Putování po Dálavách
hrálo se Denně
od: 01. ledna 2006 12:27 do: 18. března 2008 21:41
Dobrodružství vedl(a) Mern
| |
 | „No tak chlapi nemračte se na mě, jako kdybych vás chtěl okrást. Bezejmenný já to nemyslel tak vážně,“ odmlčí se. „Mám tam jen hovězí guláš, v tomhle počasí váznou dodávky zvěřiny a jiného jídla a pití, a misku s vínem prokohože?“ obrátí se na Erlina. Když spatří vylézat intawu z vaku, chápavě přikývne: „Helemese , tak už konečně vím, ke které větvi elfů patříš, věděl jsem, že tyhle lasičky doprovázejí elfí hraničáře z Červeného lesa, ale kouzelníky? Ostatně proč ne, ve čtyřech královstvích může mít každý psa a proč by nemohl mít na Taře místo psa intawu, lasičku z Červeného lesa, “ zakončí svojí brilantní dedukci. Jakoby si vzpomněl, za jakým účelem přišel ke stolu, zeptá se: „Takže víno tady pro Bezejmenného a Annu, na ředěné do misky pro Laurëad, a dvě porce guláše. Bude to všechno?“ |
| |
 | Podívám se na Zavážku a dotčeným hlasem mu řeknu: No a já budu asi sušit hubu, že? |
| |
 | Podezřívavě si pohledem měřím toho Erlinova tvorečka. [Může mi někdo trochu podrobněji popsat, jak to vlastně vypadá?] |
| |
| "Promiň Erline, zdá se, že mi přestává služit pamě»," omluvně se usměje,"hned vám to přinesu." Otočí se na patě a spěchá k výčepu. |
| |
 | Tak už sis konečně pořídíl přítele? Že ses nepochlubil. Ukaž ho pořádně co umí. Rozhlédnu se kolem. Kdepak jsou ostatní? Snad se jim nic nestalo, to bych věru nerada. až na vyímky, pomyslím si. Stále pozoruji Erlinova přítele. Ve volných chvílích podezíravě a možná i nenápadně (záleží, jak kdo je všímavý) pozoruju, co se děje kolem, nás. Nedůvěryhodně se rozhlížím po krčmě a jímá mě pocit všudepřítomných uší. Proč ještě nehraje hudba, a» je tu veseleji? Mrknu, jak to vypadá na pódiu. PS: Chce to spáskat nějakého administrátora, aby tu pár věcí opravil nebo předělal |
| |
 | Dveře se otevřou a vstoupím v tmavém promoklém plášti. Okamžitě, když si všimnu uskupení dobrodruhů zamířím jejich směrem a sednu si na volné místo. Cestou stačím ještě ukázat na hostinského a požádat o obvyklý pohár dobrého vína a kousek něčeho teplého k snědku. Když si všimnu podivného tvora v okolí Erlina, pozdravím všechny maximálně lehkým pokývnutím a s pochmurným výrazem si přisedám. |
| |
 | Vcházím do hospody a moje první gesto je na hostinského... Poté se rozhlížím po hostech, kdopak by stál za hřích... jakmile padne můj zkoumavý pohled na skupinu svých starých známých, už si to k nim šinu. "Tak jak se vede, vidím, že vás tu celkem vysoké procento!" Nechápavě se zadívám na Morlana a užasle si prohlížím jeho promočený pláš». Po chvíli s nadsázkou spustím: "Kudypak jsi chodil, Morlane můj drahý, že ses tak promočil. Venku slunce pere jak sedlák cepem ale ty vypadáš celkem zmokle :). Teda pokud jsi se nebyl osvěžit v blízkých vodách... které jako na svini zrovna padají z nebe" :) |
| |
| Jak tě tak vidím tak bych řekl, že já to sice mám vodu, ale ta padala z nebe. Jenže v čem jsi se vykoupal ty nechci ani tušit, protože to aspoň podle vůně z nebe nespadlo. Sedni si daleko ode mě a prokaž nám oběma službu - nech ty svoje ruce v kapsách, ale svých. Řeknu, ale bez úsměvu. |
| |
| Milý Morlane, stane se, jak si přeješ. sedám si k Anně a dál si Morlana nevšímám. Jo a netrpělivě čekám na své pivo... |
| |
| Původně jsem o pomocníčkovi nechtěl ani slyšet. No však ty víš, otočím se na Annu. Ale pak jsem uviděl tohohle klučinu a nemohl jsem si pomoct. Kdysi jsem si s nimi hrával, to jsem byl ještě malinký elfík. Zasměju se. Alespoň podle těch pár vzpomínek. Viditelně posmutním a zarytě koukám do desky stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Erlin pro |
| |
| Pozvednu obočí a tázavě se podívám na Erlina, ale mlčím a nic neříkám. (hlídám si kapsy) |
| |
| Vítej, laškovně se usměju vidím že humorem přímo číšíš a vůbec nic tě nerozhází. Morlana si nevšímej, on je takový pořád. Tak povídej jak ses měl a co si dělal zajimavého. Podívám se dokola stolu a zhodnotím nadšenost ostatních členů družiny nad Autorikosovým a Morlanovým příchodem. Pak kouknu na erlinova přítele, jakdobře je vidět a čekám, kdo si toho všimne dřív. Pomyslím si, taky by se mohl morlan trochu tvářit, když už sme se všichni živí a "zdraví" sešli chtělo by ho to trochu rozveselit. Hele Morlane koukej co sem se naučila! Obratným a rychlým pohybem ruky se mi v ní objeví stříbrná mince. Upřu na něj svůj zrak přímo do očí. Teď se dobře koukej Začnu magicky kroutit objema rukama a jak se tak ta mince převaluje v mé ruce, najednou zmizí. Erlin mi určitě trik nezkazí Plynulý povyb rukou jakoby naznačoval vyhrnutí rukávů (ač žádné nemám) chmátnu Erlinovi za ucho a vytáhnu stříbrňák. Pak volným pohybem ruky jej znovu ukáži morlanovi (tedy pokud ještě vnímá) to by v tom byl čert, aby se neusmál, no ale jak ho znám, bude se tvářit, jako že ho to nezajímá a bude si myslet, že jsem dětinská. Dobře mu.... |
| |
| Hmmm, nezahrajem si spolu někdy piškvorky, vidím, že si ráda hraješ. Lehce se mi zvedne kotek úst, ale je těžké říct jestli je to smíchem nebo očekáváním. Během zlomku okamžiku se má tvář navrátí do předešlé podoby. |
| |
| Zamračím se na Morlana a chvíli se ještě mračím Je to stary morous, co se s ním tady budu rozčilovat. Se mnou si zahrát piškvorky, to by mě urazil, surovec jeden. Ale co stejně bych mu utekla. Moje pozornost se upře zase na Erlina a Autorikose a dychtivě čekám na nějaké to vyprávění. Morlan a Bezejmenný by mi stejně nic neřekli |
| |
| Když se Anna otočí na moment se mi zvednou oba koutky úst. Ovšem během chvilky nadále pokračuji ve své chmurné náladě. |
| |
| Hostinský se k vám přivalí s plným podnosem a začne skládat na stůl vaši objednávku. „Tak tady jsou gulášek pro Annu a Erlina,“ a položí před ně talíře s horkou pochoutkou a ošatku s čerstvým chlebem. „Jedno pivečko pro našeho milého hobita a pro ostatní víno, jak už jsem říkal Bezejmennému, je to mučanské červené ročník 45 pozdní sběr,“ říká svým dunivým basem a podává všem poháry s tekutou révou. Nezapomene ani na misku pro Laurëada . Necelého půl sáhu dlouhé mládě intawy podobné lasičce nebo rosomáku se mrštně sveze po Erlinově plášti na stůl a okamžitě se zajímá o obsah misky. Své ostré drápky, které z něj dělají malého ale nebezpečného lovce, zabodne do dřevěné desky stolu a vychutnává si lahodný mok. V záři ohně vycházejícího z krbu se jeho žlutá žíhaná srst nádherně leskne. „Erline může se na tebe spolehnout, že tvoje zvířátko se nepokusí šplhat po sloupech, že ne. Já přece jenom za tyhle překrásné řezby zaplatil majlant a nechtěl bych tam mít žádnou památku na jeho drápy,“ mírně upozorní sedícího kouzelníka, , „vlastně se pořád divím, že za tu dobu, co jsem je nechal udělat, nepřišly k žádné úhoně.“ Ze zasněným výrazem se rozhlíží po místnosti. „Vypadá to, že jsem na nic nezapomněl. Budete mít ještě někdo nějaké přání?“ obrátí se na k ostatním. Venku mezitím šero vystřídala tma a liják venku pořad neztrácí na síle. V sále jsou mezitím všechny stoly obsazeny. U sousedního stolu posedává skupina osmi trpaslíků a s podmračeným a nedůvěřivým výrazem ve svých vousatých tvářích si prohlíží ostatní hosty a o něčem spolu tlumenými hlasy hovoří. Muzikanti po krátké odpočinku začali opět hrát, tentokrát zvolili na začátek daleko veselejší a svižnější písničku než byly ty předchozí. Přiboj jejich směrem potěšeně pohlédne a prohlásí: „Dědkům sem musel chvilku domlouvat, a» hrajou něco veselejšího. Ona přece jenom „Balada a o utonulé panně“ není zrovna pro dnešní večer vhodná. Už jsem se bál, že mi takovýma písničkama vystrnadí hosty, jestli budou pokračovat stejnýma pochmurnýma kusama,“ postěžuje si. Hudbu přehluší zvuk rozbijejících se hliněných korbelů. Všechny oči se opřou k mladé posluhovačce, která okamžitě zbledne a začne uklízet spouš», kterou způsobila. Hostinský procedí neš»astně mezi zuby: „Magdaléno Jelínková ty patříš opravdu do kuchyně a ne do výčepu. Nech» je Estel milosrdná a uzdraví Krasmíru a já mám konečně pokoj od každodenně rozbitého nádobí!“ tiše pronese k bohyni léčitelce Estel, zvané Panna, svou zoufalou prosbu. |
| |
| Pohlédnu na zavážku s úsměvem. To moje "zvířátko", jak říkáš, má víc rozumu než ty. Být tebou, spíš se bojím, naznačím jemně pohyb směrem k Morlanovi a stiším hlas, támhle toho. Chce si zahrát piškvorky, tak aby ti neponičil nábytek. A dál už pokračuju normálním hlasem. A mimochodem, kdo je, ale hlavně co je s Krasmírou? |
| |
| Když přijdou dva další členové skupiny, tak jim pokynu na pozdrav, ale ještě stále podezřívavě pozoruju tu lasičku až do té doby, kdy přijde Přiboj a svými velkými pažemi mi zastíní výhled. Když to všechno rozloží na stůl, tak se na něj trochu dotčeně podívám: "Vidím, že nás ostatní bys tady nechal umřít hlady." Třísk, prásk, žuch, bum. Dívám se směrem, odkud přišel ten strašný randál a když vidím služebnou, jak sbírá střepy ze země, tak se má tvář rozzáří a znovu se podívám na Přiboje: "Vidím, že tady máš celkem rušno, ale hlavně nedostatek pomocných rukou. Myslím, že tady Anna by Ti určitě ve výčepu moc ráda pomohla." Začnu se hlasitě smát, ale pak si raději přikryju hlavu rukama a očekávám, že něco přiletí. Snad to nebude blesk, ty nemám moc rád. |
| |
| Já bych si zdovolením dal taky to jídlo, co jsem si obědnal. Nadále zůstávám zachmuřený a pozoruji co Annička vyvede a jak bude zodpovězena otázka co je s Krasmírou. |
| |
| „Morlane promiň, já jsem dneska asi vstával s postele špatnou nohou,“ posteskne si, „poslední dobou to stojí úplně za hovno. Ale nebudu vás zatěžovat svýma problémama, určitě máte svých dost,“zanadává. „Tak já přinesu ten guláš teda všem, a» si to usnadním a vy se na mě pak nebudete muset zlobit, že jsem na někoho z vás zapomněl,“ usměje se nevesele. „Co se týče Krasmíry, je to jedna z mých dvou servírek, jak tomuhle zaměstnání říkaj nóbl paničky ze Zlaté čtvrti, ale taky moje neteř, léčí si zlomenou ruku. Měli jsme tu nedávno problém s jedním hostem. No a než bude mít holka ruku zdravou zastupuje jí Magda, ta u mě dělá hlavně v kuchyni. Když na ni hodí nějaký host kukuč, tak se z toho celá rozplývá, nedává pozor a hned něco vylije nebo rozhňápe a to ještě takovým způsobem, že to nemá ani cenu dávat dráteníkovi na opravu. Další z mých holek Nitra se provdala někde do Tabitu. Ještě stěstí že mám ještě po ruce Zlatu, “ na moment se odmlčí. „U kotle mám jenom kuchtíka, lokál plný nenažraných a nenapitých hostu. Jednu pomocnici na nic a pak sám nevím, kde mi hlava stojí,“ svěří se ze svými starostmi, „a to není zdaleka všechno, co tíží moji hlavu.“ Do krčmy se otevřou dveře a dovnitř vejdou dva na kost promočení a zablácení strážníci. „Hospodo dvakrát teplou medovinu,“ křikne menší z dvojice. Oba dva kývnou na pozdrav směrem k Zavážkovi. „Uctivě tě zdravím Přiboji, můžem si vzít dvě štokrle ke krbu a trochu se tu usušit? Za chvíli budem muset pokračovat v obchůzce, ale teplo tvého krbu nás určitě zahřeje!“ snaží se skrček překřičet hudbu. Hostinský k nim jenom rezignovaně kývne. Oba městští strážníci chňapnou nejbližší židli a směřují směrem ke krbu. Jejich kroky vydávají čvachtavé kroky, jakoby se byli právě koupat oblečení. Zavážkovi se při pohledu na vodní spouš», kterou za sebou dvojice zanechává, rozšíří oči a z úst mu vyklouzne: „U Zylovy prdele! Proč já?!“ Trpaslíčí skupinka po příchodu strážníků ustane v hovoru a věnují se svým korbelům s pivem. Strážníci postaví židle k ohni, a začnou si sundávat své pláště. |
| |
| Za trochu toho tvého výborného guláše a kousek chleba ti budu vděčen. Ještě bych se rád zeptal: Nehledal mě tu náhodou někdo? Nenechal tu u tebe někdo nějaký vzkaz pro mě? Plný očekávání na něj pohlédnu. |
| |
| Usměju se na Annu, alespoň někdo mě tady vidí rád. " Kdeže jsem byl a co jsem dělal? Jo tak za poslední dny se toho seběhlo poměrně dost, až jsem rád, že si tady dneska vklidu mohu odpočinout. Jo ještě na začátek, kdyby tady přišli takoví tři hošani a tvrdili, že jsem jim ukradl měšce, prsteny a zbraně, tak to vůbec není pravda, já tu přece sedím už od rána... A taky kdyby tvrdili, že jsem se dohmátl, no každý tomu říká jinak, jejich sestry, která v blažené naivitě nezamyká dům, a pak že jsem následně ten dům vybílil, tak to je taky bohapustý nesmysl. Jo nebo ještě lépe, kdyby přišli, tak jsem někdo jiný. Raději. Že jsem teď přijel do města. Prostě že jsem cizinec... ušetřilo by mi to spoustu nepříjemností... To bys nevěřila, jak dovedou být lidé důvěřiví. Před třemi dny mě zastavil známý, no spíš jsem ho náhodou potkal, prý jestli bych pro něj nevykonal službičku. Tak si říkám: či mě není? Stachanovec... to jsem ale ještě nevěděl, do čeho lezu..." se zájmem se zadívám, jestli někdo kromě Anny poslouchá mé vyprávění " Chtěl po mně, abych vysledoval, jestli mu je jeho milenka nevěrná. Jmenuje se Nicolleta Steichernovova a je dcerou jednoho poměrně zámožného kupce s obrazy. Bohužel ten již není v této sféře, rád bych se sním seznaámil, ale to je fuk. Co je podstatnější, Nicolleta ještě STÁLE MÁ tři bratříčky. Ale to jsem onoho času ještě nevěděl... Známý mi řekl, že ji podezřívá- znáš to- klasika- našel u ní v posteli spodky, na stěně bíle fleky atd. No a já jsem měl vysledovat, kdože mu milou przní. Nemusím se snad zmiňovat, že slíbil lákavpu odměnu.I vypravil jsem se tedy do ulic s myšlenkou na lehce vydělané peníze. Zakoupil jsem květinářství naproti v ulici, a jal jsem se umně simulovat prodávání květin. Netrvalo dloho, květiny přinesly ovoce. Pro upřesnění to trvalo 5 hodin 24 minut a nějaké drobné. Tedy o půl druhé ráno ke mně přišel jakýsi chlapík pro růži. Tak jsem mu ji prodal a čekal, kapak s ní zamíří. Jak už se asi domýšlíš, zapadl přímo do TOHO domu. Jelikož jsem ale liška ryšavá, rozhodl jsem se chvíli počkat, než tam vtrhnu a vše náležitě zdokumentuju. I vyplatilo se. Neuběhlo ani pár minut, druhý mužík si to ke mně šinul pro růži a šupky dupky přes ulici opět do TOHO domu. S třetí to bylo stejně. Když se deře zavřely i za ním, řekl jsem si, že tři by mohli stačit. I zavřek jsem krám a šel do akce. Vstupní dveře šly rozsekat hladce. Samozřejmě, že né, to já jen tak přeháním." krátce se usměju a pokračuji v hovoru, dřív než mě někdo přeruší. " Takže jsem se dostal do domu a neomylně jsem zámířil po zvuku vrzající postele a ten mě dovedl až k ložnici. Jak už ale zřejmě tušíš, vše bylo tak trochu jinak. Chvíli jsem nevěřícně zíral přes pootevřené dveře a pak se to stalo. Uchvácen nádherný a nutno podotknout nahým tělem sličné Nicollety, zapomněl jsem na ostražitost a nechal jsem se spatřit. No kurva prostě mě viděla. Ale to by ještě nevadilo. Abych vysvětlil situaci. Byl tam i můj známý. Byl u ní, respektive v ní a solidně ji klátil zezadu. Akorát že to vypadalo, jakoby nebyl při smyslech. Tak jsem se osmělil a když už mě viděla, osmělil jsem se vstoupit. I dali jsem se do hovoru a známý si mě nadále nevšímal a co víc, nevšímal si při TOM ani jí. Když jsem se zeptal, jak to, že nevykazuje známky vnímání, pověděla mi, že je takovým způsobem náměsíčný. Že vždycky v noci přijde a milují se spolu. To že jí nevadí, že to má ráda, akorát že on pak ráno vše zapomene a jí nevěří, když se mu snaží vysvětlit takovou bláznivou pravdu. Že prý se už nesčetněkrát kvůli tomu pohádali a dokonce že prý už si na ni i najal soukromé očko. Nato jsem vyjádřil svůj hluboký údiv a upřímne pohoršení pohoršení. Náhle však, co se nestalo, známý dokonal své dílo na zeď a zmizel, prostě utek někam pryč. Chvíli jsem na to nevěřícně civěl, ale když už jsem tam byl, tak, no víš jak to chodí, Nicolleta je fakt kus. Dobrý pocit z dobře vykonané práce mi však zhatilo mé já. Když jsem šel v noci na záchod, nenápadně jsem se porozhlédl po domě a našel ty tři borce, každého ve vlastní ložnici. Spinkali jak zabití. No nehohl jsem je nechat jen tak, práce velí i v noci. Hlavně v noci. Akorát, že když jsem je pečlivě o vše obral a schoval to pod schody v tom domě!!!, vrátil jsem se k Nicolletě. Ještě chvíli jsem rozmlouvali a ona mi prozradila, že to jsou její bratři, kteří trpí zvláštní chrobou zvanou šípkovka, to v praxi znamená, že neusnou dříve, dokud se nebodnou o růži... Všechno by bylo v pořádku, kdybych tam ovšem na chvíli nezdříml. A jaké bylo milé probuzení, když vám na dveře »uká stůl z chodby. Bratři, netuším jak, vytušili, co se přihodilo, a ještě před rozbřeskem se přišli vyrovnat. Asi jsem neměl počítat s tím, že je musí políbit princezna... No zum Gluck jsem zamknul dveře a okno bylo příznivě umístěno, obešlo se to bez vážnějších incidentů. Akorát ti zmetci mají víc štěstí než rozumu a během včerejška jsem je tak 5krát potkal v ulicích. A pro změnu já mám smůlu přímo od Khara, protože mě pokaždé poznali. Když to bylo naposledy, málem strhli dav k lynčování... Díky bohům by však nevystopovali ani slimáka podle slizu, takže jsem jim pokaždé hladce zmize. Proto mám obavy, že ti pekelní zmetci se tu nějakým zázrakem a hrou nejrůznějších náho d a štěstí objeví" Dlouze se odmlčím a čekám, co na to Anna. Snad jsem své vyprávění nijak nezamotal. ---Ale kde je u všech démonů ten s tím PIVEM??!! |
| |
| Počkám až Autorikos dovypráví příběh, nervózní poslouchám a snažím se posunky naznačit, že jsou tady strážní a a si dává pozor na to co øíká. V pøítomnosti strážných sem trochu nesvá, a zdráhám se hovoru. Proč si museli sednout zrovna tady. Nemám ráda strážné, jsou hloupí a vžy jsou s nima jen problémy V tu chvíli, jakoby mé oči mìly splát plamenem a rozøezat je až do úmorku svìdomí, abych vìdìla, co se jim právì honí v myslii. Doufám že nebudou žádné problémy a rychle pùjdou odkaï pøišli. Nerada bych zavážkovi znečistila hospodu krví. A co hůř, zase by byly hned problémy a moc bych se zde už neohřála. Musím si dávat pozor, kdyby si chtěli něco začit. Kdyby aspoň nepršelo. To mi fakt mùže zkazit náladu. Vidím že ty ses opravdu vůbex nenudil. Usměju se na Autorikose Zavážko, kynu mu a se ke mně nahne, šeptnu na něho, tak aby mé slova slyšelo co nejméně uši. Ti tu chodí pravidelně? |
| |
| „Sem tam tu zajdou, i když je tu po večerech nevidím rád zbytečně rozptylují některé hosty a to kazí kšefty,“ polohlasně odpovídá na Anninu otázku hostinský, , „myslím, že vy se nemáte čeho obávat, pokud tady Autorikos nezačne vyřvávat, že vykradl Lordův palác nebo podobnou pitominu a nebude je zbytečně provokovat, jsou to jenom pochůzkáři a pletou se do cizích věcí, jen když už jim nic jiného nezbývá.“ Pak se obrátí směrem k Morlanovi. „No vzkaz pro tebe žádný nemám. Akorát tu byl Mistr Garen a sháněl vás, ale má se tady ještě zastavit dneska večer.“ „Pokud budete ještě něco potřebovat, zakřičte a já přiletím. Vaše guláše tu budou hned. Teď už mě omluvte ostatní hosté mě čekají,“ otočí se a směřuje od vašeho stolu. |
| |
| Na nikoho a nic nereaguju pouze zůstávám ve své mrzuté náladě. |
| |
| Dělal jsem, že Autorikose neposlouchám, ale občas jsem z ničeho nic vyprsknul smíchy. A i když skončil ještě pořád se potichu směju a snažím se koukat kamkoliv jinam, jen ne na kohokoliv přítomného. |
| |
| Po uklidnění uklidnění od hostinského si konečně začínám hledět svého guláše a poslouchám hudbu, která se line hospodou, semo tamo kouknu co dělají dva strážní, jestli nás nepozorují a taky dávám pozor aby Autorikos neprokec, co je zač. Konečne hrajou, už by nás neměli slyšet. A ještě teď ten podivný, no ani nevím jak se jmenuje, co tady má přijí. A Morlan a Bezejmenný zase něco tuší. Jinak by tady jen tak neseděli. To bych ráda věděla, co se tady zase semele. A co ta lasička? Co to jenom má erlin za přítele. Erline mohu se seznámit s Laurëada? Jmenu je se tak, že? Neboj, já ti ho nesním. :) |
| |
| Z guláše vyndam na již vyprázdněnou misku několik pěkných kousků masa, ale Laurëad si toho zatím nevšímá a dohopsá k Anně. Seznam se s ním, jak ti jen dovolí. Do rozhodnutí, koho označí za svého kamaráda, mu rozhodně mluvit nebudu. Jen dávej pozor - za levým ouškem má docela čerstvou ranku z toho, jak ho surově drželi v kleci. Ještě ho to docela bolí. Pak se pomalu pustím do své porce a po očku sleduju, jak se Laurëad líbí. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Už tě omrzelo čekat na nic a stráže u krbu taky nevypadají zrovna nebezpečně. Hudby v sále víří v nádherných rytmech a ty jsi dostala chu» si zatančit. Pohledneš na své družiníky, a tvůj pohled padne na Morlana. Podle některých náznaků se mu dostalo dobrému vychování a mohl by umět i tančit. Tak nějak by mohl začít tvůj příspěvek, jestli se chopíš tohohle podmětu, je ale čistě na tobě. |
| |
| Natáhnu ruku, aby se mohl Laurëad dostat blíž. Jemně ale opartně ho pohladím. Jsem přece takz elfka, takže to se zvířaty aspoň trochu umím No, kdzž se mu nebudu líbit, tak mě usmaží V tom momentě se mě chopí báyeň. Ještě chvíli. Ho držím v náručí, tak abz se semou co nejlépe seznámil a pak ho vrátím Erlinovi. To zvíře, mě obměkčilo a ještě ta hudba. To mě inspiruje. To bz mě zajimalo, jestli někdo z naší družiny umí tančit. Morlan by měl umět, on na to vychován byl. Ale ten starý morous určitě nebude chtít. Hmm ale Erlin je mi bližží, to by ho mohlo urazit. No uvidíme. Rozhlédnu se kolem po naší družině, kdo se jak kouká do stolu. Ještě chvíli rozvžuju klady a zápory, ale nakonec se odhodlám. Nešel, by si někdo zatančit? Při této větě kouknu na nenápadně na Erlina, s tím bych šla tančit radši, ale ten asi nebude umět. tak a» to morlan nevidí, ale jako bzch mluvila přímo naněho a netrpělivě očekávala jeho odpověď. Co říkáš? Přímo na Morlana Tak se se ukažte gentlemani a kavalíři, jak se sluší chovat k dámě. Ještě zkontroluju parfén a už se vyzývavě dívám po družině. |
| |
| Když zaregistruju, že na mě Anna promluvila tak se pomalu proberu, začnu se na ní nechápavě dívat. Nakonec se jí zeptám Co? Když mi řekne, že si chce zatančit. Tak se na ní nechápavě podívám a pravím. Jáááá? NE!!! udiveným, nevěřícným a vystrašeným hlasem. Požádej Erlina, když se k němu tak máš. dodám a začnu si trouchu dotčeně a trochu naštvaně pohrávat se svým vínem, kterého se vzápětí také napiju. A když si všimnu své večeře, která mi pravděpodobně stačila vystidnout tak se do ní zdráhavě pustím. Co si o sobě ta babizna myslí ještě abych tančil s takovým individuem, či jsem nějaký sbohatlík nebo co abych měl čas na tančení? Nic nebude do někam jdi... Začínám se opět dostávat do své zadumané nálady. Kdo ví jak to dojeli... Dojeli, nedojeli, dojeli, nedojeli, nestalo se jim nic........ |
| |
| Pojídám si svůj guláš a mám radost, že se Anna Laurëadovi líbí. A naopak. Když zazní nabídka k tanci, ztuhnu jako zmražený s lžící na půl cesty k mým ústům. Upřu podivný pohled hluboko do talíře a kdyby moje oči mohly mluvit řvaly by na celé kolo: Tanec? No to snad neeeeeeee! Během chviličky se vzpamatuju a lžíce pokračuje ve své cestě a vůbec si nevšímám, že už je dávno prázdná a její bývalý obsah na stole. Jakmile zaznamenám nabídku směrem k Morlanovi, nenápadně si oddychnu a chci pokračovat v jídle. Jen co však zaslechnu jeho odpověď, probodnu ho naštvaně pohledem. Koukám, že a» už tě učili cokoliv, slušnost mezi tím chyběla. A ještě k tomu to teď visí na mě. Popadnu naštvaně svůj pohár a rychle ho do sebe otočím. Pak se obratně vymrštím ze židle a stále v jednom pohybu se elegantně ukloním směrem k Anně a stále v úklonu se zeptám: Jestli dáma dovolí? Pak se narovnám, natáhnu ruku a čekám na odpověď Anny, ve tváři úsměv, v očích jeho zbytek se směsicí paniky, zloby a strachu. Tak nevím, odmítne mě? Neodmítne? A co by vlastně bylo lepší? To je zase šlamastyka. |
| |
| Já to věděla, že Morlan odmítne. Vlastně jsem nakonec ráda. Ale co Erlin. Zdali pak se odhodlá. Nebo že bych mu byla lhostejná? Kouknu na Erlina, zrovna, když dává do pusy prázdnou lžíci. Trochu jsem ho asi zaskočila. Ale co se to deje (Erlin vstává) Nervózně čekám co se bude dít dál a dělám velmi cudnou. Když mi Erlin podá ruku, tak pomalu vstanu, nechám hada, a» sleze a a» se omotá kolem nohy stolu (při tanci by mohl vadit). Podám Erlinovi ruku, usměju se na něho jak nejlíp dovedu a vedu ho na parket. Pak se k němu přitisknu a čekám co se bude dít. Já věděla že mě nezklame. |
| |
| (Anna mi podala ruku) Tak to jsem zvědavý. Jak dlouho už jsem netančil? No, bude to víc než pět let, to zase bude ostudy. I když se na mě usmála, jakmile jdeme na parket, viditelně blednu. Ale nesmím jí zklamat. A taký to musím ukázat tomu morousovi. Š»estíčko štěstí moje, teď tě budu potřebovat víc než kdy dřív. Když se na mě přitiskne(OH!), ze všech svých schopností se snažím nepřestat přemýšlet a dělat to, co se ode mě očekává. Přesto je na mě vidět jistá napjatost, až zaraženost. Pak kývnu směrem k muzikantům a ti spustí pomalou a smutnější písničku. První moje kroky jsou naprosto popletené a mimo rytmus. Khar to sper. Ne, ani Khar to nedovede věrně vystihnout. Asi na sebe hodím neviditelnost, nebo tak něco, hlavně aby mě nebylo vidět. Pak se ale chytnu a docela mi to jde a občas něco prohodím směrem k Anně. Teda, že by proslulý elfí cit pro hudbu a tanec? A» je to jak chce, doufám, že to vydrží až do konce. Netančím jako profesionální minstrel nebo bard, některé mé pohyby jsou jemně trhané a nedotažené, ale přece jen se tomu již dá říkat tanec a je vidět, že se pomalu zlepšuju. Na tohle si jen tak nezvyknu, ale kdo ví, třeba to ještě někdy budu potřebovat. A co kdybych to trochu ozvláštnil nějakým kouzlem, nějakým efektem? Ale které kouzlo? Hmmm..ne...ne..ne.....ne...ne! No, jedině že bych chtěl vybít celou hospodu. A zatím co jsem se zahloubal, ani jsem si nevšimnul, že tancuju sám od sebe a dokonce líp, než když jsem se na to soustředil. |
| |
| soukromá zpráva od Erlin pro |
| |
| Když ani po chvilce nic nepřiletí, tak se odhodlám zvednout hlavu a zrovna Anna podá nabídku k tanci. Sleduju, jak se chovají všichni u stolu a trochu se zamračím nad Morlanovou poznámkou. Ale Erlin mě příjemně překvapí svým přístupem. Hmm, kdo ví, co se mezi těma dvěma stalo na té výpravě, už od začátku se chovají tak nějak... "Měl jsi jet s nimi," zabrumlám si pod nosem tak, aby mě Morlan slyšel i neslyšel, "není to s Tebou tady k vydržení." A pak se s vervou mně vlastní pustím do pojídání guláše a po očku pozoruju náš točící se pár. |
| |
| Nezklamal. A dokonce se k tomu hrdě postavil, aniž by věděl, že tančit umí. No jo, a ještě pomalé... Když už se naše kroky celkem zesynchronyzujou a pak se na Erlina, bez veškeré cudnosti přitisknu. Sem tam se na Erlina tak nějak pousměju a tenkým hláskem uchichtnu, ale nic neříkám.A» si taky užije... Možná,že mi pak zase někdy zachrání život. V tom si opět zpomenu na zranění stínovou dýkou, zatočí se mi hlava a mírně, ale natelně mě to vyvede z rytmu. Opět cítím, jak mám chladnou pravou ruku. Nicméně si zase zpomenu ze jsem v Erlinově náručí a pomalu mě hrůzné vzpomínky opouštějí. Až dohraje hudba, velmi pomalu se uvolním z jeho náruče, nenápadně zkontroluju, svou pravou ruku. A ujistím se že strašné zranění je pryč. Tou pravou rukou Erlina stále držím a čekám co se bude dít. Znejisím a opět nasadím cudný úsměv. Co si tak myslí, tančím dobře? Líbím se mu? Nebo chtěl být pouze slušný a napravoval Morlanovu hrubost. Kouknu Erlinovi do očí. Ne určitě se mu líbím. To snad poznám ne? My ženy to vždycky poznáme?! Vždycky!!! |
| |
| Po poznámce Bezejmenného sebou trhnu a probodnu ho vraždícím pohledem. Páreček na parketu mě vůbec nezajímá nemám na něj zrovna náladu. I když Annička vypadá docela pěkně.... Ale myslel jsem si že elfové umí tančit líp... Opět se vracím ke své příjemné náladě a slušnému společenskému chování, které je mi vlastní :-). |
| |
| Anna s Erlinem tančí před malým pódiem a k nim se přidávají dva tři páry. Zbytek družiny se věnuje svým talířům s večeří. Dvojice strážných obdržela svou horkou medovinu, opřou své služební meče o židle a posadí se čelem ke krbu. Přiboj právě donesl další rundu trpasličím ogarům a spěšně se vrací k pultu. V několika následujících okamžicích se celá poklidná atmosféra změní k nepoznání. Otevřou se dveře a do sálu se vpotácí zkrvavený muž v uniformě městské stráže. Udělá ještě dva trhavé kroky a padne na zem. Ze zad mu trčí meč. Sálem se ozve zděšený šum a pozdvižení. Jekot, zvuk rozbíjejících se korbelů. Děvečka jménem Magda se bezvládně složí na zem. V ten samý moment vkročí do hostince temná silueta. Muž, po kterém stékají pramínky vody a krve. V jedné ruce drží kopí v druhé obrovský meč. Z čepele kape na podlahu rudá tekutina. Místností se rozléhá nelidský řev. Muž má na sobě jezdecké kalhoty a roztrhanou halenu. Ústa zkřivena na šíleného úšklebku. Jde od nich měna. Hlavu má vyholenou a na ní podivné rudé tetování. V očích se mu zračí touha po krvi. Dva údery srdce. Než si kdokoli stačí uvědomit, co se děje, zkrvavený uchopí oštěp a obrovskou silou ho pošle na pou» hostincem. Kopí proletí celou místností a zabodne se do hrudníku právě vstávajícího strážníka. Neuvěřitelnou silou je jeho tělo odmrštěno do ohniště. Po lokále se rozhostí pach spáleného masa. Jekot a řev hostů se ještě znásobí. Jako první se vzpamatuje Zavážka dvěmi dlouhými skoky se ocitne u pultu a skončí v jeho zákrytu. V krčmě zavládne panika a zmatek. Lidé ječí a snaží se nalézt cestu z hostince, který se pro ně teď stal náručí děsu a strachu. Další úder srdce. Potetovaný řeve: „Ndangawa, Ndangawa! Smrt všem!!!“ |
| |
| povzdychnu si, asi mi není přáno ani v klidu povečeřet... beru do rukou meč, ale stále sedím za stolem, připraven k boji, a vyčkávám, co se bude dít. .. |
| |
| Zpozorním a zadívám se na toho šíleného. Potom rychle položím lžíci do guláše, postavím se a na jílec meče si položím ruku. "Tady nemáš co dělat, táhni do pekel a zanechej lidi jejich klidným životům. Jinak je budu nucen bránit!" Stojím hrdě a bez jakéhokoli náznaku strachu a dívám se mu přímo do očí. |
| |
| Většinou bych zareagovala jinak, ale když jsem byla zrovna v opjení tance a hudby, nezmůžu se na nic víc než, že ve mě přvládnou reflexy ženy a ne kouzelnice. Hlasitě vykřiknu a schovám chytnu se Erlina. Uvědomím si ale, že u sebe nemám hada a že mám na ruce mocné prsteny. To mě trochu uklidní. |
| |
| Vzhledem k tomu, že je za mnou Anna, nemůžu se nikam vrhnout ani nic udělat, aniž bych směrem k nám nepřivodil pozornost, a to nechci. Proto stojím čelem k cizinci jako solný sloup a pozorně se dívám do jeho očí, abych včas odhadl, kam zamíří. |
| |
| Podívám se cizinci přímo do očí, dám ruku na jílec meče a řeknu: Vypadni nemám na tebe náladu! |
| |
| Muž se ještě více ušklíbne a jeho tvář se skroutí do strašlivé grimasy. Nereaguje na žádnou pohrůžku. Uchopí meč obouruč a s nečekanou rychlostí se vrhne k prvnímu stolu. Jedno nadechnutí. Jedno máchnutí čepele a vzduchem prší kapky krve. K podlaze se sveze další šílencova obě», ta skučí a řve. Vzduchem se z vražednou přesností míhá čepel Potetovaného. Místností se rozšíří pach spáleného masa, krve, žluči a smrti. Zbylý strážný se ohne v pase a přidává k tomu všemu obsah svého žaludku. Muzikanti teprve teď přestali hrát a jako všichni ostatní se snaží najít bezpečnou cestu na ulici. Z pod výčepu vyskočí Zavážka a v ruce drží malý samostříl: „Ty hajzle, zhebni!“ zaburácí. Tětiva zadrnčí. |
| |
| Běžím k němu a přitom vytahuju meč z pochvy. Zhyň a navra» se zpět do ohňů pekelných! A při tomto zvolání na něj zaútočím několika dobře mířenými ranami meče. |
| |
| Vypamatuju se. Nad ženou zase převládne čaroděj. Začnu se soustředit a nápadně se mi změní vzhled. Pohlédnu na nepřítele, oči tak temné a hluboké, že do nich neprohlédneš. Výraz chladný a klidný. Ukročím z poza Erlina a natáhnu ruku, jako bzch pod ní měla zeleně svítící balón, který roste a září čím dál tím víc. Pohlédnu na terč a z ruky (pečlivý pozorovatel vidí z prstenu) vyšlehne blesk směrem k oběti. V ten moment řežu cíl pohledem, jako bych chtěla tím bleskem ovládnout a zkrotit. |
| |
| Jakmile vidím že se ušklíbne, vytahuju meč a běžím k němu. Útočím na něj dobře mířenými ranami a přitom si dávám pozor abych se nijak neodkryl a nedal mu možnost protiútoku (v rámci mých možností). |
| |
| Jdu se nenápadně podívat, copak se stalo s děvečkou Magdou, teda pokud neleží zrovna uprostřed sálu, a snažím se být nenápadný, snad se mi to uprostřed toho zmatku i daří. Pokud žije, snažím se ji odtáhnout do ustraní a probudit a pokud nežije, zkouším zjistit, jakpak asi zemřela a jen z čiré rutiny se podívám, jestli nemá něco zajímavého u sebe... Samozřejmě, že poočku sleduji okolí, co se děje a jak se situace vyvíjí... |
| |
| Šipka vystřelená ze Zavážkovy kuše si najde bezpečně svůj cíl. Proletí cizincovou levou paží a zabodne se do protější stěny. Šílený bojovník si takřka ani nevšimne svého zranění a dál kolem sebe máchá mečem. Za několik málo okamžiků místnost ozáří zelený záblesk, který vyšlehne z Anniných rukou. Probleskne mezi sloupy a zasáhne útočníka do zad. Ten se otočí směrem ke kouzelnici, z jeho plic vyjde šílené zavití. V ten samý moment mu už naproti běží Morlan a Bezejmenný s vytasenými meči a zastoupí mu cestu. Berserk uchopí svůj smrtící nástroj do pravé ruky, do levé vezme pahýl rozbité židle. Zdá se že se vůbec nebrání, jen kolem sebe rozsévá zkázu. Bezejmenného zbraň dvakrát zasáhne protivníkovu hruď, ale jakousi nevysvětlitelnou náhodou se šílenec vždy vyhne většímu zranění. Morlanovi se podaří zranit mužovu pravou ruku. Všechny tři rány se zdají být jen škrábanci, kterých si berserk vůbec nevšímá. Jen jeho údery zvětší razanci, rychlost a agresivitu. Vypadá to jakoby ho události několika předchozích chvil ještě víc rozzuřily. Jako lavina zasype Bezejmenného a Morlana svými údery, bez rozmyslu a s pražádnou technikou. Jeho paže se míhají neskutečnou rychlostí. S jediným úmyslem zabít všechny kolem a způsobit jim přitom co nejvíce bolesti. Po hostinci se nese Přibojův křik: : „Dostaňte ho ke mně zády chlapi! Dávejte, ale bacha a» vás nesejmu šipkou!“ |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ale v zápětí zase omdlí. Vidíš, jak se hostinský pokouší nabít znovu samostříl. Všímáš si, že jemný mechanismus samostřílu se musel při předchozím výstřelu poničit."Mrtvoly, a všech bohů!!!" |
| |
| Vidím, že mé důrazné varování nestačilo, aby se protivník sklidnil. Teď už se nedá nic jiného dělat. Ustoupím krok dozadu, abych neutrpěla zbytečné zranění rozbíjejícími se předměty, které létají všude kolem. Přestanu vnímat řev okolo a začnu se soustředit. Tentokrát tě zabiju ty stvůro. Začnu před sebou pomalým jistým a ničím nerušeným poybem máchat rukama. Kolem nich se Začne vytvářet rponikavá záře. V tomto okamžiku již nevnímám nic, co se děje kolem mě. Když záře vytvoří ve vzducu runu,zažne se zhlukovat Kolem mých rukou a do mých očí. Záře nabírá intenzity. Mýma dvěma rukama,jako bych vytvořila dvě ramena míříci na nepřítele, vlasy mi začnou vlát a vykčiknu temným hlasem několik hláseka z očí mi vyšlehne blesk směrem k cíli. Poté všehna záře opadne a já vyčerpáním zavrávorám málem nespadnu. |
| |
| Zvyklý stejně tak přijímat rozkazy, jako je rozdávat pokračuju v útočení na šíleného, ale mé rány se změní ze smrtonostých úderů spíše na seky, které mají odpoutat jeho pozornost. Útočím spíše na jeho zbraňe než na něj samotného a pomalu a nenápadně se přesunuju tak, aby nakonec stál zády k výčepu, kde stojí Zavážka, a nutím šíleného svým dorážením, aby se točil za mnou. Cítím se sice hodně nejistě bez svého brnění a možná se při tom trochu úzkostlivě bráním, takže se mi ten můj zamýšlený manévr nedaří asi tak rychle, jak bych si představoval, ale snad se mi podaří šílencovu pozornost zaměstnat natolik, abych ho přinutil k tomu, co přesně chci: Aby se otočil k Zavážkovi zády. |
| |
| Zprvu jsem naprosto vyveden z míry šílencovým chováním, takže jen tak stojím a dávám pozor jestli se nehrne směrem e mě. Vzpamatuju se, až když kolem mě proletí blesk od Anny. Co je tohle za blázinec. Kdo by mohl být takhle šílený a začit jen tak vyvražďovat hospodu? Nebo je to útok na nás? Nepřátel máme dost. Snažím se být pořád mezi neznámým a Annou, ale trochu bokem - tak, abych ji v nejmenším nebránil v kouzlení. Natáhnu k nepříteli ruku a skloním zápěstí. Pohládnu mu přímo do očí, jako bych jej chtěl hypnotizovat. Zkus tohle, šmejde! A stejně jako u Anny, vystřelí z mého prstenu zelený blesk. |
| |
| To si ti lidé nemůžou vybrat jiný den na nějaké hrátky? Kdo se s nima má pořád otravovat.... Do háje další mrtvola na můj předlouhý seznam. Já se na něho můžu vykašlat.... Zemři, vole! Nemám na tebe náladu a zasypu ho ranami asi dvakrát rychleji než dosud. Přitom se je snažím dávat zrovna, když vrací svou ruku k nápřahu nebo jeho sek je příliš silný (dlouhý) a odkryje nějaké své partie. Postupně naplňuju svou mysl energií a formuju jí na toho smrada co mě vyrušil od přemýšlení a» se má na co těšit, mě nikdo od jídla rušit nebude.... |
| |
| Jak se tak dívám, Zavážkovi se nějak podupal samostříl, což by mohlo trochu znepříjemnit situaci... Poté, co jsem se s hbitostí sobě vlastní a vyhýbaje se všem těm zmateně pobíhajícím lidem dostal až k němu, pokouším se mu pomoci a ten vergl nějak opravit. Už by konečně mohli začít vyrábět pořádné zbraně, pomslím si smutně. Tuhle myšlenku však okamžitě zahodím a raději začnu přemýšlet, jak Zavážku přesvědčím, aby mi ten krám půjčil. Přece jenom s tím mám více praxe než hostinský... |
| |
| Hospodou se nese ochromující řev šíleného. Z Anniných oči vyšlehne podivné světlo a šlehne přímo do krvelačného zabijáka, tenvšak neustává ve svém běsnění. V místnosti se najednou citelně ochladí. Na chvilku dokonce jakoby se od stropu snášela jinovatka. Bezejmenný a Morlan se jen z velkou námahou dívají do tváře berserka. Mají pocit, že jeho rudé tetování mění každou chvíli svůj tvar. Při pohledu na ten spletenec červených čar se jim začíná silně motat hlava. Bezejmennému se bravurně podaří odvést pozornost. S vrahových očí sálá touha po smrti toho zjizveného elfího troufalce. Však to taky Bezejmenný odnese dvěma strašlivými ranami, které ho srazí k zemi. „Do řiti, ten krám se rozbil,“ huláká Zavážka. Morlanovy rány mečem získají na rychlosti a dvakrát zasáhnou šílencův obličej. Ten se však přes všechny rány, které utržil zbraněmi či magií, stále drží na nohou. Z Erlinova prstu vyšlehnou zelené záblesky. Jeden z nich zasáhne jen dřevěný sloup, ale zbylé dva bezchybně trefí cíl. Berserk se pořád drží, ale teď je jeho pozornost upoutána na oba čaroděje. Se strašlivým rykem, nedbaje ran se rozběhne směrem k nim, připraven oběma magikům vzít život. V tom se něco stane. Jeho oči najednou pohasnou. A bezvládné tělo jako kámen padá na zkrvavenou podlahu. Je po všem. Celý výjev trval jen pár okamžiků, ale jeho důsledky jsou vidět všude. V hostinci kromě družiny hostinského, děveček, zvracejícího strážníka a družiny není ani živáčka. Všichni ostatní hosté včas utekli. Sál teď vypadá jakoby přes něj proběhlo stádo divokých trhlinových mustangů. Po zemi se válejí převržené a rozbité stoly židle, korbely i talíře. V okolí berserkova řádění zbyly kaluže krve. Na zemi se válí čtyři mrtvoly. Od pultu se ozve hostinského hlas: „Ksakruksakru, u KharovyMatky, to mi někdo povězte, co nebo kdo byl zač!?“ a s pokaženým samostřílem v jedné a s mečem v druhé ruce jde směrem k mrtvole. |
| |
| Jakmile zjistím, že neznámý jen nezakopnul, ale je opravdu mrtev, otočím se, podívám se na Annu, zkontroluju ji od hlavy k patě a zpět a mezitím se zeptám klasickou otázku: Jsi v pořádku? Ale když neshledám žádné nesrovnalosti, nečekám na odpověď a pustím se do nadávek. Co to u všech démonů mělo znamenat!?! Aby si sama Desítka vzala takové prasečí syny, jako byl tenhle! |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Svíjím se na zemi se zatnutými zuby a křečovitě sevřenými víčky a držím se na žebrech na pravém boku. Vedle mne leží noha od stolu, kterou o mě ten šílenec přelomil. Nejsem schopný se ani pohnout natož promluvit, jen těžce a sípavě oddechuju. |
| |
| Tohlle mě teda vyčerpalo, podruhé bych to asi nezvládla, ještě to nemám zas tak procvičené. Proč se ta podlaha hýbe? Musím se udržet na nohou. Kde sem sakra nechla... No jo vždy» sem tančila s Erlinem, takže ji nemám u sebe. To není dobré. Co to sakra s tou podlahou je? Ne to není poslaha to je moje hlava. Musím se honem o něco opřít. V následující chíli ještě trochu zavrávorám, asi se trochu i opřu o sloup nebo o Erlina, ale ustojím to. Zas taková pecka to nebyla, příště nožná sešlu větší... ehm musím si dojít pro svou hůl, a» se mám o co opřít. Chíli ještě stojím (doufám) a se pomalu odebeřu ke zbytkům stolu, kde by mělabýt opřená hůl za zalezlý můj had. Snad se mu nc nestalo. Toho co se děje kolem mě si moc nevšímám, ale když dojdu ke (zbytku) stolu, největší krize opadne a já pomalu začnu vnímat, co se děje kolem mě. Rozhlédnu se kolem sebe, uvidím tu spouš» kolem. Co to sakra bylo!? Saaaaaaaaaaakkraaaaaaaa!!!!!!!!! Spatřím bezejmeného na zemi. Tak to nám to pěkně začíná V této chvíli jsem už při smyslech ač dosti unavená. |
| |
| Svým okem zkontroluji situaci a stav na bitevním poli. Jakmile zjistím, že nepřítel byl zneškodněn, vrhám se na pomoc zraněným. (podle vnějších projevů se rozhodnu zda bezejmenný nebo strážný, či jiní lidé v místnosti) Zběžně si utřu meč od toho svinstva co mě rušilo od večeře a svižným krokem si krátím cestu k Bezejmennému(strážci... podle toho kdo byl na seznamu priorit první). Co to bylo, za vola, co si myslel, že dělá. Takhle umírat na večer, to nemají lidi už nic jiného na práci..... brblám si pod vousy. Má mírumilovná nálada nebere konce. Prohlédnu zraněného (dávám si pozor abych nebyl v cestě něčemu co bylo kdysi jídlem) a snažím se mu nějakým způsobem pomoci, jsem sice nevrlý, ale mé ruce jsou hbité a překvapivě jemné. Po ukončení této činnosti jdu dojíst svou večeři a hlavně si dát pohár nějakého dobrého vína. (pokuď nepřišlo čistě, ale opravdu čistě náhodou k úhoně v tom případě na jídlo kašlu, pozvedám pár židlí stůl, pomohu bezejmennému pokuď to potřebuje a poručím si to dobré víno(na cenu kašlu)) |
| |
| Ok, tak to by bylo. Obratně předběhnu Zavážku na jeho cestě za zabitým a jako první prohledám mrtvolu. Doufám, že by mohla mít když už né nějaké zajímavé věci, tak alespoň trošku zlatých... |
| |
| „Doprčic, neblbni Auti! Nevíš, co za démona ho mohlo posednout. Radši na něj ani nešahej. Poslední, co bych tady potřeboval, je řvoucí a vraždící hobit,“ rázně upozorní Zavážka. „Asi nechám zavolat nějakého kněze, exorcistu nebo lovce přízraků, a» zjistí, s jakou sviní jsme to měli tu čest. To co předváděl nebylo úplně normální, “ říká nahlas své myšlenky. „Jsi v pohodě Bezejmenný, zdá se, že jsi to pořádně schytal,“ obrátí se starostlivě na elfa, „moc vám děkuji, za pomoc. Bohužel asi s dnešní pohodové atmosféry asi nebude už nic. Pokud chcete můžete si jít sednout do salónku v patře.“ . Přijde k mrtvole a š»ouchne do ní hrotem meče, asi se chtěl přesvědčit jestli ho neklamou smysly. „Igore, stávej s té podlahy a zajdi k vám do stráží a přiveď někoho, a» se na to podívá. A taky sežeň nějakýho kněze nebo tak podobě. Nechci a» mi po lokále běhá šílená duše toho magora. Tak běž už!“ poslední větu vyštěkne, jakoby mluvil s podřízeným. Roztřesený strážný se zvedne a s tváří bledou jako stěna směřuje k východu. Hostinský se rozhlédne po místnosti a se suchým úšklebkem pronese: „Vypadá to tu, jako v nějakým skřetím doupěti po vydařené pitce. Olven to má chudák za sebou a, ještě v mý hospodě,“ podívá se smutně na mrtvolu hosta, který zaplatil šílencovo běsnění životem. „Pokud teda chcete do toho salónku, jsou to třetí dveře vlevo v patře. V krbu je naskládané dříví. Za chvíli tam někoho pošlu se džbánem vína a s nějakým jídlem. Jak tady vyřídím ten svinčík, tak se k vám přivalím,“ obrátí se ještě jednou k družince. Ramena skleslá, v očích žal, zlobu a mnohem víc rozhlíží se po svém teď mrtvém království. Smutně potřese hlavou a sklesle kráčí odložit své zbraně na výčepní pult. |
| |
| Do háje, ten chlap mě pěkně překvapil! Nějak jsem polevil ve své ostražitosti a připravenosti. Kde jsou doby, kdy jsem byl na univerzitě - to mě nedokázal překvapit nikdo ani ve tři ráno. Ale nadruhou stranu, jsem byl možná trochu paranoidní. Minimálně tehdy, jak jsem zapálil vlasy tomu chlápkovi co mi poklepal na rameno, když se přišel zeptat na kabinet profesora. Ale kdo by jen tak přešel takový šok - v jednu chvíli držím v objetí Annu a v druhé se dívám do tváře šílenci. Když se o mě Anna při potácení opře, vytrhne mě z myšlenek. Sakra, fyzicky je v pořádku, ale kdo ví, co to na něj seslala. Muselo jí to stát mnoho sil. Nechám ji dopotácet se ke stolu, ale jsem hned za ní a davám pozor, kdyby sebou náhodou měla praštit. Raději jí nebudu podpírat, aby se náhodou neurazila, že si o ní myslím, že je slabá a nevydrží kouzlo. Přitom se to děje každému. Když vidím, že se vzpamatovává, seberu svoje a její věci. Laurëad, který se doteď skrýval někde v bezpečí, se přikradl ke mě a zalezl si do mé torny, odkud mu hned vykoukla hlavička. Přistoupím k Anně a nabídnu jí rámě a druhou rukou ukážu směrem ke schodům. Bylo by mi velikou ctí, kdyby mě do salónku doprovodila tak okouzlující osoba, jako jsi ty. Možná jednou napíšu knihu: Jak elegantně a nenápadně nabídnout pomoc dámě. |
| |
| Je na mě vidět, že první vlna bolesti z mého zraněného boku už trochu odeznívá, tak se odvážím i trochu pohnout. Pomalu sundám ruce z mých pochroumaných žeber a snažím se vzepřit na druhé ruce a posadit se. Už to vypadá, že se mi to podaří, ale najednou se mi ta ruka podlomí a já zase dopadnu na zem a projede mnou šílená bolest. Vykřiknu bolestí a zase si sevřu ruce kolem svého zranění a chvilku tam ležím a rozjímám, jestli ten guláš ještě ve svém žaludku udržím nebo raději ne. Zatím to ale naštěstí vypadá, že jsem se rozhodl pro břicho a ne pro podlahu. |
| |
| Je za mnou. Vím to. No asi se mu fakt líbím. Nechám ho, a» se snaží. Vlastně je mi to příjemné... dobelhám se ke stolu Ovšem příště už bez hole radši takové kouzla sesílat nebudu. Ještě by si myslel, že to neustojím. Ještě trochu se vzpamatuju z toho všeho, co se stalo v posledních třech minutách. Vše si znovu promítnu v hlavě. (Na erlinovu vyzvu) Usměju se na něho, jako by se žádné krveprolití nekonalo. Mile ráda. A podám Erlinovi ruku a nevědomky se začervenám. Náhle se však zastavím a všimnu si, teda tohle se fakt nedá přehlédnout, nelidského řevu bolestí směrem od bezejmenného. Teda Erlin mě tak okouzlil, že bych málem zapoměla na bezejmenného. Počkej musíme mu přece pomoci. Někde bych tu měla mít flaštičku... Kam sem ji jenom... Táhnu mými krámy plně naloženého Erlina za ruku směrem k bezejmennému. Erline, podívej se prosím do mého vaku, měl by tam být lektvar rudého kříže... Široce se na něj usměju, abych mu vynahradila změnu trasy, ač bych byla raději šla do toho salónku, ale přece tady bezejmenného jen tak nenecháme. |
| |
| Když bezejmenný vykřikne tak k němu rychle přiskočím a pokusím se mu pomoci jak nejvíc můžu. Proč se sakra hýbeš, ty plechovko jedna. Proč v tom plechu nechodíš pořád, nemuselo se ti to stát! Teď už se sakra nehýbej dokuď ti neřeknu!!! Tak kde tě to bolí, bolí tě když udělám tohle a tadyto? Když uslyším co Anna říká, okamžitě reaguju s naštvaným podtónem. Kašli na to, na tohle nemehlo to nebude třeba... |
| |
| Jakmile se Zavážka otočí zády, přiskočím k mrtvole a prohledám ji co možná nejlépe v co možná nejkratším čase... A jak tak poslouchám hovor mých spoludobrodruhů, nedá mi to, abych směrem k Morlanovi nevyslal uštěpačnou poznámku: Hej, Morlane, ty jsi dneska místo hoven sral ježky, že jsi takový otrávený? Zajdi si za roh, tam ojeď ovci a pak se vra», snad se tobě i nám uleví... |
| |
| Lektvar rudého kžíže! Jak jsem na něj mohl jen zapomenout? Doufám, že si teď o mě někdo nemyslí, že jsem nějak proti Bezejmennému. Jen nerád překážím někde, kde nedokážu pomoct. Jak jsem mohl zapomenout? Rychle hledám ve věcech a jakmile najdu potřebnou lahvičku, podám jí Anně. Kdybych mu tak mohl pomoct pomocí kouzel! Jenomže to je pořád jen ničení a zabíjení. Kdyby tak existovalo nějaké jednoduché kouzlo, jenomže léčení je mistrovská vitální magie a ta jde poněkud mimo mne. |
| |
| Na plné kolo zařvu vztekem! A ty vytáhni ruku z cizí kapsy, i když patří mrtvému! Nebo o ní přijdeš a to hodně brzy! A pokuď budu mít dobrou náladu tak tě připravím rychle o hlavu nebo budeš trpět bolestí! Neser se do něčeho o čem nemáš ani páru! |
| |
| S Morlanovou pomocí se mi podaří posadit a těžce oddechuju. Když si Morlan s Autorikosem vymění své názory (ač na mé poměry trochu hlasitě), tak položím ruku na Morlanovu ruku a řeknu: "Buď klidný, příteli. Všechno dobře dopadne. Nedělej si starosti. Vím, že bys byl klidnější, kdybys měl nějaké zprávy nebo dokonce mohl osobně dohlédnout na vše potřebné, ale když už nic jiného, pak věř, že vše bude v pořádku. Věř v jejich schopnosti." Snažím se zachytit Morlanův pohled a pak dodám: "Nemusíš se o mě starat, vím jak si obvázat ránu, jen mi, prosím, pomož se uklidit na nějaké klidné místo." |
| |
| Laxně se na Morlana podívám a konverzačním tónem pronesu: Stejně rychle, jak ty mě připravíš o hlavu, připravím já tebe i o tvoje spodky. Zkus se, prosím, trošku krotit a když už, tak tady nemachruj tím, že víš něco, co my ne. Když, tak nám to řekni, pokud ne, tak drž hubu. Jo a zkus se ještě, když už jsi u toho léčení, podívat na tu děvečku támhle a ukážu tam, kde v bezvědomí leží Magda. Myslím, že by nám mohla něco zajímavého sdělit. Jo a Morlane, mrkni na ty dva. A pro změnu ukážu na Annu a Erlina Nemůžeš mít aspoň zpola tak dobrou náladu jako oni? Možná by se pak s tebo dalo i vydržet... nechám větu vyznít doztracena a jakmile jsem hotov se záslužnou činností šacování, jdu se podívat, zdali bych nemohl být taky v něčem nápomocen při procesu pokoušení se pomoci Bezejmennému |
| |
| Jakmile se pokusí Autorikos přiblížit tak na něj vrhnu takový nepřátelský pohled, že by to propálilo i mount everest. A opravdu bych se divil kdyby se ke mě odvážil přiblížit. Kdo ví jak by to dopadlo..... Jestli přijdeš ještě kousek blíž tak to hned vyzkoušíme! Až budu chtít něco říct, tak to řeknu, ale ty rozhodně nebudeš na prvním místě seznamu! Když jsi tak chytrý tak na tu ženskou vylij trochu studené vody a nech mě pracovat! potom se obrátím na bezejmenného a o trošku klidněji mu pomohu. |
| |
| Z vyskoka... kašlu na Morlana a jdu se zeptat Anny a Erlina, jestli s něčím nepotřebují helfnout. |
| |
| Co si ten Morlan o sobě vůbec myslí. Tak tohle mu nedaruju. Začnu mluvit v cizím, překvapivě zpěvném jazyku. Sem tam se může zdát, že zazní nějaké slovo v arvedanštině. Z mé mluvy jde vycítit mé rozhořčení. Přijmu od Erlina můj rudý kříž. Teď už s lišáckým výrazem a s očekáváním, co se stane. Když vidím, že je Bezejmenný při vědomí, nebudu nic ryskovat a nic do něho bezhlavě lít a zeptám se laskavým hlasem s matčiným výrazem na rtech. Chceš ten lektvar vypít, anebo tě máme rovnou někam odnést? Jemně ho při tom pohladím na jeho zjizvené tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Bílá pro |
| |
| Potěš koště! Koukám, že Morlan dnes nadělá víc paseky, než si dokáže představit. Odpovídám Anně stejným jazykem, ale můj hlas je spíše uklidňující. Pak se otočím na Autorikose. Mě by docela pomohlo, kdybych věděl, co měl náš neznámý u sebe zajímavého. A když říkám zajímavého, nemyslím cenné cetky, ale něco, co by aspoň trochu vyjasnilo předešlé události. Co říkáš, neměl u sebe třeba pergamen se svým jménem, jménem kdo ho třeba poslal a s vysvětlením, proč se choval tak potrhle? |
| |
| soukromá zpráva od Erlin pro |
| |
| Podívám se na Annu a zakroutím hlavou: "Ne, děkuji, schovej si ho raději pro sebe, Ty jej budeš potřebovat více než já. Jen mi pomožte vstát a dojít do mého pokoje. Já už se tam o sebe postarám. A, Přiboji!" otočím se na hostinského, "mohl bys za mnou do pokoje poslat trochu horké vody a kus nějaké látky, kterou už nebudeš používat? Potrhaný ubrus, prostěradlo nebo třeba Tvoji zástěru?" Zasměju se, ale hned na to se chytnu na žebrech a má tvář se zkroutí do bolestivé grimasy. "A taky trochu něčeho, čeho se budu moci napít. Ale a» to není moc ostré. Asi bych sice potřeboval nějaký dobrý oblbovák, ale chtěl bych teď být ještě chvilku při smyslech a hlavně bych chtěl ještě chvilku přežít, což se po některých těch Tvých pálenkách mnohdy nedá. Díky!" Na chvilku se ještě zamyslím a dodám: "A jestli přijde Garen, tak ho pošli za námi do toho salónku. Jestli budu schopen, tak se tam taky později ukážu, až budu se sebou hotov." |
| |
| Flakónek si schovám. Podívám se na Erlina. (Normální řečí) Asi máš pravdu. Podívám se na Morlana. Máš štěstí a ani nevíš jaké. Řeknu Hodně hnusným hlasem. Pak pomáhám Bezejmennému s cestou do pokoje. Tu máš opři se o mou hůl! Taky to někdy dělám. Pak se otočím na Erlina. Co ten salónek? Stále nabídka platí? Samozřejmě až odvedeme Bezejmenného do pokoje. |
| |
| Na lichotky od Anny slovně nereaguju, pouze se lehce usměju, stejně jako na poznámky Autorikuse či někoho jiného. Pouze pomáhám Bezejmennému. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Teda, původně jsem jí chtěl odvést, aby si odpočinula. Zajímalo by mě, co si o mě myslí. Jsem jen jeden z mnoha? Ne, nemyslím si, po tom všem co jsme spolu prošli. Ale co tedy jsem? A kdo jsem? Nabídka platí a bude platit, dokud jí neodmítneš. A protože je kolem Bezejmenného tak živo, že bych překážel, tak se raději rozhlížím po různých věcech, které by určitě měly jít s námi, seberu je a následuju ostatní. Ještě se ohlédnu za Zavážkou. Jo a kdyby sem přišli jeho přátelé a příbuzní,kývnu směrem k mrtvému, vyřiď jim, a» jdou vybít krčmu naproti, protože my si do konce dne bereme volno. |
| |
| „Jak si přejete panstvo, ale upozorňuju, že to všechno nezvládnu hned. Nejdřív musím trochu uklidit ten svinčík. Nějaké prostěradlo a tu horkou vodu snad za chvíli přinesu,“ obrátí se k družince hostinský, „Tak už běžte do toho salónku, za chvíli za váma pošlu Zlatku. Teda až se trošku vzpamatuje. Pokud chceš Bezejmenný, nechám poslat pro nějakého felčara.“ Zdrcený strážník se ve dveřích mine se zahalenou osobou v plášti a přehozenou kapucí. Postava se zastaví na prahu a rozhlédne se po spoušti v místnosti. Pak si všimne postávající družiny. Z pod kápi unikne zvuk údivu. „Sedmnáctka budiž pozdravena. Vidím, že jako vždy jste nezaháleli,“ promluví k vám mírně skřípavý hlas, „Vždy , když se s vámi setkám znamená to pro mne nejednu příhodu a zajímavé dobrodružství. A zdá se, že dnešek není výjimka.“ Postava si sundá kapuci. Před vámi spojí muž ve podzimu života, vlasy i bradku propletené šedinami, tvář brázdí vrásky a na svět se dívají dvě pichlavé oči. Garen Dějepravec, profesor Univerzity magie a Bardské akademie, jeden s největších historiků současnosti. Člověk, který je znám po celém Albireu, jako studnice dějin zašlých časů, znalec bájí a dobrého skřítčího čaje. Vždy, když vás požádal o nějakou pomoc, vylouplo se z ní nečekané dobrodružství. Teď stojí před vámi s lehkým úsměvem ve tváři, jako by si neuvědomoval, co se tady muselo ještě před chvílí dít. „Jsem rád, že se s vámi opět setkávám!“ usměje se na vás. „Jak vidím známí dálavští dobrodruhové nezahálejí v času večeře! Vypadá to, že jsem zase jednou zde abych vás vytrhl z nudy všedních dnů!“ S těmito slovy vykročí směrem k družině. „Buď vítán, slovutný mistře Garene,“ pozdraví Zavážka nečekaně zdvořile příchozího. „I ty buď pozdraven pane Zavážko! Zdá se, že se k tvému podniku dnešek zachoval stejně, jako počasí se chová posledních pár dnů k nám,“ odvětí Garen. |
| |
| Vítej mistře Garene! Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že kam příjdem, někdo umře. Ale tentokrát to není naší vinou. Ten ukážu s kyselým výrazem na mrtvolu prostě vběhne do hospody, něco zařve a začne kolem sebe mlátit hlava ne hlava. Nevím co to bylo. Ale dost už řečí, jistě si po namáhavé cestě unaven. Přesuň se s námi do salónku. Zavážka až to tady dá trochu do pořádku nás jistě obslouží. Ach starý dobrý mistr Garen, zavpomínám na vše, co jsme prožili. Možná že pozná to, co tu leží na zemi a prozradí nám, co to bylo zač. Ještě aby to tak bylo prokleté. Proboha snad to nijak neproklelo bezejmenného!!! No, v příhodné chvíli se ho budu muset zeptat. |
| |
| Jdu do salónku rozdělat oheň, aspoň budu mít chvilku, než dorazí všichni, abych si promyslel a srovnal v hlavě poslední události. |
| |
| S Morlanovou pomocí se mi podaří vstát, abych alespoň při pozdravu dokázal zachovat svou hrdost a neležet při tom na zemi. "Zdravím Vás, mistře Garene. Dnes jste si opravdu nevybral příliš vhodný den. A» to, co se tady stalo, mělo něco společného s čímkoli, rozhodně to nebylo vůbec příjemné a jak vidíte, tak můj stav není zrovna nejlepší. Budete mne, žel, muset dnes večer omluvit. Alespoň hodinu teď asi sebudu úplně schopen normálně fungovat. Zpravte prosím mé druhy o Vaší prosbě a oni mi snad vše později vylíčí. Pokud však budete ochoten obětovat více svého času k posezení s přáteli, pak se k vám později rád přidám a můžete mi vše povědět osobně." Pak zavolám na Zavážku: "S tím felčarem to není špatný nápad. Pošli jej, prosím, do mého pokoje. Na té vodě a látce ale také nadále trvám. Vím, jak se s takovými zraněními vypořádat stručně a rychle. Taky už jsem jich za svého života hodně schytal. A kdyby se mi to náhodou nepovedlo, tak ten ranhojič mi může alespoň pustit žilou." Zasměju se, ale dávám si pozor, abych to nepřehnal a nevyvolal zbytečnou bolest. Otočím se zpátky k družině: "Doprovodíte mne nyní, prosím, alespoň ke dveřím mého pokoje?" Nečekám na odpověď a potácím se směrem ke schodům podpírán Morlanem. Po cestě mluvím, a» mě už někdo poslouchá nebo ne: "Vyptejte se, prosím, Garena na vše potřebné, a» mi potom můžete říct, co vše je třeba. Pokud to bude opět jedna z Garenových výprav za poklady, tak rád pojedu s vámi, ale obávám se, že nebudu tak výkonný jako obvykle. Snad to budete moci dokončit i bez mé pomoci, kdyby mne náhodou můj dech zklamal." Dojdeme společně k mému pokoji, já poděkuji za doprovod a opíraje se o dveře je za sebou zabouchnu. |
| |
| Pomáhám Bezejmennému do pokoje, kde ho zanechám protože už je dospělý a umí se o sebe postarat sám. Poté půjdu ve své mrzuté náladě opět do salónku a kašlu na Autorikose. |
| |
| Míříte nahoru do salónku. Vstoupíte do útulně zařízené místnosti. Masivní stůl s baňatýma nohama obklopuje šest pohodlných křesel, v krbu praská právě rozdělaný oheň. Všichni se usadíte. Během chvilky se otevřou dveře a do místnosti vejde Zavážka nesoucí plný podnos. Na stůl postaví džbán s vínem a šest poháru, talíř s nakrájeným uzeným, ošatku chleba a misku plnou sušených rozinek, datlí a fíků. „Rád bych se s vámi zdržel, ale musím jít vyřídit důsledky té nepříjemnosti. Později se tady zas objevím,“ prohlásí při odchodu. Garen se zavrtá do křesla, rozhlédne po všech přítomných a prohlásí: „Jak už Bezejmenný odtušil, nejsem tady jen kvůli přátelskému poklábosení. Mám pro vás jistou nabídku,“ odmlčí se. „Abych vám to vysvětlil,“ začne Garen povídat, „kde začít?“ Jeho vrásky se svinou kolem úst do zamyšleného výrazu. „Znáte legendu o Ugrien Ukrutné?“ a aniž by vyčkal na odpověď pokračuje dál se svým vyprávěním, „Ugrien Ukrutná či Ugrien Věrolomná též Ugrien Krvavá patřila podle bájí k nejstrašlivějším bytostem Asterionu. Od nepaměti prý soupeřila s Kharem Démonem nad nadvládou skřetu a jiných zlých bytostí. Je také nazývaná První drak temnoty, podle dostupných pramenu je vyobrazována jako černý drak. Její skutky byly tak odporné a děsivé, i ti nejotrlejší bardové nebyli schopni převyprávět její celý příběh. Původně prý pocházela z nám neznámé rasy, kterou Arvedané nazývali Vznešení. Dochovaly se jisté náznaky, že Arvedané se Vznešenými soupeřili, či dokonce válčili. Dnes už těžko můžeme zjistit jak to bylo. Ale podle po všeho Ugrien tak nenáviděla Arvedany, že nepřestala z jejich vražděním a ničením stovky let po tom, co Vznešení zmizeli. A jako trest za její zvrhlé a kruté činy se prý její tělo pokřivilo a světlo našeho světa poprvé spatřilo černého draka, toho nejhoršího stvoření Zla,“ pokračuje skoro bez dech Garen, teď máte pocit jako by mluvil ke svým studentu na jedné ze svých přednášek o bájesloví či dějinách. „Nejhorším nepřítelem Ugrien není, jak by jste mohli chybně vyvodit, Khar Démon nebo bytosti dobra, ale její vlastní bratr Trigerog. Ten se prý natolik styděl za činy své sestry, že se rozhodl zničit jí a dovést před Lamiusův soud aby byla souzena za všechny své hříchy. Celá dlouhá staletí se Trigerog pokoušel přijít na způsob, jak černou dračici zabít. Vždy však on, nebo ti které poslal, zklamali. Celý příběh je do značné míry zkreslený, neúplný a nesouvislý , neobsahuje žádné letopočty či přesná místa, kterých bychom se mohli chytit a tak najít skutečný rozměr této legendy. Poslední zmínka o Věrolomné pochází z doby před necelými sto lety. Je to ale nepodložená báchorka. Vypráví, že právě v tom čase se nad Barbarskými ostrovy utkala s nějakým drakem a byla poražena. Podle některých to mohl být legendární Bílý drak. Ale to je asi opravdu jen pohádka pro děti.“ Na chvilku přeruší svůj monolog a zhluboka napije z číše. „No a teď se konečně dostávám k jádru toho, proč vám to všechno vyprávím. Před dvěma měsíci jsem měl tu příležitost mluvit s dobrodruhy, kteří ztroskotali na jednom z Barbarských ostrovů. Ti se tam setkali s domorodci, kteří mluvili o tom, že na sousedním ostrově spí Fra Vera, asi něco jako Bytost zla a vyobrazovali ho jako draka! Ta zpráva mě upoutala a začal jsme pátrat, však ne zrovna úspěšně. I když jsem našel jakousi zmínku o Věrolomné v Proroctvích pouštních elfů, nedávalo mi to valný význam a výklad textu mohl být samozřejmě odlišný a další prameny byly ještě více sporé. Zlom nastal minulý alden , kdy mi můj přítel přivezl svitek z Koru. Zakoupil ho od jakéhosi podivína za směšnou cenu. Můj známy svitek považoval za arvedanskou pohádku o Ugrien. Poté,co jsem prostudoval svitek jsem byl šokován. Nejednalo se o pohádku, ale o opis díla z dob Arvedanského císařství, kterou původně napsal kdosi jménem Trigerog! Svitek popisoval prohraný boj s temnou dračicí. Svůj objev jsem předvedl kolegům z Univerzity a ti se mnou souhlasili. Proto jsem vyhledal svého známého a ten mi sdělil, že ten podivín z Koru měl prý v držení celou knihu pojednávající o Ugrien, nechtěl jí však prodat s tím, že jí předá jen těm, kteří pro něj přinesou něco z podzemí Derteonu.“ Významně pohledne do očí každého z družiny. „A to je proč jsem vás hledal. Vím, že s takovými věcmi máte své bohaté zkušenosti. Chtěl bych vás požádat o to jestli byste nenalezli tohoto podivína a splnili jeho požadavek. Univerzita by od vás pak knihu odkoupila. Ale musíte jednat rychle podle mého přítele není majitel ten knihy obyvatel Koru a žije tam jen na nějaký čas.“ Tím skončí své vyprávění a s nadějí v očích na vás pohledne. |
| |
| Hm, jak to tak vše poslouchám, začínám mít podivné mrazení v zádech. Poslední události ještě neodšuměly a už je tu Garen s ještě divnější nabídkou. Ale co od něj čekat, že. Kromě toho v podzemí Derteonu by mohla být víc než jedna zajímavá věcička... Mimoděk se trošku ušklíbnu a promluvím: co se mě týče, byl bych pro, stejně nemáme co dělat a ta kniha bude mít jistě velkou cenu jak finanční, tak i co se důležitosti týče. Já jsem pro! Jo a ještě, málem bych zapomněl. Chtěl jsem vám jen říct, že když jsem se pokoušel při tom vašem souboji probudit služku Magdu, která uúadla do bezvědomí, na chvíli otevřela oči a jakoby v transu vykřikla: "Mrtvoly, a všech bohů." Nemusí to nic znamenat, ale raději vám to říkám, abych pak nebyl za nejhoršího, kdyby se něco stalo, že jsem to neřekl. Jo a měl u sebe tohle a položím na stůl dva flakónky, jeden prázdný a druhý plný zelenohnědé husté kapaliny. Uzavřen je zavoskovaným korkem. Tak až se vyjádříte ke Garenovi, tak si to můžete prohlédnout, kdyby náhodou někdo z vás věděl, co to je... Poslední slova nechám vyznít do ztracena a čekám, kdo co řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro „Ling vai li, san,“ ukloní se maličký skřítek. Je oblečen zcela ve stylu obyvatel dálav, dívá se na tebe velkýma hnědýma očima. „Ty prý bojovat s tou bestie dole, zly tvor, iá cíti. Tak temný jako země Fu. A ty ho porazit. Velky bojovnik byt. Iá ted pomoc tobě kazet mi kde bolet,“ promluví na tebe skřítčí bylinkář. |
| |
| Konečně salónek, klid a pohoda. To jsem zvědava, s čím Garén dneska přijde. Jak ho znám, tak určitě s něčím velmi zajimavým. Drak!!!??? To si snad dělá srandu. A ještě černý. Já nemám ráda zlé draky. Vždy» přece existují i dobří draci, kteří más hned nebudou chtít sežrat nebo nás hned sežehnout plamenem... Derteon!!! Když zaslechnu slovo Derteon, tak mě nejprve přeběhne mráz po zádech, ale vzpomínkám na zranění se nedá ubránit. Znovu jakobych si všechno v mžiku v hlavě přehrála a chytnu se za ruku. Ledová. Při pomyšlení na Derteon se mi vrací do ruky bolest a strach. (Až Autorikos domluví) Derteon?? Na ten mám velmi špatné vzpomínky. Snažím se třít ledovou ruku, aby se zahřála. Odmlčím se. Opravdu velmi špatné. Málem jsem tam přišla o život. Z mého hlasu jde cítit něco nevysvětlitelného podobné strachu. Naštěstí se v té tmě vyskytujou jiskřičky... Kouknu nenápadně na Erlina a mile se n aněho usměju. Pak si také vzpomenu na bezejmenného a jeho pevnou náruč. Mí přátelé mi tehdy zachránili život. Rozhlédnu se kolem stolu a vyjimečně se usměju i na zamrzelého Morlana. Tehdy Erlin uděla svůj pověstný kousek FULLLLLLLL!!!!!! Tehdy padla velká stínová bytost... A ač umělě, se hlasitě zasměju. Pak se podívám na Garena, tak aby pochopil, že přes to všechno do toho půjdu. V hlavě se stále nemohu zbavi vzpomínek a snažím se zahřát tu ruku. Snažím se myslet na něco příjemnějšího, třeba na to, jak jsem před chvíli tančila s Erlinem, než jsme byli tak hrubě přerušeni. |
| |
| Derteon! Anna! Fulllll! Můj pohled se ztratí někam do dálky. Je to tak dávno a přeci je to jen chvilka.... Poloplná hospoda, přede mnou plný džbán, mám po zkouškách. Přisedl si podivný chlapík, jsem cely nedůvěřivý, prý sháním práci.... Záblesk. Jdeme spolu podzemím.... Ležící muž, probodávám ho mečem, o vteřinu později kouzlím rudé.... Záblesk. Letmo mě seznamuje s ostaními, není čas. Nádherná elfka, Anna, směrem ke mě jen zabručí, není v pořádku, všechny popohání. Záblesk. Uháníme na koních krajinou, Anna je přivazaná, aby nespadla, něco je špatně, není čas, není čas!!! ČAS! Záblesk. Proocházíme podzemím. Už jsme skoro u cíle. Anna padá k zemi, objevuje se šedý ovál. Vlna vzteku, vzteku a něčeho podivného, něčeho dalšího. Kouzlím a dávám do toho vše. Vztek a něco navíc. Něco křičím, ani nevím co. Ztrácím sílu. Dvouhlavý obr je už dávno uškvařený, nemůžu přestat. Síla mi dochází. Tma. Tma a bolest. Ukrutná bolest tam uvnitř. Chytnu se automatickyrukama za spánky, ale to už se zase vracím zpátky do reality a tak je dávám hned zpátky. Přestože ne všechno bylo veselé, pořád se usmívám. Ano, Derteon! Tam jsem poprvé poznal skutečné přátelství. Tam jsem poprvé poznal, co to je, nestarat se jen o sebe. Lež! Teda, kromě Montyho.Rozhlédnu se po ostatních. Kamarád ze studií, umřel dřív než jsme se my potkali. Stejně lžeš!! Bylo to před Derteonem... Buď zticha!!! Uvědomím si, že se dívám na Annu a proto strhnu pohled jinam. Ke Garenovi. Zprvu jsem si vážně myslel, že nás chcete poslat na draka. Vaše výpravy nikdy nejsou moc bezpečné, takže bych se tomu ani moc nedivil. Projít labyrintem chodeb vedle toho vypadá jako hračka. Drak. Černý drak. První černý drak. Brrrr. Prozatím nejsem proti. Rád posloužím univerzitě.A doufám, že univerzita jednou pomůže mně. Pak se otočím k jídlu, které Zavážka přinesl a začnu lehce ujídat, ale spíše proto, abych si utřídil několik myšlenek a zatlačil vzpomínky. |
| |
| Zamyšleně sedím a poslouchám rozhovor ostatních. Po chvíli řeknu: Takže ve skratce: Díky nějaké informaci domorodců, jste se začal zajímat o draka(bezvýsledně). Dostal jste nějaký svitek s popisem boje dračice. Zajímal jste se odkuď by mohl opis pocházet, zjistil jste, že z nějaké knihy, kterou někdo má. Teď nás posíláte do Derteonu najít něco, za co tu knihu vyměníme. na chvíli se odmlčím. Nic proti, ale už jste mě poslali vyplnit mnoho úkolů, ve kterých šlo o život. Já bych prostě jenom rád věděl trošku konkrétnější informace, jestli to půjde, než řeknu, že do toho jdu nebo ne. Například kdo se o tu knihu kromě nás zajímá, jak se do Derteonu dostanem, v čem je háček u získávání té knihy, kde ji potom máme dopravit a co je to za člověka, kterému ji máme dát? Podívám se na Garena tázavým pohledem, uvažuju v čem je háček a mlčím. |
| |
| Omlouvám se, vy jste vlastně neřekl co máme přinést, vy jste pouze řekl, že máme něco přinést a dostaneme knihu, kterou vám jako hodní poš»áci přineseme. |
| |
| Mistře Garene, Morlan je dnes trochu nesvůj, omluvte prosím jeho náladu. Jistou pravdu ovše má: Mohl byste nám sdělit podrobnější informace o tom, co máme z Derteonu přínés, z které jeho části a tak dál... Poslední tři slova nechám vyznít do ztracena, aby bylo jasné, že očekávám přinejmenším půlhodinový monolog Garena, ve kterém nám sdělí i to, kolik čtyřlístků roste před branami nám již známého Derteonu. |
| |
| „Morlane vím, že nad mou nabídkou visí spousta otazníků,“ obrátí se na hraničáře Garen, „Existuje zde mnoho nejasností. Musím vám, ale zdůraznit jednu věc ta kniha nemusí mít jen historickou hodnotu. Může obsahovat mnoho zajímavých a důležitých informací o Ugrien a vůbec temných dracích a o tom jak se dá proti nim bojovat! Nezapomínejte na to, že jsme to my lidé v dálavách, kteří se musíme neustále bát nájezdů skřetů a jejich pánů. Vždy» i v dnešní době slouží třeba Zylovi několik desítek temných draků a Kharovi generálové jich mají k dispozici ještě víc. Určitě si dokážete představit, co by se stalo, kdyby se je rozhodli použít proti Dálavám,“ na chvíli se odmlčí a svraští čelo. „Co se týče různých nepříjemností a podobně myslím, že nejprve bychom se měli vypravit za tím záhadným majitelem knihy. Rád bych se na cestu do Koru vydal také, a» můžu prověřit pravost knihy. Pak by jste se rozhodli, jestli důvod pro hledání dostačující. Nemohu vám předem říct jaké nebezpečí můžete očekávat, sám to nevím. Já mám spíš pocit, že jste to vy kdo nebezpečí přímo přitahujete. Pro vás to přece jenom není první výprava za účelem donést nějakou věc a myslím, že jste v tom získali po Dálavách jistý věhlas.Pokud máte stále pochybnosti o tom všem, dovolte abych vám něco ukázal.“ Hmátne rukou pod svůj pláš» a z něj vytáhne dlouhý úzký tubus na svitky. Vysune z něj svitek, který rozloží na stůl. Svitek je nádherně zdoben a psán arvedanským písmem. „Opis pořídil na žádost Lorda Aurentea pána Argenského knížectví Trentix vrchní písař města Thurgu 30. roku po znovudobytí Města Sluncí Aurionu. Originál jest napsán Trigerogem roku 1500 císařského letopočtu a náleží Císařské knihovně v Aurionu,“ započne Garen předčítat, „bude vám toto stačit jako dobrý důvod o té výpravě uvažovat?“ |
| |
| Takže jinak řečeno mi k tomu víc informací říct nemůžete, aspoň ne teď. No já se ještě rozmyslím a zítra vám řeknu. Mohu se podívat na ten svitek? Zeptám se ho s mírně, skoro nerozeznatelně naštvaným podtónem. |
| |
| Je to velmi zajímavá nabíbka, ráda se putování zúčasním. Doufám, že ale nemáme vyrazit hned zítra. Byla bych ráda, kdybyste se zdržel aspoň do té doby, než zkončí to prokleté počasí. Usměji se. Přece může naše výprava vykročit do slnunečného dne, ne? A navíc, dneska bych si ráda trochu odpočinula. Můj zrak se přehoupne na flakónek, který dal Autorikos na stůl. Promiňte, že odbíhávám od tématu, ale neví někdo co je v tomthle??? A ukážu na flakónek na stole. Zajímalo by mě, jestli se náš nehost za chvíli zvedne a v klidu odkráčí domů, nebo ho někdo poslal a nadopoval nějakým elixírem, nebo... Zarazím se... Co si o tom vlastně máme myslet!!! Odmlčím se. Přece není možně, aby někdo vtrhl do hospody a chtěl ji jen tak udělat smutný šafářuv dvoreček! Můj zrak spočine na Garénovi a čekám, jestli flakónek vezame a prozkoumá. To je škoda, že se vtěhle věcech nikdo nevyzná.... Já ne. Erlin taky ne. Autorikos taky ne, ten už se párkrát o nějaký ten flakónek spálil. Bezejmenný asi taky ne, snad Morlan by o nich mohl něco vědět??? |
| |
| Jak to tak poslouchám, bude to výprava za všechny prachy, takže jako vždy. Lehce se při tom pomyšlení usměju. Vzápětí se však pro změnu lehce zamračím. Ten Morlan mi už fakt NEÚNOSNĚ začíná lézt na nervy. Přál bych si, aby řekl, že nechce jet. Pokud teda plánuje setrvat v takové odporné náladě. Co si k čertu ten náfuka vůbec myslí? Že může mořit okolí svými výlevy? Že nám může kazit i poslední zbytky optimismu v tomhletom počasí? Tak to teda NE! Počkám si, co z něj ještě vypadne a pak mu to asi řeknu přímo. Ach jo. Ale radost z toho nemám. Kde je ten starý dobrý Morlan? A hned si pro sebe zase odpovím V pekle! Hmmm... Teď se mé myšlenky ale znovu vrátí ke Garenovi. Mistře Garene, zajímalo by mě ještě, zdali s námi kromě Vás nepocestuje ještě někdo jiný. Jen tak, pro pořádek...Možná, že by se nám hodil, když někteří... To víte, někteří z nás už nejsou nejmladší... A někteří ve formě... A jiní zase v NÁLADĚ... na poslední slovo dám malý důraz, stále se ale dívám do krbu, pak na Garena a nakonec můj pohled jako vždy přitáhne Annina hruď. Ach jo, budu se muset začít cvičit v sebeovládání. Jenže u sta Kharů, to prostě NEJDE... Snad si toho Erlin nevšiml... |
| |
| Garen podá Morlanovi starý svitek. „Prosím opatrně, je to opravdu cenný nález,“ ,“ pak se otočí k Autorikovi, „nevím kdo by s vámi mohl ještě jít. Bohužel nevím jestli někdo z mých známých a prověřených dobrodruhů se nachází tady ve městě. Snad někdo jiný z vašich přátel?“ zeptá se spíš pro sebe. Pak jeho oči utkví na lahvičce, uchopují do ruky a proti světlu mihotavého ohně si jí začne prohlížet. Netuším, co může být v lahvičce. Toto je spíš otázka pro alchymistu než pro dějepisce,“ trošku se usměje, „nevím, jestli vám vůbec budu schopen pomoci ohledně těchto otázek. Možná by o tom mrtvém něco, co dělal nebo říkal před tím než jak podle vás začal ničit všechno kolem. Nejsem sice národopisec, ale připadly mi zvláštní ty obrazce na jeho těle. Asi před 9 měsíci jsem navštívil říši domorodců v Duhovém pralese Asari Kasim. Hledal jsem spojitosti mezi tímto národem a Arvedany. Mohu říct, že jsem byl fascinován. Je to snad jediný státní celek, který existuje už od dob arvedanských devíti knížectvích a dokázal přežit i nátlak Kharových vojsk. I když je pravda, že jejich kultura za ty staletí značně upadla. Ale abych se vrátil k tématu. Někteří asarijští kněží a bojovníci se nechávají tetovat po celém těle. Má to jistý rituální a mystický význam. Z jistotou však mohu říct, že tetování toho mrtvého není podobné asarijským kresbám. Podle mého názoru je to bezesporu rituální tetování,“ dokončí svou rozmáchlou dedukci. Pak se rozhledne po ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Po nějaké době pokusu o přečtení textu jsi si udělal aspoň velmi mlhavou představu o čem svitek vypovídá. Autor popisuje svou snahu sestavit jakousi skupinu(?). Snad za účelem boje, pak popisuje vytváření a ještě něco nějakých věcí. Pak se zaobírá nějakou bitvou (pravděpodobně neúspěšnou). Pak mluví o zradě a beznaději. To je asi jediný valný smysl, který ti celý text dává. Pokud tedy slova „Trenadus y Eran“ neznamenají „Zelená tchýně“. |
| |
| U sta démonů to je ono. Zarazím se, znovu si všechno uvědomím. Volám Zavážku. Zavážko!!! Ten nehost mě fakt zaskočil, já nevím na co jsem v tu chvíli myslela, že jsem na tolik věcí zapoměla. Málem bych tam nechala i bezejmenného. Vím přesně na co jsem myslela, když jsem se zrovna tiskla a tulila na Erlina. Ale to přece neřeknu. No jasně, ten chlap řval něco jako "Ndangawa, Ndangawa! Smrt všem!!!", ale nevím to přesně. Moc jsem to nevnímala. A ještě na jednu věc jsme zapoměli. Na servírku MAGDU! Té přece něco udělal, ale nezabil. V té chvíli se zvedám ze židle a netrpělivě vyhlížím Zavážku. Vlastně na něho nečekám a jdu mu naproti. Omluvte mě, musím si něco zařídit. |
| |
| Jakmile Anna skoro vyletí z kůže, proletí kolem mě jako tajfun, trochu překvapeně přestanu se studiem svitku. Po chvilce se do něj opět vrhnu. Jakmile ho stihnu přečíst (což trvá asi 3x déle než normálně) opatrně vracím Garenovi svitek a říkám : No zajímavé počtení to bylo, jenže jsem bohužel nezjistil nic nového co už byste nám neřekl. Já bych toho chlapa dole neřešil, on už nám stejně nic nepoví a jedna sněženka jaro nedělá. Navíc když zanedlouho odjíždíte. Pokuď mi v tom nikdo nebrání tak po navrácení svitku vezmu do rukou záhadnou lahvičku a začnu si ji prohlížet. |
| |
| To je zase dneska den, nedokážu se na nic soustředit. Všechno mě pořád rozptyluje. A nejvíc Anna. Ale ta mě aspoň rozptyluje tím zprávným způsobem. A když Anna začne. Dneska je fakt divný den. Ndangawa? Že by fanatik? Možné to je, dneska je divná doba. Magda, jeden má dost starostí se svými blízkými, natož když se připletou neznámí. Alo opravdu by bylo dobré jí zkontrolovat. Omluvte mě, neomluvte mě, pokud si nejdeš odskočit, tak tě teď z očí nespustím. Vydala jsi už spoustu energie a mohli by přijít další pomalování šílenci. Hodím sušenou rozinku zpátky do mísy a připojím se k ní. Počkej, jdu s tebou. Tady má minimálně jedna třetina náladu, na kterou nemám náladu já. A dvě hlavy ví víc, než jedna. I když taky záleží na hlavě. A loupnu rychle okem po Morlanovi. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Přejete si něco?" , promluví. |
| |
| Poté co Anna a Erlin vyběhnou z místnosti, příjme Mistr Garen od Morlana svitek. "Morlane, prosím, nedívej se na celý tento podnik tak škarohlídsky. Vždy» mnohé jiné vaše dorodružství byly daleko, řekněme šílenější," promluví konejšivým hlasem, "vždy» taková výprava na Garenskou náhorní plošinu byla celkem smrtelně nebezpečným podnikem. Vy jste v této nelehké zkoušce přežili. Nechce se mi věřit, že jsi najednou tak nepřístupný při výhledu na další zajímavou výpravu. Není v tom něco jiného?"pak se zarazí. "Ndangawa, Ndangawa to mi něco říká.kydbych si jen tak mohl spomenout co..." jeho hlas vyzní do ztracena. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Přejete si něco?" , promluví Zavážka. |
| |
| Ano přeji! Ehm. Promiň mi mou nevrlost, ale fakt jsem dnes trochu mimo. Nevím jak se mi to mohlo stát, abych... V tom se zastavím a na velmi krátký okamžik se odmlčím. Zkrátka potřebovala bych nutně mluvit s Magdou. No nejlépe o samotě. Mrknu na Erlina, že pro něho ta samota neplatí. Bylo by to možné ??? Jak je ji? Že mě to nenapadlo dřív, abych zjistila, jestli ... Prostě s ní potřebuju mluvit. Mluvím trochu uspěchaně tak, že mi občas vůbec není rozumět a jako bych měla tolik myšlenek, že jejich proud nestíhám zvládat. Snad jí ten neřád nic neproved a mé obavy jsou zbytečné... To by tak ještě scházelo. A co hůř s démony si sama neporadím... Je tolik způsobů různých uhranutí a všelijaké mgie. Snad se od ní něco dozvím... |
| |
| Jediná věc co s tím má něco společného, je to, že si začínám víc cenit svého krku. A nehodlám ho nasazovat zbytečně pokuď můžu mít víc informací o úkolech, které budeme dostávat a vykonávat. Nejedná se mi o peníze či odměnu, ty si klidně můžete nechat, pokuď se bude jednat o dobrou věc, ale o to a» nepřijdu čistě náhodou k ujmě já či mí společníci jen díky nějakým zatraceným zamlčeným informacím. Je pravda, že už jsme něco zažili a je také pravda, že můžeme vděčit všem bohům za naše stále celé kosti. Můj krk bude možná potřebný jinde, pokuď se věci budou vyvíjet špatným směrem a já budu muset odejít. Zkrátka chci vědět předtím než kývnu co nejvíc. To je vše co k tomu mohu říct, |
| |
| nezbývá mi, než přikyvovat hlavou... Docela by mě zajímalo, jak je na tom Bezejmenný- no moment, když se nad tím tak zamýšlím, on už tak docela bezejmenný není! Vždy» MÁ jeméno: Bezejmenný! Ale přece když už má jméno, tak proč mu dál říkat Bezejmenný... Sakra, že bych se dal na filosofii? Možná, že ze mě jednou něco bude...Mmoje myšlenky se začaly ubírat nejroztodivnějšími cestami, až se tomu chvílemi i sám divím! No nic, zpět do reality. Mám trošku starost o Bezejmenného Při vyslovení toho slova se lehce usměju... Těžko říct, nakolik jsou jeho zranění vážná a může chvíli trvat, než se z toho vylíže. Říkám to jen proto, o obrátím svůj doposud z místa na místo těkající pohled na Garena že jste nám neřekl, nakolik je tato výprava ovlivněna časem, či jestli je to naprosto jedno, kdy vyrazíme a kdy se vrátíme... |
| |
| V hostinci "Magda je teď v kuchyni," zodpoví Aninu otázku udiveně Příboj a ukáže sněrem ke dveřím za výčepním pultem. Pak se otočí směrem k muži, se kterým před chvílí hovořill. Ten už, ale věnuje svou pozornost Anně. S labužnickým usměvem si jí přejede od hlavy až k patě. Pak si všimne Erlina a trochu se zamračí. Kněz Paní země nevěnuje nikomu pozornost a pokračuje ve svém tichém mumlání. To co k vám dolehne jsou jen pouhé úlomky nějaké modlitby. V salónku "Morlane, moc rád bych vám poskytl víc informací, ale opravdu nic víc nevím. Jak jsem již navrhl doprovodtě mne aspoň do Koru a tam se rozhodnete jestli úkol příjmete. Vždy» to jsou jen dva nebo tři dny cesty koňmo po upravené kupecké silnici a civilizovanou krajinou. A neopustíme při tom ani hranice Svobodných měst. ," pak Garen pohledne na Autorika. "Byl bych nejraději, kdyby jsme se do Koru vydali, co možná nejdříve. Jak už jsem podotkl, tak ten dotyčný tam nežije natrvalo.." snaží se vysvětlit své zaměry. |
| |
| V kuchyni ??? Po takovém šoku ??? No asi to s ní nebude tak zlé. Asi jí zkutečně nic neudělal. No ale raději za ní zajdu. Díky Příboji, zajdu si sní promluvit tedy do kuchyně, nevadí? Nečekám na odpověď. Ladně se otočím a jdu tam. Na rentgen neznámého muže nijak zvláš» nereaguju, pouze si upravím účes a mrknu, jak na to reaguje Erlin. Cestou k pultu si v cupu letu ještě rozhlédnu okolo a podívám se jak to vypadá po hospodě, ale příliž se nezdržuju a šinu si to rovnou do kuchyně za Magdou. |
| |
| soukromá zpráva od Ten, jenž ztratil jméno pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Nebit, tak zle jak já myslet. Nic zlomené to moc dobré. Už použit někdo magii. Hmmm. Ja připravit mast pro tebe Bó-jovnik a ty jí pak natírat rana," drkotá svou lámanou obecnou lidskou řečí, "Ja prinest mast zitra rana a ty pak mazala jedna za den. Do či den zadna otok." Pak se začne prohrabovat v malém vaku. Pochvíli z něj vytáhne platěný váček."S bili-na udelat s horké voda čá a pit dva za den pak bolest ustoupila," s těmito slovy položí pytlík na okraj postele. "Pokud nic už nechtěla San ja jit," podívá se na tebe velkýma očima Pchan. |
| |
| soukromá zpráva od Ten, jenž ztratil jméno pro Když skřítek odejde, natrhám si hadry, které mi donesl hostinksý, na menší kusy a použiju je jako obvazy. Pak si na chvíli lehnu na postel, abych si odpočinul a obávám se, že neudržím svá víčka a pohroužím se, ač nechtěně, do neklidného spánku. (Záleží na Tobě, kdy se probudím, jestli ještě ten večer, načež se zajdu ještě podívat do salónku, a nebo až nazítří ráno.) |
| |
| "Děkuji ti San, sitra se jeste uvi-dit. Dobra nac San," ukloní se ti, svou odměnu si zasune za opasek a potichu vyjde ze dveří. Z tvého poklidného spánku tě vyruší čísi hlas. Z mlhy tvého snění vystoupí hlasité a jaksi stísněné volání Anny: Zavážko!!! Pak ještě uslyšíš za svými dveřmni rychlé kroky, které dopadají na dřevěnou podlahu chodby. Mžouravě otevřeš oči. Máš pocit, že jsi nemohl spát více než hodinu. |
| |
| To je teda fajn. A já abych tady zůstal s Garenem sám. No super. Co mu tak asi budu vyprávět. No, asi nic, ale mohl by on vyprávět mi.... To není špatný nápad Při téhle myšlence lehce pookřeju. Představa působívého vyprávění mě nadmíru láká. Obzvláště když sedím uveleben v pohodlném křesle, je mi krásně teploučko a na dosah ruky mám jídla a pítí,co hrdlo ráčí... Jo, to je ono, to jsem si vždycky přál. Mistře Garene obrátím svůj zrak, který se tentokrát musel bohužel spokojit jen s pohledem do ohně, na Garena ,když jsme tady tak osaměli, pokud by tě to neobtěžovalo, povyprávěj mi o těch dracích a drakolidech. Rád si obohatím své znalosti, nadmíru mě tato tématika zajímá... Snad se chytne, musí!!! S napětím očekávám, jakpak Garen zareaguje. |
| |
| „Rád povyprávím známá fakta o drakolidech. O dracích bych ti mohl říci spíše různé pověsti a pohádky než skutečná fakta. Obávám se však, že jeden večer na toto téma je poměrně málo,“ usměje se Garen Dějepravec, pak se nadechne a vypadá to, že chce začít jednu ze svých přednášek. „Drakolidé jsou podle všeho jedni z nejmocnějších a nejstrašnějších bytostí na Asterionu. Neví se přesně jak vznikly. Existuje mnoho dohadů o jejich původu od pověstí, že pocházejí z Jam věčného zatracení přes hypotézu, že jsou to mocné bytosti původem ze Stínového světa až po domněnku, že je vytvořil samotný Khar. První zmínka o nich pochází z dob Arvedanského císařství, v době první války mezi Arvedany a Kharem objevili v čele Démonových vojsk strašliví tvorové. Vypadali prý jako vysocí Arvedané se schopností brát na sebe podobu temných draků. Postupně se objevilo těchto bytostí deset, i když to samozřejmě nevíme přesně. Všichni sloužili Kharovi a s jistotou můžem říci, že měli velký podíl na pádu a zničení Arvedanů. Byli to mocní válečníci a generálové, ale někteří byli schopni v jiných oborech. Každý z drakolidí dostal přízvisko podle barvy jejich kůže v dračí podobě. Známi jsou tito drakolidé Zurkhem Černý, nejstrašnější z nich; Murtis Šedý, jeden z největších mágů Asterionu; Lien Fialový, jehož válečnické umění je legendou; Zantur Modrý, jehož mysl dokáže ničit; Kirbeg Žlutý, jehož umění alchymie a theurgie nemá dodnes konkurenci; Orist Zelený; Drik Oranžový, nejšílenější z drakolidí vůdce temných druidů; Turgul Hnědý, známý jako velký umělec; Zyl Červený, vládce Tisíci jeskynní; a Riam Bílý, zrádce a pomocník Arvedanů. Pokud bych měl začít vyprávět něco o jednotlivých drakolidech tak bych začal o Zurkhenu, příšerné monstrum, největší a nejstrašlivější z nich barvy černější než bezměsíční noc. Byl údajně nejbližší Kharův důvěrník, kdy byl Démon v Přírodní úrovni mrtvý, velel všem jeho územím. Zurkhen si zvolil za své sídlo arvedanské město Rawlion, ležící na úpatí Bílých hor. Ten proměnil v Město černé hrůzy, jak je také dodnes známo. Soustředil na svém dvoře temné arvedanské a skřetí mágy, zlé pohanské čarodějnice, černé alchymisty a okultisty, zkrátka výkvět tehdejšího magického světa, klonícího se na stranu zla. V Rawlionu docházelo k hromadným krvavým obětem, zajatci a otroci, kteří sem byli přivlečeni, byli podrobování strašlivým rituálům, pokusům, neskutečnému psychickému i fyzickému utrpení. Zurkhen tak zdokonaloval svá kouzla, sesílal pomocí těchto rituálů strašlivé kletby na celé země, města nebo jedince. Na dálku zabíjel mocné vládce i mágy, vstupoval do jejich myslí a sváděl s nimi pro ně nerovné a předem ztracené souboje. V čele skřetích vojsk pak Zurkhen vybojoval ty nejdůležitější bitvy a velel všem Kharovým armádám, a to i v době, kdy byl Démon v Přírodní úrovni mrtvý. Jeho strašná existence byla ukončena před sto dvaceti osmi lety hrdinstvím družiny Elrama Půlelfa. tesně před Konečnou bitvou na Lendoru. Každý s životních příběhů drakolidí je stejně fascinující a rozsáhlé a to jak těch mrtvých tak živých “ Pak se zarazí a podívá se na hobita, „nenudí tě to pokud chcete přestanu s tím. Protože, jak jsem už zmínil, je to povídaní skoro na několik přenášek. Mám pokračovat?“ otáže se a přitom si nalévá ze džbánu víno. |
| |
| Jsem si jistý, že tahle otázka je jen zdvořilostní, protože ve skutečnosti Garen nemůže přehlédnout můj fascinovaný pohled na něj, jak mu doslova visím pohledem na rtech v očkávání dalšího vyprávění, jak hltám každé jeho slovo a vrývám si je hluboko do paměti. Jo tak tohle mě fakt baví, tohle bych mohl poslouchat celé hodiny. Když jsem byl malý, maminka mi vyprávěla podobné pohádky. Zůstalo to ve mně. A tím víc je to vzrušující, že tohle je skutečnost! Samozřejmě, MIstře, je to úžasné a ještě ve vašem podání, jestli vás to neobtěžuje, rád si to poslechnu do samého konce No, s tím koncem jsem to možná trišku přepísk, ale kdo by se nad tím pozastavoval. Vyvinu na obličeji něco jako úsměv a labužnicky se zavrtím v křesle. Jen doufám, že nikdo z NICH se nevrátí brzo, rád bych Garena poslouchal, jak nejdéle to bude možné. Rychle opustím tuhle myšlenku a už se opět plně věnuju přítomnosti... |
| |
| „No dobrá budu, tedy pokračovat. Nejmocnějším a nejnadanějším čarodějem byl z Kharových drakolidí asi Murtis Šedý. Když nemusel velet Kharovým vojskům, zabýval se studiem Stínového a Vnějšího světa, do kterého nyní již také dokázal proniknout. Při svých astrálních cestách narazil na Černou růži, zvláštní předmět, jev či snad pouhou myšlenku, o jejíž podstatě a původu dodnes téměř nikdo nic neví. Mezi učenci se spekuluje, že se jedná o kouzelný nápoj ze Stínového světa, který propůjčuje schopnost procházet mezi jednotlivými světy, jiní ji popisují jako černý květ, jehož majitel dosahuje nadpřirozených schopností, které jsou jinak vyhrazeny pouze myšlenkovým bytostem, a také se objevují názory, že se jedná o materializovanou podstatu smrti. Murtis podle Černé růže pojmenoval stejnojmenný řád svých služebníků a následovníků. Smrt Murtise zastihla během boje s trpaslíky na Derhelmově vrchu. To jest v době Pádu Arvedanského císařství. Dnes není na Asterionu nikoho, kdo by uměl zacházet se sekerou tak dobře jako Lien Fialový. Lien není žádný mimořádný stratég a myslitel. Přesto se stal úspěšným a obávaným velitelem Kharových vojsk. Je proslavený osobními souboji, které vyhrál. Jen za dob, kdy Khar bojoval s Arvedany, Lien skolil svou sekerou na tři sta nižších velitelů, padesát urozených, tři krále a jednoho Lorda. Tyto souboje občas určovaly příští osudy měst, pevností nebo vojenských oddílů. Někteří arvedanští velitelé chtěli zabránit krveprolití a vyzvali protivníky, aby se některý z nich utkal s nimi nebo jejich nejlepšími muži v souboji, který by rozhodl výsledek boje. Khar i jeho velitelé tyto výzvy rádi přijímali, protože Lien byl vždy jistotou, že neodejdou poraženi. Než takový souboj muže proti muži započne, Lien se rád pochlubí výčtem všech protivníků, které dosud v souboji porazil. Nesnáší, pokud jej někdo přeruší. Potom nerozlišuje mezi spojencem, nepřítelem či pouhým divákem a opovážlivce krutě potrestá. Lien je nyní nejvěrnějším ze všech Kharových drakolidských přisluhovačů. Údajně Sídlí v Nočním hradě, Démonově sídle v Zemi nářků, a stará se o chod celé skřetí říše, zejména o vojenské záležitosti. Dalším z drakolidí je Zantur Modrý, mocný mág s myslí tak pevnou a silnou, že jen vůli mohl ničit hradby. Dlouho velel Zantur Kharovým vojskům, brázdil s nimi Asterion a sváděl kruté boje. Patřil k nejúspěšnějším vojevůdcům, jeho lidé mu bezmezně důvěřovali a byli ochotni za něj kdykoliv položit svůj život. Zantur dokázal zfanatizovat celé davy, vsugerovat nepřátelům strach, zradu a zoufalství, naopak svým vojákům pocity neporazitelnosti a bojového šílenství. V současnosti je Zantur společně se slepě oddaným Lienem Fialovým nejvěrnějším z Kharových drakolidí. Kirbeg Žlutý se neúčastnil mnoha bojů. Svůj nejtěžší souboj svedl s Lordem mágem Xengartem, prvním čarodějem arvedanského císaře. Po jeho smrti se podařilo skřetím vojskům prorazit obranu Aureanu, Města sluncí, a nadešel konec arvedanského císařství. Během několika tažení vždy pomáhal Kharovým generálům v plánování jejich taktiky, vybavoval Démonovy vojáky kvalitními zbraněmi a zbrojí. Vyvinul speciální magické střely a rachejtle, které kosily či paralyzovaly nepřítele po stovkách. Projektily sestrojené Kirbegem a vystřelené z jím navržených strojů nenechaly mnohé arvedanské velitele usnout v předvečer bitvy. Žlutý drakočlověk dokázal pomocí halucinogenních a otravných plynů zmanipulovat soupeře, který se pak dal na bezhlavý úprk, vzdal se nebo spáchal sebevraždu. Arvedané měli rozostřené vidění, místo útočících nepřátel viděli jen bezbranné usmívající se děti či spatřovali protivníky ve svých druzích. Nyní prý žije na Ostrově albatrosů, někde poblíž korzárského města Sarindaru, kde pokračuje ve svých pokusech. Orist byl Kharovým zeleným drakočlověkem, impozantní drak, ze kterého vyzařovala aura moci a sebejistoty. Ti, kteří bojovali pod jeho křídly, se nebáli zemřít a připadali si silnější, než ve skutečnosti byli. Naopak Oristovi nepřátelé rázem ztráceli pevnou půdu pod nohama a přestávali věřit ve své schopnosti. Sám Orist byl velice sebejistý, přesvědčený o své neporazitelnosti. Často jednal na vlastní pěst, Kharovy rozkazy si vykládal po svém a stejně jako Zyl, i on se toužil vymanit z Démonova vlivu a sám se stát neomezeným vládcem. Díky své přehnané sebedůvěře často přeceňoval síly, což se mu stalo osudným v bitvě o Marellion... Pak je tu Drik Oranžový. Abych pravdu řekl o tomto šílenci nemám vůbec chu» hovořit. Podle mého názoru je to jedna z nejodpornějších bytostí Asterionu. Naproti tomu Turgul Hnědý je úplně odlišný od ostatních drakolidí. Skládal básně a písně, kreslil nádherné obrazy a také napsal několik knih, většinou pojednávajících o historii, architektuře či filozofii. Jeho knihy jsou dnes ozdobou nemnoha sbírek a jsou považovány za klenoty asterionské literatury. Mezi mágy, umělci a bardy se traduje, že Turgulova díla mají neskutečnou a netušenou moc. Ten, kdo čte Turgulovy knihy, prohlíží si jeho obrazy či se zaposlouchá do dávných skladeb, které kdysi tento umělec složil, rázem se ocitá v jiném světě. Věci kolem něj mu mohou přijít jasnější a srozumitelnější, problémy, které jej dosud tížily, mu náhle přijdou jednoduché a snadno nalezne jejich řešení. Není to náhodou, hnědý drakočlověk vetkával do každé částečky svého umění podvědomě i vědomě mocná kouzla, která čtenář, posluchač či pozorovatel ani nepostřehne, a vzápětí jim podlehne. Když vydal Khar rozkaz, Turgul stanul v čele jeho vojsk a vedl je díky velikému kouzlu své osobnosti od jednoho vítězství k druhému. Potom se však vždy uzavřel ve svém velitelském stanu nebo se vydal do ústraní na nějakou vyvýšeninu nad bojištěm, a začal ztvárňovat strašlivé a přitom úchvatné výjevy do svých obrazů. Někdy jenom také jen tak stál a ponořen do svých myšlenek tiše zpíval či hrál na loutnu nebo flétnu. Jako drakočlověk tvořil díla strašlivé moci, vojáci si zpívali jeho bojové písně, je posilovaly a dodávaly jim nadpřirozené schopnosti. Hnědý drakočlověk dokázal namalovat obraz města, které dobýval, a skrz tento obraz bořil pomocí štětce jeho hradby, nechával vyschnout vodní příkopy, zetlít a zrezivět brány, shořet strážní věže. Turgul proslul jako čestný vojevůdce, kterého uznávali i nepřátelé. Mnohdy nabídl za kapitulaci města jeho obyvatelům bezpečný odchod, poražení Arvedané se oproti jiným Kharovým vojevůdcům nebáli Turgulovi vzdát, věřili v jeho čest a slovo, které jim dal. Někteří pak dokonce vytvořili pod jeho velením speciální oddíly. Turgul byl také známý ochránce umění a památek. Když dobyl nějaké město, nechal svézt nejcennější památky do bezpečí, aby unikly drancování. Vznikly tak cenné sbírky, které dodnes čekají na své objevení ve starých ruinách, skřetích hradech či na nedostupných místech. Po smrti Zurkhena se stal vrchním velitelem expanze na Lendor. Jeho velkým úspěchem bylo diplomatické jednání s Keledořany, které se mu podařilo „přesvědčit“ o tom, že pro ně bude lepší podřídit se Kharově okupaci. Život hnědého drakočlověka vyhasl při Konečné bitvě, v souboji s trpasličím princem Hrotrekem a jeho oddílem. Myslím si, že o Zylu Červeném ti nemusím moc vypravovat. Vždy» jeho skřeti neustále ohrožují Západní dálavu. Vzbouřil se proti Kharově vůli a stal se vládcem své vlastní říše. A nakonec bych se zmínil o Riamu Bílém největší záhadě mezi drakolidmi. Zradil Khara a přidal se na stranu Arvedanů od těch dob se o tomto drakočlověku objevují různé fantastické zkazky.“ Garen se odmlčí a pak se podívá na hobita: „To bylo ve stručnosti vše,co ti mohu nastínit o drakolidech. Přeješ si ještě něco vedět?“ |
| |
| Jo, jo, jo,... jo! Talhle se mi to líbí S uspokojením jen tak ze zvyku na vše přikyvuju a snažím se vypadat moudře. Snad se mi ho podaří přimět ještě k dalšímu povídání. Jsem si vědom toho, že to mistra nemusí asi bavit, ale přesto, přesto to zkusím. Koneckonců se takováhle příležitost nemusí naskytnout už nikdy... Mistře, děkuji, tvé vyprávění bylo velice působivé a já jsem nesmírně rád, že jsem mu mohl naslouchat. V příštím životě bych byl rád tvým studentem Široce se usměju při představě, jak sedím v přednáškovém sále mezi "normálními studenty"...bizardní představa... Prosím odpus», jestli se ptám nevhod, ale proč nechceš hovořit o Driku Oranžovém? Rád bych se dozvěděl taky něco o něm a taky o Riamovi jsi byl ve svém vyprávění tuze skoupý. Upokoj mou zvědavost a rozhovoř se taky o nich. S nadějí zvedu zrak a doufám, že jsem Garena nijak neurazil, to by mě mrzelo.Tak by mě zajímalo, jestli je nějaká naděje, že bychom se s nějakým Drakočlověkem setkali a- a přžili! Kdyby se nám některého třeba podařilo nějakou léčkou zabít! stali by se z nás hrdinové! Byli bychom v čítankách! Hmmm... Asi se kromě ovládání pohledu budu muset naučit ovládat i myšlenky... |
| |
| Hele, za chvíli tu z toho zase bude "hospoda". Koukám, že Zavážka má dobré kontakty. A rychlé. Následuju Annu a pak zachytím pohled neznámého. To koukáš, co? No, však radím jen koukat, jinak ti černí vezmou o mrtvolu navíc. Nebo přinejlepším z toho budeš mít takový šok, že už si na žádnou ženskou nesáhneš ze strachu. A když se na mě zamračí. No ano, se mnou by jsi taky měl problém. Velký problém.Nějaký problém?Vratím mu lehce zamračený pohled, ale dál se držím Anny. Každý jí pořad jen očumuje. Každý se dívá hlavně na prsa. Lidi, barbaři, hevreni, hobiti, dokonce jsem zahlédl i pár trpaslíku. A spousta elfů taky nemá dobré vychování. Neříkám se nepodívat na figuru, ale většinu času civět na jedno místo....Kdyby to byly oči, tak jo, ale prsa? A ty jsi poprvé byl lepší? Ty jsi nekoukal? Řekl jsem ticho, tohle bylo něco jiného! Vážně? Zase máš pro sebe zvláštní pravidla? Zatraceně, už si zase povídám se sebou, asi už blbnu. Blbec už jsi, když jen mlčíš. TICHO! |
| |
| V salónku „O Drikovi jsem se zmiňoval jen tak okrajově, protože ačkoli jsem se s jeho výtvory setkal osobně v mládí,“ Garen se nadechne a jeho tvář se zkřiví do znechuceného úšklebku, „pokud tedy chceš řeknu ti o něm něco. Ale jak už jsem se zmínil všichni drakolidé, snad až na Riama a snad Turgula, byli či jsou zlí, krutí a strašliví. Ale Drik je ještě ke všemu údajně totálně šílený. Khar a Drik společně vytvořili mnoho zrůdných tvorů a zvrácených bytostí. Drik se stal pravidelným účastníkem Kharových vojenských výprav, poznával přírodu v různých koutech Asterionu a všude se snažil o její podrobení a o to, aby z ní vytěžil co nejvíce ve svůj prospěch. Jeho pokusy na živých bytostech a týrání zajatců se svou úděsnou bestialitou příčily dokonce i mnohým, jinak značně otrlým Démonovým velitelům. Ostatní drakolidé se Drika vesměs stranili, Zantur, Kirbeg či Turgul se jej dokonce štítili a svůj odpor mu dávali otevřeně najevo. Jen Zurkhen Černý nacházel s oranžovým drakočlověkem společnou řeč a držel nad ním a jeho zvrácenými činy ochrannou ruku. Drik se stále více zajímal o Jižní hvozd, který v sobě ukrýval zvláštní moc. V Jižním hvozdě se totiž začala psát historie druidů, kteří se zde učili svému umění od dryád. První z nich, tzv. Staří druidi, zde pod vedením dryád naslouchali šumu stromů a řeči zvířat, v samém srdci hvozdu pak měli Svatyni přírody, která v sobě ukrývala veškeré jejich vědění a tajemství. Svatyně a vědomosti v ní uložené Drika velice přitahovaly a neustále zvyšovaly jeho zájem o Jižní hvozd. Drik přišel mezi Staré druidy s otevřeně vyjadřovanou pokorou a lítostí za své špatné činy a žádal je, aby se stali jeho učiteli. Přišel s přáním zbavit se své dračí podoby a stát se oddaným služebníkem přírody. Staří druidi viděli v Drikovi hrozbu, ale zároveň vnímali jeho obrovský potenciál, který by se dal využít k vytvoření mnoha dobrého. Dali mu šanci, a tak Drik mohl pozorně naslouchal jejich učení a čerpat cenné vědomosti. Drik však působil v Jižním hvozdě jako zhoubný parazit. Přesvědčil část žáků Starých druidů, aby se stali jeho studenty, že teprve on jim ukáže skutečnou podstatu moci ukryté v přírodě a tu správnou cestu k jejímu ovládnutí. Potom sezval většinu Starých druidů do Svatyně přírody na shromáždění a tam je společně se svými žáky zmasakroval. Ti, kteří včas neuprchli, byli přibiti ke stromům a strašlivým způsobem umučeni. Drik potom roz»al prastarý dub, nejstarší strom v Jižním hvozdě a posvátný strom druidů. Z jeho srdce vyrval hůl, známou jako Krvavá hůl. Posázel ji kapkami krve mrtvých druidů, která se proměnila v krvavě rudé krystaly. Díky této holi získal moc nad vším živým v Jižním hvozdu. Přešla do něj energie celého lesa a ta se projevila i na vzhledu drakočlověka. Ze starce s rozcuchanými šedivými vlasy se stal pohledný mladý a silný muž plný síly. Zůstaly však bezcitné a kruté šedozelené oči a zvláštní mrazivá aura jeho osobnosti, která většinu bytostí, které se nacházejí v Drikově blízkosti, přivádí do stavu úzkosti a bázně. V Jižním hvozdu Drik zbudoval své sídlo a komplex temných laboratoří, vězení a strašlivých mučíren. O jeho hrůzných černých kobkách, komnatách bolesti, jámách plných masožravých červů a dalších strašlivých místech se vyjadřují s bázní i mnozí služebníci zla. Drik zde začal učit své žáky, temné druidy, a vytvořil zde mnoho pokřivených bytostí, nových obyvatel Jižního hvozdu. Ten se proměnil v les plný jedovatých a masožravých rostlin, z nichž mnohé (hlavně stromy) se dokáží samy pohybovat, agresivních zvířat a dalších smrtelných nástrah. Doufám, že nemusím pokračovat,“ zastaví svou řeč, jeho tvář se zkřivila do podivné grimasy, vypadá, že je znechucen už jen pomyšlením na to, o čem vyprávěl nahlas. „Nuže obra»me list, ptal ses ještě na Riama Bílého. Údajně je to nejmladší z drakolidí. Nevím, proč,ale vzbouřil se proti Kharovi a přidal se na stranu Arvedanů. Vše vyvrcholilo roku 3447 před královským letopočtem, během prvního dobytí Aureanu skřetími vojsky. Při pohledu na hořící město a jeho trpící obyvatele se Riamovi podařilo ovládnout nespoutaného draka v sobě. Vzepřel se Kharovi a jeho moci. Rozhodl se navždy skoncovat s tímto netvorem a pokusil se jej zahubit. V tom mu zabránil nejvěrnější z Démonových drakolidí, Lien Fialový. Riam a Lien spolu svedli souboj jak v lidské, tak v dračí podobě. Nikdo z nich z tohoto souboje nevyšel vítězně. Riam Bílý stanul na straně Arvedanů a byl jim prospěšný jak v boji, tak svými zkušenostmi z dob, kdy sloužil Démonovi. Účastnil se bitev proti Kharovi a po jeho druhém skonu bojoval proti ostatním drakolidem, nyní vedených Zurkhenem Černým. Stál v pozadí mnoha důležitých událostí v historii Asterionu. Čas Arvedanů se však nezadržitelně chýlil ke svému konci. Padlo poslední z Devíti knížectví a kontinent byl rozerván na dva kusy. Drakolidé slavili vítězství a zároveň lačnili po pomstě na svém bývalém druhovi. Byl jim již dlouho trnem v oku a byl zodpovědný za mnohé z jejich nezdarů. Rozpoutali na něj štvanici a Riam se musel skrývat na nejtemnějších místech. Nejraději by se se svými nepřáteli střetl v přímém, leč posledním boji. Věděl však, že ač je doba zlá, naděje stále žije a jeho úloha na Asterinou ještě neskončila. Údajně se pořád pohybuje mezi národy Asterionu a pomáhá jim skrytě bojovat proti Kharově moci.“ Tím Garen zakončí své vyprávění, pozvedne číši vina a zhluboka se s ní napije. Pak vezme hrst sušeného ovoce a začne jej labužnicky uzobávat. V hostinci „Ale nic pane Erline,“ usměje se Zavážka, ale hodí po čaroději varovný a trochu káravý pohled, „jen tady panu kapitánovi vysvětluji,co se zde událo.“ Vstoupíte do prostorné kuchyně. Do nosu vás udeří směsice vůni. Místnost je vybaveny mnoha stoly a policemi, na kterých jsou rozloženy různé potraviny, láhve a nádobí, V rohu je velké uzavřené ohniště s pecí. V místnosti je kromě Magdy ještě mladý kuchtík, který zrovna peče na rožni králíka. Magdy umývá v dřevěném škopku nádobí a odkládá jej na jeden ze stolů. Oba dva vypadají velmi unaveně. Když vás spatří vcházet do dveří trochu se jí rozšíří oči a trochu toporně se na vás usměje. Odloží právě umytý talíř a tázavě se na vás podívá. „Potřebujete něco, paní a pane?“ vyhrká ze sebe pomalu. |
| |
| Magdo, můžu s tebou na chvíli mluvit? Nečekám na odpověď a jdu za ní. Při tom se mírně usměju na kuchtíka. Snad pochopil, že ji nejdu zabít. Přistoupím blíže k Magdě. Prohlížím si ji, a dívám se, jestli nemá nějaké vnější poranění. Jestli ji třeba jen něčím nepraštil. Hmm jak jí to mám říct? Aby se zbytečně nepolekala. A taky aby to neznělo blbě. Jako že jdu s křížkem po funuse. Neboj se. Přiblížim se a chytnu ji jemně za ruku. Pověz mi, co ti udělal? Mi to můžeš říct. Co se stalo? No doufám, že teď nevypadám jako úplný blbec. Doufám, že mi odpoví něco rozumného jinak... No jak z toho teď ven... |
| |
| V kuchyni Magda se podívá nechápavě na Annu a roztřeseným hlasem jí odpoví: "Nevím o kom a o čem to mluvíte paní." Pak se na oba dva magiky dívá vytřeštěnýma očima, ve kterých se zračí rozrušení a nechápavost. Kuchtík přestane otáčet na rožni králíka a zvědavě se podívá na elfy čekajíc, co se bude dál dít a proč vlastně přišli. |
| |
| Ty si na nic nepamatuješ? Před chílí jsme vedle bojovali s jedním chlapem a ty jsi upadla do bezvědomí. Co se stalo? Co ti udělal? Že by si nic nepamatovala? Možná, že je to tak lepší. Ale co když se za den či dva promění v krvelačnou běsnící stvůru? To je blbost... No asi teď vypadám jako blbec. Co teď? Musím honem něco vymyslet. Ale co!!! Přemýšlej, přemýšlej. Ale stejně je to divné. Přece jí musel něco udělat. Jinak by ji přece zabil. Já vím, možná jdu trochu pozdě, ale byla jsem trochu mimo. Kouknu na Erlina pak pak se k Magdě trochu víc nakloním a pošetám ji. To víš, Erlin moc tančit neumí, ale... Chich. No však víš... Potichu se zasměju, tak aby to Erlin neslyšel. |
| |
| Když z lahvičky nic nevyzkoumám tak ji opět vrátím na stůl a řeknu: Pokuď mě omluvíte pánové, tak se zajdu podívat na toho vedle a poté se uložím k spánku. Těšilo mě nashle. jak řeknu tak také v nejkratším možném intervalu konám. Zvednu se, dojdu ke dveřím, otevřu je, vstoupím na chodbu zavřu dveře. Rozhlédnu se okolo jestli se náhodou něco zvláštního neděje, přistoupím ke dveřím kde odpočívá náš kolega a zaklepu. |
| |
| V kuchyni Magda se na Annu zmateně podívá a pak ze sebe opět opatrně vysouká odpověď: "Paní, já jsem prostě nevdržela pohled na toho mrtvého strážníka, který vpadl do hostince před tou zrůdou. Byl to Vlaso Gromicz, měl si brát mou kamarádku. A před chvílí vpadl do výčepu a z těla mu trčelo...A teď je mrtvý..." její hlas se zalyká, dívka propukne v tlumený pláč. Kuchtík se k vám podívá. "Jo,jo, chudák Vlaso, byl to dobrák, i když to byl zatracnej strážník...No tak nebul Magdo," obrátí se směrem k plačící děvečce a nemotorně se pokusí o konejšivý tón. |
| |
| Setřesu ze sebe poslední zbytky hrozivého sna a promnu si oči, když v tu chvíli si to uvědomím. Anna křičí na chodbě, volá hostinského, pak rychlé kroky, co se děje? Snad ne zase nějaké problémy! Rychle se na posadím na posteli a vtom se zase ozve můj bok. Svaly ztuhlé delším ležením se mým prudkým pohybem stáhnou a projede mnou strašná bolest. Zatnu zuby, do očí se mi nahrnou slzy a snažím se potlačit výkřik. Teď ne, teď nesmím křičet, musím být zticha. Zatím je překvapení na mé straně. Podaří se mi výkřik ztlumit jen na tiché zasténání. Chvilku ale setrvám v jedné poloze a nehýbu se, až bolest zase trochu ustoupí. Mezitím poslouchám, co se venku děje, ale je tam ticho. Až moc podezřelé ticho, to se mi nelíbí. Pomalu položím nohy z postele na zem, obuju si boty a tiše našlapuju. Meč, vezmi si meč. Brnění by sis teď stejně nenavlík, tak na něho kašli. A hlavně potichu. Připásám si pochvu s mečem k pasu a pro jistotu jej pomalu tasím a přistoupím ke dveřím. Přiložím k nim ucho a poslouchám... Nic... Copak se tam venku děje? Najednou venku klapnou dveře a na chodbě slyším kroky. Zesilují, blíží se... A najednou se zastaví. Ví o mě, ví, že tady ležím, jde si pro mě! Co se stalo s ostatníma? Nevím, ale nenechám se zaskočit. Schovám se za dveře a čekám, až dotyčný vstoupí. Najednou se však ozve zaklepání. Strnu na místě a chvilenku čekám, ale za dveřmi slyším jen přešlapování. Proč ty zatracené dveře nemají nějakou díru, kterou bych se mohl podívat ven? Rychle si všechno znovu přehraju v mysli. To Annino volání... Neznělo to vyděšeně. Možná že se nic neděje, že jsem si to všechno jen vymyslel. Ale co když ne? Poodejdu instinktivně od dveří a zamyslím se. Nebudu to riskovat. Stojím tiše na dosah od dveří a vyčkávám, co bude dál. Meč mám připravený k zásahu. |
| |
| Ještě jednou zaklepu na dveře, ale tentokrát po zaklepání otevírám dveře a dívám se po Bezzejmenném. |
| |
| Hmm, jak se tak na Garena dívám, zřejmě už asi domluvil...Tak kde jsou ostatní? Khar na ně, a» jsou, kde chtějí... Natáhnu se pro pohár, pořádně si přihnu a pak se pohroužím do svých myšlenek. Vedlejší jev mého přemýšlení je, že mi pomalu klesnou víčka... U sta drakolidí, tak se mi nechce nikam cestovat, nemohl by mě někdo do Derteonu teleportovat i s touhle místností? Vůbec bych se nezlobil... |
| |
| A sakra. Tak tohle mě nenapdlo. A při tom je to tak prosté. Aspoň, že se jí nic hrozného nestalo. To jsem nevěděla. Co můžů říct jiného než promiň. Já jsem myslela... Zakoktám se. To je vlastně jedno. Už na to nemysli, zase bude dobře. Pak pomalu natáhnu ruku a velmi jemně Magdu pohladím po tváři, tak že se jí skoro vůbec nedotknu. Přitom se snážím myslet na Erlina. Bylo to krásné, když mě Erlin držel v objetí... Přivřu oči a v hlavě se mi vybaví slovo tak krásné, že se jej zde neodvažuju napsat. Poté polohlasně pronesu: Melmë nai le aváhehta! Namárië melda Magda. Otočím se a pomalu odejdu pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Bílá pro |
| |
| Ozve se druhé zaklepání a když se pootevřou dveře, tak trošku zbystřím, připraven ihned vyrazit k útoku. Překvapení je na Tvé straně, tak to nepokaž. Kdo ví, co se stalo se zbytkem družiny. V tom se odrazím od země přesně ve chvíli, kdy se dveře otevřou a vedu útok plochou stranou meče. Když ale za dveřmi uvidím Morlana, tak stočím sek stranou a obkroužím s mečem ve vzduchu smyčku a jedním naučeným pohybem jej zasunu do pochvy u boku. Co tady leze?!? Málem bych ho byl zabil Unaveně se zadívám na Morlana a vtom si zase uvědomím bolest v boku a reflexivně se za něj chytnu. "Jako bych vám neříkal, že mě nemáte rušit," obořím se na Morlana. "Co chceš?" zeptám se nevrle. |
| |
| V duchu si však oddechnu... Byla to zase jen Tvoje představivost, hlupáku. Jako tehdy... Ale tentokrát se naštěstí nic nestalo a družina je asi také v pořádku, jinak by se Morlan choval úplně jinak. Díkybohu! |
| |
| Len tenna oialë, fánë quendi, řeknu šeptem, ještě, než se Anna otočí. Tohle mě jednou budeš muset naučit. Občas s tím děláš hotové zázraky. Pochybuju, že mě to naučíš, ale aspoň budeš ráda, že tě obdivuju. Pak se jakoby znuděně projdu směrem ke kuchtíkovi a začnu se jakoby shánět po nějaké dobrotě, kterou bych uždíbnul. Mezitím k němu však mluvím polohlasem tak, aby Magda nerozuměla. Kdyby s ní nebylo něco v pořádku, tak nám to přijď hned řict, jo? Od toho jsme tady. S úsměvem na něj mrknu, vezmu si do ruky nějaký pamlsek pro Laurëada a odběhnu za Annou. Výborný nápad jí zkontrolovat, mě to vůbec nenapadlo. Dneska mám myšlenky jinde.Lehce zrudnu.Ještě že je neumíš číst, asi bych byl v momentě na škvarek. Tvoje blesky začínají mít opravdu ohromnou sílu. Ale myslíš si, že je v pořádku? Prý, že říkala něco o mrtvolách a bozích v transu. A trans není normální reakce při spatření mrtvého strážného. Kdyby se to mělo dít nám, jsme v transu pořád.Vždy» jsi v transu od cesty do Derteonu. Máš pravdu, měl bych se vzpamatovat. Čeká mě ještě dlouhá cesta. Stejně se neubráníš! Neubráníš, vím to, vím! Ticho! Mě překřičet dokážeš, ale hlas srdce ne, na to je i celá magie slabá... |
| |
| V hostinci Vycházíte z kuchyně. Magda se za vámi ještě jednou podívá a pak něco špitne ke kuchtíkovi. Opět vstoupíte do výčepu, který se mezitím úplně vylidnil. Zavážka právě zamyká dveře, pak se obrátí na oba čaroděje. „Tak se zdá, že už vím, kdo byl ta vraždící svině,“ řekne rozzlobeným tónem, „pojďte se mnou do salónku myslím, že byste si to přáli všichni vědět.“ A vykročí ode dveří výčepnímu pultu. Z jedné police vezme jakousi láhev a několik malých kalíšků. Jako by ani nečekal na reakci Anny a Erlina, pokračuje na schodiště a dál až do salónku. Celou dobu působí velmi zadumaně a zachmuřeně. Chytne za kliku a otevře dveře do salónku. Zdá se, že svým příchodem vyrušil Garena a Autorika z mírného dřímání. Postaví na stůl kalíšky a odšpuntuje láhev. „Dáte si někdo se mnou?“ otáže se, „tak už vím, co to bylo za kreténa,“podívá se po ostatních. „Kde je Morlan? Možná by to chtěl taky slyšet?“ zeptá se ještě. |
| |
| Neboj se Erline, dokud budeš žít, neopustí mě. A podívám se Erinovi do očí, jak jen hluboko to jde. Pak se do široka usměju. (při odchodu) Skutečně nevím, ale myslím si, že nám řekla pravdu. Cože? Už ví, kdo to je? No to je skvělá zpráva. Následuju zavážku a jdu směrem k salónku. Tak se možná zase něco dozvíme. Alespoň budeme vědět, co se tady stalo... Stějně na něho musím myslet. Zdali pak se dívá? Opatrně se kouknu. |
| |
| Trochu trhnu hlavou a mrzutě otevřu oči. Kdo mi to, ke všem ďasům, ruší moji meditaci! Zatraceně, za to mi zaplatí! Jakmile však uvidím Zavážku, trochu pookřeju no a při zmínce o "něčem na pití" zmizí moje mrzutost úplně a po tváři se mi rozprostře blažný výraz. Jasně, že si dám. Co to jsou za otázky... Sám se zasměju a až odporně aktivně se natahuji pro pohárek. V tomhle počasí a v této situaci je to opravdu nejvýše - jak to jen vyjádřit- ani ne žádoucí jak- no, potřebné asi taky ne- jo už to mám- vhodné! No, vlastně každý dobrý důvod se napít... Morlan? Ten někam šel, snad se podívat na Bezejmenného. A jestli není tam, tak si ho možná vzala Klekánice... |
| |
| Ha, konečně zase budeme chytřejší. Snad. Jsem zvědavý kdopak náš neznámý je. Totiž byl. (v salónku) Oni tu snad spí!?! To svět neviděl. Kdybych byl s mistrem Garenem jen chvíli o samotě já, tahal bych z něj spousty informací. Ale Autorikos si jen tak polehává. Ach jo, nikdy nedocení sílu vědění. Obratím se na Zavážku. Ne, děkuji. S čistou hlavou se lépe přemýšlí. Raději dojdu pro ostatní. Vyjdu zase ven, rozhlédnu se a zamumlám: Doufám, že ten starý mrzout nebude daleko.Když nebude u elfa, tak se možná pozve sám? Ne, takovou radost by mi neudělal. Usměju se svým myšlenkám, příjdu ke dveřím pokoje Bezejmenného, třikrát klepnu do dřeva, tři je dobré číslo, pootevřu a nakouknu hlavou dovnitř. |
| |
| hmmm to je ale čiperný klučina. Člověk by ani neřekl, že o něj právě přerazili židli.... No přišel jsem se na tebe podívat jestli už spíš a jestli je ti už lépe. A hele ho on tu tančí po pokoji s mečem jako holubička. Tak to tak vypadá, že o tebe nemusím mít strach a můžu jít spát. Tak se měj. pravím a chystám se odejít. |
| |
| "Měl by sis v této době spíše vyřešit vlastní problémy a ne se starat o ostatní, když si nemůžeš pomoct sám," odseknu nevrle s myslí zastřenou bolestí. "Já jsem v pořádku, potřebuji jen klid, tak, prosím, odejdi a nech mě s mou náladou samotného." Na chodbě jsou najednou slyšet rychlé kroky. "Co se to tam zase děje?" zašeptám si spíše pro sebe. Jdu ke dveřím a chvilku naslouchám. Někde na chodbě zaklapnou dveře. "Hmm, asi jenom nějaký ospalý zákazník. Se mu v tuto pozdní hodinu ani nedivím, že šel na lože. Asi bych měl taky ulehnout," řeknu nahlas a hlasitě vydechnu. Vtom se ozve zaklepání a já málem vyskočím z kůže, jak se leknu. Ještě trochu stihnu uhnout od dveří, když tu se dveře pootevřou. Moje ruka se instinktivně položí na jílec meče, ale ve dveřích se objeví Erlinova tvář. "Vidím, že tady se to schází, jako na jarmarku. Proč zrovna já?" položím zoufale řečnickou otázku. "Obzvláště když jsem vám říkal, a» mě nerušíte?" dodám trochu podrážděně, ale má tvář se zklidní. Zadívám se na Erlina: "Tak co bys rád, příteli, když už jsi vážil takovou strastiplnou cestu až do mého skromného příbytku?" |
| |
| Koukám, že z té špatné nálady udělal nakažlivou nemoc. Bohužel nikdo na ní není odolný. Ani já ne.Sarkasmus není na místě, já totiž myslel, že právě TY, zpoza dveří vykoukne i moje ruka a namířím s jedním prstem na Bezejmenného, by jsi chtěl vědět něco o někom, kdo ti udělal díru do těla. A možná by to zajímalo i jiné osoby, co? A podívám se s úsměvem na Morlana. No počkej, uvidíme co řekneš na to, že se budu usmívat.Takže pokud se chcete nechat rušit o trošku déle a vyslechnout si, co nám Zavážka chce oznámit o našem zabijákovi, tak na vás v salónku ještě minutku posečkáme. Nečekám na odpověď, zavřu za sebou a vrátím se do salónku. Ještě chvíli strpení prosím, pánové se právě dohadují, kdo má horší den. |
| |
| Nečekám na Morlana a rychle otevřu dveře, přičemž mnou projede vlna bolesti. Zatnu zuby, chytím se za bok a chvilku se snažím popadnout dech a odehnat ty černé fleky před očima. Pak se ale zase napřímím a štráduju si to, už trochu opatrněji, po chodbě. Po pár krocích se ale zarazím. Kde je vlastně ten salónek? To mi nějak zapomněli říct. Co mě ještě dneska čeká? Převrátím oči v sloup a otočím se, jestli za mnou nekráčí i Morlan. "Hej, Morlane! Kde je vlastně ten salónek?" zavolám na celou chodbu. |
| |
| Vážným tónem se zeptám bezejmenného: On si snad koupil nové náhradní zuby, všiml sis jak přes ně cedil vzduch, když se pokoušel mluvit? No nic, vypadá to, že se tu zase zdržím, proč já jsem sakra nešel hned domů. Stejně si tu jen zničím náladu. sarkasticky se pro sebe zasměju. Skoro to vypadalo, jakoby se ti smál, že ses nechal zranit. No nic tak já se teda jdu podívat co mě vedle čeká. a odcházím do salónku. co se tam zase dovím, to to nemůžou nechat na zítra? Kdyby to odložili na pozítří tak získají dva dny volna.... Ale oni ne oni tu musí lítat nahoru, dolů, nahoru dolů.... A kdo je má potom furt chránit, léčit a zachraňovat? Kdo jiný než já a bezejmenný, ten aspoň něco málo umí, ne jak ta veš Autoblb nebo jak si říká. Ten jenom sedí v koutě a čeká kdy si bude moci něco nenávratně půjčit. Už mě to poslední dobou fakt všechno štve. |
| |
| Jdu hned za Bezejmenným a když klopýtne tak ho co nejdříve podepřu. Kdybys nebyl tak hrrr a nelítal tu jak pouliční myš tak by sis všiml dveří naproti těm tvým kde právě vstupuje Erlin. a pomáhám Bezejmennému do salónku |
| |
| Doštráduju si to společně s Morlanem do salónku a všechny pozdravím: "Tak se zase setkáváme, snad to tentokrát bude za trochu příjemnějších okolností." Trošku se ukloním směrem ke Garenovi, dovleču se k volnému křeslu a uvelebím se v něm. Odmítnu nabídku ostrého pití a zahledím se na Zavážku: "Tak povídej, povídej... Všichni už tu na to netrpělivě čekáme. Co to bylo zač?" |
| |
| Zavážka se trpce rozhledne po všech v místnosti. Dolije pití a jednoho panáka podá Autorikovi. "Tak už vím, co byl ten zmetek, který mi málem rozmlátil celou hospodu zač," odmlčí se a jediným pohybem do sebe vpraví obsah kalíšku, okamžitě si začne dolévat novou pálenku. "Chlapi ze stráže tohohle týpka zatkli v blízkosti tržiště, chtěl tam prý koupit od jednoho mečíře zbraň. Začal se s tím trhovcem hádat a ceně. Pak mu ruplo v bedně a urval mečíři hlavu, začal kolem sebe běsnit a vraždit. Nebýt toho, že bylo tak hnusně, tak nebylo na tržišti tolik lidí jako obvykle. Strážní by si asi s tím parchantem neporadily nebýt nějakého z Bílých kouzelníků, který tu bestii nějakým kouzlem uspal. Vedou ho směrem ke Strážnici, ale kouzlo ztratilo svou moc dříve, než čaroděj slíbil. Zbytek známe. Jednoho strážníka sejmul ještě před hospodou a druhému se podařilo otevřít dveře do mého lokálu," znova do sebe obrátí štamprli a nálévá si ještě jednou. "Takhle to tvrdí aspoň šéf stráží. Jo a prý podobného hajzla sejmuli asi před dvěmi měsíci v Sintaru. Nebejt nějákýho horskýho elfa, tak tam málem zamordovala ta stvůra asi deset vojáků. Dorazili ho pak až lučištníci. Tyhle bestie jsou údajně služebníci nějaké nové bohyně. Ndangawa, či co. Je to prý bohyně boje a války. Jedna s těch novej, divnejch bohů. Co chtěj válčit se starou dobrou Sedmnáctkou o moc, či co," procedí mezi zuby. Vypije další porci pálenky, vpadne do židle a unaveně se na vás podívá. "Nevím, co si o tom všem mám myslet. Poslední dobou se zdálo, že se vše uklidnilo. Almendor konečně nechal Svobodná města napokoji. Skřeti už nejsou takové nebezpečí, jako ještě před pár lety. A teď najednou takové věci. Sucho na Lendoru. Vyrojí se spoustu bláznů, kteří hlásají příchod nové apokalypsy. Když jsem pověsil dobrodružnej život na hřebík a koupil jsem si tuhle hospodu, myslel jsem si, že budu žít poklidně.." Uchopí láhev za hrdlo a podívá se po vás: "Nedáte si přece jenom někdo?" |
| |
| Obrátím do sebe kalíšek od Zavážky a se slovy: Já bych si teda dal... k němu natáhnu ruku pro další ... Jinak se tak nenápadně rozhlížím po ostatních. Erlin a Anna vypadají, no... řekněme mnohem lépe než ti dva Morousi. Už i Bezejmenný, to je fakt byznys. No, alespoň budeme mít dost času zařídit se na cestu, než se tady náš pa rytíř vylíže ze svých zranění... |
| |
| „No, aspoň víme, na čem jsme. Teda řeknu vám, to jsou dneska moresy, aby někdo takhle řádil. Pozitivum je, že to nebyl útok vyloženě proti nám. “ Magda!! Nakloním se k zavážkovi. „Myslím, že mé obavy jsou zbytečné, ale všímej si teď trochu víc Magdy. Je z toho celá nesvá. Kdyby se začala chovat nějak divně...“ Odmlčím se „Věřím ti.“ Pak se znova pohodlně opřu a začnu si hrát s hlavičkou hada, který se po mé pravé ruce připlazil a vytvořil tak jakoby náramek. |
| |
| Pokynutím ruky odmítnu nabízené pití. "Hmm, další nepřítel, jako bychom jich už nenasbírali za naši krátkou životní dráhu dost. Proč se lidé uchylují k takovým šílenostem, jako jsou kulty a bohové? To jsou tak zoufalí? Já vím, co je zoufalství, a nikdy mne to nepřivedlo k nějakým bohům," přemýšlím nahlas a to poslední slovo vyřknu s mírným opovržením. "Budiž ale, proti tomu, žel, nic nezmůžeme. Když už jsem však tady, můžete mě někdo ve zkratce zasvětit do toho, co po nás mistr Garen chce?" Svým pohledem obsáhnu všechny přítomné v místnosti, ale můj pohled skončí nakonec na tváři samotného mistra Garena. Sedím nehnutě a na mé tváři se zračí očekávání. |
| |
| "Tady to máš příteli," podá Zavážka hobitovi dolitou skleničku, "dobře dám na ní pozor Anno, ale asi bude mi ty korbele rozbíjet dál," odpoví na radu kouzelnice a koutky úst mu při tom zacukají. "Co se týče mě. Já dycky věřil v Rytíře a žádní blázni mě od něho neodvráti. Ani ti pitomí Kněží slunce. Jak můžou vůbec tvrdit takovou blbost, že Aurion je nejvyšší bůh a ostatní bohové jsou mu podřízeni? Pěkná kravina, zdělí ještě svůj názor. Když se nikdo nemá sto začít vyprávět, mistr Garen si odkašle a započne vysvětlovat svůj návrh. "Abych byl stručný Bezejmenný, situace se má tak. V Koru je na čas jistý podivín, který vlastní vzácnou knihu. Ty byla podle všeho napsána už za dob Císařství. Muž jí však nechce prodat. Dá jí udajně jen tomu, kdo mu přinese nějakou určitou věc z podzemí Derteonu. Chtěl jsem vás požádat, jestli byste mne nedoprovodili do Koru. Chci zde ověřit pravost knihy. A pokud by byla pravá a nebyla zde jiná možnost, požádal bych vás jestli by jste nepodnikli výpravu do Derteonu," skončí své vyprávění a s očakáváním v očích se podívá na zjizveného elfa. O okenice neustále »uká děš». I když je salónek směrem do dvora hostince, slyšíte hučení toku Královské řeky. V místnosti je čím dál větší šero, v krbu pomalu dohořívá neživenný oheň. Přiboj vstane ze židle. "Zajimavé, zajímavé jen co je pravda," pak se zarazí, "jo, bude te chtít připravit pokoje na noc? Ono se už docela připozdívá a já bych to za nějakou dobu nemusel zvládnout. Hehe" Obrátí se na družinku. Za dobu rozhovoru se mu podařilo užasnou rychlostí vypít skoro půlku lahve pálenky. Přesto jak se zdá kromě svitu v jeho očích se pohybuje a stojí normálně. |
| |
| "Derteon?!?" vyjeknu překvapeně. "To..." započatá věta zůstane nedokončená viset ve vzduchu a můj pohled starostlivě spočine na Anině tváři. Má mrzutá nálada je ta tam, ale změní se na mou věrnou společnici - mlčenlivost. Na chvíli svěsím hlavu do dlaní a pak si otřu čelo jakoby od potu, i když se zrovna nepotím. Jako bych chtěl odehnat zlé myšlenky. "Ještě, že budu brzy v pořádku," řeknu polohlasem, "to nebude příjemná výprava." Můj pohled se znovu zastaví na Anně. "Vrátit se tam? Zpátky do Stínů? Kdo ví, co to s ní udělá. Ani vlastně nevím, jestli už je v pořádku. Hmm, ani to nemůžu vědět. Rány, co znám, jsou úplně jiné podstaty, než ta, kterou utržila ona." Trochu zvídavě si Annu prohlížím a po chvilce se přistihnu, že asi trochu moc a hlavně asi trochu moc okatě. Rychle odvrátím oči a přejedu zase pohledem všechny přítomné. "A vy s tou výpravou souhlasíte?" Když položím tu otázku, jako by se její slova zhmotnila ve vzduchu a vytvořila podivně napjatou atmosféru. "Dnes není dobrý den... Vůbec není dobrý." |
| |
| Proč si mě bezejměnný tak prohlíží? Je snad něco v nepořádku? Aha, ale bojím se na to pomyslet. Stejně se neubráním a vzpomenu si na ránu stínovou dýkou. Já se snad toho nikdy nezbavím!!! Co s tím mám dělat? To přece musím překonat! Zase studená. Překonám to! Musím. „Já vlastně nevím. Ráda bych šla. Ale...“ Poslední slovo, jakobych snad ani nevyslovila. Zmocňuje se mě divný pocit strachu se směsicí bezmocnosti a touhou to všecho překonat. „Já jsem pro!!“ Vyhrknu ze sebe až nepřirozeně rychle. Pak se na chvíli oddmlčím a mírně zívnu. „Já už asi půjdu spát, potřebuju nabrat nové síly na zítřejší den. Jestli nemáš, Příboji, nic důležitejšího na práci, tak bych tě poprosila. Jestli chceš, klidně ti s tím pomůžu. Už se mi stejně klíží zrak.“ Pomalu vstanu a důstojně se opřu o mou hůl. „Jestli mě panstvo omluví, už půjdu. Bezejmenný se stejně může rozhodnout i beze mě. A vůbec ráno moudřejší večera.“ Počkám na Příboje a pomalu se odebeřu do mého pokoje. No dneska byl náročný den. Ale krásný a rozporuplný. Taková škoda, že byl tak hrubě přerušen a ještě ktomu ten Derteon. Musím tancovat častěji. Snad jsem tím Erlina moc nezaskočila. Ne, určitě ne. Určitě byl rád. Ještě, že nakonec nešel ten starý morous, no nevím, co bych dělala. Málem to nevyšlo. Až Příboj nachstá pokoj, popřeju mu dobrou noc, odložím výstroj vedle sebe na noční stolek (včetně hada, omlouvám se mu za nazvání výstrojí), zamknu dveře a ulehám. Neustále si v hlavě přemítám možnou výpravu do Derteonu a snažím se sebe sama přesvědčit, že to zvládnu. |
| |
| Už pouze lehce nabručeně sleduji konverzaci. Při řeči o bozích se mi zalesknou oči, jak začnu pozorně poslouchat, ale nic neříkám. Kněží slunce, Aurion nejvyšší bůh... Proč se sakra debata vždycky dostane k víře. Vždy» je to úplně jedno čemu si lidé věří, pokuď na vás neútočí. A» si klidně věří třeba, že výkaly jsou na nejvyšším stupni vývojového řetězce. Já si budu věřit čemu chci a ostatní mě nezajímají...... Copak, že by se nám Bezejmenný zakoukal? Asi ne, to by byl rudější než vojenský praporec. No abych se vrátil k té jeho otázce: Ještě se rozhodnu. Teď jdu spát. Pokuď už nic jiného nemáte, co nemůže počkat na zítřek. Snad už se do té postele konečně dostanu.... Už jsem chtěl 2x odejít, ale oni si pokaždé něco vymysleli abych tu ještě zůstal. To ty blbosti nemůžou rěšit ráno??? Ne - "Musím udělat tohle, zeptat se na tamto" Ve dne nic nestihnou a pak se diví, že nocí den končí.....Ne díky Zavážko, půjdu se vyspat domů. Pokuď mě mistře Garene omluvíte a ostatní samozřejmě také..... Přeji dobrou noc. řeknu lehce nabručeným tónem (ale opravdu jen lehce) |
| |
| Hmm, tak se nám situace zajímavě vyvíjí... No, co se mě týče, jsem pro. Beztak nemáme co koho píchat- teda chtěl jsem říct do čeho píchnout... Významně se podívám na Erlina a šibalsky se usměju... Jo a jestli se nabízí šance zneužít zdejší pohostinnosti, nemohu ji propásnout! Dodám tentokrát již se širokým úsměvem a přhodím do toho skomírajícího plaménku pořádnou hrst klád.... Tmy a zimy bude dost v hrobě...Skara ten přiboj mě připravil o půlku hezkého večera... Jen a» už jde chystat ty pokoje, druhá půlka je moje... |
| |
| „Také já už vás pomalu opustím. Přece jenom je pozdě a já mám za sebou náročný den. Zastavím se tady zítra okolo oběda, abychom se mohli domluvit na podrobnostech,“ ,“ oznámí vám mistr Garen. Vstane ze své židle, ze stolu vezme vzácný svitek a uloží ho zpět do tubusu. Také uchopí svůj pláš» a přehodí si jej přes ramena. Zavážka popadne nejbližší svíčku a zapálí ji. Na moment se zarazí a při tom si začne hrabat pod zástěrou. S vítězným úsměvem na tváři vytáhne jeden klíč. . „Tohle je klíč od pokoje, který je připravený. Jsou to třetí dveře napravo od salónku. Pokud budeš něco potřebovat, dole v kuchyni vždycky někdo je.“ Při těchto slovech podá Anně klíček. „No, já pudu odprovodit tady pány, za chvíli jsem zpátky,“dodá ještě. Se svíčkou v jedné a lahví v druhé ruce vyjde ze dveří salónku. „Přeji příjemnou dobrou noc, přátele. Zítra se tedy uvidíme,“ ,“ rozloučí se Garen a následuje Přiboje. Sejdou dolů do hostince, Zavážka ještě něco křikne do kuchyně a pak se sune ke dveřím. Odjistí závoru a odemkne. Garen mezitím si mezitím přehodí přes hlavu kapuci a obrátí se k Morlanovi. „Doufám, že ti nebude Morlane vadit společnost při cestě domů. Máme přece jen společnou cestu do Malé čtvrti,“ usměje se na hraničáře a s těmito slovy vykročí z hostince do deště. „Dobrou noc pánové,“ pronese Zavážka. V salónku Místnost celá potemněla, v krbu hoří už jen malý plamínek. Uběhlo jen pár chvil a do salónku se zaklepáním vstoupil kuchtím se lampou v ruce. „Pan hostinský se ptá, jestli si ještě něco nepřejete. Jinak, že pokoje budou připraveny za malý okamžik,“ bázlivě se zeptá a pohledné na vás. |
| |
| Když pánové a dáma odcházejí, tak jim pokynu na rozloučenou a zaberu se do svých myšlenek, z nichž mě vytrhne až kuchtík. Pohlédnu na něj a pak na zbytek osazenstva. "Myslím, že já už dnes večer nic potřebovat nebudu... Tedy kromě postele a ta už na mě čeká. Ne nadarmo se říká: 'Ráno moudřejší večera.' Dobrou noc tedy přeji a snad se vám budou zdát nějaké příjemné sny, protože za nedlouho to bude nedostatkové zboží." Vstanu z křesla, vyseknu poklonu přeživším a zamířím do svého pokoje. Zavřu za sebou dveře, svalím se na postel a jen doufám, že si ještě stihnu alespoň stáhnout boty, než usnu. A mé sny rozhodně nejsou příjemné... |
| |
| Posadím se, předkloním a ruce si zapřu o kolena tak, aby mi podpíraly hlavu. Zahledím se do ohně a poslouchám co kdo říká. Fanatik, říkal jsem to. Nikdy nepochopím, co je na tom uctívaní baví. Ale Sedmnáctka není špatná, aspoň se ze všech pokouší dostat to dobré. Ale jinak nechápu na co nám jsou bohové. Připadají mi úplně zbyteční. Ale už jsem se k nim několikrát modlil. Je zajímavé, že si na ně vzpomenu vždycky, když jsem v krajní nouzi. Možná to je jejich pravý účel. Bohové. Jdu po úzké pěšině v lese. Něčí ruka mě tíží na rameni, jde vedle mě, pomalým, ale pevným a sebejistým krokem. Já musím docela pospíchat, jsem mnohem menší. Velmi potichu se nadechne a promluví mužským hlasem. Znám ho velmi dobře, občas ho slychávám ve snech. Bohové. Dnes ti povím něco o nich. Přestože někteří obyvatelé tohoto světa jejich přítomnost popírají, jsou skuteční. Ale ani ti, jež v ně věří nemají tak docela pravdu. Ti totiž tvrdí, že bohové jsou všemocní a mohou vše. A tak, jak jsem tě tomu již mnohokrát učil, pravda je uprostřed. Bohové existují, ale nejsou až tolik zvláštní. Jsou svým způsobem jako všichni ostatní. Vem si třeba takové malé mravence. I ty, Erline, s tím co umíš se pro ně můžeš stát bohem, ale i ty jsi svazován mnoha pravidly, stejně jako ti mravenci. Jediný rozdil je v tom, že mravenci ty tvoje pravidla neznají a mohli by si myslet, že žádná nemáš, protože ty nemusíš dodržovat ty jejich, chápeš? Platí to pro všechno a všechny. Je jen jediná vyjímka. Víš, která to je? Oba se zastavíme a já se pomalu otáčím k němu. Znám odpověď už ji skoro vyslovuju, ale celá má mysl se soustředí jen na pohled, na černý okraj očí, za kterým není nic vidět. Blíží se , pomalu se blíží k obličeji. Otec, je to můj otec, musím ho vidět, aspoň jednou, jedinkrát. Vší silou se snažím zůstat ve vzpomínce a dokončit ji. Vší silou se snažím zahlédnout, alespoň kousíček. Ale čím víc se snažím, tím víc můj zrak zalévá rudozlaté světlo. Blikotajicí světlo. Z lesa, kterým kráčíme je jen lehká mlha, z pěšiny nezbyl víc než stín a můj pohled se blíží k obličeji postavy, která je jakoby z měsíčního svitu. Vydrž. Vydrž. A ve chvíli, kdy se černý okraj dotkne vytouženého cíle se vše natrvalo rozplyne. Koukám do hořícího ohně. Z levého oka se mi vysmekla jediná velká slz a začala svou pou» směrem k podlaze, ale zastavila se v půli obličeje. Otče. Vyslovím téměř neslyšně, vlastně jen dechem. Sklopím hlavu, ale to už se do mé mysli opět vkrade realita a buší do mě nesrozumitelnou směsicí hlasů. Vše se mi slije do jediné dlouhé věty a já až ke konci zaslechávám několikrát přání na dobrou noc. Rychlým pohybem rukou si protírám oči, jako bych byl hodně unavený a zatím nenapadně setřu slzu. Pravda, je čas jít spát. Pronesu sice nahlas, ale spíše k sobě. Rozhédnu se po místnosti. Kde je Garen a Zavážka? A Morlan? A... Jako by mě mlhavá vzpomínka dlouhé věty praštila do hlavy a trochu víc se rozpletla, takže si vzpomenu, že odešli. Aha, ještě že se jde spát. Jsem teď tak zmatený, že jestli po mě někdo bude něco chtít, tak budu za idiota. A to by nepůsobilo dobrý dojem. Zvláš» na Annu ne. |
| |
| V hostinci Kuchtík se na vás lehce usměje a s přáním dobré noci vyjde z místnosti. Za pár okamžiků do salónku přijde opět hostinský. „Tak pánové pokoje jsou připravené,“ pronese slavnostně, „samozřejmě jsem připravil i hobití kutloch,“ zazubí se na Autorika. Vypadá to, že alkohol zastřel závojem jeho starosti, zase hýří úsměvy a vtípky, i když se na vás dívá mísně skleněnýma očima. Láhev, kterou drží ještě pořád v ruce , má takřka vypitu. Přesto zládne doprovodí Erlina a Autorika do jejich pokojů. Pak ještě popřeje dobrou noc a odkračí. V každém pokoji je připravena na malém příručním stolu mísa, džbán s vodou, čistý ručník a miska naplněná sušeným ovocem, jako pozornost podniku. A postel přímo láká unaveného poutníka ke spánku. V ulicích Morlan s Garenem Dějepravcem procházejí tiše městem, oba zabrání do svých myšlenek. Přejdou přes most, který se klene nad rozvodněnou Královskou řekou, a po Zlaté promenádě vstoupí do Malé čtvrti. Minou budovu Univerzity, která i tmě dnešní noci mírně svítí jakýmsi pohádkovým třpytem, a ponoří se hlouběji do křivolakých uliček čtvri učenců, kouzelníků a alchymistů. Pak se Garen zastaví: „Nuže příteli teď už musíme každý svou cestou. Dobrou noc.“Zachumlá se ještě víc do svého pláště a vydá se na cestu ke svému domovu. Morlan osaměl. 16. žlutna 849, Albireo Noc se naklonila k ránu. Město procitá ze svého spánku, aby jeho ulicemi jako krev v žilách putovali jeho děti ulicemi za prací a svými povinostmi. Nový den přinesl stejně špatné počasí jako ten předešlý. Z nebe se valí přívaly kapek, malé kaluže na dlážděných ulicí se už dávno spojily ve velká jezera. V chrámech se odehrávají ranní modlitby. Z velkolepého chrámu Pána slunce vychází zástupy věřících. V těchto dnech se nejvíce lidé obracejí ve svých prosbách na Pána vichrů a Paní vody, a» oba utiší rozlícenou přírodu . V řemeslnické čtvrti se pomalu začíná rozléhat hluk kovářských dílen, z pekařství se line vůně čerstvě upečeného chleba. První trhovci i přes špatné počasí rozložili své stánky. Město se probouzí a vy pomalu s ním. |
| |
| Zastavím se společně s Garenem a popřeji mu dobrou noc. Poté se vydám dál uličkami Albirea. Už cestou od hospody se mi začíná opět vracet má nevrlá nálada, ovšem až teď na mě začíná doléhat v plné míře. Doufám že už jsou na tom zatraceném severním kontinentě a jestli se jim nebo jí něco stalo tak se to vydám rychle vyšetřit. Jen aby se k ní nechovali nevhodně, v jejím stavu... Jinak si je najdu a mimo jiné si s nimi zahraju piškvorky.... Kdyby se mi do rukou tak dostal nějaký pobuda, na kterém bych si nejdřív mohl vyzkoušet co vše se může stát.... K tomu ještě ten zmetek dneska v hospodě, člověk se nemůže ani v klidu najíst! a trhanými pohyby s ohněm v očích se začínám neokatě rozhlížet po okolních uličkách, jestli by nebyl někdo ochoten se ke mě přiblížit. |
| |
| Noc 15. žlutna, ulice Malé čtvrti Čas se pomalu přiblížil svými kroky k půlnoci. Malá čtvrt si nasadla masku poklidného maloměsta. Všude okolo vládne mír a klid, spí svým pokojným spánkem spravedlivých. Jen zdáli je slyšet vzteklé mňoukání nějaké kočky. Vše jinak halí závoje mlhy a deště. Na ulici není v takovém počasí a čase ani živáčka. |
| |
| Předem mého přízpěvku bych chtěl upozornit, že během noci jsem byla v pokoji zamknutá a že se nic, opakuji NIC zvláštního nestalo. Děkuji. :) Ráno mě probouzí bubnování kapek. No to zas bude den. Ale né, určitě mě někdo zase něčím potěší. Trocho se protáhnu, obleču si šaty. Pak zkontroluluju, jestli jsou zamčené dveře. Je třeba načerpat nové síly. Sednu si na postel v turka. Ještě si prohrábnu vlasy, položím ruce na kolena a začínám se soutředit. Pomalu se dostávám do tranzu. Jsem uprostřed palouku a kolem mě se shromažďují síly. Fouká vítr. „Silněji! Více!“ Na palouku jako by začala řádit vichřice. Zvedám ruce, dlaně směřujíc do sebe. Pomalu je dávám k sobě. Vítr se začne shromažďovat v okolí mých dlaní a začne zářit. „Pus» mě!“ Dívám se přímo mezi moje ruce. Vítr vytvořil tvář. „Netutečeš, už tě nepustím!“ Křečovitě svírám ruce stále blíže k sobě. Tvář se ztrácí. Pomalu se vztřebává, do mých dlaní. „Teď budeš v mé mysli.“ Zavírám oči. Obraz se pomalu ztrácí a stává se prázdnoutou. Z dálky je slyšet bubnování. Rozeznávám ten zvuk. Je to déš». Cítím pevnou půdu pod nohama. Otevírám oči. Chvíli ještě sedím na posteli a pak si nasadím prsteny. Kde by se tady dalo umýt? Parfém!!! Málem bych zapoměla. Co by si o mně Erlin pomyslel. Trochu se upravím*, vezmu si svou hůl a jdu pomalu dolů do hostince. *to znamená že se minimálně 15 minut češu |
| |
| V hostinci Vypadá to že jsi první raní ptáče. Lokál zeje prázdnotou. Scházíš po schodech dolů. Všímáš si, že za výčepem stojí mladá dívka, pokud si pamatuješ Zavážka ji říkal zlata. Dívka je zabrána do své práce, čistí pult. Na první pohled není vůbec znát, jaké strašné události se zde předešlého večera přihodily. Podlaha je čista, stoly a židle na svých místech. Vše se zdá být uklizeno a na svém místě. Dívka vzhlédne směrem ke schodišti, pustí namočený hadřík a ruce si utře do utěrky. "Dobré rano paní, budete si přát něco k jídlu na snídani?" zeptá se zlehka švitořivým hlasem. |
| |
| Ano, snídani si budu přát. A jestli mohu poposit, kde se tady mohu umýt? Kde jsou všichni? To přece není možné, že bych se probdila jako první? Zlato, jmenuješ se tak, že? Kde jsou všichni a kolik je vlastně hodin? |
| |
| "Je asi jedna hodina po ranních bohoslužbách. Pokud máte na mysli své společníky tak zatím nikdo z nich nevyšel ze svého pokoje. Pan hostinský se tady taky neobjeví moc brzo," odpoví na Anniny otázky a při poslední větě se nepatrně ušklíbne. "Pokud nějakou dobu počkáte, můžeme vám připravit koupel, ale bude to nějakou chvíli trvat. Když pospícháte, tak se můžete zastavit v městských lázních," s těmi to slovy vejde do dveří kuchyně. Za malý moment přichází s tácem, na kterém je v ošatce nakrájený čerstvý chleba, čtvereček másla, trochu sýra a uzeného a dva pomeranče. Všechno to postaví na stůl. "Co si budete přát na pití?" otáže se ještě. |
| |
| To je jedno. Hlavně a» to teče. řeknu s úsměvem. A co se týče té koupele, tak jsem v zásadě pro. A nemusíš spěchat. Zase tak urgentni to není. Sedám si ke stolu a čekám na něco k pití. Přitom už se pomalu vtrhám na snídani. Samořmě, že nezapomenu na svého milého přítele, který je teď obtočen kolem mé pravé ruky. |
| |
| Za moment Zlata přinese džbán s vodou a láhev nějakého vína a postaví je spolu s malou číši před Annu na stůl. Pak jí ještě popřeje dobrou chu». "Jakmile bude mít kdo, připravíme vám tu koupel," dodá. Odejde k výčepnímu pultu a pokračuje ve své předchozí práci. O něco později sestoupí dolů ze schodů, jakýsi rozložitý muž v plášti. Pokynutím hlavy a mírným úsměvem pozdráví Annu a pak se otočí k děvečce. < b>"Jdu teď zařídit, nějaké věci do města. Pokud mě tu někdo hledat, a» mi zanechá vzkaz. Příjdu nejdříve po poledni," řekne Zlatě a vyjde z hostince do deště. |
| |
| Stojím na lesní mýtince a v ruce křečovitě svírám meč. Prožil již toho se mnou příliš a je to na něm poznat, teď je však potřísněn krví a má mysl se rozzáří: "Zasáhl jsem ho!" Radost však na chvilku zastře mé smysly a uzme si z mého vnímání příliš velký kus. Příliš velký... Něco mi prosviští kolem tváře... Bolest... Nic než bolest... Můj zrak se zalije rudou barvou krve a mé nohy se podlomí s posledním záchvěvem mého vědomí... Prudce sebou trhnu a otevřu oči. Celé mé tělo se koupe v potu a jizva na tváři mě pekelně pálí. Zorničky mám rozšířené strachem a těžce oddychuji. Po tváři mi zteče jedna jediná slza. Více jich nemám, všechny mi ukradl déš», který venku vytrvale bubnuje na okno. Ležím chvíli na posteli a čekám, až se můj dech uklidní. Pomalu se snažím vstát, ale bolest v mém boku se ozve strašnou bolestí. Zatnu zuby a tiše zasténám. V mé hlavě se rychle přehrajou události včerejšího večera. "Tak to nebyl jen další hrozný sen. Ale zklamal jsem... Stejně jako v mých snech." Pokusím se vstát, ale zatočí se mi hlava a rychle si zase sednu. Setřu si pot z tváře a si sundám propocenou košili. "Tak alespoň tohle ještě zvládnu," pomyslím si a na mé tváři se objeví úsměv. "Jo, je vidět, že alespoň ze sebe si umíš ještě pořád dělat legraci. I v tomto stavu. Ještě není vše ztraceno!" Můj úsměv se po téhle vnitřní poznámce ještě zvětší. Po chvilce se opět odhodlám vstát a tentokrát se udržím na nohách. "Uff, ale dalo ti to zabrat, chlape. Nojo, ale takhle nemůžeš jít mezi lidi," uvědomím si že náhradní oblečení mám u Morlana a trochu se začervenám. "Ještě že máš alespoň ty obvazy. No, ty by se taky zešly vyměnit." Pohlédnu na stolek u postele: "Naštěstí tu ještě nějaké hadry zbyly." Natrhám si další obvazy a převážu si ránu, potom vezmu svou zpocenou košili do ruky a vydám se do výčepu. "Snad tam ještě nikdo nebude a bude hořet v krbu. Vodu by mohli v hospodě snad mít, jak pro mě, tak pro mou košili. Ta už vodu taky nějakou dobu neviděla." Sejdu po schodech a nedávám na sobě znát žádnou bolest. Můj obličej se uklidní a vrátí se k mému normálnímu výrazu. Když však sejdu do výčepu a vidím Zlatu a Annu, tak ztrnu na místě a do mých tváří se vkrade nach. Zklopím oči a pomalu se kradu k výčepnímu pultu. Když na mě padne pohled Zlaty, tak ještě více zčervenám a tiše zakoktám: "N-Našlo by se tu trochu vody? J-já bych... T-trochu smočil košili. O-ona trochu nepřežila noc." |
| |
| Zlata k Bezejmennému zmateně vzhledne. "Jistě pane, stačí džbán vody? Mám vám jej přinést do pokoje?" otáže se. Při tom si po očku prohlíží elfa, jakoby ho viděla poprvé. V ten samý moment vejde do do výčepu jedním z postraních dveří menší žena, podívá se po místnosti a když spatří Annu vydá se směrem k ni. "Vaše koupel je připravena, pojďtě za mnou prosím," oznámí Anně a otočí se na patě a jde zpět ke dvěřím. |
| |
| Když uvidím Bezejmenného. Dobré ráno. Ty vypadáš. Cos Proboha dělal? Můžu ti nějak pomoci??? Ač přes velmi nepříjemný pohled na svíjícího se Bezejmenného si snažím udržet úsměv na rtech a nepřestávat ve snídani. Budeš snídat, nebo se dáš nejdříve trochu dohromady?? |
| |
| Hned přijdu, jen co dožvýkám poslední sousto. Dojím poslední krajíc chleba, ještě se napiju z číše a položím ji na stůl. Pak vstanu vezmu si hůl a následuju ji. |
| |
| Žena počká u dveří na Annu, pak ji vede chodbou a zastaví se u jedněch dveří. Ty otevře a vstoupí do nich. Místnost se halí v páře, na kamenné podlaze stojí objemná dřevěná naplněna horkou vodou. K zařízení místnosti také patří velká zástěna spřes kterou jsou přehozené ručníky. U vany stojí malý stolík, na kterém jsou postaveny flakonky a skleničky různých tvarů a malý železný zvoneček. Žena se podívá na Annu. "Až budete hotova stačí zazvonit. Alberijské lázně to sice nejsou, ale ...," s těmito slovy za sebou zavře dveře, aniž by dokončila svou poslední větu. |
| |
| Když opět nabydu vědomí, ležím dál v posteli a nehýbu se. Ani se neobtěžuju otevřít oči. Aby nemrtvému ruka upadla. Už je ráno. Mě se vůbec nikam nechce. Jestli má být dnešek kopií včerejška, tak to nemá cenu. I když...Držím Annu v těsném obětí a "tančím" s ní. Všechny její vnady jsou tak blízko mě a ona se směje a chichotá.Bylo to tak...akorát mě provokuje! Jak pak mám zůstat v klidu a rovnováze. Ale může za to? Asi ne. Co kdybych opravdu zůstal v posteli? Schválně! Kdo příjde jako první zjistit, jestli jsem v pořádku? Autor? Bez? Mor...mor na něj, ten by se neobtěžoval. Anna? Raději na to nebudu myslet. V leže se otáčím a trochu si protahuju ruce, ale stále mám zavřené oči. V půli pohybu se ale zarazím a vytřeštím oči, které po přívalu denního světla lehce oslepnou. Ucítil jsem, jak se vedle mého hrudníku něco pohlo a otřelo se o mě. Myšlenky mi letí jako o závod. Khar do toho! Něco tu je. Zvíře. Nejspíš had! Někdo mi do pokoje v noci dal hada. Nebo si tady vlezl sám. Kéž by to byl ten od Anny, toho se tolik bát nemusím.Víc už nečekám a vší svou mrštností se snažím vyskočit z postele. Zamotám se ale do přikrývky, takže hned padám na zem a praštím se do hlavy. Tevsinat! Pěkně mě začíná bolet a točit se v ní. Přesto vstávám a dívám se směrem k posteli. Na ní leží Laurëad, protahuje svoje podlouhlé tělo a jako by s úsměvem se na mě dívá. Laur....já bych tě nejraději.Cože? Jak moje chyba? Celou noc? Ach jo, dobře, moje chyba. Musím si na tebe zvyknout.Zvednu přikrývku a lehám si zase na postel. Jak co dělám? Jdu si ještě lehnout. Zvláš» teď, když mě bolí hlava. Rukou si přejedu po čele, kde mi naskakuje pěkná boule. Fajn, na lepším místě mi naskočit nemohla. Budu vypadat jak nějaký idiot.Snažím se ji zatlačit, ale moc se mi to nedaří. Nikam nejdu. Ne, na snídani se nejde. Tebe zajímá jenom to jídlo. Ach jo. Vstanu a začnu se upravovat. Tak dobře, vyhrál jsi, jde se na jídlo. Ale něco potřebuju. Jdi a hledej Annu. Chci, aby jsi mi zjistil, kde je a jestli je v pořádku. A nemusela by tě vidět. Ale z krčmy mi nechoď, nemíním tě shánět po celém městě. Otevřu mu dveře a nechám ho vyběhnout. Pak se ještě trochu upravím - párkrát si rukou prohrábnu a "učešu" vlasy, prohlídnu si oblečení, jestli není v příliš špatném stavu a zkontroluju si věci. S tou bolavou hlavou se blbě medituje. Naštěstí mám sílu ze včerejška. Ale raději bych byl pohotovější. Pak si vše vezmu, včetně hole a vydám se směr chodba_schody_výčep. |
| |
| Erlin v doprovodu svého přítelíčka sejde ze schodů do výčepu. Před pultem stojí Bezejmenný, zády ke schodišti, do půl těla neoblečen jen s ovázanou ranou na boku a s košilí v ruce. Právě něco povídá servírce. V místnosti jde hmatatelně cítit Annin parfém, i když jak se zdá tak zde v této chvíli není. Na jednom stole leží ostatky něčí snídaně. |
| |
| „Děkuji.“ Počkám až žena odejde. Ale??? Jaké ale. Co se tady zase děje. Znervózním, Snad se na mě něco zase nechystá. Křečovitě a nervózně svírám hůl. Musím se přesvědčit. Přistoupín ke kádi a pomocí hole prošátrám káď, jako bych míchala nějakou obří polévku. Ale co to dělám. Asi už jsem moc podezdřívavá. Opřu hůl o nejbližží seď a pomalu se začnu svlékat. Pak začnu sundávat z kuk moje vybaveníčko. V tom se zarazím. Ne tenhle si raději nechám. To by bylo příliž ryskantní. Kouknu na prsten s rudým kamenem. „Tady si zalez a pořádně hlídej. Kdyby se něco šustlo. Však to znáš.“ Poté se položím do kádě a začnu se umývat. Sem tam si potichu pro sebe něco pobrukuju. |
| |
| Celou noc spím doma spánkem spravedlivých, v klidu a pohodě. Když se ráno vzbudím tak docela svižně vstanu, zajdu si do knihovny, kde si sednu a na chvíli rozjímám. Poté posnídám něco malého. hmmmm s Garenem se máme sejít až na oběd.... To je perfektní ještě si stihnu něco zajímavého přečíst. Nad čím přemýšlím tak také konám a jdu si číst jeden z mála spisů o Arvedánech. Do hospody se vypravím tak abych tam byl shruba půl hodiny před schůzkou, kdyby po mě něco náhodou potřebovali či chtěli. |
| |
| Po probuzení jdu do lokálu, kde se hladově vrhám na zbytky snídaně, kterou zmerčím na stole. Samozřejmě až poté, co jsem popřál dobré ráno všem přítomným a poté, co jsem si objednal ještě jednu snídani... |
| |
| Hmmm, Bez musel taky vstávat před chvilkou. Nemá ve zvyku pobíhat polonahý. Nejspíš má něco s tím bokem. Chudák, vždycky dělá první linii. Jak tak přemýšlím, když se něco podělá, tak občas dělá zároveň i tu zadní. Přátelský se usměju. Dobré ráno, Bezejmenný. Doufám, že se ti to hojí dobře. Ukážu na jeho bok. Byla by tě škoda. Zvláš», kdyby to mělo být kvůli nějakému blbému fanatikovi. Když se dostaví Autorikos a pustí se do jídla: I tobě dobré jitro. Někdy si říkám, že se z nás všech máš nejlíp. Žádná vznešenost, žádné trable s etikou. Prostě si děláš co chceš. Většinou. Naštěstí. Ale občas by ses mohl krotit víc. Jídla je tu dost pro všechny. Zbytky snídaně, známý parfém v ovzduší - kam už stihla jít? Do města? V tom počasí jen tak? Hned po ránu? Tak kde je ten Laurëad tak dlouho, chci vědět co zjistil. Ale jídlo může mít připravené. Seženu někoho odpovědného a objednám si. |
| |
| "M-myslím, že by bylo lepší, kdyby ta voda byla v nějaké míse nebo lavoru. B-budu muset tu košili trochu vymáchat," těžce ze sebe dostávám slova a trochu se červenám, když si mě Zlata prohlíží. Když za sebou uslyším kroky, tak se ohlédnu a uvidím, jak hobit míří ke stolu s Anninou snídaní, která se mezitím někam vytratila, aniž bych ve svém rozpoložení zaznamenal kam. "Vidím, že tobě se spalo dobře," zavolám na Autorika a usměju se. V tu chvíli se za mnou ozve další známý hlas. Pomalu se otočím a spatřím Erlinovu usměvavou tvář. "Uff, tak i on spal dobře. Budou to všichni potřebovat. Jsem rád, že jsem se jen já musel potýkat se svými můrami." "Ale ano, dá se to přežít. Dneska jsem ale úplně ztuhlý a bolí to jako čert, ale ono to přejde. Druhý den je vždycky nejhorší. Pokud půjde všechno dobře, tak budu za pár dní v pořádku. Ale teď mne omluvte, musím se dát trochu do pořádku." Otočím se zpátky na Zlatu se slovy: "Tu vodu mi, prosím, doneste na pokoj. Děkuji," odeberu se ke schodům a zapadnu do svého pokoje, kde se opět vybulím na postel a těžce oddechuji. |
| |
| V hostinci Zlata za okamžik přinese Erlinovi a Autorikovi jejich objednanou snídani. Zajde do kuchyně a vynoří se se džbánem v ruce a zamíří ke schodům. Mezitím do hospody vkročí jakýsi mládenec s objemným proutěným košem přes záda a vstoupí také do kuchyně. U Bezejmenného v pokoji Uslyšíš za»ukání na dveře, ty se otevřou a do pokoje vstoupí Zlata se džbánem a položí jej na stolek vedle malého lavoru. Pak potichounku, tak aby nerušila vyjde z místnosti. V lázni Vše se zdá být v pořádku a tebe postupně vnímáš jen horkou vodu, která omývá tvé tělo. |
| |
| Po důkladné ranní hygiéně, jak říkala žena, zazvoním, osuším se a obleču si šaty. Vezmu si své vybavení a čekám příchodu ženy. Při tom si rozčesávám vlasy. Až dojde poděkuju, vezmu si hůl a jdu směrem k výčepu. |
| |
| Se zájmem zvednu zrak od SVÉ snídaně a konverzačním tónem zvolám na toho mládence Hej chlapče, copak dobrého to neseš v tom koši? Pokud je to něco k snědku, nezdržuj se cestou do kuchyně a rovnou to sem přines, protože minimálně já a paralelně s touto myšlenkou pozvednu zrak k Erlinovi jsem vážně hladový...Kdyby tady tak dávali !trojnásobné! snídaně... a vůbec, k čertu, v životě jsem snad neměl takový hlad, co se to sakra dějě...??? A hleďme! Zvolám směrem ke dveřím, z nichž se právě vynořila Anna. Čímž samozřejmě nechci říct, že mluvím ke dveřím... Dobré ráno ,naše sličná čaro-, čaro-... ! Zatraceně jak jen to slovo „čarodějnice“ opsat? Pomoooc! Zachytím Erlinův nedůvěřivý pohledNo to nám ten den hezky začíná... Ale výborná snídaně, ne?Shiting fucking ass teď už mě může zachránit jedině ten týpek s nůší...- Jen tak si pomyslím, zatímco důkladně studuji texturu smažených vajíček... |
| |
| Jak se to do něj může vejít? Hladový nehladový - to není samo sebou. Že by nějaká magie? možná, že to tak funguje u všech hobitů. Možná by to stálo za prozkoumání. Hmmm. Tak moment. To by znamenalo najmout několik hobitů a všechno to jídlo jim zaplatit. Ani náhodou! Nebudu utrácet za takové pitomosti. Jsou důležitější otázky, na které se hledá odpověďi už dlouho a kterými je třeba se zabývat. Vejde Anna. Jako třeba, kde je Laurëad? A» jsi, kde jsi, máš tu snídani. Slyšíš? JÍDLO! No samozřejmě, že na to slyšíš. Vanya amaurëa, Anna! U všech ďasů, jak to dělá, že je pořád tak krásná? A iluze to nebude. Safra, doufám, že se nebude ptát na tu bouli. Takový trapas. Ale už je asi po jídle, tak by si toho nemusela všimnout. Pustím se pomalu zase do jídla.Co to ten Auto koktá? Pohlédnu na něj nedůvěřivě. To už zapomněl, jak se vyslovuje slovo čarodějka? Nebo mu zaskočilo sousto v krku? Z ničeho nic se na stole objeví Laurëad, leknu se a trochu ucuknu. Hned se vrhne na snídani, zatímco na něj zabručím. No, na takové vylomeniny tě užije. Ale práce žádná pořádá. |
| |
| „Sí ná vanya, Erlin.“ Kouknu na Erlina. Co to proboha je? Co se mu stalo? Přistopím k němu blíž. Pohledem zaostřuju na jeho hlavu a rukou jemně přejedu přes bouli na hlavě. „Ty máš bouli! Co jsi dělal? Nepamatuju si, že bys jí měl včera večer.“ Co jsem to zase řekla? Co když ji už měl. Honem vzpomínej. Pokud jí měl tak budu vypadat jako... jako... Raději nedomýšlet. Honem nějakou výmluvu. Co třeba sehrát divadlo. Ne! To přece nemůžu. Prostě to přiznám. Honem nasadit úsměv. „Že jsi ji neměl?“ Široce se na Erlina usměju. |
| |
| Naleju si vodu do lavoru a trochu si vymáchám propocenou košili. Pak se seberu, sejdu zase do výčepu a košili nějak připevním u krbu, aby mohla schnout v jeho sálavém teple. Poručím si snídani a přisednu si ke společnosti, i když před Annou trochu stydlivě, protože mou hruď halí jen pár provizorních obvazů. Potom vytáhnu z váčku čaj, který mi dal včera léčitel a poprosím výčepní, jestli by bylo možné mi jej uvařit. A pak jen spokojeně pojídám a popíjím a snažím se nečervenat se při pohledech místních dam. |
| |
| A den se pomalu nachýlil k poledni a zatím nic nového nepřinesl. Za okny pořád vydatně prší. Hostinec se pomalu začal naplňovat zákazníky. Směsice všech obyvatel Města bílého mramoru popíjí své nápoje, uždibuvá ze svých talířů a družně se baví, nejčastěji o škaredém počasí. Všichni se vyhýbají řečem o včerejším večeru. Jakoby na každou mysl působila zvláštní moc tohoto místa, jež nedovoluje zničit pohodu zdejšího koutu. Před malým momentem se ve výčepu konečně objevil i Zavážka. Vypadá rozespale a tváří se nezvykle mrzutět. Směrem k vám jen kývne a dál si všímá práce. Čepuje pivo, po lokále pobíhá Zlata ještě z nějakým pikolíkem a roznášejí korbele s pivem a plné talíře jídla. Čas oběda se nachýlil ke konci a Garen pořád nepřichází. Někteří z vás začínají být už pořádně nervózní. Při každém otevření dveří se k nim otáčíte, jestli dovnitř nevstoupí známá postava. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí trpaslík a usedl ke stolu, u kterého sedí další příslušnici jeho národa a něco si s nimi začne šeptat. Další otevření dveří a na prahu stojí dva muži zahalení v pláštích a rozhlížejí se po hospodě. Pak jejich zraky spočinou na vás a vydají se vaším směrem. Sundají si kapuce, které jim halí pláště. Vyšší z nich překročil před nějakou dobou dvacátý rok života. Má snědou pokožku a pohlednou tvář, celý dojem však kazí příliš velký nos. Druhý muž je výrazně starší než první, množství vrásek mu brázdí celý obličej. Když si sundá pláš»,dá na odiv své oblečení. Bílé roucho mu halí celou postavu, látka je pak zdobena různými magickými symboly a runami. Už je vám jasné, že před vámi stojí jeden z představitelů Bílých kouzelníků. Oba mužové se zastaví před vašim stolem, starší se na vás překvapivě přívětivě usměje. „Dobré poledne vám přeji přátelé,“ promluví Bílý kouzelník, „dovolte, abych se vám představil jmenuji se … a toto je bakalář …Jste družina, která je ve Svobodných městech známa jako Bezejmenná družina? Promiňte mou neomalenost, ale jistě je vám znám Mistr Garen Dějepravec. Pokud jsem byl dobře informován měl se s vámi včera zde setkat. Se mnou měl smluvenou schůzku smluvenou dnes na dopoledne na Univerzitě. Bohužel za mnou ve smluvený čas nepřišel. Hledal jsem ho na Univerzitě. Zde údajně nebyl. Tak jsem se vydal k němu domu, ale zde na mé klepání nikdo nereagoval, Pak jsem si vzpomněl nato, že se Mistr zmiňoval o schůzce, kterou měl mít zde včerejšího večera s vámi. Vydal jsem se proto zde v naději, že je zde třeba naleznu.“ Tázavě se na vás podívá, čekaje jak budete reagovat. |
| |
| Do hostince jsem vstoupil, ještě před příchodem těchto dvou jistě vzdělaných můžů. Stačil jsem pozdravit známé a objednat si něco dobrého k jídlu s trochou dobrého vína. Poté jsem si sedl k našemu stolu. Při monologu bílého kouzelníka jsem zbystřil, překvapeně se podíval, udiveně a rychle řekl: Cože Garen Dějepravec není k nalezení? Nebyl k zastižení? To se mi nezdá to mu k němu nesedí!!!! podívám se po ostatních jak oni reagují a následně se dívám po nějakém rychlém poslu, který by se mohl zkusit po Garenovi na univerzitě poptat. Pak najednou trošku svraštím obočí a v duchu si pomyslím: Ne, to přece ještě nic neznamená, třeba mu to nějak časově nevyšlo. Hledat ho budem až potom co se nesejde s náma. Teď je to zbytečné. Pohlédnu na čaroděje a dodám: Ano měl se s námi za nedlouho sejít. Navrhuji abychom na něj chvíli počkali a až poté se po něm poohlédnout. Promiňte mi mou nezdvořilost. postavím se a představím s přesně odměřenou úklonou Já jsem Morlan a je možné, že nám někteří lidé říkají Bezejmenná družina díky tohoto muže a my jsme jeho doprovod. ukážu na dotyčného s úsměvem a posadím se. |
| |
| „Cha cha! Bezejmenná družina, no to se povedlo.“ Hlasitě se zasměju. „Těší mě, že vás poznávám. Já se jmenuji Anna, Anna Fanë. Ale to je teď jedno. Záhadné zmizení mistra Garena je pole mého soudu znepokojivé. Mimochodem, měli jste přijít už včera. Bylo to tu velmi zajimavé a mistr Garen tu s námi byl. A nicméně o žádném nenadálem odchodu nehovořil. Takže buď se někde utápí v knihách, nebo se mu něco stalo. A proč vy ho vlastně hledáte?“ |
| |
| Oba nově příchozí se usadí u stolu a Bílý čaroděj začne vysvětlovat: „Mistru Garenovi se muselo přihodit určitě něco neobvyklého. Je to opravdu znepokojivé. Kdyby se jednalo jen o to, že jsme se měli setkat jen my dva, tak bych jej tak vehementně nehledal. Měli jsme se dnes oba sejít s Arcimistrem Alwarinem Bílým, ohledně toho svitku, který jedna z našich univerzitních kolegyň přivezla z Koru. Jistě chápete, proč jsem se Mistra Garena pokusil ihned po skončení schůzky s Arcimistrem vyhledat. Bohužel jsem opravdu nebyl úspěšný a proto jsem zamířil sem. Hledal jsem zde Mistra Garena, ale také vás. Od mistra Garena vím, že vám chtěl kontaktovat, kvůli té záležitosti. A po ranní rozmluvě s Alwarinem Bílím, se zdá, že situace je daleko složitější než na prvý ohled vypadá. Proto jsem vás chtěl poprosit o co největší spěch…“ Poslední větu hodně zdůrazní, ale nechá jí vyznít jakoby nedokončenou. při celé své řeči se nervózně vrtí na židli a neustále se obrací ke dveřím. Zdá se, že je čím dál více znepokojený. Mladý bakalář si vás trošku zvědavě prohlíží. U každého se pohledem zastaví a důkladně ho zkoumá svým jestřábím pohledem. Trochu déle si prohlíží hlavně Annu a v jeho očích je při tom vidět náznak ostychu. |
| |
| (Předem bych chtěl upozornit na to, že moje košile už dávno uschnula a tak tam už nesedím polonahý a pak také to, že mi dopoledne jistě někdo donesl od léčitele onu slibovanou mast a tak jsem se na chvilku omluvil a šel si jí potřít své včerejší zranění.) Když přijdou nečekaní hosté, zdvořile je uvítám úklonou a představím se svým prapodivným jménem. I když mne nazvání naší družiny celkem překvapí, tak se zachovám zcela klidně a dalo by se říci nezaujatě. Však ihned po usednutí se mé myšlenky začnou ubírat úplně jiným směrem: "Garen nepřišel. A to ani za čaroději, ani za námi. Ještě navíc toto, po tom včerejším podivném případu šílenství. Nová bohyně... Temná... Jak jinak taky." Začnu si podvědomě mnout svou hladkou bradu, která nikdy nezarostla vousem, což je dáno mým elfím původem. "Hmm... Svitek... No ano vlastně. Garen měl včera sebou nějaký svitek. To byl on, ten kvůli kterému todle všechno." A najednou začnu uvažovat nahlas: "Mistr Garen měl včera ten svitek u sebe a předpokládám, že jej již v noci nenesl nikam jinam, než k sobě domů. Obávám se však, že asi nebudeme jediní, kdo má právě o ten svitek zájem. A když byl včera svitek tam, kde byl Mistr sám, pak i teď by měl být Mistr tam, kde je svitek. Avšak tato hádanka je, žel, neřešitelná, protože nevíme, kde je ani Mistr, ani svitek." Obrátím se na mistra čaroděje: "Vaše magie je však mnohem mocnější, než mé mdlé uvažování. Jaký je na to váš názor? Nebo snad víte, kde se svitek nachází, či zda jsou mé domněnky správné?" A pro sebe si dodám v duchu: "A jestli to náhodou nemá spojitost s tím včerejším přepadením?" |
| |
| Mladý bakalář poprvé od chvíle, kdy přišel promluví. V jeho řeči hmatatelně rozpoznáváte špatně skryté nepřátelství. „Nehledali jsme jej magickými cestami, jestli máte na mysli toto. Prozatím nám to nepřišlo tak urgentní. Chtěli jsme na něj počkat zde. Tedy pokud nevíte o zmizení mistra Garena něco, co nám nechcete prozradit…“ nadechne se, aby dokončil započatou větu, rázně ho však přeruší mistr Kalicz. „Iljane, to by stačilo! Tito dobrodruhové mají plnou důvěru mistra Garena a to myslím stačí na to, abychom jim plně důvěřovali také my,“ snaží se rozohněného mladíka uklidnit čaroděj. „Mistře už jsem vám řekl, že v tom s vámi nesouhlasím. Nehodlám ji svěřit svůj život, při honbě za nějakým pochybným přeludem. Dobrodruhům, kteří pracovali pro někoho tak pochybného jako je obchodník Riam. Pro jejich sortu je důležitější množství zla»áků v měšci než lidský život. A jak už jsem vám i mistru Garenovi říkal není to dobrý nápad,“ sune ze sebe bakalář a jak se zdá jet čím dál víc rozlobený. „Máš pravdu, na toto téma jsme už několikrát hovořili a já jsem jasně řekl, jak se věci mají. Vím, že tvé zkušenosti ze Zlatým kruhem potažmo Riamem nejsou nejš»astnější. Přesto myslím, že tito lidé jsou pro nás ti praví. Můžeš namítat jak chceš, ale jejich pověst mluví sama za sebe.“ „Ano jejich pověst, skřehotání několika opilých mistralů. Vše v nádherných barvičkách. Pche! Nemluví o tom kolik nevinných lidí zavraždili při tom, když šli za tučnou odměnou!“ „Iljane, dost!“ zakřičí čaroděj Kalicz a udeří při tom sevřenou pěstí do stolu, „Tvé výčitky se obracejí na špatné hlavy. Nezapomeň, že tito lidé za nemohou za tvé rány. A to jak je tady osočuješ mohou brát jako velkou urážku..“ říká vyčítavě a obraci se ke družince, „prosím moc omluvte chování mého žáka. Jeho povaha je na učence, až moc horkokrevná. On své slova nemyslel tak zle, jak je zde před chvílí ventiloval. Ještě jednou prosím za omluvu,“ konejšivě se na vás usměje a pak káravě pohledne ne Iljana. Ten sklonil hlavu a o něčem přemýšlí. „Jak už jsem řekl počkáme zde na mistra Garena ještě nějakou dobu a pak teprve, pokud nedorazí začneme po něm pátrat. Co vše vám vlastně včera prozradil mistr Garen o tom svitku a záležitostech s tím spojených?“ snaží se Bílý čaroděj vrátit rozhovor do klidných kolejí. |
| |
| Řeči bakaláře mě dost překvapí. „Mapa istyar nna quildë! Rya quettar nar rimbë maica. Yara úmarta harwë!“ Řeknu velmi naštvaným tónem. Tak to se mi teda ještě nestalo. Že nás někdo nemá rád, beru. Ale tohle. Asi nás moc nezná, protože to by si nedovolil. Anebo chce vyprovokovat bitku. Ta by ovšem byla asi velmi krátká a on by se na ní stějně nepodíval. Byl by už mrtvý. V té chvíli si trochu pohrávám s mými prsteny. Toto se mi vůbec nelíbí. Že by se Garen přátelil s takovýma. No možná, že je jen rozrušen. Každopádně tohle si nenechám líbit. „Poslouchej ty smr...“ Slovo nedopovím, zaseknu se uprostřed něj a sklopím hlavu.. „To nemá cenu.“ Pak se podívám na bílého čaroděje. „Co vlastně po nás chcete? Proč jste tady přišli. Akorát mi zkazíte nadcházející oběd a házíte špínu na Riama. Já s ním žádné problémy nemám! Omluvte mě, budu ve svém pokoji.“ Otočím se, hodím očkem po Erlinovi a čekám co bude dělat. Jdu po schodech nahoru, kouknu jestli mě někdo nesleduje a pustím hada na zem. Pak jdu opravdu do svého pokoje. Běž je sledovat. A ne aby tě viděli. Dovedeš si představit takovou Zlatu jak by se tě zlekla? A na toho bílého pozor. Čert ví, co umí. Za nima zatím nelez. Až jak se situace vyvrbí. Celkem rozrušená si jdu lehnout do pokoje a čekám na mou malou štěnici až se doplazí a já bubu moci všechno poslouchat. Ve volné chíli si něco broukám a upravujji si vlasy. Né takhle ne. Jo takhle bych se u nohla líbit. Teď ještě načechrat. An. Tak je to dokonalé. |
| |
| soukromá zpráva od Anna Bílá pro Drž si učence v klidu! Jeho slova jsou příliž bodavé. Aby nedošel zranění |
| |
| Když příjde bílý čaroděj, tak samozřejmě vstanu a ukloním se. Mistře, buďte vítán. A zatímco si sedám, snažím se vybavit si, jestli ho nějak blíže neznám a jestli si nevzpomenu nebo nepoznám jeho zaměření. Následující diskuzi sleduju se zaujetím, ale tiše. My jsme známí jako Bezejmenná družina? To by mě zajímalo, jestli se taky mluví o tom "skvělém čaroději Erlinovi", který Beze doprovází. A mám to vůbec chtít? Nebylo by lepší, kdyby se o mě vůbec nevědělo? Pozornost nemusí být dobrá. Zvláš» v těchhle časech. A vzhledem k tomu co chci... Garen nepříšel na schůzku s Velmistrem? Tak to asi měl velmi závažný důvod. Takové věci se většinou nepromeškávají. A nebo se mu něco stalo? Doufám, že ne. Byla by ho velká škoda. Ale zatím tomu vše nasvědčuje. Snad to nebude tak zlé. Co si ten hajzl myslí? Nejsme banda nějakých podělaných hrdlořezů. Nejradši bych mu... Anna už stihne vyjádřit svou nelibost. Anno, počkej, to....Tak tohle ti vytmavím. Koukám, že se poslední dobou při vyučování magických věd zapomíná na slušné vychování. Podívám se s lehkým úsměvem na Mistra. Nebo je to spíše tím, že jsou učni poslední dobou tak nevzdělatelní?!!! Probodnu učně pohledem. Možná, že kdyby někteří místo neustálého koukání do knih a poslouchání učených vyšli na denní světlo a alespoň trochu se rozhlédli, jak vypadá skutečný život, tak by neměli řeči hodné lesního trola a pobrali trochu moudrosti. Možná, že kdyby potkali pár nemrtvých jinde, než v laboratoři, zavřené v kleci a zbavené moci, možná že by pak poznali, co je to boj o život. Možná, by někteří potřebovali vyhodit na ulici, do špíny, bez jediného měďáku v kapse, aby poznali, co je to živit se vlastním umem. A pak by poznali kolik nevinných překáží při výdělku. Výdělku pro trochu jídla a kousek suchého místa. Dokonce by se někteří přiučili, jak moc jsou někteří nevinní. Je mi naprosto jedno co si o nás kdo myslí nebo povídá, ale dokud si někteří alespoň na obrázcíh neprohlídnou tolik ohavných potvor, kolik jsme my zabili, a dokud nepřečtou tolik stran, kolik jsme zabili prohnilých hajzlů a rozbili nevymáchaných hub, tak a» laskavě NĚKTEŘÍ drží svůj jazyk za zuby. Celou dobu mluvím jen s mírně zvýšeným hlasem, s vyjímkou toho jednoho slova. Pak se otočím opět na Bílého kouzelníka a promluvím opět klidným hlasem. Mistře, vůbec se neomlouvejte. Každý nech» jedná sám za sebe. A co se týče Garena - možná ze mě mluví až přehnaná podezíravost, ale myslím si, že se shodneme, že to není normální a určitě se muselo stát něco závažného. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Krátký záblesk. Pohodlně zařízená místnost, vevnitř je tma.Závěsy jsou zatažené. Skrz ně dopadají na dřevěnou podlahu proužky slunečník paprsků. Stojíš uprostřed místnosti. Prohlížíš si ji. Tři pohodlná křesla, krb, celá jedna stěna je knihovnou. Otočíš se k protější stěně. Hrůzou vytřeštíš očí. Čerstvá krev stéká po obložení a vytváří hrůzostrašně vypadající nápis: K O R |
| |
| Mistr Kalicz se na Erlina smutně pousměje: „Ano, v tom se opravdu shodneme. Mistr Garen nepatří k lidem, kteří by zapomínali nebo nechodili na předem domluvené schůzky. Jak už jste jistě odtušili jsme znepokojeni ještě více. V celém problému kolem toho muže s Koru se začínají rýsovat další nepříjemnost. Almendorští celnici a úředníci jej obvinili z pašování artefaktů a snaží se představitele Orlích poutníků a Korských hanz přinutit k tomu aby jej zadrželi a předali zástupcům Východní dálavy. Podle Velmistra Alwarina výměnou za jeho zadržení nabízejí Svobodným městům velmi cenné věci,“ vysvětlí své znepokojení. |
| |
| Když začne mladík mluvit tak se začnu postupně usmívat: Správně mladíku jen vyjádři svůj názor, jen tak dál. Líbí se mi, když se někdo nebojí říct svůj názor. Jen jsem rád, že sis vybral zrovna nás, kteří tě nezabijeme při prvním slovu, které proti nám křivě proneseš. Poté co mladík dokončí svou řeč, Anna odejde řeknu: Lidi co blázníte, co ho okřikujete, vždy» má v některých věcech pravdu. Zabili jsme mnoho lidí, za naši práci dostáváme peníze a občas mi to i připadá, že nehledíme na vlastní krk. Natož aby to vypadalo pro jiné jinak. Však jsem to včera mistru Garenovi také řekl. Tak a teď bych ti rád něco řekl k tvým výrokům mladíku: mírným a učitelským tónem říkám mladíkovi: Pro tvou informaci - nikdy jsem nezabil člověka bezdůvodně, vždy to bylo buď v sebeobraně nebo proto, že si to zasloužil a tím myslím opravdu ZASLOUŽIL! Bohužel se jednalo mnohokrát o vojáky, kteří za nic nemohli a těch je mi líto, ale co se dá dělat. Potom nejsme nájemní žoldáci, vraždící na potkání. Peníze většinu z nás nezajímají. Když nám nechceš svěřit svůj život, klidně nesvěřuj, ale řekl bych že jsi v mnohonásobně větším nebezpečí přijít o krk, když ti takhle pusa ujede. Buď rád, že to bylo před náma a né někým jiným. Jsem rád, že se v tomhle světě najde někdo kdo dokáže říct co si myslí a to myslím vážně. Dej si, ale pozor! A ještě jednu věc - NESUĎ LIDI PODLE TOHO CO O NICH SLYŠÍŠ, ALE JAK JSI JE POZNAL. Všechny historky o Bezejmenné družině jsou přehnané z jediného důvodu - pro posluchače. Udělám kratičkou pauzu, obrátím se na mistra Kalicze a řeknu: Mistře, řekl bych, že jsme čekali dostatečně dlouho pokuď se jedná o dochvilného Garena a myslím, že můžeme započít pátraní. Navrhuji sice asi nejnákladnější, ale nejjednodušší cestu a to cestu magickou. |
| |
| U sta prasklých korzetů, to je mi ale horká krev. A přitom také ucho... Celou dobu si příchozí mlčky prohlížím a napjatě poslouchám hovor, který se ubírá zajímavými tématickými končinami...Hej ty, no ty, na tebe mluvím! I když ve všem s Morlanem nesouhlasím, v jedné věci má zatraceně pravdu. Předtím, než něco řekneš, se rozhlídní a zkus si uvědomit, kde a s kým vlastně jsi. Protože když vlezeš do jeskyně plné, co já vím, upírů, a začneš vykřikovat, jak děsně nesnášíš upíry, myslím, že se o tobě bude ještě dlouho zpívat jako o dost velkém HLUPÁČKOVI! Rozumněl? To jsem rád! Vydechnu a nasadím neutrální výraz... S tím Garenem je to ale prekérní situacion, kdo ví, co se mu mohlo stát. Taky starý hřib... Někde zapad do škarpy a- raději nedomýšlím...Raději podpořím Morlana ve snaze ho hledat už teď. Člověk nikdy neví No, myslím, že má Morlan přece jen pravdu a Garena bychom se měli pro jistotu pokusit najít co nejdřív. Navrhuji neotálet ani minutu. |
| |
| Když mladík pronese svou horlivou řeč, tak se na chvíli ponořím do sebe a když mluva ostatních utichne, tak zvednu hlavu, smutnýma očima se zadívám na mladíka a promluvím: "Ano, příteli, máš v mnohém pravdu. Ano, zabil jsem mnoho lidí a ano, i nevinných." Na chvilku se odmlčím, mé tváře se zhostí do smutný výraz a mé oči se zahledí do dálky. Potom ale pokračuji ve své řeči: "A teď za to platím. Za všechno..." Zadívám se mu dlouze do očí. "Ale věz, že nájemný vrah nejsem a nezabíjím pro peníze. Stejně tak, jako řemeslník pracuje na svých výrobcích a rolník obdělává svá pole, tak i já konám svou práci, abych si vydělal na živobytí. Má práce je však trochu více nebezpečná a věřím, že i tvá bude, až dostuduješ a rozhodneš se používat své vědomosti. Já... Já jsem jen voják, dělám to, čemu jsem byl celé své mládí učen. Snažím se chránit své přátele, svou rodinu a svůj domov. A také svou a jejich čest." Nechám chvilku ta slova viset ve vzduchu, abych jim dodal na důležitosti. "Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale svou ohnivou řečí jsi některé z nás urazil. Ne, nepodříznu ti za to hrdlo, ani tě nevyzvu na souboj. Nechráním svou čest svým mečem a nepoužívám ostří tam, kde pomůžou slova. Můžeš si o nás myslet, co jen budeš chtít, a ani já ani nikdo jiný, tvé smýšlení nezmění. Poprosím Tě jen, abys nesoudil příliš brzy, protože bys toho možná jednou mohl litovat." Chvilku se mu ještě dívám do očí a pak se obrátím na mistra čaroděje a vyslovím otázku: "Copak je ten pán vlastně zač, že je kolem něj takový shon? A jak jste se o něm a jeho vlastnictví vlastně dozvěděli?" |
| |
| Po své řeči chvíli poslouchám diskuzi a pak prudce vstanu. Dost řečí bylo! Ještě na ně bude čas. Teď musíme jednat. Musíme zjistit, jestli mistr Garen nepřebývá doma.Nebo aspoň jeho tělo.Někdo z nás bude muset odsunout slušnost stranou a vstoupit do mistrových komnat, i když se neozve klasické: Dále!. A měli bychom spěchat, mám tušení, že někdo prolil krev. Jen doufám, že není mistrova.KOR! Brrrrr! Krev jsem viděl už mnohokrát, ale nikdy si na ni nezvyknu.Rozhlédnu se po ostatních a vybízím je pohledem. |
| |
| Mistr Kalicz se obrátí na Bezejmenného: „Abych pravdu o události kolem toho svitku jsem se moc nezajímal. V těchto věcech je nejlépe zasvěcen Mistr Garen. Vím jen, že se s tímto majitelem svitku se jako první setkala naše kolegyně z Univerzity Damona Oxar. Bohužel nic bližšího vám nedokážu říci. Celou dobu jsme se zabývala spíše studiem samotného svitku.“ .“ Pak se odmlčí a zase jednou pohledne směrem ke dveřím. Z jeho očí lze vyčíst starost. Pohledne na Erlina. „Máte pravdu je nejvyšší čas ho začít hledat. Ale nesmíme se zbytečně ukvapovat. Navrhuji ještě jednou se pokusit zaskočit na Univerzitu a k němu domů. Myslím, že bude nejlepší, když nějak rozdělíme a zaskočíme do obou míst zároveň. Mohlo by se stát, že bychom při přecházení z místa na místo mohli Mistra Garena minout. A pokud ho nejdeme teprve potom bude čas na nějaká pátrací kouzla a podobně. Co vy na to?“ tázavě na vás pohledne. Bakalář Iljan se celou dobu dívá kdesi mimo vás zdá se, že o něčem přemýšlí. Bílý čaroděj si odváže od pasu malý váček a z něj vytáhne a položí na stůl pár lesklých mincí. Ze opěradla své židle si vezme pláš». Celou dobu čeká jestli se k němu přidáte. „Myslím, že nemá cenu zde zůstávat. Nesmíme už otálet a začít hledat,“ naléhavě na vás pohlédne. |
| |
| Dobrá tak tedy vyrazíme, navrhuji - já, Erlin a bakalář k domovu mistra Garena cestou, kterou jsme včera večer šli, zbytek na universitu. Poté se sejdeme u university, pokuď nastane nějaká změna pošle se rychlý posel a změnu oznámí zbytku a» se zbytečně nehledáme. s tím vstávám od stolu, jako obvykle hodím na stůl ledabyle pál mincí se slušným dýškem a vycházím z hostince. Cestou ještě pokynu na rozloučenou hostinskému. |
| |
| "Neunáhluj se tolik, příteli," promluvím k Morlanovi, "máme ještě chvilku času trochu plánovat. A také nesmíme zapomínat, že nejsme všichni. Anna přeci odešla do pokoje a měla by také vědět, co se tady děje." Na chvilenku se zamyslím: "Erline, prosím, můžeš zajít nahoru pro Annu? Řekni jí, a» odpustí ta ostrá slova, která tady dnes zazněla a že ji budeme potřebovat. Po cestě jí můžeš vylíčit, k jakému závěru jsme došli. Ale teď už běž, prosím." "Mistře," otočím se na čaroděje, "pokud vám nebude vadit společnost mého přítele Erlina a tady našeho hobita, tak bych byl velmi rád, kdyby šli s vámi na univerzitu. A doufám, že omluvíte na chvíli svého žáka, protože bude zajisté lepší, aby šel společně s Morlanem a Annou do domu mistra Garena. Snad na chvíli zapomenou na všechny spory a budou myslet na mistrovo bezpečí. A já zůstanu zde, kdyby náhodou mistr Garen nakonec přeci jen dorazil a nepotkal po cestě ani jednoho z vás. Byl jsem včera zraněn při nepříjemné šarvátce a venkovní přívaly deště by mohly mít neblahé účinky na hojení, což by nebylo zrovna nejlepší, když uvážím cestu, na kterou se budeme vydávat." Stojím u stolu a očekávám odpověď, stejně jako návrat Erlina a Anny. |
| |
| Ha udělám na ně dojem, že příjdu přesně v té chvíli kdy má přijít správný čaroděj. Vezmu si věci, vyjdu z pokoje, zamknu a potichu jdu dolů. Není třeba, jsem tu. A můžu ihned vyrazit. Pronesu vznešeným a snažíc se mocným hlasem. To jsem vás dostala co? To jste nečekali. Doširoka se usměju a nechám vlézt hada do šatů až k mé ruce, tak aby si toho, nejlépe nikdo, nevšiml. Pak dělám, jakobz nic. Jakobych ani vůbec neodešla. |
| |
| Zatracený byznys! Do tohohle zk...aženého počasí se mi teda zatraceně, ZATRACENĚ nechce. No co, alespoň se podívám na univerzitu... -pomyslím si napůl znechuceně a napůl otráveně Garen už stejně pravděpodobně leží někde s nožem v zádech a jestli ne, tak stejně přijdeme pozdě- ale ne, musím být optimista! Třeba ho jen zdržela v posteli nějaká děvka... Při té myšlence se slastně usměju jo, to bych starochovi záviděl... Párkrát zamrkám, abych se vrátil zpět do reality Tak jdeme! zvolám rázně Raději dříve, než bude pozdě. Mám nepříjemné šimrání v levém ušním lalůčku... Nechám zlověstně rečenou větu odeznít doztracena a zvednu se od stolu v naději, že se někdo připojí |
| |
| Bílý čaroděj pohledné na Bezejmenného: „Myslím si, že Váš návrh bude nejrozumnější. Pojďme tedy,“ a s těmito slovy se vydá směrem z výčepu. Celá družina kromě Bezejmenného jej následuje. Kromě Morlana jste všichni vyšli ven poprvé od včerejšího večera vyšli ven z hostince. Přehodíte přes sebe své pláště a vyrazíte do nepříjemného deště. Vydáte směrem k Univerzitě, had Zlaté promenády vás vede od Slona přes Královskou řeku až k magické instituci. Na ulicích pochoduje jen málo lidí, promočení a rozmrzelí chodci si to rázují jen aby byli již v teple. Těsně vedle vás projede bohatě zdobený kočár tažený čtyřspřežím. Rychle se otáčející kola vjely do kaluže a vás zasáhne sprška vody. Pokračujete dál, přejdete most, který se klene přes Královskou řeku. Pohlednete na rozvodněný tok, když bude pršet pořád dál voda jistě zatopí nejpozději pozítří celé nábřeží. Pohlednete směrem k Lordovu paláci. Sloní věž, dominanta města, se jako vztyčený ukazovák vypíná k nebi. K nebi, ze kterého neustále prší… Po nějaké době se konečně dostanete k Univerzitě magie. Majestátná budova, sídlo mnoha divů a kouzel Albirea je jako mnoho budov ve městě obložena bílým mramorem z Tabitských vrchů. Mistr Kalicz se zastaví před vstupní branou. „Takže se sejdeme opět U Slona, doufejme, že i s Mistrem Garenem,“ řekne s naději v hlase družince. Univerzita magie Pak se ve společnosti Autorika a Erlina vydá skrz vstupní portál, na kterém jsou vytesány nejrůznější magické runy, do útrob Univerzity. Budova se zevnitř zdá větší než na první pohled zvenku. Na chodbách potkáváte skupinky magiků a studentů. Dokonce jste si všimli toho, že do jedněch dveří vstoupila zvláštní bytost, snad světlonoš. Mistr Kalicz náhodně zastavuje své kolegy a studenty a ptá se je na tu samou věc: „Viděli jste dnes Mistra Garena?“ A vždy se mu dostane stejné odpovědi: „Ne, neviděli.“ Nakonec stanete přede dveřmi Garenova kabinetu. Mistr Kalicz chopí kliku a dveře do kabinetu se otevřou. Za psacím stolem stojí muž. Nad plápolajícím plamenem svíčky drží kus pergamenu, který pomalu zžírá oheň. Neznámý k šokovaně vzhledne… Garenův dům Morlan, Anna a Všesmir pokračují dál směrem do uliček Malé čtvrti ke Garenově domu. Míjejí pěkně upravené domky a zahrádky, malé krámky místních alchymistů. Konečně dojdete až k dvojpodlažnímu baráčku, který patří mistru Garenovi. Všesmir přijde ke dveřím, uchopí jejich klepadlo a několikrát s ním zaklepe. Žádná odpověď. Zkusí to ještě dvakrát opět bez úspěchu. Pak se otočí k Anně a Morlanovi: „Doma asi nebude,“pronese úsečně první větu od chvíle kdy jste vyšli z hostince… |
| |
| No asi skutečně nebude doma. Asi tam nechám prolézt zvěda a hned se uvidí. Něco málo před garenovým domem řeknu Bakaláři a Morlanovi. Ráda bych poslala do Garénova domu zvěda. Nikdo si ho nevšimne a pokud tam někdo bude, a» už zvaný nebo nezvaný, nebudeme pak překvapení. A taky bych nechtěla zbytečně vyvyolávat rozruch. Pousměju se. Třeba případným vyráení dveří. Stačí když se tam podívá on. Z pod rukávu se objeví nenápadná hlavička malého hádka. Tak běž a kdyby tam Garén byl, tak se hned hlas a někam zales a» tě nenajde. Pak pustím hada na zem a čekám co uvidí v Garénově domě. Otočím se na Morlana. Třeba je to zbytečné, ale pokud tam někdo je tak ho budeme moci překvapit. Však víš co myslím ne? Taky by nám mohl třeba donés klíč. |
| |
| Ani nevím jak se mi ocitne v rukou meč a tajně ve skratu duše doufám, že toho týpka mistr Kalicz nebo jak se jmenuje dříve nějak zakleje, než dojde na boj... Do sta jetelových květů to nám byl čert dlužen, teda vlastně zlá myšlenková bytost dlužna... co to je za, za, za svini a co tu sakra pálí? Moje šimrání v levém ušním lalůčku bylo opodstatněné jak se tak dívám... Snad se nikam neteleportuje a my ho sejmem... Pojďme ho zabít... v naději nadhodím... snad se Kalicz chytí... |
| |
| soukromá zpráva od Anna Bílá pro |
| |
| soukromá zpráva od Morlan pro |
| |
| Když Všemir klepe na dveře, tak se dívám jestli se po nás někdo nedívá skrz okna, po Anniných informacích potichu řeknu: Dveře si vyrážej sama, co já vím čím má barák hlídaný.... A nepiš» tak nahlas. neočekávám žádnou odpověď a nadále se dívám na Garenův dům s obavou o něj. Take premyslim kde je zadni vchod, jestli tam vubec je, jestli jsem v tom dome nekdy byl a co o nem vse vim. Kudy by mohl nekdo zevnitr utikat..... |
| |
| Co já se vůbec snažím. Takový křupan. A» si dělá co chce. Stejně tam Garén nebude. No to jsem to chytla. Eště ten druhý... No že jsem radši nešla s Erlinem. To bych mnohem radši. A né s takovýma buranama. Asi se zase obátím a půjdu zpátky. Ještě mi ten prokletý déš» zničí účes. A» si třískají a klepou, moje alternativa je mnohem lepší. Možná by ses Morlane mohl taky chovat slušně v přítomnosti dámy. Tam kážeš tomu druhému a sám nejsi lepší. Tohle by už mu měl někdo říct. No ale já to rozhodně nebudu. To mu musí říct nějaký jiný gentleman... O jednom bych i věděla. Ale on na to musí přijít sám. Choulím se někde ke stěně a» na mě zbytečně neprší. |
| |
| Na Univerzitě Muž se na vás nevěřícně prohlíží. Teď si všímáte, že je mu kolem padesátky, na sobě ošuntělé měs»anské oblečení. Jeho hlava už začala dávno plešatět, i když se tuto skutečnost snaží zakrýt několika prameny dlouhých prošedivělých vlasů. Dívá se na vás vyděšeným pohledem. Po hobitově výzvě se znatelně roztřese. Mistr Kalicz se šokovaně měří vetřelce v Garenově kabinetu.„Detene, co vy tady děláte?“zeptá se velmi důrazně. Muž zvaný Deten. Zapotácí se a zapadne kdesi za stůl. „Okamžitě zastrč tu zbraň, toto je akademická půda a ne přístavní putyka. Tady se nikdo nebude BEZDŮVODNĚ zabíjet,“ oboří se Bílý čaroděj na Autorika. Okamžitě vykročí k bezvládnému muži. Hořící pergamen se snese na psací stůl na hromadu dalších papírů a knih. Garenův dům Had se objeví v předsíni a začne prolézat dům. Nikde ani živáčka.Vypáčené zadní dveře…Vše se zdá být v celkem pořádku, až do chvíle, kdy se vplazí do Garenovy pracovny. Nápis krve…Jděte dovnitř…Pracovna…Musíš něco vidět… Slyší Anna ve svého hlavě hada. V hostinci U Slona Bezejmenný po odchodu svých přátel a dvojice učenců u stolu osiřel. Ne však na dlouho. O několik málo okamžiků později, totiž do hospody vkročí starý známý elf Ekir. Příležitostný člen družiny, pak hlavně student Bardské akademie, elf mnoha talentů se šikovnými prsty. Nejúžasnější s jeho schopností byla asi ta, jak rychle si dokáže najít přátele a přiklonit si lidi na svou stranu. Je tomu už nějakou dobu, co se s vámi naposled putoval. Bylo to v době, kdy jste cestovali do Erinu. Sundá si svůj zmoklý pláš», trochu s ním zatřepe a pak jej přehodí přes ruku. Kývne na pozdrav hostinskému. Jakmile uvidí u stolu sedět Bezejmenného, v očích se mu šibalsky zaleskne, usměje se a zamíří k němu. „Ó Bezejmenný jsem rád, že tě opět vidím. Můžu si přisednout?“ otáže se, „Jak je to dlouho, co jsme se naposledy viděli?Tři čtyři měsíce…Jak se máš? A co vůbec teď podnikáš? A jak jsou na tom ostatní?“ zaplaví Bezejmenného otázkami. |
| |
| Usměju se na nově příchozího: "Velmi rád Tě zase vidím. Už jsem si říkal, co se s Tebou vlastně stalo. Vezmi místo," a pokynu mu, a» si přisedne. "Nebýt toho proklatého počasí a včerejší podivné příhody, tak by život byl takový, jako vždycky. I když... On je vlastně pořád jako vždycky." Nakloním se k Ekirovi a tiše mu líčím včerejší podivnou příhodu tak, aby to slyšel jen on: "Včera tady vtrhl do hospody zastánce nějaké nové temné bohyně a udělal tady z toho kůlničku na dříví. A jak je našim zvykem, museli jsme se do toho taky připlést. Tentokrát jsem ale neměl takové štěstí jako jindy," chytnu se bolestivě v boku, jak mi v něm při té vzpomínce začne tepat bolest. "A to zdaleka není všechno. Navíc tady přišel náš starý známý Garen Dějepravec a prosil nás o službičku. Domluvili jsme si schůzku na dnešní poledne, ale nějak se neobjevil, tak ho ostatní šli hledat," na chvilku se odmlčím, ale pak dodám už zase normálním hlasem: "Ale dost už řečí. Ty se tady zničehonic objevíš po tak dlouhé době a navíc krátce po poledni a já tady jenom melu pantem a nechám Tě na suchu." Otočím se k výčepu a kývnu na Zavážku. Když přicupitá, tak se zasměju a vesele řeknu: "Dones přeci tady našemu vzácnému hostu něco na zahnání hladu, starý brachu, a taky nějaké dobré pití, a» se trochu zahřeje i zevnitř." Pak se zase obrátím k Ekirovi s otázkou na jazyku: "A co je vlastně s tebou? Neměl bys chu» zase jednou vyrazit za trochou toho dobrodružství?" |
| |
| A jéje. Tak to jsme zase v pěkné kaši. No budeme muset jít do domu. To není dobré. Rázem se změní usměv na velmi znepokojenou a ustaranou tvář. Kouknu pomalu na Morlana. Myslím že ti nic nemusím říkat že si to přečteš v mých očích, ale přece... Dlouze a upřeně se mu dívám do očí. „Morlane, budeme muset jít dovnitř. Můžeme jít zadem, protože zadní dveře jsou vypáčené.“ Dále dodám. „ Je tam krev. Zatím víc nevím. Bohužel.“ Po těchto slovech se zahalím do pláště a snažím se dostat k zadním dveřím. Vstoupím dovnitŕ a rozhlížím se kolem. |
| |
| Cože? Krev? rozbíhám se a při tom říkám velice důrazně bakalářovi a» hlídá přední vchod!!! Je ta baba normální? Vždy» ona to říká jako by to byl nějaký levný parfém, ke kterému by se ani na 100stop nepřiblížila.... NASRAT! Při těchto myšlenkách jsem ve sprintu k zadnímu východu a vytahuji meč z pochvy. Vysokou rychlostí předbíhám Annu, KDE JE TA KREV!!!?? před dveřma se skoro zastavím, opatrně vstoupím do domu a hledám jakékoliv živé či mrtvé.To mi sakra nemůže říct kde ta krev je??? To se mnou nemohl jít aspoň někdo normální??? Jako například Erlin nebo Bezejmenný? Ne prostě si to nejhorší musím zase vyžrat já.... |
| |
| Když mě Morlan málem převálcuje. No co to... No to neí možné... Takové hrubíjánství. Jen si běž. Na co má sakra ten meč? Vždy» tam nikdo není. Rychle, rychle. A» mi něco neuteče... „Na comáš ten meč? Vždy» tam nikdo není!!!“ Hluboce vydechnu. „Aaaaaaach jo, dlouho už si nikoho nezabil že? No vždy» on měl nakonec pravdu s tou naší pověstí. No ale prosím, když ti topomůže... Hlavně tam nic neznič a ničeho se nedotýkej.“ Řeknu skleslým hlasem. Jó, chybí mu ten klid a rozvha. A né všude vběhnout s mečem v ruce. To by se mu nemuselo vždycky vyplatit. Ale co, nakonec s ním nemáchá tak špatně. Kdyby nebyl aspoň takový morous... |
| |
| Káča jedna pitomá, co si o mě myslí, že umím číst myšlenky nebo co? Já nejsem přece jasnovidec a jak mám do háje vědět co jí ta užovka řekla.... Ani není schopna odpovědět na jasnou a jednoduchou otázku!!! Ta opravdu moc rozumu nepoblala a museli jí to nahradit v naturáliích.... Navíc má nějaké blbé kydy o mém meči... Přece nevběhnu do domu, kde je krev, nepřipraven... Ještě se musí navíc vykecat a» o ní všichni vědí. Na to existuje fakt jediné... NASRAT! Už vím od koho dostává Erlin ty špatné návyky... Jen se divím, že s takovou ženskou za zády už nejsem dávno mrtvý, aspoň že na Bezejmenného je spolehnutí. |
| |
| Garenův dům Jako povodeň vletí Anna a v těsném závěsu za ní Morlan do pracovny. Rozhlédnete se ve strašlivém očekávání nejhoršího…Vaše oči spočinou na jedné stěně místnosti. Nápis krve. Zaschlé krve jako nesnesitelný křik vrývá se do vašich myslí. Potučky krve, jež stékaly k podlaze.Jediná tři strašlivá písmena… K O R V hostineci Ekir si přisedne k Bezejmennému. Po dobu jeho vyprávění ho se zájmem poslouchá a přikyvuje. Po poslední otázce se trochu trpce usměje: „Ani nevíš, jak rád bych vyrazil s vámi za dobrodružstvím! Ale nemůžu,“ řekne s hořkostí v hlase, „Mám tady ve městě několik povinností a záležitostí, které mě nutí tady zůstat. Snad někdy přístě.“ Na chvíli se Ekir zarazí, jen jako by mimoděk si prohlídne osazenstvo hostince a pak se k tobě nakloní blíže a trochu tlumeným hlasem řekne: „Víš, já Tě nevyhledal úplně bezzištně. Prosím, nechápej to špatně. Abych to vzal zkrátka. Dozvěděl jsem se o té vaší večerní příhodě s tím temným knězem. A rád bych o tom s tebou mluvil. Potřebuju vědět, co všechno měl ten šílenec u sebe. Neprohledával ho někdo? Nenašli jste u něj něco?“ ptá se s očekáváním v očích. |
| |
| „Proboha, kdo mohl tohle udělat. Vžy» mohl použít inkoust... Alespoň víme, že Garén žije, protože někdo chce, abychom ho hledali. Co ty si o tom myslíš? KOR, co to má znamenat?“ Tady jsme asi zkončili, apoň si to tady trochu prohlédnu. Pomalu kráčím pracovnou a začnu ji prohledávat. Hada nechám a» hledá taky, ve dvou se tolépe táhne. Sednu si za stůl začnu přemýšlet. Pak se rozhlédnu a začnu postupně otevírat zastrčky. Co nám jenom chctěl Garén říct?? |
| |
| No tak pro začátek by mě zajímalo čí je to krev a jestli je to opravdu krev.... prozkoumám zeď a zády otočený k Anně poslouchám její monolog, na který neodpovím. Poté odcházím z místnosti a procházím celý dům (mlčky a tiše - nechci nikoho zbytečně vyplašit) a hledám nějaké zapomenuté živočichy. Přitom se ještě rozhlížím po něčem zvláštním. Co s tím má společného inkoust? O čem to zase ta Kačena mele? To nemůže prostě a jednoduše mluvit k věci? Jestli mě z ní začne bolet hlava, tak budu mít špatnou náladu.... Aspoň, že ten bakalář je trošku normální, doufám že ještě hlídá, až to tu prolezu tak mu řeknu a» jde dál nebo by se mohl poptat v okolí jestli se tu nedělo nic divného, pak bychom to měli oznámit hlídce. (nechci skončit ve vězení).... O tom pořadí úkonů budu muset ještě popřemýšlet... |
| |
| Zadívám se do prázdna a vzpomínám na včerejší příhodu. Je to šílenec, je úplně mimo sebe. Nebude si všímat okolí a půjde jenom po krvi. Když ho trošku podráždím, tak půjde jenom po mě a ostatní budou v bezpečí a budou jej moci zneškodnit zezadu. Stačí jen pár naznačených úderů, jako na tréninku. Aaaano, přesně tak, pojď za mnou, otáčej se, to je ono... Jeho údery jsou zatraceně rychlé, musím se dobře bránit. Proč jsem si sakra jenom nevzal ten... Najednou světlo v místnosti potemní a obraz se zatočí. Co se stalo? V tu chvíli se mi ale zatemní i myšlenky, kolena se mi podlomí a mé tělo se bezvládně sesune na zem. V tu chvíli celé mé bytí zahalí těžký závoj bolesti. Má mysl se roztříští na tisíce střepů a všechny se zabodnou do mého boku. Ten okamžik se mi zdá dlouhý jako věčnost. Nedokážu vnímat nic jiného, snažím se promluvit, ale z mých úst vyjde jen dlouhé zasténání... Po chvilce se má mysl uklidní a dovolí mi zase přemýšlet. Mé smysly se vrátí, i když stále zamlžené... Už je po boji. Vstávej! Co se stalo s ostatníma? myšlenky mi začnou vířit v šílených kruzích. Zklamal jsem... Snažím se posadit, ale mé ruce vypoví službu. A zase se vrátí tma... Až pak ucítím lehký dotek magie i lidské ruky... Procitnu ze vzpomínky jako ze sna a trochu zalapu po dechu. Pak se ustaraně podívám na Ekira se slovy na rtech: "Omlouvám se, ale moc si z toho, co se dělo, nepamatuji. Měl jsem trochu jiné problémy. Ale zbytek družiny určitě bude něco vědět. Šli hledat Garena, tak by snad měli být brzy zpátky. Snad i v jeho pomatené přítomnosti. Potom Ti určitě rádi všechno řeknou. Mezitím ale budeš muset přečkat tuto slotu," ukážu rukou ven z okna, "v mé skromné přítomnosti a hlavně v přítomnosti nějakého dobrého pití. Teda pokud nějaké Zavážka donese." Pak se ale podívám na stůl a všimnu si, že mezitím se tam nějaké pití a jídlo objevilo a zastydím se. "Asi jsem se ztratil na příliš dlouhou dobu. Ale to nevadí... Nenechej se pobízet." |
| |
| Garenův dům Anna začne prohledávat jednotlivé zásuvky stolu. Kromě různých pergamenů, pečetního vosku, nože na dopisy a několika dalších maličkostí neobjeví nic zajímavého. Pak její zrak spočine na malém kusu papíru, který trčí zpoza stolu. Sehne se pro něj. Začne se jej prohlížet. Jsou na něm nějaké poznámky, podle roztáhlého písma jej napsal Garen. První poznámkou je věta, kterou končí ten arvedanský svitek. Frania Thetus Et Aurio Asteria No Wean Sedis Tajemství svitek před (modrým?, průzračným?) světlem světa odhalí…mylný překlad…spíše Skrytou pravdu svitek odhalí na světle Asterionu (modrým?, průzračným?)…Frania Thetus ekvivalent pro šifru, kód? Asteria No Wean – Mod… Zdá se že poslední zápisek není dopsaný..Teprve teď si Anna všimne, že na stole leží nezazátkovaný kalamář a vedle něj pohozený husí brk se zaschlým inkoustem. Morlan si prohlíží krvavý nápis. Něco mu říká, že jej napsal někdo svými dlaněmi. Pak přičichne. Je to určitě krev…Popojde trochu od stěny a zkoumavě si prohlíží místnost. Nic zajímavého neobjeví. Pokračuje dál a kousek po kousku si prohledává celý dům. Přijde do kuchyně a přes nos ho bací nepříjemný zápach. Přiblíží se k otevřenému kuchyňskému krbu. Je v něm ještě teplý popel, ve kterém jsou kousky jakýchsi ožehnutých hadrů... |
| |
| Co to je?? Škoda že neumím moc Arvedánsky. Tohle, musím ukázat Erlinovi... Svitek úhledně sroluju a schovám k sobě. Teď asi vypadám jako zoděj, ale co se dá dělat. Doufám, že se na mě Garén nebude zlobit. Vztanu od stolu. „Našel jsi něco? Tady už jsme asi zkončili. Navrhuji se vrátit a počkat na ostatní. Tady už asi nic nezmůžeme. Co říkáš?“ Pak se jdu podívat, co Morlan zkoumal a vezmu si hada k sobě. „Pojďme!“ Zvolám a jdu k zadnímu východu. |
| |
| Pozorněji se na cáry podívám a přemýšlím co můžou být zač, z čeho jsou a jak se tam dostaly. Po chvilce je nějakým klackem vytáhnu a pořádněji si je prohlédnu (druh látky, střih....). Také přemýšlím proč vytvářejí takový smrad. |
| |
| soukromá zpráva od Morlan pro |
| |
| Ten chlapec toho asi moc o zivote nevi, jinak by se asi choval trosku jinak. No, je z mesta, to ho trosku omlouva. Zatvarim se velmi, velmi mrzute a neco nesrozumitelneho si zamrucim. Mec sice sklopim, ale zastrcit ho zpet do pochvy nemam v planu ani nahodou. Velmi pozorne si prohlizim toho cloveka. Co to je, hergot, za typka a co se to tu pokousi podpalit? Mam takovy pocit, ze tohle nemuze dopadnout dobre... Mistre ,obratim se na Kalicze ,nemej mi zazle mou opatrnost. Zrejme jsem byl dlouho mimo bezpeci mest a s mirnym napetim v hlase dodam: a ty jsi zrejme dlouho mesto neopustil; Mas v planu se TOHO cloveka na neco zeptat? A z cire zvedavosti dodam Me by docela zajimalo, co tu chce... |
| |
| Na Univerzitě Mistr Kalicz přikročí k bezvládnému muži, šokovaně si prohlíží. „Detene, co tady u všech bohů děláte?“ zeptá se hodně nahlas. Žádná odpověď. „Detene!“ Bílý čaroděj se shýbne blíže k muži a mírně s ním zatřepe. Muž se pořád nehýbe. Nakloní se k němu ještě blíž. A pak se z hrůzou v očích otočí směrem k Erlinovi a Autorikovi. „On nedýchá.“ Zbytek pergamenu ležícího na stole se vznítí jasným plamenem. Garenův dům Morlan povytáhne s pomocí malého pohrabáče kousek ohořelé látky. V popelu se objeví pár ještě žhavých uhlíků. Pozorně si ji začne prohlížet. Nějaká plachtovina, celkem pevná.. Není pochyb, že ten zápach vychází z toho hadru. Najednou má pocit, že se mu v plicích nedostává vzduchu. Zatočí se mu hlava. V hostinci U Slona „Počkat na ostatní ještě můžu. Ale pak budu muset běžet, mám ještě po městě nějaké to vyřizování,“ ,“ řekne s lehkým úsměvem na rtech Ekir a pustí se do jídla. Do hostince vstoupí nějaký promočený kluk. Má na sobě potrhané oblečení a bosé nohy. Začne si prohlížet místnost, jakoby někoho hledal. Zpozoruje ho hostinský, rozmrzela zakroutí hlavou, něco zabručí pod vousy a vykročí směrem k chlapci. Ten však už našel koho hledal. Vydal se směrem ke Bezejmennému. „Jsi ten, kterému říkají Bezejmenný?“ otáže se, podivně zkresleným hlasem. Oči má podivně strnulé. „Mám pro tebe vzkaz: Za čtyři dny buď, tě čekáme v hospodě U dobré míry v Koru. Nepříjdeš a Garen bude mrtvý.“ Přeříkává jako kolovrátek. Domluví a jeho oči získají výraz. Začne se vystrašeně dívat kolem sebe. |
| |
| Snažím se co nejrychleji vypadnout z té zatracené kuchyně, přitom se mi můj co nejrychlejší postup zdá stále příliš pomalý a pomalejší. Vrávoravě se potácím pryč a stále se mi nedostává dechu. Co to jeeeeee? Kyslík, kyslík.... Kde jsou sakra ty dveře?!!!!!! S tím se vypotácím ven z kuchyně a udělá se mi o trochu lépe. Popadám dech a snažím se určit proč jsem nemohl dýchat, co to bylo za věc, bylinu nebo něco???? A hlavně kdo to udělal????? |
| |
| Uvidím dusícího se morlana. „Proboha Morlane, co jsi zase dělal? To ses ještě nenaučil nešahat na nic co neznáš? Mohl tam být klidně jed.“ Pousměju se na něho. „Doufám, že jsi alespoň něco objevil. Ale stejně si myslím, že bychom se měli vrátit.“ A chystám jít zpátky do hostince. A abych měla lepší náladu, tak si něco broukám. |
| |
| Nedýchá? Nedýchá. Nedýchá... Kdo by to byl čekal, že. No nic, ten nám toho už asi moc nepoví. Spíš by mě zajímalo, copak nám to tady na stole hoří? Ani vteřinu nečekám a snažím se zakrýt plamen nějakým kusem hadru, výborně k tomuto účelu poslouží závěs. Beztak ho tady už nidko potřebovat nebude. Když je oheň konečně zažehnán, začnu se věnovat mrtvole. Zajisté vážený pan Kalicz pochopí nutnost mého počínání... pronáším konverzačním tónem k čaroději, zatímco rovnám na stůl veškeré věci, které měl náš milý Deten u sebe. Z pergamenu moc nezbylo, snad nám alespoň tohle něco napoví Při rutinní činnosti, kdy mé ruce takřka samy zkušeně prohledají i ten nejzapadlejší záhyb Detenova oděvu, házím očkem po všem kolem dokola po něčem neobvyklém nebo povědomém nebo potřebném... |
| |
| Co si sakra ta baba o sobě myslí, přiběhne si sem, udělá mi přednášku, chce abych jí všecko vykecal, myslí si že je nejchytřejší na celé planetě a k tomu se ještě kření od ucha k uchu, jak nějakej alchym, kterému před ksychtem vybuchl tentononc.... NIC NEBUDE!!! Na co jsi narazila ty, že jsi tu tak brzy? a ještě párkrát zakašlu po nedávné nepříjemné zkušenosti... Co to sakra bylo? A jak se to tam dostalo? Co proti tomu můžu příště dělat? A co mi ta provokující broukající ženská zase neřekla, takhle se vždycky tváří, když před námi něco schovává..... |
| |
| „Právě že už nic nemám a nehodlám tady Garénovi slídit. “ Nechci dopoadnout jak ty Chich Chich „Dy» jsem říkala, že tady nic. Jenom ten krvavý nápis. Pojďme!“ S těmito slovy vycházím zpátky do hostince a k Morlanovy nelibosti si něco broukám. Ten než něco pochopí. U všech bohůůůůůůůůů. |
| |
| Najednou mi zrak ulpí na kovové sošce ženy vnadných tvarů... samozřejmě nahé...U všech bohů! Vypadá jako Iöšíčtgářna, hm, to byly časy. Zatraceně, ta soška je ale věrně zhotovená. Každý dolíček na dokonalém bronzovém těle jako by lákal: pohlaď mě, pohlaď MĚ!... Jako by ve spánku vstanu a jdu směrem ke stolku, na němž soška sojí. Ani mě nenapadne podívat se na ostatní, jaké pohledy na mě asi hází...Musím se jí dotknout, alespoň na okamžik pocít tu jemnost, ten ulkodňující chlad břítké oceli- kuš! to už jsem zabrousil trošku mimo, kde jsem to jen, jo, soška! Natahuji ruku a něžně hladím ženu po vlasech. Proč jen jsi, Iöšíčtgářno, musela utéct s tím prokletým apatykářem! Co ti se mnou chybělo? Peníze? Chlast? Sex?... Láska? no, řekněme že tam to bylo trošku slabší, ale uznej, ty jsi byla taky pěkná děvka! Jako kdybych se právě probudil zlubokého snu prudce škubnu hlavou, když mi těžké soška spadne na nohu. Jak vidím, zůstala jsi svině dodnes! Tiše syknu a pokládám ji zpět na stolek. No pánové, tohle je vše, co měl ten nebožák u sebe., pronesu konverzačním tónem a ležérně ukážu směrem ke stolu. není vám něco z toho povědomé? |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Cestou z Garenova domu s Morlanem a Annou Všesmír neprohodil ani slovo. Pokud měl nějaké otázky nechal si je pro sebe. Bylo na něm znát netrpělivost a možná i nevole s elfkou a hraničářem dál setrvávat. Přes svůj zjevný, nikdy však nevyřčený názor, je následuje až do hostince U Slona. V hostinci U Slona Anna otevře dveře do výčepu. Udělá první krok a ví, že něco není v pořádku. Místnost je nebývale tichá. Všechny zraky se ubírají k promočenému otrhanému chlapci. Anna si v prvním okamžiku, i na takovou dálku, všimne šokovaného výrazu Bezejmennému. Vedle něhož sedí se stejným výrazem ve tváři starý dobrý Ekir. Na Univerzitě „Nechápu,co se tady děje,“ vydechne místo odpovědi na hobitovu otázku učenec, „u Lamiuse vždy» Deten byl jen účetní Univerzity. Kdo...?“ Jeho hlas zní velmi stísněně. Zatřepe hlavou. „Počkejte zde na chvíli, musím okamžitě pro někoho zajít,“ vypadne z Mistra Kalicze, při zjevně zmateném ústupu z místnosti. Autorikos a Erlin zůstanou sami, jen ve společnosti chladnoucího těla nebožtíka.. |
| |
| Když Anna odchází tak ještě udělám letmý pohled po místnosti a když mě nic nezaujme tak vycházím z domu nejkratší cestou za studentíkem, rychlým tempem. Studentíkovi poděkuju, že na nás počkal a jestli chce tak se může po domě také podívat, aby na něco přišel. Ale je tu jeden problém, jak znám Annu tak ta bude pokračovat pryč stejným tempem a nebude se ohlížet, jak to ostatně předvádí (díky své zastávce už jsem stratil pár metrů). Když se rozhodne jít s náma (jak ostatně PJ naznačil) tak jdu také a dohoníme Annu. Cestou mu řeknu že jsme narazili na krvavý nápis na zdi KOR a možná ještě něco vzhledem k tomu, že si Anna pořád pobrukuje, ale to řekne jedině Erlinovi, bez něj už neudělá pomolu ani krok a usměju se. |
| |
| Když uvidím jaká nálada v hospodě vládne, jdu nejkratší cestou ke klukovi a postavím se mezi něj a východ z hospody (předpokládám že budu stát za jeho zády, pokuď se neotočí). |
| |
| Co se to tady zase děje? Ekir a ... kdo to je? A proč je tady takové ticho. Něco se mi tu nelíbí. Zaprvé je mi divný ten Ekirův přítel. Tedy pokud je to vůbec Ekirův přítel. A proč má proboha bezejmenný takový výraz? Dojdu ke stolu, jako vždy s úsměvem. Na Ekira „Nazdar příteli, jak se máš?“ Když uvidím, že má otázka nebyla vhodně zvolená vzhledem k podnebí, jaké tu vládne, zastavím se změním výraz. „Bezejmenný, co se tady děje?“ Ustaraně se zeptám a opřu se o hůl. Začnu si všechno dookola prohlížet, jakobych se připravovala na boj. „Co se stalo?“ Netrpělivě očekávám odpověď a sleduju každý pohyb. Dokonce si všimnu i Morlana, který právě svým tělem zaterasil dveře. Znervózním. |
| |
| Jakmile za sebou ten černokněžník zavře dveře, zazáří mi oči, které již během jeho řeči vybíraly ten správný cíl...Moment! Raz, dva, tři nezapomněl jsi, ty starý osle, kde čirou náhodou jsi? Co tak se nad tím zamyslet, je tototiž univerzita MAGIE! Víš, co to znamená?...Ok, ok, ok tak to by nebyl asi ten nejlepší nápad, beru, stejně bych se v přítomnosti Erlina nemohl stoprocentně soustředit, i když je dneska nějaký neobvykle zamlklý... No, ale porozhlédnout se tady snad můžu, vždycky se dá okecat to, že jsem hledal stopy, a třeba omylem nějaké najdu... |
| |
| Vyděšeně hledím klukovi do očí, ve kterých se ale začne po vyřčené větě něco měnit. Získají opět život a začnou zmateně těkat po místnosti. Před chvílí byly takové prázdné, nepřítomné... Chudák, ten vůbec nic neví. Kdo mu to udělal? Najednou se otevřou dveře a do hostince vstoupí mí promočení družiníci. Stihnou ještě zahlédnout překvapení v mých očích, ale má tvář se rychle stáhne do starostlivého, ale trochu nejistého, výrazu. Vstanu ze židle, chytnu vystrašeného chlapce kolem ramen a vedu ho ke krbu. Přes rameno ještě odppovím Anně: "Budeš muset ještě chvíli počkat než Ti řeknu, co se tady stalo. A nebo," otočím se na Ekira, "můžeš jim vylíčit, co se tady stalo, Ekire? A přitom se jich můžeš poptat na včerejší podivný večer i na to, co našli, nebo spíše nenašli, v Garenově domě, ač to oba již asi dobře víme." Vedu chlapce ke krbu, aby se mohl ohřát, a doufám, že nám tam osazenstvo hostince uvolní místo. Přitom kývnu směrem na hostinského, a» klukovi donese něco horkého a osvěžujícího (co pokud možno neobsahuje ani náznak jakékoli pálenky) k pití. Usadím chlapce co nejblíže ke krbu a přisednu si neproti němu. Dívám se mu do očí: "Nemusíš se bát, já ti nechci ublížit, jen bych se tě rád zeptal na několik věcí, jestli můžu. Přiboj ti za chvilku donese něco k pití, co ti snad trochu pročistí mysl. Jak se jmenuješ?" |
| |
| Po tom co řekl Bezejmenný jsem trochu zmatená. Rozhlížím se nechápavě kolem a nějraději bych šla za Bezejmenným ke krbu. Na děti bych měla mít jistý vliv. Ale když už si ho vzal takto stranou asi k tomu bude mít důvod. A stejně netuším co se tady děje. Ano, to je ono, ještě mi nikdo neřekl, co se tady děje. Stále skoprněle a nechápavě stojím.Co bude, boj? To asi ne... Ale sedat si ještě nebudu. V tomto stavu se zmůžu pouze na nejisté tázavé slovo. „Ekire??“ Dívaje se jedním okem po Ekirovi a druhým okem po celé místnosti a nejvíce ke krbu. |
| |
| Když vstoupím do místnosti, kde místní účetní pálí neznamé dokumenty, nijak zvláš» mě to nepřekvapí. Ne, že by snad situace nebyla zajímavá, ale nějak mi v prvních chvílích nedochází, kde přesně jsme. Ono na univerzitě "takhle" hořelo už mnohokrát. Pravda, většinou u toho byli studenti, a» už v rámci pokusů, výuky nebo žertu. Když Autor pronese větu o zabíjení, jsem ještě více v šoku. Cože? Zabít? Proč? Copak se zbláznil? Najednou mi všechno dojde. Otočení klíče v zámkech ve dveřích, které jsou za námi, cíl naši cesty - Garenova pracovna a hlavně jeho zmizení. To už přichází další šok ze strany bílého. Nedýchá? Ale vždy» do teď.... Sakra, Erle, vzpamatuj se! Přemýšlej. Jed? Ovládání na dálku? Bohové? Kletba? Nemrtvý? Zkusím ověřit alespoň tohle. Podrobně si prohlížím věci, které Autrikos vytahuje z kapes a jakmile skončí, sám se sehnu k mrtvému a začnu ho různě prohledávat. Tak schválně, nemá něco někam všité, nebo nějak jinak přichycené? Doufám, že si Autor nebude myslet, že jsem na mrtvoly. Aby to tak ještě řekl Anně. Usmažil bych ho. |
| |
| soukromá zpráva od Erlin pro |
| |
| V hostinci U Slona „Rád tě opět vidím, drahá Anno,“ pozdraví Ekir elfu a přitom se lehce usměje. „Morlane, nemusíš stát ve dveřích a na všechny kolem se kabonit! Nikdo nevypadá na to, že by chtěl odsud utíkat nebo si probíjet cestu ven přes tebe,“ přátelsky si dobírá hraničáře, „pojď se posadit, a» vám můžu vypovědět, co se zde přihodilo,“ a ukáže na volné židle u stolu. Počká na to, až se Anna, Morlan a Všesmír usadí, pak se lišácky ušklíbne. „Zdravím i Tebe učený příteli, jsem překvapený tvou přítomností zde," pozdraví bakaláře a přátelsky na něj kývne. "Abych to dlouho neprotahoval, vezmu to neobvykle zkrátka, protože jako vždycky jsme v pořádné kaši. Přišel jsem sem za vámi, ale nalezl jsme tady jen Bezejmenného. Potřebuju vědět, jestli jste u toho šíleného berserka ze včerejška nenašli něco zajímavého…Tak jsme začali přátelsky klábosit. Čekali na vás a mistra Garena. Před chvíli tady vlezl ten otrhaný kluk. Říkám si, co tohle dítě ulice tady chce? Měl takový divný kukuč a sune se k nám. Přišourá se a hnedle otevře pusu. To, co řekl nás vyděsilo. Že do čtyř dnů musíte být v Koru v hospodě U Dobré míry jinak, že Garenova duše poputuje před Lamiusův soud. A pak šup! Klučina se kolem sebe nechápavě rozhlíží. A v tu chvíli jste vy přišli,“ vypoví obrovskou rychlostí takřka bez nadechnutí. Odmlčí se a čeká, jak na tuto nepříjemnou zprávu budou reagovat. Chlapec zírá s nechápavým a trochu vystrašeným výrazem na Bezejmenného. „Říkaj mi Střapatej Ada,“ odpoví na položenou otázku a jeho hlas se stane daleko víc bojácným. „Nemám vůbec šajnu, co jako mám vykecávat. A dybych měl tucha, tak bych to stejnak takovýmuhle špičoušákovi s jizvou přes celej ksicht, jako sy ty, nevykácel. To já bych se měl ptát, kde to kurnik sem. A co sou to za černokněžnický kejkle, že si nepamatuju, jak sem se tu voctl,“ Adův hlas se za tu chvíli přeměnil ve velmi bojovný. Vypadá to, že se obdivuhodně rychle vzpamatoval z prvotního šoku a teď zpříma hledí Bezejmennému do očí připraven se bránit. Teprve teď jde z klučiny poznat, že je daleko mladší než se na prvý pohled zdá. Je mu tak deset nanejvýš jedenáct. Ke krbu se přišourá Zavážka a svoje chlupaté tlapy má překřížené přes hrudník. Tváří se hodně mrzutě a pod vousy si něco mumlá. „Hele, Bezejmenný promiň, ale tohle žebrácké děcko tady nemá, co dělat. Pokud z něho potřebuješ něco dostat, tak ho vem radši do salónku. Hosti začínají být nervózní, jestli ty a tvoji kumpáni nechcete provádět nějaké podobné kousky jako včera. Ne, že by to byla vaše vina. Prostě s ním běž nahoru. A» tam máte pokoj a nelekáte mi přitom hosty. Ale, jak se dozvíš,co potřebuješ, pomaže. Slon není žádný chudobinec,“ ,“ řekne důrazně. Malého otrhance si přejede od hlavy až k patě, zakroutí hlavou. „Přinesu mu tam nějakou deku a něco do pusy,“ poví smířlivě při odchodu. Na Univerzitě Zatímco si Erlin všímá mrtvoly, Autorikos si prohlíží Garenův kabinet. Je to prostorná místnost bez oken. Osvětlují ji zářivé krystaly, které jsou zavěšeny na stropě a dávají zdání normálního slunečního svitu. Celou jednu stranu místnosti pak zabírá knihovna. V regálech jsou uložený nejrůznější knihy a svitky, jejichž stáří se zdá být hodně rozdílné. Některé z nich mají úplně novou vazbu jiné zas vypadají, že při jakémkoli dotyku se musí rozpadnout v prach. Podle hřbetů jsou to hlavně knihy o historii, bájích a místopise. Některé jsou podle všeho psány arvedansky. Na protější stěně je pak skříň s mnoha poličkami. Na nich jsou položeny nejrůznější předměty, od kusů keramiky, přes pečetidla, drobné šperky, sošky, až po hroty šípů nebo divošské masky. Všechny předměty jsou pak opatřeny malým kouskem pergamenu. Na stěna za pracovním stolem jsou pověšeny nejrůznější mapy. Od kopie Žlutého pergamenu, Východní a Jižní dálavy, až po několik hrubých nákresů podzemních prostor či jeskyní. Na Garenově stole se válí hromada písemností, husí brk, kalamář a mnoho dalších maličkostí. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Erlin pro |
| |
| Opravdu umřel. Řeknu překvapeně, jako bych si vůbec neuvědomoval absurdnost těch slov. Zvednu se a znovu si prohlížím věci na stole. Takovej bordel, to si mistr Garen neumí po sobě uklidit? Nebo, že by to udělal tady ten??? Vzdychnu. Ach jo, co teď? Je jasné, že Garen tady není. Ten bílý si někam odběhl a Autor kouká, jako by chtěl něco štípnout. I když pochybuju, že by tady našel něco cenného. Hmmm. Opravdu by tu našel cenné věci, ale cenné peněžně, pro mě nebudou mít nejspíš cenu. Jo, kdyby tak byl Garen mistrem nějakého náročného magického oboru... |
| |
| Do všech pekel, co dřív? Tu toho je jak ... No, tak zečneme od stolu. S netečným výrazem v obličeji přistoupím ke stolu a začnu postupně prohlížet jednu věc vedle druhé. Třeba natrefím na nějakou pozoruhodnou maličkost... Po chvíli mi výraz zvědavosti přejde do standardní grimasy zloděje nudícího se k smrti a za dalších pět minut se v mém obličeji zračí ta již zmíněná smrt. No má tohle cenu... chudák Erlin lehce se ušklíbnu pod vousy a: Tak co, Erline, ty vojno stará, tak kdy konečně něco uděláš s naší Annou? Nedělej že nevíš, ona na to úplně čeká,věř mi, je to ověřená informace z vyšších astrálů- ne, to byla jen sranda, ale tak co s ní, respektive kdy- s ní uděláš,- nebo ji, kuš, teď jsem se do toho nějak zaplet. Naoko se zakoktám v tom vodopádu slov a na chvíli se odmlčím, když vidím Erlinův obličej. Jo! Tak co nebo co? Eeerline, ty kulišáku jeden... A dál, jako by se nechumelilo, probírám ty Garenovy cetky... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| "Nemusíš se se mnou bavit, mladíku," řeknu pevným hlasem, "nikdo tě tady k tomu nenutí a ani nutit nebude a ani tě tu nikdo nedrží. Ale trochu se zamysli..." Chvilku se odmlčím a nechám poslední větu trochu posměšně viset ve vzduchu. Pak se ale nadechnu a dodám: "Když teď odkráčíš těmi dveřmi," pokynu směrem ke dveřím hospody, "tak se nikdy v životě už asi nedozvíš, co se ti dneska stalo. Když mi ale řekneš, co si pamatuješ, tak se nám to možná podaří zjistit." Zatvářím se trochu mysteriózně, ale pak se pousměju, nakloním se blíže k němu a potichu ukončím svou výzvu slovy: "A navíc ještě dosaneš najíst a napít, posedíš v teple a svou přítomností trochu poškádlíš toho bručouna Zavážku." Opět se opřu o opěradlo židle a zadívám se na mladíka. "Tak co ty na to?" |
| |
| „Takový je pořád a nejen dneska. Ach jo. A to jsem si chtěla zajít něco koupit a pokud by přestalo pršet... No ale to je jedno. Zase nic. Tak především začíná být jasné, co se tady děje. Garéna prostě unesli. U něho doma to vypadá velice zajimavě. Někdo tam určitě byl. A zanechal nám tam vzkaz. KOR. A dal si tu práci, že to napsal krví. Takže máme v zásadě dvě možnosti. Počkat ty čtyři dny, nebo ho zkusit najít dříve.“ Usměju se na Morlana. „No tak Morlne, tys šmějdil v Garénově pracovně, řekni cos tam našel.“ Kouknu směrem k Bezejmennému. „Prosím tě Ekire, co tam Bezejmenný s tím klukem dělá, snad ho nechce zabít??? A co Erlin, Autorikos a pan příjemný, už se vrátili?“ Netrpělivě čekám, co se v dalších chvílích stane. A co mi kdo řekne. Už sem si začínala myslet, že se bude dít něco zajimavého a zatím sprostý únos. Jsem zvědava jak pochodili ti dva. Vlastně tři. Už by se mohli vrátit... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Zatraceně! ZATRACENĚ!!! Co to k čertu... Nečekám ani vteřinu na Erlinovu reakci a podvědomě tasím zbraň... Erlínku, jsme v pěkné kaši... Prohodím směrem k očividně ještě více zaskočenému Erlinovi. Nevím, co bych ti k tomu měl víc říct, snad jen, že by ses měl asi připravit na boj-, nevím, někdo nebo něco tady s námi je! Poslední slova řeknu záměrně hodně nahlas a jakoby mimoděk se otáčím kolem dokola a pozorně přejíždím zrakem celou místnost. Jo jen tak pro doplňující info, je to tady s námí už od začátku...Hm, a to jsem si myslel, že na univerzitě magie nejsou takové kejkle možné, leda že by to byl... |
| |
| soukromá zpráva od Autorikos pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tři městské brány, jediné „oficiální“ možnosti pro vstup do města, mohou v případě nebezpečí zabránit proplouvání lodí i pohybu po cestách. V noci bývají kvůli bezpečnosti obyvatel uzavřeny. Severní brána tyčící se nad Královskou řekou v místě, kde opouští město, byla pojmenována podle Riodena I., znovuzakladatele Albirea a bývalého krále Východního království, a prochází jí cesta vedoucí do Nového Amiru. Firunova brána (podle Firuna, lorda Albirea) nachází se na západě a přehrazuje Královskou řeku na vtoku do města a zároveň cestu do Koru a dál až do Sintaru. Východní nese jméno Montera, prvního guvernéra Východní dálavy, a kromě cesty do Athoru a Elfech kopců kontroluje tok Měsíční řeky. Kromě těchto bran existují ještě dvě malé branky, používané pouze místními obyvateli, jedna v jižních hradbách a druhá ve východních. Brány jsou otevřeny vždy hodinu před svítáním a zavírají se setměním. U každé brány stojí posádka stráží. Za hradby jsou vpouštění všichni příchozí. Kupci, či jiní lidé směřující vezoucí zboží musí zaplatit poplatek za vstup do města. Výše poplatku se odvozuje od množství zboží. Větší náklady jsou podrobeny prohlídce, jestli věci mířící do města nepatří k zakázaným komoditám. Poplatek za vstup musí také zaplatit větší skupiny ozbrojenců. Pokud nemá příchozí na zaplacení poplatků je s okamžitou platností vykázán zpět. Všichni příchozí jsou většinou zběžně a velmi namátkově prohlédnuti jestli se jejich tváře nepodobají popisu hledaných zločinců. Což neplatí u ozbrojených skupin, ty jsou prohlédnuty důkladně. Směrem z města pak je kontrola minimální. Po setmění nejsou lidé vpouštění za hradby města, existuje jediná vyjímka. A to pokud dotyčný vlastní glejt, který mu takovýto vstup dovoluje. Poplatkům za vstup lze předejit také vlastnictvím příslušného glejtu (nebo jeho věrnému falzifikátu). případné dotazy a další info přes ICQ:) |
| |
| Anna není žádná...... obyčejná holka! Jsme jenom dobří přátelé, jasné? Můj hlas zní zbytečně hlasitě a poněkud přepjatě. Jenom hodně dobří přátelé! Nic víc. A tak to taky zůstane!!Bude muset. Chctěl bych se dožít alespoň dospělosti. Ach jo, kdyby jen nebyla tak skvělá. A hezká. Ale mnohem víc se mi líbí, jaká je uvnitř. Jenomže my jsme jen přátelé. No jo, proč by měla chtít právě mě. Ach jo. Tak co to tu máme? No, moc z toho nezbylo, snad zjistíme aspoň něco....co to u všech bohů...... Dívám se na ohořelý kus svitku a najednou držím svitek celý. Malou chvíli na něj nevěřicně koukám. Tak tohle jistě bylo náročené, šílené ale hlavně - naprosto brilantní! prohlásím polohlasem. Zaslechnu Autora a hned se k němu otočím. Kamaráde stará, neblázni. Všechno je v pořádku. Nic nechápeš. Já o něm vím. Nic nepodnikej. Stejně si myslím, že ani celá naše parta by proti němu nic nesvedla. Otočím se směrem odkud jej cítím, pokleknu na jedno koleno a hluboce skloním hlavu. Buďte pozdraven, velmistře. Je mi nesmírnou ctí Vás opět potkat a k tomu shlédnout ukázku vaši moci v podání nejnebezpečnějšího a nejsložitějšího oboru. Teprve až domluvím, pozvednu hlavu a zadívám se do míst, odkud čekám neznámého a očekávám reakci. |
| |
| Nic, protože já v Garenově pracovně nešmejdil, ale ty ano... Takže bys mohla říct sama cos tam našla. na moment se zamyslím a řeknu. Omluvte mě musím se jít na něco zeptat. řeknu a po rozloučení velice zamyšleně odcházím z hostince. |
| |
| Mírně se uklidním a schovám šavli na své vyhřáté místečko. Hm, tak jo, stejně bych byl už asi mrtvý, kdyby TO chtělo... S výrazem očekávání se zadívám do míst, kde se upírá i Erlinův zrak... Jo, jen tak mezi námi, Erline, tos mi nemohl říct dřív, že máme hosta? Skočil bych pro čaj a nějaké sušenky... Nechám větu nedokončenou a má nervozita pomalu přechází v absolutní laxnost. To jsem zvědav, kdopak a jestli se ukáže. |
| |
| Nakloním se k Ekirovi a dám si ruku před pusu, aby mě Morlan neslyšel. „Něco vzal a začal se dusit.“ Zasměju se. Narovnám se zpět. „Pravdou je, že jsem nic nenašla. Pouze víme, že tam není a že je tam ten krvavý nápis.“ |
| |
| soukromá zpráva od Morlan pro |
| |
| Na Univerzitě Erlin a Autorikos pozorují prostor mezi stolem a stěnou s mapami. V jedné chvíli mají pocit, že se musel zastavit čas. A pak před nimi stojí. Bez ohromujících efektu, bez pompy a fanfár. Starý muž se sněhobíle dlouhými vousy a vlasy, oděn do bělostného roucha pokrytého magickými runami, opírající se o hůl. Vyzařuje z něj vyrovnanost a moudrost. Velmistr Alwarin Bílý, zakladatel a arcimistr Univerzity Magie v Albireu, představený řádu Bílých čarodějů, člen Kruhu Orlích poutníků, Velmistr Čarodějnické akademie a nejproslulejší magik na celé Taře i Asterionu. „I já tě opět rád vidím Erline. Zdravím Tě mistře hobite. Sušenky a čaj si snad budeme moci vychutnat někdy jindy. V této chvíli však není na tuto kratochvíli zhola ani chvíli kdy. Manipulace s Tokem, kterou jsem provedl, nebyla žádnou ukázkou, ale neodkladnou nutností. Co se ve zdech Univerzity stalo je velmi znepokojivé. Udělal jsem, co jsem udělat musel. Ten svitek, co držíš je z nějakého mi neznámého důvodu důležitý. Nyní vezměte svitek a zamiřte za svými přáteli. Neotálejte mám neodbytný pocit, že Mistru Garenu Dějepravci hrozí smrtelné nebezpečí. Měli byste, co nejrychleji vyrazit,“ pronese Alwarin hlasem, kterým by dokázal uchlácholit i soptící sopku. |
| |
| Hm, tohle bych se taky mel jednou naucit Mrknu lehce na Erlina, jestli ho to ohromilo aspon zpoloviny tak jako me... Dost zbytecnych pohledu, asi bychom meli vypadnout a to zatracene rychle. |
| |
| On....on si pamatuje mé jméno. Tak v to jsem ani nedoufal. Určitě má spoustu práce, zná spoustu lidí, musí myslet na tisíce věcí. A on si stále pamatuje mé jméno. Až to uslyší Anna... Rychle se postavím. Učiníme, jak pravíte, mistře. Snad tento svitek pomůže. Sedmnáctka Vás provázej! Kývnu ještě uctivě hlavou na rozloučenou a pak se rozběhnu směrem ke dveřím. Cestou lehce plácnu Autorikose po rameni, aby se ke mě přidal. Rychle, starý příteli. Írë lintammë, yá hanyammë! ( překlad: Když si pospíšíme, rychleji pochopíme.) |
| |
| Ach jo, začíná se nám to hezky zamotávat, alespoň nemusel běžet...No jasně, brachu, s novým diskem je to hned vo něčem jiným, dvě suprový sušenky plněné skvělým krémem...yacht! Nedokončím větu, protože mi právě došel dech. Jak to říkal přítel Gimli? My trpaslíci jsme dobří sprinetři, ale už je to horší na delší tratě? Jo, tak nějak to bylo. Hej Erline! Křiknu po velmi hlubokém nádechu. Mám pro tebe návrh. Nádech. Co kdyby jsi u sebe začal nosit sedlo? Výdech.........Nádech Podobné jako na koně. Docela bych se i svezl. Nádech, a ještě jeden... Do čeho jsem se to zase nechal uvrtat, jak pohodlně se mohl prohledávat Garenův dům, hrom aby to. Naštěstí to není do hospody zas až tak daleko... |
| |
| V hostinci U Slona Ada pohledne nerozhodně pohledne na Bezejmenného. Vypadá to, jakoby v jeho mysli soupeřily dvě protichůdné myšlenky. . „Na elfáka mluvíš chytře…No já tu pobudu a uvídí se. Hospodskej měl v jednom štych, cítím se blbě, když na mě čučí tolik očí. Nemůžem se někde zdejchnout?“ a nervózně se rozhlédne po hostinci. Ekir se podívá za odcházejícím hraničářem a promluví k Anně: „Řekl jsem něco?“ zeptá se trochu zaraženě, pak si odfrkne, , „to ho zas něco napadlo. Uvidí se s čím přijde. Erlin a Auti se zatím nevrátili. Anno, promiň, že se k tomu opět vracím, ale neměl ten šílenec včera u sebe něco zajímavého kromě meče. Nebo si nevzpomínáš jestli ho někdo po jeho skonu neprohledával?“ „Jak můžete tak klidně sedět a klábosit? Vždy» jsme se teď dozvěděli, že Mistr Garen byl unesen! Do Koru trvá cesta skoro 2 dny a v tomhle počasí to bude trvat ještě déle! Dozvíte se, že vašemu známému a člověku, který vám věří, hrozí smrtelné nebezpečí a s vámi to nehne. Co jste to za lidi?“ nevydrží to Všesmír a vyčítá Ekirovi a Anně. |
| |
| Ach jo, poslední dobou mi někteří lezou dost na nervy. No jistě že nejsem v klidu. Ale co mám asi tak dělat?? Vždy» se ještě navrátil autorikos a ... a... V té chvíli se začervénám. A hrome, musím něco honem udělat. Ještě by někdo.... Co to plácám. Dekolorizace. HONEMMMMMMMMMMM!!!!!!!!!!!! Probudím se, jako bych byla duchem trochu nepřítomna. „Co? Jo. Teda... Hmmm. Jo. Měl něco u sebe. Tuším, že to má Autorikos. Ale nevíme co, to je. Nějaký flakónek. Nevíme, co je v něm.“ Otočím se na Všesmíra. „A ty, dočkej času jako husa nože. Ještě nejsme všichni.“ Po těchto slovech skopím hlavu a začnu v duchu hloubat. Kde jen mohou být?? Měli by si pospíšit. Snad se jim něco nestalo. Měla jsem tě poslat s nima. Aspoň bych věděla co teď. |
| |
| Jako bychom slyšeli myšlenky od Anny, rozrazíme dveře do hostince a doslova tam vpadnem. Zatraceně vyskoý práh, kdo to tu stavěl!!!?? A hleďme, Erline, vypadá to, že jsem jako vždy poslední. To může znamenat jen dvě věci. Buď ostatní nezjistili nic, a proto se rychle vrátili, a nebo toho zjistili až moc, a proto se rychle vrátili... Mluvím k Erlinovi, zatímco jdeme směrem k "našemu" stolu. Mimoděk zachytím zváštní pohled od Zavážky- něco mezi zděšením, zoufalstvím a totální zuřivostí- zřejmě se mu nelíbí ta slimáčí stopa, co po nás na zemi zůstává. Holt, počasí je počasí. Ten starý bručoun nemá vůbec smysl pro humor, trocha vody, bahna a hoven přece ještě nikdy žádné hospodě neuškodila... No co, spěchali jsme... Pokrčím ramena v diplomatickém omluvném gestu a dál už se věnuji přátelům. Zdravím, tak jak to šlo? U nás velmi, velmi, jak bych to jen řekl, zajímavě! Významně se podívám na Erlina v naději, že taky něco řekne. Snad jsem ho nějak neurazil, od té chvíle, co jsem si z něj dělal srandu, je nějaký zamlklý. Ach jo, ale snad to snese, Stachanovec... A hleďme, starý dobrý Ekir, kde ty ses tu vzal kámo... |
| |
| „Přivál mě sem studený jižní vítr,“ ,“ s vážnou tváří odpoví Ekir a pak se usměje, „Jsem moc rád, že vás vidím živé a zdravé. Což takhle oslavit naše shledání něčím tvrdším?“ nechá svou otázku viset ve vzduchu. Přitom přeletí celou místnost zkoumavým zrakem. Chvíli se zadívá na Bezejmenného, který se u krbu sklání nad promočeným chlapcem. Pak jeho zrak spočine na obou elfích magicích a nakonec skončí pohledem na hobitovi. Jeho úsměv trošku pohasne. „Já zapomněl, Bezejmenný pálence moc nedá a vy dva,“ pohledne významně na Erlina a Annu, „si máte určitě co říct. Tak to vypadá, že budeme pít ve dvou. Co si dáš?“ obrátí se na Autorika. Přitom na malý okamžik jeho oči spočinou na kouzelnicích a na hobita přitom lišácky mrkne a naznačí mu, a» ho následuje k výčepnímu pultu. „Hele, fakt radši někde zmiznem, kde není tolik zvědavejch vočí. Jo?“ vzhledne s nedějí v očích Ada k Bezejmennému. „Vadí mi, jak všichni na mě všichni čučí, jak bych byl nějaká blbý kejklíř či co. Na to nejsem zvyklej a vůbec zvědavej,“ dodá ještě důležitě. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Víš, že dnes městskými branami neprošel nikdo, kdo by se podobal Garenovi. Víš jen, že město opustily dvě družiny dobrodruhů, skupina osmi trpaslíků, jedna karavana přistěhovalců mířící někdo do Trhlinové pláně, početná kejklířská společnost, tři kupci na krytých vozech, skupinka studentů Univerzity, krytá drožka vezoucí nějakou bohatou paničku, několik osamělých poutníků a jiných existencí. |
| |
| soukromá zpráva od Morlan pro |
| |
| Volbu pití tentokrát nechám na tobě, starý brachu... Bez sebemenšího zaváhání následuju Ekira k baru.Jo tak tohle si dám líbit. Konečně taky něco pozitivního... Krátce se ušklíbnu, ale vzápětí můj spokojený výraz vystřídá zasmušilost a zadumanost. Obávám se ale, milý Ekire, že máme čas jen na několik rychlých skleniček a pár zdvořilostních frází o počasí- Posledním slovům dám svůj obvyklý ironický nádech -protože události posledních hodin nám do časového harmonogramu zrovna nenahrávají. Měli bychom zatraceně spěchat- co kdybychom vzali láhev, ostatní a šli bychom nahoru do salónku? Je tam pohoda, žádné cizí uši ani jiné části těl... Lehce se rozhlédnu po ostatních.Hm, sotva se stihli pozdravit, a co, v salónku bude času dost. Lehce tázavě se podívám na Ekira... Copak si o tom asi myslí ten starý lišák...? |
| |
| Ekir přejde k výčepnímu pultu a obrátí se zády ke všem stolům v hostinci. „Rád bych se zdržel, ale mám dneska nějaké povinnosti,“ vysvětlí hobitovi a pak se jeho tón řeči změní, mluví sice normálně nahlas, ale některá slova podivně polkne. Toho si však nemá šanci všimnout nikdo jiný kromě Autorika. „Jdu ještě k jednomu známému pro nové struny. Ale lahvičku nahoru do vašeho salónku objednat přece jenom můžu. Jednu láhev pálenky a ještě dvě štamprle k tomu,“ ,“ obrátí se na dívku za pultem, „slyšel jsem o vaší včerejší příhodě. Ten šílenec hledal asi další oběti. Máš ty, ale štěstí, že se vždycky dostaneš do takové šlamastyky. Slyšel jsem, že nebýt jí tak se s ním páráte ještě déle,“a ukáže přitom na Annu. Omluvně se usměje: „To víš. Přišel jsem před tebou a Erlinem a trochu jsem špehoval, co se tu semlelo. Nedělej, že jsi překvapený, to je můj zlozvyk na všechno se vyptávat. Trochu mi na tom něco nesedí. Jako na tom šílenci. Když si dáš dvě a dvě dohromady, tak je jasné že by měl padnout při první ráně, kterou jste mu uštědřili. Ale on nic. Zuřivě si s vámi bojuje dál. Nedalo mi to a trochu jsem se poptal,“ nalije do obou malých půlek pálenku a jednu podá Autorikovi. „Víš,co nebudu chodit kolem horké kaše. Dáš mi tu lahvičku od toho mrtvého chlápka. Máš jí u sebe nebo ve svém pokoji? A nevymlouvej se, že ji nemáš. Anna tě už prozradila. Dělej jak chceš. Ale může se stát, že vylezu za tvé okno. Pěkně večer a něco ti z tvého pokojíčku vezmu,“ přátelsky popichuje hobita a pozvedne skleničku, „tak na nás!“ „Tak co, dáš mi to nebo ne? Promiň nemám čas na vysvětlování. Snad příště,,“ ,“ a natáhne k hobitovi dlaň.nemám čas na vysvětlování. Snad příště, |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jdu pro lahvičku vaší včerejší oběti. Anna říkala, že jí máš. Před tebou a erlinem přišel špeh. Dělej, že mi něco předáváš, ale nic mi nedávej. Lahvičku dej za okno od svého pokoje, večer si jí vyzvednu. Nemám čas na vysvětlování. Snad příště. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro „Jo pane tak ta drožka. Vona to byla taková ta drožka, co maj takovýty samostatný ženušky různej obchodníků. Co jsou schopný samy chodit po městě a zařizovat si různý pitominy. Rozhodně to nebyla jedna z těhlectech drožek a kočárů, co si je můžete pronajmout jen tak na ulici. Tahle ta byla víc honosná, ale ne zas tak moc. Kdo jí jako řídil? No byl zapřaženej celkem statnej grošák, kočíroval ho nějakej mladej. Vypadal jako jeden s těch, co se makačky nebojí. Asi slouha nebo kočí či co. A ta paninka, co se vezla vedle toho kočího, byla fakticky kousanec. Mladá a byla celá zabalená do dek, jak dyby jí byla kdovíjak zima. Jak kdyby byla nemocná nebo tak. Kam, že to mířila? Vašnosto, tak to se my moc neptáme. Ale podle mě někde do nějaké usedlosti v Elfích kopcích. Teď je to mezi místníma kupcema taková, jak my vzdělanci říkáme móda. Pořídit si jednu usedlost někde mimo ruch města a pěkně si tam válet špeky. Služebníček vešnosto, služebníček.“ Jsi na ubikacích městské stráže a zpovídáš jednoho strážného od orány, která vede do Athoru. „No ti dva kupci, takoví normální. Jeden vypadal jako chlap, který vlastní malý krámek se smíšeným zbožím někde v malé vísce v Malých loukách a do města přijel nakoupit zboží. Ten druhý jel dokonce z dvěmi ozbrojenci. Myslím si, že to je jeden s těch kupců, co kupuje v Athoru různé nálezy starých Arvedanů a různé předměty od lesních elfů a skřítků a pak je v Albireu prodává… Ne děkuji to opravdu nebylo třeba, rád jsem vám pomohl.“ Teď zpovídáš strážného od brány vedoucí ke Koru. „Doprdele a jak mám asi vědět kam ten posténej kupec jel jako? Dořiti. A» si táhne třeba do Kharovy řiti, mi je to putna. Mám svých starostí dost. Co vez? Nějaký haraburdí a podobné svinstvo. Vypadal, že je úplně zesranej. Hele, já fakt nemám moc náladu na tokavý kydání hnoje, jo?“ MH:Myslím, že do hostince můžeš vstoupit, kdykoliv budeš chtít, potřebovalo by to trošku rozhýbat, a» se něco děje. Samozřejmě bych zatím nechal napokoji Autiho a Ekira a» si vyřídit své obchody a možná i Annu s Erlinem a» si "popovídají":)... |
| |
| Hmmm sakra, tak kde by mohl být, s kým mohl odjet, to mi byl čert dlužný, třeba se začít balit na cestu, ale nejdřív bych mohl těch pár informací říct ostatním. Jen tak si pro sebe přemýšlím a přecházím ulici z budovy stráží do Slona. Vstoupím porozhlédnu se, vidím hrdličky u sebe, tak na ně kašlu, Autorik je pryč, stejně mi nechybí a zjizvenej si stále povídá s tím klukem.... No asi si sednu k Všemírovi abych ty dva nerušil a Bezejmenný musel projít kolem mě až bude odcházet od krbu. Po tomhle rychlém rozhodnutí kývnu hostinskému na pozdrav a na dálku ho požádám o víno. Usedám ke stolu a říkám Nazdar Všemíre, co se tu dělo když jsem tu nebyl? Zjistili jste nějaké nové informace? A kde je ten tvůj mistr? Nenapadlo tě náhodou ještě něco co by nám mohlo pomoci ve hledání nebo cestování? Kdo by mohl být tak mocný, schopný a takový blázen aby unesl Garena? odmlčím se a nechám ho odpovědět. |
| |
| Ekire, milý Ekire, děláš mi starosti- Řeknu přátelsky, ale v očích se mi mihne náznak toho, že bych to mohl myslet i opravdu vážně. -znepokojilo mě hned několik věcí, respektive tvých slov. Zaprvé: "Něco ti vezmu", zadruhé: "dáš mi to, nebo ne", zatřetí: "nemám čas na vysvětlování" a konečně: "snad příště"!!! Při vyslovení posledních slov neznatelně zvýším hlas. Tak kde k čertu jsme? Co si myslí, že jsem nějaký jeho poskok? Jo, je to přítel, jenže to neznamená, že se může chovat jak se mu zachce. Máš pravdu- Pokračuju opět tiše a v naprostém klidu- Mám ten flakónek, o který jsi žádal, avšak tvá řeč ve mně vzbudila trochu, vlastně víc než trochu zvědavosti a taky, jak sis zajisté všiml, i tochu hněvu. Omlouvám se za to, i když je teprve odpoledne, den již stihl být dlouhý. Prosím, pojď s námi do salónku. Dostaneš, to co cheš, ale předtím bych se tě rád na pár věcí zeptal. Myslím, že i ostatní to ocení, a v neposlední řadě se i ty dozvíš mnoho zajímavých informací. Ale dost řečí tady, pojďme! To jsem teda fakt zvědavý, co se z TOHO vyklube. Ekir se mi nezdá, ví něco navíc. Nenechám Ekirovi ani čas se nadechnout, otočím se na patě a zamířím k ostatním seznámit je se svým záměrem výměny informací a "válečné porady" a sám zamířím nahoru do salónku. Po cestě se ještě otočím na procházejícího Zavážku. Mistře zavážko, mohl bys, prosím, poslat nahoru do salónku někoho se dřevem do krbu, nejsem si jistý, jestli tam nějaké zbylo. Děkuji. Hrom aby to, ta přehnaná slušnost mi nějak nesedí. V zamyšlení pokračuji do salónku. |
| |
| U stolu Zkroušeně vydechnu. „Tak si to zhrňmě,“ hovořím na lidi zbylé u stolu. „Mistra Garena někdo unesl a máme si pro něho přijít. My jsme s Morlane našli v Garenově domě pozůstatky vloupání, krvavý nápis KOR a nějaké poznámky v arvedánštině. Autorikos a Erlin nám ještě nic neřekli a všichni se zase někam rozprchávají.“ Otráveně si oddechnu. „Tak takhle by to teda nešlo. Takhle bychom se nikam nedostali.“ Po této větě sklopím oči a začnnu hloubat. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| U stolu Hostinský během několika okamžiků přinese Morlanovi pohár s vínem a zase někam odběhne. Mladý bakalář se probere ze svého zamyšlení. „Z toho, co jste mi řekli mi běhá mráz po zádech. Únos, krvavý nápis, výhrůžný vzkaz. Vůbec nemám tušení, co se zde děje. Kdo nebo co mohlo unést mistra Garena,“ vrtí nevěřícně hlavou, „A jak pozoruji vaši celkovou bezradnost musím přiznat, že vás a vaše schopnosti opravdu mistři Garen a Kalicz přecenili. Myslel jsem si, i když upřímně pořád se na vás dívám spíš jako na žoldáky, že jste alespoň schopní. Ale jak teď pozoruji, jste opravdu bezradní a nevíte, co dělat,“ kritizuje s hořkostí v hlase družinu. Všimne si, odcházeného si Ekira a Autorika: „Zdá se, že váš přítel hobit kýval k tomuto stolu a žádal vás byste šli za ním nahoru…Říkala jste poznámky v arvedanštině?“ zeptá se překvapeně. U výčepního pultu Ekir se zarazí a stáhne ruku zpět. Odcházejícího hobita probodne pohledem. Sykne za ním:„Ani nevíš do jakých potíží mě tímhle svým tvrdohlavým jednání dostáváš,“ v jeho hlase zní rezignace, ale taky mírný náznak zuřivosti. Vezme lahev pálenky do ruky a kývne na děvečku. Přesto následuje hobita nahoru do salónku. „Dříví je v krbu naskládané a pár polen je položených hned vedle krbu, kdyby něco zazvoňte,“ zavolá chvatně na hobita hostinský pozoruje je, jak stoupají po schodech nahoru do patra. V salónku Jakmile vstoupí Autorikos a Ekir do salónku a zavřou za sebou dveře, Ekir naštvaně spustí stavidla svého hněvu. „Promiň Auti, ale jsi fakt IDIOT!!! Myslíš, že si tady hraju na muže v královských službách nebo na Krále zlodějů! Promiň, ale teď jsem celkem v prdeli, spoléhal jsem na tebe jako na par»áka a ty uděláš takovou hovadinu. Ne nepřerušuj mě! Jestli tě napadá myšlenka, že to má společného něco s Garenovým únosem tak ti říkám: NE! Aspoň o ničem takovém nevím. Ani nevíš jaké máš štěstí! Kdyby ten šílený bastard tu lahvičku u sebe neměl znamenalo by to… Protože jak jsem pochopil, že jsi to byl ty kdo na něj po jeho skonu jako první šahal. Víš,co by to znamenalo? Že bych si včera v noci v městské márnici prohlížel kromě mrtvoly Ndangawina kněze asi ještě jednu mrtvolu! A ne, neboj se, nehodlám prodat obsah té lahvičky Kharovcům, Zylovcům, Pavučině ani jeden ani jiným šmejdům! Ten špeh, co tady do hostince vlezl, chce tu lahvičku myslel jsem, že na sebe obrátím pozornost a vám nechám volné ruce, a» se postaráte o Garena. A teď je celý můj plán úplně v prdeli! Věř mi, že jsem zatraceně nasraný. Tři dny se snažím dostat tu pitomou tekutinu a teď se všechno tak podělá,“ jeho hlas se podobá mrazivému hněvu, ke konci svojí řeči svůj hlas trochu ztiší. Přitáhne se židli a ztěžka se na ní posedí. Unaveně pohlédne na hobita: „A co si myslíš, že jako mám dělat teď?“ |
| |
| V salónku Hm, co takhle dát si panáka? Pronesu lehce konverzačním tónem. Víš, Ekire, ještě něco k té situaci a pak bych se přesunul, jak já říkám, k hledání konstruktivního řešení. Takže. Kdyby ses jen chviličku zamyslel nad tím, co jsi chtěl udělat, možná by ti došlo, že to NIKDY NEMŮŽE VYJÍT!!! Do posledních třech slov vložím o fous víc dechu, naž by poklidný rozhovor vyžadoval. Neznám NIKOHO z dobrodruhů, který by se sebou nechal jednat tak, jako jsi to dole řekl ty. Mohl jsi mi co alespoň NAZNAČIT! Hm? Nejsem jasnovidec, abych věděl všechno, na co ty zrovna pomyslíš. Na chviličku se odmlčím a pohlédnu Ekirovi do tváře. Mimo jiné nemám nejmenší tušení o nějakém zvědovi, který chce flakónek, protože celou dobu mou pozornost zabíral NĚJAKÝ EKIR! Ale to už je stejně jedno. Co kdybychom počkali na ostatní a ty bys nám řekl, co víš? Tázavě vzhlédnu k Ekirovi, na jehož tváři se střídají výrazy jako postavy všech bohů na Alberijském orloji. Nicméně si dojdu pro láhev a ani nevím, jestli s chutí, si z ní pořádně přihnu. Pak ji podám Ekirovi a konečně se zavrtám do svého oblíbeného křesla blízko krbu. No nevím, jestli se mi vyplatilo být zvědavý. Ten život by byl asi hodně jednoduchý bez TAKOVÝCH komplikací. Ach jo. Zadívám se zadumaně do vyhaslého krbu. Kruci , já jsem tušil, že tu něco chybí. Chvíli bezradně šmátrám rukou, dokud konečně nenahmatám na krbové římse křesadlo a pak už jen křesám a křesám a křesám... No to snad NENÍ možné! Kruci! Ten život by byl asi fakt moc jednoduchý... Právě ve chvíli, kdy konečně vyskočí jiskřička a suché chrastí vzplane jasným plamenem, ustrnou mé pohyby a mrknu na starého barda. Říkal jsi, že ten zvěd, který je v hostinci a tak dále? Tak co kdybychom si ho na chvíli vypůjčili sem nahoru? Možná by se i on chtěl podělit o pár informací, hm? Zvednu hlavu a podívám se na Ekira nejtázavěji, jak jen dokážu. |
| |
| U stolu Cože?! Poznámky v Arvedanštině?! Jakto žes to neřekla dřív?! Ukaž mi to a» se na to podívám.....! řeknu sice docela pobouřeným tónem, ale potichu, aby nás nezasvěcené uši neslyšely. Potom řeknu Byl jsem se trošku poptat u bran kdo odjížděl z města, u severní brány se jednalo o drožku drahšího typu, pro paničky obchodníků, vím o kočím a pěkné ženské. U brány do Athoru projížděli dva kupci, jednoho bych hned vyloučil a ten druhý měl 2 ozbrojence. Od brány do Koru jel kupec s kůžema, víc se mi od toho senilního strážného nepodařilo zjistit. Řekl bych, že ani jedna skupinka není ta pravá, buď si našli jinou cestu nebo jsou stále tady. Nikdy nebylo řečeno že v Koru Garena uvidíme. Navrhuju abychom ráno vyrazili časně a možná každý se dvěma koňmi, čím méně času strávíme na cestě tím lépe.pak už pro sebe, ale dostatečně nahlas, aby mě slyšeli spolusedící I když sbalený jsem během 10min tak bych mohl vyrazit hned, do tmy ještě času dost, a když budu cestovat po lehku... Mají sice pěkný náskok, ale za pokus to stojí. |
| |
| U stolu „Nekřič po mě!!! Jedná se jen o nějaké zápisky o pověsti o Urgien.“ Škodolibě se zasměju. „Beztak že neumíš arvedánsky.“ Chmátnu kdesi pod stůl, „kam jsem je jen mohla, a tady jsou!“ Vytáhnu svitky. „Říkala jsem si, že je musíš vidět.“ Natáhnu ruku a podám svitky Erlinovi. „Něco jsem přečetla, ale nerozumím všemu. Snad to nějak dáme dohromady.“ „Jo Morlane, a opravdu mysliš, že by bránou proiížděli únosci se svázaným Garenem se slovy, to je jen taková hra... Nicméně to byl dobrý nápad, ale asi bych se ještě soustředila někde jinde. Myslím že Auti nebo Ekir by mohli něco zjistit?? Co myslíš. Teď šli do salónku nepůjdem za nima?“ Promiňte neprojel tady maximálně podezdřelý vůz se svázaným člověkem? Nebo co to tady máte v tom pytlu... Už vidím jak asi projížděli branou... |
| |
| U stolu Ty to říkáš jako by sis snad myslela že se budu ptát na svázanou osobu na hřbetu koně s 20 strážnými okolo a cedulkou "Unesený Garen Dějepravec". K těm dvěma nahoře, nechal bych jim trochu času. Jestli něco mohli zjistit tak už to dávno udělali. pohlédnu na Erlina Až si to prohlédneš pošli to dál.... No tak myslím, že těch 5 sekund jim stačilo a jdu se na ně podívat. s tímto se zvedám od stolu a odcházím, kašlu na to jestli dělají to samé spolusedící, pouze kývnu na Bezzejmeného, že by mohl následovat mého příkladu a pokračuju po schodech do salónku. |
| |
| "Jsem rád, že se nám podařilo najít společnou řeč, pojďme tedy někam, kde je větší klid," řeknu a pokynu na Zavážku. Když přijde, tak spustím: "Pošli nám, prosím, ke mně do pokoje něco teplého k jídlu pro tohoto mladíka a také něco na svlažení hrdla, a» se nám nezadrhává hlas v hrdle." Potom vstanu a společně s Adou se odeberu ke schodům, kde zastavín Morlana a tiše mu řeknu: "Musím se vyptat na pár věcí tohoto mladíka a nemyslím si, že by bylo rozumné ho zpovídat před tolika lidmi. Vezmu ho stranou a pak se k vám připojím." Vyjdu po schodech, otevřu dveře do svého pokoje a pokynu Adovi, a» vstoupí. Pak vejdu i já, zavřu za sebou a nabídnu mladíkovi židli. Sám si sednu na kraj postele, protože druhá židle v pokoji není a já jej nechci vyslýchat vestoje. "Předpokládám, že takhle to bude lepší, než aby na tebe hleděla celá naše družina. Co kdybys začal tím, co si pamatuješ naposledy, než jsi přišel k sobě a najednou jsi stál před našimi vyjevenými zraky v hospodě? Mluvil jsi zrovna s někým, jedl něco, pil, nebo jen zachytil nějakou podivnou myšlenku? tázavě se na něj dívám a napjatě očekávám, co mi odpoví. |
| |
| U stolu po Morlanově odchodu „Hezké že? Ale v jednom měl Morlan pravdu. Pojďme do salónku.“ Pokynu na Erlina. Zvednu se a pomalu kráčím nahoru do salónku. |
| |
| V pokoji Chlapec si při vstupu do pokoje trošku udiveně prohlíží jeho zařízení. Nejdéle jeho zrak zůstane viset na posteli. Usadí se na nabídnutou židli. „No dobře tak já ti to teda povím pane špičkouško. Na cosi jako poslední jako vzpomínám? Dneska brzo ráno sem to byl pohlídnout na place, kde před tím měli své stany kejklíři a předváděli se tam. Právě ráno se balili a já jsem měl v plánu vobčíhnout to tam. Jestli tam jako nenechali něco zajímavého nebo někdo neztratil nějáký drahocennosti při jejich představeních,“ vzpomíná klučina. „Měl jsem poměrně štěstí, přifařil jsem se tam celkem brzy. Ještě skládali stany na ty svoje káry. Tak jsem se tam pomaličku začal jako šmejdit. V blátě se mi blbě hledalo…“ Na chvíli se zarazí, to když se ozve zaklepání a do pokoje vstoupí Zavážka s tácem. Oba dva na sebe hledí velmi podezíravě. Hostinský všechno položí na stůl a beze slova se vypaří z pokoje. Ada ještě chvíli mlčí a přitom nevraživě kouká na dveře. Nakonec se opět rozpovídá. „Našel jsem pár pitomejch měďáků a dokonce jeden STŘÍBRŇÁK. Pak už si jenom vzpomínám, že sem se rozhodl jít směrem k chrámu Pána slunce na ranní modlitbu, abych tam si tam měl na schodišti nějákej dobrej flek a doufal, že nějákej zbožnej bohatec se smiluje nade mnou chudým sirotkem a hodí mi pár leskloučků… A pak už si nic pamatuju. Stojím tady dole v knajpě a všichni na mě čumí. A hlava mě bolí jak střep. Jako dybych chlastal jak Nadranej Mója. Pokud by to bylo všechno tak bych se zdekoval,“ tázavě pohlédne na Bezejmenného. V salónku „To nebude dobrý nápad,“ zavrtí hlavou, „ten špeh nebude asi vůbec nebezpečný a asi nebude vědět víc než já. A taky si myslím, že ani Zavážka by nám nepoděkoval, kdybychom mu plašili hosty. Poslal ho sem jeden s pochybných alchymistů nebo učenců. Naneštěstí se mi zatím nepodařilo vyzvědět jeho jméno. Asi se dozvěděl o tom flakonku s neznámou tekutinou, kterou používají ti noví kněží s červeným tetováním. A okamžitě viděl hromadu peněz nebo velkou moc. A když se v jistých kruzích ještě včera v noci rozkřiklo, že jednoho takového sejmula Bezejmenná družina, poslal toho špicla s jediným posláním. Zjistit jestli ho má někdo z vás ve vlastnictví a když tak ho potichounku ukrást. Chtěl jsem jeho pozornost obrátit na sebe. A nechat se pak někde na ulici „okrást“. Vím, že to všechno zní strašně zmateně. Ale kvůli té pitomé lahvičce, co máš teď ve vlastnictví ty, už jsem pořádně nespal skoro tři dny,“ líčí Ekir. Je hodně nesnadné vyznat se o čem vlastně mluví. Jakoby těkal od jedné myšlenky k druhé a pokoušel se popsat hodně zamotanou záležitost. Ve své řeči pak náhle ustane a po dívá se ke dveřím. „Někdo sem jde,“ zašeptá směrem k Autorikovi a naslouchá zvukům hostince. Morlan přijde až k dveřím salónku odkud jde slyšet Ekirův hlas, ten najednou ustane. Mezitím Anna, Erlin i Iljan následují hraničáře do patra. Míjejí přitom hostinského Přiboje, kterak spěchá po schodech dolů do výčepu. |
| |
| Tak se nám to hezky zamotává... Snad to budou ostatní, o čemž se, myslím, do pár vteřin přesvědčíme, ale stejně, ze zvyku... Během posledních pár slov mi tiše, ale zároveň velice rychle vklouzne jílec mé kovové lásky do dlaně a připraven se okamžitě bránit čekám, kohopak to k nám čerti donesli. Mohl by to být ten špicl, a» je nějaká sranda... |
| |
| U salónku Šáhnu na kliku a na zlomek sekundy se pozastavím. Ti voli si budou určitě myslet, že je někdo chce za bílého dne přepadnout, když je v hospodě celá družina a pár čarodějů k tomu.... Ale snad nejsou takoví ... aby útočili bez zjištění o koho se jedná. I když Autorikos.... začnu otevírat dveře a už při mačkání kliky žertovným tónem říkám: Co to bylo za chlapa, kvůli kterého se přede mnou stydíte a najednou jste utichli? Nějaký váš vytoužený milenec s tučnýma kapsama a velkým domem plným třpytivých věcí? Vcházím do místnosti a dívám se po nějakém příhodném místě pro vyhození kotev. |
| |
| No jestli jsem si to nemyslel. Čerti se opět v tom donesení nespletli... S viditelným vydechnutím opět schovám meč a vrátím se zpět do svého křesla. Vítej, Morlane, ani nevíš, jak blízko realitě ses svým vtípkem dostal. Mimoděk mrknu na Ekira. Počkáme ještě na ostatní a pak to prodiskutujem... |
| |
| U salónku Pomalým a důstojným krokem hodný čaroděje dojdu po schodech k salónku a vstoupím. Rozhlédnu se kolem a očima vyberu místo, kde bychom si mohli s Erlinem sednout. Pak se v klidu usadím a pronesu: „Vymysleli jste něco? Jestli budete chtít, kdo umí arvedánsky, koukněte se na tohle.“ Vytáhnu svitek. „Jsou to nějaké zápisky od Garena, týkající se pověsti o Orgien.“ Stejně to nikomu nic neřekne, ale už vidím, jak se na to všichni vrhnou. Morlan, ten se na to třese, jako by to byl... ((MH: kozí sýr s kousky ananasu :D)) No raději mu to dám nebo mě sežere za živa. Nebo že bych to schválně podala někomu jinému??? Jo. „Má někdo zájem?“ Dívám se okolo a záměrně přehlížím Morlana. |
| |
| No myslel jsem si, že aspoň čarodějové by si mohli pamatovat některé věci, ale vidím že u Anny to rozhodně neplatí. Několikrát jsem říkal, že bych se na to rád podíval, ale ty se chováš stále jako kráva Anno. A to, že mě přehlížíš můj úsudek pouze upevňuje, nikoliv vyvrací. A teď když jsem ti to doufám jasně řekl tak bych se rád na ten papír s zápisky o Ugrien podíval. Doufám že tahle informace se přes to pěkné tělo do toho malého mozku dostala. Jestli ne tak jsi prostě zabitý případ, se kterým se nemá vůbec cenu bavit. A pokuď jsi nám zapoměla ještě něco říct nebo ukázat, stejně jako ten papírek, tak bys to mohla udělat nyní, myslím že je ten pravý čas. Prostě ženská... tohle Anně řeknu přímo do očí pevným, tvrdým tónem a vůbec mě nezajímá reakce ostatních nebo co se bude dít dál. Když na družinu sere tak já můžu srát na ni |
| |
| V Salónku „Lamba leuca, aha sancë Atan. Tir quettar. Le úsintë, manen quet o heri? Rincë Morlan!“ Pronesu důrazným rozzlobeným hlasem. (V překladu něco jako: „Jazyk hada, zuřivý hnusný člověče. Važ slova. Ty nevíš jak mluvit s dámou? Malý Morlane!“) Po těchto slovech se zamračím a podám Morlanovi svitet. Poté se zase usměju a pronesu. „Určitě jste nás nahoru netáhli jen proto, aby mi Morlan nadával. Máte snad něco nového?“ |
| |
| V salónku Hm, tak hrubé torzo družiny by tu bylo, dokonce jeden nečlen, ale kde jsou dopekla ostatní?!! Hej vy dva, nadávat si můžete někdy jindy, ale teď na to opravdu není nejvhodnější chvíle! A vůbec nechtěli byste těch nesmyslů nechat a zakopat válečnou sekeru? Bylo by fajn mít opět normálně fungující družinku! Celou dobu se dívám střídavě na Morlana a na Annu a na slově "normálně" si nechám obzvláště záležet. Udělám malou pauzu a pokračuji. Jasně že máme něco nového! Návštěvu univerzity provázelo jedno úmrtí, jedno zjevení a jeden útěk, ale proč tu ksakru nejsme zase všichni? To je fakt jak s nemocnýma... Možná, že se vám bude zdát moje otázka divná, ale kde je Erlin a Bezejmenný? Myslel jsem, že byste ocenili hromadnou výměnu informací, a» si to nemusíme říkat každý zvláš» a a» všichni víme co nejvíc, protože co? Protože více hlav více vymyslí! Z hluboka vydechnu, rozhlédnu se po přítomných a čekám na reakce. |
| |
| "Posluž si," ukážu na jídlo a pití, které donesl Zavážka, "a přitom se zkus ještě na něco rozpomenout. Cokoli by mi pomohlo. Poslední myšlenka, nutkání, osoba, kterou jsi potkal, místo, na které jsi došel, nebo něco divného, co ti nesedělo. Třeba ti plný žaludek umožní se lépe soustředit, když ti v něm bude kručet. A nebo možná tohle?" Zašmátrám v kapse a vytáhnu jeden zla»ák a hodím ho do vzduchu směrem ke klukovi. "Ještě jeden takový tam na tebe čeká, kdyby ses náhodou na něco rozpomenul." Důraz položím na slovo "náhodou" a lehce šibalsky se usměju. |
| |
| V salónku „Auti má pro jednou pravdu. Přestaňte si navzájem nadávat a začněte trošku společně uvažovat, jak vyřešit náš problém. Teda spíš váš. Já teď musím vymyslet, jak se dostat z toho svého,“ zareaguje unaveně Ekir na chování svých přátel. Zaboří se ještě hlouběji do křesla, konečky prstů rytmicky bubnuje do jeho opěradla. Lehce přivírá oči a nad něčím dumá. „U dobrotivého Lamiuse! Co to povídáš, jaké úmrtí, zjevení a útěk na Univerzitě?“ táže se hodně vyděšeně mladý bakalář hobita. „Povídej stalo se snad něco mistru Kaliczovi? Znám vás pár hodin a mám pocit, jako bych se procházel v noční můře,“ potichu zaúpí. „Časem si zvykneš, milý Iljane. Vítej v mém každodenním životě,“ neodpustí si Ekir jízlivou poznámku. V pokoji Chlapec hbitě chytne hozenou minci. Přinesené jídlo začne přímo hltat. Během pár okamžiků je jídlo z talíře snězeno. Ada si důležitě podrbe bradu. „Vono si moc toho nepamatuju…Jo vlastně jo! Sbírám se jako k vodchodu z toho komediantského plácku a najednou na mě řve jeden s nich a» okamžitě vypadnu. A potom mám jako pocit, že sem do někoho vrazil a pak už vůbec nic,“ řekne hodně namáhavě. Pak se mu v oku šibalsky zaleskne.„Stálo to ještě za žlu»ásek?“ |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro >Frania Thetus Et Aurio Asteria No Wean Sedis< Tajemství svitek před (modrým?, průzračným?) světlem světa odhalí…mylný překlad…spíše Skrytou pravdu svitek odhalí na světle Asterionu (modrým?, průzračným?)…>Frania Thetus< ekvivalent pro šifru, kód? Asteria No Wean – Mod… Poslední poznámka není dokončena. |
| |
| "Toto si žlu»ásek rozhodně zasloužilo, škoda jen, že nevíš, co to bylo. Ale na to už asi budu muset přijít sám. Díky za předání vzkazu, i když nebyl příliš příjemný a ani jsi jej nepředal z vlastní vůle. A také díky za tu stopu, kterou jsi mi poskytl. Teď Tě tady však už nebudu déle držet," vstanu z postele, zašmátrám v kapse a vytáhnu z ní další zla»ák. Přijdu k Adovi a podám mu jej: "Tady máš zaslouženou platbu." Otevřu mu dveře a pokynu mu: "Až po vás, mladý pane." Počkám až z nich vyjde, zamknu za sebou a odprovodím jej ven z hospody. "A dávej na sebe pozor, my se pokusíme najít toho, kdo Tě k tomu přinutil." Otočím se a vejdu zpět do hospody. Mířím přímo do salónku, kde tiše zaklepu a vstoupím do proudícího hovoru. Pokynu všem na pozdrav, usadím se do volného křesla a ponořím se do tichého rozjímání. |
| |
| V salónku Podívám se na útržek a po jeho prohlédnutí sklesle konstatuji. Hmmm bohužel jsou to pouze poznámky z Garenova překládaní posledních vět svitku Ugrien. To nám asi moc nepomůže, vzhledem k tomu, že z nás nikdo nikdo nemluví Arvedansky. A k Bezejmennému, ten se snaží vedle získat nějaké informace z toho člobrdy. Až skončí tak se k nám připojí. Počkáme na něj nebo budeme pokračovat? Teď už je to stejně jedno, už jsme nechali čas běžet příliš dlouho na rychlou jízdu do Koru, pokuď teda Garena do Koru odvezli. Nějaké nápady? |
| |
| No vida, uz jsme tu snad vsichni. Tak bychom mohli pomalicku zacit.../i> |
| |
| V Salónku Vezmu si zpět svitek. „To zas není tak úplně pravda. Pokusím se... Hmm no dejte mi chvilku...“ Začnu se snažit číst text, ale začnu koktat. „ Pod křídly... neee Na křídle... Hmm asi budu potřebovat větší chvilku . Ehm“ Odkašlu si. „Co by to tak asi... Už vím... Křídla se vzáší!!! Né to není ono. “ Z hluboka se nadechnu. „Na křídlech strachu vznáší se moc. Ano to je ono. Bude mi to asi trochu trvat.“ Kouknu na okolní. „Bavte se. A já se to zatím pokusím přelouskat. Asi nám to skutečně nepomůže, ale než tady jen tak sedět... Ještě Bezejmenný nám nic neřekl.“ Kouknu na Bezejmenného, ale vůbec nečekám, co řekne a hned se zaberu do svitku. Po chvíli zvednu oči. „Asi budu potřebovat pergamen a brk. Hned se vrátím.“ Vstanu a vycházím ze salónku. |
| |
| Všesmir pohledne za odcházející Annou: „Myslím, že bych vám mohl být celkem nápomocný v překladu tohoto svitku. Jsem přece jen bakalářem dějezpytu a v arvedanských textech se poměrně dobře orientuji. Pokud máte tedy zájem,“ pohlédne tázavě na Annu. „Mám takový pocit, že najednou nevíte kudy kam…“ poznamená Ekir zpoza přivřených víček, „Máte někdo něco s čím by se chtěl třeba svěřit, nějaké nové poznatky nebo tak podobně?“zeptá se jako by jen tak pro sebe, ale tak aby dal ostatním najevo, že s zarytým mlčením se nikam nedostanou. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Promítáš si postupně cestu: Z Albirea vede cesta okrajem Tabitského lesa přes kamenný most, který se klene nad Tabitským potokem až do Vřesového údolí vzdáleného dvacet mil od Města bílého mramoru. (Vřesové údolí je městečko zasvěcené bohům. V mělkém údolí nedaleko břehů Královské řeky stojí vedle sebe sedmnáct chrámů, každý patří jednomu z bohů. Půda kolem vřesového údolí je považována za posvátnou, nebo» se říká, že po ní kráčeli samotní bohové.) Až sem by měla být cesta bez problému. Z Vřesového údolí dál do Koru však můžou nastat problémy. Víš, že silnice je postavena hodně blízko toku řeky, a bojíš se a» není zatopená. To by znamenalo, že by jste museli putovat nějakých 40 mil po podmáčených loukách a polích. A pak se dostanete k říčce Nejisté. Ta nemá na celém svém toku jediný most, po kterém by mohly přejet jezdci na koních, jen jediný brod, který se ještě ke všemu nachází těsně u ústí do Královské řeky. V takovém počasí bude hladina možná i o 2 sáhy vyšší. Nejistá teče po celé své délce v jedné z trhlin(roklí), která je schůdná jen s velkými obtížemi. Po celé délce jejího toku jsou snad jen 3 provazové mosty. Jedinou možností je pokračovat po jejím toku až k místu, kde vytéká z Tabitského vřesoviště. Tam je terén nejschůdnější a to i pro koně, pokud se teda člověk chce máčet po kotníky v bahně. Bohužel by to znamenalo zacházku asi 20 mil. Po překonání Nejisté už čeká poutníka jen 15 mil do Koru po dlážděné silnici. Druhou možností je cesta po druhém břehu Královské řeky. Na této straně však nejsou řádné cesty jen různé stezky a silničky mezi malými vesnicemi a usedlostmi. Nehledě k tomu, že jste museli obcházet nebo projít Komáří louky (malá bažina se spoustou komárů). Jedinou další variantou jak se dostat do Koru je jet oklikou po kupecké stezce přes městečko Miram, což by znamenalo urazit 150 mil. |
| |
| soukromá zpráva od Morlan pro |
| |
| V salónku Tak snad už se někam pohnem...Jak už jsem říkal dole u stolu. Byl jsem se trošku poptat u bran kdo odjížděl z města. U severní brány se jednalo o drožku drahšího typu, pro paničky obchodníků, vím o kočím a pěkné ženské. U brány do Athoru projížděli dva kupci, jednoho bych hned vyloučil a ten druhý měl 2 ozbrojence. Od brány do Koru jel kupec s kůžema, víc se mi od toho senilního strážného nepodařilo zjistit. Řekl bych, že ani jedna skupinka není ta pravá, buď si našli jinou cestu nebo jsou stále tady. Nikdy nebylo řečeno, že v Koru Garena uvidíme. Navrhuju abychom ráno vyrazili časně a možná každý se dvěma koňmi, čím méně času strávíme na cestě tím lépe. a tím jsme se dostali k druhému problému... Teď bychom se měli rozhodnout kudy pojedeme, máme totiž tři možnosti. 1. nejkratší cestou kolem řeky, což je 75mil, dá se to normálně zvládnout za den, ale v tomhle počasí to nemusíme zvládnout ani za týden. 2. po druhé straně řeky, kde je horší terén, žádné cesty a Komáří louky (bažina s komáry), ale nesmíme zapomenout, že stále prší a bažiny se mohly trošku změnit. 3. oklikou 150mil, je to akorát na 3 dny, ale zdá se mi to jako nejjistější a nejlepší volba za dané situace, kdy například já nehodlám riskovat ztrátu času. Tak jak to vidíte vy a co jste zatím zjistili? |
| |
| Tak vida, přece jen něco... No, tak my jsme tady s ERLINEM!!! byli na univerzitě a děly se tam opravdu velmi podivné kousky. Když jsem vešli do pracovny mistra Garena, stál u jeho stolu nějáký učetní Deten, něco mumlal a držel v ruce hořící svitek. Když domumlal, svitek shořel a on umřel. Udělám malou pauzu. Ostatně jako vždy. Nicméně jsme ho samozřejmě prošacovali a pan kouzelník zatím šel pro nevím koho. Mírně si odkašlu a zatvářím se neutrálně. No a pak mě začalo mrazit v zádech a jen tak zničeho nic se tam zhmotnil, teda, kdo ví, jestli zhmotnil, sám Alwarin Bílý a držel v ruce ten svitek, který před chvílí shořel. Stíháte to jo? Přeletím zrakem posluchače, jestli náhodou někdo něco nepotřebuje zopakovat, a vzápětí pokračuji dál. No a tan Alwarin řekl, že neví proč, ale že je ten svitek důležitý a že ho máme vzít a vrátit se a tuším že máme spěchat. A tak jsme vyběhli a jsme tu. Ještě jsme chvíli diskutovali s Ekirem, ale to vám snad bude chtít říct sám. Tázavě pohlédnu na Ekira. A Erlin by mohl říct něco o tom zatraceném svitku, ne? |
| |
| V Salónku Zarazím se ve dveřích a otočím se. „Děkuji za nabídku. Nevím, možna. Večer. Uvidí se.“ Podívám se vyzývavě na Erlina. „Večer.“ Usměju se, trochu se začervenám a pokračuju v chůzi do svého pokoje pro pergamen, brko a inkoust. |
| |
| Zachytím pohled Anny a začnu lehce rudnout, takže raději sklopím hlavu a hledám ten svitek. Ano ano, ten svitek. Kde jsem ho jen...aaa tady je. Vítězoslavně ho všem ukážu, abych se zbavil jakýchkoliv pohledů na sebe. Popravdě, spěchali jsme sem, takže jsem se na něj ještě nestihl ani podívat, ale vzhledem k tomu, co se stalo na Univerzitě bych řekl, že to je klíč k tomu co se děje. Jo a i Alwarin se bojí o život Garena, škoda jen, že nám neřekl, co jej k této doměnce vedlo, jestli neví něco, co by nám pomohlo. Zatím co mluvím, rozevřu jej a položím na stůl tak, abych si jej mohli prohlédnout i ostatní. Večer. Večer.... |
| |
| „U Sedmnáctky, to snad nemyslíte vážně! Pan Deten, že je mrtev? Co se to děje? A co mistr Kalicz, jak je mu a kde to zůstal?“ ?“ptá se s vytřeštěnýma očima Iljan. Celý přitom zbledne, na okamžik to vypadá, že se skácí v mdlobách. Pak se obrátí k Anně a s neveselým úsměvem na rtech řekne: „Pokud bude možnost rád vám vypomohu,“ pohledne zpět k hobitovi, „nějaké další informace nemáte? Myslím jako proč Deten zemřel nebo tak podobně?“ „Morlane nezapomeň, že přes Miram se dostaneš jenom Horního Koru a do ostatních častí se musíš stejně dostat přes řeku člunem nebo loďkou,“ upozorní Ekir na trhlinu v Morlanově plánu, „No podívejme se, Eklin se nám konečně probral ze snů. Abych rozptýlil obavy a pitomé podezření tady Autiho řeknu vám pro koho tu lahvičku sháním. Doufám, že si někde nepustíte pusu na špacír, jinak budu ještě ve větších, s prominutím, sračkách než jsem teď.“ Unaveným pohledem projde všechny v místnosti. „Tu pitomou lahvičku mám pro Ciezislava Záhořského. Teď už si doufám SPOKOJEN Auti. A teď bych rád věděl jak mi pomůžeš zbavit se toho chlapa dole. Ovšem bez toho aniž by tekla krev,“ otáže se tentokrát hodně jízlivě. MH: Ciezislav Záhořský Tento muž zachránil život už bezpočtu dobrodruhů a učenců ze spárů bestií ze Stínového světa. Není to tím že by byl největším lovcem přízraků, tedy alespoň v dnešní době jim již není. Jeho zásluha tkví v něčem úplně jiném: Je autorem několika svazků, které jsou po celém Asterionu velmi ceněny a známy, „Klíče bytostí astrálních aneb Průvodce po stvořeních Světa stínového“. |
| |
| Máš pravdu Ekire, ale na tuhle maličkost jsem nezapoměl. Co myslíš je lepší nepřejít řeku či její toky v půli cesty od Koru, vracet se a obcházet jinudy nebo zjistit jak jsou připravení na přepravu mezi částmi města Kor? Mimo to nám nebylo řečeno do které části Koru se máme dostat, takže najít nás je jejich problém, i když to nerad připouštím, a pokuď se tam máme setkat s Garenem tak řešili nebo řeší stejný problém jako my s přepravou. Ale ještě stále jsem neslyšel názory ostatních, kudy teda pojedeme? A pojedou s náma i zde přítomní návštěvníci university čar a kouzel? A co sakra zjistil Bezejmenný? Chce to pro každého 2 koně, určitě to chce pro každého 2 koně, kde můžu sehnat pro každého nějakého dalšího použitelného koně? Bezejmenný bude zase nadávat, ale stejně to chce víc koní... Čas se šine a my nejsme vůbec připraveni na cestu, kde potom všechno seženem???? |
| |
| V Pokoji Kde jsem ho jen mohla, a tady je... No, asi bych se tam mohla vrátit. Vyjdu s pokoje a šinu si si to zpět do sálónku. Tam se opět posadím a začnu přelouskávat ten svitek. |
| |
| V salónku To mi připomíná jednu písničku, která končí slovy "to jsme se dostali do pěkné pr..." Obrátím se na Ekira a snažím se na tváři vykouzlit ten nejnevinější pohled, jakého jsem schopen, a naprosto bezelstně se zeptám: A proč by nemohla téct krev? Když vidím, jak to s ním škublo, tentokrát diplomatickým hlasem dodám: Podívej Ekire, to, že jsem ti tu lahvičku nedal, není moje vina. To jsme si snad už vyříkali. Klidně jsi mi mohl pošeptat, o co jde, a bylo by to bez problémů. Ale to už je v této chvíli naprosto jedno. Řekni mi jen, proč ho prostě nemůžu zabít, anebo nakolik může zůstat poškozený. Nebo má někdo lepší nápad? Přelétnu ostatní letmým pohledem. Vlastně vy asi nevíte, o co jde, že? No prostě dole je nějaký špicl, který se zajímá o tu lahvičku od našeho hospodského zabijáka. Ekir s ním i s lahvičkou měl svůj plán, ale nějak jsme si neporozumněli, a tak tady máme o problém navíc. Na chviličku se zamyslím. No počkej, počkej. Neříkal jsi ale, že ten zvěd není nebezpečný? Postě mu buď pohrozíme anebo si ho vůbec nebudem všímat, ne? Zbytečná práce s uklízením... co? Opět se tázavě rozhlédnu, tentokrát ale skončím s pohledem na Ekirovi. Už by taky mohl konečně s něčím souhlasit... Jo, to jsem ještě chtěl! Vytrhnu se ze svého zadívání. Je mi fuk, kudy pojedeme, souhlasím se vším... Stejně nikdy není po mém, tak proč si kazit hezký den nějakou pitomou hádkou... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Zbraně: Treskomír, kovář – asi nejlepší mečíř v Alberiu, za svojí práci si také, ale účtuje nemalé peníze; učil se u trpaslíku v Kwesaru, málomluvný hromotluk, mluví podivnou směskou několika nářečí, bydlí ve Vnitřní čtvrti Zbroje a štíty: Gilmius Střecha – starý zbrojíř, který vede několik dalších schopných zbrojířů, narodil se na Albireu, na čemž si velmi zakládá, považuje se za velkého patriota a vlastence, bydlí ve Vnitřní čtvrti Koně a povozy: Ondroj Divinski – koňský handlíř, prodává sice trochu nadsazeně, ale jeho koně jsou ty nejlepší, vždy» je kupuje od svých příbuzných z Koňských pastvin, bydlí ve Přístavní čtvrti Byliny a lektvary: Wen Ši Tao – skřítčí bylinkář, alchymista a obchodník; je učedníkem slavného skřítčího alchymisty a bylinkáře Šé Wu Kena od něhož z jeho dílny v Athoru dováží ty nejlepší lektvary a skřítčí byliny; vždy s úsměvem na tváři Magické předměty: Flícius Fazolka – „Flíček“ hobití alchymista z Pelsova domu; znalec „všemožných arvedanských magických udělátek“; opravdový odborník, pro některé postavy z družiny možná přítel, ochotný prozkoumat právě nalezený magický předmět, samozřejmě jen z výjimkou doby některého z devíti denních jídel Šaty: Elvína Krákovová – krejčová, nešije nějak závratně pěkné oblečení, důležité ale je, že její specialitou je oblečení pro lovce, stopaře a podobně, dají se u ní koupit i různé přikrývky a deky, Vnitřní čtvr» Boty: Puštík Kováč – švec, Vnitřní čtvr» Koželuh: Ulbert Ctiborád, Vnitřní čtvr» Peníze: Rugova úschovna cenností – trpasličí banka, ve které máš uloženy své peníze, Zlatá promenáda Potraviny a jiné zboží: Tržiště v Přístavní čtvrti, nebo Malá tržnice ve Vnitřní čtvrti |
| |
| „Jen prostě nechci a» zbytečně teče krev. Jasný?!? Už asi vím jak na něj. Takže pokud nemáš již jiné námitky, dej mi tu lahvičku a já už ze svých problému nějak vylížu,“ říká Ekir a při tom pohlíží na hobita s vyčítavý a tvrdým pohledem. „Pppokud nemáte...nenepotřebujete prozatím mou pomomoc, tak se vzdálím. Dodomnívám se, že bych měl ooo nastalé situaci informovat také představitele Univerzity. Popokud mě ttedy oomluvíte,“ vykoktá ze sebe Všesmir, ostaví se a rychle couvá ke dveřím. Jeho obličej změní svou barvu na křídově bílou. |
| |
| No dělej, jak chceš... Během svých slov vstanu, vylovím odněkud ze záhybů svého oděvu TU malou lahvičku a podám ji Ekirovi. Hodně štěstí, starý příteli...Ach jo, proč si musí stále všechno dělat posvém. Jak tohle skončí, no to jsem upřímně zvědavý. |
| |
| V salónku Sednu si ke stolu a začnu pomalu a s rozvavou překládat svitek a překlad zapisovat. |
| |
| Nevím, proč se mi ten dnešní den nějak vleče, přitom před chvílí letěl jako ďas... Hej VY. Ujmu se slova po Ekirvě odchodu a počkám, až i Anna zvedne hlavu od toho zpropadeného svitku. Pojďme věci řešit konstruktivně. Máme jet do Koru, tak tam prostě jeďme, a to pokud možno co nejrychleji. Já osobně bych dal Morlanovi s výběrem cesty volnou ruku. Nemám k tomu výhrady a pokud někde sehnal informace, a» vybere on, beztak tomu možná i rozumí. Mlčky pohlédnu na Morlana.Tak se prostě seberme, nakupme věci a zítra v poledne už můžeme být na cestě! Má někdo nějaké námitky? Většina vyhrává... Sakra jako bych ta slova už někde říkal nebo slyšel... Asi nějaké Deja-vu, nicméně jsem ale zvědavý, co na to ti pacholci řeknou. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Na křídlech strachu vznáší se moc. Neexistují zrůdnější stvoření než jsou skřeti, nikdy se nerodí přesto jsou jich tisíce. Však i skřet je proti temnému draku jen malé nic. Moc draků je obrovská. Boří naše hradby, zabíjejí náš lid v jejich plamenech se obrací vniveč všechny naše smyslové minulí. Jak mohli bohové mohli dopustit, že půdu Asterionu pošpinila taková odporná stvoření? |
| |
| V salónku Hmm.. Cože.. AAAAAAAAAA... No ano. Zvednu oči od svitku. Samozřejmě Auti. Ano... Jasně, to je ono... jak mohli bohové dopustit!! To je ono. Co že jsi říkal? Do Kóru. Ano hned, hned vyrazíme. Zase sklopím hlavu a zaberu se do svitku. ..Jak mohli bohové dopustit, že zem.. štěrk.. ne.. půda Asterionu znečistila... rozbila... pošpiila... ušpinila?... |
| |
| Když Ekir vysloví tak slovutné jméno, tak se proberu ze svých myšlenek a pohlédnu nejprve na Ekira a pak na všechny okolo. Až můj pohled padne na třesoucího se Iljana. Co se to s tím klukem... Hmm, Ekir shání nějakou lahvičku, kterou měl u sebe včera ten šílenec, a ještě ho někdo špehuje. Všichni jsou zabraní do svých problémů, já mám také svoje, ale... Ta reakce... "Počkej, příteli," zadívám se na Iljana, "myslím, že nám tvé vědomosti budou ještě velikou pomocí při čtení těchto dvou svitků. Přeci jen nikdo z nás není tak zběhlý v dějezpytu a i naši mágové se spíše věnují svým specializacím. Mohu tě tedy ještě poprosit, abys tady s námi chvíli setrval? Byl bych ti velmi vděčen a věřím, že nemluvím jen za sebe, ale za celou naši družinu." Tázavě se na něj zadívám, propletu si prsty obou rukou a opřu si o ně bradu. |
| |
| Zvednu hlavu a spustím tok svých slov: "Mezitím, co jste byli zjiš»ovat, co se stalo s Garenem, tak jsem si vysedával dole v krčmě a zanedlouho dorazil Ekir a dal se se mnou do hovoru. Žel jsem mu nebyl schopen nic říct, protože na mně včerejší příhoda zanechala nepříjemné následky a také jsem byl po té šarvátce poněkud neschopný vnímat, tak jsem nevěděl, co se dělo. Když tu se najednou otevřely dveře a dovnitř vstoupil ten kluk a s nepřítomným pohledem v očích nám řekl, že máme cestovat do Koru, jinak Garena najdeme na nejbližším hřbitově. Ale to už jste zaslechli. Nuž, jal jsem se ho ale zpovídat, jestli z něj nedostanu nějakou další zajímavou informaci, protože když donesl ten vzkaz, tak byl zřejmě pod vlivem nějaké šalby ne-li černé magie. Jediné ,co jsem od něj však zjistil, bylo, že ráno 'uklízel' po potulných kejklířích, načež se chtěl vydal ke chrámu boha Slunce. Když však odcházel od kejklířů, tak do někoho vrazil a pak už si nic nepamatuje." Zhluboka se nadechnu a dodám: "Jediné, co mě napadá, je zajít se podívat na to prostranství, kde byli kejklíři, ale silně pochybuji o tom, že tam ještě něco najdeme. A další věc je ta, že pokud se ti únosci drží pohromadě, tak ještě dnes byli tady v Albireu, takže to podporuje i tu Morlanovu domněnku, kterou zjistil u brány." Na chvilku se zahledím do prázdna a ještě ze mě vypadne: "A možná bychom z toho mohli usoudit i kudy opustili město, tedy jestli cestovali přirozenou cestou. A tedy i to, kudy bychom se mohli ubírat my. Vy toto město znáte lépe než já, kterou branou by tak mohli odcestovat, aby to měli co nejblíže od těch kejklířů? Nebo snad odjeli s těmi kejklíři? Nevěřím, že by byla náhoda, že ten čaroděj byl zrovna tam." |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tři městské brány, jediné „oficiální“ možnosti pro vstup do města, mohou v případě nebezpečí zabránit proplouvání lodí i pohybu po cestách. V noci bývají kvůli bezpečnosti obyvatel uzavřeny. Severní brána tyčící se nad Královskou řekou v místě, kde opouští město, byla pojmenována podle Riodena I., znovuzakladatele Albirea a bývalého krále Východního království, a prochází jí cesta vedoucí do Nového Amiru. Firunova brána (podle Firuna, lorda Albirea) nachází se na západě a přehrazuje Královskou řeku na vtoku do města a zároveň cestu do Koru a dál až do Sintaru. Východní nese jméno Montera, prvního guvernéra Východní dálavy, a kromě cesty do Athoru a Elfech kopců kontroluje tok Měsíční řeky. Kromě těchto bran existují ještě dvě malé branky, používané pouze místními obyvateli, jedna v jižních hradbách a druhá ve východních. Brány jsou otevřeny vždy hodinu před svítáním a zavírají se setměním. U každé brány stojí posádka stráží. Za hradby jsou vpouštění všichni příchozí. Kupci, či jiní lidé směřující vezoucí zboží musí zaplatit poplatek za vstup do města. Výše poplatku se odvozuje od množství zboží. Větší náklady jsou podrobeny prohlídce, jestli věci mířící do města nepatří k zakázaným komoditám. Poplatek za vstup musí také zaplatit větší skupiny ozbrojenců. Pokud nemá příchozí na zaplacení poplatků je s okamžitou platností vykázán zpět. Všichni příchozí jsou většinou zběžně a velmi namátkově prohlédnuti jestli se jejich tváře nepodobají popisu hledaných zločinců. Což neplatí u ozbrojených skupin, ty jsou prohlédnuty důkladně. Směrem z města pak je kontrola minimální. Po setmění nejsou lidé vpouštění za hradby města, existuje jediná vyjímka. A to pokud dotyčný vlastní glejt, který mu takovýto vstup dovoluje. Poplatkům za vstup lze předejit také vlastnictvím příslušného glejtu (nebo jeho věrnému falzifikátu). |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tři městské brány, jediné „oficiální“ možnosti pro vstup do města, mohou v případě nebezpečí zabránit proplouvání lodí i pohybu po cestách. V noci bývají kvůli bezpečnosti obyvatel uzavřeny. Severní brána tyčící se nad Královskou řekou v místě, kde opouští město, byla pojmenována podle Riodena I., znovuzakladatele Albirea a bývalého krále Východního království, a prochází jí cesta vedoucí do Nového Amiru. Firunova brána (podle Firuna, lorda Albirea) nachází se na západě a přehrazuje Královskou řeku na vtoku do města a zároveň cestu do Koru a dál až do Sintaru. Východní nese jméno Montera, prvního guvernéra Východní dálavy, a kromě cesty do Athoru a Elfech kopců kontroluje tok Měsíční řeky. Kromě těchto bran existují ještě dvě malé branky, používané pouze místními obyvateli, jedna v jižních hradbách a druhá ve východních. Brány jsou otevřeny vždy hodinu před svítáním a zavírají se setměním. U každé brány stojí posádka stráží. Za hradby jsou vpouštění všichni příchozí. Kupci, či jiní lidé směřující vezoucí zboží musí zaplatit poplatek za vstup do města. Výše poplatku se odvozuje od množství zboží. Větší náklady jsou podrobeny prohlídce, jestli věci mířící do města nepatří k zakázaným komoditám. Poplatek za vstup musí také zaplatit větší skupiny ozbrojenců. Pokud nemá příchozí na zaplacení poplatků je s okamžitou platností vykázán zpět. Všichni příchozí jsou většinou zběžně a velmi namátkově prohlédnuti jestli se jejich tváře nepodobají popisu hledaných zločinců. Což neplatí u ozbrojených skupin, ty jsou prohlédnuty důkladně. Směrem z města pak je kontrola minimální. Po setmění nejsou lidé vpouštění za hradby města, existuje jediná vyjímka. A to pokud dotyčný vlastní glejt, který mu takovýto vstup dovoluje. Poplatkům za vstup lze předejit také vlastnictvím příslušného glejtu (nebo jeho věrnému falzifikátu). |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tři městské brány, jediné „oficiální“ možnosti pro vstup do města, mohou v případě nebezpečí zabránit proplouvání lodí i pohybu po cestách. V noci bývají kvůli bezpečnosti obyvatel uzavřeny. Severní brána tyčící se nad Královskou řekou v místě, kde opouští město, byla pojmenována podle Riodena I., znovuzakladatele Albirea a bývalého krále Východního království, a prochází jí cesta vedoucí do Nového Amiru. Firunova brána (podle Firuna, lorda Albirea) nachází se na západě a přehrazuje Královskou řeku na vtoku do města a zároveň cestu do Koru a dál až do Sintaru. Východní nese jméno Montera, prvního guvernéra Východní dálavy, a kromě cesty do Athoru a Elfech kopců kontroluje tok Měsíční řeky. Kromě těchto bran existují ještě dvě malé branky, používané pouze místními obyvateli, jedna v jižních hradbách a druhá ve východních. Brány jsou otevřeny vždy hodinu před svítáním a zavírají se setměním. U každé brány stojí posádka stráží. Za hradby jsou vpouštění všichni příchozí. Kupci, či jiní lidé směřující vezoucí zboží musí zaplatit poplatek za vstup do města. Výše poplatku se odvozuje od množství zboží. Větší náklady jsou podrobeny prohlídce, jestli věci mířící do města nepatří k zakázaným komoditám. Poplatek za vstup musí také zaplatit větší skupiny ozbrojenců. Pokud nemá příchozí na zaplacení poplatků je s okamžitou platností vykázán zpět. Všichni příchozí jsou většinou zběžně a velmi namátkově prohlédnuti jestli se jejich tváře nepodobají popisu hledaných zločinců. Což neplatí u ozbrojených skupin, ty jsou prohlédnuty důkladně. Směrem z města pak je kontrola minimální. Po setmění nejsou lidé vpouštění za hradby města, existuje jediná vyjímka. A to pokud dotyčný vlastní glejt, který mu takovýto vstup dovoluje. Poplatkům za vstup lze předejit také vlastnictvím příslušného glejtu (nebo jeho věrnému falzifikátu). |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tři městské brány, jediné „oficiální“ možnosti pro vstup do města, mohou v případě nebezpečí zabránit proplouvání lodí i pohybu po cestách. V noci bývají kvůli bezpečnosti obyvatel uzavřeny. Severní brána tyčící se nad Královskou řekou v místě, kde opouští město, byla pojmenována podle Riodena I., znovuzakladatele Albirea a bývalého krále Východního království, a prochází jí cesta vedoucí do Nového Amiru. Firunova brána (podle Firuna, lorda Albirea) nachází se na západě a přehrazuje Královskou řeku na vtoku do města a zároveň cestu do Koru a dál až do Sintaru. Východní nese jméno Montera, prvního guvernéra Východní dálavy, a kromě cesty do Athoru a Elfech kopců kontroluje tok Měsíční řeky. Kromě těchto bran existují ještě dvě malé branky, používané pouze místními obyvateli, jedna v jižních hradbách a druhá ve východních. Brány jsou otevřeny vždy hodinu před svítáním a zavírají se setměním. U každé brány stojí posádka stráží. Za hradby jsou vpouštění všichni příchozí. Kupci, či jiní lidé směřující vezoucí zboží musí zaplatit poplatek za vstup do města. Výše poplatku se odvozuje od množství zboží. Větší náklady jsou podrobeny prohlídce, jestli věci mířící do města nepatří k zakázaným komoditám. Poplatek za vstup musí také zaplatit větší skupiny ozbrojenců. Pokud nemá příchozí na zaplacení poplatků je s okamžitou platností vykázán zpět. Všichni příchozí jsou většinou zběžně a velmi namátkově prohlédnuti jestli se jejich tváře nepodobají popisu hledaných zločinců. Což neplatí u ozbrojených skupin, ty jsou prohlédnuty důkladně. Směrem z města pak je kontrola minimální. Po setmění nejsou lidé vpouštění za hradby města, existuje jediná vyjímka. A to pokud dotyčný vlastní glejt, který mu takovýto vstup dovoluje. Poplatkům za vstup lze předejit také vlastnictvím příslušného glejtu (nebo jeho věrnému falzifikátu). |
| |
| V salónku Na chvilku se zamyslím. Jestli chcou stihnout stejný termín do Koru jako my, tak budou muset nejpozději zítra vyrazit. Za tohoto počasí to bude trvat všema cestama asi 3 dny. Nejkratší cesta je po pravém břehu řeky, ale s tímhle neustávajícím deštěm se toho může nejvíce potentovat. Druhá je po druhé straně řeky, která skýtá podobné problémy. Třetí je oklikou, ale nejjistější, kterou bych jel já. Myslím, že naši nekamarádi to udělají stejně.... Půjčit si pro každou osobu druhého koně, koupit zásoby asi na 5dní kdybychom museli z Koru hned pryč... Tempo bude udávat Bezejmenný... Vyrazili bychom zítra brzy ráno, spěchali, dojeli do Koru a zkusili zjistit jestli nějací vhodní kandidáti přijeli do města nebo zajistit, že se dovíme až přijedou. Druhá možnost je vyjet kolem doby oběda doufat, že je potkáme cestou a nějak si to s nimi vyřídit. Ale rozhodně už MUSÍME sehnat vše potřebné. Takže se k tomu rychle VŠICHNI vyjádřete, jestli brzy ráno nebo kolem poledne a» se vše potřebné sežene!!! po dokončení své .... řeči netrpělivě čekám co ostatní řeknou, protože už mě trochu s.rou. |
| |
| V salónku "Myslím, že by stálo za to alespoň zjistit, jestli ti kejklíři opustili město a jestli náhodou necestují do Koru nebo alespoň tím směrem. Pořád musím přemýšlet o tom, proč zrovna ten šalebník byl zrovna u nich, když se sklízeli. A navíc, jak se dá nejlépe skrýt svázaný člověk, aby nebyl na očích? Do nějakého povozu. A kdyby náhodou byly mé myšlenky špatné, tak se jich alespoň můžeme zeptat, jestli neviděli něco divného, když tam byl ten klučina. No a pokud do Koru necestují, tak máme smůlu a nic se nedozvíme," přemýšlím nahlas. "Takže navrhuji, aby někdo zjistil, kam se ti kejklíři vydali a zbytek může zařizovat další věci. Anna s Erlinem a Iljanem, pokud bude souhlasit, se podívají na ten svitek a útržek z Garenových zápisků, který jste našli v jeho domě. Morlan sežene koně, Autorikos by mohl vyslídit ty kejklíře a já tady pomůžu odlákat pozornost od Ekira. Myslím, že přípravy bychom mohli stihnout ještě dnes a na cestu asi vyrazíme až zítra ráno tou cestou, kteoru navrhuje Morlan, pokud se na základě nějakých dalších poznatků nerozhodne jinak. V noci se mi cestovat příliš nechce, ještě v takovém počasí. Někdo má jiný návrh?" uzavřu svou řeč otázkou a přejedu pohledem celý salónek. |
| |
| Někdy si připadám, že mě všichni ignorují... Mor na to, vždy» dnešek sotva začal... Návrh zní docela dobře, zkusím se na ty kejklíře doptat, pokud bych se do večera nevrátil, zřejmě jsem našel Garena... Pronesu s lehkým úšklebkem. Následně se zvednu a opustím celou společnost. No to jsem zvědavý, jestli je tam stále stejně hnusně. Přemítám cestou do svého pokoje. Snad to pláš» trošku zachrání... |
| |
| Iljan se po odchodu Ekira trošku uklidnil. Přesto vypadá, že chtěl odejít co nejrychleji a opustit vaši společnost. Zarazí ho až Bezejmenného slova. „Dobrá tedy, mohl bych vám s překladem tohoto svitku pomoci. Upozorňuji vás však, že si nikdy nebudeme jisti, zda jsme udělali přesný překlad. Vždy» i Mistr Garen mnohdy překládá jeden svitek celé aldeny,“ rezignuje na svůj dřívější plán. Přejde k Anně a zároveň pohledne a Erlina. „Myslím, že by bylo nejlepší jít překládat na Univerzitu. Měli bychom tam nejlepší zázemí v celém Albireu a mohli bychom použít i její knihovnu. Tedy pokud by vám to tak vyhovovalo,“ otáže se na obou čarodějů. |
| |
| V salónku „Nu tedy dobrá, půjdeme na universitu. Třeba hned. Co ty na to Erline?? Myslím, že tady nebudu stejně nic platná. A navíc se zase něco nového dozvím“ |
| |
| Super, konečně se někam dostáváme. I když jako obvykle Anna a Erlin přímé otázky neslyší.... Zato Autorikus souhlasí už podruhé, zlatý to klučina. Takže potřebujeme 6 koní od Ondroj Divinski, jídlo od Malá tržnice a u Elvína Krákovová koupím nějaké náhradní deky a pro sebe šaty, protože v tomhle počasí to budu zřejmě potřebovat... Takže nikdo na mě žádné speciální přání nemá... Věci budou u mě doma, stejně jako koně, i když ty bych mohl poslat do slona. Ještě se při nákupech rozhodnu. Nashle pánové, snad se ještě potkáme a pokuď možno i s Garenem. |
| |
| Když vidím odcházet Ekira, tak pomalu vstanu a následuju ho. Přes rameno ještě prohodím ke zbytku: "Když budete mít vše, co je třeba, tak se sejdeme zase tady. Ještě dnes, pokud to bude možné. Pokud ne, tak nějak zajistěte, a» se tady dozvíme, co s vámi je. A» vás štěstí provází." Vyjdu ze salónku a zavolám na Ekira: "Počkej na mne, drahý brachu, mohu Tě ještě zdržet na pár slovíček?" Dojdu k němu a šeptem dodám: "Nevím, zda sis toho všiml, ale když jsi zmínil důležitost toho flakónku, tak se náš mladý bakalář začal chovat nějak divně, ač s Tvým odchodem očividně pookřál. Jsi si doufám vědom, že dnes o ní bude vědět celá univerzita magie. Co s tím mají společného mágové? A hlavně... Co je v té skleničce tak zajímavého?" Na chvilku se odmlčím, ale ještě znovu šeptem navážu další myšlenkou: "Nemusíš mi odpovídat, pokud na tvém rychlém odchodu závisí tvůj život. Ale pokud je tomu tak, tak mi alespoň dovol ti pomoci." |
| |
| V salónku "Pojďme tedy, není proč otálet. Jak jsem se díval na svitek, čeká nás opravdu velký kus práce. Jestli potřebujete počkám vás zde. Než si zajdete do pokojů pro věci, které budete potřebovat,“ vypadá to, že myšlenkou na překlad toho svitku je Všesmir najednou velmi nadšen. Posadí se na židli a pozoruje Annu a Erlina. „Mezitím mi prosím ještě jednou podejte ten útržek pergamenu, který jste nalezla v domě Mistra Garena. Rád bych si ho ještě jednou pořádně prohlédl,“ poprosí Annu. Na chodbě Ekir si rezignovaným pohledem zhodnotí Bezejmenného. Povzdechne si. „Tak teda dobře povím ti trochu blíž, co se tady jedná. Doufám, že toho nebudu litovat. Co se týče Iljana, nebál bych se , trochu ho znám. Myslím si, že ho spíš vylekaly Autiho kecy o zabíjení. Náš bakalář je velký idealista a pacifista. Jaké mágy máš na mysli? Jestli ty z Univerzity, tak se nemáš čeho obávat, sami spolupracují s Ciezislavem Záhořským a jeho lovci přízraků. Ta lahvička má něco společného s kněžími a stínovými příšerami. Všechno mi nebylo řečeno, ale něco jsem si domyslel a nebo se doptal. Víš, že kněží Sedmnácti bohů, hlavně ty mocnější a oddanější mají své magické pomocníky? No tak ti jsou jakousi odměnou bohů a pocházejí ze Stínového světa. No určitě sis někdy všiml třeba u knězů Učence, že mají vždy po ruce malého zeleného skřítka v fialovém. Tak o takových bytostech mluvím. Ti noví temní bohové, co jich je teď jako hub po dešti, svým kněžím propůjčují možnost mít taková stvoření. Samozřejmě, že tato stvoření jsou stejně temná jako jejich bohové. A ten šílený bojový kněz, kterého jste včera zabili, měl asi taky takového strašlivého pomocníčka. Ta lahvička asi obsahuje lektvar pomocí, kterého je ten kněz schopen toho tvora plně ovládat. A jelikož tito tvorové se na Asterionu objevili společně s jejich temnými bohy a jsou ze Světa stínového, tudíš vlastně noví a neznámí, zajímá se o ně s pochopitelných důvodů i mistr Záhořský. Ten mág, co tu lahvičku chce si myslí, že by se s pomocí tohoto lektvaru daly ovládat i jiné myšlenkové bytosti, což je myslím úplná pitomost. A teď se musím nějak musím obejít toho špeha tam dole…“ dopoví šeptem Ekir a tázavě pohledne na Bezejmenného. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Snad každá brána ve větším městě je nějak magicky stíněna. Různé magické runy v kamenném portálu brány mají za úkol odhalovat nebo rušit hlavně různá maskovací kouzla, a» už se jedná o různé typy metamorfózy, neviditelnosti či iluzí. Tyto opatření jsou hlavně v Dálavách celkem časté. Proč se používají je snadné si domyslet... |
| |
| Podívám se nedůvěřivě na Všesmira. Ale beze všeho. A podám mu svitek. Tak já se jdu připravit. Překlad si ale beru s sebou. Asi jsem moc nedůvěřivá ale, hlídej ho tady (k hadovi). Nezpouštěj svitek ani Všesmira z očí. A kdyby se cokoliv dělo hned se ozvi. Nechám hada klasickým způsobem slézt někde do stínu kde nebude vidět a jdu se připravit. |
| |
| Odcházím sehnat věci. |
| |
| soukromá zpráva od Autorikos pro |
| |
| Všichni kromě Bezejmenného a Ekira již opustili hostinec U Slona a vydali za svými povinnostmi. Doprovázení neustálým deštěm se proplétali ulicemi města ke svým cílům. V pohledech lidí proudících po ulicích se zračila nálada srovnatelná s počasím. I na vás doléhá břímě sklíčenosti a zmaru. Šlapaje po mokrých kočičích hlavách musíte uskočit pokaždé, když kolem vás projede cvalem povoz či kočár, abyste se vyhnuli vodopádu nahnědlé vody z obrovských kaluží. Při každém pohledu běsnící živel řeky se musíte zaobírat znepokojivou myšlenkou, co se bude dít až se řeka vylije ze svého koryta a zaplaví nábřeží. Knihovna Univerzity magie Kouzelníky jejich kroky zavedly až do spletitých útrob Univerzity. Už sám vstup na její magickou půdu má na mysl blahodárný účinek. Svatostánek magie a vědění si žije svým jedinečným životem. Vždyť otevření dalších dveří může znamenat vstup na rozkvetlou louku na niž dopadají hřejivé sluneční paprsky. Chodby jsou ozářeny světlem z magických pochodní a stěny jsou mnohdy zdobeny mozaikami. Panuje zde poměrně čilý ruch, potkáváte studenty spěchající na přednášky, postarší učence, Bílé čaroděje, některé z kněží Sedmnáctky, zahlédli jste dva nebo tři subotamské mnichy a dokonce jednoho světlonoše. Hned po vstupu na univerzitní půdu se chování Všesmíra změní. Zase z něj vyzařuje aura mladého učence přesvědčeného o své neomylnosti. Sálá z něj stejné sebevědomí jako před pár hodinami, když vás bez servítek napadl kvůli vašemu způsobu obživy. Se všemi se zdraví, zastavuje své známé a snaží se doptat na mistra Kalicze. Až se mu nakonec dostává odpovědi. Mistr od chvíle, kdy byl svědkem skonu Detena, je v pracovně arcimistra. Nakonec stanete před masivními dveřmi do knihovny, které pokrývá množství vyřezávaných symbolů. Iljan uchopí kliku a vkročí dovnitř. Překročíte práh a s prvním nadechnutím je vám zřejmé, kde jste. Vzduch je prosycen vůní bezpočtu starých knih a svitků, inkoustu a knihařského lepidla. Samotná knihovna je mnohem větší než se na první pohled zdá, po celém obvodu jsou rozmístěny regály a skříně, které mizí v různých uličkách a jiných zákoutích. Kdokoli zvedne svou hlavu je ohromen. Místnost zabírá takřka tři poschodí, které jsou pomocí schodišť a ochozů rozděleny na několik úrovní. Nad tím vším se pak vznáší ohromný křišťálový lustr, který osvětluje celou knihovnu, snad není ani zavěšen u stropu a jen tak levituje nad zemí. Přesně pod ním v pomyslném středu místnosti se nachází velká socha Učence, který dohlíží nad nerušeným bádáním. Kolem sochy jsou pak po celém sále rozmístěny stoly, čtenářské pulty a stojany na knihy. Všemír se nadechne a okamžitě spustí: „Vítejte v největší knihovně na Taře, je zde uchováno několik tisíc svazků a pergamenů. Pojednávajících o historii, magie, zeměpisu, lékařství, mýtech a mnoha dalších oborech. Najdeme si nějaké místo a hned začneme s překladem,“jeho oči zabloudí k nejbližšímu stolu, který připomíná svou délkou spíše pult. „Kde může být knihovník?“ otáže se sám sebe. Zpod pultu se mu dostane nečekané odpovědi: „Můj pán v součastné chvíli dohlíží na třízení nových svitků došlých z Rilondu. Potřebujete po něm něco bakaláři Všesmíre?“ „Ne nezbytně Tobine, jen mu pokud se ukáže dej vědět, že se pokouším přeložit jeden arvedanský svitek a jeho pomoc bych uvítal vzhledem k zmizení Mistra Garena a zaneprázdněnosti Mistra Kalicze,“ odpoví pultu. Z pod něj se na desku vyhoupne necelý metr vysoká postavička, s velkou hlavou a rukama, bledou pletí, oděna celá ve fialovém hábitu a se špičatým kloboukem zaraženým hluboko do čela. Malý skřítek se směrem k čarodějům ukloní. Teď už je zřejmé že knihovníkem není nikdo jiný než kněz Učence. Vždyť komu jinému by mohl sloužit esik, skřítek ze Stínového světa. „Vyřídím mu to,“ odvětí skřítek a ještě jednou se mírně ukloní. Iljan pokyne svým společníkům, aby ho následují, a vede je až na konec místnosti do jedné s uliček. Podle hřbetů knih a pachu zatuchliny je zřejmé, že v této části knihovny jsou uskladněny velmi staré spisy. U jednoho regálů stojí muž oděn do rouch Bílých čarodějů a se sovou na rameně a cosi usilovně hledá. Přitom si pořád něco mumlá pod nosem. Projdete kolem něj v tichosti, čaroděj si vás vůbec nevšimne a pokračuje ve svém hledání, sova otočí směrem k vám a ospalé zamrká obrovskýma očima. Zastavíte se u jednoho stol, na kterém je položen arch nepopsaných papírů několik několik naostřených brk a lahvička s inkoustem. „Tohle je ideální místo pro naši práci.Mohla byste mi Anno ukázat ten svitek, chtěl bych si ho ještě jednou pořádně prohlédnout a pokusit se pak nalézt nějaké jemu podobné,“obrátí se Iljan na čarodějku. Pohledne na nabídnutý pergamen. V té chvíli se stane nečekaná věc. Uvidíte malou rozmazanou čmouhu a mladý bakalář se dívá do vzduchoprázdna. Na stole stojí sotva patnácticentimetrový skřítek oděný v křiklavém oblečení a nad hlavou vítězoslavně zvedá pergamen větší něž je on sám. Na jeho kulaté tváři s velkým nosem a ušima se objeví obrovský usměv. „A mám ho já!!! A už ho nedostanete!“ zakřičí skřehotavým hláskem. „To snad ne! Rarášci a já myslel, že se je odsud už podařilo vystrnadit,“ procedí mezi zuby Všesmír. Pokusí se po raráškovi chňapnout, ten mu však hbitě uskočí a jako ohnivá čára přeběhne na jeden s regálů. Všesmír bolestivě sykne chytne se za prst. „Ten skrček mě stihl kousnout,“ zaúpí. „Blé, já ti ho nedám. Blé,“vyplazuje skřítek jazyk a hihňá se, „ledaže by mi dala nádherná Anna jeden za svých čarodějnických prstýnků,“ zakřičí lišácky. Brány Albirea Malému Autorikovi není dopřáno, aby spočinul v suché a teplé místnosti, musí se vláčet až k jednotlivým městským branám. U brány do Koru se mu však na jeho otázky dostane negativní odpovědi. Stráže mají odpolední službu a nikoho takového jako jsou kejklíři neviděli. Malý hobit odchází s nepořízenou. Pár kroků od brány se mu do cesty připlete otrhaný chlap. „Hele slyšel sem, cos ses ptal strážných u brán, já bych něco věděl,“vychrlí na něj a usměje se na něj bezzubým úsměvem. Celý páchne zvratky a výkaly, kůži má nezdravě bledou, celý se podivně třese. Je to otřesný pohled na člověka, kterému možná nebylo ani třicet. „Řeknu ti to, ale jenom pod jednou podmínkou,“nakloní se k hobitovi ještě blíž až je cítit jeho zkažený dech. „Potřeboval bych Axarský lektvar síly hodně silný prodává ho tady blízko alchymistka Idaxis, ta hnusná vyschlá babizna mi ho, ale nechce prodat, prý že sem na něm závislý. To je ale blbost,“,“ šeptá hobitovi a celou dobu si přitom kouše svoje špinavé nehty a ustrašeně se dívá kolem. „Tak co bereš?“zakňučí. |
| |
| No kámo, tak ty toho už moc nepožiješ... Když se ke mně nakloní, instiktivně ucuknu, ale pak rychle přejdu k profesionálnímu chování. No co mi zbývá, budiž, ať je po tvém. Počkej tady, dojdu pro ten lektvar a pak se dohodneme, ok? Počkám na jeho letmé přikývnutí a s nadávkou na jazyku vyrazím ostrou chúzí k alchymistovi. No to snad není pravda! Měli bychom si založit fond na pracovní výdaje, kdo ví, kolik ta sračka stojí... |
| |
| Na univerzitě „Ale ale , koho to tu máme. Prstenu by se ti zalíbilo? Ale krásný prsten, za kus nějakého papíru to není výhodný obchod.“ No to se povedlo, proboha... a ještě k tomu bych tady asi neměla kouzlit... No zkusíme to jinak. Začnu šramotit v kapse, abych našla něco co bych mu mohla nabídnout. Vytáhnu nejakou cetku nebo minci (spíš minci) „Já ti dám třeba tuto minci... “ Zčnu si ní hrát mezi prsty. Najednou zmizí. Poté se oběví v mé druhé ruce. Obratně si tou mincí pohrávám. A přitom úpěnivě sleduju raracha. „Tak co ty na to??“ |
| |
| Ulice Albirea „Hele počkej,“ zachrčí za odcházejícím hobitem otrhanec, „sem se myslel, že sme jinde než sme. Musíš až do Malý čtvrti. Ta kráva má krámek v Malý čtvrti je to ve třetí ulici vpravo za Univerzitou. A neříkej jí, že tě posílám já,“ odbelhá se k jedné straně ulice a tam se posadí. „Nebože by to bylo vlevo?“zahuhlá si pro sebe. Autorikos je okolnostmi a svým rozhodnutím nucen strávit na zablácených ulicích déle než by si přál. Je nucen přidat do kroku, protože čas zavírání obchůdků neodvratně blíží. Proplétá se ulicemi, přestože ještě není moc pozdě mnoho lidí nepotkává. Nakonec se mu podaří nalézt zmiňovaný krámek. I když informace ztroskotance byly hodně zmatené, byla to sice ulice vpravo ale byla až pátá za Univerzitou. Hobit nakonec stanul před vývěsním štítem: IDA - IDylická Alchymistická laboratoř. Krámek vypadá poměrně solidně, rozhodně se nedá čekat, že jeho majitelka bude šarlatánka. Autorikos vkročí do krámku, okamžitě jej do nosu praští směsice nezaměnitelných vůní, kterými se každý správný alchymistický brloh honosí. Zvonek nade dveřmi zazvoní. Štiplavý zápach síry a jiných chemikálií, bylin a koření, a pachy jejichž původ si člověk nepřeje nikdy odholit. Přední část krámku je úplně prázdná, ale za pultem je v regálech uložena spousta lahviček, flakonku, čutor a jiných nádob na tekutiny. Okamžitě je zřejmé že místní laboratoř vyrábí hlavně rozličné lektvary. „Co si budete přát?“ se zpoza jedné police unavený hlas. Ten patří ženě oděné v šedivé haleně a sukni. Je poměrně vysoká ,její postava je však neuvěřitelně vyhublá, celá vypadá tak nějak podlouhle. Její pokožka má podivně nazelenalou barvu. Obličej vráščitý s několika bradavicemi, který rámují na krátko střižené prošedivělé mastné vlasy. Při řeči se ji odhalují malé zahnědlé zuby a na hobita se dívá přes dvě velká zvětšovací skla, které drží dlouhými vyschlými prsty. Ta část ruky, kterou nezakrývá halena, je pokryta černými chlupy. Alchymistka spíše než ženu připomíná oživlou mrtvolu. „Jestli nabízíte nějaké mrtvoly myšlenkových bytostí, nemám zájem. Pokud teda nemáte hlavu strigy,“ řekne monotónním hlasem. Mrtvé těla myšlenkových bytostí nebo jejich části či orgány jsou velmi ceněny alchymisty. Kteří je pak používají při svých magických pokusech nebo z nich čerpají magickou energii. Mnoho dobrodruhů se proto živí tím, že myšlenkové bytosti vyhledávají a zabíjejí pro alchymisty. Je to sice nebezpečná práce, ale taky dobře peněžitě ohodnocena. Knihovna Univerzity magie Malý šotek si pozorně prohlíží Annino počínání. Fascinován jejími pohyby není s ní schopen spustit oči. Úsměv se mu ještě víc rozšíří. Vypadá to jakoby dospěl k nějakému rozhodnutí. „Seksakramenská nehoda, proč musím narazit na tak nádhernou samičku. Nemysli si, že ale bude po tvém Kůstko!“ vzdoruje pidižvík. Přešlápne z nohy na nohu a svitek stiskne ještě pevněji. „Co bys řekla tomuhle, ty mi dáš dvě takové lesklé věcičky a vlahý, vášnivý polibek fenko a já ti zase vrátím ten tvůj důležiťoučký papírek,“ předloží svůj oplzlý návrh. Pomalu si olízne vrchní ret a pak našpulí rty, přitom labužnicky přivře oči. „Co ty na to vlaštovičko?“ |
| |
| soukromá zpráva od Morlan pro |
| |
| Ach jo, ne že bych si teda chtěl stěžovat, ale už jsem viděl i hezčí nemrtvé... Při pohledu na alchymistku mi běhá mráz po zádech a proto si raději prohlížím lahvičky v regálech. Něco takového by mělo nosit průkaz, jestli TO je muž nebo žena nebo něco mezi, to je fakt o oči. Při otázce, co to bude, nezúčastněně prohodím: Potřeboval bych Axarský lektvar síly... Doufám, že to půjde hladce, protože mi začíná docházet trpělivost a brzo tady někdo umře. Snad to nebudu já... S černými myšlenkami zatím trpělivě čekám, co mi zřejmě žena odvětí... |
| |
| Na univerzitě Co si to sakra dovoluje!!! A ještě k tomu se mě Erlin ani nezastane. No počkej, ti ti přijde draho. Třeba ho nachytám... Dělám, že se strašně stydím, dělám udivenou a začnu tak trochi koktat.„To no, ehm já, totiž, já nevím. To, no. Dobře, ale musiš zavřít oči.“ A jemně se nad něho nahnu, jako že to myslím vážně. (nejlépe tak, aby cítil můj parfén) Snad se stane nepozorným a udělá chybu... třeba se mi ho podaří ho chytit, nebo mu ten svitek vzít. |
| |
| soukromá zpráva od Ten, jenž ztratil jméno pro "Podívej, příteli," zadívám se Ekirovi do očí. "Už tady v hostinci přebývám nějaký ten pátek a jak jistě z našich společných začátků víš, Přiboj je mým přítelem. Máme tedy proti tomu špehovi jisté výhody. Pokud nechceš ven z hostince jít přes výčep, není jednodušší cesty, než odsud jít rovnou na dvůr. Támhleto schodiště tě tam dovede. Problém je, že s tím by mohl počítat i ten špehoun a mohl by tam poslat hlídat nějaké své pohůnky. Kdybys ale měl zájem o tuto cestu, mohl bych ti půjčit svého koně, který by tě odnesl velmi rychle kamkoli bys chtěl." Na chvilku se zamyslím a pak dodám: "Vím však o tobě, že oplýváš jistou obratností, která není dána obyčejným lidem. Další možná cesta je tedy oknem. Ovšem i přes tvou výjimečnou obratnost bych se obával o tvůj život, když je venku takové počasí a venkovní zdi a okolní střechy nebudou příliš nakloněny tvému útěku." "Výběr cesty nechám již na tobě, protože jen ty znáš nejlépe své dovednosti. Ať si však vybereš jakkoli, pokusím se zamaskovat tvůj odchod a nepřímo ujistit toho špeha o tom, že jsi ještě stále tady, zalíbilo se ti v naší společnosti, ztratil jses ve vyprávění o těch starých dobrých časech dobrodruhování s námi a v žádném případě se ti nechce z vyhřátého salónku vyrazit do toho hrozného počasí. Snad bychom na něj mohli i nalíčit past, kdybych se nenápadně ve výčepu zmínil, že bys tady snad mohl i přespat a poté si na našeho špeha počkat ve tvém objednaném pokoji, ale to už se mi zdá příliš okaté." "Tak jak se rozhodneš?" tázavě se na Ekira zahledím a trošku nakloním hlavu na stranu. |
| |
| Hostinec U Slona Ekir pohlédne na Bezejmenného a mírně se přitom usměje. „Už to někdo řekl, že ses místo bojovníkem měl stát raději básníkem? Jak pěkně jsi to řekl? Vím však o tobě, že oplýváš jistou obratností, která není dána obyčejným lidem. Musím si to zapamatovat, když budu příště chtít nějaké dámě elegantně sdělit, že jsem své dovednosti naučil od mistru pouličního řemesla. O tom jak se odsud potichoučku dostanu, už jsem přemýšlel. Chtěl jsem do svého plánu zapojit Autiho, ale ten si dneska mele jenom svoje a mi tím komplikuje už tak těžký den. Když toho chlápka dole pohlídáš, aby neodešel z hospody. Asi na takovou dobu, za kterou dojdeš od Slona do Vnitřní čtvrti. No nic, já teda vyrazím drž mi palce. A kdybych se tady nestihl ještě zítra ráno ukázat, tak vám přeji dobrý lov,“ popřeje ještě. Na okamžik se zarazí, jakoby o něčem přemýšlel, rukama si prohmatá svůj kabátec, něco nahmatá a je poznat, že se mu viditelně ulevilo. Alchymistická krámek Stařena se přišourá až k pultu a hodí po hobitovi usměv, i když ani na takovou vzdálenost si člověk nemůže být jistý jestli se nejedná jen o křeč obličejových svalů. „Axarský lektvar síly, hmm,“ zamumlá si pro sebe. Znovu se odbelhá za regály. Po chvíli hledání přinese na pult podlouhlou dřevěnou krabičku a otevře ji. Položené v látce jsou zde uloženy čtyři lahvičky. Ukáže na ně: „V této chvíli vám můžu dát na výběr lektvar Válečníkovy za 60 zlatých, Gladiátorovy za 130 zlatých, Paladinovy za 210 nebo Hrdinovy síly za 350. O který máte zájem?“ Názvy jednotlivých lektvarů jsou odvozeny od jejich síly. Bohužel se tyto názvy mění kraj od kraje někdy také alchymista od alchymisty. Jediné čeho se při vybírání silnějšího lektvaru může obyčejný laik držet je právě cena Univerzita magie Šotek překročí z nohy na nohu a bojovně vypne hruď. „Co si osobě myslíš samice! Že mi budeš dávat rozkazy? To že jsem tak malý ještě neznamená, že bych tě nedokázal sklátit!“zakřičí zlostně. Odplivne si. Pak kdyže k němu Anna přiblíží víc, začenichá. Na tváři se mu objeví slastný výraz. . „Ale proč nakonec ne. Zavřu oči ale ta kusanec musí stát fakt za něco jinak se nebudu znát!“ dodá výhružně. |
| |
| COŽEEE??? U sta pekel!!! Takové svinstvo stojí TOLIK!!! Hhned, jak se vrátím, zřídím ten fond na pracovní výdaje. To se mi snad fakt jen zdá. Mám takový pocit, že ten chlápek pozná můj hněv... Když stařena vysloví ceny, znatelně se mi zabaví oči dočervena a raději se chytnu pultu, aby to se mnou neseklo. Myslím, že Válečníkův by mohl stačit... Přecedím skrz křečovitě zatnuté zuby a s nevolí lovím z měšce potřebné mince. Hm, tak mi zbylo akorát tak na pár piv. Hned, jak to tady skončí, si asi budu muset zaskočit do banky. Kruci, jestli ten týpek kecal- no doufám, že už má pro sebe na té křižovatce vykopanou díru!! Podávám peníze stařeně a spřádám temné plány... Dneska je fakt blbý den. |
| |
| Na univerzitě Počkám až zavře oči a pak se k němu ještě více nakloním. Pomalu se k němu přiblížím a pokusím se mu vyškubnout svitek. Na ruce nechám spustit pod rukáv hada, který je připraven uštknout. Pak se rychle odkloním aby mi náhodou ještě něco nevzal. Psychicky se připravuju na obranu a jestli se o něco pokusí, jsem připravena zaútočit. |
| |
| Obchody Albirea Morlanova cesta vede skrz všechny čtvrti Města bílého mramoru, musí toho mnoho zařídit. Nejprve se vydá do Přístavní čtvrti ke koňskému handlíři. Vyjde z hostince a nabere nejlepší směr ke svému cíli. Prochází Zlatou čtvrtí, sídlem těch nejbohatších obchodníků a podnikavců, tak honosnou a nevkusně přezdobenou jak si člověk dokáže jen představit. Po ulicích se prohání ještě více kočárů než ve zbytku města. Jedinými pěšími jsou zde městské stráže a osobní vojáci jednotlivých boháčů, dohlížející na klid v zámožné čtvrti. Jedinou osobou, která není strážce a Morlan ji potká na své cestě do Přístavní čtvrti, je pouštní elf navlečení do elegantního oblečení. Procházeje kolem Morlana kývne mu na pozdrav. N’wan‘din stejně tajemný jako jeho pán, nejbohatší a nejvlivnější obchodník v celých Svobodných městech Riam. Pouštní elfové jsou mimo svou rodnou poušť Rychlé duny nebo Rilond jen velkou vzácností. Na Asterionu snad není tajemnějšího národa než je právě tato větev elfů. Jejich ebenově černá pokožka a bílé vlasy. Všechny ty mýty a pověry, které se kolem nich točí, se zadají být někdy opravdu přehnané. Ale i výmysl někdy skrývá daleko úžasnější pravdu. Zlí jazykové tvrdí, že pouštní elfové jsou démoni, zplozenci Jam věčného zatracení, koho jiného by se mohou bát i skřeti? Prý umějí pomocí své mysli ovládat živly, myšlenkové bytosti je poslouchají na slovo. Jediným pohledem mohou člověka proklít. Nepotřebují vůbec pít a jedí písek. Vidí prý do budoucnosti a jejich dotyk dokáže přetvořit kámen. V středu své domoviny Rychlých dunách prý vytvořili město tak nádherné, že se může rovnat i městům dávných Arvedanů. Rozumný člověk ví, že mnohé z těchto věcí jsou výmysly starých drben a závistivců. Ponořen do svých úvah Morlan opustí Zlatou čtvrť a vkročí do Přístavní čtvrti. Teď kolem něj procházejí zamračení říční námořnici a přístavní dělníci. Nemají proč se usmívat, počasí, které vládne jim bere práci. A tak nečinnost zabíjejí celý den v některé z levných náleven. Konečně stáje Gilmiuse Střechy. Rozlehlá kamenná budova je vlastně jednou velkou stájí. Když Morlan vejde okamžitě se k němu přitočí jeden s pacholků„Pozdraveni budiž bohové. Co si budete přát ctihodný pane?“ Uličky Albirea Alchymistka předala hobitovi lahvičku s kouzelným nápojem, přijala peníze a okamžitě se začala přepočítávat. „Hmm, děkuji mnohokrát ctihodný pane. Těším se na Vaši další návštěvu, Sedmnáctka nechť Vás provází,“ zaskřehotá na rozloučenou. Autorikos opustí krámek hned, jakmile má lektvar v ruce. Musí m opět absolvovat dlouhou cestu až k Firunově bráně, aby zjistil od žebráka vše potřebné. Hnán zvědavostí a vztekem mu cesta rychle utíká. Až dojde na místo kde naposled viděl pobudu. Ten stojí na okraji silnice narovnaný jako struna a podivně se houpe dopředu a dozadu. Jakmile zmerčí svého nedobrovolného dobrodince, vyrazí nejistým krokem k němu. „Tak co máš to?“vysouká ze sebe. Knihovna Univerzity magie Šotek zavře oči. Anna neváhá ani okamžik, vytrhne mu svitek z ruky a uskočí o krok zpět. Malý pidižvík vytřeští oči a zuřivě zařve: „Já to tušil ty mrcho prohnaná!!!“ Napřáhne ruce. V tu samou chvíli vystřelí z Annina rukávu jako blesk její had a obdaruje skřeta dávkou svého jedu. Stejně rychle jako opustil rukáv své paní se do něj vrátí. Zběsilému skřítkovi se však podaří vypustit nějaké podivné kouzlo a pak se z nenadání vznáší ve vzduchu. Ve spárech jej drží sova, která ještě před malou chvíli seděla na rameni onomu studujícímu Bílému čaroději. Nakonec se usadí na jednom z ochozů a bez rozpaků si začne pochutnávat na své kořisti. Knihovnou se nesou vyčítavá slova: „Agáto, cožpak takto se chová slušně vychovaná sova?“ Iljan si celou scénu prohlíží s nefalšovaným údivem. |
| |
| Na univerzitě „Cha... Polibek a přízeň od krásné čaroděky si musí čověk zasloužit jinak.“ No tohle. A ani se mě slůvkem nezastál. Hlavně tu přízeň Erline. A to jsem ho chtěla věnovat tobě. Tohle si budeš u mě muset pořádně vyžehlit. To jsi mě teda zklamal. Z oka mi vyraší malá slza. Snažim se zachovat cynický výraz a pravím. „No tak? Kde jsme to přestali. Chtěli jsme přece přeložit ten svitek.“ Hlava mi klesne. A má to vůbec cenu? Asi jo. Utřu si nenápadně oči a pozvednu svitek. „Tak jdeme na to, ne?“ |
| |
| Pozdraveni budiž. Nemám moc času tak přejdu rovnou k věci. Rád bych se podíval na pár koní přesněji asi 6 a na čas si je pronajal, můžete mi ukázat co tady máte? Doufám, že mi je dokážete připravit kde budu chtít a kdy budu chtít...Odmlčím se a čekám na odpověď. |
| |
| Jo, mám to. Na ta slova vytáhnu lahvičku a ukážu mu ji. Ale něco za něco. Napřed informace a jestli nebudou stát za to, tak ti garantuji, že už tohle svinstvo nebudeš nikdy potřebovat... Nechám poslední slova odeznít ve větru a zlověstně na něj upřu svůj pohled plný očekávání a hlavně odhodlání. Jestli ten zmetek kecal, tak ho nezachrání žádná stráž, na to se může spolehnout. |
| |
| Obchody Albirea „Jistě pane, připravíme je pro vás, na kdy budete chtít.“ přesvědčí mladý pacholek, „máte na mysli nejspíš jezdecké koně? Pojďte za mnou,“ vybídne Morlana a vede ho k několika ustájeným koním. „Máme tady tři čisto krevné trhlinové mustangy z Koňských pastvin. Jsou to hodně horkokrevní a paličatější než mezci, ale hodně rychlí a vytrvalí. Hned vedle jsou čtyři dálavští koně, kříženci trhlinových mustangů a almendorských jízdních koní, jsou výborně vycvičení a poslouchají na každý povel a přitom jsou stejně tak rychlí a vytrvalí jako trhlinoví mustangové. Pak tam ti dva ryzáci úplně vzadu to jsou boševalští plnokrevníci. Pokud máte cestu spíš do horský terénů, doporučoval bych vám tyhle podsadité rudavské pony, nejsou tak rychlí ale do kopců a hor jsou ideální. Pak tady máme ještě šest východodanerských polokrevníků, ale to jsou spíše koně na zapřažení do kočárů,“ vychvaluje a doporučuje pacholek jednotlivé hřebce. „Pokud máte tedy opravdu zájem o nějakého z těchto koní zavolám pana majitele, ať se s ním můžete domluvit na ceně,“ podívá se tázavě na vysokého hraničáře. Uličky Albirea „Grrr, rrr,“ vynoří se z hrdla otrhance dávivé zvuky, „já ti to teda povím.“ Přišourá se až k Autorikovi a nakloní se nad něj tak blízko, že jde cítit jeho zkažený dech a všechny ostatní pachy ulice, které ulpěly na jeho těle. „Dneska ráno, asi hodinu po ranní modlitbách odsud ti tvoji kumpáni odjížděli touhle branou. Grr..Jak vidím od té doby, co jsem vás v Danérii grrrgrr naposledy viděl, jste se rozrostli. Netvař se tak udiveně. Vím dobře, co jste zač. Grrrrrgr. Poznal jsem jednoho z vašich čarodějů! Hrajete si na potulné kejklíře, ale můj otec mi tehda jasně říkal: `Synu, tyto kejklíře jsem najal, aby nás ochránili grrgrrg proti hraběti Kacapskému.` Grrrgr, vím,co jste neskutečnosti zač: Kejklíři osudu, nejprohnanější skupina žoldnéřů ve Čtyřech královstvích. Nevím, co tady provádíte,ale doufám, že se všichni budete smažit v Jámách věčného zatracení!“ dívá se na hobita se směsicí strachu a nenávisti v očích. „Tak teď jsem ti řekl víc než si chtěl slyšet, tak mi dej grrrgrr to, co jsi slíbil.“ Knihovna Univerzity magieVšesmir zatřepe hlavou. „Máte pravdu je třeba se do toho, co nejrychleji pustit. Dojdu pro nějaké papíry a inkoust. A také se pokusím nalézt nějaké podobné svitky z té doby,“,“ s těmito slovy se vydá někde do útrob knihovny. Po chvíli přinese několik nepospaných svitků, kalamář, několik husích brk a nůž na ně a také několik psacích uhlíků. Poté začne hledat v jednotlivých policích a začne na stůl nosit nejrůznější knihy a svitky. „Takže snad tady máme vše, co budeme potřebovat. Arvedanské střípky Alwarina Bílého, Staré svitky od Kleda z Boševalu, Arvedanské záhady a ještě nějaké potřebné knihy a svitky. Pusťme se do práce,“ pobídne oba kouzelníky a posadí se, aby společně s nimi nahlížel do starého pergamenu. |
| |
| Na nic nečekám, a plně se začnu soustředit na překlad a dělám, co je v mých silách. |
| |
| Mlčky přejdu jeho slova a podám mu lektvar. Tak to by bylo. Alespoň něco. Měj se, milý příteli, a modli se ke všem bohům, abys mě nepotkal mimo brány tohoto města... Procedím skrz zuby a rychlým krokem odcházím pryč. No, když už jsem tady, to bych si mohl koupit nějaké jídlo na cestu. Jo a zajít do té banky... No a pak už to snad bude všechno a dá si v hostinci něco dobrého k jídlu. |
| |
| Ano, ano, to by bylo nejlepší. Je se zatím na ty vaše koně podívám. |
| |
| soukromá zpráva od Autorikos pro |
| |
| Obchody Albirea Čeledín přesvědčí pokývnutím hlavy a odběhne. Morlan si mezitím může v klidu prohlédnout všechny ustájená zvířata. Zjistit, které ze zvířat se bude nejlépe hodit na plánovanou cestu. Postupně obejde každého koně a na chvíli se u něj zastaví. Zvláštním nadáním oplývají snad všichni hraničáři a druidové. Nadáním porozumět živým tvorům, ať lidem, zvířatům či rostlinám. Popsat tuto schopnost je stejně těžké jako popsat slepému barvy. Člověk nadaný touto schopnosti poodhalit povahu či dokonce myšlenky jednotlivých tvorů. Poznat náturu zvířat je mnohem lehčí než u lidí, ony neznají lež a klam. Morlan takto procházel celými stájemi a pohlížel na jednotlivá zvířata. Z trhlinových mustangů vyzařovala velká nezkrotnost, na svém hřbetu by nesnesli bojácného nebo nezkušeného jezdce. Na ně mohl usednout opravdu jen jezdec v velkým J. Přitom se nemohli dočkat chvíle, kdy budou moci cválat krajinou. Oproti tomu dálavští kříženci byli připraveni jako vojáci poslechnout svého pána. Bylo to až z podivem, že tak ušlechtilá zvířata, někdo nabízí v normálních stájích. Rudavští pony byli mnohem menší než ostatní koně, o to více z nich sálala odhodlanost zdolávat překážky. Z ryzáků nešla cítit žádná zvláštní myšlenka či pocit, právě se věnovali svému senu a nic jiného je nezajímalo. „Tihle dva fešáci se zrovna vrátili z cest, sotva stačili oschnout,“ vyruší Morlana majitel stájí Gilmius Střecha. Postarší opálený chlapík s pleškou a mohutným plnovousem. „Áá, to jste vy!? Pan Morlan jestli mi paměť dobře slouží.“ otáže se handlíř, „Přéma mi říkal, že potřebujete pronajmout nějaké koně. Už jste si vybral?“ |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Obchody Albirea Dobrý den pane Gilmius, nemám moc času, tak přejdu rovnou k věci. Rád bych si od vás pronajal od zítřejšího brzkého rána 5 koní, tyto almendorské jízdní koně a tohoto trhlinového mustanga. Pokuď možno by měly být připraveny a osedlány půl hodiny před otevřením bran Albirea u hostince U Slona. Tyto koně potřebujeme minimálně na cestu do Koru, tam bychom je ponechali ve stájích nebo si je pronajali na delší dobu, podle situace. Co na to říkáte?řeknu rychlejším tónem a tázavě se odmlčím. |
| |
| soukromá zpráva od Autorikos pro |
| |
| Obchody Albirea Střecha si promne svůj plnovous. „Takže pět koní. Jsou z výjimečný chovu, takže i jejich cena je výjimečný. Za každého zaplatíte jeden zlatý na den. Postroje a sedla jsou v ceně. Tááákže pokud to bude na cestu do Koru, což počítám minimálně čtyři dny,“ na chvilku se odmlčí a počítá na prstech, „takže zítra ráno mi zaplatíte 30 zlatých. Pokud souhlasíte, potřeboval bych menší zálohu. Musím najmout písaře, aby zhotovil kupní list. Ten s vámi podepíšu, pane Morlane, zítra při předání koní. Takže pokud je to všechno dám se hned do práce.“ |
| |
| Obchody Albirea Tak zaprvé, kdybychom počítali zlaťák na koně a za den tak to máme podle vás 5zlaťáku za den. Cesta by podle vás měla trvat 4 dny což dává 20 zlaťáků na 4 dny za 5 koní. Vy po mě chcete 30zlaťáků, což je dost velký rozdíl. Za druhé, cesta i v tomhle počasí by měla trvat maximálně 3 dny pokuď pojedeme oklikou a nebudeme střídat koně. My ovšem střídat koně budeme, takže nám cesta zabere maximálně 2 dny. Dám vám 15 zlaťáků buď vemete nebo ne, když ne tak bude někdo z vašich konkurentů o 15 zlaťáků bohatší. A jestli se mě pokusíte příště podvést a hodně nadsadit cenu, tak už za váma chodit nebudu a budu sponzorovat vaše konkurenty. O mě je obecně známo, že platím dobře, ale za to vyžaduju, stejně dobré chování od obchodníků. Tak co říkáte na mou nabídku? |
| |
| Obchody Albirea Gilmius i přes své opálení zrudne v tváři, v očích se mu zračí rozhořčení. „A o mě je zase známo, že vlastním v Albireu ty nejlepší stáje! Pane, já nejsem žádný podělaný koňák, já jsem Gilmius Střecha! Jak si mě vůbec můžete dovolit nařknout z podvodu! Nejsme tady na tržišti abychom se handrkovali o ceny. Já jsem poctivý obchodník a ne nějaký šmelinář. To si laskavě zapamatujte! Tohle jsou ocejchovaní koně a mají mojí značku, nejsou to žádní pitomí mezci, ale prvotřídní hřebci. Počítejte se mnou. Pět zlatých na den, cesta tam bude v tomhle počasí trvat dva až tři dny. To je patnáct zlatých. A jak si myslíte, že se dostanou moje koně zpátky do téhle stáje. Všiml jste si toho počasí venku? Královská nebude splavná s Koru nejméně dalších šest dní. Taky asi neznáte poměry v Koru, že? Koňská gilda má všechny místní stáje pod palcem. A poté co tam koně necháte ustájit, budou pak po mě požadovat další poplatky za ustájení za zpětnou dopravu do Albirea a kdoví jaké poplatky ještě. Myslíte, že by pro mě nebylo lepší pronajmout tyhle nádherné koně nějakému bohatému hejskovi, který mi je do dvou dnů přiveze zpět rovnou do stájí. Než abych z hrůzou čekal, jestli se mi do šesti dnů vrátí odněkud z Koru. Takže má poslední nabídka je 30 zlatých. A to jsem opravdu, ale opravdu štědrý! Pokud neberete, klidně si běžte jinam, ale tak výborné koně jako tady neseženete v celých Svobodných městech.“ Z mužova výrazu lze vyčíst, že se ho Morlanovo osočení velice dotklo. Celou dobu se mu dívá z přímá do očí a svou řeč doprovází rozmáchlými gesty. Jde vidět, že si stojí pevně za svým. |
| |
| Obchody Albirea Vím, že bych neměl, ale stejně mi to nedá a během Gilmiusovy řeči se mi začíná objevovat na tváři úsměv až na konci jeho řeči zůstanou v úsměvu lehce zvednuté koutky úst. Ti lidi tady se mi začínají líbit čím dál víc. Jen škoda, že jsem vás musel naštvat abych se dozvěděl proč ta požadovaná cena byla dvojnásobná. Tak teď už to vím, zde je 1 aton jako záloha, zítra U Slona bude čekat minimálně ještě jeden. A nebojte se já kvalitu poznám, když ji vidím, peníze jsou druhořadá věc. |
| |
| Obchody Albirea Gilmius Střecha příjme od Morlana zálohu. „Zde je má pravice pane Morlane na utvrzení mého slibu.“ Potřese si s ním rukou. Pak už se Morlan vyřítí za stájí aby, co nejrychleji dokončil své obchůzky. Stejně jako Autorikos se vydá na tržiště. Koupí sadu přikrývek a potřebné zásoby. Také on zamíří ke Slonovi. Knihovna Univerzity magie Překlad svitku se neuvěřitelně dlouho táhne. Pochopit text, je daleko složitější než by kdokoli z trojice čekal. Iljan vzhlédne od svitku a promne si spánky.„Takhle by to nešlo. Ve vší úctě jste spíš magici než historikové. A opravdu nemá cenu abychom se tady zdržovali. Vím, že umíte částečně arvedansky. Ale něco jiného je umět přečíst trojslovný nápis v nějaké zatuchlé hrobce, než pochopit obsah rozsáhlého souvětí. Myslím, že bude nejlepší, když se vrátíte ke svým a mě necháte ať najdu knihovníka a Mistra Kalicze. Snad to s nimi zvládnu přeložit. Nejspíš budeme překládat stejně celou noc. A pokud jsem pochopil vás zítra čeká začátek namáhavé cesty,“ podívá se na kouzelníky poněkud smířlivěji než má ve zvyku. „Myslím si, že zatím si můžeme být jisti jen málo věcmi. Zaprvé toto je nejspíš filozofický svitek. Mluví se v něm o tom, že každý je potrestán za své činy. Že řád potrestá hříšníky a odmění dobré. Ale nejsem si jistý, jestli se v tomto případě mluví o pouti duše zemřelého k Lamiusově soudu. Proč by jinak byly zmiňováni skřetové a draci. Tahle ta část mi zůstává záhadou. Stejně jako nechápu jakou tento svitek má souvislost s únosem mistra Garena. Takže pokud opravdu netrváte na tom zůstat tady, půjdu vás vyprovodit z Univerzity a najít Mistra Kalicze.“ Uličky Albirea Autorikos zanechal ztroskotance svému osudu a pokračoval ve své další obchůzce. Jeho kroky jej zavedly do Zlaté čtvrti, kde si v honosné budově Pokladnice trpaslíků, největší bance v Albireu. Očekávat, že zaměstnanci banky budou převážně z řad vousatého národa, je mylné. Všude po budově se pohybují vyšňoření lidští úředníčci. Hned u vstupu visí cedulka, která varuje nenechavce, že banka je magicky chráněna a odstíněna. Poté co si vyzvedl požadovanou hotovost, zamířil ještě na tržiště. Přestože zde dorazil značně pozdě podařilo se mu nakoupit potřebné zásoby. Pak už se jeho kroky ubíraly zpět ke Slonovi. Hostinec U Slona Na Bezejmenného čekalo dole v hostinci velké představení. Špeh, kterého mu Ekir popsal, seděl vyvalený u rohového stolů a hlasitě chrápal. Zavážka pochodoval po lokále a lišácky se usmíval pod svým hustým knírem. Po hodině přistoupil k spícímu a několika políčky ho probudil. Když zjistil, že muž nemá na zaplacení kwesarského trpasličího piva Warok, bez okolků ho vyhodil ze dveří hostince. V lokále to na chvíli zašumělo, ale pak se všichni vrátili ke svým korbelům. Za nějakou chvíli po této příhodě vstoupí do hostince Autorikos a těsně po něm Morlan. |
| |
| Universiva Magie „Nu dobrá, je pravda, že jsem dost unavená a na koni si moc neodpočinu. Nejspíš máte pravdu.“ Začnu si pomalu balit věci a chystám se na odchod. Poté co mě mistr vyprovodí z university, odebeřu se zpět do hostince. |
| |
| Hostinec U Slona (Netuším, kde je Bezejmenný, takže počítám s tím, že šel do svého pokoje, nebo prostě že je někde jinde a ve výčepu ho nevidím) Sotva vejdu do hostince, kývnu na Zavážku a objednám si horkou polévku a pivo , pak si vyberu stůl co nejblíž krbu, odložím si plášť a pohodlně se usadím. Konečně trochu sucha... A hele, Morlan, jakpak asi pořídil... Mávnu na Morlana, aby si mně všimnul... |
| |
| Hostinec U Slona Jakmile si všimnu toho zlodějíčka, tak k němu zamířím a po odložení nezbytných věcí si přisednu. Objednám si něco dobrého na zub, klidně dva a něco na spláchnutí té dobroty, co mi Zavážka přinese. Když bude něco ode mě chtít slyšet tak s ním začnu vést nezávaznou konverzaci například na téma počasí. |
| |
| Buď zdráv, Morlane. Pozdravím příchozího. Tak jaks pořídil, co koně a koníček? Bez problémů? Hmmm, snad ařídil i menšího koně pro mě. I když jízdě s Annou v jednom sedle bych se vůbec nebránil... Ale hrome kde je ten Zavážka. Dává si nějak načas! Mám snad zdechnout hlady...? |
| |
| Hostinec U Slona V lokále se pomalu začali scházet místní štamgasti a hosté. Už na první pohled je zřejmé, že dnes bude osazenstvo velice různorodé. Skoro u každého stolu někdo sedí a hlasitě debatuje se svými spolustolovníky. Místní nadávají na počasí a reptají nad úmyslem Orlích poutníků zavést mýtné u mostů ve Svobodných měst. U jednoho stolu se přou dva kupci nad konkurenčním bojem mezi Zlatým kruhem a Novoamirským tetragonem. Jakýsi stopař zas vypráví družině naslouchajících dobrodruhů o bojích na jihu Trhlinové pláně mezi Almendořany a trpaslíky na jedné straně a hevreny na straně druhé. Skupinka tří trpaslíků a jednoho skřítka debatují nad patovou situací v Lese padajících stínů. Kroužek učenců z Univerzity živě diskutuje na téma „Radikální Kněží slunce a jejich odtržení od zbytku Aurionovy církve a jejich následná exkomunikace, s přihlédnutím na jejich součastný vzrůstající vliv na politiku čtyř království“. Štamgasti mastí karty a přitom si povídají různé historky hlavně o skřetech, zlých čarodějích a démonech. Zavážka stojí za výčepním pultem, ruce zkřížené na hrudi a na všechny se spokojeně usmívá spokojen, že ani včerejší tragická událost neodradila lidi od návštěvy jeho podniku. Čepuje pivo a jen sem tam zajde obsloužit nějaké důležité hosty nebo známé. „Tady je jedna kuřecí polévka a pivo, a tady jehněčí na pomerančích a olivách s vařenými bataty a pivo,“ položí před hraničáře a hobita jejich porce hostinský. „Budete si přát ještě něco?“ Přesně v ten samý okamžik vstoupí do hostince zmoklý Erlin a Anna. |
| |
| Hostinec U Slona Ano budeme si přát. Dojdu ke s tolu a vyčerpaně se usadím. Myslím, že tohle mě postaví na nohy, ale jsem již dnes velmi unavená. Po večeři půjdu hned spát. Teda pokud na mě nikdo už nic nemáte. |
| |
| Myslím, že jsme zde všichni. Tak koně budou připraveny zítra ráno před hostincem, koupil jsem i náhradní přikrývky a podobné drobnosti. Všichni máme stejné koně. Obrátím se na Autorika Přece nechceš, aby tě bolelo za krkem, když se nám budeš chtít podívat do tváře a budeme sedět v koňském sedle. Mimoto by ti to mohlo připadat jako diskriminace, což by rozhodně nebyla Autoriku. A v neposlední řadě si myslím, že dokážeš jet na normálním koni nebo jsem tě snad přecenil? |
| |
| Večer v hostinci příjemně utíkal. Snad poklidná domácká atmosféra vám dala zapomenout na útrapy příštích dnů. Hovor pomalu plynul, až nastal odebrat se do lůžek. Ráno přinese novou výzvu. Opět vstoupíte na cestu do neznáma. 17. ovocna 849, Albireo Brzy ráno vás probudil Zavážka a připravil vám bohatou snídani. Nedlouho poté se k vám připojil i Morlan. Sbalení a nachystání na cestu jste čekali na příjezd Gilmiuse střechy a jeho koní. Počasí je stejně prabídné jako včera. Neustále prší a je chladněji než obvykle. Také se začíná zvedat silný vítr. Probudili jste se do doby, kdy čestní obyvatelé Albirea ještě spí a ti méně poctiví ulehají ke spánku. Ulicemi bloumají jen několik ranních ptáčat. Mezi nimi jsou i mistr Kalicz a Iljan Všesmir. Dorazí do hostince krátce poté, co dojíte poslední sousta snídaně. Oba dva vypadají nevyspale a unaveně. Mdle vás pozdraví. „Tak se nám podařilo částečně přeložit ten svitek. V některých pasážích si nejsme jisti jejich přesným významem. Svitek není určitě příběhem spíše bych jej přirovnal k filozoficko-teologoickému zamyšlení. Abych byl více konkrétní, pisatel, pravděpodobně člen jakéhosi dávného avedanského spolku. Popisuje, jaký mají dopad činy lidí na svět a na ně samé. Vlastně poukazuje na negativní činy některých jedinců. Vše je podle autora spjato a řízeno něčím, co nazývá Pravidla bohů. Jimi je pak souzen každý živý tvor po celou dobu svého bytí na Asterionu Další odstavec se nám nepodařilo pochopit. Píše se v něm o jakých si nevratných viditelných změnách člověka v důsledku jeho činů. Dále jsme si jisti, že autor poukazuje na chování skřetů a temných draků. Zaobírá se možnostmi jak se proti těmto tvorům temnoty bránit. Mluvím zde o možnosti jakéhosi oslabení schopností skřetů či draků za pomoci systému určitých kouzel a rituálů. Poslední věcí, o které se zmiňuje o probíhajícím výzkumu jeho bratří z Ibanu s člověkem, kterého nazývá Asteria No Wean - Modrý měsíc,“ mistr Kalicz skončí s výkladem, znova se nadechne. „Netuším, jak toto všechno souvisí s únosem Mistra Garena, ale pro jistotu vám zde předám celý náš překlad tohoto svitku. Od arcimistra Alwarina zde máte průvodní dopis, který by vám měl zajistit případnou pomoc všech, kteří se hlásí k Bílým kouzelníkům, a také pověřovací dopis, který vás oficiálně pověřuje záchranou mistra Garena a měl by vám pomoci při případných problémech s dálavskými úřady,“ podívá se na celou družinu, šáhne za záhyb svého Bílého roucha a všechny dokumenty podá Anně. V průběhu řeči Bílého čaroděje si Iljan sedne na židli a během chvíle už neví o světě a prohání se po planinách Snění. Do hostince vstoupí promoklý obchodník s koňmi a jen, co si prohlédne osazenstvo, zamíří k Morlanovi. „Pane Morlane jsem zde, jak jste žádal,“ pronese takřka slavnostně, „Koně i s postroji můj čeledín hlídá před budovou. Zde jsou připraven zapůjčovaní glejt a dopis Koňské hanze v Koru,“ oba listy položí před Morlana na stůl. Zavážka všechno bedlivě pozoruje přitom připravuje láhev mučanského vína. Přinese je před obchodníka a Morlana. Oběma nalije číši podle zvyku, který se dodržuje při podobných obchodech pronese: „Slyšte bohové, Gilmius Střecha, ctěný to albireiský obchodník s koňmi dává tento den do držení svých pět koní do rukou Morlana, syna cesty a čestného muže. Nechť ani jeden z nich neporuší své sliby. Já, Přiboj Zavážka, majitel zájezdního hostince a penziónu U Slona jsem svědkem jejich čestné úmluvy,“sám si nalije vína a pozvedne ji ke slavnostnímu přípitku, aby bylo učinělo učiněno jak si zvyk žádá. |
| |
| V hostinci Na to počasí jednou zdechnu, copak nemůže být zase jednou hezky...? Chvíli poslouchám mistra Kalicze a jeho svitkoinformace a pak se můj pohled stočí na dřímajícího Všesmira. To by mě zajímalo, nakolik mají ti magičtí pacholci hluboký spánek, jestli by si třeba všimnul... No, radši to zkusím někdy jindy. Z úvah mě vyruší zvýšený Zavážkův hlas. Tomu teda říkám obchod. Dát někomu čestné slovo. No nic, jejich věc... Nechám je v klidu vykonat zvyk a jakmile je dokončen: Nuže, pojďme tedy, ne že by se mi do toho hnusu chtělo, ale myslím, že spěch je odteď našim kamarádem... Načež si vezmu své věci a zamířím ke dveřím. Venku Aááá hleďme, to je ale veliký koník... Pronesu lehce sarkastickým tónem při pohledu na přede mnou se tyčící čtyřnohé monstrum. No, tak tahle jízda bude JÍZDA! Kdopak mi pomůže do sedla? Pěkně prosím, smutně koukám... Obrátím svůj prosebný pohled směrem k Anně a snažím se vypadat co nejpokorněji. -Cenzura myšlenek- |
| |
| V hostinci Snažím se dostyta se v klidu najíst jak jen to je možne, věci pokoje mám už u sebe, abych mohla vyrazit co nejdříve na cestu. Plášť s věcmi mám odložené na židlí a o nedalekou zeď je opřena má stříbrná hůl. Smozžejmě jsem se ráno přes půl hodiny upravovala zkrášlovala, abych udělala dojem. Po příchodu mistra Kalitze. „Děkuji vám vřele za listiny.“ Ty si vezmu a bezpečně schovám fo mého vaku. „Doufám, že nám budou nápomocné při záchraně mistra Garéna.“ Po příchodu hadlíře. V klidu dosnídám, zajdu se Zaváškou vyrovnat účty a vyjdu ven, kde se zrovna snaží marně naskočit na koně Autorikos. Venku Nejpr se hlasitě zasměju. „To musíš příště trochu více vyrůst. Nebo chceš? JJá ti zmenším koně. Ale to by se asi Hanlíři nelíbilo, kdyby Morlan vrátil místo pět koní jen čtyři a půl.“ Po těchto slovech přistoupím k Autorikovi, chytnu ho za pas a snažím se ho vyzvednout na Koně. |
| |
| V hostinci Po příchodu do hostince si nechám přinést něco k snědku. Pojím před dlouhou cestou a jakmile přijde obchodník, položí vše potřebné na stůl a uvidím Zavážku jak nese víno, tak povstanu v očekávání. Po pronesení slov jak si zvyk žádá, odpovím obvyklým způsobem a podám ruku na znamení upřímnosti. Uschovám k sobě potřebné materiály, před zraky obchodníka, nabídnu mu místo a jestli si nechce dát něco k snědku samozřejmě na můj účet. Po chvíli se rozloučím a jdu ke koním se vším potřebným. Venku Když po východu z hostince zahlédnu jak se Anna snaží pomoct Autorikovi a pomocník od koní se jen směje, tak se mi na rtech objeví lehký úsměv a zeptám se. No tohle, co se to tu děje? Neříkej mi Autoriku, že nedokážeš ani vylézt na koně a necháš naši krásku, aby ti v tom dešti pomáhala. Můžu ti pomoct místo ní nebo mám nechat přinést schůdky? |
| |
| Venku „Oh děkuji Morlane. Nechtěla jsem zdržovat. Myslím, že to s Autim zvládnem. Ale pokud bys chtěl být gentleman, mohl by si schůdky donést někomu jinému než Autimu.“ Pomohu vysadit Autorikose na koně a pak se otočím na Morlana. „Nuže, který krasavec je přichystán pro mě?“ Tak se ukaž, jestli tě vychovali a naučili chovat... |
| |
| Venku Neotálím a zavolám na čeledína ať přinese schůdky, pak se otočím na Annu a řeknu normálním hlasem: No já myslím, tišeji a hodně rychle: že nejraději by byl Erlin kdyby sis na něm zajezdila, opět normálním hlasem, ovšem, tenhle kůň se nemůže dočkat. a při odchodu ukážu na dotyčného almendorského koně. Popoháním všechny jak jen můžu ať už jsme z toho zatraceného města pryč a po chvíli vyjíždíme. |
| |
| Venku „Cože? Jsem ti nerozuměla.“ Ale co asi to nebylo důležité. Naskočím na koně a vybídnu ostatní k odjezdu |
| |
| Ne děkuji, obrátím se na Morlana, schůdky snad alespoň pro mě nebudou třeba. A pak už si jen vychutnávám krásné pohledy na svět, když se ke mně Anna dostatečně přiblíží, aby mě vyzvedla na koně. A z hřbetu té obří mrchy taky hned všechno vypadá lépe. Hm, i to počasí jako by se nějak zlepšilo. Snad to bude tím, že jsme se konečně vydali na cestu. Raději jeďme... Kuš, ještě bude třeba u brány vyzvednout zbraně, doufám, že mi je podají sem nahoru... ještě se obrátím na Zavážku ve dveřích: Bohové s tebou. A pak už pobídnu koně a následuji Annu... Kůň automaticky následuje svého kolegu před sebou a tak mám čas i na přemýšlení: ...Jen by mě zajímalo, co ten Morlan furt má proti naší kouzelnici. Když se mu s náma nelíbí, nikdo ho nedřží...A nebo, anebo se mu líbí a- no to je jedno, už by se ale konečně mohl naladit na jinou notu, protože tahle písnička začíná být ohraná... |
| |
| Všichni nasedli na své koně a malý oddíl složený z pětice jezdců a dvojnásobného počtu koní se dal do pohybu. Zahaleni v nepromokavých pláštích jste ujížděli směrem k Montarově bráně pryč z Albirea. „Sedmnáctka vás provázej,“ zašeptá si pod vousy Zavážka. Stojí ve společnosti Mistra Kalicze před hostincem a hledí na odjíždějící dobrodruhy. „Pojďte dovnitř mistře. Určitě jste ještě nesnídal,“ pozve Bílého čaroděje. Hned za hradbami města nasadíte ostré tempo. Směřujete po dobře udržované kupecké silnici k okraji Lesa luny. Jeho porost tvoří převážně listnaté stromy, sem tam vidíte dokonce zakrslé citrusy. Míjíte malé osady, některé vypadají nově postavené, což je známka toho, že přistěhovalecká vlna z Lenoru pořád neztrácí na síle. Po celou dobu vás provází hustý déšť a silný vítr. Toku Měsíční řeky je stejně rozvodněný jako v Albireu. Cestujete už několik hodin, když uslyšíte směrem od řeky dětský volání o pomoc. Když pobídnete koně, vidíte, že uprostřed řeky pluje malý člun, bezvládně unášený proudem, na jehož palubě se krčí dvě asi desetileté děti. |
| |
| Venku Na nic nečekám a pobídnu koně do klusu a sleduju břeh řeky, tak abych dítě mírně předehnal. „Morlane, Auti!!! Udělejte něco!!! Vždyť se utopí.“ Skočím pro něho do vody. Mi se přece nemůže nic stát. kéž bych u sebe měla lano!! Co jiného dělat. Přece ho tam nemůžu nechat. Ubohé dítě. „Neboj se, my tě vytáhneme.“ No to se lehkořekne, ale jak??? V tu chvíli začnu zrychlovat, abych měla dostatečný náskok a mohla pak seskočit s koně odhodit zbytečnosti a vrhnout se do vody. Jak se tam vlastně mohlo dostat??? |
| |
| Na cestě No tak tohle nám opravdu chybělo, jakoby Garen nestačil. A ještě k tomu Anna- ach bože, ženské... -No moment! Kam si jako myslí, že jede??? K ďasu, no tak tohle bude ještě zajímavé... Hej! Anno! Počkej, hrome! Křiknu na zrychlující kouzelnici. Možná, že by se ti mohlo hodit moje lano... Jo a nestresuj, to nikomu nepomůže, copak ti to musím stále opakovat? Neznatelně se ušklíbnu a okamžitě pokračuju. Jeden z nás doplave s tím lanem k loďce a další dva jej přitáhnou ok? Nebo máte lepší nápady? Při těch slovech se s otazníky v očích obrátím na Morlana. To jsem zvědavý, co všechno v téhle řece a si žije. Doufám, že to nikdo z nás nebude zkoumat... |
| |
| Venku na cestě:-D Rychle seberu druhé lano co sebou vozím. Autoriku, tu máš lano, svažte obě pevně k sobě a na jednom z konců udělejte rozumnou smyčku! Budeš ho s Bezejmenným a Erlinem držet, zatím jedno, když nebude stačit tak povolíte a budete držet druhé. Anno tady začni připravovat oheň! Hodím po Autim lano, přejedu okolí letmým krátkým pohledem, rychle určím nejlepší blízké místo pro oheň v tomhle počasí, když už tu není žádná chajda... Dojedu tam rychle s koňmi, seskočím a začnu sundávat přebytečné železo, oblečení a věci. Poté běžím za Autim k lanu, dávám si ho na sebe, ještě kousek po břehu za loďkou a skáču do vody. Do háje, jestli ty uzly Auti posral, tak jsem v... Nemám čas to řešit... Musím si trošku v tomhle zatraceném počasí zaplavat... Alespoň jedna dobrá zpráva - u rybiček pod vodou už pršet nebude. |
| |
| Venku Po Morlanově slovech se snažím trochu uklidnit. Oheň na co? No asi na potom.Když Morlan skočí do vody. Teda Morlane ty mě překvapuješ, to bych do tebe neřekla. Asi si tě začnu trochu víc vážit. S kouzelnickou rozvahou začnu shormažďovat nějaké klacky, ale moc se na sběr nesoustředím, protože stále netrpělivě pozoruju co se děje ve vodě. |
| |
| Kývnu na souhlas a vážu uzly, jak jen nejlépe a nerychleji dovedu. Sice se pak trošku skepticky , vzhledem ke své nicotné síle, chápu lana--- Ale co, každá ruka dobrá. Hlavně kámo, ať tě tam nic nesežere... |
| |
| U Měsíční řeky Autorikovi se podařila uvázat solidně pevná smyčka. Erlin a Bezejmenný chytnou konec lana a jsou připraveni držet Morlana. Dávej pozor Morlane, proud je hodně silný. Ať tě nestrhne,“ varuje hraničáře zjizvený elf. Teprve teď si všímáte, že člun se pohybuje vzhledem k proudu a něco pomaleji než by měl. Jedno z dětí je trochu nakloněno, přes příď malého člunu, ručkami se křečovitě drží a hledí do vody. Druhé dítě se krčí vedle něho a neustále volá o pomoc. Morlan se musí hodně zabrat, aby ho proud nestrhl s sebou, a ostatní na břehu mají hodně práce, aby jej udrželi. Voda je poměrně špinavá a kalná. Nakonec se mu podaří připlavat až ke člunu. Chlapec, který předtím volal o pomoc vytřeští oči: „Kostíku, vodňuch nás přišel utopit. Je s náma konec!“ zakřičí vylekaně. |
| |
| V hnusné, špinavé, studené, mokré vodě. Do háje, do čeho jsem se to zase namočil... Teď se mě ještě pro změnu budou snažit hodit zpět do vody. Kdybych mohl aspoň promluvit, ale tohle pít opravdu nebudu. Když jsem u loďky, snažím se co nejpevněji se přichytit a vylézt nahoru.Jakmile mám hlavu bezpečně nad hladinou, tak spoluplujícím říkám Nejsem žádný vodňous, chci vám pomoct, pomožte mi nahoru nebo se utopím!! Musíme to lano rychle upevnit!!! |
| |
| Chlapec nejprve vytřeští oči a v následující chvíli mu dojde, co ten mokrý vodňous vlastně chce. Bázlivě podá Morlanovi opije ruce a pokouší se mu pomoct vlézt do člunu. „Pozor ať nás nepřevrátíš,“ ozve se klučina, kterého mladší nazval Kosťou. A také se přidá k vytahování hraničáře z vody. Lano se takřka úplně napjalo a to dokonce tak, že Bezejmenný už stojí skoro po kolena ve vodě a ze všech sil se snaží nepustit lano. „Morlane rychle! nevím jak dlouho tě ještě udržíme!“zařve přes řeku. S pomocí chlapců se Morlanovi nakonec podaří vyšplhat se na palubu. Situace na břehu však nevypadá vůbec růžově. Erlinovi podklouzla noha a tak se svalil do vody. Provaz už teď drží jen Bezejmenný s přispěním Autorika. |
| |
| U všech Kharů, Morlane, jestli nepohneš, tak jsme v tom všichni až po... no, po krk minimálně. V příštím životě se chci narodit jako Barbar válečník. Občas není trocha té tupé síly není k zahození... Úporně se zapírám nohama do bahna a snažím se, seč mohu, nepustit lano. Jestli ty děcka vytáhnem, tak je za takovou kravinu seřežu jak koně! Co lezou do takové rozvodněné- Prudce to škubne a já popojedu v bahně o další kus do vody. V následujícím okamžiku mě obří šplouchnutí nenechá na pochybách, že Erlin své uklouznutí myslel opravdu vážně. Erlineéé..!!! Křiknu zpola zoufale a zpola naštvaně. Teď opravdu není nejvhodnější doba na koupel... Tak pohni tou svou kostrou, protože už se pomalu blíží závěr prvního dějství. Napjatě sleduju Morlana a jeho snahu přemluvit děcka, že není vodňuch. A to jsem si myslel, že to nemůže být horší... Zaskřípu zuby a snažím se aby mi lano z rukou vyklouzlo až za chvíli... |
| |
| U budoucího ohně V klidu se snažím chystat oheň. A tom uslíším autiho výkřik. Cože??? Erline??? Odhodím klacík co držím zrovna v ruce a běžím k řece vytáhnout Erlina. „Chyť se mě!!!!“ |
| |
| Rychle upevním lano na zádi, pokusím se přesunout tak aby loďka kladla co nejmenší odpor (zřejmě na příď). Začnu volat z plna plic na ostatní u břehu. Po proudu je strom!!! Uvažte lano!!! Nebo ho jen opřete a držte!!! |
| |
| „Auti, zaber! K tam tomu stromu,“ řekne přerývavě Bezejmenný a pokouší se vší silou táhnout lano k nejbližšímu kmeni po proudu. Erlinovi se, dík Annině pohotové pomoci, podařilo vydrápat na nohy. „Děkuji,“ vykucká a pokouší se svým druhům pomoci s provazem. Následujících několik jste soupeřili s nepříznivým živlem. Nohy se vám bořily do bahna, voda šplouchala všude kolem. Konečně se vám podařilo dostat se ke stromu. Samo upevnění lana nebylo tak jednoduché, jak jste si představovali, přesto se vám to podařilo. Celí udýchaní, mokří a zablácení s úlevou sledujete, jak se člun blíží ke břehu. „Kostíku to byla ale jízda!“ vykřikuje mladší hoch, , „ Jupí! A podívej se na břeh. Zachránili nás praví elfi!“ jásá, jakoby si neuvědomoval, jaké nebezpečí jim mohlo na rozvodněné řece hrozit. Kosťa není evidentně není tak nadšený, jako jeho mladší kamarád. „Klidni Jindro. Táta nám dá pořádný výprask za to, co jsme provedli,“ podívá se zamračeně na nadšence. Ten si svou radost nedá zkazit žádným škarohlídstvím a s udiveným výrazem se dívá nejdřív na Morlana a pak na ostatní na břeh. Člun konečně přirazí na mělčinu a Bezejmenný bezpečně přiváže provaz ke kmeni. Erlin se posadí na podmáčenou půdu a zhluboka oddychuje. Je na něm znát, že ho záchrana dětí zmohla. |
| |
| Na břehu Rychleeee pojďmee k ohhniii.... Potřeeebujuu seeee zahřááát... spěchám bez ohlížení a zájmu o aktuální dění co nejrychleji k ohni a suchému oblečení. |
| |
| U budoucího ohně Shrnu připravené klacíky na hromadu. „Ehm, nebudu se s tím moc párat.“ Položím ruku kke klacíků, něco zamumlám a z prstenu vyšlehne plamen, který zapálí připravená dřivka. Zajdu ke koni a přinesu plášť. „Tu máš Erline, zahřej se.“ A přehodím přes něho plášť. Obrátím se na zachráněné. „Co ste tam proboha dělali??? Vždyť ste se mohli utopit.“ |
| |
| Úporně a vlastně z posledních sil se snažím dotáhnout lano ke stromu. No vida, přece jen se to podařilo. Možná že nebude zas tak špatný den. S úlevou si oddechnu, když Bezejmenný konečně udělá na lanu uzel a já můžu ulevit svým unaveným dlaním. Při té příležitosti zaostřím na výskajícího klučinu a na mém obličeji zaujme místo kamená grimasa. Počkám, až je člun bezpečně u břehu a vytáhnu z něj ty vtipálky za límce. Na upoutání pozornosti vrazím tomu, co se tak radoval, jeden řádný pohlavek a: Kruci co jste si mysleli, že děláte? Mohli jste se utopit, chápete to? Nečekám, že mi odpoví a tak okamžitě pokračuju ve své ohnivé řeči. UTOPIT!!! Zemřít, prostě vydechnout naposled. Vy si nevážíte života? A když ne svého, tak alespoň našich byste si vážit měli, a to zatraceně! Morlan pro vás riskoval krk. Pro dva mladé pomatené blázny, kteří se mermomocí snaží zbavit se svého těla. Měli byste mu poděkovat a to pořádně! Nevím, kdo jiný by pro vás do té břečky skočil. Měli jste štěstí. Nepředstavitelné štěstí... Při slovech o štěstí můj hněv lehce povolí. No mám ja tohleto zapotřebí... Nemám. Přesně tak... Kde jsem jen nechal tu sekeru- ale no tak, to snad ne- no dobře. Protentokrát ne. Zmizte mi z očí. Nebo to nedopadne dobře. Pronesu nakonec záměrně strašidelně, otočím se na patě a odcházím k ohni. Oheň=teplo...A rychle... |
| |
| Erlin přijme nabízený plášť s vděkem v očích. „Děkuji, že se tak staráš,“ poví roztřeseným hlasem a ve chvíli, kdy mu Anna pokládá přes ramena plášť, se její ruky na malý okamžik letmo dotkne. Mladší klučina po hobitově pohlavku začne pomalu popotahovat. „My to tak nemysleli. Be, my jsme se jenom chtěli projet u nás na říčce, be, ale ono nás to zaneslo až do Měsíční řeky,“ snaží se vysvětlit příčinu jejich nenadálé plavby. Celou dobu přitom popotahuje nosem. „Se vám moc omlouváme. Jestli by jste nás doprovodili domů. Prosím, máme nedaleko mlýn,“ prosí Kosťa Annu, „táta by nám nařezal, kdybysme se vrátili bez člunu.“ Bezejmenný se připojí k osazenstvu kolem ohně a pohlédne na Autorika. .„Opravdu jsem nečekal, že ten, kdo bude vychovávat místní děti, budeš ty,“řekne skoro pobaveně, „Teď mi prosím někdo pomožte ze zbroje. Mám pocit, že jsem nabral nějakou vodu,“ a začne si povolovat řemínky, které spojují jednotlivé pláty dohromady. Teprve veď si uvědomujete, že Bezejmenný celý zápas s vodním živlem absolvoval ve skoro kompletní plátové zbroji. Erlin sedí na bobku u ohně a pomalu se dává dohromady. Prohlédne si celou skupinku a pohledem spočine na zachráněných dětech. „Jestli kvůli vám dostanu kašel nebo něco horšího, tak si mě nepřejte uličníci,“ Pak ještě putuje svým pohledem dál až k poblíž stojícím koním a najednou se začne smát. "Taháme se jako pitomí. A máme tady koně!“ směje se. |
| |
| Na břehu U ohně sedím o poznání blíž než ostatní. Když už se trošku prohřeju. Tak se zeptám. Můžete někdo přitáhnout loďku více na břeh a uchytit než za chvíli vyjedeme? Už jsme se zdrželi dost musíme pokračovat. Děcka vyhodíme cestou. K tomu tvému dotazu Autoriku. Jak bys chtěl donutit koně aby podle potřeby v blátě a vodě povoloval a přitahoval lano a pomáhal mi tím jak ve vodě tak na loďce? |
| |
| U ohně „Taky jsem nad těmi koňmi uvažovala, ale bylo to všechno příliš rychlé.“ Odmlčím se. „A morlane, buď v klidu, ještě si odpočineme než se vydáme na cestu. Churavý bys nám nebyl nic platný. “ Šáhnu do svého vaku a pousím se najít něco podobné čaji. |
| |
| U řeky Takže je pro tebe přednější mé zdraví než Garenův život, to oceňuju, ale stejně si stojím za svým. |
| |
| U ohně „No Morlane, je to i trochu vypočítavost. Zdravý jsi více platný než nemocný. Ale ať je po tvém. Pojedeme velmi brzo a zavezeme vás domů. A když říkáte elfové, tak elfové. Chce jet někdo na koni semnou?“ |
| |
| Erlinův nečekaný smích po chvíli ustane, podívá se na Morlana. „Nemyslel jsem tím, že by tě jako táhali. Jak to říct? Ehm, mohli jsme je použít jako pohyblivé sloupy,“ snaží se neobratně vysvětlit svůj nápad. Nemotorně přitom gestikuluje rukama, jakoby se snažil o zhmotnění svých myšlenek. „Ale to už neřeš,“ mávne rukou, „Hlavní je, že jsme tebe i ty člobrdíky bezpečně vytáhli na břeh,“snaží se uzavřít téma hovoru. Bezejmenný stále zápasící se svou výzbrojí přihlíží výměně názorů mezi čaroději a Morlanem. „Anno, myslím si, že Morlan z nás je nejlépe trénovaný na tvrdé podmínky a rozmary počasí. A snad je i natolik rozumný, že dokáže odhadnout nakolik je schopen pokračovat v cestě. A teď mi už pojďte někdo pomoct s těmi pláty nebo tady ztvrdneme do večera,“ ,“ prosí a v jeho hlase je znát naléhavost, to když se mu stále nedaří rozvázat kožený provázek, který spojuje pravý nárameník s kyrysem. „Jájájá,“ dožaduje se vehementně Jindra, „Kosťóó pojedem na koníích s pravýma hrdinama!“ jásá s výrazem nefalšované dětské radosti v očích. Annina nabídka ho natolik zaujala, že zapomněl, proč ještě před chvíli brečel. Jeho starší bratr se zadumaně hledí na člun a smutně kroutí hlavou. Oheň se rozhořel a sálá do okolí příjemné teplo. Pán vichrů si snad pro jednou usmyslel, že pomůže promoklým dobrodruhům a zmírnil déšť a nepříjemný vítr. Mračna však dávají jasně najevo, že je to jen krátká přestávka. Koně poklidně postávají opodál a odpočívají. Elfí magik se zvedne od ohniště a přitom nepředstírá, že se mu vůbec nechce. „Tak já dojdu pro ten člun,“ vzdychne si, „pojď mi pomoct chlapče,“ vybídne Kosťu. |
| |
| Anno a Autoriku, pomožte Bezejmennému, já jdu zkontrolovat koně a hodit na sebe zbytek výstroje. Zajímavé, když jsem se snažil rychle dostat vzhledem k situaci prochlazený a promoklý od člunu k ohni, tak se o mě absolutně nikdo nestaral. Ale teď když už jsem v pohodě jsou někteří ochota sama... |
| |
| „Tak pojď jindro, pomůžeš hrdinovi ze zboje“ Hlasitě se zasměju, vstanu a jdu pomici bezejmennému. „Náš pravdu, pojedeme co nedříve.“ No jo Morlan to sice vydrží, ale co Erlin!!!! |
| |
| Ach jo, a to jsem si myslel, že Morlana jeho nálada přešla. Jak je vidět, ne... Lehce si povzdechnu při Morlanově odmítnutí nabízené pomoci. Očima zabloudím k našemu válečníkovi a v tu chvíli se opět ozve Morlan. Napadlo by mě poci mu i bez rozkazu, no nic, no... Už už se chystám zvednout se a helfnout Bezejmennému, když mě předběhne naše kouzelnice... No budiž... Ve volné chvíli bloumám očima po okolí a bezděkydojdu ke svému koni. |
| |
| S Anninou dopomocí se Bezejmennému podařilo svléct výstroj a trochu ji vysušit. Jindra po celou dobu švitořil a vyptával se, byl viditelně okouzlený ze společnosti dobrodruhů. „Jé, ty jsi určitě elfí princezna, že? A to je tvá družina ochránců!“ sní nahlas chlapec, „Určitě míříte do Červeného lesa za vládkyní všech lesních elfů Rungil Temnou. A jedete na místo, kterému my lidé říkáme Platanový háj a to je vlastně vaše nejhlavnější sídlo. Táta říká, že se máme k elfům chovat pěkně, že oni tu byli dávno před náma. Nebojte se já to nikomu nepovím, kam jdete,“ ubezpečuje vážně kouzelnici, celou dobu těká pohledem z jednoho člena družiny na druhého. „Jé, a ty zase vypadáš jako ten slavný elfí hrdina Tork Tilkilarin. Ten, co zabil toho velkého strašlivého draka a co je kamarád lorda Firuna! A tu velkou jizvu máš od čeho? To bude určitě po bojí z nějakým strašlivým skřetem, že?“ zajímá se pro změnu a Bezejmenného a po jeho zhodnocení přesune svou pozornost k Morlanovi. „Ten, co vám všem poroučí a mračí se, jako to dělá můj táta, když rozdává práci tovaryšům a učedníkům, se podobá Černému hraničáři, tomu co jako první zas našel Taros. Kde teď maj Orlí poutníci svoje nové místo. Vypadá sice, že spolkl něco špatného ke snídani, ale nebude určitě tak zlý, když nás vytáhl z vody. A ten pulčík, co mi připomíná pana Bác Ho, bude určitě zakletý skřítek, protože jenom skřítci nosí takové oblečení. A tamten elf, co šel s Kosťou pro člun, je určitě mocný čaroděj, ale nedává to znát, aby mohl zloduchy překvapit nějakým mocným kouzlem! Určitě umí vykouzlit spoustu mocných kouzel,“ víská Jindra nad tím, jak se mu podařilo odhadnout družinu. Bezejmenný po celou dobu poslouchá chlapcovo štěbetání a na tváři se mu objeví neznatelný úsměv. Při zmínce o jizvě se nadechne jakoby chtěl něco říct. Nakonec si svá slova nechá jen pro sebe a dál poslouchá. Mezitím si kompletně vysuší zbroj a naloží ji na jednoho z koní. Erlin a Kosťa pomalu přitáhnou člun blíže ke koním. „Tak a můžeme vyrazit,“ prohlásí Erlin, „Podle toho, co se mi podařilo tady s Kosti vytáhnout bydlí asi dvě míle proti proudu, takže nebudeme vůbec muset sjíždět z naší cesty.“ Bezejmenný nečeká už ani okamžik vstane od skomírajícího ohýnku, připevní člun k jednomu z koní uchopí jeho otěže a vyskočí na svého. „Pokud nás nic nezdržuje pojedem,“ prohodí k družině a čeká na jejich souhlas. Celá skupinka se vydá opět proti proudu řeky. Zavést chlapce domů. Jízda je provázená neustálým Jindrovým vyptáváním. Jeho bratr je nezvykle mlčenlivý jede s Erlinem v sedle a upřeně sleduje říční tok. „A kolik už jste zabili příšer? A viděli jste někdy nějakého draka? A co skřeti, museli jste už s nějakým bojovat? A nebo s tlupou hevrenů? A znáte Černého rytíře? A co lorda Fárána nebo Tala Čereva? Byli jste už ve Skřítčích horách? A v Rychlých dunách jo? V Derteonu a Podmořské říši? A viděli jste nějaké kouzelné věci Předků? A kolik jste už zachránili princezen?“ zasype vás spoustou otázek mladší ze sourozenců. Asi po míli cesty uslyšíte před sebou zvuky kopyt a kol narážejících na kamennou cestu. „Hyjé, hyjé! Kosťo, Jindro!“ slyšíte hřmotný mužský hlas. Pochvíli zahlédnete, jak se ze zatáčky silnice řítí velkou rychlostí povoz tažený statným valachem. Na kozlíku stojí ramenatý muž středná postavy a práská bičem. „Tatíí, tatíí, tady jsme!“ volá na svého otce Jindra. Muž slyšíc hlásek svého mladšího syna, rázně trhne opratěmi, aby zastavil koně. „Tatíí, zachránili nás praví hrdinííí,“ pokřikuje klučina. Já ti dám hrdiny, uličníků, na zadek dostaneš dostaneš šibeničníku! Co vás to napadlo vlézt na člun, když je tak hnusně! Co jsem vám říkal o takových výpravách! Uvidíte doma raraši, máma vám dá co proto!“ vyčiňuje svým synům mlynář a výhružně přitom mává ukazovákem. „Kostimíre, Jindřichu, sesedejte z těch koní a připevněte člun ke koní. Pohněte vy loupežnici moji!“ Hoši, ač opravdu neradi, opravdu seskočí z koní a chytají člun. Otec se podívá na družinu. „Dunril, budiž pochválena, že jste ty moje uličníky zachránili. Kde se až dostali? Jmenuju se Kaplek Ocílek a jsem místní mlynář. Mohu se vám něčí odvděčit?“ zeptá se zpříma. V jeho hlase není ani známka nějakého zahanbení či strachu před skupinou ozbrojených dobrodruhů. |
| |
| Těší mě. Ne, nic není potřeba, vše potřebné sebou máme a taky máme docela naspěch, možná kdybychom opravdu nutně potřebovali, tak na spáteční cestě. Ti vaši hoši se dostali kousek dál po řece, kde jsme je i s loďkou vytáhli. Co se týče těch hrdinů, tak to kluci docela dost přehánějí, neudělali jsme nic zvláštního, co by neudělal jiný slušný člověk. Seskočím z koně, začnu chlapcům pomáhat s loďkou ať to máme co nejrychleji za sebou a přitom mluvím s mlynářem. |
| |
| Tak pojeďme, už mě z toho stání začly bolet nohy. Uvítám Bezejmenného výzvu k jízdě, ovšem v zápětí se opět lehce zamračím. Kruci, ten kluk je ukecaný- jak holič. Ještě chvíli a vrazím mu do huby nějaké jabko... A hleďme, tatík jede, bude sranda. Se zájmem si prohlížím přijíždějícího mlynáře a docela se bavím při jeho láteření. Jako bych to už někde slyšel... No snad už tuhle epizodu máme definitivně z krku. Až po chvíli mi dojde, co Ocílkovi vlastně na pozdrav a poděkování odpověděl Morlan. Prý každý slušný "člověk"- no ten možná, ovšem když přihlédnu k počtu lidí v naší družině- to trochu nedomyslel... |
| |
| Nechám Jindru seskočit z koně a sama zůstanu sedět v sedle. „Nakonec to všechno dobře dopadlo. Buďme rádi. Kluci jsou trochu nezbední, ale odvážní.“ Sekočím s koně a příjdu k povozu. „Budou z nich kluci jako buci. Vody se nebojí, ti se určitě jednou nebudou bát roztočit mlýnské kolo. Apropo jak jdou obchody? Je dost obilí?“ Možná se trochu rozpovídá. A třeba nám poví i co je třeba v hospodě. Možná, ře něco ví, ale neví o tom. Ale pokud budeme tak strašně spěchat, tak nám nic nepoví. Morlane, Morlane, nebuď tak zbrklý. Ani trochu se nás nezlek. Ten není jen takový prosťáček. Něco by snad vědět mohl. Zná místní poměry, mouku přece potřebuje každý... |
| |
| „Poslední dobou opravdu moc přehání. Jsou plní těch nesmyslných povídaček o hrdinech, dracích, čarodějích, pokladech a já nevím čeho ještě. A to mám za svou dobrotu,“ zamračí se mlynář, „Před třemi dny jsem vzal pod svou střechu potulného barda. Celý tři večery vykládal kdejaké báchorky a povídačky. Všichni v chalupě jsme se dobře pobavili a zasmáli. Omladina hltala každé jeho slovo. Dneska ráno se probudím a zjistím, že zdrhl a ne sám. Společně s ním vzal roha ještě jeden smetiprášek a vzali s sebou i peníze. Zloději,“ odplivne si při vzpomínce na svou ztrátu, , „Dostat je do ruky tak se houpou na nejbližším stromě. To víte, když jsem to zmerčil, poslal jsem svého mládka pro rychtáře z Březů. Ten už se za těmi zlotřilci pustí. A jakoby toho nebylo dost, tihle dva uličníci se rozhodli, že se vydaj taky na dobrodružnou pouť,“ šlehne pohledem po svých synech. Pomalu přitom otáčí vůz, aby neměli problém přivázat lano se člunem. „Obchody jdou dobře, paní. Nemůžu si stěžovat. S mlýnem mám totiž ještě pilu, takže na nedostatek roboty si stěžovat nemůžu,“ svěří se Ocílek. „Tatí, už je to hotovo,“ ohlásí Jindra svému otci. „Tak si naskočte dozadu, lotři,“ pobídne své syny, „Opravdu se nechcete zastavit v mém hospodářství?“ otáže se ještě jednou. |
| |
| Mrknu na Autorika. No jo, ne abys zase něco ukrad. Jak kdybych ho neznala. To by byla ostuda. A eště by nás naháněl nějaký rychtář. To by nám eště zcházelo. „No já osobně bych si ráda odpočinula.“ Kouknu na Morlana. „Ale obávám se, že asi budu jediná. Já bych vaši nabídku určitě ráda přijala. Co vy na to? Nemůžeme se pořád jen hnát.“ To jse, zvědava. Myslím že nebudou chtít. Ale nemuselo by být na škodu poznat zdejší lidi. Až zas budem před někým zdrhat, aspoň bychom se měli kde schovat. Teda pokud tam nic neprovedeme. Že?? Auti. |
| |
| Na cestě Klidně si zůstaň a poznávej zdejší kraj, v tom ti nikdo nebrání. Když to má u tebe vyšší prioritu než náš přítel, tak proč ne. Já osobně budu spěchat dál. Já ho chci najít co nejdřív a také co nejdřív vše urovnat s jeho novými společníky. Když potkám ty dva tvé bývalé známé mlynáři, tak se to pokusím s nimi nějak urovnat. Pokuď možno bez krve. Musím si zapsat do deníčku: "Kdyby byla Anna v zajetí, za žádnou, opravdu žádnou cenu NEPOSPÍCHAT!!!! Když se nalezne příležitost (i bez ní) najít nejbližší krčmu dát si něco dobrého k snědku, pití, poslechnout tucty klepů, minimálně dvoudení spánek taky není k zahození a potom uvažovat nad tím jestli má vůbec cenu uvažovat o její záchraně. Nakonec se ještě řídit pravidlem, co se nevyřeší do 30 dnů samo nemá cenu řešit." |
| |
| Bohužel musím vyjímečně souhlasit s Morlanem... Významně se zadívám na Annu a pak se obrátím k mlynáři. Děkujeme za pozvání, snad ho na zpáteční cestě budeme moci využít, ovšem nyní je pro nás takové zdržení nemyslitelné. Kruci ta ženská se snad pomátla...? Spěcháme jak pominutí a ona vypustí z úst takovouhle volovinu... Nicméně bychom už zase mohli lehce popojet, s takovými zastávkami se dostanem leda tak do-, vlastně nikde... Ať tebe a hlavně i tvé děti bohové ochraňují, měj se dobře mlynáři. S lehkou úklonou se rozloučím, chvilinku počkám, až Morlan naskočí na koně a pak už pobídnu toho svého do lehkého klusu. |
| |
| „Mají pravdu. Opravdu spěcháme. Možná se na zpáteční cestě zastavíme. Eru nai o tye maruva, sermo“ Nasednu na koně a následuju autorika. Aspoň se tam pak můžeme zastavit a nikdo nás nebude chtít zabít. Možná. Je přece nutné si dělat i přátele. Nejen nepřátele. To umí každý. Většinou tam, kde projdem je jen krev. Že jo Morlane. A pak se div. |
| |
| Nu jak chcete. Nezapomeňte na to, že v mém hospodářství za to, co jste udělali pro mé syny, budete vítáni. Šťastnou cestu. Nechť nad vámi Dunril a Siaron bdí,“ popřeje dobrodruhům mlynář. „Děkujeme hospodáři, snad někdy vaší nabídky využívejme. Sedmnáctka nechť ochraňuje vás a vaší rodinu,“ rozloučí se s mlynářem za družinu Bezejmenný. Poté pobídne koně, aby následoval své druhy. „Ahoj, princezno!“ volá za dobrodruhy rozjařeně Jindra. „Tatí, to byla elfí princezna a její ochránci. Jednou si taky takovou vezmu,“prozradí svému otci malý Jindra své budoucí plány. „Raubíři, počkej doma, budeš mít tolik práce, že si ani na žádnou princeznu nebudeš mít čas pomyslet. To ti zaručuju,“ hrozí Ocílek. „Ale tati,“ namítá synek. „Žádné ale. Provedli jste lotrovinu, a proto musíte nést důsledky mládenci. Jindro, nežijem v žádné pohádce, ve které chytrému chasníkovi všechno projde. Stůj nohama pěkně na zemi. A nezapomeň, že na světě není nikdo, kdo by se mohl vyhnout důsledkům svých činů,“ poučuje svého syna, „ Pchuj, už začíná žvanit jak ten pitomý bard. Hmmm. Přestaň už snít a naskoč. Máma bude mít strach, jestli jsme v pořádku,“pobídne snílka. Pak starostlivě vzhlédne k nebi. „Musíme sebou pohnout. Večer přijde silná bouřka a bude třeba každé ruky k zajištění náhonů a pily,“ praví. Povoz se rozjede. A družina je opět na cestě do Koru. Mlynáře a jeho syny jste nechali za sebou. Za krátkou chvíli už vidíte mlýn stojící na břehu Měsíční řeky. Mlýn není to správné slovo spíše by se dalo říct velký statek. Z dálky rozeznáváte, že samotný mlýn má dva náhony a je k němu přistavěna sýpka a budova, která je nejspíše pilou. Když projíždíte těsně kolem stavení všímáte si jedné zvláštní věci, řeka kolem mlýna není zdaleka tak rozvodněná a divoká jako na zbytku toku. „To by mě zajímalo jakým způsobem toho dosáhli,“ ,“ poznamená při pohledu na klidnou řeku u mlýna Erlin. Porost Lesa Luny pomalu řídne a vy putujete volnou krajinou. Těsně po poledni překročíte tok Měsíční řeky přes bytelná kamenný most. Pokračujete po dobře udržované kupecké cestě k centru Miramské pláně. Planiny okolo města Miramu tvoří nejsevernější výběžek Trhlinové pláně. Rovinu porostlou travou přetne občas osamocený a kráká trhlina podobná těm, které se nacházejí v Orčích jámách. Jednotvárnost kraje narušují keřovité porosty, zarůstající oblasti o průměru až několika kilometrů. Uschlé keře vytrhává vír ze země a rozhání je po celé pláni. Na chvíli jste museli zvolnit, aby koně nabrali dech. Vždyť ani oni nejsou schopni běžet několik hodin vkuse. „Mohu jet chvíli po vašem boku v princezno?“ popíchne Erlin Annu a přijede k ní blíž, „Nevím jak tebe, ale mne už začíná bolet jistá sedací část. Jsem zvědavý, jaksi zítra nasednu do sedla. Když se ale dívám na Sutino, tak mám pocit, že na tom nejsem až tak nejhůř. Při představě, že musím jet na tvorovi skoro třikrát vyšším než je on a ještě k tomu držet krok s Bezejmenným a Morlanem, bych už asi dávno spadl,“ svěří se čaroděj. „Morlane, už jsi uvažoval, kde přečkáme dnešní noc?“ otáže se Bezejmenný svého druha. Je to poprvé, co po dlouhé době promluvil. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Na cestě Kde dojedem, tam dojedem. Kde přespíme, tam přespíme. Až nebudeme moci tak dojedeme do nejbližšího města nebo osady a tam přespíme. Čím dál dnes dojedem tím méně budeme muset jet zítra a tím víc budeme mít zítra času na odpočívání. Navíc kdybychom se nezdržovali rozmluvama jestli zůstaneme někde na noc, neposlechnem si nějaké tlachy, kdy vyjedeme, prostě se nezdržovali, tak jsme už mohli dohnat Garena. K tomu máme docela málo času, když se něco cestou posere tak to nestihnem. Taky se můžeme rozdělit, někteří co mohou jet a chcou být co nejdříve v Koru tak můžou jet se mnou a zbytek si může odpočinout a zajít na pivo. Je to na vás. |
| |
| „Ach jo Morlane, proč jsi pořád takový nevrý? To škodí zdraví, víš to? Nemusíš hned otrávit všem náladu jen proto že spěcháme. Já to moc dobře vím. Můžeme si přece dělat i přátele. Nemsíme všechny pouze zabít. Nikdy nevíš kdy ti může mlynář pomoci. A taky by to mohl být vážený člověk a ledacos vědět. Ale to tě asi nenapado co...“ Nečekám na odpověď a pobídnu koně, aby se zase vrátil vedle Erlina. Kdy se konečně trochu změní... |
| |
| Na cestě Zaprvé nevrlý jsem protože mě pěkně sereš. Zadruhé o mé zdraví se staráš jak se ti to hodí, ne jak je potřeba. Zatřetí, když mi otrávíš náladu blbými kecy, tak se nediv, že ji otrávím potom tobě. Začtvrte, když víš, že spěcháme, tak proč se snažíš při každé možné příležitosti nespěchat? Zapáté, nezabíjím všechny a kdybych zabíjel tak ty bys to nezjistila, protože bys byla dávno mrtvá. Zašesté máš pravdu, že nám může mlynář pomoci to se s tebou nehádám, ale může nám pomoci klidně na cestě zpět a teď můžeme spěchat. Za sedmé, že je vážený člověk není možné, ale úplně jasné a očividné, vzhledem k tomu, že vlastní statek, mlýn a pilu. Aby mohl nabýt takový majetek a spravovat ho nestačí jen peníze, ale taky vhodné, příjemné vystupování a podobné věci, které se daly i během té chvilky kdy jsme s ním mluvili zaznamenat. Když se ti chce tak s někým kecat a poslouchat tlachy tak se otoč a jeď. Pokuď ne tak se soustřeď na cestu a její cíl. |
| |
| Ach jo. obrátím se s povzdechnutím nejprve na Morlana, pak na Annu a pak někam neurčitě pryč. Copak na sebe musíte být pořád jako psi? Vás to baví? Mě teda rozhodně ne. Každý má občas špatný den a každý občas udělá chybu. Tak se vykašlete na ty svoje malicherné osobní spory a buďte zase jako dřív. Jo a když už si tu, Morlane, vyhrožoval smrtí, tak ještě se tak chvíli hádejte a oba vás sejmu já, protože už mi to vážně začíná lézt krkem. Jakoby nestačilo, žemusíme najít a zachránit Garena. Ne, vy si to přece dokážete ještě tak nádherně zpříjemnit... Nechám svá slova odplynout s náhlým náporem větru a zamyšleně sleduji cestu před námi. Zatracená práce s nima, jak malí... |
| |
| Ten Morlan snad nemá srdce. Aspoň, žr je jediný. I v bezejmenném je kouska citu. Ale v Morlanovi? Ne. To by bylo, kdyby jsem na něho poslala nějakou dívčinu. To by byla aspoň nějaká zábava. To by mě zajimalo, jak by na nějakou krásku zareagoval. Jak to udělat. To že by ji zachránil ze spárů strašného draka s Morlanem nehne. To by ho musela zachránit ona. A nebo ne. Mohla by ho třeba o něco požádat, pak by se s ním seznámila... no to by šlo. Ale on zas bude nevrlý a hned ji pošle někam. Ne to se musí důkladně promyslet. Pokračuju v jízdě a přemýšlím nad daným tématem. Usmívám se a uchichtávám se při tom. Jo to by bylo něco... Hlavně aby jí pak něco neudělal, teda no spíš udělal... |
| |
| „Morlane, víš jak je s tebou poslední dobou těžké vydržet? A vystát tě? Jsi čím dál víc popudlivý, mrzutý a bezohledný. Promiň, ale chováš se k nám jak k totálním tupcům. Je ti jedno, jaký máme my názor. Protože ten tvůj je jediný správný a nepopiratelný. Mám takový pocit, že se na nás díváš jak na méněcennou přítěž. Promiň, že nejsme tak dokonalí zálesáci, že nedokážeme sedět na koňském zadku celé hodiny. Vážně promiň. Pchá! Možná bude lepší, až zachráníme Garena, jestli ho chráníme, abychom to na nějaký čas rozpustili a dali si pauzu,“nevydrží Erlin už dál mlčet a řekne bez obalu svůj názor. „Tak a všichni už dost!“ !“ křikne nečekaně nahlas Bezejmenný, „Autorikos má pravdu přestaňte se handrkovat. Jste jak malí. Pokud se nám do tmy podaří dojet až do Miramu, přespíme v nějaké místní hospodě. V menších vískách by měli asi problém obstarat deset koní. Takže tam pokud to vyjde přespíme. Tak abychom neztráceli čas, ale abychom se na cestě do Koru moc neuhnali. Mlč, vím co chceš říct Morlane. Spěcháme, o tom všichni víme, ale k čemu nám budou dva vyčerpání kouzelníci? K ničemu,“ řekne velitelsky zjizvený elf, pobídne koně a jde poznat, že se nehodlá s nikým dál hádat. Erlin překvapeně hledí za jedoucím elfem. Vypadá, že se mu hlavou honí spousta myšlenek. Nakonec jen pokrčí rameny a pohlédne na Annu. „Co tak změnit téma?“ pokusí se o nesmělý úsměv, „Co bys říkala tomu, že bychom se, pokud všechno dopadne dobře, zastavili na zpáteční cestě na pár dní v Miramu? Chtěl bych si tam prohlédnout místní klášter Učence. Údajně tam vyrábějí nejkvalitnější papír na obou kontinentech. Mluvil o něm před nedávnem právě Garen. Říkal, že oproti ostatním papírům není tak hrubý a neláme se a přitom není drahý jako pravý pergamen. A taky bych chtěl navštívil Miramský kruh. Podle toho, co jsem slyšel, je to magická anomálie. Studuje ji čaroděj Razor, před nějakými pěti lety ještě občas přednášel na Univerzitě v Albireu. Jsem na kruh hodně zvědavý,“ vypráví. „Radši by jste se měli zamyslet nad tím, co víme o Garenově únosu. Je v tom pořádný zmatek a některé věci mi nedávají souvislosti,“ otočí se v sedle Bezejmenný ke kouzelníkům. Kopyta koní dopadají na dlážděnou cestu a vy se dostáváte hlouběji na jih. Hodiny ubíhají, soumrak se pomalu blíží a vy se přibližujete k Miramu. Už před sebou v pláni vidíte obrysy jeho hradeb. Přímo proti vám stojí městské brány tvaru pyramidy s useknutou špicemi. Vrchní části bran ční nad cimbuřím a umožňují tak přehlédnout široké okolí a včas spatřit každého, kdo míří do města. „Dneska Miram, zítra Kor. Co vy na to?“ prohodí Bezejmenný hledíc na město před vámi. |
| |
| No vida! Při pohledu na město viditelně pookřeju. Už se docela těším do postele, to cestování je fakt docela náročné. Taková měkkoučká matraces přikrývkou z toho nejsametovějšího husího peří, hmm, jojojo, pobídněmě koně, ať už jsme tam, beztak i ti si chtějí po celodenním trmácení odpočinout. Tak dneska možná poslední den klidného spánku, bude třeba tuhle šanci náležitě využít. Víte, na co jsem přišel? Aniž se podívám, jestli mě kdokoliv poslouchá, klidně pokračuju. Že když člověk cestuje den, je unavený, ale přes noc se to nějak uleží a tělo si vzpomene, že je vlastně zvyklé cestovat, a další den už je to v pohodě - no není to geniální? Tentokrát s nadějí rozhlédnu. A vzápětí si sám odpovím. Je! Je to nejgeniálnější věc, co znám... Jako bych ta poslední slova už někde slyšel, kruci... No jo, vlastně jo, ten zmetek lupičský tu frázi používal, jak on se jen - Ci- Cim- mám to - Cimrman! Škoda, že ho před rokem tak zákeřně sejmuli, byl to dobrý hobit... Opět pohroužen do svých myšlenek sleduji, jak ubíhájí poslední stovky sáhů, které nás dělí od městské brány... |
| |
| „Určitě by mě to zajímalo, ale teď na to opravdu nemám sílu myslet. Spíš se soustředím na to abych se ještě udržela v sedle. Dnes jsem již opravdu unavená. Myslím, že pro mě bude dnes už jediné téma odpočinek.“ Nakloním se k erlinovi tak, aby mě Morlan neslyšel. „Děkuji ti, že ses mě zastál. Už jsem si myslela, že nemám v družině řádnou podporu.“ |
| |
| Na cestě Když začne Bezejmenný mluvit začnu se viditelně usmívat. Nemusíš mě okřikovat, k tomu co jsi řekl není co dodat Bezejmenný a se vším v plném rozsahu souhlasím. Obrátím se s vážnější tváří na Erlina.Erline, nebyl bych ani zdaleka tak nasraný, kdybych měl aspoň dojem, že vaší prioritou je záchrana Garena, nic jiného. Tím vším co jste zatím řekli a jak jste se chovali jsem ten dojem opravdu nezískal. To je jediná věc co mě sere a podle toho se i chovám. Až budu mít dojem, že ho opravdu chcete zachránit a neposlouchat místo toho klepy, tak se budu také jinak chovat. Jestli se mému chování divíš nebo ti vadí, to už není můj problém. |
| |
| Na cestě - v myšlenkách Ach jo, ten Morlan je fakt k nevydržení. Už nemám ani chuť mu něco říkat, protože to stejně nikam nevede. Co si myslí? Že není naší prioritou zachránit Garena? Tak jsem se celý den potloukal v Albireu v tom hnusu asi jen tak nudy a čirou náhodou jsem se ptal, kudy ti šmejdi odjeli... Ach jo, možná stále nepochopil, že když je na něco uvzatý, nutně to neznamená vážný nebo nasraný. Ale třeba na to ještě někdy přijde. Morlane, Morlane, mám tě rád, ale už mě pěkně štveš. Vždyť bývaly časy, kdy jsi byl fajn a byla s tebou sranda... Co se s tebou kruci stalo? A že by to bylo jen kvůli Garena? No, i kdyby, co chceš dělat? Teleportovat se do Koru, abys zrychlil cestu? To se člověk nemůže alespoň trošku odreagovat při nicnedělání v koňském sedle? Kromě toho si myslím, že to už dávno přerostlo do nějakého tvého malicherného osobního sporu... Ale to by u profesionálů být nemělo- když už pominu, že jsme všichni už nějakou dobu přátelé. Teda alespoň já to tak beru, no... Ztěžka si povzdechnu. No, už toho bylo dost příteli... |
| |
 | „Morlane, nechme tuto diskuzi na jindy,“ vyzvu našeho nevrlého hraničáře. Znovu poposednu v sedle. Sedací část těla mě z naší zběsilé jízdy neuvěřitelně bolí a pálí. Mám pocit, že se nebudu moct posadit nejméně alden. Už jsem si odvykl strávit na koňském hřbetě celé dny. Kolik je to už měsíců? Sedm možná osm od poslední dlouhé jízdy? Od té doby jsem si užíval poklidného bádání, meditace a procházky po Elfích kopcích. Pak se znovu setkám s Annou a ostatními a hned se na nás valí jedna nepříjemnost za druhou. Znova se zavrtím snažíc se nalézt pohodlnější pozici v sedle. Když před sebou uvidím hradby Miramu, hned je mi líp. Myšlenka na sucho teplou postel mi dá na chvíli zapomenout na mou bolavou zadnici a začínající škrábání v krku. „Máš pravdu Autoriku, je to ta nejgeniálnější věc, kterou znám,“ odvětím o poznání veseleji hobitovi, „Nedivil bych se, kdyby to byl právě hobití vynález,“ dodám ještě. „Ve mně budeš mít oporu vždycky,“řeknu polohlasně Anně a i z těch několika slov jde cítit velký ostych. |
| |
 | Pohlednu na všechny moje družiníky a zavrtím hlavou. Morlan a Anna jsem v poslední době na sebe opravdu jako psi. Neustále po sobě štěkají. A někdy mám pocit, že někdy Moran hledá dokonce záminku, aby mohl Anně něco nevybíravě vyčíst. A Erlin ještě mnohdy přilévá olej do ohně. Snad se to na nějakou dobu uklidní. U Gora, proč řeším takové věci? Měl bych se spíš soustředit na Garenovu záchranu. Všechno je nějak zmatené. Nejdříve Garenův svitek o Ugrien, pak jeho únos, mrtvý muž na Univerzitě a další svitek, pak ten uhranutý klučina s tím vzkazem. Zatraceně, proč mi to jen nedává smysl? Už bych byl nejraději v Koru. Když nikdo nemá vůči mému návrhu žádné námitky, jemně pobídnu koně, aby pokračoval k městu. |
| |
| Miram Vaše koně instinktivně následují koně Bezejmenného, jakoby už cítily suchou stáj a čerstvou píci. Dojedete k bráně. Vaši cestu do útrob města vám však zatarasí dva strážní. Z halapartnami v ruce si vás podezřívavě prohlížejí. „Stůjte! Co pohledáváte u hradeb Miramu cizinci?“ zakřičí chraplavě starší ze strážníků. Bedlivě si prohlíží celou skupinku dobrodruhů. I v šeru a dešti jde poznat, že svou otázku nepoložil jen proto, aby řeč nestála. Oba dva vojáci jsou viditelně z nějakého důvodu velice ostaržití. Na vrcholu brány se jasně rozhoří strážní oheň, který osvětluje celé okolí. |
| |
| Ach jo, to tady musí být všichni tak milí? Co se to děje. To už není na světě špetka lásky? „Jsme poutníci jedeme do Sintaru. Chceme zde jen přenocovat. Toto je svobodné město. Pusťte nás dovnitř. “ I přes značnou ńavu se snažím narovnat, ať na koni nevypadám tak unaveně, jako ve skutečnosti jsem. Doufám, že dneska se to obejde bez nějakých obstrukcí. Nerada bych ještě navečer měla nějaké potíže u brány. To bych si o péřové posteli mohla nechat jen zdát kdesi na vlhké trávě na tom hnusném dešti. |
| |
| Voják se na Annu nevraživě podívá. Nadechne se, ale je přerušen svým druhem. „Jonáši, tihle fakticky nevypadají na skřetí tlupu. Nebuď tak podezřívavý,“ poví chlácholivě a poplácá vojáka po rameně, „Jsou to jen dobrodruzi.“ Pohlédne na družinu. . „Jestli tady chcete přenocovat, zkuste hostinec Tři přání na Náměstí soudců. Je to od brány pořád rovně až dojedete na náměstí. Pak už to jednoduše najděte. řekněte, že vás posílá Ctimír,“ usměje se a kyne skupince, že může pokračovat ve své cestě za hradby města. |
| |
| Erlinův deník: 17.ovocna, Miram …Konečně je naše dnešní u konce. Před necelou hodinou jsme byli vpuštěni do města. V pohledech lidí procházejících kolem nás jsem četl obavy a strach. V hostinci jsme si pronajali jeden velký pokoj…Bezejmenný a Morlan obstarávají koně. My ostatní jsme už neměli síly sedět dole ve výčepu a nechali si jídlo přinést do pokoje. Anna před chvíli usnula. Jsem promočený a unavený. Po dnešní příhodě u řeky jsem dostal rýmu… …Nejraději bych v Miramu pár dní zůstal. Město samo o sobě je architektonicky nádherné, přímo na Náměstí soudců stoji sousoší čtyř bohů Sedmnáctky Siomena, Arcaril, Estel a Mirtal. Město musí být za slunečného dne opravdu nádherné. Chtěl bych navštívit místní proslulý klášter zasvěcený Učenci a jeho klášterní školu a také Miramský kruh, údajně jednu z nejzvláštnějších magických anomálií ve Východní dálavě. Musím si však nechat zajít chuť, zítra pokračujeme do Koru... Erlinův deník: 18.ovocna, několik mil před Korem Jsme na cestě od brzkého rána. Morlan nás nenechal ani pořádně vyspat a už jsme byli zas v sedle. Déšť pomalu ustává. Máme vynucenou přestávku v naší šílené jízdě. Jeden s koní na cestě podemleté vodou špatně došlápl a zranil si nohu. Bezejmenný a Morlan jej právě ošetřují. Od rána jsme projeli několika malými vískami, potkali několik karavan a také zjistili, proč je nálada zdejších lidí tolik chmurná. V okolí totiž řádí nejméně dvě skřetí tlupy, které jsou v poslední době velmi agresivní. Už nepřepadávají jen osamělé poutníky a karavany, v posledních dvou aldenech vyrabovali a vypálili tři usedlosti a jednu malou osadu. Miramské pláně nebyly nikdy bezpečné. Před polednem jsem v dálce zahlédl klášterní komplex Eferad, patřící Kněžím Slunce. Jsme už jen pár hodin jízdy od Koru. Pokud si dobře pamatuji nikdy jsme vlastně toto město pořádně nenavštívili. Vždycky pro naši družinu sloužilo jen jako přestupní stanice mezi Albireem a Sintarem. Podle instrukcí od únosců máme celý jeden den k dobru. Snad se nám podaří za tu dobu zjistit ve městě víc… |
| |
| Kor Uběhly dva náročné dny v sedlech vy stojíte před prvním domem Horního Koru. Den se pomalu chylí k večeru. Odpoledne konečně přestalo pršet a tak se vám, kromě malé nepříjemnosti se zraněným koněm, cestovalo lépe. Máte před sebou chudinskou čtvrť. Domy jsou postaveny ze dřeva, krčí se a mačkají vedle sebe podivně pokřivené a porostlé lišejníky a popínavými rostlinami. Některé ze stavení spíš než domy připomínají zemljanky. Špinaví a otrhaní lidé jdoucí po blátivé cestě mezi domy připomínají spíše duchy než lidské bytosti. Kor Toto velké město rozkládá přímo na Královské řece je důležitým přístavem, celním a obchodním centrem. Leží totiž na hranici Svobodných měst a zbytkem Východní dálavy. Největší moc mají v Koru řemeslnické cech a takřka celý ho ovládají. Mezi jednotlivými gildami pak vládne napjatá atmosféra různých spojenectví a nepřátelství. Zrovna před rokem se zde udál velký převrat kdy se s pomocí vraždění dostaly k moci takzvané Staré gildy a takřka zničily Pět gild. Mocenské uspořádání je v Koru nejisté a proto je toto město jedním z nejnebezpečnějších měst v celé Dálavě. Město se dělí na Horní, Střední a Dolní Kor. Střední Kor leží na skalnatém Lianině ostrově uprostřed Královské řeky a má charakter výstavního města. Své domy zde mají ti nejbohatší obyvatelé Koru a svá sídla většina významných gild. Dolní Kor na levém břehu tvoří středisko obchodu a řemesl. Je zde také hlavní říční přístav a celnice. Poslední část města, Horní Kor, leží severovýchodním směrem od Lianina ostrova na pravém břehu Královské řeky. Je to nejchudší část, nejméně bezpečná a nejšpinavější část Koru. |
| |
| Kor Prohlížím si kolorit zdejšího Koru a povzdechnu si. Nechci ani domyslet kolik všelijakých nebezpečí, nemocí a zrůdností tady musí na pokojného učence čekat. Jsem opravdu dost utahaný a nejraději bych se svalil někde do peřin a prospal celý den. Můj kašel a rýma se za odpoledne zhoršily a mám taky pocit, že jsem dostal teplotu.Proklaté počasí. Zakašlu. „Tak jsme tady. Jaký je další plán?“ svou otázku nechám viset ve vzduchu. |
| |
| Kor Plán je postarat se o koně, ubytovat se, odpočinout si, zachránit Garena, odjet se zdravou kůží bez ztrát na životech, hmotném majetku a bez pronásledování a vypsané odměny na naše hlavy. Pokuď nemáte námitky, pojďme se ubytovat. |
| |
| A jsme tady. Pomalu už jsem zapomněla, proč jsme sem vlastně jeli. Garén. To jsem zvědava, jak ho tady vlastně budeme hledat. Co to ten Morlan zase blábolí??? „Výborný plán Morlane. Tak začneme pěkně popořadě. Že jsi takový hrr, tak se zkus postarat třeba o tohohle zraněného koně. Možná tě pak začne mít rád, když už ne člověk, aspoň ten kůň.“ Pohlédnu na ostatní. „Ubytovat bychom se ale přece jenom mohli. Myslím, že bychom ten hostinec Tří přání přece jen vyhledat mohli. Tam by se mohl Morlan postarat o koně.“ Někdy mám chuť ho vážně zabít. Ale to by asi dopadlo špatně. To by se asi strhla velká mela. Jsem zvědava, kdo by se za mě postavil. Auti? Bezejmenný? ...... Erlin? Ať už by přežil kdokoliv, museli bychom asi utéct z města. A to by nebylo dobré. Další město, do kterého člověk nemůže vkročit.... A zítra si dám lázeň. Už se těším, až bude Morlan brblat, že nejdříve musíme zachránit Garéna. Tu chvíli to ale počká. Už ho vidím, jak bude zase celý hrrr. Nedivila bych se, kdyby chtě jít Garéna hledat už dneska v noci... Jsem zvědava, co to bude za hostinec. A jaké budou mít pokoje. Co by asi udělal Erlin, kdybych s ním chtěla být na pokoji? No vyzkoušíme |
| |
| Vskutku geniální plán, Morlane, akorát bych to spíš nazval rekapitulací nevyhnutelných faktů. Ale "plánem" bych to zatím neměl odvahu označit. Ten je podle mých představ přece jen krapánek více než takhle strohý... Pronesu konverzačním tónem bez náznaku jakékoliv ironie či posměšku a rozhlédnu se kolem sebe. Ale měl bych takový předplán: Tuhle větu řeknu záměrně trochu hlasitěji, aby mi všichni věnovali trochu pozornosti. Najdeme nějakou ucházející hospodu, ve které se nebudu bát usnout, tam si hezky sedneme, ukujeme plán hlavní a hlavně si odpočineme, protože kdybych se měl dneska vydat do ulic, zřejmě bych zvládl najednou zabít jen patnáct žoldáků místo svých obvyklých třiceti tří...Můj výraz v obličeji je přesně takový, jaký mívají lidé, když se smějí vlastnímu vtipu a zároveň doufají, že ho ti ostatní pochopili. Doufám, že vám nemusím vysvětlovat, co je hlavní plán. Dodám spíš jen tak pro vlastní ujištění. No tak jsme na místě a cíl je jasný- postel a spánek. Jak se říká, ráno moudřejší večera, takže bych to dneska už nějak nedramatizoval. Protože co? Protože v boji není nic horšího než unavený člověk a jelikož by nás Garen mohl potřebovat víc živé než mrtvé, poslal by nás vyspat určitě i on. Jo. Takže spinkat. Priorita číslo jedna, snad ještě nějaké to jídlo by mohlo zvítězit. Ale raději v jiné čtvrti, protože v tomhle hnusu mě nějak přechází chuť... |
| |
| Kor Hm, naše kouzelnice by už asi taky potřebovala odpočinek. No jo, ty ženské, chvíli na cestě a už je to znát... A nebo je v tom jako vždy zase Erlin. Stačí, když trošku zakašle, a ta už se otáčí, jestlipak náhodou neumírá. A kdyby mi za každý pohled na něj měla dát měďák, už teď jsem až po uši ve zlatě. No jo no, prostě ženské... Hej, Anno, nechala jsi hlavu dva dny za náma? Vždyť ta hospoda byla v Miramu. Nebo máš pocit, že jsme ty dva dny jezdili dokola a dojeli do toho samého města? Lehce jízlivě prohodím směrem k čarodějce a dál si jí nevšímám. |
| |
| Kor Nic neříkám, pouze čekám, jak se situace vyvine a jak se ostatní rozhodnou. Šetřím síly na brzkou procházku po Koru, i když jsem hodně vysílen. Také přemýšlím a vzpomínám, zdali náš příchod nezaujal nějakého kolem jdoucího, či stojícího, víc než by měl. |
| |
| Z těch věčných rozepří mezi Morlanem a Annou mě začíná vážně bolet hlava. Mám takový pocit, že kdykoliv jeden z nich zaujme nějaké stanovisko ten druhý se mu musí okamžitě stavět na odpor. Asi se už nezmění. „Auti má pravdu. Nemůžeme zůstat v téhle čtvrti. Ráno bychom se mohli dost dobře probudit bez koní, peněz a s dýkou v zádech. Musíme se dostat do Středního nebo Dolního Koru. Snad tady přes řeku funguje nějaké spojení. Nerad bych si zaplaval,“ pokusím se o vtip, abych trochu uvolnil atmosféru. Starostlivě se rozhlížím po okolí. Hledí na nás samé ušpiněné ježaté hlavy. Pohledy těch lidí nejsou rozhodně přívětivé. Nahodím, co nejdrsnější výraz, abych dal najevo všem nenechavým rukám, že okrást mě není ten nejlepší nápad. Jemně pobídnu koně, aby zrychlil. Milý Garene, do čeho jsi nás to zase namočil? |
| |
| Pomalu vjíždíte do ulic chudinské části Koru. Všude je bahno, špína a smrad. Hromady nejrůznějších odpadků a zbytků se povalují všude kolem. Mezi nimi se míhají těla podivně velkých krys. Místní vykonávají svou potřebu, kde je napadne. Splašky se shlukují v malé potůčky, které tečou kamsi k řece. Tohle není místo, kde by chtěl člověk skončit.  Okamžitě se kolem vás začnou rojit žebráci, pochybní obchodníci, povětrné ženy a jiné pochybné existence. „Ctihodný pane, nechcete koupit tento vak? Je z pravé kůže mořského krokodýla!“ „Hej hochu! Nechceš si trochu zašpásovat?“ „Milošti, prosím pšišpějte chromému a šlepému.“ Ozývá se všude kolem vás. Jste středem pozornosti všech místních otrhanců. |
| |
| No to se podívejme - chudinská čtvrť. Horší jsem snad ještě neviděl. Kdyby se na nás všichni najednou vrhli, tak po nás nezbude ani kůstka. Stráže sem asi posílají jen za trest. Ale kdyby jsme tu někoho, byť jen v sebeobraně píchli my, určitě by se jich tu "náhodou" objevilo aspoň tucet. Už vidím jak to vysvětlujeme: "Ne pane strážný, ten žebrák se opravdu usmažil jen nešťastnou náhodou..." Čím dřív odsud zmizíme, tím líp. Vzhledem k chudobě zdejšího lidu si nemyslím, že by ty dýky v nás nechali vězet. Vytáhnu několik stříbrných mincí a rozhodím je do davu. Mě tolik neubylo a někteří se snad aspoň dneska zase nají. |
| |
| KOR Do hajzlu, on se nás snaží zabít, rychle pryč než seberou všechny drobné a budou chtít přijít na to co ještě u sebe v těch sice ušpiněných, ale drahých oblečcích máme. Padáme, hned! |
| |
| Kor Ach jo, je to tady jako v každé jin chudinské čtvrti. Všude neuvěřitelně stejné. I když- co by taky na chudobě, bídě a hnusu mělo být jiné, že... Důkladně si prohlížím každého v našem nejbližším okolí. Asi bude třeba někoho zabít. jen tak. pro výstrahu. Mile se usměju na lepou děvu, která se na mě dívá spíš jako na kořist než na potenciálního zákazníka. Vtom Erlin něco zamumlá a hodí pár drobných do davu, který reaguje jako hejno hladových piraní na vypečené sele. I když teda nevím, proč by někdo pekl svini rybám... No ale s těmi mincemi to moc nedomyslel, to jsem zvědavý, jak se z TOHO dostanem... Snažím se odhadnout, v čí hlavě by sekyra, kterou docela svižně vytahuji, vzbudila největší respekt. Žebrák, děvka, vetešník- a hleďme, tomu plešounovi by určitě slušela. Vypadá to, že je zdejší kápo, alespoň podle toho, jak mu všichni uskakují z cesty. Z úvah mě vyruší Morlanův hlas. Proč chce utíkat- zrovna teď to asi není nejlepší nápad. Ale co, nějak to dopadne, ostatně jako vždycky všechno... Hej! Kdyby něco, tak se sejdem v nějaké hospodě u převozu přes řeku... Stihnu ještě křiknout v začínajícím zmatku a pak se už jen snažím nasměrovat koně tak nějak zhruba za ostatníma. To mi někdo řekněte, proč vždycky musíme utíkat... |
| |
| Všechny Erlinovy stříbrňáky nestačí ani dopadnout na zem a už je mají někteří chudáci ve svém vlastnictví. O zbytek se strhne rvačka. Za chvíli se z malé skupinky, která vás provází, rovnou dav. Ještě víc se kolem vás stáhli. Jejich prosby a nářek o almužnu jsou ještě silnější a vehementnější. Někteří se už přiblížili natolik, že už na vás a vaše věci mohou dosáhnout. Nelze si nepovšimnout, že v davu převážila skupina ušpiněnců, kteří nejsou tak zbídačení jako ostatní. Vypadají na hospodské rváče a zlodějíčky. Plešoun, kterého si všiml Autorikos, ustoupil stranou a začal pokřikovat na své kumpány. Přes úpění davu však neslyšíte co. Koně začínají být hodně neklidní. Zvláště pak ti, na kterých nesedíte a jejich otěže máte jen přivázané k sedlům. Před vámi se už rýsuje řeka a přístavní mola. Z nenadání se kůň jdoucí za Annou postaví na zadní s jeho oprať, která byla přivázána za Annino sedlo, se uvolní. Nešťastného koně okamžitě obklopí plešounova banda. |
| |
| Situace začíná houstnout, dav se přibližuje a utiskuje družinu. To je neúnosné... Erline!!! Pomoz mi!!! V jakémsi opojení ovšem nejen schopna o pomoc vykřiknout. Hluk narůstá a vzepře se se kůň. Běžte pryč!!! Nechte mě na pokoji. Pomoc!!! Málem únavou upadnu jakoby do mdlob a z plna hrdla zakřičím... |
| |
| Kor- skoro u řeky Zatraceně, tak tohle nám opravdu chybělo... Hej, lidi, stát, máme problém s koněm. Zařvu na ostatní, načež zbrzdím svého koně o nejbližšího žebráka, který mě počastuje notnou dávkou velmi upřímných nadávek. Bohužel teď musím věnovat pozornost něčemu úplně jinému. Snažím se odhadnout, kdo všechno patří k tomu plešounovi, a kdo je jen náhodný kolemjdoucí žebrák. Jeden, dva, tři- no, ten možná taky, pět- no to nebude zas takové hrozné... No tak teď by ten starý bručoun Morlan mohl předvést něco ze svého vyjednavačského umění. Velmi nápadně měním sekeru za svou oblíbenou šavli s ještě více oblíbenými hady. Chvíli dělám, že se ještě rozmýšlím, kterou zbraň zvolím, ale nakonec to opravdu vyhraje šavle. Za pásek si navíc demonstrativně zasunu dvě hvězdice a už jen čekám, jak bude reagovat Morlan a ostatní. |
| |
| Situace vypadá opravdu špatně. Kůň je tlačen pobudy dál od vás. Dav se kolem vás semkl ještě těsněji. Anna se vztyčí v sedle a napřáhne ruku. Něco zakřičí. A pak se v několika okamžicích stane několik věcí. Oblohou začnou křižovat blesky. Strašlivě zahřmí. Bezejmenného kůň se zvedne na zadní. Elfí bojovník vytasí z pochvy meč. Zvedne jej nad hlavu. Čepel se ve světle blesků hrozivě leskne. Dotěrové uskakují před tím zjizveným démonem na koni. Lůza křičí a utíká od vás. Máte co dělat, ať udržíte koně, kteří jsou tímto výjevem vystrašeni, a ať se udržíte v sedle. A najednou je vše jinak. Všude je klid a mír. Ulice se zdá být najednou liduprázdná. Jen u splašeného koně zůstal jeden odvážlivec, který se ho snaží pořád ještě odvést někde mezi chatrče. |
| |
 | Kdesi v Koru Musel se zhluboka nadechnout a pak počítat do desíti, aby se uklidnil. Vypadalo to, že samotní bohové se proti němu museli spiknout. Celý jeho plán byl vymyšlen do posledního detailu. A teď ho muže narušit pitomé počasí! Vlna vzteku v něm znovu narůstala. Doprava po Královské řece byla ochromena už několik dní. Většina kupců měla dorazit do Koru už včera. Možná bude muset všechno pozdržet než ostatní připlují. Udeřil pěstí do stolu. Khar, aby to spral. Věděl, že pokud bude setkání odkládat, většina zájemců ztratí trpělivost a odcestují. Snad je dokáže přesvědčit. Přece jenom to, co nabízel, neleží zrovna na každém rohu. Všechno zboží už bylo připraveno. Tedy až na vzácný náklad z Albirea, ale ten by měl dorazit nejpozději zítra. Pokud šlo vše hladce… |
| |
| A sakra, nějak se mi ta charita vymkla z rukou. Jak to říkal Morlan u těch dětí? Tohle by udělal každý slušný člověk? No ještě že jsem elf, dělat tohle denně, tak nevím. Tumáš chásko lakomá! Sáhnu po své holi připevněnou k sedlu, když můj pohled padne na Annu. A safra, tohle vůbec nevypadá dobře, doufám, že ví co dělá.... Rychle se skloním ke koni a nahnu se na bok, tak abych byl co nejvíc chráněn. Ale žádná hrůza nepřišla. Když se zase v sedle posadím, už kolem nás nikdo není. Ehm, děkuju ti. Děkuji všem. Už se to nebude opakovat, stříbrné už došly. Otočím se k Anně. Občas z tebe mám opravdu strach....Pokusím se o provinilý úsměv....ale to je vlastně dobře. |
| |
| A je po všem. Obejmu svého koně, jako bych si chtěla trochu odpočinout. Pohladím ho a poplácám a pak znovu zvednu zrak a kouknu na Erlina. Odveď mě odsud... Prozrazuje můj pohled. „Měli bychom rychle zmizet, než se ta cháska znovu seběhne.“ I když si myslím, že už se neseběhne, ale přece... Rozhlížím se kolem a snažím se najít kudy nejrychleji pryč. Pak si všimnu toho posledního zbloudilce. No to snad nemyslí vážně!!! To nám chce jako ukrást koně??? A sám??? Ten nás asi moc nezná... Snažím se vypadat hrozivě a začnu se upřeně dívat na posledního zbloudilce... |
| |
| No, tak to nebylo špatné... S obdivem pohlédnu na Annu. V té ženské je toho víc, než se na první pohled zdá. Ehm, no, i když má občas fakt blbé nápady - světelná šou to byla dobrá, nicméně teď je třeba trošku krvavé exhibice... Zálibně se zadívám na nešťastlivce, který ještě stále bojuje s naším koněm. Tak na koho dneska zbyl Černý Petr... Vychutnám si pohyb ruky, jímž vytáhnu jednu hvězdici zpoza opasku, chvíli soustředěně cílím a pak už jen zatraceně hlasitě nadávám. Hvězdice totiž těsně minula pobudovu ruku a jakoby náhodou cestou do kamenné zdi rozsekla opratě napůl. U sta zatracených Kharů, to se mi snad jenom zdá, dneska je fakt mizerný den. No já ho snad půjdu zabít ručně! Krucinál, to je fakt pech! Mor aby to spral, smrtka poskákala a krysy sežraly... Nicméně efekt to mělo docela dobrý. Ničema po mých nadávkách rychle pochopil, že záměr nebyl ho vystrašit, ale zmrzačit a velice rychle a rád se koně vzdal. No, tak to nebylo moc dobré no... To je jak naschvál. Zase strávím tři večery broušením. No to mě fakt baví takováhle práce. příště si raději koupím voskové. Efekt bude stejný a alespoň si ušetřím práci... Lamentuju, když vytahuju hvězdici ze spáry mezi kameny. Alespoň že netrefila ten šutr, to by pak bylo teprve žůžo poboušeníčko... Tak co bude? Pojedeme dál, nebo na mě budete civět do večera...? Lehce rozladěně pronesu k ostatním a dál si hledím hvězdice. Občas si v téhle družině připadám jako v divadle. Ještě od nich začnu vybírat vstupné a bude to dokonalé. Jo a Erline, příště raději rozhazuj zlaté, o ty se začnou zabíjet hned a mezi sebou... Jakobý mimoděk dodám při soustředěném ohledávání rýh a škrábanců na oblíbené hvězdici. |
| |
| Poslední z pobudu po hobitově útoku okamžitě vezme nohy na ramena a zmizí v nejbližší uličce. Před vámi i za vámi je volná cesta. Nikdo už vás neobtěžuje. Provází vás jen kradmé pohledy místních. Bezejmenný vrátí meč do pochvy a vrátí se pro vyplašeného koně. K přístavnímu molu vám zbývá už jen pár koňských délek. Před ním postává hlouček říčních námořníků, kteří si vás se zájmem prohlížejí. Museli sledovat celou událost a teď si mezi sebou něco pokřikují. Před celý skupinku vystoupí muž ve slamáku a se strništěm na bradě. Vypadá jako jeden s počasníků, kouzelníků, kteří jsou najímáni na lodě, aby pomáhali odvrátit nepřízeň počasí. „Takové divadélko sem už neviděl pěkně dlouho. Musím říct, že ste mě dostali,“ křikne k vám pobaveně, „Hádám, že budete chtít odsud zmizet?“ kření se. |
| |
| Kouknu na počasníka. „Tos teda uhodl, pojďme honem pryč, než se ta cháska zase seběhne, podruhé už by to nemuselo mít stejný účinek. Já už dneska opravdu nemám sílu na nějaké rvačky a šarvátky.“ Proboha, to ten den nemá konce? A ještě k tomu ten smrad co je všude kolem. Já chci lázně!!! Dopravte mě někdo do lázní!!! Ne. Musím být silná. A taky musíme přeci pomoci Garénovi. Ale pokud si pořádně neodpočinu, tak asi moc platná nebudu. Leda, že by mě pak zachraňovali spolu s Garénem... |
| |
| Kor - u řeky Jo, souhlasím s naší Annou, příště se třeba trefím a budeme mít na krku i městskou stráž... Pronesu trochu pobaveně, trochu ironicky a trochu vážně, přičemž zastrkuju hvězdici zpátky za opasek. Nicméně se tomu nakonec zasměju a se zájmem si prohlížím nově příchozího. Pravdou ovšem je, že bychom se rádi co nejrychleji dostali na druhou stranu řeky. A když se tak na tebe dívám, napadá mě jen jedna otázka. Za co. Samozřejmostí je ovšem, že hned... Dodám bodře a čekám, co za hory doly si náš neznámý navymýšlí. Mezitím ještě párkrát mrknu na skupinku lidí, odkud přišel, přece jen opatrnosti není nikdy dost. Při troše snahy, trochu dobré vůle a troše výhružek a vydírání budeme ještě dneska na druhé straně řeky. A pak že to nejde dobře. Teď ještě, aby k nám Garen sám přišel, naložíme ho a tradá odtud. Jojo, a pak už jen sejmout Urgien a nakonec Khara a bude všchno ok... Kuš to jsem se ale trošku zasnil- místo zabití Khara beru pár lahví malinového moku... A Urgien ať se zabije sama... Hmmm, raději ale zpět do reality. Tak co, kamarádíčku, převezeš nás za pár drobných a nebo si budeme muset půjčit nějakou tvou končetinu, než se správně rozhodneš? |
| |
| Kor, u Královské řeky „Jmenuju se Jániš Bouřný a tamhle ta kocábka je moje,“ ukáže na říční loď podivné konstrukce, „Za menší poplatek vás přepravím do přístaviště ve Středním Koru. Kolik vás je? Raz, dva, pět. A dva, čtyři, šest, osm, deset koní. To bude za pouhé tři zlatky,“ usměje se na vás. „Drobku, Jáno, Rýho připravte Skořápku, máme zákazníky, zvedáme kotvy,“ křikne na muže stojících v hloučku, „Tak jestli chcete, odvedu vás zavedl na svou loď,“ navrhne vám a vede vás ke Skořápce. Bárka opravdu nejvíc za všeho připomíná skořápku ořechu. Je mnohem baculatější a má daleko větší ponor než většina říčních plavidel. Paluba je z velké části chráněná konstrukcí za dřeva a nepromokavého plátna. Na přídi a na zádi u kormidla jsou připevněné malé balisty. Až se všichni nalodíte, námořníci vytáhnou dřevěný můstek a uvolní kotevní lana. Do plachty se opře vítr a i přes silný proud míříte k Lianině ostrovu. Jániš ovládá kormidlo a pokřikuje na své muže rozkazy. „Promiň, že jsem tak zvědavej, ale vypadáte jako dobrodruzi, kteří měli štěstí a teď jsou v balíku. Rýho, otoč plachtu víc ke větru! Jedete asi na Oslavy cechů, že? Povolte zatraceně ty lana na pravoboku! Proud je moc silný! Chlapi děláte to doprdele poprvý?! Jo, jo, bude to bude to tentokrát velká sláva. Staré cechy se budou chtít určitě předvést. Jáno, zkontroluj ponor! Prej najali kejklíře až odněkud z Lenoru a taky chtěj otevřít největší hostinec v Dálavách. Ale to vy vlastně už asi všechno víte, když jedete na ty oslavy. Přitáhni to pořádně!“ snaží se s vámi bavit a přitom řve na posádku. |
| |
| Kdepak v balíku, vašnosto, jsme věčně v prdeli. Do lodi ti teče, na břehu se shlukuje nový dav, Garen nikde a ke všemu ten hrozný kašeeee Ehm eeeeeehhmmmm!!!eel s rýmou. Popotáhnu a dělám, že jsem si narážky na peníze nevšimnul. A ke všemu Morlan. Oslavy cechů? A to je u sedmnáctky zase co? Příliš mnoho lidí, příliš mnoho problémů, že? Na druhou stranu... Jasně že se jedeme podívat na oslavy. Už se té veselice nemůžeme dočkat. Zvláště někteří. Vrhnu na Morlana jeden ze svých umělých úsměvů. Ostatně, pro co jiného by jsme se v tom hrozném počasí posledních dnů drkotali až sem, že? Načež kýchnu s takovou vervou, že se málem svalím na zem. Ještě že to není ta magická chřipka. To by jsme si teprve užili... |
| |
| Kor, na Královské řece Hm, bezva, tak to nám fakt scházelo. Proplétat se přelidněným městem, to bychom ještě mohli přímo vykřikovat: Koupíme Garenam za odměnu nás můžete zabít... a bylo by to naprosto dokonalé... No nic no, tak třeba to přežijem. Jojo, oslavy letos budou velkolepé, snad vyjde i počasí... Pronesu ukonverzačním tónem a bezelstně pokračuju. Ale abych pravdu řekl, o těch kejklířích jsem toho moc neslyšel, pověz mi o nich něco, to mě totiž zajímá, kdysi jsem s jedněma cestoval, ale to už je dávno. Ale třeba to budou zrovna oni... Nechám větru vzít mi z úst má poslední slova a tázavě pohlédnu na našeho odopravce v naději, že ze sebe něco vyklopí. To je ale náhodička. A zrovna kejklíři... |
| |
| Kor, Královská řeka „To máte pravdu, tohle počasí stojí za starou belu. Tento rok trvá období dešťů nějak moc dlouho. Jindy touhle dobou bývá řeka už zase splavná,“ chytí se Jániš Erlinovy poznámky o počasí, „Jenom sem slyšel, že Starý gildy pozvaly kejklíře až odněkud ze severu. To je všechno. To víte Staré jsou u moci necelý rok a tak se chtěj předvést. Dělaj všechno proto, aby přesvědčili alberijské pány, že pod jejich vládou se daří Koru líp než dřív. Kromě těch komediantů, pozvali taky spoustu magiků, bardů. Prý ty oslavy budou velkolepý. Ten hostinec, co nechali postavit u Zlatého dna je skoro tak velký jak cechovní dům Tkalcovské gildy. No rozhodně se máte na co těšit,“ usměje se počasník. Skořápka rozráží hladinu a směřuje k městskému přístavu. Za chvíli už plujete kolem Středního Koru a míříte k přístavišti. |
| |
| Kor, Královská řeka No to se teda opravdu máme na co těšit. Ta cháska to má zatraceně dobře vymyšlené. Město uprostřed takového blázince- ideální místo pro cokoliv. Ach jo, no to bude byznys. Zas na druhou stranu ideální možnost taky si nějak přilepšit- chachá- no ale stěžejní věc bude nenechat se zabít... Jo, to se teda rozhodně máme na co těšit. Zopakuju ještě polozamyšleně Jánišova poslední slova. Tak mě ještě napadá, neznáš náhodou nějaký dobrý podnik, kde bychom se mohli ubytovat? Ale nemuselo by to být zrovna v centru dění. Přece jenom bychom si po cestě rádi v klidu odpočinuli a ten hostinec, co jsi zmiňoval, tam asi bude pořádně, možná až moc živo... Zdívám se k blížícímu se přístavu a mimoděk svraštím čelo- Tak jo, hrdě vstříc té divočině, ať to alespoň stojí za to... |
| |
| Kor, Královská řeka „Já myslel, že když ste byli pozváni, že vás ubytujou v některém z gildovních hostinců,“ podiví se počasník, „Ale máš pravdu příteli hobite, v době oslav budou ve Střením mraky lidí. A v té nově otevřený hospodě se nejspíš bude tvrdě platit. Dokonce prej v atonech. Víte, co v Dolním je na náměstí Seliackých trpaslíků je hospoda Trpasličí korbel. Vaří tam výborný pivo, je tam klid a vůbec všechno je tam báječný,“ doporučuje. Už jste se přiblížili k přístavišti a tak se Jániš věnuje kormidlu. Sem tam něco křikne na posádku. Loď hladce přirazí k dřevěnému molu. Dva námořnici na něj skočí, připevní kotevní lana a spouští můstek. Na břehu si vás všiml nějaký muž. Okamžitě se otočil na patě a zmizel v dřevěné budově u mola. Během chvilky z ní vycházi čtveřice mužů. Ten hlídač, dva ozbrojenci a jeden pupkatý chlapík. Rázně si to zamíří rovnou ke Skořápce. „Heleme se Dalabán. To zas bude prudit,“ poznamená jeden z námořníků. Jániš se ušklíbne a popraví si svůj slamák. „Dobrý den přeji starší celníku Dalabáne! Co si přejete?“ křikne směrem k tlouštíkovi. „Nech si ty kecy Bouřňáku!“ oboří se na něj pisklavým hlasem Dalabán, „Musíš se podrobit celní prohlídce, když chceš přistát v městském přístavu. Taková jsou pravidla a ty je dobře znáš. Pašeráku jeden.“ „Prosím pane Dalabáne, já nejsem žádný pašerák. Tohle jsou jenom odporné pomluvy závistivé konkurence. V žádné z prohlídek, kterou jste na mé lodi vedl, jste nenašel žádnou ze zakázaných komodit,“Jániš mluví celou dobu uctivě, přesto je z jeho hlasu znát jistý výsměch. Rozhodně nevypadá, že by se brunátného celníka bál. Ten naopak ztrácí veškerou svou důstojnost a rudne v obličeji. „Na tohle sem se tě neptal! A kdo jsou tihle?“ ukáže na vás. „Toto jsou vzácní hosté Starých gild, kteří přijeli na oslavy,“ odvětí kapitán, „Pokud si dobře pamatuji výnos Gild nařizuje přepravit, takovéto hosty na jejich požádání do Středního Koru všem říčním plavidlům s kotvištěm v Koru.“ „Dobře, dobře,“ mručí tlusťoch, „Vítejte v cechovním městě Kor vážení hosté,“ neochotně odříká naučenou větu, A teď mě už pust na palubu!“ „Samozřejmě, starší celníku,“ odvětí Jániš. Celnici vstoupí na palubu a začnou ji prohledávat. Jániš se k vám otočí a potichu šeptne: „Idiot. Tak si tu oslavu pěkně užijte panstvo.“ |
| |
| Gestem pozdravím celníka a více než jeho obličeji věnuju pozornost jeho měšci. Zběžně si prohlédnu i chlapíky, jež ho doprovázejí, a raději se začnu soustředit na vystupování z lodě. Díky, myslím, že si to tady užijeme víc, než se nám bude líbit... Zamyšleně odvětím Jánišovi. Mimochodem, jestli tě ten chlápek štve, řekni cenu a lehce se mu může stát nějaká nehoda... Dodám potichu a můj naprosto vážný výraz v okamžiku vystřídá široký úsměv a spiklenecké mrknutí. No tak, lidi, pohněte si z té bárky. Čas nám utíká jako splašená herka a kromě toho už mi nějak vyhládlo... |
| |
| Střední Kor Počasník se na hobita usměje: „Myslím, že ho dřív trefí šlak, každým dnem vypadá tlustší a tlustší a pokaždé, když mě potká mám pocit, že ho asi picne. Kdybys ty zas potřeboval nějaké pašované zboží třeba vzácné artefakty, víš na koho se obrátit,“ poslední větu prohodí šeptem a lišácky na hobita mrkne. „Sedmnáctka vás provázej!“ rozloučí se s vámi. Zvedne přitom klobouk a zamává s ním. Opustili jste přístaviště a pomalu stoupáte dlážděnou cestou, která vede podél skalnatého úbočí od přístaviště směrem k městu. Na první pohled je vám jasné, že vstupujete do jiného světa než je Horní Kor. Domy jsou zde výstavní, ulice dlážděné kočičími hlavami. I přes večerní šero v ulicích panuje čilý rozruch. Vaše chvatná cesta z Albirea do Koru je už takřka za vámi, zbývá se ubytovat v některém z hostinců. A za dva dny vás čeká rozhodující setkání v hospodě U dobré míry. Garenova záchrana je zcela ve vašich rukou. |
| |
| Střední Kor I na mě jde vidět únava a už vyhlížím vhodné místo pro nocleh. Konečně jsme tady, doufám, že se ta rychlost vyplatí. Škoda, že si nemůžu ještě odpočinout a musím ten získaný čas využít co nejlépe. Teď se rychle ubytovat a hurá do ulic, ať to mám konečně z krku. Kde je sakra nejbližší hostinec? Tak jdeme, ať to máme za sebou. Doufám, že se tam dobře postarají o koně a v pořádku je předají původnímu majiteli, sakra jakou jsem měl tu dohodu s majitelem? Pokračuju směrem k hostinci a cestou pozoruju reakce okolí na náš příjezd. |
| |
| Střední Kor - na ulici No osobně bych zkusil najít tu hospodu, co nám doporučil ten převozník. Tuším, že to byl Trpasličí korbel na náměstí Seliackých trpaslíků. Vyjádřím se k Morlanově myšlence. Jako na zavolanou jde kolem jakýsi chlapík v dlouhém plášti, vzhledově jasný zelinář. Důkladně si jej prohlédnu, jestli nepředstavuje nadměrné nebezpečí a jakmile sám sebe uchlácholí, že ne, vydám se mu vstříc. Hej, buď zdráv, dobrý člověče, začnu optimisticky, poraď prosím, kudy na náměstí Sseliackých trpaslíků? Ale stejně, copak máš asi pod tím pláštěm, zelináři jeden...? No raději budu ve střehu, člověk nikdy neví... |
| |
| Střední Kor Zelinář si tě nechápavě prohlíží, jakoby si nebyl jistý k jakému národu má Autorika zařadit. Nakonec asi přijde na vyhovující vysvětlení, což mu ale chvíli trvá. „Hmm, cože ste to chtěli?“ zamyslí se a podrbe se přitom na lysině, „Jo Seliačtí trpaslíci! Tak to jste vašnosto úplně blbě. Víte co, počkejte. Jo, dejte se touhle ulicí rovně. Dojdete k cechovnímu domu Kovářský, ten barák poznáte velký, s Mernovou sochou před vchodem, projděte kolem něho a pak zatočte doleva a pak první ulicí doprava. Jo, a pak už pořád rovně na most do Dolňáku. Jak hop přejdete budete mít po levé ruce dům celníků a pak už jen pár kroků a jste na náměstí trpošů, tu hospodu najdete hned,“ vysvětluje vám cestu zelinář a rozmáchle přitom gestikuluje. |
| |
| Střední Kor - na ulici S pobavením sleduju zelinářův výraz, když si mě prohlíží. Tak copak asi jsem, co? Napověděl bych ti i mou profesi, ale asi by se ti to nelíbilo... Lehce si oddychnu, když se konečně nadechne a začne mluvit. No už jsem myslel, že jsi němý...rovně, doleva, doprava, rovně. To nezní nijak složitě... Díky, dobrý muži, tady máš za dobrou radu. Bozi tě provázej. Vytáhnu z kapsy stříbrňák a hodím jej zelináři. Je třeba vytvořit dobré podhoubí spřátelených lidí, kdo ví, kdy se to může hodit... Nuže, slyšeli jste, dejme se tedy na cestu. Rovně k domu s Mernovou sochou, kolem něj, pak doleva a hned první ulicí doprava, pak už jen rovně přes most a kolem celníků a jsme tam. Raději nahlas zopakuju cestu a zamířím tím směrem. |
| |
| Střední Kor Zelinař hmátne ve vzduchu pro minci, ta však zazvoní o dlažbu a zakutálí se do kaluže. Trhovec se okamžitě skloní a loví ji ve vodě. Utře ji do nohavice a zastrčí pod kožený pásek. „Děkuji nastotisíckrát vašnosto. Sedmnáctka s vámi,“ děkuje horlivě. Vy ho však již nevnímáte a pokračujete ve své cestě. Procházíte kolem výstavních domů, některé z nich by mohly konkurovat i stavbám ze Zlaté čtvrti v Albireu. Přejdete kamenný most a podle zelinářových instrukcí se dostanete až na Náměstí seliackých trpaslíků. Na první pohled je jasné, že většinu staveb obklopující prostranství nejsou dílem lidských rukou. Muž měl pravdu, když říkal, že hostinec poznáte hned. Nízká přízemní budova na jejímž průčelí je do kamene vytesáno několik trpasličích run a pod nimi se v obecné řečí stkví nápis Trpasličí korbel. |
| |
| Střední Kor - Náměstí Seliackých trpaslíků No vida. zelinář nekecal. Tak pojďme do té hospody, už mám po té cestě sucho v krku. Akorát by to chtělo ještě ustájit Iháčky... Tak panstvo, kratičký odpočinek na obzoru. Jen by mě zajímalo, kde je tady řeznictví, kde dávají alespoň aton za slušného koně... Pronesu se smíchem a prohlížím si to nezvyklé náměstí. Tak aspoň je mi to tu šité na míru... A dokoknce je tu i ten klid. Očima přejedu takřka liduprázdé prostranství, kde jen pár vetešníků tu nabízí své cetky, snad jen ze zvyku, protože není komu, a skupina kněží se snaží přesvědčit nějakého dobrodruha, že právě ten jejich bůh je nejlepší.Možná je tu ten klid až moc velký... |
| |
| Střední Kor Konečně hospoda se stájema, tak rychle ať mám nepříjemné povinosti za sebou. Jdu do stáje, ve které po krátké domluvě předávám vše potřebné co se týče koní. Ještě se sám postarám o svého koně a přecházím do hostince, kde si objednávám nějaké fajn jídlo a pití společně s pokojem do zítřejšího dne. |
| |
 | Zdravím, právě jsem narazil na vaši jeskyni v Odpadu. Jak to s vámi vypadá - bude se tu ještě hrát, nebo je jeskyně zralá na zavření? (odpovědi a reakce pište sem) Údržbář |
| |
| Pokračovat se určitě bude, jen co se trochu otřepem:) |
| |
| Á? ;-) Opravdu to zvaž, jestli to má po takové době vůbec smysl, jestli tu jsou hráči, kteří budou hrát. Co se dívám na jejich statusy, jen jeden hráč zde byl v březnu, ostatní vypadají, že se tu už moc neukážou. Kouknu se za týden, buď to rozjeď a nebo to sám ukonči. Díky za pochopení. |
| |
| Já osobně se na andor dívám, ale nepřihlašuju se. |
| |
| JJ, statusy jsou zavádějící- praktikuju to stejně jako Morlan... |
| |
| Tak hráči by byli, otřepání trvající měsíc a půl je taky podle mě dostatečné. Zkuste s tím něco udělat. Počkám ještě týden. |
| |
| Hodný pane Údržbáři, domluv se s PJ, na to jsme s Morlanem malí páni, jinými slovy- na nás to nevázne... ;) Názor našeho milého PJ znám a tudíž se (pokud se nestal zázrak) pomalu začínám připravovat na nevyhnutelné... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR