Andor.cz - online Dračí doupě

I cesta dlouhá, započít s prvním krokem musí

Usedáte ke stolu krčmy. Neznáte se, avšak na pozdrav si kývnete hlavou. Je pochmurný, sychravý den a nálada i zde, na místě zábavy je sama o sobě horší než venku. Slyšíte drobné bubnování deště na zamlžená okna, když se dveře krčmy náhle rozletí. V nich, děvčátko s vytřeštěnýma očima „ Moje sestřička… prosím!“

Všichni se vyhrnou z krčmy ven a stejně jako rychle vyběhli, rychle kamenní, neboť před nimi leží v bahně rozsápané tělíčko dívenky. Vedle ní – sestřička, jež prosila o pomoc a matka, která přes pláč nezmůže se na nic. Přeci jen se davem něco roznese – šepot.
Na dívčině čele je vypálen znak pěticípé hvězdy. „Čáry v tom jsou!“ vykřikne jeden muž. „Kdeže čáry! To nějaká praštěná babka kořenářka!“ nápady se náhle chrlí jeden přes druhého.
Tyhle řeči nemáte rádi, i když i některým z Vás vrtá hlavou, co, nebo kdo to mohl udělat. Všichni se shodnou na jedné „rozumné“ výpovědi. Šelma.
Jak ubohé. Mají strach z něčeho mocného, proto raději očividnou vraždu zakryjí útokem šelmy.

Většina davu se došourá zpět do krčmy, kde nyní vládne horší nálada než předtím, ale jedno se změnilo. Všichni jsou v plné diskusi.

Už chcete na stůl hodit pár mincí a odejít dál, když se rozráží dveře. V nich muž zahalen do kápě, s oznámení v ruce. Lidé ztichnou a mlčí i teď, když muž zabodává dýkou oznámení do trámu.
Věci se tu zřejmě roznášejí velice rychle.





Váš stůl je oznámení nejblíže. Nemusíte se dlouho rozmýšlet a každý z vás se rozhlédne po spolusedících u stolu. Je Vám všem naprosto jasné, že teď si již nebudete cizí. Každý hodí pár mincí na stůl a připravuje se na odchod.

V křčmě :

Sedím u stolu a popíjím korbel piva. U stolu nás sedí více,ale hledím si svého. Své přísedící jsem si ale velice dobře prohlédl.. Zrovna mám sklenici piva u úst,když do hostince vtrhne malá dívka tak rázně,že se leknu tak,až vyprsknu a pivo mi stéká po vousech.
,,Moje sestřička… prosím!“ ,řekne dívka a opět vyběhne ven.
Celá hospoda je ve vteřině na nohou a následuje ji ven, včetně mě.

Když spatřím druhou dívku, mrtvou a na zemi ,s nějakým symbolem na čele a vedle truchlící matku,položím matce ruku na rameno,ale pochybuji,že to vůbec vnímá..

Když slyším názory ostatních,že šlo o bylinkářku,ba dokonce šelmu v duchu se zasměji..

Po chvilce se ostatní vracejí do krčmy,ale já zůstávám mezi posledními a když jsem venku skoro sám, pokleknu k dívce a jemně se dotknu ornamentu a poté prsty přiložím k nosu, zda neucítím spáleninu,jed nebo alespoň nějakou stopu.. Něco mi ta vůně připomíná,snad si vzpomenu co,ale to už sedím zpátky v krčmě u stolu s ostatními.

,,Divné...co si o tom myslíte vy? Také věříte,že to způsobila šelma,nebo bylinkářka?,, říkám spíš ironicky a pobaveně.

S tím pitím bych měl dneska přestat,už mám zastřenou mysl ,pomyslím si a dopiju rozpitý půllitr.

V tu samou chvíli vejde do dveří muž v kápi a do trámu dýkou zabodne nějakou vyhlášku čí pergamen. Když si ho přečtem,podívám se na všechny kolem sebe.

,,Nevím,jak vy,ale mě by se nějaká odměna bodla. Kdo jde do toho se mnou?.. , podívám se tázavě kolem sebe a potom hodim hostinskému pár mincí za piva.

,,Jo...a kdo si myslí,že to byla nějaká bylinkářka,ten tu může rovnout zůstat.,, ,dodám jedinou svou podmínku a hodím si vak kolem krku.

V krčmě


Jen tak si sedím u stolu a popíjím čistou vodu, když tu najednou vletí do krčmy neznámé děvčátko a začne křičet něco o její sestřičce. Pak vyběhla ven. Byla jsem docela zvědavá co po nás vlastně chce, tak jsem šla za ní koneckonců jako všichni ostatní.

Venku ležela na zemi druhá dívka, mrtvá a rozsápaná. A na čele měla vypálený znak pěticípé hvězdy. Ne že by mě to přímo vyděsilo, ale moc příjemný pohled to nebyl. Nebýt té hvězdy by mě to ani dál nezajímalo, prostě bych to označila za útok vlka nebo medvěda. Ale ta hvězda, to je pořádná záhada...

Ostatní okamžitě začli diskutovat. Když jsem uslyšela dohady o tom, že to byl útok šelmy, jen jsem se chladně zasmála a jedovatě jsem poznamenala: 'Jasně, divoké šelmy si u sebe vždycky nosí cejch ve tvaru pěticípé hvězdy, jen aby ho mohli vypálit svým obětem na čelo.' To jak jsou někteří vesničané tupí, mě zaráží. Další dohady už jsem ani neposlouchala a vrátila jsem se do krčmy.

Novinky se tu šíří evidentně velmi rychle, protože za chvíli už vtrhl do hospody muž v kápi a přibodl dýkou na stěnu oznámení.

Představa, že se vydám se skupinkou natěšeným a naivních dobrodruhů po stopách šelmy, která zřejmě neexistuje (šelma by přece nedokázala vypálit na čelo pěticípou hvězdu), mě ani v nejmenším neláká. Spíš naopak. Ale docela mě zajímá kdo to udělal, a ''odměna, o jaké se mi ani nezdálo'' určitě taky nebude k zahození.

Všimla jsem si nějakého muže, zřejmě je to trpaslík nebo podobná rasa, jak se ptá kdo jde s ním. Když pak dodal, že ''kdo si myslí,že to byla nějaká bylinkářka,ten tu může rovnout zůstat'', došlo mi že bude evidentně chytřejší než tihle vesničané tak jsem se rozhodla k němu přidat.

'Já s tebou půjdu.' Prohodila jsem směrem k němu svým děsivě chladným a bezvýrazným hlasem. (nebyl úmysl říct to chladně, prostě mám takový hlas)

V krčmě

Zase jednou odpočívám po dlouhém dni v hospodě. Před sebou korbel s pivem, v sobě dobrá večeře. Jeden z těch lepších dní mého života, sice jsem byl na hezčích místech, ale i na horších. Pivo tu mají dobré, jídlo taky, kdyby se našel nějakej bard, jenž by rozptýlil tu chmurnou náladu bylo by to tady skvělé. přemýšlím si vděčen za to, že nemusím být venku v tom nečase.

Najednou se rozletí dveře. Podvědomě se pootočím ke dveřím a sáhnu po meči. Ve dveřích nestojí lapci, ale malá uplakaná holčička.
Stejně, jako všichni ostatní vyběhnu ven. Stejně, jako pohled všech upne se i ten můj na mrtvolu dívenky. Úžasné, takže je tu vrah. přemýšlím zachmuřeně.
Za svůj život jsem viděl už pár podivných věcí. Tahle mezi ně tedy nepatří. Ten cejch mi totiž jasně říká, že se jedná o vraždu. Jestli se jedná o člověka, jenž vraždí tak, aby to vypadala na dravé zvíře, nebo jen na dívenku zvíře poslal, nehraje roli.

"No, záleží co považuješ za divokou šelmu." odpovím klidně. "Bylinkářka je hloupost. Prostí lidé obviňují vždy léčitele." prohlásím mírně dopáleně, protože mne právě takové zatracované léčitelky už několikrát zachránili život.
Než se vrátím dovnitř do hospody. Kleknu si k dívence a prohlédnu si zranění, jenž jí usmrtilo. Snažím se přijít na to, co jí usmrtilo, kolik prstů měl spár jenž dívenku usmrtil(pokut to tedy byl spár místo nějaké zbraně). “Upřímnou soustrast matko.“ pronesu pohnutým hlasem. Dokázal jsem si zvyknout na krev a mrtvá těla, ale na mrtvé děti jsem si nezvykl a odmítám si zvyknout.

Vejdu těsně před mužem v plášti a když neznámí vytáhne dýku, znovu založím ruku na jílci meče. Jediným pohledem přelétnu zprávu. Buď to není první útok a nebo se tu zprávy šíří hodně rychle. Vyjdu z hospody a zamířím za myslivcem.
“Máme stejnou cestu.“ informuji své budoucí družníky.

Krčma a nejspíše noví přátelé

Jedu na Estřel lesem a hledám nějaký dům nebo chatku, kde by mohl dovnitř medvěd. Mrznu a můj jediný zdroj tepla je hřbet Estřel. Krčím se na ní, hledajíc krčmu. U země je mlha. Mé modrofialové vlasy jsou smočené a nepříjemě se mi lepí na tvář. Na nafialovělé kůži mám husí kůži. Za mě zvláštní vlasy a kůži můžou mí šílení alchymističtí předci, kterí se snažili vyléčit zlomeninu. Každý vědec si proto zlomil prst. Můj předek jednou namíchal něco špatně a po půlroce mu začala fialovět kůže a vlasy. Bohužel zplodil dalšího předka. Měl štěstí, že se na něm fialová kůže neobjevila. Na nikom dalším se to neobjevilo. Až na mě. Mám z toho hanbu. Mého bratra zabil kulový blesk a můj otec dostal infarkt. Má matka z toho byla tak zničená, že mě odvedla k mé tetě. Tu jsem však musela také opustit kvůli peněžním problémům. Po roce v lese jsem našla Estřel. Byla malé medvídě. Nejspíše se stratila. Ujala jsem se jí a vybudovaly jsme si silný vztah. Je mi 138 let a jsem přísný vegetarián. U zvířat to samozřejmě respektuju. Mám své osobní pravidlo: Zaplať život za strom nebo zvíře, jenž jsi zabil, nebo pokácel. Z toho jste se dozvěděli, že jsem fanatický druid.

Po chvíli vidím domeček, kde jsou lidé. Ihned tam zamířím. Zastavím Estřel a pootevřu dveře. Jsou dost široké na to, aby jini prošel dospělý medvěd. Osoby vypadají klidně. Otevřu dveře dokořán a zavedu do nich svou medvědici. Jdu do kouta. Zavadím o roh židle a s hlukem zakopnu. Potom se tam usadím s trapným pocitem. Prohlížím si osoby a cítím k nim takovou náklonnost, že bych jim možná odpustila mé pravidlo.

Dívka

Polekaně nadskočím, když se tu vřítí malá holčička. Ihned vstanu ze židne, řeknu Estřel ať tady zůstane a jdu se podívat ven, co se tam vlastně stalo. Vyvalím polekaně oči na rozsápanou sestru drobounké holčičky. Přijdu k holčičce (té živé), vezmu ji do náručí a pokusím se ji uťěšit. Kdo by to mohl provést? Jsem šokovaná. V zápětí se tu nahrne zbytek osob z krčmy. Estřel vykoukne, podívá se na mrtvou dívku a zavrčí. Potom kolem mne začnou padat návrhy, jak a kdo mohl holčičku rozsápat. TAké si nemohu povšimnout pěticípé hvězdy.

Postavím holčičku na zem, ať jde k mamince. Utěšit ji se mi nepodařilo. Odšourám se do mého předchozího kouta a zeptám se Estřel, jestli neví, kdo to mohl být. Ztěžka dosednu do lavice. Estřel mi zdělí, že nemá zdání, kdo ji zabil.

Do krčmy příjde nová osoba. Něco připíchne na zeď. Přijdu k listu a v duchu diktuji Estřel, co je tam napsané. Jak se to mohlo napsat a namalovat tak rychle? Asi tu mají bleskové přenášení zpráv, nebo je do toho ten muž zamotaný. Podívám se na osoby a bleskne mi hlavou, že jsme to my, kdo to vyřeší. Pak uslyším skřítka. Estřel, pojď. Dozvíme se, kdo ji zabil. Otře se o mě a následuje mě ke skřítkovi.

Krčma

Sedím v rohu krčmy u poháru vína a dýmky s dobrým kořením, užívám si tu chvíli klidu co mi zůstala. Spokojeně vyfouknu dým a zadívám se ke dvěřím, které se zrovna otevírají. V první vteřině nechápu, proč se v nich objevil medvěd a v další už stojím na nohách s mečem v ruce. Současně si teda protírám oči, abych se ujistil, že se mi to jenom nezdá. Co tady krucinál dělá medvěd? Jak?
Medvěd si to vyrazí do rohu, jako by se nechumelilo a já si všimnu, že vedle něj jde jakási elfka. Schovám meč do pochvy, vezmu do ruky dýmku a rázně elfce zastoupím cestu.
Ten medvěd. Ven! Hned! Takovýhle zvíře nepatří do budovy. Nadechuju se, abych pokračoval, ale v tom okamžiku dovnitř vpadne malá holčička.
Společně s ostatními vyjdu před krčmu a prohlédnu si mrtvé dítě. Pch...prej šelmy. Báby kořenářky. Blbost. Zatímco se ostatní pomalu vrací dovnitř, já si prohlídnu nejbližší okolí, abych našel nějaké stopy, takže vidím, jak přichází postava v kápi a vchází do krčmy. Chvíli počkám venku a poslouchám, jestli něco neuslyším.
Až se začnou z krčmy trousit první osoby, tak vejdu dovnitř, seberu dýmku, přečtu si pergamen a vyjdu zase ven. Zamyšleně se rozhlédnu, pak vyrazím směrem k myslivcově chatě a během chůze si čistím dýmku.

Cesta mlhou

Všichni, krom jednoho z Vás se vydáváte společně na cestu. Onen neznámý vychází těsně před Vámi a si svou dýmku.
Procházíte pustými, zabahněnými uličkami, než se dostáváte na území myslivny. Již na prahu poznáte, že pochmurná nálada z města se táhne až sem. Stanete před chátrající kamennou zdí, která je porostlá mechem. Déšť již ustal a jediné co po sobě zanechal, je plazící se mlha u vašich nohou.
Na prahu se objevil černý chundelatý pes, který vás radostným štěkotem vítá. Netrvá dlouho a na prahu stojí i starší muž, prošedivělý avšak jistě stále plný síly. Mávne rukou pohybem, jež vás zve dovnitř.
--
V myslivně je příjemné teplo od udržovaného ohně. Vcházíte do prostorné místnosti, kde již sedí muž z krčmy, který se vydal před Vámi. „No tak si u mě sedněte“ kývne hlavou na pár židlí a stolici u ohniště. „Takže se přece jen našel někdo, kdo chytí tu...“ neubrání se úsměvnému úšklebku „tu.. šelmu?“ jeho oči tikají po Vašich tvářích. „Doufám, že jste alespoň tak chytří, že chápete, že žádná „šelma“ v tom pařáty nemá!“ Posměšně si odfrkne. „Šelma, drahý bože! Budižkničemové!...“ mluví si myslivec sám pro sebe, než opět stočí svou pozornost na Vás.
„Jste zde, abyste pomohli a získali odměnu, to je mi jasné, ale měli by jste vědět, že tohle není žádná „kašpařinka“. Odmlčí se. „Ta dívenka… není první obětí „šelmy“, celkem zahynulo v naší zemi již 12 dívek. Mladičkých, poctivých a hlavně nevinných dívek.“ Podrbe spokojeného psa mezi ušima a znovu se odmlčí. „Pokud vám mohu něco říct. Možná že v tom nemá pařáty šelma ale… Dáma Ohně! Povídá se, že ovládá draky a vládne ohni.“ Tvář mu smrtelně zvážní a hned poté vyprskne smíchy, bouchajíc se do nohou svému „vtipu“. Opravdu je pro vás těžké pochopit jeho zvláštní chování.
--
„Dost legrace! Musíte opravdu zjistit, o co tu jde! Tady máte nějaké bylinky (pozn. Vypravěče - každý hráč dostal kožený váček na bylinky do inventáře) – vždy se hodí! Radím Vám, vydat se na cestu k jezeru Seala.“ Povzbudivě se usmál a hodil každému váček s bylinkami.

Myslivec Mardog vstal ze židle, což znamenalo Váš odchod. „nechť Vás provází štěstí…“ počká až všichni vyjdete z myslivny a vydáte se na cestu. „… budete ho potřebovat“ pošeptá sám sobě tak, aby jste ho neslyšeli a jeho výraz tváře zvážní. Poté hvízdne na psa a opět zmizí ve své osamocené myslivně.


--
Vydáváte se na cestu k jezeru Seala – diskutujete a měli by jste také najít vhodný přístřešek na nadcházející noc. Také pozor na tajemné pohledy neznámých drobných postav, jež vás sledují. Brzy se o nich blíže (opravdu blíže) přesvědčíte, že není radno si s nimi zahrávat. Hodně štěstí.

Přes mlhu k myslivně a od myslivny k mlze?..

Na mou otázku, kdo se mnou půjde , kladně odpoví tři osoby.. Čvrtý muž na mne nijak nereaguje,což beru jako odmítnutí.
Možná si opravdu myslí,že se jedná o šelmu,či bylinkářku,když nejde.. ,pomyslím si, i když beru v potaz i variantu,že se mnou prostě nechce jít.

Po chvilce vyrazíme a já jim cestou prozradím své jméno,a aby řeč nestála,občas cestou něco prohodím.
Cesta byla mokrá a vlhká ,ale postupem času pršet přestalo, a vznikla až mystická mlha. Ani své nohy až k mým kolenům jsem přes ni neviděl.

Ani jsem se nenadál a stáli jsme u myslivny. Po uvítání od myslivce Mardoga nás pozve k sobě.
„Doufám, že jste alespoň tak chytří, že chápete, že žádná „šelma“ v tom pařáty nemá!“ ,řekne v úvodu a zasměje se. Já společně s ním.

,,Nebojte Mardogu,všichni z nás vědí,že to žádná šelma nebo baba s kopřivama nebyla. O to jsem se postaral,aby sem šli jen ti,kteří mají pět pohromadě.,, ,reaguji s mírnou dávkou hrdosti.

Když zavtipkuje o Dámě Ohně, zasměju se s ním svým typickým chraplavým smíchem,než mi hodí váček s bylinkami.
,,No pokud by to byla opravdu nějaká bylinkářka, víme za kým jít.,, řeknu lakonicky,ale vidím že to Mardoga nerozesmálo a tak se raději začnu věnovat bylinkám.
No fuj,to páchne...Snad to k něčemu bude.. ,pomyslím si,když do váčku nakouknu a přičichnu.

Za další okamžik se za námi zavřou dveře myslivny a my se opět ocitáme venku v mlze.

,,No..vyšel bych hned,ať máme dostatek času najít nějaký nocleh,když Mardoga nenapadlo ubytovat nás do rána u sebe.,,

Asi po sto metrech chůze přeruším ticho :
,,Jak už jsem řekl,mé jméno je Zervan. Jak se jmenujete vy? A napadá vás někoho,kdo by to teda mohl být ,nebo zná jezero Seal? Já o něm jednou něco málo zaslechl,ale nikdy jsem u něj nebyl.

Než mi ostatní odpoví,věnuji se okolnímu prostředí. Všude jen temný,tmavý les. Podívám se na oblohu,která je po dešti stále zatažená a měsíc nemá šanci.
Šáhnu do torny pro pochodeň a křesadlem ji zapálím.
,,Sice na sebe upozorníme,ale nechci šlapat do neznáma a zlámat si nohy o nějaké kmeny nebo roklinu,, řeknu spíše pro sebe,kdyby měl někdo námitky.

,,Nevychovanec"

Pootevřu ústa, přivřu oči a nakloním hlavu na stranu. Pomalu se nadechnu, abych mohla toho nevychovance seřvat. ,,Co si jako myslíš?! Jenom proto, že je Estřel veliká, tak ji nechceš pustit dovnitř?! Vždyť je úplně to samé, jako pes! Já vím, že je velká, ale to není důvod, proč ji nechávat v té strašné zimě! Kdybys měl psa, nenechal bys ho venku, co?" Naštval mne tak moc, že bych se s ním i poprala. ,,Pojďme se někde usadit Estřel. Toho hlupáka nestrpím." Poté si ho nevšímám a jdu si sednout do již zmiňovaného koutu.

Chůze. Pro mne vlastně jízda.

Štve mne, že ten nevychovanec jde s námi na tu výpravu. Házím na něj škaredé pohledy, když se nedívá. Mezitím si prohlížím naši družinku. Nějak mi dojde, že se tomu skřítkovi asi špatně jde. Přece má ty nejkratší nožky. Dojedu ho a nabídnu mu svezení.

Jsem ráda, že jedu na Estřel. Nechtělo by se mi jít pěšky v tom bahně. Přešla bych to, ale není to úplně nejpříjemnější. Zamotám si popzmrzlé ruce do její hustší srsti na krku. Teplo mi krásně prohřálo ruce.

Po chvíli se se zájmem podívám na budovu, dokonale porostlou mechem. Náhle se rozštěká pes. Očividně mu Estřel nevadí. Asi pro to, že je to lovecký pes. Trochu mne zděsí muž, který se náhle objeví ve dveřích. Trochu ustrašeně kolem něj projdu a posadím se na dřevěnou židli. Estřel radši nechám venku, abych předešla nepříjemné situaci, i když je mi jí líto, že musí zůstat venku. Jemným polibkem na čumák ji nechám osamocenou.

Je mi nepříjemné, že muž mění nálady. Když je vážný, snažím se chovat stejně. Když vtipkuje a je veselý, taky se to snažím napodobit. Jakmile nejspíše přestane měnit nálady, každému hodí váček. Nevím, k čemu jsou a projdu dveřmi rovnou na Estřel. Váček si uvážu okolo pasu a nabídnu znovu skřítkovi, jestli nechce svézt. Také mu zdělím, jak se jmenuji.

Cesta k myslivci

Spolu s pár dalšími lidmi jsme se vydali k myslivci. Držela jsem se na konci skupiny, asi dva metry za ostatními, s nikým jsem se nebavila.
U myslivce jsem si váček s bylinkami, který mi dal, schovala do kapsy. Vůbec se mi nelíbily ty jeho změny nálad, chvíli se směje, pak je zas vážný... jeho vtipy jsem moc nepobírala, nepřišly mi vtipné.

Cesta k jezeru

Od myslivce jsme se rovnou vydali na cestu k jezeru. Což mi přišlo nepraktické, ráda bych si nakoupila minimálně nějaké jídlo a pití na cestu, ale nestěžovala jsem si. Dle mého odhadu ve skupince není nikdo se znalostí cesty k jezeru, tak jsem se zatvářila otráveně. Zase je všechno na mě... Rozpovídala jsem se:

'Jezero Seal leží několik týdnů nebo i měsíců pochodu severněji. Schopnější lidé se tam dostanou tak za dva tři týdny, ale když vidím tu naši skupinku...' Mírně jsem se ušklíbla a pousmála. 'No, každopádně, cestu znám. Pro spoustu lidí je to hodně tajemné místo, podle některých pověstí se tam stahují temné síly z celé země. Je to tam docela nebezpečné.... i když... jak pro koho. Celoročně je tam hustá mlha a jezero.. jakoby vyzařuje modré světlo. Působí to impozantně.'

Pokračovali jsme v cestě. Na chvíli jsem se zasnila a vzpomínala jsem, jak jsem se k jezeru byla naposledy podívat. Jezero vypadalo překrásně, i když je pravda že jsem ho viděla pouze z dálky, nikdy jsem nebyla uplně u něj... Zasnila jsem se asi na dost dlouho, protože se najednou začlo stmívat. 'Měli bysme se utábořit.' Rozhlídla jsem se po lese kolem nás a ukázala jsem kamsi do dáli. 'Tam se můžeme utábořit, je tam jeskyně.'

Vešla jsem do jeskyně, nezajímala jsem se o to jestli mě ostatní následují. Jeskyně byla asi 4m široká, 3m vysoká a 10m hluboká. Šla jsem až na její konec, rozložila jsem si na zem svůj plášť, lehla jsem si a připravila jsem se ke spánku.

Myslivna

Dojdu až k myslivně, kde mě jako první "přivítá" štěkot psa a po chvíli i prošedivělý muž, pravděpodobně myslivec. Vstoupím do místnosti a když se nadechuje, že začne mluvit, rychle promluvím. Pane, po mně se k vám chystala i jedna skupinka, tak počkejte, až přijdou i oni, ať nemusíte mluvit dvakrát. Vezmu si jednu židli, sednu si do tmavého kouta a stáhnu si kápi do obličeje.

Cesta

Když už se myslivec s celou skupinkou loučí, tak se zvednu z rohu, ve kterém jsem seděl, vezmu ze stolu měšec z bylinkami a jako poslední vyjdu ze dveří. Jakmile celá skupinka vyrazí, tak se k nim přidám a jdu na okraji, mlčenlivě. Asi v půlce pochodu si nacpu dýmku a kouřím jeden z exotičtějších tabáků, které mám. No...bude to zajímavá cesta...koukám že i ten medvěd tu je. Jakmile se začne stmívat, tak naše průvodkyně ukáže na nějakou jeskyni. Vyrazím k ní a během chůze sbírám ze země drobnější klacky. Jakmile dojdu k jeskyni, tak si položím tornu hned u vchodu a roztáhnu si plášť. Pak si trochu očistím místo u vchodu, naskládám tam klacíky a zapálím malý ohýnek, spíše by se dalo říct několik doutnajících uhlíků. Z brašny vytáhnu trochu masa a čutoru a navečeřím se. Pak si zapálím svoji druhou dýmku a opřen o stěnu odpočívám. Mimo jiné sleduji i to, jak se chovají ostatní a o čem se hovoří.

Tichá cesta

Zahřívám si ruce. Poté si odvážu váček od pasu a přičichnu si k němu. Nevoní nějak vábně. Roztáhnu ho a vyndám jednu bylinku. Vypadá dosti exoticky. ,,Neznáš tuhle bylinku?" ptám se své medvědice, dávajíc jí bylinku pod čumák, černý jako uhel. Po chvíli plné nasávání a uvažování mi zdělí, že ji zatím nikdy necítila. ,,Hmmmm." povzdechnu si zarmouceně a ztěžka se posadím na její hřbet, až trochu sykne. Omluvím se jí a políbím ji mezi uši.

Utáboření

Lehnu si na bok Estřel. Ležíme na začátku jeskyně, až to vypadá, že v ní skoro nejsme. Pozoruji západ slunce. Příjde mi na to teď vhodná doba. ... ,,Počkej tady. Jen si něco vyřídím." oznámím jí, směřujíc k ,,nevychovanci". Stydlivě si k němu sednu. ... Odmlčím se. ... ,,Dobrý nápad." ,řeknu mu, protože mě nic jiného nenapadlo. Znovu se odmlčím. Cítím se trapně. Pak mi dojde, že mne nejspíše nepochopil a opravím se. ,,Promiň. Já jsem myslela, že je dobrý nápad udělat si ohýnek." To je naprosto trapná a blbá konverzacéé. ,,Víš, já bych se ti chtěla omluvit. Tak nějak jsem byla... no, měla jsem prostě špatnou náladu. Promiň." Pak uvidím, že si chystá maso. Snažím se ho schovat a říkám ,,nevychovanci" ,,Tak to ale není dobrý nápad, vytahovat maso před hladovým medvědem." pošeptám mu tak, aby to má medvědice neslyšela.

U tábora

Starám se o ohýnek, když tu si ke mně přisedne elfka, která přivedla do krčmy medvěda. Chvíli se snaží vymáčknout. Ale, slečna se omlouvá? Zajímavé. Klacíkem prohrábnu plameny a utrousím Nic se nestalo. Začnu z torny vytahovat maso a v tom mě zarazí a snaží se mě upozornit na medvěda. A sakra, zase bude putování bez masa. Povzdechnu si, maso schovám zpátky a vytáhnu kus chleba. Díky.

Cestou k jeskyni:

Zapálení louče nechali ostatní beze slov,jako kdyby to byla samozřejmost..
Hmmmm...není zač ,zamručím si pod vousy,aniž by to někdo slyšel.
Když kolem mě jde (respektive jede) elfka a promluví, leknu se,že slyšela mou ironickou poznámku, ale jen se představí.
,,Mé jméno je Diur.,, ,řekne stroze a pokračuje dál v cestě.

Opět nastále ticho přehluší další žena,která se mi ještě nepředstavila. Rozmluví se o jezeru Seal a když domluví navrhne,že bychom se měli utábořit. Pro demonstraci ukáže rukou i směrem,kde by měla být jeskyně.

Když k jeskyni dojdeme,zjistím,že je velká (ehm,spíš malá) zhruba deset metrů. Všichni se tam vejdeme,ale díky mědvědovi,který zabere více než jednu třetinu jeskyně to není zas až takový komfort,jaký by to mohl v rámci možností být.

,,Nooo...musí tu ten medvěd...ehmmm...jestli má jméno,tak se omlouvám..., také být? Přece jen je by mu to nemuselo tak vadit a případné narušitele by mohl odradit ještě dříve,než by k jeskyni vůbec došli.,, ,vyjádřím názor,ale vím,že tím možná rozpoutám horkokrevnou debatu,na kterou nemám ale vůbec náladu..

Ale to už další muž ... hmmm,pro změnu elf.. rozdělá oheň..
Zadívám se do něj a na tváři se mi vykouzlí úsměv.. Když elf vyndá z torny flákotu masa,jen polknu na prádno.
Ještě,než začnu přemýšlet,jak docílit toho,aby se se mnou o kus masa rozdělil ,upozorní ho Diura,že není nejlepší nápad to dělat před jejím medvědem..

,,Diuro,to mi chceš říct,že dokud s náma to zvíře bude,tak na maso můžem zapomenout??!,, řeknu a šokovaně vyskočím zpět na nohy.
,,Pokud ano,tak mě nyní omluvte. Půjdu si ulovit nějaké maso sám ,ať nejdu spát hladový a nevstávám nabubřelý. Maso bych snědl v bezpečné vzdálenosti od jeskyně,nebojte se,, dokončím větu sarkasticky.

Pokud mi Diura odpoví kladně,vydám se z jeskyně do lesa něco ulovit. Pokud ustoupí,nebo mi nabídne adekvátní variantu,možná mě přesvědčí zůstat.

Utáboření, akční skřítek a projev mé fanaticity

Blaženě si vydechnu, když zjistím, že se osoba nezlobí. Náhle uslyším malého skřítka, kterému jsem nabízela svezení. Proč vlastně mou nabídku nepřijal? ,,Neboj se, na noc s ní půjdu spát ven a nemohla jsem si nepovšimnout, že už bude večeře, tak ji nejspíše na chvíli pustím na borůvky, nebo nějaké ryby. Když tu nebude, vezmu si stráž, jestli někdo nemá námitky. Tím bych vám projevila laskavost za to, že Estřel zatím tak dobře snášíte. A ty,... skřítku, kdybys někdy lovil a já tě při tom přistihla, rozsekala bych tě na kusy, nebo bych tě proklela. Nemohu strpět, když vidím, jak někdo kácí strom, nebo zabíjí jakékoliv zvíře." A při mluvení o zabíjení zvířat a kácení stromů jsem se rozohnila. Všichni v jeskyni to museli slyšet. Jakmile jsem se svým výkladem skončila, zhluboka jsem se nadechla a vydechla se zavřenýma očima. Sklonila jsem hlavu. Sevřela jsem své rty k sobě, až nebyly vidět. Poté jsem hlavu znovu napřímila. ,,Omlouvám se za svou fanaticitu a lásce k lesu a přírodě." Pak jsem se otočila a šla za Estřel. ,,Jdi si sehnat něco na zub." S nadějí, že mne utěší se o mne otřela a poté odešla do tmavého, mokrého lesa. Já si sedla na velký kámen u jeskyně a vzala jsem si hlídku. Hlídku s pocitem viny za všechny komplikace a nepříjemnosti...

Cesta k myslivci

Kráčím mlčky zbytek svých společníků ignoruji a nebo se o to alespoň snažím. Temnota a mlha, jenž zahalují město mne neděsí. Proč by také měla? V noci se neskrývá nic, co by tam nebylo i ve dne.
Ikdyž musím přiznat, že tady někde se ve dne skrývá vrah. přemýšlím si a podvědomě si upravím plášť, aby mi nezavazel při šermu. Skřítek zažehne louč a vytvoří tak ostrůvek světla, jenž paradoxně ještě prohloubí okolní temnotu. Výborně teď jsme všichni přišli o noční vidění. zamračím se, ale podrážděná slova mi naštěstí neuniknou z hlavy.

U myslivce pozoruji celé představení opřen o stěn. Nemám náladu sedat si k ohni. Moji pozornost neodbytně přitahuje myslivcův pes.Otázka zní, jakou máme jistotu, že zrovna ty nejsi tím vrahem.
Zranění vypadající na útok dravce se dají vytvořit různě. Že by nějaký šílený člověk použil, jak vraždící nástroj psa, by taky nebylo zrovna neobvyklé. Když si k tomu přičtu to, že tenhle muž neustále mění nálady a neřekl nám nic co by nebylo veřejně známé. Máme tu prvního podezřelého.
Z mojich myšlenek mne vytrhne skřítek, má silácké řeči, že něco zaručil. Další kousavá věta se mi dere z hrdla i tentokrát se mi jí podaří zadržet než prosákne do světa, ale stojí mne to mnohem více úsilí. "Ano, je silně nepravděpodobné, že by nějaká bylinkářka vraždila mladé holky.
Tedy jinak než neschopností.
Jenže, kde bere jistotu, že daná stará babička nemá odchovaného dvoumetrového vlka!" To už jsme vytlačování ze světnice ven do noci. Překvapeně se zadívám na váček s bylinami, jenž celé skupině vnutil myslivec.

Společně s ostatními se vydám k tomu jezeru. Co tam?
Temní nebudou tak slušní a nepředstaví se, nebo ne?
Přesto menší výlet nemůže škodit. Přeci by se ty dívky nevydali sami do tak temných míst. Mi musíme najít něco, co je spojuje.
Nejdřív na to zkusím jít logicky. sednu si před jeskyním zády se opřu o chladnou skálu a hledím do noci.
"Co budeme v divočině jíst, když si nemůžeme ulovit nic k jídlu?" zeptám se přes rameno do jeskyně.

Pomněnkové oči zářící v lese

Co budete dělat nadále? Postavíte se názorům Diur a i přes její odpor a vznětlivost vůči přírodě budete jíst maso? Zatím přežíváte, někteří s neochotou býti s ostatními, jiní rádi za společnost. Však někdo… či něco Vás sleduje. Určitě jste si všimli. Pokud ne, to „něco“ je velice tiché a daří se mu zůstat skryt.

Medvěd zamířil do malého lesíka blízko jeskyně. Pro Vás možná chyba, možná čas něco zakousnout. Avšak Váš klid pomine brzy, neboť v malém okamžiku se po lesíku rozlehne vrčení a následné hromové zabručení. I ptáci, kteří už byli uloženi ke spánku, se rozlétly po hvězdami poseté obloze.
Pokud se medvěd brzy vrátí, uvidíte jasně rudý šrám na pravém uchu.

Co provedete? Půjdete prozkoumat les teď v noci, nebo zůstanete v jeskyni do úsvitu? Chcete přijít na to, co zranilo medvěda, či tvoru raději utečete vpřed? Jedno je jisté, zcela určitě pár z vás zahlédne jasné oči ve tmě. Snad vaše fantazie, nebo hlad?

Strach

Sedím na hlídce a pochmurně hledím do tmavého lesa. Vyčítám si, že mám naprostý nesouhlas s ubližováním přírodě. Bohužel už nikdo mému myšlení a psychologii nepomůže. Nadechnu se a třepotavě, pomalu vydechnu. Studí mne zadek. Slezu z kamene a posadím se do trávy. Není o moc teplejší, ale alespoň z ní nedostanu vlka. Celou hlídku mám pocit, že mne něco, nebo někdo sleduje. Kde je Estřel tak dlouho? Postavím se na kámen, abych měla větší výhled. Hledám mého pozorovatele. Nikde nikdo. Znovu se podívám. Ale teď už nehledám pozorovatele. Hledám svou medvědici. Rychle si sednu na kámen. Estřel, Estřel, Estřel, Estřel... Kde jsi Estřel... Kdepak jsi? Normálně totiž tak dlouho neloví, nebo nezbírá borůvky. Trápí mne pocit, že mne někdo sleduje. Estřel, kde jsi? Teď by jses mi hodila. Kde jsi? Má medvědice mi totiž vždy poskytuje pocit bezpečí. Začínám si o ni dělat stále větší starosti. Starosti si dělám i o sebe. Co když na mne něco zaůtočí?

Návrat Estřel

Náhlé vrčení. Mám z něj husí kůži po celém nafialovělém těle. Možná že se mi trochu naježily i vlasy. Pak je chvíli ticho. Vyvalím oční bulvy. Náhle se lesem ozve hromové zabručení. Všichni ptáci, kteří by už měli spát se rozlétnou do všech stran. Začínám se opravdu bát. ,,Co to má k sakru být?" zeptám se sama sebe velice tichým šeptem. Pomalu se vydám zpátky do jeskyně. Pořád se ohlížím. Už jsem skoro v jeskyni a znovu se ohlédnu. Náhle mne zavalí pocit znovu navráceného bezpečí. Ano, je to tak. Estřel se konečně vrátila. Nevšímám si toho, že trochu vrávorá a hned se k ní rozběhnu, abych ji objala. ,,Estřel! Kde jsi byla?!" volám plná radosti. ,,Myslela jsem si, že se ti něco stalo!" ,,Byl tam nějaký přízrak... Nebo něco takového..." oznamuje mi se strachem a bolestí. Pak si všimnu roztrhnutého ucha. Leknu se. Láskyplně ji obejmu. Jak mohl někdo přemoct mou silnou medvědici? Tu by nepřemohli ani skřeti! ,,Pojď. Pojď do jeskyně. Tam mi to všechno vypovíš." Vedu ji pomalu do jeskyně. Naposled se ohlédnu do tmavého lesa. Uvidím, jak něco modrého světélkuje. Můj strach už přetéká...

V jeskyni :

Reakce nebyla vůbec emotivní,jak jsem předpokládal a naopak mi Diura řekla,že medvědici vypustí ven, zatímco ona bude hlídat.
Noo..takže lov se odkládá..nebudu lovit tam,kde se mnou loví medvěd..mohlo by to pro jednoho z nás špatně dopadnout ,pomyslím si ironicky.

Pak mě napadne,že se musím vrátit ke svému prvnímu plánu - někoho přesvědčit,aby mi nabídl kus masa..
To bude prekérní situace..
,,Dobrá,děkuji,za ohleduplnost.. Bohužel pro mě zůstavá problém problémem,jelikož s medvědem v lovu soutěžit nehodlám a maso nemám, budu asi bez večeře...,, povzdechnu nahlas a doufám,že to u někoho vzbudí slitování.

"Co budeme v divočině jíst, když si nemůžeme ulovit nic k jídlu?" ,řekne muž ,který celou cestu promlčel.

,,No právě... Něco musíme jíst,Diuro.. Poradíš nám co,abys nás pak nemusela zabíjet? Jo a borůvek se nenajím,, ,repjnu si,ale podívám se na ni přátelsky a s mírným úsměvem.

Ten mi na ústech zmzne ve chvíli,kdy se lesem ozve mohutné vrčení..
,,U všech ropuch,co to ten medvěd loví?.. Nebo to řval on?,, řeknu hned první myšlenku,která mi proběhne hlavou.

oči v temnotě

Pozoruji medvědici, jak mizí v lese a postupně ve mne narůstá neklid. Respektive nenarůstá, on ve mne už nějaký čas je. Jen cestou jsem si ten neklid vykládal, jako obavu ze společníků a medvěda. Teď je medvěd pryč a společníci mimo dohled a pocit se vrátil a je ještě naléhavější.
Možná si se mnou rozjitřená představivost jen hraje. přemýšlím, když v křoví zahlédnu záblesk očí, zafouká vítr a oči tam zase nejsou. To byl jen keř a vítr. není důvod se znepokojovat

Snažím uklidnit své srdce, jenž se snaží vyběhnout krkem. Začnu tedy pomalu dýchat, ale zavřít oči se neodvážím, protože mám obavu, že by se nade mnou mohl zjevit nepřítel. To, že bych usnul je nepravděpodobné. Z lesíka se ozve řev já vyskočím na nohy a tasím meč dřív než si uvědomím, co dělám. Proč problémy chodí vždy v noci?
Ve dne bych se tam šel zvědavě podívat, ale teď není vhodná doba. zaměstnávám svou mysl podobnými otázkami zatím, co hledím do noční tmy a hledám něco, s čím bych mohl bojovat.
Místo nepřátel se z lesa vyřítí medvěd mé společnice a tak skloním meč. "Ten medvěd dělá hroznej rámus!" v duchu si udělám poznámku, že jsem medvěda na lovu nikdy neslyšel.
Reakce Duir ovšem napovídá, že něco není v pořádku a tak znovu pozvednu meč do střehu a zadívám se do tmy. Zdá se, že tu nejsme vítaní.
Pomalu vykročím do noční tmy s mečem připraveným ve střehu.

Oči ve tmě.

Už jsem usínala, jen jsem unaveně koukala do noční tmy, když tu najednou- oči! Temně modré oči se zableskly ve tmě, ale hned zmizely. Hodně rychle jsem ze sebe otřepala ospalost, vyskočila na nohy a vytáhla jsem dvě dýky které nosím u pasu, do každé ruky jednu. Vyšla jsem na okraj jeskyně a vyčkávala jsem v bojovné pozici. Nepřipouštěla jsem si možnost, že to byl pouze výplod fantazie, na to mám příliš ostře vytrénované smysly.

A v tu chvíli s řevem přiběhl medvěd, zraněný. A pak jsem ve tmě zahlédla znova ty oči. A to mi stačilo. 'Zkusím tu věc vystopovat.' Houkla jsem na své společníky a vyběhla jsem tím směrem, kde jsem oči viděla naposled.

Dýky jsem držela stále ve střehu. Necítila jsem strach. Ať už je ta věc jakkoliv nebezpečná, každá věc se dá zabít, především když mám u sebe dýky s jedem napuštěnými čepelemi, které jsou ostré jako břitva. Po chvíli běhu jsem zastavila, tiše jsem naslouchala zvukům lesa a rozhlížela jsem se kolem. Spoléhala jsem na své instinkty. Už jsem to chtěla vzdát a vrátit se, všude bylo ohlušující ticho. Ale najednou jsem uslyšela zapraskání větvičky. Neslyšně jsem se vydala směrem, odkud zvuk přicházel..

Zajímavý nález
Když procházíš lesem cítíš se zvláštně. Už nejsi vystrašená, i když by jsi měla být.
Slabounké zapraskání větviček napoví o přítomnosti něčeho, co se snaží být ukryto. Možná se bojí více než ty? Když však své tělo otočíš za zvukem praskání, v křoví se rozžhnou pomněnkově modré oči upírající pohled na tebe. Ale nepřátelské vrčení je ta tam. Z křoví se pomalu vyplíží panter temný jako noc s přenádhernýma očima a bohužel i s ošklivou ranou na krku. potřebuje pomoci. Vypadá vyčerpaně a vůbec ne tak nebezpečně.
Odvedeš ho ke skupině? Vypadá, že je ochoten tě následovat. Pomůžeš mu? Přivedeš skupinu sem?
Po chvíli přemýšlení zaslechneš hlas Diur. Jistě má obavy, kde jsi. Věříš jí natolik, abys prozradila, kdo tu s tebou je?

- doufám, že nebudeš zklamaná, že soukromá zpráva byla vybrána pro tebe :) Pošlu ještě jednu Diur, aby se za tebou vydala do lesíka. Hezký den ;)

Bylinky bylinky kouzelné!
Jakožto vznešená bytost ti je líto tvé medvědice, ale náhle tě popadne něco, jako by si s tebou hrála tvá vlastní mysl. Bylinky od myslivce. Ani nevíš proč, možná za to mohou tví předci, díky nimž jsi zdědila alchymystické smýšlení, či snad strach o tvou společnici. Začneš pomocí kamenů v jeskyni třít bylinky na rozmělněnou směs, kterou vetřeš do natrženého ucha. A hle! rána se zaceluje, pálí.. a hojí.
To však není ono, co se dnes stane. (doufám že nejsi zklamaná, že dostaneš soukromou zprávu, ale potřebuju aby jsi te´d navštívila forbidden, která šla na průzkum do lesíka. Vyčkej na příspěvek, nebo se domluvte, je mi to jedno ;)
Forbidden chtěla najít onu věc, která to provedla tvé medvědici, ale již nějakou dobu je sama v lesíku. Vydej se za ní. Možná že na něco narazíte, možná na vás již něco čeká a možná se také nic nestane. :)

Děkuju ti Diur - hraješ skvěle!

Když jsem znova uviděla ty modré oči, málem bych okamžitě zaútočila s dýkami, ale v tu chvíli se z křoví vyplížil černý panter. Nádherné zvíře. K lidem se sice chovám rezervovaně až bezcitně, ale zvířata, to je jiná věc. Zvíře tě nikdy nepodrazí, je ti věrné až do smrti. Panter je evidentně zraněný, ale nemyslím si, že by chtěl zaútočit. Spíš vypadá, že ode mě chce pomoct. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila jsem ho po hlavě. Vypadá mírumilovně. Trochu mě zamrazilo při představě, že tenhle panter skoro jistě není dostatečně silný aby ublížil Diuřině medvědu, takže se tu možná ještě potuluje nějaká nebezpečnější šelma... Ale pro tuto chvíli to nechám být. Přemýšlela jsem, co udělám dál, ale nic moc chytrého mě nenapadalo. Vtom jsem uslyšela hlas Diur.. No jo, když jen tak vyběhnu do noci pronásledovat neznámou šelmu, je jasné, že moji společníci to nenechají jen tak být a nepůjdou v klidu spát.

Zprvu jsem jí o panterovi nechtěla říct. Ale pak mi došlo, že je druidka. Fanatická milovnice přírody, jak se ukázalo při večeři. A někdo, kdo miluje přírodu, určitě nebude chtít zabít černého pantera. No a určitě mu pomůže, když je zraněný. Já totiž nemám absolutně žádné znalosti, co se týče léčitelství. Ale i tak je možné, že to půjde prodiskutovat s ostatními. Ti by určitě nedovolili si zvíře nechat, v lepším případě by ho jen vyhnali. Ale risknu to. Budu jí věřit, i přesto že po tom zrovna dvakrát netoužím... Musím jí věřit, teda aspoň pro tuto chvíli, nějaká část mé osobnosti mě totiž nutí panterovi pomoct a cestovat po jeho boku.

Tak doufám, že jsem nějak neurazila či něco. jen zkrátka nestíhám kombinaci se studiem, takže tu mám rozházeno všechno možné. Přeci jen chápeš že jako začátečník jsi to občas zažíval i ty. Teď už ale k příspěvku. Rozhodla jsem se, že onu věc, či něco co mohlo být tou věcí nalezne Forbidden a Diur. Je na nich jak se vypořádají, ale nakonec se přidají opět k vám.
jelikož tu máme novou postavu Doloriu rozhodla jsem se, že se setkáte vy dva.

Pokud tedy prozkoumáváš lesík, forbidden se ti zřejmě již ztratila z dohledu neboť vkročila do lesíka velice rychle. Víš, že se zde něco ukrývá, je to blízko tebe. Prozkoumáváš kousíček po kousku až když tvé oči přivyknou i té největší tmě, uvidíš postavu dívky (to bude Doloria) sedící na zemi, opřena o strom. Na čele tržnou ránu. Dívá se nepřítomně.

Příspěvek klidně piš veřejně. Doloria je také nová tak jí to nebudu stěžovat. Děkuji za pochopení.

Lesní temnota

Odhodlaně vstoupím do lesa. Tma mne znervózňuje mnohem méně, než to že nejdu sám, ale dva Diura s Forbidden jdou taky. Čímž se výrazně zvedá nebezpečí, že se podřežeme navzájem.
Raději si kleknu ve stínu jednoho stromu, dokud si mé oči nezvyknou na noční tmu, až pak vyrazím dál. No, to jsem zase jednou něco nevymyslel.
Měl jsem si vzít alespoň nějaké světlo.

Snažím se nechci vydat ani jediný zvuk, ale ač nerad musím přiznat, že se začínám bát. Raději schovám meč a tasím dýku.Lepší bude, dýka má mnohem kratší ostří, takže jí můžu použít, ikdyž se mi něco vrhne po krku.
Pomalu procházím lesíkem a pomalu ve mne roste touha se vrátit, nakonec ale odolám a má snaha je korunovaná.
V noční temnotě zahlédnu dívku a tak k ní tiše dojdu. Všímám si, že její pohled je obracený do sebe. Jemně jí přiložím dýku ke krku.
"Kdopak jsi a co tu děláš?" zeptám se tiše, abych nerušil ticho tohoto lesa.

Už dlouho jsem neviděla lidské tváře. Již dlouho to je, co jsem naposledy s někým mluvila. Přemítám nad uplynulým dnem. Tak zvláštní, že během chvíle se může mnoho věcí změnit k horšímu. Mým úkolem bylo najít družinu, která se prý vydala na výpravu. Musím jim to říci, ale kde je najdu? Je noc a má hlava mne bolí. Zatracený medvěd. Překvapila mne jeho přítomnost, chtěla jsem najít jen svou Isabellu. ....

Mou hlavou mi probíhají myšlenky jako vodopád, nestíhám je chytat. Až když náhle uslyším kroky, je pozdě. Na mém krku se zablýskne dýka s výhružkou. .. Mé oči se konečně probudí z tranzu a mohu vnímat okolí. Je to muž.
"Počkej..." polknu "Mám pro Vás vzkaz od mé paní." Hlas se mi klepe a zrychleně dýchám. Bez své Isabelly jsem bezmocná. "Prosím... odveď mě k ostatním"

Náhodné setkání

Když dívka promluví odtáhnu od jejího krku dýku. "Tak v první řadě klid. Nejdřív, popořadě, kdo je tvá paní a co tady děláš tak sama v lese?" zeptám se kleknu si k ní. Dýku přetočím hrotem k lokti, takže teď dívku nezastrašuji ostřím, ale stále mám v ruce zbraň pro případ, že bych se musel bránit.
Zajímavé, někdo jí za námi poslal proč pak asi?
Každopádně bude lepší popovídat si ve světle ohně než rozmlouvat v potenciálně nepřátelském lese. moje obavy byli zapomenuty, jako by niky neexistovali, teď mi hlavou pádí myšlenky, jako závodní koně. No, je pravděpodobné, že vrah si mezi mocnými moc přátel nezískal. Tudíž nám možná zkutečně poslali zprávu po této dívčině.
Taky je dost pravděpodobné, že za námi jde už od vesnice a než se rozhodla, co a jak nám řekne potkala medvědici na lovu.
Vstanu a nabídnu dívce ruku v tlusté kožené rukavici. "Klidně tě k ostatním dovedu.
Jsi zraněná?" zeptám se věcně.

Noční klid...či neklid?

Spokojeně sedím u vchodu do jeskyně, mám zavřené oči a v klidu kouřím dýmku. Konečně trochu klidu, snad to tak vydrží. A zrovna když mě napadne, kde je vlastně ten medvěd tak dlouho, tak se ozve hlasité zavrčení. Bleskově vyskočím na nohy a v rukou se mi jakoby zázrakem objeví meč. A co to sakra bylo? Po chvíli se objeví medvěd s šrámem na uchu, jeho majitelka se k němu vrhne a začne mu cosi vykládat. Mezitím se pár dalších členů rozhodne vyrazit do lesa. No, když myslí, že něco najdou...jejich věc. Pečlivě zašlápnu doutnající uhlíky, aby nevydávali ani trochu světla a pak vyjdu před jeskyni a opřu se o skálu tak, aby mě nebylo vidět. Jenom pojďte, jenom pojďte...

lidé se nezměnili... jsou stejní... chladní.. krvežízniví.. a...
Když však vidím, že muž svou dýku oddaluje hlavou mi bleskne úleva. "Já... posílá mne madam Seala. Není nepřítel... mám vám vyřídit zprávu o lordu Mordatovi."

Chytám se ruky, která mi byla nabídnuta. Dovede mne k ostatním? Díky bohu! Bojím se tu sama... bez své Isabelly, třeba ji ale našli... nebo... propána, snad ji něco neprovedl ten medvěd! Bojím se těch tvorů, kteří byli vypuštěni do chřtánu noci. Mám vlastně veliké štěstí, že mne zde tento muž našel.
"Děkuji... jen.. krvácím" konstatuji a jemně prohmatávám ránu na mém čele."

Cesta k družině

S nic neříkajícím úsměvem si vyslechnu, co mi dívka chce říci a důkladně její slova zvážím. Takže její paní nám posílá informace zajímavé. Velmi zajímavé.
"Jak moc vážně krvácíš?" zeptám se a vykročím směrem k našemu tábořišti.

Prý jen krvácím. To může říct jen ženská. vrtím hlavou. Tak buď je vážně zraněná a nebo ne. Teď abych si dělal starosti s tím, jestli se mi tu nesloží. Mrtví, jak známo nemluví.
Mračím se, jak kráčíme za světlem ohně. Dávám si pozor, abych dívku nespustil z očí. "Copak je tvá paní zač a proč se rozhodla nám pomoci?" ptám se zvědavě své společnice a opatrně volím slova, abych znovu nedostal jen jména.
“ Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil Michael de Farou rytíř štěstěny.
To víš, dokonce ani dobrodruhu, jako jsem já se příliš nestává, že by uprostřed nočního lesa potkal krásnou dívku, jenž mu nese zprávy. “ představím se a nenápadně naznačím že profesí jsem žoldák.

"Vracím se a vedu hosta!" zavolám než vystoupím na prostranství, abych předešel nějaké unáhlené reakci ze strany ostatních dobrodruhů. To poslední co potřebuju je bitka mezi družiníky. Viděl jsem jak se i dobří vojáci podřezali navzájem, protože si osobě navzájem mysleli, že jsou nepřátelé.
Mi jsme téměř ve stejné situaci, jako vojáci nervózní z nadcházející bitvy. proto tedy raději počkám na odpověď z tábora než vstoupím.

Nalezena
Jsem překvapena jeho ochotou a zájmem o mé zranění. Velice dobře znám povahy, které by mne na místě, jak oni říkají "dorazili"
na otázku jak moc krvácím, chci odpovědět, že je to hluboká rána, ale chci být silná. Jsem zvyklá na horší rány od trestů po rány mečem. "v pořádku,... bude to v pořádku. Děkuji"

Je zvláštní vidět lidskou tvář z blízka... za tu dobu co sloužím madam Seala jsem mohla vidět ledatak zvířecí němé tváře nebo skřety. prohlížím si jeho tvář. "Um... povím Vám to všem, je to důležité, i když se to možná nemusí zdát." Při zmínce o krásné dívce mé koutky na vteřinku poskočí vzhůru. "Jistě jsi prošel spoustu koutů světa..." "Já... jmenuji se Doloria" dodám a na vykouzlím úsměv.

Když jsem dovedena k jejich jeskyni, jsem napjatá, zda jsou opravdu tak hrdinní jako vypravovala madam. Musím jim pomoci, co to jde, ale teď... bych ráda našla svou Isabell... Na vše je čas.

Bylinky, bylinky kouzelné

Estřel měla roztržené ucho a nevypadalo to moc pěkně. Napadlo mne, že by jí ty bylinky mohly pomoct. Našla jsem si kámen, položila bylinku na studenou skalnatou zem a rozdrtila ji. Na strach jsem úplně zapoměla. Estřel se na mne se zájmem dívala. Pak, již rozdrcenou bylinku jsem jí natřela na roztržené ucho. Jakmile se Estřelina ucha rozdrcená bylinka dotkla, začala ucho zacelovat. A také začala pálit, ale hojit. To bylo nejdůležitější. Estřel se pálivá reakze bylinky s jejím uchem nelíbila a začala si tlapou stírat směs. To nezabralo. Tak se tedy rozhodla, že se začne válet. Naštěstí jsem ji ryhcle zklidnila. Sice se klidnila nespokojeně, ale snesla to. Brzy se bylinka vztřebala úplně a po zranění nebylo stopy. Dala jsme jí na ucho a čumák polibek a řekla jsem jí, že je statečná. Ta pochvala ani být nemusela. Tak či tak by to vydržela. Pak jsem se podívala z jeskyně, co se tam děje. Spatřila jsem tichou dívku, jak se odvážně vydává do tajuplného lesa. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli mám jít za ní. Rozhodla jsem se, že to bude jistější. Chtěla jsme vzít i Estřel, ale ta se odmítala znovu vydat do toho lesa, načež jsem ji v jeskyni nechala. Vydala jsem se rychlými kroky do noční tmy za dívkou, kterou vůbec neznám. No, to je teda ulýtlý nápad. Proč já za ní vlastně jdu? Co je mi po ní? Já jsem však cítila, že mi mé vnitřní já říká, že s ní mám vycházet a že je to správná dívka. Ikdyž je assasin, nebo zloděj. Alespoň to tak vypadalo...

Neznámá...

Poté ,co se Diur vrhl na svého medvěda ... sakra...jak já v něm vidím jen to jídlo.. si zase lehnu obličejem ke skále,abych si utvořil nějaké to soukromí.

Už už jsem začal zabírat,když mě probudil hlas .. "Vracím se a vedu hosta!".

,,Co to sakra...zase...,, ,kleju, a naštvaně odkopu přikrývku..
Protáhnu si záda a zabručeně se vydám ze zadní části jeskyně k východu..

Nemám strach,podle hlasu a tónu vím,že je to jeden z nás.
Pokud se nemejlím,bude to ten rytíř...eeee....Michael de Farou myslím.. letí mi hlavou zatímco si zívnu..

Když vyjdu ven potvrdí se můj odhad a vedle Michaela stojí nějaká dívka.



,,Zdravím,, ,prohodím na neznámou..
,,Kdo to je?!,, ,podívám se na Michaela a poté zase na dívku.

Je tak krásná,až oči přechází.....to není dobré znamení.. ,pomyslím si a na dívku se spíše ušklíbnu,než usměju.

Nemám v úmyslu se teď představovat, pokud nevím, zda to není léčka a co je žena zač.

Mám desítky nepřátel a v několika městech je na mou hlavu vypsána i odměna,nebudu se prozrazovat každému na potkání.. ,sesumíruji si v hlavě své priority,že mé jméno zas tak důležité teď není.

Tábořiště

"Ano, prošel jsem už kus světa, ale spousta mi jej ještě zbívá." odpovím na to, že jsem prošel už hodně koutů světa.Škoda, že jsem většinu cest strávil v armádě to si člověk klidu a památek moc neužije.

Když mi vstříc vyjde Zervan, jen se usmívám. "Tato krásná mladá dáma se jmenuje Doloria a nese nám informace. " představím svou společnici a schovám dýku do pouzdra. Tady u společníků už útok nikoho cizího nehrozí.
Jak se zdá, tak mistr skřítek používá jméno jinak než já.
Já se rád představím každému dokonce i nepříteli, aby věděl čím mečem umírá. Skřítek své jméno zdá se tají, aby jej neslyšel nikdo nepovolaný. Zajímavé proč pak asi? uložím si tuto informaci do paměti pro pozdější využití.

"Mimo zde přítomných, k nám patří ještě dvě dívky. Jedna druida s medvědicí a druhá bude asi patřit mezi zvědy." obsáhnu gestem téměř prázdné tábořiště. "Usedni prosím k našemu ohni ať se můžu podívat na to čelo, abychom zjistili jak vážná ta rána ve skutečnosti je.
Podle mích zkušeností drobná zranění většinou hrozně krvácí a vypadají, ale život neohrožují." Pravdou je, že nejsem školenej felčar, ale každý, kdo se prochází po bitevních polí se musí naučit, alespoň základy felčarského umění. Pokut tedy chce žít.
Každopádně až se vrátí hraničářka, řeknu jí ať se na ní taky hraničáři jsou dobří felčaři. přemýšlím si zatím jdeme dovnitř jeskyně.

Nový (ne)přítel?
Již se na nic neptám, nechám Michaela de Farou, jak se mi představil, aby mne dovedl do tábora. Očekávám velmi nepříjemné přijetí, přeci jen dívka v lese, za situace jako tato, za doby jako tato... Snažím se ale s lidmi vycházet a být milá, ale občas to zkrátka nejde.

Vstoupíme. Vidím muže, jenž si mne prohlíží. Snad odpor? Má hlava si stále něco domýšlí a vůbec se na mě nemusí dívat přesně takto. Přestaň a soustřeď se! houknu na sebe v mysli. "Tato krásná mladá dáma se jmenuje Doloria a nese nám informace. " slyším Michaela. Jakmile uslyším své jméno, přivede mne to zpět do reality. "Em... omlouvám se. Ještě jednou tedy, jsem Doloria" usměji se.

Nic. Nevypadá nadšeně, že mne vidí. Přešlápnu nervózně na jednom místě a stále se pokusím držet úsměv na rtech. "Em... samozřejmě, omlouvám se... asi mi nevěříš. Chápu tě."
"Jsem tu na rozkaz mé paní, madam Saely. Vládne západně od jezera Saela. Dalo by se říci, že je něco jako jezerní královna, ale to spíše v pohádkách." Rozhlédnu se po jeskyni. Motá se mi hlava. Neskutečně. Asi bych měla nechat Michaela, aby se mi podíval na ránu. Může to být vážnější než se zdá. Při tepavé bolesti zatnu zuby. Pokračuji ve vypravování.
"její bratr, lord Mordat nebýval tak zlý jako je dnes. Dříve spolu vládli této zemi. Avšak jednoho dne se vše změnilo. Madam Saela objevila sílu magické moci, kterou předci této rodiny získávají již po staletí. A nebyl by to svět, kdyby zde nebyla žárlivost. Lord Mordat své schopnosti nedostal. Přišlo to jako veliká rána. Rázem z něj byl zapštklý muž, který se stranil společnosti a hledal neustále v knihách a kouzelných papyrusech jakoukoliv možnost, jak magické schopnosti získat. A brzy nastala válka. Hrozivá válka. Říká se, že sám Ďábel se probudil a připravil svou ohnivou armádu v sopce Věčné zkázy. Hledá svého sluhu - a ano, tušíte správně - lord Mordat se jím stal. Získal tak nejen ohromné schopnosti, větší než-li jeho sestry, ale také moc nad ohnivou armádou. To, co zabijí dívky v okolí je jejich dílo.
K jejich ovládání mu slouží jistý.. kámen. Diamant. Přesněji řečeno Krvavý diamant. Prý se jedná o kámen zbarvený krví Draků. Draky však nikdo celá staletí v naší zemi neviděl... ale existují.

Zase! Ta tepavá bolest. Zatřepu hlavou a pokračuji. "Kdyby jste měli tu čest vidět tyto příšery, myslím, že by se vaše hranice strachu posunula. Jsou to ohromná žhnoucí zvířata. Vzhledem podobna vlkům, avšak velikostí předčí tažného koně. Z tlam kapajíc láva a v očích čiré zlo. Kolem nich planoucí oheň. Není vůbec hezké setkání s nimi. A já... už tu čest měla." odhrnu si vlasy z krku a odkryji popáleninu, již časem zacelenou. "To madam mne zachránila a já jí teď sloužím. Práce nic moc, ale přežívám" usměji se na odlehčení situace.

"Madam mne posílá, abych Vám byla na blízku, jelikož mé znalosti z tohoto kouta světa jsou přeci jen... hlubší než vaše."
Znovu bolest, tentokráte silnější a hlubší. Syknu. "Promiňte.... já si jen na chvíli sednu." sesunu se na podlahu jeskyně a snažím se bolest odsunout. ale nedaří se. Opatrně, rozklepanými prsty se dotknu rány, pálí a krvácí.

Tábor družiny

Sotva vejdu od jeskyně zarazí mne, temnota uvnitř. On,zhasl oheň?
Pomalu dojdu k ohništi a najdu trochu dřeva.
"Skvělé nechali jste zhasnout oheň.
Fakt úžasné!" bručím si polohlasně. Následně vytáhnu křesadlo a začnu rozdělávat oheň. Na rozdíl od skřítka mi to moc nejde, takže tím strávím většinu proslovu, jenž Doloria má.


Kruci nál!
Jak to ten skřítek udělal že tu tak snadno chytlo. přemýšlím, když se snažím vykřesat plamínek. Když se vypravěčka dostane k lord Mordatovy, podaří se mi zapálit troud a záhy zažehnout dřeva na podpal.Takže náš nepřítel nebyl vždy zlí, jen chtiví moci úžasné. přemýšlím, když rozfoukávám rodící se oheň.

Oheň se rozhoří a začne ozařovat jeskyni a já si poprvé mohu prohlédnout dívku, jenž nám vypravuje tento zajímaví příběh.
Přes oheň se dívám na děvče, které nám vypraví o ďáblech a démonech. "Tak zkráceně nám tu říkáš, že.

Někde v okolí pobíhá temný pán, který má na hraní partu démonů chodících po čtyřech.
Rozhodl se vraždit nevinné a jeho příbuzná mu v tom chce zabránit. " konstatuji klidně. Na démony a přízraky nevěřím. Můj názor zní, kdyby nějací duchové byli, tak se jima už brodíme po pás.

"Takže mistře skřítku, co jsi říkal o tom, že nevraždí nějaká šelma?" zeptám se Zervana dost ironicky, protože zlost ve mne bublá už od jeho prohlášení, že něco zařídil.
Po své otázce vstanu a přejdu k Dolorii, která dovyprávěla svůj příběh a usedla na zem.
"Víš viděl jsem hodně škrábnutí, ale všechna bylo třeba ošetřit.
Jak se ti tak dívám na tu hlavu. Měl jsem tě nejdřív ošetřit a pak tě nechat vyprávět ten tvůj příběh." informuji dívku rázně a odhrnují vlasy s čela. "Ta rána silně krvácí a zřejmě i dost bolí. Je krásné, že prokazuješ statečnost a úkol chceš splnit za každou cenu, ale průvodce, jehož krev není v žilách ale na šatech nám nebude moc platnej." usměji se a začnu dívku ošetřovat nedělám to poprvé.
Natřu ránu mastí, jenž by měla zastavit krvácení. Sice hrozně štípe, ale to nepovažuji za tak hroznou vadu. Kde jsou hraničáři, když je člověk potřebuje. mračím se v duchu.

Návštěva

Mlčky sleduju, jak žoldák přivede do jeskyně jakousi dívku a pak vejdu dovnitř a opřu se o stěnu. Pak akorát sleduji, jak nadává a snaží se zapálit oheň na místě, kde jsem měl předtím pár klacíků.No kdyby třeba požádal...a byl trochu slušnej...tak mu i pomůžu. Mezitím vnímám i proslov dívky, kterou ten žoldák přivedl. Hmm...povedená rodinka.
Potom celý příběh shrne žoldák v pár slovech. Jo, přesně tak, a teď jsi mi spálil všechno dřevo co jsem měl nachystaný, díky.
Nakonec začne Doloriu ošetřovat, což sleduji s mírným pobavením. No jo, chlap se nezapře...objeví se hezká holka a on se může přetrhnout. Nasadím si na hlavu kápi a vyrazím do lesa po stopách medvěda, abych zjistil, co se mu krucinál stalo.

V jeskyni :

Na mou otázku, kdo dotyčná je,mi Michael odpoví,že Doloria a nese nám nějaké informace.
Dívka informaci potvrdí a sama se představí.
Jen pokynu hlavou a poslouchám jí.
Mezitím Michael zjistí,že oheň zhasl a hned ho začne demonstrativně rozdělávat.
Hehee...amatér ,ušklíbnu se ,když ho pozoruju..

V půlce Doloriina vyprávění se opřu rukou o jeskyni,možná to vypadá arogantně,ale jsem prostě rozespalej a unavenej.

Všechny informace si v hlavě ukládám a přikyvuji souhlasně hlavou,že poslouchám,když na mě opět Michael promluví : "Takže mistře skřítku, co jsi říkal o tom, že nevraždí nějaká šelma?"
Chceš si hrát?..Dobrá..
,,Říkám na to to,že pravda se nakonec ukáže. Jde jen o to,jestli ty ještě budeš mezi živými.,, , řeknu lakonicky a ani se na něj nepodívám.

Pak se Dolorie udělá špatně z tržné rány na hlavě a Michael hned přiskočí na pomoc.
,,Tož to jdi jde líp,než rozdělávání ohně..,, ,nepřestávám do něj rejpat.
Když si přisadí i Varis,jen se usměju.
Ten si poté nasadí káp a odchází někam ven ,do lesa.
,,Kam jdeš? Nechceš počkat tady na ostatní,ať jsme konečně zase spolu? Pořád někam lítáte, trpaslíka nenecháte vyspat,, , postěžuju si..
Maj co chtěj..měli mě nechat spát,ale oni nééééééé.. Oni budou chodit v noci po lesích,tahat sem všelijaké pocestný.. Jeden přijde,druhej odejde.. ,rozčiluju se tentokrát jen v hlavě..

,,Dobrá..mé jméno je Zervan,, ,nakonec se představím a sednu si k rozdělanému ohni.

Setkání u ohně

Během mého vyprávění Michael de Farou rozdělává oheň. Netuším jaké vtazhy zde kolují,
ale příjde mi, že ne moc dobré, když se mu ty dva škodolibě smějí. Zvláštní. Svraštím obočí.

Vyslechnu si zkrácenou verzi Michaela, párkrát přikývnu "Hm... asi ano, ve zkratce řečeno."
je zvláštní, když se opět obrací ironicky na Zervana. Ač potichu, zakročím: "Počkejte,...chápu, že se někomu může zdát divné, že za všemi vraždami stojí ony šelmy, ale nesmíte je podceňovat." Ztiším hlas. "Má vesnice byla právě jimi vypálena a srovnána se zemí. Nikdo nepřežil, až na mne, jelikož jsem byla v lese. Slyším doteď v uších křik a prosby o život. A slyším i jejich dusot, když mne málem chytili." umlknu.

Zírám do ohně a vzpomínám na to co bylo, co bude."...a teď jsi mi spálil všechno dřevo co jsem měl nachystaný, díky." slyším jako z dálky. Bolest neustává, ba zvyšuje se. Podívám se střídavě z Varise na Zervana. "Takhle spolu normálně hovoříte?" zeptám se. "Myslím, že budeme muset držet více při sobě, na cestě za ... lordem Mordatem."

Připadám si jako vyvrhel. Proč? Hm... možná, proto, že jsou to muži. Možná to chce zkrátka jen čas, aby poznali, že nejsem jen špeh.

To už u mne je Michael a dává mi, pro mne příjemné kázání o tom, že má rána není tak nicotná, jak jsem doufala. Je milý, pomyslím si. když mě ošetřuje, usměju se. Je vlastně zvláštní, jak klidný pocit z něho mám. Obvykle nevěřím náhodným cizincům, avšak on ve mě vzbuzuje důvěru.

"Děkuji..." Nevnímám ani další štiplavou poznámku od Zervana. Chvíli od chvíle se cítím víc duchem nepřítomna.
Slyším Zervana jak volá na Varise, aby nechodil do lesů. Už už chci vyskočit na nohy a říct, že je to špatný nápad, že tam není bezpečno. Achjo! Proč tu není Isabella.

"Nech ho jít." řeknu Zervanovi. "Co se má stát, stane se. Nemá to v hlavě v pořádku, když se pouští ven, v tuto chvíli."

Zdravím dámy mé :)
Diur si toto přečte asi až po víkendu, když tu neni, ale nevadí. Ráda bych, aby jste vyřešili vaše setkání v lese. Naši "muži" začínají být nevrlí, tak aby jste se vrátili. Upřímně? Berou to trochu jako závod :D Asi.

Děkuji za možnost informovat a přeji krásný den. kdyby cokoliv, kdykoliv --> pošta.

Ačkoliv Diur s Forbidden odešly před malou chvílí, seběhlo se toho trochu více, než bylo v plánu. Michael přivedl zvláštní dívku, která se lísá jako vaše přítelkyně. Má zajímavé informace a tvrdí, že vás bude chránit. Přitom zatím nikdo nepotřebuje pomoc jako ona. Něco ji napadlo. Co asi?
I přes ironické poznámky a kousavé rýpání nakonec usuzuješ, že budeš platnější venku více než zde. Jakmile vstoupíš do lesa je zde podivné ticho. Zřejmě jsi přišel na místo, kde byl napaden medvěd. Nasvědčují tomu stopy krve. Kolem tebe jsou polámané větvičky. Pokud jsi dobrý ve stopování, zkus jít chvíli po krvavé stopě, ale brzy se ztratíš.
Uslyšíš našlapování. Jemné, ale přesné. Točí se kolem tebe, avšak návštěvníkovi se daří být skryt. Ať uděláš cokoliv, nechytíš to. Co ti tedy zbývá, Možná by se hodilo najít Diur s Forbidden, ale nedaří se ti. Medvěd je nažraný z lesa, unavený z toho, co ho poranilo, že určitě do lesa nepůjde. Máš tedy možnost něco ulovit a pojíst.

PS: víc bohužel nesvedu. Teď záleží vše na tom, aby dopsaly Diur s Forbidden a ty bohužel ještě ani nezačaly. Budu je muset znovu popohnat, jelikož jejich hraní závisí na pokroku ostatních.

Ještě jednou se PJce moc omlouvám, že jsem nenapsala dřív, mohla jsem napsat, ale čekala jsem, jestli Diur napíše první..

Když jsem uslyšela Diur, ještě než si mě stihla všimnout jsem na ni promluvila. 'Tady jsem. Ty ses mě rozhodla hledat? To je milé, ale já bych se tu ubránila sama, kdyby mě někdo napadl. I když, tvoji pomoc vlastně potřebovat budu, i když z jiného směru.' Na chviličku jsem se dramaticky odmlčela. 'Je tu černý panter. Neboj se ho, neublíží nám. Bude potřebovat tvoji pomoc, je zraněný. Umíš přece léčit, že?' Na chvíli jsem se odmlčela, aby Diur vstřebala všechno, co jsem řekla. Jako na důkaz mých slov popošel panter, který se doposud schovával za mými zády, kousek k Diur. 'Takže, pomůžeš?' Tázavě jsem se na ni zadívala.

Tábor

Úsměvy společníků nad mímy pokusy o rozdělání ohně okázale ignoruji
"Ano, bavíme se tak běžně. To co vidíš není družina dobrodruhů stmelená mnoha prožitky. Mnohem spíš jsme skupina jednotlivců náhodou mířících stejným směrem." vysvětluji Dolorii chování své a ostatních družiníku.

"Nemáme důvod na sebe být přátelští a ni si věřit, proto jsem tě sem přivedl beze strachu. O dalšího podezřelou osobu míň a nebo víc, co na tom sejde.
Máš asi pravdu, že pokut chceme něco dokázat budeme si muset začít, alespoň trochu důvěřovat." Pravdou je, že já budu házet hlášky, ale také první tasím pokut nás někdo napadne. Možná je problém v tom, že se tu sešlo příliš vůdčích osobností a nikdo nechce ustoupit. analyzuji naši hádku s trpaslíkem, která této teorii přesně odpovídá.

"Není dobré, říkat o někom ozbrojeném, že to nemá v hlav v pořádku. Zvlášť, když ty zbraň nemáš. A propo umíš s nějakou zbraní zacházet?" Bohové dejte ať ano.
No, říkala že je náš průvodce a průvodci bývají většinou hraničáři a zvědi ti to se zbraněmi většinou umí.zamyslím se.
" Chceš něco k jídlu?“ zeptám se zdvořile a vylovím s vaku nějaké zásoby. Část podám dolorii a druhou část začnu pojídat.

V táboře :

Doloria si všimla takřka hned,jaká tady panuje atmosféra ,a ani se ji nedivím.
,,Ano,je to tak,jak říká Michael. Navíc jsem nevrlej vždy,když mě někdo vzbudí.
Já potřebuju spát,jinak jsem druhej den nervní ještě víc než teď a navíc má síla při boji je pak poloviční.,, vysvětlím i své důvody,abych pak vzápětí ještě mírným až zahanbeným tónem dodal : ,,Ale..asi jsem to přehnal,tak...se... omlouvám...,,
Snad to nějak situaci pomůže..

,,Budete mě tady teď potřebovat? Rád bych se vyspal,než se rozední.,, ,zeptám se už klidným tónem.
Je to sice nevychované,když tu teď máme návštěvu, a ještě k tomu dámu,ale čas si s ní promluvit bude snad i zítra.

Už jsem na odchodu zpět do jeskyně,když uslyším Michalea nabízet jídlo Dolorii.
Hmmmmm,to teda chci...
Ale pokračuji dál do jeskyně..

Málem bych zapomněla. Teď mi to připomněla Doloria. Bez téhle poznámky bys asi nemohl dohrát a ona pak taky ne :D V lese najdeš při svých toulkách její toulec a luk z tmavého dřeva. Šípy zdobí rudá pírka. A toulec je zmáčený krví - zřejmě od napadení.
Teď může Doloria napsat - ona chudák z toho celá rozhozená, že nemůže pokračovat bez zbraně :D Tak se omlouvám za nepříjemnosti, pokud jsi to měl už sepsané ;)

Děkuji ti

Probdělá noc

Jaká zvláštní družina. Tikám zmateně z jednoho na druhého.
„No, jaksi jsem pochopila, že se neznáte dlouho. Poslyšte... do tohohle vám mluvit nebudu. Každý jsme nějaký.“ Zadívám se zdlouhavě na Michaela. „Neprošel sis příjemným životem… vidím ti na očích tolik zloby a bolesti… to však neznamená, že touto bolestí budeš procházet i nadále.“ Povzbudivě se usměji.
Zervan odkráčel spát. Nevadí mi to, na mé tváři jeho upřímnost a nabručenost vyvolá úsměv, který se vidí málokdy.
„Dobrou Zervane.“ Upřímně řečeno, nejsem ani trochu unavená. Vypadá to, že další noc bude probděná.
Není dobré se smát někomu kdo má zbraň… neubráním se úsměvu. „Ale vždyť mám pravdu! Víš snad co je venku?“ vzhlednu k Zervanovi o podporu „viděl někdo z vás už ty Ohnivé obludy??“ Skoro křičím… sakra.
Minulost ještě není tak vzdálená aby mě neustále nedoháněla. Vzpomínky bolí…

„Omlouvám se. Jsem… jsem jen vyčerpaná…“ Teď již tichým hlasem pokračuji. „Samozřejmě, že umím se zbraněmi. Jsem všestranně vycvičená od mé paní. Nejlépe však střílím z luku. V lese jsem ho ale bohužel po útoku ztratila.
Doufám, že ráno ho nalezneme…“ sleduji Michaela jak si vybaluje jídlo „Ne.. děkuji“ zakroutím hlavou.
Lehce a opatrně si ohmatám ránu na hlavě, ale při dotyku se zasyčením ruu odtáhnu... „Doufám, že bude Varis v pořádku...“ zapřemýšlím nahlas.

Spánek :

Už jsem v jeskyni,když ještě uslyším Dolorii naléhat,pomalu až křičet : ,,„viděl někdo z vás už ty Ohnivé obludy??“

Nechci nic říkat, ale nedá mi to a ještě odpovím : ,,Ne, ale předpokládám,že pokud je Varis dnes v noci nezabije sám, tak na nás určitě počkají do zítra,,

Pokud na mě reagovali,tak né dost nahlas,jelikož jsem už nic neslyšel.
Za pár minut už jsem spokojeně spal a jediné,co se z jeskyně ozývalo bylo mé hlasité chrápání.

V lese

Opatrně se toulám lesem, snažím stopovat cestu medvěda, ale nedaří se mi...ale při své cestě na zemi najdu ležet luk a toulec. A helemese, čí asi je? Zamyšleně si ho prohlédnu a pak si toulec pověsím na záda a luk vezmu do ruky. No, tady už toho asi moc nenajdu...radši bych se měl vrátit.
Potichu a opatrně vyrazím zpátky, přičemž kousek od jeskyně znovu začnu sbírat dříví.

Návrat ztraceného syna

Vynořím se na okraji lesa zrovna v okamžiku, kdy Doloria vykřikne cosi o ohnivejch obludách a Zervan jí odsekne zmínkou o mojí maličkosti. A helemese, to o mě má takový mínění? Jako že bych jim sebral všechnu srandu? Pobaveně zavrtím hlavou a dojdu až k jeskyni. Potichu před ní odložím hromádku dříví a vejdu dovnitř. Mlčky si sednu na svoje místo k ohýnku a začnu si pečlivě prohlížet luk, toulec a šípy, které jsem přinesl z lesa navíc. Fakt by mě zajímalo, kde se tam vzali...a hele, tady je krev... Zamyšleně se podívám na Doloriu, pak mávnu rukou a pokračuju ve zkoumání šípů.

Spasitel

Když se Varis objevil, chtěla jsem začít křičet a bušit do něj. Neumí si hlupák ani představit, jaký jsem o něj měla strach. Ale ... nadechnu se, vydechnu, upravým roztřesenýma rukama neposlušné tmavé lokny. "Jsem.. ráda, že se ti nic nestalo příteli.." usměji se.

Nevím, proč to tak hrotím... kdyby věděli, že mi hrozí smrt, když se jim něco stane... pochopili by. V hlavě si přemítám poslední slova madam Saely... "Hlavně, a to je prioritní.. ať se jim nic nestane.. ručíš mi za ně svým životem." Zatřesu hlavou, abych se vrátila do reality.

Varis donesl dříví. Výborně! Škoda, že nic neulovil.. krundá mi v břiše. Mé oči prozkoumávají jeho tvář a tělo.. vše naznačuje tomu, že se s nikým ani nikým nepral. Takže zkrátka jen klidná vycházka. Má neuvěřitelnou kliku! Svraštím obočí. Pak mi ale zrak padne na .. věc."To.. to.. ty.. co?" vykoktám tiše. Ale! Zervan neZervan, ať si klidně huláká, že jse ho vzbudila! Teď již hlasitějším hlasem "Můj luk.. a toulec? Kde jsi to proboha našel??"
Chudák, zřejmě se ani nevzpamatuje, z mého překvapujícího výstupu a už mu visím kolem krku a při rychlém objetí mu děkuji. Poté si sednu jako malé dítě a začnu láskyplně luk hladit a čistit. Jsem divná. Probleskne mi hlavou.
Ale teď můžu lovit.. a bojovat... už nejsem k ničemu! Jen mi tu chybí Isabella.. podívám se na luk a toulec, jež jsou pokryté krví. Její a mou krví.
Díky tomu přepadení se vše seběhlo tak rychle. Zatřesu hlavou, abych zahnala tyto myšlenky. Já ji najdu.. ona najde mě... brzo budeme spolu.

Opět probuzen! :

Trhnu sebou,když uslyším venku něčí hlasy.
,,A dost!,, ,zabručím a vzteky odkopu přikrývku,jak kdyby to bylo klubko hadů.
Seberu meč a nasupeně si to razím ven z jeskyně.

,,Tak a máte to! Už neusnu a zítra bude se mnou celý den k nevydržení. Já vás varoval! ,razantně oznámím.
To už ale vidím,Varise,že se vrátil z lesa.
,,Aha..Tak proto ten hlahol.. No nic,aspoň se ti nic nestalo.,, ,řeknu a mávnu na Varise na znamení pozdravu.
Sednu si k ohni a podívám se na Dolorii.
,,Ehm...Dolorio..Když už mě tu máš a ehm.. musím říct,že jsi pro to udělala maximum..tak mě teď něčím zabav. Řekni mi něco o sobě. Noc je dlouhá a teď už se mě nezbavíš.,, ,zadívám se jí hluboce a vyzývavě do očí.
Nechtělas Zervana spícího,budeš ho mít prudícího ,řeknu si pobaveně pro sebe a čekám na její reakci.

V lese

Pomalu kráčím nocí a hledám dívku. Po chvíli jsem ji našla a ona tam v klidu stála a něco mi říkala, ještě před tím, než se na mně otočila. Co? Z jakého směru mně bude potřebovat? Zdělila mi, že je tu nějaký panter. Překvapeně jsem se na ni podívala. No, léčit umííš i ty. Když jí dáme na to zranění rozdrcené bylinky, co nám dal ten zvláštní myslivec, hned se to zahojí. Pojď, půjdem s ní do jeskyně a tam se o něj postaráme." Pak jsem začala mluvit s panterem. Ahoj, já jsem Diur. Jak se jmenuješ? Jak jses sem dostala? Co se ti stalo? Kde máš ránu? Oooh, promiň. Je těch otázek na tebe asi moc, co? Teď se ale o tebe postaráme. Pojď, půjdeme nahoru tam do té jeskyně. Poté jsem ho láskyplně pohladila a rozešla jsem se nahoru do jeskyně.

Zřejmě to vše nevyšlo tak rychle, jak jste čekali, trošičku se to opozdilo časovou tísní, kterou mělo více z nás. Důležité je, že Diur se s Forbidden jakž takž dohodli, a proto můžeme pokračovat. Nebudeme to v tom lese dámy rozmazávat – důležité je, že jste se aspoň potkali ;) Pokročíme jen o kousíček, ale aspoň o něco.
Doloria se začíná cítit lépe. Připadá jí, že konečně nachází rodinu, od které byla odtržena. Ačkoliv si prožila s novou družinou strasti, dokázaly jí navodit úsměv na tváři. Možná to nebude až tak strašné. S rozespalým a nevyspalým Zervanem bude mít Doloria mnoho práce a doufám, že se na ni nebude zlobit věčně.
Nikdo netuší, že Doloria se zaslíbila ochránit život této družiny za nejvyšší cenu. Její život. Nikdo z nich netuší, čím si musela projít, aby mohla vidět i obyčejné slunce a oblohu. Zavřena celé roky v paláci madam Saely, boje s Krvavými potvorami… Teď to však vypadá, že našla ten správný smysl života – přátelství.
Varise v lese nic nepotkalo. Těžko říci, zda to pokládat za štěstí, či smůlu ve chvíli, kdy by se nové informace hodily. Něco však přeci našel. Luk a toulec. Potřísněný krví a patřící Dolorii. Zvláštní, že Doloria je i přes to všechno smutná, jako by kus její duše chyběl. Všichni moc dobře vidí, že jí něco trápí.

A náhle se vše mění. Do jeskyně, kterou naplňuje jen občasné vyprávění a praskot ohně dorazí Diur s Forbidden. Vypadá to, že se jim nic nestalo. Zastaví se asi 3 metry od nejbližšího člena družiny. Jejich výrazy mluví za vše – něco objevili. Ze stínu lesa se pomalým, ladným krokem vyplížilo cosi… černého, lesklého a obrovského. S tichým zamručením osvítilo světlo ohně nádherného pantera se žhnoucíma očima. Jeho tmavou srst kazí jen cákance zaschlé krve. Ačkoliv vypadá divoce, pomalu se vydá k jedné osobě – Dolorii - sedící u ohně, která si jí zatím nevšimla. Zřejmě je tato osoba zabraná do vlastních myšlenek a nevnímá okolí. Panter si sedl jako obyčejná ochočená kočka a vyčkával.

Probuzení

Trhnu sebou při Zervanově zabručení. Naštvaně odkopne přikrývku – jako malé rozmazlené dítě - napadne mě s úsměvem. Jen co se ke mně naštvaně přiřítí mi ale úsměv ztuhne na rtech. Nejprve mi zmrzne i má rýpavá poznámka a už už chci vypustit novou. Zaskočí mne svou otázkou o mě. Svraštím obočí. Co zase plánuje? Něco na mě chystá? Jeho pohled se mi nelíbí, jako by se snažil odhalit těžkého zločince. Nu co… Chtěl zkrátit dlouhou chvíli, pak mu povím svůj příběh.
„Já pocházím z vesnice Estel – to je elfsky „Naděje“. Má rodina zde žila po celá staletí. Můj otec byl jeden z nejznámějších kovářů. Jeho brnění nikdy neprolomilo žádné kopí, jeho meče, dýky a šípy byly ostré a nikdy se neotupily. Vyrobil pro mne šípy, které mám zde – ukáži na toulec. Má matka byla sice služkou, ale v hierarchii služebných byla na královském dvoře vysoce postavena. Každý byl rád, když mohla poradit, pomoci. Byla moudrá a tak překrásná. Vše bylo idylické.“ Na chvíli se odmlčím při vzpomínce na rodinu.

Pak nastaly temné časy. Začalo se proslýchat, že ďábel přichází a lord Mordat je s ním nyní spolčený. Po celé zemi nastal strach. Království a madam Saela se snažilo své poddané uklidnit, ale přibývající vraždy s pentagramy na obětech tomu moc nenapomohly. Jednoho dne se vše změnilo k horšímu. Byl to celkem obyčejný den. V naší vsi se lidé jako každé ráno rozešli do práce, na pole, do kováren… v tom přišly plameny. Obrovské Ohnivé nestvůry se vřítily mezi nás a začaly podpalovat každý dům.“ Své vyprávění odmlčím. Před očima mi proběhnou ty hrůzné obrázky. Lidé zaklínění v hořících plamenech, lidé, kteří byli nestvůrami trháni na kusy, pach spáleného masa… polknu. Poté se opět podívám na Zervana. „Tou dobou jsem byla v lese. Stejně mne ale málem chytili. Nebýt madam Saley projíždějící kolem, byla bych teď mrtvá. Zbytek znáš… sloužím madam již dlouho. Tvrdý výcvik, boje, cesty… někdy bych brala být někým jiným, ale jde to docela těžko. … Doufám, že Vám budu alespoň nápomocna, jinak je můj výcvik k ničemu a já poruším slib. Odmlčím se. Oči se mi zalesknou a raději odvrátím od Zervana pohled. Myslím.. že to je asi vše co by tě zajímalo Už ze mne mnoho nedostane. Zadívám se do ohně a hledám útěchu v plamenech. Schoulím se do nepřístupného klubíčka a přemýšlím. Nevnímám ani přibližující se kroky. Zřejmě, podle rozhovoru, který vedou, se jedná o ty dvě… Diur a Forbidden. Fajn, aspoň se nikomu nic nestalo. Nevnímám ani to, že se někdo přiblížil ke mně. Když se o mé rameno ale otře černočerná kožešina a zamručení se rozlehne jeskyní, setřu slzy a s trhnutím se otočím.
„Isabello!!!“ špitnu. Je tak šťastná, já jsem šťastná. Jako kotě skotačí a já nevnímám informací chtivé pohledy. Zřejmě bude opět co vysvětlovat.

Jeskyně

Cestou k jeskyni si stále prohlížím pantera. Uchvátila mne jeho krása a ladnost. Jeho oči byly ale nejkrásnější. Naprosto mne uchvátily. Nevím proč, ale byly prostě překrásné.

Došly jsme do jeskyně a mne překvapila nová osoba. Dívka. Naklonila jsem hlavu, ale seděla ke mně zády. Pak dojdu k Estřel, pohladím ji po hřbetě a prohlédnu si dívku. Vypadá ustaraně. Pak se pomalu za Forbidden objeví náš nový přírůstek ; černý panter. Překvapí mne, že se vydal/a k nové dívce a potichu se vedle ní usadil/a. Pak se o ni kočka otřela. Vypadlo to, že se naprvní pohled lekla, ale byla to radost. Teprve pak jsem se dozvěděla panterčino jméno; Isabella. Pak už to ale nevydržím a oslovím dívku. ,,Ehm, ahoj, já jsem Diur, a jak se jmenuješ ty?"

Jedno překvapení za druhým

Jak tak sedím u ohně, tak mě zničehonic skočí Doloria okolo krku a začne mi děkovat. Než se stihnu zorientovat, tak mám dýku už napůl vytaženou. Tohle mi nedělej...takhle mě děsit. Hned si ode mě vezme luk s toulcem. Ale jo, klidně si to vem...no v lese, kde jinde? Pod bukem. Lehce se usměju, aby to nevyznělo až tak útočně a schovám dýku zpátky do pouzdra.
Najednou se zvedne Zervan a začne se Dolorie vyptávat na její minulost. Pohodlně se opřu a s úsměvem se na tu dvojici dívám. To se až tak často nevidí. Doloria odvykládá svoji minulost a pak se schoulí do sebe, jako by jí byla zima. Zvednu se, vezmu svůj plášť a přehodím jí ho přes ramena.
Kouknu před jeskyni a vidím, jak se vrací a zastaví se kousek od ohně. Sakra, co to před náma tají? Hned jak si položím otázku, už znám odpověd. Hned za nima se objeví panter a míří přímo dovnitř jeskyně. Bleskově chytím jílec meče a jsem ve střehu. Panter ale jenom přijde k Dolorie a drbne do ní, načež ho Doloria obejme a přivítá. Takže teď tu máme dvě elfky se zvířatama? Výborně. Pustím jílec a tázavě se zadívám k příchozím.

Příchod do jeskyně

Nejprve mě napadlo, že bysme možná neměli ukazovat pantera ostatním, ale pak jsem si uvědomila, že pro tuto myšlenku nemám žádné opodstatnění, a tak jsem se spolu s Diur vydala do jeskyně.

Když jsem přišla do jeskyně, ihned jsem si všimla, že se k naší skupince přidala neznámá dívka. Zcela automaticky vyháhnu dýku, namířím ji na ni a vyštěknu nepřátelsky: 'A ty jsi kdo?' Teprve pak si uvědomím, že jsem jednala příliš unáhleně. Když sedí s mými společníky u ohně a ti se tváří, jako by k nám patřila odjakživa, tak asi nebude vetřelec. Mírně rozpačitě jsem dýku schovala. 'No.. tak..promiň.' Řekla jsem už klidně, ale pořád ne zrovna přátelsky.

Velmi mě zaskočilo, že panter, který přišel s námi, šel- nebo spíš šla- k té nové dívce, která ji ihned oslovila: Isabello. Vytvořila jsem si vlastní teorii: Dívka v lese ztratila pantera, při hledání narazila na naši jeskyni a moji společníci ji nechtěli v noci pustit dál, protože by to bylo příliš nebezpečné. Nepravděpodobné, ale je možné, že to tak bylo, a tak jsem se s touhle teorií spokojila, takže nebudu ostatním pokládat otázky typu Co tu dělá a Jak se sem dostala.

Až teď jsem si vědomila, že naši společníci budou určitě chtít vysvětlení, proč s námi z lesa přišel panter. Vysvětlování nechám na Diur- přijde mi taková milá a hovorná, určitě to vysvětlí líp než já. Neslyšně (i když mi bylo k ničemu že neslyšně, když mě všichni viděli) jsem se vytratila do zadní části jeskyně, abych se vyhla přívalu otázek. Je tam stále moje přikrývka, chystala jsem se tam spát než jsem vyběhla do lesa. Pohodně jsem si lehla, ale spát nehodlám. Bedlivě pozoruju dění u ohně a neunikne mi jediné slovo.

Noc :

Na mou hru Doloria přistoupila,a ujala se vyprávění.
Ze začátku to bylo vyprávění hezké a milé,ale pak už tomu tak nebylo.
Vyprávění skončilo tím,že si Doloria lehla do klubíčka a uzavřela se do sebe.
V tu chvíli si uvědomím,že jsem byl asi až moc hrubý. Chtěl jsem ještě něco říci,ale Varis ji přikryl a tak jsem to nechal být.

Zanedlouho poté se z lesa vynuřila Diur a Forbidden s.. ..,,panterem?!,, ,udiveně zvolám.
Dýku nechám být,evidentně je ochočena.
Mé domněnky potvrdí sama Doloria,která pantera osloví jménem Isabella.

,,Tak snad se ti zlepšila nálada,, ,usměju se na Dolorii. ,,Ale pokud je ochočena,co napadlo tu medvědici?,, ,zeptám se ještě.

Až po chvilce spatřím Forbidden i Michaela,jak mizí v jeskyni.
,,Oni..ehm..oni jdou spát?!,, ,otočím se na Varise,ale odpověď nečekám.
Jasně,že jdou..
Podívám se na oblohu a vidím,že se pomalu začíná rozednívat.
Hmmm,možná je to tady normální,ale mě ta noc přijde nějaká kratší..

Zadívám se do ohně a jsem odhodlaný čekat až do rána...

Noc v jeskyni

Naslouchám zajímavému příběhu. To, že dívka odmítla mnou nabízené jídlo přejdu jen pokrčením ramen. Kdo nechce už měl. schovám tedy jídlo zpět do vaku.

Vyprávění o tom čím má nová společnice byla před setkání mne příliš netrápí. Jak byla zničena její vesnice je v podstatě běžný příběh. Každý žoldák takový příběh slyšel mockrát a další takové příběhy vytvořil.
Stejně, tak to že přišli temné časy mne příliš nezujme.
Zajímavé, takže je vycvičená, jako střelec.
To by se nám zkutečně mohlo hodit. Ta její paní mne zajímá čím dál víc. Očividně je dlouhověká a má magické nadání. Pokut vím mágové většinou nemají příliš měkká srdce. To
by vysvětlovalo proč se snaží odvést naši pozornost od své paní. Možná, její paní není zrovna nejpříjemnější osoba.
Takových znám ovšem víc, ale pokut máme stejný zájem na odstranění lorda pak nevidím důvod proč pomoct nepřijmout.

Prohlášení za náš úspěch ručí životem mne sice trochu překvapí. Zdá se, že její paní zkutečně nemá měkké srdce. Druhou možností je, že jí temný lord zkutečně leze krkem.

Mezitím se vrátí naše společnice se zvířátky. Trochu mne překvapí, že našli další zvíře. Ještě víc mne překvapí, že panter se okamžitě přihlásí k naší nové společnici.Aha, tady se našla tvá zbraň na blízko.

"Znáš nějaký důvod proč bychom měli ponocovat všichni?" zeptám se zpola pobaveně Zervana a přikrývám se mimo přímí dosah ohně.

Všichni na palubě

Zvláštní, že je zde najednou takové rušno. Ještě před chvílí bych udělala nevím co, abych Zervana naschvál probudila, ale náhlý přírůst obyvatel jeskyně mi není k náladě. Alespoň je tu Isabella – zdravá až na ránu pod krkem. Má mysl podlehne šimrání, když se Isabella snaží spojit s mými myšlenkami. Jsem však příliš unavena na povídání, alespoň to spirituální. Pořád mám co vysvětlovat.

Trochu mne překvapí, když všichni povytahují zbraně, když mne uvidí. Je zlá doba – to je vše – uklidňuji se. Pohlédnu na diur s Forbidden, které mi přivedli mou spřízněnou duši zpět. „Nastotisíckrát vám děkuji… „ postavím se a oklepu se od prachu a kývnu obou na pozdrav „Moc mne těší dámy, mé jméno je Doloria“ Forbiddino první nepřátelské chování se uklidnilo a i jí jsem věnovala letmý úsměv. „Kde jste našli Isabellu?“

Pohladím Isabellu něžně mezi ušima a ona spokojeně zamručí „Ztratila jsem ji z dohledu, když nás napadla ta stvoření… byla jsem překvapena a s Isabellou jsme byly rozděleny.“ Mlčky se ohlédnu po Zervanovi. „Ach.. ano, je to má spřízněná duše".
Našla jsem si k ní pouto při výcviku u madam Saely. Měla být zabita, protože byla nalezena blízko sopky Věčné Zkázy. Schovala jsem ji a nakonec mi i madam Saela podala pomocnou ruku a pomohla naše mysli spojit.“
Všimnu si díky ohni zaschlé krve a otevřené rány na krku Isabelly. Chudinko moje… pojď ke mně. Ladně se přisune a nechá si ošetřovat ránu. „Došly mi mé zásoby bylin… nemá někdo drobnou snítku prosím?“ rozhlédnu se po okolních společnících.
Isabella se ladně odplíží k Zervanovi a nakloní hlavu.

S tichým brumláním si lehne blízko němu a spokojeně, s přivřenýma očima sleduje dění kolem.
Neubráním se úsměvu. „Líbíš se jí – je to pocta – cizím lidem nevěří“ s úsměvem nastavím tvář hřejivým plamenům a s ohořelým klacíkem kreslím do popela kolem ohně.

Blížící se ráno :

Nad mou spíše řečnickou otázkou, zda jdou opravdu spát se ozve jen Michael.
,,Ne, žádný důvod neznám. Spíše vám to závidím,, ,usměju se a myslím to upřímně.
,,Alespoň vy naberte síly,, ,dodám ještě a opět se zadívám do ohně a poslouchám Dolorii v dalším vyprávění.

Když se najednou ke mě přiblíží Isabella, raději se nehýbu.
„Líbíš se jí – je to pocta – cizím lidem nevěří“ ,řekne mile Doloria a já se na ní usměju.
Po chvilce váhání se rozhodnu Isabellu pohladit.

,,Pěkné zvíře.Umí také bojovat? .... Nějaké bylinky tady mám. Má matka byla bylinkářkou a něco mě naučila. Tohle by mělo ránu zahojit za pár dnů. ,, ,odvětím a hrábnu do torny.
Nalezený sáček podám Dolorii.
,,Nech si ho celý, mám ještě dva.,,.

Asi po půl hodině klimbání u ohně mě přepadne tlak v močovém měchýři.
,,Ehmmm...omluvte mě, jen si odskočím.,, ,špitnu, abych nikoho ze spáčů neprobudil.

Jdu lesem asi 50 metrů a zastavím se u velkého dubu.
Když vykonávám potřebu ,rozhlížím se kolem sebe i za sebe.
,,Opravdu hnusnej les.,,
Podívám se směrem k jeskyni a skrz keře vidím plápolat náš oheň.
Cestou zpátky vezmu ještě nějaké dříví..

Jeskyně

Sednu si k ohni vedle mé nové přítelkyni Dolorii. Odpovím jí na její otázku ohledně Isabelly. ,,No, já ji tak úplně nenašla. Našla ji Forbidden. Já jsem o ni měla něco jako starosti a tak jsem za ní šla do lesa a tam jsem ji už našla s tvou překrásnou panterkou." Při slovech vyadřujících chválu Isabelly se Estřel zavrtí a uraženě zamručí. ,,No jó, no jó, ty moje malá chlupatá koule." Pak se k ní přitulím a poškrábu ji na břiše, načež se ,,rozchechtá". Tak, a je odpuštěno. Pozorně vyslechnu historii Isabelly a pak jdu hned ven na hlídku. Estřel jde se mnou. Sednu si na kámen. Estřel se ale chce mazlit, proto z něj slezu a začnu se s ní mazlit. Pomalu, ale jistě se mi klíží víčka. Já ale nemohu usnout díky doutnání a menším výbuchům sopky Věčné skázy. Hmm, to je zvláštní, že je Isabella zrovna odtamtud... O své myšlenky se podělím s Estřel. Uvažujem nad tím a z jeskyně jdou slyšet jen tlumené zvuky. Pomlalu slábnou, jak minuty ubíhají. Ticho najednou protne řev trhající uši. Estřel je na tom ještě hůře, protože má přecejen jemnější sluch. Vylekaně se rozběhnu do jeskyně, abych informovala ostatní, ale ani jsem nemusela, protože jsou všichni jaksi na nohou. Najednou ucítím, jak je les neklidný a že také cítí bolest. Prudce se otočím a vyjeku, padajíc na kolena. ,,Tenleshořítenlestoří!!!!!! TEN LES HOŘÍ!!!!" Ten úžasný a velice starý les hoří. Svíjím se bolestí. Cítím úplne to samé co les. Brečím a ječím. Vnímám snad každou rostlinu a zvíře, co bylo zapáleno. Podaří se mi vyjeknout prokletí plné bolesti. ,,Ty!! Ty, jen jsi podpálil tento les!!! Uciť stejnou bolest!!! Proklínám tě!!" Pak už se neovládnu a obličej mám rázem celý mokrý.

Ráno :

Po vykonání mé potřeby jsem se rozhodl ještě chvilku courat kolem našeho tábořiště a prozkoumávat okolí.
Když jsem se asi po půl hodině vrátil, všichni,včetně těch u ohně už spali.
Přikryl jsem Dolorii přikrývkou,která ji sklouzla na zem a posadil se blíž ohni,který už pomalu začínal slábnout.
Hodil jsem do něj dvě větší polena a přemýšlel o mých společnících.

..

,,Co ...co...sakra... co se u všech kurev ..děje?!,, , zaklel jsem, když jsem uslyšel divný řev a poté křik Diur.
Vůbec jsem nerozuměl co říkala, až když tu větu řekla potřetí jsem to pochopil..
,Cože?.. Hoří??,, ,mluvil jsem ale stále nechápavě.
Ohlédl jsem se do dáli a uviděl plameny nad korunami stromů.

,,Diur uklidni se ,prosím. Déšť by měl ten oheň do rána uhasit. Vím,že tě to asi bolí..ale...pomstíme to, až tomu přijdem na kloub.,, ,položím ruce na ramena Diur.
Opravdu mi nejde utěšovat..ale ten brek mi trhá uši..

..

Většina z nás do rána už nezamhouří oka - prostě čekáme na ráno a sem tam něco nepodstatného prohodíme.
Když se rozední a všichni jsme vzhůru vím,že se musíme rozhodnout co dál.
,,Tak co navrhujete. Já vím,že nemáme moc času se zaobírat jinýma věcmi,ale..také vím, že některým z vás na té noční příhodě asi záleží více,než si dokážu představit a tak hlasujme.. Kdo z vás se chce vydat k jezeru a kdo z vás se chce jít podívat, co se v noci stalo a jaké jsou škody?,, ,navrhnu a když se mi to příčí dodám :,,Já hlasuju pro to,abychom zjistili co se stalo. Kdo se přidá?,, , zvednu ruku, podívám se na Diur a chápavě se pousměji - ví,že jsem jí to slíbil.

V noci.

Probudil mě Diuřiny výkřiky: 'Ten les hoří! Ten les hoří!'
Okamžitě jsem vyskočila na nohy a zkontrolovala jsem to. Uhoření v lese rozhodně patří mezi ten typ smrtí, které bych nikdy nechtěla zažít. Hned jsem se ale uklidnila, protože jsem si uvědomila, že prší. Déšť požár uhasí. Takže v lese neuhořím. Super. Víc jsem se tomu nevěnovala- neviděla jsem důvod. Lehla jsem si a klidně jsem spala dál.


Ráno.

Probudila jsem se docela brzy. Napadlo mě, že celý ten požár byl sen, ale bohužel jsem kolem viděla ohořelé stromy. Nebyl to sen. Dala jsem si k jídlu něco málo ze svých zásob a pak Zervan navrhl hlasování. Ve tvářích většiny jsem vyčetla, že s ním souhlasí. 'Cože?!? Proč bysme se měli zajímat o nějakou cizí vypálenou vesnici a les? Pokud vím, nikdo z nás v té vesnici ještě nebyl, tak k ní nemáte citové vazby. Máme přece práci. Máme úkol. Musíme k jezeru Seal. Sakra, lidi vzpamatujte se! Přece s ním nebudete souhlasit?' Při slově s ním jsem- mírně opovržlivě- ukázala na Zervana. Začla jsem si balit své věci.

Noc

Usnout v relativním pohodlí jeskyně pro mne nepředstavuje problém. Během minuty už počítám snové ovečky.
Z říše snů do, které jsem tak rád upadl ,mne prudce vyrve řev. Prudce se posadím a několik okamžiků přemýšlím jestli to nebyl jen nějaký hloupí sen. Reakce ostatních a šelma v mém podvědomí mě upozorní, že nikoliv.
Vyskočím na nohy a aniž bych nad tím uvažoval proč tasím. Někdo zaútočil na vesničany.
To je ... nešťastné. Bohužel nebohým lidem nemůžeme pomoci. Jsme moc daleko a museli bychom projít přímo skrz lesní požár.
Pozitivum je, že ani útočníci nemohou k nám. s touhle myšlenkou schovám meč. Nedokážu si totiž představit, že by něco prošlo skrz hořící les.
Nešťastně se zadívám na druidku, jenž hořící les trápí mnohem víc než mne. Já vidím jen hořící dřevo a možné nepříjemnosti. Ona vidí umírat každý strom, veverku i prostého brouka, jako mrtvé přátele, pro ní je pohled na spálený les stejný jako já vidím po prohrané bitvě. Nenacházím ty správná slova, kterými bych svou společnici utěšil a tak raději mlčím. Sednu si na dohled od truchlící společnice a jen se dívám do plamenů.

Ráno

Zatím, co balím rozproudí se debata na téma kam půjdeme. Vyslechnu si argumentaci obou účastníků až pak promluvím. "No, záleží co v té vesnici chceš najít mistře trpaslíku?
Pokut tam jdeš hledat stopy útočníků, abychom věděli, jak velcí a nebezpeční zkutečně jsou. Klidně bych se připojil.
Pokut tam jdeš na pomoc obětem, pak bych šetřil čas a nervy. Vesnice bude spálená na uhel a pokut budeme mít štěstí, tak shořeli i těla. V opačném případě bude vesnice plná roztrhaných a zmasakrovaných těl.
Už jsem několik vypálených vesnic viděl a příliš nestojím o to vidět další." oslovím hádající se společníky.

Noc

Obličej mám celý mokrý od šťiplavých slz. Stále brečím a bolest lesa cítím stále více a více. Zervan si ke mně sedne a začne mně utěšovat. Já se jen na něj rozkřiknu ,,Ty ale nic nechápeš!!! Ten les je stovky let starý, útočiště tam mělo spoustu zvířat a on teď zhoří! On teď zhoří, jen kvůli nějakému hnusnému něčemu!!! To už se nenapraví!!! Ať se sice msťíme jak nejvíce umíme, ten les prostě už nezachráníme! Já moc dobře vím, že jsem už seslala prokletí, ale stejně tím nic nenapravíme!!!" Mou řeč prolínává brekot a zajíkání se. Už prakticky ječím. Po dokončení řeči zase padnu na kolena a chvíli brečím s rukama ne obličeji, dívajíc se na les. Pak se svalím a neovladatelně se rozbrečím. Bolestí a orovskou lítostí. V této poloze jsem asi půl minuty a poté se rozbběhnu a k lesu se přiblížím asi tak na 100 kroků, tam se zoufale postavím a řvu bolestí. Od vytrvalého deště mám vlasy naprosto mokré a les pomalu dohořívá.

Jsem před lesem až do doby, než bude částečně bezpečné vstoupit do lesa. Pomalu se tedy do něj vydám a hladím každý strom, kolem kterého projdu. Stále brečím. Já vím, že ten les vůbec neznám, ale cítila jsem, že je velice starý a silný. Ostrým plamenům ohně však nemohl odolat, jako kdokoli jiný. Pak bezeslova vyjdu z lesa, a cítím, že je mrtvý. Pomalu jdu zpět do jeskyně.

Ráno

Ještě pořád koukám na les a pobrekávám. Zervan dá návrh, já se však nezmůžu na slovo. Proto nechám, aby dopověděli své názory mí družníci a pak řeknu svůj názor. ,,Já bych se pochopitelně připojila k Zervanovu názoru." Už jen poposmrkávám, ale při každém pohledu na les vyroním minimálně tři slzy.

Rozhodnutí

Isabella si prohlíží Zervana s hlavou nakloněnou na stranu a já se neubráním úsměvu. Zvláštní to osoba – pohlédnu na něj. Poté se ale odmlčím a zahledím se hluboko do plamenů. Snad jako bych v nich měla nalézt útěchu. Do jeskyně proniká příjemný chladivý vánek, který je však předzvěstí něčeho nepěkného. Přimhouřím oči a naslouchám jeho skučení. Vlastně mne rány blesků nepřekvapí, neboť déšť je cítit poměrně brzy.
Jenže ty rány, které se derou z hloubi země, nemají s blesky nic společného. Vyjdu těsně k okraji jeskyně s Isabellou po boku. Vidím oranžovou záři – tak jasnou jako světlo pochodní vojáků… statisíce vojáků. S trhnutím sebou cuknu, když uslyším hlasité rány a spatřím vesnici v plamenech. Bože…. Museli tam být děti! Tolik nevinných obětí.
Polknu, ale nahlas nic neřeknu. Les nemůže chytnout, neboť provazy deště mu to nedovolí. V tom se Isabella prudce přikrčí, jako by měla zaútočit a vydá tiché, ale zlověstné vrčení. Podívám se na ni a je mi jasné že má stejný názor jako já.

Mezitím, co se mnozí u ohniště dohadují, já byla celou dobu ticho u vchodu. Postupně prohlížím tváře všech přítomných. Ani na téhle věci se neshodneme. „Já… musím souhlasit se Zervanem, ale trochu z jiného důvodu. Může tam být vodítko, které se Váže k lordu Mordatovi… nebo nalezneme někoho živého.“ Otočím se na Michaela. „Já vím, jak je strašné vidět smrt… věř mi. Ale právě teď tam někdo možná potřebuje pomoci." Forbidden a její gesto na Zervana přecházím mlčky, ale věřím, že se nakonec všichni shodneme.

„No tak! Madam Saela je blízko. Je to ani ne dvě hodiny cesty – pojďte do té vesnice.“ Povzbudivě se na všechny podívám. Odkdy děláš takové proslovy? Prolétne mi hlavou. Sama sobě se ušklíbnu. K ohništi dojdu pro toulec a luk, hodím si je přes rameno. Husté vlasy stáhnu do nedbalého drdolu a Isabella mezitím prochází kolem každého přítomného. Snad jakoby chtěla povzbudit. Generál jeden! Usměji se, když se zastaví opět u Zervana a sedne vedle něj. To je teda vážně skvělá dvojka.

„Jdeme? Není to ani hodina, třeba najdeme i něco k jídlu“ řeknu a připravuji se spolu s těmi, kteří měli stejný názor – jít do vesnice- k odchodu.

Požár

Poté, co se aspoň částečně vysvětlí přítomnost pantera, si sednu ke stěně jeskyně a zavřu oči. Vcelku nic se neděje a tak se snažím odpočívat, dokud se nad ránem neozve Diur s výkřikem "ten les hoří". Rozmrzele otevřu oči a kouknu ven. No co, tak hoří, stejně s tím nic neuděláš. Zavřu oči a snažím se přes nářek Diur a Zervanovo mluvení slyšet i nějaké potencionálně nebezpečné zvuky.
Jak se začne rozednívat, tak začnou všichni řešit, kam vyrazíme. Mlčky vstanu a posbírám svoje věci a pak se opřu o stěnu. Já bych řekl, že jsme tu kvůli nějakýmu úkolu...a průzkum spálený vesnice k němu nepatří...takže bych tam nechodil

Kam jít, toť otázka :

Myslel jsem si, že ráno bude moudřejší večera a klidnější noci, ale mýlil jsem se.
Hned zrána jsme se opět nemohli shodnout na tom, kam se naše kroky budou ubírat dál.
Zda-li k jezeru nebo vyhořelé vesnici.

Pro to, jít do vesnice jsem hlasoval já, Doloria a samozřejmě i Diur.
Varis a Forbidden chtěli pokračovat za naším hlavním úkolem.
Jediný Michael byl stále na vážkách..

,,Tož jsme zase na mrtvém bodě. Pokud nikdo z nás neustoupí a nepřidá se k druhé skupince, tak se z místa nepohnem. Teda pokud nepůjde každá skupina svou cestou.,, ,řeknu, podívám se na každého z mých společníků a pokračuji v řeči : ,, A to bych velice nerad... I když mezi námi panují napjaté vztahy, jelikož se ještě moc neznáme a jsme tady v nezvyklém stresu, i tak jsme nejsilnější pospolu. Takže pokud se doopravdy nedohodneme, navrhuji losovat nebo podstoupíme nějakou zkoušku či soutěž a poražená skupina ustoupí.,,

Poté co vysvětlím své návrhy mi dojde, že soutěžit o takovouto věc je malicherné a dětinské, ale nevidím jiné východisko, pokud se nedokážeme jednoduše domluvit.
Rozhodnutí je na Michaelovi a tak se k němu otočím.
,,Samozřejmě, že půjdeme po útočnících. A naučíme je slušnému chování! Je to na tobě.,, ,řeknu Michaelovi a prstem si podříznu krk na znamení, že jsem ochoten je pozabíjet.

Trosky vesnice

Natáhnu všudypřítomný zápach smrti a ohně a zhluboka vydechnu. Připomíná mi to staré dobré časy, ale nejsem tu pro nostalgické vzpomínání.
Z mého hledání mě vyruší tiché zavrčení mého společníka.
" Ano vím....taky je cítím." odpovím mu v duchu a jednoduchým gestem ho pošlu pryč.
Prosmýknu se okolo dveří domu a prohlédnu si celou skupinku z bezpečné vzdálenosti.
" Elfové, lidi a trpaslík ? Divná sebranka.......divná, ale ne nebezpečná." uchechtnu se při pohledu na družinu a narovnám se.
" Že by žoldácká družina ?...asi ano, jinak si nedovedu představit trpaslíka a elfa, jak spolu bojují bok po boku." odpovím si v duchu a pokrčím rameny "...ale co už."

Vyjdu přímo před zraky družiny a založím ruce na prsou.
" Co tu pohledává žoldácká skupina složená z lidí, elfů a trpaslíků ? Jestli jste přišli rabovat jdete s křížkem po funuse.....všechno je pryč." zakříčím, abych přehlušíla hučící oheň.

---------------------------------
Před vámi stojí vysoká, pohledná a mladá dívka. Má velice tmavé oči a na hlavě ani vlas, místo dlouhých loken však zdobí hlavu runové tetování.
Dívka je oděna v rudém náprsníku, který je spojen s nárameníkem stejné barvy. Masivní opasek s malou brašnou a tesákem, přidržuje krátkou sukni. Na nohou má dívka vysoké kožené boty s náholeními chrániči.

I přes můj (a nejen můj) zjevný nesouhlas jsme stejně vyrazili k vyhořelé vesnici. Což mi přišlo nesmyslné a mým spolucestujícím jsem to dávala řádně najevo. Šla jsem asi 10m za ostatními a pokud se na mě někdo otočil, propalovala jsem ho vražedným pohledem. Když jsme přišli k vesnici, vypadala prázdná a bez života. 'Super, takže kvůli této prázdné vyhořelé vesnici jsme si značně prodloužili cestu. Jak vidíte, nic tu není. Tak mohli bysme konečně pokračovat v našem úkolu?' Řekla jsem značně otráveně a s důrazem na poslední tři slova. Zjevně mě ale nikdo neposlouchal, tak jsem s nimi šla dál, s ještě horší náladou než před tím.

Přišli jsme na náměstí a to co jsem spatřila mi téměř vyrazilo dech- nějaká žena, která hoří, ale i přesto jí plameny neublíží. Nemohla jsem to pochopit, tak jsem si udělala vlastní vysvětlení- prostě magie, možná černá magie. Pak žena promluvila. Bez váhání jsem přešla před skupinku- až skoro k ní, tak blízko, jak mě jen plameny pustily- a odpověděla jsem jí. 'Tak ty se ptáš nás, co tu pohledáváme? Spíš bysme se měli zeptat my tebe, protože jen tak vypálit vesnici a málem i les, to je pro většinu z nás nepochopitelné. Co takhle nám to vysvětlit?' Řekla jsem to beze strachu a usmála jsem se na ni ještě výsměšněji a opovržlivěji než ona na nás.

Cesta špatným směrem.

I přes odpor poloviny členů se celá skupinka vydala k vesnici. Rozmrzele posbírám svoje věci, vezmu do ruky luk, zasadím šíp a vyrazím za ostatními. Během cesty se držím trochu zpátky a ve stínu, aby mě nebylo moc vidět. Dojdeme až k vesnici a pak jedna z elfek prohlásí moudrou větu. Souhlasně přikývnu, ale pochybuju, že si mě někdo všímá.
Dojdeme na náměstí a najednou z plamenů vyjde jakási žena...který plameny neubližují. Bez přemýšlení natáhnu luk, zamířím postavě na krk a trochu zbrkle vystřelím. Okamžitě po tomhle odhazuji luk, schovám se za strom a vytasím meč. Tak...a jestli přijde, tak dostane takovou ránu přes ksicht, že ji ani vlastní matka nepozná. Ostražitě poslouchám a čekám, až se přiblíží dostatečně blízko.

Vesnice :

Nakonec náš spor rozhodli naši zvířecí společníci.
Byl jsem za to rád, jelikož čím lze ještě argumentovat proti zvířecím instinktům?

Zhruba po hodině cesty jsme dorazili do vesnice.
Vesnice?..Vždyť tohle je spíše pohřebiště...
Nikde nevidíme jediného živáčka, ani zvířata a ptáky neslyšíme.
Plameny hoří skoro neslyšně a na zemi je nedotčený kruh, jako by byl začarovaný..
....a nebo se na toto místo někdo...teleportoval? Pokud ano, mám tu čest s magií..

Z mého přemýšlení mě vytrhne až postava, která se vynoří z plamenů.
Žena, jejíž tělo olizují plameny a ji to evidentně nevadí.
Její chladný úsměv je díky tomu naprostým konstrastem.
Vytasím meč a čekám, zda něco řekne.
Dočkal jsem se vzápětí :"Co tu pohledává žoldácká skupina složená z lidí, elfů a trpaslíků ? Jestli jste přišli rabovat jdete s křížkem po funuse.....všechno je pryč."

,,Všechno pryč není.. jinak bych nebyl nucen tasit meč. Kdo jsi!? A opovaž se přistoupit blíže.,, ,varuju ji, ale vím, že trumfy v rukou má spíše ona.

Využiji toho, že vpředu jsou vrčící Isabella a Estřel a také Forbidden a vyndal jsem si z torny čutoru s vodou.
Asi naivní myšlenka, že by se zalekla tak malého množství vody..

Dívám se na Forbidden a její odvážné vystoupení i slova v tichém úžasu.
Poté kolem mě prolétne šíp směrem k ženě v plamenech.
Otočím se a zjišťuji, že nikde nevidím Varise.
Jestli utekl, tak mé kroky povedou po jeho stopách.. ,mám jasno, ale zároveň doufám, že se jen ukryl a čeká v záloze.

Vesnice

"Odvaha nebo hloupost ?" položím si spíše řečnickou otázku,když se přiblíží ta žena jen spustím ruce podél těla. " Možná jen návnada...chtějí útočit ze zálohy ?" prolétne mi hlavou.
" Hmmm, takže spasitelé světa." odpovím si na svou otázku a nadzdvihnu obočí. Do toho všeho se ještě ozve trpaslík a vytasí meč. " Meč ? Neměli by trpaslíci nosit sekeru ?" podivím se a zamrkám jestli se mi to nezdá.
Jakmile zadrnčí tětiva udělám krok šikmo zpět...nekvalitně vystřelený šíp mine.
" Hezkej pokus, ale je nečestné s někým diskutovat a zároveň na něj útočit." promluvím a kantorsky zvednu prst. Střelec mezitím zmizí.
" Tentokrát vás nezabiju, ale zkuste být příště slušnější." dodám a nechám plameny uhasnout.
" Mé jméno je Morael." představím se.
" A co se týče téhle vesnice......mno řekněme, že mám důležitější věci na práci než vypalovat vesnice a krást plesnivý chleba, ale to vy hospodská sebranka asi nepochopíte." řeknu a oheň mi obalí ruce.
" Tak odložíme zbraně a budeme se bavit na úrovni nebo ...? " zeptám se, mírně pozvednu ruce a vyčkávám.
"Nemám dneska chuť zabíjet, ale jestli si nedají říct...." pokrčím v duchu rameny.

Cesta

Poněkud nešťastně za nás rozhodne medvěd a puma, kteří vykročí směrem k vesnici vedeni svím vlastním tušením. Zamračím se na Zervana, jehož slova mne moc neuklidní. Tak nějak si myslím, že mistr trpaslík by teď řekl cokoliv, co by mne přesvědčilo.
Je poněkud nešťastné, že naše kroky vedou zvířata.

Mlčky kráčím se skupinou. Kudy kráčíme za našim cílem je mi celkem jedno. I v nejhorším případě najdeme pár stop po útočnících.
V nejlepším případě najdeme pár přeživších, jenž nám řeknou kolik útočníků je a kam míří. přemýšlím cestou.

Vesnice je tak zničená, jak jsem předpokládal a očividně tam nejsou žádní přeživší. To poznám hravě, podle stop ohně. Takže přítomnost ohnivého mága mne dosti překvapí. Možná patří k útočníkům.
Nebo spíš jim velí. Útočníci jsou popisováni, jako vlkovité příšery. Je dost možné, že nepřítel poslal s vlky mága, aby velel démonům.

Na rozdíl od svých společníků jsem ochoten nejdříve vyslechnout, co nám neznámá chce říct. Přesto si posunu štít za ramena a pozvednu jej do střehu.
No, každopádně má chování klasického mága.
”Už jsem si vzpomněl proč nemám rád střelce. Většinou nemají cit pro okamžik.“ prohlásím když přede mnou shoří šíp.

”Čest je výmysl slabých, aby mohli ovládat silné.
Mluvíš o odkládání zbraní, ty plánuješ odložit svou magii, nebo ruce?“ ptám se a v mém hlase zní spíše zvědavost než cokoliv jiného. ”Víš, ni ti nenadáváme do spolozenců pekelnejch. Tak bys nám mohla živlová čarodějko, projevit trochu společenského taktu. Jakým obvykle bývají mágové proslulí a informovat nás co tě sem zavedlo.“ Usměji se na dívku.

Vesnice

Konečně začne někdo z nich mluvit rozumně a já svěsím ruce podél těla.
" To co pokládáš za výmysl slabých ti možná zachránilo život, jelikož mi čest nedovolila vás hned napadnout. " usměju se a nechám plameny uhasnout na důkaz toho, že nehodlám útočit.
" Mluvíš rozumně štítonoši a tak ti tedy prozradím co chceš vědět, ale nenazývej mě už živlovou čarodějkou....z mágů je mi špatně." odmlčím se.
" Možná to nevíte, ale tato vesnice byla domovem kováře, jež vykoval Mordatovo žezlo. A podle některých teorií by mělo jít žezlo zničit zbraní ze stejného materiálu. Bohužel Mordatovi poskoci se sem dostali dřív a oheň strávil i určité metalurgické spisy, které by se mi hodily. Smrt kováře je, ale daleko tragičtější, protože je jediný kdo uměl s tím kovem pracovat." odůvodním svou přítonmnost.
" Jistě teď se nabízí otázka, zda nejsem Mordatovou služebnicí. A nebudete daleko od pravdy." usměju se, ale ihned zvednu ruce v obranném gestu.
" Můj oheň má jinou podstatu než u elementárních mágů. řeknu a nechám po prstech přeběhnout plamínek. " Je součástí prokletí, jež na mě uvalil Lord Mordat, když mě násilím přivolal na tento svět, aby mě použil jako nástroj zkázy. Ale nevěděl s kým si zahrává, nečekal, že se mu vzepřu." zašklebím se.
" Není to moje válka, nechci v ní bojovat, ale dokud má Mordat žezlo neporazím ho a nevrátím se do svého světa. Váš svět je mi úplně ukradený, takže pokud mi budete chtít překážet zbavím se vás." pokrčím rameny.

Cesta nebo smrt

I přes všechno mručení a nesouhlas vím, že jistá skupinka se těší na cestu. Diur je zdá se klidnější, když jí Zervan slíbí pomstu a odplatu. Nepřišlo mi divné, když rozhodli naše zvířata o cestě. Proč by mělo? Většinu rozhodnutí dělám právě s pomocí Isabelly. A ona je tak nervózní a zároveň jí vidím v očích tu jiskru chtivou po boji.

Po cestě jdu v čele spolu s Isabellou. Po svém boku ty, kteří chtěli touto cestu mít a za zády s těmi, kteří s ní tak nesouhlasili. Když dorazíme k vesnici, jasně cítím smrt, utrpení a bolest a něčí přítomnost. Postava ženy… proč mi je tak povědomá? Neviděla jsem ji již v nějakém boji? Se svraštěným obočím si ji prohlížím. Ji i její arogantní chování i ten úšklebek, který mi připomněl všechnu bolest mé rodiny. Byla to ona? Pomohla naši vesnici vypálit právě ona? Potvora! Jestli je to ona… dnes zemře! Hlavou mi prolétávaly tisíce myšlenek. Proč by to měla být ona. Není důvod k panice, jednej s rozvahou!

„Pokud chceš stejně jako my… zabít lorda Mordata a zbavit se Krvavého diamantu, pojď s námi, ALE musíš nás také nejprve následovat k madam Saele. Pokud tedy nevíš, kde lord Mordat sídlí… víš to?“ Popojdu k Isabelle, která si vedle mě vzorně sedla.

„Tvá zášť může být sebevětší, může to být zlost, vztek,… nebo“ usměji se „zkrátka tvoje povaha mrchy slušně řečeno, ale pokud máme, a já pevně věřím, že máme stejný cíl, budeme spolupracovat.“ Významně se na ní podívám. „Souhlasíš?“ Dořeknu tiše plna očekávání z odpovědi.

Vesníce - spojenectví ?

Se zájmem pozoruji dívku, která navrhuje spojenectví. Sleduju její oči, jako bych mohla číst její myšlenky.
" Hmmm...zdá se, že už démona viděla. Je tu snad některý z mých bratrů ? Izmastraal psovod ? Ne...to ne Mordat ho nepotřebuje má diamant a ten mu k ovládání démonických válečníků stačí." prolétne mi hlavou.
" Mluvíš tu o zabití lorda Mordata, pravděpodobně nejsilnější bytosti v tomto světě.....a to nelze brát na lehkou váhu. Co se týče mých důvodů, není to ani tak mou povahou či nenávistí k Mordatovi, já sem jen prostě nepatřím, stejně jako sem nepatří krvavý diamant....toť vše." odvětím, pozvednu ruku a druhou zvednu v obranném gestu.
" Pojď Graamo...zdá se, že tvé služby už nebudu potřebovat." vyšlu myšlenku ke svému společníkovi.
" Prosím nelekněte se. " prohodím ke skupince a nechám vylézt svého společníka(odkaz) z plamenů.
"Tohle je Graama." představím psovitou bestii a nechám jí sednout u mých nohou.
"Jeho bratry ovládá Mordat za pomoci diamantu. Já ho, ale ovládám přirozeně." dodám a poplácám stvoření po hlavě plné rohovitých výrustků.
" Vrať se domů Graamo." oslovím společníka a ten se rozhoří jasným plamenem a za chvíli zbyde jen hromádka popela.
"Tak zpátky k naší věci. Ano spojím se s vámi." řeknu a svěsím ruce.
" Ale ačkoli je vás tolik, nemyslím, že by jste se dostali byť za první Mordatovu obranou linii. Navíc i kdyby jste se dostali v pořádku až k Mordatovi co potom ? I já vydržím při souboji s Mordatem jen chvíli, a co teprv smrtelníci, jako vy." mávnu rukou a zadumám se.
" Dokud bude mít v ruce žezlo nepřemůžeme ho. Buď budeme potřebovat nějaký mocný artefakt, který by dokázal potlačit účinky žezla a s tím i Mordatovo ovládání démonických bestií nebo armádu, která se té jeho vyrovná.......a tak početná armáda neexistuje....i když." nedokončím větu a vykročím ke skupině.
" Madam Saela bude vědět, jak to zařídit." přikývnu si v duchu.
" I když bych pravděpodobně mohla Mordata vystopovat, bude lepší když si promluvíme s madam Saelou...mám pro ní pár otázek. " odvětím dívce a otočím se k hořícím rozvalinám.
" Uhasím plameny a můžeme jít." řeknu a natáhnu ruce k hořícím troskám vesnice.
" Ustupte bude to trochu pálit." usměju se a nechám na koncích prstů rozhořet plamínky.
" Ignea nefeté istre di na loan..." začnu vytvářet ohnivou kupoli nad troskami vesnice " ..ulkaham ni deferéé ! " vykřiknu nakonec a pár vteřin udržuji kopuli, dokud oheň uvnitř kopule nestráví všechen kyslík a oheň neuhasne.
Svěsím ruce podél těla a nechám kopuli, aby zmizela.
" Odteď máte moji důvěru, nezklamte ji." otočím se na skupinu.
" Takže vyrážíme za madam Saelou. Až bude čas trochu si prověřím vaše schopnosti, abych zjistila jak moc dobří jste. Budete trénovat s Graamou, což pro vás při boji s Mordatovými služebníky bude k nezaplacení." oznámím a pohlednu na dívku, jež ke mě promluvila naposledy.
" Veď mě smrtelnice. " promluvím a pokynu rukou pryč od vesnice.

Vesnice :

Žena se po vystřeleném šípu ani neohlédla a chladným hlasem (jak ironické) oznámila, jak byl útok Varise zbabělý.
Poté se představila jako Morael ,řekla, že zapálená vesnice není její práce a navrhla odložit zbraně a v klidu si pohovořit.
Na její slova jako první reagoval Michael a jeho slova měli logiku i váhu.
Pak se do hovoru zapojila i Doloria a začlo složité vysvětlování a objasňování situace.
Doloria nabídla Morael společnou cestu za společným cílem - lordem Mordatem se zastávkou u madam Saele.

I když nás Morael varuje, ať se nelekneme - její Graama mě docela vyděsí a já ještě pevněji sevřu rukojeť meče.
Naštěstí po chvilce zmizí a můžeme společně vyrazit na cestu.

,,Omluv naše možná zbrklé chování, ale bylo na místě.,, ,řeknu Morael chladně a pak se otočím za sebe.
,,Varisi, vyjdi už z poza těch stromů a nech luk dole. Vypadá to, že máme silného spojence. A pak, že se cesta do vesnice nevyplatí.,, ,řeknu ironicky k členům výpravy, kteří do vesnice nechtěli jít.
Jen aby to stačilo...pokud je lord Mordat opravdu tak silný, že se ho bojí i žena,která dokáže ovládat oheň...

Za celou dobu jsem si nevšim reakcí Diur a Forbidden, tak jen doufám, že nechají nadále emoce v klidu a situaci opět nevyhrotí.

Vesnice

Když vcházíme do spáleného lesa, hladím spálené, ale už zhaslé zbytky stromů, keřu a podobných rostlin. Když natrefíme na zvíře, které plamenům neuniklo, ale ještě žije, přisednu k němu a rychle mu zakroutím krkem, aby se už netrápilo. Estřel potichu kráčí vpřed a nevěnuje přílišnou pozornost lesu. Nebo se o to alespoň snažila. Když dojdeme do vesnice, zmocní se mně vztek, jaký jsem ještě nikdy neměla, a to už v tom lese jsem byla dost nabroušená na toho, co to způsobil. Vždyť tu ještě před nedávnem žili nevinní lidé a děti! Také cítím přítomnost magické bytosti. Začnu být trochu nervózní, ale pořád jsem odtážená od skupiny. Najednou se z ohně vynoří jakási dívka. To je určitě mág. To ona určitě zpustošila tento les i vesnici. Cítím nesmírný vztek, ale ovládnu se. Já jí to vrátím později. Potom nám něco vykládá, poslouchám ji, ale můj vztek se ani trochu nezmírnil. Však já si to s ní vyřídím později. Někdy mezi proslovem se nám rozhodla ukázat svého ,,mazlíka". Zaleknu se ho tak, až zakolísám dozadu a popadám dech. Toto stvoření je jistě schopné zničit naprosto vše. Když se vydáme na cestu, jdu vedle mé medvědice a levou ruku mám na jejím hřbetě. Cítím, že je ještě celá roztřesená z toho ohnivého zvířete stejně tak, jako já. Rozhodnu se k holohlavé dívce přiblížit co nejblíže, ale ne tak moc, aby slyšela mé šeptání. Poté znovu zopakuji prokletí. Po jeho vyslovení se cítím nesmírně unavená, až musím nasednout na Estřel, abych mohla pokračovat v cestě. Doufám, že se prokletí vyplní.

P.J. rozhodne, jak to s tím prokletím bude. A nezapomínej na to, že jsem prozatím proklínala jen dřevorubce, a ne mocnou bytost, mocnější, než já. :-)

Věř nepříteli

Zdá se, že aspoň někdo mne poslouchal. Zamračeně hledím na tu ženu, které nevěřím ani nos mezi očima. Chladně mi blýskne v očích a odfrknu si jako nabručený býk.
"Doufám, že chápeš, že neuvěřitelně riskujeme, když tě přivedeme přímo k madam Saele!" řeknu již přátelštějším tónem. Přesně tak! A nejvíc riskuješ ty, náno! Co když zradí a něco provede? Co když poté lordu Mordatovi vše prozradí.. Co když...


Zatřepu hlavou. Na tohle myslet nebudu. Pro tentokrát máme spojence, i když podivného. Slyším Zervana, jak pokřikuje na Varise. On tam ještě stojí? nadzvednu obočí. Tenhle chlapík je pro mě stále větší záhada a přeci jen bych se o něm ráda dozvěděla víc. Pořád je v ústraní. nemám mu to za zlé, naopak. "A pak, že se cesta do vesnice nevyplatí." slyším Zervana. Po dlouhé době se upřímně usměju až se mi utvoří drobné vrásečky kolem očí. Začínám mít tuhle zvláštní skupinku moc ráda. Jsou pro mne jako rodina.

"To ano..." odvětím Zervanovi stále s úsměvem na rtu. Ten však záhy zamrzne a nastává výraz zděšení. "Nelekněte se ..." je poslední co slyším a když jsem se za touto větou otáčela, nečekala bych, že uvidím to, co uvidím. Vlk,... oheň...krev...rodina. V hlavě mi znovu probíhá můj boj o život, který si nevýslovně užívaly příšery podobné téhle. "Jak... kde jsi ho?" nedořeknu. Je to on? Je to jedno z těch odporných pekelných stvoření, které mi zabilo rodinu a sny? Bože... ty oči. Stejně jako tehdy. Jak je možné, že jí slouží!! Je přívrženec Mordata!! Určitě! To on ovládá tyhle potvory! Slzy se mi derou do očí, ale nedovolím jim padnout z mé tváře. Zhluboka se nadechnu a budu doufat, že si jich nikdo nevšiml. Isabella se mi mezitím lítostivě tře o nohu.

Když se dozvím, že s ní budeme trénovat.. s tím stvořením, jež mu dala jméno Graama, udělá se mi nevolno. Prožít znovu minulost? Bože pomoz mi! Skousnu si spodní ret. "Dobrá... to bude zcela jistě dobrá zkušenost se kterou lord Mordat nepočítá" Pokud jsi mu o tom už neřekla! Prohlédnu si s odměřeným pohledem Morael. Vidím Diur, jak provádí cosi, jako kletbu. Usměji se. Nejsem si jista, zda to bude fungovat. Srovnala vesnici, ve které byli zdatní muži... i děti! napomenu se, abych jí jen tak nezačala věřit.

Kývnu hlavou na její pobídnutí, abych je vedla. "Je to asi 2 hodiny cesty skrze les, poté kolem jezera, takže můžeme doplnit vodu... a pak už jen pustina a bažiny. Do setmění bychom tam měli být." řeknu tiše. No, podívám se Morael do očí. Jsem zvědavá, jestli tohle s tebou nebyl krok vedle.

Můj výraz se postupně změní ze zadumaného na téměř nemístně veselí. Očividně se mi dost ulevilo, když Morael skloní ruce a nechá pohasnout plameny.
Ano, že tu žil nějaký nadaný kovář jsem skutečně neměl tušení, ale ikdybych to věděl ani by mne to nezajímalo. Není až tak podstatné z jakého kovu je zbraň je, ale jaká ruka zbraň drží. zamyslím se.
Zbytek proslovu Morael mne velmi zaujme, protože nám oznámí že není s našeho světa a neplánuje se místní války zúčastnit. Tuhle informaci si uložím do paměti pro pozdější využití.
Slova se ujme Doloria a nabídne naší Morael, ať se k nám připojí. Sice se mi příliš nelíbí slova, jenž zvolila. Když se přede mnou objeví hořící pes pozvednu znovu štít.
Vesnice
”Neplánuji trénovat s tvým mazlíčkem.
Ty mou důvěru nemáš a dlouho mít nebudeš. Nevyměním jednoho tyrana za druhého. Pokut mne zkusíš podrobit nějaké zkoušce, budu to považovat za nepřátelský akt a podle toho se později zachovám.” informuji Morael klidně. “Mimochodem, já jsem Michael de Farou. Tady trpaslík Zervan. Slečna, jenž nás vede ke své paní se jmenuje Doloria.“
Pověsím si štít znovu na záda a meč schovám do pouzdra. Zabalím se do pláště, jako by mne ovanul chladný vítr. Přičemž ustoupím s cesty rodící se kouli v níž pomalu umírá zbytky oheň.

"Každopádně jdem! Tady není nic co by nás někoho zajímalo."vykročím mimo vesnici.

Ve stínech

Zády se opírám o stěnu a napjatě poslouchám, aby mi pokud možno nic neuniklo. Po chvilce zbytečného tlachání slyším, jak ta holka, co jsme včera v noci našli, nabízí tomuhle démonovi spojenectví. Tohle se mi nezdá...já těm sviním nevěřím. Nervozitou sevřu jílec meče, hlavu opřu o zeď a pokusím se uvolnit. Klid, klid, teď nemá smysl se o cokoliv pokoušet. Však ony za to zaplatí. Když trpaslík volá moje jméno, tak zůstanu bez pohnutí. Jakmile zmlkne a vypadá to, že se soustředí na něco jiného, tak se rychle přesunu za několik dalších rohů, aby mě nemohli lehce najít. Pak počkám, až vyrazí na cestu, seberu si zpátky luk a začnu se plížit za ostatními. Tak, abych jim stačil, ale zároveń o mně nejlépe neměli nejmenší tušení.

Změna vedení :)
Tak… přebírám dobrodružství a mám opravdu nahnáno. Takže Vás všechny prosím – opravdu jsem se snažila vymyslet to tak, aby to nebyl moc velký skok a jen jsem se s PJováním trochu seznámila. Doloria v dobrodružství zůstane a budu ji hrát já, jen se nebude ozývat tak často. Spíš pro upřesnění příběhu, abych do něj nezasahovala já se svými soukromými zprávami.


Nový svět

Morael uzavírá s Doloriou jakési příměří a vypadá to, že ve své skupině přibyl nový člen. Mnoho členů mu však nevěří. Co když má za úkol odvést vaši pozornost? Vše se však dozvíte až poté, co společně dojdete za madam Saelou.
Skupina se tedy vydává cestou, kterou navrhla Doloria. Je na ní vidět nervozita, strach, rozrušení, ale snaží se, aby to nebylo poznat. Zervan, Diur, Forbidden, Michael a Varis. Ti všichni jdou pomalu za ní.

Pokud někdo z nich zamýšlí něco jiného, odpoutání od skupiny, zrychlení, zpomalení, provede ho.
Nejprve vaše cesta vede skrze les. Není to obvyklý typ lesa. Tento je tmavý, bez křoví, podrostu, jen holé vysoké a mrtvé stromy. Ticho, které se jím šíří občas přeruší praskot padajícího dřeva. Pach spálené vesnice se drží písčité stezky.

Když však vcházíte na volné prostranství, louku, která je plna života, náhle se vše mění k lepšímu. Na louce kvetou ty nejpodivnější květiny, které vaše oko spatřilo. Slunce náhle jako by začalo více pálit, mraky se rozestoupili... snad je toto místo svaté, či proč? Kam se poděla smrt a pach smutku?
Náhle cítíte dunění. Mohutné dunění, kvůli kterému nadskakují drobné oblázky. Zpoza aleje blízko vás se vyřítí ohromné stádo bílých mohutných koní. Všichni plní síly, plní vzdoru, plní odvahy. Stejně tak rychle, jako se vyřítili, rychle zmizeli na břehu jezera. Překrásného, rozlehlého a třpytícího se jezera. Několik se jich pase vedle vás. Je to dokonalé místo na přenocování? Nebo budete okamžitě pokračovat? A co koně? Využijete takovéto náhody?

Cesta lesem :

Vydáme se s novou členkou výpravy za madam Saelou.
Cestou vidím jen velkou nechuť ve tváři Diur a vím, že se jí nová společnice za mák nelíbí.
Naštěstí pro nás ostatní zatím drží své emoce na uzdě.
Nikoliv tak Michael De Farou, který sice narovinu řekl, že Morael jeho důveru nemá, ale vypadá to, že jí alespoň akceptuje.
Cestou se neohlížím dozadu a tak nevím, zda Varis vylezl ze své skrýše a pokračuje s námi ,či na má slova nereagoval.

Šli jsme hnusným a spáleným lesem.
Větve stromů byli naštěstí hodně vysoko a mohli jsme tak předejít škrábancům a nepříjemného prodíráním se jimi.
Jakoby mávnutím kouzelného proutku se náhle změnila ráz krajiny a my uviděli krásnou zelenou louku plnou života.
V němém užasu jsem se rozhlížel a jen mrkal očima.
Ani ne tak nad samotnou krásou, jako spíše nad tou rychlou změnou.
,,No páni... ,, ,zmůžu se jen na toto vzdechnutí ,když najednou uslyším dusot koňského stáda.
A opravdu.. nádherné a silné stádo běloušů.
,,Koně?... Ticho, ať je nevyplašíme.,, ,řeknu opět v úžasu a pokynu rukou, aby byli ostatní opatrní.
Pokusím se k jednomu, který je nejblíže, v klidu přiblížit.
Pokud se nedá na úprk, pohladím ho a promluvím na něj.
,,Hodnej koníček... hodnej.,, ,podám mu trs trávy přímo před tlamu.
,,Myslíte, že nás snesou na zádech? Že by jsme se kousek svezli.,,
,otočím se na ostatní a v napětí čekám, zda se mi hned nevysmějou.

Skrz temný les

Nechám se vést Doloriou, jako mne snad stokrát předtím vedli velitelé, zvědové nebo jiní ke svému cíli.
Tak dost možná znovu jdu vstříc boji a smrti.
Zajímalo by mne, kdo z nás uvidí konec cesty po, které jsme se rozhodli ve společnosti démona vydat. uvažuji chmurně a postupně se uzavírám ve svých myšlenkách. Dělám to tak nevědomky vždy před bitvou, tehdy je mysl plná nejistoty a strachu.

Les do něhož nás naše průvodkyně zavedla příliš připomíná bitevní pole, jenž už někdo uklidil. Vysoké kmeny a absence keřů dělají z okolí relativně dobré místo pro bitvu. Vojákům by nic nebránilo v pohybu. Aniž bych si to uvědomil držím v rukou meč a štít a pátrám v okolním lese po nepřátelských vojácích. Jak směšné. Hledám muže, když mí nepřátelé jsou démoni. uvědomím si a málem bych se celé téhle situaci zasmál na hlas, jenž si uvědomím že bych tak ještě více znepokojil své společníky.

Najednou stojím na louce a zjišťuji že jsem se zase příliš zamyslel. Rozhlížím se po louce plné květin. Květiny ve mne nezanechávají tak silný pocit, jako v Zervanovy. Místo zírání na kvítka se rozhlížím po okolí. Tohle místo je přímo ideální pro past. Mi nevidíme co je v lese, ale z lesa jsme vidět přímo úžasně.
Najednou se země kolem začne otřásat. Trvá mi jen okamžik než mi dojde co ty pravidelné otřesy působí. Koně, hodně koní to není dobré! V lese bychom měli šanci ale tady ne.
Moje temné předpoklady se nenaplní záhy spatřím koně, ale žádné jezdce."Divocí koně tady?" pronesu překvapeně.

"Nevím. Divoké koně vidím prvně." odpovím tiše abych nenarušil klid lesa, který m byl do teď ukradený.

Cesta

Neveřila jsem ani slovo z toho, co Morael řekla, ale ostatní jí zjevně věří a chtějí se vydat na cestu s ní. Já s tím absolutně nesouhlasím, ale nedávám nic najevo a když se ostatní vydávají na cestu, jdu se zpožděním cca 10m za nimi. Cesta zničeným lesem mi nevadí, jdu zamyšleně a okolí moc nevnímám. Narazili jsme na mýtinu- dost mě překvapil tak prudký přechod mezi lesem a mýtinou. Slyším dusot- vyrůstala jsem ve městě, a tak jsem nepoznala, že k nám běží divocí koně. Když jsem je uviděla, nevycházela jsem z úžasu, protože jsem ještě nikdy předtím neviděla stádo divokých koní. Zevran navrhne, abysme se na nich svezli- já to vidím jako dobrý nápad, na koních jsem jezdila často, i když na divokých zatím ne. 'No, můžem to zkusit.' Odpovím na jeho otázku a hned to jdu zkusit. Přistoupím pomalu ke koni stojícímu kousek ode mě, chytnu se ho za hřívu a vyšvihnu se mu na hřbet.

Vesnice --> cesta

Graama sklidil úspěch, jaký sem čekala a po jeho zmizení se situace docela uvolnila. Trpaslík vyzval onoho střelce, aby vylezl ze svého úkrytu, což vypadalo na slibný začátek další cesty. Bohužel věci nevycházejí vždy podle představ a po přímém vyslovení nedůvěry od Štítonoše a stejně nedůvěřivých pohledů zbytku skupiny se vydáme na cestu.

Je mi jedno, že štítonoš nechce trénovat s Graamou, nijak jeho slova nekomentuji. Nicméně moje představy o něm jako o válečníkovi prudce klesly, jelikož každý by využil té šance a poznal nepřítele o trochu lépe.
Smrtelnice jíž štítonoš představil jako Dolorii, je zřejmě jediná kdo zná cestu k madam Saele a společně s trpaslíkem chápou asi situaci nejlépe, takže jsou pro mě jasnými vítězi sympatie pro dnešní den. Tomu podřídím i svou pozici ve skupině a držím se co možná nejblíž obou dvou, abych je při případném přepadení mohla chránit.

Ujdeme sotva pár kroků od vesnice, když pocítím ostré bodnutí v zátylku a prsty mi začnou mravenčit.
" Energie v okolí se změnila !" rozeznám jasně a zavřu nachvilku oči ve snaze zaměřit největší koncentraci energie.
Není lehké se za chůze soustředit, takže než stihnu něco najít po změně energie v okolí už není ani stopy a dívka za námi si sedla na svého mazlíčka a podle dechu zní vyčerpaně. Jsem si jistá, že ta energie byla její, nevím sice co dělala, ale tenhle typ energie mě znervózňuje.

Mlčky bez poznámek k chování ostatních členů skupiny následuji naši průvodkyni mrtvým lesem, který velmi prudce přejde do mýtinky plné života.
" Co to ? " nasadím udivený výraz nad živostí tohoto místa. Jediným vysvětlením je nějaká bariéra chránící toto místo, jen doufám, že to nijak nebude omezovat mé schopnosti.
Za chvilku se ozve přibližující se dupot a zem se začne chvět.
" Mordatovy oddíly ? " napadne mě a přesunu se před naší průvodkyni.
Vzápětí se z aleje vyřítí stádo koní, tak se trošku uklidním, ale stejně zůstávám v pozoru dokud nezmizí u jezera.
Trpaslík navrhuje se na koních svézt. Netuším zda se jim tato hrdá zvířata lehce podvolí, ale vím určitě, že mě nesvezou....budu muset jet na Graamovi, snad tu půjde vyvolat.
"Víte určitě, že tu nechcete zastavit a načerpat síly ? Hádám, že až se poradíme s madam Saelou už si moc neodpočineme." vznesu otázku na celou skupinu.

Mýtina :

Na mou otázku, zda nás koně snesou na zádech Michael odpoví, že neví.
Jak to zjistit, nám názorně předvedla Forbidden a na jednoho koně se pokusila nasednout.
Zdá se, že to půjde..
Už se chystám na koně nasednout také, ale v tu chvíli si uvědomím, že při mé výšce by to byl pokus nanejvýše směšný a trapný.
Uvažuji, zda se mám o to pokusit a zesměšnit se před ostatními, nebo zda se nemám na něco vymluvit.
Do toho se zeptala naše nová společnice, zda nebude lepší se zde utábořit.
Jak správně dodala, pak už na pořádný spánek nebude čas..
Tím mě zachránila od pokusu nasednout na bělouše a já situace hned využil.
,,Máš pravdu ...Morael.,, ,zaváham, když si nemohu vzpomenout na její jméno.
,,Je pravda, že jsem se díky...některým.. v noci moc nevyspal a spánek bych uvítal. Ale nevím co ostatní.,,
Pak se vlastně poprvé za cestu z hořící vesnice otočím, jestli za námi Varis opravu nejde.
,,Kde jen vězí. Snad nás alespoň kryje ze zálohy.,, ,syknu spíše pro sebe a přátelsky poplácám koně na boku.

Spánek u jezera
Protože už nikdo nepřispěl, rozhodla jsem za Vás. Všem, kterým to bude vadit, se omlouvám, ale nechtěla jsem čekat. :) A poznámka – příspěvek jsem rozdělila na více částí – proč – dozvíte se v průběhu.

**

Nakonec jste se rozhodli zůstat přes noc. Přeci – ráno moudřejší večera, navíc, hlídky, které by mohli hlídat vstupní bránu by Vás z dálky mohli považovat za nepřátele. Bude lepší počkat na světlo, které vám odhalí víc. Rozhodovali jste se příliš dlouho a již se smráká. Koně jsou velice krotcí a nebojácně se procházejí i kolem ohniště, které vytvoří Morael.
Jejich odfrkování je slyšet jinak tichou krajinou a až na pár cikád jste sami. Jakoby les znovu zemřel, ale i tak je vše krásně rozkvetlé. Zvláštní květiny, které ani na noc nezavírají své květy, jsou ledově modré.

„Říkáme jim Saely – jsou nesmírně podobné očím mé paní, že lidé se neodváží je utrhnout a tak se přemnožili... a zabily ostatní květiny tím, že jim sebraly sílu.“ Řekne Doloria, když si květiny prohlížíte.
Těžko říci, zda máte náladu na povídání, spíše každý dumáte pro sebe a jste plni očekávání co další den přinese. Jezero, které se táhne se svou zrcadlovou hladinou až do dály se třpytí a v noci odráží měsíc nezvykle modrého zbarvení, ale i dalekou sopku s ohnivě rudou lávou, která je vidět na míle – až k vám.
Čeká Vás noc u jezera.

**

Pronásledování

Když skupinka vyjde na louku, tak zůstanu ve stínu lesa a pozoruji je. Chvíli postávají a koukají na koně, co k nim přiběhli. Někdo navrhne, aby na nich jeli za Madam Saleou, ale nakonec se rozhodnou zůstat přes noc tady. Díky bohu za to. Tak, počkám až všichni usnou. Posadím se u jednoho stromu, zabalím se do pláště, na hlavu si natáhnu kapuci a trpělivě čekám. Teprve až jsem si jistý, že jsou všichni v hlubokém spánku, tak sundám plášť, odložím svoje zbraně a nechám si pouze dýku v pouzdře na stehně. Všechno pečlivě zabalím do pláště, abych to mohl ve vteřině popadnout a zmizet. Teprve po těchto přípravách se začnu plížit k spícímu tábořišti.
Opatrně a trpělivě se plížím, vcelku neřeším, kolik času mi to zabere. Jakmile se dostanu až ke spící Morael, tak potichu vytáhnu dýku, rukou jí přikryju ústa a podříznu. Pokud jsem způsobil hluk, tak vyskočím a rozběhnu se k lesu, kde popadnu svoje věci a zmizím. Pokud ne, tak se stáhnu stejným způsobem jak jsem se sem dostal, až na kraji lesa vstanu, vezmu věci a prchnu.

Zrada? Ne, jen odhodlání

Ležíme a můj spánek ne a ne přijít. Měsíc je úchvatně modrý stejně jako květiny tady. Ale netěším se, až nastane ráno. Mám strach. Proč asi? Protože stačí jedna chyba a madam Saela mě dá opět zmrskat bičem, nebo mě uvrhne do svého ledového vězení. Možná se může zdát hodná a jinak než hodná jsme ji říkat nesměli, ale dokáže být zlá a marnivá. Mám strach, že nenechá skupinu odejít. Co když zadá úkol jen jednomu a zbytek uvězní. Ach bože… kéž bych mohla nějak pomoci těmto poutníkům. Přemýšlím a má víčka se konečně zavřou.

Ne na dlouho. Isabella leží nehybně, vypadajíc jako by spala, ale přitom bedlivě střeží okolí. Cítím její vlny, které posílá. Ačkoliv Morael nikdo nedůvěřuje ani já se nechci příliš unáhlit důvěrou k ní. Co to? Isabella jemně zavrněla. Otevřu prudce oči, ale nehýbu se. Naslouchám dění kolem. Drobné šustění pláště. Teď už jsem neslyšeně na nohou a hledím na Varise, který přikládá Morael nůž na krk. Aniž by si toho kdokoliv všiml,přiskočím k němu zezadu, jednou rukou ho podržím kolem krku a druhou mu chytnu ruku s dýkou. „Co sakra děláš?“ špitnu sotva slyšitelně. Isabella stojí před ním a výhružně cení zuby. „Nech ji žít! Musím ji dovést k Saele! My všichni bychom k ní měli dojít!“ se slzami v očích se na něj dívám. Proč by to dělal? Zmýlila jsem se v něm? Proč mě tak bolí na hrudi. Není to zrada, … zřejmě chtěl vzít tuto skutečnost do vlastních rukou, ale nemohu mu dovolit, aby zabil Morael.

„Jestli s námi nechceš pokračovat, řekni to rovnou! Pokud chceš, měl bys nechat aspoň většinu živou!“ pustím ruku i krk a podívám se mu do očí. Poté, když se vše uklidní, si jdu lehnout. Nikdo nemusí vědět, co se tu dělo a nikdo se to ani nedoví. Jsem jen zvědavá, zda tu Varis ráno bude. Rozum křičí že ne, ale srdce šeptá – doufej.

Les a potom krásná mýtina

Jedu na Estřel a smuntím nad spáleným lesem. Zachumlám si ruce do hustší srsti na krku a potom Estřel políbím na pravé ucho. Nereaguje. Kdybych byla v její kůži, nezachovala bych se jinak. Polibkem jsem se snažila alespoň mírně ulehčit situaci. Položím si pravou stranu tváře na její krk a přivřu oči, ze kterých se opět vydere slza. Chtěla bych vědět, jestli prokletí zafungovalo, ale nejspíše alespoň trošku ano, protože jsem dost unavená. Zhluboka se nadechnu a přerývavě vydechnu. Síly se mi pomalinku začínají vracet. Ještě se ale necítím na to, abych držela se skupinou krok, proto stále sedím na ochotné Estřel. Zavřu oči úplně a na chvíli usnu.

Probudí mě tři věci: energie pryštící do mého těla, slunce a neznámá, ale nádherná vůně květin. Rychle otevřu oči a podívám se okolo. Seskočím z mé medvědice a užasle se koukám na mýtinu. Na mém obliičeji se objeví uchvácený výraz. Vzápětí se usměju. Otočím se za sebe. Můj úsměv zvadne, protoře za mnou je spálený les. Nakloním hlavu na stranu a posmutním ještě více. Když se ale zase otočím zpět, mé tělo se znova naplní energií a chce se mi skákat, ječet a dělat podobné vylomeniny. Podívám se na zem, protože tráva mně mezi bosými prsty příjemně lechtá. Kleknu na kolena a pohladím trávu. Když se podívám dál, vidím překrásné ledově modré květiny. Přiblížím se k ní a přičichnu. Je to naprosto krásná vůně, při které jsem na chvíli zapomněla na všechno zlé, i na spálený les. Potom se květiny mírně rozechvějí. Trošku svraštím čelo a zkoumavě se zadívám na květinu. V té chvíli mně napadne, že by to mohli být koně. Ihned přitisknu ucho k zemi a poslouchám. Hned je mi jasné, že to oni jsou. Postavím se a hledím směrem, odkud čekám, že vyběhnou. Když se tu vyřítí stádo alabastrově bílých běloušů, pootevřu úžasem pusu, a skoro hned se jim rozeběhnu naproti a vykřikuji radostí, skáču a vyhazuju rukama. Vím, že ví, že jim nic nechci udělat, že jsem přítel. Někteří se smáli se mnou. Když se podívám kolem, vydím jen bílou barvu v ladných tempech proudící kolem mne. Když se podívám k zemi, vidím silné bílé nohy, které se nikdy neunaví a uhelnatě černá kopyta, odrážející se od měkké trávy. Když se podívám nahoru, vidím modrou oblohu bez mráčku a pálící slunce. Ztratím se ve stádu, ale ono odcválá a já stojím sama na mýtině. Ještě doteď se směju. Mí společníci si mohou myslet, že jsem divná, když tak rychle měním náladu, ale zlé bylo předtím. Teď je jen to dobré, tak proč se neveselit?

Ještě chvíli jsem tam stála, celá udýchaná a uchvácená. Pak jsem si sedla do trávy a zjistila jsem, že vlastně vůbec nejsem unavená, proto se rychle postavím a utíkám k Estřel. Vím, že se cítí úplně stejně, jako já, ale nechce to dát najevo, na to je příliš pyšná. Obejmu ji a políbím na měkký čumák. Ona mě zas olízne po rameni.

Poté mezi mými společníky zavládne diskuze. Já jen přihlížím. Snaží se koně ,,ochočit". Jsou velice důvěřiví, proto na sebe nechají mé společníky nasednout. Já ale vím, že je nejspíše nepovezou, protože k tomu se nenechají snížit a jistě nechtějí opustit tento ráj. Já se na nich nepovezu, protože mám Estřel. Forbidden už na koně nasedla, ale nedala ho do pohybu, a myslím, že se o to ani zatím nesnažila. Chci vidět, jak se situace vyvrbí, proto zajdu k jednomu z koní a pohladím ho po nose a zeptám se ho, jak se jeho ,,osedlaný" společník jmenuje. ,,Mekyr, já jsem Kluór, a ty?" ,,Já jsem Diur a támhleta medvědice se jmenuje Estřel." Zavedu s Kluórem rozhovor a mezitím se koukám na Forbidden a ostatní, jak si počínají. Než ale k něčemu dojde, Morael navrhne, aby jsme se vyspali. Poněkud sklesle se rozloučím s mým novým přítelem a vydám se k Estřel. Obě si lehneme tak, abychom byly zády ke spálenému lesu a taky jsme si od něj lehli tak daleko, abychom necítili jeho stále doznívající smrt.

Když jsme se obě uvelebily do pohodlné polohy viděla jsem z dálky Kluóra. Poté můj zrak přešel na květiny. Prohlížela jsem si je a jejich vůně ke mně znovu dolehla. Jednu jsem měla přímo u kolena a rozhodla jsem se, že ji utrhnu. Nejdříve jsem ji hladila a přejížděla jsem po jejím stonku. Už už jsem ji chytala pevně a už jsem se jí chtěla omluvit, ale Doloriina slova mně zarazila. Proto jsem květinu pustila. Jakoby se na mně květina usmála. Oplatila jsem jí to. ,,Dobrou, lidi." Potom jsem slastně zavřela oči.

Mýtina

Trpaslík projeví souhlas ohledně mého návrhu a já mu věnuji úsměv. Neujde mi jeho ohlížení zpátky a podle předchozích událostí se jeden z členů družiny, konkrétně ten mizerný střelec, drží za skupinou.
Poté vysloví souhlas k přenocování i ostatní a na mě zbyde rozdělat oheň, což není nic těžkého. Počkám až si skupina zvolí místo pro nocleh a postavím se do jeho středu. Energie tohoto místa mě silně znervózňuje, ale na jiné členy skupiny působí vyloženě pozitivně.
" Aeterna candela ..." vyslovím formuli a když mě od nohou začnou olizovat plameny usměju se." Vypadá to, že tu pro mě neplatí žádná omezení." uklidním se a nervozita je pryč. Vystoupím z ohně a vyslechnu si Dolorii, která hovoří o zdejší flóře.
" Ha Saely, takže ta energie pochází z nich, nedivila bych se když by o nás věděla." prolétne mi hlavou a posadím se k ohni. Je to zvláštní pocit být součástí nějaké skupiny, i když vám většina nedůvěřuje. Poprvé za několik století se ve mě rozlije pocit spokojenosti.
" Ne, ne...sem sakra z jiného světa, tohle není mým osudem přátelit se s obyčejnými smrtelníky." zavrtím hlavou a upřeně se zahledím do ohně.
" I když mohl by někdo jako já najít spokojenost v tomto světě ? Svět bez věčných bitev, bez smrti a utrpení ?" pohlédnu na členy družiny a pohled se zastaví na Dolorii.
" Mohla by mi ona pomoci vyřešit tuhle otázku ?" prohlížím si tvář Dolorie ozařovanou ohněm.
" Ne,ne..tohle se mi nepodobá." složím hlavu do dlaní a po chvilce se zvednu a zamířím k jezeru, kde se opláchnu.
Po chvilce se vrátím a lehnu si k ohni. Odněkud uslyším "dobrou noc" a zavřu oči. Sie nemusím spát jako ostatní smrtelníci, ale tohle místo působí bezpečně. Divné, dřív jsem se cítila bezpečně jen na místech, která byla bez známek života.

V hlavě se mi místo obvyklé rudé barvy rozlije bílá. Proč bílá ? Vždycky o byla rudá. Celý svět je vzhůru nohama...budu jí prostě ignorovat. Po pár hodinách se na kraji bílé objeví černá a přiližuje se ke středu bíle. Proč ruší moji bílou ? Mám vztek, ať sakra vypadne !! Těsně předtím než se černá dostane ke středu bílé se odněkud přiřítí modrá a černou zastaví. Chvíli jako by se přetahovali o místo ve středu, ale modrá zřetelně vyhrává. Když se černá začne ztrácet probudím se.

Vše je jako předtím, ale ve vzduchu visí slabý zápach zlých úmyslů. Dnes, již neusnu to je jasné. Ten sen byl divný. Posadím se a trošku zesílím oheň. Sedím a mlčky hledím do ohně.
Až když se začne tma pomalu vytrácet zvednu se a mezi spícími najdu Dolorii i se spící Isabellou.
" Neboj neublížím jí." řeknu napruženému zvířeti a když se uklidní, zatřesu jemně spící Dolorií. Zvířta mají narozdíl od lidí jakýsi šestý smysl, dokážou odhadnout i mé úmysly.
" Můžeme si promluvit ? " položím spíše řečnickou otázku a počkám až se Dolorie trošku probere.
" Chci ti něco ukázat. Prosím koukej se pozorně pak mě možná pochopíš." řeknu a posadím naproti dolorii. V mých očích se roztančí malé plamínky.
" Inspicere in anima. " zašeptám a světlo plamínků obalí jak mou tak Doloriinu mysl.

Záblesk skončí a mýtinu nahradí krajina posetá kostmi bytostí podobných Graamovi nad, kterou se týčí bizardně vypadající hrad. Nikde není ani živáčka a vítr prohání načervenalý písek po bojišti. Pak se obraz změní a objeví se sál.
V sále sedí na obrovském trůnu starý démon s rohy, vrásky způsobené únavou se táhou po jeho tváři jako pukliny ve zpustošené zemi venku. U jeho nohou si hraje malá holčička s malým psovitým stvořením a přetahuje se s ním o kost.
" No tak pusť Graamo !" zapiští hlásek. V tu chvíli se dveře do sálu rozletí a dovnitř vstoupí pět mužů, podle rohů též démoni.
Obraz se změni a holčička se tiskne ke starému démonovi, který je probodám kostěnými kopími.
" Tatínku, tatínku." vzlyká holčička, mezitím co se mezi muži strhne jakási hádka.
" Proč, proč jste zabili tatínka ?" otočí se holčička na muže, kteří propuknou v šílený smích.
" Zabijem i tebe." řekne muž, který prošpikoval démona a v ruce se mu začne formovat nové kopí.
" Musíš přežít dcero...jinak oni...zničí...i ostatní světy, jako ten náš." vydechne démon a jeho oči se zavřou. Muž vrhne kopí po holčičce, ale malé psovité stvoření smrtelný úder vykryje svým tělem.
" Graamo !!" zapiští vyděšeně holčička.

Obraz se opět změní. Na pusté planině do sebe narážejí tisícové šiky démonů uprostřed je kruh ve kterém stojí dívka a naproti ní jeden z mužů, kteří byli v přechozím obraze. Z malé holčičky již nezbylo nic, démonické stvoření za jejími zády odráží dotěrné útočníky a dívka v ruce třímá meč , který je tak dvakrát věší než ona sama. Pak se, ale něco stane a dívka i s psovitým stvořením zmizí v záblesku.

Lusknutím prstů proberu Dolorii zpět do reálného světa.
" Mám teď jednu otázku." vyslovím i když ona jich bude mít patrně víc než dost.
" Když váš svět zbavím krvavého diamantu, budeš schopná ty a tvoji společníci zabránit jeho zpustošení?" pronesu naprosto vážně a upřu svůj pohled do Doloriiných očí.

Soucit. Nebo tajení spojenectví?

Těsně před tím, než provedu svůj plán, tak mě zadrží Doloria. Proč ji chce živou? Ale tak dobře, zabít ji můžu i pozdějc. Nebo je? Potichu se zvednu a schovám dýku. Pak vyrazím k lesu, posbírám zpátky všechny svoje věci a pak se natáhnu kousek od ostatních a prospím se.
Druhej den ráno na otázky odpovídám spíš mručením, Morael ignoruju a jinak se držím na okraji skupiny.

Ráno

Po noci, kdy Varis pokusil Morael připravit o život jsem nesvá. Tichá a roztřesená. Vlastně se divím, že Morael nic necítila… nebo cítila? A byla by té slušnosti a nevyvolala další hádku? Přestávám k ní mít zábrany a svým způsobem jí věřím. Abys nelitovala, varuje mne rozum. Zrovna se chystám projít okolí, když ke mně přistoupí Morael s pohledem, který jasně říká, že má pro mne něco důležitého.

Příběh, který v mé hlavě vzniká a znovu ožívá, je… děsivý a zvláštní. Její dětství ve mně vzbuzuje vzpomínky na to mé.. a to se mi nelíbí. Se zrychleným dechem a jejím lusknutím prstu však onen příběh končí. Než se vrátím k normálnímu uvažování, chci jí položit tolik otázek. Ale ona mne přeruší tou svou. " Když váš svět zbavím krvavého diamantu, budeš schopná ty a tvoji společníci zabránit jeho zpustošení?" co mám říci? Jak mohu vědět, že naše skupina, která už takhle nedrží pohromadě, bude schopna splnit tento slib. Co když zahynou, přejdou na stranu lorda…
Nevědomky zabrouzdám po krajině po Varisovi, zahlédnu ho ale jen na chvíli. Takže zůstal! Srdce poskočí.

Morael stále čeká. Když nám pomůže zbavit se diamantu, odejde? Nebo už tuší, že jeho zničení se rovná smrti? Podívám se jí hluboko do očí s otevřenou myslí. „Ano!“ řeknu jistě. „Ale pevně věřím, že nás ihned po tom neopustíš, Morael.“
Tázavě se jí podívám do očí. Když tedy budeme muset bojovat, někdo zcela jistě utrží rány a já mám pocit, že mít po boku Morael s Graamou, Diur s mědvědicí a Isabellu bude naše přemaha dostatečná...spolu se Zervanem a dalšími členy ještě jistější. i když. Hory démonů. Při tom pomyšlení a při vzpomínce na Moraelinu vidinu mi přeběhne mráz po zádech.

Poté se zvednu a vlezu za rákosí, které lemuje jezero. Tam svléknu šaty a ponořím se nahá do vody. Za chvíli se vynořuji s úsměvem na rtech. Rychle se obléknu a mokré vlasy přehodím přes rameno. „Snídaně!“ prohlásím a hodím dvě podlouhlé, zvláštní druhy ryb k ohništi. „Nebojte, jsou jedlé.“ Při pohledu na zeleno-stříbrné ryby s ohromnýma mrtvýma očima se může zdát, že tyhle k jídlu neslouží. „Jen pozor na ocasní ploutev – jsou v ní trny s jedem,… ale to zařídím.“
Řeknu a dýkou, kterou vytáhnu z vysokých kožených bot, je rychle odšmiknu. Z rány ihned začne proudit jasná, stříbrná krev.
V dálce se zvedne hejno bílých volavek… a to znamená jediné. Madam Saela o nás už ví.

Ráno :

Když se ráno probudím, posadím se, a ještě s otupenými smysly pohladím raní rosu na trávě.
Promnu si oči, zívnu a rozhlédnu se po okolí.
Tak Varis se během noci vrátil? To jsou mi věci..
Vidím, že stále ještě spí a tak potlačím své emoce na později.
,,Snídaně!,, ,uslyším za sebou Dolorii a ve vteřině jsem na nohou.
Sakra, kdybych se probudil dřív, mohl jsem ji vidět v rouše Evině..
,,No to si nechám líbit.. Ale.. nejsem moc dobrý kuchař, to raději donesu dříví a rozdělám oheň.,, ,oznámím ostatním a rozhlédnu se, kde je nejvíce po padaných větviček.
To by mi Diur dala, kdybych větve začal lámat přímo ze stromů..
S úsměvem vejdu do části lesa, kde je ještě spálený, seberu, co poberu, a za chvilku jsem zpátky.
Se spáleným dřevem v náruči se vracím kolem spícího Varise a jakoby náhodou o něj zakopnu.
,,Vstávej,, ,řeknu chladně a hodím dříví na hromadu.
Poté vesele prohodím : ,,Pak, že ten včerejší oheň neměl žádná pozitiva. Tohle chytne raz dva.,,
Nevím, zda tomu tak bylo, nebo jsem si to jen vsugeroval, ale ucítil jsem v zádech oči Diur, jak mě za tu větu propichují.

Noc

Rozhodne se, že přespíme na mýtině. Já proti tomu nic nemám, ale spát rozhodně nehodlám. Ne v blízkosti někoho, komu se (aspoň podle mého názoru) nedá vůbec věřit. Lehla jsem si tak, abych viděla na Morael, protože jsem předpokládala že možná vstane a pokusí se někoho z nás zabít ve spánku. Předstírala jsem spánek, ale neusnula jsem a to se mi vyplatilo- i když se nestalo nic z toho, co bych očekávala. K Morael přišel Varis s dýkou a chtěl ji zabít ve spánku. Dychtivě jsem ho pozorovala a málem bych nahlas zavolala JO! Udělej to! ale ovládla jsem se, a tak to zůstalo pouze v mých myšlenkách. Ještě víc to posílilo moje sympatie k němu. Ale, bohužel, probudila se Doloria a zabránila mu v tom. A to ve mně vzbudilo vzpomínky na lekci, kterou jsem se naučila už dávno- Váhat se nevyplatí. Za váhání můžeme zaplatit vyšší daň, než jsme si ochotní připustit. Protože kdyby nezaváhal, Morael už by byla po smrti. Ale času dost, snad se o to pokusí znova. Snad už nezaváhá.

Zbytek noci jsem navzdory mému přesvědčení neusnout prospala. Ráno jsem se vzbudila mezi posledními a jak bylo vidět, nočního incidentu si většina skupinky nevšimla, protože o tom nikdo nemluví. Zervan zrovna rozdělává oheň- Pak, že ten včerejší oheň neměl žádná pozitiva. Tohle chytne raz dva. Slyším ho říct a jako odpověď zašeptám Každý zkáza má svůj účel., i když pochybuju, že to někdo slyšel. Ostatní připravují snídani- pokud zbyde něco pro mě, vezmu si, ale s přípravou jim nepomáhám. Po snídani navrhnu: 'Neměli bysme se zase vydat na cestu? Kterým směrem to je?' Poslední otázka je směřována na Morael, a je úmyslně vyřčená mírně opovržlivým hlasem.

Tábořiště - ráno

"Ano." to slovo z Doloriiných úst mě vlije novou energii do žil. "Tak sem se nemýlila, oni jsou opravdu odhodláni jít k Mordatovi za každou cenu."
"Ale pevně věřím, že nás ihned po tom neopustíš, Morael." dodá Dolorie a já nevím co na to říct, zmůžu se jen na unavený úsměv.
" Ani já nejsem schopna zničit něco tak mocného jako krvavý diamant, tedy ne bez ztráty fyzické a duševní podstaty. Co musím udělat je jasné...získat diamant a vrátit se do svého světa...a potom možná všechno skončí."
Doloria odejde a já se pomalou chůzí vydám k okraji mýtiny kde začíná spálený les. Po pár metrech za hranicí mýtiny položím ruce na zem.
"Et ambulabunt mecum resurget ex favilla Graama" zašeptám a soustředím se na vytvoření vyvolávacího kruhu. Přivolání chvilku trvá, když na něj nechci spotřebovat tolik energie. Utěšeně sleduji plamínky sestupující z konečků prstů, které nejprve vytvoří kruh a poté se začnou spletitě křížit, nakonec znamení uhasne a ze země se vyhrabe můj společník.
"Zdravím tě příteli." poplácám stvoření po hlavě.
" Chvilku tu počkej zavolám tě. Mám pocit, že naši přátelé jsou z tvé přítomnosti ještě trošku vylekaní a chci předejít zbytečným šarvátkám. Moc se neukazuj." pronesu ke svému společníkovi a odkráčím zpět k tábořišti.
Zrovna když vstupuji zpět na mýtinu uslyším veselé zvolání k jídlu. Usměju se nad tím, jak trpaslík pohotově vyskočí. Oznámí, že půjde nasbírat dříví, tak se jen otočím k místu, kde je Graama. Naštěstí v něm nehoří oheň jako při boji a tak v leže věrně připomíná ohořelý pařez, možná jen ty oči jako slabě žhnoucí uhlíky by ho mohli prozradit. Naštěstí se trpaslík vydá jiným směrem, tak se v klidu posadím k tábořišti. Doloria začne připravovat ryby a ocasy s jedovými trny lehce oddělí. Samotných ryb se ani nedotknu, ale oba ocasy nabodnu na tesák.
"Pro Graamu." zamumlám a položím je vedle sebe.
" Netuším, ale to nevadí. Doloria nás tam zajisté dovede." odvětím na otázku neutrálně, jako bych snad ani neslyšela opovržlivý tón.
" Každopádně se připravte na cestu, já se zatím podívám zda je v okolí bezpečno." pronesu a i s jedovatými ocasy se vydám směrem ke Graamovi. Tak deset metrů od kraje mýtiny zapískám a vyhodím oba ocasy do vzduchu.
Graama nezklame a ve skoku je chytí a zhltne. Nasednu na jeho hřbet a vyrazím pryč z mýtiny. Obhlédnu pásmo asi 400 metrů od kraje mýtiny a snažím se vycítit přítomnost Mordatových bestií, pokud nic neucítím vrátím se i s Graamou na mýtinu.

Delší příspěvek, ale chtěla jsem, aby se příběh pohnul :)


Madam Saela
Po snídani a chvíli odpočinku Slunce získává sílu a začíná silně hřát, Saely září modří, sem tam mezi nimi vykukují rudé vlčí máky, které mají sil bojovat s neúprosnými modrými květy, motýli jsou ledově stříbrní a koně si tiše odfrkávají, sem tam radostně povyskočí, aniž by se Vás báli. Vše vypadá tak idylicky. Jediné koho něco trápí je Doloria. Neustále sleduje bílé volavky, které krouží nad vašimi hlavami vysoko v oblacích. Morael na chvíli zmizí v lese – na hlídce. V lese, který byl po požáru mrtvý, nachází pár kostí zvířat, která nestihla plamenům uniknout. Ale také něco jiného stopy jisté kočkovité šelmy – tygr? Je možné, aby zde žili tygři? Možná to jsou stopy Isabelly, ale ta je věrně u boky Dolorii. Když Morael tuto novinu sdělí dolorii „mezi dvěma očima“ zdá se být neklidná, ale odpoví: „Nemáme moc času…“ poté se otočí k ostatním „Budeme muset vyrazit.“ Zvolá zvláštním hlasem. Doloria nabídne Zervanovi, že může jet s ní, nebo mu pomůže se vyšvihnout do sedla.

Po hodině cesty se před Vámi rozevírá vysoký hrad. Barvy ledu a i chlad z něj srší na všechny strany. Kolem věží plují zvláštní ptáci se stříbrným peřím a u bran hlídají sněžní tygři. Doloria se otočí po skupině. „Nebojte se jich, jsou to jen strážci…“ Projedete kolem nich, ale i tak Vás nedůvěřivě pozorují s hlubokým zavrčením.



Stanete na holém „náměstí“ které je tiché a studené. Je zvláštní, že venku na louce bylo ohromné teplo, ale zde se z nebe snáší drobné vločky. I zde na každém koutu procházejí tygři. Objeví se dáma v modrém. „To je Azuria, služebná mé paní, zavede nás k ní.“ napoví Doloria. A když procházíte chodbami, stále více si uvědomujete sílu madam Saely. Služebné jsou tiché, nikde smích, barvy – vše modré a studené jako led. Azuria přitančí k Zervanovi a po celou dobu zůstává po jeho boku s úsměvem na rtech. „Moc mužů tu nepotkají,… žijí tu samé ženy až na pár skřetů.“ Doloria na Zervana škádlivě zamrkala. „Evidentně jsi jí padl do oka,…“ přitiskne hlavu těsně k jeho „ale být tebou si na sirény dávám pozor.“ Uchechtne se.


Před přijímací místností se Azuria zastavila a otočila k ostatním. „Zbraně nechte zde!“ ukázala na dva skřety podobné šedivým starcům s bílými vlasy a znaky po tváři. „Bez vyjímek…“ pohlédla na Michaela. "Svá zvířata také - oni se o ně postarají." bradou trhne ke skřetům. Nazvedla obočí, aby dala důraz slovům, která řekla, poté zmizela za ledovými dveřmi a naznačila, abyste počkali.

V té chvíli Vám Doloria rychle něco sdělí. „Poslyšte… madam Saela je zvláštní, prosím, nerozčilte ji, jinak ztrestá mne.“ Prosebně se podívá na tváře přátel. „její tygři jsou nadaní ve čtení myšlenek, je jako jedna duše spolu se všemi strážci, má tak kontrolu nad celým hradem - nemůžeme uniknout pokud se něco zvrtne. Jakmile nám řekne vše potřebné, půjdeme ihned pryč! Koně budou připraveni!“.

Sotva domluví, objeví se ruka Azurie kývající, abyste vstoupili. A uvidíte ji.


Nevypadá příjemně, ale zle a povýšeně. Zamračeně na vás hledí z trůnu barvy ledu a její tygři si Vás pozorně prohlížejí, jako by chtěli najít cokoliv podezřelého. Pokyne rukou k Dolorii. „Nejsou všichni!“ Ta se zatváří vyděšeně
. „Ale... ale.. jsou madam.“
„Kde je podle tebe nějaký silný čaroděj? Myslíš, že se lordu můžeš postavit s tímhle?“ hlavou trhne k ostatním.

„Madam… mám slib s velice mocnou ženou… a ona..“ Doloria polkne a otočí se k Morael. „Ona je ochotna nám pomoci. Plně jí věřím!“

„Hlupačko!“ luskne prsty a do dveří vejdou skřeti, kteří stáli venku, oba chňapnou Doloriu za paže a odvedou pryč. Na její tváři je jasně vidět, že ji čeká trest. Vám pošle úsměv a snaží se, abyste o ni neměli strach.

„VY!“ rozkřikne se madam a vstane ze svého křesla. Tygři nervózně zavrčí. „Jste ochotni mi pomoci? Jelikož jste přišli až sem…“ přejela si znechuceně skupinku „zřejmě máte dost odhodlání. Až se Doloria vrátí, vydáte se na cestu k Sopce věčné zkázy, právě zde jsou poslední zmínky o Diamantu.“ Při vyřknutí posledního slova její oči zalily jiskřičky moci. Vůbec není tak příjemná, jak jste si mysleli, je jasně vidět, jakou krutovládou žije. Kdo je tady tedy ten zlý? Pokud „Hodná“ madam Saela je taková.. jaký může být lord Mordat?


„Azuria Vás zavede do haly, kde jsou k dispozici mapy, jídlo a zbraně, pokud by jste se chtěli lépe připravit. A mimochodem… „zadívá se na Morael „tu tvoji pekelnou bestii vypustíte teprve tehdy, až budete pěkně daleko od mého sídla! Jasné?!“ poté nasadí příliš umělý, sladký úsměv. „Nějaké otázky?“



Vím, že teď aktivita opadá, a proto tak dlouhý příspěvek. Přeji hezký prodloužený víkend ^-^

Mýtina

Společníci se začnou radit, co dál. Naslouchám debatě, ale nemám náladu se do debaty zapojit. Takže koně jsou sice divocí, ale krotcí. Divné, takže tu neznají lovce a dost možná ani lidi.
Podivné místo i mě páchne magii. Když si řeknu, že magii běžně magii necítím musí to stát za to. Otázka dne zní co to znamená. Stejně, je divné že uprostřed lesa jenž shořel na popel je takové nedotknuté místo.

Dojdu k břehu jezera a tam si sednu a pozoruji skotačící koně. Musím ikdyž nerad připustit, že poklidnější a krásnější výraz jsem hodně dlouho neviděl. Naposled jsem něco tak krásného viděl, když jsem s kolegy odpočívali ve městě, kde právě slavili slunovrat.
Vyvolám si z paměti danou vzpomínku na barevnými stuhami vyzdobené městečko. Všude kolem usmívající tváře připíjející na zdraví. Následný rej masek bylo jedním slovem úžasný. Každé božstvo a letní období představovánu tuctem barevných masek .
Chvíli si tuhle myšlenku podržím před očima. Mezitím se mí druhové dohodnou, že zde přenocují. Rozumné stráže by v noci bránu neotevřeli a naopak by nás pozdravili několika dobře mířenými střelami z kuší.
Najednou se mi vlasy naježí, když démonka použije magii, aby rozdělala oheň. Rozhodnu se nespat blízko ní a tak dojdu ke stromům na okraji vody. Tam si připravím lůžko. Sundám zbroj a uctivě svou zbroj složím do vaku. Postarej se dobře o svou zbraň a zbroj a oni se postarají o tebe.
Usměji se když mi z hlavy vynoří další stará další vzpomínka na svého cvičitele. Tasím meč a začnu jej brousit. Kovové skřípění přehluší debatu mích společníků. Než se uloží ke spánku je můj meč znovu ostrý, jako břitva.
Opřu se o strom a záhy spím. Nespím sice klidně, to bych museli místo démonky v okolí sedět mí kolegové, nebo ještě lépe vesničané. Přesto spím hlubokými klidným spánkem zajištěných celodenním pochodem. Prospím celou noc.

Úsvit

Když se nad jezerem objeví první sluneční paprsky, pomalu se vzbudím. Prvních několika okamžiků se zmateně rozhlížím okolí. “Kde to jsem! Co tu dělám?“ zavrčím, poté se zadívám na rozčeřenou hladinu. Na okamžik zahlédnu hlavu Dolorie, jenž se ponoří do hlubin jezera.
Když se dívka zase objeví v táboře nese dvě ryby. Usměji se, když nám oznámí, že nám ulovila snídani.
Zatím, co ostatní snídají ty ryby. Já rychle posnídám něco málo ze svých zásob a obleču si zbroj.
Mezitím Morael vyvolá svého démonického společníka.
Slunce začne hřát. Brzy se brodíme skrz ty modré květy. Občas se zamračím na koně, jenž jsou dokonce až drzí. O motýlech se a volavkách, jenž krouží kolem se už nedá říct ani to, že jsou drzí.
“Proč mám neodbytnou touhu ulovit se volavku na oběd?“ zeptám se vrčivě společníků.
Po hodině se vynoří cíl naší cesty. Ze stromů se vynoří nejdříve vysoká věž a po chvíli i samotný hrad.
Hrad mne zas tak nepřekvapí. Mnoho vládců si buduje velké hrady, aby připomínali jejich potomkům jak mocní vládci oni byli.
Co mne ovšem překvapí jsou stráže, nebo spíše bytosti stojící na stráži. Místo vojáků před branou stojí bílí šavlozubí tygři. Kdo je tu ten zlý.
Náš nepřítel děsí vesnice pomocí pekelných psů a jeho protivnice používá tygry. společně s družinou vstoupím do hradu. Na vrčí tygry se zářivě usměji, ale založím ruku na jílci meče. Nejsou to první strážci co na mne vrčí. To, že mají dlouhé zuby mne příliš neděsí. Velmi dobře si všímám, že naše průvodkyně je čím dál nervóznější.

Dojdeme na nádvoří, kde nás přivítá jedna z nejhezčích dam, jenž jsem kdy potkal. Když nás Doloria představí mírně se dámě ukloním a pak vstoupíme do vnitřního paláce. Zimu lehce přežiju, jelikož si k tělu blíž přitáhnu plášť. Procházíme paláce a já si všímám, jak celí paláce mlčí. Tohle mi připadá jako ta samá atmosféra jako na dvoře Lorda Areka. Jenže ten byl vojenským diktátorem proslulým tím, že nabodává lidi na kůl. Ta tichá mrazivá atmosféra mi to ovzduší na diktátorově paláci hodně připomíná. jak tak přemýšlím zařadím se na konec skupinky, abych nebudil příliš pozornosti.


Dojedeme před přijímací sál, kde jsme požádání o složení zbraní. Tenhle požadavek mne nepřekvapí. Málo, která stráž by pustila k vládci, nebo v našem případě vládkyni, ozbrojené cizince. Proto bez větších protestů odevzdám své zbraně skřetům. Doloria nás rychle poučuje, že její paní je skutečnou vládkyní, jenž nás očividně potřebuje.

Vstoupíme do sine a klidně se zadívám do ledové tváře místní vládkyně. Tvář mi okamžitě ztvrdla do masky zdvořilého potěšení.
Klidně čekám a pozoruji celý rozhovor mezi vládkyní a naší průvodkyní. Když vstoupí skřeti jen přihlížím, vědom toho, že teď není vhodná doba na to klást odpor, nebo činit nějaké hrdinské činy.
Paní zaměří svou pozornost na nás. Její slova mnou prochází, bez toho aniž by se mne dotkla. Mnoho vládců se chová zle k lidem, jenž potřebují. Prostě si nemohou pomoci.

“Mám dvě otázky, jenž bych rád položil.
Jde lord zabít ocelí? „ zeptám se zdvořile na otázku, jenž by mohla být důležitá.
“Druhou je kam vedli vaši sluhové Dolorii?“ vyzařuje ze mne zvědavost.

Průzkum, cesta, setkání s ledovou královnou

Pohybuji se synchroně s Graamovými skoky, když mě jeho prudké zabrždění donutí seskočit. Dopadnu do pokleku a otočím se na svého společníka.
" Co je Graamo ?" zeptám se polohlasem a moje pravá ruka již hoří jasným plamenem.
Krátké Graamovo zavrčení mě upozorní na stopy na zemi.
" Tygr ? Nebo Doloriina společnice ? Ne nemožné tudy jsme nepřišli." prohlížím stopy na zemi a odhaduju jejich stáří.
" Jdeme. " zavelím a opět se usadím Graamovi na hřbetě. Zachvilku se opět objevíme na mýtině, na jejím kraji seskočím z Graamy a rychlou chůzí zamířím přímo k Dolorii.
" Našla jsem tygří stopy, pár hodin staré." pronesu polohlasem a po její odpovědi přivolám Graamu.
" Budu se držet těsně za spálenou hranicí." sdělím opět jen Dolorii a zmizím i s Graamou v lese.

Po celou dobu cesty se držím vedle skupiny, sice jsem mimo dohled, ale Graama mě spolehlivě vede díky jeho čichu. Teprve když se skupina zastaví na dohled hradu připojím se k nim zpět.
Po chvíli je jasné čí stopy to byly, ale to, že se Doloria bojí služebníků své paní mě trošku znepokojuje. Hádám, že nebude dobrý nápad tahat Graamu dovnitř, ale chci mít krytá záda.
Když Graama opětuje tygrům zavrčení, sjedu ho naštvaným pohledem.
Zdi hradu na mě působí tísnivě a vůbec se mi tu nelíbí, navíc z toho sálá něco co je i přes mé chápání.
Vstoupíme na nádvoří, kde jsou opět tygří strážci, Graama vypadá očividně nesvůj a jeho našponované svaly se mi nelíbí, nevím kdy něco provede, můžu jen doufat, že bych ho stihla zastavit než by je rozsápal na kusy.
Pak se zjeví žena v modrém, již Doloria představí jako služebnou madam Saely. Provádí nás chodbami a až moc okatě se drží blízko trpaslíka. Podle Doloriiných poznámek tu panují velice zvláštní poměry.

Vstoupíme do přijímací místnosti a jsme vyzváni k odložení zbraní a ponechání zvířat v péči skřetů. Vytáhnu tesák z pouzdra a rukojetí napřed jej podám skřetovi. Poté se otočím k ženě v Azurovém.
" Pochybuji, že by můj společník šel dobrovolně s vašimi...ehm...podkoními, každopádně vám ušetřím práci a možná i pár služebníků. " pronesu a otočím se ke Graamovi.
" Běž, zavolám tě. " řeknu Graamovi a z toho zůstane jen hromádka popela.
Žena zmizí za dveřmi a nám nezbývá než čekat. Doloria nám mezitím, řekne pár zajímavých věcí, včetně odhalení telepatických schopností tygrů, což je pro mě dost podstatná informace.
Lehkým přikývnutím potvrdím, že plně chápu obsah jejích slov a společně s ostatními vstoupím do haly.

Zastavím se vedle Dolorie a založím ruce na prsou.
" Ha...skutečná vládkyně. Musí se nechat, že autorita z ní jen vyzařuje." nechám proběhnout myšlenku hlavou, snad z části i úmyslně.
Viděla jsem za svůj život hodně vládců a někteří z nich byli možná ještě silnější než ona...všichni vyžadují bezmeznou úctu ke své osobě, jsou malicherní a arogantní. A jestli je ona ta hodná tak já sem učiněný anděl.
Ticho v sále prořízne hlas vládkyně a situace, která nastává se mi vůbec nelíbí. Na potrvzení Doloriiných slov rázně přikývnu, ale zdá se, že i tak má být potrestána. Jakmile se otevřou dveře a skřeti chytí Dolorii, něco ve mě se rozčílí a já jen tak tak potlačím proměnu do démonického stavu. Ti bystřejší možná zpozorují šednoucí kůži na pravé ruce a částečnou metamorfózu nehtů na černé drápy. Vše zmizí během pár vteřin a já mám co dělat, abych nepřesápla oba skřety vejpůl, výbuch hněvu nakonec zažehná Doloriin úsměv a já zůstanu stát na místě.
Vyslechnu monolog vládkyně a když dojde na zmínku o Graamovi, jen neutrálně přikývnu.
Nechám ostatní vyslovit otázky a zahledím se vládkyni do očí.
" Vím, že mě slyšíš. Asi tušíš kdo jsem a čeho jsem schopna......z toho vyplývá i šance na úspěch tohoto úkolu. Chci si promluvit mezi čtyřma očima. Ah, a ještě něco....netrestej Dolorii splnila svůj úkol více než dobře. Navíc pokud jí způsobíš újmu na těle či duchu, nepočítej s mou pomocí."

Ledový palác

Když jsem uviděla hrad madam Saely, uznale jsem pokývala hlavou. Impozantní. Dveře hlídali netypičtí strážci- bílí tygři. Mohla jsem na nich oči nechat, jsou to nádherná zvířata. Pak nám byla představena nějaká služebná- jméno jsem okamžitě zapoměla. Ve hradě byla zima, ale přizpůsobila jsem se jí mnohem líp než bych se přizpůsobila horku, takže mi nakonec ani moc nevadila. Pak jsme museli odevzdat zbraně- velmi neochotně jsem skřetům předala moje dýky, vrhací nože, skrytou čepel a jednoruční meč. 'Dejte mi na ně pozor!' Řekla jsem skřetům a pokračovala jsem s ostatními v cestě.

Doloria nás stihla upozornit na telepatické tygry, cenná informace. Když jsme vešli do sálu, začla jsem si blokovat myšlenky tak jak jsem se to kdysi naučila- ve své hlavě jsem postavila imaginární zeď, kterou jsem umístila napovrch své mysli a intenzivně jsem na ni myslela. Ale skryté pod ní se odehrávaly ještě další myšlenkové pochody, které zůstaly skryté- doufala jsem, že to na tygry bude stačit, protože za některé moje myšlenky by mě madam Saela určitě vyhodila z hradu. To minimálně.

Madam Saela mi byla nevýslovně nesympatická, ale přečkala jsem celý její proslov bez řečí a když se zeptala jestli máme otázky, považovala jsem to za pouhou formalitu a očekávala jsem, že se nikdo na nic nezeptá a konečně vypadneme. Bohužel to bylo jinak, Michael měl dvě otázky. Ta první mi přišla chytrá- odpověď mě zajímá. Ta druhá už ani moc ne. Vždyť řekla že se Doliria vrátí, a dokonce s námi bude pokračovat v cestě. Takže bude vpořádku, nebo ne? Neviděla jsem důvod proč se na ni ptát, ale i přesto jsem trpělivě vyslechla obě odpovědi.

-------------------------------------
Madam Saela:

Chvíli se dívá na Michaela, jako by snad vzpomínala, zda ho nepotkala při svých výpravách po zemi, při tažení za mocí a přepychem, ale potom jen svraštěla čelo a ledové modré oči se jí rozzářily.

„Ty naivní člověče! Ty máš v plánu jít na lorda Mordata s ocelí?“ každé její slovo je naplněno výsměchem a i když Michael nemohl tuto skutečnost tušit, v očích madam je za šaška – stejně jako většina skupiny.

„Samozřejmě, že ocelí ho nezabijete. Nejsilnější kov na zemi, doposud nejsilnější, na který jsme přišli. Dokázali jsme spojit diamant a titan. Výsledkem jsou zbraně, které dostanete.“
Madam přešla zpět ke svému trůnu, při cestě tam, překročila tygry, kteří byli jako beránci. Ihned jak se usadila, pronikavé oči tygrů se snažili Vám napojit do myšlenek. Bezvýsledně – výborně.

Při zmínce o Dolorii se usměje. „Nezvládla úkol, bude ptrestána.“ Pronese tiše, při Moraelině vzplanutí je však rozzlobená a celá se napřímí. „Ticho! Je to má otrokyně a věz, že jen já mohu rozhodnout, kdy ji potrestat, takže ti nemohu vyhovět!“
Otrokyně – to je fakt, který Vám Doloria nepověděla.
Když se madam trochu uklidní, pronese: „Doloria bude za chvíli zpět, nechci ji.. umořit…“ při posledním slově se zajíkne smíchem.

„Azurio?! Odveď je do haly, ať se připraví.“ Pokyne rukou a zároveň se podívá na tygra po pravici s největšími tesáky. „Tady Devilo půjde s Vámi.. viď drahoušku.“ Tygr se líně zvedne a počká na vás až projdete kovovými dveřmi.
V místnosti jsou k dispozici mapy, jídlo, zbraně a vše co potřebujete.
Máte možnost poradit se, nebo se zeptat Azurii na otázky, které vás zajímají, nebo na odpočinek, či promýšlení strategie.
--------------------------------------------

Cesta za Madam :

Většina z nás se nasnídala - dokonce i Moraelin společník v klidu slupl oba jedovaté ocasy - a vyrazili jsme na cestu.
Morael nás na chvilku opustila, aby prozkoumala okolí, a i když se vrátila, většinu cesty šla nenápadně za námi.
Neviděl jsem jí, ale bylo jasné, že nás bez jediného slova neopustila.

Doloria mi nabídla svezení a já jsem rád přijal.
Po hodině jsme byli skoro u cíle - ledový hrad uprostřed krajiny byl impozantní.
Stejně jako ostatní, jsem s údivem hleděl na bílé tygry, které lemovali nejen hrad, ale i jeho vnitřek.
Víceméně byly skoro všude a do jednoho nás pozorovali.
U Morael a jejího společníka jsem cítil, že nejsou ve své kůži, ale doufal jsem, že se vše obejde bez komplikací a bez boje.
Už to, že tady sněží je nemilé, natož v této zimě bojovat..
Pak se objevila krásná dívka, kterou nám Dolorie představila jako služebnou Azurii.
Hned se kolem mě začala motat, a celou cestu až ke dveřím, se na mě vyzývavě usmívala.
Poznámku Dolorie, že tady moc mužů nemají, a ať si dám na sirény pozor, jsem sice vnímal, ale její krása zapříčinila, že jsem na to hned po pár vteřinách zapomněl, a úsměvy jsem Azurii milerád dál oplácel.
Azuria na chvilku zmizela za dveřmi a my naslouchali Dolorii, která nás upozorňovala na ,,náladovost,, a přísnost její vládkyně.
,,Zbraně a zvířata ponechte zde u skřetů.,, ,oznámila nám po příchodu Azuria, a já s povzdechem, stejně jako ostatní, poslechl.
Tak tygři dokážou číst myšlenky? Tak to se asi dozví to, co bych dělal s Azurií o samotě ,pomyslel jsem si a uchechtnul se zrovna ve chvíli, kdy se za námi zavřeli dveře, a my stáli před vládkyní.

Ta svou řeč začala velice chladně ..jaké to překvapení.. ,ale mě to nechávalo v klidu.
Až do doby, kdy skřeti kamsi odvlekli Dolorii a vládkyně řekla, že úkol nesplnila a bude potrestána.
Hodlal jsem protestovat, ale nedostal jsem se ke slovům, jelikož se vládkyně opět obula - tentokrát na Morael.
Všiml jsem si Moraeliny kůže, která se ji změnila, a opět se začal bát, že neudrží své emoce.
Naštěstí pro nás všechny, emoce nadále zvládala - alespoň navenek.
Z toho jsem vyvodil, že vládkyně myšlenky opravdu dokáže číst, protože Morael celou dobu mlčela.
Když se ozval Michael se svýma dvěma otázky, vládkyně mu pohrdavě odpověděla, a ve mě to začalo vřít stále víc a víc.
Jediné, co mě trochu hřálo na duši bylo to, že dostaneme nové a silné zbraně.. a ZDARMA!..

Netrvalo dlouho a Azuria nás společně s jedním tygrem Devilem, odvedla do haly, kde na nás měli čekat zbraně, vybavení, mapy a jídlo.
Cestou jsem se rukou letmo dotkl pozadí Azurie a doufal, že to nepřejde mlčky.
,,Jmenuji se Zervan, těší mě, že tě poznávám.,, ,promluvil jsem snad poprvé od snídaně u jezera, a pokračoval dál : ,,Tobě se líbí, jak se k tobě vládkyně chová? Nechceš jít s námi a vykašlat se tady na to všechno? Dám ti vše, co bude v mých silách. Prosím, řekni ano. Nemáš zapotřebí žít s tou náladovou babou.,, ,nebral jsem si servítky ,a tak trochu očekával, že nepotrvá dlouho a trest mě také nemine.
Dá se říci, že to byl můj plán - být s vládkyní o samotě.

Přijímací sál

Klidně snesu pohled vládkyně. Není to poprvé, co si mne vládce měří zkoumavým pohledem. Nemám proto problém ten pohled snést, jsem si totiž jist že jsem jí nikdy neviděl. Z hloubky mé paměti se mi vynoří, jako žraloci pověsti o této milé dámě, jenž to přede mnou stojí.
Takže většina toho co se o ní říká bude zřejmě pravda. No, pracoval jsem i pro krutější osoby. Na druhou stranu jsem vždy měl domluvenou platbu předem.

Odpovědí na téma ocel se zamyslím. Zajímavé. Takže je chráněn před ocelí. Zajímalo by mne jestli by se dál zabít zlomením vazu, nebo jiným konvenčním prostředky.
Při zmínce o novém kovu nakloním hlavu. Zbraň z té slitiny by byli dražší než můj život. usměji se.

Když se rozhovor stočí k naší průvodkyni nakloním hlavu na stranu. To vysvětluje proč se tu tak bála. Každý otrok se cítí nejistě když se musí vrátit k nelítostnému pánu.
"Rád jsem ses vámi setkal madam. Teď už vás nebudeme zdržovat." předvedu dvorskou úklonu a vycouvá ze sálu. Venku si bez řečí vezmu od skřetů zbraně na tváři mám stále zmrzlou masku zdvořilého úsměvu.
Dokonce ani neprotestuji nad Zervanovým chováním, jenž je jasně proti protokolu. V sále kam nás naše průvodkyně zavedla, přidám ke svému meči ještě jedenapůlruční sekeru a dýku ze zmiňovaného kovu.
Poté se otočím na jednu ze sloužících. "Přeji si prohlédnout hrad. Provedla bys mne tu?" ptám se zdvořile, ale můj postoj naznačuje, že se půjdu projít klidně i bez průvodce.

--------------------------
Prohlídka

Po cestě do haly se Zervan dotkne Azurie a ona mu opětuje úsměv. Celou cestu se drž na dotek u Zervana. „Nemohu odejít, je mi líto. Jsem zavázána smrtelným slibem věrnosti mé paní. Ona nastolí novou éru… éru ledu!“ rozohní se dříve usměvavá Azurie podobně jako nějaký „pošahaný“ světový vůdce. Ale poté se přivine k Zervanovi a ten na její projev zapomene… také díky sirénskému úsměvu.

V místnosti si vyberete zbraně, které Vám již zůstanou a Azuira veselým zatleskáním přivolá další dámy. Jedny nosí na stůl ovoce, ryby, víno, další – tanečnice započnou orientální tance v rohu místnosti. Poté se Azurie otočí na Michaela s překvapeným výrazem. „V žádném případě! Odsud se nehnete, pane! Rozkaz mé paní se plní.“ Tygr, který přišel s vámi, nervózně zvedne hlavu a očima probodává Michaela. Další dva tygři zatarasí dveře tím, že si před ně sednou. „počkáte zde, dokud se nevrátí Doloria.“ Její přeslazený a zvláštní úsměv blázna mluví za vše – raději si ji neznepřátelit.

Z vedlejšího sálu se ozval skřetí jazyk a i bez znalosti tohoto jazyka vám je jasné, že jde o nadávky. Tygr se instinktivně zvedl a uvolnil prostor pro křídla dveří, která se rozrazila tlupou skřetů ve formaci tří vpředu, tří vzadu a uprostřed dvou, kteří drželi postavu. Postavě se podlamovaly nohy, a tak ji skřeti spíše do místnosti vtáhli. Podle tmavých vlnitých pramenů a kožené zbroje jste poznali Dolorii.

Místo toho, aby ji pustili jen prošli k druhým dveřím od kterých se jiný tygr opět zvedl, aby udělal průchodné místo. Málokdo si toho všiml, někteří mohli být zaujati zbraněmi a Doloriina průchodu si nepovšimli. Nejpve skřetím a poté vaším jazykem zanadávali cosi ve smyslu, že tudy ji brát neměli, protože ji akorát uvidíte... a tak odtahují Dolorii pryč. Azurie se nervózně zasměje. „Asi je vyčerpaná… po dlouhé cestě. Přeci jen hledala skupinu několik týdnů.. Takže… nějaké bylinky jí pomohou a … tebe tedy vezmu na prohlídku…“ podívá se předstíraným úsměvem na Michaela. „Přidá se někdo?“

------------------------

Ráno

S prvními paprsky se probudím, ale zůstane ještě ležet. Slyším, jak vstává ještě někdo a jde se vykoupat. Tak tohle Zervan asi nebude... Poté už slyším Doloriin výkřik "Snídaně!" a lehce se zavrtím, jako že ještě spím. Instinkt mě nezklame. Zevran jde pro dřevo a po cestě zpátky si to namíří přímo ke mně. Jakmile je krok ode mě, tak cuknu nohou a vyskočím. To se dělá, kopat do spících elfů? Co si to sakra dovoluješ? Ještě jednou a nepřej si mě! Dál si trpaslíka nevšímám, z brašny si vytáhnu nějaké, pro většinu neznámé, pečivo a nasnídám se. Potom počkám, až se ostatní nasnídají a s nevolí sleduju Morael a jejího "mazlíčka". Nezdá se mi. Vůbec se mi nezdá. Měl jsem ji zabít.

Po cestě jdu jako poslední ze skupinky a jednu ruku mám nepřetržitě na jílci. Po hodině dorazíme k hradu, který je strážený Tygři? Kdo má sakra jako stráž tygry? Nechápavě zavrtím hlavou a pokračuju se skupinkou dál. Na nádvoří se nás ujme jakási služebná a hned se nás pokouší pobláznit svým úsměvem. Když se zrovna zadívá mým směrem, tak přehnaně zívnu. Ale očividně se jí daří oblbnout trpaslíka. Jen ať si to užije.

Služebná zastaví u jakýchsi dveří a přikáže nám, abychom odložili zbraně. Jakoby lhostejně pokrčím rameny a začnu pomalu odkládat svoje zbraně a důmyslně je přivazovat k sobě, aby z nich vznikl balík, který lze v jediném okamžiku popadnout. Jelikož mi to chvíli trvá, tak v okamžiku, kdy nás služebná "pozve" dál, mám v ruce jeden pásek, který jsem si nestihl připnout. Spokojeně se usměju a nenápadně si jeden jeho konec omotám kolem ruky.

Tak tohle že je ta hodná? No to se máme na co těšit... Tohle je tak jediná věc, co mě proběhne hlavou, dokud skřeti neodvedou Dolorii pryč. Tak teď už to chápu... Pak už se neděje nic úplně zajímavýho, tak stojím a tvářím se lehce znuděně.

Pak nás už pošle do vedlejší místnosti, kde je spousta zásob a zbraní. Vezmu si svoje zbraně a ze zásob "Madam" Saely si vezmu toulec šípů a dýku. Zatímco se Zervan sbližuje s průvodkyní a Michael se plánuje vydat na prohlídku, tak já se zpátky vyzbrojím. Během toho zaregistruju, jak skřeti místností protáhnou Dolorii a můj výraz dává jasně najevo, že jde o starost někoho jinýho. Jakmile si připnu i poslední dýku, tak se zadívám na mapu, vytáhnu pergamen a začnu ji překreslovat. Zatímco někteří budou prohledávat hrad a další budou prozkoumávat jiné hlubiny, provokativně se usměju na Zervana, tak bychom mi ostatní měli promyslet kudy kam. Tázavě se zadívám na ostatní. Nějaké návrhy?

V hradu ledové královny


Jak jsem čekala ledová královna si nemohla odpustit výsměch na štítonošovu adresu. Zajímavé nám démonům se skutečně nevěří, kdyby mi věřil jen trošku vůbec by tu otázku nepoložil. Už v oné vesnici sem mu vysvětlila proč hledám kováře či jeho metalurgické spisy, ale zjevně marně. Nicméně aspoň vím, že buď jedno nebo druhé má ledová královna. Na tváři se mi dokonce mihne i pobavený úšklebek, když je náš tazatel nazván naivním, ten je vzápětí však smazán tak napůl naštvaným výrazem, když se ledová královna rozohní a "odpoví na můj" nevyřčený dotaz.
Jasně otrokyně, mocné bytosti už nemají normální služebné proto tu mají všichni tak fanatický výraz. Navíc věřím, že by mohla Dolorii ušetřit trestu, ale pak by ztratila svou tvář jako tvrdého neomylného vládce....prostě politik každým coulem.

Azuria nás odvede do sálu a v patách nám kráčí Devilo asi spíš pro kontrolu našich myšlenek, než pro případnou obranu Azurie. Ani jednoho k nám přidělených průvodců si nevšímám a ihned si to zamířím ke stolu se zbraněmi. Chvilku přejíždím očima z jedné strany na druhou, než můj pohled utkví na obouručním meči s širokým ostřím, krásná věc. Normální člověk by s tím vládl velice neohrabaně, válečník možná průměrně, ale co je takováhle zbraň pro démona.
S téměř posvátnou ústou uchopím meč za rukojeť a prohlédnu si jeho ostří. Je pdobný tomu mému starému, když tak přemýšlím ani nevím, kde skončil...možná ho má Mordta nebo zůstal v nějaké časoprostorové skulině při přechodu, to už je ale jedno.
Poodstoupím do stolu a párkrát s mečem cvičně máchnu.
" Na svou velikost lehký a vyvážený, navíc se tahle slitina neroztaví ani, když se budu sakra snažit.....ale rozžhavit ho zvládnu." přemítám nad zbraní a položím ji zpět na stůl. Poté vezmu dýku a naříznu kůži, kterou je obmotána rukojeť, tam by mi mohla začít pod dlaní hořet, což by bylo v boji nemilé. Odmotám kůži a vezmu zbraň za obnažené železo.
"To bude lepší." usměji se spokojeně po dalším máchnutí. Nandám si zádový postroj do kterého připnu zkázonosnou zbraň a chvilku zkouším dřepy a vůbec se tak různě kroutím, abych zjistila zda mi meč nijak nepřekáží.
Do prázdného pouzdra zasadím tesák z téhož materiálu, ten starý ať si klidně nechají nebyl pro mě nijak významný a přesunu se k mapám.
Vyberu si jednu z map a přiložím na ni konečky prstů.
" Cutis Daemon " zašeptám a utěšeně sleduji, jak mapa mění svou základní barvu na šedou, která opět vymizí. Jde jen o preventivní opatření, aby neshořela kdybych byla neopatrná.

Trpaslík stále vede konverzaci s fanatickou přisluhovačkou a Michael touží po prohlídce hradu...ani jednomu se, ale nedaří a dveře z mísnoti jsou zataraseny tygry. Nijak se nevzrušuji...jeho problém. Pak se, ale otevřou dveře a uprostřed skupinky skřetů zahlédnu Dolorii.
" Hmmm...otrokyně ? Jakou má asi pojistku, když jí pouští ven ?" bleskne mi hlavou myšlenka a já věnuji největšímu z tygrů přesládlý úsměv. Teď nic nemůžu.
Přesunu se k jinému stolu a vyberu si modrý plášť, který přes sebe přehodím a zapnu ho sponou u krku.
Dvěma rychlými kroky se přesunu vedle trpaslíka, zrovna když Azuria nabízí prohlídku hradu. Nepotřebuju, aby zmagořili i jeho...já si narozdíl od něj tu část o éře ledu pamatuju a ty její úsměvy na mě neplatí.
Ostrostřelec, jak sem se rozhodla pojmenovat elfa, který se u naší skupiny objevil až ráno, zatímco překresluje mapu utrousí nějaký ten vtípek a zeptá ostatních na další postup. Já neodpovídám, stejně ho můj názor nezajímá a navíc říkat či přemýšlet nad čímkoli tady by bylo nebezpečné.
Abych zabránila dalšímu oblbování trpaslíka položím mu ruku na rameno a s vážnou tváří mu řeknu : " Hej hola, mistře trpaslíku, copak válečník jako ty sebou může tahat ještě ženštinu ? Prober se...válka začala."
Věnuji trpaslíkovi pobavený úsměv a přesunu se k velké mapě, abych se zorientovala...

Michaelova prohlídka:

Azuria se snaží odpoutat pozornost od Doloriina průchodu a tak kouzelným úsměvem nasměruje Michaela ke dveřím modré barvy, kované šedým vzorem podivných run. „Takže nikdo jiný? Nevadí…“ naposledy vrhne úsměvem po Zervanovi a vede Michaela. Tygr se líně zvedne a Michaelovi je jasné, že půjde s Vámi. Pohupuje se a tlapy šourají o kamennou dlažbu. „Takže… paní říkala, že zabijete lorda.. je to pravda?“ Dychtivě vyzvídá. Poté si tě pozorně prohlédne. „Kolik lidí jsi zabil?“

Procházíte pomalu další halou, tou, odkud přivlekli Dolorii. Podlaha kamenná, ale naleštěná. Stěny zdobí obrazy předků, či vládců – u madam Saely si nemůžeš být ničím jistý.


Poté procházíte strmým schodištěm, které vede do věže. „Tady je nejhezčí výlet.“ Rozplývá se, poté se ale zamračí „Támhle vzadu je vidět záře sopky Věčné zkázy.“ Ukáže.


„Až budete procházet mrtvým lesem, který se rozprostírá kolem sopky, budete čelit mnohým příšerám…“ přistoupí blíže k Michaelovi a jeho ovane její vůně po chladu a sněhu. „věříte té … osobě? Víte jistě, že vás nenechá na holičkách?“ je ti jasné, že mluví o Morael. Jako by ale chtěla aby jsi měl strach, jako by... to byl její příkaz.. vystrašit vás.
Poté mlčí, a tak se vydáte dál. Při sestupování po schodech uslyší Michael podivné skřeky a skřípění řetězů. Procházíte kolem zavřených dveří z těžkého kovu označenými runami, hlídajícími tygry. Kolem Vás proběhne drobný skřet, zanadává aby Michael uhnul z cesty a vřítí se do místnosti. I tak máš ale možnost zahlédnout její interiér – mučírna. V rohu uvidíš několik Doloriiných zbraní a je ti jasné, jak přišla ke svému trestu. „Toho si nevšímej… malá místnost,… bezvýznamná.“ Sladce zašvitoří Azuria. „pojď!“ pokyne mu lákavě prstem.


Zdi hradu jsou pevné, podobně jako u dobytných hradů. S jediným rozdílem. Nejsou zde žádné hradby, ze kterých by mohli lukostřelci útočit, ani chodit po stráži. Když se zeptáš proč, Azuria odpoví:“ Nepotřebujeme vojsko, my… máme draky.“ Řekne pyšně. „Podívej!“ vykřikne a když procházíte průchodem v zahradě, vykýři je vidět stříbrný ohromný a majestátní drak. Zahrady jsou zasněžené, ale i tak upravené.


Tygr, který Vám jde neustále za zády si zívne a zadívá se na Azuriu, jako by snad něco řekl, v tu ránu Azuria obrátí:“ Musíme jít.“ Pokud budeš chtít delší prohlídku, tygr výstražně zavrčí. Musíte se vrátit.

Procházka hradem

Plamennou odpověď si uložím do paměti. Tohle si zapamatuji!
Pro pozdější využití.
Jsem překvapen, prudkou reakcí naší hostitelky.Zajímavé, proč nesmíme odejít?
Co bychom mohli asi vidět? očividně nejsou dobří hostitelé jinak by věděli, že takto prudké odmítnutí zbudí lidskou zvědavost co skrývají.
Najednou se otevřou dveře a mi vidíme Dolorii. Jsem celkem překvapený, že si nikdo nechce prohlédnout hrad. Nakonec pokrčím rameny.
Čím víc zjistím o svých spojencích a o nepříteli, tím snadněji jej porazíme. opětuji úsměv své průvodkyně.

"Ano, jdeme bojovat s lordem." odpovím a tvářím se nadšeně, ale vyhlídka na boj mne nevzrušuje. Bojoval jsem se už tolikrát, že je to pro mne téměř rutina.
"Už dávno jsem přestal počítat ty co padli mou zbraní.
Jsem profesionální voják. Za svůj život jsem bojoval často." vysvětluji když procházíme kolem portrétů osob, jenž by mohli být předky naši nové zaměstnavatelky.
Když vystoupáme na věž mlčky několik okamžiků sleduji sopku."No, na boj jsem zvyklí.
Co se týče důvěry to je v dnešních dobách vzácné zboží. " odpovím zamyšleně.

Sejdeme dolů do hradu, když míjíme dveře z kterých na mne dýchá temná aura mučírny. Když si má společnice všimne mého pohledu oznámí mi, že je to nějaká obyčejná místnost. Skřet jí to dost pokazí. Jasně obyčejná, bezvýznamná místnost.
Další objev mne překvapí. Hrad nebrání střelci, není na to ani přizpůsoben.

"To tento hrad nebrání střelci? zjištění, že hrad brání draci mne překvapí dosti nemile, protože se dá předpokládat, že budou bránit pevnost lorda.
Tygra okázale ignoruji, jako každého jiného strážce. Když tygr zavrčí, že se máme vrátit. Jen přikývnu a vrátím se do hlavního sálu, kde vzhledem ke zjištěným okolnostem přiberu si kouzelný štít a kopí, jídlo léky .
“Já jsem tedy spokojen, můžeme vyrazit.“ usměji se na své společníky

Ráno

S Estřel se pořádně protáhneme a zajdeme se napít průzračně čisté vody v jezeře. Ta nás ihned probudí. Znova si přičichnu k Saelám a na tváři se mi opět objeví úsměv. Do konverzací se zase moc nezapojuji, spíše jen jdu se skupinou a užívám si života. SLunce hřeje, Saely nádherně voní, prohánějí se tu motýli a koně... Co víc by si člověk mohl přát? Pak vyrazíme, já jdu mlčky vedle Estřel a jemně jí cuchám srst.

Pak se nám ukáže hrad z ledu. Jsem tímto dílem naprosto odrovnaná. Hltám všechny jeho křivky a zákruty. Jak se k němu přibližujeme, začínám rozeznávat i strážce- tygry. Jakmile je ale vnitřně ucítím, dojde mi, že to nejsou kdovíjací andílci. Estřel znervózní taky, obě však stále nehnutě jdeme bok po boku. Pak dorazíme na studené náměstí, padá tu sníh. Chladná podlaha mne studí do bosých chodidel. Zčistajasna se tu objeví dívka, která se mi moc nelíbíbí, později se dozvím, že to je siréna. Když procházíme palácem, tak jsou snad na každém rohu ti tygři. Mohutná stavba mě už začíná omrzovat. Všude jenom sníh, ledově modrá... No, nic pro mě.

Po chvíli dojdem před přijímací místnost. Začnu hladit Estřel po hlavě, ale když mi řeknou, že ji tu budu muset nechat, skoro se mi zastaví srdce. Ještě nikdy jsem totiž bez Estřel nikam nešla. Trošku zakolísám a už už se chystám protestovat, jenže mi došlo, že by to stejně nemělo smysl, se jim vzpouzet. Proto ji políbím na čumák. ,,Kdyby ti něco udělali, přísahám, že je všechny, do jednoho pozabíjím, i kdyby mě to mělo stát krk," zašeptám své milované medvědici s vlažnýma očima do ucha. Hned potom nás Doloria varuje, že tygři její paní mohou číst myšlenky. Nejdříve se zaleknu, ale hned potom do mě vztoupí odhodlání a nebojácnost. Jen, ať si to klidně ví. Nato se otevřou dveře, a já, plná očekávání a zvědavosti nakukuju dovnitř. Jakmile jsem ji však uviděla, naprosto se mi zhnusila. Vypadala až příliš panovačně, povýšeně a velice krutě. Tohle všechno jsem dokázala rozeznat i přes mokré oči. Ještě víc se mi znepříjemnila jejím výbušným chováním.

Po nepříjemném ,,divadélku" nás Azuria zavede do místnosti, kde si můžeme vybrat jakoukoli výbavu a zbraň. Zastavím se u stolu a dívám se po věcech. Pak se pomalu rozejdu a začnu je hladit, jak jsou vybroušené, ostré a vypracované. Potom ze stolu vezmu jeden batoh a dva malé koženné váčky, jeden na každou stranu boku. Pak si vezmu jednu dlouhou hůl. O prohlídku zřejmě nejevím zájem.

Čekání na odchod :

Na mou nabídku, ať Azurie odejde s námi, odpověděla sice s úsměvem, ale záporně, že odejít nemůže.
Zamračil jsem se a něco si pod vousy zamručel, když Azurie tlesknutím přivolala další sirény a ty začali nosit na stůl jídlo i pití.
,,No vida, to si nechám líbit.,, ,usmál jsem se, a hned do sebe začal cpát jídlo a zapíjel ho vínem.
To už po mém boku stála Morael a logicky mi vysvětlovala, že cestovat s Azurií není nejlepší nápad.
,,Já vím... Jen.. je moc..krásná. Musím si dát na její úsměv a oči sakra pozor!,, ,odpověděl jsem ji kajícně a dál se věnoval jídlu.
Když jsem uspokojil primární hlad, začal jsem se - ještě s kusem masa v jedné ruce - prohrabávat zbraněmi.
Pokud jsem uviděl obouruční sekeru nebo meč, či palcát, neváhal jsem a odešel s ním si zase sednout k jídlu a vínu.
Nevěděl jsem, zda nám poté dají nějaké jídlo na cestu, a tak jsem se hodlal přežrat jako v časech dávno minulých.
Z hodování mě vyrušil až párek skřetů, který do sálu zabloudil omylem i s Dolorií uprostřed.
Aniž bych stačil nějak zareagovat a protestovat, zmizeli v dalších dveřích, a Azurie tento omyl zamluvila nabídnutím prohlídky hradu.
,,Děkuji, dám raději přednost jídlu. A dokud se k nám nevrátí Dolorie v pořádku, nehnu se odsud ani na krok!,, ,řekl jsem důrazně a sledoval odcházejícího Michaela s Azurií a tygrem.

Po chvilce se Michael vrátil z prohlídky hradu a mě - ač jsem k němu necítil mnoho sympatií - se ulevilo, že je v pořádku a dokonce i spokojený.
,,Já budu taky připraven. Ale až se k nám opět připojí Dolorie a vrátí nám naše zabavené věci. Pak rád vyrazím.,,
Otočil jsem se na Azurii a podal ji ruku : ,,Rád jsem tě poznal, drahá. Snad se nevidíme naposledy.,, ,neodolal jsem opět jejím očím a rtům.
Sedl jsem si na jednu ze židlí a čekal, co se bude dál dít.

Čas vyrazit

Michael přišel s úsměvem do haly. Zvláštní vidět ho takového. Dříve pro ostatní – bručouna – teď změnila prohlídka hradu. I když to nejspíše nebude mít dlouhého trvání. Stále se však čeká na Dolorii. Azuria se přisune opět k Zervanovi a ujme se slova. „Takže… zbraně máte, teď tedy jen Doloria. Lenoška jedna…čeká se jen na ni. Je … trochu vyčerpaná.“ snaží se zavtipkovat, ale bezvýsledně.

Luskla prsty a menší skřet se dovnitř vloudil tajnou komůrkou, s náručí plnou vašich zbraní, které byly v pořádku.
Tanečnice jediným lusknutím odežene pryč a za zavírajícími dveřmi, opět ulehne tygr. „Tákže… „ spráskne ruce „Doloria už je na cestě.“ V tu chvíli se rozrazí dveře, až i obvykle připravený tygr překvapeně nadskočí ode dveří.

Po naleštěné podlaze se blíží dva skřeti. Dolorii sice stále drží pod paží, ale už se na nohách trochu udrží. Když ji pustili a ona dopadla tvrdě na kolena, snažila se rychle zvednout, párkrát ale zavrávorala. V obličeji byl vidět pot bolesti a vlasy byly slepené zaschlou krví, ale i přesto Vás obdaří úsměvem, kterým chce dát najevo sílu. Ihned začne mluvit, aby se snad nikdo nevyptával, jak jí je. Její pohled mluví za vše – až později. Rychle si stáhne slepené vlasy do ohonu.

„Máte zbraně? Výborně“ zeptá se zastřeně předstíraným pevným hlasem. Pokusí se narovnat, ale je jasně vidět, že chůze samotná jí působí bolest. Doloria pohlédne na Morael s děkovným výrazem a je vidět, že se k ní donesl fakt, jak byla rozhořčena tím, že ji madam Saela uložila trest. Přešla pomalu k několika stolům, kde byly vyrovnány zbraně – ty její byly stále v mučírně, jen tak se k nim tedy nevrátí, a tak vybrala nové. Šípy, luk, toulec. Poté dýky tak akorát do kožených bot a meč podobný japonské katany. Úsměvem (je přeci jednoduší smát se, než-li vysvětlovat původ bolesti) obdařila Forbidden a přejela znovu po skupině očima. „Můžeme vyrazit?“

Když vyjdete znovu na náměstí, již není nikde vidět jediného tygra. Doloria zmizí ve stájích obrostlých zasněženým břečťanem. O chvíli později vyjde ven a s otěžemi v rukách vede ven osedlané, sněhově bílé koně. Pro Varise s modrou, prošívanou uzdou, a modrou dekou, srolovanou na zadní části sedla.

Pro Forbidden a Diur stříbrně-zelenou, pro Morael černo-rudou, Zervanovi jasně zelenou a Michaelovi šedo-černou. Všichni koně – plnokrevníci byli při síle. Zervanovi přivedla koně menšího vzrůstu, takže mu stačilo, když mu pomohla vyšvihnout se do sedla. Usmála se na něj, poplácala koně po šíji a přivedla si koně i pro sebe. „Můžeme?“ kývne na skupinu a nasedne na neklidného koně, černého zbarvení. "On je tak trochu...divoch.. ale mám ho ráda" odvětí, i když vypadá, že Dolorii miluje, a pokud se někdo zeptá, proč má černého: "Navíc... není z této země.. od madam Saely, ale našla jsem ho v mrtvém lese, jako hříbě." Když vyjíždíte ven z hradu máte pocit, že každým krokem dál je tepleji, jasněji a příjemněji. Doloria kluše pár metrů před vámi a je vidět že si užívá chvíle volna... jenže i tak se sem bude muset vrátit. Možná... pokud přežije.

Čas vyrazit

Vůbec se mi nezamlouvá chování sirény. Nidky se mi nelíbily, ale bylo obdivuhodné, jak byly oddané vodě, chaluhám, svému božstvu a jiným podobným věcem. Tahle siréna se mi ale zprotivila mimořádně, protože ,,zradila" své bratry a sestry, jenom kvůli nějaké panovačné mrše, co chce udělat věčnou zimu. Zima... K čemu je jen dobrá? Příroda tehdy trpí a je smutná, chřadne. Přežijí jen ti nejsilnější. A to byl svým způsobem člověk. A člověk taky přírodu ničí. Můj vztek na madam Saelu byl zkrátka obrovský.

Azuria zavolá lusknutím skřeta, který přinese naše nové zbraně a výbavu. S ním ale nepřijde Estřel, proto viditelně zneklidním. Vezmu si své váčky, batoh a dlouhou hůl z diamanu a titanu. Jakmile hůl ucítí, že je odteď jen moje, proběhne jí a mnou pomyslné zajiskření. Ihned si ji zamiluji, i když to je ,,dar" od člověka, kterého na světe nejvíce nenávidím. Mezi mnou a holí se začne tvořit jakési pouto.

Pošlu soucitný pohled k právě přivlečené Dolorii. Chtěla bych jí jít pomoct, ale přišlo mi to nevhodné. Podařilo se jí se postavit na nohy a jakštakš jít. Její zbraně byly pryč, proto si vybrala nové.

Po chvíli vyrazíme na dvůr. ,,Dolorie?" začnu opatrně. ,,Kde jsou naše zvířata?"

Když dojdem na dvůr, Doloria nám přivede sněhobílé koně. Nejdříve chci odmítnout, protože jedu pouze na Estřel. Tak tomu ale bylo jen do dneška, protože jsem si uvědomila, že kdybych na ní jela, ztácela by drahocennou energii, a to zbytečně. Proto s neochotou přijmu koně. Připoměl mi Kuóra a byl mu i celkem podobný.

Pak klusem vyrazíme na cestu...

Cesta :

Hned poté, co jsem se Azurii řekl, že ji snad ještě někdy uvidím, se ode mě odvrátila a dvakrát luskla prsty.
Po první lusknutí nám jeden skřet přinesl naše zbraně, a po druhém se tanečnice skoro až neslyšně odebraly pryč.
Po chvilce nám další skřeti přivedli zcela zničenou Dolorii.
Mé oči se zableskli vztekem a bez nadějí, ale rozum mi říkal, ať zachovám klid, jinak z tohoto ledového království nevyjdu živý.

Na nádvoří každý z nás dostal koně. Můj měl jasně zelenou deku a uzdu, a byl o poznání menší než ostatní.
,,Děkuju, mé nohy to už za pár minut ocení.,, ,usmál jsem se na Dolorii, a můj pohled jakoby říkal : Už bude jen dobře. Uvidíš..
Když se Dolorie zmínila, že její kůň není přímo od její paní, ale že ho našla v lesích, neodpustil jsem si poznámku : ,,To je nám jasné. Kdyby byl od té ledové mrchy, byl by celý z ledu a sněhově bílý. Divím se, že ho ještě nenechala ze svého království vyhnat , nebo dokonce nezabila.,, ,zašklebil jsem se.
Dolorie se sem už nesmí vrátit. Nedovolím, aby dál byla otrokyní..

Pohladím svého koně po hřívě a tiše k němu promluvím.
,,Ahoj, krasavče. Jmenuju se Zervan. Doufám, že spolu strávíme klidnou cestu.,,

Tiše pozoruji ostatní a jsem připraven na cestu.

Hala, cesta za úkolem

Když má průvodkyně znovu přitulí k Zervanovy, jen pokrčím rameny a zadívám se na jídlo na stole.
Tak Lenoška prý.
Má zvláštní smysl pro humor. Nevím jak bys vypadala ty, kdyby tě někdo mučil.
Doloria vypadala, že má dost. Zřejmě jí právě dopují látkami proti bolesti. Otázkou je jak dlouho bude těm látkám trvat než zaberou.
Potažmo, jak dlouho bude trvat než zase vyprchají. otočím se od své hostitelky, aby neviděla můj kyselí obličej. Když se otočím zpět znovu se příjemně usmívám.

Když se oběví skřet s náručí našich starých zbraní, sám se divím jakou radost ve mně vyvolá návrat mého starého dobrého meče. Opatrně jej převezmu a pověsím si jej na záda. Jeho známá váha mi dodá klidu.
Konečně dorazí i naše průvodkyně. Zadívám se na Dolorii, jenž se sotva drží na nohou a můj úsmev dostane trhlinu v podobě ledových očí. Takže Doloria je vážně tvrdá a nebo tu mají dobré felčary. To jak se snaží tvářit, že se nic nestalo je až úsměvné.

Nechám se vyvést na náměstí. Překvapeně si všímám, že nikde nejsou tygři vidět, přemýšlím proč tak asi. Brzy zjistím, že tu tygři tu nejsou protože by znervózněli koně. ”Zajímavé. Takže ti koně nejsou na tygry zviklý, zajímavé.”
Zamračeně bílé koně pozoruji a tvářím se všelijak, jen né nadšeně. Přesto koně převezmu a na sedlové brašny si přivážu svůj starý meč.
Vyhoupnu se do sedla a jsem se rád, že jedeme pryč.
Popoženu svého koně a zařadím se vedle Dolorie . “Co víš o své paní?“ zajímám se .

Zase na cestě

Když jsme odešli od madam Saely, viditelně jsem si oddechla protože se mi její přítomnost ani trochu nezamlouvala. Když nám nabídli nové zbraně, vybrala jsem si meč a vrhací nože, zbytek zbraní jsem si ponechala z vlastního arsenálu, který mi naštěstí nepoškozený vrátil skřet ke kterému jsem to původně uložila. Po chvíli čekání se k nám přidala Doloria- původně jsem moc nevěnovala pozornost tomu, že někam zmizela, to se ovšem změnilo když se vrátila. Vypadala tak zničeně, sice se to snažila zakrývat ale moc jí to nešlo. Dokonce se na mě usmála- došlo mi, že je silnější než jsem si myslela, kdo ví co jí ti služebníci madam Saely prováděli. A ona stále předstírá že je vpohodě a že se jí nic nestalo... Později si s ní určitě promluvím ujistila jsem se.

Všichni jsme dostali koně a deky, ta moje byla stříbřitě zelená a líbila se mi. Můj kůň byl bílý- vypadal jako plnokrevník, byl silný, energický a dobře stavěný, zamlouval se mi. Vyjeli jsme. Na Dolorii měl hned otázku Michael- ani jsem se nedivila, Dolorie asi bude středem zájmu po celou cestu. Když mu odpověděla, vzala jsem ji kousek stranou a tiše jsem se jí zeptala: 'Proč vlastně zůstáváš u madam Saely? Vždyť to musí být hrozné! Proč od ní neodejdeš?' Snažila jsem se aby to znělo soucitně, i když já moc soucit projevovat neumím.

Tažení začíná

Po Azuriině vtipu o lenosti naší společnice se mi ve tváři objeví kyselý úsměv. Otočím se a chvíli mám nutkání vzít tu její vysmátou držtičku naplocho mečem, ale nakonec se přemůžu a na zem letí plivanec. Plesknutí slin o podlahu zanikne v lusknutí prstů a zvuku otevíraných dveří tajné komůrky. Sjedu skřeta pohledem, ale nijak o svůj starý tesák nejevím zájem a dál se věnuji mapě dokud se neotevřou dveře a skřetí pohůnci nepřivlečou Dolorii sotva se držící na nohou.

"Takže ji nakonec potrestala. Chápu..." pomyslím si a hodnotím Doloriin stav. Děkovný výraz oplatím letmým úsměvem...netuším, zda moje řeč se Saelou měla ten správný účinek a zmírnila Doloriin trest, anebo naopak.
Když se Dolorie vyzbrojí, jen přikývnu, že můžem vyrazit a nechám se vyvést ven z hradu.

Na nádvoří nám Dolorie na chvilu zmizí a vrátí se s koňmi, když mi předá otěže s červeno-černou výstrojí nasadím zmatený výraz, jasně barevně budu krásně ladit, ale já a jízda na koni....
Kupodivu to nakonec není tak těžké, kdo kdy jezdil na démonickém válečníkovi, zvládne koně bez větších problémů. Dokud nejsme pryč z území, které páchne mocí ledové paní držím své myšlenky na uzdě, ale jakmile se nadechnu svobodného vzduchu začnou mi v hlavě proudit desítky myšlenek.
Samozřejmě je podle očekávání Doloria zasypána dotazy, takže já si počkám až bude ticho.
" Možná si to neuvědomujete, ale Saela je stejná jako Mordat, takže pokud přežijeme bitvu s Mordatem, čeká nás ještě jedna...tedy mě čeká ještě jedna, jestli potáhnete semnou bude jen na vás. Ale nejdřv potřebuju vědět jednu věc. " odmlčím se pohlédnu na Dolorii.
" Ehm..Dolorie...mám dojem, že nejsi u Saely dobrovolně a předpokládám, že má něco čím, tě drží v šachu....prokletí, někdo tobě blízký koho drží v žaláři....nevím, ale chtěla bych to vědět, třeba bude v mých silách ti pomoci. Pochop, chtěla jsem jí poskytnout své služby za tvou bezpečnost....dohoda padla, když tě potrestala....a na to mám jedinou odpověď..smrt."

Znovu na cestě.

Po mém dotazu na postup se rozhostí v celé místnosti ticho a chladná atmosféra. Tak když si chcete hrát na vlastním, tak dobře, no. Po chvíli se vrátí žoldák, siréna a za chvíli už skřeti dovlečou i Dolorii. Jo, tak teď už její motivaci chápu. Když donesou naše staré zbraně, tak si vezmu svůj luk a pověsím si ho na záda. Ze zbytku výbavy si vezmu pouze malou zdobenou dýku a schovám ji do brašny. Zbytek ať si klidně nechají.

Na nádvoří nám Doloria dovede koně, pro mě jednoho s modrou dekou. Modrá...koho napadlo, že bych měl rád modrou? Koně ovšem pohladím po hřívě a vyšvihnu se mu do sedla. Ve skupince se držím poslední a snažím se hlídat, jestli za námi nikdo nejede. Po chvíli se mi ale začnou klížit oči a dostanu se do stavu mezi bdělostí a spánkem, ze kterého se proberu až v okamžiku, kdy Morael domluví. Zaslechnu až slůvko "smrt". Chvíli se rozhlížím a snažím se nedat na sobě najevo, že vůbec nevím, o čem se po cestě mluvilo.

Výprava pokračuje

Michael usoudil správně, že tygři se zde nenacházejí z určitého důvodu. Koně by byli neklidní. Doloria moc dobře věděla, že bude zájmem celou cestu, ale také doufala, že ji nechají oddychnout alespoň do první přestávky.
Zervan se snažil pohledem naznačit, že vše bude v pořádku. Jak je možné, že tito lidé jsou tak hodní. Pomyslela si. „To víš, že to tvé nohy ocení. Dnes musíme jet až do tmy.“ A na zmínku o krutosti madam Saely ke koním pokývá hlavou. : „No… byl to celkem úkol donutit madam, aby tu mohl zůstat…, ale nakonec mi svolila. Ani ho nenechala ocejchovat tak, jak to dělá svým bílým koním…“ hlavou kývne směrem ke koním. U kořene ocasu se rýsuje podivná runa připomínající vločku sněhu.

Když nasedla, její černý kůň se vzepjal a některým z vás mohlo připadat, že se kopyty promítla barva lávy. Možná za to mohla jeho mohutnost, možná jen jeho zbarvení, ale tento kůň není obyčejný. „Pochází ze stáda LaVia. Každoročně se přesouvali kolem naší vesnice, ale po vypálení se stádo rozpustilo. Tohle, byl hlavní hřebec. Zbytek stáda uhořel.“ Uzavřela a láskyplně ho poplácala po krku.

Usmála se také na Zervana, který promlouval na svého koně. A byly konečně vidět jiskřičky upřímného smíchu. Všimla si také zvláštního výrazu ve tváři Michaela. „ale no tak…“ začala se smíchem. „nic ti neudělají.“ Nikdy by neřekla, že je všechny tak ráda uvidí. Ta chvíle v mučírně, byla jako věčnost. Měla pocit, že se vzdaluje od obrovské rány v jejím srdci. Že čím dál je od hradu, tím lépe se cítí a tím méně ji bodají rány.
Když jste vyjeli z nádvoří, ovanul vás teplý větřík, Saely kolem cest kvetly a vypadaly, že teplý den, jako bude tento, jim vůbec nevadí. Užívala si tu volnost, byla jako pták. Isabella to cítila taky tak. Radostně mručela a skákala v louce spolu s medvědem Diur, odkud se zvedaly odkvetlé lístky květin, které slastně chytaly ve vzduchu. Pak se vedle Dolorii objevil Michael. „Co víš o své paní?“

Nechtěla tuto otázku slyšet – i když moc dobře věděla, že to bude jedna z prvních, které příjdou. Zhluboka se nadechla, úsměv byl tatam. „Vážně to musíme řešit teď? Podívej na to slunce… byly časy, kdy jsem ho spatřila jen malým otvorem ve zdi ve sklepení. Není to nádhera?“ zaklonila hlavu a nechala větřík, aby si pohrával se slepenými vlasy. Jenže Michaela nechtěla tak odbýt a po několika minutách ticha promluvia. „Madam Saelu vlastně skoro neznám. Chová se… proměnlivě. Někdy záři jako Slunce a během chvíle dokáže zabít i nebohé batole. Vím jistě, že nenechá někoho zasahovat do jejích plánů a chce, aby se věci děly tak, jak předpokládá, že se dít mají.“ Pootočí se po Michaelovi. „Občas si říkám, kdo z nich je vlastně ten zlý. Zda lord Mordat, nebo ona.“ Rozhodla se, že tohle protentokrát stačí. Více mu poví později, už jen proto, že se k nim přidala Forbidden.

Bože… proč se všichni tak starají o mé dobro? Mohu je nazývat přáteli? Do očí se Dolorii hrnou slzy. Nikdy se o ni nikdo nezajímal. Nikdo ji nevyslechl, když plakala, nepochválil. „Já…“ povzdychne si „vlastně nemohu odejít…“ dořekla a utichla. Aby odbourala další dotazy, popohnala koně ke cvalu. „Přes tuhle pláň to vezmeme rychle, v krajních lesích žijí bludné panny a my nemáme moc času na to, je pozdravit.“ Křikne přes rameno a popožene koně ještě rychleji kopnutím do slabin a mlasknutím. Může se Vám naskytnout pohled na dlouhou pláň, která končí vrcholky hor. „Tam se utáboříme na noc.“ Křikne na Morael, se kterou si srovná tempo.


Když zpomalíte, Morael probodne ticho a obrací se na Dolorii. " Ehm..Dolorie...mám dojem, že nejsi u Saely dobrovolně a předpokládám, že má něco čím, tě drží v šachu....prokletí, někdo tobě blízký koho drží v žaláři....nevím, ale chtěla bych to vědět, třeba bude v mých silách ti pomoci. Pochop, chtěla jsem jí poskytnout své služby za tvou bezpečnost....dohoda padla, když tě potrestala....a na to mám jedinou odpověď…smrt." Ta zastřeně hledí před sebe. Zatíná čelisti a povoluje, aby nepověděla něco, co nemůže. Ale už asi nemá na výběr. Je nutnost jít s pravdou ven.

„Madam Saela mě zachránila. To jsem Vám řekla a tak to i bylo… částečně. Nejprve mne chtěla zabít, protože jsem viděla hrůzy páchané jejím bratrem. Když si však povšimla, jaký cvik mám, rozhodla se ze mě udělat špeha. Musela jsem zabíjet… zabíjet vlastní národ.“ Hlas se jí sevřel. „Když jsem odmítla, zbili mě do krve, když jsem poslechla a přežil jediný, třebas i dítě, zbili mě. Já a Isabella jsme spojeny mocným poutem našich duší, stejně jako tady Diur. Madam Saela však ví, jak toto pouto zrušit. Prošli jsme tolika hrůznými zákroky.. že?“ obrátí se na Isabellu, která jde nyní spořádaně vedle koní. Zamručí a odprskne si. „Madam Saela má své tygry v moci, ale ani jeden není napojen na její duši. Lord Mordat má pekelné psy, ale oni jeho duši sdílí. Mocný artefakt, který toto umožňuje je právě …. Krvavý diamant. Pokud nepřinesu diamant, zabije mi Isabellu, ale potom zemřu i já.“ Dokončí co nejtišeji Doloria.

„Nevím jak si zachránit život, nevím ani jestli ho dovedu zachránit vám,… jestli vás nevedu na jistou smrt. Omlouvám se, že jsem podala zkreslené informace, ale pravdou je, že Krvavý diamant, je ten, který ovládá i další dva takové takové. Až budou všechny tři pohromadě, svět jaký známe, bude v rukou Saely nebo Mordata a my…“ polkne.

***

Po dlouhém dni jste dorazili do průsmyku v horách. V dálce se v zapadajícím slunci tyčila sopka Věčné zkázy. Byla chladná noc a Doloria pomohla najít jeskyni. „Už jsem tu párkrát měla hlídku… většinou je to rutina – obhlížet, zda nejde vojsko Mordata. Madam je touto myšlenkou úplně posedlá.“
Doloria pohlédne na Varise. Celou cestu se drží zpátky, nepovídá, nezajímá se. Za normálních okolností, by jí to bylo líto, ale je vidět, že on o to nestojí. „Támhle je jezero, takže se klidně omyjte. Koně, vědí co a jak - jen je odstrojte.“ Počká až všichni sundají koním sedla a poté pronese elfským jazykem: „Nildinyar, Maruvalmë sinomë.“
A koně odklusali, spokojeně zafrkali a začali se pást. „Tak... Morael, mohla bys prosím rozdělat oheň? Za chvíli se vrátím.“ Doloria ohodí zbraně k sedlu na zem a odkráčí do pomalu šeřícího se dne, směrem k jezeru. Svlékne, a slastně se s tichým a štiplavým nádechem ponoří do studené vody. Krev, která se změnila v černou hmotu držící její vlasy se rozpouštěla a kolem její hlavy tvořila rudou auru. Škrábance zrůžověly a i když pálily, vydržela ve vodě co nejdéle. Nejhorším zraněním je ale dlouhá rána podél celé páteře - od pravé lopatky, táhnoucí se jako had dopředu k pravé kyčli. Se syknutím nad nepříjemným třením o látku se obleče a pomalu přejde k tábořišti. Pokud mají někteří další otázky, zodpoví je.

Cesta a večer v jeskyni

Během celého dne se držím na okraji skupinky, mlčím a na otázky odpovídám dosti nepříjemně. Myšlenky se mi mezitím toulají všude možně. Až když nás večer Doloria zastaví, tak začnu pořádně vnímat přítomnost. Odstrojím koně, sedlo položím hned u vchodu k jeskyni. Pak k němu přidám většinu svých zbraní a vyrazím do lesa jenom pár minut před tím, než Doloria vyrazí k jezeru.

Asi po hodině a půl se vrátím zpátky s velkou otepí dříví, kterou hodím k ohništi. Pak si sednu ke svým věcem, vytáhnu z brašny dýku a začnu si ji melancholicky prohlížet.

Nečekaná návštěva

Vyrazím do lesa, sbírám dříví a po nějaké době mě to zavede až k jezeru. Šplouchání? Někdo od nás? Nebo někdo cizí? Potichu odložím dříví na zem a vytasím dýku, načež se začnu plížit k místu, odkud ty zvuky slyším. Nepozorován se dostanu až na dohled. Aha, Doloria...Tak to je veškerej poplach zbytečnej. Schovám dýku zpátky do pochvy a sednu si ke stromu tak, aby mě bylo vidět, ale já neviděl na jezero.

Jak Doloria vyjde z vody a obleče se, tak vstanu a otočím se. Riskuješ chodit takhle sama. Ale do toho mi asi nic není. Ve skutečnosti bych...bych ti rád řekl, že se omlouvám. Jak domluvím, tak se na patě otočím a rychle vyrazím pryč. Pak už jenom vezmu nasbírané dříví a pokračuju ve sbírání, načež se vrátím zpátky k jeskyni.

Pokračování cesty

Ihned se podívám ke kořeni ocasu bílých koní a polekám se, když tam mají vypálený (nejspíše) znak madam Saely. Přátelsky poplácám koně po krku, ale nechci si k němu budovat žádný vážný vztah, proto s ním ani nemluvím. Když nám později Doloria objasní původ jejího úchvatného koně, mám k němu ještě větší autoritu. ,,Těší mě, krásný tvore. Doufám, že budeme přáteli. Mé jméno je Diur, a jaké je tvé, jestli se mohu ptát?" zeptám se černého koně, který vyzařuje sílou a hrdostí. Po chvíli jsem si všimla, že k nám dorazily Estřel s Isabellou a vesele si hrají okolo nás. ,,Estřel! Neběhej tak moc! Do večera budeš unavená a nebudeš mít vůbec žádnou sílu! Přestaň!" ,,Ále, notak, Diur, nech mě prosím si alespoň chvilku hrát... Isabella je tak milá..." ,,Tak dobře. Isabello! Pohlídej mi Estřel, ať se zbytečně neuřítí!" Pak mi huňatá medvědice olízla holou patu a odběhla za černou panterkou. Všichni jste slyšeli nejdříve tiché bručení, potom řvaní k Isabelle a potom obyčejné mručení. Kdo neumí mluvit se zvířaty, vůbec nám nerozuměl.

Když uslyším o bludných pannách, zrychlí se mi tep. Už dlouho jsem je chtěla vidět. Teda... Jedno zvláštní stvoření za druhým... Nejdříve ten Moraelin ďábel, potom tygři v paláci, pak mořské panny a nakonec bludné panny... Co příjde pak? Naštěstí ale neuslyším rozhovor o Saele a mučení a těch dalších věcech, protože bych je potom zahrnovala všetečnými otázkami a hlavně bych vůbec nebyla klidná.

Utáboříme se v prostorné jeskyni a já se jdu umýt spolu s Dolorií, a řeknu i Estřel, aby šla s námi. Vůbec to tu totiž neznám a v její blízkosti se cítím bezpečně. Koupu se asi dest metrů od Dolorie a všimnu si ran. Když obě vylezeme z vody a jdeme spolu nahoru k jeskyni, řeknu jí pár slov. ,,Víš, když se Estřel poprvé potkala s Isabellou, asi se porvaly a Estřel měla roztržené ucho. Já jsem jí na to dala ty bylinky, co nám dal ten myslivec a hned se jí to zahojilo... Nechceš to zkusit?"

Cesta

Po cestě jsme si vyslechli příběh Dolorie. Na moje chápání to bylo hodně, hodně složité, ale většinu jsem toho pobrala. Když domluvila, položila jsem hlavu na krk svého koně a usnula jsem. Nebylo to poprvé a tak jsem očekávala, že nespadnu. A našetěstí jsem opravdu nespadla. Vzbudila jsem se hned za chvíli, byli jsme u nějaké jeskyně a tak jsem odstrojila koně a připravila si věci ke spánku. Sedla jsem si na provizorní lůžko, které bylo tvořeno dekou položenou na zem v jeskyni, a ostřila jsem si dýky. Když jsem zkončila, šla jsem do lesa ulovit si něco k jídlu. Chytila jsem zajíce, měl by k večeři stačit, a začala jsem ho opékat na ohni, který jsem si rozdělala asi 20m od skupinky. To kvůli Diur, aby nezačala vyvádět kvůli tomu, že jím zvíře. Viděla jsem všechny ze skupinky, ale neslyšela jsem co říkají pokud spolu mluvili. Když jsem dojedla, vrátila jsem se ke skupince, lehla jsem si a poslouchala jsem co si povídají ostatní, až všichni ostatní spali usnula jsem taky.

Nový tábor, Procházka

Usměji se na Dolorii a nenaléhám, když mne odbije s tím, že to probereme později. Takže jsi žila v podzemí, nebo cele.
To o naší zaměstnavatelce něco nepěkného řeklo.

Tak spát mám, kde a teď si to chce ujasnit na čem jsme. popřemýšlím a počkám až se Doloria vrátí a vyslechnu její příběh. Je celkem překvapen, jak málo se její příběh liší od těch co jsem už slyšel v minulosti. Vojevůdce, nebo spíše vojevůdkyně, jenž se rozhodl ušetřit svědky řádění svého příbuzného? Zvláštní.
Nějak se zapomněla zmínit o svém nadání.

Po době, jenž se mi zdá věčností, dá naše průvodkyně signál k zastavení a téměř se zhroutím z koně, přesto se snažím, aby to na mně nebylo moc vidět. "Už vím proč tak nesnáším koně a jezdce." bručím a odstrojuji svého koně. "Udělej mi radost a nevracej se." požádám nehlasně koně. Odnesu své vybavení do jeskyně, kde si připravím lůžko.

Když se Doloria vrátí od jezera, pomalu se zvednu s místa, kde jsem seděl. "Šla by ses projít?" zeptám se dívky a nabídnu jí ruku.

Nový život

Užívám si vodu, která mi se štípáním plní rány. Cítím se jako při měsíčním obřadu, kdy naši druidové a mágové uctívali bohy zvěří. Měsíční světlo vždy tak jasně osvětlovalo krev na kožešinách… S trhnutím se nadechnu. Je to, jako by mé srdce někdo chytil studenou rukou a silně stiskl. Ta rána na zádech, všiml si někdo těch run? Se silou zavřu oči. Snažím se zahnat myšlenky na dnešní den, na trest, na runy, které mi byli vřezány do kůže jen proto, že mě chce madam mít na dohled. Ach bože! Jinak dlouhá rána vypadá na první pohled zcela obyčejně, ale když se podívám zblízka, jasně vidím drobné kudrlinky řezných ran…

„Eh?“ Diur je tu. Usměji se. Vlastně mi chyběla, svým vlastním způsobem. Je to zvláštní bytost, avšak podobná mi je více než ostatní. „Ah, Diur. Ta voda je úžasná nemám pravdu?“ pohlédnu na břeh jezera, kde si opodál u podrostu stále hraje Isabella a Estřel. „Koukám, že si rozumí… Je to krásné mít přítele..“ usmívám se na skotačící šelmy. Zaposlouchám se do toho, co mi řekla a zamyslím se. „Viděla jsem ty sáčky, je z nich cítit oměj na sto honů a čemeřice na zastavení krvácení také.“ Usměju se a rychle dodám: „Ale… bohužel.. možná později.“ Usměji se na ní láskyplně a přesto bolestně. Bolí mne tak lhát jí. Nechci aby viděla ránu. Vím, že oměj zastaví krvácení, ale… pokud se to zacelí, runy vyniknou.. bože, co mám dělat.

Rychle se vydám ke břehu, kde se obléknu a v tu chvíli si všimnu Varise. Jak se chovat? Skousnu si rty. „A-ahoj.“ To je to? To je jediné na co se zmůžeš? Ach bože. To co vyjde z jeho rtů téměř nevnímám. Opravdu řekl omlouvám se? Nebo je to výplod fantazie? Ale než stačím zareagovat, otočí se a rychle odejde. Řekla jsem něco špatně? Chci ho zastavit, chci! Ale jen vztáhnu ruku a nahmátnu do prázdna, tam, kde před chvílí stál.

Když se vrátím k ohništi, příjde mi, že se vracím k rodině. Píchne mě u srdce při skutečnosti, že mě berou (snad) jako přítelkyni… Pohlédnu na Forbidden, která snědla ulovené zvíře. „Mohu?“ ohnu se a seberu kožešinu, poté mu vší silou odtrhnu hlavu od kůže a tu pohodím do ohně. Zamumlám přitom „Canya e carcanë“ Vzplane pár modrých jisker. Omluvně se ohlédnu po Diur, které se to asi nemuselo líbit. „ochrání nás to před troly.“ Hlasitě písknu a z lesa se ozve řev Isabell. V tlamě hrdě nese několik zajíců, vyplivne je u ohně a tváří se: večeře je na stole.

Neubráním se úsměvu. „Oh, Diur, málem jsem zapomněla.“ Vím, že tohle by mohlo skončit hádkou a rychle si beru Diur stranou. „Mám tu kus chleba a sýru pokud chceš. Vzala jsem to v sídle Saely. Vezmi si to, já si raději dám maso… promiň.“Nevím, zda si stihla zabalit své jídlo, přišla jsem ze sklepení později, takže pokud odmítne, pochopím. Pokrčím omluvně rameny a přeju ke zvěři, kterou začnu stahovat z kůže. Sbíhají se mi sliny…

Broukám si melodii a hledím zamyšleně do ohně.

Najednou, i když tu je okolo plno lidí, se cítím tak… sama, bezmocná. Rukama obejmu kolena a přisunu k bradě. Isabella se stočí u mých zad a krásně hřeje, v mysli mi přenáší překrásné výjevy plání, jezer, volnosti a svobody.
Vzpomenu si, co vše jsem dnes prožila.
Na chvíli spatřit znovu Slunce, oblohu, být tady, dýchat… usměji se při výjevu Michaela, který při odsedlávání koní vypadal dosti zkroušeně.
Do očí se mi derou slzy, rychle se zvednu a vracím se k jezeru opláchnout si obličej, aby se slzy skryly. Když se vracím Michael již čeká s nabídnutou rukou.
Trochu se bojím, ale vložím mou ruku do jeho a přikývnu. „Jistě, že ano.“ Napjatě očekávám, co se bude dít.

Procházka při zapadajícím slunci

Jemně Dolorii stisknu ruku a pomůžu jí na nohy. Pomalým krokem se vydám k jezeru a podél něj do neznáma.
"Důvod, proč jsem tě požádal jestli bys nešla se mnou, je ... ten že se bojím že až se setmí netrefím zpátky." prohlásím až příliš vážně, doufaje že donutím svou společnici k úsměvu.
"To víš jsem městský člověk. Ty jsi tu byla, tak bys zpět k jeskyni mohla trefit." pokračuji už ne tak vážným tónem. Doufaje, že má společnice odhodí trochu starostí za hlavu. Snad nám oběma tahle procházka prospěje. Mým bolavým nohám teda určitě. Doufám že i Doloriině bolavé duši. přemýšlím za maskou úsměvu.

Poté vyslechnu odpověď své společnice a chvíli přemýšlím, poté až když si pořádně srovnám v hlavě co chci říct, znovu promluvím.
"Nebudu se tě ptát, jak se cítíš.
Jelikož jsem při prohlídce hradu navštívil i mučírnu kam tě tvá paní poslala. Pochybuji, že se cítíš dobře fyzicky a podle toho, jak jsi seděla u ohně na tom není příliš dobře ani tvá mysl." pronesu vážně můj hlas postrádá veselí, jehož byl před chvílí plný. Zaručeně vím, žes nám neřekla vše. Otázkou zůstává, jestli je to proto že nemůžeš, nebo nechceš. uvažuji v duchu.
"Nebudu ti dělat kázání na to žoldák, jako já nemá právo. Tvá paní tě naučila bojovat a zabíjet, což je dar i prokletí." cituji slova "Je na tobě, jak své umění použiješ a proti komu. Není důležité co si myslím já, nebo zbytek družiny, ani co si myslí tvá paní, důležité je co ti říká srdce.
Pokut cítíš, že musíš bojovat abys ochránila to na čem ti záleží, pak bojuj. Jsem si téměř jist, že nepoužíváš meč a luk, proto je jen na tobě jak svou sílu využiješ." mluvím tiše a mírně upravuji proslov, jenž před několika měsíci měl jeden moudrý muž ke mně.

Cesta

Chvílemi zapomínám, proč vlastně cestujem. Je mi s nima tak dobře, že zapomínám na všechno. Sice nejsem moc společenská, ale tohle je vážně vyjímka. dorazíme k jeskyni a já si všimnu, že Forbidden nese z lesa malé bezvládné tělo. V té chvíli se mi nahrne krev do hlavy a byla bych se za ní rozběhla, kdybych se nezkrotila. Pak mi ukápne jedna slza plná touhy po zbavení se své fobie při zabíjení zvířat. Achich... Proč já? Radši se otočím a půjdu za Dolorií se vykoupat k jezeru.

,,Ano, přátelství je krásný dar. Já jsem ho do nedávna sdílela jen s Estřel," odpovím Dolorii. Pak mě ale trochu zaskočí, že nechce pomoci od bolesti a útrap,a el každý má právo na vlastní rozhodnutí. Proto jen pokrčím rameny a mile se na ni usměji. Poté ji doprovácím k ohništi. Musím se šíleně ovládat, abych se k tomu místu vůbec přiblížila, ale zastavím se od ohniště pět metrů a tam si promnu oči. Dál nejdu. Zkroušeně pozoruji jejich počínání. Sevře se mi srdce, když uvidím, jak Doloria utrhla hlavu zajíce, hodila ji do ohně a pronesla nějaké zaklínadlo. Sevřu pěsti a rty pevně k sobě. Pak trochu povolím, když zjistím, že nás to ochrání před troly, vzápětí se ale vyděsím, že tu nějací jsou.

Když si mě pak Doloria vezme stranou, zchladnu, ale udělá se mi nevolno. ,,Ehm. Promiň. Dneska asi jíst nebudu, je mi z toho všeho masa nějak špatně. A asi už zůstanu tady, nevadí?" Potom si promnu oči a omluvně se zadívám na Dolorii. Chce se mi brečet a zároveň i ječet na všechny ty, kdo dnes jedli maso. A to mě nesmírně dožírá. Začínám se dokopávat na psychické dno. Ano, přátelství je sice krásné, ale když ho sdílíte s určitými lidmi, kteří se chovají docela jinak než vy, je to někdy dost obtížné. Když pak Doloria odejde, sednu si na bobek a když se potom po deseti minutách zvednu, abych si šla lehnout k podřimující Estřel, mám kolena mokrá a tvář oteklou.

Noc

„Jasně Diur, v pohodě.“ Odpovím na její rozhodnutí být sama. Usměji se a stisknu rameno. Musí to být těžké… ale něco jíst musím. Když se vrací zpět, vidím, že jí tekly slzy, vyšlu myšlenku k Isabelle, která kývne a příjde se stulit k nohám Diur. Otře se havraní srstí o její lýtka a přitom zamručí. Když na mě Diur vzhlédne, usměji se a povzbudivě mrknu.

Když se procházím s Michaelem, cítím se zvláštně. Příjemně, bezpečně. Můj strach se vytrácí. Velký podíl na to má i vážnost, která mě rozesmála. Na tvářích se mi objeví ďolíčky upřímného smíchu. „Městský člověk? Ach ano… poznala jsem to podle toho, jak jsi mluvil na toho koně… bude z toho mít trauma ještě hodně dlouho.“ Rozesměju se ještě víc př vzpomínce na jeho Udělej mi radost a nevracej se. Cítím se zvláštně. Jako by bouře nad obzorem stáhla své plány a ukryla se za horizont. Když se uklidní mé koutky úst, které se chvěly v rytmu smíchu, poděkuju Michaelovi. Stačí prosté „Děkuji.“ a jsem si jista, že Michael pochopí, za co děkuji.

Za přátelství, za snahu, za úsměv… probíhá mou myslí. A poté začne, tentokráte už opravdu vážně a mé koutky úst opět nabydou dřívější neutrální polohu. „Co mi říká srdce? Srdce mi říká, abych ukončila své trápení, neboť cena za cíl, který toužím mít, je vysoká. Mým cílem je žít. Svobodně, bez trestů, bez úkolů, bez vražd, které musím páchat… Ale vzepřít se madam je… nemožné.“ Procházíme vysokou trávou, která mě příjemně lechtá na prstech ruky. Poté se zarazím.

Nepoužívám meč a luk? Možná jsem nepochopila jeho slova, ale usměji se. Ach ano, byl by překvapen. „Víš Michaeli, jakožto žoldáka si tě vážím, neboť smrt snášíš tak klidně. Přijímáš ji tak, jak přijde. Ale nepodceňuj mě. Věř mi, že bych ráda smyla vzpomínky na smrt všech nevinných lidí. Meč, na útok z blízka, z nutnosti, luk, na zbabělý útok z dálky, kdy oběti ani nespatřili toho, kdo je zabil. Nemohla jsem se podívat jim do očí…“ Hlas se mi zlomil. Najednou jsem se cítila hrozně slabá, ubohá, ubrečená. Skousla jsem si ret, abych nespustila slzy. „Promiň.“ Zašeptám. Zavřu oči, a když je opět otevřu, usměju se na něj. „Promiň.“ Zopakuju. „A vůbec… odkud že ty pocházíš?“ zeptám se se zájmem. „Měl jsi.. měl jsi rodinu?“ procházíme se a povídáme si. Když si pak vrátíme k ohni, má nálada je sice stále špatná, ale vím, že na to nejsem sama.

Cesta -> tábořiště

S pohledem upřeným kamsi do dáli vyslechnu odpověď na svou otázku.
" Hmmm....chápu." přikývnu takřka bezhlesně a trochu popoženu koně. Na odpovědi je moc brzo a já nechci dělat unáhlená rozhodnutí.
Na jednu stranu, když je Dolorie s námi, žádné nebezpečí od Saely jí nehrozí. Navíc Madam Saela je pěkně vypočítavá mrcha, ale i dobrý stratég. My musíme splnit tu nejhorší část úkolu a její armáda nebude mít žádné ztráty, ale hlavně v případě neúspěchu jí nebezpečí nehrozí a i kdyby Mordat chtěl stihne se v tom svém sídle opevnit tak, že by jí odtud nevyštípalo ani deset Mordatů.
" Ta mrcha." procedím skrz zuby a v hlavě se mi začne rodit plán, ale jeho příprava bude chtít chvíli klidu.

Dorazíme do průsmyku a Dolorie nás zavede k našemu dnešnímu tábořišti. Jeskyně..ideální místo pro to co chci udělat. Na pokyn Dolorie odstrojím koně a se všemi věcmi se přesunu do jeskyně.
Volnou ruku mám nataženou před sebou a nechám po dlani rozeběhnou plamínky. Vyberu si vzdálenější kout jeskyně a rozhodím tam věci včetně meče se zádovým postrojem. Poté se odeberu do středu jeskyně, kde se postavím a zašeptám " Aeterna candela ! ", stejně jako minule se objeví plameny u mých nohou a začnou mě olizovat. V klidu vystoupím a odeberu se ke svým věcem.
" Asi za hodinu začnou plameny ztrácet na síle, přineste si dřevo." utrousím, nehodlám tu držet plamen celou noc a navíc teď budu potřebovat spoustu energie.
Shodím plášť a přikryju s ním věci, jediné co si vezmu je meč.
" Nikdo se mě nedotýkejte a ani ke mě nechoďte. " oznámím, když si sednu do tureckého sedu meč položený u nohou.
"Obice mille amentia" zašeptám a v kruhu okolo mě se objeví runové znaky vypálené do kamene.
" Im 'vocat te speculatorem sphaeras. Ego hedum...." započnu mumlat ve starobylém jazyce a jak uvolňuji energii runy na hlavě začnou zářit, mé oči se promění ve dvě černé tůně a hlas s každým slovem ztrácí na lidskosti.

Noc, návrat do tábora

Podařilo se mi jí na chvíli rozveselit. Teď je mi líto, že jí tu náladu zase zkazím. pomyslím si při pohledu na společnici, jenž od smíchu naskakují dolíčky ve tvářích.
Její poděkování příjmu jen mírnou úklonou hlavy.

Poté se náš rozhovor stočí k vážným věcem a tak ten krásný úsměv zmizí a nahradí jej ledová maska, jenž tak často skrývá pocity i u mně. Slova, jenž pronáší Dolorie mne celkem překvapí. Jí srdce říká, že by to měla vzdát?
Tak tohle je trochu silná káva. Znám velitele, jenž berou lidem svobodu, potkal jsem i ty jenž jim berou svobodnou vůli, ale ještě nikoho, kdo by bral svobodnou vůli a naději naráz.
Zamračím se a zamyšleně poslouchám slovům své společnice.

"První věc, kterou si uvědom je to že ty nejsi za smrt nikoho, kdo zemřel odpovědná. Ty jsi se nerozhodla, že je zabiješ!
To se rozhodla tvá paní! Ty přece taky neviníš koně za to, kam tě dovezl, ne?"promluvím tichým odhodlaným hlasem .
"Druhou věcí, jenž si prosím uvědom je to, že dokud žiješ máš naději!" promluvím po malé pauze. "V tomto mi můžeš věřit. Ať už bitva vypadá jakkoliv špatně, vždy je cesta jak se zní dostat živ.
Jen jí musíš najít. Málokdy bývá taková cesta snadná a nebo bezbolestná."

Poté její proslov pokračuje a já jsem zhnusen její paní čím dál víc. Dobře, že pro velitele neznamená nic život jeho nepřátel, ani lidí. To je běžné, ale posílat vrahy a nepřipravit je na to co bude následovat je vážně hloupé.
U žoldáků bych to pochopil. Tam je to zabij nebo budeš zabit, ale posílat vraždit někoho, kdo na to nemá nervy ani žaludek je hloupé.
Pomalu se zastavím, několik úderů srdce přemýšlím jestli dívku, jenž najednou vypadá, jako holčička ztracená ve tmě neobejmout, ale nakonec to neudělám.


"Tak to je záludná otázka.
Když jsem odcházel s verbíři, tak jsem ještě rodinu měl a pravděpodobně mám ještě někde nějaké příbuzné. Pochybuji ovšem, že by mne rádi viděli.
Když jsem odcházel hrozně jsem se ti podobal byl jsem bezstarostný mladík.
Dnes jím už nejsem ani zdaleka. Dnes umím jen bojovat a přesně za co mne chválíš, neboli zabíjet.
Ty se ještě do normálního života vrátit můžeš. Tebe stále tlačí svědomí. Já jsem jej pohřbil pod pomníkem, že každý jednou umře.
Pro mne už život ztratil cenu, proto můžu tak jednoduše přijímat smrt." Odpovím po hodně dlouhé chvíli přemýšlení na dotaz ohledně mé rodiny. Poté zamíříme zpátky do tábora, kde se uvelebím na svém loži a pokusím se usnout. Jediné, co si sundám je zbroj, ale boty si nechám a meč si raději položím vedle sebe.

nečekaná návštěva

Když říkám, že toužím věci vzdát, chvíli mě pozoruje se zvláštním výrazem ve tváři. Jenže, ačkoliv bych měla, nelituji toho, že jsem řekla pravdu narovinu. „Já vím, že… nejsem zodpovědná za zničené domovy, ale jsem za vyvražděné rodiny… Michaeli, omlouvám se… cítím za to zodpovědnost. Cítím, že… jsem mohla něco udělat. Ať už bych byla odsouzena ke smrti… zachránila bych rodiny.

Jeho „proslov“ mě překvapil, příjemně. Smutně se usměji a zadívám se do země. Mnu si rameno a snažím se utišit palčivou bolest z run. Musím.. musím mu to říct. Poradí mi, určitě! Musím mu říct o těch runách na mých zádech, ale.. neměla bych se s tím svěřit spíše Morael? Probudím se z myšlenek ovládající mou hlavu.

„Měl jsi rodinu? To mě mrzí... vážně. Ale věřím, že tvá matka by byla šťastna kdyby se dožila tvého návratu, nemám pravdu?“ když slyším jeho slova, že jeho život ztratil cenu, rychle vzhlédnu a zadívám se mu do očí. „To neříkej! Slyšíš?“ nejprve vyjeknu, ale uvědomím si svou zbytečně hlučnou reakci. Moc dobře jsem si všimla chvíle, kdy se jeho tělo strnule naklonilo, ale pohyb nedokončilo. Ach bože… prosím.. jen obyčejné obětí. Jsem tak opuštěná.. má hlava si myslela své, mé ruce se začaly třást. A nakonec jen mysl vyslala poslední myšlenku. Škoda že?

Když jsme se vrátili, instinktivně nasadím neutrální výraz, ale oči mluví za vše. Zarazím se, když uvidím Morael provádět magii. „Morael.. tohle není dobré..“ (je to součást penalizace :) - pochopí jen Morael) špitnu, ale nechce být rušena. Každé kouzlo temného rázu se zde, obrací proti nám… jenže už mě neuslyší, i když jí to budu chtít říct. Mohla by upadnout do kóma, nebo hůř. Musím jí nechat dokončit to. Třeba se nic nestane, třeba to byl jen výmysl, aby lidé zapomněli na magii v těchto končinách. Obejdu přítomné, lehnu si blíž k Michaelovi, chtěla jsem si s ním ještě povídat, ale… došla mi slova.

***

Nastala noc, neobvykle chladná. Vysoká tráva se pokryla jinovatkou a některé z vás tato změna mohla probudit. Diur a Estřel se vzájemně zahřívaly, ostatní se snažili zachumlat se pod dekami, které alespoň trochu odháněly dotěrný chlad. Doloria však nespala. Tahle zima není předzvěst ničeho dobrého. Vlastně je to jen jediná věc, která se stala. Madam Saela vyslala troly. Ale … přece není tak podlá, aby zabila skupinu, která jí má pomoci k diamantu, nebo ano? Třeba se cítí ohrožena.
Chtěla se ještě nahnout pro jedno polínko, a přihodit, když se zhroutila na kolena a se sykotem zaklela. Runy, vypadající jako jizva začaly žhnout, pálit, řezat.
To znamená jediné! „Jsou tu!“ špitnu ve vzlyku.
Urychleně se dobelhala k Michaelovi, který leží tak, jako by byl připraven okamžitě bojovat. „Michaeli.. Mi..chaeli.. dýchám zrychleně, kvůli bolesti na zádech. Vstávej, vzbuď ostatní! Trolové jsou tu.“ Urychleně probouzím ty, co mi jsou nejblíže Forbidden a kousek dál, před světem schovaného Varise. „Všichni vstávat!“ vydechnu. „Trolové překročili hranici magie, Morael? Tvůj štít, který nás měl ochránit zřejmě ztroskotal. Madam Saela se pojistila, tvé kouzlo obrátila proti trolům, nebo hůř.. sama je vyslala, ale při vstupu do našeho štítu jim trochu…“ prsty naznačila na hlavu, že zešíleli. Blíží se.. cítím je. Kouknu na Diur, která zřejmě už také cítí mohutné dunění země.


„Morael, nedělej žádná útočná kouzla, nevím jak budou reagovat na štít, takže lidi… zbývá jediné. Trochu jim provětrat kožichy.“ Dořeknu a o pár úderů srdce později dopadne vedle mě statná borovice.
Nastává boj, při kterém je vidět jen občasné záblesky ohně, či léčivých kouzel. Forbidden ladně odolává každému útoku a jednomu trolovi zasadí smrtelnou ránu do týlu. Morael se pouští do jednoduchých kouzel, elementárního původu, které podrážely stromy a ubíraly vzduch. Diur tiše a hbitě překonávala poražené stromy (i když jí to nejspíše rvalo srdce) a zezadu udávala velké škody. Tři, kteří zbyly – Michael, Varis a Doloria byli obklíčeni. Čtyři trolové, proti třem. „Má.. někdo.. z vás.. nějaký.. nápad?“ sýpala unaveně Doloria. Než však dořekla, trolové se vrhly po Varisovi, kterého snadno zdvihli ze země a hodili o skálu dál. Doloria s křiknutím chtěla utíkat za ním, ale dopadl před ní ohromný kmen.
Varis se mezitím bolestně kroutil s levou rukou od krve. I na tu vzdálenost, i na to šero, i díky pachu krve, cítila, že rána je ošklivá. Michael hbitě a tvrdě zasadil pár sečných ran, ale usmrtili tak spolu s Dolorií tři troly. Zbývá poslední. Michael však zůstává při rozumu a zasadí ránu do odhaleného břicha. Trol se skácí, avšak nešťastně na Doloriiny nohy. S ohlušujícím řevem spojeným s chroptěním mrtvých trolů se vznesou i ti poslední ptáci, kteří zůstali ve skrytu větví lesa.
Přežili jste. Varis s ošklivým zraněním ruky, které bude potřebovat nutně prohlédnout, Michale a Forbidden s drobnými škrábanci, Diur s Estřel vyvázli bez zranění a Doloria se kroutí bolestí a vypadá to, že má vyražený dech, nebo snad rána na zádech? Obojí, třísky jí prořízli kůži a odhalili runy. Rychlými pohyby ukazuje, abyste jí pomohli.
A ten kdo se k tomu dostane nejdřív, strhne zbytek cárů jejího oblečení a uvidí… mocně žhnoucí runy.

K těm runám. Umíš je přečíst.
Mám úmysly, že Saela dala Dolorii sledovat, tak že ji vtiskla runy do jizvy.

Znamenají něco jako: Kdo najde toto tělo, nechť okamžitě ukončí jeho bytí na zemském povrchu."

Chtěla se ujistit, že nikdo nepřijde na její plán. Nevím jestli to použiješ, nebo si to necháš pro sebe, je to na tobě :)

Neklidná noc

Dnes nespím klidně mám jednu ze svých obvyklých nočních můr. Kolem mne prochází dlouhá řada těch, jejichž krev je na mích rukou. Já se rozhlížím po tvářích a čtu v nich hrůzu a obvinění. Vždy mne znepokojí kolik těch tváří je a co je horší kolik jich nepatří vojákům a válečníkům.
Ne, co jsem komu udělal...
Ti všichni mě čekají v pekle. ve spánku sebou cukám a tu se noční můra změní. Najednou se nade mnou zjeví ta krásná dívka Doloria a něco mi říká. Najednou se dívka zmizí v ledovou královnu, jenž ke mně stahuje ruce měnící se ve spáry a natahuje se mi po krku.
Snažím se zvednout ruce k obraně a tu sen přejde ve skutečnost. Prudce se posadím a snažím se vzpamatovat, kde to jsem a co tam dělám.
To už mne moje tělo reaguje samo a já vyskakuji na nohy. Ještě než si uvědomím, co tu dělám už mám tasený meč. "Co! Kdo! Kde!" zeptám se rozespale a rozhlížím se kolem.
To už mi dojde co Doloria vlastně říká a kopnu kamenem po spáčích. "V stávat!"

Rychle seberu štít ze země. To už se v mém zorném poli objeví první z nepřátel. Do teď jsem o trollech jen slyšel konečně jednoho z nich mám před sebou a nevypadá tak děsivě, jak jej popisují v příbězích. Rozhodně nejsou velcí jak stodola.
S chmurným úsměvem vykročím útočníkům vstříc.
Pustím se s tou stvůrou do boje. Už od prvního pohledu mi je zřejmé, že mne nesmí těmi svýma sekáčky zasáhnout, jinak by mne neochránila žádná zbroj.
Využívám svou rychlost a obratnost. Jen jednou se pokusím zastavit úder té stvůry štítem a těžký úder mne shodí na jedno koleno k dvojici přátel. Jen to, že používám štít své nové zaměstnavatelky mi zachrání život.

"Když nevíš co by zaútoč! tak mi to tvrdili !" pronesu zatím, co se zvedám na nohy.
To už se na mne otáčí druzí dva. Tak to není dobré. pomyslím si najednou se musím doslova rozmazávat, abych stíhal srážet stranou nemotorné, ale o to silnější úderům.
Mezitím oslabená Dolorie bojuje s posledním trollem. Když vidím s jakou námahou bojuje Rychle přiskočím trollovy a tím se vyhnu jeho dlouhým rukám. Hloupá bytost několik sekund zaváhá a to jí stojí život. Prudce jej seknu do nohy, kouzelná ocel zasekne do kolena a stvůra se s výkřikem poroučí k zemi. To už se otáčím k druhému trollu , jenž se mi pokouší useknout hlavu. Místo abych se snažil úder odrazit useknu ruku, jenž útok vede.
To už se otáčím na prvního trolla, jenž se snaží zvednout. Plynulým pohybem naseknu trollovy hlavu. Poté odhodím štít, abych mohl rozdávat silnější rány. Otočím se na Dolorii a připojím se k boji s trollem. Zachytím údery posledního trolla a poklesnu na koleno a umožním své společnici, aby probodla trolla.

Poslední stvůra zařve a rozpřáhne se k masivnímu úderu. Pokut nás někoho trefí jsme mrtví. zapomenu na obranu a prudce trolla bodnu do tváře. Nestvůra se rozhodla spadnout přímo na Dolorii. Použiji svůj meč, jako páku a vytáhnu dívku spot stvůry, ale té se moc neulevilo.
Strhnu s jejich zad kus látky, jelikož myslím že je raněná. Místo krvácející rány, uvidím runny. "Morael!! Pojď sem tohle bys měla vidět!!"

Osudová chyba, bitva

Asi třikrát zopakuji něco jako motlitbu a pak zavřu oči, runy zhasnou a hlava mi klesne dopředu.
Můj spánek přeruší až narušení magické bariéry. To náhle uvolnění enegie by probudilo i mrtvého.
Bohužel mi předchozí rituál sebral tolik energie, že sotva rozlepím oči.
" Jsou tady, prošli skrz." procedím skrz zuby a snažím se přimět, alespoň jedinou buňku v mém těle k pohybu.
" Trolové....hnusný stvoření. Člověku by ta bariéra způsobila muka na několik hodin, tyhle bestie z toho budou mít jen těžkou migrénu."
Když se mi podaří hnout rukou, spustím se na všechny čtyři a za pomoci meče se vytáhnu do stoje. Dvěma těžkými kroky dojdu ke svým věcem a zbavím se všeho krom zbroje a meče.
Z jeskyně vyjdu až poslední, meč táhnu v pravé ruce za sebou a očividně mi každý krok dělá problémy. Chvění země způsobené dupáním trolů mě dokonce vyvede z rovnováhy až zavrávorám.
" Sakra nemůžu útočit a složitější kouzlo taky nezvládnu. " nakrčím naštvaně obočí a pustím meč.
"Rozumím." zamumlám v odpověď Dolorii, ale pak radši i přikývnu. Když vedle Dolorie dopadne borovice, trochu se zaleknu.
" Sakra před tím sem jí měla uchránit. Soustřeď se sakra, jestli to nepřežije bude všechno zbytečný ! !" okřiknu se v duchu a rozpažím ruce.
"Verum faciem daemonis." zašeptám a nechám vstřebat energii, která drží můj lidský vzhled. Celá moje postava je zachvácena plameny a kůže získá šedou barvu, oči zčernají a runy na hlavě se rozzáří.
Prudký i když nevelký nárust energie mi trochu rozjasní mysl, takže začnu koncentrovat zbývající energii. Oheň se v obraně nedá moc použít, ale v kombinaci s čistou energií, se mi podaří upravit pár kouzel.
V démonické podobě nemusím vykřikovat žádná zaklínadla, ale rovnou začnu metat kouzla.Vzhledem k tomu, že nemůžu útočit přímo na troly se snažím podporovat útočící spolubojovníky. V levé ruce formuju ohnivé koule a pravou okolo nich bariéru, uzavřené ohnivé koule pak metám pod nohy trolů, kde přetlakovanou bariéru uvolním a kromě efektivního záblesku vyrobím docela slušnou tlakovou vlnu.
Ovšem nevýhodou je, že když něco držíte v bariéře, dost špatně se tím metá a tak ztrácíte na přesnosti. Inu občas mi nějaká koule ulítne moc daleko a začnou lítat stromy. Vidím druidku, jak překonává poražené kmeny a začnu metat koule přesněji, ale s menší intenzitou. Trolové se zmocní Varise a mrští jím o skálu, ve snaze vyhodit rychle kouzlo k rozptýlení trolů se přestanu soustředit na udržování bariéry. Vzápětí uletím dva metry pozpátku a dopadnu na záda ve své lidské podobě. Zmůžu se jen na pozvednutí hlavy, abych spatřila jak Michael zasazuje poslední ránu.
Hlava mi klesne a jen ztěžka oddychuji. Celé tělo mě pálí a sebemenší pohyb je velmi namáhavý. Až Michaelův křik mě donutí se vydrápat na všechny čtyři a víceméně přískoky překonat vzdálenost k Dolorii, kde padnu na kolena.
Člověk by řekl v tu chvíli něco jako "panebože", ale to se u nás démonů nehodí.
" Stará magie, je to cejch na duši." vydechnu unaveně krátkou větu a skácím se na zem.
" Ochraň...." nedořeknu a ztratím vědomí....

Návštěva trolů

Ani necítím nezvyklou zimu, protože mě Estřel dokonale zahřívá. Hlavou se mi honí sny o návštěvě Madam Saely. Neklidně cukám. Najednou se ale mé sny přeruší, protože ucítím hrozný chlad, způsobením rychlého vyskočení Estřel na nohy. Vzbudil ji mírný rozruch a já najednou pocítím dunění. Skoro neznatelné, ale mé nohy jsou na jakékoli zachvění země citlivé, proto dokáži určit, jastli je kolem nás nějaké velké stvoření. Značně se mi zrychlí tep a sáhnu po magické holi. Cítila jsem, jak se chvění země značně násobí. Estřel mi zůstala na blízku a hlasitě vrčela. Strach a očekávání mi úplně zastřely všechny smysly a já neslišela jediné slovo, pouze jsem vnímala sílící napětí a dunění země. V zápětí vyjeknu, protože velká borovice dopadla nedaleko mě. Tehdy už vím, jak se k nově příchozím budu chovat. V zápětí se rozeřvu. ,,Vy, silní trolové! Nechť poznáte hněv a pomstu lesa! Nechť klidné větve ožijí a zabaví vás zraku! Nechť vás silné kořeny stáhou pod zem a udusí v temnotách! Nechť se všichni vlci seběhnou a umučí vás k smrti!" Po mém dech beroucím proslovu je skoro nemožné, aby se alespoň něco z mého prokletí nesplnilo. Po vyřčení prokletí jsem ale nesmírně unavená a zeslábla, ale vlna adrenalinu všechny obavy zahnala hluboko do temnot. Padá více a více stromů a já jsem více a více rozlícená. V zápětí jsem tak nažhavená, až to nevydržím a zapomenu na všechny bolesti a únavu, les mě volá o pomoc. Je mi jasné, co můsím udělat. Nebo vlastně ne. Není mi to jasné, ale prostě dělám. Nečekáme dlouho a na mýtinku vběhnou trolové. Připomínají mi zelené obrovské opice, co se vyválely v bahně a získaly sílu. Najednou se mé tělo přestane ovládat. Rozběhnu se přes kmeny padlých stromů a nad každým bych truchlila, ale les mi napovídá, ať se nejdříve zbavím důsledku děje, ne toho, co děj vyvolalo. Jakoby se mé tělo stalo divokám tygrem. V bitevní vřavě to nejde vůbec vidět, ale mé nohy a ruce, jakoby se z nich staly rychlé a obratné, nemilosrdné končetiny zvířete. Přes kmeny jsem doslova létala a získala jsem dočasně ohromnou rychlost a obratnost. Vhnu se každému pokusu mne zabít, ale já sama rozdávám rány hlava nehlava. Trol se ke mně přiblížil z právé strany a máchnul. Já jsem se elegantně sehnula a jakoby jsme obeplula jeho zbraň. Pak jsem se ale rychle prohnula doleva, udělala jsem holí oblouk nad hlavou a máchla jsem po trolovi, jakoby jsem mu chtěla useknout hlavu z levé strany. Pak jsem dala signál Estřel, aby překvapeného trola porazila na pravý bok a zakousla se mu do krku. V té chvíli jsem skočila a silně jsem bodla trolovi do břicha. Pak jsem skočila k jeho pravé ruce a koncem hole ho praštila do zápěstí, aby povolil sekáček. Uchopila jsem ho. ,,Spi sladce, Cukrouši!" Poté jsem mu zasadila smrtelnou řeznou ránu do krku a ještě ho mlátila do obličeje. Pak jsem vrhla sekáčkem po dalším trolovi, ale sekáček se odrazil od jeho brnění. Estřel se za ním rozběhla a skočila mu po levé noze. Já jsem skočila na jeho záda, rozmáchla jsem se, jakobych neměla kosti a praštila jsem mu do levéé ruky, kde držel zbraň. Nepovolil. To mi ale starost nedělalo. Chtěla jsem ho prostě zabít. Chtěla jsem mu zasadit další ránu, ale malinko jsem zaváhala. To jsem udělala chybu, protože trol nemeškal. Vyburcovala jsem ho tak hodně, že se zaměřil jenom na mě. Chytl mě obrovskou dla ní za pravou ruku a už mě třímal a chystal mě praštit o zem a zašlápnout. V té chvíli jsem si přechytla hůl z pravé ruky do levé a pokusila jsem seho sině bodnout do oka. Podařilo se a trol mě pustil. Praštila jsem ho do tvrdé lebky a dál se o něj starala Estřel. Vybrala jsem si další cíl. Dupla jsem do země a řekla krátkou rýmovačku.

,,Kořeny mocné,
mé přání je vroucné.
Smrt záhubě lesa,
jeho moc klesá,
v temnotě velké,
kde světlo je mělké."

Nato ze země vyrazily kořeny a chytly trola za paty, dál se ale nedostaly, protože jsem byla příliš unavená. Skoro ihned zajely zpět do země a já se skácela na všechny čtyři nedaleko největšího boje. Zprudka jsem oddychovala. Mé končetiny ztvrdly a odmítaly se hnout. Okamžitě ke mě přiběhla Estřel. Začla mě starostlivě olizovat. Ne, jdi pomoct ostatním. Oni to potřebujou více. Pak ji jemně odstrčím a já si na chvilinku lehnu do studené trávy. Na chvíli jse upadla do bezvědomí, ale probudila jsem se hned po dokončení boje. Estřel se snažila pomoct Varisovi do tábora a Doloria se kroutila na zemi bolestí. Nikdo jiný neutržil žádné větší zranění. Kolébavě jsem se rozešla Varisovi na pomoc.

Když jsem se vrátila k tábořišti, všimla jsem si, jak vážné toje s Dolorií. Uchopila jsem nějaký cár látky a nařídila Estřel, ať to běží namočit do vody v jezeře. Po chvíli se vrátila a já jsem začala jemně chladit runy. Vyčkávala jsem, jestli se brzo Doloria probudí, nebo bude schopna souvisle komunikovat. Kdyby ji má péče příliš bolela, přestanu.

Noční překvápko

Celý večer jsem byl pohroužen do vlastních myšlenek a neúmyslně ignoroval všechny své společníky. Až když uhasli poslední plameny, tak mě zima probrala, načež jsem se natáhnul na plášť a pokusil se usnout.
Spánek byl lehký a tak mě po nějaké době probudili lehké otřesy půdy. Co to? Takhle normální zvířata nedupou. Nastražím uši, natáhnu se pro luk a z toulce vytáhnu několik šípů.
Mám vzbudit ostatní? Nemám je budit? Jak tak přemýšlím, zahlédnu jak vstává Doloria a belhá se k Michaelovi, něco mu říká a pak probouzí Forbidden a nakonec zamíří ke mně. Jak je pár kroků přede mnou, tak vstanu a tázavě se na ni zadívám. Trollové. No...udělám, co budu moct. Pak si stoupnu ke stěně jeskyně kousek od vchodu a čekám.
Doloria ještě něco řekne a za pár okamžiků vedle ní dopadne borovice. A je to tady... Jeden šíp zasadím na tětivu, další chytnu levou rukou a pravou rukou chytnu tětivu. Z lesa se vynoří několik trollů a zaútočí. Natáhnu tětivu až ke své tváři, zamířím na jednoho z trollů, napočítám do tří a pak vypustím. Rychle zasadím druhý, natáhnu, zamířím a vystřelím. Pak ještě vystřelím třetí a všimnu si, že Michael s Dolorií se dostávají do obklíčení. Sakra, střelbou jim nepomůžu.
Luk pustím na zem, tasím meč a rozběhnu se k Dolorii, ale cestu mi zastoupí jeden troll. Kruci! Vůbec nezpomalím, pouze těsně před trollem skočím k zemi a kotoulem se mu provalím mezi nohama. Pak vyskočím a doběhnu těch posledních pár kroků. Pak se postavím vedle Michaela a vyčkávám.
Jakmile jeden z trollů zaútočím, tak uhnu a zasadím mu několik sečných ran, načež se stáhnu. Úspěšně tohle provedu ještě několikrát, ale při posledním pokusu nejsem dost rychlý a troll mě zasáhne. A do prd...vznesu se do vzduchu a okamžitě poté narazím do skalní stěny. Ozve se zazvonění, jak na zem dopadne meč a pak žuchnutí mého bezvládného těla.
Po pár vteřinách, či snad minutách, se proberu z bezvědomí.Co se dělo? Pokusím se vzepřít, ale zůstane to pouze u pokusu. Zatracenej troll, tu ruku mi dluží. S klením pod vousy se převalím na pravý bok a zády se opřu o stěnu. Pak si chvilku vydechnu a zvednu se do sedu, zatímco levou rukou držím na hrudi, abych s ní co nejméně hýbal.
Dojde ke mně Estřel a začne mě očuchávat a šťouchá mi do zdravé paže. Běž za Diur, jo? Zhluboka se nadechnu, přetočím se na kolena a s pomocí stěny pomalu vstanu. V tom okamžiku dorazí i Diur. Ne, běž zkontrolovat a pomoct ostatním, já to tady zvládnu. Zdravou rukou je obě odháním a pomalu, s kulháním, se vracím k celé skupince, která klečí okolo Dolorie. Stoupnu si nad ně a zahlédnu část run na jejích zádech. A tohle je krucinál co? No, stejně s tím nepomůžu. Odpotácím se ke svým věcem, z brašny vytáhnu pruh látky a nemotorně na něm uvážu uzel, abych si mohl ruku zavěsit okolo krku. Pak si vytáhnu obvaz a ránu ledabyle obvážu.

Bojiště

Jen pomalu mé tělo odplavuje adrenalin, který se v mém těle nakumuloval během boje. Rozhlížím se po svých společnících a mrtvých nestvůrách hledaje něco s čím bych mohl bojovat. Na živu není žádný nepřítel a tak schovám meč.
Když se tak rozhlížím po spoušti, jenž jsme vyvolali, pomalu mi dochází, že jsme vyhráli a tak se začínám mračím nad výsledkem boje.
Tak tohle není vůbec dobré.
Varis je raněnej.
Morael s Duir vyčerpané.
Doloria má na zádech nějakou pečeť, jenž jí očividně dost ubližuje.
Pokut nás někdo napadne budeme se jen těžko bránit. ani mne nenapadne, že bych do výčtu unavenejch zahrnul i sebe to prostě nemám v povaze. Po několika okamžicích, kdy sleduji mrtvá těla a přemýšlím nad tím, že jsem místo nich mohl ležet na zemi já, zatřesu hlavou a začnu se shánět po svých společnících.

To už se nad Dolorii sklání Morael, její slova ve mne vyvolají ještě větší obavy.
"Stará magie, je to cejch na duši."
"Ochraň...." poté omdlí, bleskově k ní kleknu a zvednu jí do sedu. "Před čím!" zeptám se naléhavě.
Po vteřině si uvědomím, že mi asi jen tak neodpoví. "Blbá práce!!" zanadávám a zvednu jí do náruče.

"Duir prosím tě dohlédni na Dolorii. Já odnesu Morael do jeskyně." S tím se zvednu a odnesu bezvědomou démonku do našeho tábořiště, kde jí položím na své vlastní lůžko a přikryji jí jak jejími tak i mými dekami, aby byla v teple.

Tam se zadívám na Varise a jeho zkrvavenou ruku. "Dokážeš hýbat prsty?" zeptám se jej věcně. Pokut má potrhané vazy budeme mít o problém víc. Budu se modlit, aby tomu tak nebylo. Nic víc pro něj teď udělat nemůžu, proč jsem kruci nejsem polní felčar. Já mužů pomoc jen trošku líp, než se Varis ošetřil sám. zamračím se v duchu a začíná mne přemáhat únava z boje.
"Každopádně, až přijde Duir nech jí ať se ti na to zranění podívá." pronesu rozhodným hlasem nepřipouštějícím debatu.

Poté se vrátím k Duir a Dolorii. "Jak je?
Jsi v pořádku?" zeptám se Duir unaveně a kleknu si vedle ní. najednou na mne dopadne únava, jako lavina kamení. "Co budeme dělat?
Mám Dolorii odnést o jeskyně?" ptám se a můj hlas zní unaveně.

Vážná družino!! Milí spolubojovníci a hrdinové!!

Čas je neoblomný, nikdo ho nemá dostatek a ani já! Proto timto oznamuji KONEC této dlouhotrvající cesty!
Doufám, že se v budoucnu znovu setkáme. Kdo by chtěl se mnou jako vypravěčem, či hráčem v budoucnu počítat - prosím, napište mi soukromou zprávu.

Loučím se se slzou v oku[/center][/b]
Vaše Artemida (Doloria)