Andor.cz - online Dračí doupě

A padá a padá…

Šlapu mlčky a snažím se zůstat v tom bílém pekle alespoň trochu při smyslech. Vím, že nemá smysl začít chovat se jako malé trpaslíče, sotva vyskočivší z lůna matky. Ale ten bílý sajrajt je všude a já mám chuť udělat všechno proto, aby to kolem mě roztálo, nebo alespoň tolik nestudilo.
Zasmušile si vzpomenu na dobu před několika týdny, kdy jsem prošel horským průsmykem a od té doby se sníh nezastavil. Několik týdnů v kuse! Prodíral jsem se závějemi, nejprve s dětskou radostí v srdci, dokonce jsem si pro radost udělal trpasličí verzi sněhuláka (místo koštěte dostal starou, rezavou a sotva držící sekeru a na hlavu puklou helmu – obojí jsem našel v jeskyni nedaleko).
Jenže postupem času, kdy se teplota ani neodvažovala přiblížit k bodu mrazu, můj vnitřní plamínek v trpasličím srdci začal slábnout. Teď jsem ve fázi, kdy by stačilo zavadit o sněhem zavátou větvičku a já se definitivně zblázním.
Vzpomněl jsem si i na starého vypravěče, který mi tvrdil, že to, co hledám, skutečně existuje. Ale rozhodně ne v sopce. Ani nevím proč, ale vypadal poměrně důvěryhodně. Proto jsem se vydal směrem, kterým mi ukázal. To, že mi doporučoval pořádně tlustou beranici, jsem spíš považoval za žert. Žert, který mi došel v momentě, kdy ten sajrajt začal padat a studit.
Vlastně mě v pohybu udržuje jen vidina Pokladu. Co by to bylo za cestu, kdybych si pořádně neužil nepohodlí, že…
Dýchám a můj dech se stává slyšitelným velmi daleko. Vím, že kdyby tu byla skřetí, nebo nějaká jiná pakáž, snadno by mě mohli zabít ve tmě. Nejspíš bych si toho ani nevšiml. Dech se snaží dostat přes husté vousisko, které je, jak jsem po chvíli zjistil, pokryté jinovatkou a námrazou. „Do psí díry, to tenhle sajrajt nikdy nepřestane padat?!?“ Zařvu vztekle, ale v tom mi poklepal holí na rameno vůdce karavany a ukázal před sebe. Vzhlédl jsem a všiml jsem si cedule označující nějakou vesnici:

„Milý poutníče! Vítej v naší vesnici a chovej se zde slušně, tiše a s úctou, nebo ti rozbijeme hubu. Občané“

Název vesnice je zamazaný, cedule plná rampouchů a na stříšce je dobrého půl sáhu nového sněhu. Ještě jednou jsem očima přelétl řádky. Moc milé uvítání, jen co je pravda. Popotáhl jsem a zatvářil se kysele. Ovšem vyhlídka teplého jídla, korbele piva a místa blízko u krbu mě dovedla docela rychle zaplašit chmury a dokonce by se dalo mluvit i o malém úsměvu.

Popošli jsme s karavanou doprostřed náměstí. Pozoroval jsem světla v oknech, kouř stoupající k nebi a veselý hlahol vycházející zpoza dveří. „Těmhle je hej, můžou se zahřát pálenkou, nacpat si fajfku a mají teplo; nemrznou jim nosy jako nám a vítr jim nesebere beranici hned, jak si jí narazí na lebku…“ Sehnul jsem se k zemi a sebral svou pokrývku hlavy, kterou mi vítr za posledních deset minut už popáté srazil z hlavy. Hned bylo poznat, že jsme se dostali do obydleného sídliště – sněhu tu bylo jen po lýtka a ne po pás, jako všude jinde…

Vůdce karavany mi potřásl rukou na znamení, že tady naše spolupráce končí – oni pokračují na západ a já na jih. Zítra se mám stavit do hostince pro plat za hlídání karavany. Sice to je špatně placená práce, ale lépe jít ve skupině, než sám a zmrznout někde cestou.
Automaticky jsem zamířil do hostince domluvit ubytování a nějaké teplé jídlo…

Kevin

V zámku to uspokojivě cvaklo. Zapáčil jsi nožíkem a s vítězným úsměvem jsi sledoval, jak se zámek otáčí. Teď přišla nejtěžší chvíle. Pomaličku jsi stlačil kliku dolů a otevřel dveře na šířku listu. Druhou rukou jsi vytáhl z opasku dýku, jejíž čepel nebyla o moc širší. Nikoho by nezabila, ani by nedokázala zastavit meč – nechal sis jí vyrobit od jednoho místního elfského kováře, vyhodil jsi za ní zbytek předchozího lupu. Elfí kovářství se totiž vyznačuje uměním tenkých kovových plátů, které jsou sice pěkné, ale zbytečné. Tvoje dýka byla mimořádně tenká i na elfí poměry. Zasunul jsi jí do mezery a jel směrem vzhůru. Čepel narazila na odpor. Jemně si zatlačil a provázek – alespoň ses domníval, že se jde o provázek – praskl. Leknutím jsi nadskočil, když se do dveří z druhé strany zabořila trojice oštěpů, projela masivním dubovým dřevem a zastavila se sotva palec před tvojí hlavou. Udiveně si hleděl na hrot a představoval sis, jaké by to bylo, kdyby se zastavil až palec za tvým obličejem. Všiml jsi si, že je potřený jedem.

Toto byla již šestá past, na kterou jsi narazil, a každá byla jiná. Tahle by měla být poslední, alespoň to tvrdil člověk, co je prý konstruoval. Zatím měl ve všem pravdu, začínal jsi mu věřit. Toho člověka, jmenoval se Kuts – hrozně hloupé jméno – jsi našel týden po tom, co jsi v hospodě slyšel o pokladu obrovské ceny v jednom měšťanském domě, který změnil majitele. Krev tuctu zlodějů jsi potkal cestou (dostali se teprve ke třetí pasti, která byla nejdůmyslnější – nabízela smrt na tři způsoby), sama o sobě byla dostatečnou připomínkou pastí. Někdo se zasloužil o zmizení těl, ale krev se mu mýt nechtěla, nedivil jsi se mu. Takže ať tě tu čekalo cokoliv, mělo to nesmírnou cenu.

Otevřel jsi dveře a vstoupil do ztemnělé místnosti. Šero ponechávalo mnoho míst neviditelných, ale i tak jsi spatřil zlatou truhlu nemalých rozměrů, do které by ses vešel dvakrát. Zkušeným okem jsi prohlédl podlahu, ale nic jsi nenašel. Napůl cesty ke stupínku s pokladem se za tebou s prásknutím zavřely dveře. Zcela vzápětí tě obklopilo šest postav v pláštích s hlubokou kapucí barvy noci. V rukou třímaly nebezpečné kuše. Ruka ti bezděčně sjela k jílci dýky.

„Tak to ty jsi ten nejlepší zloděj v celém Edeloru?“ oslovil tě příjemný hlas, bezpochyby patřící starému muži, kterého jsi ale nemohl najít. „Musím přiznat, že jsi podal působivý výkon. Vyřadil jsi šest pastí, neodradila tě ani krev tvých konkurentů. A to vše kvůli pokladu, který tu ani není!“ zasmál se. „Jistě máš spoustu otázek. Ano, toto celé byla jedna velká past, abych zjistil, kdo je nejlepší zloděj k mání. Samozřejmě bych mohl najmout Cech zlodějů, ale ti jednají příliš indiskrétně.“ Proběhlo ti hlavou, že tento muž musí být dost znalý, když ví o existenci Cechu a hovoří o setkání s nimi s takovou lehkostí. Co jsi ty věděl, Cech byl přísně utajovanou organizací s neznámým působištěm. „Proto jsem, řekněme vypsal tuto soutěž. A ty se můžeš zvát jejím vítězem. Ano, pohrdl jsem Cechem i celou řadou žoldáků abych si najal tebe, Kevine Elkaeneare. Nuže, zde je má nabídka: komnaty dvorního mága císaře uchovávají velmi cenný předmět, jistý kámen. Má tři hrany a září jako duha uvězněná v kameni. Ostatně se mu ta i říká – Raduzgtrees,“ řekl a zachechtal se. „Přines mi ho, tak zní celé zadání. Budeš štědře odměněn, dám ti celých 5 000 zlatých.“ Ta suma ti vyrazila dech – skoro to stačilo na celý hrad! „Přijmi, nebo zemři,“ dal ti neznámý hlas na výběr.

Starkok

Poručík Arnet zvedl hlavu od třmenů svého sedla a zvědavě si vás přeměřil. „Vy také? Přišli jste teď z patroly, co? No, uvidíme, co s vámi můžu dělat.“ Arnet byl voják každým coulem. Měl pevné, šlachovité tělo a hřívu bílých vlasů. Z vyprávění jsi věděl, že v boji je ostrý jako břitva, přísný a uřvaný, ale mimo bojové nasazení byl laskavý. Prošel kolem vás, zkontroloval vaši výstroj a výzbroj a souhlasně pokýval hlavou. Určil vaše místa na konci konvoje a zatroubil k odjezdu. Projeli jste kolem unavených strážných, na kterých bylo vidět, jak jsou šťastní, že nemusí jet s vámi. Vykodrcali jste se z tábora a zmizeli v lese.

Tam za tebou přijel poručík. „Pánové, vypadáte, jako kdyby jste se měli zhroutit do prachu. Cestou tam nás nic nečeká, tak přivažte koně za povoz a skočte si dovnitř dát dvacet,“ řekl s úsměvem a doprovodil to rozmáchlým gestem směrem k pěti krytým vozům.

V hostinci

Rozhlédl jsem se po tomhle malém náměstíčku a něco úžasně voňavého mě praštilo přes nos. Neomylně jsem zamířil k budově, o které se dá říci, že byla nejkřiklavější v celém okolí. Tedy – ne, že by architektonicky nějak vyčnívala, spíš to byla taková větší a trošku lepší bouda, ale opilce člověk prostě nepřeslechne.

Na zápraží jsem ze sebe sklepal poslední zbytky sněhu, otevřel jsem a vešel. V tom okamžiku na mě někdo zařval, že mám zavřít, páč místním štamgastům táhne na nohy. Tohle jsem přešel beze slova.
Hostinský mě oslovil, ještě než jsem si stačil vybrat místo. A samozřejmě začal vychvalovat všechno, co nabízel. A jelikož jsem měl hlad, že bych spolknul kolo z povozu v celku, ani mu nedalo moc velkou práci mě přesvědčit. Svařák v hrnku mě příjemně hřál do promrzlých prstů a já se (stále uprostřed sálu) rozhlížel, kam se usadit. Jediné volné místo bylo u stolu pod schody.
Mé nohy zamířily nejkratší cestou k volné židli. Až dva sáhy jsem si všiml postavy, opřené zády o dřevěnou stěnu a koukající do sálu. Krok se mi sice trochu zpomalil, ale pak jsem jen pokrčil rameny. „No co…“

U stolu jsem se slušně optal na volnou židli. Cesta (nejen ke stolu, ale i do téhle vísky) byla dlouhá a nohy jsou unavené. Pak jsem se dal do jídla. Ale stejně mě na té ženě něco upoutalo. Pokusil jsem se na ní nezírat jako žebrák na zlatý poklad.
„Egm… Promiň, že tě vyrušuju ve tvém rozjímání, ale nevypadá to, že jsi zdejší. Co se stalo, že taková dáma sedí v hospodě mezi těmihle… hm… však víš. Jsi z daleka?

Atalan

Ulice Livy byly přeplněné lidmi, všichni jásali, házeli okvětní lístky na dlažbu nebo vyhazovali své klobouky vysoko do vzduchu. Kráčel jsi po levici samotného Svatého otce Laviena. Hlava církve trojice, Magnus Triangus, jak zněl jeho celý titul, byl šedovlasý dobromyslný muž drobné postavy. Plnovous, který by mu záviděl leckterý trpaslík, zakrýval malá ústa, na nichž vždy pohrával vřelý úsměv. Chodil ze strany na stranu v uličce mezi davy, které držela v bezpečné vzdálenosti řada stráží, mával, dotýkal se paží prostých lidí a pro každého měl pár slov útěchy, pochvaly či povzbuzení.

Ty sám jsi se soustředil, abys vypadal vznešeně, jak se sluší na člověka na tak čestném místě. Tvůj čerstvě získaný tříhranný krystal, zasazený do smrkového dřeva hole omotané bronzovým drátem, jemně zářil vnitřním světlem. Byl tvojí velkou pýchou - zrovna jmenovaný inkvizitor dostal smrkovou hůl s cínovým drátem a kamenem z žuly. Postupem času se jednotlivé segmenty hole měnily: kov za magii a rekruty pro univerzitu, dřevo za pomoc lidem a kázání víry a kámen za boj se zlem. Tvoje hůl byla odznakem velmi úspěšného potírání zla.

Pomalu jste kráčeli k hradu, na jehož jednom z balkónů stálo několik vznešených postav, patrně zdejší místodržící, lady Miriam a několik jejích poradců. Hrad byl, stejně jako celá Liva, postaven ve zvláštní směsici elfské a lidské architektury, tolik příznačné pro zdejší kraj. Jejím typickým rysem byl kámen vytvarovaný do podoby stromů, stavbám to dodávala vzhled lehkosti a vzdušnosti. Bloudil jsi očima po domech a obchodech a obdivoval jsi zdejší krásu, a to nejel neživou - díky poměrně častému míšení ras zde byly ženy obzvlášť krásné.

Zachytil jsi v davu pár nádherných zelených očí. Patřily ženě se záplavou rudých vlasů, oděné v odvážně střižených šatech ladících s barvou jejích očí. Její tvář byla jako sen umělce - ostře řezaná, s malým nosem a ústy a jemně zašpičatělýma ušima, jedním slovem nadpozemská. Když se vaše pohledy střetly, jemně se usmála, odhalujíc tak rovné bílé zuby. Polilo tě horko a cítil jsi, jak ti v kalhotách pod róbou začíná být těsno. Bylo ti hned jasné, že ses zamiloval až po uši.

Díky tomu jsi neviděl malý tmavý předmět, který prosvištěl přes volný prostor k Svatému otci. Dav zděšením ztichl. Lavien zavrávoral. Z hrudi mu trčela černě opeřená šipka. Róba se mu začala barvit do ruda. Upadl a obrátil pohaslé oči k nebi, jeho rty naposledy zformulovaly jméno boha Lorona. Pak začali všichni křičet.

Garendal

Stál jsi na balkóně trůnního sálu hradu v Livě a znepokojeně sledoval dění v ulicích. Nadšení obyvatelé vytvořili zástup podél hlavní cesty a rozjařeně mávali na Svatého otce. Lady Miriam vedle tebe vypadala potěšeně, ale tak se tvářila vždy, když svítilo slunce. Zezadu k tobě přistoupil plukovník Graser. "Můj pane, všechny stráže, co jsem dokázal sehnat stojí na svých místech. Ale je jich pouze stovka," oznámil ti. V odpověď jsi jen zabručel a plukovník se stáhl. Zatracený ňouma, proklel jsi Magna Trianga Laviena. Svatý otec se totiž neobtěžoval svůj příjezd oznámit, ostatně jako vždy, takže jste se o něm dozvěděli od nadšeného sedláka deset minut před tím, než průvod projel branou. Nervy jsi měl napnuté, cokoliv se podělá, půjde na tvou hlavu.

Ještě jednou jsi přejel pohledem po průvodu Otce, pěti inkvizitorů a třiceti členů stráže. obrátila se k tobě lady Miriam, která si očividně povšimla tvých starostí. "Buď bez obav, Garendale," řekla, "lid ho miluje, nemůže se..." Šlechtična se zarazila, když dav ztichl. "Trojice, ochraňuj nás," vyklouzlo jí  z úst, když se Lavien skácel. Vypukl zmatek.

Rozhovor s dámou

Mno vida, dáma se nezdála být tak skoupá na slovo. Zase mě moje intuice nezklamala.
„Mě sem zavedl… osud? No, ten asi zrovna ne. Spíš legenda. Nebo pohádka. Každopádně pátrám po něčem, co by měl mít každý na dosah ruky a přitom je schopen kvůli tomu prošmajdat svět křížem krážem.“ Upiju ze svého hrnku a svařák mi příjemně rozehřeje celé tělo.
„Každopádně snad díky osudu jsem se dostal do těchhle míst a tak aspoň dnešní noc nemusím strávit v tom marastu venku.“ Představím si spaní v nějakém sněhovém záhrabu a nevědomky se otřesu. „Navíc – zítra ráno si vyzvednu těch pár zlámaných krejcarů od vůdce karavany, možná sis ho tu už všimla, a pak jsem opět svým pánem. Půjdu si, kam budu chtít, poslouchat budu jen sám sebe, společnost budu dělat jen tomu, kdo o to bude mít skutečný zájem…“ Příjemná představa, alespoň na chvilku.

„Vlastně mě tak napadlo – kam vede dál tvoje cesta? Není to čirou náhodou dál na jih? Za sluníčkem a teplem?“
V půlce věty si vědomím, že jsem se ještě nepředstavil. „Promiň, hloupě vyzvídám a ty ani neznáš moje jméno: Warven Songsteel - kovotepec, metalurg a jeden z nejvyhlášenějších kovářů. Alespoň na té mojí rodné hroudě a v okolí několika mil.“ Ušklíbnu se nad tím vtípkem. "Samozřejmě k tvým službám." Ukloním hlavou, jak se sluší a patří.

Zamyšlení nad kachním stehnem

Napadne mě, že to musí být zvláštní práce - sledovat, jak do sebe vráží uspěchaní měšťané mířící za svými povinnostmi. Na druhou stranu si uvědomím, že mezi lidmi jsem nežil tak dlouho, abych znal všechny jejich zvyky, často tak podivné a zvláštní.
"Nějak si tě, drahá Sillyst, nedovedu představit, jak nečinně pozoruješ lidi. Odhadoval bych tě na... počkej, dej mi chvilku. Obchodnice ne, ta by nejspíš neskončila v takové... díře. S minimem příležitostí k zisku. Navíc nemáš takovej ten klasickej obchodnickej a vypočítavej kukuč. A ten meč na zádech mi k tomu taky nepasuje - obchodník by si najal ochranku a schovával se mezi sudy se zelím, když půjde do tuhýho." Zakousnu se do kachního stehna a chvíli zamyšleně zvýkám (pusu se snažím mít co nejzavřenější, abych nepohoršoval dámu). Pak polknu:
"Ha! Už to mám! Posel mířící do sousedního království s důležitou zprávou měnící rozložení sil na celém kontinentě. V tom případě ten meč je na ochranu před najatými žoldáky z království, které by bylo díky té zprávě silně znevýhodněno. Nebo písařka sepisující od vesnice k vesnice závěti stoletých dědků nad hrobem a smlouvy o prodeji kravky - což by rozhodně sedělo k té poznámce o pomalém cestování od vesnice k vesnici. A meč používáš na ochranu před lapky, páč každý široko daleko ví, jak jsou písaři nechutně bohatí a nechají si zaplatit každou napsanou řádku. A nebo jsi možná léčitelka, která prostě jen courá po království a míchá lektvary a vaří bejlí proti bolení a pro bolení. Zkrátka jak je třeba. A tím perořízkem na zádech prostě jen sekáš bylinky za ouplňku, páč je to prostě nejlepčejší, sekat kytky pořádným barbarským bastardem."

začnu se chlámat. "Ne, klidně si ponech své tajemství. Nebudu z tebe tahat rozumy, teda pokud mi to sama nechceš prozradit."
Dojím, dopiju a mávnu na hostinského, že si dám ještě jeden žejdlík toho svařáku. Pozoruji, že mi nějak rozvázal jazyk.
"Ale pokud bys neměla nic proti a nerada cestuješ sama, pak ti nabízím doprovod, od zítřka někam na jih. Zkrátka kam nás vítr zavane..."
Hyml, já tak nerad courám světem sám - to je pak jeden schopen povídat si s veverkami, jen aby se vykecal...

Rozhovor pokračuje

„Mno vida, alespoň něco jsem trefil.“ Usměju se sebejistě. „Tak posel. Nebo se říká poselka?“ Zavrtím hlavou, abych tu úvahu vypudil z hlavy a neplácal tady takový nesmysly.
A zdá se, že (ať už posel, poselka, nebo poselkyně) taky nerada cestuje sama. Občas je to možná fajn, ale opravdu jen občas.
Přeruší nás hostinský. „Výborná kachnička, jen co je pravda! Že posílám co nejsrdečnější pozdravení vašemu kuchaři. A ten svařák taky bodl, člověk má hled veselejší náladu, i přes to počasí venku.“ Zahuhlám ještě s napůl omrzlým nosem. Hostinský se s úklonami a prázdnými talíři odporoučí, div si úklonami neomlátí čelo o zem.

„Tak kde jsme to… jo, aha. Ten doprovod. Víš – musím se přiznat, celkem trapně, že kde se momentálně nacházím, ví akorát vůdce karavany, se kterým jsem přijel. Takže kromě potuchy o světových stranách a směru odkud jsme přišli, ze mě moc nedostaneš. Dokonce jsem si ani nedokázal přečíst na ceduli venku název téhle vísky…“ Trochu popotáhnu nosem a rychle dodávám vysvětlení.
„Teda ne, že bych neuměl číst, ale občas jsou situace, kdy ti ani znalost všech písmen a tuctu jazyků k ničemu není…“ Vzpomenu si na sněhem napůl zavátou a napůl ledem pokrytou dřevěnou ceduli tam venku. Ze které šlo přečíst jen pár písmen a název obce bych mohl jen vzdáleně hádat.
Pak se zkusím zatvářit napůl zkroušeně a napůl tak, abych si nepřipadal jako naprostý trpasličí pablb.

Sillyst

"Kam že to mířím? Vlastně se dá říct, že dopředu. Opravdu. Ve skutečnosti hledám jedno bájné místo..." Co já to zase melu... Už vidím, jak tahle žena se zaujetím poslouchá vyprávění jednoho trpasličího kováře o bájném místě plném pokladů dle jeho gusta.
"Víš... Určitě zná tvůj lidský druh spoustu bájí a legend. O pokladech, dracích, o věčném životě. Mno a já se snažím jedno takové místo najít. Je to jedna z nejstarších a nejznámějších trpasličích povídaček, kterými se uspávají malá trpaslíčata. Tohle místo ti má dát cokoliv, po čem tvé srdce touží ze všeho nejvíc - pro někoho to může být zlatý poklad, pro jiného paklíč, kterým otevře všechny zámky, nezničitelnou zbroj, nebo neztupitelnou sekeru. Ale moje srdce nejvíc ze všeho touží po výhni, která nikdy nevyhasne a která v okamžiku roztaví i tu nejodolnější rudu..."
Pokrčím rameny - sám bych na druhého ukazoval a chechtal se na celou hospodu, kdybych měl být posluchač a ne vypravěč. A kdybych tomu tak silně nevěřil.
"Takže jsem ti ani nekecal, když jsem říkal, že mířím dopředu. Pár typů na roztodivná místa bych měl, včetně výběžku Dračího hřbetu, jak ses před chvílí zmiňovala, ale tohle místo má být tak špatně dostupné, jak jen si lze představit. Takže více méně jen courám od vesnice k vesnici, opravuji kovové věci jejich majitelům, nechávám si platit za ochranu karavan a vůbec dělám všechno možné, abych mohl jít druhý den dál a hledat a hledat."
"Ufff, to byl zase slovní průjem... Warvene, ty stará mluvko, jestli tě zaslechl někdo, kdo nemá tak čisté úmysly, tak sis tu zadělal na pěkný průšvih..."

Sillyst

Přitáhnu se blíž ke stolu a nakloním se k Sillyst. „Zajímavé, zrovinka jsem si říkal totéž. Ale na druhou stranu, dokud nenajdu to, co hledám, tak očekávám, že mě všichni nechají na pokoji. Není důvod odkráglovat trpaslíka dřív, než to najde.“
Pak pokrčím rameny, když Sillyst vznese druhý dotaz. „Vlastně ani nevím. Alespoň budu mít doma co vyprávět. Hrdinný Warven se vydal na dlouhou štreku jen proto, aby si potvrdil to, co mu říkali ostatní – povídačka a pohádka pro mrňata…“ Upiju ze svého hrnku a poškrabu se na hlavě. „Jedno vím jistě. Žíly si trhat kvůli tomu nebudu.“

Pro dnešek rozloučení

Násilně potlačím dlouhé zívnutí, které se dere ven. Párkrát zamrkám a uvědomím si, jak moc jsem vlastně unavený. Dlouhý a nudný několikadenní pochod ve hnusném počasí, ve sněhu a téměř ve vánici a pak až dnes navečer konečně zastávka.
Dopiju zbytek svařáku (a že už ho na dně moc nezbývá) a přemýšlím, zda si ještě nechat přinést další žejdlík a setrvat v konverzaci s tím nebezpečím, že chrápající skončím s nosem ve víně, nebo to zavčasu utnout a pokračovat ráno. Snad.
„Inu, Sillyst – dobrého pomálu. Myslím, že můj denní příděl energie jest zcela vyčerpán a nerad bych přetáhl strunu.“ Tentokrát se mi už zívnutí potlačit nepodaří. Snad údivem nad tím, jak vznešeně a s noblesou jsem se teď chvíli vyjadřoval. Z trpaslíka při smyslech toho zkrátka moc vzdělaného nevyrazíte.
„Má nabídka platí – zítra někdy nad ránem pokračuji směrem někam na jih. Snad se mi alespoň podaří uniknout tomuhle počasí. Budu potěšen, budeš-li pokračovat se mnou. Můžeme třeba pokračovat v načatém hovoru. Nebo alespoň nebudeme muset z nouze mluvit s vlastním koněm a marně čekat na odpověď…“
Zasměju se. S lehkou úklonou se rozloučím a zajdu za hostinským domluvit nějaký nocleh na tuhle noc.

Atalan

Nějaký poddůstojník - na jméno sis nevzpomněl - zakřičel jména pěti mužů, kteří tě budou následovat, dalším dvěma řekl, aby zde hlídali a sám se se zbytkem vydal vykonat tvé rozkazy. Ty ses zatím prosmýkl otvorem. S čvachtavým zvukem jsi dopadl do temné chodby, asi dva metry vysoké a necelý metr a půl široké, ve které bylo po kolena... něčeho. Krystal na tvé holi začal tlumeně zářit, jak byl naučen (mohl jsi mu v tom zabránit pokynem "Tene!", tedy "Tma!"). Světla bylo dost akorát pro tebe, viděl jsi na pár kroků. Zběžně jsi se ujistil, že jsi v chodbě sám a uvolnil jsi prostor.

Následovalo šest žbluňknutí. Počkat, blesklo ti hlavou, neříkal ten důstojník pět mužů? Dřív, než jsi stihl cokoliv udělat, zazněl tmou smrtelný výkřik posledního muže. Předposledního vojáka zastihla smrt s mečem napůl taseným. Ozval se zoufalý výkřik: "Potřebujeme světlo, pane!"

Warven

Místnost se s tebou jemně točila a tvá cesta k pultu nebyla z nejpřímějších, ale zvládl jsi jí bez úhony. Hostinský se na tebe zašklebil."Tak jak vám chutná severský alkohol, mistře trpaslíku?" zachechtal se. Zeptal ses ho na pokoj, on ti na oplátku řekl přijatelnou sumu a když si odpočítal peníze, dal ti klíč a poslal tě do patra. Pokoj byl sice malý, ale teplý a celkem útulný. Komín, který tudy vedl zespodu, příjemně hřál, okna těsnila a ni moc nesténala pod náporem zvenčí a co bylo hlavní - postel byla čistá a bez dalších nocležníků z hmyzí říše. Svlékl jsi se a svalil na postel. Za pár minut poté jsi již spal.

Údolí bylo překrásné. Vedle mohutného zamrzlého vodopádu se ke skále choulila malá vesnička. Za ní se do hor zvedala stezka, napůl zavátá sněhem. Šplhala přes skály, kolem zakrnělých borovic stále vzhůru. V jednom místě probíhala pod vysokým útesem s řadou puklin. Vydal jsi se třetí puklinou vzhůru, rychlostí větru jsi stoupal skrz klikatou soutěsku až do úzkého údolí s několika větvemi. Pravou větev zakončoval vodopád, zpola zakrývající jeskyni. Cítil jsi, že v ní leží něco cenného, něco mocného a... něco nebezpečného.

Najednou se dosud čistá obloha zatáhla a svět potemněl. Jen řeka se rozpohybovala, začala rudnout až se z vody stala krev. Ucítil jsi její kovovou pachuť v ústech, náhle se ozval ďábelský chechot šílené ženy...

Se zrychleným dechem ses na posteli posadil. Srdce ti prudce bušilo, po zádech ti přejel mráz. Byl jsi ztuhlý strachy. Jen sen...došlo ti, když jsi poznal pokoj v hostinci.

Přinejmenším stejně vyděšený jako ty byl mladý muž, který se ti hrabal v cestovním vaku. Ve světle úplňku byla vidět jen jeho silueta. Chvíli jste se dívali navzájem do očí, viděl jsi v nich úlek, překvapení, strach. Pak prudce rozrazil dveře a vyběhl ven.

Sillyst, zvaná Upovídaná Ukecaná :D

Když Warven odcházel, zasmála ses jeho vrtkavé chůzi a odříhla sis. Jako vždy jsi si potvrdila, že v tobě alkohol zničí i poslední společenské zábrany.

Hostinec se pomalu vyprázdnil. Břichatý hostinský pobíhal od stolu ke stolu a sklízel cínové korbele, utíral hrubé dřevo od zbytků jídla a pití a kontroloval škody. Nakonec se dostal až k tvému místu.

Ty ses zatím dostala do toho příjemného rozpoložení, kdy člověk v klidu sedí, šplouchá zbytkem piva v korbelu a je rád tak, jak je. No, jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně a když je to příjemné, tak tuplem ne. "Pro dnešek končíme, slečno," oslovil tě, ne nelaskavě. "Zde už je bohužel plno. Můžete zkusit zájezdní hostinec dál na ulici," doporučil ti. Ve skutečnosti jsi už pokoj ve zmíněném hostinci zaplacený měla. Nedalo se říct, že by se ti chtělo do té zimy venku, ale nebylo zbytí.

Pokud jsi odešla ze dveří, opřel se do tebe ledový vítr. Zjevně mu nikdo nevysvětlil, že jsi oblečená, jelikož mu to bylo, zdá se, jedno. Než jsi došla k vývěsnímu štítu hostince, byla jsi zmrzlá na kost. Odulý chlapík za pultem si tě ledabyle změřil pohledem a nijak ti nebránil zapadnou do postele a usnout.

Atalan

Magické světlo osvítilo (neobratné, já vím, ale jinak mě to nenapadlo) neznámého útočníka v černém plášti s hlubokou kápí. Přes záda měl navlečenou masivní kuši, v ruce držel meč, kterým právě odzbrojil jednoho ze strážců a usmrtil ho ranou do krku. Když uviděl tvé kouzlení otočil se a prchl do tmy, následován ohnivou koulí. Na poslední chvíli však unikl záhubě tím, že prudce zahnul do příčné chodby.

Zbylí dva vojáci, kteří ti předtím uhnuli, za ním vyběhli, gestikulujíc, abys je následoval. Sotva jsi udělal krok, instinkt tě varoval před nebezpečím. Bleskurychle jsi se otočil a jen o vlásek stihl zablokovat ránu mečem. Další muž v kápi se připravoval k výpadu na tvou hruď, využívajíc nevýhod hole v úzkých prostorách.

V noci

Ztěžka se zvednu od stolu a vrávoravě zamířím k hostinskému. Ten se zeptá, jak mi šmakovalo. Já jen zvládnu nasadit na obličej výraz blaženého a trošku nadrátovaného přicestovalce. Zhluboka si krknu, abych dodal váhu svým slovům o tom, že lepší jídlo jsem už dlouho nejedl. Nakonec se domluvíme i na noclehu, cena není nijak závratná a já fakt potřebuju postel.
Trochu nejistým krokem zamířím do patra, hledajíc číslo pokoje, ke kterému by pasovalo číslo na klíči. „Holt trpaslíka jen tak něco nepřekvapí, muhehe. I když s čísly a písmenky bejvaj vobčas potíže – zvlášť, když jich je víc pohromadě.“ Začnu se chlámat nad tou představou. Samozřejmě, že umím číst.
Nakonec se zadařilo. Po odemčení se přede mnou objevila příjemná a útulná komůrka trpasličí velikosti. Prostě taková, která nevytváří ozvěnu – třeba když si někdo krkne, tak se mu to nevrátí ze vzdáleného rohu a nepraští ho to desateronásobně do obličeje. Poslední věc, co si pamatuju, byla ta, že jsem točil klíčem v zámku. A jak jsem padl do postele, to už jsem snad ani nevnímal.

****

Zdálo se mi něco o horách, příjemné a sněhem zaváté cestičce klikatící se mezi skalisky (na rozdíl od té sněhové kalamity za vesnicí). Vydal jsem se po ní. Moje kroky a praskání zmrzlé ledové krusty se neslo široko, daleko.
Prošel jsem několika zatáčkami, podél ledovcových puklin, pod skalním převisem a přes několik úzkých a nebezpečných říms. Dech mi příjemně zamrzal pár palců od obličeje a já měl fakt radost ze života. Sluníčko příjemně hřálo, paprsky mi dopadaly na obličej a já měl pocit, jako bych se koupal ve slunci.
Z ničeho nic jsem stál před zamrzlým vodopádem a křivolakým ústím jeskyně opodál. Najednou jsem cítil, jako by na mě z jeskyně něco dýchlo. Něco smrtícího, zlého a temného. Na zamrzlé říčce začaly praskat kry a voda potemněla. Měl jsem pocit, jako bych stál po kolena v krvi. Nebo možná ve vodě, která se změnila v krev. Tmavou, hustou a lepkavou. Bylo jí tolik, že mi snad začala tryskat ze všech tělesných otvorů – dokonce i z těch, o kterých trpaslíci mluví jen s největším sebezapřením.
Z ničehož nic se celé údolí zaplnilo strašlivým zvukem. Chechotem – snad staré a napůl šílené čarodějnice, nebo Beann'shie, něco jako když přejedete rezavou pilou po skle. Akorát mnohem, mnohem hrůzostrašnějšího. Zkrátka něco takového, co jsem doposud ještě neslyšel. I když jsem si vrazil prsty do uší, hlínu do uší, sníh, pokoušel jsem se zavrtět hlavou, toho zvuku se nedalo nijak zbavit. Začal jsem řvát na celé kolo…

****

… a s výkřikem a mým kovářským kladivem v napřažené ruce (které neodkládám ani ve spánku) jsem se vzbudil. Srdce mi bušilo tak, že jsem cítil tep ve spáncích a měl jsem pocit, jako by mi mělo vyskočit z hrudníku ven.

Stejně vyděšený byl očividně i onen muž, který se mi momentálně hrabal ve vaku. Ve světle měsíce dopadajícího skrz zamatlané okno jsem viděl jen jeho siluetu – malého, vychrtlého a shrbeného střízlíka, který měl svoje pracky zabořené do prakticky jediného majetku, který jsem kdy vlastnil.
Několik okamžiků jsem se mu koukal do očí, on do mých a nevím jak on, ale já jsem přemýšlel nad tím, jestli jsem se nevzbudil do jiného snu. Pak se dal s neuvěřitelnou rychlostí na útěk.
Mrsknul jsem kladivo směrem ke dveřím a doufal jsem, že buď zasáhnu dveře a ty se zavřou, nebo zasáhnu toho bídáka a zmasím mu kus těla na kaši v momentě, kdy bude dveřmi probíhat. Pak jsem vyskočil z postele a dal se do pronásledování nečekaného návštěvníka.
„Chyťte zloděje!! Vraždááá! Hořííí! Zloděéééj! Zavřete dveřééé!!“ Víc mi moje plíce nedovolily, ač jsem se pokoušel řvát ze všech sil.

Thorben (Promiň, že až teď)

Cesta se vine do dáli,

přes hory a údolí,

přes lesy a širé lány,

kam až, kdo ví?

Já jdu až na její konec,

tam, kde květiny rostou,

tam, kde zvoní kostela zvonec,

tam, kde najdu dívku prostou.

Při pohledu na cestu, která vás čekala, se ti vybavily verše lidové písně, kterou si zpívala tvůj otec, když jezdil nakupovat do městečka. Zde, v zasněžené krajině nad Strellem, kde jedinou písní bylo daleké vytí vlčí smečky a kde každé špatné šlápnutí bylo odměněné krkolomným pádem, ti už nepřipadala tak veselá. Před vámi se opravdu vinula cesta - tedy, spíš stezka. Šplhala po úbočí hory dál a dál, zařezávala se do skal a vedla... kam až, kdo ví?

Co ty jsi věděl, tak na konci nečekala žádná dívka, ale Univerzita magických umění. A vy jste byli na cestě už dobrý měsíc. Když jsi se ke skupince, vedené inkvizitorem, přidal, měla tři řadové členy. Nyní jich bylo šest. Dobrosrdečný pihatý kluk, o málo mladší jak ty, ze kterého mráz vyhnal veškerou komunikativnost. Dvojčata, která se neustále prala, jak se od třináctiletých kluků očekává. Arogantní vysoký blondýn s tváří anděla a podle všeho velkým magickým nadáním. Zdaleka největší ale bylo jeho ego.

A pak tu byla ona. Vysoká, vznešená, jedním slovem nádherná. Hříva dlouhých, jako havraní peří černých vlasů, zešikmené modré oči pod tenkým obočím, které se tvářily tak smutně, že se ti chtělo plakat a snad si i sáhnout na život. Její postava byla štíhlá, ale vyvinutá a z jejího pozadí se ti dělalo mdlo. Korunu její kráse jí v tvých očích dodávaly špičaté uši. Kdykoliv si na ní pomyslel, v břiše se ti rozlilo teplo a v kalhotách si měl náhle těsno, hodně těsno. Elfka ale nikdy nepromluvila, nejevila o svět nejmenší zájem. Ale nebyla arogantní, ani namyšlená, připadala ti... zlomená.

Stoupali jste po cestě vzhůru, stále dál a sněhu přibývalo, už ho bylo pomalu po kolena. A aby to nebylo málo, začal i padat. Zahalili jste se do šál, ale tenké oblečení a několik slabých končetin skýtalo pramalou ochranu vůči ledovému větru.

Po vaší levici se vám naskýtal dech beroucí pohled do údolí, který ale nikdo z vás nevnímal. Pro tebe se svět zmenšil na chlad, sníh, vítr a další krok. A po něm další, zas a znovu.

***

Ztratil jsi pojem o čase, takže jsi neměl představu, za jak dlouho od opuštění Strellu se před vámi objevila Univerzita. Mohutná budova byla postavená ze šedého kamene. Měla tvar pravidelného pětiúhelníku s stejnotvarým nádvořím. Z každého rohu budovy stoupala mohutná a vysoká věž. A na vrcholu každé z nich čněla k nebi ruka, jako němá výzva bohům. Každá z kamenných rukou byla sevřená v jiném gestu podle kruhu, který v ní byl studován. Pouze pátá z nich, ta nejvzdálenější, měla prsty uražené - nekromancie byla zapovězená.

Stáli jste před obrovskými vstupními vraty, které se právě otevřely. Oněmělí úžasem jste pomalu vstoupili do sálu úctyhodných rozměrů. V něm stálo šest mágů, tři ženy, tři muži. Vrata se zabouchla. Vyrovnali jste se do řady a plní bázně očekávali slova.

Jeden z mágů, jednoznačně nejstarší, vystoupil vpřed. "Touto branou sem vstoupilo půl tuctu mladých lidí, kteří v sobě objevili skryté nadání," promluvil melodickým dobrotivým hlasem. "Máte z něho strach, úctu, či se ho snažíte využít. Nebo zneužít. Byli jste odvedeni od svých blízkých, ale věřte mi - pro dobrý účel. Magie může konat velké dobro, stejně tak ale obrovské zlo. Naším úkolem je za dva roky, co tu strávíte, z vás vypěstovat mágy hodné toho označení, kteří budou vědět jak, ale hlavně KDY svůj dar použít.

Já jsem arcimág Lester Krasus, velmistr třetího a čtvrtého kruhu, mistr prvního kruhu  a znalec ostatních." Všiml sis, že řekl "ostatních," tedy i pátého. Při tom pomyšlení tě zamrazilo. "Nyní se mi představte, řekněte kdo jste, kolik vám je let, jak se váš dar projevil poprvé a jak s ním naložíte. Začni," vyzval tě. Polilo tě horko a zrudl jsi, cítil jsi strašlivou trému tváří v tvář této drtivé autoritě.

Pronásledování

Kdybych měl víc času, snad bych i musel ocenit trajektorii letícího kladiva, jeho rotaci, lehké škrtnutí o zlodějské stehno a následné vykviknutí majitele onoho stehna. Bohužel čas jsem neměl. Proto jsem jen vyskočil z postele (to ještě za letu kladiva) a po vydaném zvuku začal pronásledovat pachatele. Ten zvuk, snad eunuší, nebo nedospělého smrada, mi byl pastvou pro uši a malým zadostiučiněním.

Zatímco jsem sbíhal schody do výčepu, zaslechl jsem třeskot rozbitého skla v jinak prázdném a opuštěném lokále. Škrábavé zvuky bych odhadoval na protažení se skrz rozbité okno. Ještě jsem stihl zahlédnout směr, jakým se venku dal, a pak už se celou vesnicí rozlehlo ticho.
Věděl jsem, že s tou zasaženou nohou mi daleko neuteče a díky stopám ve sněhu ho budu moci pronásledovat snad až k samotným branám pekelným. Proto jsem opatrně (ale přesto rychle) odstranil zbytky střepů a protáhl se oknem za ním.
„Kurva, proč nešel stejnou cestou ven, jako se protáhl dovnitř?“ Pak mi došlo, že klidně mohl sedět ve výčepu, už když jsem si pustil já hubu na špacír. Sedět, čekat, až se lokál vylidní a pak se někde schovat – hostinský uklidí stoly a sám půjde spát. Čekat na svojí příležitost. Jak jsem šel po stopách v čerstvém sněhu, musel jsem přemýšlet i o tom, kdo že je ten neznámý zloděj.

Začalo pronásledování – zlodějíček si stačil udělat náskok sotva pár desítek sáhů, když jsem dopadl do sněhu i já. A nasraného trpaslíka od jeho kořisti neoddělí skoro nic. Dal jsem se do běhu a náskok pomalu snižoval.
Když se zloděj dostal na roh jednoho baráku, ohlédl se, aby zjistil, jak moc jsem se přiblížil. To ohlédnutí se mu stalo osudným – ve sněhu musel šlápnout na ledový jazyk, podjela mu noha a on se málem rozplácl o zeď.
Opatrně jsem přeběhl ono inkriminované místo, chopil jsem se příležitosti a skočil po něm.
Za předpokladu, že jsem zloděje chytil, ho nejprve fláknu pěstí do brady, aby přestal dělat blbosti a ani nepomýšlel na věci, jako jsou skryté nože, dýky a podobně. Nasadím výraz typu „nasraný trpaslík je nejhorší nepřítel“ a začnu na něj z plna hrdla řvát: „Kdo jsi? A cos chtěl šlohnout u mě ve vaku?“

Výslech

Oběma prackama zlodějíčka chytím pevně za oděv, aby se mi nemohl vyškubnout a zkoušet nějaké nepředloženosti. Po ráně pěstí se mu sveze kapuce z hlavy a já se dívám do tváře malé holky. Vlastně si uvědomím, že docela hezké, dokonce i na trpasličí měřítko. Koukala se na mě tak, že by jí člověk snad dal korunu – uslzené oči, strach, bolest, vina.
Fakt, že se nekoukám do očí protřelého kriminálníka, ale sotva odrostlého dítěte (i když bůh ví, co má tahle za sebou), mě donutí trochu povolit stisk rukou, ale i tak se chovám opatrně. Dokonce povolím výraz v obličeji, najednou vypadám jako hodně vzdálený strýček, který jezdí na návštěvu k příbuzným jen na slunovrat, dožínky, svátek blahoslaveného Hroznaty, nebo když se poráží prase.
„No no, tak snad nebude tak zle. Strejda trpaslík umí ukázat i mírnější stránku. Uklidni se a řekni mi, cos tam dělala? A žádný vytáčení!“

Hladová

Dívka začne vyprávět. Což o to, takový smutný a pohnutý osud si umí vymyslet kdokoliv, kdo má jen trochu hereckého nadání. Zadíval jsem se na ní, na její výraz a přemýšlel, jestli mi říká pravdu, nebo je to jen prolhaný smrádě.
„Hele, holky ve tvým věku už pomejšlej na vdavky – a měly by alespoň něco umět. Tak mi netvrď, žes nezkusila štěstí ve větších městech…“ Pak si uvědomím, jakou blbost jsem teď řekl. Když taková holka bez rodiny neskončí jako šlapka v nejbližším nevěstinci, nebo jí někdo neznásilní v pangejtu u cesty, pak by měla obrovský štěstí.
Všiml jsem si, jak se začíná třást a je promodralá. „Tady zůstat nemůžeš, do rána z tebe bude rampouch.“ Rozhlédnu se kolem sebe a začnu přemýšlet, co s ní. Starat se o ní nehodlám, ale že by se mi chtělo jí jen tak pustit do světa, to taky ne. Zítra okrade většího rapla a skončí bez prstů, v kládě nebo někde v lochu. Možná všechno naráz.
„Pojď se mnou, jestli chceš. Do rána můžeš přespat u mě na zemi a ráno uvidíme, co s tebou. A snad se najde i něco, co bys mohla zakousnout, abys nám tu neumřela hlady.“ Otočím se a zamířím po svých stopách zpět do hostince. Zatím jsem nabručeně přemýšlel, co za kouli jsem si to přivázal k noze. A ještě dobrovolně…
Nemusím snad připomínat, že pokud dorazíme až ke mně, tak budu váček i ranec opatrovat i ve spánku jako oko v hlavě. A v ranci zkusím najít něco, co by bylo ještě poživatelné.

Dobrou noc…

Zdá se, že jsem našel poctivce. Alespoň, co se pravdomluvnosti týče. Nebo alespoň slušnou herečku, ve které dříme obrovský talent. „Ale co už…“ zaplašil jsem myšlenky, „…vždycky se najde poctivej hlupák, kterýho druzí vodí za nos. A my trpaslíci už holt máme v nátuře pomáhat syrotkům…“
Načež sáhla dívka pod odraný a značně zašlý kabátek a vytáhla pět měšců naditých… no, ani nemusím hádat. Tam muselo být víc peněz, než jsem si já vydělal za celý rok. „A pak, že jsi ubohá, hladová a bůh ví co ještě.“ Ušklíbnu se, ale jeden z měšců s iniciálou přijmu jako příslib. Snad lepších zítřků, nebo polepšené holčiny.
Cesta zpět pak už uběhla v poklidu. Dívka si třela ruce zimou, naraženou bradu, záda, kterými se téměř rozplácla o zeď a nohu, kam jí trefilo moje kladivo. Což, musím se přiznat, vypadalo dost směšně. Před hospodou jsem spatřil hostinského, který zrovna obhlížel škody. „Jo jo, zatracenej vítr. Chtěl jsem se venku vychc… trochu se nalokat čerstvýho povětří a najednou slyším ránu jak z děla.“ Ještě jsem ze zdvořilosti prohodil pár slov, čehož využila dívčina a díky hostinského nepozornosti se protáhla dovnitř. Šikovná holka, to se musí nechat – nevědět, že je kousek od nás dvou, téměř bych si ani já ničeho nevšiml.

Nahoře jsem ještě prohrabal vak, zjistil, že mi nic nechybí a objevil pár zbytků, o kterých jsem ani nevěděl. Kus chleba a sušené maso, pro mě tak porce na rozdráždění žaludku, ale dívka se na to vrhla tak, jako by opravdu neviděla pár dní ani sousto. I s těmi měšci…
Několik dlouhých minut poté, co se dívka stočila u komína do klubíčka, jsem ještě poslouchal, jestli to spaní nehraje, ale zdálo se mi, že ne. Tak jsem se rozhodl neobírat sám sebe o zasloužený odpočinek a po chvíli jsem oddechoval také. S jednou rukou na vaku a s měšcem pevně sevřeným v ruce druhé.
Dobrou noc…

Ráno

Bezesnou noc přeruší někdy ráno dívčí šepot a jemné buzení – takové, které by normálně trpaslíka nevzbudilo ani omylem. Otevřu oči a zamrkám. Nade mnou se sklání dívčina ze včerejška, v ruce drží čerstvý chléb, slaninu a kafe. Snídaně hodná králů. „Hmm… lidskou snídani si dám opravdu líbit. Trpasličí snídaně se totiž většinou skládá z nedopitého piva ze včerejší pitky a zbytků na stole. Hm… Díky ti.“ Začnu slintat nad těmi dobrotami. A musím uznat, že právem – hlad mám, že bych spolykal i hřebíky. „Dej si se mnou, ty musíš mít hlad větší než já. Leda, že těch bochníků bylo ještě před chvilkou víc.“ Pokusím se o fór.

Bohužel v půlce bašty jsme přerušeni hlukem přicházejícím zespoda z lokálu. Nechybí nadávky, rány, mlácení židlemi… „Sakra, snad se ani nedá splést, když si budu myslet, že zdrojem toho hluku jsou tvoje nenechavý prsty.“
Otevřu dveře, abych zaslechl, co se to dole děje. Jeden obviňuje druhého, druhý třetího, třetí obviní mrtvýho dědečka prvního obviněného, prostě nesmrtelná klasika. „Myslím, že by nebylo moc moudré vůbec se dole objevovat. Jsi schopná se odtud dostat nepozorovaně?“
Během odposlouchávání sbalím zbytky snídaně a šoupnu si je do vaku. Pak si vzpomenu na měšec s vyšitým monogramem. Letmo pohlédnu dovnitř a zjistím, že majitel si nežije vůbec špatně. „Nepatřil náhodou tý ženský, se kterou jsem včera seděl u stolu?“ Zeptám se na zkoušku, i když odpověď je mi celkem jasná.

V hostinci

Dívka se rozhodne odejít po zlodějsku. Oknem. Na druhou stranu dopad do sněhu už tak zlodějským stylem moc není. „Drž se v týhle vesnici co nejdál od lidí, někdo by tě mohl poznat. Nebo radši změň rovnou útočiště, tady je dost lidí nasraných. A hodně štěstí!“ Houknu na ní polohlasně na rozloučenou. Ale něco mi stejně říká, že za chvíli jí mám opět na krku.
Sbalím si věci a sejdu do lokálu. Právě se zde odehrává hospodská rvačka. „Neměli by se všichni rvát večer? Než ráno?“ Večer, než jsem šel spát, tu takový bordel nebyl. Co je toho příčinou nemusím ani hádat.
Aniž bych se vměšoval do hádek a mlácení půllitrama o sebe, či o hlavu druhého, zeptám se hostinského na vůdce karavany. Je na čase s ním uzavřít obchod a vypadnout z téhle díry dřív, než taky jednu chytím.
„Hmm… a ještě bych rád našel jednu mladou ženu, včera jsem s ní seděl u stolu… jak se jen jmenovala? Sillyst?“

Před hostincem

Hostinský mi na půl huby něco odpoví a pak přetáhne toho nejhorlivějšího násosku po hlavě. Ne tak moc, jen na usměrněnou, aby mohl večer opět do sebe lít tuhle lidskou břečku. „Bych ti dal okusit trpasličí máz, z jednoho tupláku bys byl tejden churavej!“ Pomyslím si v běhu ke dveřím, atmosféra začíná houstnout.
Venku pomalu narazím do Sillyst a té dívčiny. Hned začne fňukat, že by se ráda přidala. „Mno to já nevim, pokud to nebude vadit tady dámě…“ Pokrčím rameny. „A hlavně nevím, jestli se dáma přes noc nerozmyslela a nebude radši cestovat sama pěšky…“
Nedokončenou větu beru jako výzvu, aby se Sillyst vyjádřila a ještě dodávám: „Víš, tady holka… je něco jako moje adoptivní dcera…“ Kouknu se na ní, poškádlím jí otcovsky po vlasech a zeptám se jí: „Jak se vlastně jmenuješ, adoptivní dcero?“

Jedna velká, šťastná rodinka

Zdá se, že byl doposud osud k dívce více, než velmi krutý. Vysloveně na ní bylo vidět, jak si s chutí pohrává s tím slůvkem „tati“. Hostinský vyhodí jednoho štamgasta do sněhu a přidá pořádný kopanec do žeber.
„Hmm… myslím, že tady máme všechno vyřízeno.“ Zavřu za sebou dveře do hostince. „Předpokládám, že z toho vůdce karavany bych ani tak nevyrazil ani floka – znáte to. Inflace, pokles poptávky, žádní banditi po cestě, ergo mě ani nebylo potřeba…“ Zavrtím hlavou.
Sillystino podezření potvrdím rychlým pokývnutím. „Holt to vypadá, že měla tady Elena krutej a pohnutej osud. Znáš to…“ Mrknu se na holčinu, která si šlape po špičkách bot, pohled upřený k zemi a tváří se zkroušeně, prostě jako by tu ani nebyla. Pak sáhnu pod vestu pro kožený měšec s vyšitým monogramem „S“, který podám Sillyst. „Zdá se, že tohle bude patrně tvoje. Holčina je celkem šikovná…“ Usměju se, ale nezapomenu na to, že její dopadení bylo víc otázkou náhody a mého štěstí, než nějakým uměním.
Pak se rozhlédnu okolo a navrhnu: „Nevím jak vy, ale tahle díra už mě celkem omrzela. Pokud tu nemáte další zájmy, tak bychom mohli vyrazit někam dál, za teplem.“

Zásoby a vyrážíme!

Sillyst se zmíní o nějakém jídle. „Jo, dobrý nápad. Ty si dojdi pro koníka a my dva,“ obrátím se na Elenu, „si dojdeme pro něco na trh.“ Vypravím se doprostřed vesničky, kde tuším, že by se to tržiště mohlo nacházet.
No, našel jsem. Pět stánků a o něco málo více trhovců, co se snažili nabízet těch pár krámů, které měly (podle nich) alespoň nějakou cenu. Docela mi jich bylo líto.
U jednoho ze stánků jsem se zastavil. Kožešník. „Hrome, nevšimla sis, jestli má… máma na koni nějaký přikrývky?“ Zatvářím se nešťastně. Elenin zmatený kukuč je mi výmluvnou odpovědí. Koupím tedy tři pořádně tlusté kožešiny a nějaké pokrývky, abychom zbytečně nemrzli.

Takže zpět před hospodu se vrátíme zatížení kožešinami, přikrývkami, dvěma pecny chleba, pořádnou kýtou uzeného a dvěma lahvemi silné pálenky. Na zahřátí, nebo jako dezinfekce bude dobrá. Jen poslední zbytky soudnosti mi zabrání v tom, abych se do masa nezakousl hned teď.
Sillyst už na nás čeká, pronese nějakou vtipnou průpovídku a ještě se uchechtne. Ukážu jí naše zásoby. „No jen počkej, až budeš mít hlad, nebo budeš žadonit o hlt pálenky. Ty mámo naše.“ Ušklíbnu se zvesela.

Sillyst

Teď pro změnu čekáme na Sillyst. Vrátí se prakticky během okamžiku – většinu už nejspíš měla stejně sbalenou s sebou. A sehnat těch pár zbývajících drobností jí trvalo opravdu pár okamžiků.
Padl dotaz na způsob dopravy. „No, tohle zvíře je na mě moc velký. Už jsi snad viděla trpaslíka jezdit na koni?“ Poškrábu se na hlavě. „Na poníkovi jsem párkrát seděl, dokonce jsem se i kus projel, ale poníky tu nevidím. Takže bohužel couráme pěšky.“ Dodám omluvně.

Cestou necestou

Nádherné počasí, bez větru, se sluníčkem, toť základ pořádného vandru. Netřeba mít cíl, stačí jen směr, cesta a dobré boty. Poměrně jsem se divil, jak rychle postupujeme. Elenu jsem nechal jít jako první, ať určuje tempo. Vyrazila, div by člověka neuhnala. Naštěstí jsme my trpaslíci vysloveně stavění na sprint na dlouhých a namáhavých tratích, nás nikdo jen tak neužene.
Z úvah o další cestě mě vytrhne Sillystin dotaz na mojí cestu za pověstí. A já začnu přemýšlet: "Co když je tím pokladem myšleno úplně něco jiného, než si člověk (trpaslík/elf/…) vybásní? Co když sám poklad ví, co by měl dotyčný najít?"
„Si piš, že jsem si to nerozmyslel. Ale udělám to fikaně: nebudu ho hledat tak úporně, a jestli pověst fakt nelhala, pak mi to štěstí samo skočí pod nohy.“
Načež zakopnu o kus drnu a rozmáznu se jak široký, tak dlouhý. „Hmm… tak doslova jsem to s tím skákáním pod nohy nemyslel…“
Za chvilku Eleně ale cesta začala asi připadat až příliš fádní a nudná, tak popadla nějaký klacek trčící u cesty, z kapsy vylovila kudličku a začala větev ošmikávat do požadovaného tvaru a podoby. Co chvíli jsem jí sice uštědřil šťulec za ucho když se řízla do dlaně, ale po chvíli měla nůž zase v ruce. A čím byl klacek opracovanější a zdobenější, tím víc měla své ruce samý šrám.
„Ale no dyk jo, však se snažím bejt správným otcem…“ zabrumlám si pod fousy. Kdybych si vzpomněl, co jsem jako malé trpaslíče vyváděl já sám…
Nakonec se nám jde tak dobře, že se ani nezastavíme na oběd. Jednak nikdo neprotestuje hlady a za druhé jsme vyrazili poměrně pozdě. Navíc při pohledu na slunce už nám moc času do západu jeho nezbývá.

Po pár dalších hodinách Sillyst objeví místo, které se jí zdá být vhodné. Koně přiváže ke větvi rozložitého dubu a začne obcházet okolí kvůli sesbírání větví na oheň. Vybídnu Elen, aby jí pomohla.
Sám začnu nedaleko připravovat spaní – všiml jsem si nízkých smrčků s větvemi sotva dvě stopy nad zem. Pod smrčky není žádný sníh, jen napadané chvojí. Takže stačí rozdělat pár přikrývek, naházet na ně kožešiny a spaní je hotové.

Starkok

Když sekera prokousla koženou čapku nejbližšího skřeta, trhla ti ramenem. Obličej ti zmáčely kapky zelené krve. Do krve se ti vlila záplava adrenalinu, cítil jsi bitevní euforii, radost ze smrti, kterou jsi rozséval. Pak už to šlo ráz na ráz. Prudkým reverzním úderem jsi zabil dalšího zelenokožce, hlavicí sekery srazil úder kopí, jehož majitele odstranil jezdec za tebou. Další úder, další skřetí život. To už jste se ocitli za rozbitým útvarem útočníků. Na zemi leželo přes dvacet zelených těl a čtyři koně i s majiteli.

Arnet vás nasměroval obloukem kolem skřetů a zaútočili jste znovu. Tentokrát už vás čekali, ale byli zdecimovaní. Jel jsi v čele, hned za Arnetem. Rozrazili jste jejich řady. Pršela krev, zelená i rudá. Uprostřed nepřátelského útvaru Arnetův kůň klopýtl a skácel se k zemi. Poručík však pád přežil a hodlal pokračovat v boji pěšmo, ale už nebylo proti komu. Poslední nájezdníci se rozprchli, pronásledování několika jezdci.

Pak ses ohlédl k moři. Z hrdla se ti vydral zoufalý výkřik. Celá zátoka se hemžila loděmi, velké nákladní bárky i bachraté rybářské lodě, všechny se rojily skřety. Byly jich snad tisíce. Sotva jsi postřehl, že k tobě přiběhl Arnet a chytil tvého koně za uzdu.

"Bohové, to ne!" zvolal. "Tohle není nájezd, ale invaze! Jestli se dostanou našim do zad, ..." řekla a otřásl se. I ty jsi věděl, co by se stalo. "Starkoku, Gwene," oslovil tebe a jednoho jezdce poblíž, "ujíždějte zpět do tábora! Musíte je varovat! Rychle, jeďte, jako kdyby vám za prdelí hořelo! Řekněte Fri-" Najednou se mu v otevřených ústech objevila hlavice šipky zbarvená krví. Poručík vydal nesrozumitelný skřek a svezl se ke straně. Viděl jsi, že mu šipka z kuše vnikla do hlavy zezadu, těsně pod helmou. Zároveň ti padající tělo odhalilo pohled na skřetího kušníka, který už natahoval svou zbraň.

Večer u ohně

Hromada větví a klacků je brzy tak velká, že by nám stačila pohodlně na topení po dvě, tři noci. Společně rozděláme oheň, dříví praská o sto šest a jiskry létají vysoko. Prostě radost pohledět. Sillyst vytáhne dvě jablka a nabídne Eleně.
Uvědomím si, že začínám mít docela hlad – proto sáhnu do vaku a přemýšlím, co tak zbaštit. Něco, co dlouho nevydrží čerstvé, nebo něco, co mi dodá energii na několik dní? Nakonec se rozhodnu pro pořádný kus špeku – najdu dlouhý klacek, jeden konec zašpičatím Eleninou kudličkou (díky, holka) a špek na něj nabodnu. Pak už se jen dívám, jak se moje bašta začíná opékat, smažit a pouštět olej.
Čehož využiju, snažím se nachytat co nejvíc oleje na kus hadříku a promažu všechno železné, co u sebe najdu. Pravda, moc toho není – vrhací sekyrka a kladivo, které si ještě pamatuje setkání s Elenou.
Mrknu se na Sillyst: „Nechceš si posloužit? Ocel i železo se v tomhle počasí rychle zničí a ztratí na lesku.“ Nabídnu jí hadřík.
Ať už Sillyst nabídky využije, nebo ne, za chvilku začnu hodovat – a samozřejmě nabídnu i oběma holkám. Špek nakrájený na plátky přijde vhod snad každému.

Starkok

Od kopyt koně odletoval prach, stromy se míhaly v rychlém sledu a svět poletoval nahoru a dolů. Prosvištěly kolem tebe tři šípy, čtvrtý se zabodl koni do hýždě. Zvíře zoufale zaržálo, vzepjalo se pod tebou a vyrazilo ještě rychleji vpřed. Bezmyšlenkovitě pádilo prudkým tryskem, nereagovalo na pokyny a samo volilo cestu. Projeli jste rozcestím, sotva jsi si všiml, že jedeš špatně. Goblini dávno zmizeli v dáli.

Křečovitě ses držel hřívy, málem jsi upustil sekeru, kůň však běžel dál, nedbaje tvých problémů. Cesta vyběhla z úvozu, stromy k ní náhle byly blíž a nakláněly se, tvoříce přírodní střechu. V kombinaci s zataženým nebem a pozdním odpolednem to mělo ze důsledek, že nebylo moc vidět. Najednou se před tebou objevila větev. Rychle ses sklonil nad koně a nachýlil se na stranu. Stihl jsi to tak tak, listí tě škráblo na obličeji, dřevo proletělo palec nad tvou helmou. Úleva vzápětí přešla v děs – zjistil jsi, že jsi to s nakloněním přehnal a padáš na stranu. V zoufalé snaze vyhnout se pádu jsi hrábl po hřívě a vší silou ses přitáhl.

Za zatáčkou se objevil malý potok, cesta šla skrz něj. Vody bylo normálně lehce nad kotníky, vlivem deštivého počasí byla hladina zvýšená. Kůň, s jehož hlavou jsi nechtěně trhl na stranu, jak jsi se držel, byl hodně rozkolísaný, když vběhl do potoka. Náhle šlápl na kámen, pravá noha se mu smekla a uvízla v prohlubni. Kůň šel se zoufalým ržáním k zemi v gejzíru vody a bláta.

Chvíli jsi letěl vzduchem. Žaludek se ti zhoupl, cítil jsi, jak se pomalu otáčíš. Země se ti nezadržitelně blížila vstříc. Dopadl jsi na pravý bok, přímo na dřík šípu, který ti trčel z ramene. Před očima se ti rudě zablesklo a pak přišla osvobozující tma...

***

Rudá záře ohně matně osvětlovala skálu, z níž na několika místech vykukovaly kořínky. Fascinovaně sis prohlížel jemné žilky v kameni, hlavou ti táhly úvahy, zdali takto vypadá nebe či peklo, nebo kde jsi to skončil. Asi v pekle, usoudil jsi, když jsi začal cítit tělo. Pravý bok pálil jako čert, měl jsi problémy s dechem. Rána v rameni svědila, ale to jen dobře – šíp v ní už očividně nebyl. Hlava ti třeštila a v ústech ji měl sucho jako na poušti.

Světlo přerušil stín muže. Měl široká ramena a holou hlavu, která se mu v oranžovém světle leskla. Byl oblečený v plášti, jeho obrys byl orámován září ohně a nad ramenem mu stál měsíc v úplňku, ta,že vypadal jako anděl.

„Hele, už se probral,“ prohlásil hlasem, který vyvracel jakékoli domněnky o andělském původu. „Na, napij se,“ přistrčil ti k ústům vak s vodou.

Vyprávění

Elena se brzy rozpovídá – začne vyprávět o jejím minulém životu v jednom z velkých měst, o kterém jsem jaktěživ neslyšel. Úplavice, zápal plic, slintající obchodník s nenechavýma rukama a… Tahle holka si fakt musela projít peklem.
Nakonec nám jen oznámí, že pro dnešek bylo dobrodružství až dost a že jde spát. Stočí se do klubíčka pár kroků od ohně a usne. Ale ještě před tím strčí pod polštář svůj nůž. Nejspíš pro všechny případy. Pokrčím rameny – holt zvyk je železná košile. Za chvilku už pak pravidelně oddechuje.

Mrknu se na Sillyst. V jejích očích by se dalo číst jako v otevřené knize. Předpokládám, že má hlavu plnou cesty dál, toho jak se co nejrychleji dostat do pohostinnější oblasti.
„Chceš držet hlídku? Myslím, že tak daleko od civilizace nás snad nikdo nenajde. Ale já asi moc spát nebudu, tak můžu chvíli dávat pozor…“ Hlesnu potichu, abych malou nevzbudil.

Tichý hovor

Zajímavá otázka. Co se stane, když nenajdu to, co hledám…
„Vlastně ti ani nevím – možná se vrátím k rodině do hor. Každý kovář se ještě může zlepšit. Vykovat lehčí a pevnější zbroj, ostřejší meč a krásnější brož. Nebo se nechám najmout někde na jihu, kde bude víc teplo, ke dvoru někdejšího panovníka. O jižanské oceli se vyprávějí doslova legendy a já bych se rád naučil jejich technologii zpracování rudy.“ Zívnu si a zamlaskám. „Zkrátka a dobře – kdo chce, práci si najde.“
Rozhlédnu se kolem dokola okolo našeho tábořiště. „Jedno vím jistě: sem, do té psí díry a do té sloty se fakt nevrátím. Trpaslík a zima, to je jako mít za sousedy rodinku rozeřvaných skřetů. Zkrátka to moc dohromady nejde.“
Pak přiložím do ohně pár polínek a pozoruji Sillyst, jak se stará o svého zvířecího kamaráda. „A co ty, proč vlastně putuješ na jih? Máš nějaký životní cíl? Nebo snad životní lásku?“ Mrknu po ní spiklenecky očkem.

Tři muži se váleli kolem ohně. Tváře měli rozličné – jeden byl dlouhovlasý seveřan, druhý byl očividně jižan a na třetím nebylo nic zajímavého, pocházel pravděpodobně z centrální oblasti kolem Ederolu. Měli na sobě otrhaný vojenský stejnokroj – vestu z ztvrdlé vařené kůže s železnými plíšky na ramenou – zbavený veškerých insignií. Muž, jenž ti dal napít, na tom byl stejně.

Všichni nyní poposedli a zadívali se na tebe, ve tvářích se jim zračilo překvapení a pobavení, jižan se tvářil podezřívavě. Všiml sis, že si přisunul pouzdro s armádním krátkým mečem. Dostal jsi se do nepříjemné, ne-li nebezpečné situace.

U vyhasínajícího ohně

Krátké vysvětlení, výpomoc komukoliv a odchod zpět domů. Víc už na Sillyst nenaléhám, zvlášť poté, co vytáhne dýku a začne si s ní pohrávat. Chvíli si jí nechává točit mezi prsty, pak jí umně vyhodí do vzduchu a po několika obrátkách jí opět jistě a bezpečně chytá do dlaně. Zkrátka jako by se s tou zbraní narodila.
„No, snad s tou dýkou nedopadneš jako prcek.“ Připomenu si Eleniny ruce, které po chvilce okudlávání vypadaly podobně, jako naporcovaný kus zvěřiny nad ohněm. „A snad si i ty najdeš nějaký smysl života, vyšší cíl.“
Protáhnu se, až mi kosti zapraští. Vlastně se mi nějak přestalo chtít spát. „Asi se půjdu trošku projít po okolí. Poohlédnout se po cestě a tak. Klidně můžeš spát, nebudu chodit nijak daleko.“
S těmi slovy se zvednu a zamířím dál podél lesa směrem, jakým bychom se měli zítra vydat dál.

„Co teď?“ zeptal se Sharky. „Nemůžeme tam přece jen tak napochodovat, v lepším případě by nás odehnali, v horším by vytáhli vidle.“

Druhého dne

Chvíli jsem se ještě toulal v okolí tábora, ale když jsem zjistil, že jsme tu na míle daleko jediní živí tvorové, trochu jsem se uklidnil. Velkým obloukem jsem se vrátil k tábořišti – obě holky už dlouze oddechovaly. Takže jsem jen přihodil pár posledních polen do ohně, zavrtal se do dek a usnul také.

*****

Ráno mě probudil tichý šramot, to se Elena pokoušela vylézt zpod deky. „Mno to je nějakýho ruchu hnedle po ránu…“ Zívl jsem a opět se zavrtal hlouběji do tepla. Po chvíli jsem byl stejně vzhůru – Elena mi snad z poťouchlosti, nebo z touhy jít dál – zkrátka na mě vysypala sníh z jedné větvičky přímo nad mojí hlavou. Málem jsem vyletěl z kůže, ale zlobte se na dítko…
Navíc ty zbytky od večeře voněly až příliš dobře, než aby šlo znovu usnout. Rychle jsme zhltli těch pár kůrek, trochu špeku, sbalili svoje saky paky a dřív, než slunce pořádně vylezlo nad obzor, jsme byli opět na cestě.

Elena měla ruce ze včerejška patrně samou jizvu, protože během chůze měla svůj žabikuch schovaný v kapse a ani se nepokoušela jej během cesty vytáhnout a něco se pokusit vyřezat. Během dne začalo opět hustě sněžit, ale jelikož nefoukal vítr a ani to nebyl těžký sníh smíchaný s vodou, tak mi to bylo tak nějak srdečně jedno. Jen jsem si svůj těžký plášť přitáhl více k tělu a snažil se z kožešin dostat ještě trochu více tepla.
S přicházejícím soumrakem začínám mít obavu, kde složíme hlavy dneska večer. Ač nemám nic proti spaní venku, tak můj plný nos, zmrzlý a frkající, je jiného názoru. Naštěstí za dalším kopcem jsme objevili malebnou vesničku, velikostí rozhodně menší, než ta poslední. Od komínů se táhly tmavé kouřové proužky a dokonce jsme zahlédli jednu hospodu. „Ano, rychle do tepla.“ Pokývu hlavou a je mi jasné, že ani Elena nebude mít nic proti. Ujít těch posledních pár stovek metrů mi přijde jako věčnost, než se dočkáme tepla.

Sillyst ihned po vstupu obsadí jeden stůl. Vínem nepohrdnu ani já a dám si k tomu pořádnou flákotu masa. Navíc pro Elen objednám pořádný žejdlík teplého čaje.

V noci a ráno

Elen se brzy začnou klížit očka, takže se s námi rozloučí a jde si najít svojí postel. Věřím, že tady nebude vyvádět žádný alotrie, zvlášť, když vypadá, že je takhle unavená. Ono – celodenní pochod ve sněhu, to člověku ubere sil.
Po pár posledních locích vína se odeberu na kutě i já a Sillyst mě brzy následuje. To, jak jsem padl hubou do polštáře, už si skoro ani nepamatuju.

*****

A opět se mi zdál tentýž sen, co předevčírem. Sněhem zavátá stezka kamsi do skal, sluneční paprsky odrážející se od čerstvě umrzlého sněhu, skalní převis, zamrzlý vodopád. Temná jeskyně opodál. A v ní… bůh ví co, ale něco očividně hodně zlého a nebezpečného. Jinak by mě ta jeskyně ani tak nepřitahovala.

*****

To, že nám v noci vítr několikrát rozrazil okenice a já se vzbudil napolo pokrytý jinovatkou, to jsem díky snu totálně zaspal.
Hostinská, dívajíc se z okna, nám prorokovala, že tahle sněhová bouře se jen tak nepřežene. Vlastně bych se docela divil, kdyby tomu bylo naopak. Spolu se Sillyst a Elen si hřejeme zkřehlé ruce v prázdném lokále, já naštvaně koukám na hostinskou a přemýšlím, na čem nás natáhne příště.

„…plány?“ Přeruší ticho a mé rozjímání Sillyst.
„Víš, možná se ti to bude zdát zvláštní, ale o tomhle místě se mi už několikrát zdálo. Teda pravděpodobně o tomhle místě. Vzhledem k názvu téhle vesnice. A to jsem tady v životě nebyl.“ Podívám se znovu z okna a pak houknu na hostinskou: „Ženská, kterým směrem leží ten zamrzlý vodopád, ke kterému se cestička vine mezi skalami a poblíž je ústí nějaké jeskyně?“
Ať už mi hostinská odpoví cokoliv, je mi jasné, že dnešek strávím průzkumem okolí. Nakloním se blíž k těm dvěma a polohlasně dodám:
„Nevím, jak se vám bude líbit procházka blizardem, ale já tam… prostě musím. Ech… Rád bych našel ten ledopád a prozkoumal jeskyni, o které se mi už tolikrát zdálo. Nejspíš tam nic nenajdu, najdu-li vůbec ten ledopád, ale každopádně bych si rval vlasy, kdybych odsud odešel bez pořádného porozhlédnutí.
Po snídani a ještě jednom žejdlíku svařáku vyrazím. A budu rád, když Elena zůstane tady. Může pomoci třeba tady tetě hostinské s nádobím.“
Přeci jen i včerejšek byl pro ní i tak dost únavný, tak proč jí tahat na další štreku, když se určitě vrátíme zpět.

U starého páprdy

Hostinská se na chvíli zamyslí, začne přemýšlet a pak nakonec kývne. „Jo, někdo takovej by se tu našel…“ Ukáže rukou někam z okna na protější stranu vesnice, ke starému mlýnu. Pak už si nás dál nevšímala a místo toho se radši odebrala někam do patra, nejspíš uklízet po včerejších hostech. Koukl jsem se z okna a docela se zděsit – vítr a sníh opravdu tvoří vražednou kombinaci.
Od stolu jsme se zvedli ihned, jakmile jsme dojedli a dopili. A jelikož hostinská neříkala nic o tom, jestli tu může Elena zůstat nebo jít s námi, radši jsem jí pořádně nabalil do kůží a kožešin, všechno třikrát převázal a mohli jsme jít.

Venku jsem si opravdu připadal jako v bílém pekle. Sníh pode mnou, sníh nade mnou, vítr ho točí všude okolo mě. Sotva se člověk rozkouká, kterým směrem vůbec jde, tak mu vítr nadělí pořádnou nálož sněhu přímo do obličeje a ten mráz tak nepříjemně štípe…
Bylo mi jasné, že venku se nikoho na cestu ptát nezvládneme – maximálně vyděšené, vřískající a větrem unášené kočky. Takže je s podivem, že jsme mlýn našli tak rychle, sotva po pár desítkách minut chůze, kdy jsem si připadal jako chodící shrbený a nabalený balvan.
Mlýn tvořily dvě budovy – věžička a skladiště. A jelikož to druhé zelo momentálně prázdnotou, zabušil jsem na dveře věžičky. „Doufám, že starej páprda nebude hluchej jako tetřev.“ Pro jistotu jsem okamžitě zabušil a ještě silněji.
Zatímco jsme venku klepali kosu, přemýšlel jsem, nač je místním mlýn, když tu musí tři čtvrtě roku sněžit a mrznout až praští (a tudíž bude zamrzlá říčka) a během těch pár posledních měsíců tu tutově nic nevyroste, natož aby to dozrálo a místní to stihli sklidit.

Třetí zabušení, až fošny dvířek zasténaly a pořádně zapraštěly, ke kterému jsem přidal i jeden kopanec. „Notáák, dědku! Jsi snad hluchej??“ Ke zbytku jsem se nedostal, protože v ten moment se dvířka otevřely a nás dovnitř výmluvným gestem hnala asi tak osmnáctiletá dívka.
Prošli jsme přízemím a zamířili do patra. Samozřejmě, že jsem si všiml všech těch pytlů s moukou. Pokrčil jsem tedy rameny – patrně import ze zahraničí. V dnešní době velká móda, při dovozu ve velkém se tak velmi ušetří náklady.

Pomalu jsem vydechl. Teplo, krb krásně vyhříval celou stavbu, libé vůně se nesly do všech koutů. U krbu byl posazený starý muž s plédem přehozeným přes nohy. Dle délky jeho vousu bych mu typoval minimálně lidskou sedmdesátku, možná i víc. Rovnou jsem se představil, pak i Elenu a Sillyst a začal jsem vysvětlovat, proč jsme vůbec tady.
Stařec nás ale vůbec neposlouchal. Dívka, dle rozdílu věků spíš jeho vnučka, než dcera, nám pokývla ke stolu a vyzvala nás, ať si k masu nalijeme víno. Nenechali jsme se dlouho pobízet a brzy se mlýnem rozléhaly zvuky jasně hodnotící kvalitu a chuť připraveného jídla. Během pár minut jsme z talířů vyzobali naprosto všechno, Elen by byla schopná sníst i talíř samotný, kdybych se na ní výmluvně nezatvářil.

Pak jsme sklidili nádobí (Elen v ten moment začala poletovat okolo a skoro všechno sklidila sama), přesunuli jsme židle blíže ke krbu a starý kmet začal vyprávět…
O historii staré tisíc let (jak už to tak v těchhle případech bývá), o hodném a spravedlivém knížeti a zlém skřetím náčelníkovi, o bitvě a o stařeně, kterou raději měli přibít na kůl a obětovat peklu.
„Bude se ti to zdát divné, ale i trpaslíci si vyprávějí něco podobného. A dokonce by mě překvapilo, kdyby neměl každý národ podobného.
My, trpaslíci například, si vyprávíme rámcově stejný příběh, jen tam nevystupuje Albabrant a skřetí náčelník a žádnou svatyni Lest´sgrad tam také nenajdeš.
Ale jinak ano – místo Albabranta si dosaď Aldarena, trpasličího krále s vousy tak hustými a dlouhými, jak jen králi můžou narůst, místo skřetího náčelníka… jiného skřetího náčelníka a nefiguruje tam svatyně Lest´sgrad, ale zahrada Shangri la ukrytá přede všemi kdesi uprostřed velehor. A také to v našem příběhu nekončí vyvražděním celé rodiny, ale jen smrtí krále. A hádej co – ta stařena, která králi poradila kam se má vydat, byla původně ona sladká démonka, jen vlivem kouzla vypadala jako stará babka.“

Odmlčím se. Děda mi opravdu nevyprávěl nic převratného. Pak si vzpomenu na svůj sen. Ten, který se mi už několikrát vrátil.
„Ale měl bych dotaz. Ty určitě znáš místní oblast, každou horu, každou říčku a vodopád. Neznáš jedno místo, ke kterému se jde úzkou pěšinkou, jednou stranou lemovanou skalní hradbou, z druhé strany je to padák až dolů do údolí a na onom místě najdeš zamrzlý vodopád a blízko něj je ústí jeskyně?“
Modlím se, aby dědula o tomhle místě věděl a řekl mi, že se nachází necelých pár mil odsud.

Dary

Dědula se po mých slovech… řekněme že víc, než rozohnil. Ale nadávat mi do hlupáků, to teda pardon.
„Samozřejmě, že jsem pochopil. Prostě ne vše, co se třpytí, musí být zlato a ne každý, kdož bloudí, musí být ztracený. Pochopil jsem.“ Snažím se uchlácholit staříka, ale ten jako by mě buď ignoroval, neposlouchal, nebo byl hluchý. Zadíval se do plamenů a začal mi popisovat cestu, kterou jsem viděl ve snu. Nejprve jsem se také pozorně zadíval do plamenů, ale poté, co mi došlo, že tam nic neuvidím, jsem se alespoň snažil vyptat se ho na směr.
Alain mezitím odněkud vytáhla několik darů, které nám předávala s tím, jak dědula mluvil. Vskutku královské dary, pokud budou opravdu fungovat tak, jak nám právě popsal. Svůj dar, flakónek s karmínově rudou tekutinou opatřený zátkou jsem s pokorou a úklonou přijal. Okamžitě jsem ho schoval do kabátce, do nejhlubší kapsy a zašprajcoval ho tam kouskem látky tak, aby se nemohl vykutálet ven.

Pak nás dědula spolu s dcerou vypoklonkovali ven na mráz. Dveře se za námi zabouchly rychleji, než by jeden stačil říct „rezavej pant“.
„A směr? Ani prstíčkem nenaznačíte?“ Zkusil jsem to nazdařbůh alespoň přes zavřené dveře, ale bylo mi jasné, že vichr mi slova sebere od úst rychleji, než by zasypanej horník vypil soudek piva.
Rychle jsem se zabalil, pomohl do kůží oběma dívkám a mrkl se na ně: „Tak kudy? Dál do hor, nebo někde počkat, než se nejhorší přežene?“

Cesta do hor

„Dobrá, nebudu vás přemlouvat. V tomhle počasí rozhodně ne. Ale já prostě musím…“ Nakloním hlavu blíž k holkám a začnu hulákat, abych přeřval ten vichr. „Myslím si, že tam stejně nic zajímavýho nenajdu. Snad se během dneška stihnu vrátit…“
Pokrčím rameny. Vlastně ty dvě ani nechci přemlouvat, aby na mě v hostinci počkaly (i když by to bylo příjemné). Hlavně, ať se dostanou kamkoliv do tepla.

Naposledy jim zamávám rukou zahrabanou do pořádně tlusté rukavice a se sveřepým výrazem se vydám zpola zavátou pěšinou dál, vysoko ke špičatým štítům zdejších hor. Cestou si ulomím pořádný kus klacku jako oporu při chůzi a jako třetí nohu pro zkoumání terénu přede mnou.
„Doufám, že se dneska stihnu dostat tam, i zpět. V tomhle počasí se mi fakt přespávat nechce…“

Garendal

Očekával jsi řev a sršící blesky, místo toho se Ignacius jen posadil. Do místnosti tiše vklouzli dva ozbrojenci v plátových zbrojích s Inaciovým erbem, hořícím stromem, na hrudi. Oba elfové zachovávali kamenný výraz a ruce měli volně položené na hlavicích tenkých mečů.

Postaršímu elfovi se na rtech objevil tenký úsměv. „Liva je teď bez vládce, drahý Garendale. A já jsem jediný, kdo jí dokáže zaručit bezpečí a klid v tolik napjaté době. A já to hodlám udělat!“ vykřikl a vstal. „A udělám to ať už s tebou po boku, nebo s tvým nástupcem. Slyšel jsi poslední slova lady Miriam. Stačí říct, že podpořila mě a povýšíš. V opačném případě...“ naznačil rukou a oba ozbrojenci postoupili o krok vpřed a povytáhli lesklé čepele.

Na římse

Klacek se během pár okamžiků projevil jako neocenitelná pomoc. Špicí jsem bodal do sněhu a odhaloval tak ledové plotny pokryté nebezpečně tenkou slupkou navátého sněhu. Pravda, sníh krásně křupal pod nohama a byl poměrně pevný, ale jelikož byla stezka široká jen pár stop, tak každé uklouznutí by pro mě znamenalo jediné – smrt. Naštěstí nebyly ledové jazyky nijak častým jevem a pokaždé se mi je povedlo snadno překonat.
Vítr nepříjemně foukal, avšak takovým směrem, že ho skalní stěna hezky odklonila a já byl po většinu cesty v závětří. Problém nastal až v okamžiku, kdy jsem musel projít okolo nějakého skalního okna – ten blizard mě málem smetl ihned poté, co jsem udělal krok dopředu. Pomohlo až kleknout si na všechny čtyři a zuby, nehty se držet cesty a přidržovat se výstupků na skále. Což se v tlusté rukavici dělalo obzvlášť špatně.

Další problém nastal až nahoře u vodopádu. Řeka tady tak moc zvedla svou hladinu, že mostek, v létě jistě bezproblémově průchozí, nyní vězel notný kus pod hladinou. Rukou jsem zkusil pevnost sloupku, který čouhal z vody a ten mi zůstal v ruce. Nasucho jsem polkl.
„Kurde, šest kroků nemam šanci přeskočit. Ne v tomhle těžkém haveloku a ne v tomhle počasí. Co teď? Přece to neotočím?“
Rozhlédl jsem se kolem dokola a hledal cokoliv, čím bych si mohl nějak pomoci a co by mě dostalo na druhou stranu. Vysoké stromy jsem zavrhl, jednak nejsem veverka a dvadnak bych je tady ani nenašel. Co takhle římsa někde o kus dál? Nebo přejít pomalu po největších krách a opírat se klackem?
Nakonec jsem se rozhodl pro hopsandu (pokud jsou ty kry alespoň dva sáhy dlouhé) ale jako první jsem se rozhodl prozkoumat hloubku vodního toku.

Hostinec

Bláhově jsem si myslela, že jídlo v hostinci bude zaslouženou odměnou, spíš to byl trest. Chvíli se přemáhám pokoušejíc se žvýkat tu lahůdku. Chuťové pohárky pak dokonale umrtví ještě lepší pálenka. Korunu tomu celému nasadí drápoop přehnavší se po mém stole.

V první chvíli mi ujede peprná nadávka. Ovšem víc než kradené maso mne rozčiluje zašpiněná halena.
Za ukradení masa mu vlastně můžeš poděkovat, jestli ho pozře, daleko neuteče....

Patrně ta chlupatá potvora stačila ukrást ještě něco krom mého jídla. Dřív než stihnu vytvořit z omáčky na tunice ještě větší slušivý flek, vtrhne do hostince jeho pronásledovatel, sliujícíc odměnu za jeho dopadení.

Zasloužil by si odměnu spíš za to, že mě zachránil od té lahůdky...
Rozhodně se tedy nechystám na to, se za ním honit. Raději odsud rychle vypadnout, tohohle místa začínám mít opravdu plné zuby.

Hop a skok přes vodní tok

Klackem jsem se pokoušel různě nahmatat dno, ale nějak se zkrátka nedařilo.
Nakonec jsem se odhodlal k téměř šílenému činu: Přikrčil jsem se co nejvíc, aby mě vichr nepovalil a začal jsem opatrně našlapovat na ty největší kry, jaké se na hladině našly. Klacek v ruce jsem občas použil jako vyvažovací hůl, abych nabral zpět rovnováhu a vždy když se hladina a hlavně kra po mém stoupnutí uklidnila, přesunul jsem se na další kus ledu.
Doufám, že takhle se dostanu bezpečně na druhou stranu a nebudu nucen se uchýlit k plavání. Ostatně – v tomhle počasí a takhle navlečen bych šel po pár vteřinách ke dnu…

Večer přichází

Ani se mi nechce věřit, že se mi bez šlápnutí do vody povedlo bezpečně dostat na druhý břeh. Naposledy se ohlédnu za sebe, jak se jedna obzvláště velká kra (na které jsem mimochodem ještě před chvilkou stál) zavlnila ve vlnách, pak jí stáhl proud a než by se jeden nadál, kra zmizela za ohybem řeky, v hučícím vodopádu.
Třikrát jsem si odplivl jako poděkování mé štěstěně (a divil se při tom, že na zem nedopadají zmrzlé krystalky) a pak jsem s přáním pohodlné cesty vyrazil dál. Což o to, pár hodin se celkem nic nedělo, kromě toho, že jsem se co chvíli zabořil do sněhu až po pás a musel jsem se pracně a s notným klením vyhrabávat.
Večerní soumrak se ohlásil nezvykle barevnou kresbou na úbočích okolních skal. Každá stěna, každý kámen i ledový rampouch hrál všemi odstíny barevného spektra, od žluté až po červenou. Člověku by se i snadněji dalo do kroku, kdyby nevěděl, že má zhruba poslední hodinu na nalezení přístřeší.
Začal jsem rychle prohledávat jednu soutěsku za druhou v naději, že narazím na nějaké vhodné místo k přenocování. Stačila by malá jeskyňka, nízký převis, cokoliv, co by mě uchránilo před tou fujavicí. Ve snaze najít cokoliv, co možná nejrychleji jsem pobíhal z jedné soutěsky k druhé a pokaždé jsem notně skleslý vbíhal do nové.
Pak jsem se rozhodl: poslední pokus, tahle cestička vypadala celkem nadějně a pak si budu muset začít dělat nějaký záhrab, případně malý kutloch vystavěný ze sněhových kostek, někde u skalní stěny. Oheň nemělo ani cenu rozdělávat, neb nebylo z čeho…

Cesta soutěskou

Snad poprvé, od chvíle, kdy jsem vstoupil na území tohohle království (nebo co to vlastně je), jsem měl pocit, že tady zařvu. Zmrzlej jak sobolí hovno, s prsty tak zkřehlými, že jsem s nimi nemohl skoro ani hýbat, jsem se snažil jít dál. A každý krok byl opravdu utrpením. Sotva jsem stoupl na umrzlou sněhovou krustu a pohnul jsem se, abych udělal krok, byl jsem opět po pás ve sněhu. Vyhrabávat se ani nemělo smysl, protože po dalším sáhu jsem tam byl opět.

Naštěstí za další zákrutou sníh notně opadl. Snad mi byli bohové nakloněni, snad to bylo tím, že sem prostě vítr ten sníh tolik nenafoukal… Zkrátka a prostě, najednou se mi šlo mnohem, ale mnohem lépe. Tedy nebýt těch proklatých, kluzkých kamenů, které měly ten blbý zvyk objevit se mi pod nohou v momentě, kdy jsem na něj šlápl. Abych pak hodil záda, tlamu, posadil se na prdel… Takže se mi nešlo ani tak lépe, ale přesto jsem se pohyboval rychleji.
A jelikož byla soutěska poměrně úzká (dva trpaslíci by vedle sebe určitě neprošli) a tudíž světla bylo na stezce málo, skoro jsem si ani nevšiml, že slunce zapadlo. V ten moment jsem došel na konec stezky rozvinuvší se do panenského údolí a já jsem úžasem vydechl. Všiml jsem si vodopádu, zamrzlé řeky a dokonce i kamzíka pasoucího se pár kroků ode mě. Údolí vypadalo tak, jako by ho vymodelovali sami bohové – krásné, úžasné, velkolepé.
Kamzík nakonec přerušil moje kochání se přírodou – zafrkal, pohodil hlavou na stranu a rázem byl ten tam.
A já jsem věděl, že mám posledních pár chvil na nalezení přístřešku na noc, nebo rovnou té jeskyně z mého snu.

Hostinec

Otrávená zdejší společností a vůbec celým tímhle místem sedím u stolu a zvažuji, že by bylo nejmoudřejší vypadnout odsud teď hned. Dřív, než se ovšem stačím zvednout a zaplatit hostinskéu za tu lahůdku, něco mne doslova praští přes nos, ještě dřív, než dotyčný vůbec vstoupí do lokálu.

Ale ne...nestojím o problémy...Třeba se pleteš a vůbec to není...

Když vejde do lokálu a zamíří rovnou ke mně, je mi jasné, že se vůbec nepletu a nemám z toho ani přinejmenším žádnou radost.

"Toulá se." podám mu poněkud strohou odpověď a přejedu ho zkoumavým pohledem od hlavy až k patě, odhadujíc přitom copak si bude zač.
Tulák, vlk samotář?...na toho moc nevypadá...pak doufej, že to není lovec...moc dlouho jsi měla od celé té jejich společnosti pokoj...Bratrstvo, pche...už je to dávno...

"Co si zač?" zavrčím tiše otázku, aniž bych se představila. Proč taky.

Večer je tady

Když už asi po sto padesáté uklouznu a praštím sebou do sněhu, zapřemýšlím, jestli byl tenhle „výlet“ vůbec dobrý nápad. Bylo mi jasné, že tahle noc bude hodně, ale hodně drsná.
Nakonec jsem sebral poslední zbytky sil, párkrát zamrkal, abych se zbavil sněhu v očích a rozhodným krokem se vydal po stezce dál.
Zavrčím a zapřemýšlím, jak by bylo skvělé moci nakopat sám sebe – ne, že by mě to vytáhlo z téhle ledové kaše, ale alespoň by se mi maličko ulevilo.
Najednou spočine můj zrak na kamzičích stopách vedoucí od stezky někam stranou. V tom šeru jsem moc neviděl, ale z dálky to vypadalo jako obrovské balvany. „Mno, minimálně co je dobrýho pro kamzíka, to je dobrý i pro trpaslíka. A i ta němá tvář musí někde nocovat…“ Rozhodl jsem se prozkoumat směr, jakým se kamzík vydal a kameny zvlášť.

Hostinec

Šlechtic z bažiny... bleskne mi hlavou, když osvětluje, čím je.
Poslouchám a přitom si pohrávám s polorázdným pohárkem kořalky.
Je mi trochu proti srsti, že všechny nazývá bratry a sestrami. Až příliš připomíná mi to dobu u Bratrstva a jeho nesmyslný kodex.

Stále tak trochu váhám. Sice je stejný jako já, ale to ještě neznamená, že bych mu měla od prní chvíle bezmezně věřit, už párkrát jsem se spálila, takže opatrnosti není nikdy nazbyt.

Práce ti skočila, budeš zas hledat novou...tak proč nevzít tohle...od něj nic nekápne, ten to bere jako poslání...takže budeš nasazovat svůj krk jen tak, pro vyšší cíle, pche...

"Proč bych měla?" odpovím nakonec otázkou, naznačujíc tak, že by mě zajímalo, co z toho budu mít. Slova o záchraně a pomoci zní sice hezky, ale jeden se za ně nenají. A boj za ideály, čest a slávu mě přešel už dávno.

Hostinec

Zklamala jsem ho? Snad.
Ale notak, příteli, když budu vše dělat jen z dobré vůle, abych zachránila svět, umřu hlady, z dobrého pocitu se nenajím...

"Jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná. Taky se potřebuji nějak živit." dodám jen tiše s výmluvným pokrčením ramen. Snad bych ještě něco ráda dodala, ale nakonec to spolknu a raději si to nechám pro sebe.
Já jsem se holt nenarodila ve zlaté klícce a neměla nač si ukážu...

Trochu se usměju, když se ptá, zda si může být jist, že ho někdo nepřeplatí.
Jeho pohled klidně opětuji a neuhýbám očima, když odvětím: "Máš mé slovo, pane, a já své slovo dodržím. Odteď jsem v tvých služách, můžeš se spolehnout." Naznačím lehkou úklonu a čekám, zda mi řekne víc.

Hostinec

Zaskočil mne svým jedáním, víc než jen zaskočil. V první chvíli mi ruka bezděky sjede k dýce, ale pak jen zatnu ruku v pěst a s kamennou tváří trpně snesu tuhle troufalost, která nebýt součástí hry, byla by jistojistě potrestána, byť by to byl třeba samotný král.

Jen klid, nepokaz to...prostě tě budou mít za obyčejnou děvku, výborně...
Pokus o úsměv nedopadl patrně příliš dobře, byl jen jakousi grimasou.
Ještě chvíli nehnutě rozdýchávám to, co udělal, než sáhnu po váčku s penězi a uklidím jej.

Půlnoc v rybářském přístavu...půlnoc...zapomněla jsem ti říci jednu věc, příteli...tohle bude ještě zajímavé...doufej, že o půlnoci budou už všichni dávno spát nebo budou na mol...kolikpak vlků se asi tak pohybuje v noci přístavem?...

Do setmění zbývá ještě dost času, slunce je ještě vysoko.
Sedím ještě nějakou dobu v lokálu. Zvednu se až před setměním, nechám na stole nějakou tu zlatku za útratu a zmizím. Potřebuji najít nějaký tichý kout, dřív než slunce zajde za obzor. Místo, kde se budu moci proměnit. Na noc ve městech obvykle nezůstávám, no dnes to bude výjimka.

U menhirů

Vydal jsem se sněhem po stopách směrem k bludným balvanům. Pravda, šlo se mi podobně, jako po stezce, ale teď jsem měl před sebou alespoň vidinu nějakého cíle, který jsem měl mimochodem přímo před nosem. Ne až za další a další zatáčkou. Možná. A po nějakých deseti, patnácti minutách (měří se tady vůbec čas klasicky, nebo nějak epičtěji/více fantasy, PJi?) jsem stál před čtyřmi balvany, o pořádný kus větší, než jsem já sám.

Moje podezření z cesty se potvrdilo – nejednalo se ani tak o bludné balvany, jako spíš o menhiry. Uměle, lidsky, za použití svalů a nástrojů postavených kamenů. Pravděpodobně jako svaté místo nějakých druidů. I když si nedovedu představit druida, který bude sloužit svým bohům v tomhle zasněženém kraji, kde se jen střídá prosinec se zimou. Navíc kde není jediný strom, který by mohli druidové uctívat.
Uprostřed mezi kameny byla navátá pořádná hromada sněhu, kde jsem si vyhrabal nocování – jen takové, abych měl minimální prostor kolem sebe, a po svém boku jsem si vykutal ještě na stopu široký a hluboký rigol, jako odvod pro ten nejstudenější vzduch. Pak se pokusím z okolních skal naškrábat nějaký lišejník, nebo najít nějaké chvojí jako provizorní postel.
Poté, co jsem byl spokojený s noclehem, jsem ještě naposledy obešel stavbu ze všech stran – ano, vzdálenost mezi jednotlivými kameny byla příliš přesná na to, aby se jednalo o náhodu. Stejně tak i vzájemná poloha, opracování a žilkování (a staří mistři by dokonce dokázali objevit i něco jako „letokruhy“ a určit odkud se sem kameny dopravily!) poukazovaly na to, aby se jednalo o náhodu.
Zkrátka: rozhodl jsem se, že pokud je to místo dobré pro uctívání nějakého boha, bude mi na tu jednu noc taky stačit.
Nakonec zalezu do svého kutlochu a před spaním začnu přemýšlet o tom, co vlastně dělá Sillyst s Elenou, co mě čeká zítra... "zííív!"

Přístaviště

Najít úkryt v přístavišti bylo lehčí, než jsem si myslela. Rozhlédnu se kolem, a když je vzduch čistý, zalezu si do skrýše. Nemusím ani vidět na slunce, abych věděla, že zbývá už jen pár okamžiků, než poslední sluneční paprsek zmizí za obzorem. Naposledy pohladí vrcholky budov a stromů v okolí. Pohladí každý kámen a mizí kdesi v temných škvírách, vpíjí se do spár mezi kameny. Už jen malý kousek. Už jenom chvíli. Hluboký nádech. Teď.

Slunce zmizelo za obzorem. Na kraj se snášel šedavý soumrak a v úkrytu z rybářských sítí spokojeně oddechoval velký vlk.

Do setkání zbývalo ještě dost času. Nebylo kam spěchat. S hlavou na předních tlapách spokojeně jsem odpočívala. Sem tam zvedla jsem hlavu a zaposlouchala se do zvuků města ukládajícího se ke spánku.

Chvíli před určeným časem setkání tiše a opatrně vylezu ze svého úkrytu, doufaje, že touhle dobou už bude většina města spokojeně spát. Vlk procházející se městem obvykle působí jaksi nepatřičně.
Vyhledávaje stíny a temná zákoutí poohlížím se po Theodorikovi.
Úplněk není, takže on měl by být pravděpodobně ve své lidské podobě...

Setkání

Přístav je téměř liduprázdný. A ten jediný, kdo se tu procházel, byl naštěstí Theodorik. Zdá se, že mu hned došlo, jak se to se mnou má.
Loďka se trochu zakymácela, když jsem nastupovala. Pohodlně usadila jsem se na přídi a trpělivě vyčkávala, kampak asi zajedem. Zatím nepromluvil, noční ticho rušilo jen šplouchání vesel, bzučení jakéhosi hmyzu a občasný skřek nějaké žáby.

Omluva je vskutku namístě, příteli... I když si nejsem jistá, zda to jeho bohužel, bylo myšleno opravdu vážně. Jemu to určitě nevadilo.

Ve vlčí podobě těžko se odpovídá, a tak jen poslouchám jeho vyprávění. Čekala jsem tedy něco poněkud jinačejšího, než odvěký boj dvou ras, který zdá se mi beztak zcela nesmyslným. Nicméně jemu to tak asi nepřipadá. Jakoby zrovna on mohl na něm něco změnit...a co mě je do nějaké války...jo, holt máš, děvče, nadání vždycky na fajn kšeft...

Možná je dobře, že mu teď nemůžu odpovědět, nejspíš bych se ho dotkla ještě o něco víc, než v lokále, když jsem si troufla říci o odměnu.
Nechám ho domluvit a svýmluvným pohledem říkajícím: A co se chce po mně. čekám, copak se dozvím dál.

Loď

Sedím a poslouchám, nic jiného mi taky nezbývá.
Na tohles neměla kývat...nechci se zaplétat do politiky a pletich u dvora...proč vždycky máš takový štěstí?...

Trochu lépe se uvelebím na lodi a chňapnu po nějakém komárovi, co mi bzučí kole čumáku.
Česnek do jídla?... rychle si vybavím, co jsem kde slyšela. Vyšším upírům snad česnek nevadí...

Nefňukej, seš žoldák, platí ti za špinaou práci...je snad jedno, zda bojuješ za "vyšší cíle" či proto, že někdo má zálusk na větší území...dostaneš zaplaceno a půjdeš si zas po svých...a pletichy mocných ponecháš jiným...

Když začne mluvit o vloupání, dám hlavu trochu na stranu a prohlížím si ho.
Já nevím, jestli ti to došlo, ale tlapama se dost blbě otvíraj zámky a ve dne se blbě nepozorovaně vkrádá do domu... sem snad ňákej zloděj?...
Při zmínce o odstranění poslíčka se mi z hrdla vydralo tiché zavrčení. Ať jsem cokoliv, nejsem vrah, co číhá v temných uličkách...o tomhle si ještě promluvíme...

Noc a druhý den

„Zííííív!“ Otevřu hubu dokořán s podivem, že si jí nevyvrátím z pantů. Svou mozolnatou a notně zkřehlou rukou se chytím za spodní čelist a pokusím se alespoň trochu rozmasírovat ztuhlé svalstvo na tváři. Když už asi po osmé během té krátké chvilky zívnu, ale spánek nepřichází, začínám být mírně… konsternován z toho prostého faktu, že oči otevřené prostě neudržím, ale i přes zavřená víčka se mi usnout nepodaří.

A tak plyne okamžik za okamžikem, minuta za minutou a hodina za hodinou. Během noci se mi povedlo několikrát zabrat na pár krátkých minut, ale meluzína prohánějící se mezi skalami, hrající na nějaké obří, příšerně seštelované varhany. „Tohle by snad probudilo mrtvýho…“ Zauvažuju poté, co mě opět ten pískot probudil.
Několikrát zaslechnu čísi kroky, ale jsem moc líný, unavený a zkřehlý na to, aby se mi vůbec chtělo vylézat. Můj úkryt je ten nejlepší možný – navíc, když mi vítr navál do vchodu velkou závěj čerstvého sněhu.
První paprsky pak rozjasnily tohle slzavé a ukvílené údolí a já jsem byl docela rád, že nový den už je opět tady. Z vaku jsem vylovil kus žvance, respektive kus chlebové placky, tvrdé a zmrzlé jako podešev. Takže „hodokvas“ v těchto podmínkách trval dobré půl druhé hodiny, hlavně všechno pořádně rozžvýkat. Nakonec jsem se vykulil ze svého kutlochu a ve volném prostoru udělal pár cviků k protažení zmrzlé trpasličí kostry.
Nebylo nač čekat, sebral jsem svoje saky paky a vydal jsem se stezkou do údolí.

Brzy jsem došel ke křižovatce cest: vlevo nebyla šance na sebemenší postup – úzká cesta, zmrzlé vodopády kam až moje krví podlité oči dohlédly. Prostřední vypadala na to, že dřív, nebo později skončí skalní hradbou. Proto jsem se vydal vlastně jedinou možnou cestou, šel jsem doprava. Jednak to tam vypadalo na celkem pohodlnou procházku (kterou si po včerejším postupu jistě zasloužím) a pak se mi také zdálo, že jsem v dálce zahlédl svůj cíl.

Nohy najednou začaly téměř samy od sebe pádit kupředu, jen proto, aby už měly poslední kus cesty za sebou. Schody (očividně dělané lidskou rukou) jsem téměř vyběhl jako vítr. Led už mi problémy moc nedělal, oporu pro ruce jsem také vždycky nějak našel, takže jsem po dobré půlhodince stál před svým cílem: ústím jeskyně vypadající tak, jako by mě chtěla každým okamžikem spolknout.
Místo jeskyně jsem nasucho polkl já, třikrát se otočil kolem své osy, dvakrát si odplivl na všechny světové strany, řádně dupl do země (rituál pro štěstí) a nakonec jsem se svým kladivem v rukou vstoupil do nitra hory připraven snad i na nejhorší.

V nitru hory

Pomalu a opatrně jsem našlapoval po zmrzlém a notně uklouzaném dně jeskyně. Pokoušel jsem se nedýchat moc nahlas, ale spíš to bylo moje přání, než skutečnost. Sípání se rozléhalo široko daleko a ve stonásobně zesílené ozvěně se ke mně vracelo téměř v podobě děsivého uragánu.
Pět kroků a došlo mi, že takhle se v té tmě zabiju dřív, než se to povede nějakému místnímu obyvateli. A protože jsem tvor nadmíru společenský, byl bych rád, kdybych se s místními mohl potkat osobně, než aby mi bez mého vědomí ohlodávat kosti.

Další krok už bylo téměř do prázdna – ruka mi ujela po hladké skále a já jsem promáchl. A natáhl jsem se jak široký, tak dlouhý. Ze včerejška několikrát naražené koleno se opět odporoučelo k zemi, načež jsem na něj dopadl celou svou vahou. Nezbývalo než si pořádně od plic zanadávat. Naštěstí jsem si všiml, že kousek ode mě leží pochodeň – nikterak stará, navíc jen lehce sežehnutá, což by naznačovalo, že její minulý majitel ji nezahodil ve spěchu, ale pečlivě jí uhasil. Pravděpodobně ji už nepotřeboval po opuštění jeskyně. Zapálil jsem jí a po rozlití světla jeskyním dómem jsem mohl už veseleji pokračovat dál do nitra hory.
Jít dál a neztratit se byl lehký problém – fór je v tom jít průvanem a nenechat si zhasnout světlo. Lehce řečeno, hůře prováděno. Plamen mi v průvanu poskakoval, mihotal se, ale vydržel.
Najednou jsem stál před zdí, cesta tu končila.
Kousek ode mě jsem si všiml výklenku se sochou fešné ženy s beraními rohy. Kozatá, prdelatá… Koukl jsem se na nohy, jestli má svoje, nebo místo nich najdu kopyta. A co ocas? Téměř bych se vsadil, že se jedná o sukubu, bezpohlavního démona svádícího všechny lidské bytosti…

Rubínů místo očí jsem si všiml prakticky až v okamžiku, když bytost zamrkala. Lekl jsem se tak, že jsem bezděky o krok, dva ustoupil – až jsem zády narazil na skálu a nechtěně upustil pochodeň. Naštěstí i tak vrhala dostatek světla na to, aby osvětlila nejbližší okolí. Najednou se mi chtělo bezdůvodně ničit, lámat, drtit, sekat hnáty a kopat do hlav.
Žena se jen zavlnila, vypadalo to, jako by se chtěla protáhnout po dlouhém období nečinnosti, a v tom pohybu byla všechna smyslnost světa.
Nemohl jsem jinak, než na ní zírat s hubou otevřenou dokořán a očima svlékat její šat. Jen na mě pohlédla a promluvila. Slyšel jsem velmi melodický hlas, takový, jaký bych dovedl poslouchat celé hodiny.

„Čeho si žádám?“ Polkl jsem na sucho a můj vlastní hlas mi přišel cizí a odporný, asi jako toužebné vřískání vychlastané přístavní děvky. „Ehm… no… tak zaprvé by mě zajímalo, kde to vlastně jsem a kdo jsi ty?“ Přiznám se, že z té ženy se cítím celkem nesvůj a proto jsem kladivo přitiskl blíž ke svému tělu.
Předpokládám, že odpoví a proto budu pokračovat svým představením a jednou, dvěma větami shrnu svůj dosavadní sen o jeskyni v nitru hory.