Předzvěst zániku
hrálo se Dvakrát týdně
od: 08. února 2014 14:48 do: 10. června 2015 15:22
Dobrodružství vedl(a) Deirre
| |
 | Starý vypravěč Poslední paprsky kreslí na svahy vysokých hor temné stíny. Slunce pomalu končí svou dnešní dráhu a přenechává vládu noci. Za špinavými okny hostince U hrbatého vodníka, jehož zašlý vývěsní štítek se pohupuje s mírným vánkem, tomu však nikdo nevěnuje pozornost. Zraky všech přítomných jsou upřeny na starce - vypravěče, sedícího na oprýskané židli u stěny lokálu. Zdálo se, že je zrovna na začátku svého vyprávění, jelikož jeho korbel s pivem je zatím nedotčen. "Dnes uslyšíte příběh, jehož děj se odehrál před tisícemi let. Skrývá se v něm však poučení i pro dnešní generaci." Starý vypravěč se odmlčel, aby všichni v místnosti mohli tuto informaci vstřebat a dosáhli patřičného napětí. Poté již začal vyprávět. "Kdysi dávno zde existoval jeden zcela vyspělý svět, ne nepodobný tomu dnešnímu. Všechna království byla ekonomicky i politicky stabilní, obchodní cesty byly neustále zaplněné, moře a oceány brázdily lodě všemožných druhů a velikostí.. Ale pak se něco změnilo. Jednotlivým králům se zdálo, že mají málo, dělali si nároky na území, která jim nepatřila a vzájemně si záviděli kdejakou drobnost. Začalo to menšími potyčkami a pokračovalo krutými válkami o moc. Kvůli výrobě velkého množství válečných strojů byly káceny lesy, lidé zapalovaly své sýpky a pole, aby nepřátelská vojska neměla potravu, již nebylo ani bezpečné napít se ze studánky, jelikož hrozilo, že v ní někdo otrávil vodu. A v této době se naplno projevila moc samotné Země, která se rozhodla, že již bylo ničení dost. Země nemá žádné jasně dané vědomí, je to jen všepohlcující síla, ze které vše vzniklo a vše na ní také zaniká. Je to neustálý koloběh, rovnováha. Jakmile někdo nebo něco začne tuto rovnováhu porušovat, Země se postará o nápravu. A tak se stalo, že do života lidí vstoupila magie. Velmi mocná magie. Lidé se jí v průběhu několika generací naučili ovládat a samozřejmě z ní učinili zbraň. A to byl počátek neslavného zániku Prvního věku. S pomocí magie to netrvalo dlouho a lidé zničili sami sebe. Kdysi krásná města zcela zmizela, přístavy a množství lodí shořelo, obchodní cesty zarůstaly, až nakonec zcela vymizely.. Zkáze ovšem nepodlehli všichni. Existovali uprchlíci skrývající se v horách, či tací, kterým se podařilo utéci na různé ostrůvky ještě před tím, než moře začali křižovat piráti. Ovšem ani těm neměl být dopřán klid. Rozhněvaná Země tyto uprchlíky sužovala neustálými výbuchy sopek, záplavami či zemětřeseními. Trvalo několik staletí, než se vše uklidnilo a těch kteří to přežili bylo opravdu málo. Země byla očištěna od těch, kteří se odvážili nazývat se pány světa." Starý vypravěč se odmlčel, aby upil ze svého stále plného korbelu s pivem, ze kterého však už dávno vyprchala pěna. Malý chlapec, syn zdejšího hostinského, odmlku nevydržel a se zaujatým hlasem položil starci otázku: "Co bylo potom?" Vypravěč se shovívavým úsměvem pokračoval. "Všichni přeživší se dlouhá léta schovávali ve svých úkrytech. V horách, podzemních jeskyních, lesích či na odlehlých ostrůvcích. Léta a staletí plynula a lidé již ve svých úkrytech neměli dostatek prostoru. A na světě už dávno nebyl nikdo, kdo by si pamatoval ony hrůzné události, které je přiměli k tomuto životu. Lidé znovu začali osidlovat svět. Vznikla nová království, nová města, hrady, obchodní cesty i přístavy. Než bylo toto vše obnoveno, uplynuly tisíce let. Nyní bychom mohli říci, že žijeme stejným životem, jako lidé z Prvního věku." Stařec se významně odmlčel. "Ovšem jak jistě všichni víte, i dnes můžeme pozorovat spory o území a mnoho hraničních potyček. Tisíce let vymazaly z nestálých lidských pamětí pohromu, kterou způsobili v minulém věku. Ostatní rasy však pamatují. Ve všech královstvích se nyní dokonce povídá o varování, které vyslali elfové, kteří mají se Zemí nejužší vztah a rozumí tedy nejlépe všem znamením. Varování je prosté: magie se opět objevuje, Země se zlobí." Hlas starého muže byl nyní velmi vážný. "Minulost se opakuje…" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro VĚZEŇSKÁ CELA Shireen Vládlo tu ticho - nepřirozené, tíživé, děsivé. Hrubě opracované kamenné stěny pohlcovaly všechny zvuky, které by se sem snad mohly z vyšších pater dostat. Jen čas od času jsi zaslechla šouravé kroky jednoho z dozorců, který kdesi na chodbě doplňoval "šťávu" olejovým lampám - jedinému zdroji světla, které k tobě pronikalo úzkou škvírou v horní polovině dveří. Vlastně by se to od nich dalo považovat za projev dobré vůle. Ona štěrbina o velikosti asi dvou dlaní šla z venku přiklopit - tvá cela by se tak propadla do naprosté tmy a ticho by se ještě prohloubilo. Ať už tě chytili kdekoli, nyní jsi byla tady. Vezli tě dlouho - z vězení do vězení. Nevěděla jsi s jistotou kde jsi. Můžeš jen odhadovat. Když tě sem přesouvali, slyšela jsi šumění charakteristické pro moře a i přes zápach v kleci, kterou tě sem dopravili, jsi při průjezdu městem mohla cítit rybinu. Dle tvých znalostí sis odvodila, že ses s největší pravděpodobností ocitla v Larestu, hlavním městě Ikary. Odpovídal by tomu i hrad, kde jsi nyní byla pod zámkem. Když tě sem vedli chodbami, bylo zřetelně vidět, že někdejší sláva tohoto hradu je dávno pryč. Všechny ozdobné prvky, které by mohly dodat stěnám na honosnosti chyběly, koberce byly také dávno pryč, stejně jako všechna šlechta a dvořanstvo. Zůstali jen vojáci a holý hrad předělaný jako velké kasárny a vězení. Samozřejmě jsi netušila, co se nachází ve vyšších patrech. Klidně to také mohl být nějaký úplně jiný přístav s hradem. Tvými věrnými společníky se staly krysy. Kdybys jim věnovala nějakou zvýšenou pozornost, jistě bys je od sebe po chvilce zvládla rozlišit. Nebylo jich moc, vypadalo to na jednu rodinku. Jedna byla menší, jedna měla utržený kousek ucha, další zase o něco tmavší, jiná měla téměř potíže se skulinkou procpat jak byla velká… Dostávaly se sem otvorem v rohu místnosti. Kameny zde na sebe ne úplně přesně zapadaly a vytvářely tak velmi úzkou chodbičku, akorát tak pro krysu. Kam vede, jsi opět mohla jen odhadovat. Vybavení zde je velmi skromné, jak se na správné vězení sluší a patří. V jednom z rohů je naskládáno více sena – má představovat místo na spaní. V dalším rohu je do země vyhlouben malý otvor – záchod. Celou podlahu vystýlá souvislá vrstva udusané hlíny. Kdyby ses pokoušela hlínou prohrabat, narazila bys po chvilce na kámen. Ovšem nebylo zde vlhko ani zima, což byla jedna z mála věcí, kterou jsi mohla svým věznitelům přičíst k dobru. Kdesi pronikavě zaskřípaly dveře. Bylo to divné, vzhledem k tomu, že dozorce olej v lampách doplňoval nedávno a za celou dobu co tu jsi, sem nikdo jiný nezavítal. Jak jsi v zápětí mohla poznat, do chodby vstoupilo zcela jistě více než jen jeden pár nohou. Dva nebo tři, spíše tři lidé. A přibližovali se! Stále ještě mohli mířit jinam, byla zde spousta cel, ale většinou prázdných. Zastavili se, nemluvili. Světlo na podlaze se zamihotalo a pruh světla byl částečně zastíněn postavou, která stála před dveřmi tvé cely. V dalším okamžiku zachrastily klíče, zámek cvaknul. Nebylo nejmenších pochyb. Šli k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro DAEST – KIR Aliana Ráno tě probudily sluneční paprsky pronikající skrz krajkové záclony. Když se trochu rozkoukáš, zjistíš, že v rohu místnosti je připravena káď s vodou, ze které ještě stále vystupují proužky páry. Vedle je na stoličce připraven čistý ručník a nové mýdlo. Buď jsi spala velmi tvrdě, anebo si zdejší služebnictvo počíná velmi profesionálně a tiše. Po včerejšku, kdy jsi musela utíkat přes půlku města a poté se doslova srazila s chlapem jako hora, se cítíš poměrně rozlámaně a horká voda jistě přijde vhod. Po nezbytných úpravách zevnějšku a hygieně se můžeš vydat na průzkum domu. Ve druhém patře, které je určeno pro hosty a pro rodinu potkáš jen pár sloužících, které se na tebe přívětivě usmívají. Jedna z nich se tě dokonce zeptá, jestli nemáš hlad a ukáže ti jídelnu nacházející se ve spodním patře. Zde narazíš na Elain – sedmiletou sestru Vrena, kterou jsi včera krátce potkala. Radostně se na tebe podívá. „To je dobře, že jsi už vstala. Vren odešel brzo do práce a Lisa taky nemá čas.“ Odvodíš si, že Lisa je nejspíš ona starší dáma, která ti včera zařizovala pokoj. Vypadalo to, že tu má stále každý spoustu práce. Elain vypadala skutečně potěšeně, že tě tu vidí. „Budeš u nás bydlet?“ Její naprostá bezprostřednost a nijak neskrývané nadšení bylo něco, s čím jsi se u dívek dosud nesetkala. Ani pokud se jednalo o tak mladé dívky. V Geře se všechny tyhle vlastnosti potlačovaly už od útlého mládí. Elain poklepe ručkou na místo vedle sebe, aby sis k ní přisedla, druhou rukou si cpe do pusy velká sousta chleba namazaného marmeládou. Stůl je velký oválný. V pravidelných rozestupech jsou kolem něj uspořádány obyčejné dřevěné židle. Jídla je zde spousta. Zdá se, že i když je dům skromně vybaven, tak v některých věcech nešetří. Můžeš zde najít rozmanité druhy pečiva, dva druhy pomazánek, dva druhy marmelády, čerstvě udělaná vajíčka a tři druhy ovoce. K pití je zde jeden skleněný džbánek plný vody a jeden džbánek s jakousi oranžovou limonádou. Vše je na stole úhledně uspořádáno. Na kraji je na sobě naskládáno pět prázdných porcelánových talířů, na které si můžeš naložit jídlo. V místnosti jsou kromě stolu dřevěné skříňky u stěny. Může v nich být uloženo nádobí. Vedou sem dvoje dveře. Jedněma jsi přišla a druhé vedou pravděpodobně do kuchyně. Jsou otevřené a můžeš z nich zaslechnout tiché hlasy a cinkání nádobí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro IKARA – OKEAR Vilja Okear je město nepodobné žádnému, které jsi dosud navštívila. S otevřením městských bran sem začínají proudit davy lidí, převážně obchodníků, se svými náklady. Procestovala jsi značnou část Ikary a nikde se neusazovala na delší dobu. Až tady. Město mnoha tváří, město, kde ses dokonale dokázala ztratit v křivolakých uličkách, město jako dělané pro tebe. Byla zde spousta dětí s podobnou „profesí“ jako byla ta tvoje. Ale ty ses dokázala prosadit. Velmi brzy jsi zjistila, na koho si dovolit můžeš a na koho ne. Vojáci střežili převážně jen náklady bohatších kupců a šlechticů, kteří pro město znamenali peníze. Často jsi viděla děti, které zlákal plný měšec houpající se obchodníkovi u pasu. A stejně často jsi viděla, jak danému dítěti usekli ruku jako trest, nebo ho zavřeli – záleželo na moci okradeného, na jeho pomstychtivosti a ochotě za služby strážců zaplatit. Pochopila jsi, že pokud chceš přežít, musíš si na okrádání vybírat lidi ze střední vrstvy. Vojáci je sice vyslechli, někdy se tě dokonce symbolicky snažili chytit. Ale jejich snaha nebyla tak velká, aby ses jim nedokázala ztratit. Měla jsi několik možností kde přespávat. Řada hospod umožňovala spaní ve stájích za drobný poplatek. Seno bylo čisté, jen se muselo počítat s brzkým vstáváním pacholka a jeho ze spánku rušícími pracemi u koní. Časem jsi také zjistila, že v okrajových částech města je mnoho opuštěných přístřešků a malých nepoužívaných stodol. Zatím se ti nepovedlo zjistit, k čemu slouží nebo v minulosti sloužily, ale dalo se v nich celkem dobře schovat a najít útulné místo. Zde ovšem hrozilo nebezpečí ze strany spousty podivných existencí, které se ve městě vyskytovaly. Také kvůli tomu, že se zde často skrývali uprchlí zločinci, či hledané děti, to zde bylo občas prohledáváno městskými hlídkami. Dnes byl den jako každý jiný. Začal brzy a s největší pravděpodobností skončí pozdě. Tak to prostě chodilo. Spánek byl výsadou těch, kteří si to mohli dovolit, a mezi ně jsi bohužel nepatřila. Ale dnešek by mohl být dobrý. V kapse ti zvonilo pár mincí ze včerejší úspěšné krádeže. Nebylo to moc, ale stačilo to na celkem dobré jídlo na celý den. Město se postupně probouzelo. Brány se již hodinu před úsvitem otevřely a kupci, místní i přicestovalí, pomalu rozespale otevírali své stánky a začínali vystavovat zboží na pulty. Do ulic vycházeli první ranní ptáčata, většinou za cestou do práce. Další den ležel před tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro TIATIS - ELEAD Tom Sayler Mohl jsi městy opovrhovat a stranit se jich jak jsi chtěl, ale občas zkrátka bylo nutné tam zavítat a zjistit novinky. Zvláště v tomto období, kdy jsi mohl zpozorovat změny, které se v lese děly. Příroda jako by si dávala pauzu ve vytváření krásných věcí a v obnově věcí starých. Stále častěji ses pozastavoval nad skutečností, že okrajové části lesa prostě usychaly. Nenašel jsi k tomu žádnou logicky vysvětlitelnou příčinu a nenašel jsi ani žádný lék na záchranu stromů. A nejen stromů. Z těchto částí lesa se stahovala všechna zvířata. Když jsi tudy procházel, nezacvrlikal jediný ptáček, nenarazil jsi na jediného zajíce. Prostě všechen život odtud postupně odcházel. Zatím to byl jen malý úsek, ale šířilo se to. Nyní se přibližuješ k branám Eleadu. Je to nejbližší město, které i částečně zasahuje do lesa. Většina zboží sem je dopravována po řece. Není tedy divu, že kromě tebe branou prochází jen pár dřevorubců a místních obyvatel za svými soukromými pochůzkami. Je dopoledne, slunce se pomalu sune po obloze a pomalinku se blíží doba oběda. V městě je celkem živo. Na tržišti je obzvlášť rušno, jak se kupci překřikují a každý se snaží nalákat zákazníky právě ke svému pultu s různorodým zbožím. Dá se tu nalézt spousta stánků se šaty, s jídlem, a ojediněle i se zbraněmi. Různých putyk a menších hospůdek tu je také spousta - hlavně v okolí tržiště a řeky, jen si vybrat. Většinou zde jsou stavěné jednoduché rodinné domky. Na větší kupecký dům narazíš opravdu jen zřídka, jelikož obchodníci se zde nikdy nezdržují příliš dlouho. Při průchodu městem jsi neviděl zatím ani jednoho vojáka či příslušníka městské stráže. Bylo zcela jasné, že to je ideální místo pro rodinný život s pěknou zahrádkou a kupou dětí. Téměř půlka dne je za tebou, půlka ještě stále před tebou. Spousta času se zde porozhlédnout, případně se něco dozvědět. |
| |
 | soukromá zpráva od Vilja pro Vlastně jsem neměla v plánu se vůbec v nějakém městě na delší dobu (a už vůbec ne na celý život) usadit. Vždycky - aspoň od té doby, co umřela máma - se mi líbila představa sebe, jak cestuju a zatímco ostatní holky v mém věku dospívají, vdávají se (fuj), rodí děti a nakonec umřou v posteli obklopené lidmi, kteří je rádoby milují, já budu poznávat svět a jednou, jednou budu bohatá a hledaná zlodějka, která všem utíká... Tyhle plány jsem opustila, když jsem pár dní pobyla v Okearu. Vážně roztomilé městečko. Plno temných zákoutí, kde byla tuna příležitostí odchytnout nějakého toho vyfintěného městského pána nebo paničku a odlehčit jim ten náklad, co s sebou táhli, pak přetrpět trošku toho křiku "zlodějka, chyťte ji", hezky si tu zakličkovat a tradá - byla jsem venku, žádní svědci, čistá práce. Jediné, co mi tu na tom vadilo, byly ty nemožné stráže, které byly všude a pokoušely se mě chytnout. Ale já jsem rychlá a oni se stejně moc nesnaží. Prodejný psi... Párkrát už jsem viděla, jak dopadl fracek, co si to pořádně nespočítal a zkusil něco vzít zámožnějším lidem. Tseh... Nejsem hloupá. Vím, že na ty si dovolit nemůžu. A tak se těm dětem s uřezanýma rukama a těm, co si pěkných pár dnů posedí za mřížema, můžu akorát smát. Jasně, je mi jich líto. Trošku. Možná. Každopádně tady se mi líbí. Takže, jak říkám, rozhodla jsem se trošku pozměnit svoje plány a trošku si tu pobýt. Vzhledem k tomu, že jsem si to díky tomu, že si umím vykalkulovat, komu stojí za to pomoct od pár penízků a komu ne, brzo jsem si vydělala na to, abych mohla přespávat různě po hospodách ve stájích. Samozřejmě, že se nikde nezdržím dlouho - nejvýš dvě noci a pak jdu dál. Vyhovuje mi to rozhodně víc, než kdybych někde musela zkysnout třeba týden a oni by se začali vyptávat... Co já vím na co. Probouzím se brzy. Nemůžu si dovolit spát až do rozednění - ostatně bych ani nechtěla. Pokud někdy zaspím a probudím se, až když je slunce vysoko na obloze, cítím se, jako bych sama sobě ukradla část dne. A to se mi nelíbí. Párkrát si prohrábnu vlasy rukama a uhladím si je, přehodím přes sebe svůj starý dobrý černý pláštík, který mám už několik let a zjevně roste se mnou, trochu si upravím zmačkanou halenku a usměju se na bílého koníka, který je u mně nejblíž. "Dobré ráno," podrbu ho na nose, zalovím v kapse a nabídnu mu tvrdou kůrku od předvčerejšího chleba. Bělouš ji ochotně schroupe a já mám ze sebe tak dobrý pocit. To víte, zlodějům se nestává moc často, aby někomu něco jen tak darovali... Vyjdu ven, směrem k centru, kde by se už mohlo pomalu něco dít. Sednu si na patník, ještě napůl rozespale koukám, kde co lítá (a kde kdo chodí, přeci jen by se hodila nějaká menší oběť takhle po ránu, čistě na procvičení) a škodolibě sleduju rozespalé lidi, které čeká další nudný den v práci. Hahá. No jo, kdo si to umí zařídit jako já, ten se má! Poklepu si na kapsu u kalhot, kde schraňuju svoje úspory. Jo, něco tam je. Dneska bych možná mohla zkusit vést spořádaný život a místo obírání chudáků lidí si něco koupit. A hned to taky zkusím. Vyhlédnu si stánek, kde prodávají cukrátka, chvíli kolem něj okouním a čekám, až budou mít lepší nabídku. Pak učiním konečné rozhodnutí. "Chci jedno tohlecto," ukážu na červené lízátko a vyčkávavě se podívám na obchodníka. Tohle se mi líbí. Třeba bych mohla nakupovat častěji! Ten bude koukat, až zjistí, že zjev jako já MÁ peníze. Cha! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KRÁLOVSTVÍ TIATIS Maëlis Úkoly od samotné královny není radno brát na lehkou váhu. Věděla jsi to moc dobře, stejně tak Eressië, se kterou jsi byla nucena se rozdělit. Nějakou dobu jsi dle domluvy čekala v Saratu v Ardijském království, kde tě král vřele uvítal a ubytoval přímo v paláci, jak se na někoho tvého původu sluší a patří. Původně jste plánovali, že to bude jen malá odbočka, že si Eressië jen odskočí kousek na jih a hned se vrátí. Ovšem ona se nevracela. Byla jsi nervózní, hodně nervózní. Stále jsi cítila slabá vlákna magie, která tě táhla na jih, stejně jako to rostliny táhne ke slunci. Ale stejně tak jsi věděla, že tvůj cíl je jinde. Bylo třeba vyrazit... Obchodní město DELAGON Krarg Wharg, Maëlis Vaše poměrně akční setkání nebylo náhodné. Oba jste to cítili a možná právě to byl důvod, proč jste i nadále cestovali společně. Něco neurčitého viselo ve vzduchu, nějaká důležitá událost, kterou jste nedovedli blíže specifikovat. Nacházíte se v městě Delagon v Tiatisu. Doteď jste se snažili menším městům i vesnicím vyhýbat, ovšem nyní jste potřebovali zásoby... a informace. Delagon je obchodní město jako stvořené pro nákup potravin. Prodávající zde jsou převážně hospodáři, tedy žádní přechytračelí obchodníci, kteří se snaží člověka ošulit o co největší množství peněz, ale celkem rozumní lidé, kteří dávají celkem rozumné ceny. Dorazili jste včera večer, ubytovali se v jedné z příjemných hospůdek s příjemným personálem, kterých zde bylo plno. Stánky už v té době byli sklizené a trhy vylidněné. Museli jste čekat do dalšího dne. Měli jste tedy možnost se večer po lokále optat na cestu, která ležela před vámi a dozvědět se nějaké užitečné informace. Vlastně jste se nemuseli ani ptát. Stačilo se posadit, objednat si něco dobrého a poslouchat. Hospodáři si stěžovali a strachovali se. V podstatě se stále opakovaly stejné věty: „špatná úroda, nutnost zvedat ceny potravin, stále častější útoky těch potvor z hor.. na vesnice, hospodářské usedlosti…“ Nic radostného. Postupně jste se oba odebrali do svých pokojů, ponořeni ve vlastních myšlenkách, pokusit se ukrást alespoň pár hodin spánku. Je časné ráno, venku se již vše probouzí k životu, stejně jako vy. Oba jste se probudili ve skromně zařízeném pokoji s malým stolkem, skříní a postelí. Máte pokoje vedle sebe s výhledem na ulici. Pokud se podíváte z okna, můžete zjistit, že ulice se postupně zaplňuje, tedy už je celkem šance, že stánky budou otevřené. Maëlis spala celou noc dosti neklidně a z neznámých důvodů je velmi nervózní i nyní. Chvilku to je lepší, chvilku horší, ale rozhodně to postupně sílí a nejde s tím nic udělat. Možná nějaká předtucha, varování, nebo možná něco zcela jiného? Ať už to je jak chce, další den byl před Vámi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ARDIJSKÝ HVOZD Ien Fëfalas Z postele tě vyhnalo matné světlo, prosvítající dovnitř kůrou stromu, který byl přesně pro tento "budící" efekt prošpikován spoustou menších přirozených otvorů a škvírek. Strom jako by přesně věděl kolik světla je nutno dovnitř vpustit, aby tě to vzbudilo, jelikož jsi měl dojem, že počet oněch škvírek je pokaždé jiný. Tvůj příbytek, a příbytky vlastně všech elfů, vypadají následovně: kořeny stromu jsou zapuštěny hluboko do země. Nadzemní část je zprvu dost široká a samozřejmě dutá, aby se dovnitř vešla dřevěná postel, stůl a menší skříň. Postupně se strom spirálovitě kroutí vzhůru, dřevnatí a stále se zužuje až vyústí mohutnou zelenou korunou. Při pohledu zevnitř zdola tedy strop vypadá jako by do něj někdo zespoda vrazil mohutný špičatý kůl a ten následně zahodil. Hned po probuzení v sobě máš jakési neurčité tušení něčeho důležitého. Jsi neklidný a trochu nervózní. Ale nezbývalo než vstát a věnovat se běžným denním záležitostem. Váš rod byl trochu odlišný od ostatních elfů. Žijete západněji a rozhodně blíže k lidským obydlím než je zvykem. S ostatními pochopitelně žijete v míru, ale moc spolu nekomunikujete. I proto tě dosti zaskočí volání, které zaregistruješ asi v polovině dne. Dle určitých vibrací a intenzitě poznáš, že to není nikdo z tvého rodu, ale že volání vychází z mnohem větší dálky. Komunikace skrz stromy pro Vás není nic složitého, stačila k tomu jen špetka magie, jelikož s lesem jste byli spojeni. Klekneš si k nejbližšímu stromu, přiložíš ruce na drsnou kůru a zaposloucháš se. Nejprve slyšíš jen nezřetelný šepot, který ale postupně zesílí. Neposloucháš slova, jelikož slova ve zvucích nejsou obsažena. Vnímáš vibrace. Tu moc okamžitě poznáš. Síla, která z toho volání vychází, je zcela zřetelná - volala tě královna, a naléhavě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro OKEAR Království Ikara Vilja Obchodník tě zaregistroval už v okamžiku, kdy jsi se k jeho stánku začala blížit. Nejdříve podezíravě přimhouří oči a trochu si přeměřuje tvé oblečení i celkový vzhled. Přeci jen.. malá holka, sama na tržišti.. i když, není zase až tak malá.. možná jí rodiče pro něco poslali? Ale proč tu okouní tak dlouho? Podobné úvahy se mu zcela jistě míhaly hlavou, zatímco sis prohlížela vystavené cukrovinky. Pro správného kupce byl hold každý zákazník jak vážený host, tak potencionální zloděj. Ovšem jakmile se k němu přiblížíš o něco víc s očividným rozhodnutím si něco koupit, rozjasní se jeho zaoblená tvář v širokém úsměvu a odhalí řádku celkem zachovalých zubů. Zřejmě už došel k nějakému svému závěru a rozhodl se tě obsloužit. "To je vynikající volba slečno! Jistě bude chutnat." Spustí úlisně sladkým tónem. "Co takhle k tomu přidat ještě tady tu čokoládu pro tatínka? Nebo třeba sklenici medu?" Ukazuje na vystavené zboží a snaživě se pokouší zvýšit konečnou cenu na co nejvyšší sumu. |
| |
 | soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Z ničeho nic procitnu. Za vřelého cvrlikání ptáku, mne strom pomocí slunce uvede do dalšího dne. Nemůžu říct, že se mi zrovna dneska chtělo, už jen proto, že mě provází zvláštní pocit. Jako by se dnes mělo stát něco velice neobvyklého. I přes všechno mumlání a klení se však donutím vstát. Vezmu na sebe prostý hábit a v pase si ho uvážu. Vylezu ven z mého skrovného příbytku a malinko se rozcvičím, tak jako každý den. Udělám si pár dřepu a oběhnu strom. Následně se opláchnu vodou a vrátím se do domu. Shodím ze sebe hábit a obléknu se do něčeho všednějšího, avšak ležérnějšího. Myslím, že látkové kalhoty hnědé barvy, pak bílá košile a kožená šněrovací tunika opět hnědá, budou skvělou volbou. Nakonec natáhnu černé vysoké boty a rukavice, popadnu dva dřevěné meče a vylezu zpátky do slunečného dne. Udělám pár kroků kolem stromu, a tam se tyčí již omlácený kůl. Není žádným překvapením, že je to cvičný kůl, který používám každý den k tréninku s meči. Když skončím, jdu se najíst.Brokolice, salát a nějaké tuříny, to je moje běžná strava. Nemám rád, když musím jíst maso. Dalším typickým úkolem každého mého dne, je strávit nějaký čas v lese a naslouchat přírodě. Slyšet mravence jak pracují, vítr jak šeptá a voda jak někde v dálce šumí. V tu chvíli jsem však zaslechl něco zcela jiného, než organismy kolem mě. Stromy ke mě začaly promlouvat. Bylo to míle daleko. Soustředěně jsem tedy poslouchal co se mi duchové lesa snaží sdělit, avšak aby to bylo zcela jasné, najdu si nejmohutnější strom a přiložím k němu ruce. Cítím silné vibrace. Zřejmě je to velice důležité. Nakonec nebylo vůbec těžké poznat, o co šlo. Má královna si mě žádala, kvůli jistým neodkladným záležitostem, ale ty mi nebyly sděleny. Pomalu jsem dal ruce stranou a rozhodl jsem se okamžitě odpovědět. Nechtěl jsem ale komunikovat skrze stromy, protože by bylo možné, že by se do naší záležitosti mohl vmísit kdosi jiný. Poklusem jsem vyrazil ke svému domu a mezitím zahvízdal. Přede dveřmi ke mne přilétl orel. Poslal jsem ho ke královně se vzkazem, že jsem již na cestě a jestli mohu vědět, proč mne volá. Ptáka jsem vypustil, popadl meče, tentokrát ostré a vyrazil jsem. Koně jsem s sebou nebral, protože rád chodím po svých. Snad nenastanou žádné potíže. Naposled se ohlédnu, jestli něco nepotřebuji, a pak už se jen soustředím na svou správnou cestu. |
| |
 | soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Dalagonu - svayně
Otevřu oči. Jdu k umyvadlu, opláchnu si obličej. Nasoukám na sebe úzké kalhoty, sukni, tričko a i přes to, že je venku dost teplo, omotám si kolem krku šátek, který mě příjemně zahřívá. Promnu si oči, zívnu a ustelu si postel. Vezmu si své dvě dýky, které mi byli darované, jako jedné z pomocných kněžek chrámu, a vyjdu ze dveří.
Právě vstávající slunce mě píchá do čí, že je musím přivírat a ranní rosa se na trávě kolem třpytí jako diamanty. Znovu zívnu, protáhnu si ruce a porozhlédnu se kolem. Obyčejný den, jako každý jiný, přes to něčím výjimečný. Usměju se. "Takže dnes." Řeknu si a rázným krokem, s rukama u pasu a hlavou vztyčenou, se vydám na cestu do svatyně. S Idulegem jsem o své ještě mluvila už minulý den. Nebyl sice nadšený, ale vzal to z hrdostí a stejně jako já s několika slzami v očích. Teď se ještě musím rozloučit s ostatními pomocnými kněžkami a hlavním kněžím své svatyně a ještě si musím omrknout svou zástupkyni, kterou, i když mě to překvapilo, sehnaly velmi rychle. Po cestě přemýšlím nad svou cestou. Kde začít? Kudy jít? Koho se ptát? ... Mám spoustu zatím nezodpovězených otázek, na které nevím, zda-li dokáže vůbec někdo odpovědět. Slýchala jsem od lidí, kteří chodí k nám do svatyně, že v Dalagonu žije nějaký člověk, který se zabývá magií. Její historii, použití, a všechno možné, i když on sám prý kouzla sesílat neumí. Třeba by ten mohl něco vědět. Rozhodla jsem se tedy, že se ho pokusím vyhledat. Nevím sice kde bydlí, nebo jaké má zvyky, jak vypadá, ale lepší nápad jsem neměla. Moje cesta tedy prozatím míří do Dalagonu. Mám jistě i záložní plán. Když ho nenajdu, nebo nebude vědět, vydám se do Ardie. Je to asi jediná rozumná cesta. Přes Target určitě nepůjdu. Prý je to tam dost nebezpečné. Možná ale, že mě tam mé "poslání" zavede. Nejspíš by také mohl někdo něco vědět na ostrově Ipon. To je takové dost odlehlé království, o kterém já moc nevím, tedy vůbec nic.
Dlouhou dobu strávím přemýšlením o své cestě, že si ani nevšimnu, jak čas ubíhá. Zanedlouho se totiž dostanu do své svatyně. Srdečně obejmu každou ze svých spolupracovnic i hlavního kněze. "Budete mi všichni chybět." poznamenám, "Ač se nehodlám vrátit, do té doby, než problém s matkou Zemí vyřeším, než se nad námi Morjana nesmiluje, budu vždy doufat, že se brzy vrátím sem. Protože tohle je můj domov, sem patřím." Každému z nich věnuji smutný úsměv a snažím se zachovat si chladnou tvář, což se i moc nedaří, proto se to pokusím zamaskovat slovy: "A kde vůbec je? Ta má zástupkyně?" Jedna z kněžek ukáže rukou za mě. Já se otočím a v tu chvíli jí spatřím. Je opravdu nádherná. Nádherná a mladá. Oblečená v plandavých šatech, které jsem dřív nsila na modlitby já. Pole vzhledu se na kněžku zrovna moc nehodí, ale já lidi podle vzhledu neposuzuji. Proto udělám jeden krok vpřed, rukama si překryju oči a zdvořile se ukloním. Koutkem oka přitom pozoruji, že ona dělá to samé. Poté přijde ona blíž ke mě, představí se a já jí též řeknu své jménu. Společně se pak podíváme obě na hlavního kněze a já promluvím: "Kéž má Země slitování." Řeknu klasickou větu na rozloučenou, otočím se a dál už zde nezůstávám. Vím, že kdybych si poslechla jejich srdečné proslovy, bylo by mi ještě víc zatěžko odejít, než teď. Po tváři se mi skoulí třpytivá slza a ladné dopadne do trávy. Otřu si prstem oko, šátek si nasadím přes nos a ústa, ruce si opřu o své dvě dýky za pasem a ráznou chůzí jdu dál. Směs Delagon. |
| |
 | soukromá zpráva od Tom Sayler pro TIATIS - ELEAD Prichádzam do mesta Elead, na miesto kde som nikdy nechcel vstúpiť. Nebola to len moja nenávisť k ľudom, nenávisť k tomu čo tvoria a ako ničia prírodu a už vôbec nie honba obchodníkov za majetkom. Vlastne sám netuším prečo mestá tak neznášam, možno len preto že tam chýba ten kúsok toho čo tam bolo predtým než to mesto prišlo. Tie stromi ktoré tam boli.. kvety.. listy alebo zvieratá vytlačené z ich prostredia. Taká je bohužiaľ povaha človeka, ničiť. Okolnosti ktoré ma však do mesta privádzali boli nevyhnutné. Nastala Jar ale les sa nemenil smerom ktorím mal. Namiesto toho aby začali listy chytať farbu a zvieratá sa pripravovali na zimu na miestach kde vždy prebývali, Les umiera. Listy vednú, konáre vysychajú a zvieratá utekajú z okrajov lesa. Z týchto vecí nemôžem súdiť ani Elead... ale môžem tu nájsť niečo čo skrýva odpoveď. Slnko pražilo a mne sa to zdalo ako by to bolo viac než v lese. Dal som si dole šál len predsa vyzeralo by to divne. Chodil som pomedzi stánky kde z každého vykrikoval jeden obchodník, miestami dvaja ktorí chceli nalákať čo najviac zákazníkov a predať ich "skvosty". Cez túto oblasť som však neprechádzal s odporom, ale obdivom. Fascinovalo ma čo ľudia dokážu vytvoriť. Veci ktoré vám príroda bez ich pomoci neukáže. Možno ľudia dokážu aj tvoriť, ale na úkor čoho. Nech sa zvyšok dňa dialo čokoľvek, či už som sa prechádzal po meste a objavoval nové veci, či už som bol znechutený drevom ktoré nosili z lesa na nové domy, celú dobu som myslel na to čo sa deje s lesom. Začalo sa už stmievať keď som došiel do malého hostinca kde by som mohol prespať. Nebolo ich tu málo a samozrejme peniazmi sa tiež nikde nešetrilo. Došiel som až ku baru, zobral to málo čo som mal ale stačilo mi to.. aspon by malo. "Jeden krčah Piva... a k tomu chleba s polievkou.. ak tu niečo také máte..." Povedal som to s menším opovrhnutím a potom som sa začal pozerať na miesto kde si sadnem. Miesto pri okne, áno to bolo presne čo som hľadal. Jedine sviečka ktorá osvetluje drevné stoličky a stôl... Svetlá z ulice ktoré svieta cez staré, zaprášené okno s pavučinami ktoré tu nechávaju možno pre efekt, možno pre lenivosť upratovania. Celé to bol celkom pajzel ale na lepšie nebolo. Na otázky bude čas neskôr. Jedna vec na tomto meste bola úžasná. Vlastne bolo ich viac ale toto ma fascinovalo najviac. Viete cez den tu nájdete davy ľudí bijúcich sa o nábytok.. šperky, oblečenie.. zbrane, kone.. a iné hlúposti. Promenádujú sa tu obchodníci s kočmi... s tovarom za tisíce a tisíce dukátov. Drevorábači tu nosia drevo a sotva nájdete niekoho kto by len tak prechádzal mestom ako občan. Ale keď zájde slnko a na cestách sa rozsvietia len svetlá.. počujete.. ticho... Sem tam klopkanie konských potkov ako niekto prechádza cez mesto. Vidíte len občanov ako sa opíjajú v krčmách ale na ulici, je to krásne ticho. |
| |
 | soukromá zpráva od Krarg Wharg pro Cesty nevyzpytatelnosti Mé kožené boty dopadnou do dalších stop, které zanechali kroky jiných, na cestě, jenž se před námi rozkládá. Svůj ranec a obouruččí meč v hrubě sešité pochvě nesu přez rameno, kde mi slabě plácá o záda. Občasně zastříhám ušima, jak se snažím zvyknout si na pískavé zvuky místních nížin. Nějak mi chybí má zatuchlá, bažinatá domovina, kde Vám na bradavicích a puchýřích přistávají komáři. Zápach ostatních skřetů mi rovněž chybí. Přítomná vůně nížin, je více než nepříjemná. Dupu cestou vedle nejpodivnější elfky, jakou jsem měl kdy tu čest poznat. Maëlys. Ženská elfka, která měla tu smůla být v nesprávný čas na nesprávném místě. Doteď si vzpomínám na naše první setkání s jistou dávkou podivného pocitu, který bych dokázal pouze přirovnat k spřízněnosti. Já sám, jsem na své velkolepé pouti z vlastních důvodů. Můj klan a rodina musí opustit bažiny a vybudovat své vlastní království. Dal jsem jim své slovo, že se vrátím s bohatstvím nebo pomocí. A kde jinde lépe hledat než v lidským říších. Až příliš pozdě jsem si povšimnul hluboké nenávisti a strachu, který k mému národu lidé cítí. Beze slova, pouze hledíc před sebe s tváří ukrytou pod hlubokou, páchnoucí kápí, která ukrývá mé rysy a dlouhé uši, cestuji po boku elfky. Lidské město S bručením se zvednu ze země, která je pro mne mnohem přijatelnější možnost, než ta zatracená věc, která se vydává za postel. "U duchů, jak mi chybí moje houpací síť...", vzpomenu si smutně. S bručením a vrčením se postavím a první co udělám je, že se řádně protáhnu, až mi mé klouby hlasitě zapraskají. Po celou dobu jsem spal s rukama pevně sevřenýma okolo svého meče, tudíž jej položím na zem a udělám pár zkušebních úderů, abych probral svaly. Nepřevlékl jsem se. Pot a špína je skřetům vlastní. Nemám důvod proto brát ohledy na ostatní pocestné. Nechám svou kápi shrnutou a pomalu ale cíleně provádím údery a seky, proti neexistujícím protivníkům. Tak konám po čtyřistadvacet úderů srdce, přesněji po čtyři minuty. Potom, jakmile jsem se svým stavem spokojen, unaveně zývnu, stáhnu si svou kápi a přehodím si meč s rancem, který již je poněkud prázdný, přez rameno a vyrazím do pokoje Maëlys. Samozřejmě si předtím pořádně zatáhnu kápi do obličeje, aby mě jen tak nikdo nepoznal. Když stojím před dveřmi elfky, hrubě zaklepu na dveře. "Vstávej elfko.", řeknu prostě. Nemusím nic dodávat. Elfce, je stejně jako mému kručícímu žaludku jasné, že dnes si musíme obstarat nějaké jídlo a budoucí proviant. A tohle lidské místo...je jídla plné. Lidští koně jsou stejně dobří jako králík nebo vlk. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ARDIJSKÝ HVOZD Měl jsi před sebou delší cestu. V rámci tréninku jsi mohl občas lesem klusat a poté zase trochu zvolnit. Záleželo na momentálním terénu. Po několika hodinách jsi se dostal ze zelenajícího se území vašeho rodu a vyšel jsi do nikým neosídleného lesa. Na první pohled jsou zřetelně vidět rozdíly, až se nad tím musíš zarazit. Dříve zde takový kontrast přece zcela určitě nebyl! Stromy jsou sušší a bylo jasné, že vysychají, umírají.. stejně tak půda je na některých místech zřetelně popraskaná a vyprahlá. Ještě stále zde sice převládá zelená, ale bylo nadmíru jasné, že pokud se něco nestane, tak by mohl vyschnout celý les. Až nyní jsi pochopil, proč bylo královnino volání tak naléhavé. Vážnost situace tě hnala vpřed. Ani v noci jsi nemohl kloudně spát. Po pár hodinách, kdy jsi se jen převaloval na hranici polospánku, jsi se nakonec rozhodl pokračovat. Směrem ke středu, se stav lesa poněkud zlepšoval. Ale stále jsi si všímal nepatrných změn. Například že zvířata, která se v přítomnosti elfa nikdy neplašila a často se i přišla s obyvatelem lesa pozdravit, nyní byla zalezlá v norách, nebo při náznaku jakéhokoli pohybu utíkala a plašila se. Všude panovalo podivné ticho, jako by i ptáci zatajovali dech. Kromě tohoto nezvyklého chování jsi na nic zvláštního nenarazil. Třetího dne ráno jsi konečně vstoupil na území obývané elfy. Poznal jsi to okamžitě, protože jako mávnutím kouzelného proutku se zde opět začal ozývat zpět ptáků, kteří se sem nejspíše stahovali z celého lesa. Zvířata zde byla klidnější, všechno zelenější a celkově jsi se konečně trochu uklidnil. Moc elfů jsi zde nepotkal. Ti se začali objevovat ještě trochu hlouběji, kde zmohutněly stromy a ty jsi mohl poznat první příbytky, stejné jako byl ten tvůj. Obvyklá veselost a přátelské vystupování elfů vůči vlastní rase bylo pryč. Všichni se tvářili velmi vážně a drtivá většina u sebe měla zbraně. Vypadalo to tu jako v rozdrážděném mraveništi. Pobíhali z místa na místo a všichni vypadali, že mají spoustu práce. Jeden z elfů tě zaregistruje, a přistoupí k tobě. Byl vysoký, a na elfa nezvykle svalnatý. "Ty jsi Ien, viď? Pojď za mnou, královna už na tebe čeká." Prohlásí stručně bez zbytečných formalit. Jde před tebou, provádí tě sítí cestiček k největšímu stromu, jaký jsi kdy viděl. Stojí na kruhové louce, kterou téměř celou vyplňuje a tyčí se neuvěřitelně vysoko. Cítíš sílu, která z majestátního stromu vyzařuje - sídlo královny. |
| |
 | soukromá zpráva od Shireen pro Po nějakém čase jsem už přestala sledovat odkud a kam mne vláčí. I jsem přestala proklínat osud, kvůli kterému jsem se do téhle šlamastiky dostala. Prostě jsem zlhostejněla. Nemělo smysl se nadále užírat a litovat kvůli v podstatě mé vlastní blbosti. I tuhle celu jsem přijala jako svůj dočasný domov. Je mi sice jasné, že ani zde nejspíše nepobudu příliš dlouhou dobu. Vyhlídky sice nejsou kdovíjak růžové, ale zatím mne zřejmě popravit nehodlají. A to je alespoň dobré znamení, když nic jiného. V mé situaci se člověk musí těšit z takovýchto drobností. Po nějaké době jsem přestala vnímat i zápach, který se okolo mne nabalil. Alespoň v tom byli bohové milosrdní, když nás obdařili adaptabilním čichem, který takovéto pachy po čase přestane vnímat. Ano, vím, že jsem špinavá a smrdím a dala bych snad další prst za to, kdybych se mohla umýt, najíst a zkrátka se stát opět člověkem, ale takovéto rozhodnutí není v mé moci. Trochu mne vyvede z míry až porušená rutina zvuků, které jsem se v jejich pravidelnosti naučila vnímat a vlastně i očekávat. Zbystřila jsem pozornost a čekala, co se bude dít. Prozatím v poklidu, který ovšem byl ten tam, když v zámku zahrastily klíče. Jdou pro mne. Ale proč...? vystoupí mi srdce až do krku. Že by skutečně můj čas nadešel? Nebo mne jen hodlají převézt do nějaké další díry...? Kdo ví... prožene se mi hlavou několik myšlenek, zatímco stále ve svém koutě na slámě poměrně lhostjně, ale přesto s jistou úzkostí v mysli, čekám na svůj osud... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro CESTA DO DELAGONU Chvilku jsi šla po úzké klikatící se cestě skrz menší les, ve kterém byla umístěna vaše svatyně. Je jasný den, vše vypadalo téměř dokonale. Jediné co tě zaráželo byla skutečnost, že v lese bylo nezvyklé ticho. Jako by si ptáci dávali pauzu v obvyklém štěbetání. Několik jsi jich sice zahlédla, jak přétávají z větve na větev nebo jak se zobákem hrabou v hlíně a hledají něco na sezobnutí, ale ani jeden ti na cestu nezazpíval. Na cestě jsi potkala pár lidí, kteří mířili z vesnice před lesem do vaší svatyně. S většinou z nich jsi se znala, jelikož jsou pravidelnými návštěvníky. Srdečně tě zdravili a přáli mnoho úspěchů, i když jim cíl tvé cesty byl neznámý, pokud jsi se jim ho nerozhodla sdělit. Po průchodu vesnicí se napojíš na již o něco širší cestu, vedoucí přímo do Delagonu. Byla trochu frekventovanější, jelikož jí hojně využívali zemědělci z přilehlých vesnic, kteří do města jezdili prodávat své vypěstované plodiny, tedy jsi často musela uhýbat projíždějícím vozům. "Nechcete svést slečno?" Ozve se z jednoho právě projíždějícího jednospřeží. Majitel hlasu už je starší a tvář mu brázdí spousta vrásek, ale také široký úsměv. Vypadal na milého a veselého člověka. Sedí za otěžemi na dřevěné lavici určené pro dva. Za ním na voze jsou na hromadě naházené brambory, určené s největší pravděpodobností k prodeji. Černý kůň, který celý povoz vede, je majestátní. Je to pravý tiatiský hřebec, přesně ten druh, který je ve světě tak ceněný. Majitel rozhodně nevypadá nijak zámožně, tedy kůň nejspíše pochází z jeho vlastního chovu, jelikož koupi takového koně by si jistě nemohl dovolit. Stařík na tebe shlíží s milým úsměvem a vyčkává zda se k němu připojíš. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ELEAD - Hospoda u dřevorubce Království Tiatis Hostinský si tě nedůtklivě prohlédne, když slyší tvůj tón. Nejspíše si myslí svoje, chvilku to i vypadalo, že ti něco odsekne, ale nakonec se zarazí. Dobře věděl, že hosté nosí peníze, ať už jsou nepříjemní jak chtějí. Proto jen skousne zuby, až bylo vidět jak mu na čele naběhla žilka, ale nechal tě jít se posadit, zatímco připravoval tvou objednávku. Pivo ti donesl beze slova za malou chvilku. Polívku s chlebem asi po patnácti minutách. "Čtyři stříbrňáky." Sdělí ti cenu, podle tvých odhadů možná trochu přemrštěnou, ale možná také ne. Ceny se mohli v nepříznivých okolnostech zvednout. Stojí u tvého stolu a čeká až mu podáš mince. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Dalagonu - cetsta
"Tak, tady někde by podle map měla být nějaká větší obchodní cesta." pomyslím si a po chvilce chůze zjistím, že jsem se nemýlila. Prostírala se přede mnou. Široká a rušná. Usmála jsem se. Byla jsem ráda, za každý úspěch, tedy i za to, že se mi podařilo dojít až sem. Po téhle cestě bych se totiž měla dostat až do Dalagonu. Provoz tady je velmi rušný, proto se uchýlím k pravé straně cesty. Jenže ani má pozice mi nezajistí chůzi bez jakéhokoliv vyhýbání se vozidlům. I přes tyto mnohdy nemilé a komplikované střety, kdy na mě párkrát řidič vozu zaječel, ať dávám pozor, jsem si vykračovala s úsměvem, který ovšem nikdo nezahlédl, jelikož jsem přes ústa měla stále natažený jemný šátek. Každým krokem jsem byla blíž svému prvnímu cíli a právě toto vědomí mě pohánělo dál. Bez zastávky.
Po chvíli chůze jsem zaslechla hlas. Byl jiný, které ty ostatní. Mluvil totiž na mě. Zezačátku jsem si to neuvědomila, ale pak mi to došlo. Podívala jsem se na nalevo. Spatřila jsem jakéhosi mile vypadajícího staříka, který se na mě s úsměvem od ucha k uchu díval. Odkryla jsem si tvář. Šátek mi tentokrát visel pouze kolem krku. S radostí na tváři a úsměvem na puse jsem zakývala hlavou. "Bude mi ctí." Obešla jsem zepředu vůz, pohladila nádherného koně ve spřežení. Jeho hladká a vyčesaná kůže mi zpříjemnila dotyk. Naskočila jsem na prázdné místo vozu vedle staříka podívala se na něj a řekla: "Děkuji vám." kývla jsem na něj a pak pokračovala,"Já jsem Egred" A opět, jako když jsem se zdravila s novou kněžkou, jsem si rukama zakryla oči a uklonila jsem se. |
| |
 | soukromá zpráva od Maëlys pro DELAGON Noc byla tmavá a dlouhá. Proplněná směsicí nejrůznějších myšlenek a pocitů, které už dlouho držela uvnitř a nedávala tomu volný průchod. Hlavně ne před svým společníkem, ke kterému z nepochopitelných důvodů lidé cítili předsudky, zatímco elfka jej považovala za stejného živoucího tvora takřka sobě rovného, který byl v podstatě stejný jako všichni. Také měl své city a emoce a tím si byla elfka jistá, i když o jeho lidu toho věru moc nevěděla. O důvod víc se držet u něj, aby se o něm mohla dozvědět ještě více, než jí bylo zatím osvětleno společnou cestou. Bylo v tom však i něco víc. Něco, s čím se elfka sice nevyslovila tak úplně nahlas, ale přesto to mělo v jejich začínajícím přátelství své důležité místo. Byl to vděk pramenící ze skutečnosti, že elfku zachránil, ačkoliv neměl zdánlivě pražádný důvod, aby zrovna kvůli cizince nastavoval svůj krk. Vděčnost tedy byla na místě a navíc Maëlys na to nehodlala jen tak zapomenout. Sama sobě slíbila, že nadejde čas, kdy mu jeho šlechetný čin oplatí a tím mu splatí svůj dluh. I když by se nedalo říct, že jí k němu táhl jen onen slib. Spíše to vypadalo na osudové setkání, jako kdyby tomu mělo tak být. Přesto se nedalo hovořit o pevném poutu a porozumění jako spíše o respektu k tomu druhému. A navíc jak již bylo nastíněno, elfka chtěla poznat, co všechno se skrývá pod tou kápí a na první pohled nelibý zevnějšek. Určitě v něm bylo mnohem víc, než se dalo očekávat. Ale to lidé, kteří byli plní předsudků, mohli těžko spatřit přes ten stín strachu z dosud nepoznaných věcí a tvorů. Prostovlasá elfka už však dávno stála u obyčejného okna a sledovala venkovní mumraj, znamenající, že se lidé probouzejí k životu. Její neklidné nitro bylo dneska podobné samotnému rozbouřenému moři. A to se elfce pochopitelně moc nelíbilo. Tehdejší vyrovnanost typická pro elfský lid, jakoby se z ní kousek po kousku postupně vytrácela. Snad za to mohlo i obchodní město, ve kterém bylo až příliš lidských jedinců a málo živoucích stromů, pod kterými v rodné domovině meditovala. Tak moc jí chyběly mohutné kmeny zelených stromů, šumění jejich rozvětvených korun ve větru… Zatímco tady v lidském obydlí mohla sledovat jen rozličné tváře a povahy lidí, kteří ji konec konců docela fascinovali. V okamžiku, kdy se probírala svými nejniternějšími pocity a myšlenky proudící ve vlnách její mysli zaznamenali její bystré elfské uši známý hlas. Byl tady, to znamenalo, že už je ten nejvyšší čas. „Dobré jitro, příteli,“ pozdravila jemným melodickým hlasem, jen co se s malým zaskřípěním otevřeli staré dveře od jejího pokoje a nahlédla do jeho částečně schované tváře. A naopak z té elfčiné vyzařoval jistý klid snoubící se s dlouhověkou moudrostí, i když v jejích očích se zrcadlila malá nejistota. I na ní se noc beze spánku musela nějak podepsat, i když ne přímo v podobě kruhů pod očima. „Měli bychom si pospíšit, nejlepší bude, když si pořídíme koně. Oba,“ promluvila znovu o něco tišeji, zlato-zeleným pohledem se zaměřujíc na skřeta. Ruce měla sepnuté a zahalené v dlouhých rukávech dlouhých šatů nenápadné zelené barvy a zářivé zlato-měděné prameny vlasů jí spadaly přes celou délku zad. A jen co se vyslovila, ladným krokem zamířila po trochu vratkých schodech dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Netrvalo dlouho a já se dostal do úplně jiné části lesa. Nepoznával jsem jej. Cely Hvozd mám procestovaný skrz na skrz, ale teď se mi zdálo, jako kdybych tady nikdy nebyl.Pokleknu na zem a přiložím k ní ruku.Přírodu něco trápilo. Z lesa se pomalu začala stávat poušť, která se může pouze rozšířit. Nevím co se tady děje, ale zajisté mám v plánu to zjistit. Udělám pár kroků a dám se do běhu. Malá zvířata se schovávala, velká se stávala agresivními. Musel jsem si dávat mnohem větší pozor abych je nijak nevyprovokoval. Může to být snad nějaký druh magie? Nebo snad znamení? Mohlo by se opakovat to co před léty? A jestli ano, dá se tomu nějak zabránit? Myslí mi proudí tok myšlenek, zatímco se ženu kupředu. První noc jsem nemohl spát, druhou jsem se o to ani nepokoušel. Ráno dalšího dne jsem konečně dorazil. Za zpěvu ptáků jsem kráčel vpřed. Procházel jsem mezi mohutnými stromy, kde bylo plno ozbrojených elfů. Nikdo si mě moc nevšímal, až na jednoho. Vypadal spíše jako barbar než-li elf. Bez žádného pozdravu ani dalších okolností mě jen vyzval, abych jej následoval. Také jsem beze slov pouze přikývl. Byl jsem celý netrpělivý a znavený z cesty. Po chvíli jsme dorazili na místo. Obrovský strom uprostřed louky. To je zajisté sídlo... Královny. Srdce přírody. Pociťoval jsem veškerou jeho energii. Čekal jsem jen, až mě svalovec, který pro mě zprvu přišel, zavede dovnitř ke královně a doufal, že ji budu moci posloužit, jak nejlépe dovedu. Nahodím vznešený vzhled a se slovy "Můžeme?" pohlédnu na elfa. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Království Singar Východ slunce tě zastihne již na prašné cestě v blízkosti hlavního města Singaru - Enrothu. Bylo známo, že to je dosti různorodé město. Dá se zde najít spousta podivných existencí - jak mezi obyčejným lidem, tak mezi vyšší třídou - ale prý také spousta příležitostí pro silné jedince. Ovšem stejně snadno se mohlo stát, že při neopatrnosti schytáte dýku v zádech. Ty se ale určitě neřadíš k těm neopatrným a už jen tvůj vzhled je pro všechny dostatečným varováním, aby tě nechali na pokoji. Den je v této roční době až nezvykle jasný. Nacházíš se na cestě, která se jižně napojuje na obchodní stezku. Je tu tedy poměrně rušno, jelikož spousta kupců v těchto ranních hodinách opouští město, aby se stihli co nejdříve na obchodní stezku napojit. Z té strany, z které přicházíš ty, až takový frmol není. Kupci, kteří se rozhodnou udělat si odbočku do Enrothu, sem přijíždí až kolem odpoledne. K branám města dorazíš před polednem. Pravý čas sehnat něco dobrého na zub a posilnit se po dlouhé cestě. Po vstupu do města jsou zřetelně vidět velké rozdíly mezi spodní a vyšší třídou. Hlavně v okrajových částech vidíš ženy v potrhaných a zaprášených šatech věšící prádlo na zápražích domů nebo nahánějící děti, které pobíhají po ulici, pletou se ti pod nohy a vydávají nesnesitelný řev. Ulice je silně zaprášená. S postupem do centra se situace trochu zlepšuje. Domy jsou větší, ulice uklizenější a rozhodně zde není tolik dětí. Dojdeš až na jakési náměstí, které je po stranách lemováno spoustou stánků. V této době zde je celkem nával a kupci toho samozřejmě patřičně využívají a překřikují jeden druhého. Na druhé straně je jakési vyvýšené pódium. Pokud se k němu přiblížíš, můžeš na něm spatřit celkem vysokého, ale vychrtlého muže s vyholenou lebkou, jak pevně drží jeden konec řetězu. Druhý konec je zakončen obojkem, který svírá kolem krku celkem mladou pohlednou ženu. Ruce má spoutané za zády dalším řetězem. U pódia se zájmem přihlíží několik mužů, zatímco ženy se pohoršeně klidí většinou pryč. Plešatý muž je asi v půlce proslovu, část z něj zaslechneš: "...vaří, umí tančit. Když jí dáte do ruky zbraň, umí se celkem slušně ohánět! Je zdravá a čistotná." Přísně shlédne na ženu v jeho moci. "Ukaž jim zuby!" Štěkne a škubne řetězem. Žena má co dělat, aby se nesvalila na obličej. Je pobledlá, ale vzteklý pohled, který věnuje svému vězniteli vypovídá o nezlomnosti jejího ducha i přes veřejné ponižování. Kdosi z davu vykřikne první nabídku, dražba začala. Dlouhán se potěšeně usměje a kývne hlavou, jako že rozumněl. Rozhlédne se po davu. "Kdo dá víc?" |
| |
 | soukromá zpráva od Al`kor pro Před bránou jsem si ji radši dal zase na záda a ignoroval jsem strážné a i děti, které se mi pletly pod nohy. Pro jisté individua ne moc pěkný pohled, věřil bych i v to, že by tady někdo mohl vrhnout. Mne to bylo stále ale putna. Viděl jsem horší věci, mnohem horší a některé byli postaveny proti mne v aréně, ale i ty byli zabity. Nějaké dítě mi narazilo do nohy, ale nevšímal jsem si toho, i po chvíli, kdy začalo brečet a sedělo na zemi. Dokud na mne nikdo neupíral zrak, tedy přesněji, někdo, kdo by byl pro mne důležitý tak mi to nevadilo. Proslavit se v lůze jsem vážně nechtěl, to jsem již měl zajištěné tím, čím jsem posledními roky byl. Největší havěť celého tohoto světa, bavíc se smrtí ostatních. Nikdy jsem nepopíral, že mne to bavilo též, ale je něco jiného to zažít, když vykonáváte rozsudek smrti a něco jiného, když se díváte a smějete se, jak ta krvavá koule, bývajíc hlavou letí vzduchem. Během chvilky jsem se dostal výš, do úrovně, kde se nacházeli již movitější a pro mne zajímavější. Všelijací kupci, prodávajíc různé cetky, ale i zajímavější věci. Neměl jsem o žádnou z nich zájem, ignoroval jsem je a i navzdory tomu, že do mne někdo narazil, dokonce jsem mu možná něco rozbil, nechával jsem to být. Věděl, že se mnou si nemá co zahrávat a i okřiknutí by mohlo dopadnout rozdrcením lebky mezi mými rukami. Přesto jsem se zastavil, když jsem zahlédl aukci. Jednalo se o jakousi ženu a prodejce, otrokáře. Vyloženě jsem nesnášel tyto lidé, protože takto jsem byl zaprodán taktéž. Prohlédl jsem si jej dost pozorně na to, abych mohl konstatovat, že to vážně není ten, který zaprodal i mne. Odkašlal jsem si a shlédl ženu. Nemohl jsem jen tak vzít svojí sekeru, nebo meč, vystoupit na pódium a useknout hlavu tomu muži. Ne, to by bylo moc lehkovážné, i když by si již mé zbraně zasloužili ochutnat krev, po tak dlouhé době. Rozrazil jsem skupinu lidí a podíval se na muže. Pohled, který umělo jistě mnoho lidí, kteří prošli bitevní vřavou. Pohled vlka, koukající se na svou oběť, doprovázený mým hrubým, barbarským hlasem. Sáhl jsem k opasku, kde jsem měl celkově čtyři měšce, ve které jsem měl celé své mění. Chytil jsem tři z nich a hodil je po tom muži tak silně, že bych se nedivil, kdyby ho rána těch tří měšců porazila na zem. Při všem jsem dodal, konečně: „Tady máš maximum, co se tak za takto pohlednou ženu dá dostat, propusť ji.“ Zpražil jsem jej pohledem a následně podíval na ženu se slovy: „Jsi volná, jestli chceš následovat mne, Al’kora, tak mne následuj. Pokud ne, tak žij svůj život tak, aby se ti nestalo opět to, co se ti stalo. To, že budeš tady na řetězu a navíc, na prodej.“ Daroval jsem ji zazubení, správně barbarské a šel jsem dále, tam, kde jsem čekal, že by si mne mohl někdo všimnout. Ale asi tak po deseti metrech, od davu, mi to nedalo a zastavil jsem se. Chtěl jsem vědět, jestli prodejce přijme mou cenu a jestli ta žena půjde za mnou, nebo ne. Navíc, kdyby mou cenu nepřijal, věděl bych, že by mi ty peníze vrátil jen z důvodu pohoršení svého jména. Sice, toto město nebylo zrovna něco, kde by se ideálně proslavilo a byl by za to někdo hrdý, ale přesto, dobře se zde obchodovalo a být zde zloděj mohlo skončit dýkou v zádech, ne-li mou sekerou v jeho hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro Delagon Když elfka pomalu otevře své dveře, opatrně odstoupím. Stále, pokaždé když vidím její hebkou, pro lidi a elfy zaručeně překrásnou tvář, musím si vždy připomenout, jak obrovský rozdíl mezi našimi národy je. Jaká hluboká propast, která nás rozděluje. Znemožňující nám kdykoliv vytvořit něco jako větší spojenectví. Dobře si uvědomuji, že náš vztah je ojedinělý, unikátní. "V nouzi potkáš přítele, v boji bratra, ve smrti svobodu.", tak mne učil můj Shork´naar. Pamatuji si každé z jeho moudrých rčení. Narozdíl od svých bratrů, kteří v boji používají hlavně své svaly a ruce, naučil jsem se užívat jazyk a mysl. Elfové užívají tolik prapodivných slov, vět a vydávají zvuky, ze kterých mě bolí uši. Ovšem tahle elfka je jiná. V očích jí vidím stejnou moudrost, jako v očích mého Shork´naara. "Pospíchat za koni ? Nemůžeme prostě nadále jít po svých ?", řeknu podrážděným hlasem a podrbu se na hlavě, která je ukrytá pod kápí. Mé svalnaté tělo, tmavě-zelené kůže mi zahaluje kožená, hrubě sešitá vesta s dlouhými rukávy, koženými kalhotami a vysokými botami. Ruce mi zakrývají hrubé, velké rukavice bez konečků prstů a tenké nátepníky, které jsou zdobené nejrůznějšími cetkami, jako jsou zuby a drápy. Stejně tam mám pod kůží tenké hnědé kalhoty z kousavé látky a pod koženou vestou nosím tun´haar, spodní oděv bez rukávů, který sahá až po kolena. "Kam vůbec směřují naše kroky, elfko ?" |
| |
| soukromá zpráva od Tom Sayler pro ELEAD - Hospoda u dřevorubce Království Tiatis Došiel som ku zaprášenej stoličke z ktorej som šálom zotrel prach. Vypadá to že som si potrpel na nóbl spoločnosť ale vlastne nie len sedenie v krčme a na prachu mi vážne.. smrdí. Po 15 minútach došiel krčmár s polievkou a kusom chleba. Jeho pohľad sa zdá teraz trochu ukľudnil a ani ja som nemal náladu na potičku. "Čtyři stříbrňáky." Zaznelo z jeho úst páchnucich po pive a kto vie čom inom. Na pohľad vysoká cena ale nedbal som, možno som sa proste mal spýtať predom. Dal som mu čo po mne žiadal a potom som sa len trochu vážnejšie kukol jeho smerom s pocitom že možno bude spolupracovať alebo dačo vedieť. "Počujte... nepadlo tu slovo o tom ako umiera les alebo niečo podobné?" Krčmár je vždy múdry muž. Nie tým že by bol múdry znalostami, ale veľa počuje a kto vie, možno si dačo aj zapamätá. Dúšok piva mi zahltil zvedavosť a dúfam aj odvráti nervozitu. Z toho aký som bol predtým nadšený byť vážne nemusí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro VĚZEŇSKÁ CELA Dveře se rázně otevřou. Do očí tě bodne ostré světlo z pochodně, kterou drží první vstupující postava. Jakmile se ti na skupinku podaří zaostřit, zjistíš, že si tě bedlivě prohlížejí tři páry očí. Dva páry patří strážím, a ten třetí.. špičaté uši, dokonalá postava i pohledná tvář, oči, které tě zkoumají spíše zvědavě než nějak podezíravě - elfka! "Jsi Shireen viď?" Elfka se v rychlosti rozhlédne po cele, a pak se otočí znova k tobě. "Tohle není moc vhodné místo ke konverzaci, dokážeš jít?" Zhodnotí tvůj stav a nevlídným pohledem přejede oba strážné. "Jestli chceš, klidně se opři." Nabídne ti rámě a ať už její pomoc využiješ či nikoliv, vyrazí pomalu ven z cely. Jeden ze strážců opět zavře celu a oba se zařadí za vás. Je ti jasné, že z tebe nespouští oči, stejně jako elfka, která po tobě pokukuje ale spíše starostlivě. Stejnou cestou, jakou jsi se dostala dolů, jste vyšli po schodech zase nahoru. Do vyšších pater jsi se ale opět nedostala, jelikož elfka otevře dveře jednoho z nevyužívaných pokojů v přízemí. I přesto zde ale je poměrně čisto, nejspíš se zde pár služebných pohybuje a udržuje hrad v čistotě. Zařízení je skromné. Oválný stůl, u něj dvě pohodlně vypadající čalouněná křesla, pár nijak nezdobených skříní. Pokoj si elfka nejspíš vyhlédla už předem, jelikož na stole je připravené jídlo, víno a čistá voda. V jedné míse je pečivo, v druhé ovoce a na tácu pár kousků masa. "Myslela jsem, že bys mohla mít hlad. Klidně se najez." V místnosti jste sami, stráže čekají nejspíše před dveřmi. "Jsem Eressië." Představí se. Elfka si mezi slovy dává trochu načas a zkoumavě si tě prohlíží, jelikož zde je o trochu více světla. Slunce jasně září, mohlo být něco málo po poledni. "Nevím jak moc jsi obeznámena s momentální situací.. ale půjdu rovnou k věci. Mám pro tebe jistou nabídku." Opět si tě chvilku měří pohledem. "Dost jsem o tobě slyšela... i o tvé.. práci. Tvé schopnosti by se hodily.. když nám pomůžeš, zajistíš si svobodu, a odměnu takovou, jakou jsi ještě za žádnou práci nedostala..." Odmlčí se a pozorně sleduje tvou reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Království Singar Tvé prohlášení způsobí chvilkovou bublinu překvapeného ticha, které ruší jen upozaděný ruch z tržnice. Vetšina přítomných, včetně otrokáře a dokonce i zajatkyně, na tebe zírá s otevřenou pusou, jako by ti náhle vyrašila druhá hlava. Ženě to začne docházet jako první. Na její tváři se postupně usídlí blažený vítězný úsměv, kterým obdaří nejprve tebe a následně svého minulého majitele. Pomalu se zvedne na nohy. "Slyšel jsi? Odemkni to!" Očividně si vychutnává každé slovo. Zachrastí rukama za zády a mírně nakloní hlavu, aby mohl otrokář odemknout všechny řetězy. Ten jí nevěnuje jediný pohled a nejpve rychle překontroluje obsah obou váčků, které jsi po něm hodil. Na takové obchodování zcela očividně nebyl zvyklý. Každopádně i on musel uznat, že více peněz by z toho nevytěžil. Trochu váhavě vytáhne z kapsy klíč, kterým odemkne řetězy. Dívka se náhle ocitla na svobodě. Chvilku to vypadalo, že zmizí kdesi v uličkách mezi domy, ale po pár krocích se zarazí. Obezřetně se ohlédne na celou tu bandu mužů, kteří jí chtěli pro sebe, i na otrokáře, který jí bedlivě sleduje jak se zachová. Kdyby nyní utekla, někdo z nich by si na ní za rohem jistě počíhal. V této zemi otrokářství oficiálně povoleno není, ale lidská práva rozhodně nebyla na prvním místě zájmu zdejších strážců zákona a ona to věděla. Dívka se pohledem zastaví u tebe. Můžeš si všimnout fialových podlitin na jejím krku, rukách, ale i odhaleném břiše. Nese je však s hrdostí svobodného člověka a nevěnuje tomu sebemenší pozornost. Ani tomu, že je oblečena jen velmi vlažně. Zvědavě, ale beze strachu, si tě prohlíží. Nakonec ještě pohledem přejede okolostojící muže a rozhodne se. Pomalu se přiblíží asi na dva metry od tebe a trochu nejistě se usměje. "Pokud ti to nebude vadit, na chvilku bych se k tobě přidala." |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Jediná žena, která se ale na mne dívala, byla ta otrokyně, která tedy odhadla, že bude lepší setrvat se mnou. Zazubil jsem se nad jejími slovy a dodal: „Jistě budeš mít hlad, jestli chceš, zvu tě na oběd.“ Shodil jsem ruku z temene hlavy a rozešel jsem se zase cestou zpět, kde jsem viděl hospodu. Jméno jsem ignoroval a dokonce i skupiny lidí, kteří se okolo ní vyskytovali. Podíval jsem se na dívku, která mne následovala a měla dostatečný odstup. Nezdálo se mi ale vhodné, aby zde běhala zrovna omlácená díky poutům a ránám. Vytáhl jsem svůj plášť, hodil ho směrem k ní a dodal: „Vezmi si to. Nejsou to šaty vhodné dámě, ale nebudeš vypadat aspoň jako otrokyně, se kterou se nepěkně zacházelo,“ usmál jsem se a vstoupil do hospody. Chvilka ticha a jak jsem zahlédl, většina stolů plná. Až tedy na jeden, kde spali dva ožralové, ještě svírajíc korbely piva. Došel jsem k nim, chvilku na ně koukal a pak jednoho jednoduše odkopl ke stěně z lavičky a druhému podtrhl židli. Dívce jsem hlavou pokynul, ať si sedne, pokud mne stále následovala a neutekla s mým pláštěm proti úpalu a posadil jsem se sám na lavičku. Když přišel někdo s tím, co si dám k pití tak jsem pronesl: „Dejte mi korbel vody,“ podíval se na dívku, ať si objedná též, tedy jestli mi mezi chvilkou odstraňování spících neutekla a pokud zůstala, tak jestli si přisedne a sama něco řekne, nebo bude sedět a koukat a nechá vše na mne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta do Delagonu Království Tiatis Stařík se na tebe usměje ještě zářivěji. Všimne si tvého zálibného pohledu a pohlazení koně. "Líbí se Vám? Je to můj nejlepší kůň! Věrný přítel a dobrý pomocník." Z jeho tónu je patrné, jak moc má hřebce rád a jak je na něj pyšný. Tvůj zájem mu udělal radost. Stařík se na lavici ještě kousek posune, abys měla dost prostoru. "Mě říkají Trad." Jakmile bezpečně sedíš, pobídne hřebce opět k pohybu. "Tak jedem!" Vůz se drkotavě rozjede po nerovné cestě. Nepohybujete se nijak závratnou rychlostí, Trad nechtěl riskovat, aby se něco stalo s vozem, ale rozhodně to je rychlejší než pěšky. Nyní sis mohla být jistá, že před setměním určitě dorazíte do města. "Takže.. vy jste kněžka?" Se zájmem se na tebe na chvilku obrátí, načež opět upře zrak na povrch před vámi. "Všimnul jsem si dýk.." Dodá na vysvětlení své domněnky. "Musím přiznat, že ve svatyni jsem nebyl už hodně dlouho. S povozem se do lesa nedostanu a mé staré kosti už mě tam nedonesou.." Trochu lítostivě se usměje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Dosud se zdálo, že dívku nic moc nevyvede z míry a že vše snáší celkem s klidem a jistým nadhledem, alespoň co jsi za tu chvilku stihl vypozorovat. Ale v okamžiku, kdy jí hodíš plášť, svůj šokovaný výraz nestihne skrýt. Zachytí ho včas - můžeš si všimnout, že má celkem slušné reakce - a chvilku na něj nechápavě hledí, jako by si nebyla jistá, zda ho může opravdu použít. Nakonec se vzpamatuje, přehodí ho přes sebe a na obličeji se jí objeví opět pečlivě kontrolovaný výraz. "Děkuju.." Řekne to tak potichu, že si nejsi pořádně jistý, jestli jsi to opravdu slyšel. Následuje tě do hospody, kterou vybereš. Nese název U Strakatého osla. V čase oběda byl lokál téměř plný. Jen jeden stůl, u kterého se více válejí než sedí dva ožralové, byl volný - alespoň v okamžiku, kdy jsi se s těma dvěma tak nešetrně vypořádal. Jeden z mužů se při pádu probral. S nadávkami a motajícími se končetinami se opře o stěnu a zkouší na tebe zaostřit. Už už se nadechuje k započetí salvy nadávek na tvou osobu, ale v tom momentě se mu nejspíše povedlo zaostřit a raději rychle zmlkl. Mumlajíc si něco pro sebe se odpotácí kamsi pryč. Druhý muž se jen odplazil o kousek dál, a nezdálo se, že by ho změna polohy nějak vyvedla z míry. Dívka situaci nijak nekomentuje, spíše se zdá, že na ní tvé způsoby udělaly jistý dojem. "Jsem Leandra." Stihne se představit ještě před příchodem hostinského. Poté už kouká, co by si dala. "Vodu a... guláš." Při objednávce jídla trochu zaváhá, ale nejspíš má opravdu hlad a neodolala příjemné vůni, která se line z kuchyně a plných talířů, které mají před sebou ostatní návštěvníci. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Hospoda U strakatého osla Zdálo se ti, že se ti opět povedlo jí trochu vyvést z rovnováhy. Nejdřív tě nechápavě sleduje, proč před ní pokládáš peníze. Až po tvé řeči se jí odmítavě stáhne obličej a rozhodně, nekompromisně zavrtí hlavou. Překryje rukou mince a přesune je opět před tebe. "To jsou tvoje peníze, nemůžu si je vzít." Vysvětlí prostě. "Jako bys už za mě neutratil dost." Dodá s trochu hořkým podtónem. Nad tvými dalšími otázkami se chvilku zamýšlí. "Byla jsem pitomá." Přizná neochotně. "Jela jsem do Alorie. Neuvědomila jsem si, že tam mají trochu jiný systém." Znechuceně se zašklebí při vzpomínání. "Připlula jsem tam lodí, po týdnu mě dostali. Bylo jich prostě moc a já byla sama. Chtěla jsem tam najít bratra.." Nuceně se usměje. "Nejspíš už bude dávno doma." Ovšem něco z jejího výrazu ti napoví, že tomu sama příliš nevěří. V tom okamžiku přinesou na stůj pití. Sáhne po půllitru jako po záchraně a párkrát si lokne. Ryhle mění téma. "Co sem přivedlo tebe? Chodíš po světě a zachraňuješ otroky?" S už o něco veselejším úsměvem tě pozorně sleduje. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Shodou náhod můj pohled byl střetnut s tím jejím, když se mne ptala. Zamyslel jsem se a zasmál se slovy: „Ne, ne, jen toužím po nějakém tom věhlasu. Navíc, byl jsem otrokem jako ty, jen jsem pak byl gladiátorem,“ vše bylo proneseno jako samozřejmost. Nevěděl jsem, jestli by ji to mělo ohromit, nebo ne, ale bylo mi jasné jen jedno. Že byli dva způsoby, jak se z arény dostat. Buď utéci, což bylo skoro nemožné a možná úctyhodnější, než druhá možnost anebo, jako já, se dostat až do finále a zabít šampióna arény. V každém případě, tak či tak mi to nemohlo poškodit nějak moje jméno a tak, takže jsem to nechal být a zeptal se tedy: „A jaké jsou tvé nynější plány, když nemáš peníze, které jsem ti nabídl a cestu až na tak vzdálené místa jen tak nezvládneš.“ Zazubení všemu dalo trošku rázu, ale pak jsem pronesl: „Jestli ale chceš, stále ti mohu nějaké dát, abys zde mohla začít znova a časem se tam vrátila.“ Promnul jsem si bradu a vousy, jako nějaký moudrý stařec, který se rozhoduje, jestli byla dříve slepice nebo vejce a čekal. Moc východisek ji nezbývalo. Buď si ode mne vezme peníze, a již se asi nikdy neuvidíme, nebo půjde na vlastní pěst do města a v lepším případě neskončí zase na trhu… a nebo si uvědomí, že mne může využít na určitou dobu a vydá se se mnou na moje cesty za slávou a časem mne třeba opustí, nebo se mnou zůstane. |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Jen stěží potlačím samolibý úsměv, když zaregistruju, jak se jeho výraz změní, když uvidí, že mu nehodlám nic ukrást. Výjimečně. Ale tenhle mě naštěstí nezná... Nebo taky nepoznal, hihi, pochválím sama sebe v duchu za strategické rozhodnutí jít nakoupit zrovna k němu. Začne mi nabízet další věci, aby ze mě vyždímal co nejvíc peněz. Vydřiduch. Aspoň se živí poctivě, květinko, zahlásí uštěpačný hlásek kdesi vzadu v mojí hlavě. Pošlu ho do patřičných míst. Čokoláda? Med? Med ne. Moc těžký a moc lepkavý a vůbec, nemám ho ráda. Ale čokoládu chci. I když už jsem rozhodnutá, přemýšlivě našpulím pusu a přimhouřím oči, zatímco prohlížím jeho zboží. "Tak kousek čokolády. Asi takový," naznačím prsty požadovaný čtvereček čokolády. "Zabalíte mi to?" usměju se tázavě na obchodníka. Snažím se působit mile, teď už dokonce i vychovaně a nevinně, i když je mi jasné, že si už kvůli tomu, jak vypadám, nemůžu hrát na žádnou dcerku místní smetánky. Pokud se snaží mi něco dalšího nabídnout, omítnu opět se zdvořilým pousmáním a slovy "Děkuju. To bude všecko." Vytáhnu pár penízků z kapsy a podám je kupci. Vezmu balíček, dám si ho do kapsy (ano, je opravdu výhoda mít kalhoty s velkými kapsami. Ukradla jsem je... Vlastně už nevím kde. Nějakýmu klukovi. Klackem přes hlavu, sundat košili a kalhoty a chudáček se pak musel hodně divit, proč leží na mrazu nahatej... No, já za to nemůžu. Silnější vyhraje. Vždycky.) Zamířím dál. Už mě začínají svrbět prsty a vlastně nevidím důvod, proč bych nemohla aspoň zkusit si vyhlédnout někoho, kdo bude mít víc peněz, než potřebuje. Zamířím do úzkých, křivolakých uliček Okearu, které jsem za tu krátkou dobu, co tu "bydlím", stihla už celkem poznat. A když nikoho nenajdu - no, aspoň si udělám hezkou procházku, ne? Cestou městem si strčím do pusy kousek čokolády. Tohle byl vážně dobrý nákup! |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Dalagonu - cesta
"Váš kůň je vážně nádherný," odmlčím se, "je vidět, že se k němu chováte s láskou. Takový se jen tak nevidí. Jistě ho máte už od hříběte." Řeknu těsně před tím, než se vůz rozjede. Trochu si uvolním šátek, který mám hozený přes krk. Ten pocit, jak mě lehký vánek hladí po kůži je nezapomenutelný. To, i když se to zdá jako maličkost, mi vykouzlí úsměv na tváři. Na chvíli i zavřu oči a vychutnávám s ten pocit.
Pak mě ale vyruší staříkův hlas. "Ano, jsem kněžka." odpovím, ale pak se zarazím, "Tedy byla jsem kněžka. Dobrovolně jsem odešla." podívala jsem se na něj a smutně jsem se usmála, čímž jsem mu dala více méně najevo, že se o tom nějak zvlášť bavit nechci. Ne, že by má výprava byla tajná, ale všichni o tom vědět nemusí.
"Jedete zřejmě prodávat brambory, takže jste jistě nějaký obchodník. Jezdíte do Dalagonu často?" odbočím od tématu a zároveň se snažím urychlit nám oběma cestu konverzací. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Hospoda U strakatého osla Leandra na tebe po přiznání tvé gladiátorské minulosti bedlivě upře své uhrančivé hnědé momentálně mírně přivřené očí. Nejspíš tě hodnotí a odhaduje, jestli sis svou svobodu vysloužil, nebo jsi utekl. Zdvořile se na to nezeptá, ale k nějakému závěru nejspíš došla, neboť pokýve hlavou na srozumněnou. Konečně pochopila, proč jsi se rozhodl jí pomoci. Vypadalo to, že se i trochu uvolní. I když své pocity uměla dobře skrývat a tedy jsi si předtím ani nevšiml, že by byla nějak nervózní, teď z ní viditelně spadla nejistota ohledně tvých důvodů její záchrany. "Mé plány.." Očividně nad tím nepřemýšlela. Ještě před několika okamžiky se její plány nejspíše týkaly jen způsobů, jak se dostat na svobodu. Když se teď na ní tak nečekaně ocitla, chvilku musela přemýšlet. Vrhne na tebe opatrný pohled a mírně zavrtí hlavou. "Umím se o sebe postarat." Nevesele se usměje. "Seženu si zbraň a nějaké oblečení.. možná koně.. a pak se uvidí." Kouká do stolu a prsty si hraje zřejmě nevědomky s konečky dlouhých vlasů ponořená ve svých myšlenkách. Po chvilce před vás hostinský položí dvě misky vonícího guláše, lžíce a mísu se čtyřmi krajíci čerstvě upečeného křupavého chleba. "Dáte si ještě něco?" Zeptá se zdvořile. Pokud si ještě objednáš, kývne a odběhne přání vyřídit. Pokud ne, odběhne také a vrátí se k leštění půllitrů za barem a sledování hostů. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Dívka při tvé ráně do stolu trochu strne, ale vzápětí, při pohledu na tvůj výraz, má co dělat, aby nevyprskla smíchy. Zacukají jí koutky a raději se rychle skloní nad své jídlo. "Dobrou chuť." Jíte v tichosti, jen občas zaregistruješ její pátravý pohled. Máš dojedeno brzy. Leandře na talíři zbývá ještě pár kousků masa a jeden chleba je nedotčen. Trochu zaskočeně tě sleduje, že už odcházíš, ale přijme to. "Děkuju.. za všechno." Řekne tiše, podá ti ruku na potřesení a pak už jen, opět s pečlivě kontrolovaným výrazem, sleduje jak odcházíš. Vyjdeš na rušnou ulici. Kousek od tebe je nějaká rvačka. Můžeš to poznat podle hloučku lidí stojících kolem dvojice v kruhu. Lidé se ale pomalu rozcházeli, tedy už představení nejspíš končilo. Pokud jsi se rozhodl sledovat končící rvačku a přitom sledovat dveře hostince, mohl sis asi po deseti minutách všimnout Leandry. Má přes hlavu přetaženou kapuci tvého pláště a před vstupem na ulici se rychle rozhlédla na obě strany. Tebe si vůbec nevšimla. Vzápětí zmizí rychlým krokem v jedné z bočních uliček. Nevypadalo to, že by měla nějaké potíže s vmísením se do davu. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Rozešel jsem se pryč z trhu a nějakou dobu jsem hledal, ale po nějaké té době jsem našel budovu, kterou jsem hledal. Díky času po obědě, ani jsem neklepal a rozrazil jsem dveře, jako kdybych pokořil kance a právě ho šel ukázat manželce. Dveře se rozletěli se zacinkáním a ze zadní místnosti někdo vyběhl. Rovnou jsem řekl: „Potřebuji na sebe plášť, proti úpalu a na dlouhé cesty do pouští. Nikam do zimy, takže nic teplého,“ odpověděl jsem a sundal jsem si ze zad sekeru a z batohu brousek. „Nezaútočím na vás, ale nějakou dobu vám to asi potrvá, tak se tady nějak zabavím,“ Sedl jsem si na nějakou židli, která očividně sloužila na měření různých mír a tak a začal jsem brousit sekeru. Možná to vypadalo dost strašidelně, ale tak to jsem neřešil, šel jsem sem pro plášť, což jsem řekl, tak co řešit. Ještě jsem ale vytáhl nějaký ten peníz a hodil ho na stůl před tu osobu se slovy: „Snad to bude stačit, pokud ne, řekněte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Kamenný obchod Při tvém nešetrném vstupu vyběhne obchodník za pár vteřin ze zadní části místnosti s trochu roztržitým výrazem typu nojo, vždyť já už jdu.. Ovšem při pohledu na tu horu masa, která k němu vstoupila, strne. Rozšíří se mu zorničky, pootevře v úžasu pusa, a pokud by to byl křesťan, zcela jistě by se pokřižoval a začal si odříkávat bibli. Polknul knedlík, který se mu utvořil v krku. Je to drobný muž, štíhlý a asi o hlavu nižší než ty. Dle jeho reakce můžeš odhadnout, že sem na jih moc barbarů asi nezavítá. Po tvém proslovu se ale přeci jen trochu vzpamatuje. To byla řeč, které rozumí. Pochopil, že ho nechceš zabít, znásilnit a ani mu rozbít či poškodit jeho podnik. Zhluboka se nadechne. "Jistě pane." Když vytáhneš zbraň, kupec znatelně zbledne. Zmizí v zadní části místnosti, ale vzápětí se vrátí s černou látkou. Přiblíží se k tobě asi na pět kroků a zaváhá. "Eh.. pane.. mohu.. mohu vás změřit?" Po tvém souhlasu se krejčí neochotně přiblíží, přehodí přes tebe opatrně látku a speciální tužkou si na ní dělá značky. Když je hotov, velmi rychle zmizí zase za zdánlivým bezpečím pultu a dá se do práce. Čekal jsi asi hodinu. Krejčí byl rychlý a pečlivý. Tvůj vzhled měl jistou výhodu. Mužík se jistě snažil mnohem více než u běžných zákazníků, protože tebe by špatnou prací určitě naštvat nechtěl. Dostalo se ti tedy pláště téměř totožného, jako byl ten, který jsi věnoval Leandře. Krejčí shrábne nějaké peníze a zbytek nechá na pultu i s hotovým pláštěm. "Je to hotové pane, toto je vaše." Ukáže jak na plášť, tak na zbytek peněz. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Toulání po městě Tvé toulání po městě ti přineslo několik zajímavých poznatků. Směrem dále do centra rostl i počet strážných. Usoudil jsi tedy, že někde tam žije královská rodina a šlechta, spolu s nejmajetnějšími kupci. Nechtěl jsi problémy, tedy jsi se té části vyhnul a vrátil se zpět mezi střední třídu. Na tržnici v otevřených stáncích, kde jsi předtím vysvobodil Leandru, můžeš nalézt spoustu obchodníků se šperky. Ojediněle i se zbraněmi, ale s žádnými kvalitními. Spíše se jedná o dýky, které mají v rukojeti zasazené drahokamy a jejichž čepel vypadá, že se při prvním použití rozpadne. Pozorným sledováním okolí zjistíš, že se zde pohybuje spousta osob v pláštích s kapucí, které si dávají bedlivý pozor, aby jim nebylo vidět do tváře. Pohybují se spíše v postranních uličkách, ale na hlavní ulici je můžeš potkat také. Drby žádné užitečné nezaslechneš. Spíše se jedná o povídačky typu "kdo s kým spal", "a slyšela jste, že královna včera nebyla u večeře? Já myslím že se zase pohádali.." Nic zajímavého. Pomalu se stmívá, stíny se prodlužují. Začal jsi se zabývat otázkami, jako třeba kde dnes přespíš a co budeš dělat zítra. Nacházíš se na hlavní ulici, kousek od místa, kde jsi opustil Leandru. Je zde několik hostinců, které by mohly být slušné a s přijatelnou cenou za pokoj. Ovšem než se stihneš rozhodnout, do kterého z nich půjdeš, uslyšíš na dláždění za sebou (ve směru z centra) rychle se přibližující klapot kopyt dvou koní. Ohlédneš se. Jeden z koní je bez jezdce, na druhém sedí v předklonu žena s divoce rozevlátými tmavými vlasy a napnutým výrazem. Poznáš jí okamžitě - Leandra! Když tě spatří, viditelně se jí uleví. Přitáhne prudce otěže, až nebohý kůň brzdí skoro zadkem, vzepne se na zadní a zahrabe předními kopyty ve vzduchu. Leandra vypadá na zkušenou jezdkyni, v pohodě se udrží, zklidní koně a hodí po tobě otěžemi druhého hnědáka, který taktéž zastaví jen tak tak. "Nasedni!" Divoce se ohlíží, jako by očekávala, že se zpoza rohu vyřítí celá armáda pekelníků. "Musíme zmizet, hned... vysvětlím ti to pozdějc, není čas..." Upře na tebe naléhavě hnědé oči naplněné nejistotou a možná trochu i strachem. Věděla, že nemáš vůbec žádný důvod jí následovat, nebo jí dokonce věřit. "Prosím..." |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Nechal jsem všechny tlachání být tak, jak byli, protože se mne nějak netýkali, a když jsem si říkal, že bych si dal něco k jídlu a možná i přespal vevnitř, se rozezněl klapot koní. V tuto hodinu něco neobvyklého, takže jsem se otočil za zvukem a přemýšlel jsem nad tím, co by to asi mohlo být. Vytáhl jsem válečný meč a štít, do každé ruky jeden, protože kdo ví, jestli to nebylo cíleno na mne. Nikdo, krom mne tu skoro nebyl a zvuk se přibližoval. Zaujmul jsem bojový postoj, kdyby náhodou, tak abych mohl vykrýt štítem útok, kopím, který by jezdec držel a štítem když tak uřízl nohy koni, v případě, že by mne chtěl zadupnout. Vše se ale stalo jinak, než jsem si to představoval a místo útoku se zde objevila Lea, která mne říkala, ať nasednu. Rychle jsem si uložil zbraně na záda, přesněji ten meč a štít a její slova jsem jen okomentoval souhlasným zamručení. Ani jsem se nemusel zamýšlet nad tím, že by mi mohla lhát. Osvobodil jsem jí, pozval ji na oběd a vůbec, jsem ji jen chtěl pomáhat, takže zrada v podobě nějaké lsti by se neměla konat. Pokud ano, aspoň bych věděl, za co byla dána do otroctví a nějaké to její chování by také vysvětlilo, ale to bylo jedno. Práskl jsem otěži a vydal se za ní se slovy: „Neočekávej ode mne boj na koni, umím sotva se držet při rychlé jízdě,“ zazubil jsem se a maximálně se připravoval na nějaký hrdelní řev. Bylo známé, že barbaři uměli dost silně řvát a že někdy v bitvách takto obrátili i výsledek. Nechtěl jsem řvát nyní, ale kdyby náhodou někdo například bránil v cestě, tak by to naše koně spíše popohnalo a je mohlo znervóznit. V aréně se občas stalo, že to některým vyvolalo strach takový, že se nemohli hnout a jednoduše jim mohla být oddělena hlava od těla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ENROTH Leandra se viditelně uvolní, když vidí, že nijak neprotestuješ a nasedáš. Pobídne koně. Po tvém prohlášení se na tebe ohlédne a divoce se zazubí. Řítíte se cvalem ulicemi. Nemusíš toho moc dělat, jen se držet. Hnědák drží tempo s Leandřiným černým hřebcem. Tvůj kůň je celkem velký - dívka nejspíše dobře vybírala, aby unesl tvou svalnatou postavu a moc se přitom neunavil. I během tohoto vcelku divokého přesunu městem si můžeš všimnout, že se Leandra vybavila novým oblečením a zbraněmi. U pasu se jí houpe krátký meč, na zádech šípy a v dobře dostupném pouzdře, které je připevněno k sedlu, má luk. Leandra se stále ohlíží, občas pohledem zabrousí i na střechy. Klapot kopyt se městem rozléhá jak poplašná zpráva, lidé se za vámi otáčejí, vykřikují nadávky a rychle se klidí z cesty. Už se pomalu dostáváte do chudinské čtvrti. Leandra zakleje a znatelně zbledne, když si všimne dětí pobíhajících před vámi po ulici. Ty na chvíli strnou. V zápětí se rozkřičí hrůzou, když si uvědomí nebezpečí a začnou pobíhat po ulici sem a tam. To už jste skoro u nich. Ulice se vyklidila, až na jednoho asi tříletého chlapečka, který spadl a ztuhlý strachem už se nedokázal dostat včas pryč. Leandra už nemohla stihnout zastavit, ani koně strhnout na stranu. Můžeš si všimnout jak má napnutá záda. Nadzvedne se v sedle a pobídne koně ke skoku. Dopadne.. Dívka se okamžitě otáčí a úlevou se skoro svalí do sedla. Žádné kopyto se chlapce ani nedotklo. Ty jsi byl o něco pozadu, tedy jsi včas stihl koně navést na stranu. Leandra poté trochu zpomalí, abys jí dohnal. Už jste skoro venku z města, když se před vámi z jedné boční ulice vynoří pět postav. Všichni muži jsou ozbrojení - první věc, které si všimneš. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Obezřetným pohledem sleduji celou trojici. Je jasné, že tomu tak nějak velí ta elfka, tak jí věnuji nejvíce pozornosti. Její jednání je přinejmenším zvláštní. Nepříjemný pohled jí beze studu a bázně opětuji. Tak nějak jsem přesvědčena, že se vlastně nemám čeho bát. Koneckonců, nic horšího se mi stejně stát nemůže. Ať už by to mělo skončit jakkoliv. Na její otázku neodpovím. Ona ví, kdo jsem. Jinak by tu nebyla. Možná je v tom jen nějaká zvrácená potřeba, že mne tak osloví, aby se ujistila. Jako by mi spíše chtěla připomenou to, kdo jsem a kde je moje místo. Tady, v prohnilé cele. Tady je tvůj domov, Shireen. to je to, co slyším, ačkoliv to není vyřčeno. Hrdě pohodím hlavou, že jít jsem schopna. I kdybych se měla plazit po čtyřech, tak nehodlám její opory využít. Tak hrozně na tom nejsem a ještě mám nějakou důstojnost. I přes to, jak vypadám. Můj pohled cestou kmitá po zdech a dveřích, jako bych si snažila maximum zapamatovat a hledat snad i únikovou cestu, kdyby se mi dostalo možnosti se o nějaký útěk pokusit. Ale opatrnosti se nezbavím ani ve chvíli, kdy vstupujeme do pokoje s jídlem. Nutno říci, že jsem možná elfce křivdila. Ale zvyk je železná košile a těžko se ho zbavovat. Než se dám do jídla, nezapomenu si omýt ruce ve vodě. Přece jen jsem špinavá, až to hezké není a také je to jedna z věcí, se kterou bych potřebovala v dohledné době něco udělat. Ideálně co nejdříve. U jídla mám co dělat, abych se kontrolovala a neházela to do sebe. Snažím se jíst poměrně distinguovaně a slušně. Jako bych chtěla ukázat, že ve mně je vychovaný člověk znalý etikety i přes tu nános bordelu, ve kterém jsem pohřbena. Že si Eressie, nebo jak se jmenuje, dává načas je mi celkem jedno. Já mám ostatně času poměrně dost. Co se mých schopností týká, tak nevím, jak se může někomu hodit padělání úředních dokumentů a rafinovanost a vynalézavost v posteli. Ale co já vím. "Tak teda přejdi k věci..." vybídnu jí, zatímco si nalévám plnou číši vína. I zde mám co dělat, abych ho nevychlemtala jako žíznivý pes. Vynaložené úsilí na sebeovládání je nesmírné. "Pokud to bude mít hlavu a patu, tak nevidím důvod, proč bych si ve svý současný situaci nemohla polepšit. Ne snad, že bych si stěžovala..." ušklíbnu se sarkasticky. Je zřejmé, že má situace je spíše k pláči než ke stěžování. Ale zřejmě jsem si udržela ještě nějaký střípek humoru... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ARDIJSKÝ HVOZD Elf ti před vchodem ustoupí stranou a na tvůj dotaz přikývne. Bylo ovšem zřejmé, že očekáván jsi pouze ty a elf dovnitř nepůjde. Jen ti měl ukázat cestu skrz ten neobvyklý rozruch, který zde panuje. Vstoupíš. V místnosti panuje šero, ale tak akorát abys ještě viděl dobře. Královna stojí na opačném konci a vážně tě sleduje. Na ruce jí sedí tvůj orel. Ani to nevypadá, že by jí jeho tíha nějak vadila. "Iene, vítej. Jsem ráda, že jsi dorazil." Něžně pohladí orla po hlavě a pobídne jej, aby si přesedl na bidýlko, které v tom momentě vyroste ze stěny stromu. "Prosím, posaď se." Sama usedne naproti tobě u kulatého stolu. Královna na sobě má zelené šaty. Mohl sis všimnout starostí a únavy, která se jí zračí ve velmi pohledné tváři. "Jistě sis cestou všiml co se děje s lesem a jistě jsi odhadl, že důvod, proč jsem tě volala, se těchto změn nějak bude týkat." Královna se odmlčuje a pečlivě volí slova. Ale jde rovnou k věci. "Jistě víš, že v nynější době opouští les spousta našich druhů a vyřizují různé záležitosti. S většinou z nich jsem ve spojení a mohu tedy kontrolovat co se děje. Ale před pár týdny odtud odjeli dvě ženy - Eressië a Maëlys. Jejich poslání je asi to nejdůležitější. Ale nemohu se s nimi spojit. Nevím jestli už jsou moc daleko, nebo jestli se s nimi něco stalo.." Vzhlédne k tobě a vážně se ti dívá do očí. Obavy v jejím pohledu i hlase jsou zcela zřejmé. "Potřebuji, abys jim donesl tento dopis." Přisune ti rukou několikrát složený nažloutlý kus pergamenu, nesoucí červenou pečeť. "Jsou na cestě do Massidu, věřím, že ty je najdeš snadno. A prosím.. vem si sebou runový meč. Neposílám tě tam jen jako poslíčka, ale jako důležitou součást družiny. Budou tě potřebovat. Cítím to." "Máš nějaké dotazy?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ELEAD - Hospoda U dřevorubce Hostinský tě sleduje s povytaženým obočím, jako by nevěděl, co si o tobě myslet. Nejspíš se stále cítí trochu uražený z tvého prvotního povýšeného tónu. Zavrtí hlavou a odfkne si. "Odkud si sem spadnul chlape? Copak sis nevšim, že se poslední dobou nemluví o ničem jinym?" Ještě jednou si tě prohlédne, znova zavrtí hlavou. Vezme si od tebe peníze a vrátí se za bar umývat a přelešťovat sklenice. Hostinec je útulný. U stolů sedí jen několik mužů, kteří si v tichosti a ukázněně povídají. Je vidět, že město je opravdu jen takové "rodinné" a kupci se zde moc dlouho nezdržují. Většina mužů se tu mezi sebou znala. Proto si můžeš všimnout, že po tobě někteří zvědavě pokukují, jelikož tě tu ještě neviděli. Zařízení hostince je prosté. U protější stěny se nechází velký krb, který je ale v této roční době vyhaslý a čeká opět na zimu. Stoly i židle jsou bytelné, hrubě zpracované. Okny sem proudí ještě dostatek světla ze zapadajícího slunce. Ale bylo zde připraveno pár olejových lamp, které se zapálí až slunce zajde a v místnosti stále bude dostatek světla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta do DELAGONU Stařík se potěšeně zahihňá. "Ano ano, od hříběte. Máme malé stádečko, ale tenhle pašák je z nich nejhezčí a taky nejchytřejší!" Trad se na tebe zvědavě zadívá. Pozná ale, že nechceš téma svého odchodu rozebírat, tedy jen pokrčí rameny a mlčí. Po tvé další otázce se usměje. "Kdepak obchodník. Jsem hospodář. Máme malé pole a malou louku za domem. Na trh jezdím prodávat jen přebytek, který nezvládneme spotřebovat." Vesele se zazubí. "A není nad to, si čas od času na trhu poklábosit se sousedy." Stařík zavrtí hlavou. "V zimě tam nejezdím vůbec. Cesty jsou zapadaný. Ale jinak.. zhruba každý druhý měsíc." "A co vy? Jedete do Delagonu navštívit příbuzné? Nebo snad obchodně?" |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Dalagonu - cesta
Ne ne, nejedu za příbuznými. Vlastně ani příbuzné nemám. Byla jsem vychována pěstounem, který mě našel, když jsem byla ještě malé dítě. Na svou rodinu si nepamatuji." trochu odbočím od tématu, "Do města jedu, za jedním mužem, o kterým jsem slýchala od lidí, kteří chodí do naší svatyně. Je to prý nějaký odborník přes magii. Chtěla jsem se ho pozeptat na jeden druh ne moc časté magie. Doufám, že o ní bude něco vědět." Usměji se na něj. Podrbu se na krku a poté na staříka znovu pohlédnu. "Třeba by o něm mohl něco vědět. Sama jdu dost naslepo. Každá rady by byla dobrá." I když nevěřím, že by o něm mohl muž sedící vedle mě něco vědět. každopádně do Dalagonu moc často nejezdí, zeptám se ho: "Neznáte ho náhodou? Nebo nevíte kdo to je? Já osobně ho vůbec neznám. Nevím ani kde bydlí a vůbec netuším, jak bych ho tam mohla najít. Jediné, co jsem o něm věděla bylo jeho jméno, ale to už jsem zapomněla." Provinile semknu rty k sobě a čekám na staříkovu odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odjezd z Enrothu Leandra po tobě vrhne trochu zmatený pohled. V ruce už má luk a zakládá šíp. Asi ti chtěla něco odpovědět, ale už to nestihla. I přes tvé upozornění se automaticky přikrčí ke svému koni, který leknutím ztratí rytmus a odbočí trochu na stranu. Ale ustál to a Lendra jej během vteřiny získá opět pod kontrolu. Tvůj kůň se nenechá vyvést z rovnováhy. Možná to je válečný kůň a na podobné adrenalinové situace je vycvičený, rozhodně tak vypadá. Pětice mužů před vámi znejistí. Jejich napůl vytažené zbraně strnou v půli pohybu. Leandra neváhá. Založí šíp, koně se drží jen pevně semknutými koleny, krátce zamíří a vypálí. Šíp zasáhne přesně. Vlétl přímo do hlavy muži, který ti stojí v cestě. Zasažený obrátí oči v sloup, jako by se chtěl podívat, co mu to náhle vyrostlo z čela, a svalí se na zem. Nestihl ani zakřičet. Kolem něj se okamžitě vytvoří krvavá kaluž. Ostatní muži situaci rychle přehodnotí. Vidí dvojici tryskem letících koní, kteří ani v nejmenším nenaznačují, že by nějak chtěli zpomalit, na nich řvoucího barbara se sekyrou v ruce, ženu s lukem, která už má založen další šíp a jejich druha, válícího se ve vlastní krvi. Udělají čelem vzad a zapadnou zpět do uličky ze které přišli. Když se kolem ní proženete, můžete koutkem oka zaregistrovat zahalenou osobu, která řve za prchajícími muži nějaká, asi ne příliš lichotivá slova. Proženete se branou a město necháte za sebou. Leandra se často ohlíží, ale postupně se jí napětí v tváři vyhlazuje, když nespatří žádné známky pronásledování. Asi po půl hodině zpomalí a navede koně mimo cestu západním směrem. Jedete tedy podél hor. Brzy vjedete do menšího lesa a napojíte se na cestu o šířce přesně pro dva koně klusající vedle sebe. Dívka po tobě rozpačitě pokukuje a trochu se vrtí v sedle. Nejistě se usměje. "Jsem ti vděčná, že jsi mě zachránil." Začne nakonec. "Ale neměl jsi to dělat." Zamračí se na nerovnou cestu před sebou. "Někdo z těch chlapů který tam byli mě musel poznat.. a.. no.. zkrátka se rozhodnout, že dostane jak mě, tak tebe, protože jsi mu tou záchranou překazil plány." Zmlkne a chvíli vypadá, jako by bojovala sama se sebou a se svými rozpaky. "Mrzí mě, že jsem tě dostala do problémů." Prohlásí nakonec a zmlkne úplně. Soustředěně si začne prohlížet cestu před sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Hromotluk na mou otázku kývne, ustoupí, ale dál už nejde. To tam mám jít sám? Ano, mohlo mi být jasné, že královna o mé přítomnosti již dávno ví, přesto jsem ale čekal, že mne někdo před ní uvede. Nuže dobrá, není na co čekat. Natáhnu ruku a zatlačím na dubové dveře, které se otevřou a já vstoupím dovnitř. Celá místnost je nějaká temná, což jsem nečekal a docela mne to udivilo. Nedělá mi však problém zjistit kde královna je. Také jsem rád, že ten orel svůj úkol splnil. Udělám pár dalších kroků vpřed a hluboce se k ní ukloním. To už mě však osloví a požádá, abych si sedl. Jsem rád, že konečně nemusím stát nebo běžet, a proto nevděky kývnu a posadím se. Když si ji prohlížím zblízka, zdá se mi krásnější, než když jsem ji viděl naposledy, i když jí něco velice trápí. Povídá o věcech, které mi již byly zřejmé, a tak jen souhlasně a trochu vážně přikyvuji. Za celou dobu jsem neprohodil ani slovo, čemuž jsem se musel malinko pousmát. Pak mi ale sdělí, že mezi elfy, kteří opouštějí naši říši, at už za jakýmkoliv účelem, byly i dvě ženy a to Eressië a Maëlys. Ty jména si raději pořádně zapamatuji, protože jsou pro ní zjevně velice důležitá. Usoudil jsem tak z jejího pohledu. Chvíli jsem přemýšlel co budu asi dělat, ale když mi podala složený pergamen s červenou pečetí, bylo mi to tak trochu jasné. Byly na cestě do Massidu a já je musel najít a předat jim dopis. Nakonec jsem byl požádán, aby jsem si sebou vzal runový meč. Trochu jsem se toho meče bál, ale raději jejímu přání vyhovím. Když skončí, můj váraz se změní z unaveného na ustaraný. "Budu konat vaší vůli má paní. Musíte mi dát jen chvíli čas, než se řádně vybavím. Za tři dny budu zpátky na území našeho rodu, kde si vyzvednu svůj meč. Pak už budu jen oddaný pátrání po těch dvou ženách, tak, jak si přejete." Udělám tři kroky směrem od ní, pak se znova hluboce ukloním, otočím se a vyrazím. Na této půdě jsem se nezdržel dlouho. Doplnil jsem tekutiny, něco malého zakousl. Ani ne po dvou hodinách jsem byl opět na cestách. Tentokrát v daleko rychlejším tempu. Zatím co jsem běžel, jsem si znovu zavolal svého ptačího přítele a poslal ho k otci se zprávou, že potřebuji ten meč, z nařízení královny. Doufal jsem, že mi ho připraví a nebudu se muset zdržovat. Když uplynou tři dny, u mého domu by měl stát věrný posel s mým mečem. Pokud ne, tak se ve svém příbytku umyji, vyměním špinavé věci za čisté a vytáhnu svou jemně kovanou zbroj a červený šátek pro štěstí. Pak se vydám pro meč. Pokud jej již mám, tak ještě naposledy provedu nějaké meditace a ulehnu ke spánku. Dalšího dne bych měl být již na cestě do Massidu, avšak ještě před tím navštívím Sarat, kde si obstarám pár věcí a třeba získám i nějaké informace. Navíc my elfové musíme také spát. Cestou se mi honí spousta myšlenek, jako třeba: Kdo jsou ty ženy které hledám a proč je hledám? Nebo jestli nastanou komplikace. S těmi však počítám. Král v Massidu není zrovna přívětivý člověk. Málokoho pustí do své říše a jsem tedy zvědav, jak se tam dostanu, a právě proto musím dělat zastávky po městech a ptát se na rady. Třeba se naskytne i nějaká ta práce navíc. Přece jen neoplývám zrovna zlatými. No, uvidíme, co se po cestě všechno přihodí. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Po nějaké té chvilce jsme byli pryč a ona začala mluvit a mluvit, což mne moc nebavilo a tak jsem jen nesouhlasně zabručel a dodal: „Víš, kdybych ti to vyčítal, právě bys byla bez hlavy. To, že nyní jsem v problému s tebou, mi nevadí. Možná je to lepší, než kdybys byla sama, i když jak vidím, dokázala sis za tu chvilku poradit sama.“ Zazubení nesmělo chybět a také bylo znatelné s tím, že ve tmě tomu nemuselo tak být znát. Sekeru jsem si konečně dal zase na záda a dodal: „A proč tě vlastně pronásledují a tak vůbec, musí to mít přeci nějaký důvod, nebude to jen tak…“ zeptal jsem se a konečně jsem si mohl prohlédnout svého koně. Jak se zdálo, byl to nějaký vycvičený, protože můj řev ignoroval a jak se zdálo, tak mu nedělalo problém mne vézt, takže jsem se podíval na Leu s tím, jestli náhodou někde něco neukradla a proto… proto jsme na tom byli právě tak, jak jsme na tom byli. Nevěděl jsem moc co více říci, páčit jsem to z ní nechtěl, ale tak jako zase jsem skrytě doufal, že to vážně neudělala a neokradla nějak vysoce postaveného vomastka, protože jsem nechtěl být znám jako nějaký ‚Ochránce zlodějů‘. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kdesi v lese Leandra trochu znejistí, jako by si nebyla jistá, jestli ti má odpovědět nebo ne. Ale konec konců ti to dlužila a k tomuto závěru nejspíš dospěje po chvilce také. "No.. jsem z Daestu.. a jsem tak trochu něco jako princezna. Ale je to složitý. Naštěstí nejsem v přímé linii, takže se mě trůn netýká." Opatrně se na tebe podívá a sleduje reakce. Vychrlila to ze sebe celkem rychle, jako by to přiznání už chtěla mít za sebou. Potom pokračuje. "Můj otec má..." zakření se "..bohatý sexuální život. Tedy spoustu dětí.. levobočků. Ale zůstávají nám určité výhody.. jako třeba některé kontakty." Poplácá po krku svého koně. "Tihle krasavci jsou ze stáje jednoho Enrotského šlechtice. Byl u nás na návštěvě a já se za něj přimluvila u otce. Dlužil mi službu." |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kdesi v lese - království Singar Leandra tě chvilku sleduje jak se hrabeš ve vacích. "Je tam nějaké náhradní oblečení a hlavně zásoby." Potom se zamyslí nad tvými slovy. Očividně nad tímhle vůbec nepřemýšlela. "Já.. vlastně nevím co chtějí... rozhodně jsem postradatelná a moc velkou částku by za levobočka nedostali. To přece musejí vědět.." Kouká se nepřítomně před sebe a očividně se snaží nějak si to zdůvodnit. Ve vacích najdeš skutečně to, co Leandra říkala. Je tam převážně jídlo - nějaké sušené maso, ovoce, chleba, čistá voda. Dále deka. Další vaky jsou na jejím koni. Těžko odhadovat, jestli tam měla to samé, nebo ještě něco navíc. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Kdesi v lese – Království Singar Nakonec tam bylo docela dost jídla a také takové věci, bez kterých bych přežil. Přeci jen třeba deka byla trochu k ničemu, protože jsem byl zvyklý spát bez ní a klidně jen pod stromem, ale to jsem radši nekomentoval, myslela to jistě dobře. „Dobrá, jaký máš tedy plán, když víš, jak na tom jsi a tak?“ Zeptal jsem se a porozhlédl jsem se po okolí, jestli náhodou nejsme pozorováni, nebo tak. Jako byla pravda, že nás mohli pronásledovat, ale tak jistě by jim to chvilku trvalo, než by se k nám dostali, nebo snad ne? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrad Elfka tě sleduje a zatímco jíš, začne vyprávět. "O prvním světě a příčinách jeho zkázy už jsi jistě slyšela.. Válčilo se, lidé zabíjeli jak sebe, tak přírodu. A tehdy se objevila magie. Velmi mocná magie.." Elfka to vypráví jako naučenou pohádku, kterou už tisíckrát četla v některé z knížek. "Lidé se jí naučili ovládat.. a jak to dopadlo víš. Nyní se to opakuje, ale s pár odlišnostmi." Zamračí se a pohlédne z okna. "Objevuje se magie.. ale je trochu jiná. A navíc teď nejsou žádné války, ani se žádná velká nechystá. Zemi se nelíbí něco jiného a my to musíme zastavit, než to vypukne naplno." Vážně se na tebe otočí. "Jedeme do Massidu, odkud si myslíme, že to všechno pramení. Děje se tam něco zlého.. Budeme muset cestovat v přestrojení a často se skrývat a tvé znalosti a kontakty by se mohly hodit." Na chvilku se odmlčí. "Musíš pochopit, jak moc to je důležité. Podrobnosti ti můžu povědět cestou. Takže.. jak se rozhodneš?" Napnutě tě sleduje, očividně jí na tvých příštích slovech velmi záleželo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro OKEAR - uličky Království Ikara Obchodník se potěšeně usměje, že se mu povedlo prodat ještě něco navíc a obě věci ti zabalí do úhledného sáčku. Jakmile mu předáš peníze, rychle se s tebou rozloučí a už se dívá po dalším nadějném zákazníkovi. Zapluješ do uliček. Jednotlivé domy zde k sobě nepřiléhají stěnu na stěnu, čímž se tedy vytváří úzké průchody, kterými se dá rychle dostávat z ulice do ulice. Jak se ale jednou do tohoto průchodu vejde, není se tam kde schovat a musí se projít buď na jednu nebo na druhou stranu. Do těchto uliček zpravidla neústí žádné vchodové dveře ani okna, jen vzácně tu můžeme najít dveře třeba do sklepa. O něco větší uličky, do kterých ústí vchody domovních dveří, jsou široké jen tolik, aby jimi dokázala projet dvoukolka tažená koněm, nebo menší vozík. Po stranách je malý chodník. Zde je živo vždy po ránu a k večeru, jak lidé chodí za svými denními povinostmi a opět se z nich vrací. Přes den a v noci to tu je vylidněné a jedinci, kteří se vrací v tuto dobu jsou vystaveni většímu nebezpečí. Tento systém je samozřejmě jen ve čtvrtích méně majetných obyvatel a mimo hlavní třídu. Vypadá to tu, jako by se někdo snažil nahustit co největší počet domů na co nejmenší možný prostor a takto to dopadlo. Směrem ke středu města se ulice rozšiřují a jsou hlídané vojáky. Toto všechno už jsi stihla zjistit. Nyní tu můžeš narazit jen na poslední opozdilce spěchající do práce. Někteří sebou mají ozbrojenou stráž, nebo mají svou vlastní zbraň a obezřetně se rozhlíží. Občas zaslechneš slabý dětský pláč z některého domů, následně utišován matkou. Při průchodu ulicí jen koutkem oka zaregistruješ pohyb v průchodu, kolem kterého zrovna procházíš. Jen mihnutí.. mohlo to klidně být nějaké zvíře hodující na odpadcích, nebo odraz světla.. taky se ti to mohlo jen zdát.. Ovšem když se tím směrem koukneš, spatříš již zřetelnou zahalenou postavu, oblečenou celou v černém. Možná proto byla ve stínech téměř neviditelná. Nevíš kdo to je, ani nevíš co tu chce, ale byla sis jistá tím, že na nikoho podobného jsi tu zatím nenarazila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta do DELAGONU Stařík pokrčí rameny a přemýšlivě se podrbe na hlavě. "Možná byste mohla zkusit hlavního kněze.. má ve městě domek. Moc často tam není, ale v tomhle ročním období ho možná zastihnete.." Nakrčí obočí. "Nevim jestli bude vědět něco užitečného, ale třeba ti poradí ohledně toho muže, kterého hledáte." Ve zdvořilé konverzaci ti cesta rychle utíká, stařík je příjemný společník. Vypráví ti zážitky z farmy, za chvíli tedy získáš celkem slušnou představu o všech zvířatech, která tam má a o která se stará spolu s manželkou, dcerami a vnoučaty. Do města dorazíte odpoledne. Stíny se prodlužují, ale slunci do západu ještě zbývá kus cesty. Měla jsi tedy čas zajistit si ubytování a možná ještě něco málo zjistit. Stařík ti otázku ubytování pomůže celkem pohodlně vyřešit. Přitáhne otěže před jednou hospodou, na jejímž vývěšním štítu stojí U rezavé čepele. "Tady se rozloučíme. Musím připravit vše na ráno a vy jste jistě unavená." Kývne hlavou k oné hospůdce. "Majitel je moc příjemný chlapík a nedává vysoké ceny, věřím, že se vám tu bude líbit. Navíc má oči i uši otevřené a žije tu odjakživa. Třeba taky bude něco vědět." Mrkne na tebe a podá ti ruku na rozloučení. "Moc mě těšilo.." |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - Dalagon - hospoda
"Taky mě moc těšilo. Doufám, že se znovu potkáme." pronesu s úsměvem, "Ať jsou bohové s vámi. A ještě jednou vám vážně děkuji za svezení a milou společnost. Kdybych vás nepotkala, stěží bych mohla doufat, že bych ještě dneska dorazila do města." Smutně se usměju a též staříkovi podám ruku na rozloučenou.
Po rozloučení vstoupím do hospody a rovnou zamířím k výčepu. Jsem po té cestě dost vyhladovělá, tak si objednám: "Dobrý den." pozdravím hostinského, "Prosila bych nějakou polévku s chlebem a k tomu nějakou vodu prosím." Usměju se a pak pokračuji: "Jinak máte volné pokoje? Ráda bych si u vás koupila nocleh." odmlčím se a pak udám přesnější popis pokoje, "Nemusí to být nic zvláštního. Stačí aby tam byla postel. Ale ještě nevím na jak dlouho bych se tu zdržela. Nevadí to?" Počkám na odpověď a pak, po nějaké chvíli, aby to nevypadalo, že na něco spěchám se ještě zeptám: "Víte, hledám jednoho muže, nevím teda jak se jmenuje, ani jak vypadá, vím o něm pouze podle vyprávění. Ale tento muž se dost podrobně zajímá o magii a prý je tím dost známý. Nevíte náhodou, kde bych toho muže mohla najít? Podle všeho má žít někde v tomhle městě. V Dalagonu." "Tak, doufám, že o něm bude vědět.Nebo, že mě alespoň odkáže k někomu, kdo by o něm mohl něco vědět. Jinak vážně nevím, kde jinde bych měla s jeho hledáním začít." Uvolním si šátek na krku a doufám v kladnou odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Tom Sayler pro ELEAD - Hospoda U dřevorubce "Odkud si sem spadnul chlape? Copak sis nevšim, že se poslední dobou nemluví o ničem jinym?" Môj pohľad na neho odrazu zbystrel. Aj napriek môjmu pohľadu si len odfrkol a odišiel, možno som sem mal príst trochu prívetivejšie a nie sa správať ako vandrák. V každom prípade teraz musím zistiť niečo viac. Ísť za ním by bol skvelý nápad keby hneď neodišiel. Ísť za občanmi... nedalo sa necítiť ich pohľady na cudzinca ktorý sa tu z ničoho ukázal. Keď som dojedol a dopil, oprel som sa o stoličku a znova začal rozmýšľať. "Fajn, ísť za niekym iným ako je krčmár je riskantné ale vyzerá to tu na normálnu a serióznu spoločnosť dospelých ľudí.. teda.. furt ma môžu vyhodiť.." Po chvíli som sa postavil a nasmeroval sa ku jednému zo stolov skade na mňa smeroval pohľad. "ehm... zdravím..." Moja neznalosť mi veľmi nepomáhala ako začať rozhovor s niečim iným ako zvieratá ktore mi neodpovedali. Samozrejme sa rád rozprávam sám zo sebou, teraz som však už len tak odísť nemohol. "Môžem sa opýtať... niesom z tadeto myslím že je to vidno ale.. inými slovami som tu preto aby som zistil čo sa deje s lesom, neviete niečo..?" Vzhľadom na to čo vravel krčmár, mali by niečo vedieť. Vykoktať sa však bolo niečo iné. A formulovať otázku? ešte ťažšie. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ARDIJSKÝ HVOZD Královna se jemně usměje, očividně je s tvými slovy spokojená. "Ještě něž vyrazíš.. nemůžeme si dovolit ztrácet moc času. Dám ti koně z našich stájí. Je chytrý a rychlý." Trochu záhadně se usměje. "Mám tu ještě spoustu práce, Traërt tě k němu dovede." Pokyne hlavou ke dveřím a je tedy zřejmé, že Traërt je onen muž, který tě sem dovedl. Čeká venku. "Vem si odtud cokoliv potřebuješ a spěchej pro svůj meč. A potom... ať tě bohové ochraňují." Obřadně se s tebou rozloučí a propustí tě. Venku na tebe čeká Traërt. "Pojď za mnou." Vybídne tě hned jak vyjdeš. Zajdete opět mezi stromy a jdete asi pět minut celkem svižnou chůzí. Elf není moc hovorný společník. Dojdete na další mýtinku, kde téměř nikdo není, a zvuky z okolí sem moc nedoléhají, jako by místo bylo něčím chráněno. Na louce se pase menší stádečko koní, přibližně patnáctihlavé. "Tohle jsou Ergiové. Vypadají jako obyčejní koně, lidské oko nepostřehne žádný rozdíl." Traërt si je zálibně prohlíží. Dle jistoty, s jakou se zde pohybuje a nadšení, s kterým o nich vypráví, můžeš odhadovat, že je má asi na starosti. "Jsou velmi inteligentní a rychlí. Pohyb mezi stromy jim nedělá žádný problém. Moc se o nich neví ani mezi našim lidem, chci tě tedy poprosit, aby sis jejich původ ponechal pro sebe." Zaloví v kapse a vyndá jakousi malou píšťalku, na kterou záhy zapíská. Potom ti jí podá. "Každý z nich je naučen na zvuk píšťalky. Každá zní jinak, tedy se ti nestane, že přiběhnou všichni najednou. Dobře si jí schovej." Ze stáda se oddělí jeden z Egriů a zvolna k vám přejde. "Ještě bys měl vědět, že jsou velmi tvrdohlaví, a když si jej něčím znepřátelíš, hodně těžce si budeš jeho důvěru získávat zpět. Moc ti to nedoporučuju, byl by schopný tě shodit v momentě, kdy se ti to bude hodit nejméně." Kůň si tě zvědavě prohlíží. Nejspíš už stačil pochopit, že tě teď nějakou dobu bude vozit na hřbetu. Traërt ti jej pomůže osedlat a následně se s tebou rozloučí. "Pokud už nic nepotřebuješ, popřeji ti šťastnou cestu.." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kdesi v lese Království Singar "Plán..." Leandra to slovo chvíli převaluje v puse a stále sleduje hrbolatou cestu před sebou. "Nevím.. do rána snad něco vymyslím.." Dále pokračujete v tichosti, oba zabráni do vlastních myšlenek. Leandra okolí moc pozornosti nevěnuje, vypadá duchem nepřítomna. Občas, když si myslí, že jí nevidíš, po tobě nenápadně pokukuje se starostlivým výrazem. Očividně jí trápí, že tě dostala do problémů, ale zatím nevěděla, jak to vyřešit. Po chvíli jste se rozhodli sesednout a sejít ze stezky trochu dál do lesa. Mezi stromy neprosvítá tolik měsíčního světla, tedy si musíte dávat dobrý pozor kam šlapete a hlavně dávat pozor na koně. Nakonec najdete menší mýtinku. Jelikož už je opravdu tma a pokračovat na koni by bylo velmi riskantní, rozhodnete se přespat zde. Na hledání něčeho vhodnějšího už nebylo světlo. Rozdělíte si úkoly - Leandra si vezme na starosti koně, jejich odstrojení a napojení. Ty mezitim můžeš vybrat nejlepší místo ke spánku, případně rozdělat zavazadla a vyndat deky - jarní noci nebyly nejteplejší. Mezi stromy už není vůbec vidět. Na mýtině se můžete orientovat alespoň podle stínů, jelikož měsíc dnes září celkem dostatečně. Leandra dokončí přípravu koní na noc a vrátí se k zavazadlům. Chvilku se v nich hrabe a nakonec vítězoslavně zvedne nalezený kus chleba a sušené maso. Oboje ti podá a sedne si i se svým podílem kousek stranou. "Klidně spi.. vezmu si první hlídku." Probudí tě jemné drcnutí do ramene. Když otevřeš oči, spatříš nad sebou sklánějící se Leandru, jak si naléhavě přikládá ukazováček k puse a následně ukazuje kamsi mezi stromy. Blížil se východ slunce. Na východě už můžeš vidět slabou záři, ale mezi stromy ještě důkladně vidět nebylo. Leandra upírá oči do tmy. Pozorně posloucháte. Křup křup.. Prasknutí větvičky někde napravo. Oba tím směrem natočíte pohled. Lea už má v ruce připravenou zbraň, rty pevně semknuté do tenké linky. Nastalo ticho... |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro „Děkuji Vám. Bude v dobrých rukou.“ Usměji se, ale uvnitř to beru jako velikou zodpovědnost a velkou radost z toho nemám. Pokud se tomu zvířeti něco stane nebo jej někdo zcizí, bude to katastrofa. Pak už se jen ukloním a odejdu ve společnosti elfa, kterému říkají Traërt. Podle všeho má na starosti královskou stáj. Když mě zavedl ke koním, pocítil jsem, že to nejsou obyčejní koně. Byli velice chytří a jistě uzpůsobení pro rychlou jízdu. Elf mi vykládal o jejich vlastnostech, a tak podobně. Poté pískl na píšťalku, kterou mi následně předal. Přiběhl celkem zdatný kůň. Zajímalo by mě, na jakou vzdálenost ten zvuk uslyší, ale nedivil bych se, kdyby to sahalo až k mílím. „O koně se ti dobře postarám.“ Kývnu mu na pozdrav a pobídnu koně vpřed. Pěšky bych šel zpátky tři dny. S koníkem to mám za necelý den jízdy. Když konečně dorazíme k mému příbytku, posel mne jíž očekává i se zabaleným mečem a pozdravy od otce.Přivážu koně a dám poslovi do ruky správnou minci, poděkuji a zmizím v domě, kde se převléknu. Mimo novou, čistou košili vytáhnu svou jemně kovanou, pozlacenou zbroj s červeným šátkem pro štěstí. Zabalím si nějaký elfský chléb, bylinky a to jak k jídlu, tak k neutralizaci jedů, kdyby se mi nějaký dostal pod kůži. Vodu si brát nebudu. Když budu potřebovat, vytáhnu z rostlin vlhkost, která by měla stačit. Připnu si opasek a do pochvy zastrčím zastrčím dva krátké meče. Prohlédnu si ten runový a hned ho zase zabalím do kusu látky, kterou pak i s mečem vložím do brašny. Tu pak přehodím koni přes záda a sám na něj vyšplhám. Když všechno zkontroluji a ujistím se, že jsem na nic nezapomněl, pobídnu ho kupředu. S rychlostí jakou měl sám vítr jsme se hnali vpřed. První zastávka měla být v Saratu. Koně jsem nechal asi půl míle od města a dál jsem šel pěšky. Ujistil jsem se, že mám stále píšťalku a mohl jít v klidu dál. Už před městem jsem rozhodnut, že musím navštívit místní krčmu a optat se na ty dvě ženy. Pokud tu byly, jistě budou už hodně mil daleko, ale chci alespoň vědět, jestli někdo neví, kam mají namířeno. Pak bych si rád odpočinul a sehnal nějaký oves pro koně. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Kdesi v lese Nemohla mi říci z fleku, co si myslí, že by bylo ideální v této situaci. Tedy, jako v její situaci bych možná také nevěděl, co bych dělal, ale asi bych se nějak připravil, vyzbrojil a čekal bych na to, až přijedou. Následně bych započal iniciativu, tudíž by těžko mohli útočit jako prvních. Zatřásl jsem hlavou, akorát ve chvíli, kdy se na mne dívala, ale nenapadlo mne se na ni dívat. Hloubání v mých myšlenkách bylo nyní trochu zcestné, ale tak jistě měla lepší plán, než jako můj, čekat a bojovat. Její plán se skládal z toho, že se někde utáboříme. Nalezli jsme mýtinku, která vypadala poměrně ideálně, ale spíše pro skupinu více dobrodruhů, než jen nás dvou, ale tak to byla její volba a cestovat dál v této tmě, na koních, v lese, nebyl moc rozumný nápad. Tudíž jsme slezli oba z koně a já jsem začal vykládat věci, které se budou hodit na spaní, hlavně ty deky a tak. Sice jsem ji nepotřeboval, ale kdyby ji byla zima, tak aby si mohla vzít, když tak i mojí a tak. Jídlo jsem uvítal skromným zamručením a kývnutím, načež jsem dodal: „Děkuji, stačí mi pár hodin, ne celá noc,“ usmál jsem, se, na pár kousnutí jsem snědl svoje sousto, dokončil všechny práce a usnul jsem. Neměl jsem přes sebe deku, ale spíše jsem na ní ležel, pro větší pohodlí. Ráno mne probudila a já jen mrzutě zamručel ignorujíc její prst u pusy. Na to jsem ale zmlkl a poslouchal jsem, co se děje. Protože jsem celou noc prospal na boku, měl jsem ještě připravenou výstroj na zádech, právě pro takovéto případy. Uslyšeli jsme zvuky, křupání, tudíž jsem se posadil a jednou rukou jsem pomalu natahoval ruce ke štítu a druhou k meči, abych se mohl bránit. Protože ovládala luk, tak jsem preferoval právě tyto zbraně, protože moje sekery byli více na obranu, než na útok. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinec U rezavé čepele Hostinec je téměř prázdný. Kromě tebe tu jsou ještě tři zákazníci. Dva se tlumeně baví u piva, vypadají na staré známé, kteří se přišli pobavit po namáhavém pracovním dnu. Třetí muž sedí v rohu a tiše jí nějakou polévku. Usoudíš, že hostinec slouží spíše jako hotel než klasická hospoda. Za barem stojí postarší muž dobráckého vzhledu, vedle na židličce sedí malá holčička, pravděpodobně dcera. Oba vzhlédnou a muž se usměje. "Vítejte madam.. jistě, hned to bude." Skloní se k dceři, něco jí pošeptá, ta čiperně sklouzne ze stoličky a běží do kuchyně. "Pokoj vám samozřejmě připravíme. Budete ho mít k dispozici jak budete potřebovat." Hostinský potom zmizí do kuchyně a ty můžeš zaslechnout tiché hlasy, jak rozdává úkoly. Vrátí se s objednanou vodou a položí jí před tebe. "Polévka bude hned hotová.." Na tvůj dotaz nakrčí čelo a promne si bradu. "Ano, ten tu skutečně žije.. ale je to bláznivý stařík, nikdo ho nebere moc vážně." Na chvilku se odmlčí a poté trochu zaraženě pokračuje. "A vlastně.. dlouho jsem ho neviděl. Vždycky si sem chodil alespoň jednou týdně na guláš, je to naše vyhlášená specialita." Samozřejmě se nezapomene vychválit. V duchu si něco počítá. "Ano.. už tu určitě více než čtrnáct dní nebyl.. to je zvláštní." Z kuchyně se ozve zaklepání na dřevo - nejspíše smluvený signál, že je jídlo hotové. Hostinský pokrčí rameny a za okamžik před tebe pokládá kouřící polévku, ve které plavou kousky zeleniny. Chleba přinese na menším talířku. Následně se vrátí za pult, začne se věnovat umývání sklenic a sledování zákazníků. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Dalagonu - hostinec U rezavé čepele
Když mi muž přinese vodu, mile se na něj usměju a kývnu hlavou, na poděkovanou. A jakmile mi poví něco o muži, kterého hledám, při zmínce, že už tady dlouho nebyl, nešťastně se podívám k zemi. "Takže nevíte, kde bych ho mohla najít?" zkusím, "Jaké měl zvyky, kam chodíval, kde bydlel. Nebo jestli neznáte někoho, kdo s ním byl v bližším styku? Nebo cokoliv jiného." Tázavě se na něj podívám a pak ještě povysvětlím: "Víte, potřebovala bych se dozvědět něco o jednom zvláštním druhu magie. On je zatím má jediná naděje. Nevím, kde jinde bych se to měla dozvědět, než od něj. I když je to skoro takzvaný slepý bod. Jinak, kdyby jste věděl něco o někom, kdo by mi mohl pomoci, byla bych vážně šťastná." Smutně jsem se na něj usmála. Pak mi přinesl polévku. Poděkovala jsem a hned jsem si dala první sousto. Nevadily mi vařící polívky, ale tentokrát jsem se trochu přecenila. Dala jsem si ruku před pusu a rychle jsem horkou polévku spolkla. Ted vařící pocit se mi táhnul po celém krku až dolů. Měla jsem spálená celá ústa. Pokoušela jsem se nasát studený vzduch, aby se to trochu zklidnilo. Jakmile to už bylo o něco lepší, zasmála jsem se nad svou blbostí, otočila jsem se na hostinského a s úsměvem na tváři řeknu: "Je vážně dobrá." znovu se zasměju a zakroutím hlavou. Zajím sousto chlebem a začnu si polévku chladit mícháním. Pak se jenom znovu obrátím na muže u pultu a pak, abychom nezamluvili dané téma, se ho zeptám: "Nevíte teda nic bližšího o tom muži?" |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Zatímco jím, tak poslouchám elfku. Občas k ní zvednu zamračený pohled, ale do její řeči nevstupuji. Nejen, že bych to považovala za neslušné, ale nerada bych jí dala záminku nabýt dojmu, že už jsem dojedla a aby v návalu aktivity nenechala jídlo odnést. Přesto, že jako osoba vzdělaná jsem o prvním světě slyšela, ale povídačkám o magii jsem nikdy příliš pozornost nevěnovala. Magie mne zas až tak nezajímá. Při slovech o cestování v přestrojení se pro sebe usměji. Co já jsem se toho nacestovala v přestrojení. V tomhle jsou mé zkušenosti skutečně bohaté. Ale je pravděpodobné, že elfka si toho o mne zjistila dost a i tato část mé minulosti jí není neznámá. "Co se kontaktů týká, tak na ty bych se nespoléhala..." promluvím konečně. V mém hlase není ani příliš trpkosti nad tímto konstatováním. "Ale kde jsem nějaké známé měla, tam raději zapomněli, že mne znají. Jestli mi rozumíš. A nebo by stejně nevěděli, že jde o mne. Zkrátka, většinu času jsem raději pracovala sama..." dodám na vysvětlenou. Ne snad, že bych se měla nějak moc ospravedlňovat, ale faktem je, že pokud jde o tuto část mého života, jedná se o uzavřené kapitoly, a proto nevidím důvod v nich nebýt otevřená. "Nicméně jinak se mnou myslím můžeš počítat." promluvím a chvilku zvažuji další slova. Zda jsem vůbec v pozici klást si nějaké podmínky. A tak se to rozhodnu specifikovat spíše jako prosby. "Ale byla bych ráda, kdyby má dřívější práce zůstala mezi námi. A taky bych se potřebovala umýt. Nutně." dokončím. A vzhledem k důraznosti prosby i svitu v mých očích to vypadá, že koupel je pro mne důležitější než skrývání mé předešlé identity a činů... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ELEAD - Hostinec U dřevorubce Tři muži se k tobě otočí a chvilku si tě prohlíží a hodnotí. Nakonec promluví muž, který z nich vypadá nejstarší - mohlo mu být něco kolem čtyřicítky. "Klidně se u nás posaď jestli chceš.. ale my ti toho asi moc neřeknem... Sem k nám se moc informací nedostane. Kupců sem jezdí jenom několik, není tu tak velký odbyt jako v jinejch velkejch městech." Koukne se po ostatních, všichni zavrtí hlavama, že o moc víc nevědí. Na chvíli se odmlčí a napije se svého piva. "Ale jestli chceš informace, zkus to u kupců. Ty maj něco nacestováno a maj uši otevřený." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kdesi v lese Leandra pomalu natáhne tětivu luku a s kamenným výrazem upírá oči na místo, ze kterého se ozvaly zvuky. Čekáte.. Už si téměř začínáte myslet, že to bylo jen zvíře. Náhle ale vyjdou zpoza stromů dva muži.. ovšem na opačné straně, než kam koukáte a než kam Leandra míří. Už se nijak neskrývají, jejich kroky slyšíš tedy snadno. Z druhé strany vyjdou další tři muži. Mají vytažené zbraně a samolibě se uculují, nejspíš si říkají, jak vás doběhli. "Přeji dobré ráno.." Prohlásí jeden z dvojice na straně Al`kora. S Leandrou nyní stojíte zády k sobě. Lea má natažený luk, ty připravené zbraně. "To je ale rozkošná dvojička. Princezna... a osvalená obluda." Kumpáni se začnou oduševněle chechtat.. nejspíš nad tím, jak mají vtipného vůdce. Lea se ovšem nerozmýšlí moc dlouho. Když vidí jejich výrazy, i jejich snahu o vaše pomalé nenápadné obklíčení, hned vystřelí na jednoho z trojice, kterou má na své straně. Smích onoho nešťastníka se promění na odporné chrčení.. nejspíš trefila plíce. Ostatním zmrzne úsměv na tváři. "Ty pitomá čubko..." zavrčí vůdce a čtveřice se začne stahovat, se zbraněmi plně v pozoru. Lea po výstřelu luk hned hodila stranou a tasila jednoruční meč. Přibližují se k tobě dva muži, ohledně zbylých dvou asi budeš muset věřit Leandře - stojíte zády k sobě, abyste se vzájemně mohli krýt. Oba jsou oblečeni jen velmi lehce - mají obyčejné tuniky a koženou zbroj. Jejich oblečení je uzpůsobené spíše pro rychlý pohyb, než pro obranu. Oba mají dlouhé obouruční meče. Zatím se jen přibližují, vyčkávají a měří si tě hodnotícím pohledem. |
| |
 | soukromá zpráva od Aliana Croix pro Probuzení Ráno mně probudily sluneční paprsky které pronikaly přes krajkové záclony a mně nějakou dobu trvalo než mi došlo kde to vlastně jsem.To že tohle není pokoj v mé tvrzi mi dojde hned.Tento je možná ještě čistější,ale co zde dělám?A pak si vzpomenu na návštěvu Kiru,setkání s kupcem který je čirou náhodou přítelem mého otce a můj útěk přes celé město při kterém jsem doslova vrazila do svého zachránce.Vrenovi to přišlo směšné asi jako i strážným zde i když oni to nemohli dát tak jasně najevo.A kupec byl frustrovaný že zde nikdo nechápe důležitost současné situace.Všimnu si vědra s horkou vodou a ručníku s mýdlem které jsme dostali opravdu neslyšně Možná jsem spala opravdu tvrdě čemu bych se po včerejšku ani nedivila.Anebo jsou zde sloužící stejně tiší jako v naší tvrzi občas jsem měla podezření že se snad nad tou podlahou vznáší.Po hygieně a úpravě zevnějšku si řeknu že se podívám jak to zde vlastně vypadá.Taky bych si měla rozmyslet co dál protože jsem se jich naobtěžovala už dost.Ovšem pravda je že nevím kam mám jít.Můj plán se týkal že se dostanu do Daestu,ale dál jme už neuvažovala.Všimnu si si několika sloužících kteří se na mně usmívají a pak mně odkážou do jídelny ve spodním patře.Dole potkám Vrenovu sestru a zjistím že i zde má každý pořád něco na práci. No u nás to nebylo pořád bylo to jenom zdání protože jsme byli poněkud stranou,ale otec se snažil aby se pořád něco dělo. Ovšem další otázka mně zaskočí a já nevím co říct protože v Geře byla zvědavost považovaná za neslušnou.Pokud se budu vymlouvat bude prosit Vrena abych tu mohla zůstat a tak se rozhodnu pro pravdu.Sice bude zklamaná,ale bude to lepší. „Já bych ráda,ale nevím zda bych vám byla co platná.Skoro nic neumím a dříve či později bych vám tu začala překážet a to bych nerada.“odpovím pak a sednu a pustím se do snídaně.K tomu mně nikdo nemusí pobízet protože mám pořádný hlad.Asi ochutnám oba druhy pomazánek vajíčka a tu oranžovou limonádu. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Kdesi v lese Mezi tím, co si ona natahovala a připravovala luk, tak jsem si vytáhl konečně celý štít a i meč, z důvodu vhodnosti. Během chvilky již vylezli ti muži, kterých nebylo málo, ale aspoň nějaká výzva, ne?! Zakřenil jsem se, nad jejich vybavení, protože i oni něco měli, já toho měl možná i méně, ale tak byl jsem barbar. Lea vystřelila a já jsem si odhodil některé věci, nepotřebné k boji, což byl třeba batoh. Sekery jsem si nechával na zádech, protože i když mi je zatěžovali, tak se tam stále hodili jako dodatečný kryt a v případě třeba zlomení čepele meče, měl jsem je doslova po ruce. Dva se přibližovali na mne, dva na tu, co mi kryla záda. Oba měli meče, které by mi mohli dosti pochroumat kůži, možná i dokonce štít, ale nechtěl jsem jim dopřát tu radost, mne zranit. Abych měl moment překvapení, kopl jsem do země, což je muselo minimálně překvapit. Rozeběhl jsem se proti jednomu plnou rychlostí a šel jsem mu sek po krku. Druhou rukou jsem se kryl jak proti meči druhého muže, tak i toho prvního. Pokud jsem se mu dostal ale na úroveň několika centimetrů, spíše desítek, než jednotek, tak jsem se pokusil mu udeřit pěknou vypínací hlavičku, aby lehl a mohl jsem se věnovat dalším třem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta do Saratu, SARAT Království Ardie Cesta lesem byla dosti pochmurná záležitost. Nikde nebyla vidět ani známka lidské přítomnosti, ale přesto se vzhled lesa s každou ujetou mílí zhoršoval. Stromy byly uschlé, či úplně vyvrácené. V momentálním stavu stačil zřejmě i menší vítr k tomu, aby popadaly. Zdálo se, že ani tvému novému koni se zde moc nelíbí. Stále neklidně pofrkává a pohazuje hlavou. Elf ti ještě před odjezdem stihl sdělit jeho jméno - Alegro. Oba jste si oddechli, když jste les opustili a napojili se na jednu z cest, vedoucích do města. Kůň měl zvláštní způsob cestování. Všimnul sis toho po pár mílích, kdy jste se pohybovali po cestě. Vždy se ti okolí jakoby trochu zamlžilo a najednou jste byli o pěkný kus cesty dál. Alegro to dělal vždy, když v dohledu nebyl nikdo jiný a vždy vypadal, že je sám se sebou náramně spokojený. Ovšem s přibližujícím se městem stoupal i počet lidí na cestě, tedy podobné triky nebyly možné. Alegro však vypadal téměř neunavitelně, tedy i tak se pohybujete velice rychle. Při pohledu na elfa a tak vznešeného hřebce vám každý uskakoval z cesty a nikdo si vás nedovolil obtěžovat. Do města dorazíš během odpoledne. Ovšem Alegro mohl být seberychlejší, ale zpráva o vašem příjezdu se městem rozšířila jako blesk. Minimálně v oblasti rytířů. Dojedeš k jedné z vedlejších bran, u které provoz není tak hustý, jelikož kupci vcházejí jinudy. Hradby jsou mohutné a vysoké, rytíři na ochozech působí majestátně. Rytíři jsou i u brány a zdá se, že tě vyhlížejí. Tři v plechu zakutí rytíři ti vyjedou vstříc na mohutných koních. Pozdraví tě pokývnutím hlavy. "Byli jsme zpraveni o tvém příjezdu vážený pane. Dovolte, bychom vás bezpečně městem provedli a v hradu ubytovali." Promluví k tobě obřadně první z nich. I kdybys chtěl protestovat, bylo by ti to houby platné. Ardijci si hodně potrbí na různé formality a obřadnosti, tedy se formálnímu průvodu městem nevyhneš ani kdybys chtěl. Rytíř, který mluvil, jede v čele, poté ty a za tebe se zařadí zbylí dva. Přes prostranství přeplněné stánky a lidmi projíždíte krokem. Dav se před vámi rozestupuje neskutečně pomalu. Můžeš si všimnout velkého množství stánků i obchodníků, kteří vás sledují ne zrovna přátelsky, jelikož váš průjezd způsobuje přesun pozornosti davu od jejich zboží. Projedete obchodní částí a dostanete se do luxusnější části města, která je oddělena železným plotem. Vchod hlídá čtveřice rytířů, dva vám otevřou branku, kterou vjedete dovnitř. Nyní projíždíte kolem velkých domů zámožných obchodníků a šlechticů. Před většinou domů jsou udržované zahrádky s různými druhy květin. Ulice míří rovně, nijak se nezahýbá. Sídlo krále tedy vidíte už z dálky. Z obou stran je obklopeno zahradami, na kterých je možno vidět různé fontány i sochy a sousoší. S klapotem vjedete na rozlehlé nádvoří. Rytíři zde sesednou z koní, následuješ jejich příkladu. Hned k vám přiběhnou pacholci a koně odvedou do stájí, které odsud ovšem vidět nemůžeš. Tady k tobě přistoupí zase jiný rytíř. "Pane, budete si přát uvést rovnou ke králi, nebo se nejdříve odeberete do pokoje se připraviti?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinec U rezavé čepele - DELAGON Království Tiatis Krčmář zamyšleně svraští čelo. "Co já vím, tak jeho jediný zvyk je zajít si sem jednou týdně na guláš a do města na nákupy. Bydlí kousek od města, zítra tam s vámi můžu někoho poslat. S nikým se moc nebaví, příbuzné tu nemá.." Na chvíli se odmlčí. "Jak říkám.. je to podivín, ale celkem příjemný, nikdy jsem s nim neměl problém." Z kuchyně vyběhne dcerka hostinského a něco mu podá. Ten se na ní přívětivě usměje. "Děkuju.. a teď už běž do postele." Hostinský přejde k tobě. "Tady máte klíč od pokoje." Podá ti již celkem opotřebovalý, ale jistě stále funkční klíč. "Pokoj máte tady nahoru po schodech a potom doprava.. na dveřích je čtyřka. Můžete tam zůstat jak dlouho budete potřebovat." Rukou ukáže na schody a následně prstem naznačí směr. "Budete si přát ještě něco? A ráno dáte si snídani?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Boj v lese Království Singar Muži se nenechají jen tak snadno zastrašit. Jejich tváře vykazovaly určité známky překvapení, ale rozhodně neustoupily před tvým nakopnutím země. Muž, na kterého vedeš první útok odskočí a tvé sekeře se jen tak tak vyhne. Může tě to trochu vychýlit z rovnováhy, ale ani jeden z nich nemá příležitost toho využít. Tvá "hlavička" se však setká s úspěchem. Protivník podobný útok rozhodně nečekal a skončil na zemi, ovšem bez větší újmy. Než se sesbírá a vzpamatuje, máš možnost ho "dokončit". Druhý protivník ale neváhá a vede útok ne příliš zkušeně s cílem ti propíchnout bok, a zároveň odvést tvou pozornost od jeho válejícího se kumpána. O pohybech Leandry máš jen mlhavé představy. Slyšíš za sebou třeskot zbraní, očividně zatím odolává oboum útočníkům. |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Chce se mi téměř brečet, když vidím, jak les trpí. Je úplně suchý. Kdyby foukl vítr, spadnou. Kdyby pořádně zasvítilo slunce, začnou hořet a to je ještě horší. Mému koni se tu také nelíbí. Ještě, že je Alegro tak rychlý a hbitý, a že tento pohled nemusíme snášet dlouho. Jeho zvláštní dovednosti nás dostaly do města mnohem dříve než jsem čekal. Můj úžas byl na místě. Koně jako je tento jsem totiž nikdy dříve neviděl. O to horší je myšlenka na to, že by se koník ztratil. Dokonce jsme ani nikde po cestě nemuseli dělat zastávky, kvůli odpočinku. Když jsme tak jeli, každý si nás prohlížel. Jako bychom byli nějací vážení pánové. Netrvalo tedy dlouho, a kolem odpoledne jsme byli před branami Saratu. Dalším překvapením na mé cestě bylo, když rytíři, co jsem mohl spatřit, když jsem se blížil k městu. Mi vyjeli naproti, pozdravili mě a nabídli ubytování. To jsem vskutku nečekal. Myslel jsem, že přespím v nějaké krčmě nebo tak. Vypadalo to, že město bylo velice dobře střeženo. Brány a ochozy byly plné vskutku pravých rytířů a ne takových těch rádoby šermířů. A dám krk na to, že ve městě se jich pohybuje daleko více. Zvednu ruku na pozdrav. „ Zdravím vás udatní rytíři. Rád příjmu vaši nabídku. Děkuji“ Když se dostaneme za bránu, mohu spatřit obrovský trh s neskutečným množstvím stánků s všelijakým zbožím a pochopitelně ještě více lidí. Zraky všech se odebírají právě naším směrem. Způsobil jsem zdá se velký poprask. Trh vystřídá jakási luxusnější část města. Projedeme brankou, kterou nám otevřou ''překvapivě'' další rytíři. Projedeme kolem velkých domů bohatých pánů a dostaneme se na veliké nádvoří. Tam sesedneme a nějací chlapíci nám odvedou koně. Ještě chytím toho co odvádí toho mého. „Dej na něj obrovský pozor, rozumíš?“ Snažím se, aby to nevyznělo nepřátelsky, ale aby tam byl důraz na to, že je to pro mě důležitý kůň. Pak už ke mně přijde jiný rytíř a zeptá se mě, jestli chci uvést ke králi nebo se před tím připravit. „Nerad bych nechal krále čekat. Prosím, zaveďte mě k němu.“ Opravdu nerad bych ho urazil, ale jsem nehorázně unavený. Snad to bude brzy za mnou. O tohle pohostinství jsem opravdu nestál. Pomyslím si trošku zahořkle. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - Dalagon - hostinec U rezavé čepele
"To by bylo fajn." Podotknu, když mi hostinský nabídne doprovod k domu onoho muže. Napiju se vody a dám si po úst další lžíci polévky. Když mi dá klíček od mého pokoje, usměji se na něj. Normálně bych ještě poděkovala, ale byla jsem zaneprázdněná rozkousáváním nějaké zeleniny v puse. Asi nějaký pórek. A když mi ukáže kudy, podívám se tím směrem a kývnu na něj. "Jistě, ráno bych snídani uvítala." usměji se, "Nemusí to být nic vybraného. Jinak volbu nechám na vás." Z talíře rychle dojím zbytky polévky. "Půjdu se ještě projít. Kdy zavíráte hospodu? Abych se do té doby stihla vrátit." Připnu si klíček za opasek, znovu se usměji na hostinského a když mi odpoví, naliju do sebe zbytek vody, poděkuji, rozloučím se a vydám se pryč z hospody. |
| |
| soukromá zpráva od Tom Sayler pro "Skúsiť to u kupcov.. nie som jeden z tých ktorí sa pozrie na človeka a vie že je to kupec.. Môžem počkať do rána, na trhu ich je plno.." V momente keď som sa pristihol že rozrpávam sam zo sebou som stíchol a pozrel sa na Krčmára. Tento raz milo som k nemu došiel a pozrel sa na neho. "Vraveli ste že sa nehovorí o ničom inom.. viete niečo a tom čo sa deje v lese?" Celkom vážny tón no žiadna povrchnosť v ňom nebola. "No, a už keď som tu.. dá sa tu zohnať izba ?" menší smiech a potom som len ďalej čakal čo mi odpovie. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Boj v lese Aspoň něco se mi podařilo, takže jsem mohl soudit, že to zase takoví totální nevzdělanci nejsou, i když tu hlavičku dostal pěkně. V každém případě šlo o to, jestli nyní vyblokuji, nebo dorazím toho na zemi. Pokud tedy jsem tipoval dobře, strhl jsem ruku se štítem proti meči, abych jej svedl mimo můj bok a můj bok nebyl proboden a rotací, kterou jsem vyvinul jsem sekl směrem po tom, co byl na zemi. Jako, mohlo se mi to zvrtnout, mohlo, ale tak zase jsem snad doufal, že i kdyby se mi nepodařilo to provést a nějak obdržet zásah, tak zrovna jeden takovýhle, nemířený, nepřesný a navíc ke všemu ještě nezkušený vydržím, takže to bylo OK. To, že se za mnou ozývali zvuky jsem nechal být, protože tak či tak jsem věděl to, že jestli byli ti čtyři všichni neschopní jako tito dva, co jsem dostal já, tak nebude problém si užít trošku více krve. Ale zase... tipoval jsem, že bojovat umí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrad Elfka tvá slova chvíli zvažuje. Nakonec přikývne se spokojeným výrazem. "Dobrá." Už se otáčela, aby něco sdělila strážím za dveřmi, ale ještě se zarazí a otočí k tobě. "A byla bych ráda.. nemusíš mi důvěřovat hned, i mě to bude asi chvilku trvat, ale.. budeme se snažit, ano?" Poté už poodejde a vystrčí hlavu ze dveří. "Sežeňte Airanu a řekněte jí, ať připraví všechno potřebné. A pokud možno rychle." Následně slyšíš jen vzdalující se klapání dvojice bot po kamenných kostkách.. Elfka tě nechá jíst a jen se zamyšleně dívá z okna. Asi po deseti minutách zaslechneš tentokrát se přibližující klapot podpatků. Ozve se zaklepání a následně dveře otevře trochu oplácaná žena ve věku zhruba kolem 50tky. Koukne nejdřív na elfku a poté se na tebe přívětivě usměje, až se jí zkrabatí vrásky kolem očí. "Všechno mám připraveno, pojď drahoušku, to si dojíš potom." Vyzve tě. Eressië vás chtěla následovat, ovšem Airana se na ní otočí. "Ne ne ne.. umýt a obléknout se slečna určitě zvládne sama. Jen tu hezky počkej." Mávne na elfku nekompromisně rukou, která se trochu zaraženě zastaví, ale nakonec neprotestuje. Airana tě celkem svižně vede chodbami. Stoupáte po schodech do vyššího patra, vypadá úplně stejně obyčejně jako patro dolní. "Eress neni zlá.. jen až moc upnutá." Přemýšlí před tebou nahlas. "Potřebovala by chvíli nemyslet na záchranu světa.. co myslíš? Ti elfové jsou všichni tak vážní.." Zavrtí hlavou a konečně zastaví před dalšími dveřmi. Vezme za kliku a vstoupí do menšího předpokoje, ve kterém je pouze věšák, lavička a menší skříňka. Odhrne závěs rozdělující tento předpokoj a hlavní místnost. Tam na tebe čeká káď plná vařící vody. Airana vše nejspíš připravovala s dostatečným předstihem, jako by věděla jak se rozhodneš a co budeš potřebovat. U kádě stojí menší stolička s ručníkem a mýdlem. Na dřevěné posteli jsou vyskládané tři sady oblečení. "Umyj se a něco si z toho vyber. Možná ti to bude trochu větší, jsi nějaká vyhublá." Zamračeně si přeměří tvou postavu. "Můžem to potom stáhnout. Stejně v tom asi nepojedeš moc dlouho, to co máš na sobě ti hned vyperu. Počkám vedle, kdybys něco potřebovala, stačí zavolat." Na posteli můžeš najít obyčejnou vlněnou tuniku hnědé barvy, černou tuniku se šňěrováním a s dlouhými rukávy, a do třetice delší tmavě zelenou tuniku s páskem kolem boků. Kalhoty zde jsou jedny kožené, jedny lněné - nejspíše budou pohodlné, ale moc toho nevydrží - a do třetice je zde delší hnědá sukně. Airana nejspíš nevěděla, jaký typ oblečení nosíš, tedy připravila od všeho něco. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR - Dům Vrena Království Daest Elain nad tvými slovy chvilku zamračeně přemýšlí. Pak se jí obličej nadějně rozzáří. "To ale vůbec nevadí! Můžeš pomáhat Vrenovi v práci, on bude určitě rád a všechno ti ukáže! Jak přijde večer domu, tak mu to hned řeknu." Elain, očividně spokojená sama se sebou, do sebe naháže zbytek snídaně. Poté čiperně vyskočí ze židle. "Co budeme celý den dělat? Chceš ukázat město? Sama ven nesmím, ale s tebou bych určitě mohla.. nebo si můžem hrát tady.. nebo se můžem podívat na trh, třeba tam zas bude strejda Tragert. Není to můj opravdovej strejda, jenom si tak řiká, dělá samý divný věci, ale je s ním sranda..." Do místnosti nakoukne Lisa a přeruší tak záplavu Elaininých slov. Usměje se, když vás uvidí. "Slečno, Vren mi řekl, abych vám vyřídila, že stráže už vás nehledají. Pokud půjdete ven, máte si jen dávat pozor na lidi toho obchodníka." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro DELAGON Království Tiatis Elfka se na tebe půvabně usměje. "Nemůžeme, protože spěcháme." Odmlčí se a vyslechne si tvůj další dotaz. "Teď pojedem..." ale nedopoví. V půlce věty se zarazí, nepřítomně vytřeští oči kamsi před sebe, obličej jí mírně zbledne, zhluboka se nadechne. Vypadá jako někdo, kdo právě prodělal nějaký šok. "Já.. musim zmizet. Nakup prosím vše potřebné, najdu si tě." Ještě po tobě hodí naditý váček s penězi, seběhne po schodech a než vůbec stihneš nějak zareagovat, zmízí v uličkách. Nezbývá ti tedy nic jiného, než sejít dolů do lokálu. Místnost pod schody je celkem prostorná. Jsou zde tři větší stoly rozmístěné podél stěn a čtyři menší vprostřed. V tuhle dobu je zde prázdno. Hospoda se zaplňuje nejspíš až navečer. Hostinský je postarší muž, něco kolem 40tky. Je příjemný a pohostinný, a to i vůči tobě. Přívětivě se na tebe usměje. "Vaše společnice měla asi naspěch.. ?" Konstatuje a zvědavě nadzvedne obočí. Nejspíš očekával, že zjistí nějaké další drby. "A co si dáte k snídani pane?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro SARAT - trůní sál Ardijské království Pacholek co ti odvádí koně sebou trochu vyděšeně cukne, ale přikývne a na koně se podívá s mnohem větší obezřetností a respektem. Rytíř kývne. "Jak si ráčíte přát. Následujte mne." Opět se kolem tebe semkne čestná stráž. Všichni se tváří vážně, jako by právě plnili nějaký nesmírně důležitý úkol. Měl jsi podezření, že se takhle tváří stále. Cestou se tě rytíř jdoucí v čele zeptá na jméno a sám se představí jako Valor Ka´dar. Jsi prováděn kamenným hradem, který nepostrádá na vznešenosti. Na stěnách jsou obrazy znázorňující většinou souboje, turnaje, či místní hrdiny. Chodby lemují vystavená brnění či sochy, na podlaze vaše kroky tlumí tlustý červený koberec. Nejdete ani moc dlouho, pohybujete se pouze ve spodním patře. Potkáváte převážně rytíře nebo sloužící, jen dvakrát jsi zahlédl osobu bez brnění a v honosnějším oblečení. Nejspíše nějaký šlechtic. Alorijská trůnní síň, do které jsi přiveden, je rozlehlá, s klenutým stropem a opěrnými pilíři. Podlaha je z leštěného mramoru a na jejím vzdálenějším konci je na kamenné plošině pokryté koberci umístěn trůn. Je zde pár rytířů a několik zvědavých šlechticů, kteří si tě přišli prohlédnout. Zahlédneš mezi nimi dokonce i jednoho elfa, který pravděpodobně zprostředkovává komunikaci mezi zdejším královstvím a vaší královnou. Muž, jež sedí na trůně, působí na první pohled vznešeně a celkem sympaticky. Může mu být kolem čtyřiceti let. Dojdete až před koberce, tam se rytíř zastaví a poklekne na jedno koleno. "Můj králi, dovol mi ti představit vznešeného elfa Iena Fëfalase." Poté ustoupí do pozadí a uvolní ti prostor. Král si tě prohlíží s formálním výrazem, ale oči mu zvědavě a bystře září. "Vítej vítej," jeho hlas je pečlivě ovládaný, zřejmě kvůli až příliš zvědavým uším. "Co tě k nám přivádí?" |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Vzduch je čistý Pro Elain není to co jsme řekla moc velký problém hlavně když zde zůstanu.Chvíli sice přemýšlí,ale pak řekne že můžu pomáhat Vrenovi. Sice mně napadlo že bych mohla jít dál,ale nevím kam.O Daestu toho moc nevím protože když jste v Geře žena tam vám řeknou jen jen to co potřebujete vědět a nic víc. Ale ráda zde zůstanu když tu nebudu na obtíž.Elain chce abych tu zůstala a já se aspoň Vrenovi nějakým způsobem odvděčím za to že mně zachránil a nechal tu přespat.A Elain spokojená sama se sebou jak to všechno tak dobře vyřešila spustí opět vodopád slov během kterých pokračuji ve snídani. Ano města bych ráda viděla v klidu a ne když skoro půlkou proběhnu.A trh zní docela dobře,jsem zvědaví co Elain myslí těmi samými divnými věcmi,ale nevím.Pořád je tu ještě hrozba kupce. Z mých myšlenek mně vytrhne Lisa a přinese mi dobrou zprávu že stráže mně už nehledají.A to navzdory obchodníkovu naléhání že nic není důležitější než ochránit mou čest protože je to tu samý zvrhlík který jen čeká až by zneužil mladou,bláznivou a ztřeštěnou dívku.Stráže se teď jistě vrátili k důležitějším starostem než je vyvádění někoho kvůli dívce která ani není jeho dcera jako jsou třeba kapsáři a jiní lapkové. „Děkuji“odpovím Lise. „Ano město bych ráda viděla včera jsme ho jen v rychlosti proběhla a pak se můžeme stavit třeba na trhu.“odpovím pak Elain. |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro Pozvednu jemně ruku, abych elfku před jejím útěkem zadržel, ale než stačím cokoliv udělat, je ta zatracená, dlouhouchá pryč. A já zoufale zjistím, že jsem jediný skřet v této zemi. Neznám místní zvyky, vysoce postavené náčelníky ani klany. Nemám tu žádné útočiště. S bručením si přehodím svůj těžký meč přez rameno a znovu si pořádně stáhnu svou kápi do tváře. Těžkými, pomalými kroky sejdu ze schodů do vnitra krčmy. Zastříhám černýma ušima a promnu si ústa s tesáky. Když na mne promluví hostinský místo odpovědi pouze podrážděně zavrčím. Ten muž si musí uvědomit, že o takové věci se nemá co starat. Předpokládám, že jeho následná otázka zanikne. Pokud se pořád zeptá, neodpovím a místo toho se zeptám. "Kde seženu tvora, jménem kůň ?", zeptám se a přistoupím pomalu k baru, aby měl muž dostatek času nato, mi odpovědět. |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Jo, s důvěrou bude asi trochu problém... pomyslím si v duchu. Nikdy jsem nebyla kdovíjak důvěřivá a to, že jsem i kvůli té troše důvěry nakonec skončila ve vězení, mi na nějaké větší otevřenosti příliš nepřidá. Rozhodně už musím být opatrnější. A i když nevidím důvod, proč by mi ta elfka měla působit nějaké nepříjemnosti a naschvály, stejně bude lepší zůstat obezřetná. Odeberu se s postarší služebnou a nijak neodpovídám na její slova. Může to být nějaká zkouška, jak budu na její slova reagovat, a proto se rozhodnu raději mlčet. To mi určitě uškodit nemůže. Když se dostaneme do místnosti a mne ovane pára z horké vody, skoro se mi zastaví dech. Už jsem ani nemyslela, že se toho ještě někdy dočkám. Šaty ze sebe strhám bez ohledu na to, jakou újmu tím utrpí. Na sebe je stejně už nikdy nevezmu a s tím, jak páchnou, je nejspíše stejně bude nutné spálit. Potom už neváhám a vnořím se do kádě. Dech mi zrychlí, srdce se rozbuší a já mám co dělat, abych se nerozplakala nad tou nádherou, kterou takováto koupel po dlouhém strádání bezpochyby je. Chvilku jen tak sedím, se zavřenýma očima a pouze si vychutnávám tento příjemný okamžik. Až po několika dlouhých minutách se začnu pečlivě omývat. Nevynechám žádnou část mého těla a vše si umývám s až přehnanou a úzkostlivou pečlivostí. Kdoví, kdy zase budu mít možnost se umýt. Jako bych se chtěla umýt do zásoby. Jen kdyby to šlo... Rozhodně si dávám na čas a nikam nespěchám. I když tedy elfka zřejmě na spěch má, mně je to jedno. Teď pro mne zkrátka okolní svět neexistuje. Až když voda začíná chladnout a já se cítím dokonale čistá, opouštím káď, abych se důkladně osušila a oblékla. Z možných variant zvolím černou tuniku a kožené kalhoty. I když mi to všechno nebude asi úplně sedět, spokojím se s tím. Především proto, že je to čisté. A doufám, že k tomu budou i nějaké rozumné boty. Přece jen cesta nás nečeká asi úplně krátká. Až potom se oyvu Airaně a netřeba jí vysvětlovat, že jsem již čistá jako dlouho ne a tedy je možné postoupit dále v přípravách záchrany světa. Alespoň tak tedy elfčino vyprávění znělo... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro DELAGON Království Tiatis Hostinský tě pozorně vyslechne a následně spokojeně přikývne, očividně potěšen tvou skromností. "Nechám vám otevřeno.. tedy.. jestli nemáte v úmyslu zůstat venku až do rána." Mrkne na tebe a jde se věnovat zbylým hostům. Na ulici se to už pomalu vylidňovalo. Potkáváš kupce s vozíky, kterými přepravují své zboží z trhů buď do různých skladů, kterých je zde celá řada, nebo přímo do vlastních bytů. Na tržišti se dá nalézt ještě pár opozdilců, kteří své krámky teprve skládají, ale většina už je pryč. Není se co divit. Stíny jsou již pořádně protáhlé a slunce pomalu končí svou denní dráhu. Také už je o něco chladněji, ulicemi se prohání jemný větřík vířící prach. Domy na které narážíš nejsou nijak honosné. Většinou jednopatrové, vyjímečně dvoupatrové rodinné domy. Město nepatří k nejbohatším, ale úplně špatně se tu lidé také nemají. Ulice jsou poměrně čisté a je vidět, že obyvatelé o ně dobře pečují. Uprostřed náměstí je mírně vyhloubený kruhový prostor. Hned ti dojde, že se používá jednou ročně jako ohniště při obřadech. Jelikož obyvatelé jsou hlavně farmáři, dá se předpokládat, že zde na uctívání kultu země dosti lpí. Slunce konečně zapadne za obzor. V postranních uličkách už je celkem tma, hlavní třída je osvětlena olejovými lampami, které postupně zapaluje dvojice mužů. Můžeš buď pokračovat do druhé poloviny města nebo se vrátit do hostince. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ELEAD - Hostinec u dřevorubce Království Tiatis Někteří u stolu přikývnou a opět se začnou věnovat svému předchozímu rozhovoru. Hostinský si nad tvou otázkou povzdychne. "Nevím nic víc, než co vám řekli támhle pánové." Očividně tedy vyslechl váš rozhovor. "Zkuste to ráno u kupců." Na chvíli se odmlčí. "Pokoj volný je." Zaloví kdesi pod pultem a když se napřímí, svírá v ruce klíč, který ti následně podá. "Číslo čtyři. Nahoru po schodech a doprava. Peníze vyřešíme ráno. Budete chtít snídani?" Jakmile mu odpovíš přikývne a něco si poznamená na jakýsi papírek za pultem, na který nevidíš. Pokud už nemáš žádné otázky, můžeš sebrat klíče a jít na průzkum pokoje. Po vstupu zjistíš, že místnost je celkem malá, ale útulná. Na přespání to určitě bude stačit. Naproti dveřím je okno, přes které je daná záclona. V jednom rohu je postel, v druhém menší skříň. Podlaha je dřevěná. Pokoj je uklizený, deka na posteli čistá a voňavá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Království Singar Ve chvíli, kdy tvému poslednímu protivníkovi ulétne hlava, máš čas se rozhlédnout po bojišti. Lea se se svými dvěma protivníky zvládla vypořádat taktéž, ale neměla takové štěstí jako ty. V obličeji je trochu pobledlá, levou ruku má svěšenou podél těla, rukáv rozseknutý, stejně jako část paže. Látka se velmi rychle nasákla krví. Rána není hluboká, žádná důležitá tepna zasažena nebyla, čistý průřez. Lea vypadá spíš naštvaně sama na sebe, než že by se obávala o osud své ruky. Krví je nasáklá i mýtina na které jste nocovali. Jeden z Leandřiných protivníků má vyhřezlé vnitřnosti, druhý skončil s proseknutým krkem. Lea si o tuniku jednoho z nich očistí meč a zasune jej zpátky do pochvy. Následně přejde ke koním, kteří naštěstí jsou uvázaní, chvilku se přehrabuje jednou rukou ve vacích, až vytáhne jeden balíček. Má tam obvazy, nějakou dezinfekci, dokonce i jehlu s nití. Nevesele se ušklíbne. "Rozhodně jsem nemyslela, že tohle budu potřebovat tak brzo. " Vzhlédne. "Ty v pohodě?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro DELAGON Hostinský se dále na podrobnosti nevyptává. Místo toho ti raději rychle odpoví. "Koně seženete určitě u Baldora. Má dům hned na kraji města. Můžu tam s váma někoho poslat jestli chcete." I když se to snaží nedávat najevo, přeci jen jde poznat, že je z tebe trochu nervózní. "Ehm.. a budete tedy něco jíst?" Zeptá se opatrně. Momentálně jsi byl jeho jediný host, není se tedy co divit, že ti věnuje takovou pozornost. Zbytek nocležníků pravděpodobně ještě spí a na snídani či ranní pivo je pro ostatní příliš brzy. "A vaše společnice se včera zmínila, že budete potřebovat zásoby. Můžu vám zabalit nějaký sušený maso. Na trhu seženete zbytek a jídlo pro koně zařídí určitě Baldor." |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - Delagon
Vyjdu z hospody. Zhluboka se nadechnu čerstvého, večerního vzduchu a vydám se na menší procházku, abych se trochu unavila a pak lehce usínala. Noční město je nádherné, ale krajině, kde jsem žila se to nevyrovná. S úsměvem se procházím uličkami. Se zájmem si prohlížím každého člověka, který projde kolem, každý zdobený dům, každou prasklinku v chodníku. Dokonce se mi i líbí ten večerní chlad, který mě štípá do tváře každou minutkou víc a víc. Chvíli se procházím hlavní třídou, kterou přede mnou postupně osvětlují dva muži. Ten pocit, jak se ze tmy kolem vynoří vždy nové světýlko a za chvíli další a další, je nezapomenutelný. Po chvíli ale z hlavní třídy sejdu do některé z vedlejších uliček. Chvíli se ještě procházím a ať už za to může zima, nebo, že skoro s každým dalším krokem zívnu, nebo to, že už nevidím skoro ani na vlastní špičky, rozhodnu se, že se vrátím zpět do hostince. "Jenom doufám, že jsem nezabloudila." řeknu si potichu, ale s ledovým klidem, "Stačí jenom najít hlavní ulici a od tamtud už si to myslím dobře pamatuju." Po chvilce přemýšlení se vydám dál. Ne cestou, kterou jsem přišla, ale cestou, která míří směrem k hlavní třídě. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Království Singar Jakmile byla hlava oddělena od těla, bývalého majitele, podíval jsem se na Leu, jestli je v pořádku. Vypadala, že je, jen byla mírně zraněna, ale ne nějak vážně, takže jsme se nemuseli bát, jak o její život, tak ani o nic jiného. Mne se nic nestalo, což se dalo čekat, ale tak co už. "No, doufám že jsi v pořádku, v případě, že by jsi potřebovala pomoci, tak řekni... já zatím prohledám ty mrtvoly, jestli nemají něco důležitého, například dopis... nebo něco podobného, co by nám mohlo pomoci. A ano, jsem, děkuji za optání," sehnul jsem se poté ke každé mrtvole a začal jsem ji prohledávat. Samozřejmě, štít jsem již měl na zádech a meč taktéž. Pokud jsem našel u někoho dýku, tak jsem ji vzal a v případě obtížností, nebo podezření při důkladném prohledávání něčeho podezřelého, jsem si s její pomocí proklál cestu k dotyčné věci/předmětu. |
| |
| soukromá zpráva od Tom Sayler pro ELEAD - Hostinec u dřevorubce Zarazil som sa keď som ani od neho nič nezistil. "Ach v tom prípade to vypadá že sa tu zdržím.. ale vybavovať cenu až ráno, neni to riskantné? Chcem tým povedať čo keď nebudem mať dosť?" Počas rozhovoru som sa vo vrecku pohrával s pár zlatkami ktoré som ešte mal. Nemyslel som si že to bude stáť tak veľa ale radšej sa dozviem cenu skorej ako by som to mal neskôr ľutovať. Rozmýšľal som ako by asi mohla izba vyzerať. Z toho čo bolo v mojej hlave som nebol veľmi nadšený ale dúfal som že sa tu aspoň o hosťov ktorí chodia z diaľky dobre starajú. Taktiež ľudia tu boli prívetivý a tak nevidím dôvod prečo by to mal byť pajzel ,hádam ma moja myseľ len šalie. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR Království Daest Elain nadšeně zavýskne a ještě rychle přeběhne k Lise. "Můžeme jít ven, viď? Jestli tady budu zavřená ještě jeden den, tak se zblázním!! Prosíííííííím." Elain zamrká, zářivě se usměje a dle Lisina shovívavého úsměvu ví, že má vyhráno. Pečovatelka se na tebe ještě otočí s jednou radou. "Dávejte na sebe pozor děvčata, k přístavu radši moc nechoďte. Stráže vás, slečno, sice už nehledají, ale ten kupec tu má určitě nějaké své lidi.. A na večeři buďte zpátky." Ještě na tebe mrkne a odejde za svými povinostmi. Elain tě sleduje zatímco dojídáš, očividně už celá natěšená. Jakmile se zvedneš, opět zavýskne, vyskočí na nohy, chytne tě za ruku a táhne ze dveří. Město bylo podobné gerskému Frigornu. Elain tě provádí a nadšeně ti vykládá o různých lidech, které zde zná, co dělají a kde bydlí. Za chvilku máš tedy celkem slušný přehled o všech zdejších drbech kdo s kým kde. Mladá slečna se nezdá, ale nejspíš bedlivě dává pozor kde se co šustne. Můžeš si všimnout, že ačkoliv vykládá o všem, tak o rodičích se ještě nezmínila ani jednou. Také brzy poznáš, že ve městě žijí převážně rodiny s dětmi. Bohatší obchodníci zde mají jen přechodné byty, ve kterých přebývají, když zde zrovna mají nějaký obchod. Tato sídla jsou hlavně kolem řeky a přístavu, takže jsi zatím neměla příležitost si je lépe prohlédnout, jelikož se této oblasti vyhýbáte. Kolem poledne se konečně dostanete na tržnici. Panuje zde klasický ruch, zmatek a mnoho vůní, mezi kterými tě do nosu občas praští pach rybiny. Můžeš tedy usoudit, že řeka slouží nejen jako skvělý dopravní prostředek, ale také jako celkem slušná zásobárna ryb. Elain se tě drží za ruku, abyste se neztratili a tahá tě od jednoho stánku k druhému. Také se stále rozhlíží, jako by něco, nebo někoho hledala. Obchody jsou zde celkem rozmanité. Ale vzhledem k rodinnému prostředí převládají stánky s potravinami, šaty, lacinými šperky a věcmi do domácnosti. Stánek se zbraněmi jsi zahlédla také, ale i zdálky můžeš poznat, že se nejedná o nic kvalitního. Stejně jako zde prodávané šperky slouží spíše jako ozdoba pro méně majetné, než něco, co by si na sebe mohla vzít nějaká výše postavená žena. Oproti tomu oblečení i potraviny se zdají být kvalitní, stejně jako čerstvé ryby. Je zde i několik stánků s různými cukrovinkami. U jednoho z nich se s radostí zastaví Elain a ze svého váčku vytáhne nějaké peníze. "Prosila bych tohle.." ukáže na kousek dobře vypadající čokolády. S rozzářeným úsměvem se k tobě otočí. "Dáš si tu taky něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrad Airana na tebe trpělivě čeká. Když vyjdeš, je zrovna zabraná do pletení nějakého svetru. Vzhlédne a přejede tvé oblečení kritickým pohledem. "Bude to chtít pásek. Tady si vyber boty." Ukáže na čtveřici párů bot, které sem přinesla zřejmě během tvé koupele. Všechno to jsou vysoké jezdecké boty, některé opotřebované více, některé méně. Všechny přibližně stejné velikosti. "Musím říct Eressië, aby ti co nejdřív koupila něco lepšího. Kalhoty dobrý, ale ta tunika na tobě visí.. no nic, vyzkoušej boty a pojď pro opasek, měla bych tu nějaký mít." Jedny ze čtveřice bot ti padnou celkem dobře. Jen ve předu máš o něco více místa než je nutné, ale nikde tě netlačí, ani se nevyzouvají. Vyjdete na chodbu a Airana zamíří zpátky chodbou kterou jste přišli, jen o pár pokojů vedle. Předpokoj i hlavní místnost vypadají téměř totožně jako komnaty, ve kterých jste byly před chvílí, jen záclony mají jinou barvu. Žena otevře zásuvku u stolku, chvíli se tam přehrabuje a nakonec vítězoslavně vytáhne hnědý opasek a podá ti jej. Má dostatečný počet dírek a i když ho kolem sebe budeš muset opásat nejspíš na dvakrát, splní svůj účel. "Všechny tyhle věci jsou určený pro vojáky." Airanin hlas zní trochu omluvně. "Nikdo tu nepočítá s tím, že se do toho bude oblékat žena. Proto ty větší velikosti." Následně tě vyvede opět na chodbu, svižně sejdete schody a zamíříte k místnosti, kde jsi mluvila s Eressië. U dveří stojí jeden voják, který na vás očividně čeká. "Paní Eressië vzkazuje, že za ní máte přijít na nádvoří. Už na vás čeká." Airana zavrtí hlavou. "Ta taky chvíli nepostojí.." zamručí a zamíří ven z hradu. Nádvoří je poměrně malé. Ze dvou stran je obehnáno zdmi hradu, třetí stranu tvoří stáje, které naléhají na hradby. Vzhledem k jejich poloze se zdá, že sem byly dostavěny až dodatečně, původní architekti s nimi nepočítali, proto je prostor nádvoří tak zmenšený. A konečně čtvrtou stranu tvoří mohutná brána, momentálně otevřená. U stájí si hned všimneš Eressië, moc nadšeně se netváří. Má připraveny dva koně, jednoho bělouše a jednoho hnědáka, oba mají za sedly připnuté naplněné sedlové vaky. Běloušovi otěže svírá elfka, na tebe tedy zřejmě zbývá hnědák, jehož oteže drží celkem mladý kluk. "Výborně, musíme vyjet.." Elfka se trochu zarazí, jako by jí právě něco napadlo. "Jela jsi už někdy na koni?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro DELAGON Království Tiatis Jelikož se uličky nijak výrazně nekroutily, nedělalo ti moc problémů najít zpátky hlavní třídu. Její osvětlení tě přilákalo už zdálky. V tuhle dobu moc lidí nepotkáváš. Ale přeci jen.. asi dvakrát jsi mohla zahlédnout postavy, které si dávaly dobrý pozor, aby jim nebylo vidět do tváře. Jedna z nich následně opatrně zaťukala na čísi dveře, které se téměř hned otevřely. Vřelé vítání a následné zabouchnutí dveří dávalo celkem jasně najevo, že jde o milence. Hospodu najdeš snadno. Okenice už jsou zavřené, ale dveře otevřít jdou. Uvnitř je na pultě postavená hořící olejová lampa, která matně osvětluje místnost. Hostinský se ještě věnuje poslednímu úklidu, srovnává si cosi za pultem. Židle jsou již úhledně zasunuté u stolů, stoly vyklizené, podlaha zametená. Vše připraveno na zítřejší den. Muž se na tebe usměje. "Jaká byla procházka?" Položí spíše řečnickou otázku a hned jde za tebou zamknout dveře. Ať už odpovíš jakkoliv, hostinský jen přikývne, popřeje ti dobrou noc a sám se odebere do zadních místností do postele. Vystoupáš po schodech, najdeš svůj pokoj a vstoupíš. Místnost není nijak velká, ale zato je celkem útulná. Postel je v protějším rohu a je dostatečně široká, s voňavou a zřejmě čerstvě povlečenou dekou. V druhém rohu je menší stůl s několika zásuvkami a přistavenou židlí, vedle se nachází menší skříň. |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Po tom, co se rozhodnu jít okamžitě před krále, mi rytíři vyhoví a doprovodí mě. Na každé straně jeden rytíř. Připadal jsem si jako nějaký vysoce postavený šlechtic, a při tom jsem jen další elf z části lesa, který bych řekl ani neznají. Dokonce i jejich tváře mluví za vše. Cestou se mě ještě jeden z nich zeptal na jméno, načež jsem samozřejmě ihned odpověděl a představil se jako Ien Fëfalas. Při tom se on sám představil jako Valor Ka´dar, ale říkejme mu Valor. Vypadá to, že onen Valor je nejspíše velitel této stráže. Celý hrad působí ohromně. Ty sochy, malby a vystavená brnění. Jde vidět, že si na tom potrpí. Líbí se mi to. Jsem rád, že někdo ctí své tradice, hrdiny a tak podobně. Skoro jako u nás u elfů. Všude kolem jsou další a další rytíři. Řekl bych, že dobít tohle město by nebylo jen tak. Párkrát jsem potkal i nějaké vysoké šlechtice, ale jen zřídka. Když se dostaneme do trůnní síně, zdá se, že je to docela rozlehlá místnost s mnoha pilíři a koberci. Mramorová podloha a klenutý strop. Krásný trůn, spousta šlechticů a pochopitelně rytířů. Dokonce jsem zde potkal i elfa, ale nějak jsem s ním nenavazoval kontakt. Jistě měl teď svoje povinnosti a já své. Muž, a taky zdejší král, která seděl na krásném trůně, vypadal jako sympatický člověk. Zdá se, že bych se před ním ani nemusel mít tolik na pozoru, ale stejně budu raději obezřetný. Hned po tom, co se Valor zastaví a poklekne na koleno, zastavím též. Uvede mě a představí králi. Ten si mě od hlavy k patě prohlédne, uvítá a začne se vyptávat co chci. Opravdu by možná bylo vhodnější nechat tyto formality stranou a přejít k věci. Rozhodně si myslím, že si mě král nepředvolal pro nic za nic a pochybuji o tom, že mě chtěl jen vidět. Udělám krok vpřed a hluboce se ukloním. „Vaše veličenstvo, jsem vyslán svou královnou do dalekých krajů, abych tam našel dvě spanilé elfí ženy. Nejdříve jsem si však chtěl odpočinout v krásném Ardijském městě Sarat, a možná taky dozvědět se nějaké informace, jestli se tady náhodou nezdržely.“ Jistě, možná jsem toho řekl až příliš, ale chci předejít dalším zbytečným otázkám a tak se jen usměji a čekám co se bude dít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po boji v lese Království Singar Leandra tě chvíli nevěřícně sleduje, jak se skláníš k mrtvolám. Nic ale neřiká a věnuje se své ráně. U mrtvol toho moc užitečného nenajdeš. Jen u vůdce bandy najdeš v obálce jakýsi prsten. Dále dáš dohromady hezkou řádku dýk a mečů. Žádné dopisy, ani osobní věci, nic co by prozradilo identitu útočníků. Ten kdo si je najal, si nejspíš na podobné věci dal sakra velký pozor. Lea si se zatnutými zuby mezitím vyčistí ránu. Jehlu s nití kterou měla připravenou ale odloží. "Mohl bys to zavázat." Procedí skrz zuby. Když se na ní podíváš, můžeš zjistit, že je úplně bílá. Ukazuje ti na čistý obvaz. Jednou rukou si ho docela dobře nemůže uvázat dostatečně pevně. Jakmile je více méně ošetřená a krvácení je zastaveno, začne se zajímat o okolí. "Tak ukaž cos našel." Jakmile jí podáš obálku a vysypeš jí obsah na dlaň, zbledne ještě více, pokud je to vůbec možné. S hrůzou vytřeští oči na prsten, několikrát otevře pusu, jako by neměla dost vzduchu. Nebo možná jako by se snažila něco říct, ale nenachází slova. Nakonec obrátí jednu ruku hřbetem vzhůru a ty si můžeš všimnout, že má stejný prsten s totožným znakem, jen v jiné barvě. "Ten patří bratrovi.." promluví přiškrceně. Sevře ruku v pěst a začne přecházet po mýtině, ignorujíc přitom krev, která se jí vsakuje do bot. "To není možné, nemohli ho chytit.. je to následník trůnu.. nemůžou si dovolit ho.... mu něco udělat!" Její šok pomalu přechází v zuřivost. "Musím ho najít.." Pronese spíše pro sebe. Následně se obrátí k tobě, jako by si teprve teď uvědomila, že zde není sama. "Musím ho najít." Prohlásí dosti odhodlaněji. "Nemůžu po tobě chtít, abys jel se mnou. Takže se rozhodni podle sebe, ale já... ho musím najít." |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Doobléknu se v přítomnosti Airany. Nijak s tím nespěchám, ale na druhou stranu se ani neloudám. V podstatě všechna slova sice vnímám, ale nijak na ně nereaguji. Jako bych se stále nemohla vzpamatovat z toho, že místo od krve kluzkých prken popraviště mne čeká cesta za záchranou světa. Poslušně tedy ťapu za služkou a to až do chvíle, než dojdeme na nádvoří. Sice mne trochu zamrzí, že už nebude nic k jídlu, ale na druhou stranu pevně věřím, že mne elfka pojít hlady nenechá. Když ovšem spatřím na nádvoří u stájí Eressië a okamžitě mi dojde, že dál se bude pokračovat na koni, zůstanu stát jako přimražená. Nasucho polknu. To, že poslední metry k elfce jsem absolvovala o poznání nejistěji a s hrůzným výrazem v očích až hypnoticky sledovala koně, i proto její otázka je až nebývale na místě. Podívám se na ní a chvilku mám ve tváři výraz, jako bych ji viděla prvně. "No... eh... ne, nikdy..." vykoktám nakonec ze sebe. To jsem teda zvědavá, jak se z téhle šlamastyky dostanu. Nemělo smysl lhát. Po pár metrech by to poznala. Jestli bych vůbec po těch pár metrech ještě seděla na koni, nebo se válela v prachu pod ním... |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - Delagon - pokoj v hostinci
Vejdu do hospody. Už jsem dost unavená a přivírají se mi oči, tak už jenom matně mžourám po místnosti. Hostinského si zezačátku ani nevšimnu, až když se mě mile poptá na procházku. "Pěkná, děkuji, je to nááááááááádherné město." Při protahovaným "ááá" zívnu. "Dobrou noc." popřeji mu a vydám se směrem k svému pokoji.
Vložím klíčky o dírky a odemknu si pokoj. Ani se nijak zvlášť pokoj neprohlížím. Přijdu k židli, svléknu si šaty do spodního prádla a pak se jenom unavená odplížím do postele, přikryju až po uši, zavřu oči a uchýlím se ke spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Výuka na nádvoří Eressië přikývne. Pokud jí to nějak vyvedlo z míry, tak to ani v nejmenším na sobě nedává zdát. Otočí se na kluka. "Podrž na chvíli Chardonay." Nejspíše mluvila o své bílé klisně, jelikož chlapec předá otěže hnědáka Eressië a přejde k bílému koni. "Jmenuje se Prado. Pojď sem." Počká až se přiblížíš a začne výklad. "Neboj se ho. Pozná to, a dovolí si k tobě věci, které by neměl. Jinak je to klidný vycvičený kůň, pojedem nejdřív pomalu, než si zvykneš na ten pohyb." Poprvé za celou dobu se usměje. "Asi tě večer bude bolet zadek." Chytne pevněji otěže. "Postav se sem." Ukáže na levý bok koně. "A levou nohu dej sem." Ukáže ti třmen. "Tady se chytni a vyhoupni do sedla." Jakmile se ti to podaří, elfka upraví délku třmenů, aby se ti lépe sedělo. Potom předá otěže zpátky pomocníkovi. "Choď s ní chvíli krokem." Obrátí se zpátky na tebe, zatímco kůň se pod tebou dá do pohybu. "Vnímej jeho pohyby, vyvažuj rovnováhu.." Asi 15 minut takto chodíte v kruhu po nádvoří, zatímco ti elfka dává rady. Hlavně jak dávat povely k přechodu z kroku do klusu, z klusu do cvalu, jak zastavit, jak se opět rozjet. "Teď zkusíme ten klus. Počítej si klidně nahlas 1,2. Na jedna se postav ve třmenech, na dva si zase sedni. Musíš chytit správný rytmus." Chlapec vodící tvého koně jej pobídne mlasknutím a sám se rozběhne, aby udržel tempo. Eressië ti ze začátku sama počítá. "Dobře.. do kroku a už si chytni sama otěže." Chlapec zpomalí, otěže ti podá a celý zadýchaný uhne stranou. "Neškubej mu s tím v puse, to jen když něco provede a jenom jemně. Pobídni ho do klusu a chytni rytmus." Eressië se sama vyhoupne do sedla. Ještě chvíli mluví s Airanou, která jí v rychlosti něco vykládá. Mluví tiše a jelikož se musíš plně soustředit na pravidelné klapání kopyt po nádvoří a udržování správných pohybů, můžeš zachytit jen nesouvislé útržky slov. "Dobře, teď zastav." Prado reaguje poslusně na všechny povely, které ses již naučila. Očividně je dobře vycvičený a lehce chápe co po něm chceš, i když tvé povely ještě nejsou tak jisté. "Pojedeme zatím klusem. Kdybys padala, nespadni pod kopyta a rychle vyndej nohy ze třmenů. Chceš se ještě na něco zeptat?" |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Po boji v lese Nakonec jsem našel jen různé blbosti, jako malé kudličky, mečíky, no, prostě žádné peníze ani nic použitelného. Musel jsem uznat, že aspoň ta obálka za něco stála, podle dotyku jsem čekal něco cennějšího, ale nerozbaloval jsem to. Na její slova, kdy vypadala jako solný sloup, který jsem shodou náhod viděl jednou v aréně, zajímavá příhoda, ale tak nyní to bylo trochu z cesty. Pokrčil jsem ramenem a ošetřil ji ránu tak, jako bych to udělal sobě, tudíž dosti pečlivě, protože jsme nyní měli čas a tak. Následnou žádost o to, co jsem našel jsem ji tedy dal, i když jsem tedy moc nevěděl, co to je a docela mne to zajímalo. Celkově mne pak její slova dosti překvapila a musel jsem přemýšlet, jak ji odpovědět. Pokud půjdu, tak se mohu proslavit, protože pokud je to dědic a já mu pomohu, tak jako... eh... no, prostě by to šlo. Ale zase co když je to léčka? Co když se jedná o sourozeneckou nevraživost, kterou si neuvědomuje a chtěl ji právě on zabít s tím, že prstýnek svůj dal jako důkaz, že je to od něj? No... zkusím něco navrhnout... pomyslel jsem si tedy a sjel ji pohledem. Slova, která mi vyšla z úst zněla: "Jestli si myslíš, že by jsi využila mé služby, půjdu s tebou. Stejnak nyní již dle mne vědí i o mne, takže by mne beztak jednou dohnali a pomstili své druhy. Ale... jestli si mou pomoc nežádáš, jako nedostatečnou na záchranu následovníka trůnu, tak to chápu. Jistě otcova armáda, nebo něco, bude klasifikovanější než gladiátor barbar jako já," usmál jsem se a strhnutý kus oblečení z mrtvoly začal sloužit jako hadr na utírání štítu a meče, který byl od krve. Sice... jsem to mohl nechat špinavé, ale na cestách krvavé zbraně nedělali dobrý dojem, aspoň dle mého úhlu pohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Les Království Singar Lea zavrtí hlavou a začne přecházet po mýtině sem a tam, jako zavřená šelma v kleci. "Není čas. Nemůžu teď letět do Daestu a pak zase sem, mezitím se ztratí stopa nebo.. ho zabijou." Ta myšlenka se jí očividně vůbec nelíbila. Podívá se na tebe a zastaví se. "Měla jsem ho chránit." Prohlásí to, jako by se přiznávala k nějakému zločinu. "Jeli jsme do Alorie. Bratr měl něco vyřídit s královnou, bohužel nevím co, státní záležitosti se s ženami u nás neprobíraj." Na chvíli se odmlčí a přemýšlí. "Byla jsem nejvhodnější doprovod - nenápadný. Královna neměla až do posledního okamžiku vědět, že za ní jede královská návštěva. Ale až k ní jsme se nikdy nedostali, nebo aspoň já ne. Od výjezdu z Lysiadu nás pronásledovali, nevíme kdo ani proč." Zamračeně svraští čelo. "Napadlo nás se rozdělit. Já měla svést stopu na sebe a bratr se mezitím ztratit. Nelíbilo se mi nechávat ho samotnýho, ale nebyl čas se hádat. A po nějaký době mě chytili, prostě se najednou vynořili z lesa, tlupa asi šesti chlapů." Zkousne zuby, jako by se snažila zahnat nějakou nepříjemnou vzpomínku. Začne opět křižovat mýtinu sem a tam. "Prodali mě, a dál už to znáš... celou tu dobu mě držela naživu jediná myšlenka - že když chytili mě, tak bratrovi se povedlo utéct. Doufala jsem, že jsem mu získala dost času..." Zmlkne, ruce křečovitě sevřené v pěst. "Tak... teď víš všechno. Jenom... nevím kde začít." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ELEAD - Hostinec U dřevorubce Hostinský pozvedne jedno obočí vzhůru. "Upřímně? Umím dobře odhadnout lidi. Člověk, kterej sem přijde s nosem nahoru a s měšcem u pasu jistě bude mít na levný ubytování. Nemáme vysoký ceny. A teď když dovolíš, mám tu i jiný hosty." Bez dalšího vysvětlování tě obejde a začne ze stolů sbírat prázdné půllitry, které následně začne plnit další tekutinou a roznášet. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro SARAT - místnost za trůnem Království Ardie Král po tvých slovech mírně pozvedne se zájmem obočí. "Pojď se mnou. Omluvte nás." Rozhlédne se s předstíraným úsměvem po okolostojících rytířích i po šlechtě, v jejíchž řadách to po jeho prohlášení zašumělo. Nejspíš soukromé audience nebyly na dením pořádku a šlechta nebyla ráda, když se něco tajilo. Následuješ krále do menší místnosti za trůnem. U dveří hlídají - jak jinak - dva rytíři. Je zde několik křesel, dva stolky - jeden menší, na něm je postavena karafa s vínem a sklenice. Jeden větší, zde jsou rozloženy jakési mapy. "Tedy, tady nás nikdo neuslyší. Předpokládám, že pocházíš z té druhé skupiny elfů, která k nám moc nezavítá." Král si nejspíše všiml odlišnosti tvého vzhledu, nebo mu možná částečně napovědělo tvé chování. "Asi jsi byl překvapen tím doprovodem. Takto je zde přivítán každý elf, aby lidé viděli, že zde jste vítáni. I když se to některým nelíbí, neodváží se protestovat, dokud jste oficiálně přátelé. To jen tak na vysvětlenou." Z připravené nádoby si nalije víno a tázavě se na tebe podívá, zda si dáš také. Ať už přikývneš či nikoliv, král se napije a pokračuje. "A ohledně těch dvou žen. Samozřejmě se tu stavovaly. Máš na mysli asi Eressië s Maëlis? Moc příjemné dámy." Král se pousměje zřejmě při nějaké vzpomínce. "Byly tu, ale rozdělily se. Eressië se vydala na jih, ta měla celkem naspěch, asi se tam něco stalo, ale nemám tušení co, vypadala dost rozrušeně. Maëlis se tu ještě asi měsíc zdržela a čekala. Ale potom už vypadala také dost nervózně. Nakonec se rozloučila a odjela na západ do Massidu, kam byla vyslána." Král upije vína a sleduje tvou reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Les Během chvilky to vypadalo, že se rozpovídala a já si mezitím vzal brousek, opřel se o strom a začal jsem si přebrušovat meč, opět. Sice se mi nezdál vůbec tupý, ale možná lepší zábava, než ji poslouchat o její blbosti, jejím bratrovi a podobně. Na oko jsem se mohlo zdát, že ji poslouchám, ale upřímně jsem tak nedělal. Stačilo říci, že potřebuje, nebo nepotřebuje pomoct a kecy kolem mi byli trochu fuk, protože se mne to netýkalo, navíc... to bylo skoro k ničemu. Když domluvila, něco jsem zamručel pro sebe, dal meč na své místo na zádech a zeptal se: "Díky tvému eposu o tom, co se stalo a tak, chápu dobře, že by jsi byla ráda a žádáš si mou pomoct, princezno Leo?" Usmál jsem se ke konci provokatérsky, protože ji mohlo býti jasné, že jsem to udělal jen kvůli tomu, aby si připadala trošku podrážděně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Království Singar Tvůj cíl jí vyprovokovat se setkal celkem s úspěchem. Je to žena.. tedy dobře pozná, kdy jí muž pozornost věnuje a poslouchá a kdy ne. V půlce proslovu se zarazí, konec jejího příběhu ti tedy zůstane utajen. Nevěřícně tě chvilku sleduje zpod naštvaně přivřených očí jak si brousíš meč a je ti očividně ukradené co ti říká. Po tvé větě šokovaně nasaje vzduch. "Ty přerostlý tupý balvane.." její rozčilení je zcela očividné. Dal jsi jí možnost vybít si svůj vztek i nejistotu z bratrova osudu na tobě. "Co si myslíš?? O nic tě nežádám. Jestli tě to nezajímá, nemusíš se do toho montovat. Vyřešim si to sama." Chvíli na tebe rozzuřeně hledí, ale následně zkousne zuby a otočí se zády. Přejde ke koni a chvíli urovnává sedlové vaky, i když to očividně není třeba. Ticho které nastalo je rušené jen podupáváním koní a jejich tichým chroupáním trávy... |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Království Singar "Ale ale... takto se chováš k někomu, kdo tě osvobodil a nebýt mne, nemáš právo říci ani slovo... ehm... to je mi ale vychování. Dobrá tedy, jestli tedy nechceš, abych jel s tebou a pomohl ti, stačí říci, já zmizím. Klidně si vezmi i svého koně, toho, na kterém jsem jel," pokrčím rameny a rozejdu se k němu, odvážu uzdu a natáhnu ruku s ní směrem k ní. Přeci jen, když si myslí, že se může k někomu, kdo ji více méně zachránil před několikanásobným znásilněním chovat takto, tak ať si radši cestuje sama. Na nějaké špatné, nebo spíše nezdvořilé vychování jsem neměl vážně náladu, takže měla možnost volby. Buď se mi omluvit a požádat mne o pomoc, protože mohla zase být přepadena více lidmi, nebo také... ehm... mne opustit a nechat mne si jít, zase po mé cestě za slávou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Království Singar Lea zaskřípe zuby. Už to vypadá, že bude pokračovat v hádce, ale nakonec zakroutí hlavou."Tohle nemá cenu... každou vteřinu kterou tu strávíme hádkou, se můj bratr přibližuje smrti." Upře na tebe vodnatý pohled. "Jsem ti vděčná žes mě zachránil, rozhodně to ušetřilo nějaký čas, ale teď už nejde o mě." Tvou ruku s uzdou odstrčí jemně stranou. "Koně si nech, určitě se ti bude hodit." Upraví postroj svého koně a utáhne mu sedlo. Až potom k tobě zase vzhlédne. "Já tě nebudu přemlouvat abys se mnou jezdil. Máš vlastní hlavu, rozhoduj podle ní. Když pojedeš, budu ráda, když ne... tak přeji hodně štěstí." Už celkem zbytečně, ale přece, začne ještě urovnávat sedlové vaky. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Království Singar Povzdechl jsem si a během sekundy jsem byl již v sedle, díval jsem se tak nějak do nikam a spíše pro sebe, než pro ni jsem řekl: "Proč jsou ty ženy tak nerozhodné?" Promnul jsem si oči prsty a podíval se na ní, protože jak se zdálo, tiše, aspoň uvnitř své duše, chtěla, abych s ní jel. Tudíž jsem se zazubil a pronesl: "Tak na co čekáš, ty vaky zůstanou navždy vaky... tak vyražme, veď nás," poposedl jsem si na koni a přemýšlel, jestli bude stále si hrát s těmi vaky, nebo se trošku sebere a rozhodne se ject. |
| |
| soukromá zpráva od Tom Sayler pro ELEAD - Hostinec U dřevorubce Mierne ma zaskočila jeho natvrdlosť ale fajn, povedzme že som sa zo začiatku vážne správal ako buran s nosom hore a chvostíkom ešte vyššie. "Zato predtým sa ospravedlňujem, nebudem viac rušiť.." Zobral som kľúč a vybral sa do izby ktorá mala byť útočiskom na dnešnú noc. Nebol som zvyknutý spať mimo domu ale čo už. Nemal som veľmi na výber. Keď som došiel do izby moja predstava sa rázom zmenila. Nevidel som prach na storočných stoloch ktoré sa po dotyku handry rozbijú. Ani postel nevyzerala ako tvrdý kus betónu na ktorom neni ani obliečka. Práveže to tu bolo dosť útulne a postel bola krásne jemná. Nechápem prečo som si myslel že je to tu také zlé ani dole to nevyzeralo najhoršie. Možno len to moje pohoršene ľuďmi robí všetko ťažšie a horšie. Jo, ale nebol tu žiaden stôl, načo vlastne? Ľahol som si na postel a do izby mi svietili posledné lúče lámp z ulice cez okno. Samozrejme sa paprsky zachytávali o záclonu ale svetlo prešlo. Zatvoril som oči a chcel som sa prespať aby som zajtra stihol kupcov a to.. čo ma čaká. |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Putuju dál a dál, rozhlížím se, sem tam si ulomím kousek čokolády a nechám si ho labužnicky rozpustit na jazyku. Takhle nějak si určitě žijí princezny, přemýšlím a pro jistotu si utřu do rukávu pusu, kdybych ji náhodou měla od čokolády. Chceme přece vypadat jako slušná mladá dáma, ne? ...Dobře, tak ne. Ale chci to aspoň zkusit. Ráda bloudím. Vlastně si nedokážu představit, že bych musela být přes den někde na ulici mezi lidma a máma - kdybych nějakou měla - by mě volala na oběd, na večeři, nesměla bych se nikam zatoulat. Chudáci takový děti. Fakt bych to nechtěla. Takhle je to přece mnohem lepší! Párkrát projdu průchodem, sem tam, sem tam. Za chvilku nevím, kde jsem - a to se mi líbí! Nakonec přece vždycky najdu cestu zpátky, a když ne, tak co? Cestou minu pár lidí. Nic moc teda, nikdo nevypadá, že by měl tolik času, abych ho mohla začít stopovat a na vhodném místě "zahájit akci", anebo tak, že by měl tolik peněz, aby mi to vůbec stálo za tu námahu. A navíc, neokrádám chudý lidi. Ještě nejsem tak zkažená, abych vzala někomu i to málo, co má, a pak neměl ani na tvrdej chleba. Vím totiž moc dobře, jaký to je, nemít co do pusy a nemít ani naději, že se to během příštích dnů nějak zlepší. Kolikrát jsem se plazila z posledních sil za některým z vozů s jídlem a doufala, že jim něco upadne dřív, než zhebnu uprostřed ulice. Ale štěstí zatím stálo při mně! Jsem tak zabraná do vzpomínek na mnohdy nepříliš lákavou minulost, že si skoro nevšimnu pohybu vedle mě. Ale přeci jen mám tak pohotové reflexy, abych koutkem oka zaznamenala, že se něco pohnulo... Nebo ne? Téměř podvědomě se přitisknu ke zdi u průchodu, ve kterém to bylo, tak, abych se mohla opatrně kouknout znovu. Ano, někdo tam je, jsem si jistá. Někdo v černým. Co tu chce? Kdo to vůbec je? Není to podobné nikomu, koho jsem tu zatím stihla potkat. A že už jsem viděla nějakých lidí! Ale tohle... Chvíli přemýšlím, co podniknout. Na jednu stranu by to mohl být nějaký vrah nebo požírač neviňátek jako já nebo co já vím... Na druhou stranu jsem zvědavá, kdo to jen může být. Takže dvě možnosti - utéct, nebo zůstat? Netrvá mi moc dlouho, abych se rozhodla pro možnost číslo dva. Tichounce, připravená se bránit nebo utéct, svaly celé napjaté, se proplížím blíž. Snažím se, aby mě neviděl, a chci si ho trochu prohlédnout. Tohohle budeš litovat, holka, radí mi cosi v hlavě. Radši na to nedbám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro DELAGON - ráno v hostinci Království Tiatis Ráno tě s největší pravděpodobností probudí začínající ruch z ulice. Jelikož jsi po ránu uvyklá jen na melodické zpívání ptáků a šumění lesa, zdejší pokřikování, projíždění vozů po ulici a klapání kopyt koní oproti tomu zní dosti rušivě. Jakmile se vyhrabeš zpod přikrývek, najdeš ve svém pokoji u dveří menší vědro s vodou, které je nejspíš v ceně. Pomocnice, které je roznáší, si počínali velmi tiše, jelikož jejich vstup do místnosti jsi vůbec nezaregistrovala. Pokud se rozhodneš opláchnout, zjistíš, že voda je sice dost studená, ale zato velmi osvěžující. Jakmile provedeš nutnou ranní hygienu a rozhodneš se sejít dolů, hospodský už na tebe čeká. Akorát se přestal věnovat jednomu zákazníkovi, z kterého zahlédneš pouze záda a hlavu zahalenou v kápi. Následně se za ním zabouchnou dveře. "Dobré ráno." Popřeje ti s úsměvem a hned odběhne dozadu do kuchyně. Vzápětí se vrátí s tácem plným jídla. Nalezneš na něm pár koláčů, čerstvé pečivo a jedno červené jablko. Na stole je připravena miska s jakousi červenou marmeládou a v druhé misce můžeš najít med. Hostinský před tebe vše vyskládá a ještě se na tebe otočí s otázkou v očích. "K pití bude čaj, mléko nebo voda?" |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Než se stihnu rozkoukat, začne má výuka jízdy na koni. Ani se nesnažím odmlouvat. Jednak by to buď k ničemu nebylo, nebo bych mašírovala zpátky do kobek. A to bude lepší se naučit jezdit na koni. Snažím se tedy následovat rady a pokyny a řídit se podle nich jak nejlépe to jde. Co mi v tom pomáhá je skutečnost, že jsem skutečně velmi obratná a mám výborný smysl pro rovnováhu. Po chůzi přijde klus a najednou musím svého koně ovládat sama dřív, než jsem se nadála. Jen zalapám po dechu, když se tak stane a potom už jen křečovitě svírám otěže. Nejsem vůbec ve svém živlu a je to pořádně znát. Mám co dělat, abych si neukousla jazyk. Svou nervozitu nejspíše neodmyslitelně přenáším i na koně. Vím, že zvířata to často dokáží vycítit. Že se opodál odehrává vzrušená diskuse jsem vůbec nezaznamenala. Nějaký čas uběhl jako voda a já už dle Eressië umím jezdit na koni. Alespoň ona tento rychlokurz tak vyhodnotí. A nutno říci, že především proto, že nejsem na tento pohyb zvyklá a po dlouhých dnech v kobkách půlky světa jsem trochu rozlámaná, je mi jasné, že tohle nebudu snášet kdovíjak dobře. "Říkala jsi večer? Do večera to nemůžu vydržet..." podotknu trochu zoufale. Už teď vím, že mé neumění se mnohonásobně odrazí na mém pozadí i zbytku těla. Pár hodin možná v sedle vydržím, ale celý den? To nemůžu přežít... |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Po mém proslovu si mě král chtěl vzít stranou a nejspíše si pohovořit o samotě. Musím říct, že mě to dost překvapilo, když takhle střeženého krále nechají jen tak bez námitek jít s neznámým elfem, kterému ani nevzali zbraně a ani ho neprohledali kvůli všelijakým jedům. Jistě, rozhodně jsem neměl v úmyslu krále zabít, jen mě to překvapilo. Možná tu jen král vládne pevnou rukou, protože když jsem se tak díval kolem dokola, šlechta a ostatní se netvářili moc příjemně, ale nikdo z nich asi neměl odvahu protestovat. Tak či tak, byl jsem zaveden do malé místnosti za trůnem. Je zde plno map, a tak podobně. Na jeho otázku ohledně mého původu mu samozřejmě přikývnu, ale ještě nic neříkám. Konečně mi taky vysvětlil, proč ta čestná stráž, doprovod a návštěva hradu. Byl jsem zlehka polichocen, ale raději bych zůstal v soukromí. Přece jen, nikdo nemusí vědět kde přesně jsem a už vůbec ne co hledám. Kdyby se to teď dostalo do nesprávných uších, jistě by mi to můj úkol mohlo podstatně snížit. Víno jsem odmítl. Chci aby mé smysly zůstaly neotupené, až budu odjíždět. Mohlo to taky začít vypadat, že jsem němý, ale k takovým malichernostem jsem se opravdu nechtěl vyjadřovat. Konečně se však debata začala ubírat poněkud k zajímavějšímu tématu. Když mi král sdělil, že se tu ty ženy stavily, usmál jsem se, že jsem o krok blíže. Dále jsem naslouchal králi, který pokračoval. Ovšem opět jsem si uvědomil, že osud jednou rukou dává a druhou bere. Elfky se rozdělily. Co mi ale přišlo divné bylo, proč se na jih vydala jen jedna, a když se nevracela, proč se po ní nešla podívat ta druhá? To mi vážně vrtalo hlavou. Situaci mi to poměrně ztížilo, ale doufal jsem, že si dokážu poradit. Zdá se, že král dohovořil. „Děkuji pane. Nyní vím více , než jsem doufal. Budu se muset omluvit, že se nezdržím déle, ale nesmím otálet a vydat se okamžitě na jih.“ Počkám pokud král ještě nebude něco potřebovat nebo mě vyprovodí. Pokud se nebude mít ani k jednomu, ukloním se, otočím a se spěchem odejdu pro svého koně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Království Singar Lea po tobě střelí rychlým pohledem a úlevně se usměje. Přestane se věnovat vakům a přejde k tělům, která jsou stále v nezměněné poloze. "U kterýho z nich jsi to našel?" Zeptá se a pozvedne ruku, kam si nasadila i bratrův prsten, aby bylo jasné o čem mluví. Jakmile odpovíš, skloní se k označenému tělu a důkladně si jej prohlíží. "Hodil by se nám živej." Zabručí si pro sebe a chvilku mu prošmatává oblečení. Nic. Převrátí ho na břicho, až mu mlaskne zpola oddělená hlava. Muž byl vlastníkem poměrně dlouhých hnědých vlasů, které se ještě stále zdravě lesknou. Lea je odhrne jako by něco kontrolovala a ztuhne. Zhluboka se nadechne. "Pojď se podívat." Tetování  "Tímhle si alorisjká královna značí všechny svoje palácový kumpány. Jestli je do toho zapletná taky, tak máme problém." Chvíli přemýšlí. "Plán zní, napojíme se na obchodní stezku, stavíme se v jednom městě kde mám známýho, pošlem zprávu a pak budem pokračovat do Alorie." Přikývne a sama sobě plán schválí, jelikož už jí bylo nejspíš jasné, že tebe to moc zajímat nebude. "Ale tohle si musim vzít.." Vytáhne zpod opasku dýku a rychlým tahem odřízne kůži muže i s tetováním. Trochu se otřese odporem, rychle kůži zbaví již tuhnoucí krve otřením o trávu, sroluje ji a schová v koženém váčku u pasu. Následně si oddychne, že to má za sebou. "Tak jo.. jedem." Zpočátku se pohybujete opatrně. Les neumožňuje nijak rychlou jízdu. Až v momentě, kdy opět najdete lesní cestu, po které jste se ubírali včera, můžete pobídnout koně do klusu, chvilkama i do cvalu. Lea působila celkem jistě, co se týče určování směru. Z lesa vyjedete zhruba kolem poledne. Cesta se zde trochu rozšiřuje. Směrem na západ stále vidíte vysoké hory, směrem na východ kopcovitou krajinu, severně máte les a jih je ohraničen menší tekoucí řekou, kterou vidíte při pohledu z kopce, na který jste vyjeli z lesa. Svah klesá pozvolna, není to žádný prudký sestup. Přesto ale nemůžete koně hnát cvalem. Jakmile se dostanete k řece, můžete opět zrychlit. Podél ní vede celkem udržovaná cesta. Lea ti před zrychlením ještě stihla sdělit, že je tento úsek řeky jen rameno z hlavního toku Ziry. Pokud pojedete stále podél břehu na západ, dostanete se až k místu, kde se řeka dělí. Leží tam prý i menší město, z kterého je to na obchodní stezku už jen kousek. Pokud pojedete stále zhruba stejným tempem, dorazíte k městu na večer. Pokračujete asi hodinu celkem svižným tempem. Nakonec Leandra přitáhne otěže. "Pauza." Okomentuje krátce a svalí se ze sedla. Protáhne se až klouby zapraskají a zaúpí. I ty můžeš být vděčný za protažení. Po půl dni stráveném v sedle se cítíš jak naklepaný řízek. Jelikož v minulosti jsi v sedle moc času netrávil, snášíš to ještě o něco hůře než Leandra, jelikož na ten pohyb nejsi moc zvyklý. Oba se chvíli pohybujete jak zombíci. "Vyndáš jídlo? Já se postarám o koně." Ujme se Lea rozdělování úkolů a pokud nic nenamítneš, vezme ti otěže a oba koně odvede k řece, aby se mohli napít. Poté je uváže k jednomu z mála stromů, které zde jsou, aby se mohli napást. Nakonec se přidá k tobě, ale pro jednou nic neříká. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestách Království Ikara Eressië nevypadá, že by jí tvá slova nějak zneklidňovala. "Uvidíš, za chvíli to bude lepší. Je to jen o zvyku. Bohužel nemáme čas tu zůstávat než se to naučíš, budeš to muset zvládnout za pochodu." Kůň pod tebou pohazuje hlavou, zafrká a kopytem cinkne do dláždění. Dle očekávání přesně vycítil tvou nervozitu a křečovitost a vypadá, že se každou chvíli dá na útěk před nebezpečím, které děsí jeho jezdce. "Nemáš důvod být nervózní. Rovnováhu udržíš dobře, stačí se uvolnit. Bude klidnější i kůň a půjde to líp." Elfka přijede se svou klisnou blíže. "Dneska pojedem pomalu. A věř mi, přežili to jiní, ty to přežiješ taky." Pobídne svého koně a Chardonay vyrazí svižným krokem směr otevřená brána. Svého koně nemusíš ani moc pobízet. Vyrazí okamžitě v závěsu za běloušem, jako by ho tu mělo každou chvíli něco sežrat. Z brány vyjedete na dlážděnou cestu, která se svažuje dolů z mírného kopce. Po stranách jsou domy, ale moc lidí nepotkáváte. Můžeš odhadnout, že bude pár hodin po poledni. Všichni jsou nejspíš na obědě, nebo na nákupech kdesi v centru města, případně v práci. Nahoru k hradu vede jediná cesta, ze které nevybíhají žádné boční uličky, domy zde přiléhají stěnu na stěnu. Větvení této hlavní ulice nastává až pod kopcem. Elfka párkrát zabočí, záměrně se vyhýbá frekventovaným ulicím a snaží se projíždět ulicemi, kde je nejméně lidí. Přesto se z města dostanete poměrně rychle. Jak se dostanete do otevřené krajiny, tak už si jsi celkem jistá kdeže to vlastně jsi. Na západní straně je svažující se kopec, který následně přechází ve strmou skálu, jež mizí pod hladinou moře. Za sebou máš hrad, ale můžeš předpokládat, že za ním se o něco jižněji nachází přístav, do kterého z města jistě vede plno cest. Možná právě tam se zdržuje většina obyvatel přes den. Východ i sever jsou tvořeny kopcovitou krajinou. Nacházíš se v Ikaře a hrad, kde jsi byla vězněna, bylo kdysi zcela jistě královské sídlo. Prašná cesta, po které se pohybujete, pamatuje jistě lepší časy. V současné době jí nikdo neudržuje, a většina lidí se do města dostává po moři. Pomalu ale jistě si zde své místo prosazuje plevel, který tu a tam z udusané hlíny vylézá. "Tedy.. náš plán na nejbližší dobu.. nevím jestli jsi to poznala, ale jsme v Ikaře, za sebou máme Larest. Musíme se dostat do Okearu, někoho, nebo něco tam najít a potom.. se uvidí." Eressië samotnou nejspíš nijak netěší, že je její plán tak neurčitý. Ale dle jejího lehce zamračeného výrazu můžeš poznat, že jiný buď nemá a nebo se jí ostatní varianty nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - Delagon - hostinec
Jakmile se probudím, pomalu otevřu oči a ještě pomaleji se posadím na postel zabalená v peřině. Ne že by mi byla bez peřiny zima, ale toho teplíčka, které je právě kolem mě se jen tak rychle nevzdám. Chvíli ještě tak posedávám na posteli a s úsměvem na tváři si pořádně prohlížím pokoj. Naposledy ještě zívnu, odhodím peřinu, pomalu si stoupnu a zamířím malými krůčky k židli přes kterou mám přehozené oblečení. Netáhnu si kalhoty a obleču tričko. Jemný šátek jenom přejedu rukou, ale nechám ho ležet. Pak dojdu k oknu, které otevřu a rozhodím své peřiny. Nyní se má pozornost obrátí k vědru s vodou. Uchopím ho a postavím na stůl, aby bylo trochu víš. Pak trochu odsunu židli, abych si mohla pohodlně stoupnout před vědro a opláchnout se. Jestliže do této doby se mi ještě zavíraly nedospalé oči, studená voda mě dokonale probudila. Obličej jsem si opláchla třikrát. Jak vždycky říkal Idulego: "Poprvé na probuzení, podruhé na krásu a potřetí jen pro jistotu.". Nyní si rozpustím vlasy, pořádně si je pročešu rukou a nakonec si je znovu sepnu do drdolu. Chvíli ještě zůstanu v pokoji, aby se peřiny pořádně provětrali a pak okno zavřu a peřiny ustelu tak, jako byli, když jsem do pokoje přišla. Naposledy se ještě porozhlédnu po pokoji, vezmu si do ruky šátek, který jsem si před tím nechala na židli. Vyjdu z pokoje a zamknu za sebou dveře. Klíček si potom připevním na opasek.
Když sejdu dolů do hostince, opětuji pozdrav toutéž frází: "Dobré ráno." Poohlédnu se po hostinci po ostatních návštěvnících a nakonec si sednu na místo, na kterém jsem seděla včera. "Děkuju." poznamenám, když přede mě naservíruje snídani. "Čaj prosím. Bylinkový, máte?" odpovím na otázku s přívětivým úsměvem. Pak se začnu věnovat své snídani. Sáhnu po jednom z koláčů a dám se do jídla.
Až (jestli) mi hostinský přinese čaj, zeptám se ho na naší včerejší debatu: "Emm, mohl byste mi prosím vás říct, kde přesně bydlí ten ... muž přes magii? Popřípadě, kdyby se našel nějaký doprovod, kterému by nedělalo problém mě tam dovést ..." odmlčím se, " ... doufám teda, že to nebude problém. Když tak bych to mohla zkusit najít sama." |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Kir Elain je nadšená a pak se rozhodne prosit Lisu.Já to nedělala protože jsem věděla že to nemá smysl.A nakonec po udělení dalších rad vyrážíme ven do města.Ale ať se nebojí k přístavu se nepřiblížím.Kupec v něm právě kromě běžných starostí dělí svou rozmrzelost mezi mně a podle něj liknavé stráže zdejšího města. V Geře by převrátili město na ruby a neustali by dokud by mně nenašli.A jak mu jistě řekli zde není v Geře a kdyby hledali každou potřeštěnou mladou dívku nedělali by nic jiného. Kir mi připomíná Frigorn a já brzy vím i o tom kdo to s kým dělá,kdo to s kým možná dělá a kdo to s kým naopak vůbec nedělá.Přesto o rodičích nemluví špatné vzpomínky.Dobře tak z jiného soudku i já bych mohla přidat jeden drb a to o tom proč jsme se usadili zrovna na tom místě.Když procházím městem zjistím že tohle je spíš místo pro rodiny s dětmi bohatší čtvrť je poblíž přístavu.Na tržišti tak zde panuje klasický ruch a zmatek jak se různí prodavači překřikují.Taky ucítím rybu a rozhodnu se i nějakou prohlédnout.I jednoho muže to zajímá a právě se ptá zda je čerstvá.Elain vypadá jako by někoho hledala a já si prohlížím stánky které jsou uzpůsobené tomu že zde nakupují ti méně majetní.Když se zastavíme u jednoho stánku s cukrovím odpovím. „Já bych si dala taky tu čokoládu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro OKEAR Království Ikara VILJA Ne, nemohla jsi předvídat další události, protože tentokrát jsi žádné vidění neměla. Nic, co by tě varovalo dopředu. Ani kroky, ani další stíny. Nic. Je zde až nepřirozené ticho. I přesto předvádíš ukázkové plížení. Ani kamínek se nepohne. Můžeš na sebe být pyšná, že ticho rozhodně ničím nerušíš. Teď už zbývá jen vykouknout zpoza stěny do uličky, uspokojit zvědavost, zjistit, co zde v tuhle dobu dělá nějaký zahalený cizinec. Ovšem.. jak pomalu vystrkuješ hlavu, uvědomíš si, že na jednu věc jsi zapomněla. Snažíš se, aby tě cizinec neviděl. Ale... co když už tě viděl předtím? Ještě než ses začala plížit? Jakmile tvé oči před sebou již nemají stěnu, čeká je dozajista nemilé překvapení. Mužova hlava rozhodně není tam, kde by měla být. Je totiž přímo před tebou. "Kuk." Ozve se zpod šátku skřípavý tón. Podobný hlas ani přízvuk jsi ještě nikdy neslyšela. Znělo to, jako by jeho majitel nepromluvil už opravdu hodně dlouhou dobu. Pobavení, které v tom zvuku je možné zaslechnout, rozhodně nezní přátelsky. Je to pobavení šelmy, kterou baví hrát si se svou kořistí. Z obličeje mu vidíš jen onen proužek kolem očí. Vše ostatní je zahaleno černými látkami. Dokonce i pouzdro na meč je černé. Kdyby jsi se nyní rozhodla, že je ten správný čas na útěk a otočila se, asi by sis plány zase rychle rozmyslela. Z uliček vychází tři další muži, všichni oblečení na vlas stejně, a právě ti uzavírají všechny únikové cesty. Jejich tiché pohyby hraničí až s nadpřirozeností. Nezaslechneš ani zašustění látky, ani cvaknutí podrážky.. vůbec nic. Jediná možná skulinka je cesta, kterou jsi přišla. Musela bys ale jednat opravdu rychle, jelikož muž za tebou si byl té možnosti určitě vědom a pomalým přibližováním ti únik začínal znemožňovat. Muži se mezi sebou o něčem baví. Jejich řeči nemáš šanci rozumnět. Každopádně bylo celkem jasné, že mluví o tobě. Všichni se najednou zasmějou nějakému vtípku. Zní to, jako chrčení umírajících. Jde z toho mráz po zádech... KRARG Kupci platili dobře. Zvlášť když byla odměna po právu zasloužená. Cestou vás dvakrát přepadli. Obchodníci z nějakého důvodu, nejspíš časového, se rozhodli zariskovat cestu přes les v Tiatisu, který je proslulý množstvím banditů. Ale díky početné stráži jste oba útoky ustáli a zboží bylo netknuto. Tedy jsi dostal k platu tučný příplatek, který se ti momentálně houpe u pasu. Procházíš se ulicemi a poznáváš město. Můžeš zjistit, že se jedná především o obchodní centrum s různými třídami obyvatel. Okrajové části nejsou nic moc. Nachází se tam pobořené neobydlené baráky, kdo ví k čemu slouží. Směrem do středu se to ale zlepšuje. Na ulici potkáváš spousty lidí a překvapivě také celkem hodně dětí. Když se rozhodneš, že rušné části máš už dost, a nebaví tě snášet pohledy, které se za tebou otáčejí, můžeš prozkoumat zapadlejší ulice. Jednotlivé domy zde k sobě nepřiléhají stěnu na stěnu, čímž se tedy vytváří úzké průchody, kterými se dá rychle dostávat z ulice do ulice. Jak se ale jednou do tohoto průchodu vejde, není se tam kde schovat a musí se projít buď na jednu nebo na druhou stranu. O něco větší uličky, do kterých ústí vchody domovních dveří, jsou široké jen tolik, aby jimi dokázala projet dvoukolka tažená koněm, nebo menší vozík. Po stranách je malý chodník. V tuhle dobu zde moc lidí nepotkáš. Můžeš si tedy užívat příjemnou poznávací procházku bez zbytečných čumilů. Ale přeci jen. Zaregistruješ pohyb před sebou. Uvolněným krokem se tam prochází nějaká žena. Vlastně.. ještě dítě. Nebylo by na tom nic zvláštního, už jsi chtěl odvrátit pohled, ale v tom momentě tě může zaujmout její pohyb. Začala se plížit jako by zahlédla něco v jedné z bočních uliček. Vzápětí se před tebou odehraje celé výše zmíněné představení. Tebe zatím nikdo nezaregistroval. Ani dívka, ani muži. Muži upírají veškerou pozornost na svou kořist a dívka.. ta si tě možná za chvilku všimne, jelikož stojíš právě na té cestě, kudy ona má mizivou možnost uprchnout. |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro Okear - země neznáma Mé kroky směřují podivnými stezkami, kterými lidé říkají ulice. Nerozumím jim. Zdá se jakoby přímo určovali kudy se musí duše bohů vydat, aby narazila vždy nato co hledá. Taková omezenost musí neskutečně oslabovat orientační schopnosti místních bojovníků. Hlavou mi projde zajímavá myšlenka. "Mohou snad místní bojovníci znát přímé rozmístění těchto "ulic", jako já znám voňavé bažiny a skaliska mé domoviny ? Hloupost, v těchto úzkých ulicích by nemohli použít plnou sílu svého jezdectva. Těžkooděnci, by sice mohli přehradit tyto cesty štíty, ale možným útočníkům by zbývala celá řada cest, kterými by mohl zaútočit nebo vpadnout protivníkovi do zad. Jedinou možností jak tuto vesnici bránit, by bylo pomocí rychlých a disciplinovaných bojovníků, ozbrojených oštěpy a dlouhými meči." Zavrčím na muže, který na mě hledí již opravdu dlouhou dobu. Jejich pohledy nejsou nepříjemné, jsou pouze až otravně protivné. Chápu, že bělokožci nejsou na můj národ zde zvyklí, ale tohle je až odporné. Takové chování není obvyklé ani mezi nejodpornějšími zástupci mé rasy...obvykle prostě zarvou do neznámého meč a ptají se až pak...v čemž nejsem až tak jiný. "Né, to není pravda. Jsi zde. Oni ne. Chodíš mezi nimi, dýcháš mezi nimi...nezabíjíš je..." S podobnými myšlenkami týkající se mé existence pokračuji více opuštěnými ulicemi lidské vesnice, ve kterých se cítím mnohem lépe. Dlouhé stíny, voňavé, staré budovy. Ano, zde se cítím lépe. Když si povšimnu pohybu, který upoutá mou pozornost, padne mi pohled na dívenku, lidské mládě a trojici lidských mužů. Nebýt mé kápě, kterou mám silně staženou do obličeje a mých obrovských uší, zřejmě bych byl od těch mužů k nerozeznání. Když vezmu v potaz pozice, ve kterých všichni jsou a které se mláděti nabízejí...sevřu pěsti. "Proč se o ni vůbec zajímáš ? Je to Musch´na, člověk ! Hledí na tvůj lid jako na zvěř a příšery ! Proč pomáhat...proč...protože..., zastříhám pomalu ušima. Mou mysl zaplňují pochyby. Vím, že bych si svým činem mohl vytvořit neskutečně mocné nepřátele, ale nechat lidské mládě napospas osudu...mí předkové by se obrátili v mlžných zemích hanbou. Moje hrubě sešitá kožená zbroj, zdobena malými trofejemi a zuby, se zatřese, když má svalnatá paže, tmavě šedé barvy mé kůže, sevře jílec mé rezavé obouruččí šavle, vně veliké pochvy. To dítě může poznat, že nejsem jako ostatní, ani zdaleka. Jsem příliš velký, se špičatýma ušima, jenž vystávají do boků a trčí ven z kápě. Stejně tak zpod kápě může vidět má ústa zdobena dvojicí vzhůru trčících tesáků.  Když ji uvidím, pokusím se jí co nejbezpečněji pokynout zamáváním ruky, aby šla ke mě, nevěnuji jí pohled, velice pozorně pozoruji černo-oděnce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ELEAD - Hostinec U dřevorubce Království Tiatis Ráno tě s největší pravděpodobností probudí začínající ruch z ulice. Jelikož jsi po ránu uvyklý jen na melodické zpívání ptáků a šumění lesa, zdejší pokřikování, projíždění vozů po ulici a klapání kopyt koní oproti tomu zní dosti rušivě. Jakmile se vyhrabeš zpod přikrývek, najdeš ve svém pokoji u dveří menší vědro s vodou, které je nejspíš v ceně. Pomocnice, které je roznáší, si počínali velmi tiše, jelikož jejich vstup do místnosti jsi vůbec nezaregistroval. Pokud se rozhodneš opláchnout, zjistíš, že voda je sice dost studená, ale zato velmi osvěžující. Jakmile provedeš nutnou ranní hygienu a rozhodneš se sejít dolů, zjistíš, že hostinský je už na nohou. Čile pobíhá po místnosti a dokončuje všechny nutné přípravy pro další den, jako je například utírání stolů. V místnosti kromě něj nikdo není, jelikož zde asi moc lidí nepřespává a na snídani či ranní pivo je ještě příliš brzy. Jakmile tě zaregistruje, trochu zdrženlivě ti pokyne hlavou. V okamžiku, kdy sejdeš až dolu, si k tobě přijde pro objednávku. "Co si dáte k snídani?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro DELAGON Království Tiatis Hostinský jen přikývne a za několik okamžiků máš před sebou teplý vonící čaj. Na tvou otázku zakýve hlavou. "Samozřejmě samozřejmě! Až dojíte, tak vám bude k dispozici Soela. Stačí říct." Ukáže v úsměvu zuby a zmizí za pultem. Jakmile si všimne, že už dojídáš, dojde pro zmíněnou dívku. Může jí být odhadem asi patnáct. Je to celkem pohledná hnědovláska. Jelikož si sundala zástěru, kterou následně pověsila na jeden z kolíků, dojde ti, že zde pomáhá v kuchyni. Vlasy má pečlivě zčesané do jednoduchého culíku. Zatím jen vyčkává a s čímsi pomáhá hostinskému za barem, tiše se o něčem baví. Jakmile dojíš a vstaneš, muž jí jemně postrčí, aby vyrazila. "Tedy.. tohle je Soela." Představí ti jí zdvořile. "Je to šikovné děvče, vraťte mi jí brzy." Mrkne na tebe a odejde se věnovat svým povinostem. Soela se na tebe usměje a vyjde ze dveří. "Takže vás zajímá, kde bydlí starý Garet? Je to dost divný společník. Ani nevím jestli ho mám ráda." Začne dívka konverzaci, ve které pokračujete při průchodu městem. Soela je celkem upovídaná, nemáte o témata tedy nouzi. Procházíte částí, kterou jsi šla včera. Držíte se stále hlavní ulice a jdete na druhou stranu, než kterou jsi včera do města vjela. Po nějaké chvilce už ti je tedy okolí cizí. Město už se probudilo a ulicí tedy proudí poměrně dost lidí. Asi po patnácti minutách svižné chůze se ocitnete u brány. "Garet bydlí támhle za tím kopcem. Je tam takové malé údolí. Hned jak vylezete nahoru, tak ten dům uvidíte, já už bych se měla vrátit." Soela ti ukáže na menší travnatý kopec, kolem kterého se klikatí dlážděná cesta. "Tak se uvidíme potom.. hodně štěstí." Ještě ti zamává, zmizí v davu a spěchá zpět. Když se trochu přiblížíš ke kopci, můžeš si všimnout, že vzhůru vede skoro neznatelná vyšlapaná cestička skrz trávu. Dle svých znalostí ale můžeš usoudit, že tudy již delší dobu nikdo neprošel. Tráva už se pomalu zvedá do původního stavu. Můžeš kopec tedy buď obejít, nebo vystoupat vzhůru. Ať už se rozhodneš jakkoliv, po obejití kopce skutečně spatříš menší roubený domek.. Na první pohled působí opuštěně. Okna jsou zavřená, z komína se nekouří.. Každopádně možnost, že je majitel uvnitř, stále existuje.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro SARAT Království Ardie "Jistě, nebudu tě zdržovat." Král očividně chápe vážnost situace. "Kdybys něco potřeboval na cestu, neváhej komukoliv říct. Vyhoví ti." Král opět odloží pohár s vínem na stoleček a vyprovodí tě zpět do síně. Šepot, který se tu roznáší velmi dobře, zní jako bzučení včel v úlu. Při vašem vstupu však postupně ustane a rozhostí se opět ticho. Král pokyne jednomu z mladých sluhů. Vypadá na mladého poslíčka. Je oblečen o něco lépe než normální sluha, ale očividně je k dispozici i pro takovéto úkoly. "Doprovoď tady pána do stáje." Následně se s tebou král rozloučí a odebere se zpět na trůn. Poslíček tě provede celkem svižně skrz sídlo. Zdálo se, že zde chodí snad všichni rychle, jako by stále měli nějakou práci. Za chvilku jste zpět na nádvoří, projdete kolem zdí hradu a ocitnete se na dalším rozhlehlém prostranství, kterému dominují stáje. Množství boxů je skutečně až zarážející. Možná i proto zde pobíhá spousta pomocníků, kteří mají koně na starosti. Ten, který tě doprovází se bedlivě rozhlíží, jakoby něco hledal. Následně si všimneš, že na něj od jednoho boxu mávne jiný hoch. Můžeš v něm poznat chlapce, který odváděl tvého koně. "Ani jsem se od něj nehnul pane. Vyhřebelcoval jsem ho, nakrmil. Je to opravdu krásný kůň pane. Určitě hezčí než ty z Tiatisu a to už je co říct." Je z něj vidět opravdové nadšení a láska ke koním. "Chcete ho vyvést? Už odjíždíte?" Je na něm vidět nepatrné zklamání, že se nezdržíš déle. Jistě by byl rád, kdyby se o koně mohl starat častěji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR - tržnice Království Daest "Skvělá volba dámy!" Zapřede obchodník u stánku a odlomí vám dva kousky čokolády, přičemž se vždy každé zeptá, jak velký kousek by to měl být. Pokud se nevyslovíš jinak, vloží ti čokoládu do jakéhosi speciálního ubrousku, který se na čokoládu nelepil. Elain zaplatí a můžete se vydat dál. Pomalu se blížíte k posledním stánkům. I přesto ale dav houstne. Elain tě nadšeně zatahá za ruku. "Poívej, ámhle e stlejda Tlagelt!" Zahuhňá nadšeně s čokoládou v puse. Poslední dvě slova ti ale ještě raději zopakuje s prázdnou pusou, aby si byla jistá, že jí rozumíš. "Strejda Tragert!" Vzápětí tě protáhne skrz dav k místu, odkud bylo alespoň trochu vidět. Tedy.. alespoň pro tebe. Elain toho přes dospělé moc neviděla a její zakaboněný obličejík to dával jasně najevo. "Musíme blíž.. pojď!" "Zdovolením! Zdovolením.. pozor!" Ne zrovna šetrně si proráží cestu do středu dění. Vysloužíte si tedy řadu zamračených pohledů. Ale dostali jste se do první řady. Tragert je poměrně mladý. Může mu být kolem třicítky. Tmavé vlasy, postava trochu vyzáblá. Oblečen do pestře barevné tuniky a volných lněných kalhot. Zdá se, že je zrovna u konce nějakého příběhu. "A tak spravedlnost zvítězila, zlý baron byl popraven a lidu nastaly lepší časy!" Jeho hlas je sametový a podmanivý. Skoro tě mohlo zamrzet, žes neslyšela z vyprávění více. Z uchvácených tváří kolem se dá vyčíst, že to pro ně mělo možná ještě nějaký hlubší význam. Na pár vteřin se rozhostí ticho, jak jeho poslední slova doznívají.. následně vypukne bouřlivý potlesk. "Jednou tě za to zavřou Tragerte.." Prohlásí se zakroucením hlavy jakýsi muž vedle tebe. "Strejdo Tragerte!" Vynutí si konečně pozornost Elain, zatímco se dav pomalu rozchází v zaujatých diskuzích. Mužova tvář se rozjasní v oslnivém úsměvu. "Eli.. dlouho jsem tě tu neviděl." "Nemohla jsem ven sama." Její obličej se zakaboní nad tou nespravedlností. Tragertovi oči se konečně přenesou na tebe. "A koho jsi mi to sem přivedla?" "To je Aliana, bude teď u nás bydlet!" "Madam.." Tragert se dvorně ukloní, jednu ruku dá za záda, druhou uchopí tvou ruku a políbí tě na hřbet. Se šibalským zajiskřením v očích se narovná a zpoza zad vytáhne červenou růži, kterou ti podá. "Krásná květina pro krásnou slečnu. Já jsem Tragert, velmi mě těší." Elain nadšeně zatleská. "Jak jsi to udělal?" "Asi nějak takhle.." Sehne se k ní a jakoby zpoza ucha jí vytáhne bílý květ. Následuje další zatleskání. Jistě.. mohly to být pouhé pouťové triky. Ale nepodařilo se ti zahlédnout žádný podezřelý pohyb, ani žádný kufřík či nějaké zavazadlo, kde by si nosil připravená kouzla. Růže vypadala jako čerstvě utržená, stejně tak květ, který dostala Elain. Tragert mohl být něčím víc, než čím se zdál. A nebo to byl jen vždy dobře připravený pouťový komediant.. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - Delagon - cesta za mužem přes magii
Když mi hostinský přinese čaj, s úsměvem na něj děkovně kývnu a stejně tak udělám, když mi oznámí, že mě tam jakási Soela dovede. Pomalu dojídám svou snídani a dopíjím svůj čaj. "Podobný čaj mi dělal vždycky Idulego." vzpomenu si, "Ale nikdy jsem z něho nedostala, z čeho o vlastně dělá. Prý rodinné tajemství." pousměju se při této vzpomínce a pak se chvilku rozmýšlím, jestli bych se měla hostinského zeptat, jak ten čaj dělají a když konečně dojím poslední sousto, nedechnu se, že se ho zeptám. V tu chvíli mi ale představí dívku z kuchyně a já spolknu myšlenku. Na pozdrav dívky si znovu zakryju oči a udělám to samé gesto, jako když jsem se představovala nové kněžce a tomu muži, který mě sem dovezl. S tou výjimkou, že tentokrát neřeknu své jméno.
A když mě dívka vyvede ze dveří a zeptá se mě na jakéhosi Gareta, podívám se na ní: "Takže jeho jméno je Garet?" poznamenám, aby pochopila, že ho vlastně vůbec neznám. Když procházíme městem, poslouchám to, co mi dívka říká a čas od času se jí také na něco z jejího vyprávění a povídání zeptám, abych dala najevo, že jí poslouchám. Pak, když mě dívka vyvede z města, pošle za kopec a rozloučí se se mnou, zdvořile jí poděkuju a ukloním se na rozloučenou.
Pak se vydám směrem, kterým mě poslala. Když uvidím malou, vyšlapanou cestičku, vydám se po ní. Přece jenom vede přes kopec a já vždycky měla ráda jakékoliv výhledy. A pak, uvidím ten domek. Přijdu až k němu a pořádně si ho prohlédnu a i když se zdá opuštěný, naděje ve mě nepohasíná. Zaklepu na dveře a zavolám: "Halo? Je někdo doma?" Při tom doufám, že mi někdo odpoví, nebo otevře, ale kdyby se tak nestalo ani po mém druhém zavolání, pomalu zkusím otevřít dveře a nahlédnout dovnitř.
|
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Strejda Tragert Rozhodnu se že si dopřeji velký kus čokolády který je pak vložený do speciálního ubrousku a pak pokračujeme dále.Dav houstne a Elain mně zatahá za ruku a zřejmě se nemůže něčeho dočkat.nebo někoho asi se blížíme se k cíli což mi pak nadšeně potvrdí.Elain se nemůže dočkat a mluví s plnou pusou. Ano je zvláštní setkat se s někým tak mladým a tak ztřeštěným, Možná to je dané výchovou u nás kde se myslí že ženy jsou křehké kytičky které se musí ochraňovat.A svět je nebezpečný protože jakmile opustím bezpečí tvrze ihned mně napadne a zneužije nějaký muž protože cesty jsou jich plné. Žvásty samé žvásty,ale oni to nikdy nepochopí protože ví co je učili jejich otcové a ty zase jejich otcové až k Prvnímu věku. Pak se konečně dostanu k místu kde vidím ovšem Elain ne a je docela naštvaná.Razí si cestu dopředu a lidé se mračí,Tragert se ukáže jako kejklíř a já jsem po tom popisu čekala něco víc,ale děti často přehánějí. Pak vyrostou a začnou vidět takový svět jaký je.Ovšem někteří jako třeba kejklíři nepřestanou snít nikdy. Tragert zřejmě vypráví nějaký příběh z historie Daestu což potvrdí i slova muže vedle mně.U nás se o podobných věcech mluví jen šeptem.Třeba to že zakladatel našeho rodu byl do míst kde teď stojí moje tvrz vyhoštěn. I když je pravda že stojíme poněkud stranou a dřív možná ... Z mých myšlenek mně vyvede Elain pro ní je to všechno hrozně jednoduché a co když Vren řekne ne?I když tuhle možnost si nepřipouští a ani jeden z nás jí nebudeme chtít zklamat.Dobře stejně jsem neměla větší cíl než dorazit do Daestu.Návštěva Kiru z toho vyplynula protože byl nejblíž.Tragert mně políbí na ruku způsobem který jsem často viděla u gerských mužů ovšem celý ten dojem poněkud narušuje šibalské jiskření v jeho očích. „Děkuji i mně těší.“odpovím pak když přijmu růži kterou mi podá. Tohle jsem už viděla kejklíři kteří u nás polykali různé předměty nebo chrlily oheň. „Co to byl za příběh který jste předtím hrál?“zeptám se pak. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Království Singar Díval jsem se na dotyčné tetování a přemýšlel jsem, jestli jsem jej taktéž někde nespatřil. Po chvilce přemýšlení jsem jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a podíval jsem se na Leu, která to vyřezávala, nebo spíše odřezávala z jeho těla. Neměl jsem nějakou potřebu strhávat pohled, proč by také, toto ještě bylo poměrně v pořádku, stále lepší než někomu rozmáznete hlavu palicí a jeho mozek se rozletí směrem úderu. No, to je jedno. Odvedla bez jejího obrácení žaludku dobrou práci, tak jsem jen úctyhodně zamručel a párkrát kývl, aby ji bylo jasné, že jsem poslouchal. Se stále založenýma rukama před tělem jsem došel ke koni, kterého jsem připravil a vyhoupl se nad něj. Neměl jsem nějakou potřebu něco víc dělat, tak jsem jen kývl a mohli jsme vyrazit. Cesta probíhala poměrně v pořádku, tedy v rámci možností a vše, co mi bylo řečeno, tak jsem udělal, protože jsem ji nějak věřil, že to zde zná lépe jak já a že se musela někdy také schovávat, nebo dokonce utíkat před podobnými individui. Ale zase, když se to vezme kolem a kolem, tak když se to vezme druhou stranou, tak nás asi nikdo již pronásledovat nebude, protože to co nás napadlo, bylo jediné, co se nyní vyskytovalo za našimi zády aby nám přiložilo nůž na krk a podřízlo. Když jsme dojeli a já konečně mohl seskočit z koně, protáhl jsem si záda, až v nich zakřupalo snad hrozivěji, než kdybych celým tělem spadl na nějakého pidižvíka. "Copak, děje se něco?" Zeptám se, když se vrátí za mnou a rovnou ji dám část jídla, které jsem měl na koni, aby si mohla dát a posadím se na jeden z kamenů. Stále tedy čekajíc, až obohatí svou přítomnost tento den, ale jak jsem si myslel, tak nyní bude trochu vzpomínat, nebo přemýšlet nahlas o svém bratrovi. |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Na ujištění o tom, že si na cestu na koňském hřbetu rychle zvyknu, se tvářím přinejmenším skepticky. Radost z toho nemám a nedovedu si představit, že bych to zvládla tak lehce, jak Eressië popisuje. Ale stejně s tím nic neudělám. Nezbývá než vyrazit. Cestou ulicemi se pozorně rozhlížím, spíše ze zvyku. Hledám případné úkryty a uličky, kde se člověk lehce ztratí pronásledovatelům. Pravdou je,ž e mne několikrát napadlo seskočit z hřbetu a dát se na útěk. Vlastně ani příliš nepochybuji o tom, že by byl zdařilý. Město, i když neznámé, je mé přirozené prostředí. A tohle zkrátka člověk nezapomíná. Vlastně ani nevím, kde se ve mně bere ta čest naplnit slib, který jsem Eressië dala. I když možná nevyřkla. Přece jen mne vytáhla z té díry a nebylo by to ode mne zrovna správné. Možná mne věznění přece jen trochu změnilo... Když se zastavíme na místě s výhledem na město, již dávno vím, kde jsme to byli. Především díky svým rozsáhlým studiím a znalostem, které jsem zkrátka ve svém netradičním oboru potřebovala. Nemohla jsem Ikaru nepoznat. Nad slovy elfky se ani moc nepozastavuji. Vlastně si ani moc nedělám z neurčitosti našeho poslání, kdy zkrátka je náš osud trochu zamlžený. Cokoliv je lepší než ta díra. "Něco nebo někoho..." zopakuji poněkud zbytečně. I když není na mně, abych to nějak více soudila, tak jsem měla dojem, že naše poslání bude mít konkrétnější obrysy. Nedá se nic dělat. "No dobře... není asi nač čekat. Čím dříve tam budeme, tím dříve nebudu muset sedět na koni a stejně tak najdeme i to, co tam budeme hledat. I když nevíme, co to vlastně je..." dodám trochu pochybovačně a vyrazím směrem, kde se dle mého orientačního smyslu nachází náš cíl. Sever poznat umím, mapu jsem viděla nesčetněkrát, tak bych se alespoň zhruba trefit mohla... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem DELAGON - Dům Gareta Království Tiatis Čim více se přibližuješ, tím více si všímáš zanedbanosti domu. Okenice jsou zavřené, opředené množstvím pavučin. Zahrádku vedle domu poznáš jen díky známým bylinkám, které jsou však už celkem hustě zarostlé plevelem. Na tvé zavolání nepřijde žádná reakce. Vztáhneš ruku ke dveřím abys otevřela a najednou... tě přepadne velmi silná touha se otočit a jít zpátky do města. Plnou silou tě přepadávají myšlenky typu proč jsi sem vůbec chodila, proč staříka rušit a podobné odrazující pocity. Jsi plně přesvědčena, že zde nemáš co dělat. Cosi tě vede pryč. Svěsíš ruku a odejdeš pár kroků pryč od domu. Poté nepříjemné nutkání odezní. Opět si můžeš vzpomenout na svůj úkol, kterým jsi sama sebe pověřila. Vodítko ti mohl poskytnout pouze tento stařec a tohle.. kouzlo?, ještě více umocnilo dojem, že zde najdeš alespoň něco. Opět zkoušíš štěstí, tentokrát již lépe připravena. Musíš bojovat s těmi samými pocity, bojovat sama proti sobě, abys dokončila pohyb. Tvá ruka se ke klice přibližuje pomalu, neochotně, jako by se nořila medem. Ten jednoduchý pohyb tě stojí nesmírné úsilí, hlavně psychické. V okamžiku, kdy se dotkneš kliky pocity ještě zesílí. Chce se ti utíkat pryč, vše nechat za sebou a nikdy se sem nevrátit. Ale tvé vnitřní přesvědčení o správnosti úkolu tě žene vpřed. Dokončíš pohyb. Dveře nejsou zamčené. A najednou z tebe všechno spadne. V okamžiku, kdy klika povolí a dveře se pootevřou se zase všechno zrychlí. Nastane ovšem jiný problém. Do nosu tě praští příšerný zápach, až chvilku musíš bojovat s dávivými křečemi. Už můžeš podvědomě tušit co uvnitř najdeš. Jakmile sebereš odhodlání, připravíš žaludek a rozhodneš se dveře otevřít dokořán, hned spatříš příčinu smradu. Ten, který kdysi pravděpodobně býval Garetem, se nyní válí v kaluži již dávno zaschlé krve na podlaze, na druhé straně místnosti. Hlavu má nepřirozeně zvrácenou ke straně - zlomený vaz. Pokud se k němu přiblížíš a prozkoumáš jej trochu podrobněji, zjištíš, že příčina krve všude kolem je z díry v jeho hrudníku. Někdo ho rozpáral a vyndal srdce. V místnosti je strašný nepořádek. Nic není na svém místě. Židle převržená, postel i stůl převrácené, skříň rozbitá a její obsah se válí všude možně po podlaze. V krbu, který zaregistruješ až jako poslední, protože je částečně zakryt převrženým stolem, se válí nějaké očouzené papíry. Na první pohled je zjevné, že ať už zde byl kdokoliv, něco hledal. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestách Království Singar Lea na tebe trochu překvapeně pohlédne, vytržená ze svých myšlenek. Následně pokrčí rameny. "Stále to samé." Nevesele se ušklíbne a pomalu žvýká svůj příděl jídla. Po chvilce se zvedne z kamene, dojde ke koním a vytáhne dvě čutory s vodou. Jednu ti podá. Nemusí ani vysvětlovat proč. Sám si můžeš všimnout, že řeka je poměrně zkalená a voda rozhodně nevypadá jako pitná. Nejspíš do ní vypouští ve městě kdo ví co. Lea se do žádných rozhovorů nepouští, stejně jako ty. Pauza je tedy tichá záležitost, do které občas zazní jen netrpělivé koňské zafrkání, či hrábnutí kopytem. Zdálo se, že koně jsou po asi desetiminutové pauze opět připraveni vyrazit na cestu. Což se nedá úplně říct i o vás. Během pauzy tuhly namáhané svaly. Konečně se Lea zvedne, protáhne se a pohlédne na tebe. "Tak asi vyrazíme?" S tvým souhlasem zase odváže koně. "Myslim, že večer nebudu schopná si sednout." Okomentuje a s hořkým úsměvem se vyhoupne do sedla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR Království Daest Muž s tajemným úsměvem mrkne. "Přijďte zítra a můžete si to poslechnout znova." Shlédne na Elain. "Přiveď sem zítra kamarádku včas, ano?" Elain horlivě přikyvuje. "Dobrá.. těšilo mne dámy." Tragert se půvabně ukloní a každou vás dvorně políbí na hřbet ruky. Se svou přirozenou elegancí by klidně mohl předstoupit kdekoli na královském dvoře. Elain se zachichotá. V příštím okamžiku Tragert zmizí v davu. "Co mu říkáš? Že je skvělej? Jen počkej až ho zítra uslyšíš vyprávět!" Nadšení z jejího hlasu přímo tryská. Zbytek města projdete bez nějakých dalších zvláštních událostí. Přístavu se stále vyhýbáte a nenarazíte na nikoho, kdo by vám věnoval nějakou zvýšenou pozornost. K večeru se obě unavené vrátíte zpět na večeři, která už na vás čeká. Můžeš si dopřát porci výborného zvěřinového masa. Jako příloha jsou na výběr brambory, salát, či obyčejné pečivo. Vren přišel ještě později, když jste byly asi v polovině jídla. V obličeji má celkem uštvaný výraz. Rozhodně v něm nyní nepoznáváš toho veselého muže, který tě zachránil. Pohlédl na tebe s překvapením v očích. Překvapení ale hned vystřídá mírný úsměv. "Ahoj prcku.." přivítá se nejdřív s Elain, která se mu radostně vrhne kolem krku. I s ní se nakonec posadí u stolu naproti tobě a naloží si plný talíř. Konečně vzhlédne. "Tak jak se ti tu líbí?" Prohodí konverzačním tónem, zatímco si nabírá salát. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta do města OKEAR Království Ikara Vycítí tvé pochyby. "Je to složitý.. Já jenom vím, že to dokážu najít.. pokud se k tomu dostaneme včas. Vyzařuje to určitý druh nekontrolované magie." Snaží se ti to trochu objasnit, ale pak zavrtí hlavou. "Je to složitý." Zopakuje nakonec a ztichne. Poté mluvíte již jen málo. Pokud by ses na něco ptala, Eressië samozřejmě odpoví. Ale není k tomu moc příležitostí. Po chvíli totiž zrychlíte tempo, jelikož elfka byla z pomalé jízdy viditelně nervózní. V klusu se musíš více soustředit na pohyby jak své, tak koně, a nemáš tedy moc času přemýšlet nad něčím jiným. S postupem dne se krajina nijak výrazně nemění. Jen moře se trochu vzdálilo a zmizelo za zelenými, občas zalesněnými pahorky. Během cesty jste zastavili pouze jednou, aby jste se najedli a trochu uvolnily svaly. Vše potřebné bylo jinak v sedlových vacích za vámi, a dalo se k tomu snadno dostat i při pomalé jízdě. Ještě před setměním jste za sebou nechali kopcovitý terén. Před vámi se nyní rozprostírá více méně rovná krajina, která se opět krabatí až mnohem dál. K večeru už máš pocit, že tě bolí snad úplně všechno. Než si stihne nadobro převzít vládu noc, sjede konečně Eressië kousek dál od cesty a sesedne z koně. "Tady přespíme." Prohodí celkem zbytečně a převezme otěže tvého koně. O oba se v houstnoucím šeru v rychlosti postará, odstrojí je, napojí a následně uváže. Ze sedlového vaku vyndá balíček s jídlem a jeden ti podá. Jsou v něm dva krajíce chleba a kus sušeného masa. Poté se i elfka svalí do trávy a v tichosti pojídá svou večeři. Může ti být i jistým zadostiučiněním, že vypadá téměř stejně zničeně jako ty. |
| |
| soukromá zpráva od Tom Sayler pro ELEAD - Hostinec U dřevorubce Království Tiatis Zaspal som skorej než by som to čakal. Možno to bolo tou cestou a vôbec, postel nebola vôbec zlá. Sny ako vždy netrápili moju myseľ, zato ráno ma rozrušilo. Prebudil som sa skorej a nie dosť odpočito ale za to nemohol hostinec. Len moja povaha. Buchot kopýt koňov a zvuky ľudí na ulici mi nedopriali spánok. "Ľudia.. no toto je asi normálne.." Pohrdavo si poviem sám pre seba ale vlastne, niesom iný. Na zemi bol kýbel s vodou. Ani som si nevšimol že by tu niekto bol ale sám sa tu nezjavil. Keď som sa umyl, nasmeroval som si to hneď za hostinským, čulím ako rybka. Išiel rovno k veci takže ani ja som nezačal kecami."Dobré ráno... Dám na vás, veľmi sa tu nevyznám... Ale niečo lahké, nemienim sa zdržať" Kývol som na neho hlavov s trochu otráveným výrazom. Nebolo to z neho ale z toho nechceného prebudenia. Posadil som sa tam kde som sedel včera... a sledoval som kupcov. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro OKEAR Království Ikara KRARG, VILJA Černooděnci si Krarga stále nevšímají. Jsou až příliš přesvědčeni, že jejich malá kořist jim nemůže uprchnout a že zde jistě není nikdo, kdo by se odvážil jim klást odpor, nebo snad dokonce protestovat proti jejich vůli. To si brzy uvědomí i Vilja, která mávající osobu zaznamená. Velmi rychle se vzpamatuje z utrpěného šoku a zorientuje se v situaci. Krargovi nevidí do tváře, jelikož na nějaké detaily stojí stále příliš daleko. Vidí jen, že na ní mává a že s největší pravděpodobností nepatří k mužům, kteří jí obklíčili. Dívčina rychlá klička jedinou možnou únikovou cestou je úspěšná, ale jen zčásti. Ten, který onen prostor pomalu uzavíral, má bleskové reakce, jak velmi rychle zjistíte. I když se před okamžikem ještě nestydatě chechtal, při Viljině prvním pohybu zařval a spěšně se natáhl po její drobné ručce. Stisk to byl pevný. Nehty se zaryly do kůže. Ovšem stejně rychle, jako byla dívka chycena, tak snad ještě rychleji byla náhle puštěna. Muž v černém opět zařval, ale spíše překvapeně než bolestně a rychle ucukl. Nebyl čas zjišťovat co a proč se stalo. Vilja pokračuje v započatém útěku, s paží u těla. Z těch škrábanců budou zcela jistě moc pěkné modřiny. Muži konečně zpozorují i Krarga. Na pár nekonečných vteřin se zarazí, jako by přemýšleli co tam děláš. Vzápětí se ozve vzteklý řev a všichni jako jeden muž vytasí zahnuté zbraně a vyrazí k tobě. Moc možností nebylo. Můžeš buď utíkat za Viljou, nebo se postavit v nerovném boji všem čtyřem postavám, o nichž vůbec netušíš co jsou zač. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - dům muže přes magii
Už ze začátku, jak jsem uviděla zanedbalost celého stavení i jeho okolí, bylo mi jasné, že to nebude věstit nic dobrého a když na mé zavolání nepřišla žádná odpověď, byla je mu už naprosto přesvědčena, že se muselo něco stát. Přes to jsem se rozhodla uchopit kliku a podívat se dovnitř. Pak přesně nevím, o to bylo. Něco, co mě nutilo jít pryč a rázem jsem se ocitla několik kroků od domu odhodlaná se vrátit do města. Pak jsem se ale zastavila a koutkem oka jsem se podívala zpět na chalupu. Už se mi začali v hlavě rodit výčitky svědomí, proč jsem odešla bez toho, abych udělala vše, co bylo v mých silách. Zhluboka jsem se proto nadechla a při výdechu jsem zavřela oči. Pak jsem se otočila a zamířila zpět ke klice. Stoupla jsem si před dveře na to samé ísto, jako před tím. Připravila jsem si ruku, promnula ji a pkřupla prsty a stiskla rty proti sobě. Pak jsem rukou opět zamířila ke klice. Napodruhé úspěšně.
Na maličkou chvíli se mi v očích objevil lesk vítězství, protože jsem zapomněla, že vchod do domu nemusí být to nejhlavnější a to mi také připomněl náhlý zápach po otevření dveří. Trochu jsem zakašlala a pak jsem si dala šátek, který jsem měla kolem krku přes nos a pusu. Zápach sice nebyl zcela odvrácen, ale bylo to lepší, než nic. "U všech bohů a matky, takhle smrtí přeci jenom ..." pomyslím si. "Ale ne!" řeknu, když to konečně uvidím. Náhle se mi udělá dost nevolno, dám si ruku před pusu a přimáčknu si šátek na obličej. Rychle vyběhnu ven, předkloním se chvíli to vypadá, že budu zvracet, ani bych se tomu nedivila, ale nakonec to se udržím. Nedýchám se čerstvého vzduchu, a mám chuť odejít. Pak se mě ale znovu zmocní ten pocit, který mi říká: "Ještě tu nejsi hotová, nemůžeš se vypařit!" Pomalu a s odporem zamířím zpět do domu a pořádně si to tam prohlédnu. Vyždy jsem byla dost pečlivá. Určitě tu musel mýt nějaké poznámky o magii. Nějakou knihu, nebo jenom skici. Jenže pak nezačnu hledat jenom to, pro co jsem sem přišla. Začnu také slídit po tom, co tu hledal ten, který tu byl přede mnou. Prohlédnu každou skulinku v domě, každý svitek si přečtu. Samozřejmě ani ohořelé kousky papírků v krbu nezapomenu všechny několikrát otočit a ujistit se, jestli se něco nezachovalo. Už mi očividně nejde jenom o to, abych se dozvěděla něco o "své" magii. Takhle nelidsky by nikdo umřít neměl. Cítím v sobě jakousi potřebu najít viníka, i když ani pořádně nevím, co bych udělala pak. A očividně mě také hodně zajímá, co tu vůbec hledal. |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Opět tu je večer Nečekala jsem že mi Tragert řekne o co zde vlastně šlo.Byla jsem jenom zdvořilá protože ptát se na počasí by mi přišlo divný. Dobře tak zítra sem nejspíš přijdu pokud zde ještě budu.Jistě Elain to vidí jako hotovou věc,ale je mladá.V jejím věku vypadají všechny věci snadné.Nebo aspoň skoro všechny věci.Nevím zda bude Vren souhlasit ani co budu dělat pokud bude souhlasit. Tragert se ukloní oběma nám políbí ruku a pak odejde.Elain pak jenom přikývnu na to co říká protože jí nechci zatím kazit radost. Až přijde večer a Vren nebude sdílet její nadšení bude času dost.Stejně by to nepochopila pro ní to je hotová věc,ale já nevím.Neříkám že zde nechci zůstat,ale nechci být nikomu na obtíž. Projdeme zbytek města až na přístav který nejspíš ještě nebude zrovna bezpečné navštívit,ale nic zvláštního se nestane.Večer se opět vrátíme unavení a když ucítím vůni zvěřiny uvědomím si jaký mám hlad.Dám jako přílohu od všeho trochu protože se nemůžu pořádně rozhodnout,Vren přijde ještě později s uštvaným výrazem a je překvapený že mně vidí.Nevím sice co zdě dělá,ale asi to nebude nic snadného.Chybí zde ta nenucená lehkost kterou znám ze své tvrze. Nebo to spíš byla nucená křeč že se pořád něco děje?Ano pro Elain to je jasné,ale pro ostatní to tak jasné není. „Ale ano líbí se mi tu docela dost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem DELAGON - Dům Gareta Po bližším prozkoumání mrtvoly můžeš přibližně určit její stáří. Něco málo přes týden. Dle zmučeného výrazu v nebožtíkově tváři můžeš odhadnout, že nejdřív mu útočníci rozpárali hrudník a až v okamžiku, kdy byli hotoví, mu z nějakého důvodu ještě zlomili vaz. Rozhodně nic příjemného. Můžeš odhadnout, že pachatel (či pachatelé) dosti spěchali. K tvému štěstí všechny knihy zůstaly téměř bez poškození. Jsou jen neúhledně naházené v rohu, některé z nich mají zmačkané a vytrhané stránky, ale to se po chvilce práce dá dát dohromady. Většina z knih jsou cestopisy. Obsahují obrázky z různých koutů světa i s popisem. Podařilo se ti najít poměrně slušnou sbírku o historii i současné politice většiny známých zemí. Ovšem to stále neřeší tvůj problém. Až u ohniště jsi o něco úspěšnější. Kniha, kterou najdeš, je vázaná v červených deskách. Jako autor je uveden Garet z Delagonu. Jako zázrakem přežila hru plamenů, které se vyřádily na všem ostatním. Po otevření tě ale čeká menší překvapení. Z celé knihy je zaplněná jediná stránka. Ostatní jsou jen lehce nažloutlé, ale prázdné. Písmo je naškrábané v rychlosti, rukopis poměrně nečitelný, ale po chvíli zkoumání se v něm přeci jen zorientuješ a dokážeš krátký text přečíst. Na konec všeho a na konec všech tvých sil. Vybírá si poutník cestu, či cesta poutníka slečno Egred? Na konci všeho, kde zrcadlí se nekonečno hvězd. Srdcem dotkni se jich, srdcem nech se vést. Tam kde tma i světlo končí, kde se dotýká. Tam cesta končí, i začíná. Znělo to jako hádanka. Jako slova nějaké věštkyně, která neřekne jedinou jasnou větu, ale vše podá pouze v náznacích. Zaseje více otázek než odpovědí. Pod textem je narychlo nakreslený obrázek. Vypadá to jako kus vysoké skály a z něj stékající voda - vodopád. U něj jsou napsána ještě dvě písmena: Du. U je dost protažené, autor to psal viditelně ve spěchu, možná pod stresem. Rozhodně to nevypadá jako dokončená práce, nejspíš ani jako dokončené slovo. Pravděpodobně mělo pokračovat, ale kdosi pisatele vyrušil. Jinak v místnosti moc dalších užitečných věcí nenajdeš. Žádná další indicie. Ať už zde útočníci hledali cokoliv, knihy to zjevně nebyly. Hledaný předmět si buď odnesli, a nebo zůstával skryt i tvým očím. |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro "Poběž mládě !", zvolám, zatímco zuřivě vytasím svou dlouhou šavli z pochvy. Nachám holčičku okolo sebe proběhnout a pak zastoupím útočníkům cestu, odhodlán nasadit každou unci své nadlidské, skřetí síly, abych ty parchanty zastavil. Zaujmu standartní postoj a popadnu svou zbraň se zkušeností skřetího náčelníka. Jednou rukou poblíž záštity, druhou poblíže hrušky. Tím se má rychlost a možnosti užívání zvýší, stejně jako vynaložená síla. Můj první úder proběhne ve chvíli, kdy dorazí první protivník na dosah. Protočím mečem a švihne zprava, shora do leva. Mířím na krk. Ti muži na mě vytasili zbraně a dovolily si napadnout bojovníka skřetího národa. Mí předci by mne prokleli, kdybych ucouvnul. Udělal jsem si dobrý obrázek o prostoru okolo sebe, proto se ho pokusím využít ve svůj prospěch. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Na cestách "Nestěžoval bych si za něco, co se dá aspoň nějak jíst... dokud nemusíš okusovat vlastní ruku abys přežila, tak je toto dle mne dost v pořádku," usmál jsem se na ní, jako kdybych jednou byl nucen takto jíst a abych dodal tomu ještě trochu větší ráz, přejel jsem si rukou, druhou a zazubil jsem se. Vodu jsem přijal s úsměvem a taktéž jsem se napil. Ticho, nějak mi nevadilo, bylo to třeba něco, co jsem si užíval ve chvilkách před zápasem, kdy fanoušci nadšeně čekali a dýchali jen pro mne, jestli vyhraji, nebo ne. Upřímně by mne také zajímalo, jak se mají moji rodiče, sestra... přeci jen jsem tam byl jaksi spíše jako někdo, komu pod nos nestrčili ani jediného mága, jen kejklíře, kteří mi říkali, jak se krásně mají, což bylo dle mně k ničemu, jen balabutění. Na to se ale již princezna zvedla a protáhla se. Udělal jsem podobně a překontroloval, jestli zde nenecháváme náhodou něco navíc, než bychom chtěli. Kývl jsem krátce a vyhoupl jsem se bez remcání na koně. Až po chvilce jízdy, nebo rozjezdu jsem podotkl: "Pořád lepší si nemoct sednout, vlastní vůlí, než pomocí jiné a nebo si lehnout... lehnout jako mrtvola, která právě dopadla do hrobu, ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Zatímco se plížím podél zdi, ani nedutám, abych nic nepokazila. Přiznám se, nemám z toho dobrý pocit, ale moje zvědavost zvítězila. Jen tiše, tiše, ti... Jej! Dá mi dost práce nevypísknout leknutím, ale škubnutí sebou se neubráním. Co tohle sakra je? proletí mi hlavou. Pohlédnu do jeho očí - jediné místo, které z muže ostatně vidět můžu - ale poté, co si ho rychle prohlédnu, radši sklopím pohled k zemi a soustředím se na jedinou věc: Co teď?! Zvažuju útěk, tak rychlý, že se za mnou jenom zapráší, i když na zemi žádný prach není, ale to si rychle rozmyslím poté, co zaslechnu, nebo spíš "vycítím" přítomnost dalších lidí. No, lidí... Jsou to vůbec lidi? Holka, holka, kams to zase vlezla... No nic. Vyvázla jsi už z horších situací. Prostě... Mysli. Ale mysli hodně, HODNĚ rychle, přikazuju si, ale jako na potvoru absolutně netuším, co bych právě teď měla dělat. Solidní zákon schválnosti. Když už se pomalu začínám smiřovat s tím, že z tohohle jen tak nevyváznu, a začíná se mě zmocňovat zoufalství, všimnu si dalšího pohybu. Mávající ruky postavy, která k těm čtyřem nepatří. S trochou štěstí se mě nebude ani pokoušet zabít, že? Moc si ho neprohlížím, takže jen zaznamenám, že je velký a mohutný. Je mi to ale celkem jedno - evidentně není s nimi. A kdyby mi chtěl něco provést, no... Pořád je snazší se ubránit jednomu než čtyřem. Jako by se všech pět mých smyslů a ještě jeden navíc rozhodly vzbudit, vyrazím - napůl vědomě, napůl jen instinktivně - k tomu muži. Běž, beruško. To dáváš. Nádech, výdech. Jsi skoro tam, povzbuzuju se, v obličeji mám nejspíš zuřivý a vyděšený výraz v jednom, ale to mi nevadí. Jen přežít, dostat se od nich, utéct do bezpečí. Nic jiného nechci. Teď ne. Moje plány zmaří pevný, až drtivý stisk a já cítím, jak se mi pod jeho ostrými nehty protrhla kůže a z pěti ranek vyteče pár kapek červené tekutiny. "Pusť!" zaječím a škubnu rukou. Povolí. Ne ale pod mým náporem, ale sama od sebe. He? Sama od sebe? To je jedno. Je to to poslední, co mě teď zajímá, vzpamatuju se a běžím dál, ke svému spasiteli. "Poběž, mládě!" dolehne ke mně jakoby z dálky jeho hlas. Tak jasně, co myslíš, že dělám? odpovím mu v duchu a v náhlém návalu adrenalinu a vzteku mám chuť zařvat to na něj nahlas. Odolám. Až po chvíli, když si uvědomím, že on tam zůstal, se celá udýchaná otočím a koukám, co je. On s nimi... Bojuje? Udělám podvědomé gesto rukou k pasu, kde jsem jednu dobu mívala svou dýku. Pěkných pár dnů už tam ale není, když totiž dostatečně dlouho toužíte po kousku jídla a jste zesláblí, že si ani netroufáte něco malýho ukrást, uděláte i takovou pošetilost jako výměnu dýky za večeři a jednu noc v suchu a teple. Teď se za to prokleju. Co bych dala za to, jít mu na pomoc! Je definitivně na mojí straně, takže bych mu pomohla ze srdce ráda, ale teď nemůžu dělat nic jiného, než stát v bezpečné vzdálenosti, ukrytá za nejbližším rohem a fandit mu. Jsem pitomá káča, vím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ELEAD - Hostinec U dřevorubce Království Tiatis Ani hostinský zřejmě neměl náladu se po ránu vybavovat. Jeho tvář je zachmuřená a otrávená minimálně stejně jako ta tvoje. Na pití se už ani neptal a prostě ti nalil do džbánku čistou vodu. Jako snídani donesl na tácku dva krajíce včerejšího chleba, který byl ale stále dobrý a měkký. K tomu přinesl ve sklenici med a nožík na mazání. Více se ti nevěnoval a zaobíral se čímsi za pultem. V okamžiku kdy dojíš, sklidí použité nádobí a konečně k tobě přispěchá s požadavkem o zaplacení. Suma nebyla nijak vysoká. Nejspíš tu lidé moc často nepřespávali a rodinné prostředí a pravidelní klenti zajišťovali nízké ceny. Venku už bylo vše probuzené. Na tržišti už měli kupci své stánky vystavené, lidé vyráželi do práce, matky s dětmi na nákupy. Všude se ozývá smích a výskot dětí, stejně tak pokřikování matek, které se je snaží trochu utišit. Počasí je i takto po ránu poměrně teplé. Tedy ideální prostředí pro téměř jakoukoliv činnost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro OKEAR - boj Království Ikara VILJA sledující, KRARG bojující Jako první k tobě dorazí zakuklenec, který ti byl nejblíž. Druhý se rychle blíží, ale minimálně pro příštích pár úderů tě bezprostředně neohrozí. Zbylí dva teprve dobíhají, a nemusí tě pro zatím trápit. Skvělá možnost zlikvidovat jednoho po druhém. Muž se zakloní a uhne doleva, na tvou pravou stranu. Z jeho pohybu můžeš odhadnout, že pohybové nadání má poměrně slušné. Nicméně podle očí vypadá velmi mladě, se zkušenostmi by na tom nemusel být nijak valně. Můžeš to poznat i na jeho držení meče, které není nijak jisté. Jako by se se svou zbraní teprve seznamoval. Když tvá čepel prosviští kolem jeho obličeje, tak se svým úderem na nepatrný moment zaváhá. Drží rukojeť v jedné ruce. Jeho následný úder je testovací. Jako by nevěděl co by, tak napodobí tvůj první útok a vede čepel sekem šikmo shora zprava doleva, míříc mezi tvé rameno a krk. Meč protivníka |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Mlčky přikývnu na znamení, že rozumím a následuji krále do síně, kde mě předá zase někomu jinému na starost. Dotyčný mě provede spletitými chodbami hradu a vyvede na další velkou plochu. Ta je snad celá zastavěná stájemi. Zanedlouho na nás mávne klučina, kterému jsem dal na starosti svého koně. Líbí se mi, jak vychvaluje koně, který mi byl svěřen a za jeho služby mu dám do ruky nějakou tu minci. "Ano, prosím, buď tak laskav. Rád bych zůstal déle, je to tady opravdu krásné místo, ale bohužel, musím vyřídit pár neodkladných záležitostí." Popadnu koně za uzdu a snažím se trochu zorientovat v prostoru. Najdu-li směr, kterým se odsud vymotám, vydám se jím. Pokud ne, zeptám se na cestu mladíka, který se mi staral o koníka. Po cestě ven z města se snažím najít studnu, kde bych se mohl napít a trochu opláchnout. Nemám čas se zdržovat přes noc v nějakém hostinci, jak jsem původně plánoval a vydám se na jih k elfce, která se nejspíš ztratila nebo se jí přihodilo něco zcela úplně jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro DELAGON Království Tiatis Pro někoho tvých schopností se to zpočátku zdálo jako poměrně snadný úkol. Byla sis vědoma závažnosti situace, ale přesto ti cesta do Massidu a promluvení do duše tamnímu králi, mohlo připadat jako zvladatelná záležitost. Než se věci začaly komplikovat. Z útočiště jsi vyrážela s ještě jednou elfkou - Eressië. Stejně jako ty to je bojovnice srdcem i duší, jen na magii má ještě menší nadání než ty. Ale rozumíte si, máte podobné uvažování i celkový pohled na svět. Ovšem během vašeho nocování v Sataru v Ardii, jste obě zachytily poměrně silné proudy magie z jihu. Elfové jsou vůči těmto jevům dosti vnímavá rasa. Někde na jihu byla věc či osoba, která neuměla pracovat se svou magií. Ovšem tohle byla magie dost silná, nehlídaná, mladá.. Věděly jste, co to znamená. Pokud by se dostala do nesprávných rukou, bylo by zle. Ale stále jste měly úkoly od královny, které počkat nemohly, tedy jste byly nucené se rozdělit. Eressië na jih, ty do Massidu. Asi týden jsi ještě setrvávala v Saratu a čekala, zda od Eressië nepřijde nějaká zpráva, či žádost o pomoc, jak jste byly domluvené. Jelikož Eressië nebyla obdařena tolika magickými schopnostmi, byla schopná komunikovat jen skrze několik málo stromů. A právě v Saratu jeden takový je. Byl to dar od královny, který měl pro všechny ostatní vypadat přesně tak jak vypadal. Jako dar přátelství a náklonosti elfího národa. Ale každý elf ví, že strom je hlavním komunikačním prostředkem těch elfů, kteří pobývají trvale v Saratu, a že přes něj dokáží komunikovat i ti méně nadaní. Ani z větší dálky nebylo těžké se na něj napojit. Byl to jen velmi chytrý špionážní prostředek. Eressië se ovšem neozývala a tebe tlačil čas. Nakonec jsi vyrazila. Nyní se nacházíš v Delagonu. Cesta sem byla rychlá, ale situace se začala komplikovat s novými informacemi, které se k tobě dostávaly. Hranice Massidu byla uzavřena, cizí kupci z něj byli vyhnáni, nebo dokonce zavražděni, jak někteří tvrdí. Celý den jsi běhala po městě a sbírala informace. Na elfa lidé koukali překvapeně, ale většinou odpovídali. Doslechneš se o jednom starci, který se údajně zajímá o současnou situaci, a co bylo zajímavější, také o magii. Prý žije jen malý kousek za městem. Většinu dne jsi byla poměrně nervózní, a při vyslovení této informace ti celé tělo téměř zabrnělo. Jako šíp vystřelený správným směrem. Dívka, jež ti ukazuje směr, je poměrně mladá. Provádí tě městem v tichosti, jen občas po tobě zvědavě koukne. Přeci jen.. kolikrát se jí za život naskytne příležitost vidět elfku? Město je velké. Domy, na které narážíš, nejsou nijak honosné. Většinou jednopatrové, vyjímečně dvoupatrové rodinné domy. Město nepatří k nejbohatším, ale úplně špatně se tu lidé také nemají. Ulice jsou čisté a je vidět, že obyvatelé o ně dobře pečují. Hlavnímu ruchu tržiště se vyhnete, ale přesto tvé citlivé uši zaslechnou povyk, který tam panuje. Na ulici potkáváte matky s dětmi, častý je výskyt cizinců - cestovatelů, kteří zde jen dokupují zásoby, a občas se musíte vyhýbat koňským povozům, jež mají naložené většinou zemědělské plodiny. Dojdete až k otevřené městské bráně. Dívka si najde volné prostranství před bránou a ukáže prstem na menší travnatý kopec, kolem kterého se klikatí udržovaná cesta. "Garet bydlí támhle za tím kopcem. Je tam takové malé údolí. Hned jak vylezete nahoru, tak ten dům uvidíte, já už bych se měla vrátit. Tak hodně štěstí." Ještě ti zamává, zmizí v davu a spěchá pryč. Když se trochu přiblížíš ke kopci, můžeš si všimnout, že vzhůru vede skoro neznatelná cestička skrz trávu. Dle svých znalostí můžeš usoudit, že tudy poměrně nedávno někdo prošel. Na některých místech se tráva už pomalu zvedá do původního stavu, ale jinde je čerstvě sešlapaná. Můžeš kopec tedy buď obejít, nebo vystoupat vzhůru. Ať už se rozhodneš jakkoliv, po zdolání kopce skutečně spatříš menší roubený domek. Okenice jsou zavřené, z komína se nekouří. Celkově stavení vypadá dost sešle a opuštěně. Jen dveře jsou pootevřené.. |
| |
 | soukromá zpráva od Lairiwen pro Království Tiatis, za hradbami města Delagon - Garetův domek Těšila jsem se. Opravdu jsem se neskutečně těšila, i když jsem to nedávala najevo. Navenek jsem to brala jako práci, jako čest sloužit královně. Ano, to byl jen další důvod k tomu těšit se! Má duše hýřila radostí, když jsem dostávala otcovské rady před svou cestou, radost jsem neztrácela, ani když se ode mě má matka odvrátila a raději utekla, než by se se mnou musela rozloučit. Radost jsem neztratila ani tehdy, když se přede mnou Lindern rozplakal. Opravdu plakal... Nehrál to. To on nedovede. Jeho slzy byly posledními kapkami v mém utvrzení, že jsem rozhodla dobře. Zlomit někomu srdce není jednoduché, obzvlášť někomu, kdo to příliš dobře nechápe. Snad jednou pochopí... Jen v to jsem mohla doufat, když jsem s Eressië vyrazila na cestu. Jaké štěstí, že zrovna s ní. Dobře jsme si rozuměly. Cesta probíhala klidně až do Saratu. Téměř mi přišlo, že jsem jen na nějakých dětských toulkách. Mé zostřené smysly vnímaly všechno přepečlivě. Mládí a natěšenost... A snad i lehká poblouzněnost. Lehký úsměv sice některé lidi odrazoval, protože snad měli dojem, že se jim vysmívám, ale nevadilo mi to. Dokud se vše nezačalo komplikovat. Začalo to nejdříve tím zvláštním chvěním. Brnělo mě celé tělo, jako kdyby se zem otřásala, a přesto se to nedělo. I Eressië to cítila. Mé vnímání se nemýlilo. Vyměnily jsme si s družkou pohledy. Bylo nám to jasné. Někdo si tu zahrává s něčím, o čem nemá vůbec zdání... Nemohly jsme to nechat jen tak být, ale úkol královny byl jasný. Ovšem nerozmýšlely jsme se dlouho. Eressië vyrazila na jih a já zůstala u našeho úkolu. Ještě chvíli jsem však čekala. Co kdyby se ozvala...? Mohla bych předat zprávy královně... Týden jsem čekala, zda se má přítelkyně neozve, ale nic se nestalo. Jen nerada jsem opouštěla Sarat a za velmi pozměněné nálady jsem se vydala na západ. Krajina se postupně snižovala a já se blížila k městu Delagon. Ze svých studií jsem věděla, že je to město rušné na obchod a druhé největší v této převážně zemědělské zemi. Než jsem se ovšem rozhodla putovat dál do Massidu, jen s nelibostí jsem naslouchala informacím o této zemi. V našich záznamech byla vedená jako země věřícím bludným pověrám, země nedůvěřivá vůči cizincům. Ovšem nic z toho mi neznělo tak strašlivě jako tyto zprávy. Zcela uzavřená? Kupci vyhnáni a vyvražděni? Nechtělo se mi tomu věřit. Takový krok nebude zanechán ostatními zeměmi bez následku.... Slova královny nyní získala ještě na větší naléhavosti a já se snažila zjistit více. Podle měšťanu v Delagonu jsem se měla obrátit na jistého starce Gareta. Vnitřně jsem tušila, že to bude správné rozhodnutí. Nechala jsem se tedy cizí lidskou dívkou dovést až za město, aby mi ukázala, kde ten muž bydlí. „Díky,“ kývla jsem dítěti na pozdrav a nechala jsem ho jít. Sama jsem vedla koně dál, dům nebyl daleko a já se chtěla připravit na to, co může přijít. Pomalé vnímání okolí mi tomu mohlo jen napomoci. Cestička na kopci mě zaujala a využila jsem ji. Když jsem se dostala až do blízkosti domku, s překvapením jsem zjistila, že vypadal neobydlený. Je možné, že by Garet odešel..? Ale ta cesta tomu nenapovídá. Ohlédla jsem se znovu za sebe. Nemýlila jsem se, opravdu tudy šel někdo nedávno. Ověřila jsem si ještě, zda se dá zjistit, jestli dotyčný mířil i k domku. Asfela jsem zanechala kousek od domku. Vázat tyto koně nebylo nutné, dbali na pokyny svého majitele a neopustili ho, pokud jim k tomu nedal povel. Pomalu jsem kráčela k domku a snažila se postřehnout, zda něco uslyším, nebo ucítím. Jemné vibrování magie, hlasitější dýchání nebo šramot.. Cokoliv, co by mi nějak napovědělo, na co se mám připravit. Dveře byly otevřené – náhoda nebo dílo někoho konkrétního? Má ruka spočinula na jílci meče, abych byla připravena okamžitě tasit. Nejdříve jsem lehce zabušila na dveře a čekala. Pokud se nic neozývalo, přidala jsem svůj hlas: „Hledám Gareta, abych ho požádala o radu!“ Pokud ani tak nic, opatrně nohou otevřu dveře a když se mi něco nebude zdát, vstoupím raději s tasenou zbraní. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - dům Gareta
Vyzvednu knihu z ohniště a pomalu jí otevřu. Nejdřív si rychle od zadu projedu její stránky, našpulím rty a moje koutky nechápavě zamíří k zemi. Vypadá to, že je kniha prázdná. Až v poslední chvílí se mi před očima mihne popsaný list. Spěšně knihu opět otevřu a zpočátku si popsanou stránku pořádn prohlédnu. "Vypadá to, že to někdo psal ve spěchu." hned mě napadne. Pak si knihu přindám blíž k obličeji a ve stoje si rychle celou stránku přečtu. Už od prvního řádku se mi to nezdálo a když jsem v knize přečetla své jméno, úplně jsem se zarazila, pozdvihla obočí a pak si to přečetla ještě jednou a znova a znova a znova. Mé jméno bylo stále na tom papíře. Po nějaké době jsem pokračovala ve čteni a když jsem to dočetla, jenom pro jistotu jsem otočila papír, jestli náhodou text nebude pokračovat. Bylo mi jasné, že nebude, ale pro jistotu jsem to udělala. Znova, tentokrát pozorněji jsem si přečetla celý text, ale byl jsem ještě zmatenější, než před tím. Porozhlédla jsem se kolem, jestli někoho neuvidím, a když jsem zjistila, že nikdo není v dohlednu, vytrhla jsem stránku z knihy, složila ji a dala si ji za pas. Znovu jsem začala pátrat po celém bytě, jestli něco nenajdu, ale už jsem nic jiného nenašla. Zhluboka jsem oddychla. Tady už zřejmě nic nenajdu. Smutně jsem se usmála a podívala se k zemi a pak na mrtvého muže. Zavřela jsem oči. Stále mi nebylo zrovna nejlíp v tomhle domě navíc s hnijícím mrtvým mužem na podlaze.
Byla jsem kněžka chrámu, mnohokrát do mě tloukli, jak pohřbívat zesnulé, ať už je t kdokoliv. Proto jsem taky vzala krumpáč, který jsem viděla v domě, když jsem ho pečlivě prohledávala, a který zřejmě byl na okopávání zahrádky. Vyšla jsem ven a vykopala díru. Nebyla moc hluboká. Na pořádný hrob bych tu musela být minimálně půl dne a mě se tu nechtělo zůstávat ani o minutku víc, než musím. Pak jsem vzala z domu nějaké kusy hadru, abych se nemusela mrtvého dotýkat a stěží jsem ho dotáhla až k hrobu, kam jsem ho položila. A pak zahrabala. Hlínu jsem udusala nohama a pak jsem pronesla modlitební slova, jaká se při pohřbech běžně odříkávají. I když jsem ho vůbec neznala, při těchto slovech se mi objevila slza na tváři.
Pak jsem se zpětně podívala na chlupu, zavřela jsem oči a takhle chvíli vydržela. Nakonec jsem si skontrolovala ještě útržek z knížky, který byl stále za pasem, a vydala jsem se zpět do hostince. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem DELAGON - Dům Gareta Království Tiatis EGRED Neslyšela jsi žádné kroky, ani žádný jiný náznak, který by tě upozorňoval na příchozí návštěvu. Ještě než stihneš uskutečnit svůj záměr a starce pohřbít, ještě dřív, než se vůbec stihneš znova dveří dotknout, se zpoza nich ozve lehké opatrné zabouchání. Dotyčný se musel pohybovat velmi tiše.. a nebo jsi snad byla až tolik zabraná do práce? Prohledáváním domku a ziskem informací jsi zcela ztratila přehled o čase. Dovnitř prosvítá jen pár slunečních paprsků, ale podle nich nebylo možno určit přesný čas. Hlavou ti mohou proběhnout desítky variant ohledně totožnosti neznámého hosta, stejně tak desítky pocitů. Všechny spekulace ukončí melodický ženský hlas, který se záhy ozve. „Hledám Gareta, abych ho požádala o radu!“ Za dveřmi stojí na první pohled mladá žena. Okamžitě si ale uvědomíš, koho to máš vlastně před sebou. Špičaté uši a pohledná tvář... elfka! A s mečem v ruce. LAIRIWEN Jako první jsi zpoza dveří zaslechla blíže neurčitelný šramot. Bylo jasné pouze to, že se uvnitř kdosi pohybuje. Kroky jsou velmi lehké a tiché, a jednou či dvakrát zaslechneš otočení nějakého listu papíru. Druhou, ne tak příjemnou věcí, kterou zaregistruješ, je pomalu sílící zápach. Zpočátku nevíš kam jej zařadit. Podobný puch jsi mohla cítit například na příliš starých mršinách zvířat. Roste v tobě neblahé tušení co za dveřmi najdeš. Ať už dveře nakonec otevřeš ty, nebo osoba uvnitř, konečně je tato poslední překážka odstraněna. Přímo před tebou se nachází mladá lidská žena, která je s největší pravděpodobností stejně překvapená jako ty. Jakmile se trochu zorientuješ koho to vlastně vidíš a začneš věnovat pozornost i místnosti, jako první tě do očí praští nepořádek. Zdá se, že vůbec nic není na svém místě. Stůl převržený, postel taktéž, oblečení rozházené po místnosti.. zkrátka vše naruby. Mrtvolu starce bys v tom zmatku snad i přehlédla, ale její silný odér nešlo ignorovat. Leží naproti dveřím, s hlavou nepřirozeně zkroucenou, a s již dlouho zaschlou krví všude kolem sebe.. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - dům Gareta POPIS
Když zjistím, že někdo klepe na dveře, vyděsím se. Rychle vytrhnu stránku z knihy, rychle jí složím,zastrčím si ji za pas a přes ní přehodím "sukni", aby nebyla vidět. Pak knížku položím na zem a odhodlaně přistoupím ke dveřím. Pak se zhluboka nadechnu a otevřu je. Ani nevím, proč jsem to udělala bez jakéhokoliv přemýšlení. Není to zrovna nejbezpečnější věc, kterou můžu udělat, když někdo v takovouhle situaci zaklepe na dveře, ale já jsem chtěla vědět víc. Víc o tom všem. A třeba mi tahle osoba, která právě stojí za dveřmi něco prozradí. Po otevření naproti sobě uvidím ženskou postavu. Snažím se zachovat klidnou tvář a před tím, než stačí něco říct, se nadechnu, že první slova, která teď budou slyšet, budou ta má. Otevřu pusu, ale slova jako by mi zůstávala v krku. Znova pusu zavřu a polknu. Pak se během chvilky odhodlám: "Přišla jste za Garetem?" počkám, aniž bych čekala na odpověď, "Přišla jste pozdě. Stejně jako já." Když řeknu tato slova, sklopím hlavu, podívám se na mrtvého muže a pak zpět na elfku. Přitom nerozumně dám ruce dál od pasu (od svých dvou dýk) na znamení, že nemám v úmyslu nic špatného. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice v Singaru Leandra jen s křečovitým úsměvem přikývne, ale nijak nekomentuje. V obličeji je trochu pobledlá, ale na koni sedí stále poměrně jistě. Máte před sebou dalších několik hodin v sedle. Pohybujete se většinou klusem, občas cvalem, ale někdy musíte zvolnit do kroku. Podle toho, jakou jízdu umožňuje terén. Na večer se vám skutečně podaří dorazit až na plánované místo. Jedná se spíše o něco větší vesnici, než skutečné město. Domy jsou většinou roubené se záhonky. Obyvatelé si vás podezíravě měří, ale při pohledu na tvou mohutnou postavu a vaše zbraně, si nikdo nedovolí obtěžovat. Slunce pomalu zapadá, tedy nejvyšší čas najít nějaké ubytování. Pokud by ti i vyčerpání dovolovalo rozhlížet se po okolí, nenarazíš na nic moc zajímavého. Domy jsou jednoduché jednopatrové, ulice spíše špinavé. Zevnějšek lidí kolem není nijak půvabný. I když vy po dlouhé době v sedle asi nevypadáte o moc lépe. Leandra zastaví koně u první hospody, na kterou narazíte. Sotva se drží v sedle a její obličej nabyl skoro popelavou barvu. Nejspíš jí trápí ruka, která jí visí podél těla a s kterou se usilovně snaží moc nehýbat. Odvedete v zástupu za sebou oba koně do stáje, která náleží k hospodě. Přiběhne k vám mladý pacholek. Nadechoval se k pozdravu, ale Lea ho předběhne. "Napoj je, odsedlej, vyhřebelcuj.. a dej jim oves. Prosím." Chlapec vyvalí oči nad tichým nebezpečným hlasem. Ke klidu mu moc asi nepřidává ani tvá postava. Tedy spolkne všechna slova a jen horlivě přikývne. Lea mu podá pár mincí a záležitost je vyřešená. Přenecháte mu koně a odploužíte se do lokálu. Zařízení není nic extra, stejně tak hostinský v ušmudlané zástěře vás přelétne jen rychlým zkoumavým pohledem. K večeru je lokál poměrně plný, ale přeci jen se najdou volné stoly. Místností se nese směs pachů. Převládá pivo, pot a nějaké blíže neurčitelné jídlo. Zatímco čekáte, až se vám začne věnovat hostinský, můžeš si všimnout, že si vás většina hostů zvědavě prohlíží. Asi se sem moc cizinců nedostávalo, a váš vzhled přitahoval pozornost. Lea se zaobírá zkoumáním stolu, občas vzhlédne a netrpělivě vyhlíží hostinského, ale jinak zůstává zticha. |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Za městem Delagon - Garetův dům Egred Něco tam je... Nebo někdo? Tím jsem si byla jistá ihned, ale více jsem určit nedovedla. Proč ten někdo normálně nežije? Proč se snaží působit dojmem, že tu nikdo dlouho nebyl? S dalšími kroky mě udeřil do nosu nelibý zápach. Trochu jsem zakolísala a nos nakrčila. U všech veverek, co to je? Smrdí to jako... Mršina... Mršina?! Dech se mi zastavil a má ruka ještě pevněji sevřela jílec meče. Tiše jsem tasila a čekala. Na můj hlas šramot ztichl, pak zesílil a nakonec se dveře otevřely. Proti mě stála průměrně vysoká lidská žena. Rozhodně jsem spatřila už krásnější z jejich rasy, ale zas tak velký přehled jsem neměla. Oblečena je celkem běžně, snad až na ten šátek, který má omotaný i přes nos a ústa, takže nějaké estetické hodnocení jejího zevnějšku je navíc dost komplikované. Je ozbrojená, ale dveře mi otevřela, aniž by chtěla zaútočit. Zatím. Ale divím se jí... Rychle se rozhlédnu po místnosti, která je opravdu zaneřáděná. To ona? Je zlodějka? Proč by mi pak otvírala... Ne, na to nevypadá... Čekala jsem, kde spatřím mrtvé tělo. Chvíli mi to trvalo, než jsem ho v té změti našla. Na první pohled je zřejmé, že vražda se odehrála před nějakou dobou. Pak by se tu tak dlouho nezdržovala... Ale i tak, co tu dělá? Mladou ženu jsem nejspíš překvapila, jak celkově svým zjevem (že jsou elfové raritou vědí i sami elfové), ale také asi tím, že jsem se ocitla zrovna tu. „Ano, přišla,“ odpověděla jsem trochu odměřeně a meč lehce pozvedla. „A jak mohu vědět, že jste ho nezabila vy?“ zeptala jsem se zcela neutrálně. Jízlivost v mém hlase nebyla, spíš šlo o doplňující otázku. Žena se zdála být mírumilovná, ale ty dýky... Zvláštní druh ozbrojení... „Co jste po něm chtěla?“ zeptala jsem se rovnou a meč sklonila. Vstoupila jsem do domku a chtěla jsem se trochu rozhlédnout po něčem, co by mi snad napovědělo, kdo zaútočil a po čem šel. Mohl jít po čemkoliv a já toho muže vůbec neznám. Kdo ví, do čeho se zapletl. I tak jsem se ale snažila zjistit, co bylo zničeno, kde se nejvíce hledalo a jak Garet zemřel. Někteří jedinci vraždí určitým způsobem. Nebo to byla opravdu jen náhodná loupež? Byla by to smůla, ale i to se v lidském světě děje. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR Vren se jen pousměje, ale než se vůbec stačí nadechnout k odpovědi, chopí se slova Elain. Její nadšený vodopád slov je téměř nezastavitelný. Vypráví vše, co jste za den viděly i slyšely. Co povídal Tragert, a co ještě asi bude zítra povídat. Můžeš si všimnout, že při vyslovení Tragertova jména se Vren mírně zakaboní. Ale do sestřina monologu nijak nezasahuje, jen v tichosti dojí svou večeři. Ve zbytku večera už nemáš příležitost si s Vrenem promluvit. Jakmile dojí, rychle se rozloučí a zmizí kamsi po schodech nahoru. Nejspíš spát. Následně chůva zažene do postele i Elain a než se rozhodneš jít spát i ty, tak ti dělají tichou společnost pomocnice, jež pomalu sklízí ze stolu. *** Další den probíhá podobně. Po snídani opět vyrazíte s Elain ven. Ovšem Tragerta na tržišti nenajdete, ať hledáte jak chcete. Ani známka jeho přítomnosti. A co víc.. večer se neukáže ani Vren. Elain ti vysvětlí, že se občas na pár dní ztratí, ale nic bližšího neví. Ovšem Vren se neukázal celý týden. Pravidelně jste s Elain chodily na tržiště. Možná ze zvyku, možná proto, že holčička neztrácela optimismus a prostě tě tam tahala s tím, že tentokrát už tam Tragert určitě bude. Nikdy nebyl. Stejně jako její bratr se neukazoval. Občas si všimneš Elaininy zakaboněné tváře, ale pro tebe má schován v zásobě vždy nějaký ten úsměv, jakmile zjistí, že jí sleduješ. Během pár dnů ustala i jakákoliv snaha vojáků po hledání tvé osoby. Nakonec se již odvážíte prozkoumávat i přístav, protože nebylo pravděpodobné, aby se zde kupec zdržoval nějak dlouho. Možná napsal dopis tvému otci, možná bezvýsledně zaúkoloval zdejší posádku vojáků, ale jistě by si nenechal utíkat obchody a zisk kvůli neposlušné dívce. Během toho týdne ses seznámila s dalšími pár lidmi. Mimo jiné i se dvěma domácími učiteli, kteří docházeli Elain vzdělávat. Z její strany se to s přílišným nadšením nesetkávalo, ale neměla na vybranou. *** Ze spánku tě cosi vyruší. Možná zvuk, možná pocit, možná něco jiného. Každopádně už téměř znova usínáš, s tím, že to asi byla jen nějaká myš, když to zaslechneš znova. Jakýsi šramot z vedlejší místnosti. Místnosti, která patří Vrenovi. Pokud vykoukneš ven z okna, můžeš odhadnout že bude něco kolem třetí či čtvrté hodiny ráno. Dosti brzo na to, aby to byla jen nějaká služebná a dosti pozdě na Vrenův náhlý návrat.. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - dům Gareta
Když žena proti mě promluvila, bylo mi už předem jasné, že mě nejspíš bude podezírat, že jsem ho zabila, ale nepodezíral by mě jenom blázen. A tahle dívka, jako blázen nevypadá. Věděla jsem, že ji nedokážu nijak přesvědčit, že jsem to nebyla já. Vždy bude mít jisté podezření, které, ať řeknu cokoliv, jí zůstane. Na její otázky jsem pro to neodpověděla. Jenom jsem si na znamení důvěry odkryla šátek z obličeje. Ruce jsem už neměla daleko od dýk, ale přirozeně jsem je nechala plandat kolem těla. Otevřela jsem dveře víc dokořán, abych jí nebránila v průchodu, kdyby pojít chtěla. "Pomůžete mi ho pohřbít?" Dívala jsem se na ni s tázavým a nevinným pohledem. "Víte, myslím si, že je to ta poslední věc, kterou pro něj můžeme udělat. Jeho umírání nebylo jistě nijak růžové, tak si myslím, že by tu neměl jen tak ležet." odmlčela jsem se, "Nevíte, jakého byl vyznání?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro SARAT Království Ardie Jako jeden z mnoha, i ty jsi byl královnou vyslán za hranice lesa, abys splnil poslání, jež ti zadala. Tvůj úkol nebyl nijak náročný. Vyslanci v Saratu se čas od času měnili, jelikož žádný z elfů neměl lidský národ až tolik v lásce, aby v jejich přítomnosti zůstával delší dobu. Po tvém přání poznat i něco jiného než jen stejnotvárnost a ochranu lesa, tě královna poslala sem. Do města rytířů. Jak jsi záhy zjistil, je to velmi rušné město. Střetávají se zde dvě obchodně důležité cesty a tedy žádný kupec se neopomene zde zastavit a zkusit štěstí s prodejem. Ty jsi dostal ubytování samozřejmě přímo na hradě. Hrad a bohaté šlechtické či kupecké domy, jsou od zbytku města odděleny mřížemi, které stráží rytíři. V této "čtvrti" není tolik živo. Nyní máš za sebou první měsíc v "terénu". Oficiálně se máš sice tvářit jako vyslanec, účastnit se nudných porad, na které jsi pozván a hájit zájem elfů a vlastně celého světa, ale ve skutečnosti sbíráš informace. Dvůr v Ardii je zvláštní místo. Snad nebyla věc, která by tudy prošla bez povšimnutí. Za ten měsíc jsi získal celkem slušný přehled o většině hradních pletich a klevet. Víš, která hraběnka podváděla manžela a s kým, víš, že támhleten mladý rytíř se ucházel o dceru místního šlechtice, ale neuspěl, a dokonce bys zvládl vypátrat i co měl ten a ten Pán k snídani. Tvým úkolem bylo protřídit tyto neužitečné klepy a zaměřit se na důležité informace, které tudy pochopitelně procházeli také. Například ses dozvěděl, že zvířata z Hraničního pohoří stále častěji sestupují ze svých doupat a napadají méně početné skupiny na cestách, a co bylo horší, i na obchodní stezce. Podobné informace jsi následně sděloval královně, která tak měla přehled co se děje. Nebylo tedy nijak překvapivé, že o příjezdu onoho elfa jsi věděl ještě dříve, než kopyta jeho koně zarachotila na dlážděné cestě před městem. Po účelu jeho návštěvy jsi nemusel taktéž nijak složitě pátrat, jelikož ten sdělil sám hned, jak byl uveden do trůnní síně před krále. Následně se panovník omluvil a zavedl hosta do jiné místnosti, aby s ním pohovořil o samotě. Od prvního pohledu bylo zřejmé, že mladý elf patří do skupiny, jež žije v lesích o něco severněji než ostatní. Jeho černé vlasy a úzký obličej toho jsou jasným důkazem. Hledal dvě elfky - Eressië a Lairiwen. Ty zde byly před pár týdny, tedy jsi obě viděl, i jsi s nimi mohl mluvit. Následně se ale rozdělily. Jedna vyrazila na jih a druhá na západ. Příčinu jsi neznal, ale věděl jsi, že důležitější cesta vede na západ - do Massidu. Události, které se tam v poslední době děly nabíraly spád a bylo nutné tomu učinit přítrž.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nedaleko města DELAGON - Dům Gareta Království Tiatis LAIRIWEN zkoumající, EGRED přihlížející Průzkum mrtvého těla se rozhodně nedal nazvat příjemnou záležitostí. Jen pohled na něj byl dosti žalostný. První věc, které si všimneš, je bezpochyby zkrvavený hrudník. Nebožtík má rozpáraný hrudní koš a srdce chybí. I přesto má nepřirozeně zkroucenou hlavu a zcela jistě zlomený vaz. Tato drobná "úprava" však byla spáchána až posmrtně. Dle výrazu v tváři a křečovitě zkrouceným končetinám můžeš odhadnout, že jeho smrt byla velmi bolestivá. Krev na podlaze i oblečení je dávno zaschlá. Mrtvola může být stará něco přes týden. Nedokážeš si vybavit jediný text, či cokoliv jiného, kde bys četla o podobných zrůdnostech. Nic, co by ti přiblížilo útočníka. V rozházených věcech taktéž nenalézáš nic logického. Pouze můžeš celkem s jistotou říct, že násilník se nezajímal o knihy, které jsou všechny naházené na hromadu v jednom z rohů. Jen jedna kniha s výraznými červenými deskami leží na podlaze kousek od dveří. Další listiny leží ohořelé v ohništi, které je částečně zakryto převrženým stolem. Z nich s největší pravděpodobností nepůjde vyčíst už nic. Na podlaze se dále válí nějaké oblečení, převržená rozmlácená skříň, židle, postel.. nezvaný návštěvník byl ve vytváření nepořádku a chaosu očividně mistr. Onen pocit jakési předurčenosti, když ti v městě pověděli o tomhle domě, byl už pryč. Ale rozhodně jsi nemohla popřít jeho existenci. Byl stejně skutečný jako vychladlá mrtvola starce... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nová společnost, nová situace Zatímco napnutě čekáš, jak se souboj vyvrbí, zaslechneš za sebou rychlé kroky. Když se ohlédneš, spatříš dvě ženy. Jedna z nich je... elfka?? Jsi si jistá, že nikoho krásnějšího jsi snad ještě neviděla. Její špičaté uši jen potvrzují co se o nich říká. V její tváři se zračí napnutí, ale když tě spatří, tak i jakási úleva. Ještě než se prožene uličkou ve které se schováváš, prohodí k druhé ženě pár slov. "Pohlídej to dítě prosím.." Následně se kolem tebe prožene s vytaženým mečem a třeskot zbraní je nyní ještě o něco hlasitější, než byl před chvilkou. Žena jež tě má "hlídat" je o poznání zdrženlivější. (Shireen) V ruce drží delší dýku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Příjezd do OKEARU Království Ikara Další den probíhal podobně jako den předchzí. S pár drobnými rozdíly. Po dlouhé době jsi se neprobouzela v zatuchlém žaláři bez přístupu světla. Ještě před rozedněním, kdy tě Eressië budila, tě ovíval čerstvý ranní vzduch a slyšela jsi první písně ptáků, kteří nedočkavě povzbuzovali vycházející slunce. Ovšem to bylo ráno. Mohlo být sebekrásnější, ale útrapy cesty pokračovaly dále. Jeli jste o něco rychleji, jelikož Eressië byla viditelně nervózní. Jako by se bála, že jí někdo vyfoukne kořist před nosem. Z koně jsi spadla jen jednou. Tehdy, když se Eressië rozhodla, že je čas naučit se cválat. Vlastně ti to celkem šlo. Už jsi byla blízko pochopení koňských pohybů v cvalu, jenže on měl asi jiný názor. Možná vycítil tvůj nejistý posed, možná se mu nelíbila dlouhá cesta, nebo možná si jen chtěl zpestřit tento krásný den. Zkrátka se rozhodl, že si nutně potřebuje vyhodit nohy do vzduchu a ty ses záhy ocitla na zemi. Prado si zařechtal očividně spokojený sám se sebou, trochu se proběhl, a nakonec se rozverně vrátil. Naštěstí sis nic nezlomila, jen ti přibylo dalších pár bolestivých modřid. Poté jste pokračovaly již opatrněji. Jeli jste až do setmění, s minimální dobou na odpočinek, přičemž se dbalo hlavně na potřeby koní. Druhý den dopoledne jste obě vyčerpané dorazily do města. Okear je obehnán poměrně silnou zdí a střežen zívajícími vojáky. Do města vstupujete jižní branou, u které není tolik rušno. Víš, že hlavní proud obchodníků sem přijíždí ze severu. V okrajových čtvrtích projíždíte kolem spousty pobořených domů a menších opuštěných stodol. Až za tímto pruhem začíná skutečný městský život. Město se ti může velmi líbit. Je totiž jako dělané pro někoho tvých schopností. Na hlavní třídu, která je dostatečně široká, aby se sem vešly jak projíždějící koně s vozy, tak i menší stánky po stranách, se napojuje síť menších uliček. Sesednete z koně a Eressië tě vede právě do těchto průchodů. Její tvář je napnutá, v jednom okamžiku sebou dokonce trochu škubne a v obličeji mírně pobledne. "Jdeme pozdě.." Její krok je velmi rychlý a ty máš co dělat abys stačila. Jednotlivé domy zde k sobě nepřiléhají stěnu na stěnu, čímž se tedy vytváří úzké průchody, kterými se dá rychle dostávat z ulice do ulice. Jak se ale jednou do tohoto průchodu vejde, není se tam kde schovat a musí se projít buď na jednu nebo na druhou stranu. Do těchto uliček zpravidla neústí žádné vchodové dveře ani okna, jen vzácně tu můžeme najít dveře třeba do sklepa. O něco větší uličky, do kterých ústí vchody domovních dveří, jsou široké jen tolik, aby jimi dokázala projet dvoukolka tažená koněm, nebo menší vozík. Po stranách je malý chodník. Vypadá to tu, jako by se někdo snažil nahustit co největší počet domů na co nejmenší možný prostor. V této době je to tu vylidněné. Ticho prořízne nezaměnitelný třeskot zbraní. Elfka ztuhne a následně použije pár výrazů, které bys u příslušnice jejího národa jistě nečekala. Vytáhne zpoza opasku delší dýku a podává ti jí. "Vem si to.. umíš s tím zacházet?" Ale než stihneš odpovědět, vytáhne svůj meč a zavrtí hlavou. "To je jedno.. jdeme.." Vběhnete do jednoho z oněch průchodů a narazíte na dítě, možná již mladou slečnu, (Vilja) jak vykukuje na opačném konci uličky zpoza rohu na probíhající zápas. "Pohlídej to dítě prosím.." Jsou elfky poslední slova, než proběhne uličkou a zmizí za rohem. Následné zvuky boje jsou ještě o něco hlasitější... |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Za městem Delagon – Garetův dům Egred[/center] Uvítala jsem, že si neznámá, alespoň sundala šátek. Mohla jsem jí tak pohlédnout do tváře. Učinila jsem tak, ale jen krátce, dlouhé pohledy mi přišly nezdvořilé, i když pro můj kraj spíš obvyklejší. Lidé ale jakoby se takových pohledů báli a považovali je za podezřelé... Žena nepatřila mezi ty nejkrásnější, které jsem na své cestě potkala. Vypadala celkem... Běžně. Rychle jsem znovu prohlédla její postoj těla. Zdálo se, že nemá v úmyslu mě napadnout. Snad tedy není jeho vrahem...? Ale proč mi neodpověděla? Místo toho mě oslovila jinou prosbou, když jsem se skrčila k mrtvému tělu. Její komentář byl potvrzen mým průzkumem. Stařec umřel opravdu bolestivou smrtí, ale nikde jsem nenašla žádnou bližší nápovědu. Znovu jsem se narovnala a bez odpovědi se rozhlédla po místnosti. Šla jsem pro radu, ale pro tu nejspíš nešel ten násilník. Nebo mu šlo jen o smrt Gareta? Nebo je tu stále něco jiného... Nezaobírala jsem se jinými předměty, protože nepořádek byl opravdu stěží překonatelný. Jedna věc mě ale zaujala – kniha s červenými deskami u dveří. Přišla jsem k ní a zvedla jí ze země. „Ano, pomůžu,“ odvětila jsem jen tak mimochodem, jako bych byla více zaujatá knihou. Ostatně mrtvý je tu už týden, takže pět minut už nic nezmění. Snad to bylo nezdvořilé, ale v tuto chvíli jsem nepociťovala větší zodpovědnost vůči mrtvému muži. Byla jsem zvědavá, co kniha ukrývá. „Vyznání?“ lehce jsem sebou cukla, když mě žena vytrhla z vlastních myšlenek. „Ne, to nevím.“ A záleží na tom? Znovu jsem ji sjela zkoumavým pohledem. Proč zrovna toto ji zajímá? Je snad spojena s nějakým kultem...? Při svém průzkumu jsem nyní už ženě věnovala více pozornosti: „Proč jste mi neodpověděla na otázku?“ Možnost, že by ona byla vrahem, jsem už víceméně vyloučila. Pak by nechtěla ho pohřbít. Nebo je tak dobrá v klamu? Nebyla jsem zcela jistě rozhodnuta, ale pokud čelím vrahovi, nezbývá mi, než ji přinutit mluvit. Za každou cenu... |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - dům Gareta
Když si mě neznámá bez šátku prohlédla, znovu jsem si ho nasadila. Na vzduch kolem jsem si ještě nezvykla, na to se nad ani zvyknout nedá a i když šátek zápach neodvrátil, alespoň mu trochu zamezil. "Nevypadá to, že by ho znala." pomyslím si, když se dívám, jak zkoumá mrtvého, "Nebo aspoň k němu neměla nijaký bližší vztah. Ani jedna slza, nářek, povzdechnutí ..." Po své otázce jsem už nic nedělala. Jediné o co jsem se snažila, bylo přirozené chování, také jsem se pokoušela o co nejmíň se dívat na nebožtíka a tak nenápadně sledovat každý pohyb ženy, která před chvílí vkročila do domu. "Takže ho pohřbíme do země." poznamenala jsem, potichu a spíš jen tak pro sebe.
Přešla jsem do jedné z postraních místností, kde jsem při prohledávání bytu uviděla krumpáč, kterým sloužil zřejmě k okopávání seschlé zahrádky před domem, vzala ho do ruky a pak se vrátila k elfce. její opakovanou otázku jsem znovu jakoby přehlédla, ale jenom na chvilku, pak jsem ze sebe jenom s klidem a bez jakéhokoliv nepřátelského hlasu vydala: "Možná, protože nechci, aby se to někdo dozvěděl? Možná, protože mi nevěříte? Možná kvůli bezpečnosti?" odmlčela jsem se a pak se jí dlouze zadívala o očí, "Co když je to něco velkého a vy jste žena, kterou jsem právě potkala. Nemyslím, že byste měla s tímto něco dočinění, každopádně na to nevypadáte, ale ..." řekla jsem jí můj názor na ni a podívala jsem se na mrtvého a dopověděla, " ... opatrnosti není nikdy dost."
Prohodila jsem si krumpáč z ruky do ruky, bez jakéhokoliv výrazu ve tváři se na něj podívala a pak zpět na elfku. "Takže, kopete vy nebo já?" Nabídla krumpáč jsem nabídla z dálky nabídla elfce, která ovšem vypadala, jako by se zajímala jenom o tu knihu. Ani koutkem oka jsem se v tu chvíli nepohnula. "Jsem zvědavá, jestli ví víc, než já." pomyslela jsem si, když listovala knihou.
"Například vy, řekla byste mi, jako neznámé ženě, kterou možná ještě podezíráte z vraždy muže, kterému jste nebyla asi moc blízká, ..." střelím více méně na slepo, " ... řekla byste mi, proč jste sem přišla? Jestli mi věříte, budete mít i mou odpověď." Řekla jsem to s přívětivým a milým hlasem, kterým jsem mluvila na lidi, kteří k nám chodili. Žádná zmínka provokativnosti ani nadřazenosti v tom nebyla. Zkrátka to byla upřímné, i když ne moc lichotivé. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Cestou jsem si nasadil kápi, i když na mne vyloženě nepražilo sluníčko jako na poušti, myslel jsem si, že by to mohlo být vhodnější. Jakmile jsme se dostali do vesnice, což netrvalo zas tak dlouho po mém nasazení kápě, tak si nás lidí nenápadně prohlíželi. No, nenápadně, jak kdo, ale aspoň někteří se snažili. Bylo zajímavé, být zase takto pozorován, i když tedy předtím to bylo spíše že mi fandili, tito si jen mohli říkat, kdo to ksakru je a podobně, což moc vhodné nebylo. Ustájení a vše ostatní zařídila Lea a vlezli jsme do hospody. Tam jsem samozřejmě vlezl jako první, jak se dělá a patří, nakonec jsme si i sedli. "Myslím si, že by sis měla vyhledat nějakého mastičkáře, který by ti na to něco dal, nevypadá to, že by tě to nebolelo," poznamenal jsem a sundal si konečně kápi. Promnul jsem si ruce, klouby a nakonec si i protáhl krk, s čímž jsem se opřel o stůl a čekal, až si nás všimne, abych si mohl něco objednat a popřípadě se zeptat na nějaké informace. |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Království Ikara První den byl strašný. Nikdy jsem si nemyslela, že je jízda na koni tak náročná. Tak bolestivá. Z hřbetu koně jsem napůl slezla a napůl spadla a svalila se do trávy. Nevěděla jsem, co mám dělat dřív, protože mne bolel celý člověk. Rozlámaná, zničená jsem snědla to málo, co jsem byla schopna pozřít a odebrala se do říše snů. Na nějaké navazování kontaktů nebyla nálada. A to, že elfka taky nevypadá dvakrát čiperně mi ani náladu nezvedlo. Ona musí být o mnoho zkušenější než já a snáší to podobně strašně. To nejspíš zítra musím zahynout... Ráno bylo snad ještě horší. Měla jsem co dělat, abych se při nutnosti opět vylézt na koňský hřbet nerozplakala. Nevím jak si sednout, aby to méně bolelo, nedokáži myslet na nic jiného, než na konec dne. A čas přitom ubíhal tak strašlivě pomalu. Faktem ale je, že jsem si prostě na bolest tak nějak zvykla. První den to ale bylo horší než jakékoliv mučení. Třetí den už zkrátka beru tak, že bolest k jízdě na koni zkrátka patří a ačkoliv se mi nálada nijak nezvedala, nakonec přece jen vyvstala naděje na pořádný odpočinek v útrobách města. Sesedám z koně jak to jde a kráčím po svých. Napůl jsem sice zapomněla jak chodit a můj krok je jako po několikanásobném znásilnění. To musí napadnout každého, kdo mne uvidí. Buď se se mnou banda pobudů bavila celou noc, nebo jsem jela dlouho na koni a vůbec to neumím. Město by bylo hezké, kdybych se necítila tak strašně. Poslušně kráčím jako ovce na porážku a z lhostejného chování mne vytrhnou až slova elfky. Než se stačím nadát, vrazí mi do ruky dýku a vyráží do jedné z uliček. Až teď, když ke mne přes závoj mého utrpení pronikne třesk zbraní, ji následuji... |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Poté, co ulicí proběhla elfka s mečem, se do ní vpotácím i já. Na první pohled je vidět, že jsem o poznání méně sebejistá a můj krok vykazuje příznaky nekonečné zábavy s bandou nadržených pobudů nebo dlouhodobou jízdou na koni. Zkrátka, není moc jistý a strhanost mých rysů i prach na oblečení dokládá nejspíše dlouhou cestu. Jsem člověk. Vysoká tak pět a půl stopy. Věkem bych se mohla blížit k třiceti zimám, ale nejspíše to bude jen na první pohled. Spíše se na mne podepsaly útrapy dlouhé cesty. Postavu mám pěknou a souměrnou, snad ji jen kazí ono držení těla způsobené putováním. Jinak na ní nikde nic nechybí ani nepřebývá. Vlasy mám černé a spadají mi tak do půli zad, sepnuté v ohonu. Několik neposlušných pramenů pak lemuje pohlednou tvář s výraznýma černýma očima. Na sobě mám černou tuniku se šněrováním a dlouhými rukávy a kožené kalhoty. Všechno pak doplňují vysoké jezdecké boty. V ruce držím dýku. Pokud si mne budeš nyní (nebo někdy později) prohlížet podrobněji, tak zjistíš, že mi na levé ruce chybí malíček. Nejrychlejším pohybem, kterého jsem v současném stavu schopná se přibližuji k tobě. I když možná vypadám všelijak, nevypadá to, že bych ti chtěla (nebo byla momentálně schopna) ti ublížit. "Co se to tam děje?" zeptám se ještě než se k tobě docela dobelhám, abych mohla vykouknout a zjistit to sama na vlastní oči. Ale faktem je, že nějaké doplňující informace se k tomu bezpochyby hodí... |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Napjatě pozoruju, jak si můj zachránce v bitce s přesilou vede. Umře, určitě umře, smiřuju se se zjevným. Vždyť jsou na něj čtyři a kdo ví, co jsou zač. Na druhou stranu nevím ani ale, co je zač on... No jo, ale co budu dělat, jestli ho vážně dostanou? Neměla bych už teď radši utéct, ztratit se jim? Zatímco se rozhoduju mezi utéct/neutéct (a první možnost vyhrává), vyruší mě příchod dalších dvou lidí. Žen. Lidí? Nedůvěřivě si ty dvě prohlédnu a instinktivně se přitisknu ke zdi. Ne, jedna z nich určitě člověk není. Možná elfka. Na chvilku se zarazím a pootevřu pusu. Je krásná... Oproti ní vypadám jak strašák, pomyslím si se špetkou závisti, ale nemám čas tu porovnávat, kdo by měl větší šanci na výhru Miss Okear. Jen pokrčím rameny. Noaco. Tak je krásná. Vůbec, ale vůbec jí to nezávidím, žejo! Jak se přibližují, zatnu svaly. Jestli jsou od nich, jestli mě přišly zabít, tak... Jsem mrtvá. Ne, nepřišly mě zabít, uvědomím si o zlomeček vteřiny později, když prohodí k té druhé něco o pohlídání "toho dítěte" (tse, kdo je u tebe dítě? Už je mi náhodou patnáct, takže si dej pozor!) a evidentně jde pomoct mému spasiteli. Uf. Zůstanu sama s černovlasou. Stále ještě se zjevně nedůvěřivým pohledem ji zkoumám. Už je dávno dospělá, o hodně starší než já. Není to fiflenka, jaké vídáte procházet městem - to ani omylem. Je vidět, že má za sebou dlouhou a těžkou cestu. A... má dýku. Jestli jsou se mnou, je fajn, že má zbraň, protože já nemám vůbec, ale vůbec nic. Jak si ji prohlížím, moje nedůvěřivost se trošku snížila - navíc nevypadá, že by měla náladu mě tu třeba zmlátit nebo něco. Po pravdě přemýšlím, jestli naopak nezmlátil někdo ji. Když se zeptá, co se děje, chvilku mlčím a sama si to pokouším srovnat v hlavě. Co se děje, hm. Takže si to probereme. Jdu tudy úplně náhodou, s dobrým úmyslem odlehčit svým spoluobčanům bezpochyby těžké kapsy, když narazím na divný lidi, kteří se mě pokouší zabít. Pak mě zachrání nějakej obr, který se tam s nima pere. Pak přijdou tyhle dvě a jedna z nich se bez okolků pustí do kosení těch čtyř maníků. Ale proč? Proč se vůbec namáhají mi nějak pomáhat, nejdou si po svém a nenechají mě tu pojít jak psa, jako by to udělal normálně myslící člověk? Proč riskuje život pro opuštěný mládě, jako jsem já? PROČ?! ...No, každopádně, abych řekla pravdu, zas tak mi to nevadí. Otočím se k černovlásce, protože si uvědomím, že jsem už hezkou chvíli zticha. "Nějakej chlap se snaží porazit další čtyři chlapy, co mi chtěli něco provést," pípnu nejistě všechno, co jsem o svojí nevalné situaci schopná po pravdě říct. Zrovna moc toho není, to uznávám. "Jseš... Teda, jste v pořádku? Nechcete si sednout nebo něco?" optám se a sjedu ji pohledem. Je jasné, že moc nechybí k tomu, aby se na místě složila. Když už mě má hlídat A MÁ DÝKU, CO SE BUDE HODIT, ať se tady nesesype. Pak si vzpomenu na kousek čokolády, který mi ještě zbyl v kapse, rychle ho vylovím a nabídnu jí ho. "Vemte si to na posilněnou," zakřením se ve snaze vypadat, jako že celou situaci zvládám a vím, co se sluší a patří. Jak vypadám |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Vyslechnu si rychlé vysvětlení té rozcuchané dívčiny a vezmu si od ní kousek čokolády. Nehraji si na nějakou dámu a uvítám jej a proto rychle mizí v mých ústech. Cukr mi rychle jistě dodá ztracenou energii. "Díky..." odtuším. Nevypadá to, že bych si chtěla někam sedat. Tak zlé to se mnou snad není? To vypadám vážně tak hrozně? S tím se musí něco udělat... "Chtěli ti něco provést, jen tak, pro nic za nic..." zopakuji vysvětlení toho, co vzniklo za rohem. V mém hlase se odráží pochyby a náznak, že si jen tak na nos bulíky věšet nenechám. Ve zkoumavém pohledu mých očí je jistá zvláštní moudrost napovídající o tom, že lháře a podvodníky, co se mi snaží něco nakukat, dokáži odhalit snadněji, než si zavázat tkaničku u bot. "Inu dobrá, když to říkáš..." mávnu nad tím obrazně rukou. Spíše než to, že bych ti věřila, je v hlase možná trochu nezájem, že mi to blíže nechceš říct. Poté opět vykouknu za roh, jak se tam situace vyvíjí. A pokud to nevypadá, že nikdo z chrabrých obránců "nevinné" dívky je v úzkých a mohl by padnout, nehrnu se tam. Koneckonců, mám své rozkazy, hlídat tu holku. I proto si na ni po očku dávám pozor, jestli se nechystá vzít kramle... |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro "Grrr !", zavrčím podrážděně nad mrštností protivníka. Když promáchnu mečem a ten chlapík zaváhá, dá mi dost možnosti nato změnit sek v protiútok. Když po mě nepřítel seká, přechytím meč a švihnu proti jeho jednoruční šavli svou zbraní. Překročím nohou a při seku se pokusím dostat dostatečně blízko nato, abych jej popřípadě ubil hruškou. Celkový popis protiútoku. Překročím kupředu, přechytím meč a pokusím se přemoct nepřítele v čisté otázce síly tak, že švihnu svým mečem proti jeho s cílem využít sílu svého útoku a zatlačit jak tak daleko, až jej zasáhnu do hrudi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Okearská ulička Království Ikara KRARG Tvůj protiútok se setká s úspěchem. Možná i díky tomu, že útočník na malý moment překvapeně vykulí oči kamsi za tvoje rameno a ztratí koncentraci. Zasadit následně smrtelný útok je již jen otázka pár vteřin. Konečně i ty zjistíš, co bylo příčinou jeho údivu. Na scénu vběhne na první pohled rozčilená.. elfka! Krásná tvář a špičaté uši tě o jejím původu nenechávají dlouho na pochybách. Se zápalem se vrhne na zastavující útočníky, kteří už si svou převahou náhle nebyli vůbec jistí. Přeci jen převaha čtyři na dva, vlastně už tři na dva, není již vůbec jednoznačná. Nedali jste jim ale možnost úniku. Elfka během pár minut vyřídí dva z útočníků a tvým přičiněním se na zem zkácí i ten poslední. Nastane ticho přerušované jen vaším oddechováním. "Shireen, pojďte sem." Z průchodu do uličky vyjde dítě, které jsi zachránil, a jedna pro tebe neznámá žena. Popis pro Shireen KRARG, VILJA, SHIREEN "Shireen, pojťe sem." Zvolá elfka, která už se se zájmem sklání k tělům a zkoumá je zblízka. Poměrně úzká ulička se stala pro vozy neprojízdnou. Bylo jen štěstí, že v tuhle dobu již většina zdejších obyvatel je na trzích, či za jinými povinostmi. Zdi domů jsou pocákané zasychající krví, o ulici ani nemluvě. Čtyři rudé skvrny se stále líně zvětšují. Rozhodně to není hezký pohled. Konečně se elfka narovná, otře meč o oblek jednoho z černooděnců a zkoumavým pohledem přejede nejdříve Krarga a následně se otočí k Vilje. Chvilku vypadá, že něco řekne, ale nakonec zavrtí hlavou a rozhlédne se po spoušti kolem. "Jsme tu moc na očích. Víte tu o nějakém místě, kde si budeme moct v klidu promluvit?" |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro Na tváři se mi objeví děsivý úšklebek a mé strašlivé tesáky se ukážou světu, když se moje šavle zasekne hluboko do mého protivníka a rozdrtí jak jeho kosti, tak rozsekne jeho maso. Než stačí padnout k zemi a vydechnout, tvrdě jej nakopnu do břicha, směrem proti svým protivníkům, kteří...ovšem hledí vyděšeně někam za mě. S zuřivostí v očích se otočím, rozhodnut postavit se nové hrozbě. "Besh´natal !", dojde mi vztekle ! Prokletý elf ! A ke všemu samice ! Jsem připraven bojovat i s ní, když tu však zjistím, že se rozhodla bojovat proti černooděncům, nemeškám a využívám neočekávané posily v boji. S vrčením jako divoké zvíře se vrhnu proti našim společným nepřátelům. Celých osmnáct úderů písku, si vyměňuji údery s tím zatraceným černooděncem. Je velice dobrý. Meč ovládá s rychlostí a jeho bodné rány mířili vždy tam, kde duchové svou ochranu neposkytují. Málem mi při souboji přeťal hrdlo, ale díky mým zkušenostem v boji, jsem takový útok očekával, protože jsem bedlivě pozoroval jeho postoj. Zaútočil, minul a odhalil svůj bok ! "Grrrhááárgh !", zavrčím když má šavle opíše široký oblouk a hladově se zakousne do boku nepřítele v černé vlně. Zaseknu svou zbraň opravdu hluboko a slabý mužík se málem zlomí v půli, když se pod mou ranou zohne a padne k zemi. Nelítostně mu dupnu na hlavu a vytrhnu z jeho boku svou šavli. Nenechávám ho jakkoliv reagovat nebo se snad bránit. Odstoupím od něj a máchnu šavlí tak, abych z ní odvál co nejvíce krve. Hlasitě vrčím a stojím nad mrtvolami těch jenž mi usilovali o život. Stojím v jezírku krve a s funěním se rozhlížím po dalším nepříteli...ale jediný koho vidím, je má neznámá pomocnice. Elfka. Popadnu jednu z lidských mrtvol, přitáhnu si jí a pomocí jejich černého pláště očistím svou zbraň, kterou vrátím pomalu do pochvy. Následně se pustím do prohledávání. Určitě se pokusím ujmout jednu z šavlí, kterou tihle růžovokožci měli a nosili v boji. Snad se mi podaří sehnat i pochvu. Stejně tak se pokusím nejbližšímu zakuklenci prohrabat kapsy. Možná najdu něco o nositeli meče... Když vejde do uličky dítě, stále přikrčený u mrtvoly viditelně zastříhám svýma dlouhýma, jakoby netopýříma ušima. Když jsem s prohledáváním mrtvoly hotov, seberu co můžu a stále zašpiněný krví vyrazím k ženě i dítěti. Neřeknu ani slovo, není co. To mládě i samice se mě mohou s Besh´natalem pokusit zabít a přestože jsem jim k tomu nedal důvod, nedivil bych se. "Odpovídalo by to zbabělým způsobům Besh´natal...legendy nelhali. Stejně jako o růžovokožcích. Dojednoho jsou to zloději. Jde jim jen o vlastní obohacení a moc...nebrání se ani zatáhnout do svých her mláďata...jaký odporný život..." Znovu se podívám na Besh´natal. Jsem si jist, že pro růžovokožce musí být její tvář i postava nádherná, moji duši ovšem naplňuje jen odporem a zhnusením. Nyní si sem jistý, že legendy o těchto zbabělcích nelhali... Moje tvář a oči jsou skryty pod kápí, kterou jsem si opět těsněji stáhl do obličeje. Stále stříhám ušima a pomalu přejíždím pohledem po okolí, než mi můj pohled skončí na mláděti ,kterému jsem zřejmě zachránil život. Neřeknu nic, ale můj pohled zůstává na mláděti. "Co uděláš nyní štěně...budeš mě nenávidět jako dalšího netvora z příběhů ?" Popis Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinec Království Singar Lea na tebe upře pohled a mírně zavrtí hlavou. "Tady nikdo takovej neni. Tohle je tvrdá země, v těhle malejch vesnicích se dá najít maximálně tak šarlatán, kterej akorát přitíží." Na chvíli se odmlčí. "To bude dobrý, neni to tak strašný." Vytvoří na tváři něco jako úsměv a dál vyhlíží hostinského. Ten se k vám nakonec přeci jen dobelhá. "Tak co to bude?" Jeho hlas je bez nějakého většího zájmu. Očividně nepatří k hostinským, kteří mají svou práci rádi. "Pro mě vodu.. a něco teplýho a čerstvýho k jídlu." Objedná si Lea a tázavě se na tebe podívá, stejně jako hostinský. |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Shireen V hlase i slovech té ženy cítím jednoznačnou nedůvěru. Proč si myslí, že lžu? Každopádně nad tím nehodlám nijak přemýšlet. Zamračím se a zatnu ruce v pěst - i když je mi jasné, že díky svému mládí a malé postavě vypadám spíš jako rozzlobený skřítek než někdo, koho by se černovláska měla bát. "Tak hele! Jestli mi nevěříš," přejdu trošku drze do tykání - ale komu na tom záleží? - a snažím se křičet co nejmíň, "Tak si věř, čemu chceš. Myslíš, že vypadám jak někdo nebezpečnej? Myslíš, že jsem ukradla něco přísně tajnýho a tohle jsou hrozně hodný chlapíci, co bojujou za dobro a teď mě tu nahánějí? Tak si to mysli. Mně je to třeba jedno." Když skončím, naštvaně si odfouknu, zkřížím ruce a stále zamračená se opřu o zeď. Kdybych to věděla, tu čokoládu bych si snědla sama! "Seš hloupá," procedím mezi zuby potichoučku, aby to černovláska pokud možno neslyšela. Úplně mi zkazila náladu... Mohl to být krásný den! Snědla bych si svojí čokoládu, prošla bych se slunným městečkem, šla bych si brzy lehnout ke "svým" koníkům... A pak se objeví ti v černém, ten obr a tyhle dvě, a mám po krásné vyhlídce. Fakt bezva. Fakt DÍKY. Vlastně na chvíli ztratím zájem i o to, co se "tam za rohem" děje, až do chvíle, kdy mě vyruší hlas té krásné elfky, co se vrhla na ty divný chlapy. Shireen, říkala. To bude ta černovláska. Počkám, až tahle Shireen vyjde - aby mně třeba tu svou dýku nevrazila do zad, kdo ví, co je zač, když mi nevěřila - a hned po ní nejdřív opatrně vykouknu, jestli je tam bezpečno, a pak jdu za nimi. Krarg, Shireen Když přijdu a uvidím tu vražednou scénu, na chvíli otevřu pusu v překvapeném výrazu. Jsou mrtví... Všude krev... Na chvíli mi před očima probleskne obraz mojí sestřičky, mojí malé o půl hodiny mladší sestřičky, která byla úplně stejně zakrvácená, když jsem ji našla a... Než si to stihnu uvědomit a zabránit tomu, upadnu na všechny čtyři a zvracím svou draze zaplacenou čokoládu a zbytky od večeře. Vzpamatuj se... Oni zjistí, že jsi slabá, a zabijou tě taky, přemlouvám se a dám si za pravdu. Hned, jak můžu, postavím se na nohy a přitisknu se zády ke stěně. Snažím se nedívat se na tu krev všude kolem, moc nechybí, abych nezavřela oči a nerozbrečela se jak malá holka, ale zatím se držím. Stydím se sama za sebe. Ne, nesnáším se za to, že jsem se před nimi ukázala jako největší slaboch na světě. Co si teď jen budou myslet... Zírám do země a špičkou boty vrtám do tvrdého chodníku, abych aspoň něco dělala a rozptýlila se. Ne, nepomáhá to, díky za optání. Proberu se až ve chvíli, kdy se elfka zeptá, kde si můžeme promluvit. Chvíli přemýšlím, ale nic mě nenapadá. Přijde mi, že v tomhle městě jsou lidi prostě všude. Jen na ni plaše kouknu a zavrtím hlavou. Nedokážu normálně myslet, natož přijít na místo, kam nikdy nikdo nepřijde... |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Tiatis – za městem Delagon – Garetův dům Egred Žena si šátek opět nasadila. Snad jí vadil ten zápach, snad v tom bylo něco jiného, ale potom jsem nepátrala. Nad jejím rozhodnutím pohřbít mrtvého do země jsem jen pokrčila rameny. Nepřišlo mi to nijak důležité, daleko zajímavější byla (a zároveň nebyla) kniha v mých dlaních. Nenašla jsem, co jsem potřebovala, nebo co bych si přála, i když si sama tím, co hledám, nejsem jistá. Ale cítila jsem, že ta kniha není zcela bez poskvrny. Byla spojena s magií. A snad i něco skrývala, ale někdo si to vzal. Násilím. Nezdržoval se celou knihou, snad tedy cestoval a pospíchal. Můj pohled se samozřejmě jako první zabodl do neznámé ženy se šátkem. Ale ničím jsem si nebyla jistá. Ani nemohla být. Mohl to být i ten vrah, pokud jím není ona. Nepatrně jsem se ušklíbla nad svíjejícím se klubíčkem zmatených informací. Knihu jsem odložila, takto mi byla k ničemu. Má společnice se na chvíli vzdálila a vrátila se s krumpáčem, nejspíš na zamýšlený hrob. A také se konečně vyjádřila, za což jsem byla vděčná. Sotva viditelně jsem se pousmála. „Ano, opatrnosti není nikdy dost. Možná kvůli bezpečnosti byste měla vědět, že jsem přišla pro informace a vy nejspíš nějaké máte.“ Na moment jsem významně pohlédla na knihu s rudými deskami, kterou jsem nechala na zemi. Pak jsem se znovu podívala na onu ženu a čekala jsem, zda bude mít nějakou reakci. Mírný záchvěv ve tváři? Listovala tou knihou? Zajímala se tu o věci nebo jen náhodně hledala úkryt před... Čímkoli? Má slova mohla působit i velmi výhružně. Záleželo na ní, jak je vezme. Každopádně ona sama se snažila o smířlivější tón, za což jsem ji obdivovala. V takové situaci to není lehké. „Ano i ne. Přišla jsem pro radu kvůli svým cestám, které se nezdají tak bezpečné jako na začátku,“ opatrně jsem se na ženu podívala, zatímco jsem mluvila. Budou pro ni má slova jen hádanky, nebo se něčeho chytne? Uvidíme. „Vystřídáme se,“ řekla jsem nakonec a přijala krumpáč. Poté jsem jí pokynula, aby vyšla ven a když jsme se obě, doufejme, ocitly před domem, promluvila jsem znovu: „Kde hrob vykopeme?“ Místo určení jsem nechala na ni a jakmile se k tomu vyslovila, začala jsem na onom místě kopat. Těžká práce mi nedělala potíže, ale byla jsem trochu pomalejší díky zbrani u pasu a luku na zádech. Ovšem nesundávala jsem je. Stejně tak jsem chtěla mít neznámou stále na očích a jen tak bych ji odejít nenechala. Ona si zase mohla všimnout, že kousek dál od domku postává urostlý šedý hřebec s lehkým sedlem a menší brašnou a jehož ohlávka byla zdobena zelenou čabrakou. Pokud byla žena všímavá, uviděla na sedle i znak, který patřil elfským hlídkám. Ne každý ale tento znak dovedl určit. Kopání nebylo zcela jednoduché, na povrchu byla země velmi seschlá. S krumpáčem navíc nešlo tak dobře přebytečnou hlínu odstraňovat, proto jsem se znovu ozvala: "Nebyla v domku i lopata?" |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Než se nadějeme, tak je za rohem po boji a Eressië nás volá k sobě. Jak to vypadá, tak dýku nebudu potřebovat a tak ji zasunu jen tak halabala za opásání tuniky. "Tak utíkej, mladá dám..." vybídnu smířlivě dívku a postrčím jí před sebou. Já jsem ji měla jen hlídat a nechat jí tu teď mi nepřijde nejrozumnější. To, že doteď neutekla ještě neznamená, že třeba nevezme nohy na ramena teď. Poté ji se vztyčenou hlavou následuji. Ze zvyku pak nejprve věnuji pohled obřímu skřetovi. Obecně nemám ráda, když se ve městech všelijací tajemní dobrodruhové halí do kápě, ale v tomhle případě nad tím přimhouřím oči. To málo, co jsem ze skřeta viděla, mi bohatě stačilo. V duchu se otřesu a můj druhý pohled patří spoušti, kterou zde dvojice bojovníků napáchala. Strnu a chvilku fascinovaně hledím na tu spoušť. Z tváří mi vymizí barva a já jsem brzy stejně bílá jako čerstvě vyprané prostěradlo. Na chvilku to vypadá, že nemám ke zvracení o moc dál než dívka, která ten pohled nevydržela. Nedivím se jí. Věnuji jí rychlý pohled a vydám se k ní. Nevypadá vůbec dobře. "To bude dobré..." povzbudím jí. "Z toho si nic nedělej. Jsi statečná. Devět z deseti by uteklo..." řeknu v tomto směru svůj názor a pohledem se už ke spoušti také nevracím. Pro jistotu. Vrátím se pohledem na dvojici, která zde právě během několika okamžiků vyřídila dvojnásobnou přesilu. A nemohu si nevšimnout pohledu skřeta na mladou dívku. No, dívka mi toho moc nevysvětlila. A těžko říci něco bližšího o intuici elfky, která skřeta za hrozbu nepovažuje. Tak nějak instinktivně jsem si však podvědomě stoupla mezi dívku a skřeta. Ty tvory prakticky neznám a tedy příliš nevím, co od něj čekat. Že bych ho mohla zastavit, kdyby se rozhodl po dívce vystartovat, je bláhová představa, ale to mne asi nenapadlo. Na položenou otázku nereaguji. Jsem v tomhle městě poprvé a nemohu se k ní tedy relevantně vyjádřit. Dívka k tomu taky moc nemá co dodat. Nezbývá než, že se k tomu vyjádří ten skřet, nebo se holt přesuneme někam takříkajíc nazdařbůh... Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Okearské uličky KRARG, VILJA, SHIREEN Krargovi se podaří uzmout jednu ze zbraní i s černou pochvou. Meč je poměrně kvalitní práce, jen jeho nositelé s ním zkrátka potřebovali cvičit o něco déle. V kapsách najdeš jen drobné mince. Ani jednu z nich ovšem nepoznáváš, rozhodně se nijak nepodobají lidským penězům, které už jsi měl možnost spatřit. Kromě toho za opaskem jednoho z nich najdeš poměrně krátkou dýku. Pro potřebu boje ovšem vypadá dost nepoužitelná. Čepel je velmi tenká a jílec zlatě zdobený. Dýka Elfka zvědavě sleduje Krargovo počínání a už už vypadá že něco řekne, ale v tom zpozoruje reakci Vilji na spoušť všude kolem. V její tváři se na okamžik objeví zděšení. Jakoby elfce došlo až teď, že pro dívčí oči to musí být strašný pohled. Stejně jako Shireen k ní rychle přejde a svým tělem se co nejvíce snaží zakrýt krvavou podívanou. "Omlouvám se." V jejím hlase můžeš slyšet rozpaky. Na podobné situace očividně nebyla zvyklá. "Pojďme pro koně. Cestou něco najdeme." Jakmile již není nutné zakrývat Vilje výhled, otočí se elfka ke Krargovi. "Jsem ti vděčná, že jsi jí pomohl. My bychom přišli pozdě.." Následuje krátké odmlčení, jako by dobře zvažovala další slova. "Nemůžu tě nutit abys šel s námi, ale chci tě o to poprosit. Alespoň teď, než si promluvíme. Pak se rozhodneš sám." Další slova už jsou určena pro všechny. "Jdeme.. tady se to za chvíli začne hemžit vojáky." Téměř nepostřehnutelné zachvění záclony u jednoho z oken postřehne pouze Shireen, jelikož je zrovna natočená správným směrem... Uličky procházíte svižným tempem a ke koním tedy dorazíte za okamžik. Čeká zde bílá klisna a jeden hnědák, oba osedlaní a se sedlovými vaky přesně v tom samém stavu, v jakém je tu Eressië se Shireen nechali. "Jestli chceš, vysadím tě na ní." Prohodí elfka k Vilje a kývne hlavou na bílou klisnu. Ať už je dívčino rozhodnutí jakékoliv, v následujících asi dvaceti minutách prolézáte uličky a hledáte nějaké vhodné místo k nerušené konverzaci. Nakonec se dostanete až k opuštěným domům a stodolám v jižní části města. Stodola Všechny domy zde působí zpustle a drtivá většina z nich nemá okna, dveře, dokonce některá stavení jsou postupně zbavována uvolněných kamenů a zkrátka všeho, co se dá nějak využít jinde. Stodola, na kterou narazíte, vypadá mezi ostatními ještě poměrně zachovale. Leží trochu stranou hlavní ulice a stále jí zbývá pár oken. Vrata jsou zpola vyvrácená. Uvnitř kromě starého sena nezbylo vůbec nic. Dovnitř prosvítají proužky světla, ale přesto oken není zase tolik a panuje zde tedy poměrně přítmí. Jakmile se vám podaří dostat dovnitř koně, otočí se k vám elfka čelem. "Tedy.. Jsem Eressië.." Představí se nejprve a poté se obrátí k Vilje "A jsem tu kvůli tobě." Po krátké odmlce začne vysvětlovat. "Ty asi nevíš proč tě ti venku hledali. Nebylo to náhodné přepadení... a přijdou další. Máš určité.. schopnosti. Nevim, jestli o tom víš?" Tázavě pozdvihne obočí. "Magie, kterou v sobě máš z tebe vyzařuje jako světlo ze slunce. Ty, kteří jsou k tomu dostatečně vnímaví, to za tebou potáhne. Budou tě chtít ovládat, přimět k různým věcem nebo tě zabít. Podle toho kdo přijde. Vím, že to pro tebe nebude jednoduchý, ale musíš jít s námi." Než Vilja stačí reagovat otočí se Eressië ještě ke Krargovi. "A co se týče tebe.. nevěřím, že to setkání byla jen tak náhoda. Existují různé texty.. o skupině, doprovázející Zářící." Významně kývne k Vilje. "A prostě vše co se kolem ní stane si nemůžem dovolit brát na lehkou váhu. Jsem přesvědčená, že tě budeme potřebovat." Eressië ztichne. S vážným pohledem očekává možná trochu napnutě vaše reakce. |
[/center]
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - dům Gareta
"Informace?" opakovala jsem, "Také jsem pro ně přišla. Ani jsem ho neznala a nikdy před tím neviděla, znám ho pouze z vyprávění." odvětila jsem a když se podívala na knihu, pokračuju, "Ano, kniha. S vytrženou stránkou a jinak nepopsaná. Našla jsem jí v krbu, jako jediná z mnoha dalších věcí ..." pokynu směrem ke krbu, kde jsou ještě zbytky ohořelých papírů, ze kterých už nejde nic vyčíst, jak jsem si před nějakou chvílí ověřila, "... přežila oheň." I když jsem to neřekla s naprosto ledovým klidem, myslím, že by žena nemohla odhalit, co skrývám. Přece jenom, nelhala sem a v takovýchhle situacích, jsem už chodit přece jenom uměla. Jak jsem několikrát v mládí slyšela: "Nechceš-li říkat pravdu, nemusíš, to ale neznamená, že bys měla lhát." I když jsem si všimla, poněkud zvýšeného hlasu, ve kterém měla být lehká výhružka, já mluvila mile a vlídně jako doteď nebylo to pro mě nic nového. Kvůli tomu, jak jsem vyrůstala (hlavně kde), co jsem dělala, se milé jednání pro mě stalo něčím jako zlozvykem. Ne, že by mi to někdy vadilo, ale uvědomuji si, že jsou chvíle, kdy by se toho pouhá laskavá slova moc nezmohla. "Rada kvůli svým cestám? Tak to jsme tu skoro ze stejného důvodu." Pomyslela jsem si, ale nijak dál už jsem se neptala. Vím, že když by mi říct něco jiného, řekla by mi to a kdyby ne, myslím, že bych to z ní nedostala. "Možná, kdybych opravdu chtěla, byla přesvědčivá ..." Ale zrovna teď to nebylo nezbytností. "Počkáme, co udělá dál."
Vyšla jsem za ní z domu. Na čerstvém vzduchu jsem si znovu sundala šátek. A když se mě neznám elfka zeptala, kde budeme kopat, rozhlédla jsem se kolem sebe. "Mělo by to být co nejblíže stavení, ale aby to nebylo v zahradě." řekla jsem a s váhavým pohledem jsem se podívala na místo, kde měl mít očividně dotyčný zahrádku, "To je jedno, třeba támhle." poukázala jsem na místo kousek od nás a přešla tam. Žena začala kopat. Já jenom vedle čekala na to, až mi předá krumpáč a přitom jsem si jí celou prohlížela. "Proč si nesundá ty zbraně?" pomyslela jsem si, ale v tu ránu mi to docvaklo, "Jasně, nevěří mi." uzavřela jsem svou vnitřní debatu a porozhlížela sem se kolem sebe. Přeci jenom sem mohl kdokoliv další přijít.
"Můžu se podívat, myslím, že tam někde byla." odpověděla jsem elfce, ale pak se mi znovu obrátil žaludek při představě, že bych znova šla o toho domu "Nebo tě můžu vystřídat a půjdeš se tam kouknout ty." V mém hlase ani ve výrazu ve tváři nebylo naprosto nic nejistého, jen jsem dala trochu najevo, že do toho domu se vrátit netoužím. Nejsem ještě nikdy jsem neviděla mrtvého jinak, než v obřadním rouše, do kterého, podle tradice ho převléká pouze hlavní kněz, jenom den, dva po smrti (většinou přirozené). Ještě jsem jí řekla, kde si myslím, že jsem ji viděla a čekala, jestli se tam vydá sama, nebo tam pošle mě. |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro Okear - uličky Zavrčím zle na elfku, když se zkusí zachovat falešně a sehrát nepravdivou roli ochránkyně. Jako by jí na tom dítěti záleželo. Ovšem můj hněv opadne když vidím, že děvče je zdravé a jeho kůže je trochu bledší. Zřejmě takhle reagují všichni lidé. Stále dýchá a přestože vypouští z úst páchnoucí tekutinu, nerozeznávám v ní stopy krve. To mládě očividně stále necítí ve svých kostech vůli boje stejně jako já. Chvíli na něj hledím, ovšem když se o něj začnou starat dvě samice, nechám ho být. Žije. To je podstatné. Když se ozbrojím novými zbraněmi, zamyšleně si prohlédnu podivnou dýku tvořenou ze zlatého kamene. Několikrát ji otočím v rukou a zajdu tak daleko, že si k ní dokonce přičichnu. "Pro co může taková zbraň být ? K boji ? To sotva..., že by to byla zraň jako naše Sar´paraaky ?", zamyšleně promnu zbraň mezi prsty a pak ji i s pochvou přidám k opasku. Jednoruční šavle, kterou jsem sebral i s pochvou je již jiná věc. Je přijemná na dotyk a dobře plácá do boku. Zdá se jako dobrá zbraň a určitě mi dobře poslouží na mých cestách. Když mi elfka poděkuje, odpovím prostě. "Nepomáhal jsem tobě...ale jí.", kývnu na mládě a zkontroluji si svou výstroj. V hlase mi zazní odpor. Nechci vděk Besh´natala. Kdo by chtěl vděk těch, o nichž legendy mluví jako o podvodnících a falešných ? Spokojeně pokývám hlavou, když je vše na svém místě a já se můžu opět věnovat věcem, které si vyžadují mou pozornost. Elfčina slova vyvolají v mé mysli zájem o to, vědět co se tu odehrálo. Ti muži zničeho nic napadli mládě a teprve teď mi dojde, že tak dobře vyzbrojení bojovníci, by přece nepoužívali takto kvalitní zbraně na zabití bezbranného mláděte. A nebylo by jich tolik. "Co jsi jen zač ?", zeptám se sám sebe, když se opětovně podívám na lidské mládě. Zdá se, že tato šarvátka, mne zatáhla do něčeho, do čeho se nechci více zamotat, ovšem poznámka elfky o strážích je jasná. Kdyby mne takto objevili stráže lidí, zřejmě bych byl na místě popraven. Bez odmlouvání, nebo poznámek, budu elfku následovat. Ovšem neodpovím ji na její návrh větou. Činy mluví za mě. Rychlým pohledem si zkontroluji své vybavení a vyrazím za ní. Po celou dobu neustále hledím na lidské mládě. "Co jsi ?", je jediná otázka která se mi neustále motá v hlavě. Po celou dobu následuji dvojici samic po svých vlastních nohou a snažím se s nimi držet krok. Mezi lidmi procházím rázně a pokud se mi postaví do cesty, nebráním se tomu, abych je odstrčil. Celá procházka nám zabere nějaký ten čas, ale když nasaji do svých nozder vzduch, ucítím stísněný vzduch, pot a špínu. Tohle je zřejmě místo, jemuž lidé říkají "chudobinec". Když vejdeme do stodoly vejdu jako poslední. Pozorně se rozhlížím po všech oknech okolo nás a snažím se pomocí pachu najít cokoliv, co by mi připadalo podezřelé. Ovšem pokud nic neobjevím, jdu klidně do stodoly, kde se postavím se spuštěnýma rukama před elfí a lidskou samici. Mládě nechávám být na pokoji. Jsem si jist, že pouhá moje přítomnost musí toho křehkého tvora dovádět ke strachu. Ovšem když besh´natal objasní, "kdo" je ta, kterou jsem zachránil, pod staženou kápí pozvednu své huňaté obočí a zastříhám ušima. Když ovšem zmíní mou roli v jejím falešném proroctví, odpovím ji zavrčením. "Nejsem součástí tvých falešných proroctví Besh´natale. Nezajímá mě, co si tvůj národ myslí o tom mláděti nebo o mě. Vaše faleš je mému lidu z legend až příliš dobře známa. Dle mého jste naprosto stejní, jako ti černooděnci, jejichž těla jsem rozsekal pod září slunce." "Tomu mláděti jsem pomohl protože potřebovalo pomoc.", řeknu a sotva si uvědomím s jakým vztekem a nenávistí, jsem tato slova pronesl. Jsem upřímně překvapen nad tím, jaký vztek, ve mne přítomnost Besh´natala probouzí. Postavím se vyzývavě, jako bych elfku vyzýval k tomu, aby se mě pokusila přesvědčit o opaku. Zatínám tesáky a udržet rty u sebe a neodhalit je, není jednoduché. |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Čas po čase Vren ani nestačí odpovědět a už se slova chytí Elain a začne mluvit o tom co jsme dnes viděli a další věci.Opravdu příval slov nevěděla jsem že může být někdo tak upovídaný a to ani po celé té době kterou jsem s ní strávila.Sice vidím že Vren není zrovna rád že se Elain stýká s Tragertem,ale dál ji poslouchá.Potom jakmile dojí tak odejde nahoru nejspíš spát.Asi musí být docela unavený.Brzy musí jít spát i Elain a zatímco se sklízí ze stolu rozhodnu se nakonec jít spát taky.Druhé ráno se po snídani vydáme na tržiště a Elain je nedočkavá dalšího Tragertova představení.Ovšem Tragert tam není a nikdo neví kam se mohl podít. Jako by země zívla a pohltila ho. Elain je jistě zklamaná vzhledem k tomu jak se aspoň podle včerejšího monologu na dnešek těšila.No a já i když jsem čekala že se možná dozvím o čem to včera mluvil to že takto zmizel se dá vysvětlit.Ale tentokrát večer Vren nepřijde.Elain tvrdí že Vren občas na několik dní odejde,ale dny plynou a Vren se pořád neukazuje.Už uplyne týden a Vren pořád nikde. Další po kterém se slehla zem. Každý den chodíme na tržiště protože Elain věří že zde Tragert bude a jejím optimismem nic neotřese stejně jako si byla jistá že u nich budu bydlet. Vren s tím nesouhlasil zmizel než s tím stačil souhlasit. Ovšem já vím své Tragert odešel a pokud měl štěstí tak dobrovolně.A ohledně Vrena nevím co se s ním stalo.Dny míjejí a ani jeden se pořád neukazuje.I Elain to je divné a začíná být smutná i když přede mnou se snaží být veselá.Nakonec se vydáme i do zapovězeného přístavu protože i když ochránit čest dívky je velmi důležité nemůže jen kvůli mně zastavit svou předem naplánovanou cestu.Zřejmě si opět půjde stěžovat ke strážím a bude opět zdvořile leč důrazně odmítnut.A tak napíše dopis mému otci kde začne tím že mně našel a uklidněním že jsem v pořádku.Pak najednou stížnosti vezme liknavou stráž i rozhořčení nad neposlušnou dívku a zakončí to omluvou že mně nemohl přivést a vysvětlením proč tak nemohl udělat.Máme tu další týden během kterého sem docházejí domácí učitelé kteří mi připomínají dětství v mé tvrzi i když mí domácí učitelé nebyli ani zdaleka tak otevření.Ze spánku mně náhle něco vyruší což je zde docela nezvykle a když se podívám z okna tak zjistím že je ještě noc.Služebné spí aby zítra ráno mohli opět pracovat a Vren by se tak brzo nevrátil.A tak vstanu a opatrně vydám k místnosti a až tam dojdu rozhodnu se opatrně pootevřít dveře abych mohla nakouknout dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Pořád jsem zmatená. Vlastně ještě víc než před chvílí. Mísí se ve mně tolik pocitů, že mám pocit, že vybouchnu. Na jednu stranu jsem ráda, že mě skřet a pak černovláska a elfka zachránili. Taky že se ke mně obě seběhly a začaly mě utěšovat, když... víte co. Na druhou stranu pořád nechápu, PROČ se o mně tak starají. Na třetí stranu si nemůžu pomoct a prostě je podezřívám. Co budou chtít za to, že mě zachránili od jistý smrti? Co budou chtít za to, že jsou ke mně takhle milí? Ach jo. Ze zmatených myšlenek, které mi víří hlavou, mě vytrhne až zmínka elfky o koních. Zvednu k ní oči, nadšeně se usměju a přikývnu. Cestou cítím, že zrovna dobře mi pořád ještě není, ale snažím se vypadat vesele a jako-že-jsem-v-pohodě, aby si o mně nedělali starosti. Starosti? zarazím se hned. Proč by si někdo o malou holku jako ty, která jednou skončí na šibenici, měl dělat starosti? Ale... Ta elfka... Nevím, co od ní mám čekat. Je moc milá a moc krásná, nemůže být zlá, ať o tom přemýšlím, jak chci. Ta černovlasá na mě sice byla hnusná a nevěřila mi, ale u těch mrtvol... Měla jsem pocit, jakože se o mně chce postarat. A ten skřet, tomu bych měla být nejvíc vděčná. Zachránil mi přece život a pobil s elfkou ty hrozné lidi. Ale připadá mi, že elfce nevěří. Ne, to je slabé slovo! Nesnáší ji. Ale proč? Aniž bych si to uvědomila, malinko se zamračím, jak tak přemýšlím. Nedávám ani pozor, co si mezi sebou povídají. Když ale dojdeme ke koním, neubráním se nadšenému úsměvu, který se ještě rozšíří, když mi elfka nabídne, že se na tom bílém můžu svézt. "Vážně? To bych moc ráda!" kývám zuřivě hlavou a když mě na koníka vysadí, hned ho hladím po krku. Vždycky jsem si přála umět jezdit a párkrát už jsem se svezla, ale bez člověka, co by ho vedl, bych si pořád ještě jet netroufla. A tak si užívám přítomnost bílé kobylky pode mnou, objímám ji nohama a trošku křečovitě se držím hřívy. Procházíme ulicemi plnými lidí a já na ně vítězoslavně shlížím ze hřbetu koně. Takhle nějak se musí cítit rytíři, když se vrací domů z boje, pomyslím si. A ještě o hodně líp... Protože oni MAJÍ domov, narozdíl ode mně... Trošku posmutním, ale když si uvědomím, že tu nejsem sama, vesele se zaculím, odvážím se pustit se jednou rukou hřívy a podrbat koníka na krku. Po nějaké době přijdeme ke stodole, která je podle elfky, jak se zdá, dobré místo na to, abychom si promluvili. Slezu zpátky na zem a trošku se zapotácím - moje nohy jsou pořád trošku slabé po mém dopoledním zážitku. Vejdu do napůl rozbořeného stavení a podvědomě se přikrčím, kdyby tam někdo číhal. Nečíhá. Kdo by tu taky byl? V téhle části města jsem sice ještě nebyla - málo lidí, kterým bych mohla ulehčit od pár drobných nebo trošky jídla - ale je jasné, že to tu je opuštěné. "J-já jsem Vilja," představím se poté, co elfka řekne svoje jméno. Je tu kvůli mně? Jo, to už mi došlo, ale p-r-o-č přesně mě hledala? Zavrtím hlavou. Jako bych mohla vědět, proč mě hledali. Při slovech "náhodné přepadení" se významně podívám na černovlásku, jako bych chtěla říct "vidíš, já ti říkala, že za to nemůžu!", ale při tom pozorně poslouchám elfku. Schopnosti? Zarazím se. Myslí ty... sny? Ano, najednou jsem si jistá, že myslí ty sny. Přikývnu. "Myslím že vím," pronesu. Nemá cenu zapírat. Ona o tom ví každopádně, tak proč si hrát na hlupačku a neříct to po pravdě? Zaujatě poslouchám Eressiino vysvětlení. Hohó! Takže jsem takhle úžasná? Zajímalo by mě, jak zářím. A jestli to má nějakou barvu. Chtěla bych zářit žlutě jako sluníčko nebo modře jako hvězdy! Musím se na to té elfky zeptat, až budu mít kdy! Usmívám se jako malé dítě na novou hračku, ale pak se zarazím, když začne mluvit skřet. Falešné proroctví? Eressië je podle něj... falešná? Páni, ten musí elfy hodně nenávidět! Ale ona mu přece pomohla. Měl by jí být vděčný a ne říkat, že je stejná jako ti v černém! Na vteřinku se zadumám, pak vzhlédnu a pomalu se podívám Eressië do očí. "A... co pro vás teda můžu udělat, když jako zářím? A jak mám vědět, že mě taky nechcete ovládat nebo něco?" Stejně bych neřekla, že mají nějaké špatné úmysly. Minimálně ta elfka. A skřet asi taky ne, proč by mi jinak pomáhal? A taky nevím, proč by mi chtěla ublížit černovláska. Vlastně všichni tři jsou asi hodní. Ale zeptat se musím. Člověk dneska nemůže každému věřit, ne? Taky bych mohla přidat popis, žejo... :D |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Situace se uklidnila. Již nikdo nezvrací a tedy je skutečně nejmoudřejší odsud vypadnout. Alespoň to je můj názor, který ovšem není třeba nijak dávat najevo. Je zbytečné ztrácet čas očividným. A tak jen věnuji delší zkoumavý pohled záclonkám, které se zavlnili v jednom z oken, načež s ostatními opouštím místo činu. Svého koně celou cestu vedu. Je fajn cítit pod nohama pevnou zem a nijak se tedy nehrnu zpět do sedla. Jdu z druhé strany bílé klisny, než Eressië. Skřeta si nijak nevšímám. I když zkušenost a šestý smysl mi bezpečně napovídá, že nás následuje. Sice si nejsem jista vhodností tohoto počínání, ale stejně bych mu to asi nikdy nemohla rozmluvit. A tak se o to ani nepokouším. Koneckonců, celé je to tak nějak na zodpovědnost Eressië, já jsem jen její poskok. Když vstoupíme do rozpadající se stodoly, hned ustoupím ze dveřím kousek stranou. Především kvůli tomu, abych vpustila dovnitř trochu světla. A taky v tom hraje velkou roli zvyk, který je, jak známo, železnou košilí. Kdyby na nás někdo čekal, těžko by získal lepší cíl než obrys postavy proti světlu venku. Tam stojím na místě a rozhlížím se. Čekám, až zrak přivykne přítmí. To netrvá dlouho. Mám jej přece jen značně adaptabilní. Léta praxe. Proslov Eressië sleduji se založenýma rukama a bez změny výrazu. Něco jsem již slyšela dříve, i když ne vše. Takže tohle pískle je něčím zvláštní, jo? No, může být. I když mi přijde jen jako ušpiněná holka odněkud z nižších čtvrtí. Ale co já o tom vím... pokrčím nad tím v duchu rameny a čekám na reakce ostatních. Jednak proto, že pro mne jsou to zčásti také novinky a druhak k tomu stejně nemám moc co dodat. "Jak vznešené..." ušklíbnu se nad slovy skřeta. "Jednou jsi jí nejspíš zachránil život a tím to pro tebe končí? Úžasné." nebráním se sarkasmu, který se mi vkrádá do hlasu. "No prosím, nikdo tě tu nedrží, tak upaluj za dalšími nablble ospraveditelnými skutky. Abychom tě hlavně moc nenudili." pokračuji pomalu svůj přidrzlý proslov. "Jestli jsi to nepochopil, tak ta dívka bude zřejmě té pomoci ještě potřebovat víc. Bez ohledu na to, zda věříš proroctvím nebo ne. Ale ani ve své neskonalé šlechetnosti jí nebudeš schopen pomoci, když budeš někde jinde. Ovšem pouze v případě, že ti na ní z nějakého důvodu záleží." dostávám se pomalu k jádru věci. "Pokud je ti ukradená, moh´ jsi jí tam klidně nechat zabít..." pokrčím na konec rameny. Každý se špetkou rozumu by v mých slovech viděl logiku. Zda ji tam ovšem najde i skřet, těžko říct... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro OKEAR - stodola Království Ikara Uvnitř stodoly nenajdete nic užitečného, ani podezřelého. V okolí panuje ticho, rušené jen mírným větrem, jež se prohání uličkami, a vašimi slovy, která se v prázdném prostoru dutě rozléhají. Koně pohazují hlavami, občas zahrabou kopytem, střihají ušima. Ale nevypadá to, že by je děsilo něco konkrétního, spíše se jim nelíbí v takto uzavřeném a trochu zatuchlém prostoru. Eressië po proslovu Krarga lehce přimhouří oči. Nadechne se k ostré odpovědi, ale Shireen je rychlejší. Elfka následně jen přikyvuje a její naštvaný výraz trochu povolí. Jakmile Shireen skončí, tak ještě přisadí svůj názor. "Já znám vaše legendy a pohádky na dobrou noc o našem národu." Její tón dává jasně najevo, co si o tom všem myslí. "Ale pověz mi.. kolik elfů jsi tam u vás skutečně potkal? S kolika z nich jsi mluvil? Bojoval? Asi jich moc nebude, viď? Naše národy dělí velká dálka a ty si troufáš soudit jenom na základě pohádek?" Ještě chvíli Krarga vyzývavě propaluje pohledem, jako by říkala a zkus mi to vyvrátit. Ale následně se otočí k Vilje. Lehce se usměje, jako by předchozí výměna názorů byla rázem zapomenuta. "Naučím tě, jak tu magii schovat. Máš v sobě úplně jiný druh než já, ale princip by měl být stejný. Budeme to prostě muset vyzkoušet. Dokud je viditelná, tak tě může kdokoliv snadno najít." Po druhé dívčině větě elfčin pohled trochu zvážní. "Vědět to zatím nemůžeš, prostě mi budeš muset věřit." Okenice na jednom z již vysklených oken vydá táhlé nepříjemné zavrzání. Mohlo by to vypadat jako práce větru, ten ale není zase tolik silný, aby zvládnul pohnout zrezlými panty. Pouze Krargovi dlouhé uši, které jsou k danému oknu nejblíže a ve správném úhlu, zachytí po pár vteřinách naprostého ticha kradmé vzdalující se kroky. |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Tiatis – za městem Delagon – Garetův dům Egred Žena se k mé poznámce samozřejmě vyslovila. Bylo to asi to nejmoudřejší, co mohla udělat. Mlčení by pro ni nebylo v tuto chvíli příznivé. Na její slova jsem jen přikývla. Takže přežila oheň. Náhoda? Nebo ona lže? Našla ji jinde a sama vytrhla listy? Pokud lže, umí to velmi dobře a bude lepší, když si na ni dám větší pozor. Neznámá zůstávala nadále klidná a vlastně působila oproti mně přívětivěji. Venku jsem po určení místa tedy začala kopat. Zatímco já sledovala ji, ona sledovala okolí. Kouzelné... Na krátký moment jsem se pousmála. Na mou otázku odpověděla kladně, ale očividně se jí do domu zpět nechtělo. Vždyť i ten šátek si sundala až nyní. Snad se smrtí přišla málo do styku, takže zase tak zkušená nejspíš nebude. A snad i celkem mladá? Podala jsem jí rýč. „Půjdu tam.“ Cestou zpět do domku jsem se ještě zastavila Asfela. Mohlo se zdát, že ho prostě jdu jen pohladit, což jsem opravdu udělala. Ovšem mé pokyny pro zvíře byly jasné, i když jen šeptané v rodném jazyce jako polichocení. Kdyby se náhodou neznámá rozhodla tiše zmizet, Asfel ihned zařehtá. Snad bych od ní mohla ještě něco zjistit. Snad i po dobrém. Možná je na čase vložit více důvěry do lidí. Vešla jsem tedy znovu do domu a podívala se po lopatě. Mé oči byly otevřené i dalším zvláštnostem, které by mě snad mohly oslovit. Pokud se tak nestalo a našla jsem alespoň lopatu, vrátila jsem se ke kopání hrobu, abych ženě pomohla. Kdyby ani ta lopata nebyla, zkusila bych najít něco jiného, použitelného. Pak už budu muset použít ruce, protože krumpáčem tu hlínu nevyhrabeme. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Hostinec "Vím, že to tu není žádný med, ale tak... když myslíš, tak to tak nech být, zase bych nechtěl, aby naše..." natáhl jsem k ní hlavu, aby to slyšela jen ona, dodal: "... princeznička přišla o ručičku," zasmál jsem se jako správný barbar a odtáhl jsem se. Na to již přišel hostinský, který se nás ptal co to bude k jídlu. Radši jsem neplánoval si dávat něco alkoholického, proto jsem řekl jen: "Stejně, jako zde, dáma," usmál jsem se a čekal, až odejde. Neměl jsem moc otázek, více méně žádný, tak co bych ještě více říkal. Nic dále neříkám, čekám až hostinský, nebo někdo přinese jídlo a pití, to až tak bude, tak to sním, vypiji, zaplatím a půjdu si lehnout. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - před domem Gareta
Když mi elfka oznámila, že do domu půjde sama, krátce, ale děkovně jsem se na ní pousmála. "Díky bohům. Stejně tam ještě půjdeme pro to tělo, takže se tomu asi nevyhnu." Převzala jsem od ní krumpáč, uhladila si sepnuté vlasy a zaujala jsem pozici, při které jsem začala kopat. Sice s odkopanou hlínou vevnitř to nebylo ono, ale i přesto jsem v práci pokračovala, než se vrátí. Když šla žena do domu, všimla jsem si, jak se zastavila u svého koně, ale už mi nebylo jasné, proč. Má ke koni jistě nějaký hlubší vztah, to je myslím dost zřejmé, ale proč by se u něj zastavovala? Nijak jsem nad tím nepřemýšlela a pokračovala jsem v kopání.
Když se ke mě elfka vrátila, jen tak do větru jsem se zeptala: "Našla?" Ale ani jsem neočekávala odpověď, protože to bylo zřejmé. Když jsme se znovu dali do společného kopání a do odhrabávání hlíny, promluvila jsem: "Máš pěkného koně." usmála jsem se, "Jste spolu už dlouho?" Mluvila jsem přátelsky a klidně jak do teď. Mým účelem totiž bylo prolomit ticho a také zbavit se svých myšlenek, svého neustálého uvažování o tom, co to je za ženu. "Asi bude nejlepší, když se jí zkrátka zeptám." |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Tiatis – za městem Delagon – Garetův dům Vrátila jsem se zpět a protože jsem neslyšela Asfelovo zařehtání, očekávala jsem ženu na svém místě. A tak to také bylo. Jedině dobře. To poslední, co bych teď chtěla dělat, je ji někam hledat. Jen jsem přikývla na otázku neznámé a lopatou začala rovnou vynášet hromady nakopané hlíny. Díky tomu naše „stavba“ daleko rychleji získávala požadované tvary. Na chvíli jsem se pousmála, když zmínila Asfela: „Ano, pár let jsme už spolu. Je to dobrý kůň.“ Více jsem o něm nehovořila. A doufala jsem, že toto téma brzy přejdeme. I já jsem se ale nyní chtěla snažit prolomit ledy. I když nejspíš po svém. „Půjdeme pro tělo?“ optala jsem se, když byl hrob tak nějak vykopán. Tělo jsme musely rozhodně nést spolu. Nejspíš bych ho sama unesla, nebo případně odtáhla, ale ani do jednoho se mi nechtělo. Jen ať už to máme za sebou, odnést tělo, zasypat ho hlínou a pak...? Vlastně jsem byla zvědavá, co se bude odehrávat pak. Má společnice se ptala na způsob pohřbu – bude snad chtít i provést nějaký obřad? Nebyla jsem si jistá, jak lidé pohřbívají a nejspíš to bylo odlišné od našich zvyků. Bylo mi lhostejné, zda tělo mrtvého ponesu za ramena nebo za nohy. Tento výběr nechám na neznámé, protože jí očividně mrtvola vadí více. Jakmile tě uložíme, klidně se i ujmu zasypávání a pak jen počkám s tázavým výrazem, co neznámá provede. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - před domem Gareta
Když byl hrob vykopaný a elfka mě vyzvala k tomu, abych s ní šla pro tělo, jenom jsem nepatrně zakývala hlavou a vyrazila jsem k domu. Ani jsem si už nenasazovala šátek, byla jsem odhodlaná čelit tomu. Ve světě se takové věci stávají a jestli chci najít viníka, ... Podívám s na ženu, která vedle jde vedle mě. ... nepřekvapilo by mě, kdybych něco podobného viděla ještě jednou. Pokud někdo toho muže zabil takovýmhle způsobem, musí to být nějaký rituál. Takovéhle věci nedělá nikdo pro zábavu. A ta elfka, ... třeba mi pomůže. Dojdeme do domu, když znovu uvidím tělo, zavřu oči a pronesu za něj potichu krátkou modlitbu. Pak ho chytnu za ruce a spolu s neznámou ženou ho odnesu k vykopanému hrobu. Pak jí vyzvu, aby jsme tělo pomalu položili do jámy. V takovýhle případech se většinou k nebožtíkovi přikládá nějaká věc, ke které měl dotyčný nějaký hlubší vztah, jenže protože jsem ho ani za mák neznala, nevěděla jsem, co bych pohřbila se zesnulým. Pak jsem vyndala jednu ze svých dýk a druhou rukou dám elfce vedle mě najevo, aby zůstala klidná, že se o nic nepokouším. Vypadá rozumně, myslím, že mi bude věřit ... pomyslím si a kleknu si před hrobem. Zavřu oči a potichu, velmi potichu, tak, že to žena vedle neslyší, začnu odříkávat modlitbu, kterou už jsem na pohřbech slyšela i odříkávala mockrát. "Matičko Země, Morjano, Alkíne a Sarimiši, přijměte duši tohoto muže, ..." Když všechna slova modlitby, není moc dlouhá, opět se zvednu a dýku zastrčím za pas. Podívám se na elfku, kývnu na ní a řeknu: "Můžem?" Pak začneme obě nahazovat a hrnout hlínu do hrobu. Pak ji ještě zkusím udusat rukama a nakonec, když je muž řádně pohřben, znovu se má pozornost obrátí na elfku. "Takže, ... co teď?" Jistě, stále si nemůže být jistá, že já s vraždou nemám co dočinění, i když myslím, že jsem ji alespoň z části přesvědčila, bude mě chtít vyslechnout? Bude chtít něco vědět? Co bude teď? Já určitě půjdu hledat toho, co to udělal, možná se cestou dovím něco o ... Nebo, že bych se to dozvěděla od ní? Nemohla by jít se mnou? Vím, Idulego vždycky říkal, opatrnosti není nikdy dost, ale ona nevypadá nijak zle ... Uvidíme, až jak zareaguje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro SARAT - u stájí Království Ardie Chlapec smutně pokýve hlavou, ale ustoupí ti z cesty a obdivně sleduje pohyby tvého koně. Nasedneš a krokem projíždíš kolem vznešených hradeb a rytířů, kteří ti pomalu ustupují z cesty. "Stůj, počkej... zastav." Naléhavý hlas se ozve kdesi za tebou. Slova pronášená v tvém rodném jazyce tě přesvědčí o tom, že jsou určena právě pro tebe. Za tebou se žene mladý elf - jeden z těch, které jsi zahlédl v trůnní síni. Můžeš si domyslet, že se jedná o jednoho z vyslanců, kteří předávají informace královně. Ovšem tenhle měl zelené vlasy. Dosti nezvyklý jev u elfů, nemůžeš vědět co to znamená. Každopádně barva jeho vlasů dobře ladila s jeho hnědozeleným oblekem, který se hodil jak na pobyt u dvora, tak na rychlý pohyb v boji. Elf doběhne až k tobě. Nejdříve si prohlédne tvého koně a nakonec s vědoucím pohledem mrkne na tebe. "Kam jedeš?" Ani nečeká na odpověď a pokračuje. "Slyšel jsem, že chceš na jih za Eressië, nedělej to." Jeho hlas je vážný a hnědé očí tě skoro propalují skrz naskrz. "Zájmy královny leží na západě. Eress svůj úkol zvládne. Lairiwen by nemusela. Jel bych s tebou, ale nemůžu" Nespokojeně se zakření. Nejspíše se nemohl dočkat, až ho ve vyslancování někdo vystřídá. Bylo zjevné, že se mu mezi lidmi příliš nezamlouvá. "Spěchej na západ a předej ten list, který neseš. Lairiwen ho musí dostat dřív, než se dostane do Massidu." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR - Vrenův dům Království Daest Dveře Vrenova pokoje jsou pootevřené. Škvírkou na chodbu prosvítá tenký mihotavý proužek světla. Ať už je uvnitř kdokoliv, snaží se počínat si velmi tiše a nenápadně. Svítilna ani zdaleka neosvětluje celou místnost. Chvilku sleduješ kradmé pohyby cizince a snažíš se zjistit co je zač. Jeho rysy ti vzdáleně někoho připomínají, ovšem nebylo k dispozici tolik světla, aby jsi ho mohla přesně zařadit. Jisté bylo jen to, že se jedná o muže. Tiše se pohybuje po místnosti, chvíli se přehrabuje v papírech na stole, chvíli prohledává šuplíky, následně prohlíží postel. Tichá nadávka byla natolik tichá, že si nakonec nejsi ani jistá, že jsi jí skutečně zaslechla. Proužek světla se otočí ke skříni. A cestou zabere i dveře. Tedy i tebe. Světlo se k tobě prudce vrátí a jeho nečekaná ostrost tě bodne do očí, až je musíš sklopit. Prvotní cizincův šok se trochu uvolnil. Můžeš to poznat podle svítilny, kterou následně sklopí trochu níž, aby ti světlo nešlo do očí. Než stačíš zareagovat jinak, otevře dveře dokořán a vtáhne tě dovnitř. Dveře zase tiše zavře a konečně se k tobě otočí. Z jeho očí létají blesky, ale světlo je tentokrát dostatečné, abys ho poznala. Je to Tragert. "Co tu u všech rohatejch děláš ženská bláznivá? Nevíš že se v noci spí?" Jeho slova jsou pronášena ostře, ale přesto tiše. Byl to přesně ten druh šepotu, který ti vleze až pod kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Nečekané setkání Zvláštní ať už je zde kdokoliv tak se snaží počínat si co nejvíc nenápadně.Ale co zde může hledat?Pokud jsem zjistila tak domy bohatých jsou dále hlavně kolem přístavu.Nemyslím si že by někdo riskoval tak moc aby zde našel co vlastně?Navíc si ten dotyční svítí jen tolik aby osvítil bezprostřední okolí,ale nebylo ho moc vidět. Zbabělý zloděj?To mi moc význam nedává když už se rozhodl jít sem.Ale já jsem už něco podobného zaslechla když jsme potají poslouchala o čem se otec baví když jsme vyrazili do nějakého města. Vím že je to muž a zloděj to nebude protože zde něco zde hledá něco určitého.Prochází papíry na stole a pak i šuplíky a nakonec postel.Je naštvaný že to nemůže najít a pak když se vydá ke skříni světlo zabere dveře a tím i mně.Světlo je až moc jasné nebo je to tím že jsem si asi zvykla moc na tmu a musím sklonit hlavu.Skloní se i světlo jak se muž v místnosti uklidní a skloní lucernu ovšem teď jsem to já kdo začíná být neklidný. Aliano máš průšvih. To je mi jasné už když se dveře otevřou dokořán ještě než mně vtáhne dovnitř.Slabý hlásek který se uvnitř ozve že jsem měla zůstat doma je ihned umlčen.I když mít víc gerské opatrnosti tak bych tu teď nestála.Dveře se opět zavřou a já si ho konečně můžu prohlédnout.Je to Tragert ovšem to jak se tváří se mi vůbec nelíbí.Jeho oči metají blesky že být to možné už by všechno kolem hořelo.Navíc Tragert je asi ten typ který dokáže křičet i když šeptá. Co se stalo s tím milým komediantem?To byla zřejmě jen maska bohužel pro mně. „Já spala,ale někdo mně vyrušil.A co tu děláš ty?Myslela jsem že země zívla a pohltila tě.“jistě čekal jinou odpověď,ale já jsem zvyklá že v ostatních nevyvolávám zrovna tu správnou reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro Stodola Moje oči zamrkají, když se do mě opře lidská samice tvrdými slovy. Polovině z nich nerozumím, jelikož mi nic neříkají. "Vznešený ? Ovšem zbytek jejich slov se do mě zakousne jako žhavá dýka. S nenávistným pohledem který ji věnuji, jí musím ovšem dát za pravdu. Jaký význam to štěně pro mě mělo ? Jaký smysl vedl můj meč ? Bylo to slitování, touha potom ničit a zabíjet ? Nebo jsem chtěl stát na straně dobra a pomoci zachránit nevinnou dívku, která je, jak se zdá opravdu něčím víc. Ovšem dříve by se ze mě musel stát beshnatal, než abych dal lidské ženě za pravdu. Jediné co ze mě její slova dostanou je odfrknutí. Neupřímné odfrknutí. Nejsem moc dobrý lhář. Kdyby byla samice z mé rasy, určitě na mě pozná rozdíly. Ovšem tyto růžové kůže, tito "lidé", můj národ neznají. Příběhy o nich vždycky mluvili jako o úskočlivých, zbabělých a samolibých. Co z těch tří je tahle žena ? Úskočlivá není. Zbabělá taky ne. Bude muset být samolibá. Potom ovšem promluví Besh´natal a moje velké ruce se sevřou do pěstí a z úst mi unikne zlé zavrčení, jenž slibuje bolestivou smrt a věčné nepřátelství. Nemohu si pomoci, ale již z pouhého pohledu, mi je ta elfka nepříjemná. "Ty "pohádky", Besh´natale, mluví o bytostech, které si ty nedokážeš ani představ. A já ty "pohádky" viděl. Já s těmi "pohádkami" bojoval. Ty "pohádky, mi způsobili rány hlubší než jakkýkoliv "sherg". Neodvažuj se znovu zneuctít posvátnost legend." Po chvíli, kdy elfka mluví k děvčeti uslyším podivný zvuk. Skřípění podivných dřevěných útvarů, jenž jsou vyplněny nějakou podivnou, magickou substancí, naplní mé uši pazvuky tak intenzivními až mimoděk stáhnu podrážděním obličej. Ovšem když zachytí tichounké krůčky, s rukou na své těžké, obouruččí šavli vyrazím jako blesk kupředu. Jsem okamžitě připraven setnout cokoliv co uvidím. Nehledím si případného nebezpečí a nutím své instinkty aby mne vedli. "Pokud jsi další černo-oděnec, zvěř nebo kořist...vím o tobě." Dojde mi ovšem, že ostatní nemusejí mít mé bystré smysly. Nepřinese mi to uspokojení. Nebil jsem se v uličce jako válečník, proto, aby to děvče zasáhla nějaká zbloudilá střela. Přesto doufám, že je moje chování dostatečné výmluvné. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem DELAGON - Dům Gareta[/p] Království Tiatis Slunce se pomalu sklání k západu, stíny se prodlužují, vše postupně utichá. Jen mírný vánek čechral trávu a občas vmetl nějaké smítko do obličeje. Vykopat dostatečně hluboký hrob Vám dalo zabrat víc, než jste očekávaly. Zvrchu byla půda sice poměrně měkká, ale takových dvacet čísel pod povrchem jste začaly narážet na kameny, které práci značně znesnadňovaly. Nakonec to ale přeci jen zvládnete. Práce již je téměř hotová, zbývá odházet posledních pár lopat. Lairiwen zanoří lopatu znova do nepoddajné hlíny a obě ustrnete. Zvuk, jež vám pronikl až pod kůži, rozhodně nezní jako lopata nořící se do hlíny nebo narážející na kámen. Kovové zaskřípění, sjetí železa po železe. V zemi je něco zakopáno. Jakmile hlínu kolem trochu odhrnete, zjistíte, že se díváte na malou kovovou skříňku. Vypadá, jako by v půdě byla již hodně dlouho, ale přesto na ní nenajdete žádné známky rzi. Z hlíny jí dostanete snadno. Dá se považovat za neskutečnou náhodu, že jste na ní narazily. Vzhledem k její velikosti a velikosti pozemku možná malý zázrak. Není moc těžká a pokud s ní zkusíte zatřepat, zjistíte, že na stěny naráží něco poměrně lehkého a poddajného. Žádné cinkání mincí či prstenů. Ovšem otevřít nejde a klíč v hlíně nikde nevidíte. Ani jedna si nevybavujete, že by jste snad klíč zahlédly někde v domě. Jelikož pro tuto chvíli nebyla záhada se skříňkou řešitelná, dokončíte pohřeb starce. Většina tělních tekutin se vsákla do podlahy či oblečení a staříkova výška nebyla nijak závratná, nedělalo vám tedy moc potíží jeho tělo unést. Zaházení hlínou pak již bylo dílem několika okamžiků. "Tak přece jenom ten starej blázen nemlel úplně z cesty..." Tichý hlas se ozve kdesi v šeru před vámi. Muže dosud kryla zeď domu, zpoza které vystoupil a zřejmě vás již nějakou dobu sledoval. Nyní zřetelně vidíte jeho obrysy. Je oblečen celý v černém, se stíny splývá téměř dokonale. Obličej mu halí kápě, vidíte jen velmi nezřetelně mužovu vyholenou bradu. Kůň Lairiwen znepokojeně hrábne kopytem a odfrke. Mužovu přítomnost neodhalil dříve nejspíš kvůli špatnému směru větru. "...jenom elfku zatajil." Pokračuje pomalu a zřetelně vyslovujíc každé slovo. Jeho hlas postrádá absolutně všechny emoce. Má silný přízvuk, očividně nemluví svou rodnou řečí. Zpoza rohu vzápětí vystoupí další tři postavy oblečeny totožně. Beze slova se začnou pomalu rozestupovat. Především Vás chtějí odříznout od cesty k městu a ke koni. "Nebudeme to zdržovat... dej mi tu skříňku a knihu." Nemůže to sice vidět, ale přesto Egred zřetelně cítí, že slova jsou určena pro ní, stejně tak pohled, kterým jí propalují všechny čtyři zahalené postavy... |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - před domem Gareta
Svraštím obličej a ze sebe něco, co může dívka považovat za zvuk údivu, když najdeme maličkou skříňku v právě vykopaném hrobu. Docela štěstí. Pomyslím si Dost velké štěstí. Pousměju se. Ani tomu nedávám nijak moc velikou váhu. Sama jsem jako malá zakopávala všelijaké věci a doufala že je jednoho dne někdo vykopá a bude to pro něj něco jako poklad. Přesto jsem se podívala na dívku stojící vedle mě, jestli si ona nemyslí, že je skříňka nějak důležitá. Nakonec jsme skříňku vyndali (aby taky ne) a pohřeb dokončili. Už jsem popadla lopatu s rýčem do jedné ruky a chystala se vydat do domu. Ještě jsem druhou rukou vyzdvihla skříňku ze země, podívala se na svou společnici a zeptala se: "Co s tím? Nějakej nápad, jak to otevřít?" Mile jsem se na ni usmála a už jsem jí skříňku podávala jako náznak, že to nechávám na ní, jenže v tu chvíli jsem uslyšela hlas zpoza budovy. Podívala jsem se tam a nakrčila jsem obočí. "Co?" Položila jsem si řečnickou otázku, podívala se na elfku a pak znovu směrem, odkud vycházel hlas. Nyní už jsem viděla i muže, kterému patřil. Dost jsem znejistěla, znovu jsem se ohlédla po dívce vedle a poté na jejího koně, který právě, asi varovně, zařehtal. Poté muž znovu promluvil a blížil se k nám i s jeho společníky. Jak tam vůbec mohli být? To jsme si jich vážně nevšimli? Když nás začali obklopovat, ustoupila jsem o krok vzad a pustila jsem na zem rýč i s lopatou. Když muž promluvil potřetí, skříňku jsem nějak instinktivně přitiskla víc k tělu. "Kdo jste? Nevíte, že když s někým mluvíte je slušností se představit?" vyjede ze mě a ani si pořádně neuvědomím o říkám. Kupodivu se jich vůbec nebojím a sama jsem tím opravdu hodně překvapená. Strach je užitečný, vždycky vás upozorní, když byste měli začít být opatrní a já to vím, ale teď? Teď nic. Nemůže být bezcenná. To ne. Podívám se na elfku, abych zkusila z jejího výrazu odhadnout co si asi myslí a nad čím přemýšlí. |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Nelíbí se mi to. Rozpačitě těkám očima mezi těmi třemi, když se černovlasá a následně i Eressië pustí do toho skřeta. Jasně. Dospělí. Neumí nic jinýho, než se hádat, že? PROČ. Nechápu, proč to prostě nemůžou nechat být. Mně se snad nikdy nestalo, že by mě někdo nesnášel? Stalo! A co jako! Kopnu ho do zadku, jdu pryč a nechám to být. Jasně, chápu, že tady nikdo nikoho kopat do zadku asi nebude. Jenom nechápu, proč se to musí tak zdlouhavě řešit. Po chvilce napůl netečného, napůl skoro až znuděného poslouchání obrátím oči v sloup, dojdu ke stěně, svezu se podél ní a přitáhnu si kolena k bradě. Tak. A teď se tu klidně hádejte. Já jdu spát. Mému úmyslu ale není dopřáno se uskutečnit, protože se elfka brzy obrátí od skřeta ke mně. To už mě zajímá víc. Někdo se mnou zase mluví! Konečně! To, co říká, zní docela dobře. Pokud je vážně pravda to všechno o tom světle, bude se hodit, když ho nikdo nebude moct vidět. A až se to naučím, budu moct být zase normální holka jako každá jiná! Prostě jen přikývnu a snad se chystám ještě něco dodat, ale všimnu si, co dělá ten skřet. Co mu je? pomyslím si zmateně, ale netrvá dlouho, než mi to dojde. Rázem ze mě spadne všechna otupělost, která přišla, zatímco jsem byla myšlenkami kdovíkde, když se ti tři hádali o blbostech, a znova si stoupnu. Obrátím se k Eressië a černovlásce s tázavým, trochu zamračeným pohledem. Už mě nebaví, jak jsem tu za malou hloupou holku, co nic neumí, ale protože náhodou má zvláštní schopnost, musí se k ní všichni chovat jak k fajnovýmu porcelánovýmu nádobí. A tak netrvá dlouho a já se vydám za Krargem. Tichounce, jak jsem zvyklá. Podél zdi. Bůhví proč mi to připomene tu... událost s těmi v černých pláštích, ale co. Chci konečně zjistit, co se tu děje a za kým zase tak najednou vystřelil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR - Vrenův dům Království Daest Tragert tě chvíli nevěřícně sleduje, jako by ti narostla druhá hlava. Pravděpodobně přemýšlí co teď s tebou. Nejprve se prudce nadechne, jako by se chystal ti jen něco odseknout, ale zarazí se a vzduch z plic zase pomalu vydechne. Jeho oči se zmenší do úzkých škvírek a zkoumavě si tě prohlíží. Vypadá jako člověk, kterého právě něco napadlo. "Pověz mi, proč si tě tu Vren ubytoval?" Ani nečeká na odpověď a s přemýšlivě svraštěným obočím přejde tiše ke stolu, o nějž se opře čelem k tobě. Jeho oči však nepřítomně sledují dveře. "Nikdy nic nedělá jen tak. Nevzal by si domu ženskou z ulice, ani kdyby to mělo bejt jenom na zahřívání postele.. není to tenhle typ." Otočí se k tobě. "Chtěl si z tebe vychovat spojence?" Na chvíli se odmlčí a vážně tě propaluje pohledem. Následně se opět odlepí od stolu a zase se k tobě přiblíží. "Nevypadáš jako Daeťanka. Odkud jsi?" Počká na tvou odpověď a pak pokračuje opět s tím propalujícím pohledem. "Tohle není zrovna dobré místo na tlachání, za chvíli začnou vstávat služky. A já myslím, že tě bude hodně zajímat, co ti chci říct." Strojeně se ukloní a nabídne ti ruku. "Přijmete pohostinství bláznivého šaška, madam?" Prohlásí s jistou dávnou ironie a čeká zda přijmeš nabídku. |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Těsně před odjezdem z města na mne ještě v rychlosti kdosi zavolá. Mluvil elfsky. Když jsem se otočil, byl to jeden z těch, které jsem již zahlédl. Přesněji při setkání s králem. Přemlouval mne, abych nejezdil za Eressië. Opravdu nerozumím tomu, proč bych neměl. Jistě, musím předat jistý vzkaz, ale podle mě je ve větším nebezpečenství. A co víc, je to přece jen nějaký diplomat. Nakonec se ale rozhodnu udělat, jak žádá. Budu mít když tak výmluvu pro královnu. Elfovi ani neodpovím, jen kývnu jako že jsem rozuměl a mávnu na rozloučenou. Pak už se jen bleskem vyřítím směrem k západu. |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Ačkoliv se mi dostalo od skřeta neupřímného odfrknutí, poznala jsem z něj víc, než by si mohl myslet. Na tváři se mi jako ještěrka po kameni mihne lehký úsměv, který zase zmizí. Vím, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. V životě jsem jednala s tolika (nejen) lidmi, že v jejich tvářích, gestech i pohybech dokáži číst více, než si dotyční kdy dokáží představit. Svým způsobem je to druh umění... Osobně už jsem ani neměla v úmyslu k tomu cokoliv dodávat. Takže jen chvilku věnuji pozornost pokračující výměně názorů, dokud je to ještě priorita. Jakmile se ale skřet zblázní a někam vyrazí, zpozorním. Snažím se napnout všechny smysly, abych třeba zaznamenala něco, co ho mohlo vyplašit, ale těžko se mi to povede. A tak se mohu pouze zařídit podle jeho chování. Zpozorním, svaly se napnou do stylu pohotovosti a tělo začně pracovat samo. Dlaň sjede k jílci zbraně a oči zakmitají po okolí. Snažím se odhadnout odkud by mohl přijít případný útok, cokoliv. Odkud bych jej podnikla já. Při té příležitosti si všimnu pohybu dívky. Nepřijde mi moudré ani rozumné, aby se kamkoliv vydávala sama a proto ji rychle následuji. A ačkoliv tu není kdovíjak vidět na podlahu, je můj pohyb nebývale tichý a jistý. Poměrně rychle ji dostihnu a ruku pomalu položím na její rameno. "Nikdo tě tu nebude držet. Ani tě chránit proti tvé vůli..." zašeptám. S jistou starostlivostí, ale dávkou sebejistoty a podtónem, který jen vybízí k tomu mi věřit a naslouchat mým slovům. A případně se dle nich zařídit. "Ale měj na paměti, že venku je spousta nebezpečí. Dovol mi... nám... tě chránit..." dodávám stejným šeptem a se stejnou naléhavostí. Do jisté míry má slova zní, jako bych nemluvila k neznámé dívce, kterou jsem před dvěma hodinami neznala a ani o ní v životě neslyšela. Ale jako bych mluvila k mladší sestře, kterou znám celý život... |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Mladá žena se rozhodla pro horní polovinu těla. Nijak jsem to nekomentovala a popadla jsem muže za nohy. Tělo jsem uložily do hrobu a já se narovnala, abych mohla sledovat, co bude dál. Sama jsem nehodlala muže pohřbívat s žádnými elfskými zaklínadly, nebo co by se mohlo ode mě očekávat. Neznám ho... A tím to pro mě končilo. Snad tvrdé, ale osobně jsem to tak nevnímala. Má společnice si nejspíš myslela něco jiného. Ostatně byly stejné rasy. Když však vyndala dýku, zpozorněla jsem. Pohybem ruky mě však uklidnila a poklekla ke hrobu. I když jsem byla relativně blízko a elfí sluch je opravdu lepší než lidský, odhadla jsem jen podle tónu řeči, že jde o modlitbu. Vlastní slova mi zůstala utajena. Po těch slovech žena vstala a dýku uklidila. Nic jiného? Byla to snad nějaká obřadní dýka? Ničeho zvláštního jsem si na ní nevšimla, takže jsem mohla jen odhadovat. Nakonec jsme začaly nahrnovat hlínu na mrtvé tělo a udusaly ji. Když jsme byly hotovy, nadešel čas vyřešit to mezi námi. Ovšem ani já si nebyla jistá. Silou nic nezmůžu. Nejspíš bych ji přemohla, ale co z toho. co když opravdu nic neví? Navíc se stále snaží o přátelský tón. „Kam cestuješ dál?“ pokusila jsem se tedy i já o ten stejný tón našeho hovoru a lopatou jsem ještě urovnávala hlínu. Zvuk, který se ozval, ovšem nebyl tichý, snad tu a tam skřípavý o nějaký ten kamínek. Ne, byl jasný a nepříjemný. Strnula jsem. Rychle jsem se ohlédla po druhé ženě a pak jsem znovu pohlédla na kámen. Neváhala jsem. Lopatou jsem lehce odhrnula část hlíny a poté ji odložila a pracovala dál rukama. Pokud se přidá i cizinka, bránit jí nebudu. Příliš se mi nelíbilo, že skříňku jako první vzala do dlaní ona a vyzkoušela jemným zatřesením, co je asi jejím obsahem. Ovšem když mi ji nakonec podala, znovu jsem se trochu uklidnila. Nesmím být tak podezřívavá, vždyť se snaží spolupracovat... I já jsem vzala tedy skříňku do rukou. Nebyla příliš těžká a obsahem nebyl nejspíš žádný zlatý poklad. To by bylo jedině dobře... To co hledám by spíš mohlo být takového druhu, i když kdo ví, co vlastně hledám, když je Garet mrtvý. S přemýšlivým výrazem jsem zkoumala možnost otevření skříňky. Klíč tu nebyl, takže jedině násilí, protože obsah jsem potřebovala znát. Chtěla jsem o tom informovat i svou společnici, ale nestačila jsem to udělat, jen jsem jí skříňku na chvíli vrátila. Hlas, který se kdesi před námi v šeru nastupujícího večera, přilákal samozřejmě mou pozornost. Byla to jen chvilka, co jsem se postavila a v pravé ruce měla meč. Před námi byl muž. Byl v černém a z tváře byla patrná jen hladce oholená brada. Nejspíš to byl cizinec a nejspíš někdo, kdo se snadno nepoddal svým emocím. Nájemný zabiják? Zloděj? Co je však horší, muž nebyl sám. Snažila jsem se zrakem alespoň prozkoumat, jak jsou ozbrojeni. Mají luky? Nebo jen meče? Ano, i tak mohli snadno skrývat vrhací nože, ale s tím se vždy v souboji musí počítat. Jenže zde jsem ozbrojená jen já...nebo? Letmo jsem pohlédla na svou společnici. Muž nám jasně stanovil podmínky. Můj pohled se na chvíli setkal s Asfelem, který byl velmi neklidný a nejspíš i nespokojený, že skupinku černopláštěnců neodhalil dříve. Kniha? To mi nebylo jasné. Takže je tu něco, o čem mi lhala? Situace se zdála ještě horší. My dvě proti čtyřem mužům a navíc po mém boku stojí někdo, kdo mi neřekl zcela pravdu. Nejspíš. Nebo knihu nenašla? A vůbec... Mužova slova byla určena především mé společnici. Znají se? Ovšem ona se tak nevyjadřuje. Je jen otázkou, jak moc jí mohu věřit. Otázek bylo celkově mnoho. Zachytila jsem ženin pohled. Mohlo ji být jasné, že jsem zmatená, ale že se nehodlám vzdát jen tak. „Skříňku jsme nalezly první,“ dodala jsem tiše samozřejmou věc a promýšlela možný boj. O knize jsem záměrně nemluvila, protože jsem o ní opravdu nic nevěděla. Asfel by mi mohl pomoci. Stačí, aby překvapil jednoho nebo rovnou dva muže před sebou. Pořádným kopancem by je mohl i omráčit. Nám zbývají zbylí dva.... Zatím jsem ale stála nehnutě. Pro Asfela by mi stačilo písknout a sama jsem ostražitě hlídala každý sebemenší pohyb mužů, kteří stáli proti nám. Naštěstí šero pro mě nehrálo žádnou velkou roli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinec Království Singar Ráno tě probere ostré sluneční světlo, jež se prodralo škvírkou mezi záclonami, a namířilo ti přímo do obličeje. Pokoj v němž jsi ubytovaný je prostý. Jediné vybavení tvoří úzká postel s tvrdou matrací a malá stolička u okna. Ovšem bylo zde čisto a teplo. Jakmile se trochu zorientuješ, při pohledu k okna můžeš zjistit, že ráno už je dávno pryč a slunce pomalu stoupá stále výš. Dávno pominula doba vhodná k odjezdu. Jakmile se rozhodneš vyjít z pokoje a zamíříš dolů do lokálu, uvítá tě nevraživý pohled hostinského, který právě otírá stoly. V místnosti sedí pouze dva lidé. Jeden oblečený v jezdeckých kalhotech a cestovním plášti, druhý vypadá na obyčejného místního muže. Ani jeden si tě nevšímá. Leandru nikde nevidíš, pokud jsi zkoušel jít k ní do pokoje, ani tam jsi jí nenašel. Krčmář k tobě zvedne zakaboněný pohled. "Ta vaše slečinka je v pěknym maléru.. stará se o ní moje dcera.. támhle." Mávne rukou kamsi za sebe na závěs, zpoza nějž se ozývá tlumený rozhovor nejspíše pomocníků z kuchyně. "Mám vyřídit, že vás chce vidět." Zabručí nevlídně. "Bude to za příplatek.." Dodá ještě rychle. Následně naposledy zkontroluje místnost a pak ti pokyne rukou ať ho následuješ. Za závěsem je poměrně prostorná a čistě vypadající kuchyně. Ať už hostinský působí jakkoliv nepříjemně, musí se mu přiznat, že o svůj podnik dobře pečuje. Nemáš ale příležitost se zde rozhlížet delší dobu. "Támhle do těch dveří.." Ukáže prstem na mohutné dřevěné dveře. Celou dobu na sobě můžeš téměř hmatatelně cítit pohled hostinského, který tě sleduje dokud za nimi nezmizíš. Komnata do které vstoupíš vypadá rozhodně jinak, než malý pokojík, ve kterém jsi trávil noc ty. Místnost je prostorná, jsou zde tři postele (z toho jedna manželská) umístěné v rozích. Otevřenými okny sem proudí čerstvý vzduch a sluneční světlo. I přesto je zde cítit směs jakýchsi bylinek a mastí. Jak vstoupíš, otočí se k tobě dva ženské obličeje. Jeden je ustaraný a druhý skoro až nepřirozeně bledý. Leandra se křečovitě usměje. "Dal sis na čas." I její hlas zní poněkud nakřáple. Dívka, která se zvedne ze stoličky, si tě obezřetně prohlíží. "Má horečku, rána se jí zanítila. Snaž se ten rozhovor ukončit co nejdřív." Poví ti stručně. Naposledy Leandru zkontroluje a potichu vycouvá z místnosti. Chvilku zavládne nepříjemné ticho. "Musím.. tu zůstat." I v polomrtvém stavu princezna vypadá, jako by jí tato skutečnost rozčilovala k nepříčetnosti. Nedívá se ti do očí, jako by se styděla za svou slabost. Jen nepřítomně kouká do stropu. "Co teď budeš dělat?" Otázku vysloví velmi rychle, jako by se bála, že by jí jinak snad ani nepoložila. Konečně se k tobě trochu natočí a napnutě čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Věřte bude hůř Tragert se na mně podívá tak jak jsem očekávala.Jistě tohle je to poslední co čekal,možná čekal že se z jeho postoje posadím na zadek a málem se tak i stalo.Ovšem nelíbí se mi ten způsob kterým se na mně díva.Nejspíš ho docela udivilo to co jsem mu předtím řekla tak že právě vymýšlí co mi řekne.Jenomže nakonec mně jen obdaří dalším pohledem a zeptá se mně na to co jsem očekávala.Ale nečeká na odpověď,posadí se a nepřítomně sleduje dveře. "Tak to promiň,ale takhle to nebylo."namítnu pak poněkud dotčeně.To jsem rovnou mohla zůstat doma nebo se drápat přes ty hory do Tiatisu.Pak mně však něco zarazí. Spojence?Na co?To jsem se mohla rovnou vydat do Ikary.Navíc mohl by se přestat na mně tak dívat?Docela mně to znervózňuje. "Ne já jsem z Gery."odpovím pak protože teď se mi nechce řešit důvody mého příchodu sem.Jistě by mu to připadalo směšné i když možná ne.Alespoň ne teď. "No dobře když už jsem tady,ale mohli bychom si odpustit všechny zbytečné řeči kolem?"dodám pak i když jeho pozvání přijmu a posadím se.Myslím si že hrát si na styčka Tragerta už nepůjde.I když on si nehraje a tohle je velmi vážné,ale o co jde?Nečekala jsem že bude doba kdy se mi bude stýskat po nudě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro OKEAR - stodola Království Ikara Denní doba: dopoledne Krargova pohotová reakce nezůstane bez odezvy. Rázem se dá všechno do pohybu. Krarg vystartuje ven, Vilja pomalu za ním, Shireen k Vilje a Eressië vyběhne s drobným zpožděním za Krargem. Každý se automaticky uchopil určité role, jako by jste již nyní byli sehraný tým. Krarg se ven dostane právě v okamžiku, aby se stihl střetnout s vystrašenýma očima malého chlapce, jenž akorát zabíhal za roh a v panice se ohlížel. "Počkej!" Eressië vyběhne o vteřinu později, viděla už jen jeho mizící záda. Chlapec ovšem neměl dostatečnou rychlost. Nejspíš nepočítal s tím že bude odhalen, chtěl se pouze tiše vyplížit a jeho nohy nejsou natolik rychlé, aby utekly elfce. Pokud Krarg běžel s Eressië až za roh, mohl vidět, jak elfka zmítajícího se chlapce chytila a rychle k němu tiše promlouvala. Oči dítěte jí nejprve sledovaly s panickou hrůzou, zmítal se v jejím pevném sevření a snažil se utéct. Nakonec si ale konejšivá slova našla cestu k vědomí chlapce a dítě se alespoň trochu uklidní. Eressië se vrátí i s chlapcem zase dovnitř stodoly. Máte před sebou asi osmileté dítě. Poměrně vyhublé, s pískovými zaprášenými vlasy a neklidnýma očima. Všechny si vás těkavě prohlíží. Při pohledu na Krarga vytřeští oči, roztřese se mu ret a jakoby podvědomě zacouvá blíž k Vilje a Shireen, pryč od všech neznámých bytostí. Vilja chlapce pozná. Vídala ho často na tržišti mezi skupinkami dětí, které čekaly na příjezdy kupců, aby jim alespoň trochu odlehčily od měšců s penězi. Zlodějskou minulost na chlapci můžete zpozorovat všichni na první pohled - chybí mu pravá ruka. Chlapec musel mít štěstí, nebo nějakého známého mezi lékaři, jelikož pahýl je čistě zahojen a potažen zrůžovělou kůží. "Jak se jmenuješ?" Eressië mluví tiše, aby chlapce ještě více nevyděsila. Ten se právě zabýval zkoumáním Krargových zbraní, získal přitom nezdravě bledou barvu. Párkrát se nadechne, ztěžka polkne a přinutí se otočit k elfce. "Tark." Pípne slabě. "Dobře Tarku, já jsem Eressië. Neublížíme ti. Povíš nám, proč jsi nás sledoval?" Tark párkrát zamrká a roztřeseně se nadechne, jako by zvažoval, nakolik může elfčiným slovům věřit. Nakonec ale rozhodně přikývne. "Já.. viděl sem vás.. tam.. na ulici." Ztěžka polkne, jako by se ještě teď vzpamatovával z toho zážitku. "Chůva vás taky viděla a šla pro vojáky. Nemám je rád.. udělali mi tohle." Zvedne pahýlek pravé ruky s ublíženým výrazem. "Šel sem za váma.. aby vás nechytli a neudělali vám to samý." Zakončí hrdě očividně spokojený sám se sebou a ochranitelsky si pravou ruku přikryje na hrudi zdravou levačkou. "Díky, moc jsi nám pomohl." Následně se elfka ujme organizace. "Musíme zmizet. Máme jenom dva koně a moc malé zásoby pro tolik lidí. Zkusím něco sehnat." Elfka mírně svraští čelo a otočí se ke Krargovi. "Budou podle popisu vědět jak vypadáme. Hlavně tebe bude těžký dostat ven, skřeta si nikdo nesplete. Musíte něco vymyslet." Otočí se k Shireen. "Vyjděte z města.. tou branou, kterou jsme sem přijeli. Jeďte po hlavní cestě do Gery, tak dlouho, dokud zvládnete. Potom sjeďte kus od cesty, najdu vás. Nejspíš nás mimo město hledat nebudou, ale stejně buďte opatrný. Před západem slunce se sejdem." Na chvíli se odmlčí a sáhne pro cosi do záhybů své tuniky. Vytáhne pečlivě složený zapečetěný pergamen a podá ho Shireen. "Kdyby se něco stalo a já do rána nepřijela, tohle si přečti. To co teď děláme je nejspíš ta nejdůležitější věc na světě. Jestli zklamem, ovlivní to úplně všechny." Ještě vás jednou přejede pohledem, zda nemáte nějaké zásadní otázky. Následně vám tu zanechá oba koně a tiše se ztratí mezi uličkami... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem DELAGON - Dům Gareta Království Tiatis Denní doba: chvíle do západu slunce První známka alespoň nějakých emocí - tenká linka rtů, jež vyčnívá cizinci zpod kápě, se zvlní do pobaveného úšklebku. "Kdepak slečinko.. já zkrátka nejsem žádnej slušňák." Na poznámku Lairiwen ohledně nálezu skříňky vůbec nereaguje. Na okamžik nastane ticho. Napnuté, dusivé, tíživé. I zbylí tři kumpáni po sobě nejistě pokukují, jako by si nebyli jisti, co jejich velitel teď zamýšlí. Počty nejsou až tak nevyrovnané, jak si nejspíš černooděnec představoval. Čtyři na dva není až taková přesila, i když se jedná jen o ženy. Přeci jen, jedna z nich je elfka. Podobné úvahy se nejspíše honí cizinci v hlavě. Nespouští z vás zrak, sleduje, odhaduje a hodnotí. Nakonec, aniž by se jakkoliv pohnul, něco zadrmolí ve své rodné řeči. Jazyk zní hrubě, tvrdě, nepřístupně. Lairiwen jej pozná - massidština. Nesetkala se s ní sice naživo, ale díky studiu a zkoumání historie mohla narazit na pár massidských textů. Žádný jiný národ nemá tak těžkopádnou řeč. Jeden ze čtveřice se oddělí a zamíří dovnitř domu. Velitel nejspíše zhodnotil vaše oblečení i zbraně jako něco, s čím si tři muži zvládnou poradit. Mezitím se Asfel, Lairiwenin kůň, pomalu přesouval za záda jednoho z mužů, jakoby vycítil myšlenky své majitelky. Vypadá přitom, že se jen poklidně pase, s hlavou u země, ovšem s ušima v pozoru, jako by něčemu naslouchal. Oči nespouští z elfky, čehož si cizinci nemají možnost všimnout. Jejich pozornost je soustředěna pouze na vás dvě, kůň pro ně nepředstavuje žádné nebezpečí. Asfel zastřihá ušima a čeká. Z vnitra domu k vám doléhají zvuky kroků těžkých jezdeckých bot a občasné zašustění knihy, která zrovna letěla přes pokoj a následně skončila s tlumeným žuchnutím na zemi. Od těchto mužů se žádná úcta ke knihám čekat nedala. Zbylí tři zakuklenci dokončili své přesuny a stojí proti vám rozestavěni v jakémsi téměř pravidelném trojuhelníku. Nejblíže ke dveřím stojí jejich velitel, a u prostředního muže stojí Asfel. Všichni mají ruce výhružně položené na zbraních a čekají nehybně na výsledek hledání. Ať už jsou vaše záměry jakékoliv, vhodný okamžik k jejich vyplnění nastal možná právě teď... |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - před domem Gareta
Hmm ... je ochotna skříňku bránit, ... Pomyslím si, když sáhne elfka po meči, co má u sebe. ... to je sice pěkný, ale pořád jsou tu v přesile. I když jsem k tomu byla vycvičená, nikdy jsem je nepoužila na ostro. Podívala jsem se na dýky u svého pasu, přechytila jsem si skříňku pouze do jedné, levé, ruky, i když jsem ji stále držela přitisknutou u těla a pravou jsem si sáhla po jedné dýce. Nikdy jsem je používat nechtěla a ani nechci, takže ... Udělala jsem to hlavně proto, abych dala své ... společnici ... najevo, že jim skříňku jen tak nevydám a že budu bojovat. Když muž znovu promluví, můj pohled se sklopil ke skříňce. Co tam může být tak zvláštního? Mé myšlenky se na chvilku stočili ke skříňce. V okamžiku jsem si ale sama uvědomila že téhle mé nepozornosti by mohli využít, proto jsem zvedla oči k mužům. Až teď jsem si všimla, že jeden z nich odchází do chalupy. Udělala jsem o krok zpět, abych stála na stejné úrovni jako elfka a letmo jsem se na ni podívala. Nechci být ta, kdo to začne ...
V tuhle chvíli mi už bylo jasné, že boj bude asi nevyhnutelný a čím delší dobu jsme tam stáli, tím víc na mě doléhal strach. Snažila jsem se ho zhluboka rozdýchávat, ale moc t nepomáhalo. Semkla jsem rty k sobě, prodloužila jsem své mrknutí, s protočením jsem vyndala jednu z dýk od pasu, jak mě doma vždycky učili, trochu jsem ji pozvedla a připravila si ji mírně od pasu. "Tak se ukaž." ozvalo se mé zašeptání, které mohla zaslechnout jenom elfka stojící skoro u mě. Mluvila jsem tím sama k sobě. Sama jsem byla zvědavá, kolik bych toho udělala v přímém opravdovém boji. Při výcviku mi to celkem šlo, tak se ukaž, ukaž se co dokážeš! |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Hostinec Ráno, jako každé jiné a nějak mne neštval styl probuzení, protože třeba kdyby na mne skákal pes, tak by to nejspíše bylo horší. No, nejen skákal, ale třeba se mi zakousl do nohy, která mi přečuhovala zpod deky. Trochu jsem si přispal, což u mne nebylo moc zvykem, ale tak co už, již to nezměním. Protáhl jsem si své ruce a překontroloval, jestli mám jak svůj štít, sekeru, tak i štít. Vše bylo na svém místě a měšec jsem měl též, jen jaksi chyběla princeznička. Sešel jsem po schodech pomalu dolu a hned se do mne opřel nepříjemný pohled. Oplatil jsem mu ho svým, barbarským, který nebyl dle mého skromného názoru také jen tak příjemný, hlavně když v aréně dokázal samotný pohled někoho psychicky zničit. Všiml jsem si i toho druhého, který vypadal jako nějaký kurýr, což mne docela překvapilo. Dotyčný hospodský mi pak řekl něco o Lee, které se to zranění očividně zhoršilo, což se samozřejmě dalo čekat, jako kdybych to neříkal. Promnul jsem si krk a s menším zabručením jsem mu tam nechal ten poplatek, jak si přál. Prošel jsem tedy celou putykou až ke zmíněným dveřím a do nich jsem vlezl. Tam mne již čekala ona a nějaké dvě baby, které se o ni očividně staraly. Kývl jsem na ně, jako pozdrav a když jsem si vyslechl jejich slova, tak jsem se postavil vedle postele, poslouchajíc slova Leandry. Vypadalo to, že na tom není zrovna nejlépe a tak jsem si protáhl hrudník, zakloněním a pronesl jsem: "Nechat tady tebe, bez nějaké ochranky by bylo jako kdybych přišel na královský dvůr a vyhlásil sám válku. Zůstanu tady s tebou, jestli o mne tedy o mne stojíš a navrhuji najít nějakého kurýra, kterého by jsme poslali tam, kam míříme, aby pro tebe poslali nějakou ochranku, nebo tak něco, co ty na to?" Promnul jsem si hrdlo a přemýšlel, že by jsem si také mohl dát něco k pití a možná i něco sníst. Dokonce jsem si věřil na lov, i když tedy... házet sekeru po jelenovi, nebo tak by nebylo zrovna vhodné, i když třeba zabít nějakou bachyni bych zvládl, možná i pouhými rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR - Vrenův dům Tragert se zarazí v půlce pohybu, otáčíc k tobě nevěřícně hlavu. "Z Gery? Určitě?" Následuje tichý smích. "Vlastně to dává celkem smysl. Proč mi to nedošlo dřív?" Chvilku si tě prohlíží novýma očima.. jako by tě viděl poprvé. Jeho pohled je o poznání přátelštější. "Pojď se mnou. Teď už seš do toho zavlečená tak jako tak. Vysvětlím ti to pozdějc." Přistoupí k pootevřenému oknu, pomalu jej rozevře dokořán a opatrně vykoukne na ulici. Chvíli se rozhlíží a nakonec kývne hlavou a opět se k tobě otočí se šibalským jiskřením v očích. "Doufám, že ti nedělaj výšky potíže.. polezu první. Kdybys padala, budu se snažit tě chytit." Zkřiví rty v lehkém úsměvu, "ale byl bych radši, kdybys to nedělala. Můžem?" Až teď si všimneš tenkého lana s hákem na konci, které je upevněno v rámu okna. Buď je Tragert dokonale přesný, nebo bylo okno schválně pootevřené už předtím. Jak jinak by se sem dostal, aniž by okno musel rozbít? Sklo je totiž dokonale celistvé. Další věcí, která ti vzápětí dojde je skutečnost, že se okno rozevírá směrem dovnitř. Přitom všechna ostatní okna, včetně toho u tebe v pokoji, se rozevírali směrem na ulici, jak bylo běžným zvykem. Záhad přibývalo, ovšem Tragert nevypadal, že by zde hodlal nějak dlouho diskutovat. Sesbíral ještě pár papírů ze stolu, pečlivě je složil a zastrčil kamsi do záhybů svého oblečení. Nakonec znova vyhlédne na ulici a překontroluje současný stav. Následně se spokojeně přehoupne přes okraj a s otázkou v očích na tebe pohlédne, zda jej následuješ. Pokud ano, pomalu se začne slaňovat na ještě stále temnou ulici... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinec Království Singar Denní doba: dopoledne Leandra na tebe chvíli vyděšeně kouká. Následně se zprudka nadechne, aby odpověděla, ale ten náhlý příval čerstvého vzduchu jejímu oslabenému tělu způsobí chvilkový záchvat ošklivého suchého kašle. Další její pokus o řeč je o poznání opatrnější. "Nemluv hlouposti. Jakou ochranku si myslíš že dostanu? A k čemu by mi byla? Jsem zodpovědná za to, aby se můj bratr vrátil celej a v pořádku, já nejsem důležitá pro nikoho." Pronese to bez mrknutí oka, ovšem v jejím nyní těžko kontrolovatelném hlase můžeš zaslechnout záchvěv potlačované bolesti. Těžko říct, zda to bylo způsobeno nemocí, či něčím ještě hlubším. Chvilkové poněkud rozpačité ticho netrvá dlouho. Nakonec na tebe Lea pohlédne se vzrůstající nadějí. "Pokud.. bys mi chtěl vážně pomoct.." na pár vteřin se odmlčí, jako by si dodávala odvahu, "potom se pokus najít bratra. Než stopa vychladne úplně... nakreslila bych ti kde zhruba jsme se oddělili." Hlas přešel do šepotu, ale přesto jsi slyšel dobře. V tu chvíli se mohutné dveře znova otevřou a do pokoje vejde dcera hostinského. Pro tebe má jen rychlý zamračený pohled, ale Leandru si starostlivě prohlíží. Zavře za sebou, v rukou držíc misku s novými obvazy. Po místnosti se pomalu rozvine vůně jakési další bylinky, kterou si nedokážeš zařadit. Zatímco od tebe Leandra napnutě čeká na odpověď, mladá slečna jí sáhne na hlavu, načež jí se zamračeným výrazem na čelo opatrně položí mokrý obklad. Následně si připraví čisté suché obvazy a na ně další hadříky, jež se předtím máčely v tobě neznámých odvarech z bylinek. Poté velmi pomalu s nekonečnou opatrností začne odvíjet z Leandřiny ruky staré obvazy... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Podél řeky Slir Denní doba: časné ráno - dopoledne První ranní sluneční paprsky, blyštivě se odrážející od hladiny blízké řeky, tě zastihnou již plně čilého na cestě. Včerejšího dne jsi konečně sestoupil až do podhůří. Z míst, která až doteď byla tvým domovem. Nyní se před tebou otevírá nikde nekončící zelenající se prostor. Není přehrazen žádnou horou ani skálou, jen pár zvlněných kopců, jež zvolna přechází do úplné roviny. Mezi kopci si proráží cestu řeka Slir, pramenící v horách. Z úpatí kopce, na kterém se nacházíš nyní, máš velmi dobrý výhled na krajinu pod sebou. Můžeš si tedy všimnout střech domů, vzdálených od tebe přibližně několik hodin chůze. Vypadá to na menší vesnici, v jejímž okolí se nacházejí zúrodněná pole. Na úzké klikatící se cestě, kterou sestupuješ do údolí, nevidíš ani stopu po něčí přítomnosti. Pouze obyčejná zvěř, které je v této oblasti poměrně dostatek. Jediný zajímavý objekt, kolem něhož projdeš, je opuštěná svatyně kousek od cesty. Podle udusané hlíny všude kolem, do které ještě nijak výrazně travnatý porost nezasahuje, můžeš usoudit, že byla donedávna používaná. I když v horách se podobná místa nikde nevyskytují, mohl jsi o nich slyšet od Rookha - svatyně zasvěcené samotné Zemi, plné života, často ověšené dary. Každá prý vypadá jinak, ale nikde nechybí malý kamenný oltář, podle nějž se svatyně bezpečně poznají. Lidé, obdařeni jistým souzněním se Zemí, prý taková místa dokáží vycítit na míle daleko, dle rozsahu jejich schopností. Toto konkrétní místo se pyšní mohutným vysokým stromem, jehož větve se rozvíjejí asi dva sáhy nad zemí. Zvláštní se tím, že si jej nedokážeš zařadit. Nikde v horách jsi podobný strom určitě neviděl. Pod jeho kmenem se ještě dají nalézt shnilé zbytky ovoce, které nezaujaly už ani okolní zvěř. Celé místo působí značně opuštěným dojmem. K vesnici dojdeš v pozdním dopoledni. Zdejší sruby jsou obyčejné, často zchátralé, ale přesto obydlené. Vesničané si tě prohlížejí dosti podezíravě, matky pokřikují na děti a zahání je domů jakmile tě spatří. Muže žádné nepotkáváš - pouze malé děti a starce. Všichni jsou oděni v obyčejných pytlovitých šatech, postrádajících jakékoliv ozdoby. Ovšem i přes značnou chudobu, zde nechybí místní krčma. Vývěsní štítek je oprýskaný, ale vyrytý obrázek půllitru je stále zřetelný. Tvé možnosti nejsou nijak valné. Pokračovat, či se zde zastavit. |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Za městem Delagon (Tiatis) – Garetův dům nevítaná společnost při západu slunce Nehnula jsem ani brvou, když muž reagoval tak... Jak by se na lapku nebo dokonce vraha slušelo. Alespoň splnil má očekávaní. Mohla jsem si takto v duchu postesknout – příliš velké uklidnění to totiž nepřinášelo. Ticho, které nastalo, mohlo mé nervy drásat ještě více, ale stačilo jedno hluboké nadechnutí a vydechnutí a znovu jsem cítila vnitřní klid. Obě strany promýšlely svou strategii. Vůdce čtveřice nakonec promluvil, ale ne v řeči, které bych rozuměla. Massidština... Vlastně bych mohla být ráda, že jsem potkala z tohoto národa, ovšem v takovéto situaci jsem si to na úvod nepředstavovala. |
| |
 | soukromá zpráva od Vahva-Myrsky pro Vesnička v podhůří Denní doba: pozdní dopoledne - poledne Utichající pocity ztráty mě nechávají poměrně klidným, již při zjištění oné události jsem si plně uvědomoval co se stalo, ale nebylo důležité proč. Smutek na mne dolehl až později, kdy jsem si onu ztrátu uvědomil, ovšem dnes... Dnes je nový den, nová kapitola života. Když sluneční paprsky dostatečně ozářili krajinu přede mnou, na okamžik jsem se zastavil a rozhlédl se. Každý kousek země byl jedinečný a jedinečně překrásný. Svou pozornost i směr jsem zaměřil na střechy domků rozkládající se nedaleko pod obzorem. Při své cestě k osídlené oblasti jsem se na pár minut zastavil ve svatyni, kterou jsem jen zběžně dal do pořádku, shnilé ovoce jsem odklidil pod trs trávy, aby byli užitečné svým rozkladem. Před pokračováním v cestě jsem se na pár úderů srdce zahleděl na strom s neskrývanou úctou i zvědavostí. Někoho se budu muset zeptat na jméno tohoto stromu... Svou cestu k vesnici, jsem si krátil broukáním jednoduché melodie, pocházející někde z zašlých útrob vzpomínek. V tuto chvíli pro mne nebylo nic důležitějšího než nové vědomosti a znalosti... Bezohledně, ku okolí, musel pokračovat za svým cílem. Vesnice mi přišla zvláštní, i když díky životnímu odloučení, by mi přišla zvláštní jakákoli jiná vesnice stejně jako tato. Celou společnost vesnice jsem chápal jako malinkaté mraveniště, kdy mravenci dělníci rychle schovávají svá vajíčka, před cizím příchozím hmyzem. Přesto jsem se snažil tvářit přátelsky, i když jsem se trochu bál, že na mne zaútočí. Raději jsem vklouzl do podniku, o kterém mi Rookha vyprávěl jako o místě, věčného neklidu avšak příjemného odpočinku po dlouhé cestě. Krčma. Místo by se běžnému cizinci mohlo zdát ponuré, já jsem ovšem byl v domnění, že takto to vypadá všude. Zamířil jsem k nejbližšímu stolu, neznajíce bezpečnost podobných podniků, se usadil zády ke dveřím. "Dal bych si něco teplého k jídlu a něco studeného k pití." Odpověděl jsem na otázku krčmáře "co si dám." A dřív než odešel jsem mu položil svou otázku, Co je to za strom, nedaleko odsud, u svatyně?" A upřel na něj pohled plný dychtivé zvědavosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice v podhůří Hraničního pohoří - Krčma Království Tiatis Denní doba: pozdní dopoledne Uvnitř lokálu panuje značné přítmí. Skrz špinavá okna, z nichž některá jsou stále zakryta okenicemi, dovnitř moc světla neproniká. Dalším zdrojem světla by se mohla stát olejová lampa na barovém pultě, ovšem ta je nyní zhasnutá. Stoly jsou jen lehce zaprášené, a dají se na nich nalézt stopy po ušmudlaném hadru, který měl zřejmě odstranit pouze nejhorší prach, ale nikdo už se nestaral o čištění či výměnu samotného hadru. Podlaha vypadá, jako by nikoho ani nenapadlo jí čistit. Navzdory tomu se z kuchyně line příjemná vůně pečeného masa. Na dřevěných lavicích sedí jen pár lidí. Můžeš si všimnout, že se jedná hlavně o starší muže, kterým vrásky již silně brázdí obličeje. Sedí u dlouhého stolu podél zdi a tiše spolu rozmlouvají. Po tvém příchodu jen krátce zvednou hlavy a následně se zase pustí do přerušeného rozhovoru, se značným nezájmem o tvou osobu. Hospodský je snad jediný muž ve středních letech, kterého jsi za celou dobu zahlédl. Oblečen však není o moc lépe. Jeho oči tě zvědavě sledují, tvář vypadá poměrně přátelsky. "Jídlo teplý bude. Pivo ti musí stačit takový jaký je." Poznamená poněkud kysele k tvé objednávce a chce odejít. Tvá otázka jej však přiměje se na tebe otočit zpátky. Do jeho výrazu se vkrade známka podezíravosti. Přistoupí až k tobě a nakloní se. Nějaký osobní prostor mu zřejmě nic neříká, jelikož hlavu zastaví pouze nějakých pět palců od tvého nosu. "Tys přišel z hor? Živej?" Tichý šepot se dostal pouze k tvým uším. Jeho dech odporně smrdí směsicí pachů, z nichž převládá pivo. Nakonec se přeci jen trochu odtáhne, aby si tě mohl lépe prohlédnout. "Buď si ulhanej fracek... nebo tě maj bohové sakra rádi." Ještě chvíli si tě přeměřuje. Nakonec ale pokrčí rameny a odejde kamsi do kuchyně. Pomalu si začínáš myslet, že tím je rozhovor u konce, ale za chvíli je muž zpátky i s pivem, které před tebe postaví. Už na první pohled jeho kvalita nebude nic moc, jelikož něco jako pěnu nápoj naprosto postrádá. Jakmile se zkusíš napít zjistíš, že je pivo značně ředěné a zkrátka vůbec ne dobré. Nijak tomu nepřispívá ani pokojová teplota nápoje. Hostinský se posadí naproti tobě a bedlivě tě sleduje. Nakonec ti přece jen něco málo poví. "Nemá žádný jméno," naváže na tvou otázku bez jakéhokoliv úvodu, "říkáme mu prostě Strom. Byl tam vždycky a asi tam ještě pěknou řádku let bude." Na chvíli se odmlčí a jeho pohled je upřen kamsi na stranu. Vypadá jako někdo, kdo se vrací ke stále ještě živým vzpomínkám. "Nikde jinde takovej strom nenajdeš, za to ti ručim. Svoje semena nám dával v zimě.. jo, slyšíš dobře. Jenom z nich nikdy nic nevyrostlo, ať sme se snažili jak chtěli.. Ale," malá očka se zpříma upřou do těch tvých, "ty semena měly léčivou sílu. Těmdle věcem moc nerozumim, ale prostě stačilo jedno dvě semena sníst na jakejkoliv způsob a druhej den byl každej jako rybička... Jenže.." Hostinský se narovná a dramaticky odmlčí. Zcela jistě by z něj byl skvělý vypravěč příběhů. "tuhle zimu nedal jediný semeno, z hor scházej nestvůry a čas od času si troufnou zaútočit i na chlapy na polích. Nikdo už si netroufne chodit tu sám a už vůbec ne do hor. Bohové se od nás odvrací chlapče. Přijdou těžký časy." "Těžký časy..." bručí si ještě sám pro sebe, zatímco se zvedne od stolu. Jeho pohled se vrátí zase do přítomnosti. "Ještě pivo?" Zeptá se tě i přesto, že tvůj korbel není zdaleka prázdný. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem DELAGON - Dům Gareta Království Tiatis Denní doba: chvíle do západu slunce Asfel odvedl dobrou práci. Prostřední z mužů zachytil pouze koutkem oka pohyb, ale stihl akorát krátce vykřiknout, než se mu kopyta koně prudce zakousla do páteře. Muž letěl pár metrů vzduchem a následně znehybněl. Vůdce chvíli zíral na svého stoupence, jako by nemohl uvěřit tomu co viděl - opravdu právě jeho muže vyřadil z boje kůň? Ovšem na přemýšlení jste mu neposkytli moc času. Vůdce se s temným zavrčením postaví s úzkým jednoručním mečem v ruce Lairiwen. Jak si vzápětí všimneš, i jeho pohyby jsou celkem mrštné a ladné. Neútočí jako první a počká si na tvůj výpad. Po chvilce vzájemného oťukávání zjistíš, že zkoumá tvou taktiku a snaží se nalézt tvé slabiny. Bojuje tedy jak hlavou, tak obratným tělem. Následně z domu vyběhne třetí bojeschopný muž. Zahlédneš jej koutkem oka ještě celkem včas, tedy se můžeš na přesilu připravit. Mezitím se k Egred přiblížil černooděnec na její straně. Jeho meč vypadá lehce, jelikož jej bez potíží drží jednou rukou. Jeho pohyby však už nejsou natolik jisté, jako pohyby vůdce, s kterým se potýká Lairiwen. Útočí na tebe tiše, taktéž zatím spíše zkoumavými útoky. Ovšem než jako nějaká promyšlená taktika to vypadá, jako by si nebyl jistý sám sebou a nejdříve zkoušel své vlastní schopnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vahva-Myrsky pro Vesnice v podhůří - Krčma
Chvíli trvalo, než si oči navykli na šero uvnitř lokálu, hosty ani prostředí jsem si nijak neprohlížel. Nic z toho pro mne nebylo dostatečně zajímavá, abych upoutal svou pozornost jinam než k hostinskému. Na mou otázku odpověděl otázkou, což mi přišlo divné, ale než jsem stihl vůbec otevřít ústa, byl fuč. Přišel s pivem, nehledě na jeho kvalitu jsem se na něj s chutí vrhl a skoro půlku vypil naráz. I když to byla břečka oproti ležáku, který nosil do hor můj poručník, bylo to lepší než samotná voda (tedy na zahnání žízně a vyschlého hrdla). V tichosti poslouchám jeho řečnění a vše si pečlivě ukládám do své paměti, když domluví a položí mi otázku na další pivo, přikývnu a sám se zeptám: „Jaké nestvůry máte na mysli? Medvědi? Horští trollové? Vlci? Akromantule? Duchové, nebo obří hadi?“ Zeptám se na nejobávanější potvory obyčejných lidí a jedním hltem dopiju břečku, tedy… pivo. S těma potvorama by nemusel bejt problém… to se vyřeší samo. Ale ti lidi tu byli obdařeni dary toho stromu, musí to být strašné, když jim někdo nebo něco ten dar sebralo… Když se hostinský vrátí s dalším korbelem, položím další, nejspíš nepříjemnou otázku. „O jakých chlapech tu mluvíš? O těch starcích, nebo dětech?“ Až teď mi to začalo být divné, je přeci hloupost, aby mezi lidmi byl jediný alfa samec a ostatní byli jen potomky, nebo starci. To nemají ve zvyku žádná zvířata žijící ve stádech, nebo smečkách a podle toho co vím o lidech tak lidé už vůbec ne. Trochu zapřemýšlím, než mi hostinský odpoví. A loknu si piva, tentokráte již přiměřeně. A to už se mi z vůně linoucí se lokálem, začali sbíhat sliny a já dostal skutečnou chuť na kus čehokoli teplého, co vydává tuto úžasnou vůni. Předpokládal jsem však, že jídlo bude až v poledne, takže to budu muset ještě chvíli vydržet jen na zředěném pivu… nebo spíše vodě ochucené pivem. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - před domem Gareta
Očekávaný boj se spustí a jeden z černých na mě zaútočí. Pořád ještě držím skříňku v jedné ruce, zatímco v druhé mám jednu ze svých dýk. Útokům mého soupeře se zezačátku jenom vyhýbám a snažím se odhalit slabinu, nějaké místo, které by nebylo chráněné, na které bych mohla zaútočit. Párkrát jsem to místečko i zahlédla, věděla jsem, co bych mohla udělat a co bych udělat měla, ale má odvaha byla ten tam. Není to jako na cvičišti. Je to jiné, jeden špatný pohyb a ... No tak, příště, až objevíš tu skulinku, tak zaútočíš ty. No tak, no tak. Dodávala jsem si odvahu. Třeba bych si věřila víc, kdybych měla obě ruce prázdné, ale co s tou skříňkou? Ani jsem nad tím nemusela dlouho myslet, protože další můj úhyb, úskok, byl takový, že mi skříňka z ruky sama vypadla. Na nic jsem nečekala a popadla jsem druhou dýku. To mi dodalo o něco víc odvahy a konečně jsem se odhodlala zaútočit. |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Už je hůř Tragert se zarazí a pak jak to vypadá tak mi nevěří.Jistě nechovám se jako žádná gerská žena,to bychom spolu ani nemluvili a tak ignoruji jeho otázky i ten smích. Jo z Gery.Jasně je to vážně směšné.I když nevím zda je lepší když se směje nebo když zuří.Možná ... Zaplaším poslední myšlenku i když je nespíš správná.Já nestála o dobrodružství,ale spíš o svobodu. No proč ti to nedošlo to bych ti řekla i když ty jsi nejspíš právě došel k zásadnímu poznání.Ty jsi vážně myslel že jsem odsud? I když je pravda že jsem předtím nenaznačila že z Daestu nejsem.Ale je dobře že na mně změnil mínění.Nevím sice co si myslel předtím,ale jistě to nebylo nic dobrého.I když současný problém pořád trvá,kdybych se chtěla zaplést do politiky šla bych do Ikary.Záhad přibývá a já nevím zda na ně chci znát odpověď.Ze všech měst v Daestu si musím vybrat zrovna to kde se nachází hnutí odporu.Ale proti čemu vlastně?O zdejším uspořádání toho moc nevím a tak jsem to nemohla tušit.A i když způsob jak se sem Tragert dostal je vážně zajímavý představa že bych odešla stejným způsobem se mi moc nelíbí. „Nevím jestli mi nedělají výšky problémy ještě jsem to nezkoušela.“ Nakonec to vypadá tak že půjde jen o to sešplhat dolů.To zvládnu tedy doufám a tak přikývnu že se vydám za Tragertem. Chudák Elain tohle pro ní bude těžké.Další osoba kterou měla ráda a která beze stopy zmizí.Ovšem po mně něco zbude.Brašna,bunda a boty v mém pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice v podhůří Hraničního pohoří - Krčma Království Tiatis Denní doba: pozdní dopoledne Hostinský se zdál být příjemně překvapen tvou ochotou dopít korbel piva až do dna. Nejspíš to u většiny hostů nebylo zvykem. Po tvé první otázce rázně zavrtí hlavou. "Trolové jsou pohádky pro děti a vlci neškodný. Nemáme tu žádný velký stáda, který by jim stály za námahu." Nad tím ostatním jen mávne rukou a vztyčeným ukazováčkem naznačí, ať chvíli počkáš. Odejde do kuchyně nejspíše zkontrolovat stav jídla. Následně obejde ostatní hosty, odnese pár nedopitých půllitrů a přinese nové. Poté se k tobě opět připojí i s novým pivem, které před tebe postaví. Spiklenecky se k tobě nakloní, jako by ti svěřoval velké tajemství. "Z hor scházej gelruni." Rozhlédne se kolem sebe, jako by se obával, že je tím může přivolat. "Vždycky se drželi kolem svejch doupat vejš v horách.. ale teď. Jako by jim to tam najednou nestačilo." O gelrunech už jsi slyšel, i když jsi ještě nikdy neměl možnost je spatřit. Podle Rookha, jež ti o nich vyprávěl jako o dalších obyvatelích hor, by to bylo dosti nepříjemné shledání s mizivou šancí na přežití. Jsou to chundelatá zvířata velikosti malého poníka, stavbou těla a pohyby připomínající kočkovité šelmy. Hrůzu však nevzbuzovala ani tak velikost, jako spíše jedovaté drápy, kterými jsou vybaveni. Sdružují se ve smečkách čítajících kolem patnácti jedinců. Jejich slabinou je špatný sluch a nízká inteligence. Jak zmínil hostinský, vždy se drželi u svých doupat ještě o něco výše v horách, než kde jsi s Rookhem žil. Když byl nedostatek potravy, nedělal jim potíže kanibalismus. Tento důvod přesunu do nižších poloh se tedy vylučoval. "Byl jsi dlouho odtrženej od světa viď?" Hostinský si tě zvědavě prohlíží se zdviženým obočím. "V tudle dobu jsou všichni chlapi, který zvládnou udržet motyku, na poli." Zakaboní se. "Ten fracek, co to tady převzal po svym taťkovi se baví vybíránim poplatků, bere nám většinu toho, co vypěstujem." O tiatiské politice ti toho není známo mnoho. Pouze to, že král má ve zvyku přidělovat půdu šlechticům. Většina tiatského dvora tedy celý život zasvěcuje podlézání králi v naději, že jim bude přidělen nějaký pozemek. Ovšem Rookh ti nikdy nevyprávěl, že by se někde měli až tak špatně. Král je prý rozumný člověk a pečlivě vybírá, komu půdu přidělí. Od posledního Rookhova sestupu z hor mezi lidi však uběhl již nějaký čas a změny jež se tu mezitím udály, ho očividně minuly. |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro S jílcem pevně sevřeným vyrazím za tím podivným zvukem rychlostí Morg´hannakarra. Nejsem dost bystrý nato, aby mi došlo, že je možné, že by se za rohem možná ukrýval nepřítel, jenž na mě bude čekat s kuší namířenou na mne. Ovšem skřeti nejsou známí zato, že couvají před nebezpečím. Když uvidím malé prchající štěně, ze kterého doslova páchne hnilobný zápach ulice, vztekle zavrčím, až se mi posunou rty a odhalí mé strašlivé tesáky. Když se mé oči střetnou s jeho, odfrknu si a stále utíkám s rukou na jílci meče. S překvapením si uvědomím, že elfka, seč křehká, okolo mne protančí rychlostí Mu´hamma a dostihne mladé štěně. S bručením se zastavím, když chlapce chytila a začala jeho ústa naplňovat slovy. Zřejmě zaříkávala, odporná Beshnatalka. Zabručím znovu, hlasitěji, abych naplnil srdce toho štěněte strachem. Netoužím po jeho krvi, ovšem když bude jeho duch otřesený v základech, nebude to na škodu. Ruku z jílce svého těžkého meče nesundám ani ve chvíli, kdy mi elfka s tím tvorečkem projde okolo boku. S hlasitým dupáním ji následuji a pomalu upustím ruku z jílce. Jméno toho tvorečka zní jako jméno mocného člověka. "Tark" je jméno, které v sobě má něco mocného. Jak vtipné. K téhle třesoucí se trosce se totiž vůbec nehodí. Když elfka mluví o tom, že tomu štěněti neublížíme ,mlčím. Nemá cenu utužovat proti štěněti vlastní pýchu. To je chování Korg´naara. Ne Mon´hurkarasch. Když nám Beshnatalka vyloží svůj skvělý nápad neprotestuji a jen si dlouze povzdychnu, až mi mezi tesáky protečou sliny, které s vrčením setřu předloktím. "Při mrtvých válečnících mého klanu, vyrazil jsem za poznáním a objevy...ale něco takovéhohle. Je to opravdu skutečné ?" Ať už je má mysl jakkoliv zmatena, nebo pobouřena, nemění to fakta. Dítě je výjmečné, Beshnatalka je pryč a ta lidská žena je očividně jediná, která zná cestu z tohoto města. Prozatím se rozhodnu držet se jich. Přecijen jsem to dítě nezachraňoval jen proto, abych jej pak nechal zemřít. A vůbec, o svém osudu rozhoduji já sám. Nikdo jiný. Až se ujistím, že bude to děvče v bezpečí, půjdu opět svou cestou. Když elfka zmizí, nerozloučím se. Je mi poněkud lépe, když je ta špína pryč z mého pohledu. S pokrčením ramen se pootočím na ženu. "Umím bojovat, lidská ženo, ale v těchto končinách je má duše zmatená a ztracená. Budu chránit to děvče. Už jsem se do proudů osudu zamotal, tudíž se nebudu vábení oka bránit. Pokud jsi připravená a to štěně nakrmeno, můžeme vyrazit." |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Ani jsem nehodlala vystartovat ven s ostatními. Především proto, že už tam vyběhla elfka a Krarg a tedy už bych si tam přišla zbytečná. Navíc nelze odhadovat, zda toto nebylo pouze diverzí a odpoutání pozornosti od Vilji. Někdo určitě ví, že ta dívka má v budoucnosti zřejmě sehrát ještě velkou roli a proto mohl použít nějaké léčky, aby se k ní dostal. Osobně bych postupovala podobně a proto se zdržím náhlých akcí a zůstanu nablízku dívce. Taktéž zpozorním a pohledem hledám, zda nám skutečně nehrozí nějaké vážnější nebezpečí. Abych po chvíli s úlevou zjistila, že tentokráte jsem byla možná až zbytečně paranoidní. Ale opatrnost mi byla vždy blízká. Stojím opodál, za Viljou, a poslouchám slova vůdkyně naší družiny, kterou elfka beze sporu je. I když si to Krarg nikdy nepřizná, zkrátka je to tak. Faktem je, že je jediná, která alespoň tuší, co se tady děje. A schovávat se za nějakou neopodstatněnou zášť je hloupé a naduté. Z toho, co slyším, ovšem dvakrát potěšená nejsem. Na cestování nejsem zvyklá, mám za sebou několik dní v koňském sedle a těšila jsem se, že si konečně odpočinu v normální posteli a třeba si dám i vytouženou koupel. Ale na to tedy věru nevypadá. Obličej mi trochu posmutní. Další dny v sedle, spaní ve vlhku a špína všude okolo. A s jídlem to také není kdovíjak veselé. Skoro na okamžik zatoužím vrátit se do míst, odkud mne elfka tak velkoryse vytáhla. Převezmu pergamen a otočím jej v ruce. Především na pečeti zůstanu chvíli pohledem. Potom jej založím do záňadří. Tam by měl být v bezpečí. Na zbytek slov jen několikrát přikývnu. Instrukce jsou poměrně jasné a jednoznačné. Není k tomu asi třeba cokoliv dodávat. Ani se ptát, jak nás elfka najde. Tady ve městě dokázala mezi daleko větší spoustou lidí najít jedno děvče. Takže zřejmě k tomu má nějakou zvláštní schopnost či cit, podle kterého dokáže Vilju vycítit. Alespoň tak si to v duchu vysvětlím. A elfka zmizí, zanechávajíc mne zde s koňmi, Krargem a dvěma dětmi. No potěš pánbůh. Je otázka, s kterým z nich bude nejhorší pořízení. Nicméně i na to se brzy odpověď ukazuje, když mne osloví skřet. S hlavou lehce na stranu a nečitelným výrazem ve tváři si jej vyslechnu a pokývnu. S tímhle bude hodně práce. “Jmenuju se Shireen. Tohle je Vilja. A tohle Tark. Snad není tak těžké si to zapamatovat… Bylo by od tebe hezké, kdybys nás tak oslovoval.“ pokusím se zaapelovat na něco jako slušné vychování, ale opravdu si nejsem jistá, zda tohle padne na úrodnou půdu. “Vím, že umíš bojovat, ale pevně doufám, že to dnes nebudeme potřebovat. Pokud si necháš poradit.“ našlapuji v tomto směru možná až zbytečně obezřetně, ale když jsem viděla vznětlivost této bytosti, nepřijde mi to zas až tak přehnané. Odmlčím se, když se na chvilku zamýšlím nad co nejjednodušším řešením, které by nás vystavilo nejmenšímu nebezpečí. Skřeta totiž nikdo v hlavní bráně nepřehlédne ani kdyby byl zahalen do kápě. “Tarku…“ otočím se na chlapce… “… je vidět, že se ve městě vyznáš jako málokdo. Určitě nám budeš moci ulehčit cestu ven.“ zadoufám, že mladý chlapec bude skutečně tak schopný, jak se doteď ukázalo. “Divila bych se, kdybys neznal nějakou tajnou cestu, kterou by se šlo bezpečně a nepozorovaně dostat za hradby. A kudy bys mohl projít ty a provést tudy i Krarga.“ vložím schválně do svého hlasu i jistou výzvu. Abych v chlapci vzbudila touhu se předvést a ukázat mi, že se v jeho schopnostech nepletu a že je skutečně natolik šikovný, jak ukázal. “Já a Vilja bychom vzali koně a projeli branou, jak říkala Erresië. Setkali bychom se venku, pár set metrů za hradbami. Dvě dívky rozhodně nezpůsobí takový rozruch.“ zalovím v sedlových brašnách, odkud vyjmu plášť s kapucí, který podávám Vilje. “Tohle přehoď přes sebe. Kdyby něco, jsi moje sestra. A mluvit necháš mne.“ vkrade se do mého hlasu něco jako povel. Nechci tady nikomu rozkazovat, ale do jisté míry jsem přesvědčena, že můj plán je dobrý a jen těžko by někdo z vás mohl vymyslet něco lepšího. To není nabubřelost. Jen zkušenost. “Souhlasíš?“ otočím se na skřeta, který si mohl do této chvíle rozmyslet, zda mu můj plán přijde dostatečně dobrý. Ale vlastně na odpověď ani příliš nečekám. Ve skutečnosti, pokud si bude chtít projít branou nějak na vlastní pěst, bránit mu nebudu. Ale jít pohromadě je totální nesmysl. Zvlášť když jej již teď hledá půlka městské stráže. “Dokážeš to?“ zeptám se nakonec Tarka s nadějí v hlase. Musí to dokázat. Jinak by se cesta ven hledala těžko… |
| |
| soukromá zpráva od Vahva-Myrsky pro Vesnice v podhůří Hraničního pohoří
Jen pokývu hlavou a dlouhou chvíli mlčím. V hlavě se mi odehrává spousta myšlenek... Tři možnosti můžu odsud prostě zmizet a pokračovat dál, nebo jim pomoci. Můžu je zbavit těch potvor, ale to bych jim ulehčil práci, ale nikoli úděl. Nebo se můžu pokusit vyřídit problém u správce tohoto území a nestvůry se vyřeší potom. Nebo to vyřešit obojí a vydělat si nějakou kačku. Vytrhl jsem se ze zamyšlení abych se zeptal kde sídlí správce. Pak jsem už jen počkal na jídlo zaplatil a odešel z podniku. Má první cesta vedla za vesnici k nejbližšímu obdělávanému poli. chvíli jsem si jej prohlížel a pak jsem si obešel celou vesnici. Porovnal jsem si vzdálenosti od jednotlivých možných úkrytů pro gelruny. Zhruba po dvou hodinách pozorování jsem se pomalu vracel do lokálu. Nechal jsem si naplnit jeden měch pivem, zaplatil, poděkoval a rozloučil se. A pokud se nestalo nic co by mohlo přerušit mou následující cestu, rozhodně jsem se vydal podél cesty až k sídlu místního Pána. Během chůze jsem se bavil kontrolou šípů v toulci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta ze Saratu - obchodní stezka Tvůj kůň nakonec přeci jen nebyl neúnavný. Po opuštění Saratu ještě nějakou dobu dokázal ukrajovat jednu míli za druhou, ovšem frekvence oněch "přeskakovaných" vzdáleností se zmenšovala, až zanedlouho přešel do obyčejného cvalu. Srst se mu leskne potem a hruď dme pravidelným oddechováním. Rozhodneš se zastavit, jelikož instrukce neobsahovaly co všechno vydrží, a nechceš riskovat, aby se mu něco stalo. Při prohledání vaků, kdy hledáš něco k zakousnutí si uvědomíš, že jsi kvůli spěchu zapomněl zařídit oves pro koně. Hnědák do tebe dloubne čumákem, jako by přesně vytušil tok tvých myšlenek, nebo jako by zkrátka jen hledal něco lepšího k snědku než byla obyčejná tráva. Zatím si však bude muset vystačit. Dalšího dne dopoledne se dostaneš na území Tiatisu. Poznáš to hlavně podle skutečnosti, že z cesty zmizely jakékoliv známky po rytířích, které jsi v Ardii potkával hlídkovat a dbát o bezpečí na cestě. Navíc přímo před sebou máš menší kopec, který jak známo je poslední vyvýšeninou před úrodnými poli v Tiatisu. Od tohoto místa dál se rozkládají jen nížiny. Kůň pod tebou neklidně zafrká a hrábne kopytem. Takové chování u něj za celou dobu zaznamenáš poprvé. Něco se mu nelíbilo. V dohlednu však nic podezřelého není, usoudíš tedy, že by odpověď mohla být právě za oním kopcem. A skutečně. Po opatrném vyjetí na pahorek máš na celou situaci poměrně dobrý výhled. Přímo před tebou na stezce se nachází obyčejný kupecký vůz. Nejspíše nepatřil žádnému movitému obchodníkovi, jelikož náklad není velký a ozbrojený doprovod nikde. Samotného obchodníka najdeš pár sáhů od vozu. Něco ho vyděsilo natolik, že byl ochotný vzdát se celého nákladu a dát se na útěk. Ovšem moc mu to nepomohlo. Obličej zkřivený nepopsatelnou hrůzou, ruce v ochranitelském gestu omotané kolem hlavy, hrdlo surově rozervané, krev všude kolem. Podobný osud postihl i koně, který leží hned u vozu s rozervaným hrdlem a širokou stopou po drápech na boku. Pach krve a smrti je velmi silný, k oboum tělům se už pomalu začínají slétávat vrány. Jakmile se ještě o něco přiblížíš, všimneš si stop kolem vozu. Podobají se stopám šelem, jsou z nich patrné ostré drápy, ale rozhodně jsou větší než jakákoli šelma, která by zde mohla žít. Celá událost se musela odehrát v teprve nedávné minulosti. Krev je ještě teplá, stopy čerstvé.. a na obvykle poměrně rušné obchodní stezce zatím nikdo další v dohlednu... |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Za městem Delagon – Garetův dům Království Tiatis Netvářila jsem se nijak, ale v duchu jsem cítila uspokojení. Asfel se předvedl v tom nejlepším světle a jak bylo vidno, naše nepřátele tím alespoň trochu zaskočil. Jedině dobře. Na pochvalu ale ještě bude čas. Můj protivník, sám vůdce této skupiny, se totiž nezdál vůbec lehkým soupeřem. Nebyl to žádný těžkopádný ničema. Navíc nebyl hloupý a nevyrazil mi krvelačně vstříc. Jen jsme se zkoumali. Dobré pro mě, že elfská pozornost a trpělivost dovede být bezbřehá. Ale donekonečna jsme se takto honit nemohli. Ovšem dřív než jsem sama mohla převzít iniciativu, jiný rozhodl za mě. To když se z domu vyřítil třetí muž. Měla jsem štěstí, zahlédla jsem ho včas, takže jeho moment překvapení byl pryč. Nyní je čas jednat. Nechtěla jsem si dovolit mít oba nepřátele na různých stranách. Tvářila jsem se, že nevím, kdo se k mým zádům blíží, a znovu vsadila na svou rychlost a mrštnost. Rychlou piruetou jsem se pokusila dostat blíže k vůdci a pokud bude vhodná příležitost, vytasím i dýku, abych nepřítele překvapila bodnou ranou do boku. Především se ho ale pokusím prudčeji dostat od těla a sama odskočit. V ideálním případě by mohl skončit s bodnou ranou v náručí svého společníka, ale to jsou jen dohady. Především si je musím dostat na jednu stranu. Ať to dopadlo jakkoliv, doufám, že nyní budu stát proti oběma a v ruce svírat meč i připravenou dýku, která bohužel není vhodná na vrhání. Bohužel jsem při tom všem neměla ani trochu času sledovat svou společnici. Mohu jen doufat, že se jí daří dobře, protože příliš jsem si nebyla jistá jejími bojovými schopnostmi. Stejně jsem ale raději připravena Asfela znovu požádat o pomoc, i když nyní už nikdo nedovolí, aby se k nim tento ďábelský elfský kůň přiblížil. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Hostinec "K čemu by ti byla má ochrana? No, nevím, kdo by tady byl sám zastižen v tom lese těmi bandity, nebo se ještě nyní zmítal jako otrok u nějakého bohatého pána a dělal mu službičky," podotknu s barbarským smíchem a dodám: "Kdyby jsi byla tak nedůležitá, tak proč by po tobě tedy v tom lese šli, hm?" Zazubím se a vyslechnu její slova. Nevypadalo to moc, že by mne moc zde chtěla, ale tak ještě jsem stejnak podotkl: "Jestli si to tak přeješ, klidně... já tu klidně s tebou zůstanu, kdyby se něco semlelo, ale pokud si přeješ, abych našel bratra, tak půjdu a najdu tvého bratra..." pokrčím rameny a na to vletí do místnosti ta dcera hospodského. Odsunu se na židli a sleduji její zranění. Nevypadalo to vyloženě smrtelně, ale samozřejmě, kdyby dala na mé slova tehdy, abych našel někoho hned, bylo by to lepší. Já měl na své infekce kdysi masti a podobné, ale tak ty jsem sebou již nějak netahal, protože jsem díky infekcím již byl natolik zocelen, že mi téměř nehrozili. V každém případě, ona byla jen člověk, který toho nevydrží tolik, jako statný barbar, nebo barbarka, takže kdo ví, co to s ní udělá. Zvedl jsem se ze židle a čekal, jak rozhodne. Zase bych nechtěl, abych se s jejím bratrem vrátil za ní a ona místo toho, aby někde stála, tak byla... jaksi jen z části... třeba s tělem na zemi a hlavou napíchnutou na kopím, vyloženě příjemná záležitost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR Království Daest Sešplhání dolů na ulici se nakonec neukázalo jako zas tak velký problém. Na laně nalezneš v pravidelných rozestupech uzly pro co nejrychlejší lezení. Jakmile máš i ty pod nohama pevnou zem, shodí Tragert lanko i s kotvičkou dolů a rychlými nacvičenými pohyby vše smotá během pár úderů srdce. Bylo nad slunce jasné, že to nedělá poprvé. Pokud o tom ještě vůbec byly nějaké pochybnosti, nyní sis mohla být jistá, že v žádném případě není pouhým potulným šaškem. Ulice je vylidněná, obloha na východě slabým svitem předznamenává blížící se východ slunce. Slabé závany větru ti nahání husí kůži. V tuhle dobu bylo nejchladněji a máš tedy co dělat, aby ses nezačala třást zimou. Adrenalin ti však nedovolí nad tím moc uvažovat. Tragert tě bez okolků popadne za ruku a vyrazíte ztichlými ulicemi k tobě neznámému cíli. Tvůj průvodce se zdá být nervózní a přenáší to i na tebe. Stále se ohlíží za rameno a vaše kličkování uličkami vypadá téměř jako by se snažil někoho setřást. Žádné známky pronásledování jsi však nespatřila. Nakonec zastavíte v jednom polozborceném stavení. Při všem tom kličkování nemáš tušení kde jste, ale můžeš zaslechnout tekoucí vodu. Jste tedy někde v blízkosti řeky. Budova by mohla být klidně již nepoužívaný sklad. Podle toho, jak se zde rozléhají zvuky je místnost poměrně velká. Více však určit nemůžeš, neboť zde není žádné světlo. Rozeznáváš pouze nezřetelné obrysy Tragerta. "Dobře mě poslouchej," jeho hlas je tichý, napnutý, v očích vážný výraz, který jsi tam zatím snad ještě neviděla. Chystá se ti říct něco moc důležitého. "Určitě víš, jak na tom Gera teď je. Jediný co jí drží pořád samostatnou, je podpora daestskejch lučištníků. Je to smutný, ale váš král je prostě pitomec a Ikara si na tvojí zemi brousí zuby už hezky dlouho." "Dokud je Daest na vaší straně bude mír. Jakmile podpora Daestu skončí, vaše země se připojí k Ikaře." Pronese to s takovou jistotou, tak samozřejmě, jako by ti sděloval že slunce vyjde na východě. Nakloní se k tobě ještě o něco blíže. Zřejmě se chystal přejít k jádru věci. "Dokud sedí na daestskym trůnu ten správnej, je všechno v pohodě, bude mír, obchod bude fungovat a.." Tlesk... tlesk... Zvuk líně na sebe narážejících dlaní protne okolo panující ticho a jako bič utne další Tragertova slova. Místo toho se ozve ze tmy jiný hlas. "...a všichni budou šťastný až do smrti... Bravo. Krásná pohádka, skoro si mě dojal." Nemohla sis pomoct, ale za úlisným, sametově krásným hlasem, téměř hmatatelně cítíš skryté ostří. Byl to hlas připomínající šelmu připravenou ke skoku. Všechno v tobě se bouří a volá - nebezpečí. Kdybys věděla kam, jistě bys už utíkala. Vzápětí se však objevil další problém. Kdosi zapálil malou petrolejku, po stěnách se roztančí mihotavé stíny a světlo ozáří většinu prostoru. Napočítáš pět osob. A podle nyní již netajených zvuků zvenku je za dveřmi ještě minimálně jedna osoba. Všichni jsou po zuby ozbrojeni. Většina má tasené těžce vypadající obouruční meče, ovšem jejich svalnaté paže jako by tu tíhu ani nezaznamenali. Množství jizev, které jim brázdí obličeje či odhalené končetiny, vypovídá o mnoha vítězných soubojích, kterými jistě prošli. Nemají žádný stejnokroj, či nějaký znak vypovídající o příslušnosti k městské stráži. Vypadají jako žoldnéři. "Máš pověst někoho, kdo se dokáže dostat skoro odevšad Tragu.. ale máš jeden zásadní nedostatek. Jako skrejš si vybíráš furt ty samý místa." Všichni bez výjimky mají odhalené zuby v šelmovském úsměvu. Očividně jsou radostí bez sebe, jak vás doběhli. Pohled jejich vůdce sjede se zájmem na tebe. Přelétne tě od hlavy k patě a uznale pokýve hlavou. "Jsi hodnej žes nám přived společnost." Způsob jakým to řekl se ti vůbec nezamlouval. Žoldnéř se napřímí. "Nebudem to zdržovat, co řikáš? Elerd je celej nedočkavej až si s tebou pokecá, nebylo by zdvořilý nechat ho čekat.. k tvojí smůle mu prej bude stačit hlava. Nechce riskovat že mu zas vezmeš roha." Na neviditelný pokyn se dva ze žoldnéřů chopí Tragerta, každý za jednu paži. Ráznou ranou do břicha na okamžik přeruší jeho zmítaní a protesty. Ohne se jak proutek ve vichřici a popadá dech. Další rány na zklidnění na sebe nenechají dlouho čekat. Za okamžik tvůj společník plive krev i se zlomeným zubem. Za zády cítíš dalšího ze žoldnéřů, který ti bolestivě sevře ruce za zády, kdybys náhodou chtěla něco podnikat. Stisk je pevný, můžeš jen bezmocně přihlížet. "Zaplatíš za to bastarde..." Na výhrůžky a nadávky Tragertovi síly stále zbývaly. "Seran tě najde.." Další rána, další krev.. další plivaný zub. Tragert už po množství schytaných ran visel na pažích svých přemožitelů jako hadrová panenka. Žoldnéř se s taseným mečem přiblížil a zvedne za vlasy Tragertovu hlavu. "Seran bude za chvíli žrát hlínu stejně jako ty.." Zasyčí mu do obličeje. Ta tam byla ona sametová hebkost jeho hlasu. Meč zasviští vzduchem. Místnost naplní nelidské zaječení, krev potřísní i tvé šaty, jelikož stojíš moc blízko. Tělo se vláčně sesune na zem, už nebylo zapotřebí jej držet. Hrůznou vlasatou trofej strčí ozbrojenec do připraveného pytle, jehož dno okamžitě zčervená. "Jdeme.. a dávejte pozor na tu holku, třeba za ní bude nějakej bonus." Žoldnéř tě hrubě popostrčí směrem ke dveřím. Nějaké dobré způsoby jak zacházet se ženami mu očividně jsou cizí. Nic nenaznačuje tomu, že by jeho stisk snad měl polevit. |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Na poslední chvíli se zarazím a zamračeně se otočím na Shireen. O čem to ta ženská mluví? Nech mě jít! prolétne mi vzdorovitě hlavou a chci se jí vytrhnout, ale pak se zamyslím. Vlastně... Vlastně má pravdu. Nemám ani nůž. K čemu bych tam byla? "Tak jo," trhnu rameny, stále ještě v bojovné náladě, ustoupím od dveří a stoupnu si vedle ní. Po chvíli se vrátí ti dva a vedou s sebou ještě něco malého. Je to kluk. Podle oblečení a vyjukaného výrazu poznám, že se živil podobně jako já. Nevěnovala bych mu nějakou velkou pozornost, kdyby mě neupoutal jeho obličej. A hlavně chybějící ruka. Počkat... Toho přece znám! uvědomím si překvapeně. Nevím sice, jak se jmenuje, ale vídali jsme se. Tu a tam. Pohled mi chtě nechtě sklouzne k jeho ruce, kterou, když jsem ho naposledy viděla, ještě měl. Mám štěstí, že jsem nedopadla jako on. I když nejsem o tolik větší nebo silnější než on, přeci jen jsem starší a jsme, abych tak řekla, ze stejné branže. Proto, když zacouvá ke mně a Shireen, napůl podvědomě udělám pár kroků a stoupnu si za něj, jako bych ho chtěla chránit. Eressië mu neublíží, tím jsem si jistá, spíš si nejsem jistá ohledně toho skřeta. Ne že bych ho před jeho sílou mohla ochránit. Ale já i ten kluk máme rychlé nohy - a vůbec, mně by určitě neublížil, snažím se v duchu ujišťovat. Stojím pořád ještě za klukem, který se - jak jsme před chvílí zjistili - jmenuje Tark, a poslouchám Eressië. I když vlastně vůbec nemluví se mnou, ale se Shireen a s Krargem. Když odjede a já se s ní nestihnu ani rozloučit, ujme se organizování věcí černovláska a mě už začíná štvát, že se chovají, jako bych byla zlatá cihlička, se kterou se musí zacházet opatrně, ale zároveň si jí nikdo nevšímá. A nikoho nezajímá, co si myslí. Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, že Tark má tak důležitý úkol a já musím držet pusu a jet za Shireen. Je to trapný - vůbec nikdo se nechová tak, že jsem už málem dospělá, zatímco Tarkovi je o půlku míň. Chci to být já, kdo najde cestu ven! Když mi Shireen podá plášť, opět se na ni zamračím. Chvíli váhám a na okamžik mě napadne, že by bylo hezké, kdybych přeci jen vymyslela něco, co by ten její úžasný plán trumflo. Pak to ale vzdám a sáhnu po plášti. "Nejsem malý mimino. Umím se o sebe postarat, když budu chtít, nebudu si hrát na hluchoněmou," zahučím, zatímco si přes sebe přehazuji plášť, ale v duchu si spočítám, že pokud to nebude nutné, budu se chovat tak, jak chce Shireen. Když to vezmu kolem a kolem, vlastně to není taková hrůza. Však ještě budu mít příležitost ukázat, co dovedu! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Podhůří Hraničního pohoří Království Tiatis Denní doba: dopoledne - podvečer Hostinský vypadal z tvého odchodu rozmrzelý. Nejspíš byl rád, že si může popovídat s někým jiným než se stálými zákazníky. Vydatný oběd, který tvořila porce zvěřiny a čerstvý křupavý chléb, rozchodíš procházkou kolem vesnice. Záhy zjistíš, že opečovávaná pole jsou poměrně rozlehlá. Nebylo divu, že na jejich údržbu bylo potřeba tolik lidí. Pracující muži si tě většinou moc nevšímají, jelikož pro ně, ani pro jejich domovy, na první pohled nepředstavuješ žádné nebezpečí. Jak jsi slyšel od hostinského, jsou jejich hlavy zatíženy jinými starostmi, než hlídání každého pocestného. O kousek dál na neobdělávané louce za vesnicí můžeš spatřit malé stádečko ovcí. Až příliš malé na zemědělskou vesnici. Ovšem vzhledem k množství zeleně všude kolem se jim nevede špatně. Jejich tělesné proporce vypovídají o slušné tučnosti, vemínka samic zase o schopnosti dávat mléko. Možná by se zde dal sehnat dobrý sýr. Stádo je hlídané asi desetiletým chlapcem, který drží v ruce rákosku a pozorně ovce sleduje. Vypadá, že svůj úkol bere smrtelně vážně. O místním pánovi ses dozvěděl, že jeho sídlo leží asi půl dne chůze směrem na jih. Vzhledem k obrovské rozloze Tiatisu a mnohem rozsáhlejším územím jiných šlechticů, byl tento úsek skutečně zanedbatelný. Možná proto si zdejší správce mohl dovolit obírat své lidi o co šlo. Král sídlil příliš daleko na to, aby se zajímal o malé území kdesi pod horami. "Dám ti dobrou radu za tvojí dnešní útratu.." Spustí na tebe hostinský, jakmile se vrátíš do lokálu. "Jsi ještě mladej. Usaď se, vožeň se, pořiď si kupu dětí a pár zvířat. To tě zaměstná do konce života. Hraní si na hrdinu by se ti nemuselo vyplatit." Otcovsky tě poplácá po rameni, dodá ti pivo na cestu, a pokud budeš mít zájem, jistě i nějaké jídlo, a rozloučí se s tebou zachmuřeným pohledem, jako by ani nepředpokládal, že jeho slovům budeš věnovat nějakou pozornost. Bylo zde tepleji. Rozhodně větší teplo, než na jaké jsi byl zvyklý z hor a zcela určitě slabší vítr. I když ten s průběhem dne přeci jen nabíral na intenzitě a vmetával ti do obličeje zrnka prachu. Každopádně to nebylo nic, co by nějak zpomalovalo tvou jistou chůzi. Byl jsi zvyklý na horší. Slunce se líně vleklo po obloze a den s pochodem rychle ubíhal. Nebezpečí se objevilo tak náhle, jako když z čistého nebe uhodí blesk. Zkrátka ho najednou vidíš před sebou. Stojí opuštěný ve stínu malého shluku borovic kousek od cesty a cosi očuchává na zemi. Dělí vás něco málo kolem dvaceti sáhů. Vítr vane opačným směrem, jeho nos tě zatím nezaregistroval a uši má příliš zakrnělé, aby slyšely tvé lehké kroky. Gelrunova srst má podivně šedavý nádech, jako by si propůjčila něco z barvy stínu ve kterém se nachází. Možná proto sis ho nevšiml dříve. Vítr se obrátil. Dřív, než stačíš cokoliv udělat. Nekonečně dlouhých pár úderů srdce vane tím pro tebe dosti nešťastným směrem. Stačilo to. Zvíře zvedne hlavu, malá očka se ti zavrtají snad až do morku kostí. Na celé té situaci bylo cosi děsivě nepřirozeného, cosi, co ti nahánělo husí kůži a stahovalo žaludek hrůzou. A nebyla to jen samotná gelrunova přítomnost. Tak daleko od vrcholků hor. Zvíře se pohne. Tvým směrem. Našlapuje poněkud váhavě, opatrně. Jako by se mu nechtělo vylézat z chladivého stínu. Přeci jen jeho hustý kožich je uzpůsoben pro život v mnohem nižších teplotách. Ve vzdálenosti asi šesti sáhů se zvíře zastaví, lehce nakloní hlavu ke straně, kterou má téměř na stejné úrovni jako ty a prohlíží si tě. Až děsivě inteligentním pohledem. V tom ti to dojde. To, co tu nesedí, je jeho pohled. Absolutně postrádá zvířecí divokost, nehodí se k tělu, ve kterém je. Navíc - gelrun je sám. A gelruni nikdy nebyli sami. Tvor před tebou vydá kvílivý zvuk. Vrtí se na místě, napřahuje tlapu s dlouhými drápy k dalšímu kroku, vzápětí jí však zase stáhne. Jako by bojoval sám se sebou. Zatřese hlavou, odfrkne. Na malý okamžik v těch očích přeci jen můžeš spatřit onu zvířecí část, která tam patří... která trpí. Nechce tu být. Gelrun znehybní. Jen jeho zavrčení protne téměř dusivé ticho, které ruší jen vítr a pro tebe až příliš vzdálené šumění borovic... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta z OKEARU Království Ikara Denní doba: dopoledne - poledne Chlapci se po lichotivých slovech rozzáří oči, hruď nadme pýchou. "Nikdo to tu nezná líp než já!" Přikývne hrdě hlavou. "Musíme tudy." Chytne Shireen za ruku a táhne směrem ze stodoly. Až poté si uvědomí, že onen Krarg je nejspíš skřet. Jeho sebevědomím to lehce otřese, přeskakuje pohledem z Krarga na Shireen, jako by ženu obviňoval, že jej chce nechat samotného s pro něj neznámým tvorem. Ovšem po notné chvilce přemlouvání a ujišťování, že jej Krarg opravdu nesní a že je v jádru duše hodný, se nechá přemluvit. Stále si však od Krarga udržuje jistý odstup a opatrně po něm pošilhává, jako by zvažoval, zda nemá utéct. KRARG WHARG S Tarkem vyjdete ze stodoly jako první. Chlapec z tebe je očividně nervózní, ale uličkami prochází jistě, stejně tak nikdy nezaváhá při odbočování. Město má skutečně prolezlé skrz na skrz. Díky jeho znalostem a tvým bystrým uším se dokážete vyhýbat všem hlídkám. Vojáci se ani nesnaží pohybovat tiše a tedy se vždy stihnete včas ukrýt, jelikož uličky se dost klikatí a téměř vždy máte kam uhýbat. Tarkova tvář celou dobu září vzrušením z dobrodružství. Očividně ho baví se schovávat před místními strážci zákona. Dovede tě až do jedné z těch pochybně vyhlížejících čtvrtí, skoro na druhém konci města. Celá cesta vám zabrala téměř dvě hodiny, jelikož jste museli obloukem obcházet lepší části města, které jsou lépe hlídané a skrývat se před hlídkami. Tark zastaví před krčmou nesoucí název U vrtošivé panny. Už jen název vypovídá, že by tu chlapec neměl co dělat, ale ten si počíná tak jistě, jako by sem chodil denně. Po vstupu do místnosti se k tobě obrátí. "Počkej tady." Místnost je malá, stoly namačkané co nejvíce u sebe, podlaha pokrytá dřevěnými prkny. Ale navzdory malému prostoru je návštěvnost vysoká. Hučí to zde jak v úle, všechny stoly jsou obsazené a téměř se prohýbají pod množstvím půllitrů a všemožného občerstvení. Obsluhu zajišťují velmi lehce oděné slečny různého věku. Můžeš si všimnout, jak se Tark obratně proplete davem až k hostinskému, který se opírá o bar a sleduje svůj podnik. Když Tarka zahlédne, vesele se zazubí. Jejich rozhovor však nemůžeš slyšet, neboť ti do uší doléhají hlučné výměny názorů z tvého nejbližšího okolí. Chlapec cosi rychle vysvětluje, párkrát ukáže tvým směrem, načež ti krčmář věnuje nezaujatý pohled. Následně přikývne hlavou, odejde kamsi dozadu a Tark se k tobě vrátí. "Pojď, pustí tě." Z chlapce vyzařuje viditelné nadšení, že zvládnul úkol a nezklamal. Vyjdete zase ven a zajdete za roh, kde k budově přiléhají menší stáje. V boxech si všimneš dvou koní. Prostor je prosycen směsí pachů sena a koňských výměšků. Po chvilce čekání se k vám připojí hostinský. "Ta chodba je už dost stará.." promluví k tobě bez jakéhokoliv úvodu a ještě jednou si prohlédne tvou rozměrnou postavu, ..asi po stovce sáhů se snižuje strop, tak dávej bacha." Podá ti malou zapálenou petrolejku, kterou přinesl sebou. "Tohle pak zhasni a zavěš na hák na konci. Někoho tam pro to pošlu." Pozorně si tě ještě jednou prohlédne s o něco větším zájmem a už už otvírá pusu k dotazu. Ale včas se zarazí, mávne rukou a sehne se k jednomu ze dvou poklopů v podlaze. "Čím míň vím, tim líp." Bručí si pro sebe zatímco se zaskřípěním obdelníkový poklop zdvihne. Následně sáhne do otvoru kamsi pod podlahu na které stojí a uvolní provazový žebřík. Dole panuje tma. Pokud si posvítíš petrolejkou, světlo se odrazí od vodnaté zabahněné břečky. K tvému nosu se donese odporný zápach hniloby a zatuchlé vody. Vypadá to na skutečně příjemnou procházku. Tark se k tobě přiblíží, jako by doufal, že ho vyzveš aby šel s tebou. Do tmy se dívá s takovou dychtivostí, jako by ho mrzela jakákoliv promarněná šance na prošmejdění kterékoliv tajné chodby na kterou narazí. Krčmář tě netrpělivě pobídne. "Dělej, lez. Jestli to bude ještě chvíli otevřený, pochcípaj mi tu tim smradem koně." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta z OKEARU Království Ikara Denní doba: dopoledne Chlapci se po lichotivých slovech rozzáří oči, hruď nadme pýchou. "Nikdo to tu nezná líp než já!" Přikývne hrdě hlavou. "Musíme tudy." Chytne Shireen za ruku a táhne směrem ze stodoly. Až poté si uvědomí, že onen Krarg je nejspíš skřet. Jeho sebevědomím to lehce otřese, přeskakuje pohledem z Krarga na Shireen, jako by ženu obviňoval, že jej chce nechat samotného s pro něj neznámým tvorem. Ovšem po notné chvilce přemlouvání a ujišťování, že jej Krarg opravdu nesní a že je v jádru duše hodný, se nechá přemluvit. Stále si však od Krarga udržuje jistý odstup a opatrně po něm pošilhává, jako by zvažoval, zda nemá utéct. SHIREEN, VILJA Tark s Krargem v závěsu zmizí. Můžete jen doufat že to zvládnou a soustředit se na vlastní úkol. Městem proplouváte poměrně snadno. Vojáci vám sice věnovali více pozornosti než bylo běžné, ale jelikož nejvýraznějším prvkem z vaší skupinky byl skřet, soustředili se hlavně na jeho hledání. Jelikož Vilja má město prochozené lépe a do těchto zapadlých ulic již měla také párkrát možnost se dostat, ani moc nebloudíte a před procházejícími hlídkami vypadáte jako že sem patříte a víte kam jdete. Zanedlouho se dostanete až na hlavní ulici. Touto částí města moc kupců neprojíždí. Potkáte jich pouze pár, kteří mají nějaký svůj důvod proč přijíždí právě z jihu. Jinak narazíte jen na místní obyvatele a pár hrajících si dětí. Až u brány musíte zastavit. Máte smůlu, že velitelem hlídky je mladý voják, který ještě bere své povinnosti vážně. Možná své hodnosti dosáhl teprve nedávno a ještě stále se vyžívá ve vlastní důležitosti. Jeho čtyřčlenný doprovod vypadá o poznání znuděněji. "Kdo jste? Jaký byl účel vaší návštěvy?" Spustí mladý velitel nabubřele výslech s nosem nahoru bez jakéhokoliv úvodu. Propaluje vás nepříjemným pohledem a zcela očividně si přeje, aby jste právě vy byli ti, které hledá, i když zatím nemá k podezíravosti důvod. Jistě to chce být právě on, jehož zásluhou se podaří chytit narušitele jejich pořádku. Je vám nad slunce jasné, že pokud mu poskytnete jakoukoliv záminku či nějakou nesedící informaci, s potěšením vás nechá zatknout... |
| |
| soukromá zpráva od Ien Fëfalas pro Po opuštění Saratu jsem se svým koněm upaloval, jak nejrychleji to jen šlo. Pravda jest, že ten kůň už byl velmi vyčerpaný, když přešel do klidného cvalu. Nechtěl jsem ho nějak zranit, tak jsem raději seskočil, aby si odpočinula já také. Když jsem z koně slezl, pocítil jsem, jak mi za tu dobu co jsem jel na koňském hřbetě, zdřevěněly nohy. Chvíli jsem se tedy protahoval, a pak si uvědomil, že jsem nevzal téměř žádné jídlo pro koně. Neuvědomil jsem si to já, jako spíš ten kůň, když do mě vrtkavě začal vrážet čumákem. Mohl jsem mu nabídnout jen nějaké ovoce, které jsem v brašně měl. Zbývalo už jen najít nějaký potok, jezírko nebo jiný zdroj vody, kde jsme se mohli opláchnou po tak vyčerpávajícím dni a doplnit tekutiny, které nám chyběly. Chvíli jsme si odpočinuli a hned zase vyrazili na cestu, jelikož nemáme moc času. Dalšího dne jsem se dostal na území Tiatisu. Už jsem se nemohl dočkat té krásné přírody. Úrodných polích a rozlehlých lesů. Už zde nebyli žádní rytíři, kteří by střežili kupce, ale panoval tu značný klid. S tím však nesouhlasil můj kůň, když jsme se přibližovali k poslední vyvýšenině, která stála před námi a pravým Tiatisem. Vycváláme na kopec a mě se dostane strašného pohledu na věc. Když se přiblížím, seskočím z koně a chvíli mu dám zase pokoj. Vytasím meč, který visí u brašny a porozhlédnu se po okolí. Někdo nebo něco surově zavraždilo koně i jeho majitele. Krev je ještě teplá a stopy čerstvé, což naznačuje tomu, že se situace stala před nedávnem. Stoprocentně můžu vyloučit útok člověka, jelikož stopy patří jakési šelmě, obě oběti mají rozervané hrdlo a navíc i stopy po drápech. Můžu to však vyvodit i z toho, že je náklad nedotčen. Vsadil bych na vlkodlaka, ale proč by útočil za denního světla? To mi moc nedává smysl. Každopádně chci celé situaci přijít na kloub. Ještě se podívám co vozka vezl za náklad, a kdyby se mi něco hodilo, vezmu si to. Tomu chudákovi to už k ničemu nebude. Nakonec se vydám se zvýšenou opatrností po stopách tomu zvířeti. |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Cesta alespoň k bráně nakonec proběhla bez větších problémů. Nikdo si nás příliš nevšímá a to je přesně něco, co mi vyhovuje. Ze zvýšeného pohybu strážců pořádku si rychle odvodím, kvůli čemu je takový rozruch a v duchu se usměji nad tím, že jsem skřeta poslala jinudy. Nezbývá než doufat, že si Tark se svým nelehkým úkolem poradí a podaří se mu skřeta propašovat ven pokud možno nepozorovaně. U nás by určitě vyvolal daleko více pozornosti a již první hlídka by nás podrobila nějakému výslechu. Takhle dojde k přerušení naší plynulé cesty až u brány. V duchu si povzdechnu nad tím mladým floutkem, který je nejdůležitější v celém městě. Koneckonců je to právě on, kdo rozhoduje kdo do a z města půjde. Takoví jsou nejhorší. Na tváři nasadím neutrální výraz, který by neměl vzbudit sebemenší podezření a mile se usměji. V rychlosti si v hlavě přeberu možnosti vyhýbavé odpovědi, které by zvědavého strážného uspokojily a nepřivedly nás do dalších problémů. A faktem je, že asi budu muset poněkud zariskovat. Škoda, že jsem na to nepomyslela dřív. To bychom již měli po starostech. “Dobrý den.“ začnu na úvod. Dobré vychování je taktéž něco, co nic nestojí a těžko nám může uškodit. “Mé jméno je Bella a tohle je má sestra Tavia.“ objasním odpovědí první otázku, kterou nám přehnaně zapálený strážník položil. Že je mladší není potřeba nějak objasňovat. To je na první pohled vidět. “Účel mé návštěvy byl vyzvednutí mé sestry, která se zde učila na švadlenu.“ pronesu s nonšalantním klidem a bez sebemenšího zaváhání, které by mohlo naznačit, že nemluvím pravdu a všechno jsem si to teď na fleku vymyslela. Jak je vidět tak s podobnými výmluvami mám nebývalé zkušenosti a praxi. “A teď se vracíme zase zpátky domů.“ dodávám. A jsem sama zvědavá, nakolik je strážník u brány bystrý a důvtipný a nakolik je to jen tupý trouba, který se chytře a důležitě pouze tváří a ve skutečnosti má dost práce s tím, aby si ráno neoblékl uniformu naruby. Ani to by mne totiž příliš nepřekvapilo. Za svůj život jsem se setkala už s kdečím… |
| |
| soukromá zpráva od Krarg Wharg pro Podrážděně vrčím, když následuji chlapce skrze točité uličky lidské vesnice. Teprve nyní když vidím nekončící, křivící se zatáčky chápu, jak obrovské toto místo doopravdy je. HU´kaarové jsou všude okolo nás. Bojovníci v ocelovém brnění by nebyli až tak velkým problémem, ale pohybují se s jistotou a množstím, které by zahnalo i jednotku skřetů k útěku. Jakmile s chlapcem překonáme uličky a dojdeme k místu, jehož názav nedokážu dle run lidí přečíst, musím vynaložit veškerou dávku sebeovládání, abych prostě neodešel a neprorazil skrze město na vlastní pěst. Hlavou mi po celou dobu utíká myšlenka, jak ti co jdou po mě, vůbec vědí že jsem skřet. "Byl jsem zrazen ?" Dojde mi. Jsem připraven vyrazit pryč jinou cestou a bude-li to nutné vybojovat si cestu z města, ale potom se zjeví chlapec. K jeho natěšené tváři se přiblížím na dálku předloktí a podrážděně na něj zavrčím. Hned nato se okolo něj prosmýknu dovnitř. Když potkáme muže, jenž páchne po levném kořeni a špíně, zastříhám podrážděně ušima. Takového jedince by skřet sežral už jen z toho důvodu, že se zdá jako slaboch. Ale je užitečný a jak se zdá, je ochoten mi pomoci. Což se mi samozřejmě zdá podezřelé, ale není čas, abych se tím nadále zabýval. S krátkým kývnutím a souhlasným zavrčením vyrazím kupředu. Jakmile s pomocí lucerny dojdu skrze tunel pryč, okamžitě ji zhasnu a nechám ji jak mi řekl mužík. Přikrčen pokračuji kupředu a dolehne mi k uším jeho obvinění z mého smradu, uchechtnu se nad tím, protože je to pravda. Popravdě, poukázka na strašlivý smrad skřeta, je velká lichotka. Nevytasím zbraň, přesto sevřu ruce v pěsti a rozhodne pokračuji přikrčen kupředu v mžiku tasit krátkou loveckou dýku a vypárat cokoliv, co by se přiblížila. Krátkým ohledem, či pomocí sluchu, se pokusím zjistit, zda mne nenásleduje to hloupé štěně Tarkus. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem DELAGON - Dům Gareta Království Tiatis EGRED Až do té chvíle jste se s černooděncem vzájemně oťukávali, nikdo se neodhodlal k nějaké riskantnější akci. Mohlo to trvat několik minut. Čas vnímáš podle značně zrychleného tlukotu srdce. A v jediném okamžiku bylo rozhodnuto. Skříňka ti vypadla na zem. Musíš jí pustit, jelikož tě zpomaluje a útoky pouze jedné delší dýky proti jeho dlouhému meči nejsou nijak efektivní. Černooděncovi oči se na jediný úder srdce stočí směrem ke skříňce na zemi. Rozkazy, jež dostal, zněly jasně.. skříňka je nejdůležitější. Možná proto byla jeho pozornost upnuta právě tímto směrem. Vyrazíš kupředu. Muž v zoufalé snaze udržet si tě od těla zkroutí ruku s mečem, příliš pozdě si uvědomil svou chybu. Jeho snaha však nebyla úplně zbytečná. Ucítíš pronikavou bolest na boku, jak se jeho meč zčásti zanořil skrz jemnou látku do masa. Něco teplého a lepkavého ti stéká po kůži a vsakuje se do oblečení. V návalu náhlého adrenalinu však vlastního zranění nedbáš a zprudka vrazíš jednu z dýk do nechráněného místečka pod bradou. Dýka prorazí zespoda v ostrém úhlu kůži, projde skrz mozek a zastaví se až o vrchní kost lebky. Mužův výkřik utichne téměř ještě dřív než začal. Proud krve jež ti vytryskne na ruku jako by nebral konce. Stihneš včas uskočit, vytrhnout dýku, následně se jeho bezvládné tělo svalí do trávy. LAIRIWEN Vůdce skupiny se tvému náhlému výpadu pokusí zabránit ukročením dozadu. Jeho zbraň se nehodila k boji tělo na tělo a tedy si potřeboval stále udržovat určitý odstup. Ovšem tentokrát hrál terén v tvůj prospěch. Muž zaškobrtne na hroudě hlíny, která tam zůstala po vašem kopání hrobu. Naslepo máchne zbraní, aby ses mu nedostala příliš k tělu, tomu však nemáš problém se vyhnout. Získáš čas na vytažení dýky, z druhé strany, než kam vůdce máchnul mečem, se k němu přitočíš a prudkým pohybem mu vrazíš dyku do pravého boku. S čím jsi nepočítala, byla kroužková košile, kterou má útočník schovanou pod oděvem. Pohybuje se tak tiše, že se s tím počítat zkrátka nedalo. Tvá dýka se po kroužcích smekne, ovšem dle zkřiveného výrazu v mužově tváři a nenávistivém syknutí můžeš usuzovat, že byla rána značně bolestivá. Odskočením se dostaneš zase do bezpečné vzdálenosti od jeho meče. Třetí bojovník už k vám doběhl. Máš tedy nyní proti sobě dva soupeře, o jednom víš, že to se svou zbraní i tělem umí dobře, ale nyní by mohl být zpomalován bolestí, u druhého můžeš pouze odhadovat. Mužský výkřik, který se k tobě donesl, může znamenat, že Egred se se svým protivníkem právě vyrovnala. Koutkem oka můžeš postřehnout, že Asfel stojí již poněkud nezúčastněně opodál a očichává muže, jehož složil. Dvojice proti tobě zaútočí současně. Vůdce opisuje špičkou meče vzduchem široký oblouk s cílem kdesi mezi tvým krkem a ramenem. Druhý muž sází na bodnutí do oblasti břicha. |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Už z hor zní zvon,už tmí se kraj Sešplhání po laně je nakonec snadnější než jsem čekala protože jsou na něm uzly v pravidelných místech.Opírám se bosýma nohama o zeď a prsty hledám spáry v kamenech.Konečně pod nohama ucítím chladnou zemi uklidním se zatímco Tragert smotává lano. Jediné město v Daestu a já musím narazit zrovna na hnutí odporu.To jsem mohla jít rovnou do Ikary. Navíc je zima je mi zima na nohy a ta blůza nemá dlouhý rukáv.Jistě mohla jsem si ve stájích vzít i tu košili,ale moc páchla hnojem a koňmi.A to nemluvím o tom že pořád uvažuji do čeho jsem se to vlastně zapletla.Ale to už mně Tragert chytí a vydáme se ulicemi kdoví kam.Je neustále nervózní pořád se ohlíží jako by ho někdo sledoval.Jistě že ho někdo sleduje a nejspíš nebude sám.Určitě jsou všude ve stínech kolem. Tak proč se na nás ještě nevrhli?Co kdybych se Tragertovi vytrhla a utekla?Honit mně nebude a tolik abych mohla ohrozit to co tu dělají (ať je to cokoliv) zase nevím. Ovšem už je pozdě navíc nevím zda by mně nedostal nějaký z těch stínů.Nakonec se zastavíme v nějakém stavení poblíž řeky kde se dozvím o co vlastně jde i když chtěla jsem to vůbec vědět?Neměla jsme utéct dřív než bude pozdě?Utéct,kam mně to vedlo možná jsem měla zůstat doma.Dobrodružství je tak nebezpečné proto je tak málo dobrodruhů.To se se pak dozvím je pro mně překvapením tedy v jistém smyslu.Politika je věc mužů i když i já vím že nám Ikara nemůže zapomenout naši nezávislost.Jít tam nikdo by ani nepřešel ulici aby si přede mnou odplivl.A podle další slov je mi jasné proč je politika věcí mužů a taky že tohle je zatím největší problém ve kterém jsem zatím byla.Můžu se rovnou vrhnout na jeden z těch mečů a ušetřit jim práci.To co se stalo mně nepřekvapuje i když gesto těch mužů je poněkud zbytečné. Vlastně docela dost.Co čekají že udělám? Naštěstí jim jde jen o Tragerta,ani nechtějí abych se na to dívala.Skloním hlavu a kromě kromě ječení a rudého deště krve který se rozstříkne všude kolem že to schytám i já se můžu jen dohadovat co se děje.A dohaduji se správně vidět to nemusím a oni na tom netrvají.A pak se pokračuje dál se mnou na další neznáme místo. Jo nemáš žádnou šanci.Možná pokud by se mi povedlo otočit ručičkama hodin zpět a varovat sebe sama.Jistě neposlechla bych se,ale šla bych do Tiatisu. Nakonec se rozhodnu přestat myslet na nesmysly a zvážit možnosti.Možná mně pustí když zjistí že nic nevím,nebo se můžu vydávat za špeha Ikary který měl odhalit Tragertovo spiknutí.Pokud to pojmu dostatečně přesvědčivě můžou mi uvěřit.A pak je poslední možnost ke které bych nerada sahala,ale zde jde o mé bezpečí.Jsou to žoldáci,svou věrnost si nechají zaplatit.A můj otec by jim zaplatil hodně za můj návrat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinec Království Singar I ve svém značně oslabeném stavu tě žena na posteli propálí rozčileným pohledem. I přes její horečně se lesknoucí oči a pobledlý obličej vypadá téměř jako bohyně pomsty. "Nikdo tě o to neprosil! Nemusel ses obtěžovat." Odsekne. Následný záchvat kašle poukáže na to, jak moc je její tělo zesláblé. Její pohled však zůstal i nadále neústupný a důstojný. "Slečno prosím! Ležte klidně." Dcera hostinského dokončí výměnu obvazů, zvedne se od tvé společnice a s rozhodným pohledem se otočí k tobě. "A vy pane buďte tak hodný a nerušte jí. Potřebuje hlavně klid!" Na poslední slovo položí zvláštní důraz a začne tě vystrkovat ze dveří. "Najdi ho... musíš ho najít." Zavolá za tebou Leandra, než tě malá žena definitivně vystrnadí zase zpátky ze dveří do kuchyně. Její poslední žádost ti zaznívá v hlavě jako ozvěna. Zněla téměř zoufale. Moc indicií nemáš. A Lea není ve stavu, kdy by ti mohla nějak výrazně pomoci. Vypadalo to, že si budeš muset na cestách vystačit s tím, co už víš. Nyní byla ta pravá chvíle dát si vše dohromady. Je ti známo, že Lea se vypravila s následníkem trůnu za jakýmsi posláním do země hadí královny. Ale až ke královně se nedostali. Po cestě byli přepadeni neznámými útočníky, uprchli a následně se rozdělili. Zbytek už byly události posledních dnů. Prsten, který Lea objevila u mrtvého vojáka, jež na vás měl spadeno, jasně ukazoval, že princ není tak v bezpečí jak si myslela. Mohl být mrtvý, či někde zajatý. A teď bylo na tobě to zjistit... |
| |
| soukromá zpráva od Lairiwen pro Za městem Delagon – Dům Gareta Království Tiatis Boj při západu slunce Tak trochu jsem měla štěstí. Možná bych o tom jindy nespokojeně dumala, ale teď nebyl čas. Musela jsem využít příležitosti. Ani mě štěstěna není nakloněna zcela... Mohla jsem to jen konstatovat. Ano, dalo se počítat s tím, že muž bude chráněný, ale když jsem nic při jeho pohybech nezaslechla, lehko jsem na tuto možnost zapomněla. Až smeknutí mé čepele po kroužcích ukryté zbroje mi mou chybu připomnělo. Obličej muže mi ale dal vědět, že i tak má rána nebyla zbytečná. Má výhoda byla jen krátká. Stále jich tu bylo více. Snad má společnice na tom byla lépe, neměla jsem čas to podrobně kontrolovat. Asfel hlídal padlého muže. Asi bych ho tu potřebovala... Trochu jsem váhala. Ale vlastně spíš jen naoko. Vnitru jsem už byla rozhodnutá. Narovnala jsem se a vsadila na svou rychlost. Neměla jsem sílu jako dospělý muž, i když šlo jen o lidskou rasu. Byla jsem ale rychlá a to byla má výhoda. Mohla by být... Na první pohled se zdálo, že mečem hodlám vykrýt ránu vůdce a možná se dostat za něj, možná dýkou zároveň krýt břicho. Bedlivě jsem si hlídala oba muže a v nejkrajnější chvíli jsem své jednání změnila tak, jak jsem měla naplánováno opravdu. Skrčila jsem se, aby vůdcova rána vyšla naprázdno a meč si připravila na odkrytí rány druhého muže, takže mi dýka mohla zůstat volná na to, abych mu sama jednu ránu zasadila. Buď do stehna, možná výše, záleží, kam dosáhnu. Ani citlivých míst bych se nezalekla. Takoví už plodit nepotřebuje. Mohla jsem doufat, že vůdce třeba mým překvapením opět zakopne, nebo ztratí rovnováhu tím, kolik síly do svého výpadu vloží. Tak jako tak, nechtěla jsem se spoléhat jen na pravidla země a při svém jednání jsem znovu zapískala. Tentokrát ovšem jinak. Byla bych ráda, kdyby se Asfel ujistil, že jeho protivník se opravdu nehne, než ho opustí. A poté by si mohl podat vůdce, který snad máchl do prázdna. Je ale důležité, aby poté ihned opustil bojiště, nemůže se bránit cíleným ranám. Ano, Asfel by jistě toto všechno dokázal, ale záleží na mnoha okolnostech, mimochodem i na té, že je to kůň s vlastním úsudkem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Stranou obchodní stezky Ve věcech obchodníka toho moc užitečného nenajdeš. Pouze proviant jak pro tebe - již tvrdnoucí chleba, pár plátků sušeného masa, zelenina na voze, tak i nějakou oves pro koně, kterou už s největší pravděpodobností původní majitel potřebovat nebude. Peněz nenajdeš moc, pouze pár měďáků a ještě méně stříbrňáků. Zřejmě se jednalo pouze o sedláka, který jel se svým vypěstovaným zbožím na trh, o čemž svědčí ona zelenina. Dále je na voze pár ručně vyšívaných deček a polštářků. Nejspíše díla dcery či manželky. Nakonec se rozhodneš vydat se po stopách. Proti tobě vane mírný větřík, jenž sebou přináší vůni stromů. Nic nepatřičného, alespoň co může v tuhle chvíli vycítit tvůj nos. Stopy vedou stále rovně. Nijak nekličkují, neuhýbají. Na rovné planině máš dobrý výhled, přímo před tebou se rýsuje shluk stromů. Jakmile se přiblížíš, bílé kmeny tě ujistí, že máš před sebou menší březový hájek. Nebezpečí dříve ucítíš, než uvidíš. Vítr k tobě zavane jakýsi nakyslý zápach, nedokážeš to k ničemu přirovnat, nikdy dříve jsi nic podobného necítil. Ani si pořádně nejsi jistý, zda se ti nezvyklá vůně líbí či ne, každopádně tě donutí zpomalit a zostražitět. Vzápětí zaslechneš z houští slabé kňourání a koutkem oka zachytíš pohyb. Z onoho tvora zahlédneš jen část, jelikož jej stále kryjí stromy, ale i přesto poznáš o koho se jedná. Mohl jsi o nich často slýchat. Jen tohle bylo to poslední místo, kde bys je čekal. Gelrun. Šelma se vzrůstem poníka, bílou hustou srstí, dlouhými a bohužel dosti jedovatými drápy. Víš o nich, že žijí hlavně v horách ve smečkách, mají výborný zrak i čich, ale špatný sluch a nízkou inteligenci. Jak se dostali sem ti zůstává záhadou. Gelrun, kterého od tebe dělí vzdálenost něco kolem padesáti sáhů, tě k tvému štěstí zatím nezaregistroval. Plně se věnuje čemusi kňourajícímu v houští... |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro Když Krarg s tím klukem, Tarkem, zmizí, najednou si připadám sama. Jasně, na samotu jsem zvyklá, ale na druhou stranu jsem zas po dlouhé době - vlastně poprvé od té doby, co odešla Mau - zjistila, jaké to je být vedle někoho, kdo vás nechce zabásnout nebo vám useknout ruku. Ve městě se cítím trochu nesvá. Je to zvláštní pocit, nemuset se schovávat před zkoumavými pohledy lidí a před strážemi, naopak být kvůli koni být všem na očích a hlavně nehledat nic, co by mohlo hezky rychle putovat do mojí kapsy. Stejně to dělám - bloudím očima po lidech, zboží a hodnotím, co bych mohla sebrat. Takhle už nemusíš přemýšlet, napomenu se v duchu. Aspoň ne teď. Musím dělat, jako že jsem sestra Shireen a jedu s ní... kam vlastně? No, ono na tom ani tak nezáleží. Z města, prostě z města, rovnám si v hlavě to, co vím. Projíždíme městem a postupně se dostáváme k bráně, která nás odsud vyvede. Poznávám jednotlivá místa, která se mi, i když jsem tu nebyla dlouho, zalíbila a vlastně i díky nim jsem tohle město zase rychle neopustila, jak mívám ve zvyku. U brány zastavíme, já si sundám kapucu, kterou jsem doteď měla přehozenou tak, aby mi nebylo tak snadno vidět do obličeje (přeci jen, na ulici se člověk naučí být opatrný a nikdy nevíte, kdo vás může poznat), a prohlédnu si vojáka, který se začne vyptávat Shireen. Už mám na jazyku několik odpovědí, kterými bych ho uzemnila za to, že se tak blbě vyptává, ale zatnu zuby a neřeknu nic. Shireen, nepokaž to, snažím se vnuknout svojí spolucestovatelce myšlenku, ale pochybuju, že to má nějaký účinek. Tak se jenom zakoukám do země a doufám, že nás odsud dostane. Tavia? Jako vážně? JÁ chci být Bella, naštvu se, když veliteli stráží sdělí jméno své mladší sestry. To ale samo o sobě není tak hrozné jako to, že jsem se učila na švadlenu. Nevím, jestli se mám smát, nebo se ohradit. Švadlena, to určitě. Nemohla si vymyslet něco lepšího? Ani bych neuměla navléknout nit do jehly! Nakonec neřeknu opět nic a když Shireen dopovídá, začnu přemýšlet, co teď. Rozhodnu se pro přikývnutí směrem k tomu chlápkovi, protože už mě nebaví tu stát jak tvrdý Y a nic nedělat. Na druhou stranu mě nenapadá, co bych měla říct, aby to v něm nevzbudilo podezření, takže si dál hraju na hluchoněmou. A doufám, že nám, nebo spíš Shireen, tohle divadýlko zbaští. |
| |
| soukromá zpráva od Egregia et Dedita *Egred* pro Tiatis - nedaleko Delagonu - před domem Gareta "Ne, nene, ne." Říkám si potichu sama pro sebe, když mrtvý muž padne k zemi a já si rukou sáhnu k boku. Porozhlédnu se kolem sebe. Je mi jasné, že ještě zdaleka není dobojováno, proto navzdory svému šoku, neváhám. Naposledy se podívám na svou ránu a na svou ruku, kterou mám nyní celou od krve. Třikrát se pořádně nadechnu přesunu se blíž k elfce a dvoum záhadným mužům a pořádně uchopím své dvě dýky. Tak, jde se na to. Pomyslím si a využiju tvaru své dýky, jak mě doma učívali, a pokusím se zachitit meč muže, který se před chvílí vrátil z chalupy, mezi čepel a záštitu dýky a pokusím se meč dostat pryč od elfky. V ideálním případě, kdyby se mi meč podařilo opravdu dobře zaháknout bych se pokusila dýkou co nejvíc otočit, aby byl nepřítel nucen meč upustit. Druhou ruku mám přitom pořád připravenou, kdyby se muži podařilo meč vysmeknout, tak abych měla, čím se bránit. |
| |
| soukromá zpráva od Al`kor pro Hostinec Ihned na mé slova, které jsem myslel jen jako provokaci a něco, co nemělo být bráno špatně, se na mne osočila a odsekla ne moc pěkně. Mne to tedy bylo skoro fuk, ale tak to, v jaké byla situaci a vůbec, se mohla chovat trošku uctivěji, hlavně když tomu díky MNE mohla předejít, kdyby mi trochu věřila již předtím. Již přišla ale ta žena, která se na mne dívala skoro jak nějaká barbarka, ale spíše pro klid princezničky jsem se rozhodl ustoupit a jít pryč. Na její slova jsem jen křikl: "Jo jo prosím-tě..." promnul jsem si krk, když se za mnou zavřou dveře a jen přemýšlím, kam se vydat. Přešel jsem ke koni, kterého jsem si s dovolením chtěl vzít a přehodil si kápi přes hlavu, aby na mne tolik nepražilo sluníčko. Věděl jsem, kam mířila právě princezna a věděl jsem, že pokud ten její následovník trůnu nebyl úplně blbý, tak jel asi směrem, kterým měli jet původně. Tudíž jsem nechal svého koně šměřovat tam, kam původně Lea mířila původně. Ke královně hadí země! S posláním, možná s žádostí o pomoc a také možná s tím, že cestou narazím na něco, co mne dovede k tomu, kterého jsem hledal. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta z OKEARU - jižní brána Království Ikara Denní doba: dopoledne Mladý velitel s nakrčeným nosem podané informace chvilku zvažuje. Měří si vás pohledem a očividně se snaží ve vašich tvářích najít alespoň záblesk nejistoty. Mohl z toho být ještě dlouhý rozhovor, jelikož se nadechoval k položení další otázky, ovšem vyruší jej klapot kopyt a drkotání vozu po nerovném dláždění. Pokud se ohlédnete, spatříte za dvouhlavým koňským spřežením sedět muže ve středních letech s již lehce prošedivělým vousem. Za zády má poměrně velký vůz, jehož obloukovitou konstrukci kryje látková plachta. Doprovod mu poskytuje šestičlenná družina ozbrojených jezdců, z nichž každý působí dojmem ostřílených zabijáků. Velitel vás mávnutím ruky propustí a odebere se věnovat pro něj zajímavějšímu objektu. Na očividně movitějšího obchodníka s vlastní ochrankou spustí o poznání přívětivějším tónem. "Kam máš namířeno kupče?" "Na jih. Slyšel jsem, že tam jdou kožešiny víc na odbyt než tady." V jeho hlase zaznívá podivně falešná lítost. Vojáci však nevypadali že by si něčeho všimli. "Budeme ti muset zkontrolovat vůz." "Pánové.. v mém voze není pranic zajímavého." Začne muž podmanivým hlasem někoho, kdo si je sebou bezvýhradně jistý. "Nebylo by lepší strávit tu chvilku svlažením hrdla v nějaké hezké hospůdce?" Velitel nezaváhá ani na okamžik. Jako by zde podobné situace byly na denním pořádku. "Časy jsou těžké, není za co svlažovat." "Dovolte mi věnovat vám menší příspěvek, aby se lépe svlažovalo." Ještě zaslechnete cinkání mincí, než vás od celého incidentu definitivně oddělí vzdálenost. Téměř to vypadalo, že si ze zdejších strážců zákona dělá každý projíždějíci dobrý den. Můžete si oddychnout. Především Vilja, která zpozorovala pátravý pohled jednoho ze starších vojáků. Od první chvíle z ní nespustil zrak. Vypadal jako někdo, kdo si ze všech sil snaží cosi vybavit. Ale nyní máte město za sebou. Zbývá se setkat s Krargem, který ale zatím není nikde v dohledu... |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Když jsme víceméně vybídnuti k odjezdu, neváhám. S úsměvem a popřáním hezkého dne všem přítomným popoženu koně. Za těch několik dní jsem se s ním docela sžila, kdo by to byl řekl. A s úlevou tak nechávám město za námi. Nijak však nepospíchám, abychom nevzbudily zbytečné podezření a až po několika desítkách metrů a když jsme bezpečně z doslechu, si oddechnu a otočím se na Vilju, které věnuji úsměv. "No vida, ani to nebolelo..." započnu s dobrou náladou další konverzaci. "Naštěstí byl ten rádoby zbrojnoš silný jako býk... a také tak chytrý." s úlevou konstatuji, že v mé narychlo vymyšlené historce se dalo na první pohled vytknout asi tak pět věcí, které by šlo zpochybnit a ze kterých by se šlo více či méně těžko nějak vykroutit. Ne snad, že bych si v tomto nevěřila, ale bezproblémový průchod je vždy lepší, než nějaké potíže. "Když někomu lžeš, nesmíš to dát na sobě znát." otočím se na tebe již vážněji. "Nesmíš zaváhat, nesmíš zapochybovat. I kdybys říkala sebevětší blbost, musít to znít jistě a přesvědčeně. Jak zaváháš a začneš zadrhávat, jsi ztracená..." řeknu ti v rychlosti několik nějdůležitějších triků, jak vydávat lež za pravdu. "Nemluvě o tom, že tvoje tvář je pro zkušeného pozorovatele jako kniha. Ani nemusíš začít mluvit, a už pozná, že lžeš. Ale to je všechno cvik. Časem tomu třeba přijdeš na kloub." ubezpečím tě, že žádný učený z nebe nespadl a i mně trvalo značně dlouho, než jsem si všechny tyto drobné triky a manipulaci dostatečně osvojila. Sice mne znáš jenom chvilku, ale kdybys tam u brány nevěděla, že si bohapustě vymýšlím, nic bys na mně nepoznala. Zdá se, že jsem tyto techniky zvládla takřka dokonale. "Skoro mne mrzí, že se ten strážný nezeptal, kde jsi se učila švadlenou a jestli máš výuční list." začnu se v tomto směru téměř rouhat. "Rovnou bych ti mohla říct, co děláš špatně." přátelsky tě trochu popíchnu. I když jsi ve své stále ještě trochu dětské mysli přesvědčena, že bys předvedla zdařilou hereckou etudu, já si jsem jistá, že v očích zkušeného pozorovatele by to zdaleka tak dokonalé nebylo. "Nevadí. Však ona podobná příležitost nejspíše ještě bude." mávnu nad tím v duchu rukou. "Jen jsem chtěla, abys věděla, že mám sakramentsky vysokou úspěšnost v poznávání, když mi někdo lže..." upozorním tě zdvořile na konec mé první lekce ve lhaní. Těžko říci, nakolik si vymýšlím a přeháním. Ale něco ti říká, že mluvím pravdu. Je to jen dokonalost mých lží, nebo skutečná pravda? U mne těžko říci... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR Království Daest Muž jdoucí za tebou tě ne zrovna šetrně popostrkuje k rychlejšímu tempu. Nedělá mu problém šlápnout ti na paty, a jak jsi již zjistila, s jeho těžkými jezdeckými holinkami to není nic příjemného. Při letmém ohlédnutí také stihneš zaregistrovat, že máš hlavu někde u jeho ramen a že mu nedělá žádný problém držet ti za zády tvá zápěstí pouze jednou rukou a to natolik pevně, že nějaké pokusy o osvobození nepřicházejí v úvahu. Nehledě na to, že kolem je seskupeno dalších devět po zuby ozbrozených mužů. Během doby strávené v opuštěném skladišti a během vaší cesty se postupně rozednívá. Ve vzduchu se stále drží vlhkost a zima, ale světlo už je dostatečné, aby jsi viděla kam šlapeš, sluneční kotouč se líně připravuje k východu. Po městě pobíhají první ranní ptáčata v podobě obchodníků, kteří vyráží nachystat své stánky pro nedočkavé zákazníky. Všimneš si, že se vaší skupince každý obloukem vyhýbá a když už kolem vás někdo musí projít, dává si záležet, aby o vás ani pohledem nezavadil. Pár mužů, jdoucích naproti vám, dokonce urychleně zabočí do vedlejší uličky a raději se rozhodnou pro jinou cestu. Není divu. Velitel skupinky si vykračuje v čele, se zakrváceným pytlem vystaveným na odiv všem okolo a tváří se dostatečně výhružně. Po zhruba půl hodině nepříjemné svižné chůze je zřejmé, že vaším cílem je třípatrové sídlo nacházející se na kraji města. Od ostatních domů je odděleno jednoduchou kamennou zdí, za kterou se rozkládají rozlehlé zahrady. Vstup je zajištěn čtveřicí vojáků. Jak vás spatří, dva se oddělí a otevřou bránu, aniž by s příchozími prohodili jediné slovo. Nevraživé pohledy, které si obě skupiny vyměňují však dávají jasně najevo, že zde rozhodně nelze čekat přátelské vztahy. Projdete po dlážděné cestě až k mohutným vchodovým dveřím, které se před vámi rozlítnou dokořán. Stojí v nich pečlivě upravený muž v jednoduché zelené tunice a plátěných kalhotech, věkově kolem čtyřicítky. Tělo má až nezdravě vyhublé. Celou skupinu přelítne se znuděným výrazem, pouze na tobě se pohledem zdrží o něco déle. Následně se obrátí k vůdci a jeho krvavé trofeji. "Vidím, že máš pro co jsi šel." Prohodí nezúčastněně. "Neplácej co je zřejmý a nezdržuj..." žoldnéř skoro zavrčí. "Kde je Elerd?" "Spí." "Jdi ho vzbudit." "Pán si nepřál být rušen." Tón muže je nekompromisní. Žoldnéř zkřiví tvář v nehezkém úšklebku. "Furt tam má tu Singarskou děvku co?" Rty čtyřicátníka se promění v tenkou téměř bílou linku. "Budete muset počkat." Po chvilce zarytého ticha, během níž se mezi oběma odehrává souboj kdo dřív uhne pohledem, se znova ozve hubeňour před vámi. "Co je zač?" Zeptá se, aniž by se na tebe podíval. Žoldnéř s nezájmem pokrčí rameny. "Byla s nim.. dáme jí Elerdovi ať si rozhodne co s ní chce dělat." Muž přikývne. Na okamžik zajde zpět do domu a vrátí se s dvojicí strážných. Ozbrojeni jsou jednoručními meči. Vzápětí se ocitneš mezi nimi, na cestě kamsi do útrob domu. Nemáš ani moc času prozkoumat bohatě zdobený interiér a zlatě rámované obrazy na stěnách, jelikož vzápětí se dostaneš do temnějších prostor sídla. Sestupujete po schodech dolů, světlo vám poskytují louče zavěšené v úchytech na hrubě opracovaných kamenných stěnách. Jakmile projdete kolem první cely, již není nejmenších pochyb, kde jsi se právě ocitla. Ještě si stačíš všimnout, že většina klecí je obsazena, a následně jsi nešetrně vhozena do svého vlastního vězení. Mříže se za tebou zavřou, zaklapne zámek, kroky strážných odezní a vše se ponoří do tíživého ticha... |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Naprosto a totálně v prdeli Takže jsem v průšvihu to je jasné a jak z něj ven?Plán že jdou za těmi kdo je přeplatí je dobrý,ale má moc děr.Ale co plán vydávat se ze špeha Ikary?Jistě to není o nic lepší,ale něco vím a to co nevím se dá vysvětlit tím že mi to neřekli. Vymluvit se na to že nejsem moc vysoko a tak mi říkají jen to co potřebuji vědět a nic víc.A co když se mně zeptají co mi řekli?Tak zopakuji to co vím a co mi řekl Tragert.Nemůžou vědět že jsme se to dozvěděla až tam.A co když se mně zeptají co tu dělám? Řeknu že mně poslali odhalit zdejší hnutí odporu a že by se mi to povedlo kdyby to jeho muži nepokazili.Pokud to dodám s patřičný spravedlivým rozhořčením vyjde to. „Věděla jsem jen že klíčem je Tragert brzy by mně vzal tam kde jsem chtěla.Víte jak dlouho jsem musela čekat?“ Jo to půjde a pokud namítne že o ničem neví tak řeknu že nevím proč mu to neřekli.Možná i jemu dojde že to nepovažovali za důležité.Jo to půjde a s trochou štěstí přežiji a pak směrem k přístavu na první loď i kdyby měla plout zpátky do Gery. Dobrodružství dost a tak odprosím otce.Bude sice nějakou dobu zuřit než svou marnotratnou dceru (kterou už jistě oplakal) přijme. Nečekala jsem že mi bude ten dvojí pohled chybět,ale teď bych byla vděčná za gerské strážné.Ti co jsou jsou zde (a tento postoj se dá použít i na zdejší obyvatele) se dají přirovnat k hostinskému který řve až když je po všem,ale předtím se zmůže jen na to aby potížistům políbil boty.Když dorazíme k cíli zjistím že tihle muži nepracují pro majitele tohoto třípatrového sídla.I když oni si tak nepřipadají tohle jsou jen poskoci jak brzy poznám když je nechají čekat.Jsem ráda protože tím je to snažší,ale pak odvedu pozornost od nich k svému ne zrovna příznivému osudu. Tušila jsem že to bude špatné,ale ono je to ještě horší. Ovšem to se už nacházím u klece nebo spíš přímo v ní.Vzdychnu a rozhodnu se rozhlédnout kdo je v klecích kolem.Možná se mi podaří i navázat dialog pokud se k němu někomu bude chtít.Pokud by se mu nechtělo nevyčítala bych mu to. |
| |
| soukromá zpráva od Vilja pro VYŠLO TO!!! To je jediné, na co jsem schopná myslet během toho, kdy nás stráže pustí. Odkoukám od Shireen úsměv a taky jim jeden věnuju. Pobídnu koně a - už jsme venku! Teprve tam si můžu konečně oddechnout a úlevou se rozesměju. "Jak víš, že to nebolelo?" zaculím se na Shireen. "Bolelo." Kdybys věděla, jak jsem byla blízko k tomu, abych něco řekla a určitě to celé pokazila... Ani nechci domyslet, co by se stalo pak. Chvíli jsem zticha a jen poslouchám, co mi moje společnost chce sdělit. Když se dostane ke lhaní, zbystřím. Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem nemusela moc lhát. A když už, dělala jsem to jen ze srandy. Když jsem strašila Mau a tak... "Já vím," sdělím jí sebejistě, využívajíc všech triků, které mi sdělila, a tváříc se lehce znuděně, jako by mi to opravdu bylo minimálně od narození jasné. Uvidíme, jestli něco pozná! Ha! Po další větě, kdy říká, že se mě strážný měl zeptat na mou švadlenkovskou minulost, se na ni zamračím. "Ještě že se nezeptal, protože bys viděla, jak dokážu být přesvědčivá," poučím ji se zvednutým obočím. "Tak jo," odpovím jí, aby věděla, že jsem srozuměná s její úžasnou schopností poznat lež. "Dám si pozor, abych ti nelhala." Nebo abys to nepoznala. Haha. "Ale byla jsi vážně přesvědčivá, u těch strážných," načnu další rozhovor. "Málem jsem uvěřila, že jsem se učila švadlenkou. Kde ses tohle všechno naučila? Nikdo, ehm..." udělám malinkou pauzu, protože jsem chtěla říct "nikdo normální", ale... prostě by to neznělo dobře, víme, "Nikdo, kdo má jen tak běžný život, se nepotřebuje naučit být takhle přesvědčivej." A pochybuju, že je její koníček učit se techniky lhaní jen tak z dlouhý chvíle. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro KIR - Vezeňská cela Ani jeden z mužů na tvá slova nijak nereagoval, chovali se, jako bys tam vůbec nebyla. Nezbývá ti nic jiného, než počkat až tě předvolají před onoho Elerda a zkusit štěstí u něj. Jediným pohledem zjistíš, že tvá cela moc pohodlí neposkytuje. Ale na druhou stranu to mohlo být i horší. Kamenná podlaha je pokrytá vrstvou čerstvého sena, jehož vůně se mísí se zápachem, který vychází z úzkého otvoru v pravém rohu. Nedělá ti žádný problém si domyslet, že slouží jako záchod. Nejspíš se napojuje rovnou na kanalizaci a jelikož je zakryt dosti volně pouhou dřevěnou poklicí, zápach je znatelný. V druhém rohu se mezi senem válí dva kusy přikrývek, které už zřejmě dlouho nikdo nevypral. Celý prostor přejdeš pár kroky a jediné místo kam je možné si sednout je na zemi. Celý podzemní komplex je dělaný značně úsporně. Cely jsou malé a namačkané u sebe. Zřejmě se počítalo s velkým počtem vězňů a zároveň s malými náklady. Mezi jednotlivými celami nejsou zdi, ale pouze silné mříže. Jen tři cely úplně na konci mají všechny stěny kamenné a před jejich dveřmi drží hlídku dvojice strážných. Cely, které sousedí s tou tvou, jsou obě obsazené. Po tvé pravici se nachází starší muž, jenž působí, že zde pobývá již dlouho. Přes jeho husté vousy pořádně nemůžeš odhadnout jeho věk, ale kolem brady má vousy prokvetlé šedinami. Tvrdě spí. Na levé straně je muž znatelně mladší. Tvář má hladce vyholenou a stále poměrně čistou. Museli jej zavřít teprve nedávno. Je vzhůru a šokovaně si tě prohlíží, jako by nemohl uvěřit. Ten jediný pohled ti jeho totožnost okamžitě odhalí. Není to nikdo jiný než tvůj zachránce.. Vren! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem DELAGON - Dům Gareta LAIRIWEN Vůdce si všiml tvého zaváhání přesvědčen, že při útoku dvou mužů najednou, jsi ztracená. Na tváři se mu mihl krátký vítězný úšklebek. Úšklebek se ovšem vzápětí změní na nevěřícný výraz, když se vyhneš jeho ráně. Do úderu dal při své sebejistotě příliš mnoho síly a než stihl napravit svou chybu a změnit směr, či reagovat na tvůj pohyb, neváháš. O úder srdce později se jeho tvář zkřiví v bolestné agónii, když se tvá dýka zanoří hluboko pod pánevní kost do oblasti slabin. Zařve bolestí, zhroutí se k zemi a pro tuto chvíli je vyřazen z boje. Dýku musíš nechat v ráně, neboť je hluboko a druhý muž je stále na nohou. Nemáš čas na vytažení. Ránu druhého muže jsi bez problému odrazila. Bojovník uskočí do bezpečné vzdálenosti a ztuhne s pohledem upřeným na svého velitele zmítajícího se na zemi. Následně na tebe pohlédne s tváří zkřivenou vztekem, prsty mu zbělají jak silně stiskl zbraň. Během tvého úskoku jste si vyměnili pozice. Nyní stojíš zády k domu a čelem ke svému protivníkovi, za nímž z bezpečné vzdálenosti vykukuje hlava Asfela a po tvé pravé straně se k útočníkovi přibližuje Egred s připravenými dýkami. Koutkem oka zahlédneš, jak tě Asfel s napřímenou hlavou sleduje a pátrá po důvodu tvého pískání. Mohla bys přísahat, že se tváří zmateně a možná i trochu uraženě, i když je to jen zvíře, jako by uvažoval, co po něm můžeš ještě chtít, když už odvedl tak dobrou práci. Nakonec se zřejmě rozhodne tě ignorovat a svou pozornost obrátí zpět ke své kořisti. Poslední černooděnec si nejspíš uvědomuje nebezpečí, které má v zádech a rozhodne se pro rychlý útok, jehož účel je spíše zlepšit si postavení než tě smrtelně zranit. V okamžiku jeho útoku už je ale Egred dostatečně blízko. Nebezpečí zespodu bojovník nečekal a proto ho náhlé objevení překážky v podobě Egrediny boty vyvede z rovnováhy. EGRED Než se stihneš dostat k bojující trojici, je téměř po všem. Elfka během jednoho rychlého shýbnutí zvládne zneškodnit vůdce a odrazit posledního černooděnce. Ten je nyní k tobě otočený zády, což si zřejmě dobře uvědomuje a snaží se to urychleně napravit útokem na Lairiwen. K jeho meči se v tuhle chvíli nedokážeš natáhnout jelikož jej drží v pravé ruce a ty jsi více u jeho levého ramene. Už jsi ale dostatečně blízko, na jiný zásah. Využiješ jeho soustředěnosti na elfku a povede se ti uprostřed jeho výpadu mu podrazit nohy. EGRED, LAIRIWEN Muž se sice nezřítí na zem, ale jeho čepel protne vzduch úplně jinde. V tu chvíli je vám vydán na milost a jeho život závisí pouze na vašem úsudku, neboť levou stranu těla má zcela nekrytou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za městem OKEAR Království Ikara Denní doba: poledne První část plánu jste měli úspěšně za sebou. Zbývalo najít vhodné místo, kde se setkáte s Krargem a počkat. Po pár stech metrech od města takové místo skutečně najdete. Krajina je zde kopcovitá a tedy na vás z města po první zatáčce není vidět. Sjedete z cesty a vystoupáte na první větší kopec za městem. Je porostlý břízami a ostrůvky vysoké trávy. Z hřebenu kopce trčí do výšky asi tří metrů kus skály, za který se můžete pohodlně schovat i s koňmi. Máte odsud dobrý výhled na město i cestu a břízy vás alespoň částečně chrání před zvědavými pohledy z cesty.
Dopoledne se přehoupne v poledne, slunce se během dvou hodin schová za záclonu mraků, z kterých vypadá, že začne každou chvíli pršet. Krarg se stále neobjevil a čas ubíhal. Pomalu nastávala doba, kdy bylo třeba se rozhodnout o dalším postupu... |
| |
| soukromá zpráva od Shireen pro Rozpaky nad tím co se odehrálo živě se střídající se sebevědomím a jistotou jsou u mé mladé společnice někdy až komické. Většinou se při tak rychle se měnícímu střetu toho všeho neubráním lehkému úsměvu. Do toho vstupující dychtivost po poznání o tom, jak jsem naučila lhát a další maličkosti. Občas je to všechno až poměrně roztomilé. Kde jsem se tohle všechno naučila? Na to se těžko odpovídá... pomyslím si s lehkým zamyšlením nad mou bohatou minulostí. "Něco se člověk musí naučit tak nějak časem..." odtuším. Je za tím i jiná pointa, ke které se brzy dostávám. "A zkušenosti to byly občas získané poměrně draze..." mihne se mi na tváři další zvláštní úsměv. Co tím chci říci se Vilja brzy dozví když si sundám rukavici a ta si tak může všimnout chybějícího malíčku na levé ruce. Zvláštní, že si toho nevšimla doteď. Ale zřejmě k mým dovednostem nepatří pouze lhaní ale patří k tomu i skrývání podobných nedostatků. "Ze všeho se ani já vždy neumím vylhat..." dodávám. I za tímto se skrývá daleko více, ale o tom se již nerozhovořím. Nechci o sobě odkrývat až tak docela vše. "Nicméně v tomhle krutém světě se každý snaží nějak přežít a občas k tomu patří i ono lhaní či sem tam nějaký podvod. Ale to ty sama dobře víš..." nerozvádím to a jen se vědoucně usměji. Jako bych o tom, jak se Vilja živí a čím tráví svůj volný čas věděla daleko více, než jsem mohla během naší krátké známosti vyzvědět. Spoustu si umím zřejmě domyslet sama. I když, teď jí začne asi docela jiný život... Více se k tomu nevracím. Pouze pokud se o tom Vilja bude chtít rozpovídat sama, nebudu jí bránit a naopak jí budu pozorně naslouchat. Až do doby, než dorazíme na místo, které zvolíme jako vhodné k odpočinku a počkání jak na skřeta tak na Erresië. Ale čas ubíhá, slunce pádí k západu a my jsme stále na našem místě samy. Stále více mne začíná pálit svitek od elfky, která pro mne nemálo udělala a vybídla mne k jeho přečtení až ráno, pokud se nevrátí. Slíbila jsem, že jej přečtu až ráno. Ale vím, že mne to bude stát dost přemáhání, abych to tak dlouho vydržela. Čas si krátím vyhlížením na cestu, kdy se ve skrytu snažím vypozorovat, zda už nejedou ti, se kterými jsme se zde měli setkat. Vyhrabu z našich zavazadel něco jídla a spravedlivě se rozdělím s Viljou, abychom neměly hlad. "Vypadá to, že tu budeme muset přenocovat..." nadhodím nad skromnou večeří. Evidentně nejsem tímto sdělením kdovíjak nadšená. Také zřejmě preferuji nocování za lepších podmínek. Navíc s tím, že se schyluje k dešti. "Erresië by nás asi našla podle tebe, ale nevím jak ten skřet..." zapochybuji. Elfka má zřejmě nějakou schopnost, jak ji vyhledat, ale se skřetem jsme se setkali pouze náhodou. A zda by byl schopen nás najít si netroufnu odhadovat. "Tak jako tak, domluvili jsme se, že do rána zde na ně počkáme, pokud nedorazí dřív... měli bychom to splnit..." bilancuji naši situaci. Možná si v tomto směru chci poslechnout i názor mé malé svěřenkyně ačkoliv bych na něj vůbec nemusela dát. Ale když nic jiného, tak její důvěře pomůže pocit, že může o něčem rozhodovat. Má tvář nedává nijak najevo, že by to měla být pouhá iluze... |
| |
| soukromá zpráva od Aliana Croix pro Nečekané setkání Jak jsem čekala tak ani jeden z mužů na mně nereaguje a není to co jsem říkala.A tentokrát to je z jiného důvodu. „To jste chlapi?Vy jste měkcí jako tvaroh.Jste kapouni,víte co to jsou kapouni?Vy jste kapouni.Všichni muži v tomto městě jsou kapouni.Ne vy nejste chlapi.“ Tak jsem zvědavá jestli je aspoň tohle k něčemu vyburcuje.Jinak je tu ještě můj plán který by mohl vyjít když se ho budu držet a budu mít štěstí.Ovšem zatím zbývá jen čekat a doufat že možná to co se tu děje přepadne tento dům.Přece jen takové věci se dějí a možná to budou ti samí kteří si za svou věrnost nechali zaplatit. Jistě pro ně nebude problémem přepadnout svého předchozího zaměstnavatele když ho ten nový přeplatí. Ovšem i když se tyhle věci dějí možná tu budu tak dlouho jako ti dva muži.Zapomenou na mně a já zapomenu na čas i na všechno ostatní.Pak mi už tahle cela vadit nebude pak už mi nebude vadit nic protože už nic vnímat nebudu. Vím že lidé když jsou v úzkých slibují cokoliv a neslibuji že to dodržím proto jsem upřímná hned ... Zarazím se a něco moji teorii naruší.Proč kamenné stěny a stráže když sem lidi dávají aby na ně zapomněli?A pak tu je další překvapení které nečekám najdu totiž Vrena.Sedí vedle v cele a překvapeně si mně prohlíží.Chvíli se navzájem prohlížíme než poněkud naštvaně řeknu: „Skvělé jediné město v Daestu ve kterém musím narazit na hnutí odporu.Že jsem nešla do Ikary tam by ani nepřešli ulici aby si před mnou odplivli.Tedy pokud by nechtěli projevit svůj nesouhlas.“ Pak se usměji a řeknu už poněkud klidněji: „Omlouvám se já se na vás nezlobím jsme ráda že jste v pořádku.Už jsem měla obavy.Co se tu vlastně děje?Tragert mi toho moc neřekl než přišli ti žoldáci.“ |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR