Andor.cz - online Dračí doupě

Kdysi dávno, tak dávno, že v těch dobách byli naši pradědové pouhá nemluvňata, se vyprávěli různé příběhy o statečnosti, hrdinství, odvaze. Příběhy měli spousty námětů, ale lidé je časem pozapomněli a přestali si je vyprávět. Ale ten jeden, ten se uchoval do dnešních časů.
Vypráví o nekonečné severské tundře, kdy se zima stala bílým peklem a jaro zeleným rájem. O zemi, kde panoval zákon: Přežije jen ten nejsilnější.
O zemi, kam se mohla podívat jen hrstka těch nejodolnějších dobrodruhů a pokud se vrátili, již nikdy nemohli kvůli svým zraněným cestovat. Ani hrůzy, které tam prožili, nikdy nevyprávěli.
Byla to zem, zasvěcená jen těm, kteří v ní měli právo žít. Byli to neohrožení lovci kožešin, hrozivý válečnici se sekerami s dvojitým ostřím, zlatokopové a chovatelé mnoha stád ovcí. V té zemi si šel každý za svým cílem, tak jak měl. Ale přeci se během jednoho dne objevil v jejich řadách válečník, který tento národ sjednotil do jednoho bodu. Jmenoval se Benolita. Válečník Benolita si svým obrovským mečem prosadil svou a nechal postavit velkolepé město, uprostřed hor, kde nebylo na očích nepřátel a dalších těch, jenž by chtěli národ Seveřanů vyhladit. Město se pojmenovalo stejně, jako jeho zakladatel, ale bez přípony o. Benolit. Město se ihned stalo prosperující a neustále se rozrůstající mocností. Vznikla postupně, jako tábor z vesnice, z vesnice město. A město se brzo táhlo přes celé údolí a pokračovalo až do horských průsmyků. Jeho ohromující krása do něj lákala mnoho pocestných a ti se zde většinou usadili natrvalo. A takto se Seveřané sjednotili. Syn Benolita, Undrar, ve jménu svého otce založil gildu. Ta měla podnikat výjezdy z města a hledat ty, co se potulovali po celém fjordu a přivést je do města, aby zde mohli žít v poklidu. Takto to probíhalo nejméně dvě století a gilda, nesoucí název Princové Severu, se skládala z mnoha žen a můžu, ale jejich úkol nespočíval jen v hledání lidí, ale i pátrání po různých artefaktech, při čemž našli jenom jeden a jak se později ukázalo, byl to černý krystal, velký skoro jako muž. Odvezli jej na městskou radnici a tam se stalo něco nečekaného. Krystal byl magický a hrstka nezkušených čarodějů v něm, díky svým schopnostem, sílu probudila. Síla spočívala v tom, že onen krystal chránil celý Benolit před zimou a dodával mu teplé počasí na pěstování různých plodin. To bylo slávy a radosti. Krystal uložili hluboko do sklepení, kde odpočíval dalších několik století a jak čas plynul, z Benolitu se stala oáza a lidé, zvyklí na život v neskutečné zimě, zchoulostivěli a sebemenší závan studeného větru jim způsobil třesavku. Což byla nevýhoda pro ně a výhoda pro ty, kteří Severský národ neměli v lásce. Nepřátelé si říkali Nemerové a jejich špehové pronikly po řadu měsíců až do radnice Benolitu. Zde se představili jako Správci krystalu. Královna Hteira neprohlédla lest a pustila je. Nemerové ale nepočítali s jednou odchylkou v plánu. U krystalu totiž stála královnina dcera El – Nemeria a šeptalo se o ní, že byla královnou adoptovaná poté, co jí její nemerskou rodinu Seveřané povraždili. Tato dívka měla nadání nacházet v lidech pravdu a ani Nemerové v přestrojení se tomu nevyhnuli. Jenže El – Nemeria byla vychována tak, že sloužila jen a jen Seveřanům a jako královská princezna se Nemerům postavila. Nazývat ji zhýčkanou princeznou, to se říct nedalo, neboť dívka oplývala čarodějnou mocí a stála v čele Princů Severu a po relativně krátkém boji se jí podařilo Nemery porazit, ale neměla tolik sil, aby je porazila jen ona a jejích schopnosti. V zoufalství z krystalu vyčerpala sílu a tím své nepřátele porazila, jenže z krystalu síla dál a dál vyprchávala, až nakonec přestal město chránit a tisíce let stará zima, kroužící kolem města, do něj vzápětí pronikla. Lidé začali podléhat omrzlinám a z několika tisíc nikdo nepřežil. Princové Severu zimě nepodlehli hned, ale taky jich moc nezbylo, pouhá desítka členů, mezi nimi i naštěstí El – Nemeria. Ta řekla, že krystal zničili Nemerové při boji, nikdy pravdu nepřiznala. Věděla ale, že chybu udělala a proto se rozhodla vydat se na dlouho cestu přes zmrzlé pláně až do dalekých zemích, kde sídleli Nemerové a kde byl krystal původně nalezen, což byl jeden z důvodů konfliktu. Nemerové chtěli krystal získat zpět a ne ho zničit, jenže to jen El – Nemeria věděla. Proto princezna shromáždila deset přeživších Princů Severu a po sebrání sil a zásob provedli první kroky své cesty. Po tisíci letech opustili jako první Seveřané Benolit, připraveni čelit neprobádanému světu, doufajíc, že se jim povede navrátit mu jeho zašlou slávu.

---

Trosky bývalé slávy

Vyjdeme z polorozpadlé radnice. Je to velmi velký rozdíl, když jsme doposud přebývali jenom ve spoře osvětlené a oteplené místnosti, kde náš klid rušilo jen teskné kvílení meluzíny. A teď nás do tváří prudce udeří třeskutý mráz a my musíme sklonit hlavy, aby nám ostrý poryv větru div nevyšlehal oči. Obávám se, že přeživší Princové zpanikaří a rozutečou se mi všude kolem, ale nepodléhám panice a do zimní vichřice zakřičím:
,,Seskupit, rychle za nejbližší stěnu."
A mé naděje byly vyslyšeny. Princové zachovají klid a následují mě za nejbližší trosku domu. Pohlédnu na ní. Jsou to ruiny jedné z věží, kde přebývala stráž, hlídající radnici.
,,Princové Severu. Chystali jsme se na tuto výpravu dost dlouho, těch měsíců příprav, jak fyzických, tak psychických a nyní stojíme té bestii tváří tvář. Nemůžeme utéct hned v prvním kole souboje. Bojujme se zimou. Musíme se dostat co nejdřív z města, neboť uličky jsou zrádné a v jejich stínech na nás může číhat nebezpečí. Ale i tak občas zvedněte hlavu a hlídejte si své okolí. Nyní mě následujte."
Jen co se má slova ztratí v další křiku vichřice, zvednu se a skloním hlavu, abych si prorazila cestu skrz protivítr.
Kráčíme hlavní ulicí, lemovanou rozpadlými budovami z šedých kamenů a v bílé tmě vypadají budovy jako přízraky. Naše cesta leží na východě města, asi deset mil od radnice. Tam leží brána, která nás dovede do nezkrotné severské divočiny, kam se jako jediní Seveřané po dlouhé době podíváme. Jestli z toho mám mít radost, to opravdu nevím. Bude zajímavé vidět to, co je venku, ale pokud se přírodní poměry tam zhorší, raději bych zemřela v chladných uličkách města.

Východ z randice

Když vyjdu za Nemerií z radnice, udeří mne, stejně jako ji, do tváře prudký závan ledového větru.

U nejsvatější panny, to je ale zima...
Pomyslím si, ale poslušně následuji svoji paní.
Při rozkazu seskupit se se hned vydám k nejbližší stěně, a zkrz kapuci v obličeji čekám na další rozkazy...
...
Po ukončení proslovu mé paní se poslušně zapojím do průvodu, kráčející těsně za El-Nemerií, abych jí mohl být v případě nebezpečí na blízku, a chranít ji.

Vím, že paní nepotřebuje ochranu, že je sama dost silná, ale čím víc zbraní na blízku, tím méně utržených ran...
Ospravedlním si sám svůj čin, a dál kráčím za svojí paní, připraven kdykoli být ve střehu...

Wolsey jako jeden z mála princů přesně věděl, co je očekává, neboť už celé věky chodí po pláních tohoto světa...
I když Jeho krásné, rudobílé společenské oblečení do zimy evidentně nepatřilo, nevypadalo to, že mu to dělá problémy....

***
Vyjdu ven jako poslední z princů, neboť tam je mé místo...
...v pozadí, odkud mohu využít své magické dovednosti...

Jak vyjdu ven, rozkašlu se a lapu po dechu, jak se mé plíce snaží vyrovnat s tím ohromným teplotním šokem!
Zatraceně - to je ale zima! Hergot - proč mě přírodní zima nemůže zranit, ale mohu jí cítit! No ještěže tu i mladší lidé chrmlají stejně jak já....

Z mých myšlenek jsem ovšem vytržen hlasem El - Nemerie, která dává příkazy...
Se slovy: "Pro vás vše, vznešená paní." se podřídím jejím rozkazům, i když si dávám záležet, abych dal najevo, že je to z mé svobodné vůle...

Když El - Nemerie mluví svou řeč k bojovníkům, hlavou mi táhne:
Hmm, vypadá to, že jsi rozená vůdkyně - víš co říkat... Byl bych to do Tebe neřekl, když jsem Tě před lety spatřil poprvé... Nu což, není důvod se neřídit Tvými rozumnými pokyny...

Aniž bych cokoliv dál říkal, vydám se mlčky za ostatními, dávaje pozor na vše kolem sebe...

Před radnicí

Tak jsem skončil tady, v ledové pustině. Legrační - ještě před asi deseti lety jsem si žil na jihu v poušti.
A teď jsem členem elitních jednotek Seveřanů.
Komické, že?

Je tu vážně zima - a je větší, než když jsem sem před lety šel. Do země předků.
Asi bych se neměl divit, ten mráz za hradbami si vybírá vše, o co kvůli krystalu přišel.

Ještě, že jsem si nechal nční oblečení z pouště.
Ale tohle bylo horší než mrazivá pouštní noc.

Nicméně jistou schopnost obrnit se vůči chladu máme dědičnou.
Protože jsme tu byli. Dokud nás nevyhnali předci většiny těch kolem.

Předklonil jsem se a přes kapuci jsem zamžoural dopředu.
Musíme jít. Musíme jít, abychom obnovili slávu města Benolit. Ale hlavně proto, abchom měli co na práci.

Je smutné, co se stalo s tím klidným městem plným lidí. Všechno záviselo na jedné, jediné věci.

Měli bychom těch kamenů přinést pro příště víc.
Jsme asi druhá generace Princů, která jde na velkou výpravu. Tak nechť máme stejně štěstí jako ti první, dávná elita země.

Východ z radnice
Naposledy si v hlavě projdu všechny seznamy věcí co jsem považovala za nutné mít sebou. Dovolím si ještě jeden nádech teplém a vykročím s ostatními ven. I přesto že jsem tohle už absolvovala nesčetněkrát vždy mě nápor mrazivého vzduchu dostane. Jasně si v hlavě připomenu, že i když mám až přes nos natažený teplý šátek musím bezpodmínečně dýchat pouze nosem. Jinak mi mráz bude plíce trhat na kusy o to intenzivněji.
Podle příkazu poslušně zamířím ke zdi.
Sleduji pohledem kamennou zeď stejně jako El- Nemeria jen o něco málo dýl. Jo jo , kočičko ale tenhle proslov jsi nám mohla říct v teple tý trosky co zbyla z radnice a ne tady venku. Šetři dechem ještě ho budeš spoustu potřebovat.
Beze slov se zase rozpohybuju a zařadím někam mezi ostatní. S každým krokem který udělám vytýčeným směrem je mi jasnější, že tohle budu velmi dlouhá cesta. A se smutkem pozoruji trosky domů kolem sebe.
Asi jsem pěkněj blázen když tohle podnikám, ale zase na druhou stranu tam vzadu bych se si z toho stereotipu ukousala nudou. Raději bojovat o přežití v holé pustině.

---

Odolný muž

Svorně kráčíme vpřed dlouhou alejí, lemovanou zničenými domy, ale ty asi po pěti milích pominou a cesta se začně svažovat nahoru do kopce. Poznám tohle místo. Je to Pahorek lží...nevím, proč předkové Princů Severu ho pojmenovali právě takto, ale jisté je, že tento pahorek je v celém městě největší a z jeho vrcholu, kde je i brána, vedoucí do mrazivých pustin, je vidět přímo do širého okolí. V podstatě je odtamtud výhled na celé město.
Na pahorku ale nikdy nevyrostla žádná větší budova, pouze malé, i když sympatické chatrče. Sympatické...no kdysi možná ano, ale teď když kolem nich procházíme, tak chladný vítr, prostupující jejich skulinkami ve dřevě s sebou přináší i pach smrti. Moc dobře víme, že snad všechny budovy ve městě ve svých útrobách schovávají zmrzlé mrtvoly, jejichž tváře jsou rozšklebeny v poslední smrtelné grimase. Dělá se mi z toho pomyšlení nevolno. Vzpomenu si na své dětství, jak tu rostla tráva, včely opylovaly voňavé květy a ulicemi se nesli zpěvavé balady a říkanky veselého lidu. Nebo třeba léta. Kromě písní o našich předcích, kteří město postavili, jsem slyšela i legendy o drakobijcích, nezničitelných lovcích, ukrutných, ale čestných válečnících...prostě vše, co by si každý šťastný člověk mohl přát. I ty vůně jídla, co se nesli všude kolem. Pečená selata, brambory, smažící se nad ohněm.
A teď? Ruiny Města mrtvých. Jen nás jedenáct tu bloudí a hledají cestu ven. A co nejrychleji.
Po hodině vyčerpávající chůze staneme na vrcholku kopce a pohlédneme na bránu. Je velká asi dvacet stop, kamenná s cimbuřím, mříž je čtverečkovaná a kovová, u obou okének ve tvaru lomeného oblouku jsou zobrazeny erby s kancem a rysem.
,,Konečně jsme tady...teď už jen dveře otevřít a můžeme se vrhnout vstříc novému dobrodružství." pomyslím si a mlčky vykročím vpřed. Ještě předtím pokynu silným válečníkům a bojovníkům ze své skupiny, ať jdou se mnou mi pomoci bránu otevřít a ty ostatní ať mezitím hlídají okolí.
Hlídat okolí je můj zvyk, nikdy nevíte, navíc, stále se zde mohou potulovat Nemerové. Sotva ale dojdeme pod podloubí brány, cestu nám zastoupí jakási osoba. Je to starý, velmi malý a vrásčitý stařík, jehož bílý plnovous mu splývá skoro až na odhalenou hruď. Vlasy žádné nemá a oklepu se zimou, když si všimnu, že stařík je oblečen pouze do bederní roušky a celé tělo má odhalené okolnímu mrazu.
,,Jaktože nezemře zimou? A co tady vůbec dělá?" ptám se v duchu, ale v tom se stařík dá sípavým hlasem do recitování:

Jak stateční jsou dobrodruzi

co vyrážejí bránu otevřít

jdoucí do ledové brázdy

pohlédnout do očí samotné smrti.

Zvednu meč a hrozivě jím namířím na staříka.
,,Kdo jsi a co tady děláš?" zeptám se.
Stařík se usměje a odpoví:
,,Já jsem hlídač brány. Cožpak ty, princezno, si nepamatuješ?"
Vzpomínka mnou náhle projede jako blesk z čistého nebe.
,,No ovšem...Tenglinith, hlídač brány, který každému položí hádanku a pak teprve jim umožní bránu otevřít...já hloupá."
Automaticky se Tenglinitha zeptám:
,,Dobrá, jsme připraveni, aby jsi nám položil První část klíče."
Brána se neotevře, dokud nezodpovíme na hádanku správně. Naši předkové říkají, že Tenglinith je duch, chodící v těle staříka a má u sebe klíče k bráně. Pokud někdo chtěl z města odejít, což se stávalo málokdy, stačilo, aby zašel za králem či královnou a oni mu dali veškeré potřebné věci, díky kterým se dali staříkovi úkoly splnit. Doufám ale, že nás Tenglinith nepošle zpět do města a že se nad námi slituje.
O minutu později, kdy slyšíme jen dunění větru, se stařík dá do řeči, předtím se ale ještě ujistí, zda jsme všichni kolem něho shromáždění.

,,Studená je, té se chraň.
Teplá někdy jako dlaň.
Když je jí moc, je to špatné.
A když moc, všechno hyne.
Někdy běží, někdy stojí. Co je to?
Dobrodruzi mi to jistě poví."

Takto hádanka zní a já si začnu lámat hlavu, co by to mohlo být. Totéž dělají i ostatní.

mužu se zeptat, co to bylo? já jsem tipoval vodu :-) ale byla si rychlejší :)

Cesta z trosek radnice

Je mi to těžko k uvěření, že jsem jeden z posledních z tohoto města, kdož přežili.
... Jak se to mohlo stát? Jak mohli proniknout ke kameni a zničit jej. To není má starost. ...
pomyslím si. Nikdy jsem neměl města rád.
... Lesy, louky a pláně - tam je můj domov a ne ve městech ...
povstanu ze země. Šest stop vysoký, urostlý muž s plnovousem a hnědými lesklými vlasy. Tak mne nejspíše spatří ostatní princové.
... Otec by se asi hodně divil. "Ty s tím tvým lovením. Zkončíš jako žebrák!" - jako bych ho slyšel. Kdyby teď věděl kam jsem se to dostal asi by puknu vzteky ...

Shledávám, že i ostatní vstávají a odcházejí s El - Nemeriou z místnosti. Posbírám si své saky paky a vyrazím za nimi. Ledový vítr, který mi rozcuchá vlasy a donutí mne sklopit hlavu mne upozorní na to, že vstupuji do ledového království.
Sundám z ramene vak a začnu z něj vydnavat teplejší oblečení. Rukavice, kabátec i plášť s kápí. Vše si hbitě obleču a plášť si sepnu po celé jeho délce - vznikne jakési kožené roucho větru téměř neprostupné. Kápi přehodím přes hlavu. Vezmu luk do ruky a pytel s toulcem přehodím přes rameno. Hřán kožešinkovým oblečením se vydám za ostatními.

Po působivém El - Nemeřinim projevu se rozpomenu na mé povinnosti.
"Sláva princům severu!"
pokusím se překřičet kvílící vítr po jejím projevu. možná je to nemístné, ale nemohl jsem si pomoci.

Jak se pomalu šineme ulicemi tak se dívám na ty rozpadlé doby a myslím si

... Cokoli si člověk může ochočit, ale přírodu ne. K čemu je to snažení. Budujeme celé roky města a ty během několika dní zkončí takto. ...
Jdu jako poslední trochu zamlklý a přemýšlím o mém příštím životě.
Co bude, co se teď bude dít? To podle mého neví ani sama Nemeria.

U brány se ani nenamáhám přemýšlet, i vzhledem k tomu, že Najka dávno odpověděla.
... Tak staříku. Konečně nás propusť z tohoto města zmaru a beznaděje. ...

K bráně
Ve vytrvalém tempu jen El- Nemeria nasadila postupuji kupředu někde vprostřed skupiny a jak míjíme jednotlivé domy a jejich trosky, rozpomínám se na nedávnou krásu a slávu těch budov. A ze zastrčených koutů mé mysli začínají vyskakovat tváře těch co tu ještě nedávno žili. Těch co se smáli , radovali a i plakali v teplém vzduchu.
Jak málo stačí aby život vzal jiný směr či úplně skončil zafilozofuji si soukromě a dál klidně kráčím , pozorujíc okolí.
Za tu dobu než jsme došli k bráně už se mráz začal zaobírat i námi. Jemné krystalky ledu se mi uchytilis řasách a já děkuji za tu vrstvu tuku jenž jsem si naplácal na ten zbyteček holé kůže kolem oči co nešla ničím zakrýt.
No konečně něco …….. brána. A jelikož je mi jasné že na nějaké silácké výkony moc nejsem hlídám pohledem okolí.
CO to je za maškaru??? Změřím si staříka pohledem a přes kvílející vítr naslouchám rozhovoru.
Jo ták…. To je tenhle. O tom už jsme něco slyšela. A tak si založím ruce na hrudi a čekám co řekne dál . Když Tenglinit domluvím trvá to jen okamžik než mě napadne co by to tak mohlo být. Ještě se podívám po ostatních jestli snad někomu neskočím do řeči. Tedy ne že by i to nějak vadilo,ale kdo má k sakru přeřvávat vítr a ještě nějakýho chlapa.
Nic hoši, no moc vám to nezapaluje. Probleskne mi ještě hlavou a pak na hlas do kvílejícího větru pronesu . „ To je přeci jasný jak facka, je to VODA.“ Přičemž poslední slovo pronesu se značným důrazem , aby snad nevznikli pochyby o tom co jsem vyslovila za slovo.

Cesta městem k bráně

Když vidím, jak ostatní trpí zimou, nemohu se zbavit pocitu, že bych se možná měl také obléci lépe do zimy, abych je moc neprovokoval...

Jak ale vkročíme mezi ulice města, popadne mě lítost...
Vždyť v tomto městě jsem byl kancléřem... Toto město spravoval!
Tak nádherné město, tak dobře naplánované... Tak plné života bývalo...
Proč já hlupák tehdy poslech tu vizi a odešel z města! Kdybych tu býval byl, mohl jsem třeba zkáze zabránit...
Ale asi mi to předurčili bohové... Jsem zde a plním povinnost... Až..pokud kámen opět přineseme, pomohu město přebudovat a následně opustím tyto kraje a půjdu někam dál - kam mě mé vize zavedou...

Ze svých myšlenek jsem vytržen příchodem k bráně, kde se dobrovolně zařadím mezi ty, co hlídají...

MAGIE!! Mám pocit, že se mi rozskočí hlava! S takovou syrovou magií jsem se ještě nikdy nesetkal TAK ZNENADÁNÍ!
Než ovšem stihnu družinu varovat, objeví se ten podivný stařík a já vím, že je to pověstný "hlídač"...

Když položí otázku, začnu o jeho hádance hluboce přemýšlet...
Než jí ovšem pořádně promyslím, Najka vyhrkne odpověď...
Sakriš - zase je můj intelekt předběhnut rychlým úsudkem mladých! Kruci! Ale má to správně, holka jedna šikovná...
Začnu na ní pohlížet s novým zájmem, ale rychle na ní přestanu civět, než si toho někdo všimne...
Pitomče! Nemusí přeci každý hned vědět o Tvé slabosti pro něžné pohlaví, to se k Tvé důstojnosti a vznešenosti mága nehodí, brumlám si pro sebe...

Najka boduje

Jakmile Najka vysloví pečlivě nahlas svojí odpověď, až leknutím málem nadskočím, stařík pobaveně vyskočí a zatleská:
,,Výborně, výborně, klaním se tvým schopnostem. Ale přeci je tu ještě jen jedna hádanka."
Jen co to dořekne, znovu se postavím do výhružného postoje a vyčítavě se na staříka podívám:
,,Říkal jsi přeci, že nás pak pustíš, po první hádance, pokud ji uhodneme a to jsme udělali."
Stařík se ledabyle úsměje.
,,O, to jsem vskutku neříkal, ale ty sis to myslela princezno. Navíc jsi mě požádala o První část klíče a neřekla jsi, že má být poslední."
Povzdechnu si.
,,Dobrá, udělala jsem chybu. Nyní nám předlož Druhou a Poslední část klíče, prosím." požádám ho netrpělivě a stařík se dá zpěvavě do řeči.

,,Jsem svobodou
Ale i zhoubou.
Vedu do nového života.
Ale i do náruče smrti.
Jsem hlučný při pohybu.
Ale brnění nejsem.
Co teda jsem? "

Tahle hádanka je poměerně jednoduchá, ale napadá mě strašně moc odpovědí. Uvidíme, jak si povedeme všichni, co jsme tady.

Najka boduje podruhé

Chvíli se navzájem překřikujeme a Tenglinith se asi výborně baví, neboť jeho tělo se třese pod náporem smíchu.
Pak ale, asi po hodině hádaní se špatnýma odpověděma, se ozve Najka.
,,Je to klíč." prohlásí a staříkův úsměv zvadne. Dělá, že neslyší a tak to Najka zopakuje a Tenglinith je nucen si přinat porážku.
,,Klíč? To teda není nic moc, ctěný Tenglinithe." řeknu a stařík pokrčí rameny.
,,V podstatě všechny vaše odpovědi byly správné, ale já chtěl slyšet ten klíč.""
Plácnu se do čela.
,,Tak alespoň příště tu hádanku lépe formuluj, žádám tě." řeknu rozhořčeně a stařík se znovu usměje.
,,Pokud někdy vůbec bude ještě nějaké příště, mladá princezno. Nechť vás provází slunce na vaší pouti."
A s těmito slovy se rozplyne s okolním vzduchem. Na jeho požehnání ale přeci jenom něco je. Víchřice přestává ustávat a na obloze se rozplynou mraky. Slunce nám ukazuje svoji tvář a nám začíná být konečně trochu teplo. S novým elánem jdeme k bráně, abychom ji otevřeli.
,,Nyní to všechno začne." pomyslím si a vezmu za jednu páčku. Potíž je ale v tom, že se opět začnou dít podivné věci.

Brána

Nebe stále kvílí, vichřice ne a ne ustoupit, a nechat k nám proniknout pár teplých poryvů větru, či teplejších paprsků světla...
Kdepak kamaráde, tyhle časy jsou pryč, pohřbeny pod nánosy sněhu a polorozpadlých domků... Musíš se s tím smířit, chtě nechtě...

Když se u brány objeví stařík, přejede mnou studená vlna, až se celý oklepu-Vždyť na sobě nic nemá??!!... Když ho ale chvilku poslouchám, dojde mi, i z jeho slov, že ten muž je hlídač. Nikdo nemůže projít branou bez vyřešení jeho hádanky.

No ovšem, mohlo mne to napadnout... Ty hlavo dubová!

...

Když hlídač poví svoji první hádanku, ponořím se do myšlenek, a přemýšlím.

U Benolita, napadá mne desítky slov!ne desítky, stovky slov! Ale které z nich je správné?...

Když už mám pocit, že jsem na něco přišel, Nayka odpoví. A k mému údivu dobře.

U Benolita, jak může někdo nevěřící uhádnout správnou hádanku dříve než mnich? je snad magicky požehnána?... Ale co to blábolíš? už začínáš semilnět dědulo, nech si ty své nadávky...

S vidinou dalšího pokračování v cestě se zvednu země připraven na odchod, když hlídač poví, že druhá hádanka musí být před pochodem dál. S ošklivým úšklebkem na tváři si zase sednu.
Když dozní druhá hádanka, opět zapojím své mozkové ústředí, a přemýšlím nad správnou odpovědí. K mému údivu se správnou odpovědí přijde opět Najka...

Ta žena mě udivuje čím dál víc... mlč, nerouhej se!
Na nepatrnou chvilku se mi na tváři objeví usměv. Je zajímavé, jak se někdy krásně hádám sám se sebou...

Konečně se všichni zvednou k dalšímu pochodu, a hlídač zmizí. S jeho slovy o tom, že možná už žádné příště nebude, se mi na tváři opět objeví zatrpklý výraz...
Ano... ať nás slunce provází. Bude-li tomu sám Benolita chtít, jistě tomu tak bude... Vyřknu svá první slova od začátku pouti, avšak řečena spíš pro sebe...
Na nic nečekám, a připojím se opět ihned za El Nemerii...

Vstříc dobrodružství

Ještě v radnici se dívám na shromáždění a prohlížím si své budoucí společníky. Doposud jsem byla samotářka a proto mě docela znervózňuje, že půjdu někam s tolika lidmi. Nálada je pochmurná, ale někdo tuhle "práci" oddřít musí.
Vyjdeme ven a je tam opravdu hnusně. Pevně si rukama chytnu svůj hrubý plášť, aby se mi na tělo nedostal mrazivý vítr. El-Nemeria svými slovy dodává odvahu případným členům, kteří by to chtěli vzdát hned v počátku. jak se ovšem zdá, nikdo z nás se k tomu nechystá.

Přece jsem se dobrovolně nepřihlásila k této výpravě, abych ji hned vzdala. Holka, já budu ta, co dojde až k samému závěru, pokud to bude možné... proběhne mi hlavou s mírným úsměvem na tváři zahalené v kapuci.

Sleduji družinku, jak se choulí ve větru, ale přesto neoblomně pokračujeme dále. Kolem je všude zkáza. Rozpadlé domy a zasněžené ulice zejí prázdnotou a mrtvolné ticho je až děsivé. Prudký vítr nám ztěžuje pohyb.
Konečně z Pahorku lží vidíme bránu, která nám otevře cestu do širé pustiny a nekompromisní severské krajiny. Cítím se všelijak, ale hlavně asi šťastně. Začíná nová éra mého života, vydávám se do světa a mám možnost navrátit tomuto kraji bezpečí a klid. Podívám se zpátky k městu zkázy, zhluboka se nadechnu chladného vzduchu a udělám první krok k bráně s ostatními.

Zrovna když chci ostatní upozornit na strážce brány, tak se před námi objeví.

No jistě, Tenglinith, četla jsem o něm...hlídač...no jsem zvědavá, co si pro nás připravil...

Když nám položí hádanku, zamyslím se nad ní, ale Najka ze sebe vypraví správnou odpověď skoro bleskově. Jen uznale pokývu hlavou.
Na druhou hádanku již odpovídá více dobrodruhů a já jen mlčím. Nechci plácat do větru zbytečně, když si nejsem jistá a promýšlím hádanku, co to dá. Se správnou odpovědí přijde opět Najka a já jsem ráda, že ji máme mezi sebou.

Po strážcově rozplynutí vidím velmi ráda zlepšení počasí a slunce přivítám povolením pláště a sundáním kapuce. Ale to již naše vůdkyně přistupuje k bráně, aby ji otevřela. Já ji s nadšením v očích pozoruji a pomalu se k mohutnému východu blížím také...

Konečně zase na cestě

Po první hádance, která byla zodpovězena téměř okamžitě se mírně usměji.
... Najka je šikovné děvče jak se zdá. Jistě se nám její cůvtip bude hodit, ale co to ...
umlčím své myšlenky, když si pro nás Tenglinith připraví druhou hádanku.
Pečlivě ji vyposlechnu a pak se opět pohroužím do přemýšlení.

Několikrát do skučícího větru vykřiknu domělou tajenku avšak Tenglinith se jen zazubí a zavrtí hlavou na znamení nesouhlasu.
Pak ale opět zaboduje Najka.
"No jo!"
vykřiknu, plácnu se do čela a posadím se na zem.
... Že jsem na to nepřišel dříve. Ale to by mne nenapadlo, že to bude zrovna klíč. No hlavně ať už jsme odsud pryč! ...
pomyslím si, když se zvedám a vidím princeznu jak se chystá otevřít bránu. Pln nedočkavosti se okamžitě rozbíhám k bráně a jak koukám tak i Dermon a Eve už se také přibližují k východu z tohoto místa zkázy.

U brány

Jak tak stojím , první mojí reakcí na staříkovo prohlášení je touha vykřiknout „ Cože? “, ale pak promluví El- nemeria a tak spolknu i velmi hněvivou poznámku co se mi dere na jazyk.
Jedno se jí ale musí nechat. Je dobrá a má trpělivost. Já už bych to z toho dědka asi chtěla vymlátit. No, proto asi tuhle skvadru vede ona a né já . Usměju se pro sebe.
Pak už ale raději pečlivě poslouchám i druhou hádanku. První co mě napadne je že tohle už tak lehké nebude. A taky jo , moje první dvě odpovědi byly špatně. Začnu mít vztek.
No tak, uklidni se. Přeci nenecháš nějakýho chlapa vyzáblýho hnusnýho , aby tě přechytračil. A ten zbytek taky ne. Takže když to není brána, tak to vylučovací metodou je absolutně vyloučeno aby to klíč nebyl také. A vyřknu slovo klíč zase hezky nahlas, aby ho všichni slyšeli. A vzhledem tomu že stařík dělá že mě neslyšel přidám na intenzitě hlasu a pomalu to vyřknu přímo jemu do obličeje. Kdybych neměla na obličeji ten šátek m bylo i vidět že se tvářím dost nasupeně.
No tak to bychom měli. Odfrknu si a podívám se po všech kolem. Pche…chlapi. Jo jasně nejsou tu jen oni, ale ti co tu jsou…. Nechávám se myšlenky vyplynout do nikam a raději pospíším za El-nemeriou.

Zavřeno

Jen co se dotkneme kola, kterým se brána otevírá a pootočíme jím, narazíme na tuhý odpor. Kolo se jakoby odmítá pohnout a za chvíli se roztočí na zpět chod, až ho musíme pustit, aby nám nezlomilo ruce. Tázavě se podívám na své spolubojovníky, ale ti stejně nechápavě pokrčí rameny. Kolo se neustále točí a já dostanu nápad. Vytasím meč a chystám se ho zaháknout do kola. Sotva se ale čepelí jej dotknu, meč uskočí před neznámou silou a nebýt Ratibora, který mě popadl, tak bych teď měla meč v lebce a moji svěřenci by cestovali beze mě.
,,Děkuji," pohlédnu na něj vděčně a vzápětí se můj zrak obrátí na můj meč. Smutně přivřu oči. Je na kousky.
,,Tak dlouho mě doprovázel a nyní..budu si holt muset vystačit jenom s kouzly."
No jasně, kouzla. Zkusím použít zastavovací kouzlo a poté požádám i Wolseye, ale ani jeden z nás neuspěje. Vztekle kopnu do kamene.
,,Jsme tu jak krysy v pasti."
Jak čas plyne a kolo se točí, se shromáždíme před bránou, abychom učinili poradu. Jelikož vichřice už nezuří, bude to lepší. Než ale začneme, spatříme, jak se kolo zastavilo a ocelová mříž brány se rozzářila rudým světlem. Když chci vejít do podloubí, nemůžu. Neviditelná stěna mě tam nepustí. Proklínám tohle město a jeho nástrahy. Když už je celá věc ztracená, objeví se znovu Tenglinith a usměje se na nás:
,,Vy jste ještě tady? No, jak vidím, tak asi jo. Brána vám nejde otevřít? To víte, nemáte stále všechny klíče."
Zamračím se:
,,Kolik hádanek musíme ještě uhodnout, sakra."

,,Spousty princezno, spousty. Ale už nebudou slovní. Vaše milá Najka odpověděla na dvě moje hádanky a předměty, tedy voda a klíč, musíte získat a poté je hodit k bráně, čímž se vám to samo otevře. Ale nesmíte mít jen ledajakou vodu a klíč. Voda, jak jistě víte, by byla nejlepší, kdybyste ji vytáhli z Arimské studně. A klíč Irtidu ten taky budete potřebovat. Znáš tyto artefakty, princezno?" zeptá se mě duch staříka a já se zamyslím.
,,No ovšem, zná je oba, ale potíž je v tom, že bych se pro ně musela vracet do města. Nevím pořádně, jestli Strážce brány přežil, neboť to byl právě on, kdo je uchovával u sebe. Ale Strážce nebyl obyčejný člověk, nýbrž upír, takže je možné, že přežil, ale nehlásil se k nám. To znamená jediné. Musíme se za ním vydat. Další problém spočívá v tom, že jeho dům je na druhém konci města."

Tenglinith jakoby mi četl myšlenky a chvíli nato se opět rozplyne. Předstoupím před své druhy a vysvětlím jim situaci.
,,Takže pět z nás tady zůstane a budou hlídat okolí a zbytek půjde se mnou za Strážcem. Předtím, než začneme hlasovat kdo půjde se mnou, můžete k tomu sami něco říct, ale pokud ne, řekněte mi, kam chcete být umístěni." domluvím a rozhlédnu se po všech přítomných.

Seděla jsem opodál s kápí přes hlavu. Měla jsem strach z omrzlin a nechtěla jsem pokoušet osud. Dělal mi starost návrat do města a hledání klíče a vody...
Držet se z cesty se mi zatím vždycky ukázalo být k něčemu dobré. Taky mě mimochodem zachránilo před smrtí, když zasáhly kruté mrazy. Vzhlédla jsem, když nás El - Nemeria požádala o názor.
A ačkoliv bych toho chtěla říct spoustu, nyní mě nenapadalo nic vhodného. A ten pitomý zavšivený dědek - tedy pokud tak můžu označit neuvěřitelně silnou magickou ,osobu´ - si ještě bude vymýšlet různé okličky a další a další hádanky, jako by chtěl nějakým způsobem zjistit, jestli nejsme tak docela tupí, nebo co.
Stejně nemá na výběr, zbyli jsme totiž jenom my. Ohlédla jsem se po společnících a rozhodla se, že když někdo bude chybět do počtu, docela ráda vstanu a přestanu se tu poflakovat.

Dermon

Charakteristika vnitřní:
Dermon je mnich, pevně oddaný svému vzoru-velikému Benolitovy, ke kterému vzhlíží jako k bohovy. Přesto byl nucen učit se boji, a jako hlavní zbraň si vybral veliké bojové kladivo.
Je hodný, laskavý, pravdomluvný, nebojácný, rád by položil život za svoji paní, či pro svého vůdce Benolitu, přesto že už nežije. Vstřícný a odvážný. Rád se směje,je rychlý a má pevnou mysl.

Charakteristika vnější:
Je silné postavy, má delší hnědé vlasy, na mnicha nezvyklé. Má jedno oko hnědé, druhé pronikavě modré. Má šikovné dlaně, a hlavně prsty.

Výstroj, výbroj:
přes sebe hnědé roucho s hlubokou kapucí, pod ním teplé oblečení, pod kterým se skrývá tvrdá zbroj. Má, od přítele, elfské boty, které jsou extrémně tiché.

Bojové kladivo, v jedné z bor dlouhý tesák. Na levém zápěstí kožený pásek s několika malými nožíky, které s chutí házel po nepřátelích, klidně i ve větším množství než-li po jednom.

Brána

Když nám El-Nemeria pokyne, abychom jí šli pomoci s otevřením brány, chytnu se kola, a snažím se ho vší silou, spolu s ostatními, otočit. Jenže to nejde!


Zatraceně! Když s jedním kolem nedokáže pohnout stádo pevných těl, musí v tom bejt jedině magie!
S hlasitým, ale relativně slušným zanadáváním pustím kolo.
Má slova se potvrdí, když Nemeria uhodí vší silou svým mečem do kola a následně mi kolem ucha proletí kousek jejího meče, který se právě rozbil na kousky, ale čert vem meč!

Má paní! jste v pořádku?Ptám se celý nesvůj, neboť sem nestihl v tu chvíli postřehnout, ani periferním viděním, všechny odlétající úlomky, ale když si všimnu, že jí v pořádku drží v náručí Ratibor, viditelně se mi úleví.

Následně si vyslechnu krátký rozhovor mezi El-Nemerí a tím starým mužem, který se z ničeho nic opět objevil, a myslím si o něm něco ve smyslu "...otravnej jak Bezvěrci v kostele..."
Pak, když se El-Nemeria ocitne opět před námi v dalším proslovu, a zeptá se nás, zda chceme jít s ní zpět do města nebo zůstat a hlídat, ihned vstanu a povím, asi jako první, přičemž koutkem oka zachytím tázavý pohled Illinoé.


Brána je stejně zavřená, nač ji hlídat. Neprojdemeli-ji mi, neprojde ji nikdo.S Vaším dovolením, má Paní, bych rád zůstal po vašem boku.
Vyřknu, a čekám na odpověď ostatních...

U brány

Stojím a pozoruji Nemerino počínání.
Jakmile tasí meč tak mi má intuice říká, že to asi nedopadne dobře.
A nemýlila se. Sotva prosviští meč vzduchem kamsi pryč tak mě mé reflexy vytrénované z lesa opět nezklamou.
Na poslední chvíli jsem zachytil El-Nemeriu těsně než spadne na zem.
Se zděšením vyhrknu:

"Jste v pořádku princezno?"
otázka byla snad zbytečná, protože se princezně nic moc nestalo. Když jsem jí pomohl na nohy jen jsem děkoval bohu za to náhodu.


"Dermon to řekl již za mě. Na co hlídat zavřenou bránu, která zjevně nevpustí nikoho dovnitř ani ven. Připojím se k vám."
řeknu s mírnou úklonou, která musela v mém plášti a s lukem v ruce vypadat trochu komicky.

Zatím co se ostatní soustředí na otevření v brány rozhlížím se kolem. Když se ale z jejich směru ozvou zvuky, které rozhodně nevěstí kýžený efekt otočím se. To co ovšem zpozoruji mě a rozhodně nikterak nepotěší. Tohle totiž odporuje všem zákonů mechaniky fyziky. A tak když El – nemeria vytasí stačím jen konstatovat „ To není dobrý n…“ když měč i s El- nemerií od mechanizmu brány zase odletí pryč a tak tak nedojde k nějaké tragédii.
Magie, to je tedy dobrý. Tak to rozhodně není zas až tak můj obor.
A pak se tu zase objeví ten stařík. To co řekne mě už opravdu naštve a tak začnu vztekle kopat do nejbližší hromady sněhu a polohlasem pronášet slova, která by z úst nevypustil ani hodně otrlý muž. Někde mezi nimi můžete zachytit i něco jako „ To to nemohl říct hned.“
„ Půjdu s tebou, tady hrozí že kdyby se tu ještě jednou objevil ten stařík s nějako skvělou radou budu mít chuť zkusit jestli přeci jen není smrtelný.“ Pronesu k princezně, zatím co ještě naposledy odkopnu pořádnou hroudu sněhu, což mě na chvíli uklidní.

Magická brána...

Opět jsem rozčarován, že pohotovost a postřeh Najky bodoval před mou hloubavostí...
Ale co naplat - i moje odpověď byla správná, jen to zrovna nebylo to, co chtěl...
Zatracení, pitomí duchové! Čert je vem!

Potom se ovšem dostaneme ke kolu a mě je jasné, že se jedná o magii...
Bože to snad ne! Snad tam ta holka nezkušená nechce dát meč! To nemůže dopadnout dob.....
Tok mých myšlenek je přerušen reakcí kola, která opravdu nebyla dobrá...

Když vidím, že El-Nemeria je v pořádku, pokusím se jí pomoci se zaklínáním, nicméně marně...
Hergot! Co je to za kouzlo!?

Své myšlenky si nenechám pro sebe a pronesu do větru:
"Ať sem to kouzlo dal kdokoliv, je nesmírně mocné! Ještě jsem se nesetkal s tak starým a přitom tak mocným kouzlem!
Většinou se kouzla alespoň trochu prohnou, když do nich bušíme (jako blána na budbnu), ale tohle je jako pevný kámen, do kterého bušíte rukou!
Nemáme šanci se přes tohle dostat hrubou silou!"

Má další slova přeruší příchod hlídače...
Vyslechnu slova El-nemerie, zamyslím se a poté pronesu:
"I když nevidím nic pěkného v trmácení se přes celé město, tak pokud mě paměť neklame, strážce je upírem!
Proti tomu jsou meče přinejmenším problematické...
Chtělo by to mít sebou kněze, ale to nemáme...
Tudíž budete potřebovat mága, pokud by se vyjdednávání zvrtlo...
Jdu tedy s vámi, má Paní...
Následně ostentativně heknu, když se rozpohybuji směrem k ní a zaujmu místo po jejím boku...

Zdá se, že se všichni hodlají držet jako klíšťata skupiny naší paní, a tak mi pomalu ale jistě začíná docházet, že tu budu muset zůstat.
Zamyšleně - společně s Wolseyem - hledím na kolo od brány, na kterém netkvěl ani jediný náznak nějakého poškození. Zamračím se a podívám se na mága vedle mě.
Hodlala jsem nejdříve nechat jej vyzkoušet nějaké ty nápady, než se do toho pustím sama, protože jsem žila v domění, že má více zkušeností, než já. Což určitě byla pravda. Mnula jsem si ruce a čekala, kdy se konečně pohne a ten čas trávila pozorováním naší skupiny.
El - Nemeria byla přirozená vůdčí osobnost, získávala si autoritu pouze tím, že se chovala, jak považovala za vhodné a nikoho do ničeho nenutila. Možná to bylo i tím, že měla strach, že se prostě seberem a odejdem na dobro. Ale to bychom asi brzy skončili pod drnem. Lepší se držet ve skupince.
Najce to zase zapalovalo. Něco jako jeden z mozků skupiny. Rozhodně nebylo od věci se jí někdy nejdřív zeptat na její názor, než sami provedem věc, která by se nám později.... řekněme nelíbila.
Ratibor byl prostě lovec tělem i duší a vzhledem k tomu, že jsem ho zatím - jako většinu skupiny - skoro vůbec neznala, nepokoušela jsem se ukvapovat svůj názor.
Dermon s Eve jsou taky zatím velký otazník. A tak jsem se rozhodla je prostě neřešit. Však se každý z nás stačí projevit. Tahle cesta teprve začíná a jaké už nás postihly problémy.
Rukou jsem naznačila znamení pro oheň a za chvilku se mnou rozlévalo příjemné teplo. Hle! Přece jen ta kouzla k něčemu využiju, usmála jsem se pro sebe a sledovala Wolseye.

"Mladá" Illioné...

Ucítím jemnou magii, tak se rychle otočím a vidím, že Illioné si trochu pomohla s mrazem...
Mile se na ní usměji a řeknu:
"Oh, jsem já to ale hlupák, zdá se, že kvůli své odolnosti vůči počasí zapomínám, že jiným může být opravdová zima..."

Následně mi modře zasvítí oči a blízko nás vybuchne středně velký oheň, který hoří z ničeho, střídá barvy mezi modrou a rudou, ale velice hřeje...
Pozorný pozorovatel by si všiml, že střídání barev vypadá skoro jako by to byl tlukot srdce...

"Tohle tu zanechám pro Ty, co zůstanou u brány... Bude hořet z mé životní síly dokud budu mít sílu držet se na nohou... Takto relativně malý, stály oheň mě nijak nevyčerpává, ale pro vás může být důležitý...
Jednak vás zahřeje, ale hlavně díky němu budete vědět, jestli se mnou (a tedy i s El-Nemerií) něco není..."

Poté se přátelsky podívám na Illinoé a (vyplňujíc čas, kdy se ostatní rozhodují, zda jít s El-nemerií nebo zůstat) pronesu:
"Odpusťte mi mou zvědavost, vznešená, ale neúčastnil jsem se výcviku princů, a tudíž o ostatních toho moc nevím...
Ale vypadá to, že jste docela zběhlá v magii, směl bych vědět, jak mocná jste a co je vaší specialitou?
Možná bychom se oba mohli od sebe něco naučit..."
Svá slova doplním vlídným úsměvem...

Se zábleskem zájmu se otočím směrem, kde splanul oheň a natočím hlavu ke straně. Zajímavé, jak rychle ho dokázal vytvořit. Zvládla bych to taky? říkala jsem si v duchu. Nikdy mě nenapadlo něco tak velkého vyzkoušet.
Všimnu si, že mě Wolsey po očku sleduje a nervózně se ošiju. Z ničeho nic na mě promluví. Vznešená? Proč proboha vznešená? pomyslím si zaraženě. Už tak pro mě byla dostatečně velká čest, že se na mě obrátil s dotazem. Nemohla jsem prakticky uvěřit svému štěstí.
"To bych velice ráda, pane," zdráhavě se usměju a pokračuju: "jenže ode mne byste se toho tedy moc nenaučil. Začím jsem neměla příliš času prozkoumat, co všechno dokážu a co ne. Samozřejmě jsem už vyčarovala spoustu ochranných štítů a základních kouzel, ale nic moc velkého. Můj učitel už byl velice stár a zemřel dřív, než mě stačil naučit aspoň desetinu toho, co věděl," odpověděla jsem s lehkým úsměvem a říkala si, že jsem toho možná řekla až moc a že ho teď nebudu přespříliš zajímat. K čemu bych mu koneckonců mohla být?

Že by učednice?

Spokojeně se usměju, když si všimnu, že divadélko s ohněm mělo kýžený efekt...
(sice teď budu mít nižší výdrž a trochu jsem se vyčerpal, ale to je vedlejší)

Upřeně se na ní podívám, jako bych jí probodával očima...
Je opravdu mladá...
...a opravdu docela nezkušená...
To ale není na škodu!
MÁ potenciál... A cítím, že velký!

Po asi minutě prohlížení se usměju a řeknu:

"Vždy je smutné, když si mág vezme učedníka moc pozdě na to, aby ho dokázal naučit všechna svá tajemství...
Ale pokud se to stane, většinou musí za něho jeho práci dokončit jiný mocný mág...
Nemyslíš?"
Svá slova doplním ještě vlídnějším úsměvem a napřáhnu směrem k ní ruku...

Jeho úsměv se mi přestává líbit. Čert ví, jaké má se mnou úmysly. Podezíravě se na něj podívám a na mysl mi vyvstanou vzpomínky, když jsem ještě byla příliš malá na to, abych se mohla bránit a příliš malá na to, abych chápala vnitřní pohnutky, jež cloumaly lidmi.
Vzhlédnu a přimhouřím oči. Jeho otázka se zdá být přímočará a myšlena upřímně, ale každý zkušenější člověk dokáže nahodit umělou tvář, aby přesvědčil někoho na svou stranu. Jsem dospělá. Mladá, ale dospělá a už vím, jak to na světě chodí. Znovu si ho přeměřím a čekám.
Pak vyslovil otázku. Padla jen tak a asi ji chtěl pronést ledabyle. Nikdo si nás zatím moc nevšímal, tak jsem na něj upřela pohled a s klidem odpověděla:
"Pravda, že někteří zjistí, že by své vědomosti měli předat, až když je skoro pozdě. Až když skoro padají do hrobu po hlavě. Ale stihl mě naučit a já k němu šla jen proto, že byl zoufalý a neustále mluvil o tom, jak promrhal život. Mám si snad vaši otázku vykládat určitým způsobem?" zamračila jsem se a na chvilku se podívala do ohně místo na něj.

Učednice má zoubky....

Pozorně jsem zkoumal její reakci a neušly mi její obavy...
Ach jo - propána, proč každá holka si musí myslet, že my chlapi přemýšlíme něčím jiným!?
Hmm, nějak ztrácí respekt, což by neměla, holčička...

Úsměv s mého obličeje postupně vymizí a moje oči začnou drobně rudě žhnout, což v kombinaci s jejich přirozenou modří vypadá zvlášť znepokojivě...
Potom říkám:
"Tak poslyš, já rozhodně nejsem zoufalec, co je v předsmrtné křeči a už vůbec netoužím po tom mít učednici za každou cenu! Jen mě zaujal Tvůj potenciál, který by byla škoda promrhat...
...a krom toho jsem nikdy neměl učedníka...
A jednu lekci Ti dám hned ať chceš nebo ne...
Měla by sis uvědomit, že existují případy, kdy šlechetná nabídka je dána bez postranních úmyslů, třeba jen proto, že jsi někomu sympatická A NIC VÍC!
A pokud za vším hledáš postranní úmysly a chňapeš po pomocné ruce, tak moc přátel nezískáš..."

Potom se ale zatvařím trochu přívětivěji a dodám:
"Ovšem je vidět, že máš svou hrdost a to je také dobré...
Pokud chceš, můžu Tě přijmout za svou učednici a naučit Tě něco málo z toho, co vím...
A já sám se tím třeba také něco naučím...
A mohu Tě ujistit, že zemřít v dohledné době opravdu nehodlám...
Poslední větu doplním opravdu upřímným smíchem...

Se zatajeným dechem a vyvalenýma očima jsem sledovala, jak se rázem jeho chování může změnit. Vždycky jsem byla vzpurná a to, že je teď s námi ve skupině ještě neznamená, že se změním. Každopádně jsem byla ráda, že mi nevidí do hlavy.
Přemýšlela jsem, ale možná ani nemusela. Výcvik se mi v budoucnu může hodit a už můj učitel říkal, že je ve mně nevídaná síla. Tak proč to nezkusit? A kdyby se mi to nelíbilo, tak odejdu, ať se mu to líbí, nebo ne.
Nemůžu přece za to, v jakém prostředí jsem vyrůstala a že jsem zbytečně opatrná. Pravda, že jsem možná reagovala trochu prudčeji, než jsem měla v úmyslu. Ale je dobře, že teď ví, jaká zhruba jsem.
Nevím, co mě přesvědčilo nejvíc, ale asi to, že v dohledné době, nehodlá zemřít.
"Bude mi ctí, naučit se něco z tvého umění. Jen mám maličký bezvýznamný dotaz." Čekala jsem, jestli něco řekne, ale on asi dělal to samé, tak jsem rychle navázala: "Kdy začnem?"

Illioné Rudá?

Taak se mi to líbí, holčičko...
Malé postrašení a vše je jak má být...
Tak konečně budu mít učednici - to jediné mi vždy chybělo k tomu, abych se cítil jako skutečný čaroděj...
Jen tak tak se zarazím, abych na své tváři "nevykouzlil" výraz kocoura, co právě slíznul smetanu...

Přívětivě pokynu hlavou, nadechnu se a začnu s proslovem:

"A mě bude ctí Tě něco naučit...
Jenom směl bych vědět, jak jsi stará?
Pomůže mi to lépe odhadnout Tvůj potenciál..."

Opět se tvářím přívětivě, a ostatně není důvod, abych se tvářil jinak....

"A co se týče Tvé výuky, nepočítej, že bychom spolu měli nějaké hodiny magie - nejvíce se toho naučíš pozorováním...

Proto bude nejlepší, když budeš chodit vedle mě...
Na konkrétních příkladech Ti budu ukazovat, co se může dělat...
...a je možné, že pouhým sledováním mé osoby se mnohému naučíš...
A pokud umíš kouzlit štíty, tak se mi i budeš velice hodit - to je jediná magie, kterou jsem nikdy neovládl...

Neustále balancuji mezi silami světla a temna - takováto nevyváženost mi neumožňuje sesílat dlouhotrvající neměnná kouzla, jako je například štít...
Takže tyto Tvé schopnosti se nám oběma budou velice hodit..."

Odkašlu si, zamyslím se a potom pokračuji:

"První lekci, kterou Ti dám je v psychice...
Nevím, co Tě učil Tvůj mistr, ale NENÍ žádná dobrá a zlá magie! Je jen dobré a zlé POUŽITÍ magie!
Pokud vyvolám démona, abych zachránil město, dělám dobrý skutek a je jedno, že to samotné kouzlo je ta nejtemnější magie, co existuje...
...stejně jako pokud vyléčím masového vraha, dělám zlý skutek bez ohledu na to, že léčení je čisté dobro!

Mnoho čarodějů zakazuje svým učedníkům sesílat kouzla za pomoci temných sil aby jim nepropadli, ale jen jim tím zbytečně omezují jejich schopnosti...
Ale to je chyba! Sesílej co chceš a JAK CHCEŠ, jen dávej pozor, abys vždy udělala více dobrých skutků, než těch zlých... Potom budou proti Tobě temné síly bezmocné!

Proto moje první lekce se týká toho, abys pochopila, JAK A KDY používat magii...

Pokud plně pochopíš to, co jsem Ti nyní řekl, tak uzříš, že neexistují nějaká kouzla...
...jen Tvé schopnosti a vůle!
Možné je cokoliv, jen něco je snadňejší...
A tomu, co je snadnější laikové říkají známá kouzla... Ale ve skutečnosti žádné hranice neexistují...
A mágové nekouzlí kouzla, jen opakují to, co se jim již jednou povedlo...
Pokud začneš na magii pohlížet takto, uděláš první krok po VYŠŠÍ STEZCE MAGIE!

A ještě jedna rada na závěr...
NIKDY se nesnaž zjistit své hranice - já je také neznám...
...protože v momentě, kdy poznáš své hranice, tak Tě to pravděpodobně bude stát život.

Po svém proslovu se trochu rozpačitě usměju a doufám, že nevypadám jako moc veliký suchar...
Ale tak musel jsem jí to říct takhle - hned na začátku je to lepší...

Hezky se přehoupl přes to, že jsem souhlasila k udílení rad, ale to mi nevadilo. Čím dřív a rychleji pochopím, proč a jak kouzlit, tím lépe. Neupřednostňovala jsem být zahrabaná do knih, takže mi nevadilo, že mě bude míň poučovat a víc nabádat k tomu, abych se sama projevila.
Tedy v to jsem doufala. Samozřejmě, že ho budu sledovat a tak, ale hodlala jsem ho taky zahrnovat nespočetným množstvím dotazů. V duchu jsem se ušklíbla. To si to se mnou ještě užiješ.
"Chápu," přikývla jsem s ledově klidným obličejem a dodala: "Za měsíc mi bude dvacet. Omezuje to nějak mou výuku?" Předem se proklínám za tak pitomý dotaz, ale rozhodnu se to moc neřešit a dál na něj klidně hledím.

Hmm, vypadá, že to opravdu chápe...
Nebyl to špatná nápad, věnovat se jí...
Jednou mi třeba zachrání krk...
Páánejo, ta je mladičká! Ale tím lépe! Je méně zaujatá předudky o magii...

Usměju se jejím rozpakům a řeknu:
"Rozhodně ne, právě naopak! Čím dříve se s výukou vyšší stezky začne, tím lépe..."

Potom se obrátím na El-Nemerii:
"Prosím, vznešená, nebude doufám vadit, když se s námi na druhý konec města vydá i má nová učednice..."

Než mi El-Nemeria odpoví, ještě řeknu Illioné:
"A pokud bys měla jakékoliv dotazy, směle do toho! Od toho zde jsem!"
Přátelsky, trochu otcovsky, se na ní dívám...

Cože? To si ze mě dělá legraci? Vždyť já skoro vůbec nejsem potřebná. Kdyby vzali třeba Eve, udělají lépe. Přeci jenom toho moc neumím, takže v případě nouze neudělám asi skoro nic! honí se mi hlavou.
Na druhou stranu jsem zase byla ráda, že mě bere s sebou a že to s mou výukou opravdu myslí vážně. Mladičká.., uchechtnu se při té vzpomínce. To asi opravdu jsem, usoudím nakonec a čekám, co na to El - Nemeria.

Illioné
Zatímco čekám na odpověď El-Nemerie, která je momentálně plně zabrána do konverzace se všemi, co se hlásí na cestu, otočím se ještě na Illioné...

"Pokud Tě mám učit, nestačí pouze, aby ses mě ptala na všechno, co Ti nebude jasné...
To je pouze základ, který samozřejmě vyžaduji!
Musím Ti také vybírat správné výzvy (tedy vědět, jaké protivníky Ti nechat)...
A k tomu budu potřebovat, abys mi co nejrychleji řekla, co si troufáš udělat i v půlnoci po probuzení...
Tedy, jaká kouzla zvládneš na 100 %!
(pomineme nyní fakt, že kouzla neexistují, oba víme, jak to ve skutečnosti s kouzly je, ale ten termín používejme)"

Potom se ještě zamyslím a řeknu:
"A myslím, že bych Tě mohl naučit jedno strašně jednoduché a moc užitečné kouzlo...
Říkám mu magický šíp!
Sešleš ho tak, že necháš magii volně proudit Tvou rukou, kterou namíříš na cíl...
Jen magii, žádné živly! Nepočítej s tím, že bys někoho zabila, ale ublížíš mu a co je nejlepší, vypadá to hrozně nebezpečně... Takže i malé divadélko při sesílání není na škodu - pamatuj si, že být čarodějem je z 90% záležitost blufování!
Jo a výhodou ještě je, že pronikne jakýmkoliv brněním!
Tak sleduj, jak se sesílá..."

Vzápětí napřáhnu ruku na nejbližší trosky domu a z mých prstů vyšlehne nebezpečně vypadající, modrobílorudá směs menších záblesků, které se různě točí kolem sebe a rychle se přitom pohybují se k cíli... Při dopadu na zeď se rozprsknou v nádherném gejzíru barev, zanechávajíc za sebou roztátou vrstvu sněhu a mírně očazenou zeď...

"Vídíš? Je to snadné... Já to třeba můžu sesílat kdykoliv mě napadne a ani mě to neunaví... Zkus to také - mělo by Ti to jít bez větších problémů...
Jen prosím nezapomeň, že je to kouzlo hlavně na efekt - pochybuji, že bys s ním někoho doopravdy zabila (má to mnohem menší účinek než skutečný šíp)... Ale i vzhled kouzla je důležitý! Mnohdy stačí pouze postrašit...
Tak, teď Ty!"
Usměju se pokynu jí...

Sleduji, jak napřahává ruku a za chvilku se na ní objeví spousta malých jiskřiček. Možná, že bych to z dálky nepoznala, ale odtud - když sedím vedle něj - to jde jasně vidět. Myslím to, že to nikomu nijak zvlášť neublíží. Jasně, že ho to možná sežehne, ale velké naděje jsem si nedělala.
Musela jsem ale přiznat, že ,Magický šíp´ je velice efektivní. Ještě chvilku jsem se dívala na ožehlé trosky domu a vzpomenu si na gumu. Jako bych na zeď hodila nějakou velice nestabilní gumu, říkám si.
"Tak, teď ty!" slyším, jak říká a napřáhnu ruku podobně jako on, akorát ji trošku pokrčím v lokti a rozevřu dlaň.
Za chvilku už pociťuju přítomnost magie, jak se ve mně zvedá a celou mě pohlcuje. Teď stačí jen soustředit se na cíl. Jen se soustředit na cíl, opakuju si v duchu a přimhouřím oči do úzké škvírky. Nic tak složitého jsem ještě nedělala. Z dlaně mi rázem vyklouzne svítící koule, která se později rozprskne jen pár metrů od nás.
Bezva, pomyslím si suše. První pokus se trošku předvést a já nejsem ani schopná trefit cíl.
"Na sto procent? Myslím, že bych zvládla všechny základní typy štítů. Ty jsem se totiž pečlivě učila z knih. Učitel mi vždycky říkal, že je nejdříve důležité pochopit podstatu, a tak mě vždycky poslal do knihovny, abych tam strávila den nad rozevřenými knihami. Pak zvládnu to tepelné kouzlo, taky rozsvítit svíčku - ale to snad umí každý," uchechtnu se, ale pak zase zvážním, protože mám strach, že je to trochu nemístné. "Dále se musím přiznat, že mi jdou živelná kouzla a umím pár kouzel na uklidnění mysli. Někdy to k něčemu je a někdy si říkám, že je to všechno k ničemu," pohlédnu na něj, abych zamaskovala své rozpaky nad nepodařeným kouzlem.

Nadaná učednice
Sleduji její pokus a neubráním se spokojenému úsměvu...
Je v ní opravdu hodně... Opravdu VELICE hodně!!

Mile se na ní usměji a jemně zaleskám rukama...
"Přiznám se, že jsem si Tě tím maličko otestoval... Magický šíp v žádné knize kouzel nenajdeš, protože je to surové kouzlo vyšší stezky! K jeho seslání je potřeba cítit magii, umět si na ní sáhnout!
Pokud jí necítíš, tak nedokážeš dělat kouzla ze surové magie...
...nebo modifikovat a zjednodušovat kouzla nižší stezky...
...a oboje je alfou omegou vyšší stezky.

Ale Ty jsi pocítit magii nejenže dokázala, ale DOKONCE NA PRVNÍ POKUS JEN S JEDNÍM POZOROVÁNÍM MISTRA!!
Jsem opravdu příjemně překvapen Tvým talentem!
Je hrozná škoda, že Tvůj mistr z Tebe chtěl mít knihomola nižší stezky, když Ty evidentně inklinuješ k vyšší stezce!
Mám takový pocit, že Tvůj starý mistr asi nebyl příliš mocným mágem, když ani nedokázal odhadnout Tvůj potenciál!
Knihy jsou pro zoufalce, co chtějí magii vydřít! Zatímco smysly, síla a touha jsou pro ty, co MOHOU magii cítit!!
Takže rozhodně veliké gratulace - procvičuj to i nadále! Není to mocné kouzlo, ale kvůli své podstatě by Tě nemělo vyčerpávat více, než napřažení té ruky...

A co se týče kouzel, co ovládáš, tak to není málo!
I když to jsou kouzla nižší stezky, i tak je používej - postupně je vytlačí mocnější a snadnější vyšší stezka, ale zatím je stále potřebuješ...
A můžeš zkusit je modifikovat - podobně jako tu magickou střelu...
Třeba tak vymyslíš nová kouzla vyšší stezky!"
Povzbudivě se na ní usměju a pokračuji:
V jakémkoliv náznaku nebezpečí použij štít - nechci o Tebe přijít...
A co se týče magie živlů, až budeme na cestě, tak mi nějaké kouzlo ve vhodných chvílích předveď! A jak říkám, neboj se do sesílání zapojit instinkty - modifikace je základ toho, co Tě chci učit...
Ale buď hlavně opatrná...

Takže hlavu vzhůru! Na svůj věk toho umíš hodně a důležité je, že jsi schopná magii cítit!
Jsem si jist, že z Tebe vyroste velmi silná kouzelnice!
A co Ty víš, třeba mi jednoho dne zachráníš život!"
Nyní se na ní již vyloženě usmívám a snažím se jí dodat sebevědomí...
A přitom mi táhne hlavou:
Ta holka je fakt silná a nadaná...
...jen je potřeba jí povzbudit - pak dokáže zázraky.....

No páni. Takovou odezvu jsem neočekávala ani při nejmenším. Říkala jsem si, že mě okřikne, že nedávám pozor, že nedokážu udržet proud magie, která byla najednou mnohem silnější, než na jakou jsem byla zvyklá...
A on mě chválí! Byla jsem na sebe hrdá. Prý ze mě vyroste dobrá kouzelnice! Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Vždycky jsem si myslela, že budu ráda, když ke mně někdo z města přijde pro pomoc, že budu jako nějaká kořenářka sbírat byliny a kupovat si od lepších kouzelníků nějaké šperky, aby mi dodaly více energie a teď...!
On mě chválí!!! Jupííí!
"Měla bych dotaz, pane," začala jsem a pokračovala: "Jak jste odhadl ten potenciál? Jak? Nevím, jak to můžete odhadnout, to přeci jen cítíte, nebo ne?"

Sleduji, jak je šťastná...
Člověk nemusí být telepat, aby mu teď došlo, co se jí asi točí v hlavě...
Aniž si to uvědomuji, mám také šťastný výraz...
Bože, teď už chápu, proč Ti všichni pitomci mají učedníky! Není nic lepšího než udělat radost jiné bytosti tím, že jí pomůžeš uvědomit si, co v sobě skrývá za sily!

Ale to už se mě ptá...
Super, vypadá to, že se konečně otrkává a mizí jí ostych... No, nesmím její důvěru zklamat...

Když její dotaz vyslechnu, docela se zarazím a přemýšlím, jak to vysvětlit...
Potom to zkusím:
"Asi už ses naučila cítit magii, když jí někdo použije... Prostě cítit ten pocit energie, co se kolem něho shromažďuje...
Jenomže tato energie zde není jen ve chvílích, kdy někdo čaruje - v takových chvílích je jí jen víc!
Časem, se stoupající praxí se naučíš maličké částečky magie doslova vidět! Někdy je to až otravné, ale má to mnoho pozitiv...
Tak například snadněji mohu odhadnout nepřítele, protože většinou poznám, jestli má na sobě něco magického (pokud to neskrývá důmyslným kouzlem - i to existuje)...
Ale také se mohu skrz magii podívat na Tebe...
A vidět, že Tebou magie protéká...
Sílu čaroděje poznáš podle toho, jak moc je "děravý" vůči magii kolem nás! Protože čím více magie jím protéká, tím více je jí schopen využít! Prostě čím více je děravý, tím více působí i jako médium magie!
Ti nejmocnější jsou schopní dokonce magii v sobě tvořit, ale to je na jiné povídání...
Jakmile jsem se na Tebe zaměřil, všiml jsem si, že Tvými žilami protéká opravdu velké množství magické energie... Jen ho zatím neumíš využívat, protože Tvá předchozí studia se nesoustředila na využití magie v Tobě, ale magie KOLEM tebe...
V tom je také rozdíl nižší a vyšší stezky...
Mág nižší stezky se neumí magii podat a proto využívá jen to, co je ve vzduchu kolem něho...
Zatímco čaroděj vyšší stezky krom toho, co je kolem něho používá i to, co jím protéká - a jelikož to protéká přímo jím, tak je schopen mnohem silnějších modifikací!"
Opět se trochu rozpačitě zatvářím, protože si nejsem jist, jestli to říkám srozumitelně...

Váhavě přikyvuju, ale v duchu si říkám: No propána! To je ale matoucí! Z jeho výkladu jsem jakžtakž zaznamenala, že to napůl cítí a napůl vidí a to mi v téhle chvíli dostatečně zaměstnávalo.
Vstřebávala jsem slova, která se mě snažil naučit a urovnávala si je v hlavě podle svého, abych byla schopná to pochopit. Pořád se usmívá, ušklíbnu se, až začnu bourat všechno kolem, až nebudu zvládat sílu, kterou podle něj v sobě mám, tak to teprve bude mít co dělat, aby to všechno napravoval. Aby ho nakonec nemrzelo, že si mě vzal za učednici, pomyslím si s úsměvem.
Pohlédnu na něj.
"Myslím, že jsem si prozatím vybrala to nejpotřebnější z vašeho výkladu a nějak si to srovnala a asi i pochopila. Jen ještě jedna věc. Měla bych vás oslovovat pane, nebo máte nějaké speciální..," chvilku jsem přemýšlela nad správným slovem, ale nakonec jsem to formulovala jinak: "Oslovujete se speciálním a odlišným způsobem? A taky by mě ještě zajímalo, jestli budu muset někdy kouzlit i pomocí slov. Asi se moc ptám," zrudnu a na chvilku se odmlčím.

Jak tak pozoruji její reakci, mám pocit, že tomu moc nerozumí, ale co mohu dělat...
Je to jako se pokoušel vysvětlit jeden ze základních smyslů někomu, kdo ho nikdy dosud nepocítil...
Ale tak snad si alespoň něco zapamatuje...
Časem určitě pochopí...

"Jsem rád, že jsi tomu jakž takž porozuměla... Jenom bys také měla vědět, že s velkou mocí přichází i velká zotpovědnost! Ale vím, že jsi dost rozumná na to, abys tohle věděla..."
Ani nevím proč jí to říkám - snad se mi možná trochu nelíbil ten příliš mocně vyhlížející úšklebek, ale nic jsem na sobě nedal znát...

To již ale slyším, jak se mě ptá...
Trochu mě to zaskočí, protože jsem nikdy nějak neuvažoval o oslovení ale rychle odpovím:
"No, já osobně si myslím, že je poměrně jedno, jak mě budeš oslovovat... Oslovuj mě tak, jak je Ti to příjemné... Pane klidně může být, stejně jako třeba mistře a vůbec cokoliv, co Tě napadne, že by sedělo...
Obyčejně mi totiž říkají podle toho, za koho se momentálně vydávám...
Jednou mi také říkali vagabunde, ale to bych Ti neradil mi tak říkat..."
Na to se upřímně rozesměji...

Jakmile se opět zklidním, pokračuji:
"A co se týče hlasitého zaklínání, to většinou používá nižší stezka, čarodějnice nebo také kněží...
My čarodějové vyšší stezky většinou hlasité zaklínání moc nepoužíváme a dáváme přednost utváření magie pomocí vůle, nikoliv slov...
Je to jak jednodušší, tak praktičtější..."

Brána se neotvírá

Sleduji jak se společníci snaží otevřít bránu. S úžasem zírám na ukázku staré a mocné magie a otřesu se před její mocí. Začínám přemýšlet jak se dostat skrz, ale nejsem vůbec zběhlá v oboru magie a tak se podívám po ostatních.

Wolsey by o tom mohl něco vědět, ten je přece mág. Já s tím asi těžko něco udělám.

Pomyslím zklamaně. A vtom už naše vůdkyně začíná jednat, hned vzápětí je potrestána za svůj neuvážený čin. Kousek ode mě proletí úlomek jejího meče a jsem ráda, že se jí nic nestalo.

No měli bysme jí sehnat novou zbraň. Ráda bych jí pomohla, ale šavli jí nedám. Jsem zvyklá v boji užívat obě, prozatím ji budeme chránit kdyby něco hrozilo.

Poté se objeví opět ten hlídač brány a ve mně pomalu začne růst agrese. Včas se ale uklidním a promluvím k společníkům:

"...a proč jsme tohle nevěděli, když jsme se sem vydávali? Teď se musíme vracet..." prohodím jakoby do větru.

"No...a proč má půlka z nás čekat u brány?" zeptám se Nemerie "...přijde mi to nelogické a zbytečné. Pokud je ten Strážce upír jak říká tady Wolsey, tak se bude hodit každá ruka, kdyby náhodou odmítl pomoct. A další věc: to má oba předměty on? Jestli ne, tak jsme se raději mohli rozdělit a každá skupina jít pro jednu věc. Opravdu se mi tady nechce sedět na zadku a čekat až přijdete. Nevidím důvod tady čekat. A navíc zbrklost v rozhodování není na místě, což se ti nevyplatilo na meči."

Kývnu směrem k jílci roztříštěné zbraně a pak očekávám odůvodnění patroly u brány.

V duchu jsem se musela smát, když mi nabídl, abych ho oslovovala, jak mi zrovna přijde na mysl. Kromě vagabunde a tak podobně. Takže třeba, když se leknu, postačí nejspíš i hej a podobná oslovení. Nebudu to zatím řešit, rozhodla jsem se během několik minut a otočila se na něj.
"Chápu, že i když toho zatím moc neumím, i když říkáte, že mám velkou moc, musím za to nést následky, dlůsledky a tak podobně, jak se tomu říká. Proto si myslím, že jsem pochopila základní možnosti kouzlení, protože když tu tak s vámi mluvím, postupně mi dochází, jak málo jsem se stihla naučit a kolik toho ještě přede mnou leží. Myslím, že chápu," otočila jsem se k němu čelem a shodila si kápi z obličeje. "Stejně si ale myslím, že prozatimně nejbezpečnější místo stkví za vašimi zády," usměju se.

---

Odpovědi na otázky

Přeci se jen pět z Princů přihlásilo, ale většina z nich vznesla otázky nad mým rozhodnutím.
Rozhodla jsem se odpovědět.
,,
Víte, pět z vás zůstává zde u brány, protože ten duch staříka, který nám pokládal hádanky, je velmi prohananý a kdybychom odešli všichni, bral by to jako že jsme upustili od svého úkolu. Jakmile bychom se vrátili, dával by nám znovu další a další složitější hádanky a pak bychom museli pro ty další předměty, které se v hádankách ukrývaly. Proto tu pět z vás zůstane a bude dohlížet na to, aby si stařík nebral znovu nároky na bránu. A ty, Eve, je - to hodně dobrý nápad, ale přeci jen má Strážce u sebe všechny předměty, které nám stařík v hádankách položí. "
Jak domluvím, obrátím se k těm, co se jali mě doprovázet.
,,Naše cesta bude mrazivá, ale přežili jsme už horší věci."
Nebyla to moc povzbudivá slova, ale že bych byla někdy dobrá řečnice...kdepak, to není moje gusto.
Jak se dáme z kopce dolů, tak celkem rychle se dostaneme zpět do zmražených uliček a jelikož už není vánice, vidím mnohem více škod. U jedné z ruin vidíme dokonce hromady zmrzlých těl. Někomu se udělá z toho nevolno, ale mě spíše vyhrknou slzy do očí.
,,Je to moje vina, já nedokázala uhlídat ten zatracenej krystal."
Odvrátím zrak. Díky tomu spatřím za nejbližší chatrčí hodně rychlý pohyb.
V tu chvíli mi není jasné, jestli to mrazení je způsobeno okolním mrazem nebo narůstajícím vzrušením z nebezpečí. Zvednu ruku nahoru, aby ostatní zastavili.
Zvláštním znamením, tedy když zvednu dva prsty a třikrát je prohnu, naznačím, že se blíží nebezpečí a ať jsou ostatní ve střehu. Pak ale náhle mrazivé ticho protne zvuk šavlí, vytažených z pochev. Ale ne z našich...

U brány...

Koukám na reakci Illinoé a spokojeně pozoruji, že moje snaha ji pobavit nevyzněla naprázdno...

Když mluví o kouzlení, neubráním se spokojenému výrazu...
"To jsem rád, že sis tak brzy uvědomila, že magie není jen dar, ale také zotpovědnost!
Stejně jako velmi rád slyším, jak se Ti rozšiřují obzory!
Je nesmírně důležité, abys mi hlásila jakékoliv pokroky, které pocítíš... Většiny z nich si nejspíše sám všimnu, ale některé drobnější by mohly uniknout mé pozornosti, ale přitom ty drobné mnohdy patří mezi ty nejdůležitější...
Jelikož jsme na nebezpečné cestě, věřím, že se kvůli častému používání magie budeš učit rychle..."

Rozesměji se při jejích slovech, že nejbezpečněji bude za mými zády...
"Tak to máš asi pravdu!
A to nejen proto, že tam budu i já, ale určitě také někdo z družiny, kdo nás bude hlídat...
Takže potom koho nezničíš magií Ty, toho zničím já... A pokud někdo pronikne i přes má kouzla, tak ho rozseká náš doprovod!"
Zasměju se, ale již nemluvím o tom, co se stane, pokud toho nepřítele náhodou doprovod nerozseká....


První nebezpečí...

Po proslovu El-Nemerie drobně pozvednu obočí a zamumlám si pro sebe (na chvíli zapomínajíc, že v těsné blízkosti za mnou jde moje učednice, která tedy moje mumlání může v pohodě slyšet):
"Hmm, Tvoje rozhodnutí mají logiku a jsou správná, ale měla by ses naučit dělat lepší proslovy před cestou... Takhle našim druhům moc kuráže nepřidáš, což se časem může ukázat, jako kritická chyba..."

Vysám se tedy za ostatními, následován svou učednicí...
Pozoruji mrtvá, zmrzlá těla bez jediné známky emoce, ale v očích mám smutek a vztek na toho, kdo tohle vše zavinil...
Kdybych tak jen věděl, kdo to zavinil...
...usmažil bych ho v pekle za to!!
Při té představě mi opět drobně rudě zazáří oči, ale rychle je odvrátím od mrtvol a přestanu na to myslet...
Tím z nich také vyprchá rudý hněv a zůstane jen původní modř...

SAKRA - NEBEZPEČÍ, prolétne mi hlavou, jakmile El-nemerie vydá signál...
Urychleně se se svou učednicí v patách vydám doprostřed vojáků, schovávajíc se za Dermonova záda...

To již ale slyším zvuk mečů, vytahovaných z pochev a rychle se dívám směrem odkud přichází, abych odhadl hrozbu a podle potřeby použil magii buď pro urovnání sporu, nebo k eliminaci hrozby, pokud by na to nestačili naši bojovníci......

U brány

Poslechnu si El-Nemerina slova.
... Má pravdu. Část by zde měla zůstat. A toto je logické vysvětlení, že mne to hned nenapadlo. Bude se potřeba pořádně pripravit. Intuice mi říká, že nás v tomhle městě nečeká nic dobrého....
Když Nemeria dokončí svá rádoby povzbudivá slova tak moudře pokývu hlavou.

"To jistě ano ... to jistě ano."
a pak se vedle Wolseye a Illioné vydám za princeznou.
... No to jsme teda banda. ...
pomyslím si, když se tak zamyslím nad naším uskupením.
... Neodvažuji se posuzovat ostatní, ale přece. Wolsey bude jitě velice moudrý, Najka nám své bystré mozkové závity již představila, Dermon se zdá jako celkem férový člověk a z toho co jsem viděl tak Eve bude dobrá v boji zblízka. Nemohu posuzovat. Mezi Princi nejsem zas až tak dlouho. ...

Zaobrán do svých myšlenek ignoruji okolní zničené město a když princezna všechny upozorní tak já přesto stále ještě jdu až vrazím do Dermona.
"Je promiň, nějak jsem se zamyslel."
pohledy ostatních mi však napoví, že něco není v pořádku a na šprýmy není vhodné místo ani doba.
Až teď zaslechnu jako kdyby se někdo pohyboval ve sněhu, my to ale nejsme, stojíme.

Nikdo mi nic říkat nemusel, ihned jsem založil šíp a natáhl tětivu připraven vystřelit a tu se ozve zvuk tasených zbraní.
... Já tušil, že se neobejdeme bez problémů ...
pomyslím si, když mířím tím směrem odkud zvuk přišel.

Pomalým krokem se vydávám za svým novým mistrem a dávám si pozor, abych prozkoumala všechno, co se mému zraku naskytne. Samozřejmě jsem až přespříliš vnímala slova mého nového mistra a musela jsem mu tiše dát za pravdu.
Usoudila jsem, že říkat něco takového nahlas zatím není v mé přímé kompetenci, a proto jsem raději mlčela a snažila se zatím nedávat příliš najevo každou myšlenku, která mě napadne.
Dále jsem soudila, že právě toto by mohlo být až příliš nebezpečné. Někdy se příliš neosvědčí říkat, co si myslím příliš rychle.
V tu chvíli, kdy jsem si to uvědomila a dívala se zrovna do obličeje jednoho zmrzlého vojáka, jsem málem vrazila do Wolseye.
"Pane, co se to..," nedokončím, protože přímo přede mnou se zjeví odpověď.

A zas přes město
Zatím co se ostatní dohadovali o tom zda nemáme jít všichni a tak jsem se stačila uklidnit. Taková už prostě jsem nestálá v náladách jak počasí. Ještě stačím vyposlechnout konec rozhovoru Wolseye a Illinoé, když El- nemeria promluví. Ještě obrátím oči v sloup a zavrtím hlavou.
Děs, bych se určitě hrnula k takovýmu páprdovi do učení.
Ale pak už je vydán povel k odchodu a tak trochu přidám do kroku a zařadím se hned El-nemerii, co nejdál od těch dvou.
Rozhodně nehodlám ty jeho přemoudřelý keci poslouchat celou cestu, přes město.Jsem zvědavá jak dlouho mu ten úsměv a shovívavost vydrží.
Hromada zmrzlých těl na mě zapůsobí dost podivně. Opět si připomenu , že ještě nedávno tihle lidé žili. Napadne mě i spousta jiných věcí, ale ti jsou zaplašeny hned jak se El-nemeria zastaví.
Nebezpečí!!! Po tváři mi přeběhne zlý úsměv. A zatím co rychle předejdu o krok před princeznu ozve se do zvuku šavlí ode mne hned dvojí zvuk. Jeden je jakési podivné zacinkání to jak jsem uvolnila jedno z pouzder na vrhací nože a druhé je cvaknutí natažené tětivy v kuši. A pak už jen čekám kdo bude ten první sebevrah co se nás pokusí napadnout.

---

Boj

Jakmile skřípění mečů z pochev doznělo, jak z těch nepřátelských, tak těch našich, přilétla k nám další vlna ticha. Skoro jsem ani nedýchala. Jenom vítr mu cuchal vlasy do tváří a naše smysly byly napjaté jak tětivy od luků. Když už je řeč o nich, tak náhle to ubíjející ticho protnul svist několika šípů. Princové, trénování tvrdým výcvikem, ihned zareagují a i přesto, že šípy přiletěli z jiné strany, než na kterou jsme byli otočeni, se všichni otočí a vyhnou se střelám. Buď to a nebo je zachytí do svých štítů. Když si skrytí nepřátelé všimnou, že ani jeden šíp nás nezasáhl, neboť i já jsem jich několik odklonila kouzlem, vypustí další salvu, ale my už jsme připravení. Na potřetí to už nezkoušejí a vyrojí se z pod rohů zhroucených budov. Podle rudo - černých plášťů poznám, co jsou zač.
,,Nemerové."
Zabolí mě u srdce, když si uvědomím, že právě tito bojovníci z dalekých zemích se se mnou utkali ve sklepeních radnice a zničili krystal, díky čemuž bylo naše město uvrženo do zkázy. A ještě víc mě zamrzí, když si uvědomím, že i já sama jsem jednou z nich, leč na straně Seveřanů, adoptovaná králem a královnou před pětadvaceti lety.

Nemerové, jakožto bojovníci, kteří zřejmě pocházejí z pouště či jiných zemích, který jsou Seveřanům neznámé, jsou bojovníci, kteří vydrží i v těch nejdrsnějších podmínkách. Což je asi důvod, proč se dokázali špehové skrýt v uličkách zničeného města. Chodí v rudo černých tunikách a uniformách, používají zahnuté meče z černého kovu, který prý mají moc v sobě přebývat zlo a každý, kdo se těch mečů dotkne, se stane ihned nebezpečným pro své okolí. Kouzla Nemerové používají jen zřídka a pokud ano, snadno to poznáte. Tahají sebou totiž menší krystalky, které mají pověšené na krku a z nich vyčerpávají manu pro kouzla. Tito bojovníci, co nás právě přepadli, ale žádné krystalky s sebou nemají. Víc o nich ale nevím, i když jsem z jejich národa.

Jen co nás obklíčí, chvíli na nás civí. Nikdo z nás nezaůtočí. Pak ale Nemerové vykřiknou a vrhnou se na nás. Rozvířený sníh a výkřiky bolesti, to je právě ted jediné, co vnímám. Ale ještě na poslední chvíli postřehnu, že na každého z mých lidí se vrhli dva Nemerové. I na mě si dva troufli. Jelikož nemám žádnou ruční zbraň, vyvolávám kouzla, ale abych předešla zraněním, používám jen kouzla ochranná.

Popište boj klidně i s výsledkem. Ale udělejte to tak, že je všechny zmastíte.

Boj

Chvíli je ticho. Salva šípů nám vstřelená do zad se však setkala se neúspěchem a i druhá byla vystřelená pánu bohu do oken.
Pozoruji jak nás Nemerové pomalu obkličují
... bastardi. Jsou jako mor. ...
bleskne mi hlavou, když se dívám do tváře svým dvěma protivníkům.
Už bych se třeba i napil, protože jejich čekání je opravdu neúnosné.
Tu se však oba rozbíhají s napřaženými meči ke mě.
Když dobíhají a chystají se seknout tak provedu kotoul vpřed a prokutálím se nezraněn mezi nimi.
Maje ještě založený šíp tak se otočím a ihned ho vstřelím jedomu z nich do boku.
Poklekne, aby šíp vytáhl druhý se na mne opět rozbíhá.
Nemám čas znovu nabít a tak se rozhodnu využít mé obratnosti nad jeho silou a neohrabaností.

... Jako David proti Goliášovi ...
pomyslím si, když mu zasazuji již čtvrtý úder lukem tentokráte do zad a silným kopancem ho posílám proti zdi jednoho z domů.
Narazí a spadne na zem, ze které se zvedá.
Uslyším letící čepel a rychle se sehnu.
Na zem vedle mne dopadne chomáček mých vlasů.
Když to jsem i já silným kopancem sražen na zem a meč sviští podruhé.
Odvalím se doleva a meč se zahryzne do zmrzlé země vedle mne. Převalím se zpět a tak přimáčknu čepel naplocho k zemi což strhne vojáka na zem vedle mne. Kleknu mu na prsa a napnu luk i s šípem.
Vzduchem se ozve ladný svist a Nemer se snaží z posledních sil cosi říci s šípem v hrudníku v oblasti srdce.

Náhlý silný kopanec do obličeje mne srazí z hrudi mrtvého Nemera a já dopadnu na zem za jeho nohy. Z nosu se mi spustí krev a brzy se sníh barví do ruda.
Opět sviští meč, ale tentokrát ho z dráhy vyrazím svým lukem. Opět dopadne neškodně vedle mne.
Vojáka kopnu do "slabin" (xD) a ten se pomalu zkácí vedle mne s hlasitým sténáním.
"Probiň, ale boj není bždy fér." řeknu s nosem plným krve a blyštivá čepel mého tesáku se mihne vzduchem, když ukončuji život druhého Nemera.
Pak si naberou trochu sněhu a utřu si nos avšak dále nemeškám a se založeným šípem sleduji zda nebude některý z mých kolegů potřebovat pomoc.

hádky, magie, smích a nepřátelé. Jak povzbudivé...

Když El-Nemerie vyřkne své odůvodnění svého rozhodnutí někoho zde zanechat, bezmocně, ale ne uraženě, jen pokrčím pažemi.
Ty tu velíš, má paní. Jen Ty...
A vydám se za ostatními zpátky do města, přičemž se zastavím u Eve, usměji se na ni, a promluvím.
Vím, že jsi dobrá šermířka, ale i tak, dávej na sebe pozor.
Pak se otočím, a odcházím s ostatními.

Po celou dobu jsem rozhovor Wolseyho a Illinoé nijak nesledoval, dokázal jsem z toho pochytit jen velmi málo, např. že se Illinoé stala Wolseyho učednící, a něco o tom, že mu má říkat pane.

Ne že bych měl něco proti Wolseymu, vypadá na dobrého čaroděje, ale mohl by si jenom zkusit, abych mu říkal mistře, nebo pane, a žádná jeho kouzla by ho neuchránily proti mému kladívku, hehehe... Na druhou stranu, máme-li přežít, takové lidi potřebujeme. nepatrně se usměju, přičem pohlédnu na chvíli na Nayku a zjistím, dle jejího "úsměvu", že sdílí přinejměnším podobný názor jako já.
S trošku veselejší povahou vyrazím dále... Trošku zamyšlen, ani nevím o čem, možná jen vzpomínky na teplo, kráčím dál a dál... Když v tu chvíli do mě někdo drkne, s leknutím se proberu zpátky do reality, ale když zjistím, že to byl jen Ratibor, usměji se.
V pořádku příteli, zjevně si byl taktéž zahloubán do myšlenek, stejně jako já... Tak tak stihnu větu dokončit, když zjistím, že celá družina se zastavila, a uvědomím si, že ani Ratibor pomalu nestihl ani dokončit svoji omluvu.

Boj? ... rychle ještě jednou zhodnotím situaci.
Mág s učednicí, lovec, jedna princezna, jeden mnich a jedno srdce. Inu, vlastně proč ne?... čekám, co se bude dít, a pomalu vytáhnu své bojové kladivo, již pár týdnů dychtící po krvi.
Jen pojďte ptáčkové, pojďte si pro poslední pomazání... pomyslím si a na tváři se mi objeví ďábelský úsměv, stejně jako před chvíli Najce, jen daleko větší.

Když vylétne první salva šípu, reaguji okamžitě, a hbitě změním stranu, abych byl schopen vyhnout se šípům. Druhá salva nestojí za řeč...
Pak nás obklíčí několik Nemerů.
Špinaví, smradlaví, nevychovaní... Co jinýho se od nich dá čekat...? ale je jich hodně. Ne moc, přesilu stejně máme my, ikdyž ne početní...
Rychle se otočím na Ratibora a Najku a zařvu na ně:

Najko! Ratibore! Braňte mága!
vím, že je divné, dávat jim příkazy, ale lepší než kdyby, byť čirou náhodou, Wolsey nebo jeho učednice padli, a sám si stoupnu zády k El-Nemerii tak,abych já kryl záda ji, a ona zároveň mne.

Když se na mne vrhne dvojice mladých Nemerů, a to s hlasitým řevem.
Chytnu kladivo do obou ruk, a mohutným hlasem, kterým přeřvu ten jejich, zaburácím.

Tak kdo z Vás dvou chce zemřít první? A s hlasitým smíchem čekám, až se přiblíží.
Miluji boj...
První se na mě vrhá s mečem připraveným ke kolmému seku, druhý očividně k vodorovnému, přičemž jde poznat, že ten s kolmým útokem bude sekat o něco dřív. Vzhledem k tomu také provedu sebeobranu.

Boj

Jakmile je první utočník na dosah, spustím svojí oblíbenou válečnou píseň.

Jako sokol zkrátím vzdálenost,
stlačím čas.
Už vidím ho padat, je padat.
Říkají, že létám v zimě.
Bez zranění,
nepoznamenán půjdu domů,
půjdu domů...

Počkám až první voják začne provádět sek, a když má meč zhruba v polovině, to znamená kolmo ke svému tělu, odrazím jeho ránu kladivem, a ihned na to, v podřepu, provedu malou otočku, čimž se vyhnu horizontálnímu seku, v následujícím okamžiku očekávám smrtelné prsknutí, jak voják neubrzdil sek, a přesekl svého kolegu vejpůl, avšak nic neuslyším, proto dokončím otočku a levým lektem udeřím prvního vojáka ze zadu do temene, spadne na zem a zůstane ležet. Stojíme jeden proti jednomu, já teď čelem k El-Nemerii. Na Okamžik uhnu pohledem, abych se přesvědčil, že mé paní nic není, čehož můj protivník využije k útoku. V zoufalé obraně zvednu svoje kladivo, které však ránu akorát zbrzdí, přičemž mi ale vypadne z ruky, a sjíždějící meč mi zanechá šrám na ruce, ale není to nic podstatného.
Rozhodnu se čelit mu beze zbraně, nýbrž ohýbat se pro zbraň by v tuto chvíli bylo příliš riskantní, a srab nejsem, abych po něm hodil vrhací nůž.
... říkají, že létám v zimě... opakuji si v hlavě pořád dokola svoji válečnou píseň...

Voják, zjevně s vidinou hladkého vítězství pozvedne svůj meč nad hlavu a zaútočí. V Té chvíli se proti němu rozeběhnu též, v jeho úderu chytnu v letu jeho zápěstní oběma rukama, otočím se k němu zády, a přehodiím ho přes sebe, přičemž mu ruku zkroutím tak, aby mu jeho meč směřoval na srdce (voják leží), a pak jenom zatlačím. Ozve se malé chrapnutí... Je konec, má píseň dozněla...
Ještě se shýbnu k mrtvému, vyndám kříž který nosím na krku, a naposled k němu promluvím.
Odpočívej v pokoji bojovníku, Bůh Tě opatruj.
S posledním slovem se zvednu, vyndám mu meč s těla, a dojdu k omámenému vojákovi, a přišpendlím ho k zemi za jeho věci, ale abych mu neublížil. Pak se otočím a shodnotim situaci...

Boj

Ještě že jsem tak přťavá. Napadne mě když mě pár šípů tak tak mine a pobaveně se při tom zašklebím. Rudo černé zabarvení oblečení protivníků můj úsměv rozzáří ještě víc, i když při jejich počtu na chvíli zalituji , že velká kuše je složená v mém vaku. Tenhle mráz by nesvědčil jejímu mechanizmu a nepotřebuji aby mě v nejkritičtějším momentě selhala.

Šmejdi zasraný, tak pojďte. Táhne s mi hlavou když se kolem nás začnou rozestupovat a je mi jasné že stejně nestačím vystřelit víc než dvakrát. Adrenalin je báječná věc. Dokonce mi dovolí i zapomenout na to, že mám holé konce prstů. To jak jsem si odklopila horní půlku rukavic, abych mohla líp držet a házet nože.

Ještě slyším jak Dermon křičí že mám chránit mága. Proč ? Všiml si ten nekňuba vůbec, že princezna nemá zbraň. Takže zůstanu blízko ní.

Ten co je nejblíže ke mně to koupí v první vteřině útoku, tedy jen co se pohne směrem ke mě. Malá šipka z kuše ho sice při troše štěstí zabít může,ale tahle jen způsobila že do konce života nepozvedne jednou rukou zbraň. Což ho ale nezastavilo jen na nějako chvilku ochromilo. Rychle natáhnu kuši a vystřelím podruhé. A tentokrát mám přeci jen větší štěstí. Malá šipka zasáhne druhého muže do krku, přetne tracheu a podle množství krve, která se objeví se zdá že i jednu z žil na krku. S chroptěním se zhroutí k zemi. Když budu mít příležitost ráda tě dorazím.

To už se ale ten druhý vzpamatoval. Zjevně je tvrdší než bych očekávala, protože si přehodí zbraň do druhé ruky a zaútočí. Ty máš ještě chuť bojovat? No jak chceš. Chvilku mi nezbývá nic jiného než ranám šavla uhýbat. První úhyb a vyklouznu z jednoho popruhu. Druhý úhyb a jasně slyším jak čepel prosvištěla kolem mě. Nebo ne? Náhle je mi chladno na levou ruku, ale není čas to zkoumat. V poslední chvíli nastavím vak třetí ráně jako štít a dutý dřevěný náraz mi prozradil, že šavle trefila pažbu kuše. Bastarde, jestli jsi poškodil řezbu….. naštvaně hodím vak i s malou kuší protivníkovi do obličeje.

V mžiku se mi objeví v rukou nože. Jako dlaň dlouhé čepele se zalesknou v slunci. Proti šavli to sice není to nejlepší, to je mi jasné. Ale co se dá dělat. Což si myslí i můj protivník. Rozhodne se že mě od hlavy po paty rozsekne a tak se řádně rozpřáhne. Špatná volba blbečku. Celou svojí vahou se vrhnu vpřed. A ve chvíli kdy do toho muže narazím, vnořím mu do boků z každé strany jeden nůž. Což ho donutí se předklonit a já se prostě jen zprudka narovnám. Jasně slyším jak mu secvaknou zuby než se pomalu sesune nazad. Ještě stačím uvolnit nože a muž spadne do sněhu. Na další obranu už moc sil nemá a tak mi nadělá velký problém odkopnout jeho zbraň a kleknout si mu na hrudník. Bez jediného zaváhání se mu podívám do očí. Pravá ruka se jediným plynulým pohybem přesune z leva do prava a čepel nože ostrá jako břitva mu protne hrdlo. Ještě se nakloním k jeho uchu a zašeptám takže by to mohl slyšet jedině on . „ Víš ty co? Nesnáším chlapy.“

Světlo v jeho očích pohasne a jasná krev z tepny pomalu barví jiskřící sníh. Rychle se zvednu a rozhlídnu jestli snad nepotřebuje někdo mou pomoc. Mezitím si začínám jasněji uvědomovat chlad ne levém ramenní a i ten lepkavý pocit na paži se mi přestává líbit. Dovolím si jeden pohled. „ Sakra….“ Rukáv kožichu i košile je čistě rozetnutý a já mám na rameni asi tak pěti centimetrový šrám a zdá se že je hluboký. „Sakra, sakra.“ Kopnu do mrtvého muže „ Hajzle zasranej máš štěstí že si zhebnul.“ Ulevím si , ale rychle si uvědomím že boj asi ještě neskončil a tak jsem raději ve střehu.

Bitva!

Rychle se snažím odhadnout hrozbu...
Když v tu ránu uslyším svist šípů a někdo mě dá herdu do zad, která mi rozhodně zachránila oblek (ne-li život)...
"Díky, máš to u mě!"
Zařvu na neznámého a přitom proklínám svou pomalost...

Ale to nás již obkličují nepřátelé...
"Nemerové! Ta badna zkurvysynů!"
Cedím skrze zuby a oči mi rudě žhnou... Ani si v té chvíli neuvědomuji, že se nevyjadřuji tak, jak by se vážený mág měl vyjadřovat...

Rychle si promýšlím situaci:
Nádhera, je jich tu pěkná hromada...
Do tohohle se zapojit musím, vypadá to na těžký boj...

Otočím se na svou učednici:
"Jen se drž za zády Dermona a dávej pozor..."
V tu chvíli Dermon vyrazí do boje se slovy, že nás má hlídat Najka a Ratibor...
Ratibor již ale také vyráží do útoku, tak rychle zavolám na Illinoé:
"Tak se držme u Naj...."
Než to stihnu doříct, tak i Najka se rozběhne pryč, nechávajíc nás napospas!
"Doprdele, co to je??"
Zařvu zmateně a rychle se obracím kolem sebe...
Vidím, jak na nás běží 5 nepřátel...
Jeden zezadu, dva zleva a dva zepředu...
Asi si domysleli, že jsme mágové, takže to s námi chtějí skoncovat rychle, využívajíc neomluvitelného zmatku v naší taktice, který způsobil, že mágové zůstali nechráněni...
"Illinoé! Vykašlali se na nás! Kouzli nám štíty a kdyžtak utíkej!"

Skrčím se a v ruce se mi začne formovat koule z ohně, co syčí a prská...
Po asi tak 2 vteřinách se dostatečně silná, tak jí vrhnu před sebe na první dva útočníky...
Koule zasáhne pravého z nich, který se strašlivým rykem skončí v plamenech, odsouzen k pomalé a bolestivé smrti...
Následný výbuch ohně odhodí jeho druha o několik metrů do strany na nejbližší dům, o který si jistě přerazí pár kostí a chvilku jistě bude mít sám se sebou co dělat...

Rychle se obrátím dozadu, odkud běží ten osamocený...
Zvednu ruce nad hlavu a vzduch se kolem mě naplní skoro hmatatelnou silou...
Z jinak čistého nebe najednou sjede válec energie, vzdáleně připomínající blesk, který pohltí nebohého nemera! Když se rozplyne, po Nemerovi jen zůstává hromádka popela v roztátém sněhu...

Okamžitě se chci otočit doleva na zbývající dva útočníky a doufám, že je moje moc zastrašila...
Omyl - nestalo se tak...
Jeden z nich vytáhne dýku a hodí jí po mě a já již nestihnu uhnout... Zasáhne mě do ramene, ale namísto bolesti uslyším zapraskání a dýka odletí pryč, odmrštěna velkou silou...
Illinoé!! Zlatíčko jedno!!! Ta holka fakt seslala štít! Ani jsem to nezaregistroval!!
Ale problém je, že jsou již na dosah u mě a krom toho se zepředu ke mě pomalu blíží ten, co ho odhodila ohnivá koule (evidentně nebyl tak moc omráčen, jak jsem doufal)...
Doprdele, doprdele, co teď?
Už to mám!!

Rychle zařvu na Illinoé:
"Dělej!! Obejmi mě!!!"

Počkám až to udělá a poté rozpařím ruce a celý se rudě rozzářím...
Vzduch kolem nás doslova vybuchne v ohromném ohnivém pekle...
Jediné, co je slyšet přes burácení plamenů je šílený ryk Nemerů...

Když se ohnivé peklo rozplyne, tak nejbližší z nemerů se svíjí v agónii, zatímco ho pojídají plameny...
Jeho druhovi se podařilo nějak uhasit, ale je silně popálen a jeho rozžhavená zbroj mu působí muka...
A poslední (ten, který již na začátku schytal ohnivou kouli) vyvázl relativně v pořádku, nicméně po této demonstraci síly poněkud ztratil chuť do boje a bere nohy na ramena...

Rychle vykřiknu:
"Illinoé - Ti jsou Tvoji! Doraž je jak uznáš za vhodné a děkuji!"
Potom padnu na kolena, silně vysílen po tolika relativně mocných kouzlech za sebou...

Když opět popadnu dech, je již po bitvě...
Rozhlédnu se po mých společnících a můj pohled je skoro vraždí, když je spílám:
"Můžete mi vysvětlit, JAK JSTE MOHLI NECHAT MĚ A MOU UČEDNICI BEZ OCHRANY??
To jste tak dobří, že nepotřebujete pomoc mága a chcete se nás zbavit nebo co!?
Kdo to kdy viděl, nechat mágy BEZ JEDINÉHO BOJOVNÍKA NA OCHRANU??
Kdyby nebylo tady Illinoé, tak už jsem pod drnem!! Kdyby mě bývala ta dýka zasáhla, tak bych již nebyl schopen včas zakouzlit ohnivé peklo!!"
Jak jsem rozčílen na nejvyžší míru, můj hlas zní skoro démonicky, oči rudě žhnou a vzduch kolem mě jako by potemněl... Svůj pohled obracím hlavně na Najku, která nás vědomně nechala napospas, přestože veděla, že zde již není nikdo, kdo by nás mohl hlídat...

Potom se ale trošku uklidním a vlídným hlasem pronesu k Illinoé:
"Byla jsi báječná!
Bez Tebe bych tu již nebyl - jsem Tvým dlužníkem!
Nikdy Ti to nezapomenu...
...děkuji!"
Svá slova doplním drobnou úklonou...

Brána...

V momentě začátku bitvy začne magický oheň, co jsem zanechal u brány prskat a rychle blikat...
Při každém kouzle se jakoby skoro ztratí, aby potom naopak trochu vybuchl...

Když na konci bitvy klesnu na kolena, tak oheň skoro uhasne...
...a když opět popadnu dech a nadávám, tak oheň se rozhoří silněji, začne prskat, jeho barva se změní na rudou a v jeho okolí se objevuje podobná "temnota" jako u mé osoby...

Jakmile se ale podívám na Illinoé, do ohně se opět vrátí modrá barva, zklidní se a zůstane skoro stejný, jaký byl před bitvou (jen maličko menší)...

Patrola u brány

Když mi El - Nemeria vysvětlí své argumenty ohledně hlídání proradného staříka nejsem zrovna nadšená, ale chápu to. S otrávenou grimasou přikývnu na souhlas a podívám se na na magický oheň, který to pro nás ostatní zanechal Wolsey.

No, alespoň mi tu nebude zima...doufám, že se brzy vrátí.

Proletí mi hlavou, ale to už se ke mně přiblížil Dermon.

"Díky Dermone..." odpovím mu, "ale nemusíte se o mě bát. Pokud se vrátíte, já tady budu." povím sebejistě s úsměvem na tváři.

Když mí společníci opouštějí okolí brány, dívám se za nimi zamyšleně. A doufám, že se vrátí brzo a v plném počtu. Pak mi zmizí z dohledu. Pořádně si prohlídnu okolí a přemýšlím, zda by tady na mě mohl někdo zaútočit a odkud. Když nevidím prozatím žádné nebezpečí, přijdu blíž k ohni a sednu si. Vytáhnu si z batohu brousek a pak vytasím pravou šavli. S klidnými a pomalými tahy jí začnu vytahovat čepel. A občas pohlédnu do ohně.

Magie...nemám jí ráda, nevěřím jí...je to něco, co nechápu. Není nad pravou a věrnou ocel, která nemůže zradit. Mám z čarodějů divný pocit. Na druhou stranu je ale asi dobře, že jsou ti dva s námi. Jejich moc se může hodit, i když tenhle oheň bych raději udělala sama z poctivého dřeva.

Uvažuji nad ohněm, který hoří z ničeho. Poté se otočím k jednomu ze svých společníků:

"Tarnaku, a ty si odkud? Jak ses dostal k téhle výpravě?" pohlédnu na kousek dál sedícího muže.


Vtom ale začne oheň divně prskat a blikat. Okamžitě od něj odskočím, upustím brousek a vytasím i druhou šavli.

"Do prdele...co to znamená?" pronesu zmateně s trochou agrese v hlase.

Střídavě se dívám na oheň a do míst, kde odešli mí společníci. Nezahlédnu ovšem nic zvláštního. Nejradši bych se vydala za nimi, třeba jsou v nebezpečí. Ale musím dodržet své slovo a zůstat tady.
Nakonec se oheň zase uklidní a plápolá stejně jak před chvílí. S nedůvěrou zasunu zpět levou šavli do pochvy a sednu si zase na zem, teď už ovšem trochu dál od toho zvláštního ohně. Po očku sleduji magické plameny a pokračuji v broušení lesklé čepele.
Mé šavle (pro představu) :-)

Všechno se seběhlo rychle, že jsem pořádně ani nezaregistrovala, že už se všichni pouští do boje. Můj nový mistr se nevyjadřoval zrovna třikrát slušně, ale chápala jsem, jak na tom asi teď je a taky dostala chuť něco dělat.
Nicméně on se mě ze začátku snažil držet v bezpečí. Snažil se mi najít někoho, kdo by mě chránil, ale to si měl snad rozmyslet dřív, než vzal nepotřebného člověka s sebou. Rozhlédnu se a vidím, jak každého zaměstnává úplně něco jiného. Rychle se otočím zpátky k mistrovi a hltám ho očima. Co mám dělat?
Hekne na mě něco ve smyslu, že mám vyčarovat štít, nebo vysmahnout, tak jsem zavřela oči, zvedla ruce a tiše začala šeptat zaklínadlo. To první zamířilo někam do luftu. Zaklela jsem a zkusila to znovu. Dle toho, jak se mistr staral spíš o druhé než o sebe, usoudila jsem, že chránit jeho je to nejlepší, co v danou chvíli mohu udělat, tak jsem k němu otočila své dlaně a pomalu ho začala obalovat štítem. Právě když jsem dokončila zaklínadlo, se mu od těla odrazila dýka.
Ze začátku se zdál být překvapený, ale pak se otočil ke mně a s vděčným výrazem v obličeji mi poděkoval. Hned poté, ještě jsem ani nestačila napočítat do pěti, na mě zakřičel, ať se ho chytím a ať už jsem měla v plánu cokoliv, říkala jsem si, že toto už je dost po... situace, tak bych to neměla brát na lehkou váhu.
A tak jsem na něj málem skoro skočila a prsty mi začala projíždět magická energie. To, co pak mistr udělal, bylo něco senzačního a velkolepého, bohužel se ale pak tak vysílil, že skončil ve sněhu. Chvilku jsem váhala. Mám mu pomoct, nebo poslechnout příkaz?
Pak jsem s pokrčením ramen usoudila, že bude lepší, když poslechnu příkaz, protože kdybych ho zbudila a ti dva pacholci by utekli, asi by mi moc nepoděkoval.
Lehkým kouzlem jsem jim podrazila nohy a zlomila lýtkové kosti. Nakonec nebylo tak těžké je odrovnat, protože byli tak dořezaní, že zlomení kostí pro ně bylo smrtelné, jak jsem zjistila, když jsem zavřela oči a chvilku hledala život kolem dokola. V nich rozhodně vyprchal.
Sklonila jsem se k mistrovi, položila mu ruku na rameno a vpustila do něj trochu své životní síly, aby - o pár vteřin později - mohl spustit ryk a všem pořádně vyhubovat. Hezky od plic. Posadila jsem se proto trošku bokem na spadlý kámen a čekala, až se trochu uklidní. Nechtěla jsem mu momentálně příliž přidělávat starosti.
Když mi ale poděkuje a lehce se mi ukloní, málem pukám pýchou, přitom tohle byl můj první střet s nepřítelem, prvně jsem viděla, jak mávají meči a jak chladnokrevní jsou. A jak chladnokrevní jsme my.
Pohlédnu zpátky na mistra, když trošku zkrotí oheň a lehce se pousměje.

Konec boje


Sotva se stačím dvakrát nadechnout kovový zvuk někde za mnou mi prozradí že boj ještě neskončil. Otočím se jako na obrtlíku a rychle zhodnotím situaci. Jeden z Nemeriů zle dotírá na princeznu a ta ho odráží asi jen kouzly.

„Chcípák.“ Ulevím si, zatím co si krátkým pohybem otočím nože v rukou čepelemi do dlaně, ladně zvednu ruce a jemným obloukem je pošlu do zad nepřítele. Nože se ve vzduchu párkrát otočí a vyleštěný železný kov se ve slunci nádherně zaleskne. Pak se oba nože vnoří mužovi do zad. Jeden zhruba mezi lopatkami a druhý o dvě daně níž kousek vlevo. Muž ustrne v půli pohybu a pak se s tichým heknutím sesune k zemi. Skoro až zalituju že mu nevidím do obličeje.

Rychle přejdu k princezně. Na tváři mám zlý a pobavený úsměv zároveň. Vytáhnu své dva nože z mužových zad. Právě se nadechuji, že řeknu El- nemerii něco na omluvu, že to chvíli trvalo když se ozve Wolsey.

Pomalu se k němu otočím a můj usměv zatuhne do jakési zlověstné grimasy. A ještě než dokončí svůj krátký projev stojím skoro u něj oba zkrvavené nože stále v rukou. Pak se zhluboka nadechnu a promluvím hlasem mrazivějším než vichřice před chvílí i když poměrně potichu.

„ Tak poslouchej ty nabubřelej starej chytrolíne. Možná jsi si toho ve své samolibosti nestačil všimout, ale nejsi tu jedinej kdo nemá zbraň a braní se jen kouzly. Takže až na mě budeš chtít příště řvát, dvakrát si zhodnoť fakta.“ Máchám při tom Wolseymu jedním ze zkrvavených nožů před nosem. „ Protože jinak by se mohlo stát, že zapomenu na to že mi všichni máme spolupracovat a bude to to poslední co v životě uděláš. Víš ty jsi podle mě postradatelný, ale ONA ne.“ Jasným gestem ukážu na El- nemerii.

Konec boje...

Když zhlédnu situaci, vidím, jak mág používá své peklo, a jak Najka nadává na mrtvého...
Trochu úcty k mrtvému, Najko...Ikdyž je to Nemer. řeknu k ní, a zle se na ní podívám...
Děvče, děvče... máš kuráž za 10 lidí.

Seberu své válečné kladivo, a uklidím ho na patřičné místo. Obhlédnu bojiště-Nikdo nemá vážnější zranění, to je dobře.

Chvíli na to vyslechnu, jak se Wolsey ohradí na nás, na všechny.
Má pravdu...

Chvíli na to se do něj obuje naše srdce, a dá mu to slíznout... Chvilku na Najku hledím, a tak nějak nechápu o co jí jde?...

Měla by si dávat pozor na pusu, holka paličatá.

Musím uznat Najko, že v tomhle souhlasím s Wolseym. Vím, že když sem Ti řekl, ať ho chráníš, že si to nemohla brát jako rozkaz, neboť jsem stejně postavený jako ty, tedy momentálně, ale když si viděla, že El-Nemerii chráním z jedné strany já, mohla jsi udělat co jsem říkal... Navíc Najko, je sice hezké že nám zde říkáš, jak moc dobrá seš, což tedy asi nejspíše jsi, ale upřímně řečeno, seš méně postradatelá než tady Wolsey.

Podívám se na ostatní, jak se tváří, jestli v nich nezahlédnu nějaký náznak toho, že se mnou souhlasí, nebo naopak ne. Pak k Najce promluvím ještě jednou.

Říkej si co chceš Najko, ale je na Tobě poznat, že nemáš rádá naše pohlaví Při tom kývnu někam směrem k Wolseymu a Ratiborovi.
Ale zkus s náma vycházet, stejně jako zkoušíme vycházet s Tebou. Seš Odvážné děvče s velkou porcí kuráže, a věřím, že bys v souboji jeden na jednoho porazila možná kohokoli z nás, ale kvůli tomu tady přeci nejsme ne? Nebo myslíš, že tato družina byla složená pouze pro to, aby se hned po seskupení porvala a roztrhala na kusy?
Zeptám se jí, ale ne nijak posměšně, ani vyčítavě, pouze upřímně.
Pak si poměrně hlasitě oddechnu.
Najko... možná přijde čas, kdy budeš potřebovat moji pomoc, nebo kohokoli z nás. V Tom případě s námi můžeš počítat, tedy minimálně se mnou. Ovšem... Co když budeme jednoho dne potřebovat my tvojí pomoc? Pomůžeš nám? Můžeme Ti věřit?

Pak se otočím, a obejdu všechny mrtvé na bitevním poli, a dám jim poslední požehnání...
Rozhodnu se Najku pro tuto chvíli neřešit, třeba se jí to srovná v hlavě, ale třeba taky ne... ale neměl by na ní být takový nátlak hned ze začátku...
Ikdyž na druhou stranu, skupinové vztahy by se měli vyřešit právě na začátku dobrodružství ...

Po boji

Se zděšením sleduji jak se proud krve linoucí se z mého nosu zesiluje a až teď s odezněním návalu adrenalinu pociťuji palčivou bolest.
Sundám si rukavice a naberu hrst sněhu, kterou si přiložím na nos.
... aaaahhh jaká úleva od bolesti. Ksakru ten nos mám asi zlomený. ...
Horká krev však brzy sníh protaví a začne mi skrze prsty skapávat na zem do sněhu.
"Nebíte někdo prosíb jak to zastabit?"
Zahuhlám skrze zakrvácené ruce, skrze které crčí krev.

Posadím se do sněhu a naberu si další čistý sníh, který opět přiložím k ráně ovšem bez valného účinku a na mrazu se bolest začíná stupňovat.

I když jsem asi nejmladší z téhle naší úžasné skupinky, postupně mi dochází, o co tady jde. Proč si všichni musí řešit spory o nic? Ohlédnu se a podívám se, jak Najka pění a jak se naváží do Wolseye.
Proč všichni naráží na postradatelnost? Nemůžeme přece postrádat nikoho, každá ruka, mozek, meč i noha jsou přece k něčemu a nemůžeme měřit postradatelnost. To jako, koho nejdříve sníme, až nebude co jíst, nebo jak to tady berou? To bych se rovnou mohla jít opéct sama. Protože Wolsey je rozhodně víc k něčemu než já.
Rozhodně tu vidím, že si mě nikdo přespříliš nevšímá, a tak se znovu rozhlédnu.
Dermon vzdává hold, jak se sluší na správného čestného bojovníka a Ratibor...Kde je Ratibor? přimhouřím oči a hledám ho. Pak si ho konečně všimnu a ztuhnu. Právě zahodil obrovskou kouli sněhu. Krvavého sněhu. Vstanu a doběhnu k němu.
"Můžu ti pomoct? Znám jedno dobré kouzlo. Uvolni se," doporučím mu a počkám, až zakloní hlavu. Pak mu ukazováček a prostředníček přiložím ke kořeni nosu a cítím slabé křupnutí. Au, pomyslím si s úšklebkem a sleduju, jak krvácení přestává. Pak se postavím.
"Chápu, že tu nemám nárok na žádný proslov, ale kdybyste si taky všímali věcí, které jsou mnohem podstatnější. Všichni tu žijeme, správně? Ale Ratibor tady krvácí a vy stojíte a děláte, že se nic neděje! Nechci vás tu nějak poučovat, ale zkuste se taky někdy zaměřit na někoho jiného, než na sebe."

po boji 2...

Když zrovna dávám poslední požehnání jednomu z padlých, uslyším Illinoé, a její slova... Zvednu se, a přecházím k dalšímu, mezi tím povídaje:
Vím na co narážíš Illinoé... očima však koukám na mrtvéhoTo děvče má pravdu...Stydím se za to, že jsem někoho nazval méně ceným. Potřebujeme jak Vynikajícího mága, a jeho sličnou učednici, tak i rychlou a zákeřnou Najku. Odpusť Najko, že jsem Tě nazval méněpotřebnou, také Tě potřebujeme. Avšak, až na tu méněcennost, i nadále trvám na tom, co jsem řekl...
dopovím, a pomalu vzdám hold poslednímu z padlých.

Ta mladá čarodějka se moc podceňuje, to by neměla, jinak nebude moct odhadnou své síly.... A jdi Ty hlupáku, je chytřejší než Vy všichni dohromady...Radši se bež věnovat svým padlým, a přestaň tady brblat...

S tou se otočím, a znova jdu obcházet padlé, spíš jen abych zabil trochu času, ještě navíc, a aby si to mohli v klidu všechno vyříkat, nemám rád řeči tohoto typu....

Ale stejně... Wolsey a Najka... Chjo... Nedivil bych se, kdyby se Ti dva nakonci přátelsky objali...

"Přátelská" diskuze po bitvě...

Dokončím svůj proslov a sleduji, jakou měl odezvu...
Upřímně mě potěšilo vidět radost na tváři Illinoé, protože vím, že to pro ni byla těžká zkouška...

Ovšem to, co udělá Najka mi naprosto vyrazí dech!
Propána to je ale boží hovádko!! táhne mi hlavou...
Jak je tak blízko u mě, začínám opět vidět rudě...
V mých rukou začnou poblikávat blesky, když tu se ozve Dermon....
Proberu se z návalu vzteku, který málem skončil masakrem...
Hergot ten chlap ale ví, kdy promluvit...
...a také to má v hlavě dobře srovnané!
S respektem na něj pokývnu hlavou...

Potom, co domluví, nasadím evidentně strojený úsměv...
"Milá Najko,
Dermon mluvil skvěle a nemám moc co víc k tomu dodat....
Ale něco přecijen...
Tak prve by sis měla uvědomit, že El-nemerie je primárně bojovnicí, která má výcvik i výzbroj dostatečnou na to, aby se mohla alespoň bránit...
Pokud budeš alespoň trochu objektivní, uznáš, že mi čarodějové nikoliv...
Ale bylo správné, že jste jí šli bránit - jen jste neměli jít všichni! Bránit mágy je základním pravidlem boje, což ale předpokládám taková chytrá a vzdělaná dívka jako Ty jistě ví..."

Potom mi úsměv vyprchá a dost tvrdě pronesu:
"A teď mě dobře poslouchej Ty zakomplexované, zakrslé mládě! Viděl jsem mnohem více bitev, než Ty vůbec uvidíš, stejně jako jsem žil mnohem déle, než Ty vůbec budeš žít!
Ale ANI TAK si vůbec NETROUFÁM TVRDIT, KDO JE A KDO NENÍ POSTRADATELNÝ!!
Čeká nás nesmírně složitý úkol - ani pořádně nevíme CO nás čeká!
A Ty již máš tu nestoudnost rozhodovat, KDO Z NÁS SI ZASLOUŽÍ ŽÍT? KDO JE POSTRADATELNÝ??
Na takové rozhodnutí by popravdě neměla být kompetentní ani El-Nemerie, neboť VŠICHNI co zde jsme máme něco specifického - něco, v čem jsme jedineční!
A základem našeho úspěchu musí být hluboká důvěra - musíme být připraveni dát svůj život do rukou našich druhů...
...a já popravdě nevím, jak bych mohl svůj život dát do rukou nějakému mladému nedochůčeti, co SI DOVOLÍ OZNAČIT MĚ ZA NEPOTŘEBNÉHO!!"
Poslední slova doslova vyprsknu, zatímco mi žhnou oči zadržovanou magickou silou...
Potom ovládnu svůj hněv, zklidním se a káravýžm hlasem dodám:
"A prosím, zastrč si ta párátka...
Je to trapné...
...dokonce i od někoho, jako jsi TY!"
Poslední větu řeknu s vysloveným odporem...

Poté ale promluví Illinoé a zároveň bravůrně ošetří Ratiborovi zranění...
Hmm, ta holka má kus pravdy, ale neuvědomuje si, že chyba Najky, jako posledního, co u nás zbyl, nás mohla stát život...
Ale co, nebudu jí brát její chvilku...
Ale to již Dermon opravuje svůj výrok...
...a přidám se k němu:
"Netušil jsem, že znáš i zdravovědu, Illinoé! To je příjemné a nečekané zjištění!

A co se týče Tvých slov, máš pravdu, Illinoé... Nejhorší, je srážka s omezencem, blbcem nebo někým, kdo se chová jako blbec...
A pokud na někoho takového narazíme, nemá cenu se jím dále zaobírat...
Najka si neuvědomila, že svou snahou mě urazit pouze ukázala svou omezenost...
Jestli něco nesnáším, tak je to omezenost a i přes svůj věk vždy vybuchnu...
...a v takové chvíli jsem rád, že tu mám Tebe, abys mi připomněla, co je v životě důležité!
Myslím si, že bys měla mluvit častěji - Tvá slova obsahují mnoho moudrosti...
...narozdíl od slov někoho..."
Poslední větu řeknu polohlasem, zatímco opět naznačuji drobnou úklonu Illinoé, jako vyjádření respektu před jejím včasným zásahem...
Na Najku se snažím nedívat, ale kdykoliv tak nechtíc učiním, zkřiví se mi obličej do grimasy nelíčeného odporu a pohrdání...

Potom udělám pár kroků k Ratiborovi a protože vidím, že je drobně otřesen, tak mu nabídnu rámě...
Zároveň na něj promluvím silným hlasem:
"Tvá bolest na nejbližší dobu odezní!"
Při tom použiji lehké kouzlo "Manipulace", abych zapracoval na jeho nervové soustavě s čistě jen analgetickým účinkem...

"Já ale v žádném případě nechěla, abyste nazýval někoho blbcem, případně nějakým jiným hanlivým slovem, protože i Najka přece musela mít důvod něco takového udělat. Ovšemže se bála o El - Nemerii a vy jste se bál o nás, ale... jsme na začátku, neznáme se, skoro nikdy jsme se neviděli, je to tak? Tak se ještě neukvapujme s ohodnoceními všech členů skupiny. Nechci říct, že se Najka zachovala ve všech ohledech správně a nechci tvrdit, že její slova nás všechny nezasáhla. Ale každý dělá chyby. Důležité je... tedy... pro mě by bylo, kdyby," zarazím se a pohlédnu na mistra, ke kterému promlouvám. "Každý máme své problémy, každý si je řešíme podle sebe, ale každopádně bychom si měli zvyknout, že jsme skupina a ne jednotlivec, který musí chránit svého pána. Každý bychom si měli krýt záda. Protože potřebujeme jak lovčího, který nás přivede na správnou stopu, tak i bojovníka, který vidí slabiny lidí, jehož meč proklouzne každou slabinou, ale věřím, že i mág je důležitý. Přeci jenom zná zase jiné umění, než ti ostatní, nebo ne? A El - Nemeria je taky důležitá. Když už pro nic jiného, tak pro své vůdčí schopnosti a to, že nás zatím udržela pohromadě a získala nás pro svou věc, považuju za jednu z nejskvělejších věcí."

---

Rozpory v našich řadách

Nemerové se na mě vrhnou. Jeden na mě zaůtočí tím svým prokletým mečem šikmým útokem zeshora a já vyvolám rychle kouzlo na odražení rány. Na poslední chvíli, ale přeci jen. Nečekaný odpor povalí bojovníka na zem, ale druhý už tu je a snaží se mě zneškodnit dalším útokem.
Tentokrát už magický štít nepoužiji, spíše uskočím do strany a brzo jsem pronásledována skrz trosky domů. Zoufale hledám zbraň, nebo dobrou skrýš, odkud bych mohla vysílat svá kouzla. Když nedopatřením uklouznu na ledě a těžce dopadnu na zem, vzhlédnu a spatřím strážní věznici.
,,No jistě...tam by mohli být zbraně." uvědomím si a rychle pospíchám do vchodu. Uvnitř je ticho, ale i skrz tlusté zdi vnímám hluk bitvy a kroky mých pronásledovatelů. Naštěstí se mi podařilo dobře kličkovat, abych je na malý moment setřásla, ale stopy jsem neměla čas zametat za sebou.
Proto vyjdu po schodech až do největšího patra. A můj plán mi vyšel. Stále tu jsou odložené luky a meče, které by mohli posloužit mému účelu. Seberu jeden luk ze země a založím do něj šíp, načež zamířím do otvoru v podlaze, kudy jsem přišla.
Nemerové se nikdy nesnaží být potichu, leda, když chtějí mít na své straně moment překvapení. Ale něco takového se teď neděje. Oni vědí o mě a já zase o nich.
Vyvolám kouzlo a na hrotu šípu se objeví nejdříve černá tekutina a ta se pak rozhoří.
Jen co první Nemer vystrčí hlavu z otvoru, vypustím šíp, ale Nemer se uhne a zlostně zavrčí. Elegantně se vydrápe za mnou, následován svým druhem. Zazženou mě do kouta, ale mě něco takového dokonale vyhovuje. Rozhýbu rychle prsty a vytvořím si ve svých dlaních ohnivou kouli. Je opravdu ohromné sledovat, jak mi plameny ovívají ruku a přitom ji nepopálí. S křikem kouli hodím směrem na prvního Nemera a na druhého se vrhnu. Narazím do něj a strhnu k zemi. Oba se valíme po špinavé podlaze, zatímco druhý Nemer se svíjí v bolestech, neboť mu ohnivá koule popáli silně hruď a on teď ze sebe strhává hořící šatstvo. Pobíhá ale po věži tak zmateně, že se nebezpečně motá kolem cimbuří a já vím, že přišla moje chvíle, abych usmrtila oba dva. Jenže Nemer, který se mě drží jako klíště a nechce pustit, využije příležitosti a chce mi v jednu chvíli vrazit do mé otevřené dlaně svůj prokletý meč. Pokud by se mu to podařilo, mohli by mě ovládat, dokud by mi nebyl meč vyražen z ruky. Těsně ale předtím, než se mu to podaři, dlaň zavřu v pěst a meč zápěstím odrázím. Podaří se mi to tak dobře, že Nemer, držící meč za čepel, se lekne a ostří mu protne celou tvář, odshora až dolů. Jak mu krev stéká po lících, až k ústům a skapává na zem, milostně k němu příjdu a zlomím mu vaz. Poté přichází na řadu druhý, který se stále motá u nechráněného cimbuří. Ale udělal jsem chybu. Chytila jsem ho za lémo jeho šatů a hodila dolů, ale on v posledním zoufalství se i mě chytil a já padala i s ním dolů.
Dopad na zem byl tvrdý a mám pocit, že jsem si zlomila ruku. Nemer je zřejmě mrtvý, ale zranit se mu mě podařilo, i když ne tak jak si představoval. Bojím se, že mám i vnitřní krvácení, neboť mi to děla proniká ostrá bolest, někde od ledvin. Nezraněnou rukou se zvednu na nohy, ty jsou naštěstí v pořádku a vydám se kolébavě zpět k bojišti. Cestou vyplivnu z úst krev. Budu muset ihned najít léčitele, jinak bude po mě.
Na bojiště dorazím zrovna ve chvíli, kdy už jsou všichni Nemerové mrtvý, ale všichni Princové se hádají jako koně. Chvíli to pozoruji a dělá se mi z toho zle.
,,DOST. Copak nevidíte tyto mrtvoly? Jsou důkazem toho, že jste bojovali jeden za všechny a všichni za jednoho. Jako Princové jste dokázali, že dokážete držet spolu a jakmile bitva skončí, propukají mezi vámi rozepře. Copak jste se za svůj výcvik, za své zkušenosti a ta léta, co trávíte spolu, nepoučili, že vaše nesmrtelné přátelství může nepřítel zničit kdykoliv, kdy zaslechne u vás hádku. Nemerové by toho jistě využili, štěstí, že jsou mrtví. Styďte se...všichni!" zakřičím na ně rozhněvaně a sesunu se k zemi, protože jsem už moc vyčerpaná z pádu. Ostatní ke mě přiběhnou, ale já je odeženu.
,,Ne...nejdřív ošetřete sami sebe a prohledejte mrtvé. Pak já..."

Po boji

Poděkuji Illioné i Wolseyovi a s ujištěním, že je to již o mnoho lepší udělám sám pár kroků a pak poděkuji za pomoc.
... Cítím se trapně. Všichni se točí kolem mne jako bych byl nejdůležitější. To ne, nejsem malé děcko, ale je to od nich milé. ...
pak se otočím na Wolseye

"Vážím si tvé pomoci a samozřejmě i tvé ..."
ukloním se k Illioné " ... snad jednou přijde chvíle, kdy vám budu moci vaše milosrdenství oplatit."
pak se otočím k ostatním a poodejdu tak, abych viděl na všechny ostatní.
"Princezna má pravdu. hádáte se tu kvůli malichernostem. Jsme přeci dospělí lidé tak se tak chovejme a nebuďme jako malé děti. Boj dopadl dobře a nikdo nezemřel, nevidím jasný důvod k hádce. Náš výcvik nám poskytl dostatečné schopnosti k tomu, abychom s těmito několika šupáky zatočili bez zranění."
pak se však trapně odmlčím, když si uvědomím, že ještě před několika minutami jsem tady seděl se zlomeným nosem.
"Každopádně pokud bude těchto hádek přibývat tak se brzy rozpadneme. Pracujme jako tým, buďme tým a ne banda lupičů, kteří závidí druhému nos mezi očima."
Když domluvím tak vážně pokývu hlavou a začnu si brát zpět své dva šípy, které jsem vystřelil po oněch Nemerech.

konec rozepří?

Ratibor vypadá na chytrého chlápka. Všichni se šňabou ale on dělá jakože nic... a dělá dobře, taky jsem si svůj názor měl nechat jen pro sebe... ikdyž to bych nebyl já...

Pak už v tu chvíli radši žádný další názor neříkám, a radši se odvelím někam trochu stranou. Než na tu "stranu" dojdu, objeví se však Paní, a je viditelně dost pochroumaná... Hádky nehádky, přiběhnu k ní, a zkouším ohledávat rány, na což nejsem zrovna odborník, ale zlomeninu poznám...

Illinoé prosím Tě pomoz paní, řekl bych že má zlomenou ruku. Viděl jsem jak jsi se postarala o Ratibora, a doufám, že Tvé síly budou na toto stačit. Když ne, budeme ji muset dát na tu ruku dlahu... Každopádně, já nejsem žádný felčar nebo bylinkář, takže se radši uklidím stranou, a půjdu prohledat padlé. Tedy ovšem pokud mě zde k něčemu jinému nepotřebujete? ...
Domluvím, a podle slov se vydám k mrtvým... Pak si ale uvědomím, že i Najka tu kus práce odvedla...

Co Ty Najko, v pořádku? žádné zranění...? čekám na odpověď, a při tom se jímám šacování...

Opatrně jsem přešla k El - Nemerii a požádala o svolení jí vyléčit ruku. Když mi to dovolila, chytla jsem ji nad loktem a za dlaň a soustředila se na kost.
Můj bývalý mistr mě naučil, jak zavřít oči a vidět jinak. Vidět to, co jinak nelze spatřit. A tak jsem za chvilku našla místa poškození a velice rychle všechno napravila. Když jsem uslyšela křupnutí, mihlo se mi hlavou, že dneska toho křoupání bylo už dost a sama jsem začala pozbývat sílu. Přeci jen vyčarovat štít není nic lehkého, zvlášť, když ho musíte použít.
A tak jsem vstala a nechala je řešit jejich plány, co budeme dělat a tak. Shodla jsem se na tom, že další osoba do hádky by rozhodně ničemu neprospěla, a tak jsem se vydala zpátky k Wolseymu.

Po boji


Čekám jestli na mě Wolsey znovu promluví, ale hlas se ozve z velmi nečekané strany. Můj první pohled věnovaný Dermonovi by na místě jistě odzbroj a zbavil řeči jiné chlapíky, ale on klidně mluví dál. Adrenalin co mi koluje v žilách ještě z boje pomalu vyprchává a já se začínám uklidňovat.

A pak Illioné, pomalu začínám přemýšlet o tom zda jsem to nepřehnala. ALE řval na mě . To si nemůže jen tak dovolit. Hm, ale něco na těch jejich řečech asi bude.Ruce pomalu klesnou a i hněvem zkřivená tvář se začíná uvolňovat. Jasně cítím jak mi pod rukávem po ruce stéká krev až doběhne ke kloubu , ke sjede několik kapek k zemi.

Wolseye pak poslouchám a dívám se mu při tom přímo do očí, beze strachu či jiných emocí. Tedy až do okamžiku než začne svou druhou část. To se jasně několikrát nadechnu jako bych ho chtěla přerušit. Jak zakomplexovaná? Jaký nedochůdče, kolik si myslí že mi je?

Nakonec když už je ticho se ozvu i já. Tentokrát nemluvím k nikomu přímo, spíš tak povšechně.
„ Ty jo to bylo proslovy, jak od mýho tatíka.“ Ušklíbnu se . „ A opravdu se nemusíte bát, že bych někoho z vás úmyslně nechala ve štychu……“ Možná že jsem chtěla ještě něco dodat , ale to přestane být podstatné ve chvíli kdy se ozve El- nemeria. Rychle mi dojde, že tomhle rozhovor už nikdy nedokončím tak jako několik desítek podobných před ním. Viditelně sebou škubnu , kdy se princezna sesune k zemi,ale jelikož se k ní přesunou jiní pomalu se přesunu k těm dvěma mužům co jsem před chvílí zabila.

Velmi pečlivě očistím nože o šaty jednoho z nich , než je zase vrátím do pouzdra, které dobře zajistím. Pak seberu malou kuši očistím ji od sněhu a osuším. Pak ji zase nechám složenou zmizet v jedné z kapes kožichu. Někomu kdo by se na mě dívat by se mohlo i zdá, že se s těmi zbraněmi skoro až mazlím. Ještě si vezmu zpět obě šipky co jsem vystřelila a naposledy se na obě mrtvoly vesele zašklebím. Nakonec seberu batoh a pomalu ho začnu ohmatávat. No zdá se že je všechno v pořádku a jak má být. Ale vybalovat tě nebudu, na to není čas. Když tak třeba večer u ohně.

To že se ke mně přiblížil Dermon si všimnu až když na mě promluví. Skoro se na něj ani nepodívám a začnu si rozepínat kožich. „ Jo nic mi není.“ V duchu se obrním proti chladu, ale zároveň za něj i děkuji. „ Já si tu do sněhu krvácím jen tak pro radost.“ Odpovím, bez ironie spíš tak věcně a zároveň si stáhnu levou část kožichu.
Levý rukáv mojí, notně ošoupané a asi tak o pět čísel větší ,košile je celý od krve. V půlce ramene je jasně vidět kudy šla čepel šavle. Rána, která se Dermonovi odhalí se táhne přes celou šíři paže, do hloubky asi tak tří až čtyřech coulů. „ Sakra. Je to hlubší než jsem myslela.“ Jemně odtáhnu v krvi přilepený kus košile. „ Asi to bude chtít nějakej ten štich.“ Bolestivě se při té představě zašklebím.

...
pozn. konec předchozího příspěvku prosím ignorujte, místo šacování těl přecházím k Najce.

Jakmile Najka odpoví na moji otázku, otočím se a chci jít šacovat mrtvá těla, ale při jejím dodatku se otočím zpět a lépe se na Najku zadívám, tedy přesněji na její ruku, která je celá od krve...

Promiň, v tom bordelu co nastal jsem si nestihl všimnout Té rány, Ukaž...
Opatrně se dotknu Najčiny ruky, a chvilku si ránu prohlížím...
Jak už jsem zde jednou řekl, já nejsem žádný felčar nebo bylinkář, ale sám se měl párkrát potrhanou ruku nebo nohu, a musel sem si to zašívat, takže si myslím, že bych tohle zvlád... Když tedy dovolíš, Necháme Illinoé trochu její síly, aby mohla chodit, a zkusíme to ručně, co Ty na to?

Zeptám se Najky, a aniž bych čekal na odpoveď, dojdu si pro svůj batoh, který jsem těsně před bojem shodil ze zad, a vyndám z něj kousek béžové nitě a jehlu, ale taky flaštičku s tvrdým alkoholem... Pak se vrátím zpátky k Najce.

A nebo jestli myslíš, že bude mít Illinoé ještě dost síly i na ošetření téhle rány, dojdu pro ni. zeptám se jí ještě předtím než případný zákrok začne...

Bolest?

Na tváři mi přeběhne letmý úsměv. On se mi omlouvá. Neuvěřitelné. Když se mě ale Dermon chce dotknout ucuknu a ruka se mi zavře v pěst. „ Ne….“ Vydechnu. Pak mi ale přeci je docvakne, že mi tenhle muž nechce ublížit a nechám Dermona se podívat.
„Ne nevolej jí, to jak tohle zašít vím taky. Takže s tvojí pomocí to i zvládnu.“ Oklepu se zimou a na holé kůži se objeví „husí kůže“, „Budeme sebou muset hodit, nebo ještě omrznu.“ Zašklebím se a když Dermon odejde ohnu se i já ke svému batohu a vytáhnu kus smotaného plátna a palcatici, ze které si notně přihnu.
„ Nech Illioné tam kde je. Ale i tak tě musím varovat, dobře jsi odhadl že nemám ráda muže. A o to míň snesu když na mě nějaký sahá. Takže se případně omlouvám za hrubé vyjadřovaní na tvou adresu či kdybych tě snad praštila. Jen prosím ať jsou ty stehy pokud možno malé.“ Zazubím se na Dermona. Vteřinku dvě váhám,pak se nadechnu „ Myslím že můžeš. Mimochodem jak je princezně?“ otočím se k El –nemerii a se zatnutými zuby čekám na první dotyky Dermonových rukou.

Hádky a ošetření...

Poslouchám projev Illinoé a hledím na ní pohledem plným překvapení a zklamání...
Potom začne mluvit Najka, ale než stihne něco kloudného říct, přeruší jí El-Nemerie...

Zatímco je El-Nemerie ošetřována, dovolím si jí odpovědět:
"Vznešená, to, že říkáte, že jsme jednali jako jeden celek beru jako důkaz vašeho pádu z poměrně velké výšky!
Protože pokud bychom jednali jako jeden celek, nikdy by se nemohlo stát, že by dva z nás, co se nemohou sami účině bránit zůstali osamoceni! O naší žalostné taktice rovněž svědčí fakt, že každý z nás čelil osamoceně přesile a je tu zbytečně mnoho zranění, která nemusela nastat, fungovala-li by mezi námi spolupráce...
Ovšem v našem případě jednal každý za sebe, každý chtěl ochránit jen Vás a sám sebe, bez ohledu na ostatní! Náš boj naprosto postrádal jakékoliv vedení, které by mu dalo jasnou strategii nebo taktiku!
Vojevůdce vašich schopností by to měl vědět!
Pokud chcete velet lidem, musíte také umět něco jiného, než odhodit problémy z okna - musíte je umět vyřešit!
Přiznejte si, že i když každý jednotlivec bojoval výborně, jako celek jsme naprosto selhali!
Bylo to jako boj barbarské armády - neorganizované, rozmělněné!"

Najku se rozhodnu ignorovat, ale když vidím, jak je zraněna, tak se ušklíbnu...
...protože mám potřebu udělat něco, co se mě moc nelíbí, ale vím, že je to správné a tak to udělám...
"Abys viděla, že já pomáhám opravdu VŠEM potřebným - zvláště těm, kdo bojovali dobře, byť chaoticky..."
S Těmito slovy přijdu k Najce a použiji stejné kouzlo, jako předtím na Ratibora...
"Jen bacha - zraněna jsi a budeš, dokud Tě Dermon neošetří... Jen to nebudeš cítit a nebude Tě bolet, když Tě bude Dermon šít..."

O El-nemerii se nestarám, protože si myslím, že toto kouzlo zná...

Když moje učednice ošetří El-Nemerii, tak jí upřeně sleduji, jak jde ke mě a v očích mám stále drobné zklamání...
"Musím Ti říct, že mě dost zklamalo, jak jsi mě opravila... Evidentně si neuvědomuješ, že jsme oba málem přišli o život kvůli jejich neorganizovanosti, kterou El-Nemeria nazývá bojem jako jeden celek...
Chápu, že ses snažila uklidnit situaci, ale moc se mi nelíbil ten způsob, jaký sis k tomu zvolila... Myslím, že mi rozumíš..."
Poté se ale zadívám trochu povzbudivě...
"Ale to ošetření zranění je dobrý trik! Nikdy jsem neviděl čaroděje dělat něco podobného!
Vypadá to, jako bys to kouzlila spíše jako mnich, než jako čaroděj...
Ale každopádně se to velice hodí a já jsem rád, že to umíš!
Stejně jako jsem rád, že jsi se mnou..."
I přes to, že je evidentní, že svá slova myslím upřímně a jsem na ní pyšný tak, jak může být jen Misr pyšný na svou učednici, je na mě stále jasně vidět, že chování Illinoé v debatě, kdy se mě vůbec nezastala (spíše naopak) mě hluboce ranilo.....

Zamrkám a pociťuju vysílení po vydání tolik energie. Nejdřív štít, pak jsem se podílela na mistrově kouzlu, pak jsem mu dála část energie, aby se trochu vzchopil, pak zase ten zlomený nos a ruka El - Nemerie... Cítila jsem, že toho na mě bylo příliš. Na dívku, které ještě není ani dvacet!
Vyčerpaně s tak tak otevřenými víčky si poslechnu, co se mi Wolsey snaží říct a jak mi vyčítá.
"Pane, nenapadlo mě, že to budete brát takhle. Omlouvám se, jestli se vás to dotklo. Připadalo mi to v danou chvíli to nejvhodnější a zatímco poučuju o tom, že bychom se měli zaměřit na druhé a ne jen na sebe, sama jsem prosazovala čistě své názory. Omlouvám se. Nebrala jsem na vás ohledy a prosím Paní světla, aby mi odpustila." Pak jsem postřehla poznámku o tom, že se chovám trochu jako mnich a lehce se ušklíbnu. "To, že se chovám jako mnich můžu také vysvětlit - tedy pokud o to stojíte. Byla jsem vychovaná v rodině, která... no... ve velice pobožné rodině. Paní světla beru jako svou ochránkyni, modlím se k ní. Navíc od patnácti do osmnácti let jsem se učila v léčitelské škole. Netušila jsem, že se to kdy bude tak hodně hodit." Rozhodla jsem se, že toho na mě bylo příliš, vysíleně zamrkám a objeví se temnota. Když se přede mnou znovu objevil svět, nebyl takový, jak jsem si ho pamatovala. Pořádně se točil a já už dál nedokázala sedět rovně. Postrádala jsem sílu a nebylo divu, že jsem se za pár chvil složila do sněhu vedle své brašny.

Vysílená Illinoé...

Poslouchám, co mi moje učednice říká a rozumím jí...
Než jí ovšem stihnu odpovědět, tak se zhroutí...
Trochu se zastydím, ale na druhou stranu pořád si myslím, že jsem byl v právu...

Sehnu se k ní, vezmu její hlavu do náruče a chvíli se soustředím...
...poté z mých rukou začne proudit energie, kterou do ní pumpuji...
Nikdy jsem to nedělal, tak přesně nevím jak na to, ale vypadá to, že se daří...

Když opět otevře své oči, stále jí držím v náručí, tak jí jemně pohladím po vlasech a řeknu:
"Já vím, bylo toho na Tebe moc a omluvu přijímám... Možná jsem neměl tak vybuchnout, ale prostě jednání členů družiny, kteří se na nás vykašlali bylo neomluvitelné...
Ve Tvém případě jsem si ale hned neuvědomil Tvé vysílení a proto se omlouvám...

Udělala jsi dnes hodně výborné práce a já jsem na Tebe hrdý tak, jak jen mistr může být hrdý na svou učednici, která ho v něčem překonala...
Ano, léčit bych nedokázal...

Děkuji Ti za objasnění - mnohé z Tvého chování to vysvětluje a jsem velmi rád za to, že máš tyto schopnosti, stejně jako že máš víru...
To já vlastně nemám jednu víru, vlastně neuctívám žádného konkrétního boha, jen s nimi žiji v harmonii...
...nebo se alespoň snažím....
Občas se obracím na různé bohy různých panteonů, ale cileně nikoho neuctívám, protože na to zde jsou jiní...

Ještě jednou se Ti tedy omlouvám za svou přehnanou reakci - byl jsem rozhořčen chováním některých našich společníků a trochu to dopadlo i na Tebe... To jsem neměl...

Jsi nesmírně nadaná, mladá dívka, která se časem pod mým vedením může stát jednou z nejmocnějších kouzelnic - protože vládneš nejen silami magie, ale i silami ducha, což dokáže málokterý mág!"

Snažím se na ní hledět povzbudivě a stále jí jemně hladím po vlasech...
Ovšem dávám si záležet, aby bylo jasně vidět, že mi rozhodně nejde o nějaký sexuální dotyk, jen prostě jemné pohlazení někoho, kdo mi není lhostejný a koho mám svým způsobem rád (nejspíše tak trochu otcovsky)...

Zamrkám a zatřepu hlavou. Nade mnou je Wolsey a začíná svůj velký proslov. Poslouchám ho a zkoumám jeho oči. Zdalipak to myslí upřímně? pomyslím si, ale nakonec si povzdechnu a přikývnu.
"Myslím, pane, že nejlépe uděláme, když se přestaneme omlouvat a konečně vstaneme. Myslím, že El - Nemeria má nějaký úkol," odtáhnu se od něj, postavím se a opráším se od sněhu. Pak vytáhnu zpod košile amulet Paní světla, chvilku ho sevřu v náručí a zase ho vrátím na původní místo.
"Pane?" ozvu se ještě a podívám se na něj. "Vždycky jsem chtěla být velká kouzelnice. Chci na tom tvrdě dřít, a tak... Jsem ráda, že jsem mohla pomoct, ale podle mě je má největší chyba to, že nedokážu odhadnout své schopnosti a rozvrhnout je na čas tak, aby mi po kouzlení zbyla ještě nějaká síla. A může mě někdo magické síly zbavit?" pohlédnu na něj zvídavě a chci se zase bavit o něčem, co mi pomůže se vzdělat. Vsadím se, že mi oči zase září. Jako pokaždé, když chci něco tak moc vědět, až se to skoro nedá unést, uchechtnu se v duchu a čekám, co odpoví.

Usměju se, když uvidím, že Illinoé je již v pořádku a doufám, že jsem jí alespoň trochu povzbudil...
Potom mi ale položí otázku a já se zamyslím nad odpovědí a přitom mi mírně zacukají koutky, když vidím její oči...

"Koukám, že Tvá barva je opravdu bílá...
Máš bílou moc - to je dobře, bílá je barva klidu...
Moje moc pochází z modré a rudé, což je na mě mnohdy bohužel vidět...

Neodhadnutí schopností není něco, za co by ses měla stydět...
Jednak ve Tvém věku se Ti stále zvyšují a krom toho jsi ještě příliš nezkušená na to, abys je mohla plně odhadnout...
Ale to časem sama zjistíš - prozatím stačí, že víš, že jsem po Tvém boku a postarám se o Tebe, pokud se příliš vysílíš...

A co se Tvé otázky týče, tak odpověď zní ano i ne...
Bohové nebo nekromanti vládnou silami, které dokáží mágovi dočasně snížit schopnosti, ale nikdo Tě nemůže doslova od magie odříznout...
Jakmile jí jednou pocítíš, tak jí již budeš cítit nadosmrti...
Ale jak říkám, je možné dočasně snížit Tvou magickou moc... Nicméně jen opravdu málo protivníků bude něco takového umět...
Takže se neboj - o své schopnosti nikdy trvale nepřijdeš!"
Povzbudivě na ní mrknu...

"Počkat! Když se zvyšují, tak se i snižují, nebo ne? Takže je možné, že se mi schopnosti zatím neustálily - proto mi jdou kouzla zatím celkem dobře? Třeba jsou to jen - řekněme takové polovýbuchy energie. Jako vlny na moři? Stoupají nahoru, a pak zase dolů. A co když se mi jednou ustálí zrovna ve chvíli, kdy bude vlna dole?" Sama se zamyslím nad formulací této věty. Pak vstanu, protože mě tíží sníh na plášti, tak ho rychle shodím z ramen, vyklepu ho kousek vedle a znovu si ho rychle nasadím. Přičemž si uvědomuji, že se mi ve výstřihu houpe přívěšek.
Kdykoliv, kdy trošku vysvitne slunce nádherně se zaleskne a ten pohled já miluju. Proto jsem se chvilku zamyslela a shlédla dolů na přívěšek. Pak mi došlo, že jestli tu budu ještě chvilku podobně stát, asi umrzu a raději se znovu zabalím do mokrého pláště.
"A nemohl byste mi poradit nějaké kouzlo na vysušení? Nikdy jsem žádné neviděla. Umím se zahřát - to ano, ale vysoušet..," zavrtím hlavou, nedokážu.

Když mě Najka varuje, že nemá ráda a chlapy, a že je možné, že nebude zrovna dvakrát milá, přejdu jen s lehkým úsměvem. Teď je důležitější pečlivé zašití rány.

Princezně není nejlíp, má ošklivě zlomenou ruku, a pravděpodobně i vnitřní krvácení, ale Illinoé u ní byla, když jsem si bral batoh, takže bude určitě v pořádku.
odpovím na otázku Najce.

Pak otevřu svoji láhev s alkoholem, a malou dávku naliji Najce na ránu.
Trochu to zapálí...
Varuju Najku, ikdyž vím, že ona dobře sama ví, co alkohol v ráně dělá, a proč se tam dává...
Pak začnu se šitím.

Trochu nezvyklé že? žena leží s krvavou ránou a muž se nad ní sklání s jehlou v ruce... Je to špatně, to muži by měli ležet v krvi, a ne ženy...
Mluvím k Najce, ale momentálně spíš proto, abych odvedl Najčinu pozornost alespon trochu mimo bolest...

A Vůbec... Vím, že mi do toho nic není, ale nechceš mi říct, co se stalo, že jsou Ti muži proti srsti? možá by to mohlo upevnit skupinu, kdybychom se podělily o svá tajemnství, ale je to jen můj názor...
I Přesto si dávám dobrý pozor, co a kde šiju, a snažím se, aby ty stehy byly co nejmenší, a aby to bylo co nejlépe provedený...

Mezi tím uslyším kousek ode mne jak někdo skácel do sněhu, ale vzhledem k tomu, abych něco Najce neprovedl, a nikdo neřve že mi se stalo něco hrozného, usoudím, že žádné nebezpečí tu nehrozí, a že o toho dotyčného se určitě postarají ostantí, já mám práci, a rozpůlit se nemůžu...

Opět se zahloubám nad její otázkou a poté odpovím:
"No, čistě teoreticky by se Ti schopnosti měly jen zvyšovat...
Samozřejmě že na Tvou sílu má vliv mnoho vlivů - od psychické pohody, dostatku spánku, lásky a podobně...
...ale Základní míra schopností by měla jen růst, nikoliv se zmenšovat...
Zmenšování jsou jen dočasná...

Ale opět zdůrazním - nesnaž se hledat svůj strop...
To, že omdlíš neznamená, že jsi narazila na strop moci - znamená to jen, že jsi se příliš vyčerpala...
...v momentě, kdy bys skutečně překročila svůj strop, tak by Tě to nejspíše stálo život...

Jinak na vysušení jsem vždy rozdělal oheň, nebo použil ohnivou kouli v neodhozeném stádiu..."

A potom se trochu usměju a řeknu:
"Mimochodem krásný přívěšek...
...stejně jako jeho nositelka!"

Malé stehy

Když se k nám přiblíží Wolsey, jsem poněkud překvapena. A tak tázavě nadzdvihnu jedno obočí a dívám se jak se jeho na chvilku zamží soustředěním. Ještě než stačí odejít řeknu obyčejně „ Dík.“
Mno kdyby si nechal ten kometář pro sebe začla bych si myslet, že to bylo opravdové.

Zásah alkoholem do promrzlé a kouzlem otupělé rány je divný. Jasně cítím jak tekutina stéká po kůži, ale nic víc. Překvapeně se na ruku podívám a začínám doufat, že až se to probere nebude tak hrozné.
„ Ležet bych teď tedy nechtěla. Už takhle je mi pěkná zima a ještě sebou plácnout do sněhu.“ Odpovím Dermonovi trochu křečovitě, jasně je na mě vidět že se asi hodně přemáhám. A pak se na chvíli zamyslím, při tom pozoruji El- nemerii.
„ Znát tajemnství jiných může být občas dost nebezpečné. Chceš znát odpovědi? Tak si mě prohlídni. Mrňavá, nehezká, zkrátka žádný ideál krásy. Ruce samý mozol,vlasy jako dráty, žádná prsa a velkej zadek. Navíc se živím vyloženě mužskou prací. Co myslíš, kolik už mě tohle všechno dohromady stálo za čtyřicet let posměchu, ponížení i opovržení ze strany mužů? A když to všechno sečteš, nebude to ani polovina toho proč nemám ráda muže.“ Zpočátku sní můj hlas roztřeseně a přerývaně, jak se soustředím na odpověď a ne na to co se děje s mou rukou, ale ke konci už mluvím plynule a zdá že i trochu rozhořčeně.

"Díky," usměju se. "Ale nenosím ho jen kvůli okrase. Je to znamení paní světla. Vidíte?" přetáhnu si přes hlavu daný řetízek a podám mu ho. "Jen prosím opatrně, protože je už dost starý. Mám ho po mamce a ta zase po babičce, však znáte ty rodinné tradice. Nevím, kam přesně sahají," zakroutím hlavou a ukážu na první znamení. "Je to velice starý přívěšek, dnes už se vyrábějí pouze znamení slunce, ale tady tohle je něco jiného. Chtěla jsem se na to jednou zeptat, ale měla jsem vždycky co dělat. Mrzí mě, že jsem se nikho nezeptala. Pak mě napadly knihy, ale našla jsem jen to pozadí, co je za tímhle," ukázala jsem na chuchvalec v popředí, ve kterém jsem nic nerozeznala. "Je to nedaleko odtud. Vlastně přesně severně," upřesnila jsem. "Někdy si říkám, jestli pokaždé, když mi zachránil život to nebyla náhoda," usměju se a dodám: "Nemohla bych poprosit o tu kouli tepla? Potřebovala bych si trochu usušit tenhle přehoz, co na sobě nosím. Aspoň na chvilku by mohl být suchý a je mi v něm trochu zima. Ohřívací kouzlo netrvá věčně."

Illinoé..

Opatrně si od ní vezmu amulet...
Při doteku s mou rukou začne drobně vybrovat...
"Je magický, cítím z něho očarování...
...ale zvláštní očarování.."
Chvíli se na něj jen soustředím, a pozoruji jak reaguje...
...jemně ho vystavuji různým magickým silám a studuji jeho reakce...

Potom překvapeně pronesu:
"Je to nesmírně vzácný artefakt!
Relikvie starých časů! Tehdy nebyly vytvářeny jako dnes - mocnými mágy...
Ale byly v nich uloženy síly samotných bohů - vyvolané tisícovkami hodin motliteb, nebo krvavými obětmi - podle toho, o jakého boha se jednalo...

Tento amulet není v pravém slova smyslu magický...
Ani nemá žádný přímý účinek...
Ovšem funguje jako silné médium pro přitahování pozornosti Paní světla!
Pokud ho máš na sobě, je to pro ní, jako bys zářila!
Díky tomu bude sledovat Tvé kroky mnohem více, než kroky ostatních věřících!
A zajisté Ti čas od času i pomůže...
...a boží pomoc je málokdy přímá - většinou jí vysvětlujeme jako štěstí!

A má to také výhodu, že i kdyby Ti ho někdo vzal, nebyl by mu k ničemu!
Tebe, jako její věřící ochrání, protože jako správná bohyně bude své ovečce maličko pomáhat...
...ale třeba na mě by mohl mít opačný účinek!

Každopádně je to relikvie ze starých časů - chraň si jí jako oko v hlavě!
Znám černokněžníky, co by pro jedinou takovou relikvii vraždili - aby se pokusili zjistit ztracená tajemství jejich výroby..."
Podávám jí amulet zpět...

Následně mě něco napadne...
Stáhnu si z krku svůj zlatý, drahokamy vykládaný přívěšek a podávám jí ho...
"Toto je příklad artefaktu, který vyrobil čarděj...
Tento amulet jsem si vyrobil, aby mě pomáhal se lépe soustředit uprostřed boje, aby mi zvyšoval vůli a také trochu zvyšoval šanci na úspěch nestálé magie pátého kruhu..."
Opatrně jí ho podávám, aby si ho mohla prohlédnout...
V porovnání s jejím amuletem působí poměrně surovým dojmem, jelikož z něho i přes řemeslně dokonalou výrobu nedýchá ta radost a krása, co z jejího Božského amuletu, ale jen surová a nebezpečná moc bez jakékoliv vlastní vůle nebo radosti...

Najka
Jelikož Najka a Dermon nejsou daleko ode mě, uslyším Najčina slova...

Otočím se na ní a pomalu, uvážlivě odpovím:
"I když jsi to neříkala mě, uslyšel jsem to a dovolím si reagovat...
Věřím Ti, že sis zažila spoustu ústrků... Každý, kdo je něčím výjimečný si je zažije..."
Na chvilku se zadumám, ale potom pokračuji:
"Ale nyní jsi mezi svými druhy, kteří si váží Tvých schopností a rozhodně jim nepřipadáš nějaká ošklivá, nebo dokonce opovrženíhodná...
A osobně si myslím, že ani nejsi ošklivá žena - jen o sebe tolik nepečuješ...
Ale to není důležité - měli bychom se naučit jeden na druhého spoléhat! V našem společenství není místo pro předsudky....
...protože každý zde jsme něčím výjimečný, každý umíme něco víc, než běžní lidé...
...a proto si to rozhodně nebudeme vyčítat!"
Potom se opět obrátím k Illinoé, protože jako má učednice má samozřejmě před všemi ostaními přednost, i když také čekám na odpověď Najky...

Zvědavě si amulet vezmu zpátky, ale nakonec si to rozmyslím a přes hlavu si ho nepřetáhnu.
"Ochotni zabíjet? Nejsem moc zběhlá v něčem takovém jako se bránit proti útoku jiných a už vůbec se mi nelíbí, že tu zůstáváme tak dlouho," rozhlédnu se.
"A váš amulet... takže si můžu třeba vyrobit i svůj? Páni," zablýskne se mi v očích. "Mohla bych do něj - čistě teoreticky - uložit celou svou magickou schopnost? Teda jestli to jde a to asi ne." Zamyslím se, jestli jsem celá ta léta na krku nosila tak cenný amulet, jak to, že mi ho raději někde neschovali na později, jak to, že se nebáli, že ho ztratím?
Poslouchám, jak se mistr zase pouští do Najky. Ještěže neslyší mé myšlenky, říkám si, protože jinak by zas nastal výčet pro mou osobu. A tak raději mlčím.
Tiše jsem doufala, že... ne! Věděla jsem, že Paní Světla je skrz naskrz dobrá a proto jsem soudila, že amulet byl vyroben modlitbami, jak mi tvrdil. Pak jsem amulet - svůj amulet - sevřela pevně v dlani a zavřela oči. Přede mnou ho drželi členové mé rodiny a před nimi i sami bohové. Nemohla jsem uvěřit, že nosím něco cenného.
"Když teď vím, jakou má cenu, mám pocit, že si ho ani nezasloužím, nebo že ho ztratím, nebo že se mi utrhne řetízek, nebo... nevím, jak popsat ten pocit," zkousnu si ret a zamyslím se.
"Magie pátého kruhu? Jak to myslíte, pane?" Pak se zarazím a omluvně se usměju. "Řekněte, až mě budete mít plné zuby, já umím i mlčet."

Pozorně poslouchám Illinoé a jsem rád, že je tak vnímavá a zvědavá...

Usmívám se jejímu mluvení o amuletech a odpovídám:
"No, pro výrobu magických pomůcek je potřeba opravdu veliká zkušenost a také praxe...
Osobně si myslím, že bys něco vyrobit mohla již teď, ale být Tebou, počkal bych si...
Moc, kterou dáš do předmětu Ti zmizí, a proto si musíš dávat pozor, jak moc mocný ho vytvoříš...
...aby ses příliš nedegradovala..."

Když mluví o svých obavách, že ten cenný amulet ztratí, tak jí klidným hlasem odpovím..
"Neboj, jednou z vlastností Božských relikvií je to, že se nikdy náhodou neztratí... Musíš je buď vědomě někomu dát, nebo Ti ho někdo musí vzít, což mu štěstí nepřinese...
Ale rozhodně se Ti nikdy náhodou neztratí..."

Když se zeptá na magii, tak nasadím pobavený výraz...
"Heh, rozhodně se neboj - mě neobtěžuješ!
Spíš naopak - jsem rád, že se opravdu zajímáš a že mám komu předat své znalosti!"

A co se magie pátého kruhu týče, tak to je ta nejobtížnější a nejvyšší magie, co existuje...
Je to magie, ve které mág používá své síly pro vyvolání bytostí, co ho přesahují...
Démoni nebo bohové...
...je nesmírně mocná, ale nevýhodou je, že vyvolanou bytost je nesmírně těžké ovládnout...
...a pokud mág vyvolá démona, kterého neovládne, tak nastane šílený masakr..."
Tázavým výrazem se ptám, jestli to bylo dostatečně vysvětlující...

"Děkuji, pane," řeknu jen a zahloubám se do sebe. Otázek už bylo dost, takže jsem se rozhodla ho chvíli nechat být. Nechat ho vydechnout, i když mě samotné taky div hlava nepraskala ve švech.
Ohlédla jsem se a čekala, dokud někdo nedá povel k dalšímu postupu. Mezitím se mi v hlavě formovaly další otázky a já je s tichým úpěním odháněla. Měla jsem toho prozatím plné zuby.

Battlefield

Sedím u Najky a zašívám ji ruku, samozřejmě pokud možno co nejšikovněji, a nejpečlivěji. Kolem mne i nadále zuří bouře, ikdyž teď už ani zdaleka ne tak silná jako zpočátku. Jasně cítím, jak mi začíná mrznout levá tvář, a tak si stáhnu kapuci více do tváře, což sice pomůže, ale jen na pár vteřin, neboť vítr kapuci opět stáhne zpět...

I v tomto případě musím, Najko, uznat, že má Wolsey pravdu. Lidé se mají soudit podle hodnoty srdce, ne krásy očí či pevných rtů. Opravdová krása je uvnitř, neboť ta vnější krása s postupem času odchází, naopak od vnitřní, která zůstává na věky... Já jsem se už před spousty lety naučil řídit se srdcem, ne úsměvem, protože ten může ve spoustě věcí klamat... Tedy zapomeň na strasti, jež Ti přivádí Tvé tělo, a rozhlídni se kolem, neboť nyní jsi mezi přáteli, a těm nesejde na to, jestli máš pevný zadek, pevné rty a voníš po fialkách, těm záleží na tom, že Ti věří...

Promluvím trošku filozoficky, ikdyž na druhou stranu, jsem přeci mnich...
S posledním slovem došiju poslední steh, zašněruju nitku a ukousnu ji.

Dávej na to chvíli pozor...řeknu Najce, ikdyž vím, že zbytečně...

Poté přátelsky plácnu Najku do ramene, tedy samozřejmě do toho druhého...

A abys neřekla, že jsi v tom odhalování tajemství zůstala sama, povím Ti své, tedy jestli ho chceš slyšet...? dokončím, a tázavě se na Najku podívám...

Tajemství ….


Během rozhovoru a čekáním až Dermon skončí se na něj vlastně ani jednou nepodívám. Neustále sleduji El- nemerii. A nepřestanu se na ni dívat ani když přijde Wolsey a rozhovoří se. Sice mám na jazyku hned několik jedovatostí, ale dokud se Wolsey nevzdálí tak mlčím. A pak jen velmi tiše zamulám „ Zajímalo by mě jestli někdy slyšel o tom, že poslouchat cizí rozhory a vměšovat se do nich je neslušné?“
Snažím se nepřipouštět si jaká je vlastně zima. I když jemné chloupky na holé kůži pod zažloutlým plátnem se už dávno zježili. Volnou rukou si přidržuji kožich co nejtěsněji u těla. Když ucítím poslední jemné zatahaní jak Dermon zavazuje uzlík konečně se pohnu. Lehce se otčím a podívám se mu zpříma do očí.

„ Tak tohle už jsem za svůj život slyšela mockrát. A to i od lidí, a teď nic ve zlém, který opravdu důvěřuju. Ale vždy se našli tací , a těch bylo rozhodně víc co mě přesvědčili o opaku. Ne ne vnější fyzický vzhled je to na co lidé první koukají, ať u říkají co chtějí. Jen málokdy se nedívá napovrch , ale dovnitř.“ Vše řeknu takřka jedním dechem a v duchu si ještě dodám. I když u mě v tom asi nebude takový rozdíl.
„ Děkuji ti“ shýbnu se vytáhnu z jedné kapsy vaku bílý šátek. „ Teď už jen zavázat. A já budu doufat, že nevytrhám stehy jako posledně…. Klidně to zavaž i přes košili, víc se tu slíkat nehodlám.“ Pokusím se něco jako usměv. „ A své tajemství si nech, tyhle věci nejsou tím co získává důvěru druhých. Tím jsou naše skutky.“

---

Vzhůru za Strážcem

Nevím, zda je to tou jejich přehnanou starostlivostí o mě, ale nakonec mě vyléčila mladá Illioné, která byla po tom zákroku trochu vysílená a ani je se ještě necítila nejlépe. Nechtěla jsem ale příliš kňučet a tak jsem se zvedla na nohy a prohledala těla padlých Nemerů. Žádný z nich neměl nic podezřelého. Poté jsem řekla Wolseyovi, aby si vzal kus nějaké látky a pomohl mi odklid ty nebezpečné meče, neboť ten, kdo by je uchopil, by ihned propadl zlu. Těla jsem se rozhodla nechat tam, kde jsou, ale z prohledávání jsem byla i trochu zklamaná. Nikde jsem nenašla ani zmínku, proč se Nemerové zdržují tady. I když z menší části ten důvod znám a projede mnou vzpomínka, jak se mi snažili ti Nemerové dát do ruky jejich meč. Chtějí mě získat na svoji stranu, jsem přece z jejich lidu.
,,Ne, to ne. Nemůžu. Možná jsem se narodila jako Nemerka, ale žiju pro Seveřany a Prince Severu, pro nikoho jiného ne. Což je asi důvod toho, že vedu tyhle hrdiny do neznáma." pomyslím si konejšivě. Nadechnu se a prohlásím:
,,Dobře, mí stateční. Konec přebytečného tlachání, je čas jít, ať jsme pryč z těchto ruin. Následujte mě."

Cesta se line úzkými uličkami a jak jimi procházíme, vydám občas rozkaz nahlédnout do některých budov, zda by se v nich nenašly nějaké další zásoby. Díky tomu si něco nastrádáme. Zbraně, sem tam nějaké zmrzlé maso, ale to aspoň rozmrzne, sadu vrhacích dýk, několik kožešin a dva stany. Bude se to určitě hodit. Rozdělíme si to rovným dílem, kdo co ponese a vyrážíme dál. Jelikož je město velké asi jako malé království, utáboříme se na noc, kdy mlčky pojíme a rozdělíme si své postavení hlídek v noci. Ta proběhne víc než v klidu a nebýt zimy, tak se i dobře prospímě. Z dálky nám doléhalo jen vlčí vytí. Upřímně doufám, že ty chlupáči nejsou ve městě, ale je to hodně pravděpodobné.
Druhý den ráno konečně dojdeme k místu, kde přebývá upír. Je to v podstatě hřbitov. Dojdeme doprostřed, kde stojí majestátní mramorové hrobka. Je skoro velká asi jako jeden dům. Obejdeme ji dokola a dveře najdem na druhé straně. Potíž je v tom, že klika je skrytý v malé lucerničce a tu musíme otevřít tím, že do ní každý nakape trochu krve. Nedá se nic dělat. Splníme a krev do umyvadélka vlijeme. Jakmile všechna tekutina zmizí, lucernička se otevře a já nezraněnou rukou vezmu za kliku.
Za dveřmi je chodba, vedoucí po schodech do hlubin. Vydám se jako první a za sebou uslyším kroky ostatních. Chodba se pak trochu rozprostře, takže se můžeme všichni kolem rozmístit.
A pak, po dalších krocích, chodba končí a u dveří, které vedou do dalšího neznáma. Potíž je v tom, že u nich stojí nebezpečně vyhlížející žena s tasenými noži, připravená zaůtočit. Podle oděvu poznám, že to musí být členka městského podsvětí, ale co je mi známo, tak nikdo z nich nepřežil. Ptá se mě, co zde děláme. Nadechnu se, ale v tom mě Wolsey přehluší, když zničehonic překvapeně vykřikne. Vyšel totiž do světla pochodní, které obklopují dveře z obou stran a spatřil onu ženu. Je to někdo, koho zná už z dřívějška, jak mi dojde později.

Nemerijský meč...

I když slyším, co Najka Dermonovi odpovídá, rozhodnu se již do jejich rozhovoru nevměšovat...
Kdyby ta holka byla méně paranoidní, jistě by si našla více přátel....

Moje úvahy ale rychle přeruší El-Nemeria, která chce pomoci s odklizením mečů...
Podle toho, co o nich vím, jsou magické...

Nedá mi to a k jednomu z nich se přiblížím bez hadru, ale nedotákám se ho...
...jen k němu pomalinku natáhnu ruku a skoro se dotýkám...
BLESK
Před očima se mi rozsvítí a najednou je celá moje hlava zaplněna vizemi smrti, zabíjení a bolesti!
S vypětím všech sil ovládnu svou ruku, která se meče málem dotkla...
Svádím tuhý souboj se svým vlastním zlým já, ale naštěstí nakonec úspěšně...
Propána!
A tohle se stalo když jsem se ho ani nedotkl!! Jen jsem se k němu přiblížil bez ochrany!!
Na tváři mě začne něco šíleně pálit a já si uvědomím, že jsem se i přes panující počasí zpotil jako kdybych se vykoupal...
Hergot - teď by se mi hodilo to kouzlo, co čarovala Illinoé!
Otočím se na Illinoé a řeknu:
"Až budeme mít někdy chvilku klidu, budeš mě muset naučit to kouzlo vnitřního ohně - nikdy jsem ho nezkoušel a jsou situace, kdy by se mohlo hodit...."

Potom se dám do odklízení mečů - tentokrát s patřičným respektem...


Cesta a chladná noc...

Když uklidíme meče, nabereme nové síly a alespoň trochu se postaráme o mrtvé nepřátele, tak se vydáme dál na cestu...

Držím si pozici uprostřed družiny a po cestě si hodně povídám s Illioné, ovšem není to nic důležitého...
Spíše tak tlacháme a já jí vyprávím nějaké dobrodružné zážitky, co jsem za svůj dlouhý život zažil...
Asi je to tu pro ní dost tvrdá zkouška, tak třeba když jí budu vyprávět o slunných krajích, kde jsem strávil mládí, tak přijde na jiné myšlenky...

Cestou míjíme různé domy, ze kterých někteří členové doprovodu vyštrachají různé vybavení, což by bylo sice záslužné, jenom kdyby potom nechtěli i po mě, abych to nosil...
Ale podrobím se bez remcání a svůj díl si nesu...
Hehehe, ještěže nevědí o mých magických botách, co mi to hezky nadlehčují a dávají mi menší díl...., směju se v duchu....

V noci se dobrovolně zřeknu možnosti spát ve stanu ve prospěch raněných a vysílených, jelikož jsem asi jediný člen družiny, co opravdu nezískal ani šrám...
Nojo, to je výhoda mágů - jen tak něco je nezraní...
...ale když je už něco zraní, obyčejně je to stojí život...

Těmito a podobnými myšlenkami strávím svou hlídku... Požádal jsem totiž o možnost držet první hlídku - vždy jsem byl noční pták, tak mi nevadí jít spát déle a zase déle spát...


Nečekané setkání....

Ráno se probudím do svěžího,nového dne, který uvítám pořádným a hlasitým zívnutím...
Po jednoduché ale chutné snídani, co připravili naši lovci (nezapomněl jsem jim poděkovat a vychválit jejich práci) se opět vydáme na pochod a já pokračuji v povídání s Illioné...

Cesta mi uteče překvapivě rychle, když nás El-Nemeria požádá o naší krev...
Brblaje nad tím "pitomým zvykem" se podrobím, ale při tom si neodpustím nadávat upírovi za jeho staromódnost (i když vím, že mě nemůže slyšet)...

ALe to už El-nemeria otevře dveře a vydá se do temné chodby a já ji následuji asi jako třetí...
Při vstupu dovnitř se pekelně praštím do čela o strop, což okomentuji jadrným zanadáváním....
(někdo se mi ze zadu směje, tak na jeho smích odpovím další nadávkou, ale cukající koutky úst napovídají, že to myslím v žertu)
Co je horší, dělá se mi na čele pořádná boule...
Zrovna se moc nevěnuji cestě (a místo toho si ohmatávám bouli na čele), když v tom se El-Nemeria zarazí a já spěchám dopředu, abych zjistil, co se děje...

Potom jí spatřím...
...v první chvíli vytřeštím oči...
...potom si je protřu a zamrkám, jestli se mi to nezdá, ale je tam stále...
...a nakonec se rozchechtám na celé kolo upřímným smíchem!
(nedbaje na to, že ostatní členové se na mě dívají pohledem, který jasně dokazuje jejich obavy, jestli ta rána do hlavy nezanechala nějaké větší následky)

Potom, co popadnu dech, tak vykročím směrem k ní s roztaženýma rukama v gestu obejmutí a se smíchem říkám:
"Auríí, Aurelie, holčičko jsi to Ty?
Nejlepší zlodějské děcko v chudinské čtvrti, které musel chytit až veliký, bystrý a vševidoucí kancléř?"
(moc dobře vím, že kdybych tehdy na tom měšci neměl poplašné zvukové kouzlo, ani bych nepostřehl, že se mi s ním něco dělo, ale tento fakt nikdy neovlivnil mou zvrhlou touhu jí tím neustále popichovat a "bourat" její veliké sebevědomí)

"Věděl jsem, že jestli někdo mohl tu spoušť přežít, tak Ty, ty lasičko jedna!
Ale co u všech čertů děláš v doupěti upíra?
No to je nakonec fuk! Pojď s námi, zlodějka Tvých kvalit se nám jistě bude hodit!"
Stále se k ní blížím s napřaženou rukou a přátelským úšklebkem od ucha k uchu....

Hrobka Strážce

Je to už pěknou řádku let co zemřela má větší skupinka zlodějů a zajímavé je, že já jediná jsem zůstala na živu... možná proto abych splnila co jsme kdysi chtěli začít...ano dostat ten všemocný poklad do svých rukou které touží, tak jako toužili ostatní po těch ohromných pokladech co se ukrývají za většími dveřmi a cesta dovnitř zřejmě nebude nejlehčí... Strášce je snad věčným spáčem a proto jsem se rozhodla, že dokončím co jsem již započala....i přesto že jsem své drahé kněžce slíbila že krást nebudu tohle jsem jí říci musela... nebyla z toho příliš nadšená, ale přesto jsem šla...

Cítím ranní, chladiví vánek a sluneční paprsky které jsou jen stěží vidět mi jasně říkají, že je načase vstát a vyrazit pro poklad... Jen ta představa hromady různých pokladů mi na tváři vykouzila drobný úsměv. Zbalím si svých pár věcí a vydávám se do hrobky... Je to docela dosti dlouhá cesta, cesta která snad nemaje konce... ale nakonec tam dojdu... ano obrovská hrobka, udělám co je potřeba a vstoupím dovnitř....Konečně poklad bude můj...jen ta představa...mmm...nemožné a přesto pravdivé... prolétne mou myslí, ale to se již zastavím před dveřmi a pustím se do jejich "šetrného" otevírání...

Jelikož mi to z prvu příliš nejde skusím hrubší metodu otvírání zrovna se připravuji když v tom něco zaslechnu...To něco jsou hlasy které si to namířili stejně jako já právě do hrobky. Kouknu jestli zde není nějaké místo jako úkryt a kupodivu ne nic tu není a tak jsem nucena bojovat, ale jelikož jsem si zapoměla své větší zbraně "doma" tak vytáhnu alespon ozdobné zdobené dýky a vyčkávám.
Sakra tohle se nemělo stát... jakžo že semka něklo leze?!...vždy o otm nikdo kromě mě neví... já jsem jediná...kdo další touží po pokladu?!... prolétne mou myslí a já napětím zatnu zuby a tvářím se velmi hrozivě, jako zvíře které obklíčí banda lovců a když je v koncích je nuceno se bránit jinak zemře...

Když se předemnou začne tvořit kruh znervozním a jelikož není kam ustoupit stojím tam jak blázen Co zde děláte?! pronesu celkem mile i když nepříliš spokojeně, když v tom se jeden ze skupiny prodere zkrz zvědaví dav jeden muž, když se začne smát trochu nechápavě se na něj dívám stejně jako jeho skupina.
Nepraštil on se někde do hlavy?... prolétne mou myslí a kdy začne mluvit přimhouřím oči jako to mám ve zvyku.
Dýky sklidím na své místo a když si to ke mě ten muž zamíří a hodla mě obejmout trochu se zamyslím a pak mi to dojde.
"W - Wolsey?... jste to Vy?" ano vzpoměla jsem si co jstem tehdá provedla...možná to byla hloupost možná ne, ale jinak bych jej ani nemohla znát, byl tehdy bohatší tak pár zlatáčků mi nechat mohl, ale na místo toho mě nechal žít. Za což jsem mu na jednu stranu vděčná...
Pohlédnu nervozně na skupino a pak zpět na něj "Co by jste asi tak řekl, že zde může dělat městský zloděj?.... rozhodně se tu neválím..." No i když možná jen trošku... dodám si v mysli a když spustí ať se k nim přidám trochu nervozně zacouvám.
"Malý moment Vy chcete abych se k vám přidala?...a..a Vy myslíte, že je to tak správné?...ano vím že jsem vám něco slíbila...ale přeci nemohu jít s někým tak mocný jako jste Vy..." spustím rychle má slova jsou možná stejně tak chladná jako zimní rána... On se zřejmě vážně praštil... napadne mě když se zahledím na jeho čelo a mám co dělat abych nevybuchla smíchy a právě proto jen lehce odkašlu, čekajíc co na mě skupina řekne nebo spíš na něho?...

V temnotě světě – U brány (Eve, Tarnak, )

Je den, či noc? Záleží na tom?

Kde jsou všichni…? Proč nic necítím…? Cítím se podivně. Za poslední čas, ani nevím jak dlouhý postupně ubývaly kněžky a kněží, kteří se mnou prodlévali v chrámu, učili mne a uctívali bohy. Věděla jsem že se něco stalo, když mne sama Velekněžka odvedla do podzemních prostor, kde jsem dostala svou komůrku, dala mi přinést do pokoje mnoho kožešin a řekla mi ať nevycházím. Neptala jsem se proč. Cítila jsem z ní její obavy, její starosti, cítila jsem její strach. Strach ze smrti, z bolesti, strach o mne, že bych ze snahy všem pomoci snad sama mohla zemřít a pro to se mne rozhodla ukrýt. Řekla jsem jí tehdy že bych chtěla pomáhat pokud někdo potřebuje ať mi to umožní, ale ona trvala na svém a neuposlechnout žádost představené mi nepříslušelo. Každou noc jsem se modlila za životy a zdraví lidí ve městě. Každý den ke mně přicházel někdo z chrámu a přinesl mi jídlo. Jen tY jsem cítila. Kněžky a kněze ve svém okolí. Ale i jich postupně ubývalo. Ptala jsem se, ale chápala z jejich pocitů jen to že jim je zima. Snažila jsem se pojmout jejich bolest, dodat jim teplo ale na tu dálku jsem dokázala jen sdílet s nimi okamžiky jejich smrti aby neumírali sami.

Bolelo to. Bolelo a moc… Jenže bezmoc, ta bolela mnohem více. Dala jsem přeci slib, že nevyjdu ven, dokud mi ti nepovolí. Jenže pak už nezůstala Velekněžka a posledního z přeživších jsem se až na sklonku jeho žití ptala. Smím vyjít ven? Smím již odejít? Smím pomáhat? Svolil ač nerad. S vírou v bohy mne svěřil do jejich náruče a řekl mi ať jdu cestou svých vidění, tak jak tomu mělo být již od začátku. Spěchala jsem, ale nemohla to k němu stačit. Cesta z podzemí byla těžká. Pamatovala jsem si ji, ale musela jít opatrně, klepat svou holí všude kolem sebe, abych nenarazila na nějaké překážky. Vnitřní zrak mi teď nemohl pomoci a má slepota mi znovu ukázala svou pravou tvář…

Oči jež neslzí,
žádný pohled nemrzí.
Pohledy bez barev
přehlédnou i krev.
Denní bdění temnotou,
stejné jak noční samotou.

Pro duši bezbrannou
lidé maj jedinou,
radu poučení a trest.
A tím trestem věčný je děs.

Děs z ničeho
vlastně ze všeho.
Věčný děs z temnoty
spojuje světy.


Slzy mne pálily na tvářích jak jsme postupovala jen po krůčcích a cítila zimnici a zároveň spalující horečku, které pomalu sžíraly tělo onoho kněze. Spěchala jsem a ve svých myšlenkách byla s ním. Tišila jsme jeho bolest. Tišila ji, aby nezemřel v bolestech ale zachránit ho, to jsem už nedokázala…

“NE!!!“ vykřikla jsem a klesla do kolen. Zoufalá s hlubokou bolestí, kterou nikdo nemůže sdílet. Já cítila bolest světa, znala trápení všech kolem sebe, ale nikdo nikdy neznal to moje. Nikdo… Ani Aurelie…, pomyslím si zoufale. Ach ano, moje jediná přítelkyně. Už ani nevím kdy jsem ji cítila naposledy. Častokrát jsem na ni myslela a i za ni se modlila. Ale cožpak by bohové mohly vyslyšet mé motlidby? A pokud ano a někdo přežil je ona mezi nimi? Jak je vlastně vůbec možné, že by se do města dostala tak krutá zima? Mluvilo se o krystalu, o slábnutí jeho moci, ale nikdo mi neřekl jak se to stalo a proč. V mých viděních jsem spatřila nějakou ženu. Ženu v boji u černého kamene kdesi v hlubinách. Spatřila jsem bělavé dálavy bez konce, spatřila bezduchá těla…

Ty vzpomínky mě mučí, ruce mě svrbí. Nemohu zde zůstat, cítím to. Nemohu déle prodlévat v chrámových zdech. Vím, že je čas jít…

Pomalu se belhám vzhůru, šátek kolem očí prosycený solí z mých slzy. Vzala jsem si kabátec z kožešiny ledního medvěda, tak bílý jako bílé bylo i mé kněžské roucho, ale já o jeho barvě nemám ani potuchy. Barvy nejsou tím dle čeho mohu volit svůj oděv.

Krůček po krůčku se blížím vzhůru, odkládám své ochrany a rozpínám svou mysl po co největším okolí ve snaze vycítit vše živé. Vím že to bude bolet. Vždycky to bolí. Znám mnoho bolesti, mnoho jejích podob a úskalí, oh jak málo je oproti ní toho dobrého… Žalostně málo. Ach žalostně je to správné slovo, vždyť když napnu své vědomí do dálav, je žal tím jediným co cítím protože necítím nikoho jiného. Měla bych už cítit desítky, stovky lidí ve městě, když se ocitám na schodech z chrámu, ale necítím nic. Nikoho…

Zoufalství mne naplňuje. Chtěla bych se rozběhnout a utíkat ulicemi, ale to nemohu, protože nic nevidím. Někde bych zakopla a zranila se, nebo i cokoliv horšího. Lezavý chlad se mi vkrádá pod kabátec, mrazí mi šátek kolem očí až je pod ním musím zavřít, abych alespoň o malinko snížila bolestné bodání chladu. Nemám rukavice a tak mne zebou prsty sevřené kolem hole. Mé boty, obyčejné, takové jaké se nosily v dobách tepla, mne před mrazem vůbec nechrání a i jen za tu chviličku mne zebou prsty na nohou tak jako ještě nikdy. Znám ty pocity. Znám je od kněžích, které jsem cítila ještě dokud jsem byla skrytá v podzemí. Proč? Proč mi nedovolili jim pomoci? Mohla jsem je zachránit… Mohla jsem jich hodně zachránit… Oh, bohové, proč mám ten dar, když mi jej zakázali použít? Koho teď mám chránit, je-li město mrtvé? Co dělat a jak žít? skloním hlavu v beznadějném gestu, ačkoliv sama v sobě moc dobře vím že to nevzdám. Že půjdu dál ať už kamkoliv a budu hledat kohokoliv kdo mohl přežít. Já přeci musím věřit že někdo přežil, vždyť jsem se tolik modlila… Určitě někdo přežil… Vždycky někdo přežije. Vím to… Někdo tu je a já mu pomohu. To je přeci můj úděl, ne? Pomáhat. Pomáhat všem bez rozdílu…

“Aurélie!“ zavolám snovým naléhavým hlasem vstříc městu, kterému kráčím v útroby. “Aurélie!“ volám znovu. Zoufalá pátrám svým vědomím, já vím že zde někde musí být…

Nevyznám se ve městě. Jen jdu. Překračuji těla, která již neměl kdo odklidit. Je to smutné že tomu tak musí být. Nevím co obcházím, nemohu to vědět. Z těch těl není nic cítit, mohou to být těla mrtvých stejně jako kameny budov či jen nějaký nepořádek v ulicích. Smutné to je. To ticho od všech hlasů, prázdno od pocitů…

Stěží mohu dýchat. Sama se cítím prázdná, přesycená sama s sebou a stále dokola volám jen: “Aurélie!“ a “Je tu někdo…?!“ svým zasněným hlasem kde se zoufalství mísí s nekonečnou nadějí a odhodláním. Vždyť má víra je pevná. Vím že někdo přežil, jen ho musím najít…
A pak konečně něco cítím. Tiř lidi. Je jim zima ale ne jako mě. Za tu cestu už necítím nohy, jen vnímám že kladu jednu nohu před druhou. Necítím prsty u ruky, kterou držím hůl, jen vím že tam někde pod vrstvou chladu mám někde své zápěstí. Mráz mi zalézá pod kabátec a studený vzduch pálí v nose i na plicích. Jsou napjatí, v očekávání. Trochu strach, trochu znudění… Přesto mají napjaté smysly. Připadá mi to zvláštní. Ach co já bych teď dala za trochu tepla, jenže já nejsem důležitá. Důležití jsou pouze oni. Poslední přeživší zde…

Vrazím tím směrem. Směrem k nim. Své vědomí trochu stáhnu tak aby oni byli jen na jeho okraji. Někteří vnímavější by mohli ucítit mé vědomí a mohli by to brát jak útok a to nechci. Já přeci nepřicházím ve zlém úmyslu, znát zlé úmysly jen od jiných lidí. Pečlivě zkoumám jejich pocity, ale vím moc dobře že ani jeden z nich není Aurélie… Má Aurelie…

Kde jsi Aurélie… Kde jsi…? ptám se sama sebe, ale to už mne mohou ti, kteří stráží bránu, o níž já netuším, že se nalézám právě tam, spatřit.

Kdosi se k nim blíží. Mladá dívka v bílém kožichu s kapucí přes hlavu z pod níž vykukují její bílé vlasy a bílým šátkem přes oči. V ruce třímá malou hůlku, kterou si oklepává cestu pod sněhem. Je to zvláštní výjev. Na první pohled se celá třese, její krok je pomalý a podivně snový. Jde stále blíže a těžko říci zda ví o tom že zde někdo je. Ale oje opravdu možné, že by někdo kdo je již od prvního pohledu slepý ve městě přežil kruté mrazy? Obzvláště v letních botách, které má evidentně na nohou?

Zastavím se zhruba na deset kroků od nejbližšího z těch tří. Na rtech vykouzlím unavený ztuhlý úsměv. “D-dobréh-ho m-mr-r-raz-zivéh-ho d-d-dne…“ vypravím ze sebe. “K-kéž-ž Railli s-stř-ř-řež-ží v-vaše k-kr-roky…“ koktám dál přes drkotání svých zubů a rukou doposud skrytou v rukávu si sáhnu kamsi k hrudi v přátelském gestu. Nikdo z nich nemůže tušit jak ráda jsem, že jsou živý a zdá se dle letmého průzkumu jejich vědomí, že i zdraví. Alespoň fyzicky. Každý má svá trápení, ale teď je hlavní, že jsou živí, že má naděje přeci jen měla své opodstatnění. “Děkuji Railli, Neruo i Zagracarte, bohové bdící nad námi smrtelnými, děkuji že jste se slitovali nad těmito lidmi, děkuji že má naděje nebyla marná, děkuji za každý ušetřený život….“ pomyslím si a spolu s myšlenkou se mé rty neslyšně pohybují. Oh, kdyby jen věděli co vím já… Jenže nevědí…

Jsem už unavená. Nevím jak dlouho se udržím na nohou. Vím že bych jim měla něco říct. Cokoliv a jít hledat dál, ale já už asi neujdu ani krůček. Ani krůček byť je má vůle sebevětší…

Svezu se do sněhu a v kleku se opřu o svou hůlku, jakoby to byla nějaká berla, nebo snad oltář? Sama nevím, opírám se, protože nechci úplně podlehnout mrazu kolem. Tomu, před nímž chci chránit ostatní. Snad jsem naivní a bláhová, ale já věřím že mohu, věřím že právě to je mým údělem…

Stále na stráži

Dlouhé hodiny jen sedíme a nikdo nepřichází. Ani ten starý dědula se svými hádankami se už neobjevil. Je tady nuda. V duchu děkuji Wolseymu, že nám zde stále hoří jeho oheň. Bylo by obtížné v tomhle počasí udržet hořet klasický nemagický oheň. A tak se u něj zahříváme a sem tam prohodíme pár slov. Mně stále není moc do řeči. Cítím se trochu dotčená, že jsem nemohla jít s ostatními za Strážcem a tak je má nálada pochmurná. Stále a vytrvale vytahuji brouskem čepel u své šavle. Po pár hodinách zbraně vystřídám, aby nepřišla zkrátka i má druhá zahnutá kráska a pokračuji v hlazení břitu jemným kamenem.

Když se začne stmívat, plameny vytvářejí na olejované čepeli oranžové odlesky, které dopadají na okolí bílého sněhu. Temnota pohltí krajinu a my začneme uvažovat o spánku a hlídkách. Moc ostatním stále ještě nevěřím, jsem zvyklá nocovat sama a na bezpečném místě. Tady ovšem nemám na výběr, protože musíme zůstat u brány a tak jsou hlídky nutné.
Mé obavy by na mém výrazu možná byly znát, ale teď si je mí společníci připisují spíše stálé otrávenosti z nudné patroly u brány.
Nakonec se dohodneme na hlídkách a já si vyberu poslední (líbí se mi totiž východ slunce). Před spaním ještě zakousnu pár soust sušeného masa a pak se zabalím do svého teplého pláště. Pravou ruku mám na jílci šavle kdykoliv připravená ji tasit. Batoh místo polštáře mi podkládá hlavu v kápi a ležím čelem k hřejivému ohni. Než usnu, tak ještě nějakou dobu poslouchám debatu Sariorna a Tarnaka, ale moc mě nezaujme. Nakonec se vnořím do náruče spánku s nadějí, že následující den bude o dost zábavnější než tento.

Ve snu se mi zdá, že je nádherný teplý den a já běhám po rozkvetlé jarní louce. Kousek dál si hrají děti a koupou se v řece. Pak dopadnu do svěží trávy a nechám na sebe dopadat paprsky hřejivého slunce. Náhle se idylická představa změní a já vidím tlupu barbarů jak mučí a znásilňují mou sestru. Nakonec jeden z mužů pozvedne obrovský meč a napřáhne se nad ní. Vtom se vzbudím celá zpocená, šavli napůl vytaženou z pochvy a opřená o jeden loket v pololehu. Když uvidím zmatený pohled mého společníka, mírně se strojeně usměji a řeknu: "Zlý sen..." Pak se ještě pro jistotu rozhlídnu okolo a když zjistím, že se nic neděje, zase ulehnu.

Nakonec mě vzbudí už jen střídání, a tak vstanu, protáhnu se a oklepu sníh z pláště, který mě trochu zavál při spánku. Projdu se několikrát v širších kruzích okolo ohně, abych se probrala a rozhýbala ztuhlé svaly. V okolí je klid a nic se neděje. Sednu si zase k ohni a najím se ze svých zásob. Na zahřátí si dám i trošku medoviny, kterou si pěkně ohřeji nad ohněm. Poté si užiji krásný východ slunce do nového a mrazivého dne.

Později, když už mí dva společníci začínají vstávat (nijak jsem je nebudila-není kam spěchat, tak ať se pořádně vyspí dle libosti), se k nám začala přibližovat nějaká postava.

Kdo to je?...nebo spíše co to je?... nevypadá to jako někdo z nás, někdo, kdo se včera vydal za tím Strážcem. A ta chůze a oděv...to...no co to je? vypadá spíše jako přízrak.

S těmihle úvahami povstanu a obnažím jednu šavli. Když se postava přiblíží a koktavě pozdraví, tak vykřiknu:

"Vždyť je to žena!"

Okamžitě zasunu zbraň a doběhnu k ní. To už ovšem žena nevydrží stát a padne na kolena do sněhu opírajíc se o svou hůl. Zvednu ji na nohy a podpírám na cestě k ohni.

"Honem, pojď se ohřát!" pronesu k ní vlídně. Posadím ji blízko magického zdroje tepla a ještě vytáhnu ze svého batohu teplou tuniku a přehodím ji přes ní. (případně si ji může i obléct)

"Kde se tady bereš? A ještě takhle oblečená? Vždyť umrzneš." mám ve tváři zmatený výraz.

Co má tohle znamenat? Jak mohla přežít takhle oblečená?...Ještě, že nás potkala. A ten šátek? Je slepá?

V temnotě světě – U brány (Eve, Tarnak, Sariorn)

"Vždyť je to žena!" dolehne ke mně ženský hlas. Oh ano, cítím ženu. Jedinou z těch tří. Silnou a poznamenanou zlou minulostí, jejíž snítky po zlé noci již téměř odezněly, přesto však stále sžírají její mysl. To už mne ale podpírají její paž e a vede mne abych se postavil. Napnu všechny zbývající síly svého těla abych se postavila a nechám se vést. Věřím jí. Vím, že mohu. Ona mi neublíží. Necítím z ní žádný zlý úmysl. Má teď jen obavy, je zvědavá. Bodejť by ne, vždyť její mysl jakoby procitla z dlouhé, předlouhé nečinnosti a jednotvárných chvil, které se teď právě svými otázkami snaží zahnat.

Ale ne…, uvědomím si že jsem příliš vstoupila do ženiny mysli a to bych neměla dělat. Tedy kdybych to úplně neměla dělat, bohové by mi tento dar nedali, jenže mi to nepřijde správné. Jsou to její myšlenky, jen její… říkám si. Už je mi tepleji, když mne posadí. Tam z jednoho místa sálá přenádherné teplo. Jaksi zvláštní, ne zcela přirozené, ale teplo. Ženin hlas je vlídný a já cítím velkou vděčnost, za její pomoc. Kdyby mi nepomohla dlouho bych nepřežila. Zalituji že jsme se více nepřipravila na podmínky venku, jenže sama jsem těžko mohla. Vycítím lidi, ne věci…

Je trochu zmatená, když se ptá kde se tu beru a takto oblečená. Musím se pousmát nad jejími slovy. Vděčný úsměv ozdobí drobné rty pod malým nosíkem, když přijímám překrytí tunikou. Už je mi tepleji. Hřeje mne zdroj tepla v jejich tábořišti. Hřeje mne přívětivost jejího nitra, jejích slov…

“Děkuji ti, dcero, hrdá bojovnice severu. Děkuji ti…“ vypravím ze sebe pomalu, ale už nekoktám a celý můj hlas zní příliš dětsky a vědoucně. Natáhnu nohy tak abych si mohla ohřát zmrzlá chodidla.

“Odpusťte mi, prosím, vy jež přežili jste, že nepomohla jsem dříve. Zákaz mne svazoval, nyní však. Již půjdu kam bohové nakážou mi jít… Kde se zde beru, tážeš se? Jsem poslední přeživší kněžkou z chrámu všech bohů… Přišla jsem, protože až teď mi dovolili vyjít ven. Chci vám pomoci. Všem kteří přežili… Mé oblečení… Ano vím, není vhodné, jen… Stěží se sama mohu obléci lépe, mrzí mne že se o mne musíš strachovat…“odmlčím se a nasaji již teplejší vzduch sálající od podivného zdroje tepla. Snad je to oheň, ale i tak mi připadá zvláštní… “Má slepota je neduhem mým a zrak mého srdce, nevidí nic co není skryto v srdcích jiných…“ vypovím, ale nemohu vědět zda mi porozumí, ani jestli by mi měla rozumět. Věřím jí však. “Povězte, synové a dcero, Railliovi, nepřežil ještě někdo? Nespatřili jste ženu? Nevím jak vypadá, ale je trochu divoká a jmenuje se Aurélie…“ musela jsme se zeptat. Prostě musela. A přesto jak velký mám strach z jejich odpovědi v mém hlase žádný není znát. Můj hlase je stále stejně nepřirozeně klidný a snový.

Hůl jsem si položila vedle sebe. Nohy a ruce mám natažené ke zdroji tepla. Sedím tam jako přízrak, který by zde ale vůbec neměl být…

Hrobka, upír, družina...a zlodějka

Jak tam tak stojím a sleduji její překvapení, bodne mě u srdce...
Nojo, všichni si museli myslet, že když jsem tehdy odešel, tak natrvalo...
...strašně mě mrzí, že jsem odešel...

Ale potom tyto myšlenky zaženu a soustředím se na přítomnost (zvláštěpak tu "krásnou přítomnost" přede mnou)...

Hned jak mluví, tak jí odpovídám...
"No to si piš, že jsem to já! Z masa a kostí, bývalý Kancléř a Tvá věčná láska, Wolsey k Tvým službám, spanilá, vznešená krásko..."
V duchu se směji, protože vím, jak velice "miluje", když s ní takto mluvím...
Potom pokračuji...
"No, pokud existuje městský zloděj tak šílený, aby šel okrást staršího upíra...
...a tak šikovný, aby měl reálnou šanci...
...tak jsi to jednoznačně Ty! To se musí nechat..."

Její překvapení nad mou nabídkou okomentuji nadzvednutím obočí (které je okamžitě potrestáno bolestí mé "boule" na čele - až sebou cuknu)...
Potom ale mávnu rukou a říkám:
"Ale di k čertu s tím mocným! Vždyť by to nebylo poprvé ani naposled, co bys byla v mých službách...
Mocný nebo ne, některé věci jsem si nemohl dovolit dělat, nebo neuměl dělat...
Každému se hodí někdo, kdo zná pár triků z ulice...
...jen s ním mnohdy bývají problémy s loajalitou - což bys ale Ty rozhodně neměla vzhledem k tomu, jak to mezi námi je, že..."
Opět se uchechtnu...
"A krom toho, jsme výprava, jejímž cílem je pokusit se obnovit toto město... A to se hodí i Tobě, nemám pravdu, stará přítelkyně?"

Potom si všimnu, jak na mě ostatní v družině poněkud divně koukají...
...tak se otočím na ně, řka:
"Ale jděte! Snad nejste včerejší!!
Copak bych mohl držet město pevně v rukou po několik dekád, kdybych neměl kontakty SKUTEČNĚ VE VŠECH oblastech života ve městě?
Ale to není něco, co bych měl říkat já..."

Potom se obrátím na Aurélii:
"No tak, zlatíčko...
...nechtěla bys tady mým společníkům vyprávět jak jsme se setkali a v čem jsme spolu spolupracovali?
Jistě to raději uslyší od Tebe....
....a mě krom toho pekelně bolí hlava!"
Na důkaz posledních slov si sáhnu na čelo, ale hned toho lituji....

Rozmluva s kněžkou

Vidím, jak promrzlé ženě dělá oheň dobře na prokřehlé končetiny. Její tělo hltá teplo plnými doušky a přestává se třást.
Na její poděkování jen tiše kývnu hlavou s přívětivým úsměvem. Vůbec si neuvědomujíc, že si toho vlastně nemůže všimnout. Nejsem zvyklá jednat se slepými. A cítím se i poněkud divně. Dívám se lidem do očí když s nimi mluvím a s touhle ženou je mi ta "samozřejmost" odepřena. Takže ji jen pozorně poslouchám a prohlížím si ji.

Takže je to kněžka z chrámu všech bohů...Jediná přeživší. Smutné. Já jsem nikdy nespoléhala na bohy. Nikdy mi nijak nepomohli a já si zvykla spoléhat jen na sebe a na chladnou ocel. Co si neudělám sama, to nemám. A zasvětit celý život pro vyznávání nějakých božstev mi přijde zbytečné a nechápu to. Ale co, je to její život, tak ať si s ním nakládá jak uzná za vhodné, sama se tak rozhodla, tak mi do toho nic není.
Měli bysme ji zavést asi někam do bezpečí, ale kde je teď bezpečno? Nikde...asi nějakou dobu zůstane s námi. Určitě by to chtělo sehnat lepší oblečení. Nemůže se takhle potulovat severem.
A sakra...ona někoho hledá, tak to pro ni bude asi smutné...vždyť tuhle zkázu přežila hrstka silných jedinců a bůhví kde se schovávají a jak dlouho ještě zůstanou naživu... běží mi hlavou, když kněžka mluví. A pak odvětím:

"No v každém případě teď zůstaneš nějakou dobu s námi. A musíme ti najít nějaké teplé oblečení. Mou teplou tuniku si můžeš nechat. Naše výprava je sice nebezpečná, ale rozhodně lepší, než někde zůstat sama. Snad ti najdeme nějaký azyl, v lepším případě chrám s nějakými přeživšími. A pokud někoho hledáš, tak asi budeš zklamaná...Tuhle zkázu přežila jen hrstka. My jsme nikoho nepotkali a mezi námi určitě není nikdo nesoucí jméno Aurélie. Právě čekáme na ostatní, kteří šli zpátky do města ke Strážci pro věci potřebné k otevření brány. Jsme na výpravě za krystalem, který byl zničen a díky němuž tady bylo teplo. Já se jmenuji Eve, tohle je Tarnak a tohle Sariorn." představím nakonec své dva tiché společníky. "A jaké je tvé jméno, pokud jej můžeme znát?"

U brány (Eve, Tarnak, Sariorn)

Stáhla jsem své nitro do sebe, ale i tak cítím její obavy směřované ke mě. Přijde mi hezké že má o mě starost, ale já přeci nejsem na světě od toho abych přijímala laskavosti. Nemohu číst z její tváře ale mohu číst z jejího srdce a tak znovu upnu své nitro směrem k ní abych dokázala slyšet to, co slova neřeknou...

Naslouchám obojímu. Vím že nelže, když mluví o tom, že s nimi Aurélie není a u srdce mne bodne. Ne... Ona žije... Vím, že žije... Určitě... Poznala bych... Poznala bych, kdyby zemřela... říkám si. Vždyť jsem se tolik modlila, tolik dní strávila v podzemí...Musí žít… Pojí nás pouto, pojí nás slib… Ona žije!

“Pravdu díš, Eve, avšak já vím, že Aurélie žije. Musím ji nalézti… Bez ní nemohu nikam jít…“ vypovím jí. “ráda vás poznávám… Mě dali jméno Tenesari… Mé srdce plesá radostí, že jste živí a zdraví. Nemusíte pro mne hledat chrám či útočiště, s Aurélií pro mne není nebezpečí. Dovolte mi prosím kráčeti s vámi, je-li vaše výprava takové důležitosti. Mohu býti užitečná vám, i princezně, kteráž krystal střežila…“ snad z mého hlasu jde zaslechnout stín naléhavosti. Nechci aby mne odmítli. Chtěla jsem pomáhat a teď cítím, že bych mohla… “Jen… V jedné věci mýlíš se, dcero severu, krystal nebyl zničen… To jen síla jeho vyprchala, příliš náhle, příliš brzy, ale zničen nebyl…“ Tedy alespoň podle mého vidění…

Tvář mám upřenou jejím směrem, což je trochu zvláštní, když ji nemohu vidět, ale cítím její přítomnost a vím přesně kde je. “Nepřísluší mi však pochybovati o vaší výpravě, neboť sami bohové mne přivedli k vám a tedy s vámi půjdu, dokud mi síly stačit budou, dokud mi hlasy jejich jinak nepoví… Ráda bych ti vrátila tvou teplou tuniku, Eve, avšak sama dobře vím, že zima je krutou paní a přísnou vládkyní… Kdyby ti však jen náznakem zima měla být, vrátím ti tvůj dar…“ řeknu jí a vděčně se usměji. Jsem ráda že mi chtějí pomoci a ještě raději že já budu moci pomáhat jim. Vím že ona v bohy nevěří, její nedůvěra je znatelná v jejím nitru, avšak já vím, že právě bohům vděčí za svůj život, tak jako já.

Znovu napnu své vědomí, které přelétne přes oba přísedící muže a jako vlna se rozepne do širokého okolí v hledání všech přeživších a zkoumání jejich myslím a srdcí ve snaze nalézt svou přítelkyni. Tu jedinou, jakou mi bohové dopřáli. I kdyby jen pro to ji musím nalézt. Dlužím jí to. Chci jí pomoci. Oh, kdyby tak chápali… Proč nikdo nechápe…? Já vím, že žije… Vím to…

Po boji

Vezmu si své šípy a několik jiných, které po nás Nemerové vystřelili.
... Ty by snad neměly být nakažené ...
Když se však šípu dotknu přejede mnou zvláštní pocit. Měl jsem nutkání nabít a střelit někoho z mých kolegů.
Nemerské šípy jsem tedy raději zahodil.
Odevzdaně se vydám za ostatními. Cestou prohledáváme trosky domů kvůli zásobám.

Cesta a táboření
Vejdu do jednoho z domů a otevírám truhlice, skříně a vše co jde. Vidím jedno mrtvé zmrzlé tělo jak leží přes cosi co připomíná pytel.
Pracně odtrhnu mrtvolu a při pohledu do očí, ve kterých se zrcadlí poslední myšlenka zděšení a hrůzy z mrazivé smrti, mne i přes to, že jsem teple oblečen, zamrazí v zádech. Položím tělo vedle pytle a přihrabu na něj vrstvu sněhu. Vytrhnu pytel, nyní tvrdý jako kus dřeva, z drápů zmrzlé půdy a beze slova jej rozlomím. Vysype se mi k nohám několik porcí zmrzlého masa.
“Našel jsem nějaké maso! Sice zmrzlé, ale aspoň máme jistotu, že bude k jídlu!“
Zavolám na ostatní a z vaku vytáhnu kus plátna, do kterého maso zabalím a poté vložím zpět do vaku. Doženu ostatní a zjišťuji, že i oni byli úspěšní a také nalezli něco co se nám bude hodit.
Když se utáboříme tak stejně jako Wolsey poskytnu bezpečí stanu zraněné Najce a princezně.
Ostatně jsem zvyklý spát pod širákem. Z vaku vyndám nějaké menší zásoby z mého osobního proviantu, které byly určeny pro případ nouze. Bochník chleba a vepřovou pečeni. Podívám se na potraviny a začnu je zručně porcovat a brzy se přede mnou skví pět stejně velkých porcí pro každého z mých přátel a i pro mě. Každému tedy dám jeho porci a sám svou také sním.
Když se Wolsey nabídne držet hlídku tak jsem ostatně i rád. Bez ohně bych hlídku držet nevydržel, ale jemu jak se zdá zima není. … Možná je to nějakým kouzlem, či je jeho oblečení očarované, Do magie se nechci plést. Nikdy jsem jí nerozuměl a nakonec z ní mám tak trochu strach. …
Ulehnu k jedné ze zdí a pod hlavu si dám toulec se šípy, který je potažen kožešinou a po několika minutách, které strávím pozorováním hvězdné oblohy, usnu.

Druhého dne ráno

Probudím se časně, ale jak se zdá nejsem první. Rychle se zapakuji a dám si několik loků medoviny pro zahřátí. Nabídnu také těm co jsou vzhůru. Po několika minutách jsme všichni na nohou a pokračujeme v cestě. Po dalších hodinách plahočení konečně dorážíme na hřbitov, kde má sídlo onen podivný strážce. U mauzolea se dozvíme, že máme každý obětovat trochu své krve. Přemýšlím do jaké části, které ruky se říznu.
… Levá dlaň? Ne tou držím luk a zápěstí si nepodřežu. Pravá ruka, tou držím šíp, ale jenom prstáka … to bych mohl. …
Pomyslím si a svou dýkou s parůžkovou rukojetí se říznu do pravé dlaně a těch pár kapek krve přidám k příspěvku ostatních. S bolestným zasyčením si ránu ovážu šátkem a pokračuji jako poslední. Když sestoupíme dolů do chodby a cestu nám zahradí nějaká žena tak urychleně nabiji a stojím připraven k palbě, ale najednou promluví Wolsey a zjistíme, že se znají. Sklopím luk a vrátím šíp do toulce.
S úsměvem se posadím na zem, když Wolsey neznámou vybídne, aby jim vyprávěla o jejich setkání.

Hrobka Strážce (družina; rozmluva s Wolseyem)

Sleduji pana Woleye jak ke mě promlouvá s lehce skloněnou hlavou pohlédnu na družinu a pak znovu na Wolseye. Když mluví pohlédnu mu do očí.
"Hodně jste se změnil pane Wolsey....nepoznala jsem vás přijměte prosím mou omluvu...a žádám vás takto mi neříkejte..." spustím klidně a pokusím se o drobný úsměv.

Chybí mi Tenesari... jsem si jistá že je na živu.. doufám že neumrzne...dlouho jsem ji neviděla... přemýšlím a znovu se nadechnu k dalším slovům.
"Ano možná..možná jsem dříve taková byla a možná stále jsem, ale chci získat co mi právem náleží i když je to šílené...." dodám pro jistotu rychlou odpověď a znovu si prohlédnu družinu. Když si všimnu jak se zatváří na má tváři se oběví vrásky cítím že to není zrovna příjemné ta boule na čele není hezký, ale jen tiše doufám že se příliš nepraštil, aby mu to nezůstalo...

Když začne znovu mluvit tiše povzdechnu "Ano vím jak to mezi námi je...pane Wolsey.." řeknu trošku smutně. A rozhodně se mi to nelíbí... to vi ale moc dobře víte... pohlédnu mu do očí a doslova se ho snažím spálit na popel alespon pohledem, ale je to jen má představa, která se nestane..."Asi máte pravdu..." dodám nakonec a znovu se z hluboka nadechnu, abych směla tiše vydechnout(povzdechnout)...

Skupina mě zžírá pohledem až se mi to nelíbí a skloním hlavu trošku k zemi a tiše odkašlu Tohle se mi nelíbí... měla jsem možná přeci jen poslechnout Tenesari...kdepak jenom je?... prolétne mou myslí a to se Wolsey znovu ujme slova a když spustí že mám začt vyprávětp ohlédnu na skupinu a jeden ze skupiny se usadí a já na znak nesouhlasu tiše odklašlu.

"Ano... ano máš pravdu měl jsi všude kontakty..." odpovím krátce a nechám jej domluvit.
"Prosím pane Wolsey...nechci rozprávět o té minulosti, ale pokud na tom trváte..." vydechnu a pokrčím rameny a znovu pohlédnu na Wosleye nejsem z toho nadšená.
Tohle mi děláš naschvál!...Vždy na mě hodíš tyhle věci z minulosti...
Co mě to učila Tenesari?...ach ano mohu zjistit jestli žije...skusím to...poprvé a doufám že to výjde... chvíli mlčím a čekám na odpověď. Soustřed se...soustřed se...Tenesari...Tenesari kde tě mám?...
Tenesari...slyšíš mne?...
Tenesari...má drahá kněžko...
Kdepak jsi?...Jsi v pořádku?...slyšíš mě?...mám o tebe strach... Kdepak jsi? Musím tě najít... snažím se o to najít ji a když se dostanu do její mysli pousměji se, ale musím se vrátit zpět neboť zde přítomní chtějí vyprávět onen příběh...

"Takže tedy... začalo to když jsem byla malá...pan Wolsey byl jak se již zmínil byl bývalí kancléř a já obyčejnou městskou zlodějkou...pokoušela jsem se ho okrást ale nepodařilo se mi to... měl na svém měšci nějaké kouzlo do dnes tomu moc nerozumím...ale to nevadí...No když mě chytil chtěl mě předat městským strážným a ti by mě bývali zavřeli a nebo rovnou zabili... zloději tak malého vzrůstu a věku jsou snazší kořistí ale ne všichni jsou tak dobří jako já...Spolupracovali jsme na spousty případech a já za něj dělala všelijakou špinavou práci ale podemnou bylo spousty zlodějů a vrahů....no dopadlo to tak že pan Wolsey odešel...já jsem na něj zapoměla a můj život se změnil když jsem se doslechla o tom že krystal slábne začala jsem se připravovat na nejkrutější zimu...a podařilo se mi přežít, ale ne jen já... má jediná přítelkyně Tenesari měla také přežít... doufám že přežila, ale jsem si jistá že ano že přežila a nyní ji musím najít a tedy nezbívá mi nic jiného než se s vámi vypad a pomoci vám..." konečně se nadechnu a poté oddechnu. "To je snad vše a prosím nyní se mě na nic neptejte a přijměte prosím mou omluvu...sice jste již zaslechli mé jméno, ale lépe je když se představím tedy já jsem Aurelie Kirkjubae..." dodám rychle a mile se usměji na všechny zde přítomné ve snaze si je spřátelit...

Cesta ke strážci

Když El Nemeria poručí odchod, seberu si saky paky, kladivo hodím na rameno, protože nikdo neví kdy se bude hodit, což jsme si vlastně teď názorně ukázali...

Cestou prochází polo rozpadlým a zavátým městem. Všude jsou zmrzlé zbytky těl těch co nepřežili. Ženy, děti i statní muži.

Taková katastrofa... Proč to všechno? Vždyť si za to můžou sami! Neměli spoléhat na nic co není a nebylo naše. Já krystalu nikdy nevěřil...
Uspořádávám si myšlenky v hlavě když Vůdkyně vydá rozkaz aby jsem prohledávali domy a snažili se něco najít...
Štěstí moc nemám, najdu jen jednu zmrzlou deku. Když se správně nahřeje může být užitečná, tak ji s sebou vezmu... Chvíli na to vidím vidím, že jíní byli o něco úspěšnější...

Co naplat, já nejsem žádnej lovec abych hledal kořist...

uchlácholím sám sebe, a pokračuji dále. Dále, až ke dveřím do hrobky. Pak, když nám El Nemeria sdělí, jakým způsobem jedině se dají Ty dveře otevřít, lehce se uchechtnu.

A vida! Upírovi jde návštěva. Po té co ji slupne zde bude mít něco na zapití...

A defakto s radostnou tváří se říznu jedním nožíkem z pásky na ruce, a nechám kapky krve klouzat po mé dlani aby na konci spadli do nádoby...
Dveře se otevřou a my pomalu vcházíme dovnitř.
Jdu na konci družiny, vedle Wolseyho. Cestu vepředu nechávám Princezně, Najce a Ratiborovi, kráčím za Wolseym a Illinoé a uzavířám skupinku...

Když se skupinka zastaví, spustím z ramene kladivo, protože posledně když jsme zastavili uprostřed pochodu, přišel útok.
Jenže místo toho je slyšet nějaký hlas, a chvíli předítm se Wolsey zapomene sehnout v místě kde je nízký strop a pořádně se praští do hlavy, čemuž v tu chvíli neodolám, a poměrně nahlas se zasměju.
Chvíli poslouchám rozhovor Wolseyho a Té neznámé, podle hlasu ženy, ale nějak tomu nevěnuji pozornost...
Jenže když začne řvát, docela mě naštve...

Wolsey... Nic proti příteli, jistě seš rád z toho, že vidíš starou známou, ale jestli jsme chtěli mít moment překvapení, je pryč. Zkus příště nemluvit na plné kolo, ano příteli? .... Jinak mimochodem, poměrně dobrý vkus.
řeknu Wolseymu když se zvednu, a na dálku shodnotím tu neznámou, s čímž ho přátelsky poplácám po zádech...

Nakonec dojdu k Najce, přičemž si musím dát pozor, protože v jednom místě je opět trochu nízký strop, a zeptám se.

Ahoj... Co ruka? Hojí se?

Stále samá písnička, pomyslím si v duchu hořce, tohle mi nápadně něco připomíná.
Mimoděk jsem v myšlenkách zabloudila do dětství a když jsem se přesvědčila, že mě stejně nikdo nevnímá, ponořila jsem se do úvah úplně. Nikdy jsem příliš nevyzařovala mezi dětmi a později ani mezi mladými dívkami. Dalo by se říct, že jsem byla vždycky to páté kolo u vozu. Zamyslela jsem se a dopracovala se k překvapujícímu poznání.
Nikdy mi to příliš nevadilo. Nikdy rozhodně ne natolik, abych se tím zaobírala příliš dlouho. Nevím, zda jsem tušila, že někdy přeci jen přijde má chvíle a mám si na ni počkat, nebo zda jsem věděla, že všichni zemřou. Ne, nevěděla, nejsem přeci žádná extra třída v oboru vidění.
Ozvala se dělovka, jak se Wolsey praštil do hlavy a já na to všechno chvilku překvapeně zírala. Pak jsem se tiše začala chichotat a přitom se ohlížela, zda si toho nikdo příliš nevšiml.
Odevzdávali jsme krev. Už tak jsem byla dost zeslábla a vypouštění krve... uch... na to jsem nikdy moc neměla. Nakonec to udělal někdo jiný. Ani nevím kdo, nemohla jsem na to ani dívat. Chovám se jako malé děcko, uvědomila jsem si a zatla zuby v pravé chvíli.
Tak Aurelie, mistře, jo? pomyslím si s úšklebkem a nakloním hlavu ke straně, přičemž těkám očima mezi Wolseyem a Aurelií. Nakonec z toho nevyplyne nic moc, a tak se odtáhnu a přejdu ke zdi.
Tolik dospělých, tak málo pochopení... Jak to, že teprve teď na mě dopadla tíže toho, že si mě nikdo nevšímá? docvaklo mě a já jen z povzdálí pozorovala rozhovor, který se odehrával. Nic jsem nemohla dodat, nic jsem nemohla říct.
Tahle situace, vraždy, tahle doba... Polkla jsem. Tohle není nic pro mě, podívala jsem se na strop a zavřela oči. Přemýšlíš příliš pesimisticky, Ill, nikdy ti příliš nevadilo držet se v povzdálí a učit se, no tak se uč, teď máš příležitost. Nevím, proč jsem musela svému vnitřnímu hlasu odporovat, ale cítila jsem, že musím.
Pozorovala jsem své společníky, ale nic extra jsem nepochytila, tak jsem se otočila ke zdi a začala po ní klouzat prsty.
...já jsem Aurelie Kirkjubae..." ozve se mi za zády a to první, co mě napadne je, že tohle je setsakramensky složité jméno a mě bylo jasné, že si ho zrovna třikrát lehce nezapamatuji.
Ale asi chtěla udělat dojem, když se začala usmívat. Nepochybovala jsem o tom, že tu jistě měla původně úplně jiné úmysly, ale váhavě jsem opětovala její úsměv, i když se na mě ani příliš nezadívala.
Bezva! Nejvyšší čas začít se samomluvou, Ill, uchechtnu se v duchu a opřu se zády o stěnu.

U brány

Napínám své vědomí a soustředím se na co nejvzdálenější kouty to půjde. hledám cokoliv živého, hledám Aurélii....

Náhle něco ucítím. Co přesně nevím sama. Je to tak, tak vzdálené...

Tenesari...slyšíš mne?...
Kdepak jsi?...Jsi v pořádku?...slyšíš mě?...mám o tebe strach... Kdepak jsi? Musím tě najít...zaslechnu vzdálený hlas. Myšlenkový hlas. Auréliin hlas. spíše jsou t pocity, které se tvoří do slov jen zhruba a matně, ale i přesto mne naplní příjemné teplo. Teplo které skrze naše pouto se i na tu vzdálenost pokouším předat své přítelkyni. Ujisitit ji tak, že jsem v pořádku.

"Aurélie... Oh, drahá Aurélie, má přítelkyně... Tolik jsem se bála, že nás bohové již rozdělit rozhodli se... Odpusť jestli mne špatně slyšíš, jsi... Jsi příliš daleko...
Pověz kdo je to s tebou...? Cítím mocnou sílu magie na pokraji svého vědomí, tam kde jsi ty. Komu patří? Co za lidi je to s tabou? Za lidi a bytost poblíž vás...?
Ani netušíš jakou mám radost, že se učíš tak rychle, že jsi nezapoměla na má slova...Musíš... Musíš se více soustředit...
Někdo z nich, není zraněn? cítím, to..." nabádám jí v myšlenkách. vím že je to pro ni náročné, protože mluvit s někým myšlenkami je těžké pro každého a ona to přeci jen zkouší poprvé. Tedy poprvé se jí to podařilo...

Ačkoliv nikdo okolo mne nemůže vědět proč, zářivě se usměji a do šátku přes oči se vpijí slané slzy. Slzy štěstí a dojetí...

"Žije..." zašeptám spíše pro sebe než pro ostatní.

Princ nebo chuďas?

Když mě Dermon napomene, že jsem zkazil moment překvapení, tak na to klidně odpovím:
"Snad sis nemyslel, že bychom mohli mít nějaký moment překvapení v doupěti staršího upíra?
Zvláště potom, co jsme mu hezky zaklepali na dveře vlastní krví?"
Pak se již opět věnuji Aurelii...

Na její ohrazení proti mému oslovení s naprosto nevinným výrazem zareaguji:
"A jakpak Ti mám říkat, Aurí moje zlatá?"

Po jejím vysvětlení, co zde dělá nasadím přehnaně souhlasný výraz a pronesu:
"Rozhodně!! Kdo kdy viděl zloděje, co by nešel krást něco, co mu právoplatně náleží!"
Potom se neudržím a trochu mi zacukají koutky...

Když Aurelie mluví o své minulosti (a je na ní vidět, jak je jí to velice "příjemné"), tak nasadím samolibý výraz...

Často během jejího výkladu souhlasně přitakávám, ale nechávám jí mluvit...

Když se na konci představí, tak se opět chopím iniciativy...

"Myslím, že jsi to popsala více než dobře...
A dovol mi tedy představit naší malou družinu...

Tak támhleta rozkošná bytost v koutě je Illioné! Moje učednice a velice hodně nadaná dívka!
Snaž se s ní spřátelit, protože kdo má problém s ní, má také problém se mnou!
Na to udělám pár kroků směrem k Illioné a jemně (otcovsky) jí pohladím po rameni...
Dávám si záležet, aby to chápala jako výraz důvěry a přátelství...

Následně upřu svůj pohled na El-nemerii...
"Tato rozhodně vypadající dáma je El-Nemerie... Je vůdcem naší výpravy a má naší plnou oddanost, jestli se tedy nepletu...

Poté dojdu k Dermonovi a poplácám ho po rameně...
"A zde je asi největší moralista, ale jinak fajn člen naší družiny...
Dermon!
Je to fajn chlap, s palicí to umí, jen dávej bacha, aby Tě za chvíli nebolela palice z jeho věčných morálních řečí..."
Otočím se na Dermona a přátelsky mrknu, aby věděl, že to nemyslím ve zlém...

Potom se obrátím na Ratibora:
"A tady Ti představuji našeho neohroženého průzkumníka a přesného střelce - Ratibora! Moc toho nenamluví, ale já vím, že je to chlap se srdcem na správném místě...
...a věřím, že až se trochu otrká, tak s ním také bude nějaká ta sranda, že jo?"
Poslední dovětek je mířen právě k němu...

Potom se tedy obrátím zpět na Aurelii:
"Tak, to jsme my, Princové Severu...
Ještě jsem nezmínil tři z nás, co čekají u brány, ale ty Ti představím až tam...
Jo a ta holka vedle Dermona je Najka... Chytrá, mrštná a bystrá, ovšem trochu si občas nevidí do papuly...."
Dám si záležet, aby Aurelie poznala, že se zatím s Najkou zrovna nekamarádím...

Potom se obrátím na družinu:
"A nyní vám představuji moji milou Aurí!
Na světě není mrštnější, prohnanější a šťastnější zlodějky, než ona!
Ale umí být oddaná, to nepochybně...
Smí se k nám s mou velkou přímluvou připojit?"
Svou poslední otázku mířím na El-Nemerii...

Při Wolseyově proslovu si vzpomenu na pravidla etikety. Když někoho představuješ, zaměř se na drobné maličkosti. Až na to, že se do těch mých... asi to nemůžu sama soudit, a tak se na něj jen usměju, pokročím o dva kroky vpřed a jemně se ukloním - přesně tak, jak jsem byla zvyklá.
"Velice mě těší, že tě poznávám," řeknu vyrovnaným klidným hlasem, i když jsem před chvilkou myslela na něco jiného, věnuji ji další pohled, a pak zase couvnu, abych zbytečně nepřekážela. Tázavě se podívám na El - Nemerii a čekám, co ona na to.

Hřbitov

Když Dermon skončí s mým ošetřování a víc už pro zahojení se mé ruky v tu chvíli udělat nemůžeme, rychle si opět natáhnu kožich. Proseknutou dírou rukávu sice nepříjemně protahuje chlad, ale v duchu si říkám že do večera to vydržím a pak to někde v závětří zašiju taky. Dostat batoh na záda už sice není až taková hračka, když si neustále musím připomínat Nevyrvi si stehy. I přesto se to nakonec povede i bez pomoci ostatních. Ještě se naposledy podívám na mrtvoly,spokojeně se ušklíbnu a pak odhodlaně vykročím dál.

Po zbytek dne mi cesta připadá jednotvárná. Chvílemi se přistihnu ,že upadám do jakési zvláštní otupělosti , když se jen pohybuji vpřed nechávajíc nohy míjet se v pravidelném rytmu. Levá pravá levá pravá Ještě že El – nemeria vydá občas rozkaz prohledat nějakou budovu. Nové věci se nám jistě hodí, ale i tak si při jejich rozdělování neodpustím něco si pro sebe brblat. A to i proto že každá věc znamená manipulaci s batohem směrem ze zad a na záda.

Ve chvíli kdy se utáboříme na noc a rozdělíme si hlídky jsem ráda, že první den za námi a mi ještě žijeme. Ještě než si lehnu rychle opravím díru v kožichu a zkontroluji svoje poranění. Noc proběhne v poklidu a jen vzdálené volání vlků mi připomíná, že tomhle kraji jistě nejsme jediní živí tvorové.

Při vstoupení na hřbitov se docela viditelně třesu. Nevím sice proč, ale tahle místa na mě vždycky působila odpudivě. S kapkou krve se rozloučím docela potíží. Upíři jsou divná cháska. Koneckonců včera jsem přišla o víc než je teď pár kapek. Odhodlaně pak vstoupím do chodby hne dza El – nemerií a ve chvíli kdy se zamnou ozve dutá rána se lehce otočím. Když vidím jak Wolsey chytne za čelo neubráním se škodolibému úsměvu. Chi chi chi, tohle se mě stát nemůže.

Ale smích mě rychle přejde. Na poslední chvilku zastavím a v ruce se mi objeví vrhací nože. Ale to už se kolem žene s radostným řevem čaroděj, tak nože zase schovám a v klidu se opřu o stěnu. Víc nahlas, ti ubrány tě ještě neslyšely.

Hm, zdá se že nějak moc dobře znaj. Po očku kouknu po princezně co ona jako na ten jejich rozhovor a to že si tu Wolsey otevřel náborovou kancelář. Další řeči vyslechnu s neutrální tváří jen tak na půl. Až když dojde na jména zbystřím. Aurélie, zajímavé a pěkné jméno. Cinká zlatem.

Květnaté představování naší skupinky mě donutí se nad každou větou pousmát. Ale pak mě Wolsey zcela úmyslně přehlídne , jak krajinu a tak mu následně věnuji jeden nepěkný úšklebek.

---

Zabít a nebo sežrat?

Jakmile se Wolsey ozval, útočnost podivné ženy u dveří se zmírnila a vystřídal ji strach a nemilé překvapení. A navíc, jak se hned ukázalo, Wolsey tu dívku znal kdysi z dřívějška. Pomalu se začala uklidňovat a ustoupila ode dveří, zatímco Wolsey ji prováděl kolem nás a já sledovala rytiny na dveřích.
,,Jestli po nás budou chtít zase nějakou krevní tekutinu, tak je vážně zabiju." hrozím v duchu a přejedu rukou po prachem zanešené dveřní desce. Když Wolsey s představováním dojde ke mě, odpovím na jeho domněku jen krátce: ,,Veskrze"
Po nějaké chvíli mi položí další otázku, která se týká malé zlodějky. Přistoupím k ní a prohlédnu si ji. Je velmi pěkná, ale mráz na ní zanechal následky, stejně jako na každém z nás. Je i menší než já, ale to tak u zlodějů a lapků chodí. Nikdy to nebyli velcí válečníci, ale jejich umění jsem se obdivovala. Tak silně mi připomínají Nemery.
,,Tady jsou naše názory velmi smíšené, Wolseyi. Všichni dobře víme, že já, jako nevlastní dcera krále a královny a vy, Princové Severu, jsme povinni podat pomocnou ruku každému přeživšímu obyvateli města. Po staletí jsme ale zloděje a lapky mezi sebe nebrali, byl to odpad naší společnosti, ale jelikož já vaše zvyky, tedy zvyky Seveřanů, si ještě moc neosvojila, zmocňuji tě tedy, aby to bylo spravedlivé k tomu, že s přijetím tvé dávné přítelkyně do naší družiny rozhoduješ jenom ty. Každopádně ber na vědomí, že jakože já jsem zodpověedná za vás, ty budeš zodpovědný za ní. Jsi můj přítel, Wolseyi, ale promiň, v těchto těžkých časech se dá věřit málokomu a já jsem velmi nedůvěřivá, jak jsi už poznal." domluvím a abych dodala trochu mírnost svým slovům, zlodějce se ukloním.
,,Dělejte, jak myslíte. Poraďte se z družinou, já se zatím pokusím rozluštit tohle." řeknu a ukážu na dveře.
Jenže než to stihnu udělat, zničehonic nás všechny ovane chladný vánek a mě od dveří odhodí neznámá síla. Ztěžka dopadnu na záda a zalapám po dechu. Z dveří se náhle zhmotní postava. Mužská postava, která by byla na první pohled oslnivě krásná, ale když si pomyslím, že ten muž je vlastně nemrtvý upír, mé touhy jdou stranou.
Strážce je oblečen do černého šupinového brnění a má takový zvláštní rudý plášť. Ve světle pochodní to vypadá, jako kdyby po něm stékala dolů krev. Tvář upíra je bledá, vlasy má černé a rozcuchané, oči černé a pronikavé a všechny nás jimi sjíždí přísným pohledem.
,,Kdo jste, že rušíte můj spánek?" zeptá se mě Strážce melodickým hlasem.
Zvednu se a ukloním se mu.
,,
Přicházíme sem, abychom tě požádali o Vodu a Klíč, otevírající Bránu do světa, Ó Strážce. Je - li to v tvé moci, obstarej nám tyto předměty, žádáme tě jako prostí občané, ale kážeme ti, jako Princové Severu a Dědicové Trůnu." promluvím patřičně uctivě, i když menší známka drzosti v mém hlase určitě slyšet byla.
Strážce ale mlčí a ani se nehne. Napětí a nedočkavost si na naší družině vybírá svou daň a tu a tam se začně ozývat nervózní odkašlávání. V hrobce je totiž větší zima, než na povrchu, ale tady jsou alespoň pochodně, u kterých se můžem zahřát.
Pak, asi po patnácti minutách tipuji, Strážce znovu promluví.
,,Nuže dobrá, mladá princezno. Jsem schopen vyhovět Tvému přání, ale musíš mi slíbit, že jakmile otevřeš bránu, pustíš své přátele a ty sama se vrátíš, abych se nasytil tvé krve. Časy jsou zlé a já se musím napít chladné a čerstvé krve."
Nějak mě to ani nepřekvapí, že si upír řekl o tuto daň. Za mnou se ale ozývají nesouhlasné výkřiky, ale já kývnu:
,,Dobrá, příjdu. Nyní ale ty předměty." řeknu si o to svoje. Upír se otočí a zamumlá pár slov. Když se ke mě otočí zpět, drží v ruce obsidiánovou čutoru, kde má být voda a klíč, přivázaný za provázek. Jakmile vemu klíč do ruky, zjistím, že provázek je z lidské kůže.
Poté Strážce beze slova zmizí a my vyjdeme na denní světlo, kde se na mě nejen Wolsey oboří, co jsem to upírovi slíbila.
,,Nebojte se, drazí. Nevrátím se k němu, ale vězte, že nás bude sledovat. Je to daň za to, že můžem odejít z města, ale ani venku nebude klid. Tímto na nás začíná štvanice nejen od Nemerů." vysvětlím a vydám rozkaz, abychom se vrátili k bráně.

Veliká vůdkyně...

Dokončím své představovací chvilky a poslouchám reakci El-Nemerie...
"Heh, Tvoji předchůdci měli ve mě větší důvěru, když mi dovolili vládnout městu jak jsem chtěl...
A byla to práce především tady přítomné Aurí, že běžní a naivní občané města žili v domění, že lapkové prakticky neexistují..."
Uchechtl jsem se při té vzpomínce...
Na krásně fungující podsvětí pod mojí taktovkou, stejně jako skutečné město...
Jo, to byly časy....

Potom ale pokračuji k El-Nemerii, protože jsem dostal záchvat mentorování...
Jsi ještě mladá, princezno, a musíš se toho ještě hodně naučit...
...třeba kdy je nedůvěřivost na místě a kdy ne!

Nebo také že vedení není jen o teatrálnosti a neustálém ověřování si moci!
Buď si sebou více jistá! Jsi dobrá vůdkyně, tak si trochu věř!
A nedávej tolik najevo, že jsi vůdkyně...
...nebývá to dobré pro mezilidské vztahy...."
Všechno to říkám v klidu a laskavě, skoro jako učitel vysvětluje žákovy něco, co plně nepochopil při první lekci...
Je pravda, že trochu balancuji na hraně, ale viděl jsem Nemerii vyrůstat u dvora od prvních okamžiků jejího života, takže mi dělá problémy mít k ní přímo respekt...
Ovšem ono trocha zdravé kritiky neuškodí....
Říkám si v duchu...

Potom se rozhlédnu po ostatních:
"Tak nebudete-li proti, Aurí by se k nám přidala... Ručím za...."

Moje slova jsou přetržena příchodem upíra...
Odskočím od dveří a pomalu okolo sebe začnu shromažďovat energii na případná kouzla, bude-li třeba...

Následuje vyjednávání a na jeho konci rovněž nejsem vůbec překvapen požadavkem upíra, ovšem evidentně jsem překvapen tím, že El.Nemeria souhlasí...
...ale neremcám, nemá to už cenu...

Když vyjdeme před hrobku a uslyším, jak to El-Nemeria obhájí, odpovím:
"Doufám, že jsi si jistá, že to bylo nejlepší řešení...
Přijde mi totiž zvláštní, že jsi ho tak snadno oklamala...
...to mi u staršího upíra nehraje...
Skoro to spíš vypadalo, jako BY SE NECHAL oklamat!
Má něco za lubem a my nyní nevíme vůbec co, kde ani jak..."
Potom se ale rozpačitě usměju:
"Nu což, hádám, že stejně už to nezměníme, tak nemá cenu o tom špekulovat...
Raději prosím dokončeme to o naší nové společnici... Není doufám nikdo z vás proti tomu, aby se k nám tato talenovaná mladá dáma připojila?"

Ukážu sice na Aurelii, ale pohybuji se směrem k Illioné...
Když jsem u ní, tak potichu, tak aby to slyšela jen ona zamumlám...
"To s tím upírem se mi nelíbí... Byla to chyba! Stali jsme se pěšáky v jeho hře... A to není dobré - mohlo by to ohrozit naše poslání...
...i životy!"

Hrobka upíra

Jak tam tam stojím ozve se jeden ze skupiny a okřikne Wolseye tiše si odkašlu když mi zacukají koutky a pak znovu pohlédnu na Wolseye který začne mluvit. Mezi tím si ovšem všimnu Illinoé která mi úsměv opětuje a tak se na ni usměji pěkně šibalsky, aby věděla, že ji vidím a nepřehlížím stejně jako ona nepřehlíží mě...

Znovu pohlédnu na Wolseye "Říkej mi Aurelie prosím..." řeknu krátce ale to už se Wolsey opět ujme slova a pochváli mě za výklad. Jen pokrčím rameny a stále na něj hledím krapet nenávistným pohledem, ale ten během krátké chvíle zmizí když mi začne postupně představovat členy skupiny... Sleudji jeho gesta to jak ke všem přistupe a jak je představí... Jelikož se za dobu co tu nebyl mnoho změnilo každému zvlášť složím lehkou poklonu s drobným úsměvem...

KDyž znovu začně "A nyní vám představuji..." tak si jen povzdechnu připadá mi že říká pořád to samé, ale náhle ucítím odezvu, odněkud z povzdálí a na mé tváři se oběví drobný úsměv, že se mi komunikace s mou milovanou Tenesari podařila...
Aurélie... Oh, drahá Aurélie, má přítelkyně... Tolik jsem se bála, že nás bohové již rozdělit rozhodli se... Odpusť jestli mne špatně slyšíš, jsi... Jsi příliš daleko... Pověz kdo je to s tebou...? Cítím mocnou sílu magie na pokraji svého vědomí, tam kde jsi ty. Komu patří? Co za lidi je to s tabou? Za lidi a bytost poblíž vás...? Ani netušíš jakou mám radost, že se učíš tak rychle, že jsi nezapoměla na má slova...Musíš... Musíš se více soustředit... Někdo z nich, není zraněn? cítím, to... slyším její slova jako ozvěnu ve své hlavě, jako kdyby tu byla se mnou. Je to úžasný pocit a já se musím znovu pousmát i když nikdo neví proč...Snažím se soustředit, snažím se zachytit jednotlivé nitky , abych zachytila část její mysli, jejích pocitů...je to obtížné, ale snažím se a tak to tedy skusím znovu. Druhý pokus by mohl vyjít...

"Tenesari ma drahá, bohové by snad nikdy nerozdělil to byhc jim nedovolila, ale to ty víš, že se budu bít dokud tu budu moci žít..." na okamžik se odmlčím protože je jasné, že jsem ve hrobce strážce a to přesně Tenesari nechtěla. "Jsem v...hrobce strážce, ale prosím nehněvej se vím že jsi říkala, že bych sem nemelě chodit protože je to nebezpečné...ale dala jsem svým přátelům slib...ty víš že slibi plním...sama jsi mě to přeci naučila...Ach ano ti lidé...jsou to Princové severu společně s princeznou...nezapoměla jsem na tvá slova má drahá Tenesari..." když se zmíní o tom zda je nekdo zraněn pořádně se rozhlédnu po společnících a skoumám je do podrobna snažím se o to stejně jako mě to učila Tenesari Doufám jen...že nepřijde na to, že někomu patřím.... prolétne mou myslí a já si tiše povzdechnu a dále koukám na členy skupiny.
Když na mě Illinoé promluví mile se usměji "Potěšení je na mé straně Illinoé..." řeknu a lehce na ni pokynu hlavou, znovu se musím pousmát když ji vidím, ale dále pohledem koumám každého ze skupiny. Pohledem se zastavím na Najce Ano asi ji mám...Najka je zřejmě zraněná, ale myslím, že se o ni člonové skupiny postarali... odpovím krátce a znovu všechny přejedu pohledem, snažím se dostat se na kraj jejich myslí stejně tak jak to dělá Tenesari, ano ona to má jako dar od bohů mě to tak dobře nejde...zřejmě mi v této schopnosti hovohé příliš nepomáhají...

Mezi tím El-Nemeria mluví s Wolseyem já ani pořádně nevím očem ale když se mi podaří vybavit si jejich slova dojde mi že je to opět o mě a tom zde se k nim přidám nebo nikoli. Zrovna když chci něco na mítnout něco ucítím zvláštní a né zrovna příjemný pocit a tak slova poklnu a na místo toho urychleně uskočím kousek stranou, před námi se oběví upír. Tak tady seš... myslela jsem si, že budeš chytřejší upír než na první pohled vypadáš... ušklíbnu se a když mu El-Nemeria dá slib jen nad tím neslouhlasně zavrtím hlavou.
"Ale to přeci nemůžete..." dodám pro jistotu, ale to se opět slova ujme pan Wolsey tak jej nechám mluvit.
Evidentně mají jiný záměr než já...oni si přišli pro něco jiného... já pouzde pro zlato...a cenné věci... prolétne mou myslí a znovu přejíždím Wolseye nenávistným pohledem když říká tak moudrá slova a hraje si na velkého učitele, ale to dělá pořád a stále... možná proto jsem ho ještě nezabila...
Sleduji jej když se nakloní k Illioné Je opravdu nenápadný... tohle dělá vždycky... tiše si povzdechnu a znovu trošku mile se usměji na Illioné. Můj pohled padne na El-Nemerii "Bude to nebezpečné... je sice "hloupý" nebo to takto alepson vypadá, ale má v rukávu mnoho něpěkných věcí..." řeknu El-Nemerii a dále tiše sleduji co se bude dít a má mysl se upíná k Tenesari.
Doufám jen že necítí ten strach který mi svírá hrdlo při myšlence na hrůzná nebezpečí, ale jsem silná a tento strach se snažím co nejlépe ukrýt do svého nitra, aby na to nepřišla, ani na to že vlastně sloužím někomu kdo je mu absolutně proti srsti..

Hrobka a Aurelie.

Když mi Wolsey odpoví záporně na moji větu, šibalsky se ušklíbnu, a povím.

Opět máme na věci jiný názor Wolsey... Ale to už tak zřejmě bude...

Rozhovor s Onou dotyčnou před námi nijak nevnímám, nevím proč, asi se spíš soustředím na případné nebezpečí...
Když se Wolsey dostane k přednášce o naší skupince pozorně poslouchám, co o kom bude povídat. Když se dostane ke mne a řekne to co řekne, podívám se na neznámou.
No někdo tu funkci mít musí... Je jen pro jejich smůlu, že jsem to právě já. Těší mě. a udělám lehkou poklonu.

Když se Wolsey dostává ke konci představování, schválně pozoruji zda řekne nebo neřekne Najku. Jejich nesnášenlivost je cítit na míle daleko. Nakonec její jméno přeci jen padne, ikdyž jakoby "jen tak mimochodem"...
Když s proslovem skončí úplně, a představí nám Aurelii, chytnu Wolseyho kolem ramen, a přednesu.

Přátelé mi milí i nemilí... Však nezná-li někdo tuto osobu, rád představil bych Vám mistra jež jméno Wolsey nese, jehož Ústa jak průsmykem fičící vánice jsou, jež nejupovídanější z nás je a hádání jeho stránka silná jest. Udělám při tom co nejsrandovnější grimasu co dokážu :)
V té chvíli se mi o mysl otře lehounká stopa a ve stejnou chvíli si povšimnu, jak se na Aureliině tváři objeví nepatrný úsměv... Na stranu druhou říci nutno jest, že Wolsey kouzla nebezpečná má, a že všichni zde, snad kromě Této slečny (ukáži na Najku), jsme rádi za přítomnost jeho... Přitom vyloudím obrovskej úsměv na tváři a při ochodu zpět do zadní části družiny štouchnu loktem do Wolseyho.

Když rejpání tak repjpání... pomyslím si a stále mám na rtech úsměv...
Ten mi však shodí následný hluk a příchod upíra. Instinktivně shodím ze zad svoji paličku, kterou chytnu oběma rukama, připraven na cokoli. Svoji mysl, a hlavne své uši rozprostřu kolem, abych zaslechl případné kroky, kopnutí do kamínku, zakašlání... Nevěřím tomu, že by upír neměl žádnou stráž...
Připraven k boji poslouchám rozhovor Nemerie s upírem. Když vidím že je v pořádku a že ji odhod od dveří nijak viditelně nepoškodil, zůstanu ve střehu...

Když rozhovor skončí, nesouhlasně něco zavrčím proti rozhodnutí princezny, ale mě se nepřísluší něco řešit. Rozhodnutí princezny je teď primární.
Když probíhá rozhovor Nemerie s Wolseym a Wolsey, jako obvykle, začne protestovat, přistoupím k Ratiborovi...

Tohle se mi dvakrát nelíbí příteli... S posledním útokem Nemerů sme měli celkem problémy, a k tomu ještě se zaplétat do věcí nemrtvých... Upír je upír, nemáš náhodou v toulci šíp se stříbrným hrotem? pokud ano, měj ho po ruce, pro jistotu... poklepu ho po rameni, a zařadím se zpátky...
Cestou zpět k bráně ze svého batohu vytáhnu flaštičku svěcené vody...
Mistr věděl, proč mi to dát... Vrátím ji zpět do batohu ale tak, abych ji měl v případě potřeby co nejvíc po ruce...
Jak procházíme kolem zbořených domů, už ani nevnímám tu lítost a smutek zemřelých. Tolikrát sem se jich už politoval... teď už mi to přišlo zbytečné...Dále pokračuji v chůzi a hlídání zadní části družiny...

Krvavý obchod

Jsem trochu překvapena, když ke mně Dermon během všech těch probíhajících rozhovorů přikročí a otáže se mě na moje zdraví. Tý jo, on se zajímá jak mi je? Hm, třeba na něj fakt nakonec začnu koukat jinak než na hnusnýho chlapa. Kouknu na rameno na kterém se hojící rána chvílemi dost nepříjemně ozve. „ Ale jo , dobrý, neumřu na to.“ Odpovím a na tváři se mi při tom objeví jakýsi letmý náznak úsměvu. Chtěla jsem ještě dodat něco jako dík za optání, ale Dermon už je pryč.
Poplácává Wolseye po rameni a to co říká rozehraje moje koutky ústky v podivném stakatu zadržovaného smíchu. To je na malý okamžik přerušeno, když se Dermon zmíní přímo o mě. Ale pak se můj zadržovaný smích zase rozjede. Tak nevím o kom teď bude Wolsey říkat , že má papulu.

Jak se tak líně opírám o stěnu s rukama založenýma na prsou všimnu si že se na mě Aurelie dívá. Zvědavý pohled jí oplatím jemným kývnutím a v mysli se mi vynořují tváře členů jejího cechu , kteří za mnou někdy přišli. I když jsem věděla co jsou zač , nikdy mi nebylo proti mysli jim vyhovět. Platili stejnými penězi jako ostatní. I když ty jejich nebyly asi tak poctivě vydělané.

Mělo by smysl se dohadovat, jestli zůstane s náma. Začnu přemýšlet nad tím co El- nemeria řekla Wolseymu. Ten se rozhod ve chvíli kdy ji uviděl. V tu chvíli přistane princezna u mých nohou. Což mě definitivně připraví o smích, donutí odlepit se od zdi a zaměřit se na směr odkud EL- nemeria letěla. O upírech jsem toho už po hospodách hodně slyšela, ale nikdy jsem se z žádným nesetkala. A tak mu jeho pohled zvědavě opětuji, i když se při tom jeho lehce otřesu. Snad odporem nebo jen náhlým chladem. Mám dojem , že obrazy krvelačných potvor jsou poněkud přehnaný. Vypadá skoro jako každý jiný chlap. Tady de asi o to co je za tou fajnovou fasádou.
Upírovi požadavky mě rychle přesvědčí , že to přeci jen krvelačná potvora je. Bezděky při tom vykřiknu „Cože?“ a ještě víc tohle celé přestávám chápat, když s tím princezna souhlasí. To snad není možné? Ona se snad zbláznila. Honí se mi hlavou celou cestu ven před hrobku.

Princeznino vysvětlení mě ani trochu neuklidní. Dokonce se přistihnu , že souhlasím i s čarodějem. Bylo to až moc snadné , to jak se nechal přemluvit a dal nám ty věci. Na někoho kdo žije pomalu dýl než mi všichni dohromady moc chytře nepůsobil. Za tím něco vězí. Ale nahlas neřeknu ani slovo, protože to by stejně nemělo cenu. Ona se tak rozhodla.
Tak můžu alespoň reagovat na čarodějův dotaz. V zásadě proti tomu nic nemám, ale přesto si neodpustím rejpnutí. „ A mělo by význam, kdybych proti tomu něco měla?“ pronesu nahlas to co jsem si už myslela i v hrobce „ Teď už asi ne , co.“ Otočím se na Aurelli a přátelsky se usměju „ Tak tě mezi námi vítám děvče.“ Následně se bez jakýchkoliv dalších okolků otočím a vyrazím za El- nemerií za hřbitova.

Rozhovory, doplnění...

Když mě Dermon "vychvaluje", tak se rozchechtám na celé kolo...
"Dobře chlape! Dal jsem Ti ťafku a Ty ses nedal! To se mi líbí, jen tak dál!"
Jeho šťouhnutí mu rychle oplatím drobným telekinetickým "šouchem" pod žebra...

Potom ještě šibalsky mrknu na Najku, ale než jí stihnu cokoliv říct, přijde ta událost s upírem...

Když jsme venku, tak mi neunikne zkoumavý pohled Najky, který mi evidentně dává za pravdu...
...jemně jí tedy pokývnu na souhlas a pohlédnu na ní s novým respektem...
Na její poznámku zareaguji jen neurčitým pokrčením rameny.....

Tiše naslouchám, co mi mistr říká o figurgách ve hře a přikývnu.
"Vždycky jsem si myslela, že jsme jen šachovnice v rukou osudu. Teď jsme místo toho šachy v rukou upíra. Je to ale zvláštní, to souhlasím. Protože sám přeci říkal, jaká je krutá doba. Nesedí mi to na někoho, kdo je závislý na krvi." Pohlédnu mistrovi do očí a dodám. "Závislím se nikdy nevyplatí věřit. Nikdy a už vůbec ne těm, co si svou cenu nevyberou předem." Potom od něj ustoupím a pokračuju za ostatními, kteří odcházejí.
El - Nemeria si je příliš jistá. Příliš. Nejdříve se vyválí na kamenou, pak - nevěděla jsem, jestli si opravdu myslí, že ho obalamutila, a tak jsem raději podobné myšlenky zahnala.
Místo toho jsem si všimla přátelskosti Aurélie a pozvedla obočí s viditelným úšklebkem na ústech. Zajímalo by mě, jestli si opravdu budeme tolik rozumět.
Poslouchám Dermona s úsměvem na tváři. No teda! To je teda mnich, pomyslím si a ušklíbnu se.
Navíc jsem v místnosti vycítila podobné napětí a když jsem párkrát zavřela oči, dokonce se mi zdálo, že tu probíhá nějaká komunikace bezeslov. Prohlédla jsem si pečlivě tváře svých společníků, tedy pokud jsem zrovna neviděla jejich záda a zapřemýšlela se.
Konečně jsme venku a já se místo mistrovi spěchám podělit o informaci s Aurélií. Samozřejmě ji příliš neznám, ale v nejbližší době z nás bude tým. Přiběhnu k ní, vítr mi trochu pročeše vlasy, a spustím:
"Opět tě zdravím, Aurélie, mohu ti něco sdělit?" zeptám se nesměle a čekám, jestli má chuť mě poslouchat.

Před Bránou

..hmm, to by mohl být on. Ale kudy tam,.. všude sněhu jak na Vánoce a jedna mokřina za druhou. Kruci fix ale už..

zamračím se, když se mi pod nohama opět proboří sníh do ledové rozblácené půdy, kde je nepatrně telpeji než "venku" jelikož sněhová přikrývka nepropouští teplo země až na chladný vzduch. Znovu zapátrám očima skrze sněhovou vánici kamsi k vršku kopce, opět stejný výsledek. Stékající kapky tajícího sněhu po chlupatých uších až za krk mi na náladě příliš nepřidávají. Přitáhnu opasky, aby s sebou výbava příliš neházela při vysokém zvedání nohou při pochodu skrze závěje.. a konečně vykročím zase vpřed. Asi po dvou směnách konečně vylezu do poloviny svahu, minu několik jehličnanů a na okamžik se zastavím, abych se opět rozhlédl.. ..tentokrát už mám větší štěstí.. na vrcholu zaostřím hlouček postav, které mi přijdou poměrně známé..

..patrně na něco čekají,.. zdá se že času je dost, tak proč nenabrat trochu dříví a z toho "nic" neudělat pořádný oheň.. Hmm,.. ukaž..

otčím se k prvnímu oschlému stromu, který neustál prudké změny klimatu a s trochou násilí si vypůjčím několik vzrostlejších větví. S novým nákladem se vydám opět na cestu, vstříc družince u Brány. Než se přiblížím alespon na pozdrav, jsem kompletně zasypán sněhem, až na pár černých míst, kde se zbroj a ošacení ohýbá a prosvítá tak trocha černé barvy spolu s párem přerostlých uší.

Nazdar! ..takže je to opravdu tady..

promluvím ke družině víceméně známých tváří spíše v otázce a po setření sněhu z čela pohodím hlavou vedle sebe na ten bílej bordel a zimu všude kolem nás. Je to už delší čas co jsem odešel do dalekých krajů, abych vyhledal poslední osadníky zužované nekonečným mrazem a nevlídnou tundrou. Netušil jsem však, že lidi přivedu do stejně zbědovaného města.. Můj návrat po dlouhých měsících byl tedy věru neslavný.

Hmm, a kdo že tohle všechno má na triku? ..a mimo to, na co že zde čekáte? Myslím že dole ve městě umírají stále lidé na omrzliny a hladomor..

zeptám se a pohodím na nesmělý plamen hromadu suchého dřeva. Následně s sebou říznu do sněhu na slušnou vrstvu kožešiny, která mi kryje záda a nastavím bosá chodidla k ohni, abych se trochu prohřál.

Návrat Zubrurana

Poslouchám Tenesari a je mi naprosto jasné, že chce, aby její přítelkyně byla naživu, ale nedávám tomu reálnou naději. Taky jsem ztratila plno přátel a nechtěla jsem aby zemřeli. Snad jí její víra pomůže a třeba opravdu ta Aurélie žije.
Potom přijmu s děkovným a milým úsměvem její pomoc a rozhodnutí putovat s námi za záchranou. Docela se však udivím její poslední větě. A sice, že krystal nebyl zničen.

„A to víš odkud?“ zeptám se nevěřícně a udělám krok od ní „Nemeria...“ (nikdy mi nebylo po chuti nazývat ji princeznou, beru ji jako rovnocennou) „...nám řekla, že krystal zničili Nemerové a já nemám důvod jí nevěřit! Nejsi ty nějaký špeh od nepřátel? Nechceš zničit vztahy mezi námi?“ Stojím nad ní a prohlížím si ji přísným pohledem.

Na druhou stranu...tímhle nás nerozhádá...a když říká, že krystal opustila síla...nevím...bude mi to muset někdo vysvětlit...třeba nás opravdu Nemeria klame...je to taky jenom člověk a ještě křížený s Nemerem...uvidíme... přemýšlím.

Pak jí odpovím již klidněji, ale stále s odstupem a čekajíc na odpověď na mou pochybnost:

„Neboj, mě zima nebude. Tuniku si klidně ponechej. Tahám ji s sebou pro podobné případy.“

Když od ní cítím vděčnost, tak mé pochybnosti trochu opadnou, ale stále váhám. Nevidím jí do očí a tak je pro mě složité odhadnout její pocity a případně úmysly. Cítím se nesvá.
Poté se její ústa rozšíří ve spokojeném úsměvu a něco zašeptá. Trochu se k ní nakloním: „Cože?...“ zeptám se, ale to už vidím vdáli obrovskou postavu jak si to šine přímo k nám. Narovnám se a tasím své zbraně. Postava je opravdu mohutná a celá zasněžená, táhne za sebou nějaké větve.

Kdo to může být? ptám se pro sebe Na nepřítele jde klidným krokem a je moc nápadný...a ty větve...hmm...že by?..ne..to asi těžko...ale ano...je to on! To je mi ale příhodná chvíle na návrat...

S poklidem a lehkostí zasunu zbraně zpátky na záda a na tváři se mi objeví potěšený úsměv. Ani neotočím hlavu k ostatním a pronesu:

"Zubruran se vrací..." vítr odnese slova za mé záda.

"Jdeš právě včas..." odpovím mu na pozdrav, "Nyní to tady vypadá jako tvá domovina..." na vážné tváři se mi rozprostře pobavený úsměv. "Co jsi odešel, tak se toho událo celkem dost jak můžeš vidět. Plno nás zemřelo při útoku Nemerů a krystal byl rozbit...teda...no, vlastně teď si nejsem jistá...ale to se snad objasní až dorazí Nemeria. Vítám tě zpátky...budeš se nám teď sakra hodit!" a podám mu ruku na uvítání. Pevně ji stisknu a jsem opravdu ráda, že je zde. Po boku tohoto čistokrevného válečníka severu se již cítím o hodně líp.
"No, čekáme tu na ostatní, co šli za Strážcem pro nějaké věcičky potřebné k otevření brány. Je mezi nima samozřejmě Nemeria, ukecaný Wolsey rudoplášť, feministická Najka, mladičká Illioné, tu asi ještě nebudeš znát. Je u nás nová a představ si...dala se k Wolseymu do učení. Je z toho teď mimo." a sarkasticky se uchechtnu. "Dále je tam Ratibor, nevím jestli si ho pamatuješ, byl věčně někde na lovu. Proto je stále takový zakřiknutý. No a ještě Dermon. Toho si pamatovat budeš, vtipálek a morální aktivista. Ale mnich je to dobrý a s kladivem to fakt umí a to teď nemyslím řemeslně. A samozřejmě ještě tady ti dva neřádi Sariorn a Tarnak ty jistě pamatuješ." pak se trochu zarazím a pohlédnu na zem vedle něj, abych aspoň na chvíli uhnula očima od jeho tázavého pohledu. "A..ano..a to je všechno...Palethea, Arnon, Gerta, Morlan i Vernes...všichni mrtví..." pak se podívám zpátky jemu do očí "A tak je to všechno jenom na nás...zachránit tuhle zdevastovanou krajinu a najít nový krystal a nebo prostě "něco"...ani pořádně nevíme, jestli něco najdem, ale co nám zbývá. Jdem na území Nemerů, kde byl krystal před mnoha staletími nalezen."
"Jo a málem bych zapomněla..tohle je Tenesari, zachránila se jako jediná z chrámu Všech bohů a dorazila dnes. Je slepá, ale chce s námi cestovat a pomáhat. Stejně nemá kam jít... Město je mrtvé... při posledních slovech se zase zamyslím a cítím se blbě z nastalých situací a zmařených životů.

Cesta z hrobky

Sleduji každého ze skupiny a neunikne mi ani jeden jediný pohled od kažhédo ze skupiny, vždy když se na mě podívají opětuji jim pohled drobným úsměvem. Líbí se mi jak Dermon začal mluvit ohledně Wolseye a s těží zadržuji smích, ale když si odkašlu podaří se mi to.
Když se skupina dá do pohybu dalo by se říci všimne si mě Najka která se na mě otočí a když spustí co nejpřívětivěji se usměji.
"Děkuji Najko..." odpovím krátce a prohlížím si její zranění do doby než se opět otočí zpět. Uvidíme... třeba ti pomohu musím však počkat až Tenesari svolí... prolétne mou myslí a to již jdu tak nějak v pozadí skupiny, pokud možno co nejdále od Wolsey.

Když vykoukneme opět do chladného dne a lehce nás ofoukne vítr jen zatřepu hlavou a jdu dále za skupinou. Během krátké chvíle mě doběhne Illioné a když jde vedle mě usměji se na ni. Začne mluvit a když zakončí krátkou větu usměji se o to více.
"Také tě znovu zdravím drahá Illioné... ano pokud chceš ráda tě vyslechnu..." povím klidně a znovu se na ni usměji. Sleduji ji tmavěhnědými (skoro až do černa) očky a čekám copak mi poví přitom si hlídám kudy jdu a abych nezakopla a po chvíli si znovu prohlédnu členy skupiny jediného Wolseye si neprohlédnu neboť toho už znám i přesto že byl celou věčnost pryč, nezměnil se...

"Není to vlastně nic moc, jen pocit, dalo by se říct," začnu, ale když si všimnu, jak zkoumavým pohledem přejíždí přes všechny přítomné, nahodím jiné téma. Nejdříve. "Jsi zvědavá?" zasměju se. "Byla jsem taky, než mě Wolsey vzal do učení. Možná pořád jsem, nejlepší podle mého je, je pozorovat z povzdálí. Nevěřila bys, jak se člověk pobaví při jejich výměně názorů," mrknu na ni.
"No... ale chtěla jsem se zeptat na něco jiného. Nevím, čím to je, ale mám takový pocit - a nesměj se mi prosím - že tady probíhá nějaká diskuze beze slov. Neumím to popsat, jen to cítím. Jasně, že jsem o tom měla říct Wolseyovi, ale podívej na něj, nemusím mu přeci říkat všechno," mrknu na ni a ušklíbnu se. "Snad to na mě neřekneš."
"Wolsey je ale vcelku v pohodě. Většinou. Pokud se zrovna nehádá s Najkou, nebo se příliš neusmívá. Aj, asi moc žvaním, máš mě zastavit," ušklíbnu se a pohlédnu na ni.

Cesta z hrobky

Když na mě Illioné začne mluvit s tím že má nějaký pocit mile se na ni usměji na místo skoumání družiny se jí zahledím do očí. Je jasné že to někteří cítí... cítí jak se Tenesari snaží dostat do jejich myslí.... napadne mě a dále poslouchám copak pěkného mi Illioné poví.
Když se mě otáže zda jsem zvědavá pousměji se "Ano samozřejmě... všichni jsou zvědaví, ale někdy je ta zvědavost přivede do hrobu..." řeknu strochou ironie. Jep ravdou že vtipi mi moc nejdou, ale za pokus to stálo.
Illioné dále mluví a na mé tváři se oběví drobný úsměv. "Ano, to ano mohu s tebou jedině souhlasit Illioné, někdy se u tohoto člověk docela pobaví..." odpovím a znovu se usměji.
Když změní téma na to co opravdu chtěla říci pozorně ji poslouchám a párkrát přikývnu, poté se zamyslím Takže ona si to opravdu myslí... chmm...říci bych jí to měla to ano, když to neudělám já nikdo jinej to zřejmě neudělá... pozorně si prohlédnu členy skupiny zda i oni cítí to samé někteří ano, odhatuji to dle jejich výrazu obličejů které se tedy moc nemění, ale mě to přesto nějak nevadí, abych to alespon odhadla.
"Ano....ano vím... smát se nemám proč..." povím tiše a po chvíli se naklonim až k Illioné "Wolseyovi nic neříkej... a ostatním zatím také ne, když budou chtít zeptají se mě..." začnu velmi tiše. "Té komunikaci bezeslov se říká telepatie, ale v mém případě je to o něco silnější, protože s mou milovanou Tenesari máme určité pouto které zřejmě omožnuje, že se tak rychle učím...Tenesari sice říká, že to je dar od bohů, ale já na to mám svůj názor...hlavně o tom prosím mlč, alespon do té doby dokud to pujde..." šeptám co nejtiššeji to jde aby to slyšela pouze a jen Illioné. Skončím ap ohlédnu na Wolseye a poté zpět na Illioné "Já ti zase chci jen říci, co se Wolseye týče... nechápe že se mezi mnou a ním spousty věcí změnilo... ano vím že mě může zabít, vím že muže udělat cokoliv pokud jej "zradím"...V jeho službách jsem nikdy nebyla ráda, ale o tom ti povím zase někdy jindy....pokud budeš chtít..." povím mrknu a usměji se.

"Jestli budu chtít? Samozřejmě, že budu chtít!" usměju se hned, a pak se zamyslím. Takže můj pocit byl správný a ať už Tenesari kdokoli, tušila jsem, že to bude docela vyjímečná osoba.
Chtěla jsem se ptát, chtěla bych ji zahltit otázkami, ale pro tuto chvíli jsem to nepokládala za příliš podstatné, nebo dokonce důležité. Však pokud s námi bude ve skupině, času budeme mít dost.
"Doufám, že ti nevadí, když se zeptám, jak jsi přišla ke zlodějině? Přeci jenom to není povolání, které by mohl vykonávat kdokoliv nebo tak," zvědavě na ni pohlédnu. Jak jsem si ji tak prohlížela, najednou mi vytanulo na mysl, že bychom si my dvě mohly rozumět, že se asi Wolsey v tomto nespletl.
"Jo! Ale pak se musím vrátit, přeci jen jsem učednice našeho velkého čaroděje, takže... ale ráda si s tebou zase potom někdy popovídám, pokud nebudeš mít nic proti," usměju se a zvědavě na ni pohlédnu.
Pak se začervenám. Zvědavé pohledy hážu až moc často.

Zahodím větve a vydám se vstříc rozzářené Eve.

Ahoj Šermířko!

oslovím děvčev úsměvu a skoro obřadně, abych tak nepřímo vyzdvihl její um se zahnutým ostřím, který jsem nezřídka obdivoval.

..máš pravdu, je to už dlouhá doba. Změnilo se toho víc než bych si přál, ale nic nezahřeje válečníkovo srdce tolik, jako vřelé přijetí, když se vrátí "domů"

stisknu drobnou pevně ručku a hledím děvčeti zpříma do očí. Na to usednu a zaposlouchám se do vyprávění.

Hmm,.. Arnona a Morlana je mi opravdu líto.. byli to dobří válečníci, na druhou stranu..

zvážím vážnost okamžiku, ale nakonec mi to nedá..

..druhému z nich jsem dlužil měšec stříbrných. Jak je vidět, i ted je na všem zlém je něco dobrého.

pousměju se kysele, snad abych rozdmýchal onen neviditelný opar bezmoci nad nastálou situací země kolem nás a všeho co je s ní spojeno. Následně je mi představena Tenesari.. povstanu tedy, abych vzdal dívce hold, ač mě nevidí.

Těší mě Tenesari, mé jméno je, jak již nejspíš víš, Zubruran. Doufám, že nám cesta rychle uteče a brzy se vrátíme do našich domovů k teplému ohni a osvěžující koupeli.

Krátce na to otočím pohled zpět na Eve, pak na zavřenou bránu, pak na všechny ostatní, a nakonec zase na Eve.

Zvláštní, když jsme tudy chodívali celé věky, abychom nacházeli v končinách poztrácený lid.. tahle brána byla vždy otevřená,.. jestli tu vubec kdy byla. Je zvláštní, že zrovna teď.. v těchto časech,.. mno..

dokončím větu v zamyšlený, pohledem na chladný kov, drbajíc se za chlupatým uchem. Nakonec pohlédnu opět na Eve.

Divný, ne?

U brány

Aurélie mi odpoví. Musím se hodně snažit abych zachytila vše co se mi snaží říct. "Tenesari má drahá, bohové by nás snad nikdy nerozdělil to bych jim nedovolila, ale to ty víš, že se budu bít dokud tu budu moci žít..."; "Jsem v...hrobce Strážce, ale prosím nehněvej se vím, že jsi říkala, že bych sem neměla chodit protože je to nebezpečné... Ale dala jsem svým přátelům slib... Ty víš že sliby plním... Sama jsi mě to přeci naučila...Ach ano ti lidé...jsou to Princové severu společně s princeznou...nezapomněla jsem na tvá slova má drahá Tenesari..."; „Ano asi ji mám...Najka je zřejmě zraněná, ale myslím, že se o ni členové skupiny postarali.“ cítím něco divného. strach. Strach ze mě. Něco jako pouta. Ne fyzická, ale psychická... Co to ale znamená? Oh, drahá Aurélie, ty vždycky musíš do všeho jít po hlavě..., pomyslím si posmutněle.

"Rozumím ti... Víš, že ti rozumím, viď...? Jsi moc daleko... Unavuje mne to... Jsi-li s princeznou... S tou, která strážila krystal, pak jsi v bezpečí... Brzy přijdeš ke mě. Eve, bojovnice, říkala že čekají až se k nim druhá část skupiny vrátí. Čekám tu s nimi, Aurélie... Čekám tu na tebe... A slib mi, že... Že na sebe dáš pozor, ano...? Buď tak hodná, prosím..." i na tu vzdálenost se snažím přinést své přítelkyni radost z našeho spojení. to aby věděla že se na ni nezlobím. Jsem už unavená a tak přeruším naše spojení. Hlava mne bolí a do toho ucítím něco jiného. Je už blízko. Zvláštní. Jak jsme se soustředila na aurélii a všechny ty kolem ní, úplně jsem se přestala soustředit na své okolí a tak se stalo že muže který se k nám blíží cítíšm až nyní...

Promluví Eve. Celý náš myšlenkový rozhovor s Aurélií byl velmi krátký. Vždyť myšlenky jsou o tolik rychlejší než slova...

Ustoupila ode mě. Slyším její krok, cítím její nedůvěru, což mě však zamrzí hluboko v srdci. Unaveně a smutně sklopím hlavu na znamení pokory. Vždyť tohle jsme já nechtěla... Tohle ne...

Říká, že tuniku si mám klidně ponechat a já nevím co bych teď měla udělat nebo říct.

"Někdo se blíží..." řeknu jen tiše ale soudím, že mi nerozuměla, když se zeptá, cože... Soustředím se na něj. Nezdá se být nepřátelský. Ani nepřátelský ani přátelský.

Nevím co o něm soudit, ale jistě vím, že to není člověk. Zdá se být všehoschopný, ale v současné chvíli, jakoby se nezatěžoval žádným trápením, nebo něčím takovým. Zima jakoby byla jeho přirozeným domovem. Syn Railliův tedy jak má být…

A pak už si ho všimne i Eve. Její slova nesoucí i jméno cizincovo mne ujistí, že se ti dva znají a upokojí to můj strach, ačkoliv strach se tomu zrovna říkat nedalo. Strach mám teď jen o to, zda jsem svou neznalostí nepokazila něco, co mělo zůstat tak jak to bylo… Oh, tak málo jsem jednala s prostými lidmi. Znala jsme jejich trápení, ale málokdo z nich byl ochotný o něm mluvit.

Poslouchám jak ti dva hovoří. Obzvláště Eve jak vypráví o členech své skupiny. Při zmínce o jakési Najce si vzpomenu na Auréliina slova. .Najka je zřejmě zraněná, ale myslím, že se o ni členové skupiny postarali.

Vzhlédnu směrem, který ode mě cizinec stojí. Inu cizinec. Může mi být cizí někdo u koho znám všechny jeho pocity? A pak začne výčet mrtvých. Při každém tom jméně mi srdce poklesne. I já bych mohla jmenovat mnohé a je zde i mnoho těch při jejichž smrti jsem byla duchem s nimi, ale jména jejich mi zůstala skryta. Slova jež následují z úst Zubrurana mi na veselosti nepřidají, ač se snažil jen potlačit pocit bezmoci. Oh, bezmoc. Je jako žhavé okovy, jako těžký, přetěžký kámen, který já znám až příliš dobře…

Naslouchám jak Eve vysvětlí jejich poslání, i jak mne představí a posléze mě pozdraví i ten muž.

“Jak zvláštně znějí vaše slova, v tomto dni a těchto časech. Však sdílím vaši naději, že jednou se navrátíme a bude nás čekati záře i teplo ohně.“ můj hlas zní vzdáleně. Tak jako asi vždy. “Bohové jistě nedopustí, abychom neuspěli.“ pousměji se, ale mé srdce je pokleslé. Zmíní se o bráně, Eve zas že město je mrtvé. Já ale vlastně nevím. Nevím nic o bráně, V žádném z mých vidění, nikdy brána nebyla…

“Ne… Město není mrtvé… Ještě i zde lidé žijí. V nemocech, v mrazu, ale prozatím žijí. Určitě… Ptala jsi se, Eve, jak vím, že Aurélie žije. Cítím ji. Je… Je moc daleko. V Hrobce Strážce, myslím. Je tam s vašimi druhy. Ale…“ cítím že se přiblížili a blíží se. Ať už se dole stalo cokoliv, jdou teď k nám.

“Už se… Už se vracejí…” s každičkým krokem, kterým jsou blíže k nám cítím jak mé srdce pookřeje. Cítím jejich magii. Mocnou a silnou… Cítím pouto mezi mnou a Aurélií. Silné a plné přátelství i souznění. Ona je vším tím, čím já nikdy nebudu a naopak. Cítím jejich životy, jejich duše poznamenané lecčím a nechávám se unášet radostí z toho že žijí.

Rozhovor mezi mnou a Eve prořízně jemný hlásek Tenesari, ačkoliv se mi dívka doposud zdála možná němá. V jejím hlase nacházím známky pesimismu, který se rozhodnu hned z kraje zažehnat..

Ale no tak,.. jsme živí, zdraví a zcela svobodní. Kolik lidí se tímto dnes může pochlubit. S nastálou situací se už nějak vypořádáme. Ostatně, když se nepodaří krystal vskřísit, naučíme se žít jako za stara.. Tehdá jsme v tom uměli také chodit, jistě bychom našli cestu zpět.

dokončím k děvčeti vlídným a jistým hlasem. Prohlédnu si ji od hlavy až po boty a na chvíli zaváhám s odhady, jak dlouhou a strastiplnou cestu tahle křehká dívenka vydrží.. klepe se zimou již teď.. Nakonec zaženu chmury a opět pohlédnu na svět svým typicky optimistickým pohledem.

Bylo užlépe, ale bylo i hůře.. ..trocha zimy a sněhu za krkem nás přece nerozhodí..

uklidním sám sebe a pohlédnu směrem, kterým odtuším, že má kdosi přijít.

---

Další do družiny?

Cesta nazpátek proběhla celkem v klidu, až na to, že upír Strážce začal pomalu něco tušit. První noc poté, co jsme opustili jeho kobku, se znovu spustila prudká vichřice a sníh se nezadržitelně valil ulicemi, tudíž jsme museli nutně vyhledat dobrý příbytek, kde bychom přespali. Po několikaminutových útrapách se nám to podařilo a promrzlí až na kost jsme se brzy choulili u ohně.
Všichni dobře víme, že Strážce je jeden ze správců města, nejen správce brány. A jako správce, který ovládá magické schopnosti, vytušil MOŽNÁ moji plánovanou zradu a nebo nás chtěl jenom podrobit zkoušce. Teorií je spousta.
Jak vichřice venku sílila, rozdělili jsme si hlídky a začínala jsem já s Wolseyem. Zbytek ulehnul a navzdory okolnímu mrazu se některým podařilo usnout.
Okolo půlnoci jsem probudila Illióné a Najku, aby nás vystřídali a ulehla pod deku.

Ráno bylo svěží a kupodivu slunečné. Jediný problém byl v tom, že velká závěj sněhu nám zablokovala dveře, ale Wolseyovi to moc velký problém nedělalo, aby nás dostal za pomocí svých schopností ven.
Sluneční paprsky nám osvítili tvář a jelikož jsme stáli na kopci, mohli jsme matně vidět v ranní skomírající mlze polovinu mrazem zničeného města a kopec, kde stojí brána a kde na nás čekají ostatní.
Jakmile jsme vstoupili do části města, kde nás napadli Nemerové, začali jsme být ve střehu. Člověk nikdy neví...
Kolem poledne nám už zbývalo na nejvyšší kopec jen pár mil, jsem pochod zastavila a vyhlásila přestávku, abych si prohlédla artefakty, které otevírají bránu. Klíč byl z mosazi a jeho hlavička měla tvar lebky, jejíž tvář byla zkřivena do ošklivé grimasy. Voda se nacházela v čutoře. Uzávěr jsem odšroubovala a přičichla si. Vonělo to...a voda tohle moc v tendenci nemá. Navíc ani sama tekutina nepřipomínala vodu. Byla jako roztavené stříbro a poměrně i hustá.
Až později jsem zjistila, těsně pod kopcem, že ona vůně měla trochu omamující účinky a udělalo se mi nevolno. Ale už jsem nemohla zastavit a tak s bledou tváří jsme šli dál do kopce. Nahoře jsme zpozorněli, nebot ke zbytku našich bojovníků, které jsme tady zanechali, přibyli další.
Tasila jsem meč a prohlédla si je...
,,Co jste zač, co chcete a proč jste tady?" zeptala jsem se poněkud urychleně, neboť moje podezřívavost mi nedovolila zůstat klidná. Eve mě ujistí, že nově příchozí nemají zlé myšlenky, ale já po nich přesto žádala vysvětlení přímo od nich a ne od Eve.

Cesta k Bráně...

Když Illioné uspokojí svou zvědavost a vrátí se ke mě, jemně se usměju a řeknu:
"Tak co, uspokojila jsi svou zvědavost? A přiznala Ti, že prováděla telepatii?
A doufám, že jste moc nepomlouvali chudáka starého Wolseyho..."
V duchu se směji, protože si evidentně myslela, že jsem si Auréliina telepatického rozhovoru nevšiml...

Potom nás zaskočí nepřízeň počasí a tak musím pomoci s dalším ohněm...
Naštěstí je to ale jednoduché kouzlo, tak mě to nijak znatelně nezmáhá...
Horší je to ráno, když zjistíme, že dveře jsou zapadané...
Nakonec se mi podaří rozpustit sníh u dveří, ale za cenu energie, co by stačila na seslání minimálně dvou ohnivých koulí!

Po cestě jsme každý zabrán do vlastních myšlenek a když dorazíme k bráně, tak El-Nemeria opět přehnaně vyjede na nově příchozího...
"Ježišmarja nána pitomá to fakt neví nic o budování důvěry v kolektivu? Nesmí být tak nejistá!"
Svá slova zamumlám tak, že je může slyšet pouze Illioné, což mi nevadí... Koneckonců je to má učednice, tak má právo sdílet se mnou moje myšlenkové pochody...
Než stihne Eve nebo Zubruran odpovědět El-Nemerii, vložím se do situace...
"Ale no tak El-Nemerio! Opatrnost je jistě na místě, ale měla by sis dávat pozor, aby nepřerostla v podezřívavost, nedejbože v paranoiu!
Eve je platnou členkou naší družiny a tak bys měla brát zřetel na její názor! Důvěra je důležitá, zvláště závisí-li na ní naše přežití!"
Trochu se odmlčím a prohlížím si neznámého...
Potom se moje oči rozšíří v poznání.
"A krom toho, copak nepoznáváš starého dobrého divokého Zubrurana?
Nemýlím se, starý brachu, ne?
Tvá pověst Tě předchází...
...tedy přecházela před tou katastrofou...."
S těmito slovy vyjdu směrem k němu s napřaženou pravicí, kterou mu chci podat.....

Den u brány

Jsem ráda, když mě Zubruran tak rychle pozná. Sleduji v tichosti a s vážnou tváří jeho dodatek o našich mrtvých členech. A když dodá, že Morlanovi dlužil měšec stříbrných, ještě chvíli jej sleduji s vážnou tváří, ale pak mi začnou cukat koutky a rozesměju se.

"Tys byl vždycky cynik..." plácnu krolla po zádech a směju se dál. Ten se již otočil k naší nové člence a pozdravil ji. Pak se opět začne věnovat mně a zeptá se na bránu.

"No..." zamyslím se, "to máš asi pravdu...taky jsem to nijak neřešila. Ale víš, já nikdy nechodila moc mimo do tundry. Snad ještě víc za mlada...Nevím, co je to za výmysl, ale ber to tak, že tu prostě je. S tím nic asi nenaděláme..."

Pak zase promluví Tenesari a cuknu hlavou směrem k ní. Mám z ní stále divný pocit. Sakra...mluví divně, chová se divně...vypadá, že toho ví nějak moc na slepou dívku...ale je to kněžka, čert ví, co má za schopnosti...ehm...vlastně asi bůh a né čert...no to je fuk! Nehodlám to řešit.

"Opravdu? Už se vracejí?...A jsou všichni v pořádku?...Jak...hmm...jak to můžeš vědět?" zeptám se se zájmem v očích.

"Máš pravdu Zubrurane" zareaguji na válečníkovo jednoduché řešení, " můžeme žít jako zastara...a nebo...vždycky jsem se chtěla vydat někam dál a cestovat po světě. Poznat jižní země, moře a přístavy, exotická města, pralesy. Nyní mě ale váže naše společenství a nezradím jej. Pokud ovšem neuspějeme, nebo možná i když uspějeme, tak se asi vydám pryč z těchto zemí. Je to sice můj rodný kraj a mám jej svým způsobem ráda...vzdávám už se naděje, že Aethera je na živu, a tak musím začít žít...Princové pro mě znamenali dočasný cíl, někam patřit a případně nalézt stopy po mě ztracené sestře, ale doposud za celé čtyři roky, co jsem s vámi se nic neobjevilo a já bych měla jít..." přemýšlím nahlas.

Zbytek dne strávím debatou se společníky. Tenesari se ptám na život v chrámě a případně její původ a se Zubruranem probírám věci ohledně Princů. Co je nového a jak si vedl on v divočině a co zažil.
Když padne noc, pokukuji na obzor, kam odešla skupina za Strážcem, jestli se stále nevracejí. Domluvíme hlídky a poté ještě debatuji s válečníkem, kterého jsem dlouho neviděla a nakonec si lehnu. Ještě nějakou dobu pozoruji hvězdy na mimořádně čisté obloze a přemýšlím o budoucnosti. Usnu.

Ráno proběhlo v klidu. Nebylo kam spěchat, a tak jsem se docela dlouho válela u hřejivého ohně. Potom jsem si umyla obličej ve studeném sněhu a vstala jsem na nohy, trochu se projít. V okolí není vidět žádného živého tvora, působí to skličujícím dojmem a není mi z toho dobře. Navíc už je to dva dny, co druhá skupina opustila bránu. Jestli se dnes nevrátí, tak to neznačí nic dobrého.
Kolem poledne však spatříme siluety našich společníků a mě se opět rozzáří oči. Nejen, že přežili všichni, ale mají dokonce někoho navíc.
Když se přiblíží, tak Nemeria vyjede přehnaně agresivně po našich dvou "nových" členech. Wolsey se do toho vloží, za což mu věnuji menší úsměv, ale sama skočím mezi ni a dva nové členy. A na známku jejich obrany tasím jednu svou šavli.

"Tak ty budeš tasit zbraně proti členům vlastního cechu?" zeptám se podrážděně s pohledem upřeným do Nemeriiných očí. "Vzpamatuj se! Je to sice již dlouho, co se vydal Zubruran na výpravu, ale patří pořád k nám! A ta slepá roztřesená dívka? Myslíš, že bych tu s ní seděla, kdyby byla nebezpečná? Ale nebudeme to my, kdo bude něco vysvětlovat..." udělám krok blíž k naší vůdkyni "...ale TY! Mám velmi vážný důvod si myslet, že nám neříkáš pravdu o krystalu! Jak to bylo dole při boji s Nemery? Co se tam stalo? Proč nám lžeš? A mluv..."

Nevěřím Nemerii, nikdy jsem jí moc nevěřila a nikdy asi ani nebudu...vždy mi připadala divná, možná že už i proto, že je křížená s Nemery...A teď mám možnost dokázat, že lže. Dokázat svou pravdu a její falešnost. Musí to být pravda, Tenesari nemá důvod si vymýšlet. Aspoň teda doufám...

Zbytek dne prožiju ve společnosti mladých dam, občasným nošením dříví a sušením mokrých šatů. Mladá "kněžka" jak ji Eve dříve či později představila mi přijde zvláštní také, ale zvláštní věci i lidi jsem nikdy příliš neřešil dokud netasili zbraň či nezačali mávat rukama a blábolit nějaké formule. Následující den ráno si jen pročistím oči a ačkoliv bych se chtěl podrbat pod maskou, nechám to být a místo toho ji jen uchopím a trochu s ní zavrtím na obličeji. Rázem je vše v pořádku, zkontroluji výbavu a začnu dumat o tom, kdy se konvoj asi navrátí.. načež opáčím šermířce..

Nebuď tak zbrklá.. sami zde přece nejsme. Dole ve městě je ještě pěkná řádka lidí,.. to že umírají denně na nemoci, omrzliny či hladomor, je věc druhá.., ale sami se rozhodně cítit nemusíme,.. alespoň ne teď.

pronesu s typickou nadsázkou a oplatím dívce její předchozí poplácání. A opět pohlédnu na pohublou Tenesari tázaje se sám sebe jak dlouho v téhle zimě asi přežije. Nevyřknu však jediné slovo, ani můj výraz skrze masku obavy nevyzradí. Následuje dalších pár směr tlachů o "smyslu a smilsvtu bytí" dokud se nad obzorem kopce nevynoří několik více či méně známých tváří.. Skoro bych si sundal okovanou rukavici s ostny na kloubech, abych podal ruku příchozím a upřímně se tak s nimi pozdravil,.. když tu mne jejich velitelka nepříjemně překvapí.. Pohyby předcházející tasení meče mám již hezkých pár let v oku a tak bleskurychle upustím od zdvořilostí a v automatickém švihu zařinčí kovové pouzdro Párače, když jeho zubaté ostří vystřelí na denní světlo..



Zubaté ostří - mezi válečníky skrze nespošet šarvátek známé též jako Párač

v druhé ruce pevně stisknu hradební štít a pohlédnu skrze černé průzory Nemérii zpříma do očí.. a v mírném údivu z nastálé situace křknu velitelce k příchozích..

..to myslíš vážně nebo si děláš prdel?!

na nic víc se již nezmohu, jelikož se mne obratně zastane Eve a nečekaně i Wolsey, jehož rudý pláštík a egoistický výraz na mne působil vždy rozporuplně, ruku v ruce s tím, že jeho vtípkům jsem nebyl vždy sto porozumět. Rád bych mu podal ruku také, ale v nastálé situaci, kdy svírám zbraň i štít to bohužel není možné a nechci polevit z ostražitosti nad nečekaně vyhrocenou situací. Tedy jen kývnu hlavou na pozdrav, poděkuji za lichotku o pověsti a mírně pozvednu své náčiní na znak, že mu bohužel nemám čím přivítání oplatit.

Nakonec přistoupím blíže k Tenesari a na taktickou pozici vůči Eve, abych mohl dívku případně chránit a zároveň se šermířkou měl dostatek prostoru na případnou obranu a společné výpady. Vyvrcholení situace zcela přenechávám v rukou svých dvou zastánců.

Atmosféra houstne...

Trochu překvapeně hledím na reakci druhé strany...
Paráda, nanicovatá nána, co si hraje na velitelku a dvojice bojovníků, co toho mají dost - a právem...
Musím to tu uklidnit...

Rychle se rozhodnu jednat...
Udělám krok mezi obě strany s rukama rozpaženýma, naznačujíc snahu o uklidnění...

"Přátelé, no tak klid!
Není zapotřebí násilí!!
Již takhle je nás, přeživších dost málo na to, abychom se zabíjeli!
Prosím, skloňte své zbraně, snad nebude potřeba použít násilí..."

Potom se ale zkoumavě podívám na El-nemerii a pomalu pronesu...
"Možná... Možná, že opravdu nastal čas, abys řekla pravdu..
Od okamžiku, co jsem se vrátil je mi jasné, že alespoň v jednom lžeš...
Sám jsem mnohokrát zkoumal strukturu krystalu a dospěl k závěru, že jen těžko může být zničen...
A pokud by se tak stalo, zřejmě by následná bouře sil zničila celé město...
...ale toto pomalé umírání mi spíše připadá, jakoby ho někdo vysál...
A krom toho Ty neustále jednáš jako někdo, kdo si není jistý sám sebou...
...nebo svou minulostí!

Dříve jsem to nekomentoval, protože jsem nechtěl podrývat Tvou autoritu, ale nyní nemám na výběr, než se přiklonit na stranu Eve!

Chceš po nás naprostou důvěru a oddanost, ale přitom V NÁS nemáš ANI NEJMENŠÍ!!
Takhle to dál nejde...
Zkusme k sobě pro teď být upřímný, než se situace vymkne z rukou!

Prosím, jednejme jako civilizovaní lidé!
Není nutné krveprolití!!"

Uvědomuji si, že moje pozice uprostřed není zrovna ideální, protože v případě konfliktu budu první na ráně, ale když půjde do tuhého, jsem připraven skočit se schovat za Zubrurana...
Také na něj pohlédnu a naznačím mu tu pohybem hlavy...

Přesto ale věřím, že nedojde ke krveprolití...

příchod zpět k bráně

Celou cestu jsem zticha a spíše pozoruji důmyslně okolí, abych v případě hnedle poznal hrozící nebezpečí. To však naštěstí nepřijde a tak všichni dorazíme v pořádku k bráně. Už z dálky vidím mohutnou postavu krolla a po pár krocích blíže i někoho hubeného schouleného u ohně.

jo ona se nam tu Eve rozmnožila? ... vytane mi na mysli vtipná připomínka, která ovšem uhasne ihned po Nemeriině otázce. Chvíli sleduji následnou hádku, když se však mihne vzduch ostří.

Já to ostří už někde viděl... začnu přemýšlet kde, když můj pohled skončí u Zubrurana ve tváři.

No to mne podržte!!... zařvu na celé kolo s patřičným smíchem v tváři.
Jestli tohle není Zubruran tak ať se na místě propadnu! Dávný příteli, tvůj meč začíná být legendou, hned jsem věděl odkud ho znám! se stálým úsměvem hovořím.

A Vy ostatní, co takhle trochu klidu? co takhle nejdřív říci "Ahoj! Tak jak to šlo s upírem?" nebo "Tak co? nezmrzli jste nám tu? ". Přiznávám, že řeč boje je také nádherná, ale mezi přáteli nikoli. Odložte prosím své zbraně, není jich zde potřeba! snažím se uklidit výslednou situaci, ale když se Eve a následně trochu i Wolsey začnou navážet do Nemerie, stoupnu si před Nemerii, jako živý štít, založím ruce v bok a mluvím dál.

hou hou přátelé!!! Nechci se zde někoho zastávat, ale poslední chvílí se pořád jen hádáme. Co takhle přejít z útočných slov na mírnější? Myslím, že všichni víme, nebo přinejmenším tůšíme, že s ta povídačka o krystalu není uplně tak pravdivá, a že nám Nemeria pravděpodobně něco tají, ale to přeci není důvod takhle na ní hned vyjet! Nebo si myslíte že nikdo z vás nikdy nelhal? A uvědomte si, že až její dosavadní velení nebylo nic moc, že i tak jí za něco vděčíme. Kdo nás varoval před sbíráním Nemerských mečů? kdyby to bývala neudělala, mohlo se stát, že, byť nedopatřením, by někdo z nás jeden z mečů sebral, a obrátil se proti nám. Nebo lest, jakou provedla na upíra? ušetřila nám tím spoustu sil, které určitě budeme potřebovat, a spoustu zranění! Což takhle aby wolsey zkusil vytvořit ten ohnivej patvar v trošku vetší velikosti, abychom si mohli sednou, a vše v klidu u ohínku probrat? Každej jsme v životě chybovali, i vícekrát, ale to není důvod začít hned kolem sebe máchat těma vašema párátkáma na zákusky!
na to se tázavě podívám na všechny přítomné, přičež tak trochu pohledem hledám u Najky, která doposud nepromluvila, podporu.

U brány – setkání s družinou

Zubruranova slova mi připadají, jako že mě nechápe. Jistěže. Nemůže mě chápat. Nikdo nemůže.

“Netruchlím pro ztracené, Zubrurane.“Můj hlas zní osudově. Je protkaný hlubokým smutkem, ale zní smířeně a vyrovnaně. “Mluvíš jako skutečný Railliův syn.“ Pochválím jej a hrdě k němu vzhlédnu, ač nemohu spatřit jeho tvář. Má pravdu. Dokážeme to. Ale to já přeci vím. Vím, že to dokážeme, musíme… pomyslím si.

Otočím se k Eve, protože její otázka si žádá mé odpovědi. Cítím její nejistotu, Zubruranovi obavy o mne a mé šance na přežití. ”Ano, vracejí se. Jsou daleko, cesta jim potrvá, ale snad… Zítra by zde mohli být. Vím to, protože… Je mým božím darem je cítit.“ vypovím jí. Je to jako bych sdělovala něco tak přirozeného a prostého…

Pak už jen sedíme u ohně. Zavládlo mezi námi ticho, ale to po chvíli přerušila Eve ptající se na život v Chrámu. Ale já vlastně netuším co bych jí měla vyprávět. Nikdy jsem nic z toho neviděla. Jen cítila.

“Jak mám popsati život?“ zeptám se jí. “Jak popsati chrámy z nichž jsem neviděla nikdy ani píď?“ zamýšlím se nad tím. Kněží a kněžky mne nalezli na prahu svém a přijali mne mezi sebe. Jak popsati klid, harmonii a bolest světa? Vidění, která vedla můj život? Neumím nalézt správných slov a nechci vás tím trápit. Je to už minulost, která se nevrátí, teď je čas jít dál…“ usměji se, ale je to nepřítomný a zvláštní úsměv. Ačkoliv tak na mé sněhově bledé tváři vypadá každý.

Poslouchala jsem další slova, vnímala jejich emoce a z dáli sledovala postup těch kteří se vracely a obzvlášť ten Auréliin. Když mi oznámili, že je večer a je čas spát, já cítila jak jsem vyčerpaná. Všechno na mne doléhalo, chmury bílé pouště a chladu. Uložila jsem se na místě, kde jsem odpočívala u zdroje tepla, kterým byl zřejmě oheň a zdá se, že magický. Někdo mě asi v době mého snění přikryl, ale já si to uvědomila až ráno, když jsem se probudila a ona přikrývka, či co to bylo, ze mne sklouzal jakoby se jednalo o nejpřirozenější pohyb. Oheň stále hřeje, ale mé tělo je prokřehlé. Je zvláštní, že když toliko cítím strádání jiných, že to mé vlastní tak nějak překrývá a já i ztuhlé prsty uvědomím, až když se posadím a natáhnu je k ohni, který je konečně začíná rozehřívat.

Dobrého dne, přeji,“ řeknu tiše, snovým hlasem bez známek čehokoliv. Jen opravdový mistr by mohl číst z mé tváře a mého hlasu které za léta soucítění již poznamenala letargie, ne však stejnou měrou i mé srdce.

Cítím že se naši blíží, ale než přijdou, je mi nabídnuta snídaně, kterou s vděkem přijímám. “Bohové světa. Railli, otče severského lidu, jasná hvězdo, kteráž neputuješ oblohou a vždy ukazuješ směr, kde jest domovina tvá. Neruo, paní cti a hrdosti, vládkyně synů a dcer pouště. I ty Zagracarte, pane všeho míra a vládče dlouhého bytí, děkuji vám s pokorou svého srdce, za další den, jídlo a směr cesty, kterou se mám dát.“ zašeptám s myslím upřenou k výšinám. Teprve když i poslední tón mého hlasu dozní pak začínám jíst abych nasytila nejen mysl, ale i tělo, které by mne jinak jistě brzy zklamalo a kdo ví jak dlouho vydrží i když jídla bude dosti.

Čekali jsme. Ale každé čekání má i svůj konec a ten náš měl podobu příchozí družiny a princezny El-Nemerie. Zvláštní je číst v jejich srdcích. Podezřívavost, zvědavost, obavy… Nevím co přesně se kolem mě děje. Slyším kovový zvuk tasení zbraní a to mne vymrští na nohy, protože boj není tím co bychom nyní měli absolvovat. V srdci mě bodne osten a výčitky svědomí zaplaví mou mysl. Tuším že za to mohu já. Stačí slyšet princeznina slova následovaná Eve. Pak sice přijdou další hlasy. Těžko říct komu patří, protože přiřadit hlas k srdci dotyčného není lehké.

Moje srdce se otřásá a to i když slyším hlasy utěšující situaci.
Mé tělo se chvěje strachem, ale ne o sebe, ale o jejich životy, o to že na mých rukou spočine krev. Vždyť někdy je tak snadné ublížit. Cítila jsme to každou chvíli svého života.

“Dost, prosím…“ hlesnu tiše. Ale přes to jak tichý je můj hlas, je I podmanivý a vtíravý, protože sem nepatří. Je to hlas dívky, ještě dítěte, zahalené do bílé kožešiny z pod níž vykukuje kněžské roucho téže barvy. Je to hlas slepé dívky, která upírá tvář ke skupince blízko stojících lidí a ignorujíc princeznino namířené ostří činí těch několik kroků blíže k vám.

Zastavím se, netušíc že hrot princeznina meče je teď pouhých několik centimetrů od mé hrudi. S bolestným srdcem pokleslým hlouběji než včerejšího dne, kdy zemřel poslední kněz v chrámu se, se vztyčenou hlavou, rozhlédnu po všech přítomných. Mé oči jsou slepé ale já vím kde stojí. Vypadá to velmi divně, ale snad to pomůže.

“Prosím nehněvejte se, synové a dcery Railliovi, jest mou vinnou toto podezření a já se omlouvám.“ zadívám se přímo na princeznu. “Odpusť, dcero Neurina jíž Railli přijal pod svá křídla. Bohové mi ukázali jak krystal zničen byl. Jaký boj jsi svedla s těmi tvého lidu, a za jakou cenu zvítězila. Netřeba se trápit. Cítím ve tvém srdci výčitky a bolest z toho činu. Touhu vše odčinit a napravit a to jevíce, než by měli ti, kterým jsi zničení připsala. Odpusť, že jsem Eve řekla pravdu. Já netušila, že chceš ji skrývat. Což není důvěra a upřímnost to co by mělo panovat mezi těmi, kdož mají společný cíl a mohou se státi i přáteli…?“ zeptám se jí a pak se znovu rozhlédnu svým nevidomým pohledem překrytým šátkem po ostatních, než se znovu vrátím k princezně.

“Myslíš vše správně, ale příliš horlivosti skrývá tvé srdce, princezno. Oklamati strážce nebylo moudré. Sama bych jej klidně nasytila svou krví, jen abyste mohli odejít, ale lež jíž ses dopustila bude ještě velké důsledky mít na výpravu kterou ses rozhodla vést. Chceš vše urychlit, ale cena za to, může být vyšší než dokážeš zaplatit. Přemýšlej více nad svými činy. Nic ti nevyčítám, dávám jen radu tvé roztěkané mysli, toužící po záchraném lanu a vysvobození z otázek a pout, která tě svazují. Radím ti dobře…“ dodám ještě a souzním s jejím vnitřním napětím, které mě dohání téměř k pláči. Dokonce ani konečná blízkost Aurélie mi teď nepomáhá.

“Odložte svou zlobu, princové severu. Odlož prudkost své krve, princezno Nemerie. Chybovat je lidské a já ti dávám své rozhřešení s vůlí všech bohů jímž sloužím a zbavuji tímto tvou duši vin. Kéž ti duše všech, které spálil mráz, odpustí aby už více ti výčitky nebránili splnit tvé poslání…“ natáhnu k princezně ruku a sklopím hlavu na znamení pokory vnímajíc ve své duši zda přijde potřebné boží světlo, které by mi dalo za pravdu a umožnilo skutečné rozhřešení dát.

U brány

Po dlouhé zpáteční cestě opět staneme před bránou, ale jak se zdá skupinka se ještě více rozrostla.
... Zubruran? To jsem v životě neslyšel, je pravda, že u princů nejsem dlouho ...
pomyslím si při vyřknutí jména neznámého a nad kněžkou se ani nerozmýšlím, protože jsem její jméno nikdy neslyšel a ani jsem jí nikdy neviděl, ale Zubruran mi někoho připomíná.

Jakmile se situace začne hrotit tak ve mne začne vřít krev.
... Ještě jsme nevystrčili rypák z tohohle zapadákova a je tu další hádka. Do pekel s vámi! ...
A s touto myšlenku vběhnu mezi obě strany.
"Okamžitě skloňte zbraně!"
zařvu rozčileně.
Pak se přidávají další včetně one kněžky a snažíme se dát situaci do pořádku.
Pak i já promluvím k princezně a třemi prsty skloním její čepel:
"Princezno. Pokud jim důvěřuje Eve tak jim důvěřujme i my. Jak řekl Wolsey. Je to členka bratrstva. pokud jim věří ona, věřím jim i já."

Po těchto slovech se postavím také dál od princezny k Wolseyovi, Eve, Tenesari a Zubruranovi.

Překvapeně sleduju stále se zhoršující situaci a trochu se leknu. Přeci jen. Na zbraně nejsem nijak velký odborník. Trošku se rozklepu a schovám se za Wolseye, který ovšem okamžitě vystupuje zase dopředu a já tam zůstávám sama!
Všechno se ještě zhorší, když se vytasí meče a všichni začnou přes sebe zuřivě řvát. Chytím se za uši. Tak moc to bolí! Každý mluví po svém, sleduju zaskočenou Eve s výrazem, který mi nic moc neříkal. Troll vypadal hrozivě, jak tak vytáhl tu zubatici, nebo jak se to jmenuje. Navíc nějaká dívka v bílém sedí opodál.
Ta mě zaujala a i přes ten strašný hluk a proslovy o tom, komu má kdo věřit a jak Nemeria jedná špatně si všimnu, že bude z chrámu. A ten chrám nejspíš bude hlavní chrám. Dávala jsem si jedna a jedna dohromady.
Neměla jsem příliš v lásce ty, kdo uctíval všechny bohy. Přišli mi příliš nestálí, příliš jednostranní. Nechápala jsem, jak je bohové mohou mít rádi. Vždyť mají rádi od každého trochu, ale žádného ne dostatek.

Otočím se na Wolseye, který na chvilku ustál ve svém proslovu a přimáčku si dlaně ještě víc na uši.
"Mohli by toho nechat? Bolí mě strašně uši. Cítím se, jako by mi vnucovali několik tisíc myšlenek na jednou a já je nestihla poslechnout všechny a objevují se nové. A taky by neuškodilo, kdyby si schovali zbraně," prosím a pomalu brečím. Tohle bylo poprvé, co hádka ve skupině přerostla do takové velikosti. Bála jsem se, strašně moc a hodně jsem se bála. Bála jsem se, že se rozpadneme a já si budu muset vybrat nějakou skupinu. Co když Wolsey půjde s Najkou - i když jsem to nepředpokládala, podle jejich vzájemné ,,lásky" - tak co budu dělat já?
Samozřejmě, že Wolsey je můj mistr, ale Najku a teď už i Nemerii, nemám příliš v lásce. Proč se všichni chovají tak strašně?
"Pane! Prosím..!" tahala jsem ho za háv jako malé dítě a upínala na něj nejprosebnější pohled, jaký jsem jen v tu chvíli stihla vykouzlit.

U brány

Když ke mě Illioné promluví mile se na ni usměji a dále sleduji cestu a když se podruhé ujme slova tedy dalších otázek hlasitě se zasměji, ale jen tak hlasitě jak uznám za vhodné. "Jak jsem k tomu řemeslu přišla?... ono je to složité nejdříve mi zemřela matka ani nevím na jakou nemoc a otce ani pořádně neznám... prostě jsem byla malá a neměla jsem nikoho a jelikož sem neměla domov skončila sem na ulici možná právě jen díky tomu jsem přežila tuhle krutou zimu...neni to zvláštní popvolání a navíc jsem znala skoro celé toto město bylo zde mnoho zlodějů a ehm...vrahů jako jsem já...byla jsem jejich "učitelkou" dalo by se říci...jsem ráda že tě to zajímá...ne všichni vědí co znamené slovo zloděj a vrah v jednom..." vypovím tiše a pak se z hluboka nadechnu a usměji se na ni.
Když si to zamíří kousem dál tak se nadále věnuji cestu a do rozhovorů ostatních se nemísím není to nejlepší nápad. Konečně v mé mysli zazní ten slaboulinký hlásek který patří Tenesari a na mé tváři se opět oběví drobný úsměv.
Rozumím ti... Víš, že ti rozumím, viď...? Jsi moc daleko... Unavuje mne to... Jsi-li s princeznou... S tou, která strážila krystal, pak jsi v bezpečí... Brzy přijdeš ke mě. Eve, bojovnice, říkala že čekají až se k nim druhá část skupiny vrátí. Čekám tu s nimi, Aurélie... Čekám tu na tebe... A slib mi, že... Že na sebe dáš pozor, ano...? Buď tak hodná, prosím..
Usměji se a ještě dokud mohu tak ji odpovím. "Dám na sebe pozor neboj se má milovaná Tenesari..." opět se usměji o něco více a dále sleduji cestu.

Další den ráno neni moc příjemný, ale mě to nějak netrápí celou noc jsem nespala a "hlídala" ostatní. Sledovala jsem jejich neklidný spánek a má mysl se držela stále mysli Tenesari, když sme se ráno konečně vydali dále tak jsme došli k bráně. Uviděla jsem tam plno lidí celou skupinu, ale muj zrak se upřel na Jedinou osobu a tou osobou je Tenesari, co si se ve mě hnulo a já náhle stála a nemohla jsem se ani hnout. Opět ji vidím... vidím že je tu... žije... díky bohům jenž se o ni postarali... ne vlastně to nebyly bohové, ale pouze mnichové... jsem tak ráda... tak ráda... přemýšlím a náhle se strhne nějaká "válka" trochu jsem nepobrala oč jde nechápala jsem význam toho jak se El-Nemeria zacovala a vůbec co přesně to způsobilo, ale snažila jsem se z jejich slov pochopit, i přesto že to nebylo zrovna lehké...

Sleduji postupné reakce všech těch zde když, ale El- Nemeria tasila meč konečně jsem se směla odlepit od země a konečně jsem to také udělala a rozběhla jsem se k Tenesari a zaterasila jsem ji, aby se na ni Nemerie nedostala a tak šikovně jsem se postavila před Tenesari, Ratibora a ostatních, že kdyby princezna chtěla zaútočit jsem na ráně.

"Princezno pokud ji nevěříte tak nevěříte ani mě... i potom co jste mi včera řekla... a v tom případě... pokud budete chtít zaútočit budete muset nejdříve zabít mě! Ale ať uděláte cokoliv já neustoupím...Tenesari je jediná z těch co přežili spolu se mnou... a pokud neuposlechnete Tenesariných rad zřejmě to nebude nejlepší...ale rozhodnutí je na vás..." odpovím a dívám se Nemerii přímo do očí. Tenesari ze mě může cítit strach, obavu o ni a možná i obavu z něčeho jiného než jen o ni, možná také až se dozví že je Wolsey mým "nadřízením" nebude příliš nadšená.
Z hluboka dýchám a stále hledím na Nemerii doufajíc, že se rozhodne správně. Možná jsem udělala chybu, ale nebude marná... když zemřu, tak se ctí... prolétne mou myslí a v mém zorném poli je nyní jen Nemeria, možná je ze mě cítit také hněv, ale možná jen nepatrně...

Že by další rozpory ??

Cesta od hrobky je pro mne po celý zbytek dne jen vytrvalé kráčení kupředu v kročejích někoho jiného a neustále ostražité pokukování kolem, zda se někde za zbytkem zdi či rozbitým oknem neskrývá nepřítel. Nastalá vánice mě donutí znovu zhodnotit, kde asi je dno mých sil. Když se konečně probojuji masou sněhových vloček a vichru do našeho dočasného příbytku, musím pro sebe se zájmem konstatovat, že je čím dál tím hlouběji.

Noční odpočinek se mi zdá až nemožně krátký, zvláště když mě Nemeria uprostřed noci vzbudí na hlídku. Sice poněkud nesourodě brblám a sakruju když jsem nucena vylézt z relativního tepla přikrývky na mráz. Po zbytek hlídky pak už jen mlčím a představuji kdo na nás ze tmy asi zaútočí dřív. Upír či Nemerové?

Jedno staré moudré přísloví něco o ránech moudřejších večera. Počasí se sice umoudřilo , ale od chvíle kdy jsme došli k bráně jsem začala pochybovat o té moudrosti druhého dne. Během chvíle se kolem začali rojit ostré zbraně a ještě ostřejší obvinění.
V prvním momentě přikročím k El- nemerii. Zlehka položím svou dlaň na její zápěstí ruky ve které drží meč a jemně zatlačím směrem dolů. Ke slovům se už nedostanu, už hovoří jiní. Mě tedy nezbývá než jen mlčet a sledovat každého mluvčího jiným pohledem.

No tak to je pěkný zmatek. Místo radosti nad novými přeživšími hádka. Běží mi při tom všem hlavou. Ten aby zase neměl veřejné kázání. Nechtěl podrývat autoritu a co věčně dělá tou svojí veřejnou kritikou. Ale s tou důvěrou mám pravdu. Dermonovu řeč kvituji jen jemným pokyvování hlavy buď na souhlas či nesouhlas, to když dojde ve své řeči k jednání s upírem, s tím nemohu souhlasit ani náhodou.
Ta křehounká dívenka se zavázanýma očima mě opravdu překvapí. Podle oblečení je to jedna z kněžek. Že by ta co o ní mluvila Aurelie, v dnešní době bych věřila i v tento malý zázrak. Jedno se jí musí nechat odvahu má. Vběhnout mezi napřažené zbraně a ještě takhle promluvit. S lehkou dávkou zděšení se dívám na hrot princeznina meče směřujícího na kněžčinu hruď. Počkej holka co to říkali o krystalu? Nebyl zničen. O čem to tu mluví, tak tohle chci taky vysvětlit. Tázavě se zadívám do princeznina obličeje a čekám na její reakci a odpověď. Svou ruku mám stále položenou na jejím zápěstí a jak se více zdá že by mohlo dojít na boj můj stisk a tlak k zemi jemně sílí. Ani si to neuvědomuji. Jak to tak vypadá, skoro všichni se snažíme zabránit si navzájem se pozabíjet.

Spor u brány...

Zděšeně sleduji, jak se naše družina rozděluje a začínám si pomalu uvědomovat, že jsem se proti své vůli stal "vůdcem opozice"...

Podívám se na Dermona a řeknu:
"Možná, že Tobě nevadí, když Tvoje vůdkyně nejedná na rovinu, ale mě docela ano!
Uvědom si, že po nás vyžaduje naprostou důvěru a slepou poslušnost...
...a přitom sama v nás nemá ani jedno!
A dovolím se Ti také připomenout, že TO BYLA ONA, kdo jako první TASIL ZBRAŇ!
Takhle se podle Tebe chová vůdce?

A jinak, upíra neobelstila - upír se NECHAL obelstit... To tu všichni ví..."

Potom svou řeč pronese Tenesari a já protočím panenky (nic ale neříkám)...

Ratiborovo jednání ocením pokývnutím a přátelským úsměvem, aby věděl, že tímto u mě velice stoupl v ceně!

Potom ovšem promluví Illioné a ve mě se najednou něco hne...
Šíleně se rozčílím a jednám naprosto impulsivně...

Napřímím se, rozpažím a okolo mých rukou i těla začnou tancovat plameny...
Potom démonicky zkresleným hlasem zvolám:
"Chudák Illioné to řekla správně!!
Copak se nestydíš, Nemerie? Namísto abys nadšeně vítala nové přeživší, vytahuješ zbraně a toto je výsledek!
Prober se už! Proberme se všichni!!
Jsme poslední záchrana tohoto města a pozabíjíme se navzájem?
Skloňme zbraně! TEĎ HNED!!
Nebude mi dělat problém usmažit prvního pitomce, co svou zbraní pohne jinam, než do pochvy!!"

Potom se trošku uklidním, plameny přestanou šlehat a já klidně řeknu:
"Schovejme své zbraně, sesedněme se tady k ohni a nechme El-Nemerii promluvit pravdu, kterou již všichni tušíme...
Je podezřívavá, protože sama nemá čisté svědomí - jak před námi něco tají...
Pojďte, sesedněme se a pohovořme si o všem, co před sebou tajíme...
Jsme skupina výjimečných lidí!
Tak tak také jednejme!"

Ukážu směrem ke svému ohni a poněkud ho rozšířím...

Čekání na pravdu

Nyní jen sleduji jak má slova vyvolala v ostatních roztodivné pocity. Ale každý chce předejít krveprolití jak se jen dá.

Jsem snad sama, kdo to myslí naprosto vážně?...Jsem jediná, kdo by dokázal zabít i samotnou Nemerii? Cože?...Slepá oddanost? Já?..Nikdy...Mluv někdy za sebe Wolsey...tohle jen dokazuje, že se nám dařilo více, když jsem se nestýkali v takovém množství. Když jsme chodili po malých skupinkách, tak jsme se vždy nějak domluvili..ale nynější vyhrocená situace a každého názor vyvolává tyto problémy. Je mi to fuk! Nebudu se s nikým srát...Co?Co to ta Tenesari mluví? Myslí si, že když ona bude mít pěkný projev a nakonec řekne, že jí zbavuje viny, tak bude všechno v pořádku? Tak to ani náhodou holčičko...ať si jí všichni bohové nebo ďáblové odpustí, ale já ne...tímhle jí to u mě nevyžehlíš...

Těm, kteří se mě zastanou se slovy důvěry ve mě, věnuji krátký pohled na znamení díků. Ale pořád držím tasenou čepel pevně v ruce a zatím ji nemíním sklonit. Když se začnou mezi nás stavět další členové společenstva snažíc se zabránit ozbrojenému střetu a konečně všichni domluví, tak se proderu mezi nimi abych viděla opět na Nemerii a pronesu:

"To já netasila jako první, já vám nikomu nelhala...vždy jsem se snažila plnit příkazy svědomitě a co nejlíp jsem svedla a co je mi odměnou? Nedůvěra a lži...A co to má znamenat s tím upírem? Jak to že ještě není jeho temné srdce prokláto dřevěným kůlem? Co jste tam teda dělali? A ano Dermone snad každý lhal, ale v této situaci si myslím, že to není zrovna vhodné...a nemůžeš srovnávat lež typu: "ne mami já tu kozu neodvázala" a "ano toho krvelačného obra jsem zabila a už se nevrátí!" to je trochu rozdíl nemyslíš?

Potom, když mluví Wolsey tak jen tiše pokyvuju, ale když spustí svým rozkazovačným tónem vyřvávat ať všichni skloní zbraně, tak to ve mě neuvěřitelně začne vřít.

Tak tohle ne...tohle ten opláštěnec přehnal a hodně! proletí mi hlavou, když se mi v krvi zvedne adrenalin do nebeských výšin.

"COŽE? Co to zkoušíš Wolsey? Nikdo, slyšíš? NIKDO mi nebude přikazovat, kdy mám sklonit zbraň! A vzhledem k tomu, že stojíš hned vedle mě, tak bych tě rozsekala na hadry dřív než bys byl schopný říct abrakadabra! Takže laskavě nech těch svých mocných a přehnaně sebejistých projevů, uklidni se a chvilku MLČ!" cedím skrz zuby a držím se na uzdě snad jen proto, že jej už nějakou dobu znám. Být to někdo jiný, tak by dostal aspoň pěstí.
Pak se otočím zpět k velitelce a snažím se již uklidnit:

"Svou čepel neskloním dříve než ty" ukážu prstem na Nemerii, "Myslím, že nikdo nechce aby tekla krev...Uvědomte si ale, že pro mě to není problém. Takže by bylo vhodné, kdybys zasunula svůj meč zpět do bezpečí a hezky nám vysvětlila, jak to bylo doopravdy s tím krystalem...princezno!" poslední slovo řeknu s až přehnaným sarkasmem, aby bylo vidět, že pro mě neznamená žádnou autoritu.

Rozčílená Eve...

SAKRA!! Na ní to nebylo myšleno!
Krucinál, nechal jsem se unést...

Otočím hlavu k Eve a potichu (tak, aby to slyšela jen ona a lidi u ní) řeknu:
"Promiň, nechal jsem se unést - a rozhodně to nebylo myšleno na Tebe ani lidi na téhle straně barikády! Máme stejný názor, tak se nehandrkujme spolu...
Omlouvám se..."

Jak jsem znovunabil svou jistotu a klid, uvědomuji si, že to možná nebylo tak úplně správné, ale reakce Illioné ve mě prostě vzbudila "otcovské ochranitelské pudy" a já poprvé za celou dobu ztratil na chvíli kontrolu...
Ale třeba to nakonec bude prospěšné - uvidí, že i já nejsem tak úplně ze železa...

Dotěrný Wolsey

Když domluvím a všichni jsou relativně ticho, tak se ke mě nakloní Wolsey a snaží se mi něco říct.

"Promiň, nech..." stačí akorát promluvit, když pozvednu svou levici a dlaní jej od sebe odstrčím.

"Wlosey, MLČ!" řeknu již opravdu podrážděně, Vůbec mě nezajímá, co mi chceš teď říct a jistě to nebude nijak důležité! To musíš mít vždy poslední slovo? Je pro tebe opravdu tak těžké na chvíli zavřít tu svou hubu? Prostě jen mlč a poslouchej..mám dojem, že nám El-Nemeria chce právě něco říct..." otočím pohled zpět k naší velitelce.

Proč jsem jen něco říkala? protočím v duchu oči v sloup, poodstoupím od Wolseye, který se snaží sjednat klid a vydám se k ohni. Tam se posadím a složím hlavu do dlaní.
Pak se mi náhle v hlavě začaly tvořit myšlenky. Přicházely, zase odcházely, ale já na to všechno nechtěla myslet. Nechtěla jsem ani pomyslet na tu hromadu mrtvých, které naše skupina zabila. Které jsem zabila i já, uvědomila jsem si hořce a zavřela oči.
Slyšela jsem tlumené zvuky hádky a abych z hlavy vyhnala všechny chmurné myšlenky, začala jsem se modlit k Paní světla. Vložila jsem do toho všechnu svou víru v to, že přece nic nemůže být tak špatné, aby se zase nedalo zpravit. Pokud to za to ovšem stojí.
Vzhlédla jsem a chvilku se dívala do ohně. Připadalo mi, že mi buď nedochází to, proč se to tu všechno dochází, ale pak mě jedna možnost napadla.
Že by každý chtěl svou svobodu? Jasně, že jo, kdo by nechtěl? Ani já nechci být úplně ovlivňovaná. Když si každý postaví hlavu, za chvilku to tady nebude vypadat nijak, protože jediné, co je spolu spojuje je to, že jsou Princové.
Cuklo mi v prstech, až jsem nadskočila. Co to má být? A zrovna v tuhle chvíli, kdy se Nemeria chystá nám něco říct! Nech toho, plácla jsem se druhou rukou, ve které ovšem taky začalo cukat. Najednou mě začaly strašlivě pálit. Vhrkly mi slzy do očí. Sníh! Vrhla jsem se k nejbližší hromadě, padla na kolena, takže jsem si úplně promočila kalhoty a zabořila ruce do sněhu. Začal neuvěřitelně rychle tát. Posunula jsem se a strčila ruce hned vedle.
Pak mi došlo, že mě možná budou hledat, nebo se na mě budou dívat, takže bych se k nim aspoň měla otočit. Nastrkala jsem si pod zadek plášť, posadila se a ruce nechala za sebou ponořené v rychle tajícím sněhu. Tak rychle Nemerie! Ať to můžu říct Wolseyovi! myslím si horlivě a čekám, až začne.
Co to se mnou je?

Vyhrocení

Začínám ztěžka dýchat. Tolik emocí...
Doufala jsem, že když zasáhnu, když vše urovnám, když k Nemerii promluvím, všechno bude v pořádku, ale není. Je to asi ještě horší. Slzy mi tečou z očí proudem, které jen stěží zachytává můj šátek. Vnímám silnou magii. Vnímala jsem ji celou dobu ale tohle je jiné. Pozice Aurélie se změnila stejně tak Zubruranova. Někde tu plápolá ještě jiný oheň. Kdosi velmi mladý, snad děvče, teď se nedokážu soustředit, má strach a cítí se rozpolcená a tak se cítím i já.

Zavrávorám chytajíc se za rameno Aurélie, která se nevím proč a jak ocitla předemnou. Ano slyšela jsem jak se mě zastávala, ale teď nedokážu vůbec nic říct. Je toho na mě příliš. Připomíná mi to mojí procházku do města, když jsem potkala Aurélii poprvé. Tehdy jsem se ztratila ve všech těch pocitech. Nešlo to zastavit, ještě jsem to neuměla. Teď už je to jiné, ale tentokrát jsem zaváhala a nestáhla své vědomí včas. Oh, tolik zloby, tolik nevyřčeného a já se tu plácám mezi nimi znovu lapena svou bezmocí.

Ze všech jak tu stojí se pokusím převzít všechno negativní. Vnést jim do srdcí klid, ale záleží jak moc jsou zatvrzelí. Je možné, že mi to neumožní, že mi nedovolí jim pomoci převzetím těchto jejich pocitů abych je mohla uklidnit, je to však z mé strany teď jediné co mohu dělat. Sesunu se do sněhu do jakéhosi pokleku. Mé tělo teď působí vláčně. "V takových chvílích se musíš naučit uzavřít své nitro od všeho kolem, jinak tě to zničí, Tenesari," vybavím si Velekněžčina slova. Jenže to já teď nemůžu. Jsem vinna tímto rozporem, ačkoliv. Vždycky je lépe vyřeší-li se takové věci hned, nežli později, ale to nic nemění na tom, že to já řekla Eve, o tom jak krystal dopadl.

Zloba, křik, nedůvěra, strach, touha utéct pryč, zvědavost, touha po poznání pravdy… Hlava mě strašně třeští, srdce v hrudi se klepe. Nedokážu to zastavit. Má tvář je snad ještě bledší než jindy. Tělo už mě zcela přestává poslouchat a já se sesunu do sněhu úplně. Už nejsem s to ničeho jiného než jen ležet a vnímat všechny ty pocity všude kolem mě…

Illioné

Náhle ucítím příval surové, neovládané magie od Illioné!
Vyděšeně se na ní ohlédnu, na chvíli zapomínajíc na El-nemerii i ostatní...

Když vidím, co se jí stalo, rychle se k ní vrhnu a trochu nelogicky zavolám na ostatní:
"Počkejte moment, moje Illioné má problémy!!"
Pokleknu před ní a chytnu její ruce do svých, snažíc se zoufale zlomit kouzlo, co jí způsobuje tolik bolesti...
Zároveň zvednu hlavu směrem k El-Nemerii, abych byl v obraze a mohl reagovat...

---

U brány

Než se dočkám odpovědi od nově příchozích dobrodruhů, vyjede na mě Wolsey a nemohu plně vyvrátit jeho slova.
,,No, v podstatě máš pravdu. Omlouvám se, ale poslední dobou na mě tohle město zvláštně působí." dostanu ze sebe pár slov. V tu chvíli mě ale nařkne i Eve a zapochybuje o mém souboji u krystalu.
,,To, co se stalo u krystalu je každému známo, nemám k tomu co dodat." řeknu výhružně a stisknu ruku na jílci svého meče a výhružně se podívám Eve do očí.
V tu chvíli to jde všechno ráz naráz. Bojovník, nově příchozí, řečený Zubruran, se postaví k ní a je schopen jí bránit. Nepochybuji o jeho schopnostech a tak prozatím zůstanu jen u ostrého pohledu.
Naštěstí celou situaci zachrání Wolsey, i když ne zrovna příznivě pro mě.
,,Víš, krystal byl velmi mocný artefakt, který chránil Benolit před zimou a tuhým mrazem. Do města jej přivezli hledači pokladů..ti se shodou okolností jmenovali Princové Severu, a našli jej daleko kdesi na poušti, tedy v dnešní zemi Nemerů. Když byl krystal tady, tak se v něm skupina čarodějů nimrala a nedopatřením v něm probudili onu sílu, co po staletí chránila Benolit. Jenže tato síla měla i vedlejší účinky. Vy, nebo spíše vaši předci, byli praví Princové Severu...nezkrotní seveřané, schopní přežít i v těch nejhorších podmínkách této ledové zemi. Ale krystal z vás udělal seveřany, kteří snadno zimě podlehnou. Pokud to řeknu urážlivě, udělal z vás zhýčkané tvory, toužící po teple ohně. Nehněvejte se na mě ale za tyto slova, já jsem původem Nemerka a tuto krutou zimu snáším stejně jako vy. Když byl krystal uložen do sklepení radnice, tak jednoho dne tam přišla skupina Nemerů, aby jej zničili, což se jim povedlo, i když ne tak docela. Jste moji věrní bojovníci a nejen to, ale i Seveřané, tudíž by vás skutečná pravda mohla bolet. Každopádně, jen co byl krystal zničen, přestal Benolit chránit a mráz, který se celou dobu okolo města shromažďoval, vpadl do ulic a začal pomalu všechno zabíjet. Někdo se snažil přežít alespoň u ohně, ale podlehl...podlehla spousta lidí...nicméně je mi záhadou, proč zrovna přežili ti, co nejsou Princové Severu. Očividně se jedná o lidi s velmi tuhým kořínkem. Je tu ovšem jedna zásadní informace, která vás možná potěší. Jen co krystal přestal šířit svoji moc, nadrtila jsem z jednoho úlomku hrst prachu a vložila jej do koženého měšce. Prach jsem vám, tedy Princům, vsypala do jídla...to je ten důvod, proč jste nepodlehli mrazu...v krvi vám koluje prach z krystalu. Jistě, možná vás napadne, že jsem mohla nadrtit celý krystal a prach pak darovat každému obyvateli, ale všichni, co byli venku poumírali během několika minut. Buďte rádi za to co máte a že máte šanci tohle město vyvést ze stínů." dopovím a oddechnu si.
,,Máte pravdu, vyjela jsem...za to se omlouvám. Není důvod k dalším hádkám...pokud je tu ještě něco, co se vám nelíbí a po čem žádáte vysvětlení, já vám ho klidně povím, krom té bitvy u krystalu. Tu se dozvíte v pravý čas."

Na zcestí ledového království..

Ušiska mi pomalu, ale jistě, zasypává všudypřítomně padající sníh, který je dohrou včerejší vánice. Hned zkraje se ukáže řešení jako nekonvenční a tak zvolna přestanu drtit napětím rukojeť své zbraně, až ji nakonec sklopím úplně, prohlédnu kritickým okem ostří a schovám zpět do ocelového pouzdra.. za naslouchání vyprávění o časech, kdy jsem zde nebyl. Mé oči se sklopí k nehybné postavě v šermířčiném kožíšku, zabořené vděk nekontrolovanému pádu do hlubokého sněhu.. Chvíli sleduji jak se vločky rozpouští o narůžovělé drobné prstíky, jenž rozpouštějí mráz na vodu stále pomaleji.. vyvléknu štít, švihem jej přehodím na záda a připnu zpět na své místo.. na to pokleknu vedle nehybného těla, sundám rukavici a odrhnu dívce pramen vlasů, jenž jí zakrýval tvář.. zdá se že omdlela nebo spí.. uchopím ji za ruku, která rychle chladne.. stále naslouchám vyprávění Nemerie.. když dokončí poslední větu a ostatní dovyřknou své názory, držím již děvče v náručí.. obratem si tělo položím přes rameno a vstanu opět na nohy.. Všem kolem sebe věnuji poslední pohled a po chvilce ticha promluvím..

Na záchranu se nás vydává až příliš.. nikdo zdravý z přeživších nezůstává ve městě.. nenechám ty lidi umrznout.. Až narazíte na Nemery, vyřiďte jim ode mě upřímné pozdravy.. a na cestách, nechť vás štěst provází moji milí.. bohové s vámi!!

..na to krátce pokývnu hlavou a společně s dívkou v bezvědomí se vydám zpět vstříc bičovanému městu v údolí.. Černobílá silueta válečníka se tak pozvolna zmenšuje a vytrácí z dohledu, až jeho obrys splyne se stromy, keři a prvními budovami kdysi slavného města..

U brány

Byl jsem mimo.
Taktněji řečeno, zamyslel jsem se. Nad čím?
Nejspíš nad tkaničkami.
Jen podvědomě vnímám atmosféru, která není zrovna nejlepší.
Co se dalo čekat. Jsme zbytek. Musíme zachránit aspoň sami sebe, když už nic jiného. Nejde o čest, ani slávu, kvůli které mnozí k Princům přišli.
Jednáme jenom podle základního kamene lidské povahy, jediné neměné v rovnici lidských duší.
Jednáme podle pudu sebezáchovy. A ten vyžaduje neustálou ostražitost. Očekává maximum. A umí ho vyždímat.
Pomocí stresu.

Nemerie promlví a já ji poslouchám. Narozdíl od těch, co mluvili před ní.
Vidím, že se k nám pár lidí či lidem podobných bytostí k nám přidalo.
To je špatné. Musí jít jen elita. Ti, již znají... tu pustinu vedle, nyní vlastně přímo tady. Ti, kteří se s ní umí vyrovnat. Ti, kteří se umí schovat.
Elita.

Po naší vůdkyni promluví jeden z těch, kteří se k nám připojili, právě ten, který nevypadá úplně lidsky.
Dělá dobrou věc.
Rozhodl se jít vlastní cestou.
Pak promluvím já: ,,Nemohli bychom přestat tlachat a začít dělat něco užitečného?"
Vím, oproti předchozím dvoum příspěvkům do diskuze dost ubohé, ale jak to říct jinak?
Nemáme čas na povídání.

Máme času akorát, problém je, že jím mrháme.
To jsem se učil už v domovině.
Nechápal jsem to a z mentora jsem si dělal srandu.
Rozčílil se a stal se z něj zvěd. Řekl, že mrhá časem se mnou.
Pravda, mrhal. Byl jsem dítě a tu frázi nechápal.

To je minulost. Minulost, k níž mi otevřela dvířka katastrofa Benlitu.
A bolí to.

U brány

Vše je opravdu zvláštní, zatím přestávat chápat co se tu vlastně děje, sleduji všechny ty jenž jsou zde a hádají se já více mluvit nemusím není to vůbec potřeba poslouchám ty řeči které sebou nepřinášejí nic dobrého, cítím to na sobě a mám zvláštní pocit, mým tělem projede vlna chladu i přesto jak dobře jsem kryta pod hunatou modravou kápí, nechápu proč, ale chvíli to nechám být a zatnu zuby. Po chvíli když zaslechnu Wolseye ohlédnu se a spatřím Tenesari jak padá na kolena na konec se úplně zhoutí a ve mě hrkne.
"Tenesari!" vykřiknu velmi hlasitě a zoufale zároveň. Sesunu se okamžitě do sněhu k Tenesari nehledě na mokrá kolena a na studený sníh. Využiju veškerou svou sílu abych ji urychleně pomohla. Když se mi ji podaří obrátit na záda a podepřít ji hlavu vlastními koleny do očí se mi začnou hnát slzy "Tenesari..." hlesnu tiše a z opět se z hluboka nadechnu, mám pocit že se každou chvíli zhroutím stejně tak jako Tenesari, ale vše držím pevně napjaté a držím, snažím se vydržet.
Tenesari co je s tebou?...Co se stalo... prolétne mou myslí a já upírám svuj pohled na její tvář. Lehce ji pohladím po tváři a pokusím se použít schopnosti se kterou teprve začínám, opět...
Zavřu oči a snažím se potlačit slzy, pevně ji chytím za ruku
Tenesari...Tenesari slyšíš mě?...Musim se víc soustředit...soustřed se no tak...
Tenesari...slyš můj hlas, žádám tě neopouštěj nás! Jsi jediná z přeživší tak přijmi mou sílu! Bojuj prosím...žádám tě o to nevzdávej ten boj... Né teď... a né tady... doufajíc, že mě slyšela se z hluboka nadechnu a vše okolo pro mě utichá, snažím se ji dodat sílu, odvahu bojovat neboť vím, že tohle se již jednou stalo...tehdy, ale nevěděla jsem jak ji pomoci, ale ted...teď už vím...
No tak vstaň a ukaž mi, že se nikdy nevzdáváš, vím že to dokážeš... skusím to znovu ve snaze s ní zůstat, snažím se jí předat kus své lásky, té která vě me zbyla a spolu s ní i sílu jenž koluje v mém těle. Vím že jsem nikdy nevěčila...ale nyní věřím, věřím v Bohy jenž tě ochranují... vím že tomu tak je, ale tobě jsem to nikdy neřekla... díky tobě jsem se změnila a ty to víš a teď žádám váš Bohy o pomoc...pomocte ji... pomocte nám...ať zde zůstane s námi... přemýšlím a přemýšlím tak nahlas, že snad i má "modlitba" je slyšet až moc na hlas a možná také ne, to já nevím, ale jedno vím jistě, nikdy Tenesari neopustím...
Necím co se děje kolem mě, nevím nic...
Možná je to tak lepší, ostatní si mohou všimnout jak se po mé tváři sklouzla jediná slzy možná již ani nevnímám okolní svět snažím se dostat do světa ve kterém je Tenesari právě teď... Snažím se jí pomoci i za cenu vlastního života a proto říkám "Nikdy! Nikdy se nevzávám!".... Je to jen pouhá myšlenka či vyřčená slova, přesně nevím možná obojí...

Pomoc
Napjatě sleduji Nemerinu tvář, když začne vysvětlovat. Ale pak se ozvou hned dva zoufalé výkřiky najednou. Wolsey se vrhne k Illinoé a Aurelie k Tenesari. Čarodějce pomoc asi nedokážu. Nerozhodně přešlápnu z nohy na nohu. Rychle shodím batoh ze zad, při čemž v rameni nepříjemně zaškube. Přikrývka je hned na vrchu a tak ji jedním pohybem vytáhnu. Nemeriino vyprávění se při tom všem snažím pečlivě sledovat.
Přikročím k Aurelii a jemně ji uchopím za rameno. „Aurelie. Musíme ji dostat k teplu , takhle prochladne.“ Sednu si na bobek tak abych jí viděla do očí. „ No tak, teď není čas na slzy.Však jí zachvíli bude zase dobře. “ Pronesu konejšivě a otočím se k Dermonovi. „ Pojď mi pomoct. “ Roztáhnu přikrývku tak abychom na ni mohli Tenesari přesunout a pak ji do ní zabalit.
„ Moc hezké co říkáš, ale to co jsme chtěli vědět stejně si nám neřekla. Takže teď jsou tu důležitější věci na řešení . Dvě z nás na tom nejsou zrovna nejlíp. Takže zbytek si můžem povysvětlit, jak ty říkáš až přijde příhodný čas. Třeba až se o ty dvě postaráme. NE?“ otočím se ještě jednou na Nemerii a snad poprvé za celou tu dobu na ni mluvím poměrně drsně a ostře.

---

Problémů je požehnaně

Uvědomím si, co jsem způsobila a zahanbeně skloním meč. Ačkoliv ke mě promluví Najka, ignoruji ji, což je snad chyba největší.
,,Zasloužím si po tomhle ještě někoho vést?" táži se okolního vzduchu. Ozve se krátké zaševelení větru a přede mnou se zjeví stařík Tenglinith. Rozhlédnu se, ale všichni se věnují ošetřováním kněžky a jen občas na mě sjede ostrý pohled. Staříka si ale opravdu nikdo nevšimne a tak usoudím, že má nejspíš schopnost se zjevovat jen tomu, ke komu se mu zachce.
,,Přeješ si něco?" zeptám se ho znaveně a Tenglinith se uchechtne.
,,Ano...vrať svůj meč do pochvy, na bojovnici jako ty se nesluší takhle vylétnout na někoho, kdo přežil tuto katastrofu." odpoví stařík a já je uposlechnu. Zvednu meč a spičku ostří už zasunuji, když v tom Tenglinith znovu promluví.
,,Možná by sis princezno měla ten svůj meč lépe prohlédnout."
Nechápavě se na něj podívám, ale učiním tak, jak mi navrhoval.
Meč mi příjde celkově normální, ovšem po důkladné prohlídce objevím ve spodní části záštity, téměř neviditelný kus černého kovu, který i přes svou drobnost působí jako pěst na oko.
,,Možná bys mohla vědět princezno, že tento meč má v sobě kus Nemerské oceli, která zapříčinila, že si takhle vylétla...být toho víc, tak zabiješ své druhy ve spánku..." řekne Tenglinith a já se znechucením odhodím meč do sněhu.
,,Ale ten meč jsem našla při cestě městem a je to severský meč? Proč má v sobě kus Nemerské oceli?" ptám se dál zmateně a připadám si neuvěřitelně hloupě.
,,Já nejsem princezno zrovna moc velký badatel, ale jedno vím jistě. A i ty bys měla vědět, že i sebemenší dotek nemerské oceli v tobě může probudit zlo. Ovšem jeden detail knihy o Nemerech vynechali. Sebemenší dotek kovu, kde se nachází sebemenší část nemerské ocele, vyvolá jakousi otravu, která bude prostupovat tvým tělem."
Usměji se...starej Tenglinith si se ze mě dělá očividně blázny.
,,Počkej počkej...ty tvrdíš, že jsem přiotrávená?" zeptám se ho pobaveně.
,,Ano, princezno...velmi silným Nemerským jedem, který sice nepůsobí tak, že zabijí svého nositele, ale vyvolává v něm agresi, která se bude postupně zvyšovat...to že jsi na tamhletu chudinku vytáhla meč, to byla jen ukázka toho, že jed začal prostupovat tvým tělem, aniž by sis toho všimla. Otrava se dá zrušit jediným způsobem...ale jak, na to příjdeš sama." zašeptá poslední slova stařík a rozplyne se ve vzduchu.
,,Tak to je malér...do naší cesty za novým krystalem se připletla tahle událost...co budu dělat? Předám někomu velení a uteču? Najdu Nemery a požádám je o spolupráci? Ne to nikdy neudělám..."

Zvednu se a zavolám si Wolseye, který, když ke mě příjde, spraží pohledem. Ten pohled se ale pak zmírní, když se mu svěřím s tím, co my říkal Tenglinith.
,,Co si o tom myslíš? Já vím jen jediné, budeme se muset zbavit zbraní, co jsme našli na cestě za Strážcem...a i ony mohou být spjaty s Nemerským kovem...prohledáme je." dořeknu a čekám na odpověď.

Těžké rozhodování

Nemeria se konečně rozpovídá. Začne mluvit, co už dávno víme a k podstatě problému se vůbec nedostane. Pozorně ji poslouchám a když řekne, že se pravdu dozvíme ve správný čas, tak se pobaveně uchechtnu a zavrtím nevěřícně hlavou. Pak se podivně zamyslí a odhodí svůj meč do sněhu. Reaguji na to zasunutím své šavle zpět na místo na zádech. Vidím, že se dvěma našim členkám udělalo zle a tak se vydám k čarodějce Illioné, neboť u kněžky je již dost hlav. Po cestě k ní se ještě stále dívám na velitelku.
Poté vidím jak se Zubruran rozhodl opustit naši výpravu.

Ale...to přece... běží mi hlavou no jak myslíš, snad budeš mít koho zachraňovat. Já tady rozhodně nezůstanu. A na druhou stranu jít dále pod vedením Nemerie se mi taky dvakrát nechce. Začínám vůči ní cítit stále větší averzi. Připadá mi, že tuhle zemi už jen těžko zachráníme...možná je ten pravý čas odejít ne jih, jak jsem vždycky chtěla.

Zubruranovi tedy věnuji pevný stisk ruky a hluboký pohled do očí. Neřeknu ani slovo. Není co říct, vše je dáno. Navíc vím, že bych jej nepřemluvila, znám jeho povahu. Pak se jen dívám na hluboké stopy jež budou za pár chvil zaváty sněhem a silueta mohutné postavy mizí v dáli.
Otočím se zpět k velitelce a přijdu blíž. S klidným hlasem pronesu:

"Takže jak já to vidím: buď nám řekneš, co se stalo pod radnicí s krystalem a nebo ti nemůžu důvěřovat a opustím tvou výpravu. Myslela jsem si, že jsi jakž takž čestná...každý máme své chyby, ale jde o to je uznat...a tím více, když někoho vedeš. Tak si vyber...naše nevědomost a nebo mou přítomnost...hmm?"

Rozkol

Sedím skloněn u Illioné, která prožívá nějaký podivný záchvat...

Slyším, jak Nemeria opět okecává, stejně jako vnímám zhroucení Tenesari a odchod Zubrurana, ovšem v tuto chvíli je to všechno na pozadí...
Jen přes rameno prohodím:
"Najka má pravdu! Opět dokazuje, že má za ušima..."
Sám se zarazím nad tím, že jsem jí právě pochválil...

Ovšem rychle se o to přestanu starat, protože jediné, co mě zajímá, je pomoci mé učednici...
Zjišťuji, že se ve mě probudil Otcovský komplex a že mi na Illioné záleží více, než jsem si kdy myslel...

Klečím u ní a snažím se zjistit příčinu jejího stavu...
DOPYTLE!! Musím něco udělat, jinak my tu shoří zevnitř!!!
Nakonec se rozhodnu pro jedinou věc, která mě napadla...
Pevně jí chytím za ruce (ignorujíc bolest, kterou mi to způsobuje) a snažím se její teplo absorbovat...
Zároveň do ní jemně posílám surovou magii tak, abych přerušil tuto reakci...
K mému překvapení to evidentně zafunguje, jelikož Illioné pomalu přestává hořet a nakonec to vypadá, že se vrátila do normálu, bez jediného zranění...

To se ovšem nedá říct o mě!
Moje prsty a dlaně jsou rudé, plné puchýřů, jako bych v nich držel rozžhavený meč...
Ale rozhodnu se to pro teď ignorovat, jelikož cítím, že bych se měl zapojit do dění, než to Nemerii přeroste přes hlavu...
U Tenesari je lidí dost, tam bych potřebný nebyl - ale myslím si, že mě bude potřebovat Nemerie...

Já o vlku..... probleskne mi hlavou, když mě ve stejný okamžik Nemeria zavolá...
Ujistím se, že Illioné je v pořádku, vstanu a vydám se za Nemerií...
Tvářím se dost naštvaně, protože nechápu důvody jejího chování!
Ani bych se nedivil, kdyby Zubruran nebyl jediný, kdo po tomto výstupu a navíc neochotě být upřímná odešel...

Když k ní ale přijdu, tak se se mnou podělí o to, co jí řekl Tenglinith...
Mimoděk si promnu bradu (čehož hned lituji, jelikož spálené ruce mě "odmění" gejzírem palčivé bolesti), zamručím a potom řeknu...
"Hmm, tak to by situaci vysvětlovalo...
Dobrá, trochu Tě to omlouvá a já Ti pomohu proteď situaci uklidnit, ale Ty mi musíš slíbit, že večer nám u ohně řekneš, JAK TO DOOPRAVDY bylo s bojem u Krystalu!

Ani bych se totiž nedivil, kdyby Zubruran nebyl jediný, kdo po tomto Tvém výstupu, doplněném neochotou s námi mluvit na rovinu odešel..."

Jen to dořeknu, ozve se Eve...
Prozpřáhnu ruce v rezignovaném gestu "proč mám vždycky pravdu" a doplním to protočením panenek...
Ihned zašeptám k Nemerii:
"Jsme dohodnuti..."

Na to se postavím mezi obě znepřátelené strany a zvedu své popálené ruce ve znamení smíru...
"Přátelé, zanechme sporů a poslouchejme!
Zbraně, které jsme získaly mohou obsahovat Nemerskou ocel!
Jak jistě víte, Nemerská ocel je jako jed, co otravuje duši!
Tak tomu také bylo u meče, co si vzala Nemeria!
Sami jsme viděli, co takový meč způsobil Nemerii!
Musíme se přestat hádat a prozkoumat všechny nalezené zbraně, neboť s největší pravděpodobností právě ONY mohou za naší současnou situaci...

Máte mé slovo, že jakmile nastane večer a my se sesedneme u ohně, tak nám Nemeria řekne PRAVDU o boji u krystalu!

Ale nyní není času nazbyt!
Musíme zjistit, které zbraně nám otravují mysl!
Prosím Vás všechny, abyste jakmile bude Tenesari v pořádku vše, co jsme nalezli v ruinách, vyrovnali sem do sněhu a nechali mě to problédnout...
Jsem asi jediný z nás, co dokáže tuto ďábelskou ocel najít aniž by se jí musel dotknout...
Opravdu, toto je nebezpečí, které NESMÍME podceňovat!"
Svoje slova doplním ukázáním na plochu sněhu přede mnou..

A potom ještě dodám:
"Dejte Tenessari k ohni, trochu ho zvětším..."
Po mých slovech se magický oheň trošku zvětší a o mnoho více začne sálat teplo do okolí....

V bezvědomí i mimo něj

Emoce…
Erupce…

Ta bouře neslyšných slov a stesků.
Bolesti, strasti, steny…
Nářek i smích…

Obrazy minulosti snoubící se s přítomností ve víru budoucnosti. To jsou teď myšlenky v chaosu bez řádu, kterýžto nemůže existovat.

Tenesari...slyš můj hlas, žádám tě neopouštěj nás! Jsi jediná z přeživší tak přijmi mou sílu! Bojuj prosím...žádám tě o to nevzdávej ten boj... Né teď... a né tady...

Bum…

No tak vstaň a ukaž mi, že se nikdy nevzdáváš, vím že to dokážeš...

***

Cítila jsem onu osobu velmi jasně. Mladou ženu, která cítila ve svém nitru stejnou samotu, jakou ukrývala i já sama ve svém srdci.

"Proč mě chceš okrást, když nic nemám? Proč chceš okrást tu, kteráž slouží bohům a jejich vůli celým srdcem plní? Proč je otázka má, kterou se ptám? Proč, když jen samota tě uvnitř trýzní...?" zeptala jsem se jí lehce, tichým měkkým hlasem, který byl však protkán věděním, před nímž tolik jiných utíkalo…

***

Vím že jsem nikdy nevěčila...ale nyní věřím, věřím v Bohy jenž tě ochranují... vím že tomu tak je, ale tobě jsem to nikdy neřekla... díky tobě jsem se změnila a ty to víš a teď žádám váš Bohy o pomoc...pomocte ji... pomocte nám...ať zde zůstane s námi...

Hlasy…
Hlasy slyším v hlavě…

Stojím v bílé tmě. V bílé prázdnotě, poušti všech cest, kde smrt je pouhým záčátkem…

Oči jež neslzí,
žádný pohled nemrzí.
Pohledy bez barev
přehlédnou i krev.

Denní bdění temnotou,
stejné jak noční samotou.
Pro duši bezbrannou
lidé maj jedinou,
radu poučení a trest.
A tím trestem věčný je děs.

Děs z ničeho
vlastně ze všeho.
Věčný děs z temnoty
Jenž spojuje světy.

A ty tu sedíš dál, v cele s oknem mřížovým. Venku dav vzplál a ty máš být hřebem koncovým…

Dech se mému tělo krátí. Je mi zima. Tak šílená zima…

Vím že jsem nikdy nevěčila...ale nyní věřím, věřím v Bohy jenž tě ochranují... vím že tomu tak je, ale tobě jsem to nikdy neřekla... díky tobě jsem se změnila a ty to víš a teď žádám váš Bohy o pomoc...pomocte ji... pomocte nám...ať zde zůstane s námi...

Auréliina slova a všechen její cit, který mi vtiskává s myšlenkami skrze doteky, já vnímám, ale jen stěží může přebýt všechno to ostatní. Ano, již se i to stalo v její blízkosti. Tehdy ve městě… To ona mne přinesla zpět do chrámů…

Uvnitř prázdnoty zaplála jiskřička. Z pod víček mých očí se vyvalily slzy.

Prudký nádech, jako by měl být poslední…

Hlava mě třeští ale z toho všechno teď vyvstávají jen tři silné věci. Auréliina láska, Silný proud magie z mladé dívky, která měla tak silný strach... A Nemeriiny pocity. Tři jasné hvězdy v temnotě světa a hvězda té dívky je nyní spojena s někým jiným. Tolik magie… Tají se i dech. Jsem slabá, ale chci pomoci. To je smysl mého bytí… To pro to tu jsem. Musím je ochránit, osud této výpravy, musím s nimi zůstat. To proto mě bohové ušetřili, to pro to ušetřili Aurélii, protože jinak bych já nebyla dost silná…

Ty víš, má přítelkyně… Že já tě nikdy neopustím… vyšlu k ní a spolu s tím i úsměv. Přesto však zůstávám bledá a slabá. Cítím se otupělá. Teď dokážu jen chabě vnímat, protože je toho na mě moc.

Pomalu se zvedám na nohy. Než se mi to podaří, případné námitky nevnímám, druhá z hvězd se od té dívčiny oddělí a přichází blíže k princeznině. Motá se mi hlava. Nevím co mám dělat. To něco ho požáírá, ta síla v něm plane a žhne až i já cítím ono teplo. Je to ale chladné teplo plné beznaděje a úzkosti, kteráž se v dívce probudila. Oh ano, s oběma je veliká síla. Možná až moc veliká. Ta dívka má cosi co jsme cítila už z dálky…

Muž a jeho hvězda plná ohně stojí nyní nedaleko.

Další krok a padnu mu kolem krku. Neslyším slova, která říká Nemérii, jen pohlcuji magické teplo samotné podstaty ohně, které mne rozehřívá a pálí až se musím vykřiknout. Mé ruce jsou nyní jako samotný led, který mu tisknu na krk. Dýchám přerývaně. Nic necítím jen to teplo, které hltám plnými doušky a které ve mně mizí jako v bezedné propasti…

Aurélie… Má přítelkyně… Děkuji ti za všechno. Tvá síla je teď mou a má víra nechť je tvou silou. Učíš se rychle, víš to…? Já jen.. Jsem teď… Jsem teď zesláblá…
Oheň… pomyslím si toužebně, neboť o ohni mluví i Wolsey. Oheň skrze něj proniká do mě a spolu s ním i podstata Nemeriina trápení.

,,Počkej počkej...ty tvrdíš, že jsem přiotrávená?"
,,Ano, princezno...velmi silným Nemerským jedem…

Jenže po tom ohni už nic nevstřebám, a tak zavěšená kolem čarodějova krku jen dýchám. Můj dech je už klidnější, mírný a unavený. Těklo mám v jednom ohni a přitom zvenku mrznu a třesu se chladem…

Je mi zima… Taková zima v plameni… Musím se teď… Uzavřít, odpusť… Vyšlu k Aurélii ale skrze dotek mezi mnou a čarodějem může mé nyní nechráněné myšlenky slyšet i on, protože jsem skutečně vyčerpaná. Slyším jak čaroděj říká aby mě uložili k ohni a nechám je aby to udělali. Musím se teď soustředit abych stáhla své vědomí zpět do temnoty mých očí. Nic než tma. Uklidňující tma oheň a led…

Čerpám teplo. Cítím, strádání svého těla. Chlad a žízeň… Začíná mnou prostupovat horkost…

Vyděšeně pozoruji své ruce a následně Wolseye, který se je snaží dát dopořádku. Zmateně sleduji i Eve, která nejdřív vykročila směrem ke mně, a pak se pustila do Nemerie. Abych řekla pravdu, ani jsem se jí nedivila. To, co Nemeria řekla a jak se chovala na mě taky nezapůsobilo třikrát hezky.
Když pak Wolsey navíc odejde, zděsím se puchýřů, které se mu objevily na rukou a čekám na správnou chvíli, abych mu rány ošetřila. Překvapeně jsem zjistila, že slzy na očích už mi postupně začaly tuhnout v led, jak venku byla zima a po pocitu horkosti nezbylo vůbec nic.
Wolsey zatím cosi řeší s Nemerií, ale když se vrátí, přikročím k němu.
"Dovolíte?" zeptám se, ale to už mu prsty jemně obemknu zápěstí a zavřu oči. Za chvilku použiji podobnou magii, jako předtím Wolsey na mé uzdravení a za chvilku cítím, jak mu puchýře splaskávají a mizí. Zamrkám a pomalu otevřu oči. "Berte to jako mé díky," ukloním se a ohlédnu se po Tenesari. Nevěděla jsem proč, ale neustále mi přicházela na mysl. Toužila jsem si s ní promluvit snad nejvíc z celé skupiny, ale netušila jsem, kdy k tomu budu mít příležitost a co jí vlastně řeknu.
"Můžu dotaz, pane? Stává se tohle běžně?" zvednu pořád trochu zaražená ruce a podívám se mu do očí.

Táborový "Oheň"

Sleduji jak Zeb odchází, párač hozený na rameni.

Sbohem příteli, měj se na pozoru. A ať Tě Benolita provází...
Putují moje myšlenky opožděně k Zubruranovi.
Před tím, mezi tím, ale i poté moje hlava přebírá informace, které v té početné hádce padají, avšak poté, co můj proslov ostatní odbyli, dál tomu nevěnuji moc pozornost, mé myšlenky spíše hodnotí informace typu
sakra, to je ale pořádná zima... Možná bych se měl víc oblíc? Ne, to ne... pak bych nebyl tolik pohyblivej... nebo Proč ten Tarnak v kuse kouká na své tkaničky?...

Z mého "myšlení" mě preberou až slova Najky, v nichž zaslechnu své jméno. V tu chvíli si teprve všimnu, že Tenesari i Illinoé leží zhroucené na zemi, a jak se k Illinoé vrhá vyděšený Wolsey.

Strach... Proč strach? Být závislý na ostatních je slabost, aby byl člověk silný, musí se porvat s tím co na něj přijde sám, bez pomoci. Smrt je přeci vysvobození dopřávané statečným.

Honí se mi hlavou myšlenky, když se kvapným krokem blížím k Tenesari, abych ji pomohl odnést k ohni.

Ale kuš dědku stará... Mnišské kecy si nech pro sebe. Vlastně... Ty sis je pro sebe nechal, tím líp... Ne všichni jsou stateční, to že Ty jsi, neznamená že musí být ostatní. Kroť se...

Dojdu k Tenesari a zahlédnu v Aureliiních očích drobounké kapičky vody, které se pomaličku začnou kutálet po jejích hekých tvářích dolů, zanechávajíc za sebou mokrou čáru.

To bude dobré Aurelie, neboj, jen musí do tepla, ale zůstat bys s ní asi měla. Ikdyž jsou tvé myšlenky slyšet na míli daleko, zřejmě ji to pomůže.. A Ty, Najko, Jdi stranou, odnesu ji k ohni sám, Tvé stehy na ruce by tu tíhu v tuhle chvíli ještě nemuseli zvládnout...

S tím chytnu Tenesari jednou rukou za hlavou a druhou pod kolenama a zvednu ji ze země, přičemž k ní i já promlouvám.

Vydrž holka... Přece to nevzdáš teď, když si dokázala jít přes město až sem jen té tvé košilce? vydrž, za chvíli už bude teplo....
Jenže z ničeho nic se mi Tenesari vysmekne a než se stačím vzpamatovat, už visí Wolseymu na krku.
O co se to děvče hergot snaží?... Chce se zabít? před chvílí jí to málem vyšlo. Je k smrti bledá, ale žene se pomáhat ostatním, zvláští...

Když se Tenesari opět sesune, rychle k ní přiběhnu a opět ji vezmu do náruče...

Jakmile ji položím hned vedle ohnivého kruhu, který vytvořil Wolsey, otočím se na něj s prosbou, zda by byl tak ochotný, a ten kruh trochu nezvětšil a všimnu si, že si to Wolsey akorát kráčí k Nemerii.

ne, Wolsey, ne prosím, už žádné další hádky...
pomyslím si prosebně pro sebe... Přičemž si všimnu, že jeho ruce jsou ošklivě spálené, ale za to Illinoé už se zdá být trochu víc v pořádku.
Když se chci dostat konečně ke slovu a vyřknout svoji prosbu, Wolsey, aniž by mne nechal promluvit, kruh zvětší.

em... jo, díky Wolsey... a ušklíbnu se.
Následně se otočím k Aurelii se slovy:
Zůstaň u ní děvče, asi ji tu z nás znáš nejlíp. Kdyby něco, ozvi se.
Činím tak proto, že v tu chvíli Wolsey požádá, abychom mu přinesli všechny věci, které jsme cestou našli, že je možnost, že se v nich ukrývá Nemerské zlo. Reflexivně sáhnu k pasu po svém kladívku, které pohladím pěkně po násadě, od hlavice až po konec násady.

ještě že mám Tebe kamaráde, takovejch bitev sme spolu prošli, vítězných i prohraných...
Vzdám hold svému kladívku a vydám se shánět vše, co jsme našli a skládat to na nějakou hromádku...

Hej Tarnaku! Nech tkaničky tkaničkama a pojď mi helpnout. Jestli, budeš chtít, můžu Ti pak jejich princip vysvětlit, ale teď šupej ke mně mladíku, je tu zapotřebí více rukou...
S tím na něj ještě šibalsky mrknu, a jdu hledat...

---

Okamžik pravdy

Společně s Dermonem, Wolseyem a dalšími co se přidali, zbraně opatrně vyhážeme z pytlů, aniž by se jich někdo dotkl. Máme tu celkem pět severských mečů a dvě vrhací dýky. Když je všechno dostatečně připraveno, pokynu Wolseyovi a on začne, po svém způsobu, zbraně prozkoumávat.
Identifikuje celkem tři meče, jenž obsahují Nemerskou ocel. Dýky se tomuto osudu vyhnuly, jsou čisté jako jarní lilie. Zvědavě k infikovaným mečům přistoupím a pohlédnu na ně.

,,To bychom měli...zbavíme se jich." zamumlám a Wolsey kývne souhlasně hlavou. Bylo by zbytečné je tavit a tak ty tři meče narveme zpět do pytle ( ruce máme ovinuté v hadrech ) a pytel pak zakopeme poblíž brány. Zbývající zbraně schováme k zásobám a jeden meč z toho si vezmu.
Když je vše hotovo a my se vracíme k táborovému ohni, napadne mě jedna myšlenka.
,,Moment...když jsme ty meče našli, tak se jich všichni dotkli a holýma rukama. Což znamená dvě věci...ti co se mnou byli za Strážcem mohou být taky otrávení, koneckonců Nemerské meče působí na každého, ale na mě více..." povzdechnu si při pomyšlení na svůj původ. Rozhodnu se zatím nic neříkat a sledovat chování ostatních. To, že ke mě nebyli zrovna teď moc přátelsky naladění mělo co dočinění s mojí náhlou agresí, tudíž to ignoruji.

Jak se noc halí do tmy a my nasloucháme veselému praskání ohně a šumění nočního severáku, tak všichni sedí u ohně. Kněžce se už udělalo lépe a já se rozhodla, že se jí v pravý čas omluvím. Nyní je ale řada na mě, abych vypověděla to, co se onehdy stalo u krystalu. Slovně jsem ten slib nevyjádřila, ale Wolseyovi jsem ho aspoň odkývla, což zrovna já sama nepovažuji za něco dostatečného, nicméně, okolnosti dnešního dne mi téměř zničili reputaci u Princů...stačí, že mě ani Benolitské obyvatelstvo moc nemuselo. Pamatuji si pohledy žen, které přišli při válkách s Nemery o své drahé muže, syny či bratry. Pamatuji si to pohrdání, v jednu chvíli jsem nesměla ani vyjít ven na ulici bez doprovodu strážných. Seveřané by mě umlátili.
Nyní se však do mě zavrtávají rozčilené a nedočkavé pohledy Princů Severu, tudíž se nadechnu a dám se do řeči.

,,Dobrá, tak tedy začnu. Všichni jistě dobře víte, že zkáza krystalu přišla v době, kdy mohl být Benolit sám se sebou spokojen. Nemerové v potyčkách se Seveřany prohrávali na všech frontách a obyvatelé Benolitu se těšili na další slavnosti, které měli přijít. Bohužel až do chvíle, kdy zoufalí Nemerové vyslali do našeho města zkušené zvědy a sabotéry, jenž se dozvěděli o moci krystalu...vrátím se ještě k tomu, co krystal dovedl. Chránil nás před mrazem to především a fronty, kde jsme bojovali s Nemery, byli východně poblíž Benolitu, tedy v části, kde se také nacházela moc krystalu. Ale to vy jistě víte...důležité ale je, že ta skupina Nemerů do města pronikla, aniž by si toho někdo nevšiml. Určitě se jednalo o velmi zkušené zvědy, neboť dostat se mezerou v našich řadách se doposud nikomu nepovedlo. V tutéž dobu měla být pod radnicí kontrola krystalu, jednou za čas tomu tak chodilo. Nemerové se dostali do města a spráce krystalu nejspíše přepadli a zmocnili se jejich šatů a licencí. Asi z toho důvodu jim moje nevlastní matka královna uvěřila a poslala je do sklepení. A tehdy jsem do tohoto příběhu vstoupila já. Pro mě to byl den jako každý jiný. Zrovna jsem se vracela ze šermířského výcviku, unavená, leč obohacená o další zkušenosti. Ještě mě čekala povinnost ohlásit strážcům krystalu, kdo je na noc vystřídá. Přišla jsem tam zrovna v době, kdy už Nemerové ukazovali licenci strážcům. Jeden z Nemerů se mě podíval do očí a já do jeho, což byla chyba, protože se projevila jedna z Nemerských vlastností. Navzájem jsme pochopili, že jsme stejného lidu, i když já s trochu jinými sklony. Chtěla jsem vyvolat poplach a Nemer, aby mi v tom zabránil, po mě hodil narychlo vytažený meč. Naštěstí to nebyl zrovna vrhací meč a kovový jílec mě praštil do zátylku. Udělali se mi mžitky před očima a vzdáleně jsem slyšela hluk boje - to Nemerové začali zabíjet strážce, což se jim vícemeně povedlo, ale Seveřané nezemřeli nadarmo. Vzali sebou pět Nemerů a mě ponechali tři kusy. Jeden z nich, ten, co po mě hodil meč, se za mnou pustil, aby mě dorazil a se mu jen stěží ubránila, ale přeci, levou nohu jsem mu díky náhodě dokázala useknout těsně u kolene a další šikmý sek zhora do hlavy jej usmrtil. Zbývající dva Nemerové již chystali speciální výbušninu, která fungovala za účelem rozdrtit krystal na prášek. Kdyby se jim to povedlo, Benolit by shořel v plamenech a ani bychom my nepřežili. Naštěstí, abych jim v tom zábranila, jsem se vzdala své zbraně a hodila jí po první Nemerovi. Zasekla se mu do boku a Nemer se stěží zmohl na nějaké montování. Jeho společník mu vytáhl můj vlastní meč z těla a chtěl jej použít proti mě. Jelikož jsem v ruce netřímala žádnou zbraň a všude po zemi se váleli ty prokleté Nemerské meče, musela jsem se dostat za posledního Nemera, abych si vzala zbraň od mrtvého strážného. Bláhově jsem se vrhla kupředu, abych Nemera povalila váhou vlastního těla. Povedlo se, ale moje rameno to odneslo pořádným šrámem. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost, mnohem víc mě zajímala ta zbraň. Uchopila jsem ji a dala se do boje s Nemerem. Boj to byl velmi krutý a namáhávý...v jednu chvíli jsme se oba od sebe rozdělili každý na jeden konec místnosti s krystalem a nevraživě na sebe hleděli. Nemer se mnou prohodil i pár slov. Řekl mi, že svému osudu neuniknu, stanu se prý jednou z tisíce, což jistě hovoří za vše, že? Pokusila jsem se vyvolat i poplach, jenže Nemer měl celou místnost dobře zmapovanou a nepustil mě k poplašnému systému. Boj trval další čtvrt hodinu a mé svalstvo začalo ochabovat, totéž se ale dělo i u Nemera. Nakonec, kdy se už vše zdálo ztraceno, se Nemer opřel o krystal a sekl do něj mečem. Krystal byl naštěstí tvrdý, takže vyčerpaný Nemer přišel o zbraň a já se chystala udělat poslední, smrtelný výpad. Jenže Nemer měl v kapse něco, s čím jsem nepočítala. Nevím, o co se přesně jednalo, ale vypadalo to jako pavouk. Nemer to přimáčkl na krystal a bouchnul to do hřbetu. Pak se stalo to, co se mělo stát. V krystalu se objevila prasklina a odpadl malý kousek. Poté velký a krystal se začal před mýma očima rozpadat. Vím jen, že Nemer se stihl vítězoslavně ušklíbnout ještě předtím, než jsem mu sťala hlavu. Načež jsem svoji zbraň odhodila a dotkla se té podivné věci. Něco mi říkalo, ať se toho dotknu levou rukou, což jsem tak učinila a vzápětí jsem měla ruku v jednom ohni. Tu věc se mi podařilo sundat, ovšem stačilo to, aby byl krystal nadobro zničen. Cítila jsem, jak z něj uniká síla, jak chlad prostupuje budovou a jak jste vy, Princové Severu mrzli v hlavní síni. I já jsem trpěla a musela co nejrychleji od krystalu odejít. A zde měním svoji pravdu. První kousek, co se s krystalu ulomil, se rozpadl na hrst prach. Nevím proč, ale nabrala jsem si ji do ruky a vhodila do měšce. Pak jsem se vypotácela nahoru k vám, abych pověděla, co se stalo. A pak už ten příběh jistě znáte. Hrst prachu jsem vám jednou nasypala do hrnce polévky, čímž jsem objevila pro nás všechny ochranu před mrazem. Alespoň si to myslím...a ta věc, kterou použil Nemer? Nejsem si jista, co to bylo, ovšem je mi záhadou, proč zrovna ji a proč ji nepoužil hned. Snad se to dovíme v pravý čas, koneckonců, krystaly pocházejí z Nemerských končin, takže i sami Nemerové nejspíš vědí, jak své magické horniny zničit. Otázkou ale zůstává, proč přežili ti, co se s námi v radnici nebyli?" dopovím a přejedu pohledem na kněžku a členku cechu zlodějů. Bojím se ale odezvy na své vyprávění od ostatních přísedících.

Nedůvěra tvoří nepravdu...a nepravda nedůvěru!

Jsem vyděšen, když kněžka náhle ožije a vrhne se mi kolem ramen, nicméně mám pocit, jako by vysávala horkost, kterou jsem získal od Illioné, takže se nebráním...
Ke konci ještě trošku horkosti přidám z vlastních zdrojů, když uslyším její myšlenky...
TAK JE TO PRAVDA!! JE to telepatka!!!
Potom se mi ale zhroutí v náručí a já řeknu ostatním, aby ji uložili k ohni, který jsem zvětšil na potřebou velikost...

Velice mě potěší, když se ke mě Illioné vrhne a prokáže svou vděčnost...
Jednak proto, že ty ruce mě opravdu bolely, ale největší radost mi udělá fakt, že Illioné na mě evidentně také začíná záležet...
Potom se mě zeptá, jestli je to normální...
Podívám se na ní a s mírně vyděšeným pohledem odpovím:
"Vůbec netuším! Nikdy v životě jsem nic podobného nezažil ani neviděl! Nerozumím tomu!"
Je to stejné, jako vždy... Když něčemu nemohu přijít na kloub, děsí mě to...
...a když mě něco děsí, snažím se tomu přijít na kloub, což vede k frustraci....

Naštěstí jsem od svých myšlenek rychle odveden přivoláním ke kontrole zbraní...
Pomalu k nim přikládám ruce a čekám na ten známý záblesk zla, který jsem ucítil prvně...
A skutečně se dostaví!!
Se smutkem ukážu na meče, které jsou infikované a přitom mi táhne hlavou, že vlastně pořádně nevíme, kdo je a kdo není infikován, protože každý z nás se mohl těch proklatých zbraní dotknout...
Jisté je jenom jediné...
Já URČITĚ INFIKOVÁN NEJSEM (nevzal bych do ruky otrávenou zbraň, když to jsem schopen poznat), a Nemeria URČITĚ OTRÁVENA JE!!
No, rozhodně nemá cenu zanášet sem ještě více nedůvěry...
Prozatím pokračujme....

Potom, co se otrávených zbraní zbavíme, sesedneme se k ohni a se spokojeným výrazem nasloucháme příběhu Nemerie...
Bohužel, jak mluví, tak můj úsměv stále více a více chabne, až se postupně začne měnit v pohled zklamání a pohrdání!
A zároveň i zděšení, protože si stále více začínám uvědomovat, že Nemerie je prostě hloupá holka...
BOŽE!!
Tohle je už MOC!! To je vážně tak pitomá, že si neuvědomuje vážnost situace!?
Mám jí opravit?
Když to udělám, zesměšním ji, ale když ne, zesměšním sebe...

Po chvilce přemýšlení se rozhodnu jednat...
Usměji se, vstanu a jdu si s ní potřást rukou se slovy:
"Odpusť mi, že jsem pochyboval, jsem rád, že jsme zde a můžeme si vyslechnout PRAVDU o krystalu..."
Když jsem ale u ní, tak se k ní nakloním a do ucha jí pošeptám:
"To si ze mě děláš srandu!? Sám jsem řekl, že krystal NEMOHL být zničen - A UŽ VŮBEC NE NAJEDNOU!!
Proboha co po mě chceš?
Teď Tě nemohu krýt!!
Tak buďto ZMĚŇ svou výpověď, nebo ztratíš mou podporu!
Nemohu podporovat někoho, kdo nedrží slovo dané přátelům!
Propána vzpamatuj se!
Tvá reputace visí na vlásku!!!"
Potom jí přátelsky poplácám po rameni a poodstoupím, čekajíc na její reakci...

Nedělám si iluze o tom, že by ostatním princům ušel můj "rozhovor" s Nemerií...
Ale o to mi ani nešlo...
Chtěl jsem, aby nevěděli CO jí říkám, nikoliv aby si nevšimli, že jí něco říkám (to by ani bez telepatie nebylo proveditelné, ovšem telepatie je umění, které je mi utajeno)...
Pohlédnu na ostatní prince pohledem, který je prosí, aby se zatím nevyjadřovali a zoufale čekám, jestli se Nemeria konečně vzpamatuje, pochopí vážnost situace a přestane nám lhát...

Poselství

Zpoza jednoho stromu náhle vyletí šíp, neškodně mi ale proletí nad hlavou, čímž střelec ztratí moment překvapení. Jak mi to mé válečnické dovednosti dovolí, tasím co nejrychleji meč a pozvednu svůj štít, abych se kryl. Totéž udělají i mí dva společníci. Všichni tři se k sobě nahrneme, abychom vytvořili krycí falangu. Jenže další šípy se už neobjeví a my vyčkáváme. Srdce mi stále tluče a dech je až příliš přerývavý. Po chvilce se mi podaří uklidnit a řeknu svým společníkům:

,,Chyťte toho hajzla...je někde tady, ale kryjte se."

Eruk přikývne a udělá krok vpřed. Rázem vylétne další šíp a sejme ho přímo doprostřed ksichtu. Eruk je mrtvej dřív, než sebou sekne o zem, ale jeho smrt nebyla zbytečná...spatřil jsem totiž toho střílejícího parchanta, jak vykukuje zpoza stromu. Buruk a já zařveme a vrhneme se za ním. Lučištník se dá na útěk. Jemu se to zdrhá, když nemá na zádech cestovní pytel a nedrží v ruce kulatý a dřevěný štít.
Střelec běží vytrvale, zatímco mi lapeme po dechu, situace naštěstí zachrání neuvěřitelná náhoda. Lučištník zakopne o větev a v tu chvíli je proti nám bezmocnej. V poslední chvíli, kdy ho doběhnem, tasí svůj ladně dlouhý a tenký meč, ale Beruk mu usekne ruku i se zbraní.

,,Ty seš ale hnusný hovado," vysměju se lučištníkovi a nevšímám si jeho bolestného křiku.
Udělám to tomu zmetkovi pěkně bolestivý.
Než se k tomu ale odhodlám, střelec začne cosi žvatlat. Mluví naším jazykem, ale má takový exotický přízvuk. I jeho pleť je jiná, než ta naše - snědá a opálená.
,,Nezabíjet mě, Seveřan, já znát tajemství, já nést poselství."

Přiložím mu špičku meče ke krku a táži se ho: ,,Poselství a tajemství? Vyber si jedno z toho."
Má nabídka je jednoduchá.
,,Já nést poselství do města severu, Benolit, to poselství se týkat princezny Nemerii..." zakňučí muž a drží si krvavý pahýl. Syknu na Beruka, ať mu tu ránu na chvíli zaváže, protože princeznu El - Nemeriu znám osobně a tenhle chcípák asi ví, co říká.
Když je vše hotovo, opřu ho o strom a pokynu mu, aby mluvil.
,,Totiž...já být Nemer, teda ne ten zlý Nemer, já být hodný Nemer, já být Nemer, co nemít rád ty zlé Nemery. My mít dvě skupiny, my zmítat se v občanská válka. Zlý Nemer chtít severské město, Benolit a vybudovat tam hlavní základna. Já být poslán, abych předal poselství princezně Nemerie."
Z té jeho kostrbaté výpovědi mi je zle.
,,Právě jsi mi řekl totální hovno a je mi fuk, jestli jsi hodný nebo zlý. Zabil jsi jednoho z mých mužů, takže mluv, máš už jen pět minut života."
Nemer, sice neznám tento národ, ale asi to budou pěkný bastardi, se dá znovu do řeči.
,,Ne ne, já myslet vy zbojníci, já nechtět vás zabít, jen pak ve vás poznat Seveřany, nezabíjet mě prosím."

,,Všechno co máme na sobě je seveřanské, i když pravda, zbojníci se oblékají stejně..a Benolit byl zničen, takže není jisté, jestli je Nemeria ještě naživu...nyní mi vyřiď to poselství, už ti zbývají jen tři minuty" řeknu mu už celkem nasratě a chystám se zas po dlouhý době někoho zabít.
Jenže z toho malého trpajzlíka nic nevyleze, prostě pořád mumlá o tom, že chce žít a že je hodnej Nemer. Když mu dám ale čas, vysvětlí mi, jak byl Benolit zničen, což už samozřejmě vím. Ale prý malá skupinka lidí zůstala naživu a chtějí pryč z města. Jenže ty chtějí zabít zlí Nemerové a princezna Nemeria má posloužit jako jejich nástroj. A tento chlap ji měl varovat...nevěřím mu ani slovo, všechna jeho slova byla naprosto chybná.
,,Poslyš ty malej zmrde, mě zajímá jen to, že jsi zabil Eruka a teď zemřeš i ty."

A s těmito slovy pokynu Berukovi a vzájemně začneme do toho parchanta bodat, sekat a řezat. Naše tváře, ošlehané studeným větrem, skrápí horká krev toho muže a my si nedáme pokoj, dokud lučištník neleží na zmrzlé půdě v neskutečných sračkách.
Eruka pohřbíme později a vzdáme mu patřičnou úctu. Hlavou mi projede myšlenka na to tajemství, co nám chtěl Nemer povědět, ale zahodím to...je mi to fuk, co chtěl říct. Cestujeme do Benolitu už nějaký ten čas a narozdíl od Benoliťanů jsme my tři, teď už dva, skuteční Seveřané, které nezlomí žádná zima...rozmazlení Benoliťané, jen co se jich dotkla studená ruka zimy, pochcípali jako mouchy. A nám byl svěřen úkol, abychom se do města vydali a našli tam členy královské rodiny, včetně princezny Nemerii, která je prý cizinka...nikdy jsem se o tyhle věci nezajímal.

K večeru, kdy je Eruk pohřbený, vyrážíme dál a brzy staneme u zbořené zdi, vedoucí do Benolitu.
Tady se ale dějou věci...celé město je rozrubané jako ementál

Když na kraj padne noc, najdeme si s Berukem místo, chráněné zbořenými zdmi a rozděláme oheň z našich skrovných otýpek dřeva. Ráno nás čeká pořádná makačka.

Stále v mlze

Nakonec se tedy rozhodnu své ultimátum na nějakou chvíli odložit a nechat Nemerii, aby si shrnula fakta v hlavě. Dopomohl tomu i Wolsey svými slovy. A tak se tedy prozatím uklidním a věnuji se svým věcem.

Když se začnou přehrabovat v nalezeném vybavení, tak si jich nevšímám. Mé šavle jsou čisté jako tento sníh a určitě neobsahují žádnou "špínu". Mám je již od mala a jsou vyrobeny od trpaslíků, kteří žijí hluboko v podzemních komplexech svého království kdesi na severu. Umění těchto "kovářů" má za následek perfektní vyvážení, dokonalou ostrost a neuvěřitelnou tvrdost.

Vzpomínám si, jak jsem je poprvé chytila do rukou...bylo mi asi devět let...byly na mě těžké. Tak jsem cvičila s dřevěnými dýkami, když jsem trochu zesílila, dali mi do rukou pravou ocel a postupně stupňovali váhu. A za dva roky jsem již byla schopná trénovat se širokým mečem v každé ruce. Dlouhé jednoruční meče, stejně jako obouruční meče, bijáky, dvoubřité sekery a tyčové zbraně na mě byly stále moc těžké a dlouhé. Šerm se dvěmi zbraněmi mě však neuvěřitelně bavil...je to skoro jako tanec...smrti. usměji se při téhle myšlence, Nemám postavu na boj s těžkými zbraněmi. A docela obdivuji mohutné bojovníky, jak máchají v bitevní vřavě okolo sebe s patnáctikilovými ocelovými palicemi a rozsévají smrt a zkázu každým úderem. Já se vyžívám v rychlosti, ladnosti a přesnosti úderů...
Vzpomínám jako by to bylo dnes, když jsem potom začala trénovat se svými nynějšími šavlemi...po tvrdém tréninku s těžkými a neohrabanými "kusy oceli", jak musím nazvat ty těžké široké meče, mi ty lesklé ostré čepele připadali jako pírka. Byl to nádherný pocit, mé údery byly přesnější a rychlejší...Za dalších pár let jsem se s nimi tak sžila, že už je prostě nemůžu dát pryč...patří ke mě a já k nim...jsou jako prodloužení mých paží-dokonalost sama.

Vyjdu ze zamyšlení, když začne Wolsey obhajovat velitelčino chování jakousi "otravou". Tomu jen těžko uvěřím, magie není moje stránka a připadá mi zmatená. Těžko pochopit, že nějaký kus chladné oceli může ovlivnit mysl. Podle mě si za své činy může člověk sám a tohle ho u mě neobhájí. Sleduji všechny okolo přísným pohledem a nakonec jen nedůvěřivě zavrtím hlavou. Vytasím své zbraně a s úsměvem si prohlížím jejich odlesky na dokonalých čepelích.

Když potom zasedneme k ohni a Nemeria se konečně pustí do vyprávění, vytáhnu si kus sýra a chleba. Pomalu vychutnávám každé sousto a poslouchám vyprávění o Nemerech.
V klidu dojím, sleduji našeho čaroděje, jak k velitelce přijde a něco ji pošeptá a nakonec promluvím:

"Nádherné, opravdu mistrovský výkon..." povím sarkasticky a zatleskám, Nemerie, už poprvé jsi nám řekla, že krystal zničili Nemerové. A když to zpochybníme a chceme vědět, co se tam opravdu stalo, tak ty nám akorát povyprávíš tu samou historku...To se mi nelíbí. Takhle si mě tady neudržíš! Díky tady Tenesari si mám důvod myslet, že nám lžeš. Navít téhle kněžce důvěřuji víc než tobě kdykoliv a to ji znám pár hodin. Tobě jsem nevěřila za celá léta a pořád se mi to potvrzuje. Jediné, co mě tady ještě drží jsou tihle lidi...ti a ti, co jsou ještě naživu někde ve městě...Ale ty to nejsi holka...A jestli neřekneš pravdu o tom, co bylo dole, tak okamžitě odcházím a celý Benolit mi je ukradený! Opravdu nechápu proč to nemůžeme vědět a proč to tak tajíš. Ať už se tam stalo cokoliv, tak to snad dokážeme pochopit a nějak přijmout a společně ti pomoci z téhle situace, ale jestli nám nic neřekneš... pokrčím rameny a nechám konec věty nedokončený.
Stále sedím se zkříženýma nohama a sleduji ji upřeným pohledem.

Když to vypadá že je vše ztraceno...

Snažím se vnímat co se kolem mě děje, snažím se dělat vše proto aby Tenesari byla v pořádku. Je to velmi obtížné a já přemýšlím zda se odpovědi vlastně dočkám, tiše doufám že ano, ale náhle jako by z dálky odněkud ke mě dolehne hlas...hlas někoho ze skupiny...snažím se otočit hlavou a zjistit kdo ke mě mluví, já vlastně ani nevím co říkal, ale zřejmě něco důležitého, trvá mi velice dlouho než otočím hlavou nebo mi to tak alespon příjde, zahlédnu Najku a z hluboka se nadechnu přičemž zatajím na okamžik dech, třesou se mi ruce ani nevím proč možná snad zimou, možná tou snadou...nevím...
Když sleduji Najky ústa jak se pohybují a vyslovují slova snažím se je alespon odhadnou, neboť neslyším skoro ani nevidím co se děje, ale přesto se nevzdávám, nesmím... Jen přikývnu na slova Najky i když nevím co se mi snažila dělit...
Po chvíli k nám přijde Dermon v tu chvíli vydechnu a volnou ruku zatnu v pěst.
Jak si to mohla dovolit?!
Měla si ji přeci zastavit, tohle si přec nechtěla...tak proč sakra?!
Nemohla jsem nic dělat...chtěla jsem, ale nebyla sem dostatečně rychlá...
Mohlo jí to stát život! Máš ji na starost tak se snaž nebýt tak...
Ano mistě...odpusť te mi... už se to nikdy nestane...to vám slibuji...
Jedna ze vzpomínek na dávnou minulost tíží mou mysl, ale během krátké chvíle ji zaženu neboť ke mě Dermon začne promlouvat, tentokrát se snažím se všech sil soustředit se na to co vlastně říká, na význam vyřečených slov které znějí dosti z povzdálí, ale slyším je...Zahledím se Dermonovi do očí "Já...nemám strach..." hlesnu tiše a když vezme Tenesari do náruče pomalu pustím její ruku a sleduji každičký její pohyb zrovna chci udělat první krok směr ohně, ale v tom mnou projede vlna nesnesitelného chladu a bolesti, která mě donutí stát, Tenesari vstává z posledních sil...
"Tenesari!..." vyhrknu a možná bych se i rozběhla, ale co si mi to nedovolí, někdo jako by mi tiše našeptával že vše bude v pořádku...
Opět ucítím cosi v mé hlavě a na mé tváři se oběvi drobný úsměv ... Ty víš, má přítelkyně… Že já tě nikdy neopustím…;Aurélie… Má přítelkyně… Děkuji ti za všechno. Tvá síla je teď mou a má víra nechť je tvou silou. Učíš se rychle, víš to…? Já jen.. Jsem teď… Jsem teď zesláblá… jeji slova jsou opravdu tak tichá že se musím hodně soustředit abych je slyšela, ale kupodivu se mi to daří skvěle. Tiše povzdechnu Je mi zima… Taková zima v plameni… Musím se teď… Uzavřít, odpusť… to je její poslední myšlenka a já si nemohu odpustit mlčení, já musím odpovědět...
Já děkuji tobě Tenesari...neboj se postarám se o tebe, ale zlobit se nebudu... jen si odpočin potřebuješ to... vyšlu k ní myšlenku a lehce se usměji, ovšem její úsměv mi předtím neunikl to rozhodně ne a právě proto vím, že jí nesmím opustit.
Dermon řekne co si ohledně toho kdo s ní zůstane a já jen skoro neznatelně přikývnu. Na slova jenž byla předtím vyřečena jsem neodpověděla a ani nevím proč. Když Dermon odejde tak ze sebe sundám svou huňatou modravou kápi a důkladně ještě jednou zakreji, ovane mě chladný severský vítr a mím tělem projede vlna chladu, je mi jedno co ostatní namítají. Sedím nad Tenesari a ruce mám semknuté s dvěma prsty schovanými více do dlaní, usadím se do tureckého sedu a z hluboka se nadechnu snažím se soustředit a jako tenkrát i nyní odolat chladu, mám s tím skušenosti, ale přesto mím tělem při každém zafoukání projede bodavá bolest která mě doslova ubíjí.
Neslyším Nemerii která co si vypráví a nebo když už slyším tak ne tak jak bych měla či snad chtěla, ale cítím její pohled, nepodívám se na ni ani na ostatní, zavřu oči a znovu se z hluboka nadechnu. Předemnou sálá oheň a jediné co mi alespon částečně zahřeje je obličej a vše co je k ohni natočeno, snažím se však soustředit veškéré teplo do svých dlaní a jen nepatrně ho rozvést do celého těla, hezky rovnoměrně jak jsem se to učila...
Vím že nyní vypadám jako blázen, ale dělám to kvůli Tenesari, ale ne jen kvuli ní ale také kvůli sobě. Buď silná!...Dokážeš odolat všemu čemu chceš.. nic není nemožné!... vzpomenu si na myšlenku svého mistra a tak se znovu z hluboka nadechnu a tak jak sedím, tak také částečně odpočívám ač dosti nepříjemný způsobem a zároveň se snažím, abych věděla co tíží Tenesarinu mysl ač se uzavřela já mám energie více než dosti...

Zavřu oči a tiše si povzdechnu. Studený vítr mi zlehka vlétne do rukávu kabátu a já si rázem uvědomím, že mé kouzlo ustalo ve svém trvání. Rychle si přitáhnu kabát blíže k tělu, abych docílila většího tepla. Nepovažovala jsem v tu chvíli za příliš vhodně vytasit se s dalším kouzlem, nechtěla jsem příliš oslabovat své tělo i mysl a hlavně jsem nechtěla rušit. Chtěla jsem poslouchat.
Vzhlédla jsem, kápi si přehodila přes hlavu a znovu si ruce strčila do podpaží. Jen trošku tepla, pomyslím si a sleduji Tenesari na druhém konci kouzelného ohně, jež seslal Wolsey, můj nový Mistr. Zkoumavě se na ni zahledím, jak se třese zimou, ale pak mě vyruší Eve. Podívám se tedy na ni a zkoumavě přimhouřím oči.
Copak se v Eve schovává, copak před všemi skrývá? Nevím, jak mě mohlo vůbec napadnout, že před námi něco skrývá. Zavrtím hlavou nad svou vlastní nerozhodností co se týče právě rozhodování a podívám se do ohně.
Je zvláštní necítit kouř, ale magický oheň, jak jsem o něm asi před dvěma lety četla v knize, je právě k tomu určen. Pro tajné výpravy, jež nemají být odhaleny.

Chápala jsem to a podívala se na Tarnaka.
To byl pro mě ten největší otazník. Málokdy něco prohodil, ale já na něm poznala, že v sobě skýtá mnoho příběhů. Mnoho příběhů, které by mohl vypovědět, ale nevypoví, dokud se k tomu sám nerozhodne. Vzhlédla jsem k Najce a doufala, že si nepotrhala stehy. K Aurelii, v jejíž očích se skýtal strach o blízkou osobu. A pohlédla jsem taky na Wolseye, který byl poznamenán moudrostí věků. Zdalipak ji vždy používáte ke správným účelům, Mistře? pomyslím si a shlédnu na Dermona. Na tváři se mi mimoděk objeví úsměv. Vskutku veselý chlapík. Ratibor - další dobrá duše skupiny. Zdalipak mi někdy prozradí alespoň málo. Zdalipak mi někdy řekne, jak vypadá stopa toho a onoho tvora? Asi ne, uchechtnu se. Nemerie... El - Nemeria... Chvilku jsem její jméno převalovala v ústech. Mocné jméno. Zajímalo by mě, zda i pro správnou osobu.

Povzdechnu si a lusknu prsty směrem k ohni. Jen tak, pro legraci. A když uslyším, jak zlehka zapraskal, spokojeně se usměju. Třebas mě nečeká tak černá budoucnost, jako před několika lety v temných uličkách města.

Zase jen rozbroje
Jen domluvím objeví se El- nemerie zase ten vychrtlý stařík a cosi si sní začne vykládat. Co tu zas chce, vychrtlina jedna. Copak už nemáme takhle dost potíží? Rychle ho ale pustím z hlavy, když se podívám zpět na Aurelii s Tenesari v náručí. Kde trčí ten Dermon? Lehce se pootočím a tak tak že do něj nevrazím.
Ještě kdesi na pozadí vnímání zachytím wolseyův rudý plášť i hlas, jak se k nám přibližuje. „ Dobrá, hlavně se už pohni.“. Rychle se shýbnu pro deku,aby ji nepodupal. Tenesari se náhle vysmekne Dermonovi z rukou a přimkne se k Wolseymu. Všimnu si že čaroděj má na rukou popáleniny a puchýře. Aurelie se pomalu zvedá ve tváři obavy. A ať se v tu chvíli stalo cokoliv je to jedno, protože kněžka opravdu není v té nejlepší formě, protože se po chvíli opět zhroutí Dermonovi do náručí. A tak je rychle předběhnu a nechám ho ať ji položí na deku u ohně a ještě ji část přes ni přehodím. Víc tepla teď zajistit stejně nejde. Snad pomůže hlavně čarodějův oheň.

Když El- nemeria s Wolsleym a částí skupiny prohlíží zbraně napadne mne , že bych z sebe mohla konečně stáhnout tu zkrvavenou košili a něco s udělat. Ta zaschlá krev na rukávu není zrovna nejpříjemnější. Chvilku se přehrabuju v batohu než někde ze dna vytáhnu náhradní košili, která je o něco málo bělejší něž ta co jí mám na sobě. Hlavně musim rychle, než omrznu. Jak tak odhazuji kožich, vestu a košili do sněhu a zase se zpět oblékám běží mi hlavou vzpomínky vyvolané kontrolu zbraní.
Ještě u všech svých braní víš jak vznikali. Vždyť jsi viděla zrod každého kousku v kovářských výhních. Čekala jsi dychtivě na zchladnutí každého kusu, jako malé dítě na sladkosti. Každý jsi pozorně zkoumala, než jsi všechny vzal do dílny abys nedotvořila poskládala. Vidíš živě všechny ty hodiny , jak jsi je gravírovala. Jak jsi nožům dávala střenky, pečlivě a úzkostlivě hlídala vyvážení pro správnou rotaci při hodu. Jak jsi nervózně čekala zda každý kus mechaniky kuší zapadne tak jsi ho navrhla. Ten báječný pocit, když všechno fungovalo tak jak mělo.

Večer u ohně poslouchám velmi pozorně. Po té odpolední roztržce je to totiž víc než jasné, že cokoliv tu bude řečeno muže ovlivnit další běh událostí. Nemeria vypráví velmi barvitě a otevřeně, ale přesto se mi na tom něco nepozdává. Mlží, to je jasný. Takovouhle historku …Ta slabá nedůvěra jenž byla zaseta mě kdesi neustále hlodá a otravuje mysl. Začínám být pěkně naštvaná. Tohle všechno je přeci jedno. Teď jsou na pořadu přece důležitější věci.
„ Pravda, důvěra.“vstanu a při každém tom slově se podívám na toho kdo se sním neustále ohání. „Kolikrát jsem to tu dneska už slyšela. A víte vy dva co? Je mi úplně fuk jestli byl krystal zničenej nebo z nějakýho důvodu vyprchala jeho moc. Je mi více méně i jedno co se vlastně stalo tam dole a jak moc je El- nemeria vina či nevina, protože jak říkal můj táta – Co se jednou stalo nedá se odestát. Můžem se jen pokusit to napravit-Takže to co je jeď hlavní a podstatné, je pokusit se najít nový fungující krystal a dát tomuhle městu zase šanci na život.“ Poslední dobou jsem moc příležitosti k řečnění neměla a tak mě to teď trochu zadýchalo „ Jo jasně důvěra je v takovýhle situacích důležitá a určitě i pravda. Ale upřímně. Sáhněte si do vlastního svědomí. Co není tam něco do by jste neprozradili živé duši. Nějaký čin, za který se stydíte sami před sebou?“

Město duchů

,,Svině!"

Břinkot oceli.

,,Svině jedna!"

Krev stříká všude kolem.

,,Chcípni....CHCÍPNI!"

Můj řev se rozhléhá opuštěnými ulicemi Benolitu, v ruce držím meč, ž jehož ostří skapává do sněhu krev mých nepřátel.
Ráno, kdy jsme s Berukem vstali, jsme se vydali na dlouhý průzkum města, ale jediné, co jsme našli, byla zmrzlá těla obyvatel, zničené budovy a další sračky, ze kterých by blilo i prase. A my se v těch neskutečných sračkách museli brodit, takže jsme před polednem rozhodli, že na to házíme bobek a vydáme se zpět do naší osady. Na nějakou El - Nemerii se můžu víte co...beztak je tuhá jako pařez. Stejně jako všichni ve městě.
Potíž byla v tom, že když jsme došli k východu, vyletěla na nás sprška šípů. Dva mě zasáhly do levačky a jeden do haksny. Skryl jsem se za štít a vedle mě dopadlo na zem tělo Beruka...schytal do krku a do hlavy.
Proč mám já kurva vždy takové štěstí?" pomyslel jsem si a hnán nesmírnou zuřivostí a touhou pomstít smrt mého druha, jsem se pustil do boje, neboť ty sráči z luky odložili své střelné zbraně a pustili se do mě svými meči. Plivl jsem na ně.

Když boj, tak boj.

Běží na mě poslední z nich a napřahuje meč k poslední ráně. Zvednu štít a meč protivníka jej prorazí.
Blbej vůl...na tohle jsem přesně čekal." uchechtnu se v duchu a jak se protivník snaží meč vyprostit, vrazím mu já ten svůj s co nejvyšší brutalitou do břicha. Jakmile čepel projede masem až k záštitě, meč vytáhnu a pošlu toho zmrda do říše mrtvých. Rozetnu ho od kulek až k břichu.

A hned na to sebou i já švihnu o zem vyčerpáním. V životě jsem nezažil tak namáhávý boj a hlavou mi v tu chvíli začně projíždět spousta otázek, které začnu řešit až po tom, co si u ohně ošetřím rány a pohřbím Beruka. Z jedné dřevěné budovy si vypujčím pár prken a zhotovím kůly. Ty vrazím do země kolem čerstvého hrobu a navrším na ně usekané hlavy nepřátel.

Pravá severská idylka...nechť je toto varování pro všechny, co někdy Seveřanům zkříží cestu. Odpočívej v pokoji, Beruku. Dnes ses stal nesmrtelným a já jsem hrdý na to, že tě mohu nazývat svým kmenovým bratrem." vzdám hold mrtvému spolubojovníkovi a odeberu se zpět k ohni. Ještě chvíli odpočívám, než se vydám na další cestu, nicméně, pořád tu jsou nezodpovězené otázky na to, kdo byli ti muži, jen matně tuším, že to byli ti stejní, jako včera ten cipísek.
Nemerové? Že by opravdu nekecal? No uvidíme...
A tím je rozhodnuto. Zůstanu ještě chvíli ve městě, abych přišel té včerejší výpovědi na kloub.

I přes vyčerpání nebudu dnes v noci spát...bloudím městem a hledám další známky života. Hledám Nemery, třeba by s nima byla rozumná řeč, kterou mi Seveřané řešíme za pomocí meče.

Hledal bych skoro celou noc bezvýsledně, dokud bych se čirou náhodou neobjevil na jedné z nerozpadlých věží a neuviděl v dálce, na ohromném kopci světlo, pocházející z ohně...

Výměna názoru skvěle pokračuje...

Poté, co uložím Tenesari k ohni, jdu hledat meče a různé zbraně, které by Wolsey měl očistit. Najdu dva meče a jednu dýku, které jsou tak nějak podezřelé a označím je pro Wolseyho. Ten po chvíli ukáže, že meče jsou poškozené, ale že ta dýka je v pořádku. Jakmile to řekne, pro tu dýku se zohnu se slovy:

Vida, mrška jedna, teď už bude vědět komu patří...
řeknu, a mrknu na Wolseyho. Hned poté se s dýkou vydám k Tenesari. Otevřu ji jednu dlaň a vložím jí dýku do ruky.
Ikdyž vím, že mne asi neslyší, promluvím k ní.

Tenesari, tohle se Ti možná někdy v budoucnu bude hodit. Nemáš žádnou zbraň a ikdyž Tě budeme všichni bránit, může se stát že se někdo dostane příliš blízko k Tobě. Tohle Ti pomůže...
S tím ji dlaň zavřu a pevně stisknu. Pak ji lehce po ruce ještě poplácám a sednu si vedle ní, přičemž si z batohu vyndám kus docela zmrzlého chleba a flák promrzlého masa, které si u ohně lehce nahřívám. Studené maso mi nevadí, můj žaludek si na to již dávno zvykl.
Sedím, sem tam ukousnu a poslouchám story, do kterého se naše vůdkyně pustí...

Poslouchám její vyprávění bez jediného přerušení až do Té doby než Wolsey, Eve a Najka začnou vykřikovat své názory...
Ve chvíli, když začne mluvit Wolsey si opět sáhnu do Batohu a vytáhnu láhev Benolitské pálenky. Schovával jsem si ji pro zvláští chvíle. Byla dokonale vychlazená a krásně psala...
Jenže...
Obracím ji do sebe jako ďábel a ve chvíli kdy svůj proslov dokončí Najka ji už mám celou v sobě, což nezůstane bez patřičného projevu.
Jakmile tedy Najka dokončí svůj proslov, vstanu, přičemž se mi hrozně zatočí hlava, div že nešlápnu na ležící Tenesari a začnu se nahlas smát a chodit tak nějak kolem dokola lidí svojí krásnou, motavou chůzí...

Vy.... Vy šichšni jstwe ... kome... komediáci!... Tadyk šichwni muelete tos svojé ... přičemž začnu kolem sebe házet rukama, přičemž mi z lahve sem tam ulítne těch pár zbylejch kapek, které dopadnou na ostatní...
F... F tómhlenstom musiem zouhlas.. "škyt!" zouhlasit s Najkou. Fte jen banda hadráků kteží ... kteží umějí.. uměj akowát nadávat a kwitisovat, keží maj tááááákovýhle... udělám opět rozmáchlé gesto rukama... ... ošišká, še vidží do myslý jinašejších lidí... "škyt"... "říh"... ale... do svých... do svejchs slcí si nedohledí...šfe jo Eve? Já taky ne..ne ne... nejsem dok.."škyt" nejsem dokomalej a ani neci, ale podiv Te sa do sfebe..."škyt"
S tím posledním škytnutím se zkusím napít z láhve, ale když zjistím že je prázdná, zkusím to překoumat okem, přičemž si to oko samozřejmě "vypíchnu".

No pfdele pváse!!!! vykřiknu na plný kolo a prázdnou lahev odhodím kamsi do prázdna...
Mnějte fe tu jak.. "škyt" ... jak fceteeee... Ja fe du vychčurát!
S tím ujdu pár desítek kroků od tábořiště, kde se mi asi po pěti minutách konečně podaří dostat vše potřebné ven a vykonat potřebu.
Když skončím, zahlédnu v dálce siluetu postavy, jak si to štráduje směrem k nám a motavým krokem... no, tedy spíše motavým během ve sněhu, jdu proti ní, přičemž hrozně moc máchám rukama a řvu.
hféééj Kémo, votoč to a adej ak nejfál můůšeš!!! Tadyk je to famej divnej šlově...
Nedokončím, páč mi v jedné stopě zůstane noha a já sebou plácnu po rypáku do sněhu. Možná bohudík, možná bohužel, tak zůstanu ležet a s hlasitým chrápáním usnu.

Přeživší v Benolitu

To zatracený světlo v dáli mi nedalo spát. Musel jsem se ihned vydat tím směrem ale k čertu s rozlohou Benolitu. S mým tempem a zraněnou nohou jsem tam mohl dorazit tak nejdříve za den a ne už tuto noc, což mě docela sralo.
A já nejsem typ člověka, který se hned smíří s osudem, na to mě ani neužije.
Proto jsem sešel z věže a dal se směrem k tomu velkému kopci.
Cestou jsem bloudil těma hnusnýma ulicema plných mrtvol a neskutečné klendry. V jednu chvíli, jak jsem byl nucen zastavit a rozdělat si oheň, páč by mě asi kleplo z tý zimy.

Je to neuveřitelné co se tady děje, pomyslím si při žvýkaní suchého masa. Než se pořádně ohřeju, tak se noc vybarví do dne, oslnivě nádhená polární záře zmizí z oblohy a místo ní se tam objeví zlověstná mračna. Uklidím po sobě ten bordel a najdu si nějaký čistý dům, kde naštěstí mrtvoly nejsou a kde bych se mohl dobře vyspat a zůstat skryt před tou zkurvenou sebrankou, co bloudí po městě a střílí Seveřany jak slepice. Navíc jsem dost slušně zřízenej, jak tenkrát Olaf co vychlastal dva barely piva...akorát že já nenatáhnu brka, jako on.

Probudím se zrovna v době, kdy se do ulic Benolitu opět krade tma a zima je čím dál větší. Zkontroluju své zásoby. Zbývájí mi dvě otýpky dřeva a pořád několik dobrých porcí sušeného tuleního masa a tuku, plus to víno ve vaku na vodu.

Když přišla noc, opustil jsem svou skrýš, meč po ruce a štít připraven. Dobrej válečník nikdy neví, koneckonců Beruka to stálo život a proto se kryji tak, jak je to jen možné. Minulou noc jsem nebyl moc ostražitý, což se mi mohlo vymstít, ale pochod proběhne v pořádku a po několika mílích se země začně svažovat do prudkého kopce. Hodím si štít na záda, meč zasunu do pochvy a začnu se škrábat nahoru. Výstup by byl pro někoho nevyškoleného docela namáhavý, ale pro mě je to docela pohoda...zvládnu to levou zadní.

Potíže přišli nahoře. Tam jsem šel opatrně k ohni v dáli, u nějž sedělo několik lidí, ale jestli šlo o ty Nemery, to jsem nemohl zrovna v tu danou dobu posoudit. Navíc mě jeden z nich, jakýsi hnědovlas v mnišsském rouchu, spatřil a dal se ke mě s opileckým křikem a moje instinkty začali bít na poplach. Rychle jsem skočil do hluboké vrstvy sněhu a mohutností těla se zavrtal co nejhlouběji. Pak jsem opět nazřel okolí a spatřil mnicha, jak leží ve sněhu. Chvíli jsem si myslel, že je tuhej, ale ono hovno...jak se přechlastal, tak usnul na docela dobrém místě. Lidi u ohně se otočili k němu a poslali jednoho z nich, ať pro něj dojde a já zvažoval situaci.

Dobrá, přízvuk toho mamrda byl i přes opilecký jazyk znát jako seveřanský a vůbec se nepodobal těm malým hnědým sráčům dole ve městě. A tenhle co pro něj kráčí? Lesklé hnědé vlasy a plnovous...to musí být Seveřan. Fajn, takže jsem narazil na skupinu přeživších Benoliťanů...teď jen se k nim dostat tak, aby mě nekuchli hned co se zvednu i když pochybuji, že by to zvládli."

Jen co ten vousáč odtáhne vožralu pryč, odpoutám si od zad štít a od opasku meč. Tenhle vypatlanej nápad mě napadl docela ve spěchu a jestli mi nevyjde, budu se navždy smažit v pekle. Naprosto neozbrojený se vydám směrem k ohni a jen co mě spatří, zvednu ruce nad hlavu, zastavím se a zvolám:
,,Prosím, zachovejte klid. Nejsem váš nepřítel, jmenuji se Sven Varjag a pocházím z pobřežní osady Girona. Jsem Seveřan."

Svene, ty neuveřitelnej debile. Tohle je naposled co ses choval takto, přísahej. říká mi svědomí a já čekám na reakci tý bandy.

Venku

Vystoupím z brány a vydám se za skupinou. Pozoruji okolní zasněženou krajinu, kterou v rukou svírá samotná zimní královna.
Jistým krokem vkročím do hluboké sněhové závěje a následuji skupinu.
Chvíli se mi zdá, že jsem ve vánici zahlédl cosi se hýbat. Snad soba či jiné podobné velké zvíře, ale zase to rychle zmizelo ve bílé tmě.
Když dojdeme až k zledovatělému srázu tak si uvědomím, že já sám bych to slézt mohl za pomoci dvou dýk jako záchytů. Přesněji řečeno dýky a tesáku.
... ale co ostatní ...

Wolsey rozdělá oheň a my se sesedneme okolo. Zdá se, že nám chce Nemerie něco říci.
POslouchám její vyprávění bedlivě až do konce, který mi byl předem jasný.
Eve se však začne opět rozčilovat.
Tentokráte už se neovládnu.
"A dost těhle řečí! Více přemýšlej nežli něco řekneš. Kdyby jej nezničila Nemerie tak by krystal jistě zničili Nemerové a to bychom tu nemuseli být naživu ani my! přesně jak řekla Najka. Už konečně přestaňte hádat se o minulosti, kterou změnit nelze a raději se rozhodněte co budeme dělat dál!"
svou trpkou řeč mířím tak nějak na všechy kritiky, ale valnou část řeči se dívám na Eve.
"Jdu se projít."
řeknu a odejdu od ohně směrem blíže k jakémusi lesíku, který vidím v dálce.
Pak opět spatřím to cosi jako, když jsme vyšli z brány.
Rozeběhnu se blíže a přede mnou spatřím matně ve sněhu jakési stopy.
Jsou ještě čerstvé.

U ohně

Teplo...
Jeho vůně a síla...
A přece byl zkrocen lidmi. Seveřané. Tolik si zakládají na své svobodě a přece zkrotli pod mocí krystalu...

Já děkuji tobě Tenesari...neboj se postarám se o tebe, ale zlobit se nebudu... jen si odpočin potřebuješ to... Jako by ze snad slyším ta slova je já ve své hlavě. Jen já ve svém srdci, neboť tam rezonují hlubokou ozvěnou smutku.

Cítím ji. Je tak blízko. Tak blízko že i když jsme se stáhla jen do sebe, aby si mé bolavé srdce odpočalo ji cítím. Její starost s ílu, kteoru se mi snaží předat. Vím že bych neměla přijímat takový dar, ale ona mi nedá na výběr. Tak úpěnlivě se snaží a je silná... Silnější než teď mohu být já...

Nweslyším vše co je vyřčeno. Odpočívám na hranici bezvědomí. V temnotě vlastních očí. Nepouštím se dál. Pro teď by mě mohl můj dar téměř zničit.

slzy zamrzli v šátku, ale tady u ohně cítím jen jak je vlhký. Ta zima, předchozí, která mne zmámila svou křišťálovou lehkostí a vábením věčné noci, odezněla a mé tělo i duše hltají magický oheŇ planoucí kolem nás.

Posadím se. Usměji se do prázdna. cítím ve své dlani něco co tam nemá být. druhou rukou zkoumám předmět. nesálá z něj žádná magie. Je to chladné ostří dýky, jak posléze poznám.

Řízla jsme se. Teplá rudá krev, tak nepatřičná k mému rouchu se spustila z ranky na ukazováčku.

Syknu slabou bolestí. Prokřehlé prsty teď vnímají vše ještě silněji než jindy. Kdosi tu cosi bláblí. Nevím ještě komu přiřadit ten hlas i když jsem ho již slyšela. doposud jsem neměla příliš možností přiřadit hlas ke jménům...

Přesto zbytsřím a znovu rozprostřu své vědomí, abych vzápětí ucítila dotek mysli někoho dalšího. Tak vážná se ta mysl zdá. Vážná a přísná... Severská o čemž pochybností není.

"Aurélie..." zašeptám a zašátrám rukou po své přítelkyni. vím kde je. Sedí stále u mne, je unavená, ale je tu se mnu a to mi stačí. To stačí nám oběma...

Ten dotyčný se vyloupnul z úkrytu kde se kryl před ostatními a promluvil... Nepřítomný je můj úsmě. Poraněný prst mne pálí, ale to teď není důležité. Opět to cítím. Všechny pocity, které ke mě doléhají. dávám si pozor. Nenapínám se do dáli, nepátrám po ničem hlouběji. Jsou to jen útržky.

Odložím dýku do sněhu. Nechci mít žádnou zbraň. Nechci bojovat. Jsem posel bohů, a ne nějaký vrah. Ne vrah a ne bojovník...

Vyjasnění

El - Nemeria se při dalších ostrých slovech rozzuřeně postavila na nohy a spražila všechny, nebo alespoň ty, co nesouhlasili s jejím příběhem, ostrým pohledem.
,,Někdo tady má pravdu někdo ne, ale přestaňte se konečně hádat. Krystal byl zničen proto, že jsem z něj uvolnila sílu, abych porazila posledního Nemera, stačí vám tato verze?" vykřikla. Chvíli mlčela a pak se dala znovu do řeči.
,,Jenže nastal efekt asi jako když prolomíte kus přehrady, jen abyste uvolnili vodu. I tady nastalo, že jsem trhlinu, ze které jsem odčerpala sílu krystalu do sebe, nedokázala zpátky tak říkajíc ucpat. A tím to začalo. Ano, možná to je nefér, že zrovna velím já...původem Nemerka a ještě k tomu ta, co zničila krystal, náš zdroj života a způsobila tuto katastrofu. Možná by bylo nejlepší, kdyby tuto skupinu vedl pravý Seveřan a my, všichni co tu stojíme, praví Seveřani určitě nejsme. Jen se podívejte, co s námi ten mráz udělal, obyvatelé Benolitu nevyjímaje." rozpřáhla Nemeria ruce a ukazovala směrem k mrtvému městu.

Cizinec

Čekám že se do mě za tu řeč Wolsey pustí, ale ozve se řečník z nečekané strany. V prvním okamžiku na Dermona nevěřícně zírám. Pak už jen lehce ustoupím pokaždé když se propotácí kolem.

On je totálně oželej. Hnus. To je fakt hrdinský řešení situace. A ta se zdál docela fajn. Málem bych mu začala i věřit….. Vzpamatuj se holka, žádnýmu chlapovi nemůžeš věřit. Hubu maj vždycky plnou velkých řečí , ale co je stejně jediný zajímá je chlast a děvky a vlastní velkáštví. Se znechuceným výrazem pozoruji jak se Dermon potácí pryč.

Druhý šok přijde ve chvíli kde povstane El- nemeria.
Takže jí konečně povolili nervy, že přiznala svou vinu. Tak teď jsem zvědavá co na to ti dva rejpálisti nevěřící řeknou teď. Hm, a kdo by nás podle ní měl vést. Wolsey? Ani náhodou, od nějakýho nafoukanýho mužskýho si poroučet nedám. A pravýho seveřena si asi z klobouku jako králíka taky nevytáhneme co, slečinko. Dívám se na princeznu. naštvaným a překvapeným pohledem.

„ Takže konečně se pravda dostala na světlo . Takže doufám, že jsou VŠICHNI přítomni spokojeni.“ Podívám se hlavně na Wolsey s Eve. „ Takže bychom teď konečně mohli tyhle otravný otázky a diskuze odložit. Myslím že důležitější momentálně je co budem dělat dál.“ Ze tmy se ozve Dermonův hlas.

Co? Na oho to mluví? Nakročím směrem k němu, když se na hraně světla a tmy objeví ten muž. Mojí první reakcí je sáhnout po zbrani. Vždyť je to seveřan. Ruce mi zase klesnou.
„ No tak , přestaň mávat těma paprčkama ve vzduchu chlape a poď na světlo ať si tě líp prohlídnem.“

Vykulená princezna

Reakce přišly docela rychle a navíc od někoho, kdo měl v sobě alespoň kapku seveřanské krve a ostrého seveřanského jazyka. Hlas té ženy zněl líbezně, tak drsně...úplná rajská hudba pro mé uši a tak jsem jí, jak omámen uposlechl a vyšel na světlo ohně.

Pravda, byl jsem trochu roztěkanej, ale ten pocit asi znáte, když vstoupíte někam do nové společnosti a bulvy všech přítomných se upřou právě na vás. I mě se stalo, že jsem čuměl na bledou zeď hradby. Naštěstí mě to rychle přešlo a já se podíval na ženu, která měla tak nádhernej hlas.
V ten okamžik mi nějak zatrnulo.
,,Taková pandrhola stará...kdepak Svene, ty máš na mladší a hezčí seveřanky, než je tato." zaslechl jsem hlas svého svědomí.

,,Navíc jsi ženatej, Svene, ženatej..chápeš to?" pokračovalo svědomí v promlouvání do duše.

,,Jakobych to netušil, ale kolik už těch svateb bylo? Fotr mi dohodí vždy nějakou zlobřici, i kterou bych obyčejně ani okem nezavadil." pomyslím si na svou obhajobu.

,,Zákon je zákon, Svene a ty bys neměl jej porušovat." argumentovalo dál moje svědomí.

Odfrknu si. ,,Já seru na nějaký zákony..teď jsem stejně daleko od domova a zákony v tomhle městě očividně neplatěj." uzavřu celou svojí duchovní debatu a promluvím.

,,Dobrej večír, já jsem nějakej Sven, jak jste už slyšeli...a vy budete asi Benoliťané, pokud tuším správně."

Jakejsi chytrolín v rudým županu mi moji doměnku potvrdí.
Mlčky se rozhlédnu a kouknu se do všech zvědavých tváří. Na někoho se usměju, na někoho hodím zlej ksicht, ale je tu jedna osoba, před kterou mám respekt, ale na druhou stranu ji beru jako sobě rovnou. Ten nádhernej obličej bych poznal na sto honů...princezna El - Nemeria. Jen málo legend o ní vypráví a pokud ano, tak říkají o ní nehezké věci. Ale to je teď fuk...
Odvážlivě k princezně přistoupím, ukloním a uvědomím si, že mám pracky stále nahoře, načež mi princezna konečně pokyne, abych je dal dolů.
,,Děkuji, má paní. Dovolte, abych vám oznámil, že moje osada se doslechla o zkáze Benolitu a vyslala mě a mé dva přátelé, abysme vás našli a přivedli zpět, včetně krále a královny. Je - li to ve vaší moci a moví všech vašich druhů a družek, žádám vysvětlení, proč se městem potuluje banda vrahů, kteří mají na svědomí mých přátel. Jsou takoví snědí a říkají si Nemerové, ale já netuším, o koho jde...může mi to tady někdo vysvětlit?" zeptám se a rozhlédnu se kolem sebe, zda dostanu co nejlepší odpověď.

Tlachy, nuda a zbytečné napětí

Takže už jsem zase mimo obraz. No jo, v mé domovině se nic nikdy neuspěchalo. Ale něco se dělalo. Tady snad jenom rychle mluví a projevují paranoiu.
Přijde skupinka cizinců.Je to špatně. Na začátku byli jenom poslední Princové severu, včetně mne, pak se přidala spousta dalších a do toho nějaký Varjag z pobřeží.

Jak velký odpor k naší situaci chovám! A proč jsem tady? Protože věřím naší vůdkyni. Nechápu, proč jsem neodešel. Kam? Kam bych ale odešel?

Snažím se propálit tu hráz, která dělí mne a mojí minulost, až se mi to podaří.
Vyhrne se proud vzpomínek...
Kaštanové listí v Charnoleji... hnědé vlasy s levandulovou vůní... krk Fionin, jak se ona hnědovláska jmenovala... mrtvá zapáchající laň na křižovatce... čaj v Cechu zemědělců v Mandoře... tvář Blastona... meč jeho bratra... hořící les... nebesa plivající led... schování se ve stanu... vířící písek... úprk... pryč! Pryč, pryč, pryč!.. cesta... šíp v lýtku... silný plnokrevník... bílé sedlo... cval...
Benolit.

Vrací se Tarnak de Bastion.
Ten, o kterém jsem si myslel, že nechci ani slyšet.
Pomalu, s až nesnesitelnou elegancí, povstanu a promluvím s pečlivou intonací a gestikulací, která není ani přehnaná, ani nezřetelná: ,,Je snad důležité, co se stalo dříve? Není! Důležité je to, že jsme právě opustili trosky Benolitu a že se ho snažíme obnovit! Důležité je, že každá minuta, kterou tu promarníme tlachy, znamená pro Nemery minutu slídění! Protože oni vědí, že jsme nebyli přemoženi všichni. Oni vědí, že se pokusíme o obnovu slávy Benolitu. A čím méně nás bude, tím lépe. Když nás bude málo, tak se schováme. Kdyby nás bylo hodně, tolik, že bychom tvořili armádu, tak bychom se prozrazení neobávali. Ale momentálně je nás dost na to, aby nás vyslídili, ale není nás tolik, aby jsme mohli vůči tomu zůstat lhostejní!
A proto, mimo jiné i kvůli větší šanci na úspěch naší mise, navrhuji, abychom se rozdělili."

Vzhlédnu a mimoděk si říkám, jestli toto všechno má vůbec smysl. Další, kdo se přidal, další téma na rozhovor a další, kdo se bude přidávat do našich hádek, ze kterých mě začala pořádně bolet hlava.
Trčíme na jednom místě klidně i pár dní a nikdo si z toho nic nedělá. Přitom jsem si vzpomínala na jejich řeči o tom, jak je důležité navrátit Benolitu jeho slávu, jak je důležité být pospolní... Měla jsem po krk toho, co je důležité, protože ačkoliv jsem se snažila každého ze skupiny alespoň trochu pochopit, alespoň trochu se do něj vcítit, přeci jen mi naše jednání přišlo nesmyslné.
Nikdo během našeho putování nevytáhl mapu - tedy pokud byla důležitá a já si myslí, že by mohla být - nikdo si nesesedl, aby naplánoval, co bude dál, kde budeme brát zásoby, protože tolik peněz jsme neměli a mě nevědomost trápila snad jen o trochu víc než bezmoc. Ta je nejhorší.

A pak se náhle postavil Tarnak. Neslyšela jsem ho pořádně mluvit od té doby, co jsem ho znala. Občas jsem zapomínala, že v této skupině je. Možná jsem se zabývala úvahami, napadlo mě a pokrčila jsem rameny.
Hlas měl zvučný a přitáhl na sebe pozornost. Poslouchala jsem, co nám chce říct a snažila se číst v jeho tváři. Pak se ale natočil úplně jiným směrem a já se znovu zahleděla do ohně. Troufala jsem si tvrdit, že to, co tady říká, ví každý, i když málokdo si to dokáže připustit.

Spánek na sněhu

Ležím.

To studí....

Ale i přesto dál ležím.
Ležím v mokrém sněhu, přesně tak, jak jsem dopadl.
Nikdo se nezvedl od ohně, aby mi pomohl. Nikdo se nezvedl aby mě alespon přitáhl blíže k ohni, abych neležel v tom sněhu... Ba, nikdo si ani nevšimne, že nejsem u ohně... Nikdo...
Všichni jsou zabráni do vlastních hádek a na přítele se zapomělo...
Přítele? .... jak opíjivé slovo... Kdo je vlastně přítel? Ten co Ti dá napít, když umíráš žízní? Ten, co zkříží meč s protivníkem jen aby se Tě zastal? ne...
Přítel je ten, kdo Tě pochopí.
A kdo jest mým přítelem?
Nikdo...
Býval to můj bratr, ne ten z kláštera, ale můj opravdový bratr.
Dneš již mrtvý. Krutá Benolitská zima pohltila i jeho.
Nemohl jsem nic dělat...
A teď? Kdo je mým přítelem?

Najka? ne... Hodná, ochotná, odvážná a řekl bych i hrdá. Ale nepochopí. Občas mi přijde, že nechce chápat nic kolem sebe...

Wolsey? ne... Dobrý člověk, sice trochu s nosem nahoru, ale dobrý člověk, ikdyž cholerik. Ale přítel? ne... má svoji cestu, jiná ho nezajímá...

Illinoé? Mladičká... přesto statečná a rychle chápající. Chytrá. Přítel? ne... Zahleděna do Wolseyho, jehož pojala jako svého mistra a dění kolem ní, je jí najednou cizí.

Eve? Nebezpečná. Hodně nebezpečná. Myslel jsem si, že ona by přítelem možná mohla být. Ale zmílil jsem se. Ona se chce jen hádat. Přesto má jistě dobré srdce....

Ratibor? Odvážný lovec, ikdyž málo mluvný. Rychlost a hbitost zná jako svého bratra, ale přítel? ne... Jak by dal najevo že mne chápe? skoro nemluví. a nevnímá moc věci kolem sebe, když to nejde trefit šípem...

Tarnak? tichý, zabijácký. Vznešený. Přítel? ne... Proč taky? Nikdy neoslovil jménem nikoho z nás. Nikdo ho tu skoro nezná. Je to největší otazník.

Aurelie? Vypadá na vychytralou holčičku. Ale má uvnitř dobré srdce. avšak přítel? ne... Má srdce jen pro Tenesari, občas mi přijde že jí ostatní nezajímají...

Kdo ještě zbývá? ...
Ach ano... Ta slepá kněžka. Tenesari. Osud k ní byl hodně tvrdý, ale ona se mu dokázala postavit. Odvážné děvče, které chce brát viny všech lidí na sebe a trpět za ně. Přítel?...... ano. Tam bych ho pravděpodobně dokázal najít. Ale nebudu ji zatěžovat ještě svýma myšlenkama a problemama. Už tak toho musí mít chudák dost...

Přítel? ne....
Taky kdo by dokázal být přítelem mnichovy který si svoji víru razí silou, pije jak bezedný a ikdyž vtipný, není moc chytrý. Od toho tu jsou přeci jiní.

(mé myšlenky sklouznou k Wolseymu...)

Ach ano, zapoměl jsem na Princeznu. Hrdá, svědomitá, avšak velitel, dle mého, jak se patří. Nenadává, nekritizuje, je klidná. A co je jí oplátkou? Nadávky, kritika... proč vlastně? Kvůli tomu že nechtěla zemřít? Že si chtěla uchránit vlastní život?... Každý by to udělal. Přítel? možná... Hledat přítele u samotné princezny by bylo pošetilé, avšak ona by mne možná pochopila, tak jak se já snažím pochopit ji...
Uvidíme...

Vo... Vodu...
Snažím se ze sebe vypravit, avšak má slova se odrazí od vrstvy mokrého sněhu.

Vo...Vodu!
Snažím se ze sebe vypravit znovu.
Opět bezúspěšně...

VODU!!
vypravím konečně ze sebe co nejvíc nahlas.
Zdá se že to konečně už bylo trochu slyšet...

Ale na tom nezáleží.
Usínám...
Mé myšlenky se mění. Přátelství odchází, vrací se dávná událost. Mou myslí nezapomenutá, avšak dost odrstrčená.

Stojím u okna ve svém chrámu a pozoruji jak okolní svět pohlcuje Krutá zima.
Sníh. Jeho vločky jsou snad všudě. Tak malé, bílé svinstvo, a dokáže zabíjet...
V tu chvíli si vzpomenu na svého bratra, bydlící několik bloků od mého chrámu.
Hej bratře!
Křiknu na jednoho ze svých věrných bratrů.
Potřebuji aby jsi mi ihned přinesl 4 nebo 5 kožešin.
Ale bratře, snad nechceš jít ven? Tam nikdo v tomhle počasí nevydrží!
Máš pravdu. Přines mi těch kožešin radši šest. A teď už jdi!
Mezi tím docházím k sobě do svého pokoje a oblékám na sebe vše co mohu. Troje ponožky, druhé a třetí kamaše, na to dvoje teplé kalhoty.
S postele stáhnuji prostěradlo z postele a napůl jej trhám. Jednu půlku si ovazuji kolem hlavy a na to si nasazuji beranici.
V tu chvíli přispěchá bratr a pokládá přede mne hromadu kožešin.
Pečlivě si jednu za druhou na sebe oblékám.
Pamatuji si tu chvíli.
Připadal jsem si jak Yetti.
Tři metry na šířku, dva do tlouštky.
Ohromné.
Vyrazil jsem.
Byla neskutečná zima.
I přes vrstvu ponožek a teplé boty jsem cítil, jak mi mrznou prsty...
Ale věděl jsem že musím jít.
Po pár blocích jsem zmrlej na kost došel k domu svého pravého bratra.
Sklo v oknech bylo mrazem rozbito, což nevěstilo nic dobrého.
Vešel jsem dovnitř.
Všechno zmrzlé.
to ne...!
Hledal jsem svého bratra, až jsem ho nalezl.
Při tom pohledu se mi sevřel žaludek a já prvně v životě brečel.
Bratr byl zalezlý pod duchnou ve své posteli. Hledal vše, kde se mohl alespon o trochu více ohřát. Byl oblečen snad do všeho co měl na sobě.
Ale byl zmrzlý.
Byl mrtvý.
Ale nemohl jsem ho tam jen tak nechat.
Vzal jsem ho do náruče a se slzami, které mi dopadali na tvář již zmrzlé, jsem ho nesl do chrámu.

Probudím se.
A pořád na tom stejném místě.
Studí...
A opět upadám do spánku.
Tentokrát bezesného...

---

Otázky a odpovědi...pořád dokola

Když Tarnak domluví, hodím po něm zvláštní pohled. Abych dostála svému postu vůdkyně, dokud jí jsem, povstanu a odpovím Tarnakovi tak, jak se na mě sluší.
,,Mluvíš rozvážně, příteli, nicméně jsem se zamyslela nad tvým nápadem. Narovinu ti říkám, že něco takového není možné. Já sama osobně jsem Benolit nikdy neopustila, ale vím jistě, že odsud," ukáži na bránu, ,,vede jen jedna cesta. Tou se musíme dát a musíme se jí dát všichni. Nemerové jsou prohnaná rasa, útočí ze stínu a nemají žádnou čest. Klidně vás probodnou i zezadu, nebo prošpikují šípy, pokud zrovna spíte. Jde jim jen o jedno a o to, abychom zemřeli. A buďte si jistí, že se neschováte. Na chvíli možná ano, ale dřív nebo později si vás stejně najdou. V případě rozdělení bychom byli pro ně snadná kořist. Musíme držet pohromadě, i když to bude těžké. A Tarnaku...my už prozrazení jsme."
Na chvíli se odmlčím, ale pak mě napadne něco, co možná Tarnak nevyřknul, ale zřejmě se nato chystal.
,,Možná jsi měl na mysli, že se rozdělíme dole na sněžných pláních. Jako Benoliťané nevíme, co nás tam čeká, takže na rozdělení obecně můžeme zapomenout. Jestli chce někdo z vás, nás opustit, prosím, ale berte na vědomí, že jste Princové Severu a ti, co sedí po vašem boku, jsou vaši bratři a sestry. Opustit je by bylo nelidské."

---

Seveřan

Pozoruji drsnou tvář severského bojovníka, který se tu mezi námi zčistajasna objevil a ačkoliv měl ještě před chvílí ruce nahoře a ve svém obvykle drsném chování, jak to mají seveřané mimo Benolit ve zvyku, se trochu zdráhal, nyní tu stojí a podle toho, jak zní jeho hlas, je velmi rozčilený. Chce znát odpovědi na své otázky. Jeho hlas ale není to všechno, co mě na něm zaujalo. Zprvu jsem v mimice jeho obličeje viděla lhostejnost vůči nám, nyní ji ovšem vystřídala spíše pohrdavost. Popravdě řečeno je to mé první setkání se skutečným severským bojovníkem. Jistě, občas do Benolitu zavítali, ale horko ve městě jim nedělalo dobře a já je viděla jen z dálky.

Jak jsem se od něj doslechla, má mě a mé nevlastní rodiče, přivést do jeho osady. Postavím se a snažím se mluvit tak, abych na něj zapůsobila svým postem vůdkyně.
,,Važíme si toho, že jsi nám důvěřoval a zbavil si se svých zbraní předtím než jsi došel k našemu skrovnému ohni. Odměnou ti budou mé odpovědi. Nemerové, jenž se potulují městem, je pouštní národ, jsou to odvěcí nepřátele Benolitu. To oni způsobili tuhle katastrofu, tuhle zkázu Benolitu...svým způsobem." řeknu a mírně se s provinilým výrazem podívám po své družině. Válečník mlčí a na jeho větrem ošlehané tváři tančí vesele stíny, vrhané od ohně.
,,Co zde ale ve městě kutí nám doposud není známo...na výběr je spousta věcí. Teď ale k věci o tom, že mě máš přivést zpět do tvé osady. Dovolím si nesouhlasit. Slíbila jsem, že vrátím spolu s Princi Severu, které vidíš kolem mě, Benolitu zašlou slávu. Naše cesta vede do pouštní země Nemerů, kde chceme najít tajemný zdroj síly pro město. Pokud uspějeme, pokusíme se vyzvednout Benolit z prachu a popela. Pokud chceš, pojď s námi. Drsné ruce válečníka se vždy hodí. Pokud ale nechceš, tak zůstaň zde na noc u našeho ohně. najez se a napij, ale zítra ráno odejdi a neohlížej se. A ještě něco...nesnaž se mě přemlouvat."

Že by se lepší časy?
Jak tak sedím pozorně si nově příchozího prohlížím. Pár těhle chlapíků jsem už taky měla čest poznat. Když se někdo zabývá zbraněmi jako já válečníci si ho brzy najdou všude. Usměju se pro jen tak pro sebe.
„ No fajn. Takže se konečně někam dostáváme. Je jasné že prázdný tlachy..“ kouknu směrem k Tarnakovi „ nás opravdu nikam nedonesou. Řečiček tu dneska bylo slyšet až dost.“ Rozhlídnu se kolem sebe. Pozorně zkoumám každou tvář v odlescích ohně a dumám na tím zda odsud zítra opravdu odejdeme všichni v jednotě či ne.
„ Osobně bych měla takovej nápad. Abychom se šli všichni vypsat a ráno odsud vypadli jen co vyjde slunce.A kdo bude prád ňákej ten morální problém tak si tu klidně může , pro mě za mě, nechat mrznout prdel.“ Podívám se El-nemerii co na to ona a pak znovu a na zbytek skupiny. Pohled se mi zastaví na Svenovi. Chvilku to snad vypadá jako bych mu něco chtěla říct, ale pak jen mávnu rukou.
„ Kam se vlastně poděl Dermon? Mám neklamný dojem že byl zrovna moc ve stavu kdy by se tu moh potulovat sám.“ Otočím se od ohně a vydám se směrem kudy se před chvíli potácel.
I když je to jen oželej chlap , zmrznout by asi neměl. Už je protože se ke mě nechová jak k onuci.
Po pár krocích do tmy o Dermona doslova zakopnu.Ani se nenamáhám ohýbat. Prostě do něj pořádně kopnu. „ Hej koukej vstávat ožralo, nebo tu snad chceš umrznout.“

Důvěrné debaty tvoří důvěru... Anebo ne?

Po svém posledním pokusu o usměrnění Nemerie jsem se rozhodl trošku vytratit z dění...

Hrome, začínám tu působit jako nějaký vůdce opozice, což rozhodně nechci být!
Udělal jsem, co bylo v mých silách, abych vytvořil situaci, která prověří charaktery nás všech.
Lepší je zjistit to teď, než s hordou Nemerů na krku...

Pozoruji, jak se ostatní chápou slova a každý říká své vlastní dojmy z nastalé situace.
Ani nevím proč, ale můj pohled se střetne s pohledem Illioné, mé nové učednice...

Pozoruje mě zkoumavým pohledem a najednou mám skoro pocit, jako bych uslyšel její myšlenky...
...moudrostí věků... Zdalipak ji vždy používáte ke správným účelům, Mistře?
Překvapeně na ni pohlédnu, neboť si nejsem jist, jestli mi záměrně chtěla vyslat vzkaz, nebo to bylo neúmyslné...
Zároveň se ale zarazím, neboť si uvědomím, že tato mladá, chytrá dívka uhodila hřebík na hlavičku!
U sta hromů! Ona má pravdu! Namísto abych se snažil nás stmelit, používám svou moudrost k opaku! A jen proto, abych ukojil své vlastní ego!
A kolikrát se mi to již stalo?
No, ale nakonec nikdo nejsme dokonalý...
Jak tak hledím Illioné do očí, v těch mých, jasně modrých, se zaleskne lítost, když slabě zavrtím hlavou ze strany na stranu...
Potom pohled odvrátím...
Všimla si toho? A proč jsem to vlastně udělal?

Moje myšlenky jsou ale přerušeny slovy Eve...
Ah, mocná Eve... Silná bojovnice, nezávislá...
...nezkrotná...
Obtížně respektuje jinou autoritu a je rejpal, co neví kdy je dobré mlčet... Ovšem její připomínky jsou obyčejně správné a je jisté, že má pod čepicí...
Je mi vlastně svým způsobem podobná!
Pozdvihnu obočí a tiše hvízdnu překvapením, když dojdu ve svých myšlenkách až sem!

Potom se chopí slova Najka...
Nojo, Najka je prostě...Najka.
Chytrá, trucovitá a až nechutně feministická...
...ale čím to je, že má u mě mnohem více respektu, než ostatní členové této výpravy, Nemerii nevyjímaje?

Potom se ale zaposlouchám do toho, co Najka říká:
"...Ale upřímně. Sáhněte si do vlastního svědomí. Co není tam něco do by jste neprozradili živé duši. Nějaký čin, za který se stydíte sami před sebou?“
Má pravdu, každý tu máme nějaké tajemství... Které skrýváme před ostatními, možná i sami před sebou...
Pohled, který věnuji Najce v odověď na její otázku je proti mé vůli obdivný a plný respektu...
Skoro neznatelně přikývnu na znamení, že i já mám svá tajemství...
Která se ale netýkají nás a naší výpravy... pomyslím si v zápětí a na tváři se mi objeví můj typický samolibý úsměv, který používám vždy, když se mi podaří obhájit sám sebe...

Tok mých myšlenek je ale přerušen nesourodými výkřiky, pocházejícími od Dermona...
Bože ten blbec se snad ožral!?
Neudržím se a hlasitě se uchechtnu se slovy:
"Tak ten na to tedy kápl!"
Tenhle bodrý, jednodušší chasník je mi stále více a více sympatický!

Když začne mluvit Tarnak, mluví z něho evidentní znudění celou situací, ovšem jeho návrh řešení je tak šílený, že si neodpustím sepnout ruce a obrátit oči v sloup...


Příchod nového muže!

To se již ale na scéně objeví nový muž, evidentní rodilý seveřan!
Přináší poselství pro Nemerii a evidentně ji respektuje...
Zkoumavě si ho měřím pohledem, ale zatím se rozhodnu být zdrženlivý a počkat, co z něho vyleze...

Potom se ozve opět Najka se svým nápadem, abychom se na to vyspali...
Opět se podívám na svou učednici Illioné a v hlavě mi znějí její myšlenky o tom, jak využívám svou moudrost...

A potom se rozhodnu po dlouhé době promluvit ke všem najednou...
Zvednu ruce abych si získal pozornost a potom je sepnu na hrudi, jak mluvím:
"Vážení, ač nerad, musím se nyní postavit na stranu Najky... Je správné, že jsme si spoustu věcí vyřešili a nyní víme, proč jsme vlastně na této cestě!
Co se mě týče, já Nemerii neobviňuji z toho, že krystal poškodila - musela to udělat... Jen se mi nelíbilo, že to tak dlouho tajila.
Ale nyní to víme a mám pocit, že další debaty na toto téma jsou již zbytečné.
Prospěme se a ráno se uvidí.
Za sebe prohlašuji, že El-Nemeria má opět mou důvěru a budu jí následovat na naší spravedlivé výpravě, přičemž z celého srdce doufám, že již nenastane situace, která by ji zpochybnila..."
Ukloním se na znamení, že můj projev skončil a pozoruji reakce...

Mezitím Najka dá správnou připomínku ohledně Dermona...
Chvíli na to ji uslyším, jak na něj řve, aby se zvednul...

Impulzivně se rozhodnu jednat a zavolám na Najku:
"Ten je tak ve stavu, aby se zvedl sám! Počkej, přijdu tam... Ty ho vezmeš za nohy, já za ruce a dáme ho k ohni..."

Když k nim přijdu a beru Dermona za ruce, řeknu:
"Tys tomu dal, Ty starej ožralo! No, opovaž se mě pozvracet - to bys asi zbytek života strávil jako ropucha!"

Jakmile jsem spatřila, že se na mě Wolsey divá, lekla jsem se, že možná umí číst myšlenky a slíbila si, že už víckrát nebudu pokoušet osud a raději to v sobě zdusím, než bych vypustila z pusy něco, co by se čtenáři myšlenek nemuselo vůbec líbit.
Lehce jsem zrudla, když navíc zavrtěl hlavou. Takže je to jasné. I uvažovat se dá dostatečně nahlas, aby mě někdo slyšel. Raději jsem okolo své mysli vystavěla provizorní zeď, za kterou - jak jsem doufala, nepronikne valná většina osazenstva.

Nakonec ale přeci jen zdusím příval myšlenek a soustředím se na to, co se děje. Sleduju, jak se Dermon s pomocí zvedá ze zledovatělé země a najednou mě zamrazí. Mohl zemřít a já jsem si toho pořádně ani nevšimla. Bodne mě osten lítosti a posadím se k ohni.

Restart dobrodružství

Příběh bude vyprávěn touto postavou, ale nikdy se s ní nesetkáte.

Vzhelem k tomu, že PJ na nás totálně ****, tak prosím o své vyřazení z příběhu...
Dobrá vůle tu byla, ale čeho je moc, toho je příliš!

Kdyby někdo z hráčů chtěl někde fleka, tak si myslím, že bych to mohl vcelku dobře zařídit - znám pár lidí, co shání lidi do jeskyní... ;)
Kdyžtak mi pište na nick
Apophis.goauld

Vidím, že konečně někdo pořádně promluvil, nicméně sis mohl ty hvězdičky odpustit a napsat to naostro ;-)

Já jsem si své zázemí už dávno našel, ale kdybych se někdy nudil, ozvu se.