Snipers
hrálo se Denně
od: 18. května 2010 17:59 do: 22. listopadu 2010 14:31
Dobrodružství vedl(a) Diamon
| |
 | Práce vojenského odstřelovače není snadná ... většina z nich žije dvojtý život. Jeden jejich život je v terénu, kdy plní rozkazy svých nadřízených a není čas přemýšlet o tom, co dělají. Druhý život žijí doma, když zrovna nejsou v akci, mají rodiny, přátelé, ale nikomu z nich se nesmí svěřit o své skutečné práci. Rodina ví, že je vojákem, ale že je sniper? Dokázali by s někým takovým žít? S někým, kdo má na rukou tolik krve? ,, One shoot, One kill" Někdy i jediný výstřel může ovlivnit budoucnost světa! Staňte se elitním odstřelovačem a vyzkoušejte si jaké to je, když osud světa může záviset na vašem jediném výstřelu. |
| |
| První den - Mia Konečně to bylo tady, den tvého přemístění. Dlouhou dobu ses snažila dostat k elitní jednotce odstřelovačů. To byl sen všech vojáků, protože tato práce měla budoucnost. Přijelo pro tebe auto, které tě mělo dovést na letiště a to tě odveze do výcvikového tábora pro odstřelovače. První den - Sgt. Alex Už zase tady byl ten den, den, kdy přijede další nováček. Vždy jednou měsíčně dojede nový a tvým úkolem, spolu s kapitánem Kanem, vycvičit nováčka, aby mohl do akce. |
| |
 | FNG Fort Jackson, South Carolina, USA Krom denní rutiny, kterou představovala rozcvička, snídaně, kontrola a údržba všech zbraní. Jakožto odstřelovač se údržbě věnuju se stejnou precizností, jako střelbě. "Bouchačka je jako vaše holka, tak se tak o ni budete starat! JE TO JASNÝ VY MALÝ USMRKANÍ ZMETCI?" vzpomenu si jak na nás výcvikovej seržant řval když jsme každej vyfasovali vlastní Berettu 92. Spousta z nás toho byla na větvi, zbraně jsme na ubikacích rozebírali a zase skládali pozdě do noci. Druhej den seržant valil oči, když viděl jak rychle skládáme pistoli. Vzpomínám si že zavolal i velitele základny aby se přišel podívat na, dle jeho slov: Nejrychleji skládající zmetky co kdy viděl. Seděl jsem venku na slunci a zrovna skládal dohromady Barrett XM500, už stačila jen dvojnožka, optika a zásobník. Jen co všechny části dosednou na určená místa, podívám se skrz optiku a namířím ji k jedný z budov. Zrovna tam vylezl kapitán Kane. Zapálil si, potáhl a vyfoukl dým. "A mám tě! Už mi to nezatlučeš!" pomyslím si a usměju se. Kapitán mi nikdy nepotvrdil, ale ani nevyvrátil, že kouří. Teď jsem ho při tom čapnul. Kapitán se opřel o budovu a věnoval se cigaretě. Hodil jsem pušku na rameno triku jsem měl zastrčený za páskem abych se neuvařil na slunci. Nasadil jsem sluneční brýle a zamířil jsem ke kapitánovi. Jen co jsem se přiblížil dost blízko aby mě viděl, zastavil jsem a zasalutoval. Z praxe vím že někteří oficíři nemají rádi když kolem nich projdete a nezasalutujete. Stál jsem tam a čekal. Jeden z mých předchozích nadřízených si přímo liboval v tom že nás nechal salutovat tak dlouho, dokud sám neodpověděl a to ještě když se mu chtělo. Taky se k tomu vážně jedna historka.... |
| |
 | FNG Fort Jackson, South Carolina, USA Stal jsem v pozoru před majorem a poslouchal jeho školení o tom, jak se máme chovat k nováčkovy, který dorazí a podobně. Bylo mi zděleno jméno, hodnost a předchozí vojenská kariere. Věděl jsem o té holce vše, stejně tak o jejim otci a bratrovy, kteří oba byli u armády. ,, To je vše kapitáne, můžete jít!" propustí mě milosrdce major po hodině stání v mírnem stoji rozkročném s rukama za zády. ,, Ano, pane!" postavil jsem se do pozoru, zasalutoval jsem, otočil jsem se o 180° a vyšel jsem z jeho kanceláře a následně z budovy. Slunce slušně připalovalo a já si potřeboval zapálit. Vytáhl jsem cigaretu a zapálil jsem si, labužnicky jsem potáhnul a opřel jsem se o chladivou stěnu. Zanedlouho za mnou dorazil seržant Morgan a zasalutoval. Ještě jednou jsem pořádně potáhl, zašlápl jsem nedopalek a pak jsem mu zasalutování opětoval a zároveň jsem vydechl cigaretový kouř. Spustil jsem ruku dolu podel boku. Sledoval jsem ho, jak drží zbrań a vzpomněl jsem si na léta, když jsem byl sám seržantem. Bylo to pekelný období, kdy se po mě vozil jeden kapitán, měl jsem vždycky pak potíže s autoritami. V duchu jsem jim nadával, ale jinak jsem se naučil držet hubu a krok, jinak bych nepřežil a zadostiučiněním mi byla skutečnost, že jsem se dostal nad něj. Protože jeden z kluků, co ho měli po mé jednotce se neudržel a řekl mu, že je to zasraný gestapák a drahý kapitán se tak vztekl, že chudáka kluka zmlátil do bezvědomí, za to ho degradovali na řádového vojína. Od tý doby prostě neuznávám šikanu z řad velících, občas se i mě té cti dostane, ale já se ke s vým podřízeným snažím chovat normálně. ,, Budeme mít v jednotce nováčka, takže musíme nachystat vše na výcvik, takže pokud nemáte na práci nic jiného, tak jdeme!" kývnu na něj, odlepím se od budovy a vydám se společně se seržantem do kasáren, kde musíme zařídit ubytování pro poručíka Sancheoźovou. |
| |
| Nováček Fort Jackson, South Carolina, USA Kapitán opětoval pozdrav, zašlápl vajgl a oznámil že budeme mít přírůstek. Shodil jsem pušku z ramena. A zeptal jsem se: "Smím vědět kdo to je pane?" pušku jsem si přehodil v ruce a následoval jsem kapitána. Nováčků už tu prošlo tolik, někteří to nezvládli. Prostě se to tu mění jak na běžícím pásu. Už i tudy prošli nějací oficíři, měl jsem taky už patřit mezi oficíry, ale povýšení stále odmítám. Jeden kluk z mojí bejvalý čety byl povýšen na oficíra a stala se z něj strašná svině. Podlézal vyšším důstojníkům, vozil se po nás a dokonce na nás donášel. Jednou jsme si ho podali, druhý den si nás velitel nechal nastoupit, pamatuju si jako by to bylo včera..... "Tak řekne mi někdo kdo zmlátil poručíka Garciu? Nebo mám vyníka určit sám?" zeptal se velitel. Kolem šel zrovna plukovník, který chtěl vědět co se děje, náš velitel mu vše pověděl. Plukovník spustil: "Pánové, když se viník přizná, bude se na přiznání hledět jako na polehčující okolnost. Ten kdo to udělal nechť vystoupí z řady!" tím co následovalo plukovník i náš velitel byl vyveden z míry. Celá četa udělala o krok vpřed, krok zněl tak mohutně, že se i ostatní vojáci ohlíželi co se děje. "To má být nějáký vtip?" zeptal se plukovník, protože náš velitel byl rudý vzteky, na spáncích měl naběhlé žíly. "PANE, NE, PANE!" zavolala celá četa. Plukovník odvedl velitele kamsi dál, po deseti minutách hovoru se vrátil a oznámil nám: "Rozchod!" jeho slova následovalo sklapnutí bot v podpatcích a jednotné pochodování do kasáren. Důstojníci z toho byli na větvi, nevěděli co mají s námi dělat. K činu jsme se přihlásili všichni. Dál už se o tom nemluvilo, jenom nově příchozí vojáci nám říkali "Četa Diamant". Nevím vlastně ani proč. Následoval jsem kapitána Kane a znovu se zeptal: "Pane, nebude to zase nějákej klučina co má tatíka generála nebo výš, že ne?" sleduju ho a čekám co se dozvím. |
| |
| Nováček Fort Jackson, South Carolina, USA Zahleděl jsem se na něj a pak jsem kývl: ,, Ale jistě, budete s nim stejně spolupracovat, tak jako tak...," pokračujeme dál v cestě a já přemýšlím, jak mu to zdělit, že dostaneme poprvé po dlouhé době holku. Naposledy jsem trénoval holku na odstřelovačku před čtyřmi roky, ale to byl takový propadák ta holka, že se střelila vlastní zbraní do nohy a musela být propuštěna z armády. Dostali jsme se před kasárny zrovna ve chvíli, kdy se mě zeptal na to, jestli to zase není klučina, kterého sem protlačil jeho otec. Zastavil jsem se a otočil jsem se na něj: ,, Takže tak seržante, novým kadetem je poručík Mia Sanchezová, která doteď sloužila sloužila u klasické pozemní jednotky pod svým otcem, o přeřazení si pořádala sama, aby se dostala z podvlivu svého papínka generála, takže bacha na to, co před ní říkáte...nemůžete tušit, zda ji sem nenasadili schválně. U armády má i bratra, který je takový ten klasický případ mazánka a čeká na povýšení na majora, takže asi tak. Ubytovaná bude normálně v kasárnách, žádné výhody pro ni nebudou. Sama je odmítla a já ji nehodlam přemlouvat! Přiletí za dvě hodiny a do té doby musíme zařídit postel v kasárnách a vybavení pro ni!" řeknu mu jasně a vejdu do kasáren. Ve chvíli, kdy mě spatřili řádový vojáci, tak se navzájem o mé přítomnosti informovali a postavili se do řad k postelím a někdo zavelel pozor a následně pohov, když jsem mu kývl. Procházeli jsme se se seržantem podel postelí. |
| |
| Chcete-li problémy, vražte mezi vojáky ženskou! Fort Jackson, South Carolina, USA Onen nováček, tedy vlastně ona, poručík Mia Sanchezová. Překvapením jsem málem upustil zbraň. "Pane, nejsem si jistý zda je to..." začnu ale pak se projeví moje hnací jednotka: "Drž hubu, oficírům se neodmlouvá!" zmlknu, jen se podívám na kapitána a jen kývnu. "No, nevím. Spoustě kluků tady by se mohly začít bouřit hormony." pomyslím si když vstoupíme do kasáren ale pak si vzpomenu když mě zrovna povýšili na seržanta, tak mi služebně starší seržant povídá: "Hlavně nezapomeň, že podle toho jak se budeš chovat k vojákům, tak oni budou respektovat tebe. Na oficíri kašly, ti jsou hora keců a skutek utek. následovala odmlka. "Když budeš svině, budou tě nenávidět a zároveň se tě bát. Ale když se budeš chovat spravedlivě a čestně, máš větší šanci získat jejich respekt." další odmlka, kvůli dvojici poručic odněkud ze štábu. "A hlavně, za všech okolností se snaž kluky držet na uzdě, když se objeví ženská. Sám vidíš co to s nima dělá." dodal a ukázal na skupinu vojáku pokřikujících a pískajících na poručice. Procházíme kasárnama, kolem postelí. "Žádný vyjímky? No tak tady se brzo něco semele." pomyslím si když si vzpomenu na poručíka Sanchezovou. Cestou kolem vojáků zdravím vojáky kývnutím hlavy. Dostává se mi odpovědí: "Ahoj seržo!", "Zdravím seržante!", ti kteří si troufnou víc zdraví stylem: "Tě péro, seržo!" na ty se jen podívám, zakroutím hlavou ale vzápětí se usměju... |
| |
| Kasárny aneb škatule, hýbejte se Fort Jackson, South Carolina, USA Pozdravy vojáků vůči seržantovi Morganovy přecházím bez povšimnutí. Hledal jsem nejvhodnější strategické místo, kam umístit poručíka Sanchezovou. Chtělo by to jí dát někam mezi takové ty slušnější, i když vrazit ženskou do čistě mužské vojenské jednotky je děsná blbost, obzvlášť když vypadá jako Sanchezová. Podle fotky to je pořádná šťabajzna a chlapy z ní budou celý paf. Ale bylo jistější ji dát k ženatým a slušňákům, kteří ji případně pomohou, kdyby se nějaký proutník o něco pokusil. Byli jsme skoro až na konci kasáren, když jsem zahlédl dva vojíny, Popovicze a Krolice. Byli to nováčci, trochu bouchači a všichni o nich věděli, že jsou homosexuálové, ale díky jejich tělesné konstituci nehrozilo, že by se do nich někdo navážel. Došel jsem k nim a podíval jsem se na rozestavění postelí, pak jsem se podíval na ně a oni se vyrovnali. Nakonec jsem se podíval na jednoho z nováčků, který dostal postel hned vedle nich a evidentně z toho byl dost nervózní. ,, Vojíne Popoviczi a vojíne Krolici, sbalte si věci, přesunete se do zadní části kasáren, jak jsou ty prázdné postele. U až u zdi nechte volnou, bude pro nového kadeta z řad odstřelovačů!" oznámím jim a pak se otočím na seržanta Morgana: ,, Seržante, sežeňte vojenskou uniformu velikosti 6 a další základní vybavení a nechte ho pak ležet na té poslední posteli, pak si můžete udělat volno do doby, než poručík dorazí!" řeknu a odejdu z kasáren. Musel jsem ještě zařídit papíry o přesunu poručíka z její jednotky do té naší a pak ji jet vyzvednout. |
| |
| Shánění věcí Fort Jackson, South Carolina, USA "Ano, pane!" odpovím kapitánovi, otočil jsem se na místě a poklusem jsem se rozběhl ke skladu. Z budovy vyběhnu a zamířím doprava, ke skladu. Cestou si udělám ještě zastávku ve zbrojnici. Odevzdal jsem pušku seržantovi, co měl službu a znovu poklusem jsem vyběhl směr sklad. Proběhl jsem kolem překážkový dráhy. Do skladu jsem zaplul s mírným klopýtnutím. "Nazdar Jerry, potřebuju pár věcí." řeknu zásobovacímu seržantovi, který podřimuje na za stolem, nohy na hoře. "Co to bude?" zeptá se a hodí nohy na zem. "Uniformu velikosti 6 a pak takový ti serepetičky, znáš to ne? odpovím a podívám se na něj. "Jasný, máš formuláře?" zeptá se znovu. "Jdi do háje s lejstrama, nikdo tu na ně nebere ohled." znovu mi odpovím. "Dle předpisů Alexi." řekne a mezi prsty si hraje s tužkou. "Aha, takže dle předpisů. Takže mám jít za velitelem a říct mu že jsi minulej měsíc v kartách vsadil jeho snubák?" zeptám se ho a vím že jsem ho tím zahnal do rohu. Jerry zbledne, opotí se, a zornice se mu rozšíří. "Dobře, dobře, počkej tady!" odpoví a projde do skladu který je oddělený od tohohle mini kousku něčím co připomíná železný plot se dveřmi. Za chvíli se vrátí se vším co jsem po něm chtěl, uniforma, boty, kartáček na zuby, pasta, leštěnka na boty, hadr. "Poručík určitě bude mít vlastní kartáček na zuby." pomyslím si, poděkuju a zamířím ven. "Hej Alexi a co bude s tou záležitostí?" zavolá na mě Jerry. Otočím se a nechápavě se na něj podívám: "Jakou?" zeptám se. "No přece to s těma kartama." hlesne Jerry. "Pokud vím tak se při poslední hře nic zvláštního nedělo." řeknu a usměju se. Pak pokračuju v cestě. Cestou přemýšlím nad tím, co vlastně může být poručík zač. V kasárnách položím věci na postel určenou pro poručíka a zamířím ven. Venku potkám dva kluky z mojí bejvalý, vlastně stále aktuální jednotky. Podařilo se jim mě ukecat na pivo, vlastně jsem nebyl proti. |
| |
| Papírování Fort Jackson, South Carolina, USA Sotva jsem překročil práh budovy, tak jsem byl zastaven nějakým vojínem, který mi oznamoval, že mě chce vidět generál. S povzdechem jsem se podíval na dveře své pracovny, doufaje, že se tam ještě dnes dostanu. Pak jsem se vydal za generálem, zaklepal jsem, po vyzvání vešel dovnitř a zasalutoval jsem. ,, Pohov kapitáne," vybídl mě generál, tak jsem zase jako před asi hodinou učinil mírný stoj rozkročný a dal ruce za záda, čekaje, co bude následovat. ,, Kapitáne, už jste nachystal papíry pro převelení poručíka Sanchezové?" zeptal se mě přísně. ,, Dědek jedna, si snad myslí, že mám v prdeli vrtuli ne?" napadlo mě naštvaně, ale jinak jsem stál a odpověděl podle regulí: ,, Zrovna jsem to chtěl udělat, pane!" ,, Zrovna jste to chtěl udělat? To jste byl doteď na pivě nebo, co? Ale to je jedno, už to nechte, poručík Sanchezová tady bude za deset minut, takže se seberte a běžte ji vyzvednout k vrtulníku a ubytujte ji v důstojnickém pokoji, pokud odmítne, tak ji přesvědčte o tom, že je to pro její dobro!" řekne a pak ukáže na dveře a že prý můžu jít. Otočil jsem se na podpatku a opustil jsem jeho kancelář, pořádně vytočený a s chutí někoho zabít. Vyšel jsem z budovy a teprve pak jsem si ulevil a kopl jsem do jednoho kůlu, který se mi připletl do cesty, když jsem mířil k heliportu. Vrtulník zrovna přistával. Počkal jsem, dokud se vrtule nepřestala točit a pak jsem šel vzít poručíkovy zavazadla. |
| |
 | Cesta na Fort Jackson, South Carolina, USA Den předtím jsem si zabalila věci, protože jsem už nechtěla trčet v této díře. Vzala jsem si svoje saky paky, vlastně všechno a nechala jim tady jen postel, noční stolek. To tu vlastně bylo. A pak si zašla na skleničku a rozloučit se s těma, kteří mně aspoň trošku brali. Z hospody jsem odcházela tak po desáté a hned jsem zalehla, protože jsem se cítila strašně zničeně a přitom mně druhý den na to čekala ta dlouhá cesta. Vzbudil mně budík, který jsem měla nastavený na šestou hodinu, abych se ještě mohla jako každé ráno pořádně proběhnout. Když jsem se vrátila na pokoj bylo půl sedmé, takže jsem se stihla osprchovat, abych nebyla cítit potem, i když vím, že by jim to asi bylo jedno. Ale mně by to jedno nebylo. A pak už jsem s cestovní taškou došla až k těm, kteří mně měli odvést na letiště. Ne hoši.. tu tašku si ponesu hezky sama... za prvé jsem dost silná na to a za druhé.. jsou v tom moji miláčci. pronesu k nim, když nastupuji do vrtulníku.. A to bych nebyla já, kdybych tam jen tak seděla a mlčela. No prostě jsem si začla za pilotama a začala s nimi vykecávat. Vážně byli překvapeni, že se o některých věcech s nimi baví právě ženská. No hurá.. už jsme přistáli.. Tak hoši ráda jsem vás poznala.. A snad se ještě někdy uvidíme a zajdeme na pivo.. A nebo hele nechcete si udělat menší dovolenou. Zajímalo by mně, jak jste říkali, že byste mně v těch šipkách porazili.. Věřte, že si to nemyslím. rozloučím se s nimi a vezmu si tašku na ramena a vystoupím z vrtulníku, to už tam na mně někdo čeká. Už ze zvyku zasalutuji a naznačím mu, že si tu tašku vezmu sama. Dobrý den přeji kapitáne. Děkuji, ale tu tašku si ráda vezmu sama. pronesu k němu a ještě na ty piloty zamávám. Zajímalo by mně, zda tady tito budou taky tak ukecání, jako oni.. nebo jim bude na druhou stranu strašně vadit, že pracují s ženskou Tak a kam teď pane? Mohla bych mít menší dotaz, kde se tady chodít trošku osvěžit. Po cestě mi nějak vyschlo v krku a studený čepovaný pivo by vážně bodlo. pronesu trošku s úsměvem, ale ten raději rychle z tváře zmizí. A pak následuji kapitána, který se tu už vyzná víc než já. Na reakce ostatních kolem kterých procházíme, nějak nereaguji. Už jsem si na to zvykla, když jsem dělala pod svým otcem. Zajímalo by mně kdo z nich se vsází o to, že odejdu za týden.. nebo že si prostřelím nohu.. Chlapi to se budete ještě divit. na mé tváři se objeví pověstný úšklebek. Přes rameno tašku kráčím za kapitánem. |
| |
| Alkoholička? Fort Jackson, South Carolina, USA Oplatím poručíkovi zasalutování a kývnu na to, že si chce vzít tašku sama. Potom se společně vydáme do ubytoven pro důstojníky mezi, které sice nepatří, ale když si to přál generál, tak se podřím. Už teď bylo slyšet, že někteří vojáci se prostě nesmíří s tím, že je tady žena a jiní po ní pojedou jako po uzeném. Dokonce jsem zaslechl první přezdívky, jedna z nich byla ,, šťabajzna". Pokračoval jsem dál k ubytovnám a zrovna jsem se chtěl zmínit o tom, že i přes její žádost, aby bydlela v kasárnách, tak dostane pokoj v důstojnické ubytovně, když přišla se svým návrhem na osvěžení. Nejdřív jsem ji chtěl navrhnou jídelnu, kde mohla dostat chlazené nápoje, ale pak řekla slovo pivo a já se na ni otočil: ,, Orosený pivo?" Asi jsem se netvářil zrovna nejlépe, stavěl jsem se k pití alkoholu zcela skepticky, obvlášť v jednotce odstřelovačů, protože na alkohol se lehce navyká a těžko odvyká a při střelbě, která může ovlivnit průběh války mi to přišlo nemístné. Nebyl jsem žádný pedant, jednou si každý potřebuje dát, ale aby ho pili pro osvěžení, tak to... Navíc v jejich papírech bylo napsáno: záliba v alkoholu, což mě velmi dopálilo. Snad to bylo i tím, že jsem byl ještě naštvaný z generálovy řeči, hned jak jsem to vyslovil, tak jsem věděl, že jsem to dělat neměl, ale udělal jsem to: ,, Tak pokud Vám tohle papínek toleroval, tak tady tohle já tolerovat nebudu, na pivo zapomeňte, pokud ovšem nechcete rovnou nasednout zpět do vrtulníku a vrátit se tam, odkud jste přišla!" |
| |
| Co je moc, to je moc. Fort Jackson, South Carolina, USA Probíhalo to všechno v klidu a tak jak jsem si to i představovala. Ale jeho reakce na to, že si prostě chci dát po té cestě pivo, mně vážně naštvalo. Za prvé, když piju tak s Mírou. Za druhé, když piju tak se v té chvíli nebojuje. Za třetí hodně toho v alkoholu vydržím a za čtvrté jemu je do toho sakra nic. napadá mně, ale toto raději nevyslovím a chvíli si ho jen tak prohlížím, za tu dobu, co jsem v blízkosti těchto chlápku, jsem si o nich udělala svůj obrázek, a ve většině případu jsou všichni stejní. Což mně v tom utvrdí i pohled na jeho levou ruku a prsten, který hádám bude snubák. Chudák.. opustila ho žena.. vlastně se jí ani nedivím.. Vybíjet si zlost nemusí Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nechci na něj řvát a další podobné věci, které jsem směla dělat na svého otca, protože on věděl, že jsem sakra dobrá. Ale tady to neví nikdo, jsem tu poprvé a prostě se musím chovat slušně až budu mít tady známé jméno. Tolerujte si co chcete. Ale věřte, že sakra po té dlouhé cestě si aspoň jedno pivo zasloužím. Krom toho, vím co se píše o mně. A věřte mi, že tam zapoměli napsat, že pokud se jedná službu, tak alkohol nepiju pane. pronesu s klidným tónem hlasu. A odhodlaně na něj podívám. Krom toho měl byste být víc tolerantní. Dle vašeho prstenu na levé ruce soudím, že jste byl ženatý. Dle vrásek na tváři a vašemu arogantnímu chování vůči ženám, při čemž to nejspíše bude zklamáním, soudím že vás opustila žena. Ale laskavě si tento vztek na mně nevybíjejte pane. Nejsem vaše žena, a také nemohu za to, co vám udělala. tato slova už zní trošku rozčileně, protože mám svůj temperament po otci. Tudíž si to nikdy nenechám líbít a neumím sklopit uši, či zalézt do písku, když se rozčílí generál a taky nedokážu jen přikivovat a říkat Ano pane. A jestli mně chcete vyhodit, tak jen do toho. Ale nejste spravedlivý, nedal jste mi vůbec šanci vám ukázat.. čeho je taková šťabajzna schopná.. My ženy máme svá lidská práva. Tak si to koukejte pamatovat.. Pokud se jedná o mého otce, nic mi netoleroval. Povětšinou jsem se hádali a hádejte o čem. dodávám a pevně stojím na nohách, na rameni pořád mám tašku a očima kdybych mohla, tak probodávám kapitána. Co je moc, to je moc. |
| |
| Rozruch Fort Jackson, South Carolina, USA S klukama jsme pili, měli jsme za sebou teprve druhý, aspoň já, kluci stihli dát čtyři, měli volno, já měl jen dočasný. Někdo zapomněl narazit další sud, tak jsme vegetovali na plechovkách. Normálně se tu čepuje, tentokrát trochu zapomněli narazit. Už jsem se chystal otevřít další plechovku, když jsem venku zaslechl jak se tam někdo hádá. Vylezl jsem z klubu před dveře a viděl kapitána jak se "baví" s nějákou ženou, stáli vůči mě bokem. Ani jsem nevěděl že v ruce stále držím plechovku a vykročil jsem jejich směrem. Cestou jsem prošel kolem skupiny vojáků co se dohadovali nad tím, "co je ta kočka zač". Zastavil jsem u nich a zeptal se jich: "Nemáte snad nic na práci?" sjel jsem je pohledem, jeden z nich co se pohupoval na židli nečekal že za ním objevím a i s židlí spadnul na zem. Dál jsem si jich nevšímal a pokračoval jsem dál, plechovku jsem strčil do kapsy, která byla pod trikem. Když jsem se blížil ke dvojici, prohlédl jsem si ženu se kterou se kapitán "baví". Už vím na co spousta chlapů kouká. Pěkná holka uprostřed tábora, se samejma chlapama. Musel jsem trhnout hlavou abych na ni pořád nezíral. Zastavil jsem asi dva kroky od nich a podíval se na ně. "Všechno v pořádku pane?" zeptám se a sleduju dvojici. |
| |
| Vzpomínky Fort Jackson, South Carolina, USA Poslouchal jsem její první slova celkem s klidem, protože jsem si byl vědom, že jsem po ní nemlě tak vyjet, ale jakmile začala mluvit o mém prstenu a o tom, že ode mě žena utekla, tak mi ztvrdl výraz ve tváři a to velmi nehezky. Slova o ženských právech jsem vnímal jen okrajově, snažil jsem se ovládat, abych po ni nezačal řvát, že o mě a mé ženě, ani o tom, co se stalo, nic neví. Netrvalo by dlouho a snad bych i vyletěl, ale v tom dorazil seržant Morgan a ptal se mě, zda je vše v pořádku. Spolkl jsem knedlík v krku a pak jsem mu tiše odpověděl: ,, Buďte tak hodný seržante a vemte poručíka Sanchezovou na pivo a pak ji ubytujte!" Sotva jsem to dořekl, tak jsem se vydal do své kanceláře, zapadl jsem dovnitř a zamknul jsem za sebou. Sedl jsem si za stůl a zahleděl se na fotku velmi pohledné dívky ve svatebních šatech s mužem ve vojenské uniformě. Tehdy jsem vypadal ještě mladě, dnes mi připoměla poručík, že asi už nejsem tak pohledný jak jsem býval. Ve svých osmadvaceti jsem vypadal na něco kolem pětatřiceti a všechny ty vrásky jsem získal po její smrti. Točil jsem kroužkem na svém prstu a v hlavě mi kroužili vzpomínky na její krásné oči a hebké ruce. Julii jsem miloval, tak moc, že bych pro ní zemřel a nakonec zemřela kvůli mě. Neřekl jsem ji, že jsem odstřelovač a jednou si na ní počíhal muž, kterému jsem zabil bratra, který chtěl vyhodit do povětří budovu v New Yorku. Netušil jsem, jak získal informace o mě nebo mé rodině, ale nějak se mu to povedlo a Julii zabil se vzkazem: ,, Oko za oko, zub za zub!" Stiskl jsem výčka a snažil jsem se to vyhnat z hlavy, již delší dobu jsem na to nemyslel, ale nyní mi to všechno poručík vrátila svými slovy. |
| |
| Ouha, nováček je tady Fort Jackson, South Carolina, USA Co pamatuju, tak jsem zatím takovýhle rozkaz nedostal. Vzít někoho na pivo, ještě ke všemu ženu. Co vím tak ženy jsou převážně na víno, ale jsou i vyjímky. Nejvíc jsem znejistěl když mi kapitán oznámil že ona žena se kterou se "baví" je poručík Sanchezová. Na jeho rozkaz jsem kývl "Ano pane!". Pak jsem se otočil na poručíka Sanchezovou. "Tudy madam." řeknu a ukážu směrem kterým jsem přišel, nechám poručíka jít první. V klubu vojákovi co má službu jako "barman" pokynu že chci jedno pivo. Hodí mi ho stylem ala granát. Plechovku chytnu a automaticky s ním lehce poklepu po hlavě, pak ho podám poručíkovi se slovy: "Aby jste rozumněla madam, po tomhle "protřepání" to pivo chutná aspoň trochu jako točený. To vám bohužel nabídnout nemůžu, zapoměli narazit nový sud." a při pohledu na ni si v hlavě řeknu: "Kde jsi nechal vychování Alexi?" narovnám se a spustím: "Jsem se nepředstavil madam, seržant Alex Morgan." ještě zasalutuju, nevím jak je na tom poručík se salutováním, tak radši počkám. |
| |
| Ouha, nováček šlápl do vosího hnízda Fort Jackson, South Carolina, USA Dle jeho pohledu soudím, že jsem se asi sekla v těch slovech o jeho manželce. Ale raděj to více nerozebírám. Sanchezová.. že ty neumíš držet hubu. okřiknu se v duchu a raděj to nechci dále rozebírat. K mému štěstí se tu objeví další, který se zeptá zda je všechno v pořádku. Ne není. Hádám se tu s kapitáne a šlápla jsem vedle... napadne mně, ale jen se pokusím o úsměv a chci něco říct, ale to už za mně zvládne kapitán. Děkuji pane. pronesu a pokusím se o úsměv. Jsem vážně ráda, že mi vyšlo to si dát jedno pivo. A co tady vidím, skoro každý tady popíjí pivo. Tak vůbec nechápu, co proti tomu ten kapitán má, asi si s ním pak budu muset promluvit a zároveň se omluvit. Měla jsem strašnou chuť na čepované pivo, ale i tak myslím že toto pivo bohatě postačí. Jo jo..mám s tím svoje zkušenosti. pronesu s úsměvem na rtech a položím tašku na zem. Poručík Mia Sanchez. představím se a taktéž zasalutuji. Pak si s ním přiťuknu a vypiju pivo dalo by se říct na ex. Tak a teď, kdyby bylo možné, bych si ráda tuto tašku někam odložila a také bych vám byla velice vděčná, kdybyste mně zavedl za kapitánem. Chtěla bych se mu omluvit. pronesu, co nejlépe umím a hodím si na rameno tašku. Pokud mně zavede do pokoje položím tašku na postel a jsem vážně spokojená s tím, jak to tady vypadá. Pak se doufám přesuneme ke kapitánovi. Po čas cesty tam raděj mlčím a snažím se držet pusu zavřenou a nekecat věci, do kterých mi absolutně nic není. Zaklepu na kapitánovi dveře a pokud mně příjme, tak vejdu dovnitř. Chtěla bych se vám omluvit, za to co jsem řekla o vaší ženě. Nic mi do toho není. A to nebylo zrovna nejlepší. Zasahovat do vašeho soukromí. řeknu tato slova a je na mně vidět, že toho lituji. Pak raděj se otočím a mám se k odchodu, protože by mně stejně asi poslal ven. Potentilas to Sanchezová.. potentila.. jak jen to ty umíš? sama sebe se ptám a čekám co se bude dít dál. |
| |
| Poručík "Kočka" Sanchezová Fort Jackson, South Carolina, USA Spustím ruku podél těla. Z kapsy vytáhnu neotevřenou plechovku, otevřu, ťuknu si s poručíkem a napiju se. "Divný, piješ s oficírem a ještě ke všemu ženskou." pomyslím si a sleduju jak do sebe poručík otočí plechovku na ex. "Hufa, sice ta plechovka je malá a nerovná se pulitru, ale i tak, ženská co do sebe otočí na ex pivo..." pomyslím si při pohledu na ní. "Barmanovi" si řeknu ještě o jedno a to strčím do kapsy. Následuje otázka ubytování. "Pojďte za mnou madam." řeknu a vyjdu z baru a zamířím doprava směrem ke kasárnám, je to asi sto metrů. Vejdu do kasáren, vojáci co tam jsou zmklnou, jen co vejde poručík tak začnou tleskat, hvízdat a všechno možný. "TICHO! Tohle je poručík Mia Sanchez. Bude tady s vámi bydlet. Jestli se doslechnu že poručík má s vámi nějáký problém, osobně vás roztrhnu jako hady, je to jasný?" zařvu na ně, odpověď se mi dostane skupinové: "ANO SERŽANTE!" pak se otočím na poručíka: "Spadají pode mně, takže kdyby jste s nimi měla nějaký problém, dejte vědět." oznámím jí a pak vykročím až dozadu k její posteli. Ukážu na postel kde jsou věci ze skladu. "Tady poručíku, neptejte se mě proč až tady vzadu. Nevím podle jakýho systému to kapitán vybíral." řeknu a přejedu pohledem vojáky. Tak a teď směr kapitán. Z kasáren jsem zamířil asi padesát metrů na severovýchod, kde velká budova. Vejdeme dovnitř, nějak automaticky zamířím do oblasti dveří kanceláře kapitána. Kupodivu jsem se trefil. "Tady je kapitánova kancelář. Kdyby jste něco potřebovala, budu venku." oznámím poručíkovi, zasalutuju a vyrazím ven před budovu, kde se opřu o zeď, vytáhnu plechovku s pivem a napiju se. |
| |
| Ticho po pěšině Fort Jackson, South Carolina, USA Snažil jsem se vyhnat bolestné vzpomínky z hlavy, ale jako na potvoru mi to nešlo. Cítil jsem, že potřebuju panáka nebo se slít pod obraz, jak jsem to neudělal už čtyři roky. Celý rok poté, co mi Julia zemřela, jsem nedělal nic jiného, než že jsme chlastal a málem jsem přišel o všechno, ale díky jednomu kapitánovy jsem se z toho dostal a zase jsem začal žít. Zrovna, když jsem zvažoval, že bych si i na skleničku zašel, tak se ozvalo klepání na dveře. Jenže jsem v tuhle chvíli neměl náladu na nikoho. Zůstal jsem potichu jako kdybych tady vůbec nebyl. Tušil jsem, že z toho budu mít průser pokud mě shání opět generál, ale já jsem v tuhle chvíli nedokázal nikoho vidět, natož protivného generála, který by mě zase za něco peskoval. To už bych asi vážně vyletěl. Aniž bych bral ohled na ještě několik pokusů se doklepat, tak jsem si normálně zapálil v kanclu a pořádně jsem do sebe vtáhl kouř z cigarety. Když už jsem byl vyléčený alkoholik, tak pro mě byla jediná přijatelná droga cigareta. Ta mi aspoň pomohla zapomenou na chuť po panáku nebo pivě. Vykouřil jsem dvě a pak jsem se rozhodl zaít si zastřilet, musel jsem změnit myšlenky, protože jinak bych se byl přiotrávil cigaretovým kouřem, jak moc jsem měl chuť se napít. Vyšel jsem z budovy a uviděl poručíka Sanchezovou a seržanta Morgana, jak se spolu baví, nevšímal jsem si jich a vydal jsem se do skladu zbraní, aby mi dali psg-1 (odkaz) a pak jsem se vydal na kopec, kde se trénovala střelba z odstřelovacích pušek. |
| |
| Jsem rozruch, jsem živel Fort Jackson, South Carolina, USA Jsem velmi spokojená s tím, jak se chová seržant Morgan, alespoň o hodně líp než kapitán, který by mně nejraději odsud vyhodil. Ale já mu ještě ukážu čeho jsem schopn8 a ještě mně bude prosit, abych zůstala. Už jsem si zvykla na chování chlapů, když po dlouhé době spatří ženskou a musím uznat, že na svoji postavě pracuji, takže se nemám za co stydět a vůbec se jim nedivím. Usměji se na ně a následuji dále seržanta, který je okřikne. Pane věřte mi, že tam kde jsem byla se chovali stejně. Takže mně to vůbec nepřekvapuje. A já se vím bránit, ale děkuji. pronesu s úsměvem na rtech a odložím na svou postel tašku. V pohodě.. já se ho sama zeptám pronesu a mrknu na něj, pak jej následuji do kanceláře kapitána, který tam však není. No super... tak ho snad zastihnu někdy jindy. napadne mně a otočím se na podpatcích. A jdu zpátky za Morganem a asi s tím, že kapitánovi udělám naschvál a zajdu ještě se seržantem Morganem do hospody, bo jak se tomu krásnému místu říká. Tak šéf tam není, teda kapitán.. a mně se ještě nechce spát.. a noc je přeci mladá.. tak co si tak zajít ještě jednou na pivo.. zvu vás.? pronesu k seržantovi s úsměvem na rtech a čekám na jeho reakci. Doufám, že se z něj nevyklube další poručík, který by mně hezky šoupl zpátky. A máte tam šipky? Co tak si je zahrát? napadne mně, protože bych chtěla vědět, jak budou reagovat, když je porazí ženská. A nyní jen čekám, jaký bude jeho plán.. Jelikož on jako jediný se tady vyzná. |
| |
| Šipky? Pro děti, vojáci hází granáty Fort Jackson, South Carolina, USA Stojí venku opřený o zeď a upíjím pivo co jsem si vzal od "barmana". "Zajímalo by mě jaký zkušenosti má poručík s odstřelovací puškou." pomyslím si a napiju se. "Neznám moc žen odstřelovaček, v podstatě by se dalo říct žádnou." znovu se napiju. "To pivo z plechovky je stejně děsný." řeknu si při pohledu na plechovku. Krátce na to se objeví poručík a oznámí mi že tam kapitán není. Pozvání na pivo mě trochu rozhodí, že mě poručík pozve na pivo jsem nečekal. "Nemám nic proti madam, ale zvu vás já." odpovím, dopiju pivo, zmačkám ji a cestou kolem dveří do budovy ji hodím jako granát do koše. Při otázce jestli máme šipky se nenápadně usměju. "Šipky? Ty tu máme, ale uvidíme co poručík řekne na vtip co vymysleli vojíni." "Šipky madam? Ty tu bohužel nemáme. Na terče házíme nože. Dřív jsme na ně zkoušeli házet granáty, ale museli jsme opravovat zdi." se zcela kamenným výrazem se podívám na poručíka a čekám co na to řekne. |
| |
| Nakonec jsem si vystřelil jen třikrát, pokaždé do středu, ale nějak jsem se nemohl zbavit myšlenek, které mě tak náhle přepadly. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že si to stále tak moc připouštím. Odevzdal jsem zbraň a vydal jsem se hledat poručíka a seržanta. Cestou jsem přemítal, kam mohli jít a nenapadlo mě nic jiného než místní ,, bar" nebo jak ten malý krcálek nazvat. Vešel jsem dovnitř a obklopilo mě šero a chládek, který venku rozhdoně nepanoval. Zahlédl jsem je u stolu, chvíli jsem tam stál a pak jsem došel za nimi. Sedl jsem si na barovou stoličku vedle nich a opřel jsem si lokty o ,, pult". Nehodlal jsem je nutit do toho, aby na mě reágovali. Ten kluk, co zrovna obsluhoval za pultem byl můj kamardá, co mi šel za družbu, když jsem si bral Julii a nyní na mě koukal jako padlý ze stromu. ,, Ty chceš pít?" zeptal se bez ohledu na to, že jsem vyšší šarže než on. Zadíval jsem se na něj a jako by mi něco vyčetl z očí, tak přede mě postavil pivo. ,, Stejně bys, ale neměl, kápo... abys do toho zase nespadl!" řekne a pak dodá: ,, Kdyby byla Juls ještě naživu, tak by s tím rozhdoně nesouhlasila!" Jeho větu jsem mu oplatil dost nehezkým pohledem a pak jsem vypil celou plechovku na ex a nechal si přinést další. Hodlal jsem se pořádně zlinkovat. |
| |
| Kapitán co pije a přitom mi nadával do alkoholičky Fort Jackson, South Carolina, USA Dobře, beru vás za slovo.. šéfe.. pronesu s úsměvem na rtech a opět s ním směřuji do baru, či jak jinak by se to místo dalo nazvat. Máte dobrý smysl pro humor seržante. řeknu s úsměvem na rtech a objednám si jedno pivo a během chvíle ho mám u sebe. A napiji se, ještě předtím si přiťuknu se seržantem. Tak co zahrajete si se mnou? Bo budeme házet těma granátama, ale musel byste mi jeden půjčit... Jo většinou po kapsách nosím tak tři granáty, ale dneska jako na potvoru nemám ani jeden. pronesu zase svoje oblibená slova a mrknu na něj. Pak se stane něco, co bych vážně nečekala. Na scéně se totiž objeví kapitán, kterého jsem si nevšimla přicházet. Trošku šokovaně se na něj podívám, teda možná víc na to pivo a hlavě mi uvíznou poslední slova, které mu řekl ten barman. Kdyby byla Juls ještě naživu... a sakra to jsem totálně pohnojila... ta jeho manželka zemřela.. nakopat si.. okřiknu se v duchu a chvíli přemýšlím nad tím, co bych tak šéfovi řekla. Dobrý den kapitáne.. Co vy tady?... chtěla bych se vám omluvit za svá slova o vaši manželce... bylo mi do toho nic. pronesu tak aby to slyšel jen on a nakloním se k němu. Pak se přesunu k seržantovi a mrknu na něj. Docela dost mně zajímá, zda spolu zajdeme na ty šipky, či ne. |
| |
| Humor? Hummer? Fort Jackson, South Carolina, USA Podívám se na ní a trochu se ušklíbnu. "Děkuju madam." řeknu a ťuknu si s poručíkem. Když poručík prohlásí že nosí po kapsách granáty, tak se usměju. "Ano madam, jen musím támhle z kolegy seržanta dostat ty šipky." odpovím na její otázku, vstanu a zamířím k němu a během krátkýho hovoru z něj vypáčím ti šipky. Otočím se zpět a zahlédnu jak poručík mluví s kapitánem. Projdu kolem nich, ale jejich hovor neposlouchám. Po chvíli se znovu objeví poručík. Položím před ní. "Uvidíme poručíku jak vám to půjde." pomyslím si a podívám se na terč. Fungl novej, na původní jsme ale vážně házeli nože. Joo, když se vojáci nudí. Ještě nám tu chybí tank, to by byla teprve sranda..... |
| |
| Humor Raděj se víc kapitánem nezabývám, protože ten vypadá na to, že by mně nejraději poslal do háje nebo zpátky stejným vrtulníkem tam odkud jsem přišla. Jen pokrčím rameny, v rychlosti dopiju pivo a položím ho na bar. Tak co jdeme na to? pronesu s úsměvem na rtech a poplácám jej po zádech, jak jsme to dělávali u nás při šipkách, když nekdo hodil špatně. Omrknu si terč a stav šipek, hlavně hroty jak na tom jsou a z jakého materiálu jsou. Ty hroty jsou ocelové, že? Tak to je dobré. pronesu k seržantovy a pokynu hlavou. Zaujmu svůj oblíbený postoj, okem si odměřím kde je střed a hodím šipku. No sice to není střed, ale je to pro mně celkem slušný a stejně je to teprve první rozehřívací kolo. Tak a teď jste na řadě vy seržante. pronesu a poručím si po barmanovi ještě jedno pivo, při čemž ze seržanta nespouštím oči. A tak trošku si vzpomenu na svého otce, který mně učil jeden trik ve kterém jsem pochopila o co mu jde. A když se rozeběhel k terči a zabodl šipku do středu. Po pravdě byl to pěkný podvodník. A když pohlédnu, jak seržant hodil jen pokynu hlavou, že to je vážně slušné. Docela dost mně začal překvapovat, když jeho další hody byly lepší než ty moje. Tak jsem se sama sobě začala divit, že jsem se v tom tak krásně pohnojila. Štěstí ve hře, neštěstí v lásce.... hm pěkný kecy pronesu k seržantovi a mám v úmyslu si s ním dát po chvíli další hru, kde snad ta moje hra bude lepší. Teď zaháním svoji žízeň pivem a přitom po očku sleduji opijíjejícího kapitána. |
| |
| Šipky, nože, granáty "Ano madam." odpovím poručíkovi na otázku ohledně šipek. Sleduju jak ji to jde. Celkem slušný. Pak jsem byl na řadě já. Povedlo se mi párkrát trefit střed. Ušklíbnu se při poručíkově poznámce o hře a lásce. "Taky mám za to že je to blbost madam." řeknu a napiju se piva. "Kdo to jen vymyslel?" pomyslím si a je mi jasné že poručík nejspíš bude chtít odvetu, čemuž se nebráním. Pak si v souvislosti s tím příslovím vzpomenu na ženu...vlastně bývalou. "Zajímalo by mě jak se má." zeptám se sám sebe a na ex do sebe otočím pivo a plechovku zmačkám a hodím po jednom z vojínů který za poručíkovými zády naznačuje, sexuální praktiky, ještě jsem zaslechnul něco ve smyslu: A takhle bych ji přehnul. Když ho plechovka trefila, tak se nakvašeně podíval kdo to hodil, když zjistil že jsem to byl já tak polknul a změnil téma... |
| |
| Ráda šokuju Fort Jackson, South Carolina, USA Je úplně samozřejmé, že budu chtít odvetu. Už jsem k tomu nachystaná, když si pomalu začnu všímat trošku opilejch chlapů a docela mi začíná docházet, že jim půjde o jediné se mnou. Což mně vůbec nepřekvapuje, jelikož i tam kde jsem sloužila po ně chlapci jeli. Co tak je tak trochu pozlobit? Šéfa a seržanta šokovat? nad touto myšlenkou se usměji a všimnu si, že hraje rádio tak pronesu barmanovi, ať trošku přidá zvuk. Abych ho řádně mohla slyšet a provést svůj plán, který se mi zrodil v hlavě díky dostatku alkoholu a který jsem povětšinou prováděla, abych šokovala svého otce a bratra. Zároveň hochům zpříjemnila pobyt zde. Při mém štěstí právě hrála v rádiu písnička z Moulin Rouge - Lady Marmelade. A tak ten tanec šel sám od sebe. A tak trošku jsem přitom sváděla pár chlapů, pak se přesunula ve svádivosti na seržanta a nakonec se opět vrátila k těm mužskejm. Když mi jeden z nich sáhl na prdel, hned jí dal zpátky, jelikož jsem mu jí krásně vykroutila. A nakonec písničky jsem se opět přesunula k baru, kde jsem to ukončila menší otočkou u seržanta a pak se posadila na barovou židličku. A dala si opět jedno pivo. Tak a teď by mně zajímalo, co se bude dít další dny. nad touto myšlenkou se lehce ušklíbnu a dál se usmívám na své nové fanoušky. A na některé, které by mně s oblibou dostali do postele, ale to se jim nikdy nepodaří. Joooo.. šipky... A jak se vám líbil taneček? Zopakujem? zeptám se jej a přitom se usmívám od ucha k ucho, prostě ten pravý americký úsměv. A čekám v celku na seržantovu reakci. Písnička - odkaz |
| |
| Je tu horko? Nebo je mi horko? Fort Jackson, South Carolina, USA Zaregistruju jak poručík žádá barmana aby přidal na hlasitosti. Pak začne předvádět tanec, který tu člověk v podstatě nemá šanci vidět. Trochu překvapeně a zároveň se zájmem pozoruju poručíkovi pohyby. Ladné pohyby poručíka sleduju bedlivě očima odstřelovače. Každý její pohyb sleduju ostře jako orel. Mimo jiné jsem zahlédl co poručík dělá s chlapama. Očividně jim zvedla náladu asi tak o sto procent. Když poručík tančí kolem mě, cítím jak mi pomalu zrychluje tep a začíná mi být horko. Přemáhám se abych udržel aspoň trochu seriózní tvář, jde to ale hodně ztěžka. Když poručík skončí a opět si sedne na lavičku vedle mě tak ještě vteřinu mlčel a její otázku jsem trochu přeslechnul, ale pak mi došlo o čem mluví. "A co konkrétně madam? Tanec nebo šipky?" vymáčknu ze sebe. "Ty vole Alexi prober se, jsi jak pubeťák na prvním rande!" pomyslím si, trochu trhnu hlavou a podívám se na poručíka a nasadím úsměv, nebo alespoň se o něj pokouším. |
| |
| Je tu horko Fort Jackson, South Carolina, USA Snažím se chytnout pořádný dech, jsem strašně udýchaná. Docela mně to oživení zmohlo. Pomaličku tedy popiju z toho piva než se mně seržant na něco zeptá. Na chvíli se jej rozpačitě pohlédnu než mi dojde, k čemu je ta otázka a tak chvíli přemýšlím, jak jsem to vlastně myslela. No a jak byste to chtěl vy? neodpovím spíše se jej zeptám. Já se dokážu v situacích snadno přizpůsobit, tak ať si jen řekne a má to mít. Klidně si s ním dám odvetu a klidně si s ním i zatancuji. I za cenu, že pokud neumí, tak by mi mohl pošlapat nohy. No seržante uznejte, že jsem to tady oživila.. a to se nebojte... já to budu stále oživovat. pronesu a mrknu na něj. Můj pohled se opět odvrátí k opijejícímu se kapitánovi a jen zakroutím hlavou. Možná mně vyhodíte šéfe, jak jste chtěl.. Ale toto stačí.. Kdo je tady alkoholik? Dost.. Co si o vás ještě pomyslí? pronesu k němu trošku víc troufale, ale všichni vypadaj na to, že jim to je jedno. Vezmu mi pivo a zahodím ho do koše. A pak se jej snažím dostat z židle a pokud mi seržant helpne, tak pomalými kroky donést i kapitána do postele. Možná jsem seržantovi zkazila jeden večer, ale můžu mu ho vynahradit hned ten druhý. Hlavní byl v této chvíli kapitán, o kterého bylo tak trochu mou povinností se o něj postarat, když jsem ho do tohoto stavu přeci jen dostala. Tak a co teď? Co nějaká večerní procházka před spaním? zeptám se seržanta trošku udýchaně, protože kapitán taky nebyl lehký jako peříčko a něco váží. A teď jen čekám, co se bude dít dál |
| |
| Vzpěrač, aneb dostat kapitána do nory. Fort Jackson, South Carolina, USA "Nechám to na vás madam." odpovím a ušklíbnu se. "Tancovat? No uvidíme jak to půjde." pomyslím si. Musím uznat že poručík tady vlila těm chlapům do žil nejen život a nej to, taky značnou dávku hormonů. "Ano madam, jsem si tím jistej." řeknu na její řeč o oživování. Pak sleduju poručíka jak se snaží odvést kapitána do postele. Vstanu a dojdu k nim. Vezmu kapitána se slovy: "Tak pojď chlape." zvolil jsem neformální oslovení, protože je mi jasný že si to kapitán, stejně nejspíš nebude pamatovat. Přehodil jsem si jeho pravačku přes rameno a za pomoci poručíka jsem ho odvedl do postele. Jen co kapitán leží v posteli tak se narovnám. Otázka poručíka mě trochu překvapí, nečekal jsem něco jako "procházku při měsíčku" nebo jak se to říká. "Pokud chcete madam. odpovím a lehce se ušklíbnu. |
| |
| Na čerstvém vzduchu Fort Jackson, South Carolina, USA Já bych tomu co jsem navrhla vůbec procházka neříkala, protože mi není zrovna nejlépe a tak se potřebuji provětrat na čerstvém vzduchu. Ona já jsem trošku předcenila svoje schopnosti s alkoholem a tancem. A prostě potom co jsem ještě pomáhala šéfovi do postele se mi prostě udělalo vážně zle. A tak jsem to potřebovala rozdejchat venku. Ale narovinu to přiznat před ním se mi nechtělo. By bylo super už jít. pronesu tato slova a skoro jako raketa vypálím ven. Jak jsem venku tak se prostě opřu o zeď a dejchám. A snažím se přimět svůj žaludek k poslušnosti. Ještě to tak.... se vyzvracet před seržantem a bude se o tom vyprávět pěkné story s touto myšlenkou se ušklíbnu a dále hledím někam do dáli. Snažím se přitom uklidnit a hlavně zmírnit pomyšlení na nevolnost, která přichází a odchází. Až se to trošku uklidní tak se odlepím od zdi a pokusím se o úsměv na seržanta. Tak a teď jste můj průvodce. Ukažte mi prosím co to tadyk vůbec je. A pokud by byly nějaké zajímavosti tak i ty jsou super. pronesu k seržantovi a zahledím se mu přitom do očí. Už jen čekám, jaký bude směr exkurze. |
| |
| Průvodce Fort Jackson, South Carolina, USA Sleduju jak poručík vyběhne ven. "Co to?" podivím se nad rychlostí jakou vyběhla ven. Pomalu vykročím za ní, u dveří ještě zkontroluju pohledem kapitána, zavřu dveře a zamířím ven. Před budovou vidím poručíka opřenou o zeď. "V pořádku madam?" zeptám se. Úsměv mi naznačí že je, v rámci možností. Když se dozvím že jsem ze seržanta průvodcem, tak mě to ani nepřekvapuje. Oficíři mi vždycky přiklepnou nějakou návštěvu nebo nováčky. "Díky tomu že furt někoho provádím, tak mě to už ani nerozhodí, v podstatě nedělám nic než provádím..." zamyslím se, ale vychladnu z toho důvodu že jsem to tentokrát nedostal rozkazem, ale je to žádost. "Ubikace důstojníků jste právě viděla. Tamhle naproti..." řeknu a ukážu na budovu asi sto metrů před námi "..to jsou kanceláře oficírů. Možná vám taky jednu přiklepnou..." zarazím se a dojde mi že valná většina oficírů tady jsou převážně kancelářské krysy, vyjma kapitána. Teď jsem poručíka přirovnal k obyčejný kancelářský kryse. "Omlouvám se madam." hlesnu, odmlčím se a pokračuju: "Nalevo jsou garáže. Někteří oficíři byli tak a jsou tak líní, přejít tábor, jen aby se neunavili. Tudíž jim ty garáže museli strčit pod rypák." znovu se zaseknu. "Ty vole, jestli tě ta holka práskne, tak jsi v pěkným hajzlu. Kroť se sakra!". Odkašlu si a zase pokračuju: "Napravo jsou, teda alespoň pro mě zajímavější lokace. Můžeme vyrazit, pokud chcete.". Čekám co na to poručík. |
| |
| Jak jsem se sem dostal a proč ten bolehlav? Fort Jackson, South Carolina, USA Pil jsem asi hodně, protože, když mě probudilo ranní světlo, tak jsem měl opici, jak přišitou. Třeštila mi hlava a nepamatoval jsem si, jak jsem se dostal do pokoje. Takovou kocovinu jsem neměl už tři roky. Zvedl jsem se z postele a dal jsem si sprchu, která se nacházela o dvoje dveře dál. Studená sprcha byla na tohle nejlepší, pak jsem si zašel za medikem pro speciální drink, co sám míchá proti kocovině. Postaví tě to na nohy do patnácti minut a zbaví tě to bolestí hlavy. Náš medik byl na tohle prostě zázrak. Hned, jak to zabralo vydal jsem se do pokoje, vyvětrat a pak jsem šel za velitelem, který si mě zavolal. Nejdřív mi zdělil, že nám přibude nový rekrut, tedy spíš rekrutka: desátník Ikero Erikashi. Dal mi za úkol najít jim volný pokoj a nechat tam nastěhovat ještě jednu postel a pak mi řekl, že mu mám poslat svého seržanta. Se zasalutováním jsem se otočil na podpatku a vydal jsem se najít seržanta. Našel jsem ho v kasarnách, má postel na okraji kasáren, takže jsem nemusel budit další muže a měl jsem to k němu kousek. Spal. Sklonil jsem se k němu: ,, Seržante, vstávat, chce s Váma mluvit velitel!" řekl jsem a čekal, dokud se neprobere. Pak jsem mu to ještě zopakoval a šel hledat vhodný pokoj pro desátníka a poručíka. Jeden docela obstojný jsem našel, musel jsem od tama vystěhovat jednoho poručíka, ale nic nenamítal, chápal mé důvody a zbalil si své věci. Pak jsem si vzal k ruce dva desátníky a nechal jsem tam nastěhovat další postel. Dodali k tomu i čisté povlečení pro obě, sice budou mít obě jednu skříň, ale snad se s tím smíří. Šel jsem si vzít čistou uniformu a vydal jsem se čekat na příjezd desátníka Erikashi. Netrvalo dlouho a v dálce jsem zahlédl jeap. |
| |
| Velitel? A je to v pr....! Fort Jackson, South Carolina, USA Doprovodil jsem poručíka do kasáren se slovy, že v prohlídce tábora budeme pokračovat raději jindy. Pak jsem padnul do postele v předu kasáren, byl to v podstatě nejlepší flek. Nevím jak dlouho jsem se spal. Ale ráno mi celkem bolela hlava. A ještě větší vražda byla když mě vzbudil kapitán. Otevřel jsem oči a podíval se na něj. "Pane?" zeptal jsem se rozespale a sednul si na posteli. "Velitel? Sakra, to bude nejspíš kvůli tý noci." pomyslím si a obleču se, trochu pomaleji než mám ve zvyku. "Zajít za velitelem? Nebo nejdřív nastartovat motory?" zeptám se sám sebe. Kouknu z okna, dle pozice slunce jsem čekal že bude asi tak osm. "Raději zajdu za velitelem hned." rozhodnu se, popadnu sluneční brýle a nasadím si je. Pak pomalým krokem dojdu ke kancelářím, sundám brýle a pověsím je na triko. Projdu kolem všech kanclů až tomu kde sedí velitel. Zaklepu a čekám na povolení ke vstupu, jen co ho dostanu vstoupím a zavřu za sebou dveře. Předstoupím před velitele se slovy: "Hlásím se dle rozkazu, pane!" zasalutuju a stoupnu si do pozoru. "Tak co z tebe vypadne..." pomyslím si a čekám co bude dál. |
| |
 | Mariňácká základna -> Fort Jackson, South Carolina, USA Balila jsem si své věci, když za mnou přišel seržant z jednotky, do které patřím a řekne mi, že mne chce vidět poručík. Jen mu kývnu, dobalím poslední věci a urychleně se vydám za poručíkem. "Volal jste mne, pane?" zasalutuji mu. "Pohov Ikeo. Ano volal. Chci se s tebou rozloučit a popřát ti hodně štěstí. Hlavně mi tam neudělej ostudu, rozumíš, desátníku?" to poslední řekne naoko přísně, ale já to pochopím, takže se usměju. "Nebojte se, pane" odpovím mu o něco méně formálně, než se má. "Věřím ti Ikeo. Patříš mezi mé nejlepší střelce a doufám, že jim tam ukážeš, jak se střílí u nás. A myslím, že se s tebou chce ještě rozloučit zbytek mužstva" tím se se mnou rozloučí, naposled si navzájem zasalutujeme a já odejdu. A opravdu, před ubikacemi na mne čeká zbytek mužstva a všichni vypadají, jako by jim sebrali opušťáky. "Co ty ksichty, děcka" zasměju se. Vím, jak je to vždycky naštve. To proto, že jsem ze skupiny nejmladší. "Jaký ksichty, Ikeo. Jaký děcka?" ozve se pár z nich a já se zase zasměju. Se všemi se obejmu a s každým si potřesu rukou. "Nakopej jim tam prdel, šikmoočko" poplácají mne po ramenou. "Jo, ukaž jim jak se střílí u mariňáků, prcku" ozve se další. Jen se směju. Pravda, mám co dělat, abych zadržela slzy a tvářila se tvrdě, ale když já mám ty chlapy tak ráda. Chci si dojít pro batoh, když v tom vyjde serža s mým báglem na rameni. Jdu si pro něj, ale seržant mne zarazí, že mi ho do džípu hodí sám. "Díky seržo" poděkuju mu a po chvilce se obejmu a rozloučím i s ním. Ještě jim zamávám z džípu a pak se zahledím dopředu, statečně držíc slzy. Cesta byla dlouhá, takže jsem zákonitě usnula. Voják, co řídil mne probudil kousek před základnou, takže jsem si ještě stihla protřít oči a vůbec se pořádně probudit. Už z dálky jsem viděla, že tam stojí nějaká postava. Když jsme přijeli blíže, poznala jsem, že je to muž s kapitánskými frčky. Řidič zastaví skoro u něj, já vyskočím a hned mu zasalutuju. "Desátnice Ikero Erikashi, pane!" představím se mu a stále stojíc v pozoru, čekám, co mi řekne. |
| |
| Seržant Morgan Fort Jackson,South Carolina, USA Čekal jsem asi hodinu od doby, co mou kancelář opustil kapitán Kane, než se ozvalo zaklepání na dveře. Vyzval jsem klepajícího, ať vsoupí: ,, Vstupte!" Oplatil jsem seržantovy zasalutování a pak jsem mu rozkázal pohov. Sledoval jsem ho a hledal na něm nějaké známky nejistoty. Pak jsem toho nechal a zeptal jsem se: ,, Víte proč jsem si Vás sem nechal zavolat?" Sledoval jsem jeho oči a čekal na odpověď, která přišla v zápětí: ,, Nejsem si jistý, pane!" řekl a já jsem se pousmál. ,, Tak já Vám napovím seržante... kdepak jste včera večer ubytoval poručíka Sanchezovou?" ,, V kasárnách, že ano? A kam se mají ubytovávat důstojníci, kteří mají šarži od poručíků nahoru?" Nečekal jsem na jeho odpověď: ,, No ano, do budovy, na samostatný pokoj, takže jaký trest Vám mám udělit, bay jste si zapamatoval pravidla, která tady máme?" poklepal jsem jsem si zamyšleně na bradu a pak mě to napadlo. ,, No jistě, takže seržante, přečtete si minimálně stokrát část o ubytovávání důstojníků z armádních regulí a ve svém volném čase budete v kuchyni škrábat brambory a tak podobně, po dobu jednoho týdne s platností ode dneška a budete tento trest vykonávat po dobu jednoho týdne! Odchod!" poslal jsem ho pryč. |
| |
| Trest? Za co? Fort Jackson, South Carolina, USA Odpověděl jsem na veliteli na otázku, načež následovala salva otázek a dalších keců. "No tak to je úžasný, jako bych neměl nic jinýho na práci ty oficírský hovado!" řeknu si při pohledu na velitele, když mi říká jakej bude můj "trest" za něco co jsem dostal rozkazem. "Tejden? Děláš si srandu?" spolknu otázku, která se dere na jazyk. Stále držím kamenný výraz. Když mě pošle pryč, jen zasalutuju, vyjdu z jeho kanclu a zavřu za sebou, zhluboka se nadechnu a vyrazím ven. Když se blížím ke vchodovým dveřím, jen do nich vzteky kopnu, dveře vypadnou z pantů. "Zasraný oficíři!" zanadávám si. A vidím jak na mě koukají všichni okolo. "To kurva nemáte co na práci?" zařvu na ně. A zamířím si to do jídelny, jelikož dneska mám volno, tak mě čeká hora debilních brambor! Ve dveřích jídelny jsem vrazil do nějákýho poručíka, kterej hned začal vyhrožovat. Otočil jsem na něj a hodil na něj naštvanej pohled. Poručík sklapnul a vycouval ven. Jídelnou jsem proletěl jako uragán. Desátníkovi kterej zrovna stál u pultu na výdej jídla jsem jen řekl: "Z rozkazu velitele, máte tenhle zasranej tejden o pár rukou navíc..." prošel jsem kolem něj do kuchyně, kde jsem vzteky praštil do jednoho z pytlů s moukou. "Debilní armádní regule, debilní oficíři, debilní brambory!" zavrčím a jednu z brambor mrštím proti zdi, kde se rozpleskne. |
| |
| Desátník Ikero Erikashi Fort Jackson, South Carolina, USA Jeap přijel až ke mě a z něj vystoupila desátník Erikashi. Oplatil jsem ji zasalutování a pak jsem ji dál pohov: ,, Pohov desátníku, já jsem kapitán Alex Kane, hodně lidí mi říká Hawku a jsem vedoucí oddílu odstřelovačů, takže budete ode dneška spadat pode mně! Pojďte za mnou, ukážu Vám Vaši ubytovnou, kterou budete zdílet s poručíkem Sanchezovou taky nováčkem mezi námi a pak Vám ukážu tábor, abyste věděla, kde co je a pak budete mít čas na odpočinek!" řekl jsem. Počkal jsem dokud si nevezme bagáž a pak jsme se vydali k ubytovnám. Bylo to kousekl, pak jsme šli do patra, kde se nacházeli ubytovny důstojníku, krom té mé, ta byla v přízemí. Ukázal jsem ji její pokoj, poručík, tam ještě nebyla. ,, Poručík tady ještě zdá se není, tak si vyberte postel a vybalte si, až budete mít hotovo, tak se stavte ke mě na pokoj, jsem v přízemí a zajdeme na tu obhlídku tábora!" rozloučil jsem se s ní a dal jsem ji čas na oddech. Zatím jsem zamířil k sobě, kde jsem udělal trochu pořádek. |
| |
| Příjezd na základnu Fort Jackson, South California, USA Postavím se do postoje zvaný pohov a vyslechnu si kapitánův uvítací proslov. Vše, co se mi zdá důležité si zapamatuji. Jakmile domluví, vezmu si svůj vak a vydám se spolu s ním k ubikacím. Tam mi ukáže, kde budu spát, řekne mi, co mám dělat a pak mne tam nechá. "Pane, ano pane" zasalutuju mu při odchodu a tak zůstanu stát, než odejde. A je to tady. Takže budu na pokoji s poručíkem, no, to bude zajímavé pomyslím si a rozhlédnu se po pokoji. Nic moc, ale co čekat od armády. Začnu si pomalu vybalovat věci, ale když si všimnu, že je na pokoji jen jedna skříň, trošku se zamyslím a vyskládám do ní jen ty nejdůležitější věci. Jen něco málo na sebe. Také musím myslet na to, aby měl poručík dostatek místa a vlastně ani nevím, jakej bude. I když mi nějak došlo, že to bude taky žena. Zbytek věcí si dám pod postel a na chvilku se natáhnu. Stojím před dveřmi kapitánovo pokoje a trošku váhám. Nakonec se rozhodnu a zaklepu. Počkám na svolení a vejdu. "Pane" opět předpisově zasalutuji a čekám. |
| |
| Ráno Fort Jackson, South Carolina, USA Probuzení není zrovna to nejlepší pro mojí bolavou palici, takže chvíli přemlouvám svoje oči ať si na to světlo a prostě na to všechno zvyknout. Poté se snažím přemluvit tělo k nějaké činnosti až se mi to nakonec podaří a ač s namáhaním, tak se zvednu. Hm.. kde že to vůbec jsem a jak jsem se sem dostala? sama sebe se zeptám a snažím se vzpomenout si na včerejšek. Tak dobře po pořádku, dojela jsem sem... pak jsem si dala pár piv, udělala chlapcům podívanou, předtím hrála šipky a odnesla kapitána do postele se seržantem.. a pak jsem byla se seržantem sama na menší procházce. A co bylo pak? Doprovodil mně do pokoje? na tuto část pohádky si už nemůžu vzpomenout. Tak se aspoň pokusím své tělo přimět k chodu a postavit se, dojít do sprchy a tam si dát krásně jednu velmi studenou, abych se probudila pořádně k životu. Je to taková šoková terapie. Pak z báglu vytáhnu nějaké čisté maskáče a černé tričko, a pak se podle čuchu přesouvám tam kam bych měla jít. Na oči si ještě dám sluneční brýle, aby to zas tak nebyla strašná rána pro oči. A ani nevím, kam jdu a nakonec se nějak ocitnu v jídelně, kde hned spatřím správnou osobu. Teda tu kterou znám a se kterou se dá dobře popíjet. Dojdu k němu a usměji se na něj, trošku víc křivě. Ale co už. Dobré ráno přeji, Alexi.. pronesu a sednu si k němu v úmyslu mu trošku víc pomoct. Takže si vezmu jednu bramboru a nůž. Jinak ty brambory za to nemůžou a ráda ti s tím píchnu. Pokud bys chtěl.. A co takovej přešlej? S těmito slovy si sundám brýle z očí, abych na něj lépe viděla a pozoruji ho. Jo vypadá dost dobře a taky jak jsem řekla se s ním dobře chlastá. |
| |
| Brambory, všude jen brambory! Fort Jackson, South Carolina, USA Vztekle vezmu nůž a začnu loupat brambory. "Zase jednou do problému, o kterým nevím. Co zase velitel blbne?" pomyslím si a hodím oloupanou bramboru do hrnce co mi desátník přistrčil. "Do háje. Proč průsery vždycky vyžeru já?" další brambora v hrnci. "Jako by loupání brambor nebylo málo, ještě místo služby budu biflovat debilní armádní regule." řeknu si a pokračuju v loupání. Oloupal jsem bůhvíkolik brambor když jsem zaslechl hlas poručíka. Na její pozdrav jenom odvětím: "Madam!" na salutování nemám pomyšlení, ledaže bych si ten nůž chtěl vrazit do oka. "To je čistě na vás madam." řeknu na její nabídku. "Přešlej? Naštvanej jak dobrman se vzteklinou!" pomyslím si. "Velitel mě zjebal za to, že jsem vás špatně ubitoval. Na trestu si dal celkem záležet." odpovím na její otázku a zahodím další bramboru do hrnce. "Vypadá to že všechny neduhy tady mám vyžírat já!" procedím a rozseknu bramboru co mám v ruce vedví. "Mizerný oficíři!" zakleju a zahledím se na horu brambor. |
| |
| Brambory pečené byly málo maštěné Fort Jackson, South Carolina, USA Aha takže toto dostal, jako trest. po chvíli mi dojde a mlčky loupu bramboru, kterou poté hodím do hrnce a vezmu si další bramboru. Co máš z toho, toto jsem u nás dělala skoro každej den. Protože můj bratr byl právě ten meizernej oficír.. ještě že jsem odtama pryč. řeknu, aby řeč nestála a schovám si za ucho neposedné vlasy. A pokračuji dál v loupání, které mi připadá nekonečné a to jsem teprve oloupala pátou bramboru. A jak špatně jste mně ubytoval? Nějak nechápu. dodávám, jelikož mně to fakticky zajímá. A po pravdě se mi nikam stěhovat zase nechce. Na té posteli se mi dobře spalo. A ta brambora za to nemůže. Krom toho vítej v mém světě.. Toto jsem prožívala z tama odkud jsem konečně vypadla. Něco se stalo a kdo jinej než já za to mohl. A otec pochopitelně věřil mému bratrovi než mně. pronesu tato slova a pokrčím rameny, pokračujíc dále v loupání. Celkem mám obavy, zda se mi o tom loupání nezačné zdát. Nějakej děsivej horor, jak mně honí brambora a další, a další. Nad touto možností se rychle oklepu a dál pokračuji v této nudné práci. A vzpomenu si, že vlastně on by mohl doplnit pár části v mé skládance ohledně včerejška. Nevíte, jak jsem se dostala k sobě a kdo mně vyslékl? zeptám se jej po chvíli ticha a čekám netrpělivě na jeho odpověď, při čemž se mi podaří se říznout do prstu. Ale ani toho si nevšímám. Jen mně zajímá ta pěkná část v skládance. |
| |
| Hrom uhoď do brambor Fort Jackson, South Carolina, USA Seberu rozseknutou bramboru, oloupu a hodím do hrnce. "Dle velitele jsem vás měl ubytovat sólo, jako každýho důstojníka. Ale bylo mi řečeno, k vojákům. Takže jsem tu v podstatě za největšího debila zase já!" řeknu a hodím další bramboru do hrnce. Když poručík začne o tom že tohle měla na původní umístění, tak jen polknu poznámku a raději mlčím. "Se dalo čekat že papík bude spíš věřit synáčkovi." pomyslím si, další brambora v popelnici...teda v hrnci. Když se pak zeptá kdo ji dostal do postele, jen zvednu oči od brambory co mám v ruce. "To jsem byl já, madam." odpovím a znovu sklopím pohled k bramborám. "Raději jsem prohlídku tábora odložil, protože jste vypadala, že jste ráda, že stojíte." řeknu a sleduju jak se další brambora ztrácí v hrnci. "Nemusíte se bát madam, k ničemu nedošlo." dodám a vzpomenu si na poslední ženskou adeptku. Pomalu čtvrtinu tábora obvinila ze znásilnění. |
| |
| A pak uhoď do nás.. to tak Fort Jackson, South Carolina, USA Už mně pomalu a jistě začíná z toho loupání brambor harašit, protože jsem předtím seržantovi tykala a pak vykala a zase tykala. A toto je prostě na zabití. Vítej zpátky. napadne mně a nad tou myšlenkou nejde jinak než se ušklíbnout. To tak se tam vrátit. Ani za nic na světě, bych se tam nevrátila. Krom toho bych ani nemohla, potom co jsem dala svému bráškovi přes pusu. No jo dost jsem to přepískla. A krom toho ten tanec byla také zátěž. pronesu a hledím dále na bramboru, kterou loupám a loupám. Nyní to je už asi dvanáctá oloupaná. Já jen kdyby došlo, tak není zrovna pro mně dobré.. o ničem nevědět. Bych si nakopala, kdybych něco s někým měla a o ničem nevěděla. Chápete mně? už mu opět tykám, mám dost těch formalit a toho vykání. U mého "papá" mi všichni tykali a já si na to zvykla. Co tak si tykat? Já nevím bylo by to pro mně lepší v naší konverzaci, protože se nějak necítím když mi vykáš. Já zas tak stará nejsem. vyklopím ze sebe a neřeším přitom žádné formality a nějaké bláboly kolem toho. Prostě si za tím stojím a basta. Já jen kdyby ti to nevadilo. po chvíli dodávám a přitom hodím oloupanou bramboru do hrnce, a pak si vezmu další kterou začnu loupat a napjatě poslouchám, co mi pěkného na to řekne. Po pravdě ani sama sebe nechápu, že vůbec mu v tomto pomáhám. Ale prostě mi to přišlo správné. |
| |
| Tykání aneb dostat dostat dělem po tlamě jestli se to dozví velitel.. Fort Jackson, South Carolina, USA Poslouchám jí když mluví o tom jestli se něco stalo. "Chápu madam." odpovím a hodím další bramboru do hrnce. "Je to zcela pochopitelný." řeknu si a přehodím si nůž do druhý ruky. "Tábor plnej chlapů, byl by průser nevědět jestli něco s někým měla nebo ne." zahodím další bramboru. "Malý hnusný potvory!" vybaví se mi při pohledu na ně. Celkem mě poručík překvapí když se ptá na tykání. "V podstatě můžete svým podřízeným, kam taky spadám tykat jak chcete..." žačnu a krátce se odmlčím. "Já jakožto nižší šarže vám musím vykat madam. Obzvlášť teď....." zmlknu jen a bych zahodil další bramboru. "....když mě velitel parádně zjebal. Jakmile by mě načapal že vám tykám, tak by mi mohl o hlavu omlátit ty svoje debilní regule!" dokončím a pokračuju: "Není moc možností jak by mohl seržant tykat poručíkovi, madam. Za vším stojí ty pitomý armádní regule." |
| |
| Prohlídka Fort Jackson, South Carolina, USA Zrovna jsem douklízel ten nejhorší bordel, když se ozvalo zaklepání. Dal jsem koš na místo a vyzval jsem klepajícího ke vstupu, byla to desátník Erikashi. Oplatím ji zasalutování a pak se pousměju: ,, Desátníku, nemusíte mi salutovat pokaždé, stačí jen jednou denně, pak už je to zbytečné. No jestli jste připravená, tak Vám ukážu tábor!" řeknu a výjdu s ní z ubytovny pro důstojníky. Zamířil jsem ke garážím s úmyslem udělat takový menší okruh po celém táboře, který bude končit opět na ubytovně. Ke garážím jsme dorazili za chvíli, nebyli příliš vzdáleny, ale taky to nebylo hned za rohem. ,, Zde v garážích se nacházejí džípy, sanitní vozy, soukromé vozidlo Velitele a jiné drobnosti! Normálně je vstup do garáží nizším šaržm zakázán, vstup je povolen jen při přímém rozkazu a teď se půjdeme kouknout do Clubu!" řeknu a zamířím jižně od garáží ke clubu. Vejdeme dovnitř, aby jsme spatřili prázdnou místnost s barem, s barovými židlemi, několika dalšími stoly a židlemi, šipkami a kulečníkem. ,, Tady můžete trávit své volné večery, ale dávejte si pozor na přílišné pití alkoholu, protože někteří z vyššch šarží to rádi kontrolují a já to taky nemám přliš v lásce, ale nebudu Vám nic zakazovat, no... půjdeme dál, mrknem se na cvičák, který si taky vyzkoušíte časem," zajdeme kousek za bar, kde se rozprostírá velká procha s pneumatikami, příkopy a jinými překážkami. Počkal jsem chvíli, aby si to mohla pořádně prohlédnout a pak jsem ji ukázal budovu nemocnice, aby věděla, kde je, pokud to bude potřeba, pak jsem ji ukázal kasárny, sklad a jídelnu. Zrovna jsem ji ukazoval systém výdeje jídla, když jsem si všiml seržanta Morgana a poručíka Sanchezové, jak loupou brambory: ,, Co se stalo? Vždyť jsi měl mít volno Alexi!" |
| |
| Co se stalo? Velitel se stal! Fort Jackson, South Carolina, USA Pokračuju v loupání brambor, když zaslechnu kapitána. Otočím se na něj a střelím po něm stále naštvaným pohledem. Vstanu ze židle co tam někdo dotáhl k bramborám aby se "líp" škrábalo, protočím nůž mezi prsty, došel k okýnku. "Co se stalo? Jednoduchý, velitel mě sjel za něco, o čem ani nevím. Jedná se tady o poručíka, konkrétně její ubytování. Veliteli se nelíbilo že poručík byla v kasárnách. A tak mi vymyslel trest srát se tady v s bramborama...." odmlčím se a pak jen vztekle dodám: "...a ve službě pročítat zasraný regule!!". Zapíchnu nůž do stolu takovou silou že se trochu zakýval, jen co jsem pustil rukojeť. Zhluboka jsem se nadechl. "Nechápu v čem je sakra problém! Jestli si velitel myslí že to dokáže udělat sám, příště se může realizovat! Jako bych měl málo vlastní práce, ještě se srát se čtením debilních regulí." zavrčím a vytáhnu nůž ze stolu a pohodím ho na stůl. Následuje odmlka. "Trest je mi ukradenej, ale důvod proč jsem ho dostal...." řeknu a pak se podívám na poručíka. "Proti vám nic nemám madam." dodám a pak zvednu oči ke kapitánovi. "Až na pár případů, jsou oficíři svině." řeknu mu bez servítek. |
| |
| Tohle je moc Fort Jackson, South Carolina, USA Sledoval jsem, jak je Alex vsteklý a potom, co mi řekl, jak se velitel zachoval jsem se mu nedivil. Vždyť tohle bylo naprostý nedorozumnění a Alex za to rozhodně nemohl. ,, Přestaň škrábat ty brambory a pojď se mnou, poručíku, prosím zajděte s desátníkem Erikashi na ubytovnu, je to vaše nová spolubydlící, ona Vám ukáže Váš nový pokoj!" obrátím se na poručíka a pak počkám na Alexe. Společně dojdeme ke kancelářím a pak až před kancelář Velitele, zaklepal jsem a vyčkal na jeho vyzvání. Vešli jsme dovnitř a já zasaluroval. ,, Pane, žádám o svolení s Vámi mluvit pane!" řeknu a čekám, co řekne, ale on na mě nereáguje, obrátí se hned na Alexe: ,, Co tady děláte seržante, máte škrábat brambory nebo číct armádní regule, jak se opovažujete porušit můj rozkaz!" vyjel po něm, ale já jsem nedokázal mlčet. ,, Pane, řekl jsem seržantovy, aby šel se mnou pane, protože došlo k nedorozumnění, seržant nemůže za to, že byla poručík špatně ubytována. Za to mohu já, četl jsem její složku, kde žádala o normální zacházení a ubytování v kasárnách, dal jsem rozkaz seržantovy, aby ji ubytoval na kasárách a on plnil jen můj rozkaz, tudíž si trest nezaslouží pane," řeknu a počkám dokud se neozve, probodával mě pohledem. ,, Je to pravda, dostal jste to rozkazem?" |
| |
| Bordel na n-tou Fort Jackson, South Carolina, USA Následoval jsem kapitána, přičemž do dveří do kuchyně jsem lehce kopl. Venku jsem sledoval kapitána až ke kanclu velitele. Kapitán zaklepal a vešel dovnitř, já kousek za ním. Velitel okamžitě spustil jako kulomet. "Ale, drž zobák!" pomyslím si a poslouchám kapitána jak vysvětluje veliteli "vo co gou". Já mezitím koukám na všechno možný jen na velitele ne. Když se mě zeptá jestli jsem to dostal rozkazem, tak se na něj podívám a řeknu: "Ano pane!". Co z tebe vypadne teď? Doživotní škárbání brambor? Nebo dělat ti personálního řidiče?" pomyslím si ale raději mlčím a čekám co bude dál. |
| |
| Procházka Fort Jackson, South Carolina, USA Mohla jsem to tušit, ale kdo ví, nechci hned na začátku mít nějaký problémy pomyslím si, když mi kapitán řekne své o salutu. Pak mne vezme na prohlídku základny a já si cestou zapamatovávám, kde co je. Když jsme u baru, chystám se namítnout, že nepiji, ale radši mlčím. Co kdybych najednou začala?. Míříme do jídelny, kde potkám svou spolubydlící a nějakého seržanta. Podle toho, o čem se baví, dělá něco, co dělá za něco, za co nemůže. Nevěnovala jsem jim pozornost, takže přesně nevím co. Když jsem opět začala vnímat, oznámil mi, tedy spíš poručíkovi, že jsem její spolubydlící a pak spolu se seržantem odešel. Podívala jsem se na poručíka, nechápavě pokrčila rameny a pak jsem jí zasalutovala. "Desátnice Erikashi, madam" zasalutovala jsem trošku víc formálněji, než jsem zvyklá, ale bůh ví, co to bude zač. Snad to nebude jedna z těch oficírek, co si každej den potrpí na salutu. Přesně jak to vystihl serža zamyslím se, hledíc na poručíka. Ale už od pohledu se mi zdá, že s ní to bude v pohodě. Snad si budeme rozumět. Já si sice vždycky rozuměla s nadřízenýma, ale kdo ví. "Půjdeme, madam?" zeptám se po chvilce. |
| |
| Velitelství Fort Jackson, South Carolina, USA Velitel si přeměřil seržanta a aniž by se mu omluvil za chybu nebo tak, tak jen kývl a řekl: ,, No tak tedy dobrá, ruším Vaše tresty, můžete odtud odejít a místo kapitána půjdete vyzvednout nového lékaře, který za chvíli přijede do tábora, odchod!" rozkáže a pak se otočí na mě, když Alex opustí místnost. ,, Kapitáne, takže vy nyní převezmete tresr za seržanta Morgana, ale jelikož se nehodí, aby důstojník vaší šarže loupal brambory, tak půjdete do skladu zbraní a vyčistíte všechny zbraně, které tam jsou a teď odchod!" Polkl jsem jakékoli námitky, akorát bych si přihoršil, tak jsem jen zasalutoval a opustil jsem kanceláře. Přišlo mi nespravedlivé, že jsem nějaký trest dostal. Mělo mi být řečeno, že mám poručit přání poručíka na obyčejné ubytování a ubytovat ji obvyklým způsobem. Odešel jsem do skladu a začal jsem si vytahovat zbraně a pořádně jsem je začal pulírovat. |
| |
| Další šílený den ve Fort Jackson Fort Jackson, South Carolina, USA "Ano pane!" zasulutuju, podívám se na kapitána a vylezu ze dveří kanclu a zavřu za sebou. "No, tak to bude ještě zajímavý." pomyslím si a zamířím ven z kanceláří. Zamířil jsem do kuchyně si opláchnout ruce od brambor. "Otravný brambory!" pomyslím si a zamířím si to ke garážím. Cestou jsem to vzal přes klub kdy jsem barmanovi šlohnul tři plechovky s pivem, ani si toho nevšimnul. Z klubu ke garážím to byl kousek. Zaparkoval jsem si to u jednoho barelu a nasadil si brýle co mi vyseli na triku. Otevřel jsem jednu plechovku zatímco ostatní jsem mě schovaný u nohou tak aby je nikdo neviděl. "Novej doktor? Co se stalo se starým?" zeptám se sám sebe a podívám se na příjezdovou cestu. Zatím nikde nic. "Nad příčinama proč máme novýho doktora by se dalo polemizovat hodně dlouho, ale nic by se nevyřešilo." pomyslím si kouknu na mechaniky co se před vjezdem do garáže něco koumají na podvozku a pod kapotou jedno hummvee. Pak se začali dohadovat o tom kde je francouzák. Byla to celkem sranda je pozorovat, obzvlášť když ten co se vrtal v motoru ho měl v kapse u kalhot, tzv. brýle na čele, jen s tou vyjímkou že to je francouzák v kapse! "Hej, máš ten francouzák v kapse!" zavolám na něj. Jeho výraz by stál za to poslat někam do fotografický soutěže. Otočil jsem hlavu k příjezdový cestě. "A hele, co to k nám do cirkusu jede?" pomyslím si při pohledu na blížící se jeep, oprava hummvee. Vstanu a sleduju jak se blíží. U brány zastaví a vojín co stojí venku zamíří k okýnku a něco tam chvíli řeší s řidičem, na něhož nevidím, díky sklopenému stínítku a slunečním paprskům který se odrážejí od skla. Jen co hummvee vjede do tábora a otevřou se dveře. Čekal jsem že na zem dosednou armádní boty nebo alespoň boty od obleku....ale lodičky?! "Co?" pomyslím si a raději se napiju, když se zjeví zbytek tak překvapením polknu trochu jinak než bylo v plánu. "No tohle...další ženská!" vymáčknu ze sebe snažím se vykašlat tekutinu, co si našla cestu směrem do plic... |
| |
 | Cesta do Fort Jackson Fort Jackson, South Carolina, USA Již dlouho jsem chtěla změnit působyště. Byla jsem už rok na jednom místě a rozhodně jsem nemohla říct, že by mě tohle bavilo. Doktoři z akademie vojenského lékařství si mě chtěli udržet, prý díky mé genialitě, která mi umožnila dokončit doktorát s předstihem, dokonce mi dali i vyšší šarži než bylo u čerstvě absolvujících obvyklé. Ale ošetřovat oděrky studentů a podobné hlouposti mě opravdu nebavilo. Dělala jsem tuhle školu, abych mohla do akce a tak jsem podnikla všechny možné kroky, abych se dostala k normální vojenské jednotce. Podstoupila jsem střelecký výcvik a pak se mi dostalo konečně té šance. Dostala jsem povolávací rozkaz k nástupu do služby u jednotky ve Fort Jackson. Zabalila jsem si vše potřebné a odjela jsem směrem k základně, cesta netrvala příliš dlouho, protože jsem vyjížděla z letiště, kde mi zapůjčili hammvee. Když jsem dojela k bráně, tak jsem ukázala vojenské pověření a všechny potřebné papíry a pak jsem byla vpuštěna dovnitř. Zastavila jsem hammvee a vystoupila jsem, první věc, která mě zaujala byla slova jednoho vojáka. ,, No to je mi tedy přivítání!" zasměju se a sleduju, jak se snaží vykuckat pivo z plic. ,, Ale kvůli tomu, že jsem tady se nemusíte utopit," řeknu a uhladím si sukni, která mi sahala několik centimetrů pod hýždě a odhalovala tak dlouhé, štíhlé nohy v lodičkách. Uniforma zdůrazňovala mou postavu s mírami 85 - 60 - 80 . Dlouhé špinavě blond vlasy mi sahali kousek pod ramena a modré oči sledovali výraz vojáka s frčkami seržanta. |
| |
| Další žena Fort Jackson, South Carolina, USA S trochou úsilí se mi podařilo vykašlat tekutin z plic a trochu se zmátořit. "Bezva reakce seržo, teď tě bude mít za idiota!" pomyslím si a narovnám se. Prohlédnu si ženu co právě vystoupila z hummvee. "Tak fajn, teď abych si sehnal bič, protože tři pěkný ženský v táboře, to bude chtít bič nebo řetězy." bleskne mi hlavou při pohledu na ženu v uniformě. "Omlouvám se madam, bylo mi řečeno že přijede doktor, ne doktorka." vymáčknu ze sebe. Prohlédnul jsem si její uniformu, jestli nezahlédnu něco oznamující šarži, neúspěch pohled se na vteřinu zastavil na její postavě. Vzal jsem plechovku a praštil se s ní do hlavy abych se soustředil. "Tady bude ještě hodně živo!" "Madam, seržant Alex Morgan." zasalutuju a počkám na odpověď. |
| |
| Tak, co teď? Fort Jackson, South Carolina, USA ,, To je v pořádku," usměju se na jeho vysvětlení, že mu bylo řečeno, že přijede doktor a ne doktorka. ,, Nejspíš někdo chtěl, abyste se utopil v tom pivu," zasměju se a natáhnu se do auta pro bagáž, kterou jsem měla na sedadle spolujezdce, musela jsem se natáhnout přes své sedadlo. Pak jsem se otočila na seržanta, který se mi zrovna představoval a salutoval. ,, Kapitán Elis McKenzie a neříkejte mi madam, seržante! Byl byste tak moc hodný a ukázal mi, kde je tady nemocnice a pomohl mi s taškou?" poprosím seržanta o pomoc a ukážu na trochu větší bagáž s oblečením. Kufřík s vybavením jsem si nesla sama. |
| |
| Bag carrier Fort Jackson, South Carolina, USA Když se náš nová dámská posila natahoval do jeepu pro tašku, tak jsem se snažil zůstat co nejvíc taktní, ale zrovna se nedařilo abych se nepodíval na její stehna, ale rychle jsem odtrhl oči, abych nepůsobil dojmem že ji jen očumuju. Pak jen vyslechnu něco co mi trochu přijde jako rozkaz, načež následuje žádost o pomoc s bagáží. "Ano doktorko!" odpovím a z auta vytáhnu bágl a hodím si ho přes rameno. "Tudy doktorko." oznámím a zamířím k nemocnici. "Co vás k nám přivádí?" zeptám se a podívám se na ni. "Všechny možný místa, kde by mohla být a ona skončí tady?" podivím se a cestou jsem odkopl míč na basketbal zpátky vojákům co se zrovna poflakovali u koše. |
| |
| Do nemocnice Fort Jackson, south Carolina, USA Počkala jsem, dokud nevezme bágl a pak jsem se vydala za ním. Byla jsem ráda, že mě neoslovoval kapitáne, i když bych raději byla pro oslovení Elis, ale chápala jsem, že regule jsou regule a on jako nizší šarže si nemůže dovolit mi říkat jménem, obvlášť před ostatními, ale všechno bylo lepší než madam a kapitán. ,, No já jsem se nechala přeřadit z akademie přímo na nějakou základnu, nebavilo mě ošetřovat studenty a jejich opary, když to tak mám říct, studovala jsem vojenské lékařství, abych mohla pomáhat vojákům v akci, kde je to nejvíc potřeba, no a po mé žádosti přišel povolavací rozkaz sem k Vám a já se nebránila," usměju se a rozhlížím se kolem. Všimla jsem si pohledů několika vojáků, co hráli zrovna basket a zeptala jsem se seržanta: ,, Můžu mít dotaz? Kolik tady máte žen?" trochu jsem znejistěla. Přišla jsem si jako kdybych přišla do věznice, kde vězni neviděli ženu celou věčnost, aspoň při pohledech oněch vojáků u basketbalového koše. |
| |
| Kolik je tu žen? Dobrá otázka Fort Jackson, South Carolina, USA "Co já vím, tak spolu s vámi jsou tu ještě dvě další." odpovím na otázku s všimnu si jak znejistěla. "Kdyby vám někdo z nich dělal problémy, nebo obtěžoval, dejte vědět." řeknu a střelím pohledem k vojákům pod basketbalovým košem. "Aby jste rozuměla doktorko, jste třetí žena za dvacet čtyři hodin... odmlčím se a sám sebe se zeptám jestli nepřibudou další. "...pro spoustu těch kluků tady je to oživení stereotypu." dodám a podívám se na doktorku. Když se přiblížíme k nemocnici, která se svými dvěma patry kouká po okolí. "Tak tady je nemocnice madam. Klidně se podívejte dovnitř. Pak by jste se měla hlásit u velitele. Pokud budete chtít, ukážu vám kde to je." řeknu a lehce se usměju. |
| |
| Ouha jenom? Fort Jackson, South Carolina, USA Trochu jsem se na něj nejistě koukla, když řekl počet žen na základně. ,, No tak já jsem myslela, že tady bude více žen, ale nevadí a nebojte se, kdyby něco tak si snad dokážu poradit a kdyby náhodou ne, tak Vám samozřejmě řeknu," pousměju se a kouknu se na budovu nemocnice a pak na seržanta. ,, Tak já si tam asi odložím jen věci, co je uvnitř se kouknu později a jestli mě tedy odvedete k veliteli, tak budu moc ráda, popravdě asi bych se tady stratila!" zasměju se a zajdu si do budovy odložit kufřík a počkám, dokud tam neodloží i můj bágl. Netušila jsem, kde budu ubytovaná, ale napadlo mě, že možná tady v nemocnici bude nějaký menší pokojík, ale to se všechno uvidí. Společně jsme došli k budově s kancelářema a on mě odvedl k jedněm dveřím, kde stálo jméno veliutele i s hodností. Seržant zaklepal a pak mě uvedl dovnitř, když chtěl odejít, tak ho velitel zarazil s tím, že má počkat, pak se obrátil na mě: ,, Vítám Vás v naší jednotce kapitánko, seržant Vám dneska bude dělat průvodce, ukáže Vám, kde budete bydlet, jistě to ví moc dobře," řekl a významně pohlédl na seržanta, což jsem nějak nepochopila a pak se otočil zase na mě: ,, Doktor, který tady sloužil předtím dostal náhlý srdeční záchvat, takže asi po něm najdete nějaké věci v nemocnici a co nebudete chtít, tak to vyhoďte!" řekl a pak nás propustil. ,, Je mi líto, že z Vás udělal mého průvodce, nejsem malá, nějak bych se tady zorientovala," řeknu a kouknu z boku na seržanta. |
| |
| Jmenuji se Alex Morgan a pro dnešek jsem vaším průvodcem! Fort Jackson, South Carolina, USA Odložím její bágl v nemocnici tak aby ho neměl na očí nikdo z vojáků a neměl touhu přehrabovat se doktorce ve věcech. Načež následoval přesun k veliteli, dnes již po třetí. Zaklepal jsem se slovy: "Pane, nová lékařka se hlásí." řeknu, nechám doktorku projít dovnitř a při snaze se vytratit mě velitel zastaví. Poslouchám co říká doktorce a když zmíní mě tak si jen pomyslím: "No mohlo mě to napadnout, opět si zahraju na průvodce." Pak vyslechnu co se stalo s předchozím doktorem. Když nás propustí, tak jen zasalutuju a zmiznu mu z očí. Na doktorčina slova řeknu: "To nic doktorko, já jsem takovej táborovej průvodce.". "Tak tedy vyrazíme ne?" zeptám se a společně s doktorkou zamířím do nemocnice pro její věci a pak na ubikace důstojníků. Cestou na ubikace jsem raději mlčel a čekal jestli se doktorka na něco nebude chtít zeptat. Na ubikacích jsem našel volnej pokoj a odložil bágl na postel. "Jestli si chcete nejdřív vybalit, tak vás nechám. Nebo jestli chcete jít na prohlídku tábora teď...." řeknu podívám se na doktorku. |
| |
| Nejdřív prohlídka, pak vybalování Fort Jackson, South Carolina, USA Jeho vstřícnost mě ptěšila, i kdy mi to přišlo nefér, jistě měl dost možností, jak příjemněji trávit svlj čas než tak, že mě provázet po táboře. Dorpovodil mě do pokoje, kde odložil můj bágl a nabídl mi, abych si nejdřív vybalila, ale mě přišlo hloupé ho nechat čekat, tak jsem se rozhodla to s ním projít, co nejrychlejí a pak bude mít možnsot užít si zbytku volného dne. ,, Vybalím si pak, můžeme vyrazit, ať to máte, co nejrychleji za sebou a pak si můžete užít volného dne, který jste nejspíš měl mít!" řeknu a výjdu s ním z ubytoven. Byla jsem docela zvědavá, co se tady nachází, ale nechtěla jsem zdržovat. |
| |
| Exkurze po táboře Fort Jackson, South Carolina, USA "Jak chcete doktorko." řeknu a před ubytovnou začnu: "Takže ubikace důstojníků jste viděla. Tady naproti nám je klub, takže jestli budete chtít panáka, to je to pravý místo." pak ukážu z našeho pohledu napravo: "Támhle jsou garáže, ale ty jste už taky viděla." ukážu nalevo ke cvičišti: "Naše cvičiště, z celýho tábora má asi největší úmrtnost..." zarazím se, úmrtnost asi není to pravé slovo. "...myšleno tak že má nejvíc raněných." dodám a pak spolu s kapitánem zamířím k nemocnici. "Nemocnici taky znáte, hned vedle jsou kasárna, srpchy a záchody. Ale v ubikacích pro důstojníky jsou sólo, takže tyhle vás zajímat nemusí." řeknu když procházíme kolem kasáren. "Támhle je sklad, cokoli budete potřebovat, tam vám to vydají, ovšem chce to buďto mít žádanku, nebo znát něco na toho kdo tam zrovna je." ukážu na budovu, co oproti ostatním je jako hangár. "Hned vedle je jídelna a kuchyně. Do kuchyně se pravděpodobně nedostanete, takže tam nepůjdeme, pokud tedy nebudete chtít." řeknu a podívám se na dveře od jídelny. Pak procházíme kolem kanceláří oficírů. "Kanceláře důstojníků jste již taky viděla." řeknu zamířím před ubikace důstojníků. "Ještě je tu střelnice, ale ta je mimo tábor. Tam se vám asi taky nebude moc chtít." zakončím tour de camp. "Jestli se chcete na něco zeptat. Můžete." dodám a čekám na případné otázky. |
| |
| Střelnice Fort Jackson, South Carolina, USA Prohlížela jsem si areál tábora a přišlo mi to stejné jako v jiných táborech. Přesto jsem ho nepřerušovala a následovala ho. Když jsme se vrátili před ubytovnu, tak se zmínil o střelnici a já zaváhala, ale nakonec jsem se rozhodla se na to zeptat, přeci jenom mě to zajimalo: ,, Vlastně mám jeden dotaz, na koho se mohu obrátit, kdybych si chtěla procvičit střelbu?" zeptám se ho a zahledím se mu do očí. Můj dotaz jistě nebyl moc obvyklý, ale taky jsem v tom viděla jedinečnou šanci se něco naučit. |
| |
| Doktorka a střelba Fort Jackson, South Carolina, USA Doktorčina otázka mě celkem zaskočí. Nečekal jsem že by chtěla cvičit střelbu. "No, můžete buďto za mnou, nebo jakýmkoli dalším seržantem. odpovím a trochu nejistě se na ní podívám. "Záleží na tom, kdo má aktuálně volno, aby tam s vámi zajel." dodám. "Ne že bych vám nedůvěřoval doktorko..." pomyslím si. "Záleží na vás a ještě na tom, kdy budete mít čas." řeknu a v hlavě se mi vybaví možný východiska. "Přestaň ji podceňovat. Až uvidíš jak střílí, pak si dělej názor..." pomyslím si a zavrhnu všechny představy doktorky a pistole. |
| |
| A byl byste tak hodný...? Fort Jackson, South Carolina, USA Trochu jsem se zarazila, nechtěla jsem ho otravovat, jistě měl jiné věci na práci, ale lákala mě představa, že bych se mohla zase trochu pocvičit ve střelbě, v podstatě to byla moje vášeň, ale někdy mi to dělalo i potíže a proto jsem byla ráda za každou příležitost. ,, Chtěla bych se zeptat, jak jste dneska na tom s časem vy, seržante?" zeptám se a zahledím se na něj poměnkovýma očima. |
| |
| Kopat se nudou v táboře, nebo si udělat výlet na střelnici? Fort Jackson, South Carolina, USA "Výlet na střelnici? No buďto se můžu ukopat nudou tady v táboře, nebo si zajet na střelnici." pomyslím si a podívám na ní. "Jo, děvče mě snaží utáhnout na oči co??" bleskne mi v hlavě. "Stejně nemám co dělat, takže nevidím důvod proč ne." odpovím na její otázku. "Tak jdeme." řeknu a zamířím ke garážím, kde se mi jeden z mechaniků bez okolků vyveze ven jedno hummvee. Otočím se na doktorku a usměju se. Pak zamířím ke dveřím spolujezdce a otevřu dveře. "Račte nastoupit doktorko." řeknu a počkám až nastoupí a zavřu za ní dveře. Sám pak zamířím na místo řidiče. Nastartuju a zamířím ven z tábora a pak na východ ke střelnici, která je asi kilometr a půl od tábora. |
| |
| Střelnice Fort Jackson, South Carolina, USA Když se rozhodl, že pojedeme, tak jsem se zářivě usmála. ,, Jste skvělej, děkuji!" usměju se zařivě a vydám se za ním ke garážím. Počkám dokud mu mechanik nenachystá auto a pak nasednu na místo spolujezdce, kde mi seržant galantně otevřel dveře. ,, Díky," řeknu, než za mnou zabouchne dveře a nasedne na místo řidiče, pak vyrazíme směr střelnice. ,, Tak mě napadlo, nechcete mi tykat a říkat mi Elis, aspoň, když nebude poblíž žádný hlavoun? Mě to bude milejší a jsitě i pro Vás to bude lepší, co vy na to?" zeptám se a dívám se přitom z okna. Musela jsem si přiznat, že mě něčím zaujal. Ale nechtěla jsem to dávat moc najevo. Přišla jsem si jako puberťačka, ale nebyla jsem zamilovaná, spíš mě ten muž něčím okouzlil, zaujal mě, snad to byla jeho ochota mi vyhovět nebo jeho osobnost jako taková. Dorazili jsme na střelici a já vystoupila z jeepu. Počkala jsem na něj. |
| |
| Slet událostí Fort Jackson, South Carolina, USA Tak abych to shrnula, loupala jsem brambory se seržantem dokud nepřišel kapitán, kdo ví přesně s kým teda dozvěděla jsem se pak, že se jedná o moji spolubydlící a seržantovi byl nejspíše zrušen trest, jelikož nás poté s kapitánem opustil a já zůstala se svoji spolubydlící. Pohov.. slečno pohov.. já si nepotrpím na formality. Jsem prostě Mia, i když před tím jménem je nějaké oslovení poručík.. Ale to není třeba řešit. pronesu tato slova a pokusím se o úsměv. Při představení jí, jak je slušností podám ruku. Jaká byla cesta? zeptám se jí po chvíli a na její otázku pouze kývnu hlavou a následuji ji kde spolu budeme pobývat. Copak máte v plánu dneska dělat? Zajdeme někam? Nebo se tady budeme seznamovat.. například při pokru? pronesu tato slova a čekám na to, co z toho si vybere. Dokonce karty také mám, takže je hezky vytáhnu a začnu je míchat, jako důkaz že tu variantu myslím vážně. A s úsměvem na rtech čekám, co si slečna vybere. |
| |
| Olovnatá sprcha a.k.a. střelnice Fort Jackson, South Carolina, USA Během jízdy se mě doktorka zeptala jestli bych jí nechtěl tykat. "Jedna z mála možností, když nikde není žádnej hlavoun, tak to jde..." "Proč ne? Když v okolí není žádnej hlavoun, nevidím žádnej problém." odpovím a věnuju se řízení. Jen co dorazíme ke střelnici, vystoupím a projdu kolem brány, kde vojín zasalutuje. Já mu jen kývnu. Pak jsem prošel dveřmi do areálu střelnice. Nikdy mě nepřestane překvapovat jak je velká. Zamířím k boudě, konkrétně zbrojnici. "A hele, koho nám to vítr přivál, snad to není Morgan, alias orel." zasmál se seržant na střelnici. "Co to bude brácho?" zeptá se. "Tady kapitán by si chtěla zastřílet, myslíš že je to možný?" zeptám se ho. Seržant si prohlídl doktorku a uznale hvízdl. "To je kost!" zašklebil se. Já se jen usmál. "Tak je to možný?" zeptám se ho znovu. "Beze všeho! Od čeho bychom tu jinak byli ne?" řekne a ukáže na zbrojnici. "Díky." řeknu mu a společně s doktorkou zamířím do zbrojnice. "Vyber si, Elis." řeknu doktorce a čekám jakou si vybere. |
| |
| Cesta na pokoj Fort Jackson, South Carolina, USA Takže v pohodě ženská, super zamyslím se a usměju se. Postavím se do pohovu a podívám se na ní. "Dobře, já jsem Ikero, ale všichni mi říkají Ikea, jako ten obchod s nábytkem" trošku se zasměju a přijmu podávanou ruku. "Sama nevím, já jí prospala" lehce se zasměju a spolu s Miou zamířím do našeho pokoje. Ukážu jí pokoj, volnou postel a volný zbytek skříně, při čemž jí řeknu: "Nechala jsem ti nějaké místo" Když se mne zeptá, co mám v plánu, trošku se zarazím. "Původně jsme měli dokončit s kapitánem procházku po základně, ale pak zmizel, jak jsi viděla" pokrčím rameny. Když vytáhne karty a navrhne partičku pokru, rozzáří se mi oči. "Ráda si zahraju" sotva to dořeknu, začnu čistit stůl, abychom měli kde hrát. |
| |
| Pokoj Fort Jackson, South Carolina, USA Jo díky.. pak si tam hodím nějaké věci. řeknu když michám karty a čekám, až bude místo kde bychom to mohli hrát. Poté až rozdávám karty. No tak pak se tě pokusím provést já, i když budu asi hodně improvizovat. pronesu s úsměvem na rtech a podívám se na karty, jaké mám. No dlouho jsem ho nehrála, takže uvidíme. pronesu tato slova a podívám se na Ikeu. Co vás přivedlo k odstřelovačům? Mně můj otec a bratr.. a asi ten fakt, že jsem chtěla být otci a bratrovi blíž, když nám zemřela matka... ale to je na dlouhé vyprávění a je to zbytečné. řeknu a pokrčím přitom rameny. Přičemž trošku zamyšleně hledím do karet a přemýšlím o tom, jak bych s nimi vynaložila. Ano je pravdou, že jsem poker hrála naposledy se svým otcem a bratrem, při čemž jako vždy vyhrál bratr. Ale vždycky jsem to brala se slovy "Neštěstí ve hře, štěstí v lásce." A už se vám tady někdo líbí? zeptám se jí zaujatě a také na ní pohlédnu s úsměvem. Ano docela mně to zajímá. Je pravdou, že se mi líbí seržant. Ale kdo ví, kdo ví. |
| |
| Pokoj Fort Jackson, South Carolina, USA Rozdá karty a já si prohlédnu své. Nic moc zamyslím se, při pohledu na ně. "Už toho k prohlídce moc nezbývá" usměju se "Ale budu ráda" "Já poker naposledy hrála před dvěma týdny. S chlapy z jednotky" prozradím jí. "Vybrala jsem si to sama. Po tom, co mě poručík, který měl na starosti naší jednotku označil za jednu z nejlepších střelkyň v jeho družstvu" usměju se a vyměním si pár karet. S další otázkou mne trošku zaskočí. Tak, že mi málem vypadou karty z rukou. "No, zatím jsem poznala jen kapitána Kanea, takže jsem ještě neměla takovou možnost seznámit se s ostatními" pokrčila jsem lehce rameny. "Ale popravdě je to celkem pohlednej chlap" mrknu na ní. |
| |
| Střelnice Fort Jackson, South Carolina, USA Usmála jsem se, když přijal tykání a vystoupila jsem z auta. Počkala jsem dokud se nedohodne s mužem ve zbrojnici, zatím jsem se rozhlédla kolem, když pak na mě kývl, tak jsem prošla kolem seržanta a šla jsem za Alexem. Když mi nabídl, abych si vybrala zbraň, tak jsem se začala rozhlížet a mezitím jsem na něj mluvila: ,, Je skvělé, že ses rozhodl mi tykat, Alexi," usměju se a prohlédnu si Bersu tunder nine, ráže 9 x 19 mm, ale pak jsem ji položila zase zpět a koukla jsem se na vedlejší poličku. Nakonec jsem sáhla po Coltu Combat Commanderu .45ACP. VYtáhla jsem ji z poličky a potěžkala ji. Zdála se mi nejvhodnější. ,, Mám vybráno," usmála jsem se a vyšla jsem s Alexem pro zásobníky a pak jsme zamířili k jedné z kójí pro střelbu z ručních zbraní. |
| |
| Střelnice Fort Jackson, South Carolina, USA Sleduju jak si doktorka vybírá. Vybrala si Colt. "Pomalu jak mariňák." pomyslím si a ušklíbnu se na ní. "Dobře Elis." řeknu a od seržanta venku si vyžádám klíče k munici. Vyndám odtamtud tři zásobníky, zamknu skříň a zamíříme ke kóji. Položím před ní na stůl zásobníky. "Tak se ukaž." řeknu a sleduju jak se potýká se zbraní. "Tak to jsem zvědavej, jak si naše doktorka povede." pmyslím si. |
| |
| Střelnice Fort Jackson, South Carolina, USA Došli jsme do kóje na střelbu na krátkou vzdálenost a já jsem si dala zásobník do zbraně a zbraň odjistila a zkoušela jsem zamířit. Jenže mi to nějak nešlo, nechápala jsem to, najednou se mi potili dlaně a já nedokázala pořádně zamířit. Přitom jsem střílela docela slušně v rámci základního střeleckého výcviku, snad to bylo tím, že vedle mě stál profesionál, který uměl zastřelit člověka na několika kilometrovou vzdálenost bez sebemenších obtíží a já jsem nyní měla střílet jen na kráskou vzdálenost s obyčejným Coltem. Sklopila jsem zbraň a zase jsem ji zajistila: ,, Omlouvám se, jsem nějaká asi unavená," snažím se lhát, ale vím, že mi to moc nejde. Otočila jsem se, že odejdu, ale Alex mi stál v cestě. |
| |
| Odchod? Ale kdepak! Fort Jackson South Carolina, USA "Spiš trochu nejistá." řeknu, dám ji ruce na ramena, načež jí otočím. "Ukaž." řeknu a lehce dotlačím Elis zpět k pultu. "Musíš takhle." řeknu a postavím se za ní, chytnu ji kousek nad zápěstími, nechám jí aby zbraň uchopila oběma rukama a pak jí je natáhnu. Pak ji odjistím zbraň. Aby jí to dodalo na sebevědomí, chytnu jí za ruce aby se jí tolik neklepali ruce, pomůžu jí zamířit a řeknu: "Teď ti trochu pomůžu, pak to zkusíš sama." |
| |
| Podpora Fort Jackson South Carolina, USA Už jsem měl v úmyslu odtud zmizet, když mě zastavil tím, že mi položil ruce na ramena, nervozně jsem polkla a nechala jsem se vést jako loutka. Držel mi ruce, aby se mi nechvěli, ale já měla dojem, že se mi i tak hrozně třesou. Z boku jsem na něj pohlédla, naprosto se soustředil. Nadechla jsem se a zahleděla jsem se na cíl. Pomohl mi zamířit a když jsem měla dojem, že už mířím na prostředek terče, tak jsem zmáčka spoušť. Zbraň mi škubla v ruce a pak se do papírového terče zařrala kulka, která prošla skrz a skončila v kovovém plátu, kterou sloužil k tomu, aby se kulka nezaryla až do zdi. V momentě, když vyšel ze zbraně výstřel, tak ze mě opadla veškerá nervozita. Usmála jsem se pro sebe, protože díky Alexově vedění skončila kulka přímo v místě, kde by měl nepřítel srdce. Trochu jsem se uvolnila a pak jsem se na něj otočila se slovy díky. Pak jsem se už uvolnila a začala jsem střílet sama, první kulky šli ještě někde do oblasti ramen a břicha, ale nakonec jsem se natolik rozstřílela, že jsem dokázala zasáhnout i oblast hrudi a hlavy. Když mi došli náboje, tak jsem se radostně zasmála, odložila jsem zbraň na pult a otočila jsem se k Alexovy, ktrerého jsem objala a vlípla mu pusu na tvář: ,, Mockrát děkuji, bylo to skvělé!" |
| |
| Pokoj Fort Jackson, South Carolina, USA Zamyšleně sleduji své karty, při čemž si jednu vyměním a dál se do nich dívám. Tak mi poté řekni, kde chceš ještě pokračovat. pronesu a pokusím se o úsměv, který však maskuje mé zklamání z karet. Je zajímavé být dobrovlně ve světě, kde je převážní většina chlapů. A skoro polovina těch nahoře si myslí, že to nezvládneš.. Vítejte v tomto světě. pronesu a odvrátím pohled o karet a pohlédnu na Ikeu. S kapitánem jsem neměla zrovna vřelé přivítání.. tak trochu jsem se s ním pohádala.. a pak.. to je vlastně jedno zarazím se, když si uvědomím že není vhodné vyžvanit hned první osobě o tom, jak jsem kapitána se seržatnem nesla do jeho pokoje, když byl na mol. I když na jednu stranu nás vidělo hodně mužů odsud. No já zase poznala seržanta Morgana, se kterým jsem loupala brambory. A taky je to sympaťák. pronesu, aby řeč nestála a zabalím karty. Prostě lepší už nebudou a vypadá to, že jsem opět v něčem prohrála. Jen pokrčím rameny a neřeším to dál. Tak co? Ještě jedna partička nebo prohlídka? zeptám se jí a mrknu na ní přitom. Poté už jen čekám na její rozhodnutí. |
| |
| Pokoj Fort Jackson, South Carolina, USA "Sama nevím" zasměju se a pozorně si prohlédnu karty. Jsou sakra blbí, ale stále je držím. "To samý mi říkali, když jsem nastupovala k mariňákům. A když jsem od nich odjížděla sem, málem mě nepustili" pokrčím rameny a chystám se složit karty, když v tom je složí ona. "Seržanta jsem viděla jen letmo, když odcházel spolu s kapitánem z jídelny, takže moc nevím" řeknu neutrálně a podívám se na ní. A já husa se bála, že to bude nějaké přiblblá oficírka oddechnu si. "Já bych se šla projít a pořádně se seznámit se základnou. Sice už tak trošku vím, kde co je, ale přeci jen, není nad to, prohlédnout si vše pořádně" navrhnu jí. |
| |
| Až taková vděčnost? Fort Jackson, South Carolina, USA Když sleduju jak už jí to jde samotný, trochu poodstoupím a dívám se na to jak jí to jde. Když skončí tak se mi pověsí na krk a dá mi pusu na tvář. "Není za co." řeknu a usměju se. "Náplň práce, nic víc." pomyslím si. A pak se jí zeptám: "Chceš si ještě zastřílet, nebo se vrátit do tábora?". Nevím jaká bude její odpověď a proto radši počkám na její odpověď. |
| |
| Mám radost, to je celé Fort Jackson, South Carolina, USA ,, Ale je, víš střílení je jedná z mých velkých zálib, ale na starém stanovišti, tedy akademii, jsem neměla příliš mžnosti ho trénovat a ty jsi mi to umožnil a nenechal mě utéct, když jsem stratila jistotu a za to jsem ti hodně vděčná, mám prostě radost," svěřím se mu. Když se pak zeptá, jestli si chci ještě zastřílet nebo jestli chci jet zpět od tábora a když jsem se nad tím zamyslela, tak mi došlo, že bych se asi v táboře nudila, tak jsem se rozhodla si ještě zastřílet. ,, Pokud to nevadí, tak bych si ještě zastřílela a pokud by to šlo, chtěla bych vidět střílet i tebe," usměju se a vezmu zbraň do rukou a znovu ji nabyju dalším zásobníkem, který postupně, teď již pomaleji vystřílím na terč, mé střely byly mnohem přesnější a já se cítila snad ještě lépe, než předtím. Odložila jsem zbraň a čekala jsem, jestli se mi Alex taky ukáže ve svém střeleckém umění. |
| |
| Střelba? Proč ne? Fort Jackson, South Carolina. USA Poslouchám Elis jak děkuje. A když řekne že by ještě střílela, tak jen kývnu a sleduju jak pomalu vystřílí další zásobník, tak jen uznal pokývám hlavou nad tím jak je jí teď jde mnohem líp. Když odloží zbraň na pult a poodstoupila tak jsem si řekl. "No, tak uvidím jestli ještě dokážu trefit terč." pomyslím si a vezmu zbraň do ruky, nabiju a mírně se rozkročím jako bych držel pušku a ne pistoli. Namířil jsem na terč, konkrétně na hlavu a zmáčkl spoušť. Ani jsem nevěnoval jak přesně střílím, s pistolí brutální přesnost nebyla nikdy důležitá, alespoň pro odstřelovače. Když jsem skončil tak jsem se podíval na hlavu terče, díry po kulkách vypadaly jako oči a úsměv v komoře byl poslední náboj, tak jsem ještě zamířil a vystřelil terči nos. "Asi takhle ke střelbě, ale popravě je to bída. Hold sniper se pozná." řeknu a položím zbraň na pult. Otočím se na doktorku a ušklíbnu se. |
| |
| Keep smiling Fort Jackson, South Carolina, USA Sledovala jsem, jak zkušeně vere zbraň do rukou a jak střílí, když jsem si uvědomila, co na terči tvoří, tak jsem se zašala usmívat a když vystřelil poslední kulku a tím smailíkovy dotvořil nos, tak jsem se zasmála na plno. ,, To je opravdu úžasné," usměju se, když se přestanu smát. ,, Jsem ráda, že jsem si mohla zastřílet a vidět tě takříkajíc v akci," řeknu a pak vezmu zbraň, abych ji mohla vrátit do zbrojnice. Potom společně opustíme kóji na střílení a vydáme se do střelnice, kde odevzdám zbraň zpět seržantovy, který měl službu. Nastoupila jsem do hammveeho a zabořila jsem se do sedadla. V hlavě slabý zmatek z přítomnosti Alexe, který na mě působil jinak, než bych po prvních několika hodinách chtěla. Když nasedl na místo řidiče, tak jsem se na něj podívala a srdce se mi zvláštně rozbušilo, přišla jsem si jako skutečná puberťačka. Nechala jsem ho nastartovat a pak jsme vyrazili směrem do tábora, jenže cestou se mi udělalo nějak divně a já ho poprosila, aby zastavil: ,, Prosím zastav, není mi dobře!" vyhrknu a když zastaví tak vystoupím z auta a opřu se zády o kapotu, lehce v předklonu, abych se vydýchala. |
| |
| Doktorce není dobře Fort Jackson, South Carolina, USA Když doktorka vezme zbraň aby ji odnesla seržantovi, co se poflakoval u zbrojnice, zamířím k hummvee. Šel jsem pomalu, takže u něj byla dřív než já. Nastoupil jsem do auta, nastartoval jsem a vyrazil zpět do tábora. Po cestě mě požádala abych zastavil že jí není dobře, jen jsem kývl a zastavil. Vyběhla ven aby se nadechla. Pomalu jsem vystoupil z auta a zamířil k ní, zastavil jsem půl kroku od ní a zeptal se jí: "V pořádku?". Bedlivě jsem ji sledoval, co se bude dít.. |
| |
| Jen hlad Fort Jackson, South Carolina, USA Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se zahnta slabost a bolestivé stáhnutí žaludku. Došlo mi kolik je hodin až teď, když se mi žaludek stáhl protestem proti hladovce. Naposledy jsem jedla včera večer, ráno jsem to nestíhala a i kdyby měla jsem z nervozity žaludek stáhnutý, takže bych do sebe nedostala ani sousto. Podívala jsem se na Alexe, když se mě zeptal, jestli je to v pořádku: ,, To bude dobrý, jen se potřebuju najíst, celý den jsem nejedla a úplně jsem na to zapomněla, ale moje tělo protestuje," usměju se a pomalu se narovnám. Vklidu vydechnu a pak zase nasednu do auta jako náznak, že můžeme jet dál. ,, Omlouvám se za zdržení," řeknu a pak se znovu opřu do sedadla. ,, Mohu tě za to že ses mi tak mile věnoval na večeři v místní jídelně?" zasměju se. |
| |
| Pokračujeme v krasojízdě Fort Jackson, South Carolina, USA Trochu se mi uleví, když mi oznámí že je jen hlad. Kdyby to bylo něco horšího, tak jsem v koncích, dokážu poskytnout první pomoc, ale u vážnějších věcí jsem platnej asi jako slepec při řízení dopravy. "Dobře, jak myslíš." řeknu a znovu sednu do auta a pokračuju v cestě. "Zdržení? Jaký? Není kam spěchat, ledaže by nám mezitím někdo tábor ukradl a přemístil někam jinam..." řeknu s kamennou tváří. Pak se mě čeká otázka zda mě může pozvat na večeři. "Hufa! No tomu říkám rychlost." pomyslím si a odpovím: "No, je to trochu neobvyklý, ale proč ne." řeknu s pohledem upřeným před sebe. "I když nevím, co je na mým chování milýho, choval bych se tak kdyby šlo i o jinou dámu." dodám a pak raději zmlknu. "Sniper a gentelman. Trošku zvláštní kombinace." pomyslím si. "Kdyby jste byla chlap, tak na vás budu přísnej. Ale tady hraje víc faktorů, hlavně to že jste žena a doktorka, která v podstatě do ruky zbraň normálně nedostane." řeknu po chvíli. "Radši už mlč!" nakážu si a po zbytek cesty k táboru mlčím. Když už jsme u tábora, zastavím u brány a počkám až vojín zvedne závoru. Pak s autem zamířím k ubikacím důstojníků, nechám doktorku vystoupit a pak zavezu hummvee zpět do garáže... |
| |
| Zpět do tábora Fort Jackson, South Carolina, USA Když přijal, tak mě tím potěšil, i když to řekl takovým zvláštním způsobem, ale nezaobírala jsem se tím, dokud nezačal mluvit o tom, že se ke mě tak chová, protože nejsem chlap. Tohle mi přišlo trochu zvláštní. Ale nijak jsem to nekomentovala, jen jsem poslouchala a lehce jsem se usmívala. Jako kdyby si uvědomil, že nějak moc mluví a já mlčím, tak utichl taky a zbytek cesty v autě panovalo ticho. Netrvalo dlouho a dorazili jsme do tábora, pustili nás před bránu a pak mě Alex odvezl až k ubytovnám pro důstojníky, kde mě vysadil a než jsem stihla cokoli říct, tak odjel směrem ke garážím. Pokrčila jsem rameny a zamířila jsem za stálého klapotu podpatků do svého pokoje. Podívala jsem se na hodinky a zvažovala jsem, kdy se zde asi podává večeře, jestli to je jako v jiných zařízeních nebo je to tady odlišné. Ale myslela jsem si, že nic nezkazím, když tam dojdu mezi šestou a sedmou, to byl standartní čas pro večeře jinde, takže přinjehorším si buď počkám nebo se bude večeře už rozdávat. Měla jsem ještě tak tři hodiny čas, tak jsem se rozhodla, že si dám sprchu a vezmu si čistou uniformu. Vytáhla jsem si z báglu ručník, šampón a spechový gel s vůni broskvý a zašla jsem do sprchy, kterou jsem měla kousek od pokoje. Pak jsem se vrátila do pokoje, kde jsem si vzala čistou khaki uniformu se sukní. Vlasy jsem si vysušila fenem a důkladně rozčesala, lehce jsem upravila nalíčení, vybalila jsem si věci do skříňky a kufřík s potřebami jsem dala pod postel, pak jsem se obula do lodiček, protože byl tak akorát čas. Vyšla jsem z ubytoven důstojníku a po paměti jsem došla až k jídelně. Když jsem vešla, tak už tam několik vojáků bylo a jakmile mě spatřili, tak se na mě koukali jako kdybych spadla z višně. |
| |
| Trest Fort Jackson, South Carolina, USA Když jsem vyčistil všechny zbraně, tak už se venku dělala tma a já si byl jistej, že už je čas na večeři. S povzdechem jsem se koukl na zamazanou uniformu a pak jsem se vydal na ubytovnu, kde jsem si dal horkou sprchu, teprve pak, až jsem měl na sobě čistou uniformu, jsem se vydala do jídelny na večeři. Když jsem tam vešel všimnul jsem si jedné ženy a určitě jsem ji tady ještě neviděl. Měla kapitánské výložky a nejistě postávala kousek od vchodu. Došel jsem k ní a zeptal jsem se: ,, Potřebujete s něčím pomoci, madam?" |
| |
| Jídelna Fort Jackson, South Carolina, USA Postávala jsem tam nejsitě a obhlížela jsem situaci, zkoumala jsem jestli jsou nějak rozděleny na důstojníky nebo tak, když v tom se vedle mě někdo zeptat, zda potřebuju pomoct. Když jsem se otočila spatřila jsem celkem mladého muže s kapitánskými výložkami. ,, To byste byl moc hodný kapitáne, nějak nevím, zda jsou tady stoly nějak rozdělené a tak, jsme tady dneska nová, takže nějak nevím, co a jak? Jsem kapitán Elis McKenzie, jsem nová zdejší lékařka!" představím se dodatečně a lehce se usměju. Muž se pousmál a představil se mi jako kapitán Alex Kane. A řekl mi, že je tady jeden stůl pro důstojníky, kteří neradi sedí s řádovými vokáky, ale jinak je to tady normální. Došlo mi, že je to už druhý Alex, kterého jsem v dnešní den potkala. Vzali jsme si táci a šli k výdejnímu pultu pro večeři, když jsem viděla to, co mi dali na talíř, tak mě hlad docela i přešel, plavalo to v omastku a mělo to být asi něco podobné hrachovce. Vzal jsem si víc chleba, lžíci a vydala jsem se ke stolu, kde seděli normální vojáci. Kapitán šel za mnou a já se podivala ke dveřím, zda neuvidím Alexe. |
| |
| Volnej čas, aneb co dělat?" Fort Jackson, South Carolina, USA Jen co předám mechanikům hummvee, tak se vydám na poflakovanou po táboře. Občas jsem se zastavil u vojáků. Nejčastější dotazy co jsem od nich slyšel: "Seržante, co jsou zač ty kočky co máme v táboře?", "K nám mají v plánu posílat ženský?? Super!, "Myslíte že jsou volný?" vždy jim odpovím jen co jsou zač, na další otázky odpověď neznám. Pak jsem vždy pokračoval v cestě, vzhledem k tomu jak bylo venku spousta vojáků trávila čas venku. Jeden vojín dokonce seděl venku a trochu zoufale se snažil poskládat kulomet M249, furt mu přebývala jedna součástka, nemohl přijít na to odkud to je. Zastavil jsem kousek od něj a chvíli ho pozoroval. Rozebral kulomet a postupně zkoušel kam to pasuje. Došel jsem k němu a zeptal se ho jestli nechce pomoct. Podíval se na mě s zoufalstvím v očích. Řekl mi že to dostal za úkol od jednoho poručíka a do doby, než to složí se nesmí hnout z místa. Vypadlo z něj že tu sedí dvě hodiny a furt nemůže přijít na to co mu chybí. Vzal jsem si od něj součástku, která mu přebývá a podíval se na ní. "Tahle potvora patří sem." řeknu, zvednu kryt komory a zacvaknu jí do do krytu. "Pasuje jako ulitá." dodám a podívám se na něj. "Díky pane!" rozzářil se jako dítě když dostane to co si přeje. "Za málo." usměju se a pokračuju v cestě. Před nemocnicí se poflakovala skupina vojáků, když jsem procházel kolem tak jsem zaslechl přesně o čem se baví: "Ta kočka co přijela dneska ráno byla támhle se seržantem na střelnici." řekne voják co sedí u rohu nemocnice. "Jo jasně, zastřilet. Myslíte že serža mířil přesně?" zeptá se voják sedící na barelu a zasměje se. "Přece je to jen fakt kost, ta co přijela dneska ráno. Stejně ty další dvě, ale ta dnešní..." dodá a já periferně zahlédnu jak v podstatě slintá. Otočím se a zamířím k nim, načež zmlknou. "Vojíne, co ste to tady měl za poznámky?" zeptám se ho a zapíchnu do něj oči. "Pane?" zeptá se a tváří se nechápavě. "Jestli si myslíte že jsem neslyšel co jste říkal, jste na omylu." odpovím mu. "Pane, na tom přece není nic..." začne ale já mu skočím do řeči. "Předně si dávejte bacha na zobák vojíne,..." podívám se na zbytek přísedících "..vy všichni!" dokončím větu. Otočím se k odchodu a sotva udělám pár kroků od nich, zaslechnu toho samýho vojína říkat: "Aby jsi se neposral!" "Klid, ten zelenáč za to nestojí." pomyslím si a otočím se za ním. "Nějáký poznámky? Fajn." řeknu, dojdu k němu chytnu za límec a dotáhnu ho ke dráze, kde zrovna jeden ze seržantů cepuje jednu skupinu bažantů. "Zdravím seržante, vedu vám tady dalšího adepta." pozdravím a postrčím k němu vojína co má plnou hubu keců. "Aha, zase tenhle.." povzdychne si. "Známá firma?" zeptám se a podívám se na vojína. "Jo, za poslední tejden je tu asi už...po desátý? Mám za to." odpoví. "Evidentně nevymáchaná huba co?" ušklíbnu se. "Moje babička mu tu jeho tlamu vymáchala mýdlem." odpoví seržant a též se zašklebí. "Tak mu dej pořádně zabrat. Rád bych se podíval jak se z něj bude kouřit, ale mám něco na práci. Měj se." rozloučím se a zamířím do jídelny. "No, snad doktorka nečeká moc dlouho." pomyslím si při pohledu na hodinky, kde je už čtvrt na sedm. Ještě slyším jak seržant řve na toho vojína ať hne kostrou a nefláká se. Došel jsem do jídelny a vzal si kafe. "Kafe postačí, alespoň teď." pomyslím si a rozhlédnu se. Zahlédnu doktorku jak klábosí s kapitánem. "Poznávací den." řeknu si a usměju se. Jen co k nim dojdu tak pozdravím: "Madam, pane!" na oba kývnu a napiju se kafe. "No jo, zase jako benzín..." |
| |
| Večeře Fort Jackson, South Carolina, USA Chvíli jsme se bavili tak nějak všeobecně, když k nám přišel Alex. Usmála jsem se a kývla na něj: ,, Ahoj, posadíš se k nám?" usměju se a ukážu na židli naproti mě, vedle kapitána Kanea. Přehrábla jsem se lžičkou v talíři a hned mě přešla chuť, odložila jsem lžíci a utrhla jsem si kousek chleba a začala ho přežvykovat. Občas jsem se napila čaje, který byl tak říkajíc bez chuti a pak jsem se podívala na Alexe: ,, Tohle se nedá jíst, pochybuju, že je to zdravotně nezávádné," zasměju se a kouknu se na ostatní. Někteří byli natolik odvážní, že snědli i celý talíř. |
| |
| Nelezu kapitánovi do zelí? Fort Jackson, South Carolina, USA Na doktorčinu otázku jen odpovím: "Pokud nebudu překážet." a sednu si na židli vedle kapitán. "Snad mu tady nehatím plány." pomyslím si a napiju se kafe. "Armádní strava madam. Ale pokud strávíte celej den někde na cvičáku nebo v terénu, tak je vám jedno co jíte, obzvlášť pokud jste strhaná, tak sníte i tkaničky od bot." řeknu na její slova o tom že se to nedá jíst a ještě si pomyslím: "Jíst se to nedá, ale nic jinýho nemáme." Znovu se podívám na doktorku, která se rozhlíží po ostatních. Pak se otočím na kapitána: "Kapitán mě celkem překvapila. Jako jedna z mála doktorů celkem obstojně střílí. Spousta doktorů by si s pistolí vyrazila oko, přerazila nos, nebo si něco ustřelila a pak by omdlela při pohledu na vlastní krev. Ale tady kapitán McKenziová je jinej případ."" řeknu a podívám se na doktorku. |
| |
| Neboj se, nelezeš Fort Jackson, South Carolina, USA Nabrali jsme si tu kaši, co měla být hrachovka a pak jsme si sedli k neoficírskému stolu s několika dalšími vojáky. Chvíli jsme se bavili o tom, proč se nechala zařadit k naší jednotce a jak se ji tady zatím líbí, když v tom k nám přišel Alex. Doktorka se usmála a nabídla mu míésto k sezení. ,, Samozřejmě, že nebudeš, sedej!" vyzval jsem ho a začal jsem jíst, po tom trestu mni docela vyhládlo, takže to, co říkal Alex o tom, že když je člověk nějak zaměsnaný, tak se naučí jíst i tuhle šlichtu, byla pravda. Když začal mluviit o kapitánce, tak jsem se na ní překvapeně podíval: ,, Tak to jste mě skutečně překvapila," usmál jsem se. Nesnědl jsem toho moc, protože jsem cítil, jak je to tučné a měl jsem dojem, že mému žlučníku nedělá tahle tukem nasáklá hmota, moc dobře. Odložil jsem lžíci a zapil jsem to obarvenou vodou, která měla být čaj. ,, No já už asi půjdu, jsem docela utahaný, takže mě omluvte, doktroko, Alexi!" kývnu na ně a odnesu tác k okýnku, kde se vykydávají zbytky. Potom se vydám na ubytovnu kde jsem padl do postele jako kus šutru. Netrvalo mi dlouho a usnul jsem jako podťatý. I ve snu se mi zdálo, jak promazávám a pulíruju zbraně. Vzbudil jsem se nevyspaný a rozlámaný kolem třetí ráno. Spal jsem nějakých pět hodin a cítil jsem se, jako kdybych spal sotva dvě. Cítil jsem, že bych už neusnul, tak jsem se vymotal z postele, dal jsem si nějaké ty kliky a cviky na protažení těla. Pak jsem oblékl do obyčejných maskáčů, kanad, černého trika a vydal jsem se na cvičiště protáhnout si svaly a trochu si dát do těla, abych se probral a trochu rozhýbal ztuhlé svaly z té pitomé jedné polohy na židli včera při čištění zbraní. Jako první jsem si přeběhl část s pneumatikami a příkopy s vodou, stěnami, které se museli přeskočit a pak i seběhnout. |
| |
| Zbytek večera Fort Jackson, South Carolina, USA Zpozorněla jsem a otočila jsem se na Alexe, když začal mluvit o mé střelbě, malinko jsem skoro nevědomky zrudla. ,, Zase tak dobrá jsem asi nebyla, ale stejně děkuji za pěkná slova," usměju se a pak mávnu na kapitána, který zrovna odcházel. ,, To je sice možné, že to s ní, ale co to pak udělá s jejich organismem, to nechci vidět, žlučníkovvé problémy a podobně, jistě budu mít zítra práce nadhlavu, rozhodně s tím něco udělám, zajdu hned dneska ještě za velitelem si s ním prosmluvit o tomhle žvanci a uvidíme, co s tím udělá!" řeknu odhodlaně a odložím zbytek chleba na tác a usrknu zase "čaje". ,, Co máš v plánu na dnešní večer Alexi, nechtěl by sis dát partičku pokru?" zeptám se, doufala jsem, že tady někdo hraje pokr protože to byla další moje vášeň. |
| |
| Karty? Ještě něco se dozvím? Fort Jackson, South Carolina, USA Poslouchám jak doktorka říká co všechno se může stát a že zajde za velitelem. V tu chvíli jsem se zarazil podíval se na ní: "Návštěva našeho velitele je jako sebevražda!" pomyslím si a napiju se kafe. "Co já vím, třeba bude mít u velitele úspěch." napadne mě. "Pokr?" zeptám se trochu překvapeně. "Takže, doktorka která střílí a hraje karty. No co se ještě na ní nedozvím?" zeptám se sám sebe. "No, zkusit bych to mohl, ale obávám se že už to asi ani neumím." řeknu a pokusím se vybavit si jak se to hraje. |
| |
| Mám víc předností Fort Jackson, South Carolina, USA ,, To je v pohodě, dáme si partičku jen tak, bez peněz, abych si prověřila, jak na tom jsi a pak to někdy příště můžeme zkusit i s penězmi," usměju se a pak se zvednu. ,, Takže dohodnuto, já teď zajdu za Velitelem a pak se sejdeme u mě, souhlasíš?" zeptám se ještě pro jistotu a když mi odpovím, tak se vydám odnést tác, ale talíř s "hrachovkou" si odnesu sebou s tím, že jim talíř vrátím potom a zamířím do kanceláře za velitelem. Po zaklepání a vyzvání vejdu dovnitř. ,, Dobrý večer, pane! Chtěla bych si s Vámi promluvit o stavu zdejší stravy, jestli to tak lze označit!" řeknu a položím mu talíř s tím kydem na stůl. ,, Rozhodně trvám na tom, aby vojáci dostávali lepší stravu, protože s takovou je budu mít na ošetřovně v jednom kuse a budou Vám k ničemu," řeknu a když začne s tím, že jsou na to vojáci zvyklý a že pokud strava nevyhovuje mě, tak že si mohu zažádat o lepší stravu pro sebe, že tohle mi dovolí, ale já jsem ho přerušila: ,, Tady, ale nejde o mě! Jde o ty vojáky, vždyť takovou plichtu bych nedala jako žrádlo jako svému psovi a vy to dáváte mladým mužům a odsuzujete tím k pořádným žaludečním problémům. Takže okamžitě zajistite kvalitnější stravu, kterou budu kontrolovat, aby byla vyvážená na bilkoviny a všechny potřebné věci nebo na Vás pošlu hygienu a o své teplé velitelské místečko příjdete a když mě teď omluvíte, jdu si sníst ty suchary, co jsem si zabalila na cestu, protože tohle se nedalo jíst!" řeknu a odejdu i s talířem zpět do jídelny, kde jim to vrátím a pak odejdu k sobě. |
| |
| Ona to myslí vážně! Fort Jackson, South Carolina, USA "Dobře." odpovím jí a sleduju jak odnáší tác a někam jde s talířem. "Jestli to zabere...." pomyslím si. Ještě chvíli sedím a snažím se vzpomenout na to jak se hraje pokr. "Není se čemu divit, povinnosti a žádná zábava." řeknu si a zavřu oči abych, si líp vzpomněl na karty. Něco málo jsem si vzpomněl. Dopiju kafe, odnesu hrnek a pomalu si to namířím k ubikacím důstojníků. "Royal Flush, Fullhouse, postupka, barva..." přemýšlím a jdu, zamyšlením si ani nevšimnu že si tu šinu přímo k barelu. Dojde mi to teprve tehdy až když ho moje pravá noha nakopne. "Sakra!" zakleju a zvednu nohu abych na ní nestál. "Blbej barel!" prohlásím a trochu kulhavě pokračuju v cestě. Dokulhal jsem se až na ubikace důstojníků a trochu jsem zabrzdil. Po chvíli váhání jsem pokračoval dovnitř. Dopajdal jsem ke dveřím, kde měla pokoj doktorka. Zaklepal jsem a počkal na odpověď. |
| |
| Pajdavá noha Fort Jackson, South Carolina, USA Když jsem došla do budovy, spatřila jsem Alexe, jak klepe na můj pokoj. Došla jsem až k němu a usmála jsem se: ,, Ale tam teď nikdo není," pak jsem odemkla a v pustila jsem ho dovnitř. Všimla jsem si jeho kulhání: ,, Co se ti stalo, vím, že v jídelně jsi to ještě neměl!" ukážu na jeho nohu. |
| |
| Noha contra barel Fort Jackson, South Carolina, USA Sotva jsem zaklepal, zjevila se doktorka. Lehce se usměju a vkulhám do pokoje. Evidentně kulhání neschovám. "To nic není. Zažil jsem horší věci." odpovím jí a podívám se na nohu. "Horší a mnohem bolestivější." pomyslím si. "Nakopnutej barel mě nerozhodí. Na to se neumírá." dodám a podívám se na ní. "Tak co ty karty?" zeptám se na oko sebejistě. "Shoříš jako list papíru Alexi, neblbni!" ozve se mi v hlavě. "Ale už se z toho nedá vycouvat." pomyslím si. |
| |
| Poker face Fort Jackson, South Carolina, USA Sklonila jsem se do tašky pro balíček karet a zamávala jsem s nimi ve vzduchu: ,, Jdeme na to," usměju se a ukážu na stůl, kde se dalo výborně hrát, byl dost prostorný a dalo se sedět naproti sobě. Promíchala jsem karty a mezitím jsem se s ním bavila: ,, Stejně Alexi, kdyby tě ta noha bolela i zítra nebo během večera, tak se stav a já se na to kouknu!" vybídnu ho a pak mu hodím na stůl dvě karty a sobě dám dvě karty. Balíček odložím stranou a pak mrknu na to, co jsem dostala za karty. Hned potom jsem si je odložila na stůl a koukla na Alexe: ,, Tím, že je to bez sázek, tak mohu dát na stůl první tři karty!" řeknu a vyložím na stůl dvojiku, trojiku a junka. |
| |
| Poker fail! Fort Jackson, South Carolina, USA Kývnu na její vyzvání a podívám se na karty. "Tak a je to tady, dámy a pánové. Stáváte se svědky totálního debaklu armádního odstřelovače v kartách!" pomyslím si a zhrozím se nad kartami. "No, tak teda nevím co s tím." řeknu a podívám se na doktorku. "S těmahle kartama moc šancí nemám!" řeknu si a zakroutím hlavou. "Tak jen uvidíme co s tím vykouzlím." hlesnu a zahledím se na karty na stole... |
| |
| Popojedem Fort Jackson, South Carolina, USA Lehce jsem se usmála: ,, Vždyť o nic nejde Alexi, jde jen o zábavu a tohle si jen zkouším, abychom si upevnili pravidla, to je všechno!" Kouknu se ještě jednou na své karty a pak na karty na stole. ,, Nyní, kdybychom sázeli, tak bychom přihodili nebo potvrdili naše sázky, ale jelikož nesázíme, tak můžu přihodit další kartu," řeknu a sáhnu do balíčku pro další kartu, kterou položím vedle těch prvních třech, byla to desítka. Opět jsem skontrolovala své karty. To jsou teda karty, asi pojedem na nejvyšší! No uvidíme, jak se nám Alex předvede! Když na mě kývl, že můžeme pokračovat, tak jsem předložila na stůl poslední kartu, což byla sedmička. Oba jsme se koukli na karty a byl čas vyložit karty na stůl. Otočila jsem svoje karty, tak aby byly vidět. Dvojika a trojika. Teď záelželo na tom, co bude mít Alex. |
| |
| Rozprášen na hadry Fort Jackson, South Carolina, USA Sleduju dění kolem karet a když se objeví další dvě katy, tak si řeknu: "Mno a je to v háji.". Sleduju jak doktorka odkrývá svoje karty, je mi jasný že tady šanci nemám. Otočím svoje karty, šest a devět. "Jak vidno, tak se mi moc nezadařilo." řeknu a usměju se. "Zcela očividně to už neumím." dodám a podívám se na doktorku. "Říká se, neštěstí ve hře. Štěstí v lásce..." odmlčím se a dodám: "Ale u mě tohle rčení dělá jednu velkou vyjímku.". Opřu se na židli a čekám na další pokus. |
| |
| Další hra Fort Jackson, South Carolina, USA Usmála jsem se, dkyž jsem tohle kolo vyhrála, i když to bylo hodně těsný. ,, Třeba budeš mít štěstí v dalším kole a myslím si, že to pořekadlo mnohokrát neplatí!" usměju se vesele a zamýchám karty. Pak každému z nás rozdám a kouknu na svoje, potom položím na stůl první tři karty. Dámu, trojiku a desítku. Skontroluju se svými nynějšími kartami a zahledím se na Alexův výraz. Občas se mi podaří vyčíst z tváře někoho, co zrovna cítí nebo, co si myslí. |
| |
| Jsem z kamene...počkat, nedržím pušku, ale karty! Fort Jackson, South Carolina, USA "Možná." řeknu na její důvěru v to že bych mohl vyhrát. Podívám se na karty co mám u sebe a na karty na stole. Teď to vypadá mnohem zajímavěji. Snažím se držet kamenný výraz a hledím na karty jako bych koukal skrz optiku, jenže mám otevřené obě oči. "Uvidíme co tam bude dál." pomyslím si. "Můžem pokračovat." oznámím a podívám se na doktorku, na tváři stále kamenný výraz odstřelovače. |
| |
| A kruci Fort Jackson, South Carolina, USA Sledovala jsem ho pozorně a došlo mi, že se něco změnilo. Buď má lepší karty nebo umí skvěle blafovat. Když řekl, že můžeme pokračovat, tak jsem sejmula další jednu kartu a pak další a položila je na stůl, první byla pětka a druhá dvojika. Výborně! projelo mi hlavou, ale tvářila jsem se neutrálně. ,, Můžeme vyložit karty?" zeptám se a když kývne tak položím karty na stůl, dvě dvojičky. Já jsem měla dvojiku a desítku a na stole ležela taky dvojika a desítka, takže to tvořilo dvojičky, teď záleželo už jenom na tom, zda neměl Alex větší štěstí než já. |
| |
| Výsledek je.... Fort Jackson, South Carolina, USA Sledoval jsem jak vykládá další dvě karty. Nasadil jsem něco jako přepravený úsměv a podíval se ní. Pak jsem se podíval na karty na stole a karty co mám u sebe. Chytnul jsem je že je otočím, ale v půli pohybu jsem se zastavil a nechal ji trochu podusit, na tváři stále úsměv. Pozoroval jsem její výraz a pomalu otáčel karty. Devítka a dáma. |
| |
| Dušení Fort Jackson, South Carolina, USA Sledovala jsem jeho výraz a ten jeho úsměv mě malinko zmátl, začala jsem pochybovat o svém vítězství. Co tam může mít za karty, že se tváří tak sebejistě. Malinko jsem se zamračila, ale snažila jsem se to nedávat na jevo, že jsem znejistěla. Cítila jsem, jak mi buší srdce jako by šlo o peníze nebo něco víc, než jen o pouhou hru. A pak ukázal svoje karty a mě se neskonale ulevilo. Na tváři se mi objevil úsměv: ,, Takže jsem vyhrála," doufala jsem, že v mém hlase není moc znát úleva. Ale chtělo se mi zasmát radostí nahlas. ,, Umíš teda pořádně klamat, Alexi, chvíli jsem váhala, jestli opravdu vyhraju!" zasmála jsem se a složila karty dokupy. ,, Zahrajem si ještě?" zeptám se, hodně mě to s ním bavilo. |
| |
| Do třetice... Fort Jackson, South Carolina, USA Pozoruju jak se jí uleví, když otočím karty, zcela očividně se mi jí podařilo dobře podusit. Na její slova se usměju, tentokrát to není ten sebejistej úsměv, ale klasický úsměv. "Jak odstřelovač to umět musím." řeknu a kývnu na další hru. Pak jí nechám volnou ruku. Zcela určitě by si ráda odpočinula po cestě. |
| |
| Tak teď se uvidí Fort Jackson, South Carolina, USA Usmála jsem se a zamíchala jsem karty, rozhodně jsem neměla v plánu jít spát. Rozdala jsem, koukla jsem na své karty a pak jsem na stůl vyložila první tři karty: dvojiku, šestku a šestku. Koukla jsem se na Alexe a sledovala jeho výraz. Pak jsem se opět koukla na své karty. ,, Doufám, že se ti ještě nechce spát?!" zeptám se vesele a musela jsem uznat, že poker byl pro mě vášeň, jak jsem jednou začala nedokázala jsem přestat a nepotřebovala jsem k tomu, ani sázky. Stačil mi jen ten pocit vítězství. |
| |
| Nepřízeň větru...vlastně karet Fort Jackson, South Carolina, USA Podívám se na karty co jsem dostal a pak na karty na stole. "Krásný." pomyslím si a nasadím opět kamenný výraz odstřelovače. Podívám se na Elis a chvíli ji sleduju, připadám si jako vlk co se chystá vrhnout na jehně. Ruce mám ledový, jako bych je strčil do mrazáku. Znovu se podívám na karty a oznámím: "Jedem." |
| |
| Lev a jehně, ale kdo je kdo? Fort Jackson, South Carolina, USA Už zase se mu na tvři usadil ten neproniknutelný, nic neříkající výraz. Nebyla jsem si u něj ničím jistá. Kývla jsem, když vyzval k pokračování a vyložila na stůl poslední dvě karty, což byla osmička a následně sedmička. Podívala jsem se na karty a přemítala jsem, co může mít Alex. Buď to bude vítězství do třetice všeho dobrého nebo konečně vyhraje on. Nadechla jsem se a začala jsem zkoumat jeho neproniknutelný výraz. ,, Tak se ukaž," usměju se a vyložím své karty. Junka a sedmičku, takže jsem měla jednu dvojičku, což nebylo nijak slovné, ale malinkatou šanci jsem měla, teď už jenom záleželo na tom, jestli Alex neskrývý nějaké eso v rukávu. |
| |
| Nic, tady to balíme. Následuje přesun panstvo! Fort Jackson, South Carolina, USA Nehnul jsem ani jediným svalem když vykládala karty, ani když odkryla svoje karty. "Pokud bych střílel tak jak hraju karty...." pomyslím si a otočím svoje karty. Kluk a král. Je mi jasné že mě rozprášila na plný čáře. "Ještě že nestřílím tak jak mi teď jdou karty." hlesnu a podívám se na ní. Je mi jasné že bude mít radost s hattricku. Kdo by neměl? "Tři - nula. Gratuluju." řeknu a usměju se. |
| |
| Tak to asi dneska ukončíme Fort Jackson, South Carolina, USA Sledovala jsem ho, jak pokládá karty a když jsem je spatřila, tak jsem se musela usmát. Opět jsem vyhrála. ,, Děkuji, byla zábava si s tebou zahrát, můžem si to někdy zopáknout!" usměju se a postavím se. Protáhnu se a lehce zívnu: ,, Omlouvám se, ale jsem docela unavená, tak to asi pro dnešek zabalíme a kdyby něco, tak víš, kde mě najdeš, buď tady nebo v nemocnici, i když zítra budu asi tam... Jo a kdyby ta noha zlobila, tak opravdu přijď a nehraj si na tvrďáka!" usměju se a vyprovodím ho ke dveřím. ,, Byl to opravdu příjemně strávený večer, Alexi, děkuju!" dotknu se lehce jeho ruky. |
| |
| Prohlídka Fort Jackson, South Carolina, USA Příjmu její návrh ohledně prohlídky a tedy s ní začneme přesně, jaká byla se seržantem. I když je pravdou, že v tom tak trošku improvizuji a asi v půlce prohlídky to však vzdám. Jelikož je poměrně tma na to nějak víc v tom pokračovat. No tak jsme asi víc nepokročili.. asi bude lepší počkat poté na nějakého seržanta, či kapitána. Možná bude lépe provázet. pronesu s úsměvem na rtech a otočím se směr zpátky na pokoj. S Ikeou po boku jdeme zpátky do pokoje. Půjdete hned spát, nebo si povyprávíme ještě nějaké historky. Já jich mám celkem dost, ale celkem se za ně stydím. řeknu, když si sednu na postel a vyzouvám si přitom boty. Tak jak se vám tu zatím líbí? |
| |
| Jak zabít zbytek dne? Fort Jackson, South Carolina, USA "Může být." řeknu na její nabídku k odvetě. Pomalu vstanu, nakopnutá noha se mi trochu podlomí. "Nic se nestalo, po té cestě toho musíš mít dost. Kdyby noha měla problém tak se ukážu, bez obav" řeknu a odpajdám ke dveřím. Není za co, furt lepší než nemít co dělat." usměju se, ucítím dotyk její ruky na té svojí ledové. "Dobrou, doktorko." rozloučím se a zamířím ke kasárnám. Jen co vyjdu z ubikací důstojníků tak se rozhlédnu, venku už je mnohem méně vojáků. Zamířil jsem k budově kasáren. Třetí budova kasáren od nemocnice. Otevřel jsem dveře budovy, kde se svítilo. Vojáci byli v dobrý náladě. Jen jsem jim kývnul a zamířil jsem k posteli, kde jsem padl a do chvilky usnul. Těsně před usnutím jsem si vzpomněl že zejtra mě čeká hodina na cvičáku. "Sakra práce!" řeknu si a nic dalšího nestihnu... |
| |
| Prohlídka Fort Jackson, South Carolina, USA "To nevadí, stejně toho moc nezbývalo" zasměju se, když se vracíme na ubytovnu. Zrovna si sundavám blůzu, když se mě zeptá, jestli jdeme spát, nebo budeme ještě kecat, takže se s polorozeplou vojenskou blůzou zarazím a podívám se na ní. "Ty historky mě celkem zajímají" podívám se na ní šibalským pohledem a dosundám si blůzu. Jen v tílku a maskáčích se natáhnu na postel a pak si podepřu hlavu tak, abych na ní viděla. "Taky jich pár mám, ale nestojí za nic" dodám ještě. Když se mě zeptá, jak se mi tu zatím líbí, na okamžik se zamyslím. "Zatím jo, ale přeci jen pořád vzpomínám na starou základnu" prozradím jí a rozpomenu si, co by se asi teď dělo v kasárnách. Nejspíš bych sledovala zase nějakou rvačku. |
| |
| V pokoji Fort Jackson, South Carolina, USA Sednu si na postel a opřu se zeď. Chvíli se zamýšlím, co bych jí řekla za historky. Ale vážně mně nic pořádného nenapadá. No taky si nemyslím, že zrovna ty mé stojí za něco.. i když jsem se jednou opila a pak jsem se ptala chlapů, s kým jsem vůbec skončila v posteli.. ale to už je dávno a poučila jsem se. pronesu a mávnu nad tím rukou. Je mi jasné, že toto vůbec nebyla pořádná historka a u mně ty historky budou o ničem. Ale jedna je dobrá, když desátníci mého bratra, jakožto velkého kapitána, přilepili k židle protože je děsně štval. On pak chodil s roztrženými kalhoty a šel si jak jinak stěžovat. pronesu a začnu se této historce smát. Ano nikdy nezapomenu na to, jak se můj bráška cítil trapně a nemožně. Tak a teď vy? |
| |
| Noc a ráno Fort Jackson, South Carolina, USA ,, Dobrou," popřeju mu také a zamknu si dveře od pokoje, skvéknu se, abych si na sebe mohla vzít pyžamo a pak jsem se uložila do dezinfekcí vonících peřin. Usnula jsem velmi brzo, nejspíš to bylo tím, že jsem ráno vstávala brzo a měla jsem dnes velmi nabytý den. Ráno jsem se vzbudila za úsvitu, dala jsem si sprchu, oblékla jsem se do uniformy, ale s tím rozdílem, že jsem si místo kabátku vzala bílí plášť. Vlasy jsem si sčesala do nízkého ohonu a vydala jsem se do nemocnice, abych si to tam prohlédla. Byla vybavena obstojně, měla jsem při ruce jednoho ošetřovatele, který už věděl, co a jak. Řekl mi o kartotéce a o hypochondrii několik a vojáků. Zjistila jsem, že v táboře je jeden, co se chce dostat domů na paragraf osm a tudíš ho můžu výdat oblečeného za kačera nebo ženu a podobně. Skontrolovala jsem nástroje a vybavení, sepsala požadavky na nové věci a léky a nakonec, když už jsem měla všechno nachystano, tak jsem se vydala na snídani, která byla stejně odporná jako večeře, takže jsem si dala jenom "čaj" a pak jsem se vydala pro své zásoby. Bylo mi upřímně líto těch vojáků a doufala jsem, že do večera se to zlepší, jeden den je tak akorát, aby přivezli pořádné potraviny. Vrátila jsem se do nemocnice, ale nic se tam nedělo, tak jsem se šla mrknout na cvičiště, jak to tam probýhá, vzala jsem si sebou kufřík s první pomocí, kdyby se náhodou něco stalo. |
| |
| Ráno, aneb padej na cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Noc byla relativně klidná. Spal jsem jak zabitej, na posteli se spí mnohem líp, než si civil může myslet. K ránu mě probudila rána někde na druhý straně kasáren. Kdosi zahuhlal: "Nedělej bordel Shorty.", netušil jsem kdo tu má přezdívku Shorty, a bylo mi to jedno. Ještě na chvíli jsem zamhouřil oči, přišlo mi že jsem spal jen vteřinu. Otevřu oči a podívám se na hodinky, stojí na nich šest hodin. "Sakra!" vyjekl jsem, obul jsem si boty, přičemž jsem zaslechl: "Nedělej bordel Shorty.". Dál jsem tomu nevěnoval pozornost a vystartoval jsem směrem k jídelně. V jídelně do sebe rychle nahážu snídani a vystartuju ven, kde málem vrazím do kapitána. Sotva zabrzdím abych do kapitána nevrazil. "Pane!" zasalutuju a čekám co mi řekne... |
| |
| V pokoji Fort Jackson, South Carolina, USA Ležím na své posteli a poslouchám poručíkovo vyprávění. Když mi řekne poslední historku zasměju se s ní a něco mi to připomene. "Mě se stalo něco podobného. Byla jsem tehdy nováčkem mezi partou zkušených a tvrdých mariňáků a všichni na mě koukali, jak se tak říká shora. Byl zrovna první brífing na cvičnou misi a jediná volná židle byla až vepředu. Nenapadlo mne, že tam to lepidlo dají, takže jsem si sedla. Sice jsem slyšela zezadu nějaké poťouchlé chechtání, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Když oficír odcházel, postavila jsem se jako ostatní do pozoru a tehdy všichni vyprskli smíchy. To jsem už věděla proč. Foukalo mi na zadek a to rvaní látky slyšeli opravdu všichni. Kapitán je sice chtěl seřvat, ale já ho požádala, aby je nechal. Tím jsem si mezi nimi získala obdiv" zasměju se při té vzpomínce a lehnu si na záda, dám si ruce za hlavu a sleduji strop. "Od tý doby na mě nedali dopustit" dodala jsem ještě tiše. |
| |
| Z cvičáku na cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Potom, co jsem se protáhl na cvičáku, tak jsem si dal sprchu a šel jsem se kouknout, co bude dnes ke snídani, ale než jsem stihl vejít do jídelny, tak do mě málem vrazil Alex. Oplatil jsem mu zasalutování a pak jsem se ho zeptal, kam tak letí a když mi řekl, že na cvičák, tak jsem ho uklidnil, že máme ještě půl hodinky čas. Zašel jsem s ním do jídelny a dal jsem si kávu. Potom jsme se vydali ke cvičáku, u něhož už se seřazovali vojáci a mezi nimi i naše dvě slečny, desátník Erikashi a poručík Sanchez. |
| |
| Sanchez a Erikashi Fort Jackson, South Carolina, USA Ještě chvíli jste si povídali a pak Vám došlo, kolik je hodin a že ráno jistě bude brzo budíček, proto jste raději zalehli a ráno Vás probudil klasický budíček, bylo půl sedmé a vy jste měli akorát čas se umýt, najíst se a seřadit se u cvičáku, kde jste se cvičením měli začít od osmi hodin. Dnes začal Váš výcvik. |
| |
| V pokoji Fort Jackson, South Carolina, USA Ježiš..to je tolik hodin napadne mně, když se podívám na hodinky a uvědomím si, že už je půlnoc, takže se podívám na Ikeu a pak na hodinky. Asi by bylo vhodné to pro dnešek zabalit a pokračovat v tom zítra. napadne mně, a převleču se do spacího. Poté zhasnu lampičku a s přáním dobré noci zavřu oči a spím jak nemluvně až do rána, když mně probudí budík, který jsem si nastavila na půl šesté, abych se mohla ještě proběhnout. Pokud jsem nevzbudila Ikeu, tak jsem na sebe v rychlosti hodila tepláky a pak si udělala menší kolečko kolem ubytovny. Kde jsem to hned zamířila do sprchy, abych se schladila a pak jsem se ještě v pokoji převlékla do čistého. Dobré ráno.. počkám na vás a můžeme pak společně zamířit do jídelny. pronesla jsem k Ikei a chvíli na ní čekala, pak jsem se přesunuli do jídelny, kde jsem se já pořádně nasnídala. Mně to jídlo vůbec nevadilo, ba naopak připadalo mi, že tu vař lépe než u nás... A pak už to bylo jen lítačka. S Ikeou jsme jakž takž doběhli na cvičák, kde už byli všichni a samozřejmě jsme spustili pěkný rozruch, co se týkalo chlapů. Jako kdyby nikdy neviděli pořádnou ženskou. |
| |
| Opozdilec - sgt. John Larks Fort Jackson, South Carolina, USA Povolávací papíry k odstřelovačům se někde stratili a jen díky tomu ses o den ve vsém příjezdu opozdil. Věděl jsi, že to bude přůšvih, ale bohužel jsi s tím nic nezmohl. Dojel jsi až den poté, co byl nástup. Zrovna probíhala hodina na cvičáku. Doběhl jsi tam, protože to bylo mnohel lepší, než se jít nejprve ubytovat a tak, vyhledal jsi důstojníka s nejvyšší šarží, což byl vlastně kapitán Kane. |
| |
 | Příjezd a cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Zatracené papírování! Proč člověk na všechno potřebuje papír? Tohle se vážně může stát jenom mě! Byl jsem převelen k nové jednotce elitních střelců a moje povolávací papíry se někde zatoulali. Naštěstí se našli hned o den později ale i tak už jsem měl den zpoždění takže si zase budu muset něco vyslechnout. Nu což, už není čas tak jsem si rychle sbalil vše co budu potřebovat a vyrazil na vojenskou základnu která se měla stát mým novým domovem. Když konečně dorazím tak rovnou vyrazím na cvičiště protože je to první objekt na který mi padne zrak. Pokrčím rameny a vydám se tam, stejně se tady nevyznám tak najdu někoho s vyšší šarží a poptám se. Když tam dojdu, přejedu pohledem přítomné vojáky až si všimnu kapitána. Dojdu k němu srazím paty, zasalutuji a spustím. "Kapitáne, pane! Seržant Larks pane! Právě jsem dorazil, byl jsem sem převelen a moje papíry se zatoulali takže jsem přijel se zpožděním, pane!" |
| |
| Opozdilec Fort Jackson, South Carolina, USA Sledoval jsem nastoupené vojáky a všiml jsem si i příchozí doktorky s taškou první pomoci, byla evidentně prozřetelná. Kývl jsem ji na pozdrav a pak jsem se otočil na vojáka, který se ke mě postavil, salutoval a hlásil svůj příchod. Vyslechl jsem si ho a věděl jsem, že takové věci se občas stávají. ,, V pořádku seržante, hoďte si věci támhle bokem a přidáte se hned k rozcvičce na dráze, tak šup šup!" zavelím a počkám dokud tak neučiní, pak se postaví vedle Sanchezové a Erikashi. Nyní to bylo na Alexovy. |
| |
| Vzhůru na cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Po kratší repete v jídelně zamířím i s kapitánem ke cvičáku, kde se už seřazovali nováčci, i naše adeptky. Už jsem chtěl začít mluvit k bažantům, když se objevil nějakej další voják, dle výložek seržant. Po krátkém rozhovoru s kapitánem se zařadí do řady. Pak snad už není nic co by nás mohlo rušit. "Tak fajn, každej z vás tu je z nějákýho důvodu, někteří jsou klasická pěchota, ale jsou tu i adepti do řad odstřelovačů." začnu a přejedu je pohledem. "Nejdřív poběží ostatní, odstřelovači až na konec. U vás budu obzvlášť dávat pozor." řeknu a dojdu k bedně, která leží kousek ode mě. Nováčci jsou zticha a čekají jestli něco nebudu říkat dál. Podívám se na ně a řeknu: "Čekáte na co? Až budou lítat ovce nebo co? Padejte, dráha je dost velká pro dva, takže koukejte hejbat kostrou! Začíná se tamhle u pneumatik, jakmile doběhnete nakonec běžíte zpět. Je to jasný?" při poslední větě na ně zařvu aby mě slyšeli. Když odběhnou všichni, krom našich adeptů, které zdržím. "Počkat děvčata." řeknu počkám až mi věnují pozornost. "Jak se na dráhu jste viděli. Ale jen chci říct, bacha na síť." řeknu a ukážu na síť z lanovým žebříkem, která je hned za překážkou na ručkování. "Tam hodně vojáků přichází k úrazu." dodám a poodstoupím. "Tak se ukažte, co ve vás je!" zakřičím abych je popohnal.. |
| |
| Cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Kapitán to vzal naprosto bez problémů s takovým tím výrazem "to se stane" a vybídne mě abych se rovnou přidal. Bez meškání proto hodím věci stranou a připravím se na cvičiště k ostatním. Tam má projev seržant. Počkám než domluví a ostatní se rozeběhnou. Bedlivě sleduji jak na dráhu. No co, když nejdu první tak toho musím alespoň využít. Když už všichni ostatní doběhli tak se chystám vyrazit já, ale zarazí mě seržantova slova kde si máme dát pozor. Děkuji seržante. poděkuji alespoň za sebe a dám se do běhu. Vzhledem k tomu že jsem přijel poslední tak chci ukázat že né ve všem jsem poslední a proto ze sebe vydávám maximum. Sice tyhle dráhy nejsou žádná novinka ale i tak se mi ve finále rada od seržanta velice hodila protože hned jak jsem seskočil z ručkování a vrhl se na síť tak mi nedošlo že mám trochu zesláblé ruce z předešlé překážky, naštěstí jsem se rychle dokázal srovnat takže si toho možná ani nikdo nevšiml. Celkem solidně doběhnu i zbytek tratě a pak se vrátím zpět za seržantem. Zasalutuji a postavím se stranou. |
| |
| První na dráze, ale je to úplně někdo jinej! Fort Jackson, South Carolina, USA Jen co jsem skončil ozval se seržant co přijel před chvílí. "A kdo je jako tohle?" pomyslím si a podívám se na kapitána pohledem: Kdo to je? a hlavou lehce kývnu k seržantovi. Ale okamžitě otočím hlavu zpět abych koukal jak mu to jde. Ne že by naše dráha byla nějak obtížná se říct nedá, hlavní je aby se rozcvičili před tím než s nimi začneme cokoli dělat. Sleduju seržanta jak absolvuje trať, až na malý zbrzdění na síti, celkem dobrý. Uvidíme jak mu to půjde v terénu. Když se vrátí, zasalutuje a postaví se kousek dál, otočím se na dámy: "Tak dráha je vaše. Tak se předveďte dámy!" řeknu a čekám až se dámy přesunou na trať. |
| |
| Cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Jen sleduji běh událostí, to že se na scéně objeví nějaký nový, celkem pohledný seržant a kolem něj se začnou dít věci. Jen mlčím, stojím v pozoru a pozoruji dráhu, kterou budu muset zvládnout. Poté k nám začne mluvit seržant Alex. Bedlivě ho poslouchám, kdyby náhodou nám řekl něco důležitého. Jen sleduji ostatní, jak zvládají dráhu. Dokonce docela fandím tomu novému, ať se to podaří a pak příjdu na řadu já a Ikea. Trošku nervozně pohlédnu na Alexe. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Pustím se do toho, ze začátku využvám svoji mrštnost, která mi ale v sítě je na dvě věci, protože jsem to asi tak trošku více podcenila a v síti se trošku domotala. No super.. ne to zvládnu, určitě snažím se v duchu povzbuzovat, abych to lépe zmákla a taky to asi vyjde, protože nakonec tu síť zvládnu. Zbytek dráhy už jde snadněji než ten začátek a už se blížím ke konci. Jsem docela spokojená, jak jsem to zvládla. I když na té síti by to mohlo být desetkrát lepší. Zařadím se mezi ostatní, zasalutuji a stoupnu si do pozoru. Vyčkávám na to, co řekne seržant Alex, i když počítám s tím, že mi tu síť asi vytkne. |
| |
| Cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Vzbudila jsem se ve stejnou chvíli jako Mia, takže jsem si spolu s ní skočila na jedno kolečko kolem ubikací, do sprch a převlečená na jídlo. Na jídlo jsem si vůbec nestěžovala a jen se smívala. Kdo zažil mariňácký jídlo, taky si nestěžuje. Pak jsme spolu doběhly na cvičák, kde už bylo celkem rušno. Samozřejmě nemohla chybět duchaplná uvítačka. A samozřejmě po nás všichni čumí. Jak jinak. Když nás serža vyzve, abychom se vrhli na dráhu, chci vyběhnout spolu s ostatními, ale on nás (mě a Miu) zastaví a jetě nás upozorní. Pak teda počkám až doběhnou ostatní a zároveň s poručíkem vyrazím. Překonvání sítě mi jde podstatně lépe než jí, ale na vrcholu trošku škobrtnu, takže mám co dělat, abych se dole nerozmázla. Nakonec to ustojím a bytek není pro někoho, kdo byl pár let u maríny problém. Doběhnu chvilku po poručíkovi, taky zasalutuju a zařadím se. Při tom se vydýchávám, takže po chvilce dostanu chuť si to dát znova. Jsem prostě jiná no. |
| |
| Cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Sleduju jak to dámám jde, ale trochu mě zarazilo že jim síť dělá trochu problém. Ale každej občas škobrtne. Jen co se seřadí, tak si je prohlédnu. "Dobrá, takže dráhu máme za sebou, kdo chce může si ji zopakovat. Jinak postoupíme dál." řeknu a položím nohu na bednu co stojí vedle mě. Jen co si zopakují případné druhé kolo, začnu: "Určitě víte, co obnáší být odstřelovačem.". "Ale víte taky, co má všechno má mít u sebe odstřelovač aby mohl pracovat efektivně?" zeptám se jich. "Odpověď si promyslete, pokud někdo bude mít pocit že ji zná, spusťte." oznámím jim a čekám na odpovědi. |
| |
| Cvičák Fort Jackson, South Carolina, USA Po mém doběhnutí se na dráhu pustí i obě děvčata. Doběhnou jí také v klidu a padne výzva aby že si ji můžeme dát znovu. Tak si jí znovu proběhnu. Konečně jí doběhnu naprosto bez problémů protože už vím na co si kde dát pozor. Ještě jedna ze slečen si jí dá znovu a pak už pokračujeme. Vypadá to že se přechází k teorii. Záleží na tom v jakém prostředí a na jakou vzdálenost má odstřelovač operovat. Obecně je nejlepší mít u sebe pozorovatele. Ale v současné době je dobré mít s sebou GPS navigaci. Byť je to dobrá pomůcka tak nikdy, ale nikdy nemůže odstřelovač jít do akce bez bločku, nejlépe s tmavým papírem aby nebyl výrazný a samozřejmě normální mapa oblasti s měřítkem. Odpovím seržantovi a pokračuji. Pušku, taktické oblečení, barvení a krytí lesklých ploch beru jako samozřejmost. |
| |
| Sniper a GPS? Dobrej vtip Fort Jackson, South Carolina, USA Poslouchám jak onen seržant říká co potřebuje mít sniper u sebe. Jen pár věcí mě zarazilo. "Navigace GPS? Bloček? Kde to vzal??" pomyslím si. Když skončí tak se na něj podívám a s kamenným výrazem odstřelovače. "Můžu vědět, jak jste přišel na GPS navigaci a bloček?" zeptám se a se stále stejným výrazem se podívám na dámy a pak zpět na seržanta. "Já osobně jsem u sebe ani jedno u sebe neměl." dodám. "Jen do toho, rád bych věděl jak jste na to přišel." řeknu a pořád ho sleduju, na tváři výraz jako bych měl zmáčknout spoušť a poslat ho k zemi. |
| |
| Tichý pozorovatel Sledoval jsem, jak si všichni vojáci na dráze vedou, obvláště jsem se zajímal o naše adepty a musel jsem ji přiznat, že se snaží. Chvíli jsem je pozoroval a pak jsem sledoval doktorku, která se evidentně nudila. Nikdo se nezranil, což bylo jen dobře. Nechal jsem nováčky v rukou Alexe a vydal jsem se za doktorkou ke které mířil zrovna nějaký voják. Zaslechl jsem akorát, že ji chce vidět velitel, tak jsem se otočil na podpatku a zamířil jsem zpátky k Alexovy a nováčkům, abych zaslechl, že se Alex ptá nově příchozího seržanta na GPSku. Ještě jsem periferním viděním vnímal, jak doktorka míří ke kancelářím a pak už jsem se zase sustředil na odpoveď seržanta. |
| |
| Doktorka a žrádlo Fort Jackson, South Carolina, USA Objednal jsem to žrádlo, co chtěla doktorka. Pořádně mě večer nakrkla, když mi tady přišla kázat, co mám dělat a co ne. Vedl jsem tuhle jednotku už dost dlouho na to, abych se nechal buzerovat od mladé kosti, která je dobrá jen na jedno. Nechal jsem si ji zavolat, aby ohodnotila příchozí potreviny, ale když mi řekla, že tam chce ještě více zeleniny, tak jsem se opravdu naštval. Poslal jsem ji do háje, ale ona zase začala s tím, že mi sem pošle kontrolu a podobné capiny. Když odešla, tak jsem se rozhodl, že ji dám za vyučenou. Zavolal jsem si dva největší ranaře tady a řekl jsem ji, co po nich chcu. Začali se vykrucovat, že je pak potrestám a podobně. Slíbil jsem jim, že to se nestane, ale že kdyby je chytili, tak o ničem nevím, tak ať si dávaj maizla a oni se smíchem odešli. |
| |
| Velitel je tupé prase Fort Jackson, South Carolina, USA Viděla jsem, že ke mě jde kapitán Kane, ale než došel, tak ke mě z jiné strany došel poslíček od velitele, který mi zdělil, že chce se mnou velitel mluvit. Došla jsem tam a zaklepala, po vyzvání jsem vstoupila dovnitř a on mi ukázal seznami potravin, které právě dorazili. Překontorlovala jsem je a pak jsem mu řekla, že tam není dostatek zeleniny a on vyskočil jako čertík z krabičky. Řekla jsem mu stejnou věc jako včera, že pokud nebude vše v jídelně v pořádku, tak na něj napíšu stížnost a pak jsem odešla. Ten chlap mi hrozně lezl nanervy. Už jsem na cvičák nešla, šla jsem zpět do nemocnice, kde jsem si udělala nějaké ty papíry a pak za mnou přišli dva takový valibuci. Jeden říkal, že se při výcviku nakopl do nohy, tak jsem mu řekla, aby mi ukázal kde. Zatímco jsem mu kontorlovala nohu, kde neměl nic vážnéhého, tak jsem zaslechla bouchnutí dveří a zamikaní klíčem. Zvedla jsem hlavu a sledovala toho druhého, jak zamiká dveře a schovává si klíč do kapsy. ,, Co to děláte?" zeptala jsem se vyděšeně, protože tahle situace se mi rozhodně nelíbila. ,, Velitel Vám chce dát za vyučenou doktorko a na nás je, jak to uděláme. Jste moc pekná kost!" řekne ten co jsem se mu dívala na nohu a zvedne mě za límeček bílého pláště, zkoušela jsem se bránit a vykřiknout, ale položil mi ruku na pusu a přitlačil mě ke zdi. ,, Ale no tak doktorko, nebojte nebude to bolet, tedy ne moc!" začal se smát ten s klíčem a já vyděšeně vykulila oči, když ze mě začal strhávat oblečení. Zkoušela jsem použít prvky sebeobrany, ale ve chvíli, kdy jsem jednoho kopla do rozkroku a chtěla jsem utéct, tak mě druhý srazil k zemi a dál mi dvě facky po kterých jsem měla pocit, že mi uletěla hlava. ,, Proboha, ať někdo příjde!" napadne mě zoufale. Zkoušela jsem se mu vykroutit, ale neměla jsem proti nim šanci. Už jsem neodkázala ovládnout slzy strachu. Pak se to stalo. Uslyšela jsem kroky a klepání: ,, Paní doktorko, potřebujeme Vás, jeden desátník si asi zlomil ruku!" ozvalo se za dveřma a já využila poslední šance, kousla jsem to čuně, co na mě leželo do ruky, kterou mi držel pusu a pak jsem zakřičela, co nejvíc jsem dokázala: ,, Prosím pomoc!" Následovala další facka po které se mi zatočila hlava a pak salva nadávek. Věděla jsem, že to muselo být hodně slyšet a doufala jsem že utečou, ale ten jeden ne. Ten co na mě ležel mi velmi drsně roztáhl nohy a roztrhal mi tím sukni. To prase mě chtěloznásilnit. Zachvěla jsem se novou hrůzou. |
| |
| Průser na entou. Fort Jackson, South Carolina, USA Čekal jsem na odpověď od seržanta, když jsem si všimnul doktorky jak se po nějáké chvíli vrací do nemocnice. Pak jsem věnoval pozornost bažantům. Ale z toho mě vytrhlo volání o pomoc. "Co to sakra bylo?" řeknu si a rozběhnu se směrem odkud to vyšlo, tedy z nemocnice. Zabral jsem za dveře, zamčeno. Zkusil jsem do nich ramenem vrazit, nic. "Zkusíme stylem Rangers." pomyslím si poodstoupím ode dveří a kopnu do nich, panty povolili, kopnu do nich ještě jednou, dveře letí z pantů. Jen co přistanou na zemi zahlédnu dva vojáky, z toho jeden z nich se sápe na doktorku. "Co si kurva myslíte že děláte?" zařvu na ně a zamířím k prvnímu, který se proti mě rozběhnul, zvednul jsem nohu do výšky jeho břicha, takže si na ní naběhl. Pak jsem ho chytl za triko, praštil s ním o zeď. Znovu jsem ho kopl do břicha a pak do obličeje. Očividně jsem se trefil. Ani se nehnul a byl rád že je relativně v celku. Následoval ten co se sápal na doktorku. Po tom co zjistil že přišel o zálohu, tak vstal a vrhl se na mě. Povedlo se mu mě srazit k zemi, jeho úmysl si ze mě udělat boxovací pytel mu nevyšel, první ráně jsem uhnul, přičemž jeho ruka narazila do podlahy. Využil jsem toho a praštil ho hlavou do obličeje a srazil ho ze sebe. Pak jsem si kleknul vedle něj a oplatil jsem mu laskavost, jenže jsem si ho přidržel. Když měl dost, vstal jsem a přešel jsem k doktorce a pomohl jí na nohy. "Jste v pořádku?" zeptám se a podívám se na ní.. |
| |
| První akce Fort Jackson, South Carolina, US Seržant se mojí odpovědi velice podivil ale než jsem se stačil dát do vysvětlování tak se z budovy kterou jsem tipoval na ošetřovnu ozvalo volání o pomoc. Seržant se okamžitě rozeběhne směrem k budově. Ve chvíli kdy někdo volá o pomoc není na nějaké formality čas a proto aniž bych čekal na povel jsem se rozeběhl za seržantem abych mu kryl záda. Nevíme co se stalo takže nikdy není radno lézt někam sám. Když doběhnu za ním tak už jenom vidím vyražené dveře od ošetřovny a seržanta jak řádí mezi dvěma vazouny. Ale vzhledem k tomu že nevypadá že by měl větší problém s tím, aby je porazil sám tak se do rvačky nezapojuji a jenom vyčkávám abych mohl zasáhnout v případě že by šlo do tuhého. Po chvíli jsou oba dva vyřízení a seržant pomáhá doktorce na nohy. Ani teď se nedostane na mě protože se jí zeptá jestli je v pořádku. Takže jenom dál stojím a pozoruji situaci a taktně se snažím nedívat na doktorku v roztrhaném oblečení. |
| |
| Záchrana Fort Jackson, South Carolina, USA Už jsem si myslela, že se mu to podaří, že mě zneužije jako nějakou šlapku, když v tom se ozvalo několik tupých ran, jak se někdo snažil dostat dovnitř, což ho vyrušilo. Držel mě, ale jeho touha po ukojení v napjetí, co bude následovat, poněkud poklesla. Zaklonila jsem hlavu, abych viděla Alexe, jak jednoho likviduje a pak se zvedl ten, co mě držel a já nadále nehnutě sledovala, jak se perou. Nakonec oba valibuci skončili na zemi a Alex mi pomáhal na nohy. Cítila jsem chvění a najednou jsem se přišla hrozně slabá. Ptal se mě, jak mi je, ale já jsem se nezmohla na nic jiného než na to, že jsem se rozbrečela a objala jsem ho. ,, Díky Bohu, že jsi přišel," zašeptala jsem a snažila jsem se ovládnout strach, který mnou stále běhal a bolest v obličeji, která mi tam tepala. Tušila jsem, že budu mít modřiny, při nejlepším. |
| |
| Tady ještě bude oheň na střeše! Fort Jackson, South Carolina, USA Objal jsem doktorku a snažil jsem se jí uklidnit. "Už je to dobrý, už ti nic nehrozí." zašeptal jsem a držel jsem jí aby se tu nesložila. Podíval jsem se na ty dva a všimnul jsem si seržanta. "Sežeňte k sobě ještě někoho a zavřete ty hovada do sklepa ošetřovny. A nezapomeňte je svázat! Hněte páteří!" přikážu mu a pak se otočím zpět k doktorce. "Už je to dobrý." zopakuju a jednou rukou jí pohladím po vlasech. Pak jí pomůžu k ní na pokoj. Posadím jí na postel a kleknu si vedle ní. "V pohodě? Nepotřebuješ něco?" zeptám se jí a podívám se jí do očí. "Velitel bude nadšenej z další mojí návštěvy." pomyslím si, ale velitel je mi upřímně ukradenej.... |
| |
| Co bude dál? Fort Jackson, South Carolina, USA Byla jsem mu vděčná za to, že je u mě a že mi pomohl se dostat do pokoje. Sedla jsem si na postel a vůbec jsem si neuvědomovala, že mám potrhané oblečení. ,, Alexi, byl to velitel," zašeptám a zachvěju se při té představě. ,, To on je na mě poslal, říkali to, ale nemůžeme mu to dokázat, hrozně se bojím!" zašeptám a znovu se rozbrečím. Nechtěla jsem brečet, ale nějak jsem tomu nedokázala zabránit. Cítila jsem, že jsem pořád v šoku. Normálně na šok pomáhá teplo, tekutiny a podobně, ale nebyla jsem s to se donutit zabalit do peřiny nebo se napít. Začala jsem se mírně pohupovat a sledovala jsem podlahu pod svýma nohama. Obličej mě pořádně bolel a byla mi docela zima. ,, Tohle by mě nenapadlo, nikdy, že kvůli tomu, že chci pro vojáky dobré jídlo, udělá něco takového!" pohlédla jsem na Alexe. |
| |
| Velitel? Je to svině, ale tohle?? Fort Jackson, South Carolina, USA Když mi oznámila že to byl velitel, tak mi zatrnulo. O veliteli se vědělo že je svině, ale tohle? Měla pravdu na velitele nemáme nic. Ale aspoň můžeme k ledu poslat ty dvě gorily. Ale velitel mi byl teď ukradenej, hlavní bylo uklidnit Elis, abychom nemuseli shánět novýho doktora. Sednul jsem si vedle ní a objal jsem jí. "Neboj se, bude to v pohodě." řeknu a podívám se na ní. Možná si budou ostatní myslet že tak jednám jen proto že je to doktorka, ale jednal bych takhle i v případě že by šlo o poručíka, nebo desátníka. Vojáci mají mít určitou čest a úroveň pod kterou se nesníží. A znásilnění je hluboko pod tou hranicí... |
| |
| Co je moc, to je moc Fort Jackson, South Carolina, USA Sleduji doktorčin srdceryvný výstup ale nehnu ani brvou. Je v šoku a to se dá pochopit. Ale seržant mě moc dlouho nenechá sledovat filmovou scénu a vyžene mě abych se vypořádal s těma bastardama. Ano, seržante postarám se o ně! Odpovím když si vyslechnu jeho rozkaz a vystrčím hlavu na chodbu jestli někoho neuvidím. Naštěstí hned zahlédnu jakého si vojína. Vojíne! No ano vy! Okamžitě mi přineste ze skladu dva pořádné kusy provazu a to tak že teď už bylo pozdě, tak pohyb! Vojín je trochu zmatený že na něj řve rozkazy člověk kterého tu nikdy neviděl ale asi mu v první chvíli nedošlo co dělá a už pelášil ke skladu, alespoň myslím. Já jsem si sedl na jednoho z těch idiotů a čekal na návrat vojína. Když nějaký projevil trochu zájmu o pohyb tak jsem ho umravnil pořádnou ránou. Po chvíli se vojín vrátil s provazy. Děkuji vojíne a teď mlžete odejít. Sednu si na prvního, zakroutím mu ruce za záda a velice pečlivě ho sváži. To samé se opakuje i u druhého. Potom je oba popadnu za oblečení za krkem a po zemi je, rozhodně ne nijak šetrně, směrem do sklepa ošetřovny. Opřu je tam v sedu o zeď a čekám něž trochu přijdou k sobě. Teda pánové jít na jednoho ve dvou je podlé, ale na ženskou! Máte štěstí že jste jí jenom trochu pomlátili! Jestli něco nedokážu vystát, tak to jsou bastardi kteří mlátí ženy! Každému ještě zasadím nějakou tu ránu aby si to pro příště rozmysleli, sednu si stranou a čekám než přijde seržant. Doufám že si pár nových ran nevšimne, ikdyž nemyslím že by mu to ve finále vadilo a i kdyby tak to za to stálo... |
| |
| Jenže, co když ... Fort Jackson, South Carolina, USA Zavřela jsem oči a zakroutila jsem hlavou. ,, Ale s velitelem nic nezmůžeme, co když ... se to bude opakovat, já nevím, co mám dělat," zašeptám a zahledím si na ruce a pak znovu zakroutím hlavou. ,, Tohle ne, já se nevzdám, tohle přesně on chce," řeknu už trochu víc pevněji a zadívám se na Alexe, jehož ruka kolem mých ramenou mě uklidňovala. ,, Musím vypadat děsně," řeknu a zahledím se do zdi, snažít se setřít rukama rozteklý makeup a nešáhnout si na hořící tváře, které mě boleli jako kdysy, když jsem dostala výprask od otce. To mi bylo osm. Bylo zvláštní, že se mi ta vzpomínka objevila zrovna teď. ,, Co budeme dělat?" zeptám se Alexe už klidněji a zamyslím se nad tím, co zmůžeme proti veliteli. |
| |
| Vojsko contra velitel Fort Jackson, South Carolina, USA "Neboj se. Tohle mu neprojde." řeknu s pohledem upřeným na ní. Poslouchám co říká a stále ji držím kolem ramen. Když řekne že vypadá děsně, tak jí odpovím: "Nevypadáš děsně. Jen vystrašená." řeknu a pokusím se o úsměv. Když padla otázka co budeme dělat jen odpovím: "Teď to neřeš. Nejdřív se musíš uklidnit." řeknu a opatrně jí rukou přejedu po tváři. "Nic podobnýho se tu už nestane. Máš moje slovo." řeknu a podívám se na ní. |
| |
| No tak dobrá Fort Jackson, South Carolina, USA Jeho slova mě dokázala uklidnit, tak nějak jsem cítila, že jemu můžu věřit. Najednou jsem mnohem intenzivněji než včera pocítila něco zvláštního a asi to, že jsem mu byla nyní tak blízko, po tom, co mě zachránil před znásilněním smazolo ty obavy, které jsem měla včera. Jeho ruka na mé tváří byla jako hnací motor. Bála jsem se toho, co se stane pak, ale nezastavila jsem se a potom, co jsem se k němu naklonila, tak jsem ho lehce políbila na rty. |
| |
| Oheň na střeše pohasl Fort Jackson, South Carolina, USA Nečekal jsem že to dojde až takhle daleko, když se její rty dotkly mých, tak jsem měl pocit jako by někde ve mě cosi zmizelo, nedokázal jsem to identifikovat, ale cítil jsem že mi to chybět nebude. Moje pravá ruka si našla cestu na její krk. Cítil jsem jak mi mozek vysílá povely vypnout, nevím jak dlouho ten okamžik trval, ale vytrhl mě z něj hlas v hlavě: "Prober se! Tohle nejde!!!". Pomalu se odsunu a zašeptám: "Promiň." a podívám se na ní. Pak vstanu a zamířím ven, ve dveřích se zastavím a řeknu: "Měla by jste si odpočinout, kapitáne.", polknu a vyjdu ven z ubytoven, kde se zhluboka nadechnu. "Ty vole." pomyslím si a zamířím na ošetřovnu, projdu do sklepení. Tam čeká seržant s těma dvěma gorilama. "Tak co seržante? Jak to tady vypadá?" zeptám se ho a podívám se na ty dva. |
| |
| Co jsi to vyvedla Fort Jackson, South Carolina, USA Chvíli jsem myslela, že jsem udělala dobře, to bylo ve chvíli, kdy se jeho ruka dotkla mého krku, ale pak se odtáhl a omluvil se mi, jako kdyby to byla jeho vina a přitom to byla má vina. Podíval se mi do očí a pak mi řekl, že bych si měla odpočinout, ale jeho slova mě bodla u srdce jako nůž. Když se za ním dveře zaklaply, tak jsem se rozbrečela, skoro až histericky. POložila jsem se na postel a brečela jsem. Vzlyky otřásaly mým tělem a já si v duchu nadávala: ,, Ty huso pitomá, teď jsi to teda pořádně podělala. Co to do tebe vjelo? Copak jsi malá holka, aby jsi po něm vyjela jako puberťačka. Jsi kráva, fakt!" Nevím, kdy jsem se uklidnila, ale bylo to asi v okamžiku, kdy jsem si řekla, že tohle se nestalo. Vstala jsem z postele, oblékla jsem si čisté oblečení a hlavně nepotrhané, umyla jsem si otlučený obličej a rozteklé šminky. Urovnala jsem si tak říkajích fasádu, zamalovala makeupem vznikající modřiny a vydala jsem se do garáží, kde jsem si vzala vojenský jeep a opustila jsem základnu. |
| |
| Sklep Fort Jackson, South Carolina, USA Chvíli tak sedím a přemýšlím co asi tak vyvádí seržant s doktorkou. Vytáhnu krabičku cigaret a i přes to že je tu pravděpodobně zákaz kouřit tak si jednu cigaretu zapálím a labužnicky si ji vychutnávám do té doby než dorazí seržant. Když vejde tak vstanu, cigaretu zmáčknu o zeď a nedopalek strčím do kapsy abych tu nenechával nepořádek. Následuje jeho otázka stavu. Vše v pořádku seržante! Už jsem jim torchu "promluvil" do duše a doufám že to znovu neudělají. Ale myslím že pár "slov" se bude hodit i od vás. Na promluvil a slov dodám patřiční ironický podtón. Teď jsou jen vaši seržante. A jak se má doktorka? Vzpamatovala se už trochu? |
| |
| Doktorka? Nevím Fort Jackson, South Carolina, USA Vyslechnu seržanta a když se zeptá jak je na tom doktorka tak odpovím: "Jo, když jsem odcházel, tak vypadala už líp.". I když vím že zdaleka v pořádku nebyla. "Tak teď mám smíšený pocity, co se týče doktorky." pomyslím si. "Žádná další "slova" nebudou seržante. Tihle dva si svým chováním vysloužili basu, nebo i vyhazov z armády." řeknu a podívám se na ně. "Vemte toho druhého a jdeme za velitelem." oznámím seržantovi a popadnu jednoho z těch tupounů a vedu ho směr kancl velitele. U dveří velitele kanceláře se neobtěžuju klepáním a vtrhnu dovnitř, před sebou postrkujíc vojáka. Počkám až dojde seržant s druhým vojákem a spustím: "Pane, chci nahlásit tyhle dva z napadení a pokusu o znásilnění!" řeknu a ledovým pohledem sleduju velitele... |
| |
| Fort Jackson, South Carolina, USA To je dobře, ale myslím že teď by neměla být moc sama. Po takovémhle zážitku by měla chvíli mít opravdový pocit bezpečí. Co sem to zase vypustil z huby??? No to je jedno. Jak myslíte seržante, ale basa i vyhazov je pro takové hajzly málo. Vyjádřím svůj názor. A následuje moje myšlenka. Ale neřekl ybch že je to z jejich hlav, jsou to jen svaly. Doktorka musel naštvat někoho důležitého. Poté seržant řekne ať jednoho popadnu a bereme je na kobereček k veliteli. Když je dotáhneme do kanceláře tak seržant tam rovnou vlétne. Dovedu druhého tam, kde seržant zapíchl prvního. Nenápadně ho strčím aby padl na kolena a ustoupím za seržanta. |
| |
| Kancl Fort Jackson, South Carolina, USA Seděl jsem v kanclu a jen jsem přemítal o tom, jak asi skončila za slepice doktorská, když se mi rozletěli dveře, ale než jsem stihl zařvat, co se to sakra děje, tak tam nakráčel seržant Morgan s těma tupíma hovadama, které se nechala chytit. Hlavně, že jsem jim říkal, že když se nechají chytit, tak řeknu, že o ničem nevím. ,, A méte pro to nějaký důkaz? Koho měli napadnout a pokusit se znásilnit?" zeptal jsem se profesionálně. |
| |
| Tady poteče krev Fort Jackson, South Carolina, USA "Ano pane, důkazy a dokonce svědky." odpovím a tomu tupounovi co stojí vedle mě kopnu do holeně a by padnul na kolena. "Tihle dva se snažili znásilnit kapitána McKenziovou." řeknu a v hlavě se mi znovu vybaví scéna u doktorky v pokoji. "Svědci jsou všichni ti, kteří se v ten daný okamžik pohybovali kolem nemocnice, výkřik kapitána McKenziové byl slyšet celkem jasně, pane." pokračuju a pak se odmlčím. "Jeden ze svědků je tady seržant!" řeknu a ustoupím aby na něj velitel viděl. "Seržant celou událost viděl. A pokud by vás náhodou napadlo, jestli jsem to nebyl já, kdo útočil na doktorku a na tyhle dva se to jen nesnažím hodit. Tak vám říkám že jsem to nebyl, na to mám svědky." dodám. "Navrhuju je poslat před vojenský soud, nebo rovnou vyhodit z armády, pane." oznámím veliteli a čekám... |
| |
| Tady nerozhodujete Fort Jackson, South Carolina, USA Poslouchal jsem výlevy seržanta a v duchu jsem si říkal, že ej to horší než jsem si myslel. Ti tupouni nejen, že se nechali chytit, ale ještě k tomu, tak blbě, že je přitom viděli. ,, Tady ovšem nerozhodujete, seržante, takže rozsudek necháte na mě!" řeknu mu a zahledím se na ty dva. Byli taky pořádně zřízení. Znechutili se mi. ,, Ale díky tomu, že se zachovali tak odporně s Vámi souhlasím, zaslouží se maximální trest, zastřelíte je u zdi a teď běžte!" řeknu. |
| |
| COŽE? Fort Jackson, South Carolina, USA Poslouchal jsem velitele a jeho rozhodnutí mě šokovalo. Zastřelit? To jsme kde? V Severní Korei? Otočil jsem se na seržanta s celkem překvapením ve tváři. Pak jsem ale začal: "Pane, obávám se že tento rozkaz nemůžu splnit.". Podívám se na něj a je mi jasný že zase bude pěknej bordel. "Při vší úctě pane, o trestu smrti smí rozhodnout jen soud." řeknu a při slovech "Při vší úctě" se přemáhám, protože jsem k veliteli necítil absolutně žádnou úctu. Očekávám že začne ječet, ale to není nic neobvyklýho... |
| |
| Viktimizace Fort Jackson, South Carolina, USA Dostala jsem se pořádný kus od základny, když mi došlo, že nevím, kam jedu ani proč. Tedy spíš bylo méně jasné kam. To proč jsem tak trochu věděla. Můj mozek se tomu, co se stalo snažil bránit. Prostě jsem se dostala do fáze primární viktimizace. Seděla jsem v autě a tupě zírala do stromu, který stál přede mnou. Zastavil mou cestu. Kdoví kam bych dojela, kdyby se mi nepostavil do cesty. Znovu se mě zmocnil strach a chvění. Před očima se mi přehrávala scéna z nemocnice. V duchu jsem byla mimo, můj mozek vypnul, ale pořád jsem to viděla, dokola a dokola. |
| |
| Ale už! Fort Jackson, South Carolina, USA Sice tu jsem vážně teprve chviličku ale už za tu dobu mi začal velitel lézt na nervy. Jeho kecy už jsou vážně trochu moc! Stoupnu si před seržanta. Pane! Na nějakou všechnu úctu kašlu! Nemáte právo rozhodvat o tom kdo bude žít a kdo ne! V tomto státě je trest smrti ale ne za ublížení na zdraví a pokus o znásilnění! Tihle dva dostanou basu a padáka ale o tom rozhodne soud. Co se tady stalo dosvědčím. Znovu se přesunu za seržanta a cestou k němu šeptem utrousím. Jestli si tady někdo myslí že je Bůh tak budeme mít u soudu o jednoho souzeného navíc. |
| |
| Dobrá tedy Fort Jackson, South Carolina, USA Sledoval jsem, jak se do mě oba seržanti pustili, ten nový trochu víc než ten starý. ,, No dobře no, trochu jsem ujel, protože nesnáším tento styl násilí, takže o jejich budoucnosti rozhodne vojenský soud, takže je zavřete někam odkud neutečou a já zavolám na velitelství, aby se o všechno postarali!" |
| |
| Zpět do tábora South Carolina, USA Netušila jsem, jak dlouho jsem tam seděla, ale když jsem se tak nějak slušně vzpamatovala, tak už se stmívalo. Došlo mi, že bych se měla vrátit, ale auto mi nenastartovalo. Vystoupila jsem a koukla jsem se na přední část auta a když jsem spatřila, že jsem ho pořádně rozvalila o strom, tak jsem si uvědomila, že jsem musela být pořádně mimo, protože jsem si na náraz vůbec nepamatovala. Myslala jsem si, že jsem zastavila těsně, ale asi ne. Předek jeepu byl na hadry a motor tím padem taky. Podívala jsem se do auta a uviděla jsem vystřelený airback, nechápala jsem, jak jsem ti toho mohla nevšimnout. Otřela jsem si pot z čela a když jsem se podívala na ruku, tak jsem zjistila, že to není pot, ale krev. Evidentně jsem bourala a ani jsem si na to nepamatovala. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, že nemám potuchy, kde vlastně jsem. Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla jet na velitelství, ale jestli jsem jela tou cestou jsem nevěděla. Rozhlédla jsem se kolem a pak mi došlo, že by byl nerozum odtud jít pěšky zpět, obvlášť když se stmívalo s každým okamžikem. Jediné, co mi zbývalo bylo schovat se do auta a čekat. Doufat, že mě budou hledat nebo se za úsvitu vydat zpět a doufat, že trefím. |
| |
| Něco tu nehraje... Fort Jackson, South Carolina, USA Když velitel obrátí o 180°, tak mám pocit že tady něco nehraje. "Takhle najednou otočit....." řeknu si podívám se na seržanta. "Ano pane!" řeknu a popadnu jednoho z nich za triko a seržantovi naznačím aby vzal toho druhého a zamířil jsem zpět do nemocnice, protože nikde jinde se nedalo někoho zamknout. Dotáhnul jsem ho do sklepení a počkal jsem až seržant dotáhne, pak jsem mu řekl aby počkal tady než dojdu pro klíče. Shodou okolností klíč od sklepa ležel na stole. Vrátil jsem se s ním ke dveřím a zamknul jsem je, pak jsem se otočil na seržanta: "Ubytujte se v kasárnách, pak najděte poručíka Sanchezovou a desátníka....nevzpomenu si na jmeno, ale poznáte je viděl jste je na cvičáku...Já teď musím něco vyřídit.." oznámím mu a zamířím na ubikace důstojníků, kde zaklepu na dveře doktorky, bez reakce. Znovu zaklepu, opět nic. Zkusil jsem otevřít dveře, zamčeno. Otočil jsem se a vyšel jsem ven, najít doktorku, protože mi nepřijde zrovna adekvátní aby teď zrovna někde potulovala.... |
| |
| Sniper on the run Fort Jackson, South Carolina, USA Když jsem prošel vyšel ven z ubytoven důstojníků, tak jsem zamířil do klubu zeptat se jestli někdo neviděl doktorku, z těch co tam byly, ji nikdo neviděl. Pak jsem zamířil do garáže, která byla nejblíž a zeptal jsem se mechaniků, prej si vzala auto a vyrazila někam mimo tábor. Tak jsem se jich zeptal jestli by mi jedno nepůjčili, ale zrovna jsem měl kliku na toho mechanika, kterej na všechno chtěl papíry a bez nich mi to nevydá. "K čertu s tebou, papírovej krtku!" odpovím mu a vyrazím do kasáren k sobě do skříně, odtamtud jsem vytáhl hejkala, a pistoli, tlumič jsem schválně nechal na základně, pro jistotu jsem si vzal ještě lékarnu, baterku a lahev s vodou. Hodil jsem hejkala na sebe, i když nevím proč, nejspíš proto že když ho mám na sobě, tak se pohybuju rychleji. Pak jsem vyrazil ven z tábora, cítil jsem na sobě pohledy všech okolo. "No co? To mě v tom nikdy neviděli?" pomyslím si. Když pak procházím vrátnicí, tak vojínovi na jeho otázku kam jdu odpovím: "Jdu si trochu provětrat hlavu.". Za bránou jsem se rozběhl a běžel jsem u cesty lesem, jinak by hejkal neměl žádný význam.... Pokračoval jsem lesem bůhví jak dlouho, už se začalo stmívat. Moje oči se na tmu přizpůsobili rychleji než jindy. Rozhlížel jsem se po okolí, když v tom jsem zahlédl džíp nabořený ve stromu. "Co se stalo?" zeptám se do éteru a zamířím k džípu, pomalu ale jistě se blížím ke dveřím u řidiče. Došel jsem k nim a nahlédl jsem dovnitř. "Elis?" zeptal jsem se čekal jestli se neozve.... |
| |
| Co to kruci? South Carolina, USA Asi jsem usnula, ale vzbudil mě hlas. Říkala jsem si, že musím mít halucinace, ale pak jsem se posadila a když jsem se podívala z okenka, tak ve mě děsně hrklo a já vyděšeně zařvala. Pak mi ale došlo, co to vidím a trochu jsem se uklidnila. Byl to jen převlek pro odstřelovače. Otevřela jsem dveře a zahleděla jsem se na "hejkala", poznala jsem, že je to Alex. Snažila jsem se ovládnout radost, že je tady, přeci jenom už jsem to jednou dostatečně posmolila. Zůstala jsem sedět v autě s nohama venku, protože se mi pořádně motala hlava. ,, Jak jsi mě našel?" zeptám se a protřu si unavené oči. |
| |
| Sniper = stopař South Carolina, USA Trhl jsem sebou když vyděšeně zařvala, nečekal jsem že se mi ji podaří vyděsit. "Vzhledem k tomu že ty lesy tady jsou hustý a cesta od tábora je jedna a dlouhá, tak bylo nejlepší jít podél ní. I když je pravda že bych tě nemusel najít, kdyby jsi neskončila tady ve stromu." řeknu a odmlčím se. "Jsi v pořádku?" zeptám se jí a z hlavy si sundám krytí přes hlavu. Venku byla tma, takže jsem se pod hejkalem snažil nahmatat baterku.... |
| |
| Jak se to vezme South Carolina, USA Poslechla jsem si jeho vysvětlení a měl vlastně pravdu, možná, že kdybych se vydala po cestě, tak trefím, ale asi je píš lepší, že jsem to neryskovala. ,, Asi jsem se přitom bourání, udeřila do hlavy, řekla bych slabý otřes mozku, ale jinak dobrý," řeknu mu na jeho otázku. Bylo zvláštní si stanovovat diagnozu, ale poznala jsem to. To, jak jsem si to nepamatovala, stejně jako to točení hlavy a nevolnost. Všechno odpovídalo. Z venku táhl chlad. ,, Půjdeme zpátky?" zeptám se ho a zachvěju se zimou a tak trochu nejsitotou. Věřila jsem mu, ale nikam se mi teď nechtělo. |
| |
| Nejdřív rána, pak ostatní... South Carolina, USA Když se mi podařilo nahmatat baterku tak jsem ji rozsvítil a a namířil ji tak aby nesvítila na Elis. Ze slabého světla jsem zahlédl na jejím čele, krev. "Nejdřív se kouknu na tohle." řeknu a ukážu na její zranění. Z pod hejkala vyhrabu lékárničku a pustím se do ošetřování, dá li se to tak nazvat. Když jsem skončil, tak jsem jí zodpověděl na otázku zda půjdeme zpátky. "Nejlepší by bylo jít zpět, tam by se na to tvoje zranění mohl podívat někdo kdo tomu rozumí víc jak já. Ale zase v týhle tmě....Jak chceš ty." řeknu a podám jí lahev s vodou. |
| |
| Zpět do tábora podruhé South Carolina, USA Nechala jsem se ošetřit a pak jsem se zamyslela, ono by asi bylo lepší se vrátit ještě dnes, ale netušila jsem, jak dobře se mi půjde lesem v lodičkách, ale ty můžu klidně zhodit z nohou. Vzala jsem si vodu, ale nenapila jsem se, vím, že by mi teď pití neudělalo dobře, tak jsem si hladivou bandasku pouze přitiskla na obličej, čelo a na moment jsem zavřela oči. Nadechla jsem se nočního vzduchu a pak jsem se podívala na Alexe: ,, S tebou tam dojdeme v pohodě, takže půjdeme, jen to asi bude trvat déle, než když jsi šel sem!" řeknu a postavím se na nohy, chytnu se dneří, protože se mi zatočí hlava, ale po chvíli to přejde a já se narovnám. ,, Tak můžeme," zadívám se na Alexe v obleku hejkala. |
| |
| Směr tábor South Carolina, USA Sleduju její počínání a když vstane a opře se o auto, tak k ní přistoupím a podepřu jí. Nemusí si natlouct ještě víc a pomalu vyrazíme po cestě směrem k táboru. Chvíli váhám a pak spustím: "Ohledně dnešního odpoledne se ti omlouvám.", podívám se na ní a jdu tak aby mi stačila s krokem. "Neměl jsem jen tak zmizet." dodám a rozhlížím se po okolí. Volnou rukou jsem zajel pod oblek pro pistoli, kdyby náhodou. |
| |
| Večer omluv South Carolina, USA Chvíli jsme šli tiše šli, když promluvil. Trochu mě zamrzelo, že mi připomněl mé hloupé chování a tiše jsem si povzdechla. Doufala jsem, že na to zapomene. ,, Ne nebyla to tvoje chyba, neměla jsem... však víš, mrzí mě to. Já jen, že mě prostě něčím přitahuješ, ale dokážu se ovládat, to byla jen slabá chvilka, takže pokud ti to vadilo, tak se mi nemusíš vyhýbat, budu to tolerovat, teda..." přišlo mi, že hrozně plácám. Spojila jsem svoje úvahy a slova a vyšel z toho tenhle blábol. Hleděla jsem do země, abych nezakopla a zároveň, abych neviděla jeho výraz ve kterém bych vyčetla, co si o mě asi musí myslet. |
| |
| Vyhýbat? Proč? South Carolina, USA "Tvoje chyba to nebyla, potřebovala jsi oporu a já v tom vyhořel." řeknu a stále se rozhlížím. "Navíc si mě políbila jako první po dlouhý době." dodám o něco tišeji a vzpomenu si na manželku...teda vlastně ex-manželku. Pak jsem mlčel a pokračoval v cestě směrem k táboru. "Dnešek je celej divnej." řeknu a pohledem těkám po okolí... |
| |
| Pochopení South Carolina, USA Pokračovali jsme lesem a já se necítila v té tmě dobře, sice tady byl Alex, ale přesto jsem se nedokázala ubránit strachu. I když jsem ho držela na úzdě a nepřípouštěla jsem si ho, stále jsem cítila, že je ve mě. ,, Není tvá povinost mi poskytovat oporu a ty to děláš už od chvíle, co jsem přijela, takže to nebylo zase až takové selhání a co se toho týče, chápu to, jsi v armádě už dlouho a podle reakce mužů v táboře mi mohlo dojít, že tam moc žen nemáte, takže mě mohlo taky napadnout, že to pro tebe bude šok, takže ..." zahledím se dopředu jestli nezahlédnu světlo, ale zatím byla všude tma. Napila jsem se vody, protože jsem měla sucho v ústech. Na moment jsem se zastavila a přivřela jsem oči. Cítila jsem únavu a to značnou, pak mi ale došlo, že není dobré se zastavovat a tak jsem se znovu rozešla. |
| |
| Temná noc South Carolina, USA Poslouchal jsem jí a stále pozoroval okolí. "Málokdy se dostaneme ze základny. Tudíž reakce se dají čekat. Ale já to vidím jak selhání." řeknu a letmo na ni pohlédnu. Zatímco ostatní tu a tam vypadli ze základny, já jsem tam zůstal. Jednou když jsem odjel na dovolenou domů za manželkou, čekalo mě tam nemilý překvapení. Od tý doby se snažím si ženy moc k tělu nepouštět. Protože tahle rána co mi zasadila manželka, ještě bolí, i když už to jsou dva roky. "Nechceš si na chvíli odpočinout?" zeptám se a podívám se na ní... |
| |
| Přestávka South Carolina, USA ,, Jsi na sebe moc tvrdý," řeknu a pohlédnu na něj, pak se zastvím, abych popřemýšlela. ,, No jsem unavená, ale nesmím usnout, mé hlavě by to neprospělo," řeknu a znovu se zamyslím. ,, Asi bude lepší pokračovat," při těch slovech jsem se snažilo, abych nezněla příliš unaveně. Chtělo se mi spát a to nebylo dobře, hodně jsem se musela soustředit, abych při cestě nezavírala oči. Mluvení mi pomáhalo, musela jsem se soustředit na to, co mi říká a tím pádem, jsem byla docela při smyslech. ,, Řekni mi prosím něco, vadí ti moje náklonost?" zeptám se a podívám se z boku na něj. |
| |
| Co odpovědět? South Carolina, USA Poslouchám jí a když se zeptá jestli mi vadí její náklonost, tak chvíli váhám s odpovědí. "Tvoje náklonost mi nevadí, jen jsem si na náklonost ženy trochu odvykl..." řeknu a v hlavě se nakopávám že jsem raději nemlčel. "Důvody proč, jsou trochu složitější." dodám a podívám se na ní. "Jedinej důvod proč, jsi si odvykl je tvoje ex." zazní mi v hlavě. "Nic proti tobě, nebo jakýkoli ženě nemám..." řeknu a sundám ruku ze zbraně. |
| |
| Tak jo South Carolina, USA Vyslechla jsem si jeho odpověď a trochu jsem se usmála. V srdci se objevila malá jiskřička naděje, ale potlačila jsem ji. Nechtěla jsem si dělat zbytečné naděje a nechtěla jsem ho zraňovat. ,, To je v pořádku, nemusíš mi nic vysvětlovat!" řeknu a pak se zahledím před sebe, kde zahlédnu v dálce světla. ,, Asi jsme blízko, hele," ukážu před sebe a usměju se, už jsem se nemohla dočkat postele. Nevědomky jsem přidala do kroku. |
| |
| V dohledu South Carolina, USA Podívám se směrem kterým ukazuje a zahlédnu světla. Trochu mě překvapilo když přidala do kroku. Abych jí stačil, taky jsem přidal do kroku. Když jí došel, tak jsem se podíval pořádně směrem ke světlům. Zahlédl jsem postavu u brány ve vrátnici. Koneckonců jsme šli po cestě. Jen když jsme došli k bráně, tak okamžitě vyklusal vojín a chtěl vědět co jsme zač, ale když jsem mu řekl kdo jsem tak s jen kývl a vrátil se do vrátnice. Pomohl jsem doktorce na pokoj a pak se jí zeptal: "Nepotřebuješ něco?" a podíval jsem se jí do očí. |
| |
| V pokoji Fort Jackson, South Carolina, USA Společně jsme došli až ke mě na pokoj a já si hned sedla na postel. Konečně na mě padla taková únava, že jsem byla ráda, že sedím, jinak bych se asi sesypala. ,, Ne děkuju, to bude v pohodě, potřebuju se vyspat, jsem hotová. Bolí mě hlava a jsem promrzlá," kouknu na sukni a holé nohy. Shodila jsem boty a schovala jsem nohy pod peřinu, přikryla jsem se až po krk a zadívala jsem se na Alexe: ,, Děkuju za všechno, dneska jsi mě už dvakrát zachránil a já jsem ti za to hodně vděčná, dobrou noc!" popřeju mu a pomalu upadnu do říše snů. |
| |
| Vypnout motory South Carolina, USA Vyslechl jsem si její slova a popřál jí dobrou noc. Pak se odeberu do kasáren, kde sundám hejkala a všehcno co jsem měl s sebou schovám do skříně. Natáhnu se na postel a chvíli koukám na strop kasáren. Dnešek byl teda zajímavej den." pomyslím si a pak se přetočím směrem ke dveřím a po chvíli usnu. Ve snu mi probíhá spousta myšlenek..... |
| |
| Večer Fort Jackson, South Carolina, USA Čekal jsem a čekal jsem dlouho. Byla jedna ráno, když jsem vyšel ze svého pokoje se zbraní schovanou u pasu. Držel jsem se ve stínu, aby mě nebylo vidět. Dostal jsem se až k nemocnici v pohodě, nikdo tam nebyl. Dveře byli zavřené, ale to nebyl problém, stačilo staré dveře vypáčit. Ti dva chrněli s hlavami opřenýma o sebe, vytáhl jsem zbraň s tlumičem a dvakrát jsem vystřelil, potom jsem se vrátil do pokoje, kde jsem pokojně usnul. Tím, že jsem je střelil do palic, jsem měl jistotu, že nebudou mluvit. Seržant John Larks Splil jsi vše, co ti zadal seržant, pak jste ty i obě tvé kolegyně měli volno. Jak jsi ho strávil je na tobě, jen jsi nebyl u těch dvou ve sklepení! |
| |
| Večer Fort Jackson, South Carolina, USA Seženu dvě ženy co jsem viděl na cvičáku a vyřídím jim vzkaz od seržanta že trénink se odkládá na zítra a pro zbytek dneška je volno. Pak mi dojde že ještě ani nevím kde se mám odložit. Tak vyrazím někam ke kancelářím a zjistím si to. Když dostanu svoji postel v kasárnách tak tam vyrazím. Svléknu se do tílka a lehnu si do postele. Nemůžu usnout, pořád mám pocit že něco nesedí, něco je špatně. Už to nemůžu vydržet tak vstanu, sáhnu do batohu a vytáhnu krabičku cigaret. Vyjdu z kasáren, zapálím si a vychutnávám si klid všude okolo. Ale ani to mi nedopřeje klid. Prostě pořád mě něco hryže a já nejsem schopný přijít na to, co to je. Bohužel, ani druhá cigareta mi nedopřeje klid a proto si dám třetí. Ale ani to nezafunguje, tak se otočím a vrátím se zpět do postele. Sice už se mi nedaří pořádně znovu usnout ale i tak zbytek noci ležím v posteli a trávím bezesnou noc. |
| |
| Cvičák a poté hospoda Fort Jackson, South Carolina, USA Úspěšně jsem zvládla první kolo, ale jak to bývá tak po prvním kole bude následovat i to druhé. K mému neštěstí se jednalo o teorií a já se musím přiznat, ale nikdy jsem v nich nebyla. U nás jsem prostě improvizovala a vycházelo mi to, ale tady to holt nebude a hezky se to budu muset doučit. Jsem poměrně ráda, že mu odpověděl právě ten nový, na jehož jméno jsem zapoměla. A tak jsem jako slušná studentka, když zkoušena před tabulí, slušně kývala hlavou. Přeci jen to řekl on. Nebudu to opakovat. Určitě to říká správně. šrotuje mi hlavou, ale obavy nebo nevědomost se na sobě snažím nedávat znát. Když se začne Alex vyptávat toho nového, proč zrovna GPSka, tak těkám pohledem mezi Alexem a tím novým. Ale odpovědi se nedočkám, jelikož tu proběhne strašný šrumec, prostě chaos. Nejspíš se něco stalo v ošetřovně. Ale já nemám v tuto chvíli náladu se do toho, jakkoliv plést. Takže mrknu na desátnici. Skočíme do hospody? položím otázku Ikei, ale to už se na scéně objeví ten nový, který nám oznámí, že máme pro dnešek klid. Takže nám v té hospodě vážně nic nebrání. Lehce se usměji na Ikeu a čekám, zda se mnou do té hospody na panáka půjde. Včera jsem si tam udělala reputaci, tak se celkem na ty chlapce těším. Zvu tě na panáka. mrknu na Ikeu s úsměvem na rtech a pomalým krokem se přesouvám směr "hospoda", kde strávíme delší chvíli. Teda aspoň já tam mám v úmyslu strávit delší chvíli a užívat si přítomnost mužů, kteří se o mně zajímají a pozývají mně na panáka. |
| |
| Činy velitele Fort Jackson, South Carolina, USA V noci jsem nějak nemohl spát, tak jsem se šel projít, obešel jsem celý tábor a moje procházka končila u nemocnice. Zrovna jsem se chtěl vrátit, když jsem si všiml velitele, jak vychází z ošetřovny se zbraní s tlumičem v ruce. Sledoval jsem ho do té doby, než zmizel na ubytovnách, pak jsem se vydal do budovy a když jsem spatřil dvě mrtvoly těch, co chtěli znásilnit doktorku, tak mi všechno pomalu začalo docházet. Opustil jsem místnost a ze svého telefonu jsem poslal zprávu na velitelství, co se zde stalo a co jsem viděl a oni mi odepsali, že se tady ztra brzy ráno objeví komando, které zatkne velitele. Ráno ve Fort Jackson Ráno jsem čekal u brány a znovu jsem komandu zopakoval, co se stalo a co jsem viděl. Řekli mi, že mám počkat a už se do toho nemýchat. Pak už jsem jenom viděl, jak odvádějí Velitele s pouty na rukou pryč ze základny a nesou tu zbraň s tlumičem v sáčku. Pak se posatrali o ty dvě mrtvoly a odjeli pryč. Ještě mi řekli, že nový velitel se tady objeví během tří dnů a že do té doby, to mám tady jako nejvyšší velitel na povel. Nový velitel Fort Jackson, South Carolina, USA Udělal jsem pořádek v papírech a nachystal jsem vše pro přchod nového velícího. |
| |
| Bordel ve Fort Jackson Fort Jackson, South Carolina, USA Ráno jsem vstal a šel jsem si zaběhat. Když jsem se vracel, tak jsem zpomalil jsem a díval jsem na komando jak odvádí velitele. Nijak jsem to nekomentoval, prošel jsem kolem a zhluboka jsem oddechoval po běhu. Pak jsem zamířil jsem do sprchy a spláchnul jsem ze sebe špínu. Pak následovala rutina v podobě drilu. Nic zásadního. Tři dny později... Ráno jsem vstal a jel jsem rutinu, někdo na mě zrovna ten den hodil službu v jídelně a moc jsem s tím dělat nemohl. Však já mu to vpálím.... |
| |
| Velitelský post Fort Jackson,South Carolina, USA Velela jsem jednu dobu jednotce námořního letectva na východním pobřeží Spojených státu Amerických a pak mi přišel příkaz, abych převzala jednotku Fort Jackson v Severní Carolíne. Zbalila jsem si věci a nechala se vrtulníkem přemístit přímo na základnu. Vzala jsem si tašku a rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo mému příletu nevěnoval pozornost, což bylo zatím dobře. Schválně jsem neměla na sobě uniformu. Maskáčové kalhoty, bagany a bílé triko na tenkých ramínkách. Bylo tady poměrně vedro. Hodila jsem bágl na rameno a psí známky se mi zahoupali na krku, strčila jsem je do výstřihu a rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem u dvou velkých budov. Jedna vypadala jako sklad a ta druhá jako jídelna. Zamířila jsem k ní. |
| |
| Služba v jídelně Fort Jackson, South Carolina, USA Služba v jídelně byla vážně nuda, sledovat jak se vojáci cpou a pijou to co by jsme nazvali kafem. Já jsem občas prošel mezi nimi, ale po většinu času jsem stál u vchodu a rozhlížel jsem se po jídelně. V jeden okamžik tam po sobě dva vojíni začali házet cosi co připomínalo míchaný vejce, v jejich vzoru následovala půlka jídelny, takže následovala ostrá prověrka vaječné munice... "A DOST!! Začněte se chovat jako vojáci a ne jako děti!!! A teď tu spoušť koukejte uklidit, nebo nepočítejte s dovolenou, nebo takovýma věcma!!! zařval jsem na ně. Nevadilo mi, když po sobě házeli po jednom, ale jakmile začala sněžit vejce, tak to překročilo únosnou mez... |
| |
| Vajíčka ve výstřihu Fort Jackson, South Carolina,USA Zrovna, když jsem vešla do budovy jídelny, tak začala vaječná bitva. Překvapěně jsem se na to podívala a musela jsem se zasmát, tedy smála jsem se jen do momentu, kdy mi jednen kousek vajíček, která lítala po jídelně, spadl přímo do výstřihu. Hned jsem poznala, že nebyla dostatečně dosmažená, protože mi vejce sklouzlo až ke kostici bílé podprsenky. Zatímco je seržant uklidňoval, tak jsem tiše klela a snažila jsem se vejice z výstřihu vylovit. Měla jsem od něj celé známky. ,, Do háje, to je hnus!" zanadávám, vytáhnu psí známky a hodím si je na tričko, které už na sobě mělo pár žlutých fleků od několika zásahu vejci, tak bylo celkem jedno, že na nich přistáli špinavé známky. Rukou jsem si zajela do výstřihu a lovila vejce, které se rozuteklo do všech možných i nemožných končin. Měla jsem špinavé ruce, triko i podprsenku. |
| |
| Slečna v jídelně a má....psí známky!! Fort Jackson, South Carolina, USA Když do jídelny vstoupila nějaká ženština a hned dostala zásah vejcem. "Nechte toho sakra!" zařval jsem a tentokrát už se vojáci uklidnili. Otočil jsem hlavu na ženu zrovna v okamžiku, kdy vyndala psí známky a já jen zaregistru že šarži má vyšší jak já. Ztuhnu a přistoupím k ní a spustím: "Madam moc se vám omlouvám za chování vojáků. Nevím co je to popadlo!". Podívám se na fleky po vajíčkách a čekal jsem že začne řvát... |
| |
| Seržant a omluva Fort Jackson, South Carolina, USA Zrovna jsem vytáhla poslední zbytky vajíčka, když ke mě dorazil onen seržant, který je srovnal do latě. ,, V pořádku seržante, chápu, že potřebuji odreágování a navíc, takové vejce bych nejedla ani já, je to hnus!" hodím kousek vajíčka na zem. ,, Jen doufám, že potom nědko jídelnu uklidí, aby se zde dalo stolovat!" pousmála jsem se a věděla jsem, že už se tady asi tajně nepodívám. ,, Někoho tím pověřte a pojďte se mnou, budu potřebovat všechny důstojníky ze základny... od seržantů nahoru, se seržanty včetně a taky někoho, kdo by mi ukázal mou kancelář!" kouknu na něj. |
| |
| Velitelka Fort Jackson, South Carolina, USA "Ano madam!" zasalutuju, pak se otočím do jídelny: "Každý kdo se bitvy účastnil jí taky povinně uklidí!" oznámil jsem jim a otočil jsem se na velitelku. "Tudy madam." řeknu jí a vyrazím ven z jídelny. Projdu kolem ubikací důstojníků a zamířím přímo do kanceláří, před kanceláří velitele jsem se zastavil a byla na mě vidět nechuť vůči tomuhle místu. "Tady madam." oznámil jsem jí a čekal jsem na její další rozkazy. |
| |
| Kanceláře a schůzka papalášů :D Fort Jackson, South Carolina, USA Nechala jsem se odvést do kanceláře. Vešla jsem dovnitř, hodila si tašku na zem a usedla jsem za stůl. ,, Děkuji seržante, mohl byste tedy přivést všechny seržanty a hodnosti víš! Jejich složky si zatím najdu, díky!" usměju se na něj a když odejde, tak si vytáhnu z báglu čistou podprsenku a čisté triko a hned se převléknu, abych tady nechodila jako čunče. Tahle jednotka vypadala zajímavě, už jsem se těšila na jejich spolupráci. Co sem tak slyšela, tak byl minulý velitel nějaký psychopat. |
| |
| První rozkaz Fort Jackson, South Carolina, USA "Ano madam!" zasalutuju a vydám se splnit rozkaz. Trvalo mi to asi půl hodiny než jsem sehnal všechny seržanty a důstojníky. Což to oficíry, horší bylo sehnat seržanty, kteří byli roztroušení všude možně. Když jsem splnil rozkaz, vrátil jsem se za velitelkou zaklepal jsem na dveře, jen co jsem dostal odpověď, tak jsem jí oznámil: "Všichni tu budou do pěti minut madam, až na jednoho seržanta, který je na cvičení v terénu.". Podívám se na ní a čekám na další rozkazy... |
| |
| Splněno Fort Jackson, South Carolina, USA Netrvalo ani moc dlouho a seržant se vrátil, zatím jsem si vyhledala složky všech, co za mnou příjdou. ,, Který ze seržantů nepříjde?" zeptám se, abych mohla odložit jeho složku bokem. Už jsem si stihla prohlédnout kancelář a zjistila jsem, že tady evidentně dělal někdo po odchodu předchozího velícího, pořádek. ,, Zatím se prosím posaďte, seržante, než dorazí ostatní. Mohu Vám něco nabídnout?" zeptám se ho mile. Měla jsem v úmyslu se všemi nebo spíš, aspoň s většinou vycházet. |
| |
| Milá velící - zvláštní "Seržant Jeremy Hawking madam." oznámím jí. Pak mě totálně vykolejí frází: posaďte se prosím, to jsem nečekal a jen jsem zamrkal. Když mi pak něco nabízela tak jsem jí upřeně sledoval a pak jsem ze sebe vymáčknul: "Raději postojím madam. A nedám si nic madam, děkuji.". Mám pocit že jsem to ze sebe vydrmolil až moc rychle. Pak jsem raději zamířil ke stěně o kterou jsem se opřel a rozhlížel jsem se po místnosti, ale vybral jsem si špatný místo, postavil jsem se tak, že kdyby někdo rychleji otevřel dveře tak to schytám. Ale velitelka mě tak vykolejila že jsem to neřešil.... |
| |
| Základna - má strach Sledovala jsem ho a zdálo se mi, že je ze mě poněkud nervózní. ,, Tu madam si strčte někam, seržante... rozhodně nejsem žádná dáma, podpatky nenosím a sukni na mě neuvidítě. Jsem stejný voják jako vy. Miluji pivo, přisprostlé řeči a dobré vtipy!" kouknu, jak stojí u dveří a dodám: ,, A pokud nechcete mi srovnanou fasádu měl byste si stoupnout jinam nebo příjmout můj návrh na to, abyste si sedl!" zasměju se a hodím si nohy v kanadách a leštěný stůl. |
| |
| Nestíhám čumět Poslouchám jí a nestíhám se divit. Na takovýhle chování nejsem u velitele zvyklej. Do teď tu byl idiot co řval za každých podmínek. Když řekne že si mám stoupnout jinam nebo si sednout, tak jen přešaltuju k protější stěně, tak abych nedostal dveřma. Podíval jsem se na ní, ale pak jsem odvrátil pohled někam stranou a na tváři se mi objevil kamenný výraz odstřelovače. Přitom to nebyl úmysl. Přemýšlel jsem nad tím co řekla: "Voják, ne dáma. Miluje pivo, přisprostlé řeči a dobrý vtipy.". Sledoval jsem rýhu ve zdi a snažil se jí zhypnotizovat a by se hnula, nedařilo se. "Za chvíli tu bude víc žen než mužů..." napadne mě a znovu bleskově kouknu na velitelku... |
| |
| Za novým velícím Ráno jsem vstal a věděl jsem, že dneska nebo někdy během zítka by mohl dorazít nový velící. Když mě pak během poledne opdchytil Alex a řekl mi, že nový velicí je už tady a že nás chce všechny vidět, tak jsem snažil, co nejrychleji dodělat svou práci a jít do kanceláře velícího. Do kanceláře jsem doarzil asi za deset minut potom, co jsem měl přijít. Práce mi zabrala trochu víc času. ,, Kapitán Alex Kane se hlásí, madam!" zasalutuju a postavím se k ostatním. Koukal jsem jako padlí z višně. Málem jsem ji řekl pane, až na poslední chvíli jsem si všiml, že je to žena a rychle jsem to pozměnil. Postavil jsem se vedle Alexe a čekal, co se bude dít. Doktorka už tam stála také a několik seržantů. Evidentně jsme ještě na několik lidi čekali. Ulevilo se mi, že jsem nedoraziol poslední. |
| |
| Nová velící Vstávala jsem dost pozdě a když jsem se posadila, tak se mi trochu točila hlava. Přišlo mi jako kdybych měla kocovinu, ale to byla hloupost, jen jsem večer špatně spala. Ve snech se mi vracely vidiny těch dvou hromotluků, jak se na mě vrhají a jak mě bývalý velitel zkouší zabít. Opláchla jsem se a došla jsem do ordinace, kde už jsem si za ty tři dny, stihla udělat jakys takys pořádek. Zrovna jsem se chystala evidovat lékařské záznami jednotky, když se tam objevil Alex a řekl mi, že se máme dostavit k novému velícímu. Zamířila jsem tam asi tak dvě minuty potom, co mi to oznámil. Zasalutovala jsem, představila jsem se a pak jsem se postavila stranou. POstupně přicházeli další důstojnici od seržantů nahoru. |
| |
| Vidím, vidím Sledovala jsem jeho reakci na mě a přišlo mi, že asi tady mnoho žen nemají a už vůbec nejsou zvyklí se s velicím bavit zcela normálně. Zrovna jsem chtěla něco říct, ale přišla doktorka a pak další a další. Nakonec dorazil i kapitán jednotky odstřelovačů a ještě jsme chvíli čekali na dva seržanty, ale ty za chvíli s omluvou dorazili. Když jsem si byla jistá, že jsou tady všichni, tak jsem se postavila, abych se jim představila: ,, Jsem podplukovník Sara Johnsová a ode dneška jsem vaše nová velící. Jelikož jsem tady první den, tak doufám, že mi důstojnící vypomohou s poznáním tábora a všech jednotek v táboře. Taky bych ráda viděla veškeré papíry o munici a hlavně mi sem přiveďtě kuchaře a zásobovače. To jídlo tady je strašné..." řeknu a usměju se na ně. ,, Těším se na spolupráci s Váma a doufám, že spolu budeme vycházet! Předtím jsem velela skupině vojáků námořního letectva a věřte, že to jsou nevycválaná prasata!" zasměju se a mávnutím je propustím. Nechala jsem to na nich, kdo mě zde provede a kdo mi vše ukáže. |
| |
| Představení a pak rychle se ztratit Poslouchal jsem podplukovníka s mírně, kecám se značně nepřítomným výrazem. "Bože jen ať ta prohlídka není na mě!!" zaprosil jsem v duchu a když řekla že máme zavolat zásobovače a kuchaře, tak jsem si řekl: "Ty si s doktorkou padnou do oka...". Voják nemá moc čas nad jídlem přemýšlet, ten je rád že ho něco zasytí a dodá mu energii. Já osobně jsem vždy jídlo do sebe naházel co nejrychleji a pak jsem vypadnul, moc jsem neřešil jestli se to jíst dá nebo ne. Když velící zavelí rozchod tak se se vší nenápadností mě vlastní pomalu snažím vytratit ven. Nevím proč, ale v přítomnosti naší nové velící se necítím zrovna nejlíp... |
| |
| Tohle jsem nečekala Když jsem viděla, jak se všichni snaží vytratit, tak mě to poněkud zamrzelo. Jestli jsem na ně působila tak špatně, tak je to pěkně v háji. Pokud to bylo jen tím, že měli hodně práce, tak budiž...ale stejně jsem si přišla hloupě. Nakonec jsem se rozhodla poprosit o provedení seržanta, který mě sem dovedl. ,, Seržante Morgane, byl byste tak laskav a provedl mě po základně a mimo ni?" poprosím tiše. Přišla jsem si hrozně otravně. |
| |
| A vaším průvodcem dne je: správně, já! Když se ozvala podplukovník, tak jsem zmrznul doslova uprostřed kroku. Pohledem sem se podíval na kapitána Kanea a pak jsem se narovnal a otočil jsem se na ní. "Ano madam!" odpověděl jsem a čekal jsem na podplukovníka. "Táborový průvodce, to mi rovnou mohli dát parádní kostýmek průvodce a ještě hlášky typu: A po vaší pravici vidíte nejdůležitější budovu základny: kancly oficírů." pomyslím si a zadívám se na velitelku, někde v krku jsem ucítil jak se mi sevřelo hrdlo.... |
| |
| Výraz odsouzence Sledovala jsem seržanta, jak se zarazil a když se pak na mě podíval, tak měl výraz odsouzence k smrti. ,, Jestli se na to necítíte, seržante, tak běžte...obejdu si tábor i sama!" usměju se na něj povzbudivě. Myslela jsem to zcela vážně, nehodlala jsem nikoho do ničeho nutit. Tedy spíš nebudu nikoho nutit dělat něco, co není tak zcela potřeba. |
| |
| Jednou jsem to začal..... "V pořádku madam." řeknu a dívám se na ní. Koneckonců jsem v tom už zběhlý, a provádět někoho po táboře utíká celkem rychle. Prohlídl jsem si velitelku od hlavy k patě. Jediné co mě zaráželo bylo to, jak chce ukočírovat tuhle zdivočelou smečku vlků. Spousta z nich jsou ještě nevybouřený kluci. "Vyrazíme až budete chtít madam..." řeknu a zadívám se na ní... |
| |
| Tak tedy... Zamračeně jsem ho sledovala. Jeho výraz..cosi mi na něm nesedělo. Snažil se vypadat jako profesionál, ale něco mi tam nesedělo. Nebylo to tím, že jsem nadřízená a že by nebyl na nadřízené zvyklý. Příšel mi dost rázný, když začala vajíčková válka v jídelně, ale teď byl nejistý a snažil se to zakrývat disciplínou. Rozhodla jsem se něco zkusit. ,, Dobrá, tak ještě chvíli, zde prosím vydržte!" požádám ho a sundám si gumičku z vlasů, takže se mi skvěle hnědé vlasy rozsypou na ramenou. ,, Je tady docela vedro," vysvětlím předtím než si vyhrnu triko po prsa nahoru, takže mám holé břicho na něm že rýsují břišáky. Pak jsem si hodila nohu v kanadě na stůl a zády k němu jsem se předklonila a začala jsem si opravovat vázaní bot, ale zároveň jsem ho tajně sledovala. |
| |
| Podplukovník je kus ženský Když se podplukovník začne upravovat, tak jen kývnu a typicky vojenským pohledem hledím kamsi na stěnu. Když si vyhrnula triko, tak jsem ani nemrkl, i když postavu má vyrýsovanou dobře. Co mi pak ale nedalo, bylo to když si začala upravovat vázání bot a ještě se u toho předklonila. To mi nedalo a podíval jsem se jí na zadek. Asi vteřinu jsem udržel pohled, ale pak jsem ho rychle stočil směrem k oknu. Asi by nebyla moc nadšená kdyby zjistila že jí zírám na zadek. Pro jistotu jsem se kousl do jazyka a občas jsem se podíval na velitelku... |
| |
| Studený čumák nebo dobře vycvičený voják? Všimla jsem si, že se občas koukl, ale snažil se dívat do stěny. Pousmála jsem se a pak jsem se na něj otočila a došla jsem až k němu a zatlačila jsem ho do rohu místnosti, aby mi nemohl uniknout. Měla jsem ruce na jeho ramenou a obličej jsem se až nebezpečně břiblížila k tomu jeho. ,, Tak fajn Alexi, jednoduchá otázka, co ti na mě nesedí a pravdu bych prosila!" šeptnu mu těsně u tváře a je fakt, že jsem se na něj hodně tiskla. |
| |
| Co to...? To co se stalo dál jsem nečekal. Natlačila mě do rohu místnosti a docela se na mě tiskla, díval jsem se na ní překvapeně a když se zeptala, co mi na ní nesedí tak jsem se na ní podíval a zeptal se: "Madam?". Pohledem jsem jí sledoval a přemýšlel jsem co stojí za jejím chováním. "Co vím, tak jsem nikdy nebyl magnet na holky. Spíš naopak." pomyslím si a sleduju velitelku.. |
| |
| Pochopení Probodávala jsem ho pohledem a sledovala jsem jeho výraz. Čekala jsem na jeho odpověď a ve chvíli, kdy jsem uslyšela jeho ,, madam", tak mi došlo v čem to spočívá. Mlaskla jsem nespokojeně a odsunula jsem se od něj, stejně rychle jako jsem se k němu přiblížila a šla jsem si sednout na stůl. ,, Běžte seržante, pro dnešek nebudu Vašich služeb potřebovat!" řeknu chladně a propustím ho ze své kanceláře. |
| |
| Něco jsem udělal špatně... Stejně rychle jako se na mě nalepila, tak se odtáhla. A její následující chování by se dalo popsat frází: Táhni do háje!. Když mě propustí, jen zasalutuju a raději urychleně vypadnu. Zcela očividně jsem jí namíchl a neměl jsem potřebu to ještě zhoršovat kecáním nebo všetečnými dotazy. Vyšel jsem z jejího kanclu, zavřel jsem dveře a urychleně jsem se vzdálil. Najednou mě začala pronásledovat představa že mi velitelka udělá ze života docela pěkný peklo. I velitel je debil je snesitelnější než naštvaná žena. A že to vím moc dobře... |
| |
| Chlapy jsou idioti Když odešel, tak jsem naštvaně zakroutila hlavou. ,, Proč ti to nedošlo dřív, Sáro... jsi vážně hloupá!" řeknu sama sobě nahlas a zahledím se na místo, kde seržant stál. ,, Mohlo mě napadnout, že jim bude vadit, když velící bude žena! Stejné předsudky jako všude... stáhla jsem si triko dolů a vlasy jsem si zase stáhla. Pak jsem vyšla z kanceláře, kteoru jsem zamkla a vydala jsem se na obchůzku tábora, pak jsem si vzala jeap z garáže a podle popisu vojáků u brány jsem se zajela podívat na střelnici. Pustili mě dovnitř, já si překontrolovala zbraně a papíry a pak jsem si půjčila lehkou odstřelovací pušku LP-Soft-M14EB-LG a šla jsem si zastřílet. Potřebovala jsem přemýšlet a nejlépe se mi přemýšlelo u střílení. |
| |
| Pokus o omluvu Asi dvě hodinu jsem se flákal po táboře a pak jsem zabrouzdal do skladu, kde jsem měl vyčíhnutý perfektní místo, když jsem chtěl bejt sám a srovnat si hlavu. Prošel jsem kolem seržanta co měl zrovna službu, jen jsem mu kývl jsem mu na pozdrav a zamířil jsem úplně dozadu, cestou jsem potkal pár vojínů co tam zrovna něco vybalovali. Když jsem byl u posledního regálu, vklouzl jsem do uličky a pro jistotu jsem se podíval jestli mě někdo nehlídá. Všichni si hleděli svého. Tak jsem urychleně vyšplhal na poslední regál až úplně nahoru, je tak vysokej že poslední police je kousek pod stropem. Tam jsem sezením a povalováním se strávil hodinu, po hodině jsem slezl a prošel jsem kolem vojínů i seržanta, kteří si hleděli svého. Zamířil jsem si to do kanceláří a rovnou ke kanceláři velitelky. Zaklepal jsem na dveře a čekal jsem jestli se ozve. Pomalu jsem cítil nervozitu a potřebu vzít čáru... |
| |
| Střílení, návrat Chvíli jsem střílela, ale pak jsem nějak přestala mít chuť, tak jsem se vydala zpět do tábora a do své kanceláře. Zrovna jsem se převlékala, když někdo zaklepal. Trochu jsem se zarazila a podívala jsem se na dveře. Nebylo příliš času, tak jsem si na sebe hodila jen maskáčové kraťásky těsně pod zadek a šla jsem bosa a ve sportovním krátkém triku nad pupík otevřít dveře. Za nimi stál seržant. ,, Co potřebujete seržante?" zastřím si pramen vlasů za ucho. |
| |
| Podplukovník Když velitelka otevře dveře, tak na vteřinu zpanikařím a nejraději bych vzal dráhu, ale pak se dokopám ke slovům: "Podplukovníku, přišel jsem se vám omluvit za své chování. To nemá co dělat s tím že jste žena...." zaseknu se a asi po minutě pokračuju. "....není to tím že by mi vadilo mít za velitele ženu, nebo tak nějak. Tady se projevil můj osobní problém a není správné že jsem vás do něj zatáhl..." dokončím svoji omluvu a očekávám co se bude dít dál... |
| |
| Seržant a omluva
Pozorovala jsem ho a zvažovala jsem, co mu na to říct. ,, Nechcete si o tom promluvit spíš vevnitř, než takhle na chodbě?" navrhnu mu a ustoupím ze dveří, kdyby chtěl dovnitř. |
| |
| Podplukovník Její reakce mě skutečně překvapila, spíš totálně vykolejila. "Já vás nechci zdržovat podplukovníku.....určitě máte.....hodně práce." vykoktám ze sebe a dívám se na velitelku. Na něco takovýho u velícího nejsem zvyklej. Předchozí velitel se takhle bavil jen s těma co mu lezli do zadku. Podplukovník je úplně jiná liga, stokrát jiná liga... |
| |
| Jen dál Pousmála jsem se, když znejistěl. ,, Jen dál seržante, trochu se přiobleču, abych Vás neznervozňovala a vy mi řeknete o co jde, záleží mi na každém z tohoto tábora. I kdybych měla fůru práce, tak si na své vojáky vždy čas udělám!" řeknu a něž vejde tak si rychle vyměním krátké sportovní tričko a obyčejné triko s rukávem zelené barvy, které sahá skoro až pod kraťasy. Pak po vybídnu, aby si sedl a řeknu mu, že na tom trvám. Pak nám zaliju čaj a sednu si za stůl. ,, Tak o jaký problém se jedná?" |
| |
| Ven s problémem Když mě vyzve abych šel dál, tak nejistým krokem vejdu dovnitř, zavřu dveře a sednu si na židli a dívám se na ní. Na sucho polknu a přemýšlím kde začít. "To koukám, jedna z mála velitelů, kterým záleží na vojácích." pomyslím si a dívám se na ní. "Nevím, kde pořádně začít...." začnu zcela po pravdě a podívám se na čaj a pak zpět na velitelku. |
| |
| Šup sem s ním Sledovala jsem ho pohledem a stále jsem cítila tu jeho nervozitu. Upila jsem horkého meruňkového čaje a pak jsem se na něj podívala: ,, Tak začněte tím, že mi řeknete v čem spočívá ten problém. Evidentně to má něco společného s pohlavím, takže proč Vám není dobře v blízkosti žen?" optám se a zadívám se mu do očí. |
| |
| Přímo k problému Poslechnu si její slova, uchopím šálek čaje a otočím ho do sebe na ex. Sice byl horkej a možná jsem si spálil jazyk a hrdlo ale bylo mi to jedno. Aspoň mě to nakoplo. "Příčina toho, proč se necítím dobře v přítomnosti žen je moje manželka...respektive bývalá manželka..." začnu, pak se chvíli odmlčím a znovu pokračuju: "Dokud jsem byl ve státech, tak to bylo v pohodě, ale když mě poslali někam na akci, tak se změnila.". Na chvíli se podívám z okna ale nepřestávám mluvit. "Když jsem se vrátil, tak mi jeden známej řekl že se manželka vždy měla k někomu jinýmu a nejednomu. Nevěřil jsem mu to.... Ale když mi jednou sestra napsala že ji načapala s nějákým chlapem v posteli, tak jsem se začal pídit, manželka mi do očí tvrdila že nic z toho není pravda., zmlknu a upřu pohled na hrnek. "Při další akci se mi znovu ozval známý, že moje žena má dalšího milence....Tak jsem se rozhodl jí nedát vědět že přijedu domů.". Pak mírně zrudnu a pokračuju. "Když jsem pak přijel domu potichu jsem prošel byt, nikde nikdo. Až na ložnici, odkud se ozýval manželčin hlas a hlas nějákýho chlapa, tak jsem vykopnul dveře a to co jsem ta viděl mě zklamalo. Nečekal bych že mi manželka takhle vrazí nůž do zad....manželka okamžitě začala vyvádět a snažila se to vysvětlit, ale mě bylo jasný o co jde. Pak spustil ten chlápek, a žačal mi nadávat že je mi práce přednější než rodina. To jsem už nevydržel a zpřerážel jsem mu čelist a nos...". Vstanu, přejdu ke zdi a opřu se o ní. "Ještě ten den jsem zažádal o rozvod a chtěl jsem aby to urychlili. U soudu z manželky právník vytáhl že měla patnáct různejch chlapů.". Zhluboka se nadechnu. "Od rozvodu jsem ani neviděl svojí malou, manželka si vydupala, že vzhledem ke svému povolání bych na ní neměl čas....Přičemž já s ní i s malou trávil všechen volnej čas...." řeknu a po zdi se sesunu k zemi, sklopím hlavu a cítím jak mě pálí oči od slz... |
| |
| Pravda Poslouchala jsem ho a bylo mi ho upřímně líto. Chápala jsem ho, mnohdy se stalo, že se manželé kvůli válce rozvedli, ale pokud kvůli tomu přišel o dítě, tak to je ta nejstrašnější věc, jaká může člověka potkat. Sledovala jsem ho u zdi, zvedla jsem se a došla jsem k němu a objala jsem ho kolem ramen. ,, Je mi líto, co tě potkalo Alexi, nezasloužíš si to, za tu chvíli, co jsem tě poznala vím, že jsi férový chlap a zasloužíš si někoho, kdo se k tobě bude choavt slušně. Mohu ti se získáním dcery pomoci, pokud bys chtěl!" navrhnu mu a zadívám se mu do uslzených očí. |
| |
| Dcera už mě nejspíš nepozná... Cítil jsem jak my slzy tečou po tvářích a pak jsem ucítil její objetí, nepodíval jsem se však na ní. Už takhle jsem si připadal blbě. Při myšlence že bych mohl mít dceru zpět se mi sevře hrdlo a pak ze sebe vysoukám: "Letos jí bude pět, když jsme se se ženou rozvedli, tak jí byli dva roky a ještě nechápala co se děje, dneska jsem pro ní cizí člověk. Určitě vidí tátu v někom jiném...". Pak si představím jak moje dcera někomu jinému říká tati a moje nálada se opět rapidně zhorší.... |
| |
| Nikdy není pozdě poznat tátu Sledovala jsem ho a bylo mi ho hrozně líto. ,, Nikdy není pozdě na to, aby poznala svého otce! Svého skutečného otce, pomůžu ti Alexi!" šeptnu a vezmu mu obličej do dlaní a pak ho políbím. Lehce, ale pak přitlačím a polibek prohloubím, aby cítil, že není sám. Vůbec jsem nechápala, proč to dělám, ale cítila jsem, že to musím a chci udělat. |
| |
| Zvrat v dění V první vteřině jsem nechápal co se děje, ale pak jsem se vůbec nebránil. Dokonce jsem jí jednou rukou objal kolem pasu a druhou jsem jí položil na záda a přitáhl si jí k sobě. Když jsem ze sebe dostal ten problém, tak jsem cítil že se ve mě něco zlomilo a to celkem razantně. V jednu chvíli mi přišlo zvláštní, že už je druhá, co mě líbá sotva přijela. "A to nejsem magnet na holky..." pomyslím si v rychlosti a nepřestávám jí líbat.. |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Bála jsem se, že uhne, ale neudělal to. Objala jsem ho v momentě, kdy si mě k sobě přitiskl. POkračovala jsem v líbání a kromě úst jsem mu slíbavala i slzy z tváře. Bála jsem se mluvit, aby si neuvědomil, co dělá a neodešel. Něco mě k němu táhlo a nebyl to jeho vzhled. Snad to bylo něco v něm, prostě jsem mu chtěla být na blízku a hlavně jsem mu chtěla pomoct. Vrátila jsem se k jeho ústum a rukou jsem mu zajela pod uniformu na holé záda. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Jen co jsem ucítil její ruku na kůži, tak moje ruka, tak nějak automaticky zajela na její stehno. Vůbec jsem se v tu chvíli neovládal a ani jsem neměl potřebu se ovládat. Odtrhl jsem rty od jejích a začal jsem jí líbat na krku. A rukou na jejím stehně přejela ke koleni a pak opět zpět. Něco v ní zlomilo tu mojí slupku, která se ženám bránila... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro To, že se nezastavil mi dalo něději, že neuteče a já ho začala svlékat z uniformy a přitom jsem nakláněla hlavu na stranu, aby mě mohl líbat na krk. Jeho ruka na mém stehně příjemně hřála a můj dech se dost zrychlil. Byla pravda, že jsem muže neměla už hodně dlouho. Sundala jsem mu zelené triko přes hlavu a otřela jsem se o něj celým tělem, pak jsem ho znovu začala líbat na ústa. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Užíval jsem si její dotyků a polibků a rukou na zádech jsem sjel na zadek avšak líbat jsem jí nepřestal. Nedokázal jsem se od ní odtrhnout. Z každého jejího doteku jsem cítil jak mi pomalu zrychluje dech, kdybych teď měl střílet, tak se zaručeně netrefím. Jediné na co jsem měl teď myšlenky byla ona. Ruka ze stehna přejela k okraji jejího trička a vklouzla pod něj. Rukou jsem přejel po jejím boku a zamířil jsem nahoru k hrudníku... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Jeho polibky byli úžasné a jeho ruka na mém boku mě připravovala o stabilní pulz. Několikrát jsem polkla a na momentík jsem se od něj odtrhla, abych si mohla také sundat triko. Neměla jsem na sobě ani podprsenku, znovu jsem se na něj natiskla a věnovala jsem se dalšímu z mnoha krásných polibků. Přejížděla jsem mu rukama po zádech a nehodlala jsem teď přestat, lehce jsem ho natlačila ke zdi a pevně jsem se k měnu přitiskla. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Když si sundala triko, tak jsem ji k sobě přitiskl a líbal jí, moje ruka zabloudila na její ňadro, na chvilku jsem se odtrhl abych zjistil co ona na to, ale pak jsem jí začal líbat na krku. Druhou rukou jsem sjel po páteři až na zadek a objal jsem jí kolem boků. Moje srdce mi snad ani netlouklo, nebo jsem o něm prostě nevěděl. Byl jsem tak zažraný do jejích polibků že jsem nevnímal nic jiného, než ji... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Když se jeho ruka dotkla mého ňadra, tak mi to vůbec nevadilo, jen jsem spokojeně přivřela oči a nechala se znovu líbat na krku a modlila jsem se, aby nikdo nepřišel, protože bych toho někoho, nejspíš zabila a svedla bych to na selhání pistole. Zadívala jsem se na něj jen na několik chvil, pak jsem ho chytila zezadu za krk a stáhla jsem ho na sebe, zatímco jsem se pokládala na záda. Koberec nepříjemně dřel, ale v tuhle chvíli mi to bylo poměrně jedno. Hladila jsem jeho záda a občas mi ruka ujela i na pozadí. POhladila jsem mu prsty druhé ruky žebra a mé polibky dopadali na jeho tvář, ústa, ucho a občas i na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Jen co si lehla na zem, tak jsem začal líbat její krk, klíční kost a postupoval jsem stále níž přes hrudník, po břiše k pupíku a zpět ke rtům. Na vteřinu jsem zapochyboval o tom co dělám, není správné něco si začínat s nadřízenou důstojnicí. Ale bylo to tak rychlá myšlenka že jsem jí okamžitě zapudil. Teď pro mě byla pouze ona. Nikdo jiný... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Slastně jsem přivírala oči a užívala jsem si jeho blízkosti, ale během těch krásných chvil se mi do hlavy vloudila myšlenka, že bych tohle neměla, ale já ji rychle zahnala. Toužila jsem po něm, v tuhle chvíli víc než po kterémkoli jiném muži z mého okolí. Přejížděla jsem mu nehty po zádech a věnovala jsem mu hluboké polibky. Sjela jsem mu rukama po bocích a prsty zahákla za okraj jeho kalhot jako kdybych mu je chtěla sundat. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Líbal jsem tak vášnivě, jak jsem jen dokázal a rukama zajel k jejím kalhotám, jednu ruku jsem jí položil na bok a druhou jsem jí začal rozepínat pásek u kalhot, nijak jsem s tím nepospíchal, protože hlavní pro mě byli její rty. Pak mě opět nakoplo svědomí, že bych to dělat neměl, ale tentokrát mě nakoplo tak silně že jsem na chvíli přestal s rozepínáním kalhot. Ale opět zvítězila touha a pokračoval jsem dál... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Dravě jsem si brala polibky, které mi nabízel a když mě začal zbavovat opasku u kraťasů, tak jsem mu začala taky pomáhat. Když byli mé kalhoty dole, tak jsem se soustředila na opasek těch jeho a nakonec putovaly k těm mým, kus od nás na podlahu. Hladila jsem ho rukama a snažila se ovládat své srdce a dech, ale díky jeho polibkům se to dost dobře nedalo. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Když jsme se zbavili oblečení, tak jsem se svalil na zem a jí jsem vytáhl na sebe, ale líbat jsem jí nepřestal. Moje ruce si našly cestu na její hýždě a jemně je stiskly. V tu chvíli jsem přestal myslet na cokoli jiného, jen na ní. Moje pravá ruka sjela po jejím stehně a pak zpět na hýždě... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Za stálého líbaní jsme změnili polohu, takže byl na lopatkách teď on a já jsem seděla obkročmo na jeho bocích. Neustále jsem ho líbala a jeho doteky mě připravovali o zdravý rozum. Tak jsem se rozhodla ho taky malinko potrápit. Přesunula jsem své polibky z jeho úst na krk, pak na klíční kost, hrudník, trojuhelník, vypracované břciho a pak zpět. Mé ruce zatím bloudili po jeho bocích a stehnech* |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Její polibky jsem cítil a vnímal snad víc, než kdyby na mě stříleli z bezprostřední vzdálenosti. Každý její polibek pro mě trval věčnost, i když se přesunula jinam, tak jsem ho cítil dál. Moje ruce přejeli po jejích bocích na její ňadra a pak na záda, mírně jsem si ji přitáhl a začal jsem líbat její ňadra a bradavky, zatímco moje ruce si našli cestu zpět na její hýždě... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Zavřela jsem na moment oči a užívala jsem si jeho rtů, zatímco mé ruce mapovali každý záhyb jeho těla. Cítila jsem, jak se mi srdce snaží dostat z hrudi, jak šíleně tlouklo a můj dech se ho snažil svou rychlostí sklidnit. Znovu jsem své polibky přesunula na jeho krk a hruď a má ruka se pustila na samostatnou výpravu. Bloudila po jeho hrudi, břiše a pak dosáhla cíle a zajela mu pod spodní prádlo a začala ho dráždit na tom správném místě. Já jsem dál pokračovala v polibcích. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Když její ruka zamíří pod poslední kousek oblečení, co mám na sobě, tak cítím jak pomalu ale jistě se touha začíná projevovat i jinde, než v polibcích. Na vteřinu jsem jí přestal líbat a prohlédl si jí. V tenhle moment byla jediný můj střed zájmu. Pravá ruka, pomalu ale jistě směřovala do jejího klína. V tom okamžiku moje touha po ní ještě zesílila... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Dráždila jsem ho jednou rukou v rozkroku a sledovala jsem jeho oči a touhu v nich. Velmi mě to povzbuzovalo v tom, abych nepřestávala. Slastně jsem vzdychla, když jsem ucítila jeho ruku, jak směřuje k mému rozkroku. Kousla jsem se do rtu a přivřela jsem oči, pak jsem se rozhodla, zbavit nás posledních kousků oblečení a stáhla jsem mu spodní prádla a jakoby náhodou jsem se při návratu otřela rty jeho rozkrok a pak jsem ho políbila velmi hluboce. Jako kdyby byli mé rty vyprahlé žízní a ty jeho byly studna plná vody. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Když nás zbaví posledních zbytků oblečení a políbí mě, tak jí k sobě přitisknu, jedna moje ruka ji hladí záda a druhá hýždě. Cítil jsem že mi srdce bije o sto šest. Kdyby to šlo tak by se mi protlouklo ven z hrudi. Rukou ze zad jsem jí zajel do vlasů a nepřestával jí líbat. Toužil jsem po ní čím dál víc.... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Vracela jsem mu horké polibky a měla jsem dojem, že víc snad po něm toužit ani nemůžu. Klín mě až bolel, jak moc jsem se s ním chtěla milovat, ale nechtěla jsem na něj tlačit, jenže jeho doteky mě připravovali o zdravý úsudek, takže ze mě nakonec vypadlo: ,, Tak už si mě vem!" Hned, jak jsem to vyslovila, tak jsem ho políbila a třela jsem se o něj klínem a celým tělem. Teď už to bylo jenom na něm a já doufala, že nebude váhat nebo, že jsem ho svými slovy neodradila. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Její slova zazněla jako rozkaz a já se ho rozhodl bezmyšlenkovitě uposlechnout. Spojení se událo snad rychleji než letí projektil. V tento okamžik jsem ucítil někde v sobě výbuch. Políbil jsem jí a plně se věnoval jejímu tělu. Je jako magnet a já jako malý šroubek, nedokázal jsem jí odolat. Tak moc po ní toužil že si i strhl známky z krku a věnoval jsem se jí. Líbal jsem všude, kam jsem se dostal, rty, krk, prsa a dokonce jsem jí políbil na srdce... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Uposlechl mě a já slastně zalapala po dechu, když ucítila, jak se naše těla spojila. Bylo to dokonalé a já nedokázala setrvat na místě. Vychutnávala jsem si jeho doteky a oplácela jsem mu, jak nejlépe jsem jenom dovedla. Polibky a doteky jsem rozsévala po jeho těle a snažila jsem se moc nenaříkat, tak jsem se kousala do rtu a dlaněmi jsem se mu opírala o hruď. Zavřela jsem oči a nechala ten úžasný pocit projíždět celým mým tělem. DOufala jsem, že i on se cítí, tak skvěle jako já. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Takhle jsem se necítil už opravdu dlouho. Její doteky mě doslova přiváděli do varu. Měl jsem pocit že kdyby na mě rozklepli vejce, tak že se během chvilky stane volským okem. Rukama jsem nevěděl co dělat. V jednu chvíli jsem je měl na jejích hýždích, které jsem občas jemně stiskl, nebo na jejích prsou, která jsem jemně masíroval, ale dle mého názoru to nebylo dost jemně. Chvíli jsem měl pocit, že jsem ztratil něžnost vůči opačnému pohlaví. Ale ten pocit se okamžitě vytratil a já zase vnímal jenom její dotyky a její krásu. |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Bylo mi s ním báječně jako už hodně dlouho s nikým. Myslela jsem si, že když nemáte styk s muži, tak postupně zapomenete, jak se správně s mužem milovat, ale ani já a rozhodně ani on, nezapomněl. Byl něžný a mě to přivádělo k šílenství. Zrychlila jsem své pohyby na něm a občas jsem se sklonila pro dokonalý polibek. Jeho ruce, chvílemi jsem měla dojem, že je mám všude. Hřejivý pocit po jeho dotecích zůstaval i dlouho potom, než se k nim znovu vrátil, takže jsem měla dojem, že ta místa vůbec neopustil. ,, Už to dlouho nevydržím..." šeotnu mu do ucha. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro V okamžiku, kdy zrychlila svoje pohyby, jsem měl pocit že do mě uhodil blesk. Ruce mi stále pendlovaly mezi jejími hýžděmi a ňadry. V okamžiku kdy řekla že už dlouho nevydrží, jsem ji položil ruku za krk a jemně si jí přitáhl a políbil jí, dlouze a vášnivě. Vložil jsem do toho všechnu něžnost, která mi zbyla.... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Nechala jsem se k němu přitáhnout a jeho něžný polibek mi vysál poslední zbytky rozumu z hlavy. Zasténala jsem hlasitěji, než je zdrávo a kdyby šel někdo kolem, tak hned pozná, co se tady děje, ale už jsem se nedokázala dál ovládat. Milovala jsem se s ním a cítila, že brzy se dostanu, až na vrchol a ten zanedlouho skutečně přišel. Propla jsem se v zádech a slastně jsem zanaříkala, pak jsem se na něj uvolněně položila a oddechovala. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Ještě chvíli jsem si užíval její dotyky a pak přišel vrchol, nejdřív její a pak i můj. Když se na mě pak položila, tak jsem jí objal a užíval si její přítomnosti, hladil jsem jí ve vlasech a zhluboka jsem dýchal abych uklidnil splašené srdce. Ještě chvíli jsem užíval opojení, kterým pro mě byla, ale pak jsem se pomalu, ale jistě začal vracet do reality. Ale byl jsem odhodlaný si ještě tu chvilku s ní užít, kdyby tak šel zastavit aspoň na chvíli čas... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Když jsem konečně spadla z toho uspokojivého obláčku a ocitla jsem zoět ve svém těle, tak jsem se na něj podívala a musela jsem se usmát. Tak dobře mi z nikým už dlouho nebylo. ,, Děkuji!" šeptnu a políbím ho na rty. Nechtělo se mi hýbat, protože jsem věděla, že když se pohnu, tak se tím přeruší vzácný okamžik, kdy se žádnému z nás nebude chtít hýbat a pak se to všechno asi posere. On si řekne, že jsem jeho velicí a že udělal chybu, která se nesmí opakovat a já, abych se zachovala správně, nejspíš udělám to samé a přitom se budeme oba trápit. Znovu jsem se k němu přitiskla a vdechovala jeho mužnou vůni. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Celkem překvapeně se podívám když mi řekne děkuju, přitom mám pocit že bych já měl poděkovat jí, že mě vyslechla. "Já děkuju." řeknu a dívám se na ní. Kdesi ve mě začne hlodat jistá věc, to co se tady stalo, respektive její iniciativa byla nad rámec povinností. Nemusela nic z toho dělat. Neměla k tomu důvod. Je tu teprve pár hodin. V takových věcech jsem ženy nikdy nechápal. Jsou pro mě složitější než mechanismus zbraně. A pak mě napadla otázka: Co bude dál? |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Cítila jsem, že už nebudeme moci takhle ležet, ale nechtěla jsem udělat první krok. Sama jsem nechápala své pohnutky, když jsem se sním milovala, ale prostě jsem to tak cítila. V ten moment to byla správná věc a já toho rozhodně nelitovala. Pomalu jsem se zvedla, hodila jsem na sebe triko a kalhotky a sedla jsem si vedle něj. ,, Alexi, chtěla jsem ti jenom říct, že to, co se stalo...nelituju toho, bylo to dokonalé a já bych si moc přála, kdyby ... Najednou jsem se zarazila, nevěděla jsem, jak to říct. To, co jsem málem vyslovila by znělo jako kdybych ho chtěla jen na sex, ale tak to nebylo. Něco jsem k němu cítila. ,, Jinak... chtěl by ses se mnou scházet i nadále nebo chceš, aby se to už neopakovala!" V momentě, kdy jsem to vyslovila jsem věděla, že jsem udělala chybu. Co když řekne, že nechce, aby se to opakovalo, že to byla jeho chvilková slabost. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Když se začala oblíkat, tak jsem na sebe natáhnul trenýrky a kalhoty a pak jsem poslouchal její slova. Vyrazila mi dech, nevěděl jsem co jí na to mám říct. Sice jsem jí vděčný za to, že mě vyslechla co se týče mého problému, ale to co se událo potom dělat nemusela. Přemýšlel jsem nad tím co řekla. Scházet se s ní dál nebo to utnout?" přemýšlel jsem mlčky a natáhl jsem se pro triko. Uvažoval jsem nad tím a nedokázal jsem ze sebe dostat odpověď na kterou čekala. "Seržante, proboha prober se!! Je tu sotva chvíli a ty už plaveš v takovýmhle průseru." zaslechl jsem někde v hlavě hlas. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na ní: "Madam...." začal jsem, ale ihned mi došlo že tímhle oslovením jí jen naštvu. "Já nevím, nejsem si jistý. V posledních dnech je toho hodně..." přiznám zcela popravdě... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Sledovala jsem ho, jak se obléká a jak váhá. A pak to vypustil z pusy. To, co jsem tolik nechtěla slyšet. Postavila jsem se a oblékla jsem si kraťasy a pak jsem si sedla na stůl. ,, V pořádku seržante, já to chápu. Je to komplikace a starost, budeme raději dělat, že se nic nestalo, ano? Takže seržante, můžete jít a věnovat se svému programu!" řeknu a čekala jsem až odejde. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Když jsem řekl, to co jsem řekl, tak mi něco říkalo že to není to, co chtěla slyšet. "Fyzická něžnost tě neopustila, zase máš citlivost tanku Abrams kamaráde..." nakoplo mě cosi v hlavě. Nechtěl jsem se jí nijak dotknout, ale už jsem to pohnojil. Teď si ponesu následky a nejspíš mi udělá ze života peklo. Děda mi jak klukovi říkal: "Chlapče, se ženou musíš jednat opatrně. Naštvaná a zhrzená žena je horší než všichni doktoři světa...". Teď mi došlo že na jeho slovech něco bude. Vstal jsem, zasalutoval a mlčky jsem vyšel z kanceláře, dveře jsem za sebou zavřel a zamířil jsem ven z budovy kanceláří... |
| |
| soukromá zpráva od Ltc. Sara Johnes pro Sledovala jsem, jak se dooblékává a odchází. Stále jsem čekala, že se zastaví, ale v momentě, kdy se za ním zabouchli dveře, tak jsem to nevydržel a klesla jsem na kolena a z oči mi začali téct slzy. Nechápala jsem se. Jak jsem se mohla tak rychle zamilovat, jak jsem se s ním mohla vyspat. Co jsem vlastně po něm chtěla? Aby mi padl do náruče a řekl, že mě miluje? Jsem hrozně bláhová! Hloupá husa. Vzlykala jsem a snažila jsem se uklidnit. Ale všechno bylo najednou tak intenzivní. Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se vzchopila. Otřela jsem si slzy a pak jsem se přesunula do svého pokoje, kde jsem se po sprše, natáhla a usnula se slzama na tváři. |
| |
| Dění poté Zbytek dne jsem se zdržoval na cvičišti, kde jsem měl mít službu, ve chvíli kdy jsem se objevil, seržant co tam byl místo mě řekl: "Kde jsi tak dlouho?". Zauvažoval jsem co mu říct, ale na tvrdo mu říct co mě zdrželo, tak jsem mrtvej muž. "Sorry, dal jsem si dvacet a jaksi jsem zapomněl na to, že mám jít na cvičák." řekl odpověděl jsem mu s kamennou tváří. On se jen ušklíbl a se slovy: To se mi stává taky. odešel. Jen co jsem převzal cvičák, tak jsem začal sekýrovat nováčky, aby nezlenivěli a nemysleli si že se můžou flákat. Na cvičáku jsem byl asi až do šesti. Pak jsem jen zamířil do sprch. Protože někteří z bažantů měli kecy, že běhají jen oni a já tam jen stojím a kecám. Tak jsem jim několikrát ukázal, že na mě na dráze nemají. Jeden dokonce nedokázal překousnout že jsem ho porazil na dráze, že chtěl jít na pěstí souboj. Se slovy: Až dospěješ, tak se vrať! jsem ho poslal do háje, na takovýhle blbouny fakt nemám náladu. Po sprše jsem zamířil do kasáren, kde jsem taky už zůstal až do rána... |
| |
| Druhý den velitelky-akce Ráno jsem se vzbudila hodně brzy, dala jsem si sprchu a šla jsem si zaběhat. Poté jsem zašla do kanceláře a udělala jsem si ve věcech pořádek. Zrovna jsem se chystala na snídani, když mi volali z velitelství, že mám vybrat čtyři muže a medika, aby šli na akci. Řekli mi, kde bude akce probíhat a kolik lidí mám vzít a vyžádali si, abych někomu dočasně předala velení a pak šla na akci. Vyhledala jsem si podklady k tomu místu a pak jsem si zavolala k sobě kapitána Kanea. Řekla jsem mu, že musí dočasně převzít vedení a pak jsem zavola k sobě seržanta Morgana. Seržanta Larkse a kapitánku McKenzie. |
| |
| K velitelce, co jsem provedl? Ráno jsem vstal a raději nevystrkoval nos z kasáren, stejně jsem nemusel. To se změnilo ve chvíli, kdy mi bylo oznámeno, že mám jít k velitelce. "Tak a je to v prdeli..." pomyslel jsem si a hodně pomalu jsem vyrazil, cesta mi trvala asi pět minut, i kdy jsem měl za to že jsem šel půl hodiny. Zaklepal jsem na dveře a čekal jsem na vyzvání... |
| |
| Dočasné velení Když mi bylo oznámeno, že mám převzít na nějakou chvíli vedení, kvůli akci, tak jsem si povzdechl, ale přijal jsem to. Musel jsem. Opustil jsem kancelář velitelky a potkal jsem se na chodbě s doktorkou. Pozdravil jsem ji a šel jsem hledat Larkse, ale nikde jsem ho nenašel. Pak mi bylo zděleno, že měl být převelen do jiné jednotky. Velitelka mi o tom neřekla a přitom si ho zavolala k sobě. Což znamenalo, že ani ona o tom neví. Musel v tom být pořádný bordel. Vykašlal jsem se na to a čekal jsem, až odjednou na akci. |
| |
| Jdeme Netrvalo dlouho a po Kaneovy dorazila doktorka a pak se ozvalo další zaklepání. Vyzvala jsem dotyčného ke vzstupu. Byl to Alex. Nechala jsem ho vejít a zasalutovat. Ještě chvíli jsem čekala, když se ozvalo další zaklepání a bylo mi oznámeno, že Larks byl vřera převelen do jiné jednotky. Pokrčila jsem rameny a otočila jsem se na doktorku a na Alexe. ,, Takže to vypadá tak, že půjdeme společně na akci. Dostali jsme rozkaz z velitelství, že se máme dostavit na akci v Íraku, takže se připravte a za půl hodiny je tady vrtulník, takže, rozchod!" |
| |
| Velitelka Šla jsem k velitelce s tím, že si bude chtít o něčem promluvit, ale když zmínila akci, tak jsem malinko znejistěla. Netušila jsem, co mě tam čeká a obvlášť v Íráku. Bála jsem se, musela jsem si to přiznat. Tak jsem se raději dívala na roh stolu, aby to nebylo tolik vidět. Netušila jsem, kdo mě tady po dobu akce bude zaskakovat, ale nějak jsem neměla energii na to, abych to řešila. Trochu jsem se uklidnila, když jsem zjistila, že tam bude i Alex. Ale nemohla jsem si nevšimnout jeho pohledu, který byl upřenej na velitelku. |
| |
| Not again! Vstoupil jsem do kanceláře, zasalutoval a poslouchal jsem velitelku. Výraz na tváři jsem se snažil udržet kamenej jako vždy, ale nešlo to tak úplně zcela. Chvílema jsem měl pocit že mi výraz ve tváři vyměknul v přítomnosti velitelky. Když zmíní Irák, tak odvrátím pohled někam úplně mimo a sotva slyšitelně hlesnu: "Kurva!". Už jsem tam byl dvakrát, a teď mám jet zase? Proč to vyžeru vždycky já? Ale rozkaz je rozkaz, tak se nedá nic dělat. Podívám se na velitelku s opět kamenným výrazem. "A co bude naším úkolem podplukovníku??" zeptám se jí a hledím jí do očí. |
| |
| Írák Slyšela jsem Alexe, jak nadává, ale pak se rychle vzpamatoval. ,, Naším úkolem je dostat se nenápadně do blízkosti nepřátelského území a odstřelit hlavního vůdce te bandy. Proto jsme byli zvolení my dva, doktorka bude sloužit jako naše záchrana, kdyby se něco nepovedlo, seržante!" vysvětlím a zahledím se na něj. Rozbušilo se mi srdce, tak jsem rychle sklopila hlavu směrem k papírům. ,, Poku již nemáte žádné dotazy, tak běžte!" řeknu. |
| |
| Naše další stanice -> prdel světa! Zasalutoval jsem, kývnul jsem Elis a vyrazil jsem z kanclu. Směr kasárna. Když jsem tam dorazil, tak celá budova zela prázdnotou, všichni byli povětšinou venku někde v terénu na cvičení, takže jsem měl klid na balení. Naházel jsem věci do báglu a když jsem došel k fotce svojí dcery, tak jsem se zastavil a sedl si na postel. Díval jsem se na ní, kdyby někdo prošel kolem mě, tak bych si ho nevšiml. Teď jsem jen hleděl na fotku, nic jinýho mě nezajímalo... |
| |
| Kasárny a Alex Vyrazili jsme z kanceláře velitelky a já se šla zabalit, ale popravdě jsem moc dobře nevěděla, co si vzít. Tak mě napadlo se zajít zeptat Alexe. On mi mohl pomoci a určitě by na mě nekoukal jako na neschopného idiota. Seděl na posteli a koukal na nějakou fotografii. Došla jsem až k němu, abych spatčila malou holčičku. ,, Takže on má dceru," napadlo mě překvapeně. Dotkla jsem se jeho ramene: ,, Alexi, omlouvám se, ale mohl bys mi pomoci?" |
| |
| Zkrat Když se mě někdo dotkne na rameni, tak sebou trhnu, hlas vnímám jen okrajově. Hodím dotyčným na postel a přiložím mu předloktí ke krku. Když se pak podívám kdo to je, tak se zděsím. "Elis! Promiň, neudělal jsem ti nic??* zeptám se jí a sundám jí ruku z krku a pomůžu jí se posadit. "Promiň, nečekal jsem, že by mohl někdo přijít." řeknu a podívám se na ní. Cejtím se blbě, ještě že jsem s ní praštil na postel, kdybych s ní praštil o zem, tak bych jí mohl něco nechtě udělat... |
| |
| Placka na posteli Stalo se to tak rychle, že jsem ani nestihla reágovat. Chytil mě za ruku a přehodil si mě přes záda na mrsknoul se mnou do postele. Uvědomovala jsem si to, až po zpátku. Už jsem ležela na posteli a snažila jsem si uvědomit, co se to stalo a skoro jsem nevnímala jeho omluvu. Chytla jsem se za zápěstí a přemýšlela jsem, jestli zařít křičet bolestí nebo se rozbrečet. |
| |
| Chyba! Ty vole, to jsi to zase vymňoukl!" pomyslím si a trochu mírně se rozklepu. "Elis, promiň, to jsem nechtěl..." řeknu a podívám se na její ruku. Položil jsem jí ruku na rameno a podíval se jí do očí. "Proč ty všechny okolo, obzvlášť ženy demoluješ??" pomyslím si. "Promiň, já ti nechtěl nic udělat..." zopakuju a dívám se na ní. Je na ní vidět, že usilovně přemáhá bolest... |
| |
| Že by Írák ne? Cítila jsem, jak se mi automaticky začala klepat brada. Nechtěla jsem brečet, šlo to prostě samo. Ta bolest byla moc silná a když jsem si pustila ruku, tak jsem si všimla vybouleniny a krvavé skvrny, která se šířila v podkoží mé ruky. ,, Bože, to bolí,"vzlyknu tiše a vím, že to mám stoprocentně zlomené. |
| |
| Idiot na druhou = Alex Morgan "Můžu něco udělat?" zeptám se jí a jemně jí otřu slzy z tváří. Udělal jsem chybu a musím jí napravit. Jemně jsem jí chytl za bradu a natočil si její hlavu tak, abych jí viděl do očí. "Co mám dělat Elis?" zeptám se jí a nespouštím z ní oči. |
| |
| Nic nedělej Snažila jsem se dýchat, uklidnit se a myslet racionálně. ,, Vem mě na ošetřovnu, mám tám dlahy a sádry a podobný věci, pak mi budeš muset pomoct tu ruku zrentgenovat a narovnat případně!" |
| |
| Směr ošetřovna Kývnul jsem na její slova a pomůžu jí na nohy, bedlivě dávám pozor na to, jak jde, aby si neudělala ještě něco navíc, to bych se šel rovnou pověsit za kotníky. Když jsme došli k ošetřovně, tak jsem jí pomohl dovnitř a zeptal se jí: "Kde tu je rentgen?". Dívám se na ní a raději ani nedutám. |
| |
| RTG POmohl mi dostat se až na ošetřovnu a já mu ukázala na místnost s rtg, takový malý přístrojík v místnosti z oceli a betonu. Musel odejít z místnosti a já si ruku osnímkovala, pořádně mi natekla. Pak jsem zavolala Alexe, ay mi pomohl. Počkali jsme na snímek a pak jsem se púodívala na snímek skrz lampu a povzdechla jsem si. ,, Tak do Íráku se asi nepodívám," řeknu. |
| |
| Irák a zlomená ruka? Jsou horší věci, se kterejma se jezdí do Iráku, kamarád jel třeba se zlomenou nohou..." odpovím jí a podívám se na ní. "Co mám udělat teď?" zeptám se a dívám se střídavě na ní a její ruku, která už solidně natekla. Cítil jsem jak jsem nervózní. Málem jsem jí zabil. Doufám že bude v pohodě... |
| |
| Tak asi jo ,, Tak jo, pojedu, ale teď to musíme srovnat,"kouknu na něj a sednu si. Popíšu mu, jak má škubnout rukou, aby se mi vrátila kost na místo a taky jsem mu řekla, co má dělat s rukou pak, kdybych omdlela. Už jsem jenom čekala na prudkou bolest. |
| |
| Opravna kostí U odstřelovače "Dobrá." řekl jsem jí a trochu jsem váhal, ale pak jsem udělal to co mi řekla. Dokonce i scénář: Co kdybych omdlela... se naplnil. Poté jsem udělal to co mi řekla, kdyby náhodou omdlela. Pak jsem jí zvedl, odnesl jí k nejbližší posteli a položil jí na ní. "Elis....Elis, slyšíš mě?" zeptám se jí a slabě s ní zatřesu, nic. Elis...vzbuď se!" řeknu jí a slabě jí popleskám po tvářích, zase nic. Ani nevím jak mě to napadlo, ale natáhl jsem se k jejímu obličeji a políbil jsem jí.... |
| |
| Polibek V momentě, kdy mi škubl rukou, aby mi kosti srovnal, tak mnou porletěla šílená bolest a já vyjekl a pak se mi udělalo černo před očima. Slyšela jsem ho, ale jen matně, stejně jako políčky mě nedonutili otevřít oči. Probralo mě až to, že jsem ucítila jeho rty na těch svých. Otevřela jsem překvapeně oči, ale neodtlačila jsem ho od sebe. Nějak mi to nevadilo. Rozhodla jsem se během okamžiku a polibek jsem mu vrátila. Jemně jsem se dotýkala rty těch jeho a zdravou rukou jsem mu zajela do vlasů. |
| |
| Šípková Růženka se probouzí Když se Elis konečně probudí, tak jsem měl v úmyslu se od ní trochu odtáhnout, aby si mohla sednout, ale než jsem to stačil udělat, tak se mi polibek vrátil. Sice jsem cítil nutkání se odtrhnout, ale nevnímal jsem ho. Jednu ruku jsem jí položil na bok, druhou na krk a palcem jsem jí pohladil. Cítil jsem, že zase padám do stejného pocitu, jako včera s Vellitelkou, ale u Elis....nevím u Elis to bylo trochu jiný...nedokážu přesně říct v čem... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro Jakmile jsem ucítila jeho ruku na svém boku a druhou na krku byl to pro můj mozek signál k dalšímu polibku. Hladila jsem mu vlasy a něžně jsem ho líbala. Bolest jsem odsunula do pozadí a vnímala jen jeho. Věděla jsem, že není moc času, že nemám zabaleno a že si musím dát ruku do sádry, ale prostě to teĎ všechno bylo vedlejší. Zrychlil se mi dech a já si nedokázala vysvětlit, proč zrovna on mě tolik přitahoval. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Rukou na jejím boku, jsem přejel po jejím břiše. Ruka na krku pomalu sjela k její hrudi. Moje rty se odtrhly od jejích a pomalu líbali její krk. Ruka na hrudi pomalu, ale celkem jistě začala rozepínat uniformu. V mezičase jsem líbal každý kousek její kůže, na který jsem mohl. Volnou rukou jsem sjel k jejímu stehnu a pohladil jí po něm. Cítil jsem jak mi srdce opět nabírá na výkonu, kdybych teď měl něco trefit, netrefím nic... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro Slastně jsem přivřela oči, když jsem ucítila jeho ruce, jak se mě dotýkají a jeho rty mě líbají. Brala jsem to jako dar z nebes, protože se mi tolik líbil už předtím, ale choval se tak odměřeně. Netušila jsem, co se změnilo, ale líbilo se mi to. Nasála jsem vzduch do plic, když jsem ucítila jeho ruku na svém stehně. Zdravou rukou jsem ho hladila na zádech a snažila jsem se ho zbavit košile. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Když už se mi podaří sundat vršek uniformy, s ohledem na její úraz, tak jsem přitiskl rty na její kůži, líbal jsem každou část a postupně jsem mířil níž. Nijak jsem se jí nebránil, byl bych sám proti sobě, kdybych se o něco takového pokusil. Ruka na jejím stehně velice pomalu zajela pod sukni, na hýždě a slabě je stiskla. "Ta je krásná." zaznělo mi v hlavě a já pokračoval v líbání. Volná ruka mi bez přemýšlení vystartovala a pohladila jí po ňadrech.... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro Jeho ruce byly velmi skušené a věděli, kam zajet nebo kterou část pohladit, aby se mi po těle rozběhl mráz a rozbušilo to mé srdce. Cítila jsem, jak jsem vzrušená z jeho jemých dotyků. Obvláště když měhladil na hrudi a když mi tisknul hýždě. Tiše jsem si povzdechla nohou jsem ho pohladila po lýtku, zdravá ruka se vydala na průzkum jeho zad a má ústa se snažila dostat na jakékoli místo, které by mohla líbat. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Její dotyky mě rozpalovali čím dál víc, rty mi zabloudili až na její ňadra a bradavky, které jsem začal líbat a laskat jazykem. Elis v sobě měla něco, co mě skutečně rozpalovalo. Ruka pod její sukní pomalu sjela do jejího klína a tam začala stejnou akci jako rty na bradavkách. Volnou rukou jsem jí hladil po boku a slabě jsem se k ní tiskl, protože jsem o tenhle okamžik nechtěl přijít... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro V momentě, kdy se jeho rty dotkli mých ňader, tak jsem se propla a srdce se mi snad chtělo prodrat z hrudi ven. Zavřela jsem oči a když se jeho ruka přesunula ze stehna do mého klína, tak jsem zanaříkala a prohnula jsem se v zádech. ,, Ach Alexi," zanaářikala jsem tiše a vybízela jsem se mu. BYlo mi jedno všechno. Na ruku jsem zapomněla úplně. Rukou jsem ho hladila, kde jen bylo možno a moje dlouhé nohy ho objali a přitiskli ho tak ke mě blíž. Bylo mi s ním krásně. Neměla jsem o muže nouzy, když jsem chtěla, ale byla pravda, že jsem moc nechtěla. Snad jsem nenatrefila na toho prového. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Její doteky mě rozpalovali tak, že bych mohl konkurovat slunci. Tak nějak nevědomky jsem se vymanil z oblečení, přitiskl jsem rty k jejím a ve stejném okamžiku jsem do ní pronikl, nejdříve pomalu a opatrně a pak jsem pomalu zrychloval. Stále jsem jí líbal, moje ruce si našli cestu každá jinam, jedna na prsa, druhá na hýždě. Měl jsem pocit, že jí líbám vášnivěji, než předtím... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro Bylo to velmi nečekané, ale líbilo se mi to. Zanaříkala jsem mu do úst a pak už jsem se věnovala jenom jeho polibkům a našemu spojení. Objala jsem ho nohama kolem pasu a rukou jsem ho hladila po zádech. Jeho polibky byli dravější a vášnivější, snažila jsem se mu stejnou měrou oplácet. Dával mi rozkoš a já se snažila ho také uspokojit. ,, Jsi ...úžasný!" zašeptám mu do ucha, než ho jemně kousnu do krku. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Na její slova jsem se jen pousmál a políbil jí. Její dotyky ve mě působili stejnou situaci, jako když se vaří voda. Jediný rozdíl byl v tom že voda se vypařuje, ve mě se to shromažďovalo. Krása a vášnivost Elis mě rozpalovali ještě víc. Cítil jsem se s ní skvěle. Pak jsem jí objal kolem pasu a vyměnil si s ní pozice, moje ruce pak skončili na jejích ňadrech a vášnivě je laskali. Krátce na to jsem si jí jednu ruku položil za krk a slabě si jí přitáhl a dlouze jí políbil, volná ruka si našla cestu na hýždě, které hladila.... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro Bylo to čím dal lepší a když jsme si vyměnili pozice, tak jsem jenom spokojeně vydechla. Bylo to perfektní a dokonalé. Opírala jsem se o něj jednou rukou a tu bolavou jsem měla danou stranou. I přesto to nemělo chybu, jeho doteky, jeho velké mužné ruce. Políbila jsem ho dlouze a snažila jsem se mu tak oplatit i tu vášeň, kterou ve mě vyvolávali jeho doteky a polibky. Cítila jsem, jak moc blízko jsem vrcholu a nechtěla jsem mu to zkazit. Kousala jsem se do spodního rtu, abych nekřičela a abych ještě vydržela, ale nešlo to. Vyjekla jsem slastí a prohla jsem se v zádech. Tělem mi projelo zvláštní a krásné chvění, nakonec jsem se zadýchaně položila na jeho hruď. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Ve chvíli kdy vyjekne, tak je to pro moje tělo signál že nastalo finále, ucítil jsem krátké pnutí a pak uvolnění. Když se Elis položila na mě, jednou rukou jsem jí objal a rukou na jejích hýždích jsem jsem přeje na její vlasy a začal jsem jí hladit. Políbil jsem jí do vlasů a přitiskl jí k sobě. Nechtěl jsem o ní teď přijít. "Jsi úžasná Elis." šeptnu jí a políbím jí do vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro Cítila jsem, jak i on dosáhl uspokojení a vykouzlilo mi to na obličeji úsměv. Byla jsem v tuhle chvíli velmi šťastná a doufala jsem, že i on je spokojený. Přitulila jsem se k němu a užívala jsem si jeho teplých dlaní a blízkosti. ,, I ty jsi úžasný," šeptnu se zavřenýma očima spokojeně. Cítila jsem se skvěle a na ruku jsem skutečně nějak pozaměla. Dýchala jsem jeho vůni a nechtěla jsem se vůbec hýbat. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Usmál jsem se na ní, bylo mi s ní skvěle, přímo nádherně. Cosi ve mě se radovalo že pojede do Iráku, a zase na druhou stranu jsem nechtěl vystavovat nebezpečí. "Vzpomínáš si, jak jsem se od tebe poprvé odtrhl?" zeptám se jí a stále jí hladím po jejím krásném těle. Mohl bych se na ní dívat stále. Byla tak krásná, nádherná, nechtěl jsem aby tenhle okamžik měl konec... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro ,, Jo vzpomínám," šeptnu a nadzvednu hlavu, abych se mu mohla podívat do očí, ale jinak jsem se vůbec nepohnula. Jeho jemné hladění způsobovalo, že jsem měla chuť vrnět jako kočka. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro "To nemělo co dělat s tebou, že by jsi něco dělala špatně. To byl můj osobní problém, ale ten už je pryč." řeknu a podívám se na ní. Políbím jí a usměju se. "Jen jsem chtěl, aby jsi to věděla, že to tehdejší odtrhnutí nebylo kvůli tobě." dodám a pohladím jí po zádech. Byl jsem rád za to, že jsem tu zrovna s ní... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro ,, To je v pořádku, jsem moc ráda, že se to změnilo, děkuji!" šeptnu a dlouze ho políbím na horké rty. Bylo mi s ním neskutečně a v hlavě mi lítala pořád jedna a ta samá myšlenka, kterou jsem nakonec i vyslovila. ,, Kde jsi byl celý můj život?" šeptnu a políbím ho na hruď. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Díval jsem se jí do očí a uvažoval jsem nad jejími slovy. Nevěděl jsem co na ně odpovědět. Přehrával jsem si její otázku stále dokola a pak jsem odpověděl: "Obávám se, že na tohle nedokážu odpovědět.". Odmlčel jsem se a pak jsem pokračoval: "Ale posledních šest let jsem dělal to, co dneska, odstřelovače.". S těmito slovy jí pohladím a dívám se na ní... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro Usmála jsem se, když mi odpověděl na mou řečnickou otázku. ,, Nevadí, hlavní je, že jsem tě potkala," šeptnu a věnuju mu polibek a pak mi náhodou pohled padne na hodiny a zhrozím se. ,, Proboha, ta akce!" zašeptám vyděšeně a nadzvednu se na jedné ruce. Došlo mi, že jsem tím pokazila všechno krásné, ale v tuhle chvíli mi v hlavě pulzovala myšlenka, že nemám zabaleno a že vrtulník je tady za patnáct minut. |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Když Elis vyběhne a vrátí nás do reality, tak si vzpomenu na její otázku předtím. Oblíknu se a a postavím se. "Předtím si za mnou přišla kvůli něčemu, co to bylo?" připomenu jí a stále si jí prohlížím, jaksi se mi nedaří z ní spustit oči. Ani jsem nechtěl. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu a stále upřeně jí sledoval... |
| |
| soukromá zpráva od Andreas pro Stála jsem tam nahá a vůbec mi to nedocházelo. Uvědomila jsem si slabé pulzování v ruce, kterou jsem nyní měla v provizorní dlaze. ,, CO?" zahledím se na Alexe, když si uvědomím, že se mě na něco ptá. ,, Jo tohle, chtěla jsem tě poprosit o pomoc s balením na akci a kde mám kalhotky?" rozhlédnu se po místnosti, a když je najdu tak se pro ně skloním a horkotěžko si je jednou rukou navléknu a znovu se začnu rozhlížet po dalších kouscích svého oblečení. |
| |
| Zmatená Elis Než jsem stačil cokoli říct, tak Elis začne hledat oblečení. Chvilku jí sleduju a pak se usměju a zeptám se jí: "A s čím konkrétně ti mám pomoct?". Protože jsem nevěděl co si s sebou chce vzít a taky musí vzít nějaký ty lékařský zásoby. Netuším co si doktoři s sebou berou. Já vím že to co si beru já, je oblečení, pak nějáký osobní věci, puška, náboje a to je tak všechno. Ale co si sebou vezme doktor a ještě žena k tomu, opravdu netuším... |
| |
| První akce ,, No nějak je to moje první akce, tak nějak nevím, co se sebou tak normálně bere nebo je to individuální?" zeptám se, zatímco si dopnu blůzu a pak kabát. ,, Ale nejdřív budu potřebovat pomoct tady se sádrou!" řeknu a napustím do umývadla hrokou vodu a na močím do ní sádrové obvazy. Pak podám Alexovy vatu, aby mi tím omotal ruku a pak ho nechám, aby mi za mé instruktáže udělal sádru. Pak si to dám do šátku a společně vyrazíme ke mě do pokoje, aby mi pomohl zabalit si věci. |
| |
| First time to action "Co si s sebou vezmeš je tvoje volba. Ale to co si musíš vzít, je alespoň osobní zbraň, i když tu ti dají, pokud jí nemáš..." řeknu a stále si jí prohlížím. Když mi v podstatě přikáže, že mám udělat sádru, tak nijak neprotestuju. Dle jejích instrukcí udělám sádru, kterou jí pak zpevním ruku. Když už je vše tak jak má, tak se vydáme k ní do pokoje, kde jí pomůžu zabalit věci. Když už je zabaleno vše, tak jí políbím, usměju se na ní a řeknu: "Ještě něco?" |
| |
| Směr Írák Říkala jsem mu, co mi má zabalit a já si pobalila takové ty drobnosti. Zbraň už jsem měla svou, tak jsem si ji připla k pasu. Předtím než jsem tak udělala, tak jsem si ji zkontrolovala a pak jsem hlavně zabalila tašku pro první pomoc. Když jsme měli dobaleno, tak jsem mu vrátila polibek a zadívala jsem se mu do očí a usmála jsem se: ,, Ne to je všechno, moc děkuji!" Převlékla jsem si sukni za maskáčové kalhoty, lodičky za pevnou obuv a halenku za obyčejné triko. Vlasy jsem si stáhla do culíku. Potom jsem pobrala všechno, co mi ruka dovolila a vydala jsem se s ním k vrtulníku, kde už stála velitelka. Měla na sobě maskáče, vlasy rozpuštěné a na očích měla brýle. Byla přesný opak mě. Nebo mě to tak apsoň přišlo. Zajímalo ji, co se mi stalo z rukou, tak jsem ji řekla, že jsem měla menší nehodu, ale že už je to dobrý. Potom jsme nastoupili do vrtulníku, který nás odveze na základnu, kde nám řeknou podrobnosti k akci. |
| |
| To Iraq Usmál jsem se na ní a pak jsem řekl: "Ještě si musím skočit něco dobalit, uvidíme se u vrtulníku.. Znovu jsem jí políbil a ještě slabě plácl po zadku a zamířil jsem k sobě. Sebral jsem věci a pak jsem zamířil k vrtulníku. Nasedl jsem do vrtulníku, opřel jsem se a chvilku na to jsem vytuhnul. Cesta vrtulníkem pro mě je jako uspávačka, z každý akce mě vyzvedávali vrtulníkem, takže jsem v něm vždycky usnul... |
| |
| Ve vrtulníku Sotva jsme se vznesli, tak jsem si všimla, že Alex usnul. Sledovala jsem okolí a přemýšlela jsem jaké to tam bude a jestli to zvládnu. Také jsem se neubránila myšlenkám na to, co se stalo na ošetřovně. Z mých myšlenek mě vytrhla velitelka, která se mě ptala, jestli je to moje první akce a když zjistila, že jo, tak jsme se nějak zakecali, takže let utekl a Alex se probudil zrovna ve chvíli, kdy jsme přistáli na základně. Přišel nás vyzvednout ještě nějaký plukovník. Zasalutovala jsem a následovala jsem podplukovníka s podplukovníkem do hlavního stanu. Vojáci na nás koukali jako bychom byli duchové. Zvažovala jsem, jak dlouho tady neviděli ženu. |
| |
| Vrtulník a základna Ve vrtulníku jsem si chvíli povídala s Elis a zjistila jsem, že je to její první akce takhle v terénu. Když jsme přistáli, nemusela jsem Alexe ani budit, otevřel oči sám. Objevil sem tam hned plukovník Harry Singer. Znala jsem ho, jednou nebo dvakrát jsem ho potkala, když jsem byla na akcích. To jsem ale neměla hodnost podl´plukovníka. Velel zdejší jednotce vojáků. Odvedl nás do stanu a nabídl nám vodu a něco k jídlu a pak začal mluvit. Položil na stůl mapu terénu a začal mluvit: ,, Takže, náš tábor je tady a nepřátelský tábor je tady!" Ukázal dvě od sebe vzdálená místa na mapě a začal nám vysvětlovat, že se chystá výsadek do nepřátelského tábora, ale že proto potřebují nás. Jednoho odstřelovače, znalce terénu a medika. Potřebují, aby odstřelovač odstřelil jednoho z jejich velitelů a já, abych našla možné místa, kudy se tam dostat, co nejmíň nápadně. Medika budou potřebovat až po akci. |
| |
| Nudný briefing Jen co jsme přistáli, tak jsem se vzbudil, následoval jsem dámy a nějákýho plukovníka. Když začal briefing, tak jsem se díval na mapu a poslouchal kidy plukovníka. "No ty vole, vysvětluješ to jako bandě zasranejch bažantů!" pomyslím si, zakryju si rukou obličej a zakroutím hlavou. "Než ty se tady vykecáš, já budu zpátky." řeknu si ale stále raději mlčím. Poslouchám toho kecálka a docela hlasitě zívnu... |
| |
| Základna Vyslechli jsme si celý plán a bylo nám oznámeno, že si můžeme odpočinout, protože se na tamní základnu v Íráku budeme přemisťovat až další den ráno. Přijala jsem to tiše, ale uvnitř mě to štvalo. Jeli jsme zbytečně brzo, teď tu nebudeme mít, co dělat. Jsme profesionálové a nepotřebujeme žádné přípravy. Viděla jsem to i na Alexovy. Jen jsem doufala, že z toho nebude problém. Všimla jsem si pohledů, které na mě a na Elis vrhali zdejší vojáci. Podplukovník nás propustil a zavolal jakého si řádového vojáka, aby nám ukázal kajuty. Měla jsem svou a Alex s Elis měli taky každý svou. Měli jsme je, ale kus od sebe. Netušila jsem, co tady budeme dělat. Tak jsem si odložila věci a vydala jsem se na průzkum lodi. |
| |
| Na vlnách Zbytek briefingu prošel stejně nudně jako začal. Pak nás odvedli na loď. "No to mě podrž, Titanic." pomyslel jsem si při pohledu na loď. "Netušil jsem že se do Iráku máme dostat na palubě Titaniku." prohlásil jsem tak aby to bylo slyšet. Jeden z námořníků na mě střelil pohledem, který mi říkal: Drž hubu ty suchozemská kryso! Když mi ukázali kajutu, tak jsem si složil věci a na rozhodl jsem se dospat tu cestu. Pušku, kterou jsem si vzal u nás v táboře, jsem si opřel o rameno a usnul jsem s prstem na spoušti. Ostatně jak pravej sniper usíná... |
| |
| LoĎ Jakmile jsme se nalodili, tak jsem začala přemýšlet, co tady budu tak dlouho dělat. Začínali mi vadit pohledy všech těch vojáků a už jsem to slyšela. ,, Slečno mě bolí tamto a mě tohle...bla bla bla!" Znala jsem to až moc dobře, když vidí vojáci holku a ani nemusí být moc hezká, tak jsou to šíleni hypochondři. Odnesla jsem si tašku do kajuty a vyšla jsem na chodbu. Napadlo mě, že by nebylo špatné zajít za Alexem. Mohli bychom si popovídat nebo tak něco. Našla jsem jeho kajutu a nenápadně jsem tam vklouzla. Když jsem spatřila, jak spí, tak jsem ho nechtěla budit. Jen jsem si sedla k němu na postel a sledovala jsem jeho obličej. |
| |
| Spící Sniper Spal jsem, ne moc tvrdě, s puškou jsem spal vždycky lehce, když jsem někde jinde než v prostředí který znám. Probudilo mě klapnutí dveří kajuty, pak mě zalarmoval pohyb matrace, nenápadně jsem pootevřel oko abych se podíval kdo to je. Elis. V duchu jsem se usmál. Pušku jsem jakoby ve spánku odsunul stranou a přetočil se na bok. Pak jsem natáhl jednu ruku, která se dotkla Elisina stehna. Pak jsem otevřel oči a "rozespale" jsem se na ní podíval a usmál se na ní. "Ahoj." hlesnul jsem a přetočil jsem se na záda, abych na ní lépe viděl... |
| |
| Puška Teprve, když se pohnul, tak jsem si všimla zbraně, kterou držel a trochu mi zatrnulo. Co kdyby si mě spletl s útočníkem nebo tak něco. Mohla jsem skončit hůř než se zlomenou rukou. Už jednou jsem ho v nestřežené chvíli vyrušila a zaplatila jsem za to. Ale naštěstí se nic nestalo. Jen se jednou rukou dotkl mého stehna a já si uvědomila, jak zběsile se mi rozbušilo srdce. ,, Ahoj, promiň, nechtěla jsem tě vzbudit, jen ... " usměju se a pokrčím rameny. Stále jsem se uklidňovala, ale jeho úsměv mi v tom pomohl. ,, To spíš pokaždé s nabitou zbraní?" zeptám se trochu nejistě. Věděla jsem, že je odstřelovač a evidentně dobrej, ale stejně. Tohle bylo šílené. Nikdy nevíte, jak se vaše tělo ve spánku zachová a můžete si vystřelit mozek z hlavy. Už jsem to viděla. |
| |
| Spaní s puškou Usmál jsem se, když mi ptala na pušku. "To ne, jenom když spím v místech, který neznám. A v terénu je to jediná jistota co máš." řeknu a dívám se na ní, rukou jí pohladím po břiše. "Co jsi potřebuješ?" zeptám se jí a docela by mě zajímalo co se děje, ne že by mi vadila její přítomnost, to vůbec ne. Ale jen mě překvapilo že přišla, nečekal jsem že by přišla v podstatě hned po nalodění na tenhle plovoucí kus oceli. |
| |
| Jako malá? ,, No v terénu to chápu, ale jestli to potřebuješ tady, pak chápu i to! Já zase někdy spím s lékarničkou u postele, ze zvyku!" usměju se a zadívám se na něj světle hnědýma očima. ,, No nevím, popravdě se necítím moc dobře na téhle plující obludě mezi tolika muži, nějak mi to připomnělo to, co se stalo na ošetřovně s těma dvěma," šeptnu a trochu se mi při té vzpomínce obrátí žaludek. ,, Mám pocit, že tady nejde nikam utéct!" nervozně se rozhlédnu po jeho kajutě. Vypadala stejně jako ta moje, jen s tím rozdílem, že ta moje byla na opačné straně lodi. |
| |
| Problém s kajutou "No, tak tenhle problém se dá řešit jednoduše. Požádej si o přesunutí někam blíž k nám, nebo přímo k velitelce, pokud jí to nebude vadit..." řeknu a pak uberu na hlasitosti. "Ke mě by tě asi nepřesunuli." dodám a pohladím jí po ruce. "A pokud někdo si na tebe bude dovolovat, dostane přesýpací zuby." usměju se na ní a posunu se na posteli, kdyby si chtěla lehnout... |
| |
| Kajuta a postel Skousla jsem si ret a zamyslela jsem se: ,, Bude asi nejlepší požádát o jinou kajutu, snad mi vyhoví," lehnu si vedle něj, když se posune a obejmu ho kolem pasu. ,, Nevadí ti, že jsem tady?" zašeptám, když přivřu oči a tiše vdechuji jeho vůni. ,, Přesípací zuby zní skvěle," zasměju se tiše a zaposlouchám se do kovových zvuků lodi. ,, Nechápu, jak tady někdo může vydržet třeba i tři roky!" zakroutím trochu nevěřícně hlavou. |
| |
| S Elis "Proč by mi to mělo vadit?" políbím jí a usměju se, když se jí líbí nápad na přesýpací zuby. Pak se podívám na kajutu, když zmíní jak tu někdo může sloužit. "Je to úplně stejný jak někdo může sloužit v tanku. Nebo třeba pracovat v kanceláři." usměju se na ní a políbím jí když se nedívá. "Všechno to končí stejně, ponorková nemoc....občas každej musí vypadnout ven, mezi lidi." dívám se na ní a pohladím jí po vlasech. |
| |
| Alexovy znalosti Pokrčila jsem lehce rameny, když se mě ptal, proč by mu to mělo vadit. Ptala jsem se ze zvyku. Málem jsem si vzala jednoho, kterého moje přítomnost otravovala, obvláště, kdyý chtěl dělat něco sám. Třeba spát, koukat na televizi a podobně. Skončila jsem to v den, kdy mě kvůli tomu, že jsem ho při koukání vyrušila polibkem, udeřil. To bylo ještě v době, kdy jsem byla na škole. ,, Jo už jsem viděla takové vojáky, skončili někteří v blázinci," šeptnu a usměju se, když mě políbí. Bylo mi s ním hrozně příjemně. Líbilo se mi, jak mě hladí po vlasech. Lehce jsem se usmívala a rukou zdravou rukou jsem ho hladila na tváři. |
| |
| Elis Usmívám se na ní. "Já tam taky jednou málem skončil..." řeknu vážně, ale pak se znovu usměju. S Elis jsem neřešil nic, prohlížel jsem si jí a její křivky. Pak jsem se se podíval na její ruku. "Ruka je dobrá?" zeptám se a volnou rukou jí opatrně přejedu po sádře. Sice vím, že abych jí s tou rukou hnul tak že by měla bolet, tak by to mělo být silnější, ale i tak jsem se kolem její ruky pohyboval opatrně.. |
| |
| Kajuta ,, Když je v sádře, tak to bude brzo v pohodě, skoro už to nebolí!" usměju se na něj a natáhnu se pro polibek. ,, Stejně to byla moje chyba, mohlo mě napadnout, že ..." nedořeknu a zaposlouchám se do zvuků na chodbě. Když zvuky odezní, tak se zase podívám na něj a usměju se. ,, Jsem zvědavá na tu akci, nevím, jak se mám cítit, jestli se bát nebo to brát jako něco, co se musí stát, jedno však cítím značně. Strach o tebe," šeptnu. |
| |
| Strach o mě? Poslouchám jí a když najednou zmlkne uprostřed věty, tak jí pohledem vybádám k tomu aby pokračovala, ale v tu chvíli začne mluvit o něčem jiném. Nejvíc mě dojme to že se o mě bojí, to mi dlouho nikdo neřekl. "Neboj se, dám na tebe pozor. Akorát mu musíš slíbit, že uděláš všechno, co ti řeknu.." řeknu jí a znovu jí pollíbím. Rukou jí stále hladím ve vlasech. "Poprvé se bojí každý, jako u každého poprvé." dodám a usměju se* |
| |
| Sliby, chyby ,, Slibuju, že tě budu poslouchat, ale ty na sebe dávej pozor, dost nerada bych, aby to skončilo tak, že tě budu muset ošetřovat," šeptnu s úzkosti, ale pak se zasměju při tvé poznámce, že se každý poprvé bojí a je jedno jaké první to je. Občasné polibky a hlazení na mě působí, tak nějak úlevně. Je mi dobře a jsem uvolněná. Je mi prostě dobře. Sledovala jsem jeho tvář a pak jsem se nedzvedla a sedla jsem si na okraj postele. Loď se divně pohnula a mě to rozbouřilo žaludek. ,, Nesnáším lodě," šeptnu a sleduju jeden bod v kajutě, abych uklidnila pocit houpání ve svém žaludku. |
| |
| Care "Neboj se, já se o sebe postarám." řeknu a pohladím jí po tváři. Pak se ale zvedne a sleduje cosi v kajutě. Při její poznámce o tom, že nesnáší lodě, se jen pousměju a dívám se na ní. "Abych pravdu řekl, taky preferuju spíš letadlo než loď, ale když není možnost." řeknu a sednu si vedle ní. "V pohodě? Nepotřebuješ něco?" dívám se na ní a čekám co bude. |
| |
| No need Polknu několikrát na prázdno, než se mi žaludek zklidní a pak se s úsměvem na něj otočím: ,, Jsem v pohodě a také budu, vezmu si něco proti nevolnosti až se vrátím do kajuty a bude to v cajku," usměju se a chytnu ho za ruku a lehce mu ji stisknu. ,, Pořád nevím, jak strávit ten čas než doarzíme do Íráku," zadívám se mu do očí a přemýšlím o tom, co by se tady vůbec dalo dělat. V táboře jsem aspoň měla, co dělat, ale tady nebylo co a taky asi nebude. Až po akci a na to jsem se rozhodně netěšila. |
| |
| Činnost Usměju se na ní. "No vždycky se dá něco dělat. Jeden můj kolega dokonce na lodi hrál kuželky.." řeknu jí a usměju se. "Ale dají se dělat různé věci." dodám a pohladím jí po tváři. Sleduju jí a nespouštím z ní oči. "Záleží na tom, co máš chuť dělat." řeknu a podívám se jí do očí. |
| |
| činnost Zasměju se tomu, jak jeho kolega hrál kuželky na lodi a pak se zamyslím. ,, No můžeme to prospat, což z ní podle mě dosti slibně nebo to můžeme strávit činností o krapet příjemnější než je spánek," šibalsky se zasměju. ,, Mám dojít pro karty?" |
| |
| Karty, no sice na ně moc nejsem, ale proč ne... "Pokud chceš hrát karty." usměju se na ní. "Tak můžeme. Ale vsadím se že se tu najde spousta činností, co se tu dá dělat." dodám a dívám se na ní. Zabíjet čas na lodi je horší než v letadle, tam si člověk dá dvacet a už vystupuje. Ale nemáme letadlo, máme velkou železnou plovoucí krabici.... |
| |
| Když...myslíš Usmála jsem se a natáhla jsem se pro polibek: ,, No když myslíš, že se tady dá dělat něco jiného, tak mi dej vědět, jsem nakloněná jakékoli možnosti zaplnění času tady na tí kocábce z ocele a rezu!" zasměju se. |
| |
| Nemyslím, vím. Usměju se a pohladím jí po stehně. "Nebudem na tý lodi tak dlouho aby nám to vyčerpalo možnosti v tom, co dělat." řeknu a usmívám se na ní. "Co třeba vodní lyžování??" zeptám se jí a cukají mi koutky. |
| |
| Vtipy? Sleduju jeho ruku na svém stehně a po další větě se na něj nejdřív šokovaně podívám a pak se začnu smát. ,, Jo a přivážu si lano za lodní šroub ne?" směju se znovivým, veselým smíchem. Po dlouhé době jsem se pořádně zasmála. Ta představa mě pobavila. |
| |
| Co dělat a vtipy To by nebylo lyžování, to by byla pračka." dodám a usměju se. "Nebo můžeme zkusit spoustu věcí..." řeknu a trošku se zarazím, protože mě aktuálně nenapadlo co, ale pak jsem se podíval na Elis a pousmál jsem se. "Zvláštní to dívka ta Elis." pomyslím si a stále si jí prohlížím. |
| |
| Pračka a koukání Jeho dalším slovům se zasměju ještě víc, pračka bylo dost přesné označení. Mám bujnou přestavivost, tak jsem si jako v kresleném seriálu představila někoho, jak se točí za lodním šroubem jako vývrtka. ,, A jakých třeba," zeptám se se zářivým úsměvem a všimnu si jeho pohledu. |
| |
| Činnosti "Třeba tohle." řeknu a natáhnu se pro pušku, kterou postavím vedle stolku. "Dá se nacvičovat střelba." dodám a pak se podívám na Elis. "Ale taky se dá dělat tohle..." řeknu, políbím jí a jemně jí položím na postel vedle sebe.... |
| |
| Střelba... Sledovala jsem ho, jak bere pušku a přemýšlela jsem, kde by se tady dalo střílet, ale nějak mě z přemítaní vytrhla jeho další slova a jeho polibek. Nechala jsem se položit na postel a polibek jsem mu vracela a jednou rukou jsem ho pohladila na zádech. ,, Velmi zajimavá činnost,"[/b usměju se lehce a nakloním lehce hlavu na stranu a prohlédnu si ho. Zajímalo mě, co ho tak změnilo. |
| |
| Elis Díval jsem se na ní a hladil jsem jí ve vlasech. Volná ruka jí hladila po břiše. "Teď si říkám, proč jenom ty nejsi matkou mojí dcery?" řeknu a políbím jí. Přitom z ní nespouštím oči. Elis se mi zdála jako ideální matka, starostlivá, hodná, milá, chápavá. Prostě ideál matky. A ještě ke všemu doktorka, což je naprosto perfektní kombinace. Nespouštím z ní pohled a znovu jí políbím. |
| |
| Alex Usmívala jsem se a jeho jemné hlazení mi bylo příjmené, pak ale řekl něco na co jsem neměla odpověď. ,, Nikdy nepotkáme toho pravého v ten správný čas," šeptnu a lehce po pohladím. ,, Moc ráda bych tě poznala dřív," zašeptám a políbím ho. Měl krásné a upřímné oči. Přišel mi férový a hodný. Nikdy jsem takového muže nepotkala. |
| |
| Elis "To je škoda. Kdybych tě potkal dřív, tak by to bylo lepší..." řeknu a políbím jí. "Někde jsem četl že chvíli trvá, než člověk narazí na toho pravého, nebo tu pravou..." dodám a položím se vedle ní. Slabě jsem jí přejel prstem po rtech a díval se na ní. |
| |
| Alex ,, Bohužel je to pravda a mnohdy si myslíme, že už jsme toho pravého potkali a pak zjistíme, jak moc jsme se mílili!" pousměju se. Otočím se na bok, abych se mu mohla pořádně podívat do očí. ,, Kolik je tvé dcerce?" zeptám se opatrně. Evidentně to bylo jeho citlivé místo a já ho nechtěla zranit. |
| |
| Dcerka Když se zeptá na mojí dceru, tak se jí zadívám do očí, chvilku váhám, ale pak odpovím. "Bude jí pět let. Z toho jsem jí neviděl asi tři, nebo už možná dokonce čtyři roky...". Pohladím Elis po vlasech a dívám se na ní. Zase mě napadlo, proč Elis není matkou mojí dcery, místo toho jí je ta, kterou, když jsem si bral, tak se tvářila jako věrná manželka a přitom to byla jenom mrcha, co mě využila... |
| |
| Dcerka a zbytek dne Vyslechla jsem ho a za to, že jsem se zeptala, bych si nejraději nafackovala. ,, Omlouvám se, nic mi do toho není a je mi líto, že jsi neviděl dcerku tak dlouho, mě by to asi zabilo!" šeptnu a pohladím ho po tváři. ,, Nechápu, jak ti někdo mohl tak moc ublížit, jsi skvělý chlap!" dotknu se jeho paže a prohlédnu si ho. Zrovna jsem mu chtěla ještě něco říct, když se ozvalo zabušení na dveře kajuty. Kovové rány se rozlehly celou místností. Uvědomila jsem si, že to může být kdokoli, tak jsem se posadila na posteli a vyčkávala jsem, kdo vejde. Byl to nějaký vojín a měl říct Alexovy, že si ho žádá velitelka ve své kajutě. |
| |
| Za velitelkou Při jejích slovech se na ní jen usmívám a nic neříkám, chtěl jsem jí znovu políbit, ale zrovna někdo zaklepal, byl to nějaký námořník, že mám zajít k velitelce. Kývnul jsem mu, podíval jsem se na Elis a omluvně jsem se na ní pousmál. "Jestli chceš, můžeš tu počkat.." řeknu směrem k Elis a vyrazím k velitelce. Následoval jsem vojína ke kajutě velitelky, počkal jsem až odejde a pak jsem zaklepal jsem na dveře a čekal jsem až mě velitelka vyzve... |
| |
| Sama a pak s ním Nemohla jsem na něj přestat myslet. Ať už jsem dělala cokoli, tak se mé myšlenky vraceli pořád k němu. Věděla jsem, že je to chyba ho volat k sobě, ale nemohla jsem si pomoci. Když už jsem poslala toho vojína, aby ho přivedl, tak nebylo cesty zpět. Živě jsem měla v paměti jeho blízkost a pak úzkost, který se mě ujala, když odešel z mé kanceláře. Netrvalo dlouho a ozvalo se zaklepání na dveře. ,, Dále!" vyzvala jsem ho. |
| |
| Počkám Když odešel tak jsem se postavila a rozhlédla jsem se po jeho kajutě. Začínala jsem zvažovat, jestli mám odejít nebo ne, ale pak mě napadlo, že budu raději tady sama než u sebe sama. Jen jsem zadoufala, že mě nikdo nebude shánět. |
| |
| U velitelky Na vyzvání jsem vstoupil, zasalutoval jsem. A zeptal jsem se velitelky: "Poslala jste pro mě, podplukovníku??". Stál jsem v pozoru a raději jsem se vyhýbal pohledu podplukovníka, protože po tom co jsem vyvedl minule, nechci dělat žádný další problémy. O problémy jsem nikdy nestál, ale někdy se jim nedalo vyhnout... |
| |
| Älex Vešel dovnitř a pozdravil mě jak se na správného podřízeného sluší. Bodlo mě u srdce, když jsem ho spatřila. Nechápala jsem sebe sama. Jak jsem se mohla tak rychle zamilovat do někoho, koho znám jen tak krátkou chvíli. Došla jsem zavřít dveře od kajuty. ,, Pohov, seržante," řekla jsem a snažila jsem se, aby se mi nezlomil hlas. ,, Ano, chtěla jsem, abyste přišel, protože si musíme promluvit," řeknu a dojdu k němu a dlouze ho políbím na ústa. ,, Zamilovala jsem se do tebe Alexi, prosím, můžeš mě taky milovat? Jednej se mnou jako se ženou na rovinu nebo jako s velitelkou a nadřízenou, prosím!" |
| |
| Nepokoje po výbuchu Čekám co velitelka bude chtít, když zavře dveře, v první chvíli si myslím, že bude chtít mluvit o akci....chyba.. Tím že mě políbila mě totálně vyrazila z kolejí, když se ode mně odtrhne tak jen zalapám po dechu a vyjeveně na ní zírám. Když začne mluvit o tom, co ke mě cítí a zda bych jí nemohl taky milovat, tak mi v hlavě ten diamant klidu roztříští na stovky malých kousků. "Já...já....." vymáčknu ze sebe v šoku, všechno jde teď absolutně mimo mě. Oči mám stále upřené na ní a pomalu couvám, zacouval jsem až do rohu místnosti. Nečekal jsem že na mě vypálí takovou salvu. Snažím se formovat slova, ale povětšinou mě napadají jenom skřeky... |
| |
| Lítost Když jsem viděla, jak se zarazil a jak se mu nedostává slov, tak jsem pochopila, že nemám šanci. Sklopila jsem trochu sklamaně hlavu a šla jsem otevřít dveře. ,, Vidím, že ne, tak můžete zase jít seržante," propustím ho a čekám dokud neodejde pryč. |
| |
| Další chyba "Podplukovníku..." začnu formálně, ale pak zkusím jinou stranu. "Sáro, já vám...teda ti, nechci ublížit.." řeknu a dojdu k ní a zavřu dveře, nikdo z lodi nemusí poslouchat to, co má na srdci. "Není to tím, že by jsi se mi nelíbila, nebo tak nějak, ale na mě je toho v poslední době moc...já ani nevím kdy jsem se naposledy zastavil..." řeknu a natáhnu k ní ruku, položit jí na tvář, ale raději jí položím na rameno a dívám se na ní... |
| |
| Uvidíme Neodešel, zavřel dveře a poprvé mi řekl Sáro. Dívala jsem se na něj a srdce mi tlouklo jako splašené. Jeho slova byla zvláštní. Mluvil jinak, než jednal. Podívala jsem se na jeho ruku, která spočinula na mém rameni. ,, Omlouvám se, chovám se jako husa...nezlob se na mě. Já si jen nedokážu pomoct, pořád na tebe musím myslet!" zašeptám a dojdu k němu o něco blíž. ,, Já ti taky nechci ublížit," zašeptám a zkusím ho políbit, jak na to zareáguje. |
| |
| Co bude dál? Když mluví, tak se jen usměju. Při jejím pokusu mě políbit zůstanu v klidu. Je mi jasné že moje váhání a odtažení jí ubližuje, nerad ubližuju. To si radši ustřelím nohu, než někomu ze svýho okolí ublížit. Raději před ní pomlčím o tom, co se děje mezi mnou a Elis. Sice nevím jaký to je, když se o někoho musíte dělit, ale vím jaké to je, když vám někdo lže a podvádí vás. "Měl bych si co nejčastěji udělat pořádek v týhle záležitosti, vymyká se mi to kontrole..." pomyslím si a moje pravá ruka tak nějak automaticky při polibku přistane na Sářině krku.... |
| |
| Tak dál Nechal se políbit a jeho ruka na mém krku mě vybídla k pokračování. Trochu jsem polibek prohloubila a tiše jsem si povzdychla a zajela rukama pod jeho uniformu. ,, Zastav mě, pokud to bude moc!" vybídnu ho a zajedu prsty do jeho vlasů a pak zavřu oči a nechám se vést svými city. Srdce mi tlouklo a dech se mi zrychlil. Jemně jsem se ho dotýkala na ramenou a krku. |
| |
| Zastavit? Ano nebo ne? Její slova vnímám jako by tlumeně, stejně jako výstřel přes tlumič. Opět ve mě cosi řvalo: "PODVOL SE JÍ!! NECH JÍ POKRAČOVAT!!!", překřikovalo se to s "ZAPOMÍNÁŠ NA ELIS? VZPOMEŇ SI NA TO, CO K NÍ CÍTÍŠ!!". Hlava mi z toho třeští, nechám Sáru pokračovat, ale po chvilce se od ní odtrhnu. Podívám se na ní. "Ne že bych nechtěl pokračovat Sáro, ale cejtím se nějak unaveně....to je asi tou plavbou..." řeknu a podívám se na ní, musím zamrkat abych zaostřil na ní, protože se mi trochu rozostřil obraz... |
| |
| Tak dobrá Ještě chvíli jsem ho líbala a jemně jsem se dotýkala některých míst na jeho těle než ustoupil a já tiše, skoro nevědomky, povzdechla. ,, TO je v pořádku, tak si odpočiň!" šeptla jsem a čekala jsem, až odejde. Usmívala jsem se. Neodmítl mě přímo a to mi dávalo naději, malou, ale naději. Když odešel, tak jsem se natáhla na postel a nechala jsem se unášet světem snů. |
| |
| Zpět k sobě do kajuty Odešel jsem od velitelky a zamířil jsem k sobě. Cestou jsem se trochu motal, mám pocit že jsem se opil, ale přitom jsem nic nepil. Zastavil jsem se na jednom odpočívadle, když se mi před očima zatmělo a v hlavě se mi začalo cosi přehrávat: Pohled skrz optiku, vzdálenost je dostatečná, není čeho se bát, Barrett stačí na to, aby to mělo dostatečnou efektivitu, i skrz ten blbej plechovej plot. Ve sluchátku: "Tady rota Fox, máme tu asi padesát plus cilů...hodila by se nám dělostřelecká podpora..". "Rozumím zadejte souřadnice..." "Souřadnice? Sotva stíháme tu s váma mluvit, ještě určovat souřadnice!!" "Potom je mi líto, nemůžeme vám pomoci." "Děláš si srandu??" "Tady Razor Dva šest, vidím na rotu Fox, můžu souřadnice určit ze své pozice!" "Sniper?? Co tady dělá sniper??" "Razor Dva šest, zadejte souřadnice..." Optika se odvrátila od cíle v budově k slabé zástavbě kde bylo vidět několik amerických obrněnců a několik desítek vojáků a ozbrojenců z řad extrémistického hnutí. "Souřadnice jsou: Alfa 25, Fox 11, Hotel 5." Necelou minutu na to, do zástavby začali padat granáty. Necelé dvě minuty ze zástavby, z vozidel a postav nezbylo nic. Absolutně nic. Sniper se odtáhl od hledí pušky a hlesl: "Ježiši Kriste!". Poté se zahleděl do optiky a podíval se na místo konfliktu. Z vozidel zůstaly kouřící trosky, z budov hromada sutin a z vojáků a rebelů zůstala jenom cáry. Nikdo nezůstal na živu.... Před očima se mi slabě vyjasnilo, zjistil jsem že jsem na nějákých schodech, ale hlava se mi silně motala, žaludek se mi zvedal a tělo sláblo až to úplně vzdalo. Švihl jsem sebou na schody a snad se z nich i svalil dolů. Dole jsem skončil v bezvědomí... |
| |
| Maidei from Alex Čekala jsem u něj v kajutě a zvažovala jsem, co po něm asi může velitelka chtít a pak jsem se rozhodla, že se vrátím k sobě, abych si aspoń protáhla nohy. Napsala jsem mu vzkaz, že jsem u sebe a vydala jsem se chodbama zpět ke kajutě. Chyběla mi už jen jedna zatáčka a byla jsem tam, když v tom mě dohnal zadýchaný voják a řekl, že náš muž skolaboval nebo co. Když řekl náš muž, došlo mi, že se musí jednat o Alexe a já mu řekla, aby mi ukázal, kde, jen co si vezmu lékárničku. Doběhla jsem sprintem do kajuty a vzala tašku s první pomocí, pak jsem běžela s vojákem na místo, kde byl Alex. Položili ho do stabilizované polohy, než jsem tam došla. Klekla jsem si k němu a všimla jsem si jeho bledé tváře. Změřila jsem mu pulz a zjistila, že je slabý. Prohmatala jsem ho, jestli nemá nic zlomeného a pak jsem ho otočila na záda. Změřila jsem mu životní funkce ještě jednou a když jsem zjistila, že je v pohodě a že jen skolaboval, tak se mi neskonale ulevilo. Nechala jsem ho odnést na ošetřovnu, kde jsem mu píchla dávku vitamínů a nechala jsem ho odpočívat. Zůstala jsem však u něj. |
| |
| Blackout Po pádu slyším jen hlasy, netuším jestli vůbec jsou skutečný, nebo je tohle jen sen. Dokonce cítím, jak se mnou kdosi hýbe. Ale všechno je to takové hodně vzdálené. Tak vzdálené že to pomalu ani neslyším. Když se probudím, rozhlédnu se a vyděsím se. Vymrštím se z postele a vrazím do nějákýho námořníka. Jen vnímám jak na mě někdo mluví, furt si přijdu tak nějak mimo. Jednomu z námořníků jsem sebral osobní zbraň. Kterou pak držím nataženou před sebou. Jeden z námořníků ke mě udělá krok, na to reaguju tak, že na něj namířím zbraň a řeknu: "Jděte ode mě!!". Vyděšeně, zmateně a hlavně naprosto vyčerpaně sleduju okolí. Dokonce v místnosti zahlédnu Elis. Cítím jak dýchám rychleji než po cvičení, ale nepřestávám nikoho v místnosti sledovat a pomalu couvám do rohu místnosti.... |
| |
| Střelec Najednou se z ničeho nic posadila vzal jednomu z vojáku zbraň. Viděla jsem v jeho očích zmatek. Nebyl zcela při smyslech. Nakázal nám, abychom se k němu nepřibližovali, zatímco couval do jednoho z rohů a stále na nás mířil. Prodrala jsem se skrz vojáky a natáhla jsem ruce řped sebe v uklidňujícím gestu. ,, Alexi, jenom klid... nic se neděje. Stratil jsi vědomí, jen jsme ti pomohli do postele. Potřebuješ se prospat, jsi vyčerpaný, bylo toho moc!" šeptám konejšivě a pomalinku, krůček po krůčku k němu mířím. |
| |
| Já a zbraň contra Elis Když se Elis, prudce se na ní otočím a namířím zbraň na ní. Kdesi v sobě se ptám, co to dělám. Ale zmatenost a vyděšení má převahu. Hledím na ní a poslouchám co říká, přijde mi jako by ke mě mluvila přes nějakou masku. Cítím jak se mi začínají klepat ruce, ale stále jsou dost klidné na to, abych při případném výstřelu trefil cíl. "Zůstaň tam kde jsi!" řeknu a zděsím se nad tím, jak se mi klepe hlas. Dokonce si myslím že to neznělo jako příkaz, ale jako nácvik povelů pro psa, protože mi něco říkalo že to bude bez efektu.... |
| |
| Vítěz: zbraň Namířil zbraň na mě a já se na chvíli zarazila a zaváhala jsem. Netušila jsem, co mám dělat. Už jsem se s tímhle únavovým syndromem setkala, ale nikdy na mě nikdo nemířil zbraň. ,, Alexi, prosím... neublížím ti, jen mi dej tu zbraň, prosím...přece nechceš někoho zranit?" řeknu hlasitě a udělám několik dalších kroku. Chyba! Mohlo mě napadnout, že mám počkat, že mu to musí první dojít... to co říkám, ale už bylo pozdě. Jako ve spomaleném filmu jsem viděla, jak mačká spouť, pak jsem se ozvala rána a já stuhla na místě. Jako kdyby se všechno zastavilo. Bylo to zvláštní slyšela jsem výstřel a viděla jsem viděšené obličeje lidí kolem mě, ale nic mě nebolelo. Jen se to se mnou zatočilo a já najednou ležela na zemi v kaluži své vlastní krve. Bolest přišla až pak. |
| |
| Gone for words! Všechno se to sehrálo tak rychle. Elis, krok, výstřel, ticho. V tu chvíli jsem se probral, když jsem zjistil že jsem zasáhl Elis, tak jsem rozklepal. Ruce se klepali jako police se sklem při zemětřesení. Klepali se mi tak hrozně že mi z nich vypadla zbraň, zacouval jsem až úplně do rohu a tam jsem se sesul k zemi. Skrčil jsem kolena a opřel se o ně. Došel jsem k bodu, kdy se i voják zhroutí....robrečel jsem se a raději jsem nekoukal na to, co jsem provedl. "Tohle se nemělo stát..." pomyslím si a snažím se smrsknout co nejvíc to jde. Bylo mi jasný, že tohle neskončí jen tak, jako to, když jsem jí zlomil zápěstí. Tohle skončí mnohem hůř.... |
| |
| Kdepak je kulka? Cítila jsem, jak mě někdo otáčí. Zabolelo to, tak jsem zanaříkala. Ptali se sebe navzájem, co mají dělat a kde jsem byla zasažena. Oblečení jsem měla značně od krve a nikdo si nevěděl rady. Chtělo se mi brečet strachem, že kvůli nim zemřu a pak se tam objevila Sara. Odehnala ty čumili a rozthla mi blůzu, aby našla místo, kde kulka vnikla do mého těla. ,, Klidně dýchej, Elis, to bude dobrý!" šeptala a já nechápala proč mi říká, abych dýchala klidně, když dýchám normálně a pak jsem zaslechla lapavé zvuky. POznala jsem v tom sebe. Už mě z toho bolely plíce. Cítila jsem její prsty na své kůži a pak jsem slyšela, jak si oddechla. Nechápala jsem to. Takže mě kulka netrefila a jestli ne, tak proč to tak bolí? A proč tolik krvácím. ,, Máš štěstí, že vím, jak zvládnout první pomoc: Budeš v pohodě!" zašeptá a já sleduju, jak volá vojáky, aby mě odnesli a připravili vše potřebné pro rychlí operativní zákrok. Neměla jsem tušení, že něco takového umí a když mě pak odnesli, takjjsem stratila vědomí. |
| |
| Rozruch Z přemýšlení mě vytrhl rozruch, co jsem slyšela na chodbě. Vykoukla jsem z kajuty a zeptala se jednoho z vojáků, co se děje a on mi řekl, že tomu odstřelovači ruplo v bedně a že míří na doktorku. Rozběhla jsem se směrem, kterým mířili všichni a cestou jsem sebou škubla, když jsem uslyšela výstřel. Doběhla jsem tam a šokovalo mě, co jsem uviděla. Alex se svíjel v rohu místnosti a klepal se jako ratlík a Elis ležela v kaluži krve na podlaze. Vzpamatovala jsem se a odehnala ty čumili, abych zjistila, jak je na tom Elis. Prohmatala jsem ji břicho a našla místo kudy pronikla kulka do těla. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že prošla v místě, kde se nachází slepé střevo. Znamenalo to, že kulka nezasáhne žádný důležitý orgán a takovou operaci zvládnu i já se svou nedokončenou medicínou. Nakázala jsem jim, aby všechno přichystali a pak jsem dala hlídat Alexe. ,, Vezměte mu zbraň a zůstaňte u něj na stráži!" řekla jsem jim a pak jsem se sklonila k jeho uchu. ,, Musím pomoct Elis, ty tady zůstaň a já udělám všechno pro to, abych ti pomohla!" odešla jsem a odoperovala Elis z těla kulku i se slepím střevem a pak zůstala na kapáku a hlídal ji jeden z vojínu. Vrátila jsem se po hodině za Alexem. |
| |
| Tak co to bude? Tribunál? Když se zjeví velitelka, tak mám pocit že je to všechno v hajzlu. Když odejde s Elis někam pryč, tak se zahledím na krvavou skvrnu, co zůstala v místě, kde ležela Elis. V hlavě se mi zase rozběhly myšlenky na věci, co se staly: Palba, výbuchy, řev. Jako sniper to všechno vidím jen skrz optiku pušky, ale tohle...to bylo jiný...tentokrát jsem měl pocit že jsem slyšel všechno, jako bych tam byl když dopadaly dělostřelecký granáty. Když jsem si na to vzpomněl, tak jsem se rozklepal ještě víc, tohle už ani nebylo jako zemětřesení....tohle bylo silnější... Když přišla velitelka, tak jsem stále hleděl na krvavou skvrnu... |
| |
| Nic takového Sledovala jsem, jak Alex sedí na zemi, třese se a sleduje krvavou skvrnu, která zatím zaschla. Zvažovala jsem, jestli bude vůbec schopen akce. Došla jsem k němu a klekla jsem si před něj, aby neviděl na tu skvrnu a nakázala jsem vojínům, co ho hlídali, aby sehnali někoho, kdo to tady vyčistí. ,, Alexi," zvedla jsem mu hlavu za bradu a zadívala jsem se mu do očí. ,, Jak je ti, není ti zima? Hlad? Žízeň?" snažila jsem ho dostat zpět. |
| |
| What? Klepal jsem se a když mi výhled na krev zatarasí někdo, což ani moc nevnímám. Vyklepanost, strach a lítost nad tím co jsem udělal, byla silnější. Když mě něčí ruce zvednou, tak se jen na vteřinu podívám na osobu co je přede mnou a poznám že je to Sára. Na její otázky jen zareaguju jen slabým zakroucením hlavou a upřu oči někam úplně jinam. Je mi tak mizerně že se ne ní nedokážu dívat. Přitáhnu si k sobě kolena a jsem cítím jak mi přeskakuje dech... |
| |
| Blázen a blázinec Začínala jsem pochybovat o jeho zdravém rozumu. Prostě se zhroutil. Nějaké trauma z mynulosti ho zjevně připravilo o rozum. Smutně jsem si povzdechla a otočila jsem se na jednoho z vojáků, zvedla jsem se a došla až k němu a pošeptala jsem tak, aby to Alex neslyšel: ,, Máte tady nějakou místnost, která jde zamknout? Než doplujeme do přístavu, tak ho tam zavřeme a pak k němu zavolám psychiatra!" Pak jsem se vrátila k Alexovi: ,, Tady nemůžeš zůstat, odvedu tě do místnosti, kde je postel a kde se můžeš vyspat!" nechám ho zvednout na nohy a odvést, následně zamknout do prázdné kajuty s postelí a ničím víc. Nemohl si ublížit a ani nikomu jinému. Nedostane se od tama. |
| |
| Jsem magor Když mě Sára nechá zavřít do místnosti, kde je jen postel. To mě probudilo z transu. Rozhlédl jsem se po místnosti a pomyslel jsem si. "Nebylo by mi líp, kdybych pracoval u policie jako odstřelovač??". Sednul jsem si na postel, spíš jsem si lehnul a vteřinu na to jsem usnul. Myslel jsem že budu mít klid, ale ouha. Ve spánku se mi promítlo všechno, vzpomínky na tu akci, události na ošetřovně a ještě několik dalších věcí. Všechno to nakonec směřovalo k jednomu bodu, mojí dceři. To mě probudilo, zase jsem v sobě cítil ten klid odstřelovače. Vstal jsem a zabouchal jsem na dveře se slovy: "Můžu mluvit s podplukovníkem Johnesovou?" |
| |
| Za Alexem Byla jsem u sebe a přemítala jsem, jak řeknu velícímu na základně, kam jsme mířili, že odstřelovač přišel o rozum, když v tom mi někdo zaklepal na kajutu a řekl mi, že si mě Alex žádá. Zvedla jsem se a došla jsem k jeho ,,cele"! Vešla jsem dovnitř a vojáky jsem nechala hlídat venku. ,, Jak je ti?" zeptám se. |
| |
| Sniper Tales "Je mi líp. Jak je Elis?" zeptám se a doufám že je v pořádku a že jí budu vůbec moct přijít na oči. Věděl jsem že, nemůžu zatěžovat všechny okolo svými problémy, ale v poslední době se to sype jako domeček z karet. V poslední době bych měl dostat nálepku: Smrtonosná zbraň! |
| |
| ohooo Sledovala jsem ho a zvažovala, jestli to, co říká je pravda, ale tak nějak jsem se rozhodla ho do akce nenasadit. Stejně tak ne Elis. ,, No bude v pořádku, operace dopadla dobře, ale z akce sejde, nepůjdeš na ní ty, ani ona. Takže jakmile loď zakotví, tak budete přesunuti do vrtulníku a poletíte domů! Ona do nemocnice na dolečení a ty na psychiatrické vyšetření a podle všeho, končí tvá kariera odstřelovače!" řeknu a odejdu. Nechám ho v jeho myšlenkách. |
| |
| Co? Její slova mi vyrazí dech. Jen co se za ní zavřou dveře, vzteky do nich praštím a zařvu: "Chceš mě zničit???". Znovu praštím do dveří a pak dojdu k posteli a sednu si na ní. "Nikdo mi nebude bránit v tom, co umím nejlíp!" pomyslím si a už začínám plánovat co udělám jen co loď přistane. Pak si vzpomenu na jednu věc. Sundám botu a ponožku na pravé noze a tam se podívám na tetování co tam mám: "Who Dares, Wins!. Motto S.A.S. Už je mi jasný co udělám. "Posílají mě do akce...fajn...tak se stane!!" zašeptám a pomyslím na svojí dceru. A pak jen v klidu čekám až loď dopluje do přístavu... |
| |
| I kill you Sotva jsem opustila jeho ,,celu" tak do ní kopl a ptal se mě, jestli hop chcu zničit. Opírala jsem se o stěnu a pak jsem zašeptala: ,, Měl by ses spíš ptát kolik lidí, ještě zraníš kvůli své blbosti!" Odešla jsem se podívat na Elis, která se už probrala. Ptala se na Alexe, ale já ji neodpověděla, protože jsem se bála, že by se při zjištětní, že je to šílenec, mohla rozrušit. Chtěla jsem, aby se uzdravila. Řekla jsem ji, že odpočívá a že pojedete společně na krátký propušťák, abyste si spočli. Dorazili jsme do přístavu a já jsem zavolala vrtulník. Taky jsem zavolala jednotku ozbrojenců, aby odvedli Alexe. Začínala jsem se bát jeho chování. Ozbrojenci z jednotky došli pro Alexe a vedli ho směrem k heliportu, kde už čekala naložená Elis. |
| |
| Komplikace = ozbrojenci Když jsme dopluli do přístavu, tak pro mě přišla jednotka ozbrojenců, jednomu jsem nenápadně vzal omračující granát. Jedinec si toho nevšiml. Když jsme byli venku z lodi a blížili se k vrtulníku, tak jsem na oko zakopl a padl na kolena. Ozbrojenci se na mě otočili, odjistil jsem granát a hodil jsem ho jednomu z nich, padl jsem na zem, zavřel jsem oči a zacpal si uši. Když granát vybuchl, tak je mi uši zalil pronikavej tón a bylo mi jasný že nade mnou se rozprostřel ostrej záblesk světla. Poté jsem urychleně vstal a se slovy: "Sorry chlapi." jsem se rozběhl pryč. Doběhl jsem se ke skladu, kde jsem využil toho že zásobovač se mnou stále počítal na akci a dal mi všechno potřebný. Maskáče v pouštnímu vzoru, vestu, pušku, náboje a další výstroj. Z fleku jsem se převlékl do maskáčů a rychleji než jsem se tu objevil, tak jsem se vytratil ze základny..... |
| |
| Go to the hell Podařilo se ti utéct. Velitelka se chytila za hlavu a snažila se nevnímat tu bolest. Když pak viděla, jak mizíš, tak za tebou naštvaně zařvala, ať táhneš do pekel. Trvalo dlouho, než se na lodi vzpamatovali. Zatím se ti povedlo dostat dost daleko. Elis přepravili na nejblizší záchranou stanici, kde měla lepší lékařskou péči a velitelka se rozhodla, že tě mají nechát jít. Měla svůj úkol a tak v něm hodlala pokračovat. |
| |
| Renegade Sniper Ani nevím jak dlouho jsem běžel, prostě jsem běžel, věděl jsem že je ze mě teď štvanec a trestanec. Dokonce i blázen. To co se stalo mě mrzí, ale nikdo jiný nezmasakroval přes sto vlastních vojáků pouhým mrknutím oka. Teď jsem měl před sebou ale jinou věc, a to ten úkol, co nám zadali. Zlikvidovat toho velitele. Puška CheyTac Intervention se mi houpala na zádech, v hlavě jsem litoval všeho co jsem provedl, ale koně, který zná prérie a svobodu, nikdo jen tak nezavře do ohrady... |
| |
| Akce Připravila jsem si vše potřebné a vyrazila jsem. Tušila jsem, kam míří a hodlala jsem ho zastavit. Už jsem toho všeho měla dost. Plán byl v tahu, Elis byla v nemocnici a on si teď hrál na superboye, který všechno zvládne sám. Kdyby se podovolil a odjel na nějakou chvíli, tak by si odpočinul a mohl se vrátit zpět do služby v plném rozsahu, ale takhle si podepsal ortel magora a bude odsouzen za napadení několika důstojníků, včetně několika členů ozbrojené jednotky. V nejlepším příjde o vojenské privilegia a stane se civilistou, který si odsedí maximálně rok. Při nejhorším ho zavřo do cvokárny po zbytek jeho života. Vzala jsem si mapu a vydala jsem se směrem, kde se nacházel nepřátelský tábor. Měla jsem před ním výhodu, měla jsem jeap a mohla jsem ho předběhnout. Zvolila jsem cestu kudy by nešel. Přece jenom už jsem měla nějaké zkušenosti. Doarzila jsem do nepřátelského tábora a zlikvidovala tiše jejich velitele. Netrvalo dlouho a začali přijíždět naší vojáci. Mohl by už tady být, ale teď už to bylo jedno. Jeho úkol již už někdo splnil a tudíž jeho povinnost skončila. |
| |
| Game over Když jsem dorazil na místo tak jsem si z dálky prohlédl místo určení. Hemžilo se to tam americkou armádou. "Sakra!" zakleju a skrz optiku se podívám na místo, kde měl být cíl. Pak se mě chopil ten hnusný pocit že mě někdo sleduje. Opatrně jsem se postavil, pušku jsem chytil pevně, a řemen jsem si omotal kolem ruky. Jedinej kdo by mohl stopovat snipera, je logicky jiný sniper. Uvažoval jsem nad tím kdo by to mohl být. Ale pak mi to docvaklo. "Netušíš že si hraješ s odjištěným granátem Sáro.." řeknu do větru. Přikleknu si a pomocí optiky se rozhlédnu po okolí, jestli jí neuvidím.... |
| |
| To je pouhý začátek Cítila jsem, že je někde tady. Jako kdyby mě někdo propaloval pohledem. Zapátrala jsem po okolí pohledem a všimla jsem si záblesku. Slunce na chvililinku odrazilo od optiky a ukázálo mi, kde je. Čekala jsem, co udělá. |
| |
| Snipers duel Chvíli jsem šmátral po okolí a pak jsem jí našel, hleděla přesně na mě skrz optiku. Prst na spoušti se připravil a slabě namáčkl kohoutek, sice stačilo málo abych vystřelil, ale furt to bylo dost na to, abych případně mohl pustit spoušť. Díval jsem se na ní skrz optiku a v hlavě mi běhala myšlenka, že zabíjet nebudu. Natropil jsem dost škod. Zamířil na na dvounožku pušky a vystřelil jsem. A ve stejný vteřině co střela opustila hlaveň, tak jsem se rozběhl z kopce, protože jsem čekal že když sestřelím dvounožku, tak jí to rozhodí a nebude muset hned střílet, než se vzpamatuje, tak jsem pryč.... |
| |
| Duel a rezignace Čekala jsem a zvažovala jsem, jestli vystřelit nebo ne. Zjistila jsem, že to asi nedokážu, když jsem ho spatřila mačkat spoušť. Dvojnožka se mi pod kulkou zlomila a já zabořila kousek víc do písku. Viděla jsem ho přes optiku, jak mizí. POvzdechla jsem si a mávla jsem nad tím rukou. Už jsem neměla sílu. Nechala jsem ho běžet. Zvedla jsem se a vydala jsem se k armádě. Řekla jsem jim, že se neobjevil a že musí být někde jinde. Dodělali svůj úkol a odjeli jsme zpět na loď. Abychom odpluli od pobřeží. Přemýšlela jsem, jestli se z pouště dostane a co bude dělat. Byla jsem unavená, tak moc. |
| |
 |
| |
| Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR