Přirozenost hlubin
hrálo se Po čtrnácti dnech
od: 05. dubna 2009 20:16 do: 01. listopadu 2009 21:48
Dobrodružství vedl(a) Christian Nior Madden
| |
 | Los Angeles. . město, které žije nočním životem a přesto se na každém rohu nachazejí lidské hřišnosti. Město kde za nitky osudu lidstva tahají monstra noci, prahnouci po krvi a pachu smrti. Třesoucí se chtíčem a dychtící po moci. V ulicích se šíří chaos a kanály se plní lidskou krví noc co noc. Nikdo netuší co vládne v temných uličkách města, co se plíží ve stokách a co skrývají okouzlující gentlemani za svým okouzlujícím usměvem. Různe frakce mezi sebou vedou krvelačný boj o své postavení. Uběhlo několik měsícu od příchodů zástupcu Anarchů, které chtějí uchvatit část města pro své rozmary. Tento večer se v ulicích probral noční život, který začal krveprolitím. V temných uličkách a v centru města vypukla válka, kde si vampýří bodají do zad dýky, aby se dožili příští noci. . tak započal velký začátek konce.  |
| |
| Rekapilutace z předchozí jeskyně. Černá limuzíná se proplétá nočním Los Angeles. Za jejím volantem je roztěkaný Nosferatu, který pomalu, ale jistě zjišťuje, že město nežije svým bězným nočním životem, ale že se zjevně k něčemu schyluje a oznamuje to svému mlčícímu pasažérovi na zadních sedadlech. Mezitím se do města "Ztracených Andělů" dostávají dvě mladičké upírky. Před letištěm narazí na odrzlého taxikáře, který je zaveze pouze o několik bloků dál, kde je na jejich žádost vysadí. Mezitím ulicemi teče krev. Každá strana ztrácí své smrťáky, mezi kterými vstoupil i Christian, který se rozhodl projít ulicemi k centru dění po svých a Viktora zahnal do bezpečí hotelu. Do chaosu a vraždících se upíru, se nechtěně připlete i dvojice upírek - Keystel s Veren. Pro jejich stěstí potkávají Christiana, který se také ocitl v tom přišerném zmatku, který ulicemi zvládl a v kterých řádí dav, který nelístostně demoluje okolí kolem sebe. O pár bloků dál se Alessandro potýká s několika rozzuřenými upíry, kteří už zapoměli zcela na dodržovaní Maškarády a bezhlavě střílejí po všem, co se jen hýbe. Mezitím se Alessandro snaží dovolat Christianovi... K Veren se připlete opuštěný chlapec, který u ní hledá bezpečí a utěchu. Veren s chlapcem naleznou úkryt v jednom opuštěném krámku. Alessandro se po mobilu spojí s Christianem, kterého nabádá k tomu, aby už začal něco dělat.. Christian pošle Keystel do bezpečí jednoho zapadlého motelu. Keystel je nelítostně posazená za volant a ač s velkým usílím se prodírá dávem. Alessandrovi se povedlo dostat, nedaleko místo setkání s Chrisem a rozhodne se jeden blok dojít po svých. Veren s malým chlapcem přepadnou v krámku dva krvežízníví upíři, kteří se rozhodli si je vzít s sebou, jako válečnou kořist.. Keystel mezitím dorazila do motelu, kde narazila na nepřijemného mladíka, ale nalezla tam bezpečí a ukryt. Christian se po divoké přestřelco dostal do divadla, kde se shledal se svými ldimi a vyšel zpětně do ulic, kde nalézá Alessandra ve společnosti tři velmi starých upírů a jejich kořistí ... Veren s malým chlapcem. ... co bude dál... ? |
| |
 | Chvíli sleduji krám, odkud vyšly výstřely, ale mezi tím dorazí nečekaná posila. Někdo, koho jsem ani v nejmenším nečekal. Schovám si pětačtyřicítku za opasek a pomalu se narovnám. Pohledem, říkajícím snad všechny možné nadávky na něho, pohlédnu do tváře Christiana a kysele se ušklíbnu na jeho adresu. //Ale že ti to trvalo. . . // Zakroutím hlavou a schovám si ruce pod kabát. Poté ustoupím pár kroků k pouliční lampě a s rukou schovanou u rukojeti zbraně se o osvětlení opřu. „Nechtěl bys mi laskavě vysvětlit, kde se zase couráš a kde máš telefon!?“ Okřiknu Chrise se značnou drzostí, kterou by si někdo v mém postavení vůbec neměl dovolit, ale za večer toho mám tak akorát a tak si neberu servítky ani se svou jedinou záchranou. //Skvěle, zase mu jednou dlužím za záchranu, kdy tyhle náhody skonči?// Ve snu by mě nenapadlo, že ho zrovna teď uvidím rád, asi bych to sám nezvládl a tak i bez ohledu na tři Camarillské si pustím uzdu, snad aby mu dle mého osobitého stylu došlo, že mu tím děkuji. Nikdy jsem s ním neprohazoval slova díků a jediný vděk byly právě tyhle ústřely mimo kodex, kdy si na něho otvírám pusu. „Fajn, teď tu budeme jen tak stát a čekat kdo první koho omrzí nebo zabije. Proč mě to naprosto nepřekvapuje.“ S pohozením jedné ruky v nic neříkajícím gestu doprovodím svá, již o poznání klidnější slova a připravím úderník zbraně do pohotovostní polohy, kdyby si ti tři něco zkusili. Stále ale víc pozornosti věnuji Paladinovi, ne té sebrance, která si myslí, že si může co chce a město je její. Někdo by jim měl už utnout tipec a vyštípat je odsud stejně jako tu ostatní lůzu. Víme to všichni, ale je jich tolik, že s tím nikdo nic nedělá. Jak dlouho ještě. |
| |
| Jeden z upíru předstoupí do čela a až s odrzlou provokací se Chrstianovi ušklíbne do tváře. "Vidím tu jen Tebe." Poukáže s opovržením na Christiana před sebou a poté pomalu stočí prst na Sedricka. "A toho zelenáče. My jsme tři, tudíž se kliď a nekřiž mi cestu, Smrťáku." Sjede Paladina jedním zhnuseným pohledem a poodtáhne si kabát, aby byla dobře vidět zbraň. |
| |
 | S kamenou tváří sleduje výstup Šerifa, při čemž si vychutnává vanilkového nádechu doutníkového kouře, který vydechne na šerifovu tvář. Proč mám ten pocit, že je tři nešťastné číslo. Pozvedne koutek do náznaku ironického ušklebku a pohlédne na Sedricka, načež také podtáhne lem svého kabátu, kde má k boku přilehlou brokovnici, která zatím dříme v několika uchytech pouzdra pro větší zbraně. Pokud nechceš, abych ukázal tvym střevům měsíc, tak se kliď. Nechám Vás jít, ale tu krasavici s děckem tu necháte. Jeho tvář potemní a přejde pohledem opět na Šerifa, kterému opětuje jeho prvotní úšklebek posměchu. |
| |
 | Už nejméně posté zvedene tvář ze svých dlaní a tmavýma očima obkrouží známé kolečko: Vchod do motelu - hodiny na stěně vedle dveří - muž za recepcí. Když zaznamená, že vchod je prázdný, minutová ručička je opět dál a muž za recepcí si hledí svého, sevře v pěsti hrst svých vlasů a skousne si ret. //Někdo musí přijít. Teď. Za minutu. Zítra. Prostě někdy... někdo přijde.// Když se jí podaří jakž takž uklidnit sama sebe, pomalu vydechne, počká několik minut a pak... Vchod do motelu - hodiny na stěně vedle dveří - muž za recepcí... |
| |
 | Ošoupaná teniska se dotkla chodníku. A pak ještě jedna. //Tervetuloa LA Saara. -Vítej v LA, Saaro.-// Bledá pleť posetá pihami a zrzavé vlasy jasně prozrazovaly ženin cizokrajný, severský původ. Obnošené, ne právě okázalé oblečení zase žalovalo, že není zvyklá na přepych. A nakonec tvář. V kombinaci s nevelkým vzrůstem působil ženin obličej na první pohled mladě a svěže,téměř dívčím dojmem. Avšak při bližším pohledu vrásky kolem úst a očí prozradily věk kolem třiceti a dívčí vzezření vzalo za své s cynismem, který byl v ženině tváři téměř trvale ustálen. Sečteno a podtrženo - nebyl to právě prototyp hezké sympatické ženy. Naopak - bylo v ní cosi tvrdého, co by urazilo každou jemnou dámu a postrádalo ženskost. A tato žena nyní vystoupila z dálkového autobusu s huňatým, velkým psem po boku - nejspíš směska všech možných i nemožných ras. Celá situace byla tím grotesknější,že všichni cestující byli nuceni vystoupit uprostřed ucpané, hlučné, jim neznámé ulice. Do křiku a všeobecného zmatku. //To ti to pěkně začíná...// |
| |
 | Tiše zavrčí, když jeden z upírů hodí její bezvládné-vystrašené tělo o zem. Už měla na jazyku nachystaná slova, ale raději se utiší, když pohlédne na chlapce, který k ní natahuje svou maličkatou ručku. ,,Já Vás prosím...nechte ho být. Já Vám postačím, ale...neubližujte mu. Prosím..." Prosebně pohlédne na muže, který drží malé tělíčko chlapce. Neunesla by, kdyby se mu něco stalo. Raději obětuje sebe, než dítě. Načež sebou trhne, když zaslechne něčí hlas. Hlas, který dobře zná. Otočí se, aby na něj pohlédla, jestli se jí to opravdu jen nezdá, ale ne. Opravdu tam stál s nějakým mužem po boku, kterého neznala. ,,Chrisi..." Řekne tiše, ale přes to tak, že je to slyšet. Těká pohledem mezi ním a mužem, při čemž se vysápe na nohy. Na chvíli úplně zapomene, že je rukojmí dvou krvežíznivých upírů. Avšak, než udělá krok, vzpomene si na chlapce a raději zůstane stát s pohledem upřeným na Chrise čekajíc, co se bude dít dál. V tohle chvíli může jen doufat... |
| |
| Znuděně zívnu nad tím divadlem, které předvádí princ a ohrnu spodní ret ve směšný úšklebek právě na jeho adresu. // Ne vždy záleží na kvantitě, drahý princi. . . // Posměšně přejedu po trojici starších upírů pohledem, který nakonec spočine u obchodu a dívky u jeho dveří. Drnknu loktem o mou předchozí vzpěru a pozvolným krokem k ní vykročím, při tom kývnu na Christiana, zda o ní ví a zná ji, neb ani její slova neunikla mému sluchu. Troufat si na dívky a děti, tomu se říká úroveň. . . Zakroutím s jízlivým výrazem tváře nad chováním té sebranky a blížíc se k dívce, prohlížím si nejen ji, ale i její doprovod. // Toho usmrkance sebou doufám brát nebudeme. . . a ji? No, trocha krve by se hodila. . . // Škodolibě mi vystřelí koutek rtů nad svou normální úroveň a posměšně si odfrknu když jsem co pár kroků od skupiny postávající na ulici. . . .ale vlastně mě neudivuje, k čemu je Camarilla se schopná snížit. // Chudáci. . . // Letmě koutkem oka shlédnu protivníky a zastavím se na místě sledujíc situaci se stále zvednutým koutkem v posměšku. |
| |
| Šerif se rozzuřeně ošije a ukáže na Christiana prstem, přivírajíc nenávistně oči. Ještě se uvidíme, Smrťáku. A věř, že nezůstaneš vcelku. Vezme mu doutník, který mu uhasí o jeho rameno a nedopalek mu pohodí kamsi na hrudník. Trhne tváří, čímž dá dalším dvoum kumpánum znamení, že jsou na odchodu. Šlehne pohledem po malém chlapci a v očích mu zahoří odpor s nenávistí. Trojice upíru se stáhne do temných uliček, kde začnou shromažďovat své zbylé zastánce. ------------------------------------------------------------ Veren s malým chlapcem jsou teď odkázani na Christianovi a Sedrickovi - opravdu to jsou takoví gentelmani ? ------------------------------------------------------------- Mladík za pultem zašlého motelu dopije už osmou plechovku piva. Zvedne se a kývne na Keystel. Tak co, holka? Chceš nějakej pokoj, nebo tu jen budeš oxidovat? Mladík se opře loktem o oprýskaný pult a prohlíží si Keystel a určitě né s čistými úmysly. -------------------------------------------------------------- Saara se ocitne v utichlém zmatku a chaosu, který ještě panuje o několik bloků dál. V dálce jsou slyšet sirény, které jasně oznamují přijezd zákona a záchranu raněným. Už na první pohled je znát, že za zakovou zkázu určitě nemůže lidská ruka. Do jakých nesnází se vkročí záleží na ní. |
| |
| Aniž by přestal Šerifovi hledět do očí, ponechá ho o své rameno uhasit nedopalek. Nemůže teď vyvolat spor, když se stahují. Zvláště, když má kus od sebe Veren s malým chlapcem, který by nepřežili ani vteřinu, kdyby se tasili zbraně. Pozorně sleduje vzdalující se trojici, načež kývne na Sedricka a stáhne si lem kabátu přes zbraň. Pojedete s Veren za Keystel. Je v tom příšerným motelu s tím užasňákem. Malýho nechte tady. Následuje Sedrickovi kroky k Veren, od ktreré odežene malého chlapce a vsune krátce dlaň do kapsy kalhot. Podá Sedricnovi klíčky od svého auta. Přijedu o chvíli později. Hlavně nikde nezastavujte. |
| |
| Její oči vykonají přesně osmdesáté sedmé kolečko: Vchod do motelu - hodiny na stěně vedle dveří - muž za recepcí. Ovšem zaznamená, že muž za recepcí změnil pozici; napřímí se tedy a instinktivně zatne ruce v pěsti. ,,Pokud vám to nevadí, ještě tu počkám. Během... ehm... během chvíle by sem měli dorazit... moji... přátelé," Zakoktá se, když ji nenapadne šikovnější formulace a snaží se neznervóznět při mužově pohledu. //Christiane, laskavě si pospěš,// zahučí v duchu a pokusí se podnapilému muži věnovat jakýsi klidný úsměv. |
| |
| Pro začátek se i se psem přesune ke zdi jednoho z domů, aby nebyli tak na ráně. Tam shodí ze zad svoji krosnu a opře se o zeď... V její tváři není znát šok a nejistota, které má v mysli - snad jen vráska kolem úst ji čas od času prozradí. ,,Tak to vidíš, Aarre. Tomuhle se říká pohodová dovolená. Kdyby to viděl vainaja kullanmuru Virtanen -nebožtík drahoušek Virtanen- ...'' Sehne se a krátce podrbe Aarreho za uchem. Poté semkne rty. //Nedá se svítit. Tady nezůstanu věčně...// Nasadí si krosnu na záda a odhodlaně se vydá ulicí do neznáma, hledajíc nějaké ubytování, nebo aspoň klidné místečko. Výjevy, které míjí (mrtvé, nebo raněné a plačící lidi, rozházené odpadky, rozbité vozy) pozoruje jen koutkem oka a na prosby zraněných nereaguje jnak než tím,že je obejde... |
| |
| Se stále roztřesenými koleny pohlédne na krvežíznivé upíry, kteří se právě dali na odchod. Tiše vydechne a spokojeně vyzvedne malého chlapce do náruče, kterého obejme a vydechne mu do jeho světlých vlásků. ,,Je to za námi...doufám." Pošeptá se zavřenýma očima, aby uklidnila spíš sama sebe. Pohlédne na muže, který před ní stál. Nezná ho, ani ho nikdy nespatřila a ani ji nikoho nepřipomínal. Prostě doposud neznámý člověk, který se jak se zdá zná s Chrisem. Se skoro zakrytým obličejem v chlapcových vlasech si ho se zájmem prohlíží. Její pohled odtrhnou Chrisovy kroky, které se k ní přibližovaly. Neváhala. V okamžiku odložila chlapce na zem a vrhla se mu kolem ramen. Byla opravdu šťastná, že už ti upíři odešli. Byla šťastná, že je Chris s ní. Že Keys viděla správně, když se k němu prodírala davem....počkat...!!! O.o Oddálí se od něj a pohlédne mu do tváře. ,,Keys...!! Je v pořádku? Našel jste ji? Kde je?! " Vyděšeně se začne rozhlížet kolem sebe, jestli tu někde není. Ne. Ani na ulici ji nespatří. Až poté zaslechne Chrisova slova. ,,Takže je v bezpečí?" Začne tiše vydechovat a s mírným náznakem úsměvu těkne pohledem na neznámého muže, který ji měl odvést za Keys, při čemž zahlédne, že Chris odhání chlapce, který začal už natahovat. ,,No to ne...!!! Ten jede se mnou. Přece ho tu jen tak nenechám?! Nemá nikoho kromě mě. Nikoho, komu bych ho svěřila, ale v téhle situaci bych si ho raději nechala u sebe, když zdovolíte." Řekne Chrisovi s pohledem upřeným do jeho očí. Chytne chlapce v podpaží a vytáhne si ho na svou hruď připravena se ho jen tak nevzdát. |
| |
| „Jistěže. . .“ Přikývnu na slova Christiana, která mě nikterak netěší. Hlídat jeho kuřátka mi vždycky dělalo problémy, hlavně proto že je sama vyvolávala. Těknu od něho pohledem k dívce s chlapcem natisknutým na prsou, zkřivím rty a pokroutím hlavou do stran. // Ten usmrkanec bude jen přítěž, zbavíme se ho cestou. // Ujistím sám sebe a následně i Smrťáka pohledem, že malého bereme sebou a aby se nestrachoval, co s ním bude. „Kde je to auto? Ať je tam vysadím a můžeme pokračovat v důležitější práci než hlídání malých děvčátek. . .“ Odrzlým tónem pronesu k Christianovi, nedbajíc na jeho postavení, které vždy bylo vedlejší jeho schopnostem. Pohlédnu i na děvče které jak vidno ho zná a nebude tady samo. Nadšeně se zrovna netvářím, ale co mám dělat, hádat se mi nechce a zbavit se můžu obou těch závaží kdykoli. Uchechtnu se kysele a schovám klíče do kapsy, chytím zápěstí té omladiny, ne nijak surově ale dost pevně na to aby se nezdráhala se mnou jít kam bude třeba. „Fajn, dost otázek děvenko, jdeme ať se nám nevrátí ta sebranka i s posilami. A bez řečí.“ Řeknu rázně a lehce trhnu rukou, aby se dala do kroku, převíjen jeden nikdy neví kdy se odkud vynoří další nechtění nápadníci prahnoucí po jejím krčku a nebo něčem dalším, jako by jich v LA nebylo dostatek. Přelétnu očima na Chrise a cuknu rameny //Tak kde máš to svoje žihadlo. . .// vybízejíc ho alespoň k upřesnění místa odkud že to máme do toho pochybného motelu jet, krev je cítit všude kolem a to nezůstane dlouho bez povšimnutí a jistě to ví i on. |
| |
| Mladík na Keystel významě pomrkne a zvedne desku pultíku. Šněruje si to rovnou ke Keystel a dřepne si na židli vedle ni. Usměje se, jak hladovej kojot. Umíš hrát poker, krasavice? Pleskne hromátkou karet o okraj stolu a plácne ji po stehně. ------------------------------------------------------------------ I když se chlapec ocitne v bezpečí náručí své patronky, rozpláče se. Přeci jen.. Christian s Sedrickem by nahnali hrůzu i ďáblovi. ------------------------------------------------------------------ Sedric svými nadlidskými instinkty i smysly, může zachytit přítomnost upíra, který svou metuzalemskou přítomností zahání mladé upíry do ukrytů. Zjevně jedna ze stran ještě neskončila a hodla pozabíjet zbyle vampyry, kteří se ještě zapoměli na ulicích a rabují vše, co jim je v cestě. ---------------------------------------------------------------- Saara je ve vedlejší ulici. Od trojice Sedric - Christian - Veren s chapcem, ji dělí pouze panelový dům. Jeji chlupatý mazlíček značně znervozní, když pocítí pach krve a začne vrčet. |
| |
| Opětuje Sedrickovi pohled, okrajově vnímajíc protesty Veren. Na jeho kamené tváři se objeví rozhořčené zamračení. Sedric sotva uchrání sebe, natož Veren s děckem. // Vezmu si toho usmrkance a ty Veren, umí rychle běhat. //. Pokývne tváří k boční uličce na jejimž konci čeká jeho auto. O tom, kdo půjde a nepůjde s námi rozhoduju já. Nelítostně ji vezme chlapce z náručí a postaví ho na zem. Zavětří a zachytne přitomnost matuzaléma a krátce stiskne čelist. Jak jsem řekl, Sedricku. Naber cestou Keys v tom motelu a pak mi zavolej, kam jsi je dovezl. Sáhne pod kabát pro upilovanou brokovnici, kterou mu podá a sám si zkonroluje zásobník u Desert Eagle. Prozatím zbraň zajistí a vsune si její ústí za lem kalhot na zádech. Popostrčí chlapce před sebou a kývnutím se zatím rozloučí se Sedrickem a s chlapcem se rozejde ulicí k podchodu. Sice pohybovat se s chlapcem bude náročnější, ale u Carmen v nočním klubu se mu určitě nic nestane. |
| |
| Temnýma očima sleduje každý mladíkův pohyb. //Po tom všem bude dělat problémy zrovna on?!// Pokusí se zůstat kidně sedět, když se přiblíží, ale neubrání se mírnému podsunutí své židle. ,,Popravě - ne, neumím. Nejspíš budete nucen zahrát si s jiným z hostů...'' Odpoví a mávne rukou kolem dokola, než si stačí uvědomit, že kromě ní tam žádní hosté nejsou. Mírně zčervená, o to víc, že ji muž pleskne přes stehno. Její oči opět neklidně těknou ke dveřím. ,,Ale... tak mě napadá - možná mám trochu žízeň. Myslíte, že byste mi mohl donést... colu?" Požádá potom a co možná nejkouzelněji se usměje, doufajíc, že se muž zvedne a aspoň na chvíli ji nechá samotnou... |
| |
| Pokračuje rázným krokem v chůzi, oči upřené před sebe. Sem tam nakrčí nos, když ji do něj udeří nepříjemný zápach, nebo pootočí hlavu, aby nemusela hledět do očí nějakého ubožáka. Po krátké chvíli se však Aarre na konci krátkého vodítka začne chovat nezvykle... Podřepne tedy k němu. ,,Jsi nervózní? Klid. Já taky," ujistí ho pololasně. Když se ani poté neuklidní a navíc začne vrčet, popadne jeho čelist a přinutí ho dívat se přímo na ní. ,,Tak dost. Na tohle od tebe nejsem zvyklá." Zvýší hlas a je jasně patrné, že tato věta nebývá užívána mnoho, avšak pes ji patrně už několikrát slyšel. Ztlumil vrčení, avšak nepřestal se neklidně vrtět a mírně brumlat... Saara ho za několik okamžiků pustila a napřímila se. Majíc v plánu pokračovat rovně nakročí, avšak ihned zaostří na konec ulice, kde podle všeho hoří nějaký vůz. Rázně tedy změní směr (Aarre ji následuje už při nejjemnějším tahu na vodítko) a zamíří do průchodu v panelovém domu, jenž ústí v souběžné ulici. Ovšem na cestu se příliš nesoustředí - nic neříkajícíma očima hlídá buď neklidného Aarreho, nebo se ohlíží do ulice, kterou právě opustili... |
| |
| Lehce se na slova Chrise zašklebí. ,,Dejte na něj prosím pozor..." Řekne klidně, když ji odebral chlapce. Ještě ho lehce políbí na čelo a pohladí. Vpije se do jeho drobounké tváře, aby si zapamatovala každou část. ,,...a na sebe taktéž." Pousměje se na Chrise, načež si odfrkne na neznámeho muže. ,,Jestli s tím, že mne máte někam odvézt máte sebemenší problémy, tak si tam dojedu sama. Nehodlám poslouchat Vaše řeči..." Řekne naštvaně, při čemž ji chytne za ruku. V celku dost pevně až to bolí. Jen k němu znovu sekne pohledem. ,,Bez řečí to asi nepůjde, jestli se ke mne budete chovat takto. Myslím, že když mi tu ruku pustíte a budete se ke mne chovat alespoň trochu hezky, tak bychom spolu mohli i vycházet..." Podá menší návrh, při čemž pohlédne prosebně na Chrise. Udělá psí oči, ale sama ví, že ji to rozhodně nepomůže. Jen se nechá trochu popotáhnou, načež se mu pokusí vytrhnout ze sevření. ,,Sedricku..." ...konečně zaslechne jeho jméno... ,,...prosím. Jestli na nás někdo zaútočí, tak budu potřebovat ruce volné a ne připoutané k Vám." Tiše si povzdechne a rozhlíží se kolem dokola, jetli se po tu dobu, co byla uzavřená v obchodě něco na ulici změnilo. Možná jen to, že už tam neni tolik panikařijících se lidí. Spíš tam bylo víc mrtvol a krve za to míň paniky. |
| |
| Odmlouvání slečny se mi dvakrát nezamlouvá a nejraději bych jí rovnou poslal ke všem čertům. Nebo lépe, za tím kdo mi ji hodil na krk, ale ten už míří pryč i s prckem. Otočím se a vztyčeným prstem ukážu na její tvář. „Pokud sebou nepohnete, tak vás tady s radostí nechám a ten metuzalém co se tu potlouká si vás dá jako zákusek a věřte že se na to rád podívám. Takže ticho a odchod!“ Obořím se na ni, dnešek byl již dostatečně roztěkaný na to, abych poslouchal spratka, který tu je nový a za deset vteřin by byl něčí kořist jako před tím. Nechám ji za sebou a sám jdu k autu na konci ulice, pro mě za mě ať si ji roztrhá kdo chce. Neohlédnu se a mé kroky jsou stále vzdálenější jejímu místu, kde zůstala. Vytáhnu klíče a odemknu auto, nastoupím na místo řidiče a zavětřím pohledem její pozici. // Tohle mi byl sám ďábel dlužnej. . . // Zavrčím a nastartuji. I přes všechen odpor k té arogantní slečince nakonec zařadím a dojedu k ní. „Nebudu se omlouvat, s tím nepočítejte, mám vás dovézt živou, tak mě budete muset, ať se vám to líbí nebo ne, poslouchat. Nemám za sebou zrovna snadný den a tak slušnost nečekejte. Takže nasedejte, nebo vás bude mít vážně jako dezert. . .“ Odmlčím se s kyselým posměškem, bez špetky slušnosti vůči ní. Otevřu dveře spolujezdce a čekám jestli si ten umíněnec nastoupí a je mi jedno jestli pak bude žalovat, jsem zvyklý a ostatně Christian také. Ví dobře jak se k jeho slečinkám chovám když mi je dá na krk a pak žehlím jejich průšvihy, které umí tak pekelně dobře vyvolávat. Sleduji ji chladnýma očima a začínám sahat po pětačtyřicítce za pasem, brokovnice je prozatím na sedačce vedle mě. „. . .a nebudu vás žádat dvakrát, bez ostychu vás tu nechám, nevíte kam jedeme a pochybuji že se zde vyznáte. Takže, hodně štěstí. . .“ Podám jí odjištěnou zbraň a zabouchnu dveře čekající na ni. „. . .budete ho potřebovat.“ Dodám se samolibým úšklebkem. Sama neví do čeho se pouští. |
| |
| Chlapec se ještě bezmocně ohlíží po Veren, která mu postupně mizí z očí. Christian ho vede do podchodu, kde se octine tváří tvář Saaře a jejímu huňatému miláčkovi. ---------------------------------------------------------------- Mladeneček se ke Keystel nastiskne a snaží se od ní získat nějaký ten vášnivý polibek. Na člověka má celkem dost velkou sílu, kterou ji začne tisknout spodní čelist. Povede se mu i nějaký ten letmý polibek ukradnout, ač se značnými obtížemi.. nezvdává se a dál se s ní přetahuje. ------------------------------------------------------------------ V jedné z temných uliček se ozve tlumené vykřiknutí. Postava zahalená v dlouhém plášti a kápi přes hlavu se sklání nad mrtvým a bezvládným tělem ženy, která se nedokázala osvobodit z drtivého objetí. S chraptivým nadechnutím se postava narovná. Dlouhé rukávy, které jsou zakončené cáry nasáklé krví se rozhoupou v jemném vánku, který se prohání ulicemi. S dutou ránou dopadne tělo, okradené o život, k zemi. Ve světle pouliční lampi se zaleskne čertsvá krev na mužových zmodralých rtech. Skoro jako duch kráčí, či snad pluje potemělou uličkou. Nasaje prudce vzduch do plic a rozletí se ulicí za pachem lidského mláděte o tři ulice dál ... jeho metuzalemská žízeň je neuhasitelná. |
| |
| Lehce tiskne drobou paži chlapce. Svírá za zády uklidňující chladnou rukojeď zbraně. Pozorně se porozhlíží, když zaznamená zesilující se auru metuzaléma, který se dal do pohybu. Zastaví se a zbrań raději vytáhne. Natiskne se zády ke stěně a přimhouří oči. Rozezná v přítmí podchodu neznámou dívku a se zavrčením se odtáhne od stěny. Hej, holko. Tady je průchod uzavřen, otoč se a jdi si po svých. Alespoň jedna možnost, jak metuzaléma zdržet, kdyby náhodou měl zamířeno tímto směrem. |
| |
| Síla muže ji poněkud překvapí. Zaskočená se neubrání prvnímu pokusu o polibek,ale vzápětí se prudce zapře rukama do jeho hrudi a podaří se jí dostat ho od sebe o pár čísel dál. ,,Možná by bylo moudřejší donést mi tu colu." Zkusí to ještě, ačkoliv je jí jasné, že tudy cesta nedeve. Zkusmo tedy zaměří zrak na jeho prsty a jeden z nich mu mírně bolestivě zkroutí pomocí snadného stadia Vicissitude, očekávajíc, že ho přinejmenším trochu překvapí a získá čas... |
| |
 | Zastavím se na okraji střechy a zaposlouchám se do zvuků města pode mnou. Slyším bitvu, odehrávající se v ztemnělých ulicích, a na rtech se mi usadí lehký a spokojený úsměv. Jen do toho. seskočím do uličky, jeden z jejích stínů, s dlouhým splývavým kabátem vlajícím za mnou. Rozběhnu se ke křižovatce, osvětlené několika málo lampami, ale těsně před ní se zastavím a na chvíli znovu naslouchám. Město se změnilo - a zákopová válka je proti tomu, co se tady děje dneska, dosti slabý odvar. Nedostatky... Všude je jich plno. zavrtím hlavou a opřu se s rukama založenýma na prsou o zeď, v tichém vyčkávání věcí příštích. |
| |
| Cizí hlas ji konečně přinutí podívat se, kam vlastně míří. Zastaví se a rázným cuknutím vodítka přinutí Aarreho zůstat na místě, ačkoliv ten na muže cení zuby a neklidně poposedává. ,,Tam je poněkud hořlavo," Podotkne s mírně ironickým podtónem a mávne rukou za sebe, k ulici, odkud přišla. ,,Tak buďte od té dobroty, pane - mineme se a půjdeme svou cestou, ano?" Dopoví a založí si jednu ruku v bok, ve druhé pevně držíc vodítko nespokojeného Aarreho. Pak její zrak sklouzne na dítě. Těkne očima k muži, pak zpět k malému... ,,Ten je váš? Má jiné oči. A vůbec. Tohle je outo kaupunki -divné město- . Nedivila bych se, kdybyste ho v tom zmatku sebral matce," Prohlásí napůl tázavě a pokusí se mlasknutím uklidnit Aarreho. |
| |
| Pohlédne na jeho záda, která se oddalovala každým krokem od ní dál. S menším strachem začne těkat pohledem kolem sebe. Raději nechá svých řečí, poslušne utichne a přeběhne k autu. ,,Zbraň? Nu moc s tím neumím zacházet..." Tiše si prohlíží zraň, kterou si přehazuje z ruky do ruky, při čemž ji uchopí tak, jako kdyby právě šla střílet. Přivře oko, natáhne ruku před sebe a pohlédne na místo, kam míří. //Pěkná to věcička...// Překvapeně mu pohlédne do tváře a s mírným úsměvem otevře dveře auta, nevšímajíc si jeho předchozích slov a nesedne na přední sedadlo vedle něj. ,,Děkuji, Sedricku..." Pokusí se mile pousmát, aby si nemyslel, že je to ironické. ,,Ani jsem se nepředstavila. Jsem Verena." Možná trochu klidněji se připoutá, nečekajíc na to žádnou odpověď. Nechce v tuhle chvíli žádné hádky. První den v LA a hned byla jako rukojmí. Teď, aby byla sama někde v uličkách...to ne. Už chce za Keys. Chce už ji konečně vidět, jestli je v pořádku. |
| |
| // No sláva, už jsem myslel že tě tu fakt nechám! // Zavrtím hlavou když konečně děvenka nasedne a můžeme se tak vydat na cestu. Sešlápnu plyn a hned v zápětí řadím a bez snahy ušetřit vůz trocha okrasy z okolí, beru cestu přímo ulicí posetou mrtvými nebo raněnými. Chvíli na její slova nic neříkám, jméno ví jak ona tak já, co dalšího by mohla tak chtít. „Jen blázen v tomhle zůstane venku sám, zvlášť když je tady nový. Tohle už nezkoušej! Nebudu tě pak sbírat po kouskách na ulici!“ Odhodlám se nakonec promluvit ihned v klasickém tykání a přitom sleduji značky cestou. Ručička tachometru auta neklesá ani při prudších zatáčkách, ostatně se kolem potlouká dost upírů na to, aby si pomalejšího auta všimli. Blížíc se motelu, letmo se podívám na Verenu a ušklíbnu se. „Odkud tě vítr přivál děvenko, že si troufáš sama na LA? A kdo je vůbec ta druhá?“ Ptám se zvědavě, ale ne natolik aby to vypadalo že o ně mám zájem, je to jen práce, bussines, nic osobního. Z dálky ulice je vidět konečně ten pajlz, kterému tu říkají motel. Obvykle si sem ti méně majetní tahají holky z ulice na jednu noc, nebo spíš, na jedno číslo, ale hlavně je tam tahá ten slizák z recepce. Uvidíme co si vzal do merku tentokrát. // Je, jenže kam s nima? Kde je relativně bezpečno? // V mysli hledám místo k jejich ukrytí, na chvíli nedávám pozor a šlincnu bokem auta o jiné projíždějící z křižovatky, což mě vytrhne ze zamyšlení a zavrčím // Dobytku, neumíš dávat přednost!!! // Zakleju v duchu a sešlápnu brzdu, načež zastavím před motelem. „Jdeme a pohni, ne jako předtím. Nevíš kde se tady kdo schovává.“ Přísně prohlásím k dívce a sáhnu pro brokovnici. Rozepnu pás a s klíčkama v kapse vystoupím ven, ostražitě se přitom rozhlížejíc kolem s prstem na spoušti, pro nečekanou návštěvu z nějakého stínu. |
| |
| Podchod: Malý chlapec tiše pláče po boku Christiana, ale když uslzenýma očima zahládne psa, dětská očka se mu okamžitě rozzáří a jako malé hádě vykouzne svému dosavadnímu patronovi ze sevření. S tichým smíchem obejme pesana kolem krku a zaboří se dětskou zašpiněnou tvářičkou do hustých chlupu zvířete. Malý chlapec se spokojeně řehní a neuvědomuje si vážnost situace, je zcela unešen novým kamarádem. Stejně jako se neviditelně noční vánek dotýká ulic a rozhání zbyle trosky ze svých původních míst, se dotýká Christiana přitomnost Metuzaléma. Sám se mu rozhodně nemůže postavit a už vůbec ne si s ním měřit síly. Saaře může přijít zvláštní zjev muže, kterého v podchodě potkala. V přitmí se lesknou jeho jedovatě zelené oči s úzkými zornicemi, jako šelmě, která číhá v ukrytu na kořist. V jeho pohledu je síla desítek let, které má za sebou. I přes zašpinený a potrhaný oblek a především přes kamenost jeho tváře je na něm pro Saaru cosi až magicky přitažlivého. V jeho těsné blízkosti ji až může běhat mráz po zádech. I přes Christianovu přítomnost ji rozhodně nemůže uniknout náhle ticho v okolí. I sireny utichly a i nářek raněných. . něco se děje nebo bude dít.. . ------------------------------------------------------------------------------ Křižovatka Rozíjmání mladého Toreadora naruší náhle neznámý pocit přitomnosti zvláštní síly, které se šíři ulicemi jako mor. Jeho nadlidský instinkt sám automaticky rozezná, že se rozhodně nejedná o nic lidského. K jeho citlivému sluchu můžou dolehnout hlasy z podchodu, který má jeden vchod na protějším chodníku. Ba dokonce jeho mladičké smysly můžou zachytnout i přitomnost upíra v podchodu. Lze i rozeznat, že se nejedná o žádného zelenáče. Přemůže Jima zvědavost .. ? ------------------------------------------------------------------------------- Cesta k motelu: Sedrick si cestou k zašlému podniku může povšimnout náhlého klidu v ulicích, který hraničí až s pocitem, že snad město nikdy nemělo žádné obyvatelé. Nikde neni vidět živé duše snad jen ten neustálý pocit, že rozhodně ničemu není konec. -------------------------------------------------------------------------------- Motel Mladíka ještě více rozdráždí její vzdor. Napřáhne se a náhle bolestně vykříkne a spadne i se židlí na zem. Ty mrcho! Podívá se s vyděšeností na svůj prst, vytáhne malý revolver a zamíří ji přesně na spánek. Kývne zbraní, aby se zvedla a rozhodně nic nezkoušela, protože nemá v ruce žádnou stříkací pistoli pro děti. Však já si tě ochočím. Pronese mladíček až s nechutnou ctižádostí a přiloží hlaveň Keystel ke spánku. Využije její bezmoci a začne volnou rukou zkomat její dívčí křivky děla. --------------------------------------------------------------------------------- Metuzalém: Jeho obrys postavy se mihne v tmavém zákoutí jednoho domu. Zavětří jako hladové zvíře a pomalu pootočí tvář tak, aby viděl na mladičkého upíra, který se opírá o zeď u křižovatky. Z pod kápě se ozve neslyšné zavrčení. Postava v plášti se stáhne do tmy. Zvedne se silnější vítr, jakoby snad bylo před bouří. Kolem Jima se cosi zvláštního prožene, ba dokonce jakoby se o něj něco otřelo.. ale nikde neni nikoho vidět. Vítr ustane stejně rychle, jako se zvedl. Pouze plameny na opačném konci podchodu zesíli a poháněny zvláštní vulí se ženou k podchodu, jehož jeden východ začne nemilosrdně spalovat. . tam v záplavě kouře se objeví v celé své velkoleposti. |
| |
| Aniž by se mu pohl jediný sval na tváři, si pronikavým pohledem porohlíží dívku. Pozvedne s dominancí tvář a sevře pevněji rukojeť zbraně za svými zády, kterou skrývá před neznámou, ještě by mohla dělat více problému. Zavrčí, když se mu chlapec vytrhne ze sevření. Nakročí za chlapcem, ale když se usmrkanec svalí vedle psa, zastaví se a poušklíbne. "Zrovna do tohohle Vám nic neni. Měla by jste se raději starat o své. I když silně pochybuji, že by jste toho byla schopná, jak Vás tak sleduji... Pootočí tvář tak, aby viděl na vchod do podchodu za sebou. Se zavrčením se ošije, když ho přes jeho citlivé smysly přímo praští ta neochvějná aura Matuzaléma. Přechází pohledem od jednoho vchodu k druhému. Zvedne zbraň do urovně své tváře a nedbaje na přitomnost pouhého lidského štěnete a dívky, přejde stranou. Sevře chlapci rameno a zvedne ho jedním pohybem paže na nohy. " Nešel za Vámi jestě někdo ? Pronese tlumeným tónem hlasu, v kterém utkvěl jeho neklid. I přes protesty plačícího chlapce se rozejde k východu, odkud přišla dívka. Ovšem po pár krocích se zastaví, když východ zachvátí plameny. Přimhouří oči, které se mu skoro okamžitě rozšíří, když se v záplavě kouře zhmotní to, co rozhodně nechtěl potkat. " Do prdele! " V obratné otočce stáhne kluka za svá záda a podsune lidské mládě Saaře, na kterou nepromluví ani slovo vystvělení. A jasným gestem ji pobídne do okamžitého útěku. Párkrát vystřelí, ač moc dobře ví, že to absolutně k nečemu neni. Nabere rychlost a během několika zlomku vteřiny dožene Saaru. Pouze na ní za běhu pohlédne, aniž by musel něco říct, donutí ji k maximální rychlosti, kterou dokáže běžet. |
| |
| Když mladíka disciplínou přeci jen překvapí, zavře na vteřnu oči a oddechne si - avšak když oči otevře, hledí do ústí zbraně. Ztuhne a myslí jí prolétne naprosto nepatřičá myšlenka. //Až mě v tomhle průšvihu najde Otec, zabije mě...// Se zbraní u hlavy nemá cenu vzdorovat ani pomocí disciplín, ani čehokoliv jiného. Avšak jak jsou mladíkovy ruce čím dál troufalejší, zatne zuby a pokusí se ho alespoň udeřit do tváře, současně se sklánějíc, aby se dostala na nižší úroveň, než je zbraň. Její rychlost je jí částečně ku prospěchu, ale hlaveň je pořád ještě příliš blízko... |
| |
| Když se chlapec vytrhne jeho vězniteli a vydá se k Aarremu, povolí mu vodítko. ,,Arasti, Aarre -opatrně, Aarre- .'' Upozorní ho ještě polohlasně, ale klidně - je si jistá, že pes malému chlapci nijak neublíží. Obrátí tedy pozornost zpět ke zvláštnímu muži, jehož zjev i aura jsou pro ni trochu znervózňující. Ale nervozita pramení i z něčeho jiného - náhlá nepřítomnost hluku působí kupodivu tížvěji,než předchozí nářek. Saaře přeběhne mráz po zádech, když i svými chabými lidskými instinkty pocítí zvláštnost okolního světa. Odsune však prozatím znepokojení do pozadí, jak pocítí nutnost bránit se proti mužovým výrokům. ,,Vy jste ten, který začal... kutoa asti tie... motat se mi do cesty." Upozorní ho, aniž by ve svém hlase nebo vzezření dala znát jeho působení na ni. Ovšem sama si je vědoma, že tady není něco v pořádku, když náhle tak obtížně hledá slova jazyka, který jindy ovládá bez větších potíží. Ochotná pohádat se za svou pravdu přimhouří oči, ale pozornost muže je už evidentně jinde. To je zcela jasné z náhlé přítomnosti zbraně... ,,Ei -ne- , nikdo za mnou nešel." Odpoví rychle a jistě, načež sleduje počínání muže... Oheň ji překvapí a Aarreho mírně vyleká,avšak ne natolik, aby se zachoval špatně k chlapečkovi. Následující situaci Saara vnímá velmi špatně. Postava, či ta VĚC, co se náhle zhmotní přímo před jejíma očima, nedává sebemenší smysl. Stejně tak rychlost jednání zelenookého muže je pro ni velmi matoucí. Ačkoliv se zdaleka nerozhodla, jestli ji ten muž přitahuje, nebo rozčiluje, cítí, že neposlechnout ho by v tuto chvíli nebylo nic jiného než hloupost. Bleskově odepne Aarremu vodítko a odhodí ho, načež popadne chlapce a s menšími obtížemi si ho nadhodí v náručí. ,,Aarre, juosta!'' Křikne a pes, pobídnutý tím k běhu, se drží těsně po jejím boku. Dále opět situace začne být nesmyslná - zelenooký muž se zcela náhle objeví opět po Saařině boku. A co víc - přinutí ji běžet. Přinutí ji k tomu, aniž by se jí jedenkrát dotkl. Avšak zcela instinktivně a ze zvyku se Saara ničím z toho nezabývá. Jen běží, pod tíhou chlapce oddechujíc... //Nyt teko, myöhemmin kysymys -Teď činy,později otázky- .// |
| |
| Odloží si zbraň na stena, při čemž pohlédne za sebe. Pohlédne na vzdalující se město, které se v průběhu dne stalo opravdu nebezpečným. //Konečně pryč...// Tiše si povzdechne, když se otočí zpátky před sebe na cestu. Sleduje světla, která jim ukazují, kam jedou... ,,Z Anglie. Přijely jsme proto, abychom si udělaly menší výlet, jenže ten se během chvilky zvrtnul, když jsme sem dorazily. Pak jsme se nějak ztratily a já zůstala sama s tím cizým chlapcem, který se ke mně přimotal..." Řekne s pohledem upřeným do svého okýnka, ze kterého sleduje krajinu, kterou stejně přes tu tmu moc dobře nevidí. Najednou zahlédne pouliční lampy, které se k nim začaly přibližovat nebo spíš oni k nim. Lehce natěšeně se začne pousmívávat čím dál, tím víc, když si vzpomíná na Keys. Vybavuje si její tvář tak dobře, jako kdyby před ní právě stála. //Zastavujem...?// Nechápavě odrthne pohled od okýnka a pohlédne nejprve na Sedricka a poté před sebe. Zahlédne nějakou prastarou budovu...zdá se že je to ten motel. S klidem otevře dveře, vezme zsvou novou zbraň do rukou a přejde rychlejším krokem k Sedrickovi, který už měl v rukou brokovnici...pěkná to věcička. ,,Jistě...vynasnažím se nezdržovat." Uculí se a raději ho nechá jít první, jen kdyby náhodou. Přeci se dokáže ubránit líp, než ona. Přejde za ním ke dveřím. Zhluboka se nadechne, jako kdyby chtěla vycítit, zda tam Keys je...pokojeně vydechne. Šťastná, že ji konečně po tom všem spatří. |
| |
| // Hmm, Angličanka. . . No, nezdá se, ale co. . .// Zaženu myšlenku jež mě přepadne tou krátkou cestou po chodníku ke dveřím do budovy, které se sotva dá říkat motel, leda tak ve snu nebo když si člověk zakryje oči. Sáhnu po klice, ale v tu chvíli zastavím a zvednu ruku, aby se hlavně slečinka nikam nehrnula, i když po dnešku asi na takové myšlenky nemá. „Tohle se mi nezdá. . .“ Řeknu ve stručnosti, protože ze vnitř vyzařují dvě aury, jedna čistě upírská, i když se zdá nepříliš silná, kdo ví, stejně jsem v tomhle ještě zelenáč. Druhá je ale jiná než lidská, vypadá to na ghůla a ten může představovat problémy. „. . .pujč mi to tvoje plivátko. . .“ Bez ptaní jí z ruky vezu .45 a vrazím jí do náruče brokovnici, pak už ale otevírám dveře, pohled za nimi je více než překvapující. Chvíli, sotva vteřinku sleduji muže mířícího na spánek dívky, která se i přes snahu není schopná převaze palné zbraně bránit. Ale stejně rychle jako odezní údiv z obrazu přede mnou, namířím na hlavu mladíka a zasadím jedinou přesnou ránu do hlavy. |
| |
| Podchod a Metuzalém: Postava zahalená v plášti pozvedne paže a kulky letící přímo na něj náhle změní směr a rozletí se zpětně k utíkající dvojici. Jedna z kulek škrtne Saaře o rameno. Metuzalém se bez sebevětší námahy ocitne v patách dívky s malým chlapcem. Natáhne svou paži takovou rychlostí, že je slyšet jak protnul prudkým pohybem vzduch. Soustředěn na svou kořist neopomíná ani na přítomnost Christiana, po kterém se ožene čímsi, co se pouze zaleskne v přítmí. Plameny se šíří podchodem neobvykle rychle, spalují každou kousek uzavřeného prostoru. Kouř mezitím zahltil veškeré zbylé okolí a v podchodu se nedá už ani dýchat. ---------------------------------------------------------------- Motel: Jak se Keystel dlaní ožene po mladíčkově tváři, nechtěně stiskne spoušť revolveru. Kulka s sebou vezme i kus jejího ucha. Vrávorajíc, sáhne po jejím rameni, avšak v půli pohybu se zastaví, když se dveře motelu otevřou. Mladík nemá ani vteřinu na to, si příchozího prohlédnout. Zeď a tvář Keys potřísní cákanec krve. Mladíčkovo tělo se sesune k zemi, kde zůstane bezvládně ležet.. v noze mu ještě zacuká. |
| |
| Žene dívku kupředu svou vlastní nadliskou vulí. Kulky, které kolem nich proletí ho ani náhodou nevytrhnou z kontcantrace. Koutkem oka pohlédne na dívku vedle sebe. V tom okamžiku mu neunikne, že se Matuzalem odhodlal k útoku. Jeho vycvičený instinkt ho dunutí před jeho útokem, na jeho maličkost, uhnout. Zavrčí a v očích se mu zableskne. Když mu Matuzalem začne ohrožovat jeho kořist zapomene na pud sebezáchovy a vahou svého těla do něj vrazi, čímž ho s sebou strhne a drtivě s ním mrští o stěnu podchodu. // Měl jsi zůstat v muzeu. =.= //. Napřáhne se a uštědří neznámemu pěstí, vší svou upírskou silou. Trhne tváří k Saaře - zná lidi, cokoli se od nich odtrhne, co jim dáva pocit záchrany.. zastaví se, strašný to zvyk. /// Bež! Utíkej! /// Ani se meusel přiliš namáhat, dostat se do její mysli a poslat ji jasný příkaz. |
| |
| Chvilkový pocit úlevy... a pak... rána? Byl to výstřel? Asi ano... bolí to... Uplyne jen setina vteřny, jak tam stojí a pomalu si uvědomuje, že ucho, které sledovala každé ráno v zrcadle, jak jí vykukuje z vlasů, už není celé. Zatne zuby a chce se obrátit na mladíka, ale pak... další výstřel? Tak teď už to zcela jistě není jen kus ucha... Na tváři cítí spoustu krve. Moc na to, aby to bylo jen nějaké šrábnutí. Je horká, stéká jí po skráni... Ale při nádechu si zcela jasně uvědomí, že tohle není pach její krve. Tohle je cizí, lákavá vůně. Dokončí obrat k mladíčkovi a trochu zmateně zůstane stát, když už za ní nestojí. Sklouzne pohledem níž... //Tady ho máme. Tedy, jeho zbytek.// Úlevou se jí div nepodlomí kolena, ale potom... její logika zapracuje. Ten muž byl nebezpečný, víc, než obyčejný člověk. A někdo ho zabil. Čili se díky zákonům prosté hierarchie stává nebezpečným ten střelec... Prudce se otočí, až krev z jejího ucha mírně odkápne a spočine zrakem na svém zachránci. Nejdřív na něm a zbrani, kterou tak jistě svírá v ruce, a poté na známou tvář Veren a brokovnici, kterou chová jako novorozeně. Poté se zaměří zpět na muže. ,,Jste od nás a mám děkovat, nebo jste tuhle dívku unesl proti její vůli a mám se modlit?" Zeptá se zcela vážně a těkne pohledem na Veren, s úlevou si uvědomujíc, e se netváří moc jako rukojmí. |
| |
| Hnaná tou zvláštní silou, které odmítá rozumnět, tiskne k sobě dítě a běží dál. Dokud jí situaci poněkud nezkomplikuje palčivá bolest v rameni... Sykne a prudce se nadechne - což vzhledem ke kouři v podchodu nebyl nejužitečnější nápad. Její plíce se zahltí dusivým kouřem, ona zakašle a mírně klopýtne. Poté má opět pocit, že se svět kolem ní zrychlil, jen ona žije stále normálním tempem. Zelenooký muž a útočník, kteří byli oba ještě před chvilkou blízko, jsou najednou o dost dál, u stěny. Připadá jí, že se snad perou, ale jako by měla na očích brýe, které jí brání vnímat situaci ostře. Zaprvé probíhá nějak moc rychle a zadruhé jí cloní čadivý kouř. Než však stihne začít vymýšlet logické vysvětlení pro ty podivné události, ucítí něco zvláštního. Co víc, něco naprosto alarmujícího. Běž! Utíkej! Tohle zcela jistě neřekla ona. Zaprvé proto, že to musel být muž a zadruhé proto, že to vlastně neřekl nikdo. Jen ozvěna čehosi silného v její mysli. Tomuto příkazu nelze vzdorovat. Nadhodí si chlapce a dá se znovu na útěk - ani se neohlédne, jak se daří zelenookému muži. Jen koutkem oka zazmanená Aarreho. Pes běží vedle ní, trochu vrčí a ohlíží se na ni, na krev na jejím rameni, na její zmatenou, unavenou tvář. ,,Tehdas, Aarre! Ketkä ennen?! -Závod, Aarre! Kdo dřív?!- '' Zvolá na něj, když se jí podaří v kouři a s chlapcem v náručí popadnout dech. Aarre navzdory situaci pozná pokyn ke hře a rozeběhne se plnou rychlostí dopředu, nechávajíc Saaru o kus za sebou. //Kretiini. -blbec.- On by na mě čekal.// Koutky úst se ušklíbne, pak zaboří ústa do chlapečkova oděvu,aby se jí snáze dýchalo, a opět ze sebe s vypětím všech sil začne dostávat to nejlepší... |
| |
 | Vykulenýma uslzenýma očima se rozhlíží. Rozkašle se a malým nosem se zaboří do ramene neznáme ženy, která ho někam evidentně nese. Když uvidí toho pána v plášti zvědavě pozvedne obočíčka a natáhne ručičku k té jeho. "Hjulu, e - e!" Zavískne a poposkočí v objetí Saary. Jeho dětská tvářička se zakaboní, když se Christian s tím zajimavým pánem začne prát, ale i jeho dětská mysl pochopí, že se něco děje. "Stejdooo !" Tentokrát natáhne přes rameno Saary obě ručky a rozbračí se, když Christiana v záplavu kouře ztratí z dohledu. |
| |
| Přejde ke dveřím a na okamžik pohlédne na Sedricka, kterému se prý něco nezdá. //Mají snad zavřeno nebo jim došla limonáda...?!// Lehce se uchechtne. Ohlédne se za sebe, jestli jsou pořád jen sami. Jestli za nimi někdo nejde. Někdo nevítaný...někdo nebezpečný, který by za nimi nešel v dobrém. Nechce na nic takového myslet, ale necítí v tuhle chvíli vůbec žádný strach. Necítí se v nebezpečí. Možná to je tím, že je s ní Sedrick nebo tím, že má v ruce zbraň... // ...??...O.o...// Nechápavě pohlédne na svou 45, kterou už nedržela ona, ale Sedrick. V zápětí drží jinou. Větší a asi i lepší... ,,Ooo...doufám, že si s ní nevystřelím oko..." Snaží se zažertovat, když si brokovnici prohlíží. Uchopí ji tak, že vypadá jako správná mafiánka. Jako velice důležitý člověk. To se jí líbilo...! Dveře se otevřou. Veren se s úsměvem začne rozhlížet po místosti, načež zavadí pohledem na chlápkovi držíc zbraň u hlavy Keys. Všechno se semlelo tak rychle. Nestíhala to ani moc sledovat. Myšlenky se jí měnily každou chvilkou. Oči jí těkaly sem a tam. --výstřel-- ...Keys po jedné straně tváře stékala krev... --další výstřel-- ...Muž, který stál vedle Keys ležel a zemi. Keys měla tvář už tentokrát celou od krve... //Proboha...O.o// S očima vykulenýma se snažila zachytit své pocity. Pocity Keys. Pocity Sedricka. Toho muže už ne, protože ten byl mrtvý. Všechno bylo moc rychlé...zmatené...doháje. ,,Keys...!!!" Hýkne, když na ni pohlédne. Nohy měla náhle stuhlé. Nemohla se pohnout. Nemohla se za ni rozeběhnout, aby ji objala. Nemohla v tu chvíli vůbec nic. Až do chvíle, kdy do ní Sedrick šťouchnul začala snad i dýchat. Konečně si to všechno uvědomila. |
| |
| Drknu loktem do dívky ztuhle stojící vedle mě, aby konečně alespoň mrkla. Není se čemu divit, že je zkoprnělá jako pařez, ale to dlouho neřeším, ten maník rozhodně nebyl tak neškodný jak se zdál. Beze slova dojdu ke Keystel, kterou odstrčím stranou od mladíka a jednu ránu přidám do srdce, druhou ještě pocuchám fasádu jeho tváře. I poslední tiky zmizí, skvěle, tohle bychom měli a teď tyhle dvě. Zbraň nechávám stále v pohotovosti a otočím se k Veren, která je snad konečně schopná i vnímat. „Notak děvenko, vstávat už je ráno.“ Ušklíbnu se spokojeně a ještě jí rukou máchnu před očima, jestli vnímá. Posléze se obrátím k té druhé, kterou jsme měli vyzvednout, jak řekl Chris a se zájmem si prohlédnu její zkrvavenou tvář. Natáhnu k ní ruku a setřu jí z tváře trochu mladíkovy krve, kterou olíznu a uznale kývnu. Potonut jí ale pevně pohlédnu do tváře a kývnu k Veren. „Znáš ji? Fajn, takže jdeme a odmlouvání nestrpím.“ Řeknu a vykročím s klidem ke dveřím, odkud se ještě Veren nehnula. Vyjdu jimi ven a podržím je otevřené. Přitom ale sleduji okolí a ve větru cítím stále ten nepříjemný pocit po metuzalémovi. V tu chvíli mi prolétne myšlenkou jediné //Christian. . . -.- // Ohlédnu se za nimi a kývnu k autu, které stojí před motelem a pobídnu je jediným pohledem k tomu aby konečně šly a nepostávaly jak opařené. „Faaajn, cicání na uvítanou si nechejte na později, teď máme práci! V první řadě JÁ! Mám práci!“ zdůrazním. „Tak koukejte nastupovat, já vás odvezu tem, kde budete v bezpečí a ty se budeš moct opláchnout.“ Poznamenám ke Keystel posměšně. „Christian bude potřebovat pomoct a vy dvě mě budete jen zdržovat, budu muset zalarmovat víc než jen pár našich, takže prosím!“ Ukážu k otevřeným dveřím auta a nedočkavě přešlánu. |
| |
| Podchod a metuzalém: Matuzalém ani za nic nepočítal, že se na něj Christian vrhne s takovým odhodláním. Ztratí na chvíli svou rovnováhu. Po dalším úderu pěsti se podchodem rozlehne nelidský vykřik, v kterým vězi běz a rozzuřenost. Vrhne se na Paladina a jedním úderem do hrudníku ho odhodí na protější stranu tak, že se i několik oprýskaných dlaždiček sesune na zem. Z pod kapě velmi dobře vidí vzalující se jeho vyhlédnutou kořist. /// Za to zaplatíš! /// Opět se přitmím mihne záblesk a Christian okusí víc než jen čepel, ale i dost ošemetnou sílu vlkodlaší krve, kterým jsou čtyři čepele potřeny. /// Vítej v ráji, krasavče./// S trhnutím vytrhne čepele z paladinova těla a zároveň ho odhodí. Zasměje se.. smích se rozléhá jako smyslná melodie. Rozhodným krokem se rozejde k Paladinovi, ukončit jeho trápení. Plameny už nejsou daleko a olizují paty jak Christianovi, tak Metuzalemovi. Zem se znenadání zachvěje, celé město se zachvěje výbuchem. Zjevně někde něco vybuchlo.. Saaru dělí od východu už jen pouhých několik metrů. Na ulici neni živáčka. V žádném domě nesvítí ani jediné okno. Všude jsou jen opuštěná auta, trosky a i těla obětí. ------------------------------------------------------------------- Ulice u motelu: Otřes vezme Veren, Keys i Sedrickovi většinu rovováhy a způsobí pád pouliční lampy na haubnu auta, které se žalostně zhoupne na pružinách předních kol. Sedrickovi začne zvonit mobil, že by nedočkavá milenka? |
| |
| Napřáhne se pro další pěstí, ale to už se ocitne na druhé straně. Zachytne se kousku zábradlí a bolestně přivře oči. Nakročí metuzalémovi vstříc, sevře mu hrdlo a ... jeho pohled zůstane tam, kde tuší jeho oči. Poodtáhne svou dlaň od jeho hrdla a postupně klesne pohledem ke svému pasu. . vydechne a pozvedne lehce obočí. /// Stej - ... ///. Sekne paží po jeho očích, když se opět ocitne ve vzduchu. // Za tohle chci životní pojistku. // Neochotně se pohne a nadzvedne se na dlaních, koutkem oka zachytne blížící ho se utočníka. |
| |
| Konečně uvolní ramena, když je zcela jasné, že ten muž není protivníkem. Těkne očima k Veren a povzbudivě se na ni usměje - ovšem na tváři zbrocené krví vypadá ten výraz spíše jako hrůzostrašný škleb. Pak opět začne pozorovat muže. Když prostřílí mladíka na dalších dvou místech, se zájemem pozoruje krev, která mu stéká na nevkusnou košili, čímž podsatně vylepšuje její příšernou barvu. Tvář od zajímavé podívané zvedne, až když ucítí něčí prsty na tváři - upře temné oči na Sedricka a když se ten zeptá na Veren, jen kývne v kladnou odpověď. Pak už pouze následuje Sedricka ven ze dveří, přičemž cestou sama palcem stírá směs své a mladíkovy krve, kterou následně zamyšleně olizuje, poslouchajíc Sedrickův ne právě zdvořilý monolog. ,,Většina je jasná ale... pokud by to bylo možné, mám pár doplňujících otázek. První věc - na jaké konkrétní místo nás vezete? Zadruhé - jaký je bližší charakter problémů, které má Christian? Víte, jestli je prozatím v pořádku? A zatřetí - máte ponětí, co je ta věc, která je cítít všude ve vzduchu?" Své otázky vyslovuje během cesty k autu a zcela úmyslně je formuluje pokud možno stroze, aby nezdržovala. U druhé se její čelo zvrásní obavou a u třetí se zachvěje, svými nevycvičenými instinkty vnímajíc přítomnost něčeho prastarého. Než se však stačí dočkat odpovědí, země se otřese... Ztratí rovnováhu a hmátne rukama před sebe, kde však není, čeho se zachytit. Spadne proto na kolena a lehce si sedře dlaně. Ze země jen zvedne tázavý pohled k Veren a Sedrickovi, z jehož tváře její oči sklouznou k místům, odkud se začne ozývat zvonění telefonu... //Christian...? Kéž by...// |
| |
| Čelo zaplavené potem, obočí svraštělé námahou, ústa skrytá v opděvu chlapce - takto pokračuje kupředu a světlé oči upírá k tomu jedinému, co je třeba vnímat - konec podchodu. Ze soustředění ji vyruší nenadálý výkřik a pláč chlapečka. ,,Nemel se. Už tak mám co dělat," Zasyčí na něj přidušeně a více sevře jeho tělíčko, aby se jí nevykroutil. Pak s úlevou zaměří zrak na Aarreho, který již vyběhl z podchodu a zastavil se na ulici, poměrně v bezpečí. Pouhou setinku vteřiny zaváhá a obrátí tvář zpět do podchodu, k bojující dvojici. Výjev, který spatří, ji přinutí pouze otočit hlavu zase zpátky. //Měl jsi prostě onnettomuus -smůlu- ...// Pomyslí si a dále už se bitkou za jejími zády nezaobírá. Její pozornost s žádá něco jiného - náhlý otřes. Jen tak tak se i s chlapcem nezřítí k zemi, ale udrží rovnováhu, popadne dech a překoná zbývajících několik metrů, tisknouc k sobě chlapečka tak, aby ho nestrefil žádný z úlomků, které se působením výbuchu uvolnily. A pak? Může dýchat... venku z podchodu je vzduch o tolik lepší, že na chvilku zapomene na všechnu tu hrůzu. Ale bolest v rameni, tíživé ticho a prázdnnota ulice a matné vědomí, že zelenookého muže patrně někdo cupuje na kusy, se zavrtává do jejího vědomí velmi hluboko. ,,Kiltti Aarre -hodný Aarre- ..." Zašeptá směrem ke psovi a pak se i s chlapcem sesune na chodník, postrádajíc síly k jakémukoliv dalšímu pohybu. Krev z ramene jen pomalu špiní chlapečka, kterého stále svírá... |
| |
| Bez přestání pláče a přidržujíc se saařina ramena se kroutí, zjevně jeho dětská hlavička se rozhodla vrátit se do podchodu. Pšíkne a nechtěně poprská tvář své zachránkyně. Když se ocitnou venku z podchodu, ohroměně se porozhlédne velkýma modrýma očima. Jůůlu.. jee, aah! Ukáže prstíkem na ležící malou holčičku, která zjevně dnešní noc nepřežila. |
| |
| Jen pohne očima na počínání Sedricka. Ví, že ten chlap byl zlý a chtěl ublížit její kamarádce...to ví, ale mohl to Sedrick udělat alespoň trochu líp a ne to do něj pořád pálit. Lehce se oklepe, když před jejím obličejem začne máchat mladíkova ruka. ,,Jasný...jsem v pohodě..." Řekne tiše, když znovu upře pohled na teď už mrtvolu chlapa. //Vážně super. Ještě, že jsem skoro celý den nic nejedla.// Zakření se. Otočí se na patě vyjde za Keys. Jistě, že poslechla Sedricka, ale měla to nutkání ji obejmout. Vždyt se jí něco mohlo stát. Nemusela ji vůbec už spatřit, kdyby dorazila Veren se Sedrickem o pár minut později. Všechno už by potom bylo ztraceno. Na zemi by už neležel chlápek, ale tělo Keys...probůh. ,,Vždyť vidíš, že jdeme ne?! " Řekne s přátelským úklebkem, načež se pod ní začne třást zem. Jen tak tak se udrží na nohou. Díky menšímu zábradlí, které vedlo z motelu podél schodů nespadne na zem, ale je fakt, že od toho neměla daleko. Tiše povzdechne. ,,Do háje, co to je?!" Zeptá se nechápavě, když se to utiší a ona může zase v klidu stát. Těká pohledem mezi Keys, která byla na zemi na kolenou a Sedrickem, který stál, jako kdyby se nic nestalo. Spíš by se divila, kdyby se právě on válel na zemi na zádech. ,,Co teď?! Jedeme za Chrisem nebo tu raději počkáme...", což ji přišla jako blbost. ,,Byla bych pro tu první možnost..." Přejde ke Keys a pomůže ji vstát, aby Sedrick viděl, že už jsou připraveny k odjezdu. |
| |
| Záchvěv ho příliš z míry nevyvede, když se opírá o otevřené dveře auta, když ale na něj dopadne lampa, tak, tak že ho nesejmul stožár, přesto pár střepům neunikl a ty se mu zasekly do boku. Sykne a kousky skla si vytrhne a hodí na zem. //Tak touhle herkou už nikam nepojedeme.// Zavrčí si pro sebe když se zpod kapoty auta mírně dýmí. Pocukne rameny a pohlédne na ty dvě, zorničky se mu pod palbou otázek zúží a gestem obou rukou je rázně utiší. „Tak zaprvé, na otázky není vhodná doba. Ale abys měla, holčičko, klid na duši. To co je cítit všude kolem je Metuzalém. Kde, nebo proč tu je ne. . .“ Přeruší ho v půlce věty drnčící telefon v kapse a tak jen vztyčeným prstem naznačí, aby byly chvíli ticho a dá jim tak prostor na jejich vítací cicání. //Kdo to ke všem čertům může být. . .// Kousek od nich poodejde a odklikne hovor. „Carter. . .“ Odvětí stručně sluchátku a osobě, volající mu v tu nejnevhodnější dobu. Koutkem oka stále sleduje dívky, kterých by se nejradši hned zbavil a staral se o záležitosti Sabbatu. |
| |
| Podchod a metuzalem: Když městem otřese další zatřesení, v podchodu se vznese i prah. Na ulici vyletí několik poklopů od kanálu, kterým se zjevně nese tlaková vlna. Metuzalém s pobavením odkopne Christiana o další kus dál, pomalu kráčíc jeho směrem. Pozvedne paže, když zavrávorá a se zasyčením porozhlédne po okolí, podchod zjevně dlouho nevydrží. Tlaková vlna odhodí i osamělý poklop v podchodu a pro Christianovo štěstí dopadne matuzalemovi přímo do zad a směte ho stranou, přímo do plamenů, které se tlakovou vlnou rozeběhnou k druhému východu podchodů. ------------------------------------------------------ Motel a ulice: Pod nohama trojice se opět zem zachvěje a tentokrát o něco silněji. Sedrickovi nepřijemně brní v boku. Dívky se zase svalí na zem, jak pytle s bramborama. ---- Sedricku, máme do prdele velkej problém. Někdo nám zlikvidoval Nikkouše a starýho Vlada. Hledáme zbytek, ale našli jsme jen pár našich.. Simon s Antonem jsou nezvěstní, stejně jako Christian. Regent nechce teď ustoupit a Anrachové odpálili nějakou starou továrnu, kde něco zjevně Camarilla schávávala.. Pohni zadkem a zkus najít jednoho z nich, ty lenochu! Keystel s Verem můžou zaslechnout burácející hlas v Sedrickově mobilu, který ani nevyslechne Sedrickovu odpověd, jelikož druhá strana už hovor ukončila. Nemají moc na výběr. |
| |
| Sotva se nadzvedne na zem, už se odkutálí o značný kus stranou. Rozkašle se a vztekle se ošije. Stěžka vydechuje a snaží se dostat od Matuzaléma co nejdál.. spíše se sune po zemi. Stáhne svou levici před svou tvář, kterou si tak brání před plameny, které se dostanou až k němu, když se podchodem prožene tlaková vlna. // Přece tu nezdechnu. // Zachytne se zábradlí, které je už značně rozžhavené. Na poslední chvíli dlaní cukne, ale stačí se vytáhnout na malátné nohy.. vyhecuje se k velmi pomalému klusu a podchodu ho skoro až vyflusne, když cosi v podchodu bouchne.. zjevně potrubí vedoucí plyn. |
| |
| Ani se nesnaží vstát ze země poté, co jí Sedrick objasní situaci. //Metuzalém. V LA. A jak znám Christiana, rovnou si ho šel najít.// Bleskne jí hlavou a byla by s ní beznadějně potřásla, kdyby stála o to, aby z jejího ucha stříkala krev. Poté se konečně rozhodne vstát, ale jen co se vzepře na rukou, další otřes ji nedůstojně přinutí přistát tváří na zemi. Sykne, když dopadne raněným uchem na hrubé kamínky... Zvedne tvář jen natolik, aby mohla vnímat co nejvíce slov z Sedrickova hovoru. Hlas v telefonu tak křičí, že není moc obtížné luštit jednotlivá slova. Ovšem ji zajímá z celé té kanonády jenom jedna část: ...nezvěstní, stejně jako Christian... //Otče... koukej se z toho dostat... koukej sem přijet a napravit mi ucho...// Volá v myšlenkách s kapkou hysterie, ale vzápětí se vzchopí, pomalu vstane a zapře se rukama o stehna. ,,Co třeba tohle?" Zavolá na Sedricka a pohodí hlavou směrem k vozu stojícímu opodál, doposud neporušenému, jehož klíčky se houpou v zapalování. I laikovi jako je ona je jasné, že tohle auto něco zvládne, a tak jen vyčkává na hodnocení Sedricka. Nějak se přece na pomoc Christianovi dostat musí... |
| |
| Chvíle odpočinku, která se jí naskytla, by měla trvat déle. Avšak chlapeček jí nedá oddechu. Zvedne tedy hlavu a podívá se, kam malý ukazuje... ,,Jestli to byla kámoška, tak je to smůla," Breptne, když ji nic lepšího nenapadne a ošije se, není navyklá jednat s dětmi. Mnohem raději by byla jen ve společnosti Aarreho... Ovšem vzápětí si uvědomí, jak byla její nespokojenost nemístná. A totiž když zemí otřese další výbuch. Obrátí znepokojenou tvář k podchodu, který vypadá jako vstup do pekla, ale nerozezná nic než plameny. Hned na to však její výhled protne letící poklop, který řinčivě dopadne několik metrů od ní... Nekompromisně tedy popadne chlapečka ještě pevněji a zaštítí ho svým tělem. ,,Aarre, paikka -Aarre, místo- ! Zůstaň sedět." Zavolá rychle na psa. Její slova ještě ani pořádne nevyzní, když její sluchové ustrojí zasáhne toho dne už třetí ohlušující rána, tentokrát přímo z podchodu. Zakryje si volnou rukou tvář a nakrčí ramena, jak se kolem ní prožene tepelná a tlaková vlna doprovázená většími i menšími předměty a sutinami. Ale jedna z věcí, které z podchodu vylétne, je přeci jen o dost nápadnější, než ostatní. ,,Hej! Jste... marras -mrtvý- ?" Křikne na začouzenou, zhroucenou postavu v rozervaných šatech, která by s trochou dobré vůle mohla být ten zelenooký. S dítětem v náručí a jednou rukou na obojku Aarreho se namáhavě přesune o těch pár metrů, které jí od muže dělily. ,,Aarre, hallita hänelle -zkontroluj ho- !" Po vydání povelu pustí Aarremu obojek a ten se sehne k muži, do kterého začne šťouchat vlhkým čumákem... //Jestli je marras -mrtvý- , jsem zvědavá, kdo se ksakru postará o toho kluka...// |
| |
| Pohlédne z blízka do její tváře a plácne ji ručičkou do tváře, zařehní se. Když se zem začne chvět, lítat poklopy od kanálu, vytřeštěně začne koukat kolem.. když vybuchy utichnou, zůstane vyjukaně kamsi koukat. Bum.. Špitne dětskym hlasákem a šmrdlá si dlaničky o sebe. Zapéruje Saaře v objetí a když se přesunou k další ležící věci na zemi. Na dětské tvářičce se objeví výraz, jako by na zemi leželo zjevení. Přiloží si jednu maličkou dlaň k pusině. Stejdaa |
| |
| Než přejde ke Keys, náhle se ji nohy podlomí. Při cestě nebylo nic, čeho by se chytla a tutíž spadne na zem na pravý bok, na který spadla už tolikrát za tu dobu, co byla jako rukojmí dvou krvežíznivých upírů. ,,Vážně bezva.. Co přijde jako teď?! Průvod mažoretek? " Řekne si spíš pro sebe, když je opravdu naštvaná na to, co se právě děje. Přivře oči, když spatří Keys, ze které začala téct krev z toho ucha. // -.- ou...// ,,Eh, Keys.. Nechceš to nějak obvázat? V tom autě bude určitě nějaká lékarnička s obvazy..." Doufá, že tam budou. Auto sic nevypadá jako právě koupené, ale rozhodně se o něj majitelé dobře starají, když opominem ty odřené dveře a světlo bez skla, které ho chránilo...no nevadí. Alespoň něco. Vstane, doufajíc, že nebude další otřes. Už jí trochu bolí ten bok. pohlédne na Sedricka, který vytáhnul mobil a začal volat. //Někdo důležitý...? Nějaká důležitá informace...? ._. // Opráší si kalhoty, na kterých byl prach a malé zákeřné kamínky, které se jí zarývaly pod tričko. To všechno se snažila dostat pryč. Už aby odtud odjeli. Má stále divný pocit, že je někdo sleduje. Že je někdo za nima. Že se schovává mezi stromy. Že čeká na vhodnou chvíli k útoku, ale možná to bude jen její chvilkový pocit. Pocit srachu při každém otřesu země. Bude to dobré. Nic a nikdo tu není. Žádná Camarrila...prostě nikdo. Proč by tu hlavně někdo měl být. Možná proto, že by si na nich chtěl smlsnout, ale od toho tu mají Sedricka, aby je chránil, ale kdyby právě někdo ukradl Veren...odtáhl do křoví poblíž, tak by si toho asi nikdo stejně nevšinul. Sedrick si telefonuje a Keys leží na zemi a studuje svoje ucho. //Klid....už za chvilku pojedem a bude to zase ok...// |
| |
| Sotva se stačím nadechnout pro odpověď Robertovi, dalšímu z Paladinů Sabbatu, už slyším jenom krátké „tu-tu-tu-tu“. // . . . máme do prdele velkej problém. . .// Zní mi v uších stále dokola a s každou ozvěnou toho hlasu se moje grimasy zdají být víc nepříčetné. Tohle je jako špatný vtip. Ne jen že se tu potlouká Metuzalém, ale ještě nám vyvražďuje vyšší upíry. Naštvaně seknu s telefonem do kapsy. „Díky, o tom problému už vím!“ Dostatečně nahlas se vybiju po té zprávě a podívám se na Keystel s Verenou a pak na auto, které vypadá spíš jako šrot, než jízdě schopné. Svěsím hlavu a několikrát jí bezmocně zakroutím do stran. // To snad není možné! // Vydechnu a zvednu několikrát v krátkém intervalu několikrát ramena ke krku. „Dobře, takže věc se má takhle. Někdo nám tu vyvražďuje paladiny a jiné funkcionáře. Samo sebou Christian, jako vždycky, musel jít na vlastní pěst hledat tu stvůru. Kde je nevím, ale nemám čas vás kamkoli vozit. . .“ Kývnu k autu s jasným náznakem, aby nasedly, i když je to krám který snad ani nepojede, jak rozcupovaný je. Letmo se podívám směrem kus od nás a o to rychle ji slečínky dostrkám do auta, abychom už mohli jet. „. . .Takže obě jedete se mnou, ale žádné motání se mi pod nohy, vysadím vás u divadla, kde si vás vezme na starost někdo z našich.“ Oznámím jim aniž bych byl ochotný přijmout nějaký protest proti tomu, zatím nejbezpečněji bude asi v Divadle, pokud ovšem ještě stojí, o čemž se dá dost dobře polemizovat, po těch otřesech a výbščích. //Tohle těm Anarchistickým sketám nedaruju. Jednou nemůže, díky nim, vyjít bez komplikací. // promítnu si pár takových akcí kdy všechno Anarchové podělali na celé čáře. Tyhle sabotáže tak nesnáším. |
| |
| Christian, Sara a Julian: Podchod se zcela zbortí. Vypadá to, že Metuzalem se už rozhodne nedostane ven, pokud ještě žije. Z potemělého nočního nebe začne padat hustý déšť, který začne čistit ulice od prolité krve. Christiana z krátké vědomí probudí jak déšť, tak nepřijemně studený čumák velkého huňatého psa. Od podchodu stoupá husté mračno kouře a do výšky několika metrů se vzpínaji i nezkrotné plameny ohně, který rozhodně neutíší ani příchozí déšť. Trojice z podchodu se opět ocitla spolu, ale poněkud za jiných okolností. Christian má ještě nějakou chvíli, než podlehne nepřijemnému pošmodrchání jeho boku. Jakoby někdo stiskl tlačítko a z dálky k trojici opět dolehl stén sirén, které se blíží jejich směrem. ---------------------------------------------------------- Keystel,Veren a Sedric: Jejich původní vůz je zcela nepojízdný. Ke všemu v něm až přiliš zvláštně cosi cvaká. Keystel stále nepřestalo krvácet ucho, kterému chybí značný kousek. Veren má zcela jistě naražený bok a pár odřenin, které nevypadají nijak vážně. Sedrick také neunikl zranění a košile na jeho boku se mu přilne k tělu, jak se látka nasákla čerstvou krví. Na konci ulice, kde se nachází se ozvou hlasy. vypadá to na četnou skupinu, která se sune jejich směrem. A dokonce to vypadá na velmi veselou skupinku, která se zjevně o něčem zuřivě dohaduje. Sedrick může rozpoznat, že se jedná o deset lidí.. nebo také upíru. Rozhodně nebude lehké se autem proplést mezi vraky a opuštěnými auty, ale s řidičským talentem , jako má Sedrick, to půjde jedna radost. |
| |
| Z uklidňující a přijemné ztráty vědomí ho probudí nejen nepřijemný déšť, ale především něco vlhkého a nebezpečně velkého. Trhnutím se vzdálí od huňatého psa a dezorientovaně tu funící věc poodstrčí od své maličkosti. Potácivě se začne zvedat. Krátce klesne opět na zem, než se zcela vytáhne na nohy, avšak zůstane v nepatrném předklonu, svirajíc si pevně bok. Přejede nepřitomným pohledem po dívce a malém chlapci. Neřikal jsem, že máte utíkat. Pronese na ostrost svého hlasu až přiliš tiše, přesto lze jeho poznámku slyšet. Ohlédne se krátce za sebe na zborcený podchod a volnou dlaní vyhledá mobil v kapse kalhot. Nejistou chuzí se rozejde po chodníku a zastaví se uprostřed silnice, kde se opře o trosku auta. Nesnaží se ani zaostřit na mobil a po paměti vytočí Sedrickovo číslo. Přiloží si mobil k uchu a se zjevnou námahou se usadí na trosku. // Tak dělej, nemám moc času! // Mo dobře cítí, jak každým okamžikem mu ubývá vůle být při vědomí. . skloní tvář, přesto nespouští svou ochablou pozornost ze Saary s malym, ve tváři rozzuřený výraz. |
| |
| Obrátí pohled k Veren. ,,Vážím si toho, ale moje ucho je teď ten menší problém," odmítne její nabídku s jakýmsi pokusem o úsměv a pokrčí rameny. Sedrickova slova o Christianovi ji nikterak nepřekvapí, ale přesto vykreslí na její jemné tváři, na níž krev už zasychá, vykreslit vrásky. Nechá si však všechny obavy pro sebe a přesune se k autu, do něhož spěšně nastoupí a nechá Veren otevřené dveře. Během toho slabě zaznamená přítomnost dalších osob - gestem tedy pobídne Veren ke spěchu a nervózně se rozhlédne. Myslí jí projede toužebné přání mít teď po boku Otce... |
| |
| ,,Strejda to odnes, víš?" Odpoví chlapečkovi konverzačním tónem a mezitím pozoruje, jestli se zelenooký vůbec ještě pohne. Když se tak vážně stane a je jasné, že nějakým zběsilým zázrakem přežil, ušklíbne se. ,,Aarre, ihan -dost- ." Odvolá chlupáče, který poslušně přestane dobývat muže a přesune se k jejímu boku. ,,Měla jsem s během trochu problém," odvětí trochu kousavě na jeho slova a ještě palčivěji si uvědomí bolest v rameni, která jí začíná znemožňovat pohyb celé ruky. Obrní se proti tomuto pocitu a soustředí se na muže, kterého sleduje velmi pozorně. Vypátrá, že na otázky bude vhodná chvíle až později. Co víc- netuší, jaké otázky by mu vůbec položila. V jejím životě se nestávaly věci, které by nedávaly smysl... až do dnešního dne. //Tyhmä kaupunki, LA -hloupé město, tohle LA- ...// Projede jí rozčileně hlavou. Nakonec se odhodlá vstát, což s malými obtížemi zvládne. Dítě nechá stát na zemi a pro jitotu si dá ruce do kapes, aby ji za ně nemohlo chytit. Poté jen zkoumavě pzoruje zelenookého muže, v očích veškerou ironii, kterou v téhle situaci spatřuje. |
| |
| Strejdaa dělal bum. Zatleska nadšeně ručičkama a poté zůstane ohromeně zírat, když se Christian začne nějak divně motat. Zívne, ale oči mu stále září dětskou radostí a nezadržitelnou zvědavostí. Když se konečně ocitne na svých malých nohách, rozhodí ručkama a s pronikavým děstkým smíchem drkne do Saary a rozcupitá seza Christianem, který když se opět otočí jejich směrem, zastaví se a srkčí se do podřepu. Hází po něm zvědavé pohledy a prohlíží si ho, samozřejmě jeho dětskému oku nejde vůbec nic. Šmajdavě se s k němu rozejde. Naplácne se k jeho noze, kterou obejme a položí tvářičku na jeho pokrčené koleno. Stejda má bebííí. Začne natahovat s úmyslem zase brečet. Pohled na podrchaného Chrise mu připomene ztrátu matky, u které byl a začne brečet. |
| |
| S mírným úšklebkem na své myšlenky se raději rozejde k tomu úchvatnému autu. //Klid.. Určitě ujedem alespoň pár kilometrů. Když tak to dojdem... =.= // Zaslechne skřípání dveří, když je Sedrick otevřel. //No bezva... O.o// Hýkne si v mysli a obrátí oči v sloup až k obloze, doufajíc, že pak nevybuchnou, protože to by bylo opravdu senzační zakončení jejich výpravy. ,,Tak dobře...jen ještě chvilku." Usměje se na Sedricka, který má prosáklou košili od krve. Všichni jsou tu nějak zkrvavený...bezva. Raději už otočí svůj směr a přejde ke kufru, kde by mohla být ta lékárnička, aby ošetřila jak Keysino ucho, tak teď i Sedrickův bok. Začne otevírat kufr, načež to v něm začalo nějak strašně praskat, vrzat, skřípat a bůh ví co ještě. S námahou dvířka dá úplně nahoru... //Doháje...O.o // ,,Eh, lidi...", křikne na ty dva provinile. ,,...mám menší problém..." Pohlédne na své ruce, ve kterých drží dveře od kufru. Položí je na zem a raději nekouká na Sedrickův pohled, protože čeká...teda ví, jak se bude tvářit. Že by strašně vražedně? Nebo by to možná pochopil a pomohl by jí je tam zase spátky nandat, protože jsou opravdu těžké. ...BLBOST. Přestane myslet na hlouposti a raději je tam nechá. Stejně je nepotřebujou. Rozhlédne se po kufru a najde na straně přidělanou kovovou krabičku. V celku rezavou, ale to snad bude jedno, když tam budou potřebné věci. Jistě...konečně...aspoň něco. Pousměje se na obsah krabičky. Nůžky, obvazy, lepenky, náplasti, dezinfekce a to je snad všechno. //Pěkný...// Přejde zpátky ke dveřím auta v jedné ruce brokovnice // .p // a v druhé lékarnička. Zastaví se v půli počínání, které chtěla udělat - už konečně vlízt do toho auta, aby mohli odjed. ,,Sedricku, kdo to je?! " Pohlédne na muže, který se vynořil z tmavé uličky. //To je v pohodě. Toho zvládnu i já...// Hodí lékárničku na zadní sedadlo a uchopí brokovnici připravenou do třelby. Nabije a mrkne na Sedricka, že je připravena, kdyby náhodou. // Tohle už není v pohodě...// Najednou se ze tmy vynoří další muži. Už jich je dohromady asi 5. To by se ještě dalo... //Tohle už je totálně v háji...// Z uličky vyjde dalších asi pět, nebo šest, nebo kolik hlučných chlapíků. ,,...menší problém Sedricku." Skočí do auta tak rychle, až si ji roh té zrezlé lékarničky zabodne do jedné půlky. // O.o // ,,Jeď...rychle...dělej!!!" Zakřičí na Sedricka, aby už pohnul. Přepadla ji totiž vlna strašu, ale jen menšího. Možná to spíš byl adrenalin. Nebo prostě něco podobného. Ale rozhodně cítila, že to nebudou přátelé nebo chlapíci, kteří šli pomoct Sedrickovi nás někam odvézt. Ale je si jistá, že se od Sedricka v tuhle chvíli nedohlá oddálit. Nikam. A hlavně ne s těma ožralama nebo co to je zač... |
| |
| Chvíli ode dveří sleduji partičku na konci ulice, od které nás dělí nějaké vraky aut a hlavně všudypřítomná těla a trosky všeho možného po tom otřesu. Zdržování Vereny mě už vytáčí, dneska se nazdržovala dost a tak na ni zavrčím a kývnu k autu, které bude, jak doufám pojízdné, jinak to nebude jen malý problém. Alespoň že Keystel poslouchá a chápe závažnost situace. Asi převíjen dávala víc pozor při jeho telefonátu, než Verena, která se neustále zabývá zbytečnými prkotinami. // Ještě chvíli budeš zdržovat a nechám tě tu s nimi! // Kroutím hlavou a když jí konečně dojde závažnost situace jen jí chladně odpovím. „Konečně sis všimla, že MÁME PROBLÉM!“ zakoulím netypicky očima několikrát kolem osy. „Už bylo na čase holka, tak šupej!“ Popoženu ji a když konečně nasedne za ní zabouchnu dveře, dost nešetrně, ale zdá se že alespoň ty drží kde mají, nasednu a zařadím neutrál na start. Otočím klíčky. . . nic. . . ještě jednou a motor několikrát zaškytá. // Tak dělej ty herko, nemá čas. . .// Vydechnu hluboce abych se uklidnil, prošlápnu plyn a otočím klíčkem, škyt, škyt, motor běží. Sláva, už jsem začínal přemýšlet nad cestou pěšky. Když motor běží pár sekund, vím že se alespoň chvíli na auto dá spolehntou. Jednička a už nestojíme, naopak jedeme vstříc skupince, která vyšla od směru kam potřebujeme. Letmo kouknu do zpětného zrcátka na holky, jestli to tam zvládají. Chvíli pustím volant, vyndám ze za pasu .45 a opatrně ji hodím dozadu Keystel, já na tyhle manévry nebudu mít moc času, takže zbraň v ruce by mi pak akorát zabránila manévrovat. První barikáda ze sutin, úzká škvíra mezi nimi a domem, akorát pro auto. // Nezklam mě. . . // Uhnu do tenkého průsmyku, levý bok začne vydávat nepříjemné zvuky jak se dře o stěnu. „Kdyby něco, střílejte po všem co by se nám snažilo postavit do cesty.“ Zase mi bzučí mobil v kapse, kdo to otravuje, nemám čas na mrmlání se s mobilem. Pustím jednou rukou volant a sáhnu pro mobil. Chvíli ho šátrám v kapse, ale pak ho vyndám, zběžně zkontroluji číslo. Je mi povědomé, pak mi to dojde. Přijmu hovor a hned spustím. „Ty maniaku, kde se zase flákáš! Máme tu problém, kterej musíme řešit a ty se někde couráš s tím spratkem! Koukej mazat za Robertem ty cvoku, nestačí že máme na krku Anarchy a ty jejich sabotáže, ještě nám oddělali starýho Vláda a Nikkouše!“ Seřvu majitele telefonu, který mi volá, aniž bych si ověřil, že je to Christian, mezi tím jen jednou rukou manévruji mezi troskami aut, sem tam o nějaké škrtneme za doprovodu jiskřiček. Nakonec přeci jen utichnu a nechám mluvit druhou stranu, sešlápnu pedál víc, uvidíme co v tomhle polorozpadlém broučkovi je. A vzdálenost od skupinky je stále menší a menší. Co nevidět je budeme míjet, to jsem zvědav jak to dopadne, snad uhnou, přestřelku tenhle starý Fordík neunese, o tom jsem přesvědčen. |
| |
| Město Los Angeles: Polovina města se ocitla bez elektřiny. V ulicích zavládla tma, která tiší hrůzy, které za sebou zanechal střed upířích frakcí. Kdesi v dálce jsou slyšet sirény sanitek, hasičů a mužů zákona, které se snaží dát město alespoň do nějakého pořádku. V radiu a ve zprávách se nemluví o ničem jiném, než o zmatku, který se tuto noc udál. Mezi lidmi panují smyšlené informace, které samozřejmě šíří samotní zakladatelé zmatku – upíři. Pouze Ti lidé, co zůstali na ulicích, jakožto oběti si pravdu o monstrech, kteří dnes vše způsobili, vezmou s sebou do hrobu. Los Angeles se po strašném zvratu snad opět probouzí z hrůznosti, které bylo svědkem. Do opuštěných ulic se pomalu dostává Policie a vše se snaží dát do relativního pořádku. Hasiči pomalu, ale jistě se zbavují trosek, vraků, opuštěných aut a zajišťují poničené domy, aby se nezřítili. Nemocnice v okolí jsou přeplněny raněnými a jejich kapacita skoro nestačí zajistit všem ošetření a péči. Pouze na hlavní tepně města stále zůstala čtveřice upírů a žena s malým chlapcem, která zatím netuší, kdo jsi zachránil krk před jistou smrtí. Sabbatší odklízí v zapadlých uličkách zapomenuté upíry ze strany Camarilly a postupují dál městem, kde shánějí své zbylé lidi a jdou usměrnit Anarchy, kteří se rozhodli v boji pokračovat. V jejich případě jde jen o pár hodin prodloužení přímého střetu, jelikož nejsou v početní převaze a rozhodně nebudou chtít ztratit drtivý počet svých zastánců hned na počátku. ---------------------------------------------------------------- Saara, Christian a Julian: Hustý déšť se nelítostně snáší na trojici, která se ocitla uprostřed opuštěné ulice. Nedaleko nich zmateně poblikává pouliční lampa, které se nedostává elektřina. Od několika nabouraných aut se vznáší slabý opar kouře, který se lenivě vytrácí v prázdnu. Saara s Julianem během chvíle promoknou skoro až na kost a Christiana ani zjevně nezajímá dotěrný déšť, který mu smáčí už zcela bezcenný a potrhaný oblek, který během chvíle změnil převážně svou barvu na temně rudou. Promoklá a zakrvácený košile se mu lepí na tělo, skoro až dotěrně. Malý Julian se začne klepat zimou. Sice mu déšť jemně očistí tvář od prachu a zaschlých slz, ale jeho malé tělíčko brzy prochladne, pokud bude pořád na dešti. Saaře sice nepříjemně brní a štípe rameno, ale kulka v něm nezůstala – naštěstí pro ni. Krvácení pomalu ustává, ale stále se nezbavuje mírné bolesti v něm. --------------------------------------------------------------- Keystel, Veren a Sedrick: Keystel zaznamená náhlý pocit Christianovi přítomnosti. Spíše jeho vnímaní jejích myšlenek, které ho k ní volají. Bohužel pro ni, je jejich pouto natolik silné, že i na krátký okamžik zachytí i ochromující bolest v jejím pravém boku. Její poraněné ucho se snaží regenerovat, ač se krvácení zastaví, nenavrátí se jí chybějící část ucha. Že by velmi špatná znalost regenerace a v jejím případě i Vicissitude. . ? Veren málem strhne váha uvolněné části kufru k zemi. Ale odhodlaně ji vystoupí drobounké svalíčky na rukou a zátěž ustojí. Lékárnička má sice opravdu prastaré datum, ale obvazy a jiné věci jsou k použití, až na desinfekci, která vypadá spíše jako akvárium plný malých rybiček, které si tam volně plují. Už jen ten pohled by mohl být škodlivý. Skupinka na konci ulice se zastaví, když zpozoruje opuštěnou trojici u auta. Zůstanou stát, několik z nich má v ruce zbraň, ale nevypadají, že by je chtěli použít. Jeden z chlapů předstoupí a mžourá na tu starou rachotinu, co se k nim blíží až neobvykle rychle. Kývne na ostatní, aby se raději stáhli stranou. Je oželej nebo co?! Pronese mladíček, který muži v tmavém dlouhém obleku hledí přes rameno na počínání herky, která se na ně řítí. Muž pozvedne paži, aby nikdo z nich nestřílel. Kývne na svého společníka, aby dovedl zbytek jejich lidí do úkrytu. Muž poklidně předstoupí na světlo, které vrhá pouliční lampa, která chabě svítí. Delší vlasy má stažené rudou stužkou a pečlivě upravené. Jeho tvář má ostřejší rysy. Jeho rty jsou smyslně tvarované a úzké. V očích mu vládne světle modrá barva, která připomíná nekonečno oceánu. Jeho mužnou, vzrostlou postavu podtrhuje velmi dobře padnoucí oblek. Až nezvykle obratně se odrazí od kusu vraku a dopadne v podřepu na střechu auta, které projíždí kolem. Sedrick toho muže už jednou mohl vidět v přítomnosti samotného Regenta. Je to samotný nejvyšší Paladin, který má velmi vysoké postavení v Sabbatu. /// Nezastavuj a jeď. /// Přenese svůj jasně daný příkaz Sedrickovi do jeho mysli. Lehce se přidržuje na střeše auta. Kabát mu divoce vlaje ve větru a je s podivem, že se na střeše tak snadno udrží. |
| |
| Zpraží Saaru chladným pohledem, který ji rozhodně zkrotí její až přílišnou drzost. V očích mu žhne utlumená jedovatá zeleň a v jeho tváři je naprostá rozzuřenost. S mobilem u ucha pohlédne na Juliana a rty semkne na okamžik k sobě. Nešetrně chlapce od sebe odtáhne a lehce pohodí dlaní ve vzduchu, ve snaze se zbavit krve. Nejistě se postaví, když druhá strana hovor příjme. S úšklebkem si vyslechne ten naprosto zbytečný román, který tušil. Přijeď na křižovatku u divadla. Máš na to pět minut, nemám čas, teď něco vysvětlovat. Ukončí hovor, zaklapnutím mobilu, který vsune do kapsy kalhot. Bez známky zájmu o neznámou ženu a malého chlapce, porozhlédne se, pátrajíc po nějakém dobrém ukrytu. Zpětně natiskne dlaň k boku a rozejde se k opuštěné lékárně, která sice má rozbitou výlohu, ale rozhodně se bude hodit, mít po ruce léky a vše potřebné k ošetření. Pochybuje, že trojice Keystel, Veren a Sedrick jsou v celku. Pootočí tvář a ohlédne se po Saaře, poušklíbne se a opře se dlaní o pouliční lampu, kde nejprve popadne dech a odhodlaně zajde do lékárny, kde ji ztratí z dohledu.. a kde se může bez výčitek zhroutit na pohovku – zjevně pro stařenky, které čekají na své prášky na sklerózu. |
| |
| Když Sedrick začne cholericky křičet na Veren, jen se k ní obrátí a slabě na ni mrkne. //Klid, holka... taky to nemá jednoduché,// Pomyslí si, ale nahlas situaci nekomentuje. Otočí hlavu k okénku a zamyslí se nad uchem... už necítí horko krve, která z něj předtím vytékala, to je dobré. Nemá však odvahu zvednout ruku a zjistit, do jaké míry se zregenerovalo, neboť cítí, že by ji výsledek moc nepotěšil. Chvilku si pohrává s myšlenkou na Vicissitude, ale vzápětí jí do klína dopadne zbraň. Trochu nejistě ji uchopí a potěžká. //V téhle stresové situaci bych si se svými dovednostmi přivodila spíš bolestivou újmu, kdybych se pustila do Vicissitude,// Usoudí nakonec a smíří se s tím, že ucho je odloženo na neurčito. Začne se zabývat palčivějším problémem. ,,Musím vás varovat. Jsem mizerný střelec. Šance, že trefím nepřítele je přibližně stejná jako ta, že omylem střelím jednoho z vás." Pronese velmi nejistým hlasem, ale je si vědoma, že někdo to mít v ruce prostě musí. Semkne tedy rty a svraští obočí... na chvilku se pokusí myslet jako Christian. Ovšem rychle to vzdá - jeho logika se nedá napodobit. Tak použije aspoň tu svojí, o něco méně účinnou. Uchopí kličku a pokusí se stáhnout okénko. Není třeba se moc namáhat - po druhé otočce okno zapadne dolů samo. Spokojeně se ušklíbne a obrátí se na Veren. Než však stihne něco říci, je nucena vyslechnout Sedrickův hovor - není těžké uhodnout, kdo volá. Zavře oči úlevou. //Aspoň je ještě naživu...// Pak se ve chvilce ticha opět zaměří na okénka. ,,Veren, možná otevři i to svoje. Pokud budeme muset střílet, není třeba tu mít hromadu skla. A pokud budou chtít střílet oni, okénko nás nezachrání - pokud ovšem nebudou mít místo pistole praky." Pokrčí rameny a pokusí se uchopit zbraň jinak, než jako banán. Vzápětí ale strne... Ta mysl, kterou ucítí, je tak známá, že nepochybuje o jejím původu. ,,Je zraněný," Řekne tiše a nestará se o to, že to řekla naprosto mimo kontext. Soustředí celou bytost na Otcovu mysl, avšak nedokáže ji důkladně uchopit. Úleva z toho, že něco přeci jen cítí, i když je to bolest, je však pořád obrovská... Zapomene si všímat skupinky, a proto ji překvapí, když na střechu vozu náhle cosi dopadne. Obrátí zrak vzhůru - a spolu s ním i hlaveň zbraně. ,,Sedricku...?" Řekne velmi tiše a čeká na cokoliv - na pokyn ke střelbě, na vysvětlení, na cokoliv... |
| |
| //Sata tuhat pisara, joka päivä... -Sto tisíc kapek, každý den- ...// Prolétne jí hlavou vzpomínka na začátek veršů, které kdysi někde četla, jak její špinavou tvář a potrhané oblečení smáčí déšť. Vítá ho jako požehnání. Neexistuje chlapeček, neexistuje zelenooký muž, neexistuje bolest v rameni... jediné, co tu je, je ona a Aarre. Jako by stáli na zápraží jejich domu ve Finsku a nechali se promáčet až na kost - jen tak, pro nic za nic...! Jednou ale musí otevřít oči. A otevře je právě včas, aby zachytila ostrý pohled zelenookého muže. Jen trhne rameny a podrbe Aareho v mokrém kožichu, načež její rameno odpoví mírným protestem. Telefoní hovor, který poté vyslechne, zúží její světlé oči do dvou malých šťerbinek. ...nemám čas, teď něco vysvětlovat... To znamená, že něco vysvětlit může. Že něco ví. Chvilku na muže nerozhodně hledí, ale ten se vzápětí vydá pryč. Šokovaně a rozhořčeně se nadechne, když bez zájmu zmizí v lékárně... ,,Odottaa!! -Počkat!!- '' Zavolá za ním. Mlaskne na Aareho, popadne za ruku chlapečka neohlížejíc se na jeho protesty a rozejde se co možná nejjistějším krokem k lékárně. Sama zůstane stát ve dveřích, ale chlapečka postrčí dovnitř. ,,Ten je alkaen ty -od vás- !" Poznamená a trhne hlavou směrem k chlapci. ,,Minä -já- se o něj starat nebudu." Dodá potom a přejede promočeného, zimou se třesoucího chhlapce nic neříkajícím pohledem. Pak navrátí oči k zelenookému a prohlédne si ho od hlavy až k patě. ,,Ale jestli chcete, můžu vás oba doprovodit do sairaala -nemocnice- ." Řekne po krátkém rozmýšlení, ale nevypadá obzvlášť nadšeně. Nejveselejší z nich je patrně Aarre, který se zabývá chytáním dešťových kapek do tlamy. |
| |
| Spokojeně si pro sebe něco žvatla do okamžiku, kdy je odstrčen. Zvedne dětské oči k Chrstianovi a zamračí se - zjevně napadobuje jeho vážnou tvář a ještě efektně pohodí ručkama. Když se rozejde pryč, okamžitě odběhne k Saaře a čapne ji za malíček u ruky. Pipi! Ukáže na leticího holuba kolem a pak poskakujic vedle jejího boku, došmaďka až k lekárně, kde je přímo vtlačen. Zasměje se, když zaostří na ležícího Chrstiana a rozuteče se k němu. Pracně vyleze na pohovku a sedne si mu na nohy, kde zapéruje. Hajíí. Zívne a svalí se na Chrise, ale né tak, aby ležel na jeho poranění. |
| |
| Odendá lékárničku daleko ze svého zadku a hodí po ní vražedným pohledem. Dělá, jako kdyby byla živá, jakoby se měla za svůj čin stydět. ,,Keys...?" Houkne na ni s pohledem upřeným stále před sebe na muže, ke kterým se přibližovali každou vteřinou blíž a blíž. ,,...to ošetření bude muset asi počkat. Zrovna neni ta nejvhodnější situace." Pousměje se na ni, načež uchopí zbraň. Ještě ji lehce pohladí - pro štěstí - a už s ní míří před sebe. Vlastně...nejde ani moc dobře mířit, když se Sedrick vyhýbá a uhybá a zatáčí a ona sebou mlátí ze strany na stranu o dveře auta a Keysin bok. Už už měla na jazyku přichystaná slova, ale raději je spolkla. Ví, že on za to nemůže a že je chce jen chránit. Tedy hlavně sebe. ,,Jistě.. Cokoliv se tu pohne nebo nám překříží cestu...střílim. Bezlítostně." Řekne trochu natěšeně, že by mohla konečně střílet. Něco podniknout. Něco nového. Něco, co nikdy ještě nezažila. Heh... Poušklíbne se, když se všichni muži najednou nějak rozprchli, až na jednoho. ,,Mám střílet?...já raději ještě počkám." Optá se směrem k Sedrickovi, který byl ale plně soustředěn na své prudké smyky. //Hele... O.o // Trhne pohledem nad sebe, kam ten muž skočil. Udělalo to menší prohlubeň. Bylo to opravdu riskantní u tohoto auta. Kdyby dal větší ránu, tak by se ta střecha mohla i propadnout. No to by bylo opravdu úžasný. Veren s Keys...no to by bylo už po nich. Mírně se z toho všeho oklepe. //Bezlítostně...// ,,Máš dneska špatný den...!" //...a my taky...// Zbraň namíří na střechu auta, kde měl být ten muž, který se stále i přes ty všechny smyky držel. Vážně dobrej...! Uznale pokýve, ale to mu je houby platný. --výstřel-- //Doháje...já ho asi vážně zabila... O.o // Přikryje si jednou rukou ústa, ale stále neslyšela žádný křik, nebo heknutí a ránu, že spadnul na zem. Nic krom dalších zvůku, že sebou mlátí o střechu auta. Neví, zda být za to ráda nebo se má spíš bát. //Teď volat...?? Blázen ne...// Nechápavě pohlédne na Sedricka, ale po chvilce si lehce oddychne. Chris je zdá se v pořádku. To je dobře. Ale co ten chlapec? Má ho pořád u sebe? Nestalo se mu něco? Už aby tam byli. Náhle ji přepadne nával bezmoci. Položí si zbraň, kterou i přes to měla připravenou ke střelbě na stehna. Muž nemuž...bylo ji to teď nějak jedno. ale stále dokázala vnímat okolí...Ještě ano. |
| |
| Vida... mou pozornost přitáhlo vědomí aury kolem podchodu. Než však stačím něco provést, podchod vzplane jako pochodeň a zbortí se sám do sebe - a světla kolem zhasnou jako na povel k podmalování toho děs nahánějícího divadla. Krása. ocením kouzlo okamžiku a monumentálnost takovéto destrukce. Přeběhnu přes ulici a vyskočím vzhůru - moc se mi nechce plést se do nějakých půtek, kdy netuším, kdo na čí straně je, ale zdá se, že tyhle trable mě stejně dřív nebo později najdou samy. Proč jim to ale usnadňovat, že. Přeběhnu střechu, v pokusu nalézt druhý východ z podchodu, a porozhlédnout se, co se asi stalo s tím upírem, jehož jsem cítil dole. Zvláštní... Někdo musel vyhodit do vzduchu část elektrárny, aby takhle odřízli město od proudu. zahledím se na temné ulice, sem tam prozářené hořícími domy či auty, a nejblíž mne hořícím podchodem. Tak tohle porušení maškarády budeme zakrývat sakra dlouho. Pokud vůbec bude komu další maškarádu předvádět. |
| |
| Myšlenku od muže na střeše postřehnu a tak, tak stihnu v zrcátku postřehnout co provádí Verena a ohnat se po ní, strhnout tak zbraň do strany a tím odvrátit zbytečné další komplikace. Provrtaná střecha kus od prohlubně mě uspokojí, Paladin je v pořádku a víc teď netřeba. „K čertu holka, co blbneš!“ Okřiknu Verenu, mezi tím ale sedřu u auta bok řidiče jak jsem na chvíli pustil volant. Šetrně zastavím i když vím, že je na spěch a klepnu několikrát na střehu vozu zevnitř, aby si dotyčný přisedl, stejně s ním potřebuju mluvit kvůli Christianovi a dalším věcem, tak by mi mohl být aspoň v tomhle po ruce, přes střechu se mi komunikovat nechce. Když auto stojí, obrátím se s vražedným pohledem k Veren a div, že jí prstem neudělám důlek na špičce nosu. // Tohle jsi sakra zvorala, nejen že furt zdržuješ, ale ještě děláš kraviny. . . // Nevyřknu nakonec nahlas ani slovo, jen jí zabíjím pohledem do jejích oči. Nakonec přeci jen. „Říkal jsem, co by nám přišlo do cesty, sakra stojí nám někdo v cestě? Chceš nás všechny zabít nebo co! Jen zdržuješ, větší přítěž mi na krk Christian dát nemohl! Radši se postarej o kamarádku a mě nechej pracovat!“ Mezi tím co jsem pronesl monolog k Vereně si přisedl i muž, dosud stojící nad námi. Podívám se na něj s náznakem jízlivé úcty, na jakou je každý zvyklý, dokonce i on. Jsem tím ostatně proslulý, že si neberu servítky s nikým, nebýt Christiana tak to neví nikdo a já jsem kdesi na Sibiři nejspíš. „Omlouvám se, ty slečinky jsou trochu vylekané. Jsou tu nový, samozřejmě i důležité.“ Neopomenu při omluvě vysvětlit důvod proč jsou tu. Christiana zatím nezmiňuji. „Jinak bych je tu ani neměl, s takovou drobotou je jen problém. . .“ Neberu žádný ohled na to že nás obě poslouchají a ani se nesnažím jim Nelsona představovat. Není čas. Znovu sešlápnu plyn a na křižovatce odbočím směrem k divadlu na schůzku s Christianem. Čas se krátí a dvě ze tří minut jsou ty tam. Kdyby mi to neutnul tak rychle, ještě bych ho seřval za ty dvě vzadu aby je příště vozil sám. Ručička tachometru prudce stoupá, cesta se zatím klidní a překážek ubývá, takže jest přes 100km/h není problém, o to rychleji budeme na místě. „Volal mi Christian, asi má problémy, nevím. . .“ Nejistě pokrčím rameny. „Máme se sejít na křižovatce u divadla, doufám že vám nevadí, když pojedete s námi. Je to sice vrak, ale zatím zvládá i tuhle rychlost, možná jsem ho podcenil.“ Zasměju se ve snaze odlehčit trochu napětí, protože přeci jen na to, jak tristně z venku auto vypadá, jede velmi dobře. Asi jen čekalo na opravu karoserie. Cesta ubíhá zatím bez potíží, jediné co mě znervozňuje je Paladin v autě, proč vlastně je tady? |
| |
| Lékárna: Lékárna je skromná místnost o pár metrech. Rohový pultu, za kterým se nacházejí regály, v kterých jsou vzorně vyskládány různé prášky, kapky, sirupy, obvazy, dlahy - vlastně vše, co lze najít v lékárně. Dlážděná podlaha je zanesena prachem a střepy z rozbité výlohy. U protější zdi, než jsou regály jsou i dvě malé křesla, která dělí malá stolek. Christian na kožené pohovce nalezne alespoň pohodlí. Bohužel jeho masivní krvácení je tak zlé, že po dalších několika minutách má zcela prosáklé oblečení v okolí po ranění a několik pramínku krve už začne stékat i po pohovce na podlahu. Juliana ležící na Christianovi, začne usínat se spokojeností ve tváři. Saařin pes po chvíli vběhne do lékárny a oklepe se, čímž ohodí i ležícího Christiana s Julianem. Saaře dojde, že na otázky nemá moc času, protože Christian vypadá značně unaveně – spíše hodně vyčerpaně. ------------------------------------------------------------- Auto: Paladin na střeše vozu se pouze narovná a pohlédne na díru od brokovnice přesně mezi svýma nohama. Zavrčí, sáhne dírou ve střeše a vezme té maličké brokovnici. Když auto zastaví, seskočí hned vedle dveří spolujezdce a nasedne. Na dívky na zadních sedadlech se ani neohlédne. Bez výrazu v opálené tváři si vyslechne Sedricka a poté váhavě přikývne. Máme tu Metuzaléma, který nám narušil veškeré naše informátory a především nám odklidil hlavní spoje. Čili Antona a Vláda. Mluvil jsem s Regentem a ten Matuzalém tu není náhodou. Stejně jako Anarchové si pro něco přišli. Co se týče Christiana, naposledy ho viděli jít s nějakým hochem do podchodu. Mám pocit, že narazil na toho Nosferatskýho šmejda. Zjevně měl kliku, ale pochybuju, že by ho zlikvidoval sám. Takže na to dupni. Muž se odmlčí a skloní tvář, pohlédne do zpětného bočního zrcátka a stáhne okénko, když se ocitnou nedaleko křižovatky. Nakloní se a vyhlédne ven, kde zavětří nejen štiplavý kouř, ale i pach čerstvé krve. /// Zastav. /// ---------------------------------------------------------------- Město: Na křižovatce je náhle nějak živo. Přijíždějící auto osvětlí mrtvolnou ulici. . kdopak se ještě objeví. . ? |
| |
| Předloktím své levice si zakryje oči, které zavře. Nespokojeně zavrčí, když si uvědomí, že žena je opět ve dveřích a dívá se jeho směrem. Další šok večera je pro něj opět chlapec, který si k němu vleze. Pokusí se Juliana zbavit, ale o okamžik později to vzdá a vzdorně odvrátí tvář stranou tak, aby mu do ni nebylo vidět. V podvědomí zaslechne známý hlas. Hlas patřící jeho Dceři. Jelikož už nemá na to, aby upozornil Sedricka, kde jsou - naváže s jejím podvědomím spojení. /// Lékarná na rohu. /// Stěžka se nadechne a pohlédne letmě na Saaru, které částečně nerozumí a momentálně ani rozumět nechce. |
| |
| Verenin výstřel s ní cukne. Rychle k ní obrátí náhle bledou tvář a otočí oči nahoru... Další vývoj situace se však zdá být celkem uspokojivý. Přečká Sedrickovo běsnění se semknutými rty, poté se natáhne pro Vereninu ruku a stiskne jí ve své. Mírně zavrtí hlavou ve znamení, aby raděj nic neříkala. Pak obrátí pohled k mužům vepředu a pozorně poslouchá jejich slova. //Čím dál lepší a lepší, jen co je pravda...// Když muž vdá povel k zastavení, zmateně svraští obočí, ale nemá čas se na nic ptát. Její myslí se rozezní nezřetelná, unavená slova... Lékárna na rohu... //Lékárna na rohu... Ta lékárna!// Až v dalším okamžiku si uvědomí, že až dosud křičela ta slova jen ve své mysli. Nakloní se dopředu, aby měla tvář blízko Sedrickovy. ,,Sedricku, menší změna cíle. Christian je v nějaké lékárně na rohu - co já vím, kde to je." Řekne mu zřetelně, těkne pohledem po muži na místě spolujezdce a poté se opět opře, dosud nepouštějíc Vereninu ruku... |
| |
| ,,Aarre, propána, ohitse -kliď se- !!" Zvýší mírně na psa hlas. Ten je očividně na autoritativní vystupování zvyklý, protože poodejde a položí se vedle jednoho z křesílek. Našpulí ústa ve chvilkové nerozhodnosti. ,,Kohtaan paholainen -k čertu- ..." Zabrblá, načež pár rychlými kroky přejde k muži. Nejprve zvedne Juliana (trochu nešikovně, ale přei jen ho nevzbudí zcela) a položí ho do křesílka, klidíc se od něj, jak nejrychleji to jde. Poté se navrátí k muži a zhodnotí jeho zranění. //Co já asi s tím?! Když jsem u nás potkala nějakého takhle zkrvaveného eläin -tvora- , akorát jsem mu ušetřila trápení!// Zanadává si duchu. S povzdechem se poté skloní a poměrně opatrně odhází cáry jeho oděvu na stranu, aby lépe viděla na jeho rány. Bok vypadá obzvlášť ošklivě. ,,Budeme muset do té sairaala -nemocnice- ," Začne mluvit, spíš protože to působí pozitivně na ni, než že by mu chtěla vážně něco sdělovat. ,,Ale než se tam dostaneme..." Rozhlédne se. Jsou přeci v lékárně, do háje... Nakonec objeví balíčky gázy, dezinfekci, i cosi co vypadá jako čistý kus obvazu. Ten použije na alespoň částečné zastavení příšerného krvácení... Pak se pustí do čištění okrajů rány, aby ji později mohla s klidným svědomím obvázat a neobávat se tolik infekce, přičemž si počne broukat jakousi finskou píseň. |
| |
| Se zavrtěním malého tělíčka se nechá přemoct unavou a usne během několika chvil, nedbaje na šťouchání Christiana. Začne cosi žrblat, když ho Saara nenechá ani chvíli ležet bez pohybu, ale nevzbudí se zcela.. v křesle dál pokračuje ve spánku. |
| |
| Nechápavě pohlédne nahoru na střechu, od kud se vynoří ruka a sebere jí brokovnici...super. Teď nemá už ani tu zbraň. Vyslechne si slova...tedy spíš nadávky od Sedricka, načež stiskne ruku Keys, aby ji uklidnila, že bude mlčet. Nemá to cenu. Auto náhle začne zastavovat. Zaslechne ránu, a pak jen skřípání dveří. Do auta nasedl ten chlápek, ale podle toho, jak se začal bavit se Sedrickem to vypadá na nějakého přítele nebo je to opravdu někdo, kdo se o nás potom postará, až nás Sedrick vyhodí u Divadla jak slíbil. Nakloní hlavu na stranu, prohlížejíc si alespoň záda neznámého, kterého málem zastřelila. Raději mlčí. Nepotřebuje další seřvání, ale jak mohla vědět, že je to přítel, když Sedrick řekl, že májí střílet, když někdo bude v cestě. Tenhle sice v cestě nebyl, ale byl na jejich autě a to se určitě počítá. Také je ohrožoval, ač neměl žádnou zbraň a ani nic podobného, ale skočil na auto, na kterém se držel i přes ty všechny smyky. Už to nechtěla moc řešit. Dojeli už do městečka. Nikde nikdo. Vážně divné... všude jen tma. Žásné lampy nesvítily...prostě nic jen ticho a zima pozdního večera. Náhle zaslechne Keysina slova. //Chris je v nějaké lékárně? No tak bezva. To nebude daleko...// Oddechne si, že už bude s ním a ne s uřvaným Sedrickem, ač to s ním z jedné strany bylo taky fajn. Ač řval, ač byl netrpělivý, ač měl pořád nějaké řeči byl i přes to všechno v pohodě. Dovezl ji za Keys, kterou zachránil, a právě je veze zase zpátky za Chrisem...takže dobré. Už aby tam byli... |
| |
| Poslouchajíc Nelsona ještě víc sešlápnu pedál plynu a řadím nejvyšší stupeň, jaký auto dovolí. Sice mi z poloviny neříká nic nového, ale i přesto se mi v hlavě rodí další a další otázky, které nemají odpověď. Když utichne, odpovím. „O Vladovi a Antonovi už vím. Volal mi Robert a hlásil co se děje. Proto taky jedeme k tomu divadlu, kus od něj by měl být Christian. Doufám že ještě ne na kousky.“ Odpovídám na jeho slova s hraným klidem, tak rád bych byl klidný, kdyby to jenom malinko šlo, ale nejde. Christian, Metuzalém, ty dvě vzadu. Anarchové. Je tu furt nějaký problém a ne a ne se na vteřinu uklidnit. Upíři se ztrácí a objevují. Chci se zeptat dál, ale v tom, mé slova zatlačí do pozadí příkaz. Místo kde jsme se změnilo a už nejsme daleko cíle, konečně. Sešlápnu brzdu a dost nešetrně a prudce zabrzdím. Brzdy zakvílí, ale stojíme. Tázavě se podívám na Paladina a potom se ohlédnu za sebe, co se zase děje, když se čas krátí daleko neúprosněji než bych si přál. Divadlo jsme už minuly, snad alespoň to obě dívky uklidní v tuhle situaci. To že nakonec nikde nevystupují, neusmyslí li si Neslon jinak a půjdou se mnou až za Christianem. |
| |
| Lékárna Christian každým okamžikem ztrácí vědomí. Ač má vcelku klidný a pravidelný dech, rány jsou hluboké. Saaře se moc nedaří očišťovat rány, jelikož očištěný kousek okamžitě zaplaví další řinoucí se krev z ran. Může zaslechnout zvuk motoru, který se přibližuje. Zlomek světla letmě osvítí zašlou lékárnu a nakonec padne do její tváře. Při prvním pohledu ji oslňuje světlo auta, ale po chvilce rozpozná čtyři postavy ve voze. Muž se chytne držadla na vnitřní straně dveří a pohlédne na Sedricka. /// Měl by sis konečně udělat ten řidičák. /// Teprve až teď pohlédne na dvě sedící dívky za svými zády. Skoro až nepřijmeš rengenovým pohledem si obě prohlédne. U Keystel chvíli zdrží, ale poté bez dalšího zdržovaní vystoupí. Nemáme čas, Sedricku. Skoro už ho necítím. Porozhlédne se po hlavní ulici, načež zabouchne dveře auta, když postřehne velký nadpis Lékárna s leopardí rychlostí se k ní rozeběhne. Mezitím pobídne i Sedricka, aby pořád jen nezdržoval. Nezdržuje se tím, že by vešel dveřmi. Pouze proskočí výlohou, v které už dávno není sklo. Velmi rychle se zorientuje. Několika rychlými kroky přejde ke sklánějící se dívce, kterou odstrčí a rychlostí blesku si stáhne kabát, kterým podloží Christianovu hlavu. Odsune veškeré věci, která si dívka připravila na ošetření. Místo toho si střepem protne zápěstí a automaticky ho natiskne k Christianovým rtům. // Tak dělej. // Zamračen, hledá po kapsách své vesty. Když po chvíli hledání vytáhne lahvičku, odzátkuje ji a dá ji pečlivě Chrisovi také vypít. Tlakové obvazy, jsou tu někde? Obrátí se s otázkou na Saaru. Keystel pocití až velmi rychle, že pocit přítomnosti jeho Otce, se velmi rychle vytrácí. |
| |
| Sotva se dobere nějakého bodu, kdy zůstane v klidu a při chabém vědomí, už jej opět vyruší dívka. Pokusí se přetpačit její ruku, kterou odtahuje tu jeho od vlastního boku. S vyhružným zavrčením pootevře oči a občasně strčí do její ruky. je mu proti srsti její starost. Trhne s sebou, když do lekárny náhle skočí postava. A až po jeho počínání rozpozná o koho jde. Nadechne se, ale to už je mu vnuceno zápěstí. Hltavě začne sát krve, občasně se rozkašle. Pokusí se opět něco říct, ale to pro změnu musí vypít cosi nechutně hořkého. // X.x // .. Rozkašle se a hřbetem dlaně si překryje ústa, lehce se mračíc.. přeci jen je tady stále ta unava, teď už se ji odhodlaně nebrání. |
| |
| Sedí jako na trní. Otcovu mysl opatruje jak nejlépe umí, ale spojení slábne a slábne... Pustí Vereninu ruku a začne si nervózně žmoulat šaty. Když na ní spočine pohled toho zvláštního muže, opětuje mu ho s obočím svraštělým starostí... Jakmile vůz zastaví, už se sápe po klice dveří. Sedrickovi a tomu muži se nemůže rychlostí rovnat - přesto se do lékárny dostane velmi hbitě. Když uvidí Otce, zesiná. Cizí žena ji prozatím nezajímá. Přemýšlí, jak pomoci Otci, ale nic lepšího, než nechat toho muže dělat co umí, ji prozatím nenapadá. ///Vydrž... prosím. Koukej vydržet.../// Pokusí se mu pomocí jejich propojení sdělit, ale cítí, že už to má jen pramalý význam. Vzdaluje se jí. |
| |
| S jeho vzdorujícíma rukama odhodlaně bojuje, myslíc, že už neví, co je pro něj dobré. Dál se podle svého nejlepšího svědomí snaží ho ošetřit, ale uvědomuje si, že tak vážná zranění prostě nezvládne. Panice však nepropadá - to je zcela vzdáleno její povaze. Právě se natahuje pro lahvičku s dezinfekcí, když do lékárny někdo doslova vlétne... Nemůže vnímat nic než neurčitou šmouhu - a pak je náhle na zemi, někým odstrčena. Sykne, neboť se ten někdo strefil do zraněného ramene. Vzepře se na dlaních a světlýma očima zkouší sledovat situaci. //Co to k čertu...?!// Muž jedná tak rychle, že si nemůže být jistá - ale není moc pochyb o tom, že mu tiskne ruku k ústům. Krvácející ruku?! Svraští obočí a z rychlých, matoucích událostí jí začne třeštit hlava. Mužova otázka k ní dolehne a ona se jí chytí jako majáku - je stručná, jasná a dává smysl. V rámci svých možností rychle vstane a přejde za pult, kde po krátké chvilce hledání nalezne tlakové obvazy. ,,Täällä -tady- ." Zavolá na muže až překvapivě pevným hlasem. Neobtěžuje se s přecházením zpět, které by jí trvalo poměrně dlouho - prostě je tomu muži hodí. Pro jistotu míří tak, aby v případě, že je nechytí, dopadly vedle zelenookého na pohovku. Ale šestý smysl napovídá, že ten muž jen velmi málokdy mine svůj cíl... |
| |
| Netrpělivě se rozhlíží z okýnka stále svírajíc Keysinu ruku. Cítí náhlý pot, který je mezi jejich dlaněmi, ale z Vereniny strany to asi nebude. Otočí zrak do její tváře snažejíc tam něco vypátrat. Ten pohled je divný, takový až nervózní, netrpělivý. Zkusí se na ni trochu pousmát, aby jí to oplatila a byla trochu v klidu, ale pohledem o Veren ani nezavadí...nevadí. Náhle pohlédne na jinou tvář, která na ni hleděla. byl to ten muž, kterého málem zabila. Bylo to nepříjemné. Takové zamrazení, co pocítila, když se jeho a její oči nachvilku propojily, pak pohledem uhnul. Možná to bylo tak lepší. Auto náhle zastavilo. To bylo opravdu dobré znamení. Jeho světla svítila do nějaké výlohy opravdu silně, že tam zahlédla nějaké siluety postav. Pustila Keysinu ruku a otevřela dveře. Ten neznámý muž se rychle přemístil k té výloze, kde si otevřel dveře a cešel. Veren za ním své kroky následovala. Nechala nejprve vejít Keys a poté se tam procpala i ona. Byl tam někdo na pohovce, ale neviděla mu do tváře, páč tam seděl ten neznámý muž. Popostoupla si o pár metrů a konečně spatřila, o koho jde. Konečně ji došlo, kde jsou...v lékárně. Všude byly prášky, všude nějaké obvazy a kapičky a náplasti, prostě všechno, co tam patří. Stála tam i nějaká žena, ale tu ona neznala. Raději pohled upřela zpátky na Chrise, který byl celý od krve. //Chrisi...// Zakryla si ústa pravou rukou, načež si všimla, že Keys udělala to samé. Byl to opravdu divný pocit. Nechtělo se jí věřit. //Co se proboha stalo?...// Ani jedno slovo ze sebe nevydala. Nedokázala to, jen v myšlenkách se ptala na otázky a prosila, aby to bylo dobré. Přivřela oči, ale nepřestávala vnímat situaci. Stále hleděla na neznámého muže, jak se stará o Chrise. |
| |
| ///Mě to takhle vyhovuje, papíry jsou pro amatéry. . ./// Nedbám příliš na odpověď, která stejně není nikterak důležitá. Vlastně v tuhle chvíli nic co se týká mě není důležité a to mi dostatečně vyhovuje. Nikdo se nestará, nikdo nenadává, vše je jak má, tedy skoro vše. Když všichni opustí vozidlo, nepospíchám, vím že v tuhle chvíli je tu povolanější osoba a ta si poradí. Přejedu prsty po kapotě auta, když vystoupím a jen párkrát uznale kývnu nad výkonem, jaké to „žihadlo“ vydalo. // Tak tohle jsme zvládli, a teď jestli to nezvládne Christian, tak ho ještě pořádně dorazím! // Konečně se vydám k lékárně, ve které už všichni tři zmizeli a pohodlně vejdu rozbitou výlohou, která tak nahrazuje dveře. Už krev všude kolem naznačuje že to náš paladin parádně schytal, pohledem zhodnotím situaci, přičemž mi oči chvíli zůstanou na neznámé ženě, která nikterak nejeví známky, že by tušila, že se kolem ní vyskytla skupina upírů. Poslední komu patří má pozornost je Christian a ten kluk, zdá se že si ho ten malý usmrkanec oblíbil, jak se k němu tiskne. Dojdu tedy blíž a malého od něj beze slova vezmu. Podívám se na přešlou Veren a kývnu jí aby se o toho prcka postarala. // Vidíš, je v pořádku. . . překvapivě. . . // Když jí kluka předám, vrátím se k výloze lékárny, Nelson udělá co bude třeba a já se zatím postarám, abychom neměli nezvanou návštěvu. „Bude v pořádku, starej Christian už přežil horší. . .“ Uklidňuji sám sebe mumláním a opřená o rám výlohy pozoruji okolí a dění, které způsobují tyhle věčné, nekončící boje. Nevadí mi zbavit se těch otrapů, ale někdy bych uvítal, kdyby naši starší s tím póvlem zametli už dávno a byl na chvíli klid. Co ale nadělám, každý má své cíle a kdo ví kolik starších Sabbatu se snaží o jednu věc, už několik výš postavených se zjevilo jako zrádci, kteří situace chtěli využít ke svému prospěchu. Zdá se že zatím je na křižovatce více méně klid, kdo ví jak ještě dlouho. |
| |
| Mlčky pohlížím na dění naproti v lékárně, přikrčen na okraji střechy. Tomu říkám dostat pěknou nakládačku. pokyvuju si hlavou, protože pro mne není příliš problematické vidět většinu toho, co se tam dole děje. Trochu mě překvapuje, že se tam míchají lidé s upíry, zvlášť v takové noci jako je dneska. Kdo ví, jestli se tohle už někdy stalo, taková noc plná smrti a bojů. Dorazivší auto přeměřím odhadujícím pohledem - snažím se nějak si dát dohromady, co se vlastně děje, protože kdo to všechno začal se dozvím až posléze. A to už může být pozdě. |
| |
| Pach čerstvé krve se prožene lékárnou, jako letící šíp a skončí kdesi na ulici, kde lákavou vůni donese až k nebesům silnější vítr. V dálce protnul temné a těžké mračna jasný blesk, po kterém se ozvalo tlumené zahřmění. Bouřka se stáčí na západ, od města. Zanechává za sebou jen silný déšť, který už smazal stopy po boji. Christianovi se po ošetření poněkud ulevilo. Krvácení skoro ustalo a rány se alespoň o něco stáhli. Tlakový obvaz vše jistil, ač jeho obratnost poněkud pořád ztrácí na elegantnosti a hlavně převaze v případném střetu. Zůstane při chabém vědomí. Jak se s tím vším vypořádá, zaleží jen na něm. ----------------------------------------------------------- Nelson De La Vega: Rychlostí blesku mu zvlédne pravá ruka, která zachytne letící obvaz. O několik okamžiků později už stahuje otevřené rány. S decentním úšklebkem na rtech si poodtáhne rukáv košile od zacelující se rány na jeho zápěstí - zjevně by si velmi nerad zamazal oblek. S klidnou rozvážností se postaví a přelétne pohlédem na otočeného Sedricka. Na dvojici dívek ani nepohlédne, né že by si nedokázal představit ohromené pohledy dívek. Zanechá je, aby mohli konejšit statečného Christiana, který si - jak ho zná - tohle nenechá ujít. Znepokojen si zrengenuje svými smysly poblíž stojící Saaru. S nadechnutím zvedne tvář a přesune se po bok Sedricka. Vzhlédne k lenivě se povalujícím mrakům, z kterých se snaší tak vydatný déšt. /// Ta slečínka vzadu je člověk. Později se o ní postarej kvuli zachování Maškarády. Na Christiana dohlédni, i když s jeho náturou bude peskovat on Tebe, i kdyby měl těsně před smrtí. Kdo jsou - ... /// Nedokončí myšlenku směřovanou jen Sedrickovi. Sáhne do kapsy kalhot pro vybrující mobil a anižby se podíval, kdo volá, přiloží si mobil k uchu. "Mluvte.." Muž se bez jediného pohybu, bez jediného gesta, bez jediné emoce ve tváři - vyslechne rozčílený hlas na druhé straně, který přeruší náhlý výkřik a pak se ozve jen tůtání obsazení linky. Pohlédne na Sedricka - až působivě pronikavým pohledem, div mu nepropálí záda. Udělej, co jsem řekl. Musim najit zbytky mé družiny a potom Vám zavolám. Ale jak znám Regenta, postaví Tebe a Christiana do první linie proti Metuzalémovi. Zatim se někam ukliďte a neupozorňujte na sebe a především... nestrkejte do ničeho nos. Se zamyšleným výrazem ve tváři si prohlédne dívky, Christiana a následně i Sedricka. Gestem naznačí jakési rozloučení a výjde na hustý dešť, kde se po pár krocích vytratí do noci, jako stín. |
| |
| Poklesne tváří na složený kabát. Na rtech mu utkvěl slabý krvavý odlesk. S tichým nespokojeným zamručením si přejede po obvazu kolem pasu a se značnou únavou vepsanou va tváři stáhne obočí, do chabého zamračení. Otevře oči a zahlédne matné obrysy dvou dívčích postav, v kterých rozezná svou Dceru a ohromenou Veren. S přemlouváním se pozvedne paži blíž k nim - v gestu - aby k němu šli. Přesto, že Nelson neprojevil nic, čím by naznačoval, že je mu proti srsti přítomnost jeho dvou chráněnkyň - tuší nějaký problém. Prozatím se jim nezabývá a věnuje kratičký pohled Keystel. |
| |
| Vrásky v její tváři se postupně vyhlazují. Ten muž si evidentně počíná velmi dobře a Otcova úleva je přímo hmatatelná. Povolí tedy sevření svých pěstí a pohled od tváře Christiana odtrhne jen na vteřinku, aby věnovala vděčný pohled odcházejícímu upírovi. Poté se vpije zpět do Otcovy tváře a tudíž jí neunikne jeho gesto. Pokusí se o úsměv, přistoupí k pohovce a klekne si. ,,Víš co, Otče? Já Ti tu větu: ,Dávej na sebe pozor' nalepím na čelo, ano?" Zašeptá blízko u jeho tváře a uchopí ruku, jež mu volně visí z křesla, do svého jemného stisku. |
| |
| Jakmile se k muži dostanou tlakové obvazy, rázem přestane pro všechny v místnosti naprosto existovat. Ne že by jí to vadilo - aspoň má čas vše pozorovat. Což jí působí značné potíže - ty rychlé pohyby, to cosi, co vyzařuje z každého z těch divných lidí... Cítí z nich ze všech ve větší či menší míře to, co již předtím ze zelenookého muže. Svraští obočí a přejde k Aarremu, vedle kterho se posadí na podlahu a nespouští oči z toho neskonale zvláštního výjevu. ,,Nähdä sitä, Aarre -vidíš to, Aarre- . Jeden jede na loma -dovolenou- , a jak to dopadne," Pronese směrem k psovi tichým hlasem. Vzápětí zachytí sotva slyšitelná slova tmavovlasé dívky a její obočí vylétne vhůru. //Řekla isä -Otče- ?! Na to je mladý...?// Prolétne jí myslí, ale nezabývá se tím nijak hluboko. Celá dnešní noc nedává smysl - od chvíle, co položila nohu na silnici v LA, je vše vzhůru nohama. A kdo ví, co bude dál. |
| |
| Otevře svá velká kuladla. Ohromeně si prohlédne najednou tolik "lidí" kolem. Pracně se sesune z křesla a přeběhne k Veren, které obejme nohu. Pak přecupitá ke Keystel, u které viditelně zaváha a nakonec ji "chlapsky" obejme ruku a nakonec se naplácne na Christiana, na jehož bříše se opře tváří a začne se řehnit a kroutit se. |
| |
| Prsty si jemně přejíždí přes své rty, když pozoruje muže, který se stará o Chrise. Výsledky vypadají mnohem lépe. CHRIS už vypadá mnohem lépe. Její tvář se zjemní a na rtech si pohrává menší úsměv. Rukou, kterou si přikrývala ústa si obejme své břicho. Tiše vydechuje, načež zahlédne upalující děcko k ní. ,,Probůh... Ahoj prcku." Klekne si k němu, aby ho mohla lépe obejmout. Její tvář se rozjasní mnohem víc. Myslela, že se mu něco stalo, ale teď už ví, že ne. Přitiskne si ho ještě víc k tělu. Cítí jeho malé srdíčko, které mu jemně - bezstarostně tepe pod hrudníčkem. Pustí ho a trochu se od něj oddálí, aby si ho mohla prohlédnout, jestli je opravdu v pořádku, ale on chvilku nepostál a už se rozběhnul ke Keys. Oddechne si a pohlédne na Chrise, který na ni a na Keys mávnul, aby šly k němu. Její nohy se sami od sebe rozejdou k jeho pohovce, kde sedí. Přikrčí se k němu, aby nemusel hledět příliš nahoru. Ale i pro ni je to pohodlnější, že mu může pohlédnou přímo do jeho smaragdových očí. Pousměje se. Chvíli mlčí a jen ho tiše pozoruje, načež zahlédne Keys vedle sebe a tiše se zasměje nad její poznámkou. Ale...je to pravda!! ,,Chrisi...Vy nám dáváte..." Povzdechne si a jemně zakroutí hlavou, načež se otočí na Sedricka, na kterého se lehce pousměje. Možná v tom úsměvu byl vděk, že ji a Keys odvezl k Chrisovi. Možná to byl taky úsměv za to, že oni jsou v pořádku. Možná se na něj prostě chtěla jen pousmát. Ale rozhodně je ráda. |
| |
| Zůstávám stát na místě, nikoho zrovna v tuhle chvíli nepotřebuji, aby přišel a otravoval. Přeci jen by Chris nedokázal tolik ubránit ty svoje dvě holčičky a navíc, je tu ta holka, která odsud, stejně nevyjde živá. Doufám. Chvíli mě zaujme kouř od podchodu, který pod tlakem deště pomalu ustává, ale víc mě zajímají stíny mihající se kolem, jako by se navzájem honily, ale kdo ví, možná že jsou to jen vidiny z tohohle šíleného dne. // Už aby byl konec, všem těmhle tahanicím. . . // V boku mi projede ostrá bolest a se zaťatými zuby si sevřu bok, když v tu chvíli kolem projde Nelson s jasným rozkazem. // Jasně, Sedricku udělej tohle, postarej se o tamto, bla. . . bla. . . bla. . . // odfrknu si a ohlédnu se po té lidské holce, která nepřítomně sleduje okolí a trhnutím koutku se ušklíbnu. // Nesnáším tuhle špinavou práci a řešení situace za všechny, proč si ku*va nemůžou řešit svoje závazky řešit sami! // Zavrtím hlavou a dál postávám u výlohy z venku lékárny, nechávám prozatím všechno za sebou, abych si alespoň na chvíli odpočinul od těch věčných skřeků a zátěže, kterou si tak s oblibou Chris i ostatní hážou na mě, ale co, na tom nesejde. Jako vždy udělám co bude třeba. Prozatím pohlídám okolí, než se ti tři uvítají a budeme konečně moct z tohohle zpropadeného místa zmizet. Naprosto nevnímám cizí pohledy z lékárny, i když chvílemi je cítit jde, věnuji se jen vnějšku budovy a jejímu blízkému okolí. // To bude dlouhá noc, a ještě delší budou ty další. . . // Na krátko se zase ohlédnu za sebe k Vereně, Keystel a Christianovi, abych zjistil jak na tom je. Pak se ale prudce ohlédnu za nějakým šramotem nedaleko, ruku vsunu pod potrhaný kabát k rukojeti zbraně a odstoupím od stěny, abych lépe viděl k místu kde se něco hýbe. Co to asi je, snad ne ta stvůra co nám pocuchala fasádu Chrise. |
| |
| Hustý déšť se umoudří a značně ubere na své síle. Spíše je ladně snáší na město, které se ponořeno uprostřed noci. V dálce odezní s jemnou gracií zvon třetí hodinu ranní. Měsíc slabě prozařuje temné mraky, které nelítostně halí jeho tajemnou krásu. Společně z deštěm dopadá na ulici matné světlo pouličních lamp, které kolem sebe nevididitelnou tužkou kreslí osvětlené a pravidelné kruhy. Přitomní upíří v lékarně určitě již zaznamenali blízkou přítomnost nějakého Rodného. Sedrick s Christianem mohou i určit z jakého klanu pochází. Klid v okolí přímo vybízí k nějakému pohybu.. kampak asi? |
| |
| Jeho neklid v momentu zcela odežene jemné stisknutí hebké dlaně jeho Dcery. Nebrání se tomu, aby se na Keys letmě nepousmál. S nakrčením svého čela pozvedne pohled k Veren, které pro změnu stiskne drobnou dlaň svou. Velmi neochotně vstřebává vetřelcovu přítomnost, která se k němu plíží a která jej až s neuvěřitelnou rychlostí navrátí k raznému jednání. Poleví stisk ve svých dlaní a posadí se, při čemž zachytne složený kabát, který tu zanechal Nelson. Stáhne ze svého klína zbylý cár košile, který s nechutí pohodí na podlahu, na které se usadila tučná vrstva prachu. Věnuje ještě dívkám ve své blízkosti pohled, než se zvedne a přehodí si kabát přes své široká a vypracovaná ramena. . náhle se pozastaví v puli pohybu a jakoby jej něco zcela zaujalo stočí pohled kamsi k lemu kabátu. Nadále se tím čimsi nezabívá. Pozvedne paži a prsty si projede tmavými vlasy. Sebere svou zbraň, kterou prozatím zajistí. Přesune se několika promyšlenými kroky za pult, po bok Saary, které mlčky podstrčí jednu z průhledných igelitových tašek, které dá i Veren s Keystel. Vezměte všechno, co bude potřeba. Všechno, co budeme potřebovat v případě, že někdo příjde o končetiny, nebo se rozhodně chytat kulky vlastníma střevama. Odmlčí se a přesune se kamsi do zadu - zjevně s lékama, co běžně nejsou k dostaní a do kapes kalhot si vsune šestici lahviček s morfinem. Navrátí se a poklidným tónem hlasu osloví mlčícího Sedricka. Pojedeme přes centrum. Ke starému sídlu Arkhana. Neptej se... proč. Až s mistrovskou elegancí se vyhne jeho pohledu a vezme mu klíčky od vraku, kterým zjevně přijeli - odebere se na ulici, překontolovat plečku, zda ještě je schopná ujet pár kilometrů. |
| |
| Studuje Otcovu tvář. Když se na ní objeví letmý úsměv, spadne z ní napětí jako kus skály a tiše vydechne. Pečlivě ho pozoruje když začne vstávat a ruce má v pohotovosti, kdyby snad potřeboval zachytit. Přeci jen - jeho zranění byla vážná a prudké pohyby by teď nemusely být to pravé. Ale Christian to evidentně zvládá. Postaví se tedy, usměje se krátce na Veren a očekává pokyny, které se k ní dostanou spolu s igelitovou taškou. Chvilku ji jen žmoulá a třídí si myšlenky, než začne přecházet po lékárně a dle svého nejlepšího úsudku bere vše, co by mohlo být nepostradatelné... koutkem oka přitom dále sleduje počínání ostatních, mírně se mračíc, když jí Christian zmizí z dohledu... //Jednou mi dojde trpělivost a připoutám ho k sobě na trvalo...// |
| |
| Její nazrzlé obočí vylétne vzhůru, když se zelenooký muž posadí a následně vstane. //Vždyť ještě před chvílí byl kohden pala -na kousky- ...// Bleskne jí hlavou. Zasune jeho rychlé ,znovuzrození' do šuplíku ve své mysli, kam zasouvá vše nejasné a nelogické pro pozdější zkoumání, a zdá se, že dnes tuto schránku snad přeplní... Jen tiše pozoruje, vymýšlejíc jakékoliv racionální vysvětlení pro ty události, dokud k ní nepřilétne taška. Po mužových slovech se váhavě postaví -bolestivé škubnutí v rameni zkusí nevnímat. Myslí jí víří myšlenky. //Co jsem toho zelenookého potkala, jsem po uši ongelmassä -v průšvihu- . Mám dál pokračovat v jeho přítomnosti?! Navíc s těmi ostatními outo -podivíny- ?// Už se nadechne, aby něco odsekla a igelitku mu pěkně vrátila, ale ještě se zarazí a zváží svou pozici. //Oni ale vědí, co se děje. Jsou ainoa -jediní- , kdo má evidentně ve všem jasno. A sama se tímhle hölmö kaupunki -hloupým městem- asi neprotluču...// Semkne tedy rty do pevné linky a sevře tašku v prstech. Poté zalétne pohledem k dívkám, které patrně dostaly stejný úkol. Vteřinku sleduje zmatečné počínání té tmavovlasé a nepatrně se ušklíbe. ,,Vezmu si tämä jakso -tuto část- ," Mávne rukou do prostoru - svým gestem obsáhne několik u sebe stojících reglů a skříněk. ,,Vy byste se mohly podělit o tohle." Dodá a kýve ke zbytku lékárny. Svými posunky tedy evidentně rozělila prostor na třetiny, v každé se nachází dost prostoru k hledání potřebných věcí. Aniž by se zajímala o to, zda bude její návrh přijat, zotvírá skříňky a vytríny ve své části a jednou rukou skládá rozličné věci do tašky, kterou opatrně drží v té poraněné. Během práce, kterou vykonává s rozmyslem, ale poměrně spěšně, ještě občas letmým pohledem zkontroluje Aarreho, který poslušně sedí na místě. Dá jí dost práce, aby se co chvíli nedívalana ty divné lidi, ale nemíní dát najevo svou nejistotu. //Jistě jsou to prostě lidé jako já, jen narozdíl ode mě tiedotus -informovaní- . Jak by řekl vainaja kullanmuru Virtanen -nebožtík drahoušek Virtanen- všichni jsme vyrostli pod stejným taivas -nebem- ...// |
| |
| Se zafuněním se z donucení musí narovnat, když se Christian zvedne. Našpulí droboučké rtíky a založí si malé ručičky na hrudníčku - zjevně už pochytává jisté postoje, které se mu velmi líbí. Jeho roztěkaná pozornost přejde k Veren, ke které se rozcupítá s ručičkama nataženýma před sebou. "Mámá!!" Zavřískne, klopýtne a hnedka obejme její nohu, které se nechce pustit a drží se jí jako klíště. S radostným hihňáním se, kouká Veren do tváře se zakloněnou hlavičkou. Přikrčí se na malých nožičkách a následně povyskočí. "Stejda bebí, ťamťo a ťamtěn páf. Stejda je ako číčí!" Žvatla se zapálením k Veren a mává při tom ručkama směr Christian a ke dveřím, kde zmizel Nelson. "Bebí bolí." Stáhne dobná obočíčka do dětského zamražení a zvedne maličkatý prstík, kde má škrábaneček - zjevně chce být taky opečováváný. S otevřenou pusinkou zaostří na Christiana, který se opět objevil v jeho dohledu. Zjevně aniž by si to uvědomoval začne hýbat nataženým prstíkem, který čeká na ošetření. V jeho dětské tvářičce se objeví zděšení. |
| |
| Svýma očima sleduje Chrisovu tvář, avšak vždy se zastaví na jeho smaragdových očí. Náhle ucítí něčí ruku, která sevřela tu její. Byl to jemný stisk, ale bylo jasné, že to Keys neni. Opětovaje Chrisovi úsměv a až poté pohlédne na spojené ruce. Měla pravdu. Keys to neni. Ta ruka patří Chrisovi. Znepokojeně pohlédne na jeho počínání. Moc se jí nelíbí, že vstává, když ještě před chvilkou umíral. Už už se ji na jazyku nahrnula slova, aby se zatím moc nenamáhal, ale raději to nechá být. Sám ví, co dělá...snad. //Ehm...tašky? Jo jasný.// Uchopí tašku bez žádných slov a podle neznámé dívky si vezme druhou stranu regálů - tam, kde už je Keys a sbírá všemožné léky. Přidá se a začně sbírat do tašky různé obvazy, prášky proti bolestem, desinfekce, atd...prostě všechno, co považuje za důležité. ,,Ahoj prcku..." Pousměje se na chlapce, který šel směrem za ní. //Cože...mámá? O.o // Na chvilku se zarazí. Nehýbe se, ale dýchá...asi. Až když ji chytí za nohu se pohle a začne i mrkat. Její pohled spočine na malých nevinných kukadlech, které na ni koukají. I nad jeho roztomilým pohledem nepřetane přemýšlet nad jeho domněnkou. //Asi bych s ním neměla být tak často, aby si na mě nezvyknul tak snadno. Nejsem jeho máma, ale zase nikoho jiného nemá....kruci.// Plácne se do čela, čímž si zakryje i oči, aby se na nic nemusela dívat, ale i přes to spatří jeho drobounkou ručku, která ji ukazuje nepatrný škrábaneček. ,,Jejda. Ty jsi taky zraněný. To zalepíme...neboj." Pousměje se na něj, ač chtěla trochu zavtipkovat, ale raději to neudělala. Nechtěla ho strašit tím, že by musel jít do nemocnice, kde by to asi bylo na amputaci, ale byla sticha. Neví, jestli by to chlapec vůbec pochopil. Vytáhne z igelitky náplast, a prstíček mu zalepí, načež si povšimne, kam kouká. ,,Už je to dobré. A strejda má víc bebí, ale toho kdybychom chtěli ošetřit tak, jako tebe, tak by asi nebyl vidět ani obličej." Pousměje se a chlapce si vyhoupne do náruče, když spatří, že Chris šel zjišťovat, co je s autem. Asi zase někam pojedou. |
| |
| „To je to nejmenší co mě teď zajímá. . .“ Odvětím k jeho slovům, upouštějíc klíče, které si bere on. Ani se nepokouším na něho pohlédnout, naopak se podívám na opět naproti na střechu, kde někdo sleduje celou situaci v lékárně. Je tam od chvíle co jsme přijeli a stále sleduje jen lékárnu, proč asi. . . Pokrčím rameny a podívám se za sebou do místnosti a ušklíbnu se. // S tímhle chceš pobrat všechny? Cvoku! // Strčím ruce do kapes špinavých kalhot a pohledem vyhledám vrak, jaký nás má odvézt. „Půjdeme, tak trochu přidejte. . .“ Řeknu dost jasně, aby ostatní v lékárně slyšeli, ale z místa se nepohnu, tentokrát budu ten poslední kdo odejde, navíc ještě do teď nevím kdo nás celou dobu sleduje a proto je nenechám jít k autu samotné. Zpoza opasku vyndám zbraň a překontroluji zásobník, jestli ještě je nějaká šance se ubránit při přepadení. Posledních pár kulek, chtělo by to přebít. Podívám se zase na Christiana a nadechnu se. /// „Budeme se muset zastavit pro zbraně, jinak nás oddělaj při první příležitosti.“ /// Z úst mi nevyjde jediný zvuk, přesto mě Chris může slyšet v podvědomí a taky tím jediným je dobré se s ním spojit, když máme nechtěnou společnost. Navíc kdo ví kolik dalších tady ještě je zalezlých, měli by jsme pohnout tak jako tak. |
| |
| Christiana cosi zatlačí ve vnitřní kapse kabátu. Nelson si zjevně pár věcí zapoměl v kapsách. Dívkám se uspěšně podaří naplnit tašky vším potřebným, snad se jim to bude hodit. Saara v přitomnosti Christiana ba i Sedricka rozhodně cití jisté bezpečí. Záleží na ní, jestli je chce opustit. Malý Julian je ucela zmatený, když neočekávaně ucití veškeré pocity ostatních a především svého patrona, na kterého se upnul. Že by malé upírče? |
| |
| Letmě si pohledem přemeří zašlé auto. Otevře dveře a usedne za volant. Vsune klíčky do zapalování a zkusmo se pokusí nastartovat. Chvíli poslouchá nezdárnému nastartovaní, než motor auta naskočí. Raději ho nechá běžet. Opět vystoupí, špičkou boty se opře o rantl dveří auta a loktem se opře o střechu. Přelétne si dlaní po obvazu pod kabátem. "Žádné zdržovaní, musíme už vyrazit." Pronese k loudající se pětici, která jde jeho směrem. Letmě se ohlédne ke střeše domu a pohlédne na Sedricka uklidňujícím pohledem. /// "Zbraně nebudou potřeba, zatím." /// Otevře zadní dveře Keystel s Veren a nakonec se zamračeně začne soustředit na malého chlapce. Veren s Keystel si sednou dozadu.. i s tím štěnětem. Sedricku, ty dopředu. Pronese, když opět usedne na místo řidiče. Zavře dveře, které zaskřípou a ještě málem vypadne sklo okýnka. ///"Snad si to neukradl vlastní babičce, Sede." /// Poušklíbne se. |
| |
| Vida vida vida.... konečně se něco začalo dít. Po úspěšném rabování lékárny se zdá, že parta upírů a lidí tam dole se konečně dá zase na pohyb. A proč sebou tahá to škvrně ? skoro se samolibě usměju, když zahlédnu postavičku v náručí jedné z upírek. Zvláštní. Velmi zvláštní. nezbývá mi, než se připravit na poněkud sprintovou formu parkouru, pokud chci zůstat na dohled auta, které vypadá jako by se zblízka podívalo na hydraulický lis - asi čtyřikrát a bylo přitom otočeno; přesto však je schopno další cesty. A mě je téměř jasné, že pokud se dnes večer ještě něco závažného bude dít, skupina krytá teď pomačkaným plechem v tom bude možná hrát roli dosti významnou... |
| |
| Po slovech ženy se trochu zarazí, ale její návrh zní o něco véce logicky než hektické běhání po lékárně. Pustí se tedy do svého úseku,kde je s prací rychle hotová. Zběžným pohledem zkontroluje obsah tašky. Dala do ní vše, co by se snad mohlo hodit - igelitka ale přeci jen není bezedná. Tak snad...! Stejnou pozornost věnuje ale i okolnímu dění - má stále povědomí o Veren, ženě, malému chlapci i Sedrickovi. Připadá si teď mnohem lépe, než když jen seděla sama v motelu... Po Sedrickově vybídnutí kývne, usměje se na Veren s maličkým a vydá se ven z lékárny, kde se opět uklidní pohledem na Otce. Bez řečí vklouzne na zadní sedadlo,kde udělá i místo pro Veren s chlapcem. ,,Otče, můžeš řídit? Chci říct - ještě před chvilkou..." Jen máchne rukou, nechce si připomínat tu hrůznou podívanou... |
| |
| Zamračeně přelétne pohledem svou tašku. Nedělá si nejmenší iluze - až se něco semele, to nejdůležitější stejně bude chybět. //Jak by řekl vainaja kullanmuru Virtanen -nebožtík drahoušek Virtanen- : ,Zákon schválnosti je ten jediný, na který se lze stoprocentně spolehnout...'// Nezabývá se tedy nadále taškou a mlaskne na Aarreho, s nímž vyjde ven z lékárny za tou tmavovláskou. Zelenooký muž vypadá dobře - až dost na to, jak by po tom masakru vypadat měl. Ovšem opět to odmítne zkoumat a raději se zabývá jeho slovy o naskládání se do auta. ,,Myslím, že jste na mě unohtaa -zapomněl- ." Podotkne neutrálním tónem. Pokyne Aarremu,který omakžitě vskočí do auta a až obdivuhodně úsporně se položí pod zadní sedačky, hlavu si opírajíc o lýtko tmavovlásky. Saara sama zatím ještě vyčkává na pokyn, zda jí strčí do kufru, nebo kam... |
| |
| Prohlédne si náplast a zahihňá se. Spokojeně stáhne ručku a rozeběhne se vedle Veren k autu. Pojedeme na vejvet! Sotva doběhne k autu, až se sápe na zadní sedačku auťáku, sice ho naspakující pes málem smete k zemi, ale snaha ho naopouští a po čtyřech vyleze na sedačku, kde si sedne a čeká, co se bude dít. |
| |
| Pustí chlapce na zem, když cítí, že nedokáže být ani v náruči bez jakéhokoli pohybu. S úsměvem sleduje, jak se rozeběhnul k autu a začal se sápat do auta na zadní sedačky. ,,Tak jdeme. Auto už čeká." Opětuje Keys úsměv, který se během chvilky změnil do vodorovné linky. Obavy byly asi na místě. Rozhlédne se naposledy po lékárně, povzdechne si a následuje kroky za neznámou dívčinou s plnou taškou léku v ruce. Konečně si tu dívku mohla lépe prohlédnout, ač jen její vlasy, ale i tak si o ní udělala svůj menší názor. Přejde k autu a nasouká se na zadní sedadla. Posadí se, připoutá se a posadí na sebe chlapce, načež se lekne přítomného pejska, který přehopskal její nohy a nakonec zůstal o přený o Keysinu nohu. ,,Nazdar hafane..." Podrbe ho za uchem. Vůbec ji nenapdalo, že by ji třeba mohl kousnout, ale nezdál se být nějak zlý nebo nepřátelský. |
| |
| /// To, že jsi nezodpovědnej ty, neznamená že budu i já Christiane! /// Zavrčím nesouhlasně na jeho pokyny a alespoň se ještě porozhlédnu cestou k autu, směřujíc jako poslední za všemi dívkami a tím uslintaným děckem. Nikde nic, ale to je teď jedno, otevřu si dveře spolujezdce, které nejen že odporně skřípou ale jak zavřel Christian se div neulomily. Opravdu je to vrak, chce to lepší dopravu, bohužel toho tu moc není. // Tý holky a toho spratka se doufám co nejdřív zbavíme, už mě nebaví mít furt někoho na starosti! // podívám se dozadu a shlédnu všechny přítomný, jediná zrzka váhá, ne že by neměla důvod, ale stejně. Kývnu na ni hlavou aby si koukala nastoupit a nezdržovala zas pro změnu ona. /// Jistě že ne, ta kraksna je tvojí babči. . . /// Posměšně se ušklíbnu a nervozně se podívám na Christiana, co má vůbec v plánu, další šílenosti od něho dneska nejsou zrovna vhodné a místné. Už teď bych ho nejradši osobně dorazil, za tu nezodpovědnost jakou neustále projevuje. Sice je jeden z nejlepších, ale pokaždé ho někdo tahá z průserů a mě už to nebaví. // Zas budou problémy. . . // Vydechnu a opřu si zátylek o potrhanou opěrku sedačky. „Na co čekáš? Až se ten Torrie ze střechy přijde podívat, co tu děláme?“ Vyčítavě provrtám Smrťáka pohledem a pak odvrátí tvář do ulice a ještě jednou vzhlédnu ke střeše. |
| |
| Na Los Andgeles dopadne po nekonečné noci svit měsíce, který se probojoval skrze temné mraky. Město se dobralo od chaosu, zmatku a krveprolití ke klidné a tiché noci. Město opět prozářilo nespočet pouličních lamp. Obyčejní lidé se stále topí v zoufalství a zármutku, otřesení peklem, které se rozpoutalo v srdci města a odneslo s sebou nejen konec utrpení, ale tisíce životů, které teď byli oplákávany. Srdce města řídili policisté. Některé části centra byli pečlivě uzavřeny a střeženy, aby zvědaví lidé nepřekáželi hasičům při práci. Přesto centrem projíždí starý vrak auta, který je plně obsazen a předevšim sotva jede. Po necelé hodině cesty se dostanou do klidnější části města. Do čtvrti rodinných domů a malých zahrádek. Christian na malé křižovatce zabočí do prava a krokem projíždí úzkou silnici, kterou na pravé straně lemují staré domy a na levé vysoká zeď, která je zcela zarostla břečťanem. Auto vjede do otevřené brány, která se jeví jako celá ze zlata. Od brány se táhne rozlehlými zahradami štěrková cesta, která obepíná skvosnou fontánu a předenším vede k rozlehlému domu, u jehož masivních dveří už čekají tři poslíčkové ve stejném obleku. Jednomu je sotva šestnáct a nervozně přešlapuje u invalidního vozíčku. Když auto zastaví před domem, dva z poskoku začnou hned otevírat dveře auta a gesty pasažerům naznačují, aby se neostýchali a šli dál. Mladíček s vozíkem dorazí ke dveřím řidiče, kde až s velkou pečlivostí pomahá Christianovi z auta a poté i na vozík. |
| |
| Projíždějíc městem, pozvedne svou pravici a poupraví si zadní zrcátko, aby viděl na Keystel s Veren. Přesto vše provede tak, aby si ničeho Sedrick nevšiml. Podřadí a zpomalí tak rychlost vozu. Nalezne v postraní kapse kabátu krabičku cigaret. Jednu si vtiskne mezi rty a zapalovačem, který je v autě si připálí. Jeho tvář krátce ozáří žár, který ze zapalovače sálá. Vzhlédne ke zpětnému zrcátku, kontrolujíc obě dívky pro svůj osobní klid. S cigaretou mezi rty vydechne obláček kouře, který s elegantností a jemností narazí na přední sklo a lenivě se rozplyne do prázdna. Trochu se jeho oči zúží, když se opět ozve poranění, v okamžiku kdy sešlápne plyn a opět naberou přijatelnou rychlost. Prohlédne si zběžně svého spolujezdce - Sedricka, kterému pohodí na klín krabičku cigaret v gestu, aby si taky zapálil a uklidnil se. Jediné, co teď potřebuje, je dusná atmosféra, která je momentálně zcela zbytečná. Pootočí tvář, letmě si prohlížejíc poklidnou čtvrť. Ten přilišný klid v něm odstartuje vlnu nervozity. Poposedne si a raději se opět začne soustředit na jízdu, při které skoro každých pět minut zvedne oči ke zpětnému zrcátku. Odbočí ... projede obratně na šterkovou cestu, kde dále pokračuje sotva krokem. Poušklíbne se, když spozoruje už připravené poskoky, kteří ani zdaleka nevypadají klidně - jejich pán musel hodně řádit. Zamračeně sleduje sluhy, kteří začali otevírat dveře auta. Když z auta vystoupí dívky ošije se a sáhne po kličce u dveří, které chce otevřít a vystoupit. Předejde ho sluha, který se hned ujme až přilišného starání se. Vztekle zavrčí a když se zbavi jednoho, hned nastoupí druhý.. zavrčí výhružně na vozík. // =.= // |
| |
| Do mysli se jí vkrade apatie. Po tom všem, co se v noci stalo, jako by už neměla v hlavě místo na další zážitky. Proto jen strnule zírá ven z okna, jedním bokem natlačená na dveře, druhým na Veren a lýtky na toho psa. Dívá se sice ven celou cestu, ale přesto by ani nedokázala říct, zda jeli městem, loukami nebo snad po Měsíci. Pohne se až když auto zastaví... Nemůže se dočkat, až se dostane ze stísněného prostoru a tak spěšně otevře dveře, nechá vyskočit tu chlupatou příšerku a pak vystoupí a natáhne do plic čerstvý vzduch. Cukne jí koutek úst, když vidí sluhy s vozíkem - nedělá si iluzi, že by se jím Otec nechal odvést. Kývne přívětivě na sluhy a sama přijde blíž k Christianovi. ,,Otče-co mám čekat uvnitř? Čí je to sídlo?" Zeptá se ho polohlasně a temnýma očima zkoumá dům i jeho okolí. Vše působí velmi okázale. //Rozhodně lepší, než nějaký podnik se slečnou Carmen...// |
| |
| Na klíně svírá tašku s léky a snaží se být co nejvíce natisknutá na dveře, neboť jí připadá, že pokud se nějak výrazněji opře o tu blondýnku vedle sebe, mohla by jí upadnout ruka, nebo tak něco. Šedýma, nic neříkajícíma očima postupně zkoumá posádku vozu - tváře mužů ve zpětných zrcátkách, jemné tváře dívek, toho kluka a také Aarreho, který poslušně oddechuje pod jejich nohama. Otevře dveře snad ještě dřív, než auto úplně zastaví a opatrně si protáhne zdravou ruku - postřelené rameno nechává co nejvíce napokoji. ,,Aarre, olla luona mä -buď u mě- !" Řekne autoritativním hlasem. Pes okamžitě oběhne vůz a stane po jejím boku. Oba dva spolu se na pokyn těch mladých mužů,co je očekávali, vydají směrem k budově. Nedá ve své chůzi znát váhání, ačkoliv vejít do uzavřeného prostoru s tou divnou skupinou by nemusel být inteligentní nápad. Ale už se nedá nic dělat. //S chrabrým sydän -srdcem- vstup do kuoppa leijona -jámy lvové- ...// |
| |
| Celou cestu se vrtí Veren na klíně a culí se na ní. Schvová si tvářičku do dlaní a bafne na ní a pak sebou plácne na Keys.. rozesměje se a lehce si skousne špičku jazyke mezi jedním zubem a dásní. Občasně ohromeně ukáže prstíkem na okýnko auta, za kterým něco v momentu zahlédl. Když auto zastaví, vysápe se ven a rozeběhne se k té velké huňaté věci - Aarremu. |
| |
| Poposedne si na zadním sedadle tak, aby uvolnila více místa pro neznámou dívku. Sic už tak byli dost všichni namačkáni na sobě, ale nějaký ten kousek se tam ještě našel. Konečně se zavřely všechny dveře a oni už vyrazili na cestu do...to vlastně ani neví. Nikdo se o tom nějak nezmínil. Obrátí svou tvář na Keys, aby se jí zeptala, ale raději to nechá být. Jen se na ni pousměje a otočí se zpět k oknu. Možná je to tajné...možná. Rozhlíží se po okolí, aby alespoň trochu rozpoznala, kde to jsou, ale...vlastně nikdy v LA nebyla. Ani nikde v okolí LA, prostě nikde, krom své rodné země. Kola auta začala jet pomaleji, než-li před tím. Už jsou asi na místě. Nebo spíš budou co nevidět. Chris zatočil do uličky, která vede k nějakému domku. Dveře se otevřou a její oči zůstanou chvilku upřené na muži, který jim pomáhal z auta bezpečně ven. Další stál u dveří domu a ukazoval rukama cestu dovnitř. ,,Jo, tak tady si někdo žije pěkně..." Řekne uznale, když si prohlíží dům a slouhy kolem auta. Pohlédne na chlapce, který stojí u hafana a pročesává mu kožich, div nespadnul na zadek. ,,Pojď půjdeme dovnitř." Pousměje se a natáhne k němu ruku, aby se jí chytil. Přelétne přes přítomné pohledem, načež se zasatví u Chrise. Čeká, až vejde jako první,a až poté vejde za ním. //Tak co nás tu čeká tentokrát?! Ale určitě to bude zajímavé..// |
| |
| Celou cestu beze slova probloumám a věnuji se střídavě oknu, zpětnému, bočnímu zrcátku a koutkem oka i Christianovi. I když si myslí, že nevím o tom jak sleduje ty dvě vzadu, vím to moc dobře, už dávno mi došlo jak pro něho jsou důležité. I přes to věc nekomentuji, leč se mi to že se budou tahat s námi naprosto nezamlouvá. Nudná, stereotypní cesta nese jediné zpestření, cigaretu mezi mými rty, z níž stoupá slabý proužek kouře ke střeše auta. A to jsem si říkal že už s tím zlozvykem přestanu, ale zatím je víc stresu než chuti toho nechat. Jakmile přijedeme do známějších míst, típnu nedopalek a nechám ho v rezitém popelníku. Zorničky se mi zúží a smysly zpozorní. Jak já tohle místo nemám rád a pak ty vlezlý poskoci, nejradši bych jim hlavy ukroutil – stojíme. Ještě než to stihnou udělat mladíčci, ne že bych já byl o něco starší, si dveře otevřu sám a vystoupíc, opřu se rukama o střechu čelem k Christianovi a sleduji jak se ho snaží dostat do vozíku a neskrývaně se tomu divadlu pošklíbám. Už by ho za ta léta mohli znát, ale tady se služebnictvo střídá každou chvíli, snad až na pár výjimek, tak se není co divit. Krom paladina, neujde mému pohledu ani dvojice upírek, jeho chráněnek, toho malého usmrkance s chlupatým psiskem a ani ta lidská holka. Mmmm, je čas večeře, co okusit její krev. . . tajemně se ušklíbnu a když se všichni vydají ke dveřím domu, jako poslední jdu za nimi. Po cestě se zastavím u jednoho služebného, sjedu ho pohledem a odfrknu // Už by ses mohl umět oblíkat ty cucáku. . . // srovnám mu límec košile a káravě mu pohlédnu do očí, neb přesně takhle kazí reputaci svým pánům a to se mi nelíbí, i když ne že bych já tyhle striktní serepetičky někdy dodržoval. Pak už ale jdu za ostatními do domu, konečně je opravdu chvíle klidu, ale. . . do kdy? |
| |
| Dům se rozpíná přes nemalou část pozemku, v kterém je uvězněn. Hlavní dveře jsou z lesklého dřeva, do kterého jsou zručným tesařem vyryty motivy - zobrazující jakýsi příběh. Poslíčkové po sobě jen znepokojeně pohlédli a vzali Christianovo přání, jít po svých, na vědomí. Nejstarší poslíček předejde kvapným krokem skupinu a s úklonou je uvede do rozlehlé haly, která by mohla být sálem pro tisícovku lidí. Všude po stěnách jsou nějaké obrazy, občasně na zdech visí i nějaké parohy dvanácteráka. Honosný lustr z křišťálu tlumeně osvětluje onu místnost. Několik metrů od hlavních dveří se nachází schodiště, po prvních schodech je menší plocha, odkud se po schodišti dá pokračovat do leva či do prava. Na schodech se nachází rudý koberec, který vytyčuje cestu středem onoho schodiště. Dva poslíčkové se vytratí kamsi do rozlehlého domu. Než se skupinka stačí rozkoukat, po schodišti pomalu schází schody postava v tmavém obleku. Je to starší muž, který se věkem dá přirovnat k padesáti letem. Jeho bledé štíhlé a pohublé prsty s jakousi ladností klesají po hladkém zábradlí z černého dřeva. Jeho tvář nese už několik vrásek, ale v jeho očích, které nesou velmi světle modrou barvu je mladost. Vznešenost staletí, kterými prošel. Moc a síla jeho pohledu. Pronikavost, která bere dech. Jeho kroky jsou sledem ladných a promyšlených pohybů, které působí až s obdivnou fascinací, která si sobecky bere pozornost kohokoli, kdo na něj pohlédne. Pozastaví se několik kroků od skupiny, která zavítala do jeho domu. „Očekával jsem Tě mnohem dříve, Christiano. Vítej mezi svými. Již jsem byl informován o důvodu tvé návštěvy. Bohužel se mne doneslo i o potížích, které Vás dnes v noci provázeli.“ Jeho hlas je pevný, klidný a vyrovnaný, nesoucí jeho mužskou podstatu a šarmantnost, která je ve skutečnosti jen závojem, který skrývá děs a hrůzu, kterou sou jeho věrnými společníky. „Doufám, že mne dnes budete dělat společnost při večeři.“ Obrátí se přímo na Saaru s jakousi samozřejmostí a snad i s jakým si odporem, který se mu mihne v jeho dech beroucím pohledu. „Snad se k večeři v mém domě najde i něco pro obyčejného člověka.“ Odmlčí se a malátným gestem své dlaně přivolá poslíčka opodál. Cosi k němu tiše prohodí. Poslíček si od skupinky začne přebírat kabáty a věci, které si chtějí odložit. Mezitím se muž začne zabývat malým chlapcem, ke kterému přejde. Pohladí ho dlaní po dětské nedotčené tváři. „Přinesl jsi i dar, Christiane. To jsem opravdu nečekal. Je pro mne uspokojivě vkusný. Je vidět, že Tě tvůj vkus ani v nejmenším neopustil a to je dobře.„ Pozvedne paži v gestu, kterým je vybídne, aby jej následovali. „Musím si s Vámi dvěma velmi vážně promluvit. To, co se dnes v noci odehrálo, má mnohem vážnější podnět a ještě vážnější následky, které teprve mají přijít.“ Usedne do čela stolu, kde mu poslíček přidrží židli. Poukáže na volné židle okolo stolu, aby nadále nestáli a posadili se. |
| |
| S varováním v očích, krátce sleduje vzdalující se poslíčky. Poupraví si kabát a zavře dveře auta, které obejde. Šterk mu křupe pod botama. Předejde do čela své skupiny a ještě si vymění pohled s Sedrickem. V jeho pohledu je jasně daný příkaz, aby se zdržel drzosti a nechal svou zbraň, kde je, jinak poslouží jako předložka u psí boudy. "Toto sídlo patří hlavě našeho klanu, má drahá. " Pronese polohlasně a gestem naznačí Veren, Keystel i Saaře, aby rozhodně šli za ním a raději se nikterak nehlásili ke slovu, dokud nebudou někým vyzváni. I když je na půdě svého klanu, nepřijemnosti zde číhají na každém rohu, jelikož je tu více hladových a krutých povah, než v mraveništi mravenců. Projde rozvážným krokem do vstupní haly a pozastaví se notnu kus dál od schodiště. Pouze s letmostí se porozhlédne a skloní tvář v náznaky uklony, když ucítí náhlou přítomnost velmi mocného upíra, který k nim schází po schodišti. /// Ať nikoho nenapadne se mu dívat do očí. /// Svou myšlenku a varovaní ponechá zaznít v myslích všem členům své skromné skupinky, nevýjmaje malého chlapce. Po úvodních slovech muže se decentně ukloní. Velmi rád zavítám do míst, kde jsem vyrustal, Pane. I když mě mé postavení zaválo do jiných končin. Pozvedne tvář, vymění si s ním velmi krátký pohled, který mu vždy byl proti srsti. Vždy ho uváděl do roztržitosti tem mocný pohled, který vždy obdivoval. Odpust za přitomnost té dívky, ale má vůči mne jistou zásluhu a podle našich zásad bych byl velmi nerad špatný dlužník, ale zajisté se nám svým způsobem může i hodit, stejně jako ten malý chlapec. Neunikne mu náhlý zájem o onoho malého chlapce, u kterého nic zvláštího nepostřehl a přesto dokázal zaujmout pozornost svého učitele. V duchu se poušklíbne a vystražně sekne pohledem po Veren, aby se neopovažovala nikterak protestovat. Raději pokývne mírně tváří, aby se nezdržovali a šli společně s ním do jídelny. Podrží Veren s Keystel s galantností židle a poté se sám usadí po pravé straně stolu, hned vedle jejich hostitele. "Proto jsem zde. Neočekával jsem, že se spustí takový chaos jen proto, že si někdo usmyslel snížit stavy protivníku na jistých stranách. Tady jde rozhodně o víc, když si někdo dovolil tak strašným způsobem ohrozit maškarádu a ke všemu dát v sázku naší existenci, kterou tak pečlivě střežíme. Položí své paže na stůl, jen předloktími a pohledem přelétne po ostatních, jestli chtějí něco dodat. |
| |
 | Zahalen v dlouhém tmavém plášti z toho nejlepšího sametu, cválá na bílém hřebci, který hrdě pohazuje mohutnou hlavou. Svaly na koňském těle při každém pohybu vystoupí, společně s tepnami, v kterých momentálně divoce pulzuje hřebcova krev. Vzepře se ve třemenech a se zakloněním dozadu, přitáhne zvířeti otěže. Hřebec s poslušností zastaví a tiše odfrkne. Vyprostí špičky bot ze třemenu a seskočí z koňského hřbetu. Kývne děkovně na poslíčka, který se chopí otěží a postará se o hřebce. Bez prostoje vyrazí ke dveřím, které si nechá dalším poslíčkem otevřít a vejde do oné rozlehlé haly. Do jeho tváře padne tlumené světlo honosného lustru. Jeho tvář je mladá, odhaluje věk mezi třiceti až pětatřiceti. Tmavě hnědě vlasy má sčesané dozadu, avšak ne uhlazené. Tmavé obočí, které má přesnou linii nad jeho očima, které mají zvláštní nádech modré, která se spíše proměňuje do světle fialové barvy. Jeho úzké rty rámuje velmi pečlivě oholená tmavá bradka. „Ah, děkuji.“ Promluví na poslíčka, který mu až s přílišně uhlazenou samozřejmostí začne svlékat onen tmavý plášť. Napomůže poslíčkovi s pláštěm a jeho pozornost se již ubírá k ruchu v jídelně. Pozvedne ruku a hřbet dlaně si předloží před svá ústa, když si decentně odkašle a následně vykročí k otevřeným dveřím. „Velmi se omlouvám za zpoždění, Arkhane. Zdrželi mě jisté záležitosti s Princem.“ Svou pokrčenou levou ruku přimkne ke svému hrudníku a pravou ruku založí za záda při lehké úkloně. Narovná se, pohledem se seznámí s přítomným osazenstvem. Předstoupí k židli, která na něj zbyla. „Předtím, než začneme onu záležitost rozebírat, chtěl bych se zde přítomným dámám představit. Diego Sebastian Macgoren“. Promluví na přítomné dámy lahodivým hlasem. Věnuje jim mírný úsměv, v kterém je skoro hmatatelné jeho charisma. Bystrému oku neunikne tenká jizva přes jeho rty, která se straní spíše k pravé straně. „Budoucí zástupce klanu Ventrue, pokud na tom bude Princ a především můj klan.“ Usedne a lehce poposedne, aby byl blíže stolu. „Jak jsem již zmínil, Arkhane. Stále trvám na tom, že informace, které chceš dnes panu Maddenovi a panu Carterovi předložit by měli zůstat v utajení. Mohlo by to znamenat nejen spor, ale i válku a možné prozrazení.“ Při svých slovech, obdaří svým pohledem každého přítomného. Na své okolí působí se zvláštní kouzelnou charismatičností. V jeho pohledu je síla, ale na rozdíl od pohledu Arkhana, je v něm působivá přitažlivost. Po gestu Arkhana se odmlčí a konce prstu posune příborový nůž do roviny. „Dobrá tedy. Jak je všem známo. Naše upírská společnost je rozdělena. Camarilla, Sabbat, Anarchové a další krevní linie, které jsou nestranné. Podrobnosti proč tomu tak je, nemusím rozšiřovat.“ Svým pozorným pohledem zůstává u Veren. V jeho očích je upřenost, která velmi dobře halí zájem. „Do dnešních dnů si každý s upíří společnosti myslel, že tyto frakce mezi sebou stále bojují a snaží se prosadit své zájmy a umysli, jiní zas chtějí nadvládu nad lidmi a ti další zas chtějí ovládnutí lidstva zabránit. Jenže se před třemi roky vyskytlo jakési společenství, které si nechává říkat „Vnitřní kruh“. Je to společnost, kde spolu spolupracují stoupenci z jakékoliv strany. Avšak před ostatními jsou zarytými nepřáteli. Víme jen málo o tom, co toto společenství má za účel a co chce. Jediné čím jsme si jistí je, že Vnitřní kruh začal své plány plnit a to ve velkém. V prvních svých krocích se zaměřil na Sabbat a jeho pád. Regent je větší hrozba než Princ. Mimo to Sabbat má více věcí, které by se dali použít.“ Opře se o opěrku židle, zapřen dlaněmi o hranu stolu, si nechá nalít do sklenky víno. „Ten Metuzalém, který dnes zlikvidoval několik upíru na obou stranách, je někdo, kdo má moc a vliv. Je to stejný Metuzalém, s kterým se setkal i pan Madden. A máme i jisté podezření, kdo by to být mohl.“ Vezme sklenku za její nožičku a pozvedne. Po svém delším úvodu, upije a vyhledá pohled oné dívky – Veren. |
| |
| Když jí Otec osvětlí, v jakém sídle se to nacházejí, projede jejím tělem vzrušení. Tak blízko středu svého klanu ještě nebyla - pociťuje nyní cosi jako sladké očekávání... Muž, který sejde ze schodů, toto očekávání beze zbytku naplní, ne-li předčí. Bystrýma očima si muže prohlíží - jak k ní však dolehne Otcovo varování, nestoupne zrakem výše než k ústům. I tak je na upíra velmi působivá podívaná... Usazená Otcem u stolu upírá pohled na jeho tvář a hltá jeho slova. Christian ji nikdy nezasvěcoval do vnitřních politických záležitostí - a náhle se na ni politika valí se všech stran. Ovšem - po dnešní noci bude asi spousta věcí jinak než dřív... Z myšlenek jí vytrhne nově příchozí muž. Obrátí k němu hlavu a napadne ji, že tolik výrazné aury a charisma, které se v jídelně začíná scházet, by místnost nemusela snést. ,,Těší mě," Hlesne velmi tiše v rámci zdvořlosti a pak nakrčí obočí, snažíc se pochytat všechna mužova slova a poskládat je do smysluplných faktů. //Vnitřní kruh...?! Úžasné.// |
| |
| Dům na ni udělá poměrně dojem. Je o mnoho okázalejší a honosnější než místo, na kterém ona žije celý život. Nicméně již po několika vteřinách strávených v hale je jí jasné, že by ani náhodou neměnila. ,,Täällä, Aarre -tady, Aarre- !" Sykne na psa, který má evidentně chuť se po hale porozhlédnout. Nyní však jen stane po jejím boku, až se jí srstí otírá o džíny, a poslušně čeká. Ne. Opravdu nečekala, že v tomhle domě budou pro změnu nějací normální lidé. Proto v její tváři nebyl znát šok, když se k nim po schodech přiblížil ten muž. Dobrá, když ve své hlavě opět uslyšela něco, co tam nepatřilo (nyní už tušila, že tohle je vina toho zelenookého), možná trochu překvapená byla, ale tím spíš byla ochotná se daným příkazem řídit. Jen na okamžik neodolala a pohlédla muži do očí - to když se o ní zelenooký zmínil a ten nastrojený muž zareagoval způsobem, který se jí pramálo zamlouval. Nakrčila světlé obočí. //Kysymys -otázka- zní, jestli bych se měla zaměřit na slovo obyčejný, nebo člověk...// Prolétne jí hlavou a tahle jediná, znepokojivá myšlenka jí zabrání velmi ostře tomu muži něco říct. Místo toho jen s nic neříkajícím výrazem následuje ostatní do jídelny a mezitím přemýšlí, jakým způsobem by u všech svatých mohla být ona a ten chlapeček téhle skupině prospěšná. U stolu to šlo od deseti k pěti. Buď má větší problémy s angličtinou, než si myslela, nebo mluvili v nějakých heslech. Spousta slov jí nic neříkala a věty dohromady dávaly pramalý smysl. Bylo těžké vůbec sledovat nit hovoru... Aarre se začal nudit a trochu se zavrtěl, ale obdržel od ní varovný šťouchanec teniskou a rázem dal pokoj. //Jak by řekl vainaja kullanmuru Virtanen -nebožtík drahoušek Virtanen- : Když nevíš, buď vaahto -pěna- .// A tím pořekadlem se také řídila - tiše přeskakoala očima z jednoho na druhého a už se skoro ani nesnažila zjistit, o čem je ksakru řeč. A pak přišel ten další. Ztuhla - ale žádný pokyn od zelenookého v hlavě nezaznamenala a tak se příchozímu bez výčitek zadívala všude možně, i do očí. Měl něco do sebe, to se mu muselo nechat, stejně jako všem ostatním v té místnosti, snad s výjimkou toho dítěte. Ovšem tenhle muž si mohl připsat ještě jedno plus navrch - a to hned díky druhé větě, co řekl. ,,To je od vás kiva -hezké- . Jste první, kdo se s představováním dnes obtěžoval," Odpoví mu neutrálním hlasem a snad by se i usmála, kdyby nebyla v tak prapodivné situaci. Zapřemýšlí, jestli by se také neměla nějak uvést, ale pak dojde k závěru, že právě její jméno tuhle společnost zajímá ze všeho nejméně. Tak se opět uchýlí k mlčení a zklamaně zaznamená, že tenhle muž patrně taky tu jejich šifru zná... Mnohem větší smysl než jeho slova jí dává řeč jeho těla. Stočí zrak na světlovlasou dívku. Ach, je hezká, není divu, že ho zaujala. Saara si jen není jistá, jestli by ona sama o pozornost toho muže nějak stála - je moc znepokojivý na to, aby v jeho přítomnosti mohlo být někomu jako je ona příjemně. Na druhou stranu - to je věc vkusu, že... |
| |
| S utevřenou pusinou se rozhlíží kolem. Nijak zvlášť se mu tu nelibí a proto se naplácne k noze Veren a skoro ji na ní i visí. Cisí pro sebe něco mumlá a cupitá vedle Veren. Když se ocitnou v domě, rozuteče se kamsi a přiběhne zpátky k Veren s nějakou škatulkou, co vzal ze stolku o kus dál. Hnedka ji to začne důležitě ukazovat, ale to už je zaujmut přichozím pánem a se zamračením a pláčem začne vši svou silou obíjmat stehno své adoptivní matinky. Když ho onen chlap pohladí, schová si tvářičku do šatů Veren a tváří se, jako by ho teď nikdo neměl vidět. |
| |
| Zařadí se za Keys a postupuje za ní do dveří, kde je uvítá další poslíček, který jim ukáže cestu ke schodům. Držíc chlapce za ruku se rozhlíží po místnosti a s údivem si prohlíží každou věc, která se jí dostane do blízkosti jejího pohledu. Zastavili se pod schody. Neví, co se bude dít, ale poslušně stojí s pohledem upřeným na Chrisovi, možná čekajíc, že se o něčem zmíní, ale ne. Chlapec se vysmeknul z jejího sevření. Odběhl, ale během chvilky byl zase zpět...s úlovkem. Byla to nějaká vyřezávaná krabička, ale rozhodně tu byla na ozdobu. ,,Propána... Kde jsi to vzal? " Zeptá se tiše s lehkým zoufalstvím, když si povšimne divného pohledu, který přicházel od jednoho z poslíčků. Nenápadně se usměje a krabičku chlapci vytrhne z rukou. Už už to chtěla jít vrátit, ale náhle ji zaujalo něco jiného. Její pohled spočinul na muži, který scházel ze schodů. Něco podivuhodného z něj vyzařovalo. Byl to respekt, ale zároveň jemnost. Byl to až vzrušující pocit, co právě cítila, když si ho prohlížela od spodu až nahoru. Její oči se náhle zastavily na rtech, když dostala varovný příkaz o Chrise. Její napětí náhle vyprchá. Ani se do těch očí nestačila podívat a už to má zakázané. Pohladí chlapce po hlavě, která se schovávala do jejích šatů, když muž právě sešel dolu a přešel k chlapci, kterého pohladil. Do té doby jí přišel sympatický, ale co pronesl se jí protivilo. //Prý dar...no to určitě.// Zmůže se jen na slova v její hlavě. Neodvážila se mu to říct do očí. Na to byla až příliš velký strašpytel. Těkne pohledem k Chrisovi s otázkou ve tváři. Celou dobu byl na něj hodný a teď tohle? Stačil jediný výhružný pohled, aby své poznámky raději v sobě dusila. Vyzvedne chlapce do náruče a nese ho směrem do místnosti s podlouhlým stolem, kam s chlapcem na klíně usedne. Pošimrá ho na dlani, protože už znovu chtěl něco vzít, ale před tím pánem se to opravdu nehodilo. Stáhnul ručku k jeho bříšku a dál si prohlížel přítomné. Po pár minutách přišel někdo další. Byl mladší než ten předchozí, možná že i hezčí. Bylo od něj opravdu hezké, že se představil. Diego Sebastian MacGoren. Vcelku i hezké jméno. ,,Mě také“ Řekne po Keys prohlížejíc si ho důkladně. Neunikne jí, že se při jeho projevu několikrát na ni podíval. Lehce jí to rozptylovalo, když se snažila dávat pozor, co říká. Ale ano…něco si z toho pamatuje. Něco pochytila, možná že zrovna ty nejdůležitější informace. Párkrát se na něj i usmála, ale pak svůj pohled otočila na Keys, která Diega úplně hypnotizovala. Chudák. Je svým způsobem ráda, že tu je. Je tu hlavně s Keys a Chrisem, kterým se snad už nic nestane, s Julianem, kterého ochrání za každou cenu, Sedrickem, který ji po celou tu dobu chránil, co byla na cestě za Keys a Saarou, kterou nezná, ale teď v tom jede s nima, když nastoupila do toho auta. Má je všechny u sebe. Už se snad nerozdělí. |
| |
| Arkhan: Pouhým naznakem pozdraví nově přichozího. Ač neni znatelná jeho odtažitost vůči budoucímu zástupci klanu Vetnrue, v jeho pohledu je cosi neurčitelně odtažitého a varovného. Pouhým malátným gestem paže naznačí poslíčkovi, aby se vzdálil po tom, co mu nalil víno. Dalším gestem beze slov vybídne Diega, aby se usadil. Chytne vstávajícího Christiana za rameno, aby zůstal sedět a do ruky mu vtiskne sklenku s vínem, aby neudělal unáhlené rozhodnutí dřív, než si vyslechne oč přesně tu půjde. Opřen o pohodlnou polstovanou opěrku židle, poslouchá Dieguv monolok, aniž by no něj musel nikterak zasahovat. Poté co skončí pozvedne tvář - dívky jakoby pro něj v místnosti ani nebyli. "Jednoduše řečeno. Se Ti tu snažíme vysvětlil situaci, která nezvnikla za noc, jak to vypadá. Vše bylo naplánované jmenovanou organizací, která se rozhodla ovládnout mnohem víc. Své stoupence získává pod příslibem, že oni založí "Království nebeské", kde budou vládnout upíři lidem, jak již to v dávných dobách bylo. Což přitahuje zvlášte stoupence ze strany Sabbatu. Upře svou pozornost pouze na Christiana, na ktereho soustředí všechny své smysly a především Auspex. "Jsi už poslední Paladin, kterému vládne v žilách krev našeho klanu. Jsi vycepován nejen klanem, ale především řádem, který má dbát o hlavu naší sekty.. Regenta. Nemysli si, že veškeré informace, které Ti tu teď odhalujeme je jen tak. Potřebujeme někoho s tvými schopnostmi." Nakloní se blíže k němu, ale přesto mezi nimi vládne jistý odstup. "Samozřejmě je Tvou povinnosti chránit Regenta svým vlastním životem a teď je ta chvíle, Christiano. Ať chceš nebo ne. Tohle není žádost, ale Tvá povinnost. Zůstane na Christiana beze slov hledět, přičemž si nechá naservírovat jídlo od poslíčka. |
| |
| Arkhan opravdu dobře odhadl jeho reakci, když spozoruje ve dveřích Diega a začne se zvedat. Sekne pohledem po Arkhanovi, který ho opět donutil se posadit. Jeho tvář zustane zvláštně kamena, pouze v jeho očích přímo vzplanula nenávist a nechutenství, s kterým Diega propaluje. Pevně stiskne sklenku a s uhlazenou elegancí upije. Jeho pohled krátce zabloudí ke Keystel s Veren a také jejich přítomnost nebere přilišně na vědomí. Odloží sklenku s nechutí a s jakousi lhostejností si vyslechne dlouhosáhlý dialog, který mu byl předložen. Obrátí se poté s otázkou v očích na Arkhana, který ho svými slovy vůbec neušetřil. Zatne pěsti a nadechne se. Nepředpokládal jsem, že mě jeden z Vás hodlá žádat o pomoc. A stejně tak pochybuji, že Vy dva nejste v další organizaci, která hodlá zbrojit proti tomu "Vnitřnímu kruhu". Opře se loktem o stůl a podepře si dlaní tvář, zahledí se zpříma Diegovi do očí. Vemli dobře tuší, že se ho to dotkne, jelikož dává jasně najevo, že před ním nemá žádnou úctu a už vůbec se neobává jeho schopných disciplín, které ovládá a to především dominante. Pověz, Diego. Pročpak velectěný klan Ventrue nejde bojovat pro své věci, za které tak Camarilla uslivovně bojovala. Proč klan Vantrue žadoní, když s chamtivostí bere každé dobré místo u koryta. Přivírá při svých slovech jemně oči, které už zcela vzpláli pohrdáním. Kde jsi byl Ty, když nás Anarchové vybíjeli, jako krysy.. žadonil snad někdo ze Sabbatu, aby jste nám šli pomoct a co Tvý lídé, co pozabíjeli skoro půlku města, hm?! Komu si musel leštit boty, aby ses dostal do čela. Nejsi pro mě nic víc, než každej diplomat v kvádru, co jen sedí a čeká, až se za něj budou rvát jiní. Aniž by si to přilišně uvědomoval, už dávno stojí na nohou a nemá daleko od toho se na Diega vrhnout. Jakožto Paladin mám závazky vůči Regentovi a hodlám jít do boje, až budu jím povolán. Nikdo jiný nemá právo využít mou ochranu.. Zatne čelisti a v pohledu mu vládne temně zelená barva, v které se také odráží desítky let, které má za sebou. |
| |
| Se souhlasem přikývne na Arkhanova slova. Tiše si odkašle, sledujíc Christiana, od kterého nečeká nic klidného. Je proslaven svou divokou povahou. Pro jeho štěstí, je to jen další tučná čárka k jeho osobnosti, která ho žene dál a především ženy tomu nedokáží odolávat. Po jeho úvodních slovech se decentně zamračí, ale v jeho zamračení je spíše znát klidnost, než nevrdlost. Konečky prstů si přejíždí po udržovaném stništi na bradě a Christianova slova jej zaujmou, ač je na něm znát ostražitost, když se Christian zvedl. "Rozumím Ti, Christiane. Nikdo z nás nemá zkušenosti, jako Ty. A nikdo z nás se neocitl v otevřené válce, kde zbytečně vyhasínají životy upírů a lidí zároveň. Proto jsme si tě vybrali. Máš zkušenosti, ač ne vždy dobře odhadneš situaci, jsi považován za jednoho z nejlepších. Naše rozbroje vyřešíme později. Náš hlaví cíl je zabránit další noci, jako byla ta dnešní." Jako jediný se obratí svou pozorností na dívky, jestli nechtějí také něco podotknout. |
| |
| Čím dál více se do jejího vědomí zahryzává vážnost situace. Tenké obočí se mírně krčí, rty jsou semknuté, prsty si nepřítomně popotahují za tkanici od pláště. Nemíní do hovoru nijak zasahovat - ovšem jen do chvíle, co se začne mluvit konkrétně o Christianovi. Její čelo se vyhladí a temné oči rozšíří... //...vlastním životem?! ...povinnost?!!// V hlavě jí víří tisíce myšlenek. Vrací se jí každá minuta z těch dlouhých, dlouhých hodin, kdy na Otce čekávala skrz temnou noc a nebyla si jistá, v jakém stavu se vrátí domů, jestli vůbec. Každá kapka krve, kterou kdy setřela z jeho ran. Každý nepatrný záblesk utrpení v jeho očích, který se do nich však dostával až ve stavu hluboké agonie... Ale pak také všechno to ostatní. Vážná zranění, která se díky jeho věku a zkušenostem zacelovala tak snadno, jak by si o tom ona sama mohla nechat jen zdát. Pobavení v zelených očích pokaždé, když mu kladla na srdce, aby na sebe dal pozor. Znechucení, které bylo jasně patrné v jeho tváře vždy, když se odvážila náznakem žádat, aby pověsil post Paladina na hřebík. Bojovnost, dravost, hrdost a odvaha, se kterou právě teď upírá oči na Diega, kterého má očividně za zbabělce... //Udělá to. Pustí se do toho i přes mé žádosti, či snad protesty... Udělá vše, co bude třeba - a zemře při tom.// V jejích očích se krátce zableskne strach, ale jakmile postřehne, že ji i ostatní dívky Diego snad pobízí k řeči, okamžitě uvidí příležitost. Nadechne se a donutí hlas, aby se nechvěl. ,,Máte pravdu, pane Macgorene. Christian se již ocitl ve válce, v boji - v mnoha bojích. A pokaždé vyvázl - protože je dobrý. Ale co by se stalo dnes, kdyby za ním nedorazil ten muž, který mu nejspíš zachránil život?" Začne potichu, napřímí se na židli a dává si záležet, aby ani na okamžik neobrátila zrak k Otci, neboť ví, že pak by rozhodně nedokázala pokračovat. ,,Dnes málem zemřel. Možná nebyl dost rychlý, dost silný. Co když není tak vyjímečný, jak si myslíte? Třeba by nebylo na škodu poohlédnout se ještě po někom jiném, kdo by vám pomohl..." Dokončí pevným hlasem a srdce jí zběsile buší. Nikdy neuměla moc dobře lhát, ale snaha nenechat Christiana odejít na smrt jí propůjčuje dost síly na to, aby vypadala alespoň jakž takž věrohodně. Ovšem... zda tento zoufalý pokus obstojí proti bystrozraku tak mocných upírů... to netuší ani v nejmenším, a tak se jen temnýma očima vpíjí do očí Macgorena. |
| |
| Nohou v odrbané tenisce pod stolem nepřítomně hladí Aarreho, těká pohledem po všech přítomných a čím dál tím míň se jí zamlouvá ta šifra, kterou hovoří. Proč? Protože jí začíná připadat, že to možná vůbec žádná šifra nebude... Náhle strne. Buď si toho předtím jen nevšimla, nebo to teď bylo poprvé, kdy zaznělo slovo, které bude nejspíš klíčovým. Upír. //Krvelačné hirviö -zrůdy- , které vycházejí jen v noci a bojí se valkosipuli -česneku- ... Na to nevypadají. Nikdo z nich. Mutta -ale- ...// Vybaví se jí scéna v lékárně, jak zelenooký pil krev od toho muže, co se od nich posléze odpojil. Není tohle hlavní znak upírů? Pití krve? //A také mají být ihana -krásní- . Což jsou, to jim nemůžu upřít...// Její racionalita se bouří, ale není tak nepružná, aby nad tím nepřemýšlela. Kdyby tohle nebyli lidé, dost věcí by to vysvětlilo. Možná, že by to dokonce zodpovědělo víc, otázek, než vyvolalo. Možná. Nyní už jejich rozhovor dává o něco málo lepší smysl, ačkoliv politika a války, o kterých tu mluví, jdou absolutně mimo ni a zhola nic jí neříkají. //Ale asi si nevymýšlejí. Dnešní yö -noc- je rozhodně skutečná.// Prolétne jí hlavou a bezděky zdvihne ruku ke svému rameni, nedotkne se ho však a dál se mračí na ty... ty... osoby. Slova té tmavovlásky jako by přišla z jiné planety. Hovoří z ní něco jiného, než z těch mužů. Jiné cíle, jiné záměry. Saara se zamračí. //Ještě před chvílí ho měla dost ráda na to, aby ho nazvala isä -otcem- , a teď mu hází klacky pod nohy...?// Poušklíbne se a zadívá se na zelenookého, který se tedy nejspíš jmenuje Christian. Docela by jí zajímalo, jak jeho povaha zareaguje na slova té dívky... Skoro jako by cítila, jak atmosféra u stolu zhoustla. |
| |
| Spokojeně se usadí na klín Veren a rozhlíží se ohromeně kolem, načež si cucá prsty. Vykulí oči na jídlo, když se začne servírovat a se smíchem plácne dlaničkou do dortu před sebou. Oplááá.. Zahihňá se, když se dort rozprskne kolem a udalá na Veren strašně smutný oči, aby nedostal na zadek. |
| |
| Od vozu projdeme do domu, rozlehlé haly, která na kohokoli jiného působí jistě vznešeně a úchvatně. Přesto mě dvakrát nezaujala a ani ničím dalším nezaujme. Jen v klidu a s nechutí se pouštět do slovních přestřelek, proč nás Christian dovezl do domu jeho klanu, postávám bokem od ostatních. Sem tam si všimnu i toho prcka, který chvíli nepostojí a neustále si něco bere a přemisťuje. Jeho činy mě však záhy přestanou zajímat, neb přijde pán domu, jistě mocný upír. Zvednu oči ke schodům, letmo si ho změřím a poté zrak odvrátím s nezájmem o jeho maličkost za jednou ze služebných která prošla kolem. // Na to, že je tak slizký, má vcelku dobrý vkus. . . // Uchechtnu se pro sebe, nevnímajíc, co si ti dva mezi sebou řídí. Opět mě zaujme až to, co prohlásí k malému děcku u Veren. // Klidně si ho dej k večeři, ale dál s námi nejde! ! ! // Víc se opět nezajímám. S nechutí a odporem se ke zbytku připojím v jídelně, kde zaujmu své místo jako obvykle a stále bez jediného slova se snažím přetrpět tuhle chvíli doufaje, že brzy skončí a zas budu mít z krku tyhle zvířata, jakými Tzimisce jsou. Beztak má ve skříni minimálně tolik mrtvol, co přinesla dnešní noc. Sedíc pohodlně, zvednu zrak za dalším, skoro typickým Ventrue, který přišel. Ne že bych se nedivil, spíš se pokouším ignorovat to, že si dovolila Camarilla poslat svého poskoka. Nu což, dnes mě nepřekvapí už nic, ani kdyby ty dvě mláďata co nás vyprovází tímto chaotickým večerem, skončila na talíři právě těch dvou pánů, Arkhana a Diega. // Jak jinak, spiknutí za spiknutím. . . Hlavně když z toho Camarilla vyjde bez větších ztrát a my snížíme stavy, abychom pro ně nebyli hrozba. Dobytci. Za tohle se nemíním propůjčit i kdyby mě to stálo flek u Sababtu! // Tiše zavrčím, leč dost nahlas aby si zbytek byl vědom mého rozpoložení. Ještě chvíli je poslouchám, přesto nastálé události mi nedají jinak. Odsunu židli od stolu, vstanu a podívám se na jedinou osobu, Christiana. /// Tohle si vyřešte sami. . . /// „ Omluvte mne. . .“ Vyřknu pouze, načež pokynu Vereně, které vezmu toho kluka z klína. „A Ty jdeš se mnou. . .“ Hlesnu a chytnu ho za ručku, jdouc s ním pryč, zpátky do vstupní haly. // Ufff. . . // Oddechnu si a podívám se na to škvrně, furt stejně ani na chvíli sebou nepřestane šinou a pošilhávat po okolí, aby něco ukradl. Je mi to jedno, ale s nimi ho teď nechávat nebudu, alespoň nebudu muset myslet na všechny ty žvásty, kterými nás neustále starší krmí. My pro ně budeme umírat a oni si budou hřát zadky, no co. Mineme s klučíkem schodiště a jdeme dál k východu. |
| |
| Otočí svůj pohled na neznámou dívku, která jak se zdá ani neví, o čem je tu řeč. Naprosto neví. Chvilku sleduje její, možná až vyděšený výraz, ale raději svůj pohled odvrátí k ostatním, kteří právě mluvili. Poslouchá celý ten přednes od pana Macgorena, pana Arkhana a Chrise, načež ji škubne ruka. //Co prosim? Ne...to ne.// Uklidňujícně si oddechuje. Pohlédne na Keys, aby zjistila, jak se tváří ona. Také ne moc nadšeně, jak se zdá, ale není čemu se divit. Proboha. Nasadit vlastní život...uhm. Už už chtěla něco říct, když pan Macgoren je vyzval ke slovu, ale Keys ji předběhla. Pak ji teprve došlo, že má větší právo se ho zastávat než ona. Tiše ji tedy poslouchá a na její slova jemně kýve, ale ne moc, aby na sebe neupoutala pozornost. ,,Šššš...krucinál." Zakleje, když se na její tváři ocitne kus dortu, který stál ještě před chvilkou celý a hezky upravený všeljakými ozdůbkami na stole, ale to teď moc poznat nebylo. Z jedné strany byl promáčknutý a kousky z něj byly rozprsknuté po stole. //To mi ještě tak scházelo...právě dneska...TEĎ..// Plácne se dlaní do čela, kterou si na chvilku zakryje svou tvář, doufajíc, že si ji tak nikdo nevšimne. Přála si být na tu chvíli neviditelná, ale to se jí asi moc nedařilo. Vezme ubrousek, který byl na stole daný ve zlatém stojánku a utře jím chlapci zapatlanou ručku. Nemůže ale popřít, že ten dort náramně nevoněl. Voněl přímo úchvatně...ano to ano. Lehce se pousměje nad tou pohromou, a když jsou chlapcovy rukčy alespoň zčásti čisté usměje se ještě víc, ale ten úsměv ji opadne. ///Co to proboha jako děláš??? /// Rozhořčeně sleduje Sedricka, který ji vzal chlapce přímo z náruče. Musela mu to říct přes myšlenky, páč nechtěla rušit poradu. Ráda by se tomu věnovala a poslouchala víc, ale v tuhle chvíli toho měla až nad hlavu. ///Okamžitě ho pusť. Doufám, že Tě nenapadlo dělat to, co si myslím, že jdeš dělat...!!! Předem Tě varuju Sedricku. Uděláš to a můžu Ti říct, že to uděláš VÁŽNĚ naposledy ve TVÉM životě./// Ví, že nad Sedrickem nemá sebevětší sílu, ale hněv dělá divy. Opatrně a tiše vstane ze židle, aby je nerušila, pohlédne na pány a lehce se jim ukloní. ,,Omluvte mne prosím..." Řekne k nim naprosto klidně, bez žádných emocí a náhle se rozejde opět pomalu a tiše za Sedrickem. Když vyjde z místnosti, kde před chvilkou seděli přidá na kroku. Docupitá až k východu, kde je dojde. ,,Sedricku. Vysvětli mi, co to jako má znamenat." Řekne to klidněji než měla v plánu. Vlastně to aninezakřičela, nic, co by ho na jejích slovech mělo vyděsit. Právě jí tohle všechno připomnělo scénu z filmu, kdy jeden muž vzal své ženě násilím jejich dítě a chtěl s ním uprchnou za hranice. Jenže tohle bylo úplně něco jiného. Tohle je jiná situace. Tamten muž rozhodně nebyl upír a neměl chuť ho sníst, jako Sedrick. A Sedrick nebyl ani její muž a ani to dítě nebylo jejich vlastně ani její. Všechno jí to během vteřiny, možná sekundy došlo. Není to její chlapec. Je cizí a možná má někde svou matku, ale do té doby se o něj bude starat ona, aby jí ho mohla předat bez zranění nebo pokud možno ne po kouscích. |
| |
| Arkhan: S nadechnutím pozvedne tvář, když poslouchá rozhovor Christiana s Diegem. Sekne pohledem za odcházejícím Sedrickem, který nemůže odejít příliš daleko. V duchu se ušklíbne a ponechá jej tedy bezv své pozornosti. Nevábně zavrčí na sluhu, který mu přinesl vzkaz na malém kousku papírku. Přečte jej a následně se pomalu zvedne. "Omluvte mne, musim momentálně vyřešit jistou neodkladnou zálěžitost. Diego zajisté zařídí za mne vše potřebné." Vymění si s Christianem i s Diegem pohledy a poté se odebere k postraním, skrytým dveřím, které vedou kamsi do setmělé chodby. ---------------------------------------------------------- Hala domu: V hale, kde se ocitne Sedrick s Julianem a Veren, je naprosto klidná a tichá. U každých dveří stojí dvojice sluhu, kteří nehybně stojí. Je z nich ovšem citít jakýsi respekt, který jim radí, aby nezkoušeli odejít z domu. |
| |
| Pohrdavě se ušklíbne a poté, co dostanou slovo dívky, sekne po nich pohledem. . tiše zavrčí na Keystel a usadí ji rozzuřeným pohledem. Narovná se, když Arkhan odchází od stolu a mlčky jej vyprovodí pohledem z místnosti. Pozorností se vrátí k Diegovi, ktrému zjevně už nemá chuť něco říct. Poodsune židli stranou a Keystel pobídne, aby se také zvedla .. jsou na odchodu. Výjde z jídelny do vstupní haly, kde ignorací přejde trojici, kolem které i projde. Nečeká až mu sluha otevře vchodové dveře - otevře si je sám a výjde opět do noci. |
| |
| Prsty se zapře o desku stolu, když Arkhan je na odchodu. Naznačí mírnou úklonu. Když jejich hostitel zmizně za dveřmi; soustředí se na Christiana, který je momentálně bez veškerých zábran. Když také zavelel k odchodu, skloní pohled k deskám na stole, decentně si odkašlajíc. "Dobrá, odložíme to na později. Až si odpočinete a ... " Odmlčí se, když se Christian zjevně rozhodl už ho neposlouchat. Jeho pohled padne na Keystel, která kolem něj prochází. S opatrností ji zachytne za předloktí ruky. " ... teď nikam nemůžete. Potřebujete si všichni odpočinout, nabrat síly. Snad Vy jste jediná rozumná, nebo se mi tak aspoň jevíte. Domluvte Christianovi. Stejně jako on si potřebuje odpočinout i jeho přítel .. Sedrick, nemluvně o Vás. Postarají se o ně tady. Mimo to Sedrick i Christian jsou ranění a nemá cenu riskovat." Věnuje ji lehký usměv; hladíc ji do očí. |
| |
| Mělká vráska mezi obočím se ještě prohloubí, když její slova nemají žádaný efekt a ještě sklidí Otcoco hněvivě zavrčení. Roztržitě pozoruje odcházejícího Sedricka, následně i Veren... Když se do jejího zorného pole dostane i Christian a vybídne ji k odchodu, trochu překvapeně vstane, nepřítomně si uhladí šaty a má se k odchodu... Pohled jí sklouzne na její předloktí, když na něm ucítí jemný stisk a následně se očima zaklesne do Diegových. //Ti Ventrue. Pořád samá zdvořilost a úsměvy...// Jeho slova však znějí více než rozumně - co víc, mluví jí přímo z duše. Pokusí se o úsměv, ale působí značně unaveně a nepřesvědčivě. ,,Do poslední slabiky s Vámi souhlasím. Ovšem přimět Christiana k čemukoliv, co sám nechce, je tvrdý oříšek - i pro jeho Dceru..." Odmlčí se a pár okamžiků na něj jen hledí, než zvolna pokrčí rameny, šlehne pohledem ke dveřím, kudy odešel Otec a pak opět pohlédne na Diega. ,,Ale zkusit to můžu. Co víc - dokonce musím. Kvůli němu, kvůli sobě... Děkuji, pane Macgorene." S těmito slovy se jemně vymaní z jeho sevření, zdvořile ukloní hlavu, obrátí se a zlehka se rozeběhne do haly... ,,Otče..." Zavolá, když vbíhá do rozlehlé místnosti. Na chvilku se zarazí pohledem na Veren, Sedricka a toho maličkého, ale stihne jim akorát tak roztržitě mávnout a vyběhne do tmy, kde po několika okamžicích konečně dostihne Otce. Položí mu ruku na rameno. ,,Christiane... zvaž to." Začne a trochu zrychleně vydechuje. ,,Jsi dost rozumný na to, abys nepřehlížel fakta. Jsi zraněný. Stejně tak Sedrick. Budete oba mnohem užitečnější, když se prve zotavíte - nebo si alespoň odpočinete. Byla to náročná noc - pro všechny. Jestli si nemůžeme oddechnout tady, v hlavním sídle našeho klanu, tak kde? Nechci Tě nějak přemlouvat. Chci, abys to viděl logicky. Bude lepší tu alespoň krátkou dobu vydržet." Vychrlí, než ji stihne nějak zarazit a upírá temné oči do těch jeho, které ve tmě snad září svým vlastním, podivným, zeleným světlem. |
| |
| Sotva se stíhá trošku rozkoukat a místnost se náhle téměř vylidní. Téměř. Zůstane v ní jen ona a ten, který je ze všech těch mužů nejspíš nejzdvořilejší. Roztržitě podrbe Aarreho za uchem zdravou rukou a šedivé oči upírá na toho muže. ,,Poslyšte... já... moc nevím, o co tady jde. A mám tunne -dojem- , že to ani vědět nemám. Ale něco jsem si už kenties -možná- dala dohromady... Vy mi to asi nijak do syvyys -hloubky- vysvětlovat nemíníte, tak to zkusím stručně." Šedé oči jsou stále bez výrazu, ale hluboký nádech prozradí určitý stupeň vnitřního rozrušení. ,,Vy mě nenecháte odejít, že? Ať tak či tak - odsud elävä -živá- nevyjdu, že?" Zeptá se a nakloní hlavu nepatrně ke straně, stále drbajíc Aarreho v kožichu. |
| |
| Rozutíká se po hale. Celý vykulený se rozhlíží kolem. Mezitím, co spolu dospěláci vedou dohady, rozhlíží se kolem. Ropaďhá se k nějakým dveřím, kterých si zjevně nikdo nevšiml. Otevře je.. a nakoukne, nakonec za nimi zmizne. |
| |
| V okamžiku kdy za mnou vběhne do haly Verena, nechám malého na pospas a podívám se jí do očí. Přivřu víčka a s dostatečnou dominancí na ni nepříjemně zavrčím. „Jestli ty chceš zůstat v tomhle domu hrůzy, prosím! Ale já jdu s malým pryč, za první se tu nenechám kuchat těmi krvedravci a za druhé totéž neplánuju udělat s tím prckem. Takže buď mě nech být nebo pojď se mnou! Ale tady já ani ma. . .“ V půli slova přeruším proslov směrem k Vereně nejen proto, že se kolem protáhl Christian s nepříčetnou tváří, ale i proto že to škvrně zas něco vyzkoumalo a musí za tím jít. Povzdechnu a zakroutím hlavou, načež opět vyčítavě pohlédnu na Veren a rozpažím. „Prosím, máš co jsi chtěla, z tvého chráněnce je počínaje touto chvílí večeře pro obyvatele domu. Já se tím víc nezabývám, je to na tobě drahá. . . Na podpatku se otočím a chvíli po Keystel, která se vyřítila jako uragán ven za Christianem dojdu ke dveřím a jimi bez zájmu o to, že se Verena zdržuje v domě, ostatně je chráněnkou Christiana nikoli mojí, vyjdu do tmy venku a bez zájmu o dvojici opodál se dám cestou k hlavní bráně. Ne že bych neuctivě nepřijal pohostinnost, která nikomu nebyla nabízena, ale nemám ani trochu chuť se ukrývat v sídle neřesti jako je tohle. Mám s Tzimisce už tak dost nekalých zkušeností, rovnajících se maximálně tak spoustě problémů. /// Měla by jsi se spakovat, dokud to jde. . . /// Pokusím se ještě myšlenkou spojit s Verenou, ale zda odpoví či poslechne je mi více či méně jedno. Už mám před sebou jen bránu a potom celé město čekající další krveprolití v blízkých dnech. Nezajímá mě, co mě čeká, nikdo z tohohle svrabu nevyjdeme živí. |
| |
| Mlčky poslouchá to, co Sedrick říká. Ano asi má pravdu, ale to neznamená, že jí nemohl říct ani slovo o tom, že s ním od tud chce jen odejít. // To jsme udělali takový rozruch, že všichni najednou odcházejí? // Nechápavě se rozhlíží po Chrisovi, který už byl skoro ve dveří. Netvářil se moc šťastně. A teď ještě Keys, která cupitala za ním ze dveří. //Třeba se naštval...// Nechala to být a otočila se zpátky na Sedricka, který se rozhlížel kolem sebe. ,,Julian....kde je?!" Optá na Sedricka rohlížejíc se také po hale, když náhle spatří dveře, které se zavíraly. Těkne po Sedrickovi pohledem, když shrnutě oznámil, že jí opravdu nepomůže. ,,Sedricku... Řekni alespoň Chrisovi, že jsem hned zpátky." Řekne nakonec, když své kroky namíří ke dveřím, kde naposledy zahlédla chlapce...pokud to vůbec byl on. Vezme lehce za kliku a s jemným stisknutím dveře otevře. Byla tam úzká chodba, ve které vedly schody směrem dolů. Všude převládala tma. Ne, že by se bála, ale tenhle dům jí naháněl strach. Hlavně když nikdo od nich nezůstal v domě. ///Neodejdu bez něj.../// S tu chvíli dostala menší dávku odvahy a začala pomalu scházet dolů po schodech. Dveře si raději nechala otevřené, aby viděla na cestu. ,,Juliane?... Chlapečku pojď sem..." Volá do chodby, kde se to všude rozléhá po stěnách. Ošije se z toho a raději zrychlí své kroky. Už aby ho našla a mohla odejít pryč... |
| |
| Postraní chodba: Dveře za Veren žalostně zavržou, stejně jako schody, na které šlápla. Po chlapci neni vydu a ani slechu. Pouze chabě plápolající pochodně osvětlují schodiště a chodbu. Veren se zmocni nepřijemný pocit, že ji sleduje desítky oči, které jsou ukryté v ruzných tmavých koutek. Chodbou až ke schodišti se prožene jemný vánek, který nese nepřijemný chlad.. veren by se měla, co nejdřív otočit a jít. ---------------------------------------------- Před domem: Všude v okolí vládne ticho a přijemný klid. Pouze jen listí stromu tiše švehelí v jemném vánku noci. Sedrick si může povšimnout, že je brána zamčená a né jedním řetězem. Zjevně se tam odsud nedostane. |
| |
| Natáhne čerstvý vzduch do plic a s chladným klidem sleduje odcházejícího Sedricka, který zjevně daleko nedojde. Poušklíbne se a prozatím ho ponechá si dělat, co chce. Pootočí tvář, ke straně, když k němu promluví Dcera a zamračí se, naslouchajíc jejím slovů. Velmi neochotně si připouští, že má pravdu. Daleko by nedošli. Ne v tomhle ropoložení. Sám je unavený, ač to na sobě nedává znát a cití, že rány jsou stále hluboké. Porozhlédne se, jako by hledal kohokoli, kdo by za něj měl rozhodnout. Nakonec s nechutí přikývne a zavelí tedy se opět stáhnout do domu. "Najdi Veren." Pronese ke Keystel, když kolem ní projde ke schodišti, které začne zdolávat, aby sehnal nějaké volné pokoje. |
| |
| Teprve až teď vezme plně na vědomí přítomnost obyčejné dívky. Prohlédne si ji, ne však tak pohrdavě, jako všichni v tomto domě. Sbírajíc si své věci, vylechne děvče... po jejích slovech se krátce zamyslí. Pro Vaše jediné štěstí jste nevědomky odhalila tajemství, které nikdo z obyčejných lidí neprohlédlo. Ač jich několik bylo, samozřejmě byli zlikvidováni. Jednoduše jste se ocitla v jiné společnosti.. upírů." Odmlčí se, zjevně se nemá k dalšímu vysvětlovaní, jelikož by toho už na dívenku přiliš mnoho. |
| |
| Koutkem oka zaznamená Sedricka, ale nemíní se nechat ničím rozptylovat a v očekávání hledí na Otce, který evidentně svádí vnitří boj. Když po chvíli přikývne, ze srdce jí spadne balvan. //Tak mě pan Macgoren nakonec možná nebude mít za naprosto neschopnou...// Napadne jí, ale tato myšlenka je zcela vedlejší proti vědomí, že aspoň následujících pár hodin bude Christian v bezpečí. ,,Veren?" Zatazí se a vrátí se s ním do haly. Rozhlédne se - a opravdu, Veren nikde. A všude spousta dveří, mohla jít do kterýchkoliv. A nebo¨se mohla vydat po schodech... Po chvilkovém váhní přistoupí k jednomu ze sluhů u dveří. ,,Byl byste tak laskav a prozradil mi, kam zmizela ta plavovlasá slečna? Před chvílí tu byla..." Osloví ho s pokusem o úsměv a nervózně si žmoulá šaty. |
| |
| Není jí úplně příjemný mužův pohled, ale co nadělá. Ostatně - pohled je ještě skvělý oproti tomu, co vzápětí řekl. ,,Zlikvidováni," Zopakuje po něm dutě a stále ještě přejíždí prsty po Aarreho srsti. //Ihana -skvělé- . Na moji kysymys -otázku- vlastně odpověděl.// ,,Vy to nazýváte mým omni -štěstím- ? " Zahučí, ale v podstatě neočekává odpověď. Zvolna vstane, mlaskne na Aarreho a zasune židli. ,,Co se stane, když se pokusím lähteä -odejít- ?" Zeptá se nevýrazným hlasem a oči upírá kamsi do zdi místnosti. |
| |
| Když stojím na cestě a myšlenkou mi pošle Veren svoje rozhodnutí, jenom se posměvačně ušklíbnu a vrátím j jediné slovo /// Zemřeš. . . /// načež se prohlédnu zámky na vratech a je i jasné, že majitel domu rozhodně nemínil propustit kohokoli z dnešních hostí. Na to se však krátce spojím s Christianovo dcerou /// Seber oba a zmizte, rychle. . . /// . Nevím co, ale něco mě nutí tu bránu prostě srovnat se zemí a prostě je nechat napospas. Přesto, když zkusím pevnost zámku, dojdu kvapem ke dvojici vcházející do domu. „Bud jsem už tak paranoidní, nebo nás chce tvůj učitel zabít. . .“ Hlesnu ke Smrťákovi a těknu pohledem k jeho dceři a zasyčím, při čemž jí kývnu ke správným dveřím kde zmizeli Veren s Juliánem. Posléze ale pohlédnu na Chrise a klidně řeknu. „Budu upřímný, nevěřím Tzimisce a nezůstanu tady! Tobě radím totéž. I kdybych se pletl, tenhle dům nám nic nenabídne, nic dobrého rozhodně ne.“ Sdělím mu a opět se podívám na Keystel, kterou předejdu směrem ke dveřím, které se zavrzáním otevřu. Zachytím přítomnost Vereny a rychlým krokem se vydám po schodech za ní. Netrvá dlouho a jsem u ní, neb se nedostala zase tolik do míst, kam by neměla chodit. Zezadu jí zakryju ústa aby nevyjekla leknutím a těsně u ucha jí hlesnu. . . „Ššššt! Tady bys neměla být. Pojď se mnou! Rychle!“ Poté jí oddálím dlaň ode rtů a sám se kousek stáhnu. Pohlédnu na ni, jak ochotná je odejít, při tom ale zavrtím hlavou a znak, že to co se chystá udělat je sebevražda. . . |
| |
| Běhá ji mráz po zádech. Všude je tma a vlhko. Sejde ze schodu a namíří si to pomalými kroky po chodbě. Neví zda je dlouhá nebo krátká. Tma zastiňuje zadní stěnu, jestli tam vůbec nějaká je. Stiskne rty k sobě a tiše kráčí dál rozhlížejíc se kolem sebe. Cítí, jako kdyby ji tu všichni sledovali. Jako kdyby to byla nějaká zkouška. Zvládneš ji - nezabijem tě, nezvládneš - nevyjdeš od tud živá. A teď si vyber. Opravdu těžká otázka. Najít chlapce nebo být zbabělá a odejít. Něco jí říká, že jí tu nečeká nic dobrého, ale přece ho tu nenechá. Jestli je to tu tak nebezpečné, jak Sedrick říká, tak to by si s tím hledáním měla pospíšit. ,,Juliane...?" Houkne jeho jméno do chodby čekajíc nějakou odpověd, cupitání dětských nožiček, jeho smích...cokoliv. Ale místo toho ji někdo chytne za pusu. Chce ji snad udusit? Tělem ji proběhne adrenalin. Začne sebou kroutit, ale když zaslechne Sedrickův hlas, uvolní se, aby viděl, že je v pohodě, že ho poznala. ,,Ježiš Sedricku. Zbláznil ses..?" Optá se ho stále zhluboka vydechujíc a držíc se pravou rukou za srdce. Cítí, jak jí buší o sto šest. Chvilku si myslela, že sem přišel, aby ji pomohl, ale po jeho slovech pochopila, že ji chce jen od tud dostat. ,,...nemůžu ho tady nechat. Opravdu ne.. Nejde to." Řekne poslední slova tiše kroutíc hlavou v odporu. ,,Vím, že je to tu nebezpečné, ale proto ho tu nenechám. Kde je Keys? Je s Chrisem? Doufám, že ano. Kdybych se nevracela dlouho, tak odejděte. Postarejte se o Keys.. " Nepustí ho ke slovu. Mluví stále tiše, jako kdyby cítila, že je tu nějaká skrytá kamera, která to všechno nahrává. Ale tohle není žádná SHOW, je to skutečnost. Přejde pár kroky k Sedrickovi. Je skoro těsně u jeho těla. Hledí mu přímo do očí. Její ruka se nepatrně zvedá. Sáhne mu po zbrani, kterou uchopí a vyndá z pouzdra. Poté se s klidným výrazem od něj znovu oddálí a pokračuje v cestě dál do chodby. //Dejte mi půl hodiny...// Hledí na všechny ty dveře, které by měla prozkoumat, jestli chce chlapce najít. Je najednou v klidu. Ani necítí žádný strach. Možná je to z toho důvodu, že je stále poblíž Sedrick, který na ni hledí. Jedna část v ní doufá, že jí pomůže s hledáním, ale druhá část, že se otočí a bude hlídat Keys. Najednou zaslechne dětský smích? nebo křik? Nejde to rozeznat. Ale určitě to byl chlapec. ,,Juliane..." Vykřikne do chodby a dá se do běhu. Po pár desítkách metrech ji chodba přišla nekonečná. Jako kdyby nikdy neměla skončit. |
| |
| Sklep: Chodba má možná několik stovek metrů. Po obouch stranách je lemováná dveřmi z tmavého dřeva. Občas je za těmito dveřmi možné zaslechnout zachrastění řětezů nebo zavrčení, či jiné pazvuky. Po chlapci neni ani stopa, opravdu šel do těchto prostor.. ? V tmavém koutě se cosi pohne. Na chabé světlo pochodně výjde velmi starý Tzimisce, který je podle své fantazie znetvořen svou brutální krásou. Jeho výraz tváře nevypadá na přátelský, ale spíše velmi hladový a rozzuřený. " ... hezký se zas otoč, holčičko. Tady nemáš, co dělat." Pronese ochraptělým hlasem, který už nemá stopy po lidskosti. Veren nemá na výběr a je vyprovozena starým upírem ze sklepa, společně se Sedrickem. Staré dveře se za nimi zavřou a hned je slyšet cvaknutí zámku. Opět se tedy ocitnou ve vstupní hale. Keystel nedostane odpověd, ale o chvili později je Veren se Sedrickem vyhozeni z onoho sklepa. |
| |
| Na Sedrickovo řečnění reaguje pouze se zavrčením a ponechá ho za sebou. Vyjde schody a se starým sluhou dohodne, jaké dostanou pokoje. Po delším okamžiku se objeví opět na chodišti. Dlaněmi s opře o zábradlí a shlédne na trojici v hale; s myšlenkamy kdesi v dáli je sleduje. Navrátí jej do přítomnosti až hlas malého kluka, který mu šel oznámit, že pokoje jsou připraveny. "Můžete se už laskavě přestat dohadovat a jít se mnou.." Nepoložil otázku, ale pronesl jasně daný fakt. Jeho tvář je více pobledlejší, než kdykoli před tím a nevypadá, že by chtěl poslouchat další skuhrání o tom, že tu někdo nechce být a ani jiné maličkosti. Vyčká až se trojice k němu doplazí; nakonec se otočí na patě a vyrazí chodbou na její konec. Zahne do otevřených dveří, za kterými se skrývala veliká místnost s velkou postelí pro dva. Za postraními dveřmi se nachází dlaší pokoj, ale tam jsou už dvě rozdělené postele a koupelna. Odloží si kabát, který položí pomalu na stůl. "... zůstaneme tu přes noc. Stejně nevíme kam a co budeme dělat. Sedricku, ty se budeš hold muset smířit s jednou nocí tady." |
| |
| Být Vámi, rozhodně bych nikam neocházel. Tzimisce jsou sice užasnými hostitele, ale odmítnout jejich pohostinost by je nejspíš velmi urazilo. Měla by jste se připojit ke zbytku. Když už má své všechny věci, otočí se a pomalým krokem se vydá ke dveřím. Teď mne prosím omluvte, mám jistou práci. Ocitne se v hale a už rychlými kroky se přesune k hlavním dveřím a dále ven. |
| |
| Obrátí tvář k příchozímu Sedrickovi a nepatrně se naježí. //Ta chorobná nedůvěra k Tzimisce mi začíná lézt na nervy...// Míní se vydat ke dveřím, na které jí ukázal, ale evidentně má chuť dojít tam sám. Mírně unaveně se tedy opře o zábradlí schodiště a vraští čelo, čekajíc, jestli se Veren objeví v celku. Bohudík ano. Sklep ji vyplivne i s Sedrickem - bohužel, bohudík. Za Otcem se nahoru vydá velmi ochotně. V tomhle domě si připadá příjemně a odpočinout si tu aspoň jednu noc jí připadá jako skvělý nápad. Rozhlédne se po pokoji. ,,Příjemné," Zhodnotí atmosféru pokoje a ohlédne se na Veren. ,,Předpokládám, že my dvě obsadíme tohle," kývne k posteli pro dva a na její okraj se ihned posadí. Pak se trochu zamračí. ,,A... co ta žena...?" |
| |
| Chvíli se zabývá jeho slovy o pohostinnosti. //Zrovna nykyisin -dnes- se mám chovat kohtelias -zdvořile- ?!// Nicméně být k těmhle... k... upírům nezdvořilá ze zdá být ještě mnohem horším nápadem. Kývne tedy muži na rozloučenou a zvedne se. ,,Aarre, kulkea -jdeme- . Musíme najít naše isäntä -hostitele- ..." Pronese k němu trochu kysele. Pes okamžitě vstane a oba se spolu vydají do haly. Dorazí právě včas, aby viděla skupinku mizející nad schody - bez okolků se za nimi vydá. Zůstane stát na chodbě, kousek ode dveří, Aarreho poslušně u nohy a prohlíží si je nevýrazným pohledem. Chvilku se zastaví u tmavovlásky, která patrně hovořila o ní a kdoví proč ji zamrazí v zádech. //Co ta žena? Dobrá kysymys -otázka- ...// |
| |
| Stojím na místě i poté co se dívka vydala hledat Juliana dál do chodby. Její umíněnost mě už nebaví a nebudu se ani pokoušet ji přesvědčovat o něčem. Po chvíli ji už ale vyvádí nějaký starý mrzout, který vypadá jako kdyby ho přejela sekačka na trávu, což mě pobaví a tak nekrytě cuknu koutky a ještě než na mě stačí ve snaze mě vyprovodit, vyjdu ze sklepení dobrovolně. Ještě bych od něho něco mohl chytit. Bez zájmu si podívám na tu, jež byla vyhozena se mnou a protočím oči v sloup, nesnažím se ani na ni promluvit, zase něco zvorala a pak, že ty holky nebudou jen problém. Letmě shlédnu i ksychtík Keystel a její mírné popuzení, ale přejdu ho jen duševním pousmáním se. Nakonec sjedu pohledem Christiana a jen si v duchu u jeho krátkého monologu opakuji // Blá, blá, blá. . . už jsi dořečnil? // a netajím se grimasou tváře. Když se vydají ti tři nahoru, jen s nechutí jdu za nimi a po očku zkontroluju kde je ta lidská holka. Příliš mě ale nezajímá, proč by taky. U pokoje zastavím, rozhlédnu se a po přikrčení ramen ke krku vejdu dovnitř a podívám se na postel pro dva. // Hmm, působivé. . . // Načež si lože přivlastní dívky a tak se mi jen znovu obrátí oči směrem někam ke stropu. Od východu z oněch dveří nepromluvím do teď a ani nadále se nemám k rozhovoru s ostatními, proč taky, mají svoje věci na práci a já svoje, ale těmi není hlídat dvě malé holky a jedno lidské nedochůdče. Projdu proto dveřmi do vedlejšího pokoje, kde si sednu na jednu z dvou postelí a podívám se do tmy venku, bez nějakého zájmu či jiného pohybu. Jen strnule sedím. |
| |
| Odhodlaná najít chlapce slyší bušit své srdce, které jakoby měla až v hlavě. Jako kdyby se jí chtělo dostat ven. Ale najednou se někdo na konci chodby ocitnul. Byl to nějaký muž. Byl krásný, jeho oči zářily jako velké skleněné korálky, ale když k němu doběhla, zjistila, že ten pohled není mírumilovný, ale přímo rozzuřený nenávistí. Zastavila se těsně před ním, takže slyšela i zavrčení, které vydal. ,,Nesahejte na mě... Nechte mě..." Snaží se dostat z jeho sevření, ale to je tak silné, že nemá cenu se ani bránit, ani nikterak vyvlíknout. Pohlédne na pobavený pohled Sedricka, který se otočil a šel dobrovolně ven z tohodle sklepa. ///Hlavně, že se bavíš.../// Když je náhle v hale u schodiště, jen se znovu ohlédne na oné dveře, ale ty už byly znovu zavřené. Uslyší cvaknutí zámku, a pak jen kroky, které odcházeli zpátky dolů do sklepa. Teď s tím nic neudělá a ostatní také ne, když se najednou všichni vydali nahoru za Chrisem. Rozhodne se udělat totéž. Ocitne se v jakémsi pokoji, kde to už Keys zabrala, jak tak poslouchá. ,,Jistěže..." Mrkne na ni, ale poté nasadí svůj zamyšlený pohled. Pohled nasměruje na Chrise s tím, že ho chce o něco požádat, nebo alespoň zeptat ohedně toho sklepa...o záchranu Juliana. Ale když mu pohlédne do jeho tváře, tak raději mlčí dál. Nezdá se, že by jí chtěl jakkoliv pomoct. Kdyby chtěl, tak by to udělal hned na začátku. Tiše si povzdychne a usedne na svojí půlku postele. Naposledy se rozhlédne a pak se na posteli rozvalí dívajíc nahoru do stropu. ///Keys...musíš mi pomoct, alespoň ty. Prosím.../// |
| |
| Koutkem oka pozorně sleduje ostatní, pomalu si rozepínajíc manžety u rukávů, které si začne pečlivě vyhrnovat k loktům. Keystel, Veren a ta dívčina budou spát na té velké posteli a určitě Sedrick bude chtít mít soukromí. Nepatrně se poušklíbne, pohlédne na Keystel a pomalu se usadí do křesla. Poodtáhne si košili a pomalu nadzvedne lem obvazu ve snaze se podívat, jak se mu rány zacelují. Poočku pohlédne na svou Dceru, čekajíc na její péči. |
| |
| Zachytí Vereninu myšlenku a vrhne na ni mírně nešťastný pohled. ,,Veren... nepůjdu proti nejmocnějším z mého klanu. Nemůžeš to po mě chtít." Zašeptá k ní, natáhne se a stiskne ji ruku. ,,Byl to jen člověk..." Zamumlá ještě... a tehdy z ní promluvil Tzimisce. Koutkem oka zkontroluje, ¨že Sedrick po ní nikde nehází svojepohledy a pak se obrátí k Otci. ,,Doufám, že jí v noci neublížíme," podotkne a cukne hlavou směrem k ženě, než jí dojde, že to je poněkud nezdvořilé. ,,Prosím, pojďte. Slyšela jste Otce - třetina postele je Vaše," Řekne k ní, pak pustí Vereninu ruku a přejde k Otci. Klekne si vedle jeho křesla, jemně odstrčí jeho ruce a začne ránu zkoumat sama. ,,Ty budeš spát kde?" Zeptá se mimochodem, neodtrhávajíc oči od rány a jemně se mračí. |
| |
| Aarre je ve společnosti upírů poněkud neklidný, a tak ho uklidňuje šeptanými, sladkými finskými slovy a drbe ho na hlavě. Zvedne tvář, až když se o ní opět hovoří a nevýrazný pohled zabodne do zelenookého muže. Ten se jí ovšem evidentně na nic neptá, a tak to přejde bez komentářů. //Jsou dobrými isäntä -hostiteli- ...// Zopakuje si v mysli trpce a vzápětí stočí zrak na tmavovlásku. ,,Vřelý ansiosta -dík- .'' S těmito slovy vejde do pokoje a pustí Aarreho, který zaleze pod postel, zpod které mu kouká pouze čenich. Saara sama rozvážným krokem přejde k posteli a upírá zrak na tmavovlásku a zelenookého muže. //Jestli mi neublíží? Měli by snad? Ale tietysti -ovšem- ... Vampyyri -upíři- ...// |
| |
| Po krátkém stavu nepřítomnosti, se opět normálně rozmrkám a podívám do vedlejšího pokoje, zrovna je řeč o tom, kdo si kde ustele a tak se sebere a dojdu ke dveřím, abych se zúčastnil aspoň tohohle rozhovoru, který stejně nebude mít nijak dlouhého trvání. // Mám lepší nápad vážení. . . // Opřu se rukama o futra a podívám se na Christiana, který je už v péči Keys a na to se jen poušklíbnu. „Pokud dovolíš, Christiane. Tak si tu dívčinu, jak říkáš. . .“ Kývnu k cizince. „. . .vezmu k sobě a ty se můžeš být s dívkami. Máte si jistě co říci, po celém tomhle dni.“ Po delší době ze mě nelze cítit jedinou ironickou nebo jinak negativní myšlenku k téhle trojici. Asi je mi už natolik jedno, jak že to dopadne a tak rezignuji na svoje obvyklé protesty a narážky. Jen na chvíli pohlédnu na Verenu. „Ale nejdřív si musíme promluvit. . .“ Pobídnu blonďatou dívku, aby šla na chvíli za mnou, i když nevěřím že se jí bude chtít. S nezájmem pak tiknu pohledem k psovi pod postelí a k ostatním v prostorné ložnici. „Prosím.“ Dodám ještě k Veren a otočím se směřujíc k posteli. |
| |
| Leží na posteli s pohledem zabořeným do stropu poslouchajíc Keys, při čemž se poušklíbne na její slova a opře se o lokty, aby jí mohla alespoň trochu hledět do očí. ,,Jaké BYL?? " ... ,,Nevíš, jestli je mrtev nebo stále na živu. Nic o tom nevíme Keys... Ale chápu tě. Také bych nešla proti svým z klanu." Řekne lehce chápavě, načež si znovu lehne. Vezme si do rukou polštář, který byl pečlivě urovnaný na posteli a přikryje si jím obličej. Až po chvilce zaregistruje, když už byla prosena, že na ni někdo mluví. Vykoukne hlavou zpod polštáře hledíc na Sedricka. ,,Eh...jo...jasný." Vstane s lehkým úsměvem z postele, načež své kroky namíří tam, kam Sedrick potřebuje. |
| |
| Na tváři má neurčitý výraz, z kterého nelze nic vyčíst. Žádné emoce a už vůbec žádné pocity. Letmě pohlédne za odcházející dvojící Veren se Sedrickem a neznatelně se poušklíbne. Ponechá svou dlaň klesnout na vlastní klín a shlédne kamsi k rameni své Dcery. Zamračí se a na krátký okamžik se jeho dech zcela vytratí. ". . ráno Vás odvezu k jednomu známému, kde budete rozhodně v bezpečí." Poznamená tak tiše, aby to slyšela jen Keystel. Velice nerad by teď rozpoutal ohnivou diskusi o tom, kdo kde chce a nechce být. |
| |
| Okrajově poslouchá hovor ostatních, zatímco se dál věnuje Otci a krčí obočím nad vývojem situace. //Snad mi tam tu Veren nerozkrájí....// Zvedne oči, až když Otec promluví a unaveně se na něj usměje. ,,To jsme tady přece také..." podotkne a porozhlédne se po pokoji, než se pohledem navrátí k jeho tváři, po které přejede prsty. ,,Ty si o nás budeš dělat starosti, dokud Tě to nepřivede do hrobu..." |
| |
| Bledýma očima probodne toho, jemuž říkají Sedrick. Není si moc jistá, jestli s ním chce být v jedné místnosti, dál od ostatních. Na druhou stranu si ani není jistá, jestli by chtěla být v pokoji s těmi třemi - tak se rozhodne přenechat to osudu. //Taivas -nebesa- vždycky vědí, co dělají...// ,,Aarre, změna aikomus -plánu- .'' řekne k němu, a cukne hlavou, načež chlupáč vyleze z podpostele a oba bok po boku jako sochy vyčkávají, až se budou moc přesunout do ,svého' pokoje. Mezitím se Saara věnuje pozorování zelenookého muže a tmavovlásky, jejichž příbuzenský vztah jí dosud nedopřává pokoje. |
| |
| Když mě Veren míjí do pokoje, zahlédnu nedůvěřivý pohled lidské dívky a bez výrazu za sebou zavřu dveře. Podívám se na blondýnku a kývnu k posteli, aby se posadila, pokud sama chce a s krátkým nadechnutím spustím. „Nechci, aby sis dělala naděje, že ten kluk je naživu. Nevím zda je, nebo není mrtvý, ale je lepší se smířit s tím že ho už neuvidíš.“ Poodstoupím ode dveří a zahledím se na okno za nímž se rýsuje potemnělý odraz okolí. Povolím si první tři knoflíky na košili od krku a opět se otočím k mé společnici a můj pohled zpřísní. „Nejsem Christian, ani tvá kamarádka, takže ti nebudu nic diktovat. . . přesto budu rád, když v noci neopustíš pokoj a budeš s Christianem a Keystel. . . Nevím co by s tím malým mohli udělat, je mi to jedno, mám jinou práci. . . Ale nehledej ho. To je všechno co jsem ti chtěl.“ Dopovím poklidně otočený k oknu s rukama sepnutýma za zády a očima bloudícíma po venku, zda není poblíž někdo, kdo být nemá. Snad po sekundě ticha se k ní otočím a natahnu ruku ke klice dveří. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Laakii - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Laakii - admin |
| |
| Posadí se na postel, kam jí Sedrick ukázal a ruce položí na stehna. Vyčkává, co se od něj dozví nového, ač tuší, o čem tento rozhovor bude. Mezi tím, co mluvil se jí na čele objevovala menší vráska. Nechtěla mu skákat do řeči, protože už je na toto téma nějak vyčerpaná. Je na ní znát, že je hladová, ale únava převládá. ,,Chápu, proč to říkáš, ale...záleží mi na něm. Nebo záleželo?" Hlas jí na posledním slově poklesne. Sama nechápe, proč to řekla v minulém čase. Možná už se s tím začíná smiřovat, nebo si konečně uvědomila, že nemá cenu jít proti mocnějším. ,,Nevím, co pro něj mám udělat, ale...dobrá. Jinak díky...* Dodá ještě se skleněnýma očima, načež zamíří ke dveřím, kam ukazoval. Nepodívá se mu do tváře, jen prostě vyjde ze dveří bez jakýchkoli slov. Projde kolem postelí, dívky s jejím psem a vyjde z jejich pokoje. Přejde k zábradlí, kreté lemovalo schodiště a druhou stranu chodby, až dojde ke dveřím s nápisem" WC". Zapluje dovnitř, zavře za sebou dveře a přejde k umyvadlu, kde si osvěží studenou vodou tvář, poté se o něj opře dlaněmi. Chvilku vydechuje hledíc na sebe do zrcadla. |
| |
| Dobrý den. Chtěla bych Vás požádat, aby jste tuto jeskyni nemazali a tím ani nikoho z hráčů. Převádění jeskyně také na nikoho jiného nechceme. Tímto Vám děkujeme. =) |
| |
| Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Laakii - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Laakii - admin |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR