znamení svých slov vytáhne z báglu deku a lehne si vedle už podřimujícího ptáka. Otočí se na bok zády k tobě. Teď už z něj nic nedostaneš. Dobrou noc.

Vypravěč - 13. února 2016 19:21

soukromá zpráva od Vypravěč pro Laboratoř "Oh, nechtěl jsem zpochybnit tvé vědomosti. Jenom konstatuju fakta." Thomas se pousměje. "Problémy s velkou sebedůvěrou? To bývá u jeho druhu častý problém. Jsou opravdu těžcí na zvládnutí. Pokud si nedáš pozor, začne trénovat on tebe." Pokračujete v chůzi. Na otázku ohledně příjmení přikývne. Jakmile dojdete do Grain City, ozvou se z výšin kvílivé zvuky burácejícího větru. Slunce zatáhli temné mraky. Purplud se hněvivě podívá na nebe, jako by chtěl s černými oblaky bojovat, ale pak se zarazí, začne se třást a nakonec se zakryje tvými vlasy. Azurill ve tvém náručí ti zaboří hlavičku do hrudi a Clefairy po Thomasově boku se přitiskne červenovlasovi k noze. Thomas nakrčí nos, "Dobře, tohle je divné..." odtuší a ukáže na boční ulici. "Není to daleko, tudy!" Je zvláštní, že navzdory těm ženícím se Giratinám tam nahoře je u vás na zemi vzduch stále ve své stálé podobě. Dokonce si zachovává i pořád tu stejnou teplotu. Po chvilce dojdete/doběhnete k laboratoři. Zobrazit SPOILER Jakmile vejdete dovnitř, uslyšíš rozčilený hlas. "Ne, nevím, co se děje s vašimi pokémony! Dejte jim teplou deku a pokepuff, víc poradit nemůžu!" Thomas vezme třesoucí se Moon Moon do náruče a posadí ji na pohovku. "To jsem já, strejdo." houkne. Následně se ozve dusání po schodech a do tvého zorného pole vběhne profesor. Zobrazit SPOILER "Moon Moon!" Vrhne se k pohovce, na které sedí rozklepaný růžový pokémon, "Není ti nic?! Jsi v pořádku?!" "Ehem," Thomas si odkašle. Oknem můžeš vidět, že se obloha zase vyjasnila. Pokémoni se přestanou třást a Purplud okamžitě vykoukne zpod tvých vlasů. Trochu se červená a pohled, který po tobě hodí jasně říká, ať se neopovažuješ o tomhle s někým mluvit. "Tohle je Lynn Evans z River Town." poukáže na tebe. "Oh." Profesor si popostrčí brýle více na nos, pohladí Clefairy po hlavě a přejde k tobě. Je opravdu velmi silně cítit kávou. "Ty musíš být Sandřina dcera." Podá ti ruku, "Francis Cottonwood, rád tě poznávám." "SAY MY NAME!!" Profesor zaskřípe zuby a vrhne hnusný pohled směrem ke schodům. Neznámá osoba vyskytující se v druhém patře patrně vycítila profesorovu náladu, "Už jsem ticho! Už jsem ticho!" Thomas nadzvedne tázavě obočí. Profesor se na něj otočí, "Ten kluk, co ho poslala Aurea." řekne na vysvětlenou a hluboce si povzdechne. "Každopádně," zaměří svou pozornost zpátky na tebe, "Jak se mají rodiče? Co cesta? A.... OH, PURPLUD!" všimne si kytičky na tvém rameni. Hned si ale profesionálně odkašle, "Ehm, jestli by jsi chtěla..." "...Proto je tady." ozve se od Thomase. "Oh, v tom případě." Profesor se rozzáří a odběhne hrabat v šuplících. "Nabídl bych ti čaj, ale laboratoř má jenom kafe." prohodí tvým směrem Thomas. (Jen tak btw. na stole v laboratoři leží tři nablýskané pokebally.) To už se ale vrací profesor. V ruce drží nějakou divnou věc. Zobrazit SPOILER "Taak, postav se sem, tak, přesně takhle..." brouká k Purpludovi, který se milerád natáčí přesně tak, jak po něm Cottonwood chce - zřejmě mu ta pozornost dělá dobře. V tom ti zavibruje pokédex. Objeví se nápis "nahrávání nových dat" a pak... _________________________________________ Zobrazit SPOILER Purplud Typ: Grass Popis: Purpludové jsou vzácní pokémoni vyznačující se velkou sebedůvěrou, bojechtivostí a smyslem pro spravedlnost. Jen velmi těžko se trénují a ještě hůř se získává jejich důvěra. Své trenéry si vybírají zpravidla sami a říká se, že dokáží poznat vůdčího ducha ve člověku. V přírodě žijí ve větších skupinkách pod vedením jednoho až dvou 'alpha' Purpludů. Poprvé objeven v: Sento _________________________________________

Miriam Siria - 13. února 2016 21:47

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Neochotný pokémon Sleduji pokémona, pokepuff ho na okamžik zaujal, ale pak se rozhodl, že ne a dívá se na mě způsobem, který se mi nelíbil. Oplácím mu pohled, zamračím se. Dám si ruce v bok. „Takže takhle to bude? Budeš odmítat všechno co řeknu. Jestli si myslíš, že to po čase s tebou vzdám, tak jsi na velkém omylu. Já se nevzdávám. Nikdy.“ Teď už jsem nemluvila mile, ale přísně. „Takže teď si ještě jednou svou odpověď promysli. Buďto nám pomůžeš najít ztracené pokémony, nebo tě budu otravovat tak dlouho, že se ti z toho zauzluje zobák.“ Pozvednu obočí.

Vypravěč - 13. února 2016 22:31
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Zahrávat si s agresivními ptáky se nevyplácí (Miriam) Ptačí pokémon se na tebe zpříma podívá, přivře hrozivě oči... vydá hlasitý výkřik, odrazí se od země a vyrazí v útoku přímo na tebe.

Morisen Camille - 14. února 2016 02:11

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Útok Když zaslechnu zvuk vypouštění Pokémona z pokéballu, překvapeně se otočím na Miriam a pozoruji, jak se před námi objeví... ... To je Avialcon?? No páni. To není zrovna kus, kterého bych u ní čekal... Podle dalšího pokusu o "vyjednávání" z Miriaminy strany a naprosto nezaujaté odpovědi ze strany Pokémona má ale podle všeho dravec do vytrénovaného daleko. Oh. I tak by mě ale docela zajímalo, jak k němu přišla... a už jsem se také nadechoval na příslušnou otázku. Ale než jsem stačil otevřít pusu, Miriam vyrazila do verbálního protiútoku, skoro jako přísný rodič. "Uhh..." Pochybuji, že tohle zafunguje. Avialcon má podle všeho skutečně velkou hrdost, pochybuji, že by si nechal jen tak jednoduše rozkazovat. A co hůř... "M-Miriam, nemyslím si, že tohle je-..." ... Ach ne. Moc pozdě. Pták zareagoval přesně tak, jak jsem doufal, že nezareaguje. Naštěstí byl ale Reu ještě pořád venku ze svého Pokéballu a celou věc nervózně pozoroval zpoza mého ramene. Neztrácel jsem ani vteřinu. "Dizzy Punch!!" vyjeknu a Reuniclus se okamžitě vrhne kolmo do Avialconovy trajektorie, aby ho jedním úderem odchýlil z cesty.

Miriam Siria - 14. února 2016 07:07

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Můj ptačí pokémon útočí Mori se mě zkouší zastavit, asi tušil co se může stát. Já ne. Po pravdě mě nenapadlo, že by pokémon mohl napadnout svého trenéra. Vlastně věděla jsem o tom, ale nenapadlo mě, že se to stane i mě. No možná bych si to zasloužila, neměla jsem s ním ztratit trpělivost. Jen prostě... se mě dotklo, to jak se mnou pohrdá. Ale mám ho teprve druhý den, tlačím moc na pilu. Sáhnu po svém druhém pokebalu, když se přede mnou objevil Moriho Reunicla. „Po-počkej...“ Nechtěla jsem, aby si Reunicla nebo můj pokémon ublížili, kvůli mě. Měla bych se následkům postavit čelem i když to bude asi bolet.

Vypravěč - 14. února 2016 12:35

soukromá zpráva od Vypravěč pro Ptáček ♥ Navzdory tomu, že si Miriam chtěla vyřešit své problémy sama, byl už Moriho Reuniclus napřažený k úderu. Dizzy Punch narazí do ptákova těla a odhodí ho dozadu. Pokémon dopadne na svou opeřenou zadnici a zmateně těká očima kolem sebe, co se to sakra stalo. Zatřepe hlavou, podívá se zpříma na Reunicla a vydá hrdelní zavrčení. Miriam nevěnuje ani jediný pohled. Postaví se zpátky na nohy, roztáhne křídla a vznese se do vzduchu. Tentokrát se ale o útok nepokouší - snese se na větev stromu a popuzeně vás pozoruje. Působí tak trochu jako malé dítě, kterému někdo sebral plyšáka.

Miriam Siria - 14. února 2016 13:06

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Uražený ptáček Trhnu sebou, když můj pokémon schytá ránu až se z toho posadí na zadek. Pak se urazí a odletí na strom trucovat. Aspoň, že už nebyl agresivní. Ale tohle budu muset napravit. Podívám se na Morisena. "Díky za pomoc. To jsem moc nezvládla." Nezastírám, že je to moje chyba. "Musím to s ním urovnat." Nějak. Vzdychnu a podrbu se na hlavě. Vydám se ke stromu a dívám se na svého pokémona. "Je mi líto, že jsem na tebe byla ošklivá. Řeknu mu. "Nebylo to odemě fér. Slibuji, že se to už nestane." Slíbím. "Prosím, sleť dolů. Podívám se jestli nejsi zraněný." Požádám ho. Doufám, že si ho nějak usmířím.

Lynn Evans - 14. února 2016 20:39

soukromá zpráva od Lynn Evans pro U profesora.. Nemyslím si, že mi hrozí, aby mne Purplud až tak potlačil jako trenéra, na tom jsem moc tvrdohlavá a správně vychovaná, abych podobné situace nějak vyřešila a zvládla. Ale člověk nikdy neví, třeba se mne něco chytne a pokazí se to. To je však věc, kterou teď nehodlám řešit, protože i sám Purplud není přece blbej a ví, že je lepší se mnou tak nějak v rámci možností spolupracovat. Po chvíli jsme dorazili do města. Byla jsem nadšená a tak jsem se alespoň pousmála. Asi bych měla přehnanější reakci, kdyby se mnou stále nebyl Thomas. Na nebi se však najednou objevily černé mraky a já slyšela a i jakmile jsme chvilku koukala, tak i viděla ostře burácející vítr, zatím co nepříjemně kvílel. Přitiskla jsem k sobě Azurilla a hlavou víc přimáčkla Purpluda k sobě. I Moon Moon se tiskla k Thomasovi. "Nepovídej.." Odvětila jsem znepokojeně s dávkou sarkasmu. Došli jsme do laboratoře a jakmile jsme se ozvali, tak řev ustal a profesor starostlivě přibehl k Moon Moon. Ta divná obloha se vyjasnila, pohladila jsem obě trdla, co jsem nesla a mrkla jsem na Purpluda, abych mu nějak dala najevo, že teda budu mlčet a uculila jsem se. Nechala jsem se uvést Thomasem a podala jsem profesorovi ruku. "Matka mi něco málo o vás říkala.." Poté jsem jen trochu rozpačitě sledovala, jak se chtěl začít snažit mne přesvědčit o tom, abych nechala oskenovat Purpluda. Thomas mu vysvětlil, že jsem přišla především z toho důvodu a mohlo se začít. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že je to v pořádku a kafe nechci. Rozhlédla jsem se a všimla jsem si pokéballů na stole. Profesor Purpluda oskenoval a já se dozvěděla něco více o Purpludovi. Něco maličko. Z jeho chování bylo dost patrné. "Vůdčího ducha?" Zarazila jsem se, ale poté jsem si řekla, že za to může asi moje chovatelská nátura. Vzala jsem si Purpluda a položila ho znovu na rameno. "Děkuju mockrát a asi.. nemáte zač?" Zasmála jsem se rozpačitě. "Profesore, nevíte, co to bylo za divné burácení větru a černé mraky, které se dnes vyskytovaly nad městem? Vyděsilo to pokémony." Řekla jsem a raději jsem kvůli Purpludovi nekonkretizovala.

Nicolette Anna Ostenleg - 15. února 2016 15:49

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Před večerem Postupovala jsem tiše dál a dál, zapletená do svých vlastních myšlenek. Občas jsem zkontrolovala pokemona sedícího mi na rameni a párkrát jsem rukou načechrala jeho hebký kožíšek. Oči se mi rozzářily, jakmile jsem spatřila rozcestí a především budku, která by nám přes noc dopřála ochranu. Nerada bych si opět ustlala v cizí ložnici. Přešli jsme tedy tam. Rozbalila jsem spacák a stejně, jako sestřička jsem i já vyvolala svého Afaura. Doufám, že ten zatracenej spací prach už přestal účinkovat. „Snad bychom mohli společně povečeřet.“ Poznamenala jsem, zatímco mé ruce šátrali v tašce po jídle. Kus patřil Afaurovi a ten druhý samozřejmě Cottonee. „Dobrou chuť.“ Vemte si, notak… Sama jsem se nakonec zakousla i do své večeře a spokojeně jsem začala přežvykovat. Pozorujíc sestřičku, jak se pokouší seznámit se se svým pokémonem, jsem se neubránila několika uchechtnutím. „No jo, musíš mu trochu přistřihnout křidýlka…“ Poznamenala jsem ironicky s jasným pobavením v hlase. „A strategičtější by byla spíš omluva než fňukání. Nevidíš, že jsi ho urazila?“ Pohladím svého Afaura.

Morisen Camille - 16. února 2016 23:13

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Lekcování Avialcon se chvilku válí na zemi, než se vzpamatuje a odletí trucovat na blízký strom. Podle všeho mu to moc neublížilo... což byl koneckonců můj cíl. Reu nemá moc velkou fyzickou sílu, ale k odražení útoku netrénovaného lítacího typu to stačí a nikomu se takhle nic nestalo. "Není za co, hlavně že jsi v pořádku." usměju se na Miriam. Dotyčná se hned nato vydá ke stromu, podle všeho se zkouší s Pokémonem usmířit. Chvilku ji tiše pozoruji. Na jednu stranu její počínání chápu... Proto jí nechci hned natvrdo říct, že to dělá zbytečně. Ale... "... Miriam." Přijdu trochu blíž. "Já, um... Vím, že to myslíš dobře. Ale..." Trochu se na ni pousměju. "No... Pokud mu v jednu chvíli budeš kázat, ale po jednom výstřelku se ho zase budeš doprošovat... tak tě nikdy nebude brát vážně." Kouknu směrem na trucujícího dravce. "... Tohle je plně vyvinutý Pokémon... Ten nebude poslouchat jen tak někoho. Jak jsi k němu vlastně přišla?"

Miriam Siria - 16. února 2016 23:23

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Poučení Podívám se na Moriho, který ke mě přišel blíž a řekl, že tohle jednání mi nepomůže, spíš uškodí. Že mě nebude brát vážně. Zamyšleně nakrčím obočí a podívám se na toho ptačího tvrdohlavce. Pak si povzdychnu. „Jsem v tomhle nezkušená. Nevím ještě jak na něj. Jsem trenérka teprve pár dní.“ Trochu se obhajuji. Nebude poslouchat jen tak někoho. Myslí tím, že možná na jeho trénování ještě nemám? Možná má pravdu. Ale já to nechtěla jen tak vzdát. Mori se mě ptá, kde jsem k němu přišla. Hrdě se narovnám v ramenou. „Chytila jsem ho.“ Řeknu a usměji se. „Unesl jinému trenérovi pokémona, tak jsem se mu se svým Cranidosem rozhodli pomoci. A podařilo se nám ho porazit. Cranidose to sice taky odrovnalo, ale podařilo se. Pak jsem jen hodila pokébal a byl můj.“ Řeknu. „Je to můj první pokémon, kterého jsem chytila.“ Hrdost mě opustila. „A já ani nevím jak se jmenuje. Vůbec se mnou nemluví.“ Postěžuji si. Ale pak zavrtím hlavou. „Ale já na to přijdu a najdu si k němu cestu. Jen to bude chtít čas.“

Morisen Camille - 17. února 2016 01:32

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Další lekcování... ? "... Avialcon." Znovu se na Miriam usměju. "Hodně silný a vytrvalý letec. Je to poslední vývoj Falcuaba." Opět krátce zvednu pohled na dotyčného Pokémona. "S jeho předvývojem by to nejspíš bylo jednodušší, Falcuabové hojně žijí ve městech a jsou na lidi zvyklí... Ale tenhle asi bude oříšek." Reu pomalu dohopsá k nám. Na chvilku se k němu sehnu a znova ho podrbu za "ušima" jako gesto dobře odvedené práce, než ho raději vrátím do Pokéballu a ten si dvakrát tak pečlivě upevním na pásek. Pět prázdných míst mi připomene, že zbytek mého týmu je stále v nedohlednu... Ale to v aktuální situaci vyženu z hlavy a znovu se otočím na Miriam. "... Nechci tím snad říct, že bys neměla na to ho vytrénovat. Pardon, pokud to tak vyznělo." znovu se usměju. "Ale být tebou bych mu asi dal trochu víc času. ... Nech ho se sebou cestovat, ať má možnost tě líp poznat. Klidně ho i nech, ať pozoruje tvůj trénink a tvé trenérské schopnosti - přecejen, pokud jsi sama porazila a chytila takhle vyspělého Pokémona, určitě máš co ukazovat. Hlavně ho ale zbytečně nemazlíčkuj, nejdi proti jeho náladám... ovšem ani mu zbytečně nedávej najevo svoji autoritu. Všeho s mírou." ... Možná bych ji neměl takhle moc poučovat. Koneckonců, to já právě ztratil pět ze svých šesti Pokémonů... To není zrovna hezká vizitka. Nedivil bych se, kdyby mě nevzala vážně. Vzdychnu a trochu se podrbu pod límcem, než se zacloněnýma očima krátce vzhlédnu do pražícího slunce a vzápětí si rezignovaně začnu sundávat rukavice a rozepínat kabát. Nahoře ve vzduchu bylo frišno, ale tady dole na cestě je touhle dobou docela teplo... A hádám, že v Grain City to bude podobně.

Miriam Siria - 17. února 2016 07:19

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Lekcování a další hledání „Avialcon.“ Zopakuji. To je hezké jméno. Docela se k němu hodí. Zdá se, že Mori o něm docela dost ví a vsadila bych se, že toho ví o pokémonech dost. Jeho Reunicla k němu přihopsá a on ji pohladí a pak vrátí do pokébalu. Což mi připomene, že jsme hledali jeho pokémony. A to je poněkud důležitější než moje trable se vzpurným pokémonem. Mori mi pak začne dávat rady, které by podle jeho názoru mohli na Avialcona fungovat. Přikyvuji, že rozumím. „Dobře. Díky. Zkusím to dělat tak jak radíš.“ Řeknu a naposledy se podívám na Avialcona. „Nechám ho teď venku. Jako ptačí pokémon stejně asi potřebuje být víc na vzduchu.“ Otočím se k Morimu. „Pojďme pokračovat v hledání. Dokud je nenajdeme stejně nikam dál nemůžeme.“ Rozhlédnu se. Pak pohlédnu na nebe. „Spadl jsi z docela velké výšky. Možná budeme muset zkusit jít podívat se dál. Naštěstí tu nejsou lesy.“ To bude trvat dlouho. „Nepomohlo by, kdyby jsi je volal? Třeba by mohli samy vyskočit ze svých pokébalů, kdyby tě uslyšeli.“

Morisen Camille - 17. února 2016 13:08

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Svět je příliš velký "Dobrý nápad." Usměju se na ni. "Kdyby se pokusil utéct - což asi není moc pravděpodobné, myslím, že tenhle Pokémon má nějakou hrdost - tak do Pokéballu ho můžeš vrátit vždycky." Po jejím návrhu v pokračování hledání na chvilku zaváhám. Vím, že má pravdu... Neměl bych to vzdávat takhle brzo. Ale... "Z větší výšky, než si myslíš." vzdychnu. "Klidně mohly dopadnout až někde k Route 1." ... Ale tohle bude vážně hledání jehly v kupce sena. "Co kdybychom raději zamířili do města?" navrhnu po chvilce. "Můžeme hledat cestou... Koneckonců, z téhle světové strany jsme letěli, je pravděpodobnější, že budou někde tímhle směrem. A pokud nic nenajdeme, aspoň to pak nahlásím do počítačového systému." Pousměju se. "Určitě je pak najde někdo jiný a přečte si moje trenérské číslo." Kromě toho všeho přece nemůžu dopustit, aby se tu kvůli mně takhle zdržovala... Myslí to dobře, ale určitě má i své vlastní věci na práci. Nemůže za mě řešit moje problémy.

Miriam Siria - 17. února 2016 16:09

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Jdeme tedy dál Mori navrhl, abychom místo hledání vyrazili na cestu. Nejistě se na něj zadívám, kdybych já ztratila své pokémony... no... nevím jistě, jak bych reagovala. Asi bych je hledala jako šílená. Ale já jsem já a Mori je Mori. Nemyslím si, že o ně neměl starost, ale zdá se, že on je víc praktický a vidí to reálně. Najít je skoro nemožné. „No... jestli jsi si jistý.“ Řeknu pomalu a přikývnu. „Snad je někdo najde a vrátí.“ Znovu se rozhlédnu a pak vzdychnu. Doufala jsem, že je najdeme. Ale dobře. „Tak vyrazíme. Budeme mí oči všude a třeba nějaké najdeme.“ Povzbudivě se na něj usměji. Ohlédnu se na Avialcona. „Vyrážíme dál. Protáhni si trochu křídla. Až budeš mít dost dej mi vědět.“ zavolám na něj, ale pak vyrazím zpět na cestu a směrem do města. Nenápadně se ohlížím, protože mě zajímá jestli Avialcon nás bude následovat.

Morisen Camille - 18. února 2016 14:29

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Na cestu A tak jsme se s Miriam pomalu sebrali a vydali po cestě kupředu. Zatímco Miriam pobízí Avialcona k tomu aby nás následoval, já se naposledy trochu neklidně rozhlédnu kolem. Tohle je dost nepříjemná situace... Takhle nemám šanci dostat se na to místo včas, a i kdyby, tak nemám své Pokémony. Přece tam nemůžu jít jen tak s jedním členem týmu... vždyť vůbec nevím, co jsou zač. ... Co mám dělat? Můžu jen doufat, že se mi z města podaří dát někomu vědět o mé situaci... Ale komu mám dát vědět?? Zatímco trochu sklesle kráčím za Miriam, znovu se podrbu za límcem. ... Proč to tak šimrá? Kožešinu mám dostatečně daleko od kůže a stejně mám za krkem pořád husinu...

Vypravěč - 18. února 2016 18:09

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokračujeme v krasojízdě Pták - Avialcon na Miriamino doprošování se reaguje jen ignorativním, hrdým pohledem z hůry. Na 'Prosím, sleť dolů' dokonce zasyčí. Na Moriho se ani nepodívá, ale jde vidět, že mu neuniklo jediné jeho slovo. Na jméno svého druhu ale zareaguje skřekem. Na malou chvíli jste opravdu měli jeho pozornost - i když spíš centralizovanou na Moriho, než na Miriam. Každopádně když se rozejdete, tak vás Avialcon opravdu následuje. Pomalu, ze stromu na strom, chvílemi nad vámi krouží, přeletí dopředu, zaletí si dozadu, ale sleduje trasu, kterou se ubíráte. Jak tak jdete dál a Mori se pořád škrabe za límcem, ozve se zacinkání. A pokud by se tomuto zacinkání dala přiřadit nějaká emoce, rozhodně by to bylo naštvání. Zpoza Moriho krku vystřelí světle modro-bílé 'něco' o velikosti palce na ruce. Zobrazit SPOILER

Miriam Siria - 18. února 2016 18:39

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Jde se dál Když vidím, že Avialcon nás následuje, uklidním se a dál mu už moc nevěnuji pozornost. Zdá se, že je opravdu spokojený, když je venku. Jak jsem slíbila, dávala jsem pozor na naše okolí jestli neuvidím někde v trávě červenou barvu pokébalu. Přála bych si najít aspoň jednoho i to by byla výhra a Mori by jistě měl radost. Ráda bych si s ním povídala, ale měla jsem dojem, že to by nás mohlo jen rozptylovat. Uslyším zacinkání, zamrkám a rozhlédnu se, pak se zadívám na Morisena, abych se ho zeptala jestli to taky slyšel. Ale v tu chvíli od něj odskočí modro bílé světélko a pusu zase zaklapnu. Pár sekund na to koukám, než si uvědomím, že je to pokémon. Opravdu maličký pokémon. „Jéééé.“ Vypadne ze mě udiveně. Udělám krok blíž. „Ten je rozkošný. Kdo je to Mori?“ zeptám se ho. Předpokládám, že patří jemu. Tak maličký a roztomilý. Připomínal mi sněhovou vločku.

Morisen Camille - 18. února 2016 23:07

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Černý pasažér Zatímco pokračujeme v cestě - s Avialconem v zádech - a oba se rozhlížíme po okolní trávě, ještě jednou se podvědomě podrbu za límcem... když mi najednou pod rukama něco ožije. Ozve se dotčené zacinkání a ve slunci se zablyští důvěrně známá ledová střepinka. "Oh!" vyletí ze mě překvapeně. Selflake jsem neviděl, co jsem vyrazil... Měl jsem za to, že zůstala zpátky. ... Což je vlastně dost zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem ji předtím nesetřásl dobrých pár let v kuse...? Miriam se divoce poletující Selflake líbí. Na její otázku se trochu rozpačitě pousměju. "Uhm... to je Selflake." Hodím pohledem po drobném Pokémonovi. "Ona... no, ne, nepatří mi. Nikdy se ode mě nechtěla nechat chytit... a ubližovat jí a chytat ji násilím jsem vážně nechtěl. Ale už mě pár let tak trochu... pronásleduje?" Nikdy jsem to moc nepochopil... Už tehdy od těch let ve Snowflake byla pořád někde poblíž. Ale co se týkalo bojů a tréninku, nikdy se do nich nezapojovala... Nenazval bych ji ani svým mazlíčkem. Upřímně, často mi přišlo, že to je spíš naopak. "... No, hádám, že bude cestovat s námi, tak se připrav na to, že ji budeš vídat častěji." uculím se, zatímco si narovnám límec a znovu se dám do kroku.

Miriam Siria - 18. února 2016 23:21

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Nový kamarád Mori mi pokémonka představí a vysvětlí mi situaci. „Takže ty máš obdivovatele. A tak roztomilého.“ Usmívám se pobaveně. Řekne, že ji kolem uvidím častěji a znovu vykročí. „Oh. To mi vůbec nevadí.“ Ujistím ho a znovu se na mrňouska podívám. Po pravdě jsem si nebyla jistá, jak takový roztomilý drobeček by dokázal vůbec bojovat. „Ahoj Selflake. Já jsem Miriam. Moriho nová kamarádka. Doufám, že si my dvě budeme rozumět.“ Usměji se na ní přátelsky. „Radši pojďme než nám uteče.“ Doběhnu Moriho, zastavím po jeho boku a srovnám s ním krok. „Možná je do tebe zamilovaná.“ Nadhodím škádlivě. Zdá se, že Mori už toho hodně procestoval. Přemýšlela jsem kolik mu tak asi je. Vypadal mladě, tak asi ne o moc starší než já. „Jak dlouho jsi už trenér? Zdáš se zkušený.“ Nadhodím pak.

Miriam Siria - 19. února 2016 07:39

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Seznamování po cestě Ujistí se kolik mi je, přikývnu, abych mu to potvrdila. V duchu si to spočítám. Takže 21 let? Je starší než jsem si myslela. Tipovala jsem mu tak devatenáct. „Šest let je dlouhá doba, ale proto se asi začíná tak brzy. Pořád jsi mladý.“ Řeknu a usměji se. „Nejsi? Víš jak se pokémoni jmenují už od pohledu. Řekla bych, že to je už co říci.“ Mori je docela skromný. Je skvělé, jak je milý a že nade mnou neohrnuje nos, že skoro nic nevím. Dokonce ani to, jak se starat o vlastního pokémona. Podívám se krátce na Avialcona. Pak znovu na Moriho. A přiznám se, že je taky pěkný. Hezký kluci... muži nejsou vždy milí. Zeptá se mě co já. Zamyslím se jen na chvíli. „Myslím, že ano. Víš, tohle jsem chtěla. Poznat svět. Pokémony, lidi. V Sandstorm City je hezky a dá se tam hodně věcí dělat. Mám ráda archeologii, ale není to pro mě vášeň jako pro tátu. Ráda dělám pokémonní jídlo, ale není to naplňující jako pro mou mámu. Ale teď....“ Rozpřáhnu ruce, jako kdybych chtěla obsáhnout celý prostor kolem nás. „Jsem šťastná. Natěšená na to, na co narazím za pár metrů. Co uvidím. Koho potkám. Chci být dobrá trenérka... ne... skvělá trenérka se silnými pokémony, které nebude snadné porazit.“ Oči mi září nadšením, když o tom mluvím. „Je mi jasné, že ne vždy to bude snadné. Ale hodlám vytrvat.“

Miriam Siria - 19. února 2016 16:00

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Povídáme si cestou „Máš pravdu. Nebylo to snadné. Po poušti se jde špatně a to horko. Dvakrát mě napadli divocí pokémoni. Tedy jednou, to druhé se nakonec ukázalo, že mě to stádo pronásledovalo, protože se jim jejich miminko schovalo ke mě do tašky. Jako omluvu, že mě vyděsili mi dali evoluční kámen. To bylo nakonec docela dobré. Pak mě zasáhla písečná bouře a zavála mě hodně daleko, už jsem si myslela, že je po mě, protože mi došlo jídlo a voda, ale pak jsem uviděla v dálce zeleň a bylo to... Původně jsem mířila do Entrance Town. Skončila jsem v River Town.“ Vyprávěla jsem mu své pouštní dobrodružství. Zeptal se mě jestli mám v plánu stavit se v Gymu. Zamyslím se. Ohlédnu se na Avialcona. „Možná se jen podívat. Ale ne zápasit. V podstatě mám jen jednoho bojeschopného pokémona s kterým jsem skoro ještě netrénovala. I když se nám podařilo porazit Avialcona. S jiným trenérem jsem ještě nebojovala. Potřebujeme víc zkušeností než se pokusím o první odznak.“ Vysvětlím mu.

Miriam Siria - 19. února 2016 21:10

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Pokec „Oh doufám, že máš pravdu. I když mám tušení, že jestli se někdy dostanu někam do hor, taky to nebude sranda. Poušť aspoň znám a vím co od ní čekat.“ Pokrčím rameny. Divil se, že mám jen dva pokémony. No... jsem na cestě jen pár dní. A nechytám každého pokémona co potkám. Podle něj tedy bych měla mít už víc pokémonů? „Nezkoušela. Zatím jsem moc pokémonů nepotkala. Pár divokých hmyzích, ale vypadali tak poklidně, že mě to ani nenapadlo. Ale to je tak všechno.“ Poškrábu se na nose. „Prostě nechytám každého, kterého potkám.“ Pokrčím rameny. „Tak trochu jsem čekala, že cestou ještě nějaké pokémony potkám. Ve městě možná taky. Uvidím. Není kam spěchat.“ Podívám se na něj. „Ne?“ ujišťuji se.

Miriam Siria - 20. února 2016 00:30

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Pokec 3 Přikývnu, když mluví o Cranidosovi. To vím. Voda a tráva je jeho slabina. A Avialcon... proti travním je dobrý a taky proti hmyzím. Bohužel jsem s ním zrovna moc počítat nemohla. Byla jsem ráda, že mě vůbec následoval. Měla jsem dojem, že po tom incidentu to s ním bude ještě těžší. Ale snad pomůžou ty rady co mi Mori dal. „To bych samozřejmě chtěla. Vodní, travní, ohnivý typ, taky bych chtěla elektrického.“ Počítala jsem na prstech a spolu s Avialconem je to šest. Základní šestka. Samozřejmě to bude chtít víc druhů. Časem budu muset myslet víc takticky a na různé trenéry mít i připravené vhodné pokémony. Duší, dračí, psychické a podobně. Ale na to bylo asi ještě brzy. „Ale to záleží také na okolnostech. Jaké pokémony potkám, jestli se mi je podaří chytit. Plánovat sice můžu, ale možná, že to nakonec bude jinak. Třeba místo vodního, narazím na Dark.“ Pokrčím rameny. „To je na celém tohle putování nejlepší. Nevím co přijde. Nevím co se stane za příští zatáčkou. Je to napínavé.“ Podívám se na něj. „Cítíš to stejně i po té době co trénuješ?“ zeptám se ho.

Miriam Siria - 20. února 2016 08:05

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Pokec 4: Tokyo Ghoul? Mlčel. A mlčel a mlčel. Překvapeně se na něj dívám. Zkouší něco říci, ale je to trhavé, pozvednu obočí a čekám co z něj vypadne. Že by už ten pocit neměl, ale nechtěl mě zklamat odpovědí? Pak si to nejspíš rozmyslel a odpověděl. Jeho odpověď mě vážně překvapí. Už si to nepamatuje? Otevřela jsem udiveně ústa. „No... trochu.“ Přiznám. „Jak je to dlouho co jsi zápasil?“ ptám se. „A proč jsi přestal?“ jsem zvědavá. „Chci říci... jestli jsi to cítil kdysi stejně, proč přestávat?“ Jistě, pokémoni jsou naši přátele a občas si zaslouží pauzu od zápasení, ale že by tak dlouho, že by zapomněl?

Morisen Camille - 20. února 2016 15:51

soukromá zpráva od Morisen Camille pro (imsorryzpětknormálnímnadpisům) "Ne, ne... nepřestal jsem. Jenom, no... Tak trochu dlouho nebyla příležitost." Podrbu se na tváři. "Teď jsem byl dlouho mimo kontinent a... no, špatně se to vysvětluje." Na chvilku se zadívám stranou. "... Ale rozhodně si nemyslím, že by mě to přestalo bavit nebo tak něco." Znovu se na ni otočím a usměju se. "Svým způsobem mi to dost chybí."

Miriam Siria - 20. února 2016 16:26

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Cestou necestou Zavrtím hlavou. „Jestli o tom nechceš mluvit tak nemusíš.“ Řeknu. Měla jsem dojem, že se snažil vyhnout něco říct a nebyl v tom moc dobrý. Bylo to očividné a já ho nechtěla trápit. Nakonec řekne, že mu zápasení shází a já toho využili, abych vybruslila z tématu, které mu dělalo potíže. „A co si dát zápas? Tedy pokud ti nevadí, že jsem nezkušená a nejspíš nás snadno porazíš. Pro nás by to byl dobrý tréning a pro tebe... no... připomenutí?“ navrhnu. „No... jestli se ti tedy chce. Jen takový nápad.“ Pokrčím rameny.

Morisen Camille - 20. února 2016 20:21

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Výzva? A tak mi Miriam nabídne zápas. Překvapeně na ni zamrkám. Samozřejmě, že se mi na jazyk dere automatické "ne". Nepřijde mi fér přijímat výzvu od někoho, kdo je trenérem teprve pár dní. Ale... taky nechci, aby to vypadalo, že Miriam podceňuji. Sama si přece musí uvědomovat, jak velký je rozdíl ve vytrénovanosti našich Pokémonů... a také, že si to podle všeho uvědomuje. Nabízí to jen kvůli mému předchozímu výlevu. "Uh, no... n-nemyslím, že bychom se měli zdržovat." zamumlám vyhýbavě.

Miriam Siria - 20. února 2016 20:34

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Pokračujeme Překvapila jsem ho. A pak začne něco mumlat, že se musím naklonit, abych ho slyšela. Pobavilo mě to. Snažil se mě šetrně odmítnout. Milé. Natáhnu se a chlácholivě ho poplácám po zádech. „V pořádku. Jen to byl takový nápad.“ Uklidňuji ho, že se mě tím nijak nedotkl. „Ale někdy si zápas dáme. Až budu zkušenější.“ Mrknu na něj a zase ruku stáhnu. Pak se za chůze protáhnu a rozhlédnu se okolo. „Víš. Čekala jsem, že cestou potkám víc lidí nebo pokémonů. Ale tohle asi není moc frekventované místo.“ Začnu znovu nezávazně tlachat. Rozhlížím se po okolí, nakonec jsme měli pátrat po jeho pokémonech. „Co budeš dělat ty až dorazíme do města?“ zeptám se.

Morisen Camille - 21. února 2016 01:55

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Co ve městě? Miriam se rozhodne výzvu nakonec zahrabat. Nejspíš z mého mumlání poznala, že se mi do toho moc nechce. Pousměju se na ni. A na její návrh battlu později přikývnu. "Někdy určitě. Budu ti to dlužit." uculím se a otočím se na cestu. "... Ale teď před sebou máme ještě kousek cesty. Neměli bychom svoje pokémony zbytečně vyčerpávat." Zmíní, že jsme zatím moc lidí nepotkali. Což... je pravda. Na to, jak je dnes hezky... Na chvilku ze zamyslím. Uchází mi něco? Co je vlastně dneska za den? "... Oh." zamumlám, když si to uvědomím. Znovu se otočím na Miriam. "Možná je to tím, že se blíží Aerialské slavnosti. Většina lidí se tak nejspíš pomalu přesouvá tam." Vzápětí padne otázka, co mám vlastně v plánu v Grain City. "No... Asi bych měl nahlásit tu ztrátu Pokémonů. A pak i sebe." Usměju se. "Ten můj pád nebyl zrovna v plánu... Zrovna jsem měl někam namířeno. A bylo to docela důležité." Vzdychnu. "Ale v tomhle případě už se tam vážně nezvládnu dostat včas. Takže... ještě uvidím, co budu dělat dál."

Miriam Siria - 21. února 2016 08:54

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Na cestě Řekl, že se připravuje slavnost a proto tedy nepotkáváme moc lidí. „Ooohhh.... ne. Na tohle jsem vůbec nepomyslela, když jsem si plánovala cestu.“ Vytáhnu Pokedex a najedu si na mapu. „Takže všichni míří do Aerial City. A budou tam i trenéři z Gymu. Takže dokud nebude po slavnosti, nebudu moci získat žádný odznak. A budu se muset vracet značnou cestu zpátky.“ Zamračím se. „No to se nedá nic dělat.“ Zase Pokedex schovám. Pak mi řekne co plánuje dělat ve městě. Prozradí mi, že potřeboval někde být, ale už to tam nestíhá. „A za jak dlouho na tom místě potřebuješ být?“ zeptám se. „V Bigtree City je létací společnost. Možná by tě zvládli dopravit tam kam potřebuješ včas. Nebo možná by bylo blíž, jít rovnou do Aerial City. Tam by měla být taky létací společnost.“ Mnu si bradu.

Vypravěč - 21. února 2016 18:05

soukromá zpráva od Vypravěč pro Profesor Strýček Cottonwood Na profesorovi je jasně vidět, jak moc je spokojený. Oskenování Purpluda mu opravdu udělalo velkou radost. Úsměv na rtech mu ale po tvé otázce poněkud pohasne. "Bohužel nemám tušení," tvář mu zvážní a snad poprvé, co ho vidíš, působí jako někdo, kdo vykonává post Sentského pokémoního profesora. "Snad to byla jenom výchylka v ekosystému. Ale tak jako tak o tom budu muset informovat Ténéré..." poslední větu si už spíš zamumlal sám pro sebe. (Asi ne hned, ale vzpomeneš si, že Ténéré je profesorka bydlící v Sandstorm City. Jinak o ní ale nic nevíš.) Profesor chvíli jen zamyšleně stojí uprostřed místnosti. Pak ale zvedne oči, všimne si, že tam ještě pořád jsi, široce se zazubí a dá ti ruce na ramena. "Určitě to nic nebylo. Pravděpodobně si jen nějací Salamencové dávali závody! Hahaha." Thomas za jeho zády si hlasitě povzdechne. Tohle bylo totiž tak průhledný, až to zabolelo. Nakonec se vyprovodíš z laboratoře ven. Profesor ti s úsměvem ještě chvíli mává a Thomas šel spakovat nějakého hlasitého, modrovlasého kluka s undercutem který těsně před tvým odchodem se řvaním "Cotty Cotty Cotty, what's my name?!!" seběhl z druhého patra laboratoře. Jsi v Grain City. Zobrazit SPOILER Je to nádherné, zelené město. Je jen na tobě, jak čas v něm strávíš. (Z paměti jsi schopná najít PokeCentrum, které jste s Thomasem minuli cestou k laboratoři.)

Morisen Camille - 23. února 2016 20:08

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Nebuď prašná cestičko Docela zaujatě si prohlížím Pokedex v Miriaminých rukou. A až krátce nato si uvědomím, že v Sandstorm City kromě jiného bydlí i významná pokémoní profesorka Tenéré. Což nejspíš vysvětluje, jak se k němu Miriam dostala. "Oh, jo, to máš pravdu." zamumlám na její poznámku o Gym Leaderech. "Takže Gym padá tak jako tak... To je docela nepříjemné..." Pak se na ni usměju. "Ale co ty, ty nemáš v plánu podívat se na slavnosti? Kdybys chtěla, stihla bys to odsud do Aerialu tak akorát, dokonce i s nějakou příjemnou rezervou." Na její poznámku o cestování zavrtím hlavou. "Ne... tolik času vážně nemám. Měl jsem tam být už dnes, takže..." Vzdychnu. "Teď už je vážně zbytečné to řešit."

Miriam Siria - 23. února 2016 20:18

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Cesta „Oh.“ Řeknu zklamaně. Tak ani tohle mu nepomůže. „No to se nedá nic dělat.“ Řeknu. Ptal se jestli bych se nechtěla podívat na slavnost. „Proč by ne? Když to stihneme. Mohlo by to být fajn. Stejně do té doby než bude po slavnostech nemůžu získat žádný odznak. A aspoň tak získám víc pokémonů a zkušeností.“ Usměji se. „Tak jo! To zní jako dobrý plán.“ Přikývnu souhlasně. „Nakonec jsem docela ráda, že jsi na mě přistál. Je fajn mít společnost a navíc někoho zkušeného, kdo mi poradí.“

Jayde Carter - 28. února 2016 13:02

soukromá zpráva od Jayde Carter pro Jedna ovečka, dvě ovečky, tři... oveč..ky... Nad jeho odpovědí pozvednu obočí. Zakážou nám přístup do tak velké oblasti a my ani nevíme proč? Nevím jestli začít něco podezírat, nebo to nechat plavat. Nechci se dostat do problémů s nadřízenými, takže možná bude lepší počkat než mi začnou věřit, a pak se ptát na vlezlé otázky. Nebo se v tom raději nemám vrtat vůbec? Zvědavost zabila kočku, ale uspokojení ji přivedlo zpět. Nejsem si ale jistá že jsem připravena na výlet do posmrtného života.. Damien vyhlédl z okýnka a rozhodl, že je čas jít spát. Nad jeho oslovením už se ani nepozastavím, rozhodujíc se že by mi to stejně nepomohlo, a on by nepřestal. Tiše se protáhnu, trochu si "načechrám" batoh- snažím se pod hlavu dostat ty věci, které se mi nesnaží probodnout- a lehnu si. ,,Dobrou noc," pronesu schválně nahlas a rýpavě. Na odpověď ani nečekám a otočím se zády do místnosti. Dnešní den nebyl moc rangerování, spíš.. Chození, ale to k tomu tak nějak patří. To taky není tak špatné. Vidíte spoustu... Stromů a.... a keřů... A taky.. Trávy......... Když máte štěstí tak i pokémona! Uh, haah. Ale zas taková nuda to nebyla- můj senpai se o to postaral tím že celou dobu udržoval velmi příjemnou konverzaci! .. Kéž by. S ním je to někdy jak mluvit do stromu, mluvíte na něj i když nečekáte odpověď. Alespoň že vypadá schopně. Je to lepší než kdybych dostala někoho komu věčně něco padá z ruky. I tak se ale dnes nic zajímavého nestalo. Nemůžu se dočkat až konečně bude nějaká pořádná... prá... ce....

Lynn Evans - 28. února 2016 23:10

soukromá zpráva od Lynn Evans pro Grain City Nemyslela jsem si, že to bude pro ně až takové štěstí, že si budou moc tu moji kytkovitou potvorou naskenovat. Usmívala jsem se představě, že někdo někdy hledal Purpludy a ten můj byl u cesty, po které jsem šla. Ach.. já zapomněla.. oni si vybírají vůdčí typy. Ušklíbla jsem se a poslouchala jsem dále profesora. Kdo že to byl? Přemýšlela jsem nad osobou, kterou zmínil, ale nemohla jsem vzpomenout. Následně se snažil něco zakecat. Takže to asi mohlo být důležité. Bylo mi však jasné, že už se o tom více zmiňovat nebude, leda že bych do něj více kecala. To mi však přišlo zbytečné. Není to tak, že bych potřebovala vědět každou informaci, kterou bych neměla. Poté mne již profesor vyprovodil ven a já jen za sebou zaslechla Thomase a nějakého dalšího kluka. Zamířila jsem do pokémonového centra a tam jsem si přečetla nástěnku, jestli náhodou na ní nejsou nějaké zprávy. Poté jsem zašla k sestře a předala jí své pokémony. "Udělejte jim prosím prohlídku a kdyžtak je ošetřete." Usmála jsem se a počkala jsem, než tak sestra učiní. Koukala jsem kolem na lidi, jestli tam někdo je. Poté jsem se otočila opět k sestře Joy. "Mohla bych se prosím zeptat, co dělat dva dny v Grain City? Kde jsou tady obchody a tak? Případně jestli je zde nějaký způsob rychlého a jednorázového výdělku." Uculila jsem se na ni.

Morisen Camille - 01. března 2016 00:18

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Cestou necestou "Aerialské slavnosti jsou nádherná záležitost." usměju se. "... Teda, pokud si odmyslíš ty davy lidí, ty... nejsou vždycky příjemné. Ale s tím je asi třeba počítat." Miriam se ten nápad líbí. Ale když svůj souhlas vysloví nahlas... ... Oh. ... Vypadá to, že počítá s tím, že půjdu s ní... Trochu uhnu pohledem a zadívám se na nás míjející zelená pole. Nemůžu jí nic slibovat. Přecijen, měl jsem někam namířeno... A i když už to nestihnu... Musím to vyřešit nějak jinak. Ale jestli se to nevyřeší v Grain City... Aerial je hlavní město. Dávalo by smysl, kdybych potom zamířil tam. Ale dokud nezískám zpět své Pokémony... ... No... uvidíme... ...

Vypravěč - 01. března 2016 20:58

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pod dřevěnou střechou Vypadá to, že Uspávací Prášek už částečně odezněl. Afaurus působí stále dost rozespaně. Pomaličku otevírá a opět zavírá očka, sem tam si zívne a hned poté, co dojí, se ti stulí po boku do klubíčka jako kočka. Cottonee si kus jídla chvíli jenom zvědavě prohlíží. Trká do něj, čichá k němu, ale jakmile si kousíček uzobne, hned ho má v sobě všechno a ještě vypadá, že by zvládla další porci. Mina se nafoukle dívá po Flutweetovi, který mezitím vyletěl na jeden z dřevěných trámů podpírající střechu. "Půjč mi trošku," houkne na tebe s uraženým podtónem v hlase, aniž by zareagovala na tvé doporučení. Vytáhne z tvé tašky trochu jídla, položí si ho doprostřed dlaně a tu napřáhne směrem k Flutweetovi. "Puťa puťa, pojď si pro jídlo." Pokouší se k sobě ptáčka přilákat. Ten ale nehne ani brvou. Nakonec Mina položí kousek jídla na zemi před sebou. "A co takhle?" Ptáček se ale pořád ke sletu dolů za vámi nějak nemá.

Vypravěč - 01. března 2016 22:16

soukromá zpráva od Vypravěč pro Jé, hele, člověk Cesta vám během konverzace ubíhá rychle pod nohami. Cesta je stále až na vás vylidněná. Trenéři se nejspíš opravdu už stahují do Aerial City, aby mohli potkat své trenérské idoly. Po pár dalších metrech dojdete ke stromu. Tedy, ten strom by sám o sobě nebyl vůbec zajímavý, kdyby se na něj nepokoušel vyšplhat kluk, který nemohl být starší než deset let. "Ještě... kousek... ještě..." jeho slabý a poněkud vysílený hlas následuje hlasité žuchnutí. Kluk vyprskne z pusy trávu, která se mu tam pádem dostala a bez ohledu na svá jasně pohmožděná kolena se znovu pokouší dostat se do koruny stromu. A taky že znovu zahučí dolů. To si vás všimne, posadí se na bobek zády ke stromu, čelem k vám a zamračí se. Tedy, spíš na Avialcona nad vámi než přímo na vás. Dle jeho vzezření, přesněji podle jeho kolen, umazaného oblečení a zarudlých očí je jasné, že se na ten strom pokoušel vyšplhat víckrát, než by bylo zdrávo... a ještě si u toho i pobrečel.

Miriam Siria - 01. března 2016 22:43

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Dítě Usměji se na něj. „Davy mi nevadí. Mám je docela ráda. Kypí energií. Ne že bych měla ráda ten shon. Ale ráda je pozoruji.“ Pokrčím rameny. „Bude to fajn. Užijeme si to. U nás doma sice máme také menší slavnosti, ale řekla bych, že oproti těmhle velkým oficiálním to bude slabý odvar.“ Povídali jsme si a cesta nám utíkala. Občas jsem se ohlédla na Avialcona, který nás pořád následoval. Brzy jsme dorazili ke stromu, kde jsme narazili na dalšího člověka. Chlapce. Poměrně potlučeného, viditelně se snažil na ten strom vyšplhat už několikrát. Zůstala jsem stát a sledovala jeho snažení, zkoušela jsem vykoupat pohledem pro co tak zoufale na ten strom leze, ale k ničemu jsem nedošla. Nakonec si nás všiml, opřel se o strom a mračil se na nás.. nebo zdá se, že na Avialcona. Proč na něho? „Echm... ahoj.“ Pozdravím ho. Byl to docela roztomilý klučina. „Co to děláš?“ zeptám se.

Morisen Camille - 02. března 2016 01:38

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Human encounter Jak nám tak cesta pořád hladce ubíhala a my se ponořili do normálních lehkých konverzačních témat, povedlo se mi přestat přemýšlet nad tížícími myšlenkami a zahodit pojem o čase. Nevím, jak dlouho jsme šli... Ale jacíkoliv jiní lidé byli stále v nedohlednu, až to bylo skoro znervózňující. ... Ale po nějaké době jsme u cesty přecijen někoho spatřili. U docela vysokého stromu seděl malý kluk - nemohlo mu být víc než devět, deset let? ... Vlastně u něj neseděl, ale pokoušel se na něj z nějakého důvodu usilovně vyšplhat. Sedl si až potom, co nás spatřil... Vypadal docela nevrle. Když jsme se dostali blíž, všiml jsem si, že spíš než nás sleduje letce, kroužícího nám nad hlavou. Ale to byla ta nejmenší starost, když jsem lépe zaostřil na to, jak utahaně chlapec vypadá. "Co se talo? Jsi v pořádku?" zeptám se docela starostlivým tónem v závěsu za Miriam.

Vypravěč - 02. března 2016 17:54

soukromá zpráva od Vypravěč pro V zeleném městě Na nástěnce je nejvýraznější obrovský plakát inzerující Aerialské slavnosti. Kromě něj na ní můžeš najít malé lístečky s inzeráty prodám/koupím/vyměním, starý leták na slevy v Evolution Shopu v Aerial City, oznámení o odložení fotbalových tréninků a poměrně velký papír s upozorněním, že Gym Leader do pozítřka včetně přijímá jen vyzyvatele, kteří se předtím zapsali do pořadníku. Upozornění doplňuje mrkající kresbička asi Gym Leaderky s nápisem "Uvidíme se na Slavnostech!!" Sestra (která není Joy, protože nejsme v anime :'D) si od tebe s úsměvem vezme pokebally. Trvá asi deset až patnáct minut, než ti je opět vrátí. Během toho času si s přehledem zvládneš prohlédnout celou halu, od podlahy až po toho nejmenšího Spinaraka na stropě. Na sedačkách sedí lidé, někteří více a někteří méně vypadající jako trenéři. K nástěnce, u které jsi předtím stála, mezitím došli dva kluci. Pravděpodobně na ní našli něco, co se jim vůbec nelíbilo, protože jejich reakce byla hlasitá a zoufalá. Kousek od pultu stojí počítač, který, jak víš, slouží k organizování pokémoního týmu. U toho se tak nějak potloukají další lidé - nevypadají ale, že by stáli frontu. "Vaši Pokémoni jsou v perfektním stavu," usměje se na tebe sestra, když ti vrátí tvé pokémony. Nad tvou otázkou se trochu zamyslí. "Normálně bych vám navrhla navštívit prezentaci aranžování květin nebo se podívat na fotbalový trénink - Battle Corn jsou perlou Grain City! Určitě jste musela vidět v televizi, jak jsme porazili Nimbaský tým! Když..." zarazí se, trošku se začervená a odkašle si, "Ehm, tedy, ani jedna z těchto možností teď tak trošku není k dispozici. Gym Leaderka je vytížena předplánovanými zápasy a hned na to odlétá do Aerial City. Jinak, um... je tu knihovna, tělocvična a dvě kavárny." Vezme z hromádky ležící na pultu kousek od ní mapu, rozloží ji a zakroužkuje propiskou jak knihovnu, tak tělocvičnu a kavárny. "A obchody... kromě PokeMarketu, který je hned naproti nám, tu je zahradnictví," taky ho zakroužkuje. "Pak tedy butik..." pokračuje výčtem asi tří naprosto obyčejných, ne-trenérských a ne-pokémonských obchodů. Nakonec ti řekne, že bohužel neví o nikom, kdo by teď sháněl výpomoc.

Vypravěč - 02. března 2016 18:28

soukromá zpráva od Vypravěč pro Pták, kluk a strom "Zavolejte si ho zpátky.." zabručí kluk a hlavou poukáže na kroužícího Avialcona. Vaše otázky tak trochu odignoruje, stoupne si a prohlíží si strom, jako by hledal nějaké nové způsoby, jak se dostat nahoru. Avialcon vřískne, snese se na větev stromu a prohlíží si 'něco' v kmeni. To se ozve i druhé vřísknutí - ale úplně jiné a rozhodně ne ptačí. Kluk zbledne a otočí se na vás, tentokrát s prosíkem v očích, "No tak, dejte to pryč!!"

Miriam Siria - 02. března 2016 18:47

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Chlapec se stromem Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila co myslí. „Oh...“ Řeknu s pochopením. Uvidím jak Avialcon přistál na větvi stromu a něco si prohlíží, ozvalo se vřísknutí, ale jiné než mého pokémona. Zamrkám a dojde mi to. Sakra on tam má nějakého pokémona a Avialcon není zrovna moc milej pokémon. „Jasně. Jasně!“ řeknu a vytáhnu pokebal. „Avialcone, vrať se!“ zavolám na něj a vrátím ho do pokebalu. „Už je to v pořádku.“ Řeknu chlapci a pak se zadívám do korunu stromu. „Chceš pomoct ho sundat dolů?“ zeptám se. Sice nevím co tam má za pokémona, ale očividně mu na něm hodně záleží.

Nicolette Anna Ostenleg - 02. března 2016 21:56

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Před večerem K jídlu nemusím nikoho dlouze přemlouvat, ani Cottonee. Párkrát si utrhne a než bys řekl švec, není po jídle ani památka. Jak může mít tak malý stvoření tak velkej žaludek? Zakroutím podiveně hlavou a usmívám se při tom, jako bych malému pokemonovi říkala: Ty malej uličníku! Zatímco já bych nemohla být v lepší náladě, mé sestře se svého pokemona zkrotit vůbec nedaří. Nalákat ho pomocí MÉHO jídla? To nevymyslela něco lepšího? „No, nevím jak ty, ale já mám pro dnešek dost, pokus se Flutweetovi omlouvat trochu tišeji.“ Řekla jsem znuděným tónem a zalezla jsem si do spacáku. Jedním jeho cípem jsem přikryla svého Afaura a druhý jsem nabídla Cottonee. „Bude ti tam teplo.“ Vybídla jsem ji a jako důkaz, že jsem spánek myslela vážně, jsem si zívla a popřála všem dobrou noc, i sestřičce a jejímu pokemonovi. I přes to, že jsem mohla znít, jakože mě sestřin pokemon vůbec nezajímá, doopravdy mi to dělalo větší starosti, než jsem chtěla. Přece jenom, jestli jí nebude poslouchat, co bude chudák holka dělat? Bude chtít jiného? A kde ho asi sežene?… Tak jako tak, dříve nebo později budu muset zakročit. Ach jo, doufám, že jsem taková nikdy nebyla. Povzdechla jsem si a už jsem se Minou a Flutweetem nezaobírala. Myslela jsem na ráno: Mina nikdy nevstává brzo, když nemusí. Když jsme byli ještě doma, byla jsem to já, kdo ještě před tím, než se vzbudila, stihnul uklidit celý dům, zajít nakoupit a něco uvařit. Nepochybuju, že tomu jinak nebude ani zítra. Než se vzbudí, vytáhnu Afaura a, jestli bude chtít, i malou Cottonee ven. Ranní trénink nám jenom prospěje… Nemůžeme jít ale nikam daleko, aby nás Mina až se vzbudí, mohla bez problémů najít.

Morisen Camille - 12. března 2016 13:52

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Filler Kluk nám moc pozornosti nevěnuje, místo toho pořád pozoruje Avialcona... Zatímco dravce evidentně zaujalo to, pro co se tak usilovně snaží vyšplhat. Potom se Avialcon nevzrušeně snese na větev. A něco zavřískne, něco... pravděpodobně o hodně menšího. Trhnu sebou, ale Miriam je rychlejší a dravce přivolá zpátky do pokéballu. Nejsem si jistý, co je tam nahoře, ale docela jistě se to dolů samo dostat nedokáže. Nechám slovo Miriam a tázavě kouknu na kluka, čekajíc, jestli už konečně zareaguje na naše otázky. (krátké a un-event-ové, ale yknow... nemám moc na výběr :'D)

Vypravěč - 13. března 2016 16:26

soukromá zpráva od Vypravěč pro Zase ta bouře Jakmile Avialcon zmizí v pokeballu si kluk úlevně oddechne. Na Mirianinu nabídku se zamračí a ohrne nos, "Zvládnu to s..." Ze stromu se ozve táhlé mňouknutí. Kluk sebou trhne a jeho nafoukaný výraz zmizí tak rychle, jako se objevil. Obličej mu poměkne a sklopí oči k zemi. "...Prosím." Zašourá nohou po zemi a stále k vám nezvedá pohled. "Můj Purrloin... Trénovali jsme... Pak přišel ten divný vítr a on se zasekl v díře ve kmeni..." dostane ze sebe nakonec.

Vypravěč - 13. března 2016 17:13

soukromá zpráva od Vypravěč pro Ráno Mina to s Flutweetem nakonec vzdá. Nabručeně se uloží ke spánku a nechá ptačího pokémona na jeho místě na dřevěném trámu. Cottonee se k tobě - po chvíli zkoumání cípu spacáku - přidá. Netrvá to dlouho a všichni spíte tvrdým a ničím nerušeným spánkem. Když se ráno probudíš, Mina ještě chrupká. Flutweet je pořád usazený na svém 'bidýlku' a spí stejně, jako jeho trenérka. Trávu kolem boudy pokrývá ranní rosa. Ptačí pokémoni vydávají první denní tóny a ti motýlí už mají plná křídla práce s květinami a jejich nektarem. Cottonee se ti usadí na rameni a vydává ospalé zvuky. Naopak Afaurus je přímo nadšený do čehokoliv, co se bude dít.

Miriam Siria - 13. března 2016 19:55

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Následky Chlapec se uklidnil, když Avialcon zmizel v pokebalu. A pak se začal tvářit vzpurně. Jistě, klučičí hrdost. Ale žalostné zakňourání ho donutilo hrdost spolknout. Takže zase ta divná bouřka, jaké škody asi ještě nadělala? „Jistě. Asi bude nejlepší, když tě vysadíme nahoru a vyprostíš svého pokémona sám.“ Podívám se na Morisena. „Vysadil by jsi ho? Jsi vyšší než já.“ Požádám ho. „Neboj se chlapče. Za chvíli bude tvůj kamarád venku.“ Ujistím ho přátelsky.

Morisen Camille - 13. března 2016 20:34

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Purrloin Divný vítr... ? Takže to nebylo jenom nahoře?? Co proboha mohlo způsobit takovou rozsáhlou změnu počasí? Co to bylo za stvoření, pokud mělo až takovou sílu...? Pokémon uvězněný ve stromě se ukázal být Purrloin. Purrloini jsou přece ve šplhání dobří... Musí tam být zaklíněný vážně nešikovně, pokud nedokáže sám slézt. "... J-jo, určitě." usměju se na Miriam. Potom pomalu vykročím ke chlapci. Chvilkově si pohledem změřím strom, než se zase očima vrátím k němu. "... Není to zase tak vysoko... Co kdybych ti jenom udělal stupačku? Ať na něj lépe dosáhneš." Přijdu ještě blíž ke kmeni, usměju se na něj a nastavím ruce."... Hlas, jak vysoko potřebuješ pomoct. A kdyby jsi na něj i přesto nedosáhl, houkni, kdyžtak vymyslíme něco jiného."

Vypravěč - 13. března 2016 21:18

soukromá zpráva od Vypravěč pro Purrloin vysvobozen Kluk se na vás oba dva trochu nedůvěřivě podívá. Změří si Moriho pohledem a je jasně vidět, že moc nevěří jeho fyzickým schopnostem, co se týče dělání žebříku. Nakonec ale přikývne a s jeho pomocí se dostane do větví stromu. Netrvá to dlouho a je zase na zemi s Purrloinem bezpečně v jeho náručí. Kočičí pokémon se ještě pořád trochu třese, vystrašeně mňouká, schovává svou hlavu v klukově mikině a celkově se pokouší vypadat co možná nejmenší. Jeho trenér se ho pokouší uklidnit hlazením. "Děkuji." Kluk se na vás snad poprvé usměje. "Tak jsme se zabrali do trénování, že jsme si ani nevšimli, jak daleko od Grain City jsme. Pak se zatáhlo, začalo fučet a... Purr se něčeho lekl. Začal se třást a nakonec se zkusil schovat do kmene." Purrloin zvedne hlavu, mňoukne a znovu ji strčí do záhybů klukova oblečení. "Caleb," napřáhne k vám ruku, "Kam vůbec jdete? Do Grain City?"

Miriam Siria - 13. března 2016 21:28

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Caleb s Purrloinem Dívala jsem se na Moriho a chlapce, jak společně pracují na osvobození pokémona. Nic jiného jsem dělat nemohla. Měla jsem příliš malý vzrůst. Ale zdá se, že plán vyšel a chlapec byl za chvíli dole i se svým Purrloinem. Usměji se. Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Ale Purrloin se zdál pořád vystrašený. Chudáček. A jak byl roztomilý! „Dobrá práce hoši.“ Pochválím je oba a poklepu Moriho pochvalně po rameni. Chlapec poděkuje a pak začne povídat co se stalo. Kouknu na Moriho, vím o čem chlapec mluví. „Vím co myslíš. I moje pokémony to vystrašilo, ale naštěstí byli v pokébalech tak to na ně nemělo takový účinek. Nejspíš.“ Řeknu a přijdu k němu. Stisknu mu ruku. „Miriam.“ Představím se. „Těší mě. A ano. Máme namířeno tam. Zdá se, že tam taky směřuješ. Můžeš jít s námi jestli chceš.“ Řekla bych, že trénování dnes už mají oba dost.

Morisen Camille - 13. března 2016 22:26

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Po záchraně Co nejopatrněji pomůžu klukovi nahoru, a když mi dá znamení, že Pokémona vyprostil, tak stejně tak i dolů. "... Všechno v pořádku?" usměju se na něj, když zase stane na pevné zemi a schová Purrloina v náručí. Pokémon vypadá pořád ještě hodně vyděšeně, ale fyzicky se naštěstí zdá být v pohodě. Opráším si ruce, otočím se na Miriam a krátce s úsměvem zavrtím hlavou... V téhle situaci by snad pomohl každý. Kluk vypadá opravdu vděčně a krátce nato z něj vypadne, co se stalo. Což mě opět donutí na chvilku sklapnout a zamyslet se. Čeho se proboha všichni Pokémoni tolik báli?? "... Morisen." představím se krátce hned po Miriam a na kluka se pousměju. Co se týče jeho otázky, Miriam mě s odpovědí úspěšně předběhne. Ale pokývám hlavou a znovu se usměju, abych potvrdil její nabídku. Do Grain City je to ještě docela daleko a kluk vypadá docela otlučeně a utahaně, skoro bych se bál ho tady nechávat samotného.

Vypravěč - 19. března 2016 22:03

soukromá zpráva od Vypravěč pro Další den pryč A tak vyrazíte opět na cestu - tentokrát za doprovodu Caleba a jeho Purrloina. Caleb, navzdory tomu, jak zpočátku působil nevrle a odtažitě, se velmi rychle rozmluvil. Až do doby, kdy se zčeřilo, mluvil a mluvil. Dozvěděli jste se o jeho rodičích v Grain City, o tetě v Kantu, kterou byl už dvakrát s rodiči navštívit, o Grainském fotbalovém týmu Battle Corn a o úžasnosti Gym Leaderky Grain City. Ta poslední část byla obzvláště rozvláčná a nadšeně vypovězená. Z jeho proslovu bylo jasné, že je Leafia jeho role modelem. Pak se ale Slunce vytratilo z oblohy a Caleb utichl. Pokoušel se potlačovat zívání, asi aby jste si neřekli, že je nějaká padavka, ale únava na něm byla až příliš dobře vidět. Přišel čas na záleh.

Nicolette Anna Ostenleg - 20. března 2016 12:03

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Trénink Probudila jsem se časně zrána tak, jak jsem předpokládala. Tiše jsem vyklouzla ze spacáku ve snaze nevzbudit sestřičku s jejím pokémonem. Svého Afaura i malou Cottonee jsem ale spát nenechala. Jemně jsem je pohladila po hlavičkách a po jejich boku jsem vyklouzla z chatky. Spacák jsem nechala uvnitř, ale tašku, ve které jsem měla vše potřebné, jsem si vzala sebou. Kdyby tu nebyla Mina, šla bych se s Afaurem proběhnout, ale teď? Když se vzbudí a já tu nebudu, bude strachy bez sebe… Popošla jsem kousek dál od chatky tak, aby spící náš trénink nevzbudil, ale zároveň, abychom byli na dohled. Tady jsem se posadila do trávy a vyndala jsem z batohu malou část snídaně. „Tady,“ nabídla jsem oběma, „před tréninkem by se nemělo moc jíst, pořádně se najíme až potom.“ Sama jsem si také vzala jenom kousek. „Takže, mám v plánu zahájit náš první trénink, fešáku.“ Usmála jsem se na svého pokemona. „Drahá, tobě se moc omlouvám, že jsem tě vzbudila, ale napadlo mě, že by ses chtěla podívat, nebo třeba dokonce i připojit. Jestli bys radši ještě spala, odnesu tě zpátky do chajdy, abychom tě nerušili.“ Opět se můj pohled stočil k Afaurovi. „Zkusíme se dneska zaměřit na přesnost a rychlost útoků, ano? Jestli už máte snězeno, můžeme začít.“ Zvedla jsem se na nohy a náš trénink začal. „Nejprve bychom se měli trošku rozehřát, neznám jiný způsob, než se maličko proběhnout, rozběhat se“ Jistě, vyběhnout si nějaký okruh je mnohem lepší, než běhat jenom sem a tam od jednoho stromu ke druhému, ale co jiného mám dělat? Několikrát jsem si společně s Afaurem přeběhla z jednoho místa na druhé a zase tam a zas zpátky. Jakmile jsme se trochu rozehřáli, porozhlédla jsem se po okolí. „Takže,“ sebrala jsem ze země pár šišek, kamínků nebo něčeho podobného, s čím by se dalo dobře házet, „budeme se strefovat do tohohle stromu.“ Poklepala jsem na jeden tenčí strom a pak jsem nakreslila na zem čáru v nějaké rozumné vzdálenosti. „Tady odsud. Já kamínkama a šiškama, ty svým listovým bičem.“ Kdyby měl listovou břitvu, o které mi říkali sourozenci, bylo by to mnohem lepší, takhle jsem ale musela přidat ještě pravidlo. „Rychle vystřelíš a rychle vrátíš zpátky. Takhle.“ V rychlosti jsem vyplazila jazyk a ještě rychleji jsem ho zastrčila zpět. Následně jsem se na něj šibalsky usmála a dodala jsem: „A o tom, jestli se to počítá, rozhoduju já!“ Ze srandy jsem na něj nastrouhala mrkvičku a se slovy ´kiš kiš´ jsem se obrátila směrem ke stromu, k našemu cíli.„Každý má deset pokusů, musí se alespoň sedmkrát trefit. Když se trefí, postupuje o tři MOJE kroky dál. A snažíme se dostat až za támhletu kládu, co leží na zemi. Oukej? Když se sedmkrát netrefíš, znovu házíš desítku ze stejného místa.“ Trénink započal. Zatímco jsme se trefovali do stromu, přemýšlela jsem o tom, jestli stihneme ještě něco jiného, než se Mina probudí. A popřípadě co. //Pozn.č.1.: Doufám, že nevadí, že automaticky počítám s tím, že mě Afaurus bude poslouchat. Nechtěla jsem, aby to bylo na moc dlouho a z jeho dosavadního chování soudím, že asi nebude proti.

Vypravěč - 24. března 2016 15:02

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tréninkem ku zdraví Cottonee ospale mrká. Její běžné bublavé zvuky se tentokrát podobají spíše zívání. Každopádně jakmile tak nějak uvedeš ranní trénink, zpozorní, vzrušeně zabublá a zvědavě čeká, co se bude dít. Afaurus se do tréninku už od začátku pustí se vší vervou. Běhání prožívá tak, že dvakrát zakopne o vlastní nohy a spadne tlamičkou do trávy. Při vysvětlování principu tréninku tě zkoumavě pozoruje. Vyhlídka výzvy se mu zřejmě opravdu hodně líbí. Jakmile nakreslíš čáru, už je na ní nastoupený a nedočkavě se na tebe dívá. ...A vede si obdivuhodně dobře. Po devátém pokusu je za kládou a rozjařeně poskakuje sem a tam, nahoru a dolů. Cottonee, která doteď čekala u zmíněné klády, mu nadšeně skočila na hlavu a entuziasticky bublala. "Jste hluční..." ozve za tvými zády. Mina se zdá jakž takž probuzená. Rozmrzele si vytírá ospalky z očí a potlačuje zívání. "Nenechte se rušit." Sedne si vedle klády a projede si rukou rozcuchané vlasy. "Klidně pokračujte."

Miriam Siria - 24. března 2016 21:37

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Další do kola Vyrazili jsme dál. Caleb byl nakonec hodně miloučký. Mám prostě ráda děti. Ale trochu jsem se divila, že ho rodiče pustili tak daleko od domova. Vyprávěl o Grain City o fotbalovém týmu a Gym Leaderce. To poslední jsem zvědavě poslouchala. Pak ale slunce začalo klesat a Caleb se uklidnil a očividně byl unavený. Zastavím se a tlesknu rukama. „Je jasné, že dneska do Grain City nedorazíme. Takže se utáboříme hoši.“ Řeknu. Sejdu se silnice kousek stranou, kde bylo dobré místo se uložit. „Moc toho na výběr k jídlu nemám. Jablka, mrkev, pomeranče, kedlubnu.... co z toho si dáte?“ zeptám se a vše začnu vytahovat, aby si mohli vybrat. „Já nejím maso. Takže mám jen tohle.“ Omluvím se, že toho pro ně nemám víc.

Slaine - 26. března 2016 15:34

soukromá zpráva od Slaine pro Výšlap Není nad pořádný výšlap. Alespoň to jsem si zezačátku myslel. Jako správný sportovec vyberu ten největší, nejstrmější a nejhornatější pahorek vůbec. Je to pro mě výzva. Nejen pro mě. I u Riola se při pohledu na prudkou skálu objevily pochybnosti. Ale o tom to je .Riskovat svůj život, překonávat a posouvat své meze. To je pro mě vše. Bez toho bych se cítil mrtvý. Nedržím se zpět. Naopak s chutí vyrazím vpřed. Ještě si ale udělám malou zastávku poblíž hustých keřů s neznámými plody. Natrhám si hrstku voňavých bobulí a uskladním je v baťohu. Později se můžou hodit. Teď konečně k samotnému výšlapu. Není to nic extrémního. Už za pár desítek minut stojím v půli cesty na vrchol, když v tom se objeví nečekaný návštěvník. Zvláštní pokemon připomínající ovci. Nebo Berana ? " A ty jsi kdo, kamaráde ?" Nedělám zbrklé pohyby. Nechci ho vyplašit. I když ten by se asi ani nelekl. Vytáhnu pokedex, rychle shlédnu shromážděné informace a zase ho schovám zpět. Takže Travní pokemon...vypadá mile a je energetický. Zatraceně energetický. To si potvrdím i při rychlém "sprintu" na vrchol. Riolu i Skiddo mi je v patách. Na vrchol dorazíme společně. Zatímco já zhluboka popadám dech, Skiddo divně poskakuje na místě a Riolu na něj zírá. Vážně divná situace. Chvíli mě i napadla myšlenka na pokus o odchyt, ale hned na to zase zapomenu. Zatím nebudu vyvolávat konflikt. Místo toho si podrobně prohlédnu okolí a do mapy si poznamenám důležité body, které stojí za mou pozornost. Také se porozhlédnu po dalších pokemonech. Možná je tu někdo další.....v nejhorším zkusím zapůsobit na tady nového kamaráda.. Koutkem oka si hlídám Skidda. Nechci, aby se jen tak vytratil nebo i hůř.

Nicolette Anna Ostenleg - 28. března 2016 15:24

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Trénink Byla jsem ráda, že to tak bylo. Že mě poslouchal, že ho to bavilo. Nečekala jsem, že vyhraje tak rychle. Bude potřebovat trénovat s jiným pokémonem. Mé síly na to nebudou brzy vůbec stačit. Zadívala jsem se na Cottonee a když jsem viděla, jak si spokojeně bublá na kusu dřeva, usmála jsem se na ní. „No teda, …“ Řekla jsem užasle směrem k Afaurovi. „Dobrá práce, fešáku.“ A v tu přišla Mina. Takhle rozespalá se podobala spíš strašákovi do zelí než malé holce. „Brý ráno, prcku!“ Pozdravila jsem jí. Byla jsem ráda, že nic nenamítala v pokračování v tréninku. Nehodlala jsem skončit takhle brzo. „Možná by ses s Flutweetem taky mohla připojit, co říkáš?“

Morisen Camille - 31. března 2016 19:17

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Utáboření A tak jsme zbytek dne zase strávili na cestě. Počasí bylo pořád příjemné a Caleb se ukázal jako docela hovorná společnost, takže cesta utíkala rychle a bezproblémově. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o Grain City i o Leafii, přičemž hlavně v úseku týkajícím se Gym Leaderky Miriam viditelně hltala každé jeho slovo. Musel jsem se usmát. Když se potom začalo smrákat a konverzace trochu ubrala na energii, bylo jasné, že cestu už dnes nedokončíme. Miriam také po chvilce zastavila a prohlásila, že bychom se měli utábořit. "Dobrý nápad." usměju se. Když najdeme místo na kraji cesty, trochu mě seberou výčitky, protože díky tomu, že jsem přišel o batoh, nemám jak ohledně noclehu přispět... ať už je to stanoví nebo jídlo. Výčitky se ještě prohloubí, když Miriam začne nabízet, co má u sebe. "... Uhm... rád bych nějak přispěl, ale... bohužel, moje zásoby jaksi vzali při tom pádu za své." zamumlám omluvně a po chvilce váhání se natáhnu pro jablko. "... Děkuji." Musím je pak v Grain City aspoň pozvat na oběd.

Miriam Siria - 03. dubna 2016 18:46

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Táboření Usměji se. „S tím si nedělej starosti.“ Ujistím ho a nechám je aby si vybrali co chtějí k jídlu. Pak vytáhnu sáček s granulemi pro pokémony. Moji byli nakrmeni, ale nevím jak jejich pokémoni. „Tady. Pro vaše pokémony.“ Odsypu každému hromádku než sáček schovám. Pak jsem přemýšlela o dalším problému. Mám jen jednu deku a my jsme tři. Ale nejspíš ji dám Calebovy. Je ještě dítě a já s Morim to jistě zvládneme. Vytáhnu teku a podám ji Calebovy. „Na spaní.“ Počkám až si ji ode mě vezme a s tím začnu sbírat dříví. Nebudeme mít deku, ale nějaké teplo mít musíme takže bude nejlepší rozdělat oheň. Tiše jsem si broukala, měla jsem dobrou náladu. Byla jsem ráda za společnost. Začala jsem připravovat ohniště, ještě kameny. U cesty jich bylo dost, ohraničila jsem ohniště a vytáhla zapalovač. „Škoda, že nemám chleba na opékání. Bohužel jsem nenarazila na žádné pekařství.“ Postesknu si. Ráda bych opékala. Zjistila jsem, že opečená zelenina není nic pro mě. Maso jsem nejedla a tak chleba bylo to jediné co zůstalo. Naštěstí chutnal opečený chleba dobře.

Morisen Camille - 17. dubna 2016 01:40

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Příprava na nocleh Zatímco se pomalu pustím do ovoce, opět myšlenkami zabloudím ke svým Pokémonům... Především k těm ztraceným. Majesther, venku ze svého Pokéballu, by měl být schopný si něco k jídlu ulovit. Ale co ostatní? Sice v Pokéballech nehladoví tak rychle, ale dřív nebo později to určitě bude problém... Miriam, jakoby mi četla myšlenky, ze svého zavazadla vytáhne sáček s granulemi pro Pokémony. Nechám si vsypat trochu do ruky, tentokrát bez zbytečných řečí, protože ať už si to chci nebo nechci přiznat, Reu sílu potřebuje. Dotyčného také následně vypustím z ballu a granule mu věnuji - a Reuniclus se do nich bez dlouhého otálení pustí. Podle všeho je po tom nepředvídatelném dni pořádně vyhládlý. Potom pokračuje chystání noclehu. Caleb dostane od Miriam deku, na což nemám námitek. Osobně se můžu dost dobře přikrýt svým kabátem a Miriam... Počkat, v čem má v plánu spát Miriam? Když se zvedne a začne chystat ohniště, chvilku otálím, než se taky postavím, a zatímco Miriam chystá kameny, zalezu víc do lesa a postupně seženu nějaké větve na podpal. Nanosím jich trochu víc, abychom nemuseli letět pro další hned, co shoří první hranice, než se zase posadím a sleduji, jak Miriam zapaluje oheň. ... Popravdě se tu coby jediný dospělý cítím trochu hloupě a neužitečně. Miriam má podle všeho všechno táboření v malíčku, což... teoreticky není nic překvapivého, přecijen je normální, aby mladiství v jejím věku byli schopní se o sebe postarat v rámci své trenérské cesty... Ale stejně je mi trapné, jak většinu času odsedim na zadku, zatímco ona kmitá kolem. "Um... Nevadí." zareaguji na její poznámku o chlebu a usměju se. "Nikdo s tímhle nemohl počítat. A já osobně už ani hlad nemám." Krátce kouknu na oblohu, která už touhle dobou potemněla a odhalila hvězdy. I přes žár, přicházející od plápolajícího ohně, bylo vidět, že je úplně jasno. "Asi bychom se měli brzo uložit, ať zítra můžeme vyrazit časně." Obrátím hlavu zpátky na ty dva a usměju se. "Rodiče o tebe musí mít strach, Calebe... Bylo by fajn, abys dorazil domů co nejdřív." A pak je tu samozřejmě můj problém. Ten taky doufám, že budu mít příležitost rozřešit co nejdřív.

Vypravěč - 22. května 2016 15:14

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nepříjemné probuzení Noc byla tichá, poklidná, jen sem tam byly slyšet crye divokých Pokémonů. Nic tě nerušilo a tak jsi mohla klidně snít. ...Což se ale o ránu bohužel říct nedalo. Ze spánku tě probralo naprosto odporné, nesnesitelné, hnusné pípání. A co víc, mohla jsi čekat klidně i hodilo a ono to stále nepřestávalo. Když jsi se rozhlédla po přístěnku, po Damianovi nebylo ani vidu, ani slechu. Stejně tak byla pryč i Swellow s Pixidrou - zato všechny věci byly stále na svém místě. Určení lokace onoho pípání nebylo těžké. Vycházelo z boční kapsy Damianova báglu. Tedy, přesněji řečeno z podivného, černého přístroje, který z ní čouhal ven.

Vypravěč - 22. května 2016 15:35

soukromá zpráva od Vypravěč pro Sestřička je mrzutá "...Ignoruje mě," povzdechne si Mina, natáhne se pro Cottonee a posadí si ji do klína. "Chytilas mi špatného pokémona, ségra." Načučeně pozoruje zbytek tréninku, přičemž si hraje s Cottonee na svém klíně. Afaurovi mrzutá divačka na energii ale neubere, takže trénink může pokračovat. Když máte oba dva konečně dost, sbalíte si věci a můžete vyrazit dál. Mina to už s Flutweetem radši ani nezkouší, prostě ho zavolá zpátky do pokeballu a dál se tím nezabývá - aspoň ne viditelně. Cottonee se ti okamžitě když vyjdete opět vyšplhá na rameno. Mina ji zkoumavě pozoruje. "Nechceš si ji chytit?" zeptá se, když se ti plyšový pokémon začne tulit ke tváři, "Vypadá, že tě má ráda."

Vypravěč - 22. května 2016 16:08

soukromá zpráva od Vypravěč pro Do Grain City Caleb si s poděkováním vezme kedlubnu. Na to, že Miriam nejí maso se sice poněkud zatváří, ale nahlas nic neřekne. Na deku vykulí oči. "To je dobrý, jsem zvyklý... Nemůžu vzít holce deku..." ...Nakonec se ale nechá přemluvit. Jakmile má možnost, jme se Miriam pomoct s ohništěm. "Pohoda," odmávne to, že o něj rodiče mají určitě strach, "Ví, že trénuju. Nikdo nemůže čekat, že porazím šampiónku bez toho, abych vyrazil připravený." Noc přejde den a vy opět vyrazíte na cestu. Caleb vás ujišťuje, že do Grain City je to už jenom kousek... což se kolem oběda, když se kolem vás objeví první známky městského života, ukáže být pravdou. "Tak díky za pomoc i za doprovod.," zazubí se na vás Caleb. "Chcete zavést k PokeCentru nebo tak něco?" Grain City Už od prvního pohledu jde vidět, že Grain City je opravdu krásné, živé a hodně zelené místo. Snad každý balkón má alespoň tři květináče a strom jen tak random uprostřed ulice není asi nic zvláštního.

Miriam Siria - 23. května 2016 20:01

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Grain City Hoši mi nakonec s přípravou pomohli a já proti tomu nic nenamítala. Vše bylo připravené a už zbývalo se jen najíst a uložit. Mori zmínil, že o Caleba musí mít rodiče strach, ale ten to odmávl s tím, že ví, že trénuje. Asi je v téhle oblasti dost bezpečno, že ho klidně na noc nechají venku. Snažila jsem se Calebovi vnutit deku, první chlapácky odmítal, že přece nemůže vzít holce deku. To bylo vážně roztomilé, ale já si na tom trvala. Jsme tu nejstarší, takže za něj máme odpovědnost. Co kdyby onemocněl? Nakonec to vzdal a já byla konečně spokojená. Uložili jsme se ke spánku. Zkontrolovala vejce, přeleštila jsem ho, dala pusu a popřála mu dobrou noc, než jsem šla taky spát. Další den jsme vyrazili a v Grain City jsme byli vážně rychle. Udiveně jsem si to velké, zelené město prohlížela. Čekala jsem, že bude velké, ale nečekala jsem, že bude tak zelené. Caleb se na nás zubí a ptá se jestli nechceme někam zavést. Usměji se na něj taky. „Díky, Calebe, ale my si poradíme. Trocha bloudění nám neuškodí a ty by jsi se měl jít ohlásit domů.“ Položím mu ruku na ramínko. „Ale určitě se ještě uvidíme. Chtěla bych si s tebou jednou dát zápas.“

Nicolette Anna Ostenleg - 28. května 2016 09:27

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Trénink Takže nakonec stejně budu muset zase zasahovat? Ségra, ty seš vážně nenapravitelná! Místo toho se na ní ale jenom přísně podívám pohledem, který jakoby říkal: Tvůj problém, prcku, ne můj!. Dále se ale sestřičkou nezabývám, místo toho pokračuju v tréninku. Aspoň, že nechtěla hned vyrazit a nechala mě a Afaura pokračovat. Přece jenom tu ale bylo něco, co překazila. Měla jsem původně v plánu trochu teatrálnější „chycení“ Cottonee. Ohromit jí naším tréninkem a pak nabídnout, jestli by se příště taky nechtěla připojit. Zeptat se jí, jestli by mě měla ráda za trenérku, jestli by mě jako svého trenéra uznávala a tak dále, a tak dále... Jenže malého pokémona Mina svým muchláním rozptýlila na tolik, že to v tu chvíli už nešlo. Co ale sestřička zkazila, chvilku po našem tréninku a po tom, co jsme opět vyrazili na cestu, zase napravila. Jestli bych si jí nechtěla chytit? To záleží taky na ní, ne? „Chtěla bys, drahá?“ Podívala jsem se s úsměvem na vlnové stvoření sedící mi na rameni a z těsné blízkosti jsem jí ukázala prázdný pokeball.

Vypravěč - 15. června 2016 13:22

soukromá zpráva od Vypravěč pro Na vršku Pohled z výšky ti toho moc neřekne. Celé tvé okolí vypadá hrozně.... jednolitě. Nehostinně, kamenně a, hlavně, prázdně a nezajímavě. Pokud tedy nepovažuješ kostrbatý terén a hromadu podivných, skalnatých útvarů za zajímavé. Jedině v dálce můžeš vidět malou skvrnu, kterou dokážeš odhadnout na Tear Town - nejbližší lidskou usedlost v okolí (pokud nepočítáš Battle Mansion) a zároveň místo, kde se v Sentu nachází pokémoní hřbitov. Pokud bys šel po Route 13, tak by ti, pokud tě paměť neklame, měla cesta zabrat zhruba pět dní. Teoreticky ale, podle odhadu a podle toho, co vidíš, by sis cestu mohl klidně i o dva dny zkrátit, pokud půjdeš úhlopříčně. Najednou Skiddo přestane poskakovat. Zavětří, vyděšeně zamečí a začne couvat. Tak trochu vás obklopila grupa... roztomilých pokémonů. Zobrazit SPOILER (Pokud se o nich pokusíš zjistit něco víc, Pokedex ti zahlásí "Žádné informace k dispozici" - což ti řekne, že to je endemický druh Senta) Podle plátů na jejich srsti dokážeš vydedukovat, že budou asi steel typ. Nejsou moc velcí (zhruba 20cm na délku), ale je jich hodně. Obklopili vás ze všech stran... a Skiddo se jich zřejmě dost bojí.

Vypravěč - 15. června 2016 15:10

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nový člen týmu - teď už oficiálně Cottonee si prohlídla pokeball, naklonila hlavičku, podívala se na tebe a tázavě zabublala. Párkrát do pokeballu zkoumavě drcla. Pak jí asi došlo, na co se jí nejspíš ptáš, protože při dalším drcnutí se změnila v paprsek a skončila v pokeballu. A nebo šlo jen o omyl, protože jako čerstvě vylíhlý pokémon netušila, co svým drcnutím způsobí? Každopádně Cottonee je chycena a Pokedex se ti updatoval informacemi o jejích útocích.

Nicolette Anna Ostenleg - 19. června 2016 10:54

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Vítej v týmu, Cottonee Lehce jsem se pousmála a palcem pohladila nyní už plný pokeball. Cottonee ale uvnitř dlouho nezůstala. Opět jsem jí vyvolala ven, naklonila se k ní a zeptala se: „Tak co, líbí se ti uvnitř? Nebo bys radši zůstala na čerstvým vzduchu, drahá?“ Nastavila jsem pokeball a své rameno a nechala malého pokemona, ať se rozhodne sám. „Tak… můžeme pokračovat?“ Obrátila jsem se na sestřičku. Tak jako tak (s Cottonee na rameni, nebo v pokeballu, s Mininým souhlasem, nebo bez něj) jsem pokračovala v cestě.

Jayde Carter - 05. července 2016 15:44

soukromá zpráva od Jayde Carter pro Ranní ptáče dál doskáče Se zabručením jsem se otočila na břicho a zakryla jsem si uši rukama. ,,Uuughh, tichoo~" Myslela jsem si, že si na vstávání zvyknu. Chvíli po tom co jsem se přidala k rangerům jsem byla zbavena iluzí. Každý den je náročnější než ten první a i když víte že vás čekají "magická dobrodružství" není lehké se vykutálet z postele. Vyčerpaně jsem si povzdechla a vyškrábala jsem se do sedu. Promnula jsem si obě oči a rozhlédla se po přístřešku. Damian nikde a z jeho batohu se ozývalo pípání. ,,Co to..?" Po čtyřech jsem se přiblížila k batohu a vytáhla z boční kapsy tu potvoru co tam hned po ránu pípá jak o život. Chvíli jsem si ten přístroj prohlížela a pak jsem se s dalším povzdechem zvedla. ,,Bolí mě záda.." zamumlala jsem si a vydala jsem se východu. Nakoukla jsem ven, jestli náhodou neuvidím Damiana, abych mu mohla ten jeho divný budík předat, než ho budu muset rozmlátit pro duševní zdraví nás všech.

Morisen Camille - 05. července 2016 19:23

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Civilizace Po navzdory celé situaci poměrné klidné noci jsme se všichni tři znovu dali na cestu. Už je to docela dlouho, co jsem byl v Grain City naposled... Takže když nás kolem oběda zelené město konečně přivítá, zjišťuji, že se od té doby vlastně nic moc nezměnilo. Stále je všude spoustu bujné zeleně, květiny sídlí skoro v každém okně a stromy tu mají větší autoritu než chodníky. Dobrou část cesty se jen nostalgicky rozhlížím kolem dokola, dokud nám Caleb nenabídne, že nás dovede k Pokécentru a Miriam jeho nabídku docela svižně odmítne. "Vážně byses asi měl co nejdřív stavit doma." podpořím plavovlásku a na kluka se usměju. Potom se otočím na Miriam. "... Tuším, že Pokécentrum je o kousek dál hlavní ulicí. Musím co nejdřív ohlásit tu ztrátu Pokéballů, takže..." Rozpačitě přešlápnu. "Asi raději rovnou zamířím tam. Ale, um... Jestli se chceš ještě před tím trochu víc rozhlédnout po městě, asi tě nebudu zbytečně zdržovat."

Slaine - 10. července 2016 20:02

soukromá zpráva od Slaine pro Na samém vrcholu.... Výhled je tu fakt pěkný. Přede mnou skála, vpravo skála, vlevo skála a zamnou.... kupodivu zase skála. Jsem tu úplně sám...nikde nikdo...a nic.. Připadá mi to zvláštně. Naštěstí vzdálený hřbitov mi do očí bije jako osvětlený maják v temné noci. Hned je mi jasný kam má cesta směřuje. Proč chodit po dálnici když si to můžu prostě zkrátit.. Nápad se zkratkou mi na tváři přičaruje úsměv. O to víc mam radost při nečekané a především nevídané situaci. Co to.... V minutě mě obklopí banda ocelových pokemonů s uhrančivými oči. Koutkem oka postřehnu vystrašeného Skidda a hned si pokouším dokreslit, o co tu vlastně jde. Tohle nebude obyčejná banda...vypadá to na teritoriální chování...zkusím udělat dojem. Pomalu rozpřáhnu ruce tak abych nevypadal nebezpečně. Nechci vyvolat konflikt. Sundám si ze zad baťoh, šáhnu po několika vonících bobulích a nabídnu jim. Tady něco pro tebe prcku... Pokud si nevezmou z ruky, položím to před ně a zkusím ustoupit. Pokud se vyskytne mezera, pomalu slezu dolu a jedním okem stále hlídám tajemnou grupu čtyřnohých pokemonů. Kdyby zareagovali nepřátelsky, okamžitě s Riolem odpovím a hlídám si ostatní prcky. Nechci, aby mě někdo z nich srazil dolu. Pokud ovšem udělám dojem, zkusím si i jednoho z nich pohladit. Třeba z nás budou kámoši... Je to trochu riskantní ale co... já už jsem prostě takový. Nic pro mě není zas tak nebezpečné.

Miriam Siria - 10. července 2016 20:05
	soukromá zpráva od Miriam Siria pro City Zavrtím hlavou. „Ohlášení ztráty je rozhodně nejdůležitější. Půjdeme spolu.“ Řeknu mu a ještě se otočím na Caleba. „Za se zatím měj.“ Rozloučím se s ním a kývnu na Moriho. „Tak jdeme. Třeba už někdo nějaký pokébal našel a čeká jen na tebe.“ Pobídnu ho. „Kudy jsi říkal? Tudy?“ ujišťuji se, když vykročím ulicí.

Vypravěč - 12. července 2016 15:24

soukromá zpráva od Vypravěč pro Zpátky na cestu Cottonee se ti okamžitě znovu vyšplhá na nabídnuté rameno a přitulí se ti ke tváři, aniž by na chvilku zauvažovala nad možností pokeballu. Tady je volba jasná. Celou cestu stráví tvoje sestřička s načučeným výrazem ve tváři. Sem tam jí ujede závistivý pohled na Cottonee, kterou mazlení ještě pořád nepřešlo a chvilku od chvilky se ti přitulí ke krku. Nahlas ale neřekne nic. Ujdete poměrně slušný kus cesty, když Cottonee zpozorní, zabuble a začne poskakovat a šťouchat ti do tváře. Kousek od cesty, v dostatečné vzdálenosti od vás, aby jste je svým pohybem nevyplašily, probíhá roztržka dvou skupin ptačích pokémonů. Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Navzájem na sebe vřeští a sekají po sobě zobáky. Vypadá to, že se 'hádají' o nějakou věc ležící na pomezí obou skupinek. (Pokud se o nich pokusíš zjistit něco víc, Pokedex ti zahlásí "Žádné informace k dispozici")

Vypravěč - 12. července 2016 16:35

soukromá zpráva od Vypravěč pro Trocha drama po ránu Spíš než budík přístroj vypadal jako detektor. K černému madlu byla připevněna plocha s obrazovkou s vypixelkovaným terénem a červeným kolečkem, které blikáním ukazovalo nějakou lokaci něčeho. Damian se vrátí asi dvacet pípavých minut po tvém probuzení. "To už jsi vzhů-..." Větu nedořekne. Rychle seskočí ze Swellow a vrhne se s špatně čitelným výrazem ke svému batohu jenom aby zjistil, že tam přístroj není. "Kde..?!" Franticky se otočí a vytrhne ti ho z ruky (...případně se trhavě rozhlíží po místnosti a hledá ho, dokud ho nenajde). Stačí mu jeden pohled na displej, aby se mu koutky roztáhly do úsměvu. Zmáčkne postranní tlačítko a pípání ustane. "Swe, zanes prosím tě bágly do céčka, ať to vypadá, že tam někdo je. Vezmu si jenom to hlavní." Houkne na Swellow a začne si chystat menší batoh, aniž by ti věnoval nejmenší pozornost. Celkově to působí, jako by úplně zapomněl, že tam jsi. Už s batohem na zádech se otočí pravděpodobně k odchodu... a všimne si tě. Jakékoliv pozitivní emoce, které se mu zrcadlily ve tváři, okamžitě opadly. "Oh...," s hlubokým povzdechem si složí hlavu do dlaní, "Do prdele." Zvedne pohled, svraští obočí a chvilku tiše přemýšlí. "Swe, změna plánu, bereš ji s sebou do céčka a budeš ji hlídat." Swellow, která si mezitím pečlivě skládala vaše zavazadla na hřbet, se našponuje a nesouhlasně vřískne. "Swe, no tak." Další vřísknutí. Damian se na Swellow naštvaně otočí, "A co mám jako dělat?! Vzít ji s sebou?!" Na tohle už Swellow nevřískne. "Ne, ani náhodou, ne. Ne. Nope." Senpai udělá rukama zamítavé gesto. Po dalším hlubokém povzdechu otočí zase svou pozornost k tobě. "Zůstaneš tady. Nehneš se z posedu. Pokud náhodou přijde hlídka, tak se někam schováš. Nikdy jsme se nerozdělili, nikdy jsem nikam neodešel, o ničem nevíš. A neopovažuj se mě sledovat." Pomůže Swellow s naložením zbylých zavazadech na hřbet, s tím že oddělí část zásob a nechá je ležet na zemi. "Zkus mi neudělat problémy." ....A s tím zmizí ve dveřích.

Morisen Camille - 17. července 2016 20:07

soukromá zpráva od Morisen Camille pro Do Pokécentra "Měj se hezky. A příště se raději nevydávej tak daleko sám." rozloučím se s Calebem ještě dřív, než stačí zmizet na cestu domů. Miriam se mi rozhodne pořád dělat společnost. Opravdu se mi nechtělo ji zdržovat, když byla tak nadšená na to prohlédnout si město, ale rozhodl jsem se neprotestovat... Ještě by to mohla pochopit špatně. Její společnost mi nevadila, ale bohužel jsem před sebou nejspíš měl hodně zdlouhavého zařizování a... potom se stejně asi budeme muset rozdělit... "Ano, tudy." usměju se a vyrazím za ní. Stačilo nám zahnout za roh a Pokécentrum už bylo na dohled... Stejně tak, jak si to pamatuji, naštěstí.

Jayde Carter - 17. července 2016 23:26

soukromá zpráva od Jayde Carter pro Metal Gear mode aktivován Seděla jsem na zemi a nedočkavě podupávala nohou. Bylo to jako nějaká forma mučení. Ta věc nepřestávala pípat a s každou sekundou se moje nervy tenčily. Zajímalo mě, jestli bych mohla dostat někoho horšího? Vím že jsem řekla že bych raději někoho schopného, i když nekomunikativního, ale vypařit se než se vzbudím jak kdybych byla nějaká aféra na jednu noc, to jsem si si zrovna nepředstavovala. Hodila jsem po přístroji nenávistný pohled. "Prosím," zakňučela jsem zoufale "Přestaň..." Zkusila jsem všechno- zkusila jsem to dát zpátky do batohu a zakrýt to ostatními věcmi ale to nepomohlo. Zkusila jsem vyjít ven ale protože jsem se nechtěla moc vzdalovat pro případ že se Damian rozhodne nenechat mě tu, to pípání šlo stále slyšet. Zkusila jsem si zacpat uši ale po chvíli mě začaly bolet ruce. Zkusila jsem vytěsnit zvuk zpíváním, pískáním, hučením a bručením, dokonce i dlouhým monologem ale pípání šlo slyšet stále stejně jasně. Byla jsem už zhruba připravená zavázat svoje lano ke stropu a zhoupnout se s oprátkou okolo krku, když se ozvaly zvuky- Damian. "Konečně!" vyskočila jsem na nohy, zběžně jsem sebrala z druhé strany místnosti přístroj a vyběhla k němu a Swellow "Už jsem byla připravená tu věc zapálit." Zhruba v polovině jeho emocionálního přivítání mi vytrhl krabičku z ruky, podíval se na ni a na tváři se mu rozlil nějaký podivný výraz. Nedůvěřivě jsem na něj přivřela oči.. Nebyl to snad... Úsměv?! Usmívat jsem se začala i já, když konečně utišil ty zvuky- naštěstí jsem s tou věcí ale strávila tolik času, že mi echo pípání stále znělo v uších. Damian začal po Swellow štěkat rozkazy a začal si chystat batoh. "Někam.. jdeme?" zeptala jsem se a šla k němu o krok blíž. Damian byl ale ve vytěsňování zvuků očividně mnohem lepší než já, protože mě vůbec neslyšel nebo mě ignoroval. "Hej? Co je ta věc? Co se děje?" šla jsem o dalších pár kroků blíž ale v tu chvíli se Damian otočil připraven vyrazit ven. Ve chvíli kdy mě uviděl mu úsměv zvadl. Skoro až nenávistně jsem si odfrkla a zvedla výš bradu. Damian s povzdechem plácl obličejem do dlaní a zamumlal si něco neslušného. Uraženě jsem protočila očima a rozhlédla se po místnosti než jsem se podívala zpět na něj. On očividně hluboce přemýšlel. "Řekneš mi už co se děje?" zeptala jsem se naštvaně. Poslední půlhodinu jsem strávila s pípajícím ďáblem a dalo by se říct že jsem nebyla v nejlepší náladě. To Damian (překvapivě!) ignoruje a začne se bavit se jeho pokémonem. "Neebo mi to taky neříkej.." zamumlala jsem si vytočeně a založila ruce na hrudníku. Jakoby nestačilo že požádal pokémona aby mě hlídal, jako vrchol to ten pokémon odmítl udělat! Vyčerpaně jsem si promnula spánky zatímco se Senpai dohadoval se Swellow. Nakonec se uráčil vzpomenout si že tam taky stojím a otočil se zpět na mě. Dal mi jasné rozkazy, nechal mi tu nějaké zásoby a... odešel. "....I ten pták mě nesnáší...." povzdechla jsem si. "Když přijde hlídka mám se schovat, nesmím ho pronásledovat a nikdy nikam nešel?.." zabručela jsem si pro sebe s pohledem upřeným na dveře "No to nezní podezřele.." Nervózně jsem začala chodit po místnosti, nejistá co mám dělat. "Když za ním půjdu, bude naštvaný. Na druhou stranu je pěkně na prd Senpai takže mi nemá co rozkazovat." "Hmph, dělala jsem tuny misí sama! Nepotřebuju aby na mě někdo dohlížel!" "..Ale to bylo v Almii, tady už sotva trefím z domu..." Znovu jsem se nejistě podívala na dveře. "....Kdyby se něco stalo můžu to vinit na něj.. On je ten co očividně dělá něco co by neměl..." S tím jsem rychle popadla batoh, hodila jsem si ho přes jedno rameno a vylítla ze dveří. Tiše a co nejrychleji jsem je zavřela a vydala jsem se nenápadně pronásledovat mého nezodpovědného Senpaie.

Nicolette Anna Ostenleg - 20. července 2016 09:56

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Vítej v týmu, Cottonee Další kus cesty za námi a já jej už zase strávila v myšlenkách. Na co jsem myslela? V první řadě jsem si chtěla rozpomenout na vše, co jsem o zdejší krajině a pokemonech slyšela od sourozenců. To bylo víc než namáhavé, proto se mé přemýšlení začalo točit jinými směry. Přes setkání s… Lucille, po boj s Afaurem, jeho trénink, atd. atd.… Když se k nám začali donášet zvuky hašteřivých pokemonů, uvažovala jsem zrovna nad malou Cottonee, jestli není ještě moc malá na tréninky a zápasení a jestli by bylo dobré nechat jí o tom rozhodnout samotnou. 'Žádné informace k dispozici.' Překrásná věta. Schovala jsem pokedex do kapsy stejně rychle, jako jsem ho z ní před chvílí vyndala. Zasáhneš a pustí se do tebe, to bude zábava. Poznamenala jsem sarkasticky. Zvědavost u mě ale zvítězila nad opatrností. Povzdechla jsem si. „Zůstaň tady, Mino.“ Můj hlas byl naprosto vážný, věděla jsem, že ptačí pokemoni svými zobáky dokážou slušně zřídit i statného člověka, zvlášť když je jich takové hejno. Své zdraví jsem byla ochotná riskovat, její nikoliv. „Ty taky, drahá.“ Přesunula jsem Cottonee ze svého ramena do sestřina náručí a potichu jsem sešla z cesty. Když už jsem si myslela, že další krok navíc by mě určitě prozradil, vyvolala jsem Afaura. Ledabyle jsem dvěma prsty naznačila pohyb rukou při salutování na pozdrav a tiše jsem řekla: „Mám takový pocit, že by mě tam neviděli zrovna nejraději, zkusíš to tam trochu omrknout?“ Hlavou jsem pohodila směrem k hádavým pokemonům. „Zkouknout situaci, však víš, zjistit, co se děje. Hlavně na sebe dávej pozor.“ Usmála jsem se a v podřepu jsem ze střední vzdálenosti sledovala, co se bude dít.

Vypravěč - 07. srpna 2016 22:50

soukromá zpráva od Vypravěč pro Failed Afaurus přikývne a opatrně se začne "plížit" k ptačím pokémonům. Počíná si ale u své ninjovské práce jako slov v porcelánu takže to netrvá dlouho a opeřenci se spojí proti blížící se "hrozbě" hlasitým křičením. Afaurus kníkne, stáhne ocas mezi nohy a rychle je zpátky u tebe. Znatelně se třese a drží se ti u nohy. Mina vypadá, že chce něco říct, ale nakonec cokoliv měla na jazyku spolkne. Místo toho jenom podotkne: "To se moc nepovedlo.". A dál dlachňá Cottonee.

Miriam Siria - 09. srpna 2016 21:38

soukromá zpráva od Miriam Siria pro Pokecentrum Následovala jsem Morise a rozhlížela se. Pořád pro mě všechno kolem bylo nové. Asi si hned tak nezvyknu, když člověk vyrůstá v poušti, kde jsou zelené akorát kaktusy a palmy, kterých tam taky není moc. Taky mě zajímalo jestli se mi podaří chytit nějakého pokémona co se vyskytuje ve městech. Vím, že tu bývají. Zajímalo by mě jací. Dotknu se svých pokebalů. Mám dva pokémony. Pořád potřebuji ještě jednoho, abych mohla zápasit v Gymu. A taky vejce, ale to se vylíhne až kdo ví kdy. A navíc jeden z mých pokémonů nerad spolupracuje. Nebude to snadné. Ale jakmile budu mít svého třetího pokémona, pustím se do tréningu. „Když budeme mít štěstí tak třeba už někdo nějaký tvůj pokébal odevzdal.“ Řeknu Morisenovi předtím než vejdeme do Pokécentra.

Nicolette Anna Ostenleg - 30. srpna 2016 12:10

soukromá zpráva od Nicolette Anna Ostenleg pro Vítej v týmu, Cottonee Co jsem měla dělat? Nahrnout se tam? Uklovali by mě dřív, než bych stačila zavolat o pomoc. Nevšímat si jich? Ne… to nebyl můj styl. „Máš nějakej lepší nápad, prcku?“ Prohodila jsem směrem k sestře a pohladila jsem Afaura po hlavě. „Neboj, neboj. Promiň.“ Vytáhla jsem z kapsy pokesnímač a namířila jsem ho na ně. Určitě jsem moc daleko… ale za pokus...

Morisen Camille - 15. října 2016 02:26

soukromá zpráva od Morisen Camille pro V Pokécentru "Doufám." zamumlám poněkud nemastně-neslaně na Miriam, když stojíme před Pokécentrem. Popravdě, moc velké naděje nemám... Vzhledem k tomu, jak málo jsme na Routu potkali lidí, a přitom jsme cestoval tak rychle, jak to jen šlo, a hledali, jak to jen šlo, si nedokážu představit, že by našel můj tým někdo, kdo se o to ani nesnažil. Ale možná... Možná... ... Občas se dějí i divnější věci... Potom, co vstoupíme do budovy, kývnu na Miriam a pak směrem k uzdravovacímu pultu. "Hned jsem zpátky." pousměju se na ni, zatímco se sám rozejdu k dalšímu pultu, který se nachází za sekcí s veřejnými počítači. "Dobrý den." pozdravím zdvořile slečnu, která zde sedí na službě. "Omlouvám se... Ale potřeboval bych se zeptat ohledně několika, um, ztracených Pokéballů..."

Bimba - 02. prosince 2016 20:12

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Vypravěč - 11. prosince 2016 11:30

Oukej, jakákoliv omluva, kterou bych se vám teď pokusila podat, by vyzněla naprázdno, takže ej, čas na upřímnost :'D I když mám na Sento docela dost velkou složku materiálů, vymyšlený příběh a nad přípravou jeskyně jsem strávila nemálo času, tak jsem prostě na nějakou dobu ztratila zájem, co se celkově Andoru týče. Sami jste si mohli všimnout, že to šlo postupně. Neaktivita, omluva, další neaktivita, další omluva... a pak čtyři měsíce ticha. Nebudu se vám snažit vecpat, jak moc tady tuhle jeskyni oživím a opět uvedu do chodu, když vím, že po takovéhle době neaktivity se už jeskyně prostě oživit nedají. Naopak, zruším ji (pokud ji dřív nezruší Bimba). ALE rozhodně ji plánuji založit po nějaké době znovu. Může to být měsíc, dva měsíce, půl rok, netuším. Ale nestrávila jsem nad hromaděním materiálů a sepisováním poznámek tolik času jen tak pro nic za nic. Budu hrozně ráda, pokud se s někým z vás v téhle obnovené podobě Senta opět setkám. Samozřejmě byste začínali tam, kde jste teď skončili (pokud budete chtít). Until next time (at least I hope :'D)