"Každý chce být jako my." Zasměje se a ruka ji bezvládně klesne přes opěradlo čalouněného křesla, povolí stisk a sklenice na whiskey s nedopitou zlatavou tekutinou s třesknutím dopadne na zem.
"Jsme dokonalí, není se čemu divit." pohodí hlavou a přes opěradlo se svezou dlouhé platinové vlasy a jejich konečky nasávají rozlitý alkohol se stejnou intenzitou, jako jejich majitelka.
"Nezbývá než souhlasit, Renné." S pobavenou blahoskloností ,podpořenou nespočetným kvantem průhledné tekutiny z flašky v jeho ruce, přejede krásce po štíhlých opálených nohách. Natáhne se pro doutnající cigaretu, na kterou pro mírnou společenskou unavenost zapomněl.

Místnost, ve které se večírek koná, je tak velká, že si netroufnu odhadnout její rozměry. Ani nevím, kolik je zde lidí, na gauči se proplétá podivný chumel a nechci ani vědět, co vlastně dělají. Pro jistotu odvracím oči pryč a můj pohled dopadne zrovna na skupinku tří chlapců a dívky, kteří se s halasným smíchem vyřítili z rozkopnutých dveří. No, nedokážu určit, zda jsou jen opilí, nebo snad.. dívka si potáhne z něčeho, co připomíná cigaretu, ale cigareta to určitě není. Ne, není to jen alkohol.

...................


Vidím je tam, všechny upravené, navoněné a dokonalé. V uniformách se znakem Harvardské univerzity, s koženými kabelami nejlepších značek. S učebnicemi, laptopy a knihami. Všichni k nim vzhlížejí, nikdo neví, jak tahle královská parta funguje. Všichni z nich zastávají nejvyšší funkce. Předsedkyně parlamentu, vrchní prefekt, porota školního soudu a další.
Ke stolu téhle smetánky přišel vysoký mladík, celý stůl propukl v hurónský smích.
"No co, četl jsem do noci Dickense." Z kruhů pod očima by se dal přečíst celý Dickens, to je pravda. Ale jak velí jejich pověst, všichni, až na jejich stůl, tomu opravdu věří.

Chris Fletcher

Kolem vaší značně nevyrovnané (počtem) přesto překvapivě vyrovnané (silami) skupinky se během chvíle srotí dav, pár vyděšených prvaček nakukuje přes rameno skandujícím roztleskávačkám. Zbytek fotbalových hor masa by se k vaší bitce nejradši přidali, ovšem jeden z nich má kupodivu tolik rozumu, aby jim to nepovolil, asi má smysl pro fair play.
Mladíček, kterému jsi zachránil kejhák, ti pořádně ani nepoděkoval. Uměl si spočítat, že být tvým přítelem není nejlepší nápad, vzhledem k tomu, kolik fotbalistů tě nenávidí. Sbalil si knihy do batohu a bez ohlížení běžel prvním směrem, kterým ho nohy vedly.

Také sis chtěl jít po svém, pár lidí, které jsi cestou potkal, na tebe nekoukalo úplně nejlépe, z roztrhaného rukávu lezla výplň, sem tam se z tebe sypaly střípečky skla a oko už ti také slušně natékalo.
Kam ses to vlastně chystal? Je to zvláštní, ale ani ty už přesně nevíš. Blíží se poledne a tobě další přednáška začíná až v podvečer. Míříš k botanické zahradě, nohy tě sem zavedly samy, nejspíš tvé tělo fungovalo na autopilota, zatímco jsi se zamýšlel nad neuvěřitelnou tupostí fotbalistů a naivitou blonďatých husiček.

"Ah, pan Fletcher! Jdete jako na zavolanou. " Z přemítání tě vyruší ředitelka školy, paní Faust(ová). Je to středně vysoká žena s přísným výrazem, přísným střihem vlasů, oblečená v padnoucím kostýmku. Sebou vede poměrně vyděšenou dívenku. Vykulenýma očima se nejistě dívá kolem sebe, v modrých očí se zračí vzrušení, strach ale i jakási radost. Dívká má mahagonové dlouhé lesklé vlasy, které jí spadají takřka po lem uniformního sáčka. Je drobná, vypadá křehce a sahá ti zhruba do půli ramen.
"Mohu vás požádat, Chrisi, aby jste provedl slečnu Sparksovou po nejdůležitějších prostorách naší univerzity, ukázal jí kolejní budovy, fakulty, muzea, galerii a kliniku? Nemusí to být všechno, co stihnete." S tím se otočí na dívku. "Předsedkyně školní rady, Renné Heattaway, si vás převezme ihned, jak dokončí svou práci. Vítejte na Harvardu." Energicky si s dívkou potřese rukou, na tebe kývne a odchází.

Emily Luna Sparks

Ještě, že jsou tvá matka a madame Fast(ová) takové přítelkyně. Není obvyklé, aby na Harvard nastoupil byť i jen o pár dní později. Natož o několik týdnů. Člověk by čekal, že po cestě kolem světa bude tvá pleť alespoň maličko opálená, ovšem to by jsi snad ani nebyla ty. Na letišti tě vyzvedla soukromá limuzína, řidič naložil tvá příruční zavazadla a vyrazili jste k místu tvého nového života. S maminkou jste ještě cestou v autě chatovaly přes tvůj nový touchpad.
Je to nové, že? Překvapující, děsivé i nádherné zároveň. Ty budovy, na které se již díváš z okna limuzíny jsou tak velkolepé, majestátní a dech beroucí. Je to velké skoro jako menší město. Četla sis průvodce a vzpomínala na vyprávění rodičů i prarodičů, když ti vyprávěli o všem, co v kampusu najdeš.
Po příjezdu tě již očekávali, přivítala tě sama paní ředitelka. Usmívala se na tebe jako na vlastní dceru, přeci jen jsou s tvojí maminkou opravdu blízké přítelkyně. Přesto ti vykala, chovala se rezervovaně a od tebe neočekávala nic jiného. Nikdo přece nemusí rozšiřovat pomluvy o privilegiu, kterého se ti dostalo.
Chvíli ti vyprávěla, ptala se na matku a vaší cestu kolem světa. Rozhlížela se, koho by zavolala jako tvého průvodce.
"Jistě, ten bude ten pravý."
-poslední Fletcherův odstavec.

James Cavendish

Zasloužený odpočinek, že? I když, čím sis ho vlastně vysloužil? Prohýřenou nocí? Divokým sexem? Vážně? Nebuď směšný. Jsi na půl cesty k uvolnění, když se ozve zaklepání na dveře. "Ťuk, ťuk.. ťuk, ťuk.. ťuk, ťuk" takhle klepe jen ona. Víš, že nesnáší čekání. Vypotácíš se z křesla a otevřeš dveře.
"Smrdí to tady." Znechuceně nakrčí nos, překročí neznámé cosi povalující se na zemi a ladně pokračuje dál do obývacího pokoje. Jde rovnou k zatemněnému oknu a nedbaje na tvé protesty a jasně patrnou nelibost ze slunečního světla, otevře okno dokořán, pustí sem světlo a vzduch.
Vypadá jako vždy dokonale. Blond vlasy má sepnuté do nedbalého drdolu, na sobě má jemnou bílou halenku a úzké černé džíny. I v podpatcích je menší než ty, přesto však její energie a sebevědomí naplňují místnost a notně převyšují kohokoli, koho jsi kdy potkal. Taková je, taková je ta sebestředná Renné, která tahá za nitky a ovládá všechny a všechno. Nejlepší studentka, předsedkyně rady, prefektka, ale především bezcitná mrcha.
"Měl by sis tu nechat uklidit." Podívá se na tebe světle modrýma očima a tváří se, jako by bylo nad slunce jasné, že její pokyny uposlechneš.
Štítivě zvedne podprsenku povalující se na opěradle křesla, dojde ke koši, razantně šlápne na odklop a zmíněný kus spodního prádla hodí do koše.
Jde místnostmi dál, až dojde do ložnice. Znechuceně si odfrkne nad rozválenou postelí, otevře okno i tady. Ze země sebere přehoz nad postel a jediným rozmáchlým pohybem jej přehodí přes postel. Aniž by si zula boty, posadí se doprostřed postele, nohy natáhne a překříží přes sebe. Opře se o čelo postele a protáhne se jako kočka.
Stáhne si z krku řetízek s medailonem, Odšroubuje řetízek, a z medailonu se stává tajná schránka a na řetízku je připevněná maličká lžička. Nabrala z medailonku bílý prášek a s elegancí sobě vlastní šňupla. Z příruční kabelky vytáhla zrcátko, kapesníček a otřela si nos, aby vypadala jako vždy perfektně.
"Máš to pro mě?" Na tuhle otázku nečeká odpověď ne, to je jasné.

Malachy Darius Warwick

Jsi vzhůru už dlouho, sedíš v až přehnaně naklizené místnosti u psacího stolu z těžkého masivního dřeva a ve slunečním světle přicházejícím skrz okno si čteš nejoblíbenější pasáž Dickense. Z postele po tvém levoboku se ozve šramot, ruch a šustění ložního prádla. Pobaveně se podíváš tím směrem a zpod vínového saténového povlečení vykoukne rozcuchaná špinavě blonďatá hlava fotbalisty z vyššího ročníku. Dívá se celkem vyjukaně. Slézá z postele a kolem pasu si ovíjí tvojí deku.
Hmm, jako bys ho po noci plné sexu mohl vykoukat. Zábavné a trošku patetické. Je to pokaždé stejné. Pokud se na univerzitě vyskytuje někdo s touhou zkusit i homosexuální sex, či s bisexuální náturou, Renné to zjistí. Pak ho jen jednoduše naláká na večírek, tam ho trošku opije a pak ho přesně mířenou střelou vmanévruje k tobě. A odtud je již krátká cesta do postele.
Jsou to roztomilí kluci, neví, co od sexu s dalším chlapcem očekávat, takže se nechávají vést. A že je tedy vedeš pevnou rukou. Ráno jsou celí vyklepaní, bojí se, že přijdou o svou pověst vymetače sukní a zařadí je pod gay pokličku. Žádné takové podpásovky se rozhodně bát nemusí, ne od tebe. Ty je ráno vypoklonkuješ, někdy ani nevíš, jak se jmenovali.
A co tě nejvíc baví? Když se hora opálených svalů zeptá, zda se ještě uvidíte. Kdo ví, možná. Zatím tě ještě ani jeden neuchvátil natolik, aby sis ho chtěl nechat, aby si znal jeho jméno, aby si v břiše cítil motýli.

Proč to vlastně ta Renné dělá? Jistě, říká, že tě miluje, jsi její mazlíček a ona ráda svého pejska rozmazluje. Ale je to skutečně ono? Inu, možná to bude i tím, že se jí moc hodí mít na tyhle sexuální mašiny silnější páku. Že by se bála někoho vydírat? Ale kdeže.

Fotbalista se očividně cítí poměrně nesvůj. Ve tvářích má nachovou červeň a dost se stydí.
"Koupelna je tamhle." Odkážeš ho na směr. Je to pokaždé stejné.

Pokoj

Miluji probuzení po vášnivé noci, které předchází pořádný mejdan. Tradičně jsem neskončil sám. Naštěstí mi Renné vždy vybere ty nejlepší jedince. Krátce co jsem se probudil, vedly mé kroky do koupelny, kde jsem mému tělu dopřál příjemnou a osvěžující sprchu. Z koupelny vylezl pohledný mladík s vyžehlenými a upravenými vlasy, zahalen v červeném saténovém županu.
Posadil jsem se do křesla a hleděl na můj včerejší úlovek.
Je to moc pěknej kluk, má moc krásný tělo - což souvisí s tím, že je to fotbalista, navíc je to špinavej blonďák, pro které mám slabost.
Ladně jsem přehodil nohu přes nohu a mlsně se při pohledu na spícího krasavce olízl.
Co se týče vzhledu, tak by naprosto vyhovoval, ale tím co má uvnitř mě moc neokouzlil. Je to typický sukničkář, který se snažil skrývat svou touho experimentovat, aby se vyhnul posměchu od zbytku rádoby čistě heterosexuálního týmu. Jako kdyby gay nemohl hrát fotbal.
Fotbalista se probudí a kouká jak Alenka v říši divů.
"Dobré ráno." Pronesu a věnuju mu úsměv. Pomalinku se zvednu a dojdu k němu.
Prstem přejedu po jeho svalnaté hrudi, tělem mi projede vlna vzrušení, špičkou jazyka si olíznu koutek.
"Koupelna je tamhle." Ukážu mu směr. Než zmizí za dveřmi, prohlédnu si jeho sexy pozadí.
Jsem škodolibý, ale těší mě, když jsou zmatení, stydí se a červenají se.
Nastane čas, abych se obléknul. Přejdu k šatníku, který často obměňuju nebo jen rozšiřuju a prohlédnu si oblečení. Obléknu si žluté slim kalhoty a bleďoucne modré tričko, přes které ještě přehodím vestu, kterou zapnu.
Mezitím z koupelny vyleze ten, jehož jméno si nepamatuju nebo ho neznám.
Zezadu se k němu přivinu.
"Neboj, nikdo se nic nedozví..." Zašeptám mu do ucha.
Asi bych se měl stavit za Renné.
Rozloučíme se a vyadáme se každý vlastní cestou. Ta má vede do pokoje Renné, snad tam ještě bude. Zlehka zaklepu na její dveře. Zná styl mého klepání, takže určitě ví, kdo se skrývá za dveřmi.
Po chvilce čekání bylo zřejmé, že tu Renné není. Pátrání po Renné moc úspěšné není. Přeci jen je to vytížená osoba, která má určitou funkci...je to prostě Renné. Když ji člověk hledá, tak není k nalezení a když by se jí člověk nejradši vyhnul, narazí na ni za prvním rohem.
Začnu se procházet po chodbách, jestli na ni náhodou nenarazím a při té přiležitosti si prohlížím procházající kluky.

Collete de Gaulle

Ale, ale.. to se dělá? Takhle muže nažhavit a pak ho nechat? Inu, potrestat tě za to nemůže, kdyby to zkoušel, můžeš říci, že tě obtěžoval a co pak?
"O-omlouvám se, Collete, už se to nestane." Koktá dívenka. Je na ní vidět, že jí hrzně zajímá, co jsi tam dělala, proč?
Co vlastně budeš dělat s cizí flashkou, hm?

Dívka tě ještě chvilku sleduje, než jí spražíš pohledem. Pak ustrašeně sklopí uši a uteče.

Pokračuješ dál. Tvá dnešní hodina je určená jen tobě. Jedná se módní návrhářství, dobrovolná přednáška s výjimečně extravagantní a spíš než jako profesorka působí jako nenásilně příjemná osoba, takřka kamarádka. Tedy, ona by tak chtěla být brána.

Otevřeš dveře, posadíš se na sametové fialové sofa, vyndáš si skicák a sešity a čekáš. Najendou se otevřou dveře a dovnitř nevejde slečna Salivarová, ale malá zrzka, Suzannah Summer. V hlavě má velkou mašli a na sobě fialkové šatečky s potiskem zmrzlinových kornoutků. Jako kabelku má velký zmrzlinový kornoutek. Zní to dost dětinsky, ale ta holka má styl. Styl, pro který jí mnozí milují a další nenávidí. Kam patříš ty? Tváří se taktéž překvapeně, že její soukromá hodina není jen její. Ajaj, asi zde došlo k administrativní chybě.


Suzannah Summer

Jsi spokojená. Šaty jsi si navrhla do posledních detailů tak, abys mohla být nad míru spokojená. Ovšem, otázkou zůstává zda ty šatečky tak budou vypadat i až je švadlenka dodělá.

Krásně oblečená v nejnovějším modelu se cítíš zase šťastně a krásně, jako by slunce svítilo jen pro tebe. Pohledy ostatních ti lichotí, obzvlášť ty obdivné. A ty znechucené? Ty vůbec neřešíš. I negativní pozornost je pozornost.

S dobrým pocitem míříš na svou nejoblíbenější hodinu, seminář návrhářství. Těšíš se, až své profesorce předvedeš svůj nejnovější model a ukážeš jí návrhy, které jsi značně podroušená kreslila po včerejším mejdanu.

S dobrým pocitem otevřeš dveře a.. nejsi tam sama! Na tvém místě, na sofa které jsi vybírala sama, sedí Colette.
Jak vy dvě to vlastně máte? Kamarádky? Nepřítelkyně?

Prohlížím si svůj vlastní obličej. Co dneska lidi všechno nezničej…

Pohodlně se bořím stále hlouběji a hlouběji do křesla. Zbytek bílého prášku tak příhodně leží vedle platinové karty na opěradle. Právě díky němu si připadám jako bůh. Jakoby mě nemohlo nic zranit, nic vykolejit, nic rozhodit. Užívám si své malé siesty lemované tesklivou hudbou nějaké britské kapely. Je to jakoby někdo zmáčknul reset a ty se stáváš entitou, co má znovu stvořit krůček po krůčku ve zlomku setiny. Nyní mi to nové opus dei lež í u nohou a já nad ním vynáším verdikty. Jsem tak šťastný…
Jenže ve skutečném světě bylo rozhodnuto, že svou ambrosii si dnes nevychutnám. Sotva odsud vyhodil toho zkurvenýho feťáka Collinse, už zas někdo klepe na mé dveře.
Daň za popularitu… ale no tak, nebuď směšný, nemaj tě v lásce, jen se hřejou v tvém slunci. Co doopravdy milujou, jsou „ty věci“.
Chvilku dělám, že nejsem doma. Prostě sprostě návštěvníka ignoruju. až když zaklepe podruhé poznám specifický klepot té místní prvotřídní čubky, Renné. Otevřu jí a ona se proplazí pod mou rukou a bez jakéhokoliv pozvání si samolibě nakráčí do mého pokoje. Jenom se za ní laxně otočím a zavřu dveře. Zapálím si doutník a s chutí si z něj potáhnu. Se zájmem jí pozoruju.
Co tu chce? Zas mi tu přišla roztahovat nohy?
Chvilku jen tak uklízí pozůstatky po těch dvou prvačkách, co tak před půl hodinou odkráčeli s flaškou mýho nejlepšího burbonu a lamentuje něco o nepořádku.
Začínám si myslet, že se zajímáš o místo mé uklízečky, Renn.
Podotknu trochu pobaveně. Jenže blonďatá mrcha rychle táhne do protiútoku a roztáhne závěsy. Moc dobře ví, že jsem spíše člověk nočních lamp a pochybných existencí než ranní ptáče hýřící radostí při prvním slunečním paprsku na obloze.
Skoro až žasnu, že sebou nepřitáhla to svoje přiteplený zvířátko. Že by konečně pochopila, že sem ho tahat nemá? Poté si to zamíří přímo do mé ložnice, což, i přes to co o ní vím, uvítám. Částečně za to může i fakt, že už tak dobré dvě minuty v duchu hodnotím její luxusní poprsí a přemítám nad tím, co všechno by se z nich dalo ještě slízat. Típnu doutník. Nemám rád tabák v ložnici.
V ložnici se Renné uvelebí na posteli a profesionálně si šňupne můj poslední dárek pro ni. Usadím se vedle ní a pomalu se napiji sklenky whisky, z níž se málem už rozpustil led. Málem mi rozkáže otázkou, ale moc dobře ví, že k povýšeneckému jednání jsem apatický. Snad mi výhodu dává můj aristokratický původ, snad potutelný pohled britského playboye. Nevím, ale je mi jasné, že pro mě má určitou slabost a snad nejde jen o „věci“.
Drahá Renn, a máš čím zaplatit? Moc dobře víš, že peníze mě nezajímají.
Podotknu přátelsky s úsměvem, ale zároveň sledujíc postranní úmysl.

Z obránce lidských práv přes "veřejného nepřítele číslo 1" po průvodce

Jen co jsem se zvedl z té hory masa bez mozku, tak jsem zaregistroval, že ten klučina cosi zahuhlal, ale jako díky to fakt neznělo.
"Nemáš zač!" zavolám za ním a sjedu pohledem ten nesourodej živočišnej mix goril a slepic.
Nemám důvod jim cokoliv říkat. Otočil jsem se, sebral si svoje věci a prodral se davem a zároveň si oprašoval z věcí sklo. Zároveň jsem zahuhlal cosi naprosté vypatlanosti fotbalistů a těch ukdákaných slepic.
Přejel jsem si rukou po obličeji, jestli nemám například řezný rány. Dost na to, že za chvíli budu mít pěknýho moncla. Dělovka to byla docela festová.

Cestou jsem se pozoroval, jak na mě někteří lidé zírají, jako bych spadnul z Marsu, nebo snad Saturnu. Když někdo čuměl jo blbě, tak jsem odpověděl: "To vidíte prvně člověka s nateklým okem?"
Kroutil jsem hlavou nad tím, jak někteří jsou zcela vygumovaní a divím se, jak se vůbec dostali na Harvard.

Ani nevím kam jsem si to šinul, jen jsem si všímal, že my z bundy leze výplň a občas ode mě odpadne kus skla.
"Bezva, vážně skvělý. Co si kurva přát víc? Vymaštěnci!" zanadával jsem si, když nikdo nebyl v dosahu.
Mašíroval jsem si to zrovna kolem botaniky a v hlavě jsem si říkal, že jediná věc, proč si Harvard vydržuje tyhle opice je, že umí hrát fotbal a ty krůty z důvodu, aby měl s gorilama kdo spát.
Ale než jsem stačil si stačil vymyslet nějakou legrační scénku, která by mi trochu spravila náladu, vytrhl mě hlas ředitelky. Vychrlila na mě slova jako kulomet, zatímco já se zmohl jen na:
"Kdo? Já?".
Doslova jsem na ní koukal jak vyoraná myš, než jsem se nějak vzpamatoval, tak jsem tu stál sám s onou drobounkou dívčinou. Podíval jsem se na ní a zmohl jsem se na lehký úsměv.
Palcem jsem si přejel po obočí nad oteklým okem, ale asi jsem to neměl dělat, protože otok trošku "roztáhl" pařáty i sem.
Polknul jsem nadávku a sám si nadával do všech možných alternací slova idiot.
"Ehm, nejspíš začneme s těmi fakultami, ať víš, kde co je. Pak bych to viděl na koleje. Neb to spadá do jádra fakulty, ostatní je takový....add-on...ne....doplněk." řeknu jen co se počastuju všemi možnými tituly.
"Nebo chceš něco vidět přednostně?" zeptám se a podívám se na dívenku.
"Jinak, jsem Chris. Kdyby něco, klidně se ptej.", dodám a syknu nad tím, jak to oko začíná bolet i bez dotyku.

Další nová epizoda

Jak jsem se sem těšila. Zároveň jsem se i bála, to je přece normální. Počítalo se s tím, že nastoupím sem, snad ještě dříve, než jsem se narodila. Přeci jen, studovala tu má matka, otec i jejich rodiče, rodiče jejich rodičů a další mé krevní linie už od založení tohoto ústavu.
Možná i to je důvod, proč se tolik bojím. Bojím se, že neuspěju, že to nezvládnu a udělám rodině a hlavně sobě ostudu.

Už jsem tu s maminkou několikrát byla, přesto vidět to teď , když se to stalo mým domovem, je úplně jiné. Je to úplně jiný pocit. Všechny ty budovy mi přijdou tak velké, všichni kolem mě daleko starší a já si přijdu maličká, nevýznamná a hloupá.
Mé obavy naštěstí rozptýlí sama paní ředitelka, která mě hned uklidní a vyjádří mi plnou podporu. Nabídne mi, že mohu kdykoli s čímkoli přijít, ovšem to nemám v plánu. Nechci to jinak, než ostatní studenti.
Po uvítacím ceremoniálu a proslovu mi paní Faustová vybere průvodce. Řekne, že je ten pravý a když ho vidím, trošku o tom pochybuji. Vypadá tak drsně s tím strništěm na tváři, oteklým okem, rozervanou bundou a přísným výrazem ve tváři, na kterou pro jeho výšku musím koukat se zakloněnou hlavou. Nebudu lhát, mám z něj trošku strach, ale rozhodně to nedám najevo. Jak říkala maminka, Harvard, ač se tak netváří, je jako džungle, kde přežijí jen ti nejsilnější. Chceš si tam utvořit nějakou pozici? Věř sama v sebe a neukazuj strach. Nedovol jim získat pocit, že jsou lepší než ty.

"Dobře, fakulty, dobře" maličko se zajíknu a hned si nadávám do hus, když vypadám jako dítě, které se ani neumí vyjádřit. Polknu a zkusím to znovu.
"Ano, fakulty a pak kolej, to bude fajn." Přikývnu a lehce se usměju. Snažím se, aby můj úsměv nevypadal vyplašeně, ale čím víc se snažím, tím víc tak právě působí.
Nejvíc se těším na divadlo, zajímá mě, kde je umělecká katedra. Už teď se nemůžu dočkat hodin zpěvu. Je tu prý výborný profesor hudby, doufám, že roky studia operního zpěvu nevyjdou vniveč a tady to naopak ještě vybrousím. Ne, nejsem tu kvůli hudbě, mým hlavním oborem medicína. Umění a literatura je již jen takový bonus navíc. Snad pak už zvládnu zazpívat Phantom of the opera s pocitem natolik uspokojivým, že se nebudu hodiny dívat na originální znění a verzi od Nightwish a hledat sebemenší chybičku, kterou jsem ve svém projevu udělala já.

"Těší mě, já jsem Emily. Jistě, to asi zvládnu." Ptát se, na ptaní jsem nikdy moc nebyla. Radši si všechno zjišťuji sama, nerada dávám na odiv, že něco nevím. Všimnu si jeho syknutí a bolestivé grimasy, která na jednu chvíli změnila jeho drsnou tvář. Vidím, že otok se za tu chviličku nepatrně rozlezl a odhaduji, že rána bude poměrně čerstvá.
Kdo je ten kluk a s kým a proč se pral? Inu, tato otázka asi zůstane nezodpovězena.

Tour de Harvard začíná

"Nemusím říkat, že Harvard má tolik fakult, jak my dva dohromady prstů, možná víc. Ale to už dobře víš." podrbu se ve vlasech a s překvapení vytáhnu další kus skla.
"Nice." hlesnu a zahodím ho.
"Nejlepší bude, když se tě zeptám, jaký obor tady budeš studovat, abych ti ukázal ty klíčový fakulty. Když by tu budeš studovat dějiny, nebudu ti ukazovat fakultu sportů, kde jsou mimochodem většinou vymaštěnci. Jeden z nich mi vyrobil tuhle krásnou indiánskou ozdobu." prohodím a ukážu na pomalu se vybarvující monokl.
"Ale nejsme tu od toho, abychom se vrtali v mých problémech, jsme tu proto, abychom ti ukázali jádro školy." dodám.

Podívám se na holčinu a přeměřím si jí pohledem.
"Nice, první dojem jsi určitě udělal dobrý Chrisi." pomyslím si silně sarkasticky a dívám se na ní. Docela roztomilá, alespoň dle mého názoru. Ovšem jestli se dá do kupy s určitými lidmi, tak myslím, že můj život bude zase o něco "veselejší". Ale raději držím zobák a čekám na její odpověď.
V mezičase sundám roztrhanou bundu a nacpu jí do batohu, přičemž nechám vyniknout černý triko, který není nijak upnutý, nesnáším upnutý věci, nechci vypadat jako ty gorily v upnutých hadrech aby byly vidět svaly. I když jsem na tom taky docela dobře, ale já je pěstuju z jiného důvodu, ne na "machrování".
"Jinak doufám že se ti na Harvardu bude líbit, je to tu fajn. Určití lidé budou říkat, že se budeš mít jako královna, když se budeš držet jejich "dobré strany". Ale je to tvé rozhodnutí, do toho ti já kecat nemůžu. Ostatně, do rozhodnutí ti nemůže kecat nikdo, nikde a nikdy." řeknu a složím ruce na hrudi.
"Promiň, zase mi to kecá. Tak, kam to bude?" zeptám se znovu a dívám se na ní.

Veďte mě, pane

Nejistě propnu ruce spojené za zády a zhoupnu se na špičkách. Čekám, jakým směrem se naše kroky vydají. když už tedy máme daný směr, zkontroluji, zda je touchpad bezpečně uložen v kožené tašce přes rameno, ověsím se zbytkem svých příručních zavazadel, až vypadám skoro jako vánoční stromeček a vykročím o krok později za Chrisem.
Očima sleduji dráhu dopadu střípku skla a zvědavě se podívám na husté vlasy mého průvodce. No co, co když tam bude mít vázu, že ano?
"Jako hlavní obor mám medicínu, k tomu ještě umění. Výtvarný i hudební a literaturu. Takže bych ráda viděla i divadlo, hudební centra, galerii, muzeum a knihovnu." Zaculím se. Já vím, říkala jsem si, že moc přání mít nebudu. Ale on se ptal a moje pusa mluví rychleji, než já myslím.

Na zmínku o vymaštěncích ze sportovní fakulty se nezmiňuji a jen brouknu něco ve smyslu "chybějící mozková hmota = nadbytečná muskulatura.
Neujde mi, že se svlékl. Zvědavě si ho prohlédnu, líbí se mi, když kluk nemá nic přehnaně upnutého ale ani pytel a takováhle trička vizuálně tvoří ještě silnější ruce, než jsou a to mám ráda. Nevím proč, ale moc se mi líbí rýsující se bicepsy vykukující z rukávů. Když si uvědomím, že vypadám, jako bych si prohlížela figurinu ve výkladní skříni, zamračím se a dívám se na špičky svých bot. Nedokážu si vzpomenout, proč jsem měla náhlý nápad obléknout si sako od uniformy. Právě tím, že mám na sobě ohoz z Harvardu mezi harvardské moc nezapadám. Naštěstí mám pod ním jednoduchou halenku, černé džíny a Conversky. Na chvíli zauvažuji nad tím, že bych si možná měla pořídit další podpatky a trošku těm svým 154 centimetrům pomoc, ale hned vzápětí mě napadne, že uvažuji nad naprostými hloupostmi.

Přeje mi hodně štěstí a dává mi nejspíš cenné a moudré rady, ale proboha, nejsem tu přeci v Bradavicích, abych se rozhodovala mezi Weasleym a Malfoyem. Před tímhle mě ostatně už varovala Renné v emailech, které mi psala, takže Chris očividně z cesty nemluví.
"No, nevím co je nejblíž a mé cíle už znáš, tak je to na tobě."

Tour guide

"Dobře, tak tedy medina, pak knihovna, hudební centra a pak ten zbytek." nasadím úsměv a podívám se na Emily, jestli neprotestuje.
"Medina jo? Vlastní rozhodnutí, nebo přání rodičů?" zeptal jsem se, protože je mi jasný, že dobrá polovina lidí je tu na popud rodičů a taky mají předem určený obor.
Trochu mi to připomíná mě, ale já se naštěstí dokázal z těhle okovů tak napůl vyvléct.

"Jo, jinak jestli očekáváš, že ti budu dávat přednášky o slavných a významných lidech z Harvardu, tak tě zklamu, nebudou. To nechávám profesorům, ti se v tom vyžívají..." oznámím a kráčím směrem k fakultě Medicíny, nebo jak se někdy říká: Harvardská medicínská divize.
"Nebo to taky dělají šprti a ti, jo prominentní študíci." dodám a usměju se.
"Jak jsi na tom s anatomií? Už něco znáš?" kouknu na ní a uberu krok, abych šel vedle ní a nemusel se otáčet.

Cesta na Havrard

Záměrně se vydám na Seminář pěšky, aby se všichni kolemjdoucí stihli dostatečně pokochat mou osobou, hlavně tím, co mám na sobě. Zmrzlinkové šaty dostatečně provokují, nesouhlasné pohledy však oplácím milým úsměvem, baví mě.
Jen nemáte dost odvahy vyjádřit sami sebe..., ušklebuji se v duchu.
Občas někomu, kdo na mě obdivně hvíznde, pošlu vzdušnou pusu nebo maličkou, naznačenou úklonu, a pak se zasměju, nahlas, zvonivě, když vidím jak se tváří...
Potřebuju být středem pozornosti.
Doufám, že ty šaty dokončí co nejrychleji...
Na svoje nejnovější dílo jsem obzvlášť pyšná, a jsem si jistá, že je jako vždycky doplní svým skvělým stylem...nikdy nevím co, ale vždy si k věci, co šije, přidá takový osobní nádech, i když jsou dělané přesně podle mě. A pak jsou dokonalé.
I to je jeden z důvodů, proč ji tak štědře platím.
Po "promenádě" konečně dorazím k místu konání semináře. Vesele, s klapotem podpadků doprovázející každý můj krok, seběhnu po schodech, otevřu dveře....
Hej, tohle je moje místo! moje křeslo!
začne všechno ve mě majetnicky vřeštět, když spatřím, jak se na MÉM místě rozvaluje Collete, jakoby se nechumelilo.
Jakobys to nevěděla, že tu sedím vždycky já! Já jsem hlavní postava tohle semináře!
zatím se však jen zářivě usmívám na tu saň.
Ahoj.
přijdu k ní, postavím se přímo naproti.
Tak jak se dneska máš? Neseš ty návrhy co po nás chtěli? Mohla bych se podívat?
nepřestávám se usmívat.

Pohodlné místečko

Povytáhnu obočí, když se prudce otočí a utíká, jako kdybych na její záda mířila kulometem. Mávnu nad tím rukou a pohodim vlasy v gestu, že tohle je pro mě uzavřená kapitola. Proč bych taky měla řešit, jestli jsem ji vyděsila, nebo ne? Dostala peníze, pro který taky na ty dveře zaťukala, ačkoli pozdě, takže...


Cítim sotva nepostřehnutelnou tíhu flashky uvnitř mé kapsy krémových šatů, když si to namířím několika ladnými kroky na hodinu návrhářství. Při cestě mě doprovází nejenom klapání podpatků, které komenzují mojí velikost, jež nepatří sice k těm nejmenším, ale zase do žirafy mám daleko, ale i několik pohledů, stahující se většinou k mým bokům, pohupujících se do rytmu mírně taneční chůze.

V ruce jsem potěžkám kabelku a svetřík, načež vstoupim do prázdné třídy a usadim se na fialové sofá, které vždy ulehčí mému tělu, aby si odpočinulo před hodinou tance. Přehodim si nohu přes nohu, na koleno si položim skicák se sešitem a přivřu nachvilku oči, připravujíc se psychicky na profesorku, jež touží si s každým vyměnit číslo mobilu a chodit pařit do barů pro osmdesátnice. I když je to zvláštní, pro její povahu a občas šokující kousky v šatníku jí mám ráda.
Mírného odpočinku se mi nedostaví, jelikož se otevřou dveře a dovnitř vklouzne Suzammah Summer(ová) i s aromem cukrářského stylu, obklopující jí ze všech stran.
Tahle holka vytváří rozruch všude, kde se objeví a to díky svému stylu, který má osobitý. Znala jsem ji z pár přednášek, kdy se tam mihla v nějakým extravagantním oblečku, ale nijak moc jsem se s ní nebavila a ani jsem neměla nějak chuť to změnit. Možná z toho důvodu, že nebyla šance se jí vplést do cesty, nebo ona do té mé.

Překvapeně si ji sjedu pohledem, kdy ohodnotim její očividně nový šaty, a snažim se uvědomit, jestli nastala chyba u ní, nebo v administrativě, jelikož já tu hodinu podle rozvrhu mám. Odtrhnu od ní pohled zrovna v tu chvíli, kdy se rozejde a zastaví se u mě, věnujíc mi úsměv. Nevim, kolik zkušeností má, ale její falešný úsměv od ucha k uchu, u kterého předpokládám brzkou křeč v čelistech, prokouknu hned.

"Ahoj, Suzannah." přikývnu a věnuji ji letmý úsměv, který není na rozdíl od ní falešný. Když na mě vybalí otázky, poušklíbnu se a do sófa se opřu ještě pohodlněji. Vim moc dobře, že ho vybírala ona, tak jako vim, že si sem většinou sedá. Bohužel pro ní, já přišla první a nehodlám uhnout jenom kvůli tomu, abych dovolila jejímu pozadí usadit se na místo, které je od ní vyboulené.
"Od kdy tě prosim tě zajímá to, jak se mám?" zeptám se s podtónem pobavení, ale né hořkosti či snad útoku. Nemám zapotřebí vyvolávat hned nějaké spory a pak je řešit přes Renné, která by se do toho pletla. To by mi vyšlo moc draho.

James Cavendish

"Dnes to nebude dar z čiré lásky?" Zeptá se suše a přimhouří oči. S nepříjemným vrzáním utahuje medailonek zpět k řetízku a věší si ho na krk. Medailon zapadne přesně do nejpříhodnějšího místa ve tvém zorném poli. Jako by byl tvarovaný tak, aby laxně ležel na její hrudi, přesně v úžlabí jejích prsou.
"Jako by sis mohl myslet, že zrovna já nemám čím platit. Co chceš dneska? Zlato, šperky, chlast? Nějakou děvku? Nevinnou Marii z přípravky? Řekni si, jako by bylo něco, co bych ti nemohla dát."
Prohne se v zádech ještě víc, až se zátylkem opře o dřevěnou desku postele. Natáhne své dlouhé ruce před sebe a jen si je s nemalým zájmem o sebe samu prohlíží.
"Nebo bys snad chtěl zkusit něco nového? Fotbalistu? Baseballistu, zápasníka, šprta, nebo snad Mala? " Věcně nabídne svého věrného mazlíčka. Víš, že by byla schopná ti ho naservírovat i na zlatém podnose, ovšem, pokud chce někdo ublížit jemu, je jako saň a svoje zvířátko si hlídá.

Z kapsičky u kalhot vytáhne mobilní telefon a dlouhými drápky rychle vyťukává sms na dotykovém displeji. Nezajímá se, zda si čteš nebo nečteš co a komu píše. Je jí to fuk.

((Malachy Darius Warwick
Jaký byl dnešní koloušek, koťátko?))

"Tak co to bude tentokrát, hm?" Zas ten její věcný, nadnesený obchodnický tón.

Na chodbě

Kolem se promenádují zástupy kluků, které by stály za hřích nebo dva. Zatím se mi ještě nepovedlo dostat do pelechu dva kluky naráz. To by mohlo být vskutku zajímavé. Mlasně se při pomyšlení na dvojici kluků v mé posteli oblíznu, v tom mi zazvoní telefon.
Zašátrám v tašce přes rameno, kterou často nosívám a vytáhnu mobil.
Kouknu na displej, sms od Renné. Otevřu zprávu a usměju se.
Začnu odepisovat. Dobré jitro...užil jsem si parádní žhavou noc...ale ani tentokrát to nebude nic trvalého...chtěl bych mít stálého partnera...teda myslím si to. Chtěl jsem tě navštívit, ale nejsi u sebe. Moc ti děkuju zlatíčko. Máš to u mě, jako obvykle drahá. Odešlu Renné zprávu a rozhlédnu se po chodbě.
Chtělo by si to vyhlídnout někoho nového.
Začnu mým zrakem prohlížet kluky, jako když si šelma vybírá kořist.

In dreams he sang to me..

"Jistě, jistě, jak říkáte, vy jste tu průvodce." Zaculím se pobaveně a následuji ho. Docela by se mi šiklo někam hodit tu bagáž, kterou s sebou táhnu. "Příruční" zavazadla. Jasně, to mám pět rukou? Tahat pět tašek mi moc příruční nepřijde. Ale potřebovala jsem to u sebe mít. Nojo, to jsem celá já.

in dreams he came, taht voice which calls to me..

"Vybrala jsem si to sama. Zdá se mi to poměrně lákavé. Krve se nebojím, na pitvě už jsem byla.." Pokrčím rameny. I s první pomocí mám zkušenost a nevím, zdá se mi to jako záslužná věc. Chtěla bych objevit nějaký nový způsob léčby, prostě být v tom, co budu dělat dobrá a něco dokázat.
"Naši nejsou na to, aby mi diktovali, co mám dělat. Jen chtěli, abych byla tady. Navíc, nejdřív bych měla ráda vystudováno něco, v čem je zaměstnanost jistější. Ty další obory jsou už jen bonus navíc, mé osobní přání. Sen který může vyjít, ale nemusí." Zas jsem se rozkecala, zčervenala a zmlkla. Nemám se ráda za to, jak moc mluvím. Je to otravné.

.. and speaks my name, and do i dream again..

"To už jsem si všechno přečetla, na netu je toho spousta." Vykryju nahrávku s úsměvem. Na chvíli se zastavím, abych se mohla rozhlédnout a něco mi náhodou neuniklo a abych si vlasy sepla do culíku na temeni hlavy. I tak mi ale nejdelší prameny sahají až po boky.

..for now I found.. the Phaaa.. anatomie?..

Jeho otázka mě trochu zarazí, nevím, snad se leknu, že je to jeden z těch týpků, co mi nabídnou "doučování z anatomie" a pod tím uvidí spoustu nahých těl, svalů a snad i kostí, ale rozhodně ne z pohledu medika.
"No, tak rozhodně ti nevyjmenuju všech zhruba 210 kostí, každý sval, šlachu a podobně, latinsky umím jen nejdůležitější názvy, ale ano, něco z anatomie už znám." Odpovím po chvilce uvažování lehce zaraženě.

Tour guide + bag carrier = Bag carrying guide

Poslouchám jí a když mi dojde, že mi vyká, je to pro mě jako rána cihlou po hlavě.
"Copak jsem tak starej?" slyším zoufalý výkřik ve své hlavě.
"Nemusíš mi vykat, nejsem profesor, ani nikdo důležitý, prostě normální kluk, co se snaží přežít na Harvardu." usměju se.
"Jsem Chirs....ať je to oficiální a nemusíš my vykat." podám jí ruku a na tváři držím úsměv.
Jen co se takhle "oficiálně" pozdravíme, nebo jak to lépe nazvat, podíval jsem se na její věci, až teď mi došlo, že jsem idiot a měl jsem jí nejdřív vzít na koleje, ať si může odložit.
"Ukaž, pomůžu ti, ať se s tím netaháš." oznámím jí a přejedu její věci a vezmu si od ní to, co váží nejvíc.

Když vidím, že jí moje otázka zaskočila, tak mi trošku něco říkalo na co myslí.
"Jen jsem zvědavej, já jsem na anatomii úplný pako, neboj." dodám stále s úsměvem.
Počkám, až se trochu vzpamatuje, ukážu na budovu.
"Lékařská fakulta." řeknu a dívám se na budovu medicíny.
"Tvá, alma mater, paní doktorko." dodám a podívám se na Emily.
Nechám jí, vykochat se pohledem na budovu mediny a sám se chvíli věnuju své "indiánské ozdobě".
Spíš jsem zkoušel jak moc mám tlačit, až si budu zase mejt obličej, než, že by mě to nějak vadilo.

"Další zastávka, knihovna, tam asi budeš dost času, možná, uvidíš, jak ti půjde škola." řeknu přívětivě, popadnu část jejích věcí s největší hmotností a vydám se směrem "knihomolny".

Na semináři

Stále se přívětivě usmívám, v mé hlavě však všechno řve zlostí.
Mrcho!
Vážně, ne že bych byla nějak cholerická nebo měla nějak níž spouštěcí mechanismus mého vzteku...já jen nesnáším, když se mě lidi snažej přechcat.
A Collete se svým výrazem " já vím o co ti jde, potvoro", to přímo zavání přechcáváním.
To prostě nemohu připustit.
Možná od té doby co chodíme na stejný seminář....pokud jsi už četla zadání na semestrální zkoušky, víš, že je možnost, že budeme muset vytvořit kolekci spolu...
Neochotně usadím svůj kulaťoučký zadeček na polstrované stoličce, a přitáhnu si ji blíže ke Collete.
Protože spousta absolventů měla potíže s uplatněním, nebyli zvyklí dělat ve firemním kolektivu....tak zařadili do zkoušek nové prvky. Abychom byli připraveni i na alternativu kooperace s někým dalším.
Jemně se na ni usměji. Čistě náhodou, vše co jí říkám je čirou pravdou.
Jen mám starost že naše spolupráce dopadne vraždou...
Proto se ptám jak se máš, protože práce se špatnou náladou nebo ve stresu nikdy není dorá práce....a proto se ptám na tvé návrhy, protože se musíme začít stylově slazovat....
vyčkávavě se na ni zadívám.
Vlastně mi nijak nevadí ani nevadila, narozdíl od několika dalších osůbek tady na škole...ale stejně, moje křeslo je moje křeslo!
Osobně bych raději do dvojice někoho extravagantnějšího, Collete na ja můj vkus moc konverzativní a její styl je unylý a bez nápadu....

Chodba

Ráno, ono zvláštní ráno, kdy jsem opět sám.
Každé ráno jsi sám..od doby co Sam odešel...,
napomenu se, když přejíždím očima své obrazy, vystavené nebo jen spíš porůznu rozvěšené po stěnách, mezi kterýmy jsou zamotané i ty jeho.
Například zde...impresionistická africká krajina...jak neobvyklá kombinace, a přesto nádherná. Jakoby každičké stéblo tuhé stávy v savanách mávalo světu a snažilo se upozornit právěna sebe. Hladina jezírka, odrážející prudké horké sluneční paprsky jako štít, chránící pableskující rybky, co se v něm schovávají.
Nebo jiný obraz...tvář staré ženy vykreslena s takovou zručností a kouzlem, že je nádherná a magická, jako šamanka, které vlají bílé vlasy vě větru....
Jasně, utápěj se v minulosti...to ti hodně pomůže.
ušklíbl se opět zlomyslný hlásek v mé hlavě, a já mu musel dát za pravdu. Poslední dobou až podezřele často.
Místo snídaně si zapálím jednu z ručně balených cigaret, (jedne z mála mých hříchů) a usadím se do řádně prosezené, avšak neskonale pohodlné rudé sametové pohovky.
Přestanu si všímat obrazů a pronásledovat nitky vzpomínek, které chytneme a ony nám vyklouznou, se obléknu do viktoriánsky střižených kalhot, košile, a vesty s příznačnou kapsičkou na kapesní hodinky.
Kdo ví proč mám od puberty šílený odpor k jeansům a hoperským mikinám.
Přednáška...přednáška...
mumlám si, abych si vzpoměl, ve které třídě mám dnes dějiny umění. Promnu si čelo, ale ne a ne si vzpomenout.
Nakonec zamířím na akademickou půdu s tím, že snad uvidím nějakého spolužáka, a půjdu podle něj.
Bohužel se na hledání známých tváří soustředím až moc vehementně, protože ve chvíli, kdy mám pocit že jsem zahlédl známou blonďatou kštyci, do někoho plnou silou narazím.
Promiňte, omlouvám se...
ohlásím ihned, a protože blonďák zmizel z mého dohledu, zadívám se, koho že jsem to vlastně srazil.
Docela sympatický mladíček...už jsem o něm něco málo zaslechl...ale pravděpodobně to budou jen obvyklé pomluvy...
Nemohu si však vybavit jméno.

Chodba

Krátce poté, co jsem napsal smsku adresovanou Renné, jsem se rozhodl porozhlédnout se kolem, pak zajít na přednášku. Než jsem se však stačil vydat na školní odyseu, někdo do mě zezadu vrazil. Náraz jsem nečekal a tak jsem skončil na zemi.
Už jsem se chystal ohlédnout a začít nadávat na šikovnost slona v porcelánu, moji vlnu vzteku zarazila pohledná tvář mladíka.
Vstal jsem, oprášil se a podíval se mu do tváře.
Ještěže mi nic nezničil, byla by to škoda...takový krásný oblečení.
Párkrát jsem ho tu zahlédl, ale jeho jméno neznám.
"V pohodě...žiju..." Letmo se na něj usměju. Začnu k němu napřahovat ruku.
"Jmenuju se Malachy...a ty jsi? Rád bych znal tvé jméno, ať vím koho žalovat za újmu..." Nejprve mluvím vážně, chladně, ale ke konci vyprsknu a zasměju se.
Jsem praštěnej, ale takovej jsem já, občas si prostě nemůžu pomoct.
Prohlédnu si jej od hlavy k patě a zpátky.
Má styl, slušnou postavu, je pěknej. Toho bych chtěl poznat...asi zas napíšu Renné... Pomyslím si ďábelsky.
Krátce si zajedu rukou do vlasů a zadívám se do jeho očí. Z neznámého důvodu mě přitahuje, propadám jeho očím jako nějakému kouzlu, topím se v nich jako v tekutých píscích.
"Kam vůbec jdeš?" Vydám ze sebe nejistě.

Chodba->kolize

Opět jsem přecenil svou sílu, neobvyklou na kluka co místo v posilovně tráví čas u malířského stojanu.
Sakra...promiň...
Než mu stihnu pomoct na nohy, postaví se sám.
Přejedu ho pohledem odzhora dolů a zase zpět, a jsem docela překvapen tím, co vidím.
Toho bych chtěl malovat....má tvář blížící se antickému proporčnímu ideálu...
napadne mě trochu profesí poznamenaná myšlenka.
Leon.
stisknu jím nabízenou ruku.
A žalobu pošli mojí sekretářce, vypíše ti šek....
zasměju se spolu s ním.
Styl sice beznadějně modernistický, ale každý má prostě svoje, a nikomu jsem nikdy necpal svůj vlastní styl ze století páry.
Víš...podívej se na mě a určitě ti dojde, kam jdu....
zasměju se vtipu, který jsem udělal sám na sebe. Myslím, že to patří ke zdravé osobnosti, umět si sám ze sebe občas trochu vystřelit.
Přednáška dějin umění...bohužel jsem ale zapoměl kde to je...proto jsem tě taky převálcoval, hledal jsem někoho, kdo tam chodí se mnou.
pokrčím rameny.

Chodba

Vypadá jako kdyby přišel z minulosti...je to sexy...má svůj styl...
Hlídám se, abych nad Leon neslintal.
"Těší mě Leone." Mrknu na něj krapet flirtovně.
"Kam jdeš jo?" Zeptám se a teatrálně si ho začnu prohlížet.
"No, buď jsi cestovatel časem...nebo jsi model z muzea...nebo jsi rekvizitou na historickou přednášku..." Začnu trochu přitrouble chrlit dětské myšlenky.
Podívám se na něj a pak na sebe. "My bychom mohli dělat propagaci vývoje módy...dříve a dnes...teda...eh...nemyslím to nějaké zle...je to sexy..." Řeknu mu narovinu, prakticky každý tu ví, co jsem zač.
"Takže umělecká duše...to zní zajímavě...mně se umění líbí, ale na to abych třeba maloval jsou tyhle ruce levé." Zdvihnu obě ruce.
"Určitě maluješ že jo?" Zeptám se ho zvědavě a v hlavě se mi rýsuje plán.
Je to zvláštní, ale poprvé se cítím nervózně, nejistě, jako malej stydlín. Obvykle jsem plný sebevědomí a s klukama jednám sebejistě a svérázně. Mojí postelí prošlo tolik kluků, ale tenhle je jiný...

Ve svém pokoji, ve své posteli, takřka se svou ženou… ne, to fakt ne. (Btw: Nechce se mi věřit, že jsem dnes tak neuvěřitelně nekreativní)

Dar z čisté lásky? Cožpak ty jsi někdy zažila čistou lásku, zlato? Lásku to možná ano, ale ani v nejmenším čistou.

Uznávám, jsem poněkud sarkastický, ale proboha vždyť je to Renn. Známe se už léta a moc dobře vím, že tohle je ta nejdůležitější zbraň při konverzaci s ní. Vím, že je přitahována silou oponenta, ostatně proto se má kolem sebe samé nuly co jí jdou na ruku. Když jí někdo vzdoruje a ona s ním může pomyslně zápasit, je to pro ni jako droga. Mnohem silnější než všechny ostatní, co dostává ode mne. Ačkoliv si s ní tedy rád hraju. Je to pořád Renn, moje Renn. Nezajímá mě, koho zrovna ojíždí, je pro mě přítelkyní v tomhle světě plným kriplů a bezvýznamných existencí. Oba jednou shnijeme v pekle. Ale nikdo na nás nezapomene.
Prohlédnu si důkladně její medailon. Je mi na výsost jasné, že přesně tohle ode mne očekává. Nechám jí chvilku si snad myslet, že se mnou může manipulovat pomocí luxusních ňader.
Ano, je to jen kamarádka, ale s občasnými výhodami.

 

V zápětí se odtrhnu od jejích terčů a věnuji pozornost jejímu výčtu nesmyslů.

Jako by moc dobře nevěděla, že všechno z toho si mohu obstarat sám. A o experimenty takovéhle povahy já vážně nestojím.
Rennie, Rennie (poznámka autora: Není to nějakej přípravek na pálení žáhy?), kéž by bylo něco, co mi nemůžeš dát. Jak moc bych si toho pak cenil…
Odvrátím pohled úplně mimo od jejího těla. Vstanu a laxně dojdu před okno. Se zájmem se zadívám ven v marné naději, že narazím na něco nového, neobvyklého, snad možná také zajímavého. Jako bych byl už unaven z téhle snobské identity. Každý den stále to samé. Mírně si povzdechnu a vrátím se pozorností k blonce, co něco sepisuje do mobilu. Tak předvídatelně si sedla na postel až mě totálně přešla chuť. Sáhnu po knížce z knihovny. Nietzche : Soumrak Model, děsný žvásty. Otevřu jí a ve vydlabané části leží pár narkosáčků s bílým práškem.
Pervitin. Laciný svinstvo. Ve srovnání s kokainem je to nic. Co jí na tom tak bere? To asi nikdy nepochopím.
Hodím po ní jeden ze sáčků a zvážním aby věděla, že tohle myslím naprosto vážně.
Je mi líto, ale dneska svým tělem platit nebudeš. Tohle je gratis…
Nečekám na odpověď, beztak by to byla nějaká úsečná poznámka na to, že veškerý svůj sexuální apetit plýtvám na jednorázové kurvičky, místo aby mě uspokojila taková výstavní nymfa.
… Ještě jeden detail… zdrž se předhazování mi toho svýho bulíčka. Víš moc dobře, že tady mu štěstí nepokvete. A víš to sama moc dobře z první ruky… a nejenom z ruky.

Chodba

pobaveně se usměji nad jeho návrhy.
No, tak možná vypadám, to máš pravdu...jako rekvizita historické přednášky.
Ušklíbnu se, stále se usmívajíc, v očích se však objeví trochu smutku.
Takhle mi říkal sam...smál se každé ráno, když jsem se oblékal, že vypadám, jako kdybych se spletl o století...
No jasně...to bychom mohli. Já jsem zastánce recyklace...tedy v módě. Když je to dobré, i když z historie, proč to nevyužít znovu? Či jen nějaké prvky...
začínám se dostávat do ráže. Jakmile se se mnou pustí někdo do diskuse o módě či umění, jsem k nezastavení. Možná proto, že obvykle se o tom se mnou nikdo bavit nechce.
Podívej..
vezmu Malachyho kolem ramen, zcela spontáně.
Podívej se kolem sebe, na téhle chodbě, co tu chodí lidí, a vypadají všichni uplně stejně, jeden jako druhý. Přirozená módní šeď. Podle mě je to škoda....kdyby si každý našel styl jemu odpovídající, byl by pak třeba i průchod touhle chodbou daleko veselejší záležitostí...uplně by se to tu rozjasnilo.
Usměju se, a stáhnu ruku z jeho ramen.
umělecká duše...dalo by se to tak říct. Mám to rád....vytvářím něco, co tu možná bude, až já tu nebudu...a možná že se na to i někdo podívá a uvidí, co jsem viděl já když jsem tvořil... výtvarné i hudební umění mají dar neobyčejně působit na lidské pocity...
Hele brzdi brzdi, uplně ho vyděsíš..v.ždyť tu začínáš pomalu filosofovat!
ozve se opět nedlouho spící hlásek.
Víš přece co se o něm říká...pokud jsou klepy pravdivé alespoň z poloviny, nepovídá si tu s tebou, protože by ho okouzlovaly obrazy...
rýpne si znovu.
Ano...maluju....nejčastěji impresionistické věci...

Chodba

"Nutno dodat, že pěkná rekvizita."
Najednou se stane něco, nač nejsem zvyklý. Začnu ve tvářích cítím přívaly horka. Ano, já, vždy sebevědomý, nad věcí, dravý se červenám.
Začnu si nervózně hrát s prstýnkem na ruce, přičemž sleduji Leona.
"Recyklace...no to já zas třídím můj šatník...teda nikdy to oblečení nevyhodim jen tak do popelnice, obvykle dvakrát do roka dělám takovou revizi...a občas si nechám nějaký kousky, který mám rád...ale mám svůj vlastní vkus, neřídím se tím, že někdo řekne teď je v módě tohle a tamto, ale vyberu si, co se mi zrovna líbí a vytvořím si řekněme vlastní styl...promiň, nějak jsem se rozkecal." Zatvářím se provinile a pokrčím rameny.
Překvapeně sebou cuknu, když mi Leon položí ruku kolem ramen, nemohu však říct, že by se mi to nelíbilo.
"V tomhle s tebou naprosto souhlasím...někdo si něco usmyslí, prohlásí to za módní hit a všichni začnou s masovým kopírováním...individualita je ta tam...to je totéž jako kdyby nosili školní uniformy, což se spoustě lidí nelíbí, ale vlatně se tak oblékají. Všichni chtějí splývat, plout po proudu a naivně si myslí, že je to nějaká výhra...to co občas vidím tady na těhle chodbách je k pláči...vypadá to, že v tomhle směru si budeme rozumět...a abych pravdu řekl, tvůj styl se mi zamlouvá...už několikrát jsem měl nutkání něco takového zkusit, ale nikdy jsem na to neměl dost odvahy...třeba by si mi s tím mohl pomoct...a neber to tak, že bych tě chtěl kopírovat..." Usměju se na něj a poplácám ho po zádech.
"Mluvíš mi z duše..." Na několik okamžiků se zatvářím smutně. "Chtěl bych taky něco tvořit, umět malovat, zpívat, hrát...cokoliv, ale příjde mi, že jsem bez talentu...v tomhle směru mě nikdo nikdy nepodpořil...i když bych chtěl spoustu věcí zkusit...ale já prostě potřebuju trochu popostčit a vědět, že za mnou někdo stojí...abych mohl tvořit a jak říkáš, nechat po sobě něco, co se třeba někomu zalíbí...a když nezalíbí, tak to v nich vyvolá alespoň nějaké pocity a donutí je, aby se zamysleli třeba proč se jim to nelíbí...umění nemusí mít jen pozitivní ohlasy i negativní ohlas je ohlas...je to lepší než ignorace a někdy tě i ten zpočátku negativní pocit může dovést k jinému pohledu na věc..."
Našel jsem člověka, se kterým si můžu i povídat, je jiný než ostatní kluci na škole. Většinu z nich zajímá jen jejich mozek v poklopci, rychlá auta, sport a podobně.
Bože...co to je? Já se snad...zamiloval?
"Impresionismus...eh, to je takový to, kdy se umělec snaží zachytit okamžik? Doufám, že mě nebudeš mít za kulturního barbara, ale všechny tyhle ismy se mi pletou...přeci jen to není zrovna zájem mého studia..."

Na semináři

"Na podkladu o semestrální zkoušce napsáno nebylo nic, nebo jsem to přehlídla, možný je všechno."pokrčim rameny a sleduju její obličejík, který je v celý tý maškarádě se zmrzlinou čím dál tím víc roztomilejší.
S lehce povytaženým obočím pak poslouchám její sáhodlouhý vysvětlování toho, proč že se mě to vlastně zeptala na náladu. Když se nakonec dozvim tu příčinu všeho, delšími nehty intuitivně přejedu po desce, ve které mám schovaný návrhy.

"Jestli máme vykompenzovat náš počet prací, kterou vytvoříme ve dvojici, tak prosim. Sama bych asi raději preferovala samostatnou práci, ale zkušenosti se vůbec nebránim." odtušila jsem s letmým úsměvem na rtech a pohledem zabloudila k jedné zmrzlině na jejích šatech.

Ona, narozdíl ode mě, svoje návrhy nosila. Jenom by mě zajímalo, proč své věci začala tolik propagovat - je za tim její nízký ego, který se díky jejímu exibicionismu v módě zvýšilo, nebo má prostě jenom ráda extravaganci...?
Ať to bylo tak či tak, já jsem na sobě své práce nosit nemusela, což samozřejmě neznamená, že bych snad nenosila kvalitní věci - právěže naopak. Já měla vždy raději něco jednodušího, elegantnější, éteričtějšího střihu a vzhledu, který by podtrhoval rysy mého těla. Alespoň na sobě. Mé návrhy se totiž nepodobaly tomu, co jsem nosila já. Navíc jsem pro módu nežila tolik, jako Suzannah, což by taky mnohé vysvětlovalo. Nicméně, jestli moje práce hodlala hodnotit podle mého stylu, tak to pro ní bude asi nemalé překvapení.

"Vždycky může být hůř, takže se mám fajn." odpovim ji konečně a pohodim rezavými vlasy, který se mi svezou po odhalených zádech, a vytáhnu z kabelky lůj na rty, kterým si je jemně potřu.
"Když o tom tolik víš," lůj schovám nazpět do kabelky a natočim se k ní, "tak už máš určitě nějaký nápady a návhry. Ukážeš mi je?" nahodila jsem, přičemž si tak prohlížela její kabelku.

"A když už jsme tu takhle... Obě se na vzájem asi známe, ale oficiální seznámení je lepší," natáhla jsem k ní drobnou, na pohled křehkou dlaň a věnovala jí příjemný úsměv, "Collete."

James Cavendish

"Zažila jsem čistou lásku. Zažívám čistou lásku." To první v sobě mělo hořkou kapku sentimentu, ovšem je tomu tak? To nikdo neví. Zdání a Renné klame. A to druhé? Ano, Renné bezmezně miluje a je milována. Sebe samu a sebou samou.
Bez problému zachytí letící sáček a strčí si ho do výstřihu. Sleze z postele, dojde k oknu, roztáhne závěsy jak nejvíc to jde a vykoukne oknem ven. Očividně vidí něco, co se jí moc nelíbí. Když se podíváš, můžeš vidět jednoho kluka, stejně starého jako jste vy. Chrise Fletchera. S ním je tam nějaká dívka, ale nemáš ani ponětí, kdo to je. Renn se zamračí a odfrkne si. Otočí se k tobě a přeměří si tě pohledem.
"Ale notak, obrácená psychologie? Dneska mi tvrdíš, že se mnou spát nechceš? Víš, že ani tohle na mě platit nebude. Nesouložím s nikým, komu leze do postele taková lúza. Už si na to zvykni a nezkoušej to na mě." Líně se kolem tebe protáhne.
"Teď mě omluv, mám ještě práci." Zabouchne za sebou dveře.

Malachy a Leon

Jak sladké, romantické a růžové. Vaší chvilku vyruší dlouhonohá blondýna. Podpatky klapou po chodbě v přísném tempu, jedním jediným pohledem sjede Leona od hlavy k patě, roztomile zacvrliká na pozdrav, čapne Mala a táhne ho s sebou.
"Mal má bohužel moc práce, uvidíte se později." S tím zmizí za rohem a nechá výkvět minulého století svému osudu.

"Emily Luna Sparks" Postrčí tě k oknu na chodbě a ukáže na dvojici na náměstí. "Zjisti, co je zač, proč má privileium, jakto, že nastoupila až teď." Otočí tě čelem k sobě, rukama tě chytí za ramena a vážně se na tebe dívá. "Je to důležité, v moři plave nová ryba. Je to čudla, nebo žralok. Zjistíš to, že ano?" Když přikývneš, usměje se jako slunce, políbí tě na tvář. "Jsi zlatíčko."

Emily a Chris
"Děkuji, Chrisi, že jsi se o Emily postaral, mezitím, co jsem musela vyřidit své záležitosti." Zjeví se za vámi, nečekaná, nezvaná. Tvář jí zdobí milý, přívětivý úsměv. Sebere Chrisovi všechny Emilyiny věci a s rezervovaným výrazem a nic neříkající tónem zavolá trojici chlapců stojících kus dál. Všichni do jednoho mají fotbalový dres.
"Odneste ty věci na pokoj 526. Pak se vraťte a klíče mi dejte." Chodící svaly neprotestují, poberou věci a odnesou to. Opět se otočí na Chrise. "Díky, už můžeš jít." Usměje se a otočí se na Emily.
"Ty musíš být Emily, že? Jsi ještě hezčí než na fotkách. Omlouvám se, že jsem přišla až teď." Tvář jí zdobí stále okouzlující úsměv, tváří se kajícně a celkově působí opravdu půvabně.
"Moc jsem se na tebe těšila, z emailů, které jsme si vyměnili mám dojem, že z nás budou dobré přítelkyně. Neboj, v začátcích na tebe dám pozor a se vším ti pomůžu. Tak půjdeme, ukážu ti, jak to tu chodí."
Na Chrise se už ani neohlédne a vede tě na pprohlídku univerity.

Attack of "Elite"

Mám v plánu vytáhnout Emily dál po škole, jenže v tom se objeví "generál" týhle "armády".
Renné. Ta, která kdyby mohla, tak mě vyrazí ze školy. Jenom proto, že nežeru jí její "božkost".
Takový kecy.
Jen přihlížím jak si samolibě počíná, komanduje gorily, "přebírá" si Emily.
"Přestaň mě komandovat Renné, já nesjem tvoje loutka." oznámím jí zcela neutrálním tónem.
Pak se podívám na Emily.
"Kdyby něco, mě najdeš snadno...i když to nejspíš nebudeš potřebovat." řeknu Emily a dívám se, jak se objeví další z "loutek" Renn.
"Bože můj, z tohodle se mi chce zvracet!" pomyslím si a sleduju tuhle skupinku jak se vzdaluje.
Jen co jsou dost daleko tak zakroutím hlavou a dívám se jak mizí.
"Korupce je děsná svině....kdyby jsi tak holka věděla, co tě čeká, tak radši utečeš na Yale..." řeknu, kouknu na hodinky a vydám se směrem na kolej, abych zahodil tu zničenou bundu a na chvíli si plácl led na oko.

Na chodbě

"Co děláš po škole? Že bych se stavil...chtěl bych portrét Leone...pokud bys byl ochotný, tak..."
Než dokončím, přižene se uragán jménem Renné. Když jsem ji hledal, tak se po ní slehla zem, když se snažím udělat dobrý dojem na jednoho kluka, vyruší mě.
Za to, co mám, vděčím Renné, ale někdy mi i ona leze na nervy, což nikdy nedám najevo, nerad bych se s ní nějak rozhádal.

"Najdu si tě...." Zavolám na Leona, když mě Renné táhne stranou.
Vyslechnu si její zadání a souhlasně přikývnu.
"Zjistím co budu moct...a mohla bys pro mě zjistit, kde je ubytovaný ten kluk, Leon? Rád bych ho zas viděl, protože..." Rozhodnu se neříct jí pravdu, nevím jak by zareagovala na to, že jsem "vyměknul" a zabouchl se do nějakého kluka, kterého jsem potkal na chodbě, teda kluka, který mě srazil.

"Jdu na věc." Oznámím Renné a vyrazím za Williamem. (to PJ: nepřipomíná ti to něco?;) )
Najít Willa není zas tak těžké, většinu svého volného času tráví se u počítače ve svém pokoji. Najde cokoliv, o komkoliv.
Projdu do vyššího patra a zastavím se u dveří.
Trochu se upravím. V tu chvíli si uvědomím, že jsem jak prostitutka. To se nejspíš změní...Leon...
Zaklepu na dveře a vstoupím dovnitř. Na posteli se povaluje jeho spolubydlící. "Můžeš nás chvilku nechat o samotě Dane?" Spal jsem s oběma a Dan byl o něco lepší než Will, ale Will je užitečnější.
Zavřu dveře za Danem a koketně se opřu o Willův pracovní stůl. "Ahoj Wille..." Přejdu k němu zezadu a položím mu dlaně na ramena. "Napadlo mě...jestli bys pro mě něco neudělal..." Skloním se k němu a zašeptám mu do ucha.
"Broučku..." Políbím ho na krk a lehce mu zasténám do ouška.
Já bych se chytil i na Broadwayi.
"Koukni se mi prosím do tvého kouzelného počítače a najdi mi všechno co můžeš o studentce jménující se Emily Luna Sparks."
Will začne pátrat a já žasnout nad jeho skvělou prací.
"Ty jsi úplný počítačový mág...a ještě k tomu kus. Zajímavé...není tohle ředitelka?"
"Děkuju ti, jsi zlato." Políbím ho na tvář a zmizím jak pára nad hrncem.
Opustil jsem jeho pokoj a s cennými informacemi v hlavě jsem vyrazil o patro níže.

Vytáhnu z kapsy mobil a vyťukám zprávu pro Renné: Sondáž dokončena, mise splněna, mám něco, co tě bude zajímat. Odešlu Renné zprávu a posadím se na lavičku, která je blízko schodiště.
Sotva se usadím padne mi do oka Chris Fletcher.
"Chrisi!" Zavolám na něj, vstanu a rozeběhnu se za ním. Renné ho nesnáší, ale mně příjde v pohodě.
"Kam jdeš? Neviděl si Renné?"

A tohle je?

Při cestě na kolej jsem sledoval, jak na mě ostatní koukají, jenom díky "ozdobě" na oku.
Nějak mi to bylo jedno, upřímně je mi jedno jaký názor na mě mají. Já jsem já, jestli se vám to nelíbí, nemusíte se se mnou bavit, tečka.
V jednu chvíli jsem měl pocit, že na mě někdo volá, tak jsem se otočil a zjistil, že je to jeden z tý bandy od Renéé.
"Ježiši, co ty chceš?" pomyslím si a nepatrně si přejedu rukou po dlani.
Jen co na mě vychrlí to, co chce, tak se jen ušklíbnu.
"Jdu si na kolej odložit věci a dát si na oko led.....co se týče Renné, nemám ponětí kde je, přebrala si ode mně novou žačku a šli si po svých bůhví kam..." odpověděl jsem mu a čekal jsem, co se ještě dozvím.

Na chodbě

Chris nevypadal zrovna nadšený, že mě vidí. Patrně si mě spojuje s Renné a s ní má takový zvláštní vztah.
Všimnu si modré ozdůbky kolem Chrisova oka.
"Cos prováděl?" Ukážu prstem na monokl.
"Novou začku...ach jo...když ji člověk hledá...tak se po ní slehne zem..."
Kam se zas poděla? Spíš najdu nějakej poklad než ji.
Po krátkém zamyšlení přimhouřím oči a nasadím tázavý výraz. "Neviděl si tu kluka...eh...oblečenýho v...historickým stylu?"
Renné je jak hurikán, přiletí, nenechá kámen na kameni a pak zmizí. Možná proto tropické bouře nosí ženská jména.
Pootočím hlavu do strany a rozhlédnu se po chodbě.
Kde je?

Search for Renné...see if I care

"Myslím, že se to brzo dozvíš. Neb "Rennéiny tamtamy" se nesou rychleji, než světlo." odpovím mu a tak si nějak říkám, že stejně to touhle dobou ví už tak dobrá polovina školy.
"Jak by jsi jí ty neznal....musí mít pod palcem každýho...a kde odmítá být pod kontrolou, ten má peklo..." řeknu s důrazem na slovo ty.
Pak čekám, co vyplodí šrotující hlava...ani nevím jak ho mám nazvat...nějak jsem si navykl že partu kolem Renné pro sebe neoslovuju jmény....protože v její "armádě" toho jména může být spousta, jen bych si dělal bordel.
"Věř mi, kluk v, jak ty říkáš historickém stylu, je to poslední, co mě teď zajímá." odpovím mu a tak nějak začínám cítit, že je mi zle z toho, protekčního systému, co tu je.
"Ještě něco?" zeptám se ho a ve tváři se snažím držet neutrální výraz, ale ten jaksi mizí, když vidím někoho z party kolem Renné.

To jsem se toho dozvěděl

"Uznávám, že i Renné jako každý člověk má své chybky, když budu mluvit za sebe, tak pro mě udělala hodně...a dá se říct, že jí mám rád...však víš jak to myslím." Správná holka by přeci měla mít kamaráda gaye.
Zase jsem se nic nedozvěděl, jeho odpovědi jsou mi k ničemu. Tímhle tlacháním ztrácím jen drahocenný čas.
"Tak takovýho by si všimnul každej...i heterák. To jsem se toho dozvěděl."
Je mi jasný, že se moc nechce bavit s pejskem Renné a že jen odpovídá na otázky z čiré zdvořilosti. Jeho odpovědi jsou prázdné a tak nemá cenu držet naživu tenhle umělý rozhovor. I s kuchyňským robotem bych si popovídal víc.
"Nic." Odpovím stroze. Blbe. "Tak já zas letím...ahoj Chrisi."
Ladně se otočím na patě a mířím přes chodbu, hledajíc buď Renné či Leona.
To se oba dva vypařili?
Vytáhnu telefon a napíšu další zprávu. "Kde jsi Renné? Tebe najít je nadlidský úkol. Mal." Odešlu zprávu a vložím telefon zpět do kapsy.

Search is over...

Jeho prohlášení o Renné mě pobaví. Jako by byla světová extratřída. Ale ze zkušeností generací přede mnou se dá soudit, že tyhle "královny" v životě pak kolikrát narazí na skálu, asi jako Titanic na ledovec.
"Nikoho takovýho jsem neviděl, jestli ti to nějak pomůže." odpovím a překvapuju sám sebe, že neodsekávám.
"Nechceš abych ti náhodou ještě toho týpka našel?" pomyslím si a sleduju, co pejsek od Renné bude vyvádět za kusy.
"Nazdar." odpovím mu na rozloučení a taky si jdu po svých.
"Jako bych já měl potřebu hledat Renné, nebo nějakýho týpka v historickejch hadrech. To už se fakt raději nechám přejet autem..." pomyslím si a směřuju si to na kolej.

Chris

Jeden póvl vedle druhého, co? Tak to tady prostě chodí. A největší sranda je, že ten největší póvl patří právě do Elity.
Příjemný, nemyslíš? Jak jsi si tak mířil kdo ví kam, viděl jsi hlouček hlupaček s odznakem roztleskávaček dokonce i na uniformě. Zajímavý fakt je, že většina těhle holek je bohatá, jsou krásné (tím klišé způsobem), ale do elity nepatří. Ne v tom pravém slova smyslu. Maximálně mají povoleno dělat hostesky na večírcích elity. Inu, ani Renné vedle sebe nesnese hlupačky. A těm holkám to ani nedochází. Zrovna špekulují o tom, kolik kilo musí která ještě zhubnout, proč chtějí hubnout? Asi se jim kráter místo zadku a rachtající žebra líbí, třeba ten nijaký zadek těm teploušskejm fotbalistům připomíná zadek chlapa, proto je tak žerou.

No co, pryč s fiflenama, co maj kousek vaty nejen k svačině, ale vyplńuje jim i místo v mozkovně. Jak si tak štráduješ, něco kousek od tebe začne vyzvánět. Mrkneš se, co to je. Hmm, přes rameno máš tašku, která je překvapivě na tvé poměry i lehká a není tvoje, je to kožená brašna a podle ozdobného E L S na stříbrném štítku usoudíš, že se jedná o tašku Emily. Hmm, máš její tašku, hmm, co s ní budeš dělat?

(V další příspěvku tě scucnu s Jamesem, těš se, jen ho musím dopravit do správné situejšn)

Mal a Axel

Na vás jsem moc líná, ale jste šikovní chlapci. Máte společnou hodinu literatury, úkol byl přečíst dílo od Dickense, přečíst kritiky, udělat vlastní a přemýšlet o významu díla v dobách Dickensových a v současnosti.
V přednáškové místnosti sedí Mal na kraji, Axel přijde pozdě a profesor jej vyzval, aby se posadil vedle něj a nezdržoval výklad. Axel úkol nemá, Mal ano.

Šup do toho, půl je hotovo.

Colletre a Sue

(Jsem líná na psaní příspěvku, vy taky dostanete jen scénář)

Do vašeho rozhovoru se otevřou dveře, opět a znovu. Do místnosti vpluje éterická čarodějka, vaše profesorka umění, a za ní, ověšený plátny, krabicí, taškou se skripty a dalšími haldami všeho možného vejde docela pohledný mladík, nebo spíš mladý muž. Může mu být něco málo po třicet, vysoký, hrudník ve tvaru V, svalnaté ruce, ostré rysy, hluboké hnědé oči a delší, nedbale rozcuchané světle hnědé až měděné vlasy.

"Dámy, koukám, že jste se již seznámily, dnešní hodinu máte zcela vyjímečně spojenou, protože a jelikož tu mám s sebou i Marcuse Fauvingtona, absolventa naší školy, vynikajícího umělce. Nepohybuje se v návrhářství a oděvnictví, jako vy dvě, ale specializuje se na malbu těla, pomůže mi s výkladem, vám při praktických návrzích a v další hodině bude dohlížet na vaší práci při práci na realistické malbě našeho modela Andrewa."

Milý mladý absolvent je z vás poměrně nesvůj, tak do něj. My se vlka nebojíme.

Otravná literatura

Leona se mi nepodařilo najít, čas mě tlačil, blížil se začátek smrtelně nudné dávky literatury. Nechápu, jak to může někoho bavit. Něco jinýho je číst pěkný knížky a učit se každou blbinu, která se třeba jen mihla kolem autora a jeho díla. Je to způsob, jak někoho odradit od lásky ke knihám.
Do učebny jsem přišel včas, asi pět minut před příchodem přednášejícího. Zabral jsem si místo u kraje, má výhodnou strategickou pozici při úprku.

Začala přednáška a já si znuděně zapisoval poznámky. Profesorovu rozpravu přerušilo otevření dveří a vstup Axela, kterého profesor vyzve k tomu, aby se usadil vedle mě.

Když přišlo na úkol, který nám zadal, bylo zjevné, že můj kolega ho nemá.
Pohlédl jsem na něj a nenápadně jsem k němu přesunul zápisky týkající se úkolu. Knihu jsem četl a dobře si ji pamatuji.
"Vem si to." Špitnu k němu a vzápětí dodám. "Mal."

Aneb když se nedaří, tak se nedaří...

Cestou po škole jsem se jen divil, co za střeva, játra a jiné orgány to vlastně po půdě Harvardu chodí.
Tamhle anorektička, tamhle bulimička, fotbalisti, kteří trpí nedostatkem mozku a podobní.
"Občas si říkám, proč jsem sem lezl, když tu vidím tohle. Ti tu nejsou ani kvůli vzdělání, ale jen proto, aby ostatním mohli pod rypák cpát diplomy s pečetí Harvardu. A udělají pro tu pečeť všechno, od vychrápání se, po zastrašování...možná to vidím jen černě....ale takových 75% to tak určitě má." uvažuju nad tím vším, když mě vytrhne zazvonění, kouknu se co to bylo, podívám se na tašku, jestli nemám telefon tam, ale pak mi dojde, že já telefon nenosím v tašce a že je nějak podivně lehká. Já ve svojí nosím jen učebnice a sešity, případně do ní občas nacpu bundu, nebo flašku s pitím, ale tahle je až moc lehká.

Pořádně se na ní podívám a všimnu si štítku s iniciály.
"Super, mám tašku Emily. A ta je s Renné bůhví kde. For f' sake!" plácnu se do čela a indiánskou ozdobu i ignoruju.
"Ok, tak místo na kolej, půjdu najít Emily a vrátím jí tu tašku...to si dělám pěkný první dojem. Chrisi, to jsi to zase jednou vymňouk!" pomyslím si a zamířím ke knihovně, kam jsem chtěl Emily vzít při prohlídce, než se ale přihnala "blonďatá mina" jak kdosi vtipně nazval Renné.

Literatura
Uznávám že jsem nikdy nebyl znám dochvylností, ale řekl jsem si že bych taky jednou mohl pokusit vypadat že dbám na své vzdělání, bezúspěšně. Na hodinu literatury jsem přišel pozdě, zdržel jsem se na koleji a v momentě kdy jsem pohlédl na hodinky bylo už pozdě. Nasadil jsem trochu rychlejší tempo a dorazil jsem do učebny během chvilky, ani jsem se nezadýchal. Nezdržoval jsem se klepáním, pouze jsem lehce vzal za kliku a vešel dovnitř.
Pardon zdr...
Profesor mně přerušil stím ať nezdržuji výuku a sednu si vedle kluka na kraji, mám pocit že mu říkají Mal.

Poté co jsem se posadil začal učitel vykládat dál a já vytáhl sešit stím že si začnu zapisovat, ovšem učitel na mně vyrukoval stím zda mám úkol.
Úkol?? Jaký??
Matně si snažím vzpomenout co bylo za úkol a hlavně, co jsem dělal místo úkolu. Můj spolusedící je ovšem rychlejší "podstrčí" mi svůj úkol a já se na něj tázavě podívám.
"Vem si to"
Pouze kývnu a přečtu učiteli "můj" úkol. Učitel očividně spokojen s Malovým úkolem začne dál vykládat, vrátím Malovi úkol a kouknu na hodinky.
Zas tak pozdě jsem nepřišel...
Díky Male, jinak Axel.

Seminář

V mozku mi šrotovalo hned několik nápadů, jak se s touto situací vypořádat. Nikdy mi uplně nešlo zvládat s klidem podobné situace.
Snaží se se mnou jednat přezíravě, ale s klidem, neurazí mě...umí v tom chodit. Ale já se zmást nenechám...jen musím být ostražitá.
S touto myšlenkou se lehce usměji.
Jde prostě o to že jen zlomek návrhářů se dnes prosadí tak, že se jim povede zavést na trh vlastní značku bez toho, aby s někým spolupracovali...a myslím že zkloubením našich nápadů a ideí by vůbec nemuselo vzniknout něco špatného...
Zlehka se, povzbudivě, usměju.
Nenech se zmást...moje návrhy zdaleka neobsahují jen spodničky, mašle, krajky a sladké potisky...
pokračuji s lehkým úsměvem.
Pak mě Colette zarazí oficiálním "seznámením"
Hm...pěkně divadelně...budiž....
Zazubím se na ni.
Tak dobře....Sue....a někteří mi říkávají Aluška...
Pak ji stisknu ruku a nechám ji, ať si vybere co je jejímu jazyku a přesvědčení příjemnější.
A ukázat návrhy...bude mi potěšením.
opět se usměji, ale jen zlehka, přirozeně, pustím její ruku a přitáhnu si k sobě malířské desky formátu A2. Začnu je rozvazovat, ovšem než rozvážu první uzlík, otevřou se dveře a v jasném pruhu světla, který na chviličku vnikne do místnosti, vstoupí naše éterická "vrchní" jak ji říkáme. Spíše než lektorkou je naše guru.
Ovšem za ní, už ne tak étericky, spíše v pomyslném obláčku testosteronu z něj vyzařujícím, vejde někdo nový.
Jen se na to podívejme...
ušklíbnu se v duchu. Mladý absolvent na nás mhouří hnědá očka a tváří se trochu vyděšeně. Aby také ne, dvě mladé, krásné ženy....
Jsem Suzannah
představím se mu a natáhnu k němu ruku.

Game ´s not over

Renné odešla. Zbyl tu po ní jen vydejchanej vzduch a letmá ozvěna nějaké pseudosarkastické poznámky. Je sobotní dopoledne, spíše už poledne. Což znamená, že se mi za moment ozve bratr Will.
William Cavendish. Poněkud tragikomická postava. Jakožto prvorozený syn, zdědil po otci jméno a vlastně i titulaturu vévoda z Northfolku. Prakticky nechápu proč se o mě a o Roba stará, když očividně jsme mu jen finanční zátěží. Ovšem kdybych měl žít z toho, co mi přenechal jako apanáž, dávno bych pošel v bídě a hladu zatímco on si užívá rodového panství. Na štěstí mám ještě v držení statky po babičce, osobě z rodu mě nejmilejší. Kdyby babičky nebylo rozhodně bych nebyl hrabětem ze Suffolku. Hůř je na tom Robert, můj mladší bratr musí lézt Willovi do zadku a škemrat o to, aby mu utrousil kousek své přízně. Je to ještě mladíček takže mu to nedělá příliš problém, ale jednou snad přijde k rozumu a bůh s ním jestli se tak jako já postaví k Willovi zády.
Přesně v 11:35 zvoní telefon. Jako vždy to neberu. Nevím, o co se stále snaží. Od smrti otce jsem s ním nemluvil. Určitě se mi chce vychloubat, jak poobědval s bratránkem Charlesem, následníkem britské koruny, či jak se účastnil rautu s prezidentem Francie. Neuvěřitelná nabubřelost téhle držgrešle, kterou mám nazývat svým bratrem, je jedním z důvodů proč jsem opustil Evropu a raději se rozhodl studovat ve státech na Harvardu.
Telefon zvoní přibližně půl minuty. Nechám jej vyzvánět. Tak jako vždy. Jako podle přesně přednastavené šablony.

Že ho to ještě nepustilo?

Těžko říct, zda mu to někdy vezmu.

Dnešní den teprve začíná a já tajně doufám, že mi přinese alespoň menší uspokojení. Dám si sprchu, hodím se do gala. Nasadím si sluneční brýle a dopiju skleničku whisky, z níž už dávno vymizel všechen led. A jdu se projít po campusu.

Spása či trest?

Je to okouzlující budova, vím, že tam budu dnem i nocí, nocí i dnem, ale útěchou mi je myšlenka, že pokud všechno půjde, jak má, nebude mé úsilí zbytečné a veškerý čas, který v oné "Almě Matter" strávím, nebude promrhaný, ale výborně investovaný.

Najednou mě napadá tisíc a jedna věcí, na které se chci Chrise zeptat, ale.. ano, bojím se. Jsem od přírody stydlivá a rozpačitá. Tedy, zpočátku. Pak jsem nezadržitelná jako střela a jak se říká, co je malé, to je hezké, ale ne vždy i milé a něžné.

Chris taktéž sleduje trasu mého pohledu, tedy, alespoň si to myslí. Já zatím sleduji jeho. Všímám si, jak je vysoký, statný, mužnější než většina mladíků, které jsem zde zatím viděla. Ani svalnatí fotbalisti mi v tuto chvíli nepřipadají tak charismatičtí, jako on.

Ehm..

Moje vlastní myšlenky a zkoumavý pohled, kterým jsem Chrise častovala, mi naženou červeň do tváří, proto se radši opět zadívám na popisované budovy.

"Výborně, ráda čtu."

Usměji se a doufám, že stupidní příběhy alá Stmívání a podobně se skutečně nestávají a mladík vedle mě neslyšel, ani z mého chování nevyčetl, myšlenky, jež se mi před krátkou chvílí rojily hlavou.

Nadechuji se, chci mu něco říc, když v tom nás vytrhne z našeho mlčenlivého souznění hlas. Hlas tak medový a jasný, přesto podbarvený něčím.. nebezpečným? Nadskočím a otočím se.

Ah, Renné..

Samozřejmě, že jsem ji poznala, než jsem sem přijela, mailovaly jsme si spolu, maminka na ni dostala kontakt přímo přes paní Ředitelku.

"Ano, ahoj, těší mě, Renné." Usměji se na ni. Ani to jinak nejde, je tak krásná, působí naprosto mírumilovně. Nedivím se, že je předsedkyně, určitě jí musí každý mít rád a věřit jí naprosto cokoli.
Chrisův kousavý tón mě překvapí a na chvíli rozhodí. Zkoumavě se na něj zadívám, ale to už Renné opět mluví, Chrisova hrubiánského chování si nevšímá.

"Tak ahoj, Chrisi. Děkuju." Usměju se na něj a už následuji Renné na prohlídku Campusu.

Co dál a co dál?
Bod 1

Pár týdnů uběhlo, Emily se bez problémů zařadila mezi ostatní studenty. Zařadila se mezi smetánku, ovšem jak moc jí to svědčí, je věc druhá. Moje plány vycházejí báječně, Emily se nechá zatahovat do mých plánů, všechno funguje báječně. Jen Chrise budu muset odstranit.

Moc se o Emily stará, už párkrát jsem ho načapala, jak se s ní snaží mluvit a ta naivní chudinka se s ním klidně baví, dokonce si myslím, že se jí líbí. A to, drahý deníčku, rozhodně nestrpím. Odmítl mě, dokonalou krásku a vybral by si takovou chudinku? Nemožné.

Tahám Emily z večírku na večírek, ona se jednou poddá a pak z ní bude jen moje loutka, co pro pár gramů udělá cokoliv. Stejně jako většina chudáků tady kolem. Konečně musím donutit toho hlupáka Chrise, aby od ní dal ruce pryč.

A to, milý deníčku, je přesně úkol pro Jamese. Přece jen, na jeho poměry je Emily dost hezká, navíc je to nevinná květinka, určitě je to panna. Nepije, nekouří, snad ani neví, co je to droga. Nechutné sladké stvoření, ale na nepopsanou tabuli se nejlépe píše.
..............

Bod 2.

Co dál, Deníčku? Jen tobě se můžu naplno svěřit se svými plány. Co ještě musím provést? Leonův vztah s Malem se na můj vkus nebezpečně rozjíždí, tráví s ním víc času než se mnou a co s tím pak má holka jako já dělat? Potřebuju svého plyšáka na dlouhé zimní noci, s ním si můžu dělat co chci a vím, že nebude nic chtít, dokud sama neřeknu. Leon je taky bohatý, je pěkný a zajímavý, ale.. strašně dobrácký a nudný, ještě mého Mala dostane na ty sladký řečičky a on se skutečně zamiluje? Nenávidím, když plány nejdou přesně tak, jak by měly jít. Musím se Leona zbavit.

.....................
Bod 3

Collette je taky konečně pryč. Ta nafoukaná nána si snad myslela, že se dostane na mé místo, zařízený vyhazov pro ni byl jak ledová sprcha. Ale konečně je ta husička pryč. Suzanah je naštěstí pořád stejně naivní a hloupá. V těch svých dětinských hadříčkách. Ta ještě ve Smetánce není, ale možná ji pozvu. Bude zábavné sledovat, jak jí James poplete hlavu. Ovšem, musí to být nenápadné. Dokud mi Emily i ona nebudou ležet u nohou, nesmí se o sobě navzájem dozvědět.

......................
Bod 4

Dozvědět se něco o Axelovi. Ale nevím jak. To ještě vymyslím.



Takže, plán je jasný. Musím ze hry konečně vyšachovat toho neandrtálce Chrise. Ty dvě naivní slepice si omotat kolem prstu, to nebude problém, James, ať si myslí cokoli, je taky jak poslušný pejsek. Mala a Leona taky rozdělím. Nic jako láska neexistuje a nic není silnější než já.

Volby

Nový semestr a nové volby na předsedu a prezidenta školy. Všude po škole visí Rennéiny motivační plakáty. Její dokonalý zářivý úsměv se blízká z každého rohu. Na každém večírku se rozdávají placky a plakátky s jejím volebním programem. Ten je každý rok úplně stejný a neplní se z něj prakticky nic, stejně jí všichni slepě věří. Jako vždycky.

Umělecký týden
Na škole začal umělecký týden, z campusu se stala malá galerie. Všude visí obrazy studentů a v parčíku u kolejí má svou výstavu Suzannah. A právě tam za ní má přijít James a rozhodit své sítě. Renné se tam samozřejmě také ukáže, aby umění podpořila a prohlédla situaci.

Emilyino volno

Není to tak časté, aby měla od Renné volno celé odpoledne. Ale řekla, že chce chodit dvakrát týdně zpívat a to Renné moc nebaví. Navíc, tam za ní přece nikdo nepřijde. Nemusí se bát, že by ji tam Chris našel a nenápadně by se Emily snažil obrátit na víru pravou.

Rozpad červené knihovny

Renné se překvapivě dobře daří držet Mala od Leona. Navaluje na něj další a další a další úkoly, aby zajistila, že se s Leonem jen tak neuvidí. Případně připravuje překážky pro Leona. Zajistila mu v uměleckém týdnu vlastní možnost ztvárnění a produkce své tvorby. Prostě je chce rozdělit, ale i nadále zvládá tvářit se jako anděl. Její úmysly jsou čisté.
Mal má právě za úkol vytáhnout z Axela, co je zač. A Axel se zrovna, čirou náhodou rozhodl zajít na prohlídku Uměleckého týdne, přesně k Leonově výstavě. Jak tento konflikt dopadne?

Fet´ácké vánoce a charita

Knihovna. Pohodlně usazen do křesla dočítám poslední kapitolu Gombrichova Příběhu umění. Zaklapnu objemnou knihu. A odložím ji hned na Goodmanovu Estetiku. Zkoušku z dějin umění nechci nechávat na poslední chvíli. Ti, kdo si dodnes mysleli, že ve škole nic nedělám a přesto procházím bez problémů s excelentními výsledky, mají příležitost přesvědčit se o mých studijních aktivitách. Jo, taky se učím. Ale spíš ze zájmu než z nucenosti. Opouštím knihovnu…

Všude na chodbě visí plakáty a obrazy. Jeden by se v tom ztratil. Volby. Zase se volí předseda a prezident školy, což pro mě zase znamená podporu Renné. Občas mám dojem, že ji už bere příliš samozřejmě. Poněkud zapomíná, že sotva by měla dostatek hlasů, kdybych se rozhodl podporovat někoho jiného. Jasně, málokdo si dovolí proti ní kandidovat, ale pokaždé se někdo najde. Jsou to vždycky takové zoufalé snaživky, že si na nich Renné ráda smlsne. Vždycky jim připraví nějako aférku a tím je diskredituje. Ale neměla by tak samozřejmé vítězství, kdybych po čas voleb nevyhlašoval fet´ácké vánoce. Je to taková moje fajn lobby. Prodávám čistej za polovic, přičemž místo plné ceny požaduji hlas pro Renné ve volbách. A moje klientela má dá se říct stoprocentní účast ve volbách. Kdo by si takovou šanci nechal ujít, že? Je to teda celkem ztrátovej podnik, ale tak nějak naivně doufám, že mi to Renné někdy splatí. Jenže poslední dobou už mě hrátky s Renné nebaví a nějak postrádám chut´ ji pomáhat v jejím snažení „ovládnout galaxii.“

Procházím kampusem směrem k parku. Potřebuji si provětrat hlavu. V knihovně to šlo cítit dost zatuchle. A venku je příjemný podzim. Slunce schované pod šedým oparem se moc neukazuje, což je pro člověka noci, jako jsem já, vysvobození po letních pařácích. Neprší a snad by ani nemělo. Vítr si mírně pohrává s listím, ale větve se nehnou.
V parku, který mi připomíná naší zahradu v Northumberlandu, nejspíš pokračuje vernisáž výstavy. Se zájmem zamířím právě tam. Uvažuji o koupi kousku nového umění do ložnice. Nesnažím se působit jako zbohatlík, ale těžko se to maskuje v hedvábném šedém obleku šitém na míru a elegancí britského lorda. Navíc málokdo by mne zde neznal. Se zájmem si prohlížím jeden z obrazů.

Můj "těžký" život pokračuje

Dny plynou a to, co cítím k Leonovi silně roste. Navenek to však nedávám znát. Nejsem si jist, jak by Renné zareagovala, kdyby zjistila, že jsem se z dravé šelmy stal zamilovaným koťátkem.
Zatím jí říkám, že chci Leona prostě dostat do postele, že je to výzva, na které prostě musím zapracovat.
Dá se říct, že Renné trochu žárlí a nejspíš má nějaký šestý smysl, který jí říká, kdy a kde s Leonem jsem, protože už několikrát nás vyrušila tím způsobem, že na mě hodila nějaký ten úkol.
Jistě, je teď před volbami, je tím téměř posedlá, jako by se měla stát paní světa, ale budiž, je to svým způsobem má kamarádka a navíc jsem jí zavázán, takže nemohu pochybovat o vlastní loajalitě.

Snažím se trávit volný čas po boku Leona a musím říct, že s ním je mi prostě fajn. I když si zrovna nepovídáme o něčem osobním či důležitém, tak hltám jeho slova. On je strašně zajímavý člověk.
Jenže Renné asi žárlí a navíc šílí z té kampaně, takže si pro mě vymyslela, že bych měl sledovat Axela a zjistit o něm něco víc.
On mě moc nezajímá, protože myslím jen na Leona, ale to se nikdo nesmí dozvědět.
V očích ostatních musím být "postrach heteráků" a pravá ruka "mé paní".

Podařilo se mi Axela vytáhnout ven. Tedy "ven", na výstavu. Musím se o něm něco dozvědět jinak mě Renné nechá zavřít do nejtemnější věže...a musel bych doufat, že mě princ Leon v naleštěné zbroji příjde vysvobodit.
"Axi, odkud vůbec jsi?" Zeptám se Axela než vstoupíme do výstavní síně.
Po vstupu si všimnu někoho, kdo se podobá Leonovi...počkat...je to Leon.
On tu vystavuje? Nebo se sem taky přišel podívat? Konečně tě zas vidím můj rytíři!

Doma


Protáhnu se jako kočka, snažím se uvolnit ztuhlé svaly za krkem a na ramenou.
Docílím ale jen toho, že chytím křeč.
Ach jo...to učení mě zničí....zlikviduje...určitě to také vůbec nesvědčí mé pleti. Sotva začal podzim a já jsem jako bledule.
Zoufale zabořím hlavu do hromady papírů.
Proč....proč proboha i naše umělecká sekce musí mít zkoušku z filosofie? Proč?
Nenávidím to. Hromada keců o ničem. Lidé co přemýšlejí o životě, místo toho aby jej žili, a jen vyjmečně jsou to v osobním životě alespoň trochu normální lidé.
Copak by někdo poslouchal rady do života od někoho, co nechal fanaticky upálit pár stovek lidí?
Nechápavě zakroutím hlavou.
Ne...tohle prostě nemá smysl.
Zahledám se z okna a jsem rozhodnutá během vteřiny. Podzimní paprsky mě volají ven a nabízejí trochu pozdního opálení.
K podzimu se hodí trochu tlumenější barvy, a tak vytáhnu ze skříně své šaty ve francouzském stylu ( kostičkovaná skládaná náprsenka, odsud volný střih do A z tmavě modré až černé látky, spodnička, černá květina na náprsence a menší ve vlasech) a vyrazím ven.
Přede dveřmi zažiju mírné zklamání, protože venku zdaleka není tak slunečno, jako se to jevilo z okna mého pokoje.
No...nevadí. Krátká procházka....hlavně si odpočinout od Anaximandra...
Zamířím do přilehlého parčíku, kde je hromada laviček, ale hlavně moje skromná výstavka.
Všimnu si, že u jednoho z obrazů psotává mladík, oblečený v šedavém obleku, na pohled křičícím " Jsem ušitý někým sakra drahým a nenajdeš na mě jediný křivý steh!"
Se zájmem k němu přistoupím blíž.
Moc mužů se vkusem tu bohužel není. A pokud ano, je to proto, že mají jinou orientaci.
Její výraz evokuje energii...nebo spíše...jisté zapálení...nadšení hraničící s fanatismem. Pro modelku bylo skutečně náročné takhle vydržet...
Prohlásím.

Šerm a umělecký týden
"Tak zase příště!"
Zavolám na zbytek loudající se party v ateliéru a proběhnu spletitou sítí pater a chodbiček abych se nakonec dostal ven z další lekce Italského šermu. Zkontroluji jestli mám vše a vyrazím nejkratší cestou na kolej, většina pokojů se už utápí v temnotě ovšem jedna zbloudilá duše mně přeci jen, zastihne před dveřmi pokoje. Je to Mal, alespoň tak se mi představil pokud si pamatuji, vypadá celkem nervozně což znamená že už tu nějákou dobu stojí a čeká.
"Em, potřebuješ něco?"
Zeptám se místo pozdravu protože stojí vedle mých dveří, tak je jasné že čeká na mně, ovšem důvod jeho čekání mně zaskočí.
"To tady opravdu čeká jen kvůli pozvání na nějáký umělecký týden?"
Zakroutím hlavou a usměji se.
"Dobře, velmi rád půjdu.."
Nechám větu volně vyznít v prázdné chodbě a odemykám dveře, jeho zkoumajícího pohledu si nevšímám, je pravda že v košili s volně rozšiřujícími nabíranými rukávy stažené manžetou u zápěstí a s rapírem u pasu, vypadám sice zvláštně ale i tak vypadá myšlenkami někde úplně jinde. Nakonec úspěšně odemknu dveře, mávnu rukou na pozdrav, zavřu a svalím se na postel.

Následující ráno jsem se vzbudil dříve než jsem očekával a provedl ranní hygienu spojenou s úžasnou sprchou, věci ze včerejšího tréninku skončí v koši se špinavým prádlem a obleču si své "klasické" věci, bílou košili, černé kalhoty a nakonec mojí oblíbenou černou vestu. Vše by se to stylově a vzhledově dalo nazvat jako Aristokratický styl. Nakonec zamknu a vydám se směrem přes park na "Umělecký týden", po cestě potkám Mala který se netváří zrovna vesele ale on to navrhl takže dělám že to nevidím a reaguji až na jeho otázku.
"Konkrétně z Tenesse, proč?"
Patří to sice mezi obvyklé otázky ale nic není jen tak.
"Mno nic, já se tu porozhlédnu, co ty?"
Počkám na odpověď a ať sám či s Malem vyrazím směrem k nejbližším obrazům.

Obrázky kam se člověk podívá

Mávnu na Leona, snad si mě všimne.
Srdce mi buší, když jej vidím. Kdyby se někdo díval pozorně, tak by viděl mé rychle bijící srdce, které pohybuje mým tričkem na tělo.
Kolem krku mám uvázaný šátek, který bych nejradši omotal kolem Leona.
"Tak Tenesse...hm, je to tam pěkný?"
Zeptám se zvědavě a mile.
Následuji Axela k prvním obrazům. "Jaký obrazy máš nejradši?"
Zvědavě si prohlížím umělecká díla visící před námi. Nenápadně se přiblížím k Axelovi, ne úplně tělo na tělo, ale blízko.
"A co tvoje rodina? Máš sourozence?"
Asi působím zvědavě, ale ptát se snad můžu že?
Pořád koutkem oka sleduji Leona, kéž by za mnou přišel.
"Axi, máš nějakou přítelkyni? Mám pár kamarádek, kterým by se takový sympaťák určitě líbil."

Umělecký týden

Celé měsíce jsem tvrdě pracoval, abych mohl předvést na této rozhodující výstavě, co vše ve mě je.
Že nejsem jen ten divně vypadající muž, či možná dokonce chlapec, co vypadá jakoby se propadl z jiného století.
Mé portréty lidí z této školy, dělané technikou starých mistrů.
Přesto mé obrazy nesahají ani po kotníky například van Dyckově genialitě...mé krajinky jsou jen chabou nápodobou těch Gainsboroughových.
Pár dní před výstavou jsem upadl do takových nálad, že jsem měl chuť se všech svých obrazů zbavit. Zničit je. Pouze přesvědčování přátel o jejich kvalitě a dočasné zabavení mých obrazů mi dovolilo, že jsem je konečně nainstaloval tak, jak mají být.
Všem na očích.
Mezi obrazy je jeden, visící hned vedle mého autoportétu. Tento obraz jsem se velice obával vystavit.
Styděl jsem se.
Ne za techniku, provedení či barvy. Naopak, jeto jedna z mých nejlepších prací.
Kreslil jsem své představy, své myšlenky a své touhy, prohánějící se mi v mozku. Žil jsem v představě, že to je fantastkní potrét smyšlené osoby s hlubokýma očima. Tak nějak mystické. Ano.
Ovšem po několika hodinách, kdy jsem se konečně dokázal vytrhnout z tranzu tvorby, jsem se na obraz podíval střízlivýma očima.
Nebyla to neznámá, vymyšlená osoba.
Ne.
Byl to Malachy.
Poznal jsem ho, i když jsem měl jen málo možností se s ním vidět. I když ho znám tak krátce, ty oči, jeho pohled a nejistý úsměv, ve kterém je však něco zvířecího, loveckého a nebezpečeného. Ta nenápadná jiskra v jeho očích, co prozrazuje divokost duše.
Přesto jsem obraz vystavil.
Nedokázal jsem ho nechat doma, schovaný před světem.

Zíral jsem na onen portrét, pověšený v Campusu, a snažil se přesvědčit sám sebe, že se pletu, že to určitě není Malachyho obraz, co jsem stvořil, když v tom vstoupí originál.
Proboha...a teď mě tu uvidí s jeho portétem...
snažím se udržet normální výraz.
Třeba si toho obrazu nevšimne...
Ahoj...přišel ses podívat na výplod uměleckého týdne?
usměji se na něj a daří se mi tvářit pouze přátelsky.
Podívám se nejistě na muže v jeho doprovodu.
Jistě je to jen známý nebo kamarád...
přistihnu sám sebe, jak se chytám této myšlenky, jako topící se.

To je on, anděl, který sestoupil mezi nás

Když k nám příjde Leon, tak mi srdce div nevyskočí z hrudi a nerozerve mé tričko.
Mírně se začervenám, poznám to, protože cítím horko ve tvářích. V jeho přítomnosti se mi téměř podlamují kolena.
Ten kluk, kterého jsem tehdy spatřil...vypadalo to, že přišel z minulosti. Byl oblečen opravdu zvláštně, normálně bych se na někoho takového sotva podíval, ale on, on mě očaroval. Nevím, jakou magii nebo schopnosti použil, ale povedlo se mu něco, co nikomu předtím. Jediný pohled na něj se mnou udělá víc, než se mnou dělali všichni ti kluci, které mi Renné přihrála do sítí.
On mě dokázal během několik vteřin zkrotit. Z dravé šelmy udělal bezbranné kotě, ano, to se mu povedlo.
Poprvé za celý můj život se cítím zamilovaný. Netoužím po sexu, toužím po něm, po jeho duši.
A Renné tohle vycítila, tak jako žralok, který cítí krev na míle daleko. Bojí se, že by o mě mohla přijít a hází nám klacky pod nohy. Nedělá to přímo, ale já znám její styl. Znám Renné, možná víc, než je zdrávo. Ví na mě takových věcí, že by mě mohla srazit do kolen a v současnosti zvažuji, že bych to kvůli Leonovi risknul.

"Ahoj." V mém hlase je znát nefalšované nadšení, radost a do jisté míry i vzrušení.
"Tohle je Axel...spolužák....Axele, tohle je Leon...můj - Hledám to správné slovo, nejradši bych řekl přítel, ale na to je asi ještě brzy. - kamarád Leon." Mrknu na Leona.
Popojdu k Leonovi a nakloním se k němu. "Mé srdce po tobě prahne." Zašeptám mu do ucha.
Kouknu na jeden z Leonových obrazů. Ten, který mi trochu připomíná mě. Takový ten ranní horor, když se podívám do zrcadla.
"To jsem já?"

Campus

Znovu pohlédnu na Malachyho doprovod.
hezounek...ne jako já...moderní....
zaplaví mě malá vlnka žárlivosti.
Na tom přeci není nic špatného...
otěšuji sám sebe.
Prostě má kamarády...
přesto se cítím nesvý.
Víš co se o něm říká...může to být jeden z toho specifického druhu kamarádů...třeba je to to jediné co může nabídnout tobě...
tichý hlásek v mé hlavě se znovu ušklíbne.
Ach Same...kdybys mě teď mohl vidět...jsem zase jako puberťák...jako tehdy...
Kupodivu při myšlence na Sama pocitím jen malou nostalgii a bodnutí lítosti...nikoli to hrozivé zoufalství co mne obvykle zaplavilo.
Citím se kvůli tomu provinile.
Věčně se utápet v lítosti a samotě není řešení...tos mi říkal Same...
polknu.
Hlavně udržet Malachyho od mého potrtétu...
Se zalíbením pozoruji každicčký detail jeho tváře.
Chtěl bych ho nakreslit znovu...
Mohl bych spočítat řasy pod jeho levým okem...
Ach...jsem to ale neslušný
smeknu svůj klobouk, inspirovaný cilindrem, a nabídnu Axelovi ruku.
V tom však Malachy udělá něco nečekaného.
Přiblíží se tak, až cítím teplo jeho těla tak blízko sebe...
Nasočí mi husí kůže.
A pak vysloví ta slova.
Ta slova.
Zalije mě horkost.
On...on ho můj zájem nepohoršuje...ale co když....ale proč by...
myšlenky mi zmateně letí sem a tam, na tváři se mi rozestře úsměv.
Moc rád bych stvořil další tvůj portrét...
zašeptám mu, ač jsem stále rudý.
Kdyby...kdyby ses chtěl třeba někdy stavit...možná dnes večer...nebo...nebo můžeme jít malovat i ven...do plenéru..a nebo jindy, pokud budeš chtít...
Výborně. Blekotám jako pitomec.
Nejraději bych se zabalil do plátna a pár set let prospal v jeho drsném obětí

Galerie kampusu

Takže jsem to byl já.
Je zvláštní, jak mě dokázal ztvárnit, zatím jsme neměli moc příležitostí trávit spolu volný čas, natož někde, kde bychom byli sami.
Jen my dva. Jen já a Leon.
Chtěl bych tento okamžik zvěčnit.
Připadá mi to jako věčnost, co jsem ho viděl naposled, natož abych u něj byl tak blízko.
Tenhle je jiný, jiný než všichni ti manekýni, fotbalisti...ne, tenhle kluk dokázal něco, co se nikomu předtím nepovedlo.
"Je to moc krásný obraz...rád bych ti...eh...byl modelem pro další portrét...ani jsem nevěděl...že bys mě chtěl namalovat...a ty už si to udělal, dokonce beze mě."
"Jsi ohromný gentleman...a...moc...moc ti to sluší."
Další vlna horka zalije mé tváře, dokonce se mi zachvěje i hlas.
Jsem na tom hůř než většina hetero puberťáků, když se seznamují s dívkou.
"Budu moc rád...moc rád."
Musím se zhluboka nadechnout, abych sebou neseknul. Neustále mnou projížději vlny vzrušení, i navenek se mírně chvěju.
"Nejsem žádný velký znalec umění, ale mně se tvoje obrazy fakt líbí. Mám rád takový ten...no, starší styl. Nechápu, jak někdo může označit za umění, když na velké plátno namaluje černý čtverec...ale každý má svůj vkus...a tvůj styl je fakt...fakt kouzelnej."
Opět se k němu nakloním.
"Možná...možná bychom se mohli dostat i k aktům." Promluvím k němu nesměle, stydlivě a poblázněně.
Jejda...nepřeháním to trochu? Co když o mně ví, že jsem měl pletky s klukama ze školy...jenže já už nechci být jen...lehká děva...já chci být s ním...jenže co když...co když o mě stojí, jen jako o předlohu? Co když si jen něco nalhávám?
Najednou mě přepadne úzkostný pocit. Chce se mi brečet, brečet v Leonově náruči.

Galerie

Takže si ho všiml...
zrudnu jako rajské jablíčko.
Přešlápnu na místě, a snažím se posbírat ze země ztracenou sebedůvěru, koncentraci.
Opovaž se tu teď před ním rozsypat...o citlivky má těžko zájem...
nadechnu se.
Moc rád bych tě namaloval...tvé rysy si přímo říkají o nějaké ztvárnění...neříkej mi že ti to ještě nikdo neřekl...
usměji se na něj, a mrknu.
Pokud jde o ten obraz...snad ti nevadí že jsem ho tu vystavil...ale když má jeden inspiraci a tak krásnou předlohu, jde to skoro samo...přišlo mi škoda, nechávat ho doma, v šeru, a neukázat ho světu.
nasadím si cilindr, který jsem předtím smekl.
Malův doprovod si očividně stále hledí jednoho z mých obrazů a moc nás neposlouchá.
Já....děkuji ti za tvou poklonu.
nenápadně, zlehka, mu jedním prstem přejedu po hřbetu ruky.
Nic víc, než ten letmý dotyk, a polije mě horkost.
Děkuji ti...za mé obrazy. Také se mi nelíbí moderní umění...to až přespříliš moderní. Lidé se stále snaží objevit něco nového, šokovat s tím...ovšem nikdy se nezamyslí nad tím, že to co již objeveno bylo stačí...obnovit...recyklovat. Dodat nové prvky do starého, najít syntézu...protože nové věci jsou dobrá věc, ale nelze objevovat nové donekonečna....tedy pokud chtějí zachovat kvalitu děl. Dnes bohužel...
pokrčím rameny a znovu se usměji.
Při jeho další tiché větě opět zrudnu jako rajské jablíčko.
Co mu na to říci...co když mě vážně chce jen...jednou? Pak odejde...nechá mě doma, a když se znovu potkáme, bude se tvářit, že se neznáme...nebo že jsme jen známí které někdo představil v kavárně.
nesměle a zmateně zamrkám.
Já...já....
slomí se mi has. Vlastně ani nevím co jsem chtěl říct, jen jsem chtěl přerušit to zvláštní ticho. Konečně vzhédnu od země a věnuji Malovým očím svůj ustrašený, zmatený pohled, zároveň plný náklonosti.

Hromada obrazů a dvě hrdličky
Sotva jsme vstoupili dovniř, koutkem oka zahlédnu Mala jak na někoho mává, z druhé strany budovy se k nám pomalu vydá chlapec podobný našemu věku. Mezitím Mal spustí lavinu otázek a já jen poslouchám dokud neskončí a prohlížím si jednotlivé obrazy.
"Mno, v Tenesse to pěkné je, ale jsou i hezčí místa, více..nevinná, nezastvavěná."
Zamyslím se a pohlédnu ke stropu jak rád bych teď stál na bojišti, vítr kolem sebe a držel v ruce rapír místo abych tu byl a nechával se vyslíchat.
"Mno, tolik otázek, to zní jako kdyby tě někdo poslal na výzvědy."
Zasměji se svému absurdnímu výroku, přeci jen, nevím nic, byl to jen výkřik do tmy, jen plivnutí do moře.
"Tak dobře, ano mám sourozence, konkrétně dvě sestry."
Pozastavím se a zamyslím se jestli našeho "rebela" mohu považovat za sestru, asi ano.
"Jednu z nich jsi tu mohl potkat, ona se v davu opravdu neztratí, už na první pohled."
Mávnu rukou jako by to nebylo nic neobvyklého a otočím se směrem k Malovi a nově příchozímu.
Mal nakonec převezme vedoucí roli a představí mně, nově příchozí se jmenuje Leon a nabídne mi ruku, vřele jí stisknu.
"Axel ale kamarádi mi říkají Axi."
Začnu se věnovat dalším obrazům a najednou uslyším šepot obou chlapců, vlastně je to to nejhlasitější v okolí, i tak ale chytám pouze částečky rozhovoru.
"Mé srdce prahne, mohli bychom se dostat i k akům..."
Zvědave nazvednu obočí, prohlížejíc si další z hromady obrazů.
"Takže...kamarád?"
Nevinně pokrčím rameny, mno což když se dva mají rádi.

Šeptání múzy

Jak jsem již dříve zmínil, zastavil jsem se před jedním obrazem. Přemýšlím, zda by se hodil do mé potemnělé ložnice hnedka nad půlmetru vysokou rudou lávovou lampu. Má zvláštní výraz ve tváři. Jakoby byla sžírána až polo psychopatickou touhou. To se mi celkem líbí. Dost uvažuji, jestli jsem s vyobrazenou ženou ještě nespal. Marně ji hledám v paměti. To je dobře. Nerad bych si vytvářel v pokoji dojem nějaké modly. Její výraz je tak dokonale odcizen, že mě to až překvapuje. Nepotřebuji, aby na mne shlížela láskyplná bytost. Hodila by se mi tam mrcha. Trochu jiná než Renné. Ta si hraje na tak nedostupnou, až je to otravné. Navíc z tohohle portrétu vyjadřuje víc než, co se většinou vedle mě probouzí. Naivky a hlupačky, co se nechají snadno zviklat pár drinky a laciným (chápáno abstraktně) rozhazováním peněz.

Že bych jej přeci jen koupil. Barvocit, expozice, myšlenka, která na mě působí, vše je dovedeno takřka k dokonalosti.

Z mého rozjímání nad koupí portrétu mě vyruší extravagantně oděná dívka. Změřím si ji se zájmem pohledem. Ostatně tak jako vždy. Nepůsobím chlípně spíš fascinovaně.
Vcelku pohledná, ale tak nějak infantilně působící. Roztomilé. Bylo by ode mne podlé ji využít.
Věnuji jí letmý úsměv.

Fanatismem? Skutečně?

Pronesu s nehraným údivem britským přízvukem. A opět se zadívám na obraz.

Já v ní vidím určitou sílu, až platonickou víru v přesahující touhu. Něco jako u Klimtovi Dannae, či z portrétu Ofélie Philipa Wilsona Steera.

Podotknu nespustíc pohled z obrazu. Odmlčím se a pohledem se vrátím k extravagantní dívce.

Rád bych obraz koupil, co myslíte, slečno , je to št´astná volba?

 

Prohlásím jen tak mimochodem s šarmem britského gentlemana. 

V rozpacích

"Mé rysy? Prosím tě...jestli já mám nějaké rysy..."
Nemyslím si o sobě, že jsem bůhví jak půvabný, snažím se hlavně dobře oblékat, tak aby bylo vidět, že o sebe pečuju.
Ač je pravda, že mé tělo se může někomu vskutku líbit. Štíhlé tělo s lehkým obrysem svalů. Pro někoho úžasná podívaná, pro jiné kostra potažená kůží a pár kousky masa.
Opravdu mi lichotí, že se mu líbím.
Vlastně nic takového neslýchám zrovna často. To já některým klukům lichotil a nadbíhal, abych je dostal do postele nebo tam, kam jsem já/Renné potřeboval(a).
Podívám se na Axe. "Víš, málokde najdeš místa nevinná, bez poskvrnky...naštěstí u nás...takových míst je dost."
"No, možná jsem tvoji sestru potkal, ale...co si budeme nalhávat, já se po dívkách zrovna nedívám. Pokud některá z nich nepříjde pro nějakou radu..."
Nebo když mě Renné zavaluje úkoly.
Nemohu spustit oči z Leonova cylindru. Něco takového člověk nevidí často a jemu to neskutečně sedí.
Když se mě letmo dotkne, tak krátce zavřu oči, v ten okamžik jsem si přišel jako v nebi. Aby ne, když se mě dotknul anděl.
Povšimnu si, že nejsem jediný, kdo se krapet stydí.
Opravdu jsme jak dva puberťáci, před první schůzkou.
"Ale pokud by se ti nechtělo, tak ti budu pózovat oblečený...třeba si přes sebe přehodím prostěradlo...budu jako nějaký antický filosof zahalený v tóze." Nemohu se nesmát, když si sebe představím jako filosofa.
"Asi bys teď neměl chvilku čas...jít někam...no...víš...jít stranou..." Vykoktám ze sebe.
Očima jej úplně hltám. Věnuji mu jeden pohled ala "Kocour ze Shreka" a zamrkám na něj.

Aula

Dechové cvičení. Nádech, výdech. Držet dech v plicích, vypnout prsa. Při výdechu zůstat v pozici nádechu. Ššššš. Nádech. Tlak do bránice.. sss. Nádech. Držet pozici. Nádech. Výdech. Uff. Dechové cvičení je, vlivem zatínání svalů, skoro jako posilování. Pokud se tedy provádí pečlivě a správně, samozřejmě.

Rozezpívání se. Nejprve brumendo. Brní mě celá čelist, rty i spánky. A tak je to dobře. Projedu si několik oktáv, další bod, brumendo s otevřenými ústy. Nesmí být poznat rozdíl. Rezonance. Hlas se musí odrážet od zdí, aniž bych na něj tlačila. Krk musí být naprosto volný, hlasivky nenamáhané.

Lalala. Pianissimo, piano, forte! Dynamika je důležitá, hlas může být dokonalý, ale bez dynamiky a procítěnosti je to nic.

Miluji zpěv. Miluji. Je to jako sen, stát na podiu a zpívat, slyšet každičkou ozvěnu, každý náraz hlasu na stěnu. Je tu dokonalá akustika. Nejprve začnu s lehčími muzikálovými kusy, povětšinu času pomalé party s nijak velkými rozdíly mezi oktávami.

Musím se napít a odpočinout si. Jsem unavená. Pořád. Ale musím si na to zvyknout. Ty věčné večírky a akce mě vyčerpávají. Studuji dva obory, medicína je dost náročná, je hrozně těžké být většinu noci vzhůru a usmívat se na večírku, držet krok s věčně energickou Renné a pak se zbytek noci učit. Jak ona to dělá? Pořád je dokonalá, čilá a svěží, má miliony povinností a přitom má stále nejlepší známky. Jak sama říká, je to příprava na život. Pokud chceme být úspěšné, musíme zvládat všechno. A tak všechno zvládám.

Konec pauzy. Musím zpívat. Posadím se za lesklé černé křídlo.

Think of me, think of me fondly,
when we've said goodbye.
Remember me once in a while -
please promise me you'll try.

Miluji Phantoma Opery. Když budu dobrá, snad si jej jednou v opeře také zazpívám.

Wings of Renegade

Jestli si Renné myslí, že je jediná, kdo má "zpravodajskou službu", je děvče na omylu.
Moje služba pracuje tak, jak správná "zpravodajská" má pracovat.
Potají, nepozorovaně a vůbec mimo dosah jejích supích spárů.
A taky bych byl slepej a totálně blbej, kdybych neviděl, co to provádí s tou chudinkou Emily.
Jak se jí snaží zkorumpovat a přetvořit k obrazu svému.
Bože, kdybych to viděl ve filmu tak se budu smát tak hlasitě a vehementně, že spadnu ze sedačky. Bejt v kině, tak mě už dávno vyvedli.
Ale bohužel, tohle je smutná realita.
Někdy si říkám, co tu vlastně dělám, že jsem ještě nevzal nohy na ramena a s křikem neutekl někam do Evropy.

Dneska jsem zrovna měl mít hodinu matiky...ale tu jsem se rozhodl sabotovat, neb všechno, co mám splnit jsem už splnil a dnešní hodina je spíš braná jako konzultace pro ty, co ještě nemají dostatečný počet kreditů.
A co jiného dělat, než využít svoje "zpravodajce" a jít číhnout na Em.
Co vím, tak má zpěv. Což naší drahé Renné moc nekoštuje.
Aspoň něco, kam nestrká ten svůj panovačný rypák.

Jelikož moje oko už nezdobí indiánská malůvka, tak se opět můžu ztratit v davu.
Tudíž mi nedělalo problém se zcela nepozorovaně dostat na hodinu zpěvu, kde měla být Emily a nikdo z pucfleků Renné.
Zaujal jsem strategické místo tak, abych měl přehled. Čekal jsem, až Emily bude mít další pauzu a zamířil jsem k ní.
"No vida...další operní královna jak tak koukám..." prohlásil jsem a hodil jsem si bundu přes rameno. Tahle byla kožená a tudíž podstatně odolnější, než ta, co jsem měl předtím a kterou ještě musím vymlátit z tý gorily.
"Jak se vede, vaše výsosti?" zeptal jsem se s lehkým úsměvem.

Galerie

Máš rysy Apollóna, co sestoupil mezi smrtelníky, aby se podíval, jak žijí smrtelníci...a aby se od nich přiučil neřestí, jenž dosud vídal jen u nich a Dionýsa...
zašeptám velice tiše, a opět mi tváře polije červeň.
Hele....vůbec nepracuješ na tom aby si o tobě začal myslet že jsi jakýsi podivín co má hromadu divných řečí...
popíchne mě hlásek v mé hlavě.
Pamatuješ ještě, cos říkal Samovi? Nebyly to takové krásné věci...
bodá dál do mého slabého místa.
Hlas ignoruji.
Prostě ho jen zabalím do onoho tepla, co se mi nyní rozprostírá kolem srdce.
A starosti, obavy pomalu odplouvají, naopak, nahrazuje je slečna zvaná Spontánnost s jejím mužem, zvaným Vytržení, a jejich věčným doprovodem, Fascinací.
To by byl námět na obraz...
usměji se v duchu.
Vážně je mojí múzou...
Jako filosofovi by ti to velice slušelo...dokáži si tě představit jako Platóna. Na druhou stranu tě vidím jako římského mladíka, co pečuje o mysl i o tělo...mohl bys být i Spartakem, hrdině vedoucí povstání...
Dobrá, teď jsem se asi maličko rozvášnil...
Eh...omlouvám se...někdy se nechám trochu unést...
rozpačitě se poškrábu na nose.
Můžeme se projít venku...pokud to tvému doprovodu nebude vadit...
usměji se na něj.
Konečně budeme sami...

Venku, má výstavka

Očividně mu nedošlo, že se jedná o abstraktní autoportrét...dobrá, možná bych neměla malovat se zrcadlem, za svitu svíčky a lahví kvalitního vína omámena.
V duchus e onomu fakti zasměji.
Na druhou stranu, když ho zaujal právě tento obraz...možná že to nebyl zas až tak špatný nápad
Ale jistě...ale o tom umění také tak trochu je...každý v něm vidí trochu něco jiného, a tak je těžké dělat nějaké rozbory a všeříkající závěry...
usměji se a zlehka pokrčím rameny.
Někdo kdo se vyzná v umění...zajímavé...
prohlídnu si jej pořádně.
Britský přízvuk...vzhled a chování jako pravý gentleman...
Jsem ráda že se vám můj obraz líbí...a pokud jej chcete koupit tak rozhodně nebudu proti...
nevinně se usměji.
Má výraz mě po lahvi vína...
usměji se v duchu tomu, co říká o mém obraze.
kolik za něj asi nabídne?
sama si ceny za obrazy nikdy nestanovuji.
Opět obdařím muže milým úsměvem.

Galerie

"Tak takový kompliment mi v životě nikdy nikdo nesložil. Jsi jedinečný. Myslím, že ses narodil jako Afrodité, z mořské pěny, v lastuře. Jsi krásnější než jakákoliv perla...a vzácný jako perly černé..."
Vím, že můj "kompliment" není tak dokonalý, jako Leonův, ale chtěl jsem se mu malinko "vyrovnat".
Přemýšlím nad tím, jaké by bylo trávit dostatek času s Leonem.
Byl bych jako v nebi. Teda bylo by to daleko lepší než nebe.
On je opravdu vyjímečný. Nikoho takového bych si nedokázal ani vysnít.
"Já a Spartakus? On byl hrdina. Předpokládám, že to byl svalovec...a co jsem já? Já nejsem žádný hrdina...povstání...to bych možná zvládnul...ale ne sám...ne takový hrdina...teď Spartakus rotuje v hrobě."
Je roztomilé, když se červená.
"Unést? Já jsem úplně fascinován, když takhle mluvíš...je to tak kouzelný."
Přibližím se k němu, mé bušící srdce div do něj nemlátí.
"Já myslím, že to Axel ani nepostřehne."
Chytnu Leona za ruku a vyvedu jej z výstavní síně.
Chvilku váhám, ale pak se k němu nakloním a políbím jej na tvář.
"Já...promiň...ale...nemohl jsem tomu odolat..."
Pořád jej držím za ruku a dívám se mu do očí.
"Já...já...moc...moc rád...bych tě pozval na večeři nebo na oběd...to nechám na tobě...teda jestli budeš chtít...jestli třeba nemáš něco v programu."
Moc meleš. Takhle ho akorát odradíš.
Kde je moje jistota, když jsem flirtoval s tolika klukama...

Galerie a přesun před galerii

Začervenám se před jeho komplimenty.
Prosímtě, jedinečný....spíše divný.
zamumlám a sklopím oči k zemi, jakoby mě velice zaujala skvrna ve škvíře mezi dlaždicemi.
Dokázal bys vést povstání....i teď jedno takové malé vedeš...proti tomu, co naše okolí považuje za "normální". A stejně jako Spartakus se jich nebojíš, i když jsou v mnohačetné přesile.
usměji se na něj, a doufám, že si mou poklonu špatně nevyloží.
Zvednu oči od podlahy a upřeně se na něj zadívám.
Jemu se líbí ty moje šílené průpovídky? Vážně si nemyslí že jsem divný, zastaralý, či aktuální asi jako ohraná gramofonová deska?
usměji se na něj.
Pak mne vezme za ruku a mě polije horko, které s tím naším tělesným nemá mnoho společného. Ochotně se nechám vytáhnout ze síně.
Pak mne políbí na tvář. Jen letmo.
Vzplanu jako pochodeň, co se velice, velice dlouho sušila na letním slunci.
Překvapeně zamrkám a stisknu jeho ruku. Mám chuť mu políbení oplatit, ne na tvář, ale na rty, ovšem zdrženlivost a stud mne drží zpět.
Půjdu s tebou někam moc rád...
špitnu.
Nejraději bych ho šel namalovat, hned teď, k sobě domů, bojím se ovšem, že kdybych to navrhl, bude si myslet že...
No jen si to přiznej. Že jsi to co se říká o něm

S (mým) andělem

"Jestli byl Spartakus teplej, tak ano, jsem jako on...teda...no...nerad bych rozebíral můj dosavadní...no...trochu divoký život...který jsem vedl...než jsem tě potkal...jindy si o tom klidně promluvíme, ale já bych si teď nerad kazil tak krásný okamžik...narazil jsem na dokonalou múzu...kdybych měl nějaké nadání, tak bys mě inspiroval k nemožnému...vždycky jsem chtěl zkusit malovat...jenže nikdy jsem se k tomu...nějak nedostal..."
Na okamžik se zarazím a uvědomím si, že mi pusa jede na vysoké obrátky.
Myslíš, že je zvědavej na žvanění kluka, kterej se vyspal s půlkou školy?
Rýpne si do mě neuvěřitelně krutý (upřímný) hlas v mé hlavě.
Jenže Leon...Leon je osoba, kvůli které bych se chtěl změnit.
Když jsem ho políbil, tak mnou zacloumal tak silný pocit, který jsem během mých úletů ani okrajově nepocítil. Jedna pusa, kterou jsem teď Leonovi dal na tvář naprosto předčila sex, kterého jsem neměl málo.
Jak já bych si přál zahodit mou minulost...vyměnit všechny kluky za Leona. Přál bych si, aby právě on byl můj první.
Aniž by si to uvědomil, tak začal pomalu přetvářet sexuálního predátora v beznadějně zamilovaného "panice".
"A kam bys mě vzal? Chtěl bych s tebou zmizet hned...než se do toho někdo připlete...znáš to...co můžeš udělat teď...neodkládej..."
Teď to zní, jako bych hledal nejbližší postel či záchody, kde bychom na to mohli vlítnout.
"Já...já...já...nemyslel jsem to...eh...no...že bych chtěl něco...no prostě....nechtěl jsem aby to vyznělo...jako nabídka..k...ty víš čemu..." Začnu se nervozitou chvět, jako bych sebou měl seknou na krásnou podlahu.
"Jen...bych chtěl..." Zhluboka se nadechnu, oči se mi začnou lesknout. "...co třeba, kdybys mě namaloval? Jestli tě o to můžu požádat."
Krátce mu položím hlavu na rameno, abych se trochu sebral, pak se narovnám a pokud bude Leon chtít jít třeba do svého pokoje, tak jej budu následovat.

I sleep he sang to me, in dreams he came

Nevšimla jsem si ho. Neměl tu být vůbec nikdo. Hodiny mám soukromé, tak moc mě ještě brzdí tréma. Navíc, tohle byla úplně soukromá hodina, nebyla tady ani má učitelka, madame Christine.

"Chrisi!" Leknu se, když se objeví vedle křídla. Přesto se zářivě usmívám, moc ráda ho vidím, myslím, že je to i vidět. Je škoda, že on nemá zájem trávit s Reenninou partou víc času, přes Renné jsem ho nechávala mnohokrát zvát na večírky či schůze, ale nepřišel. Nikdy. Pak jsem ho zvát přestala.

"Co tu děláš?" Stydím se, že mě viděl zpívat. "Jak se máš, dlouho jsme se neviděli." Opět se usměju, vážně jsem moc ráda, že ho vidím. Zavřu křídlo a kus poodejdu. Jsem vážně utahaná, navíc potřebuji opět proložit cvičení dechovým tréninkem, proto si lehnu na zem, pomalu a zhluboka dýchám a poslouchám, co Chris povídá.

"Co, že nejsi na výstavě uměleckého týdne? Já se tam pak, až skončím, asi zajdu podívat." Zívnu. No, možná bych si raději měla jít lehnout, ale to nesmím. Musím si zvyknout, že víc spánku než čtyři až pět hodin denně, se mi nedostane.

Baf? Logicky následuje Lek!

"Tak snad jsem tě tolik nevylekal." usmál jsem se. Její radost, že mně vidí je příjemná. Aspoň někdo mě rád vidí.
"Co tu dělám? Přišel jsem se podívat, když jindy nemáš čas od toho, jak tě Renné furt někde tahá." řeknu a dívám se na ní.
"No, tak žiju, jenže to jaksi nejde tak, jak bych si přál, když furt musím dávat bacha na lokální gestapo..." neodpustil jsem si narážku na "režim", který tu panuje.
Ostatně, jak jinak to nazvat, než Gestapem? Snad už jen KGB!

"Nejsem tam, neb nejsem na umění tak nějak stavěnej. A to co považuju za umění já, je pro spoustu lidí jen řev kytary..." pokrčil jsem rameny, ale kvůli Emily jsem držel úsměv.
Ostatně, ona je jediná, kdo si ho tady široko daleko ještě zaslouží.
"A bránit ti v tom se jít podívat na výstavu, nemůžu. Vlastně ani nechci." dodal jsem a rozhlédl jsem se kolem, za dobu co tu panuje Renné jsem si vypěstoval takový smysl, kterému jsem po vzoru indiánů začal říkat Orlí zrak.
Blesková kontrola, zda je to tu opravdu prázdné a není tu nikdo. Za dobu co se snažím vnímat i minimální detaily už dokážu poznat, jestli tu někdo očumuje...ale po tom, co mi tak gorila ozdobila obličej monoklem, tak jsem na chvíli používat Orlí zrak.
Jen co jsem si byl jistější, že tu nikdo není, tak jsem přistoupil blíž k Emily a hlasem, který mohla slyšet opravdu jen ona jsem se zeptal:
"Co by jsi řekla tomu, kdybych tě někdy vzal na večeři? Aby jsi si taky na chvilku odpočinula od Renné a jejích "královských" večírků?".
Při té příležitosti jsem jí z ramene sundal uvolněný vlas, který z nějakého důvodu dezertoval.
Zároveň jsem z kapsy u kalhot vytáhl lísteček s číslem na mně a podal jí ho.
"Jen o tomhle neříkej Renné, nebo vzteky překousne železobeton." dodám vzápětí, ještě předtím, než Emily stihne odpovědět.

Je taková rozkoš, že se trestáš za umění, když umění je hříchem

Ukáže se, že dívka, jíž jsem oslovil, je autorkou expozice. Jaká náhoda. Zadívám se přímo na ní, když začne mluvit o jejím obraze. V ten moment si všimnu náznaků jejích vlastních rysů v díle.

Autoportrét? Výborně Jimmy. Není snazší cesty, jak dostat umělkyni, než koupit její autoportrét. Pokud se ten obraz hodí do mé ložnice, nemusila by jí kazit ani ona.

Tak vy jste autorkou? Mé štěstí, že jsem narazil právě na vás. Ach, omluvte mou nezdvořilost. James Edward Cavendish.

Pronáším vlídně a podávám ji ruku jak etiketa velí. Vyčkám na její představení. Mezitím promýšlím kolik za obraz nabídnu.

Měl bych jí i někam vytáhnout. Není to jedna z těch holčiček, co jim na baru koupíte pár drinků a hned se před vámi roztečou. Nene, tahle od sebe čeká víc. Mám rád dlouhodobé investice. Je to jako hon. Člověk pečlivě vyčkává na každý moment, kdy zvěř klopýtne. Tenhle typ žen mě většinou baví mnohem déle než jednu noc.

Vrátím se ke konverzaci.

Nuže, nezbývá nám víc než dojednat podmínky koupě. Nerad bych je řešil zde, v univerzitním parčíku. A také bych si rád promyslel nějakou lákavou cenovou nabídku pro vás. Pokud budete souhlasit, navrhnul bych schůzku. Řekněme dnes o 19:00, zastavím se pro vás.

Vytáhnu si elektronický diář a rychle do něj zapisuji.

Sjednat schůzku s investory, zavolat Vincentovi at´ připraví Bentley, vychladit Chateaux de Bon Amis… a ach ano, poslat jí nějaké šaty.

venku s Malachym

Spartakova orientace s tím vůbec nesouvisí, i když bych vsadil svůj frak že Gay skutečně byl.
vstřícně se na něj usměji.
pak mu polotím prst na rty.
Máš pravdu...nebudeme si kazit tenhle okamžik tím, že budeme mluvit o minulosti....je jako písek na sahaře...horká, avšak vzdálená a velice jemná, rozmělněná do tolika zrnek na které se dá nazírat tolika způsoby...
přejedu prstem přes rty a opatrně ho odtáhnu.
Co to děláš?
napomene mě hlas v mé hlavě.
zadívám se na něj, jako se můžeme dívat na rozhvetlou luční květinu, která oplývá krásou.
Co kdybychom zašli ke mě, já bych si načrtl tvůj portrét...a pak by sis ty sám mohl zkusit malovat...mnoho věcí v malbě je jen o technice...jde to naučit. Alespoň základy.
navrhnu mu s úsměvem.
Přijmi to...snad si o mě nebude myslet no...bůhví co...
přejedu prsty přes jeho hebké vlay.
A neomlouvej se za to co říkáš....
nesměle vyrazím směrem domů a vroucně doufám, že mě bude následovat.

Krása nebeská, ztělesněná po mém boku

"Něco jako Spartagay? Gaytakus? A tvůj frak bych rozhodně bral."
Jeho prst na mých rtech mi vyrazil dech.
"Víš...jsi tak vyjímečný, každý tvé slovo zní líbezně jako tóny harf andělských."
Chytnu jej za ruku, abych se ujistil, že mi nikam nezmizí, to bych asi těžko rozdýchával.
To je nabídka, která se neodmítá. Nemohu zahodit šanci být s ním a mít podíl na jeho umění.
"Tak nač čekáme? Já...já...připadám si jako děcko o Vánocích."
Žádné Vánoce nebyly takové, jako setkání s Leonem.
Dal bych snad cokoliv, abych s ním mohl být.
Jenže, kdo by stál o takovou děvku jako jsem já? On je dost rozumný na to, aby věděl, že si ho nezasloužím.
Zasype mě vlna melancholie, kterou však nenechám vyplout na povrch.
Jeho dokonalá ruka přejede přes mé vlasy, v tu chvíli div jsem slastí nezavrněl.
Vyrazím za Leonem.
Když dorazíme na ono místo, k Leonovi, tak trochu znervózním.
"Víš...já...no..."
Neovládnu se a obejmu ho. "Jsem tak rád, že můžu být s tebou."
Pustím ho a usměju se na něj.
"Předpokládám, že to uvnitř bude zařízené jako na nějakém zámku...tam bys dokonale zapadl...protože mít pokoj zařízený jako nebe by asi moc nešlo."
Přejedu mu rukou po zádech.
"A co budeš dělat, až mě zachytíš na plátno? Doufám, že si kvůli mně neuřízneš ucho."

Venku-> cesta ke mě domů


upřímě se zasměju jeho vtipu.
Spartagay....to je vážně povedené. Ale docela snadno to tak mohlo být. Když si to vezmeš...v Řesku a Římě nedělali tyhle hloupé estrády s tím, kdo je menšina....a kdo ne....brali to jako normální věc.
zrudnu a stydlivě skloním oči.
Já...děkuju ti za tvé lichotky...moc...to pro mě znamená.
skoro poslední větu zašeptám.
Stydím se.
Vánoce se mnou....děkuji ti za to přirovnání...
doufám že takhle nemluvil se všemi které chtěl...
ta myšlenka se vrací jako vtíravý červ, zatímco jdeme ke mě domů. Projdeme parkem, kde potkáme mnoho dalších lidí, já mám však oči jen pro Malachyho.
Ehm...tak jsme tady...
zastavím se před jedním pěkným, třípatrovým domem, postaveným ve stejném stylu jako domy v Karlových Varech.
při obětí jen překvapeně zamrkám a opětuji ho. Na celém těle mi naskočí husí kůže, tolik je mi příjemná jeho blízkost, když cítím jeho teplo skrz košili a frak.
Nečekej zámek...spíše viktoriánský domov starého mládence, řekl bych.
zakřením se na něj, a otočím klíčem v zámku.
Pak ho vpustím do svého království.
Byt má tři místnosti plus koupelnu. První je obývací pokoj s obrazy jak mými, tak reprodukcemi jiných slavnějších autorů. Masivní sametové závěsy vpouští světlo úzkým pruhem, který dopadá na perské koberce na podlaze. Před oknem stojí vyřezávaná dřevěná sedačka se starobylým čalouněním.
Ehm...doufám že...že se ti tu líbí...
rozpačitě si prohrábnu vlasy a čekám, co on na to.
Jsem překvapivě nervozní.
Až tě zachytím na plátno tak....nevím, nerad plánuji...spontánnost je krásná věc...ovšem ucho si určitě neuříznu, o to se neboj.
usměji se, stále rozpačitě.

Parčík-prodej obrazu

usměji se na mladíka, co se zajímá o můj obraz.
Působí docela mile...ale všichni tihle načančaní mladíci co se umí oblíkat...jsou buď čtyřprocentní, nebo mají šílenou povahu...na druhou stranu, co mi kdo bude povídat o povaze.
Suzannah Summer.
pevně a krátce stisknu jeho ruku, žádné pumpování a žádná leklá ryba.
A ano...v téhle části tu visí mé obrazy...
obdařím ho milým úsměvem.
jeho další slova mne poněkud zarazí.
Teda...zajímavý přístup.
podivím se.
Měla by ses učit, frajerko.
rýpne si svědomí.
Ale peníze za obraz se hodí...
během chvíle je tak rozhodnuto.
No...tak tedy dobrá, budu s tím počítat...bydlím támhle.
ukáži k přilehlým budovám.
Doufám že vážně dorazí...
Prozatím se tedy rozloučíme...ale bylo to milé setkání. Mějte hezký den.
vydám se zpět domů.
Zásadní ženská otázka...co si vezmu na sebe?

Me and my star

"No, lidé to byli zvláštní...hlavně, když se přežírali, pak to šli to vomitária vyhodit, aby se mohli přežírat dál...někdo by řekl, že si užívali života, jiní zas, že to byli prasata...záleží na úhlu pohledu...svým způsobem se od nich tolik nelišíme...vem si, že mi děláme něco podobného...koupíš si pití, vypiješ a vyhodíš...přeneseně je to podobný...marnivost..."
Pokrčím rameny a pokračuji.
"Mé lichotky? No já bych neřekl lichotky...řekl bych pravda."
V parku se cítím trochu nesvůj. Zahlédl jsem dva kluky, se kterými jsem něco měl. Ano, tím něco myslím sex. Ano, momentálně se za sebe trochu stydím.
Kouknu se na dům, který majestátně stojí přede mnou.
"Zajímavé. Nemůžu se dočkat, až vkročím do tvého pied-à-terre."
Vstoupím do krásného bytu kouzelného Leona.
"Nic takového jsem nikdy neviděl...je to...napadla by mě spousta adjektiv...ale první z nich by asi bylo originální."
Nejistě popojdu a rozhlédnu se po interiéru.
"Můžu si odložit?"
Rozepnu si mikinu a sundám si ji.
"Takže...teď příjde co? Mám trochu strach...nikdy jsem nikomu nestál modelem...já...jsem nervózní..."
Ruce se mi chvějou, tak jako hlas.
Mou pozornost upoutají závěsy.
V místnosti je příjemně "chudé" osvětlení. "Ty závěsy jsou skvostné." Hlas se mi chvěje jako list ve větru.
Co udělá, aby ze mě spadla nervozita?

S Malachym

Ano, to máš pravdu...římané byli zkažení....vezmi si například fresky v pompejích...kdo by si dnes namaloval na stěnu Boha Priapose, který převažuje...ehm...svůj úd.
začervenám se.
No jasně...bav se s ním o údech...výborná strategie
ušklíbne se v duchu hlas.
Vyjdeme spolu po schodech a já Malachyho uvedu do svého mládeneckého bytu.
Ehm....děkuji...jsem rád že se ti tu líbí. Mí přátelé...no, říkali, že by tu čekali spíše starou dámu s bonboniérou než...mě.
prohrábnu si vlasy nervozitou.
Aah......samozřejmě, odlož si...a dáš si něco? K pití, k jídlu...sám nevím co bych ti nabídl...
Všimnu si, že se mu znenadání zachvěl hlas. I jeho ruka, jakoby se třásla, když se snažil mluvit o závěsech.
Znenadání mě popadne velice silná touha ho jeho studu zbavit...učaruje mi, jak je ze mě nervozní, dokonce se snad stydí....
Musel by být velice dobrý herec aby tohle jen nahrál...
Přistoupím k němu blíž a vezmu ho za obě roztřesené ruce.
Nemusíš se mě bát...a pokud se bojíš toho, jak tě nakreslím...stát modelem není nic těžkého ale pokud nechceš...neboj se mi to říct.
bezděky k němu přistoupím blíž.

S Leonem

"No, já bych si na stěnu nechal namalovat třeba tebe...a ne zrovna oblečeného."
Šibalsky se usměju a mrknu na něj, podobně jako Leonovi, se mi na tváři objeví ruměnec.
Mít jeho božské tělo na zdi...to bych si snad oči vykoukal.
"No pokud tu nějakou máš...myslím bonboniéru...tak bych si dal a jestli ne, tak se budu holt muset spokojit s tebou." Vypláznu na něj jazyk a zasměju se.
Mít Leona, tak jsem převelice spokojený. Nechtěl bych ho mít jako trofej, ale jako partnera. Ač nevím, jaké to je, rád bych to zkusil.
Jenže, může někdo jako já být vůbec dobrým partnerem?
"No...dal bych si něco k pití...třeba..."
Než to stačím dopovědět, tak mě Leon chytne za ruce. Zacloumá to se mnou, trochu se mi podlomí kolena.
Snažím se držet na nohou, je to obtížné, protože bych nejradši padnul Leonovi do náruče.
"Já...já...no...proč...proč bych se měl bát?" Tolik kluků mě vidělo nahého a já zas je. Jenže tohle je jiné. Navíc nevím, jak mě chce malovat.
"Já...se...trochu...eh...stydím." Nevěřím tomu, že jsem to řekl. Musím vypadat jako úplný trouba.
Co si o mně teď pomyslí? Čím blíže je, tím více mi srdce buší, div mi krkem nevyskočí.
"Zdá se mi to nebo je tu nějak horko?" Ne, horko je mně, z jeho blízkosti, z jeho přítomnosti, z jeho dokonalosti.
Co mám dělat?

V bytě s Malachym

opět po jeho lichotce zrudnu.
Děkuji...obávám se ale, že nejsem obdařen tolik jako římský bůh plodnosti...to totiž není nikdo.
propletu prsty do sebe, také jsem trochu nervozní.
Bojím se, že mu nejsem dost dobrý....
Bomboniéra bude muset počkat...
zašeptám a stisknu jeho ruce v těch svých.
Přistoupím ještě blíž, ještě jeden krok a mohli bychom se dotýkat hrudníky...
Vidím že se stydíš...a proto tě k tomu nechci nutit...
pronesu trochu tišeji, přeci jen jsme od sebe jen pár centimetrů.
Neříkej to....neříkej to...
Varuje mě tichá hlas, já jsem ale v tu chvíli jako postižen horečkou. Jakoy mě pouhá Malachyho přítomnost nutila páchat hlouposti....
Měl by ses uvolnit...uklidnit se...mě pomáhá představit si sám sebe v natolik krásné situaci...i když teď bych si nemohl představit nic jiného než tuhle chvíli...
přiblížím svůj obličej blíž k jeho...jakoby to byl magnet.
Jsi vážně moc krásný...
zašeptám, a tolik jsem si v tu chvíli přál jej políbit, že jsem to skutečně udělal.
Krátce, opatrně, bál jsem se, zdali smm, aby neodešel, aby se nenaštval, neurazil...

"Nemusíš být extra obdařen na to, abys vypadal božsky...a tak téměř vypadáš."
Slůvko "téměř" jsem pronesl polohlasně, protože k naprosté dokonalosti mu opravdu chybí jedna věc. V mých očích by byl dokonalý, kdyby byl zamilován do mě.
"A nějaká náhrada za bonboniéru bude?" Zeptám se jej a jemně se kousnu do rtu.
Přitiskne se ke mě hrudí. Tou boží hrudí, kterou si představuji jako nejkrásnější umělecké dílo, které kdy spatřilo světlo světa.
"Stydím...trochu...protože..."
Slova mi jako balvan uvíznou v krku. Nevydám ze sebe dalších slov. Je to způsobeno nejen tím, že se stydím - což je u mě naprosto neobvyklé, ale také tím, že je tak blízko. Tak blízko, že kdyby popošel o sebemenší píď, tak by mě donutil couvnout.
"Já si nic nemusím představovat...když se rozhlédnu, tak si připadám, jako kdybych se vrátil v čase...a když se podívám před sebe, tak vidím osobu, která ztělesňuje to, co se umělci snažili několik století zachytit na plátno..."
Asi blábolím, jako bych byl opilý, jenže nejsem...nebo nejsem opilý alkoholem, ale láskou? Je možné, že by takhle nějak mohla vypadat láska? Zamilovanost?
Pro mě je to končina neprobádaná. Jsem jakýmsi zámořským objevitelem, který připlul k ostrovu lásky a bojí se zakotvit, protože neví, co jej čeká na břehu.
"Kdybych byl z desetiny tak krásný jako ty, tak bych se snad zamiloval i do svého odrazu v zrcadle."
Ke každému mému "partnerovi" jsem se vždycky choval povýšeně, ale Leon je výjimkou, Leon je výjimečný celý.
Jenže...zasloužím si ho? Nezaslouží si on někoho lepšího?
Všechny mé úvahy jako meč nit přetrhne polibek, který mi Leon dá.
Všiml jsem si náznaku zdrženlivosti. Je to kvůli tomu, že se mu nelíbím a udělal to z nějakého jiného důvodu nebo se bojí, že by se to nelíbilo mně?
Nepřemýšlím a oplatím mu jeho polibek několik delšími, vášnivějšími, odváženějšími.

Můj byt s Malachym
Odraz v zrcadle se může jít klouzat...já se...asi zamiloval do tebe...
zašeptám ještě před polibkem.
Co to děláš...teď se naštve....a odejde...
zvoní mi hlavou poplašný zvon, ovšem tak nějak tišeji než kdykoli předtím.
Zalila ho totiž obrovská vlna vzrušení a touhy po jeho osobě, že nebyl s to pořádně nahlas bít.
Měl by ses okamžitě odtáhnout a omluvit se mu...
Jeho rty jsou ovšem tak horké a vláčné pod těmi mými, že se již nedokáížu odtrhnout i kdybych chtěl.
Což nechci...
Vtom i Malachy překoná počáteční šok z mého činu, a místo toho aby mě praštil, odtáhl se, či udělal cokoli jiného, co by se dalo očekávat, začne mi polibky oplácet.
Jsou průbojnější, vášnivější, než ty mé zdrženlivé, ustrašené...
okamžitě, jako hradby poražené troje spadnou ze mě mé poslední zábrany.
Jemně si přitáhnu Malachyho blíž k sobě, prsty mu přejíždím po zádech a kroužím jimi v roztodivných tvarech.
Cítím, jak mým vlastním tělem probíhá vzrušení...z toho co se tu mezi námi děje.

Avec Leon

Propadl jsem mu, naprosto.
Líbám Leona vášnivě, polibky jsou delší a "drzejší". Všechno je takové, jaké jsem si to představoval.
Kdyby to bylo v mých silách, tak bych tento okamžik zvěčnil, ať už na plátno nebo v notách. Ale tak nadaný nejsem. Vše je jen v mé hlavě.
A v mé hlavě se stane něco, co jsem si nepřál.
Vybavím si několik mých známostí. Většinou noc plná sexu začínala takhle.
A to já nechci. Nechci, aby to tak dopadlo i s Leonem.
Polibky najednou ustanou, ztuhnu jako socha.
Trochu od něj odtáhnu hlavu. "Já...nemůžu...je to na mě moc rychlé."
Pustím jej z náruče a projdu se po pokoji.
"Leone, mrzí mě to. Nikdy jsem nepocítil to, co teď pociťuji k tobě, nerad bych to zničil chováním starého Malachyho...už nechci být takový...najít kluka...dostat ho do postele a pak dělat že jej neznám...ano, takovým člověkem jsem byl, ale už nechci...chtěl bych se tebou nechat vést."
Zezadu k němu dojdu a rukama jej chytnu kolem pasu.
"Chtěl bych...aby ses o mě postaral...a taky...abys mě namaloval..."

S Malachym

V jednu chvíli je mi krásně. Malachy se mi stále přibližuje...a já to tak chci.
Cítím se jako v ráji, výčitky zcela odpluly....kamsi do dáli
A pak se s jediným Malachyho gestem vráitily jako bumerang s ničivou silou tajfunu.
Moc rychlé...
řeknu bezvládně, když se odtáhne.
Idiote! já ti to říkal! teď si bude myslet bůhví co....
Oči mě začnou pálit, cítím jak mi rudnou tváře.
Co sis myslel? vyděsils ho...teď odejde....určitě odejde a pak se ti nebude moci podívat do tváře...za tohle...znáte se přeci tak krátce....co tě to napadlo?
pak mě napadne ještě sžíravější myšlenka.
Co když se mu líbání se mnou nelíbilo...
Ano...
pronesu bezvýrazně na jeho důvody.
Nechce...nelíbím se mu, pravděpodobně..
Já....nedáš si něco k pití...? A říkal jsi něco o sladkém...
Donesu z kuchyně lahev kvalitního vína i minerálku, aby si mohl vybrat. V rdueé ruce krabičku s bombony z belgické čokolády.
Když mě chytne kolem pasu, znovu ni naskočí husí kůže.
Postarat se o tebe....nevím jak se starat o něco tak krásného....ale namalovat...to svedu. Snad...i když obraz nikdy nebude tak krásný jako...ty.

U Leona doma

Leon na chvilku odejde z místnosti a vrátí se s lahví vína, vodou a čokoládovými bonbóny.
"Jsi pohotový...dobrý hostitel." Usměju se a zašeptám, když jej držím kolem pasu.
"To co se stalo...to není kvůli tobě. Ne...ty jsi úžasný...jenže...já mám na škole pověst...no však si to asi slyšel...a ano, je to pravda, nevím co přesně se říká, ale určitě na tom něco pravdy je...jenže...já...před nějakou dobou by mě ani nenapadlo, že potkám kluka, se kterým bych chtěl trávit čas jinak než v posteli...ano...byl jsem strašnej...ale chci se zkusit změnit...ty jsi můj motiv...asi to nebude úplně lehké, ale já se o to musím pokusit...protože ty stojíš za všechna snažení. A proto to nechci uspěchat...nechci být ten starý Mal. Chci tě nejprve pořádně poznat."
Políbím jej na krk, povolím objetí a začnu mu lehce masírovat ramena.
"Když jsem tě viděl poprvé, tak jsem si řekl, že bys byl dobrá kořist...ale sotva si promluvil...těžko se to popisuje..."
Rozepnu si košili, pod kterou mám žluté, přiléhavé tričko s krátkým rukávem. Pomalými pohyby košili sundám a hodím ji na pohovku.
"Vadilo by ti, kdybys mě namaloval bez trička?" Zeptám se mile, přátelsky a trochu nejistě.
"Během toho bychom se mohli lépe poznat..."

S Malachym

Zhluboka se nadechnu. Malachyho ruce kolem mého pasu působí tak...uklidňujícím dojmem. Přál bych si, aby mě takhle držel častěji...
Přesto si nejsem jistý.
Jistý tím, co si o mě myslí on. Jeho ucuknutí mě zmátlo, i když jeho důvody zní logicky.
Takže ty pomluvy mluvily pravdu...
Vidíš...asi k tobě cítí něco víc když to úmyslně odkládá...
Moc rád bych byl...tvým motivem. Určitě sis všiml...že jsem spíše snílek s myslí uvězněnou v jiné době...bojím se že....že tě to velice brzy omrzí.
snažím se opatrně volit slova, abych vyjádřil to, co mě trápí.
Je mi jedno jaký jsi byl...teď jsem s tebou a jsi....nádherný, pozorný a něžný. Jen se bojím...no, abych si na to nezvykl.
začervenám se jako průměrná puberťačka po prvním polibku.
Když si sundá tričko, jen naprázdno polknu.
Je...nádherný...
Samozřejmě že ne-nevadilo.
usměju se a snažím se skrýt mé malé zakoktání.
Kdyby sis mohl sednout sem...
ukáži na polstrovanou pohovku.
Když tu máme to víno...namaluji tě jako krásného dionýsa...s tím se přeci chceš rozloučit...s poživačnou částí své osobnosti...proč to tedy neučinit obrazem?
váhavě se na něj zadívám.

S Leonem

Přiložím ruku na Leonovu tvář a pohladím jej.
"Myslíš, že bys mě mohl omrzet? Někdo tak originální jako ty? Myslím, že spolu budeme šťastní...to já se budu muset snažit, abych byl tak úžasný člověk jako ty...a i kdyby nám to nevyšlo, tak spolu prožijeme něco...nadpozemského..."
Nechci myslet na to, že by nám to nemělo vyjít, ale kdyby se to stalo, tak by to stejně stálo za to.
"Víš...jsem moc rád...že se našel někdo, kdo by mi dal šanci...že je tu někdo, kdo se na mě nedívá jako na kluka, kterej dostal do postele polovinu sportovců ze školy...."
Na chvilku zmlknu a posadím se na pohovku, jak si umělec přál. Pohodlně se usadím se sklenkou vína v ruce, snažím se působit svůdně, ale ne jako nějaká lehká holka, prostě v mezích přirozenosti.
"Ne, že dopadnu jako Dorian Gray...na druhou stranu by to mohlo být zajímavé."
Dívám se na Leona a připadám si jako ta slečna z Titanicu, když ji DiCaprio kreslil.
"Ano chci, protože mám silný motiv...tebe...jen...mám trochu strach..."
Než se stačí zeptat z čeho, tak pokračuji.
"Jistě víš, že jsem jakousi pravou rukou Renné...no a bojím se toho, že v jejich očích budu vypadat jako zkrocená šelma, která je nepotřebná...a Renné ztělesňuje zlo...pokud na tom budeš trvat, tak jí řeknu, že s tebou chodím..."
Zasněně, zamilovaně se na něj podívám.
"Vidím náš vztah jako malou květinku, která časem bude růst...sílit, kvést...a doufám, že vydrží hodně dlouho."

S Malachym

Opět zrudnu. Pokud to budu praktikovat ještě častěji, myslím, že hrozí, že mi to zůstane.
Moc bych si to tak přál...je....totiž...je to už víc než rok kdy můj přítel zemřel a....a od té doby jsem nemohl být s nikým...nesnesl jsem to....až teď s tebou je to jiné...
stydím se sám za sebe, za tu slabost, za to že v tuhle chvíli tu vytahuju takové historky. Přišlo mi ale důležité aby to Malachy věděl...aby znal mě, mou osobnost a mou minulost...
Přál bych si, aby o mě věděl uplně všechno...
uvědomím si náhle, a s tou myšlenkou se spokojeně pousměji.
Každý...
nadechnu se a dám si na čas, abych pořádně zformuloval to, co mám na jazyku a nevyznělo to hloupě.
Každý máme nějakou minulost...něco co ovlivnilo naše chování...něco vně nás. Nebudu tě přeci soudit podle toho jaký jsi možná byl...pokud tě tedy ti sportovci dodnes nechodí pozorovat oknem v koupelně...
zasměju se a nechám si klouzat Malachyho krásné vlasy mezi prsty.
Poté poodstoupím, aby si mohl lehnout.
Vypadáš dokonale...
ujistím ho vážně. Jako by byl pro podobnou pozici stvořen.
Přitáhnu si stojan, postavím plátno a pouze tužkou si načrtnu základní obrysy a kompozici.
Jako Dorian Gray...myslím že mé obrazy nemají takovou moc...i i když zachovat tvojí krásu navždy...to není vůbec špatná myšlenka...
usměji se na Malachyho zpoza plátna.
Trochu se zarazím, když začne mluvit o Renné.
Víš...nebudu tě do ničeho nutit, dělej jak sám uznáš za vhodné...vždycky jsem stál uplně mimo jejích mocenských choutek, takže uplně nevím jak to v tomhle zvláštním...no, kruhu....funguje...ovšem co když její další pokyny budou....no....však víš...
Co když po tobě bude chtít, abys dostal do postele někoho dalšího...někoho jiného...
nechci tu větu říct nahlas.
Posledním rozmáchlým tahem dokončím obrysy, připravím si dřevěno paletu a začnu míchat jednotlivé akrylové barvy do požadovaného odstínu, abych mohl začít s podmalbou.

S Leonem

"To mě moc mrzí...nedokážu si představit, že bych ztratil někoho, ke komu bych nemálo cítil...nedokážu si představit, že bych přišel o tebe."
Nenapadlo mě, že by se Leonovi mohlo stát něco takového. Čím si musel projít, aby se s tím vyrovnal...Až mi z toho přemýšlení přejede mráz po zádech.
"Chtěl bych tě poznat...chtěl bych se o tobě dozvědět vše, co mi budeš chtít říct...ano, mohl bych říct Renné...ale já tě chci poznat osobně. Jsi strašně zajímavý a tak tě chci poznat...tak, aby mezi námi...vzniklo pevnější pouto...aby náš vztah mohl mít hluboké kořeny."
Nikdy jsem se o nikoho takhle nezajímal. Obvykle pro mě nejdůležitější bylo, jak má kluk hezké tělo a nejen tělo...jenže Leon mě mění. Mění mě k lepšímu, to rozhodně.
Když mě začne kreslit, tak na něj zasněně hledím, s opojným úsměvem na tváři.
"A neboj, nikdo mě nechodí šmírovat, většina z těch kluků se tím nikomu nepochlubí, bojí se, že by tím utrpělo jejich nabušené ego."
Usměju se téměř ďábelsky, ale ten úsměv rychle zmizí, protože už mi to nečiní radost, tak jako tomu bylo dřív.
"Děkuji...nejsem na komplimenty zvyklý." A to je pravda.
"Zatím bych to držel v tajnosti...nechci nás vystavovat riziku...a jestli myslíš, co když bude chtít...abych udělal to, co mi šlo nejlíp?
Pohlédnu ke stropu, jako by to bylo nebe.
"Rozhodně bych se s tím klukem nevyspal...zkusil bych to udělat jinak...mohl bych mu dát nějaké peníze...ale určitě tě nebudu podvádět ve jménu Renné..."
Leon si začne připravovat barvy. Jde mu to docela rychle, je fakt dobrej.
"Myslím, že teď je vhodná chvilka se začít poznávat, když už tady před tebou ležím polonahý." Vypláznu na něj provokativně jazyk.
"Odkud vlastně jsi?"

S Malachym


Usměji se na Malachyho. Možná maličko smutně, ovšem sám to nemám tak v úmyslu.
"Je...je to už za mnou. Bylo to těžké...nedokázal jsem být ve společnosti lidí...stranil jsem se všech a utíkal, dokud čas neotupil mojí bolest...ten totiž jednou otupí uplně vše."
když řekne ty další věci, mám chuť ho obejmout a již ho nepustit, kdyby ovšem mezi námi nebyl můj malířský stojan.
"Jsou to krásné věci, co říkáš..."
Dál se maličko nepřítomně usmívám, zatímco začnu nanášet první vrstvu barev na plátno.
"Ah tak...tváří se před ostatními jako alfa samci, čas od času se přemůžou a nechají se vidět s nějakou slečnou, se kterou se pak i vyspí jen proto, aby si upevnili svůj post borce...je mi to jasné."
pobaveně pokývám hlavou a ušklíbnu se.
Tyhle typy se totiž vyskytují až moc často.
chvíli se opět soustředím na malbu. Velkým štětcem pracuji na podmalbě.
" Jaká rizika máš na mysli...?"
zeptám se, již trochu bez úsměvu, a snažím se, aby to neznělo nervozně.
Chce náš vztah držet v tajnosti dlouhodobě?....stydí se za mě snad...?
snažím se podobné myšlenky zahnat.
Vypláznutí jazyka mu oplatím, a čistým štětcem na něj cáknu trochu vody od barev.
"Z jednoho velice zapadlého městečka v Evropě...na studia jsem odjel sem. Ne že by školy v Evropě neměly svou úroveň ale..."
větu úmyslně nechám nedokončenou.
" Někdy bych se tam ale rád vrátil...je tam všechno tak hrozně....zelené."
sám se zasměju té větě.
" Vím že to zní vidně....no ale co ty mi povíš o sobě? Co tě přivedlo až...sem?"

S Leonem

"Nevím, jestli je to krásné, ale je to pravda. Alespoň pro mě. Nemůžu ti slíbit, že s tebou budu na věky věků, až do skonání...ale pokusím se o to. Pokusím se být s tebou tak dlouho, jak to jen bude možné. Já totiž nerad slibuji něco, co těžko ovlivním. Určitě mi rozumíš. Sám nevím, co bude zítra natož za delší dobu...ale zatím si přeji jedno...přeji si být s tebou. Ať to stojí, co to stojí."
Připadám si jako filozof. Není tomu dlouho, co jsem dělal víceméně pravý opak. Je až k nevíře, jak jsem ochotný se měnit kvůli Leonovi, kvůli něčemu, co se nazývá láska.
"Jistě, zní to jako typ kluků z filmů pro puberťačky, ale je to tak. Někdy jsem to dělal pro samotného Satana...někdy pro vlastní potěšení."
Je jasné, kdo je oním Satanem, přeci Renné.
"Třeba Renné...nerad bych, aby se mezi nás začala výrazně míchat...budu to muset hrát i na její stranu, zatím, protože ona má spoustu es v rukávech...ale možná tomu dlouho tak nebude. Možná. Kéž by...asi je to spíš jen zbožné přání, ale bylo by to fajn, kdyby zmizela v pomyslném propadlišti dějin."
Nejednomu člověku na škole by se výrazně ulevilo. Mně nevyjímaje.
"Není mi to příjemné...tajit to...nejradši bych vyběhl ven a vykřičel celému světu, že jsem do tebe blázen...ale na to je zatím brzo. Doufám, že se nezlobíš. Přesto, pokud budeš trvat na tom, abychom s tím šli ven...tak stačí říct. Kvůli tobě to risknu."
Mrknu na něj. Kdybych mu teď nebyl modelem, tak bych se za ním rozeběhl a políbil ho. Chvilku si na to budu muset počkat.
Mám takový strach, že řeknu něco špatně a tím si k Leonovi zavřu dveře. Nikdy jsem na žádném vztahu nepracoval. Ne na vztahu, který by trval déle než jednu noc.
"Teď mluvíš, jako bych byl nějaký americký balík, který sotva ví, že jsou i jiné kontinenty než Amerika. Starý světadíl je mým domovem též...z kraje jež zove se Východní Ayrshire...v zemi, kterou bodlák reprezentuje...jistě to uhádneš."
"Taky bych se rád vrátil...jestli budu vůbec moct. Řekněme, že jsem byl sem poslán, aby mě někam uklidili."

Krásné chvíle s Malachym

Pozorně poslouchám jeho slova.
Bojí se Renné....asi to musí být vážně stvůra, když z ní všichni mají tak hrozný strach...dokonce i lidé daleko inteligentnější a schopnější se ucházejí o její přízeň...
"Já....nikdy mi nikdo neříkal tyhle věci tak poeticky..."
usměji se na něj.
"Měl bys zkusit psát básně..poslouchá se to nádherně, jsem si jistý že i čtení tvých slov by přineslo každému velký zážitek."
Trochu rozmáchlým gestem dodělám poslední stín na podmalbě.
"Když jsme tak u Renné...jak ona se vlastně dostala na vrchol tohoto..."společenského žebříčku?"
ušklíbnu se u těch slov natolik jasně, že ironie jakoby stepovala ve vzduchu mezi námi.
"Kdyby někdo věděl odkud se vzala, třeba by ji tam zase dokázal...transportovat.."
zasměji se a poodstoupím od rozdělaného díla.
"Tohle nechám na tobě...zdali to řekneš veřejně nebo ne...já budu rád za každou chvíli s tebou...a pokud bude venku na ulici, nebo zde v mém skromném bytě.."
pokrčím rameny.
"Otázka není kde a jak...jde jen o to, že budeme spolu."
Vrhnu po Malachym zamilovaný úsměv, až se za ten prostoduchý výraz zastydím.
"Teď musím chvíli počkat, než zaschne podmalba....mohu se posadit?"
ukáži na místo vedle něj.
"Měl by ses protáhnout...nerad bych, aby tě za chvíli zastihly křeče ze strnulosti..."
usměji se a prsty zlehka přejedu po jeho lýtku. Pak ale ruku okamžitě stáhnu. Respektuji jeho přání.
"Tak tedy skot...."
usměji se.
"Rozhodně jsem nechtěl, aby to tak vyznělo. Ale i kdybys byl ten poslední balík, stejně bych měl oči jen pro tebe...."
znovu se naněj zadívám.
" Musí to být krásná země.."
usměji se.
" Uklidili? Proč, a od koho? Kdo by se chtěl zbavovat zrovna tebe?"
zeptám se zaraženě a zmateně.

S Leonem

"To je jedna z věcí, o které nikdo nic neví. Renné si své pozadí bezpečně kryje. Ač jsem její...pravou rukou, tak o ní nevím ani zlomek toho, co je schopná vyhrabat na každého ze školy. Nevím jak to dělá. Jestli je to černá magie či něco jiného..."
Pokrčím rameny a mou tvář překryje výraz zamyšlení.
"Její pozice je celkem neochvějná, protože na ní nikdo nemá páku...proto je takřka neprůstřelná. A to mě trápí. Určitě musí mít nějakou...temnou minulost, kdyby její minulost byla čistá jako křišťál, tak by ji nemusela...skrývat."
Je jako můj bratr. Nejradši bych ji zničil, ale nevím jak na to. Tohle mají ti dva společné. Ačkoliv u bratra bylo pár úspěšných pokusů.
"Chci s tebou trávit co nejvíc času budu mít k dispozici. Vynahradím si všechen volný čas pro tebe. Vím, že je to málo...
Smutně vzhlédnu vzhůru.
"Musíš Leone, musíš." Plácnu na místo vedle mě, aby se Leon posadil.
"Navíc...já jsem tu hostem, ty se přeci nemusíš ptát, jestli si smíš sednout na vlastní nábytek...nebo ke svému...příteli." To slovo mi div neuvízlo v krku. Nikdy jsem o žádném klukovi nemluvil, ani nesmýšlel jako o příteli.
Leonův dotek vyvolá tsunami příjemných pocitů, až se zachvěju.
Položím ruku na jeho stehno a hlavu položím na jeho hruď. Slyším bíti jeho srdce. Jako by bilo pro mě.
"Ano Skot a bude mi radostí být tvým balíkem. Budu pro tebe čímkoliv si budeš přát."
Druhou rukou jej obejmu kolem pasu, hlavu nechávám položenou na pohodlném a pohledném místečku na jeho těle.
"Je to krásná země...je to...jako ráj na zemi."
Natočím hlavu a podívám se mu do očí.
"Proč? Protože jsem jim byl trochu nepohodlnej...víš...řekněme, že jsem neměl dobrý vztah s mým nevlastním bratrem. Ano, jsem zmetek, dělal jsem mu ze života...menší peklo."
Zarazím se. Měl jsem tohle říkat? Když to bude chtít vysvětlit, tak mu to řeknu...udělám cokoliv, aby zůstal se mnou.

Krásné chvíle s Malachym

"Ano...černá magie....nebo spíš zničila všechny, kdo by její minulost mohl přivést zpět...a nebo přišla zdaleka, aby začala znovu. Kdo ví...třeba má v Peru malé dítě a manžela, kteří trpělivě čekají někde v tom chatrném obydlí, až se jim žena vrátí..."
ušklíbnu se.
Čím víc o té ženě slysím, tím víc mi přijde jako nějaký tajemný démon...a tohle všechno jsou jeho uctívači, co z ní mají strach, a snaží se získat alespoň část její moci...
unaveně přivřu oči.
" Víš...všechen čas který v životě máme, je málo...tudíž s tím krásným málem, které mi zde nabízíš, se velice rád smířím..."
usměji se na něj znovu tak okouzleně...
"Raději se vždy ptám...velí mi tak vychování, zvláště ve společnosti někoho tak krásného a inteligentního, jako jsi ty..."
začervenám se.
Slovo přítel, které vypustil z úst mě krásně hřeje u srdce.
Přítel...zní to tak krásně když to řekne...nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl takhle opět cítit...
Když se Malachy přitulí, zlehka, opatrně, jej obejmu ve své náruči, obličej zabořím do jeho vlasů a naprosto šťastný a spokojený vdechuji jejich vůni.
Malachy v mé náruči krásně hřeje, mé malé, osobní štěstí, o které se odmítám dělit s kýmkoli dalším.
Možná jsem majetnický...ale nenechám se o něj kýmkoli připravit...ať už tou tajemnou Renné či jiným mužem...
Kdyby Malachy znovu nezačal mluvit, sám nevím, jak dlouho bych se vznášel na tom růžovém obláčku vlastní spokojenosti.
" Tak se tam třeba někdy vrátíme...do Evropy...oba dva. Má země leží trochu více východněji než ta tvoje, ovšem také má své půvaby."
úsměv mi trochu zmrzne, když poslouchám, co říká dál.
"Je mi líto že jste neměli dobrý vztah...ale jsem si jistý, že tvůj bratr ti nezůstal nic dlužen....je to vždy smutné, rozepře mezi sourozenci, ale bohužel čím dál častěji. Ale nebudu se do toho míchat...pokud mi to budeš chtít říct, rád si ten příběhposlechnu, pokud si jej chceš nechat u sebe v srdci, učiň tak."
Pohladím ho láskyplně po vlasech.
Já měl jen dvě sestry....obě mladší, staral jsem se o ně, snažil se je chránit jak jsem mohl...ovšem jsem z malého města...moc malého aby do něj pronikla naprostá rovnoprávnost žen, jako je to tady zvykem.
odmlčím se.

Avec mon cheri

"Z toho kouká scénář na obdobný trhák jako byl Milionář z chatrče. Třeba by uplatila všechny možné lidi, aby dostala i Oscara."
Pousměju se, ale jen trochu, protože vím, že Renné není špatný člověk, ale jako nepřítel...se nezastaví, dokud nerozžvýká kosti svých obětí.
"Slova, která vychází z tvých úst jsou...obohacena čímsi...dokonalým, božským...každé slovo je jako jedna krásná báseň."
Asi trochu žvatlám, ale takový je Leonův vliv. Po jeho boku se chovám...jinak, s ním jsem jiný člověk.
"Příjde mi jako by tě vychovala skupina největších odborníků na etiketu. On je tu někdo jiný? Někdo krásný a inteligentní? A nejsem tu navíc?" Uchechtnu se a rukou přejedu po jeho hrudi, pak ji vrátím zpět na Leonovo stehno.
Je možné, že bych...že bych nalezl lásku? Já? Školní d*vka? Že by se někdo...nahoře rozhodl, že si zasloužím něco lepšího...že mi seslali samotného anděla?
Přitisknu se k němu tak, že by mě od něj nikdo neodtrhnul.
Nikdo, nikdo mě o něj nepřipraví. Chci s ním zůstat a nenechám si jej...ukrást.
Dostal jsem jedinečnou šanci. Šanci, kterou nechci promrhat.
"Víš...jeho matka odehnala tu moji od mého otce...a pak ta bestie splodila toho ďábla...on za to sice nemůže, ale na kom jsem si měl...vybíjet svou zlost? Přišel jsem o matku kvůli jiné ženě...otec se rozhodl poslat mě pryč...aby mohl být se svou novou rodinkou...a aby se neřeklo, tak vybral sice prestižní školu...ale na druhém konci světa, abych byl od nich co nejdál a nerušil jim jejich idylku. Nesnáším je...a klidně bych toho spratka..." Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
"Pověz mi něco o sobě..."
Leon se rozhovoří o své rodině.
"Věřím, že narozdíl ode mě jsi byl úžasným bratrem. A tvé sestry...tě musí milovat...ať se stane, co se stane...kdybych měl něco takového, tak bych se možná nestal takovým člověkem, jakým jsem se stal...nedostávalo se mi lásky...a tak jsem...no však víš...ale nejdůležitější je, že jsem narazil na světlo, které rozzářilo moji černou duši...potkal jsem tebe."

S Malachym-čert vem malbu

Dále jej tisknu ve své náruči, pevně, ale opatrně, jakoby byl vzácný květ který nezmím za žádnou cenu rozmačkat svým citem.
" Nevím jestli mě někdo takhle vychoval...můj otec si velmi zakládal...na cti. Znamenala pro něj vše...totiž, musíš pochopit, že pocházím z velice malé vesnice v Rumunské nížine...chovali jsme koně, měli vlastní pole...sem jsem se dostal jen díky tomu, že se mi podařilo získat stipendium sem..."
Nikdy bych se nechtěl za svou vlast stydět, avšak místo svého původu nesvěřuji jen tak někomu. Stihl jsem zjistit, že na osoby z východní Evropy se tu kouká poněkud skrz prsty.
"Ty jsi tu krásný, a inteligentní...stačí jen prohlédnout a zadívat se sám na sebe...jsi totiž dokonalý..."
opatrně ho políbím do vlasů.
Nechávám se jím objímat, a jazyk mi pomalu jede dál, beze studu, bez obtíží. Nemám sebemenší problém se svěřovat právě Malachymu- vždyť to co k němu cítím, m opravňuje k tomu abych zahodil všechny obavy a užíval si nádhernou skutečnost.
A to jsem si myslel že budu po zbytek života tvořit v samotě...
Pak trpělivě poslouchám jeho příběh.
Chudák Mal...
opatrně jej při poslouchání hladím po lopatkách.
" Já...chápu tě...lidé mají sklon mstít se těm, co v podstatě....no, za moc nemohou. Tvůj otec udělal minimálně chybu v tom, že....neměl svou rodinu upřednostňovat před tebou. Děti přeci nejsou boty, abys je měnil podle záliby, a ty co zrovna nenosíš, uklízel do skříně..."
pohladím ho po vlasech.
" Možná že váš problém dokáže zahojit čas...nevím...nebyl jsem účastníkem toho problému, nemohu to tedy objektivně posoudit....ale teď by ses tím neměl trápit. Já...byl bych rád, kdyby....rád bych ti dal svou lásku, svou pozornost, a vše o co budeš jen trochu stát..."
trochu se zakoktávám, a rudnu. Raději proto odvedu téma zpět ke své historii.
"Bylo mi tam krásně...když jsem byl mladší, ušili mě jezdit na koni, starat se o ně...dokonce jsem se naučil nahánět stáda sousedových ovcí"
zasměju se.
" Byla tam často bída, dřina a špína, přesto jsem to miloval...jenže když jsem dospíval, uvědomival jsem si že nejsem...no, zkrátka, očekávalo se ode mě že si začnu hledat ženu, se kterou uzavřu manželství...přibližně kolem mých osmnácti...a já nemohl. Pak začaly dospívat sestry a muži se kolem nich točili více než je zdrávo."
nadechl jsem se a znovu se na chvíli zabořil do Malachyho vlasů.
"Otec chtěl starší sestru Marii provdat za staršího muže s...no, velkým statkem i pozemky...i když moc dobře věděl, všichni to věděli, že jí to není po vůli. Tehdy jsme se s otecm pohádali, a...začal mne obviňovat, že sám rodinu nemám, jsem...navíc, a zbytek vsi si o mne špitá. Starý pařez, co se drží doma, proč asi....prý říkali. Řekl jsem otci pravdu. Velice se rozčílil a vykázal mě z domu. Prý někoho takového, divného, úchylného, doma nechce. Odešel jsem tedy, nějaký čas pracoval v Bukurešti, abych si vydělal nějaké peníze, pak jsem zažádal o stipendium sem, zaslal jim jejich práce...a k mému obrovskému štěstí mne přijali."
Přejíždím Malachymu prsty po lopatkách.
"Moc rád bychale ještě jednou viděl sestřičky...jak asi dopadly...víš...vyčítám si, že jsem se o ně nedokázal postarat. Tak, jak bych měl. "

S Leonem, co můj obraz?

Konečně jsem se dozvěděl něco dalšího o Leonovi. Zní to jako romantický příběh, který by vydal alespoň na jednu novelu.
"Stipendium...prospěchové? Sportovní?"
Zeptám se zvědavě a pak pokračuji.
"Jsme opravdu zajímavý pár. Já se sem dostal díky tomu, že je tatík pořádnej pracháč. Má tolik peněz, že by si s nima mohl utírat zadek."
"Já na sebe koukám celkem kriticky...nyní...dřív jsem si myslel, že jsem úžasný a dokonalý, protože jsem byl naplněn povrchními..."vztahy" a myslel jsem si, že to je to nejlepší na světě. Teď se přesvědčuji o opaku."
Každé mé slovo je upřímné a svým způsobem i kajícné.
"Víš, mého otce zaslepila velká prsa a dlouhé nohy. Kvůli tomu mamka odešla a pak..."
Zalknu se a zavřu oči, aby nebylo vidět, že se mi chce brečet, ale dlouho to skrývat nezvládnu.
"...když jela z našeho domu...měla nehodu...sjela ze silnice..."
Rozbrečím se jako želva. Jak mi mamka chybí. Proč musela umřít ona? Je přeci zřejmé, že to nebyla žádná nehoda...silnice byla dost široká, počasí bylo ideální...prostě za to může on.
Objímám Leona silněji než předtím. Pláču mu na hruď.
Po pár minutách se uklidním, trochu, natolik, abych mohl mluvit.
"Chtěl bych domů...ale...nikdy tam nebude osoba, kterou bych tam chtěl...je to tam krásné...ta příroda...ale i bolest...a možná díky té bolesti mě to k tomu místu ještě více táhne."
Nadzvednu hlavu a políbím ho na tvář.
"Také jsem jezdil na koni...ale na takové té snobské úrovni...dokonce jsem chodil i na šerm. Je pravda, že je to jedna z několika aktivit, které mám rád."
"Jednou se podíváme do obou zemí...až skončí semestr, tak bychom si mohli udělat výlet...do Rumunska a také do mé domoviny."
"Myslím si, že by tvůj otec na tebe měl být pyšný...ačkoliv je pravda, že i v dnešní době lidé na vesnici žijí...no prostě trochu jinak...řekněme...staromódně...mají zkostnatělé názory..."
Netušil jsem, že má za sebou tohle všechno. Já si doma užíval týrání bratříčka a Leon se snažil, aby mohl studovat.
"Leone, postaral ses o ně, jak jsi jen mohl...a rozhodně jsi lepší bratr, než jsem byl já."
Mrknu k místu, kde postává můj obraz. V současné chvíli ještě "polotovar" obrazu.
"Jak to vypadá s mým obrazem? Chceš v něm pokračovat nebo máš nějaký lepší nápad?" Zeptám se ho zvědavě.

JESKYNI NA DOBU NEURČITOU

POZASTAVUJI

musím si všechno přečíst a uvědomit si, proč jsem s tím vlastně začala a vrátit se do děje, nesmyslný žvatlání můžete pěstovat jinde

Musíte mi prostě pomoc.. asi to uděláme tak, že já napíšu, kam jsme se dostali, co se změnilo a tak a vy každej navážete sám podle vlastní představy, kam jste se asi tak dostali vy a co se kolem vás zrovna děje, ok?

Tramtaráááá, včera jsem tuto jeskyni konzultovala s výborným hráčem a díky němu se mi zas vlila PJská krev do žil. Jen tedy ještě s ním proberu detaily, přijmu ho a začneme opět hrát:)

Attention mládeži!

Jelikož PJka je zaneprázdněná mimoandorskými aktivitami, tak se v nejbližší době bude stávat, že budu vaší vedoucí rukou, nebo spíše pařátem v mém případě, já!

Z moci mě svěřené samotnou PJkou vás tímto žádám o krátké shrnutí vašeho příběhu do pošty!
A též v případě šeptaných příspěvků, vás žádám o adresování i mé opeřené osobě! Z důvodu toho, že jakožto nePJ k nim nemám přístup.

Vězte, že jsem síla ustanovená samotnou Shillen, lady PJkou této jeskyně, přišel jsem, abych vás v době její neaktivity vedl a chránil před tím, jehož nazývají Drag Oncave.

Co se příběhových posunů týče, ty budou konzultovány s PJkou, pokud půjde o nějaký důležitý posun.

Doufám, že společnými silami tuto jeskyni opět rozhýbeme k životu!


Váš Dozorce

All embrace me...it's my time to rule at last!
Menší časový posun a shrnutí co se za tu dobu dělo - cca týden

My, studenti Harvardu, z milosti Boží
Volební období a umělecký týden (jež byl díky množství umění rozšířen tři týdny)

Volby, volby hýbají Harvardem a samozřejmě peníze a vliv.
Každý krok byl lemován portréty Renné.
Jež dělala vše pro to, aby si svůj post udržela, takže letáky, placky, propaganda, vše co má zvládat správný diktátor...ehm, pardon....předseda školní rady

Co se samotné školy týkalo, tak by jeden řekl, že doktor Freud by byl šťasten nad možností smět pozorovat dění zde.
Renné se chovala jako Renné...tedy tak, jak ji jeden ze studentů, jež upadl v nemilost, označil: královna mrcha.
Nad celým Harvardem byla cítit její ruka, oko a ucho. Není nic, o čem by nevěděla.


Její o rozeštvání Malachyho a Leona se jí nedařilo tak by si přála...ano, sice Malachyho stále zaměstnávala nesmysly a věcmi, které nebyli bytostně důležité pro vládu "královny mrchy", ale i tak se těm dvěma vždy podařilo najít si čas, kdy mohli být spolu.
Navzdory všemu, co Renné vytasila, aby ty dva sabotovala, podařilo se jim alespoň domalovat ten obraz.
Ovšem, když se o tom dozvěděla Renné, tak Malachyho nespustila z očí, dalo by se říct, že vždy mu byl někdo v patách a rozhodně se nedal jen tak setřást. A "práce" přibývalo.
Takže času na sebe měli čím dál méně. Dvě hodiny byly vítězstvím v boji proti Rennéiným plánům.

Plány "královny mrchy" o poznání Axela také nešli tak, jak by si přála. Malachy zjistil relativně málo...málo v očích Renné a tak vyslala jednu ze svých věrných dívek, aby dotáhla to, co Malachy díky "povinnostem" nemohl.
Takže ať už se Axel hnul kamkoliv, mohl všude vidět dívku, jež na pohled působila dojmem oblíbené herečky, její ženské křivky spoustu prváků a geeků posílali do kolen a měnila je v koktající idioty.
Ostatně co čekat od dívky, jež tělem připomínala Gemmu Atkinson a tváří nevinnou mladou školačku.
Pravdou je, že svou práci od Renné brala svědomitě a byla opravdu všude, kde byl on, až na některé vyučovací hodiny.
Avšak v přítomnosti "Harvardské ikony zla", jež nepředstavoval nikdo jiný než Chris, si dávala pozor aby nebudila moc pozornosti, to se stávalo většinou na chodbách a v jídelně.
A při jedné z takovýchto "opatrných akcí" neopatrně pozvala Axela na skleničku.

"Ikona zla" však na praktiky dívky nereagovala. Díky vlastním starostem, problémům a vědomí, že je to zase akce zdejší "královny", kompletně odrušil veškeré toto dění.
Večeře s Emily nedopadla, i když byla napevno dohodnutá. Emily plány přerušila samotná ředitelka školy, jež s ní chtěla řešit její výstup na uměleckém týdnu.
Nikdo neví, zda v tom měla prsty Renné, jež za každou cenu chtěla Emily konvertovat pod svůj vliv, nebo to byla skutečně náhodná akce ředitelky.
Ostatně práce na uměleckém týdnu zjevně též nešli podle plánu, alespoň co se ke Chrisovi doneslo.
Takže ze snahy udržet Emily mimo vliv Renné, místní "královny mrchy" se stalo jen to, že Chrisovi nezbývalo nic jiného, než sledovat Emily, jak cvičí, případně je na nějakém "oddechovém" večírku s Renné.

Suzannah, nevědomky, že byla zatažená do velké pavučiny intriky, si s Jimmym začala románek, jež začal právě večerem, kdy mělo dojít k oné schůzce.
Veškeré techtle byli čistě neveřejné, tedy skoro.
Po několik následujících dní, pár večeří skončili skleničkou na dobrou noc.
Ovšem když jednou James nedorazil na domluvenou večeři, kvůli jistému problému jež se týkal jeho "příjmu" a jednoho studenta, respektive jeho zdravotního stavu, vypadalo to, že Jamesovo "malé špinavé tajemství" vypluje na povrch před celým Harvardem a zajisté se dostane k uším rodičů.
Suzannah však slavila úspěch se svou výstavou. Začalo to vypadat, že má nakročeno k tomu stát se zdejším da Vincim.


Následující dění se odehrává v současné době, nevztahuje se na něj časový posun

Violet, která si od svého nástupu na Harvard spíše držela odstup od ostatních a tedy i od hledáčku Renné, jež shledala, odtaživou dívku, jež arogantně mlčí a pozoruje svoje okolí nevhodnou své pozornosti.
Ovšem to se změnilo po té, co jistá shoda náhod doslova srazila tuto mlčenlivou dívenku s "Ikonou zla".
Z pohledu nezaujatého pozorovatele to byla celkem komická situace.
Díky zásluze školního vtipálka jež terorizoval školu, se jednou večer, kdy spousta studentů je na pařbách, akcích, případně se věnuje svému programu, se na schodech do budovy školní knihovny objevila jistá polotekutá mazlavá hmota, o níž nikdo nevěděl.
Avšak díky šeru a Chrisově spěchu na zkoušku kapely, jež z nějakého podivného popudu ředitelky, i přes všechny protesty Renné, měla vystupovat na víkendu dedikovaném hudbě, jakožto dalšímu druhu umění, se jen dva náhodní kolemjdoucí chytili do té samé pasti v ten samý čas.

Chris, jež zrovna vycházel z budovy knihovny a nevěděl o hmotě, jež tam vtipálek nastražil, se chytil hned na prvním schodu, díky tomu že pospíchal jeho noha sklouzla po mazlavé hmotě a "Ikona zla" se skutálela ze schodů jako sud z rampy.
Když se "Ikoně" podařilo vyškrábat na nohy, následovala další část schodů a pokračování lepkavého vtipu.
Avšak ani opatrnost nepomohla, noha letěla výkopem vpřed a Chris hodil ukázkového chrobáka a díky lepkavé hmotě, jež utkvěla na většině jeho oblečení sjel dolů jako sáňky.
Dole pod schody srazil nic netušící Violet, jež díky hudbě v uších zaregistrovala pouze tmavý flek řítící se ze schodů.

Naštěstí se dívce nic nestalo, neb, i když sražená "černým flekem", spadla na samotného Chrise, který o tolik štěstí mluvit nemohl.
Několik naražených kostí, zaručených modřin a mírný otřes mozku.
A ještě drobný úraz v oblasti slabin, jež se stal ve snaze odvrátit úraz Violet, který by nastal po střetu s pevnou obuví Chrise, svým způsobem můžeme říci, že si toto "drobné zranění" způsobil sám.
Shrnuto, Chris se stal obětí kanadského vtipu místního vtipálka a díky vlastní hlouposti skončil potlučený jako po pořádném výprasku.
Violet si všehovšudy odnesla otřes a pár drobných bulek.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Nikdo nehodlá hrát?!