Andor.cz - online Dračí doupě

Kdysi.....před dávnými věky...........bývalo v Bílých horách místo, kterého se nedotklo nikdy zlo.
Horský chrám.........svatyně z nejsvětějších, zasvěcená bohyni milosti............blahoslavené Aeine.
Zde, vysoko v horách, stranou od okolního světa, avšak spjati s ním více, nežli jiní, žily kněží a kněžky, jež zasvětili svůj život bohyni.
Každý, kdo trpěl.......každý, kdo chřadl........každý, kdo hledal lásku......porozumění........novou sílu k životu........starý, či mladý, každý byl zde přijat, vlídně uvítán, pohoštěn......a jeho trápení bylo zažehnáno.
Mnohokrát vzdorovala tato svatině nájezdům obyčejných válkou a chamtivostí hnaných drancovníků, ale i nátlaku poslů zla a ačkoliv byla její brána vždy otevřena, magický kámen nad portálem rozpoznal úmysly přicházejících a pro ty, kteří nepořicházeli v dobrém, se v tu chvíli stala svatyně nedobytnou.

Ale tak, jako všeho je jen do času, i nedobytnost chrámu Itengari měla skončit.
kněží a kněžky zapoměli na dávnou věštbu i na smutek v očích tehdejší představené, když věštba zazněla.
Nikdo už si nepamatoval starou cikánku, která ji vyřkla.
Kněží a kněžky, ač měli kámen Iramar v hluboké úctě a nezapoměli se poklonit, když po noci otvírali bránu a poděkovat bohyni, že jim jej darovala, přijímali již jeho ochranu jako samozřejmost.
Neučili se již, jako dříve, zacházet se zbraněmi, necvičili se v magii, pokud na ni měli vlohy.
Byl tu přece Iramar, a ten je chránil.
Netušili, že kámen lze z portálu vyjmout a zcizit.
A pak..............pak už nebude síla božského kouzla, která by je ochránila.

Hrabě Terquil Anthar se narodil jako obyčejný chlapec. Pravda, chlapec, který byl synem vládce hrabství Avenar. Tenkrát byl ale jen člověk.
Ano......k jeho narození došlo o týden dříve, než k němu správně dojít mělo, za zvláštních okolností uprostřed bouřlivé podzimní noci, na lodi, která krátce poté ztroskotala a zachránil se pouze chlapec a jeho otec a jeho matka zamřela při porodu. Ale stále to bylo jen obyčejné lidské dítě.
Ikdyž...........ne tak docela.
Od útlého dětství byl velmi inteligentní.............a od útlého dětství měl rád krutost.
Ostatní děti si s ním nechtěly hrát, neboť jeho způsob hry byl krutý a často při něm tekla krev.
Když v jeho asi deseti letech přišel při jedné z jím vymyšlených her o život sedmiletý chlapec, zjevil se Terquilovi Astrovan, nejvyšší posel boha války, jednoho ze dvou odvržených bohů, pánů temnoty.
A malý lord Terquil zmizel.
Mnozí mysleli a tajně doufali, že navždy.
Nestalo se tak.
Přesně po dvaceti letech opět kráčel světem Astrovan. A nebyl sám.
Měl mladého svěřence.
Byl to krásný mládenec...........ale kam ti dva přišli, plály ohně a po ulicích tančila smrt.
Nakonec doputovali zpět do země Terquilova otce. Do Avenaru.
Starý hrabě se radoval, že se mu syn vrátil a Terquil se na oko radoval s ním, že je opět doma.
Ve skutečnosti ale nepřijel zpět, aby potěšil otce návratem a naučil se od něj vládnout.
Ne...........přijel si vzít otcovu zemi.
Zatím se tvářil jako milý syn a otce ve všem poslouchal ( ikdyž někdy také ne ).
Až jednoho dne se starý hrabě při lovu v plném trysku zřítil ze srázu a byl i s koněm na místě mrtev.
On......Široko daleko nejlepší jezdec, který znal každý kout, každý útes, sráz a skálu ve své zemi?
Zvláštní smrt.
Nicméně zdálo se, že mladý hrabě opravdu truchlí.
Ale jen do chvíle, než převzal zemi.
A tehdy právě nastala krutovláda, kdy v zemi bylo všem bídně a chudině a kněžím nejbídněji.
Mnozí kněží a kněžky raději utekli.
Mnoho jich zběhlo i do hor.
Kde jim svou bránu laskavě otevřel chrám Itengari.
Ten chrám byl od začátku hraběti Terquilovi trnem v oku.
Nejen, že zdejší kněží poskytovali azyl uprchlíkům a před jeho lidmi zavírali bránu, ale zdi chrámu odolávaly i těm nejničivějším nájezdům.
Třebaže v noci jeho vojsko obrannou zeď okolo chrámu výrazmě poškodilo, do rána stála opět jako nová.
A kámen nad portálem brány navíc oslepoval jeho jezdcům koně.
Když nešlo chrám dobít vojskem, rozhodl se na to hrabě Terquil jít lstí.
Jedné noci nechal velmi šikovného zloděje Iramar ukrást.
Druhý den ráno si kouzlem změnil tvář, převlékl se za nemocného žebráka.......A vydal se dobít nedobitný chrám.
Důvěřiví kněží, majíce jej skutečně za žebráka, prosícího o azyl a trochu jídla, otevřeli bránu. V tu chvíli padli mrtví pod palbou Terquilových lučištníků a branou projela Terquilova jízda v plné zbroji.
Chrám Itengari.........nedobytný chrám........nejsvětější pevnost milosti, shořel.
A v jeho zdech zahinuli všichni, kteří tam tehdy byli.
Dokonce i hrabě Terquil tam padl a uhořel, sražen hrpotícím se kusem krovu.
Tyranie a krutost hraběte Terquila však neodešla s ním.
Přešla na jeho syna Vastara......A po něm na jeho syny a syny jeho synů.
Pro hrabství Avenar není z toho bludného kruhu tyranie osvobození, neb na něm vězí krutá kletba krvelačnosti, vyřčená představeným zničeného chrámu na adresu vládnoucího rodu oné země, těsně před tím, než mu srdce proklál šíp, vystřelený z luku samotným Terquilem.

Nebo že by přece bylo?
Ano........Podle staré věštby ten kdo nalezne Iramar a neporušený jej vrátí zpět na jeho místo nad portálem brány shořelého chrámu Itengari a nepodlehne během cesty s ním na jediný okamžik touze nechat si jej, nebo jej dokonce výhodně prodat, byť by jeho úmysly byly sebečistější a peníze hodlal použít ku pomoci ostatním, aby duch zloděje, který klenot na Terquilovu žádost zcizil a byl za to odměněn zavražděním, nedostal šanci ovládnout jeho mysl a jednání a zopakovat historii, ukončí kletbu věčné tyranie a stane se příštím, dle věšťby spravedlivým, vládcem Avenaru.........byť by to byl i prostý, chudý muž z nějaké malé vesničky, která ani nemá vlastní jméno.
Nebo dokonce žena.
Kdy přijde, však nikdo neví.

Jedu po cestě, kopyta mého poníka klapou. Vozík se mírně otřásá. Potom najede na kámen a poskočí. Já ,který jdu vedle se v tu chvíli vrhám k zemi.
Jedna ze zkumavek vyskočí ze stojanu sakra, proč já musím mít ty nejlepší nápady zrovna při cestě a nemůžu počkat s jejich realizací a dopadne na povrch vozíku.
kupodivu vydrží. že by?
ale začne se kutálet dále, tekutina, která je velmi hustá ještě nevytekla.
Poník se zastavil, je na má častá zmizení zvyklý.
Zkumavka se kutálí slyším ten zvuk a je mi úzko: na které straně asi spadne?
Ležím radši dál pod vozíkem. Zkumavka dopadne. "BUM"
Tak mi to bočí asi nedoroste, ale aspoň vím, že to funguje. sesbírám rozprsklé věci, které se nerozbily - naštěstí mám zásobu i jinde.
Pomalu opět vyrazím na cestu, můj vzhled je opět více ohořelý...

Hodin o něž svět zase trochu zestárl, od ranního rozbřesku opět přibylo, přesto se však nezdálo, že by muž, jehož delší hnědé vlasy vlály za ním v marné snaze být rychlejší než jeho nohy stále lehce a rychle dopadající do měkké lesní půdy od od chvíle, kdy první ranní paprsky pohladily koruny stromů, byl nějak unaven. Měl les rád, snad nejvíce ze všech končin světa, miloval nejvíce tu tichou a rozmanitou společnost rostlin a zvířat, ten vždy svěží vzduch prosycený kořeněnými vůněmi , tu melodii které dokázal často celé hodiny naslouchat bez hnutí. Právě pro možnost být součástí zelené říše a cítit se jakoby na vlastním panství, které do detailů zná, si jako jinoch vybral roli samotáře. Tento svět jej změnil, dospěl a stal se mužem a stejně tak jako začal rozumět sám sobě, naěšel i cestu pro pochopení lidí, mezi které po několika letech strávených zcela osamoceně, začal pravidelně a rád chodit. Stal se ednou z těch silných, mírumilovných a vyrovnaných postav, které vždy tak obdivoval. Rád naslouchal vyprávění hraničářů a obdivoval se jejich moudrosti a důvtipnosti s jakou dokázali vždy vyřešit zdánlivě bezvýchodnou situaci a jako chlapec často snil o podobním stylu života. Byla to dlouhá cesta, ale dočkal se. Jeden z jeho snů se mi vyplnil.

Snad intuitivně, snad nějak jinak, tušill, že tam také bude. Téměř cítil jeho radost, s jakou se nechal unášet vždy, když mohl uplatnit své lovecké instinkty. ... tady se zastavila před chvílí. Už jsme blízko, .... četly za běhu zkušené oči chodce z hlubších rýh vtisknutých do jílovité kaše kolem říčky. Najednou se však stopa ztrácela. Končila přesně u vody a přesto tam musela nějaká další stopa být. Vědel to,... ..jenom teď neudělat chybu a nevyplašit ji....Asi sedm a dvacetiletý muž se zastavil a poklekl u poslední stopy. Dva prsty se jen sotva dotkly ještě nezatvrdlé krusty na zemi a laskavé oči se pousmály....chytré, tak tudy jsi utekla..

Pár polámaných drobných větviček a drobný lístek splývající na znak na klidné hladině průzračně čisté vody potvrdily, co již ostřílená bystrá mysl tušila. Opatrně a co nejtišeji přeskočil potůček, obešel křoví a na hranici lesíku a planiny klidně poklekl, připravil si luk do této chvíle spočívající na jeho zádech a založil do tětivy jeden ze svých nejlepších šípů. Připraven začal čekat, nemusel dělat již nic jiného, na svého přítele se mohl spolehnout. Byli spolu již pár let a znali se dokonale.

Po chvíli se ozvalo, přesně tak jak očekával, ostré zavití na protějším konci planiny. Napnul luk a pořád napnutě čekal. Vteřiny se zdály být nekonečné, to na co se celý den připravoval bylo najednou tu. Rychlý úprk srny, která jej od rána zaujala, mířil přímo k jeho úkrytu. Netušila nebezpečí, nemohla ho cítit, vítr vanul proti ni a vlastně na to neměla ani čas. Stále více dorážející a děsící ji mohutný šedý vlk ji zaměstnával natolik, že nemyslela na nic jiného, než na rychlost a hbitost svých nohou. Ještě pár skoků a....

... Teď,.... zelený plášt a napnutý luk mířící na ni. To vše náhle překvapilo hnanou zvěř, která však bleskurychle změnila směr a začala prchat jiným směrem. .... Mám tě... spokojeně si lovec poznamenal a sklonil svůj luk, hlasitě hvízdl a vlk se na povel otočil a nechal srnu utéct. Oba věděli, že ji dostali, ale měli masa dost ještě z posledního lovu a tak nepotřebovali další. Nezabíjeli bezdůvodně.

" Byl jsi bezchybný jako vždy Doraku," spokojeně zavolal muž splývající ve svých šatech s pozadím za ním v jeden dokonalý celek na šťastně běžícího přítele, který se mu vzápětí skokem vrhl na hruď aby mu v euforii olízal celý obličej. " No tak, no tak,... nech toho," smál se zvonivý jemný hlas a současně jeho majitel drbal oběma rukama srst svého věrného druha. Oba byli spokojeni, občas spolu lovili jen tak pro zábavu.

Pár mint se bavili a hráli si spolu na lesní mýtince než chodec navrhl :" Myslím, že bychom se mohli podívat zase mezi lidi, co ty na to...?"
Dorak krátce zaštěkal na souhlas a krátce na to, se vydali k nejbližší cestě, která po pár mílích ústila, jak oběma bylo dobře známo, do malé vesničky poblíže městečka. Mítina osiřela a jediným dozvukem nedávné události se jí tak stal doléhající zvuk melancholické melodie, kterou si teď tak často prozpěvoval. Jen on sám a vlk věděli proč... a ještě jeden šlověk, ale ten byl teď daleko od místa, kde se nacházeli. ...

“Moc dlouho na cestě, měl jsem zastavit mou pouť v hostinci, který jsem před pár hodinami míjel. Přecenil jsem své síly. Heh kam vůbec spěchám.“

Zastavím tak svůj loudaví krok na cestě uprostřed lesa. Oči se obrátí k obloze a poklidně si oddechnu.

“Zde je dobré místo.“ Utrousím pro sebe poznámku, však taky pro koho jiného by byla, když tu nikdo není. Opatrně usedám na nejlépe vzhlížející pařez a z levé nohy sundávám nízké bílé látkové boty. Rukama si mnu chodidlo zatím co se dívám směrem kudy se po chvilce znovu vydám.

“Taky jsem si nedoplňoval zásoby.“

Uvědomím si. Botu tak vrátím na své místo a lehkým pozvednutím ramena nechávám sklouznout měch z mého boku. Po lehkém ohmatání zjišťuji, že je již téměř prázdný a co se týče jídla jsem na tom podobně.

“To mám z toho že stále nad něčím přemýšlím. sám sebe pokárám zatím co spotřebuji poslední kapky vody z měchu a zakousnu poslední tvrdý krajíc schovávajíc se v kapse mého bílého pláště.

S mírným povzdechem se znovu vyšvihnu na nohy. Vak vrátím na ramena, urovnám dýku, aby mi nepřekážela v chůzi a vyrazím znovu po cestě vstříc neznámu.

“Jsme potřeba všude, muži víry, muži, kteří zahání vše co člověka trápí.“
Probleskne mi hlavou můj poslední proslov ve vesničce, která je jíž několik dní za mnou. Nemohu se neusmát nad pomyšlením, že stále cestuji a že mě to dokonce začíná bavit.

A tak putujete, každý na vlastní pěst, krajem.
Někdo už se v Ragenu narodil, někdo připlul lodí, nebo prošel portálem.
Ať jste se sem dostali jakkoliv, kraj je to malebný, hodně zblněný horami a pahorky ke středu se zvolna zvyšujícími až do výšky věčně sněhem pokrytých, skalnatých vrcholů Centrálního pohoří.
Není zde mnoho míst, kde by žili obyvatelé. Jen osm velkých měst a tu a tam nějaká ta podhorská víska.
Mnohá z nich ani nemá pořádné jméno.
Přesto, vybudované ještě snad v dávných dobách před Velkou válkou, vedou skrze zvlněnou krajinu Ragenu tři kupecké stezky. První - Zlatá stezka - se táhne od severozápadu na východ a míří od přístavu Santra do zlatých dolů v Centrálním pohoří. A nebo od dolů k přístavu. I v současné době se po ní ještě vozí převážně zlato, kanení, jíl, sůl a písek. A v lesích kolem ní často číhají bandité, chtiví pokladu.
Druhá - Vězeňská - vede od severu na jih. Od přístavu Nion do hlavního města Ragenu, Vinory, kde je jedno z pěti nejpřísnějších vězení na Elerienu.
Ale také jsou zde v okolí bavlníkové a lněné plantáže a bavlna, len a v omezeném množství zámotky housenek bource morušového ( hedvábí ) se vozí zase z Vinory zpět do Nionu, kde jsou suroviny buď dále zpracovány na látky, nitě, nebo přízi, nebo v surovém stavu nakládány ma lodě, vezoucí je ke zpracování do jiné země.
A třetí - Stará kupecká stezka - vede od západu k východu. Od města Kastaru u stejnojmenných, na sůl bohatých jezer, přes Adaru, s rozsáhlými zahradami a vinicemi na nichž se pěstují vína vyhlášených značek jako například Adarský granát, Feltola, Zader, Vianelo a další do obchodního přístavu Avid.
Po každé z nich putuje jeden z vás.
Vlastně.......putoval.
Nyní se teplý letní den pozvolna mění v letní soumrak. Předzvěst příchodu noci.
Jste už jistě cestou znavení a nejspíše by jste už uvítali alespoň nějakou zříceninu, nebo starý seník, kam by jste mohli na noc složit hlavu.
A právě v místě, kde se naše tři kupecké stezky na chvíli sbíhají, aby se vzápětí opět rozdělily hned za příští zákrutou, padá dolů ze strmého kopce téměř neznatelná, zpola travou zarostlá stezka.
Vede k malinké vísce v hlubokém údolí pod vámi.
A její napojení na uzel kupeckých stezek nahoře na kopci označuje maličká poutní kaplička. Zřejmě zasvěcená Ithaně, nebo, což je pravděpodobnější, Irvelovi.
Zde.......Na rozcestí tří....ne vlastně čtyř cest, se vaše kroky poprvé setkávají při svorném pohledu na sotva 50 staveními tvořenou vísku, v nepravidelném kruhu rozloženou po dně malého hlubokého údolí.
Ti bystřejší zvás ( nabo ti, kteří mají lepší zrak ) si mohou všimnout, že v místě, kde se neudržovaná stezka napojuje na plochu návsi, minimálně dvě nebo tři velká stavení chybí.
Z jednoho zbývají chabě rozeznatelné ruiny a zbylá dvě? Po těch už, kromě volného místa, není ani památky.
Všimli jste si také, že ve vsi nemají žádný svatostánek.
Jak?
Bývá zvykem odzvánět klekání.
Ale zde zvon nezní. Jen hluboký hlas ponocného, kterému na tu dálku není rozumět. A hlas jeho rohu.
Ohlašuje osmou hodinu večerní a s melodií jeho rohu se k vám údolím nese vůně čehosi dobrého.....nejspíš něčí večeře.

ha vesnice, sláva, už mi vyhládlo proberu se ze svého zadumání nad tím, co jsem udělal blbě a co budu potřebovat na nový pokus.
Pobídnu poníka: "Vijé Vilíku, cesta už je u konce. Pro dnešek."
Potom si všimnu dvou pocestných kteří se tudy také ubírají: "Dobrý večer pánové, je libo lektvar?" prohlásím tak nějak bezm,yšlenkovitě, je to léty zažitá fráze. Koníka trochu přibrzdím a pomalu, čekaje na ony dva muže vyrazím k vesnici...

Na cestě

".... nebylo by špatné potkat nějakého kupce. Jak to je dlouho,... no pár měsíců už ano. Jak se asi má, Co myslíš, vzpomíná na nás ještě...?" velký vlk zaštekal a přitiskl svou hlavu pod dlaň muže oděného do zelného šatu, zřejmě lovec napadlo by náhodného pozorovatele při pohledu na tuto zvláštní dvojici přátel. " Schválně kdo tam bude první, ale dáš mi náskok, mám jenom dvě nohy ty čtyři,...." máchl levačkou k prosvítajícímu okraji lesa, kolem kterého se táhla stará kupecká cesta. Pravděpodobně nikoho teď navečer již nepotkají, ale stejně to nebránilo radostnému očekávání které oba cítili. "Zůstaň, ještě čekej, tak hodný Dorak, ještě čekej......" kontroloval polohu vlka muž, který pomalu couval směrem k okraji. Dobře věděl, že Dorak stejně ve chvílích kdy se nedívá pomalu nenápadně svého pána následuje, ale byla to jen hra a tak mu to nevadilo. " Ještě ne, ... zůstaň... a TEĎ!" zakřičel Nainiel a rozběhl se rychle kupředu. Vlk na povel prudce vystartoval a uháněl lehce a svižně jako vítr. Brzy dohnal svého pána, kterému běžel bo boku pár desitek metrů, aby jen chvíli před cílem přidal a s vítězným štěkáním skotačil mezi nízkými větvemi stromů. " Myslím, že jsme tu byli skoro zároveň...," navrhl muž nerozhodný výsledek, ale když se Dorak naježil a nespokojeně zavrčel, uznal svou porážku a hodil kus masa ze své torny vítezi závodu. ...

U Kapličky

Slunce již téměř zapadlo, když dvojice dorazila k místu, kde se střetávaly tři velké staré cesty z nichž každá by mohla vypovědět mnoho osobních i životních osudů těch, kteří po nich kráčeli k různým cílům. V témže méstě, kde se cesty střetávají protly se minimálně na malou chvíli osudy lidí, kteří se zde potkaly.

" Buďte pozdraveni, zajímavá kaplička, není liž pravda?... Ne příteli, nevyznám se příliš v lektvarech a proto jsem s jejich užíváním opatrný. Raději doušek dobrého vína a...." promlouval Nainiel k muži na vozíku i druhému poutníku, který stál opodál, " ... a právě jsem dostal hlad. Cítíte tu vůni dobrého jídla, která se line z vesnice pod námi? Nevím jak vy, ale my..." představil svého vlka ostatním " ... se vydáme dolů do údolí a pokusíme se nějaké dobré jídlo koupit a snad i přespat v teple, bude li to možné. Kam máte takhle navečer namířeno?" optal se svým laskavým hlasem, aby se dozvěděl, nehodlá li se k nim některý z poutníků připojit. Jistě by uvítal společnost lidí s nimiž již nějakou dobu nebyl v kontaktu.

Po cestě
Okované boty dopadají v opakujícím se sledu za sebou. Už podle kroku je jasné kdo po zemi šlape, pevná vojenský krok, utužovaný každodenním dlouhým pochodem. Oči přivřené a myšlenky na pochodu společně s tělem.
Ty vousatá makovice, tos musel odcházet? To ti bylo tak špatně? Každej den pivo, zábava, zlato a spousta nepřátel! To by bylo opravdu tak špatně? Platnář a kovář zdarma. U matičky Mokoš, tos musel toho vojína ubít? Nemohl jsi to přeslechnout? Ne nemohl, že, protože jsi přesně to co řekl!
Zatřepu hlavou a myšlenky se vrátí na svoje místo. Myšlenky jsou tam kde mají být, ale já stejně dostanu nepřekonatelnou chuť nakopnout kámen předemnou. A také to udělám. Od okované špičky odletí kámen společně s několika málo jiskrama. A mě připadne jako by zvonil o plech.
Asi jsi moc pil trpaslíku! Už ani nepoznáš, jak zní zvon! Tolik vesnic a měst jsi vyplenil a nepoznáš to jo!
Krok se ještě zrychlí a já mířím za zvukem zvonu
Konečně, konečně spláchnu všechen ten prach pořádným douškem piva

U kapličky
Vyřítím se z poza zatáčky a zahlédnu muže s vozíkem a divným náčiním na něm. Vedle stojí další muž.
Hmm divná dvojka
zamyslím se krátce nad dvojicí, ke které mířím.
Když se ti dva na mě podívají, musí jim být hned jasné s kým mají tu čest.
malá robustní postava. Hlavu kryje normanská přilba s tepanými očnicemi. Zbytek tváře kryje hustý plnovous světlé barvy, proplétaný copánky do kterých je vpleteno několik zlatých ozdob. Tělo kryje kroužková zbroj s prsným plátem. Na zádech kožený vak, na kterém se pohupuje těžká kuše a velký kruhový štít. Za širokým koženým páskem se lesknou dvě vrhací sekery a kladivo, které vypadá, že snad nejde ani jednou rukou uzvedenout.
Zastavím se před bavícíc se dvojici a počkám než dokončí svůj rozhovor.
Nuže, pánové, jsme vyprahlí jak step po období sucha, kde najdu nějakou hospodu?
Zazní můj hluboký hlas

Kousek od vesnice Hůrka

Jak tak stojíte na tom kopečku a navzájem se prohlížíte a odhadujete, pomalu, ale jistě se začíná stmívat.
Nu....není už divu....vždyť ponocný ve vsi pře půlhodinou odtroubil osmou hodinu.
Projel kolem vás nějaký zpozdilý sedlák, se žebřiňákem naloženým vrchovatě voňavým senem.
A Seraphimův poník neodolal té vůni a pokusil se z té dobroty si trochu uždíbnout.
Jenže sedlák se zamračil a ohnal se po koníkovi bičem.
Smrákání možná z části zavinila i vůčihlednou rychlostí se zatahující obloha.
A tak než vám sedlák zmizel z dohledu za vraty jednoho ze selských stavení tam dole, zazvonila o Raucovu helmu první velká dešťová kapka....

Kousek od vesničky

Nejdříve první kapka následovaná druhou. Pak další a další ve stále rychlejším sledu počaly skrápět prašnou křižovatku, na které stále ještě postávaly postavy náhodných kolemjdoucích, kteří se zde potkaly, když každý z rúzných směrů a za rozličnými cíli kráčeli.
Nainiel se za nespokojeného zavrčení svého čtyřnohého přítele a společníka, kterému chladná voda dopadala na stříbrnou srst, zastavil a pohlédl zpět k novým tvářím, které před pár okamžiky poprvé v životě spatřil. Přejel pohledem po každém z nich a vyslovil jednu z otázek, na kterou se nepředpokládá mluvená odpověď.


" Pánové, jistě jste znaveni po cestě a jak vidno, blíží se liják, ne li dokonce bouřka kráčející často ruku v ruce s prudkým a studeným vichrem. Nejsem si jist, že bude lepší možnost pro strávení příjemnější noci pod širým nebem, než snad v teple pod střechou a možná i nějakým teplým jídlem v břiše. Pokud nechcete narazit na neochotu lidí vyjít vyslechnout vaši prosbu o přístřeší a večeři do sloty venku ze svých domovů, měli byste si pospíšit. Také hostinec, je-li zde nějaký, by mohl být během pár chvil narván k prasknutí. Neodložíme tedy rozpravu na později?"

Hlas muže, který se již opět vydal směrem do údolí po cestě kroutící se mezi prázdnými místy po dřívějších staveních a sutinami jednoho dalšího domku do vesničky, brzy ustal . Téměř si byl jist, že žádný z oněch poutníků nepohrdne příležitostí na pohodlnější noc mezi lidmi ve vesničce, tím spíše, že zdejší kraje již dávno nepatřily mezi nejbezpečnější, hlavně v noci.

Když začne kapat, otočím se k vozíku a vyndám jednu zkumavku.
Chvíli si ji prohlížím a pak si řeknu polohlasem, který ale slyší všichni okolo, protože neumím moc šeptat: "Instantní pršiplášť, to bude ono."
usměju se a odšroubuju vršek zkumavky. Naberu špetku prášku mumlaje si: "Skvělá příležitost ozkoušet ho. Snad to funguje."
potom zašroubuju zkumavku a vrátím ji na původní místo.
Otočím se ke svým společníkům: "Souhlasím, že bude příjemnější dojít do vesnice a získat tam přístřeší. Ale nevím, jestli bychom tam došli suší. Zkusím svůj pršiplášť, měl by stačit pro nás všechny.
A na závěr své řeči vyhodím špetku prášku do vzduchu.
Prášek se rozletí a začne na sebe vázat vzduch.
Začne foukat vítr, protože vzduch, stlačovaný do podoby plachty nad našimi hlavami uvolňuje místo jinému. Pa chviličce je plášť zformovaný.
Usměju se na své společníky: "Není to tak lepší?"
A potom na zformovaný plášť dopadne první kapka vody.
Zajiskří to.
Jiskry se roztančí po celé ploše plachty.
Úsměv mi zmrzne na rtech při slovech: "Mizíme, rychle pryč ,do vesnice, vijó Vilíku."
a hned poté se velmi rychle začnu vzdalovat...

Kapky začnou dopadat na moji přilbu
Brr, tak todle opravdu nesnáším
Lehce se přikrčím, což zapůsobí docela ftipně u mé již tak malé postavy.
Ano, ano, jsme pro vyrazit do hospody. Dobré pivo a jídlo vždy potěší, každého pocestného
Dám do pohybu svoje železářství co na sobě vláčím. Směrem do vesnice. Za nedlouho mi začnou oba muži utíkat, přece jen mám o půlku kratší nohy než oni a ke všemu se jeden veze na vozíku.
Kapky padají čím dál tím hustěji a s úměrou jejich hustoty narůstá i můj umučený výtaz ve tváři říkající: " Ještě chvilku a budu jak kdybych se koupal! A ke všemu mi všecko zrezne!"
Přidám do kroku a mé malé nožky se začnou komíhat ještě rychleji. Což působí tež směšně

"Ale ne! Že si nedáš pokoj."

Mrzutě ohodnotím blížící se déšť, který zvěstovala velká a studená kapa dopadnuvší na můj nos.

Kroky zrychlí, nad vidinou, alespoň nějakého hustšího lesa, když však zaslechnu hlasy.

Nezastavuji a po chvilce docházím na místo, kde se u cesty nachází kaplička. Možná bych si cestičky, ani nevšiml, nebýt mizející malé postavičky.

"Vesnice? Jako na zavolanou."

Nálada, která se zhoršovala pod náporem studených kapek teď poskočila vzhůru. Nečekám tedy a vyrazím.

"Snad se zde najdou lidé, kteří nabídnou nocleh putujícímu muži víry."

A tak nakonec do vsi skryté zvědavým očím a chtivým nájezdníkům v hlubokém údolí doputovali, hnáni deštěm, čtyři cizinci.
Čtyři poutníci vzezření i charakterů tak různorodých jak jen mohou čtyři osoby být.
A stařičké dveře vesnického hostince, nesoucího na zbrusu novém vývěsním štítě jméno "hostinec U zlaté pečeně", čtyřikrát za sebou zavrzali, vpouštějíce do lokálu s vlhkem a chladem vždy po jedné osobě.
Tak, jak postupně cizinci přicházeli.

Po třetí vrznou dveře a do hostince chvází podstaditá postava trpaslíka. Mousy mokre od deště ale ne dost aby působiky dojmem mokré slepice.
Přeletí pohledem hostinec
Typickej vesnickej hostinec, nu co čekat v takové díře
U stolu zahlédne své zatím neznáme druhy z deště a vyrazí k nim.
Ukáže na židli, a pronese hlubokým hlasem
Mohu si přisednout?

Dorazil jsem do vesnice, našel hospodu a sedl si ke stolu. Neuplynula ani minuta a dveře se znovu otevřely. Dovnitř nakráčel trpaslík a zeptal se ,zda si může přisednout. Přede mnou již stojí korbel nějaké pochutiny, podle vůně nejspíše alkoholické. Vytáhnu druhý, svůj a zeptám se nově příchozího: "Je libo instatní medovinu?"

Při nabídce insytatní medoviny se zatřepu, přece jen vzpomínka na instatní pršiplášť je furt živý
Přátelsky se usměju
Nee děkuju, já raději zostanu u piva

"Škoda." povzdechnu si a nasypu si ještě trochu prášku do svého nápuje.
Potom se napiju a prohlásím: "Tahle je už ozkoušená." a vychutnám si další doušek.

Dveře se po čtvrté otevírají. Závan studeného větru se náhle rozlétne po místnosti, aby spolu s ním vešel do místnosti další host.

Oděn do bílé tkané košile a dlouhých nohavicovích kalhot. Na hlavě sponou seplou bílou látku přehozenou přes zadní část hlavy splývající s pláštěm stejné barvy táhnoucí se po zádech až k lýtkům. Na úplném konci je již ušpiněn prachem a bahnem. Na nohách bílé plátěné nízké boty.

Oči si zkontrolují každého v tomto lokále.

"Nechť Vás Erea provází životem."


Klidné a pomalé kroky si vyhledají volný klidný stůl. Odepnu přezku pláště, který následně úhledně přehodím přes opěradlo židle, prázdný měch , který jsem měl přehozen přes rameno položím na desku stolu a stejný úkon podniknu i se zahnutou dýkou připnutou v pochvě u bílého opasku který spojuje obě části oděvu.

Protáhnu ruce, několikrát zakývám hlavou ze strany za stranu a s lehkým překontrolováním úhledně střižené bradky na snědé pleti usedám ke stolu.

"Ach, velice příjemné. Jsem ti vděčný Ereo, že jsi mi do cesty postavila toto stavení nebýt jehož, bych nyní promoknut odolával útrapům počasí."

Oči se přivřou, hlava zakloní, jako bych snad byl unaven cestou co jsem dnes zdolal.

Dveře rozrazí vítr, když mi je vyrve při otvírání z ruky. Rychle vklouznu do místnosti, abych zabránila vlezlému větru příliš vtrhnout do místnosti. Stejně pár svíček vztekle zaplápolá, jak dávají najevo nesouhlas s tímto narušením klidu. Ještě se ozve křik meluzíny, než se dveře úplně zavřou. Stojím u dveří a rozhlížím se po místnosti. Vysoká šlachovitá dívka, s rudými vlasy jako výheň kováře. Oči zelené jako oči kočky, hledají po místnosti. Když najdou, co chci, přelétne mi po tváři úsměv. Zamířím k trapslíku, který opilecky pospává u jednoho ze stolů. Přitom si třu levou paži. Halena je na jednom místě roztržená. Ale žádná škoda to není, je to obyčejná lněná košile, stejně jako kalhoty. Přisednu si k trpaslíku. Pane, koni jsou vyčištěni i nakrmeni. Start má trochu oteklé přední nohy, ale zabandážovala jsem mu je. Do rána by měli být v pořádku. Jen mě za odměnu kousnul Nesměle ukážu otisk na paži, kterou jsem si třela. Ale stejně tak jsem svá slova mohla říkat džbánku před trpaslíkem. Protože ten už přes alkoholický závoj nevnímá. Tak tam jen tiše sedím a doufám že si mne pán vzpomněl a nechal mi objednat večeři.

Tika
Jeden z opilých štamgastů u stolu stojícího nejblíže dveřím se probudil, když mu, na počátek léta neobvykle prudký a studený vítr vrhl do zarudlé tváře spršku ostře chladného deště.
"Zavř a nevětrej." Zamručel onen hlubokomyslný muž nevrle.

Došla jsi k trpaslíkovi a přednesla mu svůj proslov o splnění dennéch povinností.
A jako už mnohokrát předtím se ti v odpověď ozvalo jen hluboké bručivé a chrčivé a zcela jistě z nitra jeho mohutné osobnosti vycházející: "Pchrrrrrrrrr blebl bu vchrr chrr pchrrrrrrr bl. Mlask mlask. Pchrrrvrrrchrrrrrrrrrrrrrrrr."
Trpaslík totiž už se totiž dobrou půlhodinu oddává posilujícímu zdravému spánku.

Sedím společně u stolu s dalšími dvěma muži, jeden zajista alchymii se zabívá. Spozorním
Aaa ty blázne chlupatá, chvilku zmokneš a už nevíš co se sluší a patří!
Rychle vstanu od stolu, "nahodím" ceremoniální obličej
Pánové, společníci udělám dramatickou odmlku
Omlouvám se za svoji nevychovanost. Mé jméno jest Rauco z rodu Khazardů, pánů v Severních horách a vyseknu vzorovou poklonu jak se sluší a patří na trpaslické zvyky.
Poté si přitáhnu židli zpět ke stolu
Kde se fláká ten hostinský rád bych si objednal zamručím tak jak to umí jen rozladěný trpaslík

Ikdyž se ti v životě už lecos nepovedlo a lecos jsi stihl zapomenout, či poplést, ze svých mnoha cest po celém Elerienu znáš hodně míst.
A nikde jsi neviděl trpaskíéky bydlet pod zemí.
Nikde jsi neslyšel o třpasličím panství.
A žádné z hor co znáš.... a tos přelezl snad všechna pohoří v Elerienu....se nejmenovaly Severní.
Může to být nějaký místní název, některých věčně zamrzlých hor.
Nebo může to, co trpaslík vypráví být nějaká dávná legenda jeho rodiny.....třeba to bude ještě pokračovat.
Ale........možná že to starý válečný veterán nemá už, ze samého boje, v hlavě zcela v pořádku.

to je zvláštní... Nějak mi to nesedí s mými znalostmi
Potom promluvím:"Opravdu byste neráčil instantní medovinu?"
zeptám se a znovu si přihnu.
chvíli ještě dumu o nejasnostech a potom začnu vytahovat několik lahviček.
"Co já jsem udělal špatně, přece když smíchám tohle a tohle."
a začnu mísit tekutiny v lahvičkách a přelévat je z baňky do baňky.
Na stůl postavím malou trojnožku a pod ní položím malou destičku, do které když šťouchnu ,tak vyšlehnou plameny.
Jednu za lahviček přistavím nad takto vzniklý kahan a začnu zahřívat, stále si mumlaje podivné poučky...

Seraphim

Přiběhl hostinský a uhasil ti kahan.
" Tak to né, mladý pane. Tady není žádná laboratoř.
Ještě mi to tu podpálíte a co já pak? Půjdu o žebrácké holi." Protestuje.
"Nic si tu nedáte, popíjíte z vlastních zdrojů.
A ještě by jste mi barák nad hlavou podpálil a zmrzačil mi hosty výbuchem."

"Tohle je naprosto bezpečné ujišťuji vás. A že si nic nedám? Dám si večeři - co máte?"
A nezaujatě dál míchám své sloučeniny...
vždycky to zabere,nikde obsluha a když to vytáhnu tak prásk ho...
A slabě se pousměju se slovy:
"A když teď přidám síru a ledek, tak mi vznikne." zbytek věty zanikne v hlasitém syčení, neboť mi to začíná bublat.

Seraphim

"Bezpečné, jo!" Zaúpí hostinský když ta věc sco mícháš....mimochodem už nad zhaslým kahanem....začne bublat a syčet.
"Okamžitě se mi s tím odtud kliďte! A přijďte až si nebudetemít potřebu dělat z mého hostince laboratoř." A je mu zcela jedno že tě žene ven kde lije a fouká studený vítr.

"No jo no."
odpovím a rychle vše sklidím pod stůl, co není horké do brašny...
"Co bude s tou večeří?"
Naladím rychle velmi uctivý tón a podám hostinskému zlaťák.

Nemusíte být tak hrr, my s přáteli by jsme si dali něco k pití, nejlépe svařené víné, horkou medovinu a velkej kus masa
Objednám u hostinského který není zdrovna nadšený. Pro jistotu vytáhnu váček se zlatem a zacinkám

"No proto." Řekne hostinský ještě trochu rozladěně, když alchymista sbalí svoji laboratoř.
"Dobrá....Takže to bude džbán svařeného vínka a horká medovinka a k tomu pečínka." Chytí za rukáv děvče, které před chvílí obsluhovalo hosty u vedlejšího stolu a teď se chystá bleskurychle někam ztratit.
"Christo, rychle vem dva džbánky a přines tady pánům do jednoho to dobré svařené víno se skořicí, co ho maminka právě dovařila a do druhého ať Thomas ohřeje medovinu. Tu pětiletou mandlovou." Nařídí jí. Děvče jen kývne:"Ano tati." A už pádí rozkaz provést. Hostinský se pro sebe usměje s opět se obrátí k vám. "Dáte si tu pečínku s chlebem, nebo s bramborem, pánové?" Ptá se.

nepříliš nadšeně si pohrávám s vytaženou zkumavkou - ještě mě trochu pálí do prstů...
Trochu se přisunu blíže ke stolu a přihnu si svojí instantní medoviny bude lepší, dát si po čase zase něco normálního.
a prohlásím:
"Pečeni s brambory bych prosil.
načež všem opět nabídnu svou instantní medovinu...

Usměje se na hostinského
A maso a pivo, to bude dobrota
V očích mu hraje slatsná představa
Prosil bych ten chléb
Pronesu k hostinskému
Poté se otočím na spolusedící
Pánové co Vás sem přivádí?

"Bouřka a obchody."
zašklebím se a mohutně si zavdám. Pár kapek dopadne na stůl a podezřele zasyčí.
"Ouha, je to trochu ostré."
okomentuju chemickou reakci.

Rauco a spol

"Dobrá, takže to bude pečínka jednou s bramborem, a jednou s chlebem. Ostatní dva pánové nechť se vklidu rozmyslí, já se tu za chvíli opět zastavím. Mumlá si hostinský a to už vám na stole přistávají dva viditelně teplem sálající velké džbány z jednoho pronikavš voní skořice, kvalitní víno a hřebíček a z druhého dobrá stará mandlová medovina.
"A pro mistra trpaslíka semozřejmě k pečeni pivo, je to tak, mistře?" Doplní ještě. A eká jen, jestli Rauco kývne, nebo ne.

Tika

Tvůj zaměstnavatel se na chvíli probral, přivolal obsluhu a objednal, hlasem absolutně pevným, jen ospalým: "Eště pivo......A tady žábě nějaků bublinkatů vodu a porádnů večeru." A hodil přiběhnuvšímu děvčeti zlatku.
"Vyber si co chceš, za dobrů prácu máš dostáť dobře najíst, děvčico. A ty práce zastaneš vjac, co štery statní chalani." A vnutí další tři zlatky tobě do dlaně. "A vzbrcuj ma, až tu bude pivo, ju."

Usměje se na dva džbánky a při otázce piva se otočí na hostinského a pronese bez trpasličíhi přízvuku
Ne děkuji, to až později, zatím stačí ty dva džbánečky
Jen co hostinský odejde otočím se na Seraphima
Takže obchody povytáhne obočí když vidí reakci na stole
No co s čím vším obchoduješ? Třeba by se mi něco hodilo, nějaký jedy nemáš? Na antikorozanty se raději ptát nebudu
Kouká do míst kde proběhla reakce

"Jedy, jedy. A jaký by sis přál? a hlavně, kolik jsi ochoten zaplatit mistře trpaslíku? Jedy jsou drahá věc, ale já jsem shcopen vyrobit i ty nejlepší. A antikorozant, no, mám tady jeden ze svých pokusů a rez to žere. Na normální věci jsem to ale zatím nezkoušel...
odpovím a už se těším na pečínku.
potom promluvím ještě jednou:
"No , co ještě, našyl by se nějaké výbušniny, rachejtle, kyseliny, žíraviny, protijedy, léky, a spousta dalších věcí."

Stále s hlavou zakloněnou a zrakem zakrytím, však nespím, dobře vím co se kolem děje a tak když mě míjí hostinský. Hlasem klidným, jak jinak, pronesu i mou prosbu o službičku.

"Šlechetný krčmáři, rád bych také poprosil o porci dobré pečinky s bramborem a svařené víno."

Jen doufám, že mě můj sluch nezklamal a hostinský právě mne míjel. Nemám dosti sil, abych se ujistil a tak jen vyčkávám zda tedy budu muset otevřít oči a upozornit na sebe či ne.

Ruce stále opřené o desku stolu a zapletené do sebe. Působím klidně, skoro nejdou vidět pohyby hrudníku, skoro to až vypadá že se o mě pokouší nějaký sen.

Hostinec - Rauco, Seraphim, Nainiel

"Pan lovec mlčí, přinesu mu tedy kus chleba i trochu brambor, aby si zvolil." Vysvětlí si hostinský Nainielovo mlčení po svém. A už se chystá odkvačit do kuchyně vyřídit objednávky, když si všimne hosta, který sedí sám u stolu v rohu u okna.
Vypadá jako cizinec z velké dálky. Snědá pleť napovídá, že možná pochází od někud z oblastí s teplejším podnebím. Opustí tedy stůl, kde si tři noví hosté už objednali a právě se pouštějí do přineseného vína a medoviny a zamíří k tomu cizinci.

Hostinec - Haman

Hostinský zaznamenal objednávku těch tří, které jsi potkal nahoře na kopci nad vsí, do malého notýsku a přispěchal k tobě.
" Dobrý den, pane.
Zaslechl jsem dobře vaši objednávku? Říkal jste svařené víno a pečeni s bramborem?" Ujišťuje se, připraven si to zapsat, že slyšel na dálku správně.

No nějaký zlato by bylo, pokud ho dneska nepropijem
Zasměje se
Určitě od Vás něco koupím
ujistím muže předemnou. Loupnu okem po hostinském
Ještě chvilku a budu mít jazyk jak podrážku
zamyslím se nad svým stavem
Kam máte namířeno?
Položím otázku mému spolusedícímu

Když mě trpaslík pochválí, zrudnu tak, že má kůže má snad stejnou barvu jako mé vlasy. Nervózně si začnu hrát s kadeří vlasů a poposednu si. Na jídlo se už těším, celodenní cesta je namáhavá a práce po tom není o nic snazší. Lomoz hostince mě však znervózňuje. Snažím se sedět bez povšimnutí, naprosto tiše. Oči upřené před sebe na stůl.

"Od města k městu, prodávám a učím se." odpovím trpaslíkovi.
"Co byste si tedy přál?"

Jed, jo jed je bude hodit. Něco takovýho máte?
Podívám se na človíčka předemnou

"Samozřejmě, jak vůbec můžete pochybovat?" ušklíbnu se.
Potom se začnu zabývat svou brašnou. Vozík zůstal na dvoře pod stříškou, zdánlivě nechráněný, ale kterýkoli zloděj by okamžitě své opovážlivosti litoval.
"Ale jak už jsem říkal, jedy jsou drahá věc. Kolik do něj hodláte investovat?"

Se zájmem pohlédnu na člověka
Hmmm nějakých 20 zlatých, je myslím přiměřený obnos.
Nahodím výraz zkušeného handlíře

"Dvacet zlatých? To pokryje náklady na pět dávek nějakého slabého jedu nebo na necelou jednu něčeho lepšího." podívám se na něj:
"chcete aby to byl jed na zbraň? Nebo do jídla či pití? Či jedovatý plyn?"

Hmm bude stačit ten slabí jed na potírání zbraní
usměju se při představě že cena je relativně nízká

V klidu a tichosti si jím své jídlo. Když tu se dveře rozvalí a v nich stojí obrovský pes. Ten radostí vrtí ocasem a rozhlíží se, jak mě po místnosti hledá. Je to pěkný kousek psa. Odhadem může vážit skoro celý metrák. Pod lesklou srstí se mu rýsují svaly a z pootevřené tlamy visí červený jazyk a jako perličky svítí bílé zuby. Když mě zahlédne houpavou chůzi se ke mě vydá. Jenže tu zavětří ve vzduchu něco voňavého a než stačím vykřiknout povel už běží alchymistovi sníst tu pochoutku, co mu zavoněla. Pes se řítí jako splašené stádo krav. Přiběhne až k člověkovi a čumák zaboří do brašny hledajíc svůj úlovek. To už se hrnu já ke svému psovi. Ve tváři jsem červenější než moje vlasy a ruce se mi třepu hrůzou. Strašně se omlouvám! Prosím vás nebojte, on je hodný! Hlas se mi třepe a jen doufám, že se nikdo u stolu nerozzuří natolik, aby psovi ublížil. Když dojdu až k vašemu stolu, jen se na psa podívám a pes už provinile sedí a zkouší na mě lítostivý pohled, aby se vyhnul trestu. Jste v pořádku? Zeptám se Seraphima.

Sedím u stolu s mým novým přítelem alchymystou a dohadujeme cenu, když tu najednou se rozletí dveře a k nám se hrne pes velikosti kravy.
Rychlosti a cvikem armadě vlastni sáhnu po sekeře vyšvihnu se ze žilde a nastavim ji před sebe jako nouzový štít.
Pes měl poměrně štěstí než mu stačím udělat průduch do lepky rozběhne se k nám žena. Zastavim sekeru v letu a podivam se po přichozi.
My jsme živí a pes taky, měla by jste si na něj davat větši pozor! Každy by nemusel byt tak pomaly jako ja. dodám a znovu se posadim ke stolu
Ale je to pěknej kousek, jak se jmenuje
Urvu kousek masa a hodim ho před psa

Hospoda.

Když mi pes začne hrabat v brašně vyjeknu - chvíli poté cosi sežere a jde to spořádat.
J Jsem v pořádku" vykoktám ze sebe stále ještě trochu v šoku a vzápětí již duchapřítomně pokračuju: "Ale váš pes nebude, jelikož mi nejspíše sežral něco jedovatého. Ne že bych s sebou obvykle nosil jedy, nicméně většina věcí které s sebou nosím je více či méně jedovatá." řeknu trochu s obavami v hlase: "A navíc s sebou naneštěstí několik jedů mám." zašklebím se na psa, který zrovna žvýká kus masa od Trpaslíka.
Přihnu si trochu medoviny a začnu se hrabat v brašně:
"Tady máte vašich pět dávek jedu, mistře trpaslíku." řeknu po chvíli, jako by se nic nestalo, podávaje Raucovi krabičku s nějakou mastí:
"Dělá to padesát zlatých. Jo a co s tím psem?" řeknu, jelikož pes, není li zvláště odolný začíná velmi silně slinit.

To co se děje se psem vypadá opravdu hrůzostrašně.
Sedí, koulí očima a kňučí a z tlamy se mu hrne pěna.
Ani Raucem hozený kus masa si nevzal a to to lákavé sousto leží na podlaze přímo před ním.
Trvá však jen chvíli i v nastalém zmatku kolem, který nastal, neboť někteří hosté se, i přes majitelčino ujištění, že pes je hodný, zvířete bojí a dobrá polovina, hlavně ženského, osazenstva lokálu se pokouší spasit útěkem, nebo alespoň vlézt pod stůl a dělat že jsou neviditelní, podařilo zjistit, že pěna, kapající psovi z tlami není nadměrné slintání po požití jedu, ale mýdlové bubliny.
To mlsné, žravé psisko totiž v domění, že to voňavé co našel v alchymistově brašně, je k jidlu, sežral značně velký kus mýdla.
A tak zatím co zmatek v lokále, způsobený psovým příchodem, už utichá a hostinský právě vylezl zpoza pultu aby si hezky od plic, téměř po trpaslicku, zanadával, pes tu sedí, mýdlo ho štípe v očích a v tlamě a nutí ho vypouštět pěnu.

Snažím se tvářit vážně ale při pohledu na utrpení psa a jeho pěnu linoucí se z jeho tlamy mi cukají koutky.
Potom se otočím k Seraphimu
Pěta-čtyřicet zlatejch a posunu k němu váček zlata
Potí sklouznu pohledem opět k psovi a poté k jeho paničce
Pěkné děvče což jen pravda, klidně bych ji umyl záda usměju se svým nemravným myšlenkám, které má snad každej voják co už dlouho necitil teplo ženy ve svem naručí
No se psem, si asi budeš muset poradit ty a každopádně bych mu nedával vodu, jinak tu bude pěny pokolena zasměju se

Vezmu od trpaslíka váček, potěžkám ho a otevřu. Chvíli se dívám na jednu minci načež do ní hryznu.
Pokud kontrola proběhne v pořádku odpovím:
"Bylo mi potěšením s vámi obchodovat."
dívám se na slinícího psa:
"Mýdlo, ty jsi mi sežral mýdlo. Aspoň že ne nic dražšího. Co teď s tebou obludo?"
říkám si pro sebe a uvažuju jak odstranit mýdlo a pěnu, aniž bych psa:
1)otrávil
2)vykuchal
3)zlámal mu zuby
4)vyhodil do vzduchu.
Vzhledem k tomu, že pohled na slinícího psa mě rozesmívá, přemýšlet se mi příliš nedaří a já se pochichtávám.

Mladičká majitelka psa, který sežral mýdlo, si psa , kterému se už směje celý hostinec, odvedla ven.
Zřejmě vypláchnout nebohému zvířeti tlamu.
Ale zpět už se nevrátila.

V hostinci

Poctivé masivní dveře, otevírající se proti vzdálenému kopci běžícího na dno malebného údolíčka, prudce vrzly rozraženy rukou muže i prudkým poryvem větru přinášejícího vlhkou chuť silného lijáku. Nečekaný průvan čechrající jeho dlouhé hnědé vlasy, dodávaly nově příchozímu společně s přítmím temně šedé oblohy, značně podmanivý vzhled. " Dobrý den," s přikývnutím reagoval na pár pohledů nasměrovaných s nechutí za příčinou vytrácejícího se tepla. Nebeskou klenbu protnul oslnivý blesk, který s burácivým dopadem třískl prudce do země nepříliš daleko od vesničky. S hrozivým polekaným vrčením, nakrčeným čenichem a působivě vyceněnými tesáky se prodral kolem nohy neznámého velký šedý vlk. Pomalu, s rozmyslem a majestátně se zastavil půl metru před statným chodcem, který zatarasil, rychlým pohybem, cestu skučícímu vichru obtáčejícího se kolem futer.

" Doraku, klid!" zavelel hlas zkušeného muže v nejlepších letech a stříbrně šedý vlk se upokojil a s dojímavě něžným a tlumeným zavitím čenichem šťouchl do jeho dlaně svěšené podél boků a olízl pánečkovy prsty. Několik párů zvědavých očí se postupně vracelo zpět ke zkoumání nejednoho dna korbelů a talířů. Dorak se otřepal a poprskal tak pár nejbližších hostů, které však přešla touha protestovat poté, co je šelma s náznakem škodolibosti zpražila vyzývavým pohledem. Nainiel pobaveně zakašlal a téměř cítil, jak si jeho čtvernohý přítel užívá svůj triumf nad štamgasty.

Oči navyklé pohybu v přítmí usínající krajiny i běhu v lese oděného v noční roucho, se rychle zorientovaly v zašedlých kouřových oparech a nalezly cestu k volnému místu hned vedle dvou společníků, kteří svedeni do vesnice ze stejného směru jako on, usedli již dříve do bezpečí pohostinného podniku. Dorak se stočil poslušně k nohám svého pána a čekal, jakou laskominou jej za věrnost odmění. " Pane hostinský,..." mávl ledabyle Nainiel na hospodského upozorňuje na sebe, neboť k němu dolehla vůně teplé krmě. Kdo ví, zda v duchu neslintal více než jeho přítel Dorak.

Otevřenými dveřmi vnikl opravdu dovnitř, kromě závanu mokrého a deštěm vonícího vzduchu, chlad, na toto roční období až nepříjemě nezvyklý.
Mnohý z hostů se při jeho doteku otřásl, jako by mu na rameno položil ruku duch dávno mrtvého.

Promočený vlk se, slézaje z krátkých schůdků, otřepal tak mohutně, že se u stolu pod schody sedícím asi čtyřem trpaslíkům, jejichž oděv napovídá, že spíše než žoldáci to budou kupci, se mohlo na chvíli zdát, že déšť z venku pronikl až sem.
Jeden z nich......Ten, který seděl zvířeti nejblíže a schytal největší díl "deště", se otočil a už chtěl začít něco hartusit, když si všiml, že hledí zpod zakaboněného hustého obočí svýma očima přímo vlkovi do tváře.
A to ho zarazilo.
Zbytek uklidňovacího procesu zařídil kýmsi podaný korbel piva a mírně pobavené uklidňování ze strany jeho kumpánů.
"Klídek Derilu, šak je to enem psíča. Nerobil to naschvál. Sadaj raděj. Tumáš, napi sa. A hrej. Si na tahu."
Na to se trpaslíci opět vrátili k, poněkud hlučnější, hře v karty, zvané Whist.
Za chvíli je hra natolik strhla, že na umokřené, v teple rychle schnoucí oblečení, brzy zapoměli a opět se začali častovat nadávkami a místy při hře i políčkovat nebo prát.
Hostinský je zpražil ostrým pohledem. To jako, aby byl klid. A přitočil se ke stolu, kam nově příchozí usedl.
Usmál se a vpředu mu chybí jeden zub.
"Pán si bude přát?"

V hostinci

Skutečně mistr svého řemesla. Nenechá zákazníka dlouho čekat... roztančil úsměv měkké obrysy sbírající se kolem rtů a na tvářích zarostlých v mužný, krátce střižený vous. "Správní, jadrní, leč příliš hluční tihle trpaslíci pane. Není- liž pravda?" zabloudil očkem přes své rameno k mokrým schůdkům rostoucích nad hlavy zarostlých a dobře vyvinutých hráčů. " Kdo jsou zač? Na válečníky nevypadají a nevidím žádná zavazadla dosvědčující jejich příslušnost ke kupeckému cechu. Vlastně,... již dlouho jsem neviděl trpaslíka ani elfa. Snad je to tím, že jsem dlouho nezavítal do zdejších krajin...." pohlédl Nainiel tázavě do tváře hostinského očekávajícího netrpělivě objednávku.

Dorak se líně protáhnul a očichal nohy přešlapujícího krčmáře, aby okamžitě zaskučel a schoval svůj čenich pod obě přední tlapy. Nainiel si všimnul i toho, jak se nenápadně pomocí zadních snaží couvat dále od prozkoumané osoby. "Promiňte, nechci vás zdržovat. Jen by mne to zajímalo. Dám si s potěšením zdejší pivo, které jak si pamatuji bývalo vždy dobré a nepohrdnu ani kusem uzeného a hrachové kaše. A nezbyla vám i nějaká kost s kusem masa pro mého vlka?" olízl se hladově host a při pohledu na zbídačený chrup majitele putyky spolkl zamýšlenou větu " Dal bych si na zub...", stejně tak jako " Něco bych skousnul...."

V hostinci

"Jo jo pane.....hluční, to oni umějí být, to jo.
Jenže zase dobře platí a dělají mi tu ze všech hostů největší tržbu." Zpraží hostinský hlučnou čtveřici opět pohledem. Ale opravdu se asi nezlobí, to je vidět.
"Pokud vím, žoldáci to opravdu nejsou, pane.
A kupci? Spíš dodavatelé zboží.
Obchodníci, co přijeli na trh.
Jenže ten se dnes nekoná, nýbrž leje.
Jeden z nich.....ten, co ho váš pes postříkal....prý je ve městě bankéřem.
No......i bych mu to věřil.....prachů má jak šlupek a taky podle toho utrácí.
Mají tu na tžden pronajaté tři pokoje." Mluví dál.
"Pívečko už se nese, pane"Luskl hostinský prsty a obsluhující mládenec okanžitě natočil a donesl korbel piva. Poctivou míru. S vysoko vystupující pěvou konzistence pečlivě našlehaného sněhu z vaječných bílků. "Uzené je k pivu výborná volba pane. Sám jsem ho udil. Mám na něj extra recepruru od jednoho řeznického mistra.
A před chvílí jsem ho vytáhl z udírny. Bude ještě teplé.
Jen.....tu kaši bych raději doporučil bramborovou.
Máme v učení jednu ne zrovna šikovnou kuchtičku a......ona tu hrachovou kaši....ehm.....trochu připálila." Usmál se. Ale pod povrchem při posledních slovech trochu zuří.
"Váš pes je opravdu krasavec.
A určitě je moc chytrý.
Tedy.....za ten husarský kousek při vašem příchodu si zaslouří pěknou morkovou kost s pořádným kusem masa." Usměje se na vlka.
"Jakpak se jmenuje?" A chystá se sklonit, aby vlka pohladil.

V hostinci je tolik hluku a vřavy, že jen nemnohý si všiml, že dovnitř mezitím vešel další host.
Vypadá....tajemě.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o jakéhosi mnicha, oblečeného v dlouhé kutně tmavě hmědé barvy, přepásané místo opasku provazem a s képí staženou hluboko do obličeje, jako by úmyslně skrýval svoji tvář.
Tajemný a důstojný dojem mnicha kazí pouze dvě věci.
Meč, zavěšený v pochvě na tom provaze, který slouží místo opasku.
Nevypadá že by jej majitel nepoužíval.
A kazí důstojný dojem.
A loutna v jeho rukou? Ta sem, jaksi, také nepatří.
Postava chvíli postála na nejvyšším schodu a rozhlédla se po lokále. Sbad ve snaze najít volné místo.
Pak začala pomalu scházet po schodech dolů.
Co je na tom novém příchozím ale opravdu zvláštní je skutečnost, že ačkoliv vešla, nwslyšwl nikdo z přítomných charakteristické vrznutí pantů otvíraných a následně zavíraných dveří.
A také nebyl cítit mokrý čerstvý vzduch, provoněný deštěm.
Ani sem spolu s příchozím nevnikl závan chladu.
Nebo možná bylo tak hlučno, že všichni dveře přeslechli a tak vytopeno, že chlad nepronikl dále, nežli do zádveří.
Těžko říci, jak to bylo......

"Bylo to kvalitní mýdlo."
řeknu mrzutě.
"A asi máš pravdu, nejspíše přespíme. HEJ, hostinský, kolik stojí pokoj na noc?"
řeknu a opět upiju Své Kvalitní Instantní Medoviny a zakousnu něco jídla...

V hostinci

" Jmenuje se Dorak a není to pes. Uráží se, když je za něj označován..." odvětil chodec a podrbal svého druha za ušima, kterýma nespokojeně cukal. " Tedy nechám si od vás doporučit tu bramborovou kaši. Snad nebude také připálená," rýpl si na účet hostinského skrývajícího svou nelibost nad chybou kuchařinky.

Nádeník donesl škopeček napěněného moku a Nainiel lačně spláchl několika hlubokými hlty nejpalčivější žízeň. " Dám si ještě jedno pane hostinský. Dobrý pivo je cennější než nejdražší balzám,který na sebe patlají ženský v marný snaze pozdržet čas. To kdyby raději si přihnuly s náma na místo neustálého hubování. Ale musím vás nudit těmahle žvástama. To co by mne doopravdy zajímalo, je co se stalo s domky, který stály pod úpatím kopce. Viděli jsme cestou to co z nich zbylo."

Ještě než stačil hostinský odpovědět, ostražitý vlk zostražitěl a s neslyšným, zamručením koukl směrem ke dveřím. " Co se děje Doraku,"otočil se týmž směrem sedící muž aby spatřil postavu, která v něm probudila další směsici otázek a rozporuplných pocitů. Aniž věděl proč znervózněl. " Nestává se mi příliš často, že bych nepostřehl příchod kohokoliv. Přesto mi tento uniknul. Kdo je to?" kývl Nainiel taktně ke dveřím tak, aby jeho dotaz nebyl zpozorován nikým dalším než hospodským a dotyčný putující mnich, či bard, se tak nemusel cítit dotčen.

V hostinci

Nainiel:
"Oh.....tak to pardon. To se omlouvám. Urazit jsem ho nechtěl.
Opravdu je moc hezký." Omlouvá se hostinský a opět se pokusí vlka pohladit.
Ne, nebojte se. Bramborovou kaši dělá moje žena nejlepší v okolí. A kuchtičky k ní nepouští." Usměje se nad tvou poznámkou. Zároveň už dává pokyn chlapci u výčepu, aby přinesl další pivo.
A právě se ti chystal odpovědět ohledně ruin na kraji vsi, když si i jeho pozornost získal nově příchozí.
"Ále......to bude nejspíš jen některý z Vypravěčů.
To jsou bývalí mniši, které prý nouze naučila hře na hudební nástroje a vypravěčskému umění." Mávne ledabyle rukou.....ale v očích mu přitom jiskří zvědavostí víc, než by zto gesto napovídalo.
K vyprávění o ruinách se možná budete moci vrátit v průběhu večera, neboť se hostinský vzápětí omluvil a vykročil, aby obsloužil toho zvláštního muže, který si mezitím sedl ke stolu úplně na kraji. Co nejblíže kie krbu.
Ačkoliv venku silně lije, postřeh jsi, že Vypravěčův šat je úplně suchý.
Přitom jistě musel alespoň chvíli tím deštěm jít.

Zvednu oči od jídla a pomalu zvětraého piva k mnichovy
Už jsme o nich slyšel a pokud mě pamět neklame tak jsem se s ním už i setkal. ne sice s tímto ale kdysi dávno jo.
Znechuceně se pošťárám v jídle
Nesnáším jídlo když mi vychladne.
Pošrámám se zase v jídle, trochu ještě ujím a upiju hnusně zvětralého piva.
Hostinský dneste mi nové, todle se nedá už pít
zamávám korbelem

Ne přímo hostinský, ale stejný mladík, jako prve přinesl pivo Nainielovi, postaví na stůl hned tři korbele.
Jeden pro Rauca, jeden pro pana Alchymistu a jeden pro Nainiela, který už také dopíjí.

Ve chvíli. kdy kladl mladík na váš stůl korbele s piem, požádal zřejmě ten Vypravěč obsluhující děvče o trochu pranenité vody a polévku.
Ta se mu ale obloukem vyhnula, obořila se na něj a vynadala mu darmožroutů z nemanic.
A tehdy se vám hostinský omluvil a odběhl k onomu stolu.
"Ale jen panu Vypravěči přines o co tě prosí, Bertičko.
Pán jistě nezůstane nic dlužen.
N emám pravdu, pane Vypravěči?" Slyšíte hostinského, jak zjednává nápravu.
Dívka se pokusila ještě něco namítnout, ale hostinský na ni zakoulel očima a plácl ji po zadku. A tak vypískla a odběhla.
Za chvíli už jiná dívka přinesla Vypravěči sklenku vody a talíř oukropu.
Muž poděkoval, odložil nástroj, který do té chvíle ladil a pustil se do jídla, jako by nejedl už týden.

Kývnutím hlavy poděkuju za pivo a s vermou mé rase vlastní se do něj pustím.
Když dívka odbude vypravěče potichu se zasměju
To děvče má v sobě kus trpaslíka, nedá nci zadarmo. Ta se na takovou práci hodí
Upiju piva
A zavolám na děvče
Já to za něj klidně zaplatím ať máš klid v duši. Jednou jsme už slyšel vyprávět Vypravěče a stálo to za víc jak jednu vodu a polévku
Opět upiju piva a zjistím že zase koukám na prázdné dno
Měl bych se mírnit, nebo to dobře nedopadne a já začnu prospěvovat
uchechtnu se v duchu
Mistře, kdyby jsi chtěl ještě nějaké jídlo obejdnej si ho rád ho s tebou vyměním za nějaký tvůj příbeh
Pronesu přátelsky ke starci

Zatracený hostinec, ani mi nechtěli dovolit pár pokusů, byly relativně bezpečné. Zatím jsem nevylítl do vzduchu častěji, než v devíti z deseti případů ,uznejte, aby to bouchlo musela by to být smůla.
Pomalu si ani nevšimnu nově příchozích - až na slova o vypravěči překvapeně zamrkám.
vypravěč? tady? podivné, no nejlepší bude si jej poslechnout. Počkáme, až se nají. A co takhle mu nabídnout prvotřídní mazivo na lyru?

Když hostinský slyší Raucova slova a v nich jeho uším lahodící cinkání zlaťáčků, ja hned samá ochota.
A hned nabízí Vypravěči pečeni, nebo guláš, nebo pstruha na roštu, nebo kuřátko s bramborem.
Ale Vypravěč jen vrtí hlavou.
"I kdepak. Pan trpaslík je více než laskav, ale já jsem zvyklý od útlého mládí na skromný život.
Co by s mými útrobami, uvyklými pouze polévce a sem tam nějakému namazanému chlebu, či hrsti v lese nesbíraného ovoce, takové vydatné jídlo udělalo.
Kdyby ale pan trpaslík ráčil dovolit, vyměním dávný příběh za číši dobrého červeného vína. Odpoví a lehce se ukloní Raucovým směrem.

Nuže mistře, klidně s tebou tento obchod provedu.
Pronesu vesele k Vypravěci.
Poté se otočím na hostinskému
Dones mistrovi to nejlepší víno co máš a to neerstvější ovoce a chléb. Jeho příběh mě za to stojí
Mistře doufám, že vše splní naplní tvé chutě dosytosti.
Rozvalím se v očákávání příběhu na židli

"Děkuji pane trpaslíku." Rozzáří se starému muži oči nelíčenou radostí a až nyní si můžete povšimnout, že je tak hubený, že by ho snad venku odnesl i slabý poryv větru.
Musel hladovět už několik dní.
Nebo přinejmenším jíst opravdu velmi skromě.
Hostinský jen zavrtí hlavou, pokrčí rameny a jde vykonat hostovo přání.
"Povím vám za to příběh, který se opravdu stal.
Dokonce v tomto kraji.
Já sám si ještě pamatuji ty časy." Pokračuje Vypravěč.
"Ale, doufám, že se nebudete hněvat, když se nejdřív najím a svlažím trochu rty.
Už týden jsem na cestě a už tři dny jsem nenalezl ani houbičku, ani jahůdku či jiný lesní plod, ani kořínek, aby se dali jíst. A zásoby si za příběh nekoupím."

Myslím že za dorbý příběh by jsme se mohli na nějakých zásobách domluvit
Pronesu pln nadšení, příběhy a vyrpávění jsou hned za pivem a zlatem nejoblíbenější věcí trpaslíků.
Pln nadšení očekávám Vyprávěčův příběh

"Dobrá pane trpaslíku." Usměje se Vypravěč, ale v tom úsměvu je málo radosti.
"Budu tedy vyprávět.
Bude to příběh, který se skutečně stal. Dokonce nedaleko odtud.
Pravdivý příběh, a přitom tak chmurný, že zádumčivější by nevymyslel ani slovutný mistr bard.
Zdejší kraj býval pln víry.
A také štěstí a lásky.
Přetékal hojností a bohatě hostil každého, kdo zavítal.
V té době hojnosti vznikl mírumilovný řád bratří a sester, zasvěcených blahoslavené bohyni Aeine.
Pomáhali nemocným, podporovali chudé, poskytovali přístřeší pocestným a nešťastníkům, kteří o vlastní domov přišli.
A dostávali za to dary.
Vlastně.....bohyně je dostávala.
Dokud žil starý kníže, byl řád vážen a ctěn.
Pak přišla do kraje válka.
A s ní ruku v ruce z hlubin vylezlo zlo.
Zlo chtivé a nenasytné, bažící po moci a bohatství.
Válka nepřála víře. Všechny chrámy a kláštery jí padly za oběť.
Mnoho bratří, příslušných k jiným řádům, tehdy za svou víru padlo.
A kteří ne, hledali pomoc, útěchu a záštitu v posledním stojícím chrámu a klášteře.
V chrámu bohyně Aeine. V Itengari.
Ten chrám nebyl nijak zvlášť opevněný, ale stál na strmé skále.
A jedinou schodnou cestu k němu strážila železná brána.
Ta brána nebyla obyčejná.........Kdysi dávno totiž zdejší mniši zachránili před smrtí slavného elfského čaroděje.
Teovinder se jmenoval.
A tenhle čaroděj se opravdu uměl za dobrodiní odvděčit. Věnoval bratřím překrásný kámen.
Měl podobu vejce, zářil jasnou červení a měl takovou moc, že dovedl odhalit úmysly těch, kteří před ním stáli.
Ve skutečnosti tehdy sama Aeine vedla vratké kroky těžce zraněného muže na práh chrámu z nejčistších.
To ona vložila zdejším bratřím a sestrám do rukou kouzelný kámen Iramar.
Když mu bylo vybráno místo nad portálem tenkrát právě vsazené brány a chrámová věštkyně....vysoko postavená kněžka, která měla dar vidět do budoucna......na něj pohlédla, jak tam září a bránu ochraňuje, měla vidění.
A její věštba z toho vidění vzešlá zněla temě a hrozivě.
A vyplnila se.
Přesně na den přesně.
V té době už nikdo nepamatoval na moudrou věštkyni, pohřbenou kdesi hluboko v kobkách chrámové hrobky. Ani na slova její věštby o zlu, které pohltí kraj a o lsti která přemůže kouzlo kamene.
Kněží a kněžky, ač měli kámen Iramar v hluboké úctě a nezapoměli se poklonit, když po noci otvírali bránu a poděkovat bohyni, že jim jej darovala, ale přijímali již jeho ochranu jako samozřejmost.
Neučili se již, jako dříve, zacházet se zbraněmi, necvičili se v magii, pokud na ni měli vlohy.
Byl tu přece Iramar, a ten je chránil.
Netušili, že kámen lze z portálu vyjmout a zcizit.
Ale někdo to věděl.
Někdo, jehož lstivost a chamtivost se vyrovnala ďáblu.
Hrabě Terquil Anthar se narodil jako obyčejný chlapec. Pravda, chlapec, který byl synem vládce hrabství.Tenkrát byl ale jen člověk.
K jeho narození došlo o týden dříve, než k němu správně dojít mělo, za zvláštních okolností uprostřed bouřlivé podzimní noci, na lodi, která krátce poté ztroskotala a zachránil se pouze chlapec a jeho otec. Chlapcova matka zamřela při porodu a její mrtvé tělo i s rozlámanou lodí pohltily rozbouřené vlny.
Ale stále to bylo jen obyčejné lidské dítě.
Ikdyž...........ne tak docela.
Od útlého dětství byl velmi inteligentní.............a od útlého dětství měl rád krutost.
Ostatní děti si s ním nechtěly hrát, neboť jeho způsob hry byl krutý a často při něm tekla krev.
Když v jeho asi deseti letech přišel při jedné z jím vymyšlených her o život sedmiletý chlapec, zjevil se Terquilovi Astrovan, nejvyšší posel boha války, jednoho ze dvou odvržených bohů, pánů temnoty.
A malý lord Terquil zmizel.
Mnozí mysleli a tajně doufali, že navždy.
Nestalo se tak.
Přesně po dvaceti letech opět kráčel světem Astrovan. A nebyl sám.
Měl mladého svěřence.
Byl to krásný mládenec...........ale kam ti dva přišli, plály ohně a po ulicích tančila smrt.
Nakonec doputovali zpět do země Terquilova otce.
Starý hrabě se radoval, že se mu syn vrátil a Terquil se na oko radoval s ním, že je opět doma.
Ve skutečnosti ale nepřijel zpět, aby potěšil otce návratem a naučil se od něj vládnout.
Ne...........přijel si vzít otcovu zemi.
Zatím se tvářil jako milý syn a otce ve všem poslouchal ( ikdyž někdy také ne ).
Až jednoho dne se starý hrabě při lovu v plném trysku zřítil ze srázu a byl i s koněm na místě mrtev.
Zvláštní smrt, pro nejlepšího jezdce Avenaru.
Nicméně zdálo se, že mladý hrabě opravdu truchlí.
Ale jen do chvíle, než převzal zemi.
A tehdy právě nastala krutovláda, kdy v zemi bylo všem bídně a chudině a kněžím nejbídněji.
Mladý hrabě planul nenávistí ke všem kněžím a kněžkám.
A čím mírumilovnějšího byli řádu, tím větší byly plameny Terquilova hněvu vůči nim.
Mnoho jich zběhlo do hor.
Kde jim svou bránu laskavě otevřel chrám Itengari.
Ten chrám byl od začátku hraběti Terquilovi trnem v oku.
Nejen, že zdejší kněží poskytovali azyl uprchlíkům a před jeho lidmi zavírali bránu, ale zdi chrámu odolávaly i těm nejničivějším nájezdům.
Třebaže v noci jeho vojsko obrannou zeď okolo chrámu výrazně poškodilo, do rána stála opět jako nová.
A kámen nad portálem brány navíc oslepoval jeho jezdcům koně.
Když nešlo chrám dobít vojskem, rozhodl se na to hrabě Terquil jít lstí.
Jedné noci nechal velmi šikovného zloděje Iramar ukrást.
Druhý den ráno si kouzlem změnil tvář, převlékl se za nemocného žebráka.......A vydal se dobít nedobitný chrám.
Důvěřiví kněží, majíce jej skutečně za žebráka, prosícího o azyl a trochu jídla, otevřeli bránu. V tu chvíli padli mrtví pod palbou Terquilových lučištníků a branou projela Terquilova jízda v plné zbroji.
Chrám Itengari.........nedobytný chrám........nejsvětější pevnost milosti, shořel.
A v jeho zdech zahinuli všichni, kteří tam tehdy byli.
Dokonce i hrabě Terquil tam padl a uhořel, sražen hrpotícím se kusem krovu.
Vypráví se ale, že tyranie a a krutost hraběte Terquila neodešla s ním.
Přešla prý na jeho syna Vastara......A po něm na jeho syny a syny jeho synů.
Prý je od dob Terquilových ten rod prokletý, za jeho tyranii a krutost a za podlou vraždu zloděje, který pro něj vykonal špinavou práci a vysloužil si za ni šíp do zad.
Krutá kletba krvelačnosti, vyřčená představeným zničeného chrámu na adresu vládnoucího rodu oné země, těsně před tím, než mu srdce proklál šíp, vystřelený z luku samotným Terquilem.
A není prý na světě jedince, který by ji zlomil.
Musel by mít totiž pevnou víru, vůli rovnou skále, odvahu rytíře.......a Iramar, který je nutno vrátit zpět.
Jenže.......Chm........Kdo by byl takový blázen a vkročil na místo, kterému se ostatní z dálky vyhýbají?
Já tedy ne. Vždyť za vše, čím jsem.....čím každý z těch, co přežili je, vděčíme té kletbě." A doprovodil své pevné rozhodnutí řádným závdavkem z korbele, právě mu čerstvě přineseného.

Hostinec

Až doteď jste si pramálo všímali osoby, která seděla u pultu místního hostinského, však ona dění v lokále pozorovala. Ne pozorně, spíš v očekávání.
Mám před sebou pohár silně kořenéněho vína a můj parfém mě naštěstí chrání před pachy všech těch trpaslíků a pocestných. Dokonce psů a snad nějakého křížence s vlkem. Bože. Bestie projede mi bezděčně hlavou, avšak když se okolo mne prosmýkne, jen polknu a zadívám se na protější zeď, jako by tam byl ten nejcennější obraz. Nic zvláštního se neděje a namířeno do objednaného pokoje stejně nemám, a tak tu posedávám a sleduji lokál.

Jsem vysoký asi jako většina můžů tady, žádný dlouhán. Žádná viditelná jizva. Pěkná tvář, čistě oholená až na trojúhelníkovité místo pod dolním rtem, kde jsem ten černý vous trochu popustil. Do očí mi vidět není. Vlasy jsou česané, ledabyle upravené. Spadají mi trochu do čela a občas pohodím hlavou ve snaze si je odstranit s očí.
Oblečen jsem do haleny, která má krajkovaný límec a výstřih, čistě bílé. Obnošených kožených kalhot a hnědých polobotek, ze kterých vykukují až ke kolenům natažené bílé punčochy k založeným kalhotám. Přeska přes ně je z nějakého lesklého kovu a opasek na které je drží připnutou dýku, která se prozradila nezdobeným jílcem a ne příliš dlouhou čepelí.
Sedím zlehka opřený o pult za sebou a ti bystřejší si mohou všimnout srolovaného červeného pláště vykukujícího z mého vaku.

Výrazněji zareaguji až na muže s loutnou a tázavě na něj hledím. Takřka z něj neuhnu pohledem, jen na pár chvilek rozrušen výkřiky od stolu, kde se sešla banda trpaslíků burani...běžte odkud jste přišli říká můj pohled na ně.
Čím že mě překvapil ? No michy přeci nepotkáváte často a když si všimnu loutny, v očích mi jen zajiskří. Zašmatám po svém vaku a odsunu se ke stolu, kde svůj večer tráví pán s šátkem přes hlavu. Své víno nesouce s sebou. "Je tu volno ..." pronesu ukvapeně bez jakkéhokoliv náznaku intonace spojené s tázací větou. Rychle usednu a pohár položím před sebe. Židle jen zavrže,jak se přisunu ke stolu. Stůl je dál od ostatních a na muže nevidím přímo, kdosi mi sedí ve výhledu.
Pak začnu hrabat ve vaku. Na stůl padne částečně prodraný plášť výrazně červené barvy, dřevěná kazeta, měch na vodu. Pak na stole přistane zazátkovaný kalamář, dva brky, z nichž jeden je zlomený a kus na první pohled nepravého pergamenu. Korek provází tlumené
plum , když ho vytahuju a už-už namáčím brk, který se počne v očekávání vznášeti nad rozvinutým svitkem. Svého sousedícího si vůbec nevšímám.

A hned jak mnich počne své vyprávění, napínám své ucho jak to jen jde. Nepíšu zběsile jako o závod, poslední co bych chtěl je, aby se mi na tu nádheru převrhnul kalamář s inkoustem. Zápisky se přede mnou pomalu rýsují a já jen málo vnímám text, nejdřív musím ulovit ty myšlenky a fakta, pak si to můžu v klidu zopakovat a zamyslet se nad tím. Nějak totiž nečekám, že by mohl být příběh pravdivý a v tomto momentu se nad ním nepozastavuji.

Doposlechnu si příběh a přihnu si své instantní medoviny. Trocha vyšplíchne a stůl začne syčet.Možná jsem to trochu přehnal s množstvím prášku.
Potom si znovu projdu ,co jsem to vlastně slyšel: "Moc pěkné mistře. A kde ten chrám leží, nevíte?"
Tam musí být prastarých artefaktů, návodů, zapomenutých tajemství. A hlavně tam určitě bude spousta magenergie.
A oči se mi trochu rozšíří, když si uvědomím, že vše, cěho bych chtěl v životě dosáhnout se mi může splnit.
Instantní kotlík. Oheň hořící pod vodou. Portály, zázraky techniky.
Znovu upiju medoviny.

"Vím, mladý muži." Odpoví Vypravěč.
"Ale není to místo, bezpečné k dobrodružným výpravám za starými artefakty." Jako by při té odpovědi pronikaly jeho tmavé oči Seraphimovi až na dno duše.
"Zvláštní.......Nosíte andělské jméno, ale ne andělskou duši." A ten zvláštní pohled, jakoby pálil.

Pohled opětuju, ikdyž mi není příliš příjemný.
"Andělskou duši má jen málokdo. A nejsou jen andělé dobra. Ne že bych chtěl říct, že jsem vrah, to ne. Ale člověk mé profese občas šlápne vedle. A alchymie se nepovažuje za dobrou. Nechápu proč. Je to krásná věda."
Chvíli se odmlčím:
"Nebezpečí už k mému povolání patří. Alchymista musí být chytrý a rychlý. Rychlý, aby byl schopný včas utéct před výbuchem a chytrý, aby věděl, kdy má utéct. Zatím žiju, takže jsem buď dobrý alchymista. Nebo mám jen hodně štěstí. A jednou, až se vyhodím do vzduchu, kdo si toho všimne? Toulám se, domov nemám, tak co. Vybuchnu dříve nebo později. Tak proč si s tím dělat starosti. A ten chrám mě zajímá čím dál více. Je podmínkou mít duši anděla?"

"Máš pravdu, pane alchymisto. Andělskou duši mívají jen andělé.
Ale....netýká se to profese, kterou zde tak pevně hájíš.
Nesouvisí to se žádnou profesí." Usměje se stařík na Seraphima. V tom úsměvu je vlídnost, ale není to šťastný, ba ani pobavený úsměv.
"Já neřekl, že alchymie je špatná, ani neposuzoval tvůj charakter, kdo ale vstupuje na místo, kde stával chrám Itengari, neměl by mít v mysli ani v duši pouze vlastní prospěch.
Nesmí hledět na to, co mu to vynese, a co si může odnést.
I zloděj či vrah může do těch míst vstoupit a nic mu nehrozí, vstupuje-li aby hledal úkryt.....nebo nalezl způsob, jak tomu místu pomoci.
A i mnich, kněz, či ctihodný rytíř, může v hloubi srdce skrývat touhu po vlastnictví něčeho starého, nějaké dávné věci z těch míst o níž se domnívá, že jej udělá mocnějším...nebo lepším, coby pravý důvod své návštěvy.
Kdo však vstupuje a, byť jen v myšlenkách či v skrytu duše, touží to místo navštívit pro vidinu snadného zisku starých artefaktů, nebo snad zdarma získané magie, nikdy už se zpátky nevrátí.
Viděl jsem už mnohé, ctihodné, i prosté, jak podlehli svodům.......a navždy zůstali na tom místě.
Je to zlé místo.
Opravdu zlé.
Kdysi bývalo místem čirého dobra.
Je však prokleté.
A vinu na jeho prokletí, mladý muži, nesla z části i touha cosi vlastnit.
Cosi, co nebylo určeno rukoum muže, jež to vzal.
Není přednětu, ba ani byliny či střípku v tom místě, který by směl být odnesen bez trestu.
A trest bývá, bohužel, mnohdy mnohem tvrdším, nežli provinění." Ano, zní to zlověstně a snad by to znělo i jako výhružky či zastrašování, kdyby se staříkův ůsměv nezměnil ve smutek a hlas občas nelámal, žalem nad těmi, kteří pochybili byť jen slůvkem, myšlenkou, snem.
"Kdo vstupuje, musí myslet jinak. Méně na sebe.
A má-li v srdci čistou lásku, tím lépe čím jí má, se mu povede."

Hostinec

Jako vždy po odvyprávění nějakého příběhu se strhne diskuse s vypravěčem - pokud za to tedy příběh stojí a tohle navíc nevypadá jako obyčejný příběh. Ten stařec... opřu se o stůl a zadívám se na něj co to je za chlapa ? odpovídá pohotově, dlouze. To musí být safra zkušený bard a nebo snad ne , to ne.. kývám hlavou ze strany na stranu jak přemýšlím.

"A kdo je tedy hoden ? " vykřiknu ze zadu od svého stolu a napřímím se. Otázka byla vyřčená abych získal pozornost.
"Víte, slyšel jsem mnoho příběhů a ... odmlčím se na chvíli, abych si uspořádal slova " ten váš se mi zdá sakra dobrý, snad i věřit v to mě nějaká část duše nutí, ale co máme za důkazy ? Jen příběh o kterém jsem slyšel jakživ jen od vás!" zvýším intonaci svého hlasu a tvář se mi pokroutí do lehkého úšklebku.
"A když tedy víte kde je..." ztiším svůj hlas a vykročím směrem k muži s brkem v ruce, ladně s ním gestikulujíce " prozradil by jste to dobré duši? Však i těm špatným přeci můžete... to místo si jejich duše samo přetřídí, jak říkáte" snažím se muže přinutit říci více. " Já" porozhlédnu se po lokále " mám čisté úmysly a nestojím o bohatství ani o moc, co člověk jako já tedy udělat musí, když znát polohu chrámu chce ?" vyslovím závěrečnou otázku a doprovázím jím rozmáchlým gestem své ruky s husím brkem, které jen zaplave vzduchem.

"Ač ani vaše duše není tak čistá, jak tvrdíte, odpověď je prostá, mistře barde." Odvětí Vypravěč s klidem rovným klidu světce.
"Chrám není odtud daleko, odvážíte-li se tam jít.
Stačí jít pouze míli na sever, až k úpatí Bílých hor, pak vyhledat cestu, skrytou pod zelenou střechou.
U jejího počátku vzdát úctu blahoslavené bohyni. A bez otočení, či pohledu zpět dojít tou cestou až na vrchol Sokolí skály v Bílých horách.
Tam pak vám v mlžném oparu pomalu přijde projít bránou z kovu.
Za ní.......už je váš osud v rukou jiných sil.
Máte dost odvahy jít tam, mistře barde?" A věnuje mladému poetovi krátký, pronikavý pohled.

Hostinec

Když stařec mluví, tak se hladím brkem po bradě, ale přitom jeho slova pozorně poslouchám. Očima koukám do země a vypadám zamyšleně. Snažím se zapmatovat onu cestu co mi popisuje.

„Povídejte mi o odvaze !“ odpovím trochu podrážděně „Já vám pane sloužil v říšské armádě po dva roky ! Pohraniční hlídka!“ a otočím a pokračuji na své místo „Nerad o tom mluvím..., ale viděl jsem umírat hodně lidí“ ztiším hlas. „Já kuráž mám“ prohlásím a posadím se zpátky ke stolu. „Ale nejsem blázen, abych tam šel sám“ dokončím a rozhlédnu se po hostinci, jak na to bude zdejší osazenstvo reagovat.

Znovu smočím brk v kalamáři, shrbím se nad pergamenem a hořečně si zanču zapisovat to, co jsem si uložil v hlavě, než se to vytratí úplně.

"Je trestáno pouze odnášení předmětů? A co třeba manipulace s nimi. Klidně bych tam strávil zbytek života byť jen jejich studiem."
Zasním se, protože není nad to sloužit vědě a rozšiřovat své znalosti.
"Já bych šel. Stejně nemám moc co na práci. Ale jít tam do jisté zkázy. To už mám radši tenhle potulný život. Je ještě něco, co bychom měli vědět?"
řeknu a oči se mi zalesknou při představě vědomostí, které by se daly získat. Poklady mě nezajímají, nedají li se odnést, blázen nejsem a k čemu by bylo zlato, kdyby nešlo utratit za bylinky a přísady.

"Ne, manipulace s předměty, nevzdálí-li se od toho místa více kroků, než kolik schodů vede z nádvoří ke vstupu do hlavní chrámové lodi, není potrestána, mladý alchymisto." Odpoví stařec.
"Jen.......Dejte na své cestě pozor na med v hlase a zlo v mysli krásné ženy a na oči žhnoucí jako hadí.
Víc.........víc říci nesmím.
Ať stojí bozi při vás." A než kdokoliv stačil odpovědět, nebo vůbec nějak zareagovat, obklopilo starého vypravěče jasné bílé světlo, na krátký okamžik způsobilo hledícím do něj dočasnou slepotu.....a když ta pominula, Vypravěč jako by zde býval nikdy nebyl.

"Já půjdu. Stejně tady nemám moc co na práci." řeknu jen tak do prostoru, je mi víceméně jedno, jestli někdo poslouchá.
Určitě tam bude materiálu pro léta studia. A asi bych se na to měl pořádně vyspat. Pomyslím si a pomalu se začnu zvedat od stolu, objednávaje si pokoj na noc:
"Hostinský, kolik stojí nocleh?"
Potřeboval bych se zase jednou pořádně vyspat.

(jsem taz zabrán do svých myšlenek ohledně chrámu, že mi ani nijak nepřijde, že vypravěč zmizí. Možná to bude taky tím, že jsem zvyklý, že věci okolo mě mizí. Nejčastěji po částech a na různé strany. Popřípadě do vzduchu.)

Hostinec

Píšu, píšu, nevšímám si okolí a pak najednou záblesk, oslnivý. Otočím hlavu a už se koukám jen na místo, kde stařec stál. Už tomu tak totiž není. Vystřelím ze židle a ta se s vrzáním odsune.Co.. koukám zmateně co to ? třeštím oči na místo kde stařec stál.
„Magie..“ vydechnu překvapeně. Asi jsem se s ní na svých cestách moc nesetkával a tak mě tohle náhlé zmizení dokonale vyvedlo z míry. Samozřejmě jsem slýchával o různých stvořeních, ale vidět to na vlastní oči, to je něco jiného.

Se žuchnutím se posadím zpátky a koukám do pergamenu s otevřenou pusou. U sta hromů... namočím brk v kalamáři s inkoustem Příležitost ! zazáří mi oči.Musím jednat, rychle... vstávám znovu ze židle a narovnám se „Ehrm, hrmm“ pročistím si hrdlo a pokračuji klidně, pomalu... dostaň je „ Přátelé ! “ zahlásím na celou hospodu, abych na sebe ztrhl pozornost, i když to zrovna teď bude hodně těžké. „Slyšeli jste slova toho starce přeci, uvedu se „ příběh dávný !“ zahřímám s dramatickým výrazem ve tváři „ o chrámu prokletém, však o jeho dřívější slávě též. Všichni tu víme, že máme těžké časy, svět se s námi nemazlí, s nikým.. “ stáhnu hlas až do šepotu. „ Věřte mi, když říkám, že toto prokletí může být zlomeno ! pronesu razantně „ Plamen chrámu Itengari by měl znovu plát a kdo jiný by ho měl přimět znovu hořet než my? Proč mluvil starý duch k nám ? To nevím, ale slyšte co vám povídám“ odmlčím se na chvíli a zapřemýšlím se, pak znovu promluvím „Já, Morgaran, člověk obyčejný tam půjdu a jednou se o mě bude zpívat jako o hrdinovi, co pomohl lidu, nebude na mě zapomněno... kdo by o to nestál? Proto vás vyzývám, toho kdo má kuráž a dobré srdce, aby se připojil a se mnou“ zdůrazním „ šel do Itengari hledat dobro, co bylo ztraceno“ ukončím svou výzvu a koukám mezi ostatní.

"Proč tak dramaticky? Prostě půjdem do chrámu, podívat se, co tam je. A teď se na to pořádně vyspím."
řeknu a odebéřu se do pokoje.
Nesnáším zbytečnou dramatizaci. Jako by už kolem toho nebylo dost přiblblých výstupů. Proč prostě nemůžou říct, že ten chrám vypálili a že je to prokleté šmytec. A užitečnější by bylo objasnit, co se tam vlastně děje. No nic, už jsem unavený, jdu spát.

Pokývám hlavou
Moc pěkný příběh mistře, zaujal mě ne že ne
Pokývám hlavou poté se stratím sám ve svých myšlenkách
Myšlnky plují jako ryby po vodě a nevšimnu si rozhoviru který pluje okolo mě.
To jsou mi příběhy, zlo .. hmmm jak často jsme mu sám čelil, sám či s jednotkou trpaslíků, ano ano naposledy to bylo v podhůří, tam kde jsem se žoldneři Sekery a Kladiva bojovali proti lidem, jen kvůli jednomu dolu.
zakroutím hlavou a poté až zase chytím nit děje kolem mně a dodám k posledním slovům mého spolubydlícího jen krátké povzbudivé zamručení
Přesně tak proč tam nevyrazit.

V hostinci

Vteřiny se splétají v nekonečné minuty věnované pozornému, leč nenápadnému naslouchání příběhu, který již léta znám. ... Jak by ne. Kraj tento prochozený mám více než mnoho jiných. A o zkazky, příběhy a jiné legendy se mezi hraničáři a chodci vyprávělo více než dost... Tiše vískám Dorakovu srst mezi ušima, které se bystře natáčí směrem, ze kterého mluví starý mnich.

Stará proroctví ožívají a dění posledních pár měsíců naznačovala příchod velké události. Tak tedy Itengari je tím důvodem, pro který země nadšeně dýchá. Naděje, která téměř pohasla a znovu se zasvítila. Snad naposledy? Možná se má opravdu klášter znovuzrodit z povídaček starých bab a podivínů. Kolik je ovšem na tomto příběhu pravdy...?

Zvažujíce všechna pro a proti nevěnuji pozornost nikomu a ničemu mimo mé vlastní myšlenky. Jsem zvyklý být sám a nevadí mi to. Většině lidí, se kterými jsem přišel do styku, nemám problém rozumět. To spíše oni se děsí toho s jakou lehkostí pronikám jejich přetvářkami a čtu v nich jako v knize. Mnoho z nich mne automaticky a s pohrdavou přezíravostí odhadlo na blbce ztrácejícího život v divočině. A jako takového i někoho, kdo nejen že neumí nic kloudného, ale navíc si neštítí si přivlastnit cokoliv, po čem jeho oči zatouží.

...Pitomci... uchechtnu se neslyšně a vybavuji si ty překvapené, vyjevené a zděšené výrazy ve tvářích mnohých, kteří na svůj absolutně chybný úsudek nejednou doplatili. Před soudem, v osobním životě, či dokonce i na poli mně vlastním.

Starý muž domluvil a zmizela já jsem dostal husí kůži. Nemám rád magii. Nerozumím jí a děsí mne vše, co nedokážu rozumově vysvětlit a nad čím nemám žádnou kontrolu. Zato ve věcech, které ovlivnit mohu se cítím jako ryba ve vodě. Je jen tak málo věcí, na které lidské síly nestačí. Magie je však jedna z nich, jak ty nečetné výjimky z řad kouzelníků, k nimž pravděpodobně vypravěč patří, potvrzují.

Vylovím z váčku pár mincí, které vtisknu hostinskému do dlaně a chystám se odejít. Nemám zapotřebí se honit za přeludem ani dávat všanc svůj život na nesmyslné výpravě.
Přesto mne však zaujme mladistvé nadšení jedno z hostů, kterému patrně v žilách koluje nebezpečná směsice hrdinství a naivního bláznovství, které bylo příčinou zkázy nejednoho zbytečně brzy zhasnuvšího života. Myšlenkami zabloudím k osamělé chatě skryté ve hlubokých hvozdech. Těžce vydechnu a zaženu myšlenku na mladičkou dívenku, již jsem tam zanechal u moudré léčitelky a vědmy. Nevědomky mne mládí a nadšení tohoto muže, deroucího se již do písní a hrdinských eposů, donutilo přemýšlet co dál budu dělat s časem, který mi byl dán.


.. Byl jsem kdysi jako on, nezkrotný, horkokrevný a domýšlivý. Nebylo dobrodružství a výzvy, která by mne nechala chladným a netečným. Nainieli... co bude pak, až Ti začnou docházet síly. Kde složíš se ke spánku až svaly ochabnou a nebudou již déle moci udržovat tempo, jakým žiješ. Už nebudeš moci utíkat sám před sebou, ale naopak budeš muset být sám se sebou. Uneseš to?...

Nemilosrdná pravda mi prožene koutkem oka rychlou slzu a náhle vím co musím udělat.
..Poznej sám sebe a jestli to co najdeš bude stát za to, navrať do náruče té, která na tě čeká.... Ano, vstříc poslední výzvě, však největší, se vydám na pouť na jejímž konci se poznám sám, nebo s pomocí toho, co posuzovalo charakter poutníků za hradbu Itengari. Ne pro slávu svou, ale pro klid v duši a pro tu, která si nezaslouží méně než je v mých silách dát. Pro tu, kterou miluji. Tak promluvilo konečně mé srdce a bezcílné putování nabralo náhlý směr.

" Také půjdu!" Důrazně a zdvořile oznámím do ticha očekávání, během kterého se rodí družina i tento podnik.

V lokále dosud vládne překvapené hrobové ticho.
Snad by zde i zvuk padající jehly, tichounce zazvonivší o kamennoh podlahu, byl slyšet se silou zvuku zvonů, jak ticho je tu.
A tím ticham zazní tiše, ale rozhodně hlas posledního odvážného, kdo se přidává k plánované výpravě.
A jako by zde starý mnich někde stále byl, neviděn, přítomný, ozve se do ticha ještě jeden hlas.
Jako by ho šeptal vítr, náhle se zvednuvší a kývající v prudkém poryvu korunami stromů venku.
"Děj se tedy, co osudem je dáno. Provázej vás kroky Aeininy." Říká ten hlas, než se vítr opět utiší.

První se vzpamatoval hostinský.
"Pánové budou jistě chtít pokoje, aby se mohli na tu cestu dobře vyspat." Švitoří jako vlaštovka, v náhlé naději, že ze statečných mužů vymámí nějakou tu zlatku navíc.
"A ráno ustrojit koně a připravit jídlo s sebou.
Jít do Itengari v noci by, pánové, ani pro tak statečné dobrodruhy, nebylo rozumné. " A očekává, že mu bude dáno za pravdu.
A zřejmě o

V hostinci

Kdo ví, jestli si někdo všiml, když jsem proklouzla do hostince. Plavovlasé útlé děvče v obnošené hnědé sukni, světlé haleně a vínovém živůtku, modrém umolousaném kabátku a s uzlíčkem z plátna, co bývalo bílé, v drobných prstech. A kdyby snad ano, vypadala jsem plaše a vyjukaně, usadila jsem se beze slova do koutku a nakonec bez dechu, s ústy malounko pootevřenými úžasem, vyslechla příběh, jako všichni ostatní v šenku.
S modrýma očima doširoka otevřenýma jsem hltala každé slůvko, jako dítě, když poslouchá novou pohádku, ovšem i když jsem mladičká, dítě už jistě nejsem.
Páááni, vydechnu nakonec tichounce, olíznu spodní ret a užasle sleduji, co takový příběh udělal s některými hosty.
Na druhou stranu, co s takovým kamenem, který nejde prodat...ha, ale já bych si měla pohnout, jestli chci zastihnout klientelu, vypadá to, že se hodlají hromadně vydat kamsi pryč...
Vyskočím hbitě na nohy, obratně rozbalím uzlíček a už z něj tahám nějakou veteš, když se ozve podivný hlas. Zarazím se a přikrčím zpátky do koutka a pomaličku zase klesnu do dřepu, skromný majeteček přitisknutý na prsa. Znovu mě do reálu dostane hlas hostinského. Vyskočím jako srnka, na tváři vyloudím zářivý úsměv a už se hrnu k nejbližšímu hostovi (Morgaran).
Aj, pane, začnu hlaholivě s patrným dialektem chudiny. Než se na takovů cestu vydáte, toš, to byste se měl vybaviť, šak aj, tu cosik mám, bez teho nemožete ani na krok k takovému místu. Potřesu rozhodně hlavou, až se mi plavé vlasy rozvlní kolem ramen, a už muži strkám pod nos jakési bylinky. Nebezpečné cesty vyžadujó ochranu a když vás s tímhle cosi kósne nebo dlóbne zbraňó, či aj zubiskama, todleto stačí v horkej vodě nebo aj v líhu vymáchat a budete zas hopkat jak dřív.
Držím se vyvoleného objektu svého obchodního zájmu jako klíště. Kdyby snad chtěl odejít nebo se mi vyhnout, točím se kolem jak čamrda, hned jsem tu a hned tuhle, není snad chvíle, když by mě neměl před sebou. Upírám na něj velké modré oči, pohled prostý jak můj, nejen z oděvu, zřejmý původ. Hlas mám hezký, i když trošku ječivý, když se snažím, aby nabral na síle přes možnosti hlasivek. Ale bylinka v mých rukou je skutečná, voní o sto šest a i když je sušená, nebyla trhaná příliš dávno.

Hostinec

Usmívám se nad zájmem ostatních. Sice nejsou tak andšení jako já z této příležitosti, která se před námi otevřela, ale aspoň tam nepůjdu sám, probůh, to bych nikdy nešel! Nejsem přeci blázen, a rozhodně si tedy vážím svého života..., který by někdo klidně mohl označit za bezcenný, možná i prostopášnický, no dost už.

Jakoukoliv další akci, kterou jsem chtěl vyvolat mi překazí dívka, která přede mě přitančí. Stěží stíhám pozorovat, s čím že mi tio máchá pod nosem, rozhodně to ale cítím. Dokonce to tedy přebilo i vůni mého parfému, budu se asi muset navonět znovu.

„Slečno.. slečno... já opravdu nemám zájem o bylinky, je mi líto...“. Rozpomenu si na svou dřevěnou kazetu s řetízky, bužírkami, náramky a všelijakými blyštivými tretkami, co mám ve svém vaku, který ovšem není tak skromný, jako ten dívčin. Podle vzhledu a toho, jak vehementně se mi snaží vnutit své bylinky je mi jasné, že si ode mě nic nekoupí, navíc... aby pokoutní obchodník nabízel pokoutní obchodnici ? To se mi nějak nezdá.

Abych ji umlčel, tak kazetu vyndám z vaku. Přitom ještě stihnu zavřít kalamář, aby se mi nezvrhl na tu nádheru, co jsem si tu vmžiku sepsal. Nějaké poznámky o dění, co tu bylo v posledních chvílích, mno.

„Já tu neprodávám žádné bylinky, ale kousky, které učiní z každé ženy princeznu !“ takřka zakřičím na lokál, zvučný hlas plný nadšení zaplní místnost. Jenodu ruku držíc kazetu, druhou otevřu dvířka a na všechny vykouknou její útroby ve kterých je uschovánů spoustu řetízků, náhrdelníků a všelijakých možných krás, co chce každá žena vlastnit. Dívky si už dál nevšímám a snažím se strhnout pozornost na sebe. „Spanilé dámy! Postrčte trochu své drahé polovičky... protože já, Morgaran, zlatník a šperkař vyučený v hlavním městě království tu mám pár přenádherných krousků, které z vás dozajistu udělají princezny ze samotného královského dvora! Jen si prohlédněte, jen si osahejte...“

Dívku jsem opravdu ošklivě odbyl, a i dost ošklivě přebral kšeft, a nebo možná ne. Dívka může pozornosti všech těch očí jistě také využít. Už je vidět, proč jsem s tím neměl problém. Sám se tímto živím také.

Hostinec

Zalapám po dechu, když mě ten muž okázale obejde a se zkušeností, jakou mu mohu jen závidět, se vrhne do vlastního obchodování. A ke všemu s TAKOVÝM zbožím... Povzdechnu si v duchu sklesle a pomalu schovám voňavou bylinku zpět do uzlíčku. Přivřenýma očima pozorně sleduji toho obchodníka...neurvalca, drzouna, nezdvořáka... a nechávám pomalu bujet svůj spravedlivý hněv. Není lepčí řešení než bejt blízko a dělat doplňkové prodej...šak vony si slečinky rády skovaj tydle nový cingrlata... Pokývu sama pro sebe hlavou, po kradmu hmátnu do svého uzlíku a vylovím dřevěnou krabičku.
Když jsem ji našla, bylo znát, že bývala pěkná, ale kdosi ji ztratil nebo zahodil, snad že byla prázdná, a já se jí ujala a docela šikovně ji opravila. Nakonec vznikla truhlička méně okázalá, zato účelná, funkční a rozhodně ne ošklivá...
Několika skoky jsem na stole co nejblíže konkurentovi, truhličku vítězně třímám v dlani, vysoko nad hlavou, svůdně se zavlním v bocích, nasadím znovu svůj zářivá úsměv, korunovaný triumfem skvělého nápadu a zahalekám. Ajta krajta, cingrlata, šperky krásné patří přes den na dámičky, večír zase do truhličky! Nejni drahá, šak ale je šekovná! Zatočím se opatrně na desce stolu, abych rozpohybovala sukni a upoutala na sebe pozornost ještě víc. Pak obchodnicky věnuji postupně úsměv na všecky strany a ruku s truhličkou svěsím o trochu níž. jednak mě začínají brnět prsty a zároveň si říkám, že kupci by měli vidět, co kupují...

Hostinec

No tohle. Ta mrštná holka chce prodat všechno, co v tom svém uzlíčku má. Aj to její točení na stole, přilákávání pozornosti, všechny ty zářivé úsměvy co vrhá. Jen ať sem ke stolu pěkně přitáhne pozornost, vždyť přeci oba dva můžeme prodat své zboží.

Hodím pohled přes rameno na onu dívku a zvolám „Jistě, mladá dámo ...“ přitakám na poznámku, že přes noc patří šperky do skříňky.

„Ale skříňky se také musí něčím zaplnit, drahé dámy ! A proto vám tu já nabízím skvosty od šperkařských mistrů z naších královských měst, jen se podívejte ! Pentle, korále, náušnice s blyštivými kameny ... nemeškejte, než budou ty nejlepší kousky vybrány! Přijďte a vyberte si, co je vašemu srdci nejbližší !“ Zahraju na známou notu, která se skro vždycky setká s ohlasem. Srdce, na to slyší každý.

Svojí dřevěnnou kazetu pak otevřu úplně a kompletně odhalím její útroby. Položím ji na stůl a stoupnu si za něj, abych mohl dámám předvádět své zboží. Snad budou mít nějaké zájem.

Kupčení

Zcela spokojen, jsem navštěvoval několikrát do roka některé jarmaky, abych doplnil zásoby a podíval se mezi lidi. Neubráním se tedy vzrušení, které mne opanuje při pohledu na dvojici, která spolu soutěží o pozornost a mince těch, kteří se sem přišli najíst, napít a dozvědět nejnovější drby.

" Rád se podívám na vaše zboží. Vězte ale, že koupím jen pokud mne něco z nabídky opravdu zaujme. Nemám ve zvyku vyhazovat peníze pro nic!" Přistoupím prvně k nabízeným bylinkám a rozhodnu se vyzkoušet tu která je prodává, zda je opravdu zná. Nestává se často, že bych některou nepoznal, ale i takové okamžiky jsem již zažil a mnohdy pak s vděčností vzpomínal na kupce, který mi prodal skvost, jenž pomohl vyléčit či jinak posloužil. " Co máš maličká?" Tázavě se jí zahledím do tváře a čekám, jak zabojuje o potencionálního zákazníka.

Co se šperků týče, sám jsem jim nikdy neholdoval, ale možná bych mohl přinést něco pro..... Ale jen něco hezkého. Jistě by i ona měla radost spíše z něčeho decentně elegantního. V otázce vkusu jsme si dost podobní. Naopak přeplácanou slátaninu, byť ze zlata a drahých kamenů bych oželel i kdyby ji nabízeli hluboce pod cenou....

Během očekávání naplněného úvahami se mi kolem nohou prosmýkl Dorak a přičichl k vyloženým bylinám. Nejspíš z něj ale nadšený zákazník nebude. Jen pohrdavě kýchl a odkráčel zpět k lavici, na niž jsme seděli.

Zamrkám očima a proberu se z letargie
Pravda, pravda, vyspat bych se dnes měl pořádně!
nepatrně zívnu a okem zamžourám do korbele, když zamžourám i druhým a zjistím, že kde nic, tu nic pozvednu ho a zahoupu na hostinského.
Ještě jedno pane hostinský a ten pokoj není špatný nápad !
Zívnu
Na stole se roztančí nový půllitr a vedlke zazvoní klíček.
Děkuji
Upiju z půllitru a poté si všimnu rusovlásky
Pěkné děvče, podle řeči patří mezi chasu a to je jen dobře usměju se svým hříšným myšlenkám
Nu což, devče pod duchnou se vždy hodí, třeba by mi spočítala nové jizvy tentokrát je úsměv mnohem kyselejší a ruka zabloudí ke kladivu u pasu zavěšenému.
Když vytáhne bylinky usměju se, čehož si nepochybně nevšimne a usmívám se čím dál tím víc když pozoruji vystoupení té mladé dvojice.
Ach ano mládí! To divoké mládí, velké štítové hradby, kupy nepřátel, ryk rohů večer alkoholu co se do nás vešlo a teď? Jednotka rozprášená a já poslední živí z Železné pěsti putuju abych našel následovníky. zakývám hlavou a můj úsměv pohasne.
Když vidím, že děvče schovává bylinky promluvím mým tvrdým hlasem znějícím autoritativně, snad si to ani neuvědomuju, ale ty roky velení člověka změní.
Děvče já bych si nějaké to tvé bejlí koupil
pronesu k rudovláce a přívětivě se na ni usměju
Když se mi před očima roztančí barva zlata trochu se mi rozzáří a poté poblednou
Ne díky příteli, zlata mi už rukama proteklo mnoho a většinou nemělo barvu slunce ale krve povzdechnu si nad tou tvrdou pravdou
Až moc často nás platili a krmili zlatem aby jsme za ně zabíjeli, ne zlato patří jiným ne mě!
Raději přejedu pohledem na kštici naši společnice
Barvu ohně, barvu výhně, takovou ženu jsme si přával, ale teď když tělo mám plné jizev, vzpomínky černé jak pohřební noc. Ne o mě už žádná žena nemůže stát až na jednu ... na smrt a válku

V hostinci

Začíná se to kolem zalidňovat, dokonce i ke mně se přitočí jeden a pak i druhý zákazník. Chtějí sice "jen" bylinky, ale o to větší mám z jejich zájmu radost. Jsem si vlastně dobře vědoma toho, že mé zboží, i když se mi občas podaří najít nebo sestavit věci, které považuji za nepostradatelné, není taková pecka jako šperky a věci nové. Duše obchodnice mi však nedovolí něco podobného přiznat, alespoň ne před zákazníky, skutečnými či potencionálními.
Prvním zájemcem je muž s nějakým psem - nemám moc času sledovat chlupatinu, která se před chvílí mihla mezi stoly. Loupnu jen okem ke svému konkurentovi a už tahám další bylinky z hubeného uzlíku. Kytičku Mateřídoušky, Heřmánku, Meduňky a Máty, Šalvěj a snítku Brusinek. Ej, pane, šak nebudete škodnej, toto sou byliny trhaný včera a neska, čerstvý a z čistejch míst. Přikyvuju horlivě. Pak, abych obchod neřešila vysoko nad zákazníkem, dřepnu a nakonec usednu na stůl, ukazuji svazečky a pokračuji. Tudle šalvěj či babský ucho, ta vám oléčí aj co se na těle vyklube a ještě vás osvjéží, mateřídouška vás potěší a dá dobrý spaní. Heřmánek, ten je na všecko, snad kromě popraskanýho a brusinka vás povzbudí. Máta, kdyby vás břuch bolel a vzduch ve střevách tlačil...Todle tu roste kolem...teda né tuhle, ale v polích a na kraju lesa. Pokrčím skromně rameny a zazubím se.
Ještě ani nedomluvím a už je u nás druhý pán. Taky jeví zájem o byliny. Své vyprávění tedy přenesu i na něj. Byliny jsou skutečně čerstvé, je vidět, že jsem je měla uložené v uzlíku opatrně, tak nejsou ani moc pomuchlané nebo ordhané. Jakmile jsem je vybalila, rozlila se kolem sladká směsice vůní.

Slečna se točí jak kolovrátek a ukazuje bylinky, nejdřív přesvědčuje Nainela a poté do toho zahrne i mě.
Už od pohledu je vidět, že bylinky jsou opravdu kvalitní.
Hmmm vyzná se a to je dobře
Sundám rukavici, ruka je to od pohledu válečnická, prsty často zlomené a zjizvené.
Moje povolání není zdrovna zkrášlující
zabručím když beru rostlinky jemně jak by snad od takových rukou nejde očekávat. Jemně promnu a nadechnu se
Voní moc pěkně, ne jako seno
Usměju se na majítelku
Kolik za to budeš chtít? Chtěl bych něco co ulevuje bolesti. Sám se v tom moc nevyznámpokrčím rameny

V hostinci

Náhle se za oknem mihl jakýsi stín.
Morgaran, ještě před minutou vychvalující své zboží, na to reagoval zajímavým způsobem.
Zmlkl, zpozorněl, pak položil šperkovnici se zbožím na desku stolu, svižně z něj seskočil, sbalil své věci......a utekl zadním vchodem.
Šperky tu nechal.
A už se po nich dokonce sápou i nenechavé ruce jeho potencionálních zákaznic, které usoudily, že nyní je ta paráda zdarma.
Předběhl je ale hostinský, kterému Morgaran, jaksi, zapoměl zaplatit útratu.
Přišel ke stolu a počal se ve špercích přehrabovat.
Nakonec si s blaženým úsměvem vybral perlový náhrdelník, za jehož nošení by se nemusela stydět ani leckterá komtesa či baronka a masivní mužský prsten s obsidianem.
"Za jeho útratu." Objasnil vám stručně a strčil si šperky do kapsy.
"A co vy, pánové? Mohu něčím ještě posloužit?" Přičemž přítomnost malé bylinkářky na vašem stole zjevně ignoruje.
Vysvětlení oné události se ale nabízí samo.
Chvíli poté, co za spěšně odcházejícím Morgaranem zapadly zadní dveře lokálu, nakoukl těmi hlavními dveřmi do lokálu muž, v modrostříbrné uniformě městské gardy.
Žeby pan bard a obchodník v jedné osobě svedl kdesi ve městě nějakou bohatou vdovičku, či čísi dceru...a odnesl si z návštěvy v její ložnici nádavkem o něco víc, než počestnost té dámy?

V hostinci

Na zvrat v konkurenčním boji reaguji poměrně hbitě, ale v hlavince mi vůbec nedochází, co se přesně stalo. Na druhou stranu je také pravda, že se tím příliš nezaobírám. Bubínky v uších okamžitě rozechvěje cinkavý zvuk šperků, chvatně odhazovaných na dřevěnou desku stolu a uspěchané kroky muže, který mi tu ještě před chvílí kazil obchody svým uměním.
Kolem šperků je okamžitě dusno, přestože je hostinský natolik autoritativní, že si vydobyde právo o získání náhrady za útratu uprchlého cizince, dámy, srocené kolem stolu se chvějí nedočkavostí a bíitka o jednotlivé kousky je skutečně nevšední podívanou.
Pravda je, že chvíli zaváhám a to mě stojí dobrou pozici kolem rozházené hromádky cenností. Nemám o ni ale takovou snahu, raději seskočím ze stolu a s ušima nastraženýma a očima na stopkách sleduji, kterýpak kousek se zatoulá a ztratí z pozornosti dam...
Obratně se prosmýknu kolem svých zákazníků, uzlíček vlastního zboží pevně přitisknutý na prsa, a na okamžik se ztratím mezi změtí sukní. Snažím se dostat pod stůl. Snad zde najdu zase něco pěkného, co bych mohla prodávat...konec konců, s jiným než nalezeným zbožím vlastně ani neobchoduji...

V hostinci

Sotva se hostinský opět začal věnovat hostům, vrhly se nedočkavé dámy v tempu a se zaujetím v pravdě nedámským nejen na pozice vyklízejícím prodavačem odložené šperky ale po chvíli i jedna na druhou.
V té vřavě plné ječení, nadávek a místy i ran a tahanic si o zdarma nabízenou krásu bojující ženy jen stěží všimly, jak malá bylinkářka hbitě seskočila ze stolu a s šikovností pružné lasičky vklouzma do zněti sukní a spodnic, vířících v zaujetí bitkou.
Aby zde zčwersva posbírala to, co během bitky bojovnice poztrácejí.

Je až s podivem, že tě ty ženy ve svém zaujetí bojem o to, která kterou víc očerní, která kterou víc vytahá za vlasy, poškrábe, pokouše a zpohlavkuje a která urve víc a krásnějších věcí, neušlapaly, jak se tak plazíš po zemi, opravdu mrštností a ohenbostí podobná lasičce, a sbíráš to, co spadne.
A že toho padá hodně.
Jak se ženy rvou, padá jim z rukou hotový zlatý a drahokamenný déšť.
Tu leží přenádherný prsten s vltavínem, tam náramek s brilianty, jinde zase perleťová brož, vykládaná smaragdy a obsidiány.
A k zemi se snášejí další věci, náhrdelníky s perlami i s drahokamy, prstýnky, náušnice, medailonky, náramky.
Sotva stíháš sbírat.
Nakonec někdo strčil do stolu a tobě spadla téměř přímo do klína, když jsi vylézala z pod stolu, kam jsi se právě vnořila za nádhernou jantarovou kamejí, i ta vykládaná šprekovnice.
Je skoro prázdná.
Zbyl v ní úplně na dně jen malý prstýnek s velkou narůžovělou perlou. Velikost přesně na tvůj útlý prstík.
A medailonek, vykládaný perletí a růženíny.
A čelenka jak pro princeznu, zdobená perlami stejného odstínu, jako ten prsten.
Jakýsi vnitřní hlásek ti teď tiše našeptává Tyhle tři věci nejsou na prodej. Nech si je. Padnou ti jak ulité. O takových jsi přece kdysi snila.

Hostinec

Pohádky, to je moje. A tak, když mi sukni zatěžká i truhlička a v ní poslední tři kousky, jak z udělání takové, co k sobě pasují, vyjmu je, schovám na bezpečnější místo do kapsáře pod sukní a zbytek vrátím do truhličky. Tu tiše zaklapnu a zasunu do svého uzlíčku. Pak zjistím situaci vně stolu a vysoukám se tichoučce na té straně, kde budu co nejméně nápadná. Pak už se jen zařadím někam mezi své zákazníky, abych nebudila pozornost. Zašustím bylinkami, usměju se, jako bych tu stála celou dobu a teď, když bitka zvolna končí, se zase hodlala vrátit k obchodování.
Ej, pane, hřebéček, co ho tu mám v lihu naložený, ten vám uleví, alejť, je to spíš na zuby než na rány nebo do břucha...esi máte rány, co se nehojí, tož tuto dubovou kůru bych vám aji mohla doporučiť. Esi však máte bolesti, co staré rány přinášejí, tož to možete třezalku s mateřídouškou smísit a pít v horký vodě. Noooo a esi máte staré jizvy z popálenin, co vás tak trápějí, tož tu mám Janův olej z třezalky, ten si na ně možete mazat a máte zaručenej úspěch....Vlastně se ještě nadechuji k dalšímu proslovu, ale zarazím se, když si uvědomím, že v uzlíčku toho už víc není. Trošku se začervenám, sklapnu ústa a znovu se široce usměju. Omluvně při tom pokrčím rameny a olíznu spodní ret. Víc nemám, to přinde na to, jaký máte vobtíže Uzavřu nakonec prostě.

Hostinec

Zašustím bylinkami, usměju se, jako bych tu stála celou dobu a teď, když bitka zvolna končí, se zase hodlala vrátit k obchodování.
Ej, pane, hřebéček, co ho tu mám v lihu naložený, ten vám uleví, alejť, je to spíš na zuby než na rány nebo do břucha...esi máte rány, co se nehojí, tož tuto dubovou kůru bych vám aji mohla doporučiť. Esi však máte bolesti, co staré rány přinášejí, tož to možete třezalku s mateřídouškou smísit a pít v horký vodě. Noooo a esi máte staré jizvy z popálenin, co vás tak trápějí, tož tu mám Janův olej z třezalky, ten si na ně možete mazat a máte zaručenej úspěch....Vlastně se ještě nadechuji k dalšímu proslovu, ale zarazím se, když si uvědomím, že v uzlíčku toho už víc není. Trošku se začervenám, sklapnu ústa a znovu se široce usměju. Omluvně při tom pokrčím rameny a olíznu spodní ret. Víc nemám, to přinde na to, jaký máte vobtíže Uzavřu nakonec prostě.

S pobavením sleduju shon ženských okolo
ženské bláznivé kvůli trochu zlata by se potrhali jak vlci
Znovu zakroutím hlavou a poté si všimni že i má prodejkyně zmizela v chumlu
No co nevypadala zdrovna na bohaté děvče, tak se není čemu divit
ospravedlňuju ji ve svých očích a sám vlastně nevím proč.
Když se předemnou objeví a začne vypořítávat co nese ve svém uzlíčku zapřemýšlím
Hmm ta dubová kůra se může v budoucnu hodit stejně jako Janův olej. No a co určitě teď použiju budou mateřidouška a třezalka, některý rány dnes pálí jak čerta kříž usměju se na dívku předemnou
Hehe co kdybych ji nabídl společnost na noc? Hmm potřeboval bych nanést jednu z mastí na záda, nějak se mi nehojí ta jizva po šípu
usměju se na dívku
Jaké je tvé jméno? zeptám se jako kdyby o nic nešlo a potom se vrátím k obchodům
Kolik ti mám dát za tvé dary přírody? a potom šibalsky zase odbočím
Nepovečeříš se mnou a s přítelem?

Hostinec

Když po mně chce trpaslík znát cenu bylinek, chvíli v hlavě počítám, ale jeho troufalá nabídka večeře - ke všemu s nějakým dalším mužem, mě odvede na chvíli od počtů. Našpulím zamyšleně rtíky a zkoumavě se na trpaslíka zadívám. Tak večeře a s kamarádem...vodkaď si myslíš, že su, abych tydlety triky neznala?! Hmmmm, tak večeřu bys se mnou chtěl a co pak, koumáku? Kdepááák, šak su slušná holka, chudá, ale žádnej póvl... Nakonec věnuji trpaslíkovi široký úsměv a vyjmu ze všech bylin mateřídoušku a třezalku, jak si objednal. Než mu je ale podám, sklopím stydlivě oči a zavrtím hlavou. Ej, pane, nemožu s váma na večeřu, šak by mně doma hnali, že sa nechám zvat jak henty lehký holky. Za kytky chcu patnáct piastrů a s tím se aj s váma rozlóčim. Udělám neobratné pukrle, zamžikám svýma velkýma modrýma očima, znovu se mile usměju a napřáhnu ruku pro vyplacení peněz.

Pokrčím rameny
Hmm tak teď nevím buď má doma tvrdý režim co jej jen dobře, pro děvče v tédle době nebo zvyšuje cenu
pousměju se svým myšlenkám a během šátrání v měšci pronesu k dívce
Jestli jsem tě urazil cnostná panno tak se omlouvám, nebyl v tom jediný boční úmysl. pozvání na večeři bylo .... hmmm řekněme pracovního rázu
usměju se na dívku předemnou

Hostinec

Pracovní nabídka....zarezonuje mi v hlavě jako mocný gong. Na tohle já zase slyším až moc dobře. Zarazím se, ruku, napřaženou pro peníze, pomalu spustím a olíznu si vzrušeně rty. Hlavu nakloním lehce na stranu a zamyšleně se usměju. Vo co by šlo? Začnu pomalu, z mého hlasu je patrný zájem a zvědavost, moje obchodnická dušička zajásala a už nemohu jinak než přijmout. Zajímá mně tadle nabídka...tedá, zatím, dodám odhodlaně a rozhlédnu se po ostatních hostech. Hde a s kym máte to sezení? Zvednu zvědavě obočí, stoupnu na špičky a sonduju přes trpaslíka okolí.

Když vidím že se jeden ze společníku zvednul a odešel jen zvednu oči a pronesu krátkou modlitbu k bohům
No jak vidíš právě se uvolnila jedna židle ukážu rukou na Nainelovi No tak se posaď. Chceš abych ti přednesl pracovní nabídku. No před chvilkou když nás tu sedělo víc myslel jsem že bude mluvit někdo jiný ale jak vidíš asi se jim nelíbí moje společnost pokrčím odevzdaně rameny To se meju kdy mužu! dodám s pobavením
No ale abych se vratil k práci. Mohl bych ti nabídnotu ochranu na cestách světem, víměnou za tvoje znalosti bylin a jen bohové ví čeho všeho přejedu dívku zkoumavým pohledem a dám ji chvilku na rozmyšlenou
Pokud by jsi měla chuť něco zažít a podniknout budu rád, nyní to vypadá že se vydám i zde s mlčenlivým přítelem do ruin kláštera a nepochybně se nám tvoje znalosti budou hodit! dodám a zadoufám že mě divka neodmítne

Usadím se pomalu, se zamyšleným výrazem, na nabízenou židli. K sobě stále tisknu svůj uzlíček a pozorně sleduji trpaslíka a jeho proud řeči. Nakonec se lehce kousnu do spodního rtu, nakloním lehounce hlavu na stranu a zvědavě vykulím modrá očka. zavířím řasami a zhluboka se nadechnu...Tak teda... začnu zvolna a s rozmyslem, tendle návrh zní aji zajímavě, ale...co vlastně chcete v tech rozvalinách hledat? Když tam už nic néni? potřesu udiveně hlavou a zvednu zvědavě obočí. Upírám na trpaslíka ten svůj blankytný kukuč, vypadám, že mě nabídka zaujala, ale zoufale a zatím bezvýsledně tápám po smyslu takové výpravy a riskování.

Zakoukám se do modrých očí a polknu
No sakra proč jsme tam měli jít? No kdybych ja byl zdrovna myšlenkama tady a poslouchal
Zatvářím se lehce poděšeně
no ... popravdě řečeno zdrovna jsme moc neposlouchal když se to rozebíralo, proto vím že tam máme vyrazit abychom našli Imar
Pokrčím rameny a podrbu se na hlavě abych zamaskoval svoji neznalost

Dveře zavrzají. Do místnosti zavane čerstvý vzduch s vůní bouře, která před chvílí zkončila. Vstupuje hnědovlasý muž s pěstěným plnovousem, jehož tvář je tváří třicátníka, ale z očí vyzařuje moudrost věků. Jeho oděv, ikdyž je bez ozdob, je ušit z velmi kvalitních a jistě i drahých látek.

Dobrý večer. pozdravím a rozhlédnu se. Můj pohled upoutá stůl, ve kterém jsou proleptané díry. Dojdu ke stolu, sednu si. Než přijde hostinský začnu zkoumat, co to tam ty díry proleptalo.

Hostinec ( pro Cojávima )

Těžko tomu uvěřit, ale ten stůl vypadá, jako když ho proleptala nějaká velmi silná substance.
Už jsi viděl lecos, ale tohle ještě ne.
Tedy......ano, ale dosud nikdy ne v hostinci.
Takhle silná žíravá substance se obyčejně v místech, kde se podává jídlo, nevyskytuje.
Ale moc času ti na přemýšlení o tom, ani na zkoumání nezbývá, neboť hostinský si tě všiml okamžitě, jakmile jsi vstoupil.
Přecejen už jsi tu párkrát byl.
A hned se k tobě žene, div se ochotou nepřerazí.
"Dobrý večer, vzácný pane. Copak si dnes dáte? Jako obvykle, nebo si přejete vyzkoušet něco jiného?" Div se před tebou neplazí po čtyřech.
Zjevně si pamatuje, že dobře platíš.

Když ke mě přijde hostinský, přestanu zkoumat stůl a odpovím mu na jeho otázku: "Dám si to samé jako obvyke. Vašim vinikajícím kuřátkům se vyrovná máloco, ale pokud máte něco novového, co mi můžete doporučit, můžete přinést i to, jako moučník si dám, jako obvykle, vaši jahodovou zmrzlinu." Znovu se zadívám na stůl a ještě než hospodský odejde položím mu otázku: "Kdo vám pokapal stůl lektvarem, tak silným, že vyleptal do dřeva díry?"

"Už jako by se to neslo, vzácný pane.
A......měme něco nového, to víte že ano.
Můj syn dneska ráno v lese střelil tři zajíce. Tak je žena udělala, pro obzvlášťě výjimečné hosty, na smetaně s knedlíčkem a brusinkami. Dáte si?" Přetýká hostinský vlídností a úsměvy.
Jen při dotazu, kdo že mu to zničil stůl, se zakaboní.
"Aale...byl tu takový jeden nešika, co nevěděl, že ve slušném hostinci hosté neprovádějí nepodařené experimenty s vlastními nápoji.
Tohle provedlo něco, čemu říkal instatntí medovina.
Bozi vědí, co to bylo, vzácný pane, ale medovina takhle nesmrdí. Ani neprožere díru ve stole.
Měl štěstí, že zalezl brzy spát.
No schválně se zeptejte tadyhle pana trpaslíka, co jsem se toho mezulána nazlobil." Ukáže na trpaslíka, co se o troch dál u stolu baví s mladinkou dívkou.
"To s vámi je jinačí pořízení, vzácný pane." Byl by jistě lamentoval dál, kdyby ti nezitím jedna z děveček nepřinesla do zlatova upečené kuřátko, vonící už na dálku, pěkně obložené bramborami a čerstvým salátem.
A tak zmlkl, natočil poctivou míru piva do neotřískaného korbele......a tiše čeká, zda se váženému hostu zlíbí, dát si ještě i toho zajíce na smetaně.

Podívám se na trpaslíka, který nevypadá, že by chtěl zkončit rozhovor s dívkou a pravím: "Prosím vás pane hostinský, vyřiďte mistru válečníkovy i slečně se kterou hovoří mé pozvání na večeři, pokud odmítnou tak na pohár dobrého pití."
"Toho zajíce bych si dal až později, tak po té, co dojím další kuřátko" odpovím na hostinského otázku."

"Jistě, vzácný pane. Věechno vyčídím k vaší spokojenosti.." odpoví hostinský a rychle se přesune k těm dvěma.
Ale to už ti na stole přistává další do zlatova upečené, voňavé, šťavnaté kuřátko, obložené bramborami a čerstvým salátem.
A některám hostům div nevypadnou oči z důlků, kam se to věschno do tvého poměrně útlého těla vejde.

Hostinec ( Rauco a Freancesca )

Zrovna když jste uprostřed debaty, přiběhne k vám hostinský, odkašle si a řekne.
"Promiňte že vás ruším, ale jeden z vážených pravidelných hostů tohoto hostince zve mladou dámu a mistra trpaslíka na večeři." Chvilku počká a pak dodá.
"Je to ten vousatý, dobře oblečený muž, sedící u stolu, kde předtím ráčil mistr trpaslík sedět se svými přáteli, než se mladý alchymista odebral spát a....ten pan obchodník musel doejít za jakousi, jistě neodkladnou, nevyřízenou záležitostí."

Pokrčím rameny, no já už večeřel tudíž mi bude stačir pozvání na medovinu ale proč ne nepochybně to dělá z nějakého důvodu. Bude zajímavý ho poznat Přisvědčím hostinskému

Věci nabraly rychlý spád, je to tu samé pozvání a já nemám nejmenší důvod se nezúčastnit. Proto se ohlédnu k muži, který hostinského vyslal, abych si jej alespoň prohlédla, než se k jeho stolu vydám. Jen aby to nebyl nějaký nemrava nebo otrapa...v pěkném oblečení chodívá dnes kde kdo...
Chvíli pohledem bloudím po místnosti a hledám hostitele. když se obrátím zpět, je jasné, že trpaslík je připraven pozvání přijmout. Poberu tedy starostlivě své věci a s pouhým přikývnutím a pokrčením rameny se připojím k přesunu.

Hostinec

A tak se tedy stalo že bylo přijato jedno milé pozvání a Rauco s Franciscou se hbitě přesunuli i s tím, co popíjeli u svého stolu, ke stolu s dírou po "instantní medovině", kterou zde po sobě, coby vizitku, nechal nyní kdesi nahoře v některém z pokojů spísí, alchymista Seraphim.
Hostinský je okamžitě u těch tří a prý:
"Copak si bude vážené panstvo přát?" A najednou se může ochotou přerazit.
Muž, který Rauca a Francescu pozval je sice velmi dobře oblečen a asi nebude chudý, podle toho, jak se změnilo hostinského chování, ale na úchylného, nebo na podvodníka nevypadá.
Spíš jako upravený, dobře vypadající muž středních let.
Netypovali by jste mu víc, než tak 50 - 55 let.
Prohlíží si své dva hosty se zájmem, pronikavým hlubokým pohledem hloubavých tmavých očí.

V Hostinci

Povstanu a počkám než se dáma posadí.
Zeptám se svých hostů zda-li si dají víno či medovinu. Požádám hostinského o nabídku vín a medovin. Po asi pěti minutách soustavné recitace slavných názvů nejprve medovin, ze kterých jsem nějakou vybral, usluším název o kterém jsem si myslel, že už ho zavál čas: "Hillas Bionden" Po těchto dvou slovech se mi skoro zastaví srdce a z oka mi steče jediná slza.
Dotáži se na rok, ve kterém uzrály hrozny k vírobě tohoto vína. Hostinský mi ho zašeptá.
Z oka mi steče další slza a prohlásím: "Ano, ten rok bylo ideální počasí pro zrání hroznů, zvlášť v té oblasti. A hrozny na této vinici nikdy nevypadaly lépe."

Hostinec

hostinský Pozoruje chování svého hosta se stále větším zaujetím.
Vždyť ani on, který zde tohoto příjemného muže hostí velmi často, jej ještě neviděl uronit jedinou slzu, natož hned dvě.
Když pak vážený host popsal jak vipadaly hrozny na vinici Hillas Bionden z doby před minimálně tisícem let, málem jej to na místě porazilo.
Je to ale silný muž a navíc dobrý hostinský znalý mravů, který od tohoto hosta zažil už mnohá zajímavá překvapení, dokázal s relativním přehledem přestát i toto.
"Opravdu jste tam byl, pane, nebo jsem jen chybně pochopil vaše slova?" Nedá mu po chvíli zvědavost, aby se nezeptal, přesto že mu bez pochyb neušlo, že hosta vzpomínky jej zřejmě rozrušily.
"Vínečko vám, samozřejmě, rád uschovám."

Hostinec
Na dotaz hostinského se proberu ze vzpomínek na mládí a uvědomím si, že jsem toho moc řekl.
"Děkuji za to víno."prohodím, pozdechnu si " Ano, bylo mi potěšením narodit se v tom nádherném kraji." znovu upadnu do snění a vzpomínek na domov.

Hostinec

Muž v černé kápy se přibližuje k něčí posteli. Z pláště vytahuje jakýsi předmět. Je to dýka. Napřahuje se. „Zradil jsi nás ,a proto už si nezasloužíš dále žít.“ Dýka spustí svůj smrtící spěv a ........

S těžkým funěním a kapkami potu na tváři vstávám z postele. Ufff. Byl to jen sen. Nejdříve nic nevidím, avšak po malé chvilce přivyknu temnotě a začínám rozpoznávat nábytek.

Po pár vteřinách najdu lampu. Zažehnu ji. Příval světla je tak ohromný, že mě až oslepil. Až teď mám šanci pořádně se podívat po pokoji. Je to sice malá, zato na hostinec dobře vyhlížející místnůstka.

Obléknu se do svého pláště a chystám se podívat, co za neurvalce se již nejspíše pere dole v hospodě.

Najednou mi dojde, že mi něco chybí. Co by to tak mohlo být?....... Aaaaa, už vím, dýka! S lehkostí vytáhnu batoh a vyhrabu z něj malou dýku.

Scházím ze schodů, které mě doprovázejí žalostnou melodií. Okem se rozhlédnu po hospodě. Překvapí mě, že se zde asi nic zajímavého neděje-rvačky, hádky- a také, že je tu dobrý pořádek. Najednou mé oko zachytne osobu, muže, který se mi zdá býti velmi slušný a jaksi i zasněný.

„ Mohu si prosím přisednout“? otázám se a stojím u stolu. Mezitím se ozve hostinský. „Dáte si něco mladý muži?“ V jeho hlase zněla ůnava a tak jsem řekl, že ho neb uudu moc trápit, ale v tom se ozval můj protestující žaludek, a tak doufám, že na něm porce jídla a korbel nějakého dobrého moku nebudou moc.

Chvíly se rozmýšlím a pak dostanu nápad. „Víte, dal bych si.......“řeknu trochu nerozhodně„Dal bych si to samé co má ten pán tady.“

Hostinec

Usadím se u stolu. Jsem z toho trošku nesvá, muž, který nás sem přizval ve mně probouzí protichůdné pocity a zatímco na jednu stranu uvažuji, co má na srdci a jsem zvědavá, na stranu druhou se toho děsím. V poněkud nepřirozeně napřímeném posedu mlčky vyčkávám, co se bude dít. Zatím se tu jedná spíš o víně a o nějakém jméně...ani tomu moc nerozumím. Vlastně začínám být přesvědčená o tom, že do této společnosti ani nepatřím. Neodvážím se však nic říct ani odejít. Žmoulám cíp sukně pod deskou stolu, zvědavě sleduji tváře mužů u stolu a příchod dalšího muže přivítám poněkud rozpačitě. Nemohu sice nic namítat proti jeho přisednutí, nedokážu však zamaskovat vzrůstající úzkost. Ne že bych si neuměla poradit se společností tří mužských, ale tři podivní cizinci... kdo ví, co jsou zač.

Název místa původu vína, které si cizí muž nechal přinést, mi pochopitelně absolutně nic neříká, dokonce mi chvíli trvá než mi dojde, že jde o místní název a ne o jméno objednavatele. Jeho dojetí ve mně vzbudí další vlnu nepochopení a údivu, který se mi mihne v očích, než je stydlivě sklopím ke stolu. Nesluší se přece hledět na člověka, jenž roní slzy, zvlášť muži to nemají rádi...

Když ke mně hostinský vrhne tázavý pohled v očekávání, že vyslovím svou objednávku, olíznu nervozně rty. Copak já vim, když si objednám moc drahý, bude to vypadat nevděčně. Zase bych cosi snědla... Oplatím hostinskému pohled a s odzbrojujícím úsměvem pokrčím rameny. No, když to nebude ryba... nadhodím výmluvně. Třeba kuře a k pití...rozhlédnu se po stole, kde si pánové nechávají rozlévat vínko. Mám sto chutí si dát také, ale nejsem na ně zvyklá...pivo... Rozhodnu se nakonec pro známnější nápoj. Tak nějak tuším, že tmavooký muž nebude z mé volby nadšen, když tu s takovým sentimentem popíjí oblíbenou značku, bezpochyby drahého vína. Zvednu proto bradu kousek výš, abych svým slovům dodala na rozhodnosti. Konec konců, na pivo jsem zvyklá z domova, pokud tu nemají nějaký dryják, nemůže se nic stát...

"Dobrá volba, zdejší hostinec je svými kuřátky vyhlášený, ale, pokud byste měla chuť, hostinský se zmiňoval o čerstvě ulovených zajících." pronesu k dámě a čekám na její reakci.

Vrhnu k muži u stolu plachý, nejistý pohled. Pomalu se nadechnu, jako bych hledala vhodná slova a potřesu hlavou. Oj, pane, mně je to vlastně dost jedno. Pokrčím nerozhodně rameny. Když to nebude ryba, spokojím se aj s obyčejnějším jídlem. Jen aby to bylo brzo. Kousnu se provinile do rtu. Nejsem žádný fajnšmekr, jen podomní prodavačka všeličeho a na nějaké zdlouhavé volby mě neužije. Ale nechci si ani rozhněvat hostitele. Ale esi myslíte, že zajíc bude lepší, dám si zajíce...když už sem zvaná... zalije mě ruměnec, když nasucho polknu jakékoliv další projevy a raději uhnu pohledem k hostinskému. Pomalu k němu pokrčím rameny a přikývnu hlavou. Tak, prosím, zajíce a pivo.

Pronesu k hostinskému:"Připravte nám tedy ty zajíce" Otočím se k dámě."Máte radši zajíce na smetaně nebo na česneku?" otáži se.

Skoro zoufale se rozhlédnmu kolem sebe, jakoby mi mohl někdo u stolu nebo v hostinci pomoci. Nakonec zavrtím k muži hlavou a pokrčím rameny. Jak to mám vědět, doma byl akorát chleba, suchej a starej, za lepších dnů ryby a sladké placky. Nakonec se zhluboka nadechnu a napřímím se na židli. Působí to trošku komicky, nemám zkušenost s chováním v takové společnosti a tak spíš než odhodlaná dáma vypadám jako husopaska, co spolkla větev na pohánění svěřené zvěře.
Měla jsem si nechat to kuře... postesknu si vduchu a olíznu rty. Rozhodím bezradně rukama a pokrčím rameny. Všecko. Přikývnu nakonec odhodlaně hlavou, ohrnu v zamyšlení spodní ret a povolím nepřirozeně vzpřímený posed. Co nesnim, zabalím na cestu. Ušklíbnu se lišácky a opřu se lokty o desku stolu.

Všimnu si nervozity a nesmělosti mladé dívky a než oslovím hostinského, otočím se k trpaslíkovi: "A vy si dáte jistě s námi mistře trpaslíku." Poté obědnám: "Připravte tedy zajíčky na oba způsoby." rozhlédnu se po stole a dodám:"A než se upečou přineste prosím ještě něco na zub"

"Hned to bude." Usměje se hostinský a odběhne splnit ořání váženého hosta.
Netrvá to dlouho a místností zavoní čerstvé jahody, šlehačka, piškot a čokoláda. To od toho, jak mezi stoly prochází dívčina, nesoucí velký dort, tvořený převážně šlehačkou a čokoládou, zdobený velkými čerstvými jahodami a ještě několika hrstmi lesních jahod, kterážto výrdoba je doplněna jakýmsi abstraktním uměleckým dílem, vytvořeným na bílé šlehačce v nepravidelných klikxhácích nastříkaným karamelem a rozpuštěnou jahodovou zavařeninou.
Za dívkou s výtězoslavným výrazem na tváři, kráčí hostinský, nesouce čtyři malé misky z ohýbaného, hlazeného a leštěného javorového dřeva, doplněné čtyřmi malými lžičkami.
Dívka položí dort na kulatém stříbrném podnose před váženého hosta a potichu se vzdálí, obsluhovat ostatní hosty v lokále.
hostinský položí na stůl před každého....ano, i před právě si přisednuvšího mladého elfa.....misku a vedle ní malou lžičku.
Pak se zamyslí.
Po chvíli se praští dlaní do čela, jako že na něco zaponěl a odběhne.
Vzápětí je ale zpět a podává váženému hostu velký kuchyňský nůž.
Zřejmě na ten dort.
"Má paní vzkazuje, ať si vzácný mán a jeho společnost ráčí nechat chutnat." Ukloní se s úsměvem.
A otočí se na patě a co nejrychleji, aby hosty nerušil, se vrátí ke své práci.....za nálevní pult, k pípě s pivem.
Mezitím se lokálem z kuchyně rozvoněla jiná vůně, než čokolády a ovoce.
Vůně cibule, a koření a také pečené zvěřiny.
To jak paní hostinská a její pomocníci v kuchyni dali péct ty objednané zajíce.

Hostinec
(reakce na větu: Mohu si prosím přisednout?)

Pohled mladého elfa mě probere ze snění, podívám se na něj a odpovím: "Jistě" vrhnu pohled na stůl a dodám"Vína i medoviny je tu dostatek."

Z rozjímání o světě a běhu na něm mě vytrhne až mužovu pobídnutí k výběru jídla, ale které stejně proběhne bezemně protože jsem pomalý
Stárnu je to vidět, začínám moc myslet a málo piju
Omlouvám se společnosti, ale nějak jsme se zase zamyslel
omluvně pokrčím rameny, přileju do číše medovinu, přivřu oči a zakroužím s ní.
No nevoní zle ale zažil jsem už lepší
Upiju a chu je stejná jako vůně - ujde.
Potom se zapíchnu pohledem do přisedajícího elfa a zamrazí mě v dlaních
Ale co pryč jsou doby kdy jsme jim vypalovali lesy a oni nam zaplavovali doly. Tak to prostě nějak rozdejchám, musím
Zamnu si dlaně a znovu upiju medoviny
a poznamenám
Voní to pěkně

Když už ve vašem hostiteli mizí asi čtvrtá porce dortu, otevřou se dveře do kuchyně a k vašwnu stolu přes lokál kráčí tíměř obřadním krokem hostinský, nesoucí obrovskou mísu bramborových knedlíků.
Za ním jdou jako procesí čtyři kuchtíci, nejspíše učni řemesla kuchařského, každý nesoucí jeden pekáč s dozlatova upečeným zajícem.
Dva si nerušeně lebedí v nahnědlé omáčce s cibulkou, česnekem, slaninkou a divokám kořením, dva poklidně odpočívají ve smetanové omáčce lehce zabarvené osamaženou cibulkou, trochou mleté papriky a muškátového květu.
Za nimi kráčí nejmladší hostinského dcerka a nese vám talíře a příbory.
Vůně od toho všeho jde, až se i hostům u okolních stolů sbíhají sliny a mnozí musejí zastírat svůj zájem hlubokým pohledem do korbele.
Ve finále přistane ne téměř už přeplněbím stole korbel s pivem.....pro dámu.

Zhluboka se napiju piva. Směsice všech vůní jídel na našem stole mi slušně zamávala se žaludkem, který už dlouho neměl ani posvícení, taož takovou hostinu. Slastně polknu a odložím poloprázdný korbel na volné místo, velké tak akorát. Ne že by bylo pivo tak skvělé, ale známá chuť a hořkost na jazyku mě vrátila nohama na zem a žaludek se taky přestal kroutit.

Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu zkoumavě po stole. Teď už mi to útrobama tolik nehází a můžu si prohlédnout dílo mistra kuchaře. Musím uznat, že si dal záležet a řadu kompozic jsem ještě nikdy neviděla...tedy, není divu. Neviděla jsem ještě spoustu věcí a co do kultury stolování mám co dohánět. Ovšem vídala jsem krásné zdobené mísy u různých hostů v různých lokálech...než mě odlifrovali pryč jako nežádoucí lůzu.

Měla jsem žízeň, ale teď se chápu po pivu spíš z nervozity. Vím, že bych se měla nejdřív najíst, ale když tady je takového panstva a těm chvíli trvá, než se chopí svých porcí. Stáhnu ruku, kterou jsem obejmula korbel, zpět a olíznu rty. Jídlo, které jsem si objednala, voní, až se mi hlava točí...i když možná je to z toho piva. Netrpělivě přejedu prstem po okraji svého talíře, setřu kapku omáčky, která tam ulpěla a omluvně prst olíznu....je to lahoda. Neubráním se slastnému úsměvu a kradmému pohledu k ostatním spolustolovníkům, zda někdo zaznamenal můj evidentní prohřešek.

Pokud ano, provinile se usměji a chopím se nejistě vidličky. Nůž nechám zatím stranou, zápas s příborem nechám do chvíle, kdy budou ostatní zabráni do svých jídel.

Dobrodružství je před zrušením.
Čeká se pouze na vyjádření hráčů.

Pokud bude, kdo by ho rozjel, klidně budu pokračovat.
Pokud ne, bude to škoda, ale co se dá dělat.

Seraphim: Nebude, kdo by ho rozjel. Bude zrušeno.

Dobrá.........už je to pět dní, co jsem sem psala, že se hráči mají vyjádřit.
Jediný hráč, který se vyjádřil, je Seraphim.
Dobrodružství bude tedy dnes ukončeno.