Jeskyně na motivy knih Cherub.

Co je Seraf?

Seraf je samostatná a přísně tajná jednotka americké Ústřední zpravodajské služby, americká obdoba samostatné jednotky britské tajné služby Cherub.
Její počátky se datují ke konci osmdesátých let, kdy britský Cherub zaznamenával stále více úspěchů. Ve Velké Británii se snižovala kriminalita, byly odhalovány rozsáhlé korupční sítě a podařilo se zatknout a k soudu dostat desítky drogových bossů a šéfů nejrůznějších gangů. Oproti tomu ve Spojených státech kriminalita jen rostla a drogoví magnáti měli pré.
Seraf oficiálně vznikl 1. ledna 1996. Jeho agenty tvoří výhradně děti ve věku od deseti do osmnácti let. Všichni členové Serafu jsou buď sirotci, nebo děti někoho z personálu či styčných agentů CIA či NSA. Všechny děti musely nejprve projít náročným výcvikem pro práci tajných agentů.


Jak jsou děti užitečné?

Hodně. Děti nikdo ze špionážní činnosti nepodezírá, proto se dokáží infiltrovat do uzavřených skupin a získat informace a materiály, ke kterým by se dospělí tajní agenti nikdy neměli šanci dostat, nebo až po mnohaletém utajení.


Do jaké míry Seraf zkopíroval Cherub?

Do značné, ačkoliv v souladu s americkými tradicemi se veškeré plagiáty navíc pokusil vylepšit. Děti a personál žijí v rozsáhlém kampusu ve státě Kalifornie. Pro veřejnost i většinu organizací jsou tyto pozemky označeny za vojenský objekt, výcvikové středisko zvláštních jednotek.
V kampusu děti i většina personálu tráví všechen svůj čas mimo mise, proto je k tomu kampus přizpůsoben. Jsou tady bowlingové dráhy, tenisové a golfové kurty, fotbalová hřiště, spousta tělocvičen i posiloven. Kampus je také přizpůsoben k výcviku a výuce, proto jsou zde i lesy, jezera, překážkové dráhy, ale i nejrůznější učebny vybavené tak, aby děti skutečně přišly s předmětem do styku a musely se na něj soustředit, ne aby jen znuděně seděly v lavicích. Každé dítě má také svůj prostorný pokoj s vlastní koupelnou.

Seraf přejal i systém odívání, který se v kampusu důsledně dodržuje. Uniforma agentů i personálu se skládá z moderních černých bagančat, zelených maskáčových kalhot, barevných triček a pokud je to nutné, tak i zelených mikin s kapucí. Barva triček je zároveň označení hodnosti agenta. Červená trička mají nekvalifikovaní agenti, mrňata. Světle modrá trička nosí účastníci stodenního základního kurzu. Šedá trička jsou pro agenty kvalifikované na misi. Tmavě modrá trička jsou odměnou za výborně zvládnutou misi nebo více misí a černé tričko je výraz nejvyššího uznání pro práci agenta. Ze sedmi set dětí v kampusu má černé tričko jen několik málo desítek.
Pro personál, který se skládá z poradců, učitelů, instruktorů, vedoucích misí, styčných agentů, členů ostrahy a pomocného personálu, jsou trička bílá. Posledním tričkem je oranžové, které je vyhrazeno pro hosty. Kvůli přísnému utajení se s hosty v oranžovém tričku nikdo jiný nesmí bavit.

Kim Silver

Tvá polooficiální mise trvá už déle než tři roky. Kdyby byla oficiální, nejspíš by se vyšplhala na přední příčky žebříčku těch vůbec nejdelších misí v zatím nedlouhé historii Serafu. Nicméně zcela oficiální není, protože kontrolní výbor CIA, který nad Serafem dozoruje, by byl proti, aby se na takovou misi vydal citově zainteresovaný agent. Mise to ale není ani neoficiální, máš Serafem zajištěno krytí i prostředky. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se k této misi postavili případní kontroloři, jinak známí svou laxností, kdyby na ni narazili v těch několika záznamech.

Bohužel to jde velmi pomalu. Není to žádná dealerská síť, kterou bys postupně odkrýval a postupoval nahoru. Spíše se jedná o neorganizovanou skupinu samostatných dealerů, aspoň se to tak jeví. Pomalu zjišťuješ jejich identity přes jejich kupce a dostáváš se až k některým dodavatelům, které předhazuješ policii a ta se může jen hrdě bušit do hrudi, jakou odvádí skvělou práci. Pokud víš, jejich kapitán byl dokonce vyznamenán.
Máš ale podezření, že ta skupina není ani zdaleka tak neorganizovaná, jako to vypadá na první pohled. Že v pozadí je někdo, kdo tahá za nitky, nějaká šedá drogová eminence, ke které nakonec vedou všechny finanční toky. Nepovede se ti to ale prokázat. Postupně likviduješ všechny dealery a ona šedá eminence je jako obrovský pavouk, kterého postupně zbavuješ nohou. Jsi si ale jistý, že ji brzy narostou nové. A onen člověk je pravděpodobně oním člověkem, co vydal ten příkaz, aby jej zabili. Chceš ho najít, ale nedostaneš k tomu šanci. Pro Seraf je čím dál tím těžší udržet tvou misi před výborem CIA v tajnosti a nakonec tě ředitel po třech letech stáhne. Jistěže dostaneš vztek, protože právě jsi dostal dalšího dealera a k tomu chlápkovi v pozadí jsi nikdy nebyl blíž. Ale ředitel je tentokrát neoblomný a příkazy nezmění. Do zítřejší půlnoci se máš hlásit v Kampusu, to je tak akorát čas na sbalení a přesun. Máš sto chutí příkaz neuposlechnout, ale dobře víš, že Seraf je ohledně agentů sešlých z cesty zcela nekompromisní.

Příjezd

Pohybuji se mezi troskami postele a skříně, kterou jsem rozbil. Párkrát mi pod botou zaskřípe střep, ale na to kašlu.
Naštvaně házím věci do tašky. ze zdi servu všechny fotografie, mapy a provázky vedoucí od jedné informace k druhé. Měl jsem tu dokonalou síť.
Byl jsem tak blízko. Stačilo mi pár týdnů. Jen pár týdnů. Pálí mě jizva na rameni, ale kašlu na ni. Ta bolest mi do jisté míry pomáhá.
Strhl jsem další část síti ze zdi. Nechalo to tam šrámy v tapetách, ale mě to je srdečně jedno. Původně jsem chtěl všechno spálit, ale já se sem jednou vrátím a všechno dokončím. Proto se snažím všechny ty papíry zmuchlat do co nejmenší koule a nenápadně nacpat do sportovní tašky na stole.
Nejradši bych někoho uškrtil, rozčtvrtil, zmlátil... Jasně, mohl bych jít na svou pěst, jediná nevýhoda je... No moc dlouho bych nepřežil. Před SERAFEM se nejde schovat.
I když jedna malá část mého mozku ředitele chápe, ta druhá by mu moc ráda něco řekla. No co, udělám pár bezvýznamnejch misí a pak požádám o znovupřeložení sem.
Tentokrát by to mohlo být dokonce oficiální.

Vytáhnu ze skříně svoje oblečení a nacpu ho do tašky. Co spadne na zem, nechám tam. Jsem moc naštvanej na to, abych se ohýbal. Tři roky! Tři pos*ný roky se tu plahočím, dělám jméno zdejším troubům v uniformách a pak ani nemůžu předhodit toho, kdo za všechno může?
Kde je v tomhle spravedlnost?
Otočím se na fotku úplně na vrcholu zbytků sítě. Je tam Jeho fotka. Jediná tvář, na kterou byl vždycky spoleh. Opatrně z jejich rohů sundám izolepu, abych onu fotku nepotrhal.
Vložím ji mezi desky deníku, který nosím s sebou a zaklapnu ho. Ta pomalá práce mně do jisté míry uklidní a tak dokážu zbytek pokoje vyklidit bez dalších obětí.

Dům se mi opouští dost snadno.
Nenáviděl jsem ho. Připomínal mi... všechno. Vstával jsem dost brzo, abych stihl vlak. Moji falešní rodiče už dávno zmizeli i s prachama, který jim SERAF poskytoval pro ně i pro mně. Upřímně si všechno nechávali pro sebe, hajzlíci. Já jsem si ale dost slušně vydělával, když jsem "dělal" pro dealery.
I přesto jsem si nemohl koupit jízdenku do první třídy, vypadalo by to podezřele. Kluk s piercingama po celým obličeji a tetováním až na krku sedící vedle zbohatlejch právníků... Asi by se to nikomu nelíbilo. I když jsou všechny ty cetky falešný, dodávají mi tak děsivej zjev že se mi všichni klidí z cesty.
Když si sednu do kupé, matka se spícím děckem v náruči radši jde jinam. Rozvalím se u okýnka a uvnitř nechávám pořád proudit svůj vztek a touhu rozmlátit cokoli co se dostane do dostatečné vzdálenosti.
Vím, takový pocity bych mít neměl. Učili nás jak je umět zavírat někam dovnitř a vypustit je až v boji, ale... V tomhle případě jsem rád, že to moc neumím. Ta zloba hezky hřeje. Ano, jsem malej psychopat.

Dovolím si zavřít oči, mezitím co vlak uhání, ale v ruce dál ode dveří držím svůj nožík, kdyby se mě chtěl někdo zbavit. Paranoia je na místě.
"Buď opatrný."
Říkal mi jeden moc moudrý muž, než se nechal zabít. Nebo unést. Nevím to jistě a doufám v tu druhou možnost. Za ta léta jsem si vyvinul spoustu teorií, co se mohlo stát. Nikdy si nechci připustit tu nejhorší. SERAF umí nechat lidi zmizet, moc dobře to vím. A i kdybych viděl Jeho tělo, neuvěřil bych.


Cesta trvala dlouho. Spoustu přesedání, krátký let, stovky kontrol pasu. Už mě to začalo vážně štvát, ale snažím se být trpělivý. V devět večer jsem stanul na nádraží města, kam jsme občas jeli z kampusu, abychom měli taky nějakej kontakt se světem.
Vzal jsem si taxíka a nechal se dovést dál od města. Mám tři hodiny na to dostat se do kampusu. Lets go.
Zaplatil jsem udivenýmu řidiči, dal slušný spropitný a počkal, až jeho světla zcela zmizí. Pak jsem se vydal tmou směrem, kde si pamatuju kampus.

Nejde se mi dvakrát lehce. Popravdě se mi vůbec nechce vracet. Něco ze sebe jsem nechal v Kansassu. Taška na rameni je nějak těžší. Nedivím se, vždyť jsem skoro celej den seděl a čuměl z okýnka. I když jsem mimo SERAF tři roky, pořád mám dost dobrou kondičku. Určitě lepší než polovina kampusu. Pracuju na sobě, ale i když se to těžko přiznává, chybí mi ten křik trenérů. Snad se jich moc nevyměnilo. Měl jsem celkem rád ty starý. Ale nejlepší učitel byl stejně On. Je jasný, že o mě lidi v kampusu věděli dřív než jsem přišel, ale ani to nezabránilo jednomu co byl u brány aby se na mě vrhl se slovy "Identifikujte se."
Je to určitě nějakej malej capart, ale v tý tmě se to špatně rozpoznává. Odrazím jeho útok a hraju si s ním jako kočka s myší. Zkroutit ruku za zády, kopnout do stehna a držet, aby se nevykroutil.
Pak ho "opatrně" položím na zem a zafuním mu do ucha. "Vyřiď říďovi, že jsem konečně tady. Kim Silver."
Pustím ho a koukám, jak mizí v dálce. Uchechtnu se a pomalu vydám jeho směrem. Znám to tady dost dobře, takže jsem za chvíli u budov. Doufám, že pro mně někdo příjde, protože ochomejtat se tu sám...

Julie Smith

Ve svých téměř čtrnácti letech, čtyři roky po úspěšně zvládnutém základním kurzu, stále nosíš šedé tričko. Nejsi ze svého ročníku zdaleka jediná, Seraf ta trička nerozdává jako charita na Vánoce, ale přesto cítíš narůstající frustraci s každou další misí. Zatím jsi neměla to štěstí, že by tě Seraf vyslal na nějakou dlouhou nebo důležitou misi, která by odhalila korupci v nejvyšších patrech politiky nebo dostala do chládku velkého drogového bosse. Ne, ty jsi musela pomoci rozbít gang kapsářů na předměstí Pasadeny, zatočit s vykradači aut a podobně. Ředitel ti vždy potřásl pravicí, poděkoval za skvěle zvládnutou misi a poslal tě dohonit učivo a trénink.

Ovšem tahle mise byla větší, o poznání důležitější. Vyslali tě na ni se šestnáctiletým černým tričkem Mattem a to už něco znamenalo, protože Matt už má v kampusu jisté jméno. Měli jste hrát bratrance a sestřenici a dostat se blíž k dětem velkého obchodníka se zbraněmi v New Yorku. Původně jste měli být sourozenci, ale ale několik operativců to zarazilo až na poslední chvíli. Přeci jen ty jsi blond a Matt má na hlavě uhlově černé vrabčí hnízdo, což nikomu z plánovačů misí nebylo blbé. S Mattem jste nejdříve nevycházeli nic moc, on patří v kampusu k takové té partě namachrovaných černých triček, ale brzy jste se spřátelili a mise byla naprosto ukázková. Matt se těšil, jak si odškrtne další skvělou misi a vrátí se k prohánění holek v kampusu, a ty ses konečně těšila na modré tričko.

Ale zbytečně. Když se vrátíte do kampusu, jdete okamžitě za ředitelem, který vám oznámí, že policie provedla velký zátah na skladiště, kde podle vašich informací mělo dojít k předání zbraní ruským kupcům. Ale zásahová jednotka vtrhla do jiného skladu, než jste uvedli, a samozřejmě nikoho nenašla. Než našla skutečné místo předání, obchodník i kupci už byli dávno v prachu. Později policie vtrhla i do domu obchodníka, ale ten už zmizel i z rodinou, pravděpodobně odcestoval do Brazílie. Podle ředitele je to všechno vina policie, která to projela na celé čáře, ale její náčelník to neuzná. Prý od vás dostal špatné informace a zásahová jednotka je v tom nevinně. Na výboru se za vás ředitel postavil, ale kontrolní výbor CIA přesto nařídil stáhnout vás z aktivní služby, než kontroloři zjistí, kdo ve skutečnosti chyboval. A všichni ví, jak rychle kontroloři pracují. Spíš nepracují. "Přesto vám děkuji za skvělou práci. Teď vám doporučuji dohnat učivo, jistě vás brzy pošleme na další misi," zní poslední ředitelova věta, kterou už jsi slyšela víckrát, než by ti bylo milé. Matt ji evidentně slyší prvně, protože vypadá, jako by dostal přes ksicht pánví.

Když vyjdete z kanceláře ředitele, Matt se na tebe podívá. "Věřila bys tomu? Policajti to zdupou a my za to pykáme," pění. Ujdete pár metrů, když Matt nakopne vzteky zeď. "Měli by nám poděkovat, že zatímco oni sedí v autě a cpou se koblihama, my děláme jejich práci!"

Návrat z důležité mise...ale zase nic

Konečně mě poslali na nějakou důležitou misi. Doufala jsem že ji zvládnu, a docela se těšila. Teda do té doby než zjistím že mi přidělili Matta. Vůbec s ním nevycházím, je namyšlený a myslí si že může všechno...Mise se změnila na katastrofu. Taky jsem nechápala jak by si někdo mohl myslet že my dva jsme příbuzní. Ale přesto se po nějaké době stalo nemožné-spřátelili jsme se. Nakonec to bylo docela fajn, a měli jsme úspěch. Modré tričko bylo na dosah.

Po návratu jsme zašli k řediteli, jenže ten oznámil že se policajti spletli. Vtrhli do úplně špatného skladu, a pak se jim ani nepodařilo zadržet ani samotného dealera. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Ti trubové to zkazili a já příjdu o tričko?! Jenom nevěřícně zírám. Potřesení rukou...poděkování...a jděte si po svých. Jako vždy. Jako vždy aspoň pro mě, Matt vypadá jako by mu oznámili že se všechny holky stěhují do jiného centra a on se v životě s žádnou neuvidí. Ta představa by mě pobavila, ale ne v této situaci.

Nevěřícně vykráčím ven. S Mattem úplně soucítím, i když nehodlám okopávat stěny. Ale i já si musím zanadávat. "Konečně příležitost něco dokázat, a oni...oni...vrrr nechápu jak můžou být tak hloupí, místo jsme jim řekli dobře! Měli by být vůbec rádi že jim pomáháme a nic za to, já jim dám špatné informace..." Možná opakuju Mattovu větu, ale je mi to jedno. Pořád vidím ředitelův obličej jak nám to oznamoval. "Kdyby aspoň ti kontroloři něco dělali, takhle se už v životě nedostanu ven. Stáhnout z aktivní služby. Jako bychom to totálně podělali." Naštvaně jdu vedle něho, a přemýšlím že tohle bude potřebovat pořádné odreagování.

Jaime Starling

Učitelé v kampusu většinou nedovolí, aby se na hodinách někdo nudil, ale tvá učitelka historie v tomhle vyčnívá z průměru. Přestože je vás ve třídě všehovšudy sedm, nudíte se téměř vždy. Paní učitelce už je hodně přes sedmdesát, celý život učila tím stylem, že přednášela, takže není s to si zvyknout víc zapojovat a učit vás tím stylem, jakým učí jiní učitelé v Serafu. Je hodná, ale je to prostě nuda. Takže hledíš z okna, poklepáváš si o zem nohou v kanadách a zadíváš se na své červené tričko. Již brzy, za dva dny, dostaneš příležitost si zopakovat stodenní kurz a tentokrát už tě snad nic nevyřadí. Pořád si ale musíš říkat, že je lepší zlomit si nohou patnáctý den, než zlomit si zápěstí osmdesátý sedmý den, jako Emily Clarková. Ta teď půjde dělat kurz potřetí, napoprvé to po dvaceti dnech vzdala. A teď toho ve svých dvanácti v bloku pro mrňata hořce lituje. Někteří její vrstevníci už mají tmavě modrá trička a uznání celého kampusu.
Z úvah o Emilyině smůle tě vytrhne učitelka, když konečně ukončí hodinu. Spolu s ostatními šesti dětmi se zvedneš a opustíš mdlou učebnu historie.

Dále na programu máš hodinu bojových umění v dojo. To dneska vyučuje jedno namyšlené černé tričko, myslíš, že se jmenuje Nicolas. Patří tady k těm bossům, prohání starší agentky a vyžerou ty nejlepší mise. Ale musí se mu nechat, že v bojovém umění se fakt vyzná. Asi to má v genech, jeho otec je jedním ze zdejších trenérů.
V šatně se tedy převlékneš do kimona a jdeš za skupinou devíti dětí, které Nicolas vede. Nařídí ti rozcvičku a už během té z tebe valí pot. Pak vás všechny řádně prožene a naloží vám nějaké to posilování, jak červeným, tak šedým i tmavě modrým tričkům bez rozdílu. Teprve potom vám ukáže nějaké nové chvaty a rozdělí vás do dvojic, abyste si je mohli vyzkoušet. Jsi s nějakou holkou v modrém tričku. Je silnější a zkušenější než ty, ale proto je taky laxní, takže ji dokážeš jednou dát pěknou ránu do zubů. Pak už si ale dává větší pozor.

Po tréninku v dojo máš dvouhodinovku plavání a potom už končí vyučovací den a vychovatelé začínají kontrolovat, jestli jsou všechna červená trička v budově. Tohle ti už taky leze krkem, agentům právě začíná volno, mohou jet se staršími agenty ven do města, jít si zahrát tenis nebo fotbal, víš i o agentech, kteří si zalezou k někomu na pokoj a tam se setnou, ale ne, ty musíš být v sedm v budově. Ve společenské místnosti se parta děcek dívá na pohádku, další parta se prostřídá v koupelně. Ozývá se hluk televize, který se mísí s brekem batolat.
Zadíváš se k desetiletým, kteří se poprvé dostanou na základní kurz. Vypadají nervózně, ale zdaleka na tak jako nejstarší obyvatelka budovy pro mrňata, Emily. Ta sedí u okna, v červeném tričku, které už je jí pomalu malé v hrudníku, a dívá se ven na své chlapecké vrstevníky, jak hrají v bahně fotbal jen v maskáčích, zatímco trička mají místo branek a kanady naházené na hromadu vedle branek. Pokud to teď neuděláš, dopadneš stejně.

Kim Silver

Do Kampusu dorazíš dlouho před určenou dobou a už několik set metrů před vysokým kamenným plotem s ostnatým drátem a hromadou kamer narazíš na jednoho z mladších agentů. Má na sobě civilní oblečení, nejspíš patří k partě, která si s nějakým starším agentem či členem personálu vyjela do města. A teď chtěl zafrajeřit. No moc se mu to nevyplatilo, střet se starším agentem navrativším se z mise odnese kopancem do stehna a zkroucenou rukou. "Vyřídím," vyhrkne honem kluk, kterému může být kolem dvanácti, a poplácá tě po paži, že se vzdává. Pustíš ho a necháš ho běžet napřed, pak se loudavě vydáš za ním.

Po chvilce dorazíš k ocelové bráně, kterou ti ostraha otevře. Bezpečnost se tady bere vážně, takže bránu hlídá několik maniků v marpat uniformě zvláštních jednotek. Ti tu ale nemají žádné slovo, velí tomu jeden z operativců jako byl tvůj otec, v maskáčích a bílém tričku, k ruce mu je několik starších agentů v černém tričku. "No nepovídej, marnotratný syn se vrací," zašklebí se jeden z mladíků. Sebevědomý úsměv, blond kštice. Matně v něm poznáš Victora, spolutrpitele z dob základního kurzu. Ne že byste se měli nějak extra rádi, ale výcvik obvykle všechny agenty sblíží. Kdyby ne, nezvládli by ho.

"Kim Silver, čas příchodu 21:24, může projít," kývne operativec na jednoho z vojáků a otevře se ti i vnitřní brána. Victor k tobě dojde blíž, aby ti mohl něco říct a nikdo jiný ho neslyšel. "Ředitel se dneska vrátil z výboru pěkně nakrklej, hádám, že to bylo kvůli tobě. Myslím, že jsem ho slyšel říkat, že celý výbor je banda kokotů. Snad to bude dobrý," řekne trochu nejistě. Nakonec co říct agentovi, který se vrátí z tříleté mise, která skončí neúspěchem?

Příchod

"Jasně Victore."
Zašklebím se, když mně tak mile uvítá. Koukám, že si dost polepšil. Skoro jsem ho nepoznal.

"Fakt? Teda, jestli bych neměl ještě zdrhat." Nakrklej ředitel je hodně špatnej ředitel. Navíc když má blbou náladu kvůli vám... Pamatuju si jak mi jednou napařil tři noci v bahně v plavkách. Na podzim. Moc milej chlapík, co?
"Drž mi palce." Původně chci přidat i "kámo," ale to si dost rychle rozmyslím.
Dám mu herdu do ramene a vydám se kampusem dál. Nenávidím to tady, tak proč se vracím?
Možná v zájmu zachování svého života a především pomsty. Kdybych se na to vykašlal a utek, našli by mě a... No dokážete si představit co se většinou děje se zběhlíkem, co?
Pohodím si tašku na rameni a z čiré touhy mít tenhle hnusnej hovor za sebou poklusem se vydám k budově.
Měli mě tam nechat dýl a už bych dopadl toho hajzlíka. Pak by mně mohli hnát přes celý státy, do Kanady nebo na severní pól...
Tři měsíce... Tři blbý měsíce. To je to tak těžký?

Dojdu do budovy a podle paměti se vydám k ředitelně.

Julie Smith

"Ti kontroloři začnou makat, jinak jim fakt osladím život," zavrčí Matt, když sebíháte schody od ředitelny. "Otec je v CIA na významném postu. Možná nemůže zatlačit na výbor, ale určitě dokáže přitlačit aspoň na kontrolory, aby zabrali," ujišťuje tě. Ačkoliv to zní spíš jako kdyby ujišťoval sám sebe. Všichni ví, že Seraf je absolutně nezávislá jednotka a kontroloři spadají pouze pod výbor. Dokonce ani sám ředitel CIA je pro výbor jen poradním hlasem. Podléhají jen ministrovi.
Vyjdete z budovy, už je po deváté a je tma. Oslněná světlem zevnitř málem vrazíš do vysokého mladého agenta v civilním, který míří do budovy. Nejspíš se zrovna vrací z města nebo z mise, protože jinak se civilní oblečení netoleruje.
Pokračujete s Mattem dál k hlavní budově a už jen tiše zuříte, není už co dodávat. Pak se Matt náhle zastaví a koukne na hodinky. "Je půl desáté..," zamumlá a ohlédne se ke garážím, kde parkují všechna kampusová auta. Od starých fordů pro nácvik, přes reprezentativní limuzíny až po drahé sporťáky. Samozřejmě ne všem půjčí všechna auta. Matt se podívá na tebe. "Hele vím, že jsi slušňák a tak, ale pojď, zajedem do města. Mám chuť se ztřískat a někdo mě musí zavést zpátky. Zvu na panáka i tebe," nabídne ti.

Kim Silver

"To budu," přikývne Victor. Pak projdeš vnitřní bránou a ta se zavře. Opět, po třech letech, jsi uvězněn v Kampusu. Vydáš se rychlým krokem k administrativní budově, kde v nejvyšším patře dlí ředitelna. Těsně u vchodu se málem srazíš s mladší blonďatou agentkou, která s jedním starším agentem skoro vystřelila ze dveří. Určitě jdou zrovna od ředitele, takhle rychle se utíká jen od něj. Agenta vedle ní asi budeš znát, má na to věk, ale tvář má odvracenou a ty to neřešíš.
Pak ať už si vybereš schody či výtah, za chvíli stojíš před ředitelnou. Zaklepeš a vejdeš. Ředitel vzhlédne od svých lejster na stole, a když tě uvidí, vstane. Je to čtyřicátník, s celkem sympatickým obličejem a krátkými černými vlasy, na spáncích už mírně prošedivělými. Oblečený je v drahém černém obleku, boty má vyleštěné. Co si pamatuješ, většinou takhle chodí jen na různá jednání mimo Kampus, uvnitř sám dodržuje striktní pravidla odívání, která sám zavedl. Kancelář je prostorná, ale jen stroze vybavená, jako by tu její obyvatel byl jen na přechodnou dobu. Ale Richard Gatner ji už obývá více než osm let.
"A, Kime, rád tě po dlouhé době opět vidím," pronese ředitel a ukáže ti na křeslo před svým stolem. "Posaď se prostímtě," vyzve tě a sám si sedne. Nikdy nechodil kolem horké kaše, takže okamžitě jakmile si sedneš, spustí. "Je mi líto, že jsem tě musel stáhnout, ale výbor byl bohužel zcela neoblomný. Ty dobře víš, že jsem tě v téhle misi celou dobu podporoval, chránil tě před výborem a poskytoval ti všechny prostředky, které jsem mohl, Leo byl můj přítel," pronese ředitel na úvod. Mluví teď mnohem familiérněji, než jsi od něj kdy slyšel. O přátelství se tvým otcem se doteď zmínil jen jednou, tu osudnou noc. Otec o něm ale mluvil častěji, dělali spolu v CIA už dlouho, občas šli s partou na ryby nebo tak.
"Bohužel, stalo se něco, co jsme nikdo nečekali... Jak víš, během základního výcviku se frekventantům odebírá krev, aby se přišlo na případný doping. První vzorek se kontroluje hned po skončení, druhý po dvou letech a třetí po šesti. Ten po těch šesti letech už je jenom rutina, aspoň teda většinou. U tebe byl ale nález pozitivní," vysvětlí ti ředitel a zahledí se ti do očí. "U nikoho jiného nález pozitivní nebyl, ani u tvého partnera z výcviku Matthewa. Věřím, že to bylo náhoda, vzorek byl poškozený nebo něco, ale výbor je výbor..." Pronese ředitel, ale zatím ti neřekne co to znamená. Dávno víš, že výbor je plný kreténů, může se ti stát cokoliv. Od vyřazení ze Serafu až po zabásnutí.

Do města?

Po cestě ven už začínám pomalu chladnout, i když se mi tomu pořád nechce věřit. Matt říká že jeho táta má významnou pozici a může na kontrolu trochu zatlačit. "To by se docela hodilo..." Odpovím, a zamyšleně pokračuju dál. Ve dveřích se zahledím ven, ale kvůli světlu málem srazím jednoho agenta v civilu. "Promiňte..." Zamumlám mu tiše omluvu, ale po pár krocích ho pustím z hlavy.
Pokračuju s Mattem dál. Ten ale po chvíli zastaví u aut, a chce jet do města. Zarazím se. Z toho kouká pořádný malér. Jestli nás chytí...No už teď nejsou nadšení za tu zpackanou misi. "No...nevím, jestli nás chytí bude z toho pořádný malér..." Ale kdo by nás chytil někde v baru? V hlavě se mi odehrává menší bitva, protože se mi taky chce vypadnout pryč aspoň ještě na chvíli.
Pokud ale Matt bude moc přemlouvat, tak nad tím budu ještě přemýšlet. Vítězný argument v té bitvě bude otázka jestli jsou důležitější pravidla a zákon nebo přátelé. Nebo aspoň ti o kterých si momentálně myslím že jsou přátelé. Zadívám se Mattovi do očí, a nakonec kývnu. "Ale jestli nás někdo uvidí, tak ti ublížím." Myslím to napůl ze srandy, a cestou se budu pořád ohlížet a dívat se do stínů. Prosím ať nás nikdo nevidí...

Průser

Na chodbě mě sazí jedna z těch rozkošných agentek.
"Dávej bacha." Zabručím na ni. Nikdy jsem nebyl zrovna přívětivý typ, pokud to nebylo v mé roli.
"Konečně" stanu před kanceláří ředitele. Dvakrát vydechnu a zaklepu. Tak fajn. Musím to nějak přežít. "Já vás taky."
Usměji se i když to dělám ze zdvořilosti a opravdu se posadím. Ten naštvanej mrzout je rázem pryč a já nasazuji tvář milého mladíčka. Grrr...

Leo byl můj přitel...
jasně, tohle mi říkalo hooodně lidí. Ale kdo mi sakra kdy pomohl s tím dopadnout jeho vrahy/ únosce?Možná ředitel, trochu. Ani svůj hrob táta nemá. Jenom jméno na pamětní desce. Pamatuju si jak ji vytesávali. Nebrečel jsem. Nesměl jsem.

Jakmile se ředitel vytasí s kontrolami krve, začne mi cukat víčko. Moje malá úchylka, když vím že něco nesedí. Je to podvědomá reakce.
Poposednu na židli. Tohle se mi fakt nelíbí. Vůbec, vůbec... Když se to ale z Gatnera konečně vysouká, má to větší účinek než atomová bomba. Vyletím z křesla aniž si uvědomím co dělám.
"WTF?" Vydechnu jen. Jedna z falešných náušnic mi skoro spadne. Opřu se o stůl, i když takhle se normálně nechovám a snažím se to rozdýchat. "Děláte si prd... srandu že jo?" Vím že Gatner nemá rád když někdo mluví sprostě, ale tohle se fakt nedá udržet.
Začne mi být nějak vedro. "Já nic nebral.." Řeknu pomalu. "JÁ NIC NEBRAL." Zopakuju s větším důrazem a dívám se mu do očí. Vždycky to tak dělám.
Smrti koukej do tváře.
Říkal jeden moc moudrý muž. Bezva. Tři možnosti. Zabásnou mně, vyhodí ze SERAFU nebo... Nebo co? To třetí je celkem děsivý. Znovu zopakovat ten hnusnej, ďábelskej výcvik? To by mi neprovedli, že ne?
Těžce dosednu zpátky do křesla a zahledím se z okna. DO *** **** ******** * *** !

Desirée Mason

Z poslední mise ses vrátila před třemi dny. Spolu s jedním mladším agentem v šedivém tričku jste pomohli NSA odhalit krtka v jejich řadách. Takový nenápadný plešatý chlapík s dobráckým obličejem, a on prodával přísně tajné dokumenty tomu, kdo nabídl nejvíc. Prý dostal dvojité doživotí v jedné z nejpopulárnějších věznic strýčka Sama. Ředitel vás pochválil za skvělou práci a šedé tričko ocenil modrým, protože to byla už několikáté jeho akce. Ty sis ale černé zatím nevysloužila.
A pak začalo standardní kolečko jako po každé misi. Testy fyzické zdatnosti, naordinované kolečka a hodiny v posilovně a dojo, dohánění spousty zameškaného učiva. Sedíš v knížkách a dopisuješ hromadu esejů a úkolů. Hodiny jsou navrženy tak, aby daly zabrat agentům, co jsou v kampusu. Pokud toho hodně zmeškáš, je to síla.
A k tomu ještě máš klasické povinnosti starších agentů, musíš pomáhat v dojo, vedeš plavecký výcvik pro začátečníky a doučuješ pár mrňat angličtinu. Když se dozvíš, že navíc si máš ještě povinně zvolit tři semináře, málem tě trefí šlak. Únikovou cestu ti nabídne hlavní instruktorka Serafu, Sarah Johnsonová. Je jí teprve sedmadvacet, ale navzdory svému mládí je pro tuto práci rozhodně kvalifikovaná. Patřila ke nejlepším agentkám Cherub v historii, v Británii odvedla spoustu skvělé práce, a jakmile opustila cherub, pokračovala dál v armádě. Vysoká a štíhlá zrzka s roztomilý obličejem, do které by nikdo neřekl, že umí člověka zabít více než tisícem způsobů. Už když si tě zavolala, ti bylo jasné, o co tě bude chtít požádat, a vaše setkání to potvrdilo.
V administrativní budově má kancelář jedno patro pod ředitelnou, prostornou a pohodlně zařízenou. Rozhodně vypadá obydleně, je tu spousta fotek, pohlednic a drobností. Nechá tě se posadit, nabídne ti něco k pití a pak se chvíli zdvořile bavíte o tvé poslední misi. Potom už ale přejde k věci. "Poslyš Desirée, potřebovali bychom výpomoc se základním kurzem," řekne ti. "Začíná už za dva dny a máme nahlášeno třicet frekventantů. Jeden instruktor teď dostal zápal plic, černá trička, se kterýma jsme byla domluvená, byla odvolána na důležitou misi, a další spousta instruktorů odjela z Kampusu za rodinou, když budou ty Vánoce. Prostě toho máme až nad hlavu. A ty ses teď vrátila a neříkej, že by ses nechtěla vyhnout seminářům," láká tě hlavní instruktorka.

Julie Smith

Jste v civilu, takže se ani nemusíte jít převlékat, ve městě můžete být klidně do čtvrt hodiny. "Kdo by nás chytal," zasměje se Matt. "Je před Vánocema, skoro všichni odjeli k rodině a ten zbytek má práce nad hlavu," ujišťuje tě. "Navíc je pozdě, operativec u brány má už padla, vojákům jsme úplně ukradení a hlídkující agenti jsou kámoši," dál tě přemlouvá. "Nikdo z personálu nás neuvidí!" přemluví tě nakonec a vydáte se ke garážím. Tamější správce Luis má kolem šedesáti, tobě by auto asi nepůjčil, ale Matt a jeho banda jsou s ním jedna ruka. Rozebírají spolu motory, opravují motorky. Mattovi Luis půjčí dokonce Mustanga. Když si sedneš na sedadlo spolujezdce a Matt s blaženým výrazem zatúruje, uvažuješ, jestli to byl dobrý nápad. To už ale vystřelíte po příjezdové cestě směrem k bráně. Vnitřní brána se otevře a vy vjedete dovnitř, kde k vám dojde další z bandy černotrikých frajírků, blonďák Victor. "Nazdar vole, jedete chlastat?" zakření se na Matta a ťuknou si spolu pěstmi. Pak Victor kývne na ozbrojené vojáky v bojových uniformách. "Je to ok, pusťte je," nakáže. Vnější brána se otevře. "Dej si jedno i za mě," vyprovodí vás Victor s úsměvem a to už motor Mustangu zařve a vy vyrazíte směrem do města. "Vidíš? Žádný problém," zazubí se na tebe Matt.

Kim Silver

"Já ti věřím, vím," přikývne ředitel a tvůj výbuch ho ani trochu nevykolejil, zůstal sedět a počkal, až se posadíš znovu i ty. "Bohužel výbor si to nenechal vysvětlit a trval na tom, abych tě okamžitě stáhl ze služby a vyhodil ze Serafu," vysvětlí ti. "Naštěstí se i ve výboru nakonec našlo pár jedinců s alespoň polovinou mozku, a podařilo se nám verdikt změnit. Ale ani tak se ti to nebude líbit," zamračí se ředitel. "Budeš muset podstoupit základní výcvik znova jako řadový frekventant," zní rozsudek výboru. "Pokud tě vyřadí zranění, máš ještě jeden pokus a můžeš do té doby nosit šedé tričko, ne červené, ale nebudeš volný k misím. Pokud to vzdáš, automaticky odcházíš ze Serafu," instruuje tě. "Je mi to líto, nebyla jiná cesta. Ale kurz je připravený pro desetileté děti, zvládneš ho levou zadní," zkusí tě ředitel ještě chabě povzbudit. Většinou to nedělá, takže je to celkem významné gesto, byť zbytečné. Je ti jasné, že právě proto, že pro tebe nebude výcvik zas tak náročný, jako pro desetileté děti, si na tebe instruktoři speciálně smlsnou. "Výcvik začíná pozítří v pět ráno. To je vše, můžeš se jít připravit."

Zatím v klidu...zatím...

Po usednutí do auta ještě na chvíli zapochybuju, a pesimisticky vidím že se někde vybouráme. Hned ale vyjedeme, a za branou se objeví další černé tričko. Myslím že Victor, jeden Mattův kámoš. To je mi vzápětí potvrzeno, a bez problémů jedeme dál. Zatím to jde hladce, ale nepříjemný pocit ne a ne odejít. Ale i tak se mi podaří usmát a odpovědět Mattovi. "Nevěděla jsem že máš až tak vlivné známé." Chvíli se soustředím na své svaly a uvolním se. Snad to celé proběhne tak hladce jako doteď.

Zpátky doma

Je to zvláštní být zase doma. Vím, že pro většinu ostatních je kampus posledním místem, kde musí být, ale pro mě ne. Vždycky jsem to tady měla ráda. Tu tvrdou práci, ty malý smrady co se snaží aby jednou měli na černý tričko, ale je tu to kouzelné "ale". Sakra já se dřu na nějaký zatracený misi, abych našla jednoho zrádce na kterýho ti tupci z NSA nemohli přijít a nedostanu ani to blbý černý tričko! Fajn.. asi bych se měla spokojit s tim co mám teď, ale proč ten smrad co tam byl se mnou dostal tmavě modrý triko a přitom jsem to tam všechno oddřela já?! Dobře, občas mi pohlídal záda, ale jednou mi taky pěkně zavařil, když jeho jediná práce bylo dát mi signál zatímco jsem prohledávala kancelář jednoho chlápka, co jsme později zatkli, a ten trouba to nezvládl a vysvětlujte potom, co tam děláte. Naštěstí to dobře dopadlo a dobro vyhrálo nad zlem a bla bla bla. Pak přišli další gratulace od ředitele, ale postup v hierarchii žádnej. Jenom pro mýho úžasnýho parťáka, kterému jsem pak řekla chladné "Gratuluju k tmavě modrému tričku." jenom proto, že se to ode mě očekává.

***

Nyní jsem doma tři dny a už bych zase nejradši vypadla někam na akci. Zlost ze mě už vyprchala a vlastně jsem ráda, že se mise vydařila a nikdo při ní nezařval. Skoro jsem zapomněla, jak je těžký vrátit se do kampusu do nějaké té době. Fyzický testy jsem zvládla dobře, protože i když jsem na nějaký akci, tak dost času věnuju sportu. Prostě mě to baví. S učením je to trochu horší a s těma povinnostma je to skoro smrtelná kombinace. Stojím u okraje bazénu a koukám na těch pár jedinců, co měli tu smůlu a vyfasovali mě na plavání. Většinou mi nevadí pomáhat mladším při výcviku, ale teď na to vážně nemám čas ani náladu. Zapískám na píšťalku. "Fajn, takže si dejte pět koleček kolem bazénu a rychle." Netrpělivě přešlapuju až ztratím nervy a přeruším jejich rozcvičku i když někteří jedinci neměli ani čtyři kolečka. "Super, takže si dáme vodní pólo. Joe, Annie, Joshi a Marcu vy budete první tým a zbytek bude druhej tým. Budeme hrát 50 minut a já jsem rozhodčí." Do konce týhle lekce.. Po vysvětlení pravidel nějakým zaostalejším capartům si sednu dál od vody a začnu si z učebnice vypisovat nějaký žvásty o historii.

O pár minut později jsem naprosto zabraná do vývoje evropské kultury ve 14.st, když uslyším jak někdo volá moje jméno. Právě včas zvednu hlavu, abych viděla jak na mě letí míč. Sotva stihnu zvednout ruce, abych si ochránila hlavu před tupým nárazem míče. Přirozeně se ve mě vzedme vlna vzteku, postavím se a zvednu míč do rukou. Co nejpomaleji přejdu k okraji bazénu a podívám se po svých svěřencích. "Kdo to hodil?" Nikdo se nepřihlásí. "Dobře, chtěla jsem udělat odpočinkovou hodinu, ale toho si nevážíte. To znamená že bude peklo! Všichni kraulem deset koleček! A kdo bude poslední dá si jich ještě pět navíc!" Ve skutečnosti tak naštvaná nejsem. Mohl to být jenom omyl, ale jsem vděčná za každou záminku proč se vyhnout učení.

Někdy uprostřed lekce ke mě přijde nějaký kluk v černym tričku. Jeho tvář je mi povědomá a jsem si jistá, že se mi i někdy představoval, ale jeho jméno jsem zapomněla. Skoro určitě měl modrý tričko když jsem ho viděla naposledy.
"Ahoj Des." Pozdraví mě s úsměvem.
"Čau eee" Asi poznal, že mi jeho jméno vypadlo, ale tak nějak to neřeší. To mě docela mrzí, protože je to docela kočičák.
"Máš jít za Sarah. Něco po tobě jde. Klidně to tady vezmu za tebe."
"Jo, bezvadný.. děkuju. Hned za ní letím. Někdy tě zato pozvu na panáka." Mrknu na něj, seberu svojí sportovní tašku a učebnici dějepisu a s radostí vypadnu od bazénu. Jenom doufám že si ty děcka nebudou moc stěžovat na mě.

Sarah Jonesová pro mě byla vždycky vzor. Není snad známější odkojenec SERAFu než ona. Její mise a úspěchy jsou proslulé. Jenom díky vlastní snaze a cílevědomosti se dostala takhle vysoko tak, jako bych chtěla jednou já. Před ní jsem zase jenom začátečník, zelenáč. Snažím se na její dotazy odpovídat elegantně a vést s ní nějaký smysluplný rozhovor, ale mám pocit, že se mi to moc nevede. Pak to přijde. Už jenom vyslovení mého jména zní tajemně. Desirée.. kolikrát jsem řikala, že Des stačí. Samozřejmě ale žádné námitky nemám. Ten návrh mnou naprosto otřese. Vevnitř se tetelím štěstím, ale na povrch se nesnažím to tolik dávat najevo. Výsledkem je připitomělý úsměv na mojí tváři. Tohle je něco naprosto jiného než jsem dělala doteď. Opravdu povedu výcvik s velkými hvězdami SERAFu. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Pár okamžiků nejsem schopna mluvit. Pak si odkašlu. Odpověď je předem jasná. "Chápu důvody, proč mi to nabízíte a ani nevíte jak ráda to přijmu. Udělala bych cokoliv, abych se zbavila těch zatracenejch seminářů, ale i tak toho mám dost. Se školou jsem docela dost ve srabu.." Doufám, že pochopí kam tím mířím. Za zkoušku to stojí.

Julie Smith

"Jo. Celkem haluz, že byl na stráži zrovna Victor, že?" zasměje se Matt. Trochu tě jímá hrůza, když si uvědomíš, co by se mohlo dít, kdyby hlídalo bránu nějaké jiné černé tričko, mimo Mattovu bandu. Nějaký uvědomělý agent by vás jistě nahlásil. "Neboj ježiš, věděl jsem, že má dneska službu on," směje se Matt, když vidí, jak tě ta informace zneklidnila. Snad aby tě dál nelekal ale jede Matt vzorně, dává přednosti, hází blinkry, zastavuje na červené a celkem i dodržuje maximální povolenou rychlost. Brzy jste ve městě a Matt začne zkušeným pohledem hledat místo, kde vám nalijí. Projedete všechny restaurace i slušné hospody, minete dokonce i několik večerek, o kterých Matt utrousí, že tam prodávají příšerné baby co kontrolují občanky. Až pak zastavíte u jednoho zapadlého baru, oprýskaná omítka, blikající neonový nápis ohlašuje "U Pelikána" a před vchodem dám středního věku s několika kily make-upu nabízí své služby. Vypadá to jako místo, kam by noha slušného člověka ani nevkročila. Tady vám nalijí určitě, oběma. "Není to zrovna na pět hvězd, ale ztřískat se tu dá," pokrčí Matt trochu omluvně rameny, když zatáhne ruční brzdu a vystoupí. Pracující žena si jej zálibným pohledem prohlédne, ale on ji nevěnuje pozornost. "Drž se u mě," doporučí ti pak Matt a vydá se ke dveřím baru.

GRR

Z posledních sil se držím.
Chce se mi řvát, zvracet, někoho zabít. Možná to všechno naráz. Opakovat celej ten *** výcvik? Ale notak. Je to jako hnusná nčoní můra. Svírám nůž v kapse. Dodává mi paradoxně sebeovládání.
A půjdu už pozítří? Bohové, to bude bolet. navíc se vsadím, že si na mně zase zasednou instruktoři, protože když mi bylo deset, otec měl velký jméno u ředitele a oni na něj byli řádně nasr*ní.
I když se mi klepou nohy, vstanu.
Buď seriózní, buď seriózní...
Napomínám sám sebe. Dojdu k řediteli a doufám, že ho tím nevyděsím, i když je to dost nepravděpodobné. Podám mu ruku.
"Děkuju vám. Jste jedinej na celým světě, kterej se mi snaží aspoň pomoct."
Řeknu zastřeným hlasem. Chce se mi spíš křičet, než si hrát na hodnýho hocha.
Až mi to dovolí vyjdu z kanclu a torochu tvrdě zabouchnu dveře. Hlavou mi létá spoustu sprostých slov.
Vím, že neudržím svůj vztek než dojdu do dojo, proto o stěnu opřu tašku se svými věcmi a začnu do ní mlátit.
Nesouhlasně se krčí, ale to je mi jedno. Výkop, rána pěstí, rána pěstí, rána pěstí, rána pěstí...
Střídám obě ruce a představuji si před tím smradlavým pytlem správní radu. Jak já to tu nenávidím! Radši bych se na to vysr*l, ale kvůli otci... Nemůžu odejít ze SERAFU. V normálním životě bych nevěděl co dělat. Nikdy jsem nic jinýho nepoznal.
Chce se mi brečet, řvát, rvát se do krve, střílet, vraždit, schoulit se do klubíčka. Moje pocity se dost rychle mění, teď jsem plný nepředstavitelného vzteku. Znáte ten pocit křivdy? To je on.

Když mně aspoň částečně přejde nehorázný vztek, vydám se po kampusu. Nevím ani kam jít, možná mi to řekl ředitel před odchodem, tak pátrám do minulosti děrami v oponě stvořené z mé nepříčetnosti.
Bolí mě ruce, protože jsem se párkrát místo do pytle trefil do stěny, ale kašlu na to. Vždyť se právě zhroutilo všechno, co jsem znal.

Kim Silver

Přestože ses už v budově vzteky pokoušel knokautovat tašku, přeci jen ještě zamíříš do dojo, aby ses ještě více vyřádil. Víš, že když pořádně zmlátíš nějaký boxovací pytel, nakonec se ti udělá lépe. Nakonec, na spoustu věcí jste cvičení, umíte ovládat své emoce lépe než většina lidí. Tohle je jeden ze dvou nejhorších momentů tvého života, ale zvládl jsi i ten první. Dojo už je zamčené, nakonec je skoro deset hodin. Určitě jsou otevřeny nějaké posilovny a tělocvičny, ale dojo se vždy na noc zamyká. Před východem ale narazíš na Nicolase, dalšího člověka, kterého znáš ze základního výcviku. Který teď budeš opakovat.. Zatřeseš hlavou, abys to aspoň na chvíli zaplašil. Černovlasý Nicolas má na sobě maskáče a černé tričko, na nohou bílé tenisky místo předpisových bagančat, ale takhle pozdě už to nejspíš nikdo neřeší. Patrně zrovna odchází z výcviku, sportovní tašku má nacpanou kimonem a boxovacími rukavicemi, když tě vidí, zarazí se. Trochu překvapivě tě ale pozná okamžitě. "Čau Kime, slyšel jsem, že se vracíš," pronese. Nick vždycky patřil mezi nejlepší borce v bojovém umění, uměl většinu kampusu porazit s oběma rukama svázanýma za zády. "Jsi v pohodě? Vypadáš rozhozeně."

U dojo a tělocvičen

Nicolas?
Křivě se na něj usměji a přehodím tašku z ramene na rameno. Jo, tady to snad ví všichni. Drby se tu šiřili vždycky rychle. Stejně jako když umřel On.
"Tady to snad slyšel každej kromě mně. Rád tě vidím chlape." I když jsem si na něj za ty tři roky nevzpomněl, fakt ho rád vidím.
"Jo no... Pruser u řídi a... tak." Mávnu rukou. Nechce se mi to rozmazávat. Je to hnusný. Já budu opakovat výcvik. Furt se mi to zdá jako debilní sen.
Jo, kéž by. "To je to na mě tak poznat?" Snažím se zavtipkovat. Většinou se mi daří svoje city právěže schovat.
Jako každej z agentů každého věku, kromě těch nejmenších prcků. A s jedním z nich budu sto dní trčet v boudě a učit ho, jak se proplavat blátivou kaluží, aniž by vás trefili paintballkou.
Nádherný.

U Pelikána

Představa že by měl službu někdo jiný mě dost vyděsila, a asi jsem se tak i zatvářila, protože mě Matt začne rychle uklidňovat. Jsem mu ale vděčná že jede podle předpisů, a když zastavíme, zvědavě si prohlédnu bar. Teda...bez těch ženských venku by to bylo lepší. Potichu si povzdechnu, a vyjdu ven do chladného vzduchu. Kolem těch ženských projdu bez povšimnutí, ignoruju je. Matt naštěstí taky, a na jeho poznámku že se mám držet u něj přikývnu. Sice se ubráním, ale konfliktu se radši vyhnu. Do dveří ho ale nechám jít první, a tady mi nemůže nic vyčítat, je to etiketa.

Trampoty malé Jaime

Už jen dva dny... Dva dny do druhého pokusu o zvládnutí základního výcviku! běží mi hlavou, zatímco si podpírám hlavu dlaní pravé ruky, tou levou si kreslím propiskou vlnky na okraj sešitu a nepřítomně pozoruju dějepisářku. Většina lidí - včetně mě - si o ní myslí, že je nudná a nezábavná a tak vůbec. Ale podle mě by taková nebyla, kdyby jí bylo třeba o třicet míň.
Zkusím si představit paní učitelku, když jí bylo třicet, s dlouhými lesklými vlasy, usměvavou a v mnohem modernějších brýlích, než jaké nosí teď. Byla by hezká. A učila by mnohem, mnohem líp. Kouknu z okna a vzpomenu si na Emily, která měla stejnou smůlu jako já. Dokonce dvakrát - je o rok starší. Teď půjdeme na výcvik společně a já jsem si jistá, že tentokrát mě nezastaví nic!
Zrovna když si umiňuju, že výcvik dokončím stůj co stůj, paní učitelka končí hodinu a já se, pořád ještě trochu otupělá z nicnedělání v historii, zvednu. Co teď? Jo, jdeme do dojo. SUPER! Mám ráda bojová umění. Jednou v nich budu fakt dobrá a přeperu každého, kdo se mi postaví - i kluky.

V dojo mě, stejně jako ostatní, čeká po převlečení do kimona studená sprcha. Dneska to učí ten. Tamten. Jak on se jmenuje? Nějak na N... Jo, Nicolas. Možná. Když tam přijdu, radši sklopím oči, abych se na něj nemusela nějak vážně hnusně podívat. Nemám ho ráda a myslím, že nejsem zdaleka jediná. Nejdřív umřu nudou na dějáku a teď umřu tady. Bezva den, fakt.
Nicolas si nejspíš myslí, že po rozcvičce (a už u té jsem se zadýchala) máme ještě plno elánu, takže se musíme rozběhat - ono by na tom nebylo nic zvláštního, kdyby nás tak nehnal. Co si myslí! My přece nemáme tak velký nohy jako ti starší, abychom to všechno stíhali! Vrhnu zoufalý pohled po ostatních červených tričkách, která ale znám akorát od vidění, a oni mi ho oplatí. To je ale taky jediné, co můžem. Jednou přeperu i TEBE, Nicolasi, seberu odvahu a zamračeně se na něj podívám, zatímco klikujeme.
Po učení nových technik a chvatů přijde na řadu trénink a já jsem dneska ve dvojici se starší holkou, která má modré tričko. "Ahoj," usměju se na ni, když k ní přijdu a máme zahájit cvičení. Je mi jasné, že je silnější než já, takže na ni budu muset vyzrát nějak jinak. Brzo poznám, že mě nejspíš podcenila a nedává takový pozor, jaký by se patřil, takže se mi ji podaří trefit do brady. Už dávno jsem si odvykla se omlouvat vždycky, když někoho třeba jen trochu zraním... ale trvalo mi to.
Další úspěchy už dneska nejsou, ale nejsem z toho smutná, jako bych byla, když jsem s bojovými uměními začínala. Člověk se z chyb může i poučit, a to přesně se poslední dobou snažím dělat!

Po tréninku se chci jít osprchovat, ale pak mi dojde, že mě čeká plavání. To mám taky ráda, takže k bazénu jdu s dobrou náladou. Instruktor na plavání je mnohem, mnohem hodnější než Nicolas, takže si to užiju snad i víc než trénink v dojo! Po plavání se osprchuju, obléknu zpátky do svého červeného trička, které už pozítří vystřídá modré, do kalhot a do bagančat, a zamířím do budovy.

Jsem s mrňaty ve společenské místnosti, sedím na gauči se sluchátky v uších a snažím se nevnímat pohádku, nebo co to zrovna běží v televizi. Jsem sama, nemám náladu se s někým bavit, na to jsem moc nervózní. A vím, že zítra to bude ještě horší. A pak... pak už začíná základní výcvik.
Podívám se na Emily u okna a vybavím si, že zrovna dneska jsem si na ni vzpoměla. Chudák. Vím, jak jí asi musí být - ještě stomiliokrát hůř, než je mně. Jestli to teď neudělá, bude si muset počkat na další výcvik a to by pro ni byl už třetí. Být na jejím místě, asi bych skončila.
Chvíli váhám, ale pak vytáhnu sluchátka z uší, seberu se a zamířím k ní. Nechci, aby byla tak smutná. "Em," oslovím ji a šťouchnu do ní, aby se na mě otočila. Chvíli přemýšlím, co vlastně říct. "Už pozítří, že? Neboj. Zvládneme to, obě," povzbudivě se zazubím a podívám se z okna, kde nějací kluci hrají fotbal. Jsem ráda, že můžu být v teple, dokud to jde... za dva dny už takový luxus nebude, a to na hodně dlouho. "Nechceš se jít kouknout na pohádku s mrňatama?" navrhnu spíš z legrace. Ale kdo ví? Třeba by jí to pomohlo přijít na jiné myšlenky.

Julie Smith

Matt vejde do baru jako první a jednou rukou ti přidrží dveře. Když se ocitneš vevnitř, zjistíš, že je to přesně taková putyka, jako to vypadá zvenku. Je tady několik drsně vypadajících motorkářů, pár pokérovaných výrostků a sem tam se tu mihne nějaký dělník nebo někdo, kdo chce mít co nejlevnější opici. Za barem stojí osoba těžko identifikovatelného pohlaví, celá pokrytá piercingy a tetováním, s hlavou ostříhanou na fialového ježka. "Dvakrát vodku," poručí si Matt a posadí se na barovou židli. Přestože ani jeden nevypadáte ani na osmnáct, natož na jednadvacet, barmanka přání okamžitě vyhoví a přistrčí k vám dva panáky. "Tak na co si připijeme?" zašklebí se Matt a jednu štamprli vezme do ruky. "Na skvělou policii? Na kontrolní výbor?"

Desirée Mason

"Samozřejmě pokud budeš u výcvikového kurzu, těžko budeš moci být na hodinách," pokýve Sarah hlavou. "Mnohdy budeš s frekventanty do večera nebo přes noc, takže by bylo velmi náročné všechno dodělávat. Na druhé straně nemůžu tě úplně omluvit z vyučování na celou dobu výcviku, to by mi ředitel ukousl hlavu," zamyslí se. Poklepe si nehtem o zuby a pak se na tebe podívá. "Omluvím tě z vyučování a domluvím s učiteli, abys nemusela psát všechny ty eseje a domácí práce, což je podle mě stejně jen zbytečná buzerace," řekne nakonec. "Ale skutečné probírané učivo se naučíš a domluvíš si s každým učitelem termín, kdy tě přezkouší," zní nakonec verdikt. Pak se podívá na hodiny a zjistí, že už je téměř půl desáté večer, a určitě měla jiné plány než tady vysedávat do noci. Zvedne se. "To je všechno. Zítra máš celý den volno, nemáš ani školu ani povinný výcvik mrňat. K výcviku přijď stejně jako frekventanti v pět hodin, dřív to není potřeba," ujistí tě.

Kim Silver

"Chápu, problémy s říďou měl někdy každý," kývne Nicolas. Pochybuješ, že zrovna takové, ale o tomhle zatím nikdo neví. Jakmile nastoupíš na výcvik, tak se to teprve určitě roznese. A jsou dvě možnosti, jak ostatní zareagují. Buď se ti budou škodolibě smát, nebo se tě budou snažit podpořit. Těžko říct, která možnost to bude, ale ani jedna není zvlášť lákavá. Bohužel možnost, že jim to bude jedno, je naprosto mizivá, na to je to moc ojedinělý případ.
"Kdyžtak tělocvičny jsou na noc odemčené, kdyby sis chtěl bouchnout nebo něco," dodá Nicolas, máchne neurčitě rukou směrem k tělocvičnám a zívne. "Já už mám dneska dost, valím do pelechu. Zatím čus," rozloučí se s tebou a natáhne k tobě pěst. Pak se vydá k hlavní budově, tašku přehozenou přes rameno.
Tvůj pokoj je určitě připravený, byť jsi v něm skoro nikdy nebyl. Každý agent Serafu má svůj přidělený pokoj, ale ty jsi žil většinou s ním v jeho apartmánu v budově pro personál a tvůj pokoj zel prázdnotou. Cestu si ale pamatuješ. Zítra máš volno, ale pozítří v pět hodin je nástup. Dobře si to pamatuješ.

Jaime Starling

Emily se otočí a mdle se usměje. "Jo, už pozítří. Potřetí," povzdechne si a zase vyhlédne z okna. "Zlomila jsem si zápěstí skoro na konci, myslela jsem, že zešílím, když mi doktorka řekla, že nemůžu pokračovat," zavrtí hlavou. Pak se pousměje. "Dívala jsem se na pohádky s mrňatama dvanáct let, už to víckrát nepotřebuju. Fakt se těším na vlastní pokoj, mise a to všechno." Podívá se zpět na tebe. "Jo, tentokrát to zvládneme."
Pak se otevřou dveře společenské místnosti a objeví se vychovatelka, kterou nikdo nemá moc rád. Říká se jí Zhasínačka, většinou tady tomu velí přes noc. Když se objeví, končí večerní zábava. "Tak děti, vypínáme už dneska televizi. Je devět hodin, jdeme spinkat," usměje se na dětičky. Společenská místnost se začíná vylidňovat a musíš jít i ty s Emily. Takhle těsně před večerkou už jsou společné sprchy úplně prázdné, což je ideální chvíle na to jít se rychle umýt. Předtím by ses ve sprše tísnila s hromadou prcků. Už v tom máš praxi, zvládneš se umýt, utřít a obléknout a vydat se do pokoje, který sdílíš s několika mrňaty, dříve, než se objeví kontrola, přepočítá vás, podívá se, jak je uklizeno, a pak zhasne.
"Zazpíváme si?" zeptá se jedna pětiletá dívenka ostatních. Už jsi zjistila, že ta děcka jsou schopná zpívat klidně až do půlnoci.

Den volna

Jackpot! Zakřením se v duchu a jsem na vrcholu blaha. Není důvod proč to nevzít i když já bych s tím souhlasila, i kdyby mi naopak nějaký úkoly přidali. Tohle je šance pracovat s budoucími agenty, pomáhat jim s výcvikem, spolupracovat s černými tričky co toho mají už hodně za sebou. Už teď vím že na ty zelenáče budu tvrdá, hodně tvrdá. Stejně jako byli ostatní tvrdí při výcviku na mě. "Konečně někdo kdo má na domácí práce stejnej názor jako já a většina ostatních." Postavím se a podám si s ní ruku. "Tak děkuju za nabídku, můžete si být jistá že vás nezklamu. Pozítří ráno tam budu mezi prvníma." Slíbím a s těmito slovy odejdu z její kanceláře.

Než se dostanu do pokoje, je deset a už nemám chuť a ani náladu jít ven a kecat s ostatníma. Moje ložnice je moje oáza klidu. Někomu by mohla kombinace černé, bílé a červené připadat chaotická, ale já mě dost dlouho trvalo, než jsem to dovedla k dokonalosti. Všechny stěny jsou kromě jedné bílé. Poslední stěna je červena a je ozdobená jedním velkým černo-bílým graffiti (odkaz), které jsem se nechala udělat před pár lety od jednoho talentovanýho modrýho trička, kterej je v současný době nejspíš na nějaký době. Zbytek stěn je stejně polepenej plakáty a fotkami. Na zemi je plovoucí podlaha a kruhovej červenej koberec. Přiznávám se, že nejsem zrovna milovník uklízení, takže se tu válí oblečení a různý papíry. Nábytek je černej, ale nejvíc hrdá jsem na svoje dvě kytary přičemž jedna z nich je elektrická a rádio, které jsem dostala od otce k minulejm vánocům. Sportovní tašku si hodím do kouta a rovnou zamířím k rádiu, kde pustím nahlas CD Mezmerize os System of a Down. Zbytek večera strávím dlouhou sprchou a relaxováním. Ještě štěstí, že zítra mám volno.

***

Den začne jako každej jinej. Ráno vstanu poměrně brzo a jdu si zaběhat okolo areálu. Po návratu si dám studenou sprchu a skočím si pro snídani a pak už mám volno. Ani nevím kdy mě to napadne, ale rozhodnu se před Vánoci navštívit svého otce, který je zaměstnancem SERAFu. Jako vždy jsem před setkáním nervózní i když vlastně nemám proč. Nikdy jsme se nehádali, ale náš vztah ochladl po smrti matky. Vyčítal mi, že nejsem tak v depresích jako byl on, ale já jsem to prostě brala jinak. Každý agent ví že je tady to riziko.. už odmala jsem s tím vyrůstala a čekala jsem kdy to přijde. To on byl slabej, ne já. Naše styky se omezily na občasné návštěvy jejichž počet se rod od roku snižoval. Pořád ho mám ráda, jenom se tolik nenavštěvujeme a teď je asi čas to změnit když jsem se vrátila z mise. Přejdu do budovy, kde jsou byty zaměstnanců a když procházím chodbou k jeho "bytu", doufám že má zrovna něco jiného na práci. Mýlím se, během pár zaklepání se otevřou dveře. Nesměle se usměju.
"Ahoj tati." Zřejmě je překvapenej že mě vidí, protože se chvilku nezmůže na slovo.
"Ehm.. Ahoj Des. Slyšel jsem že jsi zpátky a doufal jsem že se zastavíš. Pojď dál."


Odcházím od něj někdy okolo čtvrtý. Probíhalo to úplně stejně jako vždycky. Taková zdvořilá konverzace o mojí misi, o jeho práci, o mámě a nakonec i o počasí. Tím mám návštěvu zase na měsíc odbytou a je mi hned líp. Ještě se mi nechce do pokoje, tak bloumám po areálu a dávám se do řeči s lidmi, které potkám. Nakonec mě kluk jménem Mikael pozve na panáka do města a já souhlasím. Tmavě modré tričko se neodmítá. U pelikána strávím pár hodin a utratím zanedbatelnou část mejch úspor, ale nedokážu se pořádně odvázat tak jako vždycky. Cítím zodpovědnost zítřejšího výcviku a tak po jedenáctý odcházím. Do postele se dostanu chvilku po půlnoci s tím že vstávám za čtyři hodiny.

***

Zazvoní budík a já po něm vztekle hrábnu. Bolí mě hlava a cítím lehkou nevolnost. Nejradši bych prospala celej den. Pak si uvědomím, že dneska je den výcviku. Prudce se posadím až se bolest hlavy promění v agonii. "Sakra!" Podívám se na hodiny. 4:45 Mám problém! Proč jsem já kráva slibovala, že tam budu mezi prvníma? Docela mě překvapilo jakou jsem zvládla vyvinout rychlost. Mytí, oblíkání a svázání vlasů do jednoduchého drdolu zvládnu během rekordního času. Do sportovní tašky naházím náhradní triko, ručník, boty a láhev s vodou. Tašku si hodím přes rameno a vystřelím z pokoje na místo srazu. Ignorovat nevolnost je něco, co mě SERAF naučil a opravdu se to hodí. Zase jako doma. Zase nestíhám..

Večer
(aneb originální nadpis č. 1)

"To věřím," vyhrknu, když mi Emily řekne, že kvůli pitomému zlomenému zápěstí nemohla pokračovat. "Nedokážu si ani vůbec představit, co bych dělala na tvém místě. Asi bych byla fakt dost naštvaná! Teda, ne že jsem nebyla, když jsem si zlámala tu nohu. Ale to aspoň bylo na začátku, a ty jsi to už skoro dala!" Když odmítne kouknout se na pohádku, docela ji chápu. Pousměju se. "Jo, tak nějak. Na to všechno se taky těším," přikývnu. "A víš co? Od zítřka za sto jedna dní už to budeme mít! Super, ne?" zasměju se, ale pak už přijde Zhasínačka. Povzdychnu si - chodit spát v devět s o půlku mladšíma (nebo i o víc!) mrňatama je už vážně opruz. Ale co se dá dělat?

Osprchuju se, vyčistím si zuby, převleču se do pyžama a hned zapluju do postele. Od té doby, co jsem přišla do SERAFu, vlastně už ani nevím, jaké to je nebýt večer po celém dnu unavená. Pamatuju si, že když ještě žili rodiče, kolikrát jsem celý den nic moc nedělala a večer jsem nemohla usnout, jenže to tady neexistuje.
Když se ta malá zeptá, jestli budeme zpívat, zatnu zuby. "NE!" odpovím rázně, ale stejnak bych řekla, že můj názor je jim úplně jedno... A taky že jo. Dokonce je to jeden z těch dnů, kdy se mě ublíženě neptají "Ale proooč?"
No nic.
Dám si peřinu přes hlavu, zavřu oči a v tu ránu spím. Však jsem to taky dělala, když jsem sem přišla, no ne? A ti starší z nás byli na nervy stejně, jako jsem teď já z nich.

Další den
(aneb originální nadpis č. 2)

Ráno nás vzbudí budíček, jako vždycky. Posadím se na posteli a chvíli okolo sebe rozespale mžourám, než si uvědomím, že už zítra začíná výcvik. DNESKA JE POSLEDNÍ DEN V ČERVENÝM TRIČKU!!!!! je jediné, na co jsem schopná myslet, zatímco se sprchuju, oblékám a snídám. Vezmu si toho ke snídani hodně, kdo ví, jak to od zítřka bude. Tipla bych si, že od mého prvního pokusu se toho moc nezměnilo - a to znamená, že přejídat se nás rozhodně nenechají.
Po snídani mám hned dvouhodinovku matiky. Nesnáším matiku - ale přetrpím ji, a navíc to, co se probírá, už znám, takže se nemusím ani moc namáhat. Po matematice mám hodinu volna. Tu strávím s několika staršíma klukama v červených tričkách a zahraju si s nima fotbal. Je celkem sranda, jak mě všichni chtějí do týmu. To víte, být tu jedna z nejstarších má i svoje výhody!
Po něm mám ruštinu - je mnohem lepší než matika, protože nás učí Rose, agentka v tmavě modrém tričku, která je na nás fakt hodná. Sice se ke všem, takže i ke mně chová jako k miminům, ale to je jedno, protože nám dává na konci hodiny vždycky něco sladkého, pokud jsme aktivní.
Po ruštině máme přestávku na oběd. Chci najít Emily a trochu si s ní popovídat (protože upřímně řečeno, ne že bych mezi těma mrňatama měla moc možností s kým si popovídat...), ale není tu - takže si aspoň sednu ke skupince tří dětí, kterým může být takových sedm a vyprávím jim u oběda O Červené Karkulce. Je moje oblíbená, máma mi ji vyprávěla, když ještě... no, však víte.

Hned po obědě mám další jazyk, němčinu. Po ní počítače a nakonec jednu hodinu karate. Nejsem po něm kupodivu tak vyřízená jako včera, takže ještě než jdu dovnitř, rozhodnu se zaběhat si. S fyzičkou jsem na tom celkem dobře - o něco, vlastně docela o dost se mi zlepšila minulý rok při výcviku, jenže pak jsem nemohla kvůli mojí noze nic dělat a zase jsem ji ztratila. Teď už nedopustím, aby mě zastavila nějaká hloupá zlomenina. Teď už ne!
Mám dneska v plánu jít spát brzo, a tak se jdu osprchovat hned, jak se vrátím z běhání, abych večer už do koupelny nemusela.
Při večeři na mě ale dolehne nervozita. Na jídlo ani nemám chuť, i když vím, že bych se najíst měla. Nasoukám do sebe ani ne půlku talíře špaget s červenou omáčkou, vypiju skleničku čisté vody a z jídelny vypadnu mezi prvníma. Najednou se mi dělá špatně a připadá mi, že kdybych tu zůstala jenom o chvilinku dýl, celá večeře jde zase zpátky.

"Hej lidi!" oslovím bandu prcků, se kterýma už doufám naposledy sdílím společnou ložnici, poté co si pečlivě nařídím budíka na mobilu na 4:15 a dám si ho pod polštář, aby to ty caparty nevzbudilo. Nebo aspoň, aby jich to nevzbudilo moc. "Zítra mám základní výcvik a jestli to zvorám, zůstanu tu další rok. Tak buďte hodný a nechte mě v noci spát, jo?" poprosím je. Dokonce vypadají, že mě poslouchaj - to je vážně vzácnost. "A navíc," dodám, odhodlaná si to ještě nějak pojistit, "Jestli mě nenecháte vyspat a kvůli vám přijdu zítra pozdě, každou noc na vás pošlu ducha, co vás bude strašit!"
...Nevím, jestli na ně zabral duch, ale je nádherné ticho. Jenže trochu zbytečně - stejně nemůžu usnout.

První den výcviku!

Nakonec usnu a spím tak, že se mi ani nic nezdá - což je docela divný! Moje písnička mě spolehlivě vzbudí ve 4:15 přesně tak, jak chci. Nebo aspoň jak jsem chtěla včera večer, protože teď se mi z vyhřátého pelechu vážně nechce. Ale co se dá dělat, musím.
Vyskočím z postele, v nočním stolečku nahmatám po slepu kartáč na vlasy, učešu se a zapletu si cop. Můj šťastný copánek. Měla jsem ho i na minulý výcvik a první den jsem měla štěstí, protože si na mě instruktoři zasedli nejmíň, pomyslím si, zatímco si ho svazuju gumičkou. Hodím si ho na záda a s ručníkem, mýdlem a uniformou v náručí zamířím do sprchy. Poslední horká sprcha. Tak si ji užij! doporučím sama sobě.
Obleču se a zjistím, že mám nejvyšší čas vyjít, pokud tam chci v pohodě být. Nedělej problémy a oni ti za to udělají menší peklo než těm, co je dělají. A nedělat problémy znamená taky přijít vždycky včas, připomínám si, zatímco jdu směrem k výcvikovému centru. Schválně neběžím - protože si dokážu představit, že hned při první příležitosti se všichni pěkně zapotíme.

Večer
aneb. originální nadpis č. 2

"Jasně, čau."
Opět zaváhám s použítím označení "kámo." Ve zlomku vteřiny se ho rozhodnu nepoužít. Jako vždy. Vlastně nikomu tohle oslovení nepatří. Ťuknu si s ním pěstí, ale tím to končí.
Když zmizí, nechávám zase vztek plně nastoupit na povrch. Dojdu do tělocvičny, praštím batohem na zem a vyhlédnu si nejbližší boxovací pytel. Ani se neobtěžuju obmotáváním rukou nějakým obvazem, abych tolik necítil nárazy.
Tvoje mise je ukončena....
Místo pytle si představuju postupně všechny členy výboru a nevím proč i ředitele. Jasně, nemůže za to, ale přesto...
Zabal to...
Další pořádná rána. Boxovací pytel si dobře rozmýšlí, jestli se ke mně chce vracet.
Zítra o půlnoci budeš v kampusu.
Levá, pravá, levá pravá. Narůstá ve mně zuřivost. Uvolňuje se jako obrovský balvan, který se valí dolů z kopce. Nabírá větší a větší rychlost. Už spustil lavinu.
Drogy v krvi...
Pamatuji si, jak jsem jako menší neuměl moc zvládat svůj vztek. Vždycky jsem ho vybíjel takhle. Nebo během. Miloval jsem běh v přírodě. A pak tu byla ještě jedna věc... O té se ale nebudu zmiňovat.
Nastoupíš pozítří...
Každou větu teď řvu a na rukou se mi začínají otevírat malé ranky. Vztek je nepředstavitelný. Rudnou mi oči. Nebudu brečet, ikdyž bych chtěl. Z pytle je teď Abraxas. Zaslouží si spoustu ran, za to co mi udělal. Pálí mě jizva. Nepřestávám udeřovat. Bolest je krutá. Jak na rukou tak v srdci. Začíná mě bolet hlava. Najednou mám strach. Opravdový strach. 
Tvůj otec je mrtvý...
"Aaaa!" Zakřičím a je mi jedno, jestli mě někdo slyšel. Kopnu do pytle nohou. Odletěl daleko, zhoupl se na řetězu na kterém vysel a začal se vracet zpátky.
 Švihnu sebou, aby mě nenabral. Skončím na zemi. Praštím se hlavou o podlahu. Překvapeně vydechnu. Hlava mi třeští mnohem víc než před tím. Všechno je zastřené.
Posadím se kousek dál od rotujícího pytle. Chytím se za postížené místo a schoulím se do klubíčka.
Netrvá to ani deset vteřin a donutím se vstát. Nejsi malej kluk. Jsi cherub. Cherubové vydrží.
Nakážu si tvrdě a jdu k batohu. Vzpomenu si na ejdnu větu, kterou měl On obzvlášť v oblibě.
"Je to tvrdý, ale cherubové jsou tvrdší." 
Zamumlám a jdu k sobě na pokoj. Zpocený, s rukama od krve a narůstající bolavou boulí.. Všechno mi je ale ukradené.

Pokoj

Dojdu do svého pokoje a zjistím, že nic nechybí, což je s podivem. 
Teď to ale nechci moc prozkoumávat. Opatrně si lehnu do postele a zachumlám se pod peřinu. Tady se cítím aspoň trochu bezpečně.
Dloho přemýšlím, koukám do stropu a užívám si ticho a klid. Pak konečně usnu...

Ráno

Ráno vstanu brzo, převléknu se do šedé mikiny, černých kalhot a vydám se na dráhu.
Několik chudáků už tu běhá trestná kolečka. Ptají se mně, za co tu jsem já, někteří na mě jen fascinovaně hledí. Neodpovídám. Za mnou se táhne imaginární černý mrak, kterému se snažím utéct.
Ruce mám zalomené v loktech, přitisknuté k tělu. V dlaních držím dva kameny a trochu štěrku mám i v botech - těžkých, oprýskaných bagančatech. Jasně, většina lidí - těch rozumnějších-  má tenisky nebo něco. Já ale běám v těžkých věcech, protože pak mám natrénovanější nohy.
Ztracený ve svých myšlenkách dusám po dráze. Jeden kilometr... Opakovaně předbýhám všechny pomalé, skoro neprobrané chudáky, kteří by ještě spali.
Dva kilometry... Už neběžím po dráze, ale po vzpomínkách, činech. Snažím se je zadupat co nejhlouběji do země. 
Tři kilometry... Čtyři... Už toho začínám mít dost. Sliny mi řídnou, dostavil se prudčí dech. S kapucí hluboko v čele si užívám to teplo na zátylku, které navzuje pocit... anonimity a bezpečí.
Pět kilometrů... Někteří lidé stojí po stranách dráhy a nevěřícně mě pozorují. Jasně. Debil s kamenaam všude.
Šest kilometrů... Začínám se potit, ale nechci přestat běžet. Vybavím si ten film s Forestem Gampem. V mikině je mi horko, ale nechci ji sundat.
U dráhy jsem zase osaměl, lidi mě sledují spíš z oken. Příšerně mě bolí ruce, odkrvují se. Jsou mi ukradené. Kdybych si mohl odkrvit mozek...
Sedm kilometrů... 

Kim, Jaime, Des

Před pátou hodinou vás probudí budíky a vy se rychle proberete a vyskočíte z postele. Jaime a Kim už oba na základní výcvik nastoupili, Kim ho i dodělal, takže oba ví, co čekat. Na židli u stolu leží vypraná a vyžehlená uniforma, zelené maskáčové kalhoty a světle modré tričko s číslem. Dobře víte, že takhle čisté a voňavé vydrží přibližně první dvě hodiny, takže to od Serafu není žádná velká laskavost. Bagančata si berete vlastní. Des se oblékne do vlastní uniformy a také vyrazí.

V odlehlém a oploceném výcvikovém centru se seřadí třicet světle modrých triček. Většina má kolem deseti, ale jsou tu i děti, které neudělaly kurz napoprvé, nebo starší, které se do Serafu dostaly teprve teď. Nejstarším z nich je kolem třinácti, jednomu klukovi je možná čtrnáct, ale absolutně nejstarší je tady samozřejmě šestnáctiletý Kim. Když se objeví, rozmůže se šeptanda, co tady dělá někdo tak starý. Nakonec Seraf starší děti než čtrnáct nepřijímá a i ti čtrnáctiletí jsou nesmírně talentované výjimky. Kim ční i nad těmi nejstaršími o hlavu. Zato Jaime spokojeně zjistí, že zapadne. Ona ani Emily tady nejsou zdaleka nejstarší, takže snadno splynou s davem, a pokud neudělají nějakou kravinu, žádný instruktor se snad nezaměří přímo na ně. I ony se samozřejmě překvapeně dívají na Kima.

Des se připojí ke klukovi v tmavě modrém tričku, který sedí na schodech u skromné ubytovny frekventantů. Peter, je mu patnáct a výcvikem oba prošli společně, byť ne jako partneři. Teprve teď se vrátil z mise a pořád si nese následky, jindy hnědou kštici má sestříhanou a obarvenou na červeno. "Ahoj, taky tě nelákají semináře?" zakření se Peter, když se Des objeví.

Pak z mnohem pohodlnější budovy pro personál vyjde čtveřice instruktorů a zavelí k nástupu. Frekventanti se seřadí chaoticky do řady a Des s Peterem se nejistě postaví k instruktorům, protože jim nikdo neřekl, co mají dělat. Hlavního instruktora kurzu znáte dobře, jmenuje se Large. Pracuje tady už dva roky, takže někteří už s ním měli co dočinění, Kim ne, ale přesto už i on o něm slyšel. Je to holohlavý dvoumetrový chlap s minimálně stopadesáti kilovou postavou, kterou tvoří téměř výhradně obludné svaly. Pod nosem má huňatý knír a trochu připomíná mrože. Pokud víte, dřív byl výcvikovým instruktorem v Cherub, vaší britské starší sestře. Ale vyhodili ho pro nadměrnou krutost. Když to zjistil Seraf, okamžitě po něm skočil.
Druhý instruktor se jmenuje Davies, je to chlap kolem třicítky, s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy. Je průměrné výšky a váhy a vedle Largea vypadá jako drobeček. Patří ke zvláštním jednotkám americké armády a v Serafu hodně pomáhá s nácvikem střelby a taktikou boje ve skupině CQB. Třetím instruktorem je chlápek jménem Carlsson, vysoký blondýn se světle modrýma očima. Vypadá tak na pětadvacet a je to podobný psychopat, jako Large. Posledním členem instruktorského týmu je žena, Alice Wood. Má dlouhé hnědé vlasy, oproti mužům vedle sebe je drobná a štíhlá, ale v kampusu patří za jednoho z největších znalců bojových umění. I se svými padesáti kily by nejspíš snadno zametla i s Largem.
Všichni instruktoři na sobě mají maskáčové kalhoty a bílá trička, na nohou moderní bagančata.

"Vítejte na základní výcviku, princezny," zazubí se široce pan Large a přejede si vás pohledem. "Následujících sto dní pro vás bude bezpochyby splněným snem. Budíček bude každý den v 5:30, což znamená, že si oproti dnešku o půl hodiny přispíte. Není to krása? Studená sprcha, obléknout a cvičák. V 7:00 bude snídaně a potom cvičení až do 9:00. Pak vám začne škola. Ta bude samozřejmě taky probíhat tady ve výcvikovém areálu. Zapomeňte na historii a biologii, předměty jsou přežití, bojové umění, teorie zbraní a výbušnin a podobně," instruuje vás Large. "V jednu pak možná budete mít oběd a potom znova cvičák a to až do šesti, kdy možná dostanete večeři, a potom další trénink. Zhasíná se v devět. Každý večer si vyperete uniformu a ukázkově naleštíte boty. Komu uniforma do rána neuschne, to je jeho problém. Na kom po ránu uvidím jediný flek, večer pere uniformy všech ostatních, snad si rozumíme," pousměje se Large a mrkne na hodinky. "Pět deset, krása." Pak se rozhlédne a spočine pohledem na Kimovi. "Čong Une, co bys teď navrhoval dělat?" zeptá se ho s parodií na příjemný úsměv na tváři.

Výcvik

Je to až neuvěřitelný, ale stihnu to akorát včas. Ještě štěstí, že můj pokoj a výcvikový areál není tak daleko, protože to bych pak už opravdu měla problém. Přijít hned první den pozdě, to by nebyla hezká vizitka. Zastavím se u všech těch nešťastníků, kteří si v následujících dnech sáhnout až na dno svých sil. Ale každý si tím musel projít a já jim to rozhodně ulehčovat nebudu. Rozpustím si drdol, který se během zběsilého útoku stejně rozpadl a svážu si vlasy do jednoduchého culíku. No jo, ale co teď? Žádný instrukce ani návod mi nedali. Rozhlédnu se kolem a uvidím jednoho kluka v tmavě modrém tričku. Poznám v něm Petera. Po tváři se mi rozlije široký úsměv. "Ahoj Pete!" Mám radost, že vidím nějakou známou tvář. Přátelsky ho obejmu, protože jsem ho neviděla dlouho. Zažili jsme toho hodně. Během výcviku mi dost pomáhal s učením a já s fyzickou přípravou. Teď nevypadá že by měl s čímkoliv problém. "Znáš mě, pokud to jde tak se uleju a navíc se mi líbí představa, že ty malý smrady trochu proženu." Prohlédnu si ho a všimnu si, že má jinou barvu vlasů. Stejnou jako já. Zakřením se. "Koukám, že hnědá se ti už nelíbila a přešel jsi na něco víc originálnějšího." Nemáme moc času na rozhovor, protože vyjdou instruktoři a my se rozhodneme postavit se k nim.

Large, Davies, Carlsson a Alice. Už teď je mi je těch malejch líto. Ne že bych všechny znala osobně, ale některé jejich pověst předchází. To je třeba takovej typickej Large. Z Cherubu ho vykopli za krutost, ale Seraf ho v pohodě přijmul. Nedělám si iluze, že i mi co pomáháme při výcviku to s ním budeme mít lehké, ale takový je to prostě život. Buď budete tvrdí a nebo to prostě nedáte. Uvidíme co následující dny přinesou, třeba ještě budu litovat že jsem sem vůbec šla. Ne, nebudu. Tohle je to pro co jsem se narodila. Poslouchám úvodní proslov a instrukce, které dává Large a přitom si prohlížím všechny děti co projdou výcvikem. Jako vždy je tu několik starších, několik mladších, ale jeden kluk naprosto vyčnívá. Může mu být tak 16-17 a naprosto nechápu co tady dělá. Ještě nejsem tak dlouho doma, abych slyšela všechny drby a zajímavosti co se tady stali. Probudí se ve mě přirozená zvědavost a vím, že tohle budu muset zjistit. Nastražím uši a poslouchám jeho odpověď na Largeovo rýpnutí. Nevím co ten kluk udělal, ale musí to stát za to, že skončil tady..

Na výcviku

Večer
Stojím u umyvadla. Do něj padají falešné piercingy a pomalu pouští i ta falešná tetování.
Nechtěl jsem si je původně vůbec nechat udělat, ale jak jsem zjistil byli nezbytné pro misi.
Bez těch kovových částiček v nose a v uších vypadám jako "milý hoch." Ušklíbnu se. Jo, to určitě. Možná jsem si je mohl nechat a děsit s nima červený trička.
Aspoň by byla nějaká sranda, když už budu mít ten podě***ej výcvik. Jen jedno tetování si nechám a to se nachází na ramenou a hrudníku. Je to veliký orel s roztaženými křídly, který je nápadný pod každým tílkem či tričkem s krátkým rukávem. Mám orly rád, tak se mi nedivte. Stejně myslím, že se mi po pár lekcích s instruktory smaže, ale to nevadí.
Do postele zapadnu co nejdřív, abych se stihl naposledy pořádně vyspat.

Ráno

Už znám finty, které by mi mohli ve výcviku dost pomoct.
Včera jsem si proto propašoval pořádné jídlo do pokoje a teď ho rychle spořádám.
Takže s kousíčky hadru schovanýma pod vložkami do bot a sportovníma teplejma ponožkama vyrážím na cvičiště... Grrr... Pořád se s tím nemůžu smířit a ani včerejší běh nepomohl, pořád bych někomu rozbil hubu.

Dorazím jako první, vím že instruktoři nemají rádi nedochvilnost. Jak se sem přikrádá stále víc lidí, snažím se obrnit proti jejich udiveným pohledům. Bohužel to není tak lehké.
Stojím v pozoru s rukama založenýma a nohama kousek od sebe. Dodává mi to zvláštní pocit jistoty.
Letmo si prohlédnu desetileté prcky. Ušklíbnu se. Taky jsem tak vypadal? Bože, zdá se to být tak dávno.
Za zády si pohrávám s náramkem od Jeho a dofuám, že mi ho nikdo nesebere. No, to bych ho asi zabil i kdyby to byl samotnej instruktor. Jasně, mohl bych se tu na to vykašlat, ale já musím projít výcvikem. Pak znovu zažádám o Jeho misi a tadá, všechno bude jako dřív.

Poslouchám si Largovo "uvítání." Ten proslov se asi rok od roku mění, protože já si ho pamatuju jinak.
No, to je jedno.
Když se ke mně Large otočí, dívám se upřeně před sebe a hledám odpověď. hádám, že všechno bude špatně. A když budu mlčet, tak to nebude moc dobrý začátek.
Pět deset... No na těch dvacet minut spát nepůjdem, snídaně taky ne. Na to mám moc velikou praxi.
"Jdeme na cvičák, pane!" Řeknu naoko jistým hlasem.
A teď stačí jen čekat na příšernou odpověď. Nemá cenu toho blba upozorňovat, že nejsem Japonec. Možná kdybych si nechal ti piercingy, tak by se mě lekl... Úsměvná představa.

V baru

Vejdu do baru hned za Mattem. Vevnitř to vypadá...no, dejme toho že znovu bych sem už nešla. Navíc, proč se opíjet? Lidi pak akorát dělají blbosti a ani o tom neví. Sednu si za Mattem, a trochu váhavě vezmu do ruky jednu vodku co nám přinesl ten...možná ta někdo za barem. Vůbec se mi nelíbí jak vypadá. Matt má pravdu, tady by nás opravdu nikdo nehledal. Doufám že se hodlá opít rychle, protože se tu necítím moc dobře.
"Jo... a na naši perfektní misi, kéž jsou všechny další tak skvělé jako tahle." Přikývnu, a pomalu si usrknu. Moc mi to nechutná, ale aspoň tohle budu muset vypít. Nakrčím nos a kopnu to do sebe abych to měla za sebou.

Začátek všeho zla přichází

První potěšující fakt je, že jsem tu včas a dokonce i mezi prvníma. Druhý potěšující fakt je, že je tu Emily - aspoň jedna známá tvář! Popřeju jí dobré ráno, pokusím se o povzbudivý úsměv, který se mi zrovna nepovede, a stoupnu si vedle ní. Nic dalšího jí ale neříkám, jednak nemám co a jednak jsem na to moc nervózní. Naprázdno polknu a čekám, co bude dál.
Napůl ze zvědavosti, napůl z čiré nudy (kterou si ale užívám, protože za chvilinku se rozhodně nudit nebudu) se rozhlížím po okolí a mou pozornost upoutá kluk, kterému je tak šestnáct. Rozhodně je tady na to už trochu starý - na základní výcvik, modré tričko a takové věci, ne? Tak co tu dělá? Všimnu si, že si ho překvapeně prohlíží skoro všichni, co tu jsou - a vzápětí si uvědomím, jak nepříjemný mu to asi musí být. Sklopím oči a radši se zadívám na svoje bagančata. Aspoň něco z nové uniformy, co jsem si nechala na památku. Na památku na červené tričko, do kterého se rozhodně nechci vrátit. Dobré ale je, že se tu schází čím dál víc dětí a někdo je i starší než já, dokonce i než Emily, takže nemusíme mít strach, že bychom hned ze začátku nějak vyčnívaly. Tamten starej kluk je na tom hůř. Má to blbý... Na chvíli zvažuju, že bych za ním šla, vyptala se ho, proč tu je a tak a zkamarádila se s ním, ale hnedka to zase pustím z hlavy. Nevypadá zrovna na to, že by toužil mít kamarádku, která je určitě o pět let mladší než on.

Pak přijdou čtyři instruktoři a já si spolu s ostatníma stoupnu do řady. V břiše mi nepříjemně mravenčí nervozitou a trochu i strachem z toho, co bude, ale snažím se to zvládnout. Klid, Jaime. Tohle všechno už jsi přece jednou zažila. Holt to bude znova. To přežiješ, snažím se sama sebe přesvědčit.
První je tu pan Large, chlap minimálně třikrát větší než já a taky třikrát tak širší. Měla jsem ho i na minulý výcvik, takže vím, co za osobu to je. Ostatní tři instruktory moc neznám - ale nemám strach o to, že bych je dost rychle nepoznala. Než odejdeme, určitě si moc dobře zařídí, abychom si jejich jména zapamatovali a nějakou dobu nám ještě strašila v hlavě. S nimi jsou tu ještě dva starší agenti, co jim budou pomáhat, holka a kluk a oba mají červené vlasy. Prosím, prosím, ať jsou na nás hodní, modlím se v duchu. Ve skutečnosti jsem ale přesvědčená, že hodní na nás vážně nebudou - právě proto, že když jim bylo jako nám, byli přesně na našem místě v modrém tričku a poslouchali to, co teď my. Taky si tím prošli. Škoda.
Celou dobu, co má Large "uvítací řeč", mám sklopené oči a za žádnou cenu se mu nekoukám do očí. Čím nenápadnější budu, tím líp! Přesto si ale zapisuju do paměti každé slovo, které říká. A které už jsem jednou, možná jen v pozměněné podobě, slyšela. Jak tu s ním mám jako těch sto dní přežít? Ne, ne. Tohle nedám, začnu panikařit, ale pak si připomenu, že pokud chci získat šedé tričko, tak to prostě dát musím.
Nakonec se zeptá toho staršího kluka, co budeme dělat. Zadívám se na tázaného a doufám, že řekne něco chytrého. Řekni jdeme se nasnídat, řekni jdeme se nasnídat! Řekni to! žadoním a snažím se můj bezva nápad přenést na něj.
Jasně, nezafungovalo to.
Jdeme na cvičák?
Vážně...?

Julie Smith

Překonáš se a kopneš do sebe panáka. Nechutná ti to a máš co dělat, abys to okamžitě nevyplivla, ale nechceš před Mattem vypadat slabě. Matt kopne druhou a chce tě přinutit dát si ještě jednu, ale naštěstí se vymluvíš na to, že přece řídíš, a kdybys řídila opilá, mohli byste se dostat do problémů oba. Matt uzná, že větší šanci nenabourat do prvního stromu za městem máš skutečně jako střízlivá. Pak do sebe kopne dalšího panáka.

Matt slíbil, že se zřídí, a taky to udělal. Kolem půlnoci ho nacpeš na místo spolujezdce, nezapomeneš mu zapnout pás, a pak si povzdechneš a sedneš za volant. Nastartuješ a zamíříš k výpadovce z města, je to odsud nějakých dvacet kilometrů do kampusu. Na druhé křižovatce mrkneš na značku, aby ses ujistila, že jsi na hlavní, a šedesátkou ji projedeš. Tedy skoro. Těsně před hranicí křižovatky to do tebe zboku napálí sedan přijíždějící zleva. Pořádně to s tebou hodí, pásy tě zastaví, škubneš hlavou a natáhneš si svaly na krku. Airbag vystřelí. Celkem zbytečně, když šla rána zboku, jenom tě praští do nosu a spustí se ti krev. Jsi ale schopná celkem normálně uvažovat. A už vidíš, jaký to bude průser. Je jedno, že jsi byla na hlavní, nemáš řidičák, v krvi máš alkohol a tohle auto je registrované na armádu Spojených států. Vztekle se podíváš na Matta, protože ten tě do toho uvrtal. Po tom nárazu se probral a jako by vystřízlivěl.

Chcete vystoupit, ale to už se otevřou oboje dveře a vám namíří do tváří hlavně pistolí. "Vylezte ven, okamžitě," ozve se hrubý mužský hlas a někdo tě drsně popadne za paži. Možná by ses dokázala ubránit a pistoli muži sebrat, ale vidíš, že několik metrů za ním stojí další dva, taktéž s pistolemi. Nevypadají to jako moc hodní hoši. Všichni sice mají obleky, ale vypadají přesně jako ostraha toho obchodníka se zbraněmi, o jehož zatčení jste se ještě před chvílí snažili. Oblečení v obleku nebo ne, burani zůstanou burany. Chlápek co tě vytáhl z auta tě opře o kapotu a bleskově tě prošacuje. To samé na opačné straně udělají s Mattem. Jste cvičení na krizové chvíle a oba se snažíte zachovat chladnou hlavu. A rozum vám jasně říká, že proti týpkům s pistolemi vám vaše dany v karate nebudou nic platné. Chlápek ti spojí ruce za zády a sepne je jednorázovými plastovými pouty. Pak tě odvleče k černému hummeru a přinutí tě nasednout dozadu. Matta vlečou k černému mercedesu. "Chovej se slušně a možná přežiješ," zasyčí na tebe chlap, co tě celou dobu držel, a posadí se na místo vedle tebe. Vepředu řidič zařadí a auto se rozjede.

Kim, Des, Jaime

"To je zajímavé, Čong Une," přikývne Large se širokým úsměvem. "Jak se zdá, ty prášečky tě ještě úplně nevygumovaly," řekne posměšně a otočí se zpět na celou řadu. "Vy jste ho neslyšeli? Poklusem na cvičák! Fofrem!"
Když frekventanti vyrazí v chaotickém chumlu směrem ke cvičáku, Large se obrátí k instruktorům a Des a Petovi. "Teda, rok od roku lepší materiál," zasměje se nahlas a pak už i instruktoři vyrazí klusem za účastníky kurzu.
Cvičák je rozlehlá plocha věčně pokrytá hlubokým bahnem. Snad aby Largea naštvalo, kalifornské podnebí nezásobuje Kampus Serafu tolika srážkami, jakými zahrnoval Cherub, ale Large si s tím vždy poradí. Původně cvičák vždy pořádně zkropili frekventanti, po loňském navýšení rozpočtu už se o to postarají automaty.
Celá bahnitá plocha je pokrytá překážkami. Různými příkopy, ostnatými dráty, vyvýšeninami, úzkými lávkami a.. jak Jaime i Kim dobře vědí, i tréninkovými minami, které když bouchnou pod nohami, zrovna dvakrát do smíchu člověku není. Na okraji cvičáku je několik kulometných hnízd, odkud instruktoři rádi pálí slepými náboji čistě pro dokreslení atmosféry. "Nastoupit!" zařve Large vztekle, když se Serafové zastaví a zůstanou jen tak čekat. Všichni se okamžitě seřadí. "Tak, Čong Une, než se rozdělíme do dvojiček, nejprve si dáme krátkou rozcvičku, co říkáš? Zobl sis ráno? Myslíš, že na to máš?" řve Large na Kima. "Tak běhej! Poběžíš první, ostatní za tebou. Vybíráš trasu. Když se mi tvůj výběr nebude líbit, vymyslím pro tebe něco speciálního!" zamrká. "BĚHEJ!" zařve pak, což je asi alternativa pro slůvko 'rozchod.'
Pak se otočí k Des a Peteovi. "Vy dva jděte ke kulometům. Jsou nabité slepými, ale přesto nemiřte na žádného frekventanta," nařídí. "Chci tady pořádný rokec. Tak jedu jedu!" popožene Des i Petea a pak se začne bavit s ostatními instruktory.

Začátek konce

Z jeho křiku ani pošťuchování si nic nedělám.
Je prostě mentálně narušený. Ale nechápu, jak ho mohli najmout. Když dá povel, co nejrychleji se vydám směrem na cvičák, aby neměl kecy.
Cestou přemýšlím, kde vzal tak pitomou přezdívku. Asi nad ní přemýšlel celou noc.

Vyhlídka, že povedu všechny do jisté záhuby se mi nelíbí. Jasně, já bych tohle dal skoro levou zadní, ale desetiletý caparti?
Jenže flákat to nemůžu. "Speciální" je jako synonymum pro "bude-tě-to-pekelně-bolet."
Vydám se jednou z tras, kterou si ještě pamatuji. Doufám, že se tu neměnili ty hnusné miny, i když je to nepravděpodobné.
Vyhýbám se hlubším kalužím, ale ani tak nezůstanem moc dlouho čistí. Cestou dávám pozor na terén, přiměřeně zvedám nohy a doufám, že mě nezasáhne žádná ze slepých patron. Fakt to s nima bolí.
Nechci dostat někoho do dvojice. Bude to pro druhého větší obtíž. Už za těch patnáct minut je vidět, že mě Large nenávidí.
Měl jsem chuť mu vrazit, když se zmiňoval o mém nepravém usvědčení. Proklušu přes úzkou lávku. Poprvé jsme se s Victorem sázeli, kdo to vzdá první. Teď mi nezbude než těch sto dní s naoko nabručeným výrazem běhat vepředu a snažit se od ostatních držet dál.

Rozcvička

Jak se zdá, pan Large se fakt rozhodl, že půjdeme ven. Co jsem taky čekala? "Ale né, to víte že si můžete jít lehnout a hezky spinkat do desíti!" ...Dobře, něco takového by bylo fajn, ale zas tak blbá zrovna nejsem. Je srandovní, jak mě vytáčelo, že vychovatelky často mluvily i na mě tónem, jako by mi bylo pět, ale už teď vím, že při výcviku na to budu vzpomínat jako na dokonalé časy.
Odevzdaně se rozběhnu s ostatníma ke cvičáku. Tam se zastavím jako všichni, opět vedle Emily - a přemáhám se, abych se jí pevně nechytla za ruku. Z těch instruktorů mám doopravdy respekt. Vzpamatuj se! napomenu sama sebe. Tady už nejseš mezi mrňatama! Tohle. Je. SPARTA, vzpomenu si na hlášku, kterou jsem kdoví kde pochytila, protože ten film nám jasněže nepouštěli. Schovám malý úsměv, který jsem vykouzlila na rtech, aby si někdo nemyslel, že mám dobrou náladu a nepotřebuju ji zkazit.

Vypadá to, že další na programu dne je rozběhání. Překážková dráha, no bezva. Když si vzpomenu, že ještě před hodinou jsem si hezky spala v posteli mezi malýma dětičkama, který nejspíš spí ještě teď! Připomenu si, že musím být silná, a zhluboka se nadechnu ranního vzduchu. Chudák ten velký kluk. Jak má asi vědět, co se panu Largeovi bude nebo nebude líbit? A radši si ani nechci představovat, co myslí tím "něco speciálního". Ach jo. Škoda, že je tak starý, protože bych za ním chtěla jít a pomoct mu! Jenže si dokážu představit, že z toho by instruktoři vážně nadšení nebyli.
Ještě než se rozběhneme, prohlédnu si dráhu. Bahno, překážky, bahno, bahno, ještě horší překážky, bahno, ostnaté dráty. A pokud se dobře pamatuju, jsou tu i nějaké ty miny. To nám to pěkně začíná!
Rozhodnu se ale nedělat potíže - jako bych je zrovna tady ostatně někdy měla v plánu dělat, že ano - a rozběhnu se s ostatníma. Zjistím, že se při běhu cítím o něco líp a jistěji než před rokem. Jen doufám, že to takhle bude se vším! Až do konce výcviku. ...Byla bych ale vážně naivní, kdybych si něco takového myslela. Spíš by mě zajímalo, s kým budu ve dvojici. Doufám, že s Emily!

A je to tady...

Nakonec se mi povedlo vypít jenom jednoho panáka. Bezva. Nechutnalo mi to, ale aspoň už konečně po nějaké době odcházíme pryč. Byla jsem ráda že se mi Matta povedlo nacpat do auta, a už jsem pomalu začínala doufat že to dneska dopadne dobře. Omyl. Cestou do mě napálí jedno auto, i když jsem určitě jela dobře. Ucítím děsnou bolest na krku, a automaticky si bolavé místo stisknu rukou. Samozřejmě airbag na sebe nenechá čekat, a pořádně mě praští do obličeje. Ucítím jak mi teče krev. "Sakra." Vydechnu a naštvaně se podívám na Matta. Už ani nevypadal opitě, ale zase střízlivě. "Já tě zabiju..." Zašeptám do ticha ale nevím jestli mě slyšel.
Chci zrovna vystoupit i když nevím co bych měla dělat, ale dveře se otevřou ještě než se jich stačím dotknout, a dovnitř nakoukne nějaký chlápek s pistolí. Docela se leknu. Průšvih byl jasný, ale až tak? "Hej!" zasyčím na chlápka co mě chytil a vytáhl ven. Za ním ale uvidím další, a všichni jsou ozbrojení. Jeden chlápek mě začne šacovat. Je mi to nepříjemné, ale ani se nehnu. Hlavu mám skloněnou, a aspoň mi pomalu přestává téct krev. V tom se ale zarazím a ztuhnu ještě víc. Znovu se zadívám na chlápky v oblecích. Vypadají úplně jako ti kteří chránili toho obchodníka se zbraněmi, naši 'zkaženou' misi kvůli které tu jsme. Pak ucítím jak mi sepnul ruce, a škubnu s nimy. Pozdě. Stejně bych proti těmhle nic nezmohla. Koutkem oka sleduju Jak je na tom Matt, a boužel o nic líp než já. Nemohl to nějak překousnout! To už ale sedím vzadu v jednom autě, zatímco Matta cpou do druhého. Do háje, do háje, do háje... Na poznámku toho co mě držel se jenom zamračím, a opřu se. V krku mi pořád nepříjemně cuká, i když krev z nosu se naštěstí zastavila. v tuhle chvíli se nedá nic dělat jestli nechci definitivně skončit, tak jenom sedím a přemýšlím jako o život...

Julie Smith

Brzy necháte křižovatku s rozbitými auty za sebou a zamíříte ven z města, ale v opačném směru než leží kampus Serafu. "Johnny, dej jí tu kuklu," promluví muž na sedadle spolujezdce na chlápka vedle tebe. "Neříkej mi jménem sakra," zavrčí Johnny a popadne černý pytel. Kukla je pro něj velmi honosné označení. Přetáhne ti pytel přes hlavu a svět se ponoří do tmy. Bohužel pytel nemá zrovna příjemnou vůni, máš nehezké podezření, že ho běžně používají jako zvracecí pytlík.
Neodhaduje se to dobře, ale myslíš, že můžete jet asi hodinu, většinu času jste strávili na dálnici a několikrát odbočili. Můžete být kdekoliv. Pak zpomalíte a ještě chvíli jedete, než úplně zastavíte. Dveře hummeru se otevřou, Johnny tě vytáhne ven a stáhne ti pytel z hlavy. Stojíte před nějakou polorozbořenou chatou uprostřed lesa. Z mercedesu vytáhnou Matta a i jemu sundají kuklu. Pak vás muži popadnou a stále za asistence kumpánů se zbraněmi vás vtáhnou do chaty. Obývací pokoj nic moc, je tady pár zaprášených poliček, špinavý koberec a sedačka se zničeným polstrováním. Na zemi v prachu necháváte stopy. Chlapi vás přitáhnou ke dveřím do sklepa a pak vás pustí a nechají vás sejít po schodech dolů. Pak dveře zabouchnou a zamknou. Ocitnete se ve tmě, ale Matt nahmatá na zdi vypínač a stane se zázrak, protože žárovka na stropě se skutečně váhavě rozsvítí. Sem tam blikne a poskytuje sotva více světla než svíčka, ale svítí. "Vzali mi mobil," řekne Matt. Tys jej ani neměla s sebou. Jste v místnosti asi tři krát čtyři metry, ale vůbec nic tu není. Jen kamenná podlaha a čtyři stěny. Matt začne okamžitě pátrat po nějaké slabosti ve stěnách nebo v podlaze, zkusí, jestli by se kameny nedaly z podlahy vyndat, ale bez úspěchu.

Výcvik

Společně s Peterem a ostatními následuju celou skupinu na cvičák. Vzpomenu si na můj vlastní výcvik, na všechno to bahno, pot a slzy. Teda já jsem nikdy nebrečela, ale mnoho ostatních jo. Kouknu na Petea, kterej prošel výcvikem se mnou. To byly časy. Zaslechnu zase nějakej komentář k tomu nejstaršímu klukovi. Tak takhle to je.. Ušklíbnu se. Chlapeček si chtěl při výcviku pomoct a zobl si nějaký tabletky. To se hold nevyplácí. Už chápu Largeovu posedlost tím klukem a nedivím se mu. To se prostě nedělá, je to proti pravidlům. Musel vědět, že se na to přijde a může být rád že mu výbor dovolil výcvik opakovat i přes jeho věk. Nechtěla bych být na jeho místě. Zatahám Petea za ruku a potichu se ho zeptám. "Hele, co je to za kluka? Už jsem pochopila že si kdysi s výcvikem trochu pomáhal, ale proč mu to dovolili opakovat a nevyrazili ho?"

Nakonec dostanu úkol a tak se tedy vydám ke kulometu, kterej střílí falešnejma. Přeci na ně asi nebudu tak zlá. Potom co jsem si připoměla, jak náročný to bylo pro mě. asi budu ta hodná. Alespoň někdo z nich. Střílím z kulometu těsně před skupinku frekventantů nebo těsně před ní. nikdy však ne do nich.

Kim, Jaime, Des

Pete se podívá ke Kimovi, který se zrovna rozbíhá přes cvičák s devětadvaceti frekventanty v zádech. "Něco jsem zaslechl," pronese. "Je z generace kolem Nicolase a Victora, dělal s nimi výcvik," vysvětlí Pete Des. Victor, Nicolas, Matt a několik dalších zná celý kampus, je to banda namyšlených, ale bezesporu velice schopných černých triček. "Předevčírem ho prý z neznámého důvodu stáhli z tříleté mise," pokrčí Pete rameny. Pak už se na ně obrátí Large a oni běží ke kulometům, aby mohli začít střílet kolem účastníků kurzu.

Mezitím Kim vybírá trasu a musí se hodně snažit, aby zvolil takovou, že Large nebude pyskovat a i desetileté děti ji dokážou, byť s velkými obtížemi, proběhnout. Už šest let na cvičáku nebyl, ale trasy si dobře pamatuje, nakonec na cvičáku strávil stovky hodin. Není to pro něj ani zdaleka tak těžké, jako před šesti lety. Překážky, přes které se má přeskočit nebo přelézt, jsou dělány pro desetileté, ne šestnáctileté, takže je přeskakuje celkem v pohodě. Přesto to náročné je.

Jaime tady tady patří k věkovému průměru a drží se tak nějak uprostřed skupinky, což jí dokonale vyhovuje. V duchu počítá, že čtveřice instruktorů a dvojice modrých triček zas nemá takovou šanci ji vyhmátnout, pokud bude dokonalý střed. Začátek kulometné palby Jaime čekala a jen mírně sebou trhne, což se ale nedá říct o dětech, co dělají kurz poprvé. Začnou se zmateně rozhlížet, mnohé se zastaví a nechápou, co se děje. A to je voda na Largeův mlýn.

Přiběhne blíž a všechny zmatené děti seřve, pak každý, kdo se zastavil, vyfasuje dvacetikilové závaží a udělá třicet kliků, než se může zase zapojit do běhu. Large vypadá celkem spokojeně, kulometné palba vždycky pár frekventantů dostane.

Po zhruba tři čtvrtě hodině, kterou děti strávily běháním přes překážky na cvičáku, Large cvičení ukončí a nechá frekventanty nastoupit. Des s Petem se vrátí k instruktorům a pohlédnou na vyšťavené děti. "To chcete být agenti?!" rozkřikne se Large a znechuceně pohlédne do vyčerpaných obličejů. Uniformy vydržely nažehlené a čisté asi první půlminutu běhu. O bagančatech se nemá cenu zmiňovat, ale i zbytek uniformy je na tom hrozně. Každý alespoň jednou na kluzkém bahně podklouzl. "Nedokážete ani uběhnout pár koleček na trošce bláta!" pokračuje Large ve řvaní a pokračuje dál podobnými větami, ve stylu že byste nepředběhli ani šneky a nepřeprali ani kojence. Zatímco Large likviduje hlasivky sobě a sebevědomí mnohým frekventantům, začne pomalu vycházet slunce. Kalifornské podnebí je především teplé a suché, což Large absolutně vytáčí. Není divu, že teď ztichne a naštvaně se podívá na slunce. Pak se vrátí pohledem zpět k frekventantům a znova si odfrkne. Následně pohlédne na Daviese po své pravici a kývne. "Fajn, můžeš Marku," řekne.
Davies, instruktor střelby a taktiky, postoupí o krok blíž k nastoupeným dětem. "Teď vám přečtu vaše rozdělení do dvojic. Každému jsme partnera přiřadili zcela náhodně, takže poslouchejte, protože opakovat se nehodlám." Vytáhne z kapsy kapsáčů zmuchlaný cár papíru, který vypadá, jako by se dvojice rozdělovaly někde v hospodě na koleni. "James Ryan a Jessice Blacková. Dennis Vanek a David Hogbrun. Emily Clarková a Robert Ernski. Jaime Starling a Kim Čong Un..." Davies se zarazí a pohlédne dozadu na Large, který se zazubí a zvedne palec. Davies zavrtí hlavou a otočí se zpět. "Jaime Starling a Kim Silver," zopakuje a pak dál pokračuje ve čtení jmen. Kim samozřejmě neví, koho dostal do dvojice, ale Jaime si je toho dobře vědoma. Zadívá se na toho vysokého kluka, kterého si Large pořád dobírá, a je jí jasné, že sen o nenápadnosti se právě rozplynul jako pára nad hrncem. Emily je ve dvojici s Robertem Ernskim, jedenáctiletým klukem, nenápadným, chytrým a skvělým v bojovém umění. Ale hlavně nenápadným. A Jaime dostala toho, na kterého si Large zasedl už v první minutě.

".. a to je vše," dokončí Davies čtení, zase papír zmuchlá a vrátí do kapsy. "Teď se spárujte a pak poklusem k budově!" zavelí pak Davies. "Dneska si snídani dáme o něco dřív, když nebude ten oběd, co říkáte? Ale do jídelny mi nepolezete špinaví, nejdříve se opláchnete!" pousměje se Davies a otočí se k Des a Peteovi. "Rudovlasí.. Před budovou jsou dvě velké požární hadice. Ujistěte se, že dovnitř nevleze nikdo špinavý od bláta. Rozchod!"

Výcvik
Jamie a zbytek

Volím nejvíce příkopy. Jasně, sice tam je bláto, ale zase na nás nemůžou střely.
Zezadu se ozývá brblání a několik mladších si už osvojilo přezdívku "Čong Un." Kdyby tohle nebyl základní výcvik a já měl jedinou šanci, těm pár mrňatům bych napráskal.

Když vylezeme z jednoho příkopu, málem mě trefí jedna ze střel. Grr... Vztekle dusám v blátě a představuju si, že je to Largova hlava. Je mi trochu líp, ale vím že se budu muset zklidnit.
Přece mně nerozhodí hned první hodinu.
Tohlr navíc není ani pořádnej výcvik. Kdyby na nás vážně pálily kulomety, schoval bych se v příkopu a čekal až za a.) dojdou střely nebo za b.) začnu po nich házet co mám po ruce abych je rozptýlil a ve správný okamžik vyslal skupinu lidí, aby napadla kulometaře zezadu.
Ne běhal přes lávky a hrál si na blbečka.

Po tři čtvrtině hodiny toho mám tak akorát dost a těším se na chvíli oddechu.
Jenže přichází další špatná zpráva. Myslel jsem, že v zájmu zachování zdraví mi nikoho nepřiřadí. A navíc je to holka. Neznám ji, vlastně tu neznám nikoho, tak čekám až si najde ona mně.
Kysele se na ni usměji a setřu si z tváře bláto, které se mi tam dostalo. "Prosím tě aspoň ty mi říkej Kim." Řeknu jí během poklusu k budově. "Upřímně bych byl radši sám, nic proti tobě. Vidělas jak se ke mně Barb.. teda Large chová. Ale pokusím se ti aspoň trochu pomoct, když už jsi vyfásla.. mně." Skutečnost je mnohem horší, než jak jí Jamie podávám.
Ale výhoda je, že tu znám terén a mám i pár fíglů.

Když doběhneme k budově, opatrně vytáhnu z boty ony dva malé kousky hadříků a jeden podám Jamie. "Jde to s tím podstatně líp, zkus to."
Mrknu na ni a druhým se začne čistit. Napřed ho ale schovám do cípu trička, aby to nebylo tak nápadný. Na mém prvním výcviku už bylo pár lidí tak zoufalejch, že se čistili ponožama.
Je to blbost, protože pak se jim v nich zapařujou nohy a jsou náchylnější na puchýře. "A když už ti nejde něco umýt, prostě jdi dovnitř. Ta požární hadice ti to umyje a navíc už jsme všichni zmáčený." Mrknu na ni, a začnu si drhnout to nejhorší. Za chvíli jsem čistý, ale čekám na Jamie. Přeci jen je můj parťák.

Studená sprcha

Všechno hezky sleduju zdálky. Vídím Largea jak pobíhá sem a tam mezi frekventanty a snaží se z nich vyštvat duši. Najednou je mi těch smradů docela líto. Některé děti můžou v tomhle věku sedět hezky na zadku, hrát hry na počítači a tloustnout. Ale my ne. My jsme určeni k tomu, abychom pomáhali řešit případy, chránit lidi,vlast a padnout přitom. Výcvik je jenom nezbytnost. Alespoň máme nějaké poslání i když se o nás většina lidí nikdy ani nedozví. Přemýšlím, jestli máme štěstí nebo spíš smůlu, že jsme tady. Asi záleží na každém z nás. Já beru za štěstí, že můžu být součástí Serafu a svoje poslání beru tak jak přijde. Naopak dětem pobíhajícím na výcvikáči to nutně musí připadat jako noční můra. Přišli o dětství a všechno co k tomu patří. Pauzu ve střílení si dám jenom ve chvíli, kdy si potřebuju nabít. Vzpomínám si, že já jsem byla jedna z těch co se lekli když na nás poprvé vystřelili z kulometů a taky jsem dělala nějaký cvičení za trest. Podruhé jsem nedopustila aby mě to zaskočilo. Minuty utíkají a je konec.

Nastoupím opět s instruktory a poslouchám rozdělení do dvojic. Chudák holka, která se dostala k Čong Unovi. Sakra, už to začínám chytat od Largea. No co. On si to zaslouží. Výcvik je důležitej, při něm se nepodvádí. Jestli na to neměl, měl odejít i kdyby byl teď suprovej agent. Jaime a Kim. Zajímavá dvojice. Dostaneme s Petem svoje rozkazy. "Ano, pane, můžete se ujistit že špinavého tam nikam nepustím." Rozběhnu se tedy k požární hadici a vyhlížím první oběť. samozřejmě Kim vyčnívá. "Hej, Čong Une! Pojď sem, jsi nějakej špinavej!" Ušklíbnu se a pustím hadici naplno.

Sprcha
Desirée, Jamie

Jakmile zazní moje přezdívka, pár děcek se na mě obrátí. "Nečekej na mně." Řeknu trochu posmutněle Jamie.
Postavím se a popojdu dál od ostatních, blíž k rudovlasé instruktorce. Je mi jasné co bude následovat. Ruce založím za zády, jednu nohu dám víc dozadu než tu druhou a přivřu oči.
Jakmile se mně dotkne ledový proud vody, zacouvám dozadu. Nikdy na mě nikdo nepustil tu hadici naplno. No, možná proto že poprvé mi bylo deset.
Po chvíli mi už začne docházet kyslík. Chyba, měl jsem se pořádně nadechnout. Otevřu pusu a hned se začnu dusit. Prskám vodu a prosím boha, ať už to skončí. Jenže ten tu očividně není. Jen se přemlouvám ať sakra ještě chvíli vydržím, jinak mě Large zabije.


Když konečně přestane dívku bavit mně mučit, klesnu na kolena a vykašlvám zbytky vody. Pak se postavím a otočím se na ni. "Děkuji." Řeknu zase normálním hlasem a čekám, až mě propustí.

Lítost? Nesnášim svoje emoce

Z hadice vytryskne silnější proud než jsem čekala, ale ztlumím ho jenom o trochu. Jen ať si to užije feťak jeden pitomej. Na druhou stranu je mi ho líto. Možná předtím udělal chybu a teď si na něj každej zasedne včetně mě a to nejsem takovej psychopat jako Large. Jenže v našem světě není na chyby místo, teda alespoň na chyby takovýho rázu. Soustředím se na to, abych mu umyla nohy a hlava jde až na konec. Některé děti na nás nevěřícně koukají. Odeženu je jedním gestem. Všimnu si, že Pete si taky někoho vyhmátl. Po pár minutách vodu zastavím a prohlížím si Čong Una a svojí práci. Vypadá dost sklesle a smutně, hlavně když klečí na kolenou a vykašlává vodu. Bodne mě u srdce. Možná vážně jsem to trochu přehnala. Nemáme být stroje bez emocí. Na tváři však nedám nic znát.

On mi vážně poděkoval? To už nevydržím a omluvně se usměju. "Jsi nějakej mokrej, Čong Une. Taklhle dovnitř nemůžeš." Sáhnu do svojí sportovní tašky, kterou tahám zatím pořád sebou a hodím mu svůj ručník. To bych neměla.. jestli se o tom dozví Large. Ale mě může být Large u prdele. Někdo tady hodnej být musí. "Hele, Čong Une. Jak to kdysi bylo? Co jsi si bral?" Pak už mám v plánu ho propustit. Prvně jsem myslela, že ho nechám jít do jídelny nahýho, aby tam z něho nekapala voda, ale už bych byla moc krutá. Nebudu jako Large.

Podezírám, podezírám instruktorku

Bezva.
Jakmile znova promluví, podezíravě si ji prohlédnu. Co chystá teď? I přes to dojdu k ní a čekám co vyloví z tašky...
Ručník? Není v něm napuštěněj jed? Tázavě ho příjmu a začnu se sušit. Sundám si tričko a odhalím hrudník plný jizev a s tetováním orla přes celý hrudník.
Ptá se, co jsem bral. Nevím jak jí na to odpovědět.
"Upřímně madam? Byla to chyba testu. Bylo mi tenkrát deset navíc táta... by mě zabil sám. Ale i tak to tu musím opakovat."
Navléknu si vyždímané tričko, podám jí ručník a zcela rozhozený z toho že se ona nechová jako bestie se pomalu vydám do jídelny. Tak tohle jsem nečekal.
Kdyby mi neříkala Čong Une, možná bych myslel, že je hodná.

Zlej polda a hodnej polda

Hmm.. musím uznat, že tělo má teda hezký. Zaujme mě především tetování orla. Nevím jestli je skutečný nebo jenom dočasný, ale je nádherný. Volný jako pták.. Ani nevím proč mě to napadlo. Jizev má taky dost, ale určite není jedinej kdo tady nějaký jizvy má. Pak mě zaujmou jeho slova a překvapeně vzhlédnu. Chyba testu? Tu možnost tu je, je malá ale je tu. Ale je pravda, že kdybych něco brala, tak bych taky řikala že je to chyba testu. Jenom přikývnu. "Ježiš neřikej mi madam. Jsem Des a nepřipadá mi, že bych byla o tolik starší než ty." Sakra Des! Vzpomeň si kde jsi! jo tohle není klub přátel, tohle je výcvik a on je feťák. Asi. No nicméně nesmím ztratit tvář a tak na něj ještě zařvu. "Tak dělej Čong Une, nakluš do jídelny! A příště ať si čistej nebo půjdeš nahej!" Pak si vybírám dalšího nešťastníka. Kluk co mu je asi dvanáct. "Hej ty! Jo ty prcku. Pojď sem!" Poslušně přijde a já ho zkropím sprchou. Ovšem jenom slabým proudem.

Sprcha? Proč ne! ...A jéje. Tak nic.

Když se po nás začne střílet, škubnu sebou a potlačím nutkání se zastavit. Tohle přece znáš. Loni to taky dělali. "Nenenenene, poběžte, honem," syknu na pár lidí, vedle kterých jsem běžela, když se polekaně zastavili - ale nic víc pro ně dělat nemůžu. Jestli se hnedka zase nerozběhnou, pan Large jim to rozhodně neulehčí. Jako to ostatně neulehčil ani nám, když se tohle stalo na mým prvním pokusu poprvé.
I přesto, že musí dělat nějaký kliky a možná ještě něco navíc, a je mi jich líto, jsem ráda, že jsem se nedala a nezastavila jsem. Já a Emily jsme byly jedny z mála, které to nevyvedlo z míry. Nebo možná vyvedlo, ale ne tak, jako ty ostatní.

Konečně uznají, že toho máme plný zuby, a můžeme se zastavit. Otřu si už skoro zaschlé kapičky bláta, které mi přistály během "rozcvičky" na obličeji. Stejně jako ostatní jsem zadýchaná a píchá mě v boku, ale snažím se nedat na sobě zas tolik znát. Largeovo ječení poslouchám jen tak na půl ucha a spolknu chrchel, který jsem užuž chtěla odplivnout. Zbytečné poutání pozornosti. I když by mi to možná dodalo na drsnosti! Jaime Starlingová = drsná holka! Ne, to nejsem. A nikdy jsem nebyla. Ale je to stejnak docela dobrá image! Představím si samu sebe, s vlasy ostříhanými na krátko, tak o pět let starší, s tetováním na rameni a kulometem v ruce. Hustý.
Většinu jeho proslovu strávím s pohledem upřeným na zablácené špičky bot a pouštěním jeho urážek jedním uchem tam a druhým ven. Aspoň něco jsem se za tu krátkou dobu, co jsem tu poprvé byla, naučila: jak někdo začne brát tyhle jeho řeči vážně, je s ním konec. Pár prvních dní minulého výcviku jsem brečela do polštáře kvůli tomu, že jsem mu věřila a myslela si, že jsem vážně tak neschopná... Jenže pak jsem se vzpamatovala a začala si proti tomu pomalu, ale jistě stavět neprůstřelné brnění z ignorace.

Zbystřím, až když začne rozdělování do dvojic. Vím, že je hodně malá šance, že budu s Emily, ale stejnak doufám. Když začne pan Davies číst, vyměníme si unavený úsměv a povzbudivé pohledy.
"Emily Clarková a Robert Ernski," zaslechnu a moje naděje, že budu s Emily, vezmou za své. Teď už jen zbývá, s kým budu já.
"Jaime Starling a Kim Čong Un." Čong Un. Kim. Čong Un. To je ten starší kluk. Takže se jmenuje Kim. To jsem si mohla myslet A Silver, jak se dozvídáme za chvilinku, když se opraví. Tak nakonec se ti přání vyplnilo a můžeš se s ním jít skamarádit! No to je super. Veškerá moje taktika, na které jsem stavěla celý úspěch výcviku, a to "být nenápadná", se právě celá zhroutila.

Jsem z toho kluka trochu nervózní, takže k němu poté, co se skončí rozdělování do dvojic, nejistě přijdu - hned na to ale musíme běžet zpátky do budovy. Rozzářím se, když zjistím, že není naštvaný a ani tak děsivý, jak jsem si myslela, že bude. "Tak jo," kývnu na něj. "Já jsem Jaime!" představím se, i když to je kapku zbytečné. Moje jméno přece slyšel... Ale tak, lepší je mít jistotu.
Poslouchám, co říká potom. "To neva," pokusím se o bezstarostný tón. Přece to nemůže být tak hrozné, ne? A vůbec. Ve dvou to zvládneme! "Slibuju, nebudu na obtíž. Vážně!" podívám se na Kima.
Když doběhneme, podá mi Kim hadřík a řekne, co s tím. "Děkuju mockrát," poděkuju a začnu se s tím drhnout. Hlavně obličej, krk a ruce - protože si nedělám naděje, že bych špínu dostala z oblečení. Kima zavolá ta červenovláska a já se na ni na chvilku zamračím. Je hnusný říkat mu Čong Une. A já myslela, že by zrovna ona mohla být aspoň trochu hodná! "Jasně že na tebe počkám," prohlásím rezolutně. "Jsme parťáci, ne?"
Jdu dál a samozřejmě mě postříkají studenou vodou. Opět si vzpomenu na svůj první pokus a těsně před tím, než proběhnu okolo toho červenovlasého kluka, zadržím dech a zavřu oči. Snažím se být rychlá, ale díky tomu, že jsme se zastavili a utírali se, jsme jedni z posledních, takže chvíli trvá, než si najde další oběť a mě nechá na pokoji.
Konečně se ale dostanu z dosahu protivného proudu vody, protřu si oči a vidím, že Kima pořád šikanuje ta holka. Pak ale proud vody konečně zavře. Děkuje? Za co? Možná, že se jenom snaží být diplomatický. Co já vím. Utírám se hadříkem, kterému se díky tomu, že jsem ho držela v ruce, podařilo zůstat suchý - přičemž si dávám pozor a vybírám čistá místa, abych si po obličeji ještě nerozmazala bahno, to by tak chybělo - a poslouchám, co si povídají. Ovšem z bezpečné vzdálenosti.

Nakonec mu podá ručník, řeknou si ještě pár slov a tahle "Des" si zavolá dalšího. "Dobrý?" zeptám se ho starostlivě, jakmile je na doslech. "Promiň," řeknu hned potom a posmutním. "Chtěla jsem něco udělat, aby s tím přestala, ale..." nedořeknu. ...Ale nenapadlo mě co? To mě teda napadlo, možná až moc přesně. ...Ale jsem na to moc velký srábek? To už je lepší. Ale no tak, Jaime. Přece nemůžeš říct něco takového velkému klukovi, který s tebou má být ve dvojici, hned první den. Nechám radši větu nedokončenou a omluvně se na něj podívám. Se smutnýma očima a celá promočená musím vypadat jak zmoklé kuře.

Propuštění
Jamie, Desirée

Je jasný, že mi nebude věřit. A měla by vůbec?
Poslušně přikývnu a poklusem se vzdálím, směrem k Jamie. Jít nahej? Jako mě by to nevadilo, ale ti desetiletí prcci by z toho mohli mít šok. Zvlášť holky. Při té představě se ušklíbnu.

Protáhnu se a poslouchám Jamie. "Hele, pro příště se o nic nepokoušej. Tohle jsou moje prusery, nechci aby do nich namočili i tebe. Jsme parťáci, ale tohle je můj boj, OK?"
Usměji se na ni a vydám schlíple do jídelny. Pořád mně pálí v plicích. "Já jsem v pohodě." Sednu si ke stolu a doufám, že nám dají nějakej dobrej blaf. Snídal jsem, takže moc hlad nemám, ale vždycky se musí sníst všechno. Zvlášť když to možná bude jediný jídlo dne.
"Hele, pokud tu chceš přežít, vyhlédni sinějakýho dobrýho instruktora a udělej si u něj dobrý méno. A vyhýbej se Largovi." Alis Barbie v bagančatech.
Budu se jí snažit předat co nejvíc vylepšení co znám. Přeci jen jak řekla, jsme parťáci.

Alexandra a Beatrice

Po návratu z poslední mise už jste obě v Kampusu více než dva měsíce, během kterých doháníte školu a trénujete prcky v červených tričkách před jejich stodenním základním kurzem. Žádná velká zábava, ale i to patří k životu dospívajících agentů. Ovšem dnes ráno konečně dostanete mail od jednoho z vedoucích misí, Carla Doukse. Na pohled obyčejný prošedivělý čtyřicátník s trochu taťkovsky zakulaceným bříškem a brýlemi. Obvykle velí operacím střední důležitosti, není to ten vedoucí, který by dostal za úkol velet misi vedoucí ke zneškodnění teroristické buňky plánující útok na Bílý dům.
Po vyučování ve tři hodiny odpoledne se obě dostavíte do Douksovy kanceláře. Neznáte se, občas jste se zahlídly na obědě nebo v kině, ale nikdy jste spolu nemluvily. Beatrice je čtrnáct a nosí šedé tričko kvalifikované agentky, Alexandra má šestnáct a už si zasloužila výsadu nosit tričko černé.
Carl má prostornou a zabydlenou kancelář, když se objevíte, zrovna sedí za stolem a dojídá laskonku. "A, zdravím slečny, posaďte," ukáže vám dvě židle před stolem. Než pak Douks pokračuje, nejdříve dožvýká a polkne. Pak odsune talířek stranou a podívá se na vás. "Jistě chápete, že jste zde kvůli misi. Poskládali jsme ji dohromady teprve předevčírem, protože nám velké problémy dělá FBI, která má dojem, že je to v její kompetenci," vysvětlí vám vedoucí mise a přistrčí k vám dvě tenounké složky opatřené čipem. "Jedná se o drogovou misi, podrobnosti najdete v ve složce," kývne Douks a vytáhne si další laskonku. Vy zatím otevřete složky.

Tajná mise pro agentky Alexandru Carter a Beatrice Cianciulli

Prosinec 2013

Ve městě Little Creek ve státě Minnesota se koncem března roku 2013 objevil dobře organizovaný obchod s drogami, který postupně začal nabírat na obrátkách. Tajné policejní vyšetřování odhalilo skupinu dealerů, vesměs chlapci okolo šestnácti let z místní střední školy. Jejich vůdcem je jistý Greg Ferguson, který všem mladíkům zajistí drogy a oni je prodají. Jejich zákazníky je kromě mládeže z místní střední školy také spousta dospělých občanů a několik dodávek policie zjistila i do místního domu s pečovatelskou službou. Byl nashromážděn dostatek důkazů, aby mohl být Greg i celá jeho parta poslána za mříže, ale vložila se do toho FBI, která chce znát Gregova dodavatele. Je jasné, že Greg a jeho banda jsou jen poslíčci pracující pro někoho vyššího levelu. FBI se rozhodla pokračovat v tajném sledování, ale ani tři měsíce intenzivní práce ji nepřiblížili k dodavateli ani o malý krůček. Začátkem prosince se rozhodlo o nasazení Serafu.

Úkoly agentek:

Primárním úkolem agentek je zjistit dodavatele drog. Alexandra se zaměří přímo na Grega, pokusí se získat si jeho přízeň a infiltrovat nejbližší kruh dealerů. Beatrice se zaměří na Gregova čtrnáctiletého bratra Lionela. Podle výsledků vyšetřování se zdá, že s doručováním drog nemá nic společného, ale se starším bratrem si jsou velmi blízcí, může být neocenitelným zdrojem informací.

Pro potřeby mise budou obě agentky vystupovat jako sestry díky podobným rysům obličeje. Křestní jména si ponecháte a vaším příjmením bude Wilson. Vaše matka zemřela při autonehodě před deseti lety a o tříčlennou rodinu se stará jen otec, kterého bude hrát Carl Douks. Rodina se přistěhovala z Kalifornie do Minnesoty, protože zde Carl Wilson získal lépe placený post v místní IT firmě.

Cíle:

Greg Ferguson je extrovert, kapitán školního fotbalového týmu a všeobecně oblíbený frajírek. Je znám svým rebelstvím, neomluvenými hodinami a nechuti ke všem povinnostem obecně. Lionel narozdíl od bratra nechodí za školu a má nadprůměrné známky, ale i on kouří, často se jen tak poflakuje venku s partou a párkrát na něj byla zavolána policie kvůli vandalismu.
Otec Ray Ferguson je ve vězení za ozbrojenou loupež a matka Emily má dvě zaměstnání, přes den pracuje jako servírka a v noci v hotelu jako recepční. Proto téměř nebývá doma.

***

Kontrolní výbor CIA tuto misi schválil v poměru 9:0.
Stupeň nebezpečí je kvalifikován jako nízký.
Pamatujte, že účast na misi můžete odmítnou a kdykoliv ji vzdát.

Kim, Jaime, Des

Kim s Jaime vstoupí do budovy a ocitnou se v jim už dobře známé nahrubo omítnuté chodbě. Toto je dá se říct centrum obytné budovy, odtud se jde k umývárnám, k pokojům po deseti i do jídelny. A samozřejmě schody do druhého patra, kam žádný frekventant nikdy nevkročil. To je patro instruktorů. Kim s Jaime projdou kolem schodů a vejdou do jídelny pro zhruba padesát osob. Stejně jako ze všech ostatních z nich tečou čůrky vody a vytvářejí na podlaze malé louže. Každý, kdo už se posadil, má pod sebou malé jezírko. Je tady celkem chladno a mokré oblečení tomu vůbec nepomáhá, dětem naskakuje husí kůže a objevuje se i první drkotání zubů. Stůl je plechový stejně jako stoličky, na kterých se sedí. Slyšíš děcka jak se baví o tom, co můžete dostat k snědku. Pár jedenáctiletých machrů vysvětluje mladším, že jediným jídlem je tady polívka vyvařená z hadru na podlahu, ale pak se otevře okénko od kuchyně a postarší kuchařka začne vydávat snídani. Než se vytvoří fronta, strhne se u okýnka menší mele. Pokud si to Kim vynutí, tak bude i s Jaime vepředu, protože se mu nikdo nepostaví, jinak skončí úplně vzadu, neboť přišli skoro poslední. Snídaně vypadá hodně dobře, dva krajíce chleba s máslem a ten chleba evidentně ani není moc starý. Posadíte se ke stolu a pustíte se do jídla. Pak se objeví vysoký blonďatý instruktor Carlsson. Rozhlédne se po beznadějně mokré podlaze. "Kdo bude poslední po snídani, tak to se svým partnerem utře!" zahuláká. "A pak si dá ještě sto kliků! Zbytek ven!" zařve a posadí se na stůl, bagančata od bahna si položí na jednu prázdnou stoličku a sleduje dění. Už vás nijak nepohání, děcka ale spěchají kvůli hrozby vytírání a kliků.

Des a Pete, jakmile skončí se sprchami frekventantů, počkají na Large, Daviese a Woodovou, kteří se objeví vzápětí. Large zrovna dořekne nějaký oplzlý vtip a sám se mu nejhlasitěji směje. "Co tu tak okouníte, jdem jíst ne?" zavrčí Large a vejde do budovy. Okamžitě se vydá po schodech nahoru a nechává na nich blátivé stopy, Davies, Woodová a Des s Petem vyrazí za ním. "Zujte si tu boty, koberec jsem včera čistila," sykne na vás Woodová a sama si skopne z nohou blátem obalená bagančata, stejně jako Davies a Large. Objevíte se v hezké předsíni s červeným kobercem na zemi a stěnami vykládanými dřevem. Pak zaslechnete, jak Carlsson dole řve po děcká. Large se jen tiše uchechtne a v ponožkách jako první zamíří do kuchyně instruktorů. Otevře ledničku instruktorů a okamžitě sáhne po slanině a vejcích. Pak vytáhne pánvičku a zamíří ke sporákům. "Něco si vezměte," řekne vám Davies a sám vytáhne z poličky cereálie a z ledničky mléko. Woodová sáhne po jogurtu.

Jídelna

Když mi Kim řekne, abych příště nic nedělala, zatnu zuby. Pořád si o mně myslí, že jsem jen malá neschopná holka. A nejsem? napadne mě. Ale já jí nechci být! A až dodělám základní výcvik, taky nebudu. Ale do tý doby... do tý doby jsem jen blbý červený tričko, co nic nedokázalo. Nevím, co mu na to říct - nejradši bych mu řekla přesně to, co si myslím, ale jen by se mi vysmál. A říct, že budu jenom tak stát a koukat, jak ho šikanujou, dokud mu třeba neublíží, taky nehodlám. Nejsem žádná lhářka! Místo toho jen mlčím celou cestu a radši si zastrčím ušpiněný hadřík do kapsy.
V jídelně se posadím naproti Kimovi a zakručí mi v břiše. Mám pořádný hlad! Jsem úplně blbá. Měla jsem si něco schovat a sníst si to na snídani.
Kim mi poradí, abych si získala nějakého instruktora na svou stranu, a já se na něj vděčně usměju. "Rozkaz, šéfe!" Zase se mi vrátila část dobré nálady. Pak se zamyslím. "No jo, jenže koho? Všichni vypadají, že pro nás chtějí jenom to nejhorší," postěžuju si. Jako bys čekala něco jinýho. "Co tu ženskou, jak se jmenuje... Alice Wood! Ta z nich vypadá nejhodnější. Co myslíš?" Pak se zazubím a vzpomenu si na tetování, které má Kim na hrudníku. "Jo, a máš dobrý tetování. Taky bych si někdy chtěla nějaký nechat udělat! Bolelo to?"

Pak si ale všimnu, že už se vydávají snídaně, a vyrazím s Kimem k okýnku. Chleba s máslem? Super! Třebas od minule vylepšili jídlo, co budeme dostávat, a takovýhle snídaně budou každý den!
Sotva se zakousneme do chleba, objeví se ten blonďák a řekne, že kdo bude poslední, utře to tu a bude muset udělat sto kliků. Vezmu to jako výzvu, chleby plácnu na sebe, abych mohla jíst rychleji, a cpu se tak rychle, jak to jen jde. Ani nemám čas mluvit, i když bych se svého parťáka chtěla vyptat na tolik věcí! Přeci jen, on už na výcviku taky jednou byl a narozdíl ode mně to dotáhl až do konce. Jenže hrozba vytírání podlahy a klikování vyhraje.

Snídaně

Dneska jsem si tolik zářezů za smočení děcek neudělala, ale ne že by mi to vadilo. Bavilo mě to tak u toho prvního, ale když jsem viděla Kimův obličej, tak mě to rychle přešlo. Navíc to jsou děti. Z jejich týrání snad nemůže mít radost nikdo. Přijde Large s ostatními instruktoři a nastane čas snídaně. Musím říct, že mě ten chlapík začíná lézt na nervy. Ta jeho arogance, povýšenost a ta krutost. Já chápu že to k výcviku patří, ale tak na druhou stranu většině těch dětí není ani 13. Chtěla bych vědět, jestli je to opravdu takový cvok, nebo je to jenom jeho image. Chtěla bych, aby si mě vážil což se asi nikomu nepodařilo. Sundám si boty a stoupám s nimi po schodech do druhého patra, které pro mě bylo vždycky zakázáno a teď.. Každý ten schod mi připomíná kam až jsem to dotáhla a ostatní instruktory mi ukazují kam až bych to měla dotáhnout. Zůstanu stát už v předsíni a všechno si to tam prohlížím. Je to zvláštní. Připadám si tady nepatřičně, jako bych tam neměla co dělat. Mnohem líp bych se cítila dole v tom rámusu a chaosu, samozřejmě ne že bych chtěla být znovu frekventantem. To bych se asi zbláznila. Moje psychika je z mého výcviku poznamenaná už dost. Podívám se na Peta, jestli to prožívá stejně jako já a očividně to moc neřeší. Nebo je to jenom jeho póza. Jdu k Daviesovi a vezmu si od něj cereálie. Nasypu je do misky a pak do nich dám ještě bílý jogurt, který vytáhnu z lednice. Posadím se ke stolu a začnu snídat. Asi bych si na to měla zvykat..

Pořád musím myslet na Kima. Teda ne na něj, ale spíš na to co mi řekl. Na jeho vinu a nevinu.. Pokud je pravda, že to byla chyba testu, tak se to mohlo stát komukoliv a on měl jenom tu smůlu, že si vytáhl černýho petra. Ale možnost, že se test splete je mizivá. Kim ale vypadal tak sklesle, odevzdaně.. Co když si s jeho testem někdo pohrál? a proč? Podívám se po ostatních. "Hele.. je možný, aby si někdo hrál s tim testem na drogy a schválně ho poškodil?" Tak alespoň tu nebude takový ticho. A třeba v tom hledám něco, co v tom vůbec není a Kim je prostě lhář. Prostě se snažim v lidech vidět to nejlepší. Ach jo..

Jídelna a zase ven
Jamie

Jakmile dojdeme do jídelny, postavím se do fronty a předběhnu několik děcek, co nedávají pozor.
Kdyby o tom věděli, mohl bych z toho mít pruser, navíc se tu máme "stmelit." Jo, to půjde dost těžko.
Dost pomáhá, že tu není žádný instruktor, to by mi práci dost zhoršilo.
Po chvíli příjde, ale to už s milým úsměvem přebírám od té nechutné... dámy u okýnka snídani.
Oznámení, že poslední budou vytírat mne neudiví, bylo to tak i minule. "Nehltej tak, pak se ti bude špatně běhat." Napomenu Jamie.
Já sním svoje jídlo na tři kousnutí, už mám cvik. Vydám se ven spolu se svým parťákem. Za námi ještě několik lidí co se nechtějí vzdát snídaně zůstává.
Uf. Large je ještě zalezlý ve svém doupěti, tak od něj mám aspoň na chvíli pokoj. Když jsme v bezpečí, konečně se můžu věnovat Jamie.
"Fakt se ti líbí? Je falešný, měl jsem ho kvůli... misi." Zavrčím a chci si odplivnout. Tři debilní roky a všechno pro co? Abych opakoval tohle peklo.
"Bolí to jak kam, ale to taky záleží na typu pleti." Tatérství se mi líbilo, ale já už měl předem nalinkovanou dráhu agenta. Není divu.
"Ty jsi už tu byla? Na výcviku?" Podívám se dolů na Jamie. Měli bychom o sobě něco vědět, když spolu budeme trávit těch sto dní.

Konec snídaně, co bude dál?

"Hm, aue já nechfi vytíuat tu poduahu," zahuhlám s plnou pusou a nacpu si do ní další část chleba. Tohle je vážně dobrý jídlo! I když, jak člověk nesnídá, všechno jídlo mu přijde dobrý, na druhou stranu. Kim to s přehledem zvládá jen na několik kousnutí, zatímco já se zuřivě cpu, abych stíhala. To není fér! Má větší pusu. Nakonec ale taky střím do pusy poslední sousto a spolu s Kimem vyjdeme ven. Kouknu se na ty nešťastníky, co ještě dojídají - jsou to chudáci, ale taky jsem ráda, že mezi nima nejsem já.
"Jo, je bezva," přikývnu nadšeně, když Kim znovu otevře téma tetování. "Falešný? To není ani poznat," řeknu, ale až potom mi dojde, že se to právě nejspíš poznat ani nedá. No nic. Překvapí mě, že slovo "mise" vyslovil s takovým odporem, ale radši se nebudu vyptávat. Teď ne. Je mi blbě. Vážně jsem ten chleba neměla do sebe tak rychle házet... Pak si ale vzpomenu, že teď už možná někdo vytírá podlahu, a rázem mi to přestane vadit.
"Byla," kývnu. "Jenže patnáctý den jsem musela skončit. Zlomila jsem si nohu, když jsem blbě spadla z jedný z těch pitomých falešných zdí na cvičišti," povzdechnu si, ale pak odhodlaně dodám: "Jenže teďka už to dokončím!" A myslím to smrtelně vážně! "Co jsi měl za misi, že jsi na ni potřeboval tetování?" vyhrknu dřív, než si to stačím promyslet. Ach jo. Moje pusa je vždycky rychlejší, než bych potřebovala, aby byla. Úžasný.

Des

Posadíte se s Petem, Davisem a Woodovou ke stolu a pustíte se do jídla, zatímco Large stojí u sporáku s pánvičkou a vesele si hvízdá. Možná právě proto, že vám nevěnuje pozornost a je otočený zády, máš odvahu se zeptat na to, co ti vrtá hlavou. První zavrtí hlavou Davies. "Ty vzorky jsou přísně střežené, aby je někdo poškodil nebo vyměnil je vyloučeno," odvětí ti. "A test nebyl chybný, prováděli ho s tím vzorkem několikrát. Kim dopoval, ať už úmyslně nebo ne. Mohl někde na výcviku sníst nějakou rostlinu se zakázanýma látkama nebo cokoliv, ale že měl v těle zakázané látky se nedá popřít," míní voják a tlačí do sebe cereálie. Není to žádná pohodička snídaně, i vy musíte jíst rychle. Jen Large zrovna nespěchá. "Mám žaludeční vředy, ani mě nehne se kvůli těm smradům omezovat," zavrčí instruktor, když se Woodová významně podívá na hodiny na zdi. "Děte napřed," zabručí Large a posadí se ke svým vajíčkům a slanině.

Kim, Jaime, Des

"Fajn, dost řečí!" zařve teď Woodová, která vyjde jako první ven před budovu, kde už se shromáždili účastníci kurzu. Hned za ní vyjde Davies a oba rudovlasí, Carlsson teď vevnitř buzeruje poslední dvojičku a Large je kdoví kde. "Doufám, že jste se moc nenacpali, aby vás nebolely bříška!" huláká Woodová. "Zpátky na cvičák! Fofrem! Poslední dvojice dostane třicetikilové závaží!" přidá se k hulákání i Davies. Instruktoři to dělají schválně tak, že i kdyby jeden z dvojice byl první a druhý poslední, potrestaní jako poslední budou oba dva. Vždycky rozhoduje celý pár, ne jednotlivec. Všichni okamžitě vyrazí zpátky na cvičák a Davies běží s nimi, Woodová se podívá na Des a Peta. "Chci, abyste si pro ně dneska připravili něco na noc, tak na jednu dvě v noci," nařídí vám. "A teď běžíme."

Jdeme

Než stihnu Jamie odpovědět, přiklušou instruktoři. Naštěstí.
Nechtělo by se mi hledat výmluvy. Že jdeme zpátky na cvičák je jasný, ale doufám že zase nebudu muset vést všechny.
"Dělej." Kývnu na svýho parťáka a vyběhnu po jejím boku mezi prvními. Všimnu si, že tu Large není. Možná si vyřval hlasivky. Jo, kéž by.
Hned mi to trochu zlepší náladu. Běžel bych klidně i rychleji, ale šetřím energii a čekám na Jamie.
Na cvičáku se seřadím, ruce založím za záda a v pozoru čekám, co se bude zase dít.

Znova na cvičák

Kvůli těm třem, co přijdou, mi Kim nestihne odpovědět. A zdá se, že ani nechce... Hmm. Moment - jsou tři! Je tu jen Woodová a ti dva agenti. Super! Když po nás instruktorka začne křičet, okamžitě se sama sobě vysměju za svůj výrok, že je hodná. To tak. Ale stejnak to nic nemění na tom, co mi poradil Kim. Měla bych si u jednoho z nich udělat - jak to říkal? Dobré jméno. Jo. A teď vidím, že je vlastně tak nějak úplně jedno, u koho... U pana Large asi ne a u toho blonďáka taky ne. Takže zbývají dva, protože pochybuju, že myslel ty červenovlasý. Uvidíme!
Po povelu s Kimem okamžitě vyběhnu. Běhám ráda, ale tady je toho na můj vkus až moc. Překvapivě... je tu na můj vkus všeho nepříjemného nějak moc. Snažím se svého staršího parťáka stíhat a jsem ráda, že na mě čeká. Stejně jsme mezi prvníma - takže pohoda!
Na cvičáku napodobím Kimův postoj a kouknu se na instruktory. Kde je asi Emily? napadne mě pak a chci se o ní začít ohlížet, ale nakonec to pustím z hlavy. Je dost dobrá na to, aby nezůstala v jídelně poslední. Ona i její parťák. Takže tu někde bude - a když je tady, je to v pohodě. Zatím jsem tu i já. Já a Kim - a nemáme závaží a dneska jsme ani jednou nebyli poslední! Je to prostě všechno nádhera.

Ve vězení...

Při poznámce o kukle se ještě trochu víc vyděsím. Mám ráda aspoň nějaký přehled když už nic. Při pohledu na pytel se mírně otřesu a škubnu sebou když mi ho přetahuje přes hlavu. Smrdí to tam fakt příšerně, kdo ví k čemu to slouží normálně. Když už ani nevidím, pořád se snažím uvažovat co dělat. Tyhle pouta nesundám aniž by si toho někdo nevšiml, a nic jiného dělat nemůžu. Doufám že Matt je v pořádku a že ho nevezou někam úplně jinam.

Po nekonečně dlouhé době začínáme brzdit až zastavíme. Vystoupím, a stáhnou mi ten příšerný pytel z hlavy. Konečně můžu dýchat. rozkoukám se docela rychle protože je docela tma, a uvidím i druhé auto odkud vytáhli Matta. Musím přiznat že se mi trochu uleví když ho uvidím.

Pak nás popadnou a táhnou do polorozpadlého baráku kousek dál. Je tu hrozně moc prachu, když se poprvé nadechnu tak kýchnu. Hodí nás do sklepa, a zamknou. kdoví jestli tu ještě jsou nebo odchází. Mattovi se povede rozsvítit, aspoň něco. Sleduju ho jak zkouší stěny, a taky mu pomáhám. Když je to bez úspěchu, zaměřím se na dveře. "Co zkusit dveře?" Stěny jsou pevné, jinou možnost nevidím. Rozlámat by možná šly, pokud jsou ve stejném stavu jako celý zbytek baráku. Možná bych našla nějakou pinetku nebo sponku...Začnu prohledávat kapsy. Pak jdu dveře blíž prozkoumat, a zjistit jestli se nedá něco dělat.

Ubikace

kampus organizace Seraf, Kalifornie
05:47 PST (Pacific Standard Time)

V pokoji panovalo šero i přes slunce, které již vycházelo. Žaluzie ale nepropustily jediný sluneční paprsek. Tma tak zápasila jen se světlem LCD monitoru stolního počítače a občasnou jiskrou, která tu prolétla vzduchem s proužkem kouře, který stoupl k průduchu klimatizace u stropu. Detektor kouře byl odpojený snad už celé měsíce... po několika drobných incidentech. Nevhodné zajiskření vydala tu a tam kombinace rozebrané elektroniky, mikropájky a útlých dívčích prstů.

To já se skláněla nad deskou pracovního stolu. Bylo nesmírně psychicky vyčerpávající prát se pořád dokola s těmi samými obvody kde stačila nejmenší chyba. Vypojit, vyzkoušet, změřit, vyzkoušet, naprogramovat některé jednoduché čipy a pak vše zase dát dohromady. Stůl byl plný a to všeho. Smotky drátů pod monitorem, programovací deska po levé ruce na třech knihách, jenž nebyly v elektronické formě zrovna otevřené v počítači. Právě v ní byl zapojený čip, i když jsem do klávesnice neuhodila už snad celé hodiny a v jeho programu nepřibyl ani řádek. Další zajiskření, které se zrcadlilo v tmavých sklech kulatých brýlí co jsem si z hlavy, kde sloužily jako čelenka, pravidelně stahovala do očí. Nebýt zvukové signalizace příchozího mailu, mohli by mě tu najít až při vyhlášení pátrání po mě.

Carl Douks, blah, blah, blah... Mise, ah, to bude zase nějaká drobnost. Na druhou stranu je to volňásek z míst kde musím tahat tyhle nesmyslná bagančata, kapsáče a tričko. Program Seraf možná vznikl v 90. letech, ale stejnokroje měli tak z padesátek. Ve tři hodiny u něho v kanceláři. Tikla jsem očima a pohledem k pravému dolnímu rohu obrazovky. To mám ještě... "Seinaru kuso!" Hlas jsem měla vysoký, tudíž pronikavý a takovéhle výrazy se vždy pronášejí s velkou vervou a zapálením, kvůli němuž jsem si ústa rychle zakryla dlaněmi a ohlédla se ke vchodovým dveřím. Koho bych ale v tuhle hodinu mohla probudit? Jen pro jistotu, pro tu poslední kapku naděje jsem vyskočila ze židle a bosky v teplácích a tílku doběhla k oknu, abych roztáhla žaluzie. Jedna z nevýhod toho mít okno na východní straně bylo okamžité pálení v očích. Co naplat. Jen jsem si stáhla tmavé brýle do očí. "Ale né..."

Administrativní budova

kampus organizace Seraf, Kalifornie
14:48 PST (Pacific Standard Time)

Celý den se ploužím jako mrtvola a všichni ostatní překypují energií jako by byl mezinárodní den otravování Beatriče! Jak mám udělat tohle? Jsem unavený, bolí mě nohy, ještě jedno kolečko? Ta čísla jsou moc velká, zapomněl jsem si kružítko a co je to úhloměr? Čtyři z nich jsem na hodinu zamkla v kumbálu a nechala je škrábat na dveře zatímco jsem si dala šlofíka a ostatní vzorně rýsovali a víte co? Je to jen horší! Do toho všechno mé vlastní hodiny. Vždyť z toho zešedivím! Pravá ruka trpící nyní lehkým třasem pevně svírala termohrnek ze kterého jsem usrkávala kávu, což bylo to poslední palivo držící mne na nohou a v únosné míře příčetnosti. Neměla bych ho sice příliš kombinovat s prášky od doktorky, ale to jsou jenom nafouknuté řeči. Tmavé brýle jsem měla stále stažené do očí a vlastně je celý den nesundala.

"Dobrý den, pane Douksi. Jsem Beatrice Cianciulli. Obdržela jsem Vaší zprávu, tak jsem tady." Kývnutí na židli mne naplnilo vysvobozujícím pocitem. S radostí jsem se zase unaveně posadila a upravila si brýle na nose. "Omlouvám se." Usrknutí kávy. "Ale mám zánět spojivek a z přímého světla mne pálí oči." A taky mám po probdělé noci až mrtvolné kruhy pod očima. Ještě jsem se protáhla v zádech, zápolíc s nutkáním znaveně se hrbit.

Po stručném nástinu od Doukse jsem převzala složku a začetla se, nutně si promnouc oči pod brýlemi. Kde se ty ospalky pořád braly? Little Creek, Minesota... Po zádech mi přeběhl mráz jen co jsem si spojila ten název a jeho zeměpisnou lokaci. Mladíci a drogy. Asi né každého puberťáka trápí jen auta a poluce. Proč né rovnou drogový kartel. To by bylo k cíli, ale co naše zadání. Co moje zadání? Nebýt brýlí, bylo by vidět jak se mi oči rozšířily při čtení těch řádků. A krytí! Až při tom jsem se podívala po vedle sedící Alexandře a nevěřícně si prohlédla hlavně její obličej. Vypadám snad jako omalovánky? Tak jak že jsme si podobné? Aspoň to je ona kdo dostal na krk toho Grega.

To je rodinka. Otec sedí, matka pracuje jako "recepční" s výhradně nočními směnami, starší je fotbalem a drogami posedlá hormonální pumpa a mladší je nejspíše bohémsky smýšlející inteligent a pankáčský filosof. Zabalím si sebou bagančata jen abych s nimi mohla případné existencialisty mlátit po palici. Po dočtení složky jsem se ještě vrátila k důležitým faktům v ní, než jsem ji zavřela a podívala se znovu po Alexandře.

"Ahoj, Já jsem Beatriče." Podívala jsem se přes stůl na Doukse. "Wilsonová." Detail pro úplnost. "To jméno je po svaté Beatrici Silvské, portugalské jeptišce z patnáctého století, patronce vězňů." Prostě jsem se neudržela a sáhla do kapsy pro telefon, na kterém jsem v mžiku a během dalšího vyprávění našla obrázek, jímž jsem se pochlubila. Musela jsem. "To jméno mi vybrala matka. Byla po ní sama pokřtěná." Další pohled na Doukse. Řekla jsem to s takovou samozřejmostí, že by si snad jen mohl pindat o nějakých námitkách. Ukazovákem jsem si přejela po tenkém černém obočí, rovném nosíku a úzkých rtech. "No nejsme si podobné?" Jí podobná alespoň skutečně jsem.

"Má oblíbená barva je zelená, mám ráda asijskou kuchyni a britský humor. Píšeš si to?" S neskrývaným zděšením jsem jen mohla sledovat Alexandru nepřipravenou s bločkem. "A musím brát pravidelně prášky." Dokonce jsem oranžovou průhlednou lahvičku s bílým víčkem a lékárenským popiskem vytáhla z kapsy a zachrastila pilulkami v ní. "Jinak bývám opravdu, ale opravdu nepříjemná!" Né že by můj hlas teď mohl být o cokoli protivnější. Svraštila jsem zamračeně čelo a nakrčila obočí. "Ve škole nejsem nadprůměrná. Jsem nejlepší, rozuměno?" Upravila jsem si po tom zběsilém těkání pohledem z Doukse na Alexandru brýle na nose. "A nedávám opisovat domácí úkoly!"

Den D

Kampus
6:05

Budík. Otřesný řev toho krámu mne vytrhl z mých dokonalých snů o nic nedělání. Řádně naštvaná jsem mrskla plechovým budíkem o zem a nastalo ticho. Ještě v polospánku jsem se posadila na svou postel. Spala jsem jen ve spodním prádle. Oči mně zrazují a odmítají se otevřít. Po několika vteřinách přemáhání jsem je však donutila. Pokoj jsem měla ve stavu jež by svým pořádkovým systémem nepotěšil žádnou matku. Rozházené oblečení, skvrna od čehosi na koberci, na stěně pak velký mastný flek.

,,Někdy si tu uklidim. Snad." pomyslím si a roztáhnu ruce v omamném pocitu uvolněných svalů. Moje první zmátořené kroky směřují přímo do koupelny. Ta byla na rozdíl od pokoje v perfektním stavu pořádku. Krátká sprcha studenou vodou mne nakopla a rozproudila mi krev v těle.
Jen ve spodním prádle se procházím po pokoji a hledám oděv. Musím uznat že kdyby mně tady takhle někdo viděl jak se tu promenáduji po pokoji, asi bych neměla do zbytku dne zrovna veselou náladu. Konečně jsem však našla svoje obligátní černé tričko a vojenské kalhoty. Navlékla jsem si ponožky a navrch jsem si nazula vojenské kanady vz.95. Pak jsem se znovu posadila na postel. Z mého zatuhlého myšlenkového pochodu mne vytrhl až zvuk mého laptopu.
,,Kdo mi sakra teď posílá maily?" zkřivím obličej v podivné naštvané grimase a zvednu se.
Posadím se na židli a otevřu laptop. Mail byl od Carla Doukse. Náš zadavatel pro středně otravný úkoly. pochopila jsem z toho že e máme dostavit asi ve 3 hodiny.

,,14:35. Douks." pomyslím si a podívám se na všechny své urputně cvičí svěřence.
,,Dělejte smradi! Mám na práci taky jiný věci než vás tady hlídat." pronesu a znovu kontroluji hodinky na rukou.
Po asi pěti minutách klikování je konečně utnu.
,,Dost! Máte štěstí že mám teď povinosti. Rozchod!" pronesu a na podpatku se otočím.

Douksův kancl
15:05

,,15:05.Akorát." pomyslím si, i když ví že Seraf si potrpí na dochvilnost. Já ale nikdy neuznávala autority takové jaké opravdu sou, a ani v tom nehodlám začínat. Douks sedící za stolem zrovna jedl a já se při tom opravdu nechutném pohledu posadím na židli. Mladý holky vedle si nevšímám. Začne se představovat. Vypadá to že si jí vytrpim dost potom.
Když poslouchám Doukse jak nám popisuje co se vlastně stalo, napadá mně, jestli mi chtěj udělat radost tim že mně zase pošlou na misi, nebo jestli se mně tim chtěj zbavit. Moje pověst tady není zrovna zářná a přes to že jsem se dostala tam kde jsem teď, moc lidí mně tady nemusí.
Na konci jeho proslovu otevřu složku.

Obsah spisu byl nadmíru překvapující.

,,No jo proč ne. Přece když můžou bejt děcka agenti, tak proč ne gang drogovejch dealerů co vládne střední škole. Žádnej problém." pousmála jsem se nad spisem.

,,Vypadá to zajímavě. Kluk dealer, bratr svatoušek, fotr za katrem, matka furt pracuje. Já se tam mám vetřít a pokud možno nikoho nezabít jak to mám ve zvyku."
Holka vedle pak ale začne mlít nesmysly. Když na mne pak vyrukuje s tím co děla a má ráda, jen s na ní sarkasticky usměju.

,,Nazdart šprtko. Nesnášim vlezlý haranty. Píšeš si to? Tvoje problémy sou tvoje problémy. Ne moje. Budu ráda když se mi nebudeš plíst do práce a budeš se soustředit na tu svojí? protože jinak jsem opravdu nepříjemná. A ne, nebudu se s tebou bavit o tvý první puse. Rozuměno?" odbydu jí jejím stylem narážky a pak se s pozvednutým obočím podívám na Doukse. My dva už se známe delší dobu.

,,Mám jen pár otázek. Kdy vyrážíme? A kolik zbraní si s sebou můžu vzít?" nadhodím a usměju se.

Alexandra, Beatrice

"Ale no tak, dámy," zvedne Douks ruce po Alexandřině odpovědi, aby zabránil nějaké Beatričině přehnané reakci. Zřejmě už má s pubertálními agentkami své zkušenosti. Alexandra se pak zeptá k věci a on přikývne, evidentně vděčný za to, že jste se nepopraly. "Sraz je zítra v sedm ráno v první garáži," instruuje vás. "Po celý zbytek dneška máte volno, takže se sbalte a připravte. Až budete ve skladu, nezapomeňte vybírat podle toho, že v Minnesotě je touto dobou minimálně deset stupňů pod nulou," připomene vám. Sklad je pro některé agenty nutné zlo před odjezdem na misi a netráví v něm víc jak deset minut, jiní se vyloženě vyžívají v tom sklad procházet a dotvářet si detaily ke své postavě. Ve skladu najdete všechno, co postavu vykreslí, od všech druhů oblečení všech velikostí, přes různé řetízky, náramky, až k falešným piercingům, zubům a podobně. Zbraně tam ovšem nejsou, ty jsou uskladněny ve zbrojnici. A je to taky další otázky Alexandry. "Můžeš si vzít cokoliv, co ti pro tuto misi schválí správce zbrojnice," okamžitě deleguje zodpovědnost na někoho jiného. Černým tričkům správci obvykle zbraň dají, dokonce i těm, co už mají na pažbě několik zářezů rpávě jako Alexandra, ale vždy záleží na konkrétním správci, co to bude, je jich totiž několik. Jeden by agentovi klidně nabalil bazuku, další se strachuje dát mu obyčejný revolver. "Nezapomeňte, že si můžete vzít maximálně dva kufry s oblečením. Mobil si vezměte svůj, ale jako vždy vše skryjte pod tajný kód. Všechno?"

Jaime a Kim

Doběhnete na cvičák a tam se seřadíte a postavíte do pozoru. Z instruktorů za vámi doběhne jen Davies, Woodová se s rudovlasými zdržela, Carlsson je v jídelně a Large tady také pořád není. Davies se ohlédne a taky vypadá trochu překvapeně, že ze šesti instruktorů je tady najednou na třicet frekventantů jediný. "Fajn, takže když už jste se zahřáli, můžeme konečně trochu cvičit," oznámí vám Davies, ačkoliv to s tím zahřátím vyzní vážně vtipně, když se většina děcek ještě klepe z chladné jídelny. Davies zkontroluje čas na mobilu. "Do devíti je spousta času, takže si to určitě všichni užijeme. Tak.. NA ZEM!"

Nakonec možná vytírat a dělat v jídelně těch sto kliků nebyla taková prohra, protože Davies vám dal pěkně do těla. Neřval jako Large a ani si vás tak nedobíral, ale fyzicky vás zapřáhl pořádně. Je evidentní, že je Davies voják a výcvikové zkušenosti nabral na kempech speciálních jednotek. Takže to jsou nejdříve kliky, pak přítahy, zase kliky, v bahně hromada sklapovaček a zkracovaček, shyby, kratičká pauza, dřepy, krokodýl, kliky s tlesknutím, kliky s plácnutím si s partnerem, další shyby, zkracovačky, výpady. Na toho, kdo už nemohl neřval, ale naopak ho nechal chvíli vydechnout. A pak mu naložil dvojnásobný počet.

Krátce před devátou vás Davies nechá vstát, roztřesené a zničené, nařídí vám protáhnout se a vyklusat. A pak už zpět před budovu. Rudovlasí a dva instruktoři vás zase všechny postříkají studenou vodou z hadice (Large a Carlsson chybí) a pak jdete na vyučování. Rozdělujete se po párech, tři páry tam, tři tam... Školní budova je stejně strohá jako ta ubytovací. Máte nauku o výbušninách s jedním starým vojenských pyrotechnikem. Mluví úsečně a stroze, že se všichni v chladné místnosti klepete zimou ho zajímá asi stejně jako Large.

Kim by si rád řekl, že už z výcviku všechno zná a nic ho nepřekvapí, ale přeci jen prošel jím před šesti lety a od té doby se s výbušninami nesetkal. Pamatuje si, co to je nálož a co rozbuška, stejně jako nejpoužívanější typy a v případě nouze by ji asi dokázal použít aniž by si ji nechal vybouchnout do ksichtu, ale to je tak všechno. Starý voják vám vysvětluje improvizované výbušniny, jak si vyrobit výbušninu z láhve jaru, jak zneškodnit výbušninu s časovačem a jak tu se spínačem. Výuka trvá asi tři hodiny, na konci vám zadá úkol a podá vám výbušninu s hromadou drátu a odpočítáváním nastaveným na minutu, stejně jako všem ostatním. Kdo ji nezneškodní, dá si ještě před předáním zpět instruktorům sto kliků. Po dopolední rozcvičce s Daviesem jsou další kliky jako pouštění žilou chlapovi, co skoro vykrvácel.

(Nechci být zlý, tak se rozhodnu podle kostek. Oba si hoďte šestistěnkou a podle součtu uvidím. ;) )

Výcvik
Jamie :D

Už toho začínám mít sakra dost.
Pro mě je to hodně a chudáci desetiletí... "Schválně, kolik jich to... uf .... vydrží do konce výcviku?" Zeptám se svého parťáka, abych mu trochu zlepšil náladu. "Hádám polovina."
Prohodím svůj odhad a pak už radši mlčím, aby si mně instruktor nevšiml.

Když to konečně skončí, jako první se chci vydat k centru, abych nevypadal jako právě ta troska, za kterou mně mají, ale raději čekám na Jamie.
Po tom jak jsem se zpotil je to skoro příjemné, dostat spršku hadicí a dokonce se i napiju. Je jedno co v tom plavalo, stejně se mi zdá že jinak se k tekutinám nedostanu. Teda, mimo nalokání se blátivé vody.
Výbušniny? A jéje. "Eh... Tady budeš mozek operace ty." Špitnu Jamie a vydám se na hodinu.
Snažím se poslouchat, zapamatovat si všechno a dokonce se to i daří, než se začnu klepat. Všimnu si, že ostatní třesavka chytila dávno přede mnou.
Jak jsem rád za své úžasné teplé ponožky, protože na tom nejsem tak hrozně. "Polož si ten hadřík ode mně na břicho. Fakt."
Zašeptám. Pomáhá stimulovat teplo, takže jí nebude taková zima všude.

Po třech hodinách už bych si dokonce pár těch sklapovaček dal dobrovolně. Zvlášť, když příjde čas na praktickou ukázku. Sakra... "Radši to nechám na tobě." Řeknu Jamie. Já bych to akorát zvoral. Přeci jen jsem "starší škola." Držím se jejích instrukcí a jakmile mi příjde že něco vím, rychle to zapudím. Prosím prosím ať to dáme.
Je mi trapný, že neumím zneškodnit bombu když mi je šestnáct...

Douksova kancelář

kampus organizace Seraf, Kalifornie
15:20 PST (Pacific Standard Time)

Ještě ani pořádně nedomluvila a už jsem se zhluboka nadechla abych té pozérce něco od plic odpověděla a vyjasnila pár dalších detailů mezi ní a mnou. Neměla jsem chuť zjišťovat ani jestli umí zakončit větu, když v tom Douks zvedl ruce a zarazil nás. Na truc jsem si mohla akorát odfrknout a napít se z termohrnku s kávou. Na skřípání zuby jsem neměla ani sílu, ani chuť. Proč bych se kvůli takové vůbec rozčilovala. Na to proč jsem si s vývojem rozhovoru nemusela dlouze vzpomínat.

"Ty si chceš sebou balit zbraně? Množné číslo? Víc zbraní? Protože z té střední školy uděláš nějakou zběsilou tarantinovku?" Chtě nechtě jsem si musela zaťukat na čelo, které z větší části kryla ofina. "Jestli chceš papouškovat to co řeknu, tak podívej, pečlivě poslouchej:" Vstala jsem ze židle a postavila se proti ní. "ŽÁDNÉ ZBRANĚ NA STŘEDNÍ ŠKOLE!" Co bych nevykřikla. Hlasivky jsem si celý den únavou šetřila. "Napiš si to laskavě na čelo, protože na světě není dost černý maskovačky na to aby zakryla tak dutou palici." Cítit Douksovu přítomnost, jeho pohled v zádech, bylo v ten okamžik skoro až elektrizující.

"Pardon." Otočka zpět k Douksovi a krok k jeho stolu, z něhož jsem si půjčila pero a něco do složky rychle zapsala. Vzhledem k rychlosti to nemohly být více jak dvě, tři slova. "Jsem trochu přetažená." Položila jsem pero před něho a zas pomalu ustoupila. "To bude ode mne všechno." Dalších pár kroků pozpátku vstříc dveřím z kanceláře. "Rozchod?"

Snídaně, cvičák a zbytek dne

"To že jsou přísně střežené neznamená, že s nimi nikdo nemohl manipulovat a nebo je prohodit." Poznamenám. Zamyšleně dojídám cereálie a vím, že mám pravdu. Z praxe vím, že i přísně střežených a tajných věcí se někdo šikovnej může zmocnit. A pokud má Kim nějaké nepřátele tady v kampusu, tak se dá očekávat že se najde někdo, kdo by byl schopen zmocnit se i přísně střežených věcí. Vždyť nás k tomu cvičili a já jsem toho názoru, že když se chce, všechno jde. A třeba někdo mohl náhodou poplést vzorky a napsat ke špatnému jménu Čong Unovo jméno. Ale je pravda, že ani Kim nemusel dopovat úmyslně a prostě z nevědomosti snědl něco špatného. Nebo mu někdo schválně podal něco s drogou, aby ho vyloučil z tréninku. Možností je spousta.. Asi to zatím nechám plavat a až bude čas, tak si s Kimem znovu popovídám. Detektiv Masonová v akci. Ušklíbnu se a odnesu misku do dřezu. A teď zpátky do práce. Shromáždíme se před budovou a já si prohlížím znovu všechny adepty. Doufám, že se moc nenajedli.. Jak se zdá, výhružka závažím je docela účinná a během pár minut tu zůstanu jenom já, Pete a Alice Woodová. Takže bychom měli vymyslet nějakou super akci na noc. Vlastně mě jedna taková "akce" napadne rovnou kvůli tomu, že i my jsme měli něco podobného na výcviku. "Pete, napadla mě jedna taková super hra. Co říkáš tomu, kdybychom udělali takovou noční schovávanou?" Ušklíbnu se a mezitím co běžíme na cvičák, tak mu vysvětlím svůj návrh hry.

Odpoledne už probíhá relativně normálně. Pomáhám instruktorům s čím potřebujou a dohlížím na frekventanty. Někdy během deváté se znovu vrátíme před ubikaci a na mě je, abych zase pomohla těm děckám s mytím. Tentokrát jsem hodná a vyberu si jenom pár obětí, které odevzdaně stojí a nechají na sebe stříkat ledovou vodu. Chudáčci jsou úplně odrovnaní a to jim ještě zbývá vyučování.

Cvičák, výbušniny a Kimova neschopnost!

Myslela jsem si, že když jsme byli najedení včas a venku z jídelny, byla to záchrana. To jsem ale ještě byla mladá a blbá a nevěděla jsem, jaké peklo bude následovat potom. Co bych dala za kliky! Co bych dala za vytírání podlahy! Tady se zapotíme asi tak 5000000000 krát víc!
Jenom se kouknu na Kima, když na mě promluví. Jak vůbec má tu energii mluvit? Jak vůbec má energii dělat teď něco jinýho, než je nezbytně nutný pro přežití?! Pak si ale připomenu, že mu je mnohem víc než nám. Jenom kývnu, protože na víc se nezmůžu - ale s tím jeho odhadem souhlasím. Jo, polovina. Anebo taky míň. Proč to nemůžeme zvládnout všichni? Ach jo.
Snažím se na sobě dávat co nejmíň znát vyčerpání a hlavně držet tempo s ostatními, protože jak zpomalím, už to nedoženu. Naštěstí si mě instruktor moc nevšímá, takže jsem v pohodě. Hlavně závidím Kimovi, jak to tak v pohodě zvládá.

Než cvičení skončí, třesou se mi ruce, nohy, jsem rudá jako rajče, teče ze mně pot, který v té zimě hned chladne, což není vůbec příjemné, a stěží popadám dech. Jsem ale rozhodnutá to nevzdat... Nevzdám to totiž nikdy! A nedovolím, aby mě z provozu zase vyřadilo nějaké hloupé zranění.
Vstát ze země je najednou nejnamáhavější věc na světě, ale protažení je jako vysvobození a při vyklusávání cítím, jak mě opouští slabost v končetinách a začínám se usmívat. Sice jsem pořád zničená jak nikdy, ale šťastná, že je to za náma. Aspoň pro teď.
Další stanice je učebna, do které se po boku Kima vydám. Tam je sice hnusná zima, ale aspoň nás nikdo nenutí vypustit duši, jak si tak vybavuju od minule. Opětovná studená sprcha hadicí už pro mě není takový šok jako po prvním cvičení, takže super.

Jo. Ve třídě je úplně stejná zima, jako minule. Téměř okamžitě, jak si sedneme a chvíli se nehýbáme, se začnu klepat. Zzzzzzz... Kouknu na Kima. "Mozek operace, j-jo? To si v-věříš." Při odpovědi se snažím ovládnout cvakání zuby, ale prostě to nejde. Pak mi ale můj spolutrpitel poradí, abych si dala hadřík na břicho. Nechápavě se zamračím. Na břicho? Co? Proč zrovna na břicho? Rozhodnu se nad tím nedumat, protože zatím všechno, co mi poradil, bylo pro mě dobré, takže bez keců udělám, co říká. Třesavka vážně za chvíli přechází a já se vděčně usměju. "Dík," špitnu. "Ten hadřík ti vrátím," slíbím pak. "Vypranej."

Po třech hodinách výkladu o bombách, který byl stejně nezajímavý, jak jsem si myslela, že bude, máme za úkol jednu zneškodnit. Snažila jsem se při hodině dávat pozor a pamatovat si co nejvíc, i když na tak dlouhé vyučování bez přestávek jsem absolutně nebyla zvyklá. "Podle mě je to docela lehký!" prohlásím optimisticky a dám se do toho, přesně tak, jak si myslím, že nás to učil.

Slibné začátky

Douksův kancl
15 hodin a něco

Zírala na mě jak kdyby mně chtěla oddělat. Její výraz vypadal jako kdybych jí vyvraždila rodinu. Douks se nás sice pokusil zastavit. Né že bych byla naštvaná to ne, ale baví mně když vidim jak by někdo málem vybouch vzteky.Zdá se mi jako by začínala rudnout. Vlastně celý její výstup mi kouzlí úsměv na tváři.
Když začala vznášet námitky ohledně zbraní jen sem se začala tišě hihňat. Neznám jedinej důvod proč bych jí měla poslouchat. Jen si proto nepřítomně upravuji nehty. Její výbuch mi přijde komickej. To jak se snaží bejt chytrá mně dojímá.

,,Ach ano milá Beatrice. Pokud umíš číst, ve spisu se píše DROGY. A až na tebe vyrukuje deset cápků, s kudlama a bůhví čim jenom by ubránili svoje zboží a kšefty, nechoď za mnou že potřebuješ helfnout." pronesu s falešným úsměvem na rtech.
Když konečně sklapne a začne si něco psát, znova se podívám na Doukse. Netváří se že by se mu to zrovna dvakrát zamlouvalo, ani já nemám nekonečně pevný nervy, ale to jak to bude probíhat je jenom na mně.
,,Pokud mně teď omluvíte, jdu si sbalit." postavím se, seberu spis načež se vytratím pryč.

Sklad
Bůhví kdy

Dva kufry ležící opodál jsou stále prázdné a já v dilematu stojím a vybírám co na sebe.
Celé balení mi trvá sečteno podtrženo hodinu a půl. Krom teplého oblečení na ven jsem si nabalila spíš takové které bude vzbuzovat pozornost. Velké výstřihy, extra krátké sukně, klobouky. K mému úkolu se to hodí naprosto dokonale. Krom oblečení jsem si nabrala taky pár prstenů, řetízek a taky barevné kontaktní čočky. Dílo bylo dokonáno a já jsem se svým výsledkem spokojená.

Zbrojnice

Ve zbrojnici jdu za správcem. Když jsem ho konečně našla, podám mu spis o mé nadcházející misi.
,,Ráda bych něco menšího. Boxery, nože, pistole. Jenom pro případ nutnosti." pronesu a nasadím žádoucí úsměv.

Jaime, Kim

Zatímco Kim přizná, že je levý a jde od toho, Jaime má naopak pocit, že to hravě zvládne. Přesně o tomhle typu výbušniny mluvil zhruba v polovině výuky. Bomba má časový spínač a samozřejmě chybí nálož, to ale neznamená, že její výbuch by pro vás neměl nepříjemné následky. Narozdíl od filmových časovaných bomb tady chybí ten velký číselník, na kterém se odpočítávají vteřiny, a tak se Jaime může jen domnívat, kolik jí ještě zbývá času. Zvládne to ale rychle, bleskově najde ten správný drát a bombu zneškodní po sotva dvaceti sekundách. Ostatní jsou mnohem pomalejší nebo jim bomba vybuchne, ale učitel se už rozplývá nad schopnostmi Jaime, řekne, že je nadaná studentka a vtiskne ji do dlaně malou čokoládu, protože si prý zaslouží odměnu. Nečekali byste od něj, že je to ten typ co rozdává sladké odměny.

Large rozhodl, že dnes vynecháte oběd, a proto se můžete těšit na celý zbytek dne na cvičáku. Tam z vás sedřou kůži a večer a jdete na budovu. Sestříkají vás požární hadicí, ale už to ani nevnímáte. Pak následuje večeře v podobě teplé krupicové kaše. A následně hromadné sprchování v teplé vodě. Po tom celém dni s požární hadicí a v blátě je to skoro ráj. Po osprchování a umytí uniformy ji rozvěsíte a vyleštíte si boty. Jenom ve spodním prádle a tričku na spaní pak jdete do ložnic a trápíte se s domácími úkoly. A pak jdete konečně spát. Aspoň na pár hodin...

Des

Po zbytek dne jste s Petem dostali volno, abyste mohli připravit svůj plán. Ve dvě v noci se máte dostavit zpět do výcvikového střediska, hlásit se instruktorům a jít s požární hadicí vzbudit frekventanty.

Můžete mi říkat raketová inženýrka!

Jasně... Teď tohle... dobrý... a... hotovo! Doufám. Jak jsem říkala, byla to celkem hračka. Kim sice moc nepomohl - ale hej, já to ani nepotřebovala! A navíc, jsem ráda, že mu můžu aspoň trochu oplatit to, že mi dneska už tolikrát pomohl. "Jé, děkuju mockrát!" zazářím nad čokoládou, kterou dostanu za odměnu. Hned jak je to možné, rozlomím ji, půlku strčím do kapsy a půlku podstrčím Kimovi. Parťáci.

Jak se ukázalo, čokoláda se víc než hodí, protože dneska nedostáváme oběd. Je to trošku krutý hned první den, ale co se dá dělat. Tady to není žádný ozdravný pobyt. Až do večera musíme teda cvičit. Hned na začátku tréninku si co nejvíc nenápadně strčím do pusy čokoládu, která se mi v kapse kupodivu ještě nestačila roztát. Ono zase není divu vzhledem k tomu, jaká je tu zima.
Když cvičení konečně skončíme, můžeme jít dovnitř. Jsem absolutně vyřízená, vyhladovělá, mám žízeň, bolí mě všude možně a radši si ani nepředstavuju, jaké peklo nám všem zítra způsobí namožené svaly. O to všechno víc jsem ráda za tu čokoládu, která mě a mému parťákovi pomohla cítit se aspoň o něco méně mizerně než zbytek frekventantů. Cestou dovnitř ze sebe utírám hadříkem, který je teď už celý zašpiněný, zbytky bláta, jak mě to ráno naučil Kim. Když na mě pouští u vchodu ledovou vodu, vlastně už je mi to jedno a jediné, na co jsem schopná myslet, je večeře a postel.
S plným žaludkem už je to o něco lepší a po teplé sprše mě i uniformy, kdy se konečně cítím čistě, je to ještě lepší. Ale dokážu si představit, že takováhle pohoda to každý večer fakt nebude. Chvíli přemýšlím nad tím, že bych si ostříhala vlasy, ale hned to zavrhnu. Ani náhodou! Budu je nosit svázané a ono to nějak půjde.
Ještě vyleštit boty, napsat úkoly - ne že bych na to byla schopná po celém dni nějak extra myslet, ale aspoň se snažím - a konečně, konečně spát! "Dobrou," popřeju ještě svému parťákovi a za několik vteřin už putuju do říše snů.

Zahanben Tedy překonán...

Jamie to vážně jde, což je bezva.
Já tam sedím jako vůl a je mi trapně. Já se to ale naučím. Když dostane parťačka čokoládu a kousek mi dá, zašklebím se na ni. "Díky." Řeknu upřímně. Teda, tohle se mi na prvním základním nestalo.
Tam jediná odměna bylo deset minut odpočinku.

Abscence oběda mi začíná vadit, kručí mi v břiše. Určitě ale ne tolik, jako ostatním.
Já už jsem na vynechávání oběda zvyklý, přeci jen moje "pěstounka" vařila takové blafy, že se to skoro vyplatilo. No jo, jenže ona mě nenutila běhat v blátě.
DOnutím se přestat myslet na prázdný žaludek a přemýšlím, jestli dnešní noc proběhne v klidu nebo ne.

Večer se vážně sotva vleču, ale pořád lepší než někteří desetiletí. Jednomu pomáhám, protože je úplně vyřízený. Tedy, spíš ho strkám zezadu, ale jak je známo i to pomáhá.
Čištění uniforem už nějak přejdu, stejně nás postříkaj hadicí tak co. Večeře je fajne, krásně zahřívá. Ještě sním to, co prcci nemohli. Někteří mají hold úplně scvrklý žaludek a do něj se sladké nehodí.
Úkoly mám napsané mezi prvními a dám je menším opsat. Jasně, jsem "hodný" Kim.
Heh, nevím nevím.
Jamie spí hned vedle mně. "Dobrou." Řeknu jí, ale sám ještě neusínám. Všiml jsem si, jak z jejího oblečení kape voda. Usměji se, znovu ho vyždímu a uložím pod peřinu k tomu svému.
Díky tělesnému teplu do rána uschne, už to mám ozkoušené.
Nebo z něj aspoň nebude kapat voda, i když dotýkat se úplně mokrého oblečení není zrovna příjemné.
Po pár minutách rozmýšlení se rozhlédnu po temné místnosti.
Všichni už spí. Chvíli si ještě hraju s náramkem na zápěstí a zamyšleně na něj hledím, než se sám propadnu do říše spánku.
Chyba.

Julie

"Dost pochybuju, že i kdybychom ty dveře otevřeli, nebude za nimi stát nějaká gorila se samopalem," odfrkne si, ale přeci je se vydá po dřevěných schodech nahoru. Dřevo už nevypadá v nejlepším stavu a schody několikrát zavržou. Matt se vždycky zastaví a zaposlouchá se. Jednak jestli s ním schody neprasknou, a taky jestli někdo nahoře nebude reagovat. Vydáš se za ním a zatímco Matt se sehne ke klíčové dírce, ty prozkoumáš dveře. Skutečně jsou v podobném stavu jako zbytek chaty. Nemá tady dostatečný prostor proto, abys dveře vykopla, ale myslíš, že bys je klidně vyrazila ramenem. Tvá prohlídka kapes nepřinesla nic zajímavého, jen papírový kapesník a účtenku ze supermarketu, kam jste se s Mattem zastavili cestou z mise do Kampusu.

Matt se zvedne od dívání se klíčovou dírkou a zavrtí hlavou. "Je tam pět ozbrojených chlapů," zašeptá. "Bez šance, že bychom ty dveře vyrazili a dostali se k nim než by začali střílet," zhodnotí to. "Myslím, že čekají na našeho starého známého..."

Beatrice, Alexandra

"Ano, to je vše, řekl jsem vše podstatné," odvětí Douks na otázku Beatrice. "Spis si jako vždy můžete vzít na prostudování s sebou," povolí vám standardně, ačkoliv v tomto případě tam není moc co studovat. Je to vážně tenký spis. Jak se zdá, FBI nejeví zrovna nadšení z toho, že se jí CIA vesrala do rozjetého případu, a evidentně jí bude trvat než dodá všechny spisy ze svého vyšetřování. Technická chyba, špatná komunikace, selhání jednotlivce. To už jste obě zažily, FBI dokáže zadržovat své materiály i přes intervenci ministra i několik měsíců. Takže jdete víceméně naslepo. "Pravidla samozřejmě znáte, spis kromě vás nesmí nikdo přečíst," dodá ještě Douks pro jistotu.

Alexandra pak zamíří do skladu, kde si vybere oblečení a výbavu a za hodinu a půl se sbalí. Pak zamíří do zbrojnice a rovnou ke správci. Předloží mu spis a řekne, co by chtěla. "To se divím," pousměje se chlápek, který už slyšel i jiné požadavky, rychle přelétne očima shrnutí úkolu na poslední straně spisu, a kývne. "Fajn, myslím, že cestu do sekce znáš. Vyber si co chceš a přijď si sem pro razítko," nechá správce Alexandru jít.

Budíček!!!
Jaime, Kim

Celej den už pak probíhá v klidu tedy alespoň pro mě s Petem. Celkem mě překvapilo, když všichni hned souhlasili. Neříkám že je to něco tak brutálního jako by vymyslel Large, ale na ty malý caparty to bude i tak dost. I když Kim a ta jeho parťačka.. No každopádně mě během připravování "hry" docela přejde ta lítost, kterou jsem měla na začátku. Už se docela těším. Takže jakmile mě Alice propustí, otočím se na Peta s prohnaným úsměvem na tváři. Převezmu iniciativu a chystám se rozdat úkoly. "Do večera máme dost práce. Dokázal by jsi sehnat pouta do každýho páru jedny?"
"Noo.. kolik je těch párů? Dvacet? Třicet? Nebude to sranda, ale zkusím najít co se dá."
"Super, tak já zařídím zbytek. Ve třičtvrtě na dvě tady?" Kývne a pak se rozdělíme.

Dvě hodiny ráno. Všichni sladce spinkají jako andílci a já na ně mezitím chystám něco ošklivého. Jsem zlá, zlá holka. Já bych teda nechtěla, aby mě někdo vzbudil brzo ráno potom co jsem celej den byla na pokraji svých sil. Budou mě nenávidět, nejspíš.. No co. Tenhle život není procházka růžovou zahradou. Ve třičtvrtě se sejdeme s Petem venku. "Tak co, sehnal jsi všechno?"
"Samozřejmě. Jako nebyla to žádná sranda. Musel jsem použít svůj neodolatelný šarm a všechny svoje ostatní zbraně, ale co bych pro svojí červenovlasou skoro-sestru neudělal." Na zem položí velkou tašku, uvnitř které to pěkně zachrastí.
"Vtipnej jako vždy." Protočím oči a jdeme se nahlásit do výcvikového střediska Largovi a ostatním. Jsem docela odpočatá. Hned jak jsem sehnala všechny potřebné věci, šla jsem k sobě do pokoje a dopřála si dlouhej spánek. A zrovna teď mám pocit, jako bych se nikdy nevyspala líp. Jsem úplně nabitá energií. Od hlavního instruktora dostaneme za úkol vzbudit ostatní s oblíbenejma požárníma hadicema. Ježiš co s nima pořád má? Asi nějaký komplexy nebo co.. Rozdělíme si s Petem pokoje a já vtrhnu do prvního. Rozsvítím světla a zavřu: "Budíček, smradi!" Těm nejbližším věnuju malou spršku vody. "Je čas na hru. Za pět minut dole před vchodem! Opozdilci dělají kliky!" Pak si to zamířím do dalšího pokoje.

Pořád ve sklepě...

Prohlídka dveří nepřinese nic neočekávaného, přesto jsem někde dole doufala že tu nikdo nezůstal. "Do háje..." Zamumlám si pro sebe, vrátím se zpátky dolů kde si sednu a opřu o stěnu. "Co chceš teda dělat, čekat až umřem?" Nebo nás třeba začnou někdy hledat... Ale to by byl ještě větší problém, nevím jestli není lepší se tu nechat zabít. Pomyslím si ironicky. Odjezd bez povolení v dobrém autě, bouračka, a teď ještě tohle... Zavřu oči, a čekám jestli má Matt nějaký geniální nápad. Mě už ty moje došly.
Kolik je asi hodin...?

Budíček
Desirée, Jamie

Chvíli trochu nevím co se děje, ale když mi to dojde, vystřelím z postele rovnýma nohama.
Z hrudi mi spadnou sušící se kalhoty. Ani nemám čas jako pokaždé když se vzbudím podívat se na orla tetovaného na ramenou.
Když uslyším křik z vedlejší místnosti, napřed vážně myslím že jen nějaký prcek řve "já chci domů," ale ona je to... hra. Nesnáším hry při výcviku. Je to jako "tam je medvěd vezmi mu rybu."
Skoro vždycky. Ale kdyby to bylo lehké, nebyla by to sranda. Vytáhnu Jamie z postele a podám jí její věci, které jsou sice vlhké, ale pořád mnohem sušší než věci ostatních.
Bleskově se obléknu a ještě mžourající chytím parťačku za ruku. Protáhnu se kolem rudovlasé instruktory a vystřelím ven. Jasně že Jamie není malá, ale nedokážu rozeznat jestli je tu Large.
Kdyby byl, mohl by nás zlít ještě u postele a spát pak na nacucaném kusu houby by se nelíbilo nikomu.
Venku se zastavím a protáhnu. Zakřupou mi kosti. Obrátím si triko, které jsem měl naruby a čekám na další instrunkce.
Bože, ať je to něco snadnýho... Teda, jestli to bude těžký pro mně tak co chudáci desetiletý prcci?

Julie

Matt pomalu zavrtí hlavou. "Kdyby nás chtěli zabít, už jsme mrtví," myslí si a i on sejde ze schodů dolů. "Myslím, že čekáme na Varlenka," pronese po chvilce a podívá se zpět ke dveřím. Varlenko je onen obchodník se zbraněmi, na kterého jste byli nasazeni. Je dost dobře možné, že před rychlým odchodem ze své vily prohledal kancelář svou a svých nejbližších spolupracovníků, a našel ty štěnice, co jste tam umístili. Matt uvažuje stejným směrem. "Muselo mu dojít alespoň, že pracujeme pro policajty, když už ne, že jsme vládní agenti," řekne. "Bude chtít zjistit kdo jsme a co proti němu vlastně mají," zamyslí se a začne přecházet po sklepní místnosti. "Jenom nechápu, jak zjistil, kde nás najít. Nejspíš nás nesledoval až do kampusu, ale do města určitě..."
Matt se na chvilku zastaví a podívá se na tebe. "Musíme částečně spolupracovat, ale ne tak, abychom prozradili Seraf. Pokud se naskytne sebemenší šance, buď zdrhnem, nebo se s nimi porvem. Radši chcípnu v boji než abych dostal kulku do týla poté, co úplně zmučený prozradím kampus," řekne pevně.

Co to jako...!?
Des, Čong Un (To máš za tu Jamie! :D)

Zrovna si hezky spinkám, když mě něco probudí - a koukám, že ne jenom mě. Zlomek vteřiny pátrám, co můj spánek narušilo. Světlo. A řev. Světlo a řev? To nemůže být nic dobrého. Ostatně... Tady na tom místě ani nemůžeme čekat nic dobrého. Krom té čokolády od učitele.
Mému rozespalému mozku pořád úplně nedochází, co se děje - v první chvíli uvažuju, že se na ně vykašlu a půjdu zase spát, kliky nekliky - ale Kim je rychlejší. Čapne mě za ruku a podává mi moji promočenou uniformu. Jako věděla jsem, že tady nemůžu čekat žádné pohodlí, ale tohle je fakt podraz!
Co nejrychleji, už probuzená (až moc) popadnu uniformu a se svým parťákem utíkám ven, abychom nemuseli dělat kliky. "Tohle je od nich vážně hodně hnusný!" postěžuju si mu co nejtišeji. Jestli něco nenávidím, tak je to být probuzená uprostřed noci a ještě líp, když vás někdo tahá někam do zimy a vyhrožuje vám klikováním. Fakt super život!!! Naštvaně, ale pro jistotu co nejrychleji si přetáhnu modré tričko přes to na spaní (takže budu mít mokrý i pyžamo, fakt bezva - ale aspoň to pro teď nebude tolik studit a do zítřka do večera to zas uschne) a následují i kalhoty, ponožky a boty.
Ne, musím zatnout zuby. A vydržet to. Cokoliv po nás budou chtít. Plná odhodlání kouknu na Kima a pak na červenovlasou instruktorku, která vypadá, že tuhle akci má na starosti.

Pořád ve sklepě...

Matt sejde za mnou dolů, ale narozdíl ode mě vypadá, jako by měl spoustu energie. Asi ten alkohol... Chvíli přemýšlím a Matt za chvíli řekne vlastně skoro to samé nahlas.
Musím souhlasit v tom, že nás nějak museli vyčenichat. Nevím jak, že by prostě náhoda? Ještě jsem nad tím nepřemýšlela, ale jestli nás viděli v tom baru, určitě měli dost času se nějak sehnat dohromady a zakročit.
Mírně se pousměju nad jeho 'motivující' řečí. To by bylo až moc jednoduché... Samozřejmě mě ani nenapadlo kampus prozradit, ale myslím hlavně únik nebo rvačku. V hlavě se mi rozjede menší válka.
"To je beznadějné, můžem říkat co chcem, stejně nás odprásknou."
"Díváš na to moc pesimisticky, trochu naděje."
"Přece víš že tady žádná naděje není, přiznej si to."
"Vždycky je naděje..."

Nesnáším to, a tak reaguju na Matta abych se mohla soustředit na něco jiného. "A co jim chceš říct, že jsme děti cajtů a oni nás poprosili jestli neomrknem podezřelou bandu lidí? Žádný trochu normální..." pomalu ztrácím na hlasitosti, protože mi dochází co vlastně seraf dělá. "Nikdo by přece nechtěl po nějakých dětech aby dělali takovou práci, to...Prostě se to nedělá. Navíc jsou nespolehlivé, a kdo ví kde jsme se naučili bojová umění. A řídit. A odkud vůbec máme to auto." Zmlknu a zaposlouchám se. "Zkusit to můžem, ale něco aspoň trochu důvěryhodného, jasné?" Jenže co je důvěryhodné, zvlášť v takové situaci...

Douksova kancelář

kampus organizace Seraf, Kalifornie
15:37 PST (Pacific Standard Time)

Neubránila jsem se jednomu ze svých nejďábelštějších šklebů při všem tom jejím poučování. Koutky tenkých rtů zajely jako břitvy do tváří na nichž se vytvarovaly drobné ďolíčky. Odhalila jsem tak dvě řady zářivých perleťových zoubků a nebýt kulatých slunečních brýlích, patrně by to bylo roztomilé. Složku, kterou jsem takhle zvedla, ale provázel stín gilotiny a já s chutí poklepala ukazováčkem na složku. "Vlastně se tady, Sašo, píše o infiltraci." Tu zkomoleniny tak dlouhého jména jsem vyslovila s chutí prásknutí biče. "Nic o kradení drog pár bouchačům za zběsilé přestřelky, to je až tady, mezi řádky, podtržené pod heslem: Selhání mise."

Ode dveří jsem udělala krok stranou, nechaje tu meluzínu prohnat se kolem a ven z kanceláře. Pak ještě jeden útrpný pohled na Doukse, který jsem doufala, že si s ním vyměním v zájemné empatii, než jsem ho povědomě šoupla přes palubu hned za tou megerou. "Ona je Vaše starost, veliteli." Pak už jsem si jen v letmém zasalutování ťukla nataženým prostředníčkem a ukazovákem o čelo pod ofinou, otočila se na patě a dopřála Douksovi soukromí k tomu docpat se laskonkami.

Ubikace

kampus organizace Seraf, Kalifornie
15:58 PST (Pacific Standard Time)

I přes veškerou únavu mi to zpět na pokoj netrvalo dlouho. Vtrhla jsem dovnitř, zabouchla za sebou, zamkla dveře, zatáhla okenice, shodila batoh do židle u stolu s počítačem a složkou nejprve smetla elektroniku a mikropájku stranou, než jsem s ní práskla na stůl a v rychlosti zapnula počitač. Zabralo to jen okamžik, než se obrazovka rozsvítila a uprostřed šedého pole byly dva oddělené řádky k vyplnění. Kromě toho se ale na vršku monitoru rozsvítila titěrná diodka zapnuté webkamery. "Uh..." Neochotně jsem si tedy stáhla brýle a položila je do chaosu na desce. Natáhla se krk, zamrkala, promnula si oči a utřela si ospalky, než jsem se podívala zblízka do webkamery.

Rozespalé naskenované oko jsem si hned s bolestným syknutím zakryla levou rukou a na celou práci na počítači mi zbyla jen pravačka. Po skenu jsem se aspoň nemusela zdržovat se zadáváním hesla. Otevřel se nejen operační systém, ale i složky skryté jeho běžnému adminskému účtu. Pečlivě uspořádané, katalogizované pod čísly a pramálo říkajícími tagy a zkratkami. Zadat další záznam nebyl problém. Vzala jsem složku, vše vyjímečně na lajdáka oskenovala a uložila. Přepíšu to později. Už tak jsem doslova pošilhávala po posteli a jen co jsem práci dokončila, počítač jsem vypnula, nařídila bolestně krátký budíček a práskla sebou do peřin.

Budík se rozezněl už po dvou hodinách, z čeho by, ruku na srdce, bylo po probdělé noci do breku i tvrdším náturám. "Já už chci transport, do letadla! Líp se vyspím i vedle řvoucího haranta, než s režimem kampusu." Nutně jsem si vzpomněla na Alexandru. Ta cesta mě skutečně čeká. Je pozdě to zaklepat na dřevo? "Né, né, né, to není pravda, to se mi jen zdá!" Hlasitě jsem zaúpěla a včas ten výkřik skryla do dlaní v nichž jsem skryla obličej.

Zásobovací úsek

kampus organizace Seraf, Kalifornie
18:24 PST (Central Pacific Time)

Nebyla jsem tak líná a předem tam zavolala. Představa, že mi nějaká mrzutá šatnářka zabouchne a zamkne vchod před očima před nasazením na misi v utajení byla příliš tragikomická, než abych k tomu nechala dojít. Byla jsem slušná, taktní a hezky poprosila. Může se vztekat jak chce. Svou velikost znám moc dobře. Je svátek vybírat si tady oblečení, které mělo na dlouhou dobu nahradit bagančata, kapsáče a vytahaná trička. Kufry se rychle plnily. Sukně? Přes kolena. Plavky? Jednodílné. Halenky? Ke krku! Roláky, košile, šály, ponožky a podkolenky. Přiznávám, u těch jsem strávila zasněnou chvíli. Tyhle fialovo-zelené se širokými pruhy bohužel během akce přijdou k úhoně a už se sem nevrátí. Pro úplnost jsem si vzala i brýle na čtení s černými obroučky. Ach ty nákupy. Skoro bych se zapomněla a tak jsem černou kombinézu a chrániče vybrala už jen podle oka bez vyzkoušení, zazipovala kufry a označila štítkem, ponechajíc je ve skřínce na zítra. Dva kufry jsou to poslední o co se toužím v pokoji na zemi přizabít.

Do zbrojnice jsem už opravdu letěla připravená smést z cesty kteréhokoli nešiku, co mi zkříží cestu, neboť jsem musela už nyní určitě udělat smutné oči na zbrojmistra, aby mi nějaké to vybavení povolil a vyskladnil. "Potřebujusledovacízařízenínamisivutajenípodvelícím Douksem!" Až před posledním slovem jsem se nadechla, abych ho vyslovila pomaleji a srozumitelně. "Prosím?"

Ďábelská hra
Čong Un, Jamie

Líbí se mi ty překvapené a promočené tváře děcek, které se sotva probudili. Okem zahlédnu Kima A tu jeho parťačku, jak vybíhají ven. On samozřejmě chápe jaký to je, nejspíš i něco takového čekal a tenhle výcvik pro něj bude jenom zbytečností. No ale tak.. I kdyby byl nevinnej, tak mu neuškodí udělat to ještě jednou. Celá budící akce trvá sotva pár minut. Jak řekl Large, tahle hra jde na moje triko. Fajn, uvidíme jak si s tím poradí. Položím hadici a prohlédnu všechny pokoje, jestli tam nikdo nezbyl. Každej byl asi moc vyděšenej než aby se odvážil přijít pozdě. Podívám se na Peta a ušklíbnu se.
"Takže jdeme na to?"
"Já jsem připravenej jako vždy."
"O tom nepochybuju, ale aby byli připravený i ty děcka.. Kdyby ne, tak je trošku ztrestáme."

Předstoupím před všechny frekventanty a škodolibě se usměju. Vůbec nejsem nervózní, že mám mluvit před tolika lidmi. Vlastně mám takovej zvláštní pocit moci. Už asi chápu, proč se Large chová jako naprostej sadista. I když já taková být nehodlám. Odkašlám si a promluvím nahlas. "Tak fajn děcka.. Jsou dvě hodiny ráno a to je ten nejlepší čas zahrát si takovou hru. Nemáte chuť si po dnešním dni trochu zablbnout?" Přejedu pohledem všechny a zastavím se na Kimovi a jeho parťačce. "Možná se vám zdá ten výcvik trochu tvrdý, ale věřte mi že vždycky když jsem byla na nějaký misi, byla jsem vděčná za každou minutu strávenou v bahně a budete jednou i vy. Jenom to musíte přežít a v přežití vám vždycky pomůže váš parťák. Musíte být sehraní, věřit si a pomáhat si. A v tom vás dnešní moc otestuje. Pete, můžeš je zacvaknout?" Pete přikývne a každou dvojici k sobě přicvakne poutama. Pravou ruku jednoho k levé ruce druhého. "Musíte spolupracovat. Pete vás poutama přicvakne k druhému. Úkolem bude se schovat a zamaskovat na cvičáku." není tam moc míst, kde se dá dobře schovat. Minimálně ne pro tolik párů. "Instruktoři a my budeme chodit s paintballkou a baterkama. Pár, který objevíme, nejenže schytá ránu ale bude dřepovat do konce hry, která končí nalezením posledního páru. Je to taková netradiční schovávaná. Děti jí přece mají rádi, ne?" Usměju se a podívám se na hodinky. "Na schování máte 10 minut odteď. Běžte!" Podívám se na Large, jestli s tím souhlasí.

Hra
Desirée, Jamie

Jakmile uvidím pouta, usadí se ve mně nepokoj.
Když je nám vysvětleno, o co ve skutečnosti půjde, usměji se. Mám celkem výhodu, to je dobře.
Za prvé už jsem tu byl, za druhé mám bezva parťáka... Sakra, tohle bych si neměl myslet. Zavrtím hlavou a donutím se tu myšlenku zahnat.
"Tak jo. Vykročíme pravou, drž se u mně. Nějaký nápad kam se schovat?" Šeptnu Jamie, mezitím co se pomalu rozbíhám.
Je blbý, že se musím přizpůsobit menšímu kroku, ale nějak to půjde. Vidím, že většina prcků se logicky uchyluje k blátu, aby se do něj skryli.
Bude jich tam moc, budou se snadno hledat a navíc budou zašpinění. Chce to jiný plán. Deset minut... deset minut. Co zkusit popelnice?
Ještě nebudou naplněné, mohlo by to vyjít. Ještě zevnitř zapáčit zámek, aby nás nikdo nemohl objevit a trefit nás...

Julie

"V horší šlamastyce jsem ještě nebyl," přizná Matt se zamračením. "Jako samozřejmě už mě zajali, ale nikdy nevěděli, že jsem tajný agent, a Seraf aspoň zhruba věděl, kde jsem," řekne a pak zavrtí hlavou. "To ne.. Já bych jim řekl pravdu. Nebo skoro pravdu. Řekneme, že jsme vycvičení tajní agenti. Ale nezmíníme název Seraf, nikoho ze skutečných velitelů, ani kde organizace sídlí. Kdyžtak řekneme, že v DC," navrhne ti.
"Tím bychom to všechno vysvětlili. Tihle to těžko dají do novin a pokud to přežijeme a je chytnou, postarají se, aby nepromluvili," myslí si Matt. Pak se ušklíbne. "Znáš CIA." Naznačí rukou nabití zbraně a střelu do zátylku.

Hra

Koukám střídavě na Kima a do blba, zatímco se nám vysvětluje, co bude. Ani omylem mě nenavzteká ten její vtípek o zablbnutí, na to jsem moc ospalá a chci si jít zase lehnout. Jestli vůbec bude čas jít si lehnout! Tahle myšlenka mě trochu vyděsí, ale radši ji pustím zase hodně rychle z hlavy.
S tichým utrpením se nechám přicvaknout k parťákovi a vím, že za chvíli začnu být kvůli vší té zimě, tmě, bolvému tělu ze včerejšího cvičení, nedostatku spánku a navíc představě dřepování protivná. Znovu si připomenu, že to musím vydržet. Přikývnu, když Kim řekne, že vykročíme pravou - a taky to tak udělám. Vstát pravou nohou z postele. Tak se to přece říká, ne? Pravá noha je šťastná, takže to by mohlo fungovat! Až na to, že nevstáváme z postele. Nevadí. "Ne," zakňourám, když se zeptá na nápad, kam se schovat. Vážně, v tomhle stavu nejsem schopná přemýšlet ani omylem.
Snažím se dělat velké kroky, držet tempo s Kimem, nepřekážet - a doufat, že on narozdíl ode mě ví, kam se schováme.

Beatrice

Správci zbrojnice malou chvíli trvá, než dešifruje tvou větu, a potom přikývne a otočí se k monitoru na svém stole. Rychle něco naťuká na klávesnici a otevře si Douksova povolení. Ty a Alexandra máte v systému jasně zaznačené, že máte dostat vybavení na misi, je tam i napsáno, jaké se zhruba očekává. Správce kývne. "Mám tady pro tebe minikamery, gps vysílače i drobné štěnice," řekne a mávne na tebe. "Pojď za mnou," pronese a vydá se dozadu do skladu. Tady najde příslušné oddělení a vybaví tě moderními technickými vychytávkami. Na druhé straně není to mise s nejvyšší prioritou, takže dobře vidíš, že některá ty nejvíce supermoderní udělátka zůstala ležet na poličce. "Nějaké zbraně chceš?" zajímá se pak zbrojmistr, když ti všechno předá a udělá o tom záznam. "Revolver, nůž..," navrhne a předá ti protokol k podpisu. Pokud si nevezmeš žádnou zbraň, tak je to vše.

Zbrojnice

kampus organizace Seraf, Kalifornie
19:18 PST (Pacific Standard Time)

Zhluboka jsem oddechovala, alespoň nosem, když už se na mne zbrojmistr díval tak zaraženě a snažil se rozluštit mou první větu po vpadnutí dovnitř. Dle klepotu klávesnice a jeho pohledu v obrazovce monitoru se mu to povedlo, stejně jako mě neztrapnit se nějakým těžkým astmatickým chrchláním po prohnání se chodbami. Na jeho slova jsem přes význam toho citoslovce vyslovila dost klidně to radostné: "Hurá", zato jsem se ale aspoň stále mile usmívala. S tím úsměvem jsem ho ochotně následovala dozadu. Mohli by tomu stejně tak dobře jako zbrojnice říkat cukrárna.

Pohledem jsem jezdila po sekcích vysokých regálů skladiště a nejednou si musela stoupnout na špičky, poskočit, abych si aspoň prohlédla ty zajímavější a podstatně více smrtící kousky, které tu měly bohužel dále chytat prach. "Kamery, gps vysílače i štěnice jsou príma, ale budeme mít na místě sledovací dodávku? Nebo přímo v domě? Já že to si teď v baťůžku asi neodnesu." Útlým prstíkem jsem přejela po jednom z regálů, ale ničeho zakázaného se zaručeně nedotkla. "A bude v domě vybavená garáž? Nářadí a tak." Koulela jsem na instruktora ta velká dětská medově zbarvená očka. "Ah, zbraně?" Zvedla jsem před oči svou ručku a útlé zápěstí a při představě revolveru v něm mě zamrazilo. "Já bych raději něco, co mi nezlomí ruku. Co takhle pistole? S tlumičem, samozřejmě. Glock? Malý, lehoučký a spolehliví." Pomalu jsem prošla kolem regálu a stoupla si před zbrojmistra. "Pak nějaký vystřelovací nůž a nakonec..." Spiklenecky jsem ztišila hlas a udělala krůček k němu. ...znáte PP-90? Je ruská, ale moc dobře se schovává. Úplně malá roztomilá záležitost co bych mohla nosit v obalu na, já nevím co, zobcovou flétnu? Měla bych jí jen doma, pro všechny případy."

"Hra..."

"Ok."
Povzdechnu si. Takže je to na mně. Rozhlédnu se po cvičáku, kam se blížíme. Většina lidí se zavrtává do bahna jako červi. A já nehodlám udělat něco podobného.
To je k nevíře kolik je tu bahna i přes to such.. Momentíček! V hlavě se mi zrodí ďábelský plán. "Pojď." Zahnu prudce doleva, přímo do houští které se tu hojně pne díky nedalekému zavlažování. Vidím, že na kraji se krčí několik prcků.
Moc snadný cíl.
Začnu se houštinou prohrabávat taky. S rukou spoutanou s druhým to jde vážně těžko, ale jde to.
Jedna větev mě škrábne do předloktí, ale nedbám toho.
Po chvíli jsme se dostali až k určenému místu. Tu budku jsme našli při minulém výcviku s Victorem, když se konala podobná hra.
Kdysi se tu uskladňovali kýble a hadice, když se ještě musel cvičák zalévat. Dveře jsou pěkně zrezivělé, naštěstí zámek taky.
Stačilo za něj zatáhnout a sám odpadl. Vsoukal jsem se dovnitř a zavřel za námi mírně vrzající dvířka.
"Tady by nás nikdo neměl překvapit, je to tu moc hluboko v houští na to, aby se sem chtělo instruktorům hrabat. Klidně si zdřímni, beru si hlídku."
Mrknu na Jamie což asi ve tmě nevidí.

a pořád ve sklepě

Na jeho povídání jenom souhlasně zabručím. Jako by já ne... Pak ale poslouchám dál jeho nápad. Vlastně měl i horší. "Dobře," ztlumím ještě trochu hlas jako to dělám vždy když se domlouvá něco vážného. "a co si vymyslet aspoň nějaká jména? Pro jistotu? Co já vím, třeba nějakého vedoucí oddělení nebo tak něco, hlavního bose třeba ani neznáme" Navrhnu, a taky trochu myslím nahlas. Jaká je asi šance to přežít? "Místo by možná chtělo aspoň trochu přibližně, anebo...radši vůbec, kdyžtak řeknem že to má několik poboček a každý jsme odjinud, kdyby nás donutili říct město." Mluvím rychlej a rychlej, a zároveň už jsem trochu víc nervózní. Už moc dlouho se nic neděje, a to mě vytáčí. "Co ještě..."Podívám se na Matta jestli ho ještě něco nenapadne.

Des

Trochu tě překvapí, že se téhle malé noční hry neúčastní Large, ale asi mu to přijde jako moc malé týraní a on se radši pořádně vyspí na zítřek. Jinak tady jsou ale všichni instruktoři, připravení s paintballovými zbraněmi, až uběhne desetiminutový limit. Zatím rozebírají poslední zápas Steelers s Dolphins, na který měl Carlsson vsazené. Steelers prohráli o dva touchdowny a blonďatý instruktor vypadá dost navztekaně, rozhodně to frekventantům nezávidíš. Zvlášť když tohle nejsou obyčejné paintballky, jaké používají děti na školních akcích, ale rány těmito kuličkami skutečně zabolí. Třicet frekventantů, to dělá patnáct párů, které se různě rozeběhly po zabláceném cvičáku. Někdy za pár minut by se navíc mělo spustit Largeovo vychvalované automatické zavlažování, což účastníky kurzu asi moc nenadchne. Ale nijak to nenadchne ani tebe, než se vrátíš na hlavní budovu budeš taky úplně špinavá a mokrá, za tebe to sice vyřeší pračka, ale jestli správce budovy uvidí ty šlápoty na chodbě, tak se zcvokne.
"Dvě minuty," zazubí se na tebe Pete, prohrábne si rudé vlasy a nasadí čelovku. Pak ještě jednou zkontroluje munici a spokojeně pokýve hlavou. Davies si s tichým hvízdáním připevní baterku na zbraň. "Minuta," doplní Woodová, když pohlédne na hodinky s osvíceným displejem. "Jdeme," zazubí se Carlsson asi dvacet sekund před vypršením limitu a natěšeně vyrazí na cvičák. Nikdo se ho nepokusí zastavit, Davies s Woodovou vyrazí za ním. Zavlažovací systém se spustí.

Julie

"Fajn, tak naše spojka se bude jmenovat John Smith. To je přesně falešné jméno ve stylu CIA, ani se to nesnaží zakrýt," kývne Matt souhlasně na tvůj návrh. "Fajn, hlavního bosse znát nebudeme. Ústředí můžeme mít třeba v DC, to by nám mohli věřit, je tam plno agentur a úřadů. Navíc je to na opačné straně Států, těžko nás tam ještě dneska přitáhnou a řeknou, ať jim ukážeme centrálu. A navíc je tam dost policajtů, někdo by ty jeho gorily případně mohl poznat," plánuje Matt bleskově. "Pamatuj si, nedávej zbytečně moc detailů, ale ani málo. Dívej se tazateli do očí, neuhýbej pohledem, neošívej se," začne tě Matt instinktivně poučovat o zásadách lhaní, které máš ale v malíku stejně jako on. Každý agent na misi vlastně nedělá nic jiného, než že lže. "A kdyby se ptali, co jsme dělali v kalifornii, když základna je v DC, tak..."
Tuto myšlenku ovšem už Matt nedořekne. V tu chvíli se otevřou dveře a na schodech stojí jedna z goril se samopaly. "Pojďte nahoru, no tak, rychle! Nechtějte, abych pro vás došel!" zavrčí gorila. "To bys mohl zkusit," zamumlá Matt tiše a jako první se vydá ke schodům.

V úkrytu

Pravá, levá, pravá, levá, pravá...
Říká se, že ženy se umí soustředit na víc věcí najednou, ale mě to teď rozhodně nepřipadá. Celé moje soustředění připadá na to, abych udržela krok s Kimem, který, i když se mi snaží přizpůsobit, má pořád delší kroky, než jaké jsem zvyklá dělat já. No, nejspíš jsem teda chlap.
Když se Kim rozhodne nejspíš pro to, abychom se schovali uprostřed kdovíjakého houští, celkem nic nenamítám. Začnu spolupracovat, přičemž spoutanou rukou se snažím Kimovi moc nevadit. V té tmě nejsem nejšikovnější, takže než skončíme, na ruce mám pár menších škrábanců. Začnou pálit a když se to přičte ke všemu nepohodlí, je to vcelku nepříjemné, ale není to nic, co by se nedalo vydržet.
"Týjo," vydechnu, když zjistím, kam mě můj parťák celou dobu vedl a rozpoznám obrysy nějakého přístřešku. Hej, to je normální CHATA! ...No, do chaty to má sice daleko, ale jsem celá pryč z toho, že Kim našel něco takového. Bylas tu celých patnáct dní, připomenu si a zmocní se mě provinilost, a neznáš skoro žádné fígly jako Kim. S náladou naráz zlepšenou o tisíc stupňů pozoruju, jak otvírá dvířka.
"Ne, dík," odmítnu jeho nabídku, když jsme vevnitř, a připadám si hrozně dospěle, když dodám: "Klidně si zdřímni ty a já si vezmu hlídku, abych taky k něčemu byla," zašeptám, ale hned potom vyhrknu: "Jak jsi o tomhle věděl? Je to super!"

Úkryt
Jamie

Ušklíbnu se.
"Hrdinko." Zamulám a začnu si do země rýt obrazec volnou rukou, na které dost zdárně rostou nehty. Jak budou asi vypadat za sto dní?
"Našli jsme to tu... při prvním výcviku." Zatnu pěst která je v želízkách. Nikdy se nesmířím, že mně poslali do tohohle pekla podruhé. Navíc neoprávněně. Chce se mi vraždit. Navíc když jsem byl tak blízko... Tak strašně blízko!
"Při jedné podobné hře. Kdysi se musel cvičák zavlažovat ručně. Sem se dávali hadice a tak."
Pokrčím rameny a nepřestávám si čmárat. Tohle mi de. Náčrty. Bavilo mně to, dokonce i při poloviční tmě, kdy skoro nevím co kreslím.
"Je to tu fajn. Nikomu se nebude chtít hrabat v trnitým houští." Zašeptám a promnu si poškrábanou ruku.
"Ale být poškrábanej je furt lepší než se nechat postřílet... Navíc se bude za chvíli zavlažovat cvičák, tak to ty děcka asi zaplaví..."
Teda, pokud se moc nezměnilo od dob, kdy jsem tu byl. Poprvé. Agrrr...

Pozorně Matta poslouchám a přikyvuju. Tohle si musím pamatovat. Pak začne jmenovat jak lhát, na to jen netrpělivě kývnu protože to všechno dobře znám. Další větu nestihl dokončit, protože už si pro nás přišli. Pořádně znervózním, ale snažím se uchovat si kamennou tvář. "Myslím že by to klidně zkusil." Šeptnu ještě Mattovi a vydám se hned za ním. Cítím srdce někde v krku a rozbolelo mě břicho. Snad to nebude moc bolet...

10 minut je pryč.. jde se hrát

Líbilo se mi jak se na tvářích frekventantů vystřídali snad všechny emoce. Od nenávisti přes sebelítost až po bezradnost. Oh ano, asi se začnu soustředit na tréninky těch malejch smradů. Myslím že to bude ještě velká zábava. S úsměvem sleduju jak se mladý rozcházej a tak všem rozdám 'paintballky', což je zase naše vybaveníčko pro dnešní hru. "Každej si vezme jeden sektor kterej vyčistí. Já si beru severozápadní stranu." Kouknu na hodinky a hlídám deset minut. Ta jejich diskuze mě nijak moc nebere. Baseball nebo o čem se to baví mě nikdy nezajímal.. radši jsem si ho zahrála než se zajímala o jiný vzdálený týmy, kterejm by bylo moje fandění a sázení úplně ukradený. Spíš mě teď zajímá kam se frekventanti poschovávají. Large upozorňoval a ohromně se bavil myšlenkou, že je na cvičišti nový zavlažovací systém. To znamená víc vody, bláta a špíny i pro nás instruktory. Taky to nemáme lehký. Je docela zábavný sledovat jak i staří instruktoři mění téma a soustředí se na následující hru jako malý děti. A já se taky těším. Ne snad kvůli trápení těch chudáčků, ale konečně bude nějaká akce. Už by to chtělo další misi. Ušklíbnu se jak Carlsson vyrazí dřív, ale nemám mu to za zlý a rozběhnu se za ním. Na cvičáku zpomalím a začnu opatrně našlapovat jako bych opravdu byla na nepřátelskym území a tohle nebylo jenom pitomý cvičení. Uslyším první výstřely a první výkřiky bolesti. Nevím kdo to byl, ale já se soustředím na svůj úsek cvičáku, který mám prohledat. Vzpomenu si na Jaime a Čong Una, kterej určitě bude znát nějakej super úkryt a chci to být já, kdo je oba dva najde..

Kdesi

Když vyjdete po schodech nahoru, ocitnete se opět ve zchátralém obývacím pokoji, kde je momentálně sedm mužů se samopaly včetně toho, který vás teď vytáhl nahoru. A krom nich je tady také Varlenko, kupec, kterému jste přišli na kobylku a policie to posrala. Má na sobě dlouhý černý kabát a pod ním černý oblek, jako jste zvyklý. Trochu ti připomíná Bruce Willise, je holohlavý a má podobné rysy obličeje, orlí nos. "Zdravím, děti, jsem rád, že se zase shledáváme," usměje se Varlenko nepříjemně a promluví anglicky s mírným ruským přízvukem, kterého se i přes dlouhý pobyt ve Státech ještě úplně nezbavil. "Posaďte se u nás," ukáže vám na dvě židle, které jsou pro vás připraveny. Je jasné, že vás hodlají spoutat a mučit, aby získali odpovědi.

A pak okny cosi proletí. Ozve se výbuch a oslepí vás jasný záblesk. "Kurva!" "Doprdele!" A další bohulibé výrazy padají kolem vás z úst Varlenkových bodyguardů. Pak se ozve několikeré zasyčení a Matt tě popadne a strhne k zemi. "Slzný plyn," zakucká se a přetáhne si tričko přes hlavu, stejně jako ty. Pak se ozve další výbuch a rozletí se dveře. "Lehněte si na zem! Na zem! Chci vidět ruce! Odhoďte zbraně!" zazní výkřiky a pak i několik výstřelů. "Modrý tým, máme Varlenka a pět jeho bodyguardů," zahlásí mužský hlas a pak tě ruce v rukavicích obrátí na záda. "Děti jsou v pořádku," oznámí hlas, ačkoliv máš chuť jim odporovat. Ty i Matt se dusíte. Muži vás zvednou do náručí a vynesou vás ven z chatrče, teprve teď se můžeš trochu rozkoukat. Muži mají na sobě bojové uniformy armády Spojených států a insignie Delta Force, elity elit. Jediná vojenská jednotka, která ví o Serafu. Matt začne něco řešit s důstojníkem a k tobě se skloní mladý voják s červeným křížem na levém rameni. "Ahoj, já jsem James, jsem doktor," představí se ti. "Jak se cítíš?"

Nahoře je o něco víc světla. Stojí tam šest dalších chlapů se zbraněma, a samotný Varlenko ve svém typickém oblečení a s nepříjemným úsměvem. Odpověděla bych něco hnusného, ale nešlo to. Jakmile ukázal na židle, srdce se mi sevřelo ještě víc. To přece nemůžou! Fajn, můžou, udělej s tím něco! Myšlenky se rozprchávají všemi směry a já nemůžu myslet. I kdyby, i téhle kaše se jen tak nedostaneme. Pravděpodobně nás tu pak odstřelí.

Najednou dovnitř ale něco vletí. Všichni začnou křičet a než stihnu zareagovat co ta věc vůbec je, Matt mě strhne a na zem a situaci mi objasní výkřikem přímo do ucha. Honem o napodobím s tričkem a snažím se odvalit co nejdál, pokud možno ke dveřím. Ty se ale hned rozrazí, a dovnitř vletí nějak chlápek. Hned za ním další ale ty už díky slzáku moc nevidím. Pevně stisknu víčka k sobě a ani neprotestuju když mě někdo vezme a vynese ven. Utřu si oči do trička a pomalu se rozkoukávám. Poznám jejich uniformy a trochu bojácně se rozhlédnu kde je Matt. Ten se baví s nějakým vojákem. Chci za ním jít, ale i ke mně někdo přijde. Představí se a řekne že je doktor. Jak mi je? To je dobrá otázka. Asi bych byla naštvaná jak se může tak ptát ale vlastně jsem ještě vyklepaná a ráda že jsme venku. Zakašlu abych mohla mluvit. "Ehm...no..asi dobře, ještě mě nezabili." Řeknu trochu ironickým tónem ale jeho celkový dojem kazí ještě rozklepaný hlas. Znovu si odkašlu. Tohle mi nebude věřit ani kdybych se postavila na hlavu. Tělem mi projede obrovská vlna úlevy a i když stojím před doktorem a měla bych vypadat silně, sednu si na zem.

Kim, Jaime, Juno

Nakonec vám váš přístřešek zajistí ochranu skoro dokonalou. Ke konci vás Des najde a zastřelí, ale dřepování si užijete mnohem méně, než ostatní frekventanti. Juno se svým partnerem to také schytal až na konci. Poté si můžete jít konečně zase na chvíli lehnout, ačkoliv probuzení je mnohem blíž, než by vám bylo milé. Ráno do ložnic nakluše Large se svou oblíbenou požární hadicí a opět všechny sestříká ledovou vodou. Junovým partnerem pro výcvik je desetiletý hubený klučina s hnědou čupřinou jménem Carl. Nijak zvlášť nevyniká v bojovém umění a pro svou chatrnější tělesnou stavbu se na něj instruktoři samozřejmě zaměřili. V Kampusu je teprve několik měsíců, ale už projevuje svou inteligenci a bystrost, rozumí několika jazykům, rychle se učí, skvěle mu jde matematika a fyzika. Ale kondici nemá nic moc, spíš teda nic, než moc, u kliků je rád, že jich udělá aspoň několik, a o shybech raději ani nemluvit. Po nocích brečí a chce to vzdát a Juno ho musí neustále podporovat, protože ať už je Carl jakýkoliv, odchodem partnera se velice snižují šance na úspěšné splněné kurzu i tomu druhému.


Téměř zázrakem se Junovi podaří dotlačit Carla až k osmačtyřicátému dni. Hubený klučík už se začíná zocelovat, je mnohem rychlejší a silnější než na začátku kurzu, už neremcá a jen tiše snáší příkoří ze strany instruktorů. Ti si začínají vybírat jiné cíle. Na konci druhého týdne váš výcvik navíc opustí Davies, který má povinnosti v armádě, a včera odešla i rudovlasá instruktorka, kterou narychlo vypravili na misi. Zůstane tak na vás jen trojice dospělých instruktorů a kluk s červenými vlasy.

Výcvik není žádný med, ale dá se říct, že jste si zvykli. Většinu času trávíte v tichosti, nikdo neplýtvá zbytky energie, které mu zbyly, na bezduché tlachání. Když už musíte mluvit, omezujete se jen na strohé pokyny či alespoň základní přání dobrých ran a nocí. Ty ale většinou tak dobré nejsou, protože Large evidentně trpí nespavostí. Mnohokrát ho zaslechnete, jak si stěžuje na úpornou bolest zad, a když nemůže spát on, nemůžete samozřejmě ani vy. Nočních cvičení už bylo tolik, že je ani nepočítáte, výsledkem jsou vaše ještě bolavější těla, ještě méně spánku a ještě promočenější oblečení. Jediné, co stojí při vás, je snad jen teplé kalifornské počasí, které vás vždy aspoň trochu prohřeje, když vylezete ze studených boud, které instruktoři nazývají ložnicemi.

Jinak je to ale pořád to samé. Posilování, běhání se závažím, zdolávání překážkových drah, boj, škola, úkoly, běhání... První dva týdny, co tady byl Davies, jste se učili taktiky speciálních jednotek, jak zneškodňovat teroristy v budovách a podobně. Jakmile odjel, převzal jeho předmět maniak Carlsson, a hodiny se víceméně změnily na hry typu zastřel kolik můžeš. Dostat paintballovou barvu z oblečení je ještě horší, než z něj dostat bahno, jak jste se mnohokrát přesvědčili.


Den 48.

Ráno začalo jinak, než všechny ostatní. Všichni už byli nachystaní na ledovou sprchu, ale nestalo se tak. Na příchod instruktorů už čekalo jen čtyřiadvacet dětí, šest výcvik vzdalo. Vy tři, Carl i Jaimeina kamarádka Emily ale pořád zůstáváte. Místo Largea se objeví Woodová. "Mazejte se nasnídat, parchanti, za půl hodiny odjíždíme!" zaječí.

Rychle splníte, co řekla, hodíte do sebe snídani a vyběhnete před budovy, abyste se nastoupili. Nikdo nemáte tušení, kam jedete, v polovině výcviku nikam neodjížděl ani Kim. Venku stojí Large. "Zlatíčka," usměje se na vás sladce. "Ani nevíte, jakou radost mi dnes udělal náš hodný pan ministr. Schválil totiž naši ještě užší spolupráci s armádou, takže teď se všichni sebereme, a přesuneme se do výcvikového střediska speciálních jednotek," řekne vám vesele. Pak si všichni musíte převléknout mokré uniformy. Dostanete ručníky a čisté maskáčové kalhoty, světla modrá trička i nové olivové mikiny. Rovněž dostanete nová moderní bagančata, ještě naleštěná. Vůbec si nestěžujete, a když vám k tomu ještě dají i každému láhev multivitamínu, jste jako v ráji. "Tak nastupovat!" zavelí Large, když se objeví rozhrkaný starý autobus. Zcela podle očekávání tady nefunguje klimatizace a starou televizi pro vás těžko pustí, navíc stará sedadla jsou fakt mizerně polstrovaná, ale to vás všechno ani trochu netrápí. Posadíte se, čtveřice instruktorů si sedne v autobuse dopředu jako na školním výletě, a vyrazíte. "Pojedeme asi čtyři hodiny. Po dvou hodinách uděláme jednu krátkou pauzu v lese. Další pití už nedostanete a komu se bude chtít lulat dřív jak za ty dvě hodiny, ať za mnou radši ani neleze a pustí to do kalhot," zavrčí na vás Large ještě, než vás vojáci v bojových uniformách a se samopaly v rukou pustí za přísně střeženou bránu Kampusu Serafu.

Dny utíkají

Bylo to celkem hezké poležení, ale čekal jsem spíš že nás nenajdou.
Des je očividně mimořádně vytrvalá, když se jí sem chtělo tak moc rvát.
Měl jsem pár dní pěknou modřinu a přibývali další, ale pořád to pro mně bylo o malinko snazší než pro ty desetiletý aparty včetně Jamie. O malinko.
Zvlášť mně nebavili překážkové dráhy a divíte se? Pod drobnohledem Large se moje vychytávky moc používat nedali.
Nejlepší byly běhy na dálku. Chvílemi jsem si je dokonce i užíval. Jamie se projevila jako dobrá společnice, ale pořád jsem se od ní držel tak daleko jak to šlo.
Mám to v povaze, nikdy si nezvyknu na partnerství, i když je tu potřeba. Stejně jsme neměli moc příležitostí si promluvit, protože všechna energie se spotřebovala na udržení na nohou. A taky mi vydržel orel na hrudi, i když jsem čekal že se smaže.
Sice hodně vybledl, ale to mu jen přidalo na významu. Už jsem se začal i pomalu smiřovat s tím, že ten omyl co se stal v datech smažu jen dny v tomhle pekle a nic jiného mně neosvobodí.
Neříkám ale že až se dostanu ven, nebudu chtít osobně vidět ty vzorky.
Třeba domotaly zkumavky nebo tak... Určitě by se to nestalo poprvé. Jen vím že jsem sakra nic nebral. Pokud někdo nepěstoval v kuchyni konopí a to nespadlo do polívky.

Takže jsem jen počítal dny a předpokládal, že na polovinu výcviku na nás Large chystá nějakou chuťovku.
Přišla ale o dva dny dřív. A je to mnohem horší než jsem čekal, i když v tom centru nás možná nechají řídit čtyřkolku nebo něco takového. Hurá. Další hurá přichází s novým vybavením. Multivitamín bych klidně vyměnil za vodu, protože po šťávě se na záchod musí častěji. No vyměnit si to nepůjdu.
Ten autobus je na tom všem nejmíň hurá. Posadím se co nejdál od Largova slídivého ucha, samozřejmě vedle Jamie.
"Připravena parťačko?" Dloubnu do ní a okamžitě zavřu oči. Nedělá mi problém usnout, stejně nás tady nečeká žádné překvapení.
To polstrování je ale strašný, tak si pod sebe strčím svoji mikinu. Mnohem lepší. "Vyspi se. BUdeš to potřebovat." Dodám ještě.

Mise

Že se odjezd na misi zpozdí, se Beatrice dozvěděla až ráno, když vstala a nachystala se na odjezd. Bohužel, nebo Beatrice sama by to možná vyjádřila jinak, si Alexandra na večerním tréninku v dojo zlomila žebra. Vyzvala mnohem zkušenějšího kluka a blbá náhoda tomu chtěla tak, že se jí nepodařil zblokovat správně jeho kop a skončila se třemi zlomenými žebry a málem i propíchnutou plící. Z mise byla samozřejmě stažena, odjezd na misi posunut a Beatriči poslali ještě na den do školy. Nakonec bylo rozhodnuto, že se role Alexandry Wilsonové zhostí stejně stará Desirée Mason. Bohužel si nemůže ponechat své křestní jméno, ale bude si muset rychle zvyknout na jméno Alexandra, protože už je zapsána na škole do Gregovy třídy.

Des odvolají z mise pod osmačtyřiceti dnech na základním výcviku, zrovna když je Large celý hotový z toho, že se pojede na několik dní na výcvik do speciálního střediska Delta Force za Daviesem, který odjel už druhý týden. Mrzí ji, že už se tam nepodívá, ale mise je mise. Potřebovali nějakou trochu extravagantní agentku, která by dokázala Alex nahradit. U Carla Doukse, který hraje otce obou dcer, si pročte materiály, zajde si na výzbrojní a termín odjezdu je tak posunut o jediný den.


Následující den v sedm ráno je tedy sraz u brány. Ozbrojení vojáci v bojových uniformách si vás změří pohledem, ale nechají vás počkat uvnitř mezi oběma bránami. Pak se objeví Carl Douks v černém Jeepu, naloží vás a rozjedete se k letišti. Letenky už máte, nějakou dobu čekáte na odbavení. Ne zrovna košér vybavení ve vašich kufrech projde bez problémů, Douks a člen ostrahy na sebe jen přátelsky zamrkají a už nastupujete do Boeingu.


Little Creek, Minnesota

Přistanete v Little Creeku kolem jedné hodiny odpoledne, let trval zhruba tři hodiny. Naštěstí jste to strávili celkem v klidu, neseděly kolem vás žádné uječené děti ani žádné věčně si stěžující babky. V Minnesotě je zrovna poměrně příjemná teplota, alespoň na místní poměry, zhruba deset stupňů pod nulou. Navléknete se do kabátů a Douks vás pozve do restaurace přes ulici na oběd.

Ubikace

kampus organizace Seraf, Kalifornie
06:21 PST (Pacific Standard Time)

Už jsem byla nasnídaná, umytá, učesaná, oblečená, zabalená, no prostě všechno a před odjezdem jsem si akorát přečetla e-maily, abych si v tom nejnovějším přečetla novinku o Alexandřiné šikovnosti a aniž bych nedočetla, plácla jsem se do obličeje, zakryla ho tak dlaní a táhle si povzdechla. Prázdný pokoj si tentokrát žádné nadávky nevyslechl. Dokonce mi napařili i pár hodin do rozvrhu. Kufr na kolečkách zůstal v pokoji a já ustrojená na cestu na letiště jen sáhla po brašně přes rameno a ze šuplíku psacího stolu si vzala poznámky a knížku. Dneska si to prcci pěkně slíznou.

Možná jsem celý den dštila jiskry a síru na všechny strany a dohnala ke vzlykotu pár křehčích dušiček, útěchou mi ale mohlo být to, že museli najít za Sašu náhradu a popravdě, o co horší to mohlo být? Zadání zůstalo, sbalená jsem byla, jen prostě o den déle na kampusu, kde jsem strávila poslední roky a jedinými prázdninami byly právě tyhle mise a tady v té hraji jen druhé housle. Úplně jsem vychladla kolem odpoledne a večer usínala se sladkou představou něčích zlomených žeber.

Dalšího dne...

Zase se nachystat jako včera a vyrazila jsem se zavazadly a batohem na zádech napříč kampusem od ubikací k bráně. Ostatní mohli jen zvídavě pokukovat po někom v civilním oblečení, bez bagančat a barevného trička. Mohla jsem mít šaty, sukni, punčochy a balerínky! Není divu že na mě stráž u brány tak koukala. Nejsem z těch, které by tu vídali na povyražení při každém volnu. Ve městě jsem byla co by jeden napočítal na prstech jedné ruky. Tedy ve městě kousek od kampusu. Samozřejmě, že jsem byla ve městech jako takových nesčetněkrát. Nejsem žádná divoženka.

Ať už tu Desirée čekala, nebo teprve dorazila, jen jsem ji kývla na pohled a drobnou ruku zdvihla v decentním zamávání. Nějaká zdvořilostní odpověď na její pozdrav a to bylo všechno. Ať už by se náš rozhovor ubíral jakýmkoli směrem, určitě si ho nebudu brát do uzavřeného auta a letadla, kde budeme x hodin sedět vedle sebe. Jakmile dorazil Douks, uložila jsem si zavazadla do kufru a do auta si vzala pouze batoh s pár příručními záležitostmi. Přesuny byly rutinní záležitost. Četla jsem si knížku, poslouchala hudbu se sluchátky v uších, dělala si poznámky, nebo čmárala, což bylo skutečně jen naprosto neestetické škrábání tužkou na papír. Auto, nebo letadlo, bylo to při těhle činnostech jedno a jen co jsem si kolem deváté vzala prášky, nepromluvila jsem ani na usměvavou letušku.

Začátek mise

Upřímně jsem byla dost naštvaná, když mě odvolali z výcviku. Je pravda, že prvních pár dní jsem se modlila za nějakou misi, ale potom mě to vlastně začalo bavit. Přesněji řečeno mě to začalo bavit po té noční hře, kde jsem našla Čong Una i Jaime. Čím déle jsem trávila ve výcvikovém středisku, tím víc jsem se v práci s mladými a budoucími agenty nacházela. Mise možná jsou zajímavé a mnohem víc adrenalinové, ale při představě že zrovna já jsem ta která pomůže těm parchantům s budoucí kariérou jsem se cítila hrdá na sebe samou. Nicméně rozkazy jsou rozkazy a já jsem v téhle hře jenom obyčejná figurka. Mým úkolem bude nahradit nějakou Alex, která si nešťastnou náhodou zlomila dvě žebra. "Chudinka". Měla být před odjezdem více opatrnější a pro mě je to jenom šance získat černé tričko o kterém jsem vždycky snila. A kdo ví, třeba se pak budu moct zapojit do dalšího výcviku frekventantů.

Na sbalení jsem měla málo času, ale na to jsem už zvyklá. Do sportovní tašky si naházím několik nezbytností včetně výzbroje. Oblečení si vezmu jako vždy minimálně, počítám s tím že bude příležitost koupit si ho na místě. Teď potřebuju místo na důležité věci, které v běžném obchodě neseženu a vzhledem k mému věku by mi asi nebyli dostupné. Brzy ráno vstanu, nasnídám se a obleču se do civilu. Je to zvláštní pocit být zase po dlouhé době obyčejnou puberťačkou. Výjimečně jdu včas. Vzhledem k tomu že jsem obeznámena s počasím v místě našeho přechodného bydliště si do ruky vezmu nějaký kabát, rukavice a teplejší oblečení abych se v letadle mohla převléknout. Přehodím si tašku přes rameno a naposledy se podívám po pokoji, protože nevím kdy se zase vrátím. Jestli se vůbec vrátím. Vzpomenu si na mámu a radši zabouchnu dveře.

Cestou k bráně mám skvělou náladu a hvízdám si melodii kterou mám v hlavě. Potkám pár přátel se kterými hodím nějakou krátkou řeč a rozloučím se s nimi. Přijdu akorát včas a moje parťačka je už na místě. Vypadá trochu strašidelně, ale asi bych si měla zvyknout vzhledem k okolnostem. Usměju se na ní a kývnu na pozdrav. Nevypadá moc hovorně a já zrovna taky nemám náladu se s někým vybavovat. Odjezd proběhne v pohodě a během pár hodin sedíme v letadle. Ani se nenamáhám nějakou společenskou konverzací. Chvilku mám sluchátka v uších, ale většinu cesty prospím.

Vzbudím se až při přistávání a mám takový dojem, že bych už měla něco svojí parťačce říct. "Hele ty nevypadáš jako mluvnej typ a ne že bych byla ukecaná, ale přijde mi už blbý mlčet když spolu teď strávíme bůhví kolik času."

TIMESKIP!!!

"To je pravda," zasměju se, ale hned si zase připomenu, že musím být maximálně potichu. "Byla by docela náhoda, kdyby nás tu někdo našel!" Když Kim zmíní, že za chvíli začne zavlažování, začne mi být trochu líto ostatních. Radši oni, než my, snažím se sama sebe utěšit.
Nakonec nás najde Des, ale mezi posledními, takže jsme na tom tak nejlíp. Pak si můžeme jít lehnout a snažit se nevnímat to, že jsme úplně zbytečně promrhali několik drahocenných hodin spánku. Jak drahocenné jsou, to jsem zjistila už před rokem - a teď se mi to jen potvrdilo.

Jak výcvik postupuje, zjišťuju, že se docela rychle měním. Přizpůsobila jsem se tomu peklu na zemi, do kterého nás hodili. Po tom, co jsem si zvykla na bolest a touha vrátit se zpátky k mrňatům, dát si horkou sprchu, smýt ze sebe jednou pro vždy to bahno a zachumlat se do peřin byla den ode dne slabší. Z velké části to bylo ale i díky Kimovi, který mě naučil spoustu užitečných věcí a triků, jak udělat pobyt ve výcvikovém centru aspoň o chloupek snesitelnější. Moc spolu nemluvíme - vlastně tu nikdo s nikým moc nemluví, protože energii, kterou bychom vynaložili na mluvení, si radši ušetříme.

Čtyřicáté osmé ráno je jiné, než ostatní - ano, vím přesně, kolikátý den je, protože každou chvíli, kdy mám čas na přemýšlení (což je tak nějak hlavně před spaním) v duchu odpočítávám, kolik týdnů, dní, hodin, minut a sekund ještě zbývá do konce. Do toho dne, kdy si konečně obléknu šedivé tričko.
Spolu s Kimem se jdeme rychle nasnídat, protože každá kalorie dobrá, a pak vyjdeme ven. Tam na nás čeká pan Large. Vlastně už jsem si zvykla ty jeho proslovy nevnímat, pokud neříká něco důležitého, a při tom vypadat, jak strašně poslouchám. Středisko speciálních jednotek? Před osmačtyřiceti dny bych si pomyslela "Paráda!", ale teď se jen zděsím při představě, o kolik horší to tam bude oproti tomu, kde jsme teď. Vsadím se, že budeme s láskou vzpomínat na ledové sprchy po ránu a vynechané snídaně. Jak dlouho tam vůbec budeme?!
Rychle se obléknu do nové, suché uniformy a vezmu si lahev džusu. Bezva. Hned se napiju a zasténám blahem, když polknu sladký džus. Tenhle oranžový poklad je jenom MŮJ.
V autobuse si sednu k okénku a hned okopíruju Kimův manévr s mikinou. Znova si loknu multivitamínu, ale když se Large ozve s tím, že zastavíme až za dvě hodiny, radši se rozhodnu si pití - a hlavně svůj močový měchýř - šetřit. "Jasně," zakřením se na Kima. Po dlouhé době mám zase dobrou náladu. Když mi řekne, abych se vyspala, jen přikývnu. "Fajn." To nebude problém. Mikinu se rozhodnu dát si pod hlavu místo pod záda, zavřu oči a doufám, že se mi podaří prospat celou cestu.

Kdesi

Doktor se pousměje. "Mohlo být hůř," ujistí tě, rychle ti posvítí baterkou do očí a uzná, že jsi v pohodě. Pak se přesune k Mattovi a rychle zkontroluje i jej. Matt jej popožene, aby rychle skončil, a pak se černé tričko vydá k tobě. Vytáhne tě na nohy, protože sis mezitím stihla sednout. "Jsi v pohodě?" zeptá se se skutečným zájmem. "Mám v hodinkách vyhledávací zařízení," vysvětlí ti. "Když jsem ho spustil, zachytilo můj signál řízení Kampusu. Operační důstojník si naštěstí uvědomil, co se děje, a uvědomil Delta Force. A ti už dostali horší týpky," řekne ti s úsměvem. Pak se ale zatváří omluvně. "Nechtěl jsem ti to říkat předčasně, aby sis třeba nedělala zbytečné naděje. Mohli jsme být mimo dosah signálu, mohli nás zastřelit než by někdo vůbec náš signál zachytil..." Pak se znova pousměje. "Za tuhle šlamastyku můžu já, takže řekneme, že vzít auto a jít se nadrat byl můj nápad, což taky byl. Mise je ale teď úspěšně, myslím, že ředitel by ti mohl dát tričko..."

Na palubě boeingu

vzdušný prostor Spojených států Amerických
12 minut do přistání

V klidu a přitom napjatá jsem se snažila odpočívat a rozptylovat se jak hudbou, tak čtením, abych zvídavě nepokukovala po své kolegyni sedící hned vedle. Oproti první kandidátce byla její dovednost mlčet více než uspokojivá. Někdo, vedle koho jsem mohla několik táhlých hodin jen tak sedět, jako by tam skoro vůbec nebyla a jednomu by nakonec přišlo škoda nevyužít toho a neschrupnout si. Spánek byl bohužel to poslední.

Kdyby to byla soutěž, nebo by se hrálo o bobříka mlčení, zase bych vyhrála. Zrovna jsem ukládala záložku mezi listy knihy a tu zastrčila do brašny na zemi u mích nohou. Při přistání svítila výstraha kvůli zapnutí pásů a tak jsem se musela napřímit v sedě a pásy si zacvaknout. "Já prostě jen nerada tlachám o počasí." Odpověděla jsem upřímně zadržela se včas před nějakými kyselými poznámkami o řečech jiných puberťáků. "Ale ty klidně povídej. Máš v popisu práce být otravná. Vždyť jsi starší sestra." Asi jsem při tom nasadila až příliš vážný výraz. Né, teď se zase urazí a bude to na jedno brdo jako s minulými omalovánkami. "To byl vtip!" Vyhrkla jsem po krátké úvaze vnitřním hlasem. Nahnula jsem se k ní a ztišila hlas. Tyhle otevřené řeči jsme si měli odbýt někde předtím v soukromí, nebo nechat na potom. "A žádné obavy, nejsi náhradnice za kdovíjaké eso. Sledování a sběr důkazů. Jsou to v podstatě extra zimní prázdniny." Při poslední větě se mi vyjimečně v žaludku rozlil ten příjemný pocit tepla a mě utekl zamyšlený pohled stranou. "Myslíš, že tam bude sníh?"

Rozhovor v letadle
Beatrice Cianciulli

"A já jsem si vždycky myslela, že jsou otravný ty mladší." Zakřením se a sednu si normálně, protože až do té chvilky jsem měla nohy zkřížené pod sebou. Zapnu si pásy a připravím se na přistávání. Nikdy jsem nemilovala létání a tím spíš přistávání. Rukama začnu svírat opěrky sedadla a rozhovor s mojí mladší sestrou beru jako příjemné rozptýlení. Ani jsem si nevšimla jejího tónu, takže se ani nestihnu urazit nebo naštvat. A i kdybych to nepřeslechla, tak stejně nejsem typ co ho rozhodí malá holka. Nakloním se k ní a potichu jí odpovím. Mám pocit že jsem v jejím hlase zaslechla trochu nadřazenosti, nebo se mi to jenom zdálo? "I kdyby to nebyli prázdniny, mě by to nevadilo. Už mám pár akcí za sebou a vím co dělat a co ne. A abychom si to ujasnili.. máme být parťáci, takže fakt by mě potěšilo kdyby si ani jedna z nás nehrála na kápa a celou akci zvládli bez hádek. Kromě těch sesterských." Usměju se a zabořím se hlouběji do sedadla když sebou letadlo cukne. "No podle všeho by tam nějaký ten sníh být měl, ale nezlobila bych se kdyby ne." Odmlčím se, ale vzápětí dodám. "Ségra."

Na palubě boeingu

vzdušný prostor Spojených Států Amerických
přistání
Ty mladší? Jako já? Akorát jsem tak podiveně zamrkala a pres její smích namítla. "Ale já mám být podle našeho profilu ta umírněnější. Nečetla sis složku?" Ještě by k dokonalosti stačilo zaskočením zblednout, vtípek mi ale nakonec došel. Tak jsem se taky zasmála, dost nuceně. Její počínání s pásem mne inspirovalo k úniku očima k tomu mému. Ještě jednou jsem zkontrolovala jeho přesku.

Pár? Chytla jsem se její volby slov. "Pár jsou dva." Z opatrnosti jsem se rozhlédla kolem, jestli naše šeptání nikoho příliš nezaujalo. "Já myslela, že tu holku před tebou nahradí někým.... Raději jsem větu nedokončila. To že má nová sestra byla starší bylo prostě jen zavádějící. Co naplat. Letadlo sebou cuklo a na ní bylo vidět jak příjemný jí let je. "Neboj, nebudu na tebe sršet rozkazy, jestli ti to dělá starosti." Dokonce jsem se sama opřela rukama do opěrátek sedadla, což znamenalo položit ruku na tu Desiréinu. "To škubnutí je prostě jen tvrdší přistání, kvůli větru, nebo je asi voda na runwayi. Myslím že jsem četla o tom, že piloti schválně dosedávají tvrději aby tu vodní hladinu narušili a voda se nedostala mezi kola podvozku a runway. Nehrozí pak, že se sklouznou."

Juno, Kim, Jaime

Utajená výcviková oblast zvláštních jednotek, Kalifornie

Nikdo nemáte jak kontrolovat čas, ale asi to vážně budou zhruba ty čtyři hodiny, než dojedete do cíle. Jak Large slíbil, zastavovalo se jen jednou a to až ve chvíli, kdy spousta dětí vyloženě, byť mlčky, trpěla. Že to určitě nebylo po dvou hodinách, ale minimálně po dvou a půl, byste klidně dali krk. Ať už zbytek cesty prospíte, prosníte s otevřenýma očima a nebo prokecáte - i takoví tady jsou, po dlouhé době šance nějaké sociální interakci - nakonec váš autobus projede několika závorami a ocitnete se někde uprostřed lesů.

Když vystoupíte z autobusu, jako první si všimnete vojáků, kteří už na vás čekají. Mají na sobě bojové uniformy a všichni jsou plně vybavení, chrániče, helmy, neprůstřelné a taktické vesty, sumky a spousta pouzder různě připnutých na kalhotách. Nemají na sobě žádné hodnostní označení, jména ani insignie jednotky, pouze vlajku Spojených států na rukávu. Většina má kukly, někteří mají obličej zamalovaný krycími barvami. Všichni jsou ozbrojeni cvičnými puškami, což vám na klidu zrovna nepřidá.

Jednoho z přítomných vojáků dobře znáte, Davies, váš instruktor, který musel po čtrnácti dnech výcvik opustit. Narozdíl od ostatních vojáků není připravený do bitvy a nemá ani schovaný obličej. Na uniformě má hodností označení majora. Pozdraví se s Largem potřesením ruky, pak na sebe kývne s Woodovou i Carlssonem a potom vám zavelí nástup, ve kterém už jste ale tak nějak povědomě většinou byli.

"Rád vás zase vidím," zazubí se Davies a prohlédne si vás. "Vypadáte celkem dobře, čekal jsem to horší... Vítejte v tajném výcvikovém středisku armády. O vašem fungování tady se později dozvíte více od svých instruktorů, já jsem tady za tu druhou stranu," pousměje se a podívá se na vojáky. "Na uvítanou jsme si pro vás s klukama připravili jednu hru," pronese. "Tady na zemi přede mnou máte deset modrých vlaječek. Mí kluci mají deset červených. Cílem hry je sebrat co nejvíce vlaječek soupeři a ztratit jich co nejméně. Vlajky musí být viditelně, můžete je nechat někde v lese, chráněné nebo ne, ale nesmí být zahrabány nebo schovány do nějakého vykotlaného stromu. Mohou být také nošeny jedním z vás, taktéž ale viditelně, a jeden člověk může mít u sebe jen jednu vlaječku vlastního týmu. Soupeřových neomezeně. Jste jeden tým, takže spolupracujte. Nebo ne, to je mi jedno, ale jako tým potom budete odměněni za úspěch a trestáni za neúspěch," ujistí vás Davies. Nic jiného byste ovšem ani nečekali, vždy je uplatňován princip kolektivní viny. "Pokud je někdo zastřelen, ztrácí vlaječku a má chvilku na to, aby se zdekoval. Nejsme tady na letním táboře, nemusí se chodit nikam oživovat. Ty cvičné projektily ale mají pořádnou sílu, nechat se zastřelit není žádná slast. Dostanete rukavice, chrániče na kolena, suspenzory, helmy, brýle a vesty. Ochranné pomůcky nesundávejte. Zbraně samozřejmě dostanete také. Máte zakázáno střílet do hlavy, krku nebo genitálií. Rovněž mějte na paměti, že i jedna střela už je víc než dost, nemusíte do nepřítele napálit deset." Davies se na okamžik odmlčí a zamyslí se. "Oblast, ve které se bude hrát, je viditelně vyznačená bílými faborky. Za ně nechoďte a není to prdel, občas si tam zapomeneme nějakou minu nebo tak... Konec hry oznámí siréna a vy se vrátíte sem. Není to hra na dvě ani na tři hoďky, takže tady máte i pět mapek, kde jsou zakresleny polohy skladů s municí, vodou a jídlem. Myslím, že i má tříletá dcera by tu mapku nakreslila přesněji, ale vy si s tím jistě poradíte," zazubí se. "Takže tady máte ochranné pomůcky, zbraně, malou čutoru s vodou pro každého a pět mapek celkem. Ke každé zbrani je pět nábojů, další munice je ve skladech. Odteď platí půlhodinový čas na přípravu, začátek hry oznámí siréna. Hodně štěstí," usměje se Davies a zahlásí rozchod.

Kim, Juno, Jaime

Kim popadne jednu z mapek a začne se oblékat do chráničů. Vedle něj všichni dělají to samé. Zbylé čtyři mapky ukořistily ti nejstarší a nejzkušenější. Pár šťastlivců, co má ještě něco z multivitamínu, si láhve s ním zastrčí do bočních kapes kalhot, pro čutoru s vodou je speciální kapsa na vestě. "Musíme se domluvit, co budeme dělat," pronese vážně desetiletá holka Margaret. "Je nás čtyřiadvacet, máme proti nim přesilu," řekne klučík Jacob sebevědomě, zatímco si zapíná chrániče na nohou. "Určitě nás hodně podcení, nebudou hrát ani z deseti procent tak soustředěně, jako by hráli s dospělými," myslí si Lucy. Na ni se podívá Junův partner Carl. "Víš co je to za jednotku? To je Delta Force. Nejlepší zvláštní jednotka naší armády!" prskne. Lucy pokrčí rameny. "Tím spíš nás podcení," nenechá se.
Pomalu všichni dokončujete oblékání ochranných pomůcek a věnujete se zbraním. Je lehká a má podezřele moderní mířidla, ale na nějaký zásobník můžete zapomenout, dobíjí se po jednom náboji po každém výstřelu. Na zbylé náboje je také místo na vestě.
"Podle mě nemá cenu se rozdělit, dostali by nás postupně všechny," míní Greg. "Ještě horší je zůstat v chumlu. Snadněji nás najdou a na rozbíjení jednotek jsou cvičení. Rozstřílí nás na cucky, vezmou nám všechny vlaječky za deset minut a je hotovo," pronese Emily. "Nic proti, ale než se od nich snažit získat naše vlaječky zpátky, radši se svěřím pod Largeovo milosrdenství."

Přistávání
Beatrice Cianciulli

Podívám se podezřívavě parťačku. Fakt to myslí vážně nebo prostě nemá smysl pro ironii? Chvilku jí v tichosti prohlížím očima a odhadnu jí na druhou možnost. Tohle teda bude zajímavá mise, když si z ní ani nebudu moct dělat srandu. Tohle není zábava. Tohle je práce! Na tohle nezapomínejme. Nejsem tu od toho, abych se s ní stala BFF , ale abych vypátrala pár drogovým dealerů. Taková normální práce pro puberťačku. "Hele tak jsem to nemyslela. Misí mám za sebou dost, vím co se smí a nesmí. Kromě toho doufám že brzo dostanu černou." Ohlédnu se okolo, ale pochybuju že by náš rozhovor někoho zaujal. Nadechnu se a pokračuju se svým typickým úšklebkem na tváři. "Budu s tebou mít ještě hodně práce. Neber to jako urážku, ale zdáš se mi taková upjatá a sešněrovaná. Nemůžeš brát doslovně všechno co řikám a chytat se každýho slova." Konečně dosedneme na přistávací dráhu a to způsobí další škubnutí letadla. Asi spolkla nějakou učebnici. "Hmm.. zajímavé."

Utajená výcviková oblast zvláštních jednotek, Kalifornie

Cestu se snažím prospat, ale je to spíš neklidné snění.
Vážně je to peklo, ten autobus. Jsem rád, že vystupujeme, i když to co vidím se mi ani za mák nelíbí.
Postavím se do pozoru, jako vždy vyčuhující nad ostatní s Jamie po boku.
Nenápadně si prohlížím vojáky, ale moc to nejde, když jsou zahrabaní pod vší tou zbrojí. Jako rytíři z čtrnáctého století.
To co následuje je ale snad horší než moje nevyspalost. Střílet? Vlaječky? Schovat? Muset vidět?
Je mi jasný, že proti deseti vojákům máme malinkou šanci. Nadechnu se a začnu spřádat plán, jak to přežít.
Myslím že bude úspěch mít aspoň jednu vlajku. Radši bych se někde schoval a přečkal to, to se mi ale asi nepovede.
Ty mapky taky nejsou nic moc. Že oni nám to fakt dělají naschvál? "Hele hoši, za pár dní sem přijede parta desetiletých blbečků, chcete si zastřílet na živé terče?"
Takovou radost jim neudělám.
Mapku strčím do kapsy a jakmile Davies domluví, dám se do oblékání všech dílů co nám dali.
Čutora s vodou + zbytek mulťáku co jsem dostal, super. Pět nábojů? Míň super.
Jakmile zazní rozchod a ostatní začnou žvatlat, pobaveně je sleduji. Schválně je nechám ať na něco přijdou sami.

Přimhouřím oči když mi do nich doktor posvítí a pak se dívám jak odchází. Zhluboka se nadechnu a konečně se uklidňuju.
Za chvíli se objeví Matt a zvedne mě. "Docela to ujde, díky." Odpovím neutrálně a poslouchám ho. "Tak to ti pěkně děkuju." Ušklíbnu se na něho po tom co mi řekne o hodinkách a podívám se na ně. Už nemám sílu ani náladu se zlobit tak se pousměju. Pak poslouchám dál.
Černé tričko? To by bylo super... "Ale co bude s tebou?" Sice nemůžu uvěřit svým pocitům ale nechci v tom Matta nechat. Přece jen, ukrást auto které doteď někde zavazí na silnci-dobře, už asi ne- opít se a nechat se chytit gangem. Určitě ho moc pochválí...

Příjezd do nového pekla

Ne.
Nebyly to dvě hodiny. Rozhodně to nebyly jen dvě hodiny. Posledních dvanáct minut a třicet osm sekund (vím to naprosto přesně, protože doslova počítám vteřiny) před první zastávkou mlčky protrpím. Aspoň chvíli jsem spala, ale teď mi stačí jeden pohled na láhev multivitaminového džusu, ve které zbývá už jen půlka pití, a vím, čemu za svůj přeplněný močák vděčím.
Chci ale vypadat tvrdě - i když zrovna nevím před kým, protože Kim už mě má dávno prokouknutou - takže na sobě nedávám nic znát. Když ale zastavíme, málem převálcuju svého parťáka, který sedí blíž k uličce (bylo ode mně velmi chytré sednout si k oknu) a s houknutím přes rameno na Kima "pohlídej mi můj džus!" utíkám se vyčurat na nejbližší místo. Veškerou image drsňačky v tu ránu pohřbím.
Pak už je to ale lepší a než dojedeme do cíle, snažím se podřimováním načerpat co nejvíc energie. Už neusnu, protože ostatní prostě musí furt kecat. Hodím pár vražedných pohledů na dvojici za námi, kteří se chovají, jako by si prostě nutně potřebovali povědět svůj životní příběh, než dojedeme do cíle, ale ani mi nevěnují pozornost. Fakt hrůza. A ta lahev mulťáku jen tak pro nic za nic mě znepokojuje čím dál víc.

Když vystoupíme, čekají na nás vojáci v divných uniformách a - a toho vidím míň ráda, než celou tu armádu dohromady - Davies. Lupnu znepokojený kukuč po Kimovi a po očku si prohlížím vojáky. To, co přijde po tom, se mi ale přestane líbit úplně. Vlaječky, vlaječky, vlaječky. Parta desetiletých dětí (no dobře, a jednoho šestnáctiletého) versus parta cvičených vojáků.
Už vím, proč nám dali ten multivitamín.

Když nám náš milovaný instruktor - fakt se nám po něm hrozně stýskalo! - dá rozchod, napodobím Kima a hned se začnu oblékat do chráničů. Zas jednou jsem ráda, že ho mám za parťáka. Být s takovým Carlem, dávno bych byla zase mezi červenými tričky. Tiše poslouchám, co si ostatní povídají, dokud mi nedají prostor něco říct. "Podle mě bychom se měli rozdělit na pět skupinek, tak aby každá měla jednu mapu," prohlásím a přijdu si děsně chytře, že mi to bylo celou dobu od rozdávání těch mapek jasné a nikoho, ani Kima (!) to ještě nenapadlo. I když jsou na nic, podle mého není náhoda, že nám nedali jednu nebo dvě pro všechny - ale nedali nám jich ani dvanáct pro každou dvojici. "Byly by to čtyři skupinky po pěti a jedna po čtyřech," spočítám rychle. "Takhle budeme mít oproti nim větší výhodu, než kdybysme byli v jednom chumlu. Nebude tak lehké nás vypátrat." Trochu nejistě na okamžik mrknu na Kima, najednou malinko zaražená tím, že mě poslouchá tak velká skupina lidí, ale pak se otočím zpátky k nim. "Takžé... co myslíte?" zakončím svůj miniproslov a rozhlédnu se po nich, doufajíc, že můj nápad neodbudou mávnutím ruky. Protože teď je vážně ta nejhorší doba, abychom mezi se mezi sebou hádali.

Cvičení

Carl se jen jednou nadechl, že si popovídáme a po mém pohledu to už celé čtyři hodiny raději nezkoušel. Myslím, že dokonce usnul. Ale tak nějak mi to bylo jedno. Hleděl jsem převážně jedním směrem a pak propaloval Large, aby konečně zastavil. Nenápadně zablokovat uličku, aby nikdo nepředbíhal. Taaak a vylezt. Nehezkým pohledem sjedu objevší se les za okny.

Zanedlouho zastavujeme. Když po Carlovi seskočím z autobusu, pohled mi padne na vojáky. Rychle prohlížím, co za vybavení mají u sebe. Z jejich postoje moc nepoznám, ale až je uvidím – a že doufám že neuvidím – v pohybu, budu moci vyčíst něco víc. Přejedu pohledem ty pušky. Chm. Davies co tu čeká zavelí nástup, v kterém jsme ovšem už tak nějak ležérně stáli. Rentgenuji ho pohledem, zatímco mluví a snažím se najít libovolnou kličku. Deset na deset, mít co nejvíc. Neschovávat, udržet. Zastřelení, libovolné. Zbraň. Výborně. Ne hlava, krk, genitálie. Bojí se snad, že my ublížíme jim? Nebýt zaujat více nečím jiným, asi by mi přes tvář přeletěl překvapený výraz. Bílé fáborky, mapky, dlouhá doba, sklady. Ok.

Jakmile dostaneme pohov začnu se oblékat do chráničů. A zaklízet vybavení. Stále plný multivitamín zaklidím do kalhot. Poslouchám zbytek a nic z toho nemám potřebu komentovat nahlas.To nám nepomůže. No to si nemyslím. Když jsme dostali zákaz střílení do těch míst. A vícečetný. Nedávali by ho, kdyby si mysleli, že se k nim ani nepřiblížíme. To už žvaní Carl. Podívám se na něj a povytáhnu obočí. Tak Delta Force.

Přejdu ke kontrole zbraně. Po jednom nabíjená, velmi lehká. Zkusím si zamířit, párkrát si ji vyzkouším v ruce, než začnu zaklízet náboje. Nebylo by špatné místo bránění vlaječky získávat. Dejme tomu, že tam vím, že bych uspěl. Aspoň nějak. Ovšem jestli rozdělit a jak, to je otázka. Možná zabrat sklady? No to by na nás přišli hodně rychle.

Pak promluví Jaime. Okamžitě jí věnuji pozornost. Není to zas tak špatné až na to.
Jak bychom ale určili dvojice, co se musí rozdělit? oponuju tiše. Protože ne každý asi chce riskovat, že přijde o parťáka. Oponuju tak tiše, že vlastně jen nakrčím čelo a neřeknu to nahlas. Vypátrají nás tak jako tak. Je to jejich les. Otázka je, zda budeme připraveni se bránit. Mrnu na Carla. Doufám, že si v tom lese nic nezláme. Ale hlavně... Vrátím se pohledem zpět.

Kampus Serafu

"Já budu v pohodě," pousměje se Matt. "Nejspíš dostanu pár trestných koleček, ale podařilo se nám dopadnout hlavního zloducha, v čemž policie selhala. To bude má polehčující okolnost," řekne Matt. "Až se tě bude ředitel ptát, jak se to všechno seběhlo, odpověz mu po pravdě. Že jsem tě přemluvil a podobně," doporučí ti.

Pak nasednete do černých mercedesů a vojáci z delty force vás odvezou zpátky do kampusu. Cestu samozřejmě znají dobře. Konečně se tak můžeš podívat, kudy jste vlastně jeli předtím, s pytli na hlavách. Vlastně po normální dálnici, není na ni nic zvláštního.

O pár hodin později už ležíš osprchovaná ve své posteli v kampusu Serafu. Byl to náročný den. Hlásit se u ředitele máš zítra v devět ráno, takže si nastavíš budík a konečně můžeš bezpečně usnout. Za normálních okolností by sis všechno ještě mockrát přehrávala v hlavě, ale jsi vážně unavená, takže usneš poměrně rychle.

Juno, Jaime, Kim

"Lepší by bylo rozdělit se na šest skupinek po čtyřech, nebo na čtyři čtyři skupinky po šesti," odporuje Jaime Emily, která si také hned uvědomí, že je to lepší pro partnery. Nakonec se děcka rozhodnou, že bude lepší být ve čtyřech skupinkách po šesti. Díky většímu počtu se asi cítí bezpečněji. Shodou okolností vyjde rozdělení tak, že Kim, Jaime, Juno, Carl a dva jedenáctiletí kluci jménem Doug a Will, jdete spolu. Rychle si překontrolujete vybavení a pak se ohlédnete k vojákům, kteří vám stále nechávají čas na to, abyste prchli do lesa a rozptýlili se. Map je pět a vaše skupinka ukořistí dvě, jednu sbalí hned na začátku Kim, druhou ukořistí a složí do kapes Juno.

Vyrazíte do lesa spolu s ostatními. Váš časový náskok se už značně ztenčil.

Cvičení

Jen je sleduji, jak se domlouvají smířený s rvačkou či možná dokonce i dohodou, jež z toho vzejde.
Poklusem se vydávám k lesu, když šaráda skončí. Konečně. Začnu rozdávat rozkazy, jakmile jsme aspoň trochu dál.

"Dougu, Wille prosím běžte po stranách. Juno, tebe chci vzadu. Jaime ty buď urpostřed, budeš můj záložní pozorovatel a poneseš vlaječky."
Říkám v tempu. "Nějaký nápad, kam se schováme prcci?" Jo, přejal jsem iniciativu, no a? Jsem nejstarší. Tedy, ne že by mi vadilo kdyby mě někdo sesadil, aspoň bych neměl na triku, kdyby nás rychle našli.

Vážně nad úkrytem nechci přemýšlet, ať taky něco pořádného dělají. Rozhlížím se po okolí, kam kdo běží. Mohlo by se to hodit.

Cvičení
Kim, Juno

"Fajn," přikývnu Emily, přičemž se tvářím, že naprosto chápu proč. Pravý důvod mi ale dojde až po chvíli. Kdybychom byli po pěti, v každé skupince by byl člověk, který by se musel rozdělit se svým parťákem. A to by se asi chtělo málokomu, uvědomím si ve chvíli, kdy se dělíme.
Nakonec jsem samozřejmě s Kimem, a pak ještě s dalšími čtyřmi kluky, které znám jen trošku. To by bylo. Teď se hlavně dostat někam do bezpečí, plánuju si, když vybíháme do lesa.

Jsem ráda, že se Kim hnedka ujal vedení. Konec konců je tu z nás nejstarší a má nejvíc zkušeností - a hlavně, narozdíl od nás už jednou celý výcvik absolvoval. Jen doufám, že ostatní ho budou poslouchat. "Tak jo," kývnu a přesunu se doprostřed skupinky. Je to dobrý nápad, dávat mi všechny vlaječky? Kdyby mě chytili... přemítám, ale rozhodnu se Kimovi důvěřovat. Pokud se ostatně budu uprostřed držet celou dobu, budu mít největší šanci je ubránit - a kdyby se to nějak zvrtlo, budu mít zároveň nejlepší pozici pro to, abych mohla proklouznout a někam zdrhnout.
"No a... co kdybysme vylezli na stromy?" plácnu první věc, která mě v tom shonu napadne. Nemáme totiž moc času nazbyt, takže to chce rychlé přemýšlení.

Začátek, ala úprk do lesa

Lehce neznatelně kývnu, když ta dívka navrhne o něco lepší řešení. Takže nakonec čtyři skupiny po šesti. Shodou neshodou, když jsme se dělili, čapnul jsem Carla a odvekl ho k Jaime a Kimovi. V jiné skupině nebudu. Když si všimnu, že ještě zbyli na rozebrání mapy, neváhám a zabavím svou vlastní. To se bude zcela jistě hodit. Zatím jí ale složím do kapsy. Na první určení směru můžeme použít Kimovu mapu. Zkontroluji naposledy své vybavení a razím se skupinkou do lesa. Máme málo času na to určit naší strategii a začít podle toho konat.

Kim se ujme vedení, uznávám ho jako zkušenějšího ale moc se mi nelíbí, jak se naparuje. A navíc. Tohle se do mě zadře až se lehce zamračím.
„To je proti pravidlům,“ prohlásím rezolutně, na to, že by Jaime měla nést vlaječky, „každá osoba může mít jen jednu vlaječku,“ nehledě na to, že to by jí vystavilo docela velkému riziku.
„Zamířil bych ke skladům, dokud tam něco bude a pak promyslel další strategii,“ nejraději bych naší skupinu ještě rozdělil a vyrazil do útoku, ale mám dost zřetelné zábrany. A to že by to Carl nezvládl není ten hlavní důvod. Nicméně už tak zabírám místo vzadu v našem procesí, připraven střelit jakéhokoliv vojáka, co by se k nám přiblížil. Kdybychom se všichni vyškrábali na stromy, vojáci by snadno poznali stopy po lezení a sestřelili by nás jak kachny. Ale neříkám na to nic. Čekám jen, jestli někdo navrhne lepší plán a až Kim přerozdělí vlaječky.

Ani nevím jak tu blbost nazvat

Ani nevím jak je nazvat

Poklusávám pryč s nezájmem o skupinku.
Vím, vím měl bych s nimi spolupracovat a zajímat se o ně, ale já tohle nesnáším. Nejsem skupinový hráč. Každý to ví. Nikdy nepřinesu nic dobrého. A oni taky ne. Jasně, s Jamie nám to celkem jde, ale ona je výjimka.
I když kdyby se něco stalo tomu skrčkovi, nic by mi to neudělalo. "Zlato.... Pravidla jsou jen takový pojem který drží normální lidi daleko od bran anarchie. Ale my nejsme normální lidi. Ovšem pokud se bojíte že vám natrhnou prd*l kvůli takové blbosti, dobře."
Kývnu na Jaime aby rozdala svoje vlajky nám všem a dál se o osatní nezajímám. Jako vždy.

Nechce se mi uvěřit že tu vážně jsem.
Taková blbost kvůli chybě v testu. Proč si to nemohli ověřit? A proč mi tu nikdo nevěří? Nejraději bych zmlátil toho karatistu.. ne na to taky nemám chuť. Co se to se mnou děje? Jediná světlá stránka tohohle výletu je, že možná uvidíme.... Ach ja ja... lidi od námořnictva. Byl by to ten nejlepší den ze všech mích dní. Připomenout si jisté věci z jisté doby.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.