Výuková jeskyně pro zbrusu nové návštěvníky Andoru.
Jste tu noví, chcete proniknout do tajů zdejšího hraní, ale i obecných zvyklostí a tradic? Nevíte, jak na to?
Tak právě pro vás je toto dobrodružství. Pokusím se vám vysvětlit vše, co je třeba znát k příjemné zábavě, kterou Andor nabízí.

K přihlášení nepotřebujete nic, žádnou ikonku, žádný životopis, ani žádné zkušenosti.

Jednoduše udělejte První krok ...

V rozporu s tím, co jsem psal všem do jeskynní pošty, mám jednu prosbu. Napište mi prosím, kdo z vás už četl nápovědu, nebo se do ní aspoň podíval. :-)

Díky moc. Můžete buď přímo sem do jeskyně, nebo jeskynní poštou.

A ještě jedna velká prosba. Když mi budete chtít psát dopis, vždy prosím použijte jeskynní poštu. Je to jistota toho, že se mi vaše záležitost nezašantročí mezi jinou a nepřehlédnu ji. Díky.
Jeskyní poštu najdete vpravo nahoře na stránce, vlevo od normální pošty.
Když vám použití nebude úplně jasné, piště sem do jeskyně.

A poslední věc, v pondělí začínáme. :-)

Začínáme

Hned na začátek upozorňuju, že toto není tradiční dobrodružství a od většiny ostatních se liší tím, že je zaměřené na výuku. Ale trochu si přece zahrajete, o to se nebojte. :-)
Rozdělili jsme tuhle jeskyni do tří částí.
V první vypilujeme tvorbu postavy a řekneme si něco málo o technických věcech a zabrousíme i do toho, jak dobře hrát.
Druhá část bude herní, tzn. zahrajeme si nějakou běžnou situaci, která v životě dobrodruha určitě přijde. :-)
No a konečně ve třetí části se podíváme na to, co jsme odehráli a řekneme si, co bylo vynikající a co dobré. Nově přidám i něco málo o andorských tradicích, zvyklostech, prostě jak to na tomhle serveru chodí.

Motto tohoto dobrodružství je:
"Když mi něco není úplně jasné, zeptám se!"
Kdykoli se můžete na cokoli zeptat. A opravdu to dělejte, jsme tu od toho a aktivita se velmi cení. :-)

Brány Andoru se právě otvírají, s radostí vás tu vítám.

Představení

V běžném dobrodružství se s tím asi nesetkáte, ale tady udělám výjimku a to představení Pána jeskyně a jeho pravých rukou.
Myslím, že máte právo vědět, komu jste se upsali do dobrodružství :-)
Takže popořadě:

Hlander - To jsem já, PJ téhle jeskyně. Mám nějaké zkušenosti s DrD online a pokouším se je nějak předat dál. Nevím o Andoru všechno, ale vím toho hodně. ;-) Kontakt: Nejlépe jeskynní pošta, případně ICQ

Moji pomocníci zde:

Durin Mahalul - Vynikající hráč a oblíbený PJ, mistr boje a bojových příspěvků ;-)

Taron - Brzy jistě skvělý PJ výukovek, vítaná posila v řadě mých tradičních pomocníků, zde sbírá zkušenosti pro vlastní jeskyně.

Myslím, že jste v dobrých rukách ;-))

Ikonka

Koukal jsem, že řada z vás ještě nemá ikonku postavy, ani svoji vlastní.

Jak ji získat?
Je několik způsobů. Buď máte doma pěknou ikonku, kterou použijete. Nebo máte obrázek, který by vyhovoval. V tom případě ho zmenšíte tak, aby šel použít. Je dobré zvolit rozumnou velikost, výška tak do 100 pixelů, šířka se přizpůsobí automaticky. Datová velikost do 3 kB.
Poslední a nejjednodušší možnost je zajít do Hostince, najít stůl "Ikonky" a tak si jednu vybrat a uložit si ji na počítač.

Jak ji nahrát?
V menu si najdete "Moje postavy" a v něm by měla být postava, ke které chcete nahrát ikonku. Pomocí tlačítka "procházet" ji najdete na svém počítači a tlačítkem "nahrát novou ikonu" ji nahrajete.

Proč ji vlastně mám mít?
Ulehčuje orientaci. Podle ikonky poznáte postavu či hráče, aniž by jste museli číst jméno.
Dotváří obrázek vaší postavy. Podle dobře vybrané ikonky se dá o postavě lecos dozvědět. Mágové ji mívají jinou, než válečníci :-)
Tím, že ji máte, prokážete že vám na vaší postavě záleží a to je dobrá známka. Pokud se budete někam hlásit bez ikonky, výrazně snižujete šanci na přijetí ...

Nejen postavy by měly mít ikonku. Ale i vy sami. Dotváří vaší "image" na Andoru. Pokud ji nemáte a napíšete něco do hostince, nebo diskuzí, řada lidí si řekne "Aha, ten je tu buď úplně novej, nebo je neschopnej".
To je myslím škoda ...
Její nahrání je také jednoduché. V menu "Nastavení" je "nová ikona" - další postup už je stejný jako v případě ikonky postavy.

Úkoly

Takhle, s červeným nadpisem, budu označovat důležité věci, které budu chtít, abyste udělali. Splnění všech úkolů je podmínkou, abych vás tu nechal hrát. Nebojte se, nebude to nic těžkého, jen po vás chci, abyste opravdu dělali a vyzkoušeli si to, co budete vesměs potřebovat i v jiných jeskyních.
Takže jdeme na to.

1) Opatřete si vhodnou ikonku pro postavu v téhle jeskyni, i pro sebe (hráče).
2) Napište mi (můžete i sem do jeskyně, nebo jeskynní poštou) jak často býváte online. Několikrát za den, jednou, dvakrát za týden ... a zda můžete i o víkendech. Přizpůsobím tomu tempo jeskyně, aby všichni stíhali.
3) Kdo to ještě neudělal, odpovězte mi prosím na otázku, jestli jste už četli nápovědu.
4) Volitelný úkol - není-li vám něco jasné, ptejte se. :-)

Textík pro moje pravé ruce :-)
Aneb, aby vám bylo jasné, co po vás chci.

Takže, o co mi jde. Chci, aby ti hráči, kteří dokončí tuhle jeskyni věděli aspoň to základní, co je třeba nejen k hraní. Měli ikonky, věděli jak se hlásit do verbířů a jak hrát (aspoň po formální stránce). Plus něco málo o chování na Andoru.

Program jsem rozvrhl asi takhle.
1)Technický věci - Ikonka, herní interface, jeskynní pošta ...
2) Věci pro přijetí - tvorba postavy( životopis, popis postavy, deník), průvodní dopis PJ, psaní do verbířů ...
3) Herní věci - jak se zapojit, jak psát příspěvky (barvy, MH, přímá řeč ...), jak probíhá boj a jak psát bojové příspěvky .... Durine, těš se. ;-)
4) Vlastní hra - necháme je zahrát si nějakej kousek dobrodružství, v podstatě triviálnost, aby Durin zase mohl říkat, že je to nudné. :-)
5) Závěr - stručně zhodnotit tu hru, upozornit na chyby, pochválit !!! to co bylo dobře, dát jim pár rad do života na Andoru

Překvapil mě zájem, zájemců bylo hodně i bez jakékoli reklamy. Vzal jsem jich deset, když někdo odpadne, doberu další. Ale nechci jich tu mít moc najednou, jinak bude chaos.

Co chci po vás :-)
1) Obecně, abyste poradili, pokud bude nějaký problém a já tu třeba nebudu.
2) Při hře mi pomáhali to rozjet. Je potřeba nějakého tahouna, vždycky.
3) Nejdůležitější bod, doplňovali mě (veřejně) kritizovali mě (soukromě) :-) Klidně mě doplňujte, pokud něco napíšu složitě, nebo úplně blbě. Doplňujte to, na co jsem případně zapomněl, ptejte se na nejasnosti ...

Se zápletkou herní části se ještě ozvu. Jestli máte nějaký vlastní skvělý nápad, ke mně s ním. :-)

Zatím díky

Textík pro moje pravé ruce :-)
Aneb, aby vám bylo jasné, co po vás chci.

Takže, o co mi jde. Chci, aby ti hráči, kteří dokončí tuhle jeskyni věděli aspoň to základní, co je třeba nejen k hraní. Měli ikonky, věděli jak se hlásit do verbířů a jak hrát (aspoň po formální stránce). Plus něco málo o chování na Andoru.

Program jsem rozvrhl asi takhle.
1)Technický věci - Ikonka, herní interface, jeskynní pošta ...
2) Věci pro přijetí - tvorba postavy( životopis, popis postavy, deník), průvodní dopis PJ, psaní do verbířů ...
3) Herní věci - jak se zapojit, jak psát příspěvky (barvy, MH, přímá řeč ...), jak probíhá boj a jak psát bojové příspěvky .... Durine, těš se. ;-)
4) Vlastní hra - necháme je zahrát si nějakej kousek dobrodružství, v podstatě triviálnost, aby Durin zase mohl říkat, že je to nudné. :-)
5) Závěr - stručně zhodnotit tu hru, upozornit na chyby, pochválit !!! to co bylo dobře, dát jim pár rad do života na Andoru

Překvapil mě zájem, zájemců bylo hodně i bez jakékoli reklamy. Vzal jsem jich deset, když někdo odpadne, doberu další. Ale nechci jich tu mít moc najednou, jinak bude chaos.

Co chci po vás :-)
1) Obecně, abyste poradili, pokud bude nějaký problém a já tu třeba nebudu.
2) Při hře mi pomáhali to rozjet. Je potřeba nějakého tahouna, vždycky.
3) Nejdůležitější bod, doplňovali mě (veřejně) kritizovali mě (soukromě) :-) Klidně mě doplňujte, pokud něco napíšu složitě, nebo úplně blbě. Doplňujte to, na co jsem případně zapomněl, ptejte se na nejasnosti ...

Se zápletkou herní části se ještě ozvu. Jestli máte nějaký vlastní skvělý nápad, ke mně s ním. :-)

Zatím díky

Dodatek k Představení

Až teď jsem si všiml, že vypadlo moje číslo ICQ. Tak tedy tady je - 338112624

Rozkaz šéfe, provedem! :)
Co se týče tvých zájemců, pokud chceš, můžu si jich taky vzít pár k sobě, mám ještě místo pro řádově šestnáct hráčů, utáhnout to by neměl být zas takový problém. Kdyžtak tu kouknu do verbířů a pokud nebude někdo delší dobu přijat, kontaktuju ho. Mohl bys mi ale napsat nicky těch hráčů, jakmile budeś mít chvíli času, budu rád za každého nového hráče, zatím mi tam hrajou jen tři a to je vcelku málo.

AD. 3.) Doufám, že tu Durin nebude zase nékoho půlit ve dví, to už bych z něho vážně nemol. :)
Mám ale obavy, že s popisem boje budou mít nováčci problém, poněvadž si vždy nedovedou tak úplně představit danou situaci a patřićně reagovat.
Máš asi recht, necháme to na Durinovi... :)

Mám první dotaz. Mám ti na tvé otázky psát takhle, vlastně šeptem, nebo všem???

Na internetu jsem minimálně jednou denně. Záleží na tom, kdy se dostanu ze školy, a o víkendu bývám málokdy.

Omluva:
Bohužel jsem tu den a něco neplánovaně nemohl být. Všem vám odpovím večer a to taky popojedeme dál.

Technické info
Nutné minimum k tomu, abyste se tu vyznali, i když řada z vás to zná. :-)

Vezmeme to odshora.
Homepage - Tady obvykle PJ píše něco o své jeskyni, nebo shrnuje děj. Pokud je funkční, vyplatí se na ni občas podívat. Jen co budu mít trošku času, zprovozním i tu naši :-)

Diskuze - Slouží hráčům a PJ k domlouvání se na důležitých věcech ohledně hraní, ale které by v dobrodružství překáželi. Např: Dotazy, připomínky .... domlouvání se na pauzách ve hraní ... ale nejčastěji k obyčejnému pokecu :-))

Pošta pro jeskyni - To samé jako jeskynní pošta v horní liště. Slouží k posílání zpráv hráčům v tomto dobrodružství (odpadá tak složité hledání nicků v obyčejné poště). Znovu prosím, když mi budete psát kvůli této jeskyni, pište jeskynní poštou. Do normální mi každý den chodí spousta dopisů a mohl bych na váš zapomenout. Díky.

Kostky - Místo házení prostě jen kliknete. Ale většinou se na Andoru na kostky moc nehraje. Zkusit si to přesto můžete :-)

Příspěvek - To velké pole slouží k psaní příspěvků sem do dobrodružství, to je asi každému jasné :-)) Ony dva řádky nad polem můžete použít, pokud chcete psát barevně, tučně ... vkládat odkazy na jiné internetové stránky, obrázky .... Nápovědu k tomu uvidíte, pokud najedete na červené i ve žlutém poli.

Ještě jsem zapomněl na možnost zobrazit příspěvky jen od jedné postavy, pomůže to, pokud něco hledáte.
Další věc je seznam hráčů pod příspěvkovým polem. Pomocí něho můžete "šeptat". Označením jednoho, nebo více jmen, určíte, kdo uvidí příspěvek, který jste napsali.

Jak vytvořit postavu
Po technické stránce jste to všichni zvládli, takže k tomu už nic nemám :-))

Většinou se postava tvoří přímo na míru danému dobrodružství, takže je dobré si minimálně přečíst verbíře, lépe i část dobrodružství. Pak víte, co se od vás čeká. Postava by měla mít několik "věcí".
Ikonku - o té už jsem psal

Životopis - je to jedna z nejdůležitějších věcí, když chcete dobře hrát. Možná se to tak nezdá, ale opravdu to tak je.
1) Měl by o vaší postavě něco říci. Jaké momenty v životě ji ovlivnili, koho má za vzor, .... prostě to, co ji formovalo
2) Volte přiměřenou délku - ne několikastránkový elaborát, ale ani ne dva řádky.
3) Snažte se psát správně slohově i pravopisně
4) Nedělejte z ní supermana
5) Zkuste se vyhnout klišé se sirotkem a podobné.Pokud to ale nepůjde, nic vážného se snad nestane ;-)

Popis postavy - může se napsat na konec životopisu, ale v nejvíc ho potřebujete při svém prvním příspěvku ve hře, při uvádění se do dobrodružství (ještě se k tomu dostanu). Jde v podstatě o popis oblečení, viditelné výzbroje, tváře, barvy vlasů ....

Deník - Většinou se na něj nehraje, ale jak to s ním na Andoru chodí byste vědět měli. Tedy, je to věc dohody mezi PJ a vámi. V praxi to probíhá tak, že vy pošlete PJ návrh svého deníku, tzn: Hodnoty síly, obratnosti ... ale i vybavení, které chcete mít (nemusíte psát věci koupené v obchodě, ty už prostě máte). PJ vám to zapíše do deníku, ve kterém to pak vidíte, nebo vám řekne, že tohle je přehnané, že to musíte změnit. Nějak se nakonec vždycky dohodnete :-))
V drtivé většině případů po vás tohle nikdo chtít nebude, na Andoru se na deníky hraje velmi málo.

Jak vytvořit postavu II
Přikládám sem ještě mírně upravený text od Valkiry, která zdůrazňuje tvorbu postavy a hlavně nutnost o postavě přemýšlet, pokud má být potom dobře zahraná.

"Když vytváříš celý charakter postavy, musíš se zamyslet nad tím, jaká má být. Je to tvoje postava, ty za ní budeš hrát a musí se ti za ní hrát dobře. Když chceš barbara, který bude celý den opilý, dobře, může to být zajímavá postava, ale také se toho dá na ní hodně zkazit. Ovšem opilost není charakteristickým rysem barbara.

Musíš se zamyslet nad tím, co má na sobě, jak je oblečený, to se odvíjí od toho, co dělá. Podle toho pak vytvoříš i zbraně a podobně. Můžeš, ale nemusíš použít obchod, který na Andoru funguje (položka v menu). Někteří PJ hrají bez deníků. Těm pak ty sám musíš říct, co by tvá postava měla mít za vybavení. Jaké oblečení, jaké zbraně, co má u sebe a podobně. Když něco podobného vymýšlíš, vždy to srovnej se zdravým rozumem. Je to barbar, ne mezek. Nepotáhne s sebou pět mečů, sud piva, dvacet pochodní a podobně.

Chování postavy také záleží hodně na tobě, může to být cholerik, nebo kliďas, to je různé. Obojí je fajn, když se to dobře zahraje a obojí se dá dobře zahrát. Ale pokud postavě nějaký charakter vtiskneš, měl by mu zůstat. Ne, aby se jednou tvářil nečitelně a podruhé na všechny řval... Samozřejmě existují i takové postavy zcela záměrně, ale to je zas něco jiného.

Zkrátka a dobře, svoji postavu si utváříš ty. Začni o něm přemýšlet o tom jaká je, odkud mohla pocházet. A uvidíš, co tě napadne ..."

Jak může vypadat dobrý životopis, který vám pomůže vžít se do své postavy a zároveň Pánu jeskyně ukáže, co je vaše postava vlastně zač, najdete v hostinci ve stole "Životopisy" -

Úkoly

Nová várka je tu. Určitě tušíte, čeho se bude týkat. :-)

Někteří z vás jiní životopis mají, jiní ne.
Ti, co ho nemají, si ho vytvoří. Zamyslete se nad tím, jakou postavu chcete hrát. Jak bude vypadat, jak se bude chovat, co už prožila. Pak ho napište. Nemusíte mi ho nijak posílat, stačí ho dopsat ke své postavě v menu "moje postavy" (vlevo na stránce) do patřičné kolonky. PJ takto zapsaný životopis vidí v deníku postavy.
Zkuste se podívat na vzorové životopisy ve stole, o kterém jsem psal, a bude vám jasnější, jak to může vypadat. Opravdu o své postavě přemýšlejte, vyplatí se to.

Ti, kteří už životopis mají, znovu si ho přečtěte a zkuste se zamyslet, nešel by někde vylepšit? Pokud ano, udělejte to. :-)

A jako obvykle, jestli se chcete na něco zeptat, ozvěte se. :-)

Ahoj, odpovídej prosím buď v diskuzi, nebo jeskynní poštou, je to tak pro mě přehlednější, děkuju. :-)

MAm problem. MAm zaracha nie každý je starý a samovolný a na tento tzýžden od soboty idem na lyžovačku takže tu nebudem dakujem za prijanie ospravedlnania. ... Dieks

Koukal jsem na některé životopisy, něco je moc pěkné, něco bude chtít doladit.

V rámci urychlení začneme zítra hrát a zbylé věci doděláme za pochodu.

Podmínkou k hraní je ale ikonka a alespoň nějaký životopis. :-)

Moc se omlouvám, nějak mě zlobí připojení k internetu a nestíhám vše.

Některé životopisy jsem pročetl, můj názor na ně máte v poště. Komu jsem neodpověděl, udělám to zítra ráno a konečně se hneme dopředu.Díky za pochopení.

A ještě jeden úkol mám. Zamyslete se nad svojí postavou, ale tentokrát nad jejím vzhledem. Jak vypadá, jaký má obličej, postavu ... co je na ní vidět, když ji člověk potká, apod.
Dopište to co nejdřív k životopisu. Děkuju.

Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl a všem jsem poslal vše potřebné. Hlavně připomínky k životopisům. Prosím zkuste se na to ještě podívat, u koho je to třeba. :-)

Je vás několik, se kterými začnu postupně a jednotlivě hrát. Takže přišel čas se podívat na to, jak může hraní v jeskyni vypadat. Základem je samozřejmě psaní příspěvků. :-)

Psaní příspěvků
Souhrn toho nejdůležitějšího ...

Dobrý hráč se pozná hlavně podle herních příspěvků, to je asi jasné. Aby byl příspěvek považován za kvalitní, měl by do určité míry splňovat několik podmínek.
A to jak po stránce obsahové, tak formální.

Základem je samozřejmě, aby to co píšete mělo hlavu a patu. Měli byste reagovat na aktuální dění ...
1) Přečtěte si, co psali hráči a PJ před vámi. Je dost trapné, když napíšete: "Dojdu si ke kováři a vyzvednu si od něj slíbenou zásilku", když místního kováře hraje váš spoluhráč a o ničem pochopitelně neví, protože jste si s ním nic nedomlouvali.
2) Pište zásadně v první osobě. Vypadá to lépe a pomáhá to vcítit se do postavy. Snad jedinou výjimkou je úvodní příspěvek, ale o tom až za chvíli.
3) Pište jen úmysly, ne následky. Už to tu zmínil Durin, protože u boje je to trošku důležitější, než jinde, ale dodržujte to i jinde. Jinak na vás bude PJ oprávněně naštvaný. Takže je lepší napsat: "Opatrně se pokusím otevřít dveře..." než "Rozrazím dveře a stoupnu si doprostřed místnosti za nimi". Protože ty dveře můžou být zamčené a potom jste napsali nesmysl :-)) Pokud to napíšete jako úmysl, PJ vám sdělí, jak to s těma dveřma vlastně je - jsou zamčené/odemčené/chráněné kouzlem ...
4) Nepište jedno, dvě slova. Delší příspěvky se obecně berou za lepší. Neomezujte se na pouhý popis toho, co děláte. Můžete přidat to, jak se tváříte, jak zní váš hlas ... fantazii se meze nekladou :-)
5) To co děláte skrytě pište pouze PJ. K tomu slouží šeptání. Také, pokud chcete něco sdělit jen určité postavě, šeptejte.

Tohle se dá naučit časem, zvyknete si. Co se ale dá naučit okamžitě je formální úprava příspěvků.

1) Oddělujte přímou řeč a myšlenky. Na přímou řeč se obvykle používá tučné písmo, na myšlenky kurzíva. S myšlenkama není dobré to přehánět, slouží k tomu, abyste "nahráli" spoluhráči. Pamatujte, že ostatní hrajou s vámi, ne proti vám.
Můžete používat i barvy, ale nesmí se to přehánět a hlavně, dodržovat styl, co jste jednou použili. Nic nemate víc, než když je přímá řeč jednou žlutě, potom zeleně ...
2) Mimoherní příspěvky (to je ty, které se přímo netýkají děje) pište zvlášť a označte je zkratkou "MH:", nebo "Technická", případně "Tech". Nikdy je nepište dohromady s herními !!!
3) Pište s odstavci. Člení to text a ten je pak přehlednější.
4) Snažte se psát správně česky a bez chyb ;-))

Možná to zní složitě, ale je to docela jednoduché. Uvidíte ....

Teď to možná není úplně jasné, ale až začneme hrát, vracejte se k tomuhle a zkuste posoudit, jestli to co píšete odpovídá tomu, co jsem tady napsal. Každý Pán Jeskyně má svůj styl, ale tohle jsou zásady, kterými určitě nic nepokazíte a hodit se vám budou vždycky.

Případné dotazy samozřejmě vítám. :-)

Durine, prosím, nějak na to navaž s bojem. :-)
S některýma už zítra začnu hrát, zatím jednotlivě a soukromě.
Návrhy na to, co po tobě budu chtít ve hře ti samo taky pošlu. :-)

Povinný je jen začátek, než začnou ukázky z boje…

Takže lekce čtvrtá

Boj, bojové příspěvky a jak probíhá vlastně boj tady?

Boj je nedílnou součástí snad všech dobrodružství, bez něj by to nemohlo být ono. Na co bychom pak hráli za válečníky že? A k boji samozřejmě patří bojové příspěvky, které vás zkusím naučit psát, co možná nejlepší. Ale nejprve si musíme říct, jak to tady vlastně chodí.

Prakticky všechna dobrodružství, kde hraji fungují systémem, jak dobře zareaguješ, tak dobře útočíš. Proto se snažte dávat právě do bojových příspěvků, které mnozí hráči zavrhují, mnoho svého umu.
Jen minimum tu funguje tak, že se hází. Myslím tím přesně podle pravidel, ale taky sem to viděl. Atmosféra hry zmizela, když se tam začaly posílat čísla.
Takže nyní několik rad k začátkům psaní příspěvků.

1)Snažte se představit si situaci. Kdo kde stojí, co možná nejpřesněji. Uvědomte si, na co vsází vaše postava, jestli je spíš rychlejší, nebo silnější. Zkuste si představit jak rychlá ve skutečnosti může být a co všechno je technicky možné a podobně. Pokud jste někdy drželi meč v ruce, tak tím lépe.

2)Neměli byste vyhodnocovat, jak dopadly vaše útoky, od toho je tu PJ, takže všeobecně platí, že se píší záměry.
Tzn.
Útoků mého nepřítele se pokusím uhnout. Mířil přímo na břicho, takže se prohnu dozadu a rovnou mu zkusím zarazit svou sekeru do jeho ramene.
PJ vám pak napíše, jak to dopadlo.

Ovšem pokud bojujete s někým třeba z družinky, jen tak pro radost, tak se mnohem lépe čte a vlastně i píše už vyhodnocená akce.
Tzn.
Mocný Raulův útok, který byl veden na mou hlavu, zastavím mečem.
Na poslední chvíli ho stihnu pozdvihnout a zabránit tak nevyhnutelnému.
Musím jednat rychle, tak neztrácím čas a rychlým švihem odvrátím Raulův meč, který se zastavil nad mou hlavou, doleva.
Než stihne nějak reagovat, tak k němu přiskočím a kopnu ho kolenem do břicha.

Mno a pak je ještě poslední možnost, která se ale používá minimálně. Naplánujete si, co chcete udělat a zeptáte se PJ, jestli to vyšlo a jak by to dopadlo a pak to popíšete způsobem, který jsem uváděl v minulé možnosti.


Tak nyní už asi tak víte, jak by se měly bojové příspěvky psát, ale určitě to pořád nevypadá nějak moc hezky. Když jste šikovní a dalo by se říci, že mistři slova, tak proč nepoužívat další okrasné prvky? Aby to vypadalo naprosto dokonale? Jako úryvek z nějaké dobré knihy...
Proto až zvládnete psát normální bojové příspěvky, proč nezkusit třeba tohle:

'Klap, klap, klap, klap' prsty nervozně dopadly na ocelové držadlo mého štítu. Atmosféra tak zhoustla, že by se dala krájet.
Oba dva upíráme pohled přímo na protivníka, do jeho očí, oba dva se snažíme toho druhého probodnout pohledem. Ne, čekáme na něco jiného. Až ten druhý udělá chybičku. I nepatrná chybička může rozhodnout o výsledku boje.
Kroužíme kolem sebe. Malé úkroky do strany. Už to trvá celou věčnost a pomalu začínám ztrácet trpělivost.
Zaútočím. Teď, ano právě teď.
Zmatené myšlenky se mi začínají honit hlavou.
Pevněji sevřu toporo své válečné sekery, klouby začínají pomalu bělet, jak pevně jsem ji sevřel.
Rychlý pohyb dopředu. Štítem se oženu po protivníkovi, aby se mu musel uhnout, nemohl útočit a já mohl pohodlněji zaútočit.
Ostří mé sekery se již těší, až se zakousne do měkké sladké tkáně mého protivníka, až smočí své rty v jeho lahodné krvi.
Ale není to tolik sekera, kdo se těší, ale spíš já. Těším se na konec. Doufám, že sekera najde cíl, který jsem určil.
Protivníkovu pravou klíční kost.
Mému mocnému úderu, který přicházel jakoby z nebe může málokdo uhnout. Je rychlý, neuvěřitelně rychlý. Navíc je přesný a účinný.

No snad se mi to aspoň trochu povedlo, tak jak jsem chtěl a inspirovalo vás to. Teď vám tu ještě přidám několik mých bojových příspěvků z jeskyní, kde hraji...

1)je to právě takový souboj mezi dvěma, co se dohodli. Prostý, krátký a výstižný...
je z dobrodružství – Labyrint splněných přání

Císařský Verbíř Kael – má postava
Ovšem sám vstanu a vezmu do rukou obouruční meč, který doteď ležel nepovšimnut o stěnu nedaleko za mou židlí.
"Ano. Ženu porazíte pane. Ale troufnete si i na mne? Pokud ano. Pojďte ven." tón mého hlasu říká, že ani nepočítám s tím, že by nešel.
A stejně tak i vyrážím.
Na chumel lidí, kteří jsou ve dveřích nebo se strkají v hostinci, zařvu.
"Kurva slyšeli ste snad, že bych říkal, že má jít někdo další? Teď zkoušim jestli tenhle člověk půjde, tak co tu kurva děláte? Jestli vám dělá takový problémy to pochopit, tak kurva vypadněte, protože vás asi nebudem potřebovat!" řvu až pomalu červenám a má jizva bělá.
Současně i prskám na nejbližší čumily a aniž bych čekal, až uhnou, tak si prorazím cestu ven z hostince a jdu doprostřed náměstí, kde bude dostatek místa.

Aurin Ladrant – hráč Laos
Usměji se na dívku "Bylo mi ctí!" a mírně ukloním hlavu.
Svůj meč dám zpět na své místo a vezmu si i Dýku zabodlou na verbířově stole. Když míjí Gierna jen se pousměju a pokračuji dál za Verbířem.....Nedělám si žádné starosti s čumily a stejně důrazně projdu.
Čekám až verbíř zastaví, mezitím si při chůzi ještě poupravím brnění a rukavice.

Kael
Já jsem se zastavil až téměř uprostřed náměstí.
Velký obouruční meč, který jsem nesl na rameni jsem opřel špičkou o kostky, které dláždí náměstí.
"Aurine Ladrante. Jsi připraven k boji?" zazní můj hronový hlas.

Aurin

Postavím se naproti Verbíři, "Samozřejmě Pane, jsem otázka je zda-li jste vy.." Pousměji se a vytasím znova jednoruční meč, tentokrát ale sundám i štít a upevním na levou ruku. Tím odkryju celí obouručný meč který je v pouzdře na mých zádech.
Jemně švihnu mečem a připravím se na boj. "Můžem?" řeknu spíše kvůli efektu mého hlasu.

Kael
Otočím se.
Meč leží špičkou stále nehnutě na místě.
Nakloním hlavu lehce do leva.
"Ano." vyslovím krátkou odpověď.
Zlomek vteřiny. Pravou rukou, kterou jsem měl lehce dozadu, která držela rukojeť mého obouručno meče, se zdvihla i s mečem nad mou hlavu.
Má levá ruka se chytá též rukojeti meče, aby byl úder mocnější.
Další zlomek vteřiny a drtivý, bleskový úder přichází zeshora, veden přímo na hlavu mého nepřítele.

Aurin
Při útoku verbíře si uvědomím, že tohle štítem vykrývat je hloupost. Proto se snažím co nejrychleji přikrčit a zmizet z dosahu rány rychlím úhybem na pravou stranu.
Již jsem slyšel jeho svištění, když mě jen o centimetry míjel. Stačím pohlídnout na Verbíře, ale nic neudělám, odskočím ještě o kousek dál.
Stále se pohybuju jemně popocházím do stran. Jemně našlapuju a dívám se soupeřovy do očí.

Kael
Meč opravdu jen o centimetry minul mého nepřítele.
Klikař. pomyslím si a pousměju se.
Ale to už dopadá čepel meče přímo na dlážděné náměstí.
Odletí pár jisker, protože jsem stačil trochu ubrzdit a stočit ránu mého meče, takže nenarazil přímo do dláždění.
Pravou rukou jsem ho znovu zvedl do připravené polohy a pohlédl na svého nepřítele. Přímo do očí.
Úkrok doprava a obrovitý obouruční meč se dal do pohybu.
Protočil jsem ho jednou rukou nad hlavou a když jsem chtěl jít do druhé otočky, tak jsem ho chytil ještě levou rukou a i já sám jsem se obtočil kolem své osy. Přitom jsem udělal krok směrem k nepříteli, takže je prakticky nemožné, aby stihnul uskočit, vzhledem k dosahu meče a navíc čepel míří přímo na úroveň pasu.
Takže nepřítel nemůže ani nadskočit, ani se skrčit.

Aurin
Reaguji jako bych svého nepřítele znal, ale vedení tohoto seku bylo pro mě překvapením. Jeho dráha a směr je velice nevýhodná a jen těžko se přemýšlí ve zlomku sekundy co udělat.
Zpevním postavení štítu a nakloním ho šikmo přes hlavu a pokleknu. Meč, který držím v levé ruce se dotýká špičkou země a jen čekám na náraz protože v dosavadní chvíli jsem nucen počkat na dotek mého štítu s Verbířovím obouručákem. Trvá to sice jen malinkou chviličku, ale pro mě je to celá věčnost. A náhle je to tu, ozve se hlasité řinčení dvou kovů a a pískání když jeho meč se vychyluje po štítu z dráhy směrem vzhůru.
Náraz byl tak silný, že jsem měl problémy to ustát a v zápěstí se mi prokřupaly všechny klouby.
Avšak neotálím, využívám rychlosti jednoručního meče a dělám rychlou nízkou otočku Verbířovy na nohy. Při jeho síle kterou vkládá do zastavení meče, má jen minimální šanci na obranu. Sek je mířen ze zdola vzhůru abych se dostal znova na nohy. V mém obličeji je vidět i bolest, zřejmě ruky která držela štít.

Kael
Vypadá to jakobych přesně věděl, co můj nepřítel udělá.
Protože jsem svůj útok protáhl a dalším krokem jsem se dostal na bok svého nepřítele.
Meč, který má stále rychlost jsem pravou rukou rychle prohnal nad hlavou a znovu míří k zemi jako blesk z čistého nebe.
Mířím na meč, který vyrazil, aby mne sekl do nohy.
Ale tak, abych ho vyrazil nepříteli z ruky.
Kousek od ruky.

Aurin
Jsem si jist, že náraz verbířovo obouručního meče neudržím a tak pro rychlejší reakci svůj meč pusítím.Verbíř tak dokončí svůj zdárný útok, který se me žbavil zbraně, ale mě se take nic nestalo. Rychle snažím dostat do vzpřímené polohy. Trvá jen chviličku a když už téměř stojím udělám ještě rychlou otočku a pustím svůj štít, takže letí na verbíře. Hod, ale nebyl ideální a tak míří na levou stranu hrudi.
"Tak fajn" prohodím mírně zadýchaným hlasem, když šahám po obouručným meči, který mám v pochvě na zádech.
Špičkou je opřen o dlažbu a pravou rukou ho držím, levá vysí podél těla. Můj styl držení je podobný mému protivníkovy.

Kael
Čepel mého meče dopadla ztěžka na dláždění a to takovou silou, že se odrazila.
Další sprška jisker odlétla, ale nevypadá to, že by byl nějak poškozený.
Ovšem než stačím podniknout něco dalšího, tak po mne můj protivník mrskne štít.
Rychle se vrhnu dozadu, levou ruku nastavím dolů, abych nedopadl a štít proletí těsně nade mnou.
V přísštím okamžiku se přes ruku, kterou se opírám o zem přemrštím a udělám salto vzad, takže se postavím zpět na nohy a do bojového postoje.
Meč v pravé ruce a taktéž opřený špičkou o zem.
"Sranda právě začíná!" řeknu a rozběhnu se směrem k nepříteli, meč opět pozvedám jednou rukou nad hlavu a za pomoci obou útočím.

Aurin
Meč taktéž pozvednu jednou rukou a rozběhnu se na proti verbířovi. Má levá ruka se přidá k pravé a zahajuji útok.
Využiji toho, že protivník zamýšlí znova zaútočit na mou hlavu. Stočím dráhu meče tak, aby sek mířil z pravé strany směrem vzhůru. Tím by jsem měl být schopen výkrýt útok.
Těsně před tím než se meče dotknou se celej natočím nalevoub stranu a mohutnou silou narazím do verbíře pravým ramenem s výkřikem "Tak jak se bavíš!!"

kael
odlétne další sprška jisker, to jak se střetly naše čepele.
Pak se ozve náraz do mé statné hrudi, jak do mne vrazil Aurin ve své lehčí plátové zbroji.
Protože jsem byl vyveden z rovnováhy úderem do svého meče, tak jsem to neustál a spadl jsem na zem.
Meč mi vypadl z ruky.

Aurin
Na rtech se oběví úsměv a jen malinké vrnění tlumeného smíchu. Protočím si meč v rukou a s výskokem se se snažím ukončit verbířovo snažení.

Kael
Tak poď moulo. Jen si hezky skákej jako kobylka. pomyslím si.
Vyčkávám do poslední chvíle, když už je špička meče téměř u mě a pak se na poslední chvíli překulím doleva, takže čepel útočníkova meče se zaboří hluboko mezi dlažební kostky.
Trefil zrovna spáru mezi kostkami.
Rychle jsem se dostal na nohy.
A než stihne vytáhnout svůj meč, tak k němu přiskočím a pěstí ho silně udeřím do obličeje.

Aurin
Opravdu se pokouším jednou rukou vytáhnout svůj meč, avšak Verbířovo úder tomu udělá přítrž.
Noha se mírně pohne ve směru rány aby zabránila pádu.
Neotálím a pravou rukou se oženu po verbířovi ale protože jsem si skoro jist, že uhne nezastavím, ale pokračuji v otočce a zatmu v pěst i levou ruku která míří na protivníkovo břicho.

Kael
Opravdu, přesně jak Aurin čekal, tak jsem uhnul jeho úderu pravé ruky, ale jeho levačka mne zastihla nepřipraveného, nebo spíše, nebyl jsem dostatečně rychlý.
Jako každý, kdo dostane pořádnou ránu do žaludku, jsem se předklonil a nasadil lehce bolestivou grimasu.
Ale, abych nemarnil čas a nepřítel mne nemohl naložit ještě víc, než dosud, tak jsem ho chytil pravou paží za levé rameno a levou nohu nastražil za jeho nohy, takže ho přes ni právě přehazuji na zem.

Aurin
Proti přehození verbíře nemám jedinou šanci, ale v pádu se mi povedlo chytit verbíře a stáhnout s sebou. Při mém pádu se ozve skřípavý zvuk náísledkem tření mého brnění s dlažbou.
Během chvilky následovaný i tupu ránou střetu verbíře s povrchem náměstí.
Chvilku je ticho a pak se z mích úst ozve hlubokým hlasem "AU" následováný hlubokým neutichajícím smíchem, když koukám na verbíře vedle sebe.

Kael
Po svém tvrdém dopadu na zem jsem chvilku taky ticho, ale hne po hlasitém výdechu a nádechu řeknu: "Kurva."
Pak se kouknu na Aurina, který leží kousek vedle a taky se začnu smát.
"Rád tě vidim posero." řeknu mu, když se vysměju až do sytosti.


2)ukázka z jiné jeskyně, kde jsem získal povolení vyhodnocovat příspěvky…
je to Inkvizice a vede ji skvělá Valkira… a raději tu nebudu uvádět reakce mých nepřátel, protože oni psali celou dobu celkem z cesty a nejde tu o příběh momentálně…
začnu hezky jako předtím posledním příspěvkem před bojem…
nebo spíš mezi bojem… ale boj s upírkou sem už psát nebudu…


Diaden Janerik le Roux

Pohlédnu na upírku v bezvědomí, meč, kterým jsem ji chtěl podnout, nechám klidně klesnout k pasu.
Nějakou dobu teď bude mimo, takže mám čas se věnovat ostatním. A až se probere, tak jí dvakrát dobře nebude. bleskne mi hlavou a rovnou začnu zaměřovat nový cíl.
Cestu by měl zvládnout bratr s tou paladinkou, takže se můj pohled zastavil na přibližujícím se Psi-Kotixovi.
Ale počkat. Byl tam ještě jeden. Schovává se? Je tu pár stromů, nejsou nahusto. Že by se schovával a čekal? Ne. Přeci nevěděl, že ji vyřídim, nemůže čekat. Že by zkoušel nějaké akrobatické kousky na stromech?
Pohledem zkontroluji vršky stromů.
Zase nic. Tak třeba vymýšlí nějaké fígle. Musím si dávat větší pozor. A krýt si záda. Upríka si sice chvíli pobude v jiném světě, ale jak dlouho si raději netroufám odhadnout.
Udělám první kroky smšrem k běžícímu upírovi. Opět se ozve ten dusot těžkooděnce, znovu začnou větvičky úpět a lámat se pod mou vahou. Znovu se rozezněl ten kovový zvuk, který je snouben s mým pohybem. Očima kontroluji veškeré své okolí. Dávám si maximální pozor.
Tiché zabubnování. To jak jsem zvedl prsty levé ruky a jeden po druhém je zase spustil na ocelový úchyt, který třímám v ruce, úchyt, který mi propůjčuje kontrolu nad štítem.
Jsem si jistý sám sebou, svým brněním, silou a zbraněmi.
Syknutí rozráženého vzduchu. Meč jedním plynulým, klidným pohybem opět protočím a držím ho pevně ve svých rukou. Stále modře plane. A má hlad. Hlad po utrpení, nebo to snad je můj hlad? Ale to je jedno.
Kráčím stále dál a dál. Nechávaje lomoz bitky sváděné v prachu cesty, lomoz bitky, kterou bratr jistě vyhraje.
Snad můj pohyb, nebo vítr roztančil mou sněhobílou chocholi na vrcholu přilby. Tančí na mých ramenech v rytmu, který se nese jako předzvěst utrpení, bolesti a smrti.
Stíny a paprsky, které proniknou až k zemi umocňují dojem z těchto tanečních kreací.
Má zbroj, temná jako sama noc, se sice neleskne, jak to u některých rytířů bývá zvykem a kteří se snad leskem své zbroje snaží zlepšit dojem z nich samých.
I na zvroji se rozlézají stíny a paprsky, hrají si na honěnou, prodlužují se, zkracují. Tvoří roztodivné tvary.
Tak sebevědomě a majestátně kráčím mezi stromy. Jako ocelové zvíře, které se nedá zastavit, nikdy a nikým. Ocelové zvíře, které převálcuje kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty.

Když jsem se přiblížil k upírovi až téměř na dosah, tak si snad ten hlupák myslel, že se nějak dostane za má záda, když se o to pokousil, tak udělám rychlejší pohyb do strany, pohyb ruky se štítem doprava a pak rychlé vymrštění, abych upíra smetl.
Byla to silná rána, rozlehla se lesem, bylo to jako rána do bubnu. Ale nebyla dostatečně silná. Je mi jasné, že tohle je teprve začátek.
I když upír bude mít dost, co dělat, aby se udržel na nohách.
Kdyby se nemohl opřít o strom, o který si rozdrtil nějaká žebra, tak padne na zem a chvíli mu trvá, než se vzpamatuje.
Stále si hlídám záda, vím, že tu jsou ještě další. Další, kteří by rádi viděli mne mrtvého.
Udělám krok blíže k němu. Ocelové zařinčení. Štít natočím trochu na stranu, abych měl více prostoru. Zdvihnu pravou paži a meč držím tak, abych mohl zeshora bodnout.
Mocný nápřah, svist čepele...
Mířím na rameno, chci aby trpěl.

Upír se vyhnul mému bodnému útoku, takže se ozvalo jen neškodné ťuknutí do stromu.
Rychle jsem zbraň vytrhl a než jsem stihl něco udělat, tak se mne upír pokusil podkopnout nohy.
Nejen díky mé váze, ale i díky postoji stojím pevně na zemi, tudíž mne nějaké to kopnutí nevyvede z rovnováhy.
Spíš si mohl řádně narazit holeň. Mohl by kulhat.
I když po té ráně, když se takhle pohybuje?
Nehodlám marnit drahocenný čas a chci využít faktu, že je upír na zemi.
Proto ho hodlám udeřít dolní hranou štítu. Rychlý pohyb dolů a rána.

Psi-Kotix uskočil v poslední chvíli, byly to milimetry, které mu zachránily kůži.
Hrana štítu se s lomozem zabořila do lesní půdy. Hlína odlétla, jehličí i suché listí a větvičky popraskaly.
Nenechal jsem se zaskočit a mečem, který jsem měl připraven seknu. Protože jsem nízko a on vyskakuje, tak ho přetáhnu akorát přes nohy. Čepel sjela po kosti, protože jsem udělal rychlý švih a upír se taky rychle pohyboval.
Předpokládám, že až dopadne, tak se sklátí na zem.

Sranda začíná být dvojnásobná bleskne mi hlavou, když si uvědomím, že se ke mne ze zadu blíží další upír.
Dělám, jakobych si ho nevšiml a postavím se. První upír se bude muset plazit, moc daleko mi neuteče a i tomuhle uštědřím lekci. Bude to možná jako tehdy, když jsem bojoval se čtyřmi dětmi noci najednou. Sice mne málem zabili, protože se jim povedlo mne dostat na zem, ale narozdíl od brouka, který by byl vyřízen, jsem já vyřídil je. Ještě dnes slyším jejich křik plný bolesti, když jsem je pomalu otvíral.
Pár nostalgických myšlenek mi blesklo hlavou a protože Xeldarin je již jistě dostatečně blízko a chystá se na útok, vždy jsem to poznal, tak jdu rychle k zemi, pokrčená kolena pracují a kinetická energie, kterou jsem ještě udělil svému tělu, před skrčením, dělá své.
Celá akce vypadá asi tak, že jsem se v jednom okamžiku naráz začal otáčet, abych byl bokem, pak jsem udělal protipohyb, vůči svému původnímu, a to prudký pohyb dozadu a ještě k tomu jsem přidal klesání do kolen.
Tudíž i kdyby kdokoliv, kdo byl za mnou chtěl zastavit, tak ho stejně vezmu.
Následuje rána, kterak do mne upír narazil, byla to chvíle, kterou by si mnozí smrtelníci sotva uvědomili, ale to není náš případ. Oba dva si ji plně uvědomujeme.
Ale to není všechno, než stihne přeze mne přeletět, tak vymrštím své tělo i s upírem přímo nahoru, tudíž výsledný efekt pro něj je asi následující:
Naběhnutí na mé obrněné rameno, což může být celkem polestivé, následně kopírování tělem mou zbroj a tudíž zřejmě i ošklivé pohmoždění hrudníku, nebo břicha o přilbu, na jejímž vrcholku je ona chochole, na kterou jsem tak pyšný. A můj pohyb vzhůru pak způsobyl výsledný efekt, že upír udělal několik salt a padá k zemi.
Nikdy nevěř tomu, že Diaden Janerik le Roux je zády k dítěti noci, nebo nějakému kacíři a nehlídá si ho. tahle myšlenka mi vyvolá na tváři vítězoslavný úsměv, ale těžko ho může někdo vidět. Jen já o něm vím...

Ještě někdo? Bože, co to je za obří monstrum? Bude to ještě zajímavý boj.
Jediná myšlenka, která mi stihla blesknout hlavou, když jsem spatřil krolla chystajícího se útočit.
Útok na hrudník? Proč ne.
Udělal jsem dost podobný pohyb, jako před chvílí, abych přehodil Xeldarina. Akorát že jsem šel do pravé strany a víc, otáčím se o třistašedesát stupňů, protože se tak dá rychle přešlápnout a přiblížit k ještě více k protivníkovi u kterého musím být zrovna blízko.
Těžký kyj zasviští kousek nad mou hlavou, ale vzrušení patří k mé práci.
Přímo z otočky tnu přímo do kolena nadrozměrného humanoida, abych mu přeřízl důležité šlachy a on byl na jednu nohu nepoužitelný.
Švih je to rychlý a je veden ze strany, tudíž čepelí přejedu vzadu přes šlachy a počítám s tím, že se obr bude hroutit k zemi, proto se rychle zvedám, protože nebezpečí kyje, který je na druhé straně je momentálně zažehnáno a rychlým krokem dozadu, kterým se dostávám ještě víc do Mungových zad se zvedám, abych byl připraven na Xeldarina.
Celá akce byla přesně a rychle provedena, přejití do pokrčených kolen, protočení se, abych se dostal blíže k obrovi a ze prava, odkud jsem mohl tnout ze zadu do kolena, pak rychlé oddálení a připravení na další útok. Trvalo to sotva dvě vteřiny, spíš méně.
Xeldarin se ke mně žene a chce použít bod.
Není horší útok, než bod proti štítu a meči. pomyslím si. A ještě navíc do oblasti hrudníku.
Štítem vyrazím přímo proti bodu, takže upír bude mít co dělat, aby vůbec zbraň udržel v ruce, spíš by se mu měl jílec zarazit do břicha a ruce by měl mít pořezané, protože katana přechází téměř volně z rukojeti do ostří, žádné velké ochrany, jako u normálních mečů.
Současně s tímto vražením upírova meče do jeho vlastního břicha, napřáhnu ruku k útoku z prava a současně se strháváním štítu do leva, kterým katanu možná i vyhodím z útočníkových rukou, ale hlavně budu mít prostor na útok, má pravá ruka bleskově vyrazí, držíc meč, rozrážejíc vzduch.
Blesková rána zasáhne upíra jako blesk z čistého nebe.
Pokud držel ruce u těla tak, že byly vlastně přes úroveň těla, tak má velkou šanci o ně přijít. V jiném případě, pokud je měl nějak zvednuty, nebo pokud je měl víc vzadu, má planoucí zbraň pohladí jeho břišní svaly.
Není to lehké zranění, ale ani takové, na které by upír zemřel.
Tak centimetr až dva hluboké, takže jsem si ho hezky otevřel, jako prase před začátkem zabijačky.

Nenechám svým nepřátelům ani chviličku oddechu.
Po svém útoku na Xeldarina, kdy jsem ho zranil, se vrhám zpět na Munga, protože i zraněný by mohl být nebezpečný.
Lesem se ozve zadunění. To jak jeho mohutné tělo dopadlo na zem.
Má rána pod koleno byla mířená přesně.
Útok, který vedl kyjem ho pak dovedl k zemi ještě rychleji.
Otočil se totiž směrem za kyjem a padl k zemi jako velký kus kamene.
Kyj stále svírá, ale leží na břiše, musí jednat rychle, dokud je čas.
Dva rychlé kroky. Bodnutí. Čepel je rychlá jako blesk.
Ruka stále svírá kyj. Obě ruce svírají kyj, ale ruce již nepatří přerostlému humanoidovy. Jsou lesa, lesa, který je přítomen tomuto velkolepému boji.
Trollovi se to zřejmě nelíbí, čímž mne ani moc nepřekvapil. Jeho zvířecí řev by dokázal probudit mrtvého, ale pro mne je rajskou hudbou.
Tolik bolesti je v něm slyšet.
Tolik utrpení.
Ach, jak já miluji tento křik.
A dnes se mi ho dostává v míře hojné, jež přetéká a naplňuje mne touhou po dalším křiku. Chci ho víc, chci aby trpěl víc.
Lesní půda se začíná napájet nápojem nejcenějším, krví. Barví se, poliká ji a začíná se měnit v nechutnou zrůdu, která by byla schopna vychlemtat veškerou krev, která koluje v žilách lidských.
Troll se v šíleném řevu podíval na pahýly, které mu zbyly a z kterých se řine krev ven. Přitom se přetočil na záda a je mi vlastně už vydán na milost i nemilost.
Další bleskový švih, celá pravá paže zmizela a nová vlna krve se vyvalila ven, do země, mezi jehličí. Napojit žíznivou matku zemi.
Můj další krok, dostal jsem se na pravý bok řičící zrůdy.
Kritickým pohledem jsem se na něj pohlédl a jedním sekem jsem mu otevřel břicho až k hrudníku, do kterého se můj meč zasekl.
Musela to být neskutečná bolest, ale to zvíře je zřejmě zvyklé na bolest, vypadá to, že je to nějaká bojová rasa, či co.
Křupnutí.
Nechutné, trochu mlaskavé. To jak jsem vytrhl svůj meč z jeho hrudníku.
Celá scéna je hodně nechutná, ale já si ji opravu užívám.
Bohužel i na Trolla už to bylo hodně a zřejmě brzy omdlí bolestí.
Rozhodl jsem se učinit poslední krok.
Směrem k jeho hlavě.
Planoucí meč svírám v ruce, ale neudeřil jsem mečem.
Rychlý pohyb do pokleku a ostrá spodní hrana štítu narazila do ohryzku a probořila se dovnitř.
Není ostrá na to, aby projela tkání, ale byla dostatečně ostrá na to, aby projela ohryzkem a dostala se až k páteřním obratlům, které rozdrtila.
Zjevně jsem spokojen se svým výkonem.
Rychle se vztyčím.
Tohle jsem si opravdu užíval.
Nějací další nepřátelé by mohli chtít véct útok na mne.
Rozhlédnu se.
Hledám cíl.
Mé planoucí oči klasifikují všechny faktory.
Vybral jsem si cíl.
Zraněný Xeldarin, který by mohl být pomalu přirpaven znovu k boji.
Psi-Kotixe má můj bratr. Nebudu mu kazit jeho radost.
Pod přilbou se oběví úsměv. Nepozorován, nezván, ale je tam...

Mou radost ze způsobené bolesti a náhledné vyhlídky na další způsobování bolesti přerušila ostrá bolest pod levou lopatkou.
Xeldarin, ke kterému bych se zřejmě vydal se stal vedlejším, ale nepřestávám si ho hlídat.
Zřejmě jsem dostal šipku akorát, když jsem chtěl vstát. Když jsem měl ještě ramenní plát pozdvihnutý od toho, jak jsem zarazil štít do Krollova krku.
Otočil jsem se rychlostí blesku. Mé oči planou snad ještě více. Planou zlostí k tomu, kdo se mi opovážil způsobit bolest.
Sice to není nic extra, ale můj desátý smysl mi říká, že to nebude jen tak.
Pokud je na ní jed, budu muset jednat rychle.
Musím zničit toho, kdo to udělal. Zbavit se šipky a s pomocí mých bohů se vyléčit.
Meč jsem sevřel ještě pevněji než doposud.
Mé oči nachází cíl.
Je nedaleko.
Vyrazil jsem. Už nejdu, protože jsem si vědom toho, že musím jednat, co nejrychleji.
Vypadá to až neskutečně, jak rychle se dokáži v takové těžké zbroji pohybovat.
Deset sáhů zmizelo stejně jako Mungova krev v zemi.
Během chvilky.
Nepřítel se schovává za stromem.
Když se dostanu na úroveň toho stromu, tak zastavuji své tělo a zároveň útočím v úrovni krku na nepřítele.
Jednoduchým pohybem ruky doprava.

Tak nějak mi došlo, že se zřejmě skrčí.
Bohužel jsem jednal moc impulzivně. Zlost ze sásahu mne oslepila.
Nesmím si dovolit další chybu. To nesmím
Ve chvíli, kdy se zasekává meč do kmenu stromu, společně s hlasitým ťuknutím, jako když se kácí stromy sekyrou, protože sílu mám opravdu ohromnou. Jsem pustil jeho jílec a další krok pokračoval v běhu.
Má pravá ruka instinktivně vystartovala nahoru, aby stiskla rukojeť mého obouručního meče.
Ucítil jsem ho, jak ho svírám ve své ocelové rukavici a jediným tahem ruky jsem ho začal vytahovat.
Současně jsem povyskočil, abych mohl provést otočku ve vzduchu.
A opravdu. Obrovský ocelový kolos se začal otáčet. Pravá ruka začala vytahovat dlouhou čepel mého hrozivého obouručního meče a má levá ruka se ohnala za mne, aby mohla pustit štít a tím pádem ho mrštit přímo po Daedovi.
Tento hod štítem i vytahování zbraně mi akorát nahrává do mého záměru.
Hozený štít mi jistě dá tolik potřebný čas, abych se stihl připravit na útok toho mrzkého tvora a abych ho mohl zničit.
Má zlost mne podněcuje k ještě větším výkonům.
Bolest, kterou mi způsobila šipka, používám jako dopingu, který mne ještě více žene k dokonalosti.

Nepatrné pokrčení kolen, příprava k dopadu a dopad. Dunivá rána, jak jsem dopadl, kusy země odlétly. Zem se doslova rozstříkla pod mými chodidly.
Má zbroj vydala svůj charakteristický ocelý řev a meč zapadl do druhé ruky.
Jsem akorát připraven vyrazit proti Daedovi.

Cože? Zase se pokouší dostat do mých zad? Copak tihle upíři vyrůstali všichni spolu a všichni umí útočit akorát zezadu? A navíc bodat východními zbraněmi to silné plátové zbroje. proběhla mi hlavou myšlenka, když jsm si všiml, že se mne opět snaží oběhnout.
Jak ubohé.
Nehodlám zkoušet nějaké obtížné útoky. S takovýmhle obouručním mečem toho moc dělat nejde.
Z připraveném postoji, v kterém jsem byl jsem uvedl čepel svého meče do pohybu.
Pohybuje se rychle, jako blesk z čistého nebe.
Je v úrovni žaludku. Tak, aby se nemohl nepřítel sehnout, ani nadskočit.
Naprosto ničivé na někoho, kdo běží proti mě, když mu jdu mečem v jeho protipohybu.
Nemůže prakticky nic dělat bleskne mi hlavou.
Snad jsem na něco nezapomněl.
Dávám do tohoto jediného úderu všechnu svou sílu a rychlost.
Jediný útok, kterým plánuji svého nepřítele přeseknout vedví.
"Sedmičko. Vy kterým sloužím téměř celý svůj život. Veďte mou ruku. Učiňte mne rychlejším a silnějším. Darujte mi sílu jako už mnohokrát předtím. Nikdy jsem vás nezklamal. Vždy jsem věřil jen ve vás. Vždy jsem šířil víru s vašimi jmény na rtech. Prosím, nedopusťte, aby tento podlý červ, který mi do žil vpustil jed, který otrávil mé tělo, nedopusťte, aby se dožil příští chvíle!!!!! poslední myšlenka byla mou motlitbou ke mým bohům. Jediným a pravým. Poslední myšlenka předtím, než dojde, jak si přeji k ukončení tohoto boje...

Měl jsem štěstí. Zřejmě počítal s něčím dalším. Nějakou magií třeba. bleskne mi hlavou, když začne má čepel projíždět pasem Daeda.
Opravdu. Můj útok byl rychlý jako blesk z čistého nebe a tak nebyla prakticky možná žádná reakce z jeho strany.
Rychlé pročísnutí vzduchu a zakousnutí se do živé tkáně.
Meč projel celým tělem. A protože je dostatečně dlouhý, tak jsem vlastně Daeda rozpůlil v pase.
Již není pochyb o tom, že mám obrovskou sílu.
Sprška krve vystříkla do okolí a mrtvé tělo padlo na zem.
Stejně tak i já.
Padl jsem na jedno koleno.
Hned poté, co meč opustil tělo mého soka.
Těžce jsem si oddychl. Rozhlédl jsem se kolem a vyhodnotil jsem situaci jako vhodnou k vytáhnutí šipky.
Rychle jsem si sundal přilbu.
Mám trochu červenější barvu než obvykle, ale je možné, že to je od námahy, kterou jsem musel podstoupit při tomto boji.
A není se čemu divit. Po takovém výkonu.
Můj meč leží již nějakou dobu na zemi.
Pustil jsem ho hned když jsem dopadl na koleno.
Poté, co jsem sundal přilbu, jsem si sundal i rukavici. Pravou.
Levou paži jsem nadzvihl, abych mohl dosáhnout na šipku, která je zabodlá v mém těle.
Pravou rukou se snažím ji pořádně chytit a pak vytrnout.
Ať to bolí jak chce.



Doufám, že těchto pár ukázek boje vám stačilo k tomu, abyste se inspirovali a mohli psát takové a lepší. Snad jsem na nic nezapomněl. Tenhle příspěvek jsem psal už dávno a teď jsem ho jen doupravil, tak ho berte mírně s rezervou. Určitě jste si všimli, že všechny ty rady předtím byly sepsány lépe :)

MH: Hehe stále mám tuhle klasiku :)
A určitě dej vědít, abych věděl, co budu hrát :)

MH: Viz diskuze. Určitě bychom to tak měli udělat, protože jak tak vidím, tak se ti stává dost, že nemůžeš delší dobu nic dělat a to by je určitě otrávilo :)
Celkově na mě můžeš převést větší část zodpovědnosti, když jsi na tom s časem tak špatně ;)

1) Řád
2) Poselství
3) Předurčení

1) Hostinec
2) Cesta

***************

Hrajeme

Prosím, od této chvíle do jeskyně pouze herní příspěvky, případně řádná "MH" (o nich dále).

K mimoherní komunikaci používejme diskuzi.
Nechť se nám hra daří.

Je jaro. Stromy se zelenají novými listy, tráva ožila po zimním spánku pod sněhovým příkrovem, drobné rostlinky se předbíhají v kráse svých květů a sluneční paprsky už začínají příjemně hřát.

A přesně toho využívá holohlavý muž s kovovým kroužkem v uchu. Posadil se na svém vaku tak, aby jeho rozložitá záda zachytávala co nejvíce tepla. Mlčky snídá obrovskou porci sýra a přikusuje k němu chléb. Čas od času se napije vody z měchu a nezřetelně zakleje, když zuby pocítí pronikavý chlad. V noci ještě téměř mrzlo.

Ze svého místa, na vrcholku kopce, pod velkým dubem, má rozhled do širého zvlněného kraje i na všechny tři stezky, které na toto místo vedou. Občas jeho zrak přelétne obzor, bližší i vzdálenější okolí. Dnes je den po úplňku, den nové zkoušky.
Na jednom z dalších kopců se několikrát cosi zalesklo.

Sice to vypadalo, že jsem zabraný do svého jídla, ale smluvený signál jsem nepřehlédl. S povzdechem jsem odložil sýr i chléb a stoupnul jsem si.
Spíše ze zvyku, než z potřeby, jsem si zaclonil tmavé oči před sluncem a pohledem pátrám po známce čehokoli lidského ve směru, odkud přišel signál.
"První přichází." zamumlal jsem si sám pro sebe a houpavým krokem jsem došel k dubu, kde zabalený v přikrývce čeká můj meč. Za maličký moment už je na svém místě u mého opasku. Před cizími pohledy je však chráněn těžkým zimním pláštěm, který halí téměř celou moji zápasnickou postavu. Možná právě proto, že můj vzhled budí respekt, jsem tady. Měřím o něco málo více, než dva sáhy a jsou to dva sáhy poctivého masa. Obrysy temně zeleného pláště jen naznačují moji skutečnou sílu. Holá opálená hlava a kruhem železa v jednom uchu, mohutné řeznické ruce a těžké boty už jen dotvářejí obraz toho, že se mnou není snadné pořízení silou. Drobné i větší jizvy na obličeji a rukou ale dokládají, že i já jsem našel své přemožitele.

"Příště si přinesu pivo, u všech mořských potvor!" syknu vztekle, když mě opět na zubech jedovatě zastudí voda, které jsem se napil.
Ještě jedním pohledem zkontoluju okolí a znovu klidně zasednu k sýru a chlebu. Nikam nespěchám, vím, že přijdou, tak prostě čekám.

Protloukáš se světem všelijak, jdeš si vytrvale svou cestou, kterou neopouštíš ani pod vnějším tlakem. Už tě potkalo ledacos, jak dobrého, tak špatného.
Pořád to ale nějak nemá konce, stále to není ono, vnitřně po něčem toužíš. A není to jen stát se mistrem meče, hrdinou a získat Adélu. Už máš dost zkušeností, abys věděl, že snažit se něco dokázat jiným je oklika a berlička. Že ta pravá cesta je jen a jen uvnitř sebe samého...

Před časem jsi potkal zvláštního a zajímavého člověka. Byl to mladík, možná ještě mladší, než ty. Upravený, taktní, vždy zdořilý, ale také důrazný a neústupný, když to bylo třeba. Jeho většinou mírný a laskavý projev se bezvadně doplňoval s jistou moudrostí, která většinou přísluší mnohem starším a zkušenějším mužům. Celkový dojem ještě umocňovala zdrženlivost ve věcech, které se týkali jeho osobně. vlastně ani neznáš jeho jméno.
Cestoval s krásným vraníkem a zdálo se, že ti dva jsou ne dvě, ale jedna bytost. každopádně to byl výjimečný člověk a i když jste se nestýkali dlouho, zanechal na tobě dojem. Možná, že kdybyste se znali lépe a déle, přišel bys na to, že je vlastně úplně obyčejný dobře vychovaný chlapec. Kdo ví.

Tenhle chlapec ti otevřel možnost, jak dát svému životu hlubší rozměr. Nabídl ti cestu poznání sebe sama. Nelehkou zkoušku lemovanou nepříjemnými rozhodnutími, beznadějnými situacemi, předem prohranými boji, plnou zoufalství a odříkání, protkanou otázkami o smyslu toho, co děláš. Ale také naděje a dobrým pocitem ze sebe sama. Kdo zkouškou úspěšně projde má otevřenou cestu k plnému a bohatému smysluplnému životu. Nebo tak nějak to říkal. Ani ses nemusel ptát, jestli on ji prošel. Jeho zjevná spokojenost hovořila za vše.

A tak teď stojíš, ráno po třetím úplňku u posledního zájezního hostince v širém okolí. Přesně na místě, kde máš být. Od toho chlapce víš, že na kopci, na jehož vrcholu roste prastarý dub a kde se stýkají tři stezky, čeká někdo, kdo tě může nasměrovat. A také víš, že od okamžiku, kdy s ním promluvíš a dáš mu slovo, už není cesta zpátky. Ne pro čestného člověka. Rozhodnutí je na tobě. Vystoupat na kopec, který je odsud po stezce tak půl hodiny cesty, nebo se otočit a jít někam jinam.

Je ráno, velmi chladno a celý svět se právě probouzí. Zima štípe do tváří, ale slunce už má docela sílu a je schopné trochu zahřát. Stojíš na křižovatce dvou obchodních cest. Je tu velký zájezdní hostinec a několik menších stavení sloužících jako stáje, seníky. Momentálně tu nikdo není, kromě několika děveček, které nosí vodu do hostince ze studny u cesty a stráží tří obchodních povozů. Později tu bude velký provoz, ale zatím je pořád klid.
Jedna stezka vede na vrchol zmiňovaného kopce. Je asi metr široká, dobře prošlapaná. Na vrcholek vede nízkým lesem, který začíná asi padesát sáhů od hostince. Okolní krajina je zvlněná, kopcovitá s mozaikou menších lesíků, luk a křovin. Dominanty tvoří několik větších kopečků.

MH:
Ta zkratka "MH:" na začátku tohoto příspěvku znamená "mimo hru". Označují se tak příspěvky, které nenesou děj, nejsou herní, ale spíše technické. Používá se to vždy, když je potřeba sdělit něho hráčům, nebo PJi, ať už nějaké pokyny, nebo třeba upozornění na nesmysl v předcházející příspěvku, apod.
Občas se používá i jiné označení, například "TECH:", "technická:", nebo i celé "mimo hru".

Důležitým pravidlem je, že MH příspěvky se nikdy nepíší dohromady s herními. Nikdy nepište herní příspěvek, do kterého zároveň napíšete "MH:". Mnoho zkušených hráčů a PJů to bude brát jako prohřešek proti dobrému hraní. Bývá totiž dobrým zvykem, že v kvalitní jeskyni PJ všechna "MHáčka" dodatečně maže, aby nerušila při pročítání jeskyně. Pochopitelně pokud je příspěvek herní i neherní, není to možné a kazí to dojem z jinak třeba velmi dobrého dobrodružství.
Další zvyklostí je, že příspěvky mimo hru se používají co nejméně a jen pokud je to nezbytně nutné. Ve všech ostatních případech poslouží diskuze k jeskyni.

Já budu "MH" používat ke komentování tvé hry a nějakým dodatečným informacím o tom, proč jsem já jako PJ napsal něco tak, jak jsem napsal, takže možná chvílema docela často. Je to ale neobvyklé a v klasickém dobrodružství se s tím nesetkáš.

Teď ale k úvodním příspěvkům.
Můj první navozuje situaci. Je tam roční doba, čas, kdo kdy kde ... prostě obecné informace, které považuji za důležité pro další vývoj hry. Mohl bych přímo v něm uvést některé postavy do hry, tím, že bych napsal kde jsou a co vidí ... S každým hráčem tady začnu ale extra, proto je úvod velmi obecný. A zmiňuji v něm jen jednu postavu, která navázala na mě a popsala, co dělá, což je vlastně ...
Druhý příspěvek
První postava začala hrát. Je to její první příspěvek, takže je dobře, že je tam napsané jak zhruba vypadá, co má na sobě, apod. Pokud by tam byla ještě jedna postava, Treska by se možná popsal podrobněji. Zatím to není třeba a možná to udělá, až potká jinou postavu a bude potřeba, aby si udělali o sobě vzájemně představu. Obecně se v prvním příspěvku naváže na info od PJe a pokud je tam interakce s nějakou jinou postavou (nebo je příspěvek pro všechny - veřejný), neměl by chybět popis toho, jak postava vypadá - tzn. vzhled. V některých jeskyních toto obstarává PJ, který po setkání postav šeptaně rozešle popisy okolních postav. Častější varianta je ale myslím ta, kdy svoji postavu popisuje sám hráč. Pokud se začíná neveřejně, šeptaně, popis někdy není nutný, přeci jen PJ ví (nebo by měl) jak postava vypadá a co má s sebou.
Třetí příspěvěk je od PJ šeptaný pouze pro tebe. Jsou to vlastně informace o tom, kde jsi, co vidíš, případně nějaké možnosti jak jednat. Já jsem tady trošku manipuloval s tvojí postavou, vlastně jsem za tebe rozhodl, že na to místo přijdeš a vnutil jsem ti dojmy o někom, kdo vůbec nehrál. Takováhle manipulace se většinou dělá pouze v úvodu. Předpokládá se, že chceš hrát, tak přijmeš. :-) Na tenhle příspěvek ty navážeš a tím začneš hrát. Jsi postaven do nějaké situace a teď už zbývá jen vžít se do své postavy a jednat, hrát.
Je to na tobě, začni! :-)

Až do odvolání hraj prosím šeptaně, tzn, že nebudeš příspěvky posílat všem veřejně, ale v roletce pod polem na příspěvek vybereš před odesláním pouze mě.
Kdybys měl dotazy, ptej se. :-)

Protloukáš se světem všelijak, jdeš si vytrvale svou cestou, kterou neopouštíš ani pod vnějším tlakem. Už tě potkalo ledacos, jak dobrého, tak špatného.
Pořád to ale nějak nemá konce, stále to není ono, vnitřně po něčem toužíš.

Před časem jsi zaslechla něco o nějaké zkoušce, nebo cestě.

Prý jde o nelehkou zkoušku lemovanou nepříjemnými rozhodnutími, beznadějnými situacemi, předem prohranými boji, plnou zoufalství a odříkání, protkanou otázkami o smyslu toho, co děláš. Ale také naděje a dobrým pocitem ze sebe sama. Kdo zkouškou úspěšně projde má otevřenou cestu k plnému a bohatému smysluplnému životu. Nebo tak nějak se to říkalo v té hospodě.

A tak teď stojíš, ráno po třetím úplňku na kopci. Skoro přesně na místě, kde máš být. Víš, že na protějším kopci, na jehož vrcholu roste prastarý dub a kde se stýkají tři stezky, čeká někdo, kdo tě může nasměrovat. A také víš, že od okamžiku, kdy s ním promluvíš a dáš mu slovo, už není cesta zpátky. Ne pro čestného člověka. Rozhodnutí je na tobě. Dojít na kopec, který je odsud tak hodinu cesty, nebo se otočit a jít někam jinam.

Je ráno, velmi chladno a celý svět se právě probouzí. Zima štípe do tváří, ale slunce už má docela sílu a je schopné trochu zahřát.
Jedna uzoučká stezka vede na vrchol zmiňovaného kopce. Odsud vidíš strom na jeho vrcholu a s trochou snahy snad i někoho pod ním. Ale to není jisté, úplně blízko to není.
Okolní krajina je zvlněná, kopcovitá s mozaikou menších lesíků, luk a křovin. Dominanty tvoří několik větších kopečků.

MH:
Ta zkratka "MH:" na začátku tohoto příspěvku znamená "mimo hru". Označují se tak příspěvky, které nenesou děj, nejsou herní, ale spíše technické. Používá se to vždy, když je potřeba sdělit něho hráčům, nebo PJi, ať už nějaké pokyny, nebo třeba upozornění na nesmysl v předcházející příspěvku, apod.
Občas se používá i jiné označení, například "TECH:", "technická:", nebo i celé "mimo hru".

Důležitým pravidlem je, že MH příspěvky se nikdy nepíší dohromady s herními. Nikdy nepište herní příspěvek, do kterého zároveň napíšete "MH:". Mnoho zkušených hráčů a PJů to bude brát jako prohřešek proti dobrému hraní. Bývá totiž dobrým zvykem, že v kvalitní jeskyni PJ všechna "MHáčka" dodatečně maže, aby nerušila při pročítání jeskyně. Pochopitelně pokud je příspěvek herní i neherní, není to možné a kazí to dojem z jinak třeba velmi dobrého dobrodružství.
Další zvyklostí je, že příspěvky mimo hru se používají co nejméně a jen pokud je to nezbytně nutné. Ve všech ostatních případech poslouží diskuze k jeskyni.

Já budu "MH" používat ke komentování tvé hry a nějakým dodatečným informacím o tom, proč jsem já jako PJ napsal něco tak, jak jsem napsal, takže možná chvílema docela často. Je to ale neobvyklé a v klasickém dobrodružství se s tím nesetkáš.

Teď ale k úvodním příspěvkům.
Můj první navozuje situaci. Je tam roční doba, čas, kdo kdy kde ... prostě obecné informace, které považuji za důležité pro další vývoj hry. Mohl bych přímo v něm uvést některé postavy do hry, tím, že bych napsal kde jsou a co vidí ... S každým hráčem tady začnu ale extra, proto je úvod velmi obecný. A zmiňuji v něm jen jednu postavu, která navázala na mě a popsala, co dělá, což je vlastně ...
Druhý příspěvek
První postava začala hrát. Je to její první příspěvek, takže je dobře, že je tam napsané jak zhruba vypadá, co má na sobě, apod. Pokud by tam byla ještě jedna postava, Treska by se možná popsal podrobněji. Zatím to není třeba a možná to udělá, až potká jinou postavu a bude potřeba, aby si udělali o sobě vzájemně představu. Obecně se v prvním příspěvku naváže na info od PJe a pokud je tam interakce s nějakou jinou postavou (nebo je příspěvek pro všechny - veřejný), neměl by chybět popis toho, jak postava vypadá - tzn. vzhled. V některých jeskyních toto obstarává PJ, který po setkání postav šeptaně rozešle popisy okolních postav. Častější varianta je ale myslím ta, kdy svoji postavu popisuje sám hráč. Pokud se začíná neveřejně, šeptaně, popis někdy není nutný, přeci jen PJ ví (nebo by měl) jak postava vypadá a co má s sebou.
Třetí příspěvěk je od PJ šeptaný pouze pro tebe. Jsou to vlastně informace o tom, kde jsi, co vidíš, případně nějaké možnosti jak jednat. Já jsem tady trošku manipuloval s tvojí postavou, vlastně jsem za tebe rozhodl, že na to místo přijdeš. Takováhle manipulace se většinou dělá pouze v úvodu. Předpokládá se, že chceš hrát, tak přijmeš. :-) Na tenhle příspěvek ty navážeš a tím začneš hrát. Jsi postavena do nějaké situace a teď už zbývá jen vžít se do své postavy a jednat, hrát.
Je to na tobě, začni! :-)

Až do odvolání hraj prosím šeptaně, tzn, že nebudeš příspěvky posílat všem veřejně, ale v roletce pod polem na příspěvek vybereš před odesláním pouze mě.
Kdybys měla dotazy, ptej se. :-)

Sotva co jsem vyšel ven z hostince, ranní chlad mě nepříjemně zaštípal do čerstvě oholených tváří. Ve snaze jej alespoň trochu zahnat, přitáhnu si volnou rukou tmavý plášť usilovněji ke krku. Mnoho si od toho neslibuji, ale každý pokus lepší než-li žádný. Snad kdybych počkal déle, trochu by se oteplilo, bleskne mi hlavou, jak se rozhlížím chladným ránem a nasávám první doušky venkovního vzduchu, tolik lahodného po noci ve špatně větraném hostinci. Jenže čekat nechci, odpovím si v duchu. Vzpomenu si přitom na toho zvláštního mladíka, jehož jsem před nedávnem potkal. To, o čem hovořil – byť v náznacích – se mi zdá být stejně lákavé jako nedosažitelné. Pohlédnu směrem ke kopci a pomyslím si: Třeba je to možné, kdo ví? Je jen jeden způsob, jak to zjistit – vypravit se tam. Podvědomě si upravím pochvu s mečem zavěšeným u boku, nyní zakrytým pláštěm. Ten známý pohyb a dotyk mi vlil do žil sebedůvěru a odhodlání.

Jak tak stojím venku a na okamžik v myšlenkách přemítám o cizinci, vidím děvečky nosící od studně vědra. Tento pohled mě přivede k nápadu, že dřív než se vydám po cestě vedoucí do kopce, mohl bych si vzít s sebou i čerstvou vodu. Alespoň ten ztvrdlý chleba půjde snáze sníst, vrátím se v duchu k polovině bochníku, kterou jsem koupil od rozespalého hostinského společně s kouskem zabaleného a nasoleného masa před svým odchodem z hostince. Sundám vak z ramena a vylovím z něj měch na vodu. Zamířím si to ke studni právě ve chvíli, kdy k ní přichází od hostince jedna z děveček a nese s sebou prázdné vědro.
„Dobré jitro, paní“, oslovím dívku a lehce se na ní usměji. „Jestli dovolíš, vytáhnu ze studně vědro za tebe, ať si odpočineš. Jen si pak odleji trochu vody tady do tohohle měchu,“ ukáži pohledem na měch, který držím v levé ruce a čekám, jak zareaguje na moji nabídku.

"To budete moc hodný." odvětila dívka tiše a plaše se usmála. Z jejího pohledu lze vyčíst, že se jí nestává často, aby ji někdo nabízel pomoc.
"Vody si naberte kolik chcete, vědro Vám ráda půjčím." pokračuje dál a podívá se na měch svýma hnědýma očima. Může jí být tak kolem šestnácti a je docela hezká. V mnoha ohledech je to již žena, ale v něčem stále zůstává dívkou. Tmavé oči ladí se stejnou barvou hladkých vlasů, které jí sahají na ramena. Tváře má růžové od zimy, ale na půvabu jí to neubírá. Pěkně tvarované rty stále udržují plachý úsměv.

Je jí asi trochu zima. Má lehkou světlou halenku s krátkými rukávy, takže je vidět její husí kůže na pažích a předloktí.
Její oblečení doplňuje hnědá sukně těsně pod kolena a lehké boty z lýka.

Instrukce:
Fakt se omlouvám, nechci tě opomíjet, ale několikrát jsem zápletku změnil, protože nakonec je to trošku víc, než jsem původně zamýšlel a má to návaznost na mé jiné (už minulé i budoucí) jeskyně. Proto ta prodleva.

Takže zatím takhle.
Jméno postavy si klidně nech tak, jak je. Bude to Enthyr. Jak jsme se bavili, tvým úkolem bude provést postavy místním lesem. Málokdo ho zná tak, jako ty. Reálie si klidně vymysli, stejně jako cokoli v okolí. Případně jestli chceš, můžu ti nějaký náčrt zítra dodat.

Důležité je ovšem toto:
Před časem tě navštívil jakýsi starý muž a dal ti úkol. Máš provést pár dobrodruhů lesem. Z údolí jednoho z nejvyšších místních kopců (info o něm dodám zítra, je důležité) na místo, které je na druhé straně lesa a kdysi tam bývala šibenice. Dostal jsi zaplacenou slušnou částku teď a další dostaneš po splnění úkolu. Má to ovšem několik podmínek. Tvým úkolem je ukazovat jim správnou cestu a vést je. Nesmíš ovšem nijak zasahovat do jejich sporů, nesmíš nikomu z nich pomáhat proti ostatním ve skupině a dokonce jim ani nesmíš pomoci v případě přepadení.
Tobě je garantována bezpečnost, pokud splníš úkol a budeš opravdu jen průvodcem. Vše ostatní si musí vyřídit sami.

Je to prapodivné, ale peníze jsou peníze a navíc si můžeš být jist, že se ti nic nestane. Ten stařík byl divný, ale vnitřně cítíš, že tohle celé má nějaký smysl a že mu můžeš věřit. A to i přesto, že jsi ho nikdy neviděl, neznáš ho a vlastně ani nevíš, jak se jmenuje.

Cestu lesem si prosím domlouvejte s Durinem. Je mi jedno, jak bude vypadat, ale mělo by to být trochu pestré - občas nějaký ten zádrhel, aby postavy musely reagovat. A prosím komentujte jim případné nedostatky a chvalte, pokud to bude dobré.

Na cestě bude jedno překvapení - přepadení. Ale ne klasické. Bude v režii Durina a jedné jeho staré postavy, která má velký význam. Tvoje postava by měla uposlechnout pokyny staříka a nezapojovat se. :-)

Takže shrnuto, úkol pro tebe bude toto:
1) hrát postavu tak, jak jsem výše napsal
2) vytvářet s Durinem v mé nepřítomnosti průběh cesty - třeba prudká řeka, kterou je těžké přebrodit a most strhla povodeň, apod. Prostě něco, aby museli reagovat a interagovat :-)
3) hodnotit, komentovat, chválit, pomáhat
4) cokoli, co tě napadne a splní to účel :-)

Postavy budou mít za úkol dopravit na druhou sranu lesa vzácný artefakt, nebo si alespon budou myslet, že je vzácný. A některé jiné postavy ve skupině budu mít naopak za úkol artefakt zničit. Je jen na nich, jak se s tím vypořádají. Vzájemně o svých úmyslech vědět nebudou. Sám jsem zvědav, co vymyslí.

Hurá, konečné jsem se tedy dočkal! :)

Pokud to chápu správně, mám své zapojení uveřejnit až v době, kdy se k lesu - nebo tam, kde by se les nacházet měl - přiblíží, ne tam na ně čekat, jako tu naznačil Durin...

Díky, ale náčrt nepotřebuji. Mám s popisem už néjaké zkušenosti... tři léta hraní na Andoru, aspoň je budu moci využít.
Jméno postavy zanechám, kdyby bylo potřeba zapojit nějaké CP, budu psát od sebe, v tom snad problém není.

Co se týče cesty, chvály a kritiky, můžeš se spolehnout... :)
Dám vědět Durinovi, kdy na ně má vybafnout spoza keře.

A naposled, co se týče toho bodu o důležitosti...
Dost mi nesedí jim nepomáhat v pŕípadě napadení. Logicky přece nemůžu jen tak postávat se založenýma rukama a hledět na ně, jak si po cestě poradí, ne? Rád bych působil jako postava bojovné povahy, co si nedá jen tak něco líbit, jak ostatně vyhlíží řada mých doposud vytvořených postav. Měl bych v nich také budit trochu respektu, aby mne vůbec následovali. Ať si Durin vezme klidně řadu CPček, můžu se s ním na tom domluvit.

Ve spory mezi nimi pochopitelně zasahovat nebudu, to je věc jiná. Když je už ale budu doprovázet a ty cesty dobře znám, měl bych vědět, kde jsou jaká rizika. Žádám tě tímto o přehodnocení stanoviska boje ve věci mé postavy. Fakt nad tím popřemýšlej, Přece nebudu jen tak stát a mlýt mlínky, zatímco v mé blízkosti budou umírat lidé... hm?!
Na druhou stranu, s Durinem jsem si to už pěkně dlouho nerozdal a rád bych se zase přičinil. V tuto možnost jsem ostatně taky doufal už, když jsi mě sem vzal.

„To je maličkost.“ Odvětím stále s mírným úsměvem a položím si vak i měch na stranu ke studni, aby mi nepřekáželi při práci. Jak od dívky přebírám těžké vědro a spouštím jej dolů, přijde mi jí náhle líto, že se musí tak mladá – jistě den co den – táhnout s vědrem. A ještě takhle brzy ráno, zatímco většina ostatních ještě vyspává. Z myšlenek mě vytrhne zašplouchnutí a začnu tak vědro vytahovat nahoru. Pro mé trénované svaly to nepředstavuje mnoho námahy, ale když zahlédnu její obnažené ruce, uvědomím si, oč je pro ní takový úkol těžší.

Mimoděk na ní pohlédnu a věnují jí úsměv. Teprve teď si všimnu, že je docela hezká a její růžolící tváře s plachým úsměvem vypadají svým způsobem kouzelně. Vlastně je docela pěkná, pomyslím si, ale její tmavé vlasy ničím nepřipomínají světlé a vlnité kadeře Adély. I děveččiny tmavé oči mají daleko do barvy smaragdů, uvědomím si vzápětí. Můj úsměv trochu zesmutní. Naštěstí vědro již je venku, takže mohu myšlenky zahnat prací. Vědro sundám a položím jej opatrně na zem, abych zbytečně nerozlil vodu. Do nachystaného měchu trochu odliji a rychle jej nacpu do vaku, který si přehodím přes levé rameno. Podávám dívce vědro, nyní odlehčené o obsah, jenž skončil v měchu.
“Děkuji za půjčení vědra. Jak se vlastně jmenuješ, jestli smím vědět?“ zeptám se děvečky a věnuji jí přátelský pohled.

"Magdalena, ale všichni mi říkají Madla." odpoví děvče s úsměvem a vezme si od tebe vědro. Přešlápne z nohy na nohu a pohodí hlavou, až se její vlasy rozvlní.
"Už musím jít. Děkuji za pomoc a šťastnou cestu." pokračuje milým tónem.
Zřejmě už opravdu musí jít, protože se otočí a vydá se pomalým krokem k hostinci. Po pár krocích se ale napůl otočí a ještě jednou se usměje.
"A kdybyste měl někdy cestu kolem, zastavte se zase. Milé hosty tu vždycky rádi uvítáme."
Možná chtěla říct ještě něco, ale rozmyslela si to. Znovu se dala do chůze a míří k hostinci.

Jakmile se dívka otočila a vydala se nazpátek k hostinci, ještě za ní zavolám v odpověď:
“Jestli tudy půjdu zpátky, jistě se rád zastavím.“ slíbím. “Pěkný den přeji, Madlo!“ dodám s úsměvem a na rozloučenou zvednu ruku k pozdravu.
Kdo ví, pomyslím si a pohlédnu s mírným desepktem ve tváři směrem ke kopci, třeba se opravdu vrátím - a to ještě dnes, když tam nahoře nic – nebo nikoho nenajdu. Rychle však zaplaším chmurnou myšlenku a znovu si připomenu, že vlastně nemám co ztratit, když se k onomu tajemnému dubu zajdu podívat. Nanejvýš tam prosedím pěkný jarní den, dodávám si odhodlání a v duchu se přitom zatěším, až se ranní studený vzduch oteplí dalšími doteky slunečních paprsků. Přehodím si tedy vak na rameni, aby se mi pohodlněji nesl. Jelikož den teprve začíná a mám dost času, vykročím pozvolným tempem směrem k lesu, za nímž se rýsuje kopec s dubem.

S každým dalším krokem se cítím o trochu nervózněji, takže si začnu potichu pohvizdovat melodii, na kterou jsem si právě – čert ví proč – rozvzpomněl. Sice si nejsem jistý, odkud jí znám, ale to není podstatné. Hlavně že tichá melodie přinesla uklidnění. S nově nabytou úlevou se tedy vydávám po stezce. Občas se rozhlédnu po okolí a nepřestávám si tiše pohvizdovat, nyní již o něco veseleji.

Takž, Durine, znám tě a věřím ti, takže jsem se nechtěl moc rozepisovat a dávat ti přesné pokyny.

Eric Thars má u sebe zdobenou dřevěnou schránku o rozměrech 10x10x20 cm. Má úkol ji donést na druhý konec lesa.
Dutwor je goblin, který má naopak za úkol ji získat pro někoho neznámého a dostane za to zaplaceno, pokud ji dostane a donese on.
Dutwora prosím do hry zapoj ty, má vše splněno. A zadej mu úkol - někdo ho tajně požádal, ať tu schránku získá. Neví ale u koho je, jen že u někoho ze skupinky, která prochází lesem. Chci je postavit proti sobě.

Další postava, Hudy. Taky ho prosím zapoj, ale je to mlaďoch a bude potřebovat péči.

Anillie zatím nehraje, ačkoli jsem ji už do hry zapojil. Jestli nepřijde, kašli na ni. jestli anoa bude chtít hrát, může a zapoj ji jak je ti libo, já jsem své pokyny pro ní stornoval.
Stejně tak Sbeth, která se omluvila, ale měla by se za pár dní objevit. A stejně tak Artemis Fowl.

Beleg je taky na tobě, ode dneška může hrát.

Zbytek má smůlu, hrát nebude. Nesplnili podmínky.

A ke hře. Mimo Erika a Dutwora nemá nikdo speciální úkol. Proč jsou tam, kde jsou, je na tobě. ;-)

Taronovi jsem slíbil, že bude hrát průvodce skupinky přes les. Dal jsem mu nějaké herní pokyny, co se stalo jeho postavě ale jak se domluvíte, je na tobě. Takže cíl je jednoduchý, ať se všichni sejdou na místě pod kopcem s dubem a pak putujte lesem. Jaké nástrahy jim vymyslíte s Taronem, je čistě na vás. Ať to nemají úplně jednoduché, musí řešit problémy, vyzkouší si boj, ale prosím, ať nikdo nezemře. :-)

K tomu začátku ... to, co psal Treska ignorujte, prostě začněte na místě, kde bude čekat Taron, tzn. pod kopcem s dubem. Zatím jsem hrál jen s Erikem a tomu napíšu, že už je u místa pod kopcem a má hrát, až začne Taron.
Snad to není úplně zmatené, věřím, že si s tím nějak poradíš. Kdyby byl nějaký extra problém, napiš někomu z adminů, aby na tebe převedl PJ práva a on to udělá.
Díky moc, máš to u mě.

Hlavně mi jde o to, aby šli lesem, aby to neměli jednoduché a aby je to bavilo.:-)

Ještě přidávám to, co jsem psal Taronovi:
Jméno postavy si klidně nech tak, jak je. Bude to Enthyr. Jak jsme se bavili, tvým úkolem bude provést postavy místním lesem. Málokdo ho zná tak, jako ty. Reálie si klidně vymysli, stejně jako cokoli v okolí. Případně jestli chceš, můžu ti nějaký náčrt zítra dodat.

Důležité je ovšem toto:
Před časem tě navštívil jakýsi starý muž a dal ti úkol. Máš provést pár dobrodruhů lesem. Z údolí jednoho z nejvyšších místních kopců (info o něm dodám zítra, je důležité) na místo, které je na druhé straně lesa a kdysi tam bývala šibenice. Dostal jsi zaplacenou slušnou částku teď a další dostaneš po splnění úkolu. Má to ovšem několik podmínek. Tvým úkolem je ukazovat jim správnou cestu a vést je. Nesmíš ovšem nijak zasahovat do jejich sporů, nesmíš nikomu z nich pomáhat proti ostatním ve skupině a dokonce jim ani nesmíš pomoci v případě přepadení.
Tobě je garantována bezpečnost, pokud splníš úkol a budeš opravdu jen průvodcem. Vše ostatní si musí vyřídit sami.

Je to prapodivné, ale peníze jsou peníze a navíc si můžeš být jist, že se ti nic nestane. Ten stařík byl divný, ale vnitřně cítíš, že tohle celé má nějaký smysl a že mu můžeš věřit. A to i přesto, že jsi ho nikdy neviděl, neznáš ho a vlastně ani nevíš, jak se jmenuje.

Cestu lesem si prosím domlouvejte s Durinem. Je mi jedno, jak bude vypadat, ale mělo by to být trochu pestré - občas nějaký ten zádrhel, aby postavy musely reagovat. A prosím komentujte jim případné nedostatky a chvalte, pokud to bude dobré.

Na cestě bude jedno překvapení - přepadení. Ale ne klasické. Bude v režii Durina a jedné jeho staré postavy, která má velký význam. Tvoje postava by měla uposlechnout pokyny staříka a nezapojovat se. :-)

Takže shrnuto, úkol pro tebe bude toto:
1) hrát postavu tak, jak jsem výše napsal
2) vytvářet s Durinem v mé nepřítomnosti průběh cesty - třeba prudká řeka, kterou je těžké přebrodit a most strhla povodeň, apod. Prostě něco, aby museli reagovat a interagovat :-)
3) hodnotit, komentovat, chválit, pomáhat
4) cokoli, co tě napadne a splní to účel :-)

Postavy budou mít za úkol dopravit na druhou sranu lesa vzácný artefakt, nebo si alespon budou myslet, že je vzácný. A některé jiné postavy ve skupině budu mít naopak za úkol artefakt zničit. Je jen na nich, jak se s tím vypořádají. Vzájemně o svých úmyslech vědět nebudou. Sám jsem zvědav, co vymyslí.

Jo jo, chápu, že ti to nesedí, ale měl jsem určité úmysly. :-)
Jestli chceš, bod o neutralitě beru zpět a klidně bojuj po boku družinky.

Jinak vše záleží na domluvě s Durinem, věřím, že se dokážte domluvit tak, aby to bylo dobré. :-)

Měj se díky za pomoc. A omlouvám se za prodlevy a podobně. Měl to být klidný čas, ale nějak se množily problémy a věci k vyřízení, takže jsem to občas nestíhal tak, jak jsem si představoval.

Bez nejmenšího problému jsi došel až na vršek kopce, kde jsi potkal muže od pohledu ošlehaného větry i bojem. Téměř na nic se tě neptal. Jen zda jsi tam byl poslán a jsi tam kvůli zkoušce. Pak ti ukázal malou dřevěnou bohatě zdobenou schránku.
vyžádal si na tobě slib, že ji neotevřeš a že ji bezpečně dopravíš na druhý konec lesa. Neřekl přesně kam, prý to poznáš sám. Až nadejde správná chvíle, bude ji po tobě chtít správný člověk.
Nakonec tě nasměroval na místo pod kopcem, kde čeká tvůj průvodce, který ti bude ukazovat cestu přes les, protože les je dosti nebezpečný pro lidi, kteří ho neznají.
Nepůjdeš s ním jen ty, půjde prý víc lidí, ale o nich muž na kopci nic nevěděl, nebo ti to říct nechtěl.
Pak jste se rozloučili a muž zůstal na kopci, zatímco ty jsi vyrazil směrem pod kopec.

MH:
Omlouvám se, že jsem to vzal tak hopem. Odjíždím na týden a něco do zahraničí a Treska je moje postava, proto jsem to zkrátil.
Odteď se prosím řiď Durinovými pokyny a šeptej jemu.
Jako hráč teď nevíš, kam jít, ale postava to samozřejmě ví. Je to taková zkouška tvé fantazie, jestli teď dokážeš napsat příspěvek, i když se skoro nemáš čeho chytnout. ;-)
Zkus to, i krátký bude dobrý.

Ještě jedna věc, Erik bude asi ještě do setkání s Taronem hrát šeptaně, bude šeptat tobě.
Od setkání ať ale všichni hrají veřejně, včetně Erika. Budou na místě v jeden čas, není důvod pro šeptání.

Mimo Erika ať teda začne hra veřejným příspěvkem Tarona, jak čeká na příchozí na zmiňovaném místě. Postupně tam posílej postavy (mimo Erika žádná nehrála, takže to máš jednoduché, prostě je tak zapoj do hry.)

Ještě jednou díky.

MH:

Prosím pozor, do 28.2. nebudu na Andoru.
Dokud se nevrátím, platí, že mě zastupuje Durin.V případě šeptání prosím šeptejte jemu, ne mně!
Durin má v tomto dobrodružství odteď hlavní slovo. Má seznam hráčů, kteří mohou hrát, postupně vám napíše, kdy a jak máte začít hrát.
Mějte se tu hezky a dobře si zahrajte. :-)

MH:

Svoje pokyny pro to, jak máš začít hrát - kde jseš a co předcházelo, beru zpět a už neplatí. Až tu budeš, ozvi se prosím Durinovi a on ti odpoví a zapojí tě do hry.

Dobře, to je hned lepší... ]:->
S Durinem se jistě domluvím, pořád ale čekám na jeho návrhy a ještě mi nic nepřišlo...
Mohl si mu přenechat dočasne i správu nad jeskyní, pokud by třeba přišli noví hráči, tak je obratem zaškolit. Tak dlouho ale snad pryč nebudeš.
Tož... Užij si to tam plešone... :D

Putuješ už týden, protože přesně před tou dobou se u tebe objevil podivný zákazník. Přál si jednu truhličku, docela malou, věděl, kde se bude nacházet přesně za týden a slíbil ti cokoliv, co budeš chtít, když ji získáš. Řekl ti, že ji někdo tou dobou musí přes les přenést, kdo, to ti však už neřekl. Možná jich bude víc.
Neváhal jsi a vyrazil jsi. Už den procházíš lesem a celkem úspěšně se vyhýbáš jakémukoliv nebezpečí. To se však právě zřejmě změní.
Zaslechl jsi nějaký hluk, zpozorněl jsi a pak jsi si uvědomil, že za tvými zády stojí vlk. Usoudil jsi to ze zavrčení a stínu.

Na pokraji rozsáhlého lesa v údolí se rokládá poměrně velké jezero okrouhlého tvaru. Působí jako velké oko hledící k nebesům a jeho průzračná hladina působí křehce, jako vlnící se zrcadlo. Les je současně mým domovem a útočištěm.

Je krásné ráno a jaro se konečně začíná projevovat, i když je stále zima. Usedl jsem na břehu oné vodní plochy a vysoké kožené boty složil do rozrzající trávy vedle sebe. Muž širokých ramen a dobře vypracované postavy, však nikoliv extrémní svalouš, tak akorát. Má pleť je podivného tmavého odstínu - šedivé až dalo by se říci černé, kdy mou tvář s ostrými rysy lemuje hříva bílych vlasů ledabile přehozená na záda. Špičaté uši jsou znakem elfů a mám je i já - jak ostatně jinak? V pravém uchu se lesknou dvě stříbrné náušnice podlouhlého tvarů Jsou jako dva široké prstence s jemným vyrývaným zdobením.

Vybral jsem si suché místo, aby mi kalhoty neprovlhly. Opatrně smočím nohy v chladné vodě. Jak vidno, jsem otužilý a je to pro mne spíše příjemné, však při této teplotě i mé končetiny snadno prokřehnout. Mám za sebou dlouhou cestu a nohy znavené dlouhým pochodem, poznamenané několika puchýři. Rozhlédnu se po krajině a povzdechnu si nad tím výjmečným výhledem. Po chvíli začnu v nohou pociťovat stuhlost způsobenou ostrými bodlinkami ledové vody, které počnou pronikat do kůže. Je to jen odezva na rozdíl teplot, žádná zvláštnost, však začíná to být nepříjemné.

Už jako malý kluk jsem si tu každé jaro dával rozplavbu, dnes však není ten pravý čas. Mám zakázku, kterou musím vyřídit a vrhnout se v oslnivé hlubiny jezera, toho mohu i jiný den. Má levá ruka provede hnat pro jednu botu, vyrovnaje kůži, aby se mi ji podařilo dobře natáhnout a na to druhá. Slyším, že se blíží zásilka. Jsou ještě daleko, však blíží se.

Obratně se vyhoupnu zpět na nohy, couvnouc od břehu, otáčeje se směrem v les. Mé odění vypadá pevně, však žádná zbroj. Pouze kožené pevné sešívané kalhoty a k nim odpovídající svršek pro horní část těla.

Přecházeje ke stromu, kde opřený o kmen se nachází můj ostrý přítel a přesný tysový luk s malým toulcem sotva s deseti šípy. Pozvednu meč v levici a povytáhnu jej pravou za jílec z pevné pochvy, dýchnouc na naleštěnou čepel, sledujíce opar, který v zimě během pár okamžiků zcela zmizí. Zastrčím meč zpět v pochvu a s popruhem si jej připevním kol pasu a toulec pak opásám kol své hrudi. Berouc luku v pravici vykročím směrem k cestě, odkud se počal ozývat nějaký rozruch.

Ať už tě do těchto končin zavedl jakýkoliv důvod, jedno je jisté, musíš přejít přes les plný nástrah a nebezpečí.
Což by jistě nebyl úkol nikterak lehký, avšak štěstěna při tobě stála i nyní a tak se ti povedlo zjistit, že přes něj půjde celá skupina. Tuto skupinu prý povede zkušený průvodce, a tak by mělo být po problémech.
Všichni bozi žehnejte tomu příjemnému dědečkovi, který ti všechno tohle řekl.
A nezapomněl se dokonce ani zmínit, kam máš dojít.
"K velkému dubu, pod kopcem, u jezera, tam, kde les začíná."

A tak jsi šel a k tvému velkému potěšení jsi onen dub uviděl. A nejenom dub, dokonce i pár lidí, kteří se kolem něj sešli.

Ať už tě do těchto končin zavedl jakýkoliv důvod, jedno je jisté, musíš přejít přes les plný nástrah a nebezpečí.
Což by jistě nebyl úkol nikterak lehký, avšak štěstěna při tobě stála i nyní a tak se ti povedlo zjistit, že přes něj půjde celá skupina. Tuto skupinu prý povede zkušený průvodce, a tak by mělo být po problémech.
Všichni bozi žehnejte tomu příjemnému dědečkovi, který ti všechno tohle řekl.
A nezapomněl se dokonce ani zmínit, kam máš dojít.
"K velkému dubu, pod kopcem, u jezera, tam, kde les začíná."

A tak jsi šel a k tvému velkému potěšení jsi onen dub uviděl. A nejenom dub, dokonce i pár lidí, kteří se kolem něj sešli.

Ať už tě do těchto končin zavedl jakýkoliv důvod, jedno je jisté, musíš přejít přes les plný nástrah a nebezpečí.
Což by jistě nebyl úkol nikterak lehký, avšak štěstěna při tobě stála i nyní a tak se ti povedlo zjistit, že přes něj půjde celá skupina. Tuto skupinu prý povede zkušený průvodce, a tak by mělo být po problémech.
Všichni bozi žehnejte tomu příjemnému dědečkovi, který ti všechno tohle řekl.
A nezapomněl se dokonce ani zmínit, kam máš dojít.
"K velkému dubu, pod kopcem, u jezera, tam, kde les začíná."

A tak jsi šel a k tvému velkému potěšení jsi onen dub uviděl. A nejenom dub, dokonce i pár lidí, kteří se kolem něj sešli.

Ať už tě do těchto končin zavedl jakýkoliv důvod, jedno je jisté, musíš přejít přes les plný nástrah a nebezpečí.
Což by jistě nebyl úkol nikterak lehký, avšak štěstěna při tobě stála i nyní a tak se ti povedlo zjistit, že přes něj půjde celá skupina. Tuto skupinu prý povede zkušený průvodce, a tak by mělo být po problémech.
Všichni bozi žehnejte tomu příjemnému dědečkovi, který ti všechno tohle řekl.
A nezapomněl se dokonce ani zmínit, kam máš dojít.
"K velkému dubu, pod kopcem, u jezera, tam, kde les začíná."

A tak jsi šel a k tvému velkému potěšení jsi onen dub uviděl. A nejenom dub, dokonce i pár lidí, kteří se kolem něj sešli.

Slunce na své každodenní pouti po obloze o trochu pokročilo a jeho paprsky pozvolna prohřívají jarní den. Konečně si tak mohu rozepnout dlouhý plášť, do něhož se od rána choulím. Odhalil jsem tak koženou vestu, kterou mám nataženou přes košili. Jílec meče zůstává však stále skryt pod záhybem pláště. Zatím nepomýšlím na to, že bych jej sundal úplně. Ostatně takové teplo ještě nepociťuji a navíc by plášť navýšil váhu vaku, který stále nesu přes rameno – občas mu dám odpočinout a přehodím si na krátko vak na druhou, pravou stranu zad.

Od té chvíle, co jsem se rozloučil s tajemným cizincem na vrcholku kopce svírám levačkou popruh vaku ještě o poznání pevněji a cítím, jak se mi pod rukavicí potí dlaň. Dřevěnou schránku, jíž mi holohlavý muž předal do úschovy, jsem se rozhodl přechovávat právě ve vaku. Předtím jsem jí však zabalil do kousku látky, abych jí pokud možno co nejvíce ochránil, ačkoliv nevím, zda to vůbec pomůže, když nemám ani zdání, co je uvnitř. Ostatně tahle myšlenka mě při chůzi zaměstnává nejvíc, zatímco kráčím dolů z kopce. Zvolil jsem záměrně volnější tempo – po vydatném spánku v hostinci se sice cítím svěží, ale nehodlám zbytečně namáhat svaly rychlou chůzí, pokud k tomu není důvod. Cesta z kopce mi nadto úsilí zjednodušuje.

Mezitím uvažuji o svém novém poslání, holohlavém a prazvláštní schránce, kterou mám doručit a ani vlastně pořádně nevím komu. Po chvíli seznám, že takové úvahy beztak nikam nevedou. Až se setkám s průvodcem, který mě – a možná někoho dalšího – provede skrze les, jistě se dozvím o něco více. Zatím nemá mnoho smyslu lámat si tím hlavu, úkol jako úkol. Raději se věnuji sledování okolní krajiny, jestli náhodou nenarazím na známky čehokoliv nezvyklého. Když už jsem slíbil, že dřevěnou schránku doručím, hodlám tak učinit. Pokračuji tedy po cestě k místu, které mi holohlavý označil.

Cesta nebyla vůbec složitá. Sejít po cestičce pod kopec. Mohl jsi jít přímo přes vrchol na druhou stranu, ale protože nejsi kamzík, tak jsi radši zvolil příjemnější cestu. tedy po cestičce, která se pomalu vinula po onom kopci a pak ho celý hezky obejít. To proto, aby sis mohl tu cestu hezky užít.
Cesta ti uběhla rychle a bez problému. Nyní se již blížíš k dubu a vidíš tam stát osobu tmavší pleti, kterak na někoho čeká.

MH: Nyní již můžeš psát nahlas. Přicházíš k Enthyrovi.

Tech: Všichni, kteří mají úvod až na Dutwora můžou začít hrát veřejně.

Jakmi le jsem spatřil onen dub, o kterém mi stařík řekl, uvidil jsem elfa jak si zrovna bere luk a meč. zastavil jsem se "To musí být určitě ten průvodce" pomyslel jsem si. Přepočítal jsem si šípy v toulci. "Je jich třináct. Ještě tak černá kočka.", ale každý šíp dobrý. U nás ve vesnici to mu věřili, ale já tvrdím, že každý svého štěstí strujcem.

Zastrčím si košili do kalhot abych nevypadal jak nějaký buran. Ikdyž co hlavně že mi chutná.
S levou rukou na jílci svého meče a vpravé držaje luk se znovu vydávám směrem k onomu dubu.
Po nějaké chvíli přicházím k dubu a nahlas pozdravím, prej je to slušnost "Zdravím" a opatrně se rozhlížím abych měl přehled."Mám namířenho přes les a doslechl jsem se, že tu bude průvodce se skupinou, kteří jdou tím směrem" podíval jsem se na elfa "Chtěl bych se kvám přidat." a čekám co se bude dít.

U dubu:

Cesta se nachází nedaleko břehu, na němž jsem ještě před chvílí seděl. Pár kroků přes houštinu a stojím u dubu, kde se má také objevit několik několik jedinců, kterým mám být doprovodem přes hlubiny tohoto lesa. Neznám nikoho, kdo by znal každý strom, kámen i pařez v tomto lese lépe neš já. Snad jen druidové, kteří se však již po pár let neukázali. Skrývají se ve svých obydlích a já jim nehodlám lézt do zelí.

Stanu akorát u staletého dubu, když se ke mě blíží nejspíše jeden z těch, kterým mám poskytnout svých služeb. Stařec se mi nezmínil o jejich počtu, však mluvil o skupince, tudíž jich bude jistě více, nežli jen tři. Z počátku přehodnotím muže, který se svým volným krokem dostal až v mou blízkost.

Také zdravím, říkají mi Enthyr.
s pokyvem hlavy na pozdrav.
Vskutku, mělo Vás být víc. Jak se zdá, držíš časovou metu. Nikdo z nich se ještě neukázal, měli by tu ale být co nevidět.
Stále stojíc v onom místě. Vzpřímeně, levou ruku v kapse, v té pravé luk.

Vida, někdo další přichází...
přecházeje pohledem v pohyb kdesi v dáli na cestě, po které právě přišel Beleg.

U dubu:

Po cestě vedoucí k dubu přichází tmavovlasý muž. Nezdá se, že by měl nikterak na spěch a tak kráčí rozvážně. Od prvního pohledu lze poznat, že to není kdovíjaký svalovec a štíhlou, středně vysokou postavou připomíná spíše elfa, ačkoliv jeho tvář a uši tuto domněnku při bližším zkoumání vyvrátí. Soudě dle jeho obličeje, může mu být tak okolo dvaceti pěti let, možná o fous více. Havraní vlasy má kratčeji zastřižené a nad čelem pečlivě sčesané do patky. V ostře řezané tváři dominují vystupující lícní kosti a orlí nos. Pod staženým obočím probleskávají oči kovově šedé barvy, které pozorně sledují okolí a občas se mužovo čelo svraští v zamyšlení. Tváře má hladce oholené a celkově je vidět, že dbá na svůj zevnějšek. Je oblečen do tmavého dlouhého pláště, který má nyní – když už se poněkud oteplilo – na hrudi rozepnutý, takže lze zahlédnout, že se pod ním ukrývá kožená vesta. Plášť také částečně překrývá tmavohnědé kalhoty, jež má zhruba v půli lýtek zastrčené do vysokých a od pohledu pohodlných bot. Tmavovlasý přes nese rameno přehozený vak, jehož popruh přidržuje levou rukou, zatímco druhou má volně svěšenou podél těla. Navzdory oteplujícímu se počasí si ještě z rukou nestáhl rukavice podobné těm, jaké používají jezdci.

Jak pozvolna přicházím k místu, o kterém mi holohlavý řekl, vidím, že tam již stojí dva muži. Oba drží v rukou luky, ale kdyby mě chtěli zastřelit, měli by k tomu jistě již dávno dostatek příležitostí. Bandité to tedy nejsou, poznamenám v duchu. Ti by ostatně nepostávali jen tak podél cesty, doplním ještě. Nerušeně tedy pokračuji v chůzi, dokud nedorazím na vzdálenost necelých deseti kroků od obou cizinců, kde se zastavím.

Pozvednu pravou dlaň k pozdravu, zatímco levačku nespouštím z vaku.
“Buďte zdrávi,“ oslovím je a pátravě si oba prohlédnu. Nakonec se rozhodnu za potencionálního průvodce považovat spíše bělovlasého elfa a pokračuji k němu. “Jmenuji se Erik Thars a bylo mi řečeno, že se zde mám setkat s průvodcem, který mě – a snad i prý někoho dalšího - provede skrze les,“ a hlavou lehce pokynu směrem k hradbě stromů.

U dubu:

Pousměji se k nově příchozímu a vyslechnu si jeho slova.
Těší mě Eriku, říkej mi Enthyr.
pokynouc k němu s krátkou odmlkou
Říkej mi Enthyr. Ano, já mám být oním průvodcem. Hlubiny těchto lesů jsou nebezpečné a cesta nebude zas tak krátká. Jste tedy již dva, počkáme na ostatní, má Vás být ještě víc.
promluvíc k němu přátelsky. Ač se zdám být drowem - temným elfem, zjevně je má povaha dobrácká, alespoň tak nyní působím. Nikdo však není schopen odhadnout, zdali jsou mé úmysly skutečně čisté, ba jen dobře maskovaá diplomacie.

"Taky tě zdravím" pokývám hlavou "Mé jmeno je Beleg" a udělám jemnou grymasu na Enthyra by pochopil že jsem se vlastně nepředstavil. Potom odcházím a sedám si opřen o ten dub, ale tak abych viděl na oba. Podívám se na erika " Taky pulelf jako já " pomyslím si.

U dubu:

Teké mne těší Belegu.
pokynouc k muži, který se hned nato vzdálí k nedalekému mocnému dubu hlavou.

Jak tak sedí opřen o dub, při pohledu vzhůru může zahlédnout něco zvláštního. Je to obydlí vystavěné vysoko v korunách stromů. Je to zvláštní podívaná, kterou lze zřít pouze zespoda. Koruna stromu je bohatá proto domek v jeho koruně dokonale zakrývá ze všech stran. Není vidět žádná prkna, ani trámy. Vypadá skromně a jakoby byl vytvarován přímo klenbou větví, chráněje před deštěm případného obyvatele. Však žádný žebřík, ba ani šprušle na obzoru nejsou. Kmen stromu je i přes drsnost kůry - přes její členitý povrch relativně hladký a síla jeho kmene pro opepnutí snad třech dospělých mužů. Není tudíž možné do jeho koruny vylézt. Je to cesta pouze pro vyvolené.

TECHNICKÁ ZPRÁVA:
Jen drobné upozornění směrem ke hráčům.
Koukněte občas do dislkuze, řeší se tam neherní záležitosti a ony opravy by se mohly týkat i Vás. Kdo tu nejste na Andoru ještě příliš dlouho, bylo by vhodné tak aspoň nakouknout.

Ať už tě do těchto končin zavedl jakýkoliv důvod, jedno je jisté, musíš přejít přes les plný nástrah a nebezpečí.
Což by jistě nebyl úkol nikterak lehký, avšak štěstěna při tobě stála i nyní a tak se ti povedlo zjistit, že přes něj půjde celá skupina. Tuto skupinu prý povede zkušený průvodce, a tak by mělo být po problémech.
Všichni bozi žehnejte tomu příjemnému dědečkovi, který ti všechno tohle řekl.
A nezapomněl se dokonce ani zmínit, kam máš dojít.
"K velkému dubu, pod kopcem, u jezera, tam, kde les začíná."

A tak jsi šel a k tvému velkému potěšení jsi onen dub uviděl. A nejenom dub, dokonce i pár lidí, kteří se kolem něj sešli.

U velkého dubu, pod kopcem, u jezera
Sotva se pulelf usadil,uz vidite nove prichoziho...je to maly hobit obleceny v hnedem,starem plasti.Svoji postavou i vzhledem se na prvni pohled moc nelisi od ostatnich hobitu,snad jen vybaveni a to,ze nesedi nekde doma a neji boruvkovy kolac je divne. Na zadech ma vak,z ktereho trci louce,u pasu ma 2dyky a 2pripnute vacky,krom toho na nem neni nic,co by stalo za pohled.
:"Zdravim vas,potrebuji se dostat pres les a doslechl jsem se,ze je zde pruvodce,ktery pres les prevadi,je to nektery z vas?"

U dubu:

Jdu volným krokem po cestě směrem k tomu dubu.
Jsem muž špičatých uší , vysoké postavy tak asi kolem 175 coulu.Modré oči a dlouhé blonďaté vlasy.Na sobě mám koženou zbroj a u pasu se mi houpe má zbraň. Jde o meč s úzkou, však dlouhou čepelí a záštitou v půloblouku. Zátěž meče není ničím zvláštní, pouhý kruhový tvar.
Na zádech je opásán můj dlouhý luk s kterým se mi velmi dobře střílí , a toulec s několika šípy.
Na boku mám svou koženou tornu s různými věcmi.
Cestou se trochu zapozoruji směrem ke skupině dobrodruhů.Vypadá to , že budou v pohodě.Až na jednoho hobita to všechno vypadá na elfy nebo půlelfy.Ovšem vůbec se mi nelíbí ten průvodce.Vypadá to na temného elfa a ty já nemám moc v lásce.Pokud chci ovšem projít tím lesem nezbude mi nic jiného než to s ním vydržet.
Cestou mezi stromy jsem se nachvilku zahleděl na oblohu , která byla úplně bez mráčků.Přesně tak jak se mi to líbí.
Když dojdu ke skupince dobrodruhů zeptám se.
Ahoj já jsem Hudyy a rád bych s vámi cestoval bylo by to možné?Obrátím se na toho temného elfa průvodce.

U dubu:

Nu dobrá, takže, už je nás pět.
mírně se pousměji, přecházeje ono čtvero mých nynějších druhů. Sám nevím, kolik z nich se skutečně dostaví, ani jejich plný počet. Dostal jsem za splnění tohoto questu slušně zaplaceno a vlastně mne ani nezajímá, proč chtějí, abych je přepravil na druhou stranu toho lesa.

Je tu elf - několik elfů. Někteří jsou ale nečistokrevní. Tento... Hudyy, mohl by mi snad jít po krku, šance u něj ale budou mizivé.
mírný úsměv ve tváři.

Vítám Vás nově příchozí. Počkáme ještě pár okamžiků a pak vyrazíme. Jak už jsem řekl, cesta je delší a náročná.
opět ten pohled k ostatním, můj pohled ulpí na tom maličkatém hobitovi.
Že by snad lapka? Ano, ovšem... mohl by snad ale být užitečný?
ptám se sám sebe pokračujíc v řeči.

Půjdeme kolem jezera. V jedné části ale voda už dávno podemlela břeh a staly se z něj mokřady. Je jaro a ledy tají. Tudíž i odtok řekou z jezera je silnější. Přes řeku kus cesty odtud je most. Přes něj přejdeme. A támhle za tím kopcem...
otáčeje hlavu a švihnouc paží za sebe ve směru cesty, kudy lze vdáli mezi potrhanou klenbou stromů zahlédnout v dáli kopec.
...se naše cesty opět rozdělí. Tam les končí a každý z Vás si opět půjde svou cestou dál.
dodám ve chvíli, kdy se můj pohled vrátí zpět k nim.

U dubu:

Nově příchozí jsem sice zdvořilým hlasem pozdravil, ale kromě úvodního pátravého pohledu, kterýmž jsem je počastoval, si jich nyní příliš nevšímám. Popravdě řečeno, z čekání a postávání mě trochu rozbolely nohy a protože se nechci procházet jak čertík okolo stromu, usadím se na jeden z balvanů u cesty. Nic moc pohodlí, kriticky zhodnotím kvalitu posezení na balvanu, ale jen bohové vědí, co nás ještě čeká.

Poté co Enthyr, jak se náš novopečený průvodce představil, oznámil, že se brzy vydáme na cestu, pojmu nápad využít zbývajícího času a něco zakousnout. Od rána jsem jedl pouze málo. Sundám tedy za ramene vak a okamžik v něm opatrně šátrám, až vylovím půl pecnu chleba, kousek zabaleného sýru a měch s vodou. Dal bych si i maso, leč na to asi nebude teď čas. Snad později, ozve se v hlavě svůdná představa dobře propečené krmě. Vak odložím na zem ke svým nohámm. Zpoza opasku vytáhnu dýku, kterou obratně odkrojím z pecnu dva krajíce a rovněž odříznu kousek sýru. Když je dílo dokonáno, zastrčím jí zase za opasek a bez okolků se pustím do jídla.

Zatímco pomalu ukusuji, přemýšlím o Enthyrových slovech a obrátím se na něj, ve chvíli, kdy právě dojídám první z krajíců:
“Pověz, mistře Enthyre, jak dlouho soudíš, že nám cesta skrze les může zabrat?“ načež pohlédnu směrem na oblohu a snažím se vyčíst z postavení slunce, kolik hodin právě může být.

U dubu
Jidlo!,jak jsem na nej mohl zapomenout?!?
rikam si,kdyz pozoruju s hromadicimi se slinami cloveka,ktery prave rozbalil velky kus chleba a krasne ulezely syr...
Copak mam vlastne sebou ja?... Otevru svuj vak a vytahnu kolac s merunkami. Vitezoslavne se podivam na cloveka,posadim se na travu a zacnu s nejlepsi casti dne-jidlem. Pote,co se clovek zepta Enthyra,kouknu na temneho elfa a cekam..snad to nebude trvat moc dlouho,ve vaku uz moc jidla neni a ja bych nerad byl o hladu.

U dubu:

Je dobré, že se tak náhle pustili do jídla, alespoň neztrácejí čas a umějí jej smysluplně využít. Jelikož jsem sám již po snídani, nemusím svůj žaludek více zatěžovat. Po chvíli se opřu ramenem o strom, u něhož ostatně celou dobu postávám a mám tak všechny na očích. Ve slova muže se chvíli zamyslím, netrvá mi ale dlouho vyplodit odpověď.

Ovšem, záleží na tom, kolik překážek se nám matička příroda rozhodla připravit. Skrze tento les jsem snad každé jaro někoho provázel a pokaždé to bylo jiné.
při důrazu ve slova "matička příroda", spíše s ironičtějším podtextem.
Zhruba bych to ale vidě na půl dne. Nejde o několikadenní štreku, k večeru bychom měli být na druhé straně.
odvětím tedy nakonec jasnou odpovědí.

K veceru bychom meli byt na druhe strane?to jsem presne chtel slyset...doufam,ze na druhe strane lesa je nejaka hospudka,kde se dobre najim a zahraju si karty,ci nejakou jinou hru...
Po jidle si zvedave prohlizim ostatni "spolucestujici" a snazim se odhadnout,kdo se cim zivi.

U dubu:

Při Enthyrových slovech zamyšleně pokývnu hlavou a na kratičký okamžik se odmlčím, když v duchu počítám.
„Dobrá,“ dodám nakonec. „Budeme-li na druhé straně dříve než se setmí, tím lépe. Noci jsou stále chladné a tak bych raději složil hlavu v nějakém hostinci. Snad se tedy brzy vydáme na cestu.“ vyjádřím své naděje.
Povzbuzen představou útulné krčmy pustím do zbývajícího krajíce chleba. Zatímco ukusuji, všimnu si zvědavých pohledů, kterými si nás hobit prohlíží. Zatím jim však nevěnuji pozornost ani je nijak nekomentuji a nerušeně dojídám svačinu.

Dech se mi zastavil a tep se zvysil. Hlavu rychle zachvacuje panika a des. Nepritel za zady je horsi jak vidina prechodu pouste. Pomalu a velice obezretne se otacim, abych pohledl vlku do oci, pricemz ocima kmitam ze strany na stranu zvazujic, kde bude nejsnadnejsi unik. budou rozhodovat zlomky okamziku. Snad cesta vlevo? Vpravo? Uvidime. Spolehnu se na svuj instinkt, jen co se otocim.

U dubu:

Jsem stejného názoru, i když mi cestování za tmy nečiní problémy. I tak, noci tu bývají nebezpečné.
odvětím v mužova slova, přecházeje opět pohledem družinu.
Ještě ale chvíli posečkejme, zdali se k nám někdo nepřidá. Poté budeme moci vyrazit. Přestávky budou dle potřeby.
vyjádřím se ve chvíli ve věci zahájení výpravy. Postavím se nyní pevně na obě nohy, opíraje se o luk a hledíc v dálku cesty, odkud jich už několik přišlo, zdali snad nezahlédnu někoho dalšího.

Otáčíš se pomalu. Stále zřetelněji a hlasitěji slyšíš vrčení vlka. Když ho dostaneš do zorného pole, tak se zhrozíš. Je černý a obrovský. Cení na tebe své obrovské zuby a z tlamy mu odkapávají velké kapky slin.
Zřejmě jsi ho něčím vyprovokoval, protože ještě, než jsi se natočil úplně, tak na tebe skočil. Tlamu otevřenou a plnou zubů, ostrých jak břitva.

Děs vrcholí. V úleku se snažím skočit do strany vlevo. Očima prozkoumávám okolí, zda-li se najde poblíž nějaká větev, kámen či cokoli ostrého, čím by se dal vlk odradit od smrtícího skusu. Ústa široce dokořán vydávají výkřik. V očích se najde záblesk beznaděje a následného poznání. Maso! řeknu polohlasem. a pravou rukou šátrám v brašně. Snažím se najít cokoliv, ale ruce se mi třesou tak, že nahmatat konkrétní věc je téměř nemožné. Avsak tu ucítím tuhý předmět. Cosi železného. V rukách to studí a je to poměrně velké. Z tlumoku vytahuji cosi, co by za klidné situace o sobě řeklo, že je to paklíč, ale v tuto chvíli stačí, že je to úzké a železné. Pokouším se zasáhnout vlka do oka, jediné místo, kam ted můžu útočit.

Tech: Zamysli se a odpověz.
Máš na zádech brašnu. Máš v ní bordel, protože nemá kapsy. Za jak dlouho jí otevřeš a najdeš v ní něco použitelného?
Imho je to totální hovadina a jen proto, že tohle jsou nováčci ti dám další šanci. Máš maximálně čas uskočit a chytnout kudlu, co máš někde hned po ruce.

Jak si tak v klidu povídáte a rozjímáte u dubu, objeví se v houštině, mezi jezerem a u dubem zajímavá postava.
Není úplně odhalená, spíš tak pokukuje skrz husté větvičky a tak si ho mohou všimnout pouze pozornější z vás.
Postavička je vysoká tak půl sáhu, takže opravdu malinká. V houští hlavně prosvítá veliká červená, špičatá čepička, kterou má postavička naraženou hluboko do čela. Je tak dlouhá, že se v půli láme a z vertikálního směru zaujímá směr horizontální.
Krom této čepičky má postavička ještě červenou špičku nosu a botičky.
Košilku má svítivě žlutou a kalhoty hnědé.
A nejen oblečení budí pozornost. Chlapík má dlouhý, opravdu dlouhý špičatý a zarudlý nos. Mimo to má ještě bílé vousy po pás a v ruce dřevěný korbel s neznámou tekutinou.

Víc by skrz houští neviděl ani ten nejelfovatější elf, takže, kdo by zatoužil chlapíka poznat blíž, zřejmě by ho musel odhalit.

Zatím proti vám nepodnikl žádnou nepřátelskou akci, opravdu jen zvědavě koukal.

Co je to za divnou,nepovedenou mutaci trpaslika a ptaka v riji? Nechtel bych takhle vypadat,ani se mu nedivim,ze zustava v krovi a pozoruje nas,mit takovej nos a obleceni dvorniho saska,taky bych tam zustal.
Na druhou stranu by s tim nosem sly skvele hledat boruvky a jiny dobroty..
zamyslim se
Hej lidi,tamhle v krovi je neco,co nas pozoruje a vubec se mi to nelibi,chytte to, budeme mit novyho klauna!
(a treba ma i ssebou neco k jidlu,co by stalo zato,jestli ne,doufam,ze umi alespon dobre varit,nebo ze bude dobre chutnat)

Dal se nenechavam vyrusovat a pojidam svuj vytecny merunkovy kolac,cekam,co se bude dit a doufam,ze se o to divny stvoreni ostatni postaraj,jsem HODNE nerudnej,kdyz me nekdo rusi od jidla.
Presto si projistotu prichystam dyku pro pripad,ze by byla zapotrebi. To ale doufam nenastane,protoze jestli jo,tak se opravdu nastvu a budu zlej!

Ať už tě do těchto končin zavedl jakýkoliv důvod, jedno je jisté, musíš přejít přes les plný nástrah a nebezpečí.
Což by jistě nebyl úkol nikterak lehký, avšak štěstěna při tobě stála i nyní a tak se ti povedlo zjistit, že přes něj půjde celá skupina. Tuto skupinu prý povede zkušený průvodce, a tak by mělo být po problémech.
Všichni bozi žehnejte tomu příjemnému dědečkovi, který ti všechno tohle řekl.
A nezapomněl se dokonce ani zmínit, kam máš dojít.
"K velkému dubu, pod kopcem, u jezera, tam, kde les začíná."

A tak jsi šel a k tvému velkému potěšení jsi onen dub uviděl. A nejenom dub, dokonce i pár lidí, kteří se kolem něj sešli.

OT: ja jsem sice v tu dobu premyslel o brasne pres rameno ale jo... du to napsat jinak.

Čas začína plynout velice pomalu. V očích ryzí děs a hrůza. Ústa otevřena dokořán. Blesková souhra těla a nohou mě vymrštila směrem vlevo a v letu se snažím zachytit dýku, která mi visí u pasu. Vše se odehrává neuvěřitelně rychle. Zde není místo na chyby. Pravá ruka nahmátla dýku, prsty se kolem její rukojeti obmotaly a vytáhli ji. Rychlá otočka vlevo a snažím se dýkou zasáhnout vlka. Mám jedinou šanci ho zabít, což se musí povést. Dávam do toho všechnu sílu a razanci.

Uskakuješ a útočíš, tvá jediná šance na život.
Zdá se ti jako bys nemohl dýchat a tvé srdce nebilo, ale přitom bije jako o závod, div ti hruď neroztrhne.
Vlkovo ostrým zubům jsi uhnul, jen tak tak. Cítíš na krku jeho ještě teplé sliny.
Zaútočil jsi, rychle, stejně jako on. Chladná čepel se vlkovi zabořila hluboko do jeho těla. Do těla, které tě srazilo na zem.
Ještě není mrtvý, ale jeho zranění je rozsáhlé, leží ne zemi, těsně vedle tebe a je možné, že se tě pokusí ještě chytnout svými čelistmi.

Obracím se k vlkovi. Zjišťuji, že je stále naživu. Pokouším se co nejhbitěji vstát. Tělo je stále ztuhlé z nečekané situace a hruď mě neuveřitelně bolí. Není čas zjišťovat zranění, když jde o život. Dýku stále třímám v rukou. Z pevného stisku se mi na rukách projevují klouby více než kdy jindy.
Snažím se stoupnout si, pričemž stále nespouštím oči z vlka. Sliny po krku pomalu stékají, což hrůzu a děs jen umocnuje. Není čas si je setřít. Ne, dokud je nepřítel stále naživu. V obličeji se zamračím a křičím ZEMŘI! Snažím se zaútočit na vlkovu hlavu vší silou.

Vlk možná chtěl něco udělat, jenže život z něj vyprchává moc rychle na to, aby se mohl nějak bránit, nebo zaútočit.
Svůj útok jsi tedy snadno provedl. Probodl jsi vlkovi hlavu, krev se rozstříkla do okolí a i ty jsi ji ucítil na svém obličeji. Tu teplou, karmínovou, lepkavou tekutinu.
Nyní je už definitivně mrtev.

Schovávám dýku a očima přejíždím své tělo. Celé oblečení je potřísněno krví. Snažím se utřít obličej do pravého rukávu. Stejně tak si utírám sliny z krku. Hruď mě bolí od vlkova útoku, ale naštěstí nejsem zraněn. Rozhlédnu se kolem sebe. Mrtvý vlk jistě za chvíli poslouží jako žrádlo jiným zvířatům. Je čas co nejrychleji odtud zmizet. Ruce se mi stále klepou, dech je rychlý, ale postupně se zklidňuje. Až teď mi dochází, že jsem byl blízko smrti.
Rychlým krokem opouštím místo boje a snažím se zjistit, kudy jsem měl namířeno predtím. Snad budu mít na cestě víc štestí. Každou chvíli se kolem sebe porozhlédnu, zda-li na mě nečíhá další nebezpečí nebo zda-li narazím na tůň či rybníček. Pach krve je jistě cítit po okolí.

U dubu:

Teprve až s hobitovým zvolání jsem si všiml, že z nedaleké křoviny se vynořila prapodivná postavička. Nedokáži ji skrze větve pořádně rozeznat, ale od pohledu mi nepřipadá nijak agresivní a nepřátelsky naladěná. Však by taky na nás takhle nevykukovala z houští, pomyslím si.
„Mistře hobite,“ povídám pomalu odměřeným hlasem a mé kovově šedé oči upřou na jedlíka ne právě přátelský pohled, „nemíním cokoliv chytat. Tím méně zatím co ty se nerušeně hodláš věnovat svému koláči, aniž bys přiložil ruku k dílu. A už vůbec nepotřebujeme mít nějakého klauna, nejsme tu kvůli zábavě.“

Nicméně vstanu z balvanu, abych lépe viděl. Znovu si přeměřím pohledem mužíka vykukujícího z porostu a pokračuji:
„Ostatně nezdá se, že by ten tvor, ať už je jím cokoliv, měl nějaké nepřátelské úmysly. Zatím bych jej neprovokoval,“ sdělím tlumeně k ostatním společníkům. Pak tázavě pohlédnu na našeho průvodce a potichu se jej zeptám:
„Znáš zdejší les, netušíš co je zač?“ naznačím oaptrným pokynutím hlavy směrem ke křovisku.

Po hobitově výkřiku jsem s sebou škubnul, ale doufaje, že mne ostatní nevidí jsem se rozhodl ztuhnout na místě. Bohužel pro mě to pravda nebyla, protože jak bylo právě vidět, tak ten rozumbrada se díval přímo na mě.
Hrůza. Co si teď počnu? začnu panikařit, ale stále se nehýbu. U brouků to přeci funguje, tak proč ne u trpaslíčků?
Úplně pomalu a vyděšeně pak otočím hlavu na chlapíka, co to malinko přehnal s opalováním. Nasucho polknu. Asi nějakej znalec

Odešel jsi dost na rychlo, což bylo docela určitě rozumné. Chvátáš a v dáli uvidíš prosvítat slunce. Určitě to bude konec lesa, nebo mýtina.
Rychle se dostaneš až k tomu místu a uvidíš, jak se před tebou rozléhá celý širý kraj. Vidíš kopec, vidíš jezero, krásné a lákávé, už by ses k němu rozběhl, když tu si všimneš i cílu své cesty. Skupinky dobrodruhů, kterak stojí u dubu pod oním kopcem. Zrovna se o něčem baví a někteří koukají směrem k jezírku.

To budou oni. Někdo z nich to musí mít u sebe. pošeptám si pro sebe a vykročím směrem ke skupince dobrodruhů. Radši se s nimi seznámím, než je jen z dálky sledovat, bude snazší zjistit, kdo krabičku přenáší. pomyslím si.

Tak to uz je trochu moc najednou ne? nejdriv ten trpajzlik v lese a ted jeste tohle stvoreni,to jsme v nejaky pohadce ci kde,ze se tu schazi vsechny druhy dvounohych tvoru ci co?..chybi mi tu snad jen kroll a trpaslik na chudach...
Spatre noveho prichoziho se mi udela mirne nevolno,jeho vzhled mi rozhodne neni prijemny a zuby uz vubec ne
zkousel jsi si je nekdy cistit,takhle ti do roka vsechny vypadaj? v kazdem pripade me presla chut k jidlu a tim padem se mi celkove znacne zhorsila nalada. co naplat,najim se,az tohle divny stvoreni odejde.
Cekam reakci ostatnich na nove prichoziho a doufam,ze ho nepusti moc blizko k nam,prinejmensim ke me ne.

Ať už tě do těchto končin zavedl jakýkoliv důvod, jedno je jisté, musíš přejít přes les plný nástrah a nebezpečí.
Což by jistě nebyl úkol nikterak lehký, avšak štěstěna při tobě stála i nyní a tak se ti povedlo zjistit, že přes něj půjde celá skupina. Tuto skupinu prý povede zkušený průvodce, a tak by mělo být po problémech.
Všichni bozi žehnejte tomu příjemnému dědečkovi, který ti všechno tohle řekl.
A nezapomněl se dokonce ani zmínit, kam máš dojít.
"K velkému dubu, pod kopcem, u jezera, tam, kde les začíná."

A tak jsi šel a k tvému velkému potěšení jsi onen dub uviděl. A nejenom dub, dokonce i pár lidí, kteří se kolem něj sešli.

U dubu:

Pootočím hlavu po hobitově výkřiku, abych mohl zahlédnout to, co je nyní zdrojem povyku. V momentě, kdy zpozoruji mužíčka, jen se pousměji.
Vždyť ho nech, ten ti přece neublíží.
promlouvaje k hobitovi
I když ten jeho tuplák vypadá nebezpečně.
zalaškuji mírně. Za těch dob, co pobývám v těchto lesích, bylo už tu pár takových mrňousků a pokaždé jen koukali a neodvážili se vyjít z keřů ven. Bojácná malá stvoření, nemají se ale proč bát.

Pojď ven melej, my ti neublížíme.
nakláněje se za dub, o něhož se současně opírám. Abych viděl toho mrnouska, přešlápnu z nohy na nohu ve snaze lépe udržel stabilitu.

U dubu

A hele skupinka se nám schází pomyslím si. Pokývám hlavou každému nově příchozímu na pozdrav a dál v poklidu sedím na zadku. Po chvíli vidím že se spolucestující
Pustili do jídla. Co pak tu je nějaký piknik? Já měl za to, že se potřebují dostat přes les. pomyslím si a pokývám nevěřícně hlavou. Neřeknu však nic jen čekám co se bude dít.

Když se Erik zeptal jak dlouho bude trvat naše cesta, podíval jsem se směrem k Enthyrovi Čekám jak odpoví.
" Večer by jsme tam měli být." Začnu přemýšlet o jakých překážkách mohla být řeč. "Co tím myslel? " Jak tak přemýšlím podívám se směrem do koruny stromu. Jak se tak dívám tak něco upoutá mou pozornost " Jejda co to může být? Vypadá to jako nějaký domek, ale v koruně stromu? To není možné, vždyť tu není žebřík ani žádné šprušle, ba nic jak by se dalo dostat nahoru.

S mých úvah mě vyruší křik hobita. Podívám se směrem, kterým se hobit dívá. A opravdu spatřím toho malého snad i srandovního človíčka. “ Ten jeho nos by mohl dělat maják. Zřejmě dobrý násoska . A nebo hostinský co nese něco k pití pro ten piknik co tu je“
Pro jistotu zabloudím pravou rukou k botě, kde mám schovaný svůj nůž. V tom vidím jak mužík ztuhl jako by s kameněl. Otočím se směrem k Erikovi " Pane Eriku nač hned tak zhurta. Určitě Mistr Hobit zapomněl, že si objednal něco k pití a nepoznává poslíčka. Podívej na ten korbel." s úsměvem řeknu. Postavím se na nohy, ruku položím na jílec meče a otočím se k průvodci, který zrovna láká trpajzlíka k nám. Promluvím k němu trochu tišeji a tak nevím jestli mě slyší i ostatní či ne. " Na vrchu v koruně stromu je nějaký domek. Nemůže to být jeho obydlí? Co když měl namířeno domů s hospody. " podívám se na trpajzlíka.

U dubu:

V rakci na Belegova slova, přejdu na něj pohledem a v odpověď se pousměji.
Ne, tam nahoře pobývám já. Jak už jsem řekl, povývám v těchto lesích už dlouho a v korunách stromů je je lepší skrýš, než spát dole na zemi. V noci se tu vyskytuje dost vlků. Navíc je odtamtud lepší výhled po krajině.
dodám na vysvětlenou, asi v půli slov s pohledem do korun stromu. Stále mi však neuniká přítomnost onoho trpaslíčka, který sem právě zavítal a současně by nás také mohl zdržovat od dalšího postupu.

Inu, zdá se, ...
odpružeje se od kmenu stromu, abych másledně na to mohl stanout pevně na obou nohách.
... že ostatní se někde zapoměli. Jak vidím, všichni už jste se občestvili, tak budeme moci vyrazit.
prolétaje pohledem kolempřítomné.

A pokud by snad někdo chtěl ...
s pohledem na hobita
... toho mrňouse si může vzít sebou.
zalaškuji ve smyslu trpaslíčka, který tu na nás stále bojácně kouká. Ne, že bych se snad pokoušel urážet hobita kvůli jeho výšce, mohl by to však právě takto pochopit. Můj pohled k němu byl ale směřován především pro jeho všímavost k okolnímu dění - že se tu vůbec objevil někdo takový, jako je to malé stvoření v keři za stromem.

Vypadá to, že mě vidí stále a stále je něčím přitahuju.
Sakra, já věděl, že nemám nasávat až do rána! zakleju v duchu nad svou neopatrností.
Na to lákání stále nereaguji, stejně jako na ostatní řeči. Nebo ty reakce možná skrz křoví není vidět.
Avšak slova toho černýho elfa mi rozpumpují alkohol v krvi. Neudržím se a vyskočím ven z křoví.
Útočně před sebou zamávám korbelem a pak se pořádně napiju, abych měl ještě větší odvahu.
"Tak to teda ne! Já nikam nejdu a nikdo mě nikam nebere!" zapištím svým nepříliš důstojným hláskem.
Teď, když na mne vidíte bez problémů je jasné, že nejsem žádný mladík. Tvář plná hlubokých vrásek, samozřejmě tam, kde ji nezakrývají husté, bílé vousy.
Nos je rudý zcela nepochybně od množství alkoholu, který jsem požil a je z podivem, že unesu tak velký korbel. Je to jakobyste si tahali kýbl piva, přirovnáním mé výšky, k té vaší.
Abych potvrdil svá slova, tak se ještě zamračím a dupnu si nožkou ve veselé červené botičce.
"A ne!"

U dubu:

K dubu míří od lesa malá postava. Z dálky nejde poznat, co je to za rasu. Postava kráčí zvláštním pohupujícím se krokem. Na hlavě má hnědou čepici. Jeho tělo pokrývá staré, špinavé a místy i dosti děravé oblečení. Jak kalhoty, tak i vesta. Na zádech bylo možné spatřit koženou tornu. Když se přiblížil ještě víc, bylo zcela zřetelně vidět, že jde o goblina, který je celý potřísněn krví.

Jakmile dorazil k dubu, spatříte temně zelené oči, zavalitější a shrbenou postavu, dlouhé prsty a velké nohy. Ze špičatého nosu mu trčí černé chlupy, které mu čnějí i z míst, které jsou vlivem roztrhaných šatů vidět.

Mlčky se porozhlédne se po skupince dobrodruhů. Oči mírně přivřené, husté černé obočí zamračené. Pohledem přejíždí z jedné postavy na druhou. Nakonec spočinou na postavě muže, oblečeného do tmavého dlouhého pláště, kožené vesty a tmavohnědých kalhot. "Ty to tady vedeš?", pronesu pisklavým hlasem. Při této větě byly na malý okamžik vidět špičaté zuby.

Ať už tě do těchto končin zavedl jakýkoliv důvod, jedno je jisté, musíš přejít přes les plný nástrah a nebezpečí.
Což by jistě nebyl úkol nikterak lehký, avšak štěstěna při tobě stála i nyní a tak se ti povedlo zjistit, že přes něj půjde celá skupina. Tuto skupinu prý povede zkušený průvodce, a tak by mělo být po problémech.
Všichni bozi žehnejte tomu příjemnému dědečkovi, který ti všechno tohle řekl.
A nezapomněl se dokonce ani zmínit, kam máš dojít.
"K velkému dubu, pod kopcem, u jezera, tam, kde les začíná."

A tak jsi šel a k tvému velkému potěšení jsi onen dub uviděl. A nejenom dub, dokonce i pár lidí, kteří se kolem něj sešli.

U dubu:

Již jsem chtěl něco poznamenat směrem k pidimužíkovi s notně zarudlým nosem, jenž se postaral o pozdvižení právě uplynuvších okamžiků, avšak příchod dalšího nenadálého návštěvníka změnil situaci. Z dálky jsem jej ještě pořádně nerozpoznal, ale sotva co se přiblížil, uvědomil jsem si: U všech bohů – to je…goblin!. Popravdě řečeno, cítím se poněkud překvapen, že goblin se nerušeně přikolíbal až k nám. Nikdo z mých nových společníků se jej nepokusil již z dálky zastavit, což mě také trochu udivuje. Rozhodně nelze říci, že bych sdílel jejich přesvědčení, jelikož napjatý a soustředěný výraz v mé tváři dává najevo opak. Avšak pouze přešlápnu z nohy na nohu a zůstanu tak, jak jsem stál.

Těžko říct, čím jsem si vysloužil goblinovu pozornost právě já. Raději bych jednání s tímto špinavým stvořením přenechal někomu jinému, neboť při pohledu na jeho zaneřáděné šatstvo a celkově otřesný vzhled zalituji, že jsem právě dosvačil. Nicméně polknu nepříjemný pocit ozývající se ze žaludku a odpovím na pisklavý dotaz:
„Nikoliv, já nic nevedu, pouze cestuji.“ povídám a soustředěně si goblina prohlížím. “Ostatně netuším, co či koho vlastně hledáš. Snad kdybys nám to řekl, můžeme ti pomoci.“ dodám směrem k němu zdvořilým a klidným tónem.

U dubu:

Možná překvapen trpaslíkovou reakcí, což však nedávám an sobě znát, pobaveně sleduji reakci toho skřítka v má slova.
Už to tu připomíná rodeo...
proběhne mi hlavou nedokončená myšlenka, již se však v naši přítomnost blíží další postava. Vypadá podivně, alespoň z dálky mi to tak připadá, kdž počínám rozeznávat rysy oné nahrbené osůbky. Špinavý neudržovaný vzevnějśek, neholený, nemytý, zkrátka něco, co se vídá snad jen mezi skřety.

S pozdviženým oobočím odpovím téméř okamžitě v mužova slova
Myslím, že hledá mne Eriku.
přimhouřeje trochu oči, abych si urovnal obraz z onoho zápachu, který tu právě zavládnul od gobliních nemytých nohou.
Ty budeš bezpochyby další, který by byl rád převeden přes tento les, nemám pravdu?
tentokráte ke zhrbenému stvoření, které houpavým krokem přišlo až k nám. Jen tak nenápadně občas hodím očko potrpaslíkovi, který má zatím možnost zaobírat se zlatavou poživatinou v krýglu, však pouze proto, abych mél přehled o jeho pohybu.

U dubu:

"Argh", procedím mezi zuby a odvracím se od Erika? Ano, tak nějak ho tento elf nazval. Pomalu natáčím hlavu a následně i tělo směrem k elfovi. Ruce mám mírně pokrčené s lokty směrem do zadu. Vzhlédnu výš, abych mu viděl do tváře. Obočí se mírně zvedá z prvního zamračeného postavení.

"Ano, chcu se dostat na druhó stranu a vy ste vypadali, že byste tam mohli mít namířeno. Akorát sem nečekal, že tomu bude velet elf. Su Dutwor, ať máme představování za sebó.", řeknu směrem k elfovi, přičemž stojím nehnutě a pozorně. Společnost vedena elfem. A ještě k tomu je zde další elf, člověk a hobit, což nejsou zrovna přátelé goblinů. Vyčkávám na elfovu odpověď přičemž ostražite naslouchám zvukům okolí a snažím se dávat si pozor, kde jaká bytost stojí.

U dubu:

Nakloním pobaveně hlavu trochu na stranu, vyslíchaje goblinova slova
Jak jsi si již mohl povšimnout, nejsem obyčejný elf gobline.
o čemž mimochdem svědčí i má dočista černá pleť, dozajista neopálená od sluníčka a bělostné vlasy, doplňující toliko typický zjev temného elfa.

Rasy, jako jsou právě tyhle mívaly dříve strach z vysoko postavených, mezi něž patřila i má rasa, však doby se mění a my s nimi. Pomýšleje v ten hořký fakt, který nás temné elfy donutil rozpustit svá mocná imperia pod tíhou touhy jiých ras po demokracii. Je již jen málo takových, kteří udržují svá panství, nebo se o to alespoň pokoušejí.

A pokud jde o cestu tam na druhou stranu, zdá se, že můžeme vyrazit. A co tady s tím mrňousem?
mrknouc k malé postavičce trpaslíča dál ode mne, který se snad mohl i zaleknout goblinova příchodu.

Predstaveni nove prichozi(ho) postavy(individua) me dosti rozlusilo,nastesti me uklidnilo jeho chovani po prichodu.
Nikdy drive jsem o nejakeZdravim te,Dutwore,me rikaji Jesterka,smim se te zeptat,odkud pochazis?
Jako by jsme vsichni nevedeli,ze je to z nejaky baziny,nebo jeskyne podle jeho vzhledu,ale stejne me to zajima.
cekam na odpoved a zvedave(a lehce znechucene) si ho prohlizim.
Co se toho maleho stvoreni s cervenym nosem tyce,vzal bych ho ssebou,muze s nim byt sranda
akorat by si vsichni meli schovat peclive svuj alkohol..a prede mnou jidlo
Jinak bych urcite vyrazil uz ted,kdyz je svetlo a my muzeme stihnout cestu pres les do vecera.

U dubu:

Pozorně poslouchám, co elf říká a hned na to otáčím hlavu na Ještěrku. Stáčím hlavu zpět na elfa a z úst procedím slova: "Jójó, temné elf jako elf. Je to nesmrtelný, vobčas to má majetek a furt by to vládlo. Ale nésu tu od toho, abych se hádal. Musíme společně přejít les, jak se menuješ?"

Načež vyčkávaje na elfovu odpověď se opět otáčím na hobita. V obličeji je znát překvapení, že na mě hobit promluvil z vlastní vůle. Vypadá to, že spolu budeme vycházet. Přešlápnu na místě a pravím směrem k Ještěrce, "Skoro celó dobu sem byl v Bremisu, hodně vzdáleným pohoří, ale ňák se stalo, že sem musel utýct. Víš jak, už to nebylo bezpečný se tam hébat. Musel sem pryč." Následně složím ruce na hruď a se zaostřenýma očima vyštěknu: "A to malý stvoření vo ktrerým tu mluvíš, myslíš tím mě?"

Netrpělivě se rozhlížím a čekám na obě odpovědi, ruce stále založené na hrudi, v obličeji nespokojený výraz.

U dubu:

„Pravda, měli bychom se již dát na cestu.“ odtuším souhlasně na Enthyrova slova. Otálení na místě mě příliš nebaví a čím dříve vyrazíme, tím lépe. Zdvihám tedy ze země svůj vak a přehazuji si jej přes rameno, abych netaktně naznačil, že já už jsem k odchodu zcela připraven a čekám pouze na ostatní.

„A co se týče tady našeho malého rudonosého přítele,“ pohlédnu na něj s trochu vlídnějším výrazem a pak pokračuji, “nezdá se, že by oplýval valným nadšením jít kamkoliv. Pro mě za mě,“ pokrčím přitom rameny, „ stejně nevidím důvod nač jej brát s sebou a proti jeho vůli.“

Rozpravu mezi Dutworem s Ještěrkou sleduji mlčky, byť ne zcela bez zájmu. Hmm, goblin a ještě na útěku. To není zrovna nejlepší kombinace pro spolucestujícího, uvažuji. Musím tedy být opatrný, již tak je to celé divné. A čím dříve se rozejdeme, tím lépe, utvrdím se v touze okamžitě vyrazit a mít celý les již za zády. Znovu si tedy poupravím vak na rameni a čekám, až konečně vyrazíme.

Můj triumfální odpor trochu zmrazil příchod ošklivky Góbliny.
Fuj, ten je tak hnusnej, že kdyby byl ještě o něco hnusnější, tak vypadá jak moje tchýně. napadne mne přitom úplně náhodou při jeho prohlížení.
Avšak když je pozornost jinde, tak se můžu vypařit. Nenápadně jsem se přesunul o pár metrů dál. Při nějakém pohledu na mě jsem nasadil pouze falešný úsměv, kdy jsem odhalil své krásné bílé zoubky.
Na hobitovu poznámku, že mne vezme s sebou se na něj výhružně podívám a zařvu na něj svým ječákem: "Tak si to zkus, hajzle mrňavej! Než bys mě chytil, tak tě nakopu do koulí a uteču! Hahahaháááá."
A s šíleným chechotem se dám na útěk.
Korbel obejmu oběma rukama a zdrhám směr les, co mi nohy stačí. Což je vzhledem k velikosti překvapivě rychle.

Stále u dubu:

Eh...
pousměji se v trpaslíkovu reakci, pozorujíc povaveně jeho teatrální odchod.
Ta kmyslím, že teď už můžeme vyrazit. Mimochodem, říkají mi Enthyr.
v odpověď na dřívější otázku koblina, chopíc v pravicí pevněji luk, natočím se ve směr cesty, kudy bychom měli postupovat dále.

Po skřítkovi tu zůstal pouze vystátý důlek, však již mne nezajímá, proč tu byl, ani kam se poděl. Během té řádově půlhodiny, co tu jen tak postáváme, roztrhané mraky na obloze se počaly postupně stahovat.

Za následek toho lze také považovat mírné ochlazení i vítr, který se na okamžik zvedl. Nejde o žádnou vychřici, pohrává si poze se zbylým listím na stromech. Některé ze stromů však, ač je jaro a stromy by měly mít nasazené pupeny, listí neshodily. Jakoby snad byly popletené měnícími se délkami ročních období.

Tak můžeme tedy?
pozvednu obočí, učiníc na pár kroků po cestě dále. Zdá se, že cesta ke kopci vede přímo, však jak se brzy přesvědčíte, není tomu tak. Nebudu ale předbíhat ději, nyní vyrážíme!

„Hmmmm támhle je ten strom o kterém jsem slyšel“ říkám si sám pro sebe a pobídnu svoji společnici směrem ke skupince pod dubem u jezera. „Tak jedem Prixí uvidíme co nás čeká.“
Prixí, mladší klisna tmavěbéžové barvy se světlou oháňkou a hřívou, pohodí hlavou a vyrazí. Ikdyž je jasný den halím se do tmavozeleného pláště – nemám jasné světlo moc rád, dlouhý plášť splývá až ke třmenům a halí i většinu koně. Jediné co je vidět je má hůl z tmavého masivu jemně žíhaná, upnutá k sedlu jako jakési kopí a také mé vysoké boty vykukující zpod pláště. Hlavu mám odhalenou, přeci jen je teplo, moje tvář je muže středního věku a zakrývá ji čerstvý kratší plnovous. Moji výšku umocňuje to že sedím na koni a také mé dlouhé vlasy.
Když se dostanu blíže skupince pod kopcem vidím, že je dost rozmanitá. Je tu člověk pár elfů, hobit a goblin. Heh a do toho všeho huláká nějaký malý tvor, snad to od toho staříka nebyl jen vtip, potřebuji se dostat přes ten les. Konečně jsem dospěl až k dubu a zastavil.
Ani sem nesesedl z koně a pozorně se rozhlížím. Když vtom uvidím temného elfa jak se se založenýma rukama lehce baví trpaslíkem, který pořád ještě neutichl. Je na něm vidět, že se tváří, jako když mu rutinní práci někdo zpestřuje, takže to musí být ten průvodce.
Neberu na vědomí uvítací pokývnutí některých členů skupinky a rovnou spustím na temného elfa: „Dobré dopoledne, Rimiem jméno mé, mohu se přidat k vašemu společenství za účelem projití lesem?“ Můj hlas je klidný a jednolitý, doprovázený odfrknutím mého koně.

Vyzvu trpaslika ignoruji. Nema se preci cenu hnat za nim,kdyz bych z toho nemel zadny uzitek,stejne by nam saska nedelal.
Chvilku po teto vyzve se hlavy ostatnich soustreduji jinam a tak se take ohlednu.
Tady se to schazi,jako svabi na pivorikam si,spatrejic prijizdejici postavu.
Zajimalo by me,co je tohle za "vznesenyho pana",ze si prijel na koni a ignoruje nase pozdravy,to mi tu schazelo,to je mi uz sympatictejsi ten goblin. Doufam,ze ma alespon neco dobryho k jidlu a podeli se s nama

U dubu

Otočím hlavu směrem odkud přichází goblin.Zajimavá skupinka se tu schází a vrátím pohled spátky k trpajzlíkovy, abych zakryl znechucení nad tím smradem co se drží u goblina. Jak si kdo ustele tak si taky lehne, ale proč si goblini stelou v hnoji to fakt nepochopím

Pousměju se, když slyším trpajzlíka láteřit. Řeklbych mistře Hobite, že ten trpajzlík má zálusk na tvé koule. Třeba chce hrát kuželky. Sleduju jak trpajzlik bere do zaječích.
V tom slyším dusot koně. Otáčím se a spatřím jezdce, který došel knám a ignorujíc ostatní promluvil k našemu průvodci. Důležitý jak hovno v gaťách. takové mam nejradši. Myslí si, že sežral moudrost světa. Kdo ví co je to zač? Typl bych to na mága ale jak říkam kdo ví. znechuceně poodejdu a pevněji sevřu luk v ruce. Budu si na něj muset dát zřejmě pozor.

Pořád ještě u dubu:

Vskutku, skřítek prchl a během pár okamžiků zmizel ve křovisku, kde se cesta láme v zákrutu. Ostatní mne zatím nenásledují, proto stojím nyní i já a vyčkávám, co se bude díti dále.

Dusot kopyt - pravidelné, rytmické a s ním se otřásá i zem. Není silné, však je ho slyšet už z dálky. Otočím hlavu zpět oním směrem, zahlédnouc nově příhozího, respektive cválajícího, který bude jistě dalším z těch, kteří by rádi na druhou stanu. Mé dojmy se potvdí i ze slov osoby, která se ukáže být mužem. Mé oči zkoumají úroveň koně, které zajisté umím i vydatně ocenit.

Vyslíchaje si jeho slov, s mírnou ironií pozvednu obočí.
Hm... starý akcent, však to se nyní již nenosí. Tak snad dvacet let zpět, to by jeho hlásek uznal svět.
rychlostí blesku proběhne mi hlavou myšlenka zvířená vzpomínkami v minulost, kdy právě tímto přízvukem vyslovoval i představený mé pavoučí bohyně.

Enthyr říkají mi - Rimiene. A času již uběhlo, kdy stravy všichni potřební pozřeli a nyní v cestu se vydáme. K večeru za kopcem stanouti bychom měli, sic nebezpečenství toliko, číhati tu v nás by mohlo.
zaparodizuji mírně v jeho akcent, kdy jistě každý z již sešlé skupiny bude schopen uznat podivnost jeho mluvy.
Nu dobrá tedy, jste připraveni vyrazit?
odtrhnouce pohled od muže na oři k ostatním

U dubu:

Po vystoupení prapodivného pidimužíka a po zjevení se hygieny nedbalého goblina se mi zdá příjezd dalšího spolucestujícího spíše úlevný. Ačkoliv shledávám jeho chování mírně přezíravým a arogantním, zase tolik mi to nevadí. Ostatně nejsme tu od toho, abychom se přátelili. Nejdřív práce, potom zábava, zopakuji si v duchu své celoživotní krédo. Pokynu tedy jezdci na pozdrav, ale to je asi tak vše. Spíše se pokouším odhadnout o koho asi může jít. Pozorně si jej tedy prohlédnu stejně jako jeho koně, zatímco rozmlouvá s naším průvodcem.

Na Enthyrův dotaz zareaguji s úlevou, která na mé doposud strohé tváři vykouzlí mírný úsměv a oči na okamžik ožijí nadšením, že konečně vyrážíme. Na znamení souhlasu kývnu hlavou a pronesu pevným hlasem:
„Dejme se tedy na cestu.“ Pak pohlédnu krátce na oblohu, protože jsem si povšiml jak lehký vítr svými pažemi pročesává koruny stromů. Stáhnu přitom v zamyšlení čelo a ještě, spíše už jen pro sebe, dodám: „Dokud je nám počasí nakloněné…“. Po těchto slovech si lehce přitáhnu plášť ke krku a znovu si přehodím na rameni vak, nyní snad již definitivně.

U dubu:

Natočen směrem k Enthyrovi suše pronesu:"Ja bych šel klíďo hned. Žádny votálení."

Načež vyrušen příjezdem něčeho moc vysokého. Otačím se a vzhlížím k nebesům jak vysoké skály v rodném pohoří. Zapištím si potichu pro sebe: "No to je spočenost. Takové nóbl s náma. Šutr po něm, ať sleze, dyž chce mluvit." Zakroutím hlavou v nesouhlasu a současně umístím své ruce v bok, pokrčím nos a vytvořím v obličeji náramně znuděné divadlo. Po chvilce se otáčím pryč, utvořím neutrální výraz v obličeji a ruce spustím volně k tělu.

Hobit měl štěstí. Z reakcí Enthyra, Ješterky a toho dalšího elfa usuzuji, že trpajzlík s červeným nosem nebyla posměška na moji malou postavu.

U dubu se skupinkou dobrodruhů:

Nerudné mumlání nových společníků ignoruji, někteří nemají ani ponětí, že se setkali s tvorem, který ovládá magii.
Všichni jsou odhodláni vydat se na cestu. Zatím co poplácávám klisnu po šíji, honí se mi hlavou průvodcova slova. Moc ho nenatchl, můj dialekt starých mágů, no to bych od temného elfa nečekal. Při těchto myšlenkách jsem se nepatrně zamračil. Kdyby aspoň nezkomolil moje jméno. Rimien je staroskřetské označení pro nepovedený meč! Jsem Rimiem ty ignorante! Své myšlenky nepublikuji nahlas. Vyvolat spor mezi začínajícim kouzelníkem a zkušeným temným elfem se mi nezdá jako dobrý nápad. Navíc, když jsou elfové magické bytosti, takže jsou odolní proti mé magii. Z nikoho jiného magická síla nevyzařuje, až na toho "čistého" elfa a půlelfa, jeho záření je však velmi slabé. Snad tu nikdo jiný magicky nadaný není, nebo svoji přítomnost mistrně skrývá.
Všichni se vyhupují na nohy a rovnají si zavazadla na záda a opasky. Prixí neklidně pohazuje hlavou, je nervózní z dlouhého stání. "Neboj za chvíli vyrazíme" zašeptám své společnici do ucha. Nervozita mého koně je ne místě, celá atmosféra odchodu je podivná. Všichni po sobě pokukují, ale nezastaví se pohledem na nikom déle, než pár okamžiků.

Neustále a pořád ještě u dubu:

Měl bys z toho koně raději brzo slézt. Tato cesta není dobrá pro koně. Většina poutníků chodívá oklikou.
odvětím k muži sedícímu na klisně, otáčeje se konečně ve směru cesty.

Vítr, který sem tam pofukuje se na okamžik utišil, však běhm krátkého okamžiku se opět vrátil a také zesílil. Cítím, jak chladí mé tváře, však jsem toho zvyklý. Vykročím ve sméru cesty, již se neohlížeje, zdali mne následují. čekal jsem již dost, než se vůbec rozkývali k dalšímu pochodu. Cesta se zdá být koňmo vcelku dobře schůdná, tedy alespoň prozatím, však jak se brzy snad ukáže, nemůže tomu tak být po celou její délku. Je přímá, jako šíp a kopec v dáli je zbarven v šedozelený odstín, kdy již většina sněhu roztále, však stále jej trocha zbývá. Tráva se tak dostala na povrch, však země je místy ještě dosti blátivá. Zkrátka jaro, které nemá mnoho lidí příliš v oblibě.

Kousek za dubem

Otřepu se z náhleho poryvu větru, zhoupnu se v těle a kolíbavou chůzí se vydám za Enthyrem. Sem tam poočku pomrkávám kolem sebe na křoviska, pod nohy a tak vůbec sleduji dění kolem sebe. Počasí je tu skoro jako v horách, takže si ani nestěžuji, i když vzpomínky domova nejsou zrovna to, na co bych rád v této situaci myslel.

Jakmile se všichni pomalu vydávají na cestu, pomrknu po všech v rychlosti, zda-li někde nezahlídnu krabičku, kterou bych měl získat.

Ke svému překvapení ji nevidíš. Zřejmě ji ten, kdo ji nese schovává.

Kousek za dubem
Konecne! uz jsem se chystal dat si treti svacinu.
Vstanu,peclive si urovnam vsechny veci,aby se mi pohodlnej slo,rozhlednu se po ostatnich
strasna chaska tohlecto,ale co,hlavne at se dostaneme na druhej konec lesa a tam se najime,zbytek mi muze bejt ukradenej,pro me za me,at si tu je vedle sebe to smradlavy stvoreni a ten nafunenej jezdec,co na tom zalezi a vydam se za drowem s virou,ze nas prevede pres les jeste do dnesni vecere a ja se budu moct vklidu najist

U dubu:

Hnedka jak jsem přišel , ulehl jsem u dubu a spal jak zabitej.Občas mě vzbudily nějaké křiky , ale nevěnoval jsem jim pozornost a raději jsem spal.
Myslím , že se mi zdálo o mém příbytku na stromě na okraji lesa asi 1000 sáhů odtud.
Ale co to?Najednou mě ze spánků pomalu , ale jistě probouzí studený vítr.Je to snad nějaké znamení , že vyrážíme?
Podívám se po ostatních a vidím , že už se asi chystám k odchodu.
Jdu tedy za průvodcem a chladným hlasem se zeptám:.Už vyrážíme nebo tu hodláme sedět až do noci?
Dofám , že si nikdo z dobrodruhů nevšiml mého spánku.To bych si neudělal zrovna dobrou pověst hned na začátek našeho dobrodružství.

Dále od dubu:

Od počátku poklidného putování, odtrhne mne Hudyy, ve snaze dohnat nás, však od dubu jsme zatím pouze kousek. Rimiem zatím, zdá se, se neměl k sesednutí z oře a z místa nevyrazil. V mužova slova jen s úšklebkem odvětím.
Zdá se, že nesledujete dění, již jsme vyrazili.
ani se neotáčeje, pokračujíc dále cestou.

Po krátké době se k mé osobě a těm, kteří tu již kráčí se mnou, přidali další a pokračujeme tedy nyní jako skupina cestou dále. Stezka zdá se, je sice široká, nicméně neudržovaná. Je to už dlouho, co tudy prošla lidská noha. Jen několik rozmokvaných stop zvěře, která se právě s tímto ročním obdobím probouzí k životu. Kapání tam shora postupně ustalo a mezi mraky opět prorazilo několik paprsků slunce. Toto počasí je vskutku jako na apríla. Chvíli tak, pak zase onak. V doprovodu průvodce, urazili jste na nékolik desítek sáhů a náhle zdá se, že cesta končí.

---

Není tomu ale tak docela. Rozkládá se před Vámi mělké a z části zalesněné údolí, táhnoucí se kamsi vlevo. V jeho prohlubni jest na první pohled menší rybník, který bez pochyby vznikl vyrovnáváním hladin jezera, kdy se odtok řeky vylil z koryta. Cesta přímo je tu tímto zcela utnutá a rákos, který jí přehradil napovídá, že právě zde vznikly mokřady, před kterými před pár okamžiky vyprávěl Váš průvodce.

Ti bystřejší si však mohou povšimnout, že cesta zde nekončí, nýbrž pokračuje kolem keře po pravé straně, stočená pod ostrým úhlem. Nejde však již o širokou cestu. Tato je o poznání užší, v podstatě jde pouze o stezku mezi keři, kterou zde vyšlala vysoká a používá ji vcelku často. Z toho lze usoudit, že tato cesta je neudržovaná a velký tvor zde nemá příliš šance projít.

Výhled v údolíčko je odtud poměrně příjemný, sic mokřady příliš krásy nebudí. Kopec, přes něhož je nutné při této cestě přejít se již blíží a podivný závoj, jež jej halil postupně řídne. Je to přímo za nosem, však probořit se v bažinu není příliš příjemné.

---

Zastavil jsem se a chvíli pozoruji kopec v dáli. Ve tváři nečitelný výraz,můj pohled přejde přes bažinu a rákosí až ke keři, za nímž se skrývá cesta k našemu dalšímu postupu. Přistoupím blíže a odhrnu několik větví keře a odhalím poměrně úzkou cestičku.
Zdá se, že je poměrně rozblácená, dal dávejte bacha, kam šlapete.
pronesu jednoduše. Sám se nemusím být, že bych snad sklouznul do bažiny. Jsem zvyklý cestovat v takových podmínkách a proto i řádně vybaven.

Tak konecne jdeme,jen doufam,ze to nebude trvat dlouho
myslim si,ale hned po par sazich cesty ustrnu pri pohledu,ktery se mi naskytl potom,co drow odkryl ker a odhalil tak dalsi cestu.
Hej sefe,to mame jit zkrz tenhle mocal? Neni to kapanek nebezpecny?
Tohle mi zacina smrdet...drow nas vede lesem a hned nas vede po takovy bahnity ceste,nevim proc,ale prestavam mu verit.
Vzhledem k tomu,ze vsak cesta jinam nevede,nezbyde mi vsak nic jinyho,nez jit,v kazdym pripade prvni za drowem jit nemusim. pockam,az projde par lidi a pak se teprve zaradim. No,alespon ze ten "vznesenej" pan na koni bude musel sesednout a jit pesky,jsem zvedavej,jestli pujde,nebo se jako manicka vrati na koni uplakanej domu.

Na cestě od dubu:

Od té doby co mě Enthyr vyzval k sesednutí jsem nepromluvil. Sám snad poznám kdy mám sesednout. Tahle cesta není nic s čím by si Prixí neporadila. Mé přemýšlení však utne naskytující se pohled na řídký hvozd, ve kterém je snad víc mokřadů než stromů.
"Promiň Prixí tady se rozdělíme." povídám nakloněn k hlavě svého koně. Sdělení o tom, že ji opustím a výjev, který stojí před ní, komentuje zaržáním a šleháním oháňkou. Taky hobit vyjádřil znepokojení z překážky, která se před námi rozkládá. Tiše a beze slova slézám z koně. Odebírám různé věci z kapes pod sedlem a ty nejpotřebnější vlkádám do dvou kožených brašen, které jsem si zavěsil na opasek. Zatímco zkracuji třmeny, aby klisně bránily v pohybu co nejméně, nakloním se zase k Prixí a řeknu jí: "Buď v okolí. Kdybych něco potřeboval, tak se na Igite mon objev co nejdřív." Mezitím se za mnou mihne další poutník, nevrle se na něj zadívám, protože nemám rád, když někdo slyší to co mu není určeno. Celou uzdu i ohlávku složím do poloprázdných kapes pod sedlem a poplácávám klisnu po zadku na zanemí odchodu.
Během toho co má společnice odchází, přistoupím blíž k našemu průvodci abych si s ním důvěrně popovídal. Hovořím s nim polohlasně a dál od odstatních aby nás nikdo nerušil a neposlouchal.

Enthyre, mohu s vámi mluvit? řekl jsem poté, co jsem zpola odstrojl koně a opustil ho. Dal jsem za pravdu vaší radě a budu pokračovat pěšky. pokračuji již polohlasně. Zatímco se temný elf se posměšně pousmějě Můj kůň je cvičen pohybovat se samostatně, ale jestli budu potřebovat něco co má stále v sedlových brašnách mohu ho přivolat, ale za pomocí magie. Takže se potřebuji zeptat, zda je v těchto oblastech něco co, na co může mít negativní vliv mnou vyslaná magie? Jsou tyto hvozy a mokřady prostoupeny nějakou temnou silou, se kterou bych mohl splynout?. Domluvil jsem a sleduji klidnou tvář Drowa.

U mokřad v údolí:

Sluneční paprsky, přinejmenším na čas, rozehnaly nevlídné počasí. Jsem tak rád, že prozatím se mé ponuré prognózy nevyplnily a cesta tak snad rychleji uteče. Jakmile jsme se dali do pohybu, kráčím ke konci zástupu a sleduji cestu. Zaujme mě několik stop zvířat v rozmoklé zemi. Nejsem zálesák a tak mi jejich tvary nic neříkají, ale přesto si zapamatuji jejich přibližný počet a tvar, a rozhodnu se napříště sledovat cestu ještě pozorněji, nevyskytnou-li se otisky znovu.

Před mokřady jsem se zastavil spolu s ostatními. Jezdec, Rimiem – jak se nám představil, se nyní musel rozloučit se svým věrným ořem a učinil tak právě v okamžiku, kdy jsem jej míjel, abych se podíval, jak vypadá cesta před námi. Sice jsem neslyšel jeho slova a popravdě řečeno, nijak zvlášť by mě to ani nezajímalo, ale i tak jsem si vysloužil jeho nevrlý pohled. Jeho reakci se pobaveně ušklíbnu, dávaje tím najevo, že je mi zhola jedno, co si o mě myslí a pokračuji dál.

Enthyrova slova o blátu mě příliš nepotěší a s lítostí pohlédnu na své pohodlné boty a čisté nohavice kalhot. Při vidině zabláceného šatstva se trochu oklepu, protože cesta před námi nevypadá nejlépe. Nerad bych se zašpinil nebo do toho hnusu dokonce spadl, jak nás průvodce varoval. Zamyšleně si přitom rukou sklepnu z pláště nějaké neviditelné snítko nečistoty. Rozhlížím se okolo po nějaké větvi či většímu klacku, který bych mohl použít jako provizorní hůl. V duchu si vynadám, že jsem si jednu nepřipravil, když jsme otáleli u dubu.

Jak vidno, chvilku času na porozhlédnutí snad najdu, jelikož tajnůstkářský Rimiem si zrovna špitá něco s průvodcem. Copak mu asi leží na srdci, že se nemůže zeptat na hlas?“ podivím se v duchu a hledám dál vhodný klacek.

Technická:
Najdu v okolí nějaký vhodný klacek, větev, který by mi jako hůl posloužil?
Chtěl bych jej využít jako cestovní opěru, abych se v blátu nevymázl, nebo s ním alespoň prošťourávat hloubku podezřelého terénu před sebou.

Jakmile dorážíme k mokřadům, začínám být opět nervozní. Ne, že bych měl strach z bahnisek, to ne. To u nás občas se také nějaké našly. Co se mi nelíbí je podivný mág co nemluví a hobit, co mluví až moc. Nelíbí se mu močál. Vždyť je to takové krásné místečko.

"Ha", pronesu nahlas a škubnu sebou. Tělem projede vlna podobná těm v zažívacím traktu. Oči spočinou na drobné kalužině. Pak následně rychlím pohybem prosvištím kolem dobrodruhů a hups tam oběma nohama, až se bláto rozstříkne na všechny strany, bohužel však ne dost, aby někoho nahodilo. Vyloudím zvuk podobný smíchu a s obočím nadzvednutým, očima široko otevřenýma a americkým úsměvem na tváři se vracím k průvodci, kde jak se zdá debatuje s tím podivným chlapíkem. Projdu kolem všech a pomaličku se blížím, třebas něco zaslechnu.

TECH:
Právě tohle bych rád, aby udělali všichni, byl to účel a je vidět, že ti to mislí.
Jste v lese... odpověz si na svůj dotaz sám... ;J

Na pokraji bažiny:

Pohlédnu na hobita ve zjevné nelibosti cestovat dle mých stop. Přitom mi v jeho slova postačí jediná přímá odpověď
Ne skrze bažinu, ale okolo ní.
s mírným úsměvem, pouštěje keř. Držel jsem jeho větve pouze chvíli, abych naznačil další postup. Stezku, kterou zde bez snažení naleznou pouze ti bystřejší. Založil jsem ruce a čekal, jak se ostatní v další postup vybaví, či pokud je pro některého z nich vůbec potřebné se připravovat.

Poté, co učinil Rimiem několika kroků ke mě, odtrhl jsem pohledy od ostatních a vnímám jeho řeč.
Zajisté, mluvte...
pobízeje jej k vyřčení toho, co by mi rád pověděl. Naslouchám dále jeho slovům, pozvedaje obočí s odpovědí také polohlasně, tudíž nás ostatní neslyší příliš zřetelně.
Znám tento les a proto i vím, jaké překážky skrývá tato cesta. Kdyby nebylo třeba, neupozornil bych Vás na sesednutí z oře.
Temnou silou?
usměji se
Ne, tohle je jen obyčejný les, žádný hvozd elfů. Užívání magie je zakázáno až v nedalekém městě Darmonu, trestají ji tam šibenicí.
odpovím klidně a bez okolků.
Pokud je to vše, co jste potřeboval vědět, mohli bychom postupovat dále.
s pokyvem hlavy, věnuji nyní na okamžik pohled zase ostatním.

---

Erikovi zabralo hledání vhodného klacku jako hole sotva chvíli. Bylo tu několik adeptů, však některé z nich nalomené, jiné provlhlé z dlouhého ležení v promočeném listí a jiné zase zkornatělé, nebo prožrané červotočem. Je tu však jeden tenký stromek. Pevný, však i trochu pružný habr, s tmavou trochu vlhkou kůrou. Jde však o živý stromek, vyrůstající z tlustého kořenu staršího stromu. Nese pouze několik pupenů a pro hůl použitelná část už svou sílou je zvlněná v bizarní tvar.

Koukám, že zrovna Dutwor nebude mít problém s průchodem po blátivé cestě.
pronesu ve chvíli Dutworova divadéla krátce po tom, co vyleze z kaluže

Na pokraji bažin:

Od goblina se musím držet dál, v zájmu čistého šatstva, probíhá mi hlavou a znechuceně pokrčím nos nad jeho chováním, zatímco pátrám po vhodném kusu dřeva, z něhož si vyrobím hůl. Nakonec zahlédnu jeden přijatelně bytelný stromek, byť svým tvarem vypadá trošku směšně. Nevadí mi to, později se můžu poohlédnou po lepším. Skloním se tak ke kořenu většího stromu, z něhož vyrůstá, a vytáhnu zpoza opasku dýku. Rychlými pohyby jej začnu stromek oddělovat od jeho většího druha. Do svého díla jsem zabraný, takže si nevšímám ostatních a pouze slyším nesouvislé a nezřetelné útržky Enthyrovy odpovědi na Rimienův dotaz.

Jakmile jsem hotov, očistím ještě provizorní hůl od pupenů a všech menších překážek, aby se mi držela v rukou co nejlépe. Zastrčím dýku zpátky za opasek, kriticky přeměřím nově získanou oporu a potěžkám ji v ruce. Nakonec se mi na tváři objeví pocit mírné spokojenosti a pohledem k mokřinám naznačím, že nyní jsem připraven jimi projít.

Na pokraji bažiny:

Rozhlédnu se po ostatních a vyřknutěch několik slov, která by nás všechny měla dát opět do pochodu.
No tak panstvo, vyrážíme.
dostatečně hlasitě, aby mne slyšeli i ti nejvíce vzadu a také Erik, jež právě vydobil novou oporu v tuto rozblácenou stezku.

Vykročím směrem ke keři, za jehož větvemi se cesta nachází a pohybem pravice odkloním několik větví tak akorát, abych mohl projít. Pevně vstoupím v onen rozmočený pás a na to podrážka odpoví zabořením asi o sáh pod mou vahou. Našlapuji v místa, která se zdají pevnější a o nichž také vím, že se zde nachází nějaký ten balvan, nebo kořen mocného stromu. Dvěma kroky překonám obvod bočnice křoviska a je tu již strom, kterého se je možné chytit proti upadnutí. Cesta se zdá být důkladné promočená, však jse spíše o dobře prosycenou půdu, než o blatíčko, na kterém by se svezla i členitá podrážka.

V jednom místě se mi bota zaboří dokonce o dalších pět coulů hlouběji, však blátivá nečistota je snad to jediné, co obuv utrží. Dobrý nášlap v místa, kde se nacházejí kusy skály a mohutné kameny pod nánosem bahna je dobrá prevence od pádu, však takových míst je tu bohužel jen pár.

Stezka není dlouhá, však stáčí se kolem bažiny, zprava lemována spletenci křovisek a mohutných stromů. Vzduch je tu nasáklý vlhkostí a szvířecích stop místy přibývá. Provrtané stezičky v mlází nízké tak akorát pro průchod menšího hobita napovídají, že toto místo používá zvěř vcelku často.

U baziny
Tak takhle jsem si to vuubec nepredstavoval,mela tobyt krasna cesticka vedouci primo k hospode a ne takovahle bazinka,proc mam pocit,ze nas ten elf vede do pasti a my za nim jdeme jako beranci na popravu?
Nechavam si vsak sve myslenky pro sebe a pozoruji elfa,jak se zaboruje skoro sah do zemeA to jsem slysel,ze elfove dokazi chodit po snehu,pche,pohadky pro bachorky.
Sleduji elfovy kroky a nasleduji ho na stejnych mistech,tech par skoku by pro obratneho hobita nemel byt problem. Hop-skok a uz se drzim stromu,pote uvolnim tento "zachytny bod" ostatnim a pozoruji,jak se s tim vyporadaji ostatni. Take vsak sleduji okoli a jsem mirne ve strehu,ten elf se mi prestava libit cim dal vic,radeji mam ruku,pokud to situace dovoli,blizko sveho tesaku a jsem pripraven reagovat na nebezpeci.
Jen si neco zkus!

Cestou skrze bažinu:

Sleduji průvodce, kterak vyrazí vpřed následován hobitem. Když vidím, jak se proplétají mokřady, rozhodnu se učinit ještě jednu-dvě rychlé přípravy, než se za nimi vydám. Svléknu si dlouhý plášť, aby mě cestou zbytečně nebrzdil a nepřekážel. Navíc by zcela jistě došel k úhoně, což bych nerad. Sundám jej tedy a rychle vecpu do vaku, aniž bych se zdržoval pečlivým skládáním. Přihodím k němu ještě rukavice a vak zatáhnu. Nyní, když jsem již bez pláště, odhalím ostatním pochvu s dlouhým mečem, který se až doposud skrýval jejich zrakům. Bystřejší z pozorovatelů si mohou všimnout, že rukojeť zbraně je potažena draze vyhlížející kůží a hlavice je pečlivě vyleštěná, stejně jako pouzdro ve kterém je meč uložen. Právě odhalené zbraně se týká druhá část přípravy. Odepnu opasek s mečem, abych jej náhodou nevymáchal ve špíně. Jelikož si nemohu dovolit nést pochvu v ruce, přepnu si pás se zbraní křížem přes hruď, takže meč nyní spočinul na mých zádech vedle batohu. Přezkouším, jestli je pás pořádně utažený a vykročím do bažiny.

Našlapuji co nejopatrněji dovedu, ale i tak občas noha nebezpečně podjede a divže se do bláta neponořím ještě víc. Robustnější muž by měl zřejmě více potíží, ale díky své štíhlé postavě se dovedu prodírat snáze kupředu, byť ne tak dobře jako to dovedou elfové. V holi, kterou svírám v levačce nacházím slušnou oporu. Občas se zastavím na trochu bezpečnějším kousku půdy a klackem ozkouším hloubku cesty přede mnou. Jednou se hůl zaboří nepříjemně hluboko, takže raději zvolím krkolomnější cestu, abych se místu vyhnul. Pokud to jde, volnou rukou se přidržuji větví nebo alespoň křovisek podlé cesty.

Skrz bažinu

Elf prošel, hobit prošel, člověk taky. To je dobré znamení, že musím projít též. Sklopím hlavu a oči se mi zastaví na botách. "Sakra, bahno." pronesu pro sebe polohlasem. Opět se napřímím a koukám na cestičku, která je už skrz bahno celkem dobře prošlapaná.

Udělám první krok na místa, kudy šli ostatní. Noha se zaboří a spočne na pevném podkladu. Avšak na nohách začínam cítit nepříjemnou vlhkost netěsnících a děravých bot. "chmpf", nespokojeně odfrknu.

Jak tak prochazím za svými společníky, sem tam se zastavím a kouknu do křoví. Je dobré mít přehled kolem sebe.

Jakmile Erik sundal batoh, pokusil jsem se za ním udělat krok na stranu tak, aby mne nespozoroval a abych viděl do batohu. Zkoumám, jestli má u sebe a jestli zahlídnu onu tajemnou krabičkou buď u opasku pod pláštěm nebo v batohu, který právě otevřel.

Cestou skrze bažinu

Pokračuji dále dlouhými kroky. Cesta je vodou dobře prosycená, však rovnoměrně a proto se mé boty zabořují nijak výrazně hluboko. Již snad podvacáté procházím právě tudy, tudíž není obtížné nalézt přesná místa, kam stoupnout, nebo kde se zapřít, abych neuklouzl.

---

Tato překážka není příliš zdlouhavá, proto se všichni brzy dočkáme střetu bot s pevnou půdou. Jde o menší palouček, z něhož dále pokračuje podobná cesta, jako ta, po které jsme šli prvně. Pouze o málo užší a místy prorostlá kořeny vylézajícími na povrch i přes její celou šířku. Větve stromů svěšené v cestu zabraňují ve výhledu na kopec, který se zdá být opět o něco blíže. Zdá se dokonce, že je cesta dále přehrazena spatnutým stromem, však prolézt dále přes kmen nebude zajisté problém. Při pohledu vpravo se nachází jezero s jiskrnou hladinou, které je zajisté také původcem bažiny po levoboku. Z jezera zdá se, vede koryto řeky, které by mohlo být další překážkou, však jak již bylo řečeno Enthyrem, vede přes něj most.

Boty máte všichni do jednoho řádně zablácené, jako vepři, když se vyválí v bahně. Erikovi byla hůl dobrou oporou, hobit několikrát málem i přes svou obratnost upadl a Rimiem, ten měl cestu k chůzi již připravenou, však také se mu nevedlo nejlépe.

---

Dobrá tedy, tu bychom mohli udělat přestávku, pokud je toho třeba. V jezeře je možné omýt si boty, pokud by snad někdo chtěl.
prohlásím nepříliš zaujatě, poněvadž je tu ještě pár překážek, které je zapotřebí zdolat.

Pánové, mám prosbu. Na týden musím pryč, opravdu se mi to s tímhle Krokem sešlo dost blbě ...
Vedete to ale velmi dobře, tak to doufám ještě týden zvládnete. Chci vás ale poprosit o jednu věc. Zkuste se domluvit a naaranžujte nějaký boj. Byl bych rád, aby si zabojovali, ale žádná postava nezemřela. Šetřit je ale rozhodně nemusíte. Věřím, že vás tohle bude bavit, mělo by i je. :-)

Díky moc a máte to u mě. :-)

Pánové, mám prosbu. Na týden musím pryč, opravdu se mi to s tímhle Krokem sešlo dost blbě ...
Vedete to ale velmi dobře, tak to doufám ještě týden zvládnete. Chci vás ale poprosit o jednu věc. Zkuste se domluvit a naaranžujte nějaký boj. Byl bych rád, aby si zabojovali, ale žádná postava nezemřela. Šetřit je ale rozhodně nemusíte. Věřím, že vás tohle bude bavit, mělo by i je. :-)

Díky moc a máte to u mě. :-)

Palouk

Jakmile poprvé došlápnu na pevné podloží značně se mi uleví. Zdá se, že jsem úspěšně absolvoval cestu skrz bažinu. "Ha, pevnina!", řeknu a u toho vítezoslavně trhnu rukama směrem nad sebe a utvořím tak Vcko. Pak ruce pokládám dolů a koukám že jsou taky všichni v pořádku. Nečekaje na podivného chlapíka, otočím se na tři postavy a s dorbným chcichotáním a rukama v bok řeknu nahlas: "Sem se vám zdál odpornej, ale teď ste zaliskaní jak dobytci."

Načez od pasu beru čutoru, otvírám ji a několika hlty doplním tekutiny. Jakmile dopiju, už jsou na palouku všichni čtyři dobrodruzi. "Já su pro, přestávka by bodla." a rozhlížím se kolem sebe, zda-li najdu nějaké pěkné místečko na spočinutí. Koukám vlevo, koukám vpravo. Po drobném rozhlídnutí zjištuji, že vlevo je celkem suché místo. Sundám si batoh ze zad a posadím se na zem, přičemž pozoruji ostatní.

No... slyšels Hlandera, ne? ;J
Tak co? Zavaříme jim to? Chtěl sem jim do cesty za stromem hodit ještě most, ale můžem to zkrátit.
Několik z nich mě podezřívá, že je vedeu do pasti, tak bych se snad mohl taky obrátit proti nim, jako zrádce. To by bylo ale moc. Potřebují pevnou ruku, tak jim sem něco nahoď ve chvíli, kdy se vydáme dál. Třeba ještě před tím stromem.

Mimochodem... ta, o které jsem tě včera psal se snad dneska zapojí, kdyžtak ti dám ještě vědět. Ani nevim, zdali mám na tebe ICQ.

Vydavam se za ostatnima a nasim pruvodcem smerem, kterym se vidal. Doufam, ze se k cili dostaneme brzo. pomyslim si.
Na kraji baziny, po te co nam Enthyr ukazal stesku kudi jit, cekam dokud se vsichni nevidaji na cestu dal. Sleduju co provadi splucestujici a nad goblinem jen kroutim hlavou Jak malo staci k detske radosti

Pokracuji dale za skupinou az kpevnemu paloucku kde se zastavujeme. pruvodce nabizi prestavku Ja souhlasim s pauzou pac bych se chtel trochu umyt at nevipadam jak goblin. otacim hlavu k Dutworovi a povidam To je sice pravda, ale ja se umyju a budu cisty, ale ty budes jak dobytek stale. usmeju se.

Cestou skrze bažinu
Pozoruji kroky drowa a pohybuji se nekolik sahu zanim,snazice se jit zhruba na 4.miste. Me jentak na holickach nenachytas
Stale jsem pripraven tasit mec. Nebyt te vodnate krajiny okolo,byl bych pripraven skocit do strany,zde vsak clovek nevi,co by se s nim stalo a ja bych se nerad utopil.
Po chvilce "putovani" konecne dorazime na civilizovanou cestu. Huraa,konecne si trochu odpocinem
Elfe,co takhle tu pauzu delsi,aby jsme si dali obed? uz jsme sli pekne dlouho a ja mam hlad!
zvolam na vedouciho vypravy s nadeji,ze zustaneme dyl. Bohuzel me nadeje nejsou velke,tyhle elfove snad nemusi jist ci co a tak nebudou mit ohled na me potreby.

Na paloučku:

S úlevou jsem opustil nevábnou cestou a pohledem přepočítal újmu, které mé šatstvo doznalo. Naštěstí nic, co by nešlo očistit, ale je fakt, že nyní jsem od stehen dolů zablácený skoro jako ten špindíra Dutwor. Jeho výsměšná poznámka se mne dotkne, takže v odpověď nevrle uceknu a probodnu ho pohledem:
„Nač ten minulý čas? Po procházce bažinou se mi nezdáš o nic méně odporný než předtím.“ a zašklebím se. Zrovna on má co poučovat, pomyslím si ještě.
„Jdu se umýt,“ dodám a výrazně pohlédnu na jeho zablácenou postavu s nevyřčeným poselstvím Neuškodilo by ti totéž.

U vody se zastavím a odložím stranou vak společně se zbraní a holí. Ukázala se jako užitečný pomocník, takže si jí zatím rozhodnu ponechat. Kdoví, kdy se ještě bude hodit, uvažuji, když se porozhlédnu po okolní krajině. Ze zavazadla vyšátrám kousek staré látky a namočím jej do vody. Poté s ním pečlivě otírám špínu z nohavic a průběžně jej namáčím. Nakonec se vrhnu na boty, které jsou postiženy nejhůře a jakž-takž je očistím, byť z mého nespokojeného pohledu lze vyčíst, že bych je nejraději nakrémoval a kompletně vyleštil, kdyby to jen šlo. Jakmile jsem hotový a mám vše zase sbalené, postávám na cestě a čekám na ostatní abychom se zase vydali dál. Aby snad nebylo pochyb, prohlásím.
„Menší zastávka neuškodila, ale neměli bychom otálet, ať dorazíme včas. Oběd bych tak nechal, až budeme blíž cíli,“ zdůrazním ještě s mírným úsměvem k hobitovi, který se zdá, že by nejraději zastavoval na jídlo každou hodinu.

Za bažinou:

Cesta přes močála nebyla zrovna z těch nejpříjemnějších. Teď když se schyluje k pauze jdu kousek dál od ostatních a se znechucením pozoruji stav mého oblečení.
Nejhůře dopadl cestovní plášť, ačkoli jsem měl možnost ho odložit do sedlové brašny s jiným nepotřebným vybavením, hloupě jsem si ho nechal na cestu přes bažinu. Plášť, který byl kdysi čistý a splýval až k břichu koně, je teď nejen promáčený, ale i potrhaný jak jsem ho přmáčkl holí k pevnému podloží a pohnul se. Hůl, která stojí za znehodnocením mého oblečení, je naštěstí jen špinavá od bahna. Žíhané cemriové dřevo se ukázalo jako kvalitní opora.
Jak všichni kontrolují škody svého vybavení, případně je odstraňují jako ten vysoký muž, který právě spražil sprškou slov goblina, za kterým jsem celou dobu šel, svlékám si plášť s tím že ho tu nechám - jen by mi překážel, zdůvodním si své počínání. Jako ho svlékám rýsuje se jako další vrstva mého oblečení něco jako šedozelená róba a opasek s pár váčky, zbraň nikde. V nastalé volné chvilce si vytahuji dýmku s posledními zbytky tabáku, jako satisfakci za cestu přes močál. S prázdnou dýmkou v puse a váčkem tabáku v levé ruce, rovnám odhozený plášť suchou částí pod sebe aby mi naposledy posloužil.
Hlad ani žízeň mě nijak nesužuje, oba dva pocity jsou potlačeny velkou snídaní v hostici ještě než jsem vyrazil. Popravdě k pití nemám nic, protože můj kožený vak se mi roztrhl na cestě do minulého města a já si nestačil koupit nový. K jídlu mám jen dvě jablka - to by mělo na den stačit, když večeři budu mít snad už večer v putyce. "Jen bych si chvilku odpočinul a hned pokračoval dál, neboť času není nikdy nazbyt" poprvé promlouvaje ke všem členům skupiny si otírám špinavou hůl o trávu na paloučku, musím mluvit hlasitěji než jsem zvyklý aby mě slyšeli všichni, kteří jsou ve vzdálenosti, která nenarušuje mé soukrmomí.

Na palouku

Opět otvírám čutoru a nasávám vodu jak houba hozená do vody. Po chvíli ji skloním, přitáhnu k oku a podívám se dovnitř. Načes se mi zkřiví obličej, čutoru otáčím směrem na zem a když ani po tomto manévru nenalézám žádnou vodu, nahazuji si tornu na záda a směrem k Enthyrovi pronáším: "Došla voda, du si pro ňu do jezera a pak můžem dál."

Poloběhem se dostávám na místo, kde Erik vší silou pucuje své věci od bahna. Shazuji tornu na zem, což mi dá trochu zabrat, poněvadž se zamotám do popruhů. Ztratím rovnováhu a natáhnu se na zem. Když se mi podaří se z toho vymotat, odejdu kousek vedle, kde voda ještě není zvířená a opatrně naberu vodu do čutory. Vrátím se k Erikovi, který si umývá boty a se zubatým úsměvem na něj vesele prohodím: "Myslíš, že už se nezaliskáš, že se tak důkladně umýváš?

U jezera

Jakmile jsem sebou seknul na louce u jezera, pokusil jsem se zjistit, kolik dobrodruhů se na mě zrovna dívá. V nestřežené chvilce jsem nakouknul do pohozeného Erikova batohu a rychle prošmátral jeho obsah, zda-li se v něm krabička nenachází.

V jednu chvíli jsi si všiml, že se nikdo nedívá a tak jsi toho využil. V batohu jsi narazil na nějakou truhličku, která i odpovídá popisu, který máš.

Jsem měl nějaké dodělávky do školy :)
Konečně chvilka času...
Hodím sem přepadení, sám si zvol na jaké budeš straně :) Tu tvojí známou zapojím tak, že se těm lupičům dostane do zad.
Lupiči tě budou znát a naznačí, že jsi s nimi, aby si nemohly být postavy jisty, pokud si zvolíš zůstat na jejich straně :)

Na paloučku

Jak se tak očisťujete od bahna, ani jste si nevšimli, že už nejste sami. Kolem vás se objevilo pět pochybných individuí a jedno známé.
Tím známým je podivný, kořalkou nasáklý, trpaslíček v pestrobarevném oblečení a rudým nosem. V ruce stále drží korbel, ale jen bůh ví, kolikátý to dnes je, protože on určitě nevypadá na to, že by je počítal.
Těmi dalšími pěti je nějaký zdejší kmen elfů. Ale nevypadají honosně jako většina z nich, či temně jako Enthyr. Vypadají jako vagabundi, jsou špinaví od bahna, oblečení je z velké části tvořené z listů, či kůr některých zdejších stromů a jsou menší, tak sáh a půl. V obličeji jsou bledí, ale řádně zamazaní hnědým bahnem. Každý z nich svírá v ruce natažený luk a u pasu mají cosi, co by se s velkou představivostí dalo považovat za zbraň na blízko.

"To sou voni! Ty ze mě chtěli udělat šaška, hajzli jedni! Hlavně ten mrňavej, pověsíme ho za koule na támhleten strom!" zapištěl trpaslíček a řádně se napil ze svého korbelu.
Elfové udělali pár dalších kroků k vám a jeden z nich, zřejmě velitel, se podíval na Enthyra.
"Konečně jsi tu, už jsem myslel, že je nedovedeš Enthyre." pronesl ďábelsky a své poznámce se nezapomněl náležitě zasmát.

Vypadají rozhodně nepřátelsky a jakmile se někdo z vás pokusí sáhnout po zbrani, tak dají jasně najevo, že neváhají vypustit šíp z luku, který pravděpodobně dobře ovládají.

U jezera

Pokouším se krabičku vzít a jakmile se rozmotám z popruhů a položím tlumok na zem, rychle do něj krabičku strkám tak aby si toho nikdo nevšiml. Pak pokračuji v nabírání vody do čutory, přičemž po očku sleduji nezvané hosty u mého batohu.

Jak si umýváš boty, tak jsi si všiml, že ti Dutwor rychle prohlédl batoh. Jako-by něco hledal, což se potvrdilo, když vyndal truhličku, kterou jsi měl přenést a strčil si ji do svého tlumoku. Pak jakovy nic pokračoval v nabírání vody do čutory. A jako vrchol drzosti pak přišel k tobě a zeptal se tě proč se tak důkladně myješ.

Sakra,ja to tusil!
Zlostne a vycitave se podivam na drowa.
Ze ja hnup jsem s nim sel i kdyz mi to bylo odzacatku jasny,ted se musim bat,abych se kdy v budoucnu vubec najedl
Ackoli jsem byl celou dobu pripraven skocit do strany,popripade tasit a zautocit,muj sesty smysl naprosto zklamal a nyni je jiz pozde. Natazene luky a vyrazy v tvarich elfu nevesti nic dobreho,nemluve o trpaslikovi,ktereho jsem nastval. Moje pozice je nyni ocividne z druziny nejhorsipremyslej,premyslej,neco se s tim urcite udelat da,co tak muzou chtit? zlato?ne,to nemam a ani by ho nebrali..tak co? premyslej
Pri pripadnem jednani bych to stejne pravdepodobne odnesl ja a tak na nem nemam az zas tak extremni zajem,mam svoje nadobicko rad a v zajmu skupiny se obetovat nehodlam. Jeste jsem nedojedl posledni veceri!
Tak honem,honem,vymysli neco,prece tu jen nebudes stat a myslet na jidlo,ted na to neni cas!
snazice se vymyslet nejake reseni ztracim drahocenny cas,moje nejvetsi nadeje je v akci nektereho z druziny..

Technická otázka:
Na který příspěvek mám tedy reagovat dříve? Nebo elfové přišli právě ve chvíli, kdy jsem Dutwora přistihl?
A ještě jedna maličkost - na Dutworu krádež budu reagovat nahlas (pro všechny), že? Díky.

Mno on to provedl, ty jsi ho sledoval a tím, že jsi nic neřekl hned, jsi si potvrdil, co je zač :)
Takže on teď neví, že ty to víš a máš výhodu :)
A elfové přišli tak jako v té chvíli, kdy se k tobě přimotal.

Na paloučku:

Oběd?
pověděl jsem trochu udiveně, jako bych snad nevnímal potřebu hobita, neustále se něčím pěchovat. Po té sotva hodině cesty vša zřejmě není divu, metabolismus půlčíků je nejspíše rychlejší, než by se mohlo zdát.
Zajímalo by mě, kam se to v něm všechno ztrácí, nemá ani potřebu...
bleskne mi hlavou myšlenka, však opět vyslovím několik slov
Šli jsme sotva něco málo přes hodinu, pokud na tom ale trváš, během této pauzy do sebe jistě něco stihneš nasoukat.
s mírným úsměvem ve tváři, přecházeje ten kousek k vodě, kde usedajíc na břeh počínám si v očistě obuvi obdobně jako Erik. Vylovým z saku starý hadřík, který jsem si ponechal pro právě jednu z takových příležitostí. Namočit, vykroutit a jen zběžně otřít. Toho opakuji až do doby, než jsou boty od svrchního lemu podrážky výše relativně čisté. Cesta dále může být rozmočená, sic ne tolik, jako byla tato stezka, proto nemá smysl zabývat se čištěním botů dopodrobna.

Krátce po tom, co se na palouček vrátil Erik, zvednu se ze břehu a urovnávaje šat, pokračuji za ním. Luku v levici, ruku pravou zlehka loženou na jílci meče u pasu.

Nyní však, nejsme tu sami, někdo se nás snažil překvapit. Patero elfů s nám dobře známým pidimužíčkem v čele. Vypísknutí trpaslíčka odbydu jen pohledem s pozdviženým obočím a ironickým úšklebkem, jakoby snad nepochopil pouhé žerty. Poté, co na mne promluví onen údajný velitel skupiny se mírně pousměji, je nás tak jeden na jednoho, pokud počítám správně.

Dnes nebude žádné okrádání Eleore. Těchto pár zdánlivých dobrodruhů mám převést na druhou stranu v pořádku a ty mi v tom nezabráníš.
vyslovuji toho bez známky strachu, který však také nepociťuji. Strach ze smrti či nějaké újmy není mým oborem. Během další sekundy se o něco více rozkročím, spevňujíc nohy. Jde o bojový postoj, kdy i má ruka přehmátne ze zátěže meče v jeho jílec připravená tasit.
Boj tváří v tvář? Můžeš ho mít.
s mírným úšklebkem a přesvědčením, že elfové bez jeho povelu, který jim i tak nedá, na mne své šípy nevypálí. Použít luk proti meči není příliš zásadové a tito tvorové zajisté životem v divočině doposud nepozbyli návyků a případné cti.


// Pokud Hlander s Durinem svolí, uchýlil bych se nyní v závéru každého ze svých pŕíspěvků k bodování těch vašich (mezi mými dvěma) škálou bodů od jedné dod deseti. Můj návrh jejich zápisu v osobní deník každého z Vás nebyl potvrzen, proto budou čísla pouze orientační. V případé, kdy budete chtít znát hodnocení slovní - nejen mé, ale i Durinovo či Hlanderovo, obracejte se na nás v diskuzi jeskyně.

Zápis formou:
Jméno postavy = den a čas uveřejnění = počet bodů

Dutwor = 09.Března 2008 09:41 = 8 b.
Beleg = 09.Března 2008 16:28 = 6 b.
Ještěrka = 09.Března 2008 17:14 = 7 b.
Erik Thars = 09.Března 2008 18:45 = 9 b.
Rimiem = 10.Března 2008 17:49 = 8 b.
Dutwor = 11.Března 2008 10:21 = 8 b.
Ještěrka = 11.Března 2008 19:12 = 8 b.

Na paloučku:

Zabrán do hledání něčeho čím bych si zapálil dýmku jsem ani nezaregistroval hobitova slova ani příchod šestice postav.
Z šátrání v mošnách mě vytrhnou až pisklavá slova skřítka. Rychlé tiché zjevení elfů v bojových pozicích ve mě probudilo nejistotu. Nemám čím bych se bránil, tedy pokud nepočítám svou hůl jako zbraň. Kouzla, která ovládám by je mohla v nejlepším případě na chvilku ochromit nebo mě zastřít, ovšem vzhledem k tomu že se jedná o elfy byly by mé šance na úspěch okolo 40%. Navíc většina umění, které ovládám vyžaduje aspoň krátkou přípravu, na kterou teď rozhodně nemám čas.

Zatímco Enthyr se sám postavil do postoje připraven k boji na krátkou distanci, já zůstávám sedět s nezapálenou dýmkou v ruce. Co bude lepší? Přidat se k naší družině nebo se pokusit spojit se s útočníky? přemítám zatímco náš průvodce si diktuje podmínky případného boje. Já bych se bitky raději neúčastnil, jde mi jen o mě a ikdyž jsem muž v nejlepších letech rozhodně nemám v úmyslu bojovat, raději bych volil diplomatické (pro mě výhodné) řešení. Nebo co jim dát toho hobita? Pořád mě jen otravuje těma řečma o jídle... Ale nakonec docházím k názoru, že zústanu na straně zkušeného a připraveného Enthyra a celé naší skupiny.

Na paloučku:

Když jsem si povšiml pětice elfů, tlumeně zakleji. V nadávce se skrývá jak překvapení, tak vztek člověka, který je vyrušen v ten nejméně vhodný okamžik. Dá mi velkou práci, abych se uklidnil a nedal na sobě víc znát jak moc se mi současná situace nelíbí. Pomalu zase získávám kontrolu a tlukot srdce opouští zběsilé tempo. Dvakrát se pozvolna nadechnu a vydechnu. Prvotní šok opadá. Přesto cítím, jak mi po čele stéká pár kapek potu. Rovněž z levé pěsti se ozývá nepříjemná bolest. Teprve nyní si uvědomuji, že je to tím, jak jsem v leknutí pevněji sevřel hůl. Stisk, náhle mající intenzitu kovářského svěráku, tedy uvolním, ale to je jediný pohyb, který se zatím odvážím učinit. V duchu se modlím, ať se i ostatní společníci vyvarují prudkých reakcí.

Tihle elfové sice vypadají jako vagabundi a možná taky tak střílejí, ale pořád mají pět šípů na to, aby mě alespoň jednou zasáhli, probleskne mi hlavou, zatímco přimhouřenýma očima soustředěně sleduji pětici lučištníků a snažím se v duchu odhadnout vzdálenost, která mě od nich dělí. Nemám nejmenší chuť se nechat zabít, zvlášť ne teď. Nicméně jsem odhodlaný nedat svou kůži zadarmo.

Zdá se, k mé nepopsatelné úlevě, že Enthyr není s partičkou lapků spiknutý, jak jsem se prve lekl. Očividně se navzájem znají, ale nyní se netváří jako někdo, kdo dovedl kořist až lovci pod nos. Výborně, pomyslím si, počty jsou tak zase o něco vyrovnanější. Mírně se pousměji, protože situace se nyní nezdá být tak černou, jakou se jevila ještě před okamžikem, ačkoliv hroty šípů na nás stále míří. Soustředěně tedy pohlédnu na vůdce pětice. Abych skryl stopy neklidu, promluvím raději pomalu:
„Inu, tak jsme tady, jak vidíte. Čekali jste nás snad?“

Na paloucku
Po prvnich okamzicich,kdy se zjevili elfove a onen pozoruhodny maly tvor jsem opet tezce zaskocen. Souboj? O co tu jde? Pak teprve memu pomalejsimu mozku zacina svitat nadeje. Zeby nebyl ten drow sprizneny s temito elfy? A jaky je tedy jejich vztah,kdyz se oslovovali jmenem? Kdyz tak sleduji situaci,tak by byl souboj mezi predstaviteli asi nejlepsim resenim. Cas se pomalu zdejchnout-lepsi nez zdechnout zasmal bych se vlastnimu "zertu",ale jsem tak vylekany,ze na to neni ani trochu pomysleni. Pozorne sleduji okoli,rozmisteni elfu a ostatnich a premyslim,kudy by se dalo zdejchnout a jake by byly moje pripadne nadeje..

TECH:
Ještě ty Dutwore reaguj. Hudyy je na dovolené, tak budu reagovat až po tobě, sic Hlander má nyní přednost... :)

Elfové s opilcem ve vedení? Ano. Zjisťuji, že to přecijen byla pravda, co se u nás vyprávělo. Že je to banda budižkničemů bez pořádného velení. A když už někdo velí, není to elf.

Koukám směrem k elfům, trpaslíkovi a naší družině. "Ksakru." zakleji. Rozhlédnu se kolem sebe a nevidím žádné příhodné houští, kam se okamžitě schovat, což mě dává do celkem bezvýchodné situace. Vykouzlím na obličeji zhnusený výraz a pak pomaličku po lehoučku se drobnými krůčky snažím dostat až za nejvzdálenějšího společníka. Přecijen, kdyby opravdy šípy vystřelili, tak ať je co nejmenší šance, že to schytám já. Mezitím koukám pod sebe a hledám vhodný kámen do praku. Jeden takový se pode mnou vyskytne a nohou si ho přikopnu do výšky a přistane mi v ruce. Z kapsy vesty vytahuji pomalu prak. Připraven musím být na vše.

"Hej trpajzlíku, aby se ti nerozbil krýgl." zakřičím v domění, že by banditi mohli alespoň na chvíli ztratit pozornost a připravuji si nabitý prak k palbě, ale zatím nemířím.

Elfové zdá se nejsou žádní amatéři, vyhmátli si vás všechny, kteří jste začli pokukovat po únikové cestě a zvlášť si všimli Dutwora, který si o nich zřejmě myslí, že jsou dementi, když se pokouší drobnými krůčky přemístit.
"Hneš se ještě o píď a proženu ti šíp krkem!" křikl na něj jeden z elfů a trochu se přiblížil.
Mohli jste si tak všimnout jejich luků. Jsou ze zvláštního dřeva, krátké, ale vypadá to, že budou pořádně silné, protože chlapíci, ač vypadají jak vagabundi mají řádné svaly na svou šlachovitou figuru.
Dutwor se tak nestihl ani za nikoho schovat a už vůbec nestačil sebrat kámen.
Stejně tak byla větší pozornost věnována hobitovi a Rimiemovi.
Velitel si hlídá Enthyra a poslední elf si hlídá zbytek.
Stejně tak i trpaslíček sleduje tak celkově vás všechny. Dokonce se i zdržel komentářů a v ruce se mu objevila podivná zbraň - vypadá to jako krátká hůlka. Má dřevěné držátko a tělo hole je z kovu, v kterém je vyvrtaná díra.
Trpaslík dokonce kus od sebe POLOŽIL svůj korbel, aby mohl hůlku držet oběma rukama a vypadá to, že s ní vyhrožuje tak, že s ní na vás ukazuje.

Velitel se nad aktem, o který se Enthyr pokusil ušklíbl.
"Kde je tvá neutralita bratře? To se budeš bít za jejich životy? Proč ti na nich tak záleží? A ať je odpověď jakákoliv, stejně mne nezajímá. Nebudu s tebou bojovat, postavíš se na odpor a v příští chvíli ti bude z krku koukat opeření mého šípu. Můžeš tedy odejít, pokud chceš a pro svůj luk se vrátíš později." odpověděl mu nesmlouvavě a sám luk taky řádně natáhl a namířil přímo na vašeho průvodce.

Procházela jsi zrovna lesem, kterým jsi už několikrát šla, takže jsi znala dobré stezky, kde se neušpiníš od bahna a cesta ti ubíhala na zdejší poměry celkem rychle.
Když v tom jsi zaslechla nějaké hlasy, dnes ti to nějak nedalo a zvědavě jsi odhrnula větěv, abys spatřila, co se děje na mýtince.
Spatřila jsi jednu rozmanitou skupinu - hobit, temný elf, člověk, půlelf, goblin a každý určitě z jiné společenské vrstvy, tito byli neozbrojeni, tedy v tuto chvíli, zbraněmi jinak disponovali.
Proti nim stojí pětice elfů. Ale nevypadají honosně jako většina z nich, či temně jako Enthyr. Vypadají jako vagabundi, jsou špinaví od bahna, oblečení je z velké části tvořené z listů, či kůr některých zdejších stromů a jsou menší, tak sáh a půl. V obličeji jsou bledí, ale řádně zamazaní hnědým bahnem. Každý z nich svírá v ruce natažený luk a u pasu mají cosi, co by se s velkou představivostí dalo považovat za zbraň na blízko.
Těmi luky míří na tu podivnou směsku ras a vypadá to, že jim vyhrožují.
Jako poslední jsi si všimla ještě malého trpaslíčka v pestrobarevném oblečení, který právě postavil korbel a chopil se jakési podivné hole.

Na paloucku
Tak dobra,to by nevyslo,ale jeste neni vsem dnum konec pomyslim si a premyslim,co jineho by slo udelat. Vyzva na souboj bohuzel nevysla a je docela pravdepodobne,ze drow nas opusti,pochybuju o tom,ze by se drow obetoval za nejake nezname humanoidy. Co treba ten chlapek v kapi? vypadal,ze by neco zvladl premyslim a pomalu se na nej kouknu. Jeho postoj vsak nevypovida nic o tom,ze by se chystal nejakym zazrakem vse vyresit,spis naopak-ma problemy sam se sebou a bude se snazit jako vetsina z nas zdejchnout. Tak co jinyho? premejslej trochu!Sipy z luku by se mnou udelaly kratky proces. O tom,jak dokazou strilet elfove z luku se vypravi legendy. Co treba skocit do vody? bohuzel,ta je ale moc daleko a ja bych udelal sotva par kroku.Nejradeji bych se vyparil,ale jak?!?
Nyni si vsimam,ze podivny maly tvor s cervenym nosem odlozil korbel a vzal do ruky neco,co ma byt pravdepodobne zbran. Luky na nas nemilosrdne miri a z vyrazu ve tvarich elfu rozhodne zadne smilovani necisi. Podivni "goblin",jak si rikal se o neco pokusil a hned na nej miri,coz je dobre,bohuzel jsem vsak upoutal pozornost i ja.
Nedokazi odhadnout,jak rychli oni elfove budou. Jsem obratny vic nez dost,avsak proti takove presile to nestaci. Rozhlizim se po zemi a po okoli,zda by mi neco nepomohlo.

Na paloučku:

Snažím se tak stát klidně a co nejuvolněněji za daných okolností dokáži. Dlaň stále svírající hůl se potí, ale lepkavý pocit je to nejmenší, co mě zrovna trápí. Lučištníci nad námi mají v tuhle chvíli těžko překonatelnou výhodu. Rozhodně nejsem žádný zbabělec, ale nehodlám za takovéto situace podniknout žádnou sebevražednou akci. Jednoho, dva protivníky bych snad ještě přemohl, ale takhle…, uvažuji v duchu, zatímco nespouštím pohled z lapků. Kdyby nebyla situace tak vážná, chování jejich trpasličího druha by bylo k smíchu. Předmět, který vytáhl a svírá jej v rukou nepoznávám. Stejně mi větší starost dělá namířený šíp.

Moji snahu zavést hovor vůdce elfů ignoroval. Tedy ne že bych si od toho sliboval kdovíjaký úspěch, ale stále mi není jasné, co po mně elfové chtějí. Nebo že by zde byli kvůli někomu z mých nových společníků? napadne mě náhle. Ať je to jak chce, jsem v tom teď po uši. Tihle chlapíci se zdají být navzdory svému zjevu zarputilí, což právě potvrdila velitelova rozhodná odpověď, kterou Enthyrovi jasně naznačil, co jej čeká, bude-li dělat potíže. A co asi může čekat nás – cizince? S nataženými luky se však na tuto otázku nemíním raději ptát. Jelikož mě nenapadá co kloudného bych mohl podniknout aniž bych přivolal nevítanou pozornost opeřených šípů, raději mlčím a v duchu se připravuji na nejhorší variantu.

Na paloučku:

Přenášeje váhu zpět, přešlápnu v původní polohu, však nohy jsou stále mírně od sebe, jako bych se právě zastavil v půli kroku.
Myslel jsem si, že to řekneš. Přece mě ale znáš, jsem pro každou špatnost.
s úšklebkem ve tváři vysvětlujíc tím z části situaci, jejíž závěr je snad již mým následovatelům jasný.

Pokud si ale myslíš, že budu prchat, jsi na omylu. Zabavil bych se přihlížením, ale žádný masakr, toho jste si užili minule.
poznamenám chladně, čímž se skutečně odhalí má skutečná povaha. Či další přetvářka? Kdo ví?
Překvapili nás tu vskutku bravurně, však ač mne nazval bratrem, svou zásadovost zajisté neodhodí jen tak z bůhdarma.

Hodnocení:

Rimiem = 12.Března 2008 17:55 = 8 b.
Erik Thars = 12.Března 2008 17:59 = 9 b.
Ještěrka = 12.Března 2008 18:57 = 7 b.
Dutwor = 13.Března 2008 08:54 = 8 b.
Hlander = 13.Března 2008 12:54 = raději nebodováno :-)
Ještěrka = 13.Března 2008 13:51 = 8 b.
Erik Thars = 13.Března 2008 21:59 = 10 b.

Palouček

"Já nic. A vůbec, proč na mě míříš a co chceš?" řeknu docela nejistým hlasem směrem na přistupivšího elfa, který si očividně všiml mého pohybu.

"Hele, co to má v rukách za podivné patvar?" špitnu na vedle stojícího Erika.

Mezitím však vědomí sehrává svoji vlastní roli a na mně začíná být vidět, že ruce se mi začínají klepat a nohy slábnou. Ne všichni mají pevnou vůli a kamenné nervy. A jestě do toho se začíná míchat vypitá voda, která se již pomalu přesunuje z žaludku do nižších partií těla a tyto partie mozku začínají dávat vědět, ale co s tím? Zadržovat to v dané chvíli moc dlouho nepůjde. Lehce přešlápnu na místě a vyčkávám, co bude dál.

Elf se podívá na goblina dost nevraživě. "Buď zticha a nehýbej se," řekne jen a dál na něj míří lukem.

Velitel elfů se na Enthyra ušklíbnul.
"Chceme jen jednu truhličku," oznámil konečně důvod přepadení a vypadalo to, že to je všechno, když se k němu rychle přihnal trpaslíček a kopnul ho do nohy.
Velitel spíš, aby mu udělal radost, vyjeknul a následně dodal: "A pověsit toho prcka za koule na strom."
Přitom hlavou kývnul směrem k hobitovi a trpaslíček se spokojeně uchechtnul.
"Hei laien hu maei!" křiknul na své lidi a ti se opět dostali do formace.
"Nechte své věci na zemi a ustupte! Nechceme vám ublížit, chceme jen jednu truhličku, kterou někdo z vás nese! Vydejte ji a nic se vám nestane."

Pokud chcete něco udělat, tak by to mělo být teď, protože pak už nebudete mít šanci se dostat ke svým věcem.

Na paloučku:

I přes Enthyrovu výzvu k boji zblízka se velitel elfů nezachoval zrovna jako gentleman, když mu zamířil šíp přímo na krk. Formace potencionálních útočnků se začíná rovnat po příkazech velitele. Zatímco trpaslík mává svou hůlkou, já se po slovech hlavního elfa přesouvám blíže k centru dění a nechávám za sebou svůj zmuchlaný potrhaný a špinavý plášť, stále sledován jedním hrotem šípu jdu blíže, abych ukázal, že nemám žádnou truhličku, po které elfové prahnou.

Pochybuju, že jdou po nějaké truhličce, určitě nás chtějí okrást. běhěm svého přemýšlení jsem došel k názoru, že jim rozhodně nedám nahlédnout do mých zavazadel houpajících se na opasku šedozelené róby. Konečně jsem dostal nějaký nápad, i když má pramalou šanci na úspěch. Chci se dostat k ostatním, zvláště k hobitovi, který je další položkou jejich zájmu. Jdu pomalu a s rozvahou, cestou se opírám o hůl, nechci aby můj pohyb vyprovokoval někoho k útoku. Zastavím se kousek od hobita, který je taktéž v bojové pozici, avšak s kratičkým mečem toho proti šípům také moc nesvede.

Abych zachránil svou kůži musím držet s ostatními, což není zrovna můj styl hry. "Dobrého poledne pánové, jméno mé je Rimiem" řeknu stojíce čelem k elfům klidným hlubokým hlasem ve kterém se nese podtón vážnosti "tuším o jaké věči zde hovoříte, ale musím vás připravit na nemilou novinu. Jistě jste si povšimli stop koně před močálem, jedná se o mého koně, jenž je obtěžkán sedlovými brašnami, skýtající úkryt pro čaromocné předměty v mém vlastnictví a taktéž jisté malé truhličky o kterou máte zájem. Mého čtyřnohého přítele zde však nemám. Co se týče hobita otočím se k malému stvoření po mé pravici a nenápadně na něj mrknu "nechme ho, ať si vyřídí sám své účty se skřítkem." Jak doříkávám poslední slova honí se mi v hlavě myšlenky zda hobit mým znamením poznal, že jsem o truhličce lhal jako když tiskne a že meztím kdy na mne elfové zaměří svou pozornost ostatní nějak zasáhnou.

Na paloučku:
Ta situace se vubec,ale vubec nevyviji dobre rikam si a zacinam se pomalu trast. Po mem stehnu prejela jakasi horka smrduta kapalina a na kalhotech se objevil mokry flek.
Ze ja radsi nezustal doma u krbu,mohl bych si ted jist nejakou peceni
I pres velke psychicke vytizeni se snazim v ramci moznosti a zkusenosti zachovat chladnou hlavu. To,ze elfove chteji pouze nejakou truhlicku by bylo pekne,nebyt toho trpaslika. Navrh muze v kapi na to,at si to vyridime sami me opravdu potesil. Asi nevidi tu horu svalu! Je sice ozralej tak,ze by mel uz bejt pod drnem,ale stejne by to porad bolelo. Mozna bych ho sejmul nekde z dalky,ale v pritomnosti tech elfu bych musel bojovat ferove a to neni nic pro me.
Jelikoz se mi moznost boje s trpaslikem moc nezamlouva,premyslim nad jinym resenim.Porad mi ale vrta hlavou,proc jim ten chlapek v kapi rikal o ty truhlicce? Vzdyt by se to nedozvedeli,ze ji ma schovanou u kone a on by si ji mohl nechat..je to ale divnej chlapek ten v ty kapi.
Nicmene se pri premysleni podridim elfim rozkazum a sundam batoh do jakehosi stredu. Alespon kdyz se neco semele,tak se mi bude lip bojovat. Dale tam pomalu pridam prak a dyku,kterou mam za opaskem.

Potom, co zkusil Rimiem vyjednávat se velitel elfů podíval na trpaslíčka, ten jenom hrdě přikráčel a zapištěl: "Blbost! Jeden z vás volů jí měl donest na druhou stranu lesa. Si myslíš, že sem blbej, nebo co? Padej dozadu, než ti udělám díru do břicha jak Magénskej tuplák!"
Nikdo jiný, krom velitele a trpaslíka si Rimiema nevšímal. Stále máte dost mizivé šance, protože na vás všichni míří a nevypadají, že by měli čekat na povel k útoku, když se někdo z vás hne.
Nicméně to už trvá déle, takže natažení luku povolilo a aby mohli vystřelit, bude to trvat o něco delší dobu, než jen zlomek vteřiny.

Všiml jsi si, že na tebe zrovna nikdo nemíří, každý si našel zřejmě lepší cíl, takže bys měl nějakou chvíli k dobru. Navíc je už zřejmě bolely ruce, takže povolili napnutí luku a výstřel by jim momentálně trval déle. To jak jsou s luky dobří je otázka druhá, ale troufáš si odhadnout, že pokud bys na své druhy křiknul, aby šli k zemi, tak by to měli stihnout.
A ty bys mohl hned v příští chvíli zaútočit. A to ještě dřív, než by stihli založit další šíp. Doufáš, že by to tak mohlo vyjít všem.
Že by šance? Truhličku určitě nesmějí získat a další taková se nemusí opakovat.

Na paloučku:
Spatrouce to,ze elfove mirne povolili luky mi svitla nadeje. Co takhle ty smejdy sejmout?
Bohuzel,pro me samotneho jsou sance minimalni a nejsem si jist,kdo by se ke me v pripade utoku pridal,vlastne si ani nejsem uplne jist,kdo je na ci strane a hlavne nevim,jak by kdo rychle zareagoval. Mohl bych se pokusit po nekterem z eflu hodit dykou,jsou sice obratni,ale moment prekvapeni je uzasna vec. Mirne si pripravim pozici pro pripadny vrh dykou,davam si vsak zalezet,abych pri tom vypadal prirozene a elfove nepojali podezreni a nenatahli zase tetivy.

TECH:
Při úvodní lekci do soubojů se psalo, že můžeme svůj záměr poslat takhle PJi, ať akci sám vyhodnotí, napíše nám jak dopadla a mi ji podle toho provedeme. Pokud jsem to pochopil správně, chtěl bych to zkusit, je to můj první boj. :)

---

Zdá se, že trpělivost přináší ovoce a momentálně se mi nikdo nevěnuje. Hlavou mi probleskne myšlenka, že příští šanci už mít nebudu. Nevěřím elfům ani slovo, ani se nechci vzdát do jejich rukou. Ba ne, už jsem rozhodnutý vsadit vše na jednu kartu. Zhluboka nadechnu a rychlými přískoky vyrazím vstříc elfům. Abych ulevil nahromaděnému napětí a zároveň varoval ostatní, zařvu pronikavým hlasem, za něž by se nemusel stydět nejeden šikovatel:
„K zemi - TEĎ!“
Pak už se dál nestarám o to, kdo mě uposlechl a kdo zůstal stát. Co jsem mohl udělat pro zdraví ostatních, udělal jsem. Dlouhými skoky se přenáším k elfům. Lehce si nadhodím hůl, abych jí levačkou svíral někde třetinu od dolního konce. Jakmile mám lučištníky na dosah oženu se po tom, který stojí nalevo holí, jako bych třímal meč a zlostně při tom zařvu, doufaje, že tím vyvolám v řadách elfů ještě více zmatku. Snažím se mířit ze strany na hlavu nebo mu alespoň srazit luk. Jen co provedu ránu a získám trochu stabilitu, okamžitě hůl odhodím a tasím druhou rukou meč, se kterým se obouruč vedeným sekem vrhnu se i na toho elfa napravo.

Takovýhle příspěvek bys mohl napsat rovnou klidně i nahlas :)
Já bych ti napsal jak to vyšlo, přípdně, že jsi se k vytáhnutí meče už nedostal :)

Ale tak pokud ho chceš ještě upravovat a akce uzavřít, tak ti povím, co se stalo :)

Jak jsi zařval, tak se na tebe automaticky natočili všichni, ale protože jsou vycvičení, tak dva z nich - ti ke kterým se blížíš - něco vykřikl a ostatní se zaměřili zpět na své primární cíle. Ti dva na tebe najednou vystřelili.
První se netrefil, bylo to těsně u krku, cítil jsi jen slabou bolest, takže to bude maximálně drobné škrábnutí. Druhý už mířil přesněji. Ucítil jsi ostrou bolest někde pod třetím žebrem. Trefil se blízko tvého boku a střela byla opravdu silná, nenarazila do kosti a tak proletěla skrz.
Ty jsi zatnul zuby a ze všech sil jsi dokončil svůj záměr. Povedlo se ti ho trefit do hlavy a poslat k zemi. Ránu ovšem částečně blokoval lukem, takže bude maximálně chvilku otřesený.
Druhý už stihnul vytáhnout svou zbraň na blízko. Vypadá to jako sekerka, ale nemá to ostří a je to z nějakého podivného materiálu.
Tvůj útok jen tak tak vykryl, zaklopýtal.

TECH: Díky, chtěl jsem hlavně vyzkoušet, jak to takhle s "připravenými" akcemi chodí. Tuhle tedy dám uzavřenou veřejně a příští budu už zkoušet jako ostatní. :)
Jen drobný detail - při pohledu na Taronův plánek mi vychází, že ten elf, kterými byl nejblíž a bacil jsem ho po hlavě je jejic velitel. Mění to nějak výsledek? Kdyžtak mi to dej vědět, ať to dle toho ještě upravím.

TECH: Ten obrázek je mírně neaktuální, ale tak bral jsem, že chceš udělat bordel v řadě, tak jsem ti to tak napsal :)

Na paloučku:

Na Dutworovo špitání zareaguji pouze mírným pokrčením ramen a pak na něj vrhnu zamračený pohled dávající najevo, ať raději nemluví. Přitahovat pozornost je poslední, co bych v tuto chvíli chtěl. Zamyšleně stojím tak dál a prakticky se nehýbu, jako bych vrostl do země.

Během chvilky se zdá, že žádný z elfů mi nevěnuje bezprostřední pozornost a trpělivé vyčkávání tak přineslo ovoce. Hlavou mi probleskne myšlenka a vycítím snad jedinou a poslední šanci, kdy mohu ještě něco učinit. Elfům totiž nevěřím ani slovo, ani se jim nechci vzdát. Zhluboka se tak nadechnu a co nejhbitějšími přískoky, jichž jsem schopen se vrhnu vstříc lučištníkům v okamžiku, kdy cítím že jejich pozornost na vteřinu polevila. Jelikož si jistě všimli mého pohybu, výhoda překvapení již je ztracena a další utajení nemá smysl. Abych ulevil nahromaděnému napětí a zároveň varoval ostatní, zařvu pronikavým hlasem, za něž by se nemusel stydět nejeden šikovatel:
„K zemi – TEĎ!“

Pak se již nestarám o to, kdo uposlechl a kdo zůstal stát. Osud mých druhů je mi v tu chvíli lhostejný a soustředím se pouze na následující část plánu – dostat se k elfům na dosah své zbraně. Nejblíže mi stojí velitel jejich skupiny a právě na něj se soustředím nejvíce. Avšak dříve, než se k elfům přískoky přenesu, dva z nich po mě vystřelí. Všimnu si pouze, že první z šípů minul krk sotva o vlásek. Ostré štípnutí napoví, že ve skutečnosti hrot lehce škrtl o kůži a roztrhl ji. Při druhé ráně jsem však tolik štěstí neměl a střela mě zasáhla kamsi ke třetímu žebru, odkud se ozvala ostrá bolest. Setrvačností a se zatnutými zuby jsem však dokončil svůj přískok a po veliteli jsem se ohnal holí, jíž jsem třímal v levačce jako meč. Mířil jsem ničemovi na hlavu a zlostně přitom vykřikl, dávaje průchod bolesti v boku. Na poslední chvíli se však elfímu veliteli podařilo úder ztlumit reflexivně napřaženým lukem, ovšem i tak se muž svalil na zem. Pochybuji, že se mi jej podařilo zneškodnit na déle než pár chvil. Nicméně nemám čas o tom uvažovat. Jen co jsem dokončil ránu, odhodím hůl stranou a tasím pravačkou meč. Druhou rukou hbitě uchopím jílec u hrušky, abych mohl vést útok větší silou. Obouruč vedeným sekem zeširoka v zápětí zaútočím na druhého elfa, který stojí po mé pravici. Ten mezitím stihl vytasit svou zbraň na blízko. Vypadá to jako sekerka, ale nemá to ostří a je to z nějakého podivného materiálu. Úder jen tak tak vykryl, přičemž zaklopýtal.

Na paloučku:

Právě na tenhle okamžik jsem čekal, až se konečně někdo z nich odhodlá k první akci. Nyní se vše zvrtlo a ať už boj skončí jakkoli, zajisté si jej nenechám ujít. Při mých počinech budoucích se zdá snad být má osobnost sporadicky rozpolcená, však dobře vím, co dělám, nebo tedy, čeho se snažím učinit.

Při Erikově pokřiku při rozkročení pouze pokrčím kolena, kdy se z části přikrčím k zemi. Až do této chvíle jsem se zdál být spojencem oněch elfů, proto nepředpokládám, že bych byl snad zaměřen jedním či více šípy. Tyto jsou zajisté v krátkém okamžiku vyslány ke svým cílům a já se chystám využít okamžiku, který bude těch pět potřebovat k přezbrojení, či k založení dalšího šípu v tětivu. Jsou schopní a dříve jsem se o tom již přesvědčil několikrát, sledujíce jejich akce. Už mne ale nebaví hrát tohle divadlo, při němž ročně někoho okradou, ať už je jejich cílem cokoli.

Jeden z elfů, vybral si místo v mé blízkosti, odkud bylo možné dobře zacílit, však to se mu nyní může stát osudným. On je nyní mým cílem a postačí mi úkrok, abych se k němu dostal. Právě během přikrčení se, přesunu svou pravici k jílci meče při svém levém boku, abych mohl snadno tasit.

S trhnutím tedy vyjmu svou zbraň z jejího spánku v chladném objetí pochvy a přetáčeje se čelem k elfovi, jež se nyní nachází po mém boku vedu řez asi ve výši jeho pasu s úkrokem, který i tak bude třeba k zocelení mé stability po prudké otočce.

..:: Plánek boje ::..

pro lepší orientaci

Hodnocení:
Dutwor = 14.Března 2008 00:11 = 8 b.
Rimiem = 15.Března 2008 18:49 = 9 b.
Ještěrka = 16.Března 2008 11:00 = 7 b.
Ještěrka = 16.Března 2008 15:03 = 7 b.
Erik Thars = 16.Března 2008 18:36 = 10 b.
Ještěrka = 16.Března 2008 19:47 = 8 b.

Tech: Mapce zatím tolik nevěřte, pracuji na její opravě :)

Na palouku:

Mužovo "K zemi!" zapůsobilo na všechny spíš jako výzva k boji než jako povel ke skrytí. Zatímco se muž prodírá střelbou elfů k přímému útoku, já se snažím rychle popadnou pytlík s čarovným prachem a vyčarovat nějaké instantní kouzlo bez příprav. Všechno se děje v jediném okamžiku - vypuštění šípů, útok muže a Enthyra a naneštěstí upuštění mého váčku na zem. Bohužel bleskové jednání není mým spojencem a když mi malý pytlíček proklouzne mezi prsty spadne na zem a vysype se z něj část karmínově rudého prášku.

Ani si nestihnu pomyslet, že sem bezmocný a skočím po upadlém váčku tak, že to spíš vypadá jako úskok před střelbou než záchrana toho jediného co mi může z této situace pomoct. Ležím na zemi snažím se pod sebou nahmatat jemnou kůži, z níž je pytlík vyroben. Při záchranném manévru pododnému skoku po králíkovi jsem upustil camriovou hůl, která leží půl sáhu ode mě, zatím ji nechávám kde je, důležitý je pro mě nejdřív ten prášek. Nevím co se děje, protože při prudkém nárazu na zem mi přes většinu hlavy přepadla kapuce mé róby, jen slyším mužův zlostný výkřik, kterým, jak se domnívám doprovází svůj útok. Nevím kde jsou ostatní, ani co se snimi děje, slyším jen svist šípů a řinknutí kovu blízko mě Hobit tasí, ale na koho když jsou všchni několik sáhů daleko? Nebo už jsou u mě? pro jistotu vykouknu zpod kápě, ale vidím jen hobita beze zbraně, asi ji po někom hodil, po tom kdo byl jeho cílem nepátrám, protože jsem pod sebou konečně našmátral hledaný předmět. Rozevřu pytlík a ze zbytku prášku naberu sotva čtvrt hrstky, víc nemůžu, protože moje poloha mi ani víc nedovolí.

Teď už potřebuju jen tu hůl, chtěl bych vyhodit prach do vzduchu a vzniklým obláčkem projet holí, abych k nepřátelům vyslal oslepujíci, který by je mohl dokonce i slabě popálit. Znovu opatrně odhrnu kus látky mého oblečnení abych si vybral cíl, chci působit nenápadně nebo spíš zraněně, moje poloha na zemi k tomu nemá zas tak daleko. Ve skutečnosti ani nevím jestli jsem zraněn, krev plná adrenalinu a otřesení po dopadu na zem mi zastínili jakoukoli bolest. Konečně spatřím svůj cíl vo podobě elfa, který stojí z mého pohledu vlevo od Enthyra a zatím nemá nikoho s kým by bojoval, kromě našeho průvodce, který se však zajímá o druhého nepřítele v jeho těsné blízkosti."Tak hodně zdaru" špitnu si pro dodání odvahy a sáhnu po holi snažíce se postavit a nevysypat předčasně přášek ukrytý v mé levé dlani.

Na paloučku:
Připravený vrhnout dýku pozoruji okolí,když tu zařve onen člověk z družiny "K zemi!"
Tento krátký srozumitelný příkaz mi projede hlavou i celým tělem. Tělo je však rychlejší než mozek,a tak,aniž bych si uvědomoval proč,instinktivně padám k zemi.
V prudkém pohybu,kdy mi projela tělem krev jako po ráně elektrickým úhořem nevnímám téměř nic,co se děje,včetně roytrhnutých kalhot a případných šípů.
Když dopadnu na měkkou zem,plnou jehličí,ihned pozdvihnu hlavu,abych získal přehled o situaci okolo a v ten samý moment se mé tělo lehce překlaní na levou stranu,aby pravá ruka mohla lépe vytáhnout dýku.
Můj pohled padl na nejbližšího elfa. Jeho sličná tvář je bez jakékoli známky emocí. Škoda tě,měl sis vybrat lepší povolání!
Své tělo pomocí levé ruky pozdvihnu do jakéhosi pokleku na levém koleni. Má pravá ruka již svírá ledově studenou dýku,svaly na těle se napnou a všechnu svojí sílu soustředí na vrh dýky doprostřed elfova těla. Tumáš ty šmejde! Dýka opustila pravou ruku,která mi na okamžik připadá až podivně prazdná.
Je to snad hodina,než dýka doletěla až k elfovi a já jí celou dobu pozoruju. Teprve potom se vzpamatuju z celého šoku. Máš ještě druhou dýku! Vem si jí a vrhni se na ně! Poslouchaje svůj vnitřní hlas nahmatám v levém rukávu dýku a pouštím se do boje.

Na palouku

Po příkazu, který se neptá, zda-li se má nebo nemá vykonat okamžitě skáču k zemi směrem doprava k jezírku. Když vidím propukající boj, útěk je jasná volba. Do takové potyčky se nemá smysl montovat, respektive ne z blízka, když směrem k mé osobě se vrhají vlny nenávisti. Jak ležím na zemi zahalen do nové špíny, která pomalu překrýva zaschlou krev, začnu zkoumat okolí a ohodnocovat situaci. Elfové a ostatní se věnují boji a já zůstávám v pozadí tak trochu nespatřen. Okamžitě sezvedám na lokty a co nejrychlejším plazením se snažím dostat do křoví. Zmizet je teď moje priorita. I přes dopadání šípů všude po louce se snažím nemyslet na nastálou hrůzu a děs, který zachvacuje celé mé tělo. Dokonce i pocit vykonání potřeby na chvíli zmizel.

Jakmile se nějakým způsobem dostávám do křoví, tasím prak, nabíjím ho a pálím z dálky směrem na elfa po Erikove pravici. Jestli jsem zraněn mne nezajímá, v tuto chvíli necítím žádné vážnější zranění, které by mohlo způsobit smrt.

Během velice krátké chvilky se toho stalo opravdu hodně. Erik Thars vydal svůj povel a sám se vrhnul proti přesile.
Elfové se jen na zlomek vteřiny nechali zmást a v příštím okamžiku vypustili své šípy.

Erika jeden šíp škrábl, druhý mu proletěl bokem a i přes toto zranění, dokázal statečný muž zaútočit.
Útok to byl dozajista slušný, jednoho elfa srazil holí k zemi a na druhého rychle zaútočil mečem, ten se jen tak tak vykryl a zaklopýtal a v tu stejnou chvíli se i odkryl, aby získal zpět rovnováhu. Sražený elf se rychle vzpamatovává a tasí svou zbraň, zatím je však stále na zemi. Erik má tedy nad nimi zatím navrch.

Třetí elf, který byl v horní části paloučku neváhal a mrazivě přesně poslal šíp vstříc Hudymu hrdlu. Stejně jako čtvrtý elf, který se nachází v nejnižší části paloučku poslal šíp přímo skrz krk Belegovi.
Oba dva si instinktivně chytli svá hrdla, ale proud krve se jim zastavit nedaří. Oči se jim rovněž barví do ruda a krev vytéká i z úst. Od těchto osob už asi pomoc čekat nemůžete. Umírají vcelku rychle.

Velitel elfů vyslal šíp na Rimiema, s kterým předtím mluvil, ale bylo to dost na rychlo, takže mohl jen cítit ten závan smrti, jak ho těsně minul a jen rozřízl látku na jeho oblečení. Velitel pak okamžitě odhodil luk, udělal krok zpět, aby měl přehled, a přezbrojil si na zbraň na blízko.
Trpaslíček zůstal stát na místě a vražedně se rozhlédl, aby našel cíl svého útoku.

A někdy tou dobou jste se všichni stihli dotknout země a Enthyr vyrazil proti veliteli elfů.

Třetí a čtvrtý elf, kteří byli již jednou tak úspěšní rychle nabili své luky a vystřelili znovu. Jejich cíle byly celkem jasné, ležící osoby, po kterých nebylo ještě vystřeleno a tak se z výhody stala nevýhoda.
Dutwor, který špatně odhalil situaci a nabyl dojmu, že ho nikdo nespatřil, se otočil, že se pokusí odplazit. V tu chvíli se ozvala ostrá bolest v jeho noze. To šíp, jak proletěl velkou částí jeho stehna a zabodl se do hlíny. Naštěstí elf už nemířil tak přesně, jako poprvé.
Ještěrka nedopadl o moc líp. S elfem zaútočil prakticky současně a tak zatímco elf schytal dobře mířenou ránu do hrudníku, která s ním pochopitelně otřásla. On obdržel výměnou šíp těsně pod lícní kost. S drtivou silou narazil a zpřelámal několik kostí, aby se mohl vynořit na druhé straně.

Velitel ač si ukročil nestihl zabránit podlému útoku Enthyra, od kterého ho nečekal a tak snažíce se o kryt obdržel hodně ošklivou ránu. Enthyrovi se útok opravdu povedl a tak se na velitelově boku bojevila hodně široká a hluboká rána, která začala silně krvácet. Velitel se jen zapotácel a klesl na kolena.

To ovšem už zasáhl i trpaslíček, neboť Enthyr momentálně stojí kousíček od něj a těžce ranil jeho ochránce.
Namířil děravou holí na elfa a v tu chvíli se ozvala ohlušující rána a z hole vyšlehl plamen. Enthyrovo tělo bylo zachyceno neznámou silou a odhozeno dva sáhy od trpaslíčka, toho hůl taky chytila a srazila ho k zemi. Ovšem narozdíl od Enthyra nekrvácí a pomalu se zvedá.
Enthyr má hrudník v jednom ohni, protože přesně tam schytal ránu. Cítí, jak mu ubývá sil a může být rád, že je ještě na živu, měl by se proklínat za to, že si nevzal zbroj a vrhnul se do boje.

Jako poslední jednal Rimiem, který se postavil a seslal své kouzlo. Prášek ve vzduchu vzplál a jako ohnivá vlna se přehnal přes raněného elfa. Přesně přes toho, kterému zabodnul do hrudníku dýku malý hobit. Ten vzplál jako pochodeň a zřejmě už nebude dělat problémy.


Aktuální stav je tedy následující.
Beleg a hudy jsou mrtví.
Všichni až na Rimiema jsou zraněni avšak stále schopni boje, měli by však dbát na své zdravotní možnosti.

Elf který byl nejníže má v hrudníku dýku a hoří, tedy umírá. Stejně tak umírá i velitel elfů.
Trpaslíček je v pořádku, ale na zemi, jak ho srazila podivná moc hůlky.
Elf nejvýše je úplně zdravý a zřejmě bude znovu po někom střílet, nejpravděpodobněji po Dutworovi.
Dva elfové, s kterými se bije Erik zřejmě dostanou na frak - jeden je stále na zemi a druhý je bezbranný proti dalšímu útoku.

Na paloučku:

Eh... huh...
oddechuji ztěžka po dopadu o několik sáhů dále, než jsem původně stál. Nacházeje se nyní v blízkosti Rimiema, jež se do boje proti oněm troufalcům pokouší také zapojit.
Grrr... magie!
zasípu, ve snaze, pozvednout se na napjatých pažích, přesouvaje se tak k nedalekému stromu za účelem opřít se. Během toho krátkého letu jsem si vlastně nebyl ani jistý, co se se mnou děje a meč opustil mou paži již po jednom sáhu letu vzdušnou čarou od trpaslíka. Tento svou setrvačností a rychlostí, kterou při letu a náhlém uvolnění nabral, dolétl dále než já a neškodně přistál asi sáh ode mne v rozměklé půdě. Kdybych se po něm natáhl, mohl bych jej snad získat zpět, však v tomto stavu by mi byl k ničemu. Lépe je nyní působit, co by pro boj nepoužitelný a pokusit se alespoň z části vyléčit své zranění.

Zdánlivě pevná kůže lehké zbroje je dočista seškvařená a ošklivá popálenina prozrazuje sílu kouzla, které bylo právě vysláno.
Ostatně, mohlo to být i horší. Nebýt té vepřovice, dopadl bych hůř. Vzít si kroužkovku, je ze mě škvarek.
pokoušeje se o úsměv sám pro sebe. Nedýchá se mi vůbec dobře, však pokouším se o hluboké nádechy i výdechy, ať je bolest jakkoli sebeintenzivnější. Pokouším se vnímat situaci kol sebe, však je nás tu stále dost, aby skupině zdařilo elfy zdolat. S posledním hlubším výdechem, pokusím se pohroužit do stavu, kdy alespoň z části zacelím své zranění. Se zasyčením zlehka prohmatám okolí popáleniny, ani nevnímaje pach spáleniny, linoucí se od mé hrudi. Pro kompletní zhojení není čas. Jde mi především o to, aby se o mne nepokoušela infekce ze zdejších nevlídných podmínek.

Hodnocení:
Rimiem = 17.Března 2008 14:10 = 10 b.
Ještěrka = 18.Března 2008 10:03 = 8 b.
Dutwor = 18.Března 2008 11:20 = 7 b.
Ještěrka = 19.Března 2008 17:35 = 8 b.

Na palouku:

Během pár okamžiků na zemi jsem určitě přitáhnul pozornost minimálně jednoho lučistníka, proto už není času otálet.

Rychle sáhnu po holi a levou rukou zaťatou v pěst - protože v ní držím rudý pášek, se opřu o zem, abych mohl rychle vyškočit na nohy. Málem jsem si přišlápnul plandající kus oblečení, což by zmařilo můj pokus o útok. Jakmile jsem na nohou okamžitě je napnu, abych se dostal do stoje, zárověň vytrčím levou ruku a vyhodím prach, který se mění v malý červený obláček. Musím se rychle otočit a promáchnout jím holí, než se snese k zemi. Jakmile se moje hůl dotkne prášku promění se celý obléček v zářívé světlo. Musím si chránit oči, nyní již volnou levou rukou, na které jsou stále zbytky prachu. Vtom samém okamžiku vedle mě něco žuchlo, znělo to skoro jako dopadnutí těla.

Nově vzniklá ohnivá záře se dá do pohybu, usuzuju podle toho, že světlo, které je vidět i přes zavřená víčka, slábne společně s teplotou vyzařovanou ohnivou koulí. Odhalím si oči a vydám se za světlem, které mě teď perfektně kryje, směrem k elfům. Slyším nějaký skřek, značící, že někdo utrpěl bolestivé zranění a hned po tom za sebou slyším cupitání patřící hobitovi, který je, k mému překvapení, celý o krve. Musím pořád mhouřit oči a tak sem tam klopýtnu, nebo se mi propadne noha do malé prohlubně.

Tak teď k nim doběhnu a jesli tam bude ještě někdo volnej tak to schytá mojí holí přemýšlím, ikdyž nevím jak zrovna v tomto okamžiku vypadá bitevní pole. Ohnivá vlna skýtající mi úkryt se zastavila přímo na jednom z elfů, ani nevím proč se jí nevyhnul, nejspíš byl zraněný. Trochu mě překvapilo, že moje kouzlo někoho trefilo. Snažím se rychle zorientovat, ale první co mi padne do oka je ležící postavička malého skřítka a za ním člověk, který se šípem trčícím čelí dvěma elfůma a zatím s úspěchem, avšak kousek nad ním je naprosto nezaměstnaný elf, to musí být můj další cíl jinak bude mít člověk opravdu velké problémy. I když je můj cíl přes celý palouk dám se opět do běhu, zatím nemíří na mě ale na nějaké křoví. Tak teď to mám spočítaný, i kdybych k němu bez úhony doběhl, což si neumím dost dobře představit jen s mojí holí to nebude lehký, snad mi pomůže te člověk, nebo ten raněný hobit.

Boj na palouku
Vrhajíce dyku na elfa spatřuji,že ve stejný moment vystřeluje šíp mým směrem. To snad ne!! probleskne mi hlavou myšlenka,která je však velmi rychle vytlačena prudkou bolestí ze šípu,který mě zasáhl těsně pod lícní kost. Šchajzeverk!
ozve se zakletí pravděpodobně hobitím jazykem.

Nebyl jsem vůbec připraven na to,že po mě elf vystřelí a už vůbec jsem nebyl připraven na takovou bolest. Z oblasti obličeje zasažené šípem začíná velmi rychle,zdá se více,než-li by bylo zdrávo,téct krev a já pociťuji její teplotu.Zpřelámané kůstky mi způsobují při každém pohybu zasaženou oblastí bolest,přesto se však musím co nejrychleji zorientovat.Je boj a v něm je každá vteřina dobrá.

Poté,co se alespoň trochu vzpamatuji ze šoku,který jsem utrpěl zásahem se rozhlédnu krátce okolo. Běžící člověk,útočící drow,oheň,šípy,bolest,elfí velitel,divný syčící zvuk jsou myšlenky,které mi proběhly hlavou zatímco se snažím zorientovat na bojišti. Spatřím člověka,statečně bojujícího s dvěma elfy najednou. Očividně je to zkušený bojovník a nemá problémy se s nimi vypořadat. Vpravo od něj je jeden z členů naší družiny,svíjející se zřejmě v posledních křečích,způsobených šípem,který mu vězí v krku. Promiň,tobě už nepomůžu Při pohledu na bojiště směrem doleva od člověka spatřím ještě osamoceného elfa,který by pro nás a hlavně pro onoho bojujícího člověka mohl znamenat velké nebezpečí. Pro mě je však moc daleko i na vrh dýkou a proto muj pohled rychle přebíha po bojišti dál. Trpaslík ležící na zemi,očividně však nezraněn,dva mrtví elfové a vedle mě člověk v kápi,díky jehož truhličce jsme byli napadeni.
Co se děje za mnou není čas zjišťovat a raději to ani nechci vidět. Nejbližší cíle jsou tedy pro mě trpaslík a elf bojující se člověkem. Ten však pravděpodobně mít problémy nebude,a tak bude mít mojí pozornost trpaslík.
Je čas,ty malej skřete!

Tentokráte volím dýku zavěšenou u pasu. Levou rukou pás lehce přidržuji a pravou hbitě železnou dýku vytahuji.
Sotva se trpaslík zvedá ze země,tak už napřahuji dýku a vší svojí obratností se jí chystám vrhnout vstříc trpaslíkově obličeji.
Při pohybu obličejem mi však projela tělem palčivá bolest z rány,a tak dýka vyletěla níž,než jsem zamýšlel.

Na palouku

"Ííííík" vydám ze sebe velice překvapeně, načež následuje porozumnění, co se vlastně stalo: "aaaauuuhaaaahuhlyhuhly." Tohle byl podraz, oni mě přece nemohli sledovat, "vy ludry lesní," vykřiknu. Otáčím se, abych zjistil, co může za tu bolest. Jakmile mi zrak spočne na prostřelené noze, ze které pryští krev, naberou mé činy zcela jiný směr. Doteď jsem měl v úmyslu se nejdřív o něco vzdálit, ale teď to už jen tak nepůjde. Tělo zaplavuje látka, která u goblinů zvyšuje agresivitu a otupuje bolestivé vjemy, i když ne zcela úplně. Rychlým otočením hlavy zhodnocuji situaci a boj. Až na několik vodotrysků krve nestíham určit, kdo ještě žije a kdo ne, ale ze země to nevypadá na příliš slibnou budoucnost.

Beru první příhodný kámen, do ruky a otáčeje se na záda vytahuji prak, který byl zastrčen za opaskem na druhé straně od dýky. Rychle nabíjím prak a pokouším se zamířit na elfa, který tam tak osamoceně stojí a očividně mě chce dostat, když jeho pohled spočívá na mém těle. Než však stačím vystřelit někde nalevo ode probleskne taková divná červená záře a ozve se dutá rána. Trochu se v tu chvíli nekoncentruji a proto musím dorovnat míření. Už už chci vystřelit, ale najednou mne oslní nějaké podivné jasné světlo a mne nezbývá než vysřelit směrem na elfa, doufaje v zásah.

Světlo by mohlo být i mou výhodou. Oslněn si zakrývám oči pres napnutou paži levé ruky tak, ve které třímám prak, tak, že zakrývám pouze zdroj tohoto světla, ale okolí jakž takž rozeznávám a pokouším se vstát. Avšak bolest je celkem velká, prostřelená noha není žádná sranda. Postavit se mi daří a pokouším se ustoupit ze svého místa směrem vpravo asi dva sáhy. Pokud by byl elf oslepen taky jako já, mohl by střílet na mou pozici a další šíp v těle bych opravdu mít nechtěl.

Na paloučku:

Nestíhám sledovat co vše se kolem mne děje, neboť se toho seběhlo až příliš naráz. Za mými zády se ozývá směsice bolestných výkřiků a sténání. Z nich se mohu jen domnívat, že bitva si vyžádala své první oběti. Paloukem třeskla jakási rána a vzápětí cítím, jak se vzduch nasytil pachem spáleného masa. Nemám však čas rozhlédnout se okolo, jak na tom jsou ostatní, jelikož sám mám vlastních potíží až nad hlavu a jsem plně zaměstnán dvojicí elfů. A také ránou v boku, která se nyní nepříjemně ozývá, poté co opadla prvotní vlna adrenalinu, jenž mě zaplavil, když jsem se vrhl vstříc nepřátelům. Zalévá mě studený pot, nemám totiž ponětí jak vážné je mé zranění. Jen si stihnu povšimnout, jak se na kožené vestě pozvolna rozlévá teplá červená skvrna. Musím tedy boj ukončit co nejdříve, probleskne mi hlavou a zpod žebra se ozve ostré škubnutí, jako by chtělo odsouhlasit nevyslovenou myšlenku.

Oba mí protivníci ustáli zuřivý výpad. Doufal jsem, že si mi podaří jednoho z nich zabít hned napoprvé, nyní jsem tak v obtížném postavení, ale stále ještě mohu zkusit těžit ze své výhody, budu-li jednat rychle. Jak se elf nechtěně odkryl ve snaze nabýt rovnováhy a podstoupil, poskytl mi příležitost proti němu znovu udeřit. Koutkem oka zahlédnu, jeho druha. Již se vzpamatovává z otřesu, ale zatím se ještě nezvedl – nepředstavuje pro mě bezprostřední ohrožení. Vrhnu se tak stojícího nepřítele a vložím všechnu svou sílu do zákeřného, odspoda vedeného výpadu. Prudce došlápnu a rychlým švihem čepele se jej snažím zasáhnout do nekrytého místa. Abych seku dodal smrtící razanci, prohnu se zároveň v bocích. V tu chvíli mnou projede ostrá bolest, škubnu s sebou a tlumeně vydechnu. Nemám však čas upravit úder, čepel již sviští vzduchem a nezbývá mi než doufat, že díky létům tréninku akci instinktivně dokončím.

Enthyr se dostal do jakéhosi stavu "mimo" a rány se mu začaly pomalu hojit. Pro boj je tedy nepoužitelný. Stejně si ho nikdo nevšímá.

Ještěrka úplně zapomenuvší všech svých hobitích instinktů potlačil bolest, rychle shlédl celé bojiště a pokusil se zaútočit na právě vstávajícího trpaslíka, nicméně bolest, krví zalité oko a slábnoucí ruka způsobily, že byl útok spíš pro smích. Dýka uletěla sotva pár metrů a neškodně padla na zem. Stejně tak padl na zem i znavený hobit, těžce dýchaje a na pokraji omdlení.

Dutwor vytáhl svůj prak a sedíce na zemi ho roztočil, aby mohl vystřelit na elfa, který ho zranil. Nicméně jeho otáčení, hledání kamene a roztáčení praku byla záležitost poněkud časově náročnější, než založení šípu a natáhnutím tětivy profesionálem, takže v roztáčecí fázi přiletěl šíp druhý. Tentokráte probodl goblinovi rameno, takže kamen vyletěl někam úplně mimo. Měl štěstí. Elf si totiž všiml blížícího se Rimiema a tak jen chvatně vystřelil a tasil zbraň.
Rimiem tak přibíhá k připravenému elfovi, třímajícímu jakousi tupou sekerku, kterou měli k dispozici všichni. Elf vyčkává na první útok ze strany člověka.

Erik ačkoliv sebou škubnul zasáhl a to dobře. Úplně elfovi rozpáral břicho a ten chytaje své vlastní vnitřnosti už nebude nebezpečím. Ten druhý se právě zvednul ze země a ukročil si, aby mohl s Erikem bojovat přímo.

Trpaslíček se zvedl ze země a jelikož zažehnal největší nebezpečí, tak se mohl soustředit na sebe a se slovy: "Tak na to seru."
Zmizel. A to doslova a na místě. Chviličku poté zmizel i odložený korbel.

Na paloučku:
Zřejmě jsem podcenil zranění obličeje,které si již brzo začalo vybírat svou daň. Ze silné bolesti při pokusu o hod dýkou se vzápětí stala téměř nesnesitelná bolest,pod jejíž silou se tělo podlomilo a já se ocitl vzápětí na zemi.
Maminko,tatínku!! derou se mi do hlavy myšlenky na mé milované rodiče a sladký domov. Bolest je stále obrovská a já jsem sotva schopen vnímat okolí. Rád jsem vás poznal. špitnu a hlava mi spadne vyčerpáním na zem.

Na paloučku:

Z počátku jsem své zranění pouze prohmatal, však v okamžiku se počal léčit. Schopnosti chodce mi zaručují dostatečné znalosti, abych během poměrně krátké chvíle dostatečně zhojil popáleniny, však jizva zůstanou. Jen tam tak sedím opřen o strop, s dlaněmi přiloženými na hruď poznamenanou mou vlastní nerozvážností.
Nevnímám nyní své okolí. Jako bych snad byl mimo místo a čas, bez pocitu bolesti či lítosti nad tím, co čeho jsem byl právě svědkem. Umírat je přirozené, však snažím se jej tímto oddálit. A jak se zdá, rána se hojí, což je ostatně také dobré. Ještě pár minut a budu snad schopen vstát.

Hodnocení:
Rimiem = 19.Března 2008 23:01 = 9 b.
Ještěrka = 20.Března 2008 07:21 = 8 b.
Dutwor = 20.Března 2008 08:29 = 8 b.
Erik Thars = 20.Března 2008 12:30 = 10 b.
Ještěrka - 20.Března 2008 21:25 = 8 b.

Na palouku

"Chlechrmfbg," vydám ze sebe poněkud překvapeně a hlavně dosti bolestně, když ucítím, jak šíp pomaličku projíždí mojím ramenem. Je to jak zpomalení času. Okolí se přestává hýbat a já zůstávám uvězněn ve svých myšlenkách a pocitech. Pocitech, které bych přál tak akorát svým nepřátelům. A pak začnu myslet na to, proč mě ten šíp trefil. Svět se opět zrychluje a já vidím probíhající boj. Elf už na mě nemíří a teď je čas vstát a posunout se o kus dál směrem k lesu.

Jak se snažím vstát, bolest pohybujících se šípů v mém těle začíná být nesnesitelná. Ale musím to vydržet, musím se odklidit do bezpečí. Nesmím tu zůstat ani minutu. Instinkt přežití je teď sylnější než samotná moje mysl. Boj pro mě na pár okamžiků skončil. Nemám sílu se s někým utkat ani na dálku ani na blízko, když jsem zrovna uprostřed palouku. Podívám se kolem sebe a co nejrychlejším šouravým krokem se snažím dostat se ke křoví a po ceste sem tam mrknu kolem sebe, zda-li nějaký z elfů na me nemíří.

Na paloučku:

Doslova cítím, jak ostří meče proniká elfovým tělem. Nebyl to rozhodně hezký úder, čepel jej prudkým sekem zasáhla do břicha, přičemž mě zkropila sprška krve. Snažím se nemyslet na jeho výkřik, vlastní bolest ani lepkavou tekutinu. V tuhle chvíli jednám čistě instinktivně, celé tělo se řídí mnohokrát nacvičovaným drilem. V hlavě bleskovou rychlostí prolétne základní poučka šermířských instruktorů: Nezůstávej blízko, hýbej se! ozývá se chraplavý hlas, který ztratil veškerý šarm léty řvaní na nováčky.

Nyní volná čepele pokračuje za svistotu protínaného vzduchu obloukem nahoru, zatímco ukročím levou nohou do strany, abych odstoupil od zasaženého elfa. Pak ji následuji druhou nohou a při došlápnutí se otočím k místům, kde jsem naposledy zahlédl druhého protivníka kterak se zvedá ze země. Pozvednu meč a svírajíc jej obouruč, držím jej napřažený před sebou. Na další rychlý atak během tak krátké chvíle nemám sil, potřebuji si trochu vydechnout. Cítím na sobě páchnoucí směsici krve a slaného potu. Chtěl bych si rukávem otřít čelo, ale jaksi na to není čas. Rána v boku stále pulsuje, srdce prudce tluče a plíce se mocně nafukují ve snaze dodat napínanému organismu co nejvíce kyslíku. Spokojím se tedy s tímto defenzivním postavením a snažím se využít ten kratičký okamžik mezi dalším nevyhnutelným střetem k tomu, abych si alespoň trošku vydechl a zmobilizoval síly k poslednímu souboji. Poupravím svůj postoj, lehce přešlápnu, zatímco pozorně sleduji protivníka a připravuji se k odražení jeho výpadu, který očekávám každičkou vteřinou.

PS. Tuto jeskyni ukončím asi zítra. Do té doby tu klidně můžete spamovat :-P

Jinak děkovné dopisy přijímám také a stejně tak i chválozpěvy :)

Touto jeskyní jsem vás celou dobu vedl já, protože hlander se někam vypařil, takže plešouna nemáme rádi, jasné?

Durina, prosím zítra ještě neukončovat, už jsem tu a plně funkční. Mám ještě pár drobných úmyslů ;-)

All:
Pročetl jsem si, jak jste tu hráli a super. Opravdu paráda a na Andoru se rozhodně neztratíte. Přeju vám, ať se vám daří herně i reálně a kdybyste na Andoru někdy s něčím potřebovali pomoc, nebo cokoli vědět, klidně mi napište. Pokud to bude v mých silách, rád pomůžu.

Za tuto jeskyni patří speciální dík Durinovi a Taronovi, protože ji vedli naprosto skvěle a oba potvrdili to, že jsou super hráči i Pánové jeskyní.
Takže pánové, díky moc a hodně skvělých jeskyní. :-)
(A taky děkovných dopisů a fanynek ;-))

MH:

Jak jsme se předběžně domluvili, pro tebe jeskyně ještě nekončí, asi tu ještě něco málo odehrajeme, než se přesuneme jinam. V boji už ale nereaguj, trošku se posuneme. ;-)

MH:
Rozumím, vyčkám do konce a pak bych rád vyřešil záležitost s truhličkou. ;)

Na paloučku:

Až teď mi vypadává nesouvislý hukot z uší a konečně slyším zvuky bitvy, i když se již chýlí ke konci. Žádný bojový ryk ,ani neustálé řinčení zbraní. Jen skřek elfa jak právě utržil smrtelné zranění a těžké oddychování člavěka, jenž mu je udělal.

Zatímco se dlouhými skoky blížím k mému nepříteli, můj spojenec zaujímá bojové postavení vůči jednomu z posledních útočníků. Jak se mi během běhu míhají myšlenky jak vést útok na posledního nezadaného elfa, sleduji, že si zranění člověka vyžádala daň v podobě vyčerpání, avšak člověk se nevzdává a nasavuje meč do obrané pozice. Jeho odhodlání mi dodává sílu a snad i něco odvahy. Bude lepší, když hůl uchopím u konce a použiju ji jako kyj, nebo ji chytnu uprostřed a pokusím se s ní bojovat jako s tyčí, jako když nás to učili v akademii? nejsem si jistý, protože boj s tyčí nebyl zrovna předmět, který mi šel. Nakonec se však rozhoduji pro tuto možnost a zvedám těžší vyřezávaný konec nad pravé rameno přpriven jím vést první ránu. Nebude to lehké hůl není přesně a rovnoměrně vyvážená.

Teď už zas neexistuje nic, kromě mě a protivníka, vidím jak přpravuje svoji zbraň na odklonění mého a vedení svého útoku. Snad ho útok vedený na jeho, zatím nekryté, levé rameno překvapí.

Závěrem:

Mé vyjádření ohledně hry se v mnohém shoduje s mými kolegy. Rozhodně se tu tak snadno neztratíte a sám bych byl vděčný ve své jeskyni za tak skvělé hráče, kteří si pŕesun o třicet sáhů neuzavírájí jedním příspěvkem. Vskutku, konečně jedna z jeskyní, kde jsem si během relativně krátké doby mohl pročíst spoustu dobře napsaných pŕíspěvků a to jak po stránce stylistiky, tak i promyšlených herně.

Ještěrka a Dutwor se snažili a patří jim za to uznání. Je ale vidět ještě určitá nepropracovanost příspěvků a jakoby nebylo příliš času na jejich sepsání a řádné úvahy.

O obě Rimieme jsem si zpočátku myslel věci různé, nakonec jsi se ale vybarvil k lepšímu a tvé příspěvky jsou zhruba na úrovni těch Erikových. K Erikovi žádné vítky, spíše pochvalu za slušné sepsané příspěvky, které mne svou kvalitou kolikrát vzhledem k začátkům na tomto serveru ohromily. Je vidét, že oba umíte zdravě uvažovat a představivost Vám také nechybí.

No... zkrátka jsem zopakoval to, co tu psali už mí kolegové.

Každopádně přeji hodně zdaru a ať se Vám tu pod nohy plete co nejméně překážek. Doufám, že se někdy setkáme i v mých jeskyních. Erik s Ještěrkou už se u mne ukázali a doufám, že se jim tam bude líbit stejné, jako tu.