Andor.cz - online Dračí doupě

Hvězdné datum 2375.21
Válka s Dominionem je u konce. Hvězdná flotila a celý kvadrant se pomalu vrací ke klidu. Nejčerstvější událostí je pomalu se uklidňující občanská válka v romulanském impériu. Vzhledem k jejímu rozsahu a naprostému rozvratu vládnoucích struktur se nepředpokládá, že by se v příštích několika letech o něco Romulané pokusili. Navíc v současné době probíhají diplomatická jednání na nejvyšší úrovni. Vypadá to, že poslední velké nepřátelské impérium vstoupí do skutečného míru a nikoliv jen klidu zbraní. Na hranicích Romulanské neutrální zóny se pohybuje federální operační svaz, který zajišťuje klid. Romulané a Federace spolu rokují, operační svazy obou uskupení se pohybují na hranici války. Zatím to ale vypadá tak, že když se lodě potkají, v poklidu se zdraví. Romulané mají svého nepřítele a o toho se starají. Přes tyto kontakty a rozhovory nikdo pořádně netuší, co se v impériu děje.


USS Spectre NCC - 65549
Jednou z lodí operační svazu "Neutrální zóna" je USS Spectre. Jedná se o loď třídy Akira odkaz. Rozhodně se nejedná o průzkumnou loď. Tato třída je určena pro boj. Těžce ozbrojená loď ježící se fázery a torpédomety. Zhouba lodí Dominionu. Pro svůj účel se hodí, je jednou z tříd lodí, která je schopná čelit i borgským krychlím. Posádka má pověst dobře fungujícího stroje, vedeného zkušeným kapitánem, veteránem válek s Dominionem, Borgy, Cardassiany. Mír už v této části galaxie dlouho nebyl.

Váš úkol, jako posádky USS Spectre, je celkem jasný. Dáváte pozor na Romulany, hlídáte federální část Neutrální zón, chráníte diplomaty nebo je převážíte a konečně jste součástí záchytné skupiny, která má první čelit případnému romulanskému útoku. Mezi tím zkoumáte Neutrální zónu ve svém sektoru, cvičíte, komunikujete s ostatními loděmi svazu a sloužíte Spojené Federaci Planet. V podstatě schytáte první úder a máte udělat cokoliv, aby jste případný romulanský útok co nejvíce zdrželi, než Federace pošle hlavní flotilu. Ještě stále je v paměti pokus o útok na samotné srdce Federace, který byl zastaven posádkou lodi USS Enterprise NCC - 1701E.


Vesmírná stanice Nebula-1
Vesmírná stanice Nebula-1 odkaz byla nově vybudována v mlhovině NGC 1569. odkaz Stanice je určena k výzkumu v rámci projektu Supernova. Cílem projektu je výzkum životního cyklu hvězdy a jeho ovlivňování. Vědecký tým vede Dr. Skon, vysoce postavený vědec z Vulkánské akademie věď. Jedná se o federální grant. Federace má velký zájem v této oblasti, neboť zde existuje teoretická možnost, jak vytvářet planety příznivé pro život. Obzvláště u obydlených soustav, kde stárnutí hvězdy mění podmínky pro život a je vysoce rizikové, mohou mít výsledky výzkumu velice pozitivní dopady. Dr. Skon je logicky uvažující vulkánský vědec. Svůj tým si pečlivě vybral, jedná se špičkové vědce či asistenty s vysokým potenciálem. Kromě vědeckého a technického personálu je součástí osazenstva základy i bezpečnostní jednotka Hvězdné flotily.

Mlhovina NGC 1569 je semeništěm aktivit vytvářejících hvězdy. Ty vyfukují obří bubliny, kterými hlavní jádro galaxie přetéká. Továrny na hvězdy této galaxie vyrábí také jasné modré hvězdokupy. Hvězdy se v této galaxii začaly náhle rodit před asi 25 miliony let, což odpovídá době, kdy se na Zemi objevili první předkové člověka. Poprvé byla mlhovina zaznamenána již Hubblovým teleskopem jako místo vzniku a vývoje nových hvězd. V současné době je toto místo ideálním pro výzkum zrození a životního cyklu hvězdy.

Po tvých studiích si byla přijata na Vulkánskou vědeckou akademii. Patříš mezi několik málo Pozemšťanů, kteří na Akademii mohli studovat. Vedla jsi si dobře. V současné době jsou ve vědeckém týmu Dr. Skona, který na Akademii patří mezi přední vědce. Zaměření jeho výzkumu je studování životního cyklu planet. Ty, jako jedna z mála studentů Hvězdné akademie, jsi se věnovala studiu vývoje hvězdy od jejího prvního zažehnutí přes stadium hlavní posloupnosti až po rozpad hvězdy a vznik supernovy. Co jinde nebylo tak zajímavé, se ve Vulkánské akademii ukázalo jako velice užitečné. Tvé práce jsi všiml i Dr. Skon a nyní jsi jeho asistentkou.

Vulkánská vědecká akademie je značně specifické prostředí. Samotný Vulkan je specifický. Alfou a omegou vulkanského bytí je logika. Surakova logika je prodchnuta všemi částmi života. Jedná se o klidnou planetu, kde logika a znalosti jsou vším. Na druhou stranu logikou se dá odůvodnit mnohé.

Ve stávající době je Dr. Skon hlavním vědeckým pracovníkem a šéfem vědeckého týmu na základně Nebula-1. Ty jsi jeho asistentkou. Dr. Skon je již celkem stár, i na Vulkance. Jeho logická povahu je zcela oddána výzkumu a novým znalostem. Nemá žádný vztah, ani potomky. Ve tvé osobě našel někoho, komu může předat své znalosti. Ačkoliv je to velice logická bytost, jeho logika je ovlivněná zkušenostmi a pobytem mezi jinými rasami. Nebyl vždy jen v akademii zavřeným vědcem. Ve svém mládí býval průzkumníkem a velel vulkánským průzkumným expedicím. Kdo ví, zda jej vedla logika či spíše to, že konečně našel svého studenta. Každopádně v tobě našel svého pokračovatele. Jeho způsob, kterým to dává najevo je ... vulkánský. Prostě má vysoké nároky. Jsi sice jeho asistentkou, ale v podstatě jsi jeho zástupce. I tobě se, tak nějak zvláštním způsobem, podařilo zvyknout na poněkud zvláštní povahu Dr. Skona. Je to tvůj mentor a učitel.

Mlhovina NGC 1569 je pro vaši vědeckou práci naprosto dokonalým místem. Rodí se tu nové hvězdy, umírají to jiné. Dá se tu sledovat celý cyklus. Vesmírná stanice Nebula-1 je sice starším typem federální hvězdné základy, ale přesto nabízí kombinace pohodlnosti a nejmodernějšího vědeckého vybavení. Máte k dispozici dva runabouty, které jsou vybaveny senzorovými moduly pro sběr dat. Pro další výzkum připravuje vědecká část Hvězdné flotily výzkumnou loď. Předpokládá se, že tato loď bude určena k přímému výzkumu uvnitř mlhoviny. To však potřebuje čas, neboť je nutné provést několik úprav senzorů a štítů.

Základna i mlhovina se nachází poblíž Romulanské neutrální zóny. Je trochu stranou a vzhledem k tomu, že nikde poblíž není obydlený sektor, není ničím zajímavá. Tedy kromě vědců. Neutrální zóna je zvláštním místem. Romulanské impérium je velice tajemné. Nyní se tak trochu otevřelo. Otázkou je, zda je to dobře nebo ne. Máte ale svůj vlastní výzkum a zbytek je tak trochu upozadněn.

Posádka základny je tvořena vědeckým týmem, technickým týmem a oddílem bezpečnosti Hvězdné flotily. Přeci jen se jedná o Romulanskou neutrální zónu. Základna má základní výzbroj, ale předpokladem je, že v případě nouze bude k dispozici loď Flotily, která stráží Neutrální zónu.

Tvou prací je výzkum a vyhodnocování dat. Spolupracuješ v rámci týmu, který je tvořen Vulkánci a Pozemšťany. Ty sama se věnuješ výzkumu celým svým časem....

Hvězdy... Už od počátku fascinovaly člověka. Zářící tečky na sametově černém nebi provázely dávné cestovatele na jejich plavbách do neznáma a za dobrodružstvím. Lidé jim připisovali různá jména, v jejich uskupeních hledali tvary a podoby mytologických zvířat a bájných bohů. Věřili, že z hvězd je možné číst svůj osud. Lehce se nad tou myšlenkou pousměji. Podívám se z okna svojí kajuty na základně, za kterou se třpytí v barvách a mračnech mlhovina. Je nádherná. Jsem velice ráda, že tady mohu být. Hvězdy mne fascinovaly a přitahovaly vždy, už od chvíle, kdy mi dal otec první atlas vesmíru. Na pozemské univerzitě jsem se svým tématem práce lehce vybočovala ze zaběhnutých kolejí. Lidé se soustřeďují především na zkoumání nových technologií, vylepšování warpu a zbraňových systémů. Říká se tomu aplikovaný výzkum. Jeho výsledky mají být použitelné v praxi a posouvat lidské schopnosti a technologie. Já byla zaměřená na primární výzkum. Má práce vznikla z čisté zvídavosti a snahy porozumět... porozumět složitému a fascinujícímu světu hvězd. Jejich dlouhému životu od okamžiku prvního zášlehu, přes hlavní posloupnost až po jejich rozpad. Poodhalit jejich tajemství stará snad jak vesmír sám. Na své stáži na Vulkánu jsem zjistila, že co na Zemi je v rovinách primárního výzkumu, dá se jinde aplikovat. Doktor Skon nejenže se zajímá o život hvězdy, ale je dokonce přesvědčený, že je možné tento život měnit. Osud hvězdy závisí na její hmotnosti, složení plynů a energii jádra. Hvězdy stárnou, spotřebovávají energii, pak dochází ke kolapsu jádra, které zažehne obal... a to mívá katastrofální následky pro planety obíhající okolo této hvězdy. Změna energie, prodloužení hlavní posloupnosti, nebo naopak urychlení vstupu do této fáze, by mohlo pomoci vytvořit více planet vhodných pro život. Nebo předejít kolapsu hvězdy v blízkosti obydlených planet.

Vrátím se zpět od myšlenek k počítači a výpočtům před sebou. Ačkoliv již nějakou dobu žiji ve společnosti Vulkánců, stále se nezapře moje idealistická a snad i romantická povaha. Občas když jsem sama, prostě si dovoluji snít. I když se stále častěji přistihnu při reakcích, že něco je či není logické... S Vulkánci se mi ale pracuje velmi dobře. Nekomplikují si práci osobními sympatiemi či antipatiemi. Práce je tak efektivnější, bez špatných nálad, nedorozumění a takových věcí. Jejich případná kritika je vždy věcná a konstruktivní.
Dokončím výpočet nastavení sondy, kterou chceme dnes vystřelit do nitra rodící se hvězdy. Získáme tak přesnější informace o procesech a reakcích, které zde probíhají.

Romulanská neutrální zóna - místo, které vždy bylo neznámým prostorem a odkud mohla vždy přijít hrozba - další vleklá válka. Dlouhou dobu nebylo o Romulanech ani slyšet. Tedy kromě několika incidentů. Nakonec se Romulané ozvali a přihlásili se o své místo. Od té doby bojovali po boku Federace a Klingoské říše proti Dominionu a Breenům. Nicméně to neznamená, že by se nemohli pokusit zaútočit na Federaci. Pak přišlo něco, co nikdo nečekal. Romulané, zastupovaní praetorem Shinzonem, požádali o mírová jednání. Shinzon svrhl původní vládu a v Romulanském impériu se strhla občanská válka. Ta ve větší či menší míře trvá stále. Shinzonovy záměry nebyly takové, jak působily. Nakonec vše skončilo zničením Shinzona a jeho lodě. Nicméně k moci se dostala strana, která stála za původní vládou. V současné době se snaží svou pozici upevnit. Z této situace přeci jen něco dobrého vzešlo. Stávající vláda Romulanského impéria se rozhodla jednat o míru.

Každá z lodí svazu má svůj sektor, ve kterém hlídkuje. Provádí pravidelný průzkum, posílá zprávy velení. Data jsou vyhodnocována. Čas od času se na druhé straně hranice zóny objevují romulanské lodě bez maskovacího zařízení. Čas od času spolu lodě komunikují. Přes zónu plynně přecházejí diplomaté a jednání pokračují.

Sektor určený U.S.S. Spectre je prostorem bez života. Při skenování narážíte na asteroidy, planety bez života, větší či menší mlhoviny. Nic moc zajímavého. Je to nezvyk. Jedná se o velice klidnou misi, i když v prostoru, který se může stát během krátkého okamžiku válečnou zónou. Operační skupina nemá v neutrální zóně příliš velké zázemí. Kolem zóny je vybudováno sedm základních outpostů, které zónu hlídají. Nejsou však vybavené na dlouhodobé aktivity operační skupiny. Jedním z témat mírových rozhovorů je také domluva na vybudování hvězdné základny pro dlouhodobý pobyt. Bylo by to však po těch letech něco velice neobvyklého. O několik sektorů dále, více z dosahu Neutrální zóny, byla vybudována základna určená pro výzkum nějaké mlhoviny či kdo ví co. V podstatě nic, co by se hodilo pro bojové účely. Vědecký tým si tam dělá co chce a nikdo si jich nevšímá.

Prolétáte svým sektorem, za neustále vyhlášeného pohotovosti - žlutého poplachu. Máte před sebou několik týdnů, pak vás vystřídají.

Capt. Jaseb Danever
Sedíš ve své pracovně u můstku. V tuto chvíli nemáš službu, ale pročítáš si hlášení z ostatních lodí a celkovou situaci. Jednání poměrně klidně probíhají, i když nyní byla zastavena, neboť povstalci z původní Shinzonovi frakce zahájili rozsáhlý útok na pozice vládních jednotek. Romulanské velení se plně věnuje potlačení tohoto útoku. Zprávy dále popisují současné cardassianské aktivity. Vypadá to, že mírové hnutí na Cardassii také slaví úspěchy. Vzhledem k informacím, které s sebou přinesla admirál Janewayová, je Hvězdná flotila schopná monitorovat, alespoň částečně, borgské aktivity. Dominion se již také zklidnil. Že by ve Federaci zase nastal klid? Kdo ví? Mezi zprávami máš i dopis od své matky i otce. Dopis od otce je ve stylu, nezklam, synu.

Lt.-Cmdr. Wetinel
V tuto chvíli nemáš službu. Jsi ve své kajutě a pročítáš či prohlížíš si informace o nových taktických postupech, zbraních a dalších zajímavostech. Třída Akira je především válečná loď, tudíž prostoru je na ní méně než na lodích třídy Galaxy nebo Sovereign. Přesto, díky svému postavení, máš svou vlastní kajutu. Byť menší. Jsi na to ale zvyklý, na Spectre jsi už několik let. Zažil jsi původního kapitána, který padl v jedné z bitev s Dominionem. Jednalo se o velice zkušeného taktita a stratéga. Byl to typ velitele, přímý a čestný, kterého posádka následuje i do pekla. Mnohokrát v bitvě prokázal rozvahu a chladnokrevnost. Tak nějak jako by věděl, co nepřítel udělá. To mu vyneslo i velení operačnímu svazu a povýšení. Zatím velel z USS Spectre. Nechtěl od svých lidí více, než byl schopen udělat sám. V jedné z posledních bitev však padl. Pro posádku to byla rána ztratit vůdce. Pak přišel nový kapitán. Je jiný.
Vzhledem k tomu, že máš volno, můžeš svůj čas trávit, jak chceš. Zbývají ti zhruba tři hodiny, než se budeš muset hlásit do služby na můstku.

Lt. Samuel
V tuto chvíli máš službu. Sedíš ve svém oddělení a pracuješ na průzkumných a skenovacích zařízení. Tvým úkolem je podrobné sledování prostoru, vytváření skenovacích vzorců, vyhodnocování. V tuto chvíli má tvé oddělení nejvíce práce. Co k tomu říci? Prostor je stále stejný. Nicméně znalost prostředí, ve kterém se pohybujete, se v případě útoku může stát výhodou. Stejné mapování probíhá na všech hlídkujících lodí, a výsledky průzkumu, složené dohromady, skládají podrobnou mapu hranice zóny. Občas skenujete i prostor na romulanské straně, ale to v případě, že v dosahu není romulanská loď. Máš ještě tři hodiny služby. Poté se zase budeš věnovat svým.. zálibám.

Nebula-1

Dokončím výpočty a následné kalibrování sondy. Zaklapnu kryt řídícího panelu sondy a protáhnu se. Dnes jsem už unavená, potřebuji na chvíli vypnout. Ačkoliv mne moje práce nadevše baví, někdy člověk prostě potřebuje všechno hodit za hlavu. Člověk, Vulkánci ne. Ty se snad nedokáží bavit o ničem jiném, než o práci... No a většina lidí, co s Vulkánci žije, se jim snaží vyrovnat či co... a nakonec jsou horší, než Vulkánci. Aroganci a chladné, odměřené chování si pletou s logikou. Přitom když mám s něčím problém, když s něčím nemohu hnout, je nejlepší se na chvíli odreagovat. Člověk se pak v myšlenkách pohybuje v bludném kruhu, a když získá odstup, začne věci vidět jinak a často skutečně i přijde na lepší řešení.

Volno většinou trávím s Gregem. Je to důstojník z naší ochranky. Po válce při jednom psychologickém vyšetření doktor dospěl k názoru, že Greg potřebuje odpočinek. A tak ho poslali sem, na tuto klidnou misi... Greg sám to vnímá spíš jako trest. Zelenokrevné držky, jak "láskyplně" říká Vulkáncům, nesnáší. Ve službě se projevuje zcela korektně až na drobné sarkastické poznámky, které oni samozřejmě přehlížejí. V soukromí si ani jeden před sebou na nic nehrajeme.
I dnes, když dokončím svou práci, zamířím za ním. Většinou si hrajeme v simulátoru, poker v klubu z dvacátého století, sporty, nebo různé hry... Greg má zálibu ve starých pozemských hrách, kde jako hrdina likviduje cokoliv, co se mu dostane do zorného pole. Mám podezření, že i to je jedním z důvodů, proč psycholog usoudil, že Greg potřebuje odpočinek. Ušklíbnu se pro sebe a vejdu do Gregovy kajuty...

Osobní složka - Lt.-Cmdr. Tomas Wetinel

Celé jméno: Tomas Wetinel
Věk: 42 let
Datum narození: 2333 Zetrin 5
Rasa: člověk
Pohlaví: muž

Stávající hodnost: Lieutenant Commander (Nadporučík), druhý důstojník
Specializace: Zbraňový a bezpečnostní důstojník
Škola: Akademie HF 2348 - 2353

Vyznamenání:
- Starfleet Medal of Honor (Za projevené hrdinství v boji s Borgy; 2369)
- Starfleet Medal of Valor (Za projevenou chrabrost při ohrožení lodi; 2358)
- Legion of Merit (Officer)
- Starfleet Decoration for Gallantry
- Star Cross

Ocenění za válečná tažení:
- Dominion War Campaing Medal - Dominionské války 2373-2375
- Battle of Wolf 359 Medal - za bitvu s Borgy u Wolfu 359 - 2367

Hodnostní rejstřík:
- Praporčík - 2356 - Za příkladnou práci
- Podporučík - 2358 - Za zásluhy vůči ochrany lodi
- Poručík - 2361 - Za zásluhy v odsloužených letech
- Nadporučík - 2363 - Za zkušenosti, po smrti nadřízeného převzal funkci zbraňového a bezpečnostního důstojníka, vzhledem ke zkušenostem mu byla tato pozici přidělena na stálo

Služební rejstřík:
- 2355 - 2358 - USS Cerberus - Pomocný zdravotnický personál
- 2359 - 2362 - USS Spectra - Technik bezpečnostního a zbraňového důstojníka
- 2363 - 2375 - USS Spectra - Bezpečnostní a zbraňový důstojník


Osobní složka - Lt. Samuel
Jméno: Samuel
Rasa: El-Aurian
Datum narození: 2156 (věk: 219 let)
Pohlaví: muž
Stávající hodnost: Lieutenant (Poručík), hlavní vědecký důstojník

Služební záznamy:
- 2294 – 2304 Studium na Akademii
- 2304 – 2306 SS Sinestra – vědecký důstojník – praporčík
- 2306 – 2347 Asisten na Akademii – vědecký asistent – poručík
- 2347 – 2364 SS Kraken – technický důstojník – nadporučík
- 2369 – 2373 Hluboký vesmír 9 – technický poradce – nadporučík - degradace za porušení subordinace velení (Převoz civilistů na federačním transporteru při válce s Dominiem.)
- 2374 – převelen na SS Spectre – vědecká sekce – poručík

Vyznamenání:
- Starfleet Medal of Honor – Za dlouholetou příkladnou službu na Akademii – 40 let (2345)
- Christopher Pike Medal of Valor – Za službu na SS Kraken (2368)
- Star Cross – Za výzkum a službu na DS9 (2371)
- Solar Cross Medal of Mercy – Za výkon mimo rámec povinností na DS9 (2374 – před nástupem na SS Spectre)

Soudní pře a jednání:
- 2306 – Soudní proces s kapitánem Rozoski (SS Sinestra), který byl obviněn za týrání vězňů a porušování směrnice HF. Usvědčen a zadržen ve vězení. Kolonie Saturn.
- 2373 – Soudní proces za porušení subordinace velení při okupaci sektoru DS9 Dominiem. Usvědčen a degradován.

Specializace:
- Astrofyzika
- Exozoologie a medicína
- Technologie hvězdných pohonů

Cpt. Jaseb Danever
Jméno: Jaseb Neylen Danever
Pohlaví: Muž
Současná hodnost: Captain (kapitán) U.S.S. Spectre

Vzdělání:
- 2350 - 2359 = Základní škola v Bělehradu, Srbsko, Země
- 2359 - 2363 = Střední škola Francoise Brogetové, Kosovska Mitrovica - Srbsko, Země
- 2363 - 2367 = Bezpečnostní fakulta AHF Paříž - Pozemní bezpečnost, Strategické operace (titul M.Sc.), vyřazen jako praporčík
- 2367 - 2370 = Ústav pro hry, taktiku a vývoj - doktorské studium - teorie válečných her, Ph.D

Specializace:
Bezpečnost
* Pozemní zásahové bezpečnostní operace
* Strategický pruzkum
Strategické operace
* Taktická doktrýna bez logistické podpory zázemí
* Teorie her
* Informační styk a zánik

Kariéra:
- 2367-2367 | USS Melbourne (Excelsior class) | Bezpečnostní důstojník | Praporčík
- 2367-2368 | Ústav pro hry, taktiku a vývoj (Země) | Teorie válečných her | Praporčík
- 2368-2370 | Ústav pro hry, taktiku a vývoj (Země) | Teorie válečných her | Podporučík
- 2370-2370 | USS Pegasus (Nebula-class) | Velitel sil rychlé reakce | Poručík
- 2370-2371 | Endicott III (Rewelus Sector) | XO praporu pozemníh sil HF | Poručík
- 2371-2371 | New St. Helena (Bajor Sector) | Velitel roty pozemních zásahových sil | Poručík
- 2371-2372 | USS Fallenger (Intrepid class) | Velitel strateg. operací | Poručík
- 2372-2373 | Akademie HF (Alpha Centauri) | Výcvikový důstojník pro boj beze zbraně | Poručík
- 2373-2373 | USS Genova-B (Centauris class) | Pobočník admirála | Poručík
- 2373-2374 | Internační kolonie (Cardasia Sector) | Válečný zajatec | Poručík
- 2374-2374 | 4. Expediční flotilní divize (Cardasia Sector) | Velitel praporu | Poručík
- 2374-2375 | 4. Expediční flotilní divize (Cardasia Sector) | Velitel praporu | Nadporučík
- 2375-2377 | USS Roger Young (New Orleans class) | Velitel plavidla | Komandér
- 2377-2378 | USS Spectre (Akira class) | Velitel plavidla | Kapitán

Vyznamenání:
- Star Cross w/ Gold Star (Medaile udělena 2x)
- Legion of Honor
- Bronze Star w/ V Device (V(alor) Device je bronzové V na stužce, značící že vyznamenání bylo uděleno za statečnost před nepřítelem v bojové situaci, ne za významný čin mimo boj)
Battle at Wolf 359 Medal w/ V Device (V(alor) Device je bronzové V na stužce, značící že vyznamenání bylo uděleno za statečnost před nepřítelem v bojové situaci, ne za významný čin mimo boj)
- Purple Heart w/ Gold Device&3 Silver Devices (Gold device= 5 medailí, silver = 1 medaile, tedy Jaseb byl raněn v boji 8x)
- Meritorious Service Medal
- Combat Action Ribbon
- Prisoner of War Medal
- Federation Defence Service Medal
- Dominion War Campaign Medal
- Battle of Sol 001 Campaign Medal
- Elite Shooter Ribbon
- 10th Years Service Medal
- SF Academy Ribbon w/ Top5 Device (T5 Device je bronzová pětka na stužce, značící že nositel absolvoval akademii v první pětici absolventů)


Osobní složka - Lt.-Cmdr. Tomas Wetinel
Celé jméno: Tomas Wetinel
Věk: 42 let
Datum narození: 2333 Zetrin 5
Rasa: člověk
Pohlaví: muž

Stávající hodnost: Lieutenant Commander (Nadporučík), druhý důstojník
Specializace: Zbraňový a bezpečnostní důstojník
Škola: Akademie HF 2348 - 2353

Vyznamenání:
- Starfleet Medal of Honor (Za projevené hrdinství v boji s Borgy; 2369)
- Starfleet Medal of Valor (Za projevenou chrabrost při ohrožení lodi; 2358)
- Legion of Merit (Officer)
- Starfleet Decoration for Gallantry
- Star Cross

Ocenění za válečná tažení:
- Dominion War Campaing Medal - Dominionské války 2373-2375
- Battle of Wolf 359 Medal - za bitvu s Borgy u Wolfu 359 - 2367

Hodnostní rejstřík:
- Praporčík - 2356 - Za příkladnou práci
- Podporučík - 2358 - Za zásluhy vůči ochrany lodi
- Poručík - 2361 - Za zásluhy v odsloužených letech
- Nadporučík - 2363 - Za zkušenosti, po smrti nadřízeného převzal funkci zbraňového a bezpečnostního důstojníka, vzhledem ke zkušenostem mu byla tato pozici přidělena na stálo

Služební rejstřík:
- 2355 - 2358 - USS Cerberus - Pomocný zdravotnický personál
- 2359 - 2362 - USS Spectre - Technik bezpečnostního a zbraňového důstojníka
- 2363 - 2375 - USS Spectre - Bezpečnostní a zbraňový důstojník

Osobní složka - Lt. Samuel
Jméno: Samuel
Rasa: El-Aurian
Datum narození: 2156 (věk: 219 let)
Pohlaví: muž
Stávající hodnost: Lieutenant (Poručík), hlavní vědecký důstojník

Služební záznamy:
- 2294 – 2304 Studium na Akademii
- 2304 – 2306 SS Sinestra – vědecký důstojník – praporčík
- 2306 – 2347 Asisten na Akademii – vědecký asistent – poručík
- 2347 – 2364 SS Kraken – technický důstojník – nadporučík
- 2369 – 2373 Hluboký vesmír 9 – technický poradce – nadporučík - degradace za porušení subordinace velení (Převoz civilistů na federačním transporteru při válce s Dominiem.)
- 2374 – převelen na SS Spectre – vědecká sekce – poručík

Vyznamenání:
- Starfleet Medal of Honor – Za dlouholetou příkladnou službu na Akademii – 40 let (2345)
- Christopher Pike Medal of Valor – Za službu na SS Kraken (2368)
- Star Cross – Za výzkum a službu na DS9 (2371)
- Solar Cross Medal of Mercy – Za výkon mimo rámec povinností na DS9 (2374 – před nástupem na SS Spectre)

Soudní pře a jednání:
- 2306 – Soudní proces s kapitánem Rozoski (SS Sinestra), který byl obviněn za týrání vězňů a porušování směrnice HF. Usvědčen a zadržen ve vězení. Kolonie Saturn.
- 2373 – Soudní proces za porušení subordinace velení při okupaci sektoru DS9 Dominiem. Usvědčen a degradován.

Specializace:
- Astrofyzika
- Exozoologie a medicína
- Technologie hvězdných pohonů


Cpt. Jaseb Danever
Jméno: Jaseb Neylen Danever
Pohlaví: Muž
Současná hodnost: Captain (kapitán) U.S.S. Spectre

Vzdělání:
- 2350 - 2359 = Základní škola v Bělehradu, Srbsko, Země
- 2359 - 2363 = Střední škola Francoise Brogetové, Kosovska Mitrovica - Srbsko, Země
- 2363 - 2367 = Bezpečnostní fakulta AHF Paříž - Pozemní bezpečnost, Strategické operace (titul M.Sc.), vyřazen jako praporčík
- 2367 - 2370 = Ústav pro hry, taktiku a vývoj - doktorské studium - teorie válečných her, Ph.D

Specializace:
Bezpečnost
* Pozemní zásahové bezpečnostní operace
* Strategický pruzkum
Strategické operace
* Taktická doktrýna bez logistické podpory zázemí
* Teorie her
* Informační styk a zánik

Kariéra:
- 2367-2367 | USS Melbourne (Excelsior class) | Bezpečnostní důstojník | Praporčík
- 2367-2368 | Ústav pro hry, taktiku a vývoj (Země) | Teorie válečných her | Praporčík
- 2368-2370 | Ústav pro hry, taktiku a vývoj (Země) | Teorie válečných her | Podporučík
- 2370-2370 | USS Pegasus (Nebula-class) | Velitel sil rychlé reakce | Poručík
- 2370-2371 | Endicott III (Rewelus Sector) | XO praporu pozemníh sil HF | Poručík
- 2371-2371 | New St. Helena (Bajor Sector) | Velitel roty pozemních zásahových sil | Poručík
- 2371-2372 | USS Fallenger (Intrepid class) | Velitel strateg. operací | Poručík
- 2372-2373 | Akademie HF (Alpha Centauri) | Výcvikový důstojník pro boj beze zbraně | Poručík
- 2373-2373 | USS Genova-B (Centauris class) | Pobočník admirála | Poručík
- 2373-2374 | Internační kolonie (Cardasia Sector) | Válečný zajatec | Poručík
- 2374-2374 | 4. Expediční flotilní divize (Cardasia Sector) | Velitel praporu | Poručík
- 2374-2375 | 4. Expediční flotilní divize (Cardasia Sector) | Velitel praporu | Nadporučík
- 2375-2377 | USS Roger Young (New Orleans class) | Velitel plavidla | Komandér
- 2377-2378 | USS Spectre (Akira class) | Velitel plavidla | Kapitán

Vyznamenání:
- Star Cross w/ Gold Star (Medaile udělena 2x)
- Legion of Honor
- Bronze Star w/ V Device (V(alor) Device je bronzové V na stužce, značící že vyznamenání bylo uděleno za statečnost před nepřítelem v bojové situaci, ne za významný čin mimo boj)
Battle at Wolf 359 Medal w/ V Device (V(alor) Device je bronzové V na stužce, značící že vyznamenání bylo uděleno za statečnost před nepřítelem v bojové situaci, ne za významný čin mimo boj)
- Purple Heart w/ Gold Device&3 Silver Devices (Gold device= 5 medailí, silver = 1 medaile, tedy Jaseb byl raněn v boji 8x)
- Meritorious Service Medal
- Combat Action Ribbon
- Prisoner of War Medal
- Federation Defence Service Medal
- Dominion War Campaign Medal
- Battle of Sol 001 Campaign Medal
- Elite Shooter Ribbon
- 10th Years Service Medal
- SF Academy Ribbon w/ Top5 Device (T5 Device je bronzová pětka na stužce, značící že nositel absolvoval akademii v první pětici absolventů)

Vešla si do Gregovi kajuty. Greg je evidentně rád, že tě vidí a usměje se na tebe. Má dnes pro tebe překvapení. Vybral nějakou starou pozemskou hru, kterou jste ještě nehráli. Po příchodu do simulátoru Greg spustil simulaci. Objevila se noční planina po nebem hvězd. Greg teď vypadá trochu zvláštně - má na sobě něco jako brnění v červenobílé barvě. Brnění vypadá jako energeticky nabitá ochrana. Jeho postava je obrovská. V ruce mě něco, co by se dalo označit jako meč, akorát místo břitu má zuby jako pila. V druhé ruce má nějakou střelnou zbraň. Tvé oblečení je poněkud.... střídmější. Máš na sobě zlatou podprsenku, něco jako plášť a velice krátkou sukýnku. V ruce držíš něco jako energetický meč a střelnou zbraň. Jedná se o hodně zvláštní šaty. Greg se široce usměje a pronese:

"Vypadáš dobře, doktorko. Na eldarskou čarodějku. Dáme si dneska simulaci hry Warhammer, bude sranda. Za chvilku se na nás přižene skupina zelených držek... a tím nemyslím Vulkánce."
- pokračuje dále Greg. V dálce se náhle objeví skupina zelených stvoření, které se na vás s řevem ženou.

"Ty kouzlíš různá kouzla - vlákno smrti, pavučinu, síť warpu. Na blízko používáš meč a zbraň. Stačí, když při kouzlení řekneš název kouzla a sekneš mečem."
- doplní Greg a otočí se k přibíhajícím potvorám. Zařve a vrhne se na první skupinku. Jeho meč rozřezává stvoření na kusy. Krev a kusy těl létají vzduchem. Greg se prostě baví.

Jedna skupinka se žene přímo na tebe.

Nějakou dobu si hrajete. V simulátoru na vás vyskakují různá stvoření, mění se i prostředí. Náhle však přijde velký náraz. Jiný, než v simulátoru. Něco je špatně. O pár vteřin se rozeřve červený poplach. Následuje hlášení, že ostraha se má dostavit do velitelské sekce a ostatní personál se má dostavit k evakuačním bodům.

Výbuchy jsou stále častější. Vyběhnete ven ze simulátoru, energie kolísá, což se projevuje tím, že prostory jsou osvětleny pouze nouzovým osvětlením. Podle rozkazu běžíš k nejbližšímu evakuačnímu bodu. Greg běží do velitelské sekce.

Dostala jsi se k nejbližšímu evakuačnímu bodu. Potkala jsi část svých kolegů a členů technického personálu. Je zde také jeden člen bezpečnosti, který vás organizuje pro případnou evakuaci. Je ozbrojený. Velice stručně vám sdělí, že základna byla napadena. Více se s vámi bavit nebude, jeho prací je připravit vás k evakuaci, případně vás chránit. Ne diskutovat. Vzhledem k tomu, že jste ve vesmíru, byli jste poučeni, že v případě hrozby, přebírá hlavní slovo bezpečnostní jednotka.

Greg se dostal do velitelské sekce. Velitel ostrahy zde organizuje obranu. Několik jeho kolegů opětuje palbu ze staničních. Situace není dobrá. Štíty jsou skoro pryč, nepřítel přesně pálí na místa, které jsou pro základnu nezbytné - obrana, energie a podpora života. Pálí však pouze ze svých fázerů, torpéda nepoužívá. Na obrazovce je vidět, že útočníkem je romulanská válečná loď. Překvapivý útok vyřadil hlavní zdroj energie. Zbraňové systémy nemají dost energie na palbu, štíty se hroutí. Zcela evidentně útočník dělá vše proto, aby násilně vstoupil na základnu. Velitel zformuluje rozkazy, Greg má na starosti obranný tým, který má vést protiútok při proniknutí na základnu. Krátce po té, co Greg opustil velitelskou sekci, dostala základna silný zásah a velitelské sekce je spíše vrakem s umírajícími a raněnými. Zdravotníci mají dost práce.

Greg vede své muže k předpokládanému místu průniku. Náhlý výbuch u místa předpokládané vniku je silnější, než se čekalo. Očekáváte útok, ale nic nepřichází. Náhle přichází zpráva, že Romulané se objevili ve vědecké části. Přesouváte se tedy tam. Greg zaslechne známý zvuk transportního paprsku a kus od místa výbuchu se zhmotní několik Romulanů. První Romulan, kterého vidíš, zavelí do útok. Romulani vás zasypou střelbou. Kolem vás lítají fázerové paprsky, některé našly svůj cíl. Vedoucí Romulan má v ruce nějakou tyčovitou zbraň. Nejprve z ní vypálil a pak s ní zaútočil jako s kopím. Druhá skupina Romulanů se zhmotnila napravo od vás. Romulanský útok je dobře promyšlený a koordinovaný. Většina tvých muž padla nebo je zraněná. Vedoucí Romulan probodl tvého seržanta. Poslední, co vidíš je, jak se k tobě přibližuje tyčovitá zbraň Romulana. Cítíš ránu a pak už nic.

Romulané pronikli na základnu z různých míst. Menší skupinka se objevila v laboratoři. Zde příliš nestřílí. Sbírají dokumenty, paměťové banky. Personál, na který narazí, zajmou. Pokud se jim někdo postaví, zabijí ho. Jednotlivé skupinky Romulanů postupují základnou a zajišťují zbytky osazenstva základny. Přeživší shromáždili v nejméně poškozené části. Když se objeví Romulan s tyčovou zbraní v ruce, poodstoupí a očekávají rozkazy. Romulanský velitel si zajatce prohlíží.

Tvoje skupinka byla zajata Romulany během první fáze útoku. Člen ostrahy jednoho z Romulanů zabil, sám však vzápětí zmizel v paprsku romulanského fázeru. Vás ostatní Romulané shromáždili a dovedli na místo, kde byl zbytek zajatců a přeživších. Stojíte tu společně bez rozdílu profese, věku či rasy. Dr. Skon je mezi přeživšími také. Romulanský velitel si vás prohlíží. Co bude dál?

Usměji se na Grega, v očích má jiskřičky, takže mi je jasné, že se na něco skutečně těší... Otázka je, zda "jen" na hru, nebo má něco za lubem. Jeho příslib překvapení naznačuje, že svou roli hraje právě ta druhá možnost. Tázavě zvednu jedno obočí, ale neprotestuji. Vlastně jsem docela zvědavá, co na mne chystá.

Rozhlédnu se po noční krajině, teplý vítr vanoucí nad planinou mi načechrá vlasy. Je tu docela teplo a vyšší vlhkost vzduchu. Cítím zemitý pach tlejícího listí. Greg najednou vedle mne stojí v jakési mohutné, silové zbroji. Spokojeně si protáhne ruce, je ve svém živlu. Pak se změní moje šaty a mne dojde, co na mne chystal. Prohlédnu si svůj více jak nedostačující oděv.
"Moc vtipné, Gregu..."
Naoko se na něj zamračím.
"Počítači, uprav oděv podle sekvence elven351."
Obrátím se neutrálním hlasem na počítač. Sukně se z krátké sotva pod zadek změní na délku až po kotníky, ale se dvěma vysokými rozparky ve předu na nohách výš jak do půl stehen. Gregova zklamaného výrazu si nevšímám. Nechám si vysvětlit princip hry a kouzla. Cvičně si jedno z kouzel zkusím, pronesu "zaklínadlo" a máchnu mečem. Padlý kmen stromu opodál se rozletí na kousky. Podívám se na Grega a usměji se, ale to už přes kopec přibíhají naši nepřátelé. Greg se na ně vrhne s řevem a kolem sebe rozsévá brutální zkázu.
Jestli psycholog viděl záznam něčeho podobného, nedivím se moc závěrům, ke kterým dospěl.
Na další myšlenky není čas, zelené potvory nabíhají i na mne...

Musím uznat, že to je docela uvolňující. Zrovna jsem se chystala sejmout tři orky warpovou sítí, když se ozval výbuch a rozezněl se poplach. Počítač automaticky ukončil simulaci a my stojíme v uniformách v prázdném simulátoru zalitém rudým světlem. Než se vzpamatuji, co se děje, Greg mne popadne za ruku a utíkáme ze simulátoru. Pošle mne chodbou k nejbližšímu evakuačnímu místu a sám zamíří do velitelské sekce.
"Dávej na sebe pozor!"
Zakřičím za ním chodbou. Ještě se na mne otočí, a pak jeden druhému zmizíme za rohem.

Na evakuačním místu je na vědeckou základnu až překvapivý klid. Nikdo nepanikaří, ani nekřičí. Většina členů vědeckého týmu jsou Vulkánci, ti , logicky, panice nepropadají. Vzhledem k tomu, že ve skutečnosti funguji jako zástupce doktora Skona, cítím se v jeho nepřítomnosti zodpovědná za základnu i její posádku. Krátce se člena ochranky zeptám, co se děje. Z jeho odpovědi vyrozumím, že to ale moc netuší ani on. Jediné, co ví s jistotou je to, že na základnu někdo útočí...
Což jsme si všimli všichni...
Pomyslím si sarkasticky. Podle regulí se v případě útoku a podobných událostí máme podřídit pokynům ochranky, takže mi nezbude než čekat...

Pak chodbou k nám běží tři útočníci ozbrojení fázery. Člen naší ochranky jednoho z nich zabije, druhý útočník ho ale dezintegroval. Nás zajmou a odvedou do jídelny, kde je i další část posádky pod dozorem útočníků. Rozhlédnu se kolem sebe, snažím se zjistit, kdo tu je a kdo naopak chybí... Když vidím doktora Skona, postavím se vedle něj, jak jsem zvyklá. Grega nikde nevidím, mám o něj obavy... Není ten typ, co by se vzdával.

Jsem mladá lidská žena středně vysoké postavy. Oblečená jsem v klasické uniformě Hvězdné flotily pro vědecký personál - pomněnkově modré šaty s krátkými rukávy a černým límcem, které "zdobí" komunikátor. Sukně šatů má áčkový střih a sahá tak do poloviny stehen. Šaty doplňují vysoké černé boty pod kolena na nízkém klenku. Má pleť je až nezvykle světlá a jako jediná žena a vlastně i jediný člen posádky mám blond vlasy střižené na mikádo po ramena, čelo mi zakrývá delší ofina na boku. Mé oči jsou šedomodré.

Sedím ve velitelském křesle na můstku své lodi Valdore. Je první lodí této třídy. Ladná, vražedná, dokonalá. Má loď. Už 10 let. Mým posledním velením byla Haakona, loď tříd D´Deridex, která byla mohutný válečným strojem. Ačkoliv jsem měl Haakonu rád, Valdore je dokonalá. Má posádka je precizně pracují stroj. Před pár měsíci jsme byli psanci, kteří bojovali proti lži-praetorovi Shinzonovi. Nyní jsme zase regulérními válečnými stroji Romulanského hvězdného impéria. Impérium... můj domov. Pocházím z jednoho prvních rodů. Moji předkové osidlovali Romulus poté, co se oddělili od svých vulkánských předků. Jsem nejstarším synem svého rodu, měl jsem nyní zasedat v Senátu, možná se stát Praetorem. Místo toho jsem šel do Flotily a po letech služby jsem přijal nabídku a vstoupil do Tal´Shiar. To se ale rodině příliš nezamlouvalo, na druhou stranu byl jsem velmi úspěšný a rodu tu přineslo moc i sílu.

Shinzon a ta jeho chamraď.... verbež, kterou bych nejraději smazal z vesmíru. Nenávidím je a nenávidím to, co udělali Impériu. Já i moje posádka jsme přísahali, že to změníme. Ale nejprve jsme se změnili mi. Nejsme jako naši bratři ve zbrani. Upřímně řečeno... jsme trochu jiní. Změnili jsme se. Pro nás nyní existuje jen to, abychom vybudovali Impérium silné a nezávislé. Vyhladíme cokoliv, co nám v tom bude bránit.

Před několika týdny jsem dostal rozkaz, abych více sledoval novou základnu, kterou Federace vybudovala v blízkém sektoru od Neutrální zóny. Po několika týdnech sledování a odposlouchávání jsem zjistil, proč tu základna je. Vypadá to, že zkoumají něco, co má v sobě potenciál ničivé zbraně. Něco, čím bych mohl nepřátele Impéria vymazat z vesmíru. Sledoval jsem základnu dál. Postupně jsem připravil plán, jak se zbraně zmocnit. Ačkoliv Federace nyní vyjednává s Impériem - nejsem proti tomu, koneckonců bojovali jsme s Federací proti Dominionu, jenže Federace má v úmyslu usmířit Rihannsu s Remany, nechat nás žít společně, ale to je nepřijatelné - rozhodl jsem se získat ze základny vše, co by se dalo použít. Při představě, že bych jedním úderem zlikvidoval všechny nepřátele Impéria, není o čem přemýšlet. Prostě to tak udělám.

Z odposlechů a dlouhodobého sledování jsme sestavili plán. Nejprve vyřadíme důležité části, a poté vtrhneme na základnu. Vezmeme veškerá data a zajmeme veškerý vědecký personál. Nakonec základnu nechám explodovat tak, aby to vypadalo jako výbuch energetického jádra. Nezbude nikdo, kdo by si stěžoval a já budu mít přístup k perfektní zbrani. Vulkánce mluvit přinutím tak, či onak. Plán jsme dopodrobna zpracovali spolu s mým prvním důstojníkem. První důstojník Ayel je mou pravou rukou. Společně jsme prolévali krev, bojovali proti nepřátelům a snášeli uvěznění. Já povedu útok na základně a Ayel nás bude zajišťovat. Ještě několik týdnů jsme ověřovali frekvence, pohyby lodí a pak přišel čas úderu.

Má loď má jednu výhodu - tedy kromě maskování. Je schopná pálit z disruptorů pod maskováním. Fotonová torpéda ne, ale pro zneškodnění základních funkcí základny je potřebovat nebudu. Když přišel čas, nařídil jsem útok. Moje posádka naprosto chladnokrevně a precizně vyřadila hlavní zdroj energie. Zatímco Ayel vedl ostřelování, já a útočný tým jsme se připravili. Vstoupil jsem na základnu jako první. Bez váhání jsme zaútočili. Rozkaz byl jasný - zlikvidovat řízený odpor a zajmout všechny vědecké a technické pracovníky. Přebereme si je pak. Bezpečnostní jednotka Flotily nejsou žádní šašci. O tom jsem se přesvědčil za války z Domionem. Jsou to dobří protivníci. Ti, co na nás čekali, znali své řemeslo dobře. Jako poslední jsem zabil jejich velitele. Musím říci, že ačkoliv neměli šanci, bojovali dobře. Byla to dobrá a čestná smrt. Stálo to za to.

Po eliminaci organizovaného odporu už to bylo snadné. Většina vědců jsou Vulkánci, pacifičtí předkové a bratranci. Nekladli odpor. Stejně tak lidský personál. Nechal jsem je shromáždit v největším prostoru. Já i moje jednotka vypadáme jinak, než typičtí romulanští vojáci. Jsme vyholení a naše hlavy zdobí tetování. Přesto se vyznačujeme vojenskou kázní a disciplínou. Zatímco část mého oddílu shromáždila zajatce, část kopíruje data a odnáší paměťové banky a část připravuje naše maskování - výbušninu, která má maskovat nehodu.

Postavím se před zajatce. Jsem vysoký, široký v ramenou. Má hlava je holá, pokrytá tetováním. Jedná se o složitý vzor táhnoucí se od kořene nosu, přes čelo k vrcholu hlavy a pokračuje k temeni a zadní části krku. Další tetování se táhne od nadočnicových oblouků po vrchol hlavy dolů k zadní části krku. Další tetování mám na bradě a tváří. Oblečený jsem v černém, které jakoby pohlcuje světlo. Mé uši mají stejný tvar jako uši mých bratranců, oči jsou temné, jak duhovky, tak rohovky. Má tvrdé, ostré rysy. Na lidský věk vypadám tak na 40, ve skutečnosti je mi skoro 100 let. Oblečení se skládá z tuniky s hodností kapitána, kalhot zastrčených ve vysokých, pevných botách. Dále jsem oblečen do četného kabátu. Koženého se vzorem romulanského znaku - jestřába. Moji muži vypadají podobně. Je to součást našeho závazku. Romulané jsou větší než lidé, mají větší hustotu svalů, těžší kosti. Jsou silnější, vyšší. Prohlížím si zajatce. Spousta Vulkánců. Pak mé oči spatří zlatavé vlasy, které mezi tmavými září.

Projdu mezi zajatci a postavím se před lidskou ženu. Je mnohem menší než já, vypadá velice křehce. Její kůže je tak světlá a oči.... jejich barva je naprosto uhrančivá. Něco uvnitř mne mi říká, že jsem právě pohlédl na dokonalé stvoření. Žádná z žen, které jsem potkal nebo viděl. Hmm... tak to vypadá, že nezískám jen zbraň, ale i nádhernou trofej. Přistoupím k dívce a vezmu jí za bradičku. Moje ruka je v porovnání s její tváří obrovská, přesto dívčinu bradu nesevřu nijak silně. Svými prsty mohu cítit její jemnou pleť. Tuto dívku si nechám. Vlastně ani nevím proč, ale.. prostě si jí nechám. Když dívku držím za bradu, otočím se na své muže a pronesu:

"Dokonalá trofej, je moje. Jasné?!"
Svá slova pronesu ve svém rodném jazyce. Moji muži se rozesmějí. Na druhou stranu vědí, že kdyby se jí jen dotkli, tak je zabiji. Otočím se zpátky k dívce. Stále jí držím za bradu. Nadechnu se.... do mého chřípí vnikne její vůně. V mých temných očích se zableskne. Už se jí nikdo nedotkne, je jen moje. Dobrý lov.

Nebula-1

Do jídelny vejde několik dalších útočníků. Podle chování se dá usoudit, že jeden z nich je velitel celé skupiny. Ostatní mu uhýbají z cesty, on prochází mezi námi, zatímco zbytek jeho lidí nás hlídá. Konečně mám příležitost si prohlédnout ty, co na nás zaútočili. Podle fyzických proporcí vypadají jako Romulané, ale vzhledově tomu moc neodpovídají. Nemají romulanské uniformy, ani sestřih vlasů typický pro jejich posádky. S holými hlavami, tetováním na obličeji a v černém oblečení vypadají nezvykle... a nebezpečně. Možná to jsou nějací piráti, nebo povstalci... Přeci jen teď v Impériu zuří ještě dozvuky občanské války.
Jejich velitel po chvilce zamíří přímo ke mně. Když se postaví proti mně, vzhlédnu mu klidně do očí. Ačkoliv jsme zajatci, nemám v úmyslu se tvářit jako malé vyděšené zvířátko zahnané do kouta. Pak mně chytne za bradu a promluví v romulanštině. Sice mu úplně nerozumím, ale romulanštinu poznám a vzhledem k tomu, že umím perfektně vulkánsky, pochopím i obsah jeho slov. Přeci jen romulanština a vulkánština mají společné kořeny.
Trofej?
Přimhouřím oči. Nesouhlasně trhnu hlavou, abych se osvobodila z jeho držení za bradu. Rozpřáhnu se a vrazím mu pořádnou facku svou drobnou rukou. Naprosto jasně si uvědomuji jeho muže s fázery kolem i jeho naprostou fyzickou převahu. Jsem proti němu křehká a slabá. Přesto je ve mně něco, co dvoumetrovému Romulanovi přede mnou dokáže vzdorovat.
"Já nejsem žádná trofej!"
Odpovím pevně a důrazně. První část věty řeknu vulkánsky, slovo trofej zopakuji po něm v romulanštině. Do očí se mu dál dívám s chladným vzdorem a hrdostí.
Takhle mi nikdo říkat nebude...

Ve chvíli, kdy pronesu svá slova a opět se otočím zpátky ke své trofeji, inkasuji od ní ránu. No ránu... není to nic silného, ale nečekal bych, že tady mezi těmi... vědci... bude mít někdo kuráž. Moji muži se přestanou smát. Nejspíše očekávají, že jí zabiji, ale to se mi nechce. Musím říci, že mi ta její kuráž docela imponuji. Na pozemskou ženu má více kuráže než moji logičtí bratranci. Začnu se smát. Popadnu dívku v pase a zvednu jí tak, aby její a mé oči byly na stejné úrovni. V temných očí se mi zaleskne, ale to spíše obdiv, než cokoliv jiného. Dívku držím třicet centimetrů nad zemí. Výškový rozdíl je opravdu značný. Postavím dívku na zem a otočím se své muže.

"Kelnore, Dregu... pohlídejte mi jí, ať se jí nic nestane."
Zavelím romulansky. Oba romulanští vojáci se oddělí a obklopí dívku. Vzhledem k její drobné postavě se mezi nimi dívka ztrácí. Oba romulané stojí okolo dívky opodál.

Já se postavím před zbývající zajatce. Postupně si je prohlížím. Klid Vulkánců střídají obavy ve tvářích Pozemšťanů. Nakonec se můj pohled zastaví u nejstaršího z Vulkánců.

"Ty!" ukáži na Vulkánce, "Ty jsi nadřízením tady těch?"
Zeptám se Vulkánce rázně. Potřebuji to vědět. Chci najít toho, kdo by mi mohl dát informace. Nehodlám smlouvat. Chci informace a dostanu je.

Tvoji muži odvedli dívku. Drží jí dál od ostatních. Zajatci jsou různí. Vulkánci ti opětují pohled s tichou logikou a klidně. Pozemšťané z části odvracejí oči, z části se dívají. Mají ve tvářích obavy. Vulkánec, kterého jsi oslovil, vystoupil ze skupiny a postavil se před tebe.

"Ano, jsem Dr. Skon. Jsem vedoucím výzkumného týmu. Co Vás vedlo k útoku na tuto základnu?"
Zeptá se Vulkánec klidným hlasem. Podívá se po dívce, kterou stráží dva tvoji vojáci.

"Mohla by se jedna z mých studentek vrátit zpátky k nám? Je to mladá dívka a její jednání bylo nelogické."
Pokračuje dále Skon. Jeho tvář je klidná, bez známek emocí. Takoví Vulkánci jsou.

Romulané se přestanou smát a hledí na svého velitele, kterému jsem vrazila facku. Výraz na jeho tváři se ale ani nepohne.
Teď mě nespíš chytne pod krkem, nebo mi zlomí vaz.
Předpokládám, že podobnou urážku si od lidské ženy nedá líbit. Přesto svou reakci na jeho chování nepovažuji za unáhlenou. Velitel se ale začne smát. Na tváři se mi mihne výraz překvapení.
Jemu se to snad líbí?
Popadne mě v pase a zvedne do výšky, jako bych nic nevážila. Můj pohled se tak octne proti jeho. Podívám se do jeho temných očí, černá duhovka splývá se zornicí... jsou jako chladná čerň vesmíru bez hvězd. Tetování na obličeji ještě zvýrazňuje ostré rysy. Můj dech je zrychlený a nenalhávám si, že nemám strach. Ano, mám strach, bylo by znakem absence pudu sebezáchovy, kdybych ho neměla. Ale v mých modrých očích převládá stále hrdost. Jsem odhodlaná mu vzdorovat. Ve výrazu mé tváře je spíše překvapení a údiv, než strach. Přesto ale modré oči nesklopím ani neuhnu pohledem.

Aniž by mi cokoliv udělal, mě zas postaví na zem. Pak mne předá do "péče" svým dvěma vojákům. Stojím s nimi bokem od ostatních.
Mohla bych jednomu z nich vytáhnout fázer...
Napadne mne idealisticky, ale nejsem blázen.
Jenže jsem vědec a ne akční hrdina. A tohle je realita a ne hra v simulátoru.
Hořce si vzpomenu na Grega. Nikde tu nevidím snad nikoho z ochranky. Není tak těžké si domyslet, co se s nimi stalo...
Romulan se mezitím začne bavit s doktorem Skonem.
Dobrá otázka. Také by mne zajímalo, co je popadlo, že zaútočili na federální výzkumnou základnu. Kdybychom tu vyvíjeli zbraně, tak neřeknu... Ale my tady jen zkoumáme hvězdy... Na jednu stranu jsem ráda, že Skon chce Romulana přesvědčit, abych se vrátila ke zbytku. Vzhledem k tomu, co jsem viděla v jeho černých očích, tomu moc šancí ale nedávám. Na druhou stranu jeho argument je zcela... Vulkánský. Nepřekvapuje mne to, ani neuráží. Pozastavím se jen nad jednou věcí...
Moje obrana je nelogická, zatímco sem vtrhnout a vybírat si trofej je vysloveně logické?
Podívám se na dva Romulany, mezi kterými stojím. Nedrží mne, jen stojí vedle mne jak dvě žulové sochy. V tuto chvíli mi nezbývá, než prostě čekat, jak se situace vyvine.

Pohlédnu na Skona. Ti Vulkánci... Zakroutím hlavou.

"Co se týká té dívky, do toho ti už nic není, můj vulkánský bratranče. Za chvilku si pohovoříme spolu."
Kývnu na na další dva muže, aby od ostatních oddělili Vulkánce. Zbytek zatím nechám uvěznit na Valdore.

"Vulkánce na vyšetřovací celu, ostatní do lodního vězení."
Přikáži a moji muži začnou plnit rozkazy.

"Tu... malou odveďte do mé kajuty. Hlídejte jí."
Rozkážu dvěma vojákům, kteří stráží mou vítěznou trofej. Rozkazy vydávám v romulanštině, nepředpokládám, že by jim někdo rozuměl.

"Tupole, D´Ktero... víte, co máte dělat."
Kývnu na dva vojáky a pak se nechám přenést na Valdore. Oba vojáci mají umístit výbušninu k jádru energetického zdroje. Vše má vypadat jako selhání systému, díky čemuž došlo k tragické nehodě.

Po přenesení na Valdore se nejprve domluvím s Ayelem, aby mi dal vědět až bude umístěna výbušnina. Pak jdu do vyšetřovací cely. Skon již leží na stole a... nic. Přejdu k němu a nakloním se nad něj:

"Chci všechny přístupy k výzkumným datům zbraně, kterou tu vyvíjíte. Nehodlám smlouvat."
Můj hlas je klidný, vím, jak dostat informace, které potřebuji. Dám Skonovi šanci, a pak si informace vezmu po svém.

Stráže se s tebou přenesli na romulanskou loď. Přímou ke kajutě kapitána, tudíž lodi si zatím nic neviděla. Stráž otevře dveře od kajuty a ustoupí, abys mohla projít. Nic jiného ti nezbývám.

Kajuta je tmavá, ale jeden ze strážných spustí příkazem osvětlení. Jedná se o poměrně velkou kajutu. Na obou bočních stranách jsou další dveře. Vedou jen do jiných místností, menších. Jinam se nedostaneš. Hlavní místnosti dominuje velký, starý stůl a velká židle. Majestátní, spíše jako malý trůn. Na stole jsou nějaké knihy, papíry, PDA i elektronické čtečky a záznamníky. Ve je v romulanštině. Stojíš proti stolu, za stolem na zdi je velký obraz, na kterém jsou dvě postavy. Jedna klečí, druhá nad ní stojí. Stojící postava má v ruce meč, který je namířen na krk klečící postavy. Obě postavy se nacházejí spíše v pouštní krajině. Pokud se podíváš na obě postavy, přijdou ti něčím známé. Po chvilce zjistíš, že klečící postavou je Surak, první vulkánský hlasatel logiky. Druhá postava má rysy tváře podobném rysům tváře romulanského velitele. Na malém stolku pod obrazem je ve stojanu meč. Podobný tomu, co drží stojící postava.

Dále se v místnosti nachází několik polic s různými knihami či předměty. Když se otočíš do levého rohu po straně, kde jsou dveře, lekneš se. Přímo v rohu je mírně nasvícená, perfektně zachovalá klingonská hlava. Je na stojanu. Pod ní je nějaká zbraň. Matně si vzpomínáš, že je to nějaký druh klingonské zbraně, něco jako meč. Pro majitele této.... vystavené trofeje, mají obě věci velkou cenu. Na štítku je něco romulansky a "Giron Mei-Thargoss". Odvodíš si, že se nejspíše jedná o jméno toho, komu hlava patřila. Raději se hodláš věnovat průzkumu dalších částí kajuty.

Dále už jsou jen dvě místnosti s postelemi, sprcha a další nezbytné zázemí. Police s knihami nejsou jen ve sprše. Když si vše prohlédneš, nezbývá ti nic jiného než čekat.

Skon opětuje tvůj pohled a klidně se na tebe dívá. Jeho odpověď nenese žádnou známku emocí, pouze vyrovnaný, logický komentář.

"Nevyvíjeli jsme žádnou zbraň. Pouze zkoumám životní cyklus hvězd. Jsme vědci, ne vojáci."

Jeho další komentáře jsou vesměs to samé. Nejsme vojáci, jsme vědci, nevyvíjíme zbraň. Po chvilce tě to přestane bavit. Hodláš vydat příkaz k dalšímu výslechu, když se ozve Ayel, že je vše připraveno.

Vedu protiútok, který očekáváme u hlavní vstupu. Po explozi se ale nic neděje. Za to přicházejí zprávy o průniky nepřátel do vědecké části. Dostaneme rozkaz, abychom se tam přesunuli. Vyrážíme tedy. O chvilku později uslyším zvuk přenosového paprsku. Na naší pravé straně se zhotní skupina Romulané. Parchanti, dobře to připravili. Zaskočili nás při přesunu, kdy jsme nerozvinutí. Zavelím do útoku, ale Romulané nás už zasypali střelbou. Jejich velitel se žene do útoku bez váhání. Moji muži padají. Ztrácím je jednoho po druhém, ale i my máme několik zásahů. Nakonec zůstávám jen já. Romulan probodl mého seržanta. Poslední, co jsem viděl, byl konec tyčové zbraně, který mi dopadne na hlavu. Výbuch světla a pak jen tma.

Po nějakém čase pomalu přicházím k sobě. Vidím kolem sebe své mrtvé muže. Vezmu jednomu z nich fázer. Hlava mi třeští, jsem vzteklý. Pomalu se zvednu a jdu základnou. Vidím, jak se skupinka Romulanů se svými zajatci přenášejí pryč. Zbývají pouze dva, kteří nesou něco něco dál do základny. Opatrně je sleduji až do strojovny. U jádra umístí výbušninu. Schovám se k ve stínu a nechám je zmizet. Nevím, kolik mám času. Na nepřátelskou loď se nedostanu, zajatce neosvobodím. Zajímalo by mne, kde je Victorie. Mezi mrtvými jsem jí nenašel. Nejspíše je na u Romulanů. Musím zneškodnit výbušninu a spojit se s federálními loděmi. Dostanu se k výbušnině. Je na ní časovač. Nevím, na jak dlouho je. Na druhou stranu má v tomto smolném dni štěstí. Ve válkách s Dominionem jsme s Romulany spolupracovali a vím o jejich výbušninách celkem dost. Pustím se do deaktivace. Po nějaké době přestane odpočet. Oddělím výbušnou část a vezmu jí pryč od jádra. Pokud by explodovala někde jinde, škody nebudou tak velké. Pokud by explodovala u jádra, vyvolá řetězovou reakci. Nechám výbušninu na promenádě a jdu do komunikačního centra.

Podle všech stop jsme schytali docela silný úder. Cestou nalézám mrtvá těla, především příslušníků ostrahy. Pár civilistů. Nejspíše z nějakého důvodu chtěli civilní pracovníky, ostrahu pobili. Komunikační centrum je hodně poničené. Snažím se dát dohromady konzolu, abych mohl vysílat. Nějakou dobu mi to trvá, ale nakonec se podaří. Podařilo se mi také zprovoznit nouzovou energii, nějakou dobu tedy vydržím. Připravím nouzové volání a odešlu je. Nastavím vysílání tak, aby se v různých intervalech opakovalo. To je vše, pak unaveně usednu u konzole. Hlavě mě bolí více a více, chce se mi spát. Postupně se propadám do spánku.

Debata se Skonem mě přestala bavit. Chystám se vydat rozkaz pro další postup, když se ozve Ayel.

"Dobře, Ayele. Kurz - základna Neglar."
Má tajná základna, kde budeme moci v klidu prozkoumat získané informace. A také dostat další z ostatních zajatců.

"Dáš mi ty kódy, Skone. To mi můžeš věřit."
Kývnu na strážného. Ví, co má dělat. Dojde do druhé místnosti a přivezu nádobu na pojízdném stolku. Je zčásti naplněné pískem, ten se občas pohne.

"Znáš cetiánské úhoře, bratranče? Pokud ne, rád tě s nimi seznámím. Mají takovou vlastnost. Dostanou se do mozku hostitele a napojí se na nervové centrum. Hostitel se pak chová... rozumě. Chceš se s ním seznámit."
Něco jako poslední šance. Skon ale nereaguje. Pokrčím rameny. Nebaví mne další čekání. Přistoupím k nádobě. Chytnu jednou z úhořů a vyjmu malou larvu. Kývnu na strážného. Ten silou otevře Skonovi ústa. Vložím mu do úst mládě úhoře a pak jen čekám, jak bude působit.

Nejprve se nic neděje, a pak se Skonova tvář začne postupně měnit. Začneš se ptát a Skon postupně odpovídá. Chvílemi se brání, chvílemi odpovídá. Pro jeho vulkánskou povahu, je to, co se děje, naprosto nepřijatelné. Je na něm vidět, že proti vlivu tvora bojuje. Evidentně to není lehké a jen disciplinovaná vulkánská mysl dokáže proti vlivu tvora bojovat. Vliv je však stále silnější. Nakonec Skon nedokáže odolávat a ty jej můžeš vyslýchat. Dostaneš dost informací, ale nakonec se vzepře k poslednímu vzdoru. Jeho síly jsou už téměř vyčerpány, neustálý odpor způsobil, že se tvor v jeho nervovém systému stále hýbal a snažil se uchytit. Nadělal při tom hodně škody. Nakonec Skon umírá. Jsi z toho naštvaný, ale zpátky ho nepřivoláš. Část informací ti zůstala skryta. O zbrani ses toho mnoho nedověděl. V podstatě ti Skon podrobně odříkal, co na stanici dělali. Přístupové kódy k části dat se ti hodí. Zbývající část budeš muset odkrýt jinak.

Bez odporu se nechám odvést vojáky. Po celou dobu se mě ani nedotknou, jen stojí vedle mně tak, že mi jednoduše zabraňují cokoliv podniknout. Netuším, jaké rozkazy dostali, ale očekávám, že mne odvedou do vězení. Paprsek nás přenese na palubu cizí lodi. Chodba je poněkud tmavší, než na federálních lodí, ale jinak tu není nic zvláštního. Jeden z Romulanů otevře dveře, za kterými je tmavý prostor. Čekám, že mě strčí do tmavé díry a zavřou. Když ale počítač rozsvítí světla, vidím před sebou prostornou, zařízenou kajutu. Vejdu dovnitř. Dveře se zavřou, ale Romulané zůstanou venku. Překvapeně se rozhlédnu po kajutě. Starý stůl, knihy a obraz... Nejspíš to bude osobní kajuta jejich velitele. Proč jsem tady?
To mám jako být jeho nová hračka?
Začíná ve mně doutnat vztek. Raději budu s ostatníma ve vězení, než aby mu byla po vůli. Na to může rovnou zapomenout. Vím, že Romulané stále mají určitou formu otroctví. A já tak rozhodně skončit nehodlám... ani za nic.
Po chvíli se začnu víc rozhlížet po místnosti. Projdu kolem knihovny. Překvapí mne množství starých knih s papírovými listy a vázané v kůži. Nečekala bych to. Na Zemi jsou takové knihy vzácné. Pak mou pozornost upoutá velký obraz za masivním stolem. Surakovo zpodobnění jsem na Vulkánu viděla nesčetněkrát, ale klečící Surak je něco nového. Přijdu až před obraz a prohlížím si i meč, vypadá jako ten z obrazu...
Tohle asi nebude jen tak nějaký romulanský pirát...
Původně jsem si myslela, že jim šlo o to vyrabovat základnu. Můj názor se začíná měnit... O to víc se však cítím v nejistotě. Netuším, proč na nás zaútočili.

Otočím se od stolu a můj pohled padne na klingonskou hlavu. V první chvíli sebou škubnu. Už tak jsem napjatá a tohle jsem prostě nečekala. Pak ale přijdu blíž a se zájmem studuji její detaily. Všimnu si, že klingonská zbraň leží jen na stojanu... To by se mohlo hodit. Po chvíli projdu do další kajuty. Překvapí mne, že tu jsou dvě postele. Nač potřebuje kapitán dvě postele?
Nikdo stále nepřichází, tak se rozhodnu vrátit do hlavní části. Nebudu čekat v koutku. Chci mu dát jasně najevo, že ze mně otrokyni neudělá. Posadím se pohodlně do velkého křesla za stolem. Vezmu si k sobě několik map a začnu si je prohlížet. Vzhledem k tomu, že nerozumím legendě, chvilku mi trvá, než se zorientuji. Pak ale najdu pár známých bodů. Mám za sebou mimo jiné i zkoušky a hvězdné kartografie, takže mne zajímá, jestli se budou jejich a naše mapy lišit. Prohlížením map budu trávit čas až dokud někdo nepřijde.

Dojdu do své pracovny na u můstku. Vulkáncova smrt mě zrovna nepřidala. Přišla příliš brzy. Zatím si musím vystačit s tím, co mi řekl. Ayel už dohlédl na to, aby databanky napojili do našeho informačního systému. Vstupní hesly si otevřu přístup do souborů. Prohlížím je postupně. K tomu popíjím svůj oblíbený nápoj - romulanské pivo. Modrý nápoj, který je v jiných částech vesmíru zakázaný. Dostanu se až k souborům týkajících se osazenstva základny.... Ale ale... tak moje trofej byl asistentkou Vulkánce.... Dopiji svůj nápoj a vyrazím do své kajuty.

Své vojáky pošlu pryč a vstoupím do kajuty. Moje trofej sedí v mém křesle u mého stolu. No proč ne. Evidentně je i zvědavá, když jí vidím, jak si prohlíží mé mapy. Na druhou stranu vzhledem k jejímu vzdělání, jí to asi celkem zajímá. Zůstanu stát u dveří a dívám se na dívku. Kdo by to byl řekl, že pro mne bude mít takovou cenu. Sundám si kabát a jdu směrem ke křeslu. Mám na sobě tmavé kalhoty, vysoké boty a tmavou halenu. Kabát položím přes opěradlo křesla. Fakt, že mi na něm sedí, nijak nekomentuji. Vejdu do své ložnice a za chvilku vyjdu se sklenkou romulanského piva. Posadím se na kraj stolu, blíže ke křeslu.

"Jsem kapitán D´Terrh, Dr. Danever."
Pronesu po chvilce a použiji pozemský způsob oslovení. Na Ch´Rihan máme trochu jiných způsob.

"Po našem já jsem D´Terrh, syn S´Taska.... Victoria, dcera Edwarda. Tvůj otec je velký válečník, Victorie, dcero Edwarda. Jak jsem měl možnost poznat, jsi nejspíše po něm."Pokračuji dále a lehce se dotknu tváře, do které mne Victoria uhodila.

"Tam v té zdi, po dotknutí, vyjede ovládací panel pro replikátor. Máš hlad nebo žízeň? Ovládá se v rumulanštině, takže ti objednám."
Nabídnu Victorii možnost osvěžení.

Zaujala mne jedna mapa. Evidentně je ze starších dob. Jsou na ní zakreslená mně neznámá souhvězdí. Pravděpodobně pohled na oblohu z Romulu. Prohlížím si mapu se zakreslenými neznámými tvary, přemýšlím, co by které souhvězdí mohlo představovat... Těžko si dovedu v jejich tvarech něco představit, ale líbí se mi jejich fantazie. Tohle je něco, co mi u Vulkánců scházelo. Když se dívám na hvězdy, vidím v nich víc, než jen horké plynu a další prvky. Přejedu prstem po mapě po obrysu jednoho souhvězdí. Nevědomky se začnu lehce usmívat.

Ze zamyšlení nad romulanskými hvězdami mi vytrhne příchod velitele. Lehký úsměv mi v tu ránu zmizí ze rtů. Odložím mapu zpět na stůl. Pokládám ji ale klidně, není to takový ten uspěchaný pochyb, jako bych byla přistižena při něčem zakázaném. Podívám se na něj. Vcelku klidným pohledem ho sleduji, jak jde ke mně. V první chvíli jsem chtěla začít s tím, že nebudu žádná jeho otrokyně. Nakonec si to ale rozmyslím. Počkám, co bude dál...
Romulan se posadí poblíž mě na okraj stolu. Trochu mě znervózňuje, ale nechci to dávat najevo, takže počkám, až promluví on.
V očích mi na zlomek okamžiku probleskne překvapení, když mne osloví jménem.
Takže se dostal k údajům o posádce. No to ostatně není nic těžkého...
Skutečnost, že ví o mém otci, mne zas tak nepřekvapuje. Vzhledem k dlouhým rokům jeho aktivní služby na různých misích to není až tak nepravděpodobné... Zmínka, že jsem po otci, vyvolá na mé tváři bezděčné pousmání.
Poslední dobou to slyším docela často... Naposled jako výčitku od matky, když jsem odmítla její "úžasnou" nabídku.
Ovšem to, že Romulan oceňuje mé "nelogické" chování, bych nečekala.
"Victoria stačí."
Odpovím mu ohledně oslovení. Na doktorku Danever jsem si zatím nezvykla.
"Váš útok na výzkumnou základnu bude považován za válečný akt Romulanského impéria namířený proti Federaci."
Záměrně to pronesu zcela neutrálním tónem bez emocí. Tohle jsem se od Vulkánců naučila dobře. Nechci ho naštvat, ale chci aby pochopil, že porušili pravidla... Zvláště když Impérium a Federace jednají o příměří.
"Černý čaj s mlékem to asi neumí..."
Prohodím poněkud odlehčeně.
Angličanka ve mně se nezapře ani v kosmickém věku...

Opřu se pohodlně v jeho křesle. Zatím nedal najevo, že by mu moje přítomnost v něm vadila. Podívám se Romulanovi do temných očí.
"Co se mnou máš v úmyslu?"
Otázkou jasně narážím na jeho označení trofej. Chci vědět, na čem jsem. Pak mohu začít dávat rezolutně najevo, na čem být nechci. Nechal mne odvést do své kajuty, tak předpokládám, že to bylo s nějakým záměrem...

Tak moje trofej se umí také smát? Vypadá to, že jí Vulkánci ještě nestačili zkazit. Je opravdu... rozkošná. Na její prohlášení jen prohodím:

"Správně je Romulanské hvězdné impérium. A nemyslím si, že by Spojená Federace Planet vyhodnotila nehodu, byť tragickou, jako útok mého impéria."
Dojdu k replikátoru a romulansky objednám černý čaj s mlékem. Tento nápoj je ještě pozůstatkem po přítomnosti Pozemšťanů na společných misích ve válce proti Dominionu.

Přinesu nápoj a položím jej na stůl. Chvilku čekám poté, co se Victorie zeptala na sebe.

"Nechám si tě u sebe. Jsi moje vítězná trofej. Máš pro mne velkou cenu, Victorie."
Zodpovím její otázku.

"Vidím, že si si prohlížela staré mapy. Hvězdy jsou fascinující pro můj lid. Dlouho jsme mezi nimi pobývali."
Pokračuji dále. Naše romulanské putování mezi hvězdami bylo dlouhé. Jsme hvězdné impérium.

Zatím vše vypadá v klidu... nebýt toho, že nás napadli a unesli, vypadalo by to jako neutrální rozhovor. Zmínka o nehodě mne ale zarazí.
"Nehodu? Nemyslím si, že Flotila vyhodnotí rozstřílenou základnu a radiaci odpovídající stopě romulanských motorů jako nehodu..."
Odpovím zlehka sarkastickým tónem.
Čaj s mlékem mne překvapí, opravdu bych to nečekala. Zvednu hrneček a přivoním si, opravdu černý čaj s mlékem.

Dozvím se, co se mnou Romulan zamýšlí. Při slově trofej se mi nebezpečně zablýskne v očích. Použití tohoto slova ve spojení s mou osobou se mi vůbec nelíbí. Uráží mě to. Tentokrát ale zůstanu víc v klidu.
"Trofej... mám být něco jako tenhle?"
Očima ukáži na klingonskou hlavu.
"Vítězná? To je velké hrdinství zaútočit na bezbrannou vědeckou základnu, Romulane."
Můj hlas je ironický a zní pohrdavě. Podle doporučení předpisů Flotily pro případ zajetí a Vulkánské logiky bych měla být klidná a neklást zbytečný odpor. Ale tohle jsem si nemohla odpustit. Považovat dobytí výzkumné stanice za vítězství... Zatracený romulanský pirát. Ačkoliv mne hvězdy fascinují a jinak by mne zajímalo si o nich povídat, teď mě naštval moc na to, abych na tohle reagovala.

Exploze jádra?
Přijde mi, že to neříká jen tak... No to je až moc klidný a spokojený sám se sebou. Pak mi to dojde.
"Vy jste zničili jádro..."
Odtuším. Zorničky se mi rozšíří.

Takže nehoda... nikdo nás nebude hledat... A já tedy mám skončit u něj... jako trofej. Napořád. Do teď jsem byla přesvědčená, že nás budou hledat, ale teď... Budoucnost je jedna velká prázdnota. Ovládnu vlnu paniky, která se začala probouzet v mém nitru. Místo ní přijde cynismus. Pomalu se zhluboka nadechnu a vydechnu. Snažím se nějak srovnat s tím, že nebudeme postrádáni.

Vysvětlení postavení trofeje mne rozhodně neuklidní. Spíš naopak. Modrošedé oči získají barvu mračen před bouří.
"Já nejsem žádná tvoje hračka, ani domácí mazlíček, ty romulanský parchante!"
Nemám už moc co ztratit. Raději zabiji jeho, nebo sebe, než abych se mu podvolila.

Vojenské zařízení? On si snad spletl základnu.
"Prováděli jsme civilní výzkum, s vojenskou sekcí nemáme nic společného...
Ohradím se jednoznačně. Přímý pohled mu opětuji. Očima neuhnu a může mi v nich číst, že to co říkám, myslím zcela vážně.
Tohle celé je jeden zlý sen...

"Jsem čistokrevný Rihannsu."
Prohodím se zablesknutím v očích. Nakonec se uklidním, přeci jen někdo, kdo nemá tak dlouhou historii rodu, jako mám já, nemůže pochopit, co znamená čistokrevný.

"Asi nejspíše nechápeš, co znamená trofej. Nevím, jak v pozemském historii, ale u nás to znamená vyjádření vznácnosti, uznání a vysoké postavení. Nikdo jí nesmí ublížit. Vy, Pozemšťané, jste opravdu zvláštní."
Upřesním, co znamená termín trofej pro Romulany. Je na mě vidět naprosté nepochopení. Docela by mne zajímalo, co dělali Pozemšťané se svými trofejemi. Nejspíše nic hezkého. Po této myšlence se mi ve tváři rozhostí výraz určitého pochopení, ale domnívám se, že vysvětlení je dostačující, aby měla klid. Pak se vrátím k výzkumu:

"Civilní výzkum, chráněný dobře vycvičenou ostrahou... na celkem dobře vyzbrojené základně... Tomu mám věřit? Podle pravidle Neutrální zóny je toto zakázáno."
To mne dost pobaví a usměji se. Možná jste o tom nevěděli, ale to nic nemění na faktu, že výzkum probíhal. Pomyslím si. Dnes už ale toho mám nějak dost. Zítra zase budu pokračovat ve výsleších. Však se k informacím dostanu. Pomyslím si a můj výraz zase ztvrdne. Po chvilce se vrátím k poněkud praktičtějším věcem.

"Jsou tu dvě ložnice. Ta vlevo je má, ta vpravo tvá. Už je dost pozdě. Vyhovuje ti teplota? Chceš ještě něco k jídlu?"
Pokračuji dále. Svá slova doprovodím tázavým zvednutím obočí.

"Počítač reaguje jen na Romulanštinu. Zatím ti budu překládat já, nebo první důstojník Ayel. Umí dobře Obecnou. Zítra ráno si promluvíme o vašem..... civilním výzkumu. Sprcha je sonická i vodní. Používáte něco na spaní?"
Vysvětlím Victorii několik základních informací o lodí. Zmínka o výzkumu mne poněkud naježí. Neočekáváný skon Dr. Skona mne stále ještě štve. Ten logický parchant si zhebnul sotva v půli výslechu. Zajatců mám ještě dost. Bleskne mi hlavou myšlenka a oči mi zase ztvrdnou.
Na chvilku se zadívám na obraz na zdi. Pak se otočím na Victorii a čekám její reakce. Mám klidný výraz a v očích očekávání reakce.

Romulan se ohradí proti mému expresivnímu vyjádření. Evidentně je na svůj původ poněkud háklivý. Stejně jako já na své postavení. Tak alespoň ví, jaké to je.
Místo obav před jeho vztekem se mi ve tváři objeví spokojené pousmání.
Čistokrevný parchant.

Jeho povýšeným výkladem ve smyslu já - vyšší a starší rasa, ty - pozemšťan se nenechám rozhodit. Je vidět, že mají s Vulkánci hodně společného. Ti se takhle "blahosklonně" dívají na lidi snad už od dob prvního setkání. Akorát oni by to označili za "logické"... Takže jen povytáhnu jedno obočí a vyslechnu si to. Z jeho pohledu bych zřejmě jako pozemská žena měla považovat za čest, že se mohu stát trofejí někomu takovému jako je čistokrevný Rihannsu... No, tak to má smůlu.
"Alespoň nenapadáme bezdůvodně cizí základny..."
Ironicky odpovím na jeho prohlášení o zvláštnosti Pozemšťanů.

On si snad vážně myslí, že tam Federace vyvíjela nějakou tajnou zbraň namířenou proti Romulanskému impériu. Jen nevěřícně zakroutím hlavou. Vzpomenu si na poznámku z palubního deníku jednoho kapitána ohledně Romulanů.
Maniakální rasa...
"Základna byla mimo neutrální zónu. Byla až za naší vnější hranicí, kde vy, podle pravidel, nemáte co pohledávat."
Připomenu mu relativně ostře. Neutrální zóna není výsostné romulanské teritorium, ale nárazníkové pásmo. A oni nejenže zaútočili na území Neutrální zóny, což by bylo proti pravidlům, ale dokonce až za ní - v prostoru Federace.
Ještě se tváří, že je v právu... A my se snad máme omluvit, že jsme si dovolili se bránit...
Výraz v očích mám pro někoho, kdo nezná lidi, nečitelný. Těžko odhadnout, co se za jejich modří skrývá. Navenek se chovám vcelku klidně.

Romulan direktivně nařídí, že je čas jít spát. Takže dvě postele jsou proto, aby si kapitán mohl pořídit trofej. Na jídlo v tuhle chvíli nemám moc náladu.
Něco ho evidentně štve, ale já to asi nebudu. Na mne se snaží tvářit neutrálně, ale vděku se u mě rozhodně nedočká.
"Teplota je snesitelná. Nemám hlad. Ke spaní potřebuji noční košili, polštář a deku."
Moje odpověď je docela strohá.

Kapitán vstoupil na můstek a zahájil rozhovor s Lt.-Cmdr. Wetinelem. Poté přebral velení od prvního důstojníka. Ještě než stačil první důstojník odejít, ozval se komunikační důstojník:

"Kapitáne, zachytili jsme nouzové volání z hvězdné základy Nebula - 1. Jedná se o nahranou zprávu, která se stále opakuje. Byli napadeni a žádají o pomoc."
Komunikační důstojník, Ensing Howard, spustí správu:

"Tady zákl....adna Nebula - 1. .....napadeni, potřebujeme okamžitou.... p...moc"
Zpráva je přerušovaná, ale obsah je jasný. Celá sekvence se neustále opakuje. Nic více, nic méně.

Pokývnu hlavou a přejdu k replikátoru a nařídím mu, aby vytvořil noční košili. Jedná se o stejný typ, který mají Romulanky. Je z lehkého materiálu, který je podobný hedvábí.

"Polštář a deka je na posteli. Světlo se zhasíná "Zhasnout". Přeji dobrou noc."
S lehkým pokývnutím hlavy přejdu do své ložnice.

Sundám si oblečení, vezmu si věci na spaní a natáhnu se na postel. Po nějaké době je klid. Postupně usínám.

Vezmu si od Romulana noční košili. V duchu ocením, že to je něco normálního a ne nicotný kousek prádla sotva pod zadek, jakou by mi nejspíš udělal Greg. Vzpomínka na něj mne ostře bodne do srdce.
Nakonec jsem ráda, když on odejde a já zůstanu sama ve "své" kajutě. Převléknu se do košilky, na sprchu už nemám sílu. Lehnu si do postele pod deku. Jak ležím sama po tmě a v tichu, začíná na mne všechno dopadat. Před Romulanem jsem se tvářila chladně, ale sama ve svém nitru jsem přeci jen vyděšená a zranitelná. Vše je najednou vzhůru nohama... Základna, útok... a já jsem teď najednou sama a tady. Ani nevím, co je s ostatními. Co je s Gregem?
Do očí se mi nahrnou slzy a začnou stékat po tvářích. Ležím schoulená v koutě postele s koleny přitaženými k tělu.
"Gregu...."
Napůl vzdychnu a napůl zašeptám. Nikde jsem neviděla nikoho živého z ochranky. Ti, co jsem znala jsou pryč... a on byl víc, byl přítel. Vzpomenu si na jeho tvář, na jeho úsměv... Hluboká beznaděj zaplaví moje nitro a dere se napovrch s dalšími slzami. Všechno je pryč. A já mám být s někým, kdo to způsobil... kdo zabil Grega? Dech se mi zrychlí a já zatnu zuby.
Ne, všechno není pryč. Civilní část posádky odvedli jako zajatce. A já jsem přece asistentka doktora Skona. Jsem za ně odpovědná. Zhluboka se nadechnu.
Všichni se odtud nedostaneme, ale oni... Oni by mohli. Stačí, když se dostanou z lodi, transporét... nebo záchranný modul. Vrátím se k racionálnímu uvažování. Truchlit nad mrtvými teď nikomu nepomůže. Otřu si hřbetem ruky slzy z tváří. V kajutě jsou dvě zbraně a vedle spí jejich kapitán... Ano, tohle by mohlo vyjít. Já tu zůstanu, ale oni se dostanou pryč. Potřeby mnoha převažují nad potřebami jedince, jak by řekli Vulkánci. Můj otec by řekl, že když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak musí...
Smutek a strach převážilo chladnokrevné rozhodnutí. Já už nemám, co ztratit. Nikdo nás hledat nebude, jsme odkázáni jen sami na sebe... Člověk, který nemá, co ztratit, je velmi nebezpečný... a o tom se přesvědčí i ten romulanský parchant. Můj dech je najednou klidný. Snad se potmě i lehce usměji. Pomalu se zvednu z postele a dojdu ke dveřím. Chvilku poslouchám, neslyším nic než ticho. Romulan nejspíš spokojeně usnul. Pomalu, krok po kroku zamířím do hlavní kajuty. Dávám si dobrý pozor, abych do ničeho nevrazila. Bosa našlapuji tiše. V první chvíli si chci vzít klingonskou zbraň, je blíž ke dveřím. Ale ani nevím, jak se to drží... takže se nakonec rozhodnu pro meč.
Useknout ti hlavu tvým vlastním mečem... no nebylo by to osudové?
Napadne mne cynicky, když meč opatrně vezmu za rukojeť. Je hodně těžký, ale v obou rukách ho udržím. Navíc s ním nechci šermovat. Potichu zamířím do Romulanovy kajuty. Dojdu až k jeho posteli. Ty své prokleté temné oči má zavřené a pomalu klidně oddychuje. Sevřu meč pevně v rukách a jeho ostrý hrot namířím na romulanovo hrdlo tak, že se zlehka dotýká jeho kůže.
"Probuď se, Rihannsu."
Promluvím hlasitě chladným hlasem. Záměrně použiji výraz, jakým si sám říkal. Ve tváři mám zcela klidný, nebo spíše chladnokrevný výraz. Naprosto přesně vím, co dělám.
Meč držím pevně, nestojím těsně u něj. Kdyby se o něco pokusil, nebudu váhat... Počkám, až otevře oči.
"Teď dáš svým lidem rozkaz, aby všechny zajatce naložili do modulu a nechali je odletět. Chci vidět na monitoru, jak odlétají. Jestli se o něco pokusíš, s potěšením ti useknu hlavu tvým vlastním mečem."
Já zůstanu, ale oni budou volní...

Po lodi se rozezní červený poplach, posádka zareaguje s nacvičenou přesností. Ze zbrojnice jsou vydány zbraně. Loď vyrazila nejvyšší rychlostí k Nebula - 1. Při vaší warpové rychlosti to není příliš daleko. Za chvilku jsem na místě. Vystoupíte z warpu a můžete vidět základnu.

Podle prvního pohledu je patrné, že základna dostala pořádně zabrat. Jedná se o starší typ základny Federace K7 (odkaz). Trup základny je na mnoha místech prostřílený, trosky jsou rozesety po prostoru - kusy základny, trosky runboatů... Je s podivem, že některý ze zásahů nezpůsobil výbuch jádra. Z jednoho z ramen uniká vzduch.

Ze základny se ozývá stále stejné volání. Je otázkou, zda jde o automatické vysílání nebo ne. Zda na základně někdo přežil, či nikoliv. Kdo mohl být útočníkem? Co se tu vlastně stalo? Spousta otázek, žádné odpovědi.

Věnuješ se své oblíbené činnosti, když je vyhlášen červený poplach. Jako hlavní vědecký důstojník máš povinnost nastoupit do služby. I když bys měl mít čas. Vzhledem k tomu, že kapitán vydal rozkaz vyzbrojit posádku, musíš ještě pro zbraň. Pak už je tvou povinností zamířit na můstek.

V noci se vzbudím, když zaslechnu nějaký zvuk. Vychází z pokoje od Victorie. Chvíli přemýšlím, co dělat. Mám za ní jít nebo ne? Nejspíše ne. Bude lepší zůstat a počkat do rána. Po chvíli zaslechnu nějaké zvuky, jako tiché kroky po kajutě. Zůstanu ležet v klidu na posteli a čekám, co se bude dít. Tiché kroky se přibližují. V tmavém oparu vidím, jak do mého pokoje vstoupila Victorie. V ruce má meč, meč mých předků. Klidně oddychuji, jako bych spal. Jsem zvědavý, zda mne bude chtít zabít hned nebo ode mne bude něco chtít. Ostří starého meče se mi zapře o krk a uslyším Victoriin hlas. Pomalu otevřu oči a tichým příkazem nechám místnost slabě osvítit.

"Máš dobrou výslovnost, Victorie."
Zareaguji na její slova. Jsem klidný, dívám se na Victorii zpříma. Nevypadám rozzlobeně ani nijak naštvaně. Musím říci, že mi tím imponuje. V mé tváři se objeví záblesk obdivu. Opravdového obdivu. Jsem rád, že jsem si jí nechal.

Takže přeci jen dohoda. Ona za ně. Velmi obdivuhodné. Chvilku se na ní dívám, v očích mám obdiv a potěšení…. Se zablesknutím v očích a temným zavrčením vyrazím. Popadnu meč za ostří, kterým mne drží v šachu. Jednou ruku pevně sevřu čepel, která se mi zařízne do ruky. Za meč si jí k sobě přitáhnu. Když je Victorie v dosahu, natáhnu se se zavrčením po ní, odstrčím meč a přitáhnu si jí k sobě do postele. Mezi sebe a stěnu. Snažím se být opatrný, abych jí nezranil. Přeci jen je o dost křehčí. Když je pevně držím, dívám se na ní hodně z blízka. Takhle vypadá ještě drobnější a zranitelnější. Zblízka vypadá ještě více rozkošně. Oči mi zaplanou zuřivou touhou. Potichu na ní promluvím:

"Jsi velice statečná, Victorie, dcero Edwarda. Pro mne si velmi dokonalá a nádherná bytost. máš v sobě spoustu vzdoru. Jsi velice obdivuhodná. Znamenáš pro mne velice mnoho, proto jsem si tě k sobě vzal."
Potichu promlouvám na Victorii. Takto z blízka můžeš dobře vidět má tetování na hlavě a obličeji. Část tetování také můžeš zahlédnout na hrudníku, zčásti je tetování zakryto halenou, ve které spím. Každého jiného bych okamžitě zabil, bez slitování. Jsi první, kdo poté, co na mne zvedl zbraň, přežil. Chci tě chytnou po sanicí, ale uvědomím si tvou křehkost. Mohlo by to být také naposledy, co tě takto chytnu. Při své síle bych tě mohl zabít. Místo toho tě jemně, velice lehce, pohladím po tváři. Snažím se tě uklidnit/utišit/upokojit. Taková kombinace ode všeho.

"Nemáš se čeho bát, nikdo ti neublíží."
Pokračuji dále stejně, jako předtím. Přiblížím k tobě více svůj obličej a vnímám tlukot tvého srdce a zrychlený dech. Velice mne to přitahuje, ale přeci jen se snažím ovládnout. Je to těžké.

Zranění na ruce je cítit. Krvácení ještě nepřestalo. Krev ušpinila jak postel, tak Victoriinu noční košili.

Romulan otevře pomalu a klidně oči. Vůbec není překvapený. Po jeho tichém povelu se rozsvítí v kajutě slabé světlo. Stojím nad ním s hrdým a odhodlaným výrazem. V modrých očích je klid pramenící z učiněného rozhodnutí. Hedvábná košilka mi splývá od ramen, přes ňadra a boky až ke kotníkům. Se zlatavými vlasy a světlou pletí to snad vypadá až něžně... až na tisíce let starý romulanský meč v mých rukách namířený hrotem proti jeho krku.
V očích se mi mihne překvapení, když pochválí mou výslovnost. Chci mu zdůraznit, že svůj požadavek myslím zatraceně vážně, ale stihnu se jen nadechnout.
Romulan zavrčí, zachytí ostří meče do holé ruky a strhne meč do boku. Na čepeli zůstane zelená krev. Je to velmi riskantní tah. Pokud bych byla rychlejší, nebo se zapřela proti meči, skončil by s jeho hrotem v hrdle. Jak si mne přitáhne za meč, instinktivně ho pustím. Jedním pohybem si mne stáhne k sobě do postele. Během zlomku vteřiny se celá situace obrátí. Najednou já jsem zcela v jeho moci. Pevně mě drží mezi sebou a zdí.
V první chvíli ztuhnu. Čekám, že mne zabije... Přesto se mu dívám do očí, dýchám zrychleně a mělce. Jeho temné oči planou. Ostré rysy zvýrazňuje tetování. Nakloní se těsně ke mně. Měla bych se bát, ale přesto mě pohled na něj spíš fascinuje. Promluví a jeho slova znějí spíše jako vyznání. Zamrkám a překvapeně se mu dívám do očí... Ještě více mne překvapí, když mne Romulan velmi zlehka pohladí po tváři. Jeho prsty jemně přejedou po mojí hebké, světlé pleti. V první chvíli chci ucuknout, ale nakonec se jen nadechnu a pomalu vydechnu. Na tváři cítím teplo jeho dechu... je klidný a hluboký. Oproti tomu můj dech je stále zrychlený stejně jako tlukot srdce.
Upokojí mně, že se nemám čeho bát. Nevím, jak moc mu mohu věřit... po tom všem. Na druhou stranu mohl mne zabít... a měl i důvod, ale neudělal to. Věřím, že nikoho nenechá, aby mi ublížil. Ale kdo mne ochrání před ním? Navíc tu nejde jen o mne...
Položím ruce dlaněmi na Romulanův hrudník. Jeho svaly pod kůží jsou pevnější, než lidské. Cítím, jak mu tluče srdce. Je větší, mohutnější a silnější, než člověk. Proti němu jsem drobná a křehká. Drží mne u sebe pevně a přesto opatrně.

Cítím, jak mi jeho teplá krev stále víc smáčí noční košili. Ostrá čepel musela zanechat hlubokou ránu v jeho dlani. Zachytil ji pevně a bez váhání, v jeho výrazu se neobjevila ani stopa po bolesti.
"Tvá ruka... Jsi zraněný."
Zašeptám potichu.

Zcela pohlcen Victoriinou křehkostí, její vůní a hebkostí probouzí se ve mne touha sevřít jí v náručí, pevně a silně. Uvědomuji si však, jak málo stačí k tomu, abych jí přespříliš silným sevřením ublížil. Nakonec se ovládnu. Cítím tlukot jejího srdce a dech. Srdce tluče jinak, než to naše. Naše tluče pomaleji, ale údery jsou silnější. Teplota těla je nižší.

Po chvilce mne zpět přivedou Victoriina slova. Ruka? Co je s rukou. Po chvilce si uvědomím, že mi krvácí ruka. Zranění je asi hlubší, než jsem si myslel. Postel je trochu od krve, stejně tak jako Victoriina košilku.

"To nic není, je to jen škrábnutí."
O nic nejde, zažil jsem horší zranění. Přejde to samo. Dívám se na Victorii. Nezraněnou rukou jí pohladím po vlasech. Jsou hebké a příjemné na dotyk. Zajímalo by mne, co všechno je ještě jiné. Je to zvláštní, už skoro osmdesát let jdu z jednoho místa na jiné, z jedné bitvy do druhé a teď získám něco, co už bych ani nečekal. Zvláštní den, a co teprve přinesou ty další. Ještě přijdou další bitvy. Teď mám ale u sebe svou...Saeihir...

Cítím tlukot jeho srdce, je pomalý a silný. Nechám dlaň položenou na jeho hrudníku. Na tváři se mi objeví slabý úsměv, když cítím, jak mu tluče srdce. Uvědomuji si, že o Romulanech v podstatě nic nevím. Nevím nic o něm. A pokud skutečně mám zůstat... měla bych to změnit.
Jeho názoru na škrábnutí moc nevěřím. Nadzvednu se a podívám se na jeho pořezanou ruku. Z hluboké rány stále vytéká zelená krev. Nepřijde mi, že by to přestalo samo krvácet.
"To není jen škrábnutí. Musí to bolet."
Absolvovala jsem několik kurzů první pomoci. Pohled na krev mne neděsí.
"Máš tady lékárničku?"
Vzhlédnu mu do očí a zeptám se.
Pokud ano, vezmu z ní obvaz a ruku mu ošetřím. Pokud ne, udělám to, co je v tu chvíli nejjednodušší. Utrhnu bez mrknutí širší pruh látky od spodního lemu noční košile. Setřu krev a čistým pruhem látky ránu ovážu. Počínám si s navyklou jistotou a jemně.
Vzpomenu si, jak označil Pozemšťany za podivnou rasu.
Nejdřív ho chci zabít, a pak mu ošetřuji ruku... Asi jsme vážně podivná rasa.
Ironicky se pro sebe pousměji.
Zavážu obvaz a vzhlédnu zas do jeho očí. Na jednu stranu bych snad u něj chtěla i zůstat. Ale nehodí se to...
"Měla bych se vrátit do své kajuty..."
Pomalu se začnu zvedat z postele.

Nechám Victorii prohlédnout si mou ránu. Ránu skutečně stále krvácí, na druhou stranu jednou to stejně přejde.

"Nemám tady lékárničku, nepotřeboval jsem jí."
Odpovím na její otázku. Nechám Victorii ošetřit mi ruku. Usměji se, když si utrhne kousek košilky a obváže mi ruku. Má jemný a lehký dotyk. Líbí se mi to a celkem si to užívám. Je opravdu šikovná. Opětuji její pohled a čekám, co bude dále.

Jak zvednout? Odejít? Ne! Rozhodnu se, že dnes stráví Victorie noc u mne. Nehodlám jí nechat odejít. Prostě to nechci. Zableskne se mi v očích. Když se Victorie začne zvedat, zadržím jí. Jemně, ale přesto dostatečně silně. Stáhnu si Victorii k sobě. Chvilku to vypadá, že bych se jí chtěl zmocnit, ale není to tak. Nicméně velice jasně dám najevo, že nechci, aby odešla.

"Zůstaneš u mne, Saeihr."
Pronesu vrčivě a lehnu si také. Nehodlám nic měnit. Noc již pokročila, dnešek byl dlouhý. Spánek přichází.

Ráno se proberu s nastaveným osvětlením. Chvilku ještě ležím a čekám až se probudí Victoria. Dívám se, jak klidně spí. Je to velice příjemné. Užívám si to. Na rozdíl od nás mají lidé vyšší teplotu, takže Victoria příjemně hřeje. Udělal jsem dobře, že jsem jí nenechal spát v jejím pokoji. Když se tak stane, pomalu vstanu. Protáhnu se. Musím říci, že se mi spalo poměrně dobře.

"Jolan´tru, Saeihr. Dáš si něco k snídani?"
Pronesu poté, co se se protáhnu a zadívám na Victorii. Oči mi padnou na meč mých předků.

Chci se pomalu zvednout z postele. Mám v úmyslu se vrátit do své kajuty. Na jednu stranu se mi nechce být sama, ale na druhou copak mohu zůstat u něj? Byla by to... zrada. Romulanovi se zableskne v jeho temných očích. Z jeho pohledu mi zvláštně přejede mráz po zádech. Jeho černé oči jsou tak... cizí, nelidské. Nikdy jsem neviděla nikoho s tak černýma očima. Vzápětí mne zachytí za ruku pevně, ale nebolí to. Stáhne mne zpátky k sobě do postele. V první chvíli se obávám, co bude následovat. Vypadá to, jak by si chtěl užít svou novou trofej se vším všudy... Což je přesně to, co nechci. Může cítit, jak moje tělo ztuhne. Vím, že bych neměla šanci se mu ubránit. Jeho fyzická převaha je jednoznačná. Přesto bych si to nenechala jen tak líbit. Ale on mi skutečně nechce ublížit.
Jeho hlas je vrčivý a nevím, co jeho označení v Romulanštině znamená, přesto mi to přijde svým způsobem něžné. Lehne si ke mně a zhasne světla. Drží mne v náručí pevně, jasně mi dal najevo, že nechce abych odešla, ale není to nepříjemné. Lehce se ve tmě usměji. Jeho vzhled, chování... být to za jiných okolností, jako muž by se mi líbil.
Nakonec si položím hlavu na jeho rameno. Mohlo by se zdát, že jen z důvodu, že nemám na výběr. Ale já vlastně i chci. Cítím pomalý tlukot jeho srdce, když usínám...

Můj spánek v Romulanově náruči je snad až překvapivě klidný. Ráno ležím stále u něj v náruči, hlavu na jeho rameni a jedna má ruka volně spočívá přes jeho hrudník. Na mé tváři je uvolněný a spokojený výraz. Usmívám se. Když se pohne, vzdychnu ze spánku, ale hned se neprobudím. Mé tělo proti jeho intenzivně hřeje. Po chvilce, co mne sleduje, pomalu otevřu modré oči.
Dívám se na něj, jak vstal z postele. Promluví na mne romulansky, jak je zvyklý.
"Dobré ráno, snídani si dám ráda. Budeš mne muset nejprve naučit svůj jazyk, Rihannsu."
Usměji se na něj. Začíná se mi líbit mu tak říkat.
Podívám se na meč ležící na zemi. Zvednu se z postele a seberu meč. Pomalu a klidně jej vezmu do ruky za rukojeť. Na čepeli zůstala zaschlá jeho krev. Meč je poměrně strohý, jednoduchý... je to smrtící zbraň, ne ozdobný předmět. Přesto je ladný. Podívám se na Romulana s tajemným pohledem v očích, ale nemám ve smyslu na něj zaútočit.
Položím si meč na otevřené dlaně. Jedna drží čepel kousek za záštitou, druhá kus od hrotu. Na dlaních podám meč Romulanovi. Viděla jsem toto gesto na několika obrazech z rytířských dob, přišlo mi to vždy... fascinující a vlastně i romantické.
"Je krásný."
Dívám se mu klidně do očí, na mé tváři je lehký úsměv. Není to gesto kapitulace, ale upřímných úmyslů a úcty. Přesto, že je romulanský kapitán stále do jisté míry mým nepřítelem, získal si mou úctu.
Počkám, až si svůj meč z mých dlaní vezme.
"Je to skutečně ten meč, který ohrožoval Surakův život?"
Zeptám se pak se zájmem. Přeci jen je to nějakých pět tisíc let, co si tak pamatuji z dějin Vulkánu.

Pomalu jste se dostali na transportní vzdálenost. Ve chvíli, kdy se kapitán chystal vydat rozkaz, došlo k útoku. Na zádi se zhmotnila starší verze romulanského válečného ptáka. Jeden z těch, o kterých se předpokládalo, že již byly vyřazeny z výstroje, ale zdá se, že nikoliv. V tuto chvíli má nepřátelská laď taktickou výhodu, neboť jste neměli zvednuté štíty. Do trupu lodi udeřila dvě fotonová torpéda a několik fázerových paprsků. Po útoku se nepřátelská loď naklonila na levé křídlo a oblétla vás tak, aby se dostala do palebné pozice. Po její dosažení vypálila další dávku torpéd. Jedno minulo, jedno zasáhlo horní část trupu.

Jeden z úderů byl dost přesný. Výbuch torpéda způsobil několik škod. proražení trupu, vyřazen hlavní pohon. Silová pole naskočila. Na můstku způsobil úder výbuch konzole. Náraz odhodil část posádky můstku. Včetně kapitána, který hlavou narazil do zábradlí a zůstal bezvládně ležet. Další palba se zakousla do trupu lodě. Nepřátelská loď vás zase oblétá, aby se dostala do výhodnější pozice. Situace není dobrá. Vyřazený hlavní pohon, poškození v několika částech lodě, kapitán zraněný a v bezvědomí. Nejvyšší čas něco podniknout.

Victoria zvedne můj meč. Dívá se na něj a pak se podívá na mne. Meč uchopí oběma rukama a podá mi jej. Zajímavé gesto. Líbí se mi. Vezmu si od Victorie meč a držím jej hrotem vzhůru. V mé ruce sedí velmi dobře, jeho váha je pro mou ruku přesná. Chvilku jej držím a dívám se na něj. Historie mého rodu, historie impéria, je spjata s tímto mečem.

"Ano, je. A kdyby jej použil, nikdy by jste se s Vulkánci, jak je znáte, nesetkali. Nikdy by nebylo Romulanské hvězdné impérium, ale Vulkánské."
Odpovím na její otázku.

"V našem rodě se tento meč dědí. Ještě po přistání na Romulu, kdy nastala válka, byl používán."
Strhnu si košili, ve které jsem spal, a utřu ostří do ní. Pak meč uložím zpět na jeho místo. Mám dobře vypracované, pevné tělo. Z části je pokryto tetováním, na některých částech jsou vidět jizvy po boji, bičování. Mám toho za sebou už poměrně dost a stopy na mém těle to potvrzují. Když se otočím, abych došel k místu, kde byl meč původně uložen, můžeš na mých zádech vidět velké tetování ve tvaru dravého ptáka, s roztaženými křídly, který ve spárech drží dvě planety. Tímto znakem mám potetovaná celá záda, křídla se táhnou přes celou šíři zad. Kromě tetování mám záda poznamenána ranami od biče.

"Můj předek měl Suraka tehdy pod mečem. Místo, aby si od něj vzal to, co chtěl po jeho smrti, vzal si to od něj, aniž by ho zabil. Byla to chyba. Už se to nedá změnit. Na druhou stranu tu bude silný Romulus, nezávislý na nikom a na ničem."
Pokračuji, když stojím před obrazem. Potřesu nechápavě hlavou. Jak málo stačilo. Byli bychom Vulkánci s emocemi a vším, co současní Vulkánci opustili kvůli Surakovu bludu. Přestanu přemýšlet o tom, co mohlo být. Nyní je důležité obrodit Romulus a impérium.

Otočím se opět na Victorii a zeptám se:

"Chceš posnídat zde, nebo v lodní jídelně?"
Vhodné možnosti jsou obě. Stačí jen, aby si Victoria vybrala. Zůstávám stát před obrazem a očekávám odpověď. Stojím jen v lehkých kalhotách, která mám na spaní. Zbytek těla je holý. Kůži mám tmavší barvy, po celém svém těle. Na prsních svalech z boku mám další tetování. Opravdu nevypadám jako většina Romulanů.

Dívám se Romulanovi do očí, když si z mých dlaní bere svůj meč. Uchopí jej s jistotou a samozřejmostí zároveň i s úctou. Na mé tváři to vyvolá lehký úsměv. Líbí se mi, jak s ním zachází. Přistihnu se dokonce při myšlence, že bych jej chtěla vidět bojovat s mečem. Musel by to být... fascinující pohled.
"Skončili bychom jako otroci..."
Doplním s cynickým nádechem, není v tom nic vyčítavého. Je to prostě fakt. Když si vezmu, jaké další rasy jsme mohli potkat... Romulany, Klingony, může být lidstvo skutečně vděčné za první setkání s Vulkánci.

"Uplynuly tisíce let a stále je ostrý..."
Poznamenám klidným hlasem, spíše lehce fascinovaným než cokoliv jiného. Najednou se cítím dost zvláštně při myšlence, že jsem tento meč vzala a zranila s ním právě jeho...

Romulan si stáhne halenu a mně se naskytne pohled na jeho tělo. Vzhledem k tetování na obličeji a hlavě mě další tetování na hrudníku nepřekvapí. Navíc jsem si jeho části všimla už v noci. Musím si ale přiznat, že pohled na něj je... zajímavý. Ještě nikdy jsem se s mužem jeho rasy nesetkala, navíc tak blízko a bez uniformy. S Vulkánci jsem sice byla nějaký ten čas, ale pro ně by toto bylo zcela nelogické chování. Díky jejich absenci emocí pro mne nikdy jako muži přitažliví nebyli, působili na mně spíš... bezpohlavně. Vlastně vůbec nechápu, co na nich většinu žen mojí rasy tolik přitahuje.
Na rozdíl od tetování mne překvapí jizvy. Zvláště několik paralelních šrámů. Podle starých knih vím, že tak vypadají jizvy po biči. Primitivní a brutální zbrani používané zvláště ke trestání. Lidé tyto praktiky již dávno opustili, naštěstí. Dochází mi, jak strašně málo toho o Romulanech víme. A hlavně jak strašně málo toho já vím o něm. Po včerejší noci však začínám stát o to poznat, co se skrývá za jeho temnýma očima.
Otočí se ke mně zády a já spatřím romulanský znak vytetovaný na jeho zádech. Hlavou mi proběhne temná myšlenka, že nemáme vůbec co dočinění s povstalcem, ale s někým mnohem nebezpečnějším a horším.
Volnou chůzí jej bosa následuji do hlavní kajuty před obraz. Romulan položí meč zpět na jeho místo. Vlastně mi odpovídá na otázky, na které jsem se chtěla zeptat. Zastavím se těsně vedle něj, vzhlédnu k obrazu.
"Ty bys Suraka zabil."
Odtuším tiše. Neodolám pokušení a lehce konečky prstů se dotknu křídla dravce na jeho zádech.
"Mrzí tě, že jste museli opustit Vulkán, Rihannsu?"
Tázavě se mu dívám do očí. Myslím to naprosto upřímně. Z jeho slov mám pocit, že toho lituje. Už na základně bylo v jeho pohledu a chování k Vulkáncům něco, co naznačovalo, že je nesnáší. Uvědomím si to až teď, ale díval se na ně podobným pohledem jako Greg.

Otočí se ke mně a mně se, nevím proč, zrychlí dech. Modrýma očima vzhlížím do jeho temných. V lidských dějinách existovaly zkazky o démonech. Temných bojovnících z pekel, kteří přicházeli na zem... A já se nemohu ubránit pocitu, že stojím před jedním z nich.
"Tvé jméno... D'Terch..."
Pokusím se zopakovat výslovnost, ale moc mi to nejde.
"Co znamená?"
Vše od včerejší dne se ubírá naprosto špatným směrem... Útok na základnu, mrtví, zajatci a já jako jeho... trofej, tisíce let starý meč. Mám se bránit, nenávidět ho... místo toho stojím proti němu a vím, že bych se nebránila... Po zádech mi přeběhne mráz.

Trochu se usměji nad Victoriiným komentářem. Fakt, že Pozemšťané potkali Vulkánce pro ně znamenal rozkvět. Kdyby potkali nás, byli by dělníky v dilithiových dolech. To si však nechám pro sebe.

"Ano, je stále ostrý. Stejně, jako tehdy se Surakem. Já bych s ním neobchodoval. Zabil bych jej. Můj předek od něj tehdy získal Krvavý kámen, který pak několikrát použil, aby s ním porazil své nepřítele. Ve vašich legendách je tento artefakt znám jako Satanovo srdce."
Krvavý kámen.... nyní by se hodil. Zametl bych s tou špínou z Remu jednou pro vždy. Jenže kde je mu nyní konec? Při této vzpomínce mi temně zaplanou oči. Slyšet nářek nepřátel Romulu je potěšením pro každého pravého Romulana.

"Ne, nemrzí mne odchod z Vulcanu. Počkej, až uvidíš Romulus. Je to nádherná planeta. Je trochu podobná té vaší. Není to poušť jako Vulcan. Nejspíše proto obrátili svou mysl k logice. Nic jiného nemají. Remus je hodně... je to prostě pracovní planeta, ale Romulus je perlou."
Vzpomínám na svou domovskou planetu. Již dlouhou dobu jsem jí neviděl. Dlouho dobu během válek. Pka přišel Shinzon a nyní je občanská válka. Je čas dát Romulu zase jeho stabilitu a sílu.

Cítím lehký dotek na svých zádech. Victoria je nyní blízko mne. Dívám se do jejích modrých očích. Nikdy jsem takovou barvu neviděl. Romulané mají hnědé nebo černé oči, modré nikdy. V mých očích jako by kromě temné černé občas problesklo, snad jen záblesk, snad odraz kdysi dávnou ztraceného artefaktu. Možná můj rod jeho použití poznamenalo. Nevadí.
Victoria vysloví mé jméno. Vezmu jí jako poprvé na základně. Uchopím jí v pase a zvednu si jí tak, abychom se navzájem dívali do očí. Pak jí zlehka posadím na stůl. Nadechnu se její vůně a poodtáhnu se, ale jen tak, abych jí viděl do očí. Vnímám její zrychlený dech... nevím, proč, ale náhle cítím, jak uvnitř mne něco plane. Divoký plamen, který spálí vše, co se mu postaví do cesty. Temné oči jsou snad ještě temnější a jen záblesk se v jejich neproniknutelné temnotě objeví, když Victorii seznámím s překladem svého jména:

"Mé jméno znamená Velká temnota, Saeihr."
Pronesu tiše, ale pevně. Dívám se dívce do očí. Zrozen v temné noci, kdy divoká bouře bičovala sídlo mého rodu, jsem dostal své jméno. D´Terrh i-Ra'tleihfi th-Seroht

"A tvé jméno, Victorie? Co znamená tvé jméno?"
Zeptám se na oplátku.

Další sada výstřelů skončila buď mimo cíl, neboť provedené úhybné manévry vyvedly loď z trasy torpéd, nebo dopadly na štíty. Vaše zbraně odpověděly a nepřátelská loď se otřásla pod údery torpéd a fázerů. Její štíty se zatřpytili a senzory ukázaly, že loď je po úderu téměř bez nich. Další salva zasáhla střed lodi, jednu z gondol, která se s výbuchem odlomila. Loď přešla do pomalé rotace a nakonec jen klidně putuje vesmírem. Zanechává za sebou trosky.

Zdravotnický personál se postaral o kapitána. Ošetřili a přivedli ho k vědomý. Rána sice byla silná, ale nakonec to nebylo tak zlé. Zdravotníci pomohli kapitánovi na nohy. Trochu se ti zatočí hlava, ale za chvilku je všechno dobré.

V prostoru, kde se nacházíte, přibyly další trosky. Ačkoliv loď vypadá nejspíše mrtvě, řeci jen je na místě. Už jednou vás Romulané překvapili. Na základně mezi tím ubývá energie, která udržuje zbývající podporu života. Měli byste jednat rychle.

Překvapí mne, když Romulan začne mluvit o jakémsi starém artefaktu.
"Satanovo srdce? To je snad jen pohádka... ne?"
Zeptám se s pousmáním. Nechci se ho nijak dotknout. Jen mne udivuje, že rasa, která již pět tisíc let zná vesmír, stále věří na magii. Do mých očí údiv na okamžik pronikne. Lidé takto podobně věřili kdysi ve Svatý grál, ale dnes jej už nikdo nehledá.

Myšlenka, že Vulkánci se upnuli na logiku, protože na své pouštní planetě nic jiného nemají, je rozhodně svérázná. Docela by mne zajímalo, jak by se k tomu vyjádřili.
Každopádně jsem ráda, že on logiku nepřijal. Chápu, že člověk v ní nachází klid... jako hladina izolovaného jezera, kterou nikdy nic nezčeří. Ale vzdát se emocí neznamená vzdát se jen hněvu, zloby, smutku, ale i radosti, vášně a lásky. Podle mého názoru milovat znamená hořet. Nedovedu si vůbec představit, že bych sdílela svůj život s někým tak emočně chladným a logickým. Záblesky v jeho očích jsou jednou z věcí, která mne k němu přitahuje...

Romulan se ke mně po mém dotyku otočí čelem. Dlouze se mi zadívá do očí. Na jednu stranu mi přeběhne mráz po zádech, ale na druhou pohledem neuhnu... ani nechci. Jejich temná barva splývající se zornicí v jednolitou čerň je pro mne fascinující. Tetování dodává jeho tváři zvláštní, nebezpečný výraz a občasný pohyb v koutku nosu... Cítím pokušení natáhnout ruku a dotknout se tetování na jeho čele a bradě. Všimnu si, že tváře a bradu má pokryté krátkým strništěm. Zvláštní...
Z myšlenek mě vytrhne, když mne zas Romulan chytne v pase. Zvedne mne až jsou naše pohledy ve stejné výšce jako prvně na základně. Tehdy byl v mém pohledu strach ukrytý za hrdostí a vzdorem. Teď se mu do očí dívám mnohem jemněji. Posadí mne na stůl a nakloní se ke mně. Na okamžik se lehce prsty dotknu jeho ramene. Dech mám stále zrychlený, zorničky lehce rozšířené. Nebojím se, ale něco na něm mi bere klid...
Jeho oči ještě více potemní a mně se zatají dech.
Význam jeho jména je... přesný.
"Temný démon s očima, ve kterých umírají hvězdy..."
Zašeptám. Těžko říct, jestli si uvědomuji, že jsem to řekla nahlas.

Otázka na mé jméno vyvolá na mé tváři úsměv. Ačkoliv Romulanova těsná blízkost mne stále znepokojuje, odpovím mu uvolněným tónem.
"Victoria znamená v pozemském archaickém jazyce vítězství."
Akorát si nejsem jistá, jestli otec mi dal jméno kvůli jeho významu, nebo podle prototypu nové lodi, kterou tehdy flotila zkoušela.
Pobaveně se při té myšlence usměji.
Nevadí mi vlastně ani jedna z těch možností.
Uvědomím si, že D'Terrh mi už po několikáté řekl jedním romulanským slovem.
"Co znamená Saeihr?"
V jeho zájmu doufám, že to není jiný výraz pro trofej.

"Neboj se, ty v nich nezemřeš. Ty ne, ostatní ano."
Pronesu na její slova. Temný démon zní dobře, to se mi líbí. Možná bych se takto mohl přestavovat, když budu komunikovat s jinými. Také máme démony, ale tohle by mne nenapadlo. Nikdy není pozdě.

"Tak vítězství. To je tedy velice přesné."
Odpovím se úsměvem na vyložení významu jména Victoria. Mám tedy vítěznou trofej nejen skutkem, ale také podle jména. Jsme zvědavý, co na to moje rodina, až mou vítěznou trofej poznají. Je v tom něco velmi... osudového. Budu mít zbraň, kterou očistím impérium a ještě dokonalou trofej, jejíž jméno znamená vítězství. Stále si myslím, že to byl celkem dost úspěšný nájezd.

Když se mne Victoria zeptá na význam oslovení, mám chuť říci, že trofej. Líbila se mi její reakce, tak mne napadne, zkusit to. Nakonec si to ale rozmyslím.

"To znamená Hvězda ve vašem jazyce."
Přišlo mi to jako přesné oslovení. Bude to její romulanské jméno. Proč ne, mezi těmi na základně jakoby zářila. Nijak jsem nad tím nepřemýšlel.

"Budeš ještě něco potřebovat?"
Zeptám se Victorie. Nevím, jestli bude ještě něco třeba, ale předpokládám, že ano. Pokud to bude možné, vyřešíme to přes replikátor. Tedy alespoň si to myslím. Na druhou stranu toto je válečná loď, ne jako federální. Není tu až takový komfort jako na lodích Federace. Předpokládám, že se osprchuji, počkám na Victorii a pak bychom mohli na snídani.

Ty ne, ostatní ano...
Zní to skoro až romanticky a asi by se mi to líbilo, až na cosi temného, co cítím na pozadí těch slov. Jakýsi jejich odvrácený význam. Mně neublíží, ale ostatním... O svůj život se nebojím, ale co zbytek posádky ze základny? Čím dříve se s nimi setkám, tím lépe.
V očích se mi mihne stín. V tuto chvíli mám rozhodně víc obavu o ně, než o sebe.
Přesto mám touhu dotknout se zlehka prsty tetování na jeho tváři. Mám zvláštní pocit, jak bych propadala temnému kouzlu jeho očí a povahy. Temný démon, nebezpečný, kterého se mám bát... mám cítit strach zakotvený už od pradávna v hloubi podvědomí člověka. Strach z temnoty, z nepoznaného... který se skrýval i v oněch dávných legendách. A já? Místo strachu cítím mrazení v zádech, neklid a to, čeho bych se měla bát, mne k němu přitahuje.
Hluboce se mu dívám do očí, stále v pokušení dotknout se nelidské tváře.

Naštěstí se vrátí k mému jménu, což mne vytrhne z těchto nebezpečných myšlenek. Lehce pokrčím rameny a usměji se.
"Myslela jsem si, že se ti to bude líbit..."
Vzhledem k tomu, že mne považuje za svou trofej, tak s takovým jménem nejspíš stoupla moje cena. Kdyby to ale řekl nahlas, asi bych ho zas praštila.

Začal mi říkat Hvězda... Usměji se a lehce se kousnu do spodního rtu. Povzdychnu si a na okamžik sklopím oči dolů na jeho hrudník. Hvězda... asi nejhezčí oslovení, které jsem za svůj život slyšela. Pomalu mu zas vzhlédnu do očí. Je tak blízko mne, že by se stačilo jen naklonit, abych ho políbila... Razantně si tyhle myšlenky zakážu.

Jeho další otázku proto uvítám. Krátce se zamyslím. V kajutě toho krom postele moc není. Předpokládám, že s růžovým olejem a šamponem moc počítat nemohu. Ale několik věcí denní potřeby bych uvítala.
"Vlastně ano. Potřebuji kartáč na vlasy, nebo alespoň hřeben. Také zrcadlo. Chtěla bych se osprchovat a převléknout."
Vzpomínám si, že už dříve ráno se mě ptal na snídani, jestli chci být tady, nebo jít do jídelny.
"Na snídani s tebou půjdu do jídelny."
Kromě chodby a jeho kajuty jsem z lodi nic neviděla, což bych ráda napravila. A hlavně..
"Chtěla bych vidět ostatní z naší posádky a doktora Skona."
Nedoprošuji se, ale řeknu to klidným a příjemným tónem. Pak se uvidí, co pro ně mohu udělat dál. Snad se půjde dohodnout i bez meče...

Opětuji její pohled. Takto stojíme nějakou dobu. Zvednu ruku a zlehka jí přejedu po tváři. Její kůže je o hodně světlejší než ta moje. V podstatě jsme takový protiklad. Dovedu si představit údivy a pohledy těch, kteří se na nás budou dívat, až budeme na Romulu a půjdeme do Senátu. Dnes již nejsou tradice tak silné, jako tomu bylo v dobách minulých. Myslím, že to je hlavně ten problém, proč je dnes Romulus zmítán nepokoji. Vše se ale vyřeší. Pár dobře cílený úderů a zbytek bude prosit na kolenou. Voctoriina žádost o věci mne přivede na jiné myšlenky.

Hřeben, kartáč, zrcadlo.... hmm... možná nějaká členka posádky, ale to asi ne... něco bude v replikátoru... no jo... sis pořídil trofej, tak se starej.... Běží mi hlavou myšlenky. Pokývnu hlavou a přejdu k replikátoru.

"Kartáč na vlasy, zrcadlo a asi ručník."
Promluvím na replikátor. Po nastavení příkazů se postupně začnou objevovat předměty. Není to nic zvláštního, prostě základní prostředky. Nijak zdobené, prostě funkční nástroje. Podám je Victorii.

"Koupelna jsou tamty dveře," ukáži na dveře po levé straně od vchodu. "Je tam klasická sprcha nebo sonická. Až skončíš, tak se tam také vydám." Dokončím debatu ohledně hygieny.

"Dobře, jídelna je kousek odtud. Je smíšená - důstojníci i mužstvo jí dohromady. Není tady mnoho oddělených prostor."
Jsme válečná loď a hodně prostor je k tomuto účelu určeno - sklady zbraní, vybavení a jiný nezbytné věci. Volným prostorem pro posádku se šetří. Ten životy nezachraňuje.

"Hned vedle jídelny jsou hologramy - trocha zábavy. Vlastně tato paluba je asi nejvíce nevojenská. Pak tě ještě seznámí s místy, která na lodi jsou. Než dorazíme na Romulus, tak to budu chvilku trvat. Pro nás je Valdore domov, doufám tedy, že se ti bud líbit."
Doplním popis alespoň části paluby.

Zase Dr. Skon... parchant jeden zelenokrevnej... Bleskne mi hlavou po zmínce o Dr. Skonovi. Byl pro mne prostře zklamáním. Čekal jsem, že vydrží více. Nechtěl jsem z něj dostávat informace jinými způsoby, protože ty by moc účinné nebyly. A on si skape, zmetek...

"To nebude problém. Po snídani se za nimi vydáme. Mám několik dotazů, na které se dnes dozvím odpovědi."
Na slovo dozvím přidám důraz. Dívám se při tom na Victorii. Mohla vidět, jak se mi při zmínce o Dr. Skonovi zablesklo v očích. Můj výraz i záměr je naprosto jasný - chci získat informace, které potřebuji a získám. Ať to stojí, co to stojí.

Počkám, až se Victoria upraví a pak si jdu dát také sprchu. Použiji sonickou a zbavím se i strniště. Obleču se do podobného oblečení jako jsem měl při útoku na základnu - černá halena, tmavé kalhoty. K pasu si připnu pouzdro s disruptorem, do vysokých bot zandám nůž. Nakonec si vezmu kabát. Celkově oblečení vypadá, jakoby pohlcovalo světlo. Jsem připravený.

"Připravena?"
Zeptám se Victorie, když vypadá, že už je vše tak, jak má být. Natáhnu k ní ruku a počkám až jí vezme. Pak spolu vyjdeme ven z mé kajuty.

D´Terrh mne jemně pohladí po tváři. Vzhlédnu mu do očí a usměji se, lehce nakloním hlavu na stranu směrem k ruce na mojí tváři. Přimhouřím oči. Musela bych lhát sama sobě, že se mi to nelíbí. Uvědomuji si, že jeho silná a velká ruka se mě dotýká jemně a něžně. Tenhle protiklad je jednou z věcí, které se mi na Romulanovi líbí.
Dívám se za ním, jak jde k replikátoru, kterému dá příkazy v Romulanštině. Je to docela hezký jazyk. Nebude mi vadit se jej naučit. Seskočím ze stolu, kam mne před tím posadil a dojdu si pro věci. Jsou to obyčejné věci denní potřeby. Nic jiného jsem ani nečekala, svůj účel splní a to je hlavní. Vezmu si je od něj, podívám se ke dveřím do koupelny.
"Děkuji, Rihannsu."
Usměji se na něj.
Přikývnu, když mi vypráví o lodi. Těžko si v jeho očích a hlasu nevšimnout určité hrdosti, když o ní mluví. Snad každý kapitán má ke své lodi osobní vztah.
"Valdore... hezké jméno. Chtěla bych vidět, jak vypadá."
Na lodi si nejspíš zvyknu. Byla jsem stejně tak zvyklá i na základně a než se vyskytla příležitost pracovat v týmu doktora Skona, nějaký čas jsem uvažovala, že se přihlásím na výzkumnou misi v hlubokém vesmíru. Rozhodně je lepší být na lodi, než aby mne nechal někde samotnou na Romulu. To by mi vadilo.
Něco v tónu jeho hlasu, nebo snad výrazu v očích mi nahání husí kůži, když se zmíní o ostatních a odpovědích, které dostane. Stále citelněji si uvědomuji, že jeho chování ke mně je nejspíše výjimečné a k ostatním se tak rozhodně nechová.

Nakonec zamířím do koupelny. Tam se svléknu z noční košile, která je po včerejší noci na vyhození. Osprchuji se klasickou vodní sprchou. Mám ráda pocit, když mi stékají kapky vody po kůži a vlasech. Pod spchou mám chvíli čas přemýšlet. Musím odtud ostatní a doktora Skona nějak dostat. Já jsem nejspíš v bezpečí, ale oni rozhodně ne. Doktor Skon... o něm se vůbec nezmínil, jen se mu tak zablesklo v očích... Nemám z toho dobrý pocit.

Pak zabalená v ručníku zamířím do svojí kajuty. Obléknu se zpět do uniformy federace, ze zvyknu si připnu komunikátor a upravím si vysoké černé boty. Když Romulan vyjde ze sprchy, sedím ve své kajutě a před zrcadlem si upravuji vlasy. Než se oblékne, jsem se vším hotová.
Když za mnou Romulan přijde, zdá se být už v lepší náladě. Jeho gesto mne překvapí, ale proč ne...
Souhlasně přikývnu, že jsem hotová. Vstanu a položím svou ruku do jeho dlaně.
"Co tvá ruka, Rihannsu?"
Zeptám se ještě na pořezanou dlaň, než vyjdeme z kajuty.

Současný stav Spectre je následující – máte vyřazený hlavní pohon, strojovna už pracuje na jeho obnovení. Silová pole jsou na svých místech a drží. Lodní nemocnice hlásí řadu raněných, mrtví naštěstí nejsou. Energie je k dispozici, štíty drží, zbraně jsou plně funkční. Síla lodě, která na vás zaútočila, na typ lodě jako je Spectre prostě nestačí. Přesto jste byli nemile překvapeni.

Kapitán Danever
Při prvním útoku jsi byl zraněn a upadl jsi do bezvědomí. Lékařský tým tě z toho dostal a zase jsi schopen velet. Vypálíš několik rozkazů a čekáš na odpověď. Po zničení lodi jsi vydal rozkaz k sestavení výsadkových týmů. Ty se začali připravovat, je však nutné rozhodnout, kdo jaký tým povede a kam.

Lt. Samuel
Z rozkazu kapitána jsi provedl skenování. Kromě tachyonových částic lodě, která vás napadla, jsi na nic jiného nenarazil. Zkusil si využít svých schopností, ale zároveň jsi nedokončil druhý kapitánův příkaz. Cizí lodě jsi nikde také nezachytil.

Lt. Sternhagen
Začal jsi skenovat okolí. Jediné, co ti skeny ukázaly, je vrak lodi motající se vesmírem kolem vás a rozstřílená základna. Dále ti sken ukazuje oblaky energie, nějaké asteroidy a meteority, ale jinak celkem nic. Zajímavé údaje ti přicházejí z mlhoviny. Pokud hledáš jiné lodě, nic nenalézáš.

Cmdr. Greensback
Z výsledků hlášení ti vyplívá, že loď sice utrpěla poškození, ale nakonec to není tak zlé. Strojovna už pracuje na jejich odstranění. Lodní nemocnice hlásí raněné, nikdo však nebyl zabit. Kapitán vydal rozkaz k provedení výsadků. Zbývá rozhodnout kam, a koho pošlete. Pokud máš nějaké návrhy, je pravý čas je přednést.

Lt.-Cmdr. Wetinel
Tvůj zástupce ti poslal informaci o tom, že týmy jsou připraveny a čekají na určení cíle výsadku a velící důstojníky. Analýza taktických informací říká, že v prostoru, kde se nacházíte, je od nepřátel pusto. Tvůj tým je dobře sehraný, tudíž příprava výsadku proběhla rychle. Nyní čekáš na rozhodnutí kapitána, zda se k nějakému výsadku připojíš jako velitel.

Lt. Grey
Po únikových manévrech a pomoci od komandéra se vám podařilo dostat loď do takové pozice, aby se vám podařilo zneutralizovat útok a eliminovat její hrozbu. Nyní vedeš loď tak, abys byl připraven provést únikové manévry. Z výsledků provedených skenů vyplývá, že okolí je již bezpečné. Manévruješ s lodí tak, abys jí dostal na transportní vzdálenost. Řídící systémy reagují dobře, zasaženy nebyly.

Komunikace zatím mlčí. V boji nebyl čas se dotazovat, nyní je už však klid. Ze základy se stále ozývá pouze přerušovaný nouzový signál.

Použil si své schopnosti. Přijde ti, že v blízkosti, velmi pravděpodobně na poničené nepřátelské lodi, jsou určité známky přítomnosti. Svou posádku už nějakou dobu znáš, takže jsi schopen odlišit jejich přítomnost. Zbývají pouze známky cizích osobností. Ze základy necítíš nic. Stejně tak ze zbytku oblasti v blízkém okolí vaší lodě. Pouze z nepřátelské lodě.

Vyjdeme z kajuty a vydáme se cestou k jídelně. Opravdu to netrvá dlouho. Mezi tím popisuji svou loď.

"Ruka už je v pořádku. Dobře jsi jí ošetřila. Valdore je první lodí své třídy. Je naprosto dokonalá. Má první loď, Haakona, byla také skvělá, ale Valdore má různé vylepšení. Je rychlejší, dravější. Z disruptorů je schopná střílet i pod maskováním. Perfektní stroj na boj, jak jsi sama zažila." Rozpovídám se o své lodi. Jsem na ní patřičně hrdý.

"Perfektní je i její posádka. Máme společný cíl a jdeme za ním."
Doplním. Kde by byla loď bez sehrané posádky? Valdore, já a má posádka jsme jeden stroj, určení ke splnění našeho cíle. Jdeme si za tím, dokud budeme schopní.
Postupně dojdeme k jídelně. Chodba je spíše tmavá, účelně řešená. Nakonec se dostaneme do jídelny. Vcházím jako první. Část mé posádky je zde a snídá. Jsou to především ti, kterým skončila noční služba. Posádka se postaví do pozoru a zasalutují po romulansku - zvednou pravou ruku. Přijmu pozdrav a zavelím pohov. Pak vejde Victoria. Její příchod je pro některé překvapením, pro některé potvrzením fám, které se po včerejší akci roznesly po lodi. Posádka se střídavě pozoruje mne a střídavě Victorii. Mezi posádkou je několik žen. Jsou spíše poznat podle toho, že jsou menší a drobnější. Každý z posádky má holou hlavu s tetováním jak na obličeji, tak na lebce. Oblečení jsou také podobně. Jsou podobné postavy jako já. Tedy kromě žen. Postavím se a chvilku si je prohlížím.

"Toto je Victoria, dcera Edwarda. Má trofej, Saeihr th-Seroht .“
Pronesu romulansky, s naprostou samozřejmostí. Victorii dále držím za ruku. Jasně tím dávám najevo, že Victoria není zajatec a má na lodi naprostou volnost pohybu. Není v pozici, jako zajatci a bude s ní jednáno jako s Romulankou. Prostě jako kdyby na lodi se mnou byla vždy.

Z řady posádky vystoupí muž. Jako všichni má hlavu holou, potetovanou. Stejně potetovaný je i jeho obličej. Je trochu menší než já. Oblečený je také jako já. Postaví se do pozoru a pak se, s pohledem upřeným na Victorii, lehce ukloní. Jeho obličej není tak ostře řezaný jako můj. Výraz tmavých očí je o mnoho klidnější. Ukáže pohybem k volnému stolu pro čtyři. Vydám se za mužem ke stolu spolu s Victorií. U stolu jí usadím. Pak si sednu já. Muž se chystá odejít, ale já ho zastavím:

"Posnídej s námi, Ayeli.“
Vyzvu muže obecnou řečí, aby Victorie rozuměla, a počkám, až se posadí. Lodní sluha si přijde vyslechnout objednávku.

"Co si dáš k snídani, Victorie“
Když si Victoria objedná, přeložím její objednávku do Romulanštiny . Lodní sluha odejde pro objednané jídlo.

"Victorie, tohle je Ayel, syn d´Terna, můj první důstojník a má pravá ruka. Umí mluvit obecnou, takže když budeš něco potřebovat a já nebudu k dispozici, můžeš se obrátit na něj. Ayele, tohle je Victoria, dcera admirála Edwarda Danevera.“
Seznámím Ayela s Victorií. Pozorně se dívám na jeho reakci. S admirálem Daneverem jsme se sice osobně nesetkali, ale bojovali jsme ve stejných bitvách s Dominionem. Je to pěkně ostrý parchant. Jeho strategie a taktika dávala Dominionu zabrat.
Ayel chvilku zůstává v klidu a pak se usměje a pronese:

"Ty si ale umíš vybrat, kapitáne. Vítej na palubě, Victorie, dcero Edwarda.“
Usměje se Ayel na Victorii. Z jeho pohledu je patrné, že si myslí, že admirál si dceru nenechá jen tak vzít. Na druhou stranu, ale ví, že podle všech stop byl náš útok zamaskován jako nehoda. Ayel je také tradicionalista, ale ne tak moc jako já. Má svým způsobem otevřenou mysl, ale ne zase příliš. Ayel zastává názor, že bychom měli Remanům povolit trochu volnosti a trochu jim umožnit svobodnější bytí. V tom si moc nerozumíme, ale jinak zastáváme stejný názor – nezávislý Romulus.

Přinesou nám snídani. Popřeji Victorii a Ayelovi dobrou chuť a zakousnu se do snídaně.

Průzkum základny

Bioscan zachytil slabou a jedinou známku života. Je lokalizována ve velíně základny. Nic živého na základně není. Dále senzory zachycují snižující se výkon podpory života. Je nejvyšší čas něco podniknout. Část základy je bez energie a kyslíku. Zbývající část posádky základny je mrtvá.

Přikývnu, když mne pochválí za ošetření ruky. Pak začne Romulan mluvit o své lodi. V jeho očích je hrdost, obdiv a fascinace. Je vidět, že má k Valdore silný vztah. V očích vulkánského kapitána by nikdy nic takového nebylo. Vyvolá to na mé tváři úsměv, který ale poněkud ztuhne, když se zmíní o útoku. Vím, že to tak nemyslí, ale vyznívá to přinejmenším... zvláštně.
Jen přikývnu, ale nic neříkám... Dojdeme až k jídelně přičemž mne on celou dobu drží za ruku. Mám trochu obavy ze zbytku posádky. Nic moc o Romulanech nevím a netuším, jak se ne mně budou dívat. Jako na pozemskou čubku, nebo nového mazlíčka jejich kapitána? Vím, že pro D'Terrha jsem něco jiného, ale... V první chvíli na mne část z nich hledí s překvapením a údivem. Nejspíš se už rozneslo, že blonďatá pozemšťanka dala jejich kapitánovi facku a snad se někteří diví, že jsem ještě naživu. Představí mne v Romulanštině. Rozeznám své jméno a jméno mého otce. Včera mi říkal, že tak je zvykem představovat na Ch'Rihan. Pak rozeznám slovo, kterým mne označil už na základně... trofej. Ještě včera bych se naštvala, ani dnes se mi to zrovna nelíbí, ale zůstanu už klidná. Jen může cítit, jak jsem mu pevněji sevřela ruku. Pak rozumím ještě slovu hvězda, ale poslednímu vůbec. Budu se na to muset zeptat později. Také by mne docela zajímalo, jak časté je, že si Romulané vybírají... trofeje.
Stojím vedle Romulana, neskrývám se ani nekrčím za ním. Stojím klidně, ani ve tváři nejsou patrné známky nervozity, podívám se po jeho posádce, oči neklopím.
Vzhled jeho posádky mne nepřekvapí, ani neděsí. Pár z nich jsem viděla už včera a zvykla jsem si, že vypadají jak... rebelové. Překvapí mne ale, že vyholené hlavy a tetování v obličeji mají i ženy. Nejspíš celý jejich vzhled bude mít nějaký význam. Snad nová frakce v občanské válce?

Následuji kapitána ke stolu a nechám se posadit. Na to, co jsem o Romulanech slyšela, musím uznat, že se ke mně chová pozorně. Když mě usadí, otočím hlavu, vzhlédnu k němu a usměji se. Nikdy bych nevěřila, že si tak rychle zvyknu na něčí přítomnost...
Otázka, co si dám k snídani, je poněkud složitá. Ale tak neměla jsem problémy s vulkánským jídlem, tak si snad zvyknu i na romulanské.
"Čaj s mlékem a nějaké cereálie s mlékem a ovocem."
Jsem zvyklá na ovesnou kaši, nebo vločky s mlékem. Tak tu snad bude existovat něco na ten způsob...

Kapitán mi představí svého prvního důstojníka. Romulanské zvyky při seznámení skutečně neznám a "naše" podání ruky nepřirostlo k srdci ani mně, takže se na něj mírně usměji a ukloním se hlavou. Jak se zdá, kapitán s Ayelem mají osobnější vztah. Při jeho poznámce se neubráním pousmání. Na uvítání na palubě bych za normálních okolností reagovala nějak ve smyslu, že mi je potěšením. Ale vzhledem k okolnostem, jak jsem se na palubu dostala, tak mé pocity tato věta skutečně nevyjadřuje. Na druhou stranu se mi ani nechce chovat vzdorovitě, nebo snad nenávistně. Takže odpovím velmi jednoduše...
"Děkuji."

Pak se pustím do snídaně. Mimoto si všímám, jak se chová posádka v kapitánově přítomnosti. Jestli jsou uvolnění, baví se mezi sebou, nebo spíše napjatí.

Výsadek - romulanská loď

Přenesli jste se na romulanskou loď a ocitli jste se v místnosti pro transport. Místnost je osvětlena pouze nouzovým světlem, nejspíše kvůli nízkému stavu energie velmi slabým. Postupujete lodí, která je ztichlá, cítíte zápach spáleného plastu, z poškozených zařízení občas vytrysknou jiskry. Postupujete dále do lodi a blížíte se k můstku. Náhle ze tmy vyrazí paprsek ze zbraně a dopadne kousek od jednoho z členů týmu. Následuje další a další. Vypadá to, že na vás pálí ze dvou míst...


Lodní ošetřovna
Zdravotní tým vyslaný na můstek se vrátil na ošetřovnu. Hlavní zdravotník z týmu ti podá zprávu o tom, že kapitán utrpěl zranění hlavy, byl nějakou dobu v bezvědomí, ale podařilo se ho probrat. Nebylo nutné jej dopravit na ošetřovnu. Jiní zranění na můstku nebyli.

S Ayelem dojíme rychleji než Victoria, tak na ní počkáme. Pak se obrátím na Ayela něco mu romulansky přikážu. Ayel přikývne a vydá se vyplnit můj rozkaz. Pokývne na pozdrav Victorii a je pryč. Já se otočím na Victorii a pronesu:

"Chtěla jsi vidět ostatní, můžeme tedy jít za nimi, pokud jsi připravena."
Pokud Victoria přikývne, vezmu jí do lodního vězení. Cesta vede zase chodbou, před vězením je ozbrojená stráž, která se po mém příchodu postaví do pozoru. Když projdeme, zase se postaví do uvolněnějšího postoje. V tuto chvíli je většina cel bez obsazení. Vedu Victorii k výslechovým místnostem. Vejdeme do té největší. Na jednom konci jsou Ayel a další člen ostrahy, na druhém konci stojí přeživší část týmu ze základny. Vulkánci jsou klidní, lidská část vězňů je poněkud... emocionálnější.

Když vejdu do místnosti, Ayel mi podá mou tyčovou zbraň. Vezmu jí do ruky a čekám. Místnost je bez jakéhokoliv nábytku nebo jiného vybavení. Prostě se jedná o prázdnou čtvercovou místnost. Stojím klidně vedle Victorii. Pokynu hlavou na Ayela a ten promluví:

"Chceme od vás kódy k souborům, které jsme na základně našli. Chceme informace o zbrani, kterou jste na základně vyvíjeli."
Prostý dotaz, dále se již Ayel neptá. Je se dívám na vězně, v pravé ruce držím svou tyčovou zbraň. Jsem naprosto klidný a chladný. Očekávám odpověď na to, co chci slyšet. Vulkánci zůstávají dále klidnými a lidská část si mezi sebou začne něco emotivně šeptat. Upřu oči na jednoho z vězňů. V mých očích je ledový klid. Včera zemřel Vulkánec, dnes je čas pro Pozemšťana. Hýbnu rukou a z horní části mé zbraně vyjedou tři hroty. S vrčivým zařváním se vrhnu proti jednomu z Pozemšťanů a vrazím mu kopí do hrudi. Síla úderu jej přichytí ke zdi, na které zůstane vyset. Nechám jej tam. Vrátím se a klidně se postavím zase vedle Victorie opět jsem klidný. Kývnu na Ayela, aby se znova zeptal.

"Chceme od vás kódy k souborům, které jsme na základně našli. Chceme informace o zbrani, kterou jste na základně vyvíjeli."
Zeptá se Ayel znova. Pozemšťané jsou mou akcí evidentně značně zaskočeni a vyděšení. Vulkánci si nejspíše v hlavách probírají lekce z logiky. Když se opět nikdo neozývá, ukáži na jednoho z Vulkánců. Muž z ostrahy se k Vulkánci přiblíží, aby ho odvedl. Já se otočím k Victorii a vybídnu jí, že můžeme odejít. Výslech bude pokračovat jinde.

Snídaně probíhá v poklidu. Na rozdíl od nich, jsem zvyklá jíst pomalu. Je milé, že oba na mne čekají v klidu, ani na jednom z nich není patrné, že by jim to nějak vadilo.
Zmínka o ostatních mi viditelně rozjasní oči.
"Ano, jsem připravená."
Odpovím Romulanovi. Podá mi ruku a já ji zas přijmu. Začínám si zvykat, že si mne po palubě vodí... Musím uznat, že dotyk jeho dlaně není vůbec nepříjemný. Drží mne pevně, ale i jemně. Má ruka je proti jeho teplejší, takže ho nejspíše hřeje v dlani.

Projdeme chodbou, kolem stráží a kolem cel až dozadu do prázdné místnosti. Vulkánci stojí klidně, ale mám dojem, že lidé se spíš choulí vzadu. Nevypadají ale, že by jim bylo nějak fyzicky ublíženo. Možná bych mohla Romulanovi navrhnout, aby je pustil. Když je nechá jít, zůstanu s ním a dám mu přístupové kódy ke všem datům ze základny. Mám nutkání jít k nim a zeptat se jich, jestli jsou v pořádku, ale neudělám to. Nevím, jak by to Romulané vnímali, a nechci nějak zhoršit situaci. Zůstanu stát vedle kapitána, který v ruce drží kopí, jaké jsem u něj viděla včera.
Pohledem přejedu přes celou skupinku a uvědomím si, že nevidím doktora Skona. Chci se na něj Romulana zeptat, ale v tu chvíli začne mluvit Ayel.
Zas ta zbraň...
Ani jeden z vědeckého týmu neodpoví. Jak by také mohli? Žádnou zbraň jsme nevyvíjeli. Napadne mne, že když dám D'Terrhovi všechna data, tak snad pochopí, že říkáme pravdu. V tom ale uslyším tiché cvaknutí. Ohlédnu se za zvukem a spatřím, jak z hlavice kopí vyjely další hroty. Romulan zavrčí a vrhne se proti lidskému členovi posádky. Vše se seběhne ve vteřině okamžiku a já s hrůzou vytřeštěnýma očima zírám, jak ho probodne.
Podvědomě nahlas vykřiknu a rukami si zakryji obličej.
"Ne!"
V tu chvíli mám zorničky rozšířené hrůzou a jsem bledá jak stěna. Romulan přímo přede mnou zabil jednoho člena mé posádky. Zůstal viset na zdi, pár posledních záškubů těla, a pak už jen krev stékající na podlahu. Nikdy jsem nic takového neviděla, jsem ochromená a vyděšená. Když se Ayel začne znovu ptát, rychle mne to probere. Teď není čas na paniku, musím něco udělat... nemůžu je nechat zabít. Jsem za ně odpovědná!
Dochází mi, že mu sice mohu dokázat, že žádná zbraň není, ale vůbec si tím nepomohu. Zničil základnu, aby zamaskoval útok. Všechny zabije, nenechá žádné svědky... Když tedy chce zbraň, tak mu jí dám. Je to docela riskantní plán, ale s trochou štěstí by to mohlo vyjít... Alespoň získám čas.
V tu chvíli si Romulan vybral další oběť.
"Ne. Dost!"
Snažím se mluvit pevně, ale můj hlas se přeci jen trochu chvěje.
"Dobře, dám ti tu zbraň. Nemá smysl je zabíjet, Rihannsu, většina z nich o ní stejně neví. Výzkum byl tajný..."
Vykročím směrem k Romulanovi. Dojdu až k němu a zlehka mu položím ruku na jeho předloktí. Dívám se mu do očí. V mém výrazu je patrné, že mu dám, co chce, jen ať je nechá být... Chci ho uklidnit.
Doufám, že alespoň někomu z posádky dojde, co mám v úmyslu a budou případně hrát tohle divadlo se mnou. Těžko bych jim to nějak mohla sdělit. Plán je celkem jasný. Zbraň existuje, vím o ní jen já, doktor Skon a pár dalších... ale ti nevěděli vše. Vše je jen ve stádiu simulací a pokusů... Pokud zbraň chce, potřebujeme tým, aby ji dokončil... Tím získám čas, abych je odtud dostala.

Výsadek - základna

Byli jste transportování na základnu. Přivítá vás zmar a spoušť. Na podlaze jsou mrtvá těla, trosky, všude jsou stopy po boji. Zdravotník, který je s vámi, začne trikordérem prohledávat okolí. Narazí na stopy života vycházející z velínu. Vyrazí tedy tam v doprovodu dvou členů ostrahy.

Ve velíně sedí opřený od komunikační konzoli muž ve velitelské uniformě. Zdravotník se k němu skloní a začne jej vyšetřovat. Pak se spojí komunikátorem s ošetřovnou:

"Doktorko, jeden zraněný. Otřes mozku, bezvědomí. Aplikuji podpůrný prostředek."
Píchne muži nějaký podpůrný prostředek. Zdravotník je strohý, ale věcný. Tak, jak je šéflékařem vycvičen. Následně se dotkne komunikátoru:

"Transport, dvě osoby na ošetřovnu."
Zdravotník si k sobě přitiskne zraněného a transportní paprsek je přenese přímo na ošetřovnu.

Ve velínu zůstáváš ty a několik mužů z ostrahy. Jiné známky života jste nenašli. Můžete se vrátit na Spectre nebo prozkoumat ty části základy, které jsou pro vás bezpečné. Můžete se pokusit uvést základnu do stavu, který vám umožní podrobný průzkum. Jsi velitel, záleží to na tobě.

Ošetřovna

Tvůj zdravotník ti předal základní informace o zraněném. Po chvilce se ozve známý zvuk transportního paprsku a v jeho záři se zhmotní dvě osoby - zdravotník a zraněný.

Zdravotník drží zraněného muže ve velitelské uniformě. Hodnost označuje komandéra. Uniforma je potrhá, místy nese náznak energetického výboje. Zraněný má pár podlitin na tváři a hlavě vévodí potemnělé zranění. Musela to být pořádná rána.

Výsadek - romulanská loď

Opětujete palbu, jeden z tvých mužů je zraněn, další zaznamená zásah. Palba pokračuje již jen z jednoho směru. Nakonec na vás nepřátelský člen posádky romulanské lodi zaútočí na přímo. Srazí jej střela jednoho z tvých mužů.

Cesta na můstek je volná. Kolem sebe vidíte mrtvé členy posádky. Přístroje jsou rozbité. Na jednom z křesel sedí zraněný člen posádky. Vypadá to, že je v bezvědomí. Jinak je můstek prázdný.

Pozemšťané s výkřiky vyděšení rozprchnou. Mrtvý stále visí kousek nad zemí. Vulkánci jsou stále klidní, ale nic jiného bych od nich ani nečekal. Pozemšťané jsou však velice neklidní. Když vydám rozkaz, aby odvedli dalšího, byť Vulkánce, někteří Pozemšťané se rozpláčou.

Victoriina slova mne zastaví. Podívám se na ní a na ruku, kterou mi položila na předloktí. Přikývnu a promluvím k Ayelovi:

"Nech je odvést do vězení a rozděl je po více celách, ať mají pohodlí."
Počkám, až Ayel splní můj rozkaz a pak jej nechám jít. Mluvím obecnou řečí, aby všichni, kterým má slova patří, rozuměli. Jsme sami. Otočím se na Victorii:

"Tobě neublížím, Saeihr. Ostatní ale zabiji všechny, když budu muset. Ty už nejsi jejich součástí. Patříš teď do našeho světa. Jsi jedna z nás."
Stojím těsně u Victorie. Svá slova doprovodím pohlazením po její tváři. Mluvím jemně, klidně. Jsem rád, že se rozhodla dát mi informace o zbrani.

"Potřebuji tu zbraň, abych ochránil Romulus. Příliš mnoho nyní ztrácí. Ta zbraň zajistí, že zlikviduji největší hrozbu Romulu - Remany. Zničím jejich území a ostatní se vrátí tam, kam patří."
Pokračuji ve své řeči. Získat zbraň, která mi pomůže zastavit Remany a ukázat jím jejich místo. To je hlavní důvod, proč se stalo, co se stalo. Stále držím ruku Victorii na tváři. Během našeho rozhovoru jsme stále v místnosti s mrtvým.

Nabídnu Victorii ruku, abychom mohli vyjít ven. Myslím, že už toho bylo ve vězení dost. Vyjdeme ven, otočím se na Victorii a zeptám se:

"Chceš si trochu odpočinout? Můžeme se vrátit do kajuty. Až si odpočineš, tak bychom se vrátili k informacím o zbrani."
Nabídnu Victorii. Vzhledem k jejímu výrazu, který měla, když jsem zabil jednoho z Pozemšťanů bych se nedivil, kdyby potřebovala chvilku klid. Počkám, jak se rozhodne.

Výsadek - romulanská loď

Tvůj raněný je ošetřen. Výboj ze zbraně jej jen škrábl, ale i tak bude lepší ho vzít na ošetřovnu. Odpor je eliminován. Jeden z tvých mužů prohlédne útočníka. Vzhledem k nedostatečnému osvětlení vám přijde, že útočníci nevypadají příliš jako Romulané, které znáte. Mají dost jiný obličej. Raněný je odzbrojen, data z trikordéru ukazují vnitřní zranění. Pokud má být zajatec k něčemu, musí dostat ošetření.

Na lodi již opravdu nikdo jiný není. Nic vás již nezdržuje. Funguje částečně počítač a nějaká data se dají získat, pokud se o to pokusíte. Jinak můžete vyrazit na Spectre.

Uleví se mi, když Romulan dá rozkaz, aby odvedli zajatce do cel, ale srdce mi stále tluče rychle. Zůstaneme sami v prázdné místnosti.
"Já vím."
Odpovím tiše, vzhlížím nahoru do jeho temných, černých očí. Když mne pohladí po tváři, zavřu na tu chvíli oči. Měla bych ho nenávidět, měla bych se bát... Právě před mýma očima zabil člena posádky, člena mojí posádky... bezcitně a krutě. Prostě jen tak. A udělá to i se všemi ostatními, pokud tomu nějak nezabráním. Co ho vedlo, že právě mne si vybral za svou?
Když začne mluvit o zbrani zas k němu vzhlédnu. Oči mám už klidné, ale posmutnělé. Snad až bolestně si povzdychnu. Najednou cítím... výčitky? Chápu ho, chápu jeho touhu ochránit svůj svět. A já mu dávám falešné naděje. Nikdy jsem nikomu nelhala a zjišťuji, že to pro mne snadné není ani teď... lhát jemu. Ale když řeknu pravdu, nikdo se nedožije zítřejšího dne. Svět není černobílý... to akorát já jsem se dostala mezi dvě strany.
Položím dlaň do jeho nabídnuté ruky a jdu za ním...

Pomalu přikývnu.
"Ano. Myslím, že si potřebuji na chvíli odpočinout."
Je toho na mne moc. Vzpomenu si na mrtvého muže s kopím vraženým v hrudníku.
"Pak budu potřebovat přístup k datům z našich počítačů"
Mám už určitou koncepci, jak svoje tvrzení o zbrani doložit, ale chvilka odpočinku se mi bude hodit, abych si vše ještě promyslela. V mém hlase je cítit, že to neříkám s lehkým srdcem. Že mne to trápí. Což se ale dá i vyložit i tak, že nerada federační zbraň dávám do romulanských rukou. Vzhlédnu do jeho očí a povzdychnu si.
Odpusť mi, Rihannsu.

Výsadek - základna

Pustili jste se do základní kontroly. Jádro počítače sice je poškozené, ale ne tak, aby se nedal nahodit nouzový systém. Během prohlídky systému jste mohli zaregistrovat, že chybí data. V systému prostě není vůbec nic. Tvému týmu se podařilo rozeběhnout základní systém, podařilo se vám zprovoznit také základní podporu života. Nakonec jste rozeběhli diagnostiku a podle zpráv o poškození máte poměrně dobrou představu o tom, jak na tom stanice je. Není to nic moc. Diagram stanice zachycuje části, které jsou relativně bezpečné a ty, které jsou naprosto neobyvatelné.

S těmito informace se můžete vydat na průzkum základny. Základna je celkem poničená. V prostorách jsou stopy po boji - především stopy po fázerech a mrtvá těla. Krev a různá další zranění na tělech. Většina mrtvých má na sobě zlatou uniformu, vzhledem k tomu, že v blízkosti těl se nachází zbraně, dá se usuzovat, že jsou to členové ostrahy. Těl v jiných uniformách je opravdu málo.

Dále jste na promenádě našli podivný balíček. Po bližším prozkoumání jste zjistili, že se jedná o výbušninu, která byla deaktivována. Jinak v dalších částech to vypadá podobně - mrtvá těla, stopy po boji, rozházený inventář.

Nikoho jiného, živého nebo zraněného, jste nenašli. Zbývající části jsou bez podpory života - není kyslík, některé jsou proděravělé až do samotného vesmírného prostoru.

Během toho, jak jste dávala dohromady nouzové systémy a podporu života, jsi získala neodbytný dojem, že je tu něco, co by mohlo být důležité. Během průzkumu jsi se soustředila na hledání, takže si neodbytnou myšlenku zatlačila, ale poté, co ses spojila s lodí, se myšlenka zase vrátila. Po nějaké době si na to přišla. Každá federační loď má na palubě záznamové zařízení, které v případě, že by byla zničena nebo zajata, toto záznamové zařízení vypustí. Podle všeho jej mají i federační základny. Možná by se hodilo jej najít? Stačila jej posádka vypustit nebo je ještě na základně?

Vracím se s Victorií zpět do kajuty. Její ruka v mé dlani před tím vždy hřála, teď mi připadá studenější. Výslech Pozemšťana jí zjevně otřásl. Ale ona se nemusí bát, nic se jí nestane. Jí rozhodně ne, ale ti ostatní… to je něco jiného. Vím, že je pak budu muset zlikvidovat, neboť si nemůžu dovolit nechat živé svědky. Instinktivně trochu silněji stisknu její drobnou ruku ve své dlani. Jsem rád, že se mi rozhodla dát tu zbraň. Je to něco, čím budu moci zvýšit nezávislost a sílu mého Impéria, mého Romulu.
V kajutě jí zpřístupním data, která jsme získali ze základny. Upravím nastavení počítače, tak aby s nimi mohla pracovat ve svém jazyce.
„Veškerá data jsou zde. Nastavil jsem ovládání počítače na váš jazyk.“
Vstanu od terminálu, abych jí udělal místo. Vlastně ani netuším, o jak rozsáhlý výzkum se jedná, nebo co bude ještě třeba. Ze zachycené informace nebylo možné získat celkový přehled a všechna důležitá data byla zakódována. Na druhou stranu faktem je, že to musí být něco zvláštního, neboť by jinak nebyl důvod základnu tak dobře střežit. A nebyl by důvod, aby se o její bezpečnost staral dost schopný velitel. Dalšího pokračování výzkumu se s Victorií ujme Ayel. Může Victorii spoustu věcí zařídit. Postupně budu nahrazovat výzkumníky ze základny vlastními lidmi.
„Musím na můstek, vrátím se za několik hodin. Nikdo tě tu nebude rušit, Saeihr.“
Je čas, abych se také ukázal na můstku. Rád bych zůstal, ale mám své povinnosti. Podle plánu bychom se již měli dostat k mé tajné základně. Tam bychom dokončili diagnostiku a opravili škody. Budu muset projít komunikaci, zda je něco nového, co by se týkalo postupu proti Remanům a jestli se již objevilo něco kolem federační základny. Ale než odejdu, zastavím se ještě u replikátoru a zadám několik příkazů. Na stůl položím tác s konvičkou černého čaje s mlékem a misku sušenek. Všiml jsem si, že Victoria jej má ráda. Pokud nic nechce, zamířím na můstek.

Posádka můstku se věnuje svým činnostem, od kterých se odchýlí pouze proto, aby mne pozdravila. Posadím se do kapitánského křesla a procházím si záznamy. Při útoku padli dva moji muži, po té, co jsme dorazili na základnu, je pohřbíme. Obrana základny byla vedena překvapivě efektivně a způsobila Valdore škody. Ten parchant už ale slavit nebude, protože je z něj jen hvězdný prach. Pomyslím si, zatímco sleduji hlášení o průběhu oprav. Těší mne, že nyní jsou ze základny jen vesmírné částice. Data jsem získal, teď je potřeba je použít. Pročítám si další zprávy. Vojska Impéria dobyla několik sektorů, ale dva z nich opět ztratila. Zatraceně. V bitvě u Nelvany III sice flotila Impéria porazila remanské bandity, ale ti zase zaútočili na hvězdnou základnu, kterou zle pocuchali. Je to stále stejné. Impérium potřebuje zvítězit, zásadně a razantně. A co nejdříve. Cesta k základně proběhla v klidu. Vynoříme se mezi prstenci, kde se moje základna skrývá. Po zakotvení Valdore u jednoduchého hvězdné základny, vydám pokyny k doplnění zásob a výzbroje. Po několika hodinách se vydám z můstku zpět do své kajuty. Když vejdu, najdu Victorii, jak sedí v křesle a pracuje. Na tváři se mi objeví náznak úsměvu. Ačkoliv je se mou jen krátce, zvykl jsem si na její přítomnost. Na můstku mi chyběla její jemná vůně a pocit, že ji mám na blízku. Mé křeslo se jí viditelně líbí. Kromě ní v něm dosud nikdo neseděl.
Dveře se zasyčením zavřou. Pomalu přejdu přes kajutu až k ní. Líbí se mi myšlenka, že někdo tak křehký jako ona je stvořitelem tak mocné zbraně. Má to jisté kouzlo. Po té, co jsme se setkali poprvé s pozemšťany, nám toto setkání přineslo možnost získat dostatek technologií k boji. Nyní je to opět Pozemšťan, přesněji Pozemšťnka, která mi dá zbraň na obranu Impéria. Skoro bych řekl, že mezi námi a Pozemšťany je tařka osudovou pouto. Možná mnohem větší než mezi námi a našimi logickými bratranci. Temnýma očima ji sleduji. Nepřestává mne přitahovat její světlá pleť, zlaté vlasy a modré oči. Je to fascinující pohled. Mohl bych se takto dívat celé hodiny.
„Ukaž mi tedy, na čem jste pracovali.“
Vyzvu ji klidným hlasem. V mých očích je však vidět očekávání. Sledoval jsem je dlouho, vzhledem k ochraně základny a jejímu vybavení se musí jednat o mocnou zbraň. Zbraň, která zničí všechny nepřátele Ch’Rihan. Smetu je z vesmíru a jejich zánik bude úsvitem nového Romulu… nezávislého a silného. Stojím vedle křesla, jednu ruku položenou přes vyřezávané opěradlo.

Ošetřovna

Bezpečnostní tým dorazil na ošetřovnu ve chvíli, kdy začal probíhat transport. Dorazil jak postřelený, tak zajatec v bezvědomí. Již na první pohled ti dochází, že to není Romulan. Má zranění v břišní dutině, jeho ruka se dost podivně hýbe. Postřelený má své zranění ošetřené, ale jen narychlo. Nevypadá to však nijak nebezpečně.

Výsadek - romulanská loď

Kapitán vydal povolení k transportu. Transportní paprsek přenesl zajatce a tvého zraněného muže na ošetřovnu. Ty a ostatní se věnujete sběr dat. Z počítače lodi berete veškerá dat, která se dají vzít. Část dat je nenávratně pryč, ale některá databanky jsou použitelné. Na lodi už jsou jen mrtví. Nic jiného jste nenašli není důvod se zdržovat dále na palubě mrtvého vraku.

Vrátíme se zpět do kajuty. Není mi moc do řeči, ještě pořád jsem otřesená. Před očima vidím ten moment, kdy Romulan probodl toho muže kopím. Ta jediná nekonečně dlouhá vteřina... Chladnokrevně a bez sebemenšího zaváhání ho zabil. A udělal by to i s dalšími, postupně jeden po druhém. Ten samý muž mě teď drží za ruku a já se nemohu přinutit ho nenávidět.
Dívám se na něj, když nastavuje počítač. Temné oči, tetování na čele, které mu dodává vzezření démona z pozemských legend... i to, jak prolil krev. Jestřáb na jeho zádech jako znak oddanosti jeho Impériu. Pro mě už není jen nepřítel. Za tu krátkou dobu jsem se o něm hodně dozvěděla. Některé věci chápu a snad i obdivuji. Není to jen bezejmenný Romulan, kapitán... on už je pro mne Rihannsu. Snad proto ho nedokážu nenávidět i přes to, co udělal.
"Dobře."
Přikývnu jen tiše. Vlastně jsem ráda, že budu chvíli sama. Je toho opravdu hodně. Potřebuji přemýšlet, trochu si vyčistit hlavu a hlavně... připravit data. Vytvořit věrohodnou iluzi, že cílem našeho výzkumu byla skutečně zbraň.
Položí na stůl tác s čajem a sušenkami. Nečekala bych od něj, že bude tak pozorný. Je to... milé.
"Děkuji, Rihannsu."
Pak odejde na můstek a já zůstanu sama.

V první chvíli, když se dveře se zasyčením zavřou, nedokážu v sobě už dál přemáhat slzy. Začnou mi stékat po tvářích a z krku se mi vydere několik vzlyků. Rychle si ale zakážu brečet. Ostatní na mě spoléhají a já je nesmím zklamat. Přejdu před obraz a dívám se na D'Terrhova předka. Vím, že on by nezaváhal... Pohled mi sklouzne na dávný meč. Pomalu se uklidním a získám zpět na okamžik ztracenou rovnováhu.
Dojdu do koupelny, opláchnu si obličej studenou vodou. Pak si sednu do Romulanova masivního křesla a pustím se do práce. Brzy se do dat plně zaberu. Pracuji systematicky, přesně a soustředěně jako kdykoliv před tím. Z různých souborů vytahávám určitá data a poslepuji je k sobě. Něco doplním a něco zas odmažu. Trochu si vypomohu i daty z jedné z Gregových her. Vzpomínám si, že tam byl kolaps hvězdy. To by se snad Romulanovi mohlo líbit. Stačí aby vše bylo zatím na úrovni teorie a několika málo pokusů. Zbytek bude třeba dokončit, na což je zapotřebí celý tým... Tím získám čas, a pak se uvidí... Náhoda přeje připravenému.
Občas upiji z poháru čaje, ale jinak se od práce nevyrušuji. Nakonec vše vypadá poměrně dobře. Na tváři se mi objeví spokojený úsměv a já si protáhnu záda. Vlastně to vypadá lépe, než jsem čekala. Naposled si vše zkontroluji a přehraji. Při finální prohlídce mne vyruší příchod Romulana.

Vzhlédnu k němu a dívám se, jak jde pomalu až je mně. Ve tváři má svůj obvyklý tvrdý výraz, tetování mu dodává až dravčí vzezření. Jak se dívám do jeho očí, cítím, jakobych se začínala topit v jejich temnotě. Dech se mi lehce zkrátí a já se přistihnu při myšlence dotknout se černé linie tetování na jeho tváři. Zavřu oči, abych zahnala to neodbytné nutkání.
Vyzve mne, abych mu ukázala výsledek našeho výzkumu.
"Dobře. Je to jen simulace na základě předběžných výpočtů účinku střely na jádro hvězdy."
Můj hlas zní vyrovnaněji, než jak se ve skutečnosti cítím. Postaví se vedle křesla. I když se na něj nedívám, cítím jasně jeho přítomnost... Navolím soubor a stisknu tlačítko. Na obrazovce se objeví hvězda, kterou jsme studovali. Do hvězdy je vypálena střela. Okamžik se nic neděje, pak začne v jádru probíhat viditelná reakce. Barva hvězdy se mění, vyzařuje v jiném spektru, žhne stále víc, její jádro se na okamžik stáhne do sebe, aby pak explodovalo v mohutném výbuchu, který pohltí vše kolem sebe. Ze stabilní hvězdy na úrovni bílého trpaslíka, která by zářila v hlavní posloupnosti ještě milióny let se během několika málo minut stane supernova... Simulace skončí a na černé obrazovce září jen znak Federace, dole v rohu je drobným písme poznámka: Financováno z grantu Akademie HV číslo 2475963/45863.
Nadechnu se a v očekávání jeho reakce otočím hlavu na Romulana.

Kývnu hlavou, že rozumím a nechám spustit si simulaci. Předpokládám, že se bude jednat o nějaký náznak toho, čeho je vyvíjená zbraň schopná. Simulace mne však velmi překvapí. To, co na obrazovce vidím, je naprosto vynikající. Dokáži si představit, jak se dostaneme k hvězdě systému, který je remanský nebo kde je základna rebelů. Jedno takové místo v říši je, a pokud by bylo možné je jednou provždy zlikvidovat, je po vzpouře. Na základě simulace si dokáži živě představit, jak nechám vypálit střelu do hvězdy, pak se jen mohu dívat na to, jak se jádro hvězdy nejprve zhroutí do sebe a pak exploduje a mění se v supernovu, která smete vše, co jí stojí v cestě. Nejprve tma a pak prudké a ničivé světlo. Dokážu se představit, jak se na planetě a ve vesmíru kolem takto se hroutící hvězdy zjišťuje, co se děje a že je na vše již pozdě. Je to perfektní představa, která na mé tváři vyvolá úsměv. Je to radost, neboť to, co vidím, mi dá možnost skoncovat s tím, co se v Impériu děje. Představa zničeného odporu proti Impériu během několika málo minut je něco, co opravdu potěší. Je to nová naděje pro Romulus a můj lid. Pro silný a nezávislý Romulus. Pro mé Impérium.....
V mých se odráží v simulací umírající hvězda. Jako kdyby se při její změně v supernovu mé oči rozzářili. Uvědomuji si, že to je pouze simulace. Výsledek může být různý. Ale tak jako tak to nejspíše nebude zklamání. Předpokládám, že spíše jen větší nebo menší účinek, ale pro svůj účel dostačující. Simulace končí.

"Dokonalé."
Pronesu po chvilce, co simulace končí. Posadím se na rok stolu a chvilku si ještě v mysli nechávám doznívat simulaci a mé myšlenky. Pak se obrátím na Victorii. Je na mne vidět, že simulace se mi líbila. Jakoby mi v očích stále ještě občas probleskl okamžik, kdy se hvězda mění v supernovu. Výraz mé tváře zachycuje mé potěšení. Pokud něco takového bude jen z části fungovat, bude třeba dokončit výzkum velice rychle. Podívám se na Victorii:

"Docela by mne zajímalo, na co Federace potřebuje něco takového. Možná střety s Borgy a s Dominionem Federaci přesvědčili, že prostě některé nepřátele není možné šetřit."
Pronesu skoro jakoby vzdáleně, ale přemýšlím o další věcech.

"Musím říci, že něco tak... zvláštního jsem ještě neviděl. To je tvoje práce, Saeihr? Hvězda, která dokáže zhasnout hvězdu."
Pronesu po té, co se na tebe dívám. Je to osudové, dokonalá stvoření, dokonalá zbraň... a vše mám já. Rozhodně si to nenechám jen tak vzít. Ani jedno, ani druhé. Nakloním se k tobě a pohladím tě po tváři. Je na mě vidět, že jsem spokojený a vlastně mám radost.

"Co vše, je k dokončení potřeba? Co jste použili pro sestavení střely? Jaký materiál? Co je tou hmotou, která způsobí smrt hvězdy?"
Vylétne ze mne po chvilce. Ano, jsem zvědavý a celkem hodně. Napadají mne otázky, ale pak se ovládnu a přestanu se ptát.

"Jsme na mé tajná základně. Je skryta mezi prstenci. Je to něco jako vřesoviště. Nabíráme tu zásoby. Nějakou dobu tu zůstaneme, Saeihr. Není to sice nic moc, je to hlavně vojenské zařízení, ale dá se tu přebývat."
Pronesu zase klidnějším tónem. Zvednu si tě do náruče, zvednu a pak si sednu na své křeslo. Victorii si posadím na klín. Bokem ke stolu. Předpokládám, že bude i ona některé věci chtít vědět, tak ať se ptá.

Už během simulace jsem se na okamžik podívala Romulanovi do tváře, raději jsem se ale otočila zpět k monitoru počítače. Jeho oči, které vypadají, jako by v nich umíraly hvězdy, zářily odleskem supernovy a ještě něčím dalším. Snad nadšením, nebo spíše posedlostí a touhou? Videosekvence skončí a on zůstane několik okamžiků mlčet. Dívám se na monitor, ale nakonec se stejně otočím k němu. Vidím, že se mu to líbilo... moje malé představení. Ale já sklopím oči, cítím se nepříjemně. Vůbec mi není milé, že mu má lhát. Nechci, ale copak mám na vybranou. Na mysl mi opět přijde doktor Skon. Mezi ostatními jsem ho neviděla a ani Romulan se o něm od počátku nezmínil. V duchu se mi usídlilo přesvědčení, že doktor Skon je už mrtvý...
Z úvah mne vytrhne jeho hlas. Otočím se na něj a můj pohled se setká s jeho temně planoucíma očima. Kousnu se do spodního rtu.
"Federace výzkum jen financovala, projekt byl podán Vulkánskou vědeckou akademií. Hlavním řešitelem byl doktor Skon."
Zahledím se mu do očí.
"Ale ten už je mrtvý?
Odtuším potichu s otázkou v hlase. Povzdychnu si. Je to pro mne skutečně těžké. Mrtvý... přesněji zabitý. Zavražděný. Krutě a nelítostně. A já se dívám do očí jeho chladnokrevnému vrahovi.
Hvězda, která dokáže zhasnout hvězdu...
Ne... to nejsem já. Nikdy bych nezničila hvězdu. Jsou pro mne víc než jen sféry žhavých plynů. Vidím na něm jeho spokojenost. Pohladí mne po tváři a já zavřu oči.
Pak na mne vychrlí řadu otázek po výzkumu. Chápu jeho dychtivost dosáhnout takové zbraně, která by mu umožnila skoncovat s nepřáteli jednou pro vždy. Ale já potřebuji čas a možnost dostat své lidi pryč odtud. Přesto pro mne není jednoduché mu lhát.
"Každá střela musí být sestavena individuálně. Je nutné znát přesný spektrální profil hvězdy, její stáří a stupeň vývoje. Z těchto hodnot se pak sestaví matice pro výpočet kalibrace střely. Každá hvězda je jiná..."
Tyto věci jsem si rozmyslela už dříve. Na první pohled to dává celkem smysl. Na rovině teorie by to mohlo fungovat.
Informace, že jsme na Romulanově tajné základně, mě vůbec nepotěší. Jsme tedy ve středu Romulanské říše... I kdyby se mi podařilo nějak pomoct ostatním k útěku, nebude to k ničemu. Je jen jediná možnost, Romulan musí za hranice Impéria a neutrální zóny.

Zvedne mne do náruče, posadí se do svého křesla se mnou na svém klíně. Je to zvláštní pocit. Není to nepříjemné, vlastně spíš uklidňující. Je to snad paradox, ale cítím se u něj v bezpečí. Uvědomuji si, jak jsem proti němu křehká... a uvědomuji si i jeho fyzickou převahu. Silnější a mohutnější než člověk... Dívám se mu do tváře na ostré linie tetování, temné oči, užší rty a špičaté uši masivnější, než mají Vulkánci. Tetování pokrývá čelo, tváře a zasahuje téměř až do vnějších koutků očí i bradu.
"Tam v jídelně... představil jsi mne jako Saeihr...?"
Zajímá mne, co bylo to druhé slovo.
"Často si vybíráte trofeje?"
Zeptám se s nadsázkou, v očích mi zajiskří a já se usměji. Svou otázku ale myslím i z části vážně. Chci vědět, co to vlastně pro mne znamená... a co to znamená pro něj.
"Pověz mi o sobě, Rihannsu."
Dívám se mu do očí měkce.

Vzhledem k tomu, že si stále hraješ se senzory, jsi zachytil fluktuace energie pocházející z nepřátelské lodi. Jedná se o značně nestabilní toky energie, který rychlé narůstá... loď je před výbuchem a výsadkový tým je ještě na lodi. Kapitán chce další informace, takže to vypadá, že se jen tak nepřenesou zpátky. Energie dále narůstá.... A Spectre sice není přímo v dosahu výbuchu, ale v bezpečné vzdálenosti také ne.

Výsadek - romulanská loď
Kapitán tě seznámil se svým pohledem na věc ohledně mrtvého Remana. Tebou určený čelen bezpečnosti prostě vzal mrtvolu a spolu s ní se přenesl přímo na ošetřovnu. Ty a zbytek tvého týmu jste se začali věnovat dokončení kapitánova rozkazu.

Vzhledem k tomu, že loď je romulanského designu a veškeré ovládání je v romulanštině, je to problém ještě z ovládáním. To bylo upraveno tak, aby jej mohli používat Remani. Nicméně podařilo se vám získat několik záznamů a dat z počítačového jádra. Našli jste 12 těl v různém stupni integrace, výzbroj tvoří disruptory a nože. Nic více jste nenašli. Do dalších částí lodě jste se nedostali, neboť nejsou průchodné. Během průzkumu jste zaregistrovali kolísání energie...

Ošetřovna
Krátce po té, co jsi komunikovala s Tomasem se na ošetřovně zhmotnil jeden z členů výsadku.

"Zdravím, doktorko. Nadporučík Wetinel Vám posílá dárek. Tenhle drží nejvíce pohromadě. Kam ho chcete složit?"
Pronese bezpečnostní důstojník a zazubí se na tebe. Ti, co tě znají, s tebou vycházejí dobře a znají tvůj smysl pro humor. Donese ti ho tam, kam budeš potřebovat.

Vyslechnu si to, co mi Victoria říká. Při zmínce o Skonovi jen přikývnu. Už mě to tolik neštve, ale přeci jen zamřel moc brzy. Nemyslím, že už bychom se k němu museli vracetl. Takže naši bratránci si nechal zafinancovat výzkum ničivé zbraně? Asi už jim z té logiky museli trochu přeskočit, ale díky tomu.

"Jaké parametry a za jakou dobu jsou nutné sledovat, aby bylo možné sestavit střelu?"
Zeptám se následně Victorie po té, co mi nastíní složitost vytvoření střely. Přijde mi to celkem logické, jedná se o velice silnou a sofistikovanou technologii.

"Nechat zemřít hvězdu znamená nejprve jí poznat."
Pronesu mimoděk. V hlavě mi začíná uzrávat plán. Pošli několik svých mužů v průzkumném raketoplánu do nepřátelského sektoru. Nejprve ale ukáži Victorii systém, aby vybrala hvězdu vhodnou pro útok. Na základně jejích požadavků na data pak průzkumný tým tato data sesbírá a vrátí se s nimi zpátky na Valdore nebo na základnu, podle toho, kde zrovna budeme. Pak se sestaví zbraň. Musím si vybrat tým na misi, velmi pečlivě, bude to chtít tu nejlepší práci.

"Saeihr th-Seroht.... Saeihr je tvé romulanské jméno, Seroth je jméno mého rodu. Představil jsem tě jako Saeihr z rodu Serothova. Seroth byl náš první vůdce rodu, když naše lodi přistáli na Romulu. Od té doby rodová linie pokračuje. Kdybych to měl přirovnat k vaším pozemským zvykům, tak jsou to vlastně zásnuby. Pak následuje oficiální sňatek na Romulu v domě rodu Seroth."
Začnu vysvětlovat Victorii to, jak jsem jí oslovil a pokračuji dále.

"Po několik desítek let se vůbec nestalo. Je to velice stará tradice, která má svá specifická pravidla. Pokud je pojata trofej, je přijata do rodu jako Romulanka. Nikdo proti tomu nic neřekne. Je to respektováno. Prostě trofej se stává součástí rodu se vším postavením a právy, které člen rodu má. To, že jsem tě takto představil pro ostatní znamená, že se k tobě mají chovat s úctou a prokazovat ti čest, která náleží rodu Seroth."
Přepokldádám, že mé rozhodnutí a můj čin způsobí na Romulu malé pozdvižení. V rámci rodu to nebude problém, ale některé jiné, méně tradicionalistické rody, se na to budou dívat úkosem. Na druhou stranu si nic nedovolí a budou Victorii respektovat. Když ne, donutím je.

"Něco o mě? Jsem provorozeným synem. Náš rod je má sídlo v hlavním městě Romulu. Jsem jeden z nejstarších rodů na Romulu. Naše historii je dlouhou pět tisíc let. Můj otec byl senátorem.... v době, kdy jeden ze zrádců ve spojení s Remany vyvraždil náš Senát během jeho zasedání. Můj otec tam byl také. Nyní je z něj prach a jeho pozůstatky jsme ani nemohli pohřbít v rodové svatyni. Podle našeho práva jsem nyní po otci postavení v Senátu zdědil. Po té, co otec zemřel a na Romulu začala vládnout špína z Remu, vzal z rodného domu náš nejcennější artefakt - meč, který již znáš. Nechtěl jsem, aby padl do rukou těm zvířatům."
Mluvím klidně. Smrt otce je už pryč. V mém hlasu je však cosi, co můžeš vycítit. Touha vyhladit veškeré Remany, pokud to jen bude trochu možné. Mým cílem je navrátit sílu a nezávislost Romulu. Již nikdy se nesmí opakovat situace, kdy se v romulanském Senátu procházel nevolník z Remu. V očích se mi občas temně zableskne.

"Já a celá má posádka jsme přísahali, že navrátíme Romulu to, čím byl. Přísahali jsme na to svými životy a nic nás nezastaví. Proto vypadáme tak, jak vypadáme. Je to součást naší přísahy. Rihannsu kladou velký důraz na čest a tradici, tedy alespoň ta zdravá část. Je to uvnitř nás. Raději bychom Romulus spálili, než jej nechali v rukách spodiny."
Možná nepochopitelné, ale pro nás je ztráta nebo to, co se v minulosti stalo, velkou ranou. Odpadlíci jsou jako zhoubná infekce, kterou je třeba vypálit za každou cenu. Nebo zemřít. Temnota v očích zesílí, jako by se rozprostřela kolem nás. Pak se zase podívám na Victorii a lehce se usměji. Její fascinující křehkost a jemnost, kterou vyzařuje, na mne působí jako magnet. Přitáhne si mne k sobě. Vím, že byla něčím výjimečná, ale on je mnohem více. Pohladím jí po tváři, jemně, přesto pevně. Vnímám její vůni a teplo. Je to omamující pocit a já zase pocítím ten zvláštní plamen uvnitř mne....

Sedím Romulanovi na klíně a zblízka se dívám do jeho ostře řezané tváře. Na chvíli můžu myšlenky odpoutat od událostí včerejšího a dnešního dne, i od tíhy, kterou cítím, když se mě ptá na výzkum. Od počátku mne překvapoval způsobem, jakým se ke mně chová. Pevně a rozhodnutě, že prostě budu jeho. Vybral si mne mezi všemi snad okamžitě. Ale přesto pozorně, jakoby se ve mně snažil vzbudit důvěru. Dával mi najevo, že se ho nemusím a ani nemám bát. Dívá se ne mne s obdivem, jakoby byl stále víc spokojený se svým rozhodnutím, že jsem tady. Jeho dotyky jsou něžné. Stále dost dobře nechápu, co ho k tomu všemu vede... Je to jakoby si mne prostě vybral. Normálně bych protestovala. Jsem doktorkou Federace, studentkou Vulkánské akademie. Můj svět je někde jinde... Ale naše základna je zničená, nikdo nás hledat nebude. S tímto jsem se již smířila, přijala jsem to jako fakt. Mohla bych křičet, že ho nenávidím a nikdy se mu nevzdám. Ale on jakoby se snažil, abych jeho rozhodnutí přijala. Na první pohled se zdá, že na výběr nemám... ale vnitřně možnost volby vnímám. Můj život je můj. Pokud bych nechtěla, vždy zbývá poslední možnost... zabít buď jeho, nebo sebe. Ale on mne zatím před tuto volbu nepostavil ani náznakem.

Když začne mluvit o mém romulanském jméně, usměji se. Líbí se mi, že mi říká Hvězda... Na mém úsměvu to je znát. Vysvětlení druhého slova mne trochu zarazí. Překvapeně zamrkám a v mých očích je patrná otázka. Vše říká tak, jako by to byla naprosto samozřejmá věc. Prostě si mne vzal, přijal mne do svého rodu a za svou...
Zásnuby?
"Ale na Zemi je zvykem, že muž se ženy zeptá..."
Ohradím se nahlas. V očích se mi zaleskne zas odraz vzdoru. Poslušná nevěsta ze mě tak jednoduše vážně nebude. Ale začínám si myslet, že to ani není to, oč Romulan vlastně stojí. To by mne už dávno zabil, nebo se snažil pokořit. Ale i tak nemám v úmyslu se jen tak nechat. Dívám se na něj zas s tou hrdostí a vzdorem, ale něco v mém pohledu je jiné, než když mne poprvé chytil za bradu. Můj vzdor vychází z principu, z mojí hrdosti a z ceny, jakou přikládám svojí svobodě... není to ale protest apriori.
Historie, kterou má za sebou on i jeho rod, mne svým způsobem fascinuje. Zdá se, že mu velmi záleží na starých tradicích a ctí je. Když mi objasní tradici trofeje, upřímně mne to překvapí. Přijde mi to skoro až jako osudové spojení.
"Proč sis mne vybral?"
Zeptám se se zájmem v hlase. Stále je to pro mne až neuvěřitelné. Takže trofej v romulanském pojetí není hračka, ani konkubína... ale v podstatě víc, jak manželka. Nakloním hlavu a dívám se na něj se zamyšleným pohledem. Musím uznat, že jsou velmi zvláštní rasa... maniakální, ale obdivuhodná.

Pomalu mi dochází, jak moc jsem se mýlila, když jsem D'Terhha označila jako piráta. Začínám i chápat, proč sám o sobě řekl, že je čistokrevný Rihannsu... Ve své krvi má pět tisíc let historie Romulu. Jeho rod stál u zrodu Romulu, formoval jej a vytvářel... Dívám se mu klidně do očí a se zájme naslouchám jeho vyprávění. Nejstarší syn... Trochu se v duchu podivím nad tím, že on by měl být senátorem. Nějak si ho nedovedu představit jako politika... Přeci jen díky matce o tom něco málo vím a vždy mi to bylo spíš proti srsti. Asi stejně jako otci.
"Chceš se stát senátorem?"
Zeptám se otevřeně. Zajímá mne jeho názor. Z mého pohledu mi připadá jako čistokrevný válečník a ne politik. Svědčí o tom i jizvy na jeho těle.
Při zmínce o dávném meči jeho předků se na mých rtech objeví melancholický úsměv. Právě tento meč jsem proti němu pozvedla. Sklopím oči a podívám se na jeho ruce. Vezmu do dlaní tu, kterou zachytil ostří. Rána v dlani je už skoro zhojená, ale zůstane mu jizva. Jemně a něžně přejedu prsty po jejích okrajích.
"Zřejmě ti zůstane památka na naši první noc..."
Ne, nelituji toho, co jsem udělala. Ale ani mu nepřeji nic zlého. Je to jen konstatování...

Chápu jeho zarputilost a snad až nenávist proti Remanům. Když hovoří o Romulu a své přísaze, jeho oči zas temně planou. Vím, že svá slova myslí naprosto vážně. U někoho jiného by snad vyzněla přehnaně, ale on je říká s chladným odhodláním, ze kterého až mrazí. Nepochybuji, že by toho byl skutečně schopen.
"Se štítem, nebo na štítě..."
Napadne mne heslo dávných válečníků ze Sparty. Povzdychnu si a přikývnu. Rozumím mu. Nevím, jestli s tím mohu souhlasit, ale chápu ho. Jen mám takový pocit, že jeho názor by asi Romulanům, kteří tolik neuznávají staré tradice, mohl vadit...
"Rihannsu... to znamená všechny Romulany?"
Napadne mne zeptat se výraz, kterým jsem si jej zvykla oslovovat. V první chvíli ze vzteku, postupně se mi ale začal líbit.
"Takže vaše tetování je součástí vaší přísahy..."
Není to ani tak otázka, spíše nahlas vyslovená myšlenka. Začínám pomalu chápat souvislosti. Ačkoliv by se jeho povaha dala směle prohlásit za psychopatickou, v jeho temně planoucích očích je stále něco, co mne přitahuje. Nyní ještě víc, než dříve. Zvednu ruku a dvěma prsty zlehka přejedu po jeho tetování na čele až ke kořenu nosu. Jsme tak blízko sebe, že může cítit můj trochu zrychlený a mělčí dech než obvykle. Hrudník se mi zdvihá a klesá pravidelně, ale výrazněji než jindy. Dotknu se tetování na jeho tváři. Je to velmi lehký dotyk, skoro až opatrný, ale ne bázlivý. Po zádech mi přeběhne mráz a dech se mi zatají... nakloním se k Romulanovi blíž. Zavřu oči a svými rty se dotknu jeho v polibku.

Před zachycením energetických fluktuací si zanalyzoval tachyonovou stopu romulanské lodě, která na vás zaútočila. Když už víš, co hledat, můžeš vysledovat její trasu. Je zceal evidentní, že se kolem základny pohybovala. Přilétla z Romulanské neutrální zóny, křižovala prostor, stopa pokračuje k základně a nakonec od ní. Pak se objevuje v místech, kde na vás loď zaútočila. Po její neutralizaci jsou v prostoru nejen tachyony.

Na senzorech se ti občas ukáží určité náznaky, že by si našel ještě jinou stopu. Rozhodně to není stopa neutralizované romulanské lodi, ani vaše. To jsi si již odfiltroval. Zachycená stopa je příliš slabá, není možné určit, zda je z motorů federační nebo jiné lodě. Z analýzy trosek vyplývám, že základna měla i runbouty a nejspíše je dosti používala. Zcela určitě se u ní zastavili i jiné lodě. Jednoduše řečeno, něco dalšího ještě máš, ale nedokážeš rozklíčovat, co informace říkají. Může to být tak, i tak.

Senzory okolí prozkoumaly dosti podrobně. Není zde stopa po jiném plavidle, které by se poblíž schovávalo. Určitá možnost je mlhovina, ale do té vidíš jen zčásti. Pokud bys chtěl mlhovinu prozkoumat, museli byste blíže, popř. použít průzkumné sondy.

Výsadek - základna
Cestou ke strojovně jste opět míjeli ten samý obraz - mrtví, stopy po boji, zničené věci. Ve strojovně je také několik mrtvých. Hlavní zdroj energie je mimo provoz, fungují jen nouzové systémy. Několik ovládacích panelů je rozbitých. Ostatní panely nebo stanoviště vypadají, že by se dali rozběhnout. Pokud by se někdo chtěl pokusit zprovoznit hlavní zdroje energie, bude to práce týmu inženýrů na několik dní, než naskočí alespoň částečně, ale spíše by to zabralo několik týdnů. Jádro zdroje není mechanicky poškozené.

Jeden z bezpečnostního týmu se po chvilce prohlídky strojovny ozve, že nalezl záznamové zařízení. Bylo uzavřeno ve skříňce, která uschována u jedné z bezpečnostních šachet. Máte tedy zařízení se záznamem situace ze strojovny. Je trochu pocuchané, ale použitelné.

Průzkum strojovny odhalí, že situace je bezpečná. Máte tedy čas na to, aby se podívali ještě po dalších záznamových zařízeních.

Výbuch remanské lodě

Poručík Samuel zareagoval briskně. Výsadek byl nouzově přenesen na palubu Spectre, štíty jsou zvednuty a loď se obratným manévrem dostala z dosahu výbuchu. Zachytila jí pouze vlna energie z výbuchu, ale nejednalo se o nic problematického. Romulanská loď se rozpadla na kusy a... je po objektu ke zkoumání. Nyní je v místech lodi pouze prázdný prostor. Včasná reakce poručíka Samuela odvrátila loď o škod, které by jí výbuch způsobil.

Data mining
Na základě rozkazu nadporučíka Wetinela byl sestaven tým pro získání informací z remanských dat. Bude to nějakou dobu trvat, neboť remanský jazyk je poměrně komplikovaný a je dosti těžký na překlad, natož na rozkodování. Nicméně vytvořený tým se pustil do práce.

Komandér
Podle dalšího rozkazu od napdoručíka Wetinela se jeden z členů bezpečnostního týmu vydal do kapitánovi kajuty, aby odvedl komandéra Ragnarrsona do kajuty pro hosty. Praporčík Scott tak ihned učinil.

Výsadek - základna

Pátrání vás zavedlo do velínu. Tam by také mohla být. Procházeli sekcemi, které jsi podle vybavení identifikovala jako vědecké laboratoře. Vybavení vypadá zpřeházeně, jako by někdo něco hledal. V jedné z laboratoří jste našli sondu. Vypadá trochu jako torpédo, ale štíhlejší, vybavení ještě další zařízeními pro sběr dat. Nic jiného v této části základny není. Nakonec jste se ocitli ve velínu základny. Prohrabali jste trosky. Po nějaké době hledání jsi měla štěstí a našla jsi záznamové zařízení. Máte tedy dvě nejdůležitější, více jich nejspíše ani nenajdete. Do zbývajících částí se bez potřebného vybavení nedá dostat. Průzkumem základny jste strávili několik hodin. Více toho jí ani nenajdete. Je čas se vrátit na loď a vyhodnotit zjištěné informace.

Lehce se pousměji, když zahlédnu vzdor v očích. Chápu, že je to takové překvapující, ale tak to je. Při zásnubách se muž zeptá....

"No... je to podobné zásnubám, oficiálně by to však teprve proběhlo v rodném domě na Romulu, Saeihr."
Pronesu klidně. To, že není jen loutkou se mi na ní líbí. Vzpurná hrdost..... jedna z vlastností, která je mezi Romulany ceněna. V kombinaci s tím, jak Victoria vypadá, je to více než dokonalá kombinace.

"Protože jsi svítila jako hvězda mezi těmi ostatními. A tvůj vzdor. A stále mě přesvědčuješ, že to bylo správně."
Vlastně ani nevím, co mě to napadlo. Prostě jsem to najednou věděl. Nebylo nad čím přemýšlet. Nějak jsem věděl, že Victoria je něco více. Něco více než ti, se kterými byla. Je to prostě něco v ní. Prostě je moje.

"Ne, nechci. Nechci být politikem. Zůstanu na lodi. Impérium potřebuje stabilitu. Té se dá dosáhnout jen vojensky. Rodina to asi vidí jinak a ocenila by, kdybych se stal senátorem. Jenže politika je taková... tristní."
Můj otec byl senátor a celá politika senátu přinesla jen to, co máme nyní - nestabilitu a závislost na jiných. Místo, abychom si vzali to, co je naše, dohadujeme se spodinou, jako kdyby to byli nám rovní. To se musí změnit, jinak se zase stane to, co před několika lety.

"Ano, Rihannsu je označení všech čistokrevných Romulanů. Jen těch, co skutečně v Impériu vládnou. Ostatní jsou jen druhořadí občané nebo jen nevolníci. Remané jsou pouze nevolníky. Nemají žádná práva. Nyní si ale vyskakují a je třeba je zkrotit. Nejhorší je, že někteří, kdysi Rihannsu, jsou na jejich straně. No... zaplatí za to do jednoho."
Zpočátku je můj hlas klidný, ale pak ztvrdne. Moc dobře si pamatuji na ty, kteří stáli za vyvražděním senátu a praetora. Jen někteří z nich zaplatili, jiní unikají. Ale brzy tam, kde se skrývají, udeří Impérium jednou provždy.

Tetování... Tehdy po pádu, v temném čase jsem přijali za své učinit z Romulu centrum moci Imperia....

"Tetování vyjadřuje naší přísahu, náš závazek. Nechali jsme si toto tetování, aby každý věděl, že náš závazek je na vždy. Původně je tetování vratné, je barvou, která postupně vybledne. Naše je ale na stálo, protože náš závazek nikdy nekončí."
Impérium je věčné... a nikdy nekončí.

"Nejspíše zůstanu v Tal Shiar a bude dále dělat to, co umím nejlépe. Bojovat."
Co jiného také?

Na tváři pocítím lehký dotyk Victorie. Je velice blízko mne a já cítím její teplo a vůni. Nakloní se ke mne a se zavřenýma očima se dotkne svými rty mých. Překvapí mne to, protože nevím, co to znamená. Na svých rtech cítím hebkost jejích rtů. Nechám to tak a čekám, jak to bude pokračovat.

Lt.-Cmdr. Wetinel

Po návštěvě lodní nemocnice a prohlídce jsi se vydal prozkoumat, co jste na nepřátelské lodi našli. Mezi tím se získané informace a vybavení, které chtěl kapitán, přesunulo do vědeckého oddělení. Lt. Samuel si tedy má s čím hrát. Musíš se s ním domluvit, jestli tě k získaným věcem pustí. Lt. Samuel je chvílemi hodně... svérázný, ale jinak je to celkem normální typ. Hodně zabraný do své práce.


Můstek - Cpt. Danever

Poručík Samuel odešel za komandérem Ragnarrsonem. Poručík Sternhagen se vydal na ošetřovnu k výslechu remanského zajatce. Komandér Greensback je na ošetřovně, aby jí dr. S´Harien mohla prohlédnout, stejně jako její výsadkový tým. Nicméně dle rozkazu můžeš očekávat, že ti požadované informace dodá. Vědecké týmy se pustili do rozboru získaných informací ze základny a z nepřátelské lodě. Vesmír venku je klidný a prázdný.

"Kapitáne, obdrželi jsme kódovanou zprávu z Velitelství Hvězdné flotily, je určena pouze pro nadporučíka S´Harien. Je od... admirála Danevera, pane. Nejvyšší priorita."
Ozve se po nějaké době komunikační důstojník. Otočí se na tebe, ale jedná se vlastně o informaci, neboť zpráva má nejvyšší prioritu a není možné jí odmítnout.

"Kapitáne, další kódovaná zpráva... opět z Velení Hvězdné flotily. Je určena pro Vás, nejvyšší stupeň priority."
Pokračuje dále komunikační důstojník. Na komunikačních kanálech je náhle živo. Můžeš si zprávu vyslechnout na můstku nebo ve své kajutě.

Zatímco jste se spolu bavili, na terminálu se rozblikalo upozornění na příchozí zprávu. Po potvrzení příjmu, které musela provést S´Harien, se na obrazovce objevila tvář admirála Danevera. Muž ve věku něco přes šedesát, šedivé vlasy vojenského sestřihu, šedé oči, přísný pohled, ostré rysy. Jeho pohled a tvář naznačují, že admirál je sice přísný, ale férový. Jen tak něco někomu neodpouští. Je na něm vidět, že je zvyklý velet v poli a nikoliv za stolem. Je ze staré školy, jako byly největší legendy Flotily. Vzhledem k tomu, že S´Harien musela autorizovat přijetí zprávy, zahlédl vás admirál oba dva.

"Tady admirál Danever. Docela rád bych věděl, co se to tam u vás děje, že mi zprávu s autorizací nadporučíka S´Harien posílá komandér Ragnarrson."
Admirálův přísný pohled sjede na S´Harien, kterou si prohlédne.

"Vy budete nadporučík S´Harien, předpokládám."

Pak se admirálův pohled obrátí na komandéra.

"Komandére Ragnarrsone... moje dcera se mi o Vás již zmínila. Očekávám podrobné hlášení a vysvětlení toho zmatku, který u vás je."
Admirál se jakoby nakloní blíže k monitoru a pokračuje.
"Kde je moje dcera a proč ještě trčíte u základny."
Admirálův hlas je klidný, ale ostrý tak, že by se jím dal krájet trup lodi. Victoria ti (Greg) o svém otci vyprávěla. Dobře tedy víš, že admirál jde za vším napřímo a rovnou. Nemá rád okliky. Jednou ti o něm Victoria řekl, že jeho vzorem je admirál Kirka a že se mu v mnoha věcech podobá.
Z admirála jde respekt a úcta, ne díky hodnosti, ale jeho chování, vzhledu a dlouholeté oddané službě. Naposledy ve válce s Dominionem.
Na oba dva prostě admirál udělal dojem. Oba jste se již z několika málo takovými muži setkali. Pro S´Harien byl podobným velitel původní kapitán USS Spectre, pro Grega zase jeho bývalý kapitán na USS Galaxy.
Je tedy především na Gregovi, aby admirálovi vše vysvětlil.

Admirál si vyslechne hlášení s naprosto nečitelným obličejem. Pouze při zmínce o Victorii mu více ztvrdne pohled. Jeho dcera pro něj hodně znamená, není se tedy čemu divit. Po chvilce ticha admirál promluví:

"Jsem si jistý, že jste dělal vše, co jste mohl. V tuto chvíli by měl kapitán Spectre obdržet rozkaz, který určí, kdo je za kterou část pátrání zodpovědný. Vy budete přímo zodpovědný za nalezení rukojmích a jejích osvobození ze zajetí. Očekávám od Vás pravidelné zprávy."
Admirál je prostě voják. Ačkoliv se ho ztráta dcery velice dotýká, jeho velení je profesionální a řízné. Je to prostě starý voják, který velel v poli. Na chvilku se odmlčí a pak zase pokračuje, ale trochu jiným tónem:

"Děkuji za zprávu, komandére. Věřím, že mou dceru najdete. Pro příště už byste neměl mít problémy s komunikací. Danever konec."
Admirál se na tebe (Greg) upřeně zadívá a pak na chvilku na S´Harien. Jemně kývne hlavou a obrazovka zčerná. Poslední admirálova slova jsou něco jako závazek.

Jak se zdá, Romulan v tom má jasno. Vybral si mne jako trofej, pak zásnuby a nakonec snad i oficiální sňatek na Romulu. Jakoby tato romulanská tradice byla naprosto přirozenou věcí, i když já už vím, že je to něco spíše výjimečného. Celé mi to začíná připadat, jak z nějakého dávného příběhu. Temný démon si vyhlédl princeznu, zmocnil se jí a učinil z ní svou vyvolenou. Ona se většinou zmohla jen na chabý odpor v podobě ukřivděných pohledů, naříkání a prosení o milost. Ale já rozhodně nejsem tak se vším svolná jako princezny v těchto příbězích, což už měl D'Terhh možnost poznat... Když s naprostou samozřejmostí zmíní obřad na Romulu, odráží se vzdor i v mých modrých očích. Ale můj pohled není tak úplně stejný jako prve na základně. Krom vzdoru do něj proniká i něco jiného... Rihannsu pokračuje odpovědí na mou otázku, proč si mne vybral. Na okamžik mi po rtech přeběhne úsměv. Oči se mi ale v zápětí zalesknou a na tváři se objeví nečitelný výraz. Hrdě a snad i vzdorovitě pozvednu bradu.
"Ty sis mne sice vybral, ale co když já nebudu chtít tebe... Jsi hoden, abych se stala tvou trofejí?"
Opáčím a zahledím se do jeho očí připomínajících bezednou temnotu vesmíru. Snad Romulana i trochu provokuji.

Když mluví o politice, zamyšleně přikývnu. V tomto mu skutečně rozumím, mám s tím své vlastní zkušenosti díky matce, se kterou si prostě nerozumím. I mně bylo milejší být výzkumnicí na zapomenuté základně kdesi u Neutrální zóny, než politická kariéra. Jak se zdá, politika je všude stejná... A pokud mám skutečně s Romulanem zůstat, raději s ním budu na lodi, než aby ze mne byla manželka politika.
Vysvětlení pojmu Rihannsu se mi líbí, což dokazuje i jemný úsměv na mojí tváři. Napoprvé jsem mu tak řekla schválně, ale postupně se mi zalíbil zvuk toho slova... nějak mi přišlo, že se k němu hodí. Čím více se dozvídám o něm, o jeho rodu i o Rihannsu, tím více se mi líbí tak Romulanovi říkat. Vnímám, jam mu postupně tvrdne hlas i výraz v potetované tváři, když mluví o zrádcích a Remanech. Přeběhne mi po zádech mráz, cítím naprostou nesmiřitelnost v jeho temné duši. Odhodlání až hraničící s fanatismem. Místo abych se bála, mne to ale nějakým způsobem přitahuje. Další slova Rihannsu toto jen potvrdí.
S hlavou lehce nakloněnou na stranu si prohlížím pomalu linku tetování táhnoucí se po jeho čele. Takže přísaha vepsaná do kůže... nesmazatelná. Zvednu ruku a pomalu se černé linky dotknu. Stále sedím Romulanovi na klíně, takže vidím každý detail černé kresby na jeho hlavě a tváři. Pomalu prsty přejedu po čele až na kořen nosu, pak po lince kopírující obočí a pokračující po tváři.
Nikdy ve svém životě jsem nepotkala muže jako je D'Terhh. Silnější, mohutnější než člověk s temnýma očima, ostře řezanou tváří ještě zvýrazněnou kresbou tetování. Ale ani tak zarputilého, oddaného určité myšlence a schopného obětovat cokoliv, aby dostál své přísaze. Do mého života vstoupil jak démon zkázy a já ho přesto nedovedu nenávidět.

***

Když ho políbím, cítím jak trochu ztuhne. Odtáhnu od něj hlavu a tázavě se na něj podívám. Všimnu si překvapeného pohledu a dojde mi, že pro Romulany není polibek zřejmě něčím tak známým jako pro lidi.
"Tak stará a vznešená rasa a neznáte polibek?"
Zeptám se tichým melodickým hlasem s tajemným úsměvem. Nevím, co mě to popadlo, ale rozhodně se mi nechce přestat... i když si uvědomuji, na jak tenký led se pouštím.
Pohladím Romulana dlaní po tváři, lehce ho vezmu za bradu a pozvednu mu o něco málo hlavu. Nakloním se velmi blízko k němu.
"Zavři oči, Rihannsu..."
Oslovení v tu chvíli zní až něžně.
Pak se nakloním ještě blíže, až na svých rtech cítí můj horký dech. Zlehka si jazykem navlhčím rty a políbím ho... Nejdříve jen velmi zlehka na hranu horního i dolního rtu. Mé rty jsou hebké. Pokračuji s lehkými polibky na okraji jeho rtů. Pomalu a dlouze... Ucítím, jak mne pevněji sevřel rukou, kterou mne držel okolo pasu. I Romulanův dech se lehce změnil. Zdá se, že se mu to líbí... usměji se sama pro sebe. O něco prohloubím svůj polibek. Dotknu se svými rty těch jeho... dlouze a silněji. Pak se zas trochu odtáhnu. Má dlaň zůstala na jeho tváři, tak palcem zlehka přejedu po okraji dolního rtu. Skloním se a to samé velmi jemně zopakuji špičkou jazyka. Sevře mne ještě pevněji. Opravdu se mi líbí takhle ho napínat... Ale nakonec se k němu víc přitisknu celým tělem, dlouze ho políbím, aniž by se zas odtahovala... Je na něm, jak bude chtít v polibku pokračovat...

Usadil jsi se za stůl a přijal jsi zprávu. Jedná se o celkem stručný rozkaz.

Velitelství Hvězdné flotily kapitánu Daneverovi.

Vaše loď byla určena k pátrací akci. Na základě získaných informací je velice pravděpodobné, že část federačního personálu byla unesena nepřátelskými silami a je nezbytné podniknout veškeré možné kroky k jeho nalezení a osvobození.
Komandér Ragnarrson byl pověřen pátráním a velením záchranné misi. Od teď jste zproštěni veškerých dalších úkolů až do dokončení vyšetřování a osvobození zajatců.
Vaším úkolem jako velitele lodi je podpora záchranné operace a případné užití síly proti nepřátelským silám.
Konec zprávy.

Kapitánova pracovna

Vyslechl jsi zprávu z Velitelství Hvězdné flotily. Po vydání rozkazu k poradě se ozval ještě jednou komunikační důstojník.

"Kapitáne, přišla Vám ještě jedna zpráva. Od Admirála Danevera. Přepojuji Vám jí."
Komunikační důstojník se odmlčí a na tvém monitoru se objeví tvář tvého otce. Přísná jako vždy. Bez okolku se pustí do zjišťování informací.

"Jasebe, co se u tam u vás děje? Dostal jsem informace o tom, co se stalo. Očekávám plné hlášení. Co všechno jsi zjistil?"
Admirálův hlas je odměřený, chladný a striktní. Chce informace a chce je získat.

"Toho se nemusíš být obávat, Saeihr. Už fakt, že jsem si tě odvedl ze základny to potvrzuje, ale rád ti to při první příležitosti dokáži. Bez jakýchkoliv pochyb."
Pronesu na její slova a uchopím jí za bradu. Zajímavá úvaha a celkem pochopitelná. Je tedy zcela namístě prokázat, že tomu tak je. Přemýšlím, co by to mohlo být. Možná zničení federační lodi nebo něco podobného. Pokud to tak má být, tak určitě.
Pevně jí chytím za boky a přitáhnu si jí. V očích mi plane divoký plamen. Jemně, těsně nad její kůží přejedu lehce po krku a tiše zavrčím. Rukama přejedu výše po bocích.

Pak se Victoria dotkne svými rty mých. Je to zvláštní dotyk... velmi zajímavý. Zavřu oči tak, jak řekla. Pokračuje v... polibku... jak tomu řekla. Zpočátku se chvilku nic neděje, ale pak přichází pocit, který jsem předtím nezažil. Je to takové... jemné. Rty se dotýká mých, pak se lehce dotkne jazykem. To ve mě ještě probudí více vášně, která stále sílí. Pevněji sevřu Victorii a nechám se... políbit... hlouběji. Nechávám se unášet a učit novému. Docela zajímavý zážitek. Pak už v polibku pokračuji dále. Intenzivně. Rukama přejedu po jejích bocích a zádech. Pevně sevřu zadeček. Přitáhnu si jí hodně na těsno k sobě. Nyní už v polibku pokračuji naprosto přirozeně, jako kdyby to dnes nebylo poprvé. Takový žár a oheň jsem ještě s žádnou ženou nezažil. Její rty jsou tak hebké a měkké. nehodlám přestat. Ztrácím nad sebou kontrolu jen se oddávám něžné hře. V mysli mám jen to, že musím dát pozor na to, abych Victorii nezranil. Hladím jí po těle a uniforma mi začíná překážet. Zvednu Victorii a posadím si jí obkročmo na sebe. Je lehoučká. Vůbec je hodně drobná, ani nevím, že na mne sedí. Vychutnávám si naší... mezikulturní výuku a pokračuji v ní dále. Oběma rukama přejíždím Victorii pod uniformou po stehnech až k zadečku.....

*****

Po chvilce se ozve u dveří signál, že chce někdo vstoupit dovnitř.

"Kapitáne, tady Ayel. Potřebuji s Vámi mluvit."
Ozve se Ayel zpoza dveří.

Teď ne, Ayeli. Nemám čas."$
Odseknu poněkud vztekle. Co sem sakra leze... a zrovna teď...

"Pane, potřebuji s Vámi mluvit, je to velice důležité. Jedná se o minulou akci. Máme trochu potíže."
Pronese Ayel klidně, jako by ani nezaregistroval můj tón hlasu.

Nadechnu se, ale pak převládne zase voják. Pomalu ruce vyprostím zpoza uniforma a usadím si Victorii zase bokem. Ještě než dovolím Ayelovi vstoupit, políbím Victorii na rty. Tento dotyk se mi zalíbil, tak proč ne.

"Vstup, Ayeli."
Když Ayel vstoupí, pokynu mu, aby se posadil. Já sedím ve svém křesle za stole, na klíně mi sedí Victorie.

"Pane, dostali jsme zprávu z velení. Náš plán nevyšel. Nedošlo ke zničení cíle z minulé mise. Velitelství nás posílá zpět, abychom zjistili, co se stalo a jaká je nová situace."
Ayel mluví vždy klidně. Skoro to vypadá, jako že ho nic nevyvede z míry. Možná je v něm více z našich předků, ale to může být zdání. Boj a Romulus prožívá velice intenzivně.

Po Ayelově zprávě se mi zableskne v očích. Zatracená práce. Zajímalo by mne, co se tam stalo, že to nebouchlo. Že by selhání týmu, který měl připravit výbuch.

"Prověřil jsem tým, který měl na starosti demolici. Vše bylo v pořádku. Někdo tam nejspíše musel přežít a nálož zneškodnit."
Zareaguje Ayel na mé myšlenky.

Na chvilku se zamyslím a pak pokračuji.
"Ukončit všechny činnosti. Všichni zpátky na loď a vracíme se zpět na místo určení. Informujte o tom velení, subkomandére."
Pronesu oficiálním tónem. Pokynem hlavy Ayela propustím. Když opustí místnost, přemýšlím, jestli pokračovat v tom, kde jsem s Victorií přestal nebo ne. Poslední zpráva, ale vyvolává spoustu myšlenek. Nejspíše se mi ozvou z velitelství, protože si se mnou budou chtít popovídat.

"Asi budeme pokračovat později, Saeihr. Bylo to velice... příjemný zážitek."
Pronesu s úsměvem. Zcela určitě budu chtít prozkoumávat nové zvyky dále.

Kapitánova zasedací místnost


Po kapitánově rozkazu jste se odebrali ve smluvený čas do zasedací místnosti na poradu. Usadili jste se. Je zde i replikátor, můžete si tedy na poradu něco objednat. Vzhledem k tomu, že jste již několik porad měli, znáte svůj zasedací pořádek. Kapitán sedí v čele, po jeho pravé ruce sedí první důstojník, po levé ruce sedí Lt.-Cmdr. Wetinel. Vedle prvního důstojníka sedí šéfinženýr, lodní poradce a hlavní navigační důstojník. Vedle Wetinela sedí lodní šéflékař, Lt. Samuel. Poslední místo, naproti kapitánovi, obsadil Cmdr. Ragnarrson.
Jste tu všichni, každý z vás ví o části toho, co se nyní děje. Kapitán se ujal slova.

Výsledky dat z černých skříněk

Když jsi se probírala daty z černých skříněk, narazila na záznamy jak z kamer, tak zvukové. Na záznamech z kamer je vidět, jak několik postav v černých pláštích, s holými hlavami prochází koridory a bojuje s bezpečnostním týmem základny. Obraz není chvílemi příliš jasný, neboť nejspíše docházelo k výpadkům systému. Ale je vidět, že útok byl veden tvrdě, efektivně a naprosto cíleně. Bezpečnostní tým byl eliminován, ostatní odvedeni. Pak už jsou jen zvukové záznamy boje a chaosu. Posledním záznamem je pokus o umístění výbušniny a následná deaktivace velitelem bezpečnosti. Co se týká útočníků, jedná se o humanoidní bytosti mající holé hlavy, jsou oblečení v černém s černými plášti nebo kabáty. Používají jak energetické zbraně i zbraně chladné. Vypadají, že boj ovládají celkem dobře. Co se týká jejich pohybu na základně, je možné říci, že se celkem vyznali. Vypadá to, že máte dost zajímavého nepřítele.

Porada

Všichni vyšší důstojníci již na poradu dorazili. Místo poručíka Sternhagena se dostavila podporučík Rochestrová. Poručík Sternhagen onemocněl a byl odvolán. Všichni jste se usadili a čekáte na příchod kapitána.

Sharisha a kapitán


Kapitán tě drží pevně ve svém sevření, ze kterého není možnost, jak se dostat. Jsi nyní odkázána pouze na jeho vůli.