SG: Expedice Atlantis
hrálo se Denně
od: 09. srpna 2010 13:23 do: 29. listopadu 2010 19:50
Dobrodružství vedl(a) Sweeps
| |
 | Právě ho píšu .... :D |
| |
| ÚvodAtlantis, ztracené město, domov nejvyspělejší rasy v nám známém vesmíru. Místo, kde je téměř vše možné. Atlantis, ostrovní město, které bylo potopeno na dno oceánu a tak se zajistilo, že bude ušetřeno a zachráněno pro další generace a pro slavný návrat Antiků, Předků, který nikdy nenadešel. Atlantis, zdroj ohromného množství vědění a technologií, zdroj tak velkého množství informací, že se o tom nikomu ani nesnilo. Atlantis, místo, kam se potomci Předků, Lantaňanů, Antiků, vrací, aby znovu obnovili jeho slávu a aby získali nové technologie a informace, které zde odpočívali po dobu více než 10 000 let. Atlantis, Ztracené město, očekává váš příchod ! SGC"Sonda hlásí dýchatelnou atmosféru, oxid uhličitý, kyslík, dusík,...podpora života v normálu. Nic neobvyklého, pane," hlásil seržant při čtení dat z monitoru PC. Sonda dorazila na druhou stranu před chvílí a informace, které poslal zpět, se zdáli být více než příznivé. "No, doktorko, jděte na to," řekl generál O'Neill doktorce Weirové a na tváři se mu objevil jeho typický úsměv. "Děkuji generále,.... za všechno," odpověděla a ve tváři se jí zračil jak výraz vděku, tak i ohromné nadšení a touha po objevení všech tajemství, které měla Atlantis ukrývat. "Tak už běžte," popohnal ji O'Neill. Usmála se na něj a seběhla do místnosti s bránou. Hodila si ruksak na záda a přidala se k plk. Sumnerovi, který zrovna dával rozkazy svým "hochům". "Doktorko, nejdříve by..," začal, ale nedokončil svou větu plukovník. "Ani se nesnažte. Jdu s vámi," rozhodla za něj. Chtěla tam být mezi prvními. Takové bylo její nadšení. A rozhodně nebyla sama. Major Sheppard byl hned za ní společně s poručíkem Fordem. "Dobrá, tak tedy jdeme," oznámil plukovník svým dvou mužům, kteří tu byli s ním a všichni tři připravili své P90. Následně prošli bránou. AtlantisStejně jako ostatní, jste i vy vstoupili do "tekutiny", která tvořila horizont událostí Hvězdné brány. Bylo to fantastické, tedy jak pro koho. Vaše na molekuly rozložené tělo prošlo galaktickým tobogánem a následně vás to znovu složilo na druhé straně. Slabší povahy z toho mohli zavrávorat a ti, kdo bránou nikdy předtím ještě neprošli, z toho museli být určitě trochu v šoku. Průchod bránou je skutečně zážitek. Na druhé straně brány je už vítala Atlantis. Místnost s bránou a na vyvýšené pozici kontrolní místnost. Mariňáci plukovníka Sumnera opatrně stoupali po schodech nahoru a rozhlíželi se kolem sebe. Schody se pod nimi rozsvěceli a stejně tak všechno okolo vás jako by ožívalo. "Tým Alfa, zajistit místnost s bránou a přilehlé vstupy, tým Beta shromáždí personál v prostoru brány," oznámil vysílačkou plk. Sumner, který právě zdolal schody a ocitl se v řídící místnosti s ovládacími konzolemi elektronickými tabulemi, které ožívali při pouhém doteku. Město se probouzelo a vítalo vás. "Doktorko Weirová, mohla byste přijít za mnou? Jsme tři podlaží pod vámi," ozval se asi po minutě z vysílačky hlas plukovníka. |
| |
 | Hvězdná brána Pracoval jsem na tajných misích v nedaleké základně. Už několikrát jsem žádal o přeložení do nějakého hvězdného programu.Jednoho dne mi přišla zpráva, že jsem byl přeřazen do jakéhosi programu.Když jsem přijel na místo určení.Ujali se mě vědci. Vybavili mě a postavili i s ostatními účastníky mise před jistý kruh.Kruh ke kterému vedla rampa.Dostali jsme pár rad na začátek a bez většího vysvětlování kam to vlastně jdeme se kruh rosvítil a objevila se v něm tekutina. Jakoby to bylo akvárium s rozvířenou vodou. Když jsem viděl projíždět robota zalekl jsem se kam to vlastně půjdeme. Po pár minutách sonda ohlásila, že je vzduch dýchatelný.První šli důležití doktoři, seržanti a další a až po nich jsme do neznámého kruhu vyrazili my. Po tom, co jsem prošel onou branou jsem byl v šoku. Viděl jsem nevídané stavby starých kultur.Odhadoval jsem to na Máye,Atlančeny či jinou kulturu.Jsme v Atlantidě.Řekl jsem s úžasem.Po chvíli jsem sice bez povolení, ale s žasem prozkoumat rujny. Zůstal jsem poblíž ostatních. Šel jsem jen k jedné z malých staveb poblíž a začal číst staré písmo. Byl jsem sice jen lékař, ale teď jsem vědec a specialista na cizí a starodávné civilizace a jejich kulturu. Znám pár druhů písma. Když jsem si přečetl co jsem potřeboval tak jsem se znovu vrátil ke skupině.Skupina s jakýmsi plukovníkem Sumnerem na průzkum jedné ze staveb po schodech.Jak to bude pokračovat?Pomyslel jsem si.O něco déle po tom co plukovník vyrazil jsme dostali rozkazy zajistit okolí brány. |
| |
 | SGC Blbý ráno. Blbý, to bylo dosti nevýstižný slovo pro to co se mi odehrávalo v celém těle. Můj bývalý, tedy teď už bývalý. Od dneška jsem nosil na rameni nášivku expedice na Atlantis, kam jsem se přihlásil. SG-10tka mi udělala mejdan na rozloučenou a my se všichni zmatlaly jak zákon káže. Nevím, jak mě dotáhly na ubikaci, ale to dávám zavinu svému bývalému veliteli, který mě vždycky přepil. Jak jsem si sednul na posteli, tak jsem zjistil, že si skoro nic z toho včerejška nevybavuju. Plus pohled na hodiny mě ujistil, že jsem spal nějak moc a do plánovaného odchodu nezbývá více jak dvě hodiny. Naštěstí jsem toto předvídal a vše mám sbaleno už dva dny předem. Žaludek jsem měl jako na vodě, ale rozhodl jsem se že to musím přežít, protože když úspěšně projdem bránou na Atlantidu tak se možná jen tak nenajím a to by nebylo vůbec fajn. Proto jsem vyrazil jistou i když značně kolíbající se chůzí do kantýny na snídani. Nalil jsem do sebe dva hrnky kafe, který mě vrátily smysly na úroveň, kdy bych mohl normálně fungovat. Nasnídal jsem se té hmoty, kterou místní kuchaři nazývali jídlem. Nesnášel jsem to, ale nic lepšího tu nebylo. Vrátil jsem se do pokoje, ale oklikou. Ještě naposled jsme si prohlížel tyhle chodby, které mi už pomalu ale jistě lezly na nervy. Ta šance, že se sem nevrátím mě někde vzadu v hlavě užírala, ale když jsem to tak zhodnotil tady mě nic nedrželo. Došel jsem konečně na ubikaci a začal se připravovat. Oblékl jsem si uniformu a vestu. Rychle jsem projel všechny úchyty a kapsy, jestli tam mám vše co tam má být. Na záda jsem si hodil batoh a došel do zbrojnice pro svoji P90tku a záložku, kterou jsem zasunul do stehenního pouzdra. Ze zbrojnice jsem se vydal do prostoru brány, kde už se shromáždila velká většina personálu naší expedice. Přidal jsem se mezi vojenský personál, který se shromáždil na jedné straně a ten nevojenský na druhé, teda aspoň mě to takhle přišlo. Takhle jsme tu ještě postávali asi hodinu. Hodinu kdy se překontrolovával seznam věcí, které bereme sebou a atmosféra houstla. Nesnášel jsem čekání a proto jsem nervozně přecházel po místnosti. Všude to tady bylo jako v mraveništi. Ušima mi hýřila spousta jazyků všech možných členů expedice. Už mi z toho začalo hrabat. Když přišel plukas a začal rozdávat rozkazy, tak jeho hlas pro mne byl vysvobozením. Začala se zadávat adresa a já se zařadil na své místo v druhé vlně vojenského personálu, který měl projít branou. Proběhly nezbytné proslovy a naše cesta začala. Když čas došel na mne, tak jsme se ještě ohlédl po prostoru brány a pak jsem vstoupil do ,,hladiny" brány a vydal se na cestu do neznáma. Atlantis Vyšel jsme z brány a přivítalo mě velice tlumené osvětlení, které se zvětšovalo každým dalším krokem jakéhokoliv člena naší expedice dál do města. Zamnou procházeli další a další a podobně stejně jako já s otevřenou pusou zírali na to co zde viděli. Ač jsme byl umělecký primitiv tak toto na mě udělalo jistý dojem. Rychle jsem se vzpamatoval a poslechl plukasova rozkazu jenž mě zařadil mezi tým, který má řídit ten humbuk tady u brány. Začali jsme shromaždovat všechny bedny se zásobami a vším potřebným na jednu kupu a personál do jiného kouta, aby nepřekážel nově příchozím. Ozvalo se hlášení plukase a mě mrzelo, že neřekl co to vlastně našli. |
| |
 | Afghánistán O několik týdnů dříve... „No tak, Shálíde, pověz tady mamce Terhi, kam jste ty a Vaši spolubojovníci odvedli ty civilní pracovníky OSN a slibuji ti, že se u pana Dawsona přimluvím, abys ses mohl i trochu prospat...“ zašeptala Terhi medově do ucha arabovi před sebou, který, přivázán k židli, oblečen do špinavých smrdutých hadrů s pytlem přes hlavu, jen přerývaně dýchal. „Allahu Ekber, Allahu Ekber...“ začal znovu arab, čímž Tehri dopálil. Ta jen udělal úkrok zpět a od pasu vytáhla teleskopický obušek, který jediným švihem vysunula. Druhý švih už mířil na Shálída a dopadl přesně tam, kam měl. Kosti zapraskaly a Shálídovo tělo se silou úderu převážilo i s židlí a spadlo na zem. Zpoza juntového pytle se vyvalila krev. „Sereš mě, šmejde,“ ulevila si Tehri a pro jistotu do něj ještě kopla. Pak pohlédla na dvojici Mpíků u dveří, kteří stáli v pozoru, nedutali a vůbec se tvářili tak jako že tam nejsou. Vrátila se pohledem k Shálídovi. „Posral sis to milánku, rozumíš?“ vyštěkla na zajatce. „Doteď jsem byla hodná, ale když neumíš víc něž to svý posraný alláh akbar, tak tě něco hold přiučíme...“ Otočila se k MPíkům a ukázala na hromádku hadrů, která snad kdysi byla důstojnou lidskou bytostí. „Zvednou a převést do místnosti 101. Připravit zajatce pro taktický výslech a informovat agenta Dawsona, že přecházíme na stupeň tři se zajatcem 5-8-6-G,“ rozkázala jim. Jeden z MP, seržant, přikývl. „Převoz vězně 586G do místnosti 101, informovat agenta Dawsona o zvýšení stupně na tři u vězně. Rozumíme. Vězeň bude připraven do dvaceti minut,“ řekl seržant a kývl na svého kolegu, a jali se společně zpracovávat vězně. Terhi hleděla na západ slunce s lehkou nostalgií. Cigareta zvolna dýmala a obláčky kouře, které poručík vydechovala, tvořily zajímavé obrazce, připomínající Terhi její tolik vzdálenou domovinu. Dveře bloku se otevřely a ven za ní vyšel seržant vojenské policie, který jí byl k ruce při výslechu. Přešel rovnou k ní a zasalutoval. [b„Madam,“[/b] oslovil jí a počkal, až mu udělí pohov. „Komandér Addelie Vás volá do své kanceláře, agent Todorowsky z PLA již Shamira převezme.“ Terhi pohlédla na seržanta, na špaček, na seržanta...a típla svou cigaretu. Kancelář plukovníka Summerse NORAD/SGC Plukovník Summers hleděl do poručíkovo složky notný čas, a dával jí tak velmi zřetelně najevo, kdo velí zde a tady. Jak dětinské, ale přitom jasně pohrdavé. Terhi lehce protřepala svou hlavu, aby se zbavila ospalosti i myšlenek na to, co dělala ještě několik týdnů nazpět, a mohla se věnovat tomu tady a teď. Plukovník odložil otevřenou složku před sebe na stůl a podíval se na ženu před sebou. Její vycházková uniforma byla bliskně nažehlená, stužky vyznamenání přesně srovnané, oznaky vyleštěné. Rytířský řád finského Lva přesně přitažen ke krku. Tvář kamenná, bez výrazu. „Poručíku Jussilainen, vidím zde, že Vás pro operaci Athéna doporučil sám komandér Addelie. Mohu se zeptat, čím jste na něj udělala takový dojem, že Vás označil za 'nadějného důstojníka dělajícího čest své uniformě'?“ Výraz poručíka se za tu třičtvrtě hodinu,kterou strávila v plukovníkově kanceláři, poprvé změnil z neutrální bezvýraznosti v něco jako lehké překvapení. Očividně to netušila, že si u komandéra stojí tak dobře. Však tak, jak to překvapení rychle přišlo, tak i odešlo. Nahrazeno chladnou profesionalitou, odhodláním. I pýchou na sebe sama a hrdostí. „Jediné, co jsem dělala, byla má práce. Prováděla jsem ji s odhodláním, iniciativou a oddaností sobě vlastní. Pokud byla má práce komandérem Addeli ceněna tak, že mne odměnil svou pochvalou, jsem jedině ráda, že jsem tak dostála svému závazku důstojníka, pane.“ Plukovník si sám pro sebe cosi zabručel a otočil stránku ve složce. „Vy jste vystudovaná psycholožka, poručíku, jak tu na to koukám, že?“ „Ano, pane. Graduovala jsem jako 3 z ročníku na USUHS zde ve Spojených Státech.“ Další stránka a zamručení. Plukovník se nadechl...a poté zase vydechl. Zavřel poručíkovu složku a schoval ji do stolu. „Můžete jít, poručíku. Váš úkol během operace a výcvik převezme major Lorne zítra v 8:30 přesně. Rozumíte?“ zeptal se plukovník a Terhi přikývla. Místnost s bránou NORAD/SGC Den D „Takže si to probereme ještě jednou!“ křikla Terhi na skupinku techniků, lékařů a sester, a dvojici mariňáků, které jí Summers přidělil. „Branou projdu nejdříve já, pak seržant Robins, a desátník Kowalew. Poté začnete procházet vy, civilisté, s odstupen půl vteřiny. Jakmnile projdete branou, technici se vydají doprava, lékaři doleva. Nikde se nezdržujeme a nezastavujeme. Následujte instrukcí vojenského personálu, který si vás na druhé straně bude rozebírat a úkolovat Vás společně s velením operace. Rozuměli jste všichni?“ zeptala se Terhi ještě naposled. Všichni přikyvovali a potvrzovali připravenost. Šestý chevron již zapadl na své místo a brána se roztáčela k vytočení sedmého znaku. „Kontrola výstroje a výzbroje!“ dala poručík poslední rozkaz před otevřením brány a všichni si zkontrolovali své zbraně, popruhy u batohů a vest, a i zámky na bednách se zásobami, které sebou nesli. Brána se otevřela a operace Athéna započala. Samotná expedice Atlantis začala. Konečně to bylo tady. Operační skupina Delta, můžete projít... ozval se po notné chvíli hlas seržanta Harrimana a Terhi kývla na své lidi. „To jsme my, lidi, tak jedeme jedeme jedeme. Přesně tak jak zněla instruktáž. Jeden po druhém, půl vteřiny rozestup, zelení doprava, žlutí doleva, a nezdržujem se nikde a za žádných okolností!“ řekla svým lidem naposled a sama vyběhla po rampě vstříc horizontu událostí. Těsně před ním se zastavila a zhluboka nadechla. Teď a tady. Poslední krok. Starší poručík Terhi Jussilainen zavřela oči a vykročila vpřed... |
| |
 | SGC Zrovna jsem ošetřovala pár ran vojáků, kteří se vrátili z mise. Najednou ke mně promluvila kolegyně: „Slyšela jsem, že se chystá nějaká expedice, prý do jiné galaxie!“ Z jejího hlasu jde cítit vzrušení. Tato informace není ale na základně příliš tajná. Vědí o ní téměř všichni. Pokračuje v projevu: „Asi se přihlásím do lékařského týmu.“ Zvednu hlavu od posledního stehu a vojákovi naznačím, že může jít. Nyní jí odpovím já: „Já už jsem přihlášena. Budu členkou lékařského týmu Dr. Becketta.“ Pusa se jí udiveně otevře. V očích jí vidím chvilkovou závist. „Tak to gratuluji, nevíš, jestli mají ještě nějaké místo?“ zeptá se mě. Sklízím si nástroje ze stolečku a pouze zavrtím hlavou. Hlavně že jsem se tam dostala já! Konečně nějaká pořádná příležitost. Pamatuji si, jak mě v mých 24 letech kontaktoval můj profesor z medicíny. Jako nejlepší studentce ročníku mi nabídl práci ve velice tajném programu. Kdo by takové nabídce mohl odolat. Já rozhodně ne, zvláště, když můj otec chtěl, abych se navždy zakopala na chirurgii místní nemocnice, kde byl primářem. A tak jsem na velitelství Hvězdné brány už 6 let. Za 6 let jsem toho viděla tolik, co mnozí lékaři neuvidí za celý svůj život. Zranění mimozemskými zbraněmi, mimozemské organismy… To vás na medicíně jen tak nenaučí. Tady se učíte pořád. A musíte mít hlavně vlastní úsudek. V galaxii Pegasus možná dosáhnu i nějakého uznání. Je mi jasné, že nejlepší tam nebudu, ale Beckett nemůže pracovat ve dne, v noci. Občas musí odpočívat. A navíc, pořád má více zkušeností než já. Ale já se toho od něj naučím nejvíc, co je možné. Budu mu pomáhat se všemi výzkumy. Teda pokud mě k tomu pustí… Práce v SGC je skvělá, ale mám pořád pocit, jako bych byla pouze řadová lékařka. Je nás zde totiž více, kdo se chce prosadit. Podílela jsem se na balení lékařských zásob. Musím říci, že téměř celou ošetřovnu jsme měli zabalenou do několika kufrů, obrovských batohů a krabic s nutnými přístroji. Rozhodně to nebyla taková lékárnička, kterou si s sebou berou turisti na výlety. Stále jsem ale měla obavy, že toho máme málo. Něco nám určitě chybí… Odchod na Atlantis Všechny zavazadla z ošetřovny, i ta osobní byla naložena. Bylo nás mnoho. Stála jsem vedle Becketta. Popravdě jsem byla trochu nervózní. V jiné galaxii přece nejsem každý den… Všimla jsem si, jak mi mává moje kolegyně. Ona se do programu nedostala. Beckett si začne pročítat jména lékařského týmu. Vyvolává jména a sám si raději kontroluje, kdo zde je. „Lékařka Robertsová,“ ozve se z jeho úst. Usměji se na něj a odpovím: „Zde!“ Všimnu si jeho skotského přízvuku. Je tak milý a nevtíravý. On si na oplátku všimne mé lehké nervozity. Zaslechla jsem pouze: „Neboj, to bude dobré drahá, společně to všichni zvládneme.“ A brána se aktivovala. Byla vytvořena červí díra. Do jiné galaxie! „Tak jdeme,“ ozve se někde za mnou a já následuji Becketta. Zastavím se před bránou. Je to úchvatné. Nevím proč, ale najednou jsem klidná. A udělám první krok do neznáma… Během chvíle se ocitnu doslova „na druhé straně“. Hned mířím od brány, aby za mnou mohli přicházet další lidé. Podívám se na Hvězdnou bránu a chvíli přemýšlím, co se mi nezdá. No jistě, ona je modrá! Během pár chvil se místnost rozsvítila. Úchvatná podívaná. O takové se mi ani nesnilo. Vymotám se někde na kraj, kde nepřekážím, neboť teď zrovna nijak nápomocná být nemohu. Ale až se někdo zraní, jsem tady jako na koni… |
| |
 | SGC Konečně nastal očekávaný Den D - převelení na novou základnu v galaxii Pegasus. Toho dne jsem se probudila s nefalšovaným nadšením. Aby taky ne, když jsme již 14 dní kejsli na SGC z důvodu, aby se případní noví adepti pro projekt Atlantis nenakazili či nezranili při misích spojených s SG. Mrzelo mě, že nás takhle zaizolovali, ale naprosto jsem jejich důvody chápala. Navíc, přičteme-li k tomu fakt, že se SG1 povětšinou vracela na základnu s tím a tím problémem a ten a ten člen týmu byl nakažen tímhle a tamtím, vlastně bych měla být ráda. Obléknu se do vojenského, kromě vesty, a vydám se do jídelny na snídani. Opět máme výživnou kaši, ovoce a zelené želé. Tyhle blufy lezou na nervy skoro všem a nemyslím si, že to na Atlantis bude jiné. Usadím se vedle stolu, kde zrovna snídá Carterová. Věnuji ji letmý pohled a ranní pozdrav a pak svou pozornost soustředím na daleko důležitější věc než je ona, na snídani. Díky tomu, že jsem vstávala brzo, si můžu dát ještě půl hodinku v tělocvičně. Uklidím tác a odejdu z jídelny. Cestou potkám u dveří Patricka. Je zřejmé, že noční pitka se zvrhla do pozdních ranních hodin. Ty kruhy pod očima by nezamaskoval ani Maxfactor make-upem a jeho dech by dokázal zabíjet. "Vypadáš hrozně," poťouchle se uchichtnu. Vůbec mu to nezávidím, se žaludkem na vodě procházet hvězdnou bránou - budu si pak muset stoupnout stranou, nerada bych riskovala pozvracení. Dvakrát ho poplácám po rameni. "Koukej se dát do kupy." s dobře míněnou radou a s úsměvem se od něj vzdálím, pokračuji dál do tělocvičny, kde si hodím půl hodinový běh na trenažeru. Ke konci si nastavím vysokou náročnost a jako perličku na dortu si pak zajogginguju. Mise Atlantis Po krátkém tréninku jsem proběhla sprchou, převlékla se do výzbroje, zkontrolovala zbraně a vše, co si sebou beru na cestu. Doufám, že bude všechno ok a brzo nám tam pošlou i naše osobní věci Rozhlédnu se kolem sebe. Prostor před bránou se kupí a k odchodu se má tým Alfa, já jakožto člen týmu Beta je následuji po půl minutě. Na druhé straně vím co dělat, takže s tím začnu ihned, aniž bych věnovala pozornost skvostu interiéru Atlantis. "Tak pohyb, pohyb." uvolňujeme prostor brány pro další příchozí a nové členy týmu Atlantis odvádíme do stran. Někteří již rovnou míří napravo a nalevo jako vzorní školáci. Což nám ušetří práci a já se teď můžu v klidu rozhlédnout kolem sebe. "Pááni," shlížím vysoké stropy a schody před námi. |
| |
 | Afganistán, provincie Surobi – rok zpět „Tak hraj už Jean-Paule, čeká se na tebe.“ „No jo, no jo.“ Odvětil voják, položil skleničku Sauvignon, Sancerre - La Grande Châtelaine a vzal do ruky kouli s širokými drážkami. Na provizorně upraveném hřišti na petanque ve vyprahlé pustině a hodil stylem „la demi portée“ koule však přeskočila cochonnet a vyrazila Mauricovu kouli z hřiště. „Jean-Paule teba dostat do týmu to je radost.“ utrousil Comandante Maurice Lequeux, který zamyšleně pokuřoval z dýmky, hra už byla teď jasně prohraná pokud Bertrane hrající v druhém týmu teď něco naprosto nezmastí a neposune třeba cochonnet k nějaké jeho kouli a nebo pokud se něco nestane. Teď by byl rád i za minometný utok, aby zas nemusel poslouchat ty řeči o nakládačce, kterou bezpochyby už po několikáté v turnaji vojenské základny utržily. Minomentný útok nepřišel za to pobočník Roland Aubert ano a tím byla věc ukončena bylo jasné že to znamená konec hry. Maurice samozřejmě byť byl vnitřně potěšen dělal jako by ho to opravdu rozladilo, že nemůže dohrát svůj zápas. Jen co se vzdálili od ostatních se uchechtl. „Herdek Rolande tys mě zachránil Jenan-Paul hraje ten petangue ještě hůř než já a to je co říct.“ Roland se jen usmál a pokývl „Zas jste tekly co?“ „Jo jo chlape dostávali jsme nakládačku ostatně začínám si zvykat. Jo a co vlastně chce Plukovník?“ „Vůbec nevím, ale prý tam máme být oba asi budeme přeložení.“ „Co zas Somálsko? Nebo Zair? No co aspoň se dostanu od té bandy tu co si furt ze mě dělají prdel kvůli petanquu.“ Nebyl to ani džungle v Zairu a ani Somálské pobřeží to co čekalo na francouzské veterány, ale něco naprosto nečekaného projekt SG. Projek o kterém neví jen tak někdo projekt hvězdného portálu do jiných dimenzí. „Cože on zas chlastal? Si ze mě dělá srandu co to mele? Ty jo asi budu muset zavolat psycholožku asi se zbláznil ostatně nestalo by se to tu poprvé.“ Tohle byly první myšlenky když se to dozvěděl, ostatně jaký by měly být jiný. Brzy však pochopily, že tohle není sranda a ani výplod myšlenek chorého mozku který se zhroutil pod náporem stresu. Byl to fakt. USA, SGC – půl roku zpět „Tak hraj už Henry, čeká se na tebe.“ „No jo, no jo.“ Odvětil voják, položil skleničku bojole a vzal do ruky kouli s širokými drážkami. Na provizorně upraveném hřišti na petanque ve výcvikové hale a hodil stylem „la demi portée“ koule však přeskočila cochonnet a vyrazila Mauricovu kouli z hřiště. „Henry teba dostat do týmu to je radost.“ utrousil Comandante Maurice Lequeux, který zamyšleně pokuřoval z dýmky, hra už byla teď jasně prohraná pokud Hanz Berger hrající v druhém týmu teď něco naprosto nezmastí a neposune třeba cochonnet k nějaké jeho kouli a nebo pokud se něco nestane. Teď by byl rád i za Gouldský útok, aby zas nemusel poslouchat ty řeči o nakládačce, kterou bezpochyby už po několikáté v turnaji základny SGC utržily. Goaldský útok nepřišel za to pobočník Roland Aubert ano a tím byla věc ukončena bylo jasné, že to znamená konec hry. Maurice samozřejmě byť byl vnitřně potěšen dělal jako by ho to opravdu rozladilo, že nemůže dohrát svůj zápas. Tehdy došel příkaz okamžitě jít do akce bez přípravy a na planetu plnou nepřátelských domorodcu a v džungli hustější než amazonský prales. Měl velet záchranné operaci v nepřístupném terénu když se SG11 dostala do problémů vyvolaných nějakým kovbojským kouskem jednoho z Amíků. Nakonec se po nějakých ztrátách podařilo oba týmy dostat zpět naštěstí SG12 které velel měla jen dva mrtvé SG 11 na tom byla o poznání hůř, ale i tak to byl úspěch. USA, SGC – současnost „Tak hraj už Martine, čeká se na tebe.“ „No jo, no jo.“ Odvětil voják, položil skleničku koňaku a vzal do ruky kouli s širokými drážkami. Na provizorně upraveném hřišti na petanque ve výcvikové hale a hodil stylem „la demi portée“ koule však přeskočila cochonnet a vyrazila Mauricovu kouli z hřiště. „Martine tebe dostat do týmu to je radost.“ utrousil Comandante Maurice Lequeux, který zamyšleně pokuřoval z dýmky, hra už byla teď jasně prohraná pokud..... Ano i tentokrát byl zachráněn - Projekt Atlantis. Velitel projektu si Maurice dal zavolat osobně a informoval ho o situaci. „Mám na vás ještě jednu prosbu přesto, že máte hodnost Comandante což je v naší armádě major, budete podřízen majoru Sheppardu bude Váš přímý nadřízený i když máte stejnou hodnost, aby v tom byl pořádek jistě to chápete. Maurice se zašklebil, ale kývl co měl jiného dělat. Pak se odešel přichystat. A pak rovnou k bráně. S batohem a s útočnou puškou jsem připraven u brány jediné co mě odlišuje od ostatních jsou dvě nášivky na uniformě bez kterých by to prostě nešlo. Sladká Francie En Avant! Pak už jen spolu s ostatními projdu bránou do jiného světa. Světa bájené Atlantidy.
|
| |
 | SGC - Zakončení výletu z Antarktidy Tak je to tady, jako každý génius a vědec si musím uvědomit jestli chci překročit hranice neznáma a jít někam, kde možná nebudu ani oceněn. Ještě lehce promrzlí z Antarktidy se klepu ve svém pokoji. Určitě jsem něco chytil, to je hrůza, nějaký nastydlí Antik nakažený morem si otřel usoplenou ruku o stěnu komplexu a já jsem se o to otřel. Nebo mám určitě nějakou prapodivnou bakterii, která se tam udržela. Není přece možné, aby mi byla furt taková zima.*Hepčík* Do toho cítím průvan v tomhle odříznutém komplexu to není možné. Už mám i halucinace. Proč mám smrtelnou chorobu jenom já a né třeba nějaký ten šťastlivec s antickým genem ?? Vylezu z pokoje a začnu hledat výpomoc, překvapivě je slyšet štrachání a kovové skřípění. Hned za rohem narážím na dvojici techniků. Rychle si přetáhnu svoji bundu, tak aby mi zakrývala nos i ústa. Ještě je nakazím nebo oni při nejhorším nakazí mě něčím hrozivějším než je Antický mor. T: Dobrý den doktore, jak se máte ?? Osloví mě technik a já mu věnuji delší pohled při kterém hledám jmenovku, ale nakonec to zavrhnu, jelikož kvůli přidržování košile mám co dělat, abych mu dohlédl k pásku u kalhot. No super, až na nějakou příšernou nemoc, jsem úplně v pohodě. Odvětím ironicky a prohlížím si co tu dělají. Hmm podle toho co tu dělají se štelují v topení a ventilaci . . . počkat . . . Zaraženě se zahledím na technika, který ode mě odstoupil o krok při zjištění, že Dr.McKay má zase nějakou nemoc. Co tu vůbec provádíte ?? Zeptám se udiveně a dokonce i lehce vylezu zpoza límce své bundy. T:No pane trochu se v téhle části zbláznila ventilace a některé pokoje byly zaplaveny vlnou studeného vzduchu, taky topení přestalo fungovat, ale bude to nejspíše tím, že v téhle části se neměnili trubky pěkně dlouho, ale do 15 minut to bude v pořádku. Pomalu vylezu zpoza své bundy. Ventilace vysvětluje tu náhlou zimu a průvan. . . jsem zdraví . . .JÁ JSEM ZDRAVÍ. Radostně vykřiknu, bohužel doplněno velkým *HEPČÍK*. A do prdele nastydl jsem. Zase zalezu pod svojí bundu a poklepu technikovi na rameno. Pokračujte ve své práci. A kvapným krokem si to sunu na ošetřovnu na pár nutných testů. SGC - Před bránou Už to zase bylo na mě. Inu, kdo jiný by dokázal zapojit ZetPM do sítě základny a nevyzkratovat s tím celý Colorado.Po úspěšném zapojení, při kterém mě zdržovali jen lidé okolo jsem se vrátil k bráně, po vypuštění sondy jsem nedočkavě sledoval monitor a doufal, že sonda najde přijatelné prostředí pro můj příchod. To je vzrůšo, takhle jsem nebyl vzrušený za celý můj život. Funguje to, jen škoda, že je to zase celé utajené . . . už jsem za to mohl mít moji pátou nobelovu cenu, ale nééé. Z mých rozporu plných myšlenek mě vyruší zprávy z MALPU. Radar udává velkou místnost. Senzory udávají kyslík, žádné měřitelné toxiny, vhodné podmínky k životu. Pak už si jen stoupnu připraven projít. Asi tomu neunikneme. Vezmu své věci, které činí jen můj počítač, pač zbytek jsem schoval na jedno z našich přepravních vozítek a vyrazím na rampu. To už většina vojenských jednotek opustila místnost branou a ty nedočkaví druhořadí vědci se ženou kupředu. To jim přeci nemůžu dovolit. Jediný a pravý vědec musí jít první. A tak se začnu procpávat dopředu k bráně. Z dovolením prosím já musím jít první. Nakonec se dostanu dopředu a vměstnám se mezi poslední přímo vojenskou jednotku. Zahledím se na bránu a na sucho polknu. Při představě tímto projít mě vždycky přejde chuť k jídlu. Zavřu oči a projdu. Po chvíli podivných zvuků a ještě podivnějších pocitů vylézám . . . jsem tu Atlantida. Už jsem tu. . . není cesty z5. Chudák kocour, no zvládne to, je chytrý po mě. S tím začnu vylézat po schodech s panem "Nadaným" přitom sleduji, jak se světla pomalu rozsvěcuji. Na Shepprdův udivený pohled radši ani nereaguji, místo toho s otevřenou pusou sleduji něco co vypadá jako ovládací panely. Vypadá to, že to je jejich kontrolní místnost, jako ta naše u brány. Musím se na to podívat, přece jenom je to má práce a nikdo jiný to za mě neudělá A začnu odhrnovat obaly na panelech. |
| |
![5d0debbc18_10238657_o2[1]1727.jpg](5d0debbc18_10238657_o2[1]1727.jpg) | Afgánistán-rok zpět Byl jsem několik měsíců v Afgánistánu, přesněji na hranicích provincie Lógar a provincie Paktíja. Občas na naší základnu zaútočily Talibánci, vždy jsme jejich útok odrazily. Účastnil jsem se několika misí na zneškodnění vysokokých důstojníků jejich jednotek. Před pár hodinamy jsme se vrátíl z jedné mise. Jsem unaven. Odpočívám. Svou zbraň M4A1 mám opřenou vedle postele. Na stehně mám v pouzdru M9. V tom ke mě příjde jeden ze Seržantů se vzkazem od velitele. "Poručíku Forde, máte se ihned dostavit za plukovníkem." Vstanu z postele a jdu tedy za Plukovníkem. Dojdu k němu postavím se před ním do pozoru a zasalutuji. "Hlásím se na váš rozkaz, Pane!" Ten začne mluvit. "Pohov! Poručíku Forde, vaše matka během vaší účasti na misi zahynula. Za 30 minut pro vás příletí vrtulník, pak poletíte do USA, jistě se s ní budete chtít rozloučit." Já se ho zeptám "Jak zemřela?" On mi odpoví "Měla autonehodu, převoz do nemocnice nepřežila. Teď si běžte sbalit věci." Já řeknu "Ano Pane!" A odejdu si sbalit své věci. Jakmile přiletí vrtulník nasednu do něj a odletím na nejbližší letiště, odkud mě soukromé letadlo dopraví do USA, přesněji do Texasu. Zpráva o úmrtí mé matky mě moc zarmoutila. Už nemám ani jednoho rodiče, pouze své Prarodiče. USA Po příletu do USA se vydám za svými prarodiči, se kterými se pak vydám na pohřeb mé Matky. Po pohřbu jsem šel do domu s prarodiči. Mluvily jsme o mé matce, o tom jak byla milá, hodná, přátelská apod. Už jsem se do Afgánistánu nikdy nevrátil. Zůstal jsem v USA, sloužil jsem u místní jednotky. USA po půl roce po pohřbu Jsem zrovna doma, ve svém bytě, když najednou někdo zazvoní. Otevřu tedy. A tam stojí Plukovník Sumner a další voják. Když si všimnu že jsou to vojáci a vyšší hodnosti než jsem já tak jim v Pozoru zasalutuji. Plukovník začne mluvit. "Jste Poručík Aiden Ford?" Já odpovím "Ano to jsem já.. Děje se něco?" Zeptám se. "Já jsem plukovník Marshal Sumner, můžeme dovnitř?" Já odpovím "Ano můžete.." Plukovník a jeden voják vstoupí. "Támhle se posadtě." ukázal jsem na Gauč, oba vojáci se tam posadily a já jsem se posadil k nim. Plukovník Sumner řekne "To o čem s vámi hodláme mluvit je přísně tajné, tak musíte podepsat slib o mlčenlivosti." Druhý voják mi podal nějaký papír a propisku. Podepsal jsem to. A plukovník začal zase mluvit "Jsem vojenský velitel expedice Atlantida. Jste ve výběru vojáků, kteří by tam mohli jít. Ještě nevíme kde se Atlantida nachází,ale jedno víme jistě. Je to ztracené město antiků a není na zemi. Je na jiné planetě." Nevěřícně na něj koukám. "Ano slyšíte správně,bájné město Atlantida je na jiné planetě. Na jiné planety cestujeme pomocí mimozemského přístroje zvaného Hvězdná Brána. Ve vesmíru nejsme zdaleka samy. Byl jste vybrán pro expedici protože patříte mezi nejlepší vojáky USA. Až zjistíme kde je Atlantida, tak se vám ozveme. Ale musíte se teď rozhodnout jestli se expedice zůčastníte nebo ne." Po pár vteřinách váhání se rozhodnu. "Zůčastním se." Plukovník Sumner a voják pak odejdou. Cesta do SGC-Pár dní před projítím bránou na Atlantidu. Přesně po 3 měsících mi zavolal Plukovník Sumner a řekl mi abych si zbalil jen ty nejdůležitější věci a pár osobních věcí a že mě příští den vyzvedne. Sbalím si tedy věci a druhý den čekám než mě vyzvednou. Vyzvedne mě nějaký Kapitán, který se jmenuje Simpson. Zasalutoval jsem mu tedy a nasedly jsme do nějakého vojenského auta, kterým mě odvezly do SGC. Když jsme přijížděli k Cheaynské hoře, tak jsem koukal na vchod do ní a okolí. Před vchodem mě vysadily a odvedly mě k výtahu. Cestou jsem absolvoval několik prohlídek. Dovezly mě výtahem do 28 patra, tedy do toho ve kterém se nachází Hvězdná Brána. Dovedly mě k Plukovníkovi Sumnerovi. A pak voják odešel. Postavím se do pozoru a zasalutuji mu. Plukovníku. A plukovním mi také zasalutuje a začne mluvit "Poručíku, zítra projdeme hvězdnou bránou na atlantidu. Teď vás tu na noc ubytujeme. Voják který vás sem přivedl vás odvede do vašeho pokoje.Teď jděte. Odpovím Ano Pane.. a odejdu. ten voják mě odvede do pokoje. Tam si dám své věci a půjdu se projít po základně. V jídelně se najím, vrátím se do pokoje a lehnu si do postele a pokusím se usnout. Po několika hodinách usnu. SGC->Atlantida Probudím se asi tak v 6:30. Vysprchuji se, dojdu se nasnídat a připravím si věci. Pár minut předtím než vyražíme na Atlantidu, se rozejdu do prostoru brány. Je tam tolik lidí. Stojím v prostoru brány. A koukám na Hvězdnou bránu. Hvězdná brána se aktivuje a jako vždy z ní vyletí nestabilní částíce na hranici červí díry. Užasle na to koukám. Právě posílají sondu do brány. Po chvíly nám Elizabeth řekne že je tam dýchatelný vzduch a nabídne ještě to, že si můžeme rozmyslet účast. Nikdo si to nerozmyslel. V ruce mám P90 na stehně mám M9. Poté Elizabeth řekne že můžeme jít. Rozejdu se k bráně spolu s ostatnímy. Projdeme bránou a pak se ocitnu na druhé straně červí díry. Na Atlantidě. Je to tam krásné. Rozhlížím se po prostoru s bránou. Směřuji ke schodům, které vedou do řídíčí místnosti. Vycházím po schodech, světla se začínají rozsvicet. Nevěřícně zírám na všechny antické přístroje, stejně tak na všechno ostatní. Zajištuji s ostatními vojáky prostor brány a řídící místnost. Zaujmu pozici na balkónku nad prostorem brány a sleduji přicházející lidi. |
| |
 | Masarykova univerzita, 90. léta Promoce. Vyučující Masarykovy univerzity se zdraví s absolventy, přejí jim štěstí atd. Ti mají zájem bavit se zvláště s jedním mužem. A tím je Radek Zelenka. Mezi profesory, rodinnými příslušníky a přáteli se objeví muž a žena v uniformě. Chtějí si promluvit v soukromí. Žena mluví česky, avšak lze poznat, že se narodila v zahraničí. Muž celou dobu mlčí. Po tom, co se zavřou v jedné boční místnosti, se žena zeptá: „Jste Radek Zelenka a narodil jste se v roce 1967?“ Uvažuji, proč mluví jenom ona, když evidentně není od nás. Poté si důkladně prohlédnu uniformu. Americká armáda?? Potvrdím to, na co se mě žena ptala a hned se ptám na důvod jejich návštěvy. „Chceme vám nabídnout spolupráci na tajném projektu, který se odehrává ve vojenském objektu v Coloradu. Více vám bohužel říct nemůžu, dokud nepodepíšete prohlášení, že o všem, co se dozvíte, budete mlčet.“ Položí na stůl papír a propisku. Poté, co podepíšu poslední papír, žena začne mluvit: „Pokud budete chtít, můžete pracovat jako vědec v jednom z nejdůležitějších projektů lidstva. Projekt konající se v komplexu pod Cheyenskou horou v Coloradu. Projekt označován jako Hvězdná brána…“ Uvnitř Cheyenské hory, 2004 Čekám na výsledky. To snad není možné, jak mu to trvá!! Upírám pohled na monitor počítače, když v tom vstoupí Elizabeth. „Radku, nechci chodit kolem horké kaše, tak hned začnu. Máte rodinu?“ Tato otázka mě velmi zaujme. Tak moc, že sem se přestal věnovat výsledkům testu. Zavrtím hlavou. A dr. Weirová pokračuje. „Určitě jste již slyšel o Projektu Pegasus … Ano, expedice na Atlantis. A jistě jste slyšel, že to bude velmi nebezpečné, možná se nikdy nevrátíme.“ „Kam tím míříte, doktorko ?“ „Chtěla bych vám nabídnout místo člena v této expedici … nemusíte odpovídat hned … rozmyslete si to a pak mi přijďte říct.“ Otočí se a odejde. Jít? Nejít? … Zrovna zahýbá do chodby, když za ní zavolám: „Beru to“ Usměje se, kývne hlavou a pokračuje v chůzi. Odchod Den D. Za chvíli se bude vytáčet adresa. Vzhledem k tomu, že mi bylo řečeno, že McKay a Sailer zvládnou zapojit ZPM do brány, nejsou mé služby potřeba. Proto kontroluju vybavení na jednou vozíku. Notebooky, laptopy, senzory … prostě vše potřebné k vědecké práci. V tom nás svolají do prostoru brány. Ještě naposledy je navrhnuto, aby si to kdokoliv rozmyslel. Nikdo to neudělal. Bylo zaveleno, že si máme dojít pro věci, kdo tak ještě neučinil. Zajdu do laboratoře, vezmu batoh s osobními věcmi, vezmu dopis pro miláčka, hodím ho do složky „POŠTA“ a jdu k bráně. Mezitím se podařilo navázat spojení a první členové už procházejí na druhou stranu. Jdu po rampě v závěsu za nějakým americkým vojákem. Pak stojím sám před horizontem událostí. Za celou tu dobu v SGC sem nikdy necestoval bránou a najednou cestuju do jiné galaxie. Zavřu oči a vkročím do horizontu. Najednou jsem na druhé straně. Podle rozkazů jsem odešel z prostoru s bránou a vyšel jsem po schodech. Tam jsem se otočil a koukám na celou tu krásu, když v tom si vzpomenu. „Do prdele, zapomněl jsem fotky Franty (můj holub z dob, kdy jsem žil v ČR)“ |
| |
 | SGC Před půl rokem jsem se stal členem týmu SG-11, který měl jistou nehodu a nebýt týmu SG-12, možná bych tu už nebyl. Co se tam stalo si můžeme přečíst v hlášení, které je opravdu zdlouhavé. Řada výslechů byla dost nepříjemná a nudná. Zemřelo tam spoustu lidí a nerad na tu událost vspomínám. Táhlo se to semnou docela dlouho a nebýt rad psychologů možná by se to táhlo ještě dál. Každopádně se tým po této události rozpadl a některé její členy jsem už neviděl. Pravděpodobně se vrátili do svých vlastí. Přiznám se, že některým jsem to přál, protože spolupráce s nimi byla otřesná. Velký skok k lepšímu proběhl potom co mi na večeři Elizabeth oznámila o misi, která se plánuje. Řekla mi, že sestavuje tým vědců, která se vydá do galaxie Pegasus. Dlouho jsem přemýšlel nad touto výpravou. Rozhodně jsem nechtěl, aby se opakovalo to co se stalo před pár měsíci. Ujistila mě, že je to průzkumná mise a nic takového nehrozí. Věřil jsem jí i když naše původní mise byla také pouze průzkumná. Nadruhou stranu teď to povede Elizabeth, souhlasil jsem s její nabídkou... Nemohl jsem si to nechat ujít. Den před odchodem do Pegasu jsem musel uspořádat rozlučkovou party. Svým známým jsem nakecal, že se na nějaký čas stěhuju do Anglie za prací. Nebylo to nejrozumější krytí, protože i tam mám dost známých, každopádně vláda se o to případně nějak postará. Večer to bylo dlouhý a užíval jsem si ho. Možná víc než bylo vhodné vzhledem k tomu v kolik jsem musel vstávat. Ráno bylo bez problémů a ani jsem nešel zvracet. Jediné co byl můj problém, byla nesnesitelná bolest hlavy. Taxi bylo před domem ve smluvený čas. Nemělo cenu jezdit autem do základny a nechat ho tam parkovat X dní když ani nevím kdy se pořádně vrátím. Za normálních okolností by byl na základně klid, ale cesta do jiné galaxie nechávala jenom málo lidí klidných. Skoro hned u dveří se mě ujal nějakej voják co mi oznámil co mám dělat. Vždycky mi vadilo, že jejich jednání bylo nadřezané jako bychom nic nebyli. Nijak jsem na to nereagoval, jenom jsem šel za ním. V šatnách jsem se převlékl a šel na shromažďovací místo. Občas tu byl někdo koho jsem poznal od pohledu, ale známý tam nebyl nikdo... ...prostor u brány jsem takhle narvaný dlouho neviděl. Mám u sebe dvě bedny, které mi dali, abych vzal. Brána se vytočila a my už vidíme jenom stojatou vodu. A jsem v tom zase! Zamračím se a na chvíli zapochybuji nad svým rozhodnutím. To mě rychle přejde když uvidím jak Elizabeht vkročí do brány s plným odhodláním. Chtěl jsem se vydat dovnitř jako ostatní, ale překazila mi to nějaká ženská, která nás začala rozdělovat jako nějaké ovce. Popravdě na to nemám moc náladu. Seberu ty dvě bedny a vydám se k bráně. Občas se stane, že se u ní někdo zastaví, aby si jí prohlídl zblízka. Já takovou potřebu nemám. Už chci být na druhé straně, protože mi zvědavost nedá co tam je. No bylo to stejně nepříjemné jako poprvé. Na druhé straně pokračuju dál od brány, aby mohli vstupovat další lidé. Až po nějaké době si všimnu, že brána vypadá jinak než brána v naší galaxii... Waw, myslím, že nemusím litovat Rozhodně to tu nevypadá špatně. Bedny odložím někde stranou, aby nikomu nepřekážely... |
| |
 | 'Letecká základna McMurdo - Antarktida' Je to už nějaký ten čas nazpět, kdy jsem byl odvolán z Afghánistánu a zbaven příslušenství vojenského leteckého orgánu působícího právě v Afghánistánu. Vše se seběhlo velice rychle a já tam ty kluky vážně nemohl nechat. 'Ukrást' vrtulník a neuposlechnout přímý rozkaz velícího důstojníka se podle armády USA dalo potrestat jediným způsobem. Ale i přesto všechno, tedy že jsem skončil právě tady, v Antarktidě, a jediné létání, kterého si tu užiji, je několik hloupých letů nad nekonečně sněhovou zemí, se vyplatilo to udělat. Tedy alespoň podle mého. 'Cheyenská hora - SGC' Tak jsem tu. Ještě nedávno jsem ani nevěděl, že ve vesmíru nejsme sami, že lze cestovat na jiné planety, apod., a dnes se sám osobně mám vydat do jiné galaxie, prý na průzkum bájného města Atlantidy. Samozřejmě jsem na žádost doktorky Weirové nemohl odmítnout. Věčné a rutinní lety nad zamrzlým kontinentem nebo odlet do jiné galaxie. Nebylo nad čím přemýšlet. Plukovním Sumner sice vypadá, že díky 'černé skvrně' v mých záznamech, vůbec nesouhlasí s mojí účastí. Jsem tu však na žádost dr. Weirové, tedy hlavní velící tohoto projektu, takže jeho názor mě je opravdu velice lhostejný. 'Atlantida' Po průchodu branou máme zajistit okolí brány a přilehlé vchody. Samozřejmě i já tak činím. Přicházející lidé se dle rozkazů jiných vojáků řadí společně s materiálem různě po místnosti s bránou. Vážně pochybuji, že by nás tu mělo něco překvapit a první dojem z toho místa není zrovna dobrý. Kdyby tu někdo byl, při aktivaci brány už by nás tu uvítací výbor asi přijímal. Ať už nepřátelsky, tak přátelsky. Avšak přece. Vypadá to tu více než opuštěně a snad milión let nečinně. Jakoby tu nikdy nikdo nebyl. Před námi se tyčí schodiště a nad ním jakási místnost s větším výhledem. Zamířím tam. |
| |
 | Před dvěma dny Časného rána, na lesní cestě nedaleko rozsáhlého panství zastavila vojenská dodávka, ze které vystoupilo šest mužů, mezi nimiž byl i nadporučík Charles Casey. Jen co se všichni sestoupili k sobě, velitel svůj tým seznámil s misí, jež následuje. "Letecké snímky ukazují, že to dnes bude pohodová akce. Cíl se nachází uvnitř sídla, tři muži jako ochranka. Nezapomeňte, že toho parchanta musíme dostat živého! Jdeme na to!" Následně se všech šest mužů chůzí vydalo severozápadním směrem, když se dostali k plotu, jenž bránil vstupu na pozemky již zmiňovaného panství, pomocí pomůcek, jež si s sebou nesli se přes něj dostali dovnitř. Od této chvíle se pohybovali velmi opatrně, přebíhajíc od stromu ke stromu, mířili až k zámečku, kde se nachází osoba, kterou mají zadržet. Nakonec dorazili k příjezdové cestě, kolem níž se tyčila cca. dva metry vysoká kamená zeď, jež se táhla až k začátku nádvoří zámku. Podél ní se proplížili až na její konec. Nedaleko, byla nízká kamená zídka, která dosahovala výšky zhruba půl metru. Velitel, zavelel přesun, a všichni se tam v pokrčení a jak nejrychleji mohli přesouvali, když v tom zazněl výstřel, který následovali další. Charles sledoval a jeho dva kolegové sledovali, kteří se stihli přesunout v čas, jak k zemi padají tři jejich přátelé, a prostor kolem nich se zabarvuje krví. "Neeeeeeeeeee!" Vykřikli zřejmě všichni tři přeživší naráz. V tom okamžiku vše zmizelo a Charles otevřel oči, náhle zjistil co ho vzbudilo, dveře do jeho ubikace se otevřely a vstoupila mladá žena, která na nic nečekala a promluvila. "Pane, máte se dostavit do generálovy kanceláře, okamžitě." "Hned tam přijdu." "Pane." Následně se otočila, vyšla z pokoje a šla si dělat svou práci. Charles se zvedl z postele a zamířil k vypínači, který zmáčkl, v tom okamžiku místnost zalilo světlo. Následně došel k umyvadlu, opláchl si obličej, neboť na čele měl kapky potu díky snu, který se mu zdál a vydal se ke generálovy. Když došel ke dveřím od jeho kanceláře zaklepal a oteveřel je. Generál mu rukou pokynul, aby se posadil, jen co tak udělal, sdělil mu oznámení, kvůli kterému si ho sem nechal zavolat. "Kapitáne, vaše žádost, o učást v projektu Atlantis byla schválena. První průzkumná výprava je plánována na pozítří odpoledne. Vy jste byl jmenován velitelem týmu beta, ve kterém budete společně s doktorem Lewisem a seržantem Pawnem, zástupce vám bude dělat poručík Baggers. Nějaké otázky? " Na Charlesovo tváři se objevil úsměv, který vypovídal jasně, že s oznámením je velmi spokojen. Když generál domluvil, odpověděl "Nevím, co na to říct. Děkuji pane! Žádné otázky nemám." Následně vstal, zasalutoval a vyšel z kanceláře. Den D - Poprvé mimo galaxii! Dnes nastal den D, hodina H. Seržant z monitoru četl podmínky, které jsou na místě určení, byli více než dobré. Kapitán Casey se v tu dobu nacházel v místnosti s bránou, společně s dalšími členy expedice. Batoh se všemi důležitými věcmi, ve kterém nechyběla ani láhev dobrého pití, měl na zádech, útočnou pušku držel v ruce. Nedočkavý, čekal až bránou projde plukovník a major, když tak bylo učiněno, dal rozkaz svým mužům. "Tak chlapy, jdeme na to!" Vykřikl a poklusem se rozeběhl k bráně, kterou následně prošel. Následoval dobře známý pocit, na který byl za ty léta praxe již zvyklý, když v tom se objevil na druhé straně. Okamžitě místnost prolétl očima, se zbraní v pozoru, popošel několik metrů od brány, když uslyšel rozkaz od plukovníka, shromáždit veškerý personál v prostoru brány, ten začal okamžitě plnit. "To jsem zvědav, co tam našli." Řekne napůl pro sebe a napůl (nejen) svým mužů, jako reakci na zprávu ve vysílačce. |
| |
| Atlantis - Sál s Bránou a přilehlé chodbyPřesun všeho personálu a materiálu ze Země do Pegasu netrval nijak dlouho a brzy jste byli na Atlantis všichni. Většina byla namačkána v hlavním sále s bránou, ale někteří aktivní vědci už začali prozkoumávat řídící centrum a vojáci se pustili do hlubšího průzkumu města. Nakonec se k nohám doktorky Weirové dokutálela skrz bránu lahvinka vína s přáním Šťastné cesty od generála O'Neilla. Hned poté se ozval plukovním Sumner a tak se doktorka odebrala v doprovodu majora Shepparda do nižších pater centrální věže, ve které jste se nyní nacházeli. Mezitím se v sále rozsvítila další světla a všechno to vytvářelo ohromující dojem. Někteří z vás si všimli několika vedle sebe naskládaných "otočných dveřích" za kterými byla konferenční místnost, jiní pak procházeli boční chodby. Vojáci se vydávali na průzkum okolních chodeb jako první a všechno, čeho se dotkli, ožívalo a automaticky se uvádělo v provoz. Jelikož momentálně máte všichni na vysílačkách naladěnou stejnou frekvenci, slyšíte vše, co kdo do vysílačky řekne. Všichni vojáci (Zelené mozky)Ve vašich vysílačkách se ozve znovu hlas plukovníka Sumnera. "Tak chlapci a děvčata, jdeme na to. Tým Majora Shepparda zajistí bránu a sál. Týmy Beta a Gama se vydají na průzkum. Další postup nechť si určí velitelé týmů. Držte se však pohromadě. Kdo ví, co tu Antikové, předtím než odešli, přichystali pro nezvané hosty jako jsme my. Mějte se na pozoru. Hlaste cokoliv neobvyklého, i když zde je neobvyklé úplně všechno." Mjr. John SheppardSpolečně s Dr. Weirovou jste sešli po schodech o tři patra níže a dostali jste se tak k průzkumnému oddílu plukovníka Sumnera, který se nyní nacházel před velkým zaskleným oknem a sledoval scenérii před sebou. Před vámi se otevřela skutečně překrásná scenerie. Viděli jste celou Atlantis, každou věžičku, každé molo. Ale to nejhlavnější, byly jste pod hladinou moře. Potopené město, přesně jako v legendě o Atlantidě, která byla známá i na Zemi. "Předpokládám, že s tímhle nikdo nepočítal," prolomil nastalé ticho plukovník. "To skutečně ne," dodala doktorka. Zaťukala na vysílačku v uchu a okamžitě začala řešit situaci: "Rodney? Máme problém. Ihned svolej svůj tým a zjistěte mi, proč jsme pod hladinou oceánu." Hned poté si můžete všimnout, jak se na jednom vzdáleném konci města objeví záblesk a pak vypluje několik velkých vzduchových bublin. Dr. Rodney McKayJen co odstraníš obaly na panelech, pod tvým dotekem všechny ožívají a rozsvěcují se "skleněné" konzole na nich umístěné. Též "obrazovka" tvořená jakýmsi plátnem začne zářit barvami duhy. Všechno ožívá a září. Je to přímo záplava barev. Těžko by si na Zemi hledal něco tak úchvatného a dokonalého. A v tobě se probouzí pocit ohromného neznáma. Je tu příliš mnoho věcí, kterým prozatím nerozumíš. Příliš mnoho antických přístrojů. Další vědci z tvého týmu se snaží konfigurovat rozhraní mezi tablety a notebooky, které jste si přinesli sebou, a antickými konzolemi tak, abyste mohli vydolovat antická tajemství a především proto, abyste mohli převzít kontrolu nad systémy. Svůj tablet si zapojil celkem bez problémů a konfigurace nastavení pro tebe byla otázkou několika desítek vteřin. Nic obtížného. Problém nastal až s tím, co ti na obrazovce vyběhlo. Spousta antických slov a znaků, ale ty nebyly problémem. Problémem byly obrázky, které znaky doprovázely. Rozeznal si v nich symboly ZPM a zjistil si, že město napájí celkem 3 ZPM. Dvě z nich jsou vybitá a třetímu dochází energie, momentálně dosahuje kritické meze únosnosti a brzy by mohlo dojít k jeho úplnému vybití. A aby toho nebylo málo, hned poté uslyšíš ve vysílačce hlas doktorky Weirové. Její hlášení ti na klidu nejspíš nepřidá. |
| |
| Atlantis – Seznámení s týmem a průzkum. Po zajištení prostoru si svolám svůj tým. S silným francouzským přízvukem se ozve do vysílačky: „Tým Gama se shromáždí vlevo od brány u konferenční místnosti a připraví se na úkol.“ Počkám až se ostatní shromáždí a konečně si je pořádně prohlédnu, bohužel před misí neproběhlo žádné seznámení snad kvůli utajení či co já vím. Dostal jsem jen složky o členech svého týmu nic víc. Složky říkají sice data ale stejně jsou tak strohá, že se z nich člověk nic pořádného nedozví. Nemám rád teno americkej „supertajnej“ systém k hovnu. Sjedu je všechny pohledem a usmívám se při tom. Jsem spokojený žádného amerického kovboje jsem nedostal. Jedna Evropanka jak zástupce, toho černocha znám a i ta Američanka vypadá od pohledu celkem v pohodě. „Tak já jsem Comandat Maurice Lequeux a rád vás poznávám. Nepotrpím si moc na nějaké formální označení takže bych byl rád aby jste mi tykali a říkaly jménem. Pokud to nikomu nebude vadit rád bych dělal to samé. Myslím hlavně Vás dvě dámy“ Pohlédnu na obě dvě ženy a pak na Cusika „Tady s Dr. Cusikem se už známe z té nešťastné akce SG-11tky. Jak je chlape?“ Kývnu na něj a podám mu srdečně ruku a pak zas pokračuji ve všeobecné rovině: „No vzhledem díky tomu jejich super tajnému amerikáskýmu systému jsem dostal jen vaše lejstra a co si budeme říkat pismena se píší a voda teče. Rád bych věděl co doopravdy umíte a v čem vynikáte a hlavně v čem se na vás můžu spolehnout. Zkuste to nějak zhruba vysypat a zbytečnou skromnost stranou opravdu to potřebuji vědět. Dem za chvilku do akce. J a ještě jedna věc umí někdo francouzsky a hrát obstojně petanque?“ Ušklíbnu se a mrknu na ně pak už jen čekám až kdo co ze sebe vysype. |
| |
 | Dublin Ledová voda mi stékala po ramenou, zatímco v posteli spala nezletilá čínská děvka. Zatímco pot tekl do odpadu, odtékal i můj sen, který jsem si chtěl splnit, a já si už mohl přiznat, že tam v ložnici se brzy oblékne luxusní společnice Jessica, která má silnější irský přízvuk než já. Otočil jsem kohoutek, trochu se otřel ručníkem a nahý si šel zapálit doutník. Mám je už jen pro speciální příležitosti. A rozloučení se s domovem je jedna z nejlepších. „Byl jsi úžasnej.“ Nemám chuť poslouchat tyhle řeči, a tak ji rychle vyplatím a pomůžu jí do kabátu. Dneska tam venku prší. Dveře cvaknou a já se začnu balit. SGC Colorado Tak se znova setkáváme, maličká, pomyslím si při pohledu na bránu. Jsem rád, že na tak dlouhou cestu mě pošleš ty a ne nějaká jiná. Protáhnu si krk a chytnu ucho bedny, kterou nesu s jedním technikem. Nedostavil jsem se v uniformě, a tak mě dav přiřadil k civilistům. Modrý všehomír nás pohltí s vášní, s jakou to nedokáže ani Jessica. Atlantida Tohle místo mě zaujme – a koho taky ne? Chci ho poznat, objevit jeho tajemství. Ta touha je tak silná, že přemůžu svou nevůli k armádě a vydám se k veliteli. Samozřejmě se nedostanu přes pobočníka. „Pomoz balit.“ „Jsem průzkumník – koukni do papírů. Shaun O`Brien.“ „Vojín?“ Udiví ho, že má výrazně vyšší hodnost než já a přesto bych mohl být jeho otec. Nakonec mu nedělá problém mě poslat za týmem Gamma, který se právě shromažďuje. Shromaždiště týmu Gamma Kromě ohlášených členů týmu se přiblíží i padesátník s šedivějícím strništěm vlasů a vousů. Sice má vojenské boty a kalhoty, ale také obnošenou koženou bundu bez jakýchkoliv distinkcí. Na pravém stehně má v holsteru zat – gaoul`dskou nesmrtící zbraň. „Shaun O`Brien,“ představím se tichým ale znělým hlasem veliteli a podám mu ruku. „Průzkumník, pyrotechnik. Budu se hodit.“ |
| |
| Atlantis Když byl personál shromážděn, promluvil jsem do vysílačky "Beta se shromáždí napravo od brány, u řídící místnosti." Jen co se tak stane a všichni mí muži stojí přede mnou, projedu si je pohledem a uchehtnu se. "Tak těmhle, že mám velet?" Problýskla mi hlavou myšlenka, pousmál jsem se a promluvil k nim. "Takže, abych nějak začal...krásné to město, že?" Otázka byla řečnická a tak jsem na odpověď nečekal a ve své řeči pokračoval. "Na tyto řeči moc nejsem a tak to vezmu stručně. Jsem kapitán Charles Casey, zatím jsem vás poznal jen z vašich spisů, a to mi o vás moc neřekne, takže se mi prosím představte. Jméno a hodnost znám, potřebuji vědět co ovládáte, vaší specializaci, atd., prostě v čem jste dobří. Také vás chci upozornit, že nesnáším, když si někdo hraje na hrdinu, díky tomu už zařvalo dost lidí, proto kdo tak bude činit, ponese následky! Je to jasné? Jinak jsme v armádě a většina vojáci, takže požaduji, aby jste mně oslovovali hodností, stejně tak budu oslovovat já vás. Také doufám, že hrajete poker a máte smysl pro humor. Nějaké otázky?" Nakonec dám prostor na představení se. |
| |
| Atlantis - Gama Kdybych si před pár hodinama nepročítal základní informace ohledně expedice, tak ani nevím, že jsem v týmu gama. Docela by mě zajímalo kdo týmy sestavoval, no časem se to určitě dozvím. Jo, vlevo od brány u konferenční místnosti... Připadá mi jako by si velitel týmu myslel, že to tu snad známe. Samozřejmě mířím špatným směrem. Nevěděl jsem, že musím jít po schodech nahoru. Trvá mi nějakou dobu než skupinu lidí najdu a to si ani nejsem jistý, že to je tým gama. Gama?... Zeptám se ostatních co tu tak postávají. Potom co se otevřou dveře konferenční místnosti je mi jasné, že jsem na správném místě. "Hm..." Odpovím sám sobě a podívám se po ostatních kdo tu semnou je. Docela mě překvapí, že tu uvidím Comandata Lequeuxe. Jo když nás tenkrát našel, nebyl to dobrý pohled. Krátce se na něj usměju na přivítanou a potom si přejedu pohledem ty dvě ženy. Obě vypadají, že budoi v pohodě, ale to jsem si tenkrát myslel taky. Ale jo jde to... Odpovím Lequeuxovi a na chvíli se podívám do kontrolní místnosti, kde Rodney s ostatními vědci zjišťují stav Atlantis. Po chvíli ještě přijde starší muž, o kterém jsem nevěděl, že má být taky v týmu. No pyrotechnik se nám tu určitě bude hodně hodit Zamračim se a opět se podívám jiným směrem než k našemu týmu. Docela by mě zajímalo, kde mám věci, abych si mohl vzít aspoň tablet. Bez toho jsem týmu tak trochu k ničemu. "Jak už říkal Comandant, moje jméno je Cusick, Jaimie Cusick." Nemám rád seznamování, možná i proto jsem zapoměl říct jaká je moje úloha v týmu... |
| |
| Atlantis - tým Gama Otočím se, abych si mohla prohlídnout zbytek týmu, vojandu a černocha. O chvíli později se objeví ještě pátý člen týmu, postarší chlap, co vypadá jako profesor X. S úsměvem na tváři, protože tohle místo ho ve mě prostě vyvoválá, odpovím našemu francouzskému veliteli. "Pane, poručík Laura Cadmanová," naprosto ukázkově zasalutuji a pak roztáhnu své přesladké rty do úsměvu. "Pro Vás Laura, těší mě," podám mu ruku na uvítanou a krátce si potřesu. "Akorát mám trošku obavu, že velení nedomyslelo působení dvou specialistů na výbušniny v jednom týmu." Otočím se na irského rodáka. "Sorry, O´Briane, nic proti Vám." nepatrně pokrčím rameny. "Ale to průzkumničení nechám klidně na Vás." Otočím se zpět k Mauricovi. "Pentanque ani francouzský jazyk neovládám. Francouzsky umím možná tak nadávat a nebo líbat," tiše se rozesměji. Optimista a nadšenec v tomhle týmu bude nejspíše já. "Piji víno, pane, červené a krvavý steak." ještě stačím v rychlosti dodat. Jsem tak trochu jako kulomet, možná o něco rychlejší než ratatatata. Počkám, až se představí ještě druhé něžné pohlaví v týmu, a poté již nenápadným popocházením na místě naznačím, že bychom měli jít prozkoumat Atlantis. |
| |
| Atlantis – místnost s branou Jak se zdá, všichni jsou již v galaxii Pegasus. Porozhlížím se dokola. Je to zvláštní, protože vojáci prozkoumávají, vědci mají také práci. Jenom my doktoři jsme zatím bez pacientů. Nepochybuji, že by se to časem změnilo, ale najednou nám chybí náplň práce. Kdybychom už alespoň měli zařízenou ošetřovnu… Raději se tedy vydám mezi zbylé lidi, kteří ještě nezačali pobíhat okolo. Jelikož vím, že první průchod branou nemusí být pro všechny zrovna příjemný, řeknu lidem v okolí: „Kdyby měl kdokoliv nějaký problém po průchodu branou, hlaste se u mě nebo Dr. Becketta. Mé jméno je Dr. Robertsová. Samozřejmě i jiné zdravotní problémy okamžitě hlaste. Sice nemáme plně zařízenou ošetřovnu, ale máme příruční lékárny.“ Poté dojdu k Beckettovi. „Zatím se zdá, že tady nejsme moc platní.“ Uvažuju, jak se alespoň trochu zapojit do práce. Všimnu si nějakého vědce. Tedy alespoň myslím, že je to vědec. Již na Zemi jsem jej viděla pracovat na takových inteligenci vyžadujících věcech. Stojí na schodech a něco si lamentuje. Usměju se na Becketta a vydám se k Dr. Zelenkovi. Mám pocit, že na něco nadává. Ale ten jazyk neznám. Podívám se na vlajku na jeho uniformě. Myslím, že to je Česká Republika, ale nejsem si jistá. Poklepu mu na rameno. Počkám, až se otočí a poté spustím: „Zdravím doktore. Chtěla bych se zeptat, jestli bych vám nemohla být nějak nápomocná. Jako lékařka teď nemám pacienty, tudíž jsem, no nerada to říkám, momentálně zbytečná. Ale jestli bych mohla čímkoliv pomoci a nestát tu jen tak.“ Chvíli čekám na jeho odpověď a pak dodám: „Mimochodem promiňte, jsem Dr. Anne Roberts, člen lékařského týmu expedice Atlantis.“ Možnosti se mají brát pevně do rukou… |
| |
| Setkání No tak teď už nic nevyřeším … Z těchto úvah mě vytrhne to, že tu jsem vlastně pracovně. Chci vyrazit směrem k řídící místnosti, když v tom mě osloví poměrně hezká slečna. Ptá se mě, zda mi může nějak pomoct. A ani se nepředstavila. Typicky americký přístup … všichni si myslí, že je každý zná tak ani neřeknou své jméno. Nepromluvím s ní, dokud se nepředstaví … ááá už to z ní vylezlo. Teď už by bylo neslušné odpovědět. „Zdravím doktorko Robertsová, já jsem doktor Zelenka, ale říkejte mi Radku. No můžete mi pomoct, pokud víte jak napojit naše laptopy a tablety na antická rozhraní … Přesně tak jak to dělá kolega (ukážu na McKaye) Jak to vypadá, tak se budeme muset napojit na spoustu systémů. Tak co umíte to?“ |
| |
| Atlantis-Beta Nervozita z toho kde jsme a co se tu děje se projevovala. V SGC jsem dostal svoje zařazení k týmu Beta. Podle jmen jsem si nikoho známého nevybavoval, což ovšem nic neznamenalo, protože já jsem si jména nepamatoval a s tou opicí co jsem měl na zádech tuplem ne. Neměl jsem žádné konkrétní rozkazy od velitele a proto jsem se přidal do týmu jenž u brány pomáhal rozřazovat personál a třídil bedny se zásobami. V těch bednách byl hrozný zmatek, přes všechno označování. Vědci se dobývali do krabic s notebooku, laptopy a vším vybavením co potřebovali a celkem dělali solidní chaos. Co se dalo čekat od nedisciplinovaných vědců. I když já o disciplíně s tou opicí měl taky co říkat. Zaslechnu ve vysílačce, že se máme spolu se zbytkem týmu setkat kdesi tady. Doprdele a mám snad v zadku kompas? Zakleju pro sebe aby to slyšeli vojáci okolo mě. Kývnutím hlavy je jen pozdravím a vyrazím hledat onu řídící místnost. Říkal doprava a jelikož moc týmů ven ještě nešlo tak to asi budu tam, kde se shromažďují vědci a poskakují u konzol. Stál tam i jeden kapitán, kterého jsem od pohledu znal z SGC, ale to bylo vše. Došel jsem k němu a v tu dobu se sem prodral postupně i zbytek našeho týmu. Když jsem je očima přelétl nevypadal nikdo nějak extra. Já jsem seržant Patrick Pawn. Jsem mariňák bez nějaké extra specializace, ale když už si mám vybrat dejte mi kulomet, dost munice a nedostane se za mě ani kousek nepřítele. Stále mám sebou více granátů než je příděl a jinak na mně není asi nic moc jinak skvělého. Také hlásím, že poker hraju poměrně obstojně a humor také mám, ale nevím jestli v množství, které by se vám zrovna líbilo. Otázky nemám pane. Představím se, protože předpokládám, že všichni složku nečetli jak tady naznačoval kapitán. Řekl jsem mu vše co chtěl tak doufám, že nebude mít nějaký blbý keci. Nesnášel jsem když člověk provedl to co mu rozkázali a oni potom ještě držkovali. |
| |
| Atlantis – místnost s branou „Těší mě Radku,“ vypadne ze mě a pak už stojím jako totální nemehlo. Pusa pootevřená a snažím se pochytit ten proud vědeckých slov. Podívám se také směrem, který ukazuje. Pak se usměju a klidným hlasem řeknu: „Neumím, nikdy jsem to nedělala. Ale možná je čas se učit novým věcem.“ Nejsem si moc jistá, jestli tyhle vědecké věci vůbec jsem schopna zvládnout, ale co se dá dělat. „Pokud mi to jednou ukážete, myslím, že to obkoukám a neměl by být problém.“ To si ti vědci myslí, že lidi zvládají všechno? Jsem zvědavá jak by si počínali jenom při obyčejné apendektomii… Čekám, co na mne Radek opět vybalí. Alespoň budu něco dělat. Nebaví mě stát opodál. Tudíž se musím dostat do cetra dění… |
| |
| Problém Noo mohl bych vám to ukázat … vypadáte vcelku šikovně ;-) Vyrazím po těch pár schodem do řídící místnosti, když v tom se ozve rána (kolabující štít). To určitě není dobře … Zaslechnu ve vysílačce něco o problémech s energií a kolabujícím štítu. Obrátím se na doktorku: „Bohužel musíme odložit naši výuku … nevím k čemu by vám bylo, že umíte zapojit počítač do antického rozhraní, když budete rozdrcena vodní masou … ale jestli mi chcete aspoň nějak pomoct, můžete mi pohlídat batoh.“ A vyrazím směr nejbližší konzole. |
| |
| Atlantis - Gate Room Chlad. Ten zasraný chlad mi snad zalezl do každého koutku mého těla. Za nehty, do morku kostí. Vydechla. Otevřela oči a rozlepila je tak z područí jemných krystalků ledu. Znovu se nadechla. Pískot v uších pozvolna ustával. A náhle ustal. Srdce provedlo další jeden úder a Terhi procitla. Rychle vykročila vpřed a chytla před ní stojícího vědce za popruh jeho batohu. "Řeklo se ihned doprava, zavazíte příchozím!" křikla na něj a trhnutím ho donutila přestat se kochat a snažit se nespadnout, když s ním hodila doprava. Branou prošli další dva příchozí, kteří zajistili prostor okolo pro svou várku vědců, lékařů a techniků, kteří začali spořádaně přicházet a rozdělovat se do přidělených přístupových cest. Terhi sama se vydala po schodech nahoru a sledovala techniky, kteří pozvolna oživovali atlanstskou základnu. "Doktorko Jussilainen," ozval se za ní hlas jí známý. Nadporučík se otočila a spatřila doktorku Weir, jak stojí a pozoruje své lidi, kteří zvolna přicházeli. "Nádhera, že? Všechny naše sny, teď a tu, stávají se realitou, kterou máme šanci utvořit od prvních krúčků které uděláme..." Terhi se zasmála. "Ano, madam." Elizabeth se melancholicky pousmála a odvrátila pohled zpět k technikům. "Zatím se připojte k Gammě, comandanto Lequeux ztratil jednoho člena týmu ještě v SGC, tak ho nahradíte." "Rozumím, madam," odpověděla Terhi se stejně neutrální profesionalitou, s jakou mluvila téměř pořád. Pak se náhle však usmála, ne, skoro rozesmála. "A Elsi, netvař se jak dítě u vánočního stromečku s dárkem velikosti Matthatannu, na kterém je jeho jméno, ano, prosím?" Elizabeth se též lehce zasmála, ale ze společné konverzace je vyrušila vysílačka, která volala velitelku expedice. "Hned tam budu, plukovníku," řekla jen po chvíli a pokynula Terhi, aby šla dál dělat svou práci. Terhi na ni chvíli hleděla, sledujíc ty drobné změny na tváři velitelky expedice - průsak nejistoty, strachu, ale i odpovědnosti s odhodláním - a shodla se sama se sebou, že nechce vědět, co se Elizabeth zrovna dozvěděla, a rovnou tedy srazila podpadky, zasalutovala a odběhla hledat Gammu. Atlantis - meeting Gamma týmu Komandant vzal až příliš lehce to, že se nadporučík stala jeho zástupcem, a poté, co sehnali i posledního člena týmu (Ira co smrděl, pod čarou), začal jejich meeting. Terhi mlčela, přemýšlela, hleděla na lidi okolo sebe a pomalu si je hodnotila. A pak už zbyla jen ona, aby se představila. Lehce se pousmála. "Oui, je parle très bien français, je vous remercie de poser, commandante," řekla v naprosto plynnulé francouštině a s až sadistickým úsměvem. "Jinak pentaque nehraju, nejsem Váš kamarád, natož pak putain, a kdo mi řekne jinak než starší poručíku, či nadporučíku, půjde plavat -" Terhi se otočí k blízkému oknu, a lehce protáhne svůj úsměv. "Jak vidno, vody na to máme dost. Pro ty, co jste to ještě nepochopili, jsem doktorka starší poručík Terhi Jussilainen, zpravodajský specialista expedice, taktický vyšetřovatel a psycholog. Nějaké další otázky, pánové...a dámo?" Log by Ylil. Terhi Jussilainen Ph.D.&Elizabeth Weir I.B. Ph.D. |
| |
| Kontrolní místnost a hrůzné zjištění => Neumím plavat Jak překrásné, ta technologie, jen si tu zapojím počítač a hned se na to musím podívat. Zapojování tabletu mi nervalo dlouho, překvapivě jsem to měl první ze všech ostatních a už jsem si prohlížel nově získané údaje. Prohlížel jsem stránku za stránkou a oprašoval to málo z antičniny co jsem se v Antarktidě naučil. Aha, tohle je zajímavé, podle tohohle jsme potopení pod vodou. Po téhle informaci na sucho polknu a jdu co nejblíže k nějakému oknu z kterého vykouknu. Měl bych si zopakovat základy plavání. Vrátím se nakonec k tabletu a pokračuji na zjišťování informací. Takže jestli to dobře chápu, tak když jsme pod vodou měl by nás ochraňovat nějaký štít. Ano tady vidím jeho stav. Následně na to vytřeštím oči a porozhlédnu se po místnosti, kde všichni zapojují své tablety a ještě dál, kde ostatní začínají zapojovat různé antické přístroje. VŠICHNI PŘESTAŇTE !!! Dost, honem všechny nepotřebné věci co tu máme odpojte. Všichni ať se rychle stáhnou zpátky, máme ohromný problém a zavolejte mi plukovníka s Elizabeth. S tím odstrčím nějakého rádoby vědce, který zapojil zrovna svůj tablet a začnu ho projíždět. No jistě tady to je, stavy energie prudce klesají. Poslední ze tří je skoro vybité, to je špatné. To je moc špatné, při tomhle se štít za chvíli rozpadne. Začnu chodit s tabletu k tabletu s pokusy vypnout systémy o kterých si myslím, že jsou zbytečné. |
| |
| Seznámení a první akce. Místnost se plní čím dál víc a tým se mi pomalu, ale jistě sešel. Ted už jen stačí vyslechnout si jejich představení a můžeme jít do akce. Než kdokoliv začal přikodrcal se ještě jeden starší chlapík, který se představil jako Shaun O`Brien pousměji se další Evropan no bravo, Irčany a Skoťáky mám rád tak jako nás spojuje stejná nechuť k Anglánům. Podám mu srdečně ruku: „Ahoj Irčan? Výborně moc mě těší“ Pak se představuje Jamie s tím, že to trochu odrbe, ale co já už ho znám a když se bude chtít seznámit s ostatníma tak se seznámí. Pak se představí američanka, no podle amerického stylu ale u téhle mi to přijde docela vtipné. Spokojeně pokývnu a dodám k ní. „No výborně petanque naučíme a s tím ostatním uvidíme. Myslím že se nám budete hodit oba s O`Brienem to se nebojte. Jinak ještě jedna věc to salutování si nechte na domovskou základnu nevím jestli tady jsou snipeři nebo něco podobného, ale nerad bych to zjišťoval.“ Poslední se představí finka mluví francouzsky to mě potěší, ale její arogantní chování už méně. Když ze sebe vysype informace ještě s tím, že si nepřeje, aby ji někdo tykal odvrátím od ní hlavu smerem ke Cusickovy a protočím oči v sloup v duchu si jen řeknu „Bože to je ale piča“ Pochybuji, že si mého znechuceného výrazu nepovšimli další členové týmu krom Finky od které jsem se záměrně odvrátil. Ovládnu se a jednoduše s stroze, což kontrastuje se mým srdečným vyjadřováním k ostatním, ji odpovím: „Ok v pořádku poručíku budu Vám nadále vykat. Ale ty kecy o kurvách a chození plavání si odpusťte pro příště pokud nechcete jít plavat z našeho týmu. Tak a teď sklapněte poručíku a mazejte do zadu půjdete poslední a bude te jistit zadni voj našeho týmu.“ Pak se otočím na ostatní a pokračuji. „Tak vyrazíme v tomhle pořadí, Irčan půjde první jakožto specialista na průzkum, pak jdu já, pak Laura a Jamie a nakonec s menším odstupem náš poručík Jujcessilainen. Tak jestli jsme všichni připraveni můžeme vyrazit.“ Pak se rozhlédnu po hale a určím směr kam vyrazit .... |
| |
| Atlantis, Gama – průzkum Jestli má ještě někdo zájem podat si ruce, rozhodně nejsem proti. Lauře jen přikývnu na souhlas – ona byla v týmu dřív, já jsem jen výpomoc. A pak konečně poznáme zástupce velitele. Nepatrným skloněním hlavy ji vezmu na vědomí, ale se salutováním nikam nespěchám. Jen přimhouřím oči a rychle ji zvážím, rozdělím to na tuk a svaly, podle pohybů zkusím odhadnout, jestli má jen vojenskej hand-to-hand, nebo je jeden z těch pošuků, co člověku ukopnou hlavu. Už totiž vím, kdo mi tu první zkusí rozbít hubu. Když si vyřešíme, jak se teď máme rádi, beze slova vytáhnu Zat z pouzdra a potichu zmizím v chodbě, kam mě Lequeux poslal. Držím se u zdí, mírně přikrčený, a nikam příliš nespěchám. Vždy nakouknu do vstupu nebo za roh, než se tam vydám, čistím místnosti, kolem kterých procházíme, a na každé křižovatce zkontroluji pár metrů v každém směru, a pak počkám, abych podal hlášení, a Lequeux mohl lépe vybrat směr. |
| |
| Atlantis Tehri se též zaškaredila na majora "jsem sexy Francouz a rád se překloním" a nahodila si svou útočnou pušku do ruky. "Likööri vittu," odpověděla nadporučík na komandantův rozkaz a nahodila si svůj Valmet M76F na rameno, a změřila si Ira pohledem, který jasně smrděl ošetřovnou. Ir ho očividně pochopil, neboť vytáhl svůj Zat a jal se následovat komandantovo rozkazů. Major s poručíky ho po chvíli následovali a Terhi skupinu uzavírala, následujíc svou skupinku skautíků. Ir bez zajištění čistil místnosti, mizel nám v chodbách a Terhi si říkala, že kdyby tu byl život, už by asi dávno někde čuchal hlínu zdola. Párkrát špatně zahli, ale Terhi mlčela, však když už měli zmizet až někam do kelu, odkašlala si, aby získala velitelovu pozornost. "Jdeme špatně, pane. Pokud se chceme dostat do vitálních částí této základny, musíme zvolit směr na devíti-tři-osm severozápadně. Takhle co tu zatím chodíme, tak jdeme do kelu a málem i v kruhu." řekne razantně, aby jí přes dvě CO mohl komandant slyšet. |
| |
| 'Atlantis - průzkum' Pro někoho je to tu nejspíš opravdový ráj a nadšení v tvářích vědců a jiných civilních osob se zde opravdu nedá skrýt. Vojenský přístup k věci je však o poznání odlišný. Většina se na povel snaží dělat důležitější a potřebnější věci, nežli se kochat městem. Průzkum a zajištění okolí, dohled na rozdělení věcí a beden s materiálem, apod. |
| |
| Před samostatnou akcí Poručík se zašklebila jako když jí citrona hrdě mi do obličeje vpálila „Likööri vittu“ Jen jsem se ušklíbl. Asi nadporučice netušila že i v cizinecké legii jsou i finové. Bohužel pro ni jsems jedním chlastal a učil mě pár finských sprosťáren. Pamatuji si jich ještě pár a Vittu kunda nebo též piča je jedna z nich. Druhá Huora, kterou bych teď nejraději použil na její adresu znamenala – kurva. To však se na Francouze nehodí, aby takhle jednal s dámou a tak se jen ušklíbnu a Francouzky jo odpovím, abych ji zbytečně nediskreditoval u ostatních. „Tak nadporučíku říkat svému nadřízenému Piča je trochu přestřel z vašeho postavení. U mého týmu končíte nikam dál s námi nejdete. Toto je přímá urážka nadřízeného a to ve svém týmu nebudu tolerovat. Budete ráda když vám to nedám do posudku. Teď můžete jít a po akci personální změnu vyřešíme s velením. V Mém týmu ale už nebudete, nenechám ohrožovat životy své posádky nedisciplinovanou arogantní zástupkyní co si nevidí do ust. ODCHOD!“ Pak už ignoruji jakékoliv další výlevy finské dustojnice, podívám na ostatní a dodám už v angličtine: „No tak naše finská nadporučice odteď nefunguje v našem týmu a zástupce velitele se dočasně stává Laura. Můžeme vyrazit.“ a pak už jen následujeme našeho irčana... |
| |
| Atlantis Ksichtu co hodí comander Lequeux se usměju. Vlastnně je to dost vtipná a výstižné. První dojem na mě ta finka moc nezanechala. Dost mi někoho připomíná, ale asi je to jenom náhoda. Evropani mi vždycky přišli zvláštní a tohle to jenom potvrzuje. Po rychlém představení si snažím zapamatovat aspoň jména, hodnosti a co ty lidi umí. Comandér oznámí jak pujdeme za sebou a já si uvědomím, že bez toho tabletu jim opravdu nebudu k ničemu. "Ještě chvíli" Podívám se na Comandéra a potom rychlým krokem vyrazím k hromadě bagáží, které jsou na několika hromadách. Cestou nakouknu jaké kabely používají v kontrolní místnosti ke spojování s antickou technologií a potom seběhnu schody k hromadám. Najít krosnu mi zasebere docela dost času. Cedulka s tím, že tam jsouu křehké věci dávno někdo ztratil. Vlastně jsem ten batoh poznal jenom ze špatného dovření a čouhajících kabelů. Rychle vyhrabu tablet a vemu pár těch kabelů... Cestou po schodech ho zapnu a v duchu se modlim, aby se s nim nic nestalo. Jo je to sice z Ameriky, ale kdoví co to vydrží. "Tak můžeme!" Zazubim se na ostatní, protože chci trochu odlehčit dobu, po kterou museli čekat. Ještě než vyjdeme začne Comandér mluvit francouzsky. Už se nadechuju k tomu, abych muu řekl, že má mluvit anglicky, ale je to zbytečné. Mluví k Justýně a nezní to zrovna přátelsky. "Co se stalo? Zeptám se komandéra a zařadím se za člověka, za kterým mám jít. |
| |
| Tým GamaPo meetingu, který trval pár minut a ve kterém jste se seznámili s ostatními členy vašeho týmu, jste byli připraveni vyrazit na průzkumnou misi do nitra města. Neušli jste nijak daleko, když došlo k incidentu mezi komandantem a starším poručíkem, který vyústil v odchod nadporučíka do místnosti s bránou. Mr. Cusick mezitím někde schrastil tablet a mohl tak sledovat váš pohyb na mapách, pokud je v archivu někde najde. Což se lehce řekne, ale hůře udělá. Po otevření archivu se snažil najít nějaký odkaz na mapy města, ale brzy zjistil, že informací je tu taková spousta, že najít plány bude trvat hodně dlouho. Během hledání plánů však zjistil hned několik informací, které mluví sami za sebe. Ve vysílačce určitě slyšel hlášení Dr. Weirové, která říkala, že jste pod hladinou oceánu. A též mu neunikly zprávy o nedostatku energie, která napájí městský štít. Všechny informace má nyní zobrazeny na tabletu přesně tak, jak je měl před chvílí Rodney. Tři ZPM a brzká entropie posledního z nich. Také navíc zjistil, díky znalosti jazyka a také díky velké náhodě, že štít už drží město přes 10 000 let. A stejně jako Dr. McKay, i jemu došlo, že váš příchod a hlavně vaše aktivování systémů města, započalo přetížení posledního ZPM modulu. Během Cusickova zaujatého zkoumání tabletu se tým přesunul o několik desítek metrů dál a navíc vyšplhal po schodech do vyššího patra. Po otevření posledních dveří jste se dostali do ohromného sálu, který se dle vašich odhadů nachází nad centrální místností s bránou. Jedná ohromnou místnost, pravděpodobně hangár, neboť jsou zde zaparkovány vám neznámé lodě, pravděpodobně antické. Podle vašich odhadů jich zde může být kolem šestnácti. Celý hangár osvítila tlumená světla a vy jste si ony lodě mohli lépe prohlédnout. |
| |
| Akce – tým Gama hangáry. Cusik se vyjeveně zeptá co že se vlastně stalo, když odpálkuji finskou nadporučici. Je to pochopitelné, ale nechci to před ostatníma řešit. Byť mi nadporučík připadla jako arogantní tupá blbka, ale i tak se nehodí to rozmazávat. „Kašli na to Jamie, hlavně že je pryč.“ řeknu když už jsme na cestě a pak ještě zdrženlivě dodám: „Nepřipadla vám tak trochu jako Frank Burns Kuni Ksicht z toho seriálu MASH?“ Snad ani nečekám odpověď a jen se při té představě ušklíbnu a hned se mi malinko zvedne nálada. Bloudíme chodbami až se dostaneme k obrovské místnosti, která je pravděpodobně hangár. „Ok lidi zajistit prostor Cusik zustane u dveří bude to jistit ze zadu, Laura podél stěny doleva, Shaun od prava pořádně to pročekujte jestli tu nic není. Já jdu středem. Oči na stopkách, všechno podezřelé hlásit - jdeme na to.“ Pak vydám posunek k akci a sám se vydám přikrčený s středem haly a kryji se za lodě. Po zajištení hangáru podávám hlášení vysílačkou vedení. „Tady tým Gama Comandant Maurice Lequeux. Narazili jsme patrně na hangár s asi 16ti stroji pravděpodobně antické provenience. Hangár se patrně nachází nad centrální místností. Máme pokračovat v průzkumu lodí nebo dále zkoumat terén?“ |
| |
| Atlantis – rozhovor se Zelenkou Nevěřícně koukám na Zelenku, jestli to doopravdy myslí vážně. Krev ve mně vře, ale snažím se uklidnit. Pohlédnu na něj a řeknu: „Jo, pomoci jsem chtěla. Ale batoh hlídat nebudu, na to urychleně zapomeňte. Myslím, že hlídání batohu není zrovna aktivita, která vyjadřuje nadměrné učení nových věcí. Na to tady snad máte jiné vědce, o kterých si určitě myslíte, že jsou podřadní. A já nejsem nějaká druhořadá vědkyně. Já jsem lékařka, která nabídla pomoc.“ Poté zauvažuju o jeho poznámce o vodní mase. Nevím, jakou pohromu mohu očekávat. Ale podle vystrašených obličejů to vůbec nevypadá dobře. Znovu se otočím na Zelenku: „A až budete mít vy pošramocený zadek, raději jděte za jiným lékařem.“ Takhle se člověku dostane vděku. Řídit se pravidlem: Do ničeho se neplést! |
| |
 | Země Právě jsem se vrátil z jedné mise spolu s SG-19, jejíž jsem členem. Nemám příliš dobrou náladu, protože jsem byl při misi zraněn jakousi mimozemskou kočkovitou šelmou, nejvíc ze všeho připomínala tygra. Zranění není vážné, je to jen škrábanec na ruce, ale testy na prokázání toho, že mě to ničím neinfikovalo trvají věčnost. Ale pořád lepší než mít vzteklinu z cizí planety... Snažím se trochu se povzbudit. Konečně přišly výsledky: ruka se zahojí do dvou týdnů a jinak jsem naprosto zdravý. Přesto mi na doktorově výrazu něco nesedí. Nakonec mě požádá, abych ho doprovodil do kanceláře generála. S pozdvihutým obočím souhlasím a jdu za ním. Jack O´Neill se tváří stejně překvapeně, jako já. Konečně se doktor ujme slova. Ehm, generále, poručík byl dnes při misi zraněn a já jsem mu prováděl obvyklé testy... Snaží se začít, když v tom ho generál přeruší: Ano? Jsem rád, že to asi není nic vážného, ale s každým zraněným za mnou chodit nemusíte, to bych celý den nedělal nic jiného než přijímal krvácející, potácející se nebo zvracející členy týmů! doktor se evidentně polekal, ale srdnatě pokračuje: Víte, pane, jde o to, že... Má ve svém těle ten stejný gen, díky kterému vy ovládáte antická zařízení. Jsem si jistý, ten test jsem dělal třikrát... o pár měsíců později Dnes jsem byl převelen do antarktidy, abych se tam se skupinou vědců pokoušel zprovoznit prastarou základnu antiků. Prý mám na to „jedny z nejlepších předpokladů, ze všech živých lidí na zemi“. Chápu, že jsem výjimka díky svému genu, ale opravdu mě nebaví milionkrát dokola zkoušet, jesti když šáhnu na tohle zařízení, rozsvítí se. Evidentně ne, vždyť už jsem to zkoušel tolikrát... Je tam jeden protivný doktor, nějaký McKay, který mě nutí pořád dokola to zkoušet. Nakonec se naštvu a do přístroje (malá trojúhelníkovitá krabička) udeřím pěstí. K mému údivu (i všech ostatních) začne krabice oranžově pulzovat. To je ono, říkal jsem vám, že se jen nesnažíte! Zajásá doktor a chce po mě, abych myslel na energii této základny. Tohle bude dlouhý den... Ještě o něco později, SGC Po převelení do antarktidy to šlo ráz na ráz. Zjistil jsem, jak ovládám antická zařízení (alespoň některá menší na antarktické základně, a pořád v tom nemám praxi, ale myslím, že už vím, jak se mám soustředit, no alespoň něco), dozvěděl jsem se o existenci atlantidy a byl jsem přizván na účast na misi. Poté, co jsem souhlasil, jsem se přestěhoval na nějakou dobu zpět na SGC, kde mi byly do hlavy vtloukány informace o anticích a kdesi a cosi. Na to, že o nich nevíme skoro nic, se z toho dají udělat mnohahodinové přednášky co nás tam nejspíš čeká... Ale konečně nadešel ten den, na který jsem čekal. Rozloučil jsem se s rodinou (krytí je, že jedu na misi do Íráku), sbalil své věci a ozbrojen a vybaven plnou polní jsem stanul před hvězdnou bránou. Všude je strašlivý šrumec, a tak jen nezúčastněnně stojím u dveří a bavím se s jedním členem ostrahy, kterého už dlouho znám. Nakonec ale všichni stanou připraveni, a tak se rozloučím s vojákem a jdu na své místo. Jsem členem týmu beta a tak jsem jeden z prvních členů expedice, kteří ají projít branou. Na posledy si prohlédnu místnost s bránou a pak už se jen otočím a hledím rovně před sebe. Poslední zámek zapadl a brána se aktivovala. Prošla doktorka Weirová i plukovník, o kterém bych přísahal, že se dřív jmenoval Summers, ne Sumner, jak má teď na uniformě. Možná chyba při výrobě našivek... napadne mě. Jsem na řadě, a proto opatrně přiložím k rameni standartní P90 a vydám se vstříc horizontu událostí. Na zádech se mi kromě batohu houpe i takzvaný „ruský otvírač na konzervy“ – LAW (Light antitank weapon – bazuka). Projdu bránou a dostaví se pocit, rozložení na atomy a následného složení, ačkoliv mám dojem, že mi žaludek umístili obráceně... Ve vysílačce mi zazní hlas mého velícího důstojníka, a tak si prohlédnu atlantidu – ne však jako ostatní, kteří se na ni dívají jako japonští turisté na Karlův most. Já sleduji možná místa krytí, strategické body a také chodby, kde byse mohl skrývat nepřítel. Doufám, že na turistickou prohlídku bude více času později. Zaslechnu nadávku seržanta Pawna a odpovím mu: Doufám, že ne, ale myslim, že to místo bude támhle, ne? Naznačím hlavou směr. Jdeme na místo, kde se již řadí zbytek týmu beta. Tedy další dva muži. Znám ty tváře, byl jsem s nimi krátce seznámen před ochodem, ale to je všechno, co o těch lidech vím. Na přímý dotaz nechám mluvit Pawna a pak na něj plynule navážu. Ležérně zasalutuju a ujmu se slova. Poručík Baggers pane. Jsem specialista na těžké zbraně a trochu se vyznám ve výbušninách. Na tuhle expedici mě pozvali proto, že mám v krvi nějakou látku, gen či co, čím se ovládají antický přístroje. Sloužil jsem u SG-19, specializovali jsme se na obranu cizích planet, obvykle před Goaul´dy. Popis mojí práce je, že bych měl sedět za těžkým kulometem za pytlovou hradbou, ale znáte to – na misích se toho stane tolik, že si troufnu říct, že jsem připraven na spoustu věcí. Můj koníček je boj s nožem. Poker s zahraju rád. Smysl pro humor mám snad taky. Otázky nemám. Řekl jsem všechno, co jste potřeboval vědět? ...Kapitáne? Opravím se s krátkým zaváháním, když si uvědomím, jak chce, abychom ho oslovovali. Pak čekám na další instrukce. |
| |
| Špatné zprávy „Né tak jsem to nemyslel. Jenom v tom batohu je spousta vědecky hodnotných věcí, které by se neměly rozbít,“ volám na ni od konzole. Já jsem vůůl … sama za mnou přijde a já z ní udělám takovou ***** … Chcu se omluvit, po prvním slově se však zarazím. Doprdele Zapnu vysílačku a spustím: „Tady doktor Zelenka. Všechen personál, jenž se nachází mimo místnost s bránou, se okamžitě vrátí zpět. Zelenka konec.“ |
| |
| Atlantis – rozhovor se Zelenkou Koukám na něj s pozdviženým obočím. „Chcete říct, že vám mám hlídat nádobíčko. Jo, to je přesně náplň mé kvalifikace. Na tohle zjištění jste musel tvrdě studovat, že ano?“ rýpnu si do něj jízlivě. Toto jednání mě opravdu popudilo. Nejsem tady přece pro nic za nic. Svá studia jsem ukončila s předstihem, jelikož jsem byla prostě dobrá. Profesor kontaktoval mě a nikoho jiného, abych pracovala pro program Hvězdná brána. Téhle práci jsem zasvětila 6 let. Už nejsem takový nováček. Poté si ale všimnu jeho hlášení. Opravdu situace nevypadá dobře, tedy podle toho, co můžu soudit. Už se chci otočit a odejít, ale něco mi nedá. Znovu směřuji dotaz k Zelenkovi: „Nechcete mi alespoň říct, co se to tady vlastně děje?“ Propichuji jej očima a čekám na odpověď… |
| |
| Průzkum Když domluvím, opřu se o zeď a čekám až mi všichni z mého týmu něco o sobě řeknou. První se slova ujal seržant Pawn, když dokončí svůj monolog, odvětím mu. "Dobrá seržante, jen doufám, že vám nějaký z těch granátů nebouchne v naší blízkosti. S tím střílením to nebude zas tak horké, na tu jsou tu jiný, my máme své úkoly a bezhlavé střílení do nepřátel mezi ně nepatří." Jen co odpovím seržantu Pawnovi, ujme se slova poručík Baggers, na salutaci, odpovím salutací a poslouchám ho, stále opřený o zeď. Když ukončí svou představovací řeč, odpovím "Ano, řekl jste vše, co jsem potřeboval vědět poručíku. Myslím, že v mém týmu budete nůž v boji využívat jen minimálně." Doktoru Levisovi chvíli trvá, než se vyjádří, ale nakonec to také zvládne. Po té se ujmu slova znovu já. "Dobrá chlapy, první věc by sme měli za sebou. Teď se tu trošku projdeme a porozhlídneme! Půjdeme v řadě. Já na levo, poručík Baggers, dok- Přeruší mě zvuk vysílačky, do které se ozve Zelenkův hlas, a příkaz ať se všechen personál vrátí do místnosti s bránou. Zapnu vysílačku, aby mě slyšel a odpovím "Doktore, co se tam k sakru děje?" |
| |
 | Po dlouhé době konečně pořádná mise. Po tom posledním (a pro mě taky prvním) fiasku mě odšoupli na druhou kolej, skřípli mě jako civila, kterým od jistý doby bohužel jsem, a místo P90 mi dali nějakou stříkací pistolku na vodu. Zasraní Amíci. Naposledy jsem zpražila O'Niella pohledem. Jako by se on nenavyváděl kokotin. A stejně mi to ten parchant zakázal a s úsměvem dodal, že my v Rusku přece nepotřebujeme náboje, když kalachy používáme jako kyje. Jedinou útěchou mi bylo to, že ho nějakou chvíli neuvidím. A že jdu konečně někam, kde to má nějakou budoucnost. Sice jsem mezi ostatníma zahlídla i Cusicka, ale když ho budu držet dál od tlačítek, snad to nebude tak hrozný. Aspoň mě za těch několik měsíců přešel amok, kdy jsem pravidelně dostávala sedativa, abych neměla noční můry. Kdybych nebyla dobrá, dávno odsud letím. A O'Niell mi to dal patřičně najevo, tak mi nezbylo než držet hubu a krok. I když tak nějak tuším, že v tom byly i mezinárodní vztahy a Rusko by považovalo za urážku, že pohrdli jejich vědcem. Během šrumce při prolízání brány jsem se zamotala do davu a krom toho, že jsem přímo pod doktorkou, jsem neměla tušení, co teď dělat. Na takový masový akci jsem dlouho nebyla. Vždycky jen čtyři nebo pět lidí, jasně danej velitel, támhle máte ruiny a obrázky, jděte si hrát, děti. "Do prdele...!" ujelo mi přidušeně. Celej komplex pod vodou! Na tohle jsem potřebovala chvilku na rozdejchání. Naštěstí tu byl frmol, tak si nikdo nevšiml chvilkový slabosti. Hned jsem stiskla zuby a tvářila se jako nic. Radši jsem teda vyrazila s doktorkou a se Zelenkou a vůbec se všema tam, kam zrovna šli, protože tam budou i ostatní vědátoři. Vzhledem k tomu, že tohle bylo hlavně pro techniky, jsem si stoupla někam opodál a neopomněla jsem varovat Cusicka, ať nešahá na tlačítka a nepřidává si další zářezy v kategorii masový vrah. Jen co si doprohlídnu pistolku, jestli mi vůbec dali náboje, oči mi sklouznou na monitory. Vší silou se totiž snažím nedívat na okolí, který by mi připomínalo, že nade mnou, všude a všude, je voda. Zasraná mise, před ní jsem s vodou neměla problém. Teď... Ani monitory mě neuklidní. Všude to bliká varováním. Ta voda nás rozdrtí. Zhebnem tu, pokud nepohnou prdelí! Hlavou se mi mihne myšlenka, proč já mám takovou zkurvenou smůlu na emzácký přístroje a jejich nefunkčnost. A nejhorší na tom je, že s tím nemůžu nic udělat. "Cusicku, jestli víš, co s tím, nezlomím ti ruku, pokud šáhneš na tlačítko," zamumlám. Nejde na mě poznat, že mám neskutečnej strach. Nesmí. Ruskej voják nezná strach - leda ze svých velitelů, aby ho neodpráskli jako psa. Proto tak ochotně utíkáme do řad nepřátel. Kdo byl na základně SGC posledních pár měsíců, určitě mě už někdy viděl. Vysokou Rusku s blonďatě narezlými vlasy a tvrdým vlčím obličejem. Možná pro někoho bylo překvapení, že jsem jen obyčejnej vědátor, protože na to moc nevypadám. Spíš jak někdo ze sabotážního týmu Specnaz. Heh, kéž by. |
| |
| Protože jsem si udržoval pár metrů odstup, nemohl jsem se zapojit do velebení antimilitaristické modly a srovnávání milé finky s Ksichtem. I tak jsem se ale bavil dobře – asi v nás vážně je něco z krys, jak tvrdí Briťáci. Peklo aby je vzalo a čert zprznil vidlema. K čemu mají letadla pod vodou? Přikrčím se vedle dveří a sotva dostaneme rozkazy, zamířím podél stěny vpravo. Našlapuju tiše a doufám, že kdyby se to všechno posralo, stihnu skočit za letoun. Jsem rád, že tady se improvizovaný pasti dají jen těžko skrývat. A nějaký nášlapný dlaždice snad ani nehledám – s jejich technologií bych bez přístrojů nic vestavěnýho nenašel. |
| |
| Krize Tak to je v prdeli … město pod vodou … a energie na štít skoro žádná … Do toho množství problémů se mě ještě ptá ta Američanka, co se děje. „Štítu, který chrání město před vodou, dochází energie … ve zkratce to znamená, že pokud něco neuděláme, jsme mrtví!!“ Prohlížím bezpečnostní program, který jsem právě objevil. Přece musí jít něco udělat … Zobrazí se mi mapa Atlantis. Vidím, že některé krajní části jsou již zaplaveny … další budou během chvíle. Nápad, že bych systém obešel, hned zavrhuju. Štít by mohl okamžitě zkolabovat celý. V tom se ozve z vysílačky nějaký voják. „Co se děje? Město obětovává štít v krajních částech, aby uchránilo tady centrální část. Pokud všichni nebudou staženi během chvíle, zatopí je to. Můžete na to dohlédnout? (řečnický obrat) My se zatím pokusíme to odsud nějak vyřešit.“ |
| |
| Potopa Když mi doktor odpoví na mou otázku, promluvím spíše pro sebe. "Super! Už mě to ani nepřekvapuje." Znovu zapnu vysílačku a promluvím do ní. "Jistě! Jdeme na to!" Hned na to začnu dávat pokyny svým mužům. "Tak jo pánové, slyšeli jste. Ochraný štít města jde zřejmě do háje, a jediný co zůstává, alespoň prozatím chráněno je tato oblast. Každý teď půjdeme jiným směrem a zkontrolujeme to zde, jestli někdo někde nezůstal, případné opozdilce nakopněte, ať jsou tu co nejdříve. Nechoďte moc daleko, aby vás to také nezatopilo. Poté se vrať sem, kde teď stojíme. Doktore, vy tu zůstaňte a nějak ty lidi uspořádejte, ať tu nevznikne zmatek." Když vydám rozkazy, zavelím k akci a vydám se poklusem nějakým směrem, který vede z této místnosti. |
| |
| Atlantis - Hangár Celou cestu co jdeme Atlantis koukám do svého tabletu takže případné nebezpečí vůbec nevnímám. Je tady toho opravdu tolik, že nevím na co se mám dřív kouknout. No informace mi postupně naskakují a mě se přestávají líbit čím dál tím víc. Na schodech se málem rozsekám z toho jak nekoukám na cestu, ale naštěstí to ustojim. Pomalu dojdeme do hangáru, kde jsou nějaké lodě. Jejich tvar je opravdu zvláštní, trochu jako velké plechovky, ale určitě budou dobré. "Jo jasně, budu po nich házet tablet!" Odpovim komandérovi, který mi oznámí, že je mám jistit zezadu. Vzhledem k tomu, že nemám žádnou zbraň u sebe to pujde těžko. Znovu skloním hlavu a začnu pročítat informace. "No, myslím, že bychom se měli vrátit k bráně, město od nás dostává docela zabrat" Řeknu docela hlasitě, aby to komandér slyšel. Chvíli po mé řeči začne mluvit ten Evropan z Československa nebo Česka, nikdy si nemůžu vzpomenout. Začne vysvětlovat co se děje trochu líp než já. "Právě proto!" Ještě dodám za jeho řečí a zase skloním hlavu. Dlouho mi to nevydrží, protože se ve vysílačce ozve známý hlas, který bych snad radši ani neslyšel. V podstatě si nejsem stoprocentně jistý jestli je to ona, ale kdo jiný by mě tu znal, tak dobře... |
| |
| Athos --> Planeta řemeslníků - TeylaBylo zrovna po sklizni plodin a zásob jídla byla spousta. Víc než vaše vesnice potřeboval. Proto jsi společně s dvěma hochy od vás ze vsi vyrazila ke Kruhu Předků s ukázkami plodin, které můžete nabídnout vašim obchodním partnerům na jiných planetách. Jako vůdkyně tvé vesnice jsi měla tu povinnost se obchodu účastnit osobně. Však ve vyjednávání a diplomacii si z celé vesnice ta nejlepší. Nikdo jiný by to neudělal lépe, než ty. Rozloučila si se s Hallingem a společně s chlapci jste prošli branou na planetu, která byla proslavena svými řemeslnými výrobky. Ty jste nutně potřebovali a tak jste je mohli směnit za vaše plodiny. Od brány do vsi to bylo něco přes míli, ale cesta vám pěkně odsýpala. Tedy do chvíle, než jste uslyšeli vám známé zvuky Wraithských stíhaček. Okamžitě jste uskočili do křoví a viděli, jak tři z nich proletěli nad vámi a mířili přímo k vesnici. Zde už obchod nepokvete. Hned poté jste začali přesun k bráně a doufali jste, že to stihnete dřív, než se zde objeví letouny. Po chvíli jste uslyšeli výstřely a znovu jste uskočili do křoví. Chlapci zůstali schovaní a ty jsi se vypravila za zvuky střelby, aby si odhadla sílu nepřítele. To, co si viděla, tě však překvapilo. Byl to jeden muž se zbraní, kterou si nikdy neviděla, a byl pronásledován dvěma wraithy s omračovači. Jednoho zabil po chvíli střelou ze zbraně a druhý spadl do pasti, do jámy s kůly. Pronásledovaný si to nejspíš plánoval delší dobu. Pak si tě všiml. Okamžitě na tebe zamířil zbraň. "Kdo jsi? Co jsi zač? " promluvil. Teprve teď sis vzpomněla, že jsi kdysi slyšela vyprávění o lidech, kteří nebyli Wraithy zabiti, ale které Wraithové využívali jako lovnou zvěř, jako Štvance. |
| |
 | Story of Rising, part 1 Antarktická základna, Země T – 13 dní Výtah zvolna klouzal do hlubin základny v minimálním osvětlení vstříc objevům čekajícím dole. Do kabiny vniklo ta trocha světla a kabina se zastavila. Elizabeth vyčkala tu krátkou chvíli, než automatika otevřela dveře a vykročila vpřed. Věnovala několik úsměvům členům svého týmu, kteří zkoumaly přítomné antické technologie a na půl cesty přijala od své asistentky tablet s dalšími a dalšími požadavky pro výzkum, které jednoduše podepsala, nestarajíc se o to jaké jsou. Zatočila pak ihned k antickému křeslu, kde našla ty, které hledala, v sobě, jak se hádají. Doktor Beckett jen rozhodil pažemi a otočil se k odchodu, při kterém málem do Elizabeth vrazil. „Omlouvám se, doktorko Weir,“ řekl s patrným nádechem vzteku, který cítil. Elizabeth jen lehce přikývla a ani se nestačila zastavit, když se do ní pustil McKay. „Vůbec se nesnaží!“ obvinil svého kolegu. Elizabeth si založila ruce a zlehka se na něj usmála. „No, pokud vím, byl to on a jeho snaha, kdo objevil gen, díky kterému ho můžeme ovládat.“ „Ano, a teď si přeje aby se nikdy o to nesnažil,“ okomentoval to McKay, stále v ráži z hádky s Beckettem. „Opravdu?“ podivila se hraně Elizabeth a McKay jí na to skočil. „No věřila byste tomu?“ „Rodney, stále můžeme zkusit tu terapii udělat napotřetí,“ odpověděla ona s naprosto vážnou tváří, díky které mu to došlo. „Opravdu vtipné, Elizabeth..“ „Bohužel je to tak, zatím se nám podařilo nalézt pouze několik lidí, kteří mají genom kompatibilní s genetickou terapií a i přes Vaší nezměrnou snahu o propojení jejich s tou naší – stále potřebujeme takové jako je Beckett, abychom je mohli posadit do tohoto křesla.“ „A co s ním jako mám dělat, když se té věci bojí?!“ „Díky tomuto – „ doktorka zvolna přešla ke křeslu, aby dodala svým slovům na vážnosti. „ – jsme schopni ovládat tu nejmocnější zbraň v nám známé části vesmíru. Kdybych byla schopna ji aktivovat, tak si Rodney piš, že bych taky byla k smrti vyděšená. Přesto bych to udělala, neboť pokaždé, když ho někdo aktivuje – dozvíme se o Anticích něco nového a úžasného. Už proto by jste měl doktora Becketta přesvědčit o tom, že by měl být na svůj pokročilý genofond hrdý.“ „Není to znak pokročilosti, je to prostě jen otázka náhody.“ „Takže jsi se ještě stále koukám nepřenesl přes tu záležitost s umělým genem, co?“ Rodney se nadechl, aby odpověděl, ale do řeči jim skočil doktor Jackson. „Doktorko, tady jste!“ křikl a ihned odběhl za roh, přičemž se se pochvíli vrátil. „Pojďte za mnou, našel jsem to!“ |
| |
| Col. Marshall SumnerPoté, co slyšel ve vysílačce hlášení od Zelenky a od ostatních vědátorů a navíc viděl i výpadek štítu na vzdáleném konci města, okamžitě zavolal do vysílačky: "Všechny týmy nechť se vrátí do místnosti s bránou. Okamžitě tam nažeňte civilisty. RYCHLE ! Majore Shepparde, zkoordinujte to tam nahoře. A ať vědátoři něco urychleně vymyslí. Od toho tu jsou. Sumner konec." Poté se otočil na Dr. Weirovou: "Doktorko, doprovodím vás." |
| |
| Tym Gama - První problémy akce a ne zrovna okrajové. Po zajištění oblasti ještě jsme si ani pořádně nestihli prohlédnout stroje a už dostáváme více než nepříjemné situace. Zamračím se a kývnu an ostatní a udělám posunek návratu. „Tak lidi slyšeli jste všichni konec průzkumu a rychle zpět. A nebudem to brzdit Shaun první, Jamie druhej, Laura třetí a já jdu poslední. Jedem jedem ať jsme odtud pryč.“ Počkám až vypadnou všichni z mistnosti ještě se naposledy podívám na stroje, které jsme nemohl prozkoumat. Má zvědavost by tak ráda pronikla do těchto podivných věciček ale není čas a jestli se zhroutí štít tak už to asi neprozkoumám. Zašklebím se a pak pádím za ostatními jen těžké boty dupou po podlaze. |
| |
| Trochu zpomalím, když slyším plukovníkům rozkaz, rozhlédnu se, ale našeho velitele nikde nevidím. Naštěstí se rychle ozve ve vysílačce, hlas zazní i hangárem. Rychlým krokem se vrátím ke vstupu, kde jsme nechali Jamieho, a dle rozkazu zamířím chodbou rychle do nižšího patra a zpátky. Snažím se dávat pozor na možné nepřátele a zároveň nestřelit někoho ze spojenců, ale rychlost přesunu je prioritou. |
| |
| Tým Gama Incident, který se odehrál mezi Maurice a madam strašlivou jsem nechala být bez vysvětlení a nepídila jsem se po tom, co se stalo. Z toho co jsem viděla, jsem si to dokázal dost dobře vyvodit. Jen nechápu, jak na misi SGA mohli poslat takového člověka jako je ona. A k tomu navíc je ještě psycholožkou. Tragické. Ale poznámka o kuním ksichtu mě velice pobavila. Nepřekvapí mne ani informace od McCoye a Dr. Weirové. To jen my musíme mít to štěstí, že se kdesi vyskytneme po 10 000 letech a hned v situaci, kdy to zde chátrá a hrozí nám smrt. Věřím ale, že jakmile se do toho McCoy pustí, řešení si ho samo najde a bude klid. Mezitím se k nám ještě připojí ruská děvuška Volkova. Proto dál pokračuji, jak Maurice zavelí. Jakmile narazíme na část Atlantis, která vypadá jako hangár, kývnu na srozumění a vydám se vlevo na průzkum. “Všudeš čisto, Maurici“ sdělím, kdy skončí má ohlídka hangáru. Může tak dát vědět Dr. Weirové, že hangár je zajištěn a čekáme na další pokyny, které zavelí zpět do řídícího centra. Učiním tak dle povelu našeho vševůdce a zařadím se do husího pochodu nazpět. “Vypadá to, že ještě bude legrace,“ mrknu na Maurice, který si ještě prohlíží hangár. “Však ti to tu neuteče a budeš mít čas se tady tím místem kochat.“ natáhnu krok a pospíchám zpět |
| |
| Řešení nastalého problému - hrozící potopa Zelenka tak nějak vysvětlí okrajově a dost stručně situaci, ale popravdě to úplně na vyvození dostačujícího závěru stačí. Ani není třeba to okecávat dalšími vědeckými žvásty, protože pokud někdo něco rychle neudělá, udělá ta masa vody něco s tímhle městem, ale především s námi. Štít kolabuje a až mu dojde šťáva úplně, bude konec. |
| |
 | Cizí muž Neschopna pohybu jsem stála naproti tomu muži. Stál na vyvýšeném pahorku pokrytém mechem, který mu přidával na výšce a mířil na mě zbraní, kterou jsem dosud na žádné planetě, kterou jsem navštívila, neviděla. Nebudu lhát jeho postoj i výraz v obličeji ve mně vyvolávali pocit nejistoty a strach. Zabodával do mě svůj pohled jako ostré žiletky a stále zhluboka oddechoval jak před wraithy utíkal. „Jmenuji se Teyla Emmagan a nechci ti ublížit. Přišla jsem sem se svými lidmi kvůli obchodu.“ Řekla jsem co nejklidnějším hlasem, kterého jsem byla v tuto chvíli schopná. Jen co jsem dořekla větu, proletěla blízko nás wraithská stíhačka. Mírně jsem škubla hlavou k tomu místu. Lekla jsem se, protože tím směrem zůstali i ti dva chlapci, kteří se mnou šli kvůli obchodu na této planetě což vzhledem k situaci nebude možné. Bude štěstí, když někteří z těch lidí přežijí. Pomyslela jsem si a vrátila svůj pohled na toho muže, co na mě stále mířil svou zbraní. „Kdo jsi ty?“ Zeptala jsem se klidnějším hlasem a doufala, že se stíhačky nevrátí. |
| |
| Atlantis Hlášení o tom, že je místo čisté mi přijde zbytečné. Jo je to vojenská formalita, ale je zjevné, že město je prázdné. V tabletu jsem prozatím nic zajímavého nenašel. Promnu si oči a zadívám se opět na lodě. Docela se těším až se v nějaké z ní proletím, jestli vůbec. Komandér zahlásí odchod a vytvoří zase pořadník jak máme jít. Je to skoro jedno jestli pujdem tak či onak. Abych nedělal zbytečně rozbroje, vyjdu hned za plešounem. Do prostoru s bránou přijdeme zrovna v okamžiku kdy velitel týmu alfa mluví k vědcům, že se mají snažit atd. No přijde mi to trochu zbytečné, protože se snaží i tak. "Budu v konferenční místnosti!" Oznámím komandérovi a vyběhnu schody, které tam vedou. Jdu tam jenom proto, že se tam člověk může v klidu posadit. Znovu vytáhnu tablet a začnu si projíždět množství informací, které mi Atlantis poskytla... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro - Zjistil si, že město má vlastní hyperpohon, což se předpokládalo, ale až teď ti na tabletu vyběhli nákresy a schémata. Ale nemáte energii na jeho spuštění. - Našel si schéma kolapse štítu, na kterém je ukázáno, jak štít ustupuje a které části města jsou zaplaveny. A myslíš si, že jsi schopen převést schéma na obrazovku v Antické řídící místnosti, tak, aby se mohli kochat všichni. Ale bude to chtít chvíli práce s konfigurací. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro - Pokud omezíte systémy a vypnete všechno nepodstatné a soustředíte se jen v centrální místnosti, máte energii asi na 11 hodin čistého času. Pak zkolabuje i štít nad centrální věží. - Energii na cestu na zemi nemáte ani náhodou - V databázi Antiků jsou desítky adres planet, tobě se podařilo tuto databázi objevit - Navíc si spustil jakýsi program energetického schématu Atlantis a nyní vidíš, kde je odčerpávána energie. Je to místnost s hangárem Jumperů, neboť tam byl tým Gama a automaticky se holt nezhaslo a také je to sál, který se nachází o pět poschodí níže. Co se v tom sále nachází nevíš, ale očividně tam někdo, či něco je a spotřebovává to dosti energie. |
| |
| MH: Technická poznámka: Do nadpisů, či pod ně (nejlépe kurzívou) , prosí piště i komu je příspěvek určen. Dochází pak ke zmatkům. Pokud je na místě, kde se nacházíte více lidí, není nutné je všechny vyjmenovávat, ale pak je nutné napsat do nadpisu i vaše umístění, což někteří nedělají. Děkuji Váš PJ :) |
| |
| Atlantis-Beta ,,rozchod" Poslouchal jsem představování poručíka s doktorem a pohledem jenom obhlížel okolí. Nějak extra mě zrovna nezajímalo co umí, hlavně když v případě průseru budou střílet stejným směrem jako my ostatní a to stačí. Když skončí představování a kapitánova reakce na to všechno začnu zase dávat pozor. Když jsem se konečně měl dostat svoji pozici v týmu, aby jsme mohli vyrazit ozve se nějaký vědec a sdělí nám dosti nemilou zprávu. Myšlenka na to, že ještě dneska budu plavat v oceánu mě nenaplňovala moc optimismem a proto když jsme dostaly rozkazy stáhnout se a sebou sesbírat všechny možné vědce a jiné průzkumníky, kteří se dostali už dále než by se očekávalo. Rozkaz pane. Odpověděl jsem kapitánovi a hned jsem vyrazil. Na Tčku přímo před námi jsem se dal doleva a vběhnul do první místnosti, která mi padla pod nohy. Po rychlém prohlédnutí místnosti jsem tam spatřil vědce, který si zadumaně něco drmolil na tabletem a nevnímal nějak dění v okolí. Došel jsem k němu a oslovil ho naléhavým hlasem aby pochopil, že není čas se dohadovat. Neslyšel jste hlášení a rozkazy? Musíme se okamžitě vydat do místnosti s bránou! Město nemá energii aby drželo štít musíme pryč! Otočím si vědce na sebe, aby pochopil co mu vlastně říkám. Vyvedu ho z místnosti a chtěl jsem ho poslat samotného, abych mohl jít dál, ale z toho směru už přicházeli a přibíhali další vojáci a tak jsem i já zamířil do místnosti s bránou. Když jsem tam doběhl na tvářích všech bylo vidět že možnost se vykoupat je jim silně nepříjemná. Přijdu akorát včas, abych stihl konec majorova motivačního proslovu a strčím trochu do vědce, aby se šel zapojit mezi ostatní. Já se zatím uklidil k řídící místnosti, abych nepřekážel těm vědátorům než dostanu další rozkazy. |
| |
| Atlantis – místnost s branou Když vidím, že se zpět začíná sbírat naše expedice, připojím se ke hloučku lidí. Evidentně je velice stresuje pohled na vědce. Ono jde docela dobře poznat, když jsou i nejlepší mozky planety v koncích. A že ta situace nenastává zase až tak často… Jenomže oni jsou momentálně naše záchrana. Co budou platní ozbrojení vojáci, když budou pod vodou, co budu platná já, abych ošetřovala raněné, když sama budu zatopená vodou, z níž podle všeho není úniku. Zvláštní je, že sami někteří mladší vědci vypadají, jako by chtěli zvracet. Z toho všeho přemýšlení by se jim doopravdy mohlo kouřit od hlavy. A to je naše záchrana. Doufejme… Já se teď můžu pokusit pouze utěšit pár žen, které vedle mě docela jančí. Nedivím se, taky nejsem zrovna v pohodě. Otočím se k nim a povídám: „Pokuste se uklidnit dámy, panikou ničemu nepomůžete a bude vám jenom více špatně. Teď musíme spoléhat na vědecký tým. Zkuste se uklidnit, věřte mi. Kdyby takhle panikařili všichni, nikam bychom se nedostali.“ Samozřejmě mi věnují pouze opovržlivý pohled. Jak jsem si mohla myslet, že by na ně toto zabralo? Pokrčím rameny a jdu od nich pryč. Přímo mě deptá, že mě nic nenapadá, připadám si tak bezmocná, odkázaná na jiné lidi. Jestli tohle přežiju, tak to bude zázrak… |
| |
| Atlantis – cesta k bráně, Gama Cestou mě napadne zajímavá myšlenka. Zastavím se v jedné chodbě, kterou jsme už procházeli, zakryju si vysílačku rukou a přesunu se k Mauricovi. „Ty letouny by mohly zvládnout tlak vody.“ A já nechci, aby to věděl zbytek expedice, protože vím, že bych nebyl mezi těmi, kdo se budou evakuovat. Ale kdybychom se tam ukryli jen my... |
| |
| Atlantis . . . poplach a každý si tu vymýšlí, jak si zachránit kůži Pobíhám od jednoho panelu k druhému a snažím se vymyslet, jak z téhle rejže ven. Pokud už dorazí Sumner otočím se na něj, jestli tu není ani on vyhlédnu si jiného vojáka v uniformě mariňáků. Zjistěte jestli jsou všichni lidé ve věži. Stáhnu štít, aby nám to nežralo tolik energie. Pokud mojí zprávu potvrdí zredukuji štít jen na okolí věže. Bohužel mi tu začne skákat dalších pár okýnek o úbytku energie. To ne, to ne jen 11 hodin to je strašně málo času. Očekával jsem, že na smrt budu mít minimálně 12. Ovšem vše se dá prodloužit. V záchvatu své geniální paniky se otočím na Shepprda. Vy, vy, přesně vás potřebuji. Běžte o 5 pater níž. Je tam místnost a někdo v ní něco zapnul. Bere nám to strašně moc energie. Musíte to s tím vaším genem vypnout. Honem utíkejte. ovšem pokud to vypnout nepůjde ohlaste se vysílačkou a nestřílejte do ničeho. Pak se skloním k tabletu, který mi nadále ukazuje stavy energie. Hmm, takže tu máme hangár. Kdo tam sakra nechal rozsvícená světla. To je hrůza teď abych se tím zabýval a vypínal je. A tolik práce mě to stojí. S tím zmáčknu tlačítko vypnout a světla se v hangáru zhasnou. Začnu se rozhlížet a někoho, kdo by mi mohl pomoci .Všechny ty obličeje vypadají až přespříliš vojensky a ženě bych ani žárovku nesvěřil. Ovšem ten malý brýlatý exot vypadá aspoň tak chytře jako můj profesor astrofyziky, kterého jsem nakonec málem doučoval. Hej vy s těmi brýlemi Ukážu na Zelenku a čekám až se otočí. Hmm dokonce má stejnou uniformu jako já. Ano přesně vy, dokažte, že ty barvy nenosíte jen kvůli tomu, že vám ladí k brýlím a zapojte nakadahový generátor k bráně, ať můžeme pro jistotu zmizet. Pak si začnu sám povídat pro sebe šeptem. Já se aspoň pokusím zjistit, jak odsud ven bez toho aniž by mě někdo rušil. A znovu se ponořím do Atlantského kódu, abych zjistil, jak se město dostalo na dně oceánu a zdali není možné ho dostat zase na povrch. |
| |
| Atlantis Trochu znuděně sedím na židli, která je v konferenční místnosti a sleduju množství informací, které mám v tabletu. Proč to nemá nějaký vyhledávač? Na chvíli zvednu oči a podívám se do prostoru před bránou, kde se začíná shlukovat celá expedice. Oddechnu si a zase se zadívám do tabletu. Konečně se mi podaří najít něco užitečného. Na mapě mám zobrazeno, kde všude je štít na atlantis, a které sekce jsou už zaplavené. Když se chystám zvednout, abych to ukázal McKayovi je to už zbytečné. Podařilo se mu zmenšit štít, aby byl jenom kolem hlavní věže. Uznale kývnu hlavou a zase se zadívám do tabletu, kde hledám něco potřebného. No nevím jestli je to zrovna užitečná věc, ale je možné, že se tam něco najde. Zvednu se ze židle a i se svým tabletem začnu hledat Elizabeth nebo Sumnera... "Podařilo se mi v databázi najít několik planet, které osidlovali antici, mohlo by tam někde být i ZPM" Ukážu seznam planet těm dvoum a nechám jim zobrazit i jejich adresy... |
| |
|
|
| |
| Počátek záchran Koukám do bezpečnostních protokolů města, jestli tam není něco, co by nám mohlo pomoct. Hlavní roli v řešení problému už převzal velký přechytřelý Kanaďan tak už se můžu soustředit. Světla … Dveře … Interkom … Transportéry?? Zajímavá věc, avšak nepoužitelná … Přece tady museli nechat nějaký plán pro tuto situaci … V tom mě napadla naprosto převratná myšlenka – evakuace. Chci to poradit Rodneymu, avšak dřív než se stihnu otočit, už na mě volá. „Co je Rodney?“ Sice mě trochu uráží, avšak rychle se dostává k tomu podstatnému. „… zapojte naquadahový generátor k bráně … „ Tak teď zas bude on ten pan chytrý … Mlčky se otočím a mířím do prostoru před bránou, kde by měl být nevybalený generátor. Vzhledem k tomu, že Rodney vypnul většinu energetických rozvodů, zapojím generátor přímo do brány. Pak bude stačit jen z řídící místnosti zadat adresu. Vezmu z vozíku generátor a u brány ho vybalím. Vypadá to, že budu muset pohnout, protože Summers už vybírá týmy, kterou půjdou hledat ZPM. Jeden konektor sem … druhý to tohoto krystalu … a teď by to mělo být… Áaááá není … brána nevyzařuje žádnou energii … Něco je špatně … potřebuju někoho někoho … V tom spatřím toho, koho potřebuju. Dr. Robertsová … Dr. Robertsová. Mohla byste mi prosím pomoct tady s jednou věcí ? |
| |
| Planeta kdesi - TeylaRononovi, onomu cizinci, zaškubalo obočí, když si se zmínila o tom, že jsi zde se svými lidmi. "Je vás tu víc? Kolik? Kde?," ptal se tvrdým mužským hlasem válečníka. Na pohled bylo jasné, že tenhle Štvanec musí být pro wraithy tvrdým oříškem. Ale život štvance ho poznamenal víc než dost. Byl celý zkroušený a očima sem tam zalétl po okolí a po obloze, aby se ujistil, že vás nikdo nesleduje. Zády se opřel o strom a zdá se že je raněn na levé ruce. Zranění ale příliš nevnímá, jen si ruku instinktivně tiskne k tělu. Na tvou otázku, kdo je, neodpověděl. Stále na tebe mířil zbraní. Chvíli jako by přemýšlel a pak jen řekl:"Sorry." A vystřelil ze své zbraně. Byla nastavená na omráčení, takže tě to nezabilo, ale i tak si padla v bezvědomí na zem. Probudila ses v jakési jeskyni. Nevzpomínala sis, že by na planetě, kde jsi byla obchodovat, byly poblíž brány nějaké hory. Což muselo znamenat jediné. Prošli jste bránou. Měla jsi svázané ruce i nohy a tvůj nůž, který si měla uschovaný na holeni byl pryč. U vchodu do jeskyně seděl na kameni Cizinec a tebe si nevšímal. Nebo to tak alespoň vypadalo do doby, než na tebe promluvil. Nejspíš si všiml, že jsi vzhůru. "Sorry, že jsem tě omráčil. Museli jsme pryč a nevěřím, že by si šla dobrovolně. Jsi válečnice, že?" pronesl a odpověď nejspíš neočekával "Tady si můžeme v klidu promluvit. Takže. Odkud jsi? Kdo jsi? A nemyslím jméno, ale postavení. Jaký máš majetek a příbuzné. Jaké máte zbraně? Na jaké planetě sídlíte?" Přímo tě zaplavil otázkami a zdálo se, že mlčení by pro něj nejspíš nebylo kvalitní odpovědí. |
| |
| Atlantis – místnost s branou Moje nervy jsou opravdu na pochodu. Připadám si, jako ten nejneschopnější člověk v téhle expedici. Tedy až na ty botaničky vzadu. Na co nám jsou botaničky? Z úvah mě vyruší ten praštěný Evropan, co si myslel, že budu osobní bodyguard, nebo spíš luggageguard jeho batohu. Uvažuju, jestli mám pátrat ve svých paměťových stopách po základech bojového umění a nakopnout ho. V téhle chvíli ovšem ale není vhodná doba pro řešení osobních sporů. Doplížím se k němu, nasadím naprosto neutrální výraz a zeptám se: „S čím potřebujete pomoci doktore?“ A nemyslím si, že by potřeboval pomoc pouze s jednou věcí… Jestli na mě teď vybalí něco pokročile vědeckého, tak se neznám. Chci svoji normální práci! |
| |
| Nečekaná pomoc „Doktorko, mohla byste mi prosím přinést z batohu náhradní brýle, takovou malou krabičku ze které čouhají 4 drátky a jakýkoliv laptop ? A potom bych uvítal vaši pomo zde.“ „Nevím proč, ale brána si nebere z generátoru energii … ujistím se jestli jsem ho vlastně zapnul … ano svítí … potřebuju zjistit co je špatně … b> „A mohla byste, v zájmu nás všech, pospíšit ?“ |
| |
| Atlantis – Zelenka v nesnázích Koukám na něj, jestli tohle opravdu myslí vážně. Opravdu má odvahu po tomhle všem zase po mě chtít něco s jeho batohem. Co je v té Evropě učí… Hluboce se nadechnu, doběhnu k jeho batohu, lapnu pouzdro s nějakými brýlemi, laptop pod paži a onu krabičku s čouhajícími dráty. Kdo by se teď zajímal o to, k čemu taková věc slouží… Vrátím se k Zelenkovi, všechno mu podám. „Doufám, že alespoň najdete řešení, když už vám tady lítám do batohu,“ lehce jízlivě povím. Z patričné vzdálenosti, tak abych mu nepřekážela, se mu koukám pod ruce… |
| |
| První dobré zprávy „Děkuju moc … a prosím neodcházejte … budu vás potřebovat“ Nasadím si druhé brýle a připojím měřák do dvou portů. Obrátím se na doktorku: Doufám, že máte cit v rukou. Tady, pojděte sem a vezměte tuto koncovku … a potřebuju, abyste teď pod tímto odkrytým našla energetický krystal … měl by být malý a 16ti hranný. Druhý se připojí tady na ten okruh Všechno ji v rychlosti ukážu a pak svěřím obě koncovky do jejích rukou. Přece jen, vzhledem k tomu, že brána je do podlahy zapuštěna pevně, potřebuju šikovnou ruku, která se ovšem vleze i do malých otvorů. Po chvíli se mi na tabletu rozsvítí čísla z měření. Šikovná … „Velmi dobře.“ „Už je to jasné … musíme přepojit tohle … přesně opačně …“ Chvíli studuju výsledky a poté odpojím přívodní kabely generátoru ze svojí strany (jsem u brány na jedné straně, jestli mi rozumíte a klečím :-D) a podám jeden doktorce. „Tohle přijde tam,“ řeknu jí a ukážu na druhou stranu brány. Po chvíli se rozsvítí ta správná čísla na monitoru laptopu. Podívám se na doktorku, mrku na ní a řeknu jenom: „Dobrá práce“ Poté se obrátím na Sumnera. „Plukovníku, můžete zadávat.“ |
| |
| Atlantis – potíže s bránou Tak tedy neodcházím a čekám, co se bude dít. Když Zelenka potřebuje mou pomoc, přistoupím blíž. Chytnu do rukou koncovky a snažím se udělat to tak, jak vědec řekl. Moc velký problém to není. Moje ručky sou šikovné… „Věřte, že k operacím mozku potřebuji mnohem větší zručnost, než na takovéhle úkoly. I obyčejné šití rány by vyžadovalo více citu v rukou.“ Všimnu si, že během chvilky již Zelenkovi svítí na tabletu nějaká čísla. Vkleče vypadá Zelenka neuvěřitelně vtipně. Ale zdá se, že konečně na něco přišel. Podá mi kabely a ukáže, kde je mám zapojit. Dojdu k opačné straně brány a zapojím kabely tak, jak Zelenka ukazoval. Pochvala za dobře vykonanou práci potěší i od takového páprdy. Usměju se na Zelenku a povím: „Jistě, až si vědci nebudou vědět rady, zavolejte lékaře. Doktor jako doktor.“ |
| |
| Ve zmatku a nakonec s Alfou Ustoupím technikům, protože tady moje opravovací schopnosti když to nejde silou, jde to silou ještě větší nepomůžou. Vzhledem k tomu, že jsem zatím nebyla nikam přiřazena, se držím hlavního velení, aby mi sakra konečně řekli, co a s kým tu budu dělat. Pokud to přežijem. Doopravdy ožiju až ve chvíli, kdy mi oznámí, že mám šanci zdrhnout na planetu, kde umřu líp než tady - třeba v boji. Uleví se mi. Neříkám to ráda, ale v tuhle chvíli bych brala i smrt z rukou polonahých domorodců z té Zkurvené planety. Tenhle název se jistě stal oficiálním, protože nebylo nikoho, kdo by nenadával. "Můžu dostat aspoň pořádnou zbraň?" zkusím to na jednoho z velitelů našeho týmu, ať už pluovníka, nebo podplukovníka, protože ti nemají plno práce se zapojováním brány. Koukám, že už začíná hučet a blikat. Bezva. Bezva už ale není to, že se bez pušky cítím divně. Pořád jsem si nezvykla. Jasně, někde na Sibiři nebo v Kanadě jsem taky nechodila z kalachem, ale tady na mě tlačí vojenský dusno, který mi připomíná, jak fajn je mít v ruce samopal nebo něco, co je... výmluvnější než pistole... |
| |
| Story of Rising, part 2 4PJ SGC T - 7 dní Elizabeth se posadila na malou židličku a pohlédla do kamery před sebou. Smutně se usmála a kývla na airmana, aby začali. Zhluboka se usmála a upřela svůj pohled přímo do objektivu. "Simone, pokud mne tu vidíš, znamená, že ti prezident dal prověrku a já jsem za to jedině ráda. Nejdu na další diplomatické jednání v jiné zemi. Jdu na jinou planetu, do jiné galaxie za pomoci zařízení, které zveme Hvězdná Brána. Před miliony let tu před námi byla rasa zvaná Antici, kteří síť těchto zařízení rozeseli po celé naší galaxii, tak, aby mohli svobodně cestovat mezi svými světy. Nevíme proč, ani jak, ale odešli do jiné Galaxie někdy před desítkou milionů let a vzali sebou celé své město - Atlantis. A já za pomoci celého světa jsem sestavila expediční tým, abychom se to město pokusili naleznout a dá li Bůh, tak i Antiky, kteří odešli před tolika lety. Ty víš že to chci udělat, celým svým srdcem, a vím jak moc tě to bude bolet, že tě opouštím. Víš, že se takové příležitosti nevzdám, ale věz, že tě miluji. Sbohem, má lásko, můj příteli. Mé srdce bije jenom pro tebe..." Elizabeth ještě několik chvil hleděla do objektivu, než mávla na airmena, aby přestal. Smutně se pousmála. "Bylo to dobré?" Airmen se na doktorku podíval zpříma. Víc říkat nemusel... Ztracené město Atlantis Den D Vyhlídka Elizabeth hleděla na průhled a pomalu ztrácela to nadšení a euforii z toho, co se jim podařilo. Nalezli ji...jsou v ztraceném městě Antiků - Atlantis - a ta...kolabuje. Boří se...jejich příchod odstartoval její zkázu. Proč? Jak? Nač? Zhluboka se nadechla a přikývla plukovníku Sumnerovi, který ji chtěl doprovodit. Rychle se v jeho doprovodu přesunula zpět do místnosti s branou a vnořila se do toho šílenství, které tam zrovna probíhalo... Gateroom 4Rodney a ostatní vědce+velitele sekcí "Co se děje, Rodney! zvolá, jakmile vyběhne schody k ovládání brány a města. Rodney popsal situaci, která nebyla nikterak růžová. "Dejte do provozu bránu. Jdeme hledat ZPM. Pokud doktorka není proti," rozkázal plukovník a Weir mu přikývla. "Souhlasím, je to naše jediná možnost." Sumner odběhl dolů a začal organizovat své AR týmy, a ELizabeth tak osaměla. Pohlédla na velitele sekcí a nadechla. "Za patnáct minut chci mít veškeré vědecké speciality na antickou technologii a velitele sekcí v místnosti s tím velkým stolem, ano?" |
| |
| Řídící místnost - jediná možnost, ZPM Stále a stále na tom samém a jednom místě vyčkávám konečně nějakého řešení od nějakého z vědátorů, které nás i toto město spasí. Stále nic. Žádný 'super' nápad na záchranu města, jediné, co se dozvídáme je, že nám zbývá nějakých 11 hodin času. Pak ale někdo přijde alespoň s něčím. Alespoň s jiskrou naděje na záchranu tohoto města; ZPM. Sice nemám nejmenší páru co to je, tedy krom toho, co jsem měl možnost si letmo o té věci přečíst. Což po pravdě nebylo více jak pár řádků a obrázek. Nepovažoval jsem to za nikterak důležité, abych musel přesně vědět, i jaký styl hudby to poslouchá. |
| |
| Sheppard Ani jsem nedoufala v to, že by mě někdo vyslyšel. Proto na chvíli vypadám přepadeně, ale ihned se hrnu k bedně se zbraněmi. Nad pistolkou zakroutím hlavou a vděčně drapnu P90. Ti, kdo se mnou byli na minulé velké misi, by asi netušili, jak radostný úsměv umím. A je upřímný. "Tohle sice nevydrží tolik co kalach, ale pořád lepší než ta stříkací pistolka, co jsem vyfasovala na zemi," ušklíbnu se a zastrčím do ní zásobník. Ihned si zbraň řádně připevním k tělu a zkontroluju, jestli je zajištěná; opřu si o ni ruce. Krásnej pocit. Bojovník má umírat se zbraní v ruce. A co na tom, že jsem lingvista a ne Braveheart... Když k nám začne mluvit, pro sebe se uculím. No jasně, že si budeme rozumět. To by bylo, abych si s ním nerozuměla, když místo pochybovačných keců o Rusech navalil bouchačku. Sice je to Amík, ale první dojem dobrej. Konečně jsem dostala normálního velitele. Snad to neposere... "Jo, jeden by byl... Víme, že je na naší adrese dýchatelno? Plukovník jen tipoval, nevím, z čeho měl na výběr... A vůbec, kde je nějaká bedna s plynovou maskou?" rozhlídnu se kolem. Většina je jich pootvíraných, jak technici něco hledali. A vzhledem k tomu, že jsem sem šla jako civil, nemám to všechno nádobíčko na sebevražednou misi na jednom místě. Samozřejmě jsem ve svých věcech měla to podstatný, od armádního nože až po primitivní lékárničku někoho, kdo má jen základní medickej kurz... akorát jsem musela protentokrát vyházet knihy a další voloviny, aby mě zbytečně netížily. Pochybuju, že budeme mít čas na zkoumání - jdem za jasným cílem. A pokud ta planeta bude v pohodě a my nic nenajdem, výměnou za svůj život to klidně oželím a nechám to spláchnout vodou. |
| |
| Alfa tým --> M6L-439Jeden z vědátorů, kteří zde zůstávali, přešel k pultu s DHD a zadal první z adres. Modrý paprsek obíhal kolo brány až našel příslušný paprsek a rozsvítil symbol. Nakonec bylo zadáno všech sedm symbolů a brána se aktivovala. Následně druhý z vědců pomocí ovladače nasměroval sondu do brány a projel s ní na druhou stranu, aby zjistil podmínky k přežití. Očekávalo se, že na druhé straně bude vše OK, jelikož to byla planeta v Antickém seznamu a Antikové byli humanoidi. Ale pro jistotu musela proběhnout kontrola. "Vše je ok, podmínky pro život v normálu," oznámil vědátor z řídící místnosti. "Skvěle," dodal plukovník, "alfa jdeme na to." A se zbraní připravenou ke střelbě vstoupil do brány. Poté, co jste prošli i vy na druhou stranu, jste před sebou viděli asi toto. Kolem brány byla rozlehlá paseka, či louka, zarostlá trávou a následně začínal nejspíš nekončící les vysokých mimozemských stromů a rostlin. Ale nebyl to tropický prales, ale prales mírného pásu. Klima se zdálo příhodné, vlhkost vzduchu taky. Na obloze jste viděli dva měsíce, jeden vzdálenější menší a druhý bližší. Ten bližší se zdál být skutečně velký, ale to byla jen otázka vzdálenosti mezi planetou a měsícem. Asi míli na sever od vás se zvedali do výšky kopce. Při použití dalekohledu si všimnete, že tyto kopce se jeví až příliš nepřirozeně, jako kdyby je tam někdo uměle vytvořil. "Dobrá,.... doktore.... nějaké návrhy," zeptal se plukovník. Beta tým --> M2S-748Stejně jako Alfa tým, i váš tým vyčkal na průzkum sondy. I zde byly podmínky příhodné a vhodné k životu. Podle snímků ze sondy se dokonce zdálo, že zde může být lidské osídlení. Váš tým tedy prošel bránou na druhou stranu a před vámi se ukázala tato scenerie. Brána se nacházela na menším kopečku a tak jste měli docela veliký rozhled po krajině. Od Brány se směrem na jih stáčela pěšina postupně se měnící v cestu pro povozy. Všimli jste si lesíků upravených do remízků. Žádné extra velké lesy. A mezi remízky byla pole, lány polí a pastvin. Pole měla roztodivné barvy dle plodin na nich rostoucích a na pastvinách jste viděli jakési tvory podobné našemu dobytku, i když říkat tomu skot by nebylo asi ono. Asi míli a půl od brány jste pomocí dalekohledů mohli vidět lidská stavení, nejspíše středověkého rázu. Z komínů se kouřilo a viděli jste i lidičky jako hemžící se tečky na návsi. Gama tým --> M8H-235Bez Dr. Cusicka, ale se Zelenkou Váš tým šel na řadu jako poslední. Adresa vytočena, brána aktivována. Životní podmínky v normálu. Ještě předtím než jste však prošli bránou, před bránu se dostavil Dr. Cavanaught, neoblíbený a nesympatický, ale nadprůměrný vědec. "Doktore Cusicku, potřebujeme vaši pomoc. Nejspíš jsme něco objevili, ale nejsme si jisti. Víme, že jste technik a proto by se nám hodil váš názor," oznámil. K Mauricovi pak dodal: "Doufám, že svolíte. Jde i o váš život. Můžete si sebou vzít třeba Zelenku. Pro tentokrát." Pokud comandat svolí, je naverbován Zelenka a Cusick se odebere s Cavanaughem do konferenční místnosti. Následně tým Gama vyrazil a prošel bránou na planetu. Pokud se Alfa ocitla někde v divokém, ale krásném Boubíně, Beta v romantickém středověku, vás brána vyflusla na planetě, která vypadala jako by prošla několika útoky neznámých tvorů. Brána byly na malinké pasece, která však už zarůstala křovím. Všude kolem vás byly uschlé, či usychající stromy s minimem listů. Člověk si až říká, jak je možné, že na této planetě vůbec něco může růst. Mezi stromy jste spatřili krátery o velikosti několika desítek metrů a hloubce nejméně dvou metrů. Naštěstí bylo zřejmé, že krátery už nejsou nejmladší. Mnoho z nich bylo zarostlých křovinami, ale vždy jen po okraji. V epicentru dopadu tělesa, ať to bylo, co to bylo, neroste vůbec nic. A to v žádném kráteru. Na východ od vás se tyčí k nebi vysoké pohoří. Úpatí není dál, než pár mil. Při použití dalekohledu vás nejspíš zarazí počet jeskyní, které jsou v pohoří vyhloubeny. Zdá se, že celý horský masiv je jako ementál. Zvláštní je, že některé z jeskyní mají i několik desítek metrů v průměru. To co upoutá vaši pozornost poté, je budova, už hodně stará a rozpadlá, která je na úplném vrcholku jednoho z kopců masivu. Na takovou vzdálenost je těžké určit, o co se jedná. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dle tvých přístrojů vychází z toho nepřirozeného pohoří jakýsi energetický signál. Respektive zdá se, že tam je něco, co vyzařuje energii. |
| |
| Nějaká planeta (Těžko říct která) Otevřela jsem oči a měla pocit, že se mi rozskočí hlava. Tmu vystřídalo ostré světlo, které bolest hlavy ještě umocnilo. Měla jsem pocit, že mi někdo do hlavy nasypal žiletky a házel si s ní ze strany na stranu. Horší zjištění bylo, že jsem měla svázané jak ruce tak i nohy. Zathala jsem za pouta, ale ani o milimer se nehli. S povzdechem jsem se otočila na toho cizince co po mě vystřelil a odnesl mě sem. Seděl u vchodu do jeskyně na velkém kameni a díval se ven. Tak trochu jsem doufala že nevšiml, že jsem se už probrala. Marně. Vypáli na mě všechny otázky, které mu přišli na jazyk a nakonec se na mě otočil. Jeho pohled nebyl nikterak přívětiví a naznačoval, že je lepší s ním spolupracovat. Pozorovala jsem jeho výraz a zvažovala nejlepší způsob jak s ním mluvit. „Pocházím z Athosu. Všechny z mé rodiny zajali Wraithové a tak po svém otci vedu svůj lid. Živíme se zemědělstvím a obchodem s dalšími planetami.“ Řeknu ve stručnosti. I když vlastně tak trošku lžu. Charin, poslední moje příbuzná stále žije. |
| |
| Gama – místnost s bránou Zdá se, že můj návrh na dezerci v objevených letounech neprojde, dokonce se tu rýsuje něco jako záchranný plán. Okamžik mi trvá, než si uvědomím, že není nejlepší nápad jít na misi nalehko. Zafuním, hlavou mi projede vlak myšlenek a já vytrhnu tu nejužitečnější. „Mariňák?“ odchytím prvního vojáka s americkou vlajkou na rameni. „Kde máte výbavu? Který bedny.“ O tři minuty později si připevňuju na kolena chrániče a plním zásobníky do ostrostřelecké pušky. Gama – M8H-235 Pořád napůl v civilu, ale už řádně vyzbrojen, se připravím před bránou. Trochu se divím tomu, že nám berou člena týmu, ale když šéf vyrazil tu banshee, tak se není vlastně nad čím pozastavovat. „A jdeme na to,“ zamručím a vstoupím do horizontu událostí. Takhle rychle po sobě mi to trochu hne se žaludkem, když mě to vyhodí. Ale to už máme jiné starosti. Přesunu se bokem, zakleknu a začnu zkoumat okolí – vlastním zrakem i puškohledem. A neskrývám svoje nadšení. „Přidej se k nám, vesmír z tebe udělá chlapa, říkali...“ |
| |
| Údajně mám jít na misi Ty mozky ošklivé zelené mě ignorují. Shepprd se dokonce začal vymlouvat. To je děs, na nikoho se tu nemůžu spolehnout. Snažím se to tedy vypnout pomocí panelů, ale je mi jasné, že todéle potrvá to už mě, ale "Major" tahá někam pryč. Ale počkat, vždyť Sumner říkal, že vědátoři mají zůstat tu a hlavně bez mě se to tu . . . Má slova, ale dopadají na tu kamennou tvář toho ohavy co mi na každé planetě sebere ty nejhezčí mimozemšťanky. Nu dobrá tedy. Tady se člověk nezavděčí. Rezignovaně se jdu připravit. Vezmu si vestu a svůj tablet. ještě než odejdeme jim všem co zůstávají ukazuji co mají provést. Pak už připraven stojím u brány, kterou následně projdu s týmem Alpha. Jakmile projdeme, tak se zraky vojáků upřou na mě. Nechápavě na ně koukám. Tohle je pitomost, měl jsem zůstat na základně. Je minimální šance, že se nám podaří najít adresu, která bude směřovat . . . Mezitím vytahuji a zapínám tablet. . . . na místo, kde by se mohl nacházet nějaký život s dostatečně vyspělou tech. . . můj bože něco to našlo. Z těch kopců jde slabé energetické záření. Pohlédnu ke kopcům a pak na zbytek týmu. No vážně, já nekecám. Zadívám se na ně a vyjdu tím směrem. |
| |
| Tým Gama – M8H-235 - Akce Během klapání bot při běhu mi Irčan vykládá o lodích, které by tlak vody vydržely. Jen se v duchu pousměju pod vousy, má v hlavě chlapík podšitá, přiznám se, že i mě to napadlo, ale hned jsem to zavrhl. Můžeme se tvářit jako že z principu, ale věc se má ještě tak, že ty lodě by asi vydržely tlak, ale co z toho když je stejně neumíme ovládat a i v nich by nám časem došel vzduch. Bezpečnější cesta je přeci jen přes bránu. Nevyjádřím se tedy nijak k návrhu a shromáždíme se v hale u brány. Za chvíli už dle rozkazů, budeme mířit na další akci tentokrát se pokusit najít ZPM. Čert ví jak ta věcička vypadá, ale Cusick si bude vědět rady. Těsně před tím než jsme na řadě v průchodu bránou se k nám ještě dostaví udýchaný Cavanaught. Stále nevím jak se to jeho jméno vyslovuje tak mu pro jistotu říkám jen doktore. Čert ví čeho že vlastně je doktorem, ale tady mi připadně, že všichni jsou doktoři vševědomí nebo se tak chovají. Ale abych všem nekřivdil jsou mezinima i sympaťáci. Kývnu na znamení souhlasu na Cavanaugha a počkáme na toho Zelenku. Který si sebou přivede i kolegyni čí pomocnici. Co vím tak je to Čech pamatuju si i pár slov do těch kluků z Přerova co jsme s nima spolupracovali v Afganistanu. Počkám až přijde a pak ho oslovim Česky: „Achoj picho vole Nazdraví kurfa!“ Tím je moje zásoba českých slov vyčerpána, když nepočítám názvy alkoholu jako je „šlivovica“, „pivo“ a „marhula“ a projistotu s vítězoslavným úsměvem pokračuji v angličtině. „Dobrý den doktore. Snad jsem si to zapamatoval dobře spolupracovali jsme v Afgánistánu s Čechy tak mě naučili alespoň český pozdrav. Doktorko těší mě. Jinak já jsem Maurice, tady Laura a Shaun. Snad najdeme co hledáte.“ Přátelsky se usměji a kývnu na něj a jeho krásnou kolegyni. Pak už zazni signál a my jdeme skrze bránu. Vstupuji jako první jak se na velitele sluší neboť ten má dávat příklad. Pak nás to už jen vykopne na planetě podobající se bojišti u ToraBora nebo partyzánským skrýším v Alžíru. Počkám až všichni zaujmou pozice a pečlivě zkoumám dalekohledem terén, budovu, jeskyně i cestu k ní. Přepnu dalekohled i na infra a i pohybové senzory okotlím, abych našel cokoliv co by ukazovalo na život, pohyb či cokoliv co by nám mohlo být relativně nebezpečné. Zaslechnu Irčana a jen pobaveně k němu prohlásím: „A co není to pravda? Máš v kalhotách pipinku místo šulínka nebo co?“ Ještě mi proletí hlavou jak to je asi s Cadmanovou copak ta má v kalhotech či spíš kalhotkách a co z ní udělá vesmír, ale nahlas to neříkám. Jen se po ní mrknu s drobným úsměvem toho jemně škodolibého a rošťáckého typu Pak už jen zvolím cestu k budově na kopci a vyrazíme. Zahlásím ještě: „Pořadí stejné jako minule Irčan první jako průzkum, pak já, pak Zelenka, Robertsová a Laura nám jistí záda jako zástupce. Tím je Zelenka nejvíc krytý a zároveň náš postup dostatečně rychlý. Tak deme deme nezdržujeme se. Shaune oči na stopkách vidíš jak to tu vypadá číhat tu na nás může cokoliv nejvyšší obezřetnost. Tak akce“ |
| |
| Mise?? Otočím se a jdu vrátit věci tam, odkud jsem je vzal. Nemusím nijak spěchat. Všechna naděje pro Atlantis je teď v rukou týmů, které půjdou mimo základnu. Vyjdu po schodech a zastavím se u okna. Teprve teď si všimnu, že je se mnou Anne. Neříkám nic, jenom uvažuju. Z úvah o beznaději, smrti a Anne mě vyruší jeden člen technického personálu. Říká, že mám nahradit vědeckého pracovníka v týmu gamma a že mám být okamžitě nachystán ... a že prý to je rozkaz. Otočím se a chcu si zase vzít své věci když v tom uslyším: "A pro vás to taky. Tady nebudete nic platná a tam aspoň můžete nějak pomoc." Za chvíli už stojím u brány, za chvíli se připojí i Ann. V jedné ruce mám tablet, v druhé energetický a radiační měřák, v kapse náhradní brýle a několik energetických tyčinek. Co je zas doprdele tohle ?!? Moje rekce na frantíkův pozdrav je velmi rozpačitá a čekám, co z něho vyleze dále. naštestí už mluví anglicky a vypadá vcelku normálně ... teda na zelený mozek. Dostáváme povolení k průchodu bránou. Na druhé straně hned zkontroluju, jestli mě to zařízení přeneslo v pořádku a tak jak mělo, a když ucítím že ano, podívám se směrem od brány. "No ty vole ... " Na jinou reakci se prostě nevzmůžu. Země samý kráter, žádné známky života a jedinou zajímavou věcí je skupina hor v pozadí. Hned mi začne pípat dozimetr. "Je tu mírná radiace pánové, ale nic nebezpečného pro člověka ani pro menší zvířata." Vypadá to, že ta radiace vychází se středu těch kráterů. Asi proto tam nic neroste Rozhlížím se po okolí a sleduju, jestli zde není ještě něco, co vyzařuje nějakou energii. A je ... když zamířím měřák na kopce, ukazuje to malou energii neznámého typu. Otočím se na Maurice: "Komandére, ty hory, nebo co to je, vyzařují nějakou zbytkovou energii. Myslím že by stálo zato to prověřit." |
| |
| Mise – Gama Team Poté, co společně se Zelenkou zprovozníme bránu se mohou první týmy vydat na misi. Nějak jsem se přidala k Zelenkovi. Cítím se mnohem lépe, když mám něco na práci. Alespoň nemyslím na to, že bych se mohla každou chvíli utopit! Z mých úvah mě tentokrát probere jeden technický pracovník, který oznamuje Zelenkovi, že jde na misi s týmem Gama. Jaké je mé překvapení, když se technik otočí i na mne a poví mi, že jdu taky. Zmůžu se jen na obyčejné: „No tak jo!“ Hodím na záda batoh s lékařskými věcmi. Jako lékař je na misi přece musím mít. Kdo ví, co se může stát na ostatních planetách. Pochybuji, že by tady v galaxii Pegasus byli všichni příjemní, milí a hodní. Poté už se Zelenkou směřuji k týmu Gama. Vede jej nějaký Francouz. Poměrně vykulím oči, když na Radka vyvalí něco česky. Sice tomu ani za mák nerozumím, ale dojem to udělá. Já se můžu zahrabat pouze se znalostí Latiny. „Těší mě,“ odvětím na Mauricův proslov a lehce se pousměju na všechny členy týmu. Můj zrak chvíli spočine na Lauře. Je to vždy příjemná změna, když je voják žena. Druhý průchod branou během jednoho dne. To se mi na Zemi nikdy „nepoštěstilo“. Nemůžu říct, že bych ten pocit rozložení a znovusložení nějak milovala. Ale rozhodně je to zajímavé… Pohled na planetu nebyl nějak příjemný. Rozhodně to nebylo místo, kde bych si postavila letní vilku, kdybych na nějakou měla prostředky. Podle instrukcí velitele se zařadím za Zelenku a před Cadmanovou. K Zelenkovi pronesu: „Jsi si jistý, že ta radiace je mírná a neškodná? Ujišťuji tě totiž, že nemoc z ozáření není zrovna nejpříjemnější onemocnění pod sluncem,“ zvednu hlavu k obloze a tišeji dodám, „nebo jinými hvězdami.“ Poté poslušně kráčím s týmem a co nejvíce se snažím, abych nebyla přítěží… |
| |
| Mise - pokračování Moje slova o radiaci vzbudila u doktorky docela zájem. A začla mi dokonce tykat ... To ja fajne ... usměju se na ni a řeknu: "Neboj. Záření tady je rozmezí 25 - 100 mSv tudíž aby nám to mohlo nějak ublížit, museli bychom by tu být několik desítek hodin, spíše však dní. Mimochodem ... říkej mi Radku." Toto sdělení doktorku uklidnilo. Po mém prohlášení o energii vycházející z kopců jsem se podíval na komandéra a ten zahlásil postup tím směrem. Zařadím se toho divného Ira a Francouze, a mnou jde Anne a za ní nějaká vojačka. Celkem štestí tohle .. Vyrážím v ruce držíc měřák a snažím se, ať nikoho nezdžuju. |
| |
| SGA - mise Gamma Kývnu Mauricovi souhlasně, jasně dal na srozuměnou kdo, co, kde a jak. Než se otevře červí díra, tak se nervozně oklepu a přešlápnu si na místě. P90 je zajištěná. Možná bych ji měla odjistit, člověk nikdy neví, co na druhé straně potká ale pak z bezpečnostních důvodů a jelikož přede mnou půjde Zelenka, nechám P90 tak jak je. Projdu bránou a na druhém konci, jakmile odezní žaludeční nevolnost trvající tak pět vteřin, začnu kontrolovat terén kolem nás. Vypadá to dobře. Prozatím. Sleduji naši novou posilu, mladičkou doktorku. "Jestli to je vaše první mise, tak vám dám jednu dobrou radu. Když se střílí, tak se snažte být nenápadná a co nejvíc se vtěsnat do země. To pomáhá." mrknu na ní. "Poručík Laura Cadmanová, jsem zvyklá jak na oslovení příjemním, jménem i hodností. Vyberte si." Postoupíme dál od brány. Zelenka zdržuje. "Doktore, jestli se budete takhle zmateně míhat přede mnou, neručím, že až tu P90 odjistím, že to nedostanete do zadku. Aspoň máte motivaci pro rychlý přesun." mile se něj usměji a pak shlédnu k vlajce, co má na paži. "Hezká, to je odkud?" typicky americký postoj, že co je za oceánem, nás nezajímá - kromě Ruska, jsem předvedla v plné parádě. Jejich rozhovor o radiaci nechám bez odezvy. Dokud mi nezačne být nevolno, tak mě zajímá jedině to, jestli z okolí nevykoukne nějakej zloun. |
| |
| Zelený mozek Motivaci?? Si dělá prdel ne... Trošku nervně se na ni osopím: "Víte slečno, ja jsem tu jel kvůli toho co mám v hlavě, ne proto, že umím rychle běhat, a skákat, jak někdo píská. A mimochodem ta vlajka ... to je vlajka České Republiky ... ale to vám pravděpodobně nic neříká." |
| |
| Gama – M8H-235 Mauricův rozkaz jsem přijal tichým kývnutím a rychlým postupem si brzy získal náskok. V kolenou to trochu táhne, ale naštěstí ještě nepraská. „Slyším vás i já,“ upozorním dole dovádějící mozkovny vysílačkou. Ukecanější lidi jsem na bitevním poli neviděl. Přidřepnu za jeden středně velký balvan, abych zase zkontroloval horizont. Podívám se i tam, odkud jsme přišli, jestli nám někdo nejde do zad. A pro jistotu překontroluju, jestli tu v okolí máme zadávací zařízení. Aspoň bych se nemusel vracet do toho potopenýho muzea. |
| |
| Gama Tým - M8H-235Postupovali jste vpřed a cestu vám neztěžovalo téměř nic. Až na pár větších kamenů, které jste museli obcházet a na holé bezvětvé kmeny stromů kolem. Ani jeden z nich nemá kůru, což je zvláštní, ale třeba je to pro ně přirozené. Za nějakou chvíli jste dorazili k úpatí masivu a za celou cestu sem jste nepotkali ani živáčka. A to doslova. Ani hmyz, ptáci, prostě nic zde nežilo. Samotné úpatí kopců bylo proděravěno dírami. A skutečně průměr některých z nich byl ohromný. Jeden z nich se zdál mít dokonce na 40 metrů v průměru, což je opravdu velká jeskyně. Směrem nahoru k budově nevedla žádná pěšina, žádné schody a sráz se postupně kolmil až měl hodně ostrý úhel po kterém by nebylo bezpečné lézt. Sice sem tam byl nějaký kamen a strom, či další díra, ale kopec byl pokryt sypkou půdou, která se drolila pod rukama i nohama. Zkušený horolezec s vybavením by s tím neměl problém, ale vy... Pokud někdo z vás nakoukl do nějakých jeskyní na úpatí kopce, zjistil, že jeskyně má pevné podlaží a i stěny se zdají být z kvalitního kamene, který toho dost vydrží. Avšak neviděli jste konec. V jeskyních byla tma jak v pytli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zachytáváš jakési energetické stopy z vnitřku jeskyní. Signály jsou velmi slabé a je jich spousta, jako by tvořili síť, či co. Z venku toho ale pravděpodobně víc nezjistíš. Též se zdá, že při přiblížení k hoře se lehce zvedla radiace, stále není smrtelná, ale navýšení zde je. |
| |
| Gama – M8H-235 Jako průzkumník jsem se mohl úpatím pokochat první. Chvíli jsem jen tak pozoroval okolí, sledoval, kam až se to táhne a jestli někde není schůdná cesta, a pak jsem se šel podívat do ústí dvou blízkých jeskyní. „V nejbližším okolí čisto,“ zašumí ve vysílačce můj tichý hlas, „ale nahoru nevylezeme, aspoň ne z týhle strany. Ty jeskyně asi někam vedou. Podívám se v okolí po stopách.“ A jak řeknu, tak udělám – hodím s pušku na popruhu přes rameno, vytáhnu zat a začnu obezřetně zkoumat půdu u vstupu do tunelů. Nestydím se klacíkem rozrýpnout případný bobánek, který by tu mohli emzáci zanechat. Kdysi jsem na pár mimozemšťanů narazil a pár se jich pokusilo rozrýpnout mě. |
| |
| M6L-439 - První mise Vše je připravené a nyní je už jenom na nás projít branou. První mise v neznámé galaxii s neznámými lidmi a v neznámém prostředí. Co může být více vzrušujícího a parádnějšího, než právě takováhle mise, kde víte o všem úplný ... nic. Ještě před pár týdny jsem ani nevěděl, že nějaká hvězdná brána vůbec existuje, že je ve vesmíru vůbec nějaký život mimo nás, apod. a nyní zrovna takovejhle vodvar. Na svou práci si nemůžu si stěžovat. |
| |
| Alfa Srdce mi zaplesá, když se nevynořím v pustině ani džungli, ale v normální krajině. To, že jsou podmínky v pohodě, totiž ještě nemusí znamenat, že jsou v pohodě pro mě. A já už prales nikdy v životě nechci vidět. Jen mi není jasný, jak na celý planetě máme najít nějaký to jejich zařízení. Proto to přenechám těm, co tomu rozumí. Možná. Já se, stejně jako na svý první misi, stavím zase do pozice vojenskýho doprovodu. Ale všechno lepší, než hebnout pod masou vody. To si říkám neustále. Výjimečně jsem měla šťastnej los, tak doufám, že mi to štěstí aspoň pro dnešek vydrží. Hlavně když tu není Cusick, aby mačkal tlačítka na mimozemských počítačích. Fajn, takže ke kopcům. Radši odjistím zbraň. Tentokrát bych se s domorodcem nevybavovala jako ta trhlá holka. Díky bohu, že ji tu nemáme. I když... mohli bychom ji vyměnit za to zařízení a nemuseli ho krást. Takhle bych mohla být na pořadníku maximálně já. No, horší než ve Španělsku by to bejt nemohlo. Tam se ze světlovlásek můžou zbláznit. "Máme něco na výměnu, pokud tam někdo bude? Nebo jim to prostě šlohnem?" nadhodím polohlasem. Tuším totiž, že jestli dojde na handlování, hodí to na mě. A) protože jsem ženská, B) protože jsem lingvista. Anebo v opačným pořadí důvodů, to je fuk. |
| |
 | Jen další planeta Sedím na kameni a civím do krajiny. Už se chci zvednout a jít obhlídnout bránu a pasti, když se Teyla probudí. No konečně, bleskne mi hlavou. Rychle vychrlím své otázky a dostanu i uspokojivé odpovědi. "Athos, nikdy jsem o něm neslyšel." Řeknu stroze a dál si jí prohlížím, pak pokračuji, "nemusíš se bát. Nemám v úmyslu tě zabít. Teďka tě tady nechám, jsi tu v bezpečí, a dojdu prohlídnout cestu k bráně. Když to bude bezpečné, naříznu ti pouta a odejdu, než se z nich dostaneš úplně. Zatím tu seď a nesnaž se utéct." Při těch slovech se zvednu, ucpu jí pusu a odejdu z jeskyně. Snad jí tu nikdo nenajde, když budu pryč. Dám se oklikou na cestu k bráně. Zbraň si nastavím na plnou sílu a jdu svižně dál. Už jsem skoro u brány, když uslyším hlasy. Kdo tady co do pr*ele dělá?! Prolítne mi hlavou a skryju se ve porostu. Pomalu se připlazím k mýtině a prohlížím si nově příchozí. Wraithové to nejsou! to je dobře! Zbraň nastavím opět na omráčení. Kdo jste lidi?! Rozhodně nepatříte k té Teyle! Když vidím, že jdou směrem ke kopcům tiše je sleduji a čekám, co bude dál. |
| |
| Beta tým --> M2S-748 Druhý průchod branou za několik posledních hodin nebyl příjemnější než ten prvý. Terhi se oklepala a naznačila svým lidem, aby rozvinuli formaci. „Baggersi, zajistěně levé křídlo, Forde, vy pravé. Lewisy, vy se mnou,“ řekla po krátké rekogniskaci terénu a společně se svým jediným vědcem za pomoci dalekohledů pozorovali okolní krajinu. „Dobytek, kamenné stavby, oblečení jak z doby křasťaství, tady to nevypadá na Z'dPíeM,“ okomentovala to nadporučík a ohlédla se po svém vědci. „Zajistit bránu, Ford, Baggers, za mnou. Sestoupíme do vesnice a zkusíme zda přeci jen Antici tu nenechali nějaký ten předsunutý bod.“ Terhi vykročí směrem k cestě pro povozy, zbraň v rukou, odjištěnou, s úsměvem a písní na rtech. |
| |
| Čím dál tím líp Díky Bohu že vypadnul. Pomyslela jsem si jen, co odešel a hned na to jsem se začala snažit dostat z těch pout. Svázal je opravdu dobře to jsem mu musela nechat ale i tak nebyli zas tak dokonalé, abych se z nich nemohla dostat. Ještě chvíli jsem rumplovala s provazem ve snaze se osvobodit, než konečně povolil. Provazy na nohou už jsem si sundala snadno. Vyšla jsem z jeskyně ven a prohlížela okolí, jestli ten cizinec nezůstal poblíž, aby si byl jist, že nikam nepůjdu. V blízkém okolí jsem ho nezahlédla a ani nezaslechla, takže jsem se rozběhla pryč od jeskyně. Těžko říct kam jsem běžela, protože mě vedl instinkt. Po určité vzdálenosti, kterou jsem uznala za bezpečnou, jsem z pomalila do kroku a bedlivě prohlížela okolní krajinu. Byl tu poměrně klid a i výhled od jeskyně napovídal tomu, že tato planeta nebude osídlená, což mi hrálo do karet. Nemusela jsem nic řešit s domorodci a ani se obávat Wraithů stačilo by jen najít kruh předků a vrátit se domů. |
| |
| Atlantis - CusickOdešel si s Cavanaughem a ten ti ukázal problém, který už předtím objevil McKay. O několik pater níže něco, či někdo spotřebovával příliš mnoho energie. Místo Shepparda tam měl zajít doktor Beckett, ale k tomu se očividně tato informace nedostala. "Někdo tam musí zajít a vypnout to, nebo nám energie nezbude ani na těch pár hodin, co vypočítal McKay," oznámil ti a bylo zřejmé, že on a ani nikdo z jeho týmu se do toho moc nehrne. "Můžete si sebou vzít mariňáky," dodal druhý vědec. Pravděpodobně i jeho napadlo, že tam dole může být něco víc, než jen odčerpávání energie. Avšak hned poté k vám přišla jedna z vědkyň a ač to nezamýšlela, situaci objasnila: "Neviděl někdo z vás doktorku Wilsonovou? Nevrátila se s ostatními, když byl dán rozkaz. Co, když se jí něco stalo?" Atlantis - Dr. WilsonováZdá se to jako chvíle, ale přitom možná už uběhla celá hodině. Stojíš na pultíku v uzavřené místnosti a pouštíš si záznam hologramu. Je to úchvatné. Pro tebe jako pro archeologa je to studnice informací. Před tebou na holografickém pódiu stojí antická žena a odříkává historii posledních let Atlantis. Vše je doprovázeno záznamy map a živých obrazů. ".....Nepřátel bylo příliš mnoho. Brzy nás přečíslili a my nebyli sto ochránit světy, které jsme kolonizovali. Museli jsme evakuovat co nejvíce našich lidí na Lantanu, kde mohli být ukryti pod štítem města. Brzy jsme však zjistili, že evakuace je problém. I když jsme vysílali těžce ozbrojené lodě k našim koloniím, mnoho z nich bylo početnějším nepřítelem přepadeno a zničeno. Spousta našich lidí se nikdy nevrátila. Nakonec, když se vrátili všichni přeživší, bylo rozhodnuto, že už déle nebudeme zůstávat v obléhané městě. Město mělo být potopeno na hladinu oceánu a my jsme se rozhodli odejít bránou zpět na Zemi...." Záznam pokračoval dál a jasně z něj plynulo, že Antikové, či Lantaňané, jak si sami říkali, prohráli válku s nějakým strašným nepřítelem. |
| |
| col. Sumner + Alfa tým + RononPlukovník odkývá McKayův nález a jen dodá: "Doufejme, že v těch kopcích někdo zapomněl ZPM. Nezdá se, že by tu kdy byla nějaká vyspělá civilizace." Ale to už Sheppard rozdává rozkazy a plukovník na ně jen kývne hlavou. Je to Sheppardův tým a on i když je nejvyšší velící, ctí jeho pozici velitele týmu. Je ale jasná, že kdyby nesouhlasil, řekl by to dosti jasně. "Nebojte, zde nejspíš nikdo nežije. Těžko budeme mít s kým obchodovat. A pokud přece, bude to na vás. Nejste voják a ani ... ší..ehm...vědec," dodal a po očku mrknul na Rodneyho, "navíc jste žena. Je pravděpodobnější že k vám budou vstřícnější." Celý tým se přesouval do podrostu lesa. Bylo zde hned několik stezek, od pohledu zřejmé, že zde žijí nějací živočichové, kteří je vyšlapali. Po jedné z nich, která vede ke kopcům, jste se vydali. Kopce se začali přibližovat a brzy dostávali podobu pravidelných homolí,...až příliš pravidelných. Navíc se zdálo, že i okolí kopců, tedy těch homolí, je příliš pravidelné. Brzy jste se ocitli na stezce, která vedla přímo k jednomu z kopců. V dálce jste viděli několik otvorů ve skále ve výšce několika desítek metrů. Nebylo jich moc, ale bylo zřejmé, že tam pár jeskyní je. Je možné, že budou i v nižších patrech, ale ty jste přes hustou džungli zatím vidět nemohli. Ke kopcům vám nezbývalo více než pár set metrů, když jste slyšeli prapodivné svištící zvuky někde za vámi. Ozývající se směrem od Hvězdné brány. Brzy poté jste spatřili kousek od vás jakýsi pohybující se stín. Plukovník na něj ihned zamířil, ale stín zmizel a následně se objevil kousek vedle McKaye...jako nějaké přízraky. Hned poté jste spatřili jakýsi létající objekt, nejspíš stíhačku, která prolétla nad lesem nedaleko od vás. "Kryjte se," rozkázal plukovník a sám sledoval s připravenou P90 okolí. Jen co se obvil přízrak, či co to bylo, spustil na to palbu. Ten však hned poté zmizel. TeylaZ pout si se dostala s obtížemi, ale nakonec přeci jenom. Ihned si se vydala do džungle po jedné ze stezek a doufala jsi, že se dostaneš ke Kruhu Předků dřív, než se vrátí Cizinec. Vše probíhalo dle plánu do té doby, než se začali stezky dělit a křížit. Otočila se a za tvými zády se tyčily pravidelné homolové kopce s jeskyněmi, ze kterých si vyšla. Tuto planetu jsi neznala, to bylo zřejmé. Tyhle kopce by sis pamatovala. Avšak dřív než sis stačila vybrat cestu, po které se vydáš, slyšela jsi ony nezapomenutelné zvuky, které vydávají Wraitské darty. Chvíli na to jsi slyšela i střelbu z místa, které nemohlo být dál, než pár desítek metrů od tebe. Někdo střílel buď po Wraithech a nebo, což si předpokládala spíš, po přízracích, které vytváří. |
| |
| Atlantis Nečekal jsem, že budu muset během několika minut projít znovu bránou. Ani jsme se nestačili vybalit a už musíme zase pryč. Psychicky jsem se na to připravil docela rychle. O to je to větší překvapení když přijde Cavanaugh s tím, že mě potřebují. Krátce se kouknu na Lequeuxe jestli dá svolení a hned potom odejdu s Cavanaughem. Během cesty mi vysvětlí co se děje. Jenom kývnu, že je mi všechno jasné, ale nic víc neříkám. Jasně, kdo jiný by měl nasazovat svůj život! Nejradši bych jim něco řekl, ale nemělo by to cenu. "Dobře, dejte mi pár mariňáků!" Jsou hodní, že tak myslí na mojí bezpečnost. Na tabletu si vyjedu mapu, abych věděl kudy máme jít. Netrvá mi to dlouho, proto můžeme i s mariňákama vyrazit do opuštěných chodeb. Rád je nechám jít první a jenom jim říkám cestu kudy mají jít. Cesta netrvá zas až tak dlouho. Narozdíl od našeho týmu jsou tihle lidé potichu. Nevím co si o nich mám myslet, ale radši také nic neříkám, kdyby s tím někdo z nich měl problém. Když se blížíme k místu odkud tak rapidně klesá energie, uslyším hlas nějaké ženy. Jeden z Mariňáků máchne rukou, abychom zastavili. Během toho co zajišťují oblast se zaposlouchám do ženského hlasu. Po chvíli mi dojde co to asi bude. Vylezu ze svého úkrytu a vstoupím do místnosti s hologramem. No myslel jsem si, že to je jenom nahrávka na obrazovce a né přímo hologram, tohle je však lepší. Koukal bych se společně s doktorkou, ale vzhledeme k tomu, že energie rychle klesá, nejde to. Po vstupu do místnosti si odkašlu, aby si mě doktorka všimla. "Můžu vás poprosit, abyste se vrátila do řídí místnosti? Hologram budeme muset prozatím vypnout!" Nechci být na doktorku nijak hrubý. Je dost možné, že jí nefunguje vysílačka a že neslyšela instrukce od Elizabeth. "Budeme to muset vypnout!" Ještě dodám k doktorce a čekám až opustí místnost. |
| |
| Tým Beta Po celou dobu pobytu na atlantidě, jsem se řídil rozkazy. Pak mi řekly že půjdu s Týmem Beta na jinou planetu. Zamíříl jsem k bráně, kde jsem počkal na ostatní členy Bety. Pak jsem vyrazily na misi. Po projítí bránou se rozhlížím po okolí. Připadá mi to jako kdybych byl někde ne Zemi, ale nejsem. Umístím se na pozici, kterou mi přidělila velitelka tohoto týmu. Celou dobu mlčím. Pak je další rozkaz o tom že mám jít s Baggersem a velitelkou do vesnici. Jdu tedy. V ruce mám odjištěnou P90 a jsem připraven, kdykoli začít střílet. Ostražitě se rozhlížím po okolí |
| |
| Alfa To by mě zajímalo, co podle něj teda jsem. No, ale řekl to jasně - ženská. To se zatím přehlídnout nedá. Ale že bych měla nějaký smysl pro vyjednávání, to se říct nedá. Leda teroristickej, s pistolí u hlavy nebo nožem u krku. Taky hned zamířím na to, co se mi mihlo v periferním vidění. Ale nikde nic. Nepříjemně mi to připomíná pronásledování domorodců tam v džungli. Taky je nebylo vidět, ale jejich kameny lítaly až moc... pravdivě. "Jestli jsou zdejší, moc šancí nemáme. Ty svině si s cizákama vždycky hrajou," zavrčím tiše. Mohli do mě rvát prášků, kolik chtěli, ale vzpomínky mi nevymazaly. A protože to byl velice traumatizující zážitek, není divu, že mi najednou přeplo. Doposud jsem byla klidná, dalo by se s přimhouřenýma očima i říct, že vstřícná. Teď se tvářím jako někdo, kdo by bojoval i s plastikovou vidličkou - a vyhrál. Sleduju okolí skrz zaměřovač. Je divný, že jsem neslyšela charakteristickej zvuk, jak kulky trhají maso, neslyšela jsem řev... nic. Postavím se zády k zádům jednoho z našich dvou profi vojáků. Neznat SG a všechno, řekla bych, že jsou to prachsprostý kouzla, nebo halucinace z nějaký látky, co je v ovzduší. Takhle to může být jen nějaká technologická ojebávka... nebo ty halucinace. "Radši bych nestřílela," řeknu navzdory tomu, jak sveřepě držím zbraň. "Jednak pak těžko vyhandlujeme ZPM, pokud ho mají, druhak... em... techniku," nevím, jak se jmenuje a nebudu se kvůli tomu otáčet, ne v týhle situaci, "nezachytil ten krám něco? Neznámej plyn, neznámou technologii..." |
| |
 | Atlantis Bože, to je úžasný... a stačilo to jenom zapnout... žádný hodiny a dny s lopatou... a je tu všechno! honí se mi nadšeně hlavou, zatímco pozorně sleduji záznam hologramu a ukládám si do paměti všechno, co říká. "Zpět na Zemi... takže původně pocházejí ze Země?" nakrčím zamyšleně čelo, ale dál věnuji záznamu plnou pozornost. Zajímalo by mě, jestli je ten nepřítel, který porazil Antiky pořád tady... a pokud se mu povedlo porazit Antiky, tak musí být o mnoho silnější než Goauldi... to by mohl být závažný problém... možná by bylo dobré na sebe moc nepřitahovat pozornost... přemýšlím, když v tom za sebou uslyším odkašlání. Trhnu sebou a překvapeně se otočím. "Vypnout?" zeptám se hlasem, který zní, jako by mi někdo vzal nejoblíbenější hračku. "Dobře... moment." zklamaně potřesu hlavou a rychle vypnu hologram. "Co se vlastně děje? Proč se to muselo vypnout? Objevil se nějaký problém?" zeptám se znepokojeně, když vycházíme z místnosti. "Dozvěděla jsem se dost vážné informace... Vypadá to, že Antikové odtud odešli, protože je porazil nějaký nepřítel a hrozilo jim zničení!" potřesu hlavou. "Samozřejmě, už je to opravdu dlouho, ale je docela dobře možné, že v téhle galaxii pořád někde je..." dodám znepokojeně. "Proč jste mě vlastně nezavolali vysílačkou?" napadne mě po chvíli. |
| |
| Atlantis To jsem ani nečekal Usměju se když vidím doktorku. Ještě kývnu na její slova o vypínání a pozoruji jí jak pracuje s klávesnicí. Čekal jsem nějakou brýlatou doktorku s mastnými vlasy a místo toho... "Rychle nám klesá zdroj energie a v okrajových částech kolabuje štít. Musíme co nejvíc šetřit energií a hologram je velký žrout!" Jsem rád, že jsem jí to nemusel opakovat dvakrát. Jsou tu jistě tací, kteří by dost držkovali. "Hned jak se vrátíme do řídící místnosti, oznámíme to doktorce Weirové" Popravdě sám nevím co si o takovém nepříteli mám myslet. Jediný velký nepřítel, kterého jsou kdy potkal byly indiání v bederních rouškách a i tak byly dost nebezpeční. Ještě předtím než se vrátíme do místnosti s bránou povypínám po cestě všechna světla. |
| |
| Proč zrovna já?! Zastavila jsem se na jedné z mnoha rozcestí. Musela jsem si přiznat, že jsem dokonale ztracená. Otočila jsem se zpět k místu, odkud jsem vyběhla abych se ujistila, že Cizinec není za mnou. Nebyl tam což mě uklidnilo ovšem tento pocit se hned rozplynul, jakmile jsem zaslechla nezaměnitelný zvuk wraithských stíhaček následovaný podivným zvukem, který jsem nikdy neslyšela, avšak tipovala jsem ho na zvuk střelby. Bylo víc než zřejmé že ten někdo střílí po iluzi, kterou wraithské stíhačky vytváří aby, jste odhalili svojí pozici a oni vás mohli zajmout. V tuhle chvíli se mi naskytla velmi problematická otázka: Pomoct nebo ne? Váhala jsem nad tím, protože by mě to mohlo stát život v obou případech. Když půjdu k místu, odkud střelba vycházela může mě ten někdo zabít nebo to v lepší případě bude Cizinec. I když pochybuju, že by byl tak hloupý a střílel po stíhačkách. Druhá možnost je, že půjdu najít Kruh předků a budu doufat, že po cestě k němu nenarazím na stíhačky, které by mě mohli zajmout. Sakra. Pomyslela jsem si a přes velké opravdu velké sebezapření jsem se potichu rozeběhla k místu, odkud vycházela střelba. Pomalu jsem se připlížila k jednomu z mnoha stromů, který mi poskytoval dobrý úkryt před lidmi pode mnou. V životě jsem neviděla nikoho takto oděného ani ty zbraně. Poslední dobou toho bylo až příliš moc nového a to mě děsilo, ale snažila jsme se uklidnit slovy svojí nejlepší přítelkyně Charin. Někdy mě její moudrost až zarážela. Ozval se další výstřel ze zbraně těch lidí a já ač totálně netuším, proč jsem vyletěla ze svého úkrytu. „Nestřílejte!“ Vykřikla jsem na ty lidi a stala se tak jejich novým cílem pozornosti. Ztuhla jsem, když mi došlo, co jsem udělala. Byla to snad ještě větší hloupost, než to když jsem se dobrovolně postavila do rány tomu Cizinci. |
| |
| Alfa tým - Kontakt Šplháme tedy, podle Rodneyho informace o jakémsi zachycení energetické stopy z oněch kopců, dál vzhůru. Všechny ty kopce se zdají být až přespříliš pravidelné, až skoro umělé. To by však spíše mohlo znamenat výskyt nějaké civilizace se ZPM. Ovšem dost času na nějaké předběžné závěry, spíše bychom se tu na neznámé půdě měli pohybovat více než obezřetně, a i když to tu vypadá na úplně prázdnou planetu, pořád jsme v úplně jiné galaxii, na neznámém místě a to už vypovídá samo o sobě. |
| |
| Atlantis "Kolabuje štít?" vyhrknu zděšeně a zastavím se. "To znamená, že se to tu zaplaví? Ale vždyť to tu vydrželo tak dlouho... tolik energie jsme přece nemohli spotřebovat..." zmateně potřesu hlavou a poté pokračuji v chůzi. "Ale moment... když se to tu zaplaví, tak to zničí celou databázi a všechny informace... pane bože..." prohrábnu si rukou vlasy. Všechny ty informace o Anticích... celé jejich vědění... nemůžeme to přece ztratit hned, jak to najdeme... pomyslím si zklamaně a zrychlím krok, abychom byli v místnosti s branou co nejdřív. "A máme nějaký záložní zdroj energie? Nebo alespoň nějaký plán?" obrátím se tázavě na doktora Cusicka. Ten záhadný nepřítel, který porazil Antiky se mi najednou jeví jako hodně vzdálený... napadne mě. |
| |
| Tým Gama – M8H-235 - Akce Poslechnu si hlášení od Irčana a také informace od Zelenky nás směruje k těm jeskyním. No co se dá dělat podíváme se do jeskyní. Pokývnu si hlavou možná spíš jen pro sebe než pro ostatn a do vysílačky řeknu: „Tak ok směr ty jeskyně jestli tam nic nenajdeme můžeme pak zkusit tu horu k temu baráku obejít. Jinak Shaune projeď tu jeskyni infravizí a jdeme. Vaši vědci nás můžou nasměrovat do které nejdřív.“ Pak vyčkám na vyjádření Zelenky a jeho kolegyně a jdeme do té jeskyně kterou určí. Obezřetně našlapuji za Shaunem s připravenou zbraní a vstupujeme do útrob jeskyně.... |
| |
| Nějaká planeta Chvíli sleduji skupinku, když nad námi proletí wraithská stíhačka. CO?! To už? Proletí mi hlavou a rychle se rozhlídnu. V tomhle hustém porostu toho moc neudělá...brzy tady budou pěší lovci. Mé myšlenky přeruší pohyb u stromu, kam okamžitě zamířím. Vzápětí si vynadám, neboť to byl jen přízrak. Pomalu se vydám na odchod, když uslyším známý hlas. Říkal jsem jí, ať tam zůstane, že je v bezpečí. Zase se vrátím ke skupince. Co s tebou holka? Ještě tě nezastřelili, to je dobře. Evidentně to nejsou horký hlavy, jinak už bys byla o pár kilo těžší. Napadne mě, když je sleduji. Na tohle není čas. Nejlepší způsob, jak jim pomoc je přesunout se na další planetu a tam připravit nové pasti! Snad sejmu i lovce a oni nikoho nepotkají. S těmito myšlenkami se vydám na odchod. Když se trochu vzdálím, najdu si nějaký pěkný strom a na něm se schovám. Tak pojďte! Už čekám. A dívám se směrem k bráně. |
| |
| Atlantis Na malou chvíli se také zastavím, aby mě mohla doktorka dojít. Chápu, že je poněkud vystrašená, kdo by nebyl. "Město tu je hodně dlouho a ano, s nějvětší pravděpodobností se město opravdu zaplaví, pokud nějaký z týmu nenajde ZPM" Nejsem si zcela jistý jestli doktorka ví co to je, ale nechce se mi jí to teď vysvětlovat. Musíme se rychle vrátit k bráně. Dál se tu už tedy nezdržuju a rozejdu se stejně rychlým krokem jako předtím. Při zmíňce o zatopení databáze jenom kývnu, ale nevyjadřuju se k tomu. Štve mě to snad ještě víc než jí. "Naquadahové reaktory nedokážou pokrýt všechno, podařilo se je propojit s bránou." Konečně dorazíme zpět do místnosti s bránou, kde se to zatím moc nezměnilo. Kývnu na doktorku, aby mě následovala a vyběhnu po schodech nahoru, kde jsou ostatní vědci. Určitě tam někde bude i Elizabeth. "Problém s energií je vyřešen, doktorka stačila zjistit docela zajímavé informace!" Trochu poodstoupím, aby mohla říct svůj objev Elizabeth a sám hledám pohledem Cavanaugha, který mi dal tenhle debilní úkol, který by určitě zvládl udělat sám... |
| |
| Alfa Zády k sobě mi ani nemusel říkat, to jsem už udělala. Technik si zjevně nasral do kalhot, protože mi nebyl schopen dát žádnou odpověď. To mě trochu rozladilo. Protože i když na nás ty přízraky nebo co neútočí, znervózňujou mě. Nestřílím na ně - jen vždycky zacílím, jako bych čekala v zrcadlovým sále, až se objeví ten, kdo háže všechny ty odrazy. Když na nás někdo vykřikne, málem mi selže pistole, jak se tak říká. "A to jako proč? Radši ty sračky okamžitě vypni!" Možná je to volavka. Když zjistili, že jsme prokoukli tu jejich techniku... Co já vím, na jakou pošahanou planetu jsme dorazili tentokrát. A je to opravdu náááhoda, že se tu ta ženská objevila společně s těma stíhačkama a přízrakama. |
| |
| Víc než jen malé množství problémů Oni opravdu neví co to je. Probleskne mi hlavou jako první mezi tím co stojím přimražená na svahu. Chystala jsem se odpovědět na otázku muže, který se zdál jako vůdce, avšak dřív se ozvala žena z jeho týmu. Vypnout?! Probleskne mi hlavou myšlenka, kterou jsem málem řekla i nahlas. Chvíli těkám pohledem mezi mužem a ženou. „Pokud na ty přízraky budete střílet, prozradíte Wraithům svoji pozici. A nemůžu je vypnout.“ Řeknu směrem k ženě, v domění že jí ta odpověď uspokojí a pak se otočím na muže. „Jsem Teyla Emmagan a vy?“ Zeptám se přátelským hlasem a stále setrvávám na místě. Nechci riskovat, že bych udělal nepřiměřené gesto a oni na mě vystřelili. |
| |
|
|
| |
| Jeskyně To je nahovno tohle ... kdo to vymyslel, škrábat se někam k něčemu co vypadá jako hory ... Plahočíme se k horám a vypadá to, že ta cesta nemá konce. A v tom stojíme před horama ... nevypadají úplně přirozeně ... minimálně ty jeskyně. Jsou příliš velké a taky pravidelné. Zatímco jeden z těch zelených mozků kontroluje, jestli tam nejsou známky života, poupravím si brýle a kontroluju vycházející energii. Takovou energii sem nikdy na Zemi neviděl ... ale o podobné jsem četl nějaké hlášení ... jen si vzpomenout v jaké souvislosti ... Rozhodl jsem se, ze tu postávat nebudu, že nechcu zdržovat. Obrátím se na velitele: "Komandére, ta největší ... ale doporučuju obezřetný postup. |
| |
| Atlantis Chvíli potom co vyběhneme schody svolá Elizabeth, možná Cavanaugh, nějakou schůzi. Stejně jí to musíme říct tak i tak, takže se tam prostě vetřem. Klika byla, že i tak nás tam oba chtějí. Usednu na volné místo a sleduji všechny zde přítomné. Některé z nich si dokonce pamatuju z SGC, většina je však cizích. Hned jak se zavřou dveře Cavanaugh spustí svoje... Moc mě to nebaví i když má ve většině pravdu. Ten problém se ZPM tu je a po zaplavení místnosti to bude ještě složitější. Jsou tu větší kapacity, oni na to nějak přijdou Usměju se a otočím se na doktorku Wilson, která zrovna začala mluvit. Lizuju, že jsem taky neviděl tu projekci, ale aspoň, že tuto informaci jsme získali předtím než se to vyplo. "A možná tu máme další problém. Těsně předtím než jsme vyply senzory, byla zaměřena loď, která se k nám blíží. No spíš bych řekl, že už je na oběžné dráze planety" Říkám to celkem v klidu i když to vůbec není dobrá zpráva. Může to být ten nepřítel, o kterém mluvila doktorka nebo to můžou být antici co spozorovali, že město ožívá... |
| |
| Neznámá planeta - Teyla Po mé otázce ještě následuje několik slov mířené na neznámou postavu od Rusandy. Ale jo, má pravdu. Někdo by ty zatracený přízraky vypnout mohl. Nic příjemného to popravdě není. Člověk neví, zda ho klame zrak, či zda je v nějakém nebezpečí. |
| |
 | Kam mě to zase dostali ?? Můj BOŽE... ANO RODNEY ??? Nikdy už nevkročím na planetu, kde nejdříve nevybombardují tak 10 akrů lesa kolem brány, to byl zase nápad. Nejdříve mě tu využívají jako radar, aby mohli střílet po všem co se hýbe, pak mě nutí jít po tak nehorázně odporném terénu, který cítím i přes ty boty, které určitě vymýšlela další zelená hlava a nejhorší na tom je, že teď je Atlantis plná těch pseudovědců co jsou schopni zničit všechno vědění Atlantidy během pár sekund a to jen tím, že si mysleli, že se těmi tlačítky splachují záchody. Kráčím ve předu a vedu muže vzhůru k energickému záření. Jestli to nebude ZPM, tak na příští misi zůstávám doma. Vydávám se cestou toulavou, ovšem ta je přerušena ohyzdnými zvuky. Jako by někdo oživil mojí noční můru a potom k ní udělal ještě zvukovou kulisu. Major co jde přede mnou zastaví ovšem já z části zahleděn do tabletu a z druhé vyděšen k smrti do něj vrazím než si uvědomím, že skupina nemá v plánu tomuhle zvuku utéct, ale ba naopak se s ním střetnout, nebo spíše zjistit o co jde. Jenže náš zvuk dostává hmotnou podobu, více méně to je spíše jen stín, hloupý přelud určený ke strašení malých dětí, ale účinně zabírá, jelikož mi hrůzou stihli nohy o to více, když se stín objeví vedle mě. Zelené makovice začínají ihned po stínech pálit a já jen očky přeskakuji z místa namísto přičemž si vyndávám z pouzdra zbraň. Slov té pošahané rusky si nevšímám, její přístup se mi zdá jak přehnaně iracionální, jelikož výskyt plynu by byl předem ohlášen. Při další salvě se pokřižuji a konečně vytáhnu zbraň, naštěstí ve správnou chvíli, jelikož stíny se proměnili v ženu a ta vyskočila ze křoví. Instinktivně namířím zbraň div, že nevystřelím a pak poslouchám zbytek. Ruska mě nepřekvapila a po vzoru starosocialistických Stalinovo holčiček začala nadávat. To nemůže aspoň ve své mateřštině ?? Jde vidět, že v Rusku doopravdy neumí nic jiného než jen sprostě nadávat a stěžovat si. Má pozornost upřená k Rusce je přerušena popisem Sheppardova popisu ZPM. Cože ??? Ozvu se a prosmeknu se kolem Shepparda. Jak to má poznat z toho vašeho ubohého popisu. Takhle bychom tu mohli hledat ZPM pěkně dlouho. Podívám se na tu ženu a zastrčím zbraň. Tak jak nás to učili jednat s primitivními civilizacemi. Ukážu ženě prázdné ruce. Ty koukej, nemám zbraň, já přítel. Hledáme ZPM což je uměle vytvořená oblast sub-časoprostoru. Odebírá vakuovou energii z umělé oblasti sub-časoprostoru, dokud nedosáhne maximální entropie. Tím vzniká mimořádně výkonný zdroj energie, schopný nepřetržitého provozu. My mu říkáme takový malý vesmír v lahvi. Usměji se jako by to měl být nějaký výborný vtip a pak jen sleduji nepochopení v obličeji ženy. Můj bože... ona je taky nakažena průměrným IQ. Nu dobrá vypadá to, jako překrásný krystal, který svítí, určitě by jsi za něj vyměnila ve vesnici pár ryb a tři otroky. Koukám stále na ní s očekáváním rychlé odpovědi. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Senzory jasně ukazují, že energetický zdroj musí být ZPM, jelikož v radiaci, která tu je kolem, je obsažena i ona bezpečná radiace, či záření, kterou vydává právě ZPM. Ony další složky radiace vycházejí z celého protilehlého svahu a z dna prolákliny. Jako by tam byly tisíce pidi zdrojů radiace. Přesně na místech, odkud vychází ony podivné zvuky. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Asi by tě jako technika nejspíš napadlo zkusit zapojit Naq generátory k senzorům. To by utáhnout mohli :) Teoreticky :D:D Alespoň tím nebudeš plýtvat ZPM :) |
| |
| Někde kde prej sme Nadporučík se chladně pousmála a kývna na srozuměnou. "Jsem nadporučík Jussilainen ze Země. Hledáme osídlení předků, či artefakty, které za sebou zanechali," řekne pomalu a srozumitelně, aby to mohli starší všechno pochopit. "Mí lidé tyto věci potřebují, a to rychle. Můžeme Vám za to nabídnout mnohé, pokud tu je něco takového." |
| |
|
|
| |
| Beta planet Ylil sáhne po své poboční zbrani, ale pak jen jedovatě vyplivne pár finských nadávek a otočí se na své lidi. "Odcházíme, tady nic není..." řekne. "Ale vrátíme se, jednou..." Pohlédne naposledy na vesničany a pak nad nimi mávne rukou. Čeká je mnohem důležitější mise...a pravděpodobně tu stejně nic není... |
| |
| Alfa Když teda všichni usoudí, že ta ženská není jejich návnada, upřu pohled skrz stromy k obloze. Stíhačkám by se tu asi přistávalo blbě, ale co já vím, jestli se sem mezi stromy neteleportujou jak ve Star Treku. Evidentně sem totiž přišli na lov. Poštvali "psy", aby kořist vylákali z úkrytu. "Zdvořilost je sice fajn, majore, ale zůstávat na místě, kde jsme prozradili svoji pozici..." To už mě přeruší vědátor. Co to sakra mele? On si fakt myslí, že tomu někdo krom něj bude rozumět? Asi si chce pohonit svoje ego takhle, když krásy moc nepobral. Tak to chodí. Chlapi. Víc neřeknu. Jasně, je mi milejší se nechat zastřelit emzákem, než se tam vrátit bez ZPM, protože je to stejná sebevražda jako tohle střílení po přízracích, nebo jak jim říkají. Ale to nezmamená, že tu chci trčet a čekat, až si pro nás přijdou. Buď ví, co to je, nebo neví. Já bych se podle jeho popisu přikláněla k tomu, že vědět nebude. Takže musíme jít dál. |
| |
| Atlantis - konferenční místnost Poslouchám debatu vědců a vždycky když promluví Cavanaugh, nedá mi to a otočím se na Elizabeth, protože mě velice zajímá jak se tváří. Jo někdy je to opravdu úsměvné natolik, že se radši podrbu na bradě, aby nebylo nic vidět. Určitě tam mají všechno perfektně odizolované! Jenom zavrtím hlavou nad poznámkou, že antikové blá blá. V době kdy tu byli to byli také jenom lidé co dělali chyby. No sice trochu chytřejší, ale co... Přestanu už na to myslet a zase se vrátím k problému, který tu teď máme. Docela mě překvapuje, že první myšlenka, respektive zmíňka o ní, je pozitivní. Jsme sakra lidi a ti se vždycky snaží jako první střílet a potom se ptát. No Je tu fakt, že nemáme zbraně, tím nám moc možností nezůstane. Podívám se na doktorku Wilson, která se tváří trochu mimo a možná jí někdo bude muset zopakovat otázku. Každopádně já na to nehodlám teď čekat. Podívám se na Elizabeth a usměju se. "Mohl bych zkusit napojit naquadahový generátor na senzory. Stačí několik kabelů a zmáčknout pár tlačítek!" Nepřestávám se usmívat. V podstatě je mi jasné, že mi k tomu dá svolení, ale raději čekám, abych tu nedělal nějakou malou vzpouru... |
| |
 | Atlantis - konferenční místnost Elizabeth chvíli čeká na odpověď Wilsonové, když do ticha promluví doktor Cusick. Otočí tedy k němu svou hlavu, věnujíc mu pozornost. Na jeho návrh přikývla, ale další slova naznačila, že to nebyl souhlas, ale jen potvrzení že rozumí. "A pokud to nebude fungovat a systém přepne z generátoru na ZPM, jak zabráníme jeho vyčerpání a zhroucení štítu, doktore?" zeptá se zcela vážně. Popravdě řečeno, domnívám se, že senzorický průzkum nyní může vyčkat. Ale pokud mne ujistíte, že to půjde jen z naquadahových generátorů, máte v tom volnou ruku. Pak se otočí zpět k Wilsonové. "Takže, doktorko, co mi povíte o tom hologramu? |
| |
| Gamma – mise01 – jeskyně Téměř přilepen ke zdi postupuju první a jen velice nerad se pustím do otevřeného prostoru, který nám nabídne neznámý dóm. „Doporučuju hlídku na rozcestí,“ zašeptám sotva slyšitelně do vysílačky a přepnu na infra. Konečně vidím na druhý konec prolákliny. A zalituju, že jsem dovolil vesmíru, aby ze mě dělal chlapa. „Neznámá konstrukce za dírou.“ |
| |
| O co tu jde? Neznají Wraithy? O ni je vážně neznají! Tupě jsem zírala před sebe a snažila se pobrat všechno, co řekli. „Ano. Sbírají jimi lidi, aby se z nich mohli nakrmit.“ Odpovím na otázku muže. „I když tyhle něco hledají.“ Dodám okamžitě jen, co si vzpomenu na toho Cizince. Pokud je opravdu běžec pak jen kvůli němu Wraithové navštívil tuto planetu, aby ho chytli. I když… Mojí myšlenku přeruší další slova muže. „Musíte být z hodně velké dálky, když neznáte Wraithy.“ Poznamenám jen tak mimoděk a přitom si prohlížím jejich oděv.ZPM? Další z termínů, které neznám. Nadechovala jsem se k další větě, když před majora přestoupl další muž. Schoval zbraň, pokud to tedy byla zbraň a ukázal mi prázdné ruce. Tak nějak jsem doufala v to, že je to jejich vyjednavač avšak jen co vypustil první větu z úst, bylo mi jasné, že jsem se opravdu hodně zmýlila. Začal mluvit o věcech, které jsem slyšela prvně v životě a ještě se u toho tvářil jako by to bylo nad slunce jasné. Mě tedy nebylo a zdálo se, že ostatním členům toho týmu taky nebylo. Když ten muž podle mého výrazu poznal že vůbec nevím o co tady jde popsal mi to jejich ZPM jinak. I tak jsem byla naprosto mimo a nechápala, co hledají. Je mi líto, ale nejsem zdejší. Byla jsem ….“ Odmlčím se.„Dostala jsem se sem shodou náhod a o této planetě nic nevím a ani o tom ZPM.“ Poslední slovo řeknu dost nejistě, protože si stále nejsem jistá, jestli je to správná výslovnost. „Pokud ale pocházíte z planety, kde nejsou Wraithové. Měli byste se vrátit tam a neupozorňovat na sebe.“ Dodám záhy co nejklidnějším hlasem. |
| |
|
|
| |
| Atlantis Elizabeth přikývla a ocenila doktorčino překvapivě krátké a věcné hlášení. "Tuto skutečnost budeme muset dále prověřit a věnovat jí významné výzkumné zdroje, prozatím... Dveře do konferenční místnosti se otevřely a dovnitř vstoupil doktor Grodin. "Doktorke Weirová, Beta dorazila. Selhali a nadporučík Jussilainen čeká aby Vám podala hlášení." oznámil. Elizabeth přikývla a otočila se k vědcům. "Takže, doktorko Wilsonová, pokračujte ve Vašem výzkumu. Doktore Cusicku, Váš plán zatím odložíme, ale buďte Wilsonové k ruce. Cavanaughu, vy tu zatím počkejte, chtěla bych si s Vámi pak promluvit mezi čtyřma očima. Zbytek rozchod za svými služebními povinnostmi." Doktorka se zvedla a kývla a Grodina, aby ji následoval.¨ "Co Alfa a Gamma?" zeptala se zatímco šli k řídící místnosti. "Zatím nic, madam. odpověděl Grodin a zbytek cesty již proběhl v nouzovějších tématech. "Dobrá tedy, vytočte Alfu, mám pro ně důležité informace. rozkázala doktorka a Grodin se jal díla. Jeden chevron zapadl, pak druhý, třetí...až u sedmého se brána aktivovala. Plukovníku SUmnere, tady je Elizabeth Weir, zjistili jsme, že tam venku je nejspíše další rasa, která nemusí být přátelská, neboť máme potvrzeno, že vedli válku s Antiky...kterou naši předci prohrály... |
| |
| Týma Gamma - mise 01 Následuji svůj tým k objevené jeskyni. Díky bohu jsme prozatím narazili pouze na toto jediné překvapení. Opatrně vstoupím dovnitř, světlem na zbrani prohledávám okolí. Vypadá to tu poněkud neútulně a chladně, až se mi z toho naježí chloupky na rukách. Nicméně postupuji dál. Ukazatel radiace mne ovšem začne každým krokem znepokojovat. "Pane, hodnoty budou za chvíli kritické." oznámím Mauricovi to, co všem za okamžik jasné. "Jste si jistí, že chcete jít tam dolů? Možná bychom se měli vrátit pro obleky proti radiaci." Shaun doporučí hlídku na rozcestí. Nesouhlasím s ním, není nás tolik, abychom se mohli rozdělovat. Raději budu dávat větší pozor na to, co může být za námi. Pokud tedy Maurice neřekne jinak. |
| |
|
Wraithové u brány při zadávání adresy odstoupili a zamířili své zbraně na horizont událostí, odkud očekávali příchod protivníků. Avšak nepřišel nikdo. Jen ve vysílačkách jste zaslechli vám známý hlas Dr. Weirové. Plk Sumner se jal ihned odpovídat: "Tady plk. Sumner. Mám takové tušení, že jsme u vaši super silnou rasu objevili. Právě nás odřízli od brány a jejich stíhačky prolétávají okolo a skenují oblast. Navíc vytváří jakési iluze. Zdá se že na tom jsou technologicky dobře, takže by to mohli být oni. Každopádně brzy nás objeví. Nejspíš by se nám hodila nějaká pomoc a pokud máte po ruce nějaké těžší zbraně proti stíhačům, tím lépe." Tím zakončil hovor, ale kanál nechal otevřený pro případ, že by doktorka chtěla něco dodat. "Majore, vezměte si slečnu Volkovu a jděte na levé křídlo odkud povedeme hlavní úder. McKay s ...Teylou...zůstanou zde a budou nás krýt. Já jdu doprava. Až dostanete signál, rozstřílejte ty zmetky na maděru," řekl majorovi a okamžitě se dal do pohybu. Prodíral se křovím směrem doprava, ale to se mu stalo osudný. Neušel ani deset metrů, když ho pohltil paprsek stíhačky a plukovníka to schlamstlo. Jeho tělo zmizelo. Nyní dle vojenské posloupnosti přebíral velení major Sheppard. |
| |
| 'Kontakt - cesta zpět' Do rozhovoru se vmísí ještě Rodney s jeho překrásným popisem toho ZPM. Popravdě jestli jsem si před tím myslel, že vím co to ZPM je, nebo alespoň jak vypadá, tak po Rodneyho krásném výkladu, už nemám sebemenší zdání, co to ZPM vlastně je. Takhle účinný dokáže být vědecký výklad. |
| |
| Atlantis Nervózně poslouchám rozhovor v konferenční místnosti týkající se pravděpodobného zatopení Atlantis a vyťukávám prsty do zábradlí, o které se opírám, jednu starou melodii, na kterou jsem si už dlouho nevzpomněla. Doufám, že venku něco najdou... tedy něco, co by nám mohlo pomoci... nestojím o to, aby našli ještě nějaké další problémy... třeba ty nepřátele Antiků... musím se o tom dozvědět víc, ale na to je potřeba energie... i když možná bychom mohli napojit na antickou databázi náš počítač a stáhnout odtamtud nějaká data... honí se mi hlavou, a tak nejprve ani nevnímám doktorku Weirovou, když na mě mluví. "Cože? Promiňte na chvíli jsem byla mimo..." zatřepu hlavou a odhrnu si vlasy z čela. "Při průzkumu jsme narazili na tu místnost s hologramem. Ostatní šli dál a já tam ještě chvíli zůstala, abych se pokusila určit, k čemu ta místnost sloužila. Podařilo se mi zapnout hologram a získala jsem, tak přístup do celé antické databáze. V tom ovládacím pultu, co tam je, se ovšem ještě moc nevyznám, a tak jsem namátkou vybrala jeden záznam na přehrání. Podle toho záznamu Antikové válčili s nějakým nepřítelem, který je ovšem přemohl, a tak se museli evakuovat na Zemi a potopit Atlantis, aby těm nepřátelům nepadla do rukou. Bohužel jsem se o nich nic bližšího nestačila dozvědět..." ukončím své hlášení, když v tom do konferenční místnosti někdo vstoupí a ohlásí, že se jeden z týmů vrátil zpět. Snad něco našli... pomyslím si. "Dobře, uvidím, jestli se nám povede napojit na antickou databázi odtud." kývnu hlavou na slova doktorky Weirové a otočím se na doktora Cusicka. "V těchto věcech se moc nevyznám, ale nemohli bychom se pomocí našich počítačů napojit do antické databáze z řídící místnosti?" zeptám se ho. |
| |
|
|
| |
| Alfa tým + Teyla -> Ronon DexRodney s Teylou zaujmuli pozice tak, jak řekl plukovník, který hned na to zmizel v houští. To, že ho následně sebrali Wraithové vidět nemohli, ale v jejich blízkosti se stala jiná věc. Chvíli na totiž Teyla ucítila známý pocit, který mívají lidé zvyklý žít v přírodě. Ucítila přítomnost někoho jiného, dalšího. Dříve než se stačila rozhlédnout, vylétl zpoza jednoho stromu Ronon a svou zbraň přiložil k McKayově hlavě. Očima přelétl situaci a pak spustil. "Koukám, že s pouty si umíš poradit," zhodnotil Teylin úspěšný útěk, "ale moc daleko si se nedostala." Pak se obrátil k McKayovi. "Neboj, neustřelím ti hlavu, ne teď. Je to jen opatření. Nerad bych, aby se naše místa vyměnila," řekl, "asi by si měl vědět, že jeden z vás, ten co vám velel, byl sklizen Wraithy." Znovu se rozhlédl, ale Světlanu a Johna neviděl. "Kam zmizeli ti dva zbývající?" zeptal se vás obou. |
| |
| Alfa Odjistím zbraň. Nakonec je dobře, že tu někdo měl rozum a dovolil mi vzít víc než pistolku. Už vidím, jak bych ty zmetky střílela s ní. Tohle je přece jen lepší donucovací prostředek. Rychleji vás donutí zemřít. Vydám se tedy za majorem. Jeho strarostlivé kázání ohledně mé munice kvituju trochu pohrdavým úšklebkem - co si o mně sakra myslí? Že se nedokážu trefit do něčeho tak velkýho, jako je člověk? Ale nekomentuju to, není na to čas ani vhodná chvíle. Jen mě vždycky naštve, že každej chlap si hned automaticky myslí, že z té zbraně, co mám přes prsa, neumím vystřelit a mám ji jen pro parádu jako holky v porno-army časopisech. Při cestě na naši novou pozici zahlídnu něco, co asi nebude dozvuk vzdálené technoparty. A i kdyby, plukovník zrovna tomuhle stylu neholdoval. "Fajn, doufám, že ty granáty pošlou... Anebo radši nějakou raketu. Tu nám asi maminka nepřibalila, co?" zamumlám napůl k sobě, napůl k Sheppardovi. |
| |
| Tým Gamma - Jeskyně Prolézáme jeskyní a vrnění dozimetrů mě začíná zneklidňovat. Irčan chce na rozcestí hlídku. Nesouhlasně kývnu: „Bylo by to stejně k ničemu tu v jeskyni pokud by nás tu někdo skřípl.“ Pokračujeme kousek dál a dozimetry se dostanou k kritické hranici. Hlásí to Laura a za chvíli i Zelenka. Počkám až to zelenka celé proměří a jeho odpověď je dvojznačná. Malinko se zamračím a pak povídám: „Co tedy navrhujete doktore? Pomůžou nám ty protiradiační obleky? A má cenu se pro ně vracet? Nebo vymyslíte něco jiného jak to udělat rychle a bez nebezpečného ozáření?“ Pohlédnu na něj i na jeho kolegyni, neboť teď je na nich, aby něco vymyslely od toho jsou tu. |
| |
|
|
| |
| Atlantis - Gate room Doktorka se otočí na Grodina. "Zavolejte mi kapitána Caseye, ať připraví své lidi pro AAF a ať si i přezbrojí jednu či dvě sondy MALP těžkou výzbrojí. Chci je tu mít do deseti minut!" křikne na něj a pak se otočí zpět k bráně. "Žádný strach, majore, posily jsou na cestě." Pak se ohlédne po dalších svých lidech. "Kde je doktor Cusick? A jaký je stav energie a štítu??" |
| |
| Gamma – Jeskyně Když se začne rozebírat radiace, nespokojeně se zamračím, vytáhnu z bundy placatku a zády k veliteli si pořádně přihnu. Chráním se před radiací ruskou cestou irskými prostředky. „Já se ozáření nebojim,“ objasním situaci. Ne že bych se chtěl obětovat, ale radši abych pro tu velkou baterku skočil, než tu dřepět na zadku a dumat nad tím. |
| |
| Atlantis Nechápu proč takovou věc mám odkládat, když může být skoro stejně důležitá jako nalezení funkčního ZPM... Jenom nad tím zavrtím hlavou a podívám se na Elizabeth. "OK!" Popravdě se na nic víc nezmůžu. Asi bránou přišla jiná Elizabet než ta na zemi, ale že by brána měnila lidi, o tom jsem zatím neslyšel. Krátce se podívám na doktorku Wilsonovou s tím, že už mám něco na jazyku, ale nakonec si jenom oddechnu a nic neřeknu. Já jí mám pomáhat takže musí dávat rozkazy ona přece. I tak je to dost úsměvné. Vstanu ze své židle a seberu svůj tablet. Hodlal jsem neuposlechnout příkaz jako tenkrát v chrámu, ale teď by to bylo přecejenom jiné. "Jdem" Zamumlám k doktorce, aby šla semnou a ještě se podívám jestli má také svůj tablet. Teď bude asi nejdůležitější najít způsob jak vynořit město, když mi nedovolí pracovat na senzorech. "Zkuste najít v databázi jakoukoliv zmíňku a potápění nebo vynořování města, mohlo by to pomoci." Kývnu na doktorku a sám začnu projíždět databázi, kde jsou uložené informace. Ještě ani nestihnu pročíst první řádky a Elizabeth začne vyřvávat s otázkou, kde je doktor Cusick. "Štíty nám vydrží ještě tak sedm hodin." Krátce se podívám na Elizabeth, abych viděl výraz v její tváři a potom se zase skloním nad počítačem... |
| |
| Místnost s bránou Společně se svým týmem, se nacházím v místnosti s bránou, kde sedíme, stojíme a čekáme na to, až se bude nějaký z týmů vracet, abychom mu popřípadě zachránili řiť. Po chvíli od návratu bety, došel na naše stanoviště doktor Grodin, se vzkazem od doktorky Weirové, po vyslechnutí jsem ho poslal zpět a dal rozkazy mému týmu "Tak jo, slyšeli jste! Deves, Pawn, Ernst a Space přezbrojí a připraví ty sondy! Vals, Daniels a Ford, tady zůstanou a budo v pohotovosti, kdyby se náhodou něco semlelo. Já jdu zjistit co se to tady děje a pro další rozkazy." Dořeknu a vydám se do řídící místnosti. Bez klepání vejdu dovnitř a promluvím "Sháněla jste se po mě doktorko?" Má slova nebyla myšlena jako otázka, ale jako oznámení, že jsem přišel. |
| |
| Gama - Pokračování Vyslechnu návrh Zelenky a přehlédnu jak si Irčan nahnul. Teď je na mě abych rozhodl co dál. Pohlédnu na skupinu a odpovím. „Inu dobrá pokud jste si doktore Zelenko jistý můžem jít dál. Nemá však cenu, aby byli ohroženi zbytečně všichni. Takže Já, Shaun a Zelenka pokračujem a holky nám budou krýt záda třeba u té křižovatky. Ať nejsou tak blízko záření. Tak a my můžeme vyrazit.“ |
| |
| Atlantis - Control Room "Děkuji, Jaimie" řeknu s letmým úsměvem směrem k dr. Cusickovi a pak se otočím na kapitána Caseye. "Ano, kapitáne. Máme tu AAF a JCSAR. Plná výstroj, vezměte si sebou i bojové podpůrné MALP. ETA k odchodu 10 minut, kapitáne." Kývnu na kapitána, že je to vše, a že může jít; načež věnuji pozornost opět Grodinovi. "Vytočte mi Gammu, doktore." Grodin ani nepotvrdí rozkaz a začne rovnou vytáčet. První, druhý až sedmý chevron zapadnou a brána se aktivuje. "Komandante Lequeuxi, zde Atlantis. Sitrep." |
| |
| Atlantis - kontrolní místnost Doktorka mi dá další informace a rozkazy a začne věnovat pozornost nějakému doktorovi, nejspíš si myslí, že tím se mnou skončila, já s ní však rozhodně ne. Odkašlu si a znovu promluvím směrem k ní. "Ehm, dovolím si s vámi nesouhlasit, doktorko. Brát sebou MALP je blbost, neboť o něj můžeme celkem snadno přijít, a na to, abychom to riskovali jich zde moc nemáme a stejně nám k ničemu nemusí být, navíc se pohybuje strašně pomalu. Navrhuji proto ho nechat zde, na základně." |
| |
| Gamma – Radioaktivní jeskyně Tázavě se podívám na Zelenku, na chvíli snad zadoufám, že si dělal prdel a pro obleky půjdeme, ale pak vykročím vstříc smrti mých gonád a záření na rentgenech. |
| |
| Atlantis - Control Room Elizabeth se zastaví v půli pohybu, otočí se zpět ke kapitánu a opře se o blízký pult. "Jste vojenský důstojník, měl by jste vědět že je můžete použít jako MOP pro obranu brány, tam nikterak neuškodí to že NASCAR s nimi zrovna nevyhrajete." podiví se. "Nehodláte uposlechnout můj rozkaz?" |
| |
| Atlantis Dobře... takže město za chvíli zaplaví voda... samozřejmě, pokud za tu chvíli něco nevymyslíme... hmm... říkám, nevymyslíme, ale pochybuju, že je zrovna já vymyslím, jak udržet štít... možná bude něco v databázi... samozřejmě tam něco bude, ale je tam toho tolik, že to nemůžeme stihnout najít... honí se mi pesimisticky hlavou, zatímco Elizabeth vydává rozkazy. "Dobře..." přikývnu a jdu za doktorem Cusickem. "Zkusím to, ale musíte si uvědomit, že ta databáze je obrovská. Kdyby jsme jí chtěli přetáhnout na všechny naše počítače, tak z ní stejně nebudeme mít víc než, dejme tomu, tři procenta." povzdechnu si, ale potom zapnu tablet a snažím se najít cokoliv o vynořování města. "Sedm hodin..." zakroutím hlavou a beznadějně zírám na tu spoustu dat, které je potřeba projít. Doufejme ve štěstí... pomyslím si a vrátím se zpět k hledání. |
| |
| Záření No ty vole, že jsem tradši nedržel hubu ... ja jsem takovej vůůl ... že jsem řekl, že ta radiace je neškodná a není nebezbečná ... že jsem radši nadržel hubu ... S těmato myšlenkama uposlechnu rozkaz komandéra a spolu s ním a s tím irem vyražíme kupředu. Očima pátrám po jakkémkoliv náznaku nějakého nebezpečného zařízení, co by se tu mohlo nacházet, ale zatím nevidím nic. Měřící přístroj naštestí pípá neustále stejně. Aspoň něco ... Jdu pln očekávání, co nás potká. |
| |
| Control místnost "Právě, že jsem vojenský důstojník, takže bych měl nejlépe vědět kde, jak a na co použít vojenskou výbavu, já se vám také necpu do práce, které nerozumím. Né, váš rozkaz splnit hodlám, avšak za případnou zničenou techniku ponesete zodpovědnost vy, nikoliv já a můj tým. Doktorko." Dokončím svou řeč směrem k doktorce, následně zasalutuji a opustím místnost, míříc si to rovnou k mému týmu (který určitě splnil rozkaz na výbornou a vše už je připravené) "Tak jo, AAF a JCSAR, vypadá to, že bude nějaká sranda, tak se na to náležitě připravte. Odchod za necelých deset minut, nějaké dotazy? Devesi, doufám, že ty MALPy jsou už přezbrojeny?!" |
| |
| Tým Gamma To my slušné holky ze záření strach máme." ušklíbnu se na Shaunovou poznámkou, nicméně mlčím. Přikývnu Mauricovi souhlasně na jeho rozkaz. Zůstat tady na křižovatce se mi už nezdá jako špatný nápad. Pořád lepší, než jít do jámy lvové, ehm, radiaktivní. "Souhlas pane, budeme vám krýt záda." nastavím se do co možná nejvýhodnější pozice, ze které budu vidět do všech stran křižovatky a sleduji, jak se nám ti tři vzdalují. Jsem zvědavá, co tady na tom místě naleznou. |
| |
| Je nutné sehnat Pampers Aktiv Rodney Obávám se, že jsem se dostal na místo, kde jsou mé schopnosti zcela k ničemu. Do toho jsem zjistil, že nikdo z týmu, do kterého mě přidělili ani neví co je to ZPM. I přes můj dokonalý popis s vtipem navíc si ta domorodá nejspíše středověká prostitutka nedokázala vybavit, zdali to už někde viděla. Ah, jak barbarské civilizace, asi tu na to hodím bobek a nebudu děla venku. Zavřu se na Atlantidě do nějaké místnosti s příděly jídla na rok a tam si budu spokojeně žít tři měsíce, dokud mi nedojde jídlo. Na mé náladě mi ani nepřidávají stíhačky v okolí, kterým se snažím vyhnout rychlým přikrčením k zemi. Doopravdy se klepu, jak malý a můj pohled neustále na nebe dokazuje, že nejsem nijak nadšen pobytem na téhle odporné planetě. Konečně se, ale dá tým do pohybu a já si to s ním zamířím pryč. Přesněji k hvězdné bráně. Bohužel mě, ale čeká další překvapení a to přímý střet s útočníky v těch šipkám podobných letounech. Musím uznat, že jejich výzbroj spíše připomíná lidi napadené Alieny z těch oblíbených horrorů o to více však nejspíše budou nebezpečnější a to mě děsí. Ve chvíli nejhorší však přichází záchrana ze strany Atlantidy a já už vidím teplou postel a ohromnou večeři. Má to ovšem i svojí nekladnou stránku a to je spolehnutí týmu, že je ochráním se svojí sotva použitelnou zbraní jejíž jméno a číslo jsem zapomněl, hned jak jsem jí dostal. Podezíravě pohlédnu na Teylu a doufám, že z podprsenky vytáhne nějaký samopal jinak je naše krycí palba k ničemu. Tým si odběhne a my jsme tam sami. Možná ani tahle chvíle by nebyla tak hrozná, kdybych náhle ze zadu neucítil chladnou ocel cizí zbraně. Co to sakra je ?? Snažím se pomalu otočit a podívat se na tu osobu co mi opírá bůh ví co o hlavu. Ta potvora já to tušil je s těmi obludami z mých nočních můr. Teylo tušil jsem, že nás … Pak už jen s otevřenou pusou koukám do hlavně jednoho odpudivého týpka. Vypadá přesně jako Dave Millen, ten odpornej deváťák co mi bral svačiny. Mým jediným štěstím je, že jsem před odchodem z Altantis jsem byl vykonat potřebu, jinak se obávám, že bych naši pozici automaticky prozradil všemu živému s čichem na vzdálenost pár set metrů. Sice mě ten muž ujišťuje, že mě zabít nechce, ale každopádně si nejsem jistý jestli si dělá jen srandu nebo zrovna nemá krvelačnou náladu. Také mi oznámí, že byl někdo sklizen. Sklizen?? Kdo?? Teylo o čem to to vyšinuté Dítě Květin mluví?? A kam šli jací dva?? Protože se obávám, že poloha je zatím vcelku neurčená, jelikož můžou být stále v pohybu, ale pokud bychom podle fyzikálních procedur a rovnicím pravděpodobnosti usoudili, že mohli jít jen rovně, už budou pryč, takže vaše otázka je zbytečná. Snažím se mluvit docela nahlas a přitom se opatrně poškrábu na hlavě a když sklouzávám k vestě zapnu opatrně vysílačku. Tohle ho na přemýšlení trochu zaměstná a jim to snad pomůže. |
| |
| Radioaktivní jeskyně Vyrazíme a ozve se mi do vysílačky miss Weir. No mám chuť ji dát report o tom jak moje spermie pod údery gama záření pomalu chřadnou. No ale co když už jde o záchranu té posrané atlantidy tak holt někdy člověk musí udělat ústupek ostatně mohla by mi je pak „namasírovat“. Pousměji se nad tou představou a odpovím: „Tady commandant Lequeux posupujeme do nitra jeskyně. Je zde radioaktivní záření, podle dr. Zelenky zatím neškodné. Dr zelenka se také domnívá že jsme narazili na to co hledáme, tedy snad. Až budeme u zdroje podám další informace.“ pak pokývnu ostatním abychom sebou pohli a postupujeme dál do útrob jeskyně. |
| |
| Začíná show, aneb kdo zbude, vyhrává... Pokračuji s Volkovou směrem po levém křídlu. Vše připraveno a nachystáno na rychlý a nečekaný útok ze zálohy s podporou z Atlantis. Jenom doufám, že si máknou, neboť ty stíhači začínají být pěkně otravní. Už jenom ten zvuk. Rozhodně se na této planetě nehodlám zdržovat déle, než bude nezbytně nutné. |
| |
 | Neznámá planeta s wraithským (kupodivu i lidským) osazenstvem Stojíc u toho roztřeseného uzlíčků nervů čekám spíše odpověď od mé známé. Sice jsem nehodlal vystřelit, jeho tvář však každým okamžikem nabádala ke stisknutí spouště. Pochybuji, že by přežil byť i jen jedinou minutu v přítomnosti wraithů! A z mého výrazu je mé pohrdání dostatečně znát. Když ke svému údivu zjistím, že je zbabělec schopen i mluvit, nejsem zrovna mile překvapen. Jeho slovům totiž rozumím pramálo. Bezvadný. Skončil jsem na světě, který vlastně ani neznám. Nejen, že tu sedím s tou šikovnou holkou, co se dokáže dostat rychle z pout. Ta si alespoň získala mou částečnou úctu. Bohužel jsem si jako svůj cíl, či rukojmího vybral vystrašeného človíčka s podivným šklebem v obličeji. "No co Dexi. Aspoň ti neuteče!" "Ty mu rozumíš?" směřuji svou otázku k Teyle a přitom lehce zvýším tlak své zbraně na hlavu zbabělce. Každopádně bychom tu neměli dál zůstávat. To v zádech je stále aktivní. Co nevidět tu budou mý "známý Přesto, že je neznám, nemám zrovna v úmyslu nechat zdejší Wraithy nakrmit." Než si však mohu vyslechnout odpověď objeví se další. A tak se objevuje odpověď na úplně jinou otázku. Tu jež jsem položil už když jsem tyhle dva našel. S úsměškem pohlédnu na neznámého muže mířící na mne jakousi krabicí. "Viděl jsem i horší zbraně." řeknu si a ukáži na něj druhou rukou, přičemž zbraň je stále přiložena k hlavě toho zbabělce. "A co kdybys ty zahodil svou zbraň! Nemám rád, když mi někdo říká, že jsem Wraith!" Pro jistotu se nepatrně pohybuji za zbabělce, abych se případně kryl ráně od nově příchozího. "Mám něco říci, mám se držet zpátky? Ale k čertu s tím. Nehodlám tu chcípnout! Přece se po tom všem nevzdám! Nemusím přece zabíjet lidi, proč si nešetřit energii na Wraithy. Zvláště po tom všem!" "Má smysl na sebe mířit zbraněmi, když jsou tu šipky? Co nevidět sem příjdou pěší a věř mi, že mne najdou snadno! Měli bychom odsud vypadnout než zablokují kruh předků!" |
| |
|
Půlka týmu, vedená majorem Lequeuxem, se vydala ze srázu do hlubin průrvy, která vás oddělovala od ZPM. Ženská část týmu se mezitím odebrala na křižovatku, kde však nenašla vůbec nic a zdálo se, že se zde také nic neobjeví. Nezdálo se, že by to měl být problém, prostě slézt dolů a pak zase nahoru kolem záření vydávajících podivnou radiaci. Celkem rutinní mise. Dna průrvy jste dosáhli celkem brzy, neboť cesta dolů byla celkem rychlá, naneštěstí nikdo neuklouzl, jinak by pro něj byla cesta ještě rychlejší a nejspíš i bolestivější. Nyní jste mohli začít šplhat vzhůru do srázu. Pravděpodobně si to však ještě necháte projít hlavou, neboť nyní konečně důkladně vidíte ony "stroje" na radiaci. Jedná se o jakési podivné úly, či mraveniště, i když se jeví jako živé, pulsující. Všude kolem nich se pomalu pohybují prapodivní brouci, nic pěkného. Mají velká klepeta a zdá se že o pevnou schránku. Od ZPM vás nyní odděluje víc než deset metrů široký pruh úlů a brouků, kteří si zde na svahu kolem ZPM vystavěli kolonii. Otázka je, co dál? |
| |
| Totálně v háji Byla jsem ráda že mě ti lidé vzali s sebou protože jsem naměla ani páru kde by Kruh předků mohl být. I když jejich oblečení a mluva mě dost znepokojovali. Sice ne tolik jako wraithské stíhačky, které křižovali oblohu s jasným cílem nás chytit ale znervózňovali. Celou cestu k bráně jsem přemítala o tom cizinci. Bylo mi teď už jasné že tu jsou kvůli němo protože je běžec. Pravda o bežcích jsem slíchávala často ale nikdo pořádně nevěřil že by někdo takový opravdu existoval. Zdálo se nemožné že by wraithi někoho pustili. Z myšlenkových pochodů které mojí mysl krom stíhaček totálně zaneprázdňovali mě dostala až slova těch lidí. Opět jsem nechápala o co jim jde a tak jsem raději poslechla a sedla si s tím člověkem co mluvil v šifrách na zem. Ostatní lidé se rozešli do okolí a já je sledovala. Naštěstí si ten vedle mě nevšiml toho že wraithové jejich vedoucího sebrali. Kdyby to zjistil asi by si nezachoval takový klid jaký měl teď. I když v jeho případě se o klidu nedalo mluvit. S mlekotáním Ramdneho nebo jak se jmenoval se jsem se otočila k němu a pohlédla na cizince. „Ne.“ Odpověděla jsem stručně na jeho otázku a sledovala Ramdneho pohyb ruky. Znovu jsem nechápalo o co jde. „Nevím kdo jsi ale nemá cenu ho zabíjet.“ Začala jsem mluvit na cizince. „Vím že jsi běžec a že jdou Wraithové po tobě.“ Pokračovala jsem ve své řeči dál a snažila se nedívat na dalšího z těch lidí co se k cizinci blížil ze zadu. „Má pravdu.“ Řekla jsem když cizinec domluvil. Podle pověstí běžce wraithové najdou podle nějakého signálu a pokud to tak opravdu je nebylo by moudré se tu zdržovat. „Mělibychom odejít. Nemusíme na vaší planetu. Znám spostu jiných kam se dá jít.“ Navrhla jsem a snažila se najít tu ženu. Doufala jsem že ji také nesebrali Wraithové. |
| |
 | Místnost s bránou Je to jen chvíle, co mi bylo sděleno, že jdu na misi s bezpečnostním týmem kapitána Caseyho. Stačil jsem si vzít jen P-90 a nějaké granáty a jiné standardní vybavení, jako taktickou vestu a berettu. Ke každé zbrani sem sebral dva zásobníky, celkově tři s těmi ve zbraních a vyrazil jsem ze skladu munice do kontrolní místnosti a odtamtud k bráně. U brány byl dost zmatek, stačilo jen vědět, který s těch lidí je kapitán Casey. To byl na chvíli problém, ale rychle se to vyřešilo, jelikož onen muž začal rozdávat rozkazy. Zkontroluji si zbraně a vybavení, pak vyhledám kapitána a oznámím mu svoji účast na této misi. ,, Kapitáne?! Kapitán Lorne, jdu s vámi na tu krásnou procházku, ale pořád mi vrtá hlavou, proč sebou táhne váš tým tolik krámů. '' Usměju se a otočím se na bránu v očekávání, kdy vyrazíme. |
| |
| Místnost s bránou Celé rodeo začínalo a já po přesunutí k bezpečákům jsem musel také náležitě přezbrojit na svůj oblíbenější kalibr než byla P90. Pro tuhle misi a asi i pro budoucí jsem byl palebná podpora, čili jsem vrátil do bedny P90 i s příslušnou municí a místo ní přešel k jiné kde by se měli ukrývat kulomety. Otevřel jsem bednu a z ní vytáhl M249. Vzal jsem si náležitě munice, protože když jim teče do bot, asi to tam nebude procházka růžovým sadem, takové mise vlastně ani neznám. Ten rozkaz o ozbrojení MALPu mi přišel trošku dosti debilní, ale já jsem tu nebyl od toho abych posuzoval hned první rozkaz, který vydala civilistka vojenskému personálu. Jediný co se mi nechtělo tak zůstat tam kvůli ní. Přišel capitán a já jen stál bokem opřený o MALP a čekal co se bude dít, já sám byl připraven a přezbrojení MALPu provedli jiní. Když se vedle mě objevil nějaký kapitán, kterého jsem viděl myslím někde na základně SGC tak jsem mu odpověděl já místo velitele. Protože to někdo řekl a nenechal si to prý vymluvit. Asi proto pane. |
| |
| Dr. Cusick a Dr. Wilson Společně procházíte antickou databázi, tedy tu část, kterou jste zatím natahali do vašich hardisků, a doufáte, že v ní naleznete nějaké užitečné informace. Bohužel, zdá se, že poznámka doktorky Wilsonové je opodstatněná. Databáze je vskutku ohromná. Plná dat ohledně technologií Antiků, jejich filosofie a dalších věd. Je v ní skutečně všechno. Všechny druhy výzkumu, na které se inteligentní rasa může zaměřit. Najít zmínku o vynoření, či něco podobného v takovéto spoustě informací, je téměř nemožné. Buď Antikové nechtěli, aby to někdo našel, nebo nepočítali s tím, že do potopeného města dorazí někdo, kdo nebude ovládat jejich technologii. Poslední možností je, že to tam někde je, ale vy to nemůžete najít. Jediné užitečné, či alespoň zajímavé informace jste nalezli v sekci o oněch Nepřátelích, kteří válčili s Antiky. Zdá se, že se jedná o rasu, která si říká Wraithové. Následovala spousta biologických údajů, které byly více než znepokojivé, avšak ani jeden z vás nestudoval medicínu, takže jste si všimli akorát upozornění u složení bílkovin Wraithského organismu. Též tam bylo napsáno něco o jejich původu a podobně. Avšak tento článek byl nejspíše upravován v pozdějších dobách a část o jejich původu byla z větší části smazána a zůstal tam jen osekaný pahýl nesmyslných informací. Je zřejmé, že se někdo snažil, aby jejich původ nebyl odhalen, či aby na to bylo prostě zapomenuto. Celkově vzato jste v databázi prozatím nenašli nic důležitého, tedy nic ohledně vynoření města. |
| |
| Gamma – svah Jdu první a doufám, že vědec má nějakou praxi v procházkách po kopcích, jinak by mi mohl skončit na zádech a já svou mužnou bradou v ještě mužnější louži radioaktivity. Ukáže se ale, že pro mě má tahle planeta mnohem zajímavější překvapení. „Chm,“ zabručím při pohledu na potvory. Aspoň na ně nemusíme svítit baterkou. Třeba by je to nasralo. „Když mi dáte svoje bundy, můžu se do nich trochu zabalit, vyběhnout tam a zkusit vytáhnout to zařízení. Pak mi tu můžete nechat nějaký lano, nebo něco, čim mi pomůžete rychle na naší stranu průrvy. A pak zmizíme.“ Tiše přednesu svůj návrh, pokud mě někdo nezarazí, nebo pro brouky nezačne můj hlas být až přehnaně zajímavý. |
| |
| Záchraná mise Když už byl celý tým připraven vyrazit na záchranou akci, brána se "rozjela" a postupně zapadávali symboly na svá místa. Ještě před tím než se brána otevřela, se k nám přidal nějaký chlap jež se představil jako kapitán Lorne. "Máme moc chytré vedení, proto to sebou taháme." Jen co to dopovím, na své místo zapadne poslední symbol a dojde k výboji neutrinové energie. "Po průchodu bránou se možná ocitneme pod nepřátelským útokem, tudíž okamžitě zaujmout obrané postavení. Co nás tam čeká nevím, neboť mi to nikdo neřekl, ale připravte se na nejhorší. Nejdřív tam pošlem MALP, potom až snad uvidíme jak to tam vypadá půjdeme my." Po chvíli od vstupu MALPu na jinou planetu jsem promluvil znovu ke svému týmu "Tak jdeme na to!" Počkám až všichni projdou bránou a následuji je. |
| |
| Prosím ty co se ještě nevyjádřili zda-li chtějí pokračovat či nikoliv, ať to udělají. Všichni kdo se nevyjádří do zítřka, beru to jako že nemají zájem pokračovat a vyrazím je! |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR