Ratio VIP
hrálo se Denně
od: 23. dubna 2014 18:30 do: 18. srpna 2014 18:28
Dobrodružství vedl(a) NemoGekkou
| |
 | Cestování mezi různými dimenzemi |
| |
 | Už je po škole. no sláva! Končili jsme dneska dost pozdě, a proto už je celkem tma... Jdu směrem do města. Musím však přejít ulici. Podívám se na druhou stranu. Usměji se. Stoj tam Nero. Nevím, jestli ví jak se jmenuji ale chodíme spolu do školy... S pohledem zamyšleným se vydám přes silnici když v tom! Zaslechnu jen skřípající brzdy a splašené troubění kamiónu. Řítí se přímo na mě... |
| |
 | Právě odcházím ze školy domu, jen tak se loudám. Začíná být už celkem slušná tma a já si říkám že je skvělá doba. Najednou vpravo ode mne začne nákladák silně brzdit a troubit. "Co zas je??" Pomyslím si ledabyle a koutkem oka uvidím holku stojící na silnici. "Co dělá,kravka??" Když vidím že holka nemá šanci to stihnout rozběhnu se a kousek před nákladákem Ji strhnu vedle zpátky k chodníku. Spadneme na mě a trochu se sklouznem. Naštěstí kabát ztlumí celý náraz. Když se zastavíme, vstanu a vyzvednu s lehkostí i holku. "Cajk?" Optám se jen tak a chystám se odejít jakmile mi řekne že je v pohodě. |
| |
| Světla s neuvěřitelně rychle přibližují a já už se pomalu loučím. V tom mě kdosi srazí na chodník. Teda srazí a ještě se mu podaří se otočit aby nespadl na mě. Stojím vyděšená a nejsem schopná jediného slova. Celá se klepu. "Já.. Eh... Promiň... Vůbec jsem si..." poslední slovo se ztratí.. Na mám výrazu je vidět, že jsem k smrti vyděšená. Opravdu jsem to auto vůbec neviděla! |
| |
| "Přístě si dávej větší pozor kam jdeš." Řeknu a odcházím, pak když si vemu Tvůj obličej a v hlavě mi proběhne pár vzpomínek, se otočím. "Jdeš se mnou? Potřebuješ se trochu uvolnit.." Jen se trochu nakloním a s hlavou opřenou téměř o mé rameno jak se otáčím na Tebe čekám. |
| |
| Když odcházíš stojím pořád na stejném místě ale když se otočíš snažím se rychle uklidnit... "Jo... Děkuju..." vydám se za tebou... "Já Jsem Tina.." usměju se po chvíli a zvednu k tobě hlavu s odost klidnějším usměvem.. |
| |
| "Nero." Řeknu a dál si holky téměř nevšímám.. "Společnost se mi zrovna nehodí ale co už..Stejně je to nějak divný.." Vyjdu a směřuju k jednomu podniku. |
| |
| Jdu tiše vedle tebe. Ticho mě dosti znervózňuje ale než abych něco sama řekla, budu raději potichu a začnu si hrát s přívěškem na krku... |
| |
| "Řekni mi něco o sobě. Krom toho že se známe ze školy." "Ikdyž řeči moc nemusím, ostatní to tak nemívaj a zároven si jich snad nevšimne.." Připravuju se na nejhorší ale snad.. |
| |
| Jeho výzva mě trochu překvapí... "No.. Já.. Nevím co by tě mohlo zajímat..." řeknu trochu vyhýbavě... Nevím co chce slyšet... |
| |
| "Odkud jsi?" "Přibližují se.. no.. asi mi nic jinýho nezbyde" |
| |
| "Já... No.. Narodila jsem se v Californii... Pak jsme se s Tátou přestěhovali sem a pak..." Ne dál už ne... Dál mu to říkat nebudu... Nepotřebuju aby do toho někdo vrtal... "Odkud jsi ty?" Usměji se a zas se na tebe podívám. |
| |
| Tak trochu se vyhnu otázce.. "Když Ti řeknu aby jsi se ani nehnula a zavřela oči uděláš to??" "Už jen kousek.." |
| |
| Kouknu na tebe dost podezíravě.. "Zní to dost divně, uvědomuješ si to?" Kouknu na tebe ale po chvíli jen vzdychnu "Tak fajn..." a zastavím se a zavřu oči ovšem jen tak, že to vypadá jako zavřené oči. Nevidím sice detaili ale obrysy ano... |
| |
| "To možná zní.. a doporučuju opravdu ty oči zavřít." Řeknu když se zastavíš. Ve chvíli kdy se zastavíš však už za Tebou stojí jeden z démonů. Rozběhnu se a skočím po něm rovnou s kopem. Zásah přímo do hlavy, nejde však nic slyšet. Pak jednou ranou ukončím život démona ležícího na zemi. Skočí po mě další dva,avšak v tu chvíli už na zádech mám meč a oba dva jedním sekem rozpůlím vedví. Při boji jeden z démonů, ten nejsilnější, pomalu přichází k dívce. "Tak na to nemysli." Hodím meč a kousek od Tvého ucha projede přímo do démonovy tlamy, která se akorát pokoušela Tě kousnout. Přijdu k Démonovi,vytáhnu meč rychlým pohybem setřesu krev a přiložím ho k zádům. V zápětí zase zmizí. a démoni pomalu shořeli a proměnili se v prach. "Můžeš." Pozdě si uvědomím že mi jeden z démonů krapet natrhl kabát přímo u začátku kapuce,u prvního knoflíku. |
| |
| Trochu překvapeně otevřu oči a koukám na tebe... "Co to bylo?" Koukám zvědavě až si všimnu natrhlé kapuce. "Máš roztrhlý kabát..." ukážu na místo trhance a koukám už hodně podezřele... |
| |
| "Říkal jsem že bys měla zavřít oči.." Vydám se úplně jiným směrem než jsme šli předtím. "Tady Ti nic říct nemůžu, jestli chceš něco vědět pojd." "Skvělý.. " |
| |
| Koukám na něj nechápavě ale jdu za tebou... Možná to je tak trochu výhra, aspoň se nezabývá dál mnou a tím odkud jsem atd... Jdu za tebou ale o poznání opatrněji... |
| |
| Pomalu dojdeme ke starému baráku, je polorozpadlý ale je vidět že část se zdá být v pořádku. Otevři velké vrata a časté nepoužívání pantů udělá své a ozve se hnusné skřípění. "Jak podobné.." Počkám až projde Tina a zase zavřu. Pak udělám to samé u velkých vstupních dveří, ty však už nezaskřípou. Objevíme se ve velké hale z které vede jedno schodiště rozdělující se do dvou do stran. Vyjdeme nahoru doleva a do jedné místnosti. Vypadá to jako stará pracovna, dřevěný stůl starší gauč s dvěma křesly, konferenční stolek a u dvou zdí jsou jen velké skříně s knihami. Přijdu ke krbu a jen tam vložím dřevo. Pak jen vložím už hořící silné polýnko pod ostatní Samozřejmě tak aby to Tina neviděla. Během chvíle se rozhoří ohen. "Dáš si panáka na uklidnění nebo čaj nebo něco?" |
| |
| Jdu neustále za Nerem. Je velice zvláštní. příjdeme před polorozpadlí barák. Když otevře skřípějící dveře trochu zaváhám. Jsou zřejmě dosti těžké a nejsem si jistá, že bych je v případě potřeby dokázala sama otevřít. nakonec mě přemůže zvědavost a já vejdu dovnitř. Jdu za Nerem do druhého patra. Pokoj mě překvapí. "Wau... Na to, jak to vypadá zvenčí hrozně to tu je hezký a útulný.." Usměju se na Nera. celkem se bojím co bude následovat, přece jen jsem něco málo viděla.. |
| |
| "Dobře dáme si něco ostřejšího, nehledě na to že to potřebuješ." Naleju si skleničku whisky a Tobě Bourbon. Stoupnu si ke stolku, blíže k jednomu křeslu a nabízím Ti skleničku. Tím dávám i najevo to aby jsi si sedla. Na gauč,na který když si sedneš budeš zády ke dveřím,vpravo budou knihy,vlevo stůl a před Tebou krb.A nebo na křeslo kdy budeš mít dveře nalevo od sebe, za sebou knihy,napravo krb a před sebou mne a stůl. Počkám než ke mně dojdeš a vemeš si sklenku, ihned si sednu a podívám se zpříma na Tebe. "Měla jsi ty oči zavřít, ted kvůli tomu budeme zbytečně šílenou dobu kecat. Ikdyž je fakt že by k tomu stejně došlo. Takže se optám, cos viděla? Nebo spíš co si myslíš že jsi viděla?" Podívám se do ohně a pak zpět na Tebe. |
| |
| Nabídneš mi skleničku já jí příjmu a chvíli se rozhoduju, kam si sednout. Přece jenom mám strach. Na křeslo? Sice vidím na dveře a za zády mám jen knihovnu ale je to dál od dveří. Sednu si radši na gauč a budu dávat pozor. Nakonec se posadím na gauč ale jen tak napůl abych na dveře viděla aspoň periferním viděním. "Upřímně pochybuji, že by kdokoliv jiný ty oči opravdu zavřel... " Rozhlédnu se znova.. "Nevím co jsem viděla a ani si nejsem jistá, že to chci zjistit. Netuším co to mohlo být. Podle všeho nic dobrého ale žádné racionální vysvětlení mě nenapadá." Zvednu oči ze stolu a kouknu se na tebe. Je na mě vidět ostražitost a napjatost. Nesmím toho moc vypít. Nebudu pak moct rozumně přemýšlet a jednat. A To by se teď nejspíš hodilo. |
| |
| Zasměju se.. "Uklidni se holka, já nejsem ten, koho by jsi se měla bát. A racionální?? jestli věříš racionalitě tak se ted seber a odejdi protože at Ti řeknu cokoliv tak mi to neuvěříš. " Mezi větami se zvednu a opřu se o krbovou římsu s pohledem do ohně. dořeknu větu a stále koukám jen do ohně. "Tak co??" řeknu si vtipným hlasem v mysli. |
| |
| Trochu se zaksichtím. Zkoumavě si ho prohlédnu. "Přemýšlím racionálně ale taky jsem šíleně zvědavá..." odpovím nakonec a čekám, co řekneš dál. |
| |
| Otočím se a podívám se Ti do očí. Počkám dokud neuhneš, jakože uhneš tak či tak. Pokud Tě nevydeptá jen můj pohled. Tak odvede Tvou pozornost menší démon,který se objeví napravo od Tebe. Je trochu zmatený ale ihned se vzpamatuje a jelikož vidí Tebe okamžitě se rozběhne. Asi dva metry před Tebou, když běží k Tobě mu hlava, jakoby ji někdo zatáhl, odletí doprava a celé tělo následuje hlavu. Pak pomalu začne tělo hořet v samo v sobě a postupně zmizí a nezbyde nic. Já stále stojím s mou zbraní Ebony přesně zaměřenou tam kde předtím démon měl hlavu. "Tak co si myslíš že jsi ted viděla?" Řeknu s klidem a schovám zbran pod kabát. |
| |
| Jak na mě koukáš začnu se červenat ale snažím se vydržet co nejdéle. Mou pozornost odvrátí až malý... malé cosi. Rozeběhne se to na mě. Celkem rychle se na gauči posunu dál od něj, když v tom ho odmrští zbraň. Koukám na jeho hořící tělo. "Já... nevím... Vypadá to jako démon.. nebo takhle je většinou ztvárňujou ve filmech." Odpovím chvíli po té, co jeho tělo dohoří. Zvednu k tobě svůj zmatený pohled. |
| |
| "Jo, démon, a jen jeden a ještě ten nejslabší. Jen by mě zajímalo proč se celá skupina i s velitelem vydala za Tebou. To venku nebylo kvůli mě." "Ikdyž je fakt že bych se tomu nedivil.." "Už hodně dlouhou dobu je svět lidí a Limbo, svět démonů celkem silně propletenej. Démoni,andělé to všechno existuje ikdyž je to asi neuvěřitelné. Chceš-li důkaz stojí před Tebou. Jsem synem démona muže a ženy anděla. A tak s démony bojuju. Prostě démony nesnáším.Každopádně nevím co mám dělat ted s Tebou." Řeknu stylem že nad něčím přemýšlím a vykročím k Tobě s trochu naštvaným výrazem. Když se začneš tak trochu bát tak se jen zasměju a sednu si do křesla. |
| |
| Koukám na tebe dost udiveně "K-kvůli mě?! není to tak trochu blbost! Já-já ani nevěděla, že něco takového existuje!" Začnu okamžitě a když se ke mě začneš naštvaně přibližovat, vypadá to, jak když bych se chtěla schovat sama do sebe... Začnu couvat po gauči. Až když se posadíš se zas trochu narovnám... "Já bych věděla co semnou... Půjdu do-" ne tam nepůjdu "Půjdu zas ven a budu dělat, že nic nevím.. Uvidíš že mě nechají!" |
| |
| "Jasně nechají Tě asi tak jakože já jsem člověk." Povzdechnu si otráveně. "Ale tak si běž, uvidíme." Zvednu se podám Ti ruku abych Ti pomohl Ti stoupnout a vyprovodím Tě ven. Zavře za Tebou bránu. Vrátím se do baráku a pak jen jedním ztmaveným oknem koukám kam jdeš. Pak vyrazím zadními dveřmi a po střechách domů Tě sleduji, nemůžeš to však vědět. |
| |
| Jeho reakce mě trochu překvapí ale rozhodně neprotestuji. "Eh.. Tak Ahoj..." Vydám se zpátky do města. Projdu kolem školy a jdu až do zahrádkářské kolonie. U jedné ze zadních zahrádek přelezu plot. Zdá se, že je neudržovaná a že tu dlouho nikdo nebyl. Projdu po pozemku a jdu až do chatky kterou otevřu. Uvnitř se rozsvítí světlo. Jen podle stínu za oknem můžeš poznat, že jsem se převlékla a sedla ke "stolku". Můžeš slyšet i rychlovarnou konvici. Zobrazit SPOILER  Achjo... Nestihla jsem nakoupit... Budu to muset vydržet do zítřka.. Pomyslím si a zaleju si misku čínské polívky. Sednu si a začnu jíst a dělat věci do školy. Nejde mi se ale soustředit. je to po dnešku velmi složité. |
| |
|  |
| |
| "Zajímavý oba sami.. že by??" Nedomyslím si to když se za mnou vynoří ze tmy dva démoni.  Rychle a potichu se s nimi vypořádám. Avšak než je vyřídím objeví se jich další 10. "Jasně,nepůjdou po Tobě, Ty kravko.. Trochu náročnější souboj,avšak nic co bych nezvládl. Otočím se k chatě a vidím tam mého starého avšak dlouho neviděného rivala. -620x.jpg) Probudím v sobě andělskou krev a pomocí kosy Osiris  , od mé matky se přitáhnu přímo k hlavě démona a několikrát ho seknu. Pak když dopadnu za Něj pomocí Arbiteru  Přitáhnu za krk k zemi a když spadne celá zem v okruhu kilometru se otřese. Nemáš ani šanci se zvednout ze židle když už je démon zase na nohou. Přestane si mě všímat a zvedne ruce nad hlavu s jediným úmyslem. Zabít Tinu jednou ranou. Rozběhnu se, proskočím zarostlým oknem a v okamžiku kdy se ruce démona dotknou střechy a začnou ji postupně drtit se Tě špičkou prstu dotknu. Ve chvíli kdy už jsou ruce přímo nad stolem,Tě už držím za paži a ikdyž ještě letím. Přemístíme se. Najednou ležíme na slunečně pláži na nějakém ostrově a já jelikož jsem před přemístěním celkem slušně letěl akorát žuchnu na zem. |
| |
| Zamyšleně koukám na stěnu pokoje, když venku zaslechnu hluk. Chci vyjít ven, když v tom se celá země neuvěřitelně otřese. "Jau!" Spadnu na gauč a praštím se do hlavy. Co to sakra?! Zemětřesení?! Než si stihnu cokoliv uvědomit, objeví se přede mnou obrovský démon. Nedokážu se zděšením ani hnout. Nedokážu ani zavolat o pomoc. To však není třeba. Během dvou vteřin dovnitř oknem vletí Nero, chytneme a spadneme... na pláž?! Opravdu na písečnou pláž. Slunce kolem neuvěřitelně svítí. "Co to kurva bylo?!!!" Mám chuť okamžitě začít řvát. Otočím se na tebe s tázavým pohledem a nakonec se rozhodnu radši nic neříkat. |
| |
| "No tak to bychom měli." Zvedám se a pak Ti nabídnu pomocnou ruku. Písek je celkem dost horký a Sluníčko taky praží. Nevím proč jsme se ocitli zrovna tady, nechtěl jsem jít sem.. "Takže si stále myslíš že po Tobě nejdou? Když už na Tebe poslali Huntera, přímo vyloženého Lovce, tak už mají nějakej důvod. Řekni mi odkud jsi?" Myslím to smrtelně vážně a bez odpovědi neodejdu. |
| |
| Sedím pořád na písku. Je příjemný. Tvojí otázku se snažím co nejvěryhodněji ignorovat. "Kde to sakra jsme a jak jsme se sem dostali?! A co jsi dělal u mě?! ty jsi mě sledovat?!!" Začnu trochu naštvaně. Na tvojí otázku ti nehodlám odpovědět. |
| |
| "Hele už dvakrát jsem Ti zachránil život tak se koukej trochu uklidnit. Kde jsme? To nevím jak jsme se sem dostali? Cesta mezi dimenzemi, ano umím to ale sem jsem jít nechtěl. Ikdyž dva lidi přemístit je složitější. a co jsem dělal u Tebe? Co kdybych u Tebe nebyl, hmm?? a ted mi odpověz na mou otázku, odkud jsi?" Řeknu klidně a ruku zase stáhnu. Kousek popojdu k vodě. |
| |
| Vstanu a opráším si oblečení od písku. Rozhlédnu se a uvidím skálu kousek od pobřeží a na ní stojí vysoký strom. Jen jeden jediný strom. "Vypadá to tu, jako v Californii na jedné pláži. Byla jsem tam s otcem jako malá." Řeknu. "První co si pamatuji je tahle pláž a táta..." Mluvím a koukám na skálu. "Nikdy nemluvil o minulosti. Říkal, že minulost nejde změnit tak proč o ní mluvit..."  |
| |
| "Jasný tak proto jsme tady.." "Tak už je jasný proč jsme tady, moje přemístění jsi Ty trochu pozměnila a proto jsme tady, Tvůj otec ještě žije? Nebo.. nezmínil se někdy o Tvé matce??" Podívám se na skálu se stromem. |
| |
| "Tvůj otec ještě žije?" Při téhle otázce se prudce otočím na tebe. "Já-já nevím... On asi před rokem zmizel. Nahlásila jsem to policii ale ti ho nenašli. Máma patří do minulosti, takže ne." Odpovím s očima zarytýma do nerovností písku.  |
| |
| "Řekni cítila jsi ty démony?? Ne když jsi o nich věděla ale jestli si je cítila." Optám se tak trochu na jiné téma. |
| |
| Zamyslím se. Jak to myslí? "V jejich přítomnosti jsem měla pocit, že za chvíli omdlím.." Odpovím nakonec a byla to pravda.. |
| |
| "Omdlíš? proč?" Optám se s nulovým tonem tak jako stále. |
| |
| "Najednou se ve mě všechno sevřelo... Jak když se člověk co nesnáší výšky octne na střeše mrakodrapu... " odpovím a pokusím se pousmát... |
| |
| "Zajímavý." Řeknu avšak to zní spíš jakože to je otravný. "Každopádně bychom se měli dostat odsud, pokud se tedy nechceš porozhlédnout tady." |
| |
| "Pokud by ti to nevadilo, podívala bych se tady..." a vvydám se bez odpovědi směrem ke skále... Třeba bude i tady.... |
| |
| Zůstanu tak deset metrů za Tebou a pomalu jdu stejným směrem jako Ty. Na nic se neptám, nic neočekávám, prostě jen čekám. |
| |
| Dojdu až ke skále a začnu lézt nahoru. Lezu bez větších problémů. Když vylezu až nahoru, sednu si a cosi držím v ruce. Je to fotografie zahalena ve folii. Nevěřícně na ní koukám... |
| |
| Čekám dole když lezeš. "Proč to udělat jednoduše když to jde složitě.." Přemístím se a když už vylézáš nahoru podám Ti ruku a vytáhnu Tě. Pak se jen dívám jak si bereš cosi v igelitu. Počkám opodál abych nelezl do soukromí. |
| |
| Když mi zezhora pořád ruku trochu se zamracim.. "Jak jsi to...." Už se ani dál neptam... Sedím na kraji skály. Nohy svesene dolu fotku v klíně. Můžeš na fotce vidět mladého může jak drží v náručí dívenku. "Takže jak to cestování vlastně funguje?" koukám se pořád na fotku... |
| |
| Pozvedne se mi koutek v úsměvu. "No, o dimenzi démonů už jsem Ti říkal ale neřekl jsem Ti že je pravda že je nekonečno dimenzí hned vedle nás. Když udělá rozhodnutí, svět se rozdělí na dvě dimenze. V jedné jsi se rozhodla pro to zabít a ve druhé třeba ne. A to je furt dokola. No a já umím, jak to říct, přeskakovat mezi dimenzema. Není to až tak těžký ale je vlastně asi jedno že Ti to říkám. V podstatě se jen soustředíš na místo a čas. Problém je pak v přeskoku do jiné dimenze, to nezvládneš pokud nemáš andělskou či démoní krev. Což znamená že Ty se asi můžeš jít houpat. Leda.. " Otočím se na Tebe s tak trochu zmateným a zkoumavým výrazem a chvíli tak stojím. No dobře, delší chvíli a nad něčím uvažuju. |
| |
| "Aha... No... A.... Hele proč na mě tak koukáš?!" zeptám se.trochu výhrůžně. Je zvláštní... Nevím jestli se ho bát nebo obdivovat... Svíram v ruce fotku. S otcem jsme jí tady schovali, že.ji tu jednou vyzvedneme.... Už jsme se.sem nevrátili... |
| |
| "Ten náhrdelník máš od matky že ano?" "Zajímavý jak andělské matky dávaj náhrdelníky dětem.. " Odfrknu si v mysli. |
| |
| Chytnu náhrdelník do ruky a podívám se ma něj. "Nevím... Říkám že otec o matce nikdy nemluvil" Pokrcim rameny a naramek stisknu ve dlani... |
| |
| Přijdu k Tobě a natáhnu ruku. "Půjčíš mi ho prosím? Neboj v pořádku se Ti vrátí." |
| |
| Kouknu na tebe a rozepnu dlouhý řetízek na kterém je. Podám ti ho a pozorně tě sledují. |
| |
| Jakmile se náhrdelník dotkne mé ruky rozvinou se po mé ruce vlákenka. "Jasně.. tak proto." Položím náhrdelník na kámen a v okamžiku kdy ho pustím vlákénka zmizí. Sáhnu si rukou nad pravé rameno a uchytím meč který se mi objevil na zádech v moměntě kdy jsem se ho téměř dotýkal. Pomocí démoní krve v sobě probudím Arbiter a plnou silou seknu do náhrdelníku. Odhodí mě to až někam za skálu. Doslova se proletím. když dopadnu tak ještě nějakých pár desítek metrů dřu zem. když se zastavím zvednu se, založím meč zase k zádům a s úsměvem se přemístím. "Tak to bychom měli." Řeknu když se podívám na náhrdelník, který nemá jediný škrábanec. "Vem si ho zase,moc nemusím svou andělskou krev. Cejtím se pak jako moc velkej dobrák. Počkám až si ho vemeš a podám Ti ruku se slovy aby jsi nemyslela na nic.. třeba se mi dívala do očí a přemýšlela o barvě nebo něco jen ne na místo čas nebo tak něco. |
| |
| Nero ho vezme do ruky a stane se opět něco zvláštního. Po jeho ruce se rozběhnou modrá vlakenka. Když ho položí, vlakna zmizí a on do něj praští vlastním meče, který se mu objevil na zádech. tom ale odletí až pryč ze skály, než stihnu reagovat, je Nero zpátky na skále. "Jsi v pořádku!!" Zeptám se starostlivě. Podas mi zpátky naramek a já na tebe nechápavě koukám. "Jak to myslíš!! A jakto, že mu nic není?!" Odpověď ale nedostanu a hned zas řešíme další problém. Na nic nemyslet! To asi jak?! Zahlédli se ti do oči a urputně se snažím nemyslet. |
| |
| "Jsem v cajku." Špitnu když se optáš stli jsem v pořádku. Jakmile se mi koukáš do očí udělám nějakej xicht abych Tě rozesmál a v ten moment se přemístíme. "hurá.." Stojíme v hlavní síni mého domu. Vyjdu zpět k pokoji, vemu si sklenku, kterou jsem odložil a natáhnu se na gauč. Je mi jedno kde jsi nebo co děláš. Prostě odejdu a natáhnu se. "Ve dvou je to setsakramentsky těžší.. gah.." Povzdechnu si i nahlas a se zavřenýma očima ležím na gauči. |
| |
| Zhluboka se zadivam Nerovi do oči, když v tom udělá ksicht. Je to hrozně vtipné. Začnu se smát a v tu chvíli se premísteme... "Eh... Můžu už jít?" zavolám na tebe do pokoje a sama pořád stojím v hale... |
| |
| "Nechtělas znáš odpovědi na svý otázky náhodou? No, dělej si co chceš." Pomyslím si a znenadání usnu aniž bych stihl odpovědět. |
| |
| Chvíli na tebe koukám... "No fajn... " To jako fakt usnul?! Achjo... Stěží otevřu vrata a vyjdu ven. Je tichá noc. Ani auta nejsou slyšet. Chvíli se rozhlížím ale pak si vzpomenu na ty démony. Nechce se mi je někde potkat bez dozoru. Mohlo by to skončit zle. Spát tady se mi ale taky nechce a ráno musím do školy. Stojím takhle nějakou dobu ve dveřích a nakonec vylezu zpátky dovnitř. Začnu hledat místo, kde si lehnout. Nakonec si lehnu na zem vedle krbu. Schoulim se tam do klubicka a po chvíli usnu tvrdým spánkem. |
| |
| Zdál se mi sen o matce, neviděl jsem Jí do tváře, dávala mi náhrdelník. Pak se objevily další dva stíny, větší a podobně velký jako já. Jsem malý kluk. Nakonec se za tím vším objeví velký stín a všechno se ocitá v plamenech které nevidím. Pak jen držím matku v náručí. Šaty Jí zalévá krvavá skvrna, jako důkaz o přítomnosti něčeho co dříve dávala jejímu tělu sílu. Její srdce jež není na svém místě.  Probudím se s řevem. Svaly vypnuty do extrémů.  Když se trochu uklidním všimnu si že ležíš na zemi. Naštěstí Tě řev neprobudil. "Asi usla před chvílí.." Přiložím do ohně a přenesu Tě na gauč. Pak si sednu k notebooku a projíždím internet, spousta informací a důležitejch skutků. Pak se podívám na spící Tinu a začnu vyhledávat Jejího otce, případně matku. Po pár hodinách zaklapnu notebook, dojdu se vysprchovat. Pak v kuchyni udělám něco k jídlu a akorát začíná svítat. Dojdu zpět do pracovny a sednu si ke stolu a něco málo sním. Obyčejná vaječná omeleta s marmeládou a teplé mléko s trochou medu. Když dojím tak aby Ti to nevychladlo jemně Tě probudím. Když pootevřeš oči, ukážu na stůl a jídlo a sednu si k pracovnímu stolu a otevřu notebook. Ukáží se mi neuzavřené stránky s vyhledáváním. Zatím si jen najdu něco jiného než se plně probudíš a najíš. |
| |
| Ráno mě probudí Nero. Už nejsem na podlaze. Zřejmě mě přenesl na gauč. Rozespala, rozcuchaná se pozadím na gauč. Zívnu. "Dobré ráno. " Pousměji se na tebe. Podívám se na stůl, kde už je připravená snídaně. "Děkuji. Nevíš kolik je hodin?" Zeptám se rozespale a kouknu na tebe. |
| |
| "Najez se." Řeknu jako odpověd na Tininu otázku a dál se věnuju své práci. |
| |
| Jím dál ale stále naléhám. "Notak... Potřebuju to vědět...." prosím... |
| |
| "Bude teprve 5 ale jestli Tě zajímá škola, tak na Ni rovnou dneska zapomen. Máš v denním plánu něco jinýho a stejně už jsem nás oba ve škole omluvil." Řeknu tak trochu tonem jako by mě otravala ta otázka sama o sobě. |
| |
| "Notak ale já..."zarazim se "co mám v plánu?" kouknu na tebe nechápavě. |
| |
| "Výlet, už jsi dojedla?" Optám se. |
| |
| Prikyvnu.. "Neměla bych zbytečně zanedbavat školu... Potřebuji dobré známky ... Kvůli prijmackam. " Odpovím... |
| |
| "Jestli je pro Tebe potkání otce zameškávání školy tak si tam jdi. Ale budeš tam zbytečně protože to máme domluvený s učitelem a automaticky ze všeho,pokud bychom psali, jedničky." Řeknu znuděně. |
| |
| Nechápavě na tebe koukám. "Cože?! Ty víš, kde je můj Táta?" |
| |
| Pokynu Ti rukou aby jsi šla ke mně. Když ke mě dojdeš ukážu Ti pár webových stránek kde je spousta výstřižků z novin, spousta článků a všechny jsou dá se říct nepochopitelné. "Tady jsem našel váš bývalý dům ted už v tomhle světě neexistuje ale v jedné dimenzi jsem ho našel, to bude první místo kam půjdeme."  "No a pokud se nemýlím tak tohle je Tvůj otec, jen se trochu změnil jak ho znáš. Bohužel v tomhle světě již ho taky nenajdeš."  "Vím kde ho najít ale než se za Ním vydáme tak to chvíli potrvá, nejsi připravená ho potkat." Projedu ještě pár webových stránek a vysvětlím Ti spousty spojitostí, které vysvětlují, co se s Ním v našem světě stalo atd. |
| |
| Pozorně poslouchám a Nakonec se zeptám. "Počkat proč nejsem připravena!! A když za ním nepojedeme tak proč nejdem do školu?" Začnu se ptát... |
| |
| "Říkal jsem že navštívíme dům. A proč? To poznáš sama. " Usměju se tak trochu dábelsky a škodolibě. "Ted se jdi opláchnout, všechno najdeš v koupelně. A pokud se chceš převléct tak jsem Ti obstaral podobný oblečení jako máš Ty, je to v místnosti naproti koupelně. " Ještě Ti ukážu kde je koupelna a nechám Tě být.  ***Něco podobného*** |
| |
| Jeho škodolibý smích se mi nelíbí ale i tak ho poslechnu. Osprchuji se a umeju si vlasy. Poté se zabalena do ručníku vydám do místnosti naproti koupelně... Vejdu dovnitř a vuberu si oblečení. Pak jdu zpátky nahoru za tebou... |
| |
| "Jsi připravena? Zkus prosím zase na nic nemyslet." Nabídnu Ti ruku a jakmile se mě dotkneš přemístíme se. Stojíme přímo barákem, který není tak zničený jako na fotkách. Rozhlédnu se po okolí, pár lidí jinak nikde nikdo. "Tak jdem." |
| |
| Premísteme se. Stojíme před naším domem. Jen je trochu jiný... Držím se pořád za Nerem... Trochu mě to děsí... |
| |
| "Myslím že postupně si budeš tak nějak na všechno vzpomínat. Takže se toho neboj a jen ty vzpomínky přijmi, měly by se ukazovat jako duchové. Kdyby náhodou se něco dělo fakt hroznýho tak mi řekni, ale měl bych být schopen je vidět s Tebou." Otevírám hlavní dveře a vejdeme dovnitř. Otočím se na Tebe a nechám tě jít první. "Ničeho se neboj jsem hned za Tebou." |
| |
| Nejistě vkročím na rozvrzanou podlahu... Jsem velice neklidná, a to co jsi říkal mě.ještě víc rozrusilo... Vyjdu dovnitř... |
| |
| Když vejdu dovnitř, na schodišti se objeví malá holčička. Má dlouhé blond vlásky a květinové šatičky. Jedinou vadou na kráse je krvavá skvrna na břiše.  Trochu vyděšeně na ní koukám. To... To jsem já! Poznám se okamžitě ale snažím se nic neříkat. Dívenka na nás zamává a vejde do chodby v druhém patře. Hned se rozeběhnu za ní. Vejde do pokoje, kde byl dříve můj pokojíček. Jen co překročím práh a uvidím starý, časem sešlí nábytek, Okamžitě jakoby se znova odehrávala ta noc! Ta noc, na kterou jsem si nepamatovala!! Ta noc, kdy jsem ještě viděla a znala matku. Stojím jak u vytržení a sleduji jak pokoj hoří. Záclony jsou ohořelé ale mé dětské já je příliš zděšené na to, aby uteklo. Dovnitř vchází postava. Děsivá postava. Malá holčička se zaliká a začne ječet zděšením.  V tom ale začne hořet a za ním se objeví matka. Vypadá však trochu jinak. Má... Má křídla a v ruce stříbrný meč, který už je zbarvený krví.  Vyděšená se rozeběhnu se k ní schovat ale jen co jí obejmu ucítím nebezpečně teplé mokro. To ne! Matka je zraněná. Spadne na zem. "Utíkej....Jdi!" Slyším její slabý hlas. S brekem utíkám ven z domu, kde už stojí hasiči a zrovna přijíždí otec z práce. Hned mu skočím kolem krku.... Tohle vše sleduji z pokojového okna... Nedokážu se zmoct na jediné slovo a slzy mi tečou po tvářích... |
| |
| Celou situaci nejasně sleduji s Tinou. V moment kdy se objeví démon položím Tině ruku na rameno. Čekám co bude dělat Tina dál. Až "dokouká"scénu. |
| |
| Stojím zády k Nerovi u okna a koukám ven, i když dobře vím, že už nic neuvidím. Holčička zmizela... a s ní i vše okolo... Zůstal tu jen dům. Sklopím hlavu... "Proč jsi mě sem vzal?" zeptám se spíš vyčítavě a v polovině otázky se mi mírně zlomí hlas.. |
| |
| "Protože jak jinak bys chtěla najít svou matku? A zjistit co se stalo. Nejsem vševěd abych věděl jak vypadá a nebo kde je Tvá matka. Ale díky tomuhle už vím kde je." Odmlčím se v hlubokém smyslu. "Pojd jdeme odsud, co jsme potřebovali už máme." Podám Ti ruku a přemístíme se zpět na zahradu mého domu. Je opravdu rozhlehlá a krytá ze všech stran kupodivu. |
| |
| Jen přikývnu a chytnu se tě. Když se objevíme na zahradě, jen si sednu na trávu. "Jak jsi k tomuhle domu vlastně přišel?" Koknu na tebe.. |
| |
| "Stačilo najít otce a když člověk ví kde hledat najdeš téměř cokoliv. Hlavní je že jsem se nespletl a víme jak vypadá Tvá matka, tedy já to nevím úplně ale Ty jo. Naštěstí." Chytnu Tě v podpaží a zvednu. "No a když jsem říkal že nejsi připravená a co budem dneska dělat. Tu máš." Poodstoupím a hodím po Tobě mou zbran Ivory.  Pak už se jen otevře menší "průrva" v časoprostoru a vyleze znovu nejslabší známý démon. Já však zmizím. |
| |
| S tvojí pomocí si bez problému stoupnu. Když po mě ale hodíš zbraně docela vykuleně na tebe koukám a když dokonce výjde malý démon jen na něj koukám. Teda koukám do doby, než se na mě rozeběhne. Pak rychle natáhnu ruku se zbraní a snažím se ho zasáhnout... Což se mi moc nedaří... |
| |
| "Notáák." "Ty zbraně nemusíš nabíjet, stačí v sobě jen něco najít." Ozve se Ti potichu u ucha. |
| |
| Snažím se.. Soustředím se ale vůbec mi to nejde.. Už je téměř u mě... a já začínám panikařit... |
| |
| "Tak nic.." Objevím se přímo před Tebou a v momentě objevení zároven můj meč projede celým démonovým tělem a rozpůlí ho vedví. "Tak to nebylo zrovna nejlepší, ale neztrácej naději. Tyhle zbraně jsou spíše démonické. Zkusíme něco jiného." Dám Ti svůj rebellion do ruky tak aby byl opřenej ostřím o zem, je dost těžký. "Ted se zkus dotknout svého náhrdelníku a mysli na něco co se týče andělů, at už mámu nebo cokoliv." Ustopím jeden krok. |
| |
| Nero mě opět zachrání. Dá mi svůj meč do ruky. Je velice těžký... Kouknu na něj a držím ho jen jednou rukou... Druhou rukou pevně stisknu náhrdelník. Zavřu oči a uporně se soustředím... Nevím na co přesně myslet a tak si znova přehraji v hlavě scénu z domu... Svou matku a vše okolo... |
| |
| "Noták, to už by mělo zabrat.." Ani si to pořádně nedomyslím a jde vidět na Tvé tváři strach a stres. "Chytrá holka." V ten moment se meč změní na Osiris, andělskou kosu. Chvíli počkám. "Udrž si to a otevři pomalu oči. Hlavně v klidu." Jakmile otevřeš oči a uvidíš kosu. zjistíš že je neobyčejně lehká, téměř jako pírko. |
| |
| Pomalu otevřu oči a spatřím před sebou kosu. Je lehounká a tak jí zvednu tou jednou rukou. Náhrdelník pořád držím... Rozzářeně na ní kokám... |
| |
| "No, tak se předved." Objeví se kolem Tebe tentokrát 5 démonů. |
| |
| Výraz nadšení okamžitě zmizí. To.. tohle ale nedám! Pustím náhrdelník a chytnu kosu oběma rukama. Najednou mi přímo před očima probleskne obraz z pokoje. Hořící démon a za ním matka... Démoni se na mě rozeběhnou a já se naštvaně prudce otočím, jakobych dělala piruetu a kosou rozpůlím všechny najednou... Pak jen stojím s kosou v ruce a vydýchávám svůj stres... |
| |
| "To nebylo zlý.. na démony první třídy." Tentokrát se objeví skupina 4 démonů 2.třídy. |
| |
| "Nemůžeme na to učení pomaleji?! Ty mě hodíš mezi démony jak když bych v to vyrůstala od mala!" začnu rychle a s kosou zvednutou se pomalu otáčím abych na všechny viděla.. |
| |
| "Dobře dobře." Vemu jen Ivory a 2 démony odstřelím. "Něco zkus, představ si že máš na konci kosy lano, přitáhneš se pomocí něho k jednomu z démonů a nelekni se .. bude to rychlý. Hned co budeš u něj sekni." "Tak schválně." |
| |
| Kouknu na tebe jak na magora a jen zakroutím hlavou. Potom se zaměřím na konec kosy snažím si to představit a po chvíli se opravdu objevím u jednoho z démonu. Rychle a prudce seknu. Dost mě překvapí, jak rychle jsem se k němu dostala... Nakonec se podívám na toho druhého. |
| |
| "Ted zkus kosu roztočit. Chytni ji za konec a roztoč Ji.. " Zasměju se nad tím jak dobrá jsi. |
| |
| Chytnu kosu za konec a snažím se jí držet co nejpevněji, aby mi nevzlítla ven. S napjetím čekám co se bude dít... |
| |
| "Tak s Ní toč!!" Zařvu aby jsi to už ukončila. |
| |
| "Vždyť s ní sakra točím!" Oplatím ti tvou výzvu.. Děmon na mě odběhne a než se mě vůbec stihne dotknout, je na kusy. Já pak spadnu na zem, jak se mi točí hlava... |
| |
| "Taky možnost ale tak cájk no. Odpočin si." Přijdu k Tobě a natáhnu ruku pro meč/kosu. Když mi ji dáš změní se zpět na meč a já si ho uložím na záda,zmizí. Pak vytáhnu zase Ebony&Ivory a podám Ti je. "Ještě nemáš hlad že ne? Až si odpočineš tak mi řekni. S některými démony nemůžeš bojovat na blízko a nebo alespon to nejde neustále. Takže se musíš naučit i střílet." |
| |
| Podám ti meč a vezmu si od tebe pistole. Vstanu. "Bude lepší začít hned a odpočinout si na konci...." Odpovím a namířím na nejbližší strom a snažím se strefit. |
| |
| "Takhle se to teda nenaučíš." Stáhnu Ti ruku a nechtěně vystřelíš do země. "Stromy se nehýbou,neděsí Tě. Chceš-li rovnou tréning tak jo." Stoupnu si před Tebou podívám se Ti do očí. Pak už se za mnou objeví několik démonů (6). A já zmizím se slovy "tak se předved." |
| |
| Když zmizíš, dost mě to vystraší. To-to mě tady nechal samotnou!! Okamžitě začnu střílet kolem sebe. Asi tři sejmu ale do zbytku se nemůžu trefit... |
| |
| "Zkus v sobě probudit zase stejným pocitem andělskou krev." Ozve se Ti zdálky a zblízka, Potichu a nahlas zároven u ucha. |
| |
| Zaslechnu to. Démoni se nezadržitelně blíží. Rychle jsem se chytla za náhrdelník a začala prudce dýchat. Dech se prudce zrychloval až najednou jsem cítila jakousi lehkost. Jako bych nebyla ve vlastním těle. I vnímání jsem měla mnohem rychlejší. Okamžitě jsem vyjela po nejbližším démonovi. Obrovské bílé tlapy ho sejmuly na zem. Vykuleně se na ně podívám. Huňaté mohutné chlapy ale nezůstají příliš dlouho v klidu a ostré pevné drápy roztrhají dalšího démona a dalšího potká úplně ten samý osud! Vyděšeně začnu couvat a snažím se prohlídnout si vlastní tělo. Mám dokonalý čich a vidím mnohem lépe než normálně.  |
| |
| "No to si děláš prdel ne?" Vyjedu a rovnou se zhmotním v našem světě v okamžik kdy drápy roztrhají posledního démona. Tiše se pak na Tebe dívám. "Tak není divu že po Tobě démoni jdou. No každopádně to tak trochu ulehčuje situaci. Zvládneš se proměnit zpět?" Optám se a užívám si pohled na šelmu přede mnou. |
| |
| Koukám na tebe vyděšeně a jakobych něco chtěla říct. Místo toho se ozve tygří řev. Co se to děje?! Pomyslím si vystrašeně... |
| |
| "Klid.. pojd .. jdeme." Vyjdu zpět do baráku. |
| |
| Se sklopeným ocasem se vydám za tebou. Držím se hned u tvé nohy. Urputně se snažím proměnit zpátky. Soustředím se na cokoliv jiného jen ne na anděli ale moc mi to nejde... |
| |
| Když vejdeme dovnitř fláknu s dveřmi tak že by se lekl i největší flegmatik. Bohužel to s tebou nic neudělá. "Promin chtěl jsem Tě vyrušit z koncentrace. No každopádně tohle asi sám nevyřeším." Jdu rovnou do pracovny. |
| |
| Dveří se leknu tak, že vyskočím do vzduchu ale bohužel, pořád jako tygr. Když vejdeme dovnitř, poslouchám tě a pak si lehnu u krbu. Dost zklesle. Snažím se si sama sebe prohlédnout. |
| |
| Když si všimnu co děláš ukážu Ti přímo na velké zrcadlo. "Hele holka, víš že jsi celkem kočka?" Zasměju se a mezitím uš štrachám v šuplicích stolu. |
| |
| Pomalu si stoupnu před zrcadlo ale moje reakce je jako u malého kotěte. Okamžitě se schovám, abych se neviděla, jako bych se bála, že na mě ten tygr v zrcadle zaútočí. Až po chviličce si troufnu stoupnout celá před zrcadlo... Koukám na sebe dost překvapeně a pozorně si sama sebe prohlížím v zrcadle. Hlavně koukám na ocas... |
| |
| "Hlavně neoslepni." Podotknu při pohledu na šelmu dívající se do zrcadla. "Tady je to. Snad se ukáže." Vytočím telefonní číslo a chvíli čekám, ozve se hlasovka. "Hned přijd ke mě, mám tu menší problém." Zavěsím a pak si sednu na gauč. Podívám se na šelmu. "Máš hlad? Máme čas." |
| |
| Nero s Tinou jsou v baráku a možná se půjdou najíst, pokud ne zůstanou v pracovně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
 | soukromá zpráva od Violet Dawn pro Když jsem ale od něj vstal a náhodou jsem se na něj podíval, byla tam zpráva. Hmm.... co to bude tentokrát? projde mi hlavou, když uvidím, že je to zpráva od něj. Vždycky, když zavolá, je v průseru. Což se mi po vyslechnutí zprávy potvrdilo i tentokrát. S krátkým povzdechem jsem vzal kabát ležící složený přes opěradlo židle a taktéž Yamata, katanu opřenou hned vedle. |
| |
| Nero někomu volá. Moc si toho nevšímám ale když telefon pověsí, příjdu k němu. Na otázku ohledně hladu zavrtím hlavou. Hmm... Tak mě napadá... umím vrnět? Tuto myšlenku hodlám okamžitě vyzkoušet a proto se začnu Nerovi otírat o nohy. Je to poněkud komické, vzhledem k mé velikosti, takže Nero má občas problémy to ustát... |
| |
| "No to si děláš prdel ne?" Projede mi hlavou když se o mě šelma začne otírat a já málem spadnu. "To si jako díky tomu svýmu ocasu přišla o lidskej rozum bo jak?" "Vergile pohni nebo z Ní ta kočka bude opravdu.." S odstrkováním šelmy se dostanu po nějaké chvilce do křesla. |
| |
| Jak mě začneš odstrkávat jen se na tebe naštvaně podívám. Tsss... Člověk chce prozkoumat co všechno umí a on mu to ani nedovolí... Naštvaně si sednu před křeslo a koukám upřeně na tebe. Doufám, že ho to aspoň bude rozptylovat... |
| |
| Sedím a jen tak se dívám šelmě do očí.. Nevím jestli tam mám vidět člověka nebo šelmu takže se dál jen koukám zahloubán do svých myšlenek. "Proč sedíš na zemi?" Vyjde ze mne v moment kdy myšlenky ochabnou.. =)) |
| |
| Kouknu na tebe překvapeně a jakobych pokrčila rameny. No to je fakt... proč sakra nesedím na gauči! Vstanu a přejdu na gauč, kde si však nemůžu pohodlně sednout, tak si prostě lehnu. Rozvalená přes celý gauč se zaposlouchám do okolních zvuků. Je až neuvěřitelné, že slyším tolik věcí... |
| |
| "No.. tak musíme počkat." Trochu se posunu níž a během chvíle usnu. |
| |
| "Kašlu na to..." pronesu, když ujdu pár kroků. Chtěl jsem použít rychlejší cesty. Proto jsem sáhl po Yamatu, kataně v mé levé ruce a vytasil jsem čepel, kterou jsem prudce švihl skrz vzduch před sebou. Čepel lehce protla vzduch a vytvořila jakousi pulzujcí modrou trhlinu, do které jsem poté následně vešel. Měl bych stejnou vyjít v domě toho matláka. |
| |
| Jak poslouchám, najednou zaslechnu jakýsi rámus. Další démoni?! Okamžitě vyskočím z gauče a hlavou strčím do Nera. Než se vůbec stihne rozkoukat, jsem už u dveří a velkými tlapami se věším na kliku. Nakonec se mi povede otevřít, i když dveře nejsou bez újmy. Vyletím ven z pokoje a jdu hned za zvukem. Když uvidím cizí osobu mírně se nahrbím a zavrčím. Kdo to sakra je?! A jak se sem dostal?! |
| |
| "Co je??!" Řeknu napůl ospale a napůl naštvaně v hlavě. Vidím šelmu utíkající ke dveřím, nejdříve mám pocit že je to jen pokračování snu, pak si však vzpomenu a okamžitě vyběhnu za Ní, minu téměř zničený dveře a okamžitě si stoupnu před šelmu když uvidím že se tak nějak chystá ke skoku. "Klid to je přítel, sem se démoni jen tak z venku nedostanou. Jinak se seznam s Vergilem, mým asi jediným přítelem, ikdyž když si to vemu i jediným pořádným nepřítelem." Otočím se k Vergilovi a jen se mu dívám do očí. Ani nevím proč na zádech se mi objeví meč. Nedám to však na tváři znát. Menší souboj by mi na probuzení a rozproudění krve bodnul. |
| |
| Když jsem prošel na druhý konec, objevil jsem se v prázdném pokoji. Asi jsem se trochu přepočítal... Pak náhle uslyším nějaké zvuky, sotva se otočím, připraven tasit znovu Yamata, za mnou stál velká kočkovitá šelma. Obyčejný zvíře to nebylo rozhodně, to jsem poznal hned. Respektivě jsem to spíš vycítil. Proto jsem neprodleně vytasil Yamata a postavil se do ochraného postoje, ze kterého jsem potom mohl i v případě potřeby zaútočit. Jenže na útok nedojde, protože sem dorazí i ten matlák. Evidentně to stvoření nějak znal, protože jsem jen nedůvěřivě přivřel oči, protože mu okamžitě vyklopil moje jméno. "Normální domácí zvířata ti nestačí?" poznamenal jsem směrem k němu. Vzhled  Katana  |
| |
| "To víš, my dva jsme si nikdy nepotrpěli na nic co bylo nebo je obyčejný co?" Řeknu a stále mám nutkání tasit meč a vyběhnout do něčeho mě tak známého a pokaždé tak nového jako by to bylo poprvé. "Budeš tu stát a čekat až zaútočím nebo si půjdem dát sklenku?" Poplácám při té větě šelmu po hlavě a podrbu trochu za ušima. Najednou mě to začíná bavit utahovat si z Ní. Ikdyž i ten kožich je celkem příjemnej. |
| |
| Nero mě v čas zastaví. Vše my vysvětlí ale z popisu jejich vztahu jsem snad zmatenější než bez vysvětlení. Pro jistotu jen kývnu hlavou. Když ale promluví Vergil okamžitě zareaguju. Z-zvíře?! Má hlava okamžitě vykoukne vedle Nera, abych na cizince dobře viděla, a zlověstně zavrčím. Tohle nezkoušej! Nejsem nějaká domácí kočička!! Místo něčeho povzbudivého a utešujícího mě Nero podrbe na hlavě. Okamžitě zvednu hlavu a zavrčím i na něj. Mě už to opravdu nebaví! Chci zpátky do svého těla!! |
| |
| Zandám Yamata zpátky do pochvy. Nicméně nepřestávám polevovat v pozornosti a také jsem stále připraven jakýkoliv útok, případně odrazit a ještě k tomu přidat navrh jako oplátku svůj. Trochu si upravím pomuchlaný límeček mého kabátu. "Víš, že se alkoholu spíše vyhýbám..." pronesu. "Nehledě na to, že opít se, když tu máš démoního mazlíčka není zrovna dobrý nápad..." dodám ještě, poukazujíc na kotě. |
| |
| "No jo, hejsavka co se bojí že bude krapet malátnej. A na obranu to není démonní ale andělská číča a potřebujeme Ji dostat do lidského těla. Takže tentokrát nejsem v průseru já ale tady Tina, no ted jen běloušek." Zasměju se, otočím se na kočku a mrknu. Pak mi zmizí meč ze zad a vydám se směrem do pracovny. Tam si sednu k počítači a otevřu pár záložek jako předtím pro Tinu. Dám si loka whisky a čekám než přijdou ostatní. |
| |
| Démonního mazlíčka?! Než stihnu ale zareagovat Nero se mě zastane. Vděčně na něj kývnu a vydám se nahoru do pracovny. Tam si sednu zase na zem vedle křesla, aby si Vergil mohl sednout na gauč. Začnu si číst, co vlastně má Nero v počítači napsaného... |
| |
| Po jeho poznámce mu věnuju studený pohled, ze kterýho by nastydnul i lední medvěd, nejspíš. Načež jsem se poté vydal za ním. Anděl? podivím se v myšlenkách. Ne, není čistý anděl, to bych jinak pocítil. Zřejmě bude nějaká směs člověka a anděla. Ostatně, jako jsme my dva nefilimové... Vejdu za nima do místnosti a zavřu za sebou dveře. Tak nějak se postavím vedle stolu a opřu se rukama o rukojeť Yamata, který byl sám opřel o podlahu. "Zřejmě se nedočkám dne, kdy mi zavoláš a pozveš mě jen na šálek čaje..." poznamenám suše. |
| |
| Oba už jsou konečně u mne. Na Vergilovu poznámku odpovím. "Až z Limbu nebudou lízt sem démoni tak Tě na ten šálek klidně pozvu." Pak Vergilovi ukáži stránky na notebooku a nemusím toho vysvětlovat tolik jako předtím Tině. Hned pochopí odkud je Tina, kde je její otec a nejspíš i matka. Pak vysvětlím tréning a co se stalo. Nakonec se podívám šelmě do očí. "Co s Tebou asi Vergil udělá.." |
| |
| "To bys v první řadě musel zabít Démoního krále, abych zatrhnul démonům procházet Limbem." pronesu. Nicméně pak začnu přemýšlet nad tím, jak z toho vlastně vybruslit. Pak mě ale napadlo, že když je anděl, mohl bych použít svou andělskou stránku. Přistoupil jsem tedy k ní a sehnul se k ní. Položil jsem jí ruku na hlavu a zavřel oči. Poté jsem se pomocí své probuzené andělské stránky snažil napojit na tu její. Slyšíš mě? |
| |
| Jejich rozhovoru si moc nevšímám ale věta "To bys v první řadě musel zabít Démoního krále, abych zatrhnul démonům procházet Limbem." mě téměř vymrští do vzduchu. než stihnu nějakým způsobem protestovat nebo cokoliv namítnout, už je Vergil u mě a pokládá mi ruce na hlavu. S mojí nynější náladou se musím hodně ovládat abych mu neukousla ruku. Najednou se mi v hlavě ozve jeho hlas. "Co to sakra je?!" vylekám se. Mám toho už fakt dost! Kam jsem se to dostala?! Já chci zpátky do svého normálního života!!! začnu se psychicky hroutit. |
| |
| Klid. Řeknu v první řadě a pokusím se jí prvně nějak uklidnit. Musíš se prve uklidnit. Panika ničemu nepomůže, prostě se nadechni a vydechni. Nějak se pomalu uklidni. Slibuju, že vše dopadne dobře. Potřeboval jsem v první řadě, aby se uklidnila. Věci pak půjdou snáze a rychleji. Ani to nebude bolet. Jestli chceš, můžeš se soustředit jen a čistě na můj hlas. Pokračoval jsem dál a jejích myšlenkách klidným, sebejistým hlasem. |
| |
| Hlas zní tak klidně, jakoby to bylo nakažlivé. Neuvěřitelně rychle se uklidním a jen na Vergila koukám. Upřímně ani nevím co si myslet. Jen na něj zaujatě koukám a doufám, že mě konečně dostane do mojí původní podoby. |
| |
| Hodná. Pochválím jí. Jenže, tu bylo ještě něco co mi bránilo pokračovat dál. "Nero?" oslovím jej prve. "Budeš té lásky a necháš nás tu sami dva?" zeptám se jej aniž bych otevřel oči. Nemohl jsem vyjít z koncentrace. Dále pak jen vyčkávám, než odejde. |
| |
| Samotný?! Zas otevřu oči a podívám se na Nera, nechám ho ale odejít a podívám se zpátky na Vergila. Docela se ho bojím a nejsem nadšená, být s ním sama ale, pokud mi to pomůže... |
| |
| Když Nero odejde, respektivě uslyším zaklapnutí dveří a kliky, sednu si na podlahu před ní do tureckého sedu a položím jí obě ruce jemně na hlavu. Není čeho se bát. Neublížím ti nijak. Ujistím jí prve. Snažím se o to, aby můj hlas zněl co nejjemněji a také nejpřesvědčivěji. Aby jsi se změnila zpátky, potřebuješ najít zase zpátky svoje lidské já. Řeknu jí. Ničeho se ale neboj, pomohu ti ho znovu najít. |
| |
| Sklopím hlavu, aby Vergil nemusel moc natahovat ruce. Snažím se uklidnit. Dobře... Já.. Co mám dělat? Snažím se co nejvíce pomoci. Probudit svou andělskou stránku mi pomohla vzpomínka na matku. Silná vzpomínka na matku. Mohla by mou lidskou stránku probudit silná vzpomínka na otce? Pomyslím si... Nenapadá mě však nic tak silného... |
| |
| Zavrtím hlavou nad její myšlenkou. Ne. Musí to být něco jiného. Řeknu a snažím se odolávat nutkání tohle zvíře začít hladit, stejně jako domácího mazlíčka. Musí to být něco, co dokáží cítit právě jenom lidé. Něco co je charakterického jenom pro lidi. |
| |
| Nechápavě zakroutím hlavou... Nechápu... Co tím myslíš? Zeptám se... |
| |
| Cit. Vysvětlím. Cit, který je typický pro lidi... Pokračuji potom dále. Většinou vzniká mezi klukem a dívkou... |
| |
| Co-cože?! To po mě chceš, abych se teď hned zamilovala?!? Zarazím se a zároveň trochu vyděsím... To je blbost... Přece se nemůžu pokaždé, když se proměním v kočku zamilovat... Musí to jít i jinak... |
| |
| Trochu se pousměji. Ne, dozajisté jsem tohle nemyslel, ale jsi blízko. Řeknu, abych jí aspoň trochu pozvedl a taky trochu motivoval. Je tu někdo, koho jsi měl ráda, či pořád ráda máš? |
| |
| Zamyslím se a snažím se soustředit na některou z prvních lásek. Nic! Sklopím hlavu a pak mě něco napadne. Zhluboka se nadechnu a snažím se představit si jednu, jedinou osobu, kterou jsem kdy měla ráda a nebyla z rodiny... Před očima se mi objeví malý chlapeček. Jsou mu tak dva roky. Běží po rozlehlé zahradě a směje se. Na scéně se objevím já… Jsem asi o dva roky mladší. Utíkám za ním a hrajeme si v zahradě, smějeme se. Najednou na nic nemyslím. Jsem naprosto klidná. Pomalu se začnu vracet do svého lidského těla… I jako člověk zůstanu ještě chvíli sedět na zemi se skloněnou hlavou…  |
| |
| Ucítím, jak se mi pod rukama ta příjemně jemná srst mění a formuje zpátky na lidskou kůži a šaty. Nechám jí ještě pár vteřin a poté otevřu svoje oči, které vypadají dosti unaveně, ačkoliv já sám to nedávám nijak najevo. Podívám se na ní svýma jasně azurově modrýma očima. Moje ruce byly teď na jejích ramenou. Měla skloněnou hlavou. "Omlouvám se..." evidentně jsem zasáhl něco, co bylo značně nepříjemné. K mému překvapení byla dosti pěkná. Abych jí to nějak ulehčil, položil jsem jí lehce ruku na pravou tvář a párkrát jsem jí po ní pohladil. "Dobrý?" |
| |
| Po jeho slovech zvednu hlavu. "Neomlouvej se, nic jsi neudělal..." Tvářím se ještě trochu nešťastně ale po pohlazení po tváři se trochu začervenám a usměju se. "V pohodě... Děkuji za pomoc..." Zvláštní... Už zase, zase se cítím bezmocná... |
| |
| "Není zač." řeknu. "Spíš děkuj osudu, že mě s Nerem svedl na cestu." dodám dál s mírným úsměvem. Přesto, i když se mi povedlo jí vrátit zpátky, vypadala, že jí trápí něco jiného. "Trápí tě něco?" zeptám se poté opatrně. |
| |
| "Ne... To .. Já jen, že ještě předevčírem jsem chodila do školy a.... no a dneska ze mě byl tygr, včera mě málem rozpůlila obrovská nestvůra a cestovala jsem pomocí myšlenek..." řeknu trochu zoufale... "Jsem z toho všeho kolem dost zmatená..." řeknu tiše... |
| |
| Znovu se trochu pousměju. "Ano, bohužel tohle moct dobře znám." řeknu, trochu myšleno na uklidnění. "Začátky jsou vždycky stejné - strach, neporozumění, panika, zmatenost..." pokračuji potom dál tichým, klidným tónem, kterým jsem se j snažil i trochu uklidňovat. "Ty máš ale výhoda oproti mě. Má v sobě jen jednu krev, pokud se nemílim. Kdežto já, já jsem stejně jako Nero, nefilim... půl démon a půl anděl." |
| |
| Přikývnu... Je to těžké ale je pravda, že jsem ráda, že na to nejsem sama... "Jak jsi myslel to s tím pouštěním démonů sem? Za to můžeš ty? Proto tě Nero nemá rád?" Nedá mi nakonec má zvědavost... Koukám na tebe upřímnýma očima ale s špetkou strachu z odpovědi... |
| |
| "Hmm.?" podivím se. Musím se tomu zasmát. Evidentně tu došlo k dost velkýmu omylu. "Svým způsobem ano. A nejenom já. I Nero. Protože jsme to co jsme." řeknu. "Nehledě na to, že i kdybychom nebyly, tak sem démoni stejně půjdou, protože chtějí tenhle svět zničit." |
| |
| "Oh.... Aha.... Tak to se omlouvám..." omluvím se s úsměvem "Možná by jsme měli zavolat Nera zpátky..." pousměji se a vstanu ze země... |
| |
| Zavrtím hlavou. "Není za co se omlouvat." řeknu. Chtěl jsem jí poté pomoci se vstáváním tím, že bych jí nabídl svou ruku, jako pomoc, ale ukázalo se, že to je zřejmě zbytečné, protože tak trochu předeběhla moje myšlenky a vstala sama. |
| |
| "Nero?!" dojdu ke dveřím a pustím Nera zase dovnitř.... |
| |
| Jakmile se Vergil přesune k Tině začnu se věnovat pouze sledování jeho činů a když mne požádá o opuštění místnosti, plně ho pochopím, docela nezvyklé u mě. Zvednu se a v tichosti odejdu, zajdu si do kuchyně pro něco k jídlu a pití. Pak se dojdu opláchnout. "Vergil si s tímhle určitě poradí.." Řeknu si a ponořím hlavu do umyvadla plného ledové vody. Po chvíli mytí se vydám zpět ke dveřím pracovny. Nečekám ani moc dlouho a ve dveřích se ukáže zase lidská Tina. Trochu mě to potěší ale nedám nic najevo. Pak se podívám dozadu na nečinně stojícího Vergila. Neřeknu ani slovo jen stojíme a vzduch kolem tak trochu těžkne. |
| |
| Když jsem se nakonec postavil, začala se mi nehorázně motat hlava. Asi jsem to přepískl... Bylo to už hodně dlouho, kdy jsem dělal naposled něco takového a vždycky zapomenu, že nosit v sobě obě krve sebou přináší taky své nevýhody a omezení. Předklonil jsem se a snažil se zhluboka nedechnout. Vždy jsem cítil, že démoní krev měla spíše navrh, než ta andělská. |
| |
| Nero přijde dovnitř ale moc nereaguje. Alespoň se na něj usměju. Pak se otočím a chci něco říct Vergilovi ale všimnu si, že zřejmě není úplně v pořádku... "Jsi v pořádku!?" Dřepnu si k němu a chytnu ho starostlivě za rameno.... |
| |
| Zůstávám stát a koukám se na Vergila. "Zase to přehání pro jemu neznámé .." Jakmile k němu přijde Tina pousměju se, ikdyž jen maličko. |
| |
| Pokusím se několikrát zhluboka nadechnout, ve snaze se tak sklidnit. Zaregistroval jsem něčí ruku na svém rameni. Usoudil jsem, že to bude nejspíše její, protože on by se spíš díval jak budu umírat, než aby přišel a pomohl mi. "Jo... snad..." řeknu polohlasně a mírně trhavě. |
| |
| "Sedni si..." pomůže ti ke gauči a v podstatě tě na něj strčím. Otočím se na Nera. "Přineseš prosím sklenici vody?" Otočím se zase starostlivě na Vergila. |
| |
| Odejdu pro vodu o kterou mne Tina poprosila. "Vergil to zvládne, jen tak nezemře." Uklidnuji se, když vyleji sklenici a rozbiju ji protože se mi rozklepe ruka. |
| |
| Prudce zvednu hlavu, když uslyším zvuk tříštícího se skla. "Co to bylo?" zeptám se spěšně. |
| |
| "Dojdu se podívat..." odpovím. Rychle vstanu a vyjdu ven z pokoje... Sejdu po schodech a rozhlížím se. Na nějakého narušitele z venči to nevypadá... Vydám se do kuchyně, kde uvidím Nera s rozbitou sklenici. "Jsi v pořádku? Co se stalo?" Začnu sbírat střepy ze země.... |
| |
| "Nech to být, řízneš se. Běž k Vergilovi." Napnu svaly abych se neklepal a tím jak se naštvu mi vyběhnou červené žíly. Sáhnu po nové sklenici natočím do Ní rychle studenou vodu,zvednu Tinu a podám sklenici Tině. "Běž k Němu, potřebuje Tě víc než já." "Sakra co to se mnou je?? že by její andělská přítomnost? Ne to snad ne.." "Běž!" Řeknu a otočím se směrem k oknu. |
| |
| Se sklenici v ruce zmateně koukám na Nera.... Copak Vám hoši všem hrablo? Polozim sklenici na linku a přijdu k Nerovi zezadu. Chytnu ho za rameno a otočím k sobě. "Co se děje?" zeptám se tichým klidným hlasem... |
| |
| Když uslyším zvýšený hlas, vystřelím jako střela. Dostanu se do kuchyně během několika vteřin, najdu je u sebe. Dle jeho zevření jsem poznal o co jde. Ale ta holka to evidentně nechápala. "Tino!!" doufal, že jsem si to jméno zapamatoval dobře. Poté jsem přiskočil, nebo se spíše respektivě jsem se pokoušel dostat přímo mezi ně tak, aby ona byla z mými zády. |
| |
| "Odved-Ji-pryč." Vyhnu se přílišnou rychlostí okolo Vergila ven na zadní zahradu a tam zmizím. Když se však přemístím prohodím se s dvěma démony. Uvědomím si to a zběsile je rozsekám na zahradě. Pak zase zmizím. |
| |
| Nechápavě koukám co se to kolem děje.... "Co jsem udělala?!" zavolám za Nerem ale ten z je pryč, proto se a otázkou otočím ma Vergila. Jen stojím a zmateně na něj koukám... |
| |
| "Ty nic..." řeknu mezitím a dívám se směrem, kterým on utekl. "A jdu se přesvědčit o tom, že on taky ne." řeknu a otočím se na patě a rozeběhnu se vedle pro Yamata. "Zůstaň tady, nikam nechoď a o nic se nepokoušej!!" přikážu jí jasným tónem načež během toho co jsem jí míjel jsem vytasil Yamata a prudce s ním sekl před sebe, čimž se otevřela modře pulzující trhlina co které jsem poté skočil. |
| |
| Sekám jednoho démona za druhým dokud ze mne nevyprchá všechna zuřivost. Až jakmile se tak nějak "vyřádím" jsem schopen zase normálně uvažovat. "Čím to sakra bylo?? Díky Tině nebo proto, že nedokážu složitější věci vyřešit sám, nebo snad že jsem Vergila ohrozil? " "Ksoooo" Zařvu a vyběhnu proti další hordě démonů s novým elánem. |
| |
| Najednou jsem v kuchyni stála sama... Co se to stalo?.Co jsem udelala, že se tak choval? Říkal ať mě odvede Vergil pryč. Možná bych měla odejít...Měla bych se o sebe zvládnout postarat sama... Přemýšlím při uklízení střepů a nedávám pozor. Rizla jsem se do prstu... Nebylo to sice hluboké ale teklo to.. Střep jsem hned pustila a chytla jsem si prst. Kruci! Snad tady ma někde aspoň náplast... Vydám se do koupelny. Kapky krve zůstávali zamnou na zemi.... C koupelně jsem našla nějakou náplast q tak jsem si prst zalepila.. |
| |
| Musel jsem vytvořit ještě dvě stejné trhliny, abych se dostal až k němu, přičemž jsem při vchode z té poslední doslova tak nějak vypadl. Naneštěstí jsem to zformuloval ono přistání do kotoulu po zemi. Trochu jsem se zadýchal. Pak jsem zaslechl řinčení čepele a vřavu boje. On tam bojoval s démony, hlava nehlava. Nedával si nějak pozor na zády. S krátkých povzdechem jsem vstal a rozeběhl se na ty dva, kteří mu šli do zad, přičemž jsem vytasil Yamata a dvakrát s ním křížem máchl před sebou do vzduchu a vyslal poloprůhledné vlny, které se zastavily až o ty démony za ním, které zabily. |
| |
| Otočím se jakmile uslyším nezvyklý zvuk meče Yamata. "Co tady děláš?!" Řeknu napůl naštvaně napůl vděčně a vím že to poznal. Odrazím několik démonů a jednou ranu je přeseknu vejpůl. Pak pomalu jdu k Vergilovi, už zase v normální kůži a v klidu. Avšak nechut k démonům je očividná. |
| |
| "Ujišťuji se, že neuděláš žádnou blbost... ostatně, jako jsi vždycky prozatím udělal." pronesu s ledovím klidem. |
| |
| "Nebýt mých blbostí tak jsme se nikdy neseznámili, a nebýt toho Ona už by byla dávno mrtvá!" Zareji však do místa kam jsem neměl a uvědomím si to až moc pozdě. Okamžitě jsem i já ledově klidný. "Ty si vůl.." "Vergile, neber si to tak. Pojdme odsud ke mě. V klidu posedíme." Řeknu klidným,tichým hlasem. U mne opravdu nezvyklým. |
| |
| Podrážděně trochu přivřu oči. Víc ze svého podráždění jsem ale najevo nedal. "Někdo nad tebou musí držet ohranou ruku, když naši rodiče už nemohou." pronesu a slovo "naši" trochu zdůrazním. |
| |
| "No, já bych se o sebe dokázal postarat i sám, zvládal jsem to dosti dlouho nemyslíš?" Podívám se mu přímo do očí a stojím už přímo u Něj. Chytnu ho za ruku a přemístím nás do kuchyně. Stále se mu dívám do očí, stojím však zády ke dveřím takže krvavé skvrnky nevidím. Ale lidskou krev vycítíme oba dva. Podívám se rychle dolu na zem a zpět na Vergila, oba neznatelně kývneme hlavou, já tasím svého Rebbeliona a nejspíš se i za mnou ozve zvuk taseného Yamata, okamžitě se vydáme po kapkách. |
| |
| "Kam tě to taky dovedlo..." pronesu předtím, než nás oba přenese. Díky stejné krvy s nás obou, je to velmi snadné, možná až příliš snadné. Rychle jsem spozorněl, když jsem uviděl onu krev. Naneštěstí jsem ale Yamata ještě nezasunul zpátky, takže jsem jej pořád třímal v ruce. |
| |
| Když se mi podaří zastavit konečně krvácení, umeju se od krve a vydám se zpět do kuchyně. Když však vejdu do kuchyně, stojí tam Vergil a Nero připraveni k boji.... Zastavím se a trochu nechápavě na ně kouknu... "Co je? Už jste se uklidnili?" zeptám se s úsměvem a zraněnou ruku schovám za záda.... |
| |
| "Co se stalo?!" Vyhrknu tak trochu naštvaně a opatrovnicky. Zase ton hlasu který u mne není moc častý. "Vergile, ta holka mi nedělá moc dobře, jsem nějak moc hodnější co jsem Ji potkal.." Pomyslím si a schovám zase Rebbeliona na záda. Vyjdu k Tině a vemu Ji schovanou ruku. Jelikož cestou k Ní nešlápnu na žádný střep předchozí otázkuž je zbytečné zodpovídat. "Ty asi moc neposloucháš rady,nebo varování ostatních co?" Optám se Jí, tentokrát už klidněji a s úsměvem. |
| |
| Zatvarim se mírně provinile.... "Musela jsem to uklidit, co když by si na ty střepy někdo šlápnul!" pronesu na obhajobu. Ruka je porezana na dosti místech a všude zalepena náplastí, nakonec to vypadá, jak když bych si z náplastí udělala rukavice.. |
| |
| Když se oběví Tina, zandám Yamata zase zpátky. Podle toho jak se on choval, mi bylo jasné co se mezi nima děje. A také to šlo jaksi mimo mě. Začal jsem se proto rozhlížet okolo, ve snaze najít to o co se zranila. Našel jsem ty střepy. Zřejmě nestačila uklidit úplně všechny. |
| |
| "Jestli jsi si nevšimla tak tu chodíme v botech, nanejvýš by je někde rozšlapal." Podívám se Jí do očí a pak se rychle otočím k Vergilovi. "Pojdme si dát čaj na uklidnění, co Ty na to ?" |
| |
| Poslechnu si Nerovi námitky ale už se dál nedohaduju... Jen přikývnu hlavou... Nero se na mě podívá. Nevím co ten pohled měl znamenat ale Nero ho velmi rychle ukončil otočením se na Vergila. Ten stal stále na svém místě a jen si prohlížel střepy... Chtěla jsem se ještě zeptat, co se to vlastně předtím stalo ale neměla jsem zrovna dost odvahy se k tomu vracet... |
| |
| Podívám se na něj trochu nechápavím pohledem. Tohle od nebylo normální chování, respektivě já jsem ho takhle neznal. "Nepil jsi nebo jsis něco nepíchal či kouřil?" zeptal jsem se jej. |
| |
| "Mlč a pod!" Řeknu trochu naštvaně ale se skrytým úsměvem tak aby to Tina neviděla. Otočím se kolem ramene tak aby mně neviděla Tina zepředu, alespon ne natolik aby si mne stihla prohlédnout a vyrazím do pracovny kde dám na čaj. Vodu,šálky,čaj tam již mám připravené takže stačí jen uvařit vodu. "To snad není možný, On by taky hnedka všechno vykecal jen proto že mě zná!! nic se neděje, je to jen holka tak co si sakra myslí!" Celou dobu se věnuji jen čaji a ničemu jinému. Jednak mne občas baví dělat čaj protože to je klidné ale spíš se tím schovávám pohledu na Tinu a Vergila, alespon dokud nebudu klidnější. |
| |
| Nechápavě na ty dva koukám. Když Nero vyběhne do pracovny jen se podívám na Vergila a pokrčím rameny. Nakonec se vydám taky nahoru. Po cestě ale vyuziju, že tam není Nero... "Co se to stalo předtím a Nerem?" zeptám se rychle, jakobych potřebovala okamžitou odpověď... |
| |
| S krátkým povzdechem se vydám nahoru s Tinou. Ona se mě pak zeptá. Znovu si povzdychnu. "Soudě jen dle toho, co jsem viděl..." pronesu. "...se do tebe nejspíše zamiloval. Nebo se mu přinejmenším líbíš víc než jen z čistě kamarádskýho hlediska. Víc, ti asi nedovedu říct, i když je to můj bratr." |
| |
| Ohledně její poznámky o sourozenecké lásce jen pokrčím rameny. "Vyrůstali jsme značnou dobu odděleně, on dokonce se ztrátou paměti. Navíc, jsme dvojčata." řeknu s naprostým klidem. "Ohledně toho druhého, znám ho už pár let a takhle se choval prozatím jen jedinkrát... když se zamiloval." |
| |
| **před Vergilovim příspěvkem*** "Co, cože?!" Zůstanu stát na místě. Moc, moc informaci najednou!!! Když se několikrát zhluboka nadechnu zas zacnu reagovat. "Zaprvé... Nejste si vůbec podobný. Proč se nemáte rádi, když jste brachove? Zadruhé... Jak jsi na to sakra přišel?! Vždyť to je blbost... Sotva se známé..." Zadruhé zní dost panicky.. |
| |
| "Oh.. No.. Děkuju za objasnění situace..." Poděkuji a vydám se pomalu nahoru do pracovny. Nero už má čaj skoro hotovej. Posadím se na gauč blíž ke křeslu. Zamyšleně hledím doprostřed stolu... To je blbost... Třeba má Nero jen blbej den.. Já přece... |
| |
| Pomalu jsem vyšel schody za Tinou. Když jsem vešel do pracovny, vešel jsem tam jako poslední. Zavřel jsem za sebou dveře, sundal si kabát, byl sjem teď tedy jen v tmavě modrém tričku s krátkými rukávy, které jsem přehodil přes opěradlo gauče a Yamata jsem taktéž opřel o gauč. |
| |
| "Tak hlavně klid.. dáme si čaj a jdem spát po dlouhém dni.." Otočím se s tácem na kterém stojí konvice a tři šálky. Dám jej na stůl a rozliji teplý, příjemně vonící nápoj do šálků. "Tak co Vergile, oceníš tenhle čaj tak jako já?" Pomyslím si když se mi při té vůni vybaví matka, avšak bez tváře. Dáma v šatech bílých jako sníh. Pak každý přesunu blíže k jeho budoucímu dočasnému majiteli a se svým si sednu do křesla. Se zavřenýma očima vdechuji smyslnou vůni čaje a snažím se tím natolik opojit abych se zdál být v klidu. |
| |
| V těsném závěsu zamnou příjde dovnitř Vergil. Nero nám každému podá šálek lahodně vonícího čaje. Hned si ho vezmu do dlaní a se zavřenýma očima začnu vdechovat tu příjemně uklidňující vůni. Když opět otevřu oči, mírně mě pobaví, že s Nerem děláme to samé. "Voní úžasně..." pochválím čaj a usměji se na Nera. Poté se i s hrnkem v ruce opřu o opěradlo gauče. Ráda bych nějak rozvinula rozhovor, jen mě nenapadá jak. |
| |
| Když je čaj hotový, vezmu si jej do obouch rukou, Nero v, že dávám přednost šálkům bez ucha v japonském stylu. A stejně tak jej i poté konzumuji. Sedl jsem si do tureckého sedu ke konferenčnímu stolku, držíc šálek v obouch rukách, jsem přivřel oči a pokoušel se relaxovat. Jeho vůně mi po chvíly prostoupila do nosu. |
| |
| "Měli bychom asi probrat to kdy a hlavně jak za Tininým otcem, sám jsi si Vergile všiml kde je, a jelikož je to člověk tak je tak trochu i naší povinností mu pomoci. Nehledě na to že Tina." Podívám se na Ni, pohled neříkající vůbec nic, a pak zpět na Vergila. "By si zasloužila jej mít zase zpět když má tu možnost, případně i matku ale to už bude náročnější a jak si tak říkám pro mě téměř nepřijatelné." Napiji se čaje a chut se mi dostane snad do všech částí těla. |
| |
| "Hmm..." zamyslím se, i když je vidět spíš, že jsem ani nehnul nijak brvou. "Yamato by mohl pomoci, přeci jenom... má rozličnou moc, co se týče průchodů nebo přenosů, jako tomu je u váš dvou..." řeknu nakonec. Prozatím jsem se ještě ani nenapil. |
| |
| Nechápavě na ty dva koukám... "Upřímně... Začínám mít dost toho, jak ničemu nerozumím... Jak víte, kde je můj otec a matka?" Řeknu trochu podrážděně ale rozhodně ne tak, že bych se něják extra zlobila. Spíš je vidět, že jsem ráda informovaná... Napiju se čaje... |
| |
| "Takže bychom to provedli tak že bychom se tam jen objevili a zase rychle zmizli?? A co se týče toho kde je, snad jsem Ti to vysvětloval ne Tino??" Podívám se na Ni tak trochu nechápavým výrazem. |
| |
| Na jeho otázku v podobě poznámky jen lehce přikývnu. "I tak se to dá nazvat." řeknu a poté se poprvé napiji čaje. Nijak zvláště moc, popravdě, jsem si sotva smočil rty. To, že by mě tahle zřejmě vyčerpala až skoro na hranici kolapsu, se raději zatajil. |
| |
| "Takže jako chceš unést tátu z jiné dimenze?" Kouknu na Nera... Moment.... Já se umím přemisťovat?! Krucinál! Že by mi to někdo řekl?! |
| |
| "No.. dalo by se to tak říct že z jiné dimenze ale Tvého tátu z té naší tady.. To jak se dostal do jiné už je věc jiná." Podívám se na Vergila, je stále krapet bledý a než si uvědomím tak nějak co dělám, optám se. "Jsi v pořádku, Vergile?" Pak však sám sebe přistihnu a tak nějak se sám nad sebou zhrozím, doufám že to nikdo neviděl ale pochybuju o tom když sedím tak abychom se viděli co nejlépe všichni dohromady. |
| |
| Přikývnu. "Budu. Je to sice už dlouho, co jsem něco takovéhle dělal... ale budu v pořádku." řeknu. Poté se podívám ale na něj. "Ty ale nevypadáš zrovna dobře, bratříčku." poznamenám. |
| |
| Koukám z jednoho na druhého a usrkávám čaj. Oba se chovají zvláštně. nevím co si o tom myslet a tak jsem radši potichu. Zahledím se doprostřed stolu a začnu přemýšlet nad těmi přeměnami, jako bych chtěla trénovat. Nakonec mě napadne zkusit přemisťování. Vergil říkal, že ho umím ale já si toho rozhodně vědoma nebyla. Začala jsem to zkoušet... |
| |
| "já proč bych neměl být v pořádku??" Optám se a snažím dělat jakože se mnou nic není, ikdyž dobře vím na co naráží. Podívám se na Tinu a pak zpět na vergila a trochu ho zpražím pohledem. Nakonec si zase trochu usrknu čaje a jen se snažím uklidnit. |
| |
| Zatímco Nero a Vergil diskutují náznaky o jejich, nebo spíše Nerovu problému, Tina si zahrává doslova s ohněm a pokouší se přemístit. Bohužel,nebo naštěstí se Jí to povede. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Tina Elain pro A kruci! Tohle není dobrý!! Uvědomím si, když se rozhlédnu a vidím spoustu démonů. Okamžitě se ve stresu snažím probudit své andělské já. Až po chvilce se mi to podaří a proměním zase na tygra. Rychle se vrhnu po několika prvních menších démonech a roztrhám je. Urputně se ale snažím se znovu přemístit. Doufám, že to v téhle podobě a v tohle stresu půjde... |
| |
| Aniž bych to očekával jen z reflexu vytáhnu Ivory a střelím démona s úplným klidem do hlavy, odlétne a pomalu shoří. S menším klidem však kouknu po okolí. "Kde je Tina?!" Podívám se na Vergila a oběma je nám najednou jasné co se stalo. "Zvládneš Ji alespon vyhledat v Limbu? Nepustím Tě nikam ale víš že já a vyhledávání nikdy nebylo nic co by sedělo." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nejhorší na tom je že stále se nedokážeš přemístit. |
| |
| soukromá zpráva od Tina Elain pro Démoni se stále přibližují a já nemám dost sil abych je všechny zvládla... Já jsem takovej blbec! Proč sem to sakra dělala?! Pořád se ale nevzdávám a snažím se je porazit... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Tina Elain pro Nebo zmizet ale to se mi jaksi nedaří... |
| |
| Chystal jsem se napít, ale místo toho se mé rty jen dotkli prázdnoty v rukouch, načež jsem pak uslyšel zvuk tříštcího se šálku. Když jsem otevřel oči, byl tu démon, který se vrhnul po bratrovy a přitom mi vyrazil onen šálek z rukouch. Svraštil jsem čelo. Měl jsem ten šálek rád. Na bratrovu otázku pak jen zavrtím hlavou. "Nedokážu jí přesně najít, ale pokusím se o to, stejně jako jsem předtím hledal tebe, jenže u tebe je snažší tě najít..." |
| |
| "Sakra!!" Je na mě vidět rozčilení z toho co se právě stalo, protože až moc dobře vím že každá vteřina v Limbu je člověk,anděl nebo nephilim blíže ke smrti. "Zkus to, přeci jen ne tak často vidíš anděla mezi démony, ikdyž poloanděla. Snaž se prosím co nejpřesněji." Stojím a čekám než Vergil odpoví. |
| |
| Trochu jsem si povzdechl. "Co mám s tebou dělat..." pronesu a zvednu se. Poté jsem vzal do ruky Yamata a zavřel jsem oči Modrý amulet pod mým tričkem začal nepatrně zářit a skrz tričko to bylo i trochu vidět. |
| |
| "díky Vergile.." Pomyslím si když uvidím slabou modrou záři zpod Vergilova trika. Musí to stát velké úsilí po tom všem Ji ještě hledat ale víc po něm už chtít nebudu. A ikdyž toho dnes mám taky plný zuby, TAM Ji nechat nemůžu.. Potichu přešlapuju a čekám než Vergil vykoná svou část záchranné akce. |
| |
| Podaří se mi najít něco, čeho jsem se mohl aspoň částečně chytit. A taky jsem se toho pokusil chytit. Vytasil jsem Yamata a švihem vytvořil modře pulzující trhlinu. Nečekal jsem na bratra a prostě prošel skrz. Což se ukázalo jako totálně blbej nápad. Vyšel jsem pod nohama, doslova ohnivího démona, který měl několik metrů. "A do pr*ele..." stačil jsem pronést jenom, než jsem pocítil, jak mě přetáhl jednou z jeho tlap a já letěl několik metrů vzduchem, než mě zastavil nepříjemný náraz na zem.  |
| |
| "No ti snad ze mě už děláte prdel ne?!" Těméř rozkopnu stůl když Vergil bez mrknutí oka vytvoří trhlinu a vzápětí Jí projde. "Skvělý a já se ted mám jako rozpůlit nebo co?!" Vztek mi naštěstí pomůže. "Vergil mě to nějak přeci učil.." Zavřu oči a sám se pokouším o něco jako hledání.. Využiji pouta s bratrem a netrvá moc dlouho a najdu ho. Okamžitě se přemístím avšak tolik cestování za jeden den je přeci moc i na mě takže se objevím vedle ležícího,zraněného Vergila na koleni a trochu udýchaný. Když však uvidím Démona, otočím se zpět na Vergila. "Připomíná TI tohle Tinu??!" Vyjedu na Něj, vstanu a tasím meč, otočím se přímo k démonovi který si to už valí k nám. "Vybral sis špatnýho týpka, ten týpek má bráchu a ten je pořádně nasranej!!" Rozběhnu se pln vzteku a zase mi vyskočí červené žíly. Vyskočím nad Démonovu hlavu a meč se mi přemění na Arbbiter, pak už jen vahou těla, a sekery padám dolu a plně udeřím. Démonovi projede sekera tak 25 cm hluboko. Dopadnu na zem a ani nezastavuji, již jen s Rebbelionem sekám a sekám když v tom,zásah. Letím stejně jako předtím Vergil několik metrů. Naštěstí jsem před sebou tak trochu měl Rebbeliona a také démon udělal výpad jen z obrany. Vyběhnu zase proti Němu a tentokrát s výskokem bez přeměny meče zabodnu Rebbeliona přímo do démonovi hlavy. "Pfeh,démoní zmrde." Řeknu když dopadnu před tělem démona. Pak se rozeběhnu za Vergilem který se jakžtakž dal dokupy. "Příště bys alespon na mě mohl počkat. Tinu jsi teda nenašel?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Přijmu bratrovy nabízenou ruku a taktéž i pomoc se vstáváním v jednom. Trochu zrychleně jsem dýchal a třel jsem si místo, které ještě bolelo po zásahu démonem. "Byla tady...." pronesu. "Cítil jsem jí tady... buď se zase sama přemístila, nebo jí někdo přemístil..." |
| |
| Ve chvili, když už jsem ztratila veškerou naději, že se.odtud dostanu se.nedaleko odeme objevil Vergiluv portál. Hned jsem si ho všimla ale přes hafo demonu kolem mě se k němu nemůžu dostat. Začnu se rvát ještě urputneji ale dostanu další ráno. Tentokrát do boku. Nahlas zařvu a spadnu na zem. Rychle se snažím vstát ale je to moc těžké.... |
| |
| Když jsem zaslechl výkřik, prudce jsem se otočil. Pak jsem jí zahlédl. Byla hodně daleko od nás, takže jsem se nemílil, když jsem nás dostal jsem, jenom ona nebyla na tomhle místě. Povolal jsem dva Povolávací Meče a jeden vyslal jejím směrem.  Putoval rychlostí světla, takže jakmile protnul jednoho démona, mohl jsem se přemístit na pozici toho Meče. Následně jsem poté vytasil Yamata a prudce s ním několikrát švihl okolo sebe, takže jsem vytvořil vlny, které potnuli většinu démonů okolo nás. |
| |
| "Našel.." Rozběhnu se směrem k Vergilovi, vyskočím asi 3 metry vysoko a díky andělské krvi zrychlím svůj "let". Dvakrát takto vyletím a dopadnu k Tině. Okamžitě Ji vemu, ikdyž v kočičí podobě a odskočím s Ní od démonů. "Vergil to na chvíli zvládne." Pak když šelmu položím na zem,aniž bych řekl jediné slovo, vyskočím co nejrychleji zpět a vrhnu se do boje přímo proti nejsilnějším. "Vem zbytek těch slabších Vergile, jsi stejně uzpůsobenej k boji s vícero protiv..." Nedořeknu protože dostanu zásah a odletím. Srazím pár démonů. Zase se zvednu rozseknu jednoho ležícího vedle mne a vyrazím zpět proti démonovi, který mě zasáhl. Začíná tu být však opravdu moc démonů. |
| |
| I kdyz jsem si to nerad priznaval, zacal jsem pocitovat nasledky poslednich nekolika hodin. Asice jsem se zacinal citit vycerpan. Proto jsem zrejme nijak nezaregistroval demony blizi se zezadu. Zjistil jsem to az kdyz jsem v oblasti leve plice pocitil prudce bodavou bolest, ktera nasledne vyustila pocitem stekajici kapaliny na me hrudi. Ten demon mi provrtal levou plici skrz naskrz. |
| |
| Jakmile démon probodne bratrovi levou plíci neudržím se a hněv mnou prolétne natolik že se vznesu do vzduchu a čirý vztek udělá to samé se všemi démony kolem mne.  Přijdu ve vzteku k Vergilovi a vemu ho pod ramenem. Odvedu ho pryč k Tině a pak se zbytkem sil nás přemístím. Jakmile se objevíme u mně v pracovně jen se podívám jestli jsou oba mí společníci tak nějak v pořádku a omdlím, jelikož vztek vyprchá, a mé tělo jen dopadne na zem. |
| |
| Jakmile jsme se přemístili zpátky, promenim se zpět ro lidské podoby. Kluci vedle mě leželi jak mrtvý a tak jsem i přes ukrutnou bolest žeber vstala a snažila se je ošetřit. Dobře jsem ale věděla, že Vergil potřebuje odborného lékaře. Nevěděla jsem však, co bych doktorům řekla... Co teď?! Něco mě napadlo. Vzala jsem z kapsy a zatelefonovala si. Za pět minut tady byl doktor. Vergila i Nera ošetřil. "Předpokládám, že to nemám nikomu říkat. Snad ani nechci vědět, co jste dělali! Tobě nic není?" zeptá se starostlivě. Já jen zakyvu hlavou. "Já mám jen pat modřin a narazeny žebra..." odpovím. Nakonec se rozloucime a on odjede. Oba lezite vedle sebe na zemi. Zatopim v krbu aby vám nebyla zima a pak se o vás dle pokynů starám.... Když se ani jeden z vás dlouho neprobírá sedím nad vámi s mokrým hadrem a otiram vám čela... |
| |
| Poté, co mě ten démon probodl, vyplivl jsem značné množství své vlastní krve na zem pod sebe. Podlomila se mi kolena a já tak klesl k zemi, kde se smíchala moje krev se zeminou. Pak ale nevím přesně co se stalo. Moje myšlení se pohybovalo někde na rozmezí mlhavých halucinací a reality, po celou dobu, než jsem poctil, že bolest v hrudi ustupuje. Cítil jsem, že nejsem na zemi, ale něčem měkkém. Nepokoušel jsem se nijak pohnout či byť jen otevřít oči. "K....K....k-..de...." vydávil jsem ze ztuhlého, suchem staženého hrdla. |
| |
| Vergil! Uvědomím si hned. Rychle se k němu nahnu. "Klid! Jsme u Nera v pracovně. Nehybej se. Jak ti je? Můžeš dýchat? Nepotřebuješ něco? Není ti zima?" Vychrlim starostlivě... |
| |
| Uslyšim povědomí a známí hlas. Ale momentálně si ho nedokážu nijak nikam zařadit. Proto ze sebe vydám jen jakýsi pokus o zabručení, či spíš tiché zamručení, které připomínalo špatný pokud o promluvení. |
| |
| "Pšššt...." Uvědomím si co se děje. "Vyspi se.... Budeš v pořádku..." Vezmu deku, kterou jsem našla a prikreji ho.... |
| |
| "Uhmm..." vydám ze sebe jenom. Nevzpomínám si, kdy naposled jsem se cítil takhle slabě, takhle bezmocně... Pak mi to, ale náhle došlo. "Nero!!" zachrapím nahlas, tak jak mi to hlasivky jen dovolí. Prudce jsem se pokud posadit na postely. Jenž vzápětí pocítím, jak moc špatný nápad to byl a s hlasitějším zasténáním, se vrátím zpátky, tak jsem byl předtím s tím rozdílem, že jsi rukou přidržuji probodené místo, odkud mi pulzovala bodající bolest přímo do celého těla. |
| |
| "Uklidni se! Nero je hned vedle tebe!" Stáhnu tě rychle zpátky na postel. "Spí... Je hodně unavený..." řeknu už mírněji... |
| |
| Zatnul jsem zuby natolik, že jsem myslel, že si snad prokousnu vlastní tváře. Jenže, pak mi ale došlo, že to co on udělal... "P... pří-vě...še-k..." zašeptám chraplavě. "Je....h-o...pou-.... žij.... ho... pomo....ž m-u... " |
| |
| Koukám na Vergila a snažím se spojit si ty slabiky do rozumného slova. Moc mi to nejde. "Mám použít jeho přívěsek a tím mu pomoci?" zeptám se a snažím se nic nepreslechnout... |
| |
| Pokusím se přikývnout. "Po...u ..ž-ij... skrz... t-en... přív...ěš....še-k.... sv-ou... mo-c a... po...mo-ž mu... ta-k...." Sýpavě se několikrát nadechnu. Zní to ale celkem strašidelně. |
| |
| Prikyvnu. Tomu už rozumím. Prejdu k Nerovi... Chytnu se jeho naramku a snažím se vzbudit svou andelskou.sílu... Nero..... usilovně se snažím... |
| |
| Z nejasné mlhy se ke mne ozve mé jméno známým hlasem. "Tino??" Řeknu si a pomalu se mlhou vydám za hlasem až nakonec procitnu do svého těla. "No to si děláš prdel..chci zpátky do mlhy!" Pomyslím si když zahýbu jen prstem na pravé ruce a zabolí mne celá ruka. Nakonec se však přemůžu a sednu si. Mírně se rozkoukám a pak uvidím Vergila. Pak se mi v mysli vybaví úplně vše co se stalo. Téměř vyskočím z gauče a přijdu k Vergilovi. K němu už zase spíš spadnu než si jen sednu ale zvládnu to. Tochu se rozdýchám a uklidním a pak udělám to samé jako Tina pro Vergila. Tentokrát jde spíše o uzdravení než probuzení. Jakmile je dokonáno otočím se, opřu o gauč na kterém Vergil leží a s pohledem na Tinu. "Děkuju za probuzení a že jsi se o nás postarala.." Řeknu to hlasem upřímným avšak odtáhnutým. |
| |
| Díky bohu se Nero probere a pomůže i Vergilovi. Když mi podekuje spíš mě to rozhodi... "Já.. Eh... Moc se omlouvám! Vůbec jsem nečekala, že by se mi to premistovani mohlo povest a už vůbec ne že zrovna tam!" .začnu se.omlouvat a je vidět, že jsem hodně zoufalá, že jsem vás dostala do takového nebezpečí... |
| |
| Pořád jsem se jaksi potácel na rozmezí svého vědomí a vědomím vnímat realitu. Svůj jakýkoli pokus o to se nějak dál pohnout, či otevřít oči jsem předem vzdal. Když jsem pocítil její andělskou stránku, trochu se mi ulevilo v tom, že jsem věděl, že bratr bude aspoň v pořádku. Cítil jsem, že se pokusil o to samé na mě, ale v tomhle byl háček, tohle nefunguje na nás vzájemně. Proto jsem řekl, ať to udělá ona a navíc, tělesné léčení spočívá na démonické stránce, která je u nás obou půlená. Tudíž se jeho pokus stal bezúčinným. "B-u...du... v po...hod-ě..." zachraptím. |
| |
| Trochu se pootočím a pousměji na Vergila. "Si myslím že bude v pohodě.." Pak se otočím zpět na Tinu a jen tak na Ni chvilku koukám a přemýšlím. Pak ze sebe jen vydám. "Jsi šikovná že se Ti to podařilo ale pro příště aspon varuj že se o něco pokoušíš." Mrknu na Ni a usměju se skoro jak na malé dítě, ale je vidět že to říkám takhle jen proto abych uvolnil její a i moje napětí. Pak se pomalu zvednu. "Jestli ještě něco chceš říct je nejvhodnější chvíle, protože jinak už všichni jdeme spát." Jestli Tina odpoví stojím dál abych mohl odpovědět. A jestli neodpoví řeknu že Jí ukážu pokoj, Vergilovi aby se prospal a pomalu se vydám z pracovny. |
| |
| "Já vím... ale... Ohrozila jsem vás tím... Vergil má probodlou plíci... Ty jsi zkolaboval... a já..." Sklopím hlavu.. Nedokončím to.. Potřebují se prospat... "Nemůžu Vergilovi něják pomoci?" Kouknu se na něj a mírně si přichytím břicho. |
| |
| Pootevřel jsem oči a viděl jen bratrovy záda, když vycházel z pokoje dveřmi. Tina byla vedle. Dalo mi to práci, ale nakonec jsem s vypětím všech zbývajících sil ruku zvednul a jemně se dotknul jedné z jejích, kterými si objímala břicho. "Budu v po-řádk..u." řeknu polohlasně, sípavě, dost možná i trochu strašidelně. |
| |
| Když se mě Vergil dotkne, trochu se leknu. Podívám se na něj dolů. Vypadal dost hrozně. Kleknu si k němu a zadívám se na jeho znavený obličej. "Moc mě to mrzí... Ani nevíš jak! Nemůžu ti nějak pomoci? Udělám cokoliv, jen aby ti bylo lépe..." Ptám se zoufale a s výčitkami v hlase. Tohle jsem opravdu nechtěla. Hrozně se teď bojím, že se neuzdraví. Všechno to je moje vina a já ani nevím jak to napravit! Jsem snad úplně blbá?! Co jsem si sakra myslela, že se přenesu do světe plnýho létajících jednorožců?! Nadávám sama sobě. |
| |
| Na pár vteřin zase zavřu oči a když je zpátky pootevřu, byla u mě dole. Mlčky jsem znovu zvedl tu samou ruku jako předtím, když jsem se jí dotknul a lehce jí položil na její tvář. Jemná... Moje prsty, které byly ještě od zasychající krve tak zanechali nepatrné šmouhy, které se pak dali setřít. Pokusil jsem se jí podívat po očí. "Nebyla to tvoje... chy-ba..." |
| |
| "Ale ano, byla! Měla jsem vědět, že se mi hned na poprvé nepodaří přemístit tam kam chci... Oba jsem vás tím ohrozila... " sklopím hlavu a po tváři mi steče slaná slzy, který dopadne až na Vergila. Za tohle bych si nejraději nafackovala... |
| |
| Trochu si povzdechnu. Sundám svojí ruku a poté se i s tou druhou podepřu. Můj plán bylo se zvednout, což se ukázalo jako hodně špatný nápad vzhledem k té bolesti, jakou jsem ihned pocítil, ale zatnul jsem zuby, napjal svaly a s veškerým úsilím jsem se nakonec posadil. Párkrát jsem se mělce nadechl. Nyní jsem byl ve stejné úrovni obličeje jako byla ona takže jsem jí hleděl zpříma do očí. "Poslouchej..." řeknu pořád tím samím sípavím tónem jako předtím. "...tenhle... život... si ani je-den z nás nevybral... " pokračuji dál a tentokrát jsem vzal její obličej do obouch svých rukou. Teď jsem tak trochu byl rád za to, že nejsem jenom člověk. "...musíme žít a brát... život takoví, jaký je... vybo-jovat si svoje... mí..sto v něm..." mluvilo se mi hodně špatně, ostatně ono mít díru v hrudi není nic příjemnýho obecně. |
| |
| Vergil se vedle mě posadil. Muselo ho to hrozně bolet. Když vzal mou hlavu do rukou a začal mluvit připadala jsem si snad ještě hůř. "Já vím... ale... Když bych to nezkoušela, tak by se ti nic nestalo..." Zaprotestuji ještě tiše. "Měl by sis lehnout... a spát.." pronesu nakonec a poděpírám tě, když si leháš. Podám ti z gauče polštář pod hlavu a znovu tě přikryji. "Dobrou noc..." Řeknu tiše a políbím Vergila na čelo. Pak vstanu a zamířím ke dveřím... Možná bych tu měla zůstat... Co když se mu přitíží? Od dveří se zas vrátím zpátky a posadím se tiše do křesla aby Vergil nevěděl, že jsem tam... |
| |
| Jakmile jsem odešel z pokoje a můj kabát už nebylo z pokoje vidět jak plaje. Zastavil jsem se u dveří a opřel se o zed. Jednu nohu opřenou o zed.  Podobně jako na obrázku jsem měl svěšenou hlavu a při každém Vergilově slově se mne zmocnoval vztek,lítost a strach. Ten vztek bych ještě pochopil ale lítost a strach u mne byly pocity opravdu velmi neznámé. Když jsem slyšel přicházející kroky Tiny stále jsem tam stál a čekal až vyjde ze dveří ale zastavila se a vrátila. V tu chvíli ani nevím co přesně pocítím ale vzpomenu si úplnou náhodou na jeden lék. Potichu vyjdu a pak běžím rovnou do spižírny a tam přehrabávám v policích všechny zásoby až najdu jednu opravdu starou,malou a ošuntělou krabičku. Dojdu do kuchyně tam ji otevřu a je v Ní už jen jeden malý pytlíček. Naleji vodu do hrnce a zhruba stejně jako s japonskou přípravou čaje si musím dát čas i s tímto. Hotovo. Vydám se s podnosem za Vergilem, naštěstí ještě neusnul takže podnos jen položím na stůl před Něj a aniž bych se na někoho podíval, otočím se a po cestě ke dveřím ***jaké dejauví =D *** jen prohlásím. "At pije, ikdyž to nevoní zrovna nejlíp, chut to má přijatelnou." A odejdu spát. |
| |
| Už jsem skoro usnula v křesle, když přišel Nero s podnosem. Ani se nezastavil a zas odcházel pryč... Podle jeho slov jsem vstala z křesla a dřepla si znovu u Vergila. Pomalu jsem mu dávala napít z šálku, který opravdu nevoněl dvakrát příjemně. jen doufám, že mu to pomůže... |
| |
| Vnutila mi něco k pití, ale sotva jsem se to pokusil polknout skrz vyschlé hrdlo, se mi to vše okamžitě vzpříčilo a místo abych to polknul, se to obrátilo a šlo zpátky, což zapříčinilo, že jsem začal okamžitě kašlat a trochu se i dávit. Nejenom, že jsem tu tekutinu vyprsknul zpátky a po pár setinách kašlání i trochu krve. |
| |
| Rychle jsem položila hrnek zpátky na stůl a začala Vergila utírat papírovým kapesníkem. "Promiň..." Začnu se zase rychle omlouvat. " Nero říkal, že to máš vypít..." Snažím se ho přesvědčit... |
| |
| Zavrtím hlavou. "Vyléčím se sám... věř mi..." řeknu a pokusím se přitom o úsměv. Nehledě na to, že jsem se cítil takhle trochu trapně, když se o mě takhle starala. |
| |
| Pousměju se starostlivě. "No dobrá..." Položím celý podnos na stůl. "Ale zůstanu tady a budu tě kontrolovat!" řeknu rozhodně a posadím se do křesla. "Dobrou noc.." |
| |
| Trochu jsem si povzdychl. Nemělo cenu se o něco pokoušet nebo se snažit, potřeboval jsem se aspoň trochu vyspat. Nabrat nějakou energii a nechat tělo, aby se trochu uzdravilo samo. |
| |
| Posadím se do křesla. Nohy prehodim přes jedno boční opěradlo a schoulim se v křesle. Po nějaké době usnu schoulena v křesle... |
| |
| Celá noc proběhne snad bez problémů, jediné co by se mohlo stát je že se Vergil probudí kašlem krve (zvol si Vergile jestli chceš). Jakmile padne ráno a sluníčko osvětlí místnosti, není jiného zbytí než se probudit. |
| |
| Jakmile mi slunce posvítí do obličeje, ještě aniž bych otevřel oči zastíním jej rukou. Pak se s povzdechem posadím a už otevřu oči. Jsem celej tak trochu rozlámanej. Protáhnu se a než se vůbec někam vydám z ložnice malinko si zacvičím, jen tak pár cviků na protažení. Vyjdu z ložnice a jdu se podívat jestli už je otevřená pracovna, není a tak se vyadám do kuchyně a udělám něco k jídlu pro tři. Pak se i s tím vším vydám do pracovny. Potichu otevřu dveře a tam vidím... ***asi by měly následovat příspěvky vás ;) *** |
| |
| Nevěděl jsem tak nějak jak, ale zdálo se, že jsem nakonec usnul. Což bylo na jedno stranu dobré. Moje tělo si tak mohlo odpočinout. Když jsem tak nějak přišel k sobě, chvíly mi trvalo než jsem si uvědomil, co se vlastně stalo předtím a, že se tak prudce nemám zvedat. Potlačil jsem bolestivé zasyknutí, když jsem viděl, jak ona sedí/leží/spí v křesle. Pomalu jsem stal, i když mě to stálo snahu a přikryl jsem jí aspoň svým pláštěm. Načež jsem se rozkašlal. Kašlal jsem, natolik, že jsem znovu vykašlal další krev, která skrz mojí ruku dopadla i na parkety/zem. |
| |
| Usnula jsem v křesle...  Okolní zvuky mě nemají šanci probudit, jen se trochu zavrtím pod Vergilovým pláštěm. Přecejenom, i pro mě to byl náročný den... |
| |
| Kasel zacal nabirat na sile a stejne tak i krev, kterou jsem vykaslaval. Nakapala mi skrz prsty jakna podllahu tak i mnou obandazovanou hrud. Zaslechl jsem cvakot kliky ale nepodival jsem se, protoze v tu. chvily uz kasel pomallu polevoval a ja se pokousel o melke nadechy. |
| |
| Uvidím stojícího Vergila s rukama u pusy a kapky krve stékající mu z dlaní a Tinu spící v podivné poloze v křesle. Okamžitě rychlým krokem dojdu ke stolu, položím podnos a Vergilovi pomůžu si zase lehnout. "Promin Véčko že jsem Tě do tohodle zatáhl. Každopádně mám pocit že Ona." Podívám se na spící Tinu. "Je důležitější než oba dva dokážeme v tuhle chvíli poznat." Otočím se zpět na Vergila. Usměju se na Něj tak aby pochopil že doufám že brzy bude v pořádku a že mi na Něm taky trochu záleží. Pak se otočím, odejdu od Vergila k počítači a začnu projíždět zase webové stránky, zprávy apod. |
| |
| Mírně se zavrtím v křesle. Ještě ani neotevřu očí a chci se protáhnout, když ucítím tu šílenou bolest na žebrech. Prudce stáhnu ruce zpátky k tělu. Jau! Pootevřu oči a zamžourám nejdříve na Nera u počítače a potom se otočím na Vergila. Nevypadá, že mu je dobře. S námahou se posadím. "Ahoj....Teda... Dobré ráno..." Pokusím se o úsměv ale nakopnutý hrudník mě bolí snad více než včera. |
| |
| "Dobré pro mne ale pro Vás dva asi těžko.Neměla by jsi se moc hýbat.." Řeknu, když zvednu hlavu a uvidím Ji jak se mračí kvůli bolesti, kterou způsobují žebra. |
| |
| Nechtěl jsem si lehnout, protože jsem byl jednak moc rozleželí a tak nějak se mi prostě nechtělo ležet, proto jsem zůstal jen sedět. |
| |
| Zazubím se Nerově poznámce a pokusím se narovnat... Potom se podívám na Vergila. "Jak ti je?" Koukám dost provinile... |
| |
| "Už mi bylo líp." pronesu s krátkým povzdechem. |
| |
| Zvednu se od stolu, odejdu ke dveřím sáhnu na věšák pro kabát a když si ho nandávám jen pronesu. "tady máte něco k jídlu tak se najezte." Pak za sebou jen zavřu dveře. Odejdu do městské knihovny a několik hodin tam strávím. "Dneska stejně ani jeden z nich není k užitku.." |
| |
| Prý se najezte... rád bych, kdybych neměl v hrudi díra, jak vrata. Povzdechl jsem se a trochu si urovnal obvaz na hrudi. I když tam byl tne obvaz, bylo to dost nepříjemné, už jen z toho důvodu, že jsem cítil, tu prázdnotu. |
| |
| Přikývnu a sednu si na zem vedle Vergila. "Chceš něco podat? Nebo s něčím pomoct?" Zeptám se starostlivě. "Nebo nechceš čaj?" Koukám na Vergila. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Ne, nechci děkuji." řeknu a začnu si nemotorně srovnávat obvaz na hrudi, který bych trochu zkroucený a taky dost nasáklí. "Můžeš... mohl bych tě poprosit, mohla bys mi ty bandáže vyměnit?" |
| |
| "Jo jasně!" Bleskovou rychlostí vstanu a letím pro obvazy, které mi tu doktor nechal. Dřepnu si k tobě a trochu zasyčím. Jau... Začnu si pomalu sundávat obvazy. |
| |
| Přivřel jsem oči., respektivě jsem svou pohled zabodl do země přede mnou. Bylo to dost nepříjemný, co budu komu nalhávat. I to dost boleloo, zvláště, když musela doslova odtrhnout zarůstající obvazy přímo od některých ran. |
| |
| "Promiň..." Ozvalo se pokaždé, když jsem musela třeba jen mírně škubnout provazem. Když jsem ho sundala zamračila jsem se při pohledu na ránu... "Vážně, ti nemůžu něják jinak pomoct? Co to co jsem udělala Nerovi s tím náhrdelníkem? To ti nepomůže?" Začnu ho obvazovat... |
| |
| "To nic..." odvětím na její omluvu. Lehce jsem jí rukou onen obvaz na mé hrudi přidržoval, aby se jí tak líp obvazovalo. "Bohužel..." zavrtím hlavou. "Tomhle je fyzické zranění, které se zahojí díky démoní stránce celkem rychle a taky jsem ho díky ní přežil.." |
| |
| "Škoda..." obvážu tě a posadím se zas na zem. Sedím zamyšleně se sklopenou hlavou... |
| |
| Pokusím se o úsměv. Poté se trochu zapřu a sjedu z gauče pomalu k ní na zem. Rovná zem, byla vcelku i příjemná. "To nic..." řeknu a položím jí lehce ruku na její hlavu a párkrát jí symbolicky podrbu ve vlasech. "Byl jsem už v horších situacích." dodám ještě poté a ruka mi sjede dolů, přes její tvář, na které se nachvilku zastaví, ale pak jí sundám úplně. Bez šance u ní... |
| |
| Trochu zatřesu hlavou, když mě drbe ve vlasech. Když se ale jeho ruka zastaví na tváři zvednu hlavu a pousměju se. "Stejně se cítím hrozně. Je to jen kvůli mojí zvědavosti. Jinak by jsi byl v pořádku..." Vyčítám si zas. Tohle si asi nikdy neodpustím... Vystavit je oba takovému nebezpečí... |
| |
| Povzdechnu si. "Říkal jsem, že to bude dobrý." nadám se odbít. "Kdybychom já s bratrem nezkoušeli co dovedem, asi by nás dostali první démoni, na které jsme narazili. Nevyjímaje ani to, jak mi jako malej prostřelil hlavu, když se učil střílet..." poznamenám s pokusem o vtip. |
| |
| Vytřeštím na chvíli oči ale pak se zasměju. Smích bolí. Možná jsem se měla taky nechat ošetřit. Teď už to je jedno... "Jo, ale měla jsem Vás aspoň varovat, že to jdu zkoušet..." Řeknu zas a stojím si za svým... |
| |
| Zasměju se s ní. "On mě v tu chvíly taky nevaroval, že má nabito ostrýma." namítnu proti jejímu tvrzení. "Nehledě na to, že tamto bolelo víc a taky nebylo zrovna příjemný vidět svůj mozek důkladněji..." |
| |
| "To jsi to opravdu přežil? Ja myslela, že si děláš srandu..." Divím se. Pak se pousmeju. "Navíc, ja nejsem Nero. Ani jsem nevěděla, že to dokážu. Dá se cestovat kamkoliv chci?" zeptám se zvědavě. "A mužů někoho přenášet sebou?" |
| |
| "Jsme nefilimové, jiní než si ty. Jsou věci, které nás nezabijou jako by zabili třeba tebe nebo člověka." řekl jsem a trochu si poposedl, abych zaujmul trochu pohodlnější posed. "Ohledně tebe... nevím moc jak tvoje přesuny budou fungovat. Protože bratr používá jiný způsob a já také. Můj hlavně závisí na Yamatu." |
| |
| "Ah.... Aha" řeknu trochu sklesle. Pak se na chvíli zas zahledim do země. "Co budeme dělat?" zvednu hlavu a usměju se na tebe.... |
| |
| Trochu si povzdechnu a pokrčím rameny. "Pomůžeme tvému otci." řeknu poté. "... a pak to můžete třeba zkusit dát s bratrem dohromady..." pronesu poté ještě. |
| |
| Prudce zvednu hlavu. "C-cože?" Když se trochu uklidním pousmeju se. "Nevypadá to, že by chtěl, abych o tom vůbec věděla." řeknu nakonec. Usměju se. "Navíc jsem myslela, co budeme dělat teď. Než se Nero vrátí. Nevíš kam vlastně šel?" |
| |
| Zavrtím hlavou. "Nevím kam šel. Možná, že si šel vyčítat, co se stalo... nedivil bych se tomu..." pronesu a trochu si rukou prohrábnu vlasy, které by potřebovali řádné umytí. "Ohledně toho o jsem řekl... vím to prostě." pronesu a trochu zakloním hlavu dozadu. "Jsme dvojčata... sice povahově naprosto jiní, ale přesto jsme bratři, rodina." |
| |
| Zaksichtím se trochu. "Proč vlastně nebydlíte spolu? Je to tu dost velký i pro dvě velký rodiny s dětmi." zazubím se na Vergila. |
| |
| Trochu pokrčím rameny. "Dozvěděli jsme se o sobě teprve nedávno." řeknu. "Do té doby, jsme každý od svých 7, žily samostatně. S vymazanou pamětí." |
| |
| "Ach... Aha..." řeknu trochu provinile. Zvědavost mi ale nedá. "Jakto?" |
| |
| "Náš otec, Sparda, nás chtěl tak ochránit, když démoni zabili naší matku, které se obětovala pro nás, bychom my mohli žít." řeknu a i když na mě není vidět ani známka nějakých emocí, přesto je znát, že zrovna příjemný vzpomínky to nejsou. |
| |
| Když to slyším trochu se zarazím. Sklopím hlavu a znova mi projedou hlavou vzpomínky na dům, a co jsem v něm viděla. "Chápu... Není to příjemné..." řeknu nakonec. |
| |
| Trochu hlasitěji si povzdechnu. "Už je to dávno." řeknu a rukou se dotknu modrého amuletu na svém krku, který mi kdysy dal otec. |
| |
| zvednu hlavu a podívám se na Vergila jak drží amulet. Soucitně se pousměju a pohladím Vergila na ruce, kterou drží amulet. Když ke mě vzhledne pohled. Usměju se na něho pořádně. "Klid..." |
| |
| Když pohladí mojí ruku, svírajíc amulet, na pár vteřin jí chytnu a jemně stisknu. Pak jí s delším povzdechem pustím. Na pár vteřin k ní zvednu pohled, ale nakonec ho zase sklopím dolů. |
| |
| Pousměju se. Asi jsem se na to ptát neměla. Vypadá dost rozhozeně... Sklopím hlavu. "Neměla jsem se ptát. Promiň.... Co rád děláš, když zrovna nezabíjíš démony?" Pousměju se a pokusím se změnit téma. |
| |
| "Hm?" podivil jsem se nad tou její otázkou. "To je docela klišé... ale... nic jiného víceméně nedělám. Nemám možnost mít koníčka, či se jen nudit doma před televizí... " řeknu a podívám se přitom do jejích očí. "...nemám možnost mít ani přátele, lásku..." |
| |
| Jeho slova mě trochu zarazí. Život bez přátel si neumím představit, i když by se to dalo. Ale upřímně, život bez hraní na kytaru?! To už vůbec ne!! "To přece nemůže být pravda... Přece nemůžeš pořád jenom bojovat..." odmlčím se a pořád Vergilovi pozorně koukám do očí... "Musíš si někdy udělat čas sám na sebe... Jinak se z toho zblázníš...." Pozorně se koukám a usměju se. |
| |
| Pokusím se pousmát, ale je zřejmé, že to moc dobře nejde. "Nemohu..." pronesu. "Když se obě moje poloviny probudili... démoni mě cítí. Stejně jako cítí tebe nebo bratra. Špatná věc je ta, že my je nedokážeme vycítit. " řeknu s trochou povzdechu. "V minulosti... pár lidi zemřelo rukama démonů, jenom, protože jsem se s nimi pokoušel i jen bavit..." sklopím trochu zrak. |
| |
| "Eh...Ale máš Nera a teď i mě! Všichni jsme na tom stejně. Nikoho svou pítomností neohrozíš. Sice nejsme zrovna výhra ale aspoň nějací přátelé ne?" Pousměju se povzbudivě na Vergila. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Bratr není výhra... " poznamenám s pokusem o vtip. "...kdežto ty zřejmě pro něho ano..." |
| |
| Pousměju se. "Když myslíš..." zazubím se. |
| |
| Podívám se na ní s trochu nechápavím pohledem. |
| |
| Když vidím tvůj nechápavý pohled, začnu rychle vysvětlovat. "S Nerem spolu chodíme do školy a řekla bych, že si mě do teď ani nevšiml, tak nechápu, že najednou jsem výhra." pronesu s mírnou ironií v hlase. |
| |
| Trochu pokrčím rameny. "Nejlepší přátelé jsou většinou ti nejlepší partneři v životě i lásce..." pronesu s pokusem o úsměv. Nicméně, je mi více než jasné, že jsem tenhle "boj" předem prohrál. Nebude se zajímat o někoho, jako já... |
| |
| "My jsme ale ani nebyli přátelé. Typuji, že si vůbec nepamatoval moje jméno. Ani bych se nedivila. Přijde mi, že je hrozně uzavřeny. V podstatě pravý opak mě v tomhle. To se mi líbí třeba na tobě. Jsi dobre komunikativni." Usměju se na Vergila. Proč mi prijde pořád tak nervózní? |
| |
| Trochu se pousměju. "Díky za kompliment." řeknu naknec. "Upřímně, se sám sobě divim, že jsem vlastně takovíhle... většinou ze mě ani bratr nedostane kloudný slovo, natož nějaký rozhovor." |
| |
| Zasměju se. "No vidíš mám na tebe dobrý vliv." Pronesu samolibě ale se smíchem v hlase. |
| |
| Pokusím se o jakési úsměvné ušklíbnutí. "Myslím, že já mám spíš na tebe větší vliv. Protože jinak bys byla ještě pořád tím obřím kotětem... " pronesu trochu škodolibě. |
| |
| Zasměju se. "No dovol! Vypadám jak kotě?! Já jsem šavlozubý tygr!! Vrrr... Příště tě kousnu a uvidíš to kotě." Smeju se... |
| |
| "Pff." ofrknu si dotknutě. "Na to by ses neodvážila ani jako kotě, natož teď." řeknu vyzívavě. |
| |
| "No jen počkej!"zasmeju se a vrhnu se se smíchem na Vergila a kousnu Vergila do krku. "Tss... Tak tady to máš!" vyplaznu na Vergila provokativně jazyk.... |
| |
| "Au!" zaportestuju, když mě kousne. "No počkej, to ti vrátim!" řeknu výhružně a i napříč svému zranění, které jsem teď odsunul hodně daleko ve své mysli, jsem jí začal lehtat na bocích a břiše. |
| |
| Zasměju se a když po mě Vergil skočí a začne mě lechtat, bráním se ze všech sil ale taky se hrozně směju. "Ne, ne, ne! Prosím.. Já budu hodná..." Směju se a snažím se popadnout dech... |
| |
| "V žádným případě!" zazubím se načež si jí pokusím přitahnout blíže, abych jí tak mohl lépe lechtat, převážně na bocích, které jak jsem zjistil, jsou asi nejlehtivější na jejím těle. Nemínil jsem proto nijak přestat a po chvilce jsem i přistihl sám sebe, jak si to vlastně i užívám. |
| |
| Smích nebere konce. Možná proto, že ani lechtání se neblížilo k závěru. Vergil si mě přitáhl blíž a já už se přes smích nemohla skoro nadechnout. "Prosím!!!" Směju se... "Fakt, slibuju!!!" Zubím se a snažím se ho přemluvit. Ani by mě nenapadlo, že s ním může být taková sranda.. |
| |
| Přistihl jsem sám sebe, jak jsem se hlasitě smál. I když se snažila bránit, vůči mojí síle nebyla ta její platná. Nakonec jsem přestal a její ruce chytnul u zápěstí a trochu je i sevřel pro případ, že by plánovala něco škodolibého. S úsměvem na rtech jsem se k ní přiklonil, takže jsem byl jen pár centimetrů od jejího obličeje, což jsem si uvědomil až poté později. "Vážně slib...?" svou otázku jsem tak nějak nedokončil, protože jsem si až teď uvědomil, jak moc blízko jí jsem. Cítil jsem, jak se mi v hrudi rozbušilo srdce a já jí jen hleděl do očí. |
| |
| Záchvaty smíchu ustanou, až když Vergil přestane a chytne mě za ruce. Jak se ke mě nakloní, znejistím. Je hrozně blízko a já se cítila bezbranná. Přesně ten pocit tak nemám ráda. Na druhou stranu to je jediná věc, jak mě k něčemu nenásilně donutit. Když ale začne mluvit a nejistě nedokončí ani větu trochu se mi uleví. Je totiž vidět, že ho to rozhodilo stejně jako mě a díky tomu se uklidním. Vyzývavě se pousměji a nahnu se ještě blíž až se dotkneme špičkami nosu. Chvíli tak sedím, jen abych ho ještě více vyprovokovala. "Slibuju co?!" Pronesu provokativně ale hlavu zpět nevrátím... |
| |
| Její otázka, nebo spíše poznámka, či jak jsem to měl brát, prostě jsem jí úplně ignoroval, protože jsem se ztratil v ní. Respektivě v jejích očích. Pomalu jsem pustil její ruce a jednou se jí dosti váhavě dotkl na její tváři. Nejprve jen špičkama prstů a poté jsem jí položil na tvář svou dlaň celou. V hlavě mi hrála jediná myšlenka... |
| |
| Když jsem nedostala odpověď na svou otázku a viděla jeho ignoraci, trochu mě to zarazilo. Pustil mi ruce a já je spustila dolů podél těla. Pomalu se dotkl mé tváře. Prsty... Celá dlaň. Zmateně jsem se na něj podívala. Dobře jsem cítila to napětí ale nevěděla jsem co dělat. Uhnout, zůstat nebo se naklonit blíže? Nakonec jsem zůstala nehnutá se zmateným výrazem a naléhala jsem na svojí otázku. "Co mám slíbit?" Jak když bych doufala, že mě to zachrání před jeho pohledem... |
| |
| Nasucho jsem polkl. "Že mi za tohle jednu nevrazíš." řekl jsem se značnou dávnou nervozity v hlase. Nakonec ona myšlenka vyhrála. Načež jsem se k jí ještě trochu naklonil, zavřel přitom oči a jemně jsem jí políbil na její rty. S tímhle krokem jsem očekával i to, že mě potom třeba odkopne, odstrčí či něco podobného. Asi jsem to přehnal... |
| |
| V knihovně ztrávených několik hodin hledáním mi doslova unavilo mozek, ale co jsem potřeboval jsem našel. Takže se vydám zpět domu. Po cestě nepotkám ani nevidím náznaky žádných démonů, což je poněkud zvláštní. Pomalu přicházím k domu, obejdu bránu zadním vchodem který nevrže a jak je mým zvykem, neslyšně putuju do pracovny. Otevřu dveře a na zemi vidím Vergila s Tinou v polibku. "Co??.." Jen se podívám a ihned mi dojde co se děje. Nejradši bych se trochu pousmál,takovým tím histerickým smíchem plným beznaděje, ale jen se otočím a zase za sebou zavřu dveře. Jakmile se zavřou rozběhnu se pryč. |
| |
| Jen co Vergil dokončil myšlenku, bylo mi jasné, co chce udělat. Polibek byl tak jemný, jakoby se bál že mi tím ublíží. Po chvilce jsem se odsunula a chtěla pronést něco ve smyslu, že nechápu, proč bych mu měla jednu vrazit ale zaslechnu bouchnutí dveří. Nero! Asi vteřinu koukám z Vergila na dveře. Co mám sakra dělat?! Nakonec jsem prudce vstala. "Nero stůj!" Utíkám za ním ve snaze mu to vysvětlit. Vyběhnu z pracovny a utíkám za Nerem. |
| |
| Jak jsem čekal, tak taky udělala, jenže se nezdálo, že by se mi zrovna chystala netáhnout nebo, že by byla znechucená, či jiný věci. Co by se dělo dál, jsem se ale nestihnul dovědět, protože do pokoje vtrhnul bratr. Ona se samozřejmě rozeběhla za ním. Chtěl jsem udělat to samí, ale když jsem se zvednul, pocítil jsem bodavou bolest v místě, kde jsem byl zraněn. "Sakra..." procedil jsem mezi zuby a chytnul se za ono místo, kde jsem po chvilce pocítil vlhkost, od prosakující krve. |
| |
| Jakmile se za mnou zabouchly dveře a já se rozběhl přestal jsem okolní svět tak jako vždy. Najednou mi opět jako předtím přišel zbytečný. Byl jsem tak moc ponořen v myšlenkách že i kdyby do mne blesk uhodil tak bych to nevnímal. Jakmile jsem vyběhl z domu, s pocitem úplného ztracení, jsem se přemístil. Jediná věc která mi vyskočila v hlavě, jediné co jsem hledal v knihovně a jediné co jsem měl v plánu ted hledat a ne pro mne. Bud při tom zemřu nebo se vrátím s dobrým pocitem. |
| |
| Když vyběhnu ven, vidím už jen Nera jak mizí do jiné dimenze. "Sakra!!" Se sklopenou hlavou dojdu zpět do pracovny. "Dá se nějak zjistit kde je?" Zeptám se. Když ale vidím, že se Vergil drží za zranění hned ho posadím na gauč. Tohle je v háji! Ty dva se teď pozabíjej!! |
| |
| Její výpomoc ohledně posazení odmítnu. Teď jsem nemohl odpočívat. "Dá. Najdu ho, ale potřebuju prvně Yamata, mám-li nás tam oba dostat." řeknu a pokouším se o hluboké nádechy a výdechy. |
| |
| Když zaslechnu slovo NÁS okamžitě se zarazím. "Na to zapomeň!! Ty nikam nejdeš... Dokud jsi na tom takhle tak nikam nejdeš. Navíc bude lepší, když si s ním promluvím sama." Mrknu na Vergila... |
| |
| Zavrtím hlavou. "Nevíš jak máš Yamata použít, natož jak mého bratra vycítit." pronesu námitku. Poté se na chvíly odmlčím a trochu zapřemýšlim. "Otevřu portál." začnu prve. "Ty jím projdeš a buď ho přivedeš zpátky a nebo se vrátíš sama. " řeknu svůj plán. |
| |
| "To zní rozumě. Ty zůstaneš tady...." Řeknu pro jistotu a najdu Yamatu a pomalu ti jí podám. Koukám se na tebe starostlivě. "neublíží ti otevření portálu?" Zeptám se ještě pro jistotu... |
| |
| Stisknu Yamata ve své ruce. Načež jej pak tasím a švihnutím vytvořim ve vzduchu modrou trhlinu. "Nechám portál otevřený tak dlouho, jak jen budu moci." |
| |
| Rozhodně se podívám na puklinu a pak zpět na Vergila. Rychle si ho přitáhnu a dám mu pusu na tvář. Nečekám na žádnou reakci a skočím do pukliny. Hned připravená k boji a držím v ruce svůj náhrdelník. |
| |
| Když projde portálem, trhlina zde pořád zůstává. Nicméně, já cítím jak ze mě vysává pomalu energii. Klesl jsem k zemi na jedno koleno a špičku Yamata jsem zapíchl do země přede mnou a tak nějak se o něj i opíral. "Pospěš si." zašeptám do ticha pokoje. |
| |
| Jakmile se objevím na místě kde jsem se objevit opravdu chtěl trochu mně to potěší ale ani si to neuvědomím ve svém otupění. Neztrácím čas a rozběhnu se k kobkám kde bych Ho měl najít. Není to ani půl minuty když potkám prvního démona.  Velikostí dosahuje přes 3 metry ale jinak je celkem slabý, tedy na má měřítka. Jen kolem proběhnu a letmým sekem Rebellionem se s Ním vypořádám. Utíkám dál a kupodivu už žádného démona nevycítím. "No a co, ted je mi to stejně jedno." Doběhnu do katakomb a je jasné že mě tak očekávali. Abych seběhl úplně dolu musím běžet v kruzích, ale cesta je plná stejných démonů jako předtím. Avšak mezi každým zhruba 10. vyčnívá.  Vrchol tomu všemu je přímo uprostřed Nauristel. Vrchní démon velící přes 1/3 celého světa Limba.  Rozeběhnu se rovnou proti prvnímu démonovi a bitevní vřava začíná, ze začátku neutržím jedinou ránu a démoni padají jeden po druhém. Až u lva se zdržím jen o další dvě rány. Tak to pokračuje notnou chvíli ale jde vidět jak postupně zpomaluji. Nakonec utržím první ránu od lva, sekne mne přímo přes břicho z boku. Roztrhne mi triko a celkem slušně škrábne. "Tak Vy takhle jo?!" Řeknu si a trochu mne to rozčilí, alespon už jsem ztratil díky boji otupělost a jsem plně při smyslech. Zezadu se ke mě však přiblíží další obyčejný démon a sekne mne zezadu a to už se pro mne stane vrcholem. Rozčilení vyvrcholí natolik že se opět dostanu do stavu Inferno.Přesně jako předtím s Tinou avšak ted už nemám důvod se držet zpátky. Rebellion se mi změní na Arbiter, démoní sekeru. Doslova s Ní mrštím do země a několik démonů kolem mne to odhodí, pak skočím přímo proti Nauristelovi. Mečem mu jedu po celém jeho plátovém brnění a ačkoliv ho nijak nezraním poškodím dostatečně jeho brnění. Jakmile dopadnu na zem, nemám šanci jakkoliv uhnout noze která mě mrští přímo do několik metrů velkých železných dveří. Rozrazím je a zastavím se o jedinou možnou překážku, zed. Tak dělat si ze mě otvírák na konzervy nebudeš!! Vykřiknu na Něj a chystám se okamžitě jít do ofenzívy, když v tom se za mnou objeví Tina z Vergilova portálu. "Co tu děláš?!" Vyjedu po Tině a aniž bych si to uvědomil švihnu mečem směrem k Ní, ikdyž vím že jsem moc daleko abych dosáhl. |
| |
| Objevím se kdesi... Ale že by to byla krásná pláž se říct rozhodně nedá. Hned po mě vyjede Nero a div mi neusekne hlavu. "Sry jsem tu na dovolený!" Pronesu ironicky. "Pojď zpátky! Vysvětlím ti to!" Pronesu odhodlaně. "Vergil ten portál dlouho neudrží..." Pronesu ještě aby se Nero rozhodoval rychleji... |
| |
| "Odejdu až to tu skončím!" Vyjedu znovu a ukážu na tu část nohy která jde ze dveří vidět. Rychle se vrhnu k Tině a strčím do Ní tak aby, dá se říct, spadla zpět portálem. Pak se zase soustředím na démony, kteří využili času a seběhli a shlukli se kolem mne. "Tak si Nauristel chvíli počká.." A vrhnu se zpět do boje, tentokrát s novým vztekem z Tiny. |
| |
| "Mám tě." ozve za Tinou hlas. Chytnul jsem Tinu přesně v okamžiku, kdy spadla do mého portálu. Držel jsem jí a prošel s ní zpátky za bratrem. Jenže, já už nevypadám jako předtím...  |
| |
| Nero vypadá dost rozzuřeně. To že do mě strčí mě ale rozhodí tak, že nestihnu ani zareagovat. Vergil mě ale chytne a projde i se mnou zpátky. "Vergile klid..." Zkusím ho rychle uklidnit. Nevím co dělat a ted se opravdu bojím, aby se ty dva nezačali rvát spolu. Už takhle budeme mít dost práce s démonami a rozhádaný tým nepracuje zrovna dvakrát dobře. |
| |
| Polozim ji na zem. "Musel jsem..." pronesu a podivam se pritom na ni. Muj hlas se jen ale vzdalene podobal tomu, ktery znala ona. Asi poprve jsem takhle naplno ukazal svou druhou stranku. |
| |
| Když zpět projdete portálem, je 1/4 démonů mrtvá a jejich těla za mnou dělají krvavý chodník. Nepřestávám útočit ikdyž jsem si všiml že je tu jak Vergilova temná strana tak Tina. Začnu se soustředit na postup k Nauristelovi a pomalu si dláždím svou cestu dál. |
| |
| Rychle vstanu ze země. Vergil vypadá dost děsivě ale něják zrovna nemám čas se ho bát. Rozeběhnu se Nerovou uličkou smrti. "Nero zastav se, prosím tě! Chováš se jak dítě!" Zavolám za ním a doběhnu ho. Chytnu ho za rameno a otočím k sobě. "Notak!" |
| |
| Jakmile ke mně dojde Tina a chytne mne za rameno otočím se k Ní a démon, který byl hned přede mnou je najednou za mými zády, využije příležitosti a celou šíří pařátu mi roztrhne kabát triko a jeho drápy solidně rozříznou mou kůži do 3 cm hluboko. Už ze zvyku se otočím a démona rozříznu vejpůl. "Nevíš proč to dělám, tak nedělej ukvapený výsledky." Řeknu kupodivu klidněji než bych čekal a otočím se, vyškubnu své rameno z Její ruky a zabiju posledních několik démonů stojících přede mnou. Nyní stojím před Nauristelem. |
| |
| Mel jsem tohohle dost... Vytasil jsem Yamata, protocil ho v ruce a zabodl jej do zeme pred sebou. Nacez se ze me zacala zvedat jakasy rosolovita hmota, ktera se vedle me pote zformovala do moji podoby i vysky. Vlastne to byla takova polopruhledna kopie me. Rozbehl jsem proti tomu demonovy. Behem behu se okolo me obevili modre prizracne mece a pokud na me neco zautocilo, zabodlo se to do nej. Nacez jsem se nekolikrat odrazil a pote premistil primo na hlavu toho demona. Zarazil jsem mu Yamata do hlavy, stejne tak moje kopie a i ony prizracne mece, ktere byly okolo me. Pote jsem se premistilk ni dolu. |
| |
| Zoufale zůstanu stát na místě. Nevím co dělat. Nero se chová dost protivně a je raněný ale donutit ho jít zpátky do naší dimenze je prakticky nemožné. Vergil se najednou "rozdvojí" a bojuje s tím samým démonem. Já jen chvíli stojím a pak si povzdechnu. Tohle snad není možný... |
| |
| Mezitímco Vergil zaútočí na Nauristela svým vlastním způsobem, já už útočím Na jeho slabiny na nohou, Achilovy paty, zadní části kolen apod. Postupně už je démon rád že se jen drží na nahou a úder od Vergila je dostačující na to aby se svalil na zem ale úzký prostor mu to nedovolí takže si v podstatě jen klekne a opře se o zdi. Nakonec se zmenší. "Nevěděl jsem že tohle dokážou.. " Řeknu si ale zároven si uvědomím že na tom vůbec nezáleží. Vergil dopadne na zem vedle mne a já se na Něj jen podívám s pohledem, který naznačuje dobře odvedenou práci a že i vzpomínám jako za starých časů. Nauristel se však nehodlal jen tak vzdát. Postavil se ve své 3-metrové výšce, natáhnul před sebou paže a otevřel se před námi portál, ne o moc nepodobný tomu Vergilovu. Z něj najednou začali vyskakovat další a další démoni. |
| |
| Okolo mě se začala hromadit poloprůhledná bílo-modrá aura, která tomu, kdo byl blízko mě způsobovala mrazení v zádech. Tohle už mě začínalo unavovat, a nebylo to myšleno jako slovní obrat. Nevěděl jsem, jak dlouho ještě dokážu takhle zůstat, protože moje skutečná kondice byla skoro nulová. Proto jsem musel jedna rychle. Když se otevřeli portál, neváhal jsem. Tasil jsem znovu Yamata a rozeběhl se proti démonům. Vlastně, oni mohli jen vidět, jak jsem zmizel v modrém kouři a poté se vynořil u portálu. Nejprve jsem několika švihnul do vzduchu Yamatem,zvikné útoky šli do démonů okolo a poté se přemístil k portálu úplně a několikrát do ten seknut Yamatem ((viz přehrávací se smička, jenom místo toho démona je portál a ty útoky, šli do démonů okolo xD))  Věděl jsem, že takhle ten portál nevydrží dlouho zavřený, proto to chtělo vyřídit toho, který jej vytvořil. Nasbíral jsem síly na poslední přemýštění za hlavním démonem, znovu a opět na jeho hlavu, tentokrát ale kus nad ní. Ona modro-bílá aura okolo se se zhlukla do jedné kopy a vytvořila obří okopii jediné Přízračného meče.  Načež jsem poté začal padat dolů, spolu s tím obřím svíticím meče. Yamato se mu zabodl do hlavy znovu a poté i ten obří meč, který jej donutil klesnout zpátky k zemi hlavou, kde jsme jej mohli konečně dodělat. "DODĚLEJ HO!!!" zakřičel jsem na bratra a můj démonický hlas, se tu rozezněl po celém obvodu. |
| |
| Beznadějně se koukám kolem. Když se ale objeví portál, pokrčim rameny a sama se rodebehnu a ve skoku se proměnim v bílého tygra... Hned se vrhnu na démony vycházející z portálů. Vergil zbori portál a ja se také vrhnu na velikána... |
| |
| Ihned za Vergilem se rozeběhnu proti démonům, avšak ani ž bych se jim vyhýbal cestou je rasím kolem sebe. Vergil si vyšvihne luxusní kombo a Tina nezůstává taky o moc vzadu. "V tý holce fakt něco je.. " Řeknu si nejdříve tak nějak s obdivem a nadšením, ale pak si vybavím onu scénu a můj obdiv zmizí v chladu, ačkoliv mé tělo ještě o trochu více zčervenalo. Jakmile Vergil vykřikne "DODĚLEJ HO" Okamžitě se rozběhnu, vyskočím a přeměním znovu Rebeliona na Arbiter, démoní sekeru, a z výskoku vahou svého těla a sekery padám na Nauristela. |
| |
| Epický souboj probíhá, ale všichni tři jste podcenili Nauristela. Nestal se vůdcem jen tak. Jakmile Vergil zabodne svého Yamata do jeho hlavy a "přišpendlí ho k zemi, začne sbírat sílu z okolních démonů. Ve chvíli kdy je Nero přímo nad Ním, má dostatek síly. Rukou sáhne po velkém meči a celý jej jedním stiskem zlomí. Danteho pak odhodí druhou rukou, když se zvedá. Na Tinu se začali soustředit všichni zbylí démoni. |
| |
| Čekal jsem, že můj útok takhle dopadne. Přízračný meč se roztříštíl tím jak jej odvrátil a zároveň odvrátil i můj útok. Naneštěstí, ale Yamato zůstává pořád zabodlí v jeho hlavě. Pak spatřím to, jak se ostátní démoni začali stahovat na Tinu, která tam byla osamocená. Tohle už nemůžu zvládnout... projde mi hlavou myšlenka. Byl jsem už za hranicí svých možností. A pak se rozhodnu. Bratr to nějak zvládne. Použiju skutečně poslední zbytky energie, kterou jsem měl a přemístím se v oblaku modrého kouře k Tině, prostě jí pak čapnu, kočka nekočka a přemístím jí pryč. Nikoliv ale z Limba, ale do vzdálenějšího kouta tohohle místa. Během toho skoro ztratím vědomí, takže když nás přemístím, moje tělo jen bezvládně dopadne na zem vedle ní do prachu. |
| |
| Bojuji jak o život. No, vlastně bojuji o život, jen nechápu proč tu vlastně jsme. Jasně, šli jsme za Nerem ale proč tu je Nero? Většina démonů se začnou sesouvat ke mě a já si opravdu nejsem jistá, jak dlouho jejich nápor vydržím. Než stihnu zaregistrovat, kde jsou kluci, stojí Vergil vedle mě a popadne mě. "Ver...." místo toho se však ozve zavrceni a premísteme se. okamžitě se proměnim do lidské podoby. "Vergile!" výkřiknu hned jak mužů mluvit. Rychle se k němu ohnu a zoufale se ho snažím probrat. Dostal i pár facek ale zřejmě to moc nepomáhá... Ohlednu se. "Nero! Vergil...." zavolám za ním, ale pochybuji, že něco udělá... Je dost zábrany do boje a taky dost daleko. Sakra jak to mám udělat?! Okamžitě se začnu pekelně soustředit a držím Vergila za ruku. Snad jen zazrakem se mi podaří nás přemístit k Nerovi a toho rychle chytnu za kotník druhou rukou, aby nemohl moc protestovat. Přemístění proběhne ale vůbec nevím kam jsem nás vlastně přesunula. Zvednu hlavu a rozhlednu se. Je to opět ona písečná pláž u skály se stromem. Tam kam jsem se prvně přemístil s Nerem. Starostlivě se zas sklonim k Vergilovi. Jak v panice chytám přívěsek na krku, abych je spojila... |
| |
| Zrovna se chystám zasadit tvrdý úder do Nauristelova boku když mne něco chytí za nohu a já najednou jsem ve vzduchoprázdnu. Najednou se ocitám na pláži, kterou si matně pamatuju díky Tině, a vedle mne leží Vergil a u Něj Tina. "Skvělý tak jsem dohlídnul na to že tu ste tak tu počkáte!" Nedám nikomu možnost jakékoliv reakce, hodím k Vergilovi z kapsy sáček, ve který jak zjistí Tina, jsou nějaké bylinky a okamžitě se portnu zpět. Objevím se přímo před Nauristelem, pokleknu na koleno. "Fakt díky Tino.. " Zvednu se a začne nelítostný boj. |
| |
| Jak se přemístíme Nero hned zas zmizí a ani nestačím reagovat. "Sakra!" To je to takový blbec, že nechá bratra v bezvědomí! Začnu se v duchu vztekat. Co mám ale dělat já? Vůbec netuším, jak se oni léčí. Jediné co, tak vím to s náhrdelníkem. Nojo, Vergil vlastně říkal, že to je na získání síly z vyčerpání. Nezahojímu to zranění ale sílu teď potřebuje... Okamžitě bez váhání chytnu svůj přívěšek a přiložím ho k Vergilovu. Snad to bude fungovat.... Zadoufám. |
| |
| Vergilovo tělo leží bez hnutí na zemi. Hrudník se mu jen nepatrně, nepravidelně zvedal. Vlastně, bylo celkem zázrak, že se aspoň nějak ještě zvedal. Barva jeho obličeje nebylo zrovna zdravá. Zašel hodně daleko na svoje limity... |
| |
| Souboj se protáhne na několik hodin a nyní si ,už jen já a Nauristel, na pokraji svých sil, měníme obyčejné výpady z očí do očí, jelikož jeho velikost se změnila zhruba na mou, aby ušetřil ještě nějakou sílu. Ani jeden nevíme jak to ukončit ale ani jeden se nehodláme vzdát. Pomalu zapomeneme na čas. Prostě jen bojujeme, nikdo nikde.Jen boj. |
| |
| Zoufale sedím vedle Vergila. Můj pokus očividně nevyšel a Nero navíc zmizel zpátky. Mám chuť mu zakroutit krkem, jen co ho uvidím! Dalo mi to takovou práci dostat nás do bezpečí a on zas zmizí! Paličák jeden! Vztekám se a zoufale koukám na Vergila. Nevím jak bych mu mohla pomoci. Netuším vůbec nic. Připadám si tak hloupě. Naštvaně praštím pěstí do písku vedle nás. To je tak nefér tohle! Můžu se aspoň pokusit nás přenést zpátky k Nerovi domů, ale trochu se bojím aby se mi to povedlo. Co když skončíme někde v Limbu? Nero by nás bez Vergila nenašel... Zoufale se natáhnu vedle Vergila a mírně se na něj přitisknu. |
| |
| Souboj s Nauristelem,trvající několik hodin se zdárně uchýlil ke konci. Nero z posledních sil udělal výpad a Nauristel nemohl nijak uhnout, Nauristel byl překvapen a to ho stálo život. Nero se celým tělem otočil a švihnul tak mečem. Nauristelova hlava jen spadla na zem, jeho tělo ho po chvilce následovalo. Nero se potácel, opíraje se o meč, směrem k vězení. Až v tom posledním našel to, nebo spíše toho, koho hledal. Otevřel dveře člověku zavřeným zde asi dlouhých pár let. Vešel za Ním a s vypětím všech sil ho zvedl. Na jeho otázky kdo je, proč tu je apod. neodpověděl. Ne že by nechtěl ale spíše, nechtěl plýtvat silami. Pak již nečekal na nic a přemístil se. Nevěděl kde Tina přesně je ale myšlenka na Ni mu stačila. Objevil se s mužem přímo před Ní a Vergilem. Když uviděl že leží vedle něho schoval své pocity nad tím co viděl. Prostě jen pokynul muži k Tině a ztěžka dosedl na zem. |
| |
| Vergilovo tělo ale jen dál leželo na zemi. Jevilo jen minimální známky života, evidentně dostal sám sebe na hranici svých možností, tím, že jim šel do Limba pomoci. |
| |
| Po chvilce zoufalství vedle Vergila se objevil Nero. Zvedla jsem prudce halvu a nedokázala jsem věřit svým očím. Vedle něho stál můj otec. "T-tati?!" Vyskočila jsem na nohy a hned jsem mu vysela kolem krku. Tohle není možný! Jak ho našel?! |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR