Projekt 01
hrálo se Denně
od: 27. března 2007 19:44 do: 14. října 2008 17:13
Dobrodružství vedl(a) Raught
| |
 | Nejdříve něco o světě. Je to celkem snadné. Svět je takový jaký znáte vy. Všechno je stejné. Jediný rozdíl je v řeči. Všude se mluví stejnou řečí, odlišnosti v jazycích je pouze v přízvucích. Jinak je vše stejné jako v roce 2006. Celý děj se odehrává necelý rok v minulosti a oblast dění se nachází z části v Čechách, kde budete začínat ale vše je stavěno do malé vesnice ve Francii. Toliko k všeobecnostem. Nejsou zde jiné rasy, jsou zde pouze lidé. Magie jako taková neexistuje, ale nezapomeňte, že i v našem světě se dějí věci mezi nebem a zemí, které člověk neumí vysvětlit, třebaže se mnozí snaží vše vysvětlit. |
| |
| Počátek všeho Psal se den 30. 6. 2006, desátá hodina ranní. V taškách, kabelkách nebo jen tak v ruce vás hřálo vysvědčení, které jste obdrželi. Konec třetího ročníku střední školy vás zastihl na hranici plnoletosti a nových možností. Už delší dobu se ve třídě omývala možnost výletu někam. Kamkoliv jen vypadnout z republiky a poznat jiné kraje než jsou vaše domovy. Lidé se přidávali, odpadávali podle toho, jak komu domlouvala rodina a jak se měnili finanční podmínky jednoho či druhého. Nakonec jste našli prostředek, jak se dostat někam. Našli jste maníka, který jede do Španělska a za celkem slušnou cenu je ochoten vzít celkem velký počet lidí, což umožnilo jet i méně majetným. Potíž byla v tom kam teď? Mužovi, který vám přislíbil odvoz, bylo celkem jedno, kde vás vyklopí. Má týden jezdit ve Španělsku za hodně slušné peníze a nechce jet ten kus sám. Nakonec byla vybrána malé městečko jihozápadně od Paříže, která poskytuje značnou historickou pestrost ale krom historické, tak také kulturní a přírodní. Ubytování, které vám bylo nabídnuto, je celkem výhodné. Za obsazení penzionu dostanete plnou penzi zdarma. Rozhodli jste se tuto nabídku přijmout, jste přeci jen studenti a mnohým z vás se rozhodli rodiče toto nezaplatit, takže musí platit ze svého. Týdenní pobyt vás ve finále vyjde lépe než kdyby jste stanovali v kempu. Sraz byl domluven na 7. července v Praze. Byl to pátek, neboť řidič měl být v pondělí ve Španělsku. Cesta a ostatní V Praze jste nastoupili do minibusu, který vás vyzvedl v šest hodin odpoledne na Hlavním nádraží. Muž, který vás veze, je třicátník. Postava je mírně při těle, ale nikoliv obézní. Muž je blonďák oblečený do kraťasů a havajské košile. Muž je celkem pohodově vypadající s příjemným hlasem. "No tak děcka, děcka. Je na čase vyrazit." Přivítá vás a rozjede se. "Jmenuji se Martin, jak už mnozí víte, bylo to v tom kontaktu co jsem posílal. Budu vaším šoférem. Za dvacet hodin by jsme měli být tam." Poznamenal a šlápl na plyn. Věže Prahy se s váma rozloučili a rozjeli jste se k jihu. Po dvou hodinách jste minuli České Budějovice a o hodinu později jste přejeli hranice České republiky a Německa v Železné Rudě. Noc byla dlouhá a kolem půlnoci udělal Martin přestávku, kdy dotankoval autobus a dal vám možnost si také odskočit a případně nakoupit suvenýry, kdyby jste chtěli. Na pumpě vás obsloužili a vy jste pokračovali dál. Ráno jste minuli výběžek Švýcarska, kterým jste projeli dlouhým tunelem. Tunel samotný projet trvalo pomalu půl hodiny. Dle Martinova výrazu to vypadalo, jakoby pro něj byla půlhodina víc než se zdálo. "Tyhle tunely nesnáším. Pořád mám strach, že se tam někdo vybourá a zasype nás to." Pronese trochu unaveným hlasem. Nakonec po přejetí hranic s Francií zastaví u jednoho malého města na odpočívadle. "Hale lidi, já se musím teď na pár hodin natáhnout. Tohle město je Harteschropt. Jsou tu celkem milý a ochotní. Za tři hodiny budem vyrážet dál." Pronese, sklopí si sedačku a přetáhne přes sebe deku a usne. Dveře nechá otevřený a je vidět, že nemá moc strachu z toho, že by se mu něco mělo stát. Harteschropt bylo městečko celkem malé s celkem příjemnou restaurací, ale nic moc k vidění tam nebylo. Dalo se projít za hodinu, ale stačilo to na nakoupení pohledů a jejich odeslání včetně nakoupení suvenýrů. Nakonec jste se sešli o dvě a půl hodiny u minibusu. Martin už byl vzhůru a četl čerstvé noviny. "No to je dobré, tak se stala nehoda v tom tunelu, co jsme v noci projížděli. Prý nějaký chlap naboural v plné rychlosti do stěny. No ještě, že jsme tam nezkejsli." Pravil spíš pro sebe, pak si noviny složil a podíval se na vás. "No jste všichni děcka? Tak pokračujem v cestě." Pravil, zavřel dveře a rozjeli jste se k vašemu cíli. Po desáté hodině ranní se kolem vás krajina začínala trochu zvlňovat a objevovat se i souvislejší kusy lesa. Přijeli jste do oblasti, která se vyznačovala svýma údolíčkama, obklopený lesem. V čtyři hodiny odpoledne jste konečně dorazili do údolíčka, kde se rozkládá větší vesnice, která se při troše snahy dá nazvat malým městem. Okraj údolí naproti vám je trochu skalnatějšího rázu, který ej pokrytý lesem. Z lesa výrazně vystupuje skalnatý útes, který se tyčí nad úroveň údolí. Kolem údolíčka je les, kterým protéká potok, který míjí městečko ze strany, kterou přijíždíte. Přes potok vede kamenný most a z něho zase vede o pár kilometrů další most z kamene. "Tak děcka, jsme tady. Doufám, že se vám to tady bude líbit." Praví a rozjede se k městu. Když přijíždíte blíže vidíte, že město je celkem malebné s nádechem starožitnosti. Pomalu projíždíte městem. Na severu minete před samotným vjezdem staře vypadající hřbitov, který je obehnaný starým zdobeným železným plotem a kde se tyčí mezi hroby i pár hrobek. Kousek za ním stojí starý malý ošuntělý kostel. Jak projíždíte městem vidíte, že jsou ulice poměrně úzké a osázené stromy. Jak se blížíte k centru jsou domy starší a občas se objevuje i podloubíčko. Projíždíte kolem obchodu. Kupodivu se v tomto městě skrývá i obchodní centrum, které je jako pěst na oko. Třebaže malé, ruší trochu starobylost města. Toto však není jediná věc, která tvář města ruší. Projíždíte kolem jedné restaurace, která je v moderním stylu a je na ní napsáno i zlatým písmem disko-bar. Dále vám z města asi padne do oka policejní stanice a autobusové nádraží. Martin nakonec zajede s minibusem před velký starobylý dům, kde je malé parkoviště a cedule před vjezdem do zahrady hlásá Hotel. Martin zastavil před mřížovou branou. Která je z černého tepaného železa. Vyobrazeny na ní jsou růže s trny. Jedno křídlo brány je otevřeno. Od mříží vede zděný plot se stříškama. V otevřené bráně stojí žena ve věku padesáti let. Oblečená je v hnědé volné sukni, která sahá až k zemi. Rezavé vlasy jsou spleteny v cop, který má žena přehozena přes okrovou košili. Není výrazně nalíčená dokonce nemá ani náušnice. Třebaže není moderně oblečena, vypadá opravdu šik. Všechno na ní je souladu s jemným obličejem staré vlídné ženy s modrýma očima. Když zastavíte tak zvedne ruku a zamává vám. Martin otevře dveře. "No vida, vypadá to, že tu na vás čeká." Jinak počasí je celkem teplé. Slunce vznáší nad vašima hlavama a není překryto žádným mrakem. Nebe je modré a ve vzduchu je cítit slaný mořský vzduch a vůně čajových růži. Po dvaadvaceti hodinách jízdy vás bolí těla a na případné další sezení by vás moc neužilo. jinak se cítíte celkem fajn. |
| |
| Takže toto je první příspěvek ode mne. Co se žádá aktuálně od vás? Popsat jak vypadáte, jak snášíte cestu a co vlastně očekáváte od tohoto "výletu". Jinak něco k formě psaní. Pište bíle. Jiná barva je určena pouze mě na neherní komunikaci. (Lépe se to pak na konci upravuje. Přímou řeč pište tučně a myšlenky kurzívou. Toď asi vše. Raught. |
| |
 | Musím říci,že mě překvapilo,když mi rodiče oznámili,že mi pobit v zahraničí zaplatí.Že by se u nich bratr přimluvil?No to bylo jedno.Byla jsem vděčná jen za to,že jsem mohla vypadnout z domu,hlavně teď když jsme měli po škole.Div jsem se neodstěhovala zase k babičce,ale nakonec jsem to přece jen vydržela.Pomohlo mi v tom hlavně hromady citrónové zmrzliny,která chladila moje nervy. Ale byl ten tu výlet.Na to jsme se moc těšila.Myslela jsem,že rodiče mi to nebudou chtít zaplatit,tak jsem chodila na brigády kam se dalo,abych si na to vydělala.Takže jsem teď měla celkem dost na útratu.Jistě,že něco jsem si nechala doma…na horší časy jak se říká. Jediné co mi tu skvělou představu kazil byl můj předrahý bratříček,doma byl příliš ochranářský a nedovedla jsem si představit,jak se bude chovat mimo domovinu.Tušila jsem,že to bude ještě horší. Jednou mě napadlo,že až se půjdeme někam pobavit,tak mi určitě bude v patách.A chtěla jsem si ho vyzkoušet.Odejdu na toaletu a zůstanu tam nějakou dobu.Byla jsem zvědavá jestli by byl schopen přijít i na dívčí toaletu,aby si mě zkontroloval.Ale i když mě to velmi lákalo,musela jsem to zavrhnout a uznat,že to by bylo asi trošku sprosté.Navíc…bratra jsem měla ráda i když mi často lezl na mozek,ale nejela jsem sem proto,abych si odpočinula od bratra,ale od rodičů a toho…poněkud všedního shonu domoviny. A třeba také konečně poznat nějakého muže.Pokud se však bratříček bude motat okolo pochybovala jsem,že nějakého ulovím. Zprvu byla cesta pro mě hrozná.Pekla jsem se a potila,jako kdybych byla v sauně,div jsem tam neomdlela na bratrův klín.Naštěstí se brzy na to zastavilo a já se převlékla jen do tílka a kraťasů,navíc jsem si zabrala místo u okénka a hned mi bylo zase dobře. Když jsem se cestou nebavila s ostatními o všem možném a ničem zároveň,tak jsem většinou poslouchala mp3,četla si a nebo spala.A nezáleželo na tom v jakém pořadí. Hodně jsem také ostatní bavila vtipama,těch jsem znala pravdu hodně,ale jen co jsem se začala opakovat už jsem s tím přestala.Opakovaný vtip přece není už legrační. Ke konci cesty se moje nedočkavost stala skoro nesnesitelná,jak jsem chtěla už být na místě a i když to bylo trochu otravné často jsem se dychtivě ptala,kdy už tam budeme. Když jsme projížděli městem,div jsem si nevykroutila krk,jak jsem si snažila všechno prohlédnout.No a přiznám se,že jsem se i hrozně těšila na to,až se vykoupu a protáhnu nohy. Když konečně vystoupím z mikrobusu,protáhnu se až mi lupne v zádech a to mi hodně uleví od ztuhlosti.Na to vytáhnu svoje věci a nezapomenu se také rozloučit objetím s Martinem. Pak teprve ženě co na nás čekala,jsem zamávání oplatila,vzala jsem své věci,počkala jsem na ostatní než se nějak dají dohromady a vydala jsem se pak společně s nimi k hotelu a k té ženě.Jen jsem doufala,že umí anglicky. Na rozdíl od svého bratra jsem drobná,tak 165cm vysoká.Štíhlá,hbitá a celkem dorostla i na těch pravých místech,aby lákala pohledy mladých mužů. Vlasy mám hnědé,dlouhé až na ramena s blonďatými melýry a z pod dlouhých řas vykukovali upřímné ocelově šedé oči,obličej jsem měla do tvaru srdce,prostě normální,celkem pohledná holka. |
| |
 | S vysvědčením jsem byl spokojen, ostatně jako vždy. Většinou samé výborné. Bude to skvělý start do začátku nového života. Oznámení zájezdu mě doma poněkud překvapilo, chtěl jsem tohle léto jet na plavecké závody, ale rodiče mi nedali možnost cokoliv říci a postavili mě před hotovou věc. A sestra byla tak šťastná. Souhlasil jsem s výletem a začal se připravovat na cestu. Nakonec to nemusí být tak špatné podívat se někam jinam. Cesta byla klidná, až na pár "veselých" vtípků od sestry. Na záčátku výletu jsem si pečlivě prohédl každého ze spolucestujících, ale pak mě přestali zajímat a otevřel jsem si jednu ze svých oblíbených knih od H. R. Haggarda. Většinu cesty jsem si četl a nikoho si moc nevšímal, jenom se sestrou jsem prohodil pár vět. Ke konci se už ale číst nedalo. Sestřino vyptávání na to jestli už tam jsme mě dokonale vytrhlo ze soustředění a tak jsem raději knihu schoval do zavazadla a díval se z okna na krajinu kolem. Na konečné vystoupím z mikrobusu a začnu vytahovat naše věci. Jak moje, tak i sestřiny, ve své střešťenosti by jich nejsíš polovinu někde nechala. Jakmile mám všechno dojdu se rozloučit s Martinem a poděkuji mu za odvoz, poté už jenom hlídám sestru aby něco nevyvedla a čekám co se bude dít dál. Jsem o hlavu vyšší než sestra, s vypracovanou atletickou postavou. Na sobě mám černé džíny, lehké tenisky a tmavě zelené triko s krátkým rukávem. Světle hnědé vlasy nosím nakrátko ostříhané a mé oči jsou světle modré, škoro až šedé. Nos je rovný, nezlomený, záda držím vzpřímeně jako podle pravítka. |
| |
 | Byl jsem štasten, že škola zkončila a začíná vytoužené volno. Vysvědčení se mi zdálo dobré i přes mé časté ulejvání to nakonec vše dobře dopadlo. Bohužel moji rodiče se rozhodli mi výlet nezaplatit. Moc jsem se nedivil, protože mě vychovávali stylem "na co si vyděláš, to si kup". Už od dětsví veden k samostatnosti, i když poslouchat je musím pořád, protože mě ještě živí. Zbylo mi ještě dost peněz na to, abych mol v klidu utrácet i v průběhu výletu. Francie mě vždy lákala a proto se nesmírně těším na chvili, kdy dorazíme na místo. Během cesty jsem jsem byl hodně zamyšlený. Přemýšlel jsem jak nejlépe strávit výlet se svou drahou Alex, která seděla vedle mě. Celou cestu jsem ji držel za ruku, koukal se z okénka nebo si s ní povídal. Moc toho sice díky mému zamylení nebylo, ale pár slov jsem vždy s ní prohodil, aby si nezačala myslet, že si jí nevšímám. Vtipy, které pronášela ta mladá slečna byly dobré. Vnímal jsem je, ale nahlas jsem se nesmál. Nevím zda jsem je slyšel všechny, protože jsem usnul s hlavou opřenou Alex na rameni. Potřeboval jsem trochu spánku. Cestovní horečka mi to minulou noc nedovolila a tak jsem byl rád, že se to pdařilo alespoň teď. Probral jsem se, když auto zastavilo. Nestačil jsem se divit, ale byli jsme už na místě. Připadal jsem si hrozně rozlámaný a těšil se až vystoupím z mikrobusu. Po vystoupení se protáhnu a lehce klopýtnu, protože se mi zamotala hlava. V první řadě jdu vyndat věci svoje a Alex. Když to vše vytahám a nějak uspořádám, abych to vše mohl odnést, jdu se rozoučit s naším řidičem podáním ruky. Víc ani nemohu kvůli zavazadlům. Podívám se směrem kde stála stará dáma, asi majtelka hotelu, a usměji se na ni. Dovnitř však zatím nejdu, protože čekám na Alex,abychom šli společně. Jsem vcelku obyčejný kluk štíhlý a asi 175cm vysoký s hnědozelenýma očima a delšími hnědými vlasy. Na sobě mám kalhoty, ve kterých mi není moc horko,jelikož jsou tenké a látka krásně propouští vzduch, bílou košili a sáčko. |
| |
 | Lidi nezapomeňte, že jsem pro zjednodušení ustanovil, že je jen jeden světový jazyk. Jazyky samotné spíš znějí jako nářečí. |
| |
 | Konečně jsem se dočkal prázdnin. Dva měsíce klidu bez všech těch nepříjemných lidí ze školy a ještě nepříjemnějších profesorů. A hlavně učení. Zasloužený odpočinek. Původně jsem se měl vrátit do Ameriky, ale dostal jsem e-mail od matky, která mi psala, že mám zůstat v Evropě a užít si to tam. Svojí matku jsem měl raději než otce. Byla milá a chtěla pro mě vždy to nejlepší. Otec navíc na rodinu celkově kašlal a věnoval se nejvíc svojí práci. Matčin příkaz jsem uposlechl a začal hledat co nejlákavější příležitost k tomu se podívat do jiné země. Evropa je přeci k cestování přímo stvořená. Přemýšlel jsem o Itálii, Anglii, ale nakonec jsem našel lákavou nabídku co se týkala Francie. Všechno jsem zaplatil z peněz, které mi matka poslala na kartu. Moc dlouho dobu jsem balení věcí a vůbec připravování na cestu nevěnoval. Nakonec jsem vyšel s jedním větším kufrem a batohem. Martin, který nás veze mi připadá trochu vtipný ale je to možná tím, že mi v mp3, kterou mám neustále u sebe, hraje písnička „I’m not wearing underwear today“. Celou cestu až za hranice Švýcarska jsem se s nikým nebavil, ani si nikoho moc nevšímal. I když pár vtipů od té holky jsem postřehl, ale ani jednou se nezasmál. S obličej schovaným za prameny vlasů jsem koukal povětšinou z okénka, nebo čet komiksy, nebo si něco čmáral do skicáku. Při první zastávce kole půlnoci jsem si odskočil a cestou nazpátek koupil kafe, které jsem si vypil před busem. Nejenom díky kafi, ale i díky mojí nespavosti jsem přes noc naspal sotva hodinu a ráno mi bylo trochu hůř. Nesnáším rána v autobusech. Vždycky mě trochu pobolívá břicho. Proto jsem byl vděčný za zastávku u odpočívadla. Vyměnil jsem si baterky v mp3, vzal batoh a šel se stejně jako ostatní projít město. V restauraci sem si dal skromnou snídani a vrátil se k autobusu, kde už čekal Martin a sdělil nám tu „veselou“ zprávu. To by byl moc pěknej začátek prázdnin, kdyby se nám to stalo… zareaguju na to v duchu a nastoupím. Zbytek cesty zaujatě sleduji měnící se krajinu. První myšlenka, která mi proběhne hlavou, když vystoupím celý rozlámaný z autobusu je „Příště letim letadlem“ a hned na to: „Panebože, co je to za ženskou...?“ zkoumavě si prohlížím ženu jedním okem, jelikož to druhé zakrývají vlasy. Hodím si batoh přes rameno a s rukama zaraženýma v kapsách čekám na další povely od Martina nebo té ženské. Jsem vysoký 170 cm, vyzáblejší postavy, takže třeba černé kalhoty na mě docela visí. Mám na sobě triko s dlouhými černo bíle pruhovanými rukávy a na něm druhé triko, černé a s nápisem „..as a kite“ a na nohou černobílé tenisky converse. První co by člověka upoutalo při pohledu na mě by nejspíš byly moje vlasy. Ty tvoří momentálně rozcuchaná černá čupřina a vepředu dlouhá ofina, nebo spíše patka na koncích nabarvená na červeno, která vždy zakrývá kus mého obličeje. Temeno hlavy mám vyholené. Nosím ještě černé brýle a v obou uších mám piercing. |
| |
 | Vylezu z autobusu a postupně protáhnu všechny ztuhlé údy.Ještě si zívnu a podívám se na Bena, který vláčí mojí tašku. Usměji se na něj a rukou mávnu na Martina.Vetší rozlučkou se s ním nezabývám, prohlížím si dámu před vraty. "Brej den!" popřeji jí a podívám se po okolí. Vypadá to tu fakt pěkně, ani jsem nedoufala, že se sem vůbec dostanu.Postavím se vedle Bena a převezmu svůj cestovni batoh, spiše velkou tašku. Jak čekáme, než vylezou všichni a než ta na pohled milá paní něco řekne, myšlenky mi slítnou do minulosti. Zase stojím ve třídě, kde se probírá debata o prázdninovém výletu. Jen zavrtím hlavou, že nemůžu. V tu noc mi to nedalo spát a šla jsem se projít. Počítala jsem to odshora a odspoda, ale řešení jsem našla. Tak jsem se následující den také přihlásila na seznam. A začla jsem na tom makat. Šéf na brigádě byl hodnej a domluvili jsme se.Byla to makačka, nelituji toho však. V noci jsem pracovala, přes den spala ve škole. Konečně přišlo vysvědčení a já překvapeně zjistila, že jsem i zázrakem vylepšila nějaký čtyřky. Samozřejmě že né všechny.Doma byl menší proslov, že mrhám talentem, at na sobě makám.No prostě tradiční domácí kecy, a že si mamucha dala záležet. Večer před odjezdem byla slezina s naší partou z ulice. Popřáli mi hezký výlet a já se se všemi rozloučila. Ráno jsem zaspala. Naházela jsem do batožiny poslední věci a letěla na místo odjezdu. Dorazila jsem jen tak tak.Zavazadlo putovalo do autobusu a já v minutě za ním. Ben mě nezklamal a držel mi místo. Zasunula jsem se vedle něj k oknu a snad do pěti minut usnula. Probrala jsem se až za hranicema a sledovala jsem noční výhled, ale spíš ruch v autobuse. Upřímně, bylo to zajímavější. Ben mi během cesty usnul na rameni,a tak jsem jej nechtěla budit. Ovšem znala jsem tah jak na něj, aby se přesunul.Stačilo jej jemně pohladit po tváři a on se na chvili otočil na druhou stranu,aniž by se probudil. A já jsem tak mohla aspoň u pumpy vystoupit, protáhnout nohy,odskočit si a další nezbytnosti nakoupit. Vše jsem stihla rychle a tak po zbytek noci jsem měla Bena na rameni a mé nové mp3 mi hráli Sunshine. Další zastávku jsem i já prospala. Mám to stále nějaký pomotaný,ale ono se mi to srovná. Probrala jsem se chvili před tím, než jsme zastavili na konečné. Já jsem fakt tady.Konečně mi to došlo. Pevně stisknu batožinu, narovnám ledvinku, a vemu Bena za ruku. Jdem vstříc prázdninám v zahraničí, mé první prázky v zahraničí. Jsem vysoká jako Victor, postava spíše klučičí.Mám na černo obarvený vlasy, mojí pravou barvu nikdo ze třídy nezná.Účes je ve stylu ranního rozčepířenýho mikáda.Oči mám zvláštně tvarované,trošku do asijského typu, jsou tmavě hnědé.I když na ně moc vidět není, vlasy jsou neposedný a nejednou mi zakryjou výhled. Na sobě mám dvě tílka,jedno bílé a na něm černé,normálně přes to mám ještě černou mikynu s nášivkami různých kapel. Ted je ovšem položena na batohu.Kolem pasu mám ledvinku s mými poklady,jedním z nich je mp3.Pod ledvinkou mám šátek černobílý,který funkci místo pásku. Drží šedivou sukni,která mi sahá po kolena. Dále mám shrnutý svoje černý podkolenky jen na ponožky a botasky neutrální, oprýskaný barvy jsou poslední tečkou mého vzhledu. |
| |
 | Nemohla jsem tomu uvěřit. Sotva jsem se dozvěděla o výletě, hned jsem si vytáhla svůj notebook a začala jsem hledat na internetu. Rozzářily se mi oči, když jsem zjistila, že je městečko spíše starobylé, ale potěšil mě i disco-bar, který jsem si našla. Okamžite jsem tedy začala hledat brigádu, což při mém vzhledu nebylo snadné, ale nakonec jsem našla pro mě ideální "práci:" prodavač v CD shopu a za docela dobrý plat. Nějak jsem si vydělala a zbytek mi zadotovali rodiče, včetně nějakého kapesného. Moc jsem toho kvůli výletu nenakupovala, ale spíš jsem chodila po obchodech a koukala, co bych si koupila. Nakonec jsem si nekoupila nic a do své velké černé sportovní tašky jsem si naházela několik triček a několikery kalhoty, pro jistotu i tepláky, sukni, kdyby náhodou (sukně moc nenosím) a k ní punčochy a pár nezbytností. Jelikož mám notebook i na nabíjecí baterii, tak jsem si ho nabila a šla jsem v klidu spát. Když jsme vyrazili na cestu, tak jsem občas poslouchala tu dívčinu, ale spíš jsem si psala deník, koukala po krajině a občas si zapla notebook či mp3 (hlavně Lordi). U pumpy jsem si pouze odskočila, koupila pití a zásoby jídla a byla jsem opět připravená. Celou cestu jsem pak dělala to samé. Když jsme dorazili, tak mě to městečko dost mile překvapilo, protože bylo hezčí než na internetu, ale disco-bar, kterého jsem neviděla vzhled, menší obchod a restaurace trochu nepříjemně zaskočili, ale říkala jsem si, že to bude stejně super. Vytáhle jsem si věci, rozloučila se s Martinem potřesením ruky a pak jsem si prohlédla zřejmě majitelku. Mno, vypaá moc sympaticky. Pomyslím si a pokusím se usmát. Jsem asi 170 cm vysoká. Mám stíhlou pobledlou postavu. Mám poddajné černé vlasy s ofinou zastřihnuté k ramenům, na kterých svítí bílý a tmavě modrý melír. Zakrývají mi tmavě šedé, skoro až černé oči, kde u jednoho koutku lze spatřit přimalovanou černou růži. Oči mám namalované- stíny, řasenka apod. Na sobě mám černé kapsáče, černé tričko s obrázkem a nápisem Angel of Death a na rukou lze zpozorovat černé síťové "rukavice." Už od vidění lze zpozorovat, že uznávám gothic. |
| |
| Martin počká až se vystěhujete z autobusu, pak se z něj vykloní. "Takže jo, doufám, že jste si nic nezapomněli. Já tu budu v sobotu po poledním, tak ať na vás nemusím čekat." Upozorní a pak mávne rukou. "No užijte si to a uvidíme se v sobotu. Zatím zdar." Praví a zaleze do minibusu. Chvíli je ticho, pak autobus nastartuje a se skřípějícím pískem odjíždí na nápojku na silnici. Než odbočí ještě vás pozdraví troubením. Pak minibus zmizí z dohledu. Před vámi stojívší žena v otevřené bráně si otře ruce o sukni. Toto mimoděčné gesto provede a vykročí naproti vám. "Dovolte, abych vás přivítala jménem mého manžela. Jmenuji se Sara a doufám, že se vám tu bude líbit." Její hlas a její pohyby vyjadřují skrytá šarm, kterým tato žena v mládí musela oplývat a však v těchto dobách už uvadá, třebaže je patrný. Ustoupí od brány ven a naznačí rukou, aby jste prošli. Po té co projdete, vstoupí za váma bránu přivře aby se jí dalo projít, ale ne projet autem. Před váma se otevřela zahrada. Zahrada je obehnaná okrasnou zdí. Odhadem může mít zahrada pomalu dvěstě metrů na dvěstě. V zadní části zahrady, v její zadní polovině stojí poměrně velký dům. Zahrada samotná je rozdělena širší cestou, vedoucí od brány k domu, na dvě části. Obě části jsou pokryté nízkým metrovým bludištěm tvořený z růží. Ve středu tohoto bludiště se nachází na každé straně bazén o velikosti deseti metrů na pět metrů. Kolem bazénů je vysypaný vypískovaný pruh, na kterém jsou rozložená lehátka. Cesty v bludišťátku jsou skorem metr a půl široký a vypískovaný stejně jako cesta. V každém rohu zahrady jsou umístěny skupinky stromů, které poskytují trochu stínu, můžete při větší pozornosti si všimnout i lavičky s malým kamenným stolkem. V bludišti jsou umístěny i lampy na sloupkách mající kulový tvar. Vypadají jako bubliny. Za domem je vidět i malý vyčnívající domek o rozměrech pět na pět metrů. O něj je opřené starší kolo. Pomalu přicházíte k domu. "Tato zahrada je stará již skoro sto let. Samotný dům je však starší. Jeho vznik je datovaný na začátek 17. století, kdy sloužil jako sídlo místní lenní rodině, která dům zbudovala a dala základ tomuto městečku. V roce 1752 vymřela tato rodina po meči a toto sídlo připadlo vrchnosti, která toto sídlo využívala jako svoje letovisko. Po skončení monarchie připadlo sídlo zdejšímu starostovi, který se však po požáru v roce 1922 vystěhoval. Po požáru zbyly jen obvodové zdi, sklepy a tato zahrada. Tehdy tuto usedlost koupil můj tchán, který ji předělal na penzion, který po jeho smrti převzal jeho jediný syn Markus Wiendier, můj manžel." Vypráví stručně historii tohoto domu. Jak postupně přicházíte blíže, vidíte, že valná část domu je porostlá pnoucími růžemi. Dům samotný je patrový se zvýšeným podkrovím. omítka pod růžemi je okrové barvy. Samotné růže jsou celkem zvláštní. Poupata jsou skoro karmínově rudé, kdežto vykvetlé růže jsou světle oranžové s červeným nádechem. Jejich nasládlá a celkem příjemná vůně naplňuje okolní vzduch. V přízemí vidíte naproti vchodu, který je zastřešen zešikmenou stříškou, která vytváří menší verandu. Vedle těchto dveří vidíte po jednom velkém okně přímo po straně a po dvou menších oknech, kterou jsou umístěny za velkými okny. Po straně vidíte, že jsou v přízemí minimálně dvě okna v boku. První patro domu v průčelí je tvořeno dvěma velkýma oknama na každé straně. Z boku na který vidíte, můžete vidět, že jsou stejně velká okna i po stranách. Navíc samotný boky domu v prvním patře zdobí balkony. Jeden balkon na každém boku, které jsou z části pokryty růžemi. Ze zešikmené střechy krom komínu vystupují ještě tři prostorné vikýře. Celý dům má čtvercovou základnu o velikosti padesát metrů. Sara otevře dveře domu, které jsou tvořeny dvěma křídli. Na každém křídle dveří je vyřezán obrys kruhu a růže, která se v něm oplétá. Sara ustoupí ode dveří a nechá vás vstoupit. Vstoupili jste do domu. Přímo před váma se rozlehla hala o rozměrech dvacet na dvacet metrů. Po pravé straně je malý pult s počítačem a židlí. Celá podlaha je vyložena světlými parketami a pootevřenýma oknama proudí do místnosti čerstvý vzduch, který rozhoupává bílé záclony s růžovím vzorem. Zdi jsou obloženy do poloviny dřevem stejné barvy jako parkety, což propůjčuje místnosti větší rozměr, než by sama má. Ve zdech jsou celkem troje dveře a naproti vám schodiště vedoucí do vyššího patra. Jedny dveře jsou vedle schodiště, druhé dveře máte po pravé straně a třetí po levé. Celé místnosti pak dominují dvě věci. Křišťálový lustr visící ve středu bílého stropu a velké pentlové hodiny stojící mezi schodištěm a dveřma. Jsou starobylé, ale stojí. Sara přejde za pult a uslyšíte cinknout svazek klíčů. "Takže vás ještě jednou vítám a jsem ráda, že jste v pořádku dorazili. Chvíli jsem o vás měla strach, když jsem četla o té autonehodě." Z jejího hlasu zní, že to myslí skutečně upřímně, že to není strach o zákazníka, ale strach člověka o člověka. Po té co vezme svazek klíčů, předstoupí před vás pod křišťálový lustr. "Toto je vstupní hala a srdce celého domu. Po vaší pravici je kuchyně, která je mým panstvím, kde vám budu připravovat jídlo a pakliže budete chtít, mile ráda se s váma o toto panství podělím. Také zde naleznete jídelnu, kterou musíte projít, když se chcete dostat do kuchyně. Tam bude podáváno jídlo. Není u nás zvykem podávat jídlo do pokojů, ale po domluvě jsem ochotna ustoupit. Po vaší levici se nachází společenská místnost s malým barem. To je panství mé a mého manžela. Tedy spíše mého manžela, on se vyzná ve vinném sklípku, který se nachází v suterénu domu, lépe než já." Z jejího hlasu nezní, že by to byla stížnost spíše konstatování manželovi záliby, dokonce je v tom cítit i trocha hrdosti. "V domě není výtah, ale mohu zavolat zahradníka, aby vám pomohl se zavazadly do prvního patra, kde budete bydlet." Praví a pohlédne na vás, aby se ujistila, zda pomoc potřebujete nebo ne. |
| |
| K mé smůle jsem se s ostatními během cesty příliš nespřátelili a mé vtípky neměli valný vliv.Bručouni jedni. No co…ještě je čas.Byla jsem teda,ale zvědavá,jak dlouho to potrvá. Držela jsem se v blízkosti bratra,jediné osoby,která aspoň vůči mě vysílala pozitivní energii no a pak tu byla ta příjemná paní. Kdysi jsem si podobně představovala svou maminku.Bylo pro mě překvapení,že úplně cizí člověk se o nás tak stará. Při prohlídce jsem si znovu málem vykroutila krk,byla jsem z toho co jsem viděla opravdu nadšená.Vypadalo to na opravdu skvělé prázdniny! Usměji se na bratra,což dokazuje to,jak mám dobrou náladu “Máte to tu opravdu krásné.“řeknu ženě upřímně. Nemohla jsem se dočkat až si prohlédnu pokoj “Já svoje zavazadla rozhodně zvládnu.Hlavně,když tu mám sebou svého osobního sluhu.“usměji se a dloubnu loktem bratra laškovně do boku “Máte tu i jiné návštěvníky než jen nás?“zeptám se zvědavě.Divila bych se kdyby ne.Tohle místo bylo kouzelné a rozhodně by se hodilo na romantické dovolené. |
| |
| Jdu blízko u majitelky a hltám každé její slovo o historii hotelu, kterou si zapisuji do deníku za chůze. Taška mi sice překáží, ale něco jsem napsat zvládla a něco si pamatuji. Historie mě doslova fascinuje. Když jsem spatřila jenom tak okrajově karmínově rudá poupata růži, tak jsem okamžitě zvedla hlavu a mimoděk si sáhla na koutek oka. Když jsem zaslechla slovo "jídelna," tak jsem si uvědomila, že mám trochu hlad, ale nedávám na sobě nic znát. Po otázce na pomoc zavrtím hlavou: Já pomoc nepotřebuji. Sem se mi vlezlo všechno a je to únosné. Pousměju se a kouknu na své věci, to jest menší černá krosna na zádech. |
| |
| Dobrý den, pozdravím paní Saru a popadnu svojí i část sestřiny bagáže a vydám se k hotelu. Po cestě se rozhlížím po krásné zahradě, zvláště bazénem jsem potěšen a se zájmém poslouchám výklad o historii domu. Vnitřek hotelu se mi zamlouvá, pokoje budou jistě také čisté a útulné, určitě budu s ubytováním spokojen. Nejvic se však těším na to, až se převleknu do plavek a hupsnu do bazenu, bude to skvělé osvežení po té dlouhé cestě. Já pomoc nepotřebuji, odpovím. Těch pár schodů hravě zvládnu. Na sestřino pošťuchování raději nereaguji, nebo bych se jí už nezbavil. Do těch bazenů je volný přístup? zeptám se pro jistotu. Nerad bych hned první den provedl nějaký malér. |
| |
| Vykročím do zahrady a tím jemně rozhýbu i Bena, kterého stále držím.Nenápadně mu stisknu ruku,aby se probral z jeho myšlenek. Občas by mě zajímalo, nad čím pořád dumá. Ale vypadá to tu opravdu hezky. Snad to budou hezký prázdniny, protože pak musím zase do šichty, no fuj.Ted na to nemyslet, je to daleko. Projdem kolem paní,ale s ní mám oční kontakt jen na moment očima, více mě zajímá okolí domu a dům samotný. Její výklad poslouchám stylem, že si své písničky o trošku ztiším. I tak slyším jen každé druhé slovo. Růže po zahradě mě učarujou, obzláště velké nezvyklé květy. Nad jedním se zastavím a zblízka si jej prohlídnu. Až když se otočím za skupinkou si uvědomím přítomnost Bena. " Promin, jsem se nějak zasnila. Jsou nádherné,takové jsem ještě neviděla." řeknu tiše na omluvu k Benovi a znova vykročíme k domu.Labyrint i bazény se mi líbí,ale už se u nich nemůžu zdržovat.I tak jdem zase jako poslední. Uvnitř mě zaujme lustr a tak se dívám ke stropu než na hostitelku. Takovýto lustry byli v těch pohádkách. Jestli je to pravý křištál či jen ta skvělá skleněná imitace. Zaslechnu něco o zahradníkovi a skloním zrak na hostitelku. Co, jaký zahradník? Takticky čekám,až někdo odpoví a hned mi dojde, že mluví o pomoci s batohama.Usměji se nad svojí rychlou intuicí a batožinu v ruce potěžkám. "Ne, díky. Toto snad ještě zvládnu." Mrknu na Bena, zda se také zajímá o dům či spíše o výklad. Tuším, že ani on se nedá zahanbit a toho zahradníka si nenechá přivolat. Ale nechám jej,at se sám projeví. |
| |
| Odjíždějícímu autobusu věnuju dlouhý pohled, dokud mi z něj nezmizí a v duchu vzpomínám, jestli jsem v něm něco nenechal. Dospěju k závěru, že to zjistím až si vybalím věci a jako poslední vyjdu za naší skupinkou, hned jak si vyslechnu její přivítání. Proslov o historii moc nevnímám, jelikož mi do uší tiše hraje hudba a já tak napůl mimo jen obracím hlavu na všechny strany a prohlížím si jak exteriér, tak interiér pozemku, který nám bude na příštích pár dní naším společným domovem. Všechno působí tak harmonicky a klidně, že i já se přestanu nervovat kvůli takovým hloupostem jako kolik sem si sebou vlastně vzal nabíjecích baterek, jestli mám vůbec nabíječku a adaptér...a kolik bude v pokoji zásuvek...Už dělám jak kdybych se nemoch dočkat, až se zavřu v pokoji a tam prosedim až do rána... ne počkat, dyť je to pravda... tiše si povzdechnu a zastavím se uprostřed haly, kde mou pozornost upoutá lustr a hodiny. Zírám na ně a dál poslouchám ženu. Když ke konci zmíní o pomoci od zahradníka, mlčky zakroutím hlavou. |
| |
| Opět při pohledu na starší paní jsem přemýšlel. Ne však moc dlouho, jelikož mě rozhýbala Alex. Když jsme procházeli kolem, v té době podle mě samotné majitelky hotelu, s úsměvem jsem ji pozdravil klasickým:"Dobrý den, madam."Nevím proč, ale myslel jsem si, že tahle dáma je již vdova. Byl jsem však brzy přesvědčen o omylu svého myšlení, v době kdy nás uvítala jménem svého muže. Má drahá zřejmě z výkladu o zahradě a domu moc neví, díky poslouchání písniček. Nemám jí to za zlé, je to její věc. Mě to však zajímalo a tak jsem ženu celkem se zájmem poslouchal. Hrozně moc se mi zalíbila zahrada. Opečovávaná a dost veliká. "Chjo, nebejt tak línej, taky bych chtěl takovou zahradu. Je to fakt nádhera." V tu chvíli na mě promluvila Alex, která sebou lehce trhla. "Jo, jsou opravdu nádherné. V životě jsem takové neviděl." Růže pnoucí se na domu, vypadají vskutku krásně, a však vchodové dveře se mi líbily mnohem víc. "No, tak to je opravdu krásná práce, ten kdo je dělal byl opravdový mistr." Pak jsem vstoupili do veliké haly. Byl jsem ohromen krásou toho místa. Hostitelka se zeptala zda chceme pomoci se zavazadly. Alex už odmítla a teď byla řada na mě. "Madam, já rozhodně pomoct nepotřebuji. Ty zavazadla nejsou zas až tak těžká, ale děkuji za nabídku." |
| |
| Sara se usměje. Je zjevně potěšená, že jste natolik samostatní. "Momentálně jste zde jediní návštěvníci. V tomto hotelu je celkem šest pokojů. Dva dvoulůžkové a čtyry jednolůžkové. Více pokojů se zde neuživí, ale to uvidíte později." Pak se otočí a jde směrem ke schodišti. "Ach málem jsem zapomněla, k bazénu se může pane Domane. Můžete chodit kamkoliv po tomto domě, kromě suterénu. Tam vás žádám aby jste nevstupovali. Je to doménou mého manžela a stejně jsou tam jen.... vinné sklepy." Praví s mírnou pomlkou, jakoby přemýšlela jako to říci. Pomalu vstoupí do schodů a otočí se. Na tváři jí hraje příjemný úsměv. "Věřím, že zde budete spokojeni. Jinak už jste se rozhodli, kde kdo budete spát? Odvedu vás do patra, aby jste si ho mohli prohlédnout a vybrat si, kde chcete ležet. Bohužel jsou zde jen dva dvoulůžkové pokoje, ale věřím, že budete spokojeni i s jednolůžkovýma. Koneckonců pokoje jsou velmi prostorné." Praví, otočí se a začne stoupat do schodů. Když procházíte kolem hodin vidíte, že je to opravdu velmi odborná práce. Přestože hodiny stojí ukazují za 4 minuty dvanáct hodin. Pomalu vystoupíte po schodišti a vstoupíte na celkem prostornou chodbu, která je osvětlena světlem dopadajícím z balkonů na konci chodby. Je zde čerství vzduch prosycený vůní růží. Sara vytáhne klíče a oddělí od sebe svazek šesti klíčů. Když se podíváte do chodby vidíte stejnou barvu parket a obkladu na zdech jako v přízemí. Chodba samotná má tři metry do šíře a je v ní umístěno celkem devět dveří. Šest jich nese označení čísel, dvoje dveře nesou označení pro záchod dámský a pánský a mezi nimi jsou dveře s označením pro sprchu. Tyto troje dveře jsou naproti schodišti, které se stáčí nahoru do podkroví. Dveře nesoucí označení 1 a 2 jsou napravo po chodbě ve straně, kde jsou toalety a dveře nesoucí označení 3 a 4 jsou po levé straně. Na straně na protější straně jsou pouze dvoje dveře nesoucí označení 5 a 6. "Pokoje pět a šest jsou dvojlůžkové a zbylé jsou jednolůžkové. Toalety jsou na chodbách, ale nebojte je na nich dostatečné soukromí. To samé koupelna. V koupelně je několik samostatných kojí, které poskytují absolutní soukromí." Praví a pokyne rukou. "Klidně si projděte pokoje, aby jste si mohli vybrat, který vám lépe vyhovuje. V podkroví se nachází naše byty, takže pakliže by jste si chtěli popovídat nebo se jen na něco zeptat, klidně zaklepejte." Sara se usměje a vloží klíče do ruky Martinovi. "Zatím se ubytujte, kdyby jste něco potřebovali budu dole v recepci." Praví a pozvolna sestoupí ze schodů. Zůstali jste na chodbě sami. Vzduch z balkonů příjemně povlává chodbou, nese sebou vůni růží a zpěv ptáka, který se rozhodl připomenout svojí existenci. |
| |
| Děkuji, odpovím a začnu stoupat po schodech do prvního patra v těsném závěsu za paní Sarou. Poslechnu si řeč o pokojích a jakmile se mi klíče octnou v ruce začnu se ptát. Tak kdo kam chce? Ja a sestra si bereme jeden z dvoulůžkových pokojů. Pětku, dodám, vylovím klíč s požadovaným číslem a strčím si ho do kapsy. |
| |
| “Děkuji..jsem jistá,že to bude skvělé.“usměji se na Sáru. Když však slyším,že si bratr zabírá pokoj pro mě a pro sebe aniž by se mě zeptal otevřu překvapením pusu a kouknu na něj “Martine!Co takhle se mě první zeptat než za mě začneš rozhodovat?“začnu protestovat. Ale podle jeho výrazu poznám,že asi nemá cenu se o tom s ním diskutovat,proto se na něj nehezky zašklebím a otočím se k ostatním “Je to vážně k vzteku mít pořád za zadkem svého staršího bratra.“postěžuji si a přátelsky se na ně usměji. |
| |
| Spolu s Alex začneme stoupat do schodů také, chvilku po Sáře. V patře jen tiše stojím a poslouchám výklad o pokojích, záchodech a sprchách. Martin měl klíče u sebe a svůj pokoj si již vybral. Pak se zeptal ostatních. Neváhal jsem s odpovědí. "Já s Alex si vezmem šestku." Sáhnu Martinovi do ruky pro klíč nesoucí číslo šest. Otočím se směrem k Leoně. "To ti věřím a ještě s ním být na pokoji to musí být peklo." Přátelskyý pozdrav jí oplatím. "Tak co Alex, půjdeme se ubytovat?" |
| |
| Věděla jsem, že se Ben nedá zahanbit a ponese si své zavazadlo sám. Vystoupám s Benem do schodů a pohledem zavadím na hodinách. Jdou a nebo nejdou? copak už je skoro dvanáct? To by v tom případě chtělo sváču. Nahoře stojím vedle Bena a muzika je stále ztišená, takže už konečně pochytím všechna Sářina slova. "Díky" řeknu Sáře, když nás nechává nahoře ať se ubytujem, a očima již probodávám Martina, který se tak lehce dostal ke klíčům. Jeho slova mě překvapí a úsměv na tváři vytvoří Leony odpor. Pohotovost Bena a zabrání šestky mi úsměv jen prodloužilo. "No jasan, jdem na to, Bene. Jsem zvědavá, jak takový pokoj bude vypadat." A již mířím k pokoji číslo šest s Benem těsně za mnou.Za chvili stojíme u dveří číslo šest,Ben odemyká a já celá natěšená otevírám pokoj. |
| |
| Co? Chtěla jsi snad být na pokoji sama? Podivím se. V prvé řadě by jsi si měla uvědomit, že kdybych ti nestál za zadkem, tak tu nejsi. Tak se koukej podle toho patřičně chovat. Zamračím se na Benova záda. Díky za podporu, kámo, prohodím nevraživě a čekám až si i ostatní vyberou klíče od pokojů, abych zbytek mohl odnést na recepci. |
| |
| Úsměv mi zmizel a podívala jsem se zamračeně na Martina,tohle mě naštvalo “No jistě!Jen to připomínej!Nebýt tebe tak bych tu nebyla.Rodiče totiž na mě kašlou!Kdyby jsi to nenavrhl vůbec by je nenapadlo,že bych chtěla jet.Na tebe dají,ty jim děláš radost!Já jsem jenom nehoda,která se neměla stát…ah…dej mi svátek!“naštvalo mě,že mi to připomíná. Jako by nestačilo,že on má všechno. Podívám se na ostatní “Omlouvám se.“řeknu,že museli být svědky naší roztržky. Vezmu svoje věci i ty co nesl Martin,aby nemohl proti mně použít i tohle a vydám se ke dveřím s číslem pět,kde počkám na bratra až otevře. |
| |
| Vyčítavě se podívám na sestru, ale nic neřeknu. Nemá smysl znovu po milionté se hádat kvůli stejné věci. Argumenty jsou pořád stejné a nic se za ty roky nezměnilo. Ať udělám co udělám je špatně. Také se omlouvám, pomalu se otočím k ostatním. Mé dvojče je poněkud divočejší a obávám se, že tohle nebude poslední výstup kterého u ní budete svědky. Zbytek klíčů strčím Victorovi ať si vybere sám a odemknu pokoj. Prosím, řeknu sestře a začnu do pokoje nosit zbytek věcí. |
| |
| Vejdu do pokoje se stále vztekem zčervenalými tvářemi a hodím lehčí zavazadla na postel,která je nejblíže k oknu.Já vždy raději spala blíže k oknu,což bylo v zimě zase celkem nevýhodné a proto jsem pak byla věčně nemocná. Když Martin dostane všechny naše zavazadla do pokoje zavřu za ním a sednu si na mnou vybranou postel. Sekla jsem pohledem po bratrovy “Proč to děláš?Musíš mě ztrapňovat?Navíc před cizími lidmi?Teď si budou myslet,že bez tebe neudělám ani krok.Už nejsem mála!Nepotřebuji,abys mě vodil za ručičku.“vyčtu mu. Snažím se udusit vztek a pak se teprve rozhlédnu po pokoji. |
| |
| Se svým zavazadlem vystoupám za ostatními po schodech a koukám po dvěřích v chodbě ve které stojíme a poslouchám ženu. Co nás opustí, čekám, až se rozeberou klíče a počítám s tím, že na mě prostě něco zbyde a já se s tím budu muset spokojit. Když mi Martin vrazí do ruky hrst klíčů, překvapeně od něj ucouvnu jako bych se ho lekl a vyděšeně ho pozoruji, dokud i se sestrou, se kterou se tak prvotřídně sourozenecky pohádal, zmizí za dveřmi s číslem pět. ..Tady bude ještě dusno...to jo.. podotknu si pro sebe a zadívám se na klíče v ruce. Teprve teď si uvědomuju, že sem tam zbyl už jenom já a Linda. Uhm..na.. zamumlám, vytáhnu si klíč od pokoje číslo tři a zbytek klíčů jí daruju, aniž bych se jí při tom upřímně podíval do očí. Hned na to se otočím a rychle zapadnu do svého pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Pokoj má podstavu čtverce o velikosti dvacet na dvacet metrů. Podlaha je vyložená parketami, a však zde jsou vidět parkety jen na kousku podlahy u dveří, zbytek podlahy je pokryt kobercem okrové barvy s červeným vzorem. Vzor samotný imituje kopcovitou krajinu, která má v rohu jezírko. Jezírko samotné je vyvedeno v trochu jiném odstínu červené, že nevypadá jako jezero krve, ale spíš malinové šťávy. Naproti dveřím jsou dvě velké okna a levé straně se nachází také jedno okno. Celá místnost je dobře prosvětlena. Přes okna se táhnou záclony stejné, jako v hale. Celý pokoj je osvětlen miniaturou křišťálového lustru ze vstupní haly. Na pravé straně u zdi spojující s chodbou stojí postel. Tedy spíše letiště. Postel má rozměry tři metry na délku a čtyři na šířku vyspalo by se na ní v pohodě mnohem víc lidí. Postel samotná je vzdálená od zdi na dva metry a je u ní noční stolek. Stejný noční stolek je i na druhé straně lože. Když podrobněji prozkoumáte postel zjistíte, že jsou to dvě postele, které jdou dát od sebe. Za stolkem je velké zrcadlo se stolkem, kde je i malé umyvadlo s pákovým kohoutkem. U zdi je celkem prostorná dvoukřídlá skříň. Když jí otevřete uvidíte, že je zevnitř zrcadlová. V rohu místnosti, kde jsou dvě okna je umístěn dřevěný stůl s židlí na každé straně. Zbytek pokoje volný a nezastavěný. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Pokoj má podstavu čtverce o velikosti dvacet na dvacet metrů. Podlaha je vyložená parketami, a však zde jsou vidět parkety jen na kousku podlahy u dveří, zbytek podlahy je pokryt kobercem okrové barvy s červeným vzorem. Vzor samotný imituje kopcovitou krajinu, která má v rohu jezírko. Jezírko samotné je vyvedeno v trochu jiném odstínu červené, že nevypadá jako jezero krve, ale spíš malinové šťávy. Naproti dveřím jsou dvě velké okna a levé straně se nachází také jedno okno. Celá místnost je dobře prosvětlena. Přes okna se táhnou záclony stejné, jako v hale. Celý pokoj je osvětlen miniaturou křišťálového lustru ze vstupní haly. Na pravé straně u zdi spojující s chodbou stojí postel. Tedy spíše letiště. Postel má rozměry tři metry na délku a čtyři na šířku vyspalo by se na ní v pohodě mnohem víc lidí. Postel samotná je vzdálená od zdi na dva metry a je u ní noční stolek. Stejný noční stolek je i na druhé straně lože. Když podrobněji prozkoumáte postel zjistíte, že jsou to dvě postele, které jdou dát od sebe. Za stolkem je velké zrcadlo se stolkem, kde je i malé umyvadlo s pákovým kohoutkem. U zdi je celkem prostorná dvoukřídlá skříň. Když jí otevřete uvidíte, že je zevnitř zrcadlová. V rohu místnosti, kde jsou dvě okna je umístěn dřevěný stůl s židlí na každé straně. Zbytek pokoje volný a nezastavěný. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Pokoj má podstavu čtverce o velikosti dvacet na dvacet metrů. Podlaha je vyložená parketami, a však zde jsou vidět parkety jen na kousku podlahy u dveří, zbytek podlahy je pokryt kobercem okrové barvy s červeným vzorem. Vzor samotný imituje kopcovitou krajinu, která má v rohu jezírko. Jezírko samotné je vyvedeno v trochu jiném odstínu červené, že nevypadá jako jezero krve, ale spíš malinové šťávy. Naproti dveřím jsou dvě velké okna a na pravé straně se nachází také jedno okno. Celá místnost je dobře prosvětlena. Přes okna se táhnou záclony stejné, jako v hale. Celý pokoj je osvětlen miniaturou křišťálového lustru ze vstupní haly. Na levé straně u zdi spojující s chodbou stojí postel. Tedy spíše letiště. Postel má rozměry tři metry na délku a čtyři na šířku yspalo by se na ní v pohodě mnohem víc lidí. Postel samotná je vzdálená od zdi na dva metry a je u ní noční stolek. Stejný noční stolek je i na druhé straně lože. při podrobnějším pohledu je vidět, že se dá od sebe oddělit na dvě samostatná lůžka. Za stolkem je velké zrcadlo se stolkem, kde je i malé umyvadlo s pákovým kohoutkem. U zdi je celkem prostorná dvoukřídlá skříň. Když jí otevřete uvidíte, že je zevnitř zrcadlová. V rohu místnosti, kde jsou dvě okna je umístěn dřevěný stůl s židlí na každé straně. Zbytek pokoje volný a nezastavěný. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Pokoj má podstavu čtverce o velikosti dvacet na dvacet metrů. Podlaha je vyložená parketami, a však zde jsou vidět parkety jen na kousku podlahy u dveří, zbytek podlahy je pokryt kobercem okrové barvy s červeným vzorem. Vzor samotný imituje kopcovitou krajinu, která má v rohu jezírko. Jezírko samotné je vyvedeno v trochu jiném odstínu červené, že nevypadá jako jezero krve, ale spíš malinové šťávy. Naproti dveřím jsou dvě velké okna a na pravé straně se nachází také jedno okno. Celá místnost je dobře prosvětlena. Přes okna se táhnou záclony stejné, jako v hale. Celý pokoj je osvětlen miniaturou křišťálového lustru ze vstupní haly. Na levé straně u zdi spojující s chodbou stojí postel. Tedy spíše letiště. Postel má rozměry tři metry na délku a čtyři na šířku yspalo by se na ní v pohodě mnohem víc lidí. Postel samotná je vzdálená od zdi na dva metry a je u ní noční stolek. Stejný noční stolek je i na druhé straně lože. při podrobnějším pohledu je vidět, že se dá od sebe oddělit na dvě samostatná lůžka. Za stolkem je velké zrcadlo se stolkem, kde je i malé umyvadlo s pákovým kohoutkem. U zdi je celkem prostorná dvoukřídlá skříň. Když jí otevřete uvidíte, že je zevnitř zrcadlová. V rohu místnosti, kde jsou dvě okna je umístěn dřevěný stůl s židlí na každé straně. Zbytek pokoje volný a nezastavěný. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Pro mě to taky není jednoduché. Z jedné strany ty, z druhé rodiče. Občas si přijdu jako mezi mlýnskymi kameny. Zvednu se a protáhnu si ztuhlá záda. Já si jdu zaplavat, ty si to tu zatim zařiď jak potřebuješ. Bude lepší, když nechám sestru chvilku samotnou než vychladne. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Pak jsem se zastyděla “To,že ti odsekávám a dělám naschvály,ale neznamená,že tě nemám ráda Martine…..však víš,že mě tohle prostě…vždy rozruší.“povzdychnu si. “Promiň.“omluvím se mu a obejmu ho. “Zkusím se už ovládat…aspoň co budeme tady…ale ty mě musíš přestat peskovat ano?“pousměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro Divný obraz, v noci to bude tady dost zajímavý.A je tu i ten lustr. Znovu se na něj zahledím, chvili tě vůbec nevnímám.Po chvili se na tebe podívám a na tváři mám svůj typický úsměv. "Pěkný pokoj,co? takový ani doma nemám.Tady ten je více uklizený." jemně do něj štouchnu nad svým vtipem a otevřu skříň. "Všude zrcadlo, to snad ráno neotvírat, se ještě leknu, kdo tam stojí. Ty jo, nebudeš se mě po ránu bát. Já po ránu vypadám fakt jak smrt." Otevřu tašku a pomalu začnu vybalovat. "Tak kterou stranu chceš postele a já si vemu tyto šuplíky ve skříni, jo?" Pohlédnu do tašky a pak na tebe. Usměji se, vlepím ti pusu na tvář a rozplácnu se na postel.Rukou přejíždím po povlečení a hodnotím její měkkost. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Slibuji, že se budu krotit. Jemně Leonu odstrčím a zadívám se jí do očí. Nesmíš zapomenout, že i ty jsi jejich dítě a i když to tak nevypada mají tě rádi. Laškovně do sestry strčím. Nechceš si jít taky zaplavat? Vybalovaní počká. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Jasně…původně jsem chtěla do sprchy,.ale bazén je mnohem lepší nápad.“pokývám nadšeně hlavou a tím dávám jasně najevo,že rozhovor o rodičích nechci dál rozvádět. Otevřu svou tašku,kde tuším plavky,no…spíš bykiny a hezky žluté,kupovala jsem si je den před odjezdem. Koukla jsem na Martina “Otoč se.“vyzvala jsem ho,sice je to můj brácha a nemám asi nic co by ještě neviděl,ale já jsem stydlivka. Když tak udělá,převléknu se do bykin “Dobrý…“řeknu že se může zase dívat a vytáhnu ručník a opalovací krém. Připadala jsem si…poněkud nahá,ale když to mohli nosit holky v Americe,tak já taky…navíc se prý tak dobře balili kluci.čím méně na sobě tím lépe….no…pravda,tady nebylo nic moc kluků,ale já si chytře vzala jen jedny plavky. “Co říkáš?Pěkný co?“zeptám se a udělám před ním piruetu,aby se mohl podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Já mám na sobě mnohem střízlivější model v černé barvě. Sebou si ještě vezmu osušku a přezuji se z tenisek do sandálů. Oblečení ve kterém jsem přijel si pečlivě složím na postel, hodinky si odložím na noční stolek a jsem připravený vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro "Je to nádherná holka. Moc jí miluju. Doufám, že nám to spolu ještě dlouho vydrží." "Já ti dám, že vypadáš jak smrt. To není pravda a nikdy nebude. Potvůrko jedna." Začnu se smát, ale po chvilnce přestanu a zamilovaně se na Alex pdívám. "Eh, kterou stranu postele? Nevím podle mě jsou obě stejné. Takže je mi to fuk, beztak na to nebudeme brát ohled. Jako bych nás neznal." Chvilku mlčím, protože přemýšlím jestli jsem nezapomněl na něco odpovědět. "Jo s tím úklidem máš pravdu, jenže my to nemáme uklizený jenom proto, že jsme v tomhle směru hrozně líní. Pokoj je to překrásný, a taky bych si takový někdy přál. Ono je to opravdu nádherné místo." Plácnu sebou vedle Alex a přitulím se k ní. Nohy nechávám přes okraj, protože jsem si ještě nezul boty. Obejmu ji a hlavu mám na jejím hrudníku. "Jsem moc rád za tenhle výlet miláčku. Mno a jak to tady teď zvelebíme? Mám celkem hlad. Co ty?" Natáhnu se k Alexině tváři a políbím ji na ní. "Miluji tě, čumáčku." |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Tak jdeme?“mrknu a drknu do něj bokem. Vydám se ke dveřím a vyjdu z nich,počkám na Martina “Jsem zvědavá,kdy potkáme manžela Sáry…a toho zahradníka.Nemůžu uvěřit,že to tady udržují jen tři lidé.Musí to být hrozně moc práce.“když vyjde Martin ven vydám se s ním k bazénu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Třeba si na úklid najímají nějakou firmu nebo brigádníky, rozvíjím teorie zatím co jdeme po chodbě ke schodům. Taky doufám, že Victor vrátil ty klíče, přijde mi trochu divný, nezdá se ti? Stočím rozhovor na naše spolucestující. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “No…po pravdě podle mě také je trochu…podivín.Připomíná mí Hackera.Neudělá bez svého počítače ani krok….myslím,že na něm budeme muset trochu zapracovat.Takhle si kazit život.Hele…vsadím se s tebou,že i u bazénu bude mít ten svůj počítač.“potřesu hlavou a sejdu rychle schodiště až žabky hlasitě pleskají po podlaze. “A co ta dívka?Taková zamlklá.Ani neznám její jméno.“řeknu “Tohle bude teda ještě sranda.“ |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro A ti dva mají oči taky jenom pro sebe. Prostě veselá společnost, snad se tu zabavíme nějak jinak. Zítra bychom mohli vyrazit na prohlídku do města. Co říkáš? Třeba tu budou nějaké pěkné pamětihodnosti co stojí za zhlédnutí. Zastavím se před okrajem bazenu a kritickým okem si ho prohlédnu. No bude muset stači, ale už jsem byl i v lepších. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Juj už se těším..ještě se musím,ale namazat.“řeknu a položil ručník na zem.A začnu se mazat opalovacím krémem.Byl voděodolný,tak jsem pak klidně mohla do vody “Jasně to by bylo fajn.Přes den budeme cvičit mozky a večer se půjdeme bavit do klubu.Ano?“mrknu po něm. “Teda pokud mě přes den moc neutaháš.“stáhnu si vlasy do culíku. “Tak..hodně zdaru.“řeknu,když jsem,když jsem byla namazaná.Rozeběhla jsem se a skočila do vody kufr,tak abych ho trochu ostříkla vodou. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Chvilku počkám než se voda uklidní po sestřině bravurním skoku a pak tam skočím ladnou šipku. Na hladinu se vyořím až v půlce bazenu a začnu plavat kraula. Dám si takhl eněkolik bazenů a pak přejdu na motýlka. Takhle si dám nějakých 60 až 80 bazenů, abych se příjemě unavil a hezky mi vytrávilo. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Nevydrželo mi to ale dlouho a tak jsem vylezla a opalovala se,po chvíli jsem si uvědomila,že mi Martin neodpověděl na otázku noční zábavy,přetočím se na břicho,hlavou k bazénu,podepřu si bradu a zahledím se na bratra. Počkám až se na chvíli zastaví “Brácho….ty jsi mi neodpověděl.Půjdeme večer zapařit?“ zajímala jsem se. Samotná bych tam jít nechtěla,to by byla nuda.Musela jsem bratra donutit,aby semnou šel…když to bude nutné schovám mu všechny spodky. |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro Najednou cítím žuchnutí a tvojí hlavu na své hrudi. Ztiším písničky a podívám se na tebe. Ach Bene, takový pěkný kluk, tak hodný,až po sobě skoro vždy nechá šlapat. Podívám se na lustr a ucítím tvé rty na mé tváři. Zčervenám a vypnu muziku. "Já tebe taky, Bene." řeknu něžně a vrátím ti polibek na stejné místo, kam jsem jej dostala já. Posadím se a rozhlédnu po pokoji ze svého stanoviště na posteli. "Jak to tu chceš zvelebit? Hlad mám taky,ale v tašce mám ještě nějaký zásoby, tak se na ně mrknem?" mrknu na tebe a jemně poplácám přes pravou nohu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Ohlédnu se k hotelu a pokrčím rameny,že nevím “Netuším.Budeme se muset zeptat.Pochybuji,že oni sami nám o tom řeknou.“zazubím se na bratra. “třeba tam narazíš i na nějakou holku…tě nechápu.Jsi pěknej chlap,ale přesto nemáš holku….“zamyslím se a pak se ušklíbnu “Že ty jsi na kluky!?“zasměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Možná bychom se měli vrátit na pokoj a trochu to tam douklidit a připravit se na večer. Jak tě znám budeš se před zrcadlem kroutit nejmíň hodinu. Zvesela si dobírám Leonu. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Hele…copak jsem nějaká blondýna,která se prohlíží v zrcadle celý den,protože vždycky zapomene jak vypadá z druhé strany?“odfrknu si a pohlédnu na nebe. Sluníčko nic moc už nepálilo,tak se opravdu už muselo připozdívat,pokývám hlavou “Jasně….půjdeme.“vstanu a ovážu si ručník kolem boků a založím si ruce na prsou “Ráda bych ještě stihla si vybalit než bude večeře….“řeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Tak pojď, dám si ručník kolem krku, obuju se a vyrazíme mezi růžemi zpátky do hotelu. Jsem zvědavý co bude k večeři, už mám pěkný hlad. Docela rád bych zkusil nějakou místní specialitu. Maličko se po cestě zasním. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “No jasně!Už to mám!Už vím proč nemáš holku…protože tvá jediná láska je jídlo!Že ty jsi sem jel jen kvůli němu?“vypláznu na něj rozpustile jazyk,vezmu si opalovací krém a vydám se za bratrem. “Myslíš,že bychom se měli vysprchovat než se oblékneme?“zeptám se a popoběhnu,abych mu stačila. Měla jsem krátké nožky,tudíž jsem Martinovy občas nestačila. “A co budeme dělat dnes večer?“zajímám se a pak sama sebe štípnu do paže. Byla jsem opravdu jak malá,pořád jsem se ho na něco ptala,co budeme dělat společně…přece nepotřebuji jeho svolení pro to,abych něco sama podnikla.Jestli je v noci bazén osvětlen,mohla bych si jít ještě pak zaplavat. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Já se tedy určitě osprchuji, možná bych se mohl i přiholit. Co myslíš? Otočím se k Leoně. No večer vyrazíme do toho klubu, hlavně se nesmíme zapomenout zeptat kdy tu zavírají abychom se vůbec dostali zpátky do pokoje. Rozhodně bych nechtěl trávit noc někde po hospodách a klubech, nebo ještě hůř na lavičce v parku. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Ohledně jeho stravování,k tomu se už nevracím.Však byl hubený,takže nemělo cenu si ho dobírat. Když mluví,ale o přespání někde mimo pension naskytne se mi další příležitost k popíchnutí “Copak?Bojíš se snad,že toho někdo využije?“uchechtnu se a pak se zatvářím naprosto nevinně,jako kdybych to vůbec neřekla. “Dobře…jdu se,ale sprchovat první.Tobě holení vždy hrozně moc trvá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Nevím proč,ale když se nějak začne téma násilí na ženách,vzpomene se na mé neštěstí co mě v dětství potkalo. Při tom mě to nedělalo zas tak velký problém se o tom rozpovídat.Zločinci se dostalo zaslouženému trestu a mě se zase nic tak vážného nestalo.Má nevinnost nebyla porušena a ani jsem nic nechytla. V duchu si povzdychnu a usměji se mile na Martina “Bratříčku…to ty vždy trávíš v koupelně nejvíce času.Já na rozdíl od tebe…si vlasy negeluji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro "Ne, neboj se nemyslel jsem tím nějaké přestavování nebo něco takového. Jen kam si vybalíme věci a tak." Podívám se na své zavazadlo. "Jo tak ty máš zásoby? Copak to je? Jistě že na ně mrknem, přeci je nenecháme zkazit ne? Pak se kdyžtak podíváme ke mě, ale myslím, že něco dobrého se tam taky najde. Po troše posilnění bychom se mohli projít co? Třebas jen na zahradu.Hm?" |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro "Já bych to viděla na to, vyndat jen to nejnutnější a zbytek nechat v báglech. A tydát třeba pod postel. Nebo to tu bude za chvili v chaosu." Zasměji se, když si představím, jak by to mohlo vypadat. Sehnu se k batožině a začnu hledat,co tam mám k jídlu. Najdu jednu bagetu, nějaký paštiky a půlku chleba. Na další jídlo se jen podívám,ale je zabalené a dlouhotrvanlivé, tak to ani nevytahuji. "Tak k jídlu mám toto,asi s ním bagetu a pak se třeba večer pustím do těch paštik. A co máš ty? Hm, pokud budeš mít něco podobnýho, můžem jít jíst ven, sednou si v zahradě a udělat si piknik, co ty na to?" navrhnu ti svůj nápad, jak spojit jídlo s procházkou.Podívám se ven a jsem spokojená s počasím. Je tam krásně. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro Odejdu ke svému zavazadlu, otevřu ho a začnu se v něm hrabat. Ve chvilince však slyším Alex, jak mi říká co má k jídlu. "Hm, bageta. Mlask. Máš pěkné zásoby to co vydrží schováme na později. První padnou ty paštiky a chleba. To by se nám mohlo rychle zkazit. Tak teď jsem na řadě já." Opět začnu lovit v zavazadle a hledám kam sem si jenom mohl dát igelitku s jídlem. Náhle jí nahmatám a jsem celkem překvapen jak se ocitla ve spodní části zavazadla. Při vyndavání mi ještě vypadne ven nějaké tričko a pár ponožek. " Tak tady ji máme." Otevřu tašku a koukám co v ní je. "Tak mám tu nějaké obložené housky, dva řízky s chlebem, a pak nějaké trvanlivé věci. Na dně se mi ještě válí flaška s kofolou. Takže asi nejdříve sním ty řízky a jeden dám tobě, to jsou ty dobré od babičky. Mi vždycky dopřává." Na chvíli se zamyslím. "Takže půjdeme na tu zahradu nebo budeme jíst za chůze a chodit po městě? Zahrada mě láká víc, přestože jsme celou cestu seděli jsem celkem unavený." Vytáhnu dva řízky a lahev kofoly a jdu se posadit znovu na postel a čekám na vyjádření Alex. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Jinak zahrada vyapadá takto z výšky velmi zajímavě. Bludiště vytváří skutečně soustřednou strokturu. Přesto existuje vždy od bazénu rovná cesta k hlavní cestě, ale vypadá, jakoby tam nepatřila. Venku je celkem příjemné počasí jak na slunění tak na procházení. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Jinak zahrada vyapadá takto z výšky velmi zajímavě. Bludiště vytváří skutečně soustřednou strokturu. Přesto existuje vždy od bazénu rovná cesta k hlavní cestě, ale vypadá, jakoby tam nepatřila. Venku je celkem příjemné počasí jak na slunění tak na procházení. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Když jste se vraceli k hotelu, zahlédli jste jak odjíždí od přívozové cesty celekm nový model fiata. Z kterého vystoupila mladá dívky věkem tak šestnáct let a chvíli postávala před bránou s telefonem u ucha. Dívka je tak stošedesát centrimetrů vysoká. Má na očích dioptrické brýle. Obličej samotný je oválný a rámují ho měděné vlasy, které tvoří lokny. Pleť je mírně pobledlá. Dívka ej oblečena v okrovou sukni a sáčko. Na zádech má batoh. Vypadá, jakoby šla prostě ze školy. Když vás míjí, tak se na vás jen usměje a zmizí v domě. Když vstoupíte, tak už jí nevidíte. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Když jste se vraceli k hotelu, zahlédli jste jak odjíždí od přívozové cesty celekm nový model fiata. Z kterého vystoupila mladá dívky věkem tak šestnáct let a chvíli postávala před bránou s telefonem u ucha. Dívka je tak stošedesát centrimetrů vysoká. Má na očích dioptrické brýle. Obličej samotný je oválný a rámují ho měděné vlasy, které tvoří lokny. Pleť je mírně pobledlá. Dívka ej oblečena v okrovou sukni a sáčko. Na zádech má batoh. Vypadá, jakoby šla prostě ze školy. Když vás míjí, tak se na vás jen usměje a zmizí v domě. Když vstoupíte, tak už jí nevidíte. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Vstoupuil jsi do pokoje. Pokoj tvoří obdélník dvacetpět metrů na deset. Je to taková malá nudle. Na levé straně jsou dvě okna a naproti tobě další dvě. V rohu mezi okny stojí stůl se čtyrma židlema. Židle a stůl jsou komplet ze dřeva. Postel, ktrá je umístěna na pravo ode dveří. Postel samotná má rozměry dva metry na dva metry. Je bíle povlečena. Vedle postele j noční stolek s lampičkou. Postel je orientována hlavou k chodbě. Naproti stolu v rohu místnosti je velká skříň, která je zevnitř celá prosklená. Vedle ní je toaletní stolek, kde je malé umyvadlo s pákovým kohoutkem a velké zrcadlo. Vše toto zastřešuje lustr, který je zmenšenou imitací lustru, který visel v hale a vše podtrhuje koberec, který začíná metr ode dveří. Má okrovou barvu a červenou, téměř karmínovou barvou je do něj vpleten vzorec, který připomíná krajinu s řekama, které se vlévají do jhednoho jezera,. které má spíše barvu malinové šťávy než krve. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Vstoupuila jsi do pokoje. Pokoj tvoří obdélník dvacetpět metrů na deset. Je to taková malá nudle. Na pravé straně jsou dvě okna a naproti tobě další dvě. V rohu mezi okny stojí stůl se čtyrma židlema. Židle a stůl jsou komplet ze dřeva. Postel, ktrá je umístěna na levo ode dveří. Postel samotná má rozměry dva metry na dva metry. Je bíle povlečena. Vedle postele j noční stolek s lampičkou. Postel je orientována hlavou k chodbě. Naproti stolu v rohu místnosti je velká skříň, která je zevnitř celá prosklená. Vedle ní je toaletní stolek, kde je malé umyvadlo s pákovým kohoutkem a velké zrcadlo. Vše toto zastřešuje lustr, který je zmenšenou imitací lustru, který visel v hale a vše podtrhuje koberec, který začíná metr ode dveří. Má okrovou barvu a červenou, téměř karmínovou barvou je do něj vpleten vzorec, který připomíná krajinu s řekama, které se vlévají do jhednoho jezera,. které má spíše barvu malinové šťávy než krve. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Znovu se nad tím zamyslím,možná tu už byla zabydlená,ale Sára říkala,že tu jsme jediní…a pak mě napadlo,že je to možná příbuzná majitelů,možná dokonce dcera. Když kolem nás projde úsměv ji oplatím i když nejsem si jistá jestli to postřehla “Co myslíš?Kdo to byl?“zeptám se Martina a vydám se pomalu po schodech nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro Poslouchám co vše máš sebou a začnu se smát. "To vypadá na pořádný piknik. Já mám jen obyčejnou vodu, perlivou. Asi jí necháme na večer." Sedneš si zpět na postel a znovu je tu kam půjdem. "Souhlasím s tebou, jdem ven, ale né do města, nejdříve se musí prozkoumat nejblížší okolí a to je zahrada. Tak pojd." Vyskočím z postele, nechám batožinu tak jak je , v ruce bagetu, vemu tvojí kofolu a mířím ke dveřím.Až u dveří se zastavím, počkám na tebe, at společně vyjdem z pokoje přímo do zahrady. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Než mu stačím odpovědět na to co mě napadlo,už letí dovnitř.Protočím oči a vydám se za ním,nezkouším mu odpovědět na otázku dokud nejsme v pokoji. “Já bych řekla Martine,že je asi v nějakém příbuzenském vztahu s majiteli.Na to aby to byl host neměla sebou žádné zavazadla a nemohla tu být před námi,protože Sára říkala,že jsme jejich jediní hosté.“vytáhnu si čisté oblečení.Rozhodla jsem se po prosté světle žluté šaty s páskem “Tak já jdu do koupelny milovníku.“neodpustím si popíchnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro Odkývám, návrh Alex. Když vyskočí z postele a jde ke dveřím, tak se také zvednu zabalený řízek strčím do kapsy od sáčka a vyjdu za Alex, která během chvíle stála u dveří. U těch na mě počkala a já jí zde odebral kofolu, že jí ponesu já ať se s tím zbytečně netahá. "Tak hurá do zahrady, dokaď je hezky koukal jsem u bazénu blbnou Leona a Martin, tak se můžeme jít podívat za nimi. Dám Alex pusu na tvářa otevřu jí dveře a pokynu ať jde první. Vyjdeme spolu na chodbu já zamknu dveřa a klíč si strčím do kapsy u kalhot. " Tak pojďme." pronesu, chytnu Alex za ruku a vykročím. |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro "Jo, taky jsem je viděla, myslím, tak snad konečně se poznáme jinak než ve třídě. " Pusa od tebe mi dodá větší elán a já ti poděkuji kývnutím hlavy za puštění do dveři. Na chodbě počkám, dokud nezamkneš a s novou energii se vydám s tebou do zahrady. Sejdem schody a vydám se směrem k bazénu. " Myslíš, že je nebudem rušit? Snad bude u bazénu dost místa a kdyžtak se můžem rovnou i vykoupat. Hm, smočit nohy, plavky mám nahoře." Mrknu na tebe a cestou k bazénu se rozhlížím po zahradě. Opravdu to vypadá krásně. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Koupelna je tvořena předvstupem, kde je lavička a botník a za nimi příčka oddělující zbytek koupelny. Samotná tato předsíňka je tvořena čtvercem dva na dva metry. Za dveřmi se nachází ulička o velikosti jeden a půl metru, kde jsou po stranách pět dveří a na konci další dveře. Od dveří ke dveřím na konci uličky je to pomalu dvacet metrů. Vypínač na světlo je hned za dveřma. Když otevřeš dveře po straně vidíš prostornou sprchu o obrysu obdélníku o čtyrech a dvou metrech. SPrcha samotná je vedena ze tří hlav. Ze strany dvě a z vrchu jedna. samotné dveře začínají nějakých padesát centimetrů nad zemí, takže se musí překročit. Takže bvevnitř je vytvořená jakoby prostorná vana. Světlo je do oddělené koje přiváděno osvětlením nade dveřmi. Na dveří zevnitř je otočný zámek. Když nahlédneš do dveří na konci, máš před sebou čtverec o třech metrech, kam vede i okno, které je přetažené zdobeným závesem. Místnost samotná je vyvedena jako sauna i s lavičkama. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Místo toho je u bazénu rozložena dívka, které může být tak šestnáct. Má rozhozené rezavé vlasy na lehátku. Celkem hubená dívka oblečená do tmavých plavek modré barvy se zeleným ručníkem na lehátku. Když přicházíte, pouze pootevře oči a přiloží k nim dioptrické brýle. Vidíte, že má zelené oči. Podívá se na vás. "Dobrý den.Doufám, že vám nebudu překážet." Zeptá se a její hlas je poměrně sametovej s jasným francouzkým nádechem. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Místo toho je u bazénu rozložena dívka, které může být tak šestnáct. Má rozhozené rezavé vlasy na lehátku. Celkem hubená dívka oblečená do tmavých plavek modré barvy se zeleným ručníkem na lehátku. Když přicházíte, pouze pootevře oči a přiloží k nim dioptrické brýle. Vidíte, že má zelené oči. Podívá se na vás. "Dobrý den.Doufám, že vám nebudu překážet." Zeptá se a její hlas je poměrně sametovej s jasným francouzkým nádechem. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro "Myslím, že je rozhodně rušit nebudeme spíš jim to prospěje a nezabijou se hned první den po příjezdu nemyslíš?" Zamyslím se nad koupáním a trochu zklamaně dodám:"Taky jsem je tam nechal." Však mé zklamání netrvá věčně a trochu do Alex rýpnu:"Tak se budem koupat ve spodním prádle no a nebo nahatí." Trochu víc zpozorním v očekávání výchovného přátelského pohlavku. "Tak mě napadá, že máš pravdu ve třídě jsme s nima moc nenakecali. Proč vlastně to ani nevím. Vypadají ale, že s nimi bude zábava." Dořeknu a už jsme s Alex jen kousek od bazénu. V tom nás osloví mladá dívka. "Já myslím, že překážet nebudeš. Mě tedy ne." Otočím se na Alex. "Hm, tak jsme jse tu nezastihli, už sou fuč tak snad příště. Tak jaké místečko si tu vybereme?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Zatím co je sestra v koupelně připravím si čisté bílé tričko na večer a z tašky vytáhnu holení. Potom začnu rovnat své i sestřino oblečení do skříně a čekám až se udělá volno v koupelně. |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro "Nemyslím, že se zabijí, spíš bude některý znich hledat útočiště u někoho z nás." Podívám se na tebe, jak ti dojde, že plavky máš nahoře. "Já ti dám nahatý, ty uličníku." přiblížím se k tobě, jako že ti jednu vrazím,ale dám ti pusu na tvář. "Nesmíš tak nahlas, třeba je to zakázaný." špitnu mu, než se od tebe zase oddělím. Už se chci taky vyjádřit k sourozencům a jejich chování ve třídě, když se zastavím a dívám se na dívku. "Jé, ahoj, já myslela, že jsme tu jen my. No, vadit nebudeš. Jsem Alex, a ty? " Otočím se na Bena a ukáži na volné místo kousek od lehátka,ale dost daleko,abych my jí nevadili se svojí svačinou. "Tamhle je hezky, napůl sluníčko a napůl stín. " znova se podívám na dívku, zvědavá,co odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Skončila jsem se sprchou po deseti minutách hotová a pořádně se utřu,vyjdu zase ven a rychle se obléknu do šatů. Vlasy si zabalím ručníkem do turbanu,vezmu své věci a vyjdu zase ven z koupelny. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro "Omlouvám se, ale zapomněl jsem se představit. Já se jmenuji Ben a tato krásná slečna je moje přítelkyně a jak řekla taky jsem si myslel, že jsme tu my. Ty jsi tu na prázdnínách?" "Zase jednou blbá otázka, ale jen mě napadlo zda tu není u příbuzných. Třeba je to vnučka Sary." Podívám se na místo kam ukázala Alex. "Jo, miláčku tam to vypadá hezky, tam zakotvíme a posílníme se, odpočineme si a kdyžtak smočíme alespoň nohy v bazénu ju?." Ještě stojím spolu s Alex u dívky, která nás pozdravila a čekáme na její odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Jmenuji si Adriena. Jsem dcerou majitelů." Praví a usadí se na lehátku. Její záda jsou rovnou a její tělo nenese na sobě ani stopu po nějakém znamení. Pouze na rameni vidíte drobné tetování ve tvaru růže. Není větší než dva centimetry. Velmi detailní práce. "Moc nenadrobte, ať Robert moc nenadává." Praví s mírnou nadsázkou. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Jmenuji si Adriena. Jsem dcerou majitelů." Praví a usadí se na lehátku. Její záda jsou rovnou a její tělo nenese na sobě ani stopu po nějakém znamení. Pouze na rameni vidíte drobné tetování ve tvaru růže. Není větší než dva centimetry. Velmi detailní práce. "Moc nenadrobte, ať Robert moc nenadává." Praví s mírnou nadsázkou. |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro "Nenadrobíme, dáme bacha a po sobě uklídíme. Že jo, Bene?" drknu do tebe ramenem a potouchle se usměji. "Asi tu máte hodně často hosty,co? A jaký to je, bydlet tu a každou chvili, či léto , potkávat stále nový lidi." Rychle dívku přejedu pohledem a zaujme mě její tetování. "Jinak pěkná ružička." jen dodám a otrhnu obal od bagety. V břichu mi opět zaškrundá. " Tak dobrou chuť, Bene." a mlsně si přivoním k mému zákusku. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Děkuji, maminka proti ní trochu protestovala, ale nakonec se s tím smířila." Praví a odhodí si vlasy rukou a uloží za ucho. "No na to jsme moc zapadlý od velkoměst. SEm si lidi chodí většinou odpočinout. Ale na udržení to bohatě stačí." Nakonec praví s povzdechem. "Je hrozné, jak je to tu zastrčené nikdo sem nepříjde z města a tak lidi víceméně potkávám jen hosty." Praví trochu posmutněle. "Málem jsem zapoměla popřát dobrou chuť." |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Děkuji, maminka proti ní trochu protestovala, ale nakonec se s tím smířila." Praví a odhodí si vlasy rukou a uloží za ucho. "No na to jsme moc zapadlý od velkoměst. SEm si lidi chodí většinou odpočinout. Ale na udržení to bohatě stačí." Nakonec praví s povzdechem. "Je hrozné, jak je to tu zastrčené nikdo sem nepříjde z města a tak lidi víceméně potkávám jen hosty." Praví trochu posmutněle. "Málem jsem zapoměla popřát dobrou chuť." |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Jinak somtná zahrada takto z vrchu vypadá sklutečně jako bludiště, jediná výchylka je přímá cesta vedoucí od bazénů k hlavní cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro Odpovím Alex a jdu se s ní posadi na vyhlídnuté místo. "To tetování je moc hezké, proč byli rodiče proti? Ty ve městě nemáš známé?" Podívám se na Alex mile se na ni umsěji. "Přeji ti dobrou chuť miláčku" Náhle mi dojde, že nám přála i ta mladá dívka. " Tobě děkujeme za přání k jídlu. Takže máte návštěv akorát aby jste fungovali? To není zlé ne? Je pravda, že je to malé městečko, ale proč sem nikdo nepřijde z města?" Vytáhnu z kaspy svůj řízek rozbalím ho a s chutí začnu jíst. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Praví dívka s lehkým tonem. "Navíc je to tu s tou zdejší historií města. Zasvěcenci sem nechtějí jezdit a nezasvěcencům se zdáme nezajímavý. Přesto se tu dá vydělat. Občas zde pořádáme svatby, když chce někdo nějakou klasiku." Praví dávka a zvedne se. Pomalu se ohne na lehátko, je to naprosto přirozený pohyb, a začne skládat ručník. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Praví dívka s lehkým tonem. "Navíc je to tu s tou zdejší historií města. Zasvěcenci sem nechtějí jezdit a nezasvěcencům se zdáme nezajímavý. Přesto se tu dá vydělat. Občas zde pořádáme svatby, když chce někdo nějakou klasiku." Praví dávka a zvedne se. Pomalu se ohne na lehátko, je to naprosto přirozený pohyb, a začne skládat ručník. |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro Než se stačím zeptat, slyším tebe. Podívám se a hrdě se na tebe podívám. Konečně, vypadá to, že tento výlet bude dobrý pro více účelů a nejen pro odpočinek. Dívka nám popřeje dobrou chut, tak polknu a jen pípnu. "Dík." A láduji se dál.Když dojím, sbalím zbytky, shrnu drobečky, nasypu je do obalu a ten držím v ruce. Čekám,až dojí Ben. "Ty jsi tu celý prázdniny a nebo někam odjíždíš?" napadne mě otázka nějak úplně jiné tématiky. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Můžeš jít.“usměji se na něj a sednu si na postel,začnu hledat fén a svoje šminky. “Počkám tu na tebe tak nikam nespěchej…stejně bych od tut nevyšla aniž bych se namalovala.“informovala jsem ho. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Praví dívčina a složí ručník a přitiskne si ho k plochému břichu. "No myslím, že už asi půjdu. Maminka bude chtít podávat večeři, tak ať jí pomůžu s prostřením." |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Praví dívčina a složí ručník a přitiskne si ho k plochému břichu. "No myslím, že už asi půjdu. Maminka bude chtít podávat večeři, tak ať jí pomůžu s prostřením." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro " Jo, jasně, moc mě těšilo. Určitě se tu ještě potkáme, snad budeš mít chvilku čas. " Mrknu se na tebe, jak jsi daleko s řízkem a vemu do rukou petku. Chvili mi nejde otevřít víčko,ale nakonec se mi to podaří. Otevírám pomalu,ano, je to nakarbovaný. Dávám pozor, aby mi nic nevyteklo a pak konečně se napiji. Zavíčku zpět láhev a postavím jí před tebe. Zavřu oči a nastavím tvář slunci. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Koupelna je tvořena předvstupem, kde je lavička a botník a za nimi příčka oddělující zbytek koupelny. Samotná tato předsíňka je tvořena čtvercem dva na dva metry. Za dveřmi se nachází ulička o velikosti jeden a půl metru, kde jsou po stranách pět dveří a na konci další dveře. Od dveří ke dveřím na konci uličky je to pomalu dvacet metrů. Vypínač na světlo je hned za dveřma. Když otevřeš dveře po straně vidíš prostornou sprchu o obrysu obdélníku o čtyrech a dvou metrech. SPrcha samotná je vedena ze tří hlav. Ze strany dvě a z vrchu jedna. samotné dveře začínají nějakých padesát centimetrů nad zemí, takže se musí překročit. Takže bvevnitř je vytvořená jakoby prostorná vana. Světlo je do oddělené koje přiváděno osvětlením nade dveřmi. Na dveří zevnitř je otočný zámek. Když nahlédneš do dveří na konci, máš před sebou čtverec o třech metrech, kam vede i okno, které je přetažené zdobeným závesem. Místnost samotná je vyvedena jako sauna i s lavičkama. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro "Jak si to myslela stím zasvěcením? Proč sem zasvěcení nejezdí? Jinak ty bazány vypadají hezky, úplně sem pasují a ta zajrada je jako celek nádherná opravdu se mi zde moc líbí." Díky velkému hladu jsem již stačil svůj řízek sníst. Stihl zmizet tak rychle, že by si někdo musel myslet, že jsem ho spolk celý a nebo jsou nežvýkal. Pak se podívám na Alex. "Slyšíš svadby tu pořádají, nechceš taky?" Zasměji se a opět očekávám pohlavek. " Jej teď by to chtělo, abych měl něco velkého pod čím se mohu schovat, tyhle rejpance Alex moc ráda nemá." "Miláčku nemlátit, dyť víš, že sem jen rýpal." Podívám se zpět na dívku. "Pravda, ty zde zůstáváš celé prázdniny nebo máš naplánované jiné někde s přáteli?" |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Pokud se do té doby bratříček nevrátí,přešla jsem ke skříni,kde jsem si zkontrolovala oblečení,divila jsem se,že byl Martin až tak ochotný a uklidil mi i spodní prádlo. Občas jsem něco přesunula jinam,ale jinak se mi to zdálo v pořádku,tak jsem se mezitím pustila do vybalování ostatních věcí.Jako jsou hygienické potřeby a různé věci na zabíjení času. A čekala jsem až se bratr vrátí. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "No jestli chcete ve městě je kněz může vás oddat, nebylo by to poprvé co by se tu hosté rozhodli vzít." Praví s úsměvem. "O tomto městě koluje vyprávění, ale to je spíš na večery. Jestli chcete, mohu vám to tu večer ukázat a povyprávět." Nabídne a opře si složený ručník o ploché břicho. "No budu muset jít. Uvidíme se u večeře." Praví a otáčí se k domu. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "No jestli chcete ve městě je kněz může vás oddat, nebylo by to poprvé co by se tu hosté rozhodli vzít." Praví s úsměvem. "O tomto městě koluje vyprávění, ale to je spíš na večery. Jestli chcete, mohu vám to tu večer ukázat a povyprávět." Nabídne a opře si složený ručník o ploché břicho. "No budu muset jít. Uvidíme se u večeře." Praví a otáčí se k domu. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro Její odpověd zní zahadně a láká k velmi zajímavému večeru. "Teda, to si ráda poslechnu. Tak jo, večer, pak se domluvíme, někde tě tu nejdem.Nebo ty nás." Vstanu a seberu obal s drobky a láhev. "A co my, nepůjdem se připravit k večeři?A to s tou svatbou jsem jako neslyšela. Nebo si taky rýpnu taky." Jemně pohrozím,ale je to spíš nevinné škádlení. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro "Velice rád si to poslechnu. Pak po večeři bys nám to mohla převyprávět pokud budeš mít čas a náladu." Taktéž vstanu rozhládnu se kolem sebe zda jsem nenadrobil nebo něco na zemi nezapomněl. Opět vezmu od Alex láhev a odpovím jí:"Jo mohli bychom. Chvilku se natáhnem a pak půjdeme na večeři. To zní celkem dobře. Ne prosím nerýpej." Usměji se a chytím Alex za ruku a odcházíme zpět do svého pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Raději pojď.“drknu do něj vesele a vydám se ke dveřím ve svých lodičkách,žabky jsou přece jen spíš k bazénu. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Raději pojď. Podíváte se na čas a zjišťujete, že je opravdu už čas na večeři. Když pohlédnete ven, tak vidíte jak v dálce nějaký muž pečuje o růže. Jeho konstituce je celekm dobrá a z dálky je vidět jeho tmavá pokožka. Oblečen je do montérek a trička. Jinak je moc vzdálený od domu, aby se dali poznat detaily. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Raději pojď. Podíváte se na čas a zjišťujete, že je opravdu už čas na večeři. Když pohlédnete ven, tak vidíte jak v dálce nějaký muž pečuje o růže. Jeho konstituce je celekm dobrá a z dálky je vidět jeho tmavá pokožka. Oblečen je do montérek a trička. Jinak je moc vzdálený od domu, aby se dali poznat detaily. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro "Bene, asi už je večeře, nepůjdem?" navrhnu a podívám se, co děláš. "Vím, jedli jsem,ale asi by to byla urážka se tam neukázat a chci tady ochutnat domácí jídlo." Přejdu k tašce a strčím jí pod postel. Už jsem se převlíkla, sundala jsem podkolenky, a černý tílko,takže mám jen bílý. Upravím si vlasy, tím, že je více rozčepýřím. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Odolám pokušení sjet po zábradlí a sejdu schodiště,počkám na bratra a pak společně vejdeme do jídelny. |
| |
| Vyjdu v pohodě do schodů a když Sara mluví, tak se dívám všude po chodbě a snažím se orientovat. Sleduji s pobavením a nechápavostí zároveň, jelikož jsem jedináček, sourozeneckou hádku. Ach jo. Vůbec jí nezávidím. Když se Leona omlouvá, tak pouze chápavě přikývnu. Když mi pak vrazí Viktor klíče do ruky, tak si vyberu čtyřku, batoh hodím do pokoje, zbytek klíčů vrátím na recepci a bezmyšlenkovitě vlezu do pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Podle času a zvuků to vypadá, že se sourozenci chyxstají na večeři. Na to konto se ozve i tvůj žaludek, který by jídlo uvítal. Jinak po spánku se cítíš poměrně odpočatá a čerstvá. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro "Jistě půjdeme přeci nemůžeme urazit hostitele a navíc po večeři máme slíbený příběh." Dojdu k zavazadlu vytáhnu z něj malou flaštičku a stříknu si trošku parfému na krk. Zkontroluji zda jsem dobře upraven. když zjistím, že ano podívám se zpět na Alex. "Vskutku krásné stvoření." pomyslím si a nahlas řeknu:"No myslím, že můžeme vyrazit a trošku si pospíšíme, abychom nezdržovali." Otevřu dveře a Alex opět pustím jako první. Pak za sebou zamknu a spolu s mou drahou se vydáváme na večeři. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| Jídelna Sešli jste po schodech do velké haly, kterou už osvětluje z části rozsvícený křišťálový lustr. Zjevně má více okruhů, které se musejí zapínat. Už v hale je cítit celkem příjemné aroma jídla. Některým zaprotestují žaludky a někomu ne. Když projdete jednoduchýma dveřma do jídelny, tak se před vámi otevře jídelna o velikosti sedmi na deset metrů. Poměrně prostorná. Vidíte, že vedou z ní dvoje dveře. Na jednech napsáno WC a druhé jsou bez popisu. Podlaha v jídelně je stejná jako v hale, z parket, to samé platí o obložení stěn. Je zde jedno velké okno na kratší straně. Prostředku jídelny vévodí podélný stůl pro deset lidí. Navíc v protilehlém rohu jídelny je krb, ve kterém i v tomto teplém počasí hoří oheň. Stůl samotný je ze dřeva potažený bílým ubrusem. Je na něm prostřeno pro šest lidí. Uprostřed stolu je naskládáno sedm vyřezávaných táců. Talíře samotné jsou hnědé barvy. Jsou plytké a na šířku pomalu dvacet pět centimetrů. Prostřený je celý repertoár lžiček, nožů a vidliček. Vedle talířů jsou umístěny i sklenky. Jedna na dlouhé nožičce a druhá bez nožičky. Před vámi jsou pouze skleněné karafy s vodou, ale je vidět, že je tam místo i pro další nádoby. židle jsou vyřezávané ze dřeva a vyložené měkkými sedátky hnědé barvy. Celá místnost je osvětlena křišťálovým lustrem nad stolem a několika na zdi rozmístěných svítidel se stínidlem. Sotva usednete, vstrčí do jídelny hlavu zrzka, kterou mnozí z vás už viděli usměje se a poupraví si brýle. "Mami, už jsou tady." Slyšíte jak zavolá do kuchyně a zmizí za dveřma. Za chvíli se otevřou dveře a vidíte, jak Sára tlačí vozík se sedmi mísama. Jedna je velká a postupně jsou tma dvě menší a menší. Za ní se objeví zrzka a pomáhá jí všechno naskládat na stůl a pak sundat víka. zjišťujete, že v největší míse jsou umístěny těstoviny několika barev. Samotná mísa je rozdělena na dvě oddělení. přičemž v jedné jsou barevné těstoviny ve tvaru mašliček a v druhé ve tvaru mušlí. V další větší míse vidíte, že se nachází jakýsy kořeněné na drobno nakrájené maso. Zrcadlově tomu je umístěna mísa s krevetkama, které jsou už stažené z krunýřů. V další míse je kupodivu umístěné ovoce, které je nasekáno na drobné kostky. Zrcadlově proti tomu je umístěna mísa s dušenou zeleninou. Na konci řady je miska, ve které je bílá omáčka, která voní sladce a zrcadlově tomu je umístěna mísa s omáčkou barvy zlata, která pro změnu voní mírně štiplavě. Když se podíváte, tak lehce odhadnete, že by jste z tohoto jídla zvládli vyžít v tomto počtu i pomalu tři dny bez problémů. Sara se na vás usměje a ustoupí od stolu, když dveře otevře postarší muž. Odhadem mu je něco přes padesát. V tmavých vlasech mu už začínají být vidět šediny. Je trochu soudkovitého tvaru a oblečen je do tmavých hnědých kalhot. Okrové košile a hnědé vesty. Barva jeho očí je kupodivu modrá. Sara samotná je oblečená do tmavě hnědých šatů a vlasy má rozpuštěné. Zrzka je oblečená do tmavě modré sukně, která je poměrně volná a má na sobě světle modrou košili, která je uvázaná na uzel pod prsy, takže je vidět holé břicho. Otec je ve srovnání s nima opravdu hlavou rodiny. Dceru převyšuje o hlavu a manželku téměř o půlku. Promluví hrubě posazeným hlubokým hlasem. "Dobrého večera vám přeji. Dovolte, abych vás tu uvítal." Pozdraví vás a pak pozvedne karafu, ve které je vidět její červený obsah. "K večeři, kterou vám připravila moje žena jsem se rozhodl, že bych podával víno z roku 1964. Tento rok byl pro zdejší vinice dobrý. Byl slunečný a horkost tohoto slunce se uchovala jak v barvě, tak chuti tohoto znamenitého vína. Doufám, že vám bude chutnat." Praví a postupně obejde stůl a nalije každému do číše tak čtvrtku číše na ochutnání. "toto víno je dobré jak k masu, tak k ovoci. Přesto pokud vám nebude vyhovovat, můžete jít se mnou a vybrat si další víno z naší nabídky." Jeho hlas, třebaže drsnější, zní poměrně neutrálně a celkem je v něm cítit náznak přátelství. |
| |
| Vstoupím do jídelny a překvapeně se rozhlédnu. Vypádá to tu moc hezky a ten krb... Když vejde zrzka nespouštím z ní oči, ale pak se předemnou objeví ty dobroty a já začnu očima přeskakovat z jídla na zrzku a zpátky. Dobrý večer, odpovím na pozdrav pana domácího. Po té co mi nalije číši vína zvednu jí a trochu usrknu. Nejsem žádný znalec a tak budu věřit odhadu odborníka, kterým Sářin manžel zajisté je. Posadím se a začnu si na talíř nakládat pořádnou porci jídla. Začnu těstovinami, poté přijdou na řadu krevetky, které přeliju zlatavou omáčkou. Všem popřeji dobrou chuť a pustím se do jídla. Snažím se příliš nehltat, ale je to tak dobré, že se mi to stěží podaří. |
| |
| “Tak za prvé drahý bratře…já neslintám.A když už tak aspoň tak,aby to ostatní neviděli…a dělám si z tebe legrácky,protože mě to baví a protože jsem tvoje sestra.Mám na to právo…a však ty mi to umíš oplatit.“vysvětlím mu na oko vážně a rozhlédnu se po jídelně. Když se usadím a začnou přinášet jídlo,tak se neubráním a hladově polykám sliny,myslím že takovou hostinu a přepych jsem nikdy nezažila a když nám ještě nalije víno a dokonce ani poznámka k věku,já jsem s bratrem přece sotva zletilá,poděkuji ale neudržím se a radostně vypísknu “Já to tady miluji!“ ale pak se musím začervenat a rozpačitě kouknu na naše hostitele. Chvíli se rozhoduji,ale první ochutnám víno,usmála jsem se “Je moc dobré.“pochválím upřímně a pak napodobím bratra a začnu si nabírat jídlo,ale na rozdíl od bratra já si beru ovoce a dušenou zeleninu.Nejsem sice žádný vegetarián,ale měla jsem prostě chuť na něco zdravého. Také popřeji dobrou chuť a pustím se s neskrývanou chutí do jídla. |
| |
| V klidu dojdu do jídelny a tam se rozhlédnu. Líbí se mi tu, tak se s radostí rozhlížím. Když přinesou jídlo, tak se neudržím, rychle si naberu mašle, maso a bílou omáčku a začnu jíst, když přijde pan domácí. Dobrý den Pozdravím slušně a když se rozhovoří o víně, tak jenom zaraženě poslouchám. Vy se v tom asi hodně vyznáte, co? Obdivuju lidi, kdo mají takhle "cvičené" chuťové buňky. Usměju se a ochutnám. Moc dobrý Pomyslím si a zase začnu jíst. Zrzky si ani moc nevšímám. |
| |
| Sejdu po schodech společně s Benem.Na tváři mám šibalský úsměv, v uších opět sluchátka s muzikou. Mám jí na ticho,abych slyšela i okolí. Pod schody se zarazím a pohlédnu na lustr. Proč mě jen ten lustr fascinuje? Asi tím, jak připomíná pohádky. Vejdu do jídelny a pomalu jí přejedu zrakem.Najdu volný dvě místa vedle sebe a sednu si po levý straně Bena.Dívám se do krbu a jako by z něj sálalo domácí teplo, jemně stisknu Benovu ruku. Uvidím Adrienu a zamávám jí. "Se těším na večer, bude to zajímavý." Chci říct něco dalšího,ale přichází Sára a tak jsem ticho.Mlsně se dívám na jídlo, jenž Sára a Adriena připravili.Chystám si nandat menší porci, když vstoupí muž. "Dobrý večer a díky." řeknu domácímu a nandám si těstoviny ve tvaru jak mušlí tak mašliček, poliji to bílou omáčkou a přidám nějaký ty kousky ovoce.Nenadnám toho moc,ale tak,abych to byla schopná sníst. Dojde na mě řada s vínem a jen kývnu na znamení díků.Přičichnu k vínu a ochutnám ho. Je dobrý. "Fakt špičkový víno. " poznamenám a mrknu na talíř. "Dobrou chut" popřeji Benovi a všem ,co už jedí,či začínají jíst. A i já se pustím do jídla.Jím pomalu, hodně pomalu a jídlo si vychutnávám. Počítám, zase budu poslední. Snad na mě počkají. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Tak na chvilku klid..ale ...bude večeře..tak tu ještě budu muset přežít a pak bude teprve klid. Zase vstanu, hodím si batoh na postel a kufr nechám ležet u dveří. Projdu si pokoj a skončím zase na koberci, který mě na chvilku zaměstná jeho vzhledem. No, moc pěkný. Těch pár dní tu přežiju....snad. usoudím mrzutě. Začnu si tak nějak líně vybalovat věci. První co vyndám je nabíječka a do té hned umístim dvoje baterky, co dám nabíjet. Pak si dám pár věcí na stolek, něco nechám hozené na posteli a věci jako notebook dám na stůl. Oblečení nechávám ještě v tašce, jen mikinu, kterou jsem měl v autobuse hodím do skříně. |
| |
| Když si dávám klíče od svého pokoje do kapsy, vidím akorát, jak Alex s Benem zahybají na schody. Ppomalu za nimi vyjdu. Okem si prohlížím jídelnu a mojí pozornost upoutá krb a hned potom stůl. Zasednu na nějaké místo, které na mě zbylo a čekám, až nám naservírují jídlo. Už začínám být opravdu hladový, takže jsem hodně vděčný za to, když už je všechno na stole, zbavené vík. Naložím si těstoviny s bílou omáčkou a když se mi do číše dostane vína, tiše poděkuji. Pak se zatvářím nejistě a tak trochu jako bych se sklenice štítil, jí uchopím a usrknu. Překvapí mě ta chuť . Dá se to..ale radši bych něco normálního...aspoň vodu nebo colu...nah, cokoliv. položím číši zpátky na místo a dál večeřím. |
| |
| Přicházím spolu s Alex a usedneme vedle sebe na dvě volná místa. Náhle ucítím jemný stisk ruky. Pohlédnu na Alex a její hypnotický pohled do krbu. Také se do něj zadívám. "Ach ano, krasné plameny. Až jednou budu mít svůj dům, také si tam udělám krb, je to moc hezký." Z myšlenek mě vytrhne příchod Adrieny. Ta v okamžiku zmizí a znovu se oběví se Sarou a nosí spoustu jídla. "To je jak na královském dvoře. Takovýho jídla. To snad ještě někdo přijde, dyť toho je mraky. A koukám i krevety. Paráda. Naposledy jsem je měl jako malé děcko v Řecku, nevidím tu sice tu omáčku, kterou měli tam, ale i tak si je dám." Koukám po stole co vše se tu nachází za dobroty. Ve chvíli kdy jsem se rozhodl si konečně něco nadat vstoupí muž, který je majitelem hotelu a manžel Sary. "Vypadá na celkem vitálního chlapíka. No ani se nedivím v takovém nádherném prostředí se musí žít jedna báseň." Hned po Alex zvednu číši a taky pokývu na znamení, že moc děkuji. "Děkuji za přivítání..." trošku upiji vína."...a za skvělé víno." "Opravdu skvělé víno, nejsem znalec, ale je opravdu výborné, chtěl bych celkem ochutnat ještě nějaké jiné druhy.Třeba se mi poštěstí." Pak si dám na talíř podbně jako Alex, ale přidám ještě krevety, na které se mi sbíhaly sliny. "Dobrou chuť přeji." Začnu jíst a opravdu si jídlo vychutnávám. V tomto směru jsem stejný jako Alex, věčně poslední u stolu kdo jí, i když oproti ní občas bývám rychlejší. |
| |
| Ostatní nejsou ještě ani v polovině a já už pomalu vylizuji talíř, tak je to dobré. Rozhodl jsem se že si ještě přidám, ale tentokrát to bude maso přelité sladkou omáčkou a k tomu trochu dušené zeleniny. Je toho méně než prve, jenom tak abych neurazil. Sestra dostala nápad, že bychom se mohli jít po večeři podívat do města, nechcete jít také? Zeptám se mezi sousty a pohlédnu na ostatní. |
| |
| Markus, pokývne. "No nechám vás tu ve společnosti mé drahé polovičky dcery." Praví a vloží karafu s vínem do rukou Sary. "Tati myslíš, že bych mohla?" Zeptá se Adriena a následuje ho do kuchyně. Sara se na vás usměje. "Kdyby jste chtěli cokoliv jiného k pití, tak se klidně ozvěte, manžel je vinař, tak nabízí a chlubí se. Mileráda vám k tomu donesu ještě něco jiného, ať nejste o vodě a vínu." Praví. Za Adrienou zapadnou dveře, které se úplně nedovřou. Slabě slyšíte. "Tati mohla bych ej večer provést? Ukázala bych jim pár míst." Pak slyšíte Markusův hlas. "Klidně, ale dej si pozor na jazyk." "No jako já si dám pozor. Nic jim neřeknu. Jen jim povyprávím něco o historii." "Ne nebudeš jim říkat tu báchorku!" "Ale tati měli by vědět.." Uslyšíte štiplavou ránu. "Ne! Jesně jsem řekl, že ne!" Uslyšíte Markův hlas. "A tím to končí." Sara si velmi hlasitě odkašle a dojde a přivře dveře. "No, ehm, pokud chcete, tak mohu donést ještě nějaké těstoviny." Praví s mírně omluvným hlasem. Dveře se otevřou vejde Adriena s další karafou vína. Její tváře trochu planou, ale na tváři má úsměv. "Dá si ještě někdo víno?" Zeptá se pozvedne karafu. |
| |
| Rozhovor,který jsme nechtěně vyslechli mě opravdu překvapil a na okamžik mě to donutilo přestat jíst. Ale začne mi to vrtat hlavou “O jakou báchorku tu jde,že ji nám nesmí říci?Něco strašidelného?Povídačky,že tu straší duch zavražděné ženy nebo dítěte,které se utopilo?přemítala jsem zvědavě a při tom i trochu vzrušeně. Páni!To by bylo super!Strašidelný pension.To by tyhle prázdniny vyzvedlo v mém měřítku pěkně vysoko!To abych měla oči otevřené,kdyby se stalo něco podivného.pokývám spokojeně v duchu hlavou a dojím vše co mám na talíři a ještě si přidám ovoce. Podívám se na Adrianu,jestli jsem tedy její jméno postřehla správně a zvědavě jsem hledala nějakou stopu po obtisku dlaně.Ale měla jen zarudlé tváře,což mohlo být klidně i ze vzteku či studu. Když se zeptala jestli někdo nechce víno,moje ruka vyrazila hned nahoru,jako bych se hlásila ve škole “Já bych chtěla prosím!“ohlásím se dychtivě. Doma by mi nejspíš rodiče dali pár facek,kdyby zjistili,že piji alkohol….no pokud by je to tedy zajímalo. Bratr se zeptal jestli by s námi večer někdo nechtěl vyrazit ven,ale nikdo se prozatím neozval,ale tušila jsem,že ho to přejde teď když slyšel to co ostatní.Noční prohlídka s okouzlující Adrianou ho zajisté lákala mnohem více než další večer promarněným se svou sestrou.A abych se přiznala,vyhlídka prohlídky mě lákala,ale asi o něco méně než jeho a v duchu jsem se musela zašklebit na bratrův účet. |
| |
| Jím a jsem tak v polovině své porce, když se ozve nabídka na noční procházku. Podívám se po Benovi, zda to řekne on či já,a spokojeně žvýkám další sousto. Vinař nám odejde spolu s dcerkou a chci navrhnout výlet s Adrienou,když zaslechnu hovor mezí jí a otcem. Takže to bude to, co chtěla říct,ale už se to asi nedovíme. No, ale mě by to zajímalo. Nakloním se k Benovi a šeptem mu špitnu. "To bude to, kvůli čemu sem nechtějí jezdit ty, co to znají. Třeba proto to nemá říkat.Co myslíš." Otočím se po ostatních a sním další sousto. "Projít městem je dobrý nápad. Mluvili jsme s Benem už s Adrienou a řekla nám, že pokud bude čas, tak nám město ukáže. Myslím, že není nad věcí si vzít aspon první večer někoho, kdo se tu trošku vyzná. " Podívám se na Sáru a zavrtím hlavou, a podívám se na příchozí Adrienu. "Já ne, díky,Adrien,ale můžu se zeptat, zda platí ta procházka po městě? Budeš mít čas?" zeptám se a snažím se dělat, že jsem tu hádku neslyšela. |
| |
| Adrien přistoupí s karafaou a dolije leoně víno. "Samozřejmě, že může jít ven, ale žádné.." Začne Sara a Adriena doplní. "..Pití, drogy a do půlnoci doma. Já vím mami." Praví mírně útrpně. Pak postaví karafu s vínem na stůl a nalije každému sklenici vody. Pak se zase postaví k Saře. |
| |
| Když jím a zaslechnu ten rozhovor, tak chvíli jíst přestanu, a když se pustím do jídla, tak mám hlavu plnou myšlenek: Co to tak může být? Něco z historie, či snad nějaká povídačka z tajemna? Každopádně mě to určitě zajímá. Pomyslím si, na nabídku vína zavrtím hlavou a radši se napiji po před chvílí dojezeném jídle trochu vody. Pak začnu pohledem zkoumat a hodnotit Adrien, přičemž se pousměju. Co nám všechno ukážeš? Ráda půjdu taky. Nechám mírný úsměv na tváři. |
| |
| Dojím a talíř odsunu stranou, ubrouskem si otřu rty a otočím se k Sáře a Adrianě. "Bylo to moc dobré," usměji se na ně. Adrianin rozhovor s otcem tatkně přejdu a dělám, že jsem nic neslyšel, nechci je zbytečně uvádět do rozpaků. Nakloním se k sestře. "Slyšíš Leono? Z toho by jsi si měla vzít příklad. Takhle se chová slušně vychované děvče. Takže moc nepočítej s trajdáním až do rána, do půlnoci se vrátíme." Neodpustím si poučení. Potom se pohodlně rozvalim na židli, upíjím víno a čekám až ostatní dojedí. |
| |
| "Ano mami. Samozřejmě. Vždyť mne znáš." Praví Adriena. Postupně začnou se Sarou sbírat prázdné nádoby a porcelán. Sara vezme do ruky velkou mísu a odnáší jí do kuchyně. "No ukáži vám co považuji za nejzajímavější co tady v městě je." Praví šeptem a usměje se. "Vemte si nějaklou větrovku. Tam kam půjdem bude trochu foukat." Pokračuje šeptem a skládá porcelán. Dveře se otevřou a vejde Sara s vozíkem na nádobí, na kterém veze mísu s ovocem. Mísu položí na místo velké mísy. Pak začne skládat. "No já umyji nádobí a pomůžu mamince a můžem za hodinu vyrazit. Sejdem se u brány." Praví už normálním hlasem a pokračuje ve sklízení stolu. |
| |
| Konečně dojím a podám prázdný talíř Adrieně. "Moc díky, fakt dobrá večeře. Teda, takhle jsem se dlouho nenajedla." Pochválím obě hostitelky a na následné šeptání Adrieny jen mlčky přikyvuji. Sára opět vejde a já se udiveně podívám na mísu s ovocem. To má být co, další chod. To snad ne, jsem plná k prasknutí, tu procházku potřebuji už kvůli trávení. Teda, tady snad ještě přiberu nějaký to kilo. To se bude mamucha divit.Ale aspoň ona se taky ted doma nají, má jídlo za dvě. Nebude si chvili ztěžovat, že si utrhuje od úst,abych měla já Adriena řekne čas, kdy by mohla vyrazit a já se jen zběžně podívám po ostatních a zarazím se na Benovi. "Dobře, takže kdo chce jít, tak za hodinu u brány. Kdo tam nebude,ani když nějakou tu dobu počkáme a nedá včas vědět , že chce taky jít, jde se bez něj." řeknu suveréně skoro jako Martin,ale né tak poučně. Znovu se zadívám na mísu a zkusím odhadnout, zda seto smí brát či ne. |
| |
| Mísa s ovocem je ozdobná a ovoce je na ní naloženo do pyramidy. Když vidí Adriena nejistotu Alex, taks e usměje a pošeptá. "To je, kdyby jste sem přišli a nebyla tu mamka, aby jste neměli hlad a měli něco k zakousnutí." Šeptem ujasní. Sara se na toto ujasnění usměje. Postupně naloží všechno na vozík a na stole zůstane pouze vělká mísa s ovocem a krafy s vodou a skleničky. Pak zajdou do kuchyně. "Takže za hodinu." Praví Adriena mezi dveřmi a zavře za sebou. |
| |
| V klidu a potichu pořádám svoje jídlo a co vyprázdním talíř i skleničku, nepřidávám si, ani nedolejvám. Rozhovory poslouchám jenom na jedno ucho, protože na tom druhém mám zavěšené sluchátko ve kterém mi hraje potišeji hudba. Nejdříve mě vyruší hlasitý rozhovor ozývající se z kuchyně. Zarazím se taky a nenápadně ho vyslechnu, přičemž jen vidličkou ťouchám do těstovin. Koukám, že tady to nebude až zas tak mírumilovný... poznamenám opět v duchu a hlava se mi trochu zaplní vzpomínkami na doby, kdy sem ještě byl v Americe a otec bydlel společne s mojí matkou a mnou samotným. Ty nekonečný hádky a násilí... klesne mi hlava. Hudbu ztiším a hlavu zase zvednu jakmile přijde Adriana a začne se domlouvat s ostatními na tom výletě. Moc se mi nezamlouvá, i když zní docela dost lákavě. Radši ale zůstanu v hotelu. Co Adriana odveze všechno nádobí, nasadím si sluchátko i na druhé ucho a hudbu zesílím, přičemž prázdně zírám na mísu s ovocem. |
| |
| Chvíli se dívám na ovoce, pak odvrátím pohled a zamyslím se: Jít či nejít? Půjdu. Stejně nebudu mít co dělat a surfovat na internetu se mi nějak nechce. Navíc to tu musím poznat. Bude zábava. A větrovku? Snad nějakou mám. Ale to nezní, jakobychom měli jít jenom do města. Mno uvidíme. Usměju se pro sebe a dál koukám na mísu a přemýšlím, jestli mám jít nahoru nebo ne. |
| |
| Hodím po bratrovy nevraživý pohled a pak se od něj s pohrdavým odfrknutím odvrátím,abych mu dala jasně najevo,že si své názory může nechat pro sebe. “Tak fajn…uvidíme se tedy později.“usměji se na ostatní,vstanu a kouknu na Martina “Jdeš taky?Ráda bych se připravila.Jestli ne dej mi klíč.“pronesu a natáhnu k němu ruku. |
| |
| "Jdu taky? "hlesnu, ale ještě než vstanu natáhnu se po ovoci v míse. Po chvilce váhání si vezmu jablko a s chutí se do něj zakousnu. Kývnu na ostatní místo pozdravu a vyjdu z jídelny. Při cestě do pokoje ukusuji z jablka a přemýšlím, kam nás asi Adriena zavede a co nám poví. |
| |
| Takže lidi. Máte hodinu herního času, kdy se můžete pohybovat po hotelu. Kromě společenské místnosti a sklepů máte popsané vše. Můžete vést jakékoliv dialogy s kým koliv s tím, že Marcuse nenajdete a za Adrienou a Sarou by jste museli do kuchyně. Venku je tak hodina a kousek do západu slunce. Internet je řešen pomocí bezdrátového připojení, které je natažené přes komplet hotel, takže notbooky vám na internet poběží. Nu a já budu tady o weekendu sporadicky, lebo budu hrát celo weekendové RPG, takže nevím, kdy mě kdo uvolní. Ra. |
| |
| Počkala jsem na Martina až mě dojde a vydala jsem se s ním do pokoje “Co myslíš?Mám si vzít kalhoty?Asi ano,že?Nerada bych byla pokousaná od komárů.“začala jsem brebtat. “A kam myslíš,že nás vezme?“zeptám se. Po tom co se dostaneme do pokoje hned se začnu probírat oblečení až jsem si vytáhla černé kraťasy a dlouhé,černobílé prstové ponožky a bílé tričko na ramínka. Když jsem byla připravená položila jsem na postel džínovou,krátkou bundu a pohlédla jsem zvědavě na bratra “Tak co?Jak se těšíš?“zeptala jsem se a v duchu jsem se maličko škodolibě šklebila. “Ne,že budeš neustále zírat na Adrienu.“napomenula jsem ho. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Já se docela těším a co ty? Nejsi zklamaná, že se třeba nepůjde do toho baru?" Optám se a v zápětí dodám. "A co bych nezíral? Líbí se mi, já to klidně přiznám. Pořád lepší než se dívat na tebe, " řeknu se smíchem a hodím po Leoně polštář. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Usměji se a vyrazím na něj a začnu do něj polštářem mlátit “Já ti ukáži teda!“vypísknu smíchy. Když mi dojde síla svalím se vedle něj “Ale to víš,že mě to nemrzí.Můžeme jít zítra.Času dost.A přece bych tě nenechala jít samotného.Neměla bych do koho se slovně strefovat.“obejmu mu ho a přitulím se. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Dobře, "pohladím sestru po vlasech, jsem rád, že jí to nevadí. "Ale ta večeře to byla bašta co? Tohle bych si nechal líbit i doma." Na chvilku se zamyslím. "Co pak asi dělají naši, myslíš, že se jim stýská?" |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Povzdychla jsem si a posadila se “Proč se chceš bavit o rodičích?“zeptám se a podívám se na něj,možná trochu smutně. “Moc dobře víš,že po tobě se jim asi stýská…zatímco u mě by si ani nevšimli,že jsem se nevrátila.A nebraň je zase.“zadržím ho dřív než začne rodiče obhajovat “Moc dobře víš,že jsem podle nich přítěž a černá ovce rodiny.To se nezmění.A tak o tom nemluvme.Rodiče mě v tuhle chvíli vůbec nezajímají.“znovu si lehnu a zase se k němu přitulím,protože mě tohle rozesmutnilo,ale snažila jsem se to zakrýt nadšením “Jasně…tolik dobrého jídla.Připadala jsem si,jak někde u královského dvoru,kde jsme čestnými hosty.Jíst takhle déle,tak je ze mě kulička.“ |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro S rukama pod hlavou hledím do stropu a přemýšlím co nám přinesou další dny. Začátek výletu rozhodně stojí za to, i když jsem v první chvíli byl trochu rozmrzelý, že sem jedu, ale teď již toho nelituji a jsem rád, že jsem tu. Konečně, jinak bych ani nepotkal Adrienu, doufám, že se mi podaří se s ní více seznámit. "Co si myslíš o Adrieně?" Otočím se k sestře. "A prosím bez rádoby vtipných poznámek," skočím jí ještě do řeči, ale pravděpodobně si je stejně neodpustí. Taková už má sestra je a jiná ani nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “A hele….bacha bratříčku.Ne jeden kluk naletěl na hezkou tvářičku.Zatím se jeví,jako fajn….ale nehodnoť knížku podle obalu…nedokáži si představit,že bych tě utěšovala od zlomeného srdce.“při té představě se zašklebím. “No dobře…přeháním.“ |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Vstanu z postele a se zívnutím se protáhnu. "Uh, nesmím ležet, protože jinak bych usnul. Ta cesta mě přecijenom trochu vyčerpala a to jídlo tomu taky nepřidalo. Možná jsem se neměl tak nacpávat," zatvářím se omluvně a začnu se procházet po pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Nepůjdeme už čekat ven?Můžeme se zatím prohlédnout dům z venku.“navrhla jsem a oblékla si džínovou bundu. Do kapes jsem si nacpala peněženku a mobil. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| Na vysvětlení, k čemu je mísa na stole , jen zčervenám a kývnu. To je trapas. Koukám tu jak nenažranec a přitom už hlad nemám. Radši se ztratím. Vstanu od stolu a podívám se na Bena. "Tak se jdem taky připravit, ne? Potřebuji si vzít něco teplýho na sebe, něco s dlouhým rukávem." Počkám,až se ke mě Ben připojí a společně odejdem do našeho pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Bych tady nejraději zůstala celé prázdniny….je to tu skvělé..ne…raději bych se sem rovnou přestěhovala.“řekla jsem,když jsme vyšli ven. Rozhlédnu se “A možná že až budu starší tak to i udělám…třeba na stará kolena až mi bude tak třicet.Čtyřicet.“uchechtnu se. |
| |
| Rozhlédnu se, a když vidím, že všichni odcházejí, tak vstanu a rychle odejdu do svého pokoje. Tam začnu pomalu vybalovat a přemýšlet, co na sebe hm...alespoň pár věcí vyhážu. Mám si vzít černou nebo černou? Ušklíbnu se pro sebe a vybalím šedou větrovku Přece jenom mi jí máma podstrčila...mno, ta se hodí prohlédnu si jí a položím na postel, pak vybalím černé tričko s výstřihem do V bez zdobení a nějakou mikinu s potiskem Angel of death na zádech a na zip. Nechám si kapsáče a pak se uvidí. Sundám z rukou všechno, co jsem tam měla a vybalím notebook, který taky položím na postel. Pak objevím v kapsičce zavírací kudlu s drakem na rukojeti Já jí tak dlouho hledala...ještě jí tam mám z táboráku. To je tak, když nedbám máminých rad. Usměju se a položím ji vedle notebooku. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Při zmínce o škole se znechuceně zašklebím “Nechápu o co ti jde bratříčku….vždyť to zvládám.Vždy prolezu a to je hlavní.Není co řešit.“pokrčím rameny. “Mě stačí prostě udělat maturitu.Nepotřebuji ho s vyznamenáním,jako ty.“ |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Věděla jsem,že mu mé vzdělání dělá starosti,ale já byla ohledně toho poněkud skeptická.Co na tom sejde,že budu mít samé dobré známky?Hlavní je to udělat si maturitu a to,že bych šla na vysokou…no tím jsem si nebyla jistá jestli půjdu.Ale to jsem Martinovy neřekla,on by to nejspíše neskousl. “Jasně.Jdeme.“řeknu a cupitám mu po boku. Byla jsem ráda,že spolu tedy tak vycházíme,aspoň zatím “Zajímalo by mě co je to za historku co nám nesmí Adriana říci….asi se budu muset podívat na internet jestli tam něco o tomhle pensionu není.“ |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro Sebou do kapsy strčím mp3 přehrávač, náhradní baterky a sluchátka na uši, teda aspon to jedno. Upravím účes rychlým prohrábnutím a dívám se do tašky, co ještě si sebou vezmu. Vytáhnu klíčenkovou baterku a zapalovač.Malý nožík strčím do zadní kapsy a přehrabuji se v tašce, zda ještě něco sebou. Pak se lehce praštím do čela a vsoukám k sobě doklady a nějaké ty peníze.Jen trochu, a zbytek znova schovám do svých schovávaček. Pak už jen pokrčím rameny a s Benem vyrazíme k bráně. |
| |
| V klidu se převléknu, upravím si vlasy a pak kouknu na věci, rozházené různě po pokoji: Ach jo...zase mám co uklízet. Pokrčím si pro sebe rameny, vezmu si ještě ledvinku, dám do ní kudlu, aby se už neztratila, vyjdu z pokoje, který zamknu, přidám i klíče do již zmíněné ledvinky a v mžiku seběhnu ze schodů k bráně. Snad nejdu moc brzo nebo snad pozdě. Dojdu k bráně spíš pozadu, protože se dívám ještě na dům. |
| |
| S Benem za ruku, on ve stejném, já v džínách a větrovce kolem pasu, přiběhneme k bráně. Potulně se na Bena usmívám. Do uší mi zní písničky a já si tiše pobrukuji. U brány se už hromadíme a tak se ještě podívám, zda tu už je i Adriena. "Tak už jsme tu, teda ,běh s plným žaludkem, to asi nebude to pravé ořechové." řeknu jak se přiblížíme. "Ale musím uznat, že zatím se mi tu líbí. Pokoje pohodlné, jídlo skvělé, počasí se snad vydaří. Jsem zvědavá na tu noční prohlídku města." A musíme nějak zkusit Adrienu přemluvit,aby nám řekla tu historku, kvůli který sem nechtějí lidi jezdit. Rukou hrábnu do vlasu a udělám typický pohyb, jak si svůj účes doladuji do většího chaosu. |
| |
| Když uvidím náš zamilovaný párek přátelsky jim zamávám a když přijdou blíže ještě je pozdravím “Ahoj.“a vyslechnu si co mi říká Alex.Naštěstí jsem její jméno postřehla už v mikrobusu. Pokývám hlavou “To máš pravdu.Tohle budou jistě úžasné prázdniny.Klidně bych brala aby nikdy neskončili.“řeknu vesele. “Chtěla jsem se zeptat…co si myslíte o té historce co nám nemají říkat?“zeptám se dychtivě. “Tady Martina to nezajímá,ale mě teda ano.“a pak k Alex důvěrně zašeptám “On je tu stejně jen kvůli Adrianě.“významně zakoulím očima. “Jen doufám,že nás nehodlá brát na místní hřbitov.Já hřbitovy nesnáším.Jak za dne tak za noci.“oklepu se znechucením,jako by se mě snad při té myšlence dotklo slizké chapadlo. |
| |
| Nakloním se k Leoně až tak, že slyší, jak mi v mp3 vyhrávají Harlejáci něco o tom, že jsou bez IQ. "Uvidíme, zda je její typ,ale třeba jo. A k té historce, nevím, zda to bude hřbitov,ale co naznačovala, tak ten, kdo jí zná, sem nechce jezdit a kvůli tomu asi její rodiče nechtějí,aby nám to řekla. Ale já bych se jí na to otevřeně, stranou zeptala." řekám to jak tajemství, jelikož netuším, zda tu již Adriena nečeká a nechci jí vylekat. Narovnám se a dám pusu Benovi. "Promin, nejsem si jistá, ty jsi Leona, vid? Mě se jména dost motaj a taky si jich dost nepamatuji. Jinak komu jsem to neřekla, Jsem Alex.A toto je Ben." představím i jeho, i když vím, že mi pak osamotě vynadá. Umí se jasně, představovat sám. |
| |
| Když zaslechnu jak s eo mě sestra baví s Alex, jenom otočím oči v sloup. Taky musí hned všechno vyslepičit, však já jí to ještě spočítám, i s úroky. "Já jsem Martin," řeknu, když se začne Alex představovat. A osobně si myslí, že je to jenom hloupá historka na strašení turistů. Něco jako jsou bílé paní na hradech u nás." |
| |
| Otočím se na Martina a fixuji si jeho jméno do své paměti. "Martin, Martin, no snad nezapomenu, kdyby jo, tak se omlouvám předem. A máš recht, třeba je to něco jako u nás,ale i tak mě to zajímá. Doma to budu vyprávět jako hrůzostrašný příběh nad sklenkou piva, třeba." Usměji se a nasadím druhé ucho,ale ztiším hlasitost,abych slyšela, kdyby někdo mluvil. Občas se podívám k domu, zda neuvidím Adrienu, jak už jde. |
| |
| "Nevim. Nezdá se mi, že je to dobrý nápad. Možná jste nezaslechli ten rozhovor v kuchyni, ale já ano a její otec byl docela vytočený a pokud by se dozvěděl, že nám to řekla, tak by jí mohl něco udělat. A to bych nechtěl. Vy snad ano?" Otáži se přítomných. |
| |
| “No to je pravda…to bych nechtěla….ale kdo by to na ní práskl?“usměji se na bratra a pak kouknu na Alex a párkrát povytáhnu obočí,nenápadně kývnu na bratra a tak aby to neviděl udělala jsem z prstů srdíčko “Co jsem říkala.“prohodím a skoro se dusím smíchem. “Těší mě…ano já jsem Leona.Raději bych se jmenovala nějak jinak,ale člověk si prostě nevybere.“pokrčím rameny. “Ale hele..co když je to pravda?Přece jen…i Karlštejn láká spoustu turistů i když se říká,že tam straší Bílá paní.Já bych spíš řekla,že kdyby to bylo opravdu něco strašidelného,tak tu je narváno.“řekla jsem zase svůj názor na historku. “No a když nám to neřekne nevadí.Kouknu se na internet.“vítězně se usměji. |
| |
| "I když to řící necheš, stejně se může stát, že ti uklouzne slovíčko a už je oheň na střeše. Zvlášť když má někdo takovou nevymáchanou pusu jako ty," pokárám Leonu a nad její poznámkou o internetu se jenom pousměji. "Zkus nejdřív myslet, než něco řekneš. Myslíš, že to budou schválně dávat na net aby jim se lidi nejezdili?" Zakroutim hlavou a podívám se na hodinky. "Hele už je čas. Musíme zavolat našim, že jsme v pořádku dojeli a jsme ubytovaní. Určitě už na to čekají." |
| |
| Povzdychnu si “Bratříčku.Drahoušku.A kdo říká,že to na internet dali oni?To klidně mohl udělat i někdo jiný.Nějaký člověk co tu bydlel nebo někdo z místních…..“mrknu na bratra. Pak zašmátrám po mobilu a vrazím mu ho do ruky “Tak jim zavolej.A když se budou ptát,tak se zrovna koupu a že sis vzal můj mobil.“řeknu nekompromisně a jasně dávajíc najevo,že nemám zájem o to mluvit s rodiči. |
| |
| "V tom případě ti přeji šťastné hledání," vezmu si od sestry mobil. Poodejdu od skupinky, abych je nerušil a vytočím číslo na otce. Několik minut hovořím s rodiči a sem tam se i pousměji. Nakonec se zapnutým mobilem přijdu k sestře a ohlásím do něj. "Jo pravě vylezla se sprchy, hned vám jí dám," Strčím sestře telefon pod nos a neslyšně naznačím, to máš za to. |
| |
| Zamračím se na bratra “Ty….“zavrčím a vytrhnu mu mobil z ruky. Odejdu také stranou “Ahoj….“pozdravím zachmuřeně do mobilu “Jo…je tu fajn…jo.Mám se fajn.Jasně…jo…dobře.Ahoj.“mluvím skoro až zmučeným hlasem a schovám mobil.Vrátím se k bratrovy “Spokojený?“odfrknu si ale zkažená nálada se mi začne za chvíli zase vracet. “To byla od tebe pěkná podpásovka bratříčku.“hodím na něj ošklivým pohled. |
| |
| Vesele se usmívám, spokojený sám se sebou. Konečně se mi zase jednou podařilo sestru doběhnout. "Hej," braním se. "Nejenom ty můžeš dělat naschvály. A tohle je za všechno co jsi mi dnes provedla," řeknu s pusou od ucha k uchu. |
| |
| Znechuceně si odfrknu “Citlivko.“ ale vesele se na něj zašklebím úsměvem jasně slibující pomstu. Pak se od něj odvrátím a kouknu na Alex a Bena “Nás dvou si nevšímejte…to je u nás normální…to víte..sourozenci.Navíc dvojčata…to by jste do nás neřekli co?“kouknu znovu na bratra “Vůbec ničím se mi nepodobá.“šťouchnu ho do boku. |
| |
| Poslouchám muziku a lehkou sourozeneckou hádku jakoby ignoruji. Sourozenci, hm, jestli je to takto u všech, tak jsem ráda, že jsem sama. Dívám se na Bena a strčím ruce do kapes u kalhot, prsty hledajíc na mp3 hlasitost. Ani neposlouchám jejich rozhovor s rodiči, poslouchám další písničku od harlejů a bohatě mi to stačí. Po rozhovoru se začnou opět poštuchovat, tak vyndám pravé sluchátko. Na oba se podívám pohledem, který jasně říká, že by to snad stačilo. "To je dobrý, jen se takto nedohadujte před Adrienou. Někdy to nevypadá zrovna nejlíp. A tu historku, tu teda necháme na ní. Ať se sama rozhodne, zda jí řekne či ne." Nasadím sluchátko a s pohledem k domu vyhlížím naši průvodkyni. |
| |
| Když spolu s Alex přícházím k bráně, uvidím sourozence. Zdálo se mi, že se zrovna nehádají a pokud ano nevšiml jsem si toho na tu vzdálenost. Pevně držím Alexinu ruku a je mi velice příjemně, což je na mě znát. Působím velmi klidným a uvolněným dojmem. Jsem však opět zahloubán ve svých myšlenkách. Z nich mě vytrhnou hlasy v mém okolí. Již jsme dorazili k bráně a sourozencům a Alex se s nimi pouští do rozhovoru. Své myšlenky a přemýšlení nad nimi odsunu pro tuto chvíli stranou. Z rozhovoru mi utekl začátek takže promluvím, až když se má drahá představí a představí i mě, snažím se chytit a též něco řici. "Jo, já jsem Ben, ale říkejte mi jak chcete slyším na všechno. Tedy když vnímám. Nejsem sice moc hovorný a dosti přemýšlím, ale rád si popovídám, když budete chtít. Jsem taková vrba, jestli mě chápete." Otočím se k Alex a řeknu:"Díky za představení, byl jsem trošku mimo. Jsi poklad." Přivřu oči a políbím ji na tvář. Netrvalo dlouho a sourozenci se opět do sebe pustili. "Jsem rád, že jsem jedináček. Opravdu na tohle bych nervy neměl. Pořád se dohadovat kdo za co může, nemůže, kdo pravdu má nebo nemá. Z toho bych vyrostl. Ještě jet se svým sourozencem na výlet. No hrůza." Na chvíli se Alex vymanila z mé ruky a šátrala v kapse. Počkal jsem, až přestane podívám se na ni a lehce ji opět vezmu za ruku. Alex zřejmě měla dost toho jejich hádání a tak je snad na chvíli utišila. Chtěl jsem udělat to samé, ale už se na mě nedostalo. Vlastně mi to ani moc nevadí a jsem rád, že si s Alex velice dobře rozumíme. "Alex má pravdu, alespoň před naší průvodkyní se pokuste nehádat, nebo se navzájem neshazovat. Budí to divný dojem. Pokusíte se o to? Prosím." Zahlédnu jak se drahá otočí a tak udělám to samé, protože jsem měl dojem, že něco zahlédla. |
| |
| Vyslechnu si co mají ti dva na srdci a jenom si odfrknu. Také nejsou zrovna příklad vybraného chování. Jeden je pořád mimo a ta druhá si neustále cpe do uší pisničky a nevnímá co jí kdo říká. Se vůbec divím, že souhlasili z procházkou, i když jak se zdá stejně budou uzavření ve svých světech a čučet kde co lítá. Ještě, že tu jsem se sestrou, jinak bych se zřejmě ukousal nudou. |
| |
| Jak vidím, že ostatní od stolu odcházejí, vezmu si rádoby nenápadně jablko z mísy a strčím si ho do kapsy k mp3. Zamířím rovnou do svého pokoje. Počítám s tím, že všichni se vytratí, tak aspoň bude pořádný klid, na který sem víceméně zvyklý z domova, i když se našly momenty, kdy se nahluchlý sousedi hádali, nebo sousedka odshora skákala na švihadlev obývacím pokoji pod kterým já mám pokoj svůj, ve kterém trávím skoro celý den, pokud nejdu do školy, nebo si nejdu něco koupit k večeři. Pomalu vyjdu schody, došoupu se ke dveřím a odemknu, načež vklouznu do pokoje a klíče nechám zevnitř v zámku. Jako nemrtvý zabloudím k posteli na kterou se sesypu. Chvilku hledím do stropu a přemýšlím. Nejvíc o tom, jestli se spíš opravdu neměl jít se zbytkem na ten vejlet. Po pár minutách vstanu, jdu si zapojit notebook a dám se do psaní deníku na LJ. Občas od notebooku odskočím a průběžn se snažim si dovybalit. |
| |
| Dívám se na ostatní a poslouhchám rozhovory. Při hádkách těch dvou se jenom pobaveně usmívám: Teda to je mi dvojka...jenom aby se nezabili...hm, mohla jsem se třeba teď dívat na fotky... Zamyslím se a mimoděk kouknu k domu, když ale zslechnu něco o hřbitově, tak zbystřím, ale nakonec se připojím ke skupince... Ahoj, já jsem Linda... Vyhrknu ze sebe. Při tom představování jsem si připadala jaksi odstrčená, takže se to snažím dohnat, přičemž pořád pozoruju sourozence, jakobych se nemohla z toho pobavení vzpamatovat a očekávala něco dalšího. hmm...ten hřbitov by se mi zamlouval. Snad to bude alespoň trochu zajímavé a nejenom nudná procházka. Kouknu na šedo-černé tenisky a usměju se vděčně. hm...kam si myslíte, že půjdeme? Zeptám se, ale spíš si to řeknu pro sebe. |
| |
| Zrudnu v tvářích,kouknu po druhé dívce ,která se představila jako Linda a pozdrav ji opětuji “No…nemám páru..snad se projdeme po okolí a pak do města….tuším já…“odpovím ji a pak kouknu na Alex a Bena stále zrudlá studem “No jen si nemyslete…sice se občas hádáme,ale to už prostě k sourozencům patří.Ve skutečnosti bych svého bratříčka nikdy za nic nevyměnila.“pousměji se a chytnu Martina za ruku,abych tak potvrdila svá slova “Ale slibuji,že se pokusím nepouštět se s Martinem zase do křížku.“ |
| |
| Chvíli si povídáte a slyšíte spěšné kroky. Když se ohlédnete na cestu vidíte jak k vám běží Adriena. Kupodivu není oblečena do sukně a tak podobně, jak jste jí viděli dopoledne. Má na sobě černé volné kalhoty a boty. Černou větrovku a přes vlasy danou černou kšiltovku, ze které jsou prostrčené vlasy v culíku. Brýle se jí lesknou a není vidět, že by na sobě měla nějakou ozdobu. Na zádech má jenom batoh, který vypadá plně. Ten jediný má červenou barvu. "Omlouvám se za zpoždění, ale maminka potřebovala pomoci." Praví a pak se rozhlédne. "No abych se představila. Jmenuji se Adriena, ale známí mi říkají Adri." Praví rozhlédne se. "No tak je čas vyrazit. Za chvíli bude tma." Praví a vyběhne z vrat. Počká až za ní dojdete. "No tak na začátek procházky vám ukáži kde to všechno začalo. Má někdo strach z výšek?" Zeptá se a rozhlédne se po vás. Přesto už vyrazí po cestě pomalým krokem. |
| |
| Dívám se jak Adriena běží k nám a začnu se usmívat. Tentokrát už nezkoprním jako se mi stalo předtím a když se Adriena představí, představím se také. "Ahoj, já jsem Martin a tahle nezvladatelná divoška je má sestra Leona," ukážu palcem na sestru. "Já ne," odpovím na otázku a vyrazím Adrieně po boku ven z areálu hotelu. "My někam polezeme? V tom báglu máš výbavu na lezení?" Dotírám na ní otázkami. |
| |
| Adriena se usměje na Martina. "Ne tam kam jdeme nejsou potřeba skoby, ale jestli si tam budete chtít zítra vylézt, tak věřím, že Robert vás milerád bude jistit." Praví měkkým hlasem a usměje se. Pak se podívá směrem nad město k velkému útesu, který ční nad městem. Slunce se pomalu sklonilo k obzoru údolí a pomalu barví obzor a nebe do ruda. Celý útes vypadá, jakoby se koupal v krvy. Nebude dlouho trvat a celé město se potopí do tmy. Lampy ještě nesvítí a vypadá to, jakoby se ani nechystali rozsvítit. |
| |
| Konečně uvidím Adrienu, usměji se na ní a počkám,až přiběhne až k nám. Moc na nás nečeká, taky proč by měla a tak za ní vyrazím i s Benem. "Nemám strach z výšek a z tmy taky ne." mrknu na Bena a pošeptám mu. "Ještě že mám tu svojí malou baterku." Jdem za Adri a podívám se k útesu, kam se též podívá. Ten pohled je krásný,až trošku nahání hrůzu. "Hodně je to podobný tomu,co máme v pokoji na koberci, taky do ruda." řeknu spíš pro sebe jako poznámku. "Adri, to nám budeš říkat, jak vlastně vzniklo město či jak jsi to myslela, kde to vše začalo?" zeptám se z čiré zvědavosti a taky z toho že mám pocit,že jsem něco předtím přeslechla. |
| |
| Adriana se usměje a zavede vás malou boční uličkou směrem k útesu. "No řekněme, že tohle město má mnohem zvláštnější historii než by bylo záhodno, ale nejlépe se to vypráví na jednom místě." Praví mnohoslibně. Noc pomalu padla a ccelé město se na okamžik ponořilo do tmy. Vypadá to, jako by jste se ocitli najednou v jiné době. Ale je to jen chvilka. Protože za chvíli se začnou rozsvěcovat pouliční světla, která mají tvar starých luceren a žárovky v nich mají celkem příjemné žluté světlo, jakoby se jednalo o svíčky, přesto vidíte, že je opravdu každé světlo poctivě elektrické. "Ty koberce jsou také zajímavé. Pamatuji si, že byly nalezené ve sklepě, kde má otec vinný sklep. Kupodivu jim nic nebylo. Popravdě si nikdy nepamatuji, že by jim něco bylo a to jsou tu opravdu dlouho. Kdo ví jak dlouho leželi v tom sklepě." Praví poklidným konverzačním hlasem. Pomalu se před vámi objevil útes. Na první pohled z dálky vypadal strmě, ale když jste přišli blíže, tak vidíte, že spíš vypadá jako prst, který ukazuje na město. Adriena se na chvíli zastaví pod útesem a pak zabočí a vidíte, že vlezla na cestu, která je vyložená kamenýma kostkama a vede k zazní části skal. "Tak jdem?" |
| |
| S obavami se podívám nahoru na skálu a pak na sestru. Doufám, že to zvládne, na tohle nikdy moc nebyla. "Je to bezpečné?" Zeptám se Adrieny. "Přeci jenom je tma a mi to tu neznáme, nerad bych aby se tady někomu něco stalo. Do města je to trošku z ruky." Vyslovím nahlas své pochyby. |
| |
| "Ale ano. Je tu z druhé strany cesta. Nebojte dám na vás pozor." Praví Adriena a postoupí kousek po cestě a skutečně vidíte, jak je ve skále vytesaná cesta ve tvaru pozvolného schodiště. Skála samotná je slouží jako přirozené opěradlo. Každý ze schodů má mírný náklon a je dlouhý kolem metru. |
| |
| Jdu tak nějak za všemi a když se podívám na útes, tak ustrnu: Že já jsem doma nechala foťák...musim se pak podívat do batohu. Škoda, že ho teď nemám u sebe. Strach z vejšek nemám. Odpovím stručně, ale chvíli po tom, co Adriana vleze na cestu ji pozoruji, ale nakonec na ní vlezu taky a v klidu si to kračím za ní. Mimochodem, já jsem Linda. Řeknu, abych si byla jistá, že to Adriana ví a přitom si ji trochu prohlížím. |
| |
| Jdu za Adri a snažím se dívat pod nohy, abych nezakopla. Nakonec hrábnu do kapsy a vytáhnu malou klíčovou baterku a začnu svítit mě a Benovi pod nohy. Hned se nám jde líp. Teda, neřekla bych, že ty koberce jsou tak starý. Ale jsou krásný, musím se na ně podívat pozorněji,až příjdeme. Pomalu postupuji po schodech, jdu před Benem, aby mě případně mohl chytit. Ale já doufám, že to nebude potřeba. Jsem celá napnutá a už se těším, až budem na místě a konečně si poslechnu to, co nám má Adri říct. |
| |
| Hodila jsem na bratra káravý pohled,když mě představil,uměla jsem přece mluvit,ale nechala jsem to být.Byla jsem si jistá,že bratříček si hledá jakoukoliv záminku aby mohl s Adrianou mluvit. Proto jsem ji a jeho poslušně následovala,ale abych jim ponechala jakési takési soukromí šla jsem až pár metrů za Martinem. Pozorně jsem poslouchala Adrianu a moje zvědavost se vznesla hodně vysoko a s každým krokem jsem byla zvědavější. Výšek jsme se opravdu nebála,ale když jsem viděla kudy půjdeme vzklíčila ve mně jiskérka nejistoty. “Buď opatrný Martine.“nabádala jsem bratříčka s vtíravou vidinou,jak padá dolů. “Jak dlouho budeme lézt nahoru?“pípla jsem směrem k Adrianě a držela jsem se v těsném závěsu za bratrem,div jsem se mu nelepila na záda. |
| |
| Nad řečmi Adrieny o tom, že na nás dá pozor se jenom pousměji a když si představim, jak se mě Adriena pokouší vytáhnout z propasti, můj úsměv se ještě rozšíří. Otočím se k sestře a nechám jí aby šla předemnou. Přecijenom je to bezpečnější a jeden nikdy neví co může stát, takhle alespoň můžu na Leonu dávat větší pozor. Sám se bedlivě dívám do temnoty pod nohami, abych včas spatřil překážky v cestě a mohl se jim vyhnout. Ale jinak jdu poměrně bezstarostně, ani se nepřidržuji rukou skály, podobných tůr jsem zažil už nespočet a některé byli i daleko drsnějši. |
| |
| "Jenom chvilku. Je to kousek. Sice se to nezdá, ale tam je to vždycky kousek." Praví Adriena a pokračuje ve stoupání. Po chvilce vejdete před ústí jeskyně. Adriena pokračuje dál do ní. Když do ní vstrčíte hlavu vidíte, že kousek před vámi zase ve vrchu prosvítá obloha. Když vstoupíte do jeskyně, uvidíte ve světle baterky, že na stěnách jsou kresby. Nikoliv však akce sprejerů a nebo něčeho podobného. Toto jsou kresby vypadající pomalu pravěce. Znázorňují lidi stoupající na vrcholek skály a padající dolů. Tyto lidi štvou ze zad vlci. Navíc, když pohlédnete na kresby, tak vidíte, jak kámen pod nima je plný rudných žilek. Konkrétně rumělkových žilek. Vypadá to místy jakoby pokrývaly kámen žíly a nebo po zemi tekly potůčky zaschlé krve. V jeskyni se nachází i do kruhu složené kamení ohraničující vyhaslé ohniště a pár kamenů kolem, které jsou vyšší, tak na posez. Jeskyně je pomalu tři a půl metru vysoká a stejně široká. Podlaha samotná nevypadá, že by byla opracována nástrojem a nebo to muselo být hodně dlouho a lidské nohy zvládly už skálu vyšlapat do hladka. Adriena projde druhým vchodem a zmizí vám z dohledu. Samotný útes je pruh dlouhý pomalu dvacet metrů a široký čtyry. Jeho plocha je ostře zakončená srázem do hlubin města. Je ze stejného kamene, kterým je tvořena celá skála. Vítr zde opravdu fouká nejsou to však poryvy ale mírná vlezlost se mu také nedá upřít. Metr od konce útesu je velký výstupek o délce dvou metrů umístěný na kolmý směr útesu. Kousek před tímto výstupkem se Adriena zastaví a čeká na vás. |
| |
| Vyjdu z jeskyně a rozhlédnu s kolem. Podívám se i na nebe na kterém jasně září hvězdy a pak se vydám ke kraji útesu. Bez námahy překročím výstupek a postavím se až na samotný kraj. Je v tom cosi krásného a zároveň nesmírně nebezpečného stát nad hlubinou a pozorovat jí. Založím si ruce za zády a s přivřenými víčky si vychutnávam vánek, který je na kraji ještě silnější. Za dne tu musí být krásně, ale v noci je to ještě nádhernější. Celé město tu mám jako na dlani a odsud z výšky vypadá jako koruna posetá tisícem zářících drahokamů. Vychutnávám si ten pohled, protože najednou vím, že takhle už tu nikdy stát nebudu. |
| |
| S otevřenými ústy jsem si prohlížela kresby na stěnách “Jak je možné,že to tu neuzavřeli archeologové a neudělali z toho místo pro turisty?“zeptala jsem se udiveně. Přišla jsem blíže k jedné stěně,ale nedovolila jsem si se ji dotknout “Je to opravdu krásné…“vydechnu. Vydám se za ostatními,ale když uvidím,jak blízko ke kraji Martin stojí ihned k němu přiběhnu a chytnu ho ze zadu za oblečení “Nechoď tak blízko ke kraji!“napomenula jsme ho zcela vážně a zatáhla jsem,abych ho dostala pryč. Pak jsem vyhlédla zpoza jeho zad a rozhlédla jsem se “Páni…“tiše jsem hvízdla. |
| |
| Postupuji a baterkou šmejdím po zemi. V jeskyni zajedu na stěny a strop. Dlouze se dívám, až se by se dalo říci, že zapomenu,že tudy jen procházíme. "Je to nádhera. Copak ty kresby znázorňujou?" Zadívám se na lidi nakreslené na kraji útesu a padající dolů a pak na vlky. "Že by se toto tady někdy stalo. Jako dřív lidi znázorňovali lumíky.A nebo jak lovili mamuty." Najednou si uvědomím, že tu skoro nikdo už není, a vyběhnu z jeskyně. Ihned brzdím, když vidím ten útes. Není to ten utes jak na něm byli ty lidi?" "Teda, ta jeskyně je úžasná. " ucítím nápor větru a rozvážu si větrovku od pasu, navlíknu si jí na mikynu, zatím však nezapínám. Přejdu k Adri a podívám se po Benovi, kterýho jsem pustila v jeskyni z dohledu. Nejdu na výčnělek za Leonou a Martinem, jen natáhnu krk,to je však všechno. |
| |
| Když vejdeme do jeskyně, tak jenom žasnu. Nejdřív se dívám na kresby a jdu k nim blíž, abych si je lépe prohlédla, ale spíš mě po příchodu zaujmou rudé žilky, takže na to uchváceně koukám, ale najednou se radši vzpamatuju a vyjdu v klidu ven, i když mi to nejde z hlavy a rozluštěné obrázky lidí na útesu taky ne. Co ty žilky jsou? Krev to být nemůže. Třeba to bude vědět Adriana. Pozhlédnu se a pak se podívám na Adrienu. Proč jsou na těch kamenech červené žilky? Houknu spíš jenom tak do vzduchu. |
| |
| "Moc nechoďte k okraji ať nespadnete." Upozorní Adriena a pak si sedne na skalní výstupek a rozhlédne se. Vytáhne z batohu černou kabičku a položí batoh na zem. "Ty žilky jsou rumělka. Občas ji vyplaví déšť do jeskyně a vypadá to jako potůček krve." Praví a otevře krabičku. V ní vidíte jak se nachází balíček karet. "No hostorici o toto nemají zájem. Když to bylo objeveno, tak usoudili, že je to podvrh." Praví a začřne míchat karty. Když se podíváte z útesu, tak vidíte jak se pod váma rozprostřelo město. V dálce před vámi vidíte oba mosty, které jsou jedinou cestou z tohoto města a řeku, která po nimi protéká. Od řeky se pomalu rozlévá mlha a zahaluje ho. Nerozlézá se však pouze jako clona, ale protéká ulicema. Konkrétníma ulicema. Mlha se propojí a pod váma leží pentagram z mlhy, jehož vrcholy tvoří oba mosty, útes, kostel a váš hotel. Takto zůstává a protéká ulicema. "No takže jak bych tak řekla." Praví a pokračuje v míchání karet. Zapřemýšlí nahlas a míchá karty. Po chvilce vidíte, jak začne vycházet měsíc. Je pár dní před úplňkem a jeho světlo prozařuje bílou mlhu ve městě. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Datluješ do notbooku, datluješ. Ve chvíli, kdy si dáváš pauzu vykoukneš z okna a viíš, jak se ranou do zahrady valí mlha. Pohyb masy je to celkem rychlý, ale mlha se zastaví necelý metr pod oknem. Kdybys chtěl klidně na ní můžeš z okna dosáhnout. Když se díváš důkladněji ven vidíš, že na útes, který stojí nad městem svítí měsíc. Vidíš, jak světlo dorůstajícího měsícce přerušuje výběžek měsíce. Zdá se ti dokonce, že vidíš i někoho, kdo stojí na onom útesu. Je to lidská postava. Chvíli stojí a pak se vrátí. Když se vrátíš zpátky ke svému počítači vidíš, že je něco špatně. Síť se internetu asi spadla. Nenačítá se a prostě stojí. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Můj pohled opět spočine na okne. Co teď... ten rar už nedostahuju a jestli se te net povede ještě nahodit, pokusim se odeslat ještě jednou ty překlady... Krucinál zrovna teď se to muselo podělat. zafňukám znova a vstanu a vrátím se k oknu. Pocítím závan strachu. Založím si ruce a zahledím se na útes. Takhle pozdě někam chodit...co je to napadlo. pomyslím si na adresu ostatních a oči mi klesnou na mlhu pod oknem. Divná mlha... Nedá mi a nahnu se z okna a rukou mlhu prohrábnu. pak jí zase stáhnu a zadívám se zamyšleně na dlaň. Přejede i mráz po zádech. No... konec konců, začíná se mi tu líbit. Je tu klid, trochu tajemno a nikdo mě neotravuje zběsilými telefonáty... odvrátím se od okna a dojdu zkontrolovat internet. Stále nic. Nakonec se rozhodnu vzít si mikinu,mp3, boty a vyjít ze svého pokoje se nenápadně vytratit ven do zahrady. |
| |
| Natahuji krk a sleduji mlhu, co provádí. Fascinující. Je to až děsivé, skoro mi z toho běhá mráz po zádech. A jde to až k hotelu. Třeba to nějak souvisí s tím, co chce Adri říci. Přeruší mě hlas Adri,jak chce nejspíš začít vyprávět. Přejdu k ní a posadím se vedle. Podívám se na karty a chce se mi zeptat. Dívám se na její práci s kartami, ale když míchá dýl, tak se mrknu po zbytku. Zajedu pohledem k obloze a celkově na mě začíná toto místo působit zvláštním dojmem.Vypnu dokonce svojí hudbu a nechám chvili přírodu, at mi hraje ona. |
| |
| Dívám se na město a když si povšimnu mlhy, tak se mi jenom rozzáří oči. Páni...to je zajímavé. Proč je ale tak neobvyklá...třeba ta místa něco spojuje, třeba se něco stalo v rámci všech těchto míst. Pak se ale zarazím a kouknu na Adri, nakonec řeknu polohlasem: Nemáte někdo foťák? Zeptám se a nevím, jestli dřív sledovat tu fascinující mlhu nebo Adri, ale nakonec se rozhodnu pro mlhu, protože jsem to ještě jaktěživ neviděla. |
| |
| "Bohužel, foťák nemám." Praví a domíchá karty. Karty mají černou vnější stranu. Adriena je složí do ruky a posune se, aby před sebou měla místo. Vezme z balíčku první kartu a položí jí před sebe. Vidíte, že je to karta tarotová. "Vypráví se o tomto městě, že zde kdysi byla cesta, která vedla do jiných světů." Karta, kterou otočila znázorňuje muže jdoucím po cestě. "Prý cesta vedla přes tento útes a každý kdo věděl kam chtěl dojít tak nalezl svůj cíl. Nikdo se nikdy nevrátil, ale těla lidí, kteří to zkusili, nikdo nenalezl." Praví poklidným konverzačním hlasem a otočí další kartu. Ta znázorňuje hořící dům a plačící postavu u ní. "Další legenda, vypráví příběh o dívce, která byla čarodějnicí. Odehrává se v šestnáctém století." Otočí další kartu a znázorňuje postavu, která bloudí v mlze. "Dívka žila sama odloučená od své rodiny, neboť byla vyhnána svojí matkou a otcem za falešné obvinění z incestu." Adriena otočí další kartu a na ní je postava stojící v šípkovém keři. "Dívka tvrdila, že to není pravda a však její otec byl zdejším knězem a tak se nikdo nepostavil na její obranu. Proto dívka žila sama a bylo vidět, že jí samota prospívá. Tehdy byla viděna jak kolem ní pobíhá smečka vlků. Lidé se vzbouřili a chtěli dívku za její rouhání shodit z tohoto útesu." Adriena otočí další kartu a na ní je obraz rodící ženy. "Tehdy proklela tato dívka celou vesnici, že důkaz její neviny zahubí každého, kdo vstoupí do této vesnice." Praví a otočí kartu. Na kartě je vyobrazeno podivné polovlčí stvoření vyjící na měsíc. "Tehdy jí shodili z této skály. V té noci prý vzplanuly oba mosty, které byly tehdy ze dřeva. Také vzplanula chatrč, kde dívka žila." Adriena otočí poslední kartu a na ní je nesmlouvavý obrázek zobrazující smrtku s kosou. "Té noci nikdo z města neunikl. Smrt propukla ve všech domech." Adriena se na chvíli odmlčí a pak pokračuje. "Jediný, kdo stál při té dívce byl ministrant z kostela, ale nikdo mu nedopřával sluchu. Ten jediný přežil. Vyprávěl, že se objevil ve městě muž, jehož oči byli rudé a vlasy byli bílé jako sníh. Prý obešel celé město a svým dotekem zabil každého. Jediný, kdo zůstal ušetřen byl ministrant, jemu však nikdo toto vyprávění nevěřil." Praví Adriena a pohledem zůstane stát na poslední kartě. "Říká se, že tento muž byl Strigou a že obchází toto město a vybírá si svoje objeti dodnes. Vždy pse objeví pár dní před úplňkem a do úplňku zahubí všechny své objeti. Prý se dá poznat podle rudých očí a bílých vlasů. Jeho příchod má být ohlášen vitím vlka noc před tím než vstoupí do města." Adriena domluví a v očích se jí cosi leskne, jak kouká na vyložené karty. Vítr fouká a už není ani tak prudký. Vypadá jakoby chtěl i ustat. měsíc vám postoupil nad hlavu. Najednou prořízne vzduch táhlé vytí, které se nadpozemsky nese nad městem. Pak na celé město padne ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro První karta znázorňuje Cestující osobu tedy její význam je cesta. Druhá karta je znázorněním Neštěstí. Třetí karta značí zmatek nejistotu a marné bloudění. Čtvrtá karta znázorńuje utrpení a trápení. Pátá karta nemá význam pouze zrození ale také příchod něčeho. Šestá karta sice znázorňuje bestii, ale tento význam je jaksi limitující neboť může znázornit také úplněk. Sedmá karta značí Smrt, ale ne smrt, která vede k dalšímu zrození, ale definitivní smrt. Ceclý výklad by se dal valožit několika způsoby. Cestující osobě se stalo neštěstí, které jí uvedlo ve zmatek a způsobuje jí utrpení. Toto utrpení přivolalo bestii, která jí zahubí. Někdo, kdo cestoval, přišel k neštěstí ze kterého byl zmaten a začalo ho trápit. Nic neudělal a tak se zrodila bestie, která ho zahubila. Další výklad by mohl být, že smrt vyslala svého posla, který si vybral svojí obět. Způsobil jí utrpení, ale oběť samotná si nic neuvědomila. Všechno propojuje však první a poslední karta. Tj. cesta, cestují a smrt. Navíc díky pořadí je poměrně důležitá i karta Bestie přicházející za úplňku. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Když jdeš po chodbě, tak slyšíš z horního patra tiché zvuky televize. Zní to jakoby se někdo koukal na záznam houslového koncertu. Po té co sejdeš ze schodů a procházíš kolem hodin slyšíš šramot jdoucí ze sklepa, který je doprvázen cinkotem láhví. Když vyrazíš do zahrady, tak vidíš, jak je celá zahrada prosvícena měkkým světlem lamp, který se snoubí se stříbřitým světem měsíce. Všude je mlha, ale mlha samotná má je celkem průhledná. Vypadá to, že není tak hustá jak ses koukal spíš je to na hloubku pohledu. Takže vidíš pár metrů kolem sebe. Vidíš světlý obrys malého domku za hotelem, u kterého svítí jedno okno. Samotná zahrada působí trochu přízračně. Chvíli se pohybuješ po zahradě, když vzduch prořízne zavytí vlka. Je to táhlý pomalu nadpozemský zvuk. "Co to k sakru... To není možné." Slyšíš hlas je poměrně hlubší. Otočíš-li se, vidíš jak se dveře malého domku otevřeli a v nich stojí muž. Jeho obrys je celkem mohutný a v tmavých obrysech. Můž vystopupí ze dveří. Je viděšt, že se jedná o muže snědší kůže, poměrně atletické postavy. Věkem něco po dvacítce. Postavou je něco kolem kolem 170-180 cm. Kůže muže je snědý a i rysy, které ozařuje slabí úsvit lamp a měsíce, naznačují, že to asi čistý běloh nebude, neboť jeho rysy připomínají mírně africkou národnost i kůže by spíš odpovídala na nějakého mulata. Vlasy jsou černé a všyak rovné sestřižené na centimetr. Na sobě má kalhoty s lanclem a boxerské tílko. Je bos a v ruce má knihu. Muž stočí pohled na tebe. "Nazdar mladej, přišlo mi, že tu slyším nějakého toulavého psa jak tu vyje. Neviděl jsi nic?" |
| |
| Dívám se na karty a užasle hltám každé slovo, které Adri řekne: Ta holka se mi začíná zamlouvat. Pousměju se, ale když vidím jak ty kartí vycházejí, tak koukám dost zamyšleně a znepokojeně. Přitom si pořád dokola prohlížím karty a přemýšlím o významu. Když pak uslyším vytí, okamžitě mi to přetrhne nit a já si uvědomím příběh, takže se šíleně leknu a automaticky kouknu vytřeštěně na oblohu. Pak si ale uvědomím, o čem jsem přemýšlela a začnu zase sledovat karty a něco si počítat na prstech. Pak se podívám na Adri a zeptám se: Tohle nechtěl tvůj táta, abys nám to řekla? Mimochodem, to všichni odjeli, nebo se něco skutečně někdy stalo? Podívám se na ni, ale pak začnu napůl poslouchat a přitom pořád sledovat zamyšleně karty a občas hodím jedním okem po Měsíci. |
| |
| Adriena odtrhne pohled od karet. "No řekněme, že tohle není celý příběh. Jeho konec nechtěl, aby jsem řekla." Praví a pak se zapřemýšlí. Její hlas je trochu zamyšlenější a už v něm není ta konverzační lehkost. "Odešel každý, kdo chtěl odejít." Nakonec praví. Vypadá to, že na vití vlka nereagovala, jakoby ho snad ani neslyšela. Měsíc září svím polookem a pomalu se vám vznáší nad hlavou. Vrhá zajímavé stíny. Jaksy pokroucené zraněné. Jakoby vaše stíny byli poraněné a zmrzačené. Zajímavá hra stínů. |
| |
| Chvíli ještě sleduji město a mlhu, která do něj proudí, pak se otočím, protože Adriena začne vyprávět. Posadím se vedle ní na výčnělek a pozorně sleduji vykládání karet. Příběh je to zajímavý a provedení excelentní, takže když se ozve vytí vlka začnu se usmívat a zatleskám. "To se ti vážně povedlo a ta legenda je taky moc pěkná. Možná by se to dalo i zfilmovat, určitě by to byl trhák," pronesu vesele. Nezdá se, že bych něčemu z toho věřil nebo mě to vystrašilo. |
| |
| Nevěřícně otevřu ústa nad tím,jak vykládá karty a říká do toho příběh “Tak to je žúžo!“řeknu svůj názor po tom co zavyje vlk “A opravdu lidé umírají,když zavije ten vlk?Nebo to berou jen jako strašidelnou pohádku pro děti?“zeptala jsem se a opřela jsme se o bratrovy ramena. Byla jsem rozhodnutá,že se o téhle legendě musím dozvědět co nejvíce,mohla bych pak doma strašit holky až bych u nějaké pospávala. Zadívám se na město a oklepu se “Myslím,že asi noční vycházky omezím.“zamumlala jsem. |
| |
| Během vyprávění příběhu nechám své mp3 vypnutý a jen pozoruji Adri, jak vykládá karty plně věnovaná jejímu hlasu. Tarotky, to by mě zajímalo, zda je má jen na tento příběh a nebo s nima umí i vykládat, třeba budoucnost. Když její hlas utichne a ozve se táhlé vytí vlka, nadšeně vyskočím a div si nevykroutím hlavu, abych zkusila zaměřit, odkud to vytí šlo. "To byl fakt vlk? Volně žijící vlk? Copak tady nějaký žijou jen tak. Asi ne,co?" zklamaně se posadím do své původní polohy. "Jsem blázen, vždyt lidi všechny vlky vyhubili. Jak by tu mohl nějaký žít, to by bylo někde napsaný. Jinak příběh fakt dobrej, i když zajímalo by mě to další. Ale zákaz je zákaz." řeknu zklamaným hlasem a ruku položím na přehrávač a prstem po něm přejíždím. Zapnout, či nezapnout. Třeba se klučina ještě ozve. Blázne, tady žádný vlci nejsou. Skloním oči na karty a prohlížím si obrázky na nich, muziku zatím vypnutou. |
| |
| "No naposledy vil, když vyhořel náš dům." Praví Adriena zamyšleně a začne rukou skládat karty. "No tady žádný vlk není. Musel by sem doběhnout od Paříže.... Kdo ví co to bylo." Praví zamyšleně a skládá karty. Nakonec je všecghny posbírá a seskočí z výstupku. "Zákaz je zákaz. Možná vám napoví, že náš dům je opravdu nejstarší z našeho města. Důkaz toho tam celkem dobře najdete." Praví Adriena a začne kartičky cpát do krabičky. Náhle se přes město přeline další zavití. Naprosoto skutečné a realistické. Adriena sebou trhne a upustí karty na zem. Ty se roznesou kolem ní v do trychtýře. Téměř všechny se otočí černou stranou na vrh, krom sedmi karet, které jste viděli. Ty na přeskáčku leží na zemi. Žádná jiná neleží obrácená obrázkem na vrh. "Sakra, sakra." Zanadává potichu Adriena a začne je kvapně sbírat ze země. "Tohle se stává, vždy v nejhorších chvílích. Jestli se jim něco stane, tak mě mamka přetrhne jak hada." Praví an vysvětlenou a pokračuje ve sbírání. |
| |
| Když se ozvalo další zavití vylekaně jsme sebou trhla,začínalo mě to opravdu děsit “To byla určitě jen nešťastná náhoda.“řekla jsem,abych přesvědčila spíš sama sebe. Překvapeně pohlédnu na rozsypané karty “To jsem určitě nějaké karty pro kouzelnické triky.Není přece možné,by tohle dělali.“zamumlala jsem už spíš k sobě. Pak se k ní skloním a začnu ji pomáhat se sbíráním karet dřív než je vítr odvlaje kdo ví kam. Usměji se na ní “Je to opravdu děsivá historka.Kdybych věřila v nadpřirozeno,tak bych tomu asi věřila.“řeknu vesele i když jsme se cítila trochu stísněně. |
| |
| "Nechci nějak poučovat, ale to bude spíše pes než vlk, pokud tu ovšem někde nematé Zoo a v něm nechovají vlky. Pravděpodobně ho někdo zapoměl nakrmit," snažím se trochu zlehčit situaci a také pomůžu Adrieně sbírat rozházené karty. "Co se stalo s vaším domem?" Vyzvídám a když podávám karty nenápadně se dotku její ruky. |
| |
| Sedíc Alex za zády, mlčky poslouchám Adri a následné otázky k příběhu, který nám naše mladá průvodkyně převyprávěla. "Mno velice zajímavý, příběh. Raděj se k němu moc vyjadřovat nebudu, ještě by si všichni o mě mysleli, že jsem blázen, když tomu věřím." První zavytí vlka, jako bych přeslechl, ale to druhé vnímám velice dobře. Z drobného zaleknutí se přitulím blíže k Alex. Poté pohlédnu směrem k Adri. "Ano, copak se stalo, že váš dům vyhořel?" |
| |
| Nejstarší dům ze všech...ministrant? Nebydlel v tom vašem domě ten ministrant? Zeptám se vytřeštěně a zadumaně potichu zároveň. Když uslyším vytí, tak se opět se škubnutím otočím k měsíci, ale když se otočím zpátky na Adri a spatřím její karty, tak začnu zase přemýšlet. Musí tu žít dlouho. Jaktože tedy žijou? To by mě zajímalo, jestli je to pravda, co se tu děje. Věřím tomu, ale je to nějaké pomotané. Pořád přemýšlím, koukám na karty a ani se nehnu. |
| |
| Adriena pokrčí rameny. "Kdo ví co to je. V dnešní době...." Když se dotkne martinova ruka Adrieny, tak se trochu ucukne, nechá ho sebrat kartu a usměje se. "Nikdo moc neví, proč se stalo, že chytl. Pravdou je, že se šuškalo, že té noci byl úplněk z krve a že se tu objevil striga." Praví trochu výhavým hlasem. Nanadá karty do krabičky. "Děkuji." Poděkuje za pomoc a postaví se. "Ne ministrant žil v kostele." Praví trochu rozmrzelým hlasem, jakoby náhle upadla do rozpaků a nejistoty. |
| |
| Začne přemýšlet, co to jde, protože tomu věří a nestydí se za to a najednou se koukne na město a mosty: Hořící mosty, ministrant v kostele, dívka shozená z útesu a její hořící chatrč. Kouknu vyvaleně na Adri Kde stála chatrč té dívky? Zeptám se zvědavě. |
| |
| Jakmile jsou všechny karty posbírané, zvednu se a podívám se po všech přítomných. "Netvařte se tak tragicky," oznámím jím s úšklebkem. "Je to jen legenda ne konec světa. Mě by teď více zajímalo co budeme dělat dál. Zůstaneme tady a budeme se dívat na hvězdy nebo už půjdeme zpátky? Podívám se na hodinky. "Ale do půlnoci máme je ještě dost času." |
| |
| Sedím a druhé zavytí vlka jako by mě potěšilo. Usměji se a nechám Bena, ať se ke mě tiskne. Karty se rozsypou a pomoci je dost, tak sedím dál. Dívám se nahoru a představuji si to nádherné zvíře, krásného černého vlka s zářivýma žlutýma očima, jak na nás odněkud kouká. Úsměv pomalu zmizí a tiše poslouchám plno otázek kladených na Adri.Skoro jí až obdivuji, že všechny zaregistrovala. "Mě se teda ještě zpátky nechce, co prozkoumat tu jeskyni. Vypadala dost zajímavě." Jemně chytnu Bena za ruku a stisknu mu jí,náš náznak, že jsem s ním. |
| |
| Alexin stitsk mě uklidní. Přepadne mě veselá nálada. " Mě se taky nechce zpátky. Co tam? Tady je líp. Já nevím co třeba si něco zahrát? Třeba obyčejnou schovku?" Rozhlédnu se po ostatních, a můj zrak zastaví až na krabičce s kartami. "Jůj Adri vždyť ty tu máš karty. Dá se s nimi něco hrát?" Opět přejedu pohledem po ostatních. "Prší umíte ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Co vyjdu ven, zvědavě a trochu vystrašeně koukám kolem sebe a pozoruju mlhu. Pohled zvednu na malý domek, ale vyruší mě ono zavytí. Leknutím sebou trhnu a přejede mi mráz po zádech.Začnu se ohlížet, odkud vycházelo. Pak ten hlas. Otočím se za ním a vidím toho muže. Krítce si ho prohlédnu a usoudím, že asi bude místní. Chvilku váhám co mu odpovědět a tak nakonec tišším hlasem řeknu: "Přes tuhle mlhu se těžko něco vidí." pokrčím rameny, jako kdybych nebyl ani tak vystrašený a pak dodám: "Ale jako pes to neznělo..." S rucemi založenými v černých kalhotách odvrátím pohled od muže a stále se rozhlížím po okolí. Vtom se ozve druhé zavytí a znova sebou trhnu. Ale už ne tolik co prvě. No... ještě jedno a jdu dovnitř... Sklopím hlavu a otřesu se. |
| |
| "No měla jsem v plánu vám ještě ukázat město jak to tu chodí, kde je policie a nebo diskotéka." Praví Adriena ochotně. "No s těma kartama se dá prý hrát o život, ale ještě jsem to nikdy nezkoušela." Praví trochu nervozně. Pak se podívá na Lindu a vo očích se jí objeví otázka. "Kde myslíš?" Zeptá se tichým hlasem, který pomalu zanikne v tichém šumění větru. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "No dobrá a co by to vlastně bylo. Vlci tu už nežijí několik desítek let." Praví a nervozně rukou projede krátké vlasy. "No nic. Doufám, že jsem vás moc neviděsil. Dobrou noc." Praví a ještě jednou přeměří mlhu včetně tebe a otočí se k odchodu. |
| |
| Když uslyším slovo diskotéka nadšeně se usměji “Jo!Tak jdeme do města!“hned se ozvu. Pak se zarazím a překvapeně se na Adrianu podívám “To,jako že ta chatrč té dívky stála někde na vašem pozemku?“zeptám se opatrně. Teda aspoň to tak znělo a podle toho jak se tváří bych řekla,že asi ano. “Teda…až tohle budu vyprávět doma holkám tak mi to rozhodně nebudou věřit.“zavtipkuji. |
| |
| Podívám se na Adri a už už chci něco říct, ale pak uslyším Leonu. Přesně to jsem měla na mysli. Na vašem pozemku. Pořád se na Adri dívám zamyšleně a zároveň dost vytřeštěně, protože nevím, co si o tom mám myslet. |
| |
| Zasměji se Benova návrhnu na prší a přitisknu si jeho ruce blíže ke svému srdci. Adri řekne svůj plán a já se podívám směrem k městu. "Vy tu máte i diskotéku? A kdo na ní chodí?A nějaké kluby tu jsou?" Rukou sjedu ke kapse a pustím si potichu muziku.Na vytí a příběh vyprávěný je pro ted zapomenut. |
| |
| Debata mě už začíná trochu nudit, tak jdu zase na kraj srázu a dívám se na město zahalené v mlze. Skopnu pár kamínků, co se tu povalují a poslouchám, jak dole narážejí do skály. Pak si vrazím ruce do kapes a čekám než se ostatní dohodnou. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Prohodím vduchu na jeho poznámku o vlcích a ani mu neoplatím dobrou noc a jen kývnu lehce hlavou a otočím se zpátky. Divnej chlap... Ještě chvilku tam postávám a vychutnávám si lehké záchvěvy strachu a tajemnou atmosféru, kterou tak špičkově završil ten muž a pak se pomalu odeberu zpátky do hotelu. Schválně, jestli ten internet už bude fungovat. Dalo by se tam něco o tomhle místě najít... S těmito myšlenkami stoupám po schodech nahoru do patra a pak rovnou do pokoje. |
| |
| Adriena se opře o výstupek. "No máme tu diskotéku. Teda pravidelně v sobotu je to velké, ale přes zbytek týdne funguje jako klub. Je to tam celkem fajn." Praví a ukáže směrem k městu. "Můžem se tam stavit a nebo jestli chcete, tak můžete pobýt i u nás ve společenské místnosti. Má komplet vybavení i na diskotéku." Nakonec a praví a do hlasu se jí vkrádá opět konverzační ton. "Jinak tu jiné kluby nejsou. Moc by se jich tu neuživilo." Dodá pro vysvětlení. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Ah, dobrý večer. Myslela jsem, že jste s ostatními venku." Pozdraví s drobným překvapením v hlase. "Mohu vám být v něčem nápomocná?" Zeptá se a sejde k hodinám. "Málem bych zapoměla. Vypadlo nám připojení. Už jsme volali údržbu, ale ti řekli, že přijedou až ráno. Doufám, že vám to nezpůsobí nějaké nepříjemnosti." Praví s mírně omluvným tonem. |
| |
| Naznačím Benovi, že budu vstávat a počkám,až mě pustí. Vstanu a otočím se k městu. Zachumlám se více do větrovky, sluchátka dám více do uší. "Tak někam vyrazíme, fakt to tu pěkně fouká a jen tak sedět mě už nebaví. Tak projdem město a pak můžem do té společenské místnosti. Pokud se teda někde ve městě nezdržíme." řeknu svůj návrh a podívám se na Bena, zda taky už vstává či pořád sedí. |
| |
| Zamyslela jsem se “Já bych s Alex souhlasila.Tak si to město zběžně prohlédneme a pak bych šla zpět.A do společenské místnosti.“hlasovala jsem a pak jsem koukla na Martina,zase ho chytla a odtáhla od kraje.Nelíbilo se mi,že je takový kousek od kraje,trochu víc by zafoukala a už by letěl. |
| |
| Překvapeně se ohlédnu po sestře. Čekal bych, že bude chtít raději zůstat na diskotéce ve městě a vracet se do hotelu až kdesi pozdě v noci. "Taky bych vyrazil někam do města," přitakám a nechám se odtáhnout sestrou od okraje srázu. |
| |
| Podívám se na Adri a zamyslím se, zimy si vůbec nevšímám: Snaží se tohle zatlouct? Proč mi neodpověděla? Koukám na Adri docela podezřívavě, ale pak se vytrhnu a pousměju se: Mohli bysme se nejdřív podívat po městě a pak do společenky. Je to dobrej nápad. Řeknu naoko nadšeně, ale ve skutečnosti je mi to úplně jedno a pořád jenom přemýšlím o tom příběhu, o možném významu karet a o pentagramu z mlhy a jeho významu. |
| |
| Pustím Alex, aby mohla vstát a i já taktéž učiním. Trochu se se oklepu chladem, protože když jsme seděli Alex mě krásně hřála a tak mi zima okolo nijak nevadila. Potom se ještě prohlédnu a opráším. "Takže kraty nebudou, ani schovávaná?" Trochu posmutním, ale ne na dlouho. "No, jít do města a trochu se pobavit není vůbec špatný nápad. Cestou tam by sme si mohli třeba vyprávět nějaký vtipy nebo něco klidně jiného, ale ať nejdemem tak potichu. Návštěva místního klubu, to bude jistě zábava." Nahodím velice široký úsměv, chytím Alex okolo pasu a políbím. Pak se vzdálím, držím ji pouze za ruku a jsem připraven vyrazit na průzkum města. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro "Dobrý večer," odpovím jí a nad její otázkou se trochu zamyslím. Měl bych se o to zajímat, nebo neměl...možná až pozdějc.. jo to bude nejlepší.. Rozhodnu se v duchu a zakroutím hlavou načež řeknu: "N-ne, dekuju. Jen jsem se byl projít. Venku je fakt-" zapřemýšlým nad správným slovem, než ho řeknu "..fakt příjemně," vykoktám a nejradši bych se za ten pojem zastřelil. Zpráva o internetu mě na jednu stranu potěší a na druhou docela naštve, jelikož bez internetu nebudu mít skoro co dělat, ale vzpomenu si na jednu nedočtenou povídku, co v notebooku mám, tak si jí alespoň dočtu a budu mít klid. "Určitě ne, to je v pořádku,"prohodím a mávnu rukou, přičemž se mírně usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Ujistí Sara a pomalu tichým krokem projde do jídelny. Zůstal jsi v hale sám. Přepadl tě pocit malosti. Když koukáš na stěny, lustr je vše v pořádku, ale když upřeš svoje oči ke schodišti a vidíš stojící hodiny, je ti nějak úzko. Přeci jen je trochu divné, že hodiny stojí zrovna na tomto času. |
| |
| "Tak jo. Tak jdem." Praví Adriena s náhlou živostí a na tváři se jí rozprostře úsměv. Otočí se a při tom hodí na záda svůj batoh. Zamíří směrem do jeskyně. Nad vašima hlavama stanul měsíc a jak procházíte jeskyní, také jí plně osvětluje. Vypadá to, jakoby měsíční světlo oživovalo žilky na stěnách, jakoby začali žít vlastním životem. Adriena projde jeskyní a opatrně sejde schodiště nakonec se zastaví na cestě, která vás davedla sem. "Je devět. V klubu budou mít otevřeno do deseti, ale třeba je přesvědčíte, aby pro vás nechali déle. Myslím, že to pro vás rádi udělají." Praví a čeká, až se shromáždíte. |
| |
| Vykročím těsně za sestrou a když jsme uprostřed jeskyně chytnu jí za boky a bafnu přímo u ucha. Po zbytek cesty se vesele chechtám, jak se mi jí podařilo vystrašit a z nálady mě nevyvedou ani její nadávky. |
| |
| Jdu za Adrienou společně s Benem jeskyní, která mě opět uchvátí. Je to tu opravdu krásný,jaký to tu je za dne? Opatrně scházím po schodech a pevně se držím Bena. Nemám ráda klesání, né, že by mi vadili výšky,ale chůze dolů je vždy horší. Dojdu dolů a čekám též na ostatní. "Už se těším, zatím nemám žádnou představu, jak takový klub tady může vypadat. " O trochu zesílím zvuk muziky a čekání si krátím v duchu zpíváním s mp3. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Závan strachu, stejný jako mi přejel po těle, když jsem stál venku, se na chvilku vrátí. Asi bych měl jít do pokoje a.... možná se i vyspat, nebo tak něco. Asi je toho na mě moc.... Jo, to bude tim... Trochu zmateně přemýšlím a pomalu dojdu až ke schodišti. Tam se ale zastavím a nedá mi to, abych si hodiny neprohlídl hodně z blízka. S rukama v kapsách a šoupavým krokem se k nim přisunu a zvednu oči přímo k ciferníku. Zkoumám ho pohledem a pak prstem lehce šťouchnu do prosklených dvířek, jako by byly živé a já se jich bál dotknout celou rukou. |
| |
| Vydala jsem se spolu s ostatníma pryč a držela se v blízkosti bratra.Když na mě Martin vybafne unikne mi z úst poděšený výkřik a na to jsem bratrovy vrazila loket do žaludku “Ty pitomečku!“řekla jsem naštvaně. Zaslechla jsem co říkala Alex,tak jsme ji i odpověděla “Já bych řekla,že normálně…klub pro malé výrostky,jako jsme mi.“střelila jsme pohled po bratrovy “I když někteří z nás nikdy nevyrostou.“ |
| |
| Držím se mlčky za skupinkou a přitom vše sleduji. Jeskyně mě opět zaujme, takže se malinko zdržím u rumělek, ale pak zase skupinku doběhnu. Nemůžeme se sem ještě třeba zítra navečer vrátit? Chtěla bych si to tu vyfotit. Pousměji se a kouknu na ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Když natáhneš ruku ke sklu, tak chvíli trvá než k tvému mozku doběhne vědomí, že sklo, jakoby pulzovalo. Na pohled není nic vidět. Přesto, když se ho dotkneš, jakoby pulzovalo, jako srdce. Když prst odendáš zbude na skle tvůj otisk. Stále vypadá naprosto normálně. Stále ukazuje za čtyry minuty dvanáct. Když se dotkneš skla znovu, tak cítíš, že je to sklo. Prostě normální sklo. |
| |
| "No jako klidně, když to tu bude. Za čtyry dny bude úplněk, tak by to tu mělo být." Praví a vykročí celkem jistým krokem směrem k centru. Za chvíli vstupujete z boční uličky na hlavnější třídu. Vidíte, že se zjevně jedná o jednu z těch, ve kterých leží mlha, neboť se před vámi valý jako stěna. Na omak je mlha naprosto normální. Dosahuje výšky přes dva metry. Adriena do ní vstoupí a její obraz se trochu rozmazne. "Dávejte si pozor, ať se nestratíte v mlze." Zazní její hlas. Trochu vzdáleně, přestože jí vidíte před sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Coto...kruci... ? Nemůžu tomu uvěřit. Pár vteřin nechápavě koukám na hodiny a na místo, kde jsem měl prst. Pak se dotknu znova. Tohle..je hodně divný..a ani se to jinak nehejbe..ten čas. Stojej a stojej a přesto... tohle pulzování.. Skla se tentokrát dotknu celou rukou a lehce ho ohmatám. Napadá mě, že za to pulzování mohl nějaký otřes...možná se podlaha zatřásla aniž bych o tom věděl.. Ne to je blbost.. Ani nevím za jak dlouho mě popadne pocit, že mě někdo sleduje a já si uvědomím, jak blbě musim vypadat, když takhle ošahávám hodiny. Ve chvíli se otočim, abych zjistil, jestli je hala opravdu prázdná. Sem sám...hlavně klid..drž tu svojí paranoidní představivost na uzdě, Victore, krucinál...jsi..sám. Ruce stáhnu z hodin a odstoupim od nich. Mp3 přehrávač se mi vypne. Vybitá baterie. Sakra... |
| |
| Trochu přidám do kroku, abych Adrienu neztratil a ponořím se do mlhy. Ještě se ohlédnu po sestře a pak už jenom dávám pozor, abych něco nepřehlédl v mlze a nevrazil do toho, případně nezakopl. "Teď se tu mohl objevit Rákosniček," vzpomenu si na starou českou pohádku, i když asi ne všichni jí znají a tak vtip neocení. |
| |
| Zachvěla jsem se a vydala jsem se do mlhy a snažila se zůstat stále na dohled Martina “No ti nevím brácho….já bych řekla,že do tak husté mlhy by se spíš hodila nějaké pořádná obluda.“řekla jsem maličko vyplašeně. Ale aspoň jsme nešli na hřbitově,jít na hřbitov v takové mlze,tam by mě dostali jedině násilím. “Adriano…a ty se tu vyznáš i když je taková hustá mlha?“houkla jsem dopředu a objala si rukama paže. |
| |
| Pevně chytnu Bena za ruku a jdu za Adrienou do mlhy. Následuji stíny naší skupinky v mlze, zaměřím se hlavně na Leony postavu. "A proč by se nevyznala? Musí to tu znát jako vlastní boty." Odpovím na řečenou otázku podle mého mínění a pokračuji dál. Na Bena se neotáčím, jen jej pevně držím a nepouštím. |
| |
| Vidíte, jak se obraz Adrieny otočí k vám a po chvilce se vám objeví ostře. "No já se tu vyznám dobře. Stačí sledovat mlhu a dojdete kamkoliv." Praví a usměje se na vás. "No do klubu je to... ehm... tudy." Praví a ukáže směrem v pravo. "Obluda? Tady. To by byl nesmysl." Praví konverzačně nadlehčeným tonem. Rozejde se a vidíte, jak sundala ze zad batoh a začne po cestě do něj dávat kšiltovku a větrovku. Z báglu vytáhne celkem příjemně vyhlížející mikinu a oblékne si jí. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Také slyšíš slabý pípavý zvuk, který jsi díky přehrávači neslyšel. Vychází zpoza dveří, kde by měl být vinný sklep. Pípot se pravidelně opakuje. Když se rozhlédneš kolem, vidíš, že jsi skutečně sám. Jediný zdroj světla je lustr, který je rozsvícen jen na nejmenší kruh, což propůjčuje místnosti tajemný nádech. |
| |
| Jdu za vešmi a snažím se ostřit na stíny. To je zajímavé. Řeknu polohlasně a koukám kolem sebe, když se kouknu kolem sebe. Pak se podívám na Adri a snažím se rychle si zvyknout na tu ostrost. Hm...chtěla bych všechno vědět hned. Usměju se pro sebe a jdu dál za Adri. |
| |
| Spolu s Alex se stále držím Adri. Koukám kolem sebe a stejně toho moc nevídím kvůli mlze. " Jak to myslíš sledovat mlhu? Do mlhy koukám a že bych něco viděl to říci nemohu a už vůbec se podle ní orientovat. No co, my ti Adri věříme, že nás dovedeš v pořádku." Zase se rozzáří můj úsměv a trošku volněji si kráčím za naší průvodkyní. Když si začne oblékat mikinu, řeknu, že jí to sluší. Podívám se na Alex, zda nežárlí a dám ji polibek na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Budík..? Ne.. možná mobil s upomínkou...Ne, blbost..nebo ..časovaná bomba..heh..ježič Vicu ty máš fakt nápady.Měl by ses fakt jít vyspat, píská ti z toho v uších... Jízlivé poznámky ve své hlavě igonuruji a rozhlédnu se. Jsem sám, opravdu sám. Možná by ani tolik nevadilo, kdybych do toho sklípku nahlédnul. Jenom dva prstíčky... S dalším rozhlédnutím se vydám směrem k vinnému sklípku. Neustále mě ale pronásleduje nepříjemný pocit, že mě někdo uvidí a já budu mít problém. Velkej problém. Proč tohle dělám? Měl bych jít nahoru a lehnout si... Ne tady šmajtrat po domě a kledovat si o maléry. Čím jsem blíž, tím víc ve mně paranoidní pocit sílí. Víc se ohlížím a ani strach mě neopouští. Nedokážu přestat myslet na to, že mě někdo chytí při činu a seřve mě. Přes to všechno ale dojdu až ke dveřím od vinného sklípku. Cítím se tak provinilě už teď. |
| |
| Vrazim ruce do kapes a stále následují stín Adrieny. Občas se ohlédnu na sestru, aby se mi nikam neztratila. Do hovoru se nijak nezapojuji, místo toho bedlivě poslouchám co se kde šustne. |
| |
| Následujete Adrienu, nebo spíše její rozmazanou postavu a za chvíli se před vámi objeví svítící zlatá písmena Disco-Bar U poslední štace. Adriena se zastaví a otočí se na vás. Oči za brýlemi se jí zalesknou radostí. "Takže tady jsme. Teď tama sai bude prázdno, ale v sobotu bude narváno." Praví radostně a vstoupí do černých dveří baru. Budova baru je celkem prostorná patrová budova moderně laděná. Omítka je okrová. Zajímavý na první pohled je fakt, že se zde nenacházejí žádná okna. Když projdete dveřmi, vstoupíte do prostorné chodby jejíž barva je popelavě šedá. U stropu je osvícena zářivkama. Mezi nima je i UV zářivka a tak vaše oblečení, co mají bílá vlákna začnou zářit. Po vaší pravé straně se nachází dvoje dveře k toaletám. Což poznáte podle označení. Nevidíte však dveře vedoucí do baru. kolem vás také hned po vstupu se začala rozléhat hudba. Znalci z vás v ní poznají Nightwish, ale bez hlasů. Ti bystřejší z vás si uvědomí, že jsou hlasy ztlumené, aby byla slyšet jen hudba, přesto neznatelně tam přeci jen jsou. Adriena se zastaví před jedinou kresbou, která se nachází v chodbě. Je na ní znázorněn ďábel, ale ne ten klasický s rohama a kopytama, ale spíše démon či padlí anděl. Je to postava, která je oblečená do šedé kápě. Záda jí zdobí rozložitá černá ptačí křídla. Z pod kápě září pouze zvířecí oči. Postava třímá v rukou kosu, jejíž ostří je zahnuté jí nad hlavu. Celá postava je orámované plameny, které postupně přecházejí do popelavé šedi. Adriena vykročí proti obrazu a a vy vidíte, že se jedná o důmyslně skryté dveře na fotobuňku, neboť se obraz před vámi rozjede a objeví se další dveře. Ty jsou od prvních dveří vzdálené pouze necelý metr. Na nich je znázorněn anděl. Tedy postava s andělskýma křídlama, která je oblečena v šedou kápy, z pod níž vyčnívají hnědé vlasy a září modré oči. Postava je taktéž obklopena plameny, ale v ruce nedrží kosu ale plamenný meč. Když přistoupíte blíže, tak se otevřou i tyto dveře. Před vámi se otevře velká prostorná místnost. Celá místnost má základovou barvu popelavě šedou. Napravo od vás je dřevěný leštěný bar z tmavě modře mořeného dřeva. Za barem je zrcadlová skříň ve které vidíte různé druhy alkoholu, malý italský kafémat. Za touto skříní je po celé délce zdi úzká vikingská loď, na níž stojí postava v šedé kápi. Jejíž jedna kostnatá ruka přebírá od druhé postavy minci. Druhá ruka svírá bydlo. Druhá postava na obraze je spoře oděná dívky s dlouhýma blond vlasama, který jí padají volně přes záda. Její obličej nevidíte, neboť je otočena zády a zjevně se chystá nastoupit na loď. Celý výjev je postaven na řece smrti. Naproti vchodu je na zdi namalovaná postava. Je to postava muže, jenž má démonská křídla. Muž samotný je oblečen pouze do rozedraných kalhot. Je vyobrazen jako démon a však jeho kůže je měsíčně bílá. Jeho oči jsou rudé, přesto lidské. Vlasy jsou na krátko střižené a sněhově bílé. Ve svých rukou drží řetěz ve kterém je spoutaná poloprůhledná postav. Nedá se určit, jestli se jedná o mužskou či ženskou postavu. Obraz démona je nadlidsky velký. Na prsou má na místě srdce zobrazené vlčí hlavy. Výraz muže je kupodivu nezúčastněný, jakoby se ho ani nešťastník v řetězech netýkal. Kdežto výraz postavy v řetězech vypadá překvapeně. Na levé zdi je namalována postava zahalená mlhou a stojící na útesu. Před ní v dáli stojí další tři postavy. Jedna z nich je postava Charona z pravé zdi, která stojí po pravici muže-démona, jehož ruce jsou volné a řetězy z nich visí. Třetí postavou je stařena. Stará vrásčitá bledá žena. Všechny postavy mají jeden shodující se prvek. Každá drží v levé natažené ruce přesýpací hodiny. Když se otočíte zpátky na dveře, kterýma jste přišli, tak vidíte, že je na této zdi znázorněno město, které se topí v mlze. Mlha má vám známý tvar, ale problém je v tom, že se město nachází pouze uvnitř vlastního pentagramu a kupodivu v něm není ani nákupní centrum a kostel. Kostel vidíte v jednom cípu pentagramu. Bar samotný je osvětlen normálníma zářivkama. Přesto vidíte, že jedna řada je zhaslá. Což způsobuje, že je v baru celkem příjemné přítmí, které dávají kresbám nádech tajemna a života. Samotný bar je vybaven kromě pultu, u kterého stojí deset židliček také třema kojema. Ty jsou umístěny u levé zdi pod každou ze tří postav z výjevu. Vlastní koje jsou také z modře mořeného dřeva a jejich sedáky jsou z tmavě modré látky. Umístění koje způsobuje, že na sebe postavy z výjevu nevidí. Na všechny postavy vidí pouze postava v mlze. Mezi kojemy a barem se nachází volně postavené stolky pro čtyři s pochromovanýma židlema. Jejich sedáky jsou potažené stejnou barvou. U zdi naproti dveřím je umístěno malé podium, které má po stranách dvě tyče. Bar je skutečně velký, přesto to vypadá, že je tu jaksi těsno. Jakoby se některé postavy z výjevů koukali na vás. Za barem sedí muž, kterému je mezi dvaceti a třiceti lety. Je to celkem mohutný muž oblečen do tmavě modrého trička a černých plátěných kalhot. Muž má na krátko střižené černé vlasy a malou bradku. Jeho oči jsou hnědé. Jeho kůže je dohněda opálená a při pohledu na něj je vám jasné, že tento bar nepotřebuje vyhazovače, neboť to zvládne zastat sám. Z pod trička na pravé ruce se táhne na zápěstí tetování v podobě hada, jehož hlava spočívá na hřbetu ruky a jazyk zabírá kus prostředníčku. Barman se postaví a vy vidíte, že jeho sezení zakrývalo jeho výšku. Jeho postava dosahuje dobře přes dva metry. "Co si dáte? Jste plnoletí?" Zeptá se celkem zvučným ale měkkým hlasem. Adriena se zastaví před barem a zazubí se a něj. "No já nejsem a tak si dám jen zasněženou hrobku." Praví a je vidět, že barman si z tohoto názvu nic nedělá, neboť se otočí ke kávmatu a začne na něm něco dělat. Adriena se na vás otočí a vidíte jak jí za brýlema hrajou radostně oči. "Tenhle bar je nejlepší co jsem kdy byla. Mají to tu dobré a za rozumné ceny. Jen se člověk nesmí nechat odradit názvama, ale naštěstí pro vás mají i normální lístky." Praví a natáhne se na bar pro dva lístky a podá vám je. Lístky jsou velikosti A4 zalaminátovaný. Jeden je standardně bílý a druhý je černý napsaný ohnivě vypadajícím písmem. Bílý lístek je napsán naprosto normálními názvy, kdežto černý lístek má názvy tipu? Velký a malý anděl, Velký a malý démon, Cihlová smrt, Zasněžená hrobka, Rakvový lak, Poslední výkřik oběšence, atp. Adriena vám předá lístky a rozhlédne se. "No dneska je to tu opravdu prázdný, to asi ta mlha. Kam si půjdem sednout?" Zeptá se podívá se na vás. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Když vkročíš dovnitř, tak se před tebou otevře kupodivu tenká chodba osvětlená dvěma žárovkama. Jedna je kousek na stropě ode dveří a druhá je na místě, kde se chodba začne ubírat dolů. Zdi chodby jsou cihlové, ale na byzy kamené. Podlaha samotná je ze starších masivních dlaždic. Trochu ti to připomene dlaždice v kobce na jednom školním výletu. V chodbě je celekm chladno a nikde nevidíš vypínač, kterým by se dali světla zhasnout. Na stropě vidíš pouze dráty, které k nim vedou. Jak jdeš chodbou, tak tvoje kroky zní tlumeně. Když dojdeš k další žárovce vidíš točené železné schody do podzemí na jejichž konci vidíš větší prostory. Pípání se ozývá z tohoto prostoru. Jeho intenzita je kupodivu stále stejná. Stále nikde nikoho nesylšíš a ani nevidíš. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Obraz anděla jsi také už viděla. Bývá takto znázorňovaný Uriel, strážce pekel. Anděl země. Ve vlastním baru ti převozník připomene skutečně Charona, převozce na řece mrtvých Stinx. Můž-démon proti dveřím je zajímavější. Ještě nikdy jsi neviděla takto znázorněného démona, spíše to vypadá, že je to původně nakreslený muž, kterýmu někdo přikreslil křídla. Mlžná postava u něj v řetězech ej ti také celkem jasná co by měla znázorňovat. Je to duše. Nakonec třetí zeď v levo je asi nejzajímavější stařena. Trochu ti připomíná kresby Noren. Bohyní, či duchů, osudu. Tohle je konkrétně norna smrti, ze které se zrodí Norna života. |
| |
| Následuji Adrienu do útrob klubu a se zájmem se rozhlížím po malbách a vybavení. Když si vše dopodobrna prohlédnu, jenom nad tím ohrnu nos. Na můj vkus je to příliš dekadentní, ale když se to někomu líbí... Pak se přesunu za ostatními k baru a vezmu si ten normální lístek. Po chvilce studování se rozhodnu pro vodku z džusem. Raději ani nechci vědět, jak tomu tady říkají. Barmanovi bez řečí ukaži své doklady, aby viděl, že to pít opravdu můžu a čekám až si objedanjí ostatní. |
| |
| Musím říci,že Poslední šance mě víc,jak příjemně překvapila.Byla jsem úplně u vytržení,vypadalo to tu úžasně. “Páni!Tohle mít u nás doma,tak se sem i odstěhuji.“zahalekám nadšeně a moje přítomnost zde v sobotu je zcela jistá. Se zalíbením jsem si prohlížela obrazy,malby mě se vždycky takovéhle věci líbili.Uculila jsem se na bratra,věděla jsem,že na takový dizajn není. “Je to tu opravdu úžasné.“vydechla jsem. “Bratříčku..v sobotu sem rozhodně jdu.S tebou nebo bez tebe.“oznámila jsem Martinovi. Podívám se na barmana a přejela jsem ho zkoumavým pohledem,s ním by se teda do křížku nepouštěla i když byl celkem hezký. Přestanu se zabývat barmanem a vezmu si černý lístek s ohnivím písmem,já se nebála riskovat “Mě už osmnáct bylo.“potvrdila jsem barmanovy “Prosila bych ten…Poslední výkřik oběšence.“požádám ho a odložím zase lístek. Rozhlédnu se “A není to jedno kam si sedneme?“podívám se na Adrianu. |
| |
| Když vcházíme do baru, tak koukám na malby opravdu zaujatě a zároveň zamyšleně. Moc se mi to líbí, to je přesně na můj vkus a většinu už znám, ale na zdech mi to přijde jiné než na monitoru u počítače. Zároveň se zaposlouchám do Nightwish, které samozřejmě znám docela dobře. Až přijedu domů, tak si tohle namaluju na zdi v pokoji. i když jsem to viděla, tak je to na zdech moc hezký. Pousměji se a ukážu barmanovi občanku. Pak se podívám do černého lístku a spokojeně se usměju: Zkusím velkého a malého anděla. A kdo vám ty malby tady dělal? Zeptám se zvědavě a pak se otočím na Adrienu: Je to tu čím dál lepší. Ideální prostředí pro mě. Usměju se ještě širším úsměvem. |
| |
| Vejdem do baru a já opět na chvili vypnu mp3.Hrající hudbu sice znám,ale ted na tento styl nemám náladu.Procházíme důmyslnými dveřmi,což se mi dost libi.I obrazy,hodi se to tu k mistu a snad i naznačují něco z te povidky,co jsme slyšeli.To ted nestuduji,spíš způsob namalování. Dojdem k baru a na barmana se přátelsky usměji. "No jasná páka, že máme občanky."začnu tu svojí lovit po kapsách, než na ní konečně narazím. Zhluboka si oddychnu.Pak vemu oba lístky a otevřu je. Začnu porovnávat a odhadovat,co by asi co mohlo být. "Bene, tak co si dáš? Já bych si dala, .. ne..počkej..to bude určitě tohleto..brrr..ne, dám si...jak to tu nazývají..cihlová smrt, ne, velkýho démona. Dám si velkýho démona a ty?" Hrabu v obou lístkách a mluvím jak na Bena, tak i sama pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Asi dobře promazaný..Jak se sem často chodí. Jak se chodba začne ubírat dolů, vzpomenu si na tu menší výměnu názorů mezi Adrienou a jejím otcem. Něco s báchorkou. Vrtá mi to v hlavě jak červ. Jak dojdu ke schodům, zastavím se u nich a nahlédnu dolů. Chvilku se víc soustředím na pípání a pak začnu pomalu a opatrně sestupovat. Ty nepříjemné pocity sílí. Teď se dostanu někam ještě dál a když na mě příjdou, nebo někoho dole potkám, bude se hůř utíkat zpátky. Asi bych se měl fakt vrátit. Uhm..nebo jenom nahlídnu...a pudu. I moje vlastní nerozhodnost mě děsí. |
| |
| Po vejití do budovy, jsem rád, že jsme se zabili té ošklivé mlhy. Cestou k baru se rozhlížím na všechny strany. Tohle místo, až na pár maleb mě opravdu neoslovilo, ale co se dá dělat, každý má jiný styl, a nejhorší to tady taky není. Držím se poboku Alex, jako obvykle. "Občanku? Hmmmm, jistě, že mám. Ukážu chlápkovi za barem, lehce pomačkanou, však platnou občanku. "Mno lístek je opravdu lákavý, ale co bych si tak dal..nevím..mno...ták třeba Poslední výstř..."odmlčím se a okamžitě se opravuji"výkřik oběšence...nebo ne dám si s tebou démona." |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Po prvním kroce se ozvalo zavrzání železných schodů. Konstrukce zjevně není až tak nová jako dům. Přesto je solidní, aby se po ní dalo sejít. Postupně scházíš a s každým ovinem je zvuk hlasitější a hlasitější. Nakonec sejdeš z posledního schodu. Kolem tebe se otevře jeskyně, která se podle tvého skromného odhadu prostírá ještě dál než je samotná základna domu. Celá prostrtana má půlkulovitý půdorys. Je osvětlen třema žárovkama zavřenýma u stropu. V místnosti je chladno a jde ti až občas pára od úst. V místnosti je vyskládáno velké množství starých dřevěných sudů, kteeré nesou různé letopočty. Dle tvého odhadu je tam asi nejstarší víno stará dvě stovky let. Sudy jsou seřazeny po stranách, takže je prostupná pouze širší ulička a několik uliček vedoucí od ní. Tato široká ulička je vyplněna z části stolem, který je obestaven židlema. Stůl je dřevěný a to samé židle. Je tam místo pro šest lidí. Zajímavější je však jiná věc. Na vzdálenějším konci uličky jsoučástečně sudem zakryté dveře. Dveře samotný stojí ve stínu, ale vypadají masivně. Ono ostatně, když se podíváš na zeď ve které jsou zasazený, tak ti nepříjde jako původní. Třebaže je na ní omýtka, tak vypadá, že velmi nepřirozeně přepůluje tuhle místnost. |
| |
| Barman podá tmavě modrý hrneček s velkou porcí člehačky Adrieně. Pohledem přejede doklady a pokývá. Adriena se na vaše objednávky usmívá a rovnou vám i překládá co jste si vlastně objednali. "Výkřik oběšence je absinth, rudý absinth. Andělé a démoni jsou zdejší piva. Světlé a tmavé." Pak se otočí a zamíří i s hrnečkem do boxu pod stařenu. Vypadá to, jakoby si prostě vybrala náhodně a že nad tím ani moc nepřemýšlela. Postupně se ussadíte a hostinský už vám nese objednávku. Pivo anděl je v kameninové nádobě, která má bílou barvu a zlaté žilkování. Pivo démon je pro změnu v nádobě z černé kameniny se stříbřitýma žilkama. Samotný poslední výkřik oběšence je vám podávánm pouze ve skleničce a k ní speciální lžička, kostka hnědého cukru, zápalky a další sklenička, do které se to má všechno dávat. Samotný Absinth je krvavě rudý. Když okusíte piva tak zjistíte, že to není obyčejné pivo, ale kvasnicové. Navíc podle chuti by jste odhadli, že tak 12° možná i víc. Když vám barman dává nápoje tak se přikloní k Lindě. "Ty malby dělal jeden můj známý. Občas když to přežene, tak říká, že vidí podivné věci, kdyby jste měla zájem mohu vám na něj dát i kontakt." Praví celkem ochotně. Nakonec se zase narovná a jde zpátky k baru. Adriena se na něj potutelně usměje a pak přejede stejným výrazem na Lindu. "To maloval Bob." Praví prostě a konverzačně. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Došel jsi domů, kde jsi měl už vše připraveno. Motorka nablískaná a v brašnách zbaleno vše po čem toužíš. Ve tři jsi nasedl v Nortburgu na motorku a rzjel si to jak jen se dalo. Svět kolem tebe začal ubýhat a se soumrakem jsi opustil i známé místa překročil jsi hranice s Německem. Zde jsi pár kilometrů za hranicema našel přístřešek, který se skládal z dobře placeného hostelu, kde ti vlastním krkem ručili za motorku. Ráno ses probral a vyrazil jsi dál. Kolem poledne jsi se dostal do blýzkosti hranic malé země jménem Česká Republika. Chtěl jsi si ušetřit přejíždění dalších hranic a tak jsi odbočil trochu k západu, třebaže jsi si spočítal, že budeš muset zase uhnout pod touto zemičkou, aby jsi zvládl projet ve Švýcarsku tunely pod horama. Nakonec jsi zakončil svojí jízdu asi hodinu jízdy předs švýcarskýma hranicema a přespal jsi. Ráno ses vydal na cestu. Motorka samotná už vypadala trochu uprášeně, ale byl to dobrý cestovní prach. Najel jsi na dálnici na tunel. Po hodině jízdy ti však cestu přehradili ukazatele, že je tunel neprojízdný z důvodů autonehody. Policista, u kterého jsi zastavil tě celkem ochotně informoval o tom, že cesta bude uzavřená minimálně ještě jeden den, neboť došlo k závalu. Tudíž ti nezbývalo nic jiného, než vydat se po objížďce průsmyky. Ne že by to nebyla zajímavá cesta, ale skály působili trochu uspávajícně a lidé samotní působili celkem netrpělivě. Nakonec to všechno vyvrhcholilo, když kolem tebe projelo auto a hodilo myšku před tebe. Měl jsi co dělat, aby jsi stihl zabrzdit. Brzdné destičky zaprotestovali a naštěstí jsi to ubrzdil. Nakonec jsi opustil hory a vydal ses směrem, který jsi pokládal za nejlepší, aby ses dostal na místo, kam jsi chtěl. Na pobřeží Francie. Se západem slunce jsi pocítil podivné škubání v motorce. Bylo to chvíli a pak klid. Pak zase. Nakonec ti hodinu po soumraku motorka vypověděla službu. Podle tvého odhadu jsi moíhl být tak tři hodiny od pobřeží. Problém, který nastal byl však ten, že ti vypověděla službu uprostřed země nikoho. Chvíli jsi jí šteloval, aby jsi zjistil co se děje. Nakonec jsi zjistil, že čelisťová brzda předního kola se musela načtípnout, zatím co jsi brzdil v horách. Trochu ti to hnulo se žlučí. Nakonec jsi však trochu pozpravoval. Když jsi končil s opravou, tak kolem tebe projelo auto a zastavilo. Okýnko se stáhlo a z ní vykoukla hlava postaršího pána. "Všechno v pořádku příteli?" Zeptal se s měkkým francouzkým nádechem. Po té, co jsi mu odvětil, že je všechno v pořádku, zeptal ses jestli tu není nějaké město, kde by se dalo přespat nebo nějaký motorest. Muž ti poradil, že pár kilometrů odsud je malé město, kde je hotel. PRý to nemůžeš minout. A měl pravdu. Po necelé půl hodině pomalejší jízdy jsi najel na cestu, který se po chvíli svážela do malého údolí s řekou. Celé údolí je obklopené lesy a přímo proti tobě ční nad údolím velký útes, jako prst. Celé údolí a městečko je pokryté mlhou. No takovou zvláštní mlhou. Má tvar petagramu. Jehož rohy tvoří mosty a výběžek útesu. Další dva rohy se nacházejí na okraji města. Pomalu projíždíš městem. Na severu mineš před samotným vjezdem staře vypadající hřbitov, který je obehnaný starým zdobeným železným plotem a kde se tyčí mezi hroby i pár hrobek. Kousek za ním stojí starý malý ošuntělý kostel. Jak projíždíš městem vidíte, že jsou ulice poměrně úzké a osázené stromy. Jak se blížíš k centru jsou domy starší a občas se objevuje i podloubíčko. Projíždíš kolem obchodu. Kupodivu se v tomto městě skrývá i obchodní centrum, které je jako pěst na oko. Třebaže malé, ruší trochu starobylost města. Toto však není jediná věc, která tvář města ruší. Projíždíš kolem jedné restaurace, která je v moderním stylu a je na ní napsáno i zlatým písmem disko-bar U poslední štace. Dále ti z města asi padne do oka policejní stanice a autobusové nádraží. Nakonec zajedeš před velký starobylý dům, kde je malé parkoviště a cedule před vjezdem do zahrady hlásá Hotel. |
| |
| Podívám se vděčně na barmana a ani nezaváhám: Určitě zájem mám. Vyhrknu a začnu se zájmem studovat nádoby a poslední výkřik oběšence. Pak se podívám na Adri a usměju se: Má nás tohle ještě čím překvapit, že jo? Zeptám se a snažím se si všechno nějak urovnávat v hlavě. Tady je to všechno zajímavé...příběh, klub, známý barmana....to by mě zajímalo, co je to zač. Pak se podívám na svou nádobu a v klidu upiju. Mimochodem, díky za tak brzké vysvětlení. Řeknu jenom tak mimochodem ironicky a s úsměvem Adri. |
| |
 | soukromá zpráva od Ernest Borg pro Prohání se mi hlavou zatímco chcípám motorku a s nacvičeným pohybem ji nechávám stát opřenou o stojan, který jsem nártem nohy vysunul. Pomalu došlápnu na obě nohy a s úlevou si sundám z mé hlavy modrou helmu dokonale ladící s tmavě modrou kombinézou a samozřejmě lakem motorky. Ruka projede vlasy a rozvíří, aby nedrželi tvar zplihlého vnitřku helmy. Svůj stroj jsem nezaparkoval na žádné z vyznačených míst pro parkování, zastavil jsem až těsně u vchodu do hotelu. Je to síla zvyku, nejdříve se jdu zeptat zda se zde dá ubytovat a zda je tu místo i pro uschování dražšího stroje než je nějaké venkovské auto. Vytáhnu klíčky ze zapalování, rozepnu hořejšek kombinézy a helmu položím na sedadlo stroje. Po krátkém hledání se mi podaří v připevněných brašnách nalez-ti můj psaný plán cesty a pomocí jeho i zjistit jak daleko jsem se uhnul z plánované cesty. Peněženku cítím na prsou v kombinéze a tak pravá ruka chytne helmu, levou zamknu otevřenou brašnu na motorce a vydám se do útrob hotelu, kde jak doufám budou mít vše v co má duše doufá. Při vstupu se lehce rozhlédnu, snad je pro mě důležitý i první dojem. Taktéž se pohled zaměří na hledání nejspíše dobře viditelné recepce. “Možná bych se mohl poptat na nějaký autoservis, nebylo by na škodu obhlédnout ty destičky. Sic se mi to podařilo uvést do chodu, ale člověk nikdy neví.“ |
| |
| "Hotový Hieronymus Bosch," zašklebím se a pohodlně se usadím. Tohle mě opravdu neoslovilo, mám raději fotky. Obyčejné fotky. Tyhle malby mi přijdou jak z laciného hororu, ale raději si to nechám pro sebe, nechci se Adrieny dotknout, evidetně se jí to líbí. "Je tady víc klubů? Nebo hospod?" zeptám se Adri. "Jestli ne, tak mi tu přijde dost málo lidí, i přesto, že je polovina týdne. Rozhodně bych tu čekal, alespoň studenty, kteří už mají prázdniny. Nebo tu u vás chodíte spát po setmění?" řeknu s lehkým úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Když dojdeš k domu, tak zjistíš, ž se jedná o patrový dům s podkrovým. Poměrně dosti velký a rozlehlý. Jediné světlo, které v něm svítí je jedno okno v podkroví. Jedno malé světýlko však přeci jen svítí ještě u dveří. Jedná se o malé červené světélko, které ozařuje zvonek. Po té vo nas něj zazvoníš, tak po chvilce slyšíš kroky a otevře ti dveře žena, která má něco málo přes padesát let. Volně rozpustěné rusé vlasy jsou prokvetlé šedinama a splývají po svtle mléčné košili, která je zasunutá do světlehnědé sukně. Žena není nalíčená a dokonce nemá naušnice. Přesto z jejích modrých očí vyzařuje krása. Je to však vnitřní krása. Nikoliv krása, která by se dala zastínit tělem. Celkový výraz ženy působí ochotně, příjemně a samotná žena. Třebaže vypadá trochu nedbale vypadá i na svůj věk celkem šik. "Prosím vstupte pane." Praví měkkým hlasem a ustoupí ode dveří, aby jsi mohl vejít a tak tě pozve dál. Vstoupil jsi do domu. Přímo před tebou se rozlehla hala o rozměrech dvacet na dvacet metrů. Po pravé straně je malý pult s počítačem a židlí. Celá podlaha je vyložena světlými parketami a pootevřenýma oknama proudí do místnosti čerstvý vzduch, který rozhoupává bílé záclony s růžovím vzorem. Zdi jsou obloženy do poloviny dřevem stejné barvy jako parkety, což propůjčuje místnosti větší rozměr, než by sama má. Ve zdech jsou celkem troje dveře a naproti tobě schodiště vedoucí do vyššího patra. Jedny dveře jsou vedle schodiště, druhé dveře máte po pravé straně a třetí po levé. Celé místnosti pak dominují dvě věci. Křišťálový lustr visící ve středu bílého stropu, který osvěcuje celou místnost, a velké pentlové hodiny stojící mezi schodištěm a dveřma. Jsou starobylé, ale stojí. Žena se celkem ladně přesune k recepci. "Prosím, co bych pro vás mohla udělat?" Zeptá se. Z jejího hlasu zní ochota. Možná i trochu starostlivosti. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Ale je tu pěkná zima a děsí mě to tu.. Dlanemi si protřu ruce a z hluboka vydechnu. Vyjdu šoupavým krokem mezi sudy a s ne moc velkou pozorností věnovanou letopočtům si sudy prohlížím. I když některé datumy jsou sakra nízké. To musí bejt vzácnost, takhle starý..a jak to musí chutnat...? Uh, radši možná ani nechci vědět. Otřesu se a jdu dál. Pohled mi padne na dveře. Dveře. Podívám se na ně. A pudu. Už přehánim. Ne, fakt pudu. Jenom dveře..aaa jdu. Rozeběhnu se k nim, snad proto,abych to měl co nejdřív za sebou. Když k nim příjdu, nahnu se přes sudy a prsty ohmatám jejich povrch. Heh..kam to asi vede? ...Ale notak Vicu, přeci vidíš, že jsou nepřístupný, tak se to nesnaž ani zjistit a vrať se už! Mám pocit., že bych měl hlas v mé hlavě tentokrát už určitě poslechnout. Otočím se tedy a vyjdu rychlým krokem zpátky ke schodům. Avšak se ještě v polovině cesty zastavím a ohlédnu se. Dveře. Zakryté dveře. Vicu...! Cestou přemýšlím, jestli se na to příjde, že jsem tu byl, jestli budu mít opravdu velký problém, jestli se budu moct na něco zeptat..a vůbec, hlava plná otázek mě začíná bolet. Noční migréna spojená s nervozitou přišla na návštěvu a mě je jasné, že bude opravdu nejlepší se vrátit, vzít si prášek a zkusit se vyspat. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Borg pro "Krásný večer, ehm rád bych se zeptal zda-li máte nějaký pokoj na jednu noc. Jen projíždí a jelikož jsem měl nějaký problém s motorkou rád bych zde zůstal na noc. Což mi připomíná pokud opravdu bude některý volný, rád bych motorku schoval někam do dvora, který se zamyká, přecejen je to můj jediný dopravní prostředek Znovu se lehce usměji nad myšlenkou, jízdy autobusem společně s brašnami , které na noc vždy zdemontovávám. Trpělivě vyčkám na odpověď, která rozhodně o tom zda budu poprvé za cestu spát jen ve spacáku někde pod širákem a nebo v tomto starém hotelu. Oči bloudí po místnosti, asi nejvíce je upoutávají právě starožitné hodiny. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Samotné dveře vypadají jako normální staré dveře, které můžeš vidět na starých hradech. Jsou ze dřeva a místy porostlé lišejníkem. Jsou však o chlup větší než je standart. Měří před dva půl metru. Jsou bez ozdoby, pakliže se nepočítá šrám, který je zasazen do prostřed dveří. Je to jakoby někdo jel čtyřikrát nožem ve stejném směru, ale jelikož přes jeden šrám už přerůstá lišejník, nevypadá to, že by byli kdoví jak čerstvé. Samotné šrámy jsou vzdálené od sebe tři centimetry. Dveře mají kliku. Je stará a pokrytá měděnkou. Pod samotnou klikou je zámek pro klíč. Není to však úzká dirka, ale opravdu široká štěrbina pro opravdu starý klíč. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Říkejte mi Sara. Máme volný pokoj. Není problém vás ubytovat. Jestli chcete večeři, ještě pro vás něco uvařím." Praví žena a nahne se za pult a zmáčkne tlačítko. "Bobe, doufám, že tě nebudím. MYslíš, že by ses mohl postarat o motorku tady pana... Pana, jak se vlastně jmenujete?" Zeptá se a z reproduktoru se ozve mužský hlas. "Ano paní. Zavezu jí do bgaráže za domem." Praví a ozve se klapnutí, jak vypne mikrofon. "No, takže ještě vaše jméno a můžem vás ubytovat." |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Borg pro "Ah promiňte, jsem po té cestě jako nevychovaný poustevník. Jmenuji se Ernest Borg a tady..." Pravou rukou zalovím pod kombinézou a po chvilce vytáhnu úzkou peněženku. Odepnu ji a po krátkém hledání předložím i můj doklad totožnosti. Kde však je jméno Ernest William Borg "..je můj průkaz, jen se nezděste mého prostředního jména. Tatík chtěl prostě mít Williema." Pohodím rameny. "Platí se zde předem? Já jen zda již mohu schovat peněženku a jít si odepnout věci z motorky než mi ji uschováte. A abych nezapomněl, sic nerad otravuji, ale jedl jsem naposledy odpoledne a tak bych něčím lehkým nepohrdl." Úsměv mi z tváře nepadá, snad je to tím že jsem tak vlídné uvítání nečekal. |
| |
| Adriena se na chvíli zamyslí. "No tady jen tento klub a moc lidí sem nechodí." Po chvilce praví a upije z šálku. "No jako je zatím pátek, tak zítra tu bude ruch." Pak se rozhlédne. "No ono to tu moc nežije, ale studenti raději jezdí mimo město. Přeci jen jsme relativně malý." Nakonec dodá s mírně omluvným tonem. "Překvapit? Tady? Tady není čím překvapovat. Posledních pár let se tu neděje vůbec nic, co by bylo pro našince překvapující." Praví Adriena směrem k Lindě. |
| |
| Přisednem si s Benem k Adrieně.Popíjím svého démona a rozhlížím se kolem sebe. Je tu vážně pusto, ale co, toto město je asi takový. Poslouchám hovor, ráda bych se přidala,ale nějak mě nenapadá téma.Obrázky sice hezky,ale podrobně se o ně nemám potřebu zajímat. A tak sedím , popíjím a poslouchám. Po očku sleduji Bena a v hlavě se mi začíná rýsovat lumpárna.Oči se mění v čertíky. Nápad zavrhnu a radši se dál věnuji démonovi, čertíci v očích pohasnou. |
| |
| kývnu hlavou na znamení že rozumím. "A co podnikneme zítra?" zeptám se všech u stolu. "Kromě toho, že večer se půjde sem. Svou sestřičku, bych venku neudržel ani párem volů," usměji se a lehce dloubnu Leonu loktem do žeber. "Přes den, by jsme se mohli podívat po okolí nebo tak něco. Jsou tu nějaké památky co stojí za vidění?" otočím se k Adri. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Tady se platí až při odjezdu. Teď si s penězma nedělejte starosti." Zmáčken tlačítko na pultu. "Bobe, ještě chvíli poškej s tou motorkou. Pan Ernest si ještě dojde pro věci." Praví do interkomu a odpoví jí zapraskání. "Ano, počkám." Zní odpověď. Sara se na tebe usměje. "Dojděte si zatím pro věci a já vám najdu klíč od pokoje." Praví a přejde za pult, kde se skloní k pultu. Když vyjdeš ven, tak vidíš, že u motorky stojí muž střední výšky, celkem dobře stavený snědé kůže. Možná snědější než by na jižana odpovídalo. Když se k tobě otočí, celkem tě zaujmou jeho rysy, které poukazují na mulata. Muž je oblečen jen do klahot, takže jeho horní část těla je vidět. Než se otočil, mohl jsi zahlédnout na jeho rameni tetování ve tvaru okřídleného hada, zakusující se do svého ocasu. Když se k tobě otočí čelem, vidíš, že na jeho prsou v oblasti solaru je vytetovaná hlava vlka. Tetování je tmavé a je na tmavší kůži muže vidět. Muž sám má na krátko střižené černé vlasy, které připomínají trochu army stil. Celkově výraz je vícceméně neutrální. "Dobrý večír." Praví jižanským přízvukem a ustoupí od motorky. "Dobrý stroj. Mohu se vám na to zítra podívat pokud chcete." Prstem sáhne na přední kolo, kde je vidět očouzené místo od prasklé brzdné destičky. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Borg pro Odpovím Sáře, prstíkem si přisunu průkaz ke hraně pultu, abych si ho mohl bez problému zdvihnout a vložit na své místo v peněžence. Ještě jednou věnuji Sáře úsměv při kterém se otáčím k východu, kde jsem nechal motocykl. Peněženku jsem již schoval do vnitřní kapsy kombinézy a můj pohled spadl na chlapíka stojící u motorky. "Dobrej Dobrej" Odvětím, zatím co se skláním k zadnímu kolu, kde jsou upevněny dva boxy na kostře přišroubované k motorce. Odepnutím kovové spony je oba sundám. “To by bylo úplně úžasné, ani jsem se nestihl zeptat zda by se mi na to někdo nepodíval.“ Odpovím s lehkým překvapením, jenž jsem nečekal takovou náhodu. “Samozřejmě nemějte strach peníze na opravu mám. Krásnou noc.“ Popřeji a s boxy v rukách si to zamířím zpět na recepci, kde snad již na mě čeká klíč od pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro A co Victore...? Co s tim asi uděláš? nabídne se mi otázka a zpomalím krok. No ...nic neudělám. Budu to muset vydržet. Stejně bych dneska v noci už neusnul, takže si pustim hudbu nahlas...a tim to bude vyřešený. Jestli se ta partička vrátí, tak si toho taky určitě všimnou a už to nějak vyřešej... pokrčím rameny a jdu dál chodbou, kterou jsem přišel do sklepení. Když se blížím dveřím, chytá se mě jeden pocit strachu z prozrazení za druhým a čím jsem blíž, tím je to horší. Co když si toho opravdu někdo všimnul, že jsem tam dole byl..? Hrdinně chytnu za okraj dveří a pomalu otevřu tak, abych mohl projít. Hlavu přitom vystrčím ven napřed a rozhlédnu se, jestli tam opravdu nikdo nestojí a nečeká na mě, aby mě mohl seřvat. |
| |
| Pro našince...hmm.. Kouknu na Adri a pousměju se. A co překvapení pro cizince? Zeptám se, když uslyším otázku Martina. Památky? Co třeba ještě zajímavější místa než ten útes. Začnu rychle přikyvovat na jeho otázku. |
| |
| Adriena pokrčí rameny a upije. "No pro cizince jak kdy." Tváří se celkem nevědomně a pak se usměje. "No jako hloupá mlha jo, ale nic víc pokud se nechcete hrabat v prastarých historkách tohodle městečka, ale přijeli jste si užít volno a myslím, že by vás staré povídačky nezajímali. To s tou mlhou je takové zajímavé, ale jinak je to všechno děsně nudné." Nakonec praví a usměje se. Hudba pomalu přešla v tichou hudbu od Gregorians. Barman se spokojeně usadail za barem. Sice před ním vidíte popelník s nedopalky, ale sám nekouří. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Kupodivu pípání nepřestává a nevypadá to, že by si ho jeden z dvojce všiml. "No takže tady máte klíč. Kdyžtak se jděte ubytovat. Pokoj se nachází v patře a já pro vás zatím spíchnu něco k večeři." Praví Sara a vidíš, že předává klíček se štítkem. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "No takže tady máte klíč. Kdyžtak se jděte ubytovat. Pokoj se nachází v patře a já pro vás zatím spíchnu něco k večeři." Podává ti klíč. Když ho přebíráš, zdá se ti jakoby jsi zahlédl pohyb dveří vedle schodiště. Jakoby se přiotevřeli, ale jen na malou skulinku. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Děkuji. :o) |
| |
| "A co tedy nevrhuješ?" zeptám se Adri a usrknu ze svého pití. "Povalovat se celý den u bazenu není zrovna moje představa jak trávit prázdniny. Dá se tu třeba někam vyjet na kole? Teda jestli tu máte půjčovnu. Nebo můžeme jít pěšky. Z Toho útesu to vypadalo, že pro turistikování je tu místa dost," navrhnu něco jiného. Opravdu se mi nechce jenom tak ležet v posteli. Potřebuji něco dělat. |
| |
| Adriena se podívá na Martina. "Půjčovna tu je. Konec konců se odtut dá dostat až k moři. To jen kopce kolem tvoří menší mikroklima. Na kole je to asi třicet kilometrů a autobusem skoro za hodinu a autem za půl." Praví a pak se podívá na mapku města u dveří. "A nebo můžete obejít jen vyhlídky co tu jsou. Útes není jediná vyhlídka. Jsou tu i jiné, ale tahle má nejlepší atmosféru, takhle v noci." Pak se podívá zpět na Martina. "Nebo můžete zkusit jít po památkýách moc jich tu není, ale na pár hodin to vystačí. Jinak většina lidí přijíždí odpočívat k bazénu." Nakonec praví s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Borg pro Odvětím, zatím co si s lehkým heknutím přehodím boxy přes levé rameno a do prvé ruky chytnu klíč. Kroky pod nemalou tíhou zavazadel jsou pomalejší a tak se můj pohled může na několik vteřin odchýlit od směru cesty a zkontrolovat dveře, které se mírně otevřeli. "No je znát, že už má něco za sebou" Pomyslím si na účet domu a pokračuji dále v chůzi směrem, který mi naznačila Sara. Také je slyšet nějaké pobroukávání. |
| |
| "Já naštěstí nejsem většina lidi," usměju se. "Docela mě láká to moře. Zase tak často se k němu nedostanu a třicet kilometrů se da ná kole v pohodě zvládnout. Mohl by to být pěkný výlet. Co říkáš?" šťouchnu loktem do sestry. |
| |
| Adriena se usměje a je vidět, že jí hlavou proběhla myšlenka, ze které není zrovna sebejistá. Svoje rozpaky se pousí zakrýt otočením na barmana. "Mohl by jsi nám sem dát nějakou mapu? Pokud možno z tohohle století a aspoň s cyklostezkama?" Zeptá se s úsměvem. Barman protáhne trochu obličej. Je vidět, že vám chtěl zjevně podat jinou mapu, a že ho Adriena naprosto vystihla. Nakonec se sehne vytáhne složenou turoistickou mapu, kterou vám podá, pak se vrátí zpátky za barpult. Adriena mapu vezme, kousek jí rozloží a chvilku hledá nakonec se usměje. "A tady to je cyklostezka 66, červená barva. Ta vede k moři. Odhadem tak 32 kilometrů." Praví a přetočí mapu k Martinovi. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Když vyjdeš po schodech před tebou se otveře chodba celkem prostorná, táhnoucí se do prava i do leva. Z každé strany je zakončená balkonem. Po pravé straně jsou jedny dvečře nesoucí číslo 2 a na levé straně dveře nesoucí číslo 1. Naproti tobě se ukazují troje dveře s označením dam, koupelny a pánů. Na levé straně se nachází pokoje číslo 3 a a na pravé straně dveře číslo 5 a 6. |
| |
| Podívám se na mapu s ďábelským úšklebkem. To je náhodička. Tady je to samá záhada a jedeme se válet k moři. To není moc pro mě. A číslo 66? To nic neznamená, ale náhoda je to hezká. Nevím, jestli pojedu. Pak se zamyslím a nakonec usměju. Jak dlouho by to tak mohlo trvat? Zeptám se zvědavě, protože stále přemýšlím, jestli jet nebo ne. |
| |
| Martinovy šťouchance do žeber úspěšně ignoruji,ale poslouchám o čem se baví a prohlížím si malby na zdech,při tom usrkávám svoje pití. Nakonec se,ale podívám na bratra,který zjevně stál o můj názor “Jasně.Zajet nepodívat k moři by bylo fajn.Ale doufám,že mě tentokrát nebudeš hnát,jako posledně co jsme spolu byli někde na kole.“podívám se na Adrianu. “Když jsme spolu byli naposledy na kole,tak byl pořád přede mnou a volal ať pohnu a já pak byla z toho pěkně ničená.“vysvětlím ji “O to znovu už nestojím.Takže brácho tentokrát to bude vypadat jinak.Nejsem takový sportovec,jako ty.“uculím se. Pak se nakloním nad mapou,třeba na trase budou nějaká místa,která bychom také mohli navštívit. “A co vy?“zeptám se ostatních “Nepřidáte se k nám?“ |
| |
| Upíjím a po očku lítám po těch, co zrovna hovoří. Nakonec ale vždy skončím pohledem u Bena. Na stůl je přinesena mapa, jen se na ní podívám. Jet někam nakole? Na ty moje lenivý nohy? Radši bych šla tancovat. Chci si odpočinout a né se všude hnát. Možná po pár dnech odpočinku,ale hned určitě ne. Makala jsem celou dobu, než jsem sem jela. Přejedu po stezce prstem a vzdychnu. " Výlet na kole? Já rozhodně ne v nejbližších dnech. Možná později, po pár dnech odpočinku. Ale pokud to plánujete na zítra, tak to já mám v plánu odpočinek a relaxaci. Co ty, Bene, pojedeš?" zeptám se s pohledem stále na mapu. |
| |
| "Ty prostě nemáš souteživého ducha," pronesu s očima upřenýma do mapy. "Cesta se nezdá nijak náročná, myslim že pohodlným tempem to můžeme za dvě tři hodinky zvládnout. Pak se vykoupeme a večer zase vyrazíme zpátky. Takže kdo všechno pojede? Já, sestra, někdo další?" zvednu hlavu od mapy a podívám se na ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Myslivec pro Pozorně poslouchám a toho nového kluka v kombinéze si prohlížím. V duchu si utrousím tichou poznámku na jeho vzhled a když dostane klíče a se svými zavazadly se rozejde ke schodům, ucuknu pohledem a hlavu schovám zpátky za dveře. Tak honem, rozejděte se ...už tu nechci dál tvrdnout.. Popoháním ty dva na chodbě a nervózně si koušu spodní ret. Přitom doufám, že se Sára nevrátí dveře do sklepa zavřít. To by byl můj konec, hádám. Nebo spíš...konec mé nenápadnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Pokoj má podstavu čtverce o velikosti dvacet na dvacet metrů. Podlaha je vyložená parketami, a však zde jsou vidět parkety jen na kousku podlahy u dveří, zbytek podlahy je pokryt kobercem okrové barvy s červeným vzorem. Vzor samotný imituje kopcovitou krajinu, která má v rohu jezírko. Jezírko samotné je vyvedeno v trochu jiném odstínu červené, že nevypadá jako jezero krve, ale spíš malinové šťávy. Naproti dveřím jsou dvě velké okna. Přes okna se táhnou záclony stejné, jako v hale. Celý pokoj je osvětlen miniaturou křišťálového lustru ze vstupní haly. Na levé straně u zdi spojující s chodbou stojí postel. Tedy spíše letiště. Postel má rozměry tři metry na délku a čtyři na šířku yspalo by se na ní v pohodě mnohem víc lidí. Postel samotná je vzdálená od zdi na dva metry a je u ní noční stolek. Stejný noční stolek je i na druhé straně lože. při podrobnějším pohledu je vidět, že se dá od sebe oddělit na dvě samostatná lůžka. Za stolkem je velké zrcadlo se stolkem, kde je i malé umyvadlo s pákovým kohoutkem. U zdi je celkem prostorná dvoukřídlá skříň. Když jí otevřeš uvidíš, že je zevnitř zrcadlová. V rohu místnosti, kde jsou dvě okna je umístěn dřevěný stůl s židlí na každé straně. Zbytek pokoje volný a nezastavěný. Vešel jsi do pokoje a odstrojil ses. Při sundavání věcí slyšíš na chodbě rychlé kroky a pak zaklapnutí dveří. Po krátké hygieně se vydáš do jídelny na slibovanou pozdní večeři. Jídelna Sešel jsi po schodech do velké haly, kterou osvětluje rozsvícený křišťálový lustr. Už v hale je cítit celkem příjemné aroma jídla. Když projdeš jednoduchýma dveřma do jídelny, tak se před tebou otevře jídelna o velikosti sedmi na deset metrů. Poměrně prostorná. Vidíš, že vedou z ní dvoje dveře. Na jednech napsáno WC a druhé jsou bez popisu. Podlaha v jídelně je stejná jako v hale, z parket, to samé platí o obložení stěn. Je zde jedno velké okno na kratší straně. Prostředku jídelny vévodí podélný stůl pro deset lidí. Navíc v protilehlém rohu jídelny je krb, ve kterém i v tomto teplém počasí hoří oheň. Stůl samotný je ze dřeva potažený bílým ubrusem. Židle jsou vyřezávané ze dřeva a vyložené měkkými sedátky hnědé barvy. Celá místnost je osvětlena křišťálovým lustrem nad stolem a několika na zdi rozmístěných svítidel se stínidlem. Na stole už leží připravený talíř s příborem a před ním tři mísy z keramiky s víkem a karafa s vínem a druhá karafa s vodou. Víno červené. Když otevřeš mísy, zjistíš, že jsou oplný. V jedné jsou těstoviny vřetenovitého tipu. V druhé je maso s krémovou červenou omáčkou. Voní po koření a po rajčatech. V třetí míse je dán ovocný salát z čerstvého ovoce. Identifikuješ vesměs středomořské ovoce. Všeho je pomalu pro tři lidi. Když ochutnáš maso, tak zjistíš, že se jedná o maso vepřové a omáčku jemně pikantní. Naliješ si k tomu víno, to má celkem vřelou chuť. Je to ten tip vína, který rychle stouzpá do hlavy, ale druhý den z něho aspoň nebolí hlava. Nakonec když se navečeříš Sara odnese od tebe nádobí na vozíku a popřeje ti dobrou noc. Jsi už celekm unavený a postel uvítáš. Napřed však skočíš do sprchy, aby jsi ze sebe smyl všechen prach z cesty. Koupelna Koupelna je tvořena předvstupem, kde je lavička a botník a za nimi příčka oddělující zbytek koupelny. Samotná tato předsíňka je tvořena čtvercem dva na dva metry. Za dveřmi se nachází ulička o velikosti jeden a půl metru, kde jsou po stranách pět dveří a na konci další dveře. Od dveří ke dveřím na konci uličky je to pomalu dvacet metrů. Vypínač na světlo je hned za dveřma. Když otevřeš dveře po straně vidíš prostornou sprchu o obrysu obdélníku o čtyrech a dvou metrech. SPrcha samotná je vedena ze tří hlav. Ze strany dvě a z vrchu jedna. samotné dveře začínají nějakých padesát centimetrů nad zemí, takže se musí překročit. Takže bvevnitř je vytvořená jakoby prostorná vana. Světlo je do oddělené koje přiváděno osvětlením nade dveřmi. Na dveří zevnitř je otočný zámek. Když nahlédneš do dveří na konci, máš před sebou čtverec o třech metrech, kam vede i okno, které je přetažené zdobeným závesem. Místnost samotná je vyvedena jako sauna i s lavičkama. Po sprše se svalíš do postele. Překvapí tě možná až nepříjemné ticho, které je v hotelu, navíc do místnosti z pootevřeného okna proudí čerství vzduch, prosycený vůní růží. Je kolem jedenácté a venku se stále drží opar mlhy. Sám si uvědomuješ její tvar. Po jedenácté tě proberou z usínání kroky několika lidí a hlasy. Vzpomínáš na to, že ti Sara říkala o tom, že tu bydlí další lidé. Zřejmě to budou oni. Hlasy jsou celkem mladé a veselé, ale ej v nich cítit únava. Nakonec se i tyto hlasy utiší a ty pozvolna usneš. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Využiješ této chvíle, aby jsi se protáhl k sobě do pokoje. Rychle běžíš a tep ti bije. Nakonec se dostaneš až na malé bouchnutí dveří do pokoje nepozorovaně. Srdce ti bije. Trochu moc rozrušení. Sedneš k notbooku, aby jsi se podíval na net jestli už bude funkční net. No nepovedlo se ti to zjistit. Notbook se chová nanejvíš podivně. Tváří se jakoby měl vybytou baterii, ale když ho dáš na nabytí, tak se nenabíjí. Prostě nefunguje. Nakonec notbook zaklapneš a jdeš spát. Kolem jedenácté tě probere rozruh z chodby. Zjevně se ostatní vrátili. No co no, převalíš se na druhý bok a spíš dál. |
| |
| V baru jste nakonec zůstali až do půl jedenácté. Rozhovor se točil kolem zítřejších plánů na výlet k moři. Nakonec jste před půl jedenáctou zaplatili a bar opustili. Venku se stále vznášel mírný mlžný opar, ale už nebyl tak silný, jak zpočátku. Jakoby síla mlhy vyprchala. Jak však vyprchala síla z mlhy tak vyprchala i z vás. Na hotel se vracíte celkem unavení ale v dobré náladě. Adriena se s váma rozloučí na schodišti k vašim opokojům. Vstupní hala je prázdná a tichá. Nakonec zapadnete do svých pokojů. Po hygieně se uložíte do svých postelí. Vašimi okny profukuje večerní vánek, který sebou nese vůni růží. V domě je ticho a jediné zvuky, které slyšíte jsou zvuky vaše. Nakonec usnete spánkem tak lehce, jakoby jste byli malé děti. |
| |
| Probere vás nezyvklí zvuk. Jakoby někde odbíjeli hodiny. Velké hodiny, který dokážou rozvybrobvat celý dům a dát mu řád a pořádek. Oknama profukuje čerství ranní vzduch. Podle odbéjení hodin snadno uhodnete, že je právě devátá hodina. Ještě než otevřete oči, cítíte, že je není něco v pořádku. Jakoby vaše matrace postele někdo přez noc změnil a vyspal je něčím tvrdým a pychlavým. Když otevřete oči, vidíte, že nejen postele jsou věci, které jsou nezměněné. Ve skutečnosti ležíte na podlouhlé madraci, která je naplněná senem, ale to není všechno. Ležíte všichni v jedné jediné místnosti, která je opravdu prostorná a odpovídala by přibližně rozloze vašich pokojů. Podlaha samotná je ze dřeva a po dveřích není ani památka. Jediné, co naznačuje možnost odchodu z místnosti, je poklop na podlaze v místech, kde kdysy by se dali podle vašich vzpomínek tušit schody do dolní části domu. Navíc vše vypadá jako v podkroví. Tomu nasvědčují i sešikmené stropy. Jediné, co z vašich věcích zbylo, jsou svršky, které jste měli včera na sobě. Poklidně uložené vedle vašich "matrací". |
| |
| První se jenom vrtím a ani si neuvědomuji,že se něco děje a jediné co mě trápí je nepohodlná madrace. Nakonec vzdám pokusy zase usnout a otevřu oči,v jednu chvíli si ještě neuvědomuji,že jsem někde jinde než bych měla být,ale po tom co se rozkoukám prudce se posadím a překvapeně vyjeknu. Rozhlédnu se a když uvidím,že tu jsme všichni v jedné místnosti,přitáhnu si přikrývku blíže k tělu,přece jsem jenom v noční košili. “Hej!Lidi vstávejte!“vyjeknu z novu.Rozhlédnu se a najdu Martina.Vstanu a rychle si na sebe obléknu aspoň kalhoty a přiběhnu k němu. Chytnu ho za ramena a začnu jim necitlivě třást “Brácho!Vstávej!Něco se stalo!Něco fakt divného!“ |
| |
| "Cco je?" zamumlám a pokouším se sestřino buzení ignorovat, ale je neodbytná a cosi v jejím hlase mě přesvědčí, abych otevřel alespoň jedno oko. Když uvidím, že zmizel nábýtek ze včerejška i všechny ostatní věci, prudce se posadím a zmateně se rozhlížím. "Co se to stalo?" otočím se na sestru, ale ta mi odpověď poskytnout nemůže. Tak se štípnu, jestli je to náhodou není sen, ale zdá se že. Tak snad nějaký podivný vtip? Doufejme. A zatim co marně přemýšlím, co se tu děje, se obléknu a podívám se zda jsme tu všichni. |
| |
| Ráno se probírám velmi špatně, najednou se mi špatně spí. S tichým zavrněním se přitulím více k Benovi. Ruce i hlavu mám položené na jeho hrudi. Vrtím se a na křik kolem jen otevřu jedno oko. Pomalu mi dochází, že vidím Leonu a taky další. V tom momentě sedím a očima vyjukanýma se rozhlížím. Jak jste se sem? Co se stalo? Kde je náš pokoj? Bene....BENE:" Začnu z Benem zuřivě cloumat. Po dost trapné chvili mi dojde, že jsem tu jen tak, ve svém volném triku na spaní. Je na něm i domácky dělaný nápis. Zrudnu a přes sebe hodím deku. Teprve mi ted dochází, na čem to vlastně spíme. To není možné, jak se to sem dostalo...jak jsme se my sem dostali...já snad začnu věřit na ty povídačky. |
| |
| První, co mě probere je jekot té holky, Leony. Zamžourám na šikmý strop nad sebou a pak mi to dojde. "Já usnul?!" zvednu se rychle jak hladový upír z rakve a překvapeně zopakuju, teď už s trochu zoufalejším tónem: "Já fakt usnul.." Tenhle fakt je pro mě bohužel v té chvíli tím nejméně očekávaným. Nespavcovi jako jsem já se málokdy povede usnout na víc jak 3 hodiny. Další rána následuje hned jak si uvědomím na čem a v čem jsem spal. Pak naváže místnost. Nakonec lidi kolem mě. S vyděšeným gestem a tichým sípavým výkřikem se zbaběle posunu co nejblíže ke zdi, jakobych byl v místnosti obklopen nočními můrami. Brýle nechávám někde na polštáři. "C-co se to krucinál stalo?! Proč sem tady..?! S váma!" zeptám se ještě zmateněji a vyděšeněji než předtím a přejíždím rychle očima po ostatních jako bych čekal odpověď s řádným vysvětlením. Přitom si nervózně žmoulám konce rukávů černobíle pruhovaného svršku svého pyžama. Musim vypadat jak malej ustrašenej kluk. |
| |
| Spím tvrdě a moc se nevrtím, jelikož mám u sebe Alex, která má na mě většinou položenou hlavu. Dnes tomu nebylo jinak. Někde v pozadí svého už né tak tvrdého spánku mi v hlavě zní hlasy. Náhle se mnou kdosi začně třást a já se konečně začínám probírat. Pootevřu oko a koukám se na Alex, která vypadá celkem překvapeně. Vůbec netuším o co jde, a tak se pomalu posadím a porozhlédnu kolem sebe. Otevřu ústa dokořán. "Eh, kde to jsme? Moc se to nepodobá místu, kde jsme asi včera usnuli spolu co Alex?" Vidím ji jak se přikrývá stydlivě dekou. Jen se na ni pousměji a nahlas řeknu. "Kdopak nás to přestěhoval?" Kam jsme se to k sakru dostali? Nás vynesli z toho domu sem? Proč ale? Chytnu Alex za ruku a přemýšlím jak jsme se tu mohli asi ocitnout. |
| |
| Zazívu, když slyším ten humbuk kolem a se zavřenýma očima si sednu. Co vyvádíte? Zeptám se rozespale, ale pak se mi nezdá spousta věcí, a tak pootevřu oči, přičemž je okamžitě zase zavřu a otevřu, jestli se mi to nezdá. To snad není možný? Jak nás někdo mohl přesunout? Promnu si oči a rozhlédnu se. To teda není dobrý ráno. Jaktože mě nic nevzbudilo? A co ty hodiny? Ani se mi nechce panikařit, protože mě z toho nenadálého vzbuzení rozbolela hlava. Začnu si mnout oči rukávy od černého pyžama s potiskem růže a pomalu se zvednu, protože se mi leží fakt nepohodlně. |
| |
| Schován zcela pod dekou zatím úspěšně odolávám rámusu, který se zde utvořil. Snad je to tou dlouhou cestou, která mě včera zmohla tak, že spím jako zabitý. To však končí, když Victor se přesune ke zdi a má deka se posune spolu s ním. Odkryjí se mi nohy na které okamžitě reaguji nespokojeným zamručením a pozvednutím hlavy. Rukou si pomůžu od deky, kterou jsem měl přikrytou blonďatou hlavu a škubnutím se snažím deku vrátit na svou původní polohu. V tom však jak kdybych ztuhl. Zvuky a pohyb v mé blízkosti... "Zloději?" "Co děláte u sta hromů v mém poko.." Ani jsem nestihl dopovědět první větu, kterou jsem chtěl vykřiknout s tím, že jsem ještě v krásném pokoji, kde jsem včera ulehal. Mé oči však spočinou na rozespalé dívce (Linda) a naopak u vyděšené (Alex) nemluvíc ani o dalších "Narušitelích". Modré oči okamžitě velmi překvapeně prohledávají ostatní bytosti. Mozek však stále ještě nepobral všechny fakta, které mu oči přinášejí. Je, ale otázkou času než vše pochopím a konečně se proberu z mezi spánkového stavu. Zatím však zůstávám v poloze pololehu. |
| |
| Jak se tak probíráte vám neznámém prostředí, otevře se poklop v podlaze a z něj vykoukne hlava dívky. Celkem vzhledově připomíná Adrienu, ale chybí jí brýle a vršek oblečení, který vidíte je tvořen normální režnou košilí. Sotva se otevře poklop v podlaze ozve se hlas: "Nikam, tady budeš hříšnice." Ozve se hlas, připomínající hlas Marcuse. Adriena sklopní hlavu a zase poklop zavře. Slyšíte, jak její měkký kroky sestupují po žebříku zpět. "Co si myslíš, že budeš dělat! budeš tady a zítra půjdeš ke zpovědi. Já ti tu hříšnou duši z těla vyženu i kdybych měl použít práva útrpného!" Zní rozhořčený Marcusův hlas. "Ano pane. Už jdu po své práci pane." Ozve se štípavý zvuk a pak se rozhostí ticho. |
| |
| Zmateně koukám na poklop ve kterém zmizela dívka a nevím co si o tom mám myslet. Má to snad být nějaké divadlo pro obveselení hostů, nebo co? Mě to tedy zatím příliš zábavné nepřijde. Dopnu si kalhoty a hodím jeden zachmuřený pohled na kluka, kterého jsem tu ještě neviděl. Sice ho neznám, ale vypadá, že je v tom s námi, tak ho prozatím nechám být. Dojdu k poklopu, chvilku poslouchám jestli neuslyším něco dalšího a pak se pokusím poklop zvednout. |
| |
| Poklop jde celkem bez potíží otevřít. Je to klasický starý dobrý dřevěný poklop s železným kruhem ze spoda i z vrchu. Při otevírání nevydá poklop ani hlásku. Při pohledu přes poklop je vidět dřevěný žebřík, který vede dolů o pár metrů níž. Výška se přibližně shoduje s výškou jakou měl strop a podlaha, jak si pamatujete. Z poklopu je vidět, že vede do celekm prostorné místnosti se stolem a židlema. Je vidět i na kruhu zavěšený křišťálový lustr, který je vám více než povědomí, akorát, že je na svíčky. Zároveň s otevřením poklopu k vám dolehne i tikání hodin, které jsou umístěny mimo výhled z poklopu. Samotná podlaha spodní místnosti je dělaná z kamene a je na ní vidět semtam sláma. |
| |
| Zase zívnu a protáhnu se. Když uvidím Adri, jak vykoukne a zase zmizí, hodím na to místo tázavý pohled.Už tam chci jít, když ten poklop otevře Martin. Pokrčím tedy rameny a rozhlédnu se po ostatních. Pokud chcete jít dolů, tak běžte. Já jdu poslední. První už tam je a žádnou případnou mačkanici nechci. Usměju se pro sebe, když spatřím toho neznámého blonďáka. Co on dělá tady v týhle nicotě domu? Pořádně si ho detailně prohlédnu a pak se zase otočím na poklop. Pak pokrčím rameny a sednu si na svou matraci. |
| |
| Popadnu zbytek svého oblečení a v koutě se opatrně obléknu úplně pak teprve se cítím jistěji. Když se objeví Adriana už na ní chci vypálit otázku co se tu děje,když zase zaleze,ale co to ten její otec říkal za slátaniny? Připomínalo mi to trochu,jako kdyby mluvil někde ze středověku,jako v nějakém historickém filmu. Že by to byla nějaká součást pobytu?Návrat do minulosti?Nějaké představení?Ale proč nás stěhovali nahoru?A jak se jim to vůbec podařilo aniž bychom se probudili?Že by nám do večeře dali nějaké uspávadlo? Přesunu se k bratrovi a nahlédnu do otevřeného poklopu “Martine….mě se tohle nelíbí.“řeknu mu tiše,když vidím podlahu z kamene se slámou.Nebyla předtím ze dřeva? Pak si teprve pořádně prohlédnu muže s plavými vlasy,kterého jsem ještě neviděla. Otočím se k němu “Ahoj.“pozdravím ho “Kdo jsi?“ |
| |
| Z mého já není zatím moc vidět. Hlava s lehce ostřejšími rysy napovídající můj severnější původ a nepříliš probarvené rty napovídající na ne zrovna teplou noc. Chvilka, kterou jsem potřeboval na procitnutí již uběhla a já si sedám. Deka se shrne až ke klínu a tak odkryje tmavošedé triko bez jakéhokoliv potisku. Krátké rukávy tak odkrývají ruce, na kterých jsou maličko znatelné svaly. Snad tím, že jsem před nedávnem začal s udržovacím tréninkem. Pohled se vrátí k dívkám, které o mě zavadili pohledem a snad to vypadá i na to, že se dozvím co tu vůbec pohledávám. Však myšlenky plynuly příliš pomalu a Leoniny slova jsem téměř přeslechl. "Ehm ahoj." Prohodím lehce nerozhodně, a je tedy poznat jaká slova jsem neslyšel. "Předpokládám, že také nevíte proč jsme tu." Konstatuji nejspíše fakt vytušen z toho jak se ostatní chovají a nutno říci, že ani já se necítím zrovna nejlépe. Než-li mi dívka odpoví, můj pohled se zaměří na mé nohy a pak začíná prohledávat mé blízké okolí. Evidentně kontroluji co všechno mám sebou a hlavně zda je tu něco do čeho bych se mohl obléknout. "To je paráda, proč já nejel přes noc...teď budu..." chvilkové temno v myšlení "někde...bezva" |
| |
| "Mě taky moc ne," odpovím Leoně a pak si kleknu na podlahu a strčím hlavu do díry, abych si prohlédl jak to tam vypadá. Kdo ví jaké překvapení na nás ještě čekají. |
| |
| Chvili se jen tak rozhlížím a tisknu se k Benovi. Ztisknu jeho ruku a pak jí pustím. Rychle se oblíknu a podívám se na zbytek i na toho nového. Jen mu na pozdrav kývnu hlavou. Přemáhá mě zvědavost a tak se pomalu přesunu k poklopu. " Přijdu si jak ve zlém snu....jako v nějakém filmovém hororu..a rozhodně nechci být tady něčí figurkou." Podívám se dolů a hned se stáhnu zpátky, až k Benovi. |
| |
| Ještě snad naposledy zívnu, zatřesu hlavou a kouknu na blonďáka. To určitě nevíme, ale mě by spíš než proč tu jsme zajímalo, jak nás někdo mohl přenést bez toho, aniž by nás vzbudil. Pokrčím rameny, kouknu na ostatní, jestli už slezli a když zjistím, že ne, tak zavřu oči, zase je otevřu a pokusím se uvelebit na matraci, což se mi moc nedaří a nakonec to vzdám. |
| |
| Ze všech ostatních se vzpamatovávám asi nejpomaleji. Stále vyděšeně těkám pohledem z jednoho "spolubydlícího" na druhého a to, že je tu někdo nový mi je docela jedno, jelikož jsem si doposud nezvykl na zbytek lidí. Co to sakra bylo?! Vypadám ještě víc na mrtvici, když se v poklopu odehraje ta krátká scénka. Pak vyslechnu názory ostatních a namísto toho, abych se začal uklidňovat, hlavou mi začnou běhat příšerné představy o tom, co by se s námi teď mohlo dít. Zvláště když se Alex zmíní o hororovém filmu, má fantazie situaci ještě zkrášlí o pár zmutovaných vrahů navíc. Nic nahlas neříkám. Jen dál sedím se skrčenýma nohama přilepený na stěnu na kterou začínám mít podezření, že by mě mohla každou chvilku spolknout. |
| |
| Když chvíli hledíte dolu, vidíte jak přejde pod váma postava muže. Tak nějak připomíná Marcuse, který je oblečen do kněžského roucha. Projde, na chvíli se zastaví pod poklopem a pohlédne nahory. Přesto nevypadá, že by si vás nějak všiml, že někdo kouká dolu. Pouze zakroutí hlavou a pokračuje v chůzi dál. Jeho kroky ho odvedou do dveří, které vedou zjevně ven. Místnost zase utichne. Nevypadá to, že by vás někdo sháněl či by na vás byť jen reagoval. |
| |
| Stále se dívám na blonďáka “To se ptáš ty nás?Ne….nevíme co se tu děje.Všichni jsme stejně překvapení jako ty.Mimochodem já jsem Leona.“představím se mu a pak se podívám na bratra “Asi bychom měli slézt dolů a zeptat se co se to tu děje.“řeknu mu. Odstrčím Martina trochu stranou a slezu dolů,podívám se pak nahoru na Martina “Půjdeš semnou?“zeptám se ho. |
| |
| "Ernest" Pronesu lehce zamyšleně. Pohodím rameny a pokračuji v hledání nějakých věcí. Přec to není náhoda, že vedle mě ležely riflové kalhoty, ale kde je zbytek? Alespoň ještě boty. "Ahh tady jste...heh nepřipadá vám to divný." Prohodím k lidem které sice neznám, ale když už jsme v jedné místnosti proč nevyužít i jejich mozek. "Mám tu věci, které jsem měl včera naposledy na sobě. Hozené vedle mě. A k tomu to v čem jsem spal." Mé pozastavení, ale netrvá dlouho. Začnu si navlékat všechny svršky či spodky, abych byl plně mobilní a neomezen. |
| |
| Zívnu a ušklíbnu se na Ernesta. Tady je toho divnýho čím dál víc. Viděl jsi mlhu? Mimochodem, jmenuju se Linda. Přestanu se šklebit a zamyslím se. Divnej je hlavně ten příběh...ale teď o něm nebudu mluvit. Třeba se všechno bude točit kolem toho. Tady to není normální. Při svých myšlenkách se zaseknu pohledem na Ernestovi, protože jsem naposled koukala na něj. |
| |
| Dívám se jak Leona slezla dolů a jdu za ní. Jen co jsem dole se rozhlédnu jak to tam vypadá a jestli nám něco nehrozí, pak se otočím k sestře a zpražím jí pohledem. Nejraději bych jí vynadal, za to že na mě nepočkala a zbytečně riskovala, ale teď se to nehodí. Máme větěší starosti, jako například zjistit co se to tu děje. |
| |
| soukromá zpráva od Uirusu Iki no Sendo (26) pro U jedné příčky dalo by se tušit, že tam by měla být jídelna, jak si jí pamamtujete vy, stojí stůl. Stůl je to celkem velký tak pro deset lidí, z bytelného těžkého dřeva. Momentálně je naprosto holý. Když se podíváte obráceně vidíte, že ve směru je umístěn velký kříž, který vévodí celé příčce. Před ní je dán oltář a před oltářem taková podivná stolička, která je z části přikrytá plátnem. Hodiny nevidíte, ale slyšíte. Ozývají se zpoza příčky, na které je kříž. Zároveň za vašimi zády vidíte u zdi dřevěný poklop. Okna samotná jsou sice sklená, ale jejich zaskelní je spíš zapuštění do olova. Kromě tikání hodin je to zde klidné a tiché. Všechno vypadá celkem sporé až chudé. |
| |
| soukromá zpráva od Uirusu Iki no Sendo (26) pro U jedné příčky dalo by se tušit, že tam by měla být jídelna, jak si jí pamamtujete vy, stojí stůl. Stůl je to celkem velký tak pro deset lidí, z bytelného těžkého dřeva. Momentálně je naprosto holý. Když se podíváte obráceně vidíte, že ve směru je umístěn velký kříž, který vévodí celé příčce. Před ní je dán oltář a před oltářem taková podivná stolička, která je z části přikrytá plátnem. Hodiny nevidíte, ale slyšíte. Ozývají se zpoza příčky, na které je kříž. Zároveň za vašimi zády vidíte u zdi dřevěný poklop. Okna samotná jsou sice sklená, ale jejich zaskelní je spíš zapuštění do olova. Kromě tikání hodin je to zde klidné a tiché. Všechno vypadá celkem sporé až chudé. |
| |
| Zaposlouchám se, jestli někoho neuslyším, ale zdá se že jsou obyvatelé v jiné části domu. Ještě dojdu k jednomu z oken a podívám se ven, pak se vrátím k poklopu. "Hej!" křiknu nahoru. "Půjdete taky nebo zůstanete nahoře?" zeptám se zbytku co zůstal v naší "ložnici". |
| |
| Zachvěji se, bylo to už trochu děsivé. Sevřu Martinovy ruku “Bojím se. Martine tohle prostě není normální!“zašeptám a rozhlížím se. “Je to, jako v těch fantasy filmech, kde se lidé přesunou v čase… zní to úchylně, já vím… ale i tak… je to divné. Děsivé.“zadívám se na další padací dveře. Kam zmizeli schody? |
| |
| Zaslechnu zdola otázku a podívám se na Bena. "Možná bychom se tam měli jít podívat, tady toho moc nezmůžem. Třeba je dole někdo, kdo nám řekne, co se děje." Oblíknu se.Vemu Bena za ruku a pomalu sestoupíme za Leonou a Martinem. Očima se rozhlížím kolem sebe a viditelně si dávám pozor na vše, co se kolem nás šustne. Zastavím u Leony a rozhlížím se kolem. " Teda, vůbec se mi tady nelíbí." |
| |
| Leona a Martin Ticho v místnosti je pomalu až hmatatelné. Jediné co mu udává rytmus jsou hodiny. Přesto... Přesto se ozve zvuk. Otevře se poklop, který byl u stěny a vyleze z něho hlava mladíka, kterému může být stěží osmnáct. Vystoupí po schodech a udiveně se na vás podívá. Je to vskutku mladíček, ale jeho zjev je takévý vskutku poutavý. Má vlasy po ramena. Vlasy jsou barvy sněhu. Úplně bílé, ale nikoliv taková vyšlisovaná barva do žluta, ale vskutku bílé od přírody. Jeho pleť je světlá, jakoby neviděla slunce. Celý je oblečen do černých věcí, jakoby se vracel z pohřbu. Pláěné kalhoty na nohou a černá lněná košile ke krku se stojacím límečkem. Kluk se na vás otočí a upře navás pohled. Je to zvláštní pohled. Jeho duhovky jsou protkány krví, která barví duhovku do červena. V pohledu je vidět překvapení, ale nevypadá to, že by chtěl nějak reagovat. Jen zakroutí hlavou a chystá se kolem vás projít. |
| |
| "Počkej!" chytnu ho za rameno, aby nemohl odejít. "Kdo jsi? Co se tu děje?" vyhrknu na něj otázky. Snad se konečně dozvíme o co tu jde, i když se pomalu začínám bát toho ce můžeme dozvědět. Možná, možná, bych měl toho kluka vyzpovídat někde v soukromí. Byl bych nerad kdyby se sestra vyděsila ještě více než je. |
| |
| Kluk se zastaví a celke instinktivním způsobem schodí z ramene Martinovu ruku. "Vy jste tady?" Zeptá se překvapeně a červeným pohledem těká z vás dvou. "No co by se tu dělo. Opravoval jsem dole při pojení a nejednou vypadl proud a když jsem se dotápal až sem, tak tu bylo tohle." Praví a nervozně se rozhlédne. "Co se tu stalo, kde je nábytek, kde je Sarah?" Nakonec se s jistou naléhavostí zeptá. |
| |
| Tenhle muž mě děsil ještě více než ta změna domu. Vždyť měl krvavé oči! Ale třeba to jen byli čočky, ale trochu jsem se obávala toho, že to bylo jen mé toužebné přání. A když se na nás podíval, poděšeně jsem vyjekla a schovala se za bratra. Nikdo v tu chvíli netušil, jak moc jsem ráda, že je tu semnou. Ale když na nás promluví zdál se mi poněkud zmatený a ne nebezpečný, trochu se uklidním ale z bezpečí zpoza bratrových zad jsem ještě nevylezla. Jen se trochu nahnu abych na něj viděla “Jak to máme vědět? Někde tu ale asi bude….už jsme viděli Adrianu a slyšeli jejího otce. Tak tu asi někde také bude…. a kdo jste vy?“obezřetně se na něj dívám. |
| |
| Mladík se trochu nejistě usměje. "Opravář internetu. Jakob Wolf, dis." Představí se a zasune ruku do kapsy v zádu na kalhotách a podá vám vizitku se svým jménem. "No mě volali, že jim to tu vypadlo, tak sjem ráno přijel. Vlezu k vedení chvíli se tam prohrabuju. Ohnu se pro kleště a najednou tma a tak jsem se vydal ke schodům." Praví na vysvětlenou. "Většinou neoslovuju hosty, nemají to rádi." Ještě nejistě dodá. |
| |
| Vezmu si od kluka vizitku a pečlivě si jí pročtu. "Já jsem Martin a tohle je Leona," představím sebe a sestru. "Vy tedy nevíte co se tu stalo? My jsme se před chvíli probudili a uviděli jsme tohle..." nenecházím slova a tak jenom mávnu rukou, abych poukázal na změny, které se tu udály. "Asi bude nejlepší zeptat se Markuse nebo Sáry," pronesu spíše k sobě. |
| |
| Když se tak zdvořile představí, přestanu se skrývat za bratrem a postavím se vedle něj. Podívám se na vizitku co Martin drží v ruce a pak se zadívám na pana Wolfa. Pak dodám jen co bratr domluví “Je to, jako kdybychom se vrátili do minulosti, kde se ještě věřilo na čarodějnice a za to je upalovali.“poznamenám i když mě ten muž stále trochu znervózňuje. Hlavně ty jeho oči “ Mimochodem těší mě pane Wolfe. Promiňte jestli to bude znít sprostě nebo tak. Ale proč vypadáte jako upír? A co ty červené oči? Nosíte čočky?“ |
| |
| Mladík se zarazí. "Čarodějnice, upalování, upíři, cestování v čase, co je to za nesmysly?" Nechápavě se zeptá a pak se podívá na svoje oblečení. "Já nevypadám jak upír nemůžu za to, že si mamka pořídila albína." Praví skoro až omluvně. Jak se bavíte uslyšíte skřípnutí dveře od vchodu a vejde postarší žena oblečená do černé haleny s krajkou a černé sukně. Halena je opjatá ke krku a zajištěná broží ve tvaru kříže. Žena je celkem podobná Sarah, ale vypadá starší a usedlejší. Její zapletené vlasy jsou prokvetlé stříbrem, přesto na její tváři není znát jakékoliv ztrhání. Jak otevře dveře, tak se mezi nima zastaví rozhlédne se po místnosti, jakoby někoho hledala. Vás jen přejede pohledem, jakoby vás neviděla. "Anno? Anastázie, kde zase vězíš? Slez z té půdy a koukej jít dělat." Zazní velitelský hlas. Je v něm ostrost, ale i jistá mateřská náklonost. |
| |
| Zatvářím se provinile. Mohlo mi dojít, že je to albín. Kdyby to byl upír nebo si na něj aspoň hrál, tak by měl pravděpodobně černé vlasy. “Omlouvám se. Nemyslela jsem to nijak zle. Jen jsem tady z toho docela zmatená a přiznávám se že i vyděšená. A zdá se že i mi to pomaleji myslí.“pousměji se, ale úsměv mi zmrzne na rtech, když se otevřou dveře a v nich se objeví Sára, nebo aspoň její postarší verze. Překvapeně na ní vykulím oči, protože se zdálo jako by nás neviděla. Hned k ní přijdu “Sáro. Promiňte, ale co se to tu děje?“vybafnu na ní hned. |
| |
| Sarah zjevně nereaguje. Rozhlédne se ještě jednou po místnosti. "Kde ta holka jedna zatracená vězí." Zamumlá a otočí se a odchází a vypadá to, že jde na druhou stranu od oltáře. Jakob se za ní s vytřeštěnýma očima kouká. "No tohle je fakt divný. Buď jsou sjetí oni nebo já." Praví na záda odcházející Sary. |
| |
| Já také zůstanu na Sáru civět a zachvěji se. Vrátím se k bratrovi, kterému pevně sevřu ruku “Já bych řekla, že je v tom něco víc… myslete si o mě co chcete, ale já bych řekla, že nás vůbec neviděla. Jako… jako… kdybychom snad byli neviditelní. Nebo duchové. “ zadívám se na Wolfa. |
| |
| Celé to zamračeně sleduji a vůbec nevím co si mám o téhle podivné věci myslet. Sestřina teorie mi přijde velmi podivná, určitě se to dá nějak logicky vysvětlit. "Já nevim, ale není možné, že jsme se stali obětí nějaké davové hypnozy? Tyhle věci se stávají. Některá místa nebo objekty mají zvláštní auru, která působí na psychcky slabší jedince a ti pak propadají halucinacím ve kterých často vidí stejné věci. A podle toho co jsem slyšel, je tenhle dům hodně starý..." raději zmlknu. Obávám se, že jsem nepřesvědčil ani sebe na tož sestru, která se bojí i temnějšího stínu, ale určitě to musí jít nějak vysvětlit. "Možná, možná by jsme měli jít ven. Co vy na to?" sklouznu pohledem z Jakoba na sestru a zase zpátky. |
| |
| Dívám se na ty neuvěřitelné situace a jsem pořád spíše zvědavá, a proto přistoupím k tomu Jakobovi a pousměju se, ale když vidím, že si Sarah Leony nevšímá, tak mě to dost zneklidní, ale něco mě napadne když uslyším řeči o cestování v čase: Promiň, mám takhle po probuzení zmatek, ale co je za rok? Usměju se nevinně a začínám přemýšlet, jestli to není až moc praštěná otázka, ale všechno se mi v tu chvíli zdá celé divné. Mimochodem, já jsem Linda. Představím se Jakobovi a pousměju se trochu provinile, že jsem se nepředstavila hned. |
| |
| Jakob Kývne na pozdrav. "No je 2006. Jaký jiný rok by byl?" Řekne, jakoby to byla samozřejmost. "Duchové, davová hypnoza. No ještě začněte s vlkodlaky a uteču tady odsud." Praví spíše s humorem, než by to myslel vážně. |
| |
| Zpražím Wolfa pohledem “Mysli si co chceš. Tak zkus vymyslet něco sám, pane samá sranda.“odfrknu si a pustím Martinovu ruku. “Já souhlasím. Půjdeme se podívat ven. A jestli to je všechno jen nějaký vtip tak je to fakt blbej vtip a nedostanou ode mne žádné spropitné.“ vyrazím zarputila k dalším „dveřím“ a projdu jimi. Chci se dostat z tohohle domu. Však se uvidí až se dostaneme ven. |
| |
| "Možná by to nebylo špatné," přitakám Jákobovi zcela vážně a následuji sestru. Držím se těsně za ní a ať je venku cokoliv nebude tomu čelit sama. |
| |
| Když vykročíte ke dveřím domu, jde Jakob za váma. Nejde moc rychle. Nevypadá to, že by nějak spěchal. Na jeho pohybu by se dalo spíš říct, že se spíš loudá. Když otevřete dveře, přivítá vás známá vůně růží. Růže se pnou, kam se oko podívá po celém domu. Samotné keře tvořící bludiště jsou na první pohled jiné. Jsou vyšší než výška dospělého člověka. Když vyjdete před dům, tak vidíte, že malý domek, kde si dřív pamatujete budku pro zahradníka, stojí nižší stavení, obehnané plotem a za ním chodí slepice. Také vidíte lavičky kousek před růžema. Zde sedí muž, oblečená do kněžského roucha. Celkem připomíná Markuse. Avšak drží mezi prsty růženec s křížem a je vidět, že se polohlasně modlí. Jakob se opře do dveří a chvíli se kouká na tento výjev. Nakonec poznamená. "No asi jsem to víno pít neměl." Je to spíš poznamenání pro sebe než pro vás, ale slyšet je. |
| |
| "My jsme sice také včera pili, ale nemyslím si, že by za tohle mohl alkohol. Když už tak bych to přirovnal k feťáckému tripu," zabručím a postavím se před toho chlapíka v kněžském rouchu. "Halo, slyšíte mě?" zamávám mu rukama před obličejem. "Vidíte mě vůbec?" pokusim se ho šťouchnot do ramene a zmateně se otočím na sestru, která stojí ve dveřích a nakvašeně si prohlíží zahradu. |
| |
| "No kdo ví, co tady do toho vína dávaj." Praví Jakob. Kněz - Markus se nïjak netváří, že by nějak reagoval na Martina. Když do něj Martin strčí, tak se pouze na chvíli zarazí, pokřižuje se a pokračuje v modlidbě. Modlidba zní cizojazyčně, asi i latinsky. "Chmm, tak koukám, že tohle je pěkně ujetý. To jsem tuhle slyšel, že vědci přišli na způsob jak vytvořit skupinové snění. No třeba jsme pokusní králíci a ani o tom nevíme." Praví s mírnou přesvědčivostí v hlase. |
| |
| Vyjdu ven a rozhlížím se, když Martin strčí do Markuse zavrtím hlavou a přijdu k nim “ To je pěkná blbost. Copak vám přijde, že naší hostitelé vypadali na nějaké vědce?“zavrtím hlavou. “Navíc proč by to na nás zkoušeli? Aby si to odzkoušeli? Pokud vím, tak bez našeho souhlasu by to bylo hlavně nezákonné.“ Podívám se na Wolfa “A co vy? Říkal jste přece, že jste opravoval porouchaný internet, ne? Byl s vámi někdo v místnosti? Navíc cožpak by jste při spaní jen tak usnul?“odfrknu si a přijdu k Markusovi. Zadívám se na něj “ Ať je to jakkoliv tak chci zpět. Tohle mě vážně nebaví.“ rozpřáhnu se a vrazím Markusovi pěknou facku až to pleskne. Jsem zvědavá co to s ním udělá. Jestli si na něco jen hrají… tak si to přinejmenším zasloužili, že takhle trápili mé nervy. |
| |
| Facka jen mlaskne, ale Markus se ani nehne. Jakoby ji necítil. Ruka Leony zaštípe, ale nic víc. "No nevím, já tam šel sám. To vedení jim pořád padá, takže většinou vejdu a rovnou ho opravím a pak se zajímám o to co dál." Praví Jakob. "Nikoho jsem nepotkal a ani jsem vlastně nic nepil, ale pravdou je, že jsem nemohl nahmatat v té tmě kufřík. Jen nějaké dveře a tam se ozývalo takové divné pípání." Zauvažuje Jakob. |
| |
| Promnu si ruku a zamračeně se na Markuse dívám, pak se ale odvrátím a zadívám se na Wolfa “ Tak to vidíte!“řeknu s vítězným úšklebkem. Ale pak se zarazím “Pípání? Jaké pípání? Jako strojové pípání? Nebo nějaké zvíře?“zeptám se. “ Možná bychom měli zjistit co to bylo za pípání co bratře?“seknu pohledem po Martinovy. |
| |
| Vytřeštěně se podívám na sestru když vlepí tomu muži facku. "Leono!" vykřiknu, "tohle přeci nemůžeš," chytnu jí za ruku, aby to nemohla zopakovat a na její otázku jenom pokrčím rameny. "Zkusit to můžeme, stejně nevíme co dál nebo ano?" |
| |
| Protočím panenky “Ale no tak. Nech toho.“vysvobodím svou ruku z jeho sevření. “Naděláš. Vždyť jediný kdo to cítil jsem já. S ním to ani nehnulo. Pochybuji, že se hnul i kdybych ho nakopla do rozkroku.“odfrknu si. Otočím se na Wolfa “Vezmete nás tam? K tomu „pípání“?“zeptám se. |
| |
| "To ti stejně nedává právo tu jen tak mlátit lidi," odseknu jí a založím si ruce na hrudi. Někdy se chová opravdu příšerně a já abych jí pak tahal z malérů. Raději se zaměřím na Jakoba, protože teď opravdu není vhodná doba nato hádat se se sestrou. "Už jste to pípání někdy slyšel? Jak oněkdy při vaší dřívější návštěvě tady?" zpetám se ho zvědavě. Pravděpdobně to stejně nic nebude, ale je lepší mít alespoň nějaký cíl, než tady jen tak nazdařbůh bloudit. |
| |
| Mé svršky na sobě upravím a bez nějakého slova slézám dolů do místnosti. S divným pocitem se rozhlížím po místnosti. "Paráda..vždyť je to ten dům, jen půda co blb..." Přejdu ke dveřím, kde stojí nějaký člověk a ti dva co se probudili ve stejné místnosti spolu semnou. Pak však zpozoruji Markuse a poslední písmenka vypustím z úst. ..nou. ehm není to náhodou ten...mno co mi uklízel motorku...emm..ani nevím jestli mi říkal jméno. Každopádně jsem ho už viděl, ale nevypadal tak ulítle...říkal něco?" Vychrlím prakticky to co mi přišlo na jazyk. Ruku zabořenou do vlasů a oči si důkladně prohlížení roucho Markuse. |
| |
| Jen pozoruji, jak lidí v místnosti ubývá. Zatím neslyším žádné zděšené výkřiky, takže soudím, že to dole nejspíš bude bezpečné. Navíc sám v takovéhle situaci se mi být neche. Co když mě ta stěna opravdu spolkne? Rychle se od ní odsunu a převléknu si svršky. Pak ještě vyčistím brýle a když už se odhodlávám k přesunutí do spodních pater, honí se mi hlavou stále ty zmatené myšlenky a ruce automaticky zajíždějí do kapes a levá hledá mp3... Kruci, tohle nepřežiju..chci hudbu. Přesně vim, co bych si teď pustil..... Jen ne tohle nepříjemný ticho.. Jdu pomalu chodbou. Slyším zvuky z hlavní haly, tak tam zamířím. U dveří ještě zahlídnu toho novýho kluka, co odešel z podkroví jako poslední. Zrychlím svůj krok a seběhnu ze schodů, div z posledních neslítnu. Pak pokračuju dál, až ven, kde mě přivítá nepříjemné sluneční světlo, které mě na chviku oslepí. Stihnu zaslechnout kousky rozhovoru mezi Martinem, Leonom a nějakým chlapem. Až pak si všimnu toho kněze. Co se tu krucinál děje?! Jakmile se ti tři zmíní o pípání a mě to dojde, zpozorním a rozejdu se přímo k nim. Třeba to opravdu mělo podíl na tom, co se nám stalo. Ty dveře, za nima muselo bejt něco,..něco špatnýho, něco nadpřirozenýho...dyť vypadaly jak když vedou do pekla! Ani nevím jestli by bylo moudré se vůbec zmiňovat o mojí včerejší návštěvě vinného sklepa. Zatím ale mlčím a nepletu se do jejich konverzace. |
| |
| Rychle se převléknu a slezu za ostatními, když dojdu na zahradu, tak zpomalím, až se zastavím opodál, ale tak abych slyšela každé jejich slovo. Rozhovor Leony, Jakoba a Martina jsem neslyšela, takže se ani nestarám, jenom pozorně poslouchám a nahlas pro sebe přemýšlím: Tady je až moc věcí nepochopitelných. A co se vlastně všem stalo, že nás nevnímají? Ach jo, takových nezodpovězených otázek... Přestanu přemýšlet a začnu na prstech počítat ty podivnosti, ale nakonec počítat přestanu, protože si uvědomím, že jsem myslela nahlas, tak se podívám po ostatních s nadějí, že mě neslyšeli a radši se už potichu zahloubám do sebe. |
| |
| Mladík uhne z dveří, když se nahrnete ke dveřím. "No jako je tam vedení k síti. Ono není moc vidět, protože je vedeno pod omítkou, ale v jedné uličce jsou tam zasunuté rozvody. Markus za to dal těžké peníze, aby všechno šlo pod povrchem." Praví Jakob zamyšlenějším tonem. "No pípání jsem tam neslyšel dřív. Ono už jsem tam byl častěji. Ono se jim to porouchává každou chvíli. To je když se dá vedení k ledu, tak se občas porouchá. Tu ho nakousne nějaká krysa a tu a tam ho někdo přeskřípne a nebo vypadne a pak je oheň na střeše." Praví. Markus-kněz se stále modlí. Jakoby neměl nic jiného na práci. Od slepic slyšíte hlas dívky. "Ná puta, ná." Když se podíváte, vidíte Adrienu, ale teď na denním světle vypadá trochu postarší, pamatujete si, že to byla dívčina kolem patnástky. Tahle holka vypadá jako žena před třicítkou. Sice s mírně exotickým šarmem, ale přesto je vidět, že je starší. |
| |
| "Hm," zmyšleně si mnu bradu a přemýšlím co dál. "No je to skutečně podivné, ale asi bychom se tam měli jít podívat. Kdo chce jít taky?" podívám se na zbytek návštěvníků, kteří právě dorazili dolů. "Asi by to chtělo baterku, počítám, že tam bude tma jako v pytli. Já měl jednu ve svém báglu, ale kdo ví kde je mu konec. Nemá někdo nějakou u sebe?" s nadějí se zadívám na Jakoba. Ten je nejpravděpodobnější kandidát na to tu nějakou mít. |
| |
| Zamyšleně sleduji starší Adrianu, jak krmí slepice “Tak ne… oprava. Tohle snad je budoucnost!“ pak se na všechny uculím. No jistě, nikdy tu semnou nesdílel názor, že jsme se posunuly v čase a nejspíš i v prostoru, že nás nevidí. Odolala jsem pokušení jít zkusmo nakopnout Adrianu, ne spíš kvůli tomu jestli zareaguje ale jak se zachová bratr. “Já bych to šla prozkoumat. Stejnak nemáme lepší plán… nebo snad ano?“ zeptám se a vydám se k Adrianě. Třeba ona by nás viděla. Stoupnu si před ní a nohou odsunu jednu rozčepýřenou slepici “Adriano? Adriano?“zamávám ji před očima a zatáhnu za nos. |
| |
| Ta holka je vážně postrach povzdechnu si a dojdu pro ní. "Laskavě už nech těch svých skopičin, ano?" popadnu jí za ruku a tahnu ke dveřím kde stojí ostatní. "Tohle je vážná věc, tak se podle toho chovej. Už tak je tu dost potíží a ty nám akorát tak přiděláš další," plísním sestru. |
| |
| Zamračím se “A co ti vadí? Vždyť to necítila. Ani nás nevidí. Nikdo. A jestli je to nějaká sranda, tak to hrají fakt dobře. Ale rozhodně jim to nepomůže v tom aby přilákali zákazníky. Protože až zjistím o co tu jde padám odtud. Ty přece víš, jak já nesnáším když mnou někdo manipuluje.“ našpulím rty a podívám se na něj. “ Ale no tak… tak se na mě nezlob bráško.“ řeknu a když se zastavíme, obejmu ho a dám mu sesterskou pusu na tvář. “Tak… ale co tedy teď uděláme?“pustím ho a podívám se na ostatní. |
| |
| Slepice odsunutá nožkou Leony jakoby ani netušila, že se něco stalo. To samé s Adrianou. Prostě pokračuje dál ve volání slepic, jakoby se nic nestalo. Jakob se trochu usměje, když vidí chování sourozenců. Možná si to i vyloží jinak než sourozenecké. "No já mám baterku v sedanu, ale když vidím, že tady není nic, tak mám takový nepříjemný pocit, že hledat můj sedan asi nemá smysl." Praví trochu omluvněji. Slyšíte, jak se domem ozve odbíjení hodin. Půl desáté. "No mám ještě baterku na mobilu." Nakonec vítězně vytáhne mobil a pak se zamračí. "Chmm a nemám signál." To zní skoro až naštvaně. |
| |
| Když mi Leona vlepí pusu na tvář jenom zakoulím očima. Někdy mám chuť jí uškrtit. "To mě příliš nepřekvapuje," podívám se na Jakobův mobil, "ale aspoň, že to trochu svítí. Jinak nevim kde bychom tu sehnali nějaké světlo. Takže jestli je to všechno můžeme vyrazit do sklepa. Kdo chce může jít taky," chvílku si ještě prohlížím ostatní, pak vstoupím do domu a zamířím k poklopu od sklepa. |
| |
| Chvíli váhám, ale pak se vydám za bratrem “ Hele… a co, kdybychom se podívali po nějaké svíčce a zápalkách? To by bylo asi trochu účinnější nemyslíte?“ navrhnu a otřu si pot z čela. Začínalo mi být vedro. Taky tohle oblečení jsem měla na večer, kdy začínal foukat chladný vítr. “Jestli budu mít úžeh tak někoho nakopnu.“ vzdychnu. |
| |
| Jak ty tři tak poslouchám, nevím jestli se o tom sklepě zmiňovat nebo ne. I když by se nejspíš nic nestalo, když nás tu nikdo nevnímá. Ty jejich reakce...Nevidí nás,.. jsme snad vzduch, nebo v jiný dimenzi než oni..? Uh oh. "Pudu s váma..." zamumlám když projde Martin kolem a vyjdu hned za ním, shrbený, s rukama stále hluboko v kapsách. Bojim se ještě chvilku něco říct, ale nakonec v sobě najdu dostatek odhodlání. "Uhm, zmiňovali ste se o nějakym pípání...a včera večer když ste všichni odešli, tak sem zůstal v hotelu sám a slyšel sem ho.. Šlo taky ze sklepa," odmlčím se a čekám na reakci alespoň jednoho z nich abych věděl, jestli to má nějaký smysl pokračovat dál. |
| |
| U poklopu se zastavím a mrknu na Victora. "A víš co to pípání vydává? Mohl by jsi nám ušetřit tápání v temnotách a ušetřenou energii by jsme mohli vložit do řešení jak se dostat z téhle zapeklité situace," zatímco mluvím otevřu poklop a podívám se dolů. |
| |
| Mrzutě zavrtím hlavou. "Nechtěl sem tam dole bejt dlouho... Byla tam chodba se sudama vína a pak takový divný starý dveře. Nešly otevřít, byly zatlučený.. Možná za nima něco bylo... Pípání ale nijak nesílilo, tak jsem to vzdal a šel radši zpátky nahoru.." zakončím s povzdechem a stoupnu si vedle Martina u poklopu, do kterého jen nenápadně nahlédnu. |
| |
| Jakob jde s váma a drží uvědoměle v ruce mobil, který nastavil jako baterku. "No jako moc to svítit nebude, ale lepší neco než nic, že?" Praví. Když otevřetr poklop, tak kousek denního světla osvítí kus dřevěného žebříku, který vede do tmy. Zároveň osvětlí i kus zdi. Vidíte, že se tam normální člověk protáhne, ale zase vidíte, že je tam kam dopadá zeď, bez předpovědi dalšího prostoru. |
| |
| "Nevadí," plácnu Victora přátelsky po rameni. "Koukneme se tam teď a uvidíme. Jen doufám, že nám to nějak pomůže," a s těmi slovy se nasoukám do otvoru a po žebřku slezu až dolů. |
| |
| Držím se skupinky, která alespoň má nějakou aktivitu zjistit co se to a proč se to děje. "Stále přemýšlím proč si to vybralo zrovna mě. Tak mě napadá, byl v hotelu ubytován ještě někdo jinej než ti co se probudily na půdě?" Má otázka zazněla ve chvíli kdy Martin mizí v poklopu. Má maličkost čeká na odpověď a hlavně až se všichni vsoukají do sklepa, abych je mohl následovat. |
| |
| Čekám, že otázku toho nového kluka zodpoví někdo z přítomných, proto na ní neodpovídám a sleduji Martina, jak se vydává do útrob temného sklepa. Nevím jestli lézt hned za ním, tak hodím krátký tázavý pohled na toho opraváře a když nereaguje, přikleknu si k otvoru a čekám, až dá o sobě Martin vědět, jakmile sleze dolů. Jestli nás tam nic nesežere, budem mít štěstí... Někdo by měl určitě zůstat nahoře a hlídat poklop. Co kdyby se přeci jenom někdo z těch podivnejch lidí probral a zavřel nás tam...Brr, chcípnout někde ve sklepení..Lepší už to snad ani bejt nemůže. |
| |
| Držíme se s Benem v tichosti ostatních a pro dodání si odvahy navzájem se držíme. Jak se začne jednat o sklepení a vlezení dovnitř, oklepu se. Brrr...do sklepení...copak nevědí, co vše se tam může stát...ale asi opravdu nám nic jiného nezbývá než to zkusit. Podívám se na Bena a pak na pomalu slézajícího Martina. Zaslechnu otázku toho nového, Ernesta. "Co vím, tak jsme tam byli my a ty jsi pak přijel.O nikom dalším nevím." řeknu a v hlase je doslova hmatatelný strach. Co blbnu, je tu se mnou Ben, nemusím se bát...přesto...přesto se bojím. |
| |
| "No já jsem dorazil ráno před devátou." Praví Jakob a kouká po díře. Mezi tím se Martin spouští do díry a pomalu mizí ve tmě. Jakob se mu snaží posvítit a však baterka na mobilu vydává pramalé světlo, stěží že zvládá osvětlovat vršek hlavy Martina. "No jako já nic neslyším." Praví Jakob a je vidět, že se snaží našponovat uši, aby něco slyšel. Mezitím Martin zvládl slézt dostatečně hluboko, aby bylo vidět, že se dostal na konec tunelu, který vedl podlahou dolů. Citelně se ochladilo a vypadáto, že prostora samotná bude velmi mrazivá. |
| |
| Znepokojeně hledím dolů za bratrem “Jdu dolů s bráchou..“ poklepu Wolfa po rameni a lezu za bratrem. Byla tu tma, jako v pytli ale to se dalo čekat. Stále jsem si myslela, že jít pro svíčky by bylo rozumnější. Najdu po hmatu Martina a chytnu ho za ruku, aby se mi neztratil “Slyšíš něco?“ zeptám se šeptem a zaposlouchám se. |
| |
| Zavrtím hlavou na znamení, že ne a pak se obrátím k obličejům nahoře. "Jdete dolu? Nic tu není, jenom tma," zadívám s ezpátky do tunelu a zamrkám, aby si mé oči co nejdříve přivykly šeru, které zde panuje. Pak udělám několik kroku do tunelu, aby jsme se nemačkali, až ostatní polezou dolů. |
| |
| Rozhodnu se dolů sejít až když uslyším Martina. Tma? ...No snad jenom to. Jinak poletim jak střela nahoru... Otřesu se při představě něčeho hrozivějšího a pomalu začnu slézat za Leonou. Párkrát mi málej ujede noha, ale přerazím se až když dole opouštím žebřík. Skončím na studené zemi, na všech čtyřech. Hned se tiše omluvím a seberu se. Z toho chladu a atmosféry mi naskočí husí kůže. Špinavé dlaně si nejdřív oplácám o sebe a o kalhoty a pak si jimi párkrát zimozřivě přejedu po pažích. |
| |
| Mrknu na Alex, předejdu ji a před ní pomalu jdu dolů za Marinem dole na konci žebříku na ni čekám. Tma, a já tu nemám žádné světlo. To by mě zajímalo proč vlastně sem jdme bez světla...asi bych to neměl řešit. Nebudu trhat partu. Kousek poodstoupím abych ji nepřekážel a mohla v klidu slézt. Otočím se směrem k Martinovi a Leoně. "Co vlastně z toho budeme mít když je tu tak pitomá tma? Vždyť nic pořádně neuvidíme ani na sestu ne. A je tu celkem zima." Trochu se zatřesu zimou, ale pak mě zase ovládne pocit tepla. Ahhh je to opravdu zima...hmm..to chce myslet...třeba...ááá jistě Egypt, horko, velbloudi... |
| |
| Držím se tiše za všemi a hluboce přemýšlím a snažím si všechno shrnout: Nikdo tu nereaguje, je tu podivný opravář, tikání, mlha, podivné karty, které ukazují pořád to samé, mlha a příběh, který je velice zvláštní. Stejně mi to nejde dohromady. Z přemýšlení zívnu ačekám, až budu moci lézt. |
| |
| Jakob nakonec za váma sejde s jeho mobilem-baterkou. "Fíha." Praví a projede baterkou po sudech. "To už tu bylo?" Zeptá se a v hlase je slyšet celkem silný náznak vtipu a skutečně, baterka osvětluje celkem prostornou prostranau, která je půlkruhová zaplněná sudy. Už od pohledu jsou zde velmi stará vína. Najdete zde dokonce i letopočet 1399 ale všechny končí k roku 1459. Kužel světla osvětluje sudy a cestu, která vede přímo před vás. Z této cesty vedou odbočky do uliček. Samotná cesta končí ve zdi, tedy před do zdi zasazenýma masivníma dveřma, které se nachátzejí uprostřed rovné strany půlkruhu. Do dveří je zasazený mosazný had, jakoby kousal sám sebe do ocasu. Vypadá jako klepadlo. |
| |
| Chvilku mžourám ve tmě. Jak světlo dopadne na sudy, chodbu a konečně dveře, napřáhnu proti nim ruku a řeknu celkem hlasitě směrem k Martinovi: "To sou voni! To sou ty dveře...akorát byly zatlučený, mám pocit..."zase zitchnu a zamyslím se. Tělem se mi opět prožene nepříjemný mráz. Tentokrát za to může ta vzpomínka na návštěvu sklepa a ta skutečnost, že pomalu začínám věřit, že jsme se nějak přesunuli v čase a staly se z nás pouhé přeludy... Kruci já tohle vědět tak sem ani nejedu..no i když ...kdybych si přečet, že je v pobytu included výlet do 15.století tak bych se možná těšil víc.. uh oh.. |
| |
| Mrknu na sudy, ale jen co se Victor ozve přesunu svou pozornost na dveře. "Tak se na to podíváme, když jsme tady," dojdu ke dveřím. "Posviť mi," poprosím Jakoba a začnu dvře zkoumat. Prsty lehce přejedu po klepadle. Uroboros? Proč tady? Že by tu byli alchymisté? Napadají mě všelijaé myšlenky. Tomuhle musim přijít na kloub. Sevřu klepadlo a pokusím se dveře otevřít. |
| |
| Já zůstanu pozadu za ostatníma a spíš je tak pozoruji z bezpečné vzdálenosti “Buďte opatrní. Jestli ty dveře bývali zatlučené… možná to mělo svůj důvod.“ trochu se přiblížím protože jsem se nechtěla moc vzdálit od svého bratra. |
| |
| Jakob poslušně posvítí na dveře. Když vezme Martin za kruh a zabere, tak se ozve jen suché vrznutí a pak je ticho. Dveře, třebaže očividně nemají žádný zámek, který by je uzamykal, se brání otevření seč můžou. "No nejde to, co? Kdo ví jak dlouho je nikdo neotevíral." Praví Jakob. |
| |
| soukromá zpráva od Uirusu Iki no Sendo (26) pro |
| |
| Vlezu jako poslední za ostatníma. Postupuji pomalu a rozhlížím se kolem sebe. Tak ráda bych si pustila muziku...kde asi zůstala moje mp3..sakra..tak dlouho jsem si na ní šetřila a ted..co tu proboha dělám..copak tohle mají být prázdniny? Nahlas nic neřeknu, neprotestuji, jen občas šáhnu rukou na ucho, tajně doufajíc, že tam to sluchátko najdu. Pozoruji počínání s dveřma a nic neříkám. Ovšem ani přes pokus je otevřít se to nepovede. "Třeba to nejde právě proto, že tam něco je....nebo na ně něco spadlo...opravdu to nepůjde ani na škvíru, aby se tam podívalo, co se za nimi skrývá?" zeptám se ze zadních řad a rozhlídnu se kolem. Nemám z toho moc dobrý pocit. |
| |
| Jenom zabručim když se dveře neotevřou. "Tak co. Budeme to zkouset dál?" otočím se ke zbytku skupiny. "Možná za těmi dveřmi nic není, ale je možné, že je tam klíč k téhle záhadě. A navíc když už jsme tady, tak se přeci jen tak nevzdáme, ne?" snažim se je trochu povzbudit. Všichni vypadají nějak sklíčeně. Já z toho taky nejsem zrovna odvázaný, ale že bych musel vypadat jako uzlík neštěstí, to tedy ne. Raději budu něco dělat. Začnu se rozhlížet po sklepení, jestli tu nenajdu nějaké páčidlo nebo sochor, kterým bych mohl otevřít dveře. |
| |
| Uhm, když nejdou otevřít tak proč byly zatlučený...? Sleduji Martina ještě jak prohledává sklepení a hledá. Pak sjedu pohledem na dveře a prohlédnu si je z blízka, co nejpodrobněji. Třeba je fakt něco drží zevnitř...Jsou vzpříčený ,nebo tak něco.... Dál jentak bezmyšlenkovitě vezmu za klepadlo a několikrát s ním uhodím do dveří a poslouchám jak se rány rozléhají podzemními prostory. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro Hm, kruciš, co to je?...Už mě to ale leze krkem a to to slyším teprve chvilku....že by mi jen takhle pískalo v uších? mám to říct ostatním nebo ne? i kdyz se snažím přemýšlet nad tím dívným pískotem nejde to, protože se díky tomu zvuku nemohu moci soustředit co se týče myšlení. Tak a už PŘESTAŇ!! |
| |
| “Tak zkusíme se do nich zapřít všichni. No však víte. Jako ta pohádka s obří řepou.“ uculím se a přijdu k bratovi. “Vždyť to musí jít. Nějak…. „ zkusím za dveře zatáhnout ale jediné co z toho mám je bolest v rukou. |
| |
| Dveře drží jako přibité. Jakob poctivě svítí. "No za chvíli bude deset." Praví a světlo se trochu hne, jak natočil telefon. Dveře skutečně drží, ˇat taháte jak taháte. Prostě jakoby se rozhodli se neotevřít. Přeci jen jednoho efektu jste docílili. Zvedli jste kolem sebe prach, který se vznáší v prostoru a leskne se v kuželu baterky. |
| |
| Přejdu zvědavě blíž a začnu si dveře prohlížet. Zvláštní...já už vůbec nic asi nechápu. Po těhle myšlenkách povzdychnu a sleduji snažení všech. Tohle musí jít nějak logicky. Silou tady asi nic nezmůžeme. Zase já...nad vším uvažovat jako o nadpřirozenu, ach jo. Pousměji se sama nad sebou a dál si upřeně prohlížím dveře. |
| |
| “Škoda…. „Sezname otevři se“ v tomhle případě asi nepomůže.“ řeknu trochu ironicky. Trochu ale nechápu proč nám říká kolik je hodin “ Jo to je fajn. Vědět kolik je hodin vzhledem k tomu, že tady je nám to k ničemu. Copak? Snad jsi v deset neměl někde být?“ podívám se směrem k Wolfovy, kterého nevidím. Pak si, ale uvědomím že nejsem zrovna příjemná “Promiň. Nemyslela jsem to tak. Jsem z tohohle trochu nervózní.“ otočím se zase a zadívám se na siluetu svého bratra “No jestli nechceme ty dveře rozbít. Najít někde kladivo nebo něco podobného, tak zase vylezeme ven ne?“ navrhnu. |
| |
| Pokrčím rameny. Pokud se chtějí vrátit bránit jim v tom nebudu, ale já jsem příliš zvědavý než abych se teď otočil a vzdal to. Vytáhnu kus dřeva, který se povaloval mezi sudy a zastrčím to do škvíry mezi dveřmi a střěnou. Opřu se do toho celou silou a snažím se je vypáčit. Najednou dřevo praskne, já zavrávorám a ramenam narazim do zdi. "Sakra!" zakleju a sevřu si ruku do které se mi zadřelo několik velkých třísek z prasklého prkna. "Pitomé dveře," kopnu do nich aotočím se, abych si v bledém světle prohlédl svou krvácejíci ruku. |
| |
| Jakobův hlas za světlem odpoví Leoně. "Každý musíme být ve správný čas na správném místě." Pronese to uvolněně a celkem konverzačně. Dveře se odmítají hnout. Jakoby byli součástí zdi. Martinova ruka je zčervenalá a až na dvě trochu krvácející ruku je v pořádku. "No jako nevím, kde by se tu dal sehnat nějaký sochor. O to jsem se nikdy nestaral. A proč je vlastně chcete vypáčit? Nějak v tom nevidím smysl." Nakonec se zvídavostí v hlase praví. |
| |
| Nakonec jsem se rozhodl zůstat u poklopu. Bylo by přece nepříjemné, kdyby nás tam někdo zamkl a navíc zrovna nemám moc náladu na prozkoumávání sklepní zástavby zdejšího domu. "To mi ještě tak chybělo. Mohl jsem být na cestě a hlavně už jen pár kiláků od krásného oceánu. Pfff" Zvuky vycházející ze sklepa mě utvrzují v tom že bych tam stejně nejspíše překážel a tak jak solný sloup stojím nad poklopem a hledím do tmy. "Křáp jeden." Prolítne mi hlavou při myšlence na mou motorku. |
| |
| Nepřítomně pozoruji lidi u dveří, od kterých jsem se už raději vzdálil, jakmile se je Martin pokusil otevřít. Hm, jasně, proč to dál zkoušet. Třeba fakt někdo nechce abysme se dovnitř dostali... Vsadim se, že bysme toho litovali. "Jo, poďte nahoru. Tady je už hnusně. Zima, chlad, tma...a divný dveře. Notak," řeknu hlasitěji a rozklepu se. Nemá to cenu..Co tady eště děláme? Dyť ten kluk nahoře...Ernest, tam zůstal a co když se poklop fakt sám od sebe zavře, stejně pevně jako ty dveře. A my tady chcípneme! Aaah, ne klid, klid přestaň myslet tak negativně... Prostě se třeba jenom otoč a jdi zpátky... Ne tam jetma, tam nejdu! Trochu odskočím od té černoty blíž k Wolfovi který drží jediný zdroj světla. Ani bych se nedivim, kdyby z té tmy vyskočilo něco hladovýho a rozsápalo nás to na kusy. "Hele, lidi.. poďte." |
| |
| Rozhlížím se kolem a co je za dveřma mě sice láká vědět,ale čím déle tu jsme, tím větší mám strach. Nápad návratu. Dívám se z jednoho na druhého,ale nejvíce na Martina, který s dveřma nejvíce zápasil. "Já...Já bych taky už šla..Nejde to, tak to nechme být." Podpořím Victora, stále se však tisknu k Benovi. Jo..pryč...odstud...když je něco tak pečlivě schovaný, třeba to tam být chce a nebo by mělo. I když nechápu tu větu, každý má být ve správný čas na správným místě...co tím myslel? |
| |
| Koukám na ostatní a jenom se bavím nad tím, jak se všichni přiklánějí na odchod. Jak to chtějí vyřešit? Já sama nevím, ale to je jedno...ale ve správný čas na správném místě... Najednou se zarazím a začnu o významu horečně přemýšlet a taky, na jakém místě by měl kdo být. Najednou ale jenom brouknu Mně je celkem jedno, kde budeme, ale v tom případě musíme najít východisko z téhle situace jinde. Pokrčím rameny a začnu se jenom tak rozhlížet. |
| |
| Jakob vytrvale svítí, ale když se začne Victor stáčet zpět, tak na něj posvítí. "Chceš posvítit, aby jsi se nezabil cestou k žebříku?" Navrhne ti celkem ochotně. Dveře stále vzdorují a nevypadá to, že by se chtěli otevřít. |
| |
| soukromá zpráva od Uirusu Iki no Sendo (26) pro Za ní ráznýma krokama jde paní domu, Sara. Nevypadá to, že by se nějak tebe všímala a i ona zapluje do kuchyně. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Borg pro Neodpustím si poznámku sám pro sebe. Pohled uvízne na zádech Sary a to tak dlouho dokud mi nezmizí z pohledu. "Tohle mě začíná štvát a pořádně." Otáčím se zpět k poklopu. "Tak kde jsou..." |
| |
| Vrhnu poslední znechucený pohled na dveře a otočím se k ostatním. "Dobře, vzdávám se," oznámim. "Pojďme nahoru. Zkusíme vymyslet něco jiného," následuji ostatní k žebříku. |
| |
| Trhnu sebou když na mě dopadne světlo a Jakobův hlas. "U-uhm, jo.. jasně," odpovím a kývnu párkrát hlavou. Co je cesta zpátky osvícená, rychlejším krokem vyjdu směrem k žebříku jako první. Podle zvuků co se zpoza mne ozývají odhaduji, že už ostatní taky konečně rezignovali. Rychle pryč z tohohle místa. Už tak z něj budu mít noční můry... Pohlédnu na otvor vedoucí ven a pak začnu opatrně a pomalu stoupat nahoru. |
| |
| Když se Martin zraní povzdychnu “Co zase blbneš brácho? Ještě se zmrzačíš. Na světle se ti na to podívám. Ještě se ti udělá zánět, jak tě znám.“ otočím se k odchodu. Počkám až vyleze Wolf a bude nám svítit abychom nespadli. Pak teprve vylezu, ráda že jsme pryč z té tmy “Kdybychom našli třeba kladivo nebo páčidlo možná bychom se přes ty dveře dostali.“řeknu zatímco čekám až se bratr vyhrabe z té díry. |
| |
| Vylezu jako poslední. Nahoře se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu. I když se to nezdá i já jsem rám, že jsem pryč z toho sklepa. "Nebo rovnou sekeru," zahučim a začnu si prohlížet dlaň a vytahovat z ní třísky. Trošku u toho křivim tvář bolestí. |
| |
| Přijdu k bratrovi a prohlédnu si jeho zraněnou ruku “Vážně… tobě se vždycky musí něco stát.“ začnu mu pomáhat vyndávat třísky, měla jsem delší nehty tak mi to šlo lépe jak jemu. “Co tedy teď uděláme? Založíme ve městě, kde nás nikdo nevidí nějakou novou kolonii?“ uculím se “Myslím, že na to je nás dost.“ |
| |
| Když vylezu, tak zívnu a rozhlédnu se. Nevím proč, ale mám nutkání jít zpátky. Nakonec se ale podívám na ostatní a pak se opět rozhlédnu, ale s poněkud bezradným výrazem ve tváři. Nakonec kouknu na Jacoba a snažím se dát dohromady jakoukoliv souvislost, ale nejde mi to. |
| |
| Vylezem z Benem zpátky nahoru. Nahoře si oddychnu, vůbec se mi tam nelíbilo a jsem ráda, že jsme zase všichni nahoře. Návrh od Leony mi vykouzlí úsměv. "Jo jasně, nová kolonie z mladé krve. " dodám žertovně. Je znát, že po opuštění toho místa se mi vrátila má dobrá nálada. Zvážním. " Je ta Martinova ruka hodně zle na tom, Leono?" Přistoupím tak, abych nebránila ani Leoně, ani Martinovi ve světle, které dopadá na ránu a mohli z ní dál vytahovat třísky. Stále se však držím Bena za ruku, jako svojí psychickou oporu. |
| |
| Usměji se na Alex “Ale jo. Myslím že to bude v pořádku. Vypadá to hůř než je. Ale asi by to potřebovalo dezinfikovat. Stačil by i nějaký alkohol….no uvidíme.“ odpovím Alex. “Chtělo by to pinzetu.“ zamumlám a vytáhnu mu další třísku “Můj bratr je hrozný nemehlo! Když jsme spolu naposledy někde byli tak si zlomil prst. A předtím zase šlápl do mraveniště. On si vždycky pořídí nějaké to zranění.“ zdrbnu bratra vesele. |
| |
| Jakob vám poctivě posvítil až k žebříku. Na jeho konci vás čekal Ernest, který zde zůstal zjevně bez chuti vlézt dolů. Jak tak Leona ohledává bratrovo zranění, rozezní se hodiny odbíjející desátou hodinu. Rychlostí okamihu stojíte opět ve vstupní hale, kterou si velmi dobře pamatujete. Je zde přímací pult i s počítačem. Záclony v okně a dveře jak do společenské místnosti, tak do jídelny. Za vámi se táhne schodiště do prvního patra a vedle stojí hodiny, které také znáte, pouze s tou změnou, že neukazují za čtyři minuty dvanáct ale za tři minuty dvanáct. |
| |
| Trpělivě čekám až mi sestra odstraní všechyn třísky z dlaně, ale to její pomlouvání si rozhdoně líbit nenechám. Už se nadechuji, abych jí něco odsekl, když se to najednou stane a já zůstanu s otevřenou pusou zírat na věci kolem. "Vidíte to co já?" zeptám se když se konečně vzpamatuji. Dokonce jsem zapoměl i na bolest v ruce a jenom se zmateně rozhlížím okolo sebe. |
| |
| Hihnám se to mu, co mi říká Leona a žertovně se na Martina dívám. chci udělat další žertovnou poznámku,ale hodiny začnou odbíjet. Cuknu sebou a ohlídnu se směrem k nim. Jsme zase v hale tak, jak si jí pamatuji před tím vším. jako poprvý. " Pokud myslíš to, že jsme zase tam , kde jsme byli, tak jo. " Odvažuji se pohnout a pro jistotu si pro mnu oči. "Co se tu děje..to jako je v ceně zájezdu cestování časem...a Martine..co tvá ruka?" Napadne mě, jak to vlastně ovlivnuje nás či vůbec. |
| |
| Slova Alex, mě knečně vytrhnou z údivu a já zase začnu vnímat. Trošku překvapeně se podívám na svou ruku, ale rána tam je pořád. "Ta je stejná," zvednu ruku a na důkaz svých slov jí všem ukážu. "Asi nikdo netuší co se tu děje, že?" zkusím se zeptat i přesto, že čekám jenom samé zamítavé odpovědi. |
| |
| Po páteři mi přejede mráz a rozhlédnu se, všechno se zase změnilo tentokrát zase na původní podobu. Přestanu se tak na chvíli starat o bratrovu ruku “Já vám to povídám pořád! Tady se děje něco nadpřirozeného!“ pronesu. “Vždyť jsem to říkala.“ podívám se na bratra, který musí uznat že tohle rozhodně není normální. A prý, že se tohle se dá logicky vysvětlit. To těžko. “Možná bychom se měli zeptat majitelů jestli je tohle normální.“ navrhnu. |
| |
| "A oni ti řeknou, že jo, jenom že to v turistickým průvodci zapoměli zmínit," zasměju se křečovitým smíchem, ale hned zmlknu, když se nikdo nepřidá. Byl to blbý vtip, ale potřebuju ze sebe nějak dostat to napětí. Zamyšleně hledím na špičky svých bot a přemýšlím co dělat. Sebrat se a odjet? Jak? Kde seženeme odvoz? Martin přijede až v sobotu a na nic jiného peníze nemáme a stopování je nespolehlivé a nebzpečné. Nakonec se rozhodnu využít situace a když jsme zase zpátky tam kde být máme, nebo v to aspoň doufám, půjdu si ošetřit ruku. "Jdu do pokoje," oznámím ostatním a otočím se ke schodům. |
| |
| Když vidím, co se stalo, leknu se a začínám být zoufalá ne z toho, co se děje, ale z toho, že nevím, proč se to děje a jak. Proč se tohle děje? A stalo se něco podobného i jiným? To by mě zajímalo, jestli o tomhle Adri něco ví. Zamýšlím se a nakonec se podívám na ostatní: Možná nám Adri řekne něco víc. Prohlásím, i když o tom dost pochybuju. |
| |
| Pohled na hodiny mě dosti vyděsí. Nemám rád strašidelné historky o různých příšerách, když navíc to vypadá, že v jedné jsem. Oči si znovu projedou místnost v které stojím. "Změnila se, počítač, schody hmm" "No nevím, kdyby mi tenhle podivný zážitek někdo vyprávěl, označil bych ho za náměsíčného s bujnou fantasií ne-li přímo za blázna." Chvilku se odmlčím. "Ne, že bych si tak nepřipadal právě teď" Následuje pár kroků nezbytných na překonání vzdálenosti k recepčnímu pultu a strohé nahlédnutí za něj. “Doufám že už jsme ve správném čase.“ Neodpustím si poznámku. |
| |
| Krátce se podívám na Martiovnu ruku. Nápad toto někomu říct a doufat v nějaké vysvětlení mi příjde absurdní. " Jo, říkat to někomu, poklepe si na čelo a zavře dveře s tím, že dotyčná osoba je blázen. Já osobně bych se tak zachovala, neprožít to." Příznám otevřeně a zadívám se po místnosti a ke schodům. " Myslíte, že se to bude opakovat? Naposledy se nám to stalo v pokojích, je rozumné se tam ted vracet? Co nejdřív zjistit, zda jsme ve správném čase. A jestli se to nějak tady projevilo. Mám však pocit, že se to neprojevilo nijak." Otočím se na Bena. "Bene, a nebo se taky podíváme do pokojů, zjistíme, v jakém jsou stavu?" Něžně stisknu jeho ruku, kterou stále držím ve svý. |
| |
| Jako vždy stojím mlčíc a zadumaný. Rozhovor kolem sebe jasně vnímám, ale stejně ozebírám své myšlenky a neodpovídám okolí. V pozadí mých úvah slyším hlas své drahé. Pak přijde tlak n amou ruku a já se proberu. "Umm....No nevím. Myslíš, že pokoje budou jiné? I když tady asi už nemá smysl logicky uvažovat." Usměji se na všechny kolem a pak na chvíli, jako bych zase upadl do svých myšlenek. Opak bl pravdou. "Tak ale můžeme to zkusit a prohlédnout je? Co ty na to miláčku?" Dám své drahé polibek na tvář. Čekám, na její odpověď. |
| |
| Usměji se a zčervenám. Ben se probral ze svých myšlenek. " Já bych se šla podívat. Taky jestli mi tam zůstali věci a máme tam jídlo." Vzpomenu si na zásoby, které jsem si přivezla. Vykročím jako Martin ke schodům s úmyslem dojít až na pokoj a podívat se, jak na tom je. Bena stále držím za ruku. Na prvním schodě se otočím. " Kdyby se tu někdo objevil, zkuste se zeptat, co to bylo. Přinejhorším nás označí za blázny. My jsme za chvili zpátky." Zamyslím se. "Snad." Dodám a začnu s Benem postupovat k pokojům. |
| |
| Chvíli jste stáli před dveřma do sklepa. Vše naprosto v pořádku. Dokonce z jídelny slyšíte cinkání příborů, zjevně se připravuje snídaně. Jakob s váma chvíli rokoukává a nakonec zavrtí hlavou. "No teda..." Praví celkem ohormeně. Nakonec se nadechne a otočí se k vám. "Jdu zkontrolovat auto." Oznámí a než se stihnete rozkoukat, mihne se dveřma ven, jakoby mu za patama hořelo. Nakonec se někteří z vás odhodlají do pokojů. Pokoje: V pokojích je vše, jak jste je opustili. Vaše oblečení. Telefony, peníze i zbytky jídla. Oknem vane čerstvý větřík a nic nenaznačuje, že by se něco dělo. Dokonce i mobilní síť naskočí. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Takže co teď?" otočím se na Leonu, která přišla chvíli po mě. "Zůstaneme tu nebo chceš odjet?" posadím se na postel a mnu si bolavou ruku, přitom se stále dívám na sestru. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Já nevím…“ odpovím a vytáhnu si čisté oblečení “Já bych tu zůstala. Mě celkem zajímá o co tu jde. Cožpak se ti to nezdá zajímavé? Takové vzrušení člověk dvakrát za život nezažije.“ uculím se a převléknu se. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Každopádně mě taky láka zjistit co se to stalo, ale musíme být opatrní. Taky je možné, že se to bude opakovat," zadívám se na Leonu. Pokud si mám vybrat mezi bezpečností a záhadou, tak raději volím bezpečnost. Rodiče by nám utrhli hlavu kdyby se dozvedeli, že děláme něco nebezpečného. "No, ale rozhodně se chci znovu podívat do toho sklepa. Ty dveře mi nedají spát a je možné, že teď se tam půjde dostat," zašilhám po tašce ve které je na dně ukrytá baterka, ale nechám is to až po snídani. Začínám mít pěkný hlad. |
| |
| Ani se pořádně nevzpamatuju z té tmy tam dole a už se stane další zázrak. Jak se ocitneme v domě, začnu se kolem sebe zděšeně rozhlížet a je vidět že se o mě pokouší lehká panika. Nakonec jen s mumláním zabořím obličej do dlaní a podřepnu si zoufale na zem. Když zase ruce z obličeje stáhnu, zahledím se na dveře vedoucí do sklepa. Zamračím se a otřesu. Když se začnou ostatní trousit do pokojů, sám neotálím, zvednu se a rychle vyběhnu schody, abych byl co nejdřív ve svém pokoji. Sžírá mě ta otřesná představa, že bude prázdný jako když jsem ho viděl poprvé po svém příjezdu, takže mě překvapí, když ho vidím tak, jak jsem ho opustil. |
| |
| Pohodím rameny, když zjistím, že jsem u recepce zůstal skoro sám. "Hmm čím dřív budu z tohodle města tím lépe. Tohle bylo opravdu divný, hodně divný." Zadumán, směřuji své kroky do pokoje, abych překontroloval své věci. Přec jen se musím po tak divném probuzení ustrojit do podoby člověka a hlavně se již o mě pokouší hlad. Pohled ještě zavadí o hodiny, které mé oči přitahovali i v prvním momentě co jsem na recepci vstoupil. Mám pocit, že jsem je již někde viděl, mno ale co…tich může být co celém světě stovky. |
| |
| Odeberu se také do pokoje, když uvidím své věci v původním stavu, tak mě to moc nepřekvapí. Nechám si věci na sobě, jenom se učešu, nalíčím a zapnu notebook, přičemž se pokusím najít na internetu cokoliv o tomto místě, co jsem mohla přehlédnout, nebo alespoň nějakou diskusi. Tohle přece není normální a jestli už to někdo zažil, musí to někde být... Pomyslím si a koukám do notebooku zaujatě dál, k čemuž si pustím Nightwish pro lepší myšlení. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “A ty dveře… ráda bych se tam také podívala ale nezapomínej že náš žádaly ať tam nechodíme… mluvili předtím přece o sklepení, že?“ podívám se na něj. “Půjdeme se nasnídat?“ zeptám se a nastrkám si do kapes mobil, peněženku, čistý kapesník a rtěnku. “Myslíš, že se tu Wolf ještě objeví?“ otočím se na bratra. |
| |
| Pokrčím rameny a trochu se přičísnu. "Můžeme se zeptat Adrieny určitě ho bude znát a třeba bude vědět, kde ho najdeme," usměju se na sestru do zrcadla. Že by se do něj zakoukala? I to je možné, vždycky si vybírala takové podivné existence. Ještě si opláchnu obličej a jsem připravený vyrazit. "Tak jdememna tu snídani. Mám hlad jako vlk," podržím dveře a až sestra vyjde na chobdu zase zamknu. Na průzkumy bude dost času později a zamířím za sestrou dolu do jídelny. |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro "Bene, tohle....já jsem ....to není možný..byli jsme tak dlouho pryč..a nebo nebyli...já..." Klesnu k batohu na zem a jen se dívám na Bena. Nejradši bych se natáhla a usnula. Vše to zaspala. |
| |
| soukromá zpráva od Ben Traskin pro "Alex já sám tomu nerozumím...stále nad tím přemýšllím, ale nejde mi to do hlavy, ale nboj já na to přijdu určitě." Popojdu k Alex a jejímu batohu, přisunu s e kní a obejmu ji, aby se uklidnila a nemyslela na to co se tu děje. |
| |
| Podívám se na Martina. Ten mě určitě prokoukl. Nojo… tak Wolf mi přišel... zajímavý.Ještě jsem žádného albína v životě neviděla a po prvotním leknutí se mi začal celkem i líbit. Když sejdeme dolů do jídelny jakoby se nechumelilo všechny přítomné pozdravím. |
| |
| soukromá zpráva od Ernest Borg pro Lehce navoněn a vyšvihnut v černém tričku a plátových kalhotách se tak vydávám k místu, kde pře připravuje snídaně a kam mě dohání můj přítel hlad. “stejně je to divný, proč nás nikdo neviděl? A proč zrovna jsem se zjevil společně s těmi ostatními. Oni se znali, mno tedy až na toho ..tamtoho..hm divné.“ |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro |
| |
| Postupně se sejdete na cestě do jídelny. Většina z vás je celkem hladová, přesto většinu z vás trápí hlad i po informacích. V jídelně je prostřen svěží bílý ubrus a na něm je prostřeno pro sedm lidí. Tedy talře s příbory a hrnky. Snídaně je vyvedena v podobě švédského stolu. Najdete zde několik druhů sýra a uzenin. Toto následují tři misky s jamem a velká miska s máslem. Ke všemu se je jako základ pečivo. K pití zde najdete konvici s černým čajem, studeným mlékem, teplým kakaem, džusem, perlivou vodou a také dvě karafy s vínem, červeným a bílým. To vše je celkem vkusně uspořádáno ve středu stolu. U dveří do kuchyně stojí Sara, je oblečena v hnědých plátených šatech, dekolt je zdoben přívěškem ze stříbra ve tvaru růže. Její stříbrem prokvetlé vlasy má spletené v cop. Obličej uvolněný a přívětivý. "No už jsem chtěla roznášet snídani do pokojů." Pravý příjemným hlasem, když se začnete trousit do jídelny. "Doufám, že jste se vyspali dobře." Pokračuje během vašeho usazování. "Kdyby vám něco chybělo k snídani stačí říci. Bylo by škoda, kdyby jste stráceli čas nakupováním ve městě. Můžete si klidně přijít sem. Tady se vždy něco k jídlu najde." Praví a usměje se. |
| |
| "Dobré ráno," pozdravím Sáru a hned se vrhnu na tu kopu dobrot na stole. Na talíř si nandám maso, sýr i pečivo a začnu to trochu hltavě jíst. Mám opravdu velký hlad a velká sousta splachuji doušky horkého kakaa. Když to všechno spořádám ještě si jen tak na chuť namažu jeden rohlík maslém s marmeládou a dívám se po ostatních jak jedí. Všechno vypadá, že je v naprostém pořádku, ale zdání může často klamat. Vložím si do úst poslední sousto, otřu si vousy, které mi udělalo kakou kolem rtů, vstanu a přejdu k Sáře. "Můžu se vás zeptat kde bych našel Adrienu? Včera jsme se domlouvali na výletě na kolech a rád bych se jí ještě na něco zeptal," začervenám se a není to jenom kvůli tomu, že tak trošku lžu, protože se jí chci zeptat halvně na jíné věci. |
| |
| "Adriena? No ta šla s otcem pro něco do města. Měli by tu být do hodiny." Praví Sara a snaží se doplňovat případné mizící pokrmy. |
| |
| Koukám celkem zklamaně na obrazovku. Poté notebook vypnu a vyjdu z pokoje. Hlad mě zavede dolů do jídelny, kde se v klidu posadím, nevnímající okolí si naliji černý čaj a vezmu dva krajíce, které namažu máslem a jamem. Pak začnu v klidu jíst a nějak nejsem schopná vnímat okolí. Jednak kvůli svým neustále proudícím a dost vyčerpávajícím myšlenkám a taky pak kvůli jídlu a internetu, který mi snad poprvé v životě nepomohl. |
| |
| soukromá zpráva od Roka pro "Děkuji....já..asi si to všechno moc beru...ale tohle to.. bylo na mě nějak moc..já jen...chci si ty prázdniny užít a né se tu strachovat...ale ...ne, nebudu na to myslet." Rozhodnu se pevně a přitáhnu si Bena víc k sobě. V tom mi zakručí v břiše. "Asi bychom měli jít snídat..ještě jsem nic nejedla a určitě okolí nic netuší...ještě jednou díky, Bene." Poděkuji a začnu vstávat a utíkat z tohoto příjemného objetí kvůli hladu. |
| |
| I já s Benem vyjdem z pokoje, ruku v ruce sejdem schody do jídelny. Vejdem do jídelny a já pohlédnu na ten velký výběr jídla. Rozejdu se ke stolu a chvili se jen tak rozhlížím, co si vyberu. Přitom stále držím Bena za ruku. "Dobrý den." pozdravím Sáru a teprve pak pustím Benovu ruku. Vemu dva rohlík, namažu si ho máslem a na to si dám sýr.Na další si dám také máslo a tentokrát s různými druhy salámu. K tomu si naleji hrnek čaje. Jen co mám nandáno, zakousnu se do prvního se sýrem a začnu zapíjet čajem. Očima bloudím po přítomných a nejvíce na Sáru. Mám chut se jí ptát,ale neodvažuji se. |
| |
| Vyjdu spolu se Alex z pokoje a jdeme se najíst, jsem moc rád, že jdeme. protože už tam co jsme byli před tím, jsem měl trochu hlad. Stále se na Alex dívám, zda už je v pořádku. Zatím vypadá, že ano. Pevně ji tisknu ruku, aby věděla, že tu jsem a chráním ji. "Dobrý den přeji." pozdravím, hned po Alex a usedám vedle ní na židli. Rozhlížím se po stole a přemýšlím, co si nadám k jídlu. I přes svůj hlad však si nandám co má drahá polovička. Já však nezůstávám u jednoho rohlíku, ale namažu si jich hned šest. Naliji si čaj a první hrnek je ve mě v mžiku, proto nalévám hned další, ale tentokrát už upíjím pomaleji. |
| |
| "Ah, děkuji," řeknu Sáře a vrátím se na místo, kde si zase sednu ke stolu a čekám až sestra dojí. Jako vždy se s tím děsně loudá. Než sní jednu porci já mám v sobě tři. Chvíli jen tak těkám očima po ostatních, ale to ticho kolem stolu mi je nepříjemné a tak za chvilku zase vstanu a zamířím ven. "Budu na zahradě," houknu na sestru a nechám jí tam samotnou. Na čerstvém vzduchu to snad bude lepší. Sednu si před domem na lavičku, vychutnávám si hřejivé paprsky slunce a čekám až se Adri vrátí. |
| |
| “Dobré ráno. Děkuji, já se vyspala skvěla. Jen probuzení bylo poněkud drastické.“ prozradím Sáře a hladově se vrhnu na všechny ty pochoutky. Stravovat se takhle u nás doma tak jsem už hezky baculatá… a ono by mi to vlastně ani moc nevadilo. Já měla ráda jídlo. Hlavně to dobré. Když jsem najezená v klidu si ještě dopiji teplé kakao, prostě lahůdka. Bratr se vytratil na zahradu a já s překvapením shledám, že to je vlastně poprvé co nejsme spolu. Záchod a koupelna se nepočítá. A hned jsem si začala plánovat co podniknu než mě začne bratr shánět. Vstanu “Děkuji za snídani, Sáro. Byla skvělá.“ poděkuji Sáře. Napadlo mě, že bych se mohla jít podívat jestli už Wolf odjel. |
| |
| Oddychnu si když svůj pokoj najdu ve stavu, v jakém jsem ho včera opustil. Stejně se ale hned vrhnu po svých věcech a prohrabávám snad všechny kapsy, abych se ujistil, jestli něco opravdu nechybí. Hned na to zasednu k notebooku a pokouším se o tomhle místě něco najít na netu. Nikde nic. Krucinál. S timhle místem neni něco v pořádku... A to už mi nikdo nevymluví.. Ještě chvíli za stolem vysedávám a kontroluji ostatní stránky, zapíšu stručný zápis o tom, co se stalo a svůj pokoj zase opouštím. Stejně jako ostatní se odeberu na snídani. Pravda, dost mi vyhládlo, tak do sebe láduju jídla co můžu a ostatních si moc nevšímám. |
| |
| I já jsem se přišel nasnídat. Pozvolna vcházím do místnosti, kterou již v zápětí někteří opouštějí. Lehce navoněn a vyšvihnut v černém tričku a plátových kalhotách si vyhlížím místo , kam zasednu. Pokývnutím hlavy a drobným úsměvem pozdravím Saru. Můj hlad je však silnější a já se vrhám k hostině, jejíž vůně mě šimrá v nose. Na mém talířku se tak ocitne, několik plátků šunky a hromada všech sýrů, které na stole najdu. K tomu nějaké to pečivo a hlavně čaj. Nedokáži si představit snídani bez čaje. S takto přeplněným talířkem usedám ke stolu. "Dobrou chuť." Vrhám se do jídla. Myšlenky mi hlavou kupodivu neproudí, nejspíš jsem se rozhodl nad tím nepřemýšlet..sic jedna otázka mi hlavou vrtá, byl v hotelu ubytován ještě někdo jiný komu se tohle nestalo? A nebo to postihlo všechny ubytované hosty?Ale nevím zda tuhle otázku někdy vyslovím. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Sluníčko koupe tvoje tělo. Po chvilce uslyšíš skřípavý zvuk, jakoby stříhání. Když otevřeš přivřené oči vidíš muže snědší kůže, poměrně atletické postavy. Věkem něco po dvacítce. Postavou je něco kolem kolem 170-180 cm. Kůže muže je snědý a i rysy naznačují, že to asi čistý běloch nebude, neboť jeho rysy připomínají mírně africkou národnost i kůže by spíš odpovídala na nějakého mulata. Vlasy jsou černé a však rovné sestřižené na centimetr. Na sobě má kalhoty s lanclem a boxerské tílko. Muž se tě zjevně nevšímá. Křupavý zvuk vytváří tenisky na nohou, kterýma jde po cestě. Přes rameno má přendané velké nůžky na křoví. Když jde kolem tebe, tak pouze přikývne na pozdrav a jde k začátku bludiště z růží. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro V letním parnu se za chvíli začnu potit a toužebně pohlédnu k bazénu, který je nedaleko. Slunce se odraží na vodní hladině a ta jiskří jako tekuté stříbro. Ale odolám lákavému ochlazeni ve vodě a jenom si poposednu apřivřu oči před slunečními paprsky. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro Krom tvého bratra vidíš také muže snědší kůže, poměrně atletické postavy. Věkem něco po dvacítce. Postavou je něco kolem kolem 170-180 cm. Kůže muže je snědý a i rysy naznačují, že to asi čistý běloch nebude, neboť jeho rysy připomínají mírně africkou národnost i kůže by spíš odpovídala na nějakého mulata. Vlasy jsou černé a však rovné sestřižené na centimetr. Na sobě má kalhoty s lanclem a boxerské tílko. Muž zarovnává velkýma nůžkama plot bludiště. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Při pohledu na toho snědého muže mi v očích zahoř zájem. No co? Cožpak Martin byl jediný kdo si tady mohl najít známost? I když je pravda, že bratříček zatím nedal nijak zvlášť najevo jak se zajímá o dceru majitelů penzionu. Upravím si mimoděk vlasy a uhladím kalhoty, měla jsem si vzít sukni tím bych nejspíš více udělala dojem i když kalhoty mi nohy celkem obepínali. Nakonec ale vyrazím k tomu muži, to musel být ten zahradník o kterém mluvili. Byl pěkný. A já vždy měla slabost pro tmavé muže. “Ahoj.“ pozdravím ho když k němu dojdu a nasadím svůj nejsvůdnější úsměv “Tak to vy se tu staráte o ty krásné růže? Musím říci že děláte skvělou práci. Mimochodem. Já jsem Leona. Jsem tu na dovolené se svým bratrem.“ představím se. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Ahoj.“ pozdraví ho, když k němu dojde. “Tak to vy se tu staráte o ty krásné růže? Musím říci že děláte skvělou práci. Mimochodem. Já jsem Leona. Jsem tu na dovolené se svým bratrem.“ Slyšíš jak se natřásá. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Bob. Jo, já to tu obdělávám." Hlas je zvučný, melodický. Přesto je zjevné, že na natřásání Leony moc nereaguje. "Jsou to velmi staré růže. Rostou jen zde. Nikde na světě je neseženete. Je to zdejší kultivar. Je starý přes sto let." Nakonec informuje o růžích. Jeho hlas zní sice dobře, ale profesionálně odměřeně. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Bob. Jo, já to tu obdělávám." Hlas je zvučný, melodický. Přesto je zjevné, že na natřásání Leony moc nereaguje. "Jsou to velmi staré růže. Rostou jen zde. Nikde na světě je neseženete. Je to zdejší kultivar. Je starý přes sto let." Nakonec informuje o růžích. Jeho hlas zní sice dobře, ale profesionálně odměřeně. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro “Tak to jsou opravdu vzácné. Musí být těžké se o ně starat.“ řeknu s neskrývaným obdivem “Já bohužel nikdy moc květinám nerozuměla. Rozeznám leda tak růži, sedmikrásku a pampelišku. Úplný květinový barbar.“ zavtipkuji. “Ale asi vás zdržuji od práce. Klidně pokračujte. Pokud nebude vadit když se budu dívat? Třeba se něco přiučím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Pro jistotu jí pozoruji a natahuji uši, abych slyšel jejich rozhovoro zatím co dál sedím na lavičce. Kdybych snad viděl, že začíná nějak zmatkovat vložím se do toho. Kdyby se už alespoň vrátila Adri. Na chvilku přestanu pozorovat Leonu s Bobem a zadívám se k bráně jestli se tam náhodou neobjeví auto ve kterém by seděla, ale stále nic, tak se vrátím očima k sestře. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Vy jste ta co je tady s tou skupinou?" Kývne hlavou k domu. "Dám vám jednu radu." Praví tišším hlasem. "Probuďte se dokud je čas." Praví a pak se zase otočí ke své práci. Jakoby ho víc nezajímalo. Nakonec se však po chvilce zase narovná a podá Leoně jednu růži. Není moc vykvetlá, ale poupě to už také není. "Něco na památku." Praví a usměje se. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Vy jste ta co je tady s tou skupinou?" Kývne hlavou k domu. "Dám vám jednu radu." Praví tišším hlasem. "Probuďte se dokud je čas." Praví a pak se zase otočí ke své práci. Jakoby ho víc nezajímalo. Nakonec se však po chvilce zase narovná a podá Leoně jednu růži. Není moc vykvetlá, ale poupě to už také není. "Něco na památku." Praví a usměje se. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Chvíli se ubezpečuji, že mi tam drží a zase se na něj zadívám “A jak jste to myslel s tím probuzením?“ zeptám se zvědavě. Jeho varování se mi zrovna dvakrát nelíbilo “Vy něco víte o tom… co se tady děje, Bobe?“ zajímám se. |
| |
| Jídlo a jídelna Snídaně do vás napadala celkem spolehlivě. Přeci jen raní šok už pozvolna odeznívá. Sara poklízí po vás vaše špinavé nádobí jak pozvolna dojídáte. Její pohyby nejsou moc vtíravé, takže pomalu si ani nevšimnete, že v okamžiku, kdy jste plně nasyceni už na stole není nic, kromě ovoce na zakousnutí a karafy s čistou vodou. "No užijte dne dokud je hezky. Podle včerejší mlhy asi bude dneska přeprška." Rozloučí se s vámi a odejde do kuchyně. Podle cinkání nádobí usoudíte, že Sara začala umývat nádobí. Leona a Martin "Až příjde čas a najdete klíč k tomu, co se tu děje, ujistěte se, že víte kam jdete." Odpoví a vezme na rameno velké nůžky na křoví. "Užijte si den, dokud svítí slunce." Praví a přejde na druhou stranu zahrady. Během cesty se potká s drobnou postavou Adrieny. Ta přichází vlasy ropuštěné a vlající, přes její zelenohnědé batikované tričko a hnědou volnou sukni. Její výraz je trochu zasněný a zdobí ho úsměv. Pokývnutím hlavy pozdraví zahradníka. |
| |
| Jen co uvidím Adri jak kráčí k domu vyskočím na nohy. Jjí vlasy se na slunci lesknou jako roztavené zlato a mě se z toho začnou potit dlaně. Trochu nervozně se usměji a otřu si je do kalhot a pak jí vstoupím do cesty. "Ahoj, Adrieno," pozdravím a hlas mi zní trochu nakřáple. Příliš dlouho jsem tu seděl. "Ehm," odkašlu si a zkusím to znovu, "mohl bych s tebou mluvit? Teď? Víš, jde o docela důležitou věc a já nevím koho jiného bych se zeptal." Páni co to blekotám? To slunce mi muselo uvařit mozek v hlavě, chovám se jako idiot. "Šlo by to?" prohrábnu si vlasy a snažím se příliš nezírat. |
| |
| Snídaně přišla vhod a já s příjemným pocitem vycházím před hotýlek. Lehce se protáhnu a rozhlédnu kolem. "No tak bych asi měl najít toho chlapíka kvůli opravě motorky. Abych mohl vyrazit dál, už nechci zažít to co se stalo včera. S jasným rozhodnutím se tedy vracím do kuchyně a mířím si to přímo za Sárou. Jednak bych mohl nabýdnout svou pomoc a tím i vyzvědět nějaké informace a také zjistit kde je ten chlápek, který mi včera mutorku uklízel. |
| |
| Udiveně jsem se za Bobem dívala. To co mi říkal se mi moc nelíbilo. On věděl co se tu děje. Ale proč musí mluvit tak neurčitě? Škoda, že ho nezajímám… takový pěkný kluk.. a on mi místo toho říkal nějaké pochybné rady. Otočím se a dívám se, jak bratr mluví s Adrienou. Našpulím rty, nebudu je teď rušit. Aby si Martin užil tu chvíli samoty s ní. Proto se vydám na procházku zahradou a k bazénu. |
| |
| Adriena se na Martina usměje a zastaví se. "No samozřejmě, co bys potřeboval." Zeptá se svým jemným hlasem, nevypadá to, že by měla potíže mluvit na veřejnosti. Bob mezitím přešel na konec zahrady. Pomalu provokativně začne ostříhávat růže. Změnou je ovšem procházející postava dvěřma. Černé oblečení, bílé vlasy a rudé oči. Prostě Jacob, v ruce má klíčky od auta a v druhé ruce servisní kufřík. V klidu a s úsměvem si to míří ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Mohli by jsme jenom trochu stranou?" naznačím jí, aby šla se mnou a odvedů jí stranou tak aby nás nikdo nepovolaný neslyšel. "Víš stala se nám ráno taková zvláštní věc. Mám podezření, že to nějak souvisí s Vaším sklepem. Nemáš tušení co by to mohlo být?" zeptám se jí a při tom bedlivě pozoruji výraz tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Snaším sklepem? Tam není nic jen víno." Praví uvolněně. "Taťka není moc nadšený, když se tam chodí bez jeho svolení. Je to jeho království." Nakonec uzavře. Vše je uvolněné a nevypadá, že by se snažila něco zatajovat. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Víš, když jsem šli večer spát, tak bylo všechno v pořádku, ale ráno byl najednou celý svět naruby," snažím se to nějak vyvsětlit a neudělat ze sebe totálního magora. "Prostě to vypadalo, jako kdyby jsme se probudilo o par set let zpátky v čase. Dům byl stejný, ale lidé a ty..." hlas se mi vytratí protože teď už opravdu nevím jak dál. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Rána občas bývají na těžká." Usměje se a pak mávne rukou. "Ráno jsme normálně vstali a dělali snídani. Já jsem musela do města vyřídit objednávku na večeři." Praví lehčím konverzačním tonem. Pak si poklepe prstem na bradu. "Pravdou je, že se říká, že tu občas běží čas jinak než jinde, ale nikdy jsem se ničeho nevšimla." |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Něco se tu děje. Něco divného. Victor prá ve vašem sklepě slyšel nějaké divné zvuky. Chceme se tam jít podívat," vyklouzne mi z pusy dřív než to stihnu zastavit. Tohle jsem neměl. Pěkně jsem to pokazil, jestli to řekne otci, tak se máme utrum, přinejlepším nebo nás rovnou vyrazí a sbohem pázdniny v zahraničí. Nechceš... nechceš jít s námi?" navrhnu. "Mohla by jsi nás kontrolovat, že tam nic špatného neděláme." |
| |
| Nad Adrienou a Martinem jsem mávla rukou, ať si užívají své "samoty". Bob mi zřejmě už neměl co říci, nebo spíš se mnou mluvit nechtěl, nebo já nevím. Nějak nevím co si o něm mám myslet. Ale rozhodnu se, že za ním nepůjdu. Nechci aby si myslel, že dolejzám. Pak uvidím Jacoba, třeba ten si se mnou bude chtít povídat. Vyrazím za ním "Ahoj, Jacobe. Co jdeš dělat?" zeptám se a cupitám vedle něho. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Nikdo si nic nestěžoval." Praví a pak zakroutí hlavou. "Zatím si nikdo nikdy nestěžoval." Praví hlasem jakoby se pokoušela trochu přesvědčit i sebe. "Dolu do sklepa se nesmí. Tam můžou jen ti co ví co tam hledat. Tatínek nemá rád, když mu někdo prolézá sudy a dělá mu tam nepořádek." Praví s jistou dávkou rozhodnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Je to divné. Přísahám, že jsem si ho bral dolů do sklepa a přitom mi zůstal ležet v autě." Praví zatřese hlavou až se mu bílé vlasy rozježí. Záda Jakoba pozorují však ještě jedny oči. Robert - zahradník ustal ve své práci a upírá pohled do Jakobových zad, jakoby ho chtěl pohledem provrtat. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Proto jsem zvedla ruku, zamávala mu a zase se otočila na Jakoba "Třeba mu narostli nožičky a šel si dřepnout na místo." usměji se. "Můžu jít s tebou? Nebudu překážet. Nemám co na práci, všichni se někam ztratili, brácha flirtuje s Adrianou a já nemám do čeho píchnout." poprosím ho. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Promiň, nemyslel jsem to tak. Prostě mi to jenom nedá spát. Vím co jsem viděl a rád bych tomu přišel na kloub. Můžeš mi alespoň říci jestli tam máte dveře na kterých je symbol draka požírajícího vlastní ocas?" zkouším to ještě. Nechci se jen tak vzdát a pokud to nepůjde s ní, tak to zkusím klidně sám, i když pokud by mě někdo chytil, tak by z toho byl asi těžký průšvih. mnohem raději bych byl, kdyby se mi adrienu podařilo přesvědčit a není to jenom kvůli tomu, že se mi líbí. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Asi." Nakonec odvětí. "No jako jestli tě nebudou nodit obvody, klidně můžeš, ale je to nudná kabelová práce." Praví a usměje se. V úsměvu je trocha nejistoty smíchaná i s trochou drzosti. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Jo takových jako Jakob, ale to je jen údržbář. Vy jste hosté a já jsem rodina. Někdo musí udržovat dům." Když se zeptáš, tak jí po tváři přelétne stín pochyb a nejistoty. "Na dveřích drak požáírající vlastní ocas?" Zeptá se a není jasné jestli je to otázka pro tebe nebo spíš pro ní. "No dveře tam jsou, ale myslím, že na nich není žádný obrázek. Myslím, že jsou ještě z původního obydlení a taťkovi se prostě nechtějí vyhodit." Potvrdí existenci dveří. Když se koukneš směrem k sestře vidíš, jak se baví s Jakobem, který se trochu usmívá. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "A nevíš co je za těmi dveřmi?" odtrhnu oči od druhé dvojice a zařím se zase na Adri. Jak se říká: Kuj železo dokud je žhavé. "Viděl jsem je, když jsme byli tam..." mávnu neurčitě rukou, protože nevím jak to nazvat. Sen? Halucinace? Přenesení do minulosti? Jedno lepší než druhé. "Prostě v té ranní vizi. Šli jsme do sklepa a našli tam dveře, ale nedostali jsme se za ně. Proto mě to zajímá," řeknu nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro "Sice bych se mohla jít projít. Ale samotné se mi moc nechce." zamyslím se "Až skončíš s prací a nespěcháš nikam jinam. Nešel by jsi na procházku se mnou? Co?" lákám ho. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "No já nevím, ale asi zeď. Pochybuju, že by tam bylo něco jiného než skála. Tatínek nikdy nic takového neříkal." Pokrčí rameny nejistě. "Já jsem tam chtěla vlízt jen jednou a to mne přistihla mamka a dostala jsem seřezáno, takže už jsem tam nikdy nelezla." Praví na vysvětlenou. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "No to jsou jen připojení. elektriku si dělá starý Markus sám." Praví a pousměje se. "No nemám zatím nic na práci, tedy po tom co jim to tu sprovozním." Usměje se. "Bych ti mohl ukázat okolí. Zdejší kostel je opravdu krásnej a zdejší mosty jsou prý úmělecký skvost, ale musí být vidět základy, tedy opadlá trochu voda." Nakonec se uvolí, že by klidně i na procházku šel. Když odklopíš pohled od Jakoba, vidíš, že se na vás kouká tvůj bratr i Adriena. Ten se zrovna otáčí a pokračuje v rozhovoru. Adriena se otočí o zlomek později. V jejich očí můžeš zahlédnout jistou dávku nespokojenosti, která je určena Jakobovi. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro Ale co znamená ten její pohled? No nic. Číst myšlenky neumím a jestli má nějaké výhrady k tomu že se spolu s Jakobem bavíme tak mi to jistě dříve nebo později oznámí. Ale Jakob byl ochotný si se mnou vyrazit, což jsem byla ráda. Také mě trochu mrzelo to, že jsem ho při prvním setkání označila za upíra. No.. já nikdy ještě albína neviděla. "Tak to zní skvěle. Takže jsme domluveni?" zeptám se jestli tedy naše procházka platí. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Ale nech to být. Nechci aby jsi dostala znova nařezáno nebo já," usměju se na ní. "Co ten výlet k moři?" zeptám se a když vidím její trochu nechápavý výraz honem dodám: "Na kolech. Bavili jsme se o tom včera večer. Nebo podnikneme něco jiného? Nechce se mi sedět doma, když je tak hezky a sestra se potřebuje taky protáhnout." |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Ano." Podává se na hodinky. "Je půl jedenácté. V jedenáct budu komplet hotov a můžeme vyrazit." Praví s úsměvem. "Kdyžtak bych šel dolu sám, ať starý Marcus nenadává. Za půl hodiny se můžem sejít u brány." Navrhne. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Oni mají rodiče celekm pádnou ruku." Praví s lehčím úsměvem. "Buď můžem k moři a nebo můžem udělat další výlet do kokolí. Mohu vám ukázat staré mosty, tedy jsetli bude opadlá voda." Praví jako nabídku. "A nebo je prý hezký i starý kostel s hřbitovem. Na můj vkus trochu ponuré, ale také zajímavé. Říká se, že když tam někdo najde svoje jméno, tak umře." Praví s nadlehčeným výrazem. |
| |
| Ano to tedy mají. Včera při večeři to bylo vidět, ale připomínat jí to nebudu. Nechci aby se cítila hloupě. "To zní skvěle. I když teda nevím jestli chci zrovna na hřbitov po tom ranním zážitku, ale zbytek ze zdá fajn, uvidíme co na to sestra," s tím se otočím a zamávám na ty dva. "Leono!" zavolám na ségru, protože se zdá, že má oči jenom pro Jacoba a mého mávání si nevšimla. "Chceš na výlet?" |
| |
| Jakob a Adriena si vymění pozdrav. Je v něm trocha hrané nevole, ale přesto je v něm i celkem spontální slušnost. Adriena se pak otočí na Leonu. "Jo abych nezapoměla, oběd se podává po jedenácté, tak aby jste nešli s prázdnýma žaludkama." Praví tentokráte i s se starostlivým úsměvem. Jakob na to odpoví. "No můžem vyrazit po obědě, jestli si tedy zasloužím oběd. Což mi připomíná, že bych tu měl přestat vykecávat a jít dělat." Praví a sehne se pro kufřík. "Takže po obědě." Doplní informaci Leoně a vyrazí k domu. |
| |
| Přikývnu "Fajn. Tak tedy po obědě. Budu se těšit.“ položím mu krátce ruku na rameno "Tak za půl hodiny u brány." usměji se a opustím ho. Jsem spokojená, že jsem si domluvila tu procházku. Ale nechápala jsem proč se tak Adriana tvářila a první Robert. A Adriena… vypadá to, že jsou spolu na ostří nože, že by se mezi nimi něco stalo? Otočím se na bratra, volal na mě a mával, jako kdyby bylo těžké za mnou přijít. Raději si mě přivolá. Přijdu tedy k němu a zavrtím hlavou "Ne. Díky. Já už jsem domluvená s Jakobem. Jdeme se podívat na kostel a také na mosty. Jakob říkal, že jsou opravdu pěkné." odpovím mu. |
| |
| "To je, ale náhodička. My jsme se s Adri dohodli na tomtéž a právě jsem ti to chtlě navrhnout," zařívě se na sestru usměju. "Takže můžeme jít hezky všichni čtyři a třeba se k nám přidá ještě někdo," navrhnu. No vlastně to rozhodnu, sice bych jel raději k moři, ale nenechám tady sestru pobíhat po hřbitovech samotnou s nějakým cizím klukem. Sice jí to nejspíš nepotěší, ale co, nehodlám doma vysvětlovat proč že přijela těhotná nebo zraněná. |
| |
| Zamračím se "Víš. Ale já zrovna nestojím o vaší přítomnost." řeknu otráveně. "A jistě... strašná náhoda." odfrknu si "Ale když už jdeme... všichni tak co nadělám." podívám se na něj "Otravo. Jdu na oběd." otočím se na patě a jdu zpět do domu. Za chvíli bude oběd a já se chtěla pak ještě rychle převléknout než vyrazíme. |
| |
| "Jo a tohle musím poslouchat pořád," povzdychnu si Adrieně a vykročím za sestrou, protože já mám taky hlad. "Nejenom, že na ní musím dávat pořád pozor, protože jinak by skončila v první jámě na její cestě, ale ještě mi za to nadává," breptám dál, ale je poznat, že si z toho nic moc nedělám. Konec konců za těch devatenáct let jsem si na to už zvykl a i když reptám, tak je jasné, že mám svou setru rád a že mi na ní opravdu záleží. |
| |
| Adriena se usměje na Martina. "Oběd bude po jedenácté. Pak můžem vyrazit." Jakob odkluše do domu s omluvným úsměvem. Po jedenácté jste se sešli na oběd. Podává se těstovinová směs s několika omáčkama. Obsluhuje vás Sara s Adrienou. K pití je opět voda, minerálka a lehké bílé víno. Obědvá s váma zároveň I Jakob, který byl očividně k obědu pozván, ale pohledy, kterýma je častován od Adrieny naznačují, že jí to asi moc po chuti není. Jakob se rozloučí ještě než dojíte. Vy jste se najedli. Jídlo bylo syté a výživné. Po chvilce vyjdeta ven. Tam vásd u brány čeká Jakob s malým batůžkem přes rameno. Po chvilce dojde i Adriena. |
| |
| Zívnu. Chtělo se mi trochu spát po tom dobrém jídle. Nebo se natáhnout na lehátko u bazénu a dozlatova se osmahnout. Ale to můžu udělat jindy. Později. Nebo zítra. Zítra si asi udělám den lenošení. Ale uvidí se. "Ahoj, Jakobe." pozdravím ho když k němu dojdu a upravím si slaměný klobouk na hlavě. Nerada bych schytala úpal. Namazaná jsem byla a šaty byli vzdušné, tak to bude snad v pořádku. "Tak jak se těšíš? Já strašně." usměji se. A zamáváním pozdravím Adrienu. |
| |
| Užívám si ten skvělý oběd. Jo kdyby takhle vařila mamka to by panečku bylo něco, jenže ta zvládne tak možná uvařit rýži a to ještě jenom když má dobrý den, takže máme pořád samé polotovary. Ale co, jeden si zvykne, i když na tuhle baštu bych si tedy zvyknul raději. Jinak můžu vyrazit hned po obědě. Všechno mám přichystané. Malou tašku přes rameno kde mám láhev s vodou a nějakou tu sušenku a samozřejmě sluneční brýle. ty jsou základ. "Tak kam vyrazíme jako první?" podívám se na Jacoba a Adrienu. Rozhodnutí je na nich, oni to tu znají. My jsme jenom ubozí turisti. |
| |
| Adriena vyšle pohled k Jacobovi a navrhne. "K mostu." Ve stejnou chvíli navrhne Jakob. "Na hřbitov." Jakob se začne smát ale Adriena ne. Vypadá to, že nese přítomnost Jakoba jako osinu. Jakob se na konec dosměje. "No samozřejmě můžem začít od spodního mostu." Praví se slazma v očích. |
| |
| Zdá se, že tu jde o nějakou válku. O válku, kterou já nechápu. Kdo ví co mezi nimi je, ale nevypadá to na nic hezkého. Každopádně automaticky se stavím na stranu Adrieny. A to hned z několika důvodu: je to holka, líbí se mi a nemám rád Jacoba. Bohužel vím, že u sestry je to přesně obráceně. Takže jak z téhle patálie ven? "No, nechcete si hodit třeba mincí, když se nemůžete dohodnout?" podívám se na ty dva. |
| |
| Dívám se z jednoho na druhého. Nechápu proč se k sobě tak chovají. Že by snad spolu kdysi něco měli? Nebo si něco udělali? Proč jinak tenhle boj? "A není to jedno? Stejně chceme obejít všechno. Navrhovala bych abychom šli tam kde je to nejdál... abychom to pak neměli zpět sem daleko." zkusím navrhnout. Ke konci bychom s Martinem mohli být unavení. Přece jen jsme děti z města a k přepravě většinou používáme veřejnou dopravu. |
| |
| Adriena si zacloní oči a pohléde k jihu. "K dolnímu mostu je to dál. Můžem se jít podívat tam a pak pěšky k hornímu mostu. Je to blíž k hřbitovu." Praví a pak se podívá na Martina. Jakob se usměje. "Jakl je libo." V jeho hlase je cítit nenucený ton. zní, že si to užívá. Adriena rezignovaně povzdechne. "Můžem jít přes staré město. Bude to pěkný výlet." Nakonec rezignovaně praví. "Třeba se na konci něho proberete." Praví tiše, spíš pro sebe. |
| |
| Překvapeně se na Adrianu zadívám "O co ti jde, Adrieno?" zeptám se ji trochu otráveně. "Co ty narážky?" chci vědět. Už z ní začínám být otrávená. Já nechtěla aby šli s námi a ona si teď stěžuje. "No tak... trochu života do toho umírání. Zapomeňte na své sváry a užijme si to ne?" |
| |
| "To zní jako skvělý plán," řeknu nadšeně a dělám, že jsem poslední slova nezaslechl, ale i tak mi vrtají hlavou. Možná to myslela jenom obrazně, ale potom co se nám dnes ráno stalo, se tak trochu lekám vlastního stínu a hledám souvislosti i tam kde by být neměly. Jenže s tím už nic moc nenadělám. Když začne Leona mluvit otočím se k ní a zamračím se na ní. Taky by mohla někdy zkusit držet tu svojí proříznutou pusu. "Uklidni se, Leono, raději se pohni," lehce do ní strčím, aby už konečně vyrazila a omluvně se usměji na Adrienu. Bohužel za za svou sestru nemohu. |
| |
| Uraženě si odfrknu, když mě zase bratr okřikne. Jako kdybych neměla pravdu. Jenom mě takhle otravuje, protože se mu Adriena líbí a nechce si ji proti sobě poštvat. Ale to neznamená, že ji kvůli tomu polezu do zadku. Vyrazím tedy vedla Jakoba. Celkem mi to kazilo náladu. Jsem se těšila na příjemně strávený den a namísto toho tu mám otrávenou ženskou a zamilovaného blázna, který pro tu otrávenou ženštinu udělá první poslední. Ne, že bych něco proti Adrien měla. Byla fajn. Přátelská, příjemná... ale tímhle chováním mě momentálně prostě štvala. |
| |
| Adriena roztáhne ruce v nevinném gestu. "O nic. To se spraví." Praví už lehčím tonem. Zahlednete koutkem oka, jen Jakoba, jak hodil po Adrieně pohledem. Staré město je něco jiného než ta část, kde jste byli včera na diskotéce. Je zde o mnoho více starých domů. Domy jsou opravené a mají podloubí, které chrání před narůstajícím teplem. Vzduch začíná být provoněn slanou vodou, kterou sem přináší mírný vánek od moře. Vypadá to, že se Adriena trochu uklidnila a občas vidíte jak je unešená z naprosto běžných věcí. Jakob vás dovede k jednomu cukrářství, kde si koupíte zmrzlinu, která skvěle schladí. Pomalu se propracováváte k jižní části město. To se pozvolna začne měnit. Ulice kterou jdete má stále starší motivy, ale vidíte, že jich je o poznání méně. Po chvíli se před vámi začnou oběvovat cedule upozorňující na uzavřenou cestu. Přest Jakob ani Adriena nemění směr. Nakonec dojdete až ke zdroji uzávěrky. Je to most. Na první pohled vidíte čerstvou prpadlinu uprostřed. Pro pěšího člověka je nebezpečí tzo přejít, ale šlo by to. Pro auto je to nemožné projet. "A sakra, budu muset objíždět." Uleví si Jakob. Kdežto Adriena překvapeně zírá. "Ráno jsem po něm ještě přecházela." Pronese překvapeně. Na první pohled je vidět, že most skutečnmě je starý. Sloupy, které ho podpírali, jsou z kvalitního starého kamene, přesto podlehli. |
| |
| Písknu když uvidím to dílo zkázy. "Tohle se vám tu děje často? Já si tedy žádného zemětřesení nevšiml. Nebo se takhle snaží město přilákat turisty? Nevysvětlitelné zboření mostu. Pokochejte se děsivou krásou," pokusím to tu trochu zlehčit, ale když vidím jejich výrazy zase rychle sklapnu. Evidentně jsem šlápl mimo, tak se raději začnu rozhlížet po okolí jestli nepřijdu na to co se tu mohlo přihodit. Nebo třeba to někdo bude vědět. |
| |
| "Páni..." vydechnu když vidím díru "Doufám, že se nikomu nic nestalo a nikdo nespadl dolů." ohodnotím situaci. Přijdu trochu blíže k zátarasům "Co teď budeme dělat?" otočím se na ty tři. Naštěstí tu je ještě jeden most, takže nejsme od světa odříznuti... pokud se, ale stalo něco i s druhým mostem... začínala bych mít nepříjemné podezření, že to není vůbec náhoda. |
| |
| Pár spadaných kamenů je vidět v celkem dravé říčce, která by při troše námahy mohla jít přeplavat. Na první pohled to vypadá jakoby se prostě část mostu zhroutila. Když se přilížíte k záterasám, vidíte, jak k vám běží muž s vestou technických služeb. "Pozor ať tam nespadnete. V noci byla velká voda. Na severu se musela přetrhnout přehrada a smetla to tu." Praví a decentně vás odsouvá od mostu. "Hořejní most byl taky poškozen, ale drží. Sice na něj nemůžou náklaďáky, ale drží. Vůbec to těm chlapům nezávidím. Taková zajíšťka. Tohle byla dobrá zkratka. Teď budou muset skoro dvě hodiny mimo, aby projeli. V těhlech vedrech... To budou zase nehody na silnicích." Rozpovídá se technik. Jakob vás nenápadně odtáhne od trosek mostu. Dokonce i Adriena mu dovolí, aby na ní sáhl. "No takže maximálně se jít podívat na olorozbořený most na sever a nebo na hřbitov. Tam je opravdu hezky." Praví s nadějí v hlase a ve snaze zachránit den. |
| |
| Zamračím se, to se mi nelíbilo. Vážně ne. Co když... to někdo.. něco plánuje? Od té doby co jsme sem dojeli se dějí jen samé podivné věci. Usměji se na Jakoba "Tak pojďme na hřbitov. Na mosty půjdeme třeba až se opraví." mávnu rukou "Ale rozhodně to nebyla zbytečná cesta ne? Jakob aspoň ví, že tudy už nemá jezdit. A třeba bychom si někdy vyjeli na kole... no a prostě myslím, že jsme si uštědřili zbytečnou cestu." zkusím to vzít s nadhledem. |
| |
| "Já jsem taky pro kostel se hřbitovem, ten snad ještě bude stát," naposledy se ohlédnu na zničený most, ale pak se k němu otočím zády a využiji příležitosti, že si Adriena pořád prohlíží most, přitočím se k sestře a pošeptám jí: "Tak Adriena nás do sklepa pustit nechce a nic moc jsem se od ní nedozvěděl, takže to budeme muset udělat na vlastní pěst, jestli na to chceme přijít. Jak to vidíš ty?" U oběda jsem to raději neriskoval, někdo by nás mohl zaslechnout a první velká příležitost je až teď. |
| |
| Vašeho malého špitání využije i Adriena a Jakob. Adriena se k němu nakloní a prohazuje s ním několik slov. "...prostě nemůžeš.......tě ne. Stále mají....probrat. .....jdi." Pálí slovo za slovem, ale dává si pozor, aby nebyla moc slyšet. Jakob se jen usměje a poplácá jí po zádech. Je to takové přátelské poplácání. Pak se otočí zpátky k vám. "No tak hřbitov. To už budete mít všechny památky prošlé. Už jste lezli na Ďáblův prst?" Zeptá se a ukáže směrem na výběžek nad městem, kde jste strávili kus včerejší noci. |
| |
| Zmateně se na ty dva dívám, jak si šuškají. Divné. V jednu chvíli se nemůžou ani cítit a v druhé si něco spiklenecky šeptají. Divné. Podívám se směrem, kterým Jakob ukazuje a přikývnu "Ano. Tam jsme již byli. Včera s Adrienou." potvrdím mu. Ukradnu bráchovi láhev s pitím, napiji se a zase mu ji vrátím. Podívám se na něj "Myslím, že budeme muset sehnat páčidlo." souhlasím s ním "Ale měli bychom sehnat nějaký noví zámek. Přece jen nechceme aby přišli na to, že jsme se jim tam vloupali." šeptám mu v odpověď. Otočím se na Jakoba a Adrienu "Tak jdeme?" pobídnu je. |
| |
| "to mi nepřijde jako nejlepší nápad, ale uvidíme," opáčím Leoně a zadívám se na ty dva. Zajímalo by mě o čem si to povídají. Má to něco společného s námi? S tím co se stalo ráno? Nebo se prostě jenom hádají o tom kam jít? Páni, měl bych s tím přestat. Začínám být paranoidní a to jsem si myslel, jak si tu krásně odpočinu, takže by s tím měl něco udělat. Prozatím vyhnat všechny tyhle myšlenky a užívat si prázdním, krásné krajiny a milé společnosti. Tím samozřejmě nemyslím sestru. Tu vídám den co den. |
| |
| Adriena se odpojí od Jakoba. Jakob se na vás ortočí. "Tak jo." Usměje se na vás zářivě. Počká na Leonu a vyrazí. Cesta ke hřbitovu vede přes starší části města. Opět vás obejmou útroby tvořené podloubím. Adriena začíná pozvolna vyzařovat zase lepší náladu. Pomalu vám uteče půlhodina, která vás dělí od hřbitova, až se před vámi objeví jeho stará kovaná brána. Na první pohled je vidět, že jeho rozloha je obrovská. Když jste jeli kolem něj při cestě sem, zdál se menší, ale to jen protože jste viděli jen jeho úvodní část. Odhadujete, že tohle je místo, kam by se dal pohřbít skoro celé město. Jakob teatrálně otevře bránu a pustí vás do vnitř. Samotný hřbitov je dělán jako obří zahrada. Velké množství stromů a ještě větší množství soch. Dokonce i jeden větší altán by se dal najít. Jakob vstoupí dovnitř. "Vítejte na největší památce, tohohle města. Tento hřbitov je nejstarší památkou ve městě. Nachází se tu skoro deset generací, kteří tu jsou pohřbeny." Ukloní se a teatrálně se odstraní ze vchodu. "Vypráví se, že když tu někdo najde svůj náhrobek, že je to zlé znamení, ale to je pověra, nemusíte se ničeho bát." Praví s humorem. Je vidět, že to bere hodně na lehkou váhu, kdežto Adriena při vstupu na hřbitov trochu znervozní. |
| |
| Rozhlížím se po hřbitově "Páni... ten je fakt obrovský. Nikdy jsme větší neviděla." jdu k nejbližším hrobům a podívám se na jména. "No myslím, že najít hrob se svým jménem by bylo špatné znamení i všude jinde na světě." tiše se zasměji. Já to zřejmě brala stejně jako Jakob. Nevím proč Adriena tak znervóznila. "Kolik je tu asi tak pochovaných lidí?" zeptám se a mrknu na Jakoba. |
| |
| Šašek, pomyslím si, když se začne Jakob předvádět. Beztak to stejně dělá jenom na truc Adrieně a možná aby zapůsobil na Leonu, ale na mě tím dojem neudělá. Za to hřbitov to je jiná. Vypadá opravdu impozantně. "Takže nějaká patnácté čtrnácté století?" nadhodím. "To je skutečně kus historie a věřím, že by se tu dali najít hroby i mnohem starší. Archeologové musí slintat." Rozhlédnu se kolem a když vidím, že Leona už okukuje náhrobky nenápadně se k ní přitočím. "Vstávej, umrlče, hola, hou a podej mi sem tu živou," odrecituji hlubokým záhrobním hlasem přímo do jejího ucha. |
| |
| Vyjeknu "Martine! Ty pitomče! Neděs mě takhle pořád!"rozčílím se a chytnu se za srdce, které se mi divoce rozbušilo. "Že tě to pořád baví." vrtím hlavo "Jak malej." |
| |
| Jakob ze zasměje vtipu Martina. Adriena se spíš jen pousměje. "Je tady altánek. Stojí prý na starém místě, kde stál starý kostel." Udělá malou přednášku. "No pochovává se tu několik set let..." Začne Adriena. "Nikdo nikdy je prý nebyl schopen spočítat. Je jich tu oprvdu hodně." Praví tišším hlasem. "Říká se, že když je někdo spočítá, umře." Praví ještě tišším hlasem. "Něco přes dvanáct stovek." Naruší strašidelnopu atmosféru Jakob. |
| |
| Se zájmem poslouchám Adrienu zatím co jsem bratrovi jako pomstu udělala na ruce ohníček. Pak, ale Jakob přeruší onu nastíněnou atmosféru neviditelné hrozby "A jak jsi to zjistil?" zeptám se a zavěsím se do Jakoba "Půjdeme se podívat na ten altánek?" zeptám se. |
| |
| Jakob se usměje. "Jednoduše." A ukáže na náhrobek, který ej v dohledu u jehož paty je napsáno číslo hrobu 1.206. "Předpokládám, že jich tu bude víc." Pravda je, že náhrobek, na který ukazuje, vypadá celkem zachovale a poměrně nově. "Jistě. Můžem. Když nás omluvíte." Praví a chytne Leonu pod rukou a vykročí k altánu. |
| |
| Když uvidím náhrobek s číslem nesnažím se zakrýt úsměv. Tak daleko k Adrieninu varování nesnažit se hroby spočítat. "Takže... najít své jméno na náhrobku znamená smrt. Spočítat hroby, znamená smrt. To by mě zajímalo co ještě tady znamená smrt." zavrtím hlavou. "Nemyslíš, že to tu trochu s tím tajemnem přehánějí? Ale určitě je to dobré lákadlo pro turisty. Nebo by mělo být." rozhlížím se a prohlížím si hroby, kolem kterých jdeme. |
| |
| "No, no," ozvu když mě ségra sprdne. Zase tolik se toho nestalo a otočím se k Adrieneně která vypráví a nechám si Leonu přijít příliš blízko. "Javaj!" vykřiknu na to její mučení. "No počkej, to ti nedaruju," zamumlám si pro sebe, když ti dva začnou odcházet a otočím se k Adri. "Půjdeme taky ne?" řeknu, ani nepočkám na odpověď a vykročím za tím komickým párečkem. Předpokládám, že Adriena půjde taky, že tu nebude chtít zůstat sama. Je tedy pravda, že úplně takhle jsem si ten výlet nepředstavoval, ale co se dá dělat. Nemůžu ty dva nechat jen tak osamotě. |
| |
| Jakob se pousměje. "Lidi jsou tu moc pověrčiví a užívají si to." Pousměje se a pokračuje k altánu. Adriena se trochu zamračí nakonec však vyjde s Martinem. Jdete k altánku. Leona se věnuje Jakobovi a tak si toho nevšimne, ale Martin, který sleduje sestru jak svrab, zahlédne okem náhrobek. Je celkem starý, ale jeho nápis je celkem zachovalý. "Domanovi." Hlásá jeho text a letopočet je tak sto let starý. |
| |
| "Tedy," řeknu překvapeně, když si všimnu náhrobku. Tohle je mnohem zajímavější než tokající Jakob a rozdivočelá sestra. Takže je nechám být a začnu zkoumat náhrobek. Odstraním z něj několik zažloutlých listů, přejedu prsty po vyrytých písmenech a po zádech mi přeběhne mráz, když si vzpomenu na to co před chvíli Adriena říkala, ale hned tu duchařskou historku zatlačím do pozadí. Ovšem mohl bych s tím strašit sestru, každopádně si to vyfotím jako takovou raritku. Vytáhnu foťák a udělám několik snímků, ze všech možných úhlů, samozřejmě i se zoomem na jméno, které je na něm vyryto. Rozhodně si nejsem vědomý, že by jsme tu kdy měli nějaké příbuzné, takže to bude náhoda. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Neměl bys." Praví trochu úzkostlivým hlasem. Jak očišťuješ, najdeš i způsob smrti: Zavaleni kamením. Není to moc obvyklé, ale když se rozhlédneš kolem, vidíš, že je to na každém náhrobku. Adriena nervozně přešlápne za tebou. "Ani nevím, že by tu nějaký Domanovi žili." Praví trošku nervozněji. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro Konečně jsem s focením hotový a přístroj bezpečně uložím do tašky a když už se v ní hrabu napiji se a nabídnu i Adrieně. "Ty těm povídačkám opravdu věříš?" zadívám se na ní a neodpustím si pobavený úsměv. "Takovéhle duchařské historky jsou koloritem mnoha krajů. I u nás se takovéhle věci povídají a kdyby to byla pravda už bych musel být dávno mrtvý, nebo nechodit na hrob dědečkovi," namítnu. "neměla by jsi brát všechno tak vážně," přistoupím k ní o kousek blíž a zadívám se jí do očí skrytých za skly jejích brýlí. |
| |
| "To věřím. Vyžívají se v tom. Po pravdě... já žít někde v blízkosti podobného místa nejspíš se v tom taky vyžívala." usmívám se. Ohlédnu se a jsem ráda, že ti dva se zastavili a prohlíží si nějaký hrob. Aspoň budu moci mít s Jakobem trochu soukromí. Na chvíli. "Už jsem se ti omluvila za to, že při našem prvním setkání jsem si myslela, že jsi upír?"stále jsem se za to trochu styděla. "Stále si kvůli tomu připadám trochu hloupě. Tvářil jsi se při tom docela.. ublíženě." |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Občas ano. Občas se tu dějí věci, které nejdou jednoduše vysvětlit." Praví opatrně. "Slyšel jsi včera tu legendu... Vzpomeň si na to, že z vesnice nikdo neměl uniknout." Těžce polkne. "Navíc my jsme nejstarší rod ve městě. Navíc to vytí vlků. Je to zlé znamení." Ukončí celkem neotřesitelně a neochvějně. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Já a upír, ale to jsi úplně vedle." Praví s humorem, ale pravdou je, že v jeho zasmání je cítit jistý osten. Osten, který jakoby se ti zabdl do hlavy a způsobil ti přeběhnutí po zádech. "Já a upír. Já jsem jen správce sítě, který má přístup všude, kde je život." Praví trochu vzletně. |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "Ale tohle je skutečně legenda a vlci? Kdo ví. Třeba byli jenom psi. No ták, je krásný den pojďme si ho užít," přistoupím až k ní a lehce se dotknu jejich rusých vlasů a trochu plaše se usměji. Měl jsem už pár vztahů, ale všechny tak nějak ztroskotaly, i tenhle nemá budoucnost. Dělí nás příliš velká vzdálenost, ale stejně si nemohu pomoci. Líbí se mi. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro "No jsem ráda, že se nezlobíš." trochu natočím hlavu na stranu "Správce sítě... no... já většinou jenom brouzdám na internetu.. nic jiného bohužel neumím. A ještě tak nainstalovat hru."olíznu si rty. "Ty jsi vystudoval informatiku?" zajímám se. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "No možná máš právdu." Je to úsměv sice upřímný, ale ne mnoho přesvědčivý. Nakonec couvne kousek od tebe a od náhrobku a ohlédne se k altánku. "Neměli by jsme jí nechat tam samotnou s ním." Praví trochu rozvážlivějším hlasem a posune brýle po nose. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "Já jsem přirozený talent. Nic jsem nestudoval pořádně, ale sítě mi jdou dobře." Praví. V Jeho halse je znát, že se nevychloubá, spíš, že je to holý fakt. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Jaron pro "Tahle dovolená je to nejlepší co pro mě kdy udělali. Nejraději bych se domů už nevrátila. Vždyť se přece říká že nejlépe placené práce jsou v zahraničí." pokrčím rameny. "No... kde je ten altánek?" |
| |
| soukromá zpráva od Martin Doman pro "O tom co jsme tu našli ani muk, ano? Sestra by se mohla trochu vyplašit a to bych nerad a teď už pojďme," vezmu jí za ruku a vykročím směrem kterým zmizela Leona s Jakobem. |
| |
| soukromá zpráva od Bestie pro "O svém životě rozhoduješ pouze ty. Pokud tu budeš chtít zůstat, místo se tu vždy najde." Praví celkem upřímným tonem. "Rodiče jsou důležití, ale... Existujou chvíle, kdy za sebe musíš rozhodnout sama." Pomalu bys řekla, že se tě snaží poňoukat k tomu, aby jsi zůstala zde. Pravda je, jestli to není jeho způsob, jak se ti dostat pod kůži. |
| |
| Adriena se nechá vzít za ruku. Na jejím pohledu je jasné, že to považuje spíše za spontální projev přátelství než nějaké jiné gesto. Vypadá opravdu nevinně. "Neboj, ani muk." Usměje se a do úsměvu jí pronikne trochu zlomyslných plamínků. Adriena s Martinem svižným krokem dochází Leonu s Jakobem. Zaslechnou však poslední slovo jejich rozhovoru. "...sama." Rozhovor ukončoval Jakob. Před vámi se s konečnou platností otevřel tmavý kamenný altán. Vypadá skutečně jako úmělecké dílo, ale je na něm vidět, že není určitě tou nejstarší věcí na tomto hřbitově. |
| |
| Chvíli jsem přemýšlela nad tím co mi Jacob řekl. Měl pravdu. Svým způsobem. Ale nevrátit se domů? Jako úplně? Je tu sice krásně... ale nemám žádné zázemí, ale Jacob se mi celkem líbil. Ale pořád jsem ještě studovala. Rozhodně si to musím promyslet... a možná se poradit s bratrem. "To má něco do sebe. Ale musím si to promyslet."odpovím mu. Zadívám se na altánek "Páni.. je pěknej. Jak že je starý?" zajímám se, pustím se Jacoba a jdu si altánek prohlédnout zblízka. |
| |
| Oplatím Adrieně úsměv a pak už jí táhnu k těm dvěma co jsou před námi a když je konečně dojdeme šťouchu sestru do zad, jen aby věděla, že jsem zase tady. Pak se zastavím a začnu si prohlížet altánek. Vypadá opravdu nádherně. Líbilo by se mi mít něco podobného doma, ale pochybuji, že by rodiče byli pro. Při tom stále svírám Adrieně ruku a nemám se k tomu jí pustit dokud sama nebude chtít. |
| |
| Altán samotný je renesančního původu. Postavene je z tmavšího pískovce, pouze vyspárovaného světlejší maltou. Jeho velikost by se vešla do průměru pěti metrů. Otevřen je do čtyř stran. U každé zdi je nověji vypadající lavička. Jakob pokrčí rameny. "Nevím, historie nebyla nikdy můj koníček." Místo toho však odpoví Adriena časové určení. "Je renesanční, ale před pár lety ho opravovali." Praví celkem klidným hlasem. |
| |
| "Je opravdu pěkný," potvrdím slova své sestry. "Půjdeme si sednout dovnitř nebo se tu budeme procházet?" zeptám se. Já osobně bych si docela rád na chvilku sedl, možná i něco pojedl, ale to zase tolik nehoří. Rozhodně je to tu, ale příjemné. Klid, ticho, chládek, sice možná trošku morbidní, ale každý den posvícení být nemůže. |
| |
| Prohlížím si altánek a poslouchám co Adriena říká. "Jo. Je pěkný. Takovéhle altánky jen tak u nás neuvidíme."přikývnu. "To je dobrý nápad! Pojďme si tam na chvíli sednout. Trochu se ochladíme ve stínu."řeknu nadšená z toho nápadu. Zavěsím se zase Jakobovi na paži a přívětivě se na něj usměji. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni). Při případném ukončení jeskyně budou všechny postavy zachovány. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z vás, hráčů. Systémově - stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
| |
| Jaj, to už jsme v odpadu? No asi by jsem s ní měl zase trošku hnout. :o) Překlad = NEMAZAT |
| |
| Rozhodl jsem se to trochu posunout. Celkem dlouho jsem to tu zasekl, ale prostě to pohnu. |
| |
| Vaše procházka se celkem příjemně vleče. Po krátkém posezení v altánu, jste se vydali nazpět na oběd. Adrieně se moc nechtělo vracet a tak se cesta k domu celkem protáhla. Faktem je, že při cestě zpět se na vás z postraních ulic začala valit mlha. Než jste se nadáli, mlha vás pohltila. Po té co jste se trochu vzpamatovali, zjistili jste, že zamlžené obrysy vypadají trochu jinak. Trochu víc. Poctivá asfaltová cesta se přímo pod vašima noham změnila v zaprášenou udupanou hlínu. Samotná nová zástava zmizela úplně vystřídaly jí jen nejasné obrysy chatrčí utopené v mlze. Když se mlha trochu rozptýlila, měli jste možnost zjistit další věc. Adriena zmizela. Jakob zůstal, ale po Adrieně není ani stopa. |
| |
| Divoce se rozhlédnu "Ale ne.. už zase!"vyjeknu a stisknu trochu více Jakobovi paži za kterou jsem ho až doposud držela. "Co se to s tímhle městem děje?" začínám z toho být vyděšená. Tohle přece není normální. "Jakobe... ty tu už nějakou dobu žiješ. Tohle.. tohle se tu dělo i předtím než jsme přijeli?"chvěla jsem se. Pak se rozhlédnu "Martine? Drž se prosím u nás."požádám bratra. Kde vůbec byla Adriena? Že by se zase proměnila v tu středověkou Adrienu? Kteří nás vůbec nevidí? |
| |
| Je to příjemná procházka. Já s Adrienou, sestra s Jacobem. Nevypadá to zase tak špatně. Jenže všechno pěkné jednou skončí. Už když se objeví ta mlha moje nálada klesne na bod mrazu a než stačí něco říci je to všechno zase pěkně v... kopru. Zmateně se rozhlížím po okolí, které najednou vypadá jinak ani si v první chvíli nevšimnu, že je Adriena pryč, až teprve, když mi oči padnou na místo, kde ještě před okamžikem stála. "Adrieno!" vykřiknu a otáčím se kolem dokola. "Adrieno!" zavolám hlasitěji. Co se to tu k čertu děje? |
| |
| Jakob se na chvilku zamyslí a pak se usměje. "No do nedávna to tu bylo naprosto klidné město, ale když tu můžou vít vlci, tak proč by se tu nemohlo dít toto." Pokrčí rameny, přestože se snaží mluvit odlehčeně vykvete mu na tváři výraz zaujetí a mírné nespokojenosti. Mlha se trochu uklidňuje a sahá jak jednotná pokrývka po kolena. Postupně k vám doléhají spěšné kroky a hlasy. "Za to může on!" Zní podrážděný hlas Markuse. Kdyžse přiblíží k vám, vidíte, že je opět oblečen jak kněz a za ruku táhne vzpouzející postarší Adrienu. Ta se mu vytrhne z ruky. "On za to nemůže. Jak by mohl strhnout mosty... Oba a naráz!" Zastaví se kousek od vás. Markus-kněz je opět zarudlý a ztěžka oddechuje. "Je to ďábel!!" Adriena dá ruku v bok a druhou výhružně vystrčí před Markuse. "To nikdy neříkej! NIKDY! Je to moje dítě!" Rudá barva obličeje Markuse se ještě vystupňovala. "Je to dítě počaté v hříchu! Nese na sobě stopu vlkodlaka a rudé oči démonů!" Při této frázy se Jakob jen ušklíbne a dál se zájmem poslouchá rozhovor. "Ano, ale přesto je to boží dar. Sám víš víc než dobře, kdo je otcem." Rudá v markusově tváři dosáhla barvy maliny. "Nikdo neví kdo je otcem toho... toho.... toho netvora!" Adriena v tu chvíli zrudne, že by mohla konkurovat Markusovi. "TY!" Vpálí mu do očí odpověď. Za odpovědí následuje ohlušující rána dopadající dlaně, jak dopadne Markusova ruka na Adrieninu tvář. Markus je celý bledý. "Nikdy! Nikdy tohle už neříkej nahlas. Dokud nebude tohle vyšetřeno, zakazuju ti s kýmkoliv mluvit a vycházet z domu." Popadne otřesenou Adrienu za ruku a táhne jí zase dál. Jakob zamrká a polkne. "No to bylo zajímavé, ale co teď?! Otočí se na vás a upře na vás své rudé oči. |
| |
| Zírala jsem na tu scénku co se před námi odehrávala s otevřenou pusou. Nechápala jsem co se to děje. Více jsem se k Jakobovi přitiskla, tohle mě opravdu děsilo. Nebylo to normální, tohle fakt ne. Navíc nás ani neviděli! Jak si tohle mám vysvětlovat? A Jakob, který na to řekl, že je to "Zajímavé" to mnou opravdu otřáslo. Zadívám se na něj s očima doširoka otevřenýma "Zajímavé? Vždyť... to je děsivé! Jako kdyby před námi ožívala historie tohohle města."potřesu hlavou. "Co teď? Já nevím..."podívám se na svého bratra. "Já... bych se asi vrátila domů. Jestli jsem to z minula pochopila dobře... tak až bude zase den tak tohle všechno zmizí... doufám."navrhnu a pevně svírám Jakobovu ruku. |
| |
| "Ehm," odkašlu si, protože mi nějak najednou vyschlo v krku. Ta scéna a všechno kolem a Jakob... Krátce na něj pohlédnu, ale pak se znovu začnu rozhlížet jestli někde nezahlédnu Adrienu, i když se obávám že s tou se stalo něco co můj rozum jenom stěží pochopí. "Nejsem si jistý, vždyť přeci je den," odpovím sestře. "Ale třeba to samo odezní jako ráno," nervozně si olíznu rty, protože se mi tohle neříká zrovna snadno. "Asi bude nejlepší počkat a nic nedělat." |
| |
| Adriena samozřejmě nikde v dohledu není. Krom tichých ulic z mlhy není nikde nikdo. Jakob se podrbe ve vlasech a na tváři se mu objeví pochyby. "No jako historie. No nevím, že by se tu někdy něco takového stalo, ale pravda je, že jsem se o to nikdy nezajímal." Chvíli kouká do mlhy a pak pokračuje. "No já nevím, možná by jsme měli vyrazit k domovu. Tady asi nic nevykoumáme, tedy jestli se nechete jít podívat an mosty, když o nich mluvili. Myslím, že jsou tímto směrem." Ukáže Jakob rukou směr. |
| |
| Nemůžu pochopit, proč je Jakob tak klidný. Jako kdyby tohle snad už zažil, trochu sevření jeho paže povolím. "K mostům?"zeptám se. "Proč k mostům? Vždyť jsou zbořené... ale..."zaváhám "Počkat... u nás.. tedy... předtím než se tohle všechno.. změnilo... ten most, jak jsme se na něj šli podívat je také zbořený... znamená to tedy, že jako... jsou opravdu zničení? Ale opravdu zničené?"zamyslím se nad tím a uvědomím si, že to zní trochu divně "No... chápete, jak to myslím, ne?" |
| |
| "Opravdu chcete někam jít?" zadívám se na ty dva. Já bych raději zůstal tady. Někde to může být ještě horší a mosty mě v tuto chvíli opravdu vůbec nezajímají, větší starost mám o Adrienu. Co se s ní jenom mohlo stát? Jak to, že tak najednou zmizela? Volání je k ničemu, musím jenom doufat, že až to přejde, jestli to přejde, tak se znovu objeví živá a zdravá jako v předchozím případě. Jestli ne, tak vůbec netuším jak to budeme jejím rodičům vysvětlovat. Něco jako: Víte ona přišla mlha a pohltila ji. No a pak jsme se dostali do minulosti. Fakt nádhera. |
| |
| Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni). Při případném ukončení jeskyně budou všechny postavy zachovány. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z vás, hráčů. Systémově - stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR