Středozem
hrálo se Jednou týdně
od: 13. března 2013 15:16 do: 24. června 2013 13:27
Dobrodružství vedl(a) Tarro
| |
 | STŘEDOZEM |
| |
 | Velká cesta začíná  Temný hvozd, můj domov a království, kde vládne můj otec Thranduil.  Je to dobrý vládce a přísný otec, ale stejně jej mám rád. Právě má začít má velká cesta. Elrond z Roklinky svolává zástupce různých stran, aby se tam sešly a o něčem rokovali. Otec sám nemůže jet, protože je stále mnoho problémů s udržováním těchto míst. "Ano otče vydám se tam a budu zastupovat naši zemi." Ukloním se mu, když spolu domluvíme. "Snad se brzy vrátím, do té doby nechť nad tebou hvězdy bdí. Mluvím s ním samozřejmě svou rodnou elfštinou, protože by bylo neuctivé používat ve většině případů lidský jazyk, jakožto elf vůči králi. S posledním rozloučením jsem se vydal vypravit na cestu. Ve svém domě jsem se navlékl do elfí zbroje, která je lehká a neztěžuje pohyb. Na záda jsem si připevnil své dva dlouhé elfí tesáky, se kterými jsem vycvičen k boji. Samozřejmě nezapomínám zavěsit na záda ani svůj luk a toulec s šípy. Další věci jsou batoh s přikrývkou a dalšími věcmi, většinou elfí chléb, voda a podobné drobnosti pro přežití. I nějaké bylinky by se tam našly. Do boty si ještě zasunu nůž pro všechny případy. Když se cítím připraven sepnu si sponou plášť pod krkem a nahodím si kápi. Vyjdu do domu a projdu do stájí. Tam pohladím láskyplně svého koně, kterého osedlám. "Čeká nás dlouhá cesta brachu." Vyvedu jej ven a vyhoupnu se do sedla. Pak jej pobídnu do klusu a vyrazíme městem. Někteří mí elfí bratři a sestry mi mávají na rozloučenou, když projíždím kolem. Navedu koně na starou cestu hvozdem a vyrazím po ní. Moc dobře vím kam vede. Do hor k Vysokému průsmyku a pak do Roklinky. Cesta průsmykem by mohla být nebezpečná, ale je nejrychlejší a vhodná v tuto dobu. Cesta až k horám, která vedla přes Starý brod, kde jsem doplnil vodu, byla klidná. Znal jsem tyto končiny dobře, nebylo čeho se bát. Kousek od hor jsem se toho večera utábořil a koni tiše zpíval elfí melodie. Byla to klidná noc a dobře jsem si odpočinul. Dalšího dne ráno jsem vyrazil opět dál na cestu. Tentokrát horami a průsmykem. Cesta byla pro koně obtížnější a neustále jsem si musel hlídat, zda-li mne nikdo nesleduje, nebo se někde neuvolnil balvan. Pak se to stalo mé dobré oči zahlédly na jedné skalní římse goblina, který stál a držel roh v ruce. Naštěstí jsem byl ještě daleko, takže mne nezpozoroval. Sejmul jsem luk ze zad a zasadil šíp, ruka rychle a lehce pohladila tětivu a šíp protnul vzduch. O chviličku později se zabořil do hrdla goblina, který se s tichým chroptěním sesunul na zem. Neváhal jsem a s lukem v ruce pobídnul koně a chytl jej za opratě. Měl jsem nyní čas, nemohl vyhlásit poplach, ale byla to otázka času. Naštěstí i tento úsek cesty proběhl úspěšně. Cesta průsmykem trvala až k pozdnímu odpoledni, ale přineslo to své ovoce k večeru toho dne jsem konečně viděl svůj cíl Roklinku.  S nadšením jsem dojel až k branám, kde jsem se přivítal s elfy a sdělil svůj úděl cesty. "Konečně zase mezi svými." Usměju se a koně nechám ve stájích. Přivítal mne i sám Elrond, chvíli se mnou rozprávěl a pak mi ukázal malý domek, kde zatím mohu trávit čas a odpočívat. Taky jsem tam toho večera nalezl klidný spánek. |
| |
 | Cesta do Roklinky Můj dům v Edorasu byl jeden z těch větších. Vždy si moje rodina žila dobře a i po smrti mých rodičů mi zůstalo větší mění. Byla jsem mezi lidmi oblíbená asi hlavně, že můj otec byl jeden ze cvičitelů Rohanských chlapců, z kterých se pak stávali válečníci naší země. Dorazila do našeho města zpráva, že Elrond z Roklinky svolává radu a žádá každého zástupce různých stran, aby se dostavil. Obyčejní občané se o téhle zprávě nedozvěděli, protože Červivec se postaral aby se tak nestalo. Díky mým dobrým konexím se, ale tahle zpráva dostala k mým uším. Možná se dalo zařídit, aby se na tuhle radu vyrazil Eomér, ale toho by si Červivec všiml, že zmizel a někam odcestoval. Oblékla jsem se do svého cestovního oblečení. Své vlasy barvy zlata jsem si zapletla do copů, aby mi při dlouhé cestě nepřekážely. Ve stájích jsem si osedlala svého černého koně a v noci jsem se vyplížila z města. Zamířila jsem k Rohanské bráně. Tu jsem překročila a podél hor jsem se vydala na sever. Cesta to byla dlouhá. Protože jsem byla sama musela jsem být velmi obezřetná a když jsem narazila na vesnice, raději jsem spala tam než v divočině, kde jsem se necítila bezpečně. Cestování vždy patřilo do mého života nebo tedy po smrti mé rodiny se stalo jeho součástí. Ale musím se přiznat, že takhle sama jsem skoro poprvé a hlavně na tak dlouhé cestě. V Roklince jsem nikdy v životě nebyla a i podle mapy, kterou jsem cestou měla. Se mi povedlo ztratit na pár dnů. Usmálo se na mě ale štěstí a v poledne jednoho dne dorazila k Roklince. Její krása mě uchvátila. Když moje oči poprvé spatřili toto elfské sídlo musela jsem zastavit koně a chvíli ho jen tak pozorovat. Jak jsem se z překvapení vzpamatovala pobídla jsem svého koně a dorazila do Roklinky. "Přicházím jako zástupce Rohanu." Oznámím elfům, kteří mě přišli uvítat. Slezla jsem ze sedla a přetáhla otěže přes hlavu toho nádherného zvířete. Poplácám ho a poděkuji, že mě donesl až sem a předám otěže nějakému z elfů, aby se mi o něj postaral, pak se nechám odvést do pokoje, kde bych se mohla opláchnout a odpočinout. |
| |
 | Neskutečně dlouhá cesta. Už ani nepočítám dny, jedu pořád na severozápad. Říkali mi, že nejjednodušší je držet se obrovské řeky, co teče z hor, kam mířím, ale ne vždy to jde. Proto se snažím cestovat po vodě, přestupuju z jedné obchodní lodě na druhou podle toho, kde se naše cesty rozejdou, anebo ženu koně po lidských cestách. Jsem unešená tím, jak je tu všechno zelené a svěží. Některá zvířata vidím poprvé v životě. A pořád nemůžu pochopit, kde se tu bere tolik vody. Ta řeka je obrovská! Naše země vedle toho vypadá suchá a pustá, přestože to není písčitá poušť. Studny musíme kopat hluboko a slunce se nám stále opírá do zad. Je pro mě až neskutečné, když třeba celý den jedu lesem ve stínu. Už jsem si zvykla, ale první zážitek mě až děsil. Musím přiznat, že kdyby nebylo mých vizí, asi bych sem nikdy nedorazila. Najít cestu do Roklinky by mi trvalo. Jedině pocit deja'vu mě zachránil od toho, abych zabloudila v horských cestičkách, kde skáčou akorát horské kozy. Ucítím naprosto přesně, kdy překročím tu pomyslnou hranici. Nevidím elfí stráže, přesto vím, že tam někde jsou a že mě sledují. Za jiných okolností by mě možná zastavili již dříve, ale teď se něco děje a já vím, že nejsem jediná, kdo sem cestuje z velké dálky. Z koně sesednu už kus před Roklinkou, stáhnu ze sebe cestou poznamenané šaty a převléknu se. Když mě nechají projít až na nějaké nádvoří, s rukou na srdci se ukloním skoro až do pasu, jak se sluší pro cizince. "Jsém Ger'tha z lidu Kharů a přicházím z vůle kméne Achal'te." Ještě jednou lehce schýlím hlavu a tomu, kdo mě uvítal, podám na obou natažených rukou jakýsi předmět v nejjemněji vyčiněné kůzlečí kůži. "Pro El'rond." Na první pohled (i poslech, protože moje řeč je hodně hrdelní) je vidět, že jsem z daleka, a není to jenom zvláštním oblečením a postrojem mého siváka. Tmavě ryšavé vlasy mám spletené do třech copů - jeden vede od zátylku dozadu, další dva ze skrání dopředu. Moje pleť je snědší než u většiny zdejších, přestože doma rozhodně nepatřím k nejtmavším. Oči jsou lehce sešikmené, medové barvy, uši jsou o něco málo špičatější a delší než u elfů a lícní kosti jsou nápadně vystouplé. Postavu mám vysokou a pevně stavěnou, podle všeho nejsem křehká jako elfka, i když to může mást oblečení. Mám na sobě kabátec ze světlé vyšívané látky, který sahá až k lýtkům, ale je skoro do pasu rozstřižený a v pase přepásaný širokým pruhem červené látky a opaskem, u kterého visí v pochvě nůž. Tmavé kalhoty jsou zakasané do vysokých safiánových bot. U sedla mám zajištěné kopí s vyváženou patkou a cestovní vaky. |
| |
 | Roklinka Konečně jsem spatřil domy pána Elronda,od větrova jsem nevěděl jak dlouho to bude trvat a Vallar si jistě ve svých hrách s osudy dali záležet,jet tak rychle tuhle vzdálenost, s těmi stvoření z temnot v patách,odrážet jejich útoky a chránit pulčiky které mi svěřil Gandalf jako důležitý úkol,to vše bylo nyní náplní mých dní... Zase doma.... projede mi hlavou když kráčím po můstku do zahrady již oděn v elfských věcech,ještě žvýkám nějáké bylinky na dodání síly a mé kroky neomylně vedou k hrobu mé matky ke kterému položím květy,chvíli tam mlčky stojím a dívám se na sochu u které by se dalo čekat že ožije,ale smrt je neúprosná.... Chvíli jen tak bloumám po zahradách a nemyslím na nic víc než na ty události na Větrově,při tom si zamyšleně točím s prstenem Barahirovým a mé myšlenky se zdráhají přijmout ten fakt že jeden z těch pulčíku,ostatní mu říkají Frodo snad nese to co pokořilo mé předky..... Nemusím se nikomu moc hlásit,Elrond věděl že se objevím,jeho prozřetelnost a dar sličného lidu je velký,také věděl že v jeho domě je ještě jedna osoba která bude z mého příjezdu víc než nadšena a překvapena,a také že ano,najednou mě někdo zezadu objeme a já cítím dotek hebké tváře na svých zádech,sám se oddám její blízkosti a dlouhé hodiny se pak v hovorech ruku v ruce procházím kolem vodopádu. Zastavíme se až v domech,u zlámaného meče na kterého hledím s posvátnou úctou,o slovech Arwen že jen já jím mohu vládnout jen s úsměvem pokynu hlavou a myslím si své,stále pochybuji že bych měl právo, i když jsem po krvi Elendilovým dědicem,raději čekám jak rozhodně Elrond a připravuji se na dohady které jistě na radě budou... |
| |
 | Cesta do Imladris Hudební doprovod Na tuto cestu jsem se dostal ani sám skoro nevím jak. Před několika dny byl můj pán Imrahil pozván za panem Denethorem do Minas Thirith k nějaké poradě. Proto se, se svojí družinou vydal na cestu, na které jsem ho jako člen jeho družiny doprovázel. Minuli jsme pevnůstky u silnice, projeli skrz Rammas a naskytl se nám pohled na Bílé město. Ten pohled byl vždy nádherný, krása a zář města se nedala k ničemu přirovnat. Projížděli jsme ulicemi a lidé nás nadšeně zdravili, protože jsme působili oživení města. Na poradu jsem vpuštěn nebyl, ale z jejího výsledku jsem byl překvapen, neboť mi pán Imrahil sdělil, že společně s pány Boromirem a Faramirem pojedu do bájné Imladris. Můj pán slíbil, že o tom řekne mé rodině. Což mi plně stačilo a já jsme vlastně mohl vyrazit, neboť na cestu jsem byl sbalený už na cestu sem. Jen v kasárnách jsem si nabral jídlo na cestu a počkal až budou připraveni i kapitáni. U Rammas jsem se naposledy ohlédl k Bílému městu a pak už jen jel směrem na sever. Po staré cestě jsme minuli Cair Andros, přejeli jsme řeku a vjeli do Rohanu, okolo Edorasu stále na sever. Nepočítal jsem dny, které minuli na naší cestě ani místa kde jsme všude nocovali. Takto daleko na severu jsem nikdy nebyl a o těchto krajích jsem jenom četl, takže jsem se nechal vést kapitány. Když jsme konečně dobloudili a dojeli do Roklinky, tak já jsem se nachvíli zastavil a jenom zíral na krásy Roklinky. Byl jsem zvyklý na strohost našeho hradu v zátoce, na majestátnost Bílého města, ale toto byla krása. Představování jsem nechal na kapitánech, neboť oni zde měli vyšší postavení. |
| |
 | Roklinka Elrond mi nařídil, ať jedu naproti pulčíkovi, co má nést prsten. Nebylo pro mě překvapením, že s ním byl hraničář a ani to, že je pronásledovali jezdci. Ironické bylo spíše to, že já jím v poslední minutě zachránila krk. Konkrétně pulčíkovi jménem Frodo. Nakonec jsme se všichni tři dopravily zpátky do roklinky. Já byla ráda, že jsem zase doma, i když to bylo jen pár dní, co jsem odtud odešla, ale hlavně jsem přestala mít za zadkem jezdce, kteří mi už poněkud lezly na nervy. Ne, že bych se jich bála, ale když na vás doráží parta těchto celkem nebezpečných bytostí, tak vám to začne poněkud lézt na mozek. Stála jsem u vchodu do roklinky, kdy začali přijíždět lidé, trpaslíci a elfové, které Elrond pozval na radu. Samozřejmě přísně tajnou radu, co se bude týkat prstenu. Sama jsem na ní byla pozvaná, ale zajímalo mě, kdo všechno přijede a co se na ní bude rozebírat, protože pan tajnůskář Elrond mi neřekl vůbec nic, takže jsem vlastně zachránila pulčíka a jeho doprovod a ani jsem nevěděla proč. Neznala jsem podrobnosti, ty se měli všichni dozvědět právě až na radě... |
| |
| Velká rada Když dorazili všichni pozvání zástupci všech svobodných národů Středozemě, tak svolal mistr Elrond velkou radu, které také sám předsedal spolu s Gandalfem. Rady se zúčastnili lidé, elfové, trpaslíci i jiné rasy. Dorazili dokonce i zástupci z velmi vzdálených míst, jako je Rhun, či Harad. Ne moc známé hobity na velké řadě zastupoval malý Frodo. Půlčíka mnozí viděli poprvé v životě. Vážení zástupci svobodných národů, byli jste sem pozvání, abychom vytvořili spojenectví proti zlu, které povstává. O tomto prstenu se já a Gandalf domníváme, že by mohl být oním temným vládnoucím prstenem. Ihned se strhla bouřlivá diskuse až hádka, o tom jak s prstenem naložit, a případně kdo se jej po Frodovi ujme. Temná síla prstenu i zde rozkládala svobodný lid. Moudří jej chtěli zničit v Hoře Osudu, jiní jej chtěli užít jako zbraň. Hádka neustávala, až malý Frodo prohlásil. Já jej ponesu, aby byl zničen. Gandalf a Chodec byli první, kteří půlčíka podpořili a nabídli pomoc, a přidali se další. Tak vzniklo Společenstvo, a hádky pomalu utichly. S tímto řešením zdáse většina souhlasila. Dalšího dne ráno vyrazilo Společenstvo do průsmyku v Mlžných horách, jen Gandalf se zatím oddělil a spěchal na jih zjistit více o prstenu, s tím že se ke skupině později připojí... |
| |
| Cesta vede pořád tam kde se snoubí šero s šerem... Vyrazili jsme z Roklinky velmi rychle, snad až moc pro některé, ale jde o čas, věci jsou již v pohybu a devítka jen dokazuje že pán zla už o prstenu ví a slídí po něm seč může, Gandalf má svůj úkol, proto se od družiny odpojí, a jelikož tento kraj znám dobře, a znám ty stezky které používají jen hraničáři a elfové, pověří mne abych družinu vedl,jako první cíl byl přechod hor, přes Charadas až do zlatého lesa..... Ne mistře trpaslíku,jak řekl čaroděj, přes Morii nepůjdeme, je to moc nebezpečné,už dlouho se nikdo z tvého lidu neozval, kdo ví co se tam stalo, půjdeme přes průsmyk,je to sice delší cesta ale v rámci možností bezpečnější než pokoušet tmu v Morii... odpovím snad po desáté na dotaz Gimliho proč nejdu k Morii a poslouchám jak nás jeho bratranec královsky pohostí, ale Gandalf dobře ví proč tam nejít, a já nemám důvod jeho rad neposlouchat.... Půjdeme ještě chvíli po setmění, a ubočí hor založíme tábor,rozdělte si hlídky,věšte že je lepší být připravený na vše,poslední dobou jsou hory plné skřetů... otočím se na ostatní, při pohledu na hory jen stisknu jílec svého meče u pasu, omšelý plášť kryje ještě jeden meč ale ten je zabalen v kůžích a luk, mám ještě dýku a pár váčků,tornu a nic víc, co taky víc potřebovat,pro hraničáře není třeba mít moc věcí, ale vědět kudy jít... |
| |
| Cesta po rokování Shromáždění brzy zasedlo a my se dozvěděli, že malý pulčík prý nese prsten moci. "Je třeba jej zničit!" Zazněl můj hlas mezi ostatními, které se dohadovaly. Když však pulčík pronesl, že jej ponese podpořili jej Gandalf a Aragorn. Slétl jsem pohledem ostatní. "Půjdu také." Kývnu a postavím se k ostatní a tak začala vznikat skupina. Za nedlouho jsme již vyrazili. Bohužel koně jsem musel nechat v Roklince, skupina hold potřebovala cestovat pěšmo. Trpaslík se často dohadoval s Chodcem o změně kurzu, naštěstí nic takového v plánu nebylo. "Souhlasím jít Morií by mohla být ještě spíše zacházka. Navíc v tunelech více cest nenajdeš, průsmyk nebude takový nebezpečný. Navíc když jsem přes hory putoval do Roklinky zahlédl jsem Gobliny, kdo ví co se v horách teď děje." Podotknu svůj názor a šlapu uprostřed skupiny. Jsem také nalehko, jen luk s šípy, své tesáky a dýku, oblečení, plášť, a batoh s pokrývkou a drobnostmi, v podstatě to samé, co když jsem přijel. |
| |
| Rada -> Cesta Koukala jsem na Elronda, jak kdyby právě spadl ze švestky, když nám řekl, že to, co Frodo nesl a proč jsem mu jela zachránit kůži je prsten moci. Bylo mi divné, proč by po jednom pulčíkovi šli jezdci, ale teď mi to bylo jasné. Když se všichni začali hádat, tak jsem jen, skoro až znuděně seděla dál a vůbec nechápala, proč se kvůli tomu všichni takhle hádají. Jasně, je tu vládnoucí prsten, pojďme se kvůli tomu povraždit, jsem pro.. Pomyslela jsem si ironicky. Tuhle zuřivou a úplně zbytečnou debatu nakonec vyřešil Frodo, když řekl, že prsten ponese. Musela jsem se pobaveně ušklíbnout. Nakonec se skupina těch, co přijeli, k němu přidala s tím, že mu s úkolem pomůžeme. Nechápala jsem, jaká vnitřní sebevražedná pohnutka mě donutila k tomu, abych s ním šla také.. Snad proto, že jsem nerada nechávala věci nedokončené a když už jsem ho chránila jednou.. Tak budu až do konce. Navíc, kdyby nešla, připadala bych si jako srab. Při cestě se od nás odtrhl Gandalf s tím, že má něco na práci. No jo, čarodějové, přijdou ve chvíli, kdy vám chce někdo zarazit meč do zadnice, aby tomu zabránily. A nebo taky nepřijdou.. To už je potom větší problém. Každopádně, když už se nehádalo o prstenu, tak se hádalo o tom, kudy se pude. Já bych přes Morii taky nešlo, to jen Gimli měl pocit, že když to území patří trpaslíkům, tak přes něj jít musíme. Snad aby dokázal, jak je jeho rasa dobrá. Na což jsme nikdo očividně moc zvědaví nebyli. Takže Aragon to vždycky utnul s tím, že tudy prostě nepůjdeme a tečka. A já se jen usmívala jak měsíček na hnoji a myslela si o tom svoje. Trochu jsem zvážněla, když nám Aragon řekl, ať si rozdělíme hlídky. ,,Vezmu si první hlídku.." Řeknu jen jakoby mimochodem, ale je lepší hlídkovat první, než aby vás potom někdo uprostřed noci probudil a vy jste byli mimo. |
| |
| Za kopec a ještě dál.... Na radě jsem stál za křesly kapitánů, protože oni byli hlavní vyslanci, ale já jsem byl jen doprovod. Rada se změnila na bouřlivou hádku když se zjistilo, že prsten moci, Ten prsten je právě na kamenném stole před námi. V této chvíli jsem mlčel, protože jsem se zaprvé ještě nevzpamatoval z toho šoku, že to je ten prsten a za druhé, že prostě jsem nevěděl co je lepší. Obě varianty zněly logicky, protože použít prsten jako zbraň by se hodilo když vezmu v potaz jak dlouho Gondor krvácí za ostatní národy Středozemě, ale i zničení bylo logické jen pro mne neproviditelné. Jít až do hory osudu a tam vhodit prsten je snad nemožné. Celou situaci rozsekl půlčík, který se rozhodl prsten nést a zničit ho. V tu chvíli jsem věděl, že musím jít s ním. Dřív než se přihlásili kapitáni jsem se přihlásil já, neboť jsem měl pocit že Amrothská labuť musí na této výpravě být přítomna. Na cestu jsem byl připravený ihned. Jediné co jsem v Roklince nechal, byla má zbroj, která se na takovou výpravu moc nehodila a můj kůň. Mému štítu dominovala bílá labuť, kterou jsem měl i na hrudi. Cestou jsem se držel spíše vepředu, neboť v případě že by na nás zaútočil nepřítel, tak štít zatarasí cestu lépe než co jiného. Čaroděj zmizel jen co jsme vyjeli z Roklinky, ale pokud měl úkol tak ať jej splní. Poslouchal jsem trpaslíka a hraničáře jak se dohadují. Dle toho jak toho trpaslíka ,,zastavil", tak se mi zdálo že máme asi vůdce naší družiny. Elfka si vzala první hlídku a tak jsem se rozhodl že jí napodobím. Já si vezmu druhou. Neměl jsme rád buzení a usínání, ale nevěděl jsem jak na tom kdo je se zkušenostmi v boji, tak jsem chtěl ušetřit zbytečné starosti. |
| |
 | Rada v Roklince; Cesta Důvod, z jakého jsem se dostala do Roklinky, zněl vlastně jednoduše. Pokud Elrond svolává radu, na které se sejdou všechny národy Středozemě - chci být u toho. Nikdy jsem nebyla z těch, kdo by se spokojili s klidným domácím životem a čemukoliv, co by jen zavánělo tím, že se jejich posvátný klid naruší, se vyhýbali obloukem. A tak jsem zasedla v radě mezi ostatními. Není divu, že se vše strhlo téměř v hádku, když jsme se dozvěděli, že před námi na stole leží prsten moci. Ani já jsem nemohla mlčet. Vím o tom, jak nebezpečný prsten je. Ale sem tam jsem slyšela i nějakou teorii, která napovídala, že by se dal využít coby zbraň. Byla jsem pro. Vše by bylo potřeba udělat opatrně, aby se něco nezvrtlo a prsten se neobrátil proti nám. Ale rozhodně bych to alespoň zkusila, než se ho bála a radši ho odepsala. Ale pak se ozval ten malý půlčík a nabídl se, že prsten ponese. I když jsem byla proti zničení prstenu, zůstávala jsem zticha. A když jsem potom viděla, jak ho podpořili Gandalf s Chodcem... Donutilo mě to znovu přemýšlet. Moudrosti Olórina jsem věřila. Pokud je potřeba prsten zničit... Hobit to nezvládne sám. Přihlásili se další, kteří chtěli pomoci, ale i já jsem se rozhodla, že mé síly by mohlo být na výpravě potřeba. "I já půjdu." Přihlásím se a tím se závazně přidám k výpravě. Gandalf se od skupiny oddělil a tak družinu vedl Chodec. Nepovažovala jsem to za zlý nápad, v této krajině se jistě velmi dobře vyznal, a navíc přinejmenším stejně dobře jako čaroděj věděl, která cesta pro nás bude bezpečnější a která již méně. Nebála bych se přes Morii jít. Právě naopak, jestli je její osud zahalen tajemstvím... Bylo by pěkné být těmi, kteří zjistí, že Gimliho příbuzní nejsou zcela v pořádku. Neradi bychom přeci přiživovali v některých jedincích falešné naděje. Ale je pravda, že je možná lepší se tomu místu vyhnout. To, že třeba já bych trochu děsivého tajemna zvládla, je věc jedna; jestli by to zvládli všichni je ale věc jiná. A tak bylo rozhodnuto. Utáboříme se na úbočí hor. V reakci na Aragornovu poznámku si družina ihned začne rozdělovat hlídky. Hezké. Poslušné. "Vezmu si třetí hlídku." Ano, třetí hlídka zřejmě znamená zhruba prostředek temné noci. Ale to nevadí. I když spíše než uctívač stromů jsem bojovník, díky své krvi se v přírodě cítím bezpečně. Ať už v lesích či v horách. Nezáleží na tom, jestli je den či noc. Příliš mnoho věcí s sebou nenesu. To nejdůležitější, své zbraně, elfský meč a dýku, a luk s toulcem a šípy. Oblečení, kdy jen tělo mám zakryté zbrojí z lehkého ale pevného kovu, a holá ramena mi zakrývá plášť. V torně mám jen pár nezbytných věcí jako trochu jídla či přikrývku. |
| |
 | Od hospody k putování Jako každý večer i dnes sedím v hospodě na svém oblíbeném místě a v oblíbené putyce, kde čepují nejlepší pivo v celém Erebonu a možná i v celém světě. Jsem zde velice známá osoba, mé jméno znají asi stejně, jako jména členů šlechtického rodu, jako jsou Durin nebo Gimli. Já jsem však pouze obyčejný žoldák s obrovskou reputací u všech trpasličích hlav i těch korunovaných. Krom toho jsem však rovněž nepřímo zaměstnán v králových službách, takže je říci NE ještě složitější než když jste obyčejný nikdo. Takže prostě jako každý večer jsme si tak popíjel pivko a do toho čadil svoji fajfku naplněnou čoudovým listím. Na talíři ležela šťavnatá slanina s vidličkou zabodnutou v sobě a nožem vedle sebe. Mé nohy spočívaly na rohu stolu přehozené přes sebe a židle na které jsme seděl se krásně houpala. Zrovna jsme se mohutně napil piva tak, že část ho stekla po mém dlouhém plnovousu a v korbelu nezbylo už nic. Podívám se do něj a ještě ho otočím vzhůru nohama, aby jsem se přesvědčil o jeho dokonalé prázdnotě. Praštím korbelem o stůl, protřu si fousy od piva a mohutně říhnu. Popadnu nůž a ukrojím pořádný kus slaniny. Zrovna když se ho chystám strčit do pusy, tak se rozvalí dveře a dovnitř vejde čtveřice gardistů a jeden z nich zařve na celou hospodu. "Durin! je tady Durin?" Strčím si maso do pusy a zbytek tma nechám, hodím na stůl minci, jejíž hodnota nejspíš nesplatí ani polovinu toho, co jsme vypil a zamířím si to směrem k vojákům, mávnu na ně, aby neřvali znova a ještě žvýkajíc sousto se funivě zeptám. "Kde jinde? co po mě zase chcete šašci?" "Král si vás žádá." Zatvářím se vážně. Sice jsem v jeho službách, ale že by mě volala takhle přímo on, to se stalo málokdy. Vlastně co má uchlastaná paměť sahá, tak o takovém incidentu nic nevím. "Když je to přímo on, tak to bych měl asi jít hned." Řeknu a tím dám mému doprovodu znamení, že jsme připraven odejít. Chvíli trvá než vyšlapeme všechny schody, které vedou do velké síně a to už se přede mnou otevřou pozoru a obdivu hodné síně velkého paláce. Můj doprovod se zastaví u dveří a dál je to na mě. Zhluboka se nadechnu. Vždycky jsem trochu nervózní, když ožralej předstupuju před královskou rodinu. Poté se tak jistým krokem, jak mi to jenom můj stav dovoluje, zamířím k velkému trůnu, kde sedí král i další významní příslušníci trpasličího, mého národa. Zastavím se ve vhodné vzdálenosti a s pravou rukou, zatnutou v pěst a přiloženou na hrudi, se pokloním před svým vládcem. "Můj králi. Přišel jsme na vaši žádost, aby jsem hájil zájmy naší říše." Pronesu uctivým tónem, který je určen jen a pouze pro členy královské rodiny. Král Glóin mi pokyne, aby jsem se postavil a tak to udělám. Až nyní si mohu prohlédnout, kdo tu vlastně všechno je. Krom krále a jeho stráže je zde ještě náš princ Gimli a následník trůnu. Vedle něj ještě další trpaslíci, jejichž tváře neznám, ale jistě znám jejich jména. "Jako slavný válečník, který dělá svému národu to nejvyšší čest před ostatními, jsem tě vybral jako jednoho z vyvolených, kteří se vydají do Erlondova domu, do Roklinky. Pán Erlond svolal velkou schůzi a je naší nepsanou povinností, abychom tam vyslali naše velvyslance. Jelikož půjdu i já, tak tě chci mít po svém boku, kdyby bylo třeba. Dále můj syn, zde Gimli bude jeden z vyslanců. Bude to opravdu dlouhá cesta, takže se musíme připravit a vyrazit co nejdříve. Samozřejmě tu štreku nepůjdeme pěšky, pojedeme vozem taženým jeskynními nosorožci." To co mi říkal se mi dvakrát nelíbilo. Nemám rád elfy a to především kvůli tomu, co se mezi našimi rasami dělo v minulosti. Další důvod je jejich zrada, kvůli které jsme přišli o tohle město a museli ho pracně celá desetiletí dobíjet zpět, až se nám to nakonec před šedesáti lety podařilo. Poté co byl drak Šmak zabit, jsme se sem konečně mohli svobodně vrátit. Ovšem, taky stojím před svým králem a majitelem většiny mých příjmů, takže bych měl tato nesnášenlivá slova na chvíli zapudit. Trochu váhavě tedy přijmu. "Je mi ctí, že jsem byl vybrán, jistě budu platným druhem můj pane. Dovolte mi nyní odejít, potřebuji dokončit veškeré přípravy na cestu a trochu se prospat." Byl jsem tedy propuštěn a vydal se domů. Bylo to malé, ale hezké sídlo. Plné různých ozdobných řemeslných prací. Vypadalo celkem podobně, jako Hobití nora, ale nebylo tak čisté a ne zrovna každému se v ní dobře pobývalo. Ještě před tím než jsem se začal balit, tak jsem na sebe vylil kýbl studené vody a poté sebou praštil do postele. Zdříml jsme si a poté připravil vše potřebné ne cestu. Především jsme nemohl zapomenout svoji Amandu, což je má dvoubřitá, dvouručná sekera. K tomu nějaké to trpasličí brnění vhodné na cesty, takže žádné pláty, ale jistou mithrilovou košili, která je dědictvím po mém otci. Ten padl kdysi dávno při dobývání Morie. Další den měla naše delegace vyrazit. Stalo se tak za obyčejných podmínek toho, když král odjíždí z města. Trochu se zvýšila bezpečnostní opatření a jeho poddaní se s ním přišli pozdravit a rozloučit, ale žádná velká sláva se nekonala. Nicméně, já jsem si to užil a namlouval si, že oslavují mě a ne toho trpaslíka přede mnou. Nastoupil jsme do vozu a vyrazili, krom nás tří s námi jelo ještě několik elitních bojovníků z osobní královi stráže, ti však poskakovali na svých ponících a užívali si nepohodlí v sedle. Náš vůz byl naopak posledním výstřelkem trpasličí techniky, takže drncal velice málo a jízda byla dosti pohodlná. Celou cestu jsme buď prospali, projedli, propili nebo proklábosili. Když došlo na rozhovor, tak byl zaměřen především na trpasličí vychytralost a to jak jsou trpaslíci velcí borci. Prostě takové vlastenecké kecy. Za několik dnů se před námi otevřel pohled na ten velkolepý dům Erlonda. Čekal jsme nějaký skromný domek ze dřeva na stromě a ne takový palác. Na trpasličí síně sice nedosahuje, ale i tak mě překvapuje, že elfové zvládli postavit něco tak úchvatného. Má práce je ohlásit náš příchod a v noci hlídat před dveřmi, jelikož ti pitomci počítali pouze se dvojicí trpaslíků. Ale svoji hlídku jsem většinou prospal opřený o dveře. Netušil jsme co se bude rozebírat na schůzi a tak když jsme se to dozvěděl, aby jsem překvapen. Nejprve jsme přepočítával hodnotu toho prstenu na zlaťáky, al když jsem se dostal k jedné trpasličí pokladnici v Erebonu, tak má představivost neposkytovala dostatečnou kapacitu pro větší množství. Následně se začalo celé osazenstvo přít o to, co se s tím krámem nevyčíslitelné hodnoty udělá. Já bych to roztavil a prodal na jih. Ale jelikož to nejde, tak jelikož je to prsten temnoty, který velí všem, byl bych pro jeho zničení v ohni Hory osudu. Byl jsme vybrán jako doprovod nejen onoho pulčíka, ale rovněž Gimliho. Cesta probíhala celkem v pohodě, jenom čaroděj nás opustil a já s Gimlim jsme neustále přemlouvali toho Aragorna, abychom prošli přes doly v Morii. Ostatní však byli proti. Na jejich hloupost jsme musel rozrušeně mručet, protože jsme se celkem těšil na hostinu, kterou nám připraví tamní pán. "Vaše smůla lidi, nevíte o co přicházíte." |
| |
| Neočekávaná cesta Jak jsem dorazila měla jsem čas se opláchnout a převléknout do čistého oblečení. Museli jsme počkat na poslední, co se měli účastnit Elrondovi rady. Byla jsem i já pozvána. Seděla jsem vedle zástupců lidí z Gondoru. Většinu zasedání jsem byla zticha ani k hádce jsem se nikterak nepřidávala. Rohan má své problémy a prsten je nijak nevyřeší. Nakonec se zvedl půlčík Frodo a prohlásil, že on ponese prsten k jeho zničení. Utvořila se skupina Společenstva prstenu, do které jsem i já přislíbila účast. Myslela jsem, že s námi bude cestovat čaroděj Gandalf, chtěla jsem se ho vyptat, co mohl Červivec udělat mému králi, ale ukázalo se, že on se k nám přidá později. Raději cestuji na koňském hřbetu, ale jsem zvyklá cestování po svých. Oblékla jsem se zase do svého cestovního oblečení. K pasu jsem si připevnila šavli a na záda druhou i s krátkým lukem. Přehodila jsem si přes ramena černý plášť a s ostatníma se vydala na cestu. Nijak jsem se nepřidávala k rozhovoru, jestli se má jít přes Morii ono to bylo stejně marné, Chodec rozhodl, že se půjde přes hory. Dal nám za úkol, abychom si rozdělili hlídky. Naše skupinka je docela početná a všichni se začali hlásit, že jí snad chtějí mít sami. "Neměli bychom se rozdělit po dvojicích." Z dob, kdy jsem se živila jako žoldnéř bylo to logické, hlídat po dvou a to nás bylo i méně. |
| |
| Na cestě "Možná je to znamení, mistře trpaslíku. Bohatství tamějších míst si máte vychutnat teprve až v dobách zaslouženého míru." Ozvu se, když se nám Durin zmíní, že děláme vlastně velkou chybu. To, že to vyznělo trochu jízlivě jsem si uvědomila teprve až když jsem to vyslovila. Chtěla jsem konečně učinit přítrž tomu věčnému reptání, ale ani jsem neměla v plánu být hrubá. Protože přeci jenom, i když jsem nahlas neprotestovala proti rozhodnutí vyhnout se Morii obloukem, já osobně bych nebyla proti ani kdybychom tam zamířili. Ovšem ale určitě ne kvůli hojnosti trpasličích síní. Spíš to zavání něčím tajemným a podivným... A to je právě to, co upoutalo moji pozornost. A pak se ozvala plavovlasá žena s komentářem k hlídce. Nejasně jsem si vzpomínala, že pochází z Rohanu, ale nebyla jsem si jistá. Na radě bylo příliš mnoho tvorů než abych si mohla zapamatovat původ jich všech. "Zbytečné. Čím víc lidí bude na hlídce, tím méně jich bude moci zaslouženě odpočívat. Jeden sám hlídku zvládne." Ozvu se v odpověď. A zase v opozici. "Ale to rozhodnutí samozřejmě nezáleží na mně. Pokud máme hlídat po dvou, nejsem proti." Pokrčím rameny. Myslím to vážně. I když bych považovala hlídání ve dvojicích za zbytečnost - snad už to, že jsme se přihlásili na tuhle výpravu dokazuje, že nebudeme žádní srabi a tedy ani amatéři, kteří hlídku sami nezvládnou - nebudu se bránit. Možná proto se ale významně zahledím Chodcovým směrem, jako bych očekávala, že nás rozsekne. |
| |
| Cesta Když slyším jak se všichni začnou hlásit o překot o hlídky jen se musím pousmát, horlivost, a nebo snaha utrhnout ty první hlídky s vidinou vypsat se co nejvíce.... Jde o to mistři trpaslíci že v Morii už nevládne váš lid,poslední zprávy hovořili o odrážení skřetů, a zprávy už nepříchází víc jak pět úplňků,co to značí dobře víte,obchodníci nedostali své zásilky zbraní, nemají kde prodat víno a pivo objednané, a nebo se jejich karavany ztratí beze stop... víc neříkám, myslím že je to více než jasné..... A do toho se přeci lidé plést nemají dle vašich pravidel,takže až příjde žádost o pomoc,vydá se do Morie víc ozbrojenců, zatím je však Morie uzavřena, jak nám tak ostatním, konec debat,tento kraj znám dobře, je to lepší přes průsmyk,jde s námi moc sličného národa aby se to Balinovi líbilo... zastavím pohybem ruky skupinu a začnu se po ní dívat.... Pro příště...rytíř Dol Arnorthu půjde s pulčíky,stejně jako Faramir a oba trpaslíci, já jdu v předu, vždy stejně jako Ortain.. ukážu na elfku z Roklinky a přejedu pohledem ostatní.... Legolas bude nejlepší za námi, a chránit nás zazadu bude tedy s Boromirem dcera marky, a před nimi těsně prosím aby šla Ceredisdur... rozmýstím skupinku tak aby byli síli dobře rozloženy a na dotaz Villandry se jen usměji... Kráčíš s dvěma hraničáři,a třemi sličnými, elf se vzbudí když se přiblíží zlo, příroda ho varuje, já mám spánek hraničáře čili to samé, dva jsou zbyteční...jen musíš naslouchat, nic víc, až v horách budou hlídky po dvojicích...možná trojicích... s tím se podívám na pulčíky a začnu shrňovat dřívka na oheň... Doneste dřevo, tady se jezdci jistě neobjeví.... po tom si kleknu a za chvíli už mi hoří troud a malé dřívka pod rukama.... Má někdo otázky? zeptám se když přiložím pár tenčích větví a jednou z nich si připálím dýmku...odložím své věci, ale jednu mám stále u sebe stejně jako meč u pasu i ten v kůžích... |
| |
| Cesta Zaposlouchala jsem se, když se Aragon rozmluvil o tom, proč nemůžeme jít přes Morii. Teď bych tam nešla už tuplem, když hrozí, že tam je tuna skřetů, co by vám s radostí usekli na místě hlavu a zbytek těla sežrali. Ok, Možná přeháním, ale rozhodně jsou nechutní. ,,Rozkaz!" Zasalutuji spíše ze srandy před Hraničářem, když nám řekne, v jakém pořadí máme cestovat. Jeho rozházení nás do pozic bylo logické a přece jen, někdo tady toho šéfa dělat musel. Říká ta, co neuznává absolutně žádnou autoritu.. Pomyslím si a sama pro sebe se při téhle myšlence pobaveně ušklíbnu. Když řekne mladé Rohance, že je zbytečné, aby jsme byli po dvou a trochu nám elfům zalichotí, tak se na ní jen usměji a mrknu na ní, že má Hraničář pravdu a opravdu se nemusí bát toho, že by někoho z nás zabily ve spánku, dokud je tu minimálně jeden elf a hraničář. Zastaví nás a řekne, ať jdeme pro dřevo. Rozejdu se kolem, abych nějaké nasbírala. Zatím je to fajn, první den a ještě mě nikdo nenaštval. Ne, že bych byla agresivní a vyhledávala konflikty, ale.. Chápete. Položila jsem vedle Hraničáře dřevo, které jsem zatím nasbírala, zrovna ve chvíli, kdy se zeptal, jestli máme někdo nějaké otázky. ,,Když se mi bude stýskat po mamince, můžu tě obejmout?" Řekla jsem s úsměvem čistě ze srandy, ani jsem na to nečekala reakci, jen mě to prostě napadlo. Zvláštní, většinou držím hubu, ale když mě napadne nějaké totální kravina, musím jí říct. |
| |
| Tábořiště Chodec se ujmul toho, že se stal naším nevysloveným vůdcem. Rozdělil nám, kde máme jít a já jdu ve skupince s princem z Temného hvozdu a Boromirem. Je mi to celkem fuk, kam mají moje kroky mířit. Když on si myslí, že tak je to správné nebudu mu do toho kecat, zatím ne. Můj nápad ohledně více členné hlídce se neshledal s úspěchem a hraničář mi vysvětlí, že se nemám čeho bát, když se skoro všichni probudí, když budeme přepadeni. "Tak proč máme hlídky, když polovina skupiny stejně nespí." Zadrmolím si pro sebe takzvaně pod vousy, kdybych nějaké měla. Možná někdo kdo stál vedle mě to slyšel. Požádal nás o dřevo a tak nějaké přinesu a pak si odložím svoje věci na místo, kde hodlám přenocovat a v tu chvíli se ozve ta elfka. Svraštím obočí a nesouhlasně zavrtím hlavou. "Já myslela, že se nechovají jako děti když jim je několik set let." Utrousím na adresu té elfky, co si myslí, že je asi vtipná ale mě přijde naprosto nedospělá. Jak tragicky to ale z ní, když to řekne člověk který má za sebou přes dvacet let života a ona raději ani nechci odhadovat kolik jí je. |
| |
| Ani mě nepřekvapilo, kolik bylo na poradě národů. Dokonce jsem viděla i ty, kteří mi byli svým oděním i vzhledem bližší než seveřani, a proto jsem se při rokování posadila na stranu jižanů. Ne snad proto, že bych se chtěla separovat, přišlo mi to normální a cítila jsem se víc jako doma. Může tu být sebevíc krásně, ale rodná savana... Doma se nikdo nezmiňoval o tom, že to bude jakási cetka. Hledím na ni až skepticky, přestože cítím nepříjemnou sílu, co se kolem ní ovíjí. Není pochyb, že tohle je artefakt. Během hádky nepostřehnu všechno, lidi mluví moc rychle, ale celkově se mi konečně objasní, v čem tkví problém. Vize šamanů mluvily o temné bouři... jako ostatně vždycky se jednalo o metafory, a pokud někdy existovaly staré legendy o téhle věci, byly u nás zapovězeny a zapomenuty. Nakonec bylo přirozené, že jdu taky. Proto jsem tady. Abych zastavila Bouři. Nelehko jsem se loučila se svým koněm. Na jihu jsou dobrá jezdecká zvířata ceněná jako v jedné zemi tady na severu, jak jsem při cestování zjistila, a proto se mi nechtělo ho tu nechat. Během cesty se prozatím snažím zorientovat mezi tolika lidmi, a když si povídají, bedlivě poslouchám. Ne však kvůli babské zvědavosti, nýbrž abych si vytříbila zdejší jazyk. Nyní na sobě nemám svůj světlý kabátec s červenou šerpou. Jsem oděná do hnědého koženého, který má stejný střih, šerpa, která je asi typickou součástí našeho odění a určitě má v naší kultuře nějaký význam, je nyní černá. U pasu nesu nůž a popruh přes prsa mi na zádech drží kopí. Takhle vedle rytířů z jihu je vidět, že se jim téměř vyrovnám výškou i konstitucí. Když Chódec promluvil, nejmenoval mě, tudíž to nijak neřeším. Hlídky se rozebraly poměrně rychle, ale taktéž si myslím, že když v savaně spíme s jedním okem otevřeným, aby nás nenapadli lvi nebo hyeny, zvládnu se probrat, pokud někdo bude chodit okolo tábora. Až se utáboříme, pojím něco sušeného masa, a zatímco žvýkám, přemýšlím o tom, o čem mluvili předtím, o všech společnících. "Vspominám si, že jsém slyšéla nějakou póvěst o strómě na séveru," prohodím zamyšleně směrem ke Gondořanům. Můj přízvuk je hodně patrný. "Jého znak nósil jéden obchódnik, co projížděl nášim územim. Byl z... Gon'doru. Je tak?" snažím se zapříst rozhovor, abych se trochu víc zapojila do skupiny, protože jsem cizinka z velké dálky a mám takový dojem, že většina z nich neví, co ode mě čekat. |
| |
| Táboření Konečně jsme zastavili, abychom se utábořili. Mezi členy družiny začíná proudit diskuze a zabírají si hlídky. Na Aragornovo vysvětlení ohledně našeho spánku jen kývnu. "To je pravda spíme sice, ale lehce." Pak pohlédnu na Rohanskou dívku. "A já myslel, že Rohanští pobrali více smyslu pro humor." Pousměju se, je jasné že minimálně všichni elfové jsme slyšeli co si dívka drmolila pod nosem. "Jsme různorodá a početná skupina." Stočím pohled k Aragornovi. "Vzbuďte mě po půlnoci na další hlídku. Ta doba bývá na spánek nejkritičtější zvládnu to." Pak se jdu poohlédnout po troše dřeva. Ať už něco v okolí tábora najdu, či nikoliv tak to donesu, nebo se vrátím s prázdnou. "Při průchodu průsmykem, bychom se měli mít na pozoru hory už nejsou tak přátelské." Podotknu spíše k našemu vůdci než ke zbytku skupiny, ale mluvím tak, aby mě slyšeli všichni. |
| |
 | Společně s bratrem a Haldanem, vojákem který měl jet s námi, jsme konečně dorazily do Imladris. Na cestování jsem byl zvyklí, ale tahle cesta mně docela vyčerpala. Trvalo dost dlouho, než jsem našli cíl naší cesty. Zdravím. Přicházíme jako zástupci Gondoru. Oznámil jsem elfům kteří nás přišly uvítat. Koně jsme předaly elfům aby je odnesly do stájí a pak jsem se odebral do pokoje abych si odpočinul. Několik hodin jsem jen tak ležel a odpočíval. Pak jsem vstal a opláchl jsem se. Vzal jsem si čisté oblečení a vyrazil jsem si obhlédnout místní architekturu a obyvatele. Elfové mně vždy fascinovaly, stejně tak jako jejich obydlí. Když jsem se dozvěděl že je zde i Gandalf, ihned jsem za ním vyrazil. Pozdravily jsme se a pak jsme si docela dlouho povídaly o všem možném. Když mistr Elrond konečně svolal velkou radu, zaujal jsem své místo vedle bratra a pozorně jsem poslouchal Elrondova slova. Konečně jsem se dozvěděl proč jsme tady. Našel se prsten moci. Ihned rozpukla hádka o to co se s prstenem stane. Já jsem jen tiše seděl na místě a sledoval dění. Vše se uklidnilo až když se ozval malý Půlčík že vezme prsten do Mordoru a zničí jej. Pozorně jsem si ho prohlížel. Nikdy předtím jsem takového člověka neviděl. Gandalf a Chodec se nabídly že půjdou společně s Frodem. Začali se přidávat další, včetně mně, bratra a Haldana. Po radě jsem si ještě chvíli povídal s Gandalfem a pak jsem zašel za bratrem abychom si promluvily a trošku i zacvičily. Večer jsem strávil tím že jsem četl nějaké knihy které mi elfové půjčily. Další den ráno jsme se vydali do průsmyku k Mlžným horám. Gandalf nás prozatím opustil a tak nás vedl Chodec. Zvláštní člověk. Skoro nic o něm nevím. Všiml jsem si že se párkrát pohádal s tím trpaslíkem Gimlim nebo jak se jmenuje. Myslím že vím proč Chodec nechce jít přes Morii. I do Gondoru se dostaly zprávy co se tam děje. Mlčky si to šlapu vzadu za ostatními a bedlivě je sleduji. Máme sice cestovat spolu, ale raději jsem obezřetnější když mám být pohromadě s cizími lidmi. Když se začnou bavit kdo si kdy vezme hlídku, tak se podívám na bratra, zavrtím hlavou a tiše se pousměji. Když nám Chodec určí v jaké sestavení půjdeme, tak jen kývnu souhlasně hlavou a přinesu nějaké dříví na oheň. Když se rozhoří plamínek, tak si ze zad sundám luk a batoh sednu si a obojí položím vedle sebe. Na ohni si opěču kousek masa a k němu si vezmu kousek chleba. Zapíjím to vodou z měchu. Tiše žvýkám a dívám se do plamínků. Přemýšlím co se asi děje v Ithilienu, zda jsou moji muži v pořádku a co dělá otec. Z přemýšlení mně vyruší až hlas jedné z elfek která sedí kousek od nás. Podívám se na ní a sundám si kápi kterou jsem měl až doposud nasazenou aby mi zakrývala tvář. Podívám se na bratra, usměji se a pak se podívám zpět na elfku. Rozepnu si plášť a ukáži na svůj oděv na kterým je bílí strom. Ano. V Gondoru je bílé město. Nahoře na nádvoří stojí tento strom. Majestátně se tam tyčí už ani nevím jak dlouho. Je ale nádherný. Jako zbytek města. Někdy by jste se tam měla podívat. Odpovím přátelsky a mile se pousměji. Rozhlédnu se po ostatních a pomalu dojídám svou večeři. |
| |
| Táboření Chodec se rozhodl rozmístit naši skupinku. Nikdo nic nenamítá, všichni to přijmou jako fakt. Není taky co namítat. Chodec jistě moc dobře ví, co dělá. A víme to i my všichni ostatní. Navíc mě celkem potěší, že Chodec podpořil spíše můj názor ohledně hlídek než ten druhý. Já si to myslela správně. Tedy pravda, nemyslela jsem tehdy když jsem to vyslovila úplně na náš lehký spánek, ale je to jen další důvod. Musím se pousmát, když zaslechnu slova Villandry a pak Legolase. Nijak to ale nekomentuju, raději. Také přinesu trochu dřeva, když jsme o to požádáni, abych přispěla se svou troškou do mlýna. Pak si své věci odložím na zem a usadím se. A pak se ozvala elfka z Roklinky. Reakce okolí na sebe nenechala dlouho čekat. "Dospíváme pomaleji." Odvětím mezi tím, co zírám do ohně. Pak ale pohlédnu přímo na tu ženu z Rohanu a jeden koutek mých úst se zvolna pozvedne vzhůru. Z mého pohledu je patrné, že to nemyslím vážně a i když to znělo jako že elfky chování bráním, ve skutečnosti si z ní utahuju. Kdo ví, jestli dospíváme pomaleji, když se již rodíme se vznešenou krví a odpovídajícím chováním... Tedy aspoň většina z nás. Bude to spíš mýtus. Stočím pohled na Legolase, který mluví o závažnějších věcech. Průchod průsmykem. Prozatím se ale rozhodnu k tomu nic neříct a spíš čekat, co na to Chodec a nebo ostatní. Sice souhlasím, že opatrnost neuškodí, ale stejně tak je zbytečné se hodně strachovat. |
| |
| Cesta a táboření Poslouchám neustálé reptání o otm jestli půjdeme přes Morii nebo přes průsmyk v horách. Mě rozhodnutí jít přes průsmyk přišlo logické a spíše jako rozkaz, tak jsem to tak bral, ale bylo celkem zábavné poslouchat jak kdo předkládá argumenty a kdo mu kontruje. Jelikož jsem nebyl v tomto moc zkušený a mohl jsem přispět jen tím co jsem slyšel nebo četl, tak jsme radši pozorně naslouchal a učil se. Hraničář rozdělil role ve skupině a já se podvědomně přesunul k půlčíkům. Pochopil jsem to jasně, teď jsme společně s kapitánem a trpaslíky vlastně osobní stráž půlčíků. Já jsem to vlastně dělal většinu své vojenské služby takže to nebylo vůbec nic nového. Když jsme tábořili pro dřevo jsem nešel, protože i tak pro něj šlo moc lidí,jen jsme dával pozor na půlčíky. Při té elfí poznámce jsem se musel zasmát, po tom sterotypu při výšlapu aspoň něco na odlehčení. Sledoval jsme tu ženu, která se zeptala tím divným přízvukem. Kapitán odpověděl za nás, ale začala mě zajímat odkud vlastně je. Ovšem poslouchal jsem napůl ucha a podíval se po té ženě z Rohanu. Má paní zažeňte zlou náladu. Jsme teprve na začátku cesty a není třeba se znesvářet hned, neboť jdeme za stejným cílem. Mé jméno je Haldan a jsem z Dol Amrothu. Smím se zeptat na Tvé jméno? |
| |
| Tábor pod horami Tábor byl založen pod průsmykem. Kolem se rozprostírala vrchovina. Soumrak už se blížil, a oheň hořel. Společenstvo odpočívalo a dělalo si večeři, stejně jako Sam pro sebe a pro Froda. Ten seděl schoulen poblíž ohně, nevypadal příliš šťastně. Možná si uvědomil jaké jho na sebe bezděky vložil. Chtěl se prstenu zbavit, ale nakonec to dopadlo takto... Legolas pozoroval krajinu okolo tak jinou od jeho domova, tu jeho bystré oči zpozorovali jakýsi podivný mrak, který plul proti větru. Podíval se lépe, a spatřil hejno ptáků, nejspíše vrán. Jakési divné tušení mu přeběhlo po tváři. Jeho soustředěného pohledu si všimla i Cere... poznala ty ptáky... To jsou Sarumanovy vrány, jeho špehové! Vykřikla, a Vill při těch slovech přeběhl mráz po zádech... znala ty ptáky z Rohanu... |
| |
| Vrány Pobaveně jsem se ušklíbla a podívala na blondýnku. ,,To víš, sekla jsem se v pubertálním věku." Řekla jsem pobaveně, aby si náhodou nemyslela, že jsem její drmolení přeslechla. Hodně lidí mě díky těmhle mým kecům nemá rádo, ostatně se jim nedivím, ale na druhou stranu mi to může být jedno. Já vlastně ráda štvu lidi.. Baví mě ty jejich naštvané a otrávené výrazy. Když jsme seděli u ohně a Legolas se trochu rozmluvil o horách, zvážněla jsem. ,,Jistě, to, že nás zasype lavina bude to nejlepší, co nás tam může potkat." Pronesla jsem sice s trochou nadsázky, ale na druhou stranu to byla v podstatě pravda. Chvilku na to jsem se podívala na Gerthu a poslouchala, co říká. Spíše mě zaujal její přízvuk, než to co říkala, ale když už začala mluvit, tak jsem jí doposlechla. Hned na to jsem se podívala na Faramira, který jí odpověděl. ,,Slyšela jsem, že je ten strom suchý, ale kdysi kvetl.." Podívala jsem se na Faramira. Nikdy jsem tam nebyla, jenom jsem o tom městě něco málo slyšela, stejně jako o stromě. Najednou jsem uslyšela, jak někdo zakřičel, že se blíží Sarumanovy vrány. ,,Máme návštěvu.." Zamručím si pro sebe poněkud otráveně a doufám, že všem dojde, že se mají schovat. |
| |
| Tábor Po mé první poznámce o tom, že vlastně hlídky jsou zbytečné se ozve Legolas. Nejprve mi vysvětlí, že elfové spí lehce a pak dodá, že si myslel, že lidé z Rohanu pobrali více humoru. Hořce se ušklíbnu. "Z Rohanu veškerý humor zmizel." Postupně se všichni elfové vysloví k té mé kousavé poznámce o tom, že jsem si myslela, že se chovají dospěleji. Ta druhá elfka se zdá, že s chováním té z Roklinky taky přímo nesouhlasí a i já jí tedy věnuji krátký úsměv, aspoň někdo má pro mě pochopení. ,,To víš, sekla jsem se v pubertálním věku." A nakonec se promluví sama aktérka na koho má slova byla mířená. Zajímalo by mě jestli je při smyslech nebo o jaké části života mluví, třeba to je jen u elfů. Potkala jsem za svůj život pár osob této rasy a nikdy se nechovali tak neelfsky jako ona. Já nad tím nakonec pokrčím rameny a sleduji oheň. Promluví, ale na mě jeden z Gondorských. Moje modré oči se na něj zaměří. V první chvíli mě na jazyku svrbí nějaká nehezká poznámka, ale uvědomím si, že na mě mluví hezky a myslí to dobře. Nikomu by nepomohlo a hlavně mě, kdybych zvolila stejný ton jako předtím. "Já jsem Villandra z Edorasu. A nechtěla jsem nikoho urazit, ale vím jak to vypadá u nás v Rohanu a její lehkovážné jednání mi rozproudilo krev." Chtěla jsem v mluvení s tím mužem s Haldanem pokračovat, ale někdo vykřikne, že k nám letí Sarumanovy vrány. Vyděšeně rozšířím oči. Moc věcí mě nerozhodí, ale vzpomínka na tyto černé ptáky ano. "Musíme se schovat." Vykřiknu na ostatní. Nevím proč jsem to udělala, nejspíš že jsem s ním mluvila jako poslední, ale chytla jsem Haldana za ruku. V první vteřině jsem s ním chtěla zalézt za první keř. Uvědomím si, co činím a tak jeho ruku pouštím a v rychlosti beru svoje věci. Zahlédnu nízký porost, za který se mohu schovat a tak tam skočím, možná se ke mě zde někdo přidá. Mě se stále třesou ruce. |
| |
| Tábor Sleduji tu skupinku kterou vedu a lehce vydechnu,natáhnu do plic kouř z listí z kraje a vyfouknu namodralý dým nad sebe, sledujíc všechny bez vyjímky,slyšíš vše a přesto vypadám jako bych nic nevnímal..... Obejmi si strom nebo skálu, a pokud se ti bude stýskat po matce, otoč se a jdi zpět do Roklinky,tady není místo pro nerozvážné chování,a zatím ani na vtipy... vytáhnu kus sušeného masa a jablko a začnu se svou večeří při které poslouchám i další hovory.... Ano v Gondoru je bílí storm,Elendilův strom, jmenuje se Nimloth a roste na nádvoří už od roku 3320 druhé věku,nevím jak to počítáte u vás na jihu ale je to už hodně dlouho,a nyní usychá,neboť legendy praví že kvete jen v případě že Gondoru a i Anoru vládne král.... usměji se na Gerthu a opět nasají z dýmky,sledujíc vše.... Ale to bys měl dobře vědět Faramire, synu Denethorův.... pak stočím pohled na štítonošku a rytíře Bílé Labutě a nechám jejich hovor přejdu s pousmáním,pak sebou ale trhnu a po tom co slyším zadusím oheň a rychle seberu věci, rozběhnu se a Froda se Samem popadnu a zapluji s nimi pod jeden větší balvan..... Nemluvit,schovat se.... řeknu rychle a vydechnu.... Takže Bílí čaroděj chce prsten pro sebe,nebo spíš pro svého pána... |
| |
| Vrány, hobiti a Gimli Frodo a Sam Seděl jsem blízko u ohně, protože mne byla celkem zima. Nejen ze studeného větru, který zde pod horami vál, ale i z tíhy prstenu kolem mého krku. Sam vařil pro mne i pro sebe něco dobrého, a vkládal do té činnosti veškerou svou dobrotu. Ovšem ne vše ve světě je dobré. Mohl za to zřejmě Prsten a jeho temná moc, že kolem mne propukla opět hádka. Ani jsem přesně nechápal co bylo jejím obsahem, ale tušil jsem, že v tom bude mít moc prstenu svůj díl. Poslouchal jsem hádající se, a jasně jsem si uvědomoval jak daleko jsem od nich, jak v rozdílných se pohybujeme světech. Oni řeší nějaké pře o slova, a mne tíží Prsten... Náhle kdosi vykřikl, že se blíží vrány-zřejmě zvědové zla. Jediná reakce mi přišla na místě, a tak jsem se schoval s Chodcem. Jsem velmi rád, že nás vede právě on. Sam skočil hned za námi, ještě s pánví v ruce. A tak jsme pojedli za kamenem. Gimli Já se přeci nebojím nějakých ptáků! Zamručel jsem, ale přesto Chodce následoval. |
| |
| Když jsem přijela na sever, slovo město pro mě bylo poněkud nové. Dokud jsem to neviděla na vlastní oči, nedokázala jsem si představit, že může existovat něco tak obrovského a bytelného, i kdyby se jednalo jenom o dřevěné domy. My totiž žijeme ve stanech a kvůli nedostatku vody musíme několikrát do roka cestovat za zvěří. Teď však už vím, co to město je, a proto si nepřipadám jako hlupák. I když moje představa se určitě bude na hony lišit od toho, co má na mysli Gon'dořan. "Hmmm... a tó jénom jéden strom tam je?" vypadne ze mě dřív, než se stačím zarazit. Jak říkám, nedovedu si některé věci představit a doma mě upozorňovali, že jiný kraj, jiný mrav... kdo ví, co všechno je tu ještě možné. Pak mi odpoví Chódec. "Mágie zémě spójena s krví. Ráda bych ten stróm víděla, jéstli je to právda. V tom případě by musél vládnout argamak jénom z učitého ródu, ne?" To cizí slovo, co proniklo do obecné řeči, podle kontextu vypadalo na nějakého náčelníka. Bohužel mi není dopřáno, abych rozvinula tuhle zajímavou debatu. Moje medové oči zapátrají po nebi. V čem tkví moje schopnosti, to jsem ostatním zatím neodhalila, ačkoli něco si mohli domyslet díky mé zbrani. Napětí v mém těle je ale znát pár vteřin předtím, než to zjistí i ostatní. Na hejnu visí silná magie, která láme jejich vůli a nutí je jednat proti přírodě. Vždyť tihle černí ptáci v noci nelétají. Ostatní mají strach? Alespoň někteří. Nelíbí se mi to - ani zotročení ptáci, ani chování zajíců. Pokud je něco špatně, měli bychom s tím něco dělat! Přesto se schovám a začnu do země pod sebou rýt nějaké znaky. Ať je to, co chce, moje přesvědčení, výchova a postavení v Achal-Te mi nedovolí, abych to nechala jenom tak. Skrz krákání to skoro nejde slyšet, ale něco si mumlám ve své řeči. |
| |
| soukromá zpráva od Ger`tha Bystrozraká pro Znaky na zemi mi dodají sílu naší Matky, ze které pochází všechno zvířectvo a náš život. Zaměřím se na hejno, na ta pouta, co jej nutí jednat proti všemu, co jindy ptáci dělají, a svým jazykem promlouvám k duchu Velkého Supa, aby je osvobodil. Podobné zaříkávání se používá v případě, kdy je někdo posedlý. Hrdelní litanie rozechvívá vzduch a já lituju toho, že ji nemůžu křičet a dát průchod síle svého lidu naplno. Ovšem pokud bych viděla, že ke zlomení kouzla stačí málo a závisí to pouze na tomhle, klidně křičet začnu. |
| |
| soukromá zpráva od Středozem pro Hejno stále směřuje k táboru, když tu máš pocit, že kdybys rozezněla své hlasivky naplno, a to opravdu naplno... tak bys mohla docílit, že moc země do oné moci zasáhne a alespoň jí oslabí... |
| |
| Ptáci.... Gertha se očividně nemůže smiřít s tím co vidí, docela ji chápu, její kraj sem procházel již dávno,proto se ani moc nedivím, zadívám se na ládující se hobity a jen zakroutím hlavou jejich chuť k jídlu nezmění ani nebezpečí které nám hrozí.... Gertho, ne prosím,nedělej to bílí čaroděj nesmí vědět víc o naší skupině,máš li moc použíj ji později, ne na ptáky které nezměníš....zase je pochytají,zase je očaruje.... rychle se přesunu k ni a sevřu její ruce..... Nesmíš prozradit víc než může vědět,Bílí čaroděj je nebezpečný a překvapení tvé moci se bude hodit jinde... prosebně ji hledím do očí a jen poslouchám to krákání nad hlavou,šeptám a sem rád že to jsou zatím jen oči Sarumana a né jeho předsunuté ruce......... |
| |
| Vrány Nebyla jsem první, kdo si hejna všiml. Upozornil mě na něj až Legolasův soustředěný pohled. Automaticky jsem se zahleděla taktéž tím směrem. Mé elfí smysly mi umožnily rozeznat, o co se přesně jedná. Tyhle ptáky jsem znala. "To jsou Sarumanovy vrány, jeho špehové!" Vykřiknu a tím vzbudím poplach. Naštěstí všichni vědí, co to znamená. Takže se okamžitě dají do pohybu. Ani já nelením, popadnu své věci a schovám se do prvního úkrytu, který uvidím. Pravda, až na to upozornění jsem se o ostatní příliš nestarala, hlavně se schovat sama. Ale o půlčíky se stejně postaral Chodec a zbytek se o sebe zvládl postarat sám, tak to nebylo nijak potřeba. Tiše čekám a poslouchám krákání vran nad hlavou. Snažím se tak soustředit na to, abych poznala, až nás zrak Sarumanův mine a budeme v bezpečí. Mezitím ale přejíždím očima po krajině a mimoděk tak kontroluju, kde a jak se schovali ostatní. |
| |
| Černý průzkum Když jsem oslovil Vill tak se ke mě upřely její oči, jak jsem zjistil krásně modré, ale v tu chvíli v nich byla spíš vražda než něco jiného. Nakonec, naštěstí pro mě se vražda vytratila a já se dozvěděl jak se jmenuje a odkud je. Už jsem otvíral pusu k dalšímu povídání, když celou skupinou proběhl poplach, který vyvolala jedna z elfek. V tom všem zmatku se stalo něco co jsem nečekal a to, že mojí ruku najednou držela Vill. Než jsem se stihl rozkoukat sbírala věci a běžela se schovat. Stejně jako ostatní jsme jí napodobil. Nebyl čas na otázky co to je za ptáky. Rychle jsem vzal své věci a skočil za Vill do křoví. Štít jsem hodil pod sebe znakem dolů, protože bílá by na sebe mohla přitáhnout pozornost. Nevím jak dobře vidí a rozhodně jsem to nechtěl pokoušet. Všechno o čem jsem doposud jenom četl a slyšel se začínalo naplňovat. Zahalil jsem se do svého šedého pláště a pořádně se namáčkl na zem. Otočil jsem hlavu k Vill, která s třesoucíme se rukama dělala to samé. Natáhl jsem ruku a pevně sevřel její. Dle toho se dalo soudit, že Ti ptáci vždy přináší zkázu a strach a to nebylo vůbec dobré. Jediné co jsem chtěl, když nadnámi to hejno přelétalo, byl pluk našich lukostřelců, který by to hejno vymazal z oblohy. |
| |
| Vzhledem k tomu, jak zní moje řeč, není až tak překvapující, když doslova zavrčím, jakmile mě někdo vyruší ze splétání kouzla. Jeho nitky se začnou rozplétat a já šlehnu divokýma očima po Chódci. První instinktivní reakce je se mu vytrhnout a rozbouřit vše naplno. Je to jenom kousek, kousek chybí...! Pevně sevřu čelisti - a stejně se mu nakonec vytrhnu. Užuž to vypadá, že ho nebudu poslouchat, že mi to jižanská pýcha nedovolí, ale pak jenom se zafuněním rukou rozhrábnu znaky na zemi a sevřu ruce v pěst. Nevím, kdo je Bílý čároděj, ale pokud svoji moc používá k tomuhle, měli by se zdejší šamani spojit a vyprášit mu kožich. On sám je proti mě možná silný, ale kdyby nás bylo víc, smeteme ho jako písečná bouře. Zamračeně a vyčítavě se na Chódce podívám. Svírá se mi srdce, když vidím, jak cizí čáry křiví zákony přírody. A plane v něm hněv, který je spalující jako slunce v savaně. Moji oči sklouznou k těm malým lidem, co vypadají jako děti. Tolik zla kolem nich krouží jako supi nad mršinou. Pokud se tohle stalo teprve první den cesty, co přijde pak? Ten artefat je jako ty kameny, co přitahují železo, jenom s tím rozdílem, že přitahuje zlo. Pak si v náhlém popudu uříznu kus látky na černé šerpě. Je to poznat pouze po hmatu, jelikož barva niti je černá, ale je tam výšivka. Žmoulám pruh mezi prsty, ale je vidět, že se už o nic nepokouším. Dětští lidé jsou ode mě daleko, takže to, co mám v plánu, udělám, až se nebezpečí přežene. |
| |
| Vrány Sarumanovy vrány přeletěly tábor. Všichni byli schovaní, či si to alespoň mysleli. Těžko usuzovat, jestli bylo Společenstvo prozrazeno, neboť ptáci sice letěly dál, ovšem kdoví jaká komunikace mezi nimi a jejich pánem vládne. Jisto bylo, že je třeba mít se na pozoru... V několika okamžicích padla tma, a první hlídka nastoupila svou službu ve prospěch bezpečnosti ostatních. Ochladilo se, a zasněžené hory se tyčily kdesi ve tmě... |
| |
| Cesta -> táboření -> průser Už se nehodlám hádat s lidským hraničářem a tak jenom mlčím a melu pod fousy různé nadávky v trpasličím jazyce. Jsou směřovány především na lidskou hloupost, elfskou nadutost a všeobecně nadávám na Chodce, který strká nos do něčeho, čemu nerozumí. Jak on sakra může něco říkat o tom, co se děje v Morii. Co by se dělo? Skřeti stáhly ocasy a zdrhli, takže není potřeba posílat zprávy, to je jasný. Bohužel většina mých druhů ve Společenstvu sdílí názor s Chodcem a tak se ani nesnažím dál argumentovat, stejně by to ten třicetiletý floutek popřel vše od A do Z. Jedna z elfů se projevuje jako celkem zajímavá osoba. Není tak křečovitě a otravně slušná jak to je zvykem u její rasy. Bojovnice z Rohanu je pěkný suchar, nejspíš mají tam u nich nějakej problém s chutí piva, to znám, život to otráví když dlouho není pořádně hořké a měkké. Ta skupinka půlčíků, která se celou cestu sune s námi se zatím nějak neprojevila, je mi absolutně jasný, že tady budou k ničemu, i když každý trpaslík v Erebonu zná příběh o Panu Pytlíkovy, který prý taky pocházel z tohoto lidu. Já ho neznal, ale jelikož porazil draka, tak to musel být pořádnej chlap a ne jak tito chcípáčci. Náhle si všimnu, že naše skupinka zastavila a začalo se to tu míhat, je nás opravdu hodně, takže boj se skřety by neměl být problém, ale aby naše družina nevzbuzovala podezření, tak by nás mělo být tak o pět členů míň. Každopádně se já a Gimli nehodláme zapojovat do přípravy táborového ohně a raději spěchám k prvnímu skalnatému převisu, švihnu k němu svůj bágl a vyvalím se na zem. Můj druh udělá to samé a poté téměř synchronizované hrábnem do báglů a vytáhneme měchy s pivem. "Tak na trpaslíky a zabijení skřetů!" Prohlásí Gimli a ťukne si se mnou tvrdými měchy, začnu do sebe lít pivo, ale uvědomím si, že nejsme v hospodě, kde mohu dostat vždy nové a tak rozmrzele přestanu. "Krucinál, jak dlouho bez pořádného hltu piva? Kéž by na našem putování bylo méně pustiny a více vesnic." Zabručím a Gimli chápavě přikývne, schovám pivo do báglu a protáhnu si záda, poté si podložím hlavu rukama a hodlám si zdřímnout až do večera. Rád jsme přes noc vzhůru a pozoruju noční krajinu. Gimli mé nadšení pro spánek nyní nesdílí a tak se sebere a rozhodne se porozhlédnout po táboře. Jeho první kroky vedou k Legolasovi, ten pozoruje vzdálený obzor a vypadá zakoukaně. Rozhodne se, že zjistí co elf sleduje a tak se podívá stejným směrem, zastíní si oči a nakloní se dopředu. Zakroutí hlavou a zabručí. "Elfe, hej elfe. Na co to čučíš, vždyť tam nic není." Poté si však i on všiml podivného obláčku, jak míří přímo k táboru. Výkřik o tom, že jsou to zvědové Sarumana nejspíš slyšel celý tábor, ale i tak se hlasy a varování přenesly ještě několikrát. Dostali pokyn skrýt se, Gimli sice reptal, ale Chodce následoval do úkrytu. Já jsme za tu chvilku samozřejmě neměl šanci usnout a tak jsem zřetelně slyšel ono varování. Prudce jsem se posadil a zmateně se rozhlížel kolem sebe, viděl jsem, že se všichni schovávají a tak mi to nedalo, aby mi nedošlo, že by jsme měl udělat to samé. Popadl jsme bágl svůj i Gimliho a hodil ho pod převis nade mnou. Poté jsme vyšplhal za batohy a čekal, co se bude dít. Za nějakou dobu nad našimi hlavami přeletělo hejno černých ptáků, ještě chvíli jsem zůstal schovaný a když byl vzduch čistý na sto procent, tak teprve potom jsem vylezl. Namířil jsme si to rovnou za našim vůdcem. "Vidíš Chodče! dál tudy pokračovat nemůžem, jestli to tady to hejno hlídá, je jen otázkou času kdy nás uvidí, pokud to už nezvládli, je nás tu plno a kouř po táboření by ucítil i člověk, natož ptáci. Navrhuju změnit cestu!" |
| |
| Ortaine, první hlídka Na okolní kraj padla tma, jelikož ptáci zmizeli mohl Chodec rozdělat znovu oheň. Bylo ho vskutku zapotřebí, do většiny ze Společenstva se dala zima. První hlídku si vzala Ortaine, seděla v blízkosti ohně na kusu skaliska a dávala pozor, zatím co se ostatní bavili, kouřili či ještě jedli. Asi po hodině ucítila přítomnost ještě někoho v okolí tábora, neměla pro to žádný důkaz, neslyšela žádný hluk, ani nic neviděla... jen měla ten pocit, někdo tu je. Podobný pocit měli i další ze sličného lidu, a samozřejmě i Chodec... |
| |
| Černé trable Rozprávěli jsme ještě chvíli. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší si vzít trochu elfího chleba a pozorovat okolní krajinu. Žvýkám výborný čerstvý chléb a hledím na obzor a přemýšlím. Za chvíli slyším toho trpaslíka Gimliho, chystám se mu odpovědět, když uvidím já i ostatní černé hejno. "A sakra!" Zbytek chleba hodím do úst a rozběhnu se dlouhými elfími skoky k převisu. Zahučím za první keř, který tam je a zakryju se svým zeleným pláštěm, abych byl co nejméně vidět a vyčkávám. Po očku sleduji ostatní. Konečně jsou vrány pryč a já se opět narovnám a hledím na oblohu. "Je nepravděpodobné, že tu budou hlídkovat neustále. Navíc Morie je už teď trochu z kurzu a k tomu raději riskovat schovku s vránama než hazardovat ze životem při pokusu projít tunely. Vím, že jsou to trpasličí domovy Gimly, ale spíše bývaly.....v horách je příliš goblinů na to, aby bylo v Morii vše v pořádku." Zavrtím posmutněle hlavou a dojdu k Aragornovi. "Musíme v nich udržet pozitivní naladění Aragorne, vtipy jsou možná trochu nemístné, ale zároveň to jediné, co nám může zlepšovat náladu." Promluvím elfím jazykem, protože vím, že mu Chodec rozumí a krom elfů asi nikdo další ne. Vážně na něj při tom pohlédnu a pak sleduji chvíli obzor kde zmizeli ptáci. |
| |
| Když se nebezpečí přežene a my se ujistíme, že ptáci opravdu uletěli, podám tomu z dětského lidu, co nese artefakt, kus černé vyšívané látky s vysvětlením, že to možná pomůže proti menším zlým duchům. Ale obávám se, že tahle magie bude příliš slabá. Vždyť je to jen malý kousek z celé dlouhé šerpy. Snad to bude mít aspoň psychologický efekt, všimla jsem si, jak jsou prostí. Jinak by se neuvrtali do něčeho takového. Pokud to podpoří silou své mysli a bude si myslet, že ho to chrání, jedině dobře. Proto svoje pochyby neřeknu nahlas. "Chódec," oslovím ho o něco odměřeněji, než jsem předtím komunikovala s ostatními, protože mě pořád žere, že jsem to musela nechat být. "Kdo je tén Bílý čároděj? Próč níkdo nic neudělá? Próč ho néchate škódit?" ptám se zamračeně. "V Róklince bylo mnóho bytósti s mágií. Dokázali by to." |
| |
| Hlídka Poslouchala jsem rozhovor o bílém stromu v Gondoru. Podívám se na Gerthu, když se zeptá, jestli tam je jen jeden strom. Kývnu hlavou. ,,Jen jeden jediný.. Proto ho má Gondor ve znaku. Je to taková jejich chlouba.." Řekla jsem jí a poslouchala Chodcovo vyprávění o tom, proč je strom suchý. Gertha se potom opět na něco zeptala a při tom ve větě bylo nějaké cizí slovo, ale všichni jsme si asi domysleli co znamenalo. ,,Pokud vím, tak Gondoru, v úvozovkách, teď vládne správce aneb někdo se o to město postarat musí." Řekla jsem trochu vážněji, i když jsem si o tom myslela svoje. Gondor měl jistě nějakého svého právoplatného dědice, ale bůh ví kdo to je a kde je teď. A jestli vůbec o svém právu vládnout ví. Když se začali blížit vrány, tak jsem po své poznámce zalezla do nejbližšího křaku s tím, že počkám, až přeletí. Gertha vypadala, že chce začít kouzlit. Měla jsem chuť udělat facestone bouchnout hlavou do šutru vedle mě. Naštěstí jí, ale Chodec zastavil. Byla pravda, že jsme nepotřebovali zbytečnou pozornost. Ne, že bych měla něco proti tomu, že by chtěla s ptáky něco udělat, kdyby jí chodec nezastavil, pravděpodobně bych jí i pochválila, ale na druhou stranu mít za prdelí Sarumana, už takhle ze začátku, což nejspíše máme stejně, není zrovna nejlepší zpráva dne. Když jsme vylezli ven, jeden z trpaslíků měl návrh, že bychom po tomhle Sarumanově vystoupení měli jít Morií. ,,Vrány tuhle oblast nemusí hlídat pravidelně. Ale je pravda, že pokud nás zahlédly, tak Sarumanovi jistě dojde, že jdeme k průsmyku. Tak či onak, obě cesty jsou dost nebezpečné. A kurz můžeme změnit vždy.." Řekla jsem trpaslíkovi a pousmála se, aby si nemyslel, že snad mám něco proti trpaslíkům. Pomalu se snesla tma, chodec znova rozdělal oheň a já si sedla na kámen opodál, abych začala svojí část noční hlídky. Po chvilce jsem, ale začala mít zvláštní pocit.. Jako by nás někdo pozoroval. Snažila jsem se vnutit sama sobě, že jsem jen paranoidní, po tom přeletu vran, havranů, nebo co to kruci bylo.. Prostě černých ptáků. Ale ten pocit nezmizel. Otočila jsem se na Legolase a Aragorna. ,,Ne, že bych vám chtěla skákat do nepochybně zajímavého rozhovoru, ale jsem paranoidní nebo taky máte pocit, že nás někdo sleduje?" Pronesla jsem na oba elfskou řečí. Ne, že bych chtěla být tajnůstkář, ale nechtěla jsem děsit zbytek skupiny, jen tím, že mi něco leze na mozek. Gertha se zeptala Chodce, proč nikdo nic neudělá se Sarumanem. Samozřejmě jsem nemohla odolat a musela jí to říct dřív než Chodec aneb občas mám chuť dát si sama sobě facku. Tiše se zasměji. ,,Právě proto, že je bílý."b Řeknu, pak si trochu odkašlu a začnu se rozhlížet s trochu vážnější tváří znova po okolí. Přece jen mám pořád hlídku a být buzerována za to, že jí nedělám pořádně vážně nechci. ,,Je to nejsilnější čaroděj. Nemluvě o tom, že je obklopen spousty skřetů a nevím čím vším. Pochybuji, že by stačilo vzít pár elfů s magickou mocí." |
| |
| Noc... Když je po všem jen se omluvně podívám na Gertu a zase rozdělám oheň, sice mi zima nevadí ale někteří vypadají že by noc bez ohně pro ně byla víc vysilující než síli dávající .... Morie je uzavřené téma, poslední slovo, tady velím já, já cestu znám dobře... řeknu prudce, snad až příliš trpaslíkovi a jen si sednu na zem a pohladím kůže ve kterých je můj další meč.... Nejsme na výletě, tvrdost je to co na co si všichni musí zvyknout... odvětím Legolasovi a i elfce která se ozve s tím že nás někdo sleduje a já se jen vědomě pousměji.... pohlédnu na Legolase a posunky rukou mu naznačím kde cítím cizince a aby připravil luk, pak se otočím na Gertu a pokynu ji k ohni, vyndám jablko které jo podám a vydechnu...pak začnu mluvit její řečí jako bych ji dobře znal.... Bílí čaroděj je jeden z pěti mocných Istari,přišli dávno, před dávnými časy do středozemě, ovládají magii lépe než elfové, ví mnoho a žijí dlouho, jsou něco jako rada celé středozemě a Saruman, tedy Bílí čaroděj je jedním z nejmocnějších z pěti, Mithrandir, tedy Gandalf je jeho žák, dá se říct, Radagast je víc jako ty, ale jeho moc nestačí k tomu postavit se mu a tak se stará o svůj les a zvěř, další dva, zmizeli u vás na jihu před dávnými časy, ani Elrond s paní Galadriel se mu nemůžou postavit, a to je jejich vědění a moc velká, nezlob se ale tvůj um se bude hodit až příjde čas, jako překvapení pro Bílého čaroděje, nyní jdi spát, ještě bude čas, a tvé místo ve skupině je na tobě, ty víš kam se s kopím postavit, nemám potřebu ti kázat kde, když víš sama jak bojovat nejlépe a kde být, jsi jižanka, budeš jistě všude a zároveň nikde.... je mi jedno že ostatní nerozumí, ale jeji řeč znám a jistě i jí samotnou překvapí co se stane... |
| |
| Noc K elfce kývnu, že s ní souhlasím a pak pohlédnu na Aragorna. "Je to už delší dobu, co jsme se potkali, ale nějak moc se z něj stal chladnější člověk." "Tvrdost ve zdeptaném a rozpadlém útvaru je k ničemu přivede nás do záhuby. Sám to víš Aragorne." Pohlédnu na něj vážně a pak jakoby nic sundám luk ze zad a začnu kontrolovat tětivu, jako by to byla normální údržba, ale při tom očima hledám vetřelce po kterém bych v případě nutnosti okamžitě vystřelil. |
| |
| Zase zamručím, což je asi gesto mého zadumání. Je pravda, že tohle je i cesta za poznáním, jelikož plno informací k nám na jih nedorazí. Proč taky, máme svoje vlastní problémy. "V jednotě je síla," řeknu pak. Je to nejlepší odpověď, s jakou jsem přišla, abych si stála za svým, a přece nevyvolala hádku. Sedím poblíž Chódce na patách, ruce složené na stehnech. "Kdo tě učil naši řeč? Do savan a pouští se příliš mnoho bílých mužů neodváží. Nomádi v nich vidí snadnou kořist pro trh s otroky." Nedá mi to a potom položím další otázku, kterou mi nedovolil vznést mrak vran. "Ten strom a argamak... je to opravdu magie spojená s krví? Obětovali u něj někoho toho rodu, aby se krev propojila se stromem?" ptám se zvědavě. Kdyby mi ostatní rozuměli, asi by jim přišlo barbarské, že o obětování mluvím bez nádechu hnusu. Někdy, když je třeba, když je kmen v největším ohrožení, si duchové vyžádají nejvyšší oběť. S tím se nedá nic dělat. |
| |
 | Tiše stojím ve stínech stromů a křovin okolo mě a uslyším jejich rozhovor. Asi ví, že tu jsem, ale konec konců nemohou vědět, že jsem to já. "Ten luk bych sklonila na tvém místě, pojď za mnou chodče" Promluvím v elfském jazyce a ladným krokem vykročím na malou mýtinku, kterou jsem přešla cestou. Jakmile tam jsem, tak čekám až dojde.. čekám na to celou cestu.. je u mě.. |
| |
| Posily Mám připravený luk, ale pak se ozve melodický elfí hlas a vyjde Arwen. "Paní Arwen? Trochu nebezpečné v tuhle hodinu. Netušil jsem, že Elrond svolil abyste šla také." Podotknu v elfím jazyce a přelétnu jí pohledem a luk skloním. |
| |
| Tábor a překvapení Není čas na dohady bratře, je toho mnoho co se mění, tohle je až příliš důležitý úkol a poslušnost bude jednou z naších zbraní, na legraci bude času dost až posléze....až se skutečně bude dít něco co bude chtít odlehčení.... zadívám se na Legolase a položím mu ruku na rameno, pak se zadívám na jižanku a pokrčím rameny.... Jsou věci které tady nelze chápat, a co se týče stromu jde spíše o duševní spojení, krev nebyla prolita, ne na strom...to by bylo zhanobení, naučim tě naší řeči cestou.... když zaslechnu z lesa hlas, zatají se mi dech a rychle střelím pohledem do tmy, vyskočím na nohy a ihned se vydám za tím hlasem, když ji spatřím stát na paloučku, dojdu k ní a vezmu její ruce do svých..... Jsi daleko od domova, neměla by jsi zde být, tvůj otec ví o tom vůbec? zeptám se starostlivě a vím že její tvrdohlavost stejně nezlomím i kdybych si přál aby se této cesty neúčastnila.... Rád tě vidím má paní.... vtisknu jí do dlaní polibek a usměji se na ni.... |
| |
| Hlídka Po očku sleduji jak okolí, tak Legolase, když sejme ze zad luk, i když to pro většinu tady vypadá, že ho jen kontroluje, tak je připravený, kdyby se něco stalo. I já po svém sáhnu, ale dříve, než ho stihnu z ramene sundat, objeví se Arwen. Kdybych byla na holky, tak bych po ní jela. Kysele se ušklíbnu, když jí uvidím. Každopádně to, jak se dívá na Chodce.. Hm, nic mi do toho není a vlastně mě to ani nezajímá. Když Legolas podotkne, že netušil, že jí tatík pustil, tak se pobaveně usměji a počkám, až bude ona i chodec mimo doslech a budou se věnovat svému rozhovoru. ,,Podle mě mu zdrhla." Špitnu Legolasovi. Přece jen je Arwen mojw nadřízená a nebylo by zrovna fan, kdyby mě slyšela. Další poznatek: Chodec je znalec snad všech jazyků. Ne, že by se mi tahle informace nějak hodila, ale kdo ví.. |
| |
| Vezme mé ruce do svých.. jemně se usměji a odvětím mu na otázku "Jsem daleko, ale i kdyby si pro mě otec přišel, tak se odvést nenechám. Už bych to nezvládla." Políbím ho, usměji se na něj a mám pocit, že se zastavil čas. Kéž by tomu tak bylo. Kéž by tahle chvíle neskončila. Bohužel skončí. "Nechci aby jsme zkazili tuto chvíli, ale ostatní si o tebe možná dělají starosti. Přeci jenom. Odešel si uprostřed noci kvůli osoby a neví co je zač" Ať už na to reaguje jakkoliv, tak následně vykročím. Mou ruku v jeho a dojdu na místo, kde rozbili tábor. Oheň olizuje polínka a vydává uklidňující světlo. Nakonec mi dojde, že by bylo vhodné pozdravit. "Zdravím, milí přátelé" Usměji se, pohlédnu na mého milého a doufám, že mě nevyženou nebo něco podobného, ale přeci jenom. Jsem Arwen Večernice... |
| |
| Tábor Přejdu i s Arwen do tábora, přeci jen její slova byla pravdivá, když už jsem se rozhodl je vést a byl tim i pověřen Mithrandirem, vrátím se do tábora ruku v ruce s ní a podívám se po ostatních.... Tak se naše společenství ještě více rozrůstá, toto je Arwen,dcera Elrondova, bude nyní cestovat s námi.... oznámím všem a vydechnu, chci vidět výraz Mithrandira, beztak o tom ví a ani nebude překvapen, on byl vždy samé tajemství a moudrost a nic ho nedokáže rozhodit víc než je třeba... Vyrážíme ještě před úsvitem, radím všem aby už šli spát, přechod hor bude vyčerpávající, a stavět budeme už jen jednu noc a hlídky budou po třech, jak sem řekl, takže to berte jako radu a né poučování, Charadras je zádný průsmyk, bude zasněžený a přejít jej bude opravdu stát víc sil.... s tím si roztáhnu u jednoho šikmého balvanu své deky na spání a čekám zda se Arwen připojí ke mne, meč opřu o skálu vedle sebe, ten v kůžích si dám pod hlavu a jen se dívám na hvězdy... Abych řekl pravdu, nelíbí se mi že budeš vystavena tomu zlu, ale sem i rád že jsi zde... pronesu tišeji k Arwen a usměji se na ni |
| |
 | Vrány a divoká žena Právě jsme dojedli, když vrány odletěly. Pak se vše vrátilo do starých kolejí. Přistoupila ke mě ona zvláštní divoká žena Gertha, nerozuměl jsem jí příliš. Podávala mi jakýsi kus vyšívané látky s tím, že mne to ochrání. Tíha prstenu mne táhla k zemi, a bylo mi chladno. Netušil jsem jak mocná věc je to co mi podala, ale v jejích očích jsem viděl snahu mne pomoci, a to bylo pro mne víc než všechny amulety světa. Děkuji vám, paní. Řekl jsem a látku schoval do kapsy. Sam už nám připravil lože, a tak jsem ulehl. Možná se mi to zdálo, ale uslyšel jsem líbezný hlas paní Arwen... už jen to mi dodalo teplo do mého srdce... Nezdálo se mi to. Byla zde. O má paní, vítej. Řekl jsem s viditelnou úlevou v hlase, měl jsem nevýslovnou radost, že je zde... |
| |
| Tábor Ke mě do křoví se schoval i ten muž, co se mnou navázal rozhovor. Jako Haldan se představil. Všiml si jak se mi třesou ruce a proto mi je uchopil. Vděčně mu ruku stisknu a přetáhnu si kápi přes své zlaté vlasy. V tichosti čekáme až se mrak z vran přenese pryč. Jak se tak stane naše ruce se pustí a já lehce zmateně poberu své věci. Vrátím se zpátky k ostatním a sleduji jak se znovu rozdělává oheň. Lidé okolo se začali bavit a šlo to nějak mimo mě, já byla stále otřesena z vran, které jak přiletěli tak rychle odletěly. Ta rudovlasá z jihu se ptala proč nejdeme zaútočit na Sarumana a já se té představě ušklíbnu. Kdyby to bylo tak jednoduché. Vyndala jsem si nakonec kousek jídla a přestože jsem neměla moc hlad jsem ho zakrátko snědla. K naší skupince se připojila elfí paní z Roklinky. Aragorn nám jí představí jako Arwen. Kdyby bylo na mě nechala bych jí, aby se vrátila domů. Nejdeme na nějakou krásnou procházku po kraji Středozemě. Ale když s tím souhlasí Chodec musíme všichni. "Vítejte vznešená paní. Všichni jsme nadšeni, že jste mezi nás zavítala." Odfrknu si a snažila jsem se, aby moje slova zněla upřímně, i když tomu tak nebylo. Sakra kdo tuhle výpravu vymyslel, už teď je zbytečná. |
| |
| Noc Všichni mě docela mile přivítají i když u některých to nezní upřímně, ale s tím stejně nic nenadělám a tak to nechám být. Kde vlastně budu spát ? Nad takovými detaily jsem nepřemýšlela, ale chodec si rozdělá přikrývky u skály a vypadá to, že tam je místo i pro mou maličkost. Vykročím a uslyším otázku směřovanou na mou osobu. "Neboj se. Víš, že jsem schopna se o sebe postarat" Usměji se a přilehnu si. Oplatím mu úsměv. "Sladké sny" Pronesu tichým hláskem a chvíli pozoruji tmavé nebe. Nechci usnout, ale vyčerpávající cesta mi mé přání nesplní. Během chvíle upadnu do říše snů.. |
| |
| Noc a ráno Všichni postupně ulehli, a snažili nabrat sil na přechod hor. Hlídky se střídali po celou noc. Během noci se nic zvláštního nestalo. Ráno bylo studené, až mrazivé. Společenstvo čekal náročný den... |
| |
| Cesta vede pořád dál.... Během noci jsem se několikrát probral, ale s tím jak sem zvyklí odpočívat sem se ráno probral plný sil, vstal sem snad první kdo ví, chvíli sem sledoval všechny jak se krčí pod dekami a pak jsem vstal, zbalil si své věci a čekal na to až se ostatní probudí, přeci jen byla ještě tma a nechtěl sem je budit, věděl sem jen že úsvit se blíží a chci vyrazit co nejdříve ať se stihneme utábořit ještě před průsmykem který bude jistě pod sněhem, tak něják tuším že Gremlainy z Rohoviny podali o nás zprávu Sarumanovi ale doufám že nemá moc která by nás mohla nyní zastavit, a po sktřetech zatím nebyla ani památka, na jednu stranu mne to těší ale tak v lese na uzemí elfů se není čemu divit, kdo ví co na nás číhá ve skalách, s kápi na hlavě a zapálenou dýmkou čekám na probuzeni ostatních.... |
| |
| Chci něco Chódci odpovědět, asi jsem něco řekla špatně, protože jeho poslední větu jsem neprobrala. Ptala jsem se, kde se ON naučil tu řeč. A pak vyrazí do tmy a za chvíli se vrátí s nějakou ženou... Musím uznat, že jsem z toho všeho zmatená. Proto se rozhodnu nepokládat další otázky, zachumlám se blízko ohně a ulehnu. Na chladnou noc jsem zvyklá, protože i když u nás přes den praží slunce, někdy se prudce ochladí. Říká se, že za to můžou mocnosti noci a duchové zemřelých, co nenašli klid. Vysávají zbytky tepla, aby si připomenuli někdejší život. Když vstanu, odmotám si šerpu, která se ukáže býti docela velkým šátkem, tu položím na zem a bez bot si na ni kleknu směrem k východu. Pokloním se slunci a krátce přitisknu čelo k zemi pod šátkem. Během putování se přifařím ke skupině z Gondoru, protože i když mi Starší tvrdili, že zdejší elfové kdysi byli našimi příbuznými, zatím jsem s nimi nenašla společnou řeč. Vyptávám se obou bratrů na to jejich Bílé město, nebo jak to říkali. A taky na ten strom a kde je tedy jejich argamak. To elfské dítě říkalo cosi o tom, že tam vládce... správce? Prostě a jednoduše, tohle téma mě zaujalo, a dokud mi nedají najevo, že jsem otravná, tak si vždycky najdu nějakou otázku. Možná trochu netaktně se Faramira taky zeptám, proč je jeho bratr tak zamlklý, a protože mám i po včerejším incidentu kdovíproč dobrou náladu, pokusím se zapříst rozhovor i s ním. |
| |
| Další den a noc, pod horami Společenstvo dalšího dne putovalo stále vzhůru. Vrchovina se stále více přibližovala horám, které se tyčili před vámi. Celé scenérii vévodily tři obrovské skalní štíty, z nichž největší byl Caradhras. Celé tyto masivy byly pokryty sněhem. Již někdy kolem odpoledne dorazila skupina do horského terénu, který byl zpolovice pod sněhem. Dalo se očekávat, že zítřejšího dne již půjdou jen sněhem. Byl založen tábor, a postaveny hlídky, ale v noci se nic nestalo... kolem byl mrazivý klid. Teplota se blížila mrazu. Dalšího dne ráno se před Společenstvem povstalo sněhem oděné horstvo. Šlo sice o průsmyk, ale i ten se vinul v obrovské výšce. Stezka byla někdy jen něco přes sáh (metr) široká, nalevo skála, napravo propast, a vše pokryto sněhem... |
| |
| Až k průsmyku... Vedl sem skupinu stezkami které opravdu zná málo tvorů,snad proto vyhnout se možným místům skřetích štol a podobných překvapení, jisté je jedno, sněhu přibývalo víc a víc,už teď jsem věděl že projít průsmyk bude obtížnější ale zatím tam není tolik sněhu aby byla tato cesta uzavřena.... Celý den jsem prakticky šel, hledal cestu a jen naznačoval kudy se dáme, až do večera kdy byl rozdělán tábor,po jídle, rozdělení hlídek a chvíli hovoru jsem se ale odebral spát a přečkal i svou část hlídky, ráno bylo mrazivé a opět jsem byl vzbuzený první, zabalil sem se do věcí vhodných do sněhu a mrazu a čakal až se vzbudí ostatní.... Musíme jít za sebou,jinak to nepůjde, a držete se spíš u skály, jinak si skrátíte cestu i život.... |
| |
 | Horský průsmyk Celý den jsme putovali k horám... k HORÁM. Byl jsem nadšen, ne sice tolik jako kdybychom zabušili na Bránu Morie, ale přesto nadšen. Lehká nepohoda cesty mi vůbec nevadila, ovšem přítomnost skal jako by mi dodávala sílu do nohou i do paží. Takže jsem celou cestu jen zářil dobrou náladou, a své okolí jsem oblažoval svým humorem a dobrým naložením. Jo, jo... tomu říkám krása, ty majestátné pohledy. To není nějaká nudná placka. Mráz ani sníh mi nijak nevadily. Pokud někoho cesta příliš unavila, rád jsem mu pomohl s nesením vaku. Cítil jsem se svěží. Na noc jsem si vyhrabal sněhovou jámu, doporučil to i ostatním, protože je v ní větší teplo. Dalšího rána jsem s úsměvem na rtu odvětil Chodci. Klidně půjdu mezi prvními, v horách jsem jako doma... a tudíž mám i jistější krok. |
| |
| Průsmyk Ještě před úsvitem jsme vyrazili dál a putovali celý den. Držel jsem se na pozici, na které jsme se shodli a očima dohlížel na skupinu a hlavně okolí, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí. Aragorn nasadil na můj názor až příliš vražedné tempo zvláště vůči malým pulčíkům, kteří na něco takového určitě nejsou moc zvyklí. Přestávek moc nebylo a až večer jsme se utábořili, abychom si odpočali. Probíhalo to ve stejném duchu jako večer minulý. Aragorn a Arwen měli oči jen pro sebe a na okolí moc jinak nereagovali. Neměl jsem jim to za zlé, jen jsem doufal, že Chodci láska nezatemní mysl a úsudek. Dalšího rána jsme opět po hlídkách, které byly nudné vyráželi. Tentokrát už jsme měli jít zasněženou krajinou po skalní římse. Gimly se nabídl, že půjde jako první. Tohle úzké, studené a nebezpečné prostranství se mi nelíbí, ale nic neříkám. "Půjdu zhruba uprostřed." Podotknu přes hulákající vítr a jakmile se skupina dá dopředu pomalu ji následuji taky. Stále obhlížím okolní skály a to kam šlapu, protože nechci být zde nemile překvapen. "Tohle je snad skoro to samé, jako Morie." Napadne mne ponuře a přidržuji se skály vedle sebe a držím se u ní. |
| |
| soukromá zpráva od Středozem pro Halbarad hlídkoval v okolí Železného pasu, neboť Saruman ve svém sídle roztáčel kola zla, a své vojenské síly. Děly se tam podivné věci. Dokonce skřeti začali i kácet Fangornský prales. Jednoho dne spatřils Šedého jezdce jak míří do Rohanu... byl to Gandalf. Dal ses mu spatřit, a pojedli jste spolu. Gandalf ti sdělil, že tvůj přítel zvaný Chodec vede Společenstvo za účelem oslabit zlou moc, podrobnosti ti neřekl, jen to že budou chtít jít Caradhraským průsmykem, který jak víš ústí do Rmutného dolu. Pak jste se rozdělili. Možná, že by se Chodci hodila tvá pomoc, stejně jako informace co vše se děje v okolí Železného pasu... a možná by bylo i pro Společenstvo přínosné kdybys jim šel v ústrety přes Rmutný dol... vše záleží na tvém rozhodnutí. |
| |
| Sněhový průsmyk Chodec na cestě k horám udal dosti ostré tempo, tedy alespoň pro mne a pro Sama. My oba jsme se trmáceli ne zrovna pohodlnou stezkou, několikát jsem si musel odpočinout, a pak se Gimli nabídl, že mi vak ponese, za což jsem mu byl velmi vděčný. I jsme si vyhrabali se Samem podobný tunel ve sněhu jako trpaslík, a opravdu v něm bylo příjemněji, než na kamenech v tom studeném větru. Ráno jsem zkřehlý, ale odpočatý vylezl. Nikdy jsem neviděl tak vysoké hory, ani tolik sněhu. U nás v Kraji také občas sněžilo, ale ne tolik. Jen ve starých kronikách byla zmíněná Velká zima, kdy zamrzla Brandyvína, a do Kraje vtrhli vlci. Bavili jsme se spíše se Samem spolu, neboť naši společníci nám stále byli vzdálení, snad až na Chodce a Paní Arwen. Tu jsem to mrazivé ráno požádal: Nemohla bys nám Paní zazpívat nějakou z tvých písní, a tak nám dodat sil před tou nesnadnou cestou? |
| |
| Sněhový průsmyk Tempu v pohodě stíhám a cestou prohodím i pár slov s půlčíky. Kráčím víc vzadu převážně u stěny. Všude skály.. docela mi chybí Roklinka... Večer se utáboříme a ráno, které je ještě mrazivější než večer jsem požádána o píseň. Na mysli mám jednu z mých oblíbených... pohlédnu na chodce a začnu se zpěvem, který se line celým tábořištěm a pokračuje do mrazivého rána.. odkaz Dozpívám a myslím na časy v Roklince.. dobré časy. Ne, že bych měla problém se plahočit těmito horami, ale přeci jenom.. zlo je všude kolem nás... |
| |
| Píseň Paní Arwen zazpívala, a její nádherný hlas se nesl mezi skalními štíty. Bylo moc příjemné, alespoň pro mne, slyšet v takovéto nehostiné krajině něco tak krásného. Šli jsme pustinou, okolo nás jen mráz a kamení. Jeden by až zapomenul, že na světě jsou i krásné a dobré věci. Minulé noci jsem měl černé sny, sny kterým vévodilo ďábelské oko. Hledá mne, tedy spíše svůj prsten. Píseň na chvíli zahnala ten stín, který mi byl stálým společníkem. Děkuji ti za tu píseň, paní. Poděkoval jsem, a na mé tváři se objevil lehký úsměv. I oči mi na chvíli zazářily. ... nejlepší ředkve měl vždycky starý Pinoha z Jižní čtvrtky, ty byly k pivu jako dělaný. Dokončil právě Sam jednu ze svých zahradnických úvah. Rád jsem ho poslouchal, bylo to jakoby v sobě všude nosil kus Kraje, mírného Kraje, plného dobrých věcí a malicherných problémů a strastí... |
| |
| Cesta průsmykem Neviděl sem nic než cestu,má mysl se upírala k tomu aby jsme hory přešli,samozřejmě vybavení a beze strát, nějáké to dřevo vzal každý a zaujali jsme postavení jaké všem vyhovovalo,jít první bylo obtížené ale alespoň se tvořila cesta pro ostatní a ti co šli v prostřed ji měli skoro prošlapanou,po chvíli začala Arwen zpívat a já se snad poprvé za den usmál, přeci jen to bylo jediné pěkné co se dnes stalo.... Buďte opatrní, a Arwen,nechci kazit tvůj zpěv, ale pokud tu jsou skřeti tímhle na sebe jen upozorníme... řeknu ač nerad a raději dál postupuji vpřed... |
| |
| Dozpívám a usměji se na hobitího přítele. "Není zač, Frodo" Jen tak zírám do hor a uslyším hlas. Jeho hlas. Má pravdu, bylo to ode mne hloupé. "Omlouvám se" Trochu chabá omluva jelikož je možné, že nás právě sleduje banda skřetů, kteří už se nemohou dočkat až nás budou šimrat kudličkou. Skupina se rozejde a já opět cestuji, tak nějak uprostřed. Přitáhnu si zelený plášť blíže k tělu ať mi není zima a v tichosti putuji dál.... |
| |
 | soukromá zpráva od Éowyn pro V ten den, kdy k nám přišla z Roklinky zpráva o plánovaném setkání, jsem získala dojem, že to je ten den, který změní můj život. Roklinka, Elrondův dům... Slyšela jsem o tom místě mnoho krásného od Gandalfa a dovedla jsem si ho živě představovat a stejně jsem věděla, že nikdy ho ve své mysli nevymaluji tak krásné, jaké opravdu je. Ale není to přeci jen sen, co já i můj bratr vidíme. Mračna se stahují... Pocit trpkosti, který mě naplní, mě mrzí, protože je zčásti mířen i proti mému strýci, muži, kterému mohu říkat „otče“. S váhavým pohledem jsem sledovala, když posel předal zprávu králi Théodenovi, ale z jeho rukou ji ihned sebral ten prašivec. Bohužel bratr nebyl zrovna přítomen, byl na další z mnoha vyjížděk s královým synem a naším bratrem Théodredem, aby ochránili naše hranice. Skřeti se snaží dobýt naší zemi a Červivec jen zaslepuje krále... Věděla jsem to jasně, ale co jsem zmohla? Král sotva poznával vlastní děti, natož aby rozeznal lež od pravdy a dobro od zla. Nemohlo to dopadnout jinak, než jak se skutečně stalo. Červivec se té žádosti vysmál, přesvědčil strýčka, že není třeba účastnit se nějakého pochybného jednání a že nás dokonce Elrond může chtít podvést. Že prý se máme svěřit do ochrany Sarumanovi. To jméno mě přivádělo k čiré zlosti. Jestli tebe poslal Saruman, tak jak on sám, velký čaroděj, může být něčím dobrým?! Samozřejmě jsem začala oponovat, ale Červivec mě odbyl, ať neruším krále, že potřebuje odpočívat. Víceméně mě dal odvést z trůnního sálu. Tu potupu jsem mu nemohla odpustit, stejně jako mnoho jiných věcí. Několik dní jsem si zoufala, ovšem v mém srdci rostlo přesvědčení, že dané věci nemůžu nechat jen tak být. I Rohan by měl mít za sebe svého zástupce, musím vyjet... Doufala jsem, že bratr se vrátí, jenže když se tak nestalo ani čtvrtého dne, rozhodla jsem se, že se sama vydám na cestu. Nebylo to lehké, protože nyní jsem strýčka nechávala naprosto bez dozoru pod Červivcovým vlivem. Ještě tu noc jsem ho proto navštívila. Nejsem si jistá, zda mě vnímal, ale do dlaní jsem mu vtiskla můj náhrdelník, šperk, který se v naší rodině dědí z matky na dceru. Prsten jsem si ponechala, abych mohla dosvědčit svůj původ. Ustrojena do jezdeckého, ozbrojena mečem s jílcem, které zdobily dvě hrdé koňské hlavy, zachumlaná do cestovního pláště s ruksakem, kde byly potraviny, deka, křesadlo, bylinky a jiné potřebné maličkosti, jsem pod rouškou tmy vyrazila do stájí. Část vlasů jsem spletla do vrkoče, část jsem nechala volně spadat na záda. Kápě však mou zlatou hřívu zakrývala. Ve stájích mě koně ihned poznali a přátelsky mi zafrkali na pozdrav. Mé kroky však mířili k jedinému, k Větroplachovi. Nebyl to kůň tak mohutně stavěný jako jiní, ale o to byl rychlejší. Navíc pro mě to bylo vhodné, nebyla jsem těžká jako rohanští muži. Vyvedla jsem tedy Větroplacha z jeho části stáje, tiše jsem ho v přítmí ustrojila a nakonec postranním vchodem vyvedla. Věřím, že by mě nikdo nezastavil, ale netoužila jsem po tom, aby někdo brzy Červivcovi podal zprávu, že jsem odjela. Za svítání už byl Edoras v dálce za mnou. Jen parkrát jsem se ohlédla zpět a litovala strýce. Ovšem toto dělám pro svou zemi. Hrdost v tu chvíli posílila mé srdce a já jsem věděla, že dělám dobře. |
| |
 | soukromá zpráva od Carlos Alcantara pro Sotva jsem opustil v blízkosti Železného pasu Halbarada, tak jsem pobídl svého siváka a pospíchal do Rohanu za záležitostmi jež byli známy jen mne. Neurazil jsem ani pár mil, když se přede mnou objevil jezdec, později jsem zjistil že to žena, a navíc mne dobře známá žena... totiž Eówyn, dcera Marky. Dojeli jsme k sobě. Zdravím tě ctná Eówyn! Co tě přivádí samotnou do těchto nebezpečných končin? Řekla mi o tom co se děje v Rohanu, a proč nikdo z královského rodu nedorazil do Roklinky. Čiré zoufalství a nutnost konat ve prospěch své země jí vyhnali na cestu. Nemůže padnout země, která má takové dcery, jako jsi ty! Dodával jsem jí odvahy. Je ale nebezpečné putovat samotná v této nebezpečné době, dovedu tě k člověku, který směřuje tam co ty. Otočil jsem koně, a oba jsme se vraceli zpět. Naštěstí jsme ještě Halbarada zastihli. To je Halbarad, dúnadanský hraničář, a toto je Eówyn z královského rohanského rodu. Máte společnou cestu, i ona hledá Společenstvo. Představil jsem je. A nyní mne omluvte, času je málo a úkolů moc. A s tím jsem je opustil... |
| |
| Průsmyk a náhorní planina Cesta vedla stále vzhůru, někdy poměrně dost úzká stezka se klikatila okolo hory. Ve předu kráčeli trpaslíci s Chodcem, uprostřed Legolas, elfy, hobiti s nimiž kráčel Haldan jako osobní stráž, pak Vill a šňůru pochodujících postav uzavírali lidé Gondoru. Vše bylo pokryto sněhem, a aby ho nebylo málo, tak okolo poledne začalo hustě sněžit. Všude byly vločky sněhu, a ostrý vítr z nich činil takřka nepřetržitý sněhový vír. Caradhras začal ukazovat svou sílu. Nicméně pochod vpřed byl stále možný, jen velmi obtížný a nepohodlný. Chodec věděl, že kousek před vámi se každou chvíli objeví malá náhorní planina vhodná k odpočinku a třeba i k rozdělání ohně. To místo se již blížilo... tu však asi 8 sáhů před trpaslíky dopadl obrovský balvan! Na náhorní planině byly 4 skalní obři a metaly po sobě kdoví proč kusy skalisek... Kdy si všimnou vetřelců bylo jen otázkou času, neboť jejich čich je velmi citlivý. |
| |
| Problémy... Cesta šla pomalu, jak jinak,přeci jen sněhu přibívalo stejně jako mrazu a většina členů už byla z toho značně otrávena, trpaslící se valili hned za mnou, i když o něco pomaleji,přeci jen dlouhé nohy byli nyní výhodou, a jejich těžká těla se stala spíš přítěží.... Pozor na led... řeknu za sebe a doufám že se to dostane až dozadu po každém ve skupině, i když kdo ví co z toho výjde než se o tom dozví poslední,náhle přede mne dopadne balvan a já se zadívám na planinu kde vidím 4 skalnní obry.... Legolasi,problémi,nahoře...braňte Froda... zvolám elfsky za sebe a rychle tasím meč,zadívám se na trpaslíky a usměji se.... Zatančíme si se smrtí? řeknu s klidema vyrazím dopředu dávajíc pozor na balvany a snaží se co nejdřív dosáhnout obrů a začít s nimi bojovat aby nemohli dál metat kamení.... |
| |
| Skalní obři Ten padající šutr mne dost překvapil. Ale stejně nenadále jak se objevili obři, tak se zjevili i mé válečné sekyry v mých rukou. Jediné co mne vadilo bylo to, že mne Chodec předběhl. Yeahh! Ať vyhraje ten nejlepší trpaslík! Odpověděl jsem Chodci, a vběhl za ním na náhorní planinu. Znám tyhle skalní obry, mají pěkně tuhý kořínek, a tak jsem zaútočil na stejného obra jako hraničář, to abychom znásobili své síly. Šel jsem mu po nohách a po šlachách, abych si ho trochu snížil. Po očku jsem sledoval ostatní obry, abych mohl včas uskočit před kameny či úderem jejich tlap. Ty potvory nejsou moc chytří, ale páru a výdrž mají. |
| |
| Když jsem poprvé uviděla to, čemu říkají sníh, asi jsem na chvíli zapomněla zavřít pusu. Překvapilo mě, jak to studí a je to mokré. A je toho tolik! Když jsem nabrala tu věc do dlaně, za chvíli se rozpustila na vodu. Oni tady mají tolik vody... všude! Řeky a ta bílá věc! Musím uznat, že pak mi začala být zima. Nejvíc za to mohl studený vítr, který z domova neznám. Použila jsem šátek okolo pasu naomotání hlavy a uší a krku a ploužila se za ostatními a modlila se, aby se počasí umoudřilo. Zdejší duchové pro mě byli cizinci stejně jako já pro ně. Abych s nimi promluvila, potřebovala bych čas a klid, čehož se mi nedostávalo. Zastesklo se mi porozpálené savaně a teplém větru. Nebude to naposledy. Vepředu se podle všeho něco děje, ale zatím nevím přesně co - jenom to, že se jedná o boj. Tady vzadu jsem málo platná, jelikož nemám nic na dálku, a proto se protáhnu dopředu. Nemůžu se nechat v boji zahanbit, pořád mě žerou ty vrány. Když uvidím, co se vepředu děje, tak si řeknu, že jsem přece jen měla zkusit promluvit se zdejšími duchy. I když... ti giganti jsou jakoby kamenní. Doběhnu na náhorní plošinu, abych neblokovala cestu ostatním. Nevím, co se stalo, že po nich všichni tak vylítli. Jako by Chódec nevěděl a sám mi neříkal, že moje schopnosti použijeme jindy. Ovšem jestli je na severu všechno tak... ignorantské a zlé, je pravda, že bych se se zdejšími elementály těžko domluvila. |
| |
| soukromá zpráva od Ger`tha Bystrozraká pro Rozpřáhnu ruce, v jedné mám kopí, a začnu nahlas svolávat sílu země, aby si obra vzala zpátky do svého lůna, ze kterého vzešel. Doufám tedy, že se nemýlím a je to tak. |
| |
| Rychlá ruka bystré oko Postupujeme dál nehostinným prostředím a snažíme se být opatrní. Po nějaké době dojde ke mě zpráva, kterou slyším už o kus před sebou. "Pozor na led!" Zopakuju za sebe taky a pokračuji opatrně v chůzi. Už se blížíme k náhorní plošině, když vepředu přes sníh se zaduněním padne balvan. Zarazím se a zdviženou paží zastavím ty za sebou. "Jistě." Kývnu na chodce a sundám si luk ze zad a založím šíp. "Musíme se přesunout na bezpečnější kousek země. Musíme ochránit hobity. Gondorští chraňte je štíty, my zkusíme oslabit střelbou obry." Jakmile mám volnější cestu postoupím trochu vpřed a okem se zaměřím na nejbližšího obra. Luk se rychle napne a oko zacílí. Ještě chvilku počkám než Aragorn a ostatní zabaví obry a pak se rozhodnu pomoci. Mířím mu na hlavu a vystřelím s trochou štěstí bych mohl trefit obrovo oko. |
| |
| Co se děje...? Necítil jsem se tady dobře. I když Amroth byl na skále, tak nikdy jsme se tam nemuseli proplétat po takovýhlech pěšinkách a nikdy mi nehrozilo, že se rozplácnu dole a nezbude po mě nic. Šel jsem před hobiti s tím, že bych je chránil vlastním tělem kdyby bylo potřeba a zezadu nás jistilo dost lidí, i když jsme občas otočil hlavu a ujistil se, že jsou v pořádku. Přeci jenom když už jsem jim měl dělat tělesnou stráž tak sevším všudy. Prodírali jsme se dál a dál, když jsem slyšel nějakou ránu zepředu. Zvedl jsem hlavu a viděl jsme jen jak se Hraničář někam hrne, zaním trpaslíci a pak Legolas zamlel něco o chránění štíty Froda. A že by nám někdo řekl co se to děje? Vepředu se něco děje. Kapitáne Boromire, prý máme štíty chránit hobity a zbytek se je pokusí zastavit. Prý jsou to obři. Přeposlal jsem dozadu zmatené informace, co přišly z předního voje a sundal ze zad štít s bílou labutí a vytasil meč. Frodo, Sama držte se za mnou. Otočil jsem se na hobity a pak jsem kryt štítem postupoval svižněji k planině, abych uvolnil stezku. Na stezce by se asi bránilo nejlépe, ale opravdu jsem nechtěl skončit tam shozený kamenem. Na planině jsem se snažil psotavit a schovat hobity tak, abychom byli co nejdále od bitvy a v relativním bezpečí. |
| |
| Pomalu dojídám svou večeři. Další z elfek se na mně podívala a řekla cosi o bílém stromu. Už jsem jí chtěl odpovědět, ale dříve promluvil Chodec. Tázavě jsem se na něj podíval. Asi je zvyklí odpovídat za jiné lidi. Když mi řekl že bych to měl vědět, jen jsem se pousmál. Samozřejmě že jsem to věděl, ale nenechal mně promluvit. Vlastně jsem za to rád. Kdybych promluvil já, mohlo by se to Boromira nějak dotknout a pak by mohl být naštvaný na mně. Najednou jsem uslyšel něčí hlas, jak na nás volal že se blíží nějaké vrány. Špehové bílého čaroděje. Rychle jsem odložil misku stranou a na oheň jsem hodil několik hrstí hlíny abych ho uhasil. Pak jsem i se svými věcmi skočil do celkem velkého křoví aby mně nebylo vidět. Vrány po chvilce přeletěly tábor a já vylezl z úkrytu. Vzal jsem si misku s lžící, očistil jsem jí a uklidil do batohu. Za nedlouho padla tma a první hlídka nastoupila na svou službu. Já jsem si opět oblékl svůj plášť a nasadil si kápi. Svůj batoh jsem nechal u ohniště a skoro celou noc jsem byl na nohou a díval jsem se po okolí, aby nás už nic nepřekvapilo. Ostatních jsem si moc nevšímal. Jen občas jsem se letmo podíval na bratra a na Půlčíky. Zjistil jsem také že se k nám přidala paní z Roklinky. Zdravím tě, má paní. Pozdravil jsem uctivě a poklonil jsem se. Po několika dalších hodinách kdy jsem jen nervózně přešlapoval po tábořišti, i mně přemohla únava a musel jsem si jít lehnout. Ráno jsem vstal docela odpočatý. Udělal jsem si rychlou snídani a počkal jsem až se vzbudí ostatní. Pak jsme opět vyrazily na vestu. Cestou se mně ta elfka, ze včerejška ptala na různé věci ohledně Bílého města. Na většinu otázek jsem jí odpověděl, ale když se ptala na otce, tak se mi moc mluvit nechtělo. Když se zeptala proč se Boromir tak zamlklý, jen jsem zavrtěl hlavou a řekl jsem že nevím. Dál jsme stoupaly k horám. Brzo se před námi objevily tři velké skalní štíty. Největší z nich byl Caradhras. Moc často jsem po horách necestoval, ale tady se mi docela líbilo. Večer jsme se znovu utábořily a postupně nastupovaly hlídky. Tentokrát jsem vzhůru nebyl, šel jsem si lehnout hned jak jak jsem snědl večeři. Chtěl jsem být na zítřek odpočatý, protože jsem věděl že výstup po horách nebude žádná sranda. áno jsme postupně všichni staly a opět jsme se vydaly na cestu. Museli jsem jít po stezce, která byla jen metr široká, takže jsem si dával velký pozor, abych se udržel u stěny. Trošku mně překvapilo když jeden z půlčíku požádal elfí paní o píseň a ta mu vyhověla. Zpívala vskutku nádherně, ale nějak mi to nesedělo k prostředí. Cestu dál nám trošku komplikoval sníh, ale nebylo to nic s čím bychom si neporadily. Šli jsme dál a najednou před trpaslíky ve předu dopadl obrovský balvan. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem čtyři skalní obry, jak po sobě hází velké balvany. Páni. Řekl jsem tiše a zadíval jsem se na ně. Slyšel jsem o nich příběhy, ale nikdy by mně nenapadalo že skutečně existují. Někteří z mých společníků se začaly pouštět do boje a jiní po obrech začaly střílet šípy. Nějak jsem nevěděl proč. Tedy věděl jsem proč, ale myslím že ti obři mají dost tvrdou kůži, takže jim rány ostatních asi moc neublíží. Jen je ještě více rozdráždí. Boromir a Haldan se postavily před půlčíky a chránily je štíty. Zavrtěl jsem hlavou. Místo boje bychom se raději měli zkoušet dostat co nejrychleji pryč. Byl jsem připravený kdykoliv vytáhnou luk, ale nějak se mi nechtělo plýtvat šípy, takže jsem jen stál a nic nedělal. Nakonec jsem se rozhodl že by se odsud měli dostat aspoň ti, co zde momentálně nejsou nic platní. Frodo, Same, pojďte se mnou. Zavolal jsem na půlčíky a pomalu jsem se s nimi začal plížit dál po cestě. Dával jsem pozor a přidržoval jsem je rukama aby nespadly, ale snažil jsem se jít i rychle, aby na nás náhodou nespadl nějaký balvan. |
| |
| Obři Cesta byla prostě hrozná. Zima, sníh, ledový vítr a stezka pořád nahoru a široká jen pár sáhů. Kráčeli jsme se Samem někde uprostřed pochodujícího hada. Před námi šel s velkým štítem Haldan. Šli jsem mlčky, a dokonce i Sam nehovořil ani o vaření, a ani o zahradničení. Byl zachumlán do pláště stejně jako já, chránili jsme se před všudypřítomným sněhem, který všem vítr neustále vrhal do obličejů. Náhle se vpředu začalo něco dít, a vypukl trochu zmatek, jak se lidé zezadu chtěli dostat přes nás. Drželi jsme se co nejblíž skále. Jistě pane Haldane, jsme za tebou. Řekl jsem, a podle toho jsme se Samem i konali. Kolem nás začali létat šípy. Zahlédl jsem jednoho z obrů, a přesto že nejsme žádní strašpytlové, bylo mi jasné, že bychom se bojovníkům akorát pletli, a tak jsme poslušně následovali Haldana, až jsme se skryli v jakési skalní puklině schovaní za jeho i Boromirovým štítem. Ruce jsme měli na mečích, kdyby se něco zvrtlo... Raději bych zde chvíli počkal, alespoň než budou všichni obři zaměstnáni. Řekl jsem na Faramirův návrh. |
| |
| Boj s obry Sníh byl nepříjemná část této výpravy. Brodili jsme se postupně směrem výš. Frodo požádal paní Arwen, aby mu zazpívala. Nechápu proč jsem souhlasila se vydat s nimi. Její zpěv je nádherný jako ona sama, ale upozorní naše nepřátele na naší polohu. Ozval se divný zvuk a měli jsme všichni namále, když jsme uhýbali velkému balvanu. Nevím co se děje ve předu nevidím tam. Postupně se ke mě dostane že se jedná o velké kamenné obry. Gondorští dostanou za úkol hlídat pulčíky. Vytáhnu své dvě šavle. V první chvíli se chci vydat do předu a pomoci ostatním v boji. Nebude to zbytečný boj... Kamenní obři jsou tak velký a jak ocel ublíží kameni. Faramir se vydá s hobity pomalu do předu. Lepší než stát na místě... Frodovi se nápad nezdá. "Pokusím se je tedy odlákat." Prohodím k nim a vydám se dopředu k obrům. |
| |
| Boj Nevnímám nic jiného než cíle před sebou, jsou 4,a jediné co mi může pomoci je má hbitost a rychlost,a přesná střelba elfů..... Střílejte jim na krk, a na oči,Legolasi, pokus se zasáhnout oči.... stihnu ještě vykříknout než vyběhnu po jednom nezasněženém skalisku a s výkříkem vyskočím na prvního obra v dosahu, čepel se mihne na jeho tváře, ale spíše ke krku, dopadnu za něj a ihned se snažím seknout ho nad patu,při tom už si dávám pozor na ty ostatní.... Bojovníci dopředu, jeden štít a tolik luků snad stačí.... zavolám na skupinu kterou nyní dobře vydím a nechápu proč se Gondorští tak stáhli, když vidí proti čemu nyní stojíme... Když se přesouvám za tu skálu po které sem vyběhl a vyskočil, rychle vytrhnu dýku od pasu a vrhnu ji zase na obra, stále míříc ke krku nebo pokud možno do podpaží kde má kůži méně silnou..... |
| |
| Boj Frodova reakce mně trošku zaskočila. Místo toho aby se dostal do bezpečí, chce zůstat tady a riskovat. No, bránit mu v tom nemůžu. Zamračím se na něj a ze zad vytáhnu luk. Dobrá. Řeknu Frodovi a já sám se pomalu plížím dál. Chci se dostat kousek dál, abych mohl zahájit střelbu na jednoho z obrů na kterého zrovna nikdo neútočí. Zaujmu výhodnou pozici a natáhnu dva šípy. Pokusím se najít místo kde má obr na pohled kůži nejměkčí a pak šípy vypustím. Počkám na výsledek a pak hned natáhnu a vypustím další šíp. |
| |
| Boj I kdyby nás na nebezpečí obrů neupozornil ten obrovský balvan, který dopadl kus před první členy naší družiny, zřejmě bychom si ho brzy všimli sami. Čtyři bojující skalní obři se stěží dali přehlédnout, a co teprve přeslechnout. Bylo nepochybným faktem, že si nás díky jejich citlivému čichu brzy všimnou. Sleduji Chodce, který se vrhá do víru boje a část organizace přenechává Legolasovi, zřejmě nejvíce věří jeho schopnostem a úsudku. Ale asi se mu nemůžu divit, pokud hledá někoho důvěrného ze Sličného lidu, tak právě syn Thranduila zní jako někdo, kdo by mohl pro to mít dostatčnou kvalifikaci. Nejraději bojuji zblízka a využívám tak všech výhod našeho pružného elfího těla. Jenomže Chodec počítá s podporou lukostřelců a při zběžném pohledu na ostatní usoudím, že na to Legolas sám nestačí, a to i když nakonec střelbu zahájí i jeden z Gondorských. Proto rychle sáhnu po svém luku. Naštěstí s ním zacházím prakticky stejně dobře jako se svými zbraněmi, navíc mi střelbu usnadňuje můj zrak. Ještě bude čas prokázat své bojové kvality. Vyberu si posledního z obrů. Vidím sice, že k němu běží Villandra, ale možná bude dobře, pokud se mi podaří obra zabavit. Slyším Chodcova slova, když nás v elfštině nabádá mířit na citlivá místa a Legolasovi pak řekne, ať zasáhne oko. Aniž bych nad tím přemýšlela, zacílím právě na oči. Syn Thranduila není jediný, kterýovládá umění přesné střelby. Vypustím šíp a ihned vezmu další. Ať už jsem oko strefila nebo ne, tentokrát mám nižší cíl - ideálně kamsi na měkkčí místa pod bradou. Na šíji bude kůže jistě tužší. |
| |
| Obři, úvod boje Chodec následován oběma trpaslíky se vrhli na prvního z obrů. Všichni tito bojovníci měli se skalními obry plno zkušeností, což se ihned projevilo. Bez jakékoliv domluvy útok rozdělili, Chodec útočil na hlavu, zatímco trpaslíci na nohy. Obr byl zmaten, takže mu i dost dlouho trvalo než popadl svůj kyj. Trpaslíci byli úspěšnější, takže obr klesl do kolen blíže jejich hladovým sekyrám. Legolas napoprvé zasáhl pouze hlavu, nikoliv oko. Gertha se postavila před druhého z obrů, a s kopím v ruce počala zpívat hrdelním hlasem, obr se zastavil... chvíli stál ohromen... a pak se vrhl na pomoc prvnímu napadenému obru. Haldan a Boromir postoupili na počátek planiny, kde našli vhodný úkryt v puklině, zde skryli i hobity. Bylo zde zatím bezpečno, a tak Boromira napadlo, že by možná mohl pomoci v boji... Faramir našel na okraji planiny menší ostroh zpoza něhož ostřeloval ne moc úspěšně třetího obra. Vill se rozběhla dosti daleko k poslednímu z obrů, což byl hodně nerozvažný čin, ocitla se sama mezi dvěma obry, mezi dvěma obrovskými kyji. Jen šípy Cere, které posledního zasáhly a způsobily, že rána kyjem nebyla smrtelná. I tak Vill odletěla v bezvědomí do blízkosti Faramira. Třetí a čtvrtý obr vyrazili na pomoc prvnímu, který již ryčel bolestí, jejich cesta povede poblíž bezvládné Vill. Do prvního obra dopadly i ostatní šípy lukostřelců... |
| |
| Obři Vše se vyvíjí jakš takš už chci znovu po obrech vypálit, když vidím Vill jak odlétne a zůstane v bezvědomí poblíž Faramira. "Faramire dostaň ji odtamtud! Zabavím je." Křiknu a udělám pár kroků v předu a vypálím na oči jednoho z obrů, který jde směrem k bezvládné dívce. Nemeškám a natáhnu znovu. Vypálím tak dva až tři šípy do oblasti hlavy nejlépe na oči. |
| |
| Boj Gertho, bojuj, máš kopí k bodání tady prosby nepomohou, jsou to zvířata a ty jsi jen jídlo... snažím se zasáhnout rychlým výpadem podpaží obra mečem a při tom sleduji ty ostatní.... Rozdělte je, nesmí se spojit,držte je od sebe, Gimli,doražte jej.... křiknu rychle a rozběhu se naprotí druhému,při tom mávnu na Legolase a doufám že pochopí že před mým výpadem ho má zasáhnout tak abych mohl bezpečně zasadit ránu, pod koleno, jak jinak,oslabit jim nohy,běhat kolem nich,a zasazovat rány.... Boromire,braň dceru Marky,dorážejte, jeden po druhém musí padnout,nehrajte si,slabiny a krk,oči...a rychlost...nejlépe oheň.... snažím se během boje udělovat rady těm kteří tyto tvory očividně vidí poprvé v životě... Stále se však dívám na svůj cíl a trochu lituji že tu nyní Gandalf není,nebo že Gertha prostě volí cestu smíru, ale je to jižanka a pro jejich národ je to prostě život... |
| |
| Boj Zahájil jsem střelbu. Moc dobře se mi ovšem nevedlo. Dva šípy obrat jen škrábly a třetí se do něj zabodl. Aspoň něco. Najednou vedle mně přistálo bezvládné tělo té ženy z Rohanu a uslyšel jsem Legolasův hlas jak na mně volá abych jí dostal pryč. Kývnu že rozumím. Napřed ale natáhnu ještě jeden šíp, zamířím a vystřelím ho po obrovi který se k nám blíží abych ho aspoň na chvilku zdržel. Pak rychle zandám luk a přiběhnu k té ženě. Podívám se jaká má zranění a opatrně jí vezmu do náruče. Rozhlédnu se a snažím se najít nějaké místo, kam bychom se před obrem mohly ukrýt. |
| |
| Boj Přiblížili jsme ho s Durinem matce zemi, a pak už byl náš. Na chodcova slova jsem jen pokývl. Tak jo. A už se naše sekyry zakously do skalního obra, který byl zdá se v posledním tažení. Chodec se pustil do toho druhého, který se hnal na nás. Neodpustil jsem si krátkou návštěvu i u něj, abych i jeho přiblížil zemi... ale pak jsem se vrátil k prvnímu, abychom ho s Durinem dorazili. Třetí a čtvrtý se k nám hrozivě blížili, takže rychlé vyřízení prvního bylo více než důležité. Pokud se nám to podaří, tak se ihned vrhnu na toho druhého s plnou vervou. Mrkl jsem na Durina a zakřičel s úsměvem do svištění šípů nad našimi hlavami. Ať zvítězí ten nejlepší trpaslík! V celé bitvě bylo víc než znát, že Společenstvu se náramně hodí naše sekyry i naše válečnické umění... |
| |
| Obři Kupodivu jsem zbytek cesty držela hubu a krok a nechávala si svoje myšlenky pro saba. Snad kvůli Arwen, o jejíž cestě s námi jsem si tiše myslela svoje. Protože jesli se jí něco stane, tak nás její otec minimálně zabije. Proč ne, vždycky jsem si přála být mrtvá půlelfka.. Každopádně to šlo spíše od deseti pěti. Protože když už nic, tak nás museli napadout obři. Nečekala jsem, že naše cesta bude snadná, ale když už kolem vás krouží několik obrů a jediné, co vás může uklidňovat, jsou hobiti v bezpečí, tak to není moc radostná situace. Kor, když se blondýnka rozbýhá s tím, že asi chce obry okouzlit svou krásou, ale místo toho padá akorát omráčená k zemi. A vzhledem k tomu, že bojovníků na blízko je tady až moc, postavím se trochu dál, aby mě obři nemohli nějak zasáhnout, sejm ze zad luk a zahájím na něj střelbu šípy s tím, jim zasáhnout hlavu a hlavně oči. Přesně, jak nám Hraničář radil. Ne, že by mě to samotnou nenapadlo, určitě bych jim toži mířila třeba na nohy, kde mají kůžu tvrdou jako šutr. Ta ironie.. |
| |
| soukromá zpráva od Ger`tha Bystrozraká pro Pokusím se zapůsobit na třetího obra - uvidíme, jak moc primitivní mysl má. Pokud ano, tak to nebude zas takový rozdíl, jako když od sebe šamani v savaně na svých cestách odeženou hladovou hyenu. Prostě jí řeknou, že není dobrý nápad, aby si začínala s nimi. Pokud se však Chodec mýlil a oni jsou inteligentnější... pravděpodobně to nevyjde. Pak mám záložní plán, i když tady na severu mi nic nefunguje, jak by mělo. Asi je to tou zemí. Je jiná. Cizí. Nezná mě. Nejen ona. Takže pokud se mi nepovede spoutat mysl obra-zvířete, abych ho zahnala nebo donutila aspoň ustat v boji, dotku se levou rukou listu kopí, rozžhavím ho energií a rychle se vrhnu za tím třetím obrem, abych mu podetnula šlachy pod koleny. Mohla bych zkusit kopí vrhnout, ale bojím se, že bych o něj přišla. Spadlo by někam dolů... a já bych pak byla beze zbraně. |
| |
| S těmihle stvořeními se vidím prvně, a tak je pro mě překvapením, co jsou doopravdy zač. Kouzlo nefunguje, jak by mělo, protože nejsou tím, za co jsem je považovala. I když v jednu chvíli jsem si myslela, že to vyšlo, protože se obr přede mnou zarazil. Chódec mi řádně hne žlučí. Včera měl možná pravdu, pochopila jsem to až pak, když mi pořádně vysvětlili, kdo je náš nepřítel. Ovšem čím dál míň se mi ten člověk zamlouvá. Tváří se jako světaznalý, všechno ví, všechno zná... a přece něco, stejně jako většina lidí, nechápe. Být to jiná situace, asi mu něco odpovím. Takhle si to jenom pomyslím. |
| |
 | Boj s obry V náhlém sledu událostí jsem se postavil vedle Haldana štít na štít. Tudy by neprošel obr ani kdyby chtěl. Když jsem sledoval vývoj boje chtělo se mi skoro brečet. Naší skupině chyběla sehranost, chybělo jí velení. Každý dělal co uměl, ale já si uvědomil že o sobě vlastně nic nevíme a celá skupina je nesoudržná. Ta Jižanka Gertha zkoušela něco co byly asi kouzla nebo něco takového na jednoho z obrů, který jí ovšem evidentně neposlechl. Aragorn s trpaslíky se snažili skolit dolů jednoho z obrů načež se odpoutal k dalšímu. Hobiti byli vpořádku v puklině a já věřil že to Haldan zvládne, kdyby došlo k nejhoršímu. Jen jsem na něj pokývl a vyrazil vpřed pomoci Aragornovi, takže jsem již neviděl jak Faramir bere do náruče Vill a snaží se jí dostat pryč, stejně jako jsem pořádně nerozumněl Aragornovi. Doběhl jsem k obrovi a zaútočil na něj. Snažil jsem se útočit mu na nohy a vyhábat se jeho ranám, v případě že bych se jim nevyhnul tak jí nastavím štít. Ten obr musí společnou silou padnout. |
| |
| Labuť rozpjala křídla... Stál jsem na stráži u hobitů a pevně svíral svůj meč. Věděl jsem, že mám důležitý úkol protože chráním toho jenž nese prsten, ale bylo pro mě těžké jen sedět a sledovat boj. Už jsme to nemohl vydržet, protože ač nás bylo dost nevypadalo to vůbec dobře. Stejně jako asi kapitánu vedle mě tak mě se trhalo srdce nad touhle nesourodou skupinou, která má problém se sehraností a některé sebevražedné výpravy. V jedné chvíli se stalo moc věcí a to takových, že kapitán se vydal pomoct Hraničáři s obrem a neslyšel co na něj bylo voláno. Zároveň jsem viděl letající Vill. To semnou pěkně házelo, protože jsem přímo nesnášel když se něco stalo mým spolubojovníkům a v jejím případě to bylo možná ještě něco více. Už jsme chtěl se k ním rozběhnout, ale viděl jsem jak se k ní sklání Faramir. V té době ale jejich směrem zamířil i jeden z obrů a to už nebylo dobré. Paní Arwen pokud to bude trochu možné dohlédněte na hobity s ostatními střelci. Řeknu k Arwen, která mi je nejblíže. Amroth k Faramirovi! Běžím směrem ke kapitánovi, který nese Vill a k tomu obrovi. Když jsem doběhl k obru snažím se se krýt štítem a útočit na jeho nohy a slabiny pokud to jde. Jde mi o to ho hlavně zdržet. Doufám, že Faramir co nejdříve odnese Vill a pomůže mi tady s tím zmetkem. |
| |
| Boj s obry Dobrá zpráva je, že mé šípy zasáhly cíl, což rohanské dívce možné zachránilo život, jinak by rána kyjem která ji zasáhla mohla být silnější. Špatná je ta, že ani tak nešlo o dokonalý zásah, protože jinak by se mi obra podařilo aspoň částečně vyřadit z boje místo toho, že ho akorát na krátkou chvilku indisponuju. Možná bych se o Villandru měla starat, ale mimoděk zaslechnu Legolase, jak k tomu instruuje Faramira, a proto se o ni přestanu zajímat. Místo toho rychle přelétnu pohledem bojové pole. Vidím jak Legolasova palba zaměstnává jednoho z obrů, kteří běželi na pomoc dalším dvěma, se kterými bojují trpaslící, Chodec a nově už i Boromir. Dokud se na jejich pohyb budou obři soustředit, jen stěží se jim podaří je zastihnout nepřipravené a zasáhnout nějaké citlivé místo. A proto mám jasno. Ihned zacílím na prvního z obrů, se kterým se mí bijí mí druzi - a boj trvá příliš dlouho na to, kolik protivníků ještě zbývá. Znovu zacílím na obrovu hlavu a vystřelím několik šípů. Nemířím ale jen na oči, protože i když by mu zásah do úst či nosu nemusel nijak zvláště ublížit, jistě to bude bolet natolik, aby přestal dávat pozor a trpaslíci tak dostali šanci ho konečně dorazit. |
| |
| Boj pokračuje Gimliho odskok ke druhému z obrů neměl valný význam, a tak se vrátil k prvnímu. Tam uštědřil těžký úder na krk, a ve spolupráci s Durinem, který sekl též podařeně... nakonec vše ukončila brilantní střelou mezi oči Cere. Obr byl mrtev. Boromir zaútočil na druhého, a byl stejně úspěšný jako Chodec, z dálky jim přispívala šípy Ortaine neméně zdařile. Tento obr však stále stojí a máchá kolem sebe kyjem. Mezitím Faramir neprozřetelně vystřelil, a následně s Vill v náručí se jal běžet zpět na stezku... při tom byl chráněn Haldanem, aby tak mezi sebe a obry dostal všechny bojovníky. Byl pronásledován třetím z obrů, jehož na jedno oko oslepil Legolas, to stačilo k tomu aby přispěchali oba trpaslíci a vzali si ho do parády, tentokrát se lépe vedlo Durinovi, který se velmi dobře trefil pod kolena, tak že obr zakolísal. Mezitím Gertha ustoupila kousek stranou a nepřestávala zpívat, hleděla přitom na posledního z obrů, ten se znenadání otočil a utekl, těžko říct jestli ze strachu, či byl důvod jiný. Jakmile se to stalo, s rozmachem bodla kopí třetímu z obrů pod druhé koleno... načež ten zařval bolestí, a definitivně se skácel k zemi. |
| |
| Boj... Boj kolem zuřil jak mohl, každý dělal co uměl a u některých se projevuje jisté nadání, odvaha Gondorských, kteří ač prvně viděli obra začali s ním bezestrachu bojovat, odvaha Gereth že se se postaví obrům které nezná s písní a její ne až tak nezajímavou mocí, bylo toho moc, do boje se přidal Boromir, tolik mi připomene vzhledem jeho dědečka že se musím pousmát..... Boromire, zabav ho máš štít, já ho zkusím dostat zezadu.... křiknu rychle a udělám pár kroků do strany, dávám pozor na kýj toho obra a snažím se dostat za něj, buď ho zabaví Boromir, nebo se zaměří na mě a dám tak prostor Gondorskému kapitánovi k tvrdému zásahu, jisté je jedno, ostatním se vede dobře...... |
| |
| Boj Popadnu tu ženu a snažím se dostat do bezpečí. Za námi byl zřejmě jeden z těch obrů, naštěstí ho ostatní zdržely a já jsem mohl tu ženu odnést do bezpečí. Ještě ke mně přiběhl Haldan a chránil mně zezadu. Na stezce jsem našel jedno místo blízko ostatních které vypadalo celkem bezpečně. Dejte na ní někdo pozor. Křiknu na ty kteří se ještě nezapojily do boje a vyběhnu zpět kde byli ti obři. Zdá se že jeden někam zmizel a na nohou se drží už jen jeden. Ostatní už jsou zřejmě mrtvý. Z pouzdra vytáhnu svůj meč a vrhnu se dolů vedle bratra abych mu pomohl skoncovat s posledním obrem. Snažil jsem se dostat za něj, abych mu mohl přeseknout šlachy. Všiml jsem si že to samé zřejmě napadlo Chodce. No co, tak budu moci pomoci aspoň jemu. Kývnu na něj a pak se společně pustíme do toho obra. |
| |
| Boj s obry Brzy po tom, co jsem se rozhodla zaměřit na prvního z obrů, se ukázalo, že jsem udělala dobře. Trpaslíci zasáhli několika mocnými údery a nakonec můj šíp skončil přímo mezi obrovýma očima, o čemž jsem já sama věděla, že je to brilantní zásah. Dobře, asi by bylo na dlouhé dohadování, jestli by se obr skácel i bez mé pomoci a nebo za ten rychlý konec mohl zrovna můj zásah. Ale stejně na tom nezáleželo. Důležité bylo to, že obr ležel bez hnutí na zemi. Mrtvý. Po opětovném přehlédnutí terénu zjistím, že jeden z obrů zmizel, další též míří k zemi, takže už je buď mrtvý nebo ho dostane příští rána a na posledního z obrů se vrhnou Chodec s Boromirem, ke kterým se brzy přidá Faramir. Drobná pomoc stejně neuškodí. Vytáhnu další šíp a znovu se pokusím obra zabavit a ochromit tím, že si na mušku vezmu jeho hlavu a obličej. Lepší místo stejně nemám po ruce. Ještě by bylo moudré znemožnit mu možnost se hýbat a stát, ale vidím, že o to už se snaží ostatní bojovníci. Proto jedinou věcí, kterou pro ně mohu udělat, je snažit se obrovi bránit v jakékoliv snaze soustředit se na boj. |
| |
| Boj Obra se mi podařilo oslepit a trpaslíci na něm začali pracovat. Jedna z dívek zahnala zpěvem obra, což mne udivilo ale zasadím další šíp a namířím na obra, kterého se snaží skolit trpaslíci. "Ty budeš můj." Pousměju se a zacílím pečlivě na druhé oko a pak vypálím. Nečekám jak šíp dopadne a zasadím další a zacílím pod bradu na krk a znovu vystřelím. Víc mě už asi nebude třeba, ale pro jistotu kontroluji situaci. |
| |
 | Šíleně dlouhá cesta přes celý Rhovanion a Rhun Byl jsem vyslán na západ, spolu s dalšími 7mi obyvateli naší země. Měli jsme přejít přes daleký Rhun. Museli jsme pospíchat, protože zlo se šířilo stále víc a Rhunští vojáci odcházeli stále v hojnějších počtech na západ. Palladar vycítil, že se zde šíří zlo vycházející z moci podobné té jeho a existuje jediná bytost v současném světě, která má tuto moc - Sauron. Spěchali jsme tedy, ale zároveň jsme se museli mít na pozoru, protože armády se šikovaly stále více a tak během cesty Rhunem 6 z nás padlo. Zbyl jsem jen já a můj přítel Atrek. Nikdy nikdo z našeho národa nebyl tak daleko na západ od dob pádu Númenoru, ale to jsme šli ze západu na východ. Krajina se radikálně mění a začínáme se s Atrekem lehce ztrácet, i když nás Palladar vybavil mapou a několikkrát jsme si museli opakovat odkud, kdy a kam půjdeme. Ještě horší to je s lovem, zvěř je tu úplně jiná a nevíme jaká má výživné maso a jaká ne, proto lovíme vše, co se dá. Blížíme se k Železným horám, protože ty se nám zdají nejbezpečnější pro přechod. Po pláních Rhovanionu se čím dál víc přesouvají armády Rhunu a nebylo by to tam bezpečné. Bohužel se náš plán nevyjevil jako ten nejlepší, co šel a my vpadli přímo do jámy lvové. I když jsme byli celou dobu obezřetní tak nás skřeti překvapili. Nejprve jsme slyšeli křik. Dupot. Smrtelné jeky. Poté zasáhl Atreka šíp do zad. Vzal jsem jej na záda a utíkal jsem seč mi nohy stačily, po chvíli jsem ovšem padl vyčerpáním, Atrek z posledních sil řekl, že musím utíkat, tak důležitá zpráva nesmí být zapomenuta smrtí výpravy. Poté vydechl naposledy. Sebral jsem zbytky sil a vydal se vyhledat nějaký úkryt než se mi alespoň trochu síly. Našel jsem úkryt pod vykotlaným pařezem, schoval jsem se tam, zakryl se listím, aby mne nebylo snadné vypátrat a odpočíval jsem. Když jsem se probudil byla hluboká noc, zaposlouchal jsem se do zvuků přírody a hledal nějaké rušivé zvuky, naštěstí již hlavní bouře přešla a já mohl pokračovat v cestě. Tiše jsem se zvedl a začal jsem pokračovat. Po cestě mě už žádné nebezpečí nepotkalo a dokonce ani v Mlžných horách, na které nás Alatar upozorňoval se nic nedělo, prošel jsem je tedy v pořádku a dostal jsem se do Roklinky. Cítil jsem přítomnost někoho, koho jsem měl znát, ale nemohl jsem si vzpomenout kdo to má být. Ach ano ... elfové, proto sem jdu. Na dně sil jsem došel do Roklinky, padl jsem kousek před branou do tohoto úchvatného místa. Zahlédl jsem stráže jak míří ke mě a pak jsem byl v bezvědomí. Probral jsem se v posteli, bezpochybí elfí. Překvapivě byly všechny mé oděrky zahojené a já byl plný sil. "Musím varovat pána ... ach to jméno, vypadlo mi." chytím se za hlavu a strážný mi napoví "Elronda ?" a já se toho chytím a odpovím "Ano, ano, toho jsem myslel. Mám tu důležitou zprávu. Sauron sílí a sbírá vojsko na východě. Chystá se něco velkého." povím tuto zprávu, kterou rozšířím o všechny detaily, které jsem znal. Vypadá to, že přicházím právě na čas a že se tu chystá schůze ještě kvůli něčemu. Na schůzi poprvé vidím jakési pololidi, všichni jim říkají půlčíci nebo hobiti. Dále je tu ukázán artefakt neskutečně zlé moci. Jeden Prsten. Někteří jej chtějí zničit, jiní jej chtějí využít ve prospěch svého národa, ale nakonec se rozhodne, že Prsten musí být zničen. Vytvoří se tedy družinka, která doprovází půlčíka, který se rozhodl tuto bezpochyby nelehkou misi splnit. Mezi prvními členy společenstva je Gandalf, tolik podobný Palladarovi a Alatarovi. Přesně jak říkali, člen řádu Istari, který byl určen pro boj se Sauronem. |
| |
 | soukromá zpráva od Halbarad pro Cesta: Po Gandalfově návštěvě jsem se okamžitě začal chystat k odchodu. Mithrandir mne ale stihl dohnat i s dalším jezdcem, či spíše jezdkyní. "Těší mne, krásná Eowyn," přivítám jí. Moc se mi ale nelíbí to, co mám udělat. To ji mám vést na sever, když jí je potřeba zde? Její otec je vážně nemocen a Eowyn je jistě jediná věc, která jej ještě udržuje na životě. Proč chce mervomocí odejít? "Má paní, proč chcete na Sever?" zeptám se jí, jakmile Gandalf zase zmizí. |
| |
| Boj končí První z obrů byl mrtev, druhý ještě bojoval ve stoje a s kyjem v ruce, třetí již ležel na zemi a řval bolestí. Legolas chtěl třetího dorazit, ale do cesty jeho šípům by se s největší pravděpodobností dostal nějaký z bojovníků, zamířil tedy na stojícího druhého obra jeho šípy zasáhli těsně vedle jeho pravého oka, což bylo bolestivé, ale obr stále viděl. Cere mířila stejným směrem a zasáhla hlavu. Obr byl zmaten, což bylo dobře, neboť Aragorn právě lehce podklouzl. Faramir položil Vill, a té se ujala paní Arwen. Následně se Faramir dostal spolu s Chodcem za druhého obra, zpředu pak proti němu stál Boromir, ke kterému se přidal rhunský hraničář Ithilius, jež v té chvíli dorazil ze samého konce skupiny. Faramirovi se podařilo přeseknout šlachy, obr klesl do kleku... to byla Boromirova chvíle, neboť se odkryla na okamžik obrova hruď, ze všech stran na obra dopadaly rány meči... Boromir s výkřikem Gondooorr!!! zabodl svůj meč jedinou mohutnou ranou do obrova srdce, ten byl na místě mrtev. V té chvíli dorazili i trpaslíci s Gerthou třetího obra. Boj byl skončen, a planině v kalužích tmavé krve leželi tři mrtví skalní obři.... |
| |
| Po boji... Konečně je po všem,kleknu si do sněhu a jen vydechuji, sleduji při tom obláčky páry jen chvíli než zvednu hlavu v úleku že štítonoška dostala zásah,ale když vidím kdo u ní klečí, uklidím se víc než dobře,přesto přejdu k Arwen a zadívám se na tu dívku..... Musíme ji nechat chvíli čas,najdeme místo na tábor,musí odpočívat než se postaví na nohy.. pronesu tiše a podívám se po ostatních ve chvíli kdy z meče stírám krev obrů...... Dobrá práce, tak něják sem odhadl některé dobře a jejich umístění, některé ne, ale chybu napravíme ihned, takže,první jdu já, ať se děje co se děje, za Ortain,a Legolas ,Villandra,pak jde Ithilius,Gimli a Durin,Frodo a Sam,za nimi a Haladan,s Frodem půjde i Gertha s Arwen... dám si ruku na čelo a jen vydechnu.... Náslodávaní Ceredisdur,Faramirem a uzavřené Boromirem... vstanu a začnu se dívat po závětrné straně kde by jsem mohli složit kosti, ale pak si vzpomenu že kousek pod plošinou bude jedna menší,kde nebude tolik foukat, a snad tam nebude už ani jeden skalní obr... Faramire,myslíš že na chvíli můžeš jít k Haldanovi, udělat nosítka a vzít dceru Marky?Musíme se utábořit, a to rychle, ale jinde, není třeba ale ztrácet čas, síli nabereme za chvíli zasunu meč do pochvy a začnu se dívat před sebe hledajíc tu nejschůdnější cestu.... Ještě stále se může kdokoliv otočit a vydat zpět, nebudu se na nikoho zlobit, ani Gandalf.... |
| |
| Po boji Dobrý boj! Zakřenil jsem zvláště se na Durina, ale i na Gerthu, Chodce a ostatní. A dobrá rána, Boromire. Dodám, protože mi trpaslíci umíme ocenit válečnické umění i dobrou ránu. Natáhl jsem do sebe mrazivý vzduch prosycený pachem krve. Jediný pohled na hobity mi ukázal, že jsou v pořádku. Náladu jsem měl skvělou, ovšem jen do doby než Chodec počal organizovat pochod. Počkej, počkej Chodče! Myslím, že jsme se tady s Durinem více než osvědčili coby tvrdá pěst. Dva tady z těch ležících krasavců jdou více méně za náma, takže nechápu proč bychom neměli zůstat na špici, a to zvlášť když jsme stále v horách. Nic proti lukostřelcům, ale řekl bych, že my trpaslíci máme do první linie přece jen trochu tužší kořínek. Uznávám, že nás vedeš ty, Chodče... ale nechat nás trpaslíky pochodovat kdesi uprostřed mne nepřijde pro dobro všech moc moudré... |
| |
| Po boji Zcela jistě nešlo o můj zásah, který tentokrát pomohl nejvíce. Ale obra to podle všeho zmátlo, stejně jako rány mečem, které se na něho sesypaly ze všech stran, a tak dostal Boromir šanci zakončit to úžasným úderem. V té době už jsem ani nestřílela, ale mé paže ruce dřící luk konečně povolily, takže jsem to všechno mohla sledovat. Pěkné. Pomyslím si poměrně uznale. Věnovala jsem se ostřelování, takže nikdo nedostal možnost zjistit, jak dobrá jsem v boji s mečem já. Rozhodně se na to hodím víc než na lukostřelbu. Ale nebudu přeci závidět. To my neděláme. Místo toho uznám, že i ostatní národy Středozemě bojují dobře a já jsem svůj díl práce taky odvedla. Připevním si luk zpět na záda a pak se rozhlédnu po naší skupince. Hobiti jsou v pořádku a stejně tak většina osazenstva, navíc je povzbuzuje pocit vítězoslávy. Jen rohanská dívka se ještě neprobrala z omráčení. Ještě dřív, než to Chodec vyslovil, mi bylo jasné, že se zřejmě někde budeme muset na čas utábořit. Pohlédnu na Legolase. "Jsi dobrý střelec, syne Thranduilův." Usměju se. Popravdě řečeno střílel přinejmenším tak dobře jako já, a i když jsme zde nebyli jediní střelci, zdálo se mi, že zrovna naše podpora byla nejúčinnější. Ale dřív, než vyrazíme, tak se Chodec rozhodně změnit naše rozestavění ve skupině. Postřehnu jen tolik, že jsem se vlastně posunula blíže ke konci, hned před Gondorské. Nebyla jsem si jistá, co přesně to má znamenat. Ale přinejmenším je logické, že vepředu i na konci jde někdo se smysly Sličného lidu. Obvykle zpozorujeme nebezpečí dříve než ostatní, a je pravdou, že i zezadu na nás může něco přijít. Trpaslíci ale začnou proti novému uspořádání skupiny protestovat. Vlastně jsem je chápala, ale naléhavost dostat se někam na bezpečné místo by měla být větší, než se tady dohadovat a nic moc nevyřešit. "Mistě trpaslíku, chápu tvé rozhořčení, ale přesto navrhuji počkat s řešením tohoto problému a nejprve najít místo k táboření. Do té doby snad nebude správné rozmístění skupiny životně důležité. Na mluvení bude dost času potom. Jsem si jistá, že Chodec se tím rád bude zabývat, až k tomu bude čas." Mírně se usměji na znamení toho, že to myslím dobře, a rozhodně nechci trpaslíkův protest nějak zlehčovat či mu zamezit. Pak věnuji pohled Chodci, kterým se snažím říct, že dle mého názoru můžeme vyrazit, stačí, aby jen dodržel co jsem řekla a zabýval se tím, až budeme již v pořádku utábořeni. |
| |
| Proč dělám škatulata... Děkuji za tvá slova paní... pokynu Ceresidur a celkem unaveně se zadívám na trpaslíky, jen přejdu k nim a nadechnu se tiše.... Teď bude jak sem řekl pánové,proč to je jednoduché....Jste dobří bojovníci, a tím pádem můžete dobře chránit toho jež nese prsten, navíc v případě boje,umíte dobře sprintovat ale na delší tempo nemáte dech,to je také jedna z věci proč budete v prostřed,a také,skupina se pohybuje tak aby byla jak ze předu tak zezadu ke svému středu vám,silná a střed jež chrání pulčíka bude tím nejsilnějším,takže mne prosím poslechni mistře trpaslíku,vím že tě to tak nepotěší ale i když jsi v horách jako doma, sliční zpozorují nebezpečí daleko dříve než ty... s tím se otočím a vydám na čelo skupiny.... A nyní pojďme bez hádek...není čas |
| |
| Po boji Chránil jsem kapitána, kdyby se po něm jeden z obrů chtěl rozběhnout, ale toho zaměstnal zbytek skupiny, takže to nebylo tolik potřeba. Když položil Vill věnoval jsem jí ještě jeden pohled a pak jsme se vrátil do boje. Teda chtěl jsem, ale kolem obra tancovalo už tolik postav včetně obou kapitánů, takže to nemělo moc smysl. Nechal jsem Vill v péči Arwen a zamířil rychle k puklině ve skále kde jsme nechali půlčíky. Vypadali v pořádku, ono co by se jim tady mohlo stát. Frodo, Same můžete ven. Všechno už je v pořádku. Boj skončil. Řeknu půlčíkům a zaslechnu Hraničáře, jak udílí pokyny k dalšímu pochodu. Kapitáne, prosím vemte Villiny šavle já se o ní postarám, skoro jsem se nezapojil a mám dost sil. Unesu jí sám. Zasunul jsem meč do pochvy a když jsem slyšel Hraničáře mluvit o návratu, tak se mi zvedla žluč. Vždyť jsme přísahali, že budeme chránit toho jenž nese prsten, jak se můžeme vrátit. Jednou jsem přísahal, že budu chránit toho jenž nese prsten, i kdyby to mělo stát můj život. Myslím že více nebylo třeba říkat z mé strany určitě ne. Došel jsem k ještě stále spící Vill a čekal až se skupina zformuje, pak jsme jí vzal do náruče a šel kam určil Hraničář. |
| |
| Po boji Mrtvé obry mají nakonec na svědomí trpaslíci, což mi příjde logické, ale i tak je ve mě ona zdravá soutěživost. Konečně nechám luk klesnout a dám si ho na záda. Zaslechnu kompliment Ceredisdur. Podívám se směrem k ní usměju se taky. "Děkuji i ty máš pevnou ruku a přesné oko." Kývnu a nechám Chodce, aby vyšel onen problém s trpaslíky, a jakmile je čas vyrazit jdu kousek za ním kupředu. Když míjím Gimliho pousměju se. "Příště až budeme čelit méně pevným cílům vezmu si jich za trofej více já." Mrknu na něj než natáhnu kroky, abych dohnal Aragorna. Ono zdravá soutěživost nikdy neuškodí, tak proč brát boj jako povinnost a nudu. |
| |
| Po boji První na mne promluvila sličná elfka Cere. Mám na mysli co největší bezpečí Společenstva, to je myslím jasné. A děkuji ti za milá slova i stejný přístup, který tak dobře hodí k takové nádherné bytosti jako jsi ty. Navíc tvého bojového umění si musí všimnout každý. Takové ženy mi trpaslíci ctíme, spanilé a bojovné. A dvorně jsem se dotyčné uklonil. Pak promluvil Chodec, načež jsem odpověděl. Ty vedeš, tvá je odpovědnost. Já svůj názor řekl. Zařadil jsem se kam určil a jakmile jsme vyrazili, zaslechlo mé ucho i slova Legolase. Už se těším na tvé trofeje, zatím je to 2:0 pro mne. Dodal jsem s úsměvem, neboť i já mám rád soutěže v boji, a vlastně i v čemkoliv jiném. |
| |
| Boj Byli jsme se Samem schovaní v puklině, a kolem nás se rozpoutalo peklo. Skalní obři byli obrovští, a jistě i silní, neboť dali zabrat i zkušeným bojovníkům. Když bylo po boji, kontroloval Haldan náš ochránce jak na tom jsme. Jsme v pořádku, zdraví a bez zranění, a to hlavně díky tobě Haldane. Oznámil jsem mu. A jak je na tom paní Vill? Utrpěla příšernou ránu. Ptal jsem se starostlivě. Doufám, že se brzy probere. Pak jsme se zařadili na nám určené místo a vyrazili jsme za Chodcem. Vůbec si neumím představil, jít tuto cestu bez pomoci... |
| |
| S pár cákanci krve na obličeji, když jsem rvala kopí ven, se rozhlédnu po tom masakru. Bojovat proti nepřátelským kmenům je něco jiného, k tomu nás vedli. Ale jen tak zabíjet na potkání podobné bytosti, to se mi trochu příčí. Kdybych věděla, co jsou zač, seslala bych správné kouzlo už prve a nemuselo by k tomu dojít. Pachuť mého vítězství je hořká. Zvířata (i "zvířata") se mají zabíjet jen na maso a kožešiny. Kdo ví, co tu dělali. Čím si zasloužili, že se na ně Chódec hned vrhl? Byli přece nahoře, kdyby přímo na nás útočili, budou se nacházet trochu jinde, ne? Otřu zakrvácené kopí sněhem a znovu jej upevním na záda. Všichni se plácají po ramenou a já mlčky a skoro až vyčítavě mlčím, šikmé oči přimhouřené jenom do škvír a není to jen kvůli větru. "Máte tu ránhojiče, nébo se na ni mám pódivat já?" zeptám, můj tón dokonale ladí to téhle mrazivé díry. |
| |
| Plosina cislo dve Diky tem co bojovali Frodo ne diky me, ja jsem se ani nezapojl. O Vill se neboj, Rohanske zeny maji tuhy korinek. Odpovim jeste Frodovi a s Vill v naruci se vydam na spodni plosinu za Chodcem. Vill teda neni zadne pirko,ale ani ja nejsem trasoritka a proto mi cesta necini vyraznejsi problemy. Snazil jsem se najit nejake misto v zavetri a na relativnim pohodlnem miste kam Vill polozim. Prikryl jsem ji svym plastem. Slysel jsem Gerthu a tak jsem odpovedel. Pokud budes tak hodna, verim ze bude v dobrych rukach. Odpovim a trochu odstoupim, aby mela misto. |
| |
| Přejdu tedy ke zlatovlasé dívce, která se už však sama probírá. To je dobré znamení. "Músim tě próhlidnout," upozorním ji. "Srázil tě óbr. Pámatuješ si to?" Pokud ne, nebudu se divit, pokud ano, je to ještě lepší znamení než to, že se sama probrala. Pokud nebude protestovat, prohlédnu, zda jí z nosu a hlavně uší neteče krev. Ta z nosu není až takový problém, z uší by byla. Taktéž se podívám, jestli někde nemá poškozenou lebku. "Bóli hláva? Hódně? Cítiš tlák?" Doufám, že ne. Nevím, jak by se na náš způsob léčení tohodle dívali seveřani. Potom nadejdou otázky, zda se může hýbat, nakonec zjistíme, zda nemá něco zlomeného. |
| |
| Dezorientovaná a na plošině Moje hloupost a hlavně nepozornost mě málem stála život. Neukázala jsem se v dobrém světle. Díky silné ráně jsem upadla do bezvědomí a pár chvil v něm setrvala. Pomalu se probouzím, slyším první slova, jedná se o ženu, zatím ji nerozumím. Něco nesrozumitelného zamumlám. "Srázil tě óbr. Pámatuješ si to?" Ptá se mě, žena. Nevím o čem to mluví, mě tak strašně bolí hlava. "Obr?" Tichounce špinu, takže je jasné, že si to nepamatuji nebo ne v tuto chvíli. Otevřu oči, zaostřím. Co mě upotá jsou rudé vlasy. Snažím si vzpomenout, jak se jmenovala. Trvá to. Ona mezitím prohlíži moji, hlavu, uši a snaží se najít viditelné zranění. Vyptává se mě... "Bolí mě jako po ráně palicí." Pokusím se usmát, můj zvláštní humor se mě drží a taky si vybavuji, co mě dostalo. "Chce se mi spát..." Zakňourám, kdybych se takhle viděla dám si facku, abych se vzpamatovala. Bohužel to není v mé moci. Po důkladném ohledání zdám se v pořadku, malátná, lehce mimo, ale s velkým štěstím bez zranění. |
| |
| Planina Po tom co se dostaneme na druhou z planin, jen se postarám o to aby oheň nezhasl a víc se zabalím se do pláště.... Jde o to mistře trpaslíku že nyní není čas na dohady,prostě se nejdřív musíme líp poznat a to první boj neukáže,vše sem určil dle mého odhadu a myslím že dobře, takže až bude čas,a nebo se ukáže že jsem se spletl, jakov přápadě Gerthy může se vše ještě menit... pronesu k trpaslíkovi a jdu pomalu k Vllandře u které se sklání Gertha.... Věřím že se o ní s Arwen postaráte,i ona má moc léčit...a my dva simusím promluvit jižanko, dřív než vyrazíme dál... vydám se kousek dál a zase si zapálím dýmku.... Nejezte se,vyspěte se,čeká nás to nejhorší...překonat horu.... zvolám ke všem..... Hlídky po třech, v každé musí být jeden ze sličného lidu, obři tu možná jen tak nebyli a pokud jsou to skřetí mazlíčci,můžeme čekat další návštěvy.... |
| |
| Pokývám hlavou, vše se zdá zázračně v pořádku. Asi nad ní bdí duchové jejích předků, protože krom pár modřin a odřenin, jak sletěla, kupodivu nic nemá. "Dóbře. Léž a ódpočivéj." Určitě se o její pohodlí, aby se z toho vyspala, postarají ostatní. Upozorním je, aby ji drželi v teple, protože je otřesená a zesláblá a její tělo by snadno mohlo přepadnout nachlazení. Svá slova potvrdím kýchnutím - mráz mi zjevně neprospívá. Na Chódce, co si se mnou chce promluvit, se bezvýrazně podívám a vstanu, aby měla dívka klid. Moje služby už nepotřebuje. "Có chceš?" zeptám se a založím si ruce na prsou. Chci to mít vyřešené co nejdříve. |
| |
| Planina... Promnu si oči a zavrtím hlavou, když vidím její reakci ani se ji nedivím, je zvyklá na jiné jednání, a proto se na ni opatrně podívám... Jestli se mnou mluvit nechceš, nemusíš, chtěl sem jen objasnit ti to co se tobě nelíbí nic víc, a omluvit se, nevěděl sem jak jsi mocná....ale je to na tobě... Když se podívám na nebe uvědomím si že je stále moc brzy a zakroutím hlavou... Tedy na spánek zapomeňte, chvíle odpočinku a jdeme dál, opravdu tady nechci trávit vic času než je třeba... dál s klidem kouřím a dívám se před sebe, vyrazili jsme narychlo, jeden o druhém víme málo a málokdy mne někdo pochopí v tom proč tak dbám na rychlosti přechodu hor... Ale odpočívejte prosím... |
| |
| "Có se mi nélibí? Jste krrvelační. A přítom se bójite Bílyho šámana. Z tóho, co jsém víděla, mi příšlo, že zábijite jénom slábši. Ne slábši těělem, no slábši..." Poklepu si prstem na čelo, protože nevím, jak to rychle vyjádřit. "Řékls, že tó jsou zvířata. Mýslí móžna áno. Ále zvíře táky zábiješ na pótkani? A pák se ráduješ, jaks ho zmásakroval? Žádna úcta. Žádna úcta k népřiteli. Vždýť mály muž," asi mám na mysli trpaslíka, "póčitá trófeje! Ániž by vzdál hóld népřatelům! Nébo spiš dúchum zvířat." Zakroutím hlavou a zamračeně se dívám směrem, kde sněží na mrtvoly. "Stáčilo jé záhnat. Ártefákt, co nése děětsky lid, jé zly už sám o sébe. A tóhle jénom krrrmi jého zlóu móc. Vzték a krév. Némysli si, Chódec, náš lid je bójovny, ále víme, žé zbýtečná smrt néma smysl. Né na zvířatech. A i když nómadi záutoči na nás, tak mrrtvym vzdáme hold. Pókud tó nébyli skéty, co vráždili žény a děěti a pálili vésnice." Schválně mluvím jejich řečí. Je mi jedno, že to můžou ostatní slyšet, možná doufám, že to uslyší a budou se stydět. Zvlášť trpaslík. "Měěli byste zábit Bílyho šámana. Tám směěřujte svóji krrvelačnost." |
| |
| Hádky Zaslechnu debatu, která nabírá na vášni. Chodec si vzal Gerthu bokem, ale nějak jsou dost hlasití na můj citlivý sluch samozřejmě až příliš. Na Gimliho jen s úsměvem kývnu a dojdu za Aragornem. "Váš rozhovor se nedal přeslechnout. Máš pravdu Gertho, měli bychom zabít bílého čaroděje, avšak nikdo z nás tady na to není dost silný. A právě obrové a podobná stvoření mu pomáhají a doplňují armádu. Neříkám, že bylo správné je zabít, ale bylo to přímé ohrožení skupiny. Potřebovali jsme si odpočinout a kdybychom šli dál a jen jeden z těch balvanů dopadl k nám polovina skupiny by zahynula." Odmlčím se a pohlédnu na ni. "Soutěživost mezi námi udržuje, alespoň nějakou kladnou morálku, už tak je totiž dost špatná. Úcta mrtvým patří a tím, že nezapomeneme, kdo se s námi utkal a kolik jich muselo padnout, abychom došli cíle, je jejich uctění, alespoň z části." Vyřknu to co si myslím. |
| |
| Rozhovor s Gerthou... Její slova mají pro mne váhu, ale zase na druhou stranu neví o tom kraji nic moc, a asi nikdy nepotkala skřety vedenou zlou mocí a s cílem..... Nejsou to jediné bytosti které potkáme a budeme muset zabíjet bez rozmyslu, protože ony jsou ovládány temným pánem, většinou, tato stvoření plní jeho vůli, a to je vůle získat prsten, za každou cenu a zotročit lid,vyvraždit ho a nastolit jen stín.... zadívám se na ni a pomalu se zadívám do země.... Ač chceš nebo ne, jsi ve válce, ve válce kterou vedou svobné národy a zlo, skřeti a jejich nohsledi nás chtěji zabít, a tito obři, by bez milosti zabíjeli poutníky jež by šli tímto místem později... natáhnu další dým do plic a vydechnu kouř nad sebe tak aby nešel na ní.. Trpaslíci berou boj s obry jako sport,oba obývají skály, ale neumí se domlovit, nemají tvou moc, proto se bijí,odvěcí nepřátelé, lidé a skřeti také budou vždy nepřátele, tak to je, mnohé co znáš a učili tě doma nyní neplatí, a i když se mi to nelíbí, musím se vrhnout do boje, abych žil, abych chránil svůj lid,svou rodinu...děti...vás, vás dovedl kam rozhodla rada, rada které má Bílí čaroděj předsedat, ale kterou ve své pošetilosti opovrhuje, sídli v pevnosti,věži jež nelze jen tak dobít, smete skupinu mužů ohněm a jen se směje,promluví a ovládne mysl,jak sem řekl,není radno si s ním zahrávat, Mithrandir ti to vysvětlí lépe, nebo spíš paní Galadriel až se dostaneme do Lothlórienu... položím ji ruku na rameno.... Bude ještě hodně otázka a hodně věcí které se ti budou příčit, ale bez toho by většina z nás už byla mrtvá,doba je zlá,někteří z nás už mají dost pronásledování,Gondor krvácí a Eriador nic nedělá,to se musí změnit, Středozem se zase musí spojit...jen jim chybí vůdce....i když pár bych jich viděl... těknu pohledem k Boromirovi a jeho bratru a narovnám se.... Ne každé mé rozhodnutí které musím nyní činit mne těší, a né vše pochopíš tak rychle, tvůj kraj je jiný, to dobře víš, tady jsou zase jiné věci které se ti budou příčit... |
| |
| Cesta Cesta, kterou jsme šli probíhala poklidně až na jakési vrány, které měly být špehy bílého čaroděje "A já si myslel, že Istari zde jsou aby bránili Ardu." pomyslím si, když zjistím tuto zradu, ale nic na to neříkám, každý má právo uhnout z cesty, i když zrovna tato moc by neměla změnit svůj cíl. Jak tak jdeme tak proběhne skupinou, že vepředu jsou skalní obři, než se stihnu prodrat dopředu přes Gondorské, kteří se postavili kolem nositele prstenu, tak boj skončí. Už od pohledu byl strašně chaotický a na to jakou jsme měli převahu trval příliš dlouho. "Je potřeba se sehrát." pomyslím si a už jdeme dál. Proběhlý boj Přesuneme se pryč od místa bojiště a já si furt urovnávám v hlavě, jak vše proběhlo. Gertha tvrdí, že se neměli zabíjet, ale já si stojím za tím, že je potřeba zabíjet takovéto bestie, tím spíše takové, které přímo ohrožují skupinu. Když se zastavíme a začne se odpočívat se rozhodnu se konečně více projevit. "Měli bychom se více sehrát, tenhle boj byla katastrofa. Musíme být jako smečka vlků, sehraní a kdykoliv připraveni k boji. Ono se to nezdá, v těchto počtech je ztráta jednoho člověka nic, ale jak se budou ztráty kupit tak už nebudeme moci být tak chaotičtí. Já si rozhodně myslím, že bude potřeba se seznámit abychom věděli, kdo co umí !" pronesu dlouhou řeč a čekám na reakce ostatních. |
| |
| Debata I já debatu mezi chodcem a jižankou slyšel, hluchý ještě nejsem. Mrkl jsem na procházejícího Legolase, a vyrazil spolu s ním do místa hovoru. Přesně tak! Pro nás z hor jsou skalní obři to samý jako skřeti, koneckonců ti druzí ty prvé často používají k boji proti nám. Takže nad nimi rozhodně brečet nehodlám. Byl jsem do Společenstva přibrán jako železná pěst, a tomu úkolu hodlám dostát. Kance bych jen tak nezabil, ale obr není kanec, jinak bych si ho už teď opékal k jídlu. Na jihu to možná chodí jinak, ale tady jsme na severu. A málokdo ctí protivníka více než trpaslíci, tedy pokud má protivník úroveň. Koukl jsem s potěšením jak na Chodce, tak na elfa. A s vámi souhlasím, je vidět, že víte jak se věci v téhle pohnuté době mají. Na slova Ihtiliuse odvětím. Příliš bych nekritizoval, když jsi sotva meč svůj vytáhl. Ale nějaké sehranosti se nebráním, myslím že s Chodcem jsme byli sehraní raz dva... |
| |
| Debata Trpaslík Gimli mi odvětí, abych příliš nekritizoval a já jen klidným a naprosto normální hlasem odpovím "Mistře trpaslíku, nedovolil bych si kritizovat práci jiných. Musím říci, že individuálně jsme silní, ovšem je potřeba se sehrát. A seznámení je základ souhry..." odmlčím se a napiji se ze svého měchu vody. "Nu a k tomu, že jsem sotva meč vytáhl. Jak jsi si mohl všimnout celou cestu jsem se držel zpátky a když započal boj, tak jsem se nechtěl drát moc kupředu, kdekdo si to pak může vzít špatně, že jsem jej odstrčil a posunul a kdesi cosi, proto jsem se vydal kupředu jakmile to bylo možné bez jakéhokoliv tlačení. Bohužel boj již skončil a já tak nemohl ukázat své schopnosti, ale věz, že v příštím boji mne uvidíš v první linii." |
| |
| Stále s rukama založenýma na prsou bedlivě poslouchám všechny, co se rozhodnou ozvat na moje slova. Párkrát posmrknu, protože se o mě pokouší rýma. "Óni chtěěli získat prrsten? Nézdalo se mi. Bránit kmén - dóbře. Ále zlo tkví jínde. Úsekněte hádovi hlávu a pádne céle těělo. A přřestaňte póřad říkat, žé to néjde!" rozčílím se trochu a aspoň mi tělem projede příjemné teplo v té vší zimě. Chódec má pravdu, že sever neznám, ale svoje zásady si ponesu s sebou, ať půjdu kamkoli. A popravdě trpím jako zvíře, když se neustále ohánějí tím, že Bílyho šámana nejde zabít nebo zastavit. "Néjde u nás říkaj jén sláboši," prsknu. Moje jižanská krev právě tady v ledových horách došla bodu varu. Oči mám jako kočičí škvíry. "Úž se těěšim na sétkani s Gal'Adriel. Móžna žény šámanky nébudou se bát jédnoho chlápa. Všéchno je tády," opět si poklepu na spánek. "Řékneš néjde - a néjde. Prótože je to tády. Chláva to nédovoli těělu." Trpaslíka jenom probodnu pohledem. Vůbec jsem netušila, jak to všechno může být jiné. I nás vychovávají k boji, savana i pouště jsou kruté. A přece to vedle tohoto světa vypadá... jinak. Čistěji. A to i když občas musíme bojovat s nomády, aby nebrali do zajetí naše rodiny a neprodávali je na trzích. Ano, takoví protivníci si úctu nezaslouží. Pořád jsou však nic proti tomu, kolik zla se zakořenilo v krvi seveřanů. |
| |
| Cizinci Své jsem k otázce obrů už řekl, a tak jsem si nacpal svou fajfku listím s příchutí bylin zvaných vanilles, což zapřičinilo, že mé okolí ovládla příjemná nasládlá vůně. Otočil jsem se na Ithiliuse... Rád se podívám na tvé bojové umění, jinak Chodec zná naše přednosti. V boji nablízko těžko hledáme soupeře, a nějaká ta rána, která nás zasáhne nám také nevadí, zkrátka vydržíme dost... a i když to možná není na první pohled vidět jsme i celkem obratní. Takže za mne to vidím tak, dej mi parťáka co je vyšší, a máš údernou dvojku, dej lukostřelce ještě za nás, a máš komplet tým. Spokojeně jsem se věnoval kouření, a nechal splétání taktik na jiných, neboť za mne vždy hovoří především mé sekery... |
| |
| Seznamování Trpaslík si naládoval svou dýmku listím, očividně velmi kvalitním, protože okolím zavála sladká vůně z jeho dýmky. Lehce jsem se nadechl této vůně, ale poté se snažím dýchat spíše čerstvý vzduch, který je nejzdravější. Gimli by se rád podíval na mé bojové umění a já mu jen odvětím "To, že chodec zná bojové přednosti vás je možné. Dá se to celkem snadno odhadnout z vaší tělesné konstituce." odvětím k tomuto, pak se zamyslím a čekám, co trpaslík poví dál. "Ano, to je přesně ono mistře trpaslíku ! Dej mi parťáka ! Je potřeba se rozdělit po skupinkách a určit si přesné úlohy v případě napadení. Je potřeba udělat několik typových postavení, která budeme dodržovat. Proto bych byl za to, abychom se všichni počas této krátké chvíle odpočinku seznámili." posledních pár slov řeknu zvýšeným hlasem, aby to slyšeli všichni ve skupině. Konečně se tak začíná ukazovat něco ze mě, protože do této doby jsem působil jako velmi záhadný člen společenstva. |
| |
| Hádky Gertha i po našem vysvětlení v celku dost vyjede po nás všech. Gimli to raději neřeší a baví se s tím jižanem. Pohlédnu na Aragorna a pak na dívku. "Máš silná slova Gertho, ale jsi ještě příliš mladá a zažila jsi málo. Tam, kdes žila se temno, které bílý čaroděj rozsévá nedostalo, ale k mému domovu ano. Náš domov je relativně blízko jeho sídlu a žádný z mých lidí se ještě nedokázal utkat s ním a přežít. Je potřeba armády, aby někdo vůbec prolomil tu jeho. Když do věcí nevidíš nemluv o nich." Odvětím trochu více odměřeně. Taková slova dokáží zasáhnout. Už nemám tak měkký pohled jako předtím. "Vím, co skřeti dovedou. A mnozí další tady také. Myslíš si, že kdyby to bylo tak jednoduché, že bych klidně sám bílého čaroděje nezabil?! Kdyby zemřel a já také udělal bych to! Zachovat si rozvahu není zbabělost. Jen ti moudří umí dělat takové kroky, aby bojovali víc než jeden den a mohli postupovat." S tím se otočím a odcházím. Nechávám s ní Aragorna, mne totiž tyhle řeči urazily. Raději si najdu nějaký vyvýšený kus skály, kde si sednu a budu pozorovat okolí nerušen a mající o všem přehled. I tak se dá odpočívat. |
| |
| Hádky... Vůbec nevím jak jí to vysvětlit, ale je to těžké, když sem stál před moha lety na Jihu,kde neviděli nikdy bílého muže,také mi mnohé z jejich zvyků přišli až moc divné, ale taková je rozlišnost všech, ne jen jih a sever, ale i západ nebo východ, vše má své zákonitosti, a všichni mají své zvyky, jak vidím Gertě se ty naše nelíbí, ale snad je časem pochopí.... Nejde o strach,mnozí by jej rádi viděli pykat za své skutky, posledních dní,ale o to že je to vážený muž,má své zbraně,a Orthank,věž pevnější než skála, do které pokud nechce, neproklouzne ani živáček,Galadriel ho také nemá ráda,ale nepostaví se mu i ona ví že její moc na to nestačí, a ta má také ne, snad by s ním ani ta tvá i když je nedozírná nehla,je to tady tvrdé ale vítej na Severu, tohle je Arnor,tedy byl... když začne mluvit ten muž z východu, jen vydechnu.... Skupinka na uzké soutězce je prozatím k ničemu, boj ukázal co sem potřeboval, a pokud máš pocit že je něco špatně,nikdo nezemřel,zatím, na svém rozhodnutí nic neměním, a jsem chodec, znám tento kraj, to je vše co potřebuješ o mne vědět.... s tím se otočím a vydám za Legolasem.... Nebuď tvrdý příteli,naše šamanka z Jihu na tohle jen není zvyklá,ale její moc se zdá být prospěšná, musí se otrkat na severu, jako ty kdyby si byl na Jihu,taky nevíš co se děje... |
| |
| "Áno? A co vám bránilo ármadu séstavit? Na rádě býlo tólik kménu. Kdýby se sjédnotily..." Zakroutím hlavou. "Zájimalo by mě, co by se stálo, kdýby tén z děětskeho lídu nénašel artéfakt. To byste néchali Bílyho šámana vládnout? Níčit? Hm? Tó až on vás próbral k ákci? Smútne." Pokud se jeho moc rozlezla do všech koutů, asi na tom nějaký čas pracoval, ne? Tak proč se mezitím nepodnikaly kroky, které by ho zastavily? Tohle asi nikdy nepochopím. Schovat hlavu do písku jako pštrosi, to by jim šlo. Nepodceňuju toho nepřítele, ale strach je ještě horší nepřítel, protože ochromuje mysl. A jak jsem říkala... všechno je v hlavě. V mysli. To bude asi jeho nejsilnější zbraň. Zasel do srdcí okolo sebe strach a nedůvěru. |
| |
| Ticho a klid Sedím klidně na skalce a pozoruji okolní krajinu. "Vskutku krásná." To už zaslechnu další řeč Gerthy, ale už na ní nijak nereaguji své jsem řekl a dočkal se jen výsměchu takže nemá cenu nic říkat. Za chvíli se dostaví Aragorn. Shlédnu na něj ze skalky a pak se zadívám na nebe a vzdychnu. "Možná je z jihu Aragorne, ale ty sám pořád říkáš, jak na nic nemáme čas. Jak prostě musíme fungovat a jít za svým cílem. Máš pravdu musí se otrkat, ale nemá čas na to, aby to bylo nějakou jemnou cestou. Pokud nezvládne přijmout to, jaké to je zde a to rychle zahyne. Bílý čaroděj nebude mít slitování s nikým z nás a to ještě neví o temném pánovi, který je mnohokrát horší. Je ještě příliš mladá, aby všemu rozuměla." Zakroutím hlavou a hledím na skály. "Vím dobře, co skřeti dokázali, když napadli jezerní lid daleko na severu. A kolik bylo úsilí k tomu, aby je odrazili s pomocí mého lidi i některých trpaslíků. Všechny tyhle přízraky minulosti jsou stále živé v našich srdcích a o to více víme, co nás může potkat." |
| |
| Hádky Slyšel jsme zvýšené hlasy a tak jsem se k tomu přitočil také. Poslouchal jsem Gerthu a ostatní nehodlal jsem se moc zapojovat, protože jsem nechtěl rozdmíchávat další hádky, už takhle jsme se dohadovali více než třeba, ale to že nic neděláme a probral nás až Frodo, mě zvedlo z pomyslné židle. Nikdo by nenechal Gertho nikoho vládnout. Doba velkých Říší je bohužel již minulostí. Gondor byl kdysi o mnoho větší a jeho síla větší, nyní bohužel a je mi to těžké říct takovou sílu nemá, ale vojáci s Bílým stromem na hrudi dnes a deně chrání sever proti nepříteli, který se šíří z východu, z temné země Mordoru. Je to nepřítel ještě horší než Bílý čaroděj. Ač na radě nás bylo spousta, tak naše soudržnost není taková jako bývala, ale náš čas zase nastane a naše země se psotaví společně nepříteli, ale bohužel to chce ještě čas. Jako my neznáme Tebe a Tvé zvyky možná až zde na Chodce, tak Ty neznáš co se děje po dlouhá léta tady. Neodsuzuji Tvůj pohled na věc, ale tyhle stvůru dnes a denně vraždí naše lidi tady nebo jinde. Nemáme pro ně slitování. |
| |
| Seznamování Hraničář, který si tu hraje na nějakého velkého chlápka konečně promluvil. Předtím totiž mluvil s tou jižankou, která očividně není zvyklá na zdejší způsob života. Což o to i náš život se liší, ale trochu jiným způsobem, než ten její. "Není skupinka jako skupinka hraničáři. Skupinka nemusí znamenat uskupení osob u sebe. Skupinka může znamenat rozdělení rolí, kdo co bude dělat v případě napadení. Je mnoho možností jak se rozdělit aby vše nebylo tak chaotické jako před chvílí." tím jsem odvětil hraničáři na první část. "Nepotřebuji vědět minulost, rod, místo narození a další takové zbytečnosti. To, co mě zajímá jsou zkušenosti jako léčení, bylinky, stopování, šerm a takové ty dovednosti, věřím, žes mne jen špatně pochopil. Nemusí se tu roztrubovat kdo odkud je, většina toho je poznat už od pohledu. Ovšem třeba u mě to poznat není, kromě toho, že jsem z východu." opět dopovím a dál přemýšlím nad tím, co bych dál mohl říct a jak přesvědčit skupinu aby se seznamovala. |
| |
| "Čás je pódle všého to, co némame." Nejsem až tak hloupá, jak vypadám, vím, že sjednotit kmeny trvá dlouho. A právě proto by už měli začít, jinak budou rozhádaní, až přijde nějaký otevřený útok. U nás se taky kmeny hádají, ale pokud šamani promluví, že je to vůle předků a že před námi stojí společný nepřítel, semkneme se. Co se stane po vítězství, to už je věc druhá. "Músite se sjédnotit. Záhodit stáre křřivdy. Jinak to népujde," uzavřu to. "Népotřebujeme něěkoho, kdo sédi dóma a spřáda... em... íntriki? Músi to být válečnik. Třéba vy z Gon'doru." Elfové mi přijdou spíš jako ti, co by nejradši zůstali mimo vše a počkali, jak se to vyvrbí. Lidi mi pro tohle přijdou vhodnější. Žijí krátce a potřebují rychle vykonat veškeré skutky. A pokud tedy hrozí válka, je třeba rozhodnost. |
| |
| Chvilka odpočinku Sledoval jsem jak se Vill probouzí a Gertha jí prohlíží. Naštěstí Vill nic výrazného nebylo a Gertha se odešla věnovat Hraničáři. Slyšel jsem z dálky hádku a relativně i o čem. Každý měl své argumenty a jak vidno nehodlal z nich ustoupit. I mě se dotklo, že nic neděláme proto jsem kapitánovu reakci schvaloval. Sklonil jsme se nad Vill a upravil pořádně svůj plášť, aby neprochladla. Teď na spaní není čas Villandro. Ještě se musíme posunout prý o kus výše a budeme moci spát. Teď, ale aspoň trošku odpočívej dokud to jde. Většina skupiny se dohaduje o našem postupu, minulý boj ukázal na rozdíly mezi námi. Pamatuješ si něco? Obři? Tvůj odvážný útok na dva obry? Měla jsi veliké štěstí, že jsi to přežila. Vezmu svůj měch na vodu a nabídnu Vill, přeci jenom by do sebe aspoň trochu osvěžení měla dostat. |
| |
| Hádky Hádky, hádky, hádky... ještě jsme vpodstatě ani pořádně nevyrazili, a už je mezi námi samá rozepře. Bylo mi jasné, že i Prsten v tom hraje svou roli, a určitě ne malou. Ustrašeně jsem hleděl na své společníky, a bez slova je poslouchal a sledoval. Kolem vládla zima, studený vichr, led a sníh. Mé oči podvědomě hledají někoho mírného, a plného pokoje. Možná, že bychom mohli vyrazit, aby už tyhle hory byli za náma. Řekl jsem poměrně tiše, možná mne ani nebylo slyšet v tom halasu zvučných hlasů. Co zlého nás ještě čeká? Jednou možná budu muset všechny opustit, aby zlo nemohlo mezi námi šířit svou moc... |
| |
| Odpočinek Rudovlasá žena mě opustí. Gertha se jmenuje, konečně i její jméno se mi vybavuje. Nestihnu jí ani poděkovat. Doléhají ke mě hlasy. Když se snažím na jejich rozhovor soustředit, rozbolí mě hlava. Nahne se nade mnou další. To je ten muž z Gondoru Haldan. Jestli něco je dobré, na naší skupinku si rozpomínám. Upozorňuje, že nesmím spát a svoje oči nechávám otevřené. Všímám si, že jsem přikryta cizím pláštěm nejspíše patří jemu. Ptá se mě co si s boje vše pamatuji. "Bojovali jsme s obry, já běžela do předu a pak..." Zarazím se. Dál nic nevím. Přijímám nabízenou vodu a pár doušky zchladím své hrdlo. "Děkuji." Uslyším slova pulčíka, že bychom se měli dát znovu do pohybu. Je mi jasné, že to pro mě nebude příjemný pochod. Zapřu se pomalu na loktech a pokusím se vstát. Zavrávorám, ale na nohách stojím. Vracím Haldenovi jeho plášť nemohu jeho nechat mrznout. |
| |
| Podařilo se mi přeseknout obrovi šlachy a dostat ho tak na kolena. Boromir mu pak uštědřil smrtící ránu. Dobrá rána bratře. Usměji se a poplácám Boromira po rameni. Jakmile obr padl, vypukla mezi ostatními hádka. To nám tak scházelo. Chodec mi řekl abych společně s Haldanem vzal tu ženu z Rohanu na nosítka. Kývl jsem na souhlas, utřel jsem ostří svého meče a kousek svého pláště a přispěchal jsem k Haldanovi. Ten řekl že mám vzít šavle té ženy a on jí vezme sám. Dobrá. Děkuji ti. Pousměji se a vezmu do rukou zbraně té ženy. Chvilku se dívám na ostatní. Myslím že mají z části pravdu. Ale na druhou stranu chápu i tu elfku. Je jich škoda. Kdybychom je nezabily, mohli by zabít oni nás, ale stejně....měli jsme se aspoň pokusit je zahnat a nebo s nimi vůbec nebojovat a rovnout jít dál. Na to už je ale pozdě. Zavrtím hlavou a podívám se na Haldana. Zdá se že ta žena se pomalu probírá. Jsem rád že nemá žádná vážnější zranění. Chvilku jí pozoruji a pak se podívám na ostatní. Frodo má pravdu. Měli bychom ihned vyrazit na cestu. Řeknu tak hlasitě aby mně všichni slyšeli. Přejedu je přísným pohledem a pak už se dívám jen na cestu. Občas také kouknu na Haldana a tu ženu zda třeba něco nepotřebují. |
| |
| Ceta dál a bez hádek Když slyším slova Boromira, trochu mě mrzí že mluví jak mluví, ale nedivím se mu,už dlouho je trůn bez krále, a na správích je tíha vedení země, lid už nedoufá,a Gondoru dochází síly a já to dobře vím... Ještě je naděje Boromire, ještě stále může zahořet plamen západu,vaše odvaha a obranu zemí je obdivuhodná, a kdé ví co se v hodinách nějvětší nouze může stát, Gondor není slabý, už tvůj děd byl jedním z nejlepších zprávců, a ani tvůj otec neponechá nic náhodě, jen škoda že spíš věří Sarumanovi než elfské radě, ale je to muž na svém místě a jak vidím jeho synové jsou chloubou Gondoru, věřím že Gondor ustojí všechny bouře a bílí strom zase rozkvete... řeknu pevně a při tom pod rukavicí pohladím prsten jež mi Arwen vtiskal do rukou než sem vyšel na tuto výpravu, jen pár vyvolených ví co je mým cílem, na chvíli zavřu oči a pohlédnu na východňana.... Jsem dobrý v boji, lehce se vyznám v bylinkách a léčení, a hodně sem cestoval...stačí ti to takto pane? Jen se vydám do čela skupiny a zadívám na cestu dolů, která bude snad ještě těžší.... Dolů to půjde hůř,nejlepší by bylo jistit se navzájem... |
| |
| Výstup do nočního tábora Po té co si Vill nezbytně odpočinula se opět dlouhý had vydal do výšin Caradhrasu. Počasí bylo stále stejné, takže ledový vichr, sníh a mráz. Výstup to byl vysilující, zvláště pro hobity a Vill. Celá skupina se většinou mlčky sunula vzhůru. Začalo se pomalu šeřit, když dorazili na malou náhorní planinu, kde bylo alespoň malé závětří. I zručnému Chodci trvalo poměrně dlouho pro vítr rozdělat oheň, avšak zásoby dřeva zřejmě až do rána nebudou stačit. Gimli i hobiti si vyhloubili ve sněhu nory, a půlčíci po večeři ihned zalehli a vyčerpáním usnuli. Trpaslík si opět zapálil voňavou dýmku, a sedíc u ohně poté co dožvýkal kus pečeně a žitného chleba, tak spokojeně pokuřoval. Nějaká únava na něm nebyla příliš znát... |
| |
| Seznamování Chodec mi odpoví na mou otázku a já si spokojeně odfrknu "Aspoň někdo zareagoval na mou výzvu k seznámení." pomyslím si a zvednu se na cestu. Jdeme mlčky nahoru, občas i po úzkých římsách, kde hrozí pád. Naštěstí jsem zvyklý na boj ve stístěných prostorách, kde jsou moje silné stránky, ovšem to ukáže až čas. Výstup je náročný, ovšem vzhledem ke skalnaté a velmi měňavé krajině v místech mého původní bydliště jsem na toto zvyklý. Rovněž jsem zvyklý na velké výkyvy teplot. Po výšlapu si oddechnu, protože ač jsem zvyklý tak mne život naučil, že je lepší odpočinout si při jakékoliv příležitosti, neboť nikdy nevíte, co vás potká. Přijdu k chodci a pokusím se mu vytvořit závětří, aby mohl oheň rozdělat rychleji. Jakmile mu pomohu tak si vyhloubím nějakou díru do sněhu, ve které bych mohl přespat. Nedělám ji nějak velkou, prostě tak, abych se do ní akorát vlezl zabalen do kožešiny. Nejdu ovšem ještě spát jen si nachystám ležení, abych byll připraven ihned zalehnout, když budu unavený. Meč i další výzbroj si stále nechávám u sebe. |
| |
| Noční tábor Výstup na náhorní planinu, která byla naším cílem, byl dosti vysilující. Neustávající ledový vichr, mráz a sníh všude kolem nám to nijak neulehčoval. Nejenom, že cesta vedla pořád do kopce, terén ani tak nebyl nejschůdnější. Tedy, já tím až tolik dotknutá nebyla. Elfí kroky nijak netíží sníh a spoustu věcí snášíme snáze než ostatní národy. I tak ale po celou cestu mlčím. Předchozí neshody ve skupině mne dosti znejistěly v tom, zda-li by byl dobrý nápad dávat najevo zatím relativně dobrou náladu. Možná by to bylo víc ke škodě než k užitku. Půlčíci byli výstupem dosti vyčerpaní. Když je tak vidím spát ve sněhu vyhloubených norách, cítím v srdci jakousi lítost nad jejich osudem. Na téhle výpravě to mají těžší než kdokoliv z nás. Nejenom, že jeden z nich nese Prsten. Ale ani jeden z nich není na rozdíl od nás ostatních zvyklý na jakékoliv špatné podmínky. V Kraji nebyl důvod si zvykat. Nakonec se Chodci podařilo rozdělat oheň. Sednu si k ohni, věci položím vedle sebe a skromně pojím ze svých zásob. Nezdám se být nijak zvlášť unavená a zřejmě mi ani tolik nevadí okolní zima, ačkoliv jsou tu jistě tvorové, kteří jsou na ni uvyklejší. Chvíli se mlčky ohřívám, ale pak si všimnu Ithilia. Vím, že se nás předtím snažil podnítit k tomu, abychom o sobě něco řekli a tím se seznámili s ostatními. Vlastně jsem mu chtěla cosi odpovědět, ale pak už bylo potřeba vyrazit na cestu a tak jsem si to nechala na později, až budeme v tábořišti. "Mluvil jsi o seznamování, synu Východu. Ale sám jsi nám o sobě zatím neprozradil více, než za tebe řekl tvůj vzhled." Rozhodně to nemyslím nijak útočně. Můj hlas mluvil jemně a kdokoliv by se na mě podíval, viděl by to i v mém pohledu. Spíš mi to přijde úsměvné. |
| |
| Noční tábor Ta elfka, příliš si nevzpomínám na její jméno se mne zeptala na nějaké informace o mne. Není se čemu divit, sám jsem podněcoval jiné, aby o sobě něco řekli. Proto se na ni usměji a odpovím "Ale jistě, nemám s tím problém. Takže pocházím z východu, jak jste si mohli všimnout. Do Roklinky jsem dorazil jako jeden z prvních a nebylo to kvůli prsteni, nesl jsem jinou zprávu. Mé schopnosti ukáži při boji, protože takto se to blbě ukazuje. Ale tak pokud byste to chtěli popsat, mohl bych to nějak zkusit zformulovat." odvětím elfce a pak se poškrábu na hlavě, očividně přemýšlím, co bych tak mohl ukázat a je to nebojová schopnost. "A smím se zeptat na nějaké informace o tobě ? Bez pochyb jsi elfka, tvé schopnosti se také ukázaly, ale nějaké bližší informace ?" načež se na ni usměji a čekám na její odpověď. |
| |
| Cesta do nočního tábora Vzala jsem si zpátky své dvě šavle a poděkovala jsem Faramirovi, že je na tom místě nenechal. Nebylo mi přímo nejlíp. Musela jsem hodně zatnout zuby, ale já si nikdy nestěžuji a nehodlám s tím teď začínat. Rohanské dívky mají tuhý kořínek a tento fakt svým jednáním nebudu měnit. Studený vítr mi nedovoluje upadnout zpátky do bezvědomí. Svůj plášť si držím blízko těla abych neprochladla. Když zahlédnu vrchní plošinu oddechnu si. Jako obvykle byl rozdělán oheň a tak si sednu do blízkosti jeho žáru. Z rukou si stáhnu rukavice a natáhnu svoje dlaně k plamenům. Jakmile cítím, že se mi prohřáli konečky prstů zalovím ve svých zásobách a něco málo pojím. Je mi celkově líp a tak pozoruji naší skupinku, hobiti už usnuli a někteří se snaží bavit. Já raději zarytě mlčím, baví se tady o schopnostech a já vím, že jsem ten boj pokazila, ze štěstím jsem přežila a nic mi podstatě není. Dám se tedy do údržby svých šavlí a tak vytáhnu brousek a párkrát přejedu s ním jejich ostří. |
| |
| Tábor... Nahoře pěkně fouká, jak také jinak tak vysoko v horách, když se mi po nějáké době konečně podaří najít místo pro oheň alespoň trochu příhodné a v závětří ale takové aby se kolem něj mohlo naskládat více lidí, chvíli trvá než se mi ho podaří zapálit,ale nakonec to dopadne, se vším dřevem které máme ale už nyní vím že oheň nemůže dorána vydržet, ale i to že se někteří už potřebují pořádně vyspat, obvzláště pulčíci.... Lehněte si po skupinkách, až dojde dřevo, bude jediné teplo z našich těl, musíte se na sebe víc přimáčknout, jinak to nepůjde, a co nejvíc si usušte věci u ohně, cesta dolů bude zlá, dost zlá, a bude třeba ji zvládnout rychle, bez dřeva... pronesu zamyšleně k ostatním a přejdu k Rohanské,neřeknu nic jen z jednoho váčku vytáhnu směs bylinek a podám ji ji.... Tohle žvíkej, uleví se ti od bolesti svalů a hlavy... najdu si místo kde ještě doléhá teplo ohně, rozložím věci které potřebuji usušit, a pak vytáhnu flakonek s olejem, hadřík a brousek, abych ošetřil čepel svého meče a dýky..... |
| |
| Noční tábor Neměla jsem dojem, že by vyslovil něco nového či neočekávaného. Ale viděla jsem, že se snažil a svým způsobem hýřil ochotou, proto jen pokývnu hlavou. "Já si o tvém umění ráda poslechnu, pokud jde, jak říkáš, o něco netradičního. A samozřejmě pokud někdo z ostatních nebude mít na srdci závažnější věci k řešení." Sice jsem to vyslovila, ale rozhodně nemám v úmyslu se ostatních sedících u ohně vyptávat. Je to maximálně tak pobídnutí, aby pokud nás chtějí přerušit a získat pozornost, to s klidem udělali, pokud jsou jejich starosti důležitější. Poté se zeptá na nějaké informace o mně. Jen se usměji. "Myslím, že pro potřeby výpravy stačí vědět něco málo o Sličném lidu. Při boji jsem sice použila luk a umím ho velmi dobře používat, ale mnohem raději mám svůj meč a boj zblízka." Na chvíli se odmlčím, jako bych se zamyslela. "Jsem z lidu Galadhrim." Dodám a zdá se, že tím jsem skončila. Jako by to slovo bylo sebevysvětlující. Což ale přinejmenším pro ty, kterým to něco říká, zcela jistě je. Zdá se, že z nějakého důvodu se trochu vymykám zvykům Galadhrim. Už jen to, že jsem tady na této výpravě, například. |
| |
| Noční tábor Pravdou je, že se mi nějak moc nechtělo do odhalování svých schopností, protože raději zůstávám utajen, ale ... žádám ostatní aby něco prozradili tak musím i já něco prozradit a nemohu jim lhát, protože předpokládám, že mi ani oni nelžou, takže hovořím alespoň částečnou pravdu. "No je to vskutku zvláštní, myslím, že ani chodec se s tímto druhem umění nesetkal, neboť není nijak rozšířené a prakticky je zhola nemožné se jej sám naučit. Řekněme, že se jedná o jakýsi druh bojové ... no magie to není ... spíše jakýchsi znamení. Ulehčí to boj a dokáže to zachránit život." povím té elfce a pak se zamyslím "Mohl bych zkusit ukázat tu nebojovou část, ale o tu ... ženu z Rohanu se již starali jiní, takže by to nemělo žádný účinek." "Noo ... vzhledem k mému původu sice vím něco málo o Sličném lidu, ale není toho tolik, abych si z toho udělal ucelenou představu a ani nic nevím o tvém lidu, nebo spíše rodu, jak bych to spíše nazval já." odpovím a čekám na to jestli se konečně nepřipojí ostatní. |
| |
| Noční tábor Když se napevno na noc utáboříme, abychom nabrali síly, nepříjde mi atmosféra zrovna dvakrát dobrá. Někteří si sice spolu povídají, ale já většinou mlčím a snažím se být bokem. "Jak jsou lesy, ticho a klid krásné oproti hlučné nesourodé skupině." Vzdychnu si v duchu a chvíli se ohřívám u ohně. Pak vstanu a projdu kolem Aragorna. "Zkontroluju blízké okolí než půjdu spát. Musíme vědět, že už jsme v bezpečí." Řeknu polohlasně a klidně a věnuji mu pohled, který říká, že se chci také na chvíli projít o samotě. Pak se trochu vzdálím od táboráčku a začnu procházet blízké okolí a očima ho pročesávat. "Někteří to berou příliš vážně, jiní vůbec, všichni mají jiný názor....jak se dokážeme ucelit? Dnes to byl jen první boj a už málem několik členů zemřelo." Zavrtím pro sebe zasmušile hlavou a zahledím se na oblohu. "A zítřejší cesta bude hodně zlá. Zvládneme ji všichni?" Raději zaplaším pochybné myšlenky a ještě chvíli obcházím tábor. |
| |
| Příjemný dýchánek Seděl jsem u ohně, byl už po jídle, a spokojeně jsem si pokuřoval. Sledoval jsem přípravy ostatních na noc. Uculoval jsem se na všechny, sedíc na dřevech přes které jsem měl hozenou kůži z divočáka. Bylo mi blaze, tady na vrcholu světa. Počasí sice mohlo být lepší, ale jinak tu bylo krásně. Mé oči se dokonce mohli kochat půvabnou Cere, a jinými krásnými členkami ženského pokolení. Má živá očka měla co sledovat, a navíc jsem poslouchal hluboké úvahy a "tajemství" různých bojovníků. Legolas se šel projít, snad kvůli bezpečnosti, snad jen tak. Tak jak jsem řekl, přijde mi zajímavé rozdělení do trojic, kde jsou dva bojovníci nablízko a za nimi je jeden lukostřelec. Přitom jsem mrkl na Cere, která nám v bitvě moc příjemně hlídala záda. Myslím, že bojovníci - člověk a trpaslík se dobře i vyškově doplňují. Dodal jsem ještě malé upřesnění... a nechal zas ostatním volný prostor pro jejich pohledy na věc. |
| |
| Dýchánek Sedím na své koženné suknici, která je uzpůsobena pro boj, takže nijak nepřekáží v úskocích a podobných manévrech. Spíše mate protivníka, protože není příliš poznat budoucí kroky v boji. Zároveň část, kterou mám přehozenou přes ramena, aby mne zahřála zasahuje až ke stehnům, takže nesedím na studeném sněhu. Proti mne sedí Cere a kousek od ní trpaslík Gimli, který stále tlačil na to, abychom šli skrz Morii. Nemůže se na ni vynadívat. Což o to hezká je, ale mám za to, že trpaslíci mají jiné ideály než Sličné ženy ze Sličného lidu. Gimli něco řekne a s tím jen souhlasím, souhlasně přikývnu a dám se do řeči. "Když už tak všichni tři sedíme a Vy tvrdíte, že se trpaslík, člověk a nejlépe lučištník ze Sličného lidu, skvěle doplňují, mohli bychom to v příští bitvě zkusit. Já, Vy mistře trpaslíku a Ceredisdur, která již dokázala své umění." pak se na chvíli zamyslím a pokračuji "Všichni dostaneme příležitost se sehrát a já vám pak ukáži, že nejsem flákač a nemakačenko a umím se také chopit meče a bojovat. Co vy na to ? Ceredisdur a Gimli ?" dopovím a zvednu se pro nějaké jídlo. Vytáhnu ze své brašny nějaké sušené ovoce. |
| |
| Dýchánek Poslouchám ten hovor který započal a jen se usmívám, protože rozdělit nás na takové skupinky jsem chtěl, jen tady v horách to prostě nejde, uzké a strmé cesty,navíc né vše bylo tak špatné na tom boji, někdy jeden skalní obr dokáže pobít celou skupinu vojáků...a tady jsem se vypořádali se 4.... Máš pravdu mistře trpaslíku, ale počítej nás, a počítej střelce, a taky, hobiti zatím bojovat neumí takže je musíme cvičit i tak ale od nich nečekej zázraky, musí být spíš chráněni, i když s praky nebo malými kušemi jsou hodně nebezpeční.... zrovna dobrousím jednu stranu čepele a otřu ji hadříkem namočeným do oleje, než se zadívám na toho východňana.... Asi špatně poslouchám Ithiliusi, jsem zvědav na tvá znamení, už jsem to jednou viděl někoho používat, ale tebou navržená skupinka asi nebude plnit svou funkci, jak Ceresidur řekla, luk ovládá ale raději má boj z blízka, takže ji nestav do role střelce jen pro to že je žena ze sličného lidu, navíc v jejím domě, jsou jedni z nejlepších elfích bojovníků... zadívám se na ostatní a začnu počítat.... Kolik tu máme střelců? Legolas,Arwen,Ortain.... Vydechnu a začnu přemýšlet.... Co udělat dvě skupinky...uderné a jednu obranou? usměji se a začnu s výkladem.... Já s Legolasem a Ceresidur, první bojová skupinka....střed tedy obrana Frodo,Sam,Haldan a Arwen s Gerthou snad ještě Durin,přeci jen ta skupinka musí být jednou z nepevnějších a západňan s Ortain a Boromirem řeknu a pak se podívám na Faramira a Rohanskou štítonošku.... Vás dva bych nechal zatím dle vaší vůle se připojit k tomu co je vám milé, až se vrátí Mithrandir, stejně se vše zamíchá, a jak už jsem jednou řekl, je to nebezpečná cesta, kdo ví co bude.... řeknu když dobrousím i tu druhou a stejně ji přejedu hadříkem, pak meč zasunu do pochvy a položím k tomu co je zabalen v kůžích,ještě si přebrousím dýku... Ale to je jen návrh....jež se mi ale jeví dle našich schopnosti jako nejlepší... |
| |
| Strategie Tak jsem poslouchal ostatní návrhy, a pomalu jsem k tomu získal nějaký ucelený přístup, ač mne zdá se Chodec nějak ze svých plánů vytratil. Tak nějak mi to přijde jako setkání hraničářské školy východu a západu, takže by jste se asi měli dohodnout, kdo že je naším hlavním vůdcem. A až na to přijedete, tak já se postavím se svými sekyrami tam, kam mne dotyčný určí. Však ono na mne zbude nepřátel dost, ať už budu stát kdekoliv. Zakončil jsem svůj příspěvek k této debatě, a dál spokojeně kouřil. Protože mi trpaslíci jsme spíš na činy, než na debaty... |
| |
| Strategie Okolo táboru je ticho a klid, za čež jsem v celku rád. Stejně se ale ještě chvíli potloukám po jeho okolí. K mému bystrému sluchu však dopadají jen tlumené hlasy mých společníků a útržky toho o čem hovoří. Nakonec se rozhodnu vrátit. Klidným, tichým a ladným krokem se vynořím ze stínů a kývnu na Aragorna, určitě pochopí, že je vše v pořádku, pak přelétnu pohledem přítomné. "Vůdce máme jen jednoho, myslím, že jsme všichni tak nějak němě souhlasili s tím, že nás povede Chodec. Navíc on se v těchto krajích vyzná a Ithilius by tedy zde neměl výhodu. A my výhody potřebujeme. Nemůžeme si dovolit chyby. Až budeme v jeho zemích může nás lépe vésti on, ale ten čas ještě nenadešel." Vyjádřím svůj názor a klidným nic neříkajícím pohledem přelétnu skupinu. "Skupiny by mohly fungovat umím jak střílet tak bojovat z blízka, každopádně je pozdě. Měli byste se všichni prospat jak Chodec řekl ranní sestup bude nebezpečný. Vezmu si v noci první hlídku." Zakončím a opřu se o kus kamene opodál. |
| |
| Dýchánek a probírání strategie Vzal jsem si sušené ovoce a pomalu se začnu plnit jídlem. Nepřejídám se moc a už vůbec ne doplna, protože s plným žaludkem se hůře bojuje. Zkrátka tak akorát. Přitom hledím na Cere a Gimliho. "S hobity nebo půlčíky jak jim říkáte jsem se nesetkal, takže nemohu uvažovat jejich schopnosti, ale kdyby byli dostatečně chráněni Gondorskými se štíty, tak mohou spolu s praky a kameny udělat dost nepořádku a chaosu v nepřátelských řadách. Základ výhry je vytvoření chaosu a nespolupráce." řeknu chodci a dám si poslední kousek sušeného ovoce do úst. Poté se zvednu a dám si je do brašny. Poté mne chodec upozorní a já si uvědomím, že jsem učinil chybu, když jsem Cere postavil do role střelce, ale nehodlám jen tak lehce přiznat svou chybu, protože by pak mohla být uplatněna taktika chodce, takže to zaonačím jakože jsem to zamýšlel. Zatvářím se vážně a odpovím "Myslel jsem to jako hybridní skupinu, chodče. Cere by byla takový mezispoj s tím, že by se zapojovala do boje, ale v případě nutnosti by střílela. Nepochybuji o jejích bojových schopnostech, jen vysvětluji jak jsem toto myslel." posadím se zpět na své místo a čekám, co bude dál. V tu chvíli promluví trpaslík a já jen pokývu, protože na toto není moc co říct. Po chvilce se vrátí Legolas, který zřejmě chodci naznačí, že okolí tábora je klidné. "Nechci se stavět do role vůdce. Ovšem nemusí znamenat, že vůdce řídí všechno od začátku až do konce a i to, kdy si půjdeme vykonat potřebu. Vůdce řídí postup, ale nemusí řídit boj." řeknu, ovšem nijak útočně to nemyslím, nechci si nikoho znepřátelit. "Poskládat skupinky je jedna věc, ale řídit postup krajinou je věc druhá, toho se ujímat nechci, i když jsem si zcela jist, že zrovna v chladných horách se chodci vyrovnám. Nevím jak je chodec jistý na suchých pláních, tam si myslím, že budu mít výhodu, ale nechci se nad nikoho povyšovat. Nicméně lesy a zelená krajina není něco na co bych byl zvyklý takže tam ať si organizuje boj klidně i náš vůdce." povím něco dalšího k reakci Legolase a pak už jen v klidu sedím a ohřívám se u ohně. |
| |
| Strategie... Já dělám co umím, a věř mi zápaďaně, tenhle průsmyk sem přešel tam i zpět už nespočetněkrát, proto vedu, i to že znám Gondor,Eriador,severní pláně Harrad,Rhun i vzdálený Harrad, Mithrandir mi věří ve znalosti krajiny i boje... odpovím s klidem, zatím mi neřekl nic nového,chci jen přejít průsmyk, nic víc, jen to, a vím že to není snadná cesta obvzláště pro pulčíky.... Diskutuj si jak chceš, až budu potřebovat tvou pomoc ozvu se, ale dokud jsme tady na mém území které znám dobře,nepleť se mi pod nohy, možná na to nevypadám, ale vedl sem už i armády do boje, a úspěšně...možná že zní namyšleně ale Mithrandir mi řekl že mám vést skupinu dlé svého uvážení, tak to dělám, vím co je v sázce, narozdíl od tebe je to pro mne v sázce víc než si myslíš... vydechnu protože mne to unavuje, ale je asi jasné že chce diskutovat, a snaží se o prosazení svých plánů.... Pokud naše výprava selže, jsme všichni ztracení, Středozem je ztracena, elfové se naposledy vydají do boje, lidé místo aby šli na pomoc Gondoru,mají plné ústa toho že je to přeci v pořádku že je Gondor chrání, hledají jen rozdíly namísto sjednocení,na jedné straně mluví o své svobodě, na té druhé v těžkých chvílích volají po králi který je sjednotí, v jednotě jsou lidé silní ale už dlouho jsou rozdělení, trpaslíci, i když chápou co je v sázce, také odolávají neustálým útokům, a nemají možnost vyslat vojsko, hobiti...neznají co je to válka nebo boj,chvíli by se mohli bránit, ale přímí útok by jejich Kraj srovnal se zemí...myslíš si že o to někdo stojí? Ne proto sem jaký sem, zná mě tu jen Legolas, Arwen a trochu snad od vidění Ori, a samozřejmě Mithrandir, kterého znám už dost dlouho,a výpravu vede on, potažmo, ten který má důvěru toho jež nese prsten....nyní vás vedu já, otázky? Pokud ne,zkus pomoct těm co nemůžou usnout, ty znamení to dokáží ne? pak se zadívám na Legolase... Tady raději po třech, jak sem řekl...nebo po dvou... |
| |
| Ostřejší debata "Můžeš dělat, co umíš, ale to neznamená, že to děláš nejlépe a tvé chování začíná hraničit s arogancí. Rhun znám lépe a věřím, že ty jsi nebyl až ... to je jedno, nemá cenu to říkat. Tobě věří Mithrandir a mě věří jiní, kdo je víc není třeba řešit, protože řešení neexistuje." odpovím a protočím panenky, protože mi přijde jeho chování jako lehce arogantní. A to ještě potvrdí jeho další řeč. Zachovávám ovšem chladnou hlavu a klidně odpovídám. "Tvá uvážení hraničí s arogancí, protože ať jsi kdo jsi, nejsi neomylný. A ano, vím co je v sázce, nehodlám prozrazovat o sobě více než je nutné, ale jsem víc než vypadám." Na chvíli se odmlčím a poslouchám jej. "Nikoliv, Středozem nebude ztracena, stále je tu východ a ty nevíš, co se tam skrývá a jaká je skutečná moc toho. Co to je se neptej." poté posloluchám co dál říká a pak mu jen odpovím "Vést můžeš, ale pokud nehodláš alespoň déle probírat, co navrhuji, a neuhýbat na věci, které ještě nenastaly a ještě dlouho nenastanou, pak se nemáme o čem bavit a nemůžeš se divit, že až budeš potřebovat radu tak ji nedostaneš. Znamení nejsou určena k takovýmto věcem, usínání je věc, která se nedá jen tak řídit a když už se dá, jakože dá, není to plnohodnotný a energie doplňující spánek." |
| |
| Debata Jeho slova mě vůbec nerozhodí, možná proto že jak on neví nic o mě, já nevím nic o něm.... Neříkám že jsem nejlepší, jen to že to co dělám nyní považuji za nejlepší, a jediný kdo se tady chce dohadovat o ničem jsi ty,chápeš vůbec že ti jen chci naznačit že po zdolání průsmyku bude vše zase jiné, tohle místo znám,zemřelo tu už dost tvorů, to je vše, dal li mi Mithrandir tu zodpovědnost vás vást, dostojím si ji dle svého... řeknu bez zabarvení hlasu a jen vydechnu..... Buď si třeba král či princ, ale co může západ čekat od východu, už mnoho krát jste se pokoušeli dobít Gondor s vozy, a pokaždé byli odraženi, dlouho je už mír a doufám že to tak zůstane, ale když jste tak silní, proč už vaše armády nejsou v Gondoru, kde je vaše vozatajstvo, proč nenapadnete Mordor z Jihu? Příliš mnoho mluvíš o síle a tajnůstkaříš jsem trochu podrážděn to ano, ale není v tom nic osobního je toho hodně co se nyní děje, a nejde jen o prsten, válku a podobně,stojíme za nelehkým úkolem,dovést Froda do Mordoru a pokud možno zase sjednotit lidi i elfy...chceš li mi pomoct zde je má ruka, nechceš li,ukončeme tuto debatu která stejně nikam nepovede, já neustopím, mám své důvody, ty neustoupíš, ze svých, ale v podstatě jde jen o to najít společnou řeč, proto byla rada, proto nyní všichni tady riskují, a proto by jsme se měli snažit spíš se pochopit než hledat rozpory, není to tak? natáhnu k němu ruku a pohlédnu mu šedýma očima do těch jeho, při tom se usměji.... Ne vše je tak jak vypadá, a né vše bude tak jak bychom si přáli, já musím myslet dopředu, už není čas hrát si na schovávanou.... |
| |
| Debata Sedím s kamennou tváří a třu si rukama o sebe, protože jsem oheň již blokoval dost dlouho. "Vyznělo to tak. Já se nechci dohadovat, jen obhajuji své názory, které se mnohokrát osvědčily, proti velkým nebezpečím. Tvorové mohou zemřít kdekoliv a kdykoliv, vždyť ani tak uznávané Minas Ithil bylo dobyto." "Východ se stará sám o sebe a má své vlastní problémy. Jak jistě na radě slyšel, muži Rhunu se přidávají do armád Saurona. Ty také tajnůstkaříš a rozhodně tajíš více než já. A mimoto ... je hloupost napadnout Mordor z jihu, když z východu není chráněn horami." |
| |
| Hlučná debata Na zmínku o hlídce pokrčím rameny. "Pokud se někdo ke mě bude chtít přidat nebudu proti." Odvětím Aragornovi a chvíli poslouchám zapálenou diskuzi těch dvou. Nakonec protočím panenky sám a změřím si oba pohledem. "Mohli byste už nechat těch rozepří? Někteří se určitě chtějí vyspat a tímhle jim fakt moc nepomáháte. Jste jako elfské děti, které se tahají o hračku. Tím, že zasejeme do skupiny nesvár si ničemu nepomůžeme. Vaše hlavy jsou tvrdší než tyhle skály." Odvětím, protože tahle debata mne přestává bavit. "Řeklo se, že se mají všichni pořádně prospat, takže byste to měli udělat všichni krom těch, kteří budou zrovna na hlídce. Nebo snad potřebujete, abych vás uložil a vyprávěl vám něco na dobrou noc?" Pronesu lehce sarkasticky a probodnu je pohledem, protože jsem opravdu domnění, že někteří již spí. "Opravdu jako děti." Vzdychnu v duchu a nasaju chladný vzduch do plic. |
| |
| Hádka..? Kupodivu jsem tentokrát mlčela a jen těkala pohledem z Chodce na Ithiliuse a čekala, kdo tuhle debatu ''vyhraje'' a nebo kdo je zastaví. Neměla jsem nijak v plánu do toho zasahovat, protože.. Ne, že bych se bavila, ale určitě bych neřekla nic, co by je uklidnilo, spíš naopak. Znám se. Nakonec to ukončí Legolas. Celkem nechápavě jsem na něj zamrkala. Zrovna do něj bych takovou.. No, podrážděnou náladu moc nečekala, ale měl pravdu. Hodně lidí bylo unavených a někteří už spali. ,,Já s tebou budu." Řeknu jen tak mimochodem Legolasovi, že si s ním vezmu hlídku. |
| |
| Noční tábor Po tom, co jsem se představila, se strhla debata o strategii. Málem jsem na Ithiliův návrh kývla. Je sice pravdou, že radši bych bojovala mečem, ale my elfové nejsme natolik malicherní, abychom se o něco takového přeli. Pokud by to bylo pro dobro skupiny - což by zřejmě bylo, protože se zdá, že lukostřelců je tu i přesto nedostatek - skousla bych to a neřekla ani ň. Ostatně nejsem tu kvůli sobě ale kvůli ostatním. Pak se do toho ale vloží Chodec a postaví mě do pozice, která je mi bližší. Pohlédnu na něj. "Děkuji." Přes rty mi přeběhne záchvěv letmého úsměvu. Nové uspořádání se mi zamlouvalo více. A to i přesto, že z něj dost čišelo dle mého to, že Chodec dosti věří ve schopnosti Sličného lidu - a to jen pro to, kým jsme, ačkoliv těžko říct, jestli to byla chyba -, protože aniž bych názorně předvedla, že s mečem jsem snad ještě lepší než s lukem, postavil mě do první skupinky spolu s ním a Legolasem. Nevyjadřuji se ale k tomu, protože se následně strhne dosti ostrá debata mezi Chodcem a Ithiliem. Sleduji je po celou dobu s nepříliš souhlasným výrazem. Vzhledem k pestrosti této skupinky bylo jasné, že bude po celou dobu docházet ke střetu různých názorů na stejné věci - a boj je určitě jednou z nich. Takovou diskuzi bych jistě neodsuzovala, je zajímavé si poslechnout, jaké taktice se učí lidé z jiných části světa, tím spíše, pokud nejde o Středozem. Ale zvrhlo se to v něco jiného. Ať už za to mohl kterýkoliv z nich - a upřímně, nejraději se nepřiklánět ani na jednu stranu -, jsem ráda, že do toho Legolas vložil trochu elfí moudrosti a pokusil se je umlčet. Jen přikývnu. "Legolas má pravdu. Pro splnění našeho úkolu je nutno pokračovat zítra v cestě, a to bez odpočinku nezvládneme. Ráno moudřejší večera - snad bude lepší nechat rozepře na příští den." Na rozdíl od Legolase zním mírně, jako bych se je snažila uklidnit. Přelétnu pohledem Ortainë, která se rozhodla přidat k Legolasově hlídce. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad - pokud by měl být v každé skupince někdo ze Sličného lidu, bylo by vhodnější, aby s Legolasem hlídal někdo jiný. Ale rozhodla jsem se to nijak nekomentovat, ostatně není to má věc. "Vezmu si druhou hlídku," oznámím celé skupině. "Může se přidat kdokoliv bude mít chuť." Pak pohlédnu na Legolase. "Asi půjdu příkladem," pousměji se. Vytáhnu ze svých věcí přikrývku a zachumlám se do ní. Bylo nám sice doporučeno se k ránu zahřívat navzájem svými těly, ale neumím si představit, komu bych to měla nabídnout. Zavřu oči a zdá se, že spím. Ve skutečnosti mám dojem, že pokud společnost doopravdy neztichne, do své hlídky stačím usnout jen stěží. |
| |
| Planina... Vidíš, nejdřív mluvíš o tom jaká sílu je na východě, a když bych ji chtěl využít v boji za svobodu všech národů,najednou máte své potíže, asi je to tam takové jako tady... mávnu rukou ale smířlivě, vím jak těžké je být cizincem ve skupinkách cestovatelů.... To ta únava, samozřejmě že by bylo nejlepší sevřít mordor z východu i západu současně, vy objdete mlžné hory, my by jsme pochodovali k černé bráně... na chvíli se zasním a pak promluví Legolas.... Máš pravdu příteli,máš víc než pravdu....jsem asi na tohle už dnesk moc unavený... řeknu tiše a naposledy se podívám na Východňana... Když víš co skrývám, pak víš proč, pokud nevíš, raději to nerozváděj.. Zvednu se a pokynu Legolasovi, stejně tak jako Ceredisdur.... Haldir je mocný bojovník, a vím že se mi budeš po boku hodit, pak se zadívám na tábor... Já se přidám k druhé hlídce,musím se také prospat.... vydechnu unaveně a lehnu si také zabalen do kožešiny na zem,vím jistě že se ke mne připijí jedna ze sličného lidu...nebo v to alespoň doufám... |
| |
| Noc pod horou Všichni si rozebrali hlídky, a celková debata potom co Chodec odešel spát taky utichla. Počas hlídek byly všem hlídkujícím za společnost jen padající vločky sněhu a hukot větru. Jinak se nic zvláštního nestalo, přeci jen tábor byl opravdu vysoko. Okolo čtvrté ranní vyhasl oheň, takže ti co drželi poslední hlídku už se nemohli u něj hřát. Do mrazivého rána se probudili někteří s omrzlými pokrývkami, tedy až na ty co si vyhrabali sněhové nory. Ráno již přestalo sněžit, a všem co se probudili se naskytl monumentální pohled na okolní majestátné skalní štíty... až na tu zimu to byl opravdu nádherný pohled. |
| |
| Ráno Hlídka s Ortaine proběhla v celku v klidu. S ostatními jsem se už moc nebavil a pokud dívka nechtěla tak jsem ji taky moc nerušil. Nechtěl jsem budit ostatní. Jakmile je čas další hlídky probudím druhou dvojci a jdu si lehnout. Ráno vstávám za rozbřesku a rychle pobalím své věci. "Vstávat je čas vyrazit." Rozezní se můj melodický hlas po táboře a okolí přelétnu pohledem. "Nyní to nejhorší." Ujím kousek elfího chleba. |
| |
| Noc a hlídka Vedeme vášnivou debatu spolu s chodcem, která se pro mnohé může zdáti hádkou, ale nenadáváme si a oba mluvíme klidně, takže je to jen ostřejší debata, nic co bych nezažil. Konec konců jiný kraj, jiný mrav. "Nemluvíme o síle národa, ale o jiné síle. Národ je roztroušený a sposta jich jde do služeb Temného pána. Nyní byly povolány armády obrovské velikost, chystá se něco velkého." sdělím chodci "Je mi to jedno, ale uvidíš, že se to uplatní." řeknu poté, co se nás Legolas snaží "odtrhnout" od sebe. "Takže díky za výměnu názorů a nové zkušeností muže západu. Doufám, že i pro tebe to něco přineslo." řeknu a na smír podám chodci ruku. "Náš spor by trval do nekonečna, protože v nás obou koluje krev mužů západu." odpovím na konec a poté už se začnu ukládat ke spánku. Cere se nabídne, že půjde druhá na hlídku a spolu s ní se nabídne i Aragorn. "Já půjdu na druhou hlídku také, je to nejkritičtější doba na usnutí a nejlepší doba na přepad. V této hlídce budeme tři." nabídnu se také, protože vím mnoho o takovýchto přepadech. Zabalím se do kožešin a zalezu si do vyhrabané díry. Usínám rychle, takže zaspím do 5-i minut. Spím tvrdě a klidně, protože vím, že máme hlídku a nic nám tak nehrozí. Po určité době mne probudí Legolas ať jdu na hlídku spolu s chodcem a Cere. Probudím se a vylezu z kožešin. Kožešinu si nechám v díře, protože teplo uspává a mohl bych tak zaspat na hlídce. // Pak ještě napíšu Cere ke konci hlídky :) Tak buď připravená :) |
| |
| // Abyste si představili jak vypadám, protože obrázek příliš neodpovídá realitě :) Ithilius působí od pohledu jinak. Je na něm poznat, že není obyčejný člověk, ale má cosi společného s Dúnadany. Má vyrýsované svaly po celém těle, ale není to nic extrémního, spíše atletická postava. Nosí typické oblečení chodců až na bílošedý (a zahlédli jste i zelenošedý, než se vstoupilo do hor) plášť. Pod tímto pláštěm se skrývá lehké brnění z neznámého materiálu komukoliv z vás (trpaslíkům připomíná černý mithril, ale opravdu jen vzdáleně). |
| |
| Hlídka Spolu se mnou si hlídku vzal Chodec a Ithilius. Upřímně jsem doufala, že za chvíli spánku své neshody nechají za sebou a nebudou je chtít znovu řešit. Na hlídku, kdy má jeden dávat pozor, se takové věci totiž nehodí. Společnost doopravdy ztichla po tom, co Legolas zasáhl, rozebraly se hlídky a já se vydala spát. Proto se mi podaří na chvíli usnout, pokud se tomu tak dá říkat. V takovéhle krajině je můj spánek vždy lehký a probudila bych se hned jak bych zachytila sluchem a jinými smysly nějaký vjem, který sem nepatří. Potenciální nebezpečí. Na hlídku mě probudil Legolas. Sundám ze sebe pokrývku - ani ne tak proto, že bych se bála, že teplo mě uspí, ale spíše proto, že bych ráda, abych až se pokusím znovu usnout, byla v okolní teplotě nějaká změna. A to nebude, pokud zůstanu stále zachumlaná. I když nejsem z toho náhlého probuzení nijak zvlášť vyjukaná, ani mě to tolik netíží únavou, stejně na hlídce nijak moc nemluvím. Budili bychom tím všechny okolo - a pak, při rozhovoru je dosti těžké stíhat naslouchat zvukům noci. |
| |
| Hlídka Sedím na hlídce. Jsem opřen o hromadu sněhu a klidně sedím, protože kdyby nás někdo sledoval z dálky tak jej i sebemenší pohyb upozorní na mě. Nijak jsem nehodlal řešit předešlou výměnu názorů s chodcem. Už předtím jsme budili Hobity a teď bychom budili vlastně všechny, takže mlčím. Poslouchám vjemy noci, i když je jisté, že první by si toho všimla Cere, poté chodec a nakonec až já. Nejsem trénovaný na zdejší živočichy a mám jiné vnímání. Hlídka probíhá poklidně a když se nachýlí konec hlídky, ještě chvíli sedím, než se ostatní z hlídky probudí. Pokud by se Ceredisdur vydala spát, tak se zvednu a velmi tiše, tak aby to slyšeli jen elfí uši, jí řeknu "Bylo řečeno, že máme udržovat tělesné teplo a ... myslím si, že ty ač jsi zvyklá na mnohé bys mohla uvítat zahřátí. Navíc ve vykutané noře do sněhu bude tepleji než na volném prostranství, kde máš ustláno. Přijímáš mou nabídku ?" načež dám ruce do omluvného gesta a tím naznačuji ať v tom nevidí nic víc. "Když máš chodec elfí čachry machry, proč bych nemohl zkusit něco podobného já ? Jistěže to nebude okamžitě, ale cesta bude dlouhá." pomyslím si, zatímco čekám na Cereinu odpověď. |
| |
| Hlídka Když se hlídka nachýlí ke konci, vezmu na sebe úkol probudit další dvojici. Snažím se být jemná, vím, že pro ně bude dostatečný šok už to probuzení se do zimy a zasněžené krajiny. Pokud už se člověku podaří usnout, zimu ve spánku obvykle tolik nevnímá. Jen co se ujistím, že jsou doopravdy probuzení a schopní hlídku převzít, zamířím zpět ke své přikrývce. Je zbytečné být vzhůru - i když se dá očekávat, že určitou dávku únavy způsobenou neprospáním se bych byla schopná zvládnout. V tu chvíli si ale všimnu Ithilia, jak se zvedl a pak se ke mně přiblíží. Pochopím, že mi chce něco říct, a proto se zastavím a jen na něj pohlédnu, čímž dám najevo, že poslouchám. Ať už jsem ale čekala cokoliv, tohle zrovna ne. I přesto se ale na mé tváři překvapení nijak zvláště nezobrazí. I kdybych neměla dost času na to, abych dokázala ovládat své emoce, máme to prostě trochu v krvi. Pohlédnu mu přímo do očí a chvíli tak setrvám. Snažím se v nich najít odpověď na otázku 'co tím asi míní'. Nemám pořádně zkušenost se smýšlením jeho národa. Nemám vlastně ani zkušenost se smýšlením jeho samotného. Rozhodnu se v tom nic nehledat, přesně tak jak řekl a jak se tvářil. "Je těžké odmítnout," vyslovím nakonec. To, že pokud dle mého názoru některý z nás bude potřebovat trochu tepla, bude to on, nahlas nezmiňuji. "Ale jen pro tuto noc. Myslím, že tu jsou jiní, kteří by zahřátí potřebovali spíše než já - jak jsi řekl, něco vydržím." Pousměji se. Nejsem si jistá, koho konkrétně myslím těmi 'dalšími', ale není to jen pouhá výmluva. Skutečně věřím, že tu tací jsou. Třeba ta z Jihu, které tato zima jistě nijak zvlášť dobře nedělá a možná pro ni bylo dost těžké usnout. Jistě by se jí teplo hodilo ještě dnes - ale nechce se mi kohokoliv budit, když už se jim podařilo zabrat. Seberu ze země svoji přikrývku a vydám se k místu, kde nocuje Ithilius. Ne, že bych si to pamatovala, ale nebylo těžké poznat jedinou prázdnou díru. Odsunu jeho kožešiny a tak udělám místo pro sebe. Aniž bych čekala, až si také lehne, zachumlám se do své pokrývky. Ostatně, pohodlně se uvelebit se stejně budeme moct teprve až tu budeme ležet oba. |
| |
| Rozhovor u ohně šel mimo mě. Pořád jsem byla rozčarovaná z toho, co mi seveřani řekli. Přemýšlela jsem nad vším, co mi šamani říkali, co mě učili, abych vymyslela, jak se Bílymu šámanovi dostat na kobylku. Nikdo není všemocný. I on má nějakou slabinu, jenom ji zatím nikdo nenašel. Prostě a jednoduše...nevěřím na tu větu: nejde to. Po vzoru ostatních si hrabu díru jako pes. Šerpa se už definitivně stala šátkem kolem mé hlavy, který mám i přes pusu a nos, když mlčím a nemusím mluvit. Počítám s tím, že na hlídku mě někdo vzbudí, a tak se zachumlám, jak jen to jde, deku si dám i přes hlavu, až to vypadá, že v té díře je jenom shluk věcí a ne živá bytost. Stejně klepu kosu. Pořád posmrkávám a třas mi nedovolí usnout. Občas zaslechnu, jak někdo jde kolem, tlumené hlasy. Spánek se nedostavuje, nebo pokud ano, je křehký. Moje zvyky a hrdost mi nedovolí za někým zajít, aby mě zahřál, bylo by to vysoce hrubé gesto, pokud by se nejednalo o akt toho, že chci toho muže pro sebe. |
| |
| Konec hlídky Když jsem se zvedl a šel za Cere, tak si očividně všimla toho, že jí chci něco říct a tak se zastavila, abych neprobudil ostatní, kdybych to řval přes celý tábor. Přijme mou nabídku a nic v tom nehledá, což je snad i dobře, protože po delším zkoumání by určitě mé úmysly odhalila. "Já také něco vydržím, ale v teple se lépe spí a poté se více doplní energie, takže budeme čerstvější než ostatní, kteří tento komfort nemají. To samozřejmě poté využijeme pomocí, při sestupu dolů, ostatním." řeknu tiše a vydám se ke svému "lože". Cere si vezme své kožešiny a vydá se k mému místu také, uvolním jí prostor, aby se uvelebila první. Poté si odepnu svou zbroj, abych se lépe vyspal, ale kožešiny si nechám na sobě, protože jinak bych, ač jsem zvyklý, jistojistě umrzl, nejeden odvážlivec u nás tak skončil. Jakmile si Cere lehne tak se pomalu vsoukám do díry za ní. Lezu tam opatrně, abych se nedotkl žádné z jejích intimních partií, ale přesto se jednou rukou dotknu, neboť díra byla dělána pro jednu osobu byť s nějakými rezervami. A přišlo mi lepší se jí dotknout, než zbourat celou díru a tím narušit stabilitu všech ostatních děr. Zároveň by to i probudilo ostatní a hlídka by nemusela dávat takový pozor. |
| |
| Konec hlídky Na jeho slova jen kývnu. Pořád si myslím, že zrovna já bych se bez tepla i byla obešla, ale není potřeba o tom diskutovat. S tichým povzdechem protočím oči v sloup, když se mně i přes všechnu opatrnost ehm... Dotkne. "Opatrně," zamumlám, a určitě tím nenarážím na to, že by se mu jinak mohlo podařit naši díru nějak zničit. Nezdám se ale být nějak podrážděná či cokoliv podobného. Vzhledem k tomu, že věřím, že to neudělal schválně... To je toho, no. Přijde část s uvelebováním se. Nakonec to vyhodnotím tak, že abychom předešli dalším 'zajímavým' okamžikům, raději se otočím na bok, zády k němu. V díře je tak těsno, že to, že ho tak nebudu zahřívat svým dechem - ony záda zrovna moc nehřejou - vlastně nevadí, ten malý prostor to ruší. Víc už se o uspořádání nestarám. "Dobrou," šeptnu. Nejsem zrovna moc sdílná. Ale jsme tu od toho, abychom nerušili ostatní ani hlídku, a od toho, abychom se vyspali, ne mluvili. Na to bude čas zítra. Proto ztichnu a zavřu oči, pokoušejíce se usnout. |
| |
| Konec hlídky Stalo se jak jsem očekával a udělala jsem přešlap, který se nezapomíná, naštěstí to Cere vzala "sportovně" a jen mne upozornila. "Omlouvám se, nebylo to schválně." odpovím tiše a už si normálně zalehnu v klidu. Ležím na zádech, ale po chvíli se otočím tak, že jsem zády k Cere. Prostor se celkem rychle zadýchá a tak je zde příjemné síly obnovující teplo. Proto celkem rychle usínám, ale ještě předtím odpovím Cere "Dobrou noc." Noc probíhá klidně a nic zvláštního se nestalo, takže když nás Legolas ráno probudí, tak chvíli rozespale koukám po díře, ale poté si uvědomím, kde, proč a s kým tu jsem, takže velmi, velmi, velmi opatrně vylézám, aby se neopakovala situace z uléhání. "Dobré ráno." řeknu všem, kteří již vstali a jdu si pro brašnu, kterou jsem nechal u ohniště. Vytáhnu nějaké sušené ovoce a něco málo pojím. |
| |
| Ráno a dopoledne Ráno bylo plno třeskutého mrazu, všude bylo až posvátné ticho... i sníh přestal padat, a tak se před námi ukázaly konečně hory v plné své kráse. Byla to taková nádhera, že jsem si zabalen v pokrývce sedl, a opřel se o sněhovou muldu. S butylou trpasličí pálené v ruce jsem se kochal tou nádherou. Pálenka mne příjemně zahřála, a dodala příjemné rozpoložení do nového dne. Na dej si. Podal jsem Durinovi, a pak i Cere kteří spali poblíž. Krásný výhled, že? Usmál jsem se na Cere. Když jsem se pokochal a duši krásou nasytil, vyskočil jsem čile, a věnoval se balení. Tak vyrazíme, co Chodče? Zahalasil jsem živě... a jakmile se vyrazilo postavil jsem se do čela k Chodci, připraven bít se s kýmkoliv. |
| |
| Ráno Ráno se ostatní probouzejí, i když jak vidno některým se zajisté nechce. Zkoumavým pohledem sleduji tábor. Z jedné z děr vyleze Gimli z další Ithilius a...Ceredisdur. Raději odvrátím pohled a nijak to nekomentuji. Obrázek se tak trochu asi udělám sám. "Lidé všichni jsou si tak podobní." Hledím na hory a přežvykuji kousek lembasu a zapíjím vodou. "Měli bychom vyrazit, dokud moc nepřituhne sestup bude asi dost klouzat." Podotknu k ostatním a sám vyjdu o kousek napřed, abych očima prozkoumal terén, který nás bude čekat. |
| |
| Ráno Probudila jsem se ještě trochu dříve, než táborem zazněl Legolasův hlas, ale ještě chvíli setrvám na místě. Lenošení není na místě, ale... V jednom měl Ithilius pravdu. Zvláště takhle po ránu je to útulné teplo dosti příjemné. Vylezu z díry proto chvilku po něm. Legolasův pohled jsem přehlédnout nedokázala. Příliš se mi to nezamlouvalo, protože i když bylo jasné, že si myslí svoje, stále jsem nevěděla, co přesně si myslí - a některé věci pro mne nevypadaly tak dobře. "V teple se člověk lépe vyspí," vysvětlím, když kolem něho projdu, abych se rozhlédla po okolí. Nepopírám, že jsem mírně zdůraznila slovo člověk. Mně to samozřejmě také pomohlo, co si budeme povídat, ale kdybych nevěřila, že to pomůže Ithiliovi, snad bych ani nesouhlasila. Po chvíli se vrátím. Gimli zrovna nabízí svou pálenku. Vezmu nádobu do ruky, když mi ji nabídne, a přičichnu k ní. Pak ji trpaslíkovi vrátím, aniž bych se napila. "Děkuji, jistě to bude dobré a zahřeje to - ale zdá se mi to být příliš silné." Usměju se. Raději vyhrabu ve svých zásobách vodu a něco málo k jídlu. "Rozhodně," přikývnu na Gimliho zmínku o krásném výhledu. "Hory jsou majestátní. Znám místa, která mému oku lahodí více; ale záleží na vkusu, a každá krajina má svou skrytou krásu." Mrknu na něj. Moc dobře totiž vím, že právě hory jsou svým způsobem krajem trpaslíků. Když dojím, zvednu se a rychle si zabalím své věci. Jsem připravená k další cestě, příjemně osvěžená spánkem. |
| |
| Ráno - Ceredisdur Zaslechnu melodickou elfštinu Ceredisdur, která se mi nejspíše snaží objasnit poslední noc s Ithiliusem. Věnuji ji klidný pohled. "Lidé jsou zrádní a mnoho z nich sleduje jen vlastní cíle, ať už jsou jakékoli. Buď opatrná, kterému z nich a jak věříš." Upozorním ji klidně a sleduji dál okolí. "Navíc tahle skupina je zvláštní. Nevím komu se zde dá jak věřit, krom těch, které znám a těch ze sličného lidu." Dodám si v duchu pro sebe a zase sleduji přírodu. |
| |
| Ráno Lhala bych, kdybych se pokusila tvrdit, že mi objasnění toku Legolasových myšlenek nepřineslo jakési ulehčení. "Tvou radu mám v plánu poslechnout. Už s nimi mám nějaké zkušenosti. Jen bych na to občas nejraději zapomněla. Opatrnost je nutná, leč někdy únavná." Moje následné povzdechnutí bylo tiché tak akorát na to, aby ho zachytily pouze elfí uši. Usoudím, že dál o tom hovořit je zbytečné, a proto se od Legolase konečně odvrátím a přejedu pohledem celou skupinku. Pravdou je, že ne každý tu nutně musí být kvůli tomu, aby chránil Prsten a půlčíky. |
| |
| Noc a ráno Jako ostatní i já s Arwen ulehl do vydlabaného sněhového tunelu, přeci jen závětří bylo nutností k udržení tepla, po své hlídce jsem rychle usnul, a spal až do rána, dokonce jsem se probral až když už někteří byli na nohou a připravení k odchodu, a né jako první jak mám aniž bych chtěl ve zvyku, rychle zbalím své věci a připravím se na cestu dotáhnu všechny řemínky a přezky a pohlédnu na skupinu..... Dobré ráno doufám že jste všichni odpočatí, do večera dá li nám milost Valar budeme dost dole na další ohňem, nyní ale, držte se skalní stěny, místy jsou tam řetězy, pokud nejsou ztrhlé skřety, a pro jistotu si vemte do ruky dýky nebo nože v případě pádu se snažte rychle nůž zarazit pod sebe do sněhu a držet se... řeknu všem a sám si svou dýku připravím, vím že místu budou ledové proudy vody která zamrzla a tam se bude hodit jistit se něčím.... Každý krok zvažujte, stačí špatný pád, nemít nůž a budete dole o dost dříve než by jste si přáli... řeknu bez mrknutí oka a pokynu hlavou Gimlimu.... Tak tedy pořadí znáte, držte se stěny a nespěchejte.... s tím se vydám opatrně jako první, tak něják ukazujíc jím kam šlapat a čemu se vyhnout a jak vůbec jít....přeci jen, už tudy jdu po několikáté ..... |
| |
| Ráno a cesta Gimli nabídne některým z nás svou palénku, ovšem mne vynechá. Nijak mi to nevadí, ještě bych se z té trpasličí pálenky zamotal a spadl dolů. Poté vyzve chodce ať vyrazíme a já jen pokývu hlavou. Čím dříve vyrazíme tím lépe. Legolas ještě prohodil s Ceredisdur pár slov, pravděpodobně se to vázalo k mému pobytu s ní, ale nijak to neřeším ať si myslí, co chce. Jen si kompenzuje to, že bude žít věčně a nemůže užívat života tolik jako my, protože by pak neměl co dělat. pomyslím si ještě a pak už se vydám na cestu. Vytáhnu si dýku z boty, jedná se o kratší mírně zahnutou, ale nijak nezdobenou dýku. Čepel se leskne černou barvou, téměř jako má zbroj. Rukojeť je zcela obyčejný parůžek nějakého zvířete. "Jsem připraven a kdyby někdo neměl mohu nabídnout jednu dýku pro někoho, kdo by neměl." sdělím tak nějak všem a jdu pomalu, obezřetně, přesně jak chodec určil podle pořadí. |
| |
| soukromá zpráva od Carlos Alcantara pro Ujel jsem sotva pár mil, když mne došlo že budu Eowyn potřebovat úplně někde jinde, vždyť je třeba probudit jejího strýce z dlouhého snu. Otočil jsem koně a přijel právě ve chvíli kdy jí totéž hovořil Halbarad. Máš pravdu Halbarade, Eowyn bude zapotřebí jinde než ve Společenstvu. O její bezpečí se postarám. Ty jeď sám za Společenstvem, možná zrovna tvou pomoc budou teď nejvíc potřebovat. S tím jsem Halbarada propustil, a zůstali jsme s Eowyn sami... |
| |
| Cesta dolů Když začneme sestupovat posunu se na své místo a vytáhnu jeden z tesáků upevněných na zádech, pro případné jištění a jdu pomalu a opatrně s ostatními. Nehodlám nikam spěchat vzhledem k tomu, jak nebezpečné to může být. "Rozvaha přináší růže." Usuzuji pro sebe za opatrné chůze a občasného zkontrolování ostatních. Nerad bych, aby mne někdo shodil, když mu ujeden noha a pak jsme jeli dolů úplně všichni, to by opravdu byla poslední sranda. |
| |
| Zimááá! Dobře, i když nemusíme všichni s Chodcem pořád souhlasit, musím uznat, že se tu hodí na vůdce asi jako jediný. Už jen z faktu, že zná Středozem lépe, než kdokoliv z nás. Vzala jsem do ruky dýku, co jsem u sebe měla a pomalu se vydala, v určeném pořadí, podél ledové stěny. Šla jsem opatrně a rozvážně, přesně, jak Chodec říkal, ale i tak jsem z toho neměla dobrý pocit a už jsem viděla, jak tu někod z nás hází držku. A to jsem věci normálně viděla spíše optimisticky. ,,Celý život jsem se přála zabít při přechodu zmrzlé hory.." Mrmlala jsem si spíše pro sebe, abych přestala být trochu více pos*aná. Ne o mě, ale spíše o některé jiné a hlavně z toho, že to někomu uklouzne a strhne všechny. Jop, to bude zábava. |
| |
| Jednou ráno na horách Probudil jsem se ráno a koukal jsem do sněhu. Což se divím, protože většinou spávám na zádech , ale teď to nešlo. Konečně mi došlo kde jsem s kým tam jsem. Na zádech jsme cítil teplo, kam byla přitisknuta Vill. Opatrně jsem vylezl z nory a snažil se jí přitom nevzbudit. Nevím jak moc se mi to povedlo, ale snad ano. Trošku jsme se protáhl a něco málo pojedl. Byl velen odchod a tak jsem se připravil. Vůbec se mi nelíbilo sestupování po nějaké úzké římse, protože jsem si na ní moc jistě nepřišel. Zlatá půda pod noha nebo sedlo s koněm pod zadkem. Otočil jsme se na hobity. Frodo, Same dávejte pozor. Vím, že jste menší a budete to mít zřejmě lehčí jak já, ale pěkně v klidu a opatrně. Nebylo mi moc dobře tohle mi fakt dobře nedělalo. Připravil jsem si dýku a zařadil se na své místo. Pěkně v klidu a pomalu jsem pak postupoval, žádný spěch ani stres. |
| |
| Vyzmrzaná a ne zrovna v dobré náladě vylezu z nory, zkřehlými prsty něco málo pojím a s povděkem od trpaslíka přijmu pálenku, která mi v té klendře okolo vůbec nepřijde přehnaně silná. Konečně mám pocit, že zase cítím svoje tělo. Některé části. Z obličeje jsou mi díky šerpě vidět jenom oči a jsem zachumlaná do všeho, co jde, aniž by mi to překáželo v chůzi nebo blokovalo ruce. Dneska to nevypadá, že by se mnou byla řeč, jelikož jsem ráda, že jdu. A budu ráda, když nespadnu. Nejsem si jistá, jestli by moje zmrzlé prsty dokázaly udržet váhu těla. |
| |
| Caradhras, hrůzné dopoledne Po opětovném shledání se svým milým zahryzalo v paní Arwen svědomí, i Aragorn apeloval na její bezpečí. Pod vahou těchto skutečností se tedy Arwen rozloučila se Společenstvem i se svou láskou, a vrátila se do rodného domu ke svému otci. Jistě, jistě Haldane... dáme pozor, i dýky máme. Odpověděli hobiti a celé Společenstvo vyrazilo. Cesta teď byla velmi úzká a samý led... a to si vybralo svou daň. První kdo zakusil zrádnost hory byl Boromir, jemuž ujela noha a přesto, že jeho bratr ihned mu ruku podal... takže již oba bratři jeli nekonečné chvíle po ledu, až jejich těla dopadla kamsi pod horu. Přes zvýšenou opatrnost po chvíli uklouzla i Vill, a po krátké ledové jízdě se jí podařilo takřka v poslední chvíli zarazit dýku do zmrzlého sněhu, takže zůstala viset nad propastí asi 20 sáhů od stezky... |
| |
| Přechod.... Arwen nakonec pochopila mé důvody, proč se obávám aby se účastnila této výpravy, snad sem se víc uklidnil když se tedy vydala zpět do Roklinky.... Vyrazili jsme husím pochodem a já si pro jistotu nachystal lano kdyby se něco stálo, každý krok jsem si dobře rozmyslel, díval se na led po sebou i na to čeho se chytít, věděl sem že tohle není moc dobré, ledu je víc než je zvykem v tuto dobu a tak sem se jen tiše modlil,ale pak jsem zaslechl hlasy,opatrně jsem se otočíl abych viděl jak se Gondorští kapitáni řítí ze svahu dolů, stále doufám že se jim povede zarazit dýky do sněhu a zastavit, ale nezdařilo se a tak sem jen bezmocně sledoval jak se zřítí někam do hlubin.... Valar s vámi bratři.... pronesu do ticha které nastalo a pak sklopím hlavu,než se sveze i Rohanská štítonoška ale ta se naštěstí zachytí dýkou..... Legolasi,prosím, ty jsi lehký, pomož ji,věřím že to zvládneš.... otočím se na něj a podám mu lano.... |
| |
| Těžká ztráta... Ještě než jsme se rozešli se od nás odpojila paní Arwen. Byl jsem rád, že to udělala, protože nevypadala že by to zde bylo pro ní a na Hraničáři bylo vidět že se mu ulevilo. Byl jsem rád, že hobiti jsou připraveni. Nevím jak bych je nyní zachraňoval když sám si nejsem jistý svými kroky. Pomalu, ale jistě jsme se posouvali, když jsem slyšel zezadu hluk. Otočil jsem hlavu a byl bych radši kdybych to nedělal. Viděl jsem jak kapitán Boromir klouže z hory a bere sebou i jeho bratra, který se mu snažil pomoci. Néééé! Jen se mi dostane z hrdla a stojím jako opařený. Právě jsem viděl zemřít dvě z nadějí Gondoru. Dva své velitele, pro které byli všichni vojáci ochotni položit život. Srdce mi zalila strašná bolest. Chvíli jsem jen tak opařeně stál než jsem zvedl hlavu, abych viděl jak ujela noha i Vill. Zavřel jsem oči, abych to neviděl, ale naštěstí ona se zachytila. Sledoval jsem Aragorna jak podává lano Legolasovi. Nezbylo mi nic než jen přihlížet. Srdce mi nad těmito ztrátami krvácelo a to jsme nebyli ani v půlce. |
| |
| Pokračování Noc jsem strávila ve sněhové noře společně s Haldanem. Nebylo mi to nijak nepříjemné. Přitisknutá na něj jsme si předávali teplo našich těl. Probudila jsem se do té strašné zimi, Haldan už byl pryč. Tak jsem také vylezla a sbalila si věci. Arwen si uvědomila, že tato výprava není nic pro ni a tak se s námi rozloučila a vydala se zpátky za svým otcem do Roklinky. Chodec zavelel k postupu a tak jsem se vydala se skupinkou. Šli jsme po úzké římse, celé pokryté ledem. Boromirovi uklouzla noha a když se mu jeho bratr snažil pomoci, oba zmizeli někam pod horu. Zděšeně jsem celý výjev sledovala a snad jsem zapomněla, kde jsem a i mě noha uklouzla. Překvapeně jsem zařvala, ale naštěstí jsem rychle našla svoji dýku a zasekla ji do ledu. Bezmocně vzhlédnu nahoru na ostatní, nevolám k nim o pomoc. Nechci se nijak pohnout, doufám že mě rychle vytáhnou zpátky. |
| |
| První potíže Celou dobu viselo ve vzduchu něco zlověstného. Pomalu a opatrně jsme se posunovali dál a dál. Pak jsem za sebou uslyšel výkřiky a těla drhnoucí o led. Když jsem otočil hlavu spatřil jsem Boromira, jak s Faramirem kloužou po ledu. "Faramire chyť se!" Rychle zaseknu svůj tesák do ledu a druhou rukou se pokusím chytit tu Faramirovu, ve chvíli kdy sviští kolem. Bohužel se o kousek mineme. S bolestným výdechem sleduji jak oba kapitáni jsou pohlceni horou. "Kéž naleznete klid a vaše duše se navrátí k matce zemi." Zašeptám, ale to už spadne i Rohanská štítonoška která se v poslední chvíli zachytí a zůstane viset. Postavím se na nohy a vytáhnu tesák. Aragorn mi už podává lano. "Doufejme v to." Kývnu na něj a vezmu si od něj lano. Opatrně začnu postupovat za Vill. Nespěchám protože vím, že chybný krok znamená pád do hlubin. Když usoudím, že jsem blízko, abych ji pomohl nadechnu se. "Hodím ti lano vyšplhej po něm za mnou budu ho držet!" Zavolám na Vill a zaseknu opět svůj tesák do sněhu a ujistím se, že dobře drží. Pak se jednou rukou o něj zapřu a druhou hodím jeden konec lana Vill, druhý si omotám okolo ruky ve které ho držím a zapřu se a čekám, až ucítím, že leze. |
| |
| Záchrana Sleduji Legolase, jak sestupuje opatrně zamnou. Já stále nehybně se držím dýky. Legolas mi řekne, co mám dělat a já krátce přikývnu, aby věděl, že jsem mu rozuměla. Předemnou se objeví lano. Já se ho tedy zachytím. Nejprve jednou rukou. Vytáhnu svoji dýku, tu tady nenechám, zachránila mi život. Rychle schovám dýku a zachytím se i druhou rukou lana. S pomocí Legolase vylezeme zpátky nahoru za ostatními. Jsem otřesená, už podruhé za tuhle výpravu jsem málem zemřela. "Děkuji ti." Moje slova patří Legolasovi, který mě vytáhl. Nechci se zde zdržovat, necítím se bezpečně. Já měla štěstí, ale bohužel dva z nás takové neměli. |
| |
| První mrtví Vše vypadá téměř idylicky, hobiti jsou připraveni a všichni ostatní zdá se taktéž. Nikdo nevyužil mou nabídku na dýku, tak jsem ji schoval, ale to se po chvíli stalo osudným dvěma Gondorským kapitánům, nejprve padl jeden a když se jej jeho bratr snažil zachytit padl i druhý. Pokusil jsem se jednoho z nich zachytit, ale nijak jsem se nenakláněl, abych nezahučel dolů za nimi. Viděl jsem však (stejně jako ostatní) že je to bez šance a kapitáni ani neměli připravené dýky, aby se zachytili. "Nechť vás Oromë přijme." řeknu stroze a dávám si pozor, což ovšem nedělá Vill z Rohanu a padá za nimi, ta se naštěstí zachytí dýkou. Po tomto "představení" se hlasitě zeptám "Mají opravdu všichni vytažené a připravené dýky ?" kdyby náhodou někdo neměl, tak mu opatrně podám tu svou druhou. Legolas prohodí několik slov s Aragornem a vydá se ji zachránit. Čekám než vylezou zpět nahoru a postuju ještě obezřetněji než předtím dál. |
| |
| Za Caradhrasem Vill se podařilo zachránit, a asi po dvou hodinách opatrného husího pochodu se podařilo dosáhnout stezky která měla opět slušnou šíři 2 sáhů a více. Ta se řítila dolů v četných serpentýnách, a byla pokryta spíše sněhem než ledem. Gimli si to šinul vepředu a broukal si nějakou trpasličí píseň jen tak pod vousy. Hobiti šlapali celkem v pohodě, o dost lépe než nahoru. Asi okolo tří hodin po poledni se stezka mírně rozšířila, tak bylo možno něco pojíst a trochu odpočinout. Pak se pokračovalo dál. Padla již tma, když se družina dostala již tak nízko, že sníh trochu ustoupil, a objevili se nízké horské borovice, najít plac na tábor nebyl problém. Co problémem ale mohlo být, byla velká šance na potkání různých nepřátelských tvorů, zejména skřeti tu někde mohli být. Rmutný dol i jezero byli blízko... |
| |
| Tábor Jak se šlo dolů bylo asi známo, naštěstí se Villandru podařilo zachránit a tak nebyl smutek ještě větší ale i tak bylo znát že nálada na výpravě klesla, a to dost.... Jsme dost blízko jezera a dolu.... vydechnu již večer když se skupina zastaví, vysílená a zamklá, dosti promrzlá a ovládána stále lítostí a smutkem ze ztrát kapitánů Gondoru..... Nemůžeme rozdělat oheň, přiláká to skřety, okamžitě by jich tu bylo víc než jste kdy viděli... vydechnu zase a zavřu oči, vím že další noc bez ohně nebude vůbec příjemná.... Vím že není čas na sentimet, ani na další zlé zprávy, ale nedá se nic dělat, hora si vzala svou daň, i když to byla nejbezpečnější možná cesta vzhledem k tomu že máme spěchat... najdu mezi stromy byť nízkými místo kde tak moc nefouká a ani už není sníh a zároveň je z něj dobrýrozhled po okolí..... Dnes se musíte spokojit zase jen s teplem toho vedle vás, a hlídky musí být obvzláště ostražité, jak vidím, jediný kdo připadá v úvahu na hlídku jsem já,sliční a Výchoďan, ostatní se musí vyspat, zítra v noci se už hlídky otočí, Legolasi dej prosím každému kousek Lembasu, Ortain...jistě máš víno z roklinky, prosím bude třeba se podělit, poskládejte se jak chcete, hlavně k sobě, první hlídku sí vezmu já, hlavně se vyspěte.... sednu si na chvíli na zem a zadívám se do šera skal.... Ale připravte se na to že v noci příjde návštěva...a nebude tak vítaná, pokud nás skřeti již zaznamenali.... |
| |
| Tábor Cesta dolu byla vážně zlá. Ztratili jsme dva z nás. Ztratili jsme dva Gondorské pány a je mi jasné, že Haldanovi není dobře. Chodec zavelel, že zde dnes budeme nocovat. Hlídkou pověřil jen elfy, sebe a Ithiliuse. Oddechnu si, že dnes budu moc celou noc spát. Jsem unavená, ale spánek bez ohně v této zimě bude stejně těžký. Pohledem vyhledám Haldana. Přistoupím k němu. "Je mi líto tvé ztráty. Oba to byli dobří muži." Smutně se usměji. Vím, že moje slova mu žádnou útěchu nepřinesou, jen jsem nechtěla mlčet a bezmocně na něj se dívat. Bohužel jsme se něčemu zavázali a budeme i tak nadále pokračovat. |
| |
| Tábořiště Vill se nám podařilo zachránit. Když byla konečně za mnou v bezpečí vydechl jsem a smotal provaz. Na chvíli jsem zůstal nehnutě a pak se pomalu zvedl a vytáhl tesák a vrátil se k ostatním. "Každý děláme co je třeba." Kývnu na Vill. Pak putujeme dál v ponurejší náladě než se k večeru utáboříme. Tehdy jsem požádán, abych se rozdělil o elfský chléb. Jen kývnu na Aragorna a začnu přecházet mezi skupinou a rozdávat kousky lembasu. Když jsem hotov dojdu k Chodci a upnu na něj pohled. "Budu hlídat s tebou. Nemůžeme si dovolit mít jednočlenné hlídky." Podotknu a rozhlédnu se kolem. "Zvláště ne tady." Vyhoupnu se na nějaký nižší strom, kde se usadím a hlídám očima okolí. Mezitím čekám, až všichni půjdou spát, abych mohl tiše rozmlouvat s Aragornem. |
| |
| Tábořiště Uplynulý den byl velmi těžký. Během pár chvil jsme přišli dokonce o dva silné a potřebné členy celé skupiny. Málem to odnesla i Villandra, ale naštěstí ji včas zachránil Legolas a tak jsme mohli dál pokračovat v cestě. Náhoda dokáže být krutá. Jistě jsem za ty dva necítila takovou bolest, jako někteří ostatní, protože jsem je nijak blíže neznala. Ale jistě to byli skvělí muži. Při smrti takových mě zabolí srdce. Tolik utrpení, a oni ani nedostali možnost své životy položit v nějaké hrdinně vybojované bitvě... Jak by se na členy Gondorského lidu slušelo. "Děkuji," řeknu, když mi Legolas podá kousek lembasu. Vzala jsem si ho ráda. Když jsem vyrážela na cestu, také jsem nějaký měla; ale to bylo když jsem vyrážela na cestu z Lórienu, a nebylo ho příliš mnoho. Chodec rozhodne, že tuto noc budeme hlídat my, on a Ithilius. Pouze souhlasně přikývnu. Ne, že bych si myslela, že je to nezbytné kvůli nebezpečnosti oblasti - i když to jistě také - ale hlavně obecně vydržíme více jak ostatní. Bude určitě jen dobré, pokud se budou moci vyspat celou noc v kuse, aspoň v rámci možností. Legolas se rozhodne mít hlídku s Chodcem. "Já si potom beru druhou hlídku. Jestli mají být dvoučlenné, tak ať se někdo připojí." Pak se porozhlédnu po nějakém vhodném místě na spaní. Vzpomenu si, co teď říkal Chodec - zase doporučoval se zahřívat. Vzpomněla jsem si ale i na ráno a Legolasova slova. Tady ale přeci nejde o mě. Rozhlédnu se po ostatních členech Společenstva. "Je těžké se vyspat v zimě. Jak řekl Chodec, je dobrý nápad ležet pohromadě. Navrhuju utvořit nějaký hromadný útvar, to pak prospěje všem," pokrčím rameny. "Ale rozumím tomu, pokud nebudete souhlasit." Nesnažím se to zorganizovat pro sebe ale pro vás, tak to tak prosím berte. |
| |
| Tábor Jedinou osobu z padlých se podařilo zachránit a tou byla Villandra. Poté se postupovalo dál, stále tak nějak zasmušile a chmurně, protože ztráta dvou kapitánů Gondoru znamená hodně zvláště při takovémto počtu, tedy ne že by to nevadilo i kdyby nás bylo 200, ale zde je to o to citelnější. Stezka se rozšířila, takže jsme nemuseli jít tak opatrně, ale přesto jsem šel pomalu, protože hory jsou zrádné i když je trpaslíci milují. Po nějaké době se stezka ještě více rozšířila a my se mohli na chvíli zastavit a pojíst. Dal jsem si opět trochu ze svého jídla a pokračoval dál. Přicházíme do krajiny, kde se necítím tak jistý jako v horách a na poušti, takže zde se ani nebudu nic snažit organizovat a přenechám to chodci. Ten se toho s radostí ujímá a říká nám všem, co se má dělat a jak to bude dnes probíhat. "Se vším souhlasím a vezmu si druhou hlídku. Počítám, že tuto noc budou tři hlídky, takže ta prostřední je nejkritičtější. S návštěvou počítám a budu na ni připraven." řeknu chodci a na tváři se mi objeví podivný úsměv. Legolas začne rozdávat elfí chléb a jelikož jsem v Roklince okusil jeho sílu, tak si také vezmu něco málo, ale nejsem nijak chamtivý a neberu si více než je nezbytné. Hlídka připadla na mne a Cere, což jsem i celkem rád, protože ať jsou mé schopnosti sebelepší tak je někdo ze Sličného lidu potřeba. "S tím útvarem souhlasím, zde již není možné jednoduše vyvrtat nory, takže zde to bude pro mnohé a zvláště pro hobity a jižanku mnohonásobně kritičtější." řeknu tak nějak všem, ale polohlasem, aby to neupozornilo skřetí hlídky, pokud tu nějaké budou. "Dobré uspořádání na spánek je v kruhu. Je to i bezpečnější než být po skupinkách či samostatně, někdo z nás by se již nemusel probudit." řeknu i když si jsem jist, že hlídka nepropustí nikoho, kdo by nám ublížil, tak jistota je jistota a jsou různí tvorové, kteří dokáži projít i přes ty nejlepší hlídky. |
| |
| Tábor Scházeli jsme pomalu a já jsem nevnímal okolí. Kladl jsem opatrně nohu před nohu a okolí mi bylo jedno. Byl jsem rád, když jsme konečně došli na místo kde už jsem se nemusel bát blbě šlápnout. Když přišel rozkaz k odpočinku sundal jsem štít ze zad a položil ho vedle sebe. Znakem Dol Amrothu navrch. V myšlenkách jsem se obracel ke kapitánům a přál jejich duším pokoje. Srdce mi pukalo bolestí. Snažil jsem se, ale nešlo mi to. Z mé tiché boelsti mě vyrušil hlas Vill. Děkuji. I mě je to líto. Byli to výborní muži. Pod kapitánem Boromirem jsem sloužil a společně jsme bojovali proti Černým mužům, kteří útočili na naše pobřeží. Dokázal muže udržet i tam kde již byla situace ztracená a ubranit se. Všechny jsme odrazili. On ani jeho bratr si nezasloužil takovouhle smrt. Jestli Tě smím prosit, zůstaň semnou.
Poprosil jsem Vill a když přišel čas spát, přidal jsem se buď do kruhu a nebo do skupinky, ale dával jsme si pozor, abych tam byl s Vill. Její přítomnost mi v mé bolesti dělala dobře. |
| |
| Tábor nad jezerem, večer Po dlouhém a únavném sestupu z hor se Společenstvo dostalo zas do příjemnějších končin. Okolí Rmutného dolu bylo pusté, avšak jen na první pohled. Chodec a Legolas při obhlídce tábora našli nepatrné známky přítomnosti goblinů, a nejen jich. Nějaká temná zvěst šla vzduchem. Ne, nebylo tu bezpečno. A navíc zde stále ještě byla značná zima a chlad zalézal pod oblečení. Hobiti ulehli hned po hubené večeři, a usnuli. Durin s Gimlim celkem nelibě nesli, že byli z hlídky vynecháni. Ale protože se nechtěli pořád na něčem dohadovat, tak to pro tentokrát nechali být, a užili si výhody dlouhého spánku, když už se jim naskytl. Počátek noci byl klidný... |
| |
| Hlídka Všichni se uložili ke spánku bez remcání což mě těšilo,byl sem unavený z toho jak se pořád někdo snažil vymášlet to či ono,proto sem jen v tichosti jedl kousek Lembasu a napil se vína,obojí mi dodalo víc sil než sem doufal, a tak jsem se podíval na Legolase, na druhé straně shrumáže těl, jež hlídal okolí jako já, snad ještě lípe s jeho zrakem i sluchem... Čeká nás horší boj než s obry... vydechl sem tiše a mé oči zase začali bloudit po skalách,věděl sem že je tu něco víc než skřeti z Morie, ale zatím mi bylo skryto co je to zlo které zde vězí a číhá.... Zaposlouchal sem se bedlivě do zvuků noci a čekal na zvuk který nepatří přírodě,ignorujíc chráápání trpaslíků i povzdechy dívek,spících u sebe...to první ze zjištných důvodů hlídky, to druhé snad pro smutek že se mnou byla tak krátce a pak sem ji přemluvil aby šla do bezpečí... Mé smysli však nyní pracovali naplno,léta na cestách se nyní úročila v postřehu i sluchu... |
| |
| Hlídka Hlídka je zatím poklidná. Tiše obcházím po táboře a pročesávám okolí očima. Ostatní už spí nebo to tak vypadá. Jediný, kdo je vzhůru je Aragorn, který hlídá se mnou. Zaslechnu jeho hlas. Na chvíli k němu stočím pohled. "Vím Aragorne, ale ženeme se do záhuby a ty to víš. Z cesty, po které jsme se vydali není návratu." Odvětím šeptem a opět sleduji očima okolí a lukem v jedné ruce. "Nejsou na to připraveni, nejsou sehraní.....Tyhle chyby mohou mít vysokou cenu." Dál mluvím melodickým a tichým šeptem. |
| |
| Hlídka Nadechl jsem se když začal mluvit i Legolas dost pochybovačně a o záhubě.... A co chceš jiného dělat, víš že se musíme dostat k řece,od řeky přes Močály a přejit průsmyky popelavých hor,kudy chceš jít? Kolem Orthanku? Už by jsme nežili ani jeden, Morií? Možná že by nás poloviny vyvázla...Není kudy než tudy..a to ty víš... trošku mne mrzí že začíná pochybovat jen co výjdeme ale co čekat po ztrátě dvou společníků... Jak je chceš vycvičit jinak než za pochodu, Gandalf měl naspěch,vyrazit co nejdřív, a pak šel něco zařídit, já bych věnoval pár dní výcviku ale kdy...máme přejít průsmyk co nejdříve,to přeci víš,řekl to..také se mi nelíbí jak vypadá skupina,ale na ty obry sem musel zaútočit protože jsem je tím odlákal od skupiny a ty víš že kdyby začali metat kamení,bylo by to mnohem horší... unavuje mne pořád někomu něco vysvětlovat.... A také víš stejně dobře jako já,že do Mordoru vás povede už někdo jinný,já musím jinam,tam kde jsem očekáván jedním mužem a kde lidé nedoufají že by se ještě někdo mé krve objevil... řekl jsem opět šeptem a pohledil lehce kůže na zádech jež skrývali své tajemství... Věř mi bratře, jako tenkrát když jsem chytal Gluma, já vás vedu přes horu ale spěch nám zadal Elrond... |
| |
| Noc "Nemluvím o cestě přes průsmyk z toho obavy nemám, už je skoro za námi." Zavrtím hlavou a prsty přejedu po prázdné tětivě luku. "Pouze si nejsem jistý tím, zdali je složení a množství skupiny nejlepší pro pozdější cestu. Opravdu myslíš, že ten hobit tu cestu zvládne a zničí prsten?....Aragorne vzpomeň si, co to udělalo s Isildurem a Glumem. Na všechny tady působí. Na lidi nejvíce. Pokud některý z nich propadne jeho kouzlu skupina se rozpadne a krev poteče proudem mezi námi." Zastrčím si vlasy za ucho. "Je příliš nebezpečné postupovat nějak moc daleko ve velkém počtu a taktéž v příliš malém. Bude to hodně těžké a nejsem přesvědčen o tom, že každý tady by za tuhle věc byl ochoten zemřít." Odvětím nakonec. |
| |
| Hlídka Tvé pochyby jsou na místě ale netušil sem že si se stal někým kdo se bojí o život... usměji se na něj a vydechnu, přejedu očima po členech společenstva.... Galadriel vidí všem do duše,a přes Lorién vás povedu tak či tak, snad mi řekne víc, ale musíš doufat v to že všichni chtějí zastavit zlo,dotýká se to všech,a ano vím co se stalo Isildurovi, i co to udělalo s Glumem,a ač byl Smeagl také z části pulčík,měl v sobě víc lidské krve než hobití, navíc, hobiti nejsou jako mi,to na co nás prsten dostává je nezajímá...věřím že má li ho nést někdo, pak pulčík, když ho jeho strýc měl 60 let...proč by ho on nedokázal odnést k ohňům... zase se zadívám pozorněji do skal.... [font color=lime]A už klid příteli,myslím že nemusíme mluvit abychom je přilákali...[/font] |
| |
| Hlídka "O svůj život se nebojím." Zavrtím hlavou a starostlivě si prohlédnu ostatní, ale už nic neříkám. Nemá to nyní význam. Jen prostě hlídám. "Kéž má pravdu." Pomyslím si prosebně v duchu a obcházím táborem. |
| |
| Hlídka Hlídku si spolu se mnou vzal Ithilius. Zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli z toho nemám mít divný pocit, ale pak jsem nad tím pokrčila rameny. Nezáleží na tom. Budeme hlídat, což je pro blaho celé skupiny, toť vše. Navíc se Jižan postavil za můj návrh lehnout si do skupinky. Ani ostatní nijak zvlášť neprotestovali. Kývnu hlavou a na tváři mám téměř nezřetelný úsměv. Tak se mi to líbí. Jsem si dost jistá, že to prospěje všem. I když by to málokdo přiznal, tak proto, že nejsme schopní se domluvit - a občas by to stejně jen vyvolávalo kontroverzní myšlenky, viz předchozí noc - zcela určitě pár lidí pěkně mrzlo a příliš se nevyspalo. Když nastal čas, lehla jsem si na své místo ve skupině, ať už to bylo kdekoliv, a zachumlala se do svých pokrývek. Jsem rozhodnutá co nejdříve usnout, abych se na hlídku trochu vyspala. Po nějaké době mě Legolas s Chodcem budí na další hlídku. Během chvíle jsem ve střehu, probuzená a svěží se hrabu ven ze svého relativně vyhřátého místečka. Docela zřetelně cítím, že by mi prospěla kratší procházka - respektive obchůzka po táboře - abych protáhla svaly ztuhlé tím náhlým chladem. Zatím je ale potřeba se ovládnout, ještě chvíli, takže v klidu stojím na místě. "Je noc klidná?" optám se jich. "Má smysl se obávat?" Ať už odpoví cokoliv, počkám, až půjdou spát. Kývnutím pozdravím Ithilia a dopřeju si kýženou obchůzku. Pak střídavě postávám a obcházím po táboře. S Ithiliem rozhovor nezačínám, takhle na hlídce to nepovažuji za zrovna dobrý nápad. |
| |
| Střídání hlídek Když nastane čas, vzbudíme další hlídku, tedy po tom co se obejdeme tábor a obhlédneme okolí, pak se vydám a tiše vzbudím elfku, a toho muže z východu, tiše se usměji a když se mne začne ptát na to jaká je noc jen pokrčím rameny... Noc je zvláštní,naoko je klid, ale cítím že se kolem nás hýbe zlo, snad jen pozoruje, nebo už se chystá k úderu kdo ví, mějte oči otevřené, a uši nastražené, není dobré váhat a rozpytlovat se... řeknu tiše a rychle si najdu místo u skupiny tak abych byl v teple a mohl se vyspat, přeci jen do rána bylo ještě daleko a spánek už bych uvítal, a tak sem po chvíli usnul, neřešil sem nic, jen sem chtěl spát, a doufal sem že mne probere až svítání.... |
| |
| Střídání hlídek Vyslechnu si Chodcovo varování a pokývu hlavou. "Dobře. Budeme pečlivě střežit kroky Zla. Nikdo nás nepřekvapí," ujistím ho zamumláním. Sleduji, jak jdou ti dva spát, a pak už začíná naše vlastní hlídka. Dám na Chodcovo varování a jsem mnohem ostražitější. Musím být, neboť i když i Ithilius je v hlídkování jistě zběhlý, jeho smysly nemohou nahradit výhodu, jakou nám dávají ty moje. Při obchůzkách kolem se snažím všimnout si čehokoliv podezřelého, co by napovídalo, že nepřítel je blízko, či že tu nedávno byl. |
| |
| Střídání hlídek Noc, kdy jsem měl spát probíhala klidně. Hlídka zjevně nezaznamenala nic tak znepokojujícího, aby nás vzbudila počas své hlídky. Jsem za to rád. Spánek je potřebný, protože pak bychom mohli usnout na hlídce. Legolas s Chodcem ukončí svou hlídku a vzbudí nás. Tiše a opatrně se vytáhnu z kruhu, abych nevzbudil nikoho vedle sebe. Chodec prohodí s Cere něco málo v elfštině a já usoudím, že se to týkalo hlídky a toho, že proběhla klidně, protože žádné výkyvy hlasu zde nebyly. Zeptám se chodce tichým hlasem "Máme na něco zvláště dávat pozor ? Zaznamenal jsi větší možnost útoku od někud ?" a poté co mi odpoví se již vydám na místo své hlídky. Tam se opřu a nehýbu se, abych nemohl být zaznamenán pohledem z dálky. Přitom těkám očima sem a tam a nehledím stále na jedno místo, spíše se na něj vracím v rychlých sledech, abych byl schopen zaznamenat sebemenší změnu na jakémkoliv místě. Střídám různé vzdálenosti a úhly pohledu, čímž se snažím zabrat co největší plochu. |
| |
| Spánek... [font color=lime]Děkuji ti Cere...[/font] pronesu tiše již ležící ale ještě zapalující si dýmku ze které začnu pomalu potahovat, pak se na mě otočí Ithilius s dotazem a já jen pokynu hlavou.... Odnikud a odevšad příteli, tady je uzemí skřetů z Morijského dolu, navíc, zlo se hýbe a pozoruje, měj oči na šťopkách, a sleduj sličnou, ta bude dřív než ty vědět co se děje... s tím se zabalím do deky a jen ještě několikrát potáhnu než usnu zase se vším svým vybavením blaženým, přesto ostražitým spánkem hraničářů.... |
| |
| Noc ještě v horách Ač bylo všude okolo cítit zlo, tak noc proběhla v pořádku. Ithilien se příliš nehýbal, takže jej nad ránem překvapil spánek. Celkem všichni kteří hlídali se příliš nevyspali. To ovšem neplatilo o Gimlim, Durinovi, lidech a hobitech... ti si i přes zimu celkem odpočali. Cesta dál se klikatila dolů, kolem velkého jezera. Obcházela jej zleva, vedla mezi skálou a jezerem. Skála ta byla plná děr, byl to Rmutný dol... všude byl zdá se klid. |
| |
| Další den cesty Jenom jsem přikývla v odpověď na Chodcova díky. Nebyla potřeba to nějak více komentovat - aspoň dle mého názoru ne. Tentokrát ani Ithilius neměl potřebu se na hlídce nějak vybavovat. Rozhodně jsem nebyla proti, ostatně kdybychom mluvili, tak by nám snadno mohlo něco uniknout. A přitom tahle noc byla mnohem neutěšenější než ta včerejší. Nevěděla jsem, co za to může. Včera byl všude sníh a navíc byla ještě mnohem větší zima. Možná za to mohla smrt členů naší družiny, že všichni klesli na mysli a vkrádalo se mezi nás jakési pochmurné ticho. Druhého dne jsme pokračovali dále. Sice jsem si příliš neodpočala, ale jsem zvyklá leccos snést, a navíc jsou mé kroky pořád lehčí než zbytku naší družiny; proto se mi i přesto šlo poměrně dobře, když jsme se museli přizpůsobit tempu půlčíků. Došli jsme až do Rmutného dolu a stále nic... Všude klid. Z nějakého neznámého důvodu právě to zbystřilo mé smysly. Pokračujeme dále v cestě, ale přejdu k Chodci, abych s ním mohla prohodit pár slov o svých zatím neopodstatněných obavách. "Cesta je až podezřele klidná. To, že jsme potkali ty obry, by se dalo považovat za náhodu, nezaútočili na nás. A přitom nás již dlouho pronásleduje pocit, že Zlo je blízko. Zatím se nic nestalo. Nechali nás dojít tak daleko... Z toho nevzejde nic dobrého." |
| |
| Cesta vede pořád dál.... Naštěstí se v noci už nestalo, nic co by mne probralo, i když o pořádném spánku se nedalo ani mluvit, byl jsem spíše v tom polospánku, ale nějáké síli mi to přidává vždy,ráno se rychle najím a když vyrazíme jen se dívám po ostatních..... Žádné zbytečné zdržování, musíme být co nejdřív v Lothlórienu... řeknu skupince a opět se vydám do čela družiny, dívajíc se kolem sebe a spolehajíc i na oči a sluch všech sličných.... Ano máš pravdu, cesta je až moc klidná, a zlo je kolem nás všude, ještě jsme však na uzemí kde nemá takovou moc, víš že jadna strana hor je pod ochranou Elronda, a ta druhá zase Galadriel, příjdou horší místa, a větší problémy, a nyní, nyní jsme na uzemí kde bych čekal útok skřetů... vydechnu a podívám se na ni s úsměvem.... Měli by jsme se mít na pozoru a trochu pozvednout mysl, všichni kdo se přihlásili na tuto cestu vědí že nás může čekat smrt... |
| |
| Cesta V noci jsem se už moc nevyspal. Ani nevím proč. A ráno pokračujeme zase dále. Jen kousek lembasu, abych zahnal hlad a opět vyrážím se skupinou kupředu. Poslouchám Cere a Aragorna. "Možná zde nehrozí tak velké nebezpečí z okolí. Zlo nemusí být jen okolo, měli bychom se spíše bát toho, které může být skryto mezi námi." Podotknu, protože vím, že i taková možnost tu je. Navíc okolí je nějaké až příliš klidné a to se mi nelíbí. Klid před bouří většinou netrvá moc dlouho. (Omlouvám se za krátkost nejsem ve své kůži) |
| |
| Cesta kolem Dolu Společenstvo vyrazilo v souladu s předešlými instrukcemi Chodce. Cesta mezi jezerem a skálou, která byla plná starých opuštěných štol byla dlouhá jistě více než sedm mil. Byla široká od desíti až do sta sáhů na některých místech. Oči štol mrtvě hleděly na poutníky. Když byla skupina asi tak v polovině cesty, ozvaly se ze skal rohy a bubny, množství rohů a bubnů. Mnozí je poznaly. SKŘETI! Netrvalo dlouho, a počaly se hrnout z "prázdných" štol. Před i za skupinou, i přímo do boku. Byla to past, a na skřety možná až příliš důmyslná a dobře nastavená. Zřejmě jim jí někdo trochu zorganizoval. Společenstvo bylo v mžiku obklopeno těmito slizkými tvory, kteří sice nevynikají odolností, zato vždy bojují v ohromujících počtech. Byli jich desítky, bylo jich přes padesát... a z hory stále vybíhají další a další... |
| |
| Přepadení Nechtěl sem jít kolem dolu, ale jiná možnost nebyla, věděl sem dobře že to nemůže skončit dobře, a proto jsem se měl celou dobu na pozoru a sledoval okolí, víc než kdy jindy jsem si uvědomil že pokud na nás sktřetí zaútočí,pomůže nám leda zázrak nebo Gandalf....A nebo že by magie Gerthy? Odvaha, to bylo to jediné co sem mohl skupině dát.... Když zaslechnu rohu sevře se mi srdce a ihned se otočím na skupinku Držte se u sebe, semkněte se, rychle, bojovníci dopředu, střelci za ni, musíme prorazit, musíme se dostat na místo kde nevyužíjí svou převahu...Do štoly, do úzké štoly... začnu rychle udělovat své pokyny a dobře si uvědomuji že pro ostatní je vidina tolika skřetů spíše poslední kapka v moři hořkosti a beznaděje po smrti dvou našich členů.... Haldane, si zadní stráž, s Gimlim, já a Cere si vezmeme přední voj, ostatní, prostě ve štole se musíme postavit tak aby na nás mohli leda po dvou, musíme je zdržet,Gerho, prosím, tvá moc se bude hodit, nechci slyšet prostesty, ochraňte toho jež nese prsten! kříknu rychle a začnu formovat skupinu tak aby jsme se mohli vydat k jedné úzké štole kde se opravdu budeme moci více bránit než kdyby na nás zaútočili ze všech stran.... Hned! tasím meč a dohlížím po očku na to že všichni chápou co po nich chci... |
| |
| Krví nasáklá zem Cesta kolem dolů není vůbec nic příjemného a ve chvíli, kdy se ozvou skřetí rohy je to ještě horší. Okamžitě sejmu luk a zasadím šíp. Poslouchám Aragorna. Trochu mě udiví jeho rozhodnutí. "To je šílenství jestli nás zaženou hlouběji do štoly už nevyjdeme je to hrozně riskantní." Křiknu na Aragorna a začnu střílet nejbližší skřety a držím se skupiny. "Nechť nás vede správná cesta." Hlesnu v duchu a neustávám v rychlé palbě. "Tentokrát srovnám skóre já Gimli." Pokusím se udržet lepší atmosféru. |
| |
| Takže jsme zase v kole.... Když jsme se dostali na cestu lemovanou štolami začalo mi v zádech mravenčet. Tohle bylo akorát tak na to, aby nás tady někdo přepadl, ale mě to bylo jedno. Já jsem viděl rudě a chtěl jsem pomstít smrt kapitánů. Celou noc jsem přemýšlel nadtím, že někdo bude muset panu Denethorovi říct, že zemřeli. Předpokládám, že ten někdo budu já, neboť asi nikdo vhodnější v tu chvíli nebude po ruce. Držel jsem pevně jílec meče a rozhlížel se kolem sebe neboť nepřítel mohl vylézt odkudkoliv a taky že vylezl. Rozkaz! Hraničář není žádný můj nadřízený, ale v době kdy se zrovna necítím v pohodě přebírá nadvládu nad tělem vojenský dril. Sundal jsem ze zad štít a tasil meč. Vlně skřetů jsem nastavil bílou labuť na svém štítu a ostří svého meče. Neřešil jsem kam jdeme, ale nechal jsme se vést skupinou. Dával jsem pozor, aby se kolem mě nedostal žádný skřet a odrážel útoky těch nejdotěrnějších. Pomalu jsme ustupoval stejně jako skupina. Každý skřet, který padne bude dělat překážku těm, kteří jdou za ním. |
| |
| Útok Cesta probíhala klidně, tiše a za pochmurných podmínek, snad proto, že před nedávnem padli dva gondorští kapitáni. Ještě k tomu padli mimo boj, což je nejlepší možná smrt pro muže. Tedy ne, že by smrt byla dobrá, ale když už má muž umřít tak je nejlepší umřít v boji. Dával jsem pozor a nahlížel jsem do štol, zda-li tam něco neuvidím, protože to byl perfektní úkryt pro spousty nepřátel. Bohužel jsem nic neviděl, což mě zdánlivě uklidnilo, ale stále jsem měl ten divný pocit, že se na nás něco chystá. To se za chvíli potvrdilo a všude se vyrojili skřeti. Chodec rozdá pokyny a já se postavím na konec, abych bránil skřety, kteří nám půjdou do zad. Ale rozhodně nesouhlasím s chodcovým rozhodnutím a rozhodnu se mu oponovat "Nemůžeme se někde uzavřít, byť je výhodně bojovat v prostorách užších, tak zde to výhoda není, protože po nás půjdou z obou stran a kdo ví, zda-li si neprokopou další tunely - mohou tam být slabé stěny - a neudeří i z boku. Tohle je past ! Musíme se probojovat dopředu. To je jediná možnost záchrany !" zakřičím přes celou skupinu, tak aby to chodec slyšel a mezitím si chytím meč do jedné ruky a druhou nakreslím ve vzduchu  runu. Tímto se snažím dosáhnout ochrany sebe před možnými šípy od skřetů či nějakých útoků z boku. Štít o který se pokouším je do tvaru V, tak aby střely zklouzávaly po boku skupinky a tím třeba zabily i nějakého toho skřeta, který nebude dávat pozor (89%).Poté, pokud se mi toto povede chytím meč do obou rukou a odrážím skřetí útoky. Nezdržuji se tím, abych skřety zabíjel, pouze odrážím útoky a pokouším se skřetům vyrazit zbraně, čímž by se stali překážkou pro své druhy, kteří by měli zbraň. Když padne, tak jej pouze překročí, ale když nebude mít zbraň tak se tam bude motat a nebude moct nic dělat. pomyslím si, když takto začnu činit a periferním viděním stále sleduji své boky. |
| |
| Útok ze skály Útok přišel, ze strany odkud se dal čekat, bohužel nebylo jiné cesty. Hned jak se skřeti začali rojit, začalo padat spoustu protichůdných rozkazů. Teď budeme řešit taktiku, opravdu skvělý nápad! Zkrátka stalo se to nejhorší co mohlo jen podpořit paniku a oslabit už tak malé naše síly. Chodec chtěl do chodby, jenže ze všech pořád proudili skřeti, vybral jsem tu nejprázdnější, ukázal na ní a zařval. Durine prosekej cestu! Sám jsem zůstal s Haldanem u hobitů, kteří již také s malými meči bojovali... tedy spíš doráželi ty co se protáhli kolem mne a Haldana, Frodův dokonce modře zářil. Hmm, asi kouzelná zbraň. Durin prosekal cestu a my vklouzli do chodby. Statečnému trpaslíku pomáhal Chodec, pak byli ostatní, uprostřed hobiti, a chodbu jsme počali vzadu chránit já a Haldan... mrtvoly skřetů nám v obraně vydatně pomáhali. |
| |
| V noře Nakonec se Durin do toho sekání tak zabral, že postoupil dosti daleko do nitra hory. Byl následován Chodcem s Cere, ale ti se drželi hlavně u hobitů. Za těmi pak byl Legolas a Ihthil. Zadní voj byl Haldan a Gimli, ti roztáčeli vzadu kola smrti podporovanými šípy elfího prince. Východ ven se tedy zcela zaplnil mrtvými skřety až ke stropu chodby. Těžko říct co po dělo s ostatními, kteří kdoví proč zůstali venku. I odtamtud do nitra hory zněly zvuky tuhého boje. Když Gimli skolil svého 20. skřeta, zjistil že zde už jej není tolik zapotřebí, a tak se protáhl kolem ostatních a běžel před Chodce pomoci Durinovi, kterého sekery znějí dosti daleko vpředu. Když k němu doběhl zjistil akorát, že Durin právě podlehl přesile, neboť v tom místě byla jeskyně, kolem leželo na třicet mrtvých nepřátel. Gimli si stoupl na hranici jeskyně, a počal porcovat zbylé skřety. Dokázal jich zabít dalších 20, než jej zasáhl šíp skurut-haie stojícího za skřety. Ten jediný ještě zbyl v jeskyni. Tak hrdinně skonal Gimli... |
| |
| Koupel v krvi Zaběhl jsem do nory jako další. Gimly byl mezi posledními s Haldanem a zabíjeli skřety. "18....19..." Ozývá se můj hlas po každém smrtícím zásahu mým šípem.Povšimnu si, že ač je vchod nakonec zapečetěn. Je nás tu o dost méně. "Kéž je bohové ochraňují." Zadívám se na zacpaný vchod. Gimli se už mezitím prodral dopředu. "28." Pomyslím si, když přepočtu, kolik jsem zabil skřetů. Pak se proderu za zvuky boje. Když se konečně dostanu až k chodci vidím, jak Gimli padá s šípem v hrudi. "Gimli!" Neváhám a prosmýknu se kolem chodce dopředu, už za běhu založím šíp a napnu tětivu. Stanu mezi mrtvolami kousek za Gimlim a pak vypálím na Skurutovu hlavu. Neváhám a vystřelím hned za sebou další dva šípy na jeho hruď, kdyby náhodou přežil. Pak kleknu k trpaslíkovi. "Bojoval jsi dobře bratře, tví předci tě příjmou s pýchou, a vyhrál jsi." Usměju se a oči se lesknou slzami. Počkám s trpaslíkem, než skoná a pak mu zavřu oči. Rázně vstanu a jdu rychlým krokem ze skurutovi ať už ještě žije či nikoli s úmyslem uřezat mu hlavu. |
| |
| Země krví zborcená Většina skupiny mne poslechla, jiní ne, ale s tím jsem už moc dělat nemohl, to poslední co sem viděl bylo jak se zbytku skupiny uzavřela cesta za námi a já držel pulíčíky chvíli před sebou, ve štole jsem je ale posunul do středu skupiny a kývl na elfku, znám schopnosti jejího domu a možná že Haldir je její příbuzný a s tím sem už pár bitev prožil, proto byla naše souhra velmi účinná, jeden dokázal pomoci druhému, to že trpaslík utekl až moc dopředu jsem bral s nelibosti ale nic sem dělat nemohl, skřetů se objevilo mnoho, a já začal jediné, tanec smrti, nebo jak to nazvat, sehranost s Ceredisdur byla opravdu plodná protože když jsem se opřel po boji o meč, zůstalo mým přičiněním na zemi snad 40 skřetů, jedno zda prosekaných, probodnutých nebo se zlomeným vazem, bojuji jak umím a využívám i své tělo k boji.... Rychle,musíme vzít padlé a odnést je, oni se vrátí, odrazili jsme je ale hora jich je plná... pronesu s tváří od černé krve a zasunu meč, s lítostí se dívám na oba trpaslíky a vydechnu, další dva mrtvý pod mým vedením, tedy bude jich asi více, ti zůstaly venku neměli moc šanci, prudce se otočím na pulčíky.... Jste v pořádku? zeptám se a pak sleduji Legolase... Ještě ani nejsem v půlce cesty a naše řady tvrdě řídnou, možná to dáš za vinu mne, ale v očích ostatních národů zajistíme že všichni padli jako hrdinové, ve válce jež na nás udeří snad ještě víc.... s tím se otočím a jdu přes mrtvé skřety k východu abych stáhl těla a udělal průchod, když spatřím ostrůvek mrtvých skřetů a ve středu zbytek družiny také bez života, jen sevřu oči a sklopím hlavu.... Rychle, musíme vzít těla a zmizet, za chvíli se vrátí, a ne jen skřeti, přivedou si obry, a jiné ochočené bojovníky, není čas na to se zdržovat, musíme jejich těla nést a pak je pohřbít... Vím že působím dost tvrdě ale jinak to ani neumím..... Jdeme! řeknu rázně když z pár kopí svážu provizorní nosítka ne které naložím tělo Ortain a Jižanky, zbytek musí pobrat ostatní.... |
| |
| Jatka Hněv mi plane očima hodím luk na záda a tasím elfí tesák. Dojdu až ke skurutovi, který už jen chroptí. "Život za život!" Zavrčím nenávistně a jedním mocným máchnutím mu setnu hlavu. Pak vezmu skřetí kopí a zabodnu jej někde v jeskyni do země a na něj narazím skurutí hlavu a odplivnu si. "Pro výstrahu všem." Pak už poklusem doběhnu zpátky k ostatním "Říkal jsem to....není cesty zpět." Zhluboka se nadechnu a pak popadnu Gimliho a naložím si ho na záda. Věru je těžký, ale nedá se nic dělat. Pokud by nikdo nevzal Durina chytnu ho za bezvládnou ruku a táhnu ven taky. |
| |
| Po boji Následovala jsem příkazů Chodce a postavila se spolu s ním dopředu. Vytasila jsem svůj meč a dala se s ním do obratného boje plného rychlosti a pružnosti, které připomínaly jakýsi smrtící tanec. Děsivý, ale zároveň krásný. Pod mým mečem padlo velké množství skřetů a přitom jsem zůstala prakticky nezraněná. Tělo zašpiněné potem a zaschlou krví, která nepatřila mně. Můj meč by si zasloužil očistit, ale teď na to bohužel není čas, a to i přesto, že jsme přesilu porazili. Boj si vyžádal velké oběti. Od doby, kdy jsme vyrazili z Roklinky, se naše řady zmenšily téměř o polovinu. Zvláštní smutek se mě ujímá když si uvědomím smrt té Sličné dívky - Ortaine, a pak i té Jižanky, která byla do jisté míry elfům podobná. Legolas zase hůře nesl ztrátu Gimliho, se kterým si za tu krátkou dobu vytvořil jakési pouto. "Ti co měli štěstí a přežili... Jsou v pořádku," odpovím Chodci na jeho otázku, která ale dost možná byla spíše řečnická. Rozhlédnu se po všech padlých. Zbývá ta rohanská dívka. Vrhnu ale rychlý pohled na muže z Gondoru, se kterým si rozuměla; a napadlo mě, že to nejspíš on se o ni bude chtít postarat. Rychle doženu Legolase a uvolním mu, když zvednu bezvládného Durina a taktéž si ho naložím na záda. Není to lehký náklad, zvláště pro ženu, ale jsem Sličná. Něco vydržím. "Rychle, pospěšte," pobídnu půlčíky, kterými teď nikdo nemá čas se zabývat, a jen co vyrazí za Chodcem, dlouhými krouky je následuji. |
| |
| Další bolest... Když nás zatlačili do nory, tak se většina boje přenesla na mne a Gimliho, který se rozmachoval takovou silou až jsem si říkal kde se to v něm bere. První skřet, který se ke mě přiblížil byl zkonfrontován s mým štítem a následně mečem. Bojoval jsem mechanicky a chladně rozdával ranu za ranou. Věděl jsem, že dokud budu živý žádný skřet neprojde. V tomhle stavu mě ani nenapadlo, že tady nejsme všichni a někdo je i venku. Když jsem skončil otočil jsem se a viděl skon dalšího člena naší družiny, ale mé oči už byly chladné a prázdné. Během krátké chvíle jsme své počty značně zredukovaly a už teď mi bylo jasné že to asi nebude vše. Kde je Vill? Pronesl jsme jen tak potichu pro sebe. Vidim hraničáře, jak dělá vchod a následně prochází skrz něj. Pospíšil jsem skrz něj a viděl jsem tu smutnou scénu. Zastrčil jsem meč do pochvy a poklekl u Vill. Dle zranění se zuřivě bránila, ale nakonec ji skolil šíp, který jí trčel z hrudi. Vyndal jsem šíp a zatlačil Vill oči. Byly vytřeštěné do nebe a byl v nich vidět osten překvaení po zásahu šípem. Odpočívej v pokoji paní koní. Tvůj osud nebude zapomenut to Ti slibuji. Přehodil jsem na záda štít a vzal do náruče Vill, abych jí odnesl někam kde ji budeme moci v klidu pohřbít. Po štítu mi stékala kapka skřetí krve, ale vypadalo to, jakoby Bílá labuť oplakávala mrtvé. |
| |
| Boj a smrti Boj trval dlouho a skřetů bylo mnoho, naštěstí jsem neutrpěl nějaká vážná zranění. Rval jsem se a využíval všechny své schopnosti, odhazoval jsem skřety na jejich druhy zpět, čímž jsem se snažil zpomalit postup více skřetů na mě. Využíval jsem vše, protože jsem si vzpomněl na to jak podle mi zabili přítele a já se před nimi musel skrývat několik hodin, abych donesl důležité poselství, které jsem předal Elrondovi. I přesto, že jsem se já snažil a ostatní bez pochyby také, tak mnozí z nás nedošli do této nory a tak je jistojistě nečekal žádný dobrý osud. Padli ovšem i mnozí z nás, kteří došli až sem. Gimli, Durin a pochopitelně i ti, kteří byli mimo noru. Když boj skončil tak jsme vyšli ven a spatřili mnohdy zohyzděná těla našich přátel. Jako první si všimnu Ortaine, které vězí v krku skřetí šavle a její ruka leží o několik metrů dále, očividně na ni bylo více skřetů a vrhli se na ni i bezezbraně, protože její zbraň nikde nevidím. Poté chodec řekne ať vyrazíme tak se připravím a pokusím se prozkoumat okolí, jestli se někde neskrývají další skřeti. |
| |
| Po boji Bylo to vpravdě ponuré ráno. Skřeti sice byli pobiti, ale spolu s nimi padlo i dost členů Společenstva. Hobiti byli celý vyděšení, a nemohli se zmoci ani na slovo. Zbylí válečníci posbírali své mrtvé druhy, a táhli je mlčky do údolí, kde snad bude větší klid na jejich důstojný pohřeb. Další skřeti nebyli v dohledu... zatím. Pokud vše dobře půjde, tak někdy k večeru by se měli dostal všichni do relativního bezpečí pod horami na hranici Kosatcových polí... |
| |
| Cesta dál Snad nejtěžší břemeno co může kdy kdo nést je padlého druha v boji, z obav že by někdo po jeho skonu zohavil jeho tělo, břemeno je o to těžší když družinu vedete, ale v této době se už nedivím ničemu, nepřemýšlím raději hloub nad otázkou zda to bylo dobré či špatné rozhodnutí, asi dobré, ten co nese prsten ještě žije..... Nezastavujte se, ani neohlížejte, musíme se dostat co nejdřív a co nejdál od skřetích stezek, a je možné že vyšlou své špehy aby na nás ještě zkusili zaútočit, proto spěchejme jak to jen jde! zavelém ke skupině a pozorně se cestou dívám kolem sebe, vím že času není mnoho mne žene ta síla kupředu, síla uchránit zbytek družiny i toho co nese prsten.... |
| |
| Smutný večer pod horami Už slunce pomalu začalo zapadat, když po vysilujícím přesunu dorazilo torzo Společenstva na okraj Kosatcových polí, snad dost daleko od skřetů a goblinů z hor. Po krátkém odpočinku začali živý vršit kameny na těla mrtvých, aby tak přidali další mohyly do těchto míst, do míst nehostiných kterým podivně jemnou krásu dodávaly kvetoucí kosatce, hýřící všemi možnými barvami, okolní krajina byla v podstatě jedna velká louka, lemována řekou a horskými štíty. Aragorn znal zvyky jižních národů, a věděl že by si Gertha jistě přála být pohřbena žehem, ale váhal... bál se, že by kouř hranice pohřební mohl na Společenstvo upozornit. Ovšem stejně jej hlodalo vědomí, že podle víry jižních národů jinak duše Gerthy nedojde klidu... Frodo a Sam mezitím bezmyšlenkovitě nosili kameny na těla ostatních mrtvých. Byl to pro ně hrůzný okamžik, když takto umírají velcí bojovníci, co teprve čeká malé hobity v tomto krutém a nelítostném světě. Hodil by se pohřební chvalozpěv, jenž dodá požehnání Nejvyššího pro duše zesnulých, a bude jim průvodcem na poslední cestě, ovšem Paní Arwen zde již nebyla... |
| |
 | Ve stínech průsmyku Ozvalo se hlasité zachrčení. A hned na to mezi kameny dopadl řádný plivanec. Začínal jsem mít sucho v ústech. Hrdlo jsem měl jako z toho nejhrubějšího kamene. Sotva jsem se držel na nohou, celé tělo mě pálilo jako kdyby se mi pod zbroj vloudily uhlíky, ale ani to mě nějak nepřinutilo zastavovat. Věděl jsem, že nesmím. Můj cíl byl jinde. A cesta k němu nebyla zrovna snadná. Pokud nepočítám hromady prasečích rypáků, zrádný stezky, a ještě zrádnější nebe nad hlavou. Cestoval jsem pod ním sice už nějakou dobu ale pořád je to strašný... Nezvyk. Aby jedno vobří kladivo rozmetalo ty sviňáky v Dol Gulduru na prach! Zanadávám tiše v duchu. Takhle jsem si svůj návrat do rodný hroudy vážně nepředstavoval. Nemám tušení kdo nebo co se prodralo za hradby, ale rozhodně to znamenalo jeden velkej, posranej konec. Teď jsem zůstal jen já, podělaná zpráva Roklince o ňákejch nečistejch stvůrách, a skrytý přání že ještě nejdu pozdě. Nejradši bych bránil po boku ostatních. Vzal bych sebou hromadu těch rypáků! Místo toho se tu ale teď plahočím průsmykem. "Pchaah! Kde sou teď ty prasečí rypáky když je potřebuju?!" Zařvu rozzuřeně a napjatě vyčkávám, jako kdyby ke mě má ozvěna měla zanést celý oddíl skřetů. Maximálně jsem ale vyplašil nedalekou vránu. Zaskřípal jsem zuby. Když jsem začínal být rozzuřený bylo to zlý. Ne. Bylo to strašlivý! V případech, jako tento, se pak jen těžko hledalo něco, co by ukojilo mou výheň. Takže musela stačit jen má pálenka. Pár hlubokých loků mi udělalo dobře. I když jsem ji nerad pil v... Ale co si nakecávám! Dyť já ji přece chlemtám pořád! Nezbývalo mi, než pokračovat dál. Za neustálého, nevrlého bručení jsem se dral hlouběji do průsmyku Caradhras. Aspoň jsem se v duchu utěšoval, že tu možná bude pár skřetů nebo cokoliv jinýho, co by se dalo skvěle zabít. A nebo taky možná ne. V tom případě jsem doufal že tuhle díru prolezu co nejrychleji. A možná by to i šlo. Kdyby mi něco nestálo v cestě. Tentokrát ale nešlo o skřety. Trocha pozorování mi dala najevo několik věcí. První: přišel jsem v dost blbé chvíli. Druhá: pokud jsem si myslel, že se mám strašně, tak jsem se mýlil. Někdo se má ještě hůř. A třetí: tahle skupina si právě prošla něčím strašlivým. Pohled na hroby rmoutil mé srdce. Pohled na další, podělaný hroby! Moc dlouho jsem neváhal. Momentálně bychom si mohli navzájem i vypomoct. A možná bychom mohli cestovat i společným směrem. "Hej!" Houknul jsem drsným, hlubokým hlasem. "Kam mířej vaše kroky?" Prohodil jsem hlasitě mezitím, co jsem se k nim blížil. Teprve pak jsem si je začal prohlížet. A oni si mohli prohlížet mě. Užší v pase, široký v ramenou. Přes devadesát čísel vysoká, statná postava. Vlasy divoce rozčepýřené a kromě potu a krve se vzduchem nesl i silný odér alkoholu. U pasu se houpali dvoje jednoruční sekery. Jedna jako druhá. Založil jsem ruce na prsou. Tohle byla ta nejpodivnější skupinka jakou jsem kdy viděl. Zvláštní pohled jsem věnoval Hobitům. "Do starý štoly... Hromy a blesky ať ztřískaj ty sviňáky co vám tohle provedli. Mrzí mě vaše ztráty." Pronesu s naprostou upřímností k lidem a pomalu svěsím ruce podél těla. Pak ukážu kamsi za ně. Směrem kam taky mířím. "Já sem ňákej Mörag. Ale většinou mi říkaj Pruďas. Zkus vuhoudnout proč." Tiše se zachechtám ale téměř okamžitě zas zvážním. "Jestli vy ste v průseru pak já lítám v trollí řiťi. Dol Guldur je pod útokem a já musim vokamžitě do Roklinky. Mnoho už tam padlo a jestli sebou nehnu padne ještě víc. Ne-li všichni." Sdělím jim tu strašlivou zprávu. Poté zhluboka odfrknu a unaveně si otřu pěstí zpocené čelo. "Když už jsem na vás tak narazil můžu tady na chvíli složit zadek? Za sakra dlouhou dobu ste snad to nejlepší co sem potkal." Pronesu svou prosbu ale na jejich odpověď ani nečekám. Padnu na zadek k nejbližšímu balvanu. Nohy už mě fakt nesnesitelně pálí. Nedokázal bych snad ani kopnout skřeta. "Jaký neštěstí potkalo vás? Skřetí rypáky? A vůbec... Kde se tu bere tak... Nooo, taková směska jako vy? Tohle jeden nepotká každej den." Zvědavě se na všechny zadívám. Jo. Teď mi už vážně zajímá kde se tu berou hobiti, lidi a elfové v jedný rundě. |
| |
| Temno v srdci Nakonec jsem víceméně celou cestu nesl tělo Gimliho a táhnul tělo druhého trpaslíka, zatímco ostatní se postarali o těla další. Vše bylo chmurné a zůstalo nás žalostně málo. Konečně jsme se dostali až na chvíli do bezpečí, kde můžeme pohřbít mrtvé. Unaveně složím těla vedle sebe asi metr od sebe a připravím je na pohřeb. Pak začneme vršit kameny v mohyle, která má zastřešit těla padlých. Potlačované slzy, které se mi derou do očí při ztrátě krajanů a také chrabrých trpaslíků mne pálí v krku. Jestli se nyní dobře dívám zůstal jsem jako jediný ze Sličného lidu, je to najednou takové osamění. Mlčím a stojím nad hroby než se ozve nějaký hlas. Instinktivně se otočím a natáhnu luk se založeným šípem, jež jsem sejmul ze zad. "Ani hnout!" Rysy se mi napnou, ale pak spatřím trpaslíka. Chvíli si ho prohlížím ale nakonec luk svěsím a kývnu k Aragornovi, aby se ho případně ujal. Zbraně si dám opět na záda a předstoupím před mohyly padlých. "Dnes zemřelo mnoho dobrých mužů a žen, zemřeli pro dobrou věc, věděli co se může stát a přesto riskovali své životy. Položili je abychom my mohli jít a žít dál. Uctíme nyní jejich památku. A splníme náš úkol za každou cenu. Kdybychom teď couvli pošpiníme i je." "Nechť je vám země lehká bratři a sestry a vaše duše naleznou klid. Nyní se rozcházíme, ale jednou se opět šťastně sejdeme." Promluvím elfštinou a zadívám se na hroby. Pak aniž bych se hnul začnu zpívat tichou ponurou elfí píseň za padlé pro čest jejich památce. |
| |
 | Cesta Je to mnoho dnů co jsem vyrazil na cestu. Pocházím z nejvýchodnější země světa. Za námi podle některých je už jen prázdnota. Nebylo to snadné putování. Musel jsem si odepřít pohodlí, na které jsem byl zvyklí. Byl jsem ale vychován jako bojovník a tak jsem také postupoval. Přesto čím víc jsem se blížil té barbarské zemi, tím víc jsem si připadal jak barbar. Nikde tu neměli lázně, čajovny ani nic podobného o jejich umění ani nemluvě. Jen elfové měli nějaký ten cit… Na tuto výpravu do barbarských zemí jsem se přihlásil dobrovolně, a jakožto nejlepšímu bojovníkovy, mi bylo vyhověno. Nebyla to ale touha po poznání ani obava o nějakou cizí a vzdálenou zemi. Byl to touha po pravdě, kterou mi nikdo v mé zemi nemohl, poskytnou. Touha pro vyřešení sporu který v mé zemi nikdo nedokázal rozřešit. Proto jsem chtěl navštívit roklinku místo proslavené (i v naší zemi) moudrostí. Proto jsem nebyl příliš potěšen, když jsem narazil na Toho kouzelníka, který mi řekl, že rada už proběhla a že je mě potřeba v nějaké výpravě. Vydal jsem se tu výpravu hledat a ani to nebylo snadné. Mnoho dní jsem bloudil lesem, až jsem našel stopu. Vydal jsem se po ní a ztratil jí. Poté jsem jí opět našel a opět ztratil. Nakonec jsem už nedoufal a chystal se to obrátit pak jsem, ale našel čerstvou stopu, a když jsem se po ní vydal zaslechl jsem hlasy. Slyšel jsem hlasy dlouho předtím, než jsem se přiblížil do vzdálenosti, ze které mě mohli vidět. Je to ta skupina? Obezřetnosti není nikdy dost. Sednu s koně a vezmu si do ruky Naginatu. Za obi si ke katanám zastrčil boken a vyrazím směrem ke skupině. Jakmile jsem se přiblížil na dohled tak zabodnu Naginatu tupým koncem do země a vezmu do ruky luk. Připraven ke střelbě zavolám, abych na sebe upozornil: „Mé jméno je Miyamoto Musashi a přicházím od Gandalfa. Hledám toho, jenž je malý a má chlupaté nohy přesto nese největší břemeno“. No doufám, že jsem se cestou naučil obecný jazyk dostatečně, aby mi rozuměli. Zajímalo by mě, jak ty „hobiti“ vlastně vypadají. Pozorně studuju postavy před sebou. Zatím nejsou nepřátelští, ale zvyk ohodnotit možného nepřítele je dobrým zvykem. Ten elf s tím lukem je zatím největší problém. Podle toho co jsem zatím viděl, elfové se vyrovnají naším střelcům. Zbytek bych mohl zneškodnit dřív než by se ke mně dostaly nebo se pletu? |
| |
| Černočerná tma, podvečer My hobiti jsme veselý národ, ale tolik smutku toho dne, to by ponořilo do deprese snad i největšího smíška z Kadeřavé Lhoty. Když takto kosí Zlo tak udatné bojovníky, co teprve čeká na nás, hobity? Takřka beze slova jsme s věrným Samem nosili kameny na vzniklé mohyly. Když Legolas pronesl modlitbu nad hrobkou nemohl jsem se zdržet, a také jsem zazpíval jednu z mála našich balad. Raději zpíváme veselé a pijácké písničky, ovšem i my máme pár smutných. Náhle se objevil hřmotně trpaslík z Dol Gulduru, a tak jsem nás malé představil. Já jsem Frodo, Frodo Podhorský... a toto je můj přítel, Sam Křepelka, zahradník. A ano máš pravdu Mistře trpaslíku, byli to skřeti. Zvláštní bylo, že takřka vzápětí se objevil nějaký cizinec, jehož prý posílal sám Gandalf. Držel jsem se v blízkosti Chodce, ale to mi nebránilo představit se i dotyčnému. Už jen zmínka o Šedém poutníku mi vlila do nitra světlo, tak zoufale potřebné v těchto temných časech. Gandalf... |
| |
| Návštěvníci? Obřady a žalozpěvy jsem nevnímal, stál sem tam a točil si s prstenem na ruce, pohled upřený před sebe a promýšlel co dál, osud výpravy je nahnutý, dva zemřeli díky hoře, další v boji se skřety, a to jsme teprve přešli hory.... Jižanku spalte! řeknu jen k ostatním a přejdu dopředu kde se usadím a zamšleně se dívám kolem sebe, snad až moc, když si uvědomím že se k námněkdo blíží, rychle vstanu a tasím meč, na otázky a pohled na trpaslíka mne však uklidní, než promluvím mluví další, a objeví se další kdo se k nám chce připojit, prý od Gandalfa, jen pokynu hlavou a vydechnu.... Není čas, pohřbíe se padlí a musíme dál, co nejrychleji, do Lorienu.... řeknu rozhodně a začnu si zase balit věci..... |
| |
| KVŮLI ZŘEJMÉMU CELKOVÉMU NEZÁJMU O HRU, |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR