Smečka
hrálo se Domluvený termín
od: 01. února 2014 12:30 do: 26. května 2016 12:39
Dobrodružství vedl(a) Eamë
| |
 | Jde o znovu obnovené dobrodružství, které jsem kdysi na Andoru rozjela. Z osobnícch problémů jsem ho musela zrušit, ale teď se ho pokusím znovu rozject pro ty, kteří budou mít zájem :) O co vlastně půjde? Nečekejte žádné epické výpravy o záchranu světa, zaměříme se na život vlků, ale nebyla bych to já, kdyby zde nebyla možnost i něčeho jiného, než pouze obyčejný život vlčích hrdinů. Též se do jeskyně mohou zapojit i vlci - mutanti, kterým jsem ochotná všechno přes poštu vysvětlit. Kdo by měl zájem, nechť se podívá do verbíře!  |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Zima klepala na dveře a podzim dosahoval svého vrcholu. Bylo to jedno z období, které vlci neměli moc v lásce. Začínal boj o potravu, a byť zvěře stále bylo dost, bylo poněkud obtížnější ji dostat a navíc, byla jste početná smečka. Občas se ani na všechny nedostalo. A některá vlčata se staršími ani nepřežila, jak si alfa jela podle svého. Ovšem, co nedokázala udělat, bylo to, že se nedokázala svědomitě postarat o smečku, která jí patřila. V síle se vyrovnala leckterému samci a tak měla místo alfy pevné a stálé. Bylo ale jasné, že tomu nebude nejspíš už na dlouho. Hrdá a sebezaměřená alfa stanula před celou smečkou a změřila si pohledem své spojence. Spokojeně zachrčela a její tlama se otevřela do vlčího úsměvu. „Zima se blíží a na nás je, abychom ji opět přežili v co snad největším počtu. Samozřejmě, nemusí ji přežít všichni to, netvrdím.“ Zvedla se a přešla kousek dál po svém místě na výsluní. „Proto, by bylo dobré, kdyby naši lovci se rozdělili do dvou skupin a lovili současně. Nebudu se starat o to, kdo se k potravě dostane a kdo ne. Šťastnou zimu a šťastný lov.“ Popřála a tak jak přišla, tak odešla. Alfa se odebrala do svého brlohu a snad i ke svým vlčatům. Na vlcích teď bylo, aby se rozhodli, co budou dělat. Lovci mohli vyrazit lovit, vlčata si mohla začít znova hrát a opět se smečka vrátila do svého obvyklého chodu. Alfa svůj věhlas rychle ztrácela… |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Vlčata si spolu rozdováděně hrála a šťouchala do sebe. Poslední vrh nebyl moc početný a tak už zde byla i odrostlá vlčata. Ovšem, už každé z nich bylo schopné něco malého ulovit, což byl úspěch. Lístky padaly a vrchol podzimu hrál všemi barvami. Bylo to něco příjemného, dokud ještě nebyla až taková zima. Vlčata spolu spokojeně dováděla a hrála si. Zastavil je až černý stín. Havran měl svůj černý čumák u země a měřil všechna rozputilá a hravá vlčata pohledem. Nebyl to zlý pohled, ale klidný, plný pochopení a upřímné starosti. Pro někoho to byla první zima a pro některé poslední, ale doufal, že žádné ztráty nebudou. „Blíží se zima, maličtí.“ Promluvil klidně a rozvážně. „Někteří z vás to ještě ani neznají, je to období, kdy se zahřejete jen u kožíšku u své matky. Dávejte velký pozor. Ještě se neumíte skrývat tolik, co jiní vlci a když budete chodit dál, kde na vás už nedohlédneme, mohlo by to pro vás být osudné.“ Šťouchl do jednoho vlčete čumákem a zvedl hlavu. „A teď mi povězte, co už umíte?“ usmál se vlčím úsměvem. |
| |
 | soukromá zpráva od Ëmilnee pro Když se zeptá, co umíme, sednu si a mírně sklopím uši. Byť už se mi povedlo něco ulovit, bylo to malé, tak akorát oběd pro mě a ne i pro další členy smečky. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro (přidala jsem pro vás nějaké obrázky) Den začínal poklidně, jako kdyby se nemělo nic dít a popravdě, ani se nic zvláštního stát nemělo. Do laboratoře a ordinace zároveň vešel vasoký pán Akako. Už dříve prosadil to, že vlčice nebude s ostatními. Znal svoji vlčici a v ordinaci byl větší klid než v kotcích pro loajální vlky. Zároveň jí věřil, že nic neprovede a že všechno zůstane na svém místě. Klekl k ní a pohladil ji. „Ahoj.“ Usmál se a poté se spokojeně zvedl. „Tak pojď.“ Vyzval ji a vyšel s ní z ordinace. Jako každý den, kdy byla některá zvířata odvedena do laboratoří, i dnešek nebyl jinak. Pán ještě s vojákem, který nebyl nijak pohledný a očividně si s mužem ani moc nerozuměl, vešli do budovy, kde byla zvířata zavřena v kotcích. Celý ústav byl vlastně veliký komplex budov i s cvičištěm. „Mám vzít tohohle?“ ukázal voják na Hakona a doktor jen kývl. Nabídl Akako jeden pamlsek. Voják mezitím pobídl Hakona ven z kotce a ještě s ostatními vlky je vedl ven. Ve skupině byla pouze čtyři zvířata. Zima se blížila a podzim byl téměř u svého konce, den měl proběhnout, jako každý jiný, ale něco bylo jinak. Doktor a voják se svými vlky opět vyváděli zvířata z kotců, ale zarazil vás akt hnědé vlčice. Krvavá Luna, jeden z experimentů, už odmítala dodržovat stanovený režim a tak, jakmile se dostala ven ještě s nějakými zvířaty, skočila po doktorovi a srazila ho. Chytila ho za nohu a táhla ho přes nádvoří pryč. Nechtěla ho zabít, chtěla ho jen zmást natolik, aby potom mohla utéct, aniž by po ní někdo šel. Jakmile si ale všimla vojáka, že jí chce utratit, zavyla na ostatní, věřila, že aspoň jeden ze skupiny jí pomůže se dostat z téhle problematiky. Nebyla jediná, kdo se chtěla dostat ven. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Alfa svědomitě poslouchal vlčata. Některá se i vychvalovala, největší z úlovků byl králík. Což byl dobrý výkon. Posadil se a spokojeně se na ně díval, když se nějaké přiblížilo blíže, packou do něj šťouchl a následně, když bylo neodbytné, šťouchl do něj i čumákem. Měl ještě něco důležitého na srdci. A nejspíše to některé i mohlo potěšit. „Nemůžu vás ještě samotné nechat lovit jelena.“ Zamítl a některá vlčata si odevzdaně se svým: „Achjo.“ Sedla. Havran ale pokračoval, neboť tímhle to ukončit nechtěl. „Každý z vás se musí naučit lovit a to nejlépe půjde v terénu. Přijdou dva lovci, kteří si pár z vás vezmou. Budou jim pomáhat při lovu a nečekám, že nalovíte něco převratného. Jelena nedokáže ani dospělý vlk ulovit sám, ale očekávám, že se něco nového naučíte.“ Pronesl rozumně. „Měl by tady někdo zájem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
 | soukromá zpráva od Akako ♀ pro Místností se rozlehne psí zívnutí, které na sekundu přeruší krásné ticho. Převalím se z boku na břicho a hlavu si položím na přední packy. Oči nechám zavřené sic už spát nebudu. Každou chvíli by se tu měl objevit můj páníček, jako každý jiný den. Vždy přichází ve stejnou dobu, i když někdy se pár vyjímek najde. Nastražím uši a pozorně se zaposlouchám. Už jde. Poznamenám si sama pro sebe. Zvuk jeho kroků se nedá zaměnit. Otevřu oči a protáhnu se, po protažení si sednu a sleduji dveře. Dveře se za chvilku otevřeli a v nich stál můj pán. Klekl si ke mě a pohladil mě. Zavrtím ocasem na přivítanou. "Ráno!" Zaštěknu mu radostně na přivítanou, i když on mé řeči nerozumí. Na pobídku, že jdeme ven poslušně poslechnu a vyjdu s pánem ven z ordinace. Jdu vedle pána po boku. Voják, který se k nám přidal se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Propalovala jsem ho pohledem celou cestu do laboratořích. Vešli jsme do budovy, o vojáka se nijak nestarám, a proto když se můj pán zastavil, sedla jsem si vedle něj na zem. Tu voják promluví, obvykle mu nevěnuji pozornost co říká, ale zajímá mě o jakém vlku to mluví. Pozorně se na něj podívám. Moje sledování přeruší právě nabízející pamlsek, který s velkou chutí přijmu. Dobrota! Radostně se oháním ocasem ze strany na stranu zatímco mls jím. Mezitím voják, vyvádí skupinu o čtyř členech ven. Jakmile jsme byli venku zvedla jsem čenich do vzduchu a natahovala jsem studený vzduch. Zima bude brzo, je to cítit ve vzduchu. Byla to jenom chvilka co jsem se zamyslela a najednou uslyším, jak někdo spadl na zem. Byl to můj pán! Hnědá vlčice ho povalila na zem, chytla za nohu a táhla pryč. To nedovolím! Byla jsem na sebe naštvaná, že kvůli mé chvilkové dušení nepřítomnosti někdo napadl mého pána. Okamžitě se proti ní rozběhnu na její zavytí nereaguji. "Okamžitě ho pust!" Zaštěkám na ni nepřátelsky. Poslední vzdálenost si zkrátím skokem, který mě dostane až k ní. Na nic nečekám, otevřu tlamu odhalím tak svoje tesáky a oženu se jí po krku. Dávám si pozor na její rohy na hlavě. Jde mi hlavně o to, aby pustila mého pána. |
| |
 | soukromá zpráva od Bobby Drake *Iceman* pro Příležitost k útěku? Jako každý den jsem i dnes ležel nehnutě ve své kotce. Ležel jsem a měl zavřené oči, takže to vypadalo jako bych spal. To ale nebyla pravda. Jen jsem odpočíval. Oči jsem měl sice zavřené, ale stále mám uši které mi velice dobře slouží. Takže jsem slyšel a cítil že se blíží nějaký vlk a s ním dva lidé. To zase bude určitě jeden z těch "doktorů". U mé kotce se objevil voják a ukazoval na mně. Kdybych mohl, tak ti tu ruku ukousnu. Zavrčím vztekle. Když se dveře mé kotky otevřou, tak se zvednu a vyjdu ven. Rozhlédnu se a nasaji do plic chladný vzduch. Kéž bych se mohl proběhnout... Zadívám se na prostor před námi a uvažuji co s námi zase budou chtít dělat. Možná se mi podaří mu tentokrát tu ruku ukousnout. Usměji se (vycením zuby a vypláznu jazyk) a podívám se na ostatní vlky. Jedna vlčice udělala něco o čem jsem já jen snil. Napadla doktora. Zdá se že už to déle nechce snášet. A já se jí ani nedivím. Dávno jsem už chtěl utéct, ale až dosud jsem neměl příležitost. Nyní to vypadá že by to možná šlo. Zadívám se na vlčici která táhne doktora. Přiskočil k ní doktorův mazlíček. Vypadá to že ho chce bránit. Chvíli jsem přemýšlel zda mám vlčici vyběhnout na pomoc. Přesvědčilo mně až její zavytí. Je šance na svobodu a já ji nehodlám v žádném případě promarnit. Rychle vyběhnu na vojáka který na vlčici míří tou svou zbraní. Skočím po něm a pokusím se ho povalit na zem. Pak na něj šlápnu celou svou vahou a zuby i drápy se mu budu snažit rozsápat krk. Chci ho zabít. Musím ho zabít. Kdybych to neudělal, mohl by zabít on nás. Pokud se mi to podaří, tak se ohlédnu a zkontroluji co dělají zbylí vlci. Netoužím po tom dát nějakému z nich příležitost mně zezadu napadnout. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro
Útok bíle vlčice na hnědou rohatou nevypadal nijak slavně. Pravda, Akako úspěšně Lunu sice dostala ze svého pána, ale experiment zvládl utéct od jablka sváru a běžel směrem kolem Hakona. Luna se nechtěla dostat opět do ohrožení života. Zastavila se jen na okamžik, když viděla Hakona, jak si počíná. Vlkovi se sice nepodařilo vojáka zabít, neboť na to byl voják příliš silný, ale zranil ho natolik vážně, že voják nebyl schopen dalšího postupu. Osud vlků byl zpečetěn – utéct okamžitě z místa nebo zemřít s kulkami v těle. Žádná jiná možnost nebyla. Charles se pomalu zvedal. Nemohl došlápnout na nohu, ale vytáhl z brašny vysílačku, volal. „Pánové,“ Nějakým „příjem“ se nezdržoval. „pohněte sebou. Je tu jeden vážně zraněný a dva vlci utíkají.“ Sedl na zem. „Okamžitě ke kotcům na východní straně někoho pošlete! Konec.“ přikázal a zavěsil vysílačku, držel se za nohu. Šlo vidět, jak trpěl. Luna měla opravdu silný stisk. Sundal si šátek, co měl kolem krku a ránu zaškrtil, musel si to jít okamžitě vyčistit, netušil, kteří vlci mají zabudované jedové žlázy, a tohle pro něj mohlo být smrtelné. Light (Máš obrázek pána na odkaze v HP) Lightův pán – voják kráčel na snídani i se svým vlkem. Byla jim plánovana mise mimo komplex, ale okolnosti se vyvinuly jaksi jinak. Z vysílačky se ozvalo zaskřípání, a jakmile ji zvedl, byla na něj vychrlena informace, že ještě s dalšíma dvěma vojáky má dopadnout vlky, co utíkají po komplexu. „Lighte?“ podíval se na vlka a naznačil mu, kudy má běžet. Vytáhl pistoli a rozběhl se za ním. Nepředpokládal, že by to mohlo být něco těžkého. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Alfa se podíval na všechna vlčata, co se přiblížila k němu. Neočekával, že jich bude moc a také to tak bylo. Byla čtyři. A tak mu to i vyhovovalo, neboť jich nechtěl více jak šest. Všechna si je pečlivě prohlédl a pootočil hlavou. Snažil si je vrýt do paměti. „Vy čtyři… Jak se jmenujete?“ vyplázl jazyk a pozoroval padající listí. „Doufám, že tyto malé lovy budou prospěšné a že brzy, až vyrostete, budete moct lovit už i větší zvěř než jen králíky nebo myši. Věřte mi, i veverka bude výzva.“ Řekl povzbudivě. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Můj útok, no nedopadl vůbec slavně. Kdyby to šlo, zahrabala bych se hluboko do země hanbou, jako krtek. Ach ta hanba. Jako společník jsem zklamala. Jedno plus to mělo, úspěšně jsem hnědou rohatou vlčici odlákala pryč od pána, ale ona využila situace a utekla mi. Pronásledovala bych ji, pokud by mi to bylo nařízeno. Pán se na mě bude určitě hodně zlobit. Ale nepronásledovala jsem jí, teď jsem se bála více spíše o svého pána jak na tom je, něž o hnědou vlčici. A nějaký voják, ten je mi u packy. Stejně se mi nelíbil. Pozoruji, jak se můj pán pomalu zvedá. Na nohu, která byla napadená tou vlčicí nedošlápl. Vytáhl tu komunikační krabičku. Vždycky mě zajímalo, jak to funguje. Co domluvil sedl si na zem, což jsem naprosto schvalovala. Bylo mi naprosto jasné, že ho ta noha musí hrozně bolet. Sklopila jsem uši dozadu a se svěšením chvostem jsem došla k němu. Svěsila jsem i hlavu dolů a omluvně jsem na něj kňučela. Omlouvám se! |
| |
 | soukromá zpráva od Benaiah pro Zrovna jsem šel s pánem na snídani. Cítil jsem se celkem fajn. Ač hladový, byl jsem vyspalý a tudíž spokojený. Tu pán vytáhl svou oblíbenou věcičku. A jak se zdálo, snídaně musela počkat. Na jeho pokyn jsem jen lehce přikývl, obnažil tesáky, zvedl ocas a naježil srst. Další uprchlí vlci, alespoň se to tak zdálo. Nevěděli, co je pro ně dobré. Vyběhl jsem tedy daným směrem, jen běžnou vlčí rychlostí. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro „Akako…“ Řekl smutně pán a pohladil ji. Dokázal si představit, že si to vyčítá, vypadalo to tak, že ho má ráda a on jí tu lásku vracel. „Bude to v pořádku, jen se dostanu na ošetřovnu, bolí to.“ Usmál se pán rozpačitě. Nedělalo mu dobře se takhle svěřovat lidem, ale Akako byla někdo jiný a hlavně ne člověk. Pomalu se zvedal a v Akako hledal podporu. Jen jí občas věnoval pohled a pak stál a zamyšleně se rozhlédl. Chtěl vyrazit, než uviděl svého kolegu. William dobíhal svého vlka a nakonec se po dlouhé cestě dostal až Charlesovi a k Akako. Zastavil se u nich, a když viděl, jak je pán Akako zraněný, podivil se a povytáhl obočí. „Co se stalo?“ „Ta vlčice s rohy mě pokousala.“ Zabručel. „Dobře. Půjdu po nich. Můžu sebou vzít Akako?“ ptal se váhavě a podíval se na vlčici. Vlastně mu bylo jedno, jestli mu Charles odpoví, prostě ji sebou chtěl. „Sama se rozhodne. Nenutím ji do toho a ona ví, co je správné.“ Odvětil Charles. William si jen odfrkl. Vytrvalá Luna utíkala skrz komplex, až zavadila očima o dva bezstarostné vojáky s okřídleným vlkem. Znala ho. Byl pro ni dobrou podporou v nouzi a věděla, že ho tu nemůže nechat napospas těm lidem s věcmi, co jen ubližovali. Navíc, ve třech by se to lépe táhlo. Srazila jednoho vojáka a Hakonovi nechala toho druhého. Povedlo se jim je odzbrojit a ona se víc nestarala. Ignorovala fakt, že měl okřídlený náhubek na tlamě, chtěla to vyřešit pak. Neměla na to čas, museli se vlci rychle dostat pryč z tohohle ústavu. Běželi dál přes trávníky a Luna vyhledávala cesty stísněné, kde se sotva mihla noha. Vojáci je tak mohli dostat později a hledala průnik, který by mohli využít. // Můžete kdokoliv posunout děj, můžete se i dohnat, nechám to na vás, abyste neměli pevně stanovenou lajnu :D |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Havran se spokojeně zvedl, když se představila ostatní vlčata. Těšilo ho, že vlčata měla takový zájem a věnoval pohled příchozím lovcům. Ostatní vlčata, kromě těch čtyř, si dál poslušně hrála a poté, když vlčí mládě Lon viděl, jaké hry se hrají, přidal se ke skupině. Zbyla poze tři, Ëmilnee, Tany a Vločka, která byla z trojice nejstarší. Všechna byla žhavá na to, až je lovci naučí něco nového a Havran se potěšeně podíval na příchozí, kteří stanuli po jeho boku. „Jsem rád, že jste tady.“ Řekl. „Chtěl bych, abyste tato tři mláďata učili základům lovu. Vzhledem k jejich stáří, nechci po vás, abyste hned něco lovili, jen chci, abyste je naučili, jak se správní lovci mají chovat během zimy a i, až sníh opadne. Víte, jak je to důležité v úspěchu lovu.“ Usmál se vlčím úsměvem a postavil se. „Souhlasíte s tím, Nimoe a Ragarte?“ další Havranova vlastnost. Záleželo mu na názoru smečky. |
| |
 | soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Dojdu k Havranovi a stoupnu si na levou stranu vedle něj. "Zdravím Havrane." Před vámi stojí poměrně statný vlk vysoký přes 70 cm, tmavošedé srsti, co se stáří týče tak má přes deset let. Nejvýraznějším rysem je jizva, která se táhne od horní části hlavy až k horní čelisti. Přejedu pohledem přítomná vlčata a odfrknu si a následně se usměji, když poslouchám jaký úkol my se s Nimoe zadal. Jizva zkřiví můj úsměv do podivného znepokojivého šklebu. Otočím hlavu k Havranovi. " Tři vlčata hmm, no kolik jich má přežít zimu jedno nebo dvě?" Při tom mrknu, okem na straně odvrácené od vlčat, na havrana. "Dobrá já nemám problém." Já se otočím na vlčata a usedám na zadek. " Asi bych začal hned. Není času na zbyt." Opět pohlédnu na Havrana tentokrát už mám, ale vážný výraz. "Jako první bych se vás chtěl zeptat co je podle vás nejdůležitější co lovec má." |
| |
 | soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Prichádzam kúsok za Ragartom, prenechávajúc staršiemu vlkovi vedúcu pozíciu. Potom, čo nás vodca zaregistruje, mierne skloním hlavu a pozdravím: "Havran." Ragart si vybral ľavú stranu, preto sa posadím vpravo. Vzápätí už s našpicovanými ušami počúvam úlohu, ktorú pre nás čierny vlk má. Potešene zakývam chvostom. Na chvíľu sa zarazím nad slovami môjho spoločníka, ale keď uvidím žmurknutie, pobavene vyplazím jazyk. Je jasné, že úlohu akceptujem a prikývnem na súhlas, že je dôležité začať hneď. Avšak Ragart ma predbehol a zadal prvú otázku. S očakávaním sa pozriem na vĺčatá, zvedavá, čo odpovedia. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Kolem se prohnal vítr, který zvířil listí a vytvořil několik vírů. V tu chvíli se zima prohnala kožichy, zima bude krutá a Havranova smečka jistě nezůstane v tom počtu, ve kterém do zimy vcházela. Havranovi oči smutně přejeli po mláďatech a podíval se na Ragarta. Sdílel podobný pohled na věc, ale stále doufal v to lepší. „Nevím… Byl bych ráda, kdyby přežila všechna, ale nemohu mít všechno. Jsem smířen s případnou ztrátou, ale doufám, že uděláte co nejvíc pro to, aby ta mláďata přežila. Věřím vám.“ Řekl potichu, aby to vlčata neslyšela k Ragartovi, nechtěl vypadat krutě. „Ovšem, přežívají jen ti silní, nebudu vás trestat, když se vám nepovede ty vlčata naučit a oni nepřežijí.“ Dořekl potichu. „To nejduležitější?“ podíval se na vlčata. Nos? Padla jedna odpověď. Vločka prohlásila síla a Tany se přidal k Ëmilnee. Havran se nad tím usmál. „Jistě je všechno důležité z toho. Ale někomu nemusel být nadělen dar stopařství, každý je jinak zdatný. Pro mě byli důležití společníci. Protože sám bych ulovil maximálně srnku nebo porazil vlka. Na divočáka bych si netroufl. Ovšem, každý vlk to má jinak. Jako alfa smečky myslím kolektivně a za celou smečku, protože jeden králík neuživí ani dva lovce, maximálně vlčata. A to myslím, že stěží dvě, možná jen to jedno.“ Pronesl. „Řekněte mi, jestli se mýlím, nejsem dobrý učitel.“ Ušklíbl se na Ragarta. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Vypočujem si odpoveď od vĺčat, ako aj to, čo mal na srdci Havran. Každý z nich má svoj pohľad na vec, každý z nich má svoju časť pravdy. "Keď som dostala túto otázku od svojho učiteľa, odpovedala som nohy. Darmo budem mať ten najlepší čuch, zbytočná mi bude sila, ak korisť nedokážem uštvať. Odpovedal mi, že som blízko pravde, pretože v mojej odpovedi sa skrývala časť toho, čo chcel počuť. Spolupráca, tá je najdôležitejšia. Tí s dobrým nosom korisť nájdu. Tí s dobrými nohami ju naženú k tým, ktorý sú silnými a tí ju zabijú." Moje oči postupne prejdú z jedného vĺčaťa na druhé, potom sa usmejem a chvostom zametiem zem v priateľskom pokývnutí. "Čaká vás veľa učenia. Musíte sa vedieť postarať sami o seba, ako aj spolupracovať s ostatnými vlkmi pri spoločnom love." Pre predstavu: Nimoe má niečo slabo cez dva roky, sama sa môže zdať ledva odrasteným vĺčaťom. Pôsobí možno trochu smiešne, pretože má vzhľadom k telu dlhšie nohy a kožuch akoby o dve čísla väčší. Zdanie klame, a hoci teraz nevyzerá kto vie ako, možno o rok, možno o dva, keď dorastie do nôh a do kožucha, z nej bude veľmi pekná vlčica. |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Vyslechnu si havranovu odpověď na mou první otázku o úbytku a kývnu. " Na vědomí vzato." Opětuji pohled Ëmilnee a pak odhalím pysky. " Zírat na starší je nezdvořilé." Načež vstanu a začnu skupinku vlčat obcházet. Po chvilce pronesu klidně. "Máš pravdu havrane. Nejdůležitějším co lovec má je smečka. Protože síla nebo slabost jednotlivce bez ohledu na druh, není podstatná, když stojí sám proti smečce. Pamatujte si, že naše smečka je silnější než jakékoliv zvíře, které můžete v lese potkat včetně medvěda. Také že přežití smečky má vždy a za každých podmínek přednost před ostatním, včetně přežitím jednotlivců." Na okamžik se odmlčím a ve vzpomínkách se objeví temná noc protknutá kuželi nepřirozeného světla, ale já zatřesu hlavou a pokračuji. " No co týče havrana jako učitele by to asi nebylo tak špatné, kdyby už to musel dělat, ale měl jsi nechat ostatním vlčatům možnost říci svůj názor." Trošku kývnu na Nimoe. "Nimoe má pravdu, bude se muset ještě hodně učit, ale pamatujte si dvě věci, které když budete mít na paměti přežijete. První že naše síla pochází ze smečky a jednoty, kterou představuje každý z vás pokud se toho dožijete bude členem smečky a bude mít svůj hlas v její fungování. Za druhé nikdy nezapomínejte na vaši nejsilnější zbraň a tou je rozum. Samotná síla, rychlost či smysly není k ničemu pokud jí neumíte správně použít. Váš rozum a uvažování vám umožní přežít a zvítězit i nad silnějším protivníkem. Časem vám to ukážeme v praxi." Dojdu vedle Nimoe a usedám vedle ní. " Myslím že je na čase abychom se šli protáhnout ven co ty na to?" Pronesu ke své společnici a trošku jízlivě se usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Ragart je prísny. Ale to je dobre. Les, zima a život ako taký s nami tiež nejedná mierne. Sledujem, ako môj starší spoločník obchádza vĺčatá a dáva im ponaučenia, a myšlienky sa mi zatúlajú ku nie tak dávnej minulosti, keď i ja som takto sedela a počúvala chrapľavý hlas môjho... Rýchlo tú myšlienku zaženiem. Keď potom navrhne, že by sme mohli vybehnúť do lesa, prikývnem. "Súhlasím. Keď napadne sneh, pôjde to horšie. Treba využiť tento čas, kým sa dá." Zdvihnem sa, natiahnem predné laby tak ako to len ide a otrasiem sa. Tým ukončjem svoje prípravy na odchod a som pripravená nasledovať Ragarta. "Máš nejaké presné miesto na mysli?" |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Nad otázkou Nimoe jen pohodím hřbetem. "Zatím ne. Naši mladí lovci se zatím potřebují protáhnout a poznat své okolí. Co ty máš nějaké místo, na které bychom je měli vzít jako první? " Pohlédnu po očku na Havrana. Ale můj pohled znovu přitáhne Emilnee, která/ý upírá svůj pohled do země. Opět vstanu a dojdu až před něj až se skoro dotýkáme čumáky. " Jakpak se jmenuješ štěně?" Můj hlas zní spíš pobaveně. " Na pohled si dávej pozor mohl bys jednou vyvolat bitku s nějakým špatně naloženým lovcem nebo cizincem. Přesto jsou oči jedním ze smyslů, které jsme dostali při svém narození a klopit je pořád není nutné." Pak se otočím a vrátím se ke své společnici. " No myslím, že pomalu můžeme vyrazit, běž první a vyber kudy poběžíme, já poběžím jako poslední." Znovu odhalím tesáky v mém pokřiveném úsměvu. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Havran v odpoveď zavrtí hlavou a tak na Ragartov pokyn vyrážam ľahkým klusom. Nechcem mladé uštvať, ale zároveň im nedovoľujem flákať sa. Zamierila som ku jednej lúke, o ktorej som vedela, že sa tam zvyknú pásť srny. Pre dnešok som si dala za cieľ vĺčatá zoznámiť trochu s územím svorky, a dúfala som, že by sme mohli naraziť na stopy... poprípade priamo na korisť. Hmm.. a ak by na lúke nebolo živého tvora, stále ju môžeme prejsť a dostať sa k potoku. Tam je zase miesto, kam chodia piť jelene. Keď už nikde inde, tam na stopy narazíme určite. Rýchlym pohľadom skontrolujem vĺčatá, ale Ragart im nedovolí zaostávať. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Pod dotekem pánovi ruky se mi trošku odlehčí z pocitu viny. Ale i tak si to stále dávám za vinu ani jeho uklidnivá slova, že to bude v pořádku až si ránu nechá ošetřit mě celé mojí viny nezbaví. Pozoruji ho smutným, proviněným pohledem, jak se snaží zvednout ze země. Kdyby to šlo, hrozně ráda bych mu pomohla vstát, ale bohužel na to nemám ruce ani výšku. Nemám lidi vůbec v oblibě. Skoro nikoho z nich na sebe nenechám sáhnout a poslouchám jen svého pána a i když někdy výjimku udělám. Už už to vypadalo, že páníček půjde na tu ošetřovnu, když tu k nám dobíhal voják s dalším vlkem. Poslušně i ochranářsky se postavím vedle svého pána než k nám stačí oba doběhnout. Otázka co padla, mě v duchu opět zadupala pocitem viny dolů. Co se stalo.. selhala jsem! Znechuceně sama nad sebou si odfrknu. Vzít mě? S údivem lehce nakloním hlavu na stranu a podívám se na vojáka. Jít s tebou? Vážně mě udivilo, že zrovna tohle vypustil ze svých úst. Jen co promluví můj pán narovnám hlavu do vzpřímené pozice a přesunu svůj pohled na něj. To je docela dost odpovědnosti. Podotknu si v duchu, protože jeho slova říkají jdi s ním, ale zároveň nechoď. Hodím pohled opět na vojáka, kterému se asi moc slova páníčka nelíbila. Mám jít? Otočím se opět na pána. Nebo nemám? Stále přehazuji svůj pohled z jednoho na druhého, jako horký kámen. Rozhoduji se a sčítám si plus a proti. Nakonec, ale usoudím, že můj pán je dost silný, aby došel na ošetřovnu sám a já bych mohla odkrojit kus svého provinění pryč, kdybych se vydala s vojákem za vlčicí. Na konečném rozhodnutí jít a nebo ne, ale nedošlo. Věnuji tak nerozhodný pohled svému pánu. Řekl, že vím co je správné a i to že se mám sama rozhodnout, většinou mi rozhodnutí nedělá problém na to jsem dost rozumná, ale navzdory všemu to sama v téhle situaci nedokáži. Sjedu pohledem dolů na jeho nohu a pak se opět podívám do jeho očí, jako bych se chtěla zeptat, zda to sám na ošetřovnu zvládne. "Jít či ne?" Ňafnu na něj čekajíc odpověď, ke které se nedokáži uchýlit. Je mi jasné, že mi nemůže rozumět, ale pochopit by to mohl. Čekajícího vojáka za mnou moje nerozhodnost nejspíše nebaví a totéž nejspíše jeho vlka, ale já pudu jenom pokud řekne můj pán. Jsem hold taková a pánovo zdraví je mi přednější! |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Počkám až Nimoe se rozběhne a pak štěknu. "Čekáte na jmenovité pozvání?" To už se už vlčata rozběhnou a já se klidným tempem rozběhnu za nimi. Mé oči se míhají ze strany na stranu ve snaze kontrolovat okolí, většina štěňat běží bez problémů za Nimoe, "tak hluční , dělat hluk je budeme rychle odnaučit mají-li přežít." Pomyslím si, když pozoruji jejich běh, ale náš malý potížista (Emilnee) zůstává pozadu. Trošku zrychlím a srovnám s ní krok. " To odpadáváš tak brzo?" Trošku se usměji na záda Emilnee, když opět zrychlí, ale opět zvážním a zkontroluji jestli je v pořádku a nemá nějaké zranění, které by ji znevýhodňovalo. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Môj ňucháč sa snaží zachytiť prípadné nebezpečenstvo, inak sa sústredím na cestu. Už po chvíli mi je ale jasné, že na prípadnú korisť môžem zabudnúť. Mladé si vôbec nedávajú pozor na to, kam kladú packy, a tak sa predierame lesom hlučne ako medveď. Všetko široko-ďaleko vie, že sme tu. Toto bude jedna z prvých vecí, čo ich budeme musieť naučiť. Priblížime sa k lúke, a ako som predpokladala, je úplne pustá. Avšak môj nos mi prinesie známku toho, že tomu nie je tak dávno, čo tadiaľto prehopkal zajac a osamelý srnec. Pomedzi krovie je zreteľne vidno veľké trávnaté priestranstvo. Spomalím, nech má čas zareagovať aj môj sprievod a kúsok od línie stopy zastavím úplne. "Tak, dáme si malú prestávku. Kto mi povie, prečo sme zastali práve tu? Je tu niečo zaujímavé?" Uvidíme, čo sa od nich dozviem. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Vĺčatá mlčia, ich pohľady prezerajú okolie. Pozerajú, ale nevidia. Nemám im to za zlé. Je to ich prvý deň v učení. Dám im ešte chvíľu, ale potom poviem: "Ste predsa lovci v učení. A dnes sme tu kvôli vášmu výcviku. Táto lúka je pre lovcov zaujímavá. Skúste použiť nos. Zhlboka nasajte vzduch. Pachy, ktoré dôverne poznáte pomenujte a nechajte tak. Viete predsa, ako vonia zem, tráva, lístie na zemi... čo však okrem toho cítite?" Ako hovorím, sama trochu prehnane predvádzam, čo od nich chcem. Z hlboka nsajem vzuch, zatvorím oči a triedim. Srnec aj králik sú veľmi dobre cítiť, sme takmer priamo pri stope. Okrem toho cítim bežný pach svorky, lístie, zem, trávu... pachy pre les bežné. Otvorím oči a sledujem, ako si počínajú mladí lovci. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro ... aspoň to som si pomyslela, čo jedno z vĺčat (Ëmilnee) neisto odpovie na moju otázku. "Správne! Pred tým, ako sme sem prišli, sa tu bol pásť králik. Okrem neho tu však bol ešte srnec. Robili ste trochu viac hluku, preto nás počul a ušiel." Zdvihnem sa a trochu ustúpim, skloním nos k zemi, priamo nad stopu a pokračujem: "Šiel tadiaľto, poďte si to očuchať." Nechám vĺčatá, nech sa zoznámia s pachom srnca, a potom rozprávam ďalej: "Táto lúka je ich obľúbeným miestom. Opatrný a trpezlivý lovec, ktorý je dostatočne skúsený a verí si, sa môže pokúsiť niektorého uloviť. Vo svorke je úspech zaručený. Preto je toto miesto pre svorku dôležité. Chcete sa niečo spýtať? Ragart? Chceš niečo dodať?" |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Moc dlouho se na ní ale nedívám, protože se znovu rozhlédnu kolem dokola a očima zašmejdím i řes křoví k louce. |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Doběhnu na palouk jako poslední a posadím se vedle Nimoe. A rozhlédnu se po okolí. Naslouchám hovoru a kývám, když se ozve Emilnee znovu se usměji. Zvednu se a kývnutím hlavy zaháním zbylé štěňata ke stopám. Na otázku jestli chci něco dodat pokývám hlavou. " Jen doplnit pár věcí. Když už budete čichat tak sledujte i stopy. Čich je sice vaším nejcitlivějším smyslem, ale nesmíte zapomínat i na ostatní smysly. Pachová stopa mohla zmizet, ale vy to zvíře najdete podle stop i po několika dnech. Také si Pamatujte, že i v lese se může pohybovat něco co by si rádo pochutnalo i na vlčeti. Nikdy nepolevujte v ostražitosti." Pak přejdu k věcnému tonu. Takže štěňata trochu teorie. Když stopujete ve skupině ten nejlepší stopař jde první ostatní se rozmístí na jeho strany trochu za ním. Jde o to, aby když stopa prudce zahne a ten který jde po stopě ji ztratí uvidíte ji vy co jdete po stranách. Chápete? " Pohodím hlavou směrem k mýtině. " Nimoe má pravdu, že místa jako tato jsou pro přežití zásadní. Než něco ulovíte musíte vědět víc než jak to zabít. Také musíte vědět jak se bude vaše oběť chovat, pokud ji napadnete. Králík bude utíkat, ale pokud se pokusíte napadnou divočáka tak to můžete zaplatit životem nebo pokud budete dost rychlý jizvami od klů." Pomalu dojdu až k místu kde jsou králičí stopy. "Takže začneme s výcvikem? První co se musíte naučit, jak už tady Nimoe podotkla. Jak se chovat v lese." Odmlčím se a přejedu pohledem ostatní a pak pokračuji. " Takže začneme s tím, že se v lese pokud přímo neútočíme se chováme co nejtišeji a nejnenápadněji. Uštvat zvíře je sice nejbezpečnější, ale také nejnamáhavější způsob jak dostat kořist. Lepší je se k ní připlížit a zabít ji než si uvědomí, že má utíkat. Takže trošku teorie, když se pohybujete lesem, pohybujte se pomalu a plynule. Zvěř spíš zaregistruje prudký pohyb nebo trhnutí. Vyhýbejte se popadaným větvím, protože křupou pod tlapama. Také vysoké vrstvě napadaného listí, které šustí byste se měli většinou vyhnout. Časem vám ukážeme výjimky. Zatím jasné?" Pohlédnu na naši smečku, jestli kývají hlavou že chápou. " Tak možná bychom mohli začít s tím, že jim řekneme co se za zvířata vyskytují v lese. Co myslíš ty Nimoe? Nebo to snad někdo ví?" Znovu se usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Výuka mláďat pokračovala ničím nerušeně. Jakmile se Ragart zeptal, mláďata se pustila do vyjmenovávání a celkem se i strefovala. Bylo toho poměrně dost a šlo vidět, že mláďata už něco ví, byť to nebylo všechno, nadšeně přikyvovali Ragartovi a Nimoe, ale nebyla si vědoma nebezpečí, které se na ně blížilo. O pár vteřin Nimoe a Ragart ucítila pach cizích vlků, ale než stihli zareagovat, kolem nich se postavili tři vlci. Byli poměrně statní a šedý z nich se posadil a změřil si je pohledem. „Tak…“ začal rozvážně a samolibě se usmál. Něco nebylo v pořádku. Ten vlk byl děsivý. „Copak se tady Havranovi noshledi potulují?“ Ptal se. „A i s malými. To se to Havranovi zdálo dostatečně bezpečné? Opravdu?“ zavrtěl hlavou. „Jak hloupý a nerozvážný Havran je. Jen se na to podívejte.“ Oslovil vlky, co stály na jeho straně. Vločka a Tany se bojácně schovali k Nimoe, jejich srdíčka byla na poplach a sledovali vlky z cizí smečky. Báli se, že zaútočí. To by pak měli malou šanci ne přežití. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Když přiběhnou cizí vlci postavím se čelem dvoum abych byl mezi nimia vlčaty, pak pohlédnu na nově přiběhnu vší cizí vlky a odhalím tesáky. " Přesně proto musíte nustále dávat pozor." Pak vážně pohlédnu na členy cizí smečky. " V pravdě tady vidíte jak se to dělat nemá. Útočit ve třech na pět nepatří mezi to co byste měli dělat. Pokud chcete přežít." Hlas zní chladně a pak zavrčím. " Vy tři odsud zmizte dokud jste živí. A já zapomenu, že jste narušili naše loviště. Myslíte, že by se vám Tana poděkovala, že jste začali válku? Mimoto pokud zaútočíte minimálně dva z vás od sud živí neodejdou. Tak si položte otázku zda chcete žít nebo ne. " Hlas mám klidný ikdyž trošku zlostný, ale můj postoj je sebevědomí a podle pachu jsem přesvědčen o pravdivosti mých slov a při poslední větě se dokonce usměji. Šedý vlk a jeho řeči mě ani v nejmenším nedojímají. Pak trošku ustoupím a velmi tiše zasyčím na Vločku s Tanou. "Až to začne utíkejte. Každá jinou stranou ke smečce." Pak zasyčím na Emilnee. "Vlče oni mají právo na názor." Očkem střelím po Nimoe v duchu přemýšlím. " Hmm, chtěl jsem je napřed naučit lovit nějaké menší zvěř než se utkají s cizími vlky. No nic pozdě žádat možné. Teď buď uvidí jiné vlky umírat nebo budou utíkat o život. Takže teď jak zabránit jižní smečce aby zabila nějaké vlče? Dobrá ten za mnou po mě skočí a jeden půjde po vlčatech. Otázkou je který?" Přejíždím pohledem cizí vlky. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Vĺčatá sa nadšene prekrikujú v snahe vymenovať čo najviac druhov lesnej zveri. Robili taký rámus, že nebezpečenstvo som si všimla, až keď bolo neskoro. Vločka a Tany sa stiahnu ku mne, zatiaľ čo Ëmilnee sa snaží stáť po našom boku. Ragart sa ujme vyjednávania, ja si zatiaľ premeriavam okolitých vlkov a nenápadne ustupujem aj s vĺčatami kúsok po kúsku za Ragartov chrbát. Bude potrebovať niekoho, kto mu ho bude chrániť. Srsť na krku sa mi ježí a chvost sa agresívne zdvíha do výšky. Nebojím sa. O seba určite nie, mladé... to je iné. Sú budúcnosťou našej svorky a ja spravím prvé aj posledné, aby som ich uchránila. Skloním hlavu nižšie, zlovestne vycerím tesáky a hrdelne zavrčím: "Prvú hlúposť ste urobili, keď ste prekročili naše hranice. Druhú ste urobili, keď ohrozujete vlčicu s mladými. Naozaj ste si istý, že chcete urobiť aj tú tretiu hlúposť?" Moje oči na nich metajú jantárové blesky, a keby vedeli zabíjať, neostal by z nich ani mastný fľak. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Vlk vůhružně zavrčel na Ragarta. Vůbec se mu nelíbil a nevěřil tomu, že by je dokázal porazit. „Pět?“ řekl posměšně. „Tyhle uzlíky počítáš jako plnohodnoté členy smečky? Něbuď směšný.“ Věnoval jeden speciální pohled malé Ëmilnee, jeho tlama vycenila ostré zuby. Vrčel na ni. „Budeš ta první, která přijde o život, až k tomu dojde.“ Uklidnil se a opět se podíval na Ragarta, kterého znovu změřil pohledem. Nevěřil, že je v pozici, kdy by si mohl dovolovat „Nemyslím, že dva vlci dokážou porazit tři, nicméně, problémy mít nechci. Ani jsem nechtěl bojovat, nechci se ani srovnávat s takovým bojovníkem, jakým jste vy.“ Prohlédl si Ragarta. Nebylo v tom pohledu uznání. Bylo tam něco jiného, co zavánělo pohrdáním a posměchem. „Chci mluvit s Havranem.“ Vzneslo se do vzduchu z jeho čumáku. Vlčata to jen vyděšeně pozorovala. |
| |
| Šedý Klidně opětuji pohled. " Víš je dobré ukazovat vlčatům příklady jak se to dělat nemá, když už je máme před sebou. Fakt je že je nás pět a vy jen tři, zda vlčata lze započítat nebo ne to by se velmi rychle zjistilo. " Překvapivě při prohlášení šedého, že zabije jako první Emilnee se viditelně uklidním. Pak promluví, že chce mluvit s Havranem a já střelím pohledem. na vlčata. "Tano, Vločko zaběhněte pro Havrana, že sním naši ctění hosté chtějí mluvit. Bylo by nevychované je nechat zbytečně čekat. Z dovolením." Kývnu na jednoho vlka který jim blokuje cestu, trošku se nakloním k Emilnee. " Pokud zaútočí rozběhni se na druhou stranu než budou útočit ti vlci." Celou dobu ze mě číší sebevědomí. " Hmm také pochybuji, že bychom dokázali porazit ve dvou tři, ale jak možná víš, zvítězit a přežít není vždy ta samá věc. Mimochodem já jsem Ragart a kdopak jsi ty?" V duchu přemýšlím. " Myslí si, že by nás dostali snadno, to pokud zaútočí tak je čeká nepříjemné překvapení. Nelekl sem se lidské smečky tihle vlčci mě nevyděsí." Čekám jestli nechají vločku s Tanou jít a jsem připraven skočit po vlku který je nejblíže našich vlčat. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Proč se tvářím jako hrdina, když by tačilo, aby se přiblížil a já uteču? Při zmínce, že chtějí mluvit s Havranem si sednu. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Šedý hovorca votrelcov skonštatuje, že nechce bojovať, ale hovoriť s Havranom. Ragart sa okamžite chopí príležitosti dostať z problémov aspoň Tanu a Vločku. Rázne štuchnem do strachom stuhnutých vĺčat a ticho prikážem: "Bežte." Zároveň ostražito sledujem vlkov okolo. Neverím im ani slovo, a pri prvom náznaku útoku som pripravená vyštartovať. |
| |
| soukromá zpráva od Benaiah pro Po chvíli jsme doběhli k vojákovi, který zjevně před tím volal. A jeho vlčici. Byl zraněný, ale já se nehodlal ptát, jak se to stalo. No, po chvíli nám to stejně řekl sám. Lehce iritovaně jsem pozoroval její nerozhodnost. Její pán byl voják. A nebyl v zas tak špatném stavu, aby nedošel na ošetřovnu. I když jsem na druhou stranu její starosti chápal, měli jsme důležitější věci na práci. Ale když na něj štěkla, její pán na ni jen mávl rukou, v jasném pokynu, ať jde. Oddechl jsem si a připravil se k vyražení. |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Poslušně dojdu k vojákovi, připravená tedy vyrazit okamžitě. Je mi jasné, že moje zdrženlivost jim zrovna moc pochuti nebyla, ale teď už jsem ready a sleduji vojáka až se konečně rozejde, nebo zavelí do pohybu. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Ušklíbl se nad poznámkou Ragarta. Netěšilo ho být špatným příkladem, snažil se být klidný. Bylo mu jasné, že má před sebou staršího a moudrého vlka. „Říká se, že když nejste zářným příkladem, máte být tím odstrašujícím. A jestli by se dala započítat? Nevím, nemohou mít ani disciplínu. Ani zkušenosti.“ Změřil vlčata pohledem a pak, když je Ragart poslal zpátky, pokynul svému následovníkovi čumákem, aby uhnul. Udělal to. Nechtěl mít další problémy a vlčata běžela. Vlk si Ragarta dlouze prohlížel. Nerad viděl někoho tolik plného sebedůvěry. Bylo to pro něj těžší a nedokázal se pořádně soustředit, neboť sám měl strach o svůj kožich. Přešlápl a pomalu se rozhodoval. Své nepřátelství na chvíli odložil stranou, nejspíš ho projevoval, jen aby si udržel masku statečnosti. Pomalu ji sundaval. Rozhodl se odpovědět. „Jmenuji se Nate, z Jižní smečky… Nechci vám ublížit.“ Kývl k ostatním a sám couvl, posadil se o kousek dál. „Opravdu si jen potřebuji promluvit s Vaším vůdcem.“ Už v jeho hlase byla i úcta. Během chvíle se rychle změnil. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Když viděl, že se Akako rozhodla, usmál se, pokynul doktorovi. „Díky.“ Řekl jen a pak vyrazil s oběma vlky, potřeboval okamžitě najít sběhy, ale to se nedařilo. Byl poněkud vykolejený a přemýšlel, kam by se mohli vlci schovat. Nebo kde se mohli ztratit, komplex se mu nezdál až tolik velký. Nakonec, když našel díru v plotě, klekl si a podíval se na to pořádně… Naštvaně se postavil a protočil oči. Počítal s tím, že to tu každý den prohlíží a kontrolují to. Kontrolovali, ale jen prvních pár dní, kdy byl komplex zcela nový a nebyla nuda po něm chodit. Vlci unikli. „Vrátíme se. Lighte, mi půjdeme trénovat a počkáme na vedení. Ty se vrátíš za svým pánem.“ Prohlásil a vyrazil. Vytáhl svůj mobilní telefon a volal, přiložil si ho k uchu: „Pane, vlci unikli… Ano… Ne… Ne… Promiňte… Ano, pane. Počkám na vaše rozkazy.“ Zavěsil. Vešel až do malé stanice, kde se starali o zraněné, vpustil Akako do pokoje jejího pána, který tam seděl na posteli a podrážděně sledoval jiného doktora. „Pane, upozorňuji vás, že nejsem takový zelenáč, jakým se zdám být. Je dost možné, že jsem tu déle… Akako, holčičko moje!“ prohlásil nadšeně a podíval se směrem na ně, postavil se na vratké nohy. Chtěl se s Akako přivítat. Zatímco Will vyrazil na cvičiště. Pro zvíře to mohla být hra, ale pro pány to byla nutnost, museli být silní, aby nepřišli o svou práci. Už tak se mohli cítit jako vyvolení, že tu vůbec byli. // Promiňte za chyby, pokud tam jsou, nestíhám, ale odepsat jsem vám chtěla :((( |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Celé té frašce už jen tiše přiblížím. Byť si nejsem moc jistá, jestli to zatím vůbec myslí vážně. Sednu si a vzhlédnu k Ragartovi. CHvíli ho pozoruji zvědavá na reakci, pohlédnu potom zpět ns šedého vlka, který mluví a zpochybňuje početní převahu. To byla rychlá změna, nechce se mi to líbit. Co když jen předstírá? Nebo se opravdu bojí sám o sebe? |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Usměji se na šedého svým pokřiveným úsměvem. „ Ano to je jistě pravda.“ Na poznámku o bojové schopnosti vlčat řeknu pobaveně. „ Víš někteří vlci jsou od přírody rození zabijáci, sice je jich málo, ale takoví jsou nebezpeční zvláště když nemají ještě dostatečnou disciplínu. Jinak máš všeobecně samozřejmě pravdu.“ Už v nahlas nedodám. „ Ale s těmi co jsou zabijáci od přírody, je mnohem víc práce. Vtlouci jim do hlav jak mají lovit, hlavně loveckou etiku bývá hodně složité.“ Když Vločka s Tanou zmizí v lese v duchu si oddechnu, ale na svém postoji to nenechám ani trochu znát. Když začne mluvit klidně ho naslouchám, zatímco hlavou klidně otáčím ze strany na stranu, abych udržel naše hosty ve svém zorném poli. Moc se my ta náhlá změna nelíbí, ale není zatím důvod vyhledávat spory. „Řekl bych, že tě rád poznávám, ale byla by to bohapustá lež. Když už tu vedeme přátelský hovor, možná by se tví přátelé, mohli přisunout ať k sobě sedíme čelem jako skupina, bylo by nešťastné, kdyby naše smečka až přiběhne viděla jak tu stojíte kolem nás a špatně si to vyložila.“ V duchu se ušklíbnu „Nemusím snad říkat, že by vás roztrhali jak o králíky.“ Pak se rychle po očku ohlédnu po Emilnee a v duchu nerozhodně pokývám hlavou, „ no zatím se drží dobře, ale bude se toho ještě opravdu hodně naučit, ikdyž o trochu méně než Vločka s Tanou.“ Pak upřu svou pozornost návštěvníkům z jižní smečky. „ Copak máte za novinky pro naši smečku? Pokud to tedy není tajné.“ Dávám si pozor abych neztratil na delší dobu Natova kolegu ze zorného pole. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Vĺčatá bežia a ja ich vyprevádzam pohľadom. Ak by naši hostia urobili jeden hlúpy pohyb, nie je sila, ktorá by ma dokázala zastaviť. Avšak nikto nič hlúpe nerobí, a atmosféra sa začína trochu uvoľňovať. Šedý sa predstaví ako Nate, trochu ustúpi a posadí sa. Ja ešte raz skontrolujem okolie, kývnem Ragartovi a zaujmem miesto tak, aby mohol plnú pozornosť venovať hovoriacemu Južanovi. Jeho spoločníka si vezmem pod dohľad ja... Som zvedavá, či uposlúchnu Ragartovu výzvu a stiahnu sa na jedno miesto. Pokiaľ nie, je to vážne podkopanie dôveryhodnosti Nateho slov o tom, že nám nechcú ublížiť. Okrem toho som hodne zvedavá, o čom sa chce s Havranom rozprávať. |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Nakonec jsme přeci jenom vyrazili. Bylo jasné, že je musíme najít co nejdříve než utečou z komplexu, ale podle výrazu vojáka bylo jasné, že není kam se mohli schovat. Snažím se vyčenichat jejich pach, ale je tu tolik vůně ostatních vlků, že se mi to mísí a těžko odděluje od sebe. Přitom komplex není zas tak moc velký... Nakonec jsme přeci jenom něco našli, díru v plotě. Voják se sehnul, prohlídl ji a poté se naštvaně postavil. Díra v plotě..to to tu nikdo nekontroluje? To je mi tedy zabezpečení! Teď už nic nezmůžeme. Voják promluví a já souhlasně štěknu. "Rozumím!" Na to jsme se tedy rozešli pryč od díry v plotě. Napnu uši, když po cestě voják začne mluvit do té krabičky. Došli jsme k malé stanici. Voják mě vpustil dovnitř. Našlapovala jsem velmi potichu. Pán seděl na posteli a povídal si s jiním doktorem. Naklonila jsem hlavu na stranu a napnula uši. V polovině řeči se páníček zarazil, když mě zpozoroval. Narovnám hlavu do přirozené pozice a raději přijdu pánovi na proti. Na těch nohách stojí tak, že to vypadá, že každou chvíli spadne. Přijdu k němu a vesele zamáchám ocasem. Taktéž na přivítanou vesele vyštěknu na svého pána. Jsem ráda, že ho vidím. |
| |
 | ...Bolest života... Byl jsem vlče jako každé jiné - ukničená chlupatá kulička lačnící po troše slaďoučkého mléka a mateřského tepla, ale pramálo mne zajímalo co jsem vlastně zač, jaké je mé místo ve světě a co se mnou má kdo v plánu. Když jsem ale otevřel očka všechno se změnilo. Ten velký dvounožec se stal alfou a omegou mého žití, hned po jídle a spánku - tak rád jsem se s ním přetahoval, nosil podivné zmuchlané bílé věci, které mu upadly na zem, a každé ráno ho radostně vítal. O to horší bolest jsem pociťoval, když mne zradil. Malé kousance do kůže jsem trpěl statečně, ale když mne zavřel do té divné páchnoucí místnosti spolu s tím druhým vlkem vše se změnilo. Ten vlk mne napadl, zakousnul se mi do krku až jsem vyštěkl bolestí, vyškubl jsem se mu a varovně zavrčel, ale protivník jako by se nad tím ani nepozastavil a napadl mne znovu. Bolest a strach mi vehnal do těla sílu touhy po přežití - za okamžik jsem prudkým trhnutím serval vlkovi kůži na krku a ta mi zůstala viset v zubech. Překvapeně jsem hleděl na bytost z lesklého kovu potaženého vlčí kožešinou a strach se do mne zakousl pevněji než ocelové čelisti. Zhnuseně jsem rychle vyplyvl kůži a konečně jsem pochopil proč údery byly tak tvrdé a bolestivé, proč se nezalekl mého vrčení, ačkoliv mé pudy mi říkaly, že by měl alespoň zaváhat. Z tváře té bytosti žhnuly dvě rudé oči, které mi vypalovaly do duše díru a pak najednou zhasly a to umělé neživé tělo strnulo. Ostré bílé světlo pohaslo, dveře se otevřely a za nimi už čekal můj dvounožec. Ale místo toho, aby mne pohladil a nechal mne ležet věrně u svých nohou, zavřel mne do tmavého špinavého kavalce páchnoucího bolestí, utrpením a smrtí. Pokaždé mne znovu a různě týrali - jednou jsem nedostával najíst, jindy na život a na smrt bojoval s dalšími živými či bezdechými vlky, léčili mé rány, abych mohl bojovat znovu, podlamovali mou duši, ale já vydržel a odolával. Sem tam jsem mohl prohodit pár slov s jinými vlky a vždy jsem se snažil dodat jim odvahy a síly v jejich boji proti krutostem, které na nás páchali, ale nemohl jsem se na nikoho příliš vázat, protože nikdo z nás nevěděl, kdy budeme stát proti sobě. Inu a tak jsem rostl, sílil a právě proto možná mne začali svazovat. Křídla na zádech jsem nikdy neroztáhl, čumák mi poutaly kožené řemeny tak, že jsem mohl sotva huhlavě zavrčet a srst jsem měl plnou špíny a zaschlé krve. Tohle byl můj život otroka bezejmenných, aniž bych tušil proč se to vlastně stalo a jak můj život skončí... |
| |
| soukromá zpráva od Bezejmenný ♂ pro ...Křídla svobody... Byl to vlastně docela příjemný den - nikoho jsem nemusel zabít, dva bezsrstí mne drželi svázaného na pevném laně, ale já se nesnažil uniknout. Jen jsem seděl s přivřenýma očima u jejich velkých tlap, zatímco oni spolu krátkými štěky o čemsi rozmlouvali, a užíval si hřejivých doteků slunce a láskyplného čechrání větrných prstíků v srsti. Ano, byl to krásný den, ale jediný zlomek sekundy to celé změnil. Nejprve jsem to ucítil, jako by mne cosi uvnitř varovalo, abych zpozorněl. Pooteřel jsem své jantarové oči jen tak, aby mne sluneční svit neoslnil, a zahlédl dvě mohutná vlčí těla, kterak se v plném trysku blíží právě ke mně. O mýlce nemohlo být pochyb, vlčici jsem si velmi dobře vybavoval z několika našich hovorů a ačkoliv druhého vlka jsem neznal, nezbývalo mi než jim věřit. Prohnali se kolem jako vítr a tlapy, které svíraly mou svobodu, jako by se rozplynuly. Pokud jsem kdy mohl mít naději vymanit se ze života zabijáka s duší pošpiněnou krví, duší nasáklou zoufalstvím a nalomenou vírou, tak to bylo právě nyní. Nepromarnil jsem ani okamžik a rozeběhl se za nimi, neboť právě na tom závisel osud nás všech. Běžel jsem a tlapy mne pálily neuvyklé takové námaze, běžel jsem a dech se mi krátil, běžel jsem a mé srdce bilo na poplach. Zbývalo mi jen věřit, že kůže, které mne poutali mne nikde neuvězní a že vlčice, která nás vedla vybere vhodnou cestu i pro mou maličkost.... |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Trpělivě naslouchal Ragarta, ale byl napjatý jako struna. Celkem si uvědomoval, že je v poměrně prkenné situaci a možná své prvé chování přehnal. Byl nejspíše ještě dost mladý. A nevybouřený. Chtěl si možná něco dokazovat. Drápy zaryl do země a podíval se na své druhy. Kývl jim lehce a pak po Ragartových slovech klidně promluvil. „Postavte se po mém boku.“ A vlci tak udělali. Vrátili se ke svému druhému, ale šlo viděť, že byť ho poslouchali, nebyli to jeho sluhové. Byli mu možná i rovni, jeden z vlků si lehl na břicho a sledoval dění. Druhý zůstal stát. „Bylo by skutečně nemilé, kdyby v tak přátelském hovoru nás přerušily tesáky vašich druhů. Možná by to i bolelo a nemuselo by to dobře dopadnout a to bychom nechtěli.“ Ušklíbl se, ale pak opět zvážněl. Rozhlédl se kolem sebe a nadechl se. Pak se odhodlal. „Viděli jsme smečku z východu. Její členové byli zničení a strhaní a to by mě ani tak nezaráželo. Ale byl jich snad jen poloviční počet. Jeden z těch vlků byl zmrzačený a ani by mě to neuchvátilo, ale… Můžeme dopadnout stejně. Plocha lesa je menší a ti dvounozí vystrkují růžky více a více. Možná teď se to týkalo jiných vlků a tak… Bojím se, že jednou to bude náš problém. Ale samotná jedna smečka ho nevyřeší… Pokud… Nebudeme na tento problém pohlížet, odejdeme zpátky a… Naše alfa samice… Ono je jí tohle jedno, možná mám jen hloupé obavy. Možná má pravdu. Ale možná mám pravdu já.“ Prohlásil vlk. |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Úsměv my zmizí, když náš „host“ začne popisovat procházející smečku a když zmíní dvojnožce sednu si a na tváři se my objeví zamračený výraz. Na malinký okamžik se my objeví vzpomínka na dobu, když i my jsme utíkali o život a já odhalím pysky až mě zabolí jizva. Ta mě přivede zpět do reality. „Dobrá máš naprostou pravdu. S dvojnožci a jejich smečkou není legrace.“ Pak se jemně ohlédnu po Ëmilnee, která pravděpodobně neví kdo jsou naši dvojnožci zač. „ Dvojnožci jsou nejnebezpečnější bytosti na které můžeš v lese natrefit. Pak ti je popíšu teď není dobrý čas. Ale proti nim je poraněný medvěd, snadnou kořistí.“ Začínám si dělat starosti, ale přesto nespouštím oči z členy cizí smečky. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro S úľavou sledujem, ako vlci počúvli Nateho pokyn a aj ja sa trochu viac uvoľním. Nie na dlho. Len čo spomenie východnú svorku, nastražím uši. Teritórium východnej svorky som niečo vyše roka volala domovom, narodila som sa tam. Správa od Nateho ma preto zasiahne viac, než šedý vlk tuší. Zdesene počúvam, v akom biednom stave sa moja rodná svorka nachádza. S ďalšími slovami vo mne rastie strach a hnev. Srsť na pleciach sa mi zježí. "Dvojnožci," zavrčím, a to slovo z mojej tlamy znie ako nadávka. Ragart venuje pár slov Ëmilnee, ja však otáčam pozornosť k Natemu: "Je od teba prezieravé, že si prišiel k nám s varovaním, za ktoré sme ti vďačný. Lenže čo navrhuješ, aby sme s tým spravili?" Po chvíli, a je zreteľné, že mi tieto slová idú ťažko z tlamy, sa spýtam: "Čo sa vlastne východným stalo? Prežil vôbec vedúci pár?" Vopred sa bojím odpovede, ale horšia bola nevedomosť. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Nezbývá mi než pozorovat dění kolem vlků a vnímat jejich rozhovor. Při zmínce dojnožců jen marně namáhám hlavu, jestli nám o tom už někdo něco řekl. V tu chvilku se Ragart zrovna otočil ke mně. Jen mu přikývnu, teď je na zbytečné dotazy málo času. Nimoe se přidala do rohovoru. Opravdu je to pro mě novika, tak jen natahuji uši, abych slyšela úplně všechno. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Krvavá Luna, Bezejmenný Povedlo se vám uniknout. Jediný, kdo se vám ztratil, byl ten druhý vlk. S nápadem, že se rozdělíte, přisla Luna. Nebylo to proto, že by se vlka chtěla zbavit, ale když budou muset hledat tři vlky, jistě by to šlo hůře, než by hledali celou skupinu. Pak, ale když jste se opět našli s Lunou, Hakon již scházel. Čekali jste, ale pak jste již museli vyrazit od toho pekla. Cítili jste les, vodu, suché listí, které padalo ze stromů… Konečně jste byli volní. Byla to svoboda. Další otázky nepřišly v úvahu, nezáleželo zatím na něčem jiném. Jen na tom, že jste museli přežít v neznámých podmínkách, na které jste už zapomněli. Dostali jste se po pár hodinách k řece, kde si Luna vyčerpaně sedla na zadek a poté se i svalila na břicho do trávy. Hlavu položila na zem, s rohy byla zbytečně těžká. Byla vlk k boji, ne k cestám, rychleji se unavila než ostatní. Pak se svalina na bok a jen očima sledovala přírodu kolem. Bylo to pro ni jako nové, měla radost, že je venku. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se. Věděla, že těď budeš její jediný přítel… Možná ani ne tak přítel, jako spřízněná duše. Stočila své hnědé oči na tebe. „Musí být těžké nosit ty perutě na zádech…“ přemítala s ohledem na své rohy. Vlci, kteří byli jen geneticky upraveni, na tom byli zřejmě lépe, než ti s amputací. Myslela si. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Ragart, Nimoe, Ëmilnee Šedý si připadal lépe. Vlci si navzájem nejspíš stále nevěřili, ale již našli společnou řeč. Vlk přemýšel. Neodpovídal na otázky hned, přemítal si v hlavě, co viděl. Nejspíše ho to vyděsilo, stejně jako ostatní a věc ohledně dvojnohých se ho týkala stejně, jako ostatním. Nerozuměl jim a ani nejspíše nechtěl. Opět se na vás podíval. „Nevím, jestli přežili. Zmizel jsem odtamtud dříve, než mě stihli zpozorovat. Nemyslel jsem si, že byť byli oslabení, že by nás nemohli zabít. Hledal jsem někoho od vás, protože jsem chtěl slíbit svou věrnost Havranovi. Nedokážu pod naší Alfou bojovat pro dobro našich mláďat, když sama ničí svou smečku… Par těch… Zvířat odvedlo mláďata i z naší smečky… Nelíbí se mi to a chci zjistit, o co jde. Rád bych pomohl… A rád bych byl užitečný i se svými druhy, omlouvám se za svou smělost.“ Sklopil svůj čumák k zemi. // Omlouvám se případně za chyby, dneska nemám zrovna psací náladu >. |
| |
| Rozmluva Naslouchám mlčky a když zazní o tom, že odvedli členy smečky poprvé za celou dobu od té noci se otřesu strachem. Poprvé za celou na šedého pohlédnu soucitně a najednou na okamžik se jevím starším a vetší než skutečně jsem. „ Znám tvou bolest i na nás si dvounožci vybrali krvavou daň. Takže zase kradou mladé.“ Poslední větu pronesu hlasem ve kterém se mísí strach z skutečnou hořkou nenávistí. „ My jsme o své mladé bojovali, takže vím moc dobře jak ta druhá smečka vypadala i jaké si sebou nesla zranění.“ Pohlédnu na Ëmilnee. „ Dobře poslouchej dobře. Když uvidíš tvora pohybujícího se po dvou skryj se pokud máš možnost, pokud ne ohlas jeho přítomnost a utíkej, ale ikdyby to měl být tvůj konec nesmíš je přivést k brlohu. Přežití smečky stojí na přežitím jakéhokoliv jedince to si pamatuj.“ Pak si povzdychnu a tvář se my stáhne smutkem. Mluvím spíš k sobě než k ostatním. „ Doufal jsem, že už je nikdy neuvidím. Mnoho mých rodných bratrů ze smečky, bratry a sestry se kterými jsem vyrůstal a kteří mne vychovávali, zemřeli během noci když nás přepadli. Byl jsem sotva půl roku plnoprávným lovcem, když zaútočili. Nechtějte to popisovat. Já nemůžu. Po samotném střetu si toho moc nepamatuji, myslím že jsem dostal horkost, jen má tvrdohlavost a láska smečky mě udržela na živu. Od té doby je jen málo věcí a bytostí v lese kterých bych se bál.“ Před očima se my míhají duchové mrtvých jejich křik když byli mezi živými a jejich smrtelné skřeky a oběti, které položili během boje. Opět odhalím pysky a bolest v jizvě táhnoucí od „čela až po dolní pysk mě zabolí, palčivou bolestí ikdyž nevím jestli je to vzpomínkou nebo aktuální stavem. „ Havran bude asi vědět víc než já. Pravděpodobně vás příjme, ale v pravdě nevím jestli se pro tvé přátele dá ještě něco udělat.“ Opět v přítomnosti pohlédnu na šedého a stíny minulosti ikdyž pořád ještě tančí kolem mne ustoupí do pozadí a stanou se pomalu jen vzpomínkami. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Zaujatě pozoruji vlky o čem se baví. Protože nevím o co jde, zajímá mě to. Ragart se po chvíli na mě znovu otočí a zmíní se, že když je uvidím, mám to ohlásit a pak utéct směrem od brlohu smečky. Přikývnu, že rozumím a to se pak Ragart zas otočí. Znovu se podívám druhého vlka, který s Ragartem vede rozhovor a mírně se zavrtím. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Nate nevie, či moja matka a jej druh prežili. Ale stále mám nádej. Dobre. No jeho požiadavka ma prekvapí, rovnako ako aj reakcia môjho staršieho spoločníka. Bolo by dobre, keby mala svorka v týchto ťažkých časoch pár bojovníkov a lovcov naviac. No dá sa im veriť? Zavetrím, a snažím sa z ich pachu vyčítať niečo, čo by ich usvedčilo z klamstva... Nedokážem však nič nájsť a tak mlčím. Rovnako som počula aj o kradnutí mladých. V dobe, keď som ja bola mladou, sa tiež o mňa strachovali a brloh sme niekoľko krát menili. Čo ak by prišli aj k nám? Výstrahu pre Ëmilnee už predniesol Ragart, takže ja sa zdržím komentára. Ragart vyzerá byť hodne rozrušený správou o dvojnožcoch, podozrievam osobné dôvody. Nechcem však dotierať a tak radšej držím tlamu zavretú. Nastražím uši, aby som zachytila prípadné zvuky, ked sa bude blížiť Havran. Predsa len, je to už nejaká doba, čo zvyšné vĺčatá odbehli. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Ragart, Nimoe, Ëmilnee, Havran Sklopil hlavu, když poslouchal Ragartův monolog. Nedokázal snášet tu bolest, kterou cítil z Ragartových slov. Tolik ho to bolelo… Otevřel tlamu snad proto, že chtěl odpovědět, ale pak ji znovu zavřel. Rozmýšlel si, co řekne. „Cítím tvou bolest… Příteli.“ Řekl to nesměle a opatrně se přiblížil k Ragartovi. „Myslím, že trpí všechna zvířata… A bolest tu je všudypřítomná… A já cítím tu tvou…“ říkal snad trochu vystrašeně, jako kdyby přišel na něco, na co přijít neměl. Ragart zestárl, ale z mladého vlka se stalo štěně, co jen hledalo úkryt. Opět se stáhl do uctivé vzdálenosti a rozhlédl se. Nahrbený a se sklopeným ocasem čekal, až přijde vůdce. A stalo se to. Po boku s dvěmi přistoupil k vám a hrdě stál na svých nohou. Tázavě se podíval na vetřelce. Pozoroval je. Šedý byl moudrý, věděl, že nemůže mluvit na vůdce cizí smečky bez vyzvání, když po něm něco chce. To si nemohl dovolit, když chtěl tak velkou laskavost. „Mluvte.“ Poručil Havran tvrdě bez té lásky, s kterou dokázal mluvit k vlčatům. „Žádáme Vás o přijetí do smečky.“ Sklonil před ním hlavu na důkaz pokory a Havran je změril pohledem. „Budou to další hladové krky navíc. Neznám vás a tak mi řekněte, Ragarte, Nimoe… Jaký je váš názor na tohle? Co se tu odehrálo. Nevidím krev, nebojovali jste, jak si mláďata myslela.“ |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Šedý se ještě vybavuje s Ragartem. Netrvá už dlouho a Havran se objeví. Když promluví k cizincům, je to úplně jiné, než když mluví s námi. Pozorně sleduji dvojici při hovoru. Žádají se k nám přidat. Havran se pak otočí k Nimoe a Ragartovi, po čemž k nim jen zvědavě otočím hlavu čekaje, jak odpoví po tom, co se Havran ozval, že si mláďata myslela, že se mohlo bojovat. |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Když se cizinec přiblíží, vrátím se do reality a stíny ustoupí do pozadí. Doslova se naježím. „ Tohle bych už na tvém místě nedělal.“ Chci říci ještě něco ale objeví se náš vůdce a já se silou vůle, přinutím uklidnit se, abych nepůsobil zbytečný rozruch. Počkám až Havran i nově příchozí řeknou co mají na srdcích. Když se nás zeptá na náš názor, pokrčím rameny. „ No máš pravdu, budou další hladové krky, ale jsou to poměrně slušní lovci.“ Trošku se ušklíbnu. „Což je jasné z toho, že se jim podařilo nás zaskočit. No naši nový přátelé se rozhodli ukázat své schopnosti a pouštět hrůzu. Nic nového pod sluncem. Na druhou stranu nesou zlé zvěsti. Dvounožci jsou opět zpět. Pokud jim budeme věřit, východní i jejich smečka se s nimi střetla.“ Odhalím tesáky v nenávistném výrazu. „ Zase kradou mladé a tady přátelé by mimo jiné chtěli vědět co se s nimi stalo.“ Pokrčím rameny. „ Nevím co bychom s nimi měli dělat. Mohli by být přínosem nebo hrozbou. Ty jsi vůdce. Vyslechni si co nesou za novinky a pak rozhodni. Pokud je to pravda pak budeme potřebovat každého dospělého.“ Vážně pohlédnu na svého vůdce. „ Mimochodem kdepak jsou moji dva lovci?“ Poslední slovo pronesu v žertu. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Nate sa v podriadenej pozícii priblíži ku Ragartovi, a na okamih vyzerá stratený, a osamelý. Vníma bolesť môjho spoločníka podobne ako ja, avšak priblížiť sa nebol dobrý nápad. I keď mi je jasné, že nie je pre Ragarta hrozbou. Preto ne neho ani nezavrčím, ani nevycerím zuby. Vtedy k mojim ušiam doľahne zvuk tichých krokov a z krovia sa vynorí Havran. Jeho pohľad pátra po znakoch boja, a je zjavne zmätený, že žiadne nenachádza. Potom však uvedie v rozpaky mňa. Nie je tomu až tak dlho, čo som bola nováčikom v svorke ja. Teraz ma žiada o názor? Úctivo nechám najprv prehovoriť Ragarta, ako staršieho a vyššie postaveného vlka. Až potom otvorím tlamu ja: "Toto je Nate a jeho druhovia, ktorých meno nám zatiaľ neprezradil. Prišli k nám potichu, ako keby sa nás snažili loviť. No neublížili vĺčatám, ani nám, hoci k tomu mali príležitosť. Miesto toho sa s nami podelili o nepríjemné novinky, priniesli varovanie. A zároveň žiadosť o vstúpenie medzi nás... Iste, budú to ďalšie hladné krky, ale aj ďalší lovci. Ďalší ochrancovia našich mladých, pred hrozbou dvojnožcov. Niekto taký sa zíde vždy. Takto to vidím ja," a skloním hlavu na znak, že som dohovorila, a že sa podriadim Havranovmu rozhodnutiu. |
| |
| soukromá zpráva od Bobby Drake *Iceman* pro |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Akako, Light, Muréna, Nile, Hati, Zero Dopoledne probíhalo dál. Pán Akako musel zůstat ležet a jeho místo měl zastoupit jiný muž. Ovšem, s tím pán nesouhlasil, na to Akako až moc miloval a nevěřil cizímu člověku. No přece se říká, že o svůj statek se nejlépe staráte jen vy, no ne? Rozhodnutí nakonec zůstalo jen na Akako. Pán jako motivaci se na posteli trochu posunul a posadil se, aby se tam jeho vlčice vešla, ale více udělat nemohl. Zatímco jiní se starali o arénu. Byla to jedna z budov, která měla obrovskou halu, která byla oplocená. Tolikrát větší, než kotce v budově pro experimenty. Ale o to vražednější. Zde vlci nejčastěji umírali. A za jištěním stáli dva páni a jedna žena. Patřili do čtyřky přátel, kteří trénovali společně a společně trpěli při mutacích. Ať už s Akako nebo bez, přistoupil k nim i čtvrtý muž. „A začíná party.“ „Nemyslím, že tohle je zábava, ta zvířata trpí.“ Ozvala se žena, majitelka Hati, Rose Bannersová. Měla proti tomuhle mučení výhrady, ale nikdy se nepostavila proti. „Vynáší nám to peníze. A to je důležité, o nic jiného nejde.“ Kevin Cansas, majitel Nile (Sorry, spěchám a nehledám jak se to píše :C). Jeden z nejpřísnějších majitelů v celém komplexu. „Je to nelidské.“ Dodala majitelka Hati. Majitel Muréna stále mlčel. Věděl, že mluvením ničeho nedosáhne a jen sáhl do kapsy a nabídl svému vlkovi pamlsek. Jmenoval se Connor Olsen. A pak to začalo. „0-0-0-0, všichni ho jistě známe pod jménem Zero, nastupuje do dalšího kola.“ Ozvalo se z rozhlasu. „Proti němu stane Laika, kdopak se stane vítězem a zaslouží si dnešní večeři?“ Rose měla knedlík v krku. Tohle bylo nelidské. // Omlouvám se za případné chyby a za stručnost, příště to bude lepší a případné otázky směřujte do mé pošty. Můžete popsat vztah ke svému pánovi (později z nich udělám lidi a vcítím se více do vztahů ke svým zvířecím miláčkům :)) a trochu se ponořit do minulosti s ním a také potom můžete popsat boj. Zerovi dávám volné pole působnosti a může si vymyslet jak mutaci samice, tak i průběh boje, byla bych ráda, kdyby napsal první, abyste mohli na co nejvíc reagovat a ještě jednou se omlouvám. Podle délky vašich příspěvků se vám později přizpůsobím. A to zajímavé teprve přijde! :) |
| |
 | soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Pohled upřený na vlky v aréně. Párty hard, chlape, tos vystih, uchechtnu se v duchu. Vykulenýma očima prohledávám dva soky, které přivedli do ringu a každou chvíli se do sebe zakousnou. Spodní čelist mám vzrušením pootevřenou a jen si představuji scénáře, jak bude boj probíhat. Kdo udělá první chybu? A zároveň poslední. Vsázím na tu Nulu, vyhraje. Stojím v pozoru, hlavu mírně skloněnou k zemi. Průvan od dveří, kdo ví odkud, mi pročísne šedo-hnědý kožich a pohladí lysinu pod krkem. Prázdné místo bez chlupů pokryté jakousi mastnou tekutinou – já už si na její pach zvykl, ale jakmile bude mít zase někdo kecy o mém „zvláštním zápachu“, budu to já, kdo se bude smát barvě jeho vlastních jater. Rozcupuji je na kousky a narvu mu je do rypáku. Nevymáchaném a drzém. Není to tak hrozný, jasný? Když už jsem začínal uvažovat o tom, jestli začnou konečně bojovat, nebo jestli se chtějí jenom projet navzájem po zádech, ohlédnul jsem se na vlky vedle mě. Chvíli si je jen prohlížím. Hodnotím. Nic při tom neříkám, ale po chvíli na ně zamručím: „Kecy na všechny strany,“ stěžuji si hlas z rozhlasu. „Na koho si vsadíte?“ Stočím pohled zpátky směrem k jištění a nevypadá to, že by mě trápilo, kdyby štěňata vedle mě neodpověděla. Začnu si všímat svého pána. Díky, kámo. S tím vděčně vypláznu jazyk – poněkud nezvykle dlouhý jazyk – a pamlsek mi zmizí v tlamě. Aspoň že si nestěžuje jako ti ostatní mamlasové. To jsem ho naučil já. Prostě si nestěžovat – jestli se ti něco nelíbí, tak s tím něco udělej. Jenom o tom nesmyslně tlachat, to je zbytečné a otravné. Hlas mého pána je vždy tak stručný a přímý a někdy odměřený. Mám rád jeho spokojené zamručení a poplácání po boku, když něco udělám správně. Nesnáším, když mi někdo pohladí hlavu a já mu na oplátku nemůžu ukousnout ruku. Někteří dvounožci mají špatné nápady, hlazení po hlavě je jedním z nich. Nejsem žádný mazlíček. Cuknu sebou při té představě, lehce couvnu, ale pak udělám rychlejší krok k jištění, až si otřu vlhký čumák o tyč. Už jsem se odnaučil strkat čumák pod nohy pánovi, vím, že může přijít kopanec a držím si odstup. Tyč, která se nehýbe a neomezuje mě, je skoro jako moje kamarádka. Mám rád souboje a provokování těch lemplů, co nestojí za nic. Nesnesu načančané primadony, které se bojí udělat krok mimo narýsovanou lajnu, aby jim někdo nerozcuchal kožíšek. Mám rád svůj kus sedřeného koberce na spaní. A zbožňuji hroznové víno. Ta sladká chuť, měděná jako krev. Krev! Cítím, jak se vlkům v aréně vaří krev v žilách, cítím i tu v zemi, která se vsákla po mnohých soubojích minulých. Je tam i ta moje. Zakalená bolestí a chybami. Krev mám zkaženou, ale pořád ji mám rád tam, kde by měla být, v mých žilách. Že by právě kvůli zkaženosti si na nás pánovi druhové ukazují prstem? Nechápu proč? Vždyť i ostatní zelenáči na tom budou podobně. Dobrá, nejsem zrovna krasavec a milá povaha, ani pán nepřetéká krásou stejně jako já. Ve světě dvounožců to asi překáží v životě. Když se rozdávala od Matky přírody pěkná fasáda, stáli jsme oba ve špatné frontě. Ale já mu rozumím. Možná právě proto si mě vybral, protože k sobě patříme. Jsem jeho zbraň, plním rozkazy. Nejsem pes, žádný nejlepší přítel člověka, ne, prostě jen kráčím a plním jeho vůli. Dokud mi to vynese odměnu, budu to dělat, ne že ne. Protože on je zkušený bojovník a nedělá hloupé chyby, to na něm oceňuji. Přerušovaně oddechuji, zatímco vedu své vnitřní monology. Pak se mi po tváři rozlije škodolibý úsměv – už už to vypadá, že Lajka provede svůj první výpad. A na to tady čekáme. |
| |
 | soukromá zpráva od Nīla pro Loudám se na řetězu za svým "Pánem." Je odporný. Z jeho pachu se mi chce zvracet. On je jedinný "Pán" v celém komplexu, který mě nutí zápasit. Nejraději bych mu hned na místě prokousla hrdlo. Ale co by bylo pak? Zahynula bych jako... jako zvíře.. Takže ho musím poslouchat. Aspoň do doby, než nabydou mé síly. A bude to brzy. Už mě dále nebudou tlumit. Došli jsme na místo... Ve společnosti ostatních vlků se cítím nesvá. Nevím, jestli jim nebudu muset prokousnout hrdlo. I přes svou skleslost jdu s hlavu hrdě vztyčenou. Zastavím se před ostatními a nechám si dvounohé povídat. Dívám se na arénu. Brzy tam budu i já. Kvůli Němu. A kvůli otci... Pořád si říkám, že za všechno může on... První bojuje Nula a Lajka, pokud mě čich neklame. Povzbudivě koukám na vyděšenou, mladou Lajku. Ať vyhraje ona. Jí jsem si oblíbila. Strávila se mnou v cele týden. Možná proto mi ji tam dali... Protože ví, že dnes zemře. Odvrátila jsem pohled. Dívám se na své pravděpodobné soupeře. Jsou jiní. Ne jako ti, proti kterým jsem stála doteď. "Jmenuji se Nīla." přestavím se. Pokud dnes zemřou oni, zaslouží si vědět, kdo je zabil. Pokud dnes zemřu já, budou vědět, koho zabili oni. Je to má tradice. Můj "Pán" se na mě podíval. Jsem celkem vysoká, ale on je vyšší. Začal na mě něco řvát. Dívám se mu do očí. Nechápe, co to znamená. Nechápe nic. Ani, že mě nezlomil, i když si to myslí... Trhl řetězem. V podvědomí jsem zavrčela. A pak něco vytáhl z kapsy. Mé smysli zbystřili. Cítím stříbro... Přitiskl mi ho na kůži. Začalo si škvařit cestu do masa. Třesu se. Cítím spálenou srst. Ale nic nedělám. Dívám se mu do očí, pořád a pořád... Znovu trhl řetězem a odtáhl stříbro ode mě. Hurá. Ani jsem se neotočila, abych zkontrolovala obsah škod. Neudělám mu tu radost... Ne teď... Ne nikdy... Hrdě se dívám na okolí, na ty lidi, chtějící vidět krev.... Budou ji mít. Jednoho dne uvidí ONI své druhy krvácet. Jednoho dne budou ONI umírat a budu to já, kdo jim prokousne hrdlo... |
| |
 | soukromá zpráva od Zero pro Slyším hlasy. Šeptají nějaké jméno. Tyr. Neznám ho, v životě jsem ho neslyšel. Ještě říkají, že musím vydržet, že bude líp. Jenže mě se nechce, strašně to bolí. Bíle světlo. Je tak jasné a krásné, oslňuje mě. Slyším další hlasy, ale nevím, co říkají. Některé jsou hlasité, jiné zase hrubé. Dráždí mě to, protože nevím, co ty hlasy říkají. Otevřu oči. Kolem pobíhá člověk v bílém plášti s červenými tečkami. Je to krev. Ale čí? Chci se postavit, ale necítím tělo a mám nějak rozmlžené vidění. Ten člověk v plášti vypadá docela ustaraně, ale ti další lidé ani moc ne. Spíš jako by se…bavili? Člověk v plášti mě začal otírat nějakým bílým hadříkem. Už vím, čí krev má na plášti. Moji. A už si i vzpomínám, co se vlastně stalo. Jen na něj koulím oči a snažím se aspoň zakňučet, ale ani to moc nejde, jen se mi u čumáku vytvořila krvavá bublina. Zhrozím se, tak tohle je můj konec? To už bude vážně po všem? Vše začíná zalévat temnota a já pomalu ztrácím vědomí. Když jsem se probral, byl jsem ve svém kotci. Jen já a moje deka a miska. Celý šťastný, že to byl jen zlý sen, vstanu a hned se zarazím, jak uslyším klapnutí oceli na beton. Rozhlédnu se, ale jsem tu sám. Mám strašnou žízeň. Jdu k misce a zas ty kovové zvuky. Podívám se pod packy, ale spíše než pod ně, se kouknu na svou pravou. Je celá z kovu, Vyděšený, co se to stalo, jsem převrhl misku a odraz vody mě dorazil. Celá čelist z kovu, další kov na hlavě a na zádech, místy jde vidět i na břiše. Přišel nějaký chlap a hned mi na krk nasadil smyčku a odtáhl pryč. Na místo, které smrdí po krvi. Aréna. Jsem tu znovu, a jak jsem tu nechtěl být. Začnou zápasy, postupně proti mně chodí vlci. Někteří obyčejní, jiní neobyčejní. Postupně vyhrávám a vůbec se mi to nelíbí, ale kdybych prohrál, tak by se mi to nelíbilo ještě víc. Prohra je smrt. Dnes je to ale jiné, dnes proti mně nastoupila Laika. Měla Kotec hned naproti a docela jsme se sblížili. Jen tam stojím a nevěřím svým očím. Proč zrovna ona. Mírumilovná a hodná vlčice, s nádherným darem. Ovládala přírodu. Vždy měla kotec plný květin. Než jsem se nadál, ozval se gong a začal boj. Nevěřil jsem tomu, co udělala, vlastně jsem ji v té chvíli ani nepoznal. Nechtěl jsem útočit a snesl bych výprask i týdenní hladovku. Zaútočila. Ze země vyrašily šlahouny s paralyzujícím jedem na trní a začaly se mi zarývat do kůže. Bolelo to a začal jsem pomalu ztrácet vědomí. Dělej, tohle už není o přátelství, zaútočila na tebe! Ozval se nějaký hlas v mé hlavě a já ho poslechl. Začal jsem se trhat z trní ven. Jde to těžko a mám pocit, že se ještě utahují. Pak se stalo několik věcí naráz. Ona přiskočila a její zuby se nebezpečně blížily k mému krku. Blyštily se jedem. Další věc byla, že mé tělo zareagovalo samo, asi instinktivně. Otevřel jsem tlamu a zakousl se do její a trhl vší silou, až mi křuplo v krku. Pak jsem byl celý od krve a ona ležela vedle mě a vyhasínajícíma očima se na mne dívala. Uvědomil jsem si, že mám stále její spodní čelist ve své tlamě a hned ji vyplivl a lehl jsem si. Díval se na ni a zakňučel „Promiň“. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Hakon Uniknout z komplexu nebylo tak těžké. Vlastně, dílem štěstí a dílem díře v plotě jste se dostali ven ale potom, co jste si nevěděli rady, s Lunou a okřídleným vlkem jste se rozdělili. Možná to nebyl nejlepší nápad, ale pro všechny strany to bylo lepší. Aspoň jeden z vás měl jistou šanci uniknout ze spárů lidí. Ale snadný úkol to nebyl. Uspané instinkty divokého vlka se budily pomalu. Laboratorní vlci by jistě bez odhodlání žít nový život nepřežili. Boj o svobodu ale neskončil. Stále tě mohli lidé najít a to by znepokojovalo nejednu duši. Ale co říkal instinkt? Najdi vodu. Najdi smečku, kam patříš. Jsi součástí něčeho většího, než si jen myslíš. A byla to pravda? Možná ano. Voda a čerstvé maso… O tomhle se mohlo vlkům z komplexu bez pánů jen zdát. // Je podzim, klidně se rozepiš o tom, jaké máš pocity ohledně barev, třeba popiš cestu, některá zvířata... Můžeš skoro cokoliv a jestli budeš lovit, hoď si kostkou a víc jak 50 bude to, že se ti lov vydařil :) Jen nezapomeň, že stále jsi nějakým způsobem zdomestikovaný napůl a bude to lehce handicap :D |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Nimoe, Ëmilnee, Ragart Havran si trpělivě vyslechl oba své lovce a trpělivě se posadil. Po chvíli se přidali další dva severní Poté, co Nimoe domluvila, nastalo ticho a Havran sklopil hlavu. Přemýšlel a Nate raději také mlčel. Nebylo dobré mluvit k někomu bez vyzvání, když o něco žádal. A obzvlášť, když žádal o něco takového. „Tvoji malí lovci jsou doma. Nechal jsem je raději tam a překvapuje mě, že tu malá Ëmilnee zůstala. Každopádně, vy můžete stále zůstat s Ëmilnee a pokračovat, ostatní vlčata si poté vezmu na starost sám.“ Usmál se a teprve až pak se podíval na cizince. „A co se týče vás…“ Zamyslel se. „Jste v pozici, kdy by vám jen tak někdo nevěřil… A já vám nevěřím. Pokud se prokážete jako přínosnými členy smečky, jistě budu schopen přivřít oči, ale prozatím… Půjdete se mnou. Síly jsou vyrovnané, ale i ve mně nenechám ani jednoho z vás vyhrát, pokud se o něco pokusíte. Vracíme se.“ Prohlásil Havran a čekal, až Nate projde se svými druhy kolem nich. Nechtěl si je nechat za zády. A poté, co vlci zmizeli, zůstali jste jen tři. A mohli jste konečně pokračovat v lovu na zajíce a jinou zvěř. // Můžete psát volně, pokud vás budu chtít přerušit, zmíním se, ale do konce lovu/učení máte volné pole působnosti :) |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Komplex - chcu podrbat~ Chvilku jsem chodila po stanici, kde jsou zranění a chvilku se natáhla a podřimovala. Chodila jsem hlavně proto, abych se trochu zabavila, když páníček musel ležet na jedné z těch polokovových, z části měkkých věciček. Už dávno jsem usoudila, že pro dvounožce je to něco, jako pro nás pelech. Místo, kde si můžou schrupnout. Dávala jsem bacha na ostatní lidi. Nemám je ráda a už vůbec nemám ráda, když se mě někdo jiný krom páníčka dotýká, abych tomu předešla pokaždé když se někdo jiný rozhodl projít okolo mě mezi ostatními pelechy, schovala jsem se pod jeden z nejbližších. Počkala jsem až dotyčný odejde, vystrčila hlavu a pro jistotu zavětřila ve vzduchu jeli tomu tak. Když byl, vylezla jsem ven a chodila a prozkoumávala prostor dál. Když mě to omrzelo lehla jsem si vedle páníčka na zem. Nevím proč, ale mám takový divný pocit. Konstatuji pro sebe situaci. Je to docela dlouho a pokud vím většinou by měl někdo pánovo místo zastoupit. Zatím nikdo, ale nevešel dveřmi a nechtěl, abych šla sním. To tak nikam nepůjdu! A ať se mě někdo pokusí dotknout, v tu ránu mu ukousnu ruku! Naštvaně si odfrknu a vstanu. Posadím se a podívám se nahoru na pána. Rozhodnutí je zase na mě. Když, ale vidím že můžu nahoru vedle mého pána okamžitě rozhodnutá zůstat vyskočím nahoru a usadím se vedle něho. Radostně máchám ocasem ze strany na stranu, mám totiž svého pána moc ráda a každou chvilku sním si užívám. "Podrbat!" Radostně vyštěknu. Pak ale sklopím uši a potichu zakňučím. "Prosím." Koukám na mého pána zda mě pochopil, ale vím že on je právě ten kdo mi dokonale rozumí. Bez něj nikam nepůjdu. Muf! |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Tak něco dělej, ty tupče. Upřeně sleduji boj, až začnu lehce sípat, ani si to neuvědomuji. Konečně zábava, měl sem vsadit pár kostí. Zalituji, ale rychle mě to přejde. Asi tak stejně rychle jako souboj přede mnou. Nedivím se, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, Zero vypadá jako zkušený soupeř – naopak Lajka je tak překvapená, až jí upadla čelist. To už asi nikdo nenapraví, pokud by ji nechtěli sdrátovat dohromady jako toho plecháče, co u ní leží. Zvednu hlavu k pánovi, jestli nedostanu nějaké pokyny a můj dech se uklidní, tlama se přestane otevírat a zavírat vzrušením. Pak si uvědomím, že ta vlčice vedle vážně něco řekla a stočím pohled k ní. To jsou nohy. A pak mě napadne, jak rychlá asi může být. Kdyby na sobě neměla řetěz. To je nemilé, zlatíčko stříbrné. „Tse, taková důvěrná informace a řekla si ji jen tak zadarmo?“ zeptám se uhlazeně, jakmile se představí. Zadívám se na stříbrné jiskřítko, které jí dělá takové problémy, přestože mají podobnou barvu. Zajímavé, to si musím zapamatovat. Zvednu hlavu a našpicuji uši. „Vypadáš nějak nezúčastněně,“ houknu na ní, „skoro jako kdyby sis to užívala. Ohromně to mezi vámi jiskří.“ Trhnu hlavou k jejímu pánovi a prohlédnu si ho. Skoro se mi chce brečet, jak je to smutný. Ne, vlastně ani trochu. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro No jasně. Vždycky se najde nějaké štěně, které si myslí že tohle všechno je úplně normální. A to bez rozdílu. Nic nedělám, jen se mu dívám do očí. Na chvíli se změnili na zelené a můj mozek podává hlášení. "Tepová funkce v normálu, svalová hmota 79%, tělesné funkce dobré, slabina - zadní nohy." Potřepala jsem hlavou. Jak já tohle nenávidím. Ale on mě namíchl. Za normálních okolností by mě můj "Pán" trhl řetězem a zase mi naložil stříbro, ale teď je klidný. Ne snad dokonce potěšený. Smyčka řetězu povolila. Podívala jsem se na něj. Čeká, že ho snad zabiju? Krvelačne na mě zírá a pak hodil hlavou na tamtoho. Jasně, chce abych ho zabila. Ale já mu tu radost neudělám. Ne teď, i když vím, že budu zabíjet... "Jistě. Jména tu stejně nic neznamenají. Ani tvůj život ne, vlčku." Zavrčím. A je čas hrát si na "hodného vlka," jestli se nechci prozradit. "Můj pán by pro mě udělal cokoli. Ještě jedna poznámka na jeho adresu a skončíš jako... jako Lajka." Podívám se do arény. Nesmím odvrátit pohled. Pak bych dostala minimálně sedm ran. Vidím jak z té vlčice vyprchává život. Chtěla jsem tam vtrhnout a zakousnout toho Zera jako on ji. Ale teď mám práci tady a mám i svou tajnou zbraň. |
| |
| soukromá zpráva od Bobby Drake *Iceman* pro Konečně volný Cestou dál už nám nikdo z vojáků cestu za svobodou nestěžoval, takže vše již bylo v pořádku. Dostali jsme se až ke plotu ve kterém byla díra. Tou jsme se definitivně dostaly pryč. Pak jsme se ale rozdělily. Myslel jsem že budeme spolu, ale nevadí. Teď je to každý sám za sebe. Po rozloučení jsem se rozběhl pomalu pryč. Začínal jsem cítit jak se mé ochablé svaly z dlouhého pobytu v laboratoři opět probírají k životu. A mé smysli také. Cítil jsem mnoho nových pachů a viděl i nové barvy. Doběhl jsem až k nějakému listnatému lesu. Bylo tam mnoho stromů které měly krásně zbarvené listy. Na trávě byla rosa. Foukal slabý větřík a svítilo slunce. Zkrátka nádhera. Je to ještě lepší než jsem si to představoval. Měl jsem vážně radost že se mi to podařilo. Cítil a viděl jsem také mnoho nových věcí. Po chvíli se ale dostavil pocit známý. Hlad. A žízeň. Ihned jsem začal hledat nějaké místo kde bych se mohl napít a snad i něco ulovit. Trvalo to docela dlouho, ale nakonec jsem našel jakýsi potůček, který tekl na kraji lesa. Několikrát jsem se rozhlédl a přistoupil jsem k vodě. Naklonil jsem se a začal jsem pít. Na jazyku jsem cítil chladnou, ale dobrou vodu. Bylo to jiné než pít z misky. Daleko lepší. Když jsem se pořádně napil, tak jsem se chystal na odchod, ale koutkem oka jsem cosi zahlédl. Zdálo se mi to jako nějaké zvíře. Netrvalo dlouho a ucítil jsem i nějaký pach. Udělal jsem pár kroků dopředu a rozběhl se za tím. Když jsem se trochu přiblížil, tak si mně to všimlo a začalo to utíkat. Běžel jsem za tím odhodlán to lapit a pořádně se najíst. Byla to má kořist a já ji jen tak utéct nenechám. Po chvilce jsem si i dokonce vzpomněl co to je. Srnka. Nebo tak nějak. Párkrát jsem zaslechl jak o tom mluvily lidé v laboratoři a myslím že jsem zahlédl i obrázek. Skoro deset minut jsem se za tou srnou hnal lesem, než se mi podařilo ji dohonit a skolit. Ihned jsem se pak do své kořisti pustil. Musím říct že maso chutnalo moc dobře. Bylo to lepší než cokoliv co jsem kdy dostal v té kleci. Když jsem s jídlem skončil, tak jsem byl úplně plný. Zcela zasycen. Na srně ještě trocha masa zbývala, ale to už bych asi nezvládl sníst. Tak jsem si naposledy ukousl a zbytek jsem nechal na místě. Možná přijde někomu vhod. Šel jsem kus dál a na chviličku jsem si lehl. Jen na pár minut, než přestanu mít pocit že mám úplně nacpaný žaludek. Hned po tom se zvednu a vyrazím pomalu dál. Snažím se zachytit stopy nějakého jiného vlka. Nevím zda se mi to podaří, ale doufám že ano. // 96%... to se mi docela dlouho už nestalo :D |
| |
 | soukromá zpráva od Hati pro Dneska bylo něco jinak. V době, kdy jsem s Rose měla trénovat, jsme se vydali kamsi do hlubin komplexu. Byla jsem nadšená ze zkoumání nového prostředí, ale jen do chvíle, než jsme došly do arény. Párkrát už jsem o ní slyšela vyprávět, ale nikdy jsem doopravdy nevěřila, že tu něco takové je. Místo, kde se vlci navzájem zabíjejí. Kdo by přece udělal něco takového? Nedokázala jsem si představit, že bych někoho zabila. Dorazily jsme na místo. Byli tam nějací další vlci, ale než jsem si je pořádně prohlédla, zápas začal. Oplechovaný vlk mě obzvláště zaujal. S tou plechovou čelistí vypadal obzvlášť hrozivě. Byla jsem tak ztracená ve vlastních myšlenkách, že jsem ostatní vlky vůbec nevnímala. Než jsem se stihla pořádně rozkoukat, zápas začal. Na chvíli jsem málem zapomněla, o co tu jde, když Laika vytvořila tu trnitou rostlinu. To bylo vážně úžasné. Nemohla jsem pochopit, jak to udělala. Než jsem se ale vzpamatovala, bylo po Laice. Tak nějak mě to překvapilo. Jednu chvíli se bojovně hnala kupředu, druhou ležela v kaluži krve na zemi a umírala. Zmateně jsem ustoupila směrem k Rose a zakňučela. Tohle mě čeká taky? Pošle mě do arény a nechá mě zabít nějakou pomstychtivou zrůdou? Já myslela, že mě má ráda. A pak ten Zero. Vždyť právě někoho zabil! Určitě to byla milá vlčice, tak proč to udělal? |
| |
| soukromá zpráva od Bezejmenný ♂ pro …Perutě volnosti… Prchal jsem jako zbabělé vystrašené štěně. Těžký dusot nohou kdesi za námi jasně dával najevo blížící se pronásledovatele a mnohohlasný štěkot znamenal ještě větší problémy, než jsem očekával. Vůdčí samice zavelela rázně a stručně, abychom se rozprchli, a bylo to vskutku prozíravé řešení našeho problému, neboť jsme tak získali mnohem větší šanci. Pokývl jsem na souhlas, neboť mi čelisti stejně jako křídla stále svazovaly pruhy kůže, a hlava nehlava jsem se vrhl do nejbližšího křoví. Utíkal jsem, až mne tlapy pálily únavou. Utíkal jsem, až mé plíce hořely dechem. Utíkal jsem, až se mi hlava točila závratí. Ale zvuky táhnoucí se po mé stopě slábly a zčistajasna přede mnou stanul plot, ohraničující mé vězení. Začal jsem hrabat – svá křídla jsem stejně nikdy nepoužil k ničemu jinému než snaze o zastrašení nepřítele, neboť v úzké aréně a kotcích jsem neměl nikdy možnost se naučit létat. Díra pod ohradníkem se zvětšovala a byl bych se tam už vešel, ale v tu chvíli se nedaleko ozvalo vražedné hrdelní zavrčení. Otočil jsem se a podvědomě napsal svaly, abych roztáhl křídla, a zavrčení opětoval. Starý vlk, který stál přede mnou, po chvilce ztěžka usedl a oddechoval jako by měl duši vypustit. „Na tohle jsem již starý, synku…“ Odfrkl si pobaveně a v hnědých očích se mu zablýskly rošťácké jiskřičky malých vlčat. „Jen běž…“ Nechápavě jsem na něho hleděl, jako by mluvil cizím jazykem. „Běž povídám!“ Vyštěkl zostra a pak vysvětlil. „Za chvíli budou zpátky, ať stihnu tu díru zahrabat.“ Pokývl jsem hlavou a protáhl se na druhou stranu plotu. „Hodně štěstí, synku…“ Věnoval jsem mu poslední pohled, poslední vidinu starého života a s vděkem štěkl na rozloučenou, než jsem splynul s divočinou a již jsem neslyšel to tiše zamumlané: "Ať tě hvězdy ochraňují..." Setkali jsme se s Lunou. Již jsem čekal na mýtině a větřil, jestli se neblíží někdo, koho jsem neočekával, ale pak z houštiny vystoupila vlčice s těžkými rohy na hlavě. Pokývl jsem hlavou na pozdrav a nechal ji ulehnout do svěží trávy, zatímco sám jsem seděl nedaleko bílých květů, jejichž vůně vála na druhou stranu a tlumila můj pach. „N-m-m j-m-n…“ Snažil jsem se zamrmlat skrze řemeny, které se mi zařezávaly do kůže. „T j-s L-n, ž?“ Optal jsem se na její jméno, jelikož jsem si nebyl jistý, že z těch několika okamžiků strávených nedaleko od sebe v kotcích mi utkvělo správně. Prohlížel jsem si ji pohledem svých jantarově zlatých očí a při její otázce jsem se zkusil ohlédnout po svých křídlech, ale zahlédl jsem jen kousek srsti, jejíž podsada byla tmavá černá a konečky zase krémové v barvě časem vybělených kostí a stejně tak byly zbarvené i perutě mých velkých křídel. Rozhlédl jsem se, jestli náhodou nezahlédnu třetího účastníka našeho útěku a zavětřil ve větru po jeho pachu. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Havran je trpělivý a poslouchá argumenty. Chvíli na to dorazuí další dva z naší rodiny. Podívám se na chvíli na ně, pak se znovu zadívám na návštěvníky, kteří mají zájem stát se jením z nás. Havran je teď ticho. Jsem opravdu zvědavá, jak tohle dopadne, jestli bude souhlasit nebo nebude. Když se Ragart zeptá na štěňata, která měla dojít pro Havrana, jen těkám pohledem mezi našimi členy smečky. Při zmínění mého jména jen zvědavě natáhnu uši, proč mě zmínili. Kupodivu, Havran se usmál. Ten však zas zmizí, když znovu mluví k návštěvníkům. Celá debata skončila tak, že není nijak rozhodnuto a není jim uvěřeno. Havran s dalšíma dvěma a cizinci odejdou, při čemž se za nimi dívám. Zbyli jsme tu jen my tři. Podívám se zpět na Nimoe a Ragarta. Jelikož je rozhodnutí na nich, jen se zvednu a čekám, jak to celé dopadne. Jestli se vrátíme a nebo mě budou dál učit. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Havran premýšľa, a potom pristúpi k rozhodnutiu. Lojalitu možných budúcich členov svorky podrobí skúške. Múdre rozhodnutie. Vyrazí preč, s novými vlkmi pekne na očiach, a tak sme s Ragartom a Ëmilnee osameli. Vĺča spýtavo pozerá raz na mňa, raz na staršieho vlka a tak sa teda zdvihnem zo sedu späť na všetky štyri. Poriadne sa ponaťahujem, aby som zo svalov vyhnala napätie posledných udalostí a na záver sa otrasiem. Usmejem sa na mladú: "No, prestávka už bola. Kde sme teda vlastne skončili?" chvíľu premýšľam a potom si spomeniem: "Aha, pach jeleňa. No, z toho tu už teda veľa nezostalo. Mohli by sme teda teraz vyraziť k napájadlu, tam nájdeme viac stôp a viac pachov. A potom by sme sa mohli vrátiť k svorke, ak teda nebude mať niečo v pláne Ragart..." s týmito slovami obrátim pozornosť na zmieneného vlka a čakám, či k tomu má čo povedať. |
| |
| Co dál? Když si vyslechnu, že ostatní svěřenci jsou v pořádku, kývnu. Havranovo rozhodnutí nijak nekomentuji. Chvilku jsem ponořený ve svých myšlenkách, ze kterých mnne vytrhne Nimoe. Nakrabatím čelo. " No já bych sice pokračoval ve výcviku, ale napřed bychom měli vysvětlit co se tu stalo a jak se chovat." Pohlédnu na Emilnee. " Takže zaprvé toto je jeden z hlavních důvodů proč se v lese chovat tiše. Jak si někteří z nás mohli povšimnout, hluk který jste způsobili zamaskoval přítomnost cizinců v našem revíru. Jak vidíš spolehát se jen na nos tě může stát život." Na okamžik se znovu odmlčím a pokračuji. " Když už se ti něco takového zapamatuj si jednoduchou poučku. Když projevíš strach jsi kořist a zbytečně neukazovat svaly když to není nezbytné." Pohlédnu na Nimoe. " Jak sis mohla povšimnout náš klid je vyváděl z rovnováhy víc než kdybych naně vrčel a cenil zuby s tím, že jou už teď mrtvi. Cílem v takové situaci je protivníka vyvést z rovnováhy, pokud si nebude jistý silou kterou máš může se stáhnout. Rozhodně není dobré vypisovat svým jazykem sliby, kterým tvé tesáky nedokáží dostát. Zatím chápeš pokud ti něco není jasné zeptej se. Cílem je aby se náš budoucí lovec naučil vše co potřebuje." Pohlédnu na Emilnee. |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Zastavím se očima u Nimoe, která se zmínila, co bude dál. Když se ale ozve Ragart, bude to asi na nějakou chvíli, takže si zase sednu a pohled věnuju jemu. S přikyvováním a chvilkovým natočením uší trochu do strany vnímám jeho slova. Ta návštěva mě trochu vytrhla a jednu chvíli jsem skoro netušila, co dělat, takže si tohle musím pamatovat, i kdyby se mi nechtělo. Je pravda, že Ragartův klid pomalu děsil i mě, takhle v klidu ani já nevydržím dlouho. Účel to však splnilo, takže se budu muset naučit mít trochu trpělivost. Chápu všechno, zatím. Pronesu z vesela. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro „Zero bude mít úspěch.“ Ušklíbl se pán Nile a zatáhl za její obojek. Většina ze zvířat ho tu neměla, byla plně disciplinovaná, ale to zvíře, které obojek mělo, bylo buď dost tvrdohlavé, nebo si to pán prostě tak přál. Teď co z toho byla pravda? Connor povytáhl obočí a podíval se na muže, co odváděli Zera. Začínal se nudit a podíval se na svého vlka. Možná už by měli odtud odejít, pro ochočená zvířata to byl trénink jejich smyslů a jejich sebeovládání. Pach krve se šířil kolem. Přatelství Akako, Hati Rose bezradně šla po komplexu. Nelíbilo se jí to a pracovala zde jen kvůli chudým poměrům v její rodině. Jinak by tu nebyla. Sama Rose byla nedobrovolným experimentem, ale než aby jí to dávala sílu, tak ji to zabíjelo. Na zádech a rukou jí rostly podivné výrůstky a ani odoperování nepomáhala. Vždy vyrostly znovu a popravdě už nevěděla, co si počít. Vešla do ošetřovny a zaklepala na jedny z dveří. Během cesty sem dostala krátký rozhovor a nedozvěděla se zcela uklidňující informace. „Dále.“ Řekl Charles laskající Akako a povytáhl obočí. Vlastně… Měl se hodně dobře, poprvé po dlouhé době se pořádně najedl, měl klid, mohl odpočívat… Vlastně byl i docela rád, že se zranil a mohl být se svou Akako! Podrbal ji za ušima a sledoval vstupující osobu. „Ach, Rose! Tebe jsem tu nečekal! Jak se máš?“ Usmíval se. „Charlesi, není to dobrý… Zabíjíme tady ta ubohá zvířata kvůli hloupostem.“ Řekla Rose poněkud podrážděně a hledala v Charlesových očích oporu. Neviděla ji tam, on jen spojil rty do úzké linky a povzdechl si. „Neříkám, že s tím souhlasím, ale nemám sílu zařídit, aby tady nikdo neumíral. Mám sílu, abych ochránil Akako před kotcem pro VIP vlky, kteří někomu patří, a mám sílu na to, abych se o ni staral… A nic jiného mi nezbývá, opravdu, neříkám, že se mi to líbí, ale nemohu to změnit… Omlouvám se.“ Rose zamlkla. „Postaral by ses o Hati…. Kdybych zemřela? Nevím… Jestli ty experimenty…“ Jako správný chlap, Charles začínal být bezradný, věděl, že MUSÍ něco citlivého říct, ale otázkou bylo, jestli se mu to povede. „No… Myslím, že to zatím řešit nemusíme, dokud… Tu stojíš přede mnou.“ Pravdou bylo, že Akako byla jeho jedinou, nechtěl na krk další vlčici. A pravdou bylo, že Rose milovala Hati snad stejně tak, jako Charles Akako. // Ignorujte prosím chyby, jsem líná to číst podruhé a musím napsat ještě několika lidem :C |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro „Zero bude mít úspěch.“ Ušklíbl se pán Nile a zatáhl za její obojek. Většina ze zvířat ho tu neměla, byla plně disciplinovaná, ale to zvíře, které obojek mělo, bylo buď dost tvrdohlavé, nebo si to pán prostě tak přál. Teď co z toho byla pravda? Connor povytáhl obočí a podíval se na muže, co odváděli Zera. Začínal se nudit a podíval se na svého vlka. Možná už by měli odtud odejít, pro ochočená zvířata to byl trénink jejich smyslů a jejich sebeovládání. Pach krve se šířil kolem. Kotec Zero, Imala, Nile, Muréna Boj skončil triumfem Zera. Pánové si to jen užívali, nebo přinejmenším uznale kývali. Věděli, že Zero bude mít úspěch, jako žádný jiný vlk. Byl jeden z prvních, co měli tak rozsáhlé kybernetické zákroky. Doktoři odvedli skvělou práci. Connor vzal Muréna a reagoval na výzvu od mužů, co odváděli Zera. Kevin zrovna tak, kotce měli tento den hlídat oni dva se svými vlky a tudíž ani nebylo od věci tam odvést Zera. Tomu dali přes oči jakýsi pás a náhubek dost pevný na to, aby ho jen tak nezničil. Vodítko bylo s ostny, a pokud vlk nechtěl krvavé rány na krku, musel se rychle naučit, kudy pán chodí. Někomu ale dělalo radost ty trasy měnit a chovat se k ubohému zvířeti tak krutě. Connor ale k nim nepatřil. Ne že by zvířata nějak obzvlášť zbožňoval, ale svého vlka rád měl. Choval se k němu férově a nikdy po něm nechtěl něco, kdyby jeho samotného to nebavilo. Vycházel se svým vlkem. Zatímco Kevin byl tím opakem a hledal způsoby, jak své drahé svěřenkyni ublížit. Byl jednoduše zlý. Connor vešel do budovy a po stranách se z kotců začalo ozývat vrčení a vrážení do kovu. Vlci se snažili dostat ven, ale nepomáhalo nic… Navíc, kotec byl obrovský… Jako ve vězení tu snad bylo padesát vlků a to byla jen jedna ze dvou budov. A obě budovy byly hlídány, po selhání, jakým prošel komplex dopoledne, museli jako hlídače nasadit ty spolehlivější. Ty drsnější trenéry. A tak byl Connor s Kevinem tady. Černá vlčice mohla vidět krev na svém druhovi. Věděla, co to znamenalo. Ona se zatím aréně vyhýbala, ale jednou to muselo přijít. Oba muži se posadili na sedačky, která stály vedle sebe tak, že muži na sebe neviděli a jen se letmo mohli dotýkat zády. Tohle byla úmorná a nevděčná práce, ale nechali své vlky, aby se procházeli a jak říkajíc, socializovali. Věděli, že občas to pomůže ve zvedutí morálky těch chytřejších vlků. // Omlouvám se za případné chyby, psala jsem to narychlo a doufám, že se na to dá odpovědět :( |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro Co jsem to provedl? CO JSEM TO SAKRA PROVEDL?! Vrací se mi myšlenky odněkud z daleka. Konečně mi opravdu došlo, co jsem udělal. Ležím vedle Lajky, ze které vyprchal už vyprchal všechen život. Můj kožich nasává její krev. Nechci od ní odejít, chci ji vrátit zpátky, jenže to už nepůjde. Jsi monstrum! Zas ten hlas z mé hlavy. Asi toho lidé začali mít dost, přišli a nasadili mi náhubek. Ani jsem si nevšiml, odkud přišli, ani jak mi ho nasadili. Začal jsem si ho sundávat. Chtěl jsem je zmrzačit za to, co mě donutili udělat. Marně. Náhubek drží, jako by byl součástí mého těla. Vztekle vrčím a vzpírám se, ale nepomáhá to. Nakonec mě odtáhli z arény. Musel jim sice pomoct třetí člověk ale odtáhli mě. Z arény mě odtáhly a přivázali mě v nějaké bílé místnosti. Vzali hadice a studenou vodou pod tlakem ze mě smyli tu krev. Nepomohlo to, stále ji cítím. Je to jako by byla pořád u mě. Po sprše mě odvedli dál. Když jsem nechtěl jít, popohnali mě tyčí s elektrickými výboji. Nakonec mě došťouchali do kotce. Lehl jsem si na zem, hlavou směrem ke dvířkám kotce a čekal co bude dál. Netrvalo to dlouho a přišli dva lidi a jejich vlci. Jeden si to hned namířil ke mě a hlasem tak ledovým, až mi ztuhly klouby řekla, že znala Lajku. To mi na náladě ještě nepřidalo a jen jsem smutně řekl "Nejsi jediná, kdo ji znal. Měla kotec hned naproti...." Nebyl jsem schopen dokončit větu, tak jsem jen radši zavřel oči. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Nespouštím z ní oči, přezíravě si ji prohlížím. Ta mě bude ještě bavit a má zvláštní hlas. Otočím hlavu vpřed a zamumlám si pro sebe. „Chápu, dohlédne na to, aby ti někdo neudělal au au,“ rýpnu si, „už se třesu strachy.“ Neřeknu to moc nahlas. Zatím mě přestala zajímat. Mou pozornost víc přitahuje zvětšující se louže krve pod Lajkou. Kdybych byl přivázaný k pánovi jako kdysi dávno, už bych se natahoval do arény a dožadoval se alespoň očichání oběti mrtvé samice. Teď pouze zklamaně zaskřehotám, ale ovládnu se a radši se otočím, abych následoval pána. Kráčím důstojně, s hlavou vztyčenou. Už jsem si zvykl, že ostatní mého druhu, kteří zůstávají v kotcích, dělají rámus. Neumějí se chovat. Naučili mě tím odfiltrovat hluk a zaslechnout jen to důležité. Oni sami se učí špatně, čím to může být? Myšlenky mi přetrhne povel od pána. Hlídej, fajn. Pomalu proklušu kolem každého kotce, mlčky do nich nahlížím. Jen jednou se zastavím před klecí vlčice, která se mi vždy líbila, ale ta je zalezlá kdesi ve stínu, tak sklopím hlavu mlsně se olíznu a pokračuji v prohlídce. Šakal je proti mně žabař – slídím po okolí, ale zaujme mě až ta stříbrná vlčice. Zastavím se tak dvacet metrů od ní. Nejen že je to drsňačka, ale vypadá také nezodpovědně. To je ten co byl v aréně. Co si to s ním povídá? Měl bych si hledět svého, kontrolovat ostatní, ale zvědavost ve mně vrtá jako červ. Odfrknu si. Co je to se mnou? Otočím se, když zaslechnu jakési škrábání o pár klecí dál, přiběhnu k jednomu z kotců a spražím pohledem druha, co je spíš už jen karikaturou než opravdovým vlkem. Chvíli si tu sednu, podrbu se na lysém místě pod krkem zadní nohou. Malý chomáč chlupů řekne dost a opustí mou kůži. Sice už dávno nemám blechy nebo tak něco, ale jizvy se hojí a to svědí. „Starouši, snad se nechystáš jít na procházku?“ zeptám se toho neznámého "vlka", „musíš se k nim chovat správně, když od nich něco chceš, jinak ti bělokabátníci nic nedají. Spíš vezmou.“ Je to jako kdybych mluvil do zdi. Starouš se jen otočí a skrčí se u zdi, okázale si mě nevšímá. Uchechtnu se a odporoučím se podél klecí dál, letmo zavadím pohledem o svého pána a toho druhého dvounožce. Pak pohled přesunu zpět na stříbrnou Nile, skloním hlavu a jen je pozoruji. |
| |
 | soukromá zpráva od Imala pro Je to tady jiné. Tam, v té druhé budově to nebylo takové. Byla tam větší šance vyhnout se tomu místu, ze které ho polovina vlků nevrátí. Ale tady? Tady se tomu vyhnout nedalo. To, že jsem se sem dostala mohlo znamenat jediné. Se mnou skončili. Už žádné pokusy. Jen boj. Ležím stočená v rohu. Ve stínu kotce a nic neříkajícím pohledem sleduji okolí. Vysilovat se nemá cenu. Ano, kdybych mohla, hned se jednomu z těch dvounožců zahryznu do hrdla, aby poznali, co stvořili, ale nemůžu. Jsem tu zavřená. Vlk ve vedlejším kotci, kterého dotáhnou vypadá zuboženě. Slabě a tak nějak páchne smrtí. K jeho kotci přistoupí stříbrná vlčice. Její jméno neznám, ale její srst ano. Už jsem ji mezi vlky zahlédla... Když spolu začnou mluvit, jen zvědavě zakloním hlavu, abych je lépe slyšela. Téma se mi nelíbí. Drbat dalšího vlka, jeho smrt, je krajně neetické. Tiše zavrčím, ale jinak na sobě nenechávám nic znát. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Hakon, bezejmenný Hakonova cesta byla poměrně dlouhá. Ale jeho hledání skutečně nebylo marné. Čistým vzduchem se proháněly různé pachy a některé byly nápadné a jiné zas ne. Ale bylo jich nepřeberné množství, bylo to jako vyzkoušet něco nového a konečně jsi cítil tu svobodu. Stejně jako okřídlený a Luna. Ti si ji ale užívali jinak. Luna ani nechtěla nějak běhat po lese, na to byla až moc unavená a ani hlad ji natolik netrápil. Prostě ležela a snad se i chystala k spánku, než ucítila cizí pach. Zarazila se. „Náš přítel je zpátky…“ A opravdu, Hakonovi se opravdu podařilo najít jeho dva přátelé, kteří mu pomohli utéct. Možná to bylo i fajn, nebyli jste v tomhle světě sami, ale zase nedalo se říct, že jste byli nenápadní. Ale tak… Ve více se lépe táhne, no ne? Luna tě pozdravila Hakona potěšeným zakňučením a převalila se na bok. Byla ráda, že Hakona vidí a cítila se ještě více v bezpečí. Ale trápil ji náhubek vlka bez jména. Postavila se a přešla k němu. „Musíme ti to sundat…“ Řekla smutně a dívala se na to. Nevěděla si rady. „Ano, jsem Luna…“ // Omlouvám se, že je to krátké a asi že tam jsou chyby, příště se polepším :C |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Bojoval jsi dobře." Sjedu si jeho kovové části a oči se mi znovu rudě zaleskli, ale tentokrát jsem je ovládla. Začnu se procházet kolem cel. Někteří starší si mě pamatují a zaraženě na mě koukají a vrtí ocasy. Tady jsem naživu. Se svojí smečkou. Proplouvám mezi mřížemi a prostrkuji jimi čumák. Nikdo mi neublíží, jen zakňučí a olízne mě. Musím jim dodat odvahu. Zraněným, umírajícím nebo moc mladým, aby tohle všechno chápali. Září ze mě zvláštní neviditelná energie. Dodává ostatním klid a naději. Něco, co ve skutečnosti nemám. U jedné klece jsem se zastavila. (Imala.) Tuhle vlčici jsem už jednou viděla. Moje ledové oči si ji měří. "Tebe jsem tu ještě neviděla. Jmenuji se Nīla." Mírně zavrtím ocasem. Zamlouvá se mi. Aspoň na první pohled... |
| |
| soukromá zpráva od Bobby Drake *Iceman* pro Opět spolu Šel jsem docela dlouho. Nevěděl jsem kam dojdu, ale šel jsem prostě dál. Hlad mně už netrápil a žízeň jsem také zahnal. Možná by neuškodil odpočinek, ale na něj bude snad čas později. Cestou jsem cítil další pachy. Některé známé, některé nové. Nebyl teď ale čas abych se hnal za každou novou věcí kterou najdu. Najednou jsem ucítil něco povědomého. Udělal jsem několik kroků dál a uviděl jsem ty dva vlky kteří se mnou utekly. Zdá se že odpočívají a seznamují se. Oběma kývnu na pozdrav a vydám se k nim blíže. Ten okřídlený vlk má kolem čenichu nějaký řemen či co. Vlčice by mu ráda pomohla, ale zřejmě si neví rady. Ustup, pokusím se mu to sundat. Řeknu vlčici a pokud ustoupí tak dojdu k tomu vlkovi. Zadívám se na ten náhubek a pokusím se ho svými drápy roztrhnout. Pokud to nepůjde, tak to zkusím opatrně i zuby. Nepůjde-li ani to, tak zavrčím a odstoupím o kousek dál. Sednu si a budu přemýšlet co dál. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Jakmile se Nila odporoučí a jde se projít jako modelka po molu, vydám se k Zerovi. Provokativně se projdu před jeho celou, pak zase zpět. Ocas mám útočně postavený vodorovně s tělem. „Ale jdi, kolego,“ promluvím na něj uhlazeně, „vypadáš unaveně. To kvůli tomu mrtvému psisku? Teď už doběhala nadobro, chytila ji temnota. Už ji hodili do díry a spálili. To ty si tomu pomohl. Nemusel si ji ale zabíjet, nikdo po tobě nechtěl takové plýtvání,“ oznámím mu naoko smutně. „S takovou tady zůstaneš navěky... kdepak si přišel k tomu škrábanci?“ změním téma a pomalu si prohlížím jeho zranění – ocelovou nohu, hlavu i trup. Už jsem ho tu viděl, ale nikdy mi neřekli, jak se mu to stalo. Větší záhadou mi je, proč by se někoho takového ještě snažili zachránit. Podle mě už je na odpis, vypadá slabě a kdyby nebyl tady, dávám mu nanejvýš dva měsíce. Alespoň k něčemu ti dvounožci jsou – v podstatě mu zachránili život. Ležérně přecházím sem a tam, kousek od mříží. Tak mluv nebo zestárnu. |
| |
| soukromá zpráva od Imala pro "Imala." tiše zavrčím. K té stříbřité vlčici, ať už se snaží být jakkoli kamarádská, důvěru nepociťuji. Ještě méně sympatií však chovám k vlkovi, který přechází před kotcem mého souseda. To co jsem zaslechla se mi nelíbí. Upřu na něj pohled žlutých očí. Nevím sice, kdo byla ta vlčice, která padla, ale žádný vlk si takové zacházení nezaslouží. V tom jsem měla jasno. Odvrátím hlavu a zadívám se na Nīlu. "Jsem tu nová." doplním a čekám další otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro Když odešla Nila, lehce jsem se na ní podíval, je opravdu pěkná. No, aspoň teď bude chvíli klid pomyslím si, když odejde. Klid mi ale dlouho nevydržel, když přišel nějaký vlk, který se naparoval, že je na opačné straně mříží. To by mi až tak moc nevadilo, jenže on začal urážet, teď už zesnulou, Lajku. Ani nevím proč, ale začal jsem vidět rudě. Tak naštvaný jsem ještě nebyl. Psisku? Spálili? Plýtváni? Vystartoval jsem. Normálně jsem po něm vyjel s vrčením, kde je slyšet velký hněv. Zadržela mě jen mříž, která se lehce prohla. "Neprovokuj štěně, nebo se ti ještě něco stane!" zaštěkám na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Hladina testosteronu stoupá, agresivita na místě, zvýšená opatrnost. Svalová hmota 98%." "Být tebou, dávám si pozor vlče. Viděla jsem ho ty mříže rozbít jedním nárazem. A nedopadl bys dobře. Máš tu teď dva vlky. Jeden před tebou, druhý za tebou, oba by ti rádi rozdrápali hrdlo a klidně to udělají. A pak... pálí se jen stateční vlci. Tebe shodí do příkopu. Takže, copak si vybereš?" řeknu posměšně. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Lehce sebou cuknu, jakmile narazí do mříží, o krok ustoupím před tou silou, ale pak si ho jen přeměřím pohledem stylu „skončils?“. Potom ten stejný pohled přesunu k Nile. Narovnám hlavu a ohrnu pysky, abych na chvíli odhalil zuby. „Je moje barva ještě tak zelená, že vypadám jako štěně?“ pronesu ulízaným a melodickým hlasem, narážím na slovo zelenáč. Otočím se k ní, obejdu ji a z dálky si zaznamenávám její pach, připraven kdykoli uskočit. Tahle slečinka je napružená, copak jí asi přeletělo přes čumák? Uchechtnu se v duchu. „Napadlo tě, že po smrti nebudeme potřebovat jídlo? Ani jména. Nic. Je to smutné. Kdyby to uměl, myslíš, že by byl ještě tady, hm?“ nadhodím, postavím se před kotec Imaly. „Bez urážek. Buďme přáteli, proč hned zápasit?“ mluvím dál k Nile, „co sem udělal špatně? Co je ti po tom, co já dělám? Vsaď svý něžný vousky, že by ses měla zamyslet nad tím, co povídáš,“ zatvářím se potěšeně a zároveň to vypadá trochu nevinně. |
| |
| soukromá zpráva od Imala pro Nīla k nim přeběhne a evidentně se je snaží uklidnit. Zvědavě ale už opět klidná, což absolutně nejde k mé povaze, ale může mi to zachránit krk, přejdu na místo kousek od mříží, kde jsem před chvílí seděla a znova zaujmu pozici "já jsem vlk a za nic nemůžu". Druhý vlk přejde před můj kotec. Nevím kde se to ve mně bere, ale souhlasím s Nīlou. Dostat se z téhle klece ven, rozervu hrdlo komukoliv, jen abych znova cítila poryv větru na čumáku a světlo slunce na srsti. Nehnutě sedím a sleduji divadlo před sebou. Výhrůžky mezi vlky nejsou nic nevídaného. Přesto potichu krátce zavrčím. "Výhrůžkami si moc přátel nezískáš, vlku," promluvím k němu bez nejmenšího zájmu. Je to jen konstatování, které vlastně nemá velkou váhu. Jak by mohlo, když jsem tu zavřená? |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Ano je. Tady nejsou přátelé. Jen smrt. Za chvíli to poznáš. Tam venku, tam jsou přátelé. Mí, tví, vaši. Až se dostaneme ven, budeme přáteli, milí vlku." Něco v mích slovech je mrazivé, ale i tesknivé. Jedno vlče v kotci zakňučelo. Dojdu k němu. Je natlačené na mříže. Olízla jsem mu kožich. "A věř mi, jednou se dostanu ven. Možná ne za měsíc, nebo rok, ale dostanu. Mě tu neudrží." Štěně štěklo. "A tebe vezmu sebou, maličká." Dívám se při tom ale na Imalu, takže není jisté, komu to patří. |
| |
| Jak vidím, nejsem jediný, kdo ho nemá rád. Ty dvě se do něj taky pustili, takže to bude asi vlk, co si radši zvykl. Když se zeptal, jestli vypadá jako štěně se jen pousměju a jdu se napít. Nevnímám jejich nicotný rozhovor, ale jak ta vlčice začne s tím, že se dostane ven, zvědavě našpicuji uši a přijdu k mříži. Vidím jak olízla to štěně a jak dodala, že ji tu nic neudrží jen řeknu "A jak chceš odtud utéct? Zkoušel jsem to tolikrát, naposledy to nedopadlo moc dobře. Aspoň pro mě ne." Podívám se na svou pravou (mechanickou) packu a zahrabu s ní v betonu. Udělal jsem krásné tři rýhy. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Neochotně poslouchám její slova a začíná mě rozčilovat. Co si o sobě myslí? To ona je tu jediná, kdo tu vyhrožuje! Smrt a rozdrásaná hrdla? Ohoho, tos řekla ty, stříbrná. Hned jak skončí, zuřivě zavrčím na Imalu: „Nikam se utíkat nebude,“ utrousím a hodím nevraživý pohled i na Nile, „ty tomu nerozumíš? Tam venku tě budou čekat zase oni. Bělokabátníci si tě najdou i kdyby si měla utíkat jako vítr, sou víc než vítr. Zastřelí tě! Ten zvuk tříští svět na kousky. Když ne oni, tak já.“ Olíznu se, narovnám hlavu a uklidním svůj hlas. Po tomhle jsem ji přestal věřit úplně. Je to víc prolhaná krysa než cokoli jiného. „Jediný způsob, jak se dostat ven je, že budete mít moje místo,“ hodím pohledem na Imalu a Zera, „takže se snažte, možná si vás někdo všimne. Ste ještě až moc mladý, ale vám to dojde. A čím míň se budete snažit, tím víc jídla pro mě. Možná že pak už pro vás nebude vůbec nic. Já bych nečekal.“ Tiše se zasměji a pružným klusem udělám kolečko i ke kotcům na druhé straně budovy. Oni to nechápou. Taky jsem si kdysi myslel, že se dostanu ven, ale je to pryč. Nejde to ani kdybych se změnil v mlhu. Vzpomínka na to, jak jsem prosil velkou Garou o to, aby se to stalo, mě pobaví, ale pak ta emoce zase rychle zmizí. Mám svého pána, on mi platí a on mě vysvobodil z nejhoršího. Nemyslím už téměř na nic dalšího, na nic jiného není místo. Asi na to nechci myslet a nechci být znovu zklamaný – jednoho to po chvíli přestane bavit. Ne že bych ho zbožňoval, ale on je moje smečka. Radši budu samotář, než bych měl vedle sebe někoho slabého. Myšlenky mi proudí hlavou, zatímco dělám obhlídku. Nevzdaluji se ale daleko od stříbrné vlčice a naslouchám. Občas mi u některé klece ujede ret a lehce zavrčím, ale vím, že na to si tady už téměř všichni zvykli. Mě si pamatují, už jen kvůli mému pachu – je jiný a někteří říkají, že i nepříjemný. Ale na ty dezertéry si musím dávat větší pozor, nelíbí se mi a zradu bych nemohl dopustit. Hlavně kvůli své smečce. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Plány na útěk...? Vlče ignoruji. Stal se z něho pes, poslušný hlídač. Mladý? A co má jako říkat on? Na jeho místo? Jako stát se blbcem, co když se dostane ven, bude ťapkat vedle nohy a udávat svou smečku? Tak to ne. Podívám se na Zera a jeho kovové části. “Vím že říct, že je mi to líto je dost slabé slovo, ale soucítím s tebou.” Příjdu blíž k němu. Mluvím tiše, aby nás nikdo nepovolaný neslyšel. Ani ten pes. “Oni neví, čeho jsme schopni. My všichni. Neví, co nám dali.” Oči mi zrudli. “Stěny beton a ocel, tloušťka metr a půl, poschodí deset nad zem. Slabina - kanalizace.” Oči se dostali zase na normální barvu. “Až budeme venku, naší výhodou je umění splynout s okolím. To dvounožci neumí. Ale většině z nás to půjde jen v zimě… A ta příjde.” Můj “Pán” na mě zařval. Asi se mu zase nelíbí, že se zdržuji u jedné klece tak dlouho. “Do té doby musíme vydržet. My všichni.” Mírně zavrtím ocasem a odklušu dál. Řetěz na noze mi chrastí, ale už to skoro nevnímám. On je taky důvod, proč jsem ještě tu. Já ho sama sundat nedokážu. A bez něj jsem rychlejší. Mnohem rychlejší. |
| |
| soukromá zpráva od Bezejmenný ♂ pro ...Zase spolu, zatím živí... Byl to zvláštní pocit, doposud neznámý, jiskřivě osvěžující a naplňující - svoboda. Necítil jsem se vůbec unavený, ačkoliv jsem běžel dlouho a jistě již po naší stopě běželo několik čmuchalů, nicméně přesto jsem se cítil prapodivně klidný. Nechával jsem Lunu odpočívat a nabírat síly, ale v nejbližší době jsem chtěl odejít. Zavětřil jsem a ucítil ve směsi cizokrajných pachů jeden nový a zčásti známý. Z houští vystoupil třetí z naší uprchlické kumpanie - sněhobílý mladý vlk. Pokývl jsem mu hlavou na pozdrav a sledoval samici, která se spokojena s úprchem nás všech převalila na záda, ale rychle byla zase na tlapách a mířila ke mě. Nejistě jsem si ji prohlédl a trochu se narovnal, ale ona mne ujistila, že by mne jen chtěla zbavit kožených řemenů, které mne svazovaly a tak jsem se upokojil a sklonil se, aby na ně lépe dosáhla. V koutku duše jsem doufal, že se jí to podaří, ale obával jsem se, že je to nad její síly. Třetí vlk si mohl alespoň krátce odpočinout než se vydáme dál, ale já si ho alespoň mohl lépe prohlédnout a stejně tak oni mne, přirozeně. Pro naši další cestu a společný pokus o přežití v tom neznámém divokém světě bylo bezpodmínečně nutné abychom se na sebe navzájem mohli spolehnout. Inu, uvidíme... |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Vstanu a pomalým krokem se vydám k napajedlu jak navrhla Nimoe. „Kolik toho víte o dvojnožcích ? Jsem zamyšlený, ale přesto „naslouchám“ co my říká okolí. „ Emilnee když jsme dva starší a jedno vlče. Bychom mohli připravit výcvik přesně na tělo. Co bys chtěla cvičit jako první.“ Kráčím klidným krokem k napajedlu. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Čas jde dál a já stále hlídám. Začíná mě to nudit. Krom času se zdá, že se nic moc neměnilo a to spíš nic než moc. Snad jen nervózní jedinec v jednom z kotců teď přechází zleva doprava místo zprava doleva. Holt, co se dá dělat. Kvalitní společnost mi dělá leda můj vlastní stín. Celou dobu mi ale stále něco vrtá v hlavě. Možná bych měl svou lebku oprostit o trochu otázek. Proto se připojím k Nile při své obhlídce. „Takže tobě se tu nelíbí? To mě vážně překvapuje,“ podotknu sarkasticky, „co když tady nejsi jen tak pro nic za nic? Třeba nemáš ani ponětí o co tady jde.“ Promluvím na ni téměř přátelsky, kráčím kousek vedle jejího boku. „Víš co sem zažil? Můj bývalý druh utekl. Za trávou, vzduchem a nebo tak něco,“ trhnu hlavou s ohrnutými pysky, „prostě ven. Ale neužil si to dlouho. Dvounožci ho rychle našli a to sme jim ani nemuseli pomáhat. Zajímalo by mě proč, co myslíš? Připadá mi jako kdybychom no... byli nějak, hmm, jako když počůráš roh, aby byl tvůj.“ „Označkovali si nás, na tobě to je i vidět,“ nakloním hlavu na stranu, pohledem propichuji řetěz, který ji svírá. Nelíbí se mi, že ho má a přitom není někde zavřená. Je to nezvyk. Tato nelibost se projeví jako naježený pruh srsti na mých zádech – hrozba proti utečencům co znám já, protože ona tak vypadá. „Řítíš se do záhuby. Co na tebe venku asi čeká? První vlk tě zabije, protože z tebe ucítí člověka. Sladké řečičky tě nezachrání. Ani ten nejmilejší alfa by tě nepřijal ani jako návnadu pro soby,“ oznámím jí a pak se zeptám, „tak proč po tom tak toužíš? Chceš snad rozsévat svou zkaženost i ostatním venku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Poslouchám ho. "Jak se pleteš..." Smála bych se mu, kdybych to dovedla. "Nevíš, co já za ta léta. Dá se dotud utéct. Já mám plán. A že mě nikdo nepříjme? Další chyba... Já... já jsem..." Přitočím se k němu, aby nás neslyšel nikdo. Ani jiní vlci, i když někteří to ví. Ani lidé.... |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Já jsem dcera alfy severu, moudrého Havrana. A on mě čeká. Sever mě čeká... Mě tu neudrží. A až nastane čas, budeš mít dvě možnsoti. Ale tedˇmusíme hrát jejich hru až do konce." Odtrhnu se od něj a dojdu k noze svého "Pána." |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro „Doufal sem, že mi toho řekneš víc, ó převeliká,“ rýpnu si na adresu jejího původu, který je pro ni pravděpodobně důležitý, a zároveň na výšku od země, kde nosí svůj čumák. A že je teď pěkně vysoko. „Třeba jak dlouho tu si a co je to za plán? Jestli si myslíš, že se beze stopy vypaříš, tak se zase posaď na zem,“ utrousím, „nebo má tvůj pán takové pochopení a pustí tě?“ Procházím okolo ní, když mluvím, ale pohledem sjíždím kotce nalevo i napravo. Nevím toho o její smečce mnoho. Jediné střípky, které můžu znát, znám od zavřených chlupáčů, kterým se ale každá hloupost věřit nedá. Pokud mají přijmout někoho poznamenaného, myslím, že budou slabí. Smečka je tak silná jako její nejslabší článek. Nerad někoho podceňuji, ale označkovaného člena by nikdo neměl chtít – pro dobro všech. „Doba přemýšlení se odráží na kvalitě plánu,“ dodám ležérně. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Dívám se na něj. "Přemýšlím nad tím od doby, co mě tu zavřeli. Znovu a znovu, měním části, rozkládám a skládám, sestavuji seznamy možných hrozeb. Měla jsem desítky plánů, všechny nebezpečné a jedna chyba stačí ke zmaření, ale teď už mám vše, co potřebuji.... A nebudu ti říkat nic. Jsi jedním z nich." Otočím se k němu zády a sklopím uši, znamení že se sním už nehodlám bavit. |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro Pozoruji ty dva, jak se o něčem hádají, ale nějak se v tom ztrácím. Nějak mi nedochází některé věci. Asi následek ze zranění. "Koukni, jestli chceš odtutd utéct, jsem s tebou." řeknu se sednu si blízko dveřím svého kotce. "Jen doufám že to máš promyšlené do detailu a nemyslíš jen na sebe, jako ta, které jsem pomohl. Jestli mě zradíš, najdu si tě kdekoli." je mi jedno, že to znělo výhružně, ale já chci odtud pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Bezejmenný, Ëmilnee, Hakon, Nimoe, Ragart, Luna odstoupila a sledovala lehce smutným pohledem okřídleného vlka. Popravdě ani nevěděla, co má dělat. Jen tak stála a sledovala, neboť sama lépe pomoct nemohla. Její rohy jí zabraňovaly v lepší manipulaci s její už tak velkou hlavou. Pásek náhubku byl z kvalitní kůže, ale jestliže se vlk musí dostat přes kůži zvířete, za pomocí zubů a drápů nebyl zas takový problém náhubek sundat. Kov břinkl o kámen a vlk bez jména byl konečně volný. Luna potěšeně zabručela. Luna se pak jen naklonila k vodě z řeky a napila se. Čistá vody jí naplnila hrdlo a ona si uvědomovala, že je konečně volná. Pro Ëmilnee byl výcvik něco nového a samozřejmě že neuměla vše, co vy, ale byla jistě slibnou žačkou. Zkušenost s jižními byla poučnou a přínosnou. Popravdě, bylo znepokojivé, jak moc dvounožci vystrkovali své rohy, ale zatím nikdo nebyl natolik silný, aby se s nimi vypořádal. Byl to nekonečný boj. A pak, i ten malý lovec zavětřil něco nezvyklého. Nebyl to pach vlka, snad dvounožce… Nebo něčeho jiného? Co by to mohlo být? Vaše cesta k vodě se stala nebezpečnou. Byl tohle obvyklý výcvik? To skutečně ne. Zvědavost vás přilákala i blíž a viděli jste vlky. Vítr vál po vašem směru a bylo téměř nemožné, aby vás zavětřili, byli jste v bezpečí. Stáli jste tam a viděli tři statné vlky. A jednoho s křídly… Co byli zač? // Jsem lehce dezorientovaná, doufám, že to takhle je správně napsané, omlouvám se rebelům, jestli byli jinde než u vody. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Imala, Muréna, Nila, Zero 1, Zero 2 Kevin se podíval po své vlčici a pozvedl obočí. Podrážděně se podíval na všechny vlky a Connor se podíval na Muréna. „Ticho!“ zavrčel Kevin a postavil se, Nile strčil ke své židli a přešel ke kotci Zera. Zavrtěl hlavou a sledoval ho svýma očima. Nelíbil se mu ten hluk a i Connor byl neklidný z toho, že jeho vlk byl v očividné rozepři s ostatními. Postavil se a přecházel po chodbě, s čím sledoval kotce. Viděl v některých vlčích očích zvědavost a v některých očích opovržení, nechápal. Nerozuměl. „Vypadá to… Že jsou zaujatí…“ vydechl málomluvný Connor a podíval se na Kevina. Kevin jen zavrtěl hlavou a střelil do vzduchu, až se i Connor lekl. „Ticho. A jestli ještě někdo z vás tady bude dělat bordel, skončí to v něm.“ „Kevine… Uklidni se, nerozumí ti a tohle bys neměl, není to naše starost.“ „Já moc dobře vím, co je moje povinnost, zelenáči!“ Connor zmlkl. Dovnitř vešla Natalia Donner. Ruce zkřížila na prsou a podívala se na svého vlka a s odfrknutím zavrtěla hlavou. „Co je to tady za nepořádek, chlapi?“ svěsila ruce a se Zerem vyrazila k nim. „Uhm. Co tady ty děláš?“ Přebral iniciativu Kevin. „Brzy vyrazíme na misi. Počítejte s tím pánové, zatím nic nevím ani já. Jen mám pomoct tady. Očividně se vám pomoc bude hodit.“ Povytáhla obočí. (( Pro Zera: Kotce jsou vystavěny vedle sebe ve velké budově. Mezi kotci je chodba a tak nějak uprostřed jsou k sobě zády dvě židle kde Kevin a Connor seděli.)) |
| |
 | soukromá zpráva od Alagar pro ( změním jméno na Alagar aby to bylo přehlednější ) Nevím ani jestli sem v kotcích nebo s tou ženskou co přišla :D |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Návštěva Jsem ráda, že mě Páníček přeci jenom pochopil a podrbal. Vlastně jsem štěstím bez sebe! A podrbání za ušima oceňuji ještě více. Děkuji. Poděkuji mu alespoň v duchu a dle si užívám drbání. Na mého pána nikdo nemá. Spokojeně konstatuji. Očkem hodím po dveřích, kde se zjevila návštěva. Stála tam žena a její vlčí doprovod. Nějak nechápu o čem se baví, ale podle tónu a mého jména, které zaznělo to bude asi něco o nás. O vlkách či o mě. Nechápavě nakloním hlavu lehce na stranu a pozoruji, jak mého pána tak ženu. Páníček začínal být trochu nesvůj. Takže ten rozhovor je určitě o nás. Narovnám hlavu a čumákem strčím do pánovi ruky. Nelíbí se mi, že je můj pán najednou takový skleslý. Zakňučím a strčím do jeho ruky čumákem ještě jednou. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Nila zmlkla a sklopila uši – dala mi tím najevo, že ví, kdo je tady pán a to mi stačí. Spokojeně s hlavou vzpřímenou a ušima našpicovanýma se odporoučím dál. V tom nás pánové okřikli, ohlédnu se za nimi a poslouchám. Výstřel se mnou nic neudělá, jsem vycvičený na to, abych na ně nereagoval negativně. To co mi vadilo víc, bylo, že se někdo povyšuje nad mého Pána, ale i na to se mi z hrudi vydere krátké tlumené vrčení, pak zase ustane. To od tebe nebylo hezké, dvounohej. Zaslechnu, že se ke dveřím někdo přibližuje a automaticky se vydám k nim. Někdo další na socializaci – zaraduji se. Projdu za párkem – žena s vlkem – hned, co se zaklapnou dveře, a v duchu nově příchozího hodnotím. Nejspíš jsem ho tu už někde viděl a cítil, ale přímo si ho nepamatuji. Černucha by se na něj hodilo. Možná. „Něco nového venku nebo je tam klid?“ optám se Alagara po nějakém hlášení. Už nějakou chvíli tady jsme a moc oken jsem zatím nepotkal. A z průvanu, který přišel z otevřených dveří se toho moc vyčíst nedá – pachy zde jsou častokrát dost zkreslené. S tím se postavím kousek vedle Connora a sleduji Alagara u nohou ženy. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Alagar jen zavrtí hlavou " Pořád klid... Naštěstí mě dali tady takže se tu snad nebudu nudit tak jako venku " řekne a podívá se na vlky. Vzpomene si že byl jedním z nich ale to bylo ještě než mu přioperovali ty křídla. Odporné lidské experimenty. Se sklopenými křídly Alagar prošel kolem několika kotců a prohlédl si zavřené vlky. Někteří ho poznávali jiní ne. Alagar se jen zamračil " Bude zvláštní hlídat ty, mezi které jsem patřil před necelým měsícem " řekne si pro sebe zamyšleně a podívá se na vlka který na něj mluvil ( Muréna ) " Jsem Alagar... " Představí se |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Zbytek cesty pak vlastně jdu za Rartem, protože sice vím kam jdeme, ale cestu si nějak nepamatuji. Jen se rozhlížím kolem, našlapuji zlehka na hlínu a vyhýbám se klacíkům nebo suchému listí na zemi, při čemž čumák mám tak nízko, že jím pomu ryju do země. Po Ragartově dotazu o dvojnožcích zvednu hlavu od země. Moje vědomosti o nich by zacelilo jedno slovo a to nic. Odpovím mu po pravdě, není proč se tvářit až tak chytře, když vím kulový. Co začít něčím méně náročným? Navrhnu sice, pak ale cosi zavětřím. Trochu zpomalým krok, natáhnu uši a zvednu čenich trochu výš, ale stejně netuším, o co jde, takže pustím dospěláky dopředu. Zastavím se ve chvíli, kdy už vidím všechny tři vlky. Mate mě, že i když vlky vidím, necítím je. Krátce vzhlédnu k dospělákům doufaje, že se třeba dovím, o co jde, i když je nejspíš lepší být teď ticho, takže by si mě teď mohli splést se sochou, která má kožich. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro „Nejspíš si dvounožci myslí, že máš dostatek disciplíny, abys tu mohl být a udržovat klid. Máš jí?“ položím otázku o disciplíně Alagarovi, zatímco si prohlížím jeho křídla. Může být jako pták. Umí s nimi létat? Z jeho poznámky, co letmo zaslechnu, pochopím, že je tu nový. Nejdřív si ho ale chci trochu oťukat, než se s ním začnu bavit trochu více a než mu povím o plánech na útěk stříbrné vlčice a ostatních (ne)snaživců v klecích. „Říkají mi Muréna,“ dodám posměšně. A překvapivě na svou adresu. Kdysi jsem měl lepší jméno, tohle mi nic neříká. Ale to „kdysi“ už je velmi dávno, za sedmi horami a zahrabané pod velkým balvanem – ne, není na to namířená duha. Špatně se mi na „kdysi“ vzpomíná. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Alagar ho sleduje při položení otázky a jen odpoví " Neměj strach vím co je disciplína a mimoto bych byl rád kdyby si přestal zírat na moje křídla. Popravdě to moc rád nemám... " řekne Murénovi a jen dodá " hmmm... od koho tady příjimáme rozkazy? " zeptal se ho a rozhlédl se kteří vlci krom jeho a Murénu jsou mimo kotce |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Nemám ráda tenhle den. Víc, než ty ostatní. Nudím se a tuhnou mi svaly. nechce se mi to říkat, ale víc zábavy bych si užila i v aréně. Pak příjde osvobození. Noví spoluvězeň. I když není v kotci, vlastně vězni jsme tu všichni. Oči mi proti vůli zčervenali. "Křídla, rozpětí 5 m, svalová hmota 94%, síla - nadprůměrná..." Chvíli si ho jen prohlížím a snažím se nečumět mu na křídla, jako vlče. Došla jsem ke kotci s právě jedním malím vlkem a prostrčila čumák skrz mříže. Konejšivě jsem zakňučela a olízla mu ránu na tlapce. Dívá se na mě vyděšeně. Neví, co s ním bude. Ale to neví nikdo z nás. "Žádný strach maličký, všechno bude v pořádku." Ještě jednou ho olíznu a pak se od mříží oddálím. Nahlodává mi to psychiku, vidět své druhy takhle. A jako dcera svého... pche... otce mám pud jim pomáhat, konejšit je. Být oporou. Ale ničí mě to zevnitř. Dojdu k tomu okřídlenému. "Jmenuji se Nila, Experiment 100 nebo Segilla. Můžeš si vybrat. Těší mě." //: Můžeš mě znát z arény nebo z kotců, často "utěšuji" ostatní vlky, jak jsi možná už viděl. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Pobaveně si odfrknu. Sice sem si o vtipálka v dopise Ježíškovi nepsal, ale i tak mi sem nakráčel přímo pod nos. Baví mě, takže mu vyjdu vstříc. „Ale jistě, máme tady stříbrnou princeznu, která se staví na první místo. Oh, omlouvám se, ona se nestaví na první místo – ona je jediná,“ vyhlásím Nilu, která je jako my mimo kotce, jako nějakého vítěze, ale z mých slov sarkasmus přímo odkapává. „Vymýšlí plány a předurčuje ostatním, jakým způsobem jednou zemřou,“ olíznu se a pomalu klušu okolo kotců, kde jsou zavření Zero a Imala, „odhození do příkopu už je moje, tobě třeba vymyslí něco speciálního.“ „A máme tu i dnešního šampiona – Zero ocelový,“ rýpnu si a letmo se podívám na Zera za mřížemi, „známe se sice jen chvíli, ale úžasně to mezi námi jiskří. Asi jako když ocel naráží na mříže.“ Všechna má slova patří Alagarovi, pak se zastavím kousek před ním. „Poslouchej jedině svého dvounohého pána. Cti hierarchii, udržuj řád, dodržuj pravidla,“ zamručím s vážným obličejem, tohle jsem už jako legraci nemyslel. Mohl bych říct, jak moc velký vůdce jsem já, ale dokud to není potřeba, dělat to nebudu. Pakliže se něco semele, automaticky se ukáže, kdo tady dává rozkazy a kdo je přijímá a plní. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Alagar ho poslouchal a jen se zamyslel. Na jeho poslední a nejvážnější věty mu jen řekne " Jak už sem řekl vím co znamená disciplína a ta mi rozhodně nechybí. " pak se ale usměje a jde si prohlédnout vlky v kotcích. Spíše si prohlíží ty které nezná mezi které patří i zmíněný Zero nebo jak Muréna zavtipkoval : Zero-ocelový a podívá se na Murénu " Šampion? takže bude bojovat v aréně jestli to správně chápu ? " Neodpustil si Alagar otázku jelikož si nebyl jistý zda to správně chápe. Začátky Alagarovi nejsou zrovna příjemné. Nezná zdejší vlky kteří tu jsou a neví co přesně tady bude jeho úkol. Bylo stejné i když by venku na hlídce kde si s ostatními moc nerozuměl a byl spíše samotářský, čímž se mu dny táhly celkem pomalu. Částečně i doufá že tady to bude jiné....Lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Přesně tak. Bojoval a také bude. Stejně jako já." Mě nenechají na pokoji, ani když jsem se musela stát "Poddaným." A nechtěla jsem. Jen kvůli smečce. Kvůli otci... Pohrdavě jsem si odfrkla. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Při slovech že bude bojovat i ona ho to poněkud překvapilo " Budeš bojovat? myslel sem si že bojují jen t kteří jsou v kotcích ... " řekne Níle zamyšleně |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Jo. Můj tak zvaný "pán" mě nechá bojovat. Vidíš ty řetězy? Taky jeho práce. Ví, že bez nich jsem mnohem víc nebezpečná." Zašklebím se. "Takže ano, budu bojovat proti vlastním. A to je to nejhorší, co mi mohli udělat." Zabručím. Nechci si tu vylejvat srdce, ale je dobrý vědět, že pro mě to je jako stříbro na těle. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro „Aha, takže proto sme tady, už můžeme rozjet litovací večírek,“ utrousím podrážděně, když tak poslouchám Nīle. Všichni si foukejme na bolístky, zvedejme čenich a kňučme, jak je všechno nespravedlivé. „Měla bys být hrdá, že můžeš vstoupit do arény a ukázat všem, že si zasloužíš večeři.“ Přiblížím se k nim a nespokojeně zavrčím. „Umíš s tím lítat?“ zajímá mě Alagar, ale mimoděk vrhnu pohled na stříbrnou vlčici. Princezničko, já tě ještě naučím. Nechám to být a myslím radši na to, jaké by to asi bylo létat. Něco mě přitom začne svědit na zadním stehně, tak se podrbu tesáky a podívám se zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Klidně si to se mnou vyměň. Žrádlo je taky jediný, na co myslíš. Ale na to, že zabíjíš svoje lidi, to je ti šumák, že princátko?" Abych ukázala, že se s ním nehodlám bavit, se zdvyženým ocasem odklušu k zadním kotcům. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "A co ty?" Prohlédnu si ho. Poznamenali ho fakt hodně. Na mě to naštěstí není tolik vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro „Neboj se, odteď už budu myslet jenom na tebe, na tvůj kouzelný hlas ve snech – třeba jednou spolu budeme výt,“ houknu za ní lascivně a olíznu se, lehce mávnu ocasem. Pak ale zamračený výraz oplatím Alagarovi. „Ano, otče, změním se,“ odseknu sarkasticky a nasupeně sleduju, jak utíká ten s křídly za stříbrnou. Naježím svou srst, zvednu ocas, na nosním hřbetu se objeví první vrásnění. Nemám rád, když mě někdo kritizuje a naprosto bezúčelně. Nezměním se, v životě by mi to k ničemu nebylo, kdybych byl na všechny hodný a sluníčkový. Po chvíli se uklidím a posadím se před kotec Zera a Imaly. Zrovna ona zaujme můj pohled. Tupě začnu zírat před sebe – na Imalu a na její černou srst. Vypadá jako ona. Připomene mi známou vlčici. Melancholicky zamručím, našpicuji uši a snažím se být v pozoru, abych tu neseděl úplně zbytečně. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro podíval se na Nīllu a jen zvědavě řekl " Kvůli komu nebo čemu " zeptá se ji naražejíc na jeji nedokončenou větu a zvědavě ji sleduje |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Kvůli otci." Olíznu si pysky. Někdy mě napadá, co asi teď dělá? Chystá útok na tuhle budovu? Nebo jen čeká, jestli tu jeho dcera zemře? Krčí se v doupěti a schovává se před Dvounohými? To by mu bylo podobné. Ani pro sestru nepřišel. O co, že ani nemrkl, když přišel o druhou? |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro "Mě provedli akorát to, že mi zachránili život. No, zachránili.... (vidíš mechanickou hubu, pravou přední packu, další pláty na hlavě a přes celou páteř, místy skrz kůži jdou vidět další pláty.) jak se to vezme, že? Až se dostanu ven, pochybuju, že mě ostatní vlci příjmou." řeknu a zakňučím. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Až se dostaneme ven, postarám se o to, aby tě přijali. Nejde o to, kolik toho na tobě dvounozí napáchali. Jde o to, že jsi se dostal ven. To je projev velikého odhodlání, odvahy a chytrosti. Co je oproti tomu pár kusů železa?" Usměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "To stejné si říkám celou dobu, co jsem tady. Měla jsem desítky plánů, ale každý byl neprovdeitelný. Ale teď tu mám tebe. Ano. Utečeme." Na chvíli se odmlčím. "Ale správná příležitost teprve příjde. Byl jsi poslední dobou venku?" Ptám se. // Promiň, nevšimla jsem si. :-) |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Usměje se na ni " Byl sem tam řed chvílí, vím kdy se střídají dvounozí a vím i to že během třídání je sice krátká doba ale jediiné co tam hlídá jsou poddaní vlci... Neměl by být problém se jim nenápadně vyhnout nejspíš ale problém bude dostat se mimo objekt jelikož je ohraničený placatými kovovými věcmi dokola ( oplocené ) Budu rád kdyby si mi pomohla něco vymyslet. Myslím si že jsi chytrá a že spolu vymyslíme způsob jak se dostat pryč " řekne ji opět otichu a jen dodá " jak si řekla, správná chvíle přijde ale nejspíše ne hned " řekne. Alagar následně svůj pohled z Nīly přenese na Zera. Prohlíží si jeho pláty. Za svůj život zaplatil vysokou cenu. Ačkoliv žije což je k nezaplacení určitě to šlo i jinak. Dvounozí si očividn libují ve zohavování vlků. " Neboj se Zero. Jak řekla Nīla : přjmou tě do smečky nikoliv pro vzhled ale pro tvé činy a odhodlání... " |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro "Kov nebude problém." Z tlapy mi vylétli železné drápy. Zaryla jsem je do betonové podlahy jako do písku tak, aby to neviděl můj "Pán." "Jen to chce příležitost. A i kdyby jsme byli venku a bylo střídání, museli by jsme se dostat ven tak, aby to nikdo neviděl, protože pak by žádný nebylo." Zamyslím se. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro Vyberieme sa teda k napájadlu. Premýšľam nad cudzincami v našej svorke a rovnako ma trápi aj osud mojej rodnej svorky. Nemala som to tam ľahké, ale ani som im nepriala nič zlé. Preberie ma až Ragartova otázka, a ja si vynadám do hlupákov. Zabudla som vnímať okolie! Nahnevane to okamžite napravím. Medzi tým ma s odpoveďou predbehla Ëmilnee. Potom už odpoviem aj ja: "Nie veľa. Poznám ich pach. V dobe, keď som bola ešte malé vĺča s ledva otvorenými očami, sme sa niekoľko krát sťahovali, pretože dvojnožci sliedili v okolí. Neskôr sme pri výcviku narazili na ich stopy. Poznám ich pach, a neznášam ich." zakončím tichým zavrčaním. Keď Ëmilnee povie, že by rada začala niečím menej náročným, ticho sa rozosmejem. "Veď práve to teraz robíme. Pre začiatok od teba aspoň ja budem chcieť, aby si si pamätala pachy, na ktoré dnes narazíme a vedela určiť, čo ich zanechalo. Samotné sledovanie stopy alebo určovanie, ktorým smerom zviera šlo, a kedy asi, príde neskôr. Zatiaľ je dôležité, aby si nesledovala diviaka v pomýlenej nádeji, že je to králik." Chcela som ešte pokračovať ďalej, lenže potom mi nos naplní zvláštny pach. Je tak zvláštny, že si ho všimne aj Ëmilnee. Zježí sa mi srsť na krku aj pleciach. Cítim dvojnožcov. Ale zároveň cítim aj vlkov. Očami sa dohovorím s Ragartom a úplne ticho pokračujem húštím, až kým neuvidím skutočne zvláštny obrázok. Traja vlci, z toho jeden z nich má... krídla? Som úplne pomýlená a vôbec netuším, čo je to za tvorov. V nádeji, že môj starší druh bude vedieť, čo urobiť, pozriem na Ragarta. Vietor je dobrý, nemali by nás cítiť, iba ak... rýchlim pohľadom skontrolujem Ëmilnee. Mladá lovkyňa si však ukážkovo dáva pozor na packy a s nemým ohromením hľadí na tieto zvláštne tvory. Natiahnem teda uši ich smerom. Možno budú dačo hovoriť, a my zistíme niečo viac. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Mutanti v komplexu „Nemá dneska miláček narozeniny?“ Kevin se podíval na Natalii a ta se jen zarazila. „O čem to sakra mluvíš?“ pozvedla obočí a Connor už, už se chtěl vypařit a dělat, jakože má hlídat někde jinde, ale nakonec to skončilo u zaseknutého zírání, když viděl, co se dovnitř za vojáky postavilo. Nejenže to byli vojáci, kteří byli pýchou komplexu, ale i jejich vlci byli jiní. Connor si pamatoval, že ti vlci patřili jiným, slabším lidem a poměrně v něm hrklo. Věděl, že když je vlk věrný a jde to z něho vycítit, blýskalo se mu na lepší časy. A Murén byl věrným a silným vlkem. A navíc, vešli tři další vojáci. První si vzal Zera – Nelson Bane. Druhý připnul vodítko Imale – Terrance Prachett a třetí šel k jinému kotci. Vlci se stali součástí komplexu. Natalia se podívala na vojáky a zarazil ji i příchod dvou dalších doktorů, kteří začali prohlížet vlky a začali jim buď nasazovat obojky, nebo je rovnou utratili. Hrklo v ní. A v Kevinovi také. Neměl rád Nile, ale připoutal ji k vodítku a přitáhl si ji k nohám, aby se zbytečně nemotala kolem těch lidí, bál se o ni. Nikdo z těch tří nevěděl, jak moc se jich tato změna bude týkat. „Prosím, všechny neinformovaní a schopní pohybu, ať se dostaví do jednací místnosti.“ Charles se podíval na Akako a na Rose. Jeho stav nebyl nejlepší a vyděsilo ho, co s ním chtějí provádět. „Akako… Prosím, stůj při mně.“ Řekl nešťastně a postavil se. Kulhavým krokem mířil přes komplex až k jednací místnosti a necítil se nijak dobře. Akako po jeho noze pro něj byla jedinou oporou pro to, co mělo následovat. A to, co mělo následovat, nikdo nečekal. Před více jak sto lidí se postavil Alexander Morales. Ředitel komplexu a otec všech pokusů. Člověk jak obdivovaný tak nenáviděný. Otec. Vlčí otec. Alfa. „Jak už se většina z Vás dozvěděla, moji drazí, králíkům… Několika králíkům se podařilo uniknout a čí je to asi vina?“ otázka visela ve vzduchu. „Myslíte si, že je to moje vina?“ povytáhl obočí. „Nejsme tu od toho, abychom se obviňovali. Ne, ne. Změníme zažité pořádky a konečně budeme chytřejší než ta tupá zvířata.“ Charles, Connor a i Natalia a Rose sebou zmítali. „Ty nejsi tupé zvíře.“ „Nyní má asistentka přečte ta jméno, kterým bude přidělen nový vlk a bude jim odebrán jejich starý mazel.“ „Kvůli třem nebo čtyřem uprchlíkům?“ předstoupil Charles a Connor ho vzal za zápěstí. „Prosím, mlč.“ „Ano, Charlesi, nesmíme nic riskovat. Vzhledem k tomu, že jsi jeden z nejlepších chovatelů v komplexu, bude mi ctí ti přidělit novou a nadějnou krev.“ „….“ Charles ztuhl. „Ne….“ Zbledl a sedl na židli, co byla poblíž, další slova bolela o to více, když slyšel ta jména. Oči měl zvlhlé a zoufale se díval na Akako. Tušil tohle. „Terranceho, Erika a Nelsona vítám do naší rodiny. Doufám, že si povedou skvěle.“ Mluvil, zatímco asistentka četla jména. Když skončila, otec se samolibě usmál. „Vybrali jsme tým, který sežene novou krev a který bude spolupracovat společně. Žádám, aby mladší vlci zůstávali v komplexu, ale myslím, že práce v terénu by jim jedině mohla prospět. Prosím asistenku.“ „Tým se skládá z těchto lidí: Connor Olsen. Kevin Cansas. Natalia Donner. Nelson Bane. Terrance Prachett. Sven Lerman.“ Sven. Nový majitel Akako. Přistoupil k Charlesovi a vzal Akako na vodítko. „Omlouvám se, holka, ale jsem si jist, že budeme spolu vycházet.“ Connor a ostatní si oddechly, měli jediný pokyn. Zůstat na místě a počkat na další informace dokud všichni ostatní neodejdou. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Nové rozkazy Ihned, jak ucítím, že se něco děje, vyskočím, oběhnu lavice a postavím se vedle Connora. Žádné vodítko mi nenáleží, budu svého pána následovat u nohy. Se zavřenou hubou, našpicovanýma ušima a ukázkově napnutýma nohama, jak mě to učili. Učili to také vlky, co se objeví před námi. Jsou to důstojníci. Jednou tady budu ten, o kterém budou mluvit. Bude se o mně mluvit ještě víc než teď. Budu Muréna s velkým M. Moje jméno budou říkat tak, že bude znít jako nůž. Ostrá dýka. Černošedá. Mé jméno dá slovům dokonce i barvu. Jsou to věci, které bych si přál. Být někdo. Jakmile se pán rozejde, jdu s ním – přesouvat se začali i ostatní vlci, co hlídali se mnou a navíc i naše nulka a černá vlčice, co se mi začínala líbit. Procházejí okolo mě dvounožci, až mám občas chuť po nich chňapnout, protože mi narušují osobní prostor. Zavětřím, když zaslechnu rozhlas, ale nevím přesně co se děje, tak následuji Connora. Vede mě komplexem, nejsme sami, ale cítím, že něco pro něj není v pořádku, cítím to. Co to s ním je? Co ho tak rozhodilo? Dojdeme na schůzi, já se důstojně postavím v pánově blízkosti. Ten pán, který mluví tak majestátně a vůdcovsky, nezní moc spokojeně. I Connor to ví, je to z něj cítit a drží se zpátky. Drží i ostatní své druhy (Charlese), protože se nejspíš neumí chovat. Takhle vyjet na svého alfu, co zrovna nevypadá, že by se svého místa chtěl vzdát? Bělokabátníci by si měli srovnat, co je důležité a slušné. Podívám se koutkem na vlky vedle mě, jinak hledím před sebe. "Cože, vy ste ještě tady? Myslel sem, že se zázračně vypaříte, když o tom pořád mluvíte," utrousím škodolibě k nim. |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Kráčím jako poslední ze skupiny k napajedlu a trošku se usměji při prohlášení Emilnee ale pak zvážním. Vyslechnu si co ví Nimoe a pak začnu. „ Jednoduše řečeno dvojnožci jsou nebezpečí. Není to stejné jako když narazíš na medvěda nebo na jakékoliv jiné zvíře. Ono jsou divní. Mají čtyři nohy, ale chodí po zadních, jsou pomalý nás nedoběhnou o zajíci se nebavím, také jsou poměrně neohrabaní a jejich tesáky s drápy nestojí za řeč. Přesto není v lese zvíře, které by se jich nebálo.“ Znovu se odmlčím. „ Loví stejně jako my ve smečkách. Občas sebou mají naše příbuzné. Někteří z jejich smečky se nám hodně podobají, ikdyž člena sečky poznáš když ho uvidíš. Nevím jaký mají mezi sebou vztah, ale při boji naši příbuzní útočí, zatímco dvojnožci se drží se svými větvemi vzadu. Ty větve jsou nejděsivější věcí co mají, když na tebe dvojnožec s větví zamíří, ta pak štěkne a ty umřeš. Důležité je, že v žádném případě nesmíš dvojnožce nebo příbuzné dovést ke smečce, ikdybys měla pojít. Jedenkrát nás vystopovali jen jednou. Od té doby se musíme zabývat jižní smečkou, do té doby bychom s nimi byli velmi rychle hotovy.“ Poslední věty pronáším hlasem plným bolesti ze staré ztráty, ale zničehonic přejdu do věcného tonu . „ Nejsou nepřemožitelní, pokud na tebe nestihnout ukázat svou holí než se k nim dostaneš na dosah budou tvé šance jedna ku jedné, spíše lepší že jej zabiješ nebo vyřadíš než vytáhne své přídavné pařáty. Dvojnožci mají špatný čich a sluch se zrakem mají slabší ikdyž ne o moc. Příbuzní jsou na tom stejně jako my co se týče síly i smyslů. Když uvidíš nebo ucítíš dvojnožce, prostě se ukryj v závětří a doufej že tě přejde nebo se řiď motem zajíce neutíkat rovně. Ale přejdeme k učení.“ Naad vysvětlování Nimoe kývám hlavou. „ Nimoe má pravdu, právě děláme nejednoduší část toho co se musíš naučit, krom rozeznávání pachů si musíš uložit do paměti naše loviště a jeho přilehlé okolí. Když budeš znát své loviště bude se ti lovit snáz a v zimě to může znamenat zda budeš mít hlad nebo ne.“ Chci ještě něco říci, když mě přes čumák praští cizí pach a já se najednou naježím a zmlklnu. „ Teď tiše a hlavně nenápadně.“ Syknu na vlče. Připlížíme se ke skupince a já si jí dlouhou chvíli prohlížím se zamračeným pohledem. Pak se nakloním k Nimoe a velmi tiše zašeptám. Zůstaň prosím tady s Emilnee, já jdu zjistit co jsou zač, když mě napadnou utíkej a řekni havranovi, že na naše loviště přišla další smečka.“ Pohlédnu na Emilnee a syknu jen jedno slovo. „ Zůstaň.“ Pak se velmi opatrně přesunu stranou, abych neprozradil pozici svých společníků. Pak si prohlédnu křídla. „Hmm, pokud dojde k boji budou asi spoléhat stejnou měrou na svou vzdušnou převahu jako na sílu tesáků. Dobrá.“ Dojdu až jednomu ze stromů a pak se přestanu plížit a dokonce si odkašlu. „Zdravím vás v našem lovišti.“ S tím popojdu před strom a usedám před něj, sice jsem naježený, ale hlas mám klidný, ikdyž trochu zvědavý. Popis Před vámi stojí poměrně statný vlk vysoký přes 70 cm, tmavošedé srsti, co se stáří týče tak má přes deset let. Nejvýraznějším rysem je jizva, která se táhne od horní části hlavy až k horní čelisti. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Nestačím odpovědět, protože se zase něco děje. Vejdou nějací divní chlapi, nevšímám si jich. Lehnu si a začnu zívat. To se ale nelíbí mému "pánu." No a co? Ať mi políbí ocas. Pak se něco děje. Nevím přesně co. Někam se jde, ale není to Aréna. To se mi líbí. Na každé věci by se mělo hledat pozitivum. Pche, zdejší "alfa." Nikdy by nepřirostl k srdci. Vlastně jako nikomu. Jasbě, je autoritativní a tak, ale neuznávám ho. Nebojoval. Nikdy nebyl jako my. Je to jen hloupý člověk. "Pes" jak jsem mu začala říkat se zase vytahuj. "Ano, jsme tady. A ani mě nepřekvapuje , že si hraješ na poslušného pejsánka, štěně. To si tě už natolik ochočili?" V duchu se ušklíbnu a s ocasem nahoru od něj poodejdu dál, abych byla mimo jeho doslech a neslyšela jeho hloupé, zbytečné a směšné poznámky. Takoví vlci... Stali se z nich psi. Mazlíčci. A s těmi už nejde nic dělat. Je to vlastně trochu smutné. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Nelíbilo se mu že se blíží změny a nevěděl co bude dál a jestli se mu vubec podaří najít nový způsob a tím i šanci k útěku a naděje být opět svobodný v něm pomalu slábla ale i kdyby se stalo cokoliv nikdy tu naději neztratí. |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Páneček?! Vyjeknu zděšeně v duchu a prudce si sednu do pozoru, když zaslechnu páníčkovo jméno. Párkrát zastřihám nastraženýma ušima, jestli jsem se nepřeslechla. Když však pohlédnu na svého pána, který na mě taky pohlédl je mi jasné, že to opravdu bylo jeho jméno. Nechápavě nakloním hlavu na stranu zatímco ho stále sleduji. Co mu chtějí? Je to kvůli těm co utekli? Páníček za nic nemůže...jeho nemají za co trestat....je to moje chyba. Sklopím uši a čumákem mu strčím do ruky. Samotného tě v tom nenechám! Vstanu a po jeho boku ho následuji. Vůbec nevypadá dobře. Dělá mi starosti, ale to co přijde mě nahání kůži. Vůbec z toho nemám dobrý pocit. V místnosti bylo strašně moc dvounožců. Nemám je ráda. Moji pozornost pro tuto chvíli však zaměstnal muž, který se postavil. Vím kdo to je. To on je tu alfa... Přitisknu se více k páníčkově noze. Z toho muže mám strach. Zpozorním, když můj páníček najedou promluví. Ten druhý se ho snaží zastavit. O co tu jde? Páníček se zhroutí na židli a oči mu moknou. Jeho bolestný pohled se mi zapíchl do srdce. Ne,...tohle vypadá zle....ne..! Ženská vedle alfy něco drmolila a vedle mě předstoupil nějaký neznámí muž. Nestihla jsem ani zareagovat, jak jsem byla z celé situace vystresovaná a hnusný kus čehosi bylo připoutáno k mému krku. Nechápavě a smutkem v očích pohlédnu na svého pána. Zakňučím smutně. "Proč?" Pak pohlédnu na muže, který mě drží na tom kusu hnusu. Pochybuji! To si jenom myslíš! Výhružně na něj zavrčím. "Nikdy!" Zakousnu se do vodítka těsně u mě a začnu se sním prát. Nikdo, kromě mého pána...nikdo...a nikdo ho nikdy nenahradí! Zkus na mě šáhnout a ukousnu ti ruku! |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro „Ty budeš ještě prosit, aby sis o mě otřela čumák,“ odpovím Nīle povýšenecky a zároveň pobaveně. Tahle čubička mě moc baví. Jen tak se mě nezbaví. Ten černý s křídly si kousek ode mě něco mumlá, asi ho stříbrná vlčice zaujala podobně jako mě. Každopádně cítím ve vzduchu akci. Půjdeme ven a moje drápy si zase odpočinou od cvakání o divnou zem, zase se jednou opřou o hlínu a já si protáhnu svaly. Uvnitř mě to naplňuje, aspoň na něco se těším. Okolo mě se našlo pár protestů ohledně vlků a jejich pánů, ale co nadělají. Nejspíš bych se choval podobně jako bílá vlčice, jenomže si to nepřiznám. Chvíli ji sleduji a snad někde hluboko uvnitř, hned vedle myšlenek na trávu a hlínu, s ní soucítím a chápu, jak se cítí. Odfrknu si a skloním lehce hlavu, dám si pohov, protože dost lidí z místnosti odchází. Vydám jen tlumené „haf“ směrem k Akako jako varování. Nevaruji ji přede mnou jako spíš před dvounožci, kterým se nebude líbit její chování. „Chceš to schytat blýskavou tyčí?“ houknu na ní, zatímco nevraživě sleduji chlápka, který ji drží na provaze. Už už vypadá, že se po ní ožene nohou. A ostatní okolo nebudou váhat a použijí na ní blesky z tyče, dělají to často. |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Blýskavá tyč! Zarazím se a přestanu zápasit s vodítkem. Ta tyč. Vzpomenu si na ní, jako malá jsem sní měla dost časté seznámení a žádné radostné opravdu nebylo. Vyplivnu z tlamy ten kus hnusu, který se pro mě stal nepřítelem. "Ne, ne to nechci." Opravdu další seznámení s ní opravdu nechci zažít. Páníček by pak byl navíc smutný. Myslím svého pravého pána. Ten co mě připoutal jím rozhodně není. Párkrát na oko zakňučím, jako že toho lituji, sklopím uši a poslušně si sednu, ale na mého držitele se nepodívám. Otočím se za vlkem, který na mě promluvil. "Stejně pokud se na mě pokusí sáhnout, neznamená to, že se mu nepokusím ukousnout ruku." Nesměřovalo to přímo na něj, spíše to je ujasnění toho, že jen tak se nevzdám. "Dík" Hlesnu potichu tentokrát přímo na Murénu. Sama bych si rozčílením neuvědomila, že moje reakce v přítomnosti tolika dvounožců by mohla skončit zle. Moc vlků, kteří jsou zde by to nechalo být a s radostí by přihlíželi, jak mě pak dvounožci zmlátí. Tudíž je na místě, abych mu za varování poděkovala. Podívám se opatrně na chlápka co mě drží na provaze a docela se modlím, aby to nechal být. Nerada bych měl další bolestné setkání. Ty tyče nemám opravdu ráda. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Když začne mluvit Alagar, otočím se na něj. Přikývnu. "To my všichni. Je to tu zlé. Ale o důvod víc, dostat se pryč. A my způsob najdeme." Ujistím ho. Další slova mě zaujmou. Velice. "Budeme chodit ven. Chytat naše druhy." Ušklíbnu se. K tomuhle tu jsem. Proto tu jsem. Abych hledala své přátele. A zabíjela je. Ale nesmím je zavést tam. Kvůli tomu tu jsem. Ale mě nedostanou. Ne. Nikdy. Na Murénu se ani neotočím. Je to... barbar. Psí mazánek. Jen povýšeně zvednu ocas a odfrknu si. Největší náznak pohrdání. Dojdu k bílo - rudé vlčici. Ta je také psem. Ale nemusí se jí nic stát. Je také vlk. I když se špatným přístupem k věci. Mluvím s ní tak, aby si toho její nový "pán" nevšiml. "Pokud budeš dělat, jakože se nic nedělat, nic se ti nestane. Ale teď to musíš hrát, rozumíš? Pro takové vlky tu místo není. Aréna. Nechtěj tam skončit." Zašeptám. "Jen to zkus. A my najdeme způsob, jak to napravit. Ano?" Slíbím jí, otřu se o ní čenichem a zmizím. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Alagar se podíval na Nīlu a krátce potichu zavrčel " i když tady jsem od mláděte nikdy se dvounohým nepodrobím, neudělají si ze mě poslušného psa jako z Murény ale až najdeme způsob jak se dostat pryč a až se nám to povede tak se osobně postarám aby tohle odporné místo bylo zničeno jednou pro vždy... Postarám se o to aby po tomto místě nezbyla ani ta nejmenší památka. Je to odporné co tady dělají. Mění nás, tobě dali ty podivně ostré drápy, mě dali křídla... Kdyby sem byl šmejd prostě bych odletěl... ae ja chci pomoct...tobě i ostatním aby utekli. Čím více nás uteče tím více vlků bude opět svobodných. Znám svobodu. Pamatuji si ji i když jen mlhavě ale ten pocit svobody je nezapomenutelný. Vlci kteří tak žijí berou svobodu jako samozřejmost ale svobodní vlci kteří se sem dostanou pochopí jak je svoboda úžasná a že život tady je utrpení pro ty, kteří poznali svobodu. Muréna a jemu podobní buď nepoznali svobodu a věří že tady vlci patří a nebo to jsou jak si sama řekla barbaři kteří zradili vlastní rasu z důvodů které nechápu... Svoboda je nepopsatelným pocitem... je úžasná... Toto místo je pro mě jako by sem žil v jedné z těch klecí. Každý den se dívám ven a přej si aby sem tady už nemusel být... Která smečka ale přijme vlka s křídly nebo jinou viditelnou odlišností? Co když utečeme a mě nikde nepřijmou? Co když mi ti lidé odepřeli možnost se dostat opět do smečky tím že mi dal křídla? tvoje drápy bych si přál. Nejsou viditelné ale moje křídla nejdou přehlédnout. to sem viděl u nejednoho vlka, kteří stejně jako Muréna zírali na má křídla a ptali se jestli umím létat... K čemu mi to je když pokud se dostaneme na svobodu mi budou ty křídla spíše na obtíž než k užitku? " Ptal se Nīly Alagar. V podstatě mě i pravdu. Smečky v 99% odmítnou vlka jako on kteří se tolik liší od jiných. Byl by to zázrak, kdyby našel smečku která by ho přijala. Tato skutečnost byla důvodem proč se svým útěkem začínal váhat. Vzhlédl opět k alfě dvounohých a sledoval ho. Sám nevěděl kdo si ho přivlastní tentokrát. Jeho dřívější pán ho zkusil dát na vodítko. odmítal poslouchat a snažil si ho sundat. když mu ho sundal tak šel vedle něj. Pochopil že je ochotný poslouchat protože nemá na výběr jelikož nechce být trestaný za neposlušnost ale že odmítá být na vodítku. Jeho bývalý pán to pochopil rychle ale pokud bude mít nového pána pochopí to taky tak rychle? Pochopí taky že je ochotný být poslušný ale jen pokud nebude mít vodítko? To se teprve uvidí. Zatím to byly jen spekulace jestli to pochopí rychle nebo později. Ale co když to nový pán nepochopí vůbec? toho se bál a přál si aby byl jeho odpor k vodítku pochopen správně... |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Tahle tu není nová, už jsem ji tu viděl. Možná, nevšímám si, když nemusím. Nejspíš má tu vlastnost, že jakýkoli cit ustoupí pudu sebezáchovy. Je to správná vlastnost a jen blázni ji nemají. Olíznu se a jen souhlasně mlčím, když mi Akako poděkuje. Co víc říct? Příště si dá pozor sama, pokud není hloupá. Snad ne, nejspíš tady spolu začínáme tvořit pseudo-smečku a i když je fajn mít v záloze trhače ze svalů zabíjejí vše okolo, taktický postup je stejně potřebný. To co nechápu je, proč stříbrná vlčice všechny tak chlácholí a uklidňuje. Podle mě to dělá špatně. Jestli někdo chce diktovat pravidla, musí získat moc. Moc a majestátnost vůdce. Pak může řídit vše. Když se bude krčit v rohu, zvedat čumák a kňučet, že svět je zlý, ten nejlepší z něj nikdy nebude. Měli by se vzchopit a brát to tak, jak to je. Přešlápnu na zadních nohách a z úvah mě vytrhne můj sluch. Přestože si nevšímám, když nemusím, tak slyším dobře a ještě lépe to jde, jakmile se začne mluvit o mně. Asi podruhé, co zaslechnu od Alagara svoje jméno, mu začnu naslouchat. Dobrá, takže nechápeš toho víc než jen důvod, proč nejsem zmatený a mám své názory – ať už jsou jiné než ty jejich. Aspoň že chápe to, co jsem stříbrné již říkal. Člověk na ní zanechal stopy, pošlapal ji jako nás. Její velikost, barvu, oči a já nevím co ještě. Jsme zkažení, naše krev je zředěná. Jen jí to vysvětli. „Správně, Alagare, také si nemyslím, že bychom měli kam jít,“ přitakám lísavě na jeho slova, sleduji ho ze svého místa vedle nohy Connora. „A ty bys jeho slova neměla ignorovat. Nic a nikoho okolo sebe bys neměla ignorovat,“ otočím hlavu k Nile, „není to dobrá taktika.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Murény si nevšímám. Vím, že bychom měli kam jít. Dojdu k Alagarovi. "Neboj se, příteli. Jsme odlišní, to přiznávám. Ale až se dostaneme ven, vím kam jít. Kde nás přijmou mezi sebe. Půjdeme za mým otcem." Řeknu zcela vážně. Sice je tvrdý, ale neodmítl by svou dceru. Ani toho, kdo jí zachránil život." A teprve pak se otočím na Psa. "A co se týče tebe. Myslela jsem, že až propukne vzpoura, budeš se lísat k noze toho lidského morčete." Řeknu povýšeně. Nemám ho ráda. Pořád má připomínky a je až moc... spřažený s lidmi. Pak se na něj zamračím. Odejdu opodál. Jedno menší štěně se tam krčí a odmítá hnout. Jeho majitel vztekle škube za obojek. Šťouchla jsem do vlčete čenichem. "Klid maličký. Bude to v pořádku. Postarám se o to, ano? Jen běž s ním. Nebude to horší, než se vzpírat." Pak jsem vzala vodítko do huby a než stihl muž něco udělat, rozkousla jsem ho. Štěně ale neuteklo. Poslušně si stouplo pánovi k nohám. Já bych to neudělala, ale menší potřebují hrát. A herecký kurz je ideální. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Alagar zaslechl slova Murény. Podíval se na něj " Jak? Řekni mi jak dokážeš žít po jejich boku i přes tu změnu? i přes to že nám odepřeli pravý život jaký jsme měli žít? Proč je tedy posloucháš když souhlasíš s tím že jejich činy nás změnily natolik že nemáme kam jít? " zeptal se o a otočil se k němu " Nechápu jak si mohl svoje místo tady přijmout... Já se na svobodě narodil a na svobodě hodlám i zemřít. I kdyby to mělo znamenat to, že bych musel zničit celé toto místo zevnitř, i kdyby to bylo jakkoliv těžké já se na svobodu dostanu a pokud si zapomněl co znamená svoboda ukážu ti to a věřím že s radostí svobodu přijmeš a ani se neohlédneš na pobyt tady. I když mám volný ohyb. I když mi věří a byl sem stráž tam venku aniž bych musel mít tu věc na krku protože sem prostě poslouchal rozkazy nikdy sem se nevzdal naděje že znovu ucítím svobodu. Jejich důvěra je ale něco co je nezbytné a taky velmi užitečné při útěku. Chodím bez věci na krku protože ten kdo si mě přivlastnil už pochopil že s tou věcí neudělám ani krok ale bez té věci na krku jsem ochotný poslouchat. proto mě nemusí svázat, proto vím že dokážu uprchnout. a i kdybych měl vzít všechny kteří chtějí utéct bude to jen dobře. Založíme novou smečku a budeme svobodní protože to o čem mluvím není slabost, není to bázlivý sen ale je to naděje a to je právě to, co hodlám dát i ostatním vlkům a co z ustrašených bezmocných vlků udělá odhodlanou silnou smečku které se podaří utéct. Muréno to co je tady není život pro vlka. Není život pro nás. My patříme do lesů, ven na svobodu ale rozhodně ne tady " řekl mu a lehl si na zem, celkem se tam nudil a slova dvounohé Alfy ani neposlouchal. Nechtěl je poslouchat protože se mu z toho dělalo popravdě i celkem špatně co s nimi dvounozí dělají. Tak se jen snažil tu chvíli přetrpět. Hlídání klecí taky nebylo dvakrát zábavné. hodiny stát a zírat na své druhy uzavřené v tom malém prostoru kde byl kdysi i on...Tohle místo pro něj bylo skutečným peklem Ačkoliv sám útěku nevěřil, nevěřil že někde zapadne a že bude mít šanci přežít ta venku musel mít naději. To hlavní co chtěl je být na svobodě a zemřít na svobodě i kdyby to mělo být z týden kvůli hladu nebo za několik let stářím. Ale věděl jedno : Tady rozhodně žít nechce. Ačkoliv mnoho jeho pokusů o útěk nevyšlo musel to zkoušet dál. Nehodlal se své naděje vzdát. Ještě ne |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro Zase jsem si lehl do rohu na svou deku a snažil se usnout. Najednou se rozrazily dveře a slyšel jsem několik kroků. Kašlu na ně, chci spát. Pak ale jedny kroky zamířily k mému kotci. Otevřel jsem oči a zvedl hlavu. Byl to nějaký člověk a vypadal silně. Otevřel můj kotec a snažil se mi nasadit obojek. Jen jsem ho chytl do tlamy a přetahoval se s ním o něj. Koutkem oka jsem viděl, co dělají ostatním vlkům, a že některé odvádějí. Když mi pak došlo, že je vlastně uspali nadobro, dostal jsem záchvat vzteku a něco se ve mně zlomilo. Vyškubl jsem mu obojek a vrhl se na něj. Nastavil mi ruku, abych se mu rovnou nepověsil na krk. Zakousl jsem se do ní a v tlamě jsem hned ucítil železitou chuť krve. Ještě jsem zesílil stisk a začal jsem házet hlavou ze strany na stranu. Kost křupla a pode mnou se dělala velká kaluž krve. Pak mě někdo popadl a zvedl. Začal jsem se zmítat a házet s sebou. Přilehli mě na zem a hlavu přimáčkli k podlaze. Pak jsem jen cítil slabé štípnutí na zádech a vše se začalo rozmazávat a vzdalovat. Cítil jsem, jak mi chabnou svaly a jak vztek mizí. Probouzím se v bílé místnosti. Matně si ji pamatuji. Tady už jsem někdy byl… Pak se vzpomínky vrátily, jako rána kladivem. Krev, spousta krve. Hlasy. Bolest. Začal jsem kňučet a chtěl jít pryč, ale nemohl jsem. Měl jsem obojek. Tlustý silný řetěz kolem mého krku a vedl do železného oka v podlaze. Ať jsem napínal svaly, jak jsem chtěl, nepovolilo to. Rozhledl jsem se kolem sebe a uviděl toho muže, co jsem mu pokousal ruku. Měl ji zavázanou a zle se na mě díval. Otevřel jsem tlamu, ale ozvalo se jen cinknutí a moc jsem ji neotevřel. Teprve teď mi moje otupělé smysly řekly, že mám něco na tlamě. Packou jsem to chtěl sundat, ale nešlo to. Pak mě ten muž začal mlátit. Myslel jsem, že nikdy nepřestane, tak tvrdé rány jsem dlouho nedostal. Když skončil, celý jsem se klepal, ale o to větší odpor jsem k němu choval. Pak zase to píchnutí a já cítil, jak mě opouští síla. Ale obraz zůstal jasný, jen jsem se nemohl hýbat. Muž vzal řetěz a šel. Táhl mě za sebou po chodbách a mě se začínalo dělat špatně z nedostatku vzduchu, kterému se mi díky utáhnutému řetězu kolem krku nedostávalo dost. Táhl mě docela dost dlouho, až jsme nakonec přišli do jedné místnosti, kde byli ostatní vlci. Jediné, na co jsem se zmohl je koulet očima a ztěžka oddychovat. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Najednou někdo přitáhl Zera. Ha! Ten muž s pokousanou rukou. To je fajn, ten mě zná. Mít pána jako je ten můj má tisíce nevýhod, ale má to jednu výhodu. Ostatní "páni" se mě bojí. Protože kdyby mi ONI udělali něco, můj pán by udělal něco jim. Došla jsem k Zerovi a šťouchla do něj čenichem. Vypadá to jako němé gesto, ale já si kontroluji jeho tělesné funkce. Hladina hyperfalitinu 42%. Dýchání mělké, plíce téměř nefunkční. Srdeční tep nepravidelný. Někdy se ta moje očka hodí. A vím, co dělat. Začala jsem šťouchat do obojku. Muž se po mě chtěl ohnat, ale zpoměl na skutečnost, že byl jen o pár centimetrů větší než já. Nakonec Zerovi obojek nepatrně povolil. Jenže mě se "náhodou" podařilo do oka strčit kus řetězu a když muž utáhl, vyndala jsem ho. To samé s náhubkem. Zero tím má mnohem víc prostoru k dýchání. "Už je ti líp?" Ptám se ho starostlivě. "Máš v sobě hodně látek. Uvolňovač svalů, spací injekce. Dívím se, že vůbec vnímáš." Zabručela jsem si spíš pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Zero pro |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Nejdřív si svoje přisadí Nila. A když na mě začne mluvit Alagar, už si k tomu sednu a našpicuji uši. Pak chvíli nic neříkám. „Co je to morče?“ zeptám se a myslím to vážně. „To je fuk, Alagare, nedělej tu chybu. Označkovali si nás, chápeš? Řezali ti do kožichu? Najdou tě i kdybys už navěky věků lítal. Já už viděl, když někdo chtěl utéct,“ vstanu a potřesu hlavou, tesáky se podrbu na stehně pravé nohy, pár chuchvalců odlétne vedle na podlahu. „Nevím, jak se to mohlo stát, ale chcípnul a byl tuhej jako dřevo. Už sem ho tak našel,“ zamručím, „a jediný, kdo tu někoho zradil, jste vy. Vaši pánové vám věří. A vy je chcete podvést.“ Dávají jim najíst. Lepší životní podmínky. Kdyby se chovali ještě lépe, ty obojky nebudou potřeba. To ostatní už je jen nutné zlo a přežijí jen ti nejsilnější. A já tu navíc už zůstat prostě musím. Ten jejich elán jim vůbec nezávidím. Bojovat proti všem a všemu, s kým se setkají. Takhle na nikoho dojem neudělají. Všechno, co dostanou za svoji snahu, budou jen modřiny a výprasky. Vydám zvuk, něco mezi zakňučením, zíváním a zavrčením – začínám být nervózní a chci ven. Moje natěšenost začíná být silnější než moje umění lhostejnosti, že téměř zapomenu, že na hlídce se nesedí. Narovnám se zase na všechny čtyři než schytám kopanec do zadnice. Pak mi to nedá a začnu civět na Akako. Dvounohý nevypadá, že by ho její reakce na vodítko nějak zvlášť znepokojovala, tak na ni začnu mluvit. „Kdyby se tě pokusil pohladit po hlavě, tak mu ukousnu i tu druhou ruku hned po tobě“ ozvu se, jelikož není tak daleko ode mě, „to úplně nesnáším.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Jsem ráda, že je Zerovi lépe. Jesli mi budou takhle ničit spoluvězně, nikdy se ven nedostaneme. Ale já vím, že jsme blízko. Musíme být. Ten Morčák mě začíná vážně štvát. Doopravdy. Moc. Při první příležitosti mu prokousnu hrdlo. "Nic nevíš, Štěně. Nutí mě chodit do Arény. Pálí mi kůži. Tam venku je svoboda. A je mi jedno, jestli se z tebe stal pes. My se domů dostaneme. A ostatní vlci nás příjmou. Jsem si tím jistá." Otec by mě ani mé přátele nevyhnal. "A kdyby... Založíme vlastní smečku. Ve skutečnosti jsme silnější vlci než ti venku. Víme, jací lidé jsou. A jak je porazit. Ale chápu... Někteří jsou prostě jen neuvěřitelně hloupí." Významně se podívám na Murénu a odejdu dál. Můj "pán" mě sleduje, ale nechává být. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Jen ty C: Byl to teplý, podzimní den, skupina lovců a skupina pár vlčat se vydala do lesa, ale Havran chtěl ta starší vlčata, aby zůstala v táboře. Možná s nimi chtěl mluvit, ale nikdo si nebyl jistý. Havran byl vždy nepředvídatelný a možná díky bohu za to, ostatní smečky neměli šanci přijít na to, co se mu honilo v hlavě. Jednu nevýhodu to ale mělo, možná to nevěděl ani samotný Havran. Havran vstoupil do brlohu vlčat a změřil si tam ta maličká pohledem. Byl podrážděný, vrátil se z lesa a očividně nebyl potěšen tím, co tam viděl. Zavrčel podrážděně a až teprve poté se uklidnil. „Vlčata.“ Promluvil vážně. „Ukázalo se, že ostatní smečky mají problémy stejně tak, jako my. Jsem bezradný a dnes k nám do smečky s mým souhlasem přibyl další člen. Nevím, jestli bych toho měl litovat či nikoliv, ale dávejte si pozor. Při prvním náznaku, že by vám chtěl něco udělat, můžete se obrátit na kohokoliv, kdo žije tady. Jen to prosím nenechte zajít daleko. Chce se někdo seznámit?“ |
| |
 | soukromá zpráva od Cëallin *Cëa* pro Chtěla jsem jít s mými kamarády do lesa, ale sotva jsme se malinko vzdálili od sídla našeho teritoria, dohna nás Havran a poručil nám, aby starší vlčata zůstala v táboře. Svěsila jsem ocas a uši jsem přitiskla k hlavě. Proč sakra musíme trčet v brlohu, když je venku tak hezky? To nedává smysl, pomyslela jsem si uraženě. Slovo alfy je ale zákon, takže jsem se loudavě vydala za svými vrstevníky. Zrovna jsem uvažovala, jestli mám rozpoutat nějakou hru. Už delší dobu se nic nedělo, takže jsem se dost nudila. Všichni ale byli celkem znudění, takže by to možná ani nemělo smysl. I já jsem chvílemi klížila víčka, proto jsem se místo pokusu o hru stočila do klubíčka a oči si přikryla huňatým ocasem. Sotva jsem si lehla, uslyšela jsem, jak k našemu brlohu někdo míří. Tak jako ostatní jsem zvedla hlavu, nastražila uši a pořádně zavětřila. Byl to Havran. Když se objevil v našem brlohu, podívala jsem se na něj a nepatrně zavrtěla špičkou ocasu. Jako vždy měl kamenný výraz, ze kterého jste nic nemohli poznat. Řekl nám, že do smečky přibyl nový člen. Okamžitě jsem zbystřila a natáhla krk, abych viděla ven z brlohu. Byla jsem ale moc daleko, takže jsem za zákrutou viděla jenom křoví a stromy. Pak se nás Havran zeptal, kdo se chce seznámit. Ani jsem se nerozmýšlela. "Já!" A vyskočila jsem an nohy. Takové věci se nedějou pravidelně, a nový člen ve smečce je celkem velké vzrůšo. Vydala jsem se za Havranem, v úctivé vzdálenosti se zastavila a čekala na další pokyny. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Cëa Havran čekal na další odvážlivce, ale těch se nedočkal. Jen si povzdychl a zavrtěl hlavou. Věděl, že je ve smečce kvůli blížící se zimě napětí, ale napětí vyvolávali i dvojnozí, kteří lesem procházeli, jako by jim patřil. Havran z toho byl zoufalý a jen doufal, že to brzo skončí a že budou opět ta silná smečka, jako bývali kdysi. Jen kývl. „Dobře. Malá Cëo, půjdeme a seznámíš se s ním.“ Řekl pevně a jeho lehké kroky pak mířili dál od vlčat, aby mohl pokračovat v udílení svých pokynů, abys byla v bezpečí. Celá situace na něm ležela jako obrovský balvan a byl si vědom, že jako Alfa to nesmí dát znát. Že musí být dost silný, aby to nikdo na něm neuviděl. „Moje maličká… Opustím tě s ním, ač velmi nerad, ale mám ještě práce nad hlavu. Zdržuj se s ním v okolí našich druhů, aby se nestalo nic tragického, přece jenom to není vlk naší smečky a určitá ostražitost je na místě. Dokonce bych se i obával, že to je nějaký zběhlík od dvounohých a chce svým pánům pomoct. Udělám, co budu moct, aby se situace nevymkla naší kontrole, ale stále tu je můj strach, který roste. Hlavně dávej na sebe pozor.“ Řekl starostlivě a pak sklopil pohled, díval se na své packy a přemýšlel o tom, jak moc velkou chybu udělal. Nebo to nebyla chyba? Nevěděl. Ale ostražitost byla na místě. Dovedl tě k vlkovi a významně kývl. Pak se odebral pryč a šedý vlk do tebe strčil nenechavě čumákem. Na svém čumáku měl úsměv a očividně ani lsti se v něm nelíhly. Aspoň tak vypadal. „Hai.“ Vrtěl ocasem. „Havran říkal, že někoho přivede, ale čekal jsem někoho… Více nebezpečného, ne vlče. Jsem ale potěšen.“ Řekl spokojeně a lehl si na zem. Možná si moc dovoloval, ale nejspíše se takto choval k vlčatům i ve své smečce. // Asi otevřu reklamu a možná ti seženeme spoluhráče, idk, takhle jsi sama :c |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Mutanti v komplexu – Dovolím si říct dvě podskupiny Po chvíli vešel do místnosti Otec, který významně pokýval hlavou. Za sebou měl dva vojáky, kteří hlídali bezpečnost situace. Byl tak zvláštní. Nepůsobil jako Alfa, už ne, ale jako král a vrah. „Jsme tu všichni, doufám.“ Řekl a rozhlédl se. „Dobře. Začnu tím, že vás rozdělíme na několik týmů. Jeden tým se vydá hledat skupinu vlků, kteří utekli, další tým zůstane zde a bude trénovat, abyste se později mohli postarat o jednu práci. Další tým, tentokrát tým nováčků projde výcvikem, který ukáže vernost vlků. Jak se ukázalo…“ Nelson sklopil hlavu. „Tak stále máte co trénovat. Nyní se vracím k týmům. Tým číslo jedna: Connor Olsen, Sven Lerman a Kevin Cansas.“ První tým byl znán. „Místa v druhém týmu obsadí následující lidé: Rose Bannersová a Terrance Prachett.“ Druhý tým, který měl být vycvičen k určitým schopnostem, byl znán a zbýval akorát poslední tým. Každému už bylo jasné, která jména v něm budou vystupovat. „Nelson Bane a Natalia Donner. K vám se přidají ještě další lidé, ale zatím zůstanete v tomto složení. Pokud zemřete, nebo pokud selžete, budu nucen vám odebrat zvířata a posléze je utratit.“ Řekl s ledovým klidem a kývl. Pokyny už byly rozděleny. „První tým ať se hlásí u brány, připravte se. Druhý tým se bude hlásit u pana Edwarda Traceye a třetí tým se bude hlásit v laboratořích. Chci, abyste své vlky první nechaly prohlédnout.“ Skončil. S těmito slovy se s vámi rozloučil a vyšel z místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro „Neotáčej se ke mně zády!“ vyhrknu na Nile – často nevyjíždím, ale teď to bylo dost razantní. Jestli to bude dělat dál, pochopí, že to ona je ta hloupá. „Budeš poslouchat,“ zavrčím a pokud se na mě podívá, poprvé jí začnu doopravdy hledět do očí. Jestli to do teď brala jen jako hru a špičkování mezi námi jako já, tak to končí. Dvounožci už rozhodli – to jediné, co ze situace pochopím, je, že budu ve smečce s těmi co tu zůstali. Železný vlk nemá šanci, nevydrží do rána. Chci se chopit své vůdcovské výhody. Budeme se spolu muset domlouvat. Za těchto okolností mám jistě nejvíce zkušeností, ať už s námi hodlají dělat cokoli. Neustále ji propichuji pohledem, lehce se mi naježí srst a ušima mířím směrem dopředu. To je hrozba, měla by vědět, že jestli se tady chystá zakládat novou smečku, kde se všichni budou mít rády, jsem tady já, přes koho budou muset projít. Navíc se mi hnusí, že překrucuje svá slova. Chvíli si je jistá a pak najednou obrátí a začne se navážet do mě. Je jasné, že neví, co se tam venku může stát. Já ctím svůj úkol. V jednu chvíli už na ni chci vystartovat, ale Connor mě nasměruje ke dveřím, odcházíme. Následuji ho, začínají mi tuhnout nohy a potřebuji něco dělat. Dnešní hlídka stála za nic. Jen se zběžně ohlédnu za Akako. Snad je ve skupině se mnou, celý den se hádat se stříbrnou a praskne mi žilka v hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Cëallin *Cëa* pro Vyskočila jsem a postavila se vedle Havrana. Povzbudivě jsem koukala na ostatní, ať se ke mně někdo připojí, ale bez odezvy. Když se opravdu nikdo nehlásil a Havran se rozešel pryč, úsměv mi zmizel. Obdivovala jsem Havranovu důvěru v cizího vlka, ale také značnou troufalost vůči onomu vlku. Nechápala jsem, proč mě tak "klidně" nechá s cizím samotnou. Co když měl postranní úmysly - byl to zvěd a chtěl mě zabít? Pak jsem ale jenom zatřepala hlavou a napomenula se. Zpochybňovat Havranův úsudek bylo jako zradit vlastní krev. A to se nedělá. Proto jsem za ním šla a vyhlížela jsem cizince. Když jsme byli od doupěte celkem daleko, obrátil se ke mně a řekl mi, že mě s ním nechá samotnou. Takže měl v úmyslu být stále se mnou! Ale nemůže... Snad se nic nepokazí. Nic jsem na sobě nedala znát, jen jsem chápavě kývla hlavou. Pokračovali jsme k cizímu. Za pár chvil jsem ho mezi stromy spatřila. Jeho srst byla šedá, skoro stříbrná a přátelsky se na nás usmíval. Havran mě opustil a já jsem na něj hleděla. Eeee...? Vlk do mě strčil čumákem. Uskočila jsem a mírně se naježila. Přecejenom to byl cizinec a jak řekl Havran, jistá ostražitost musí být na místě. Šedý řekl něco jako "Hai" a já naklonila hlavu na stranu. Nechápala jsem, jestli to je představení nebo nějaký cizokrajný pozdrav. Když pokračoval, sklopila jsem uši. "Já náhodou umím být nebezpečná, abys věděl... Jenom jsem ještě malá. Až vyrostu, přeperu tě jako nic," řekla jsem značně troufale. S prozrazením svého jména jsem zatíím otálela. Dokud se mě nezeptá, nic neřeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Nadávky toho pelichance neposlouchám. Je horkokrevný jako já, ale on je pes. Já vlk. Moc neposlouchám, co říkají dvounozí, utěšuji ty co to mají horší než já. Murénu nesleduji, vím že by se k ničemu neodhodlal. Ne, když u sebe má svého pána. Svého miláčka. Božstvo, pro které je ochoten zemřít. Tohle pro mě lidé nikdy nebyli. Jsou peklo. Hloupí, hrající si na bohy. Ale bohové jsou tam venku. Odvrácení od téhle budovy. Tady už nás zahynulo tolik. A zdaleka to nekončí. Když porada skončí, neochotně následuji pána ke dveřím. Když o tom tak přemýšlím, nechci ven. Slíbila jsem si kdysi dávno že až uvidím stromy, budu svobodná. Ne, že budu lovit své druhy. A taky to v plánu nemám. V hlavě se mi rodí plán. Plán, který se mi hnusí do morku kostí, ale plán který je potřeba. Zafuněla jsem. Abych se dostala ven udělám cokoli. Najdu otce. A i přes všechny změny, které se tu odehrávají máme šanci. Vždycky je. CHodí ruku v ruce s nadějí. Ale je to tak i mezi těmito zdmi? FIlozofování musím nechat na později. Přitočím se k Murénovi. "Promiň." Zakňučím naoko sklesle a podřazeně. Bohužel do toho budu muset zahrnout i vlky. Najednou klušu pánovi u nohy, ne metr od něj jak jsem zvyklá. Je to hnusný pocit. Pořád mám dojem, že mi stoupne na tlapu, čímž by si nepomohl. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Následně začalo rozdělování do týmu a Alagar zvedl lehce hlavu a zpozorněl. První tým šel ven, druhý tým měl trénovat na pozdější práci a třetí měl projít výcvikem. Kterého týmu bude členem ? Poslouchal bedlivě jména a když nakonec zaslechl ve třetím týmu jméno Natálie zase si lehl * to snad ne.... Výcvik nováčků? to znamená že budu muset zase poslouchat a předstírat poslušnost aby ta ženská viděl že se mnou jde spolupracovat .... * Zamyslel se Alagar a sledoval dění okolo Docházelo mu že tohle nebude snadné ale právě naopak. Bude tovelmi náročné. Přecejen bude to výcvik... |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro Vím, že se vedle mě ostatní dohadují. Útržky rozhovoru mi uvíznou v hlavě. Ale tak nějak stále hypnotizuji pohledem svého nechtěného nového pána, kterého s ironií miluji. Tak nějak čekám co vlastně udělá. Otočí se na mě, nebo ne? Že by mojí menší vzpouru o místo mého páníčka přehlédl či ji úplně ignoruje? Nemám ho ráda. Ucítím na sobě něčí pohled, který mi nedá. Přeruším hledění na Svena? či jak ho nazvali ostatní dvounožci a věnuji pozornost Muréně, který má očividně něco na jazyku. ,,S radostí ti tu druhou ruku přenechám." Pronesu s trochou radosti, že tu nejsem jediná, kdo nemá rád, když na něj dvounožci sahají. Konečně! Můj nový pán se na mě podíval, zatímco v místnosti to vypadalo, že se tu asi všichni s někým porveme. Snažila jsem se mu upřeným pohledem říct, jak ho nesnáším. Bohužel tenhle dvounožec je strašně zabedněný. Jak se Sven rozejde ke dveřím, ten zvuk vodítka...vážně ho nesnáším. Nechci teď mít nějaké problémy a tak jdu poslušně krok za ním. Však počkej.. Podle toho, jak jsme se rozdělili to vypadá, že budu v týmu s Murénou a tou stříbrnou vlčicí, se kterou se před chvíli ještě do bělma hádal. Snad se nebudou hádat často.. |
| |
| soukromá zpráva od Mapleclaw♀ pro Klidně se blížíme k bráně a moje rozčílení lehce vyprchá, když se ke mně přitočí Nīla. Narovnám hlavu a našpicuji uši, vypadám téměř stejně vysoký jako vlčice. Konečně pochopila, kdo je tady silnější. Samolibě zamručím. „Takže už si pochopila, že nemáš pravdu?“ mířím u nohy člověka ven ze dveří. Po chvíli cesty už sám mířím přímo k bráně. Laboratoře a aréna jsou na druhou stranu, takže se půjde běhat. „Nemá cenu se hádat, sme v jedné smečce. A budeme mít práci a je šťastná náhoda, že sem pod svoje tlapy dostal tak chytrou vlčici. Teda jestli ti to vydrží. Co ti dávají do žrádla, že si takhle napružená,“ není jisté jestli to myslím vážně a nebo jestli jenom rýpu. V prvním případě jsou to nadutá slova, v druhém jenom lehce protivná. Dělám, co můžu. Mezitím co mluvím se ocitneme na našem stanovišti, kde jsme se měli hlásit a Connor mi dá příkaz k zastavení. Postavím se vedle nohy a ohlédnu se za svými společníky. „Všimli ste si ráno toho chaosu?“ obrátím list, „každej někam běhal. Každej řval. Ten kdo zrovna nespal nebo na něj zrovna nevolal Sever to musel vidět.“ Posměšná poznámka o severu je mířená k Nīle. Sjedu moje společnice pohledem. Zajímalo by mě, co na to řeknou ony. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Akako, Muréna, Nīla Kevin a Connor si drželi odstup a vzájemně na sebe nijak nedoráželi slovy. Ovšem, jejich vztah byl napjatý jako lanko a nejhůře na tom byl snad jen Sven, který je dráždil svou přítomností. Jak už bylo známo, pan Lerman nebyl mužem, který by se o sebe nestaral, ba naopak, byl jeden z mála, který dbal na to, aby byl nejen silný, ale i dobře vypadal a mohl ostatní poučovat. Nesympatický chlapík. Když se vám podařilo dosáhnout brány, všichni muži se na sebe podívali a Connor si mlčky prohrábl vlasy. Kevin se jen na okamžik odpojil a vrátil se až s mužem, který měl menší kufřík a soucitně se usmíval. „Teď to štípne, dámy a pánové. Jen vám dám čipy, jak si to Otec přál a kvůli problémům do toho Otec zahrnul i páníčky.“ První na řadě byl Connor a Murén. Vzhledem k tomu, že Connor nesympatizoval s těmito věcmi, snad poprvé za dlouhé dny se mu rozlil po tváři strach, ale statečně injekci snesl. Poté klekl ke svému vlkovi a láskyplně hladil jeho hlavu, aby nebyl neklidný. Druhá na řadu přišla Akako se Svenem, ale tentokrát se jehla zanořila jen do kůže toho hezkého muže. Když se ptal proč on a ne vlčice, odpovědí mu bylo, že Charles si to nepřeje a je to domluvené. Prý tvrdil, že Akako má už své za sebou a není třeba dalšího tohoto zákroku a případné problémy budou na jeho hlavu. Connor jen povytáhl obočí, ale nekomentoval to a na řadu přišel Kevin. Ten to přijal jako otravnost a pevně držel Nilin obojek, aby sebou necukala. Dokonce i znechuceně zavrčel, jak se ho dotýkalo, že mu Otec nevěří. Jakožto služebně nejstarší z této skupiny vystoupil vpřed Kevin a změřil všechny chladným pohledem. „Náš cíl je jasný. Musíme chytit ty uprchlé vlky a nastolit pořádek. Případné mutace vlků v lesích kvůli rozmnožovacím pudům by nemohli být… Dobré, bych řekl.“ Prohlásil. |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Bloody, Cëallin, Ëmilnee, Nimoe, Ragart, Hakon Nate se spokojeně podíval na malou Cëallin. Její odhodlání bylo kouzelné a on k tomu neměl co dodat, tak ji jen šťouchl nezbedně packou. „Obávám se, že až ty budeš mladá a silná vlčice, tak já už budu moc starý na to, abych se ti postavil do cesty. Budeš silný a chytrý lovec, jen do té doby buď opatrná, aby se tvůj sen nerozplynul jako ranní mlha, ano, maličká?“ Ptal se a nadále již nechtěl to vlče zatěžovat otázkami. Zdálo se mu to tak lepší, neboť věděl, že mu nejspíš stále nikdo nevěřil a taky se nemohl divit. Nepatřil k této smečce od narození. V tu chvíli se přihnal ale jiný vlk. Jeho výraz byl zmetený, ale pravděpodobně si byl vědom toho, co má udělat, byť vypadal dost šokovaně. „Máte přijít zpátky ke smečce. Máme nezvané návštěvníky a situace vypadá všelijak.“ Vychrlil ze sebe a přivedl vás doprostřed tábora k Havranovu brlohu. Vlkům, kteří byli s Ëmilnee se podařilo dostat mutanty k Havranovi a byť nevypadali, že by chtěli ublížit, Havran byl ostražitý a změřil pohledem známou vlčici – Krvavou Lunu. Ta nedokázala nic jiného, než jen sklopit svou hlavu a podvolit se svému osudu, který se jí nikterak nelíbil. Věděla, že ztratila to pouto, co měla s Havranem, byť si to ani jeden z nich nepřál. Nedalo se tomu zabránit, když byla tak dlouho pryč. Hrdě se mezi vámi tyčili tři mutanti – ten bez jména, Hakon a Krvavá Luna (Pokud bych napsala, že Bezejmenný náhle zmizel, bylo by to obří klišé, proto prosím nemiřte na postavu příliš otázek, ať se do toho zbytečně nezamotáme). „Vypadá to, že čím dál více uprchlíků a samotářů vyhledává naši smečku a upřímně mě to znepokojuje.“ Havran věnoval pohled vám neznámému vlku (Bloodymu, doufám, že je to takhle v pořádku :D) a všechny čtyři změřil pohledem. „S Bloodym jsem již mluvil a věřím, že dcera Severu mi nepodrazí nohy a tak… Buďte vítáni. Někdo se jich ujměte, aby pochopili, jak to v lesích chodí a ty Luno mě doprovodíš.“ Vlčice ochotně přistoupila. „Pokud se ukáže, že vaše přítomnost ohrozí smečku natolik, že to bude neúnosné, budete si hledat domoc jinde, pokud nezemřete.“ A s těmito slovy Havran odcházel s Lunou, která se k němu připojila. // Pokud tam jsou nějaké nesrovnalosti, prosím, řekněte mi to a domluvíme se. Dále se omlouvám za případné chyby a uvidíme, jak se příběh vyvine :D |
| |
| soukromá zpráva od Ëmilnee pro Netrvalo moc dlouho a už se zase bylo na cestě zpět ke smečce v doprovodu neznámých. Z mé strany to byl tichý pochod, bylo mi divné na něco se jich ptát, když vlastně ani momentálně nevím jejich osud. V táboře se dostali až k Havranovi, na kterém stejně stojí rozhodnutí. Přidali se k nám i další dva... Tedy, spíš jedna a půl, ale kdo by to zrovna počítal. Sice se nezdálo, že by někomu tu nějak chtěli ublížit, stejně byl ostražitý a vlastně, i ti kolem si na ně dávali bacha. Nemám co do toho kecat, tak jsem si jen mlčky sedla opodál a trojici neznámých a "divných" si prohlédla. Dobře, uznávám, nezajímavěji tu možná vypadá Luna. Snažím se na ně nezírat až moc dlouho, mě by se to nejspíš taky zrovna nelíbilo, takže... Takže asi tak nějak. Bylo to ale celkem rychlé rozhodnutí, na můj vkus, ale ani podmínka se jich nevyhnula. Havran pak odcházel s jednou z nich. Co dál? Někdo se jich má ujmout, ale jelikož to nebudu a ani snad být nechci, budu si pro teď najít jinou zábavu, nebo zevlovat... A nebo se toulat po okolí a třeba se něčemu přiučit sama... Maximálně budu nadělat hromadu chyb a a časem se poučit... Hm, jak jednoduše to zní. Asi je tu teď možnost ptát se, ale nějak už nevím, na co se zeptat, takže mluvení tu nechám starším. Chvíli jen tak postávám na místě, než se vzdálím od skupinky. Na potkávání nových lidí si asi lehce nezvyknu.. Jeden v lese, pak další tři.. Poodejdu kousek k lesu, kde si sednu a jen tak se rozhlížím kolem. Momentálně asi zatím budu chytat lelky, než mě napadne něco smysluplnějšího... A k případnému samotnému výletu se rozhodnu až pozdějš... Nejspíš až se mi bude chtít ještě někam teď chodit. Ale to nebude trvat moc dlouho, jen tak na místě nevydržím. |
| |
| soukromá zpráva od Nimoe ♀ pro ... vlastne ani neviem. V jednu chvíľu sa pozorujeme s ostražitou opatrnosťou a v nasledujúcu už kráčame s cudzincami domov. Rozhodla som sa pre slovo "cudzinci", nie votrelci. Votrelci sú nebezpeční, a títo tu... určite zvládnu byť nebezpeční, ale teraz zrejme nechcú. Aspoň že po ceste nerobili žiadne problémy. Som rada, že sa všetkého ujal Havran. A že sa ma tento krát nepýtal na názor. Neviem, akú by som mu dala odpoveď. Konečný verdikt je, že môžu zostať. Zatiaľ. Nevyzerajú práve obyčajne, pach peria a ešte niečoho, čo nedokážem pomenovať, ma dráždi v nose, takže sa do ticha ozve moje kýchnutie. Aby som zamaskovala vlastné rozpaky, otrasiem sa a poškriabem za uchom. Vyzerá to tak, že Ëmilnee nechce na seba pútať pozornosť a stiahne sa bokom. A z mlčanlivého postávania a zízania sa mi už začínal ježiť kožuch. "No, podľa nášho vodcu to vyzerá tak, že s nami nejaký čas zostanete. Vitajte teda. Moje meno je Nimoe." Pohodlne sa posadím a s ušami pozorne natočenými ku skupine nováčikov čakám nejakú reakciu. (Stojí, teraz už vlastne sedí pred vami mladá vlčica, niekde medzi dvomi-tromi rokmi. Pôsobí dojmom "samá noha", pretože telo ešte nedorástlo ani do nôh, ani do kožucha. Srsť je striebristo sivá, končeky chlpov sú čierne, takže pri pohybe sa farba srsti prelieva medzi svetlejšou a tmavou. Jantárové oči vás pozorujú pokojne a priateľsky.) |
| |
| soukromá zpráva od Převraceč pro Imala, Zero, Alagar, Rhagar Vaši páni vás směle odvedli na cvičiště a Natalia se ujala vedení, rozhlédla se kolem po svých druzích a pohledem změřila doktorku Rose, která byla na odchodu. Věděla, že nebude mít problém, když odejde, protože doktoři se svými vlky měli jiná práva, než vojáci. Natalia si odfrkla a dovedla za obojek svého vlka na cvičiště. To Terrance se s Imalou raději držel dál, protože jak bylo známo, když byl někdo v komplexu temperamentní, byl nekompromisní. Nelson si jen klekl ke svému vlkovi a pohladil ho po hlavě, nevěděl, jestli to je dobrý nápad, ale chtěl to zkusit po dobrém. „Zkusíme to? Pokud budeš poslouchat, budu se snažit co nejméně tě opruzovat.“ Zkusil. Stále nevěděl, jak se chovat ke svému vlku a skousl si ret, protože se bál nejhoršího. „Bane.“ Zavrčela Natalia a cukla obojkem Alagara, jako kdyby on za to mohl. Žádná omluva z její strany nepřišla. „Jako služebně nejstarší tu budu rozhodovat já a vy…“ „A vy budete poslouchat, slečno Donner.“ Na scénu přistoupil vysoký a silný muž. Kolos mu stál u nohou, bez obojku, bez zábran a relativně volný. Už bylo jasné, kdo to tu měl na povel. „Kde je ta druhá slečna? Na tom nezáleží.“ Přešel ledabyle nepřítomnost člověka a prohlížel si přítomné. „Z vedení přišel rozkaz, že vás máme spojit do jedné skupiny a já si pak zvolím, komu věřím natolik, aby začal pracovat pro našeho šéfa, a zvolím si i toho, kdo na to stavěný nebude, ale když se na vás dívám… Vy všichni máte šanci, upřímně. Nenechte si tu šanci proklouznout mezi prsty a popadněte ji. Hned začneme s výcvikem. Rozumíte? Pusťte své vlky, promluvíme si. Příteli, mohl bys je prosím pohlídat?“ Usmál se na Rhagara a pohladil ho po hřbetu. Hned nato si vzal nejisté pány a dámu k sobě a začali spolu jednat o dalším postupu. Tak začínal váš výcvik. |
| |
 | soukromá zpráva od Rhagar pro Nové maso Imala, Zero, Alagar Poklusávám po boku svého pána a rozhlížím se po okolí. Je to tu pořád stejný. Ten stejný řád, ty stejný situace... jen v Aréně je občas legrace. Dojdeme až k hašteřící se trojici lidí a jejich vlkům. Takoví rozkošní, maličcí. Potěšeně je sleduji jak se škrtí v obojcích a vodítkách, bojí se. Miluji to a Jim to ví. Ano, pusťte ty vlky, já začnu s výcvikem. Tak třeba začnu s tím potetovaným černým, ten vypadá... k nakousnutí. Budu ho hladit a hladit až ho úplně vyhladím. Vzápětí ale přijde rozkazu "hlídej." Cože? Ale já nechci. Já chci trhat, rvát na kousky, pro něj. Dobře, dobře já budu hodný. Když mě Jim pohladí, jen se na něj otočím a v očích se mi potěšeně zableskne. Ano... pohlídám a velmi rád. On se otočí na lidi a já se poklusem vydám k těm třem právě vypuštěným štěňatům. Začnu kroužit kolem nich. Jsem větší než oni, s každým děsivým okem jiným zabodnutým do nich. "Pro začátek... Neutíkejte. Zemřete unavení." Zavrčím a zastavím se tři kroky vedle černo - červeného vlka. (Alagar.) Ten nevypadá tak beznadějně jako ostatní. Škoda že proti sobě nebudeme stát v Aréně, užil bych si spoustu legrace. "Jsem vaše noční můra. Jestli se jen hnete bez svolení mého nebo vašich pánů, čeká vás trest." Vzbuzovat strach, nenávist a pohrdání. Ano, to mi jde. Baví mě to. Je to moje životní poslání seslané z nebes. Olíznu si mordu a zívnu, aby vynikly mé speciálně ostré zuby. Většinou to zastrašování k ničemu není, tihle mají palice duté jako jejich páni, ale stejně si to nemůžu nechat ujít. Lehnu si abych byl v přibližné výšce jako oni a pozoruji je. Prosím, prosím, utíkejte. Pokuste se někoho pokousat. Nudím se. A dlouho jsem necítil krev. Naposledy včera. |
| |
| soukromá zpráva od Ragart ♂ pro Pátravě si prohlížím neznáme, Když pronesou přání setkat se s vůdcem naší smečky zatvářím se zamyšleně. "Okamžik." "Mohli by být opravdu nebezpeční pokud dokáží letat. Ale nemůžeme je nechat jen tak pobýhat po našem lovišti, Havran musí rozhodnout co s nimi." Ohlédnu se spět ke své skupině. "Hmm nějak se mě nechce zůstat s nimi sám a nebo je přivést do brlohu naohlášené, ale nevím jestli to vlče tam samo trefí a zůstávat tu jen s nimi a s ním je hloupost, takže je doprovodíme všichni." Pohlédnu zpět na tři cizince. "Dobrá zavedeme vás za nimi, prosím půjdeme pěšky, ikdyž to pro vás bude delší cesta, ale mnohem bezpečnější než kdybyste jen přiletěli do brlohu. Prosím následujte mne." S tím se otočím a vydám se ke své skupince, která na mě čeká. "Půjdu první, vy půjdete jako poslední pokud se něco semele zakřičte. Uděláme si trochu bezpečnostní zacházku." S tím se dám do svižné chůze a vedu celou skupinku k brlohu, rozhodně nejdeme přímo, alespiń jednou překročíme potok a obloukem se vrátíme, takže se spirálou(přibližně) dostaneme do brlohu. Když jsme těsně u něj křiknu. " Hej vedeme hosty prosím neudělejte nějakou hloupost." S tím předstoupím před Havrana. "Chtěli s tebou mluvit, tak jsem je radši přivedl než aby tě hledali sami." S tím dojdu a posadím se k jeho boku a naslouchám co bloody říká, Pak když Havran s Lunou odchází zvednu se a následujije. |
| |
| soukromá zpráva od Cëallin *Cëa* pro Cizinec se na mě culil a rozverně do mě šťouchnul čumákem. Se vzteklým zavrčením jsem mu odsekla. Řekl, že o mé budoucí síle nepochybuje, ale jeho tón hlasu byl stále laškovný a až příliš veselý na to, aby to myslel vážně. Co si myslí, vejtaha jeden! Příjde a jen mě tu uráží! Chlupy na hřbetě se mi zatřepotaly. "Však já-!" Nedokončila jsem svou větu, protože se u nás objevil nějaký vlk. I když patřím do smečky, jména a tváře jsem stále nerozeznávala. Nějak jsem pro to neměla vlohy. Chvíli jsem si toho nové příchozího prohlížela a potom jsem se za ním rozklusala. Držela jsem se před troufalým stříbrným vlkem, abych mu ukázala, že jsem rychlejší než on. (Alespoň namlouvat jsem si to mohla. Všichni víme, že kdyby došlo na závod, bude na mě čekat v cíli.) Společně jsme se během chvilky dostali na mýtinku. Byla tam spousta dospělých vlků a z některých šel strach, proto jsem měla ocas stažený mezi nohama. Pochlap se, strašpytle, nakázala jsem si. A můj ocásek se zase vesele nesl. Když jsem se tam tak rozhlížela, můj zrak upoutala rohatá vlčice. Zprvu mi byla jen povědomá, ale když jsem si uvědomila, kdo je, málem jsem překvapením omdlela. Vždyť to je Krvavá Luna! Co tu dělá? Jak se od dvounožců dostala pryč? Moc jsem toho o ní neslyšela, ale i to málo bylo dost zajímavé. Dcera Havrana zajatá dvounožci. A vrátí se s rohy! To je něco! Už se mi v mé rošťácké mysli rodil plán, jak se o ní dozvědět víc. Muhehe. Havran se s ní začal vzdalovat od skupinky a já jsem uvažovala, jestli se za nimi mám vydat a poslouchat, co si říkají. Vzrůšo! Sice bych tím absolutně porušila morálku a soukromí, ale když na to nikdo nepříjde, nic se přece nikomu nestane. Prozatím jsem ale jenom stála na místě a toužebně hleděla jejich směrem. |
| |
 | soukromá zpráva od Bloody pro Mé pružné nohy mě nesly, jako vždy, do neznáma. Putoval jsem takto už hodně dlouhou dobu a v hlavě se mi začala rýsovat představa, že ten samotářský život možná není až tak super. Zatím se mi to ale stále dařilo potlačit, když jsem si řekl všechna pro a proti. No, možná že nějakého parťáka bych (na chvíli) uvítal, ale do smečky ani náhodou... Ale snad každému se jednou v životě stane, že ho chytne touha něco dokázat nebo něco prožít. Prozatím jsem se svým životem byl opravdu spokojený, ale nějaký vlezlý červíček se mi zakousl do mozku a nechtěl se pustit. Tak jsem pokrčil rameny a nechal na osudu, jestli něco naruší můj denní režim a já zažiju něco nového... A nakonec se tak stalo. Probíhal jsem nějakým lesem, když můj čenich zachytil pach dvounožců. Už párkrát jsem se s nimi setkal a neměl jsem s nimi moc dobré zkušenosti. Mnohdy se ukázali jako uječení poserové, kteří přede mnou zdrhali. Zhodnotil jsem ale, že by byli moc snadná kořist. Svou uřvaností a strachem se vlastně zachránili. A někteří byli zas úplně jiní. Když jsem se delší dobu pohyboval na vhodném lovišti, zanedlouho na mě pořádali hon. Chodili po lese a když mě spatřili, napřáhli podivnou šedou hůl a ozvala se ohromná rána. Vždy mi povstávaly všechny chlupy na těle a měj jsem dojem, že kdyby se ke mně dostali příliš blízko, roztrhl by mi ten řev uši. Nebylo pochyb, že se mě snaží zabít. A já nesnášel, když nade mnou měl někdo navrch. Zpět ale k tomu podivně páchnoucímu území dvounožců. Hned bych odtamtud zmizel, ale než jsem se stačil obrátit, zachytil jsem pach několika vlků. Co ti tady dělají? pomyslel jsem si zmateně. S dvounožci by se snad nechtěl paktovat žádný živočich... A tady to vypadalo, že je tu víc než čtyři vlci. Ano, vlci! Postával jsem a nevěděl jsem, jak zareagovat. A tehdy se ten červík zaryl a upozornil na svou přítomnost. Tak jsem se vydal směrem k lidím a (jejich?) vlkům. Byl to podivný komplex šedých krabic uprostřed lesa. A ty krabice byly ohromné. Vše jsem pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Kolem krabic se pohybovali vlci i dvounožci. Přišlo mi to strašně divné. Vypadalo to, že se mají rádi. Zmateně jsem odtamtud zmizel. A hned, skoro za rohem, jsem ucítil nový pach, pach smečky. Zhluboka jsem nasál pachy. Nešlo o ničem pochybovat, octl jsem se na území smečky. Přišlo mi divné, že jsou tak blízko lidím, a červík mě uháněl na to přijít. Chtěl jsem ho vypudit z hlavy, ale přemohl mě. Neměl jsem šanci na odpor. Proto jsem se narovnal a vznešeným klusem jsem se vydal do centra smečky, k její alfě. Představil se jako Havran. I když byl mohutný, stále jsem ho o něco převyšoval. Přivítal mě ostražitě, ale otevřeně. Vyslechl mě. "Zdravím. Jmenuju se Bloody a jsem tulák. Obyčejně na území smeček nechodím, ale dnes mě k tomu přiměli dvounožci nedaleko vašeho lesa. Rád bych se o tom dozvěděl více, není to běžné." To jsem vůbec nebyl já. Vypadal jsem jako stará drbna. Nehnul jsem ale brvou a čekal jsem, co mi Havran odpoví. Chladně mi hleděl do očí a zvažoval svou odpověď. Chápal jsem to - nějaký cizák vtrhne do smečky a vyptává se. Lehce jsem sklonil hlavu, abych nevypadal moc dominantně. Havran si mě ještě chvíli prohlížel a potom mi odpověděl. "Jako vůdce smečky ti mohu nabídnout útočiště, ale o dvounozích vím jen to, že si berou naše štěňata a nevrací je. Neohrožují jen nás, ale i jiné smečky a to je největším problémem, který máme. Pokud si přeješ zůstat, zůstaň, ale budu tě mít na očích i přesto, že jsme se už setkali a část mé důvěry máš. Má smečka tě stále nezná." Stále měl na obličeji tu chladnou, možná i trochu zachmuřenou masku. Kývl jsem hlavou. Jeho odpověď mě překvapila. Jaký ohavný čin, krást vlčata... Nemají žádnou důstojnost! A v mžiku jsem se rozhodl. "Zůstanu, pomohu vám. Na dobu tak dlouhou, jak jen bude potřeba. Taková zvěrstva se nesmí dělat," řekl jsem s rostoucí nenávistí v očích. Tohle opravdu překračovalo všechny meze. "Pomohu vám jak jen budu moci... Nebudu na obtíž. Klidně se budu zdržovat na okraji území, jestli ti to bude vyhovovat," navrhl jsem hrdě. "Dobrá. Děkuji za nabídnutou pomoc," řekl stručně Havran. "Můžeš se pohybovat kde chceš, ale kdyby se něco stalo, následky si poneseš sám," dodal s lehkým varováním. Kývl jsem a nechal jsem hlavu sklopenou. Nebylo mi to moc příjemné, ale na pravidla hierarchie smečky se nesmí zapomínat. Teď už holt nejsem sám vlastním pánem... Ale cítil jsem, že dělám dobře. "A teď mě omluv, cítím cizí pachy..." řekl mírně rozrušeně můj... nový alfa. S tou skutečností se pár dní budu srovnávat. "Pojď se mnou." Přiběhli jsme ke skupině. Bylo tam pár vlků a jedno dost troufale tvářící se vlče. Co bylo ale ještě zajímavější byla vlčice s rohy na hlavě. Podezíravě jsem si ji měřil. Havran ale nevypadal, že se mu něco nelíbí, tak jsem vedle něj setrval. Řekl něco o uprchlících hledajácích útočiště ve smečce a na to jsem mrskl ocasem. Do té skupiny jsem nepatřil, i když to tak z pohledu nově příchozích vypadalo. Havran odešel s rohatou vlčicí, Lunou, pryč a my ostatní jsme zůstali v křivém kruhu. S kamennou tváří jsem si všechny prohlížel. Jak by někdo řekl, nastalo trapné ticho. Mi to ale nevadilo, byl jsem na něj zvyklý a už dlohou dobu jsem nebyl mezi vlky, takže jsem vlastně ani nevěděl, jak se mezi nimi chovat. Netrvalo dlouho a nějaká vlčice se rozhodla ticho prolomit. Představila se jako Nimoe. Zkoumavě jsem se na ni podíval. Kontrastovali jsme spolu. Ona mladá, já už skoro starý. Ušklíbnul jsem se. "Já jsem Bloody. Také zdravím." Neměl jsem potřebu tu s nimi o něčem mluvit. Podstatné věci mi řekl Havran, více jsem vlastně nepotřeboval. |
| |
| soukromá zpráva od Akako ♀ pro ,,Jasně, že jsme si všimli." odpovím na otázku Murény s klidem. Přeci jenom byla jsem přímo ve středu toho chaosu. Poslušně stojím vedle svého nového nesympatické pána a tak nějak čekám až procedura u brány bude zanáma. Nedůvěřivě sleduji chlápka s kufříkem, mám z toho špatný pocit. Když uvidím jak dává injekci pánovi Murény a pak i jemu, už jen při pohledu na tu injekci se mi naježí chlupy. Těd přišla řada na nás, se strachem a nenávistí sleduji toho chlápka s injekcí. Vím že se tomu nedá vyhnout..ale injekci další znovu už znovu ne... Zavřu oči a snažím se uklidnit. Čekám, že každým okamžikem se mi ta hnusná věc zaboří do kůže...ale nic nepřichází.. Otevřu oči a pohlédnu na na muže. Nějak moc zvláště jsem tomu nerozuměla, ale injekci podle všeho nedostanu. Vítězně zvednu hlavu. Za to muže určitě můj milovaný pravý páníček! Jak poslední šla na řadu moje nová společnice s jejím pánem. Nikdo z nich podle všeho nebyl z toho dvakrát nadšený. Procedura je konečně zanáma. Pán vlčice něco prohlásil a zpražil nás pohledem. Alespoň budu mít konečně možnost odčinit to ráno. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| soukromá zpráva od Nīla pro Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi můj plán, nelíbí se mi nic z toho. Ovšem jestli chci někdy na svobodu, všechno to bude potřeba. S nechutí hledím na Murénu. On je můj největší problém. Kdybych ho zakousla, bylo by to snazší... Ne. Nebudu zabíjet svůj vlastní druh. Ten humus pod kůží přezíravě přehlížím, abych dala najevo, jak mi tohle všechno přijde zbytečné. Stejně si ho při první příležitosti vykousnu, i kdyby byl přímo u kosti. "To bude otrava." Lehla jsem si na zem a je mi jedno, co říká můj "Pán." |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Rhagar, Imala, Zero Alagar znuděně poslouchá Rhagara a podívá se na něj " No tak, jsi jen ochočený pejsek. Páníček řekl hlídej tak bud poslušnej a místo štěkání se radši starej o to, aby si od páníčka dostal kostičku " řekne provokativně a pak se podívá na zbylé dva s fanatickým pohledem a zase se ohlédne na šedostříbrného velkého vlka ( Rhagara ) " Jestli chcete máte možnost k útěku. Já si pohraju s tím rozmazleným ochočeným frackem a srazím mu hřebínek. Vy máte čas tak ho využijte a nezvorejte tu šanci... Chcete být znovu svobodní ne? Tak upalujte, já se k vám přidám jen co se postarám o tohohle ochočeného pejska " Vrhnu na něj z fanatického pohledu provokativní " Tak co? Jaké to je být sluha dvounohých? Zavřeli nás tu jak obyčejné věci a dělají pokusy. Moje křídla jsou důkazem toho že to co tady dělají jsou ohavné zvrácenosti! Jestli ale chceš být na jejich straně jako poslušnej čokl tak ti otevřu oči až tě budu trhat... při nejhorším za svůj omyl chcípneš, tak mi dopřej radost a zůstaň tvrdohlavý a hlavně to nevzdávej snadno a umírej pomalu, chci se pobavit " řekne nakonec vražedně s vrčením a postojem připraveným k boji. At už výpad, vyhnutí nebo jiný tah. |
| |
| soukromá zpráva od Rhagar pro Cesta? Huh? AlagarJá chci někoho zabít. Začněte zdrhat, prosím. V duchu si představuji jak dostat každého z nich. A jeden očividně chce zemřít dřív, než se stihne dostat ven. Stejně nechápu, jak mohl přežít tak dlouho. Ach, hloupí vlčci. Nic neví, nic nechápou. Olizuji si tlapu, jakoby neposlouchám co říká. Když skončil svůj vyčerpávající monolog, který ho musel stát většinu mozkových buněk, podíval jsem se mu do očí. "Promiň, plašmuško. Říkal jsi něco? Neslyšel jsem." Řekl jsem mile, bez náznaku vrčení nebo naštvanosti. Vlastně ani nevím, co tím chtěl říct. Že jsem zběh? Spíš to ukazuje, že on je debil. Otočil jsem se po očku na svého pána, neztráceje okřídleného magora ze zorného pole. Kdyby chtěl ublížit mému pánu, tak ho umučím mnohem pomaleji. Ohavné zvrácenosti prováděli očividně jen na jeho mozku. Když někdo není vůl, tak je v pohodě. Kriticky jsem si ho změřil. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Rhagar, Imala, Zero " Jednoduše řečeno : Jestli se nebojíš tak ukaž co v tobě je " řekl s usměvem. Tenhle vlk vypadal jako silný soupeř a o to víc v něm vzbuzoval touhu po boji. Slabí jsou k ničemu, není to zábava ale tohle je něco jiného. Boj s ním si přeje... Konečně tady našel někoho o kom to může říct. Někoho kdo vypadá jako silný soupeř Jeho fanatická po pořádném boji toužící stránka se konečně projevila a zdálo se že bude i ukojen tenhle druh zábavy. Nikdy souboje nebral vážně ale jako hru. Čím více ran a čím silnější soupeř tím víc ho to bavilo a tím horlivěji a snaživě bojoval. Čekal na to, jestli ten lenoch vubec zvedne. JEstli ne tak ho sejme prostě rychle protože s ním zjevně moc srandy nebude když je línej se postavit natož bojovat a jen čeká na pánička... To bude čekat u každého rozhodnutí a úderu jestli mu ho ten dvoubohý tajtrlík schválí? JEstli se furt bude dívat na dvounohého, čekat na schválení a jen tak ležet bude to mít velmi rychlý konec |
| |
| soukromá zpráva od Rhagar pro Nepustím Alagar"Proč bych to dělal? Zatím jen porušuješ všechna Darwinova pravidla o přežití. Nechci plýtvat energií na něco jako... ty." Řekl jsem znechuceně a přestal si olizovat tlapu. Je to trochu dětinské, ale v současné době mě nenapadá nic jiného. Proč nešetřit energii na něco tak podřadného jako nějaká přerostlá, zdivočelá, okřídlená opice? Navíc pán řekl hlídej, ne tahej po místnosti s krvavým flekem za sebou. Jestli si začne, tak to ale bude porušení pravidel a to zasáhnout mohu. Je to přeci kontext hlídání. "Bez urážky." Řekl jsem nevinně a zadíval se na něj pohledem hladového vlčete, co hledá kus masa k večeři. A taky že ano. Krkovička, žebírko, játra? Pán by nebyl rád za zničení pokusného objektu, ale takový neinteligent se stejně na nic moc nehodí. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Imala, Zero, Rhagar Zasměje se " Podceňuješ mě čokle " řekl a šel klidnou chůzí k němu. S postojem připraveným k boji se stále s kliným a znuděným výrazem přibližoval až se nakonec v půli cesty rozběhl jeho směrem. Kousek před ním skočil. Křídla roztáhl a tlapu s ostrými dlouhými drápy měl už napřaženou tlapou připravenou k prvnímu uderu |
| |
| soukromá zpráva od Rhagar pro Taky myslím Alagar"Naopak. Myslím, že tě trochu přeceňuji." |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Rhagar Zavrčí ale zasměje se " Skutečně si myslíš že své slabiny neznám? A že nepoznám ty tvoje? Věděl sem že mě smeteš jak mouchu... " řekl a pousmál se ještě víc " Moje křídla jsou silnější než vypadaj. Hravě unesou i trojnásobek mé váhy " následně ho drápnu přes obliček, vysmeknu se mu ze zakousnutí a s už stočeným křídlem jednoduše švihnu. I někdo takové velikosti pro tyhle křídla není problém. Dokážu s nimi víc než jen lítat. Ty křídla nebyly určeny nejspíš jen k letu. Fanaticky se zasměju a rozběhnu se zběsile na Rhagara. Když byl ale u něj tak tentokrát provedl svou taktiku jinak. Nejdříve stočil křídlo a odrazil jeho tlapu která na něj případně mířila a potom akorát s dopadem na něj se pokusil zahryznout. Snažil se do krku ale skočil později a zahryznutí by skončilo za zátylkem. Drápy by mu zaryl do žeber. V Alagarovi je víc než se zdá a proti takovému soupeři hodlá využít vše. Rána po Rhagarově kousnutí není rozhodně nic příjemného ale čím více bolesti tím silnější soupeř a čím silnější soupeř tím větší zábava pro jeho fanatickou povahu |
| |
| soukromá zpráva od Rhagar pro Nebude "Hlavně neznáš moje přednosti." |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Rhagar Alagar se jen tak tak švihnutím těla vyhl rozpáraném břichu ale odnesl to i tak ačkoliv jen malým škrábancem. Při tom, jak lehce se ho dotkl drápy by tam neměl mít ani odřeninu. Musí být opravdu ostré. Bohužel než se stihl vzmátořit a chytit balanc z vyhnutí se drápům tak ho Rhagar dost šikovně chytil do tlamy a odhodil ho. Při chycení Alagar zařval bolestí ale těsně před odhodem použil něco jiného než zuby. Bodce na špičkách křídel ( na každém jedno navrchu ) obě zabodl do něj a mávnutím křídel se ho pokusil smést s sebou a také zranit jestli se nestihl tedy vyhnout Pochopil že jeho zuby ani drápy skrze něj neprojdou a tak se rozhodl něco, co ho zraní už zaručeně. Bylo ale nepříjemné vědět že má jen jeden způsob ho zranit a on jich má hned několik. Navíc i to že je už na dvou místech bolestivě zraněný zatímco jeho přerostlý ochočený nepřítel obdržel jen první ránu |
| |
| soukromá zpráva od Rhagar pro To bych řekl Všechno se vyvíjelo skvěle. Další z chudáků, kterým dám na frak. Ovšem později se to trochu zvrtlo. Přitom, co jsem ho odhazoval se do mě pokusil zabodnout křídla. Jednomu jsem se vyhnul, ale na to druhé jsem se nabodl. Zavrčel jsem. Dlouho jsem necítil svoji krev. Kap kap kap. Ano, ano, krev za krev, já už to pochopil. V další chvilce jsem letěl vzduchem. Zajímavá taktika. Rychle jsem vstal. "Dávám ti možnost přestat. Prohraješ." Já se teprve rozehříval. Ne moc hluboká bodná rána se mi brzy zahojí, nebude to problém v boji. On je na tom ale mnohem hůř a já vím, že to ví. Musí to vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Alagar pro Rhagar " Kur*a... " zavrčí a pomalu se zveda ze země a pajdá k němu vratkou chůzí " Nikdy nepřestanu věřit ve svobodu. To že ty si ze sebe nechal udělat ochočeného pejska co jim klečí u nohou jako podřadný poslušný mazlíček neznamená že my budeme stejní... NArodil sem se svobodný a svobody se nikdy nevzdám. Toho co mi vzali dvounozí... " řekne během vratké chůze. Kousek před ním se skácí na zem jak se zdá tak souboj ale hlavně zranění si vybraly daň které se nemohl vyhnout. NEjspíš ale nemyslel svá slova vážně... že vyhraje, že udělá krátký proces a brzy ostatní doběhne. Nejspíš už předem věděl že tu zustane a i kdyby měl navrch tak počítal s tím že se na něj sesypou jiní co se o něj už postaraj. Podíval se na svého soupeře který byl ted hned před ním " Svobodu nikdy nepoznáš... Svoboda není jen tak něco. je to důvod proč žít... Proč bojovat a proč to nevzdát. " řekne mu zesláblým hlasem. Pak se ale zamračí a z posledních sil mu drápy na všech 4 zaryje do obličeje. Předními míří na oči a křídla mu zavodne za krk. Znovu se ho takhle pokusí nabrat a zároven doufajíc že na čenichu, očích a pod krkem to brnění není tak silné i zranit drápama. Přinejmenším ho ale znovu nabral a z posledních sil silně mrštil proti zdi. Potom tam už jen bezvládně ležel. Tímhle pohybem ztratil hodně další krve. To už ho spolehlivě vysílilo natolik že nebyl schopný ani otočit hlavou aby se podíval jak to dopadlo a kde skončil. Jeho poslední pokus vsázel na rychlost a překvapení. I když to nebyl vítězný a on to věděl chtěl ho jen dostat od sebe ve víře že dokáže vstát a odbelhat se pryč z tohohle místa... Nějak... Přes stráže venku... A přes ten plot jestli by dokázal letět... Bohužel se nedokáže ale ani hýbat natož se zvednout Jde slyšet už jen to jak pomalu a z těžka oddechuje |
| |
| soukromá zpráva od Rhagar pro Idiot Nevzrušeně sleduji jeho počínání. Je to idiot. S idioty zametám jak je to teď vidět. Pyšně jsem se podíval na mého pána. Je hrdý? Řekněte, že je hrdý. On je jediný, na kom v tomto světě záleží. Svoboda. Co je svoboda? Jen povinnost a nekonečná touha splnit mému pánu každé přání. Je jako můj otec. "Můžeš už přestat? Nudíš mě." Zabručel jsem. On ale není takový srab, jak si myslím. Pokusil se o poslední útok. Já jsem ale momentálně o něco rychlejší, takže... Stoupl jsem si na zadní a praštil ho jako medvěd pravou tlapou. Normálně to vlkovi přerazí čelist. Díky bohům za mou rychlost, jinak bych skončil bez očí a pán by nebyl rád. Povedlo se mu škrábnout mě přes bok, ale jen mírně. Pokud se nějakým zázrakem vyhnul mé tlapě, povalil jsem ho na zem celou vahou mého těla. Povýšeně jsem se na něj podíval a sehnul se skoro k němu. "Mohl bych tě zakousnout. Mohl bych ti vyškrábat oči. Mohl bych ti uříznout tvoje nohy a dívat se jak legračně vypadáš. Já ti ale daruji život, vlku. Protentokrát." Připomíná mi mě... kdysi. Podvědomě jsem se otřásl. Kdysi... Byla to děsivá doba, než mě našel můj pán. Proč jsem se vlastně tak bránil? |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR