Svět Mafie

Chicago, rok 1965, prohibice již dávno skončila, doprovázená nekonečnými střety gangů, ať už mezi sebou, či s policií. Tak, či onak to mělo za výsledek značný úpadek moci a finančních příjmů mafie. Vše se zase začalo pomalu vracet do starých zajetých kolejí vyděračství a prostituce. S příchodem vietnamské války se také otevřely nové možnosti mezinárodního obchodu s drogami, ať už šlo o heroin či kokain. Konopí se zde ale stále dováželo spíše z Mexika a Kanady. V tomto nově se vytvářejícím impériu, se naskytlo místo i pro takové nuly, jako jste vy. Proto nečekejte příliš dlouho a využijte těchto rychle prchajících možností.

Klidný letní večer ve známém baru

Tvůj příběh začíná v jednom z tvých oblíbených barů, pár bloků od tvého bytu. Poslední dobou tady občas k večeru zajdeš, popřemýšlet o svém životě a o tom, co se v něm stalo špatně. Pořád ještě sníš o tom, že jednoho dne z tebe bude úspěšná, bezcitná vražedkyně, přesto jsi dnes tady a mimo těch několik šílenců, kteří se kdysi pokusili zavraždit tvého šéfa a pár oplzlých chlapů, kteří se ti snažili dostat do kalhotek, jsi zas tak moc lidí nevyřídila. Sedíš na barové stoličce v lehce zakouřené místnosti. Lidí zde moc není, jen pár štamgastů obývá stoly v rozích, ale jinak bar zeje prázdnotou. Pomalu se propíjíš k čtvrtému panáku tvrdého alkoholu, zatímco tě se zájmem sleduje barman, leštící zašlou skleničku od vína. „Možná bys měla zvolnit.“ Pronese tvým směrem se soucitem v hlase. Nejednou jste zde spolu strávili dlouhé večery, proto ví, že tvé problémy alkohol nevyřeší. V ten moment však zazvoní starý černý telefon s klasickým otočným číselníkem položený na konci baru. „Promiň.“ Odvrátí se od tebe a udělá dva kroky směrem k telefonnímu zařízení. „Ano, prosím.?“ Zazní do telefonu. Po chvilce ticha mžikne barmanovo oko směrem na mladou slečnu sedící za barem. „Ano madam, je tady.“ S těmito slovy zavěsí a udělá pár rázných kroků zpátky k tobě, přičemž ti bez varování vezme tvou poloplnou štamprli něčeho dobrého přímo z pultu. „Už bys neměla pít.“ Řekne docela přísným, otcovským tónem. Takového jej neznáš a ty už víš, že se něco děje. Můžeš se pokusit odejít. Přesto, než něco uděláš, do dveří vejde žena elegantního vzhledu, její vzhled vypadá velice svěže a mladistvě, přesto její způsob oblékání a vystupování svědčí o tom, že bude o něco starší, než vypadá. Tobě se může ulevit, když si uvědomíš, že přišla sama a že místnost, v které sedíte, je přeci jenom plná svědků. S klidem dokráčí až k tobě a posadí se na barovou židličku stojící vedle. Usměje se na barmana a objedná si tonik s ledem. V jejím hlase nenajdeš ani známku po nějaké agresi. Jakmile obdrží, co si objednala, svůj drink zamíchá a lehce se napije. Ty můžeš jen nervózně sedět, za doprovodu šumu z místnosti a cinkání ledu o sklenici. Nakonec své pití odloží na ubrousek před sebou a pootočí se k tobě. „Tvůj bratr tě pozdravuje.“ Vlídně se usměje a pokračuje. „Momentálně není možné, aby tu přišel sám, ale nemusíš se o něj bát, je v pořádku…“ odmlčí se a nechá tě vstřebat právě vyvolané emoce. „Neozval se tak dlouho, aby tě ochránil, teď ale potřebuje tvou pomoc. Krátce před jeho zmizením se federálům nějak podařilo získat jména všech lidí z vrchu. Ti z vedení byli vážně naštvaní a potřebovali někoho obvinit. Většina z hlavounů si teď myslí, že to byl tvůj bratr. O to ale nejde, prostě jsme ho sbalili a přesunuli do Vietnamu, kde pro nás s hodností nadporučíka kontroluje opiové pole. To jsme dokázali tak, že jsme oficiálně oživili tvého staršího zesnulého bratra. Mrzí mně tvojí ztráty, ale nejspíš bys to chtěla vědět. Víš, jak to chodí ve válce, lidí mizí a zase se objevují. Oni prostě věří, že někde udělali chybu, takže jsme tvé sourozence vyměnili. Nyní všichni považují za mrtvého tvého mladšího bratra. Takže všechno bylo v pořádku…“ Odmlčí se po dlouhém vysvětlování. „Dokud se neobjevilo tvé jméno… Tvůj bratr tě ale ve Vietnamu nechce, nemyslí si, že by tam bylo bezpečno pro dívku, jako jsi ty. Navíc bys tam, dle jeho slov, nebyla šťastná. Proto nás požádal, abychom zařídili, abys také zmizela.“ Vytáhne z kabelky větší přehnutou poštovní obálku, kterou položí před tebe. S těmito slovy se postaví a děkovně pokyne hlavou barmanovi. Ten přejde do lehkého úklonu a pokorně odpoví. „Na účet podniku, madam.“ Dáma v elegantním černém hávu se usměje, otočí se a než vykročí směrem ke dveřím, ještě ti vlídně položí ruku na rameno. „Hodně štěstí… A dobrou noc.“ Rozloučí se a ty už jen za zády uslyšíš klapot podpatků o dřevěné parkety a následné zavření dveří. Bar opět osiřel. Pokud vysypeš obsah obálky na bar před sebou, zjistíš, že jsi právě získala nový falešný pas, ruličku bankovek kde je dohromady 200$ a černobílou fotku, na které je vyfocený tvůj bratr ve vojenské uniformě před makovým polem. Poslední dvě věci, které vypadly z obálky, jsou letenka a malý útržek papíru. Po otevření letenky zjistíš cílovou destinaci, kterou je Kolumbie a že odlétáš zítra ráno z Chicagského letiště. Nakonec už jen zbývá přečíst si vzkaz. „Zítra odletíš a nějakou dobu zůstaneš v Kolumbii. Máme tam pro tebe nějakou práci.“ Touto krátkou větou zpráva končí a tobě nezbývá nic jiného než zaplatit a vyrazit na cestu.

Zaplivaný bar a sbohem, starý živote

Nožka přes nožku, krátké šaty sahající sotva ke kolenům přehozené tak, aby kryly stehna a kabelka, jejíž obsah by odradil každého slušného člověka ležela na baru. Pravidelný tlukot těžkého skleněného dna o barové dřevo, střídmé zvuky polknutí a všeříkající pohled. Vyzývavý i odrazující. Pohrdavý i chtivý. Taková jsem byla, tak jsem popíjela u baru, v lokále, kam jsem často chodívala utápět, co se utopit nedalo.

Už pár měsíců jsem neměla do čeho píchnout, musela jsem prodat většinu z toho, co jsem si vydřela, přestěhovat se z bytu v centru města do malého špinavého kamrlíku na okraji města a práci si hledat kde to jen šlo. I tak jsem dokázala nějak vyžít. Tu a tam se naskytla šance vzít něco lepšího, oddělat nějakýho ožralu, co zahejbal manželce, nebo trochu pohrozit gamblerovi, co dlužil prachy bookmakerovi. Ale nic pořádnýho, nic, co by mi dovolilo koupit si aspoň část ze ztracených věcí zpět.
Zvedala jsem už čtvrtou sklenku, když se barmanskej ozval. Jen jsem nesouhlasně zamručela a otočila sklenku do sebe. Že mě otravovali násoskové jsem ignorovala, zbytek mě taky nezajímal. Jediné, co mě zajímalo, bylo dostat se na dno láhve a zapomenout tak na to, co se právě děje a událo.

Dolije mi pátou, zazvoní telefon a kdybych kouřila, asi bych si znuděně odklepla. Opřela jsem si tvář o dlaň, druhou rukou jsem svírala sklenku zpola prázdnou a už se ji chystala zvednout a vyprázdnit, když mi ji vzal a přísně okřikl. Měla jsem chuť mu ji vrazit, ale v tu chvíli vešla nějaká fajnová číča do baru a vše jakoby utichlo. Přisedla si ke mě, požádala o pití a promluvila. Hned první větou si získala mou pozornost. Alkoholové opojení, které se pomalu dostávalo napovrch jakoby rázem zmizelo a myšlenky se daly do víru tak divokého, že hurikán oproti tomu vypadal jak letní bouřka.
Pozorně jsem poslouchala každé slovo, které z ní vypadlo, vše si přehrávala v hlavě, utřizovala a zakládala. David žil, ale je ve Vietnamu a vystupuje jako Eduard. Takže Eduard žije, ale David zemřel. Hlavouni z gangu hodili vinu na něj a když zmizel, přešla na mě. Jo, jednoduše řečeno jsem v parádním hajzlu.

Už jsem chtěla požádat o další drink, ale žena pokračovala v mluvení. Vlastně mě ani nepustila ke slovu, ale to tak nějak nevadilo. Bráška na mě nezapomněl, a zařídil mi dovču. Sice nepojedu za ním, ale někam určitě. Ve městě je to teď pro mě nebezpečné a to si uvědomujeme oba dva. Proto jsem nic nenamítala, když zmínila bratrovi strachy o mé bezpečí. Asi by se divil, ale kdo se má hádat se starším bratrem, no ne? Proto když se žena zvedla a zamířila k odchodu, zahleděla jsem se na obálku, kterou mi tu nechala. Chvilku jsem ještě sledovala dveře, kde zmizela, než jsem se otočila k obálce a vysypala ji na bar. Vše jsem si utřídila, pečlivě prohlédla a peníze přepočítala. Pak mi ulpěl pohled na fotce. Držela jsem ji v ruce, cítila jsem, jak se mi dere slza na krajíček, ale hned jsem ji zamáčkla.

"Tak fajn, bráško, zmizím," řeknu tiše fotce, dotknu se jí lehce prsty a pak ji schovám do záňadří. Posbírám vše z baru, naskládám to do kabelky, nechám barmanskému peníze za útratu a menší dýško a s rozloučením vyrazím do kamrlíku, jemuž už déle než rok říkám domov. Je čas si zabalit a zmizet. Kolumbie čeká.

Dorazila jsem domů, našla ty jediné dvě tašky, co jsem měla a začala snášet oblečení na postel. Moc toho nebylo, abych byla upřímná. Měla jsem jen takové fádní, obyčejné věci, ty luxusnější kousky jsem byla nucena také prodat. Tak jako tak jsem je ale zabalila a k tomu jsem nezapomněla zabalit i své dva věrné kamarády. Colta a jeho menšího brášku Detectiva. Oba dva jsem pečlivě zabalila, aby to v taškách nenašli, ještě jsem je schovala do speciálních kapes, které jsem v nich měla a na to naskládala oblečení. Dvě příruční tašky. I tak se dal shrnout objem mého majetku. Teď už jen jít spát a zítra na letadlo.

Druhý den jsem se vzbudila poměrně brzy. K snídani jsem dojedla zbytky, co jsem měla v lednici, tu jsem pak vypojila ze zásuvky a vše, co nebylo jedlé, nebo trvanlivé jsem naházela do pytle a vynesla. Vrátila jsem se do bytu, naposled jsem ho prošla, jestli jsem tam nic nenechala, pořádně zajistila trezor a ujistila jsem se, že je uschovaný, i když byl prázdný a opustila byt. Zamkla jsem na dva západy, oba zámky a vyběhla i s taškami před dům. Sehnat taxi nebylo tak jednoduché, ale nakonec mi přeci jen jedno zastavilo a když jsem řidiči dala pět dolarů a řekla si na letiště, nic neříkal a jel jako vychr. Inu, pět dolarů je celkem dost.

Na letišti jsem zkontrolovala letenku, zjistila si, odkud to letí a šla se připravit na odbavení. Kontrola zavazadel, kontrola pasu, letenky a hurá do letadla. Inu, když máte bratra pašeráka, víte, jak schovávat věci. Za chvilku jsem už kráčela k letadlu.

Kolumbie čeká

Při cestě na letiště šlo také všechno hladce a i přes možné obavy tě zdá se nikdo nesledoval. Taxikář okouzlen tvým vystupováním na to šlápl, a i přes jeho nepozornost, když neustále sledoval tvé poprsí ve zpětném zrcátku, jste do cíle dorazili celkem bez většího zpoždění, s dostatečným předstihem pro odbavení a pro ostatní procesy nezbytné pro vzlet. Jakmile projdeš detektorem kovu a tvé osobní věci projedou rentgenem také bez jakýchkoliv problémů, je na čase vydat se do letadla a najít své sedadlo. Když jsi dorazila k bráně, jež spojovala letadlo s areálem, zastavila tě letuška. „Slečno, omlouvám se, ale dvě tašky si do letadla vzít nemůžete.“ Sdělí ti, zatím co kontroluje tvou letenku. „Nechte mi zde prosím jednu tašku, dohlédnu na její naložení do zavazadlového prostoru a hned po příletu vám ji osobně donesu.“ Mile se na tebe usměje a natáhne ruku po jednom ze zavazadel. Jakmile tě dodatečně odbaví, zavedou tě na tvé sedadlo u okna, kousek za motorem levého křídla. Nejde o příliš velké letadlo, ale padesát až sedmdesát lidí by zaručeně přepravilo, nakonec to vypadá, že i v takovém počtu poletíte. Ještě před startem se objeví letuška a všem za doprovodu gest jasně popíše postupy evakuace. Když konečně vzletíte a přejdou prvotní vibrace, naberete výšku a trochu zmírníte sklon, uličkou začne procházet stevardka a začne nabízet občerstvení a sendviče. Cesta trvá několik hodin. Když konečně dosedne čumák letadla bezpečně na přistávací plochu Kolumbijského letiště, je konečně jasné, že jsi v bezpečí. Alespoň si to můžeš myslet.

Hned po přistání, ještě než vůbec opustíš vstupní prostory do areálu letiště, k tobě přispěchá již známá tvář letušky a předá ti druhé zavazadlo, které bylo během letu uschováno v zavazadlovém prostoru. „Tady je vaše taška slečno.“ Usměje se a nasměruje tě k východům. Jakmile dokráčíš do hlavního vestibulu, všimneš si skupinky lidí, čekající na přílety a držící různé cedulky se jmény. Poslední muž stojící asi metr od většího houfu, je oblečen do černé šoférské uniformy a s cedulkou nesoucí jen tvé jméno. „Amanda“ Pokud k němu přistoupíš dostatečně blízko, automaticky tě osloví. „Slečno, vítejte v Kolumbii. Doufám, že jste měla příjemnou cestu. Nyní prosím, následujte mě.“ Sdělí ti spíše formálnějším způsobem a rozejde se směrem k východu. Když ti podrží dveře a ty vyjdeš ven, na chvíli tě oslní polední slunce, jakmile to ale pomine, naskytne se ti zcela jiný pohled, než tomu bylo v Chicagu. Všecko zde už na první pohled vypadalo více, exotičtěji. Ani lidé zde nevypadali tak upjatí jako v šedých městských čtvrtích. Možná zde není úplně bezpečno, ale holka jako ty se tady o sebe postarat dokáže. Slunce, teplo, palmy a čerstvý vzduch s vůní moře v tobě můžou vyvolat zcela jiné pocity, než tomu bylo ve velkoměstě a v zavšivených barech. Tvůj nový řidič dojde k tmavé limuzíně se začerněnými okny, přistavené u chodníku před letištěm, na místě kde obvykle nikdo stát nesmí. Vezme to kolem kufru auta, který otevře a počká, než si do něj uložíš své příruční zavazadla. Poté ti s letmým úsměvem přidrží zadní dveře a nakonec se posadí na své místo řidiče.

Strčí klíč do zapalování a nastartuje. S jemným bubláním motoru se rozjedete neznámo kam. Řidič nevypadá příliš komunikativně a přes malé okýnko, které vás rozděluje, ti na tvou otázku kam jedete, maximálně sdělí. „Señor Pablo se s vámi velice rád setká.” A tak jedete. Po cestě toho přes tmavé okna příliš k vidění není, zahlídneš bohatší i chudší čtvrti, lidi kteří nevypadali příliš zdravě, přesto kolem procházeli zcela obyčejní lidé. Taková je Kolumbie a ty, mimo smíšených pocitů, ucítíš také jemný pocit hladu. Nakonec dorazíte k luxusně vypadajícímu hotelu před jehož dveřmi stojí mladík v čeverné uniformě s čepicí, černýma lakýrkama a s bílými semišovými rukavicemi. Jakmile spatří vaši limuzínu, rychle seběhne těch pár schodů a vydá se po červeném koberci k dveřím auta. Jakmile zcela zastavíte, pohotově ti otevře s úklonem dveře. “Dobrý den, madam. Přeji vám nádherný den. Mohu vám vzít zavazadla?” Bez očekávání odpovědi se v rychlosti přesune k zadní části auta, odkuď právě šofér vytahuje dívčiné zavazadla. Převezme si je a vydá se po koberci zpátky ke dveřím hotelu. “Můžete mě následovat, slečno?” Otočí se na tebe, zatímco řidič si zapaluje cigaretu opřený o kapotu auta. Dokráčíte ke dveřím, které, ověšený tvými taškami, loktem otevře a svým tělem je přidrží otevřené tak, aby jsi mohla bez problému projít. “Račte, slečno.” Řekne slušným, milým tónem, když se ocitnete v suterénu. “Señor na vás čeká v restauraci.” Natáhne jednu ruku s taškou zavěšenou na předloktí, aby ti ukázal směr. “Vaše tašky na vás budou čekat ve vašem pokoji.” Při této větě se otočí a udělá pár kroků k výtahům. Jeden přivolá stiskem mosazného tlačítka a pak už jen slyšíš jak se jeho dveře s cinknutím otevřou a poslíček zmízí i s tvými věcmi v něm. Tobě nezbývá, než zamířít kolem recepce a párečku zamilováných uklízečů směrem do restaurace.

Jakmile projdeš dveřmi, tvůj nos naplní vůně všech možných jídel a ty ucítíš kručení svého žaludku. Velice rychle si tě všimne číšník, který si tě opět převezme. “Jako by tě snad všichni znali.” “Prosím tudy slečno.” Vezme to uličkou do jednoho ze zadních boxů, kde sedí postarší můž v luxusním obleku, šedivými vlasy a se sklenicí vína v ruce. Naproti němu o čtvrtinu mladší, plešatý, taktéž v obleku, velký a mohutně svalnatý muž. Když tě ale starší muž zahlédne, jen mávne svou dlaní, kterou má opřenou o stůl. Můž se zvedne a odejde. Při tom jak tě mijí, si můžeš všimnout jeho potetovaných rukou. “Amando.” Usměje se na tebe stále sedící pán v drahém obleku s gestem své ruky, abys zaujmula místo ze strany od něj. “Jsem rád, že jsi v bezpečí doletěla. Všichni jsme o tebe měli obavy.” Řekne ti na uvítanou a pokračuje. “Mé jméno je Pablo García Márquez. Tvůj bratr, David Carter, pro nás dělal nějakou práci, než musel zmizet. Možná bys měla zájem, tuto práci dokončit a očistit tak jeho, i své jméno a zbavit se tak problémů, do kterých jsme tě vtáhli.” Během hovoru číšník donese na stůl mísu čerstého salátu s rajčaty, paprikou, kozím sýrem a s všelijakými druhy tamní zeleniny. “Sice můžu poslat své může vyřídit tento problém, ale lidi, kteří jsou do toho zataženi jsou velice paranoidní a jen tak někoho si k tělu nepustí. Tvůj bratr navrhl tebe.. První jsme se divili, pak nám ale řekl něco o tvé historii. Příliš mnoho žen nemá odvahu, pohybovat se mezi lidmi, jako jsem já, nebo můj přítel.” Bezděčně mávne směrem k muži, který právě odešel. “Můžeš uspět, pokud budeš na správném místě ve správný čas.” Dodá a na stůl položí složku, kterou měl do té doby položenou přímo vedle sebe. “Počkej s tím, až budeš na pokoji. Pro dnešek si odpočiň a zítra můžeš začít.” Zastaví tvou horlivost zjistit co je uvnitř. “A až s tím budeš hotová.. myslím, že se uvidíme.” Ukončí váš rozhovor, odloží prázndnou sklenici od vína, zvedne se a odkráčí někde do útrob hotelu. Na stole zůstane ležet mísa salátu, béžová složka a klíč od pokoje s číslem 237. Číšník je ti stále k dispozici s širokou nabídkou jídel i nápojů.

Vítej v Kolumbii

Příspěvek bude na dvě části

Usmívala jsem se, když jsem prošla detektory a ani jeden se neozval. Není nad to, když víte, jak je oblbnout. Ovšem ani tak jsem si nemohla vzít obě tašky. S těžkým povzdechem jsem jednu (tu bez zbraní) předala letušce. Trochu jsem se pousmála, špitla díky a vešla do letadla.
Za nějakou tu chvilku jsme už byly ve vzduchu a na cestě do Kolumbie. Bylo to poprvé, co jsem letěla a tak jsem si cestu poměrně užívala. Tedy je fakt, že mne brzy přestalo bavit koukat z okénka, takže jsem letušku požádala o nějaký časopis.

Když jsme přistáli, objevila se u mě ona letuška s mou taškou v ruce. S díky jsem si ji vzala a zamířila k východu. Nějak jsem nečekala, že tu na mě bude někdo čekat. Proto jsem byla celkem překvapená, když jsem viděla chlapíka v šoférské uniformě s cedulí, na níž bylo mé jméno.
"Oh, děkuji," překvapeně zamrkám na uvítání a vydám se za ním. Došli jsme až před letiště, kde zamířil k limuzíně, otevřel mi kufr a pak i dveře. Na mou otázku, kam jedeme odpověděl stroze. jen jsem trochu přizvedla obočí, ale na nic jiného jsem se dál neptala.

Zavezl mne k luxusnímu hotelu, kde hned seběhl pikolík, který mi otevřel dveře a hned zamířil pro mé tašky. Upřímně, byla jsem trochu vyjukaná, když je vyndal a zamířil do hotelu, se slovy, abych ho následovala. "Děkuji," poděkuji pikolíkovi, když mi podrží dveře a pak ho nechám mne předběhnout, aby mi ukázal cestu. Čekala jsem, že mne odvede do pokoje, ale místo toho mi ukázal na restauraci, se slovy, že jsem očekávána. "Děkuji, dejte na ně prosím pozor," požádám chlapce ještě a zamířím do restaurace. Cestou se rozhlížím, šaty šustily, podpatky klapaly o mramorovou podlahu a klobouk se kýval v rytmu chůze. Vzala jsem si své nejlepší šaty, přeci jen, jela jsem do slunné Kolumbie.

Vejdu do restaurace a rovnou si to zamířím ke dvěma mužům u stolku. Jeden z nich se zvedne, mohutný, holohlavý, svalnatý. Když prochází kolem mě, pozorně a hlavně nenápadně si prohlédnu jeho tetování. Pro někoho jako já jsou detaily důležité. Usadím se, hodím milý úsměv na muže, který se mi představil jako Pablo García Márquez. Začal mluvit, já poslouchala, přičemž jsem občas upila džusu, jež jsem si u číšníka objednala. Čím to, že všichni tak rádi mluví a nepouští mne ke slovu? Snad proto, že nemám potřebu něco říkat a jde to na mě vidět? Ovšem to, co říkal bylo zajímavé. Bratr tu měl práci, která nás měla očistit, ale kvůli federálům musel zmizet, takže zůstala nedokončená. Znám bratra, takže vím, že ho to štvalo. Nerad nechával nedokončenou práci. To nás v rodině spojovalo. Nikdo z naší rodiny nenechával za sebou nedokončenou práci. "Občas si dívka musí najít jinou cestu," řeknu jemně, když pronese, že není moc žen, které by se pouštěly do takových vod.

Když domluvil, přisunul mi obálku. Chtěla jsem ji už rozbalit, ale on mne zarazil a já ji proto jen schovala do kabelky. Pak se zvedl a odešel. Ještě chvilku jsem ho sledovala, než mi zmizel z dohledu a pak se podívala na zbytky jídla. Chvilku jsem otálela, přemýšlela, jestli si to mohu dovolit, ale pak jsem si řekla, že tady v hotelu asi nic platit nebudu, když udělám, co je po mě žádáno. Už v té chvíli jsem se rozhodla. Požádala jsem číšníka o něco dobrého k jídlu a pití, jen ne alkoholického.
Po jídle jsem sebrala ze stolu klíček a zamířila do pokoje.

Hotelový pokoj

Tašky na pokoji byly. Pousmála jsem se, zvedla je a zamířila do hlavní části. Hodila jsem je na postel a po tom, co klobouk přistál na stole, upadla jsem do postele i já sama. Cestování je vyčerpávající. Hodně. Chvilku jsem jen tak ležela, sledovala strop, než jsem se rozhodla co udělám teď. Zvedla jsem se a dala se do vybalování. Nevím, jak dlouho tu budu, ale určitě nechci mít oblečení v taškách.

Po tom, co jsem vše vybalila, vyndala jsem zbraně a obě jsem rozložila, vyčistila a zase složila. Zkontrolovala jsem stav munice, ale té mi moc už nezbývalo. Jen jeden sedmi raný zásobník do 1911ky a dvanáct patron do Detectiva. Nic moc, ale i s tímhle si někdo musí vystačit. Já. Poté jsem vytáhla z kabelky obálku a po krátkém obracení sem a tam jsem ji otevřela a vysypala obsah na postel. Dnes se mi už nikam nechtělo. Ne, dnešek budu věnovat odpočinku a studování toho, co mi pan Márquez dal.

Hotelový pokoj

Když najdeš svůj pokoj, který je umístěn v druhém patře ve východním křídle a konečně vejdeš dovnitř, můžeš pocítit zasloužený klid po dlouhé a náročné cestě. Z postele máš výhled na zdejší skromný park, kde majitelé zvířat venčí své miláčky. Jakmile se trochu vzpamatuješ a pustíš se do vybalovaní věcí, vyložíš své oblečení z prvního zavazadla a provedeš údržbu zbraně. Na oči ti přijde druhá taška. Hned po jejím otevření si uvědomíš, že nepatří tobě. Vypadá stejně ale obsah někdo vyměnil. Poté co z brašny vytáhneš pár smuchlaných hadrů, na dně objevíš zvlaštní, dobře zabalený balíček, větší velikosti. Už když jej vytáhneš a dostane se blíž k tvému obličeji ucítíš dobře známou vůni marihuany. Odhadem se může jednat asi o půl kila. Jak se to k tobě dostalo a jestli to někdo ví, o tom ty nemáš vůbec tušení. Přesto se tak stalo a ty jsi bohužel přišla o polovinu svého oblečení. Nyní máš však důležitější starosti. Vezmeš složku a pustíš se do prohlížení obsahu. Velice rychle, dle fotografií přiložených uvnitř pochopíš, že se jedná o dva cíle. Na první fotografii je postava tmavšího kolumbijského muže s bílým rotvajlerem pořízená v parku. Druhá fotografie vyobrazuje postavu tmavovlasé latinskoamerické ženy vycházející z klubu. Dále ze složky vypadnou nějaké vizitky. Když je začneš jednu po druhé přebírat, zjistíš, že se jedná o místa, jež cíle v oblibě navštěvují. Restaurace Bílý Lotos na konci města a rekreační centrum Sauna & Masáže. Poslední vizitka pobízí k návštěvě nočního klubu Paranormal. Zde by, jsi nejspíše měla narazit na některý z cílů.

Poslední indicií je přepůlený papír, na kterém je následující zpráva elegantně napsaná plnicím perem: “Vašim úkolem je získat informaci kde se skrývá trezor, v kterém jsou ukryty důkazy a výpisy z výslechů, které mohou dokázat, že s únikem informací federálům neměl váš bratr nic společného a tak očistit jeho jméno. Sejf musíte najít, otevřít a jeho obsah v bezpečí dopravit zpátky do hotelu. Věříme v to, že jakmile si Chicagští bossové uvědomí svůj omyl, stáhnou odměnu na vaši hlavu a vy se budete moci v pořádku vrátit domů. Dále se domníváme, že cíle mezi sebou mají poměr, nemyslíme si ale, že by to váš úkol mělo nějak ztížit. Přejeme vám mnoho štěstí.” Tím zpráva končí a tobě nezbývá, než vymyslet jakým způsobem to uděláš. Nezapomínej, že na posteli ti stále leží půl kila marihuany.

Letní podvečer, ulice Chicaga

Poflakuješ se takhle k večeru venku a přemýšlíš do čeho píchnout. Příliš ani nesleduješ cestu, pouze si hledíš pod nohy, tak abys neupadl a tím tvoje snaha, vědět kam jdeš, končí. Teplý vánek fouká ulicemi a listy stromu v něm hrají svou píseň. Najednou tvé úvahy přeruší muž, do kterého málem vrazíš. „Ahoj Joe! Jak se máš, člověče?“ Spustí na tebe přátelsky, div tě neobejme. „Tebe jsem neviděl od těch problémů v docích.“ Chytne tě za loket a popojde ke kraji chodníku, kde se opře o výlohu nějakého obchodu. „Kamaráde. Přesně tebe jsem hledal.“ Pokračuje muž ve vestě a bekovce, v kterém nakonec rozeznáš svého spolupracovníka z doků Garyho. „Joey, viděl jsem je, jak to tam tahaj! Jo, ty bedny!“ Koukne na tebe s absolutně vážným výrazem a spiklenecky se rozhlédne kolem, trochu se k tobě nakloní a pokračuje. „Vím kde je skladněj.“ Řekne ti skoro šeptem a rozejde se dál po chodníku, zatímco tě opět chytí za loket, aby, jste vyšli oba současně. „Myslím, že by se tam šlo dostat v noci, je tam sice jeden hlídač a pes, ale pokud bude dělat problémy, tak mu dáme co proto.“ Gary vypadá odhodlaně a vůbec ho nezajímá, že jsi se, k tomu ještě nevyjádřil. „Jen nevím kde to prodat.“ Zastaví se a ty zjistíš, že stojíte před dveřmi nějakého baru. „Bar Corida, zde vládne gang „Parta“. Mohl bys tam najít někoho, kdo by nám mohl pomoci. Já tam ale nemůžu, nemají mě příliš rádi.“ Zatímco řeční, vytáhne si z prsní kapsy od vesty, na první pohled vypadajíc v červeném obalu zabalenou žvýkačku a dá ti ji do dlaně. „Je to kostka hašiše.“ Prozradí ti na vysvětlenou. „Tohohle jsou tam plné krabice! Ale musíme jednat. Pokud získáš někoho, kdo to svinstvo koupí, přijď za mnou přesně o půlnoci do nočního klubu Santana, je přímo naproti dokům. Však víš, tam jak je ta jedna divoká striptérka… Tak hodně štěstí a zatím ahoj.“ Poplácá tě po rameni na rozloučenou a zmizí za rohem.

Letní večer, oblíbený bar Chicagské policie

Jednoho teplejšího večera takhle sedíš u stolu v oblíbené hospodě vašeho oddělení, v tmavém koutu místnosti. V ruce skleničku a na stole před sebou flašku whisky, kterou si sebou vzal, když na bar přišla nějaká mladá slečna. Nemáš rád, když se to stane a v hlavě začneš přemítat o svém životě, ale přesto přesně taková chvíle právě nastala. V myšlenkách se nakonec zatouláš ke svému bývalému parťákovi a ke dni, který tě dostal nahoru. Tehdy jsi byl ještě horlivý, hrůzu nahánějící strážmistr s hodností Kapitána, což ti značně pomohlo při získání tvé práce u policie. A alespoň jsi nemusel chodit na pochůzky pěšky. Rovnou tě přiřadili k jednomu mladšímu, přesto služebně zkušenějšímu kolegovi, který si asi první den myslel, že se o tebe bude starat. Velice rychle jej vzniklé situace přesvědčili o opaku a tak se z vás pomalu stali přátelé. Svůj rajón jste v té době kontrolovali pěkně z bezpečí policejního auta, jež vám bylo přiděleno a každé ráno na vás čekalo zaparkováno před vaší stanicí. Vzpomínky už nejsou zcela svěží, přeci jenom je to už deset let. Přesto, v některých chvílích ti připadají tak živé.

Byl to den jako každý jiný, ráno jsi vstal a po ranní hygieně a snídani ses oblékl do své policejní uniformy a nabil jsi svůj kvér. Tvá cesta byla jasná a brzy ses za doprovodu letního slunného počasí objevil před dveřmi vaší policejní stanice. Nejedná se, o žádné mimořádné ustředí, přesto zde mají pár dobře vybavených aut a uvnitř budovy oddělení dokonce i pro vraždy. Po vstupu dovnitř tě pozdravila recepční a ty ses vydal směrem do své kanceláře, kterou musíš sdílet se svým kolegou. Už na chodbě potkáš svého parťáka, který si nese právě uvařenou, ještě horkou kávu. Kývnutím hlavy tě pozdraví. „Ahoj Ernie.“ Dodá a společně zamíříte k vaší kanceláři. Jen chvíli poté co usednete za své stoly plné lejster a Frank si lokne své kávy, se ve dveřích objeví váš šéf, policejní náčelník Patrick Miller. „Pánové, dneska vás tady nepotřebuji. Vezměte si auto a jeďte zkontrolovat váš revír.“ Tehdy to činilo asi 15 bloků v jižní části města. Spoustu cest a slepých uliček, kde mohl být člověk ohrožen nepřizpůsobivými občany. Počkali jste, než Frank dopije svojí kávu a poté jste se vydali na cestu. Po poledni strávené na obhlídce, kdy se nic nedělo, jste zamířili na oběd do jednoho bistra, které zrovna bylo při cestě. Mimo krátkou řečnickou roztržku o tom kdo bude řídit, jste se o ničem důležitém nebavili. „Dobře, tak tedy budeš řídit ty.“ Pokorně posune klíče od auta přes stůl. „A co děti? Jsou v pořádku?“ Prohodí s tebou pár podobných vět. Po krátkém obědě jste zamířili do vašeho auta a tehdy to začalo. Hned po nastartování se z vysílačky ozvalo. „Všem jednotkám. Hlásíme kód 10-90, opakuji, v jihovýchodní části města byla nahlášena bankovní loupež. Jedná se o pobočku banky Goldman Sachs na křižovatce ulic West 5th Avenue a South Tripp Avenue. Buďte opatrní, podezřelí jsou ozbrojení a možní jsou i rukojmí.“ Vzpomínáš, jak v tvých očích zažehla vášeň.

Pozdní odpoledne, Chicago

Stojíš před plotem staveniště. Právě jsi skončil v mizerně placené práci, přesto víš, že zítra sem musíš jít znova. Už jen jeden den a dostaneš výplatu. Nemáš co dělat a před sebou máš celý večer. Moc lidí zde pořád ještě neznáš, můžeš to však zkusit v nějakém baru, či nočním klubu. Nezapomeň, že zítra musíš do práce, tak to nepřežeň.

Hotelový pokoj - plánování

Když jsem vybalovala druhou tašku, překvapením jsem málem porodila. Teda, kdybych měla co. Ale i tak, člověk čeká, že z ni vypadne jen oblečení a místo toho vypadne zhruba půl kila marihuany. Prohlédnu tašku, stoprocentně je má. I to oblečení je mé, byť velká část chybí. A to jsem tam měla takové pěkné kousky. Hned na to si vzpomenu na letušku, které mi tašku odebrala a pak zase vrátila. "Proč já?" povzdechnu si a odložím marihuanu stranou, abych mohla poklidit své oblečení. Pak přijde na řadu obálka.

Vysypaný obsah obálky leží přede mnou, zatímco já sama, jen ve spodním prádle, sedím v tureckém sedu na posteli a prohlížím si ho. Vezmu do rukou obě fotky, pozorně si každou prostuduji, tak, abych si tváře zapamatovala. Fotky pak položím před sebe a vezmu si vizitky. Prohlédnu si nejdříve tu od baru, kterou následně položím pod fotku ženy a pak vezmu do ruky zbývající dvě. Chvilku si je prohlížím z obou stran, než je odložím pod fotku muže. Tedy... vizitku restaurace položím pod muže, zatímco vizitku rekreačního centra položím tak nějak mezi oba dva. Teprve až pak jsem vzala papír, který u všeho byl přiložen a začetla se do něj.

"Trezor, informace a poměr. Pravděpodobně ten chlápek bude vědět o trezoru, ženská mi k němu získá přístup, pokud ten poměr mají. Nemohu na to ale spoléhat, takže to chce mít i záložní plán," zamyšleně hledím na fotku muže a prstem přejíždím po dopise.
"Nejdříve si musím ověřit, jestli ten poměr mají. Taky by si chtělo zjistit něco více o těch dvou. Co jsou zač, kam rádi chodí krom těhle podniků, čím se živí," rodí se mi plán. Vždy, když šlo o nějakou důležitou práci, udělala jsem si plán. Pokud práce nespěchala, sledovala jsem své cíle, poznávala jejich zvyky, co jsou zač, hledala nejlepší způsob, jak se jich zbavit. Když se jednalo o rychlovky, tyhle informace jsem dostávala dopředu. "Nikdo mi neřekl, kolik času na to mám." Pak se ohlédnu a zrak mi padne na marihuanu. "Ty se mi možná budeš hodit."

Až do večera studuji poskytnuté materiály, než zamířím do sprchy, abych se konečně osprchovala. Po sprše, zabalená jen v ručníku, se vrátím do pokoje, uklidím fotky a vizitky zpět do obálky a tu uschovám do kabelky. Pod polštář si položím pětačtyřicítku (Colt 1911), hodím ručník na židli a zalezu do postele. Ne, že bych byla nedůvěřivá... vlastně jsem, nedůvěřivá. Ale divíte se mi, při mé práci?

Další den - jdeme poznat cíle

Probudila jsem se s východem slunce, byť vykopat se z postele chvilku trvalo. Zamířila jsem opět do koupelny, na ranní hygienu, oblékla se do bílých šatů s tmavě modrými puntíky, vzala si lodičky s nízkým podpatkem, rukavičky a navrch klobouk. Malá bílá kabelka, vhodná akorát k ukrytí dokladů, Detectiva a dvojici fotek s vizitkami se mi houpala na ruce, zatímco jsem opustila pokoj a zamířila do restaurace na něco malého k snědku. Sluneční brýle jsem zatím nechala schované v kabelce, vevnitř je přeci nepotřebuji. Nejdříve se nasnídám a pak vyrazím do města, obhlédnout místa na vizitkách a poohlédnout se po svých cílech.

Obhlídka prostředí

Po příchodu do přízemní restaurace hotelu ihned rozzáříš celou místnost ve svých bílých šatech. Hned poté co z tebe spadnou pohledy zvědavých hostů, zjistíš, že se právě podává snídaně. Na každém stole je položená mísa ovoce, džbánek džusu, nějaké pečivo a marmeláda. Je jen na tobě kde se posadíš. Někteří hosté jsou již usazeni, ostatní teprve příchazejí a pár jich je už pryč. Po takových je velice rychle uklizeno číšníky, jež jsou oblečení v bílé košili s černým motýlkem, červené vestě a v černých kalhotech. Pokud by ses snad náhodou snažila zaplatit je ti jasně sděleno, že veškerý pobyt zde, za tebe hradí señor Márquez.

Po snídani, jakmile opustíš hotel, se rozhodneš obhlédnout místa, kde by, jsi snad mohla své cíle potkat. Nevíš však kudy se k místu dostat pěšky, proto si musíš chytit taxi a dle adresy na vizitce místo najít. První zastávka je restaurace Bílý Lotos. Hned po příjezdu si uvědomíš, že to není víc jako dva kilometry od hotelu, v kterém jsi ubytovaná. Pokud si okolí restaurace v krátkosti projdeš a prohlédneš se tady, spatříš pečlivě umístěnou budovu staršího typu s velkou prosklenou stěnou, která dělá místo v něm více prosvícené a prostorné. Nemovitost je postavena na konci dlouhé ulice plné různých obchodů a jiných zábavních podniků. V dopoledních hodinách je restaurace využívána spíše jako kavárna, na což jasně poukazuje cedule opřená o cihlový pilíř vedle dveří, s širokou nabídkou káv a zákusků. Vchod a zátiší zdobí okrasné palmy. Cíl však nezahlídneš.

Vydáš se tedy k tvé druhé zastávce, kterou je rekreační centrum. Tentokrát jedeš asi půl hodiny, než dorazíš k větší budově působící obyčejným dojmem, označenou tabulí s nápisem „Rekreační centrum Sauna & Masáže“. Zde není moc co vysledovat. Maximálně můžeš na recepci zjistit, že zde mají otevřeno každý den dopoledne a mimo polední pauzy, až do pozdní, odpoledni. Pokud budovu obejdeš, najdeš tam zadní nouzový východ, který je však zvenčí nedostupný a ani na střechu nevede žádná cesta. Celý objekt je usazen u hlavní ulice, značně odsazen od obytných částí, přesto v oblasti lze nalézt pár rodinných domů, obchodů, barů a podobných podniků.

Když skončíš s touto obhlídkou a chytíš si další taxi pro cestu k Nočnímu klubu Paranormal, při nástupu do auta ucítíš ten známý nepříjemný pocit, jako by tě někdo pozoroval. Při dojíždění k cíli, tě na křižovatce předjede červený Chevrolet, který se přiřítí z vedlejší silnice. Z auta vyskočí mladá žena odpovídající tvému popisu a projde po koberci ke dveřím klubu a kolem velkého bodyguarda sedícího na židli, zírajícího do časopisu. Přesto že klub je momentálně zavřený, dveře pořád někdo hlídá. Budova je zdá se dvoupatrová. Nouzový východ je stejně jako u předchozího objektu přístupný pouze zevnitř. Tyto dveře ovšem střeží ještě plot s ostnatým drátem, zajištěný řetězem. Klub je kousek od obytné části a navíc máš ten pocit, že po cestě jsi z okna taxíku viděla policejní stanici. Po nějaké pořádné veřejné nemocnici však není ani vidu. Za dobu co jsi prozkoumávala zdejší blízké prostředí, cíl zůstal uvnitř a ani to nevypadá, že by plánoval místo opustit.

Pomalu se začne schylovat k času na oběd a tak tě napadne, že by ses mohla vydat do restaurace Bílý Lotos, spojit příjemné s užitečným, naobědvat se a přitom třeba zjistit i něco zajímavého. Cesta pěšky by trvala příliš dlouho, proto opět využiješ služeb taxi. Když tě doveze na místo, už alespoň víš, kde jsi a můžeš se rovnou vydat dovnitř. Zde se necháš obsloužit. Vše vypadá jako v úplně normální restauraci a ty zde evidentně nejsi schopna zjistit nic zajímavého. Vzhledem k tomu, že ti nikdo neřekl jména cílů, nejsi schopná se optat personálu, zdali zde a v kolik chodí muž, kterého hledáš. Na to abys na ně vytáhla šmíráckou fotografii, nemáš odvahu, a i kdyby ano, stejně by se s tebou nikdo nebavil. Po poledním posilnění a zaplacení účtenky i se spropitným se vydáš pryč z restaurace. Ve dveřích, právě při odchodu, se naproti tobě objeví tvůj cíl. Všechno se to seběhne tak rychle, že nejsi schopna skoro zareagovat. Buď můžeš kolem něj projít bez povšimnutí, nebo zajistit, aby si tě všiml.

Najednou stojíš před restaurací a nevíš co dělat. Zpátky se vrátit nemůžeš. Teď už ne. A vystávat příliš dlouho před prosklenou budovou se také nemusí vyplácet. Znáš alespoň konečně jméno svého cíle, neboť mu právě číšník ohlašoval, že je jeho rezervace připravena. Jmenuje se John Leguizamo. Vzhledem k absenci tvého vlastního auta se sledování provádí dost těžko a platit jen tak hodinu stojící taxi, zatímco budeš čekat, než muž, z kterého potřebuješ dostat informace, vyleze, vyjde taky dost draho. Proto se rozhodneš tuto první příležitost zahodit a místo toho si uděláš hezkou procházku parkem, ležícím mezi hotelem, v kterém jsi ubytovaná a místem na kterém právě stojíš. V parku si užiješ vycházku a nadýcháš se čerstvého vzduchu. Nakonec se rozhodneš, že si zajdeš na masáž, kde se porozhlédneš a uvolníš se.

Po dalším zaplaceném taxíku se ocitneš opět před rekreačním centrem, kde už jsi dnes jednou byla a nyní zde přicházíš, zbavit se stresu. Po vstupu na recepci tě slečna, o něco mladší než ty, pozdraví a zeptá se tě, zdali si přeješ zakoupit jejich kompletní kůru, což je jejich nejlepší a nejvýhodnější nabídka. Obsahuje to časově omezený pobyt v páře, následná masáž celého těla. Nakonec omezený čas v sauně zakončený ledovou koupelí a bahenní lázní. Po zaplacení ti předá klíček od tvé skříňky a velký ručník. Pošle tě dlouhou chodbou na levou stranu do dámské šatny. Uprostřed místnosti jsou dvě dlouhé lavice lemované spoustou kovových skříněk s dostatkem prostoru, tak akorát pro převléknutí. Na druhé straně místnosti jsou pootevřené dveře a za nimi dámské sprchy. Po přípravě opustíš šatnu a vydáš se podél značek k dalším, proskleným dveřím, zpoza kterých se hrnula mohutná bílá pára. Jakmile dveře otevřeš a uděláš krok do prázdna, obalí tvé tělo horká bílá peřina. Při nádechu ucítíš, jak tě tvůj nos pálí, po pár vteřinách v mlze rozpoznáš lavice vrstvící se vzestupně nad sebou a ty se můžeš na jednu z nich posadit. Čím níže budeš, tím menší horko ti bude.

Jakmile skončíš první proceduru a opustíš místnost s parou, tvé tělo pocítí náhlé uvolnění. Zabalená v ručníku se přesuneš k další místnosti, v které na tebe čeká masážní lůžko, příjemná klidná hudba a sortiment všelijakých aromatických svíček a olejíčků. Po chvíli dorazí masér. Nerušeně k tobě přistoupí a nechá tě položit se na břicho. Poté ti povolí ručník, odhrne jej ze zad tak, aby zůstal zakrytý jen zadeček, a začne tě masírovat. Začíná u ramen, krku, pomalu se dostává k lopatkám a páteři. Jakožto specialista ví přesně kam zatlačit a které body rozmasírovat, aby dosáhl maximálnímu uvolnění. Nakonec se dostane k bedrům, do kterých se mírně opře, a ty v těle uslyšíš jemné křupnutí. Poté přejde ke stehnům, šlachám za koleny, lýtkům a kloubům v kotnících, přičemž jde spíš o chiropraxi. Nakonec se dostane i k chodidlům, kterým věnuje zvláštní pozornost, jakožto odborník zná body na noze spojené s orgány, čili provede celkovou re-balanci organizmu, což je navíc velice uvolňující. Když skončí, Amandě je řečeno, že se má přesunout k místnosti se saunou.

Dorazíš do sauny a hned co pootevřeš dřevěné dveře, ucítíš suchý horký vzduch vznášející se z nažhavených kamenů ležících v kamnech. Tvůj čas je zde sice časově omezen. Přesto to nikdo nehlídá a ty můžeš odejít, prostě až budeš chtít. Hned po opuštění přehřátého boxu je ti doporučeno skočit do velké ledové kádě stojící opodál. To tvůj organismus náhle schladí, přesto po rychlém opuštění takto ledové vody jsi stále vysoce přehřátá, takže pocit zimy nepřetrvává příliš dlouho.

Nakonec tě pošlou do místnosti s velkým množstvím van, oddělené pouze závěsy. Vany se ovšem místo čisté vody napouštějí značně teplou, hnědou, lehce zapáchající, bahenní vodou, v které se návštěvníci koupou, údajně pro zlepšení pleti.

Po ne zrovna obvyklé koupeli a následné sprše kvůli zbavení nečistot, se vydáš zpátky do dívčí šatny. Asi jsi nic nezjistila a možná byla hloupost sem chodit, ale ty se rozhodně cítíš báječně. Nakonec z místa odejdeš.

Pro opuštění takto odlehlého místa si musíš opět sehnat odvoz. Čas letí rychleji, než se zdá a ty zjišťuješ, že se pomalu blíží večer. Proto by nejspíš bylo vhodné, ještě před návštěvou klubu zajet někde povečeřet. V hotelu to budeš mít zadarmo, čili nejrozumnější bude jít asi tam.

Nakonec, po večeři a krátkých přípravách na noční zábavu se vydáš do klubu Paranormal, řidič od pana Márqueze ti nabídne, že tě tam odveze, takže ušetříš za taxislužbu.

Když dorazíš na místo, klub už je v plném proudu. Vyhazovač, který předtím jen seděl na židli a četl si, teď stojí kousek před dveřmi, s kvérem připnutým u paže a seznamem VIP hostů ve své mohutné pracce. Ostatní, co se snaží dostat dovnitř, musejí stát frontu, která naštěstí pro tebe není zrovna příliš dlouhá. Na tohle jsi nejspíš nemyslela. Brzy, jakoby snad na zavolanou dorazí známý červený Chevrolet Impala, z kterého vystoupí společně oba tvé cíle. Jejich chování jasně potvrzuje domněnku, že spolu mají poměr. Nejspíš nebude tak snadné ho svést. Projdou kolem tebe a gorila je pustí přednostně dovnitř. „Dobrý večer slečno, Torresová.“ Poté co si vystojíš řadu a ocitneš se uvnitř klubu, naskytne se ti zcela nový obzor. Všechno je na svou dobu podstatně moderní, ať už jde o zdejší taneční hudbu, či styl do jakého je celý klub zasazen. Obyčejný večer se proto brzy změní na pořádný mejdan. Při jedné tvojí cestě z parketu na bar si tam všimneš Johna, muže, po kterém jdeš. Možná, že právě teď přišla tvá chvíle.

Minulosť

"Ako vždy Frankie." odpoviem mu veselo, rodinná situace je celkovo dobrá.
"Čo u teba? Čo tá nová známosť, vychádza to?" zaujímam sa, úprimne spíše zo slušnosti než vážneho záujmu. Do súkromia iných sa moc nestarám, o svojej minulosti nehovorím takmer vôbec alebo priamo klamem. Kapitán Krait, zásobovací dôstojník v Kórey, vojenská akadémia Melbourne, jo, to znie dobre. Občas sa síce stretnem s pohľadmi pohŕdania, keďže to tvrdí americkí hošani "nám australanom zachraňovali zadky," ale čert to ber, do očí sa mi neodváži kecať sračky nikto.

Nemám ani čas viac si pokecať - Franka rád poslúcham, má prekvapivo dobrý prehľad a viac menej sa názorovo zhodujeme, keď príde 10-90. Nečakám, rovno zapnem húkačky a stočím auto smerom k banke. Poznám to miesto, nie nejak dôverne, ale raz som neďaleko riešil akúsi pouličnú bitku.
"To je tou dobou, vieš." povzdychnem si a prevezmem diskusiu pre zmenu ja. "Ten stály...stres zo Sovietov a McCarthy vyčíňajúci ako zbesilý. Komunista sem, komunista tam, ľuďom z toho blázni a tak robia kraviny." pokrútim hlavou zatiaľ čo obchádzam autá a šiniem si to k banke.
"A navyše filmy. Videl si čo sa dáva v kinách poslednou dobou? Samé heroické zločincké srance. Jasne, drsný detektív väčšinou vyhrá, to jo, ale kruci, nemyslím si, že zločinci by mali byť takto...glorifikovaný, vieš? Videl si Strangers on a Train? Robert Walker je tam sakra charizmatický, nečudujem sa, že mládeži z toho práši a kriminál ich láka. Hej..." počas jazdy vytiahnem 5 dolárovku a položím ju pred seba "O Lincolna, že tá lúpež bude nejaký Bonnie a Clyde štýl, mladé decká čo sa nudia a chcú si prilepšiť. Sakra, čakám už len že o tej dvojici natočia nejaký holywoodsky trhák. Uh, zažil som niečo podobné, vieš? Keď začala kríza, bol som ešte mladý a na škole sa hodne hovorilo o Ned Kellym. Zlodej ešte z minulého storočia, jeden z mála známych Austrálanov. Nič chvályhodné, proste kriminál jak ďas. No a decká z neho boli natešené. Bola kríza, málo peňazí, dvaja moji spolužiaci sa jedného dňa vzali a šli vylúpiť poštu. Strážnika vyriadili, zastrelili ho kradnutou zbraňou." pokrútim hlavou "skoro okamžite ich našli. Polícia nevedela s čím má dočinenia, nečakali, že sú tak mladý. Rozstrieľali chatrč kde sa skrývali. Och, to mi pripomína, máme v aute shotgun?" už sa pomaly blížime k banke, takže zase dávam pozor na cestu.

Šlapu po tom samém chodníku snad už stokrát za tenhle posranej večer. Nemám do čeho píchnout a výplata z doků mi pramálo stačí. Jako vždy mám v koutku úst doutník. Nevím kam jít, doma je to nuda a tady... tady snad ještě větší. Nesleduji cestu, jen si hraji v puse s cigárem. Možná kolem mě prošlo několik lidí, cítil jsem jejich kolínské, avšak žádného jsem příliš nepozoroval.

Zrovna fouká teplý vánek, ten co si hraje s korunami stromů, zrovna když z nich opadne jeden malý lísteček. Vánek je příjemný, roztomile mi ofukuje záda a nějak tak mi dává šanci tenhle večer nestrávit naprosto zlitej. Najednou pocítím mírnou bolest na rameni. Au. Jakej debil? Vykřiknu k muži, do kterého jsem trefil ramenem. Překvapí mě známá tvář, Garyho. Jenže on mě pozná o poznání dřív. Totiž, hodně mě osveltuje lampa z protějšího koutu ulice.

[Spiklenecky se zasměje a nervózně se rozhlédne kolem. Přitáhne si mě k tělu a tiše mi něco do ucha zašeptá. Jaký bedny? Nechápavě se snažím pochopit rychlost jeho mluvy. Nějak mi to nejde do hlavy. Rozejde se dál podél chodníku, furt mě tahá za rameno. Co se ksakru děje, proč tak běsníš Gary? Nechápavě roztáhnu ruce a pokusím se zabrzdit. On je však o trošku silnější, takže nakonec jen udělám dva pomalejší kroky a skoro upadnu. Gary! Uklidni se, stoupni si tady a normálně mi všechno vysvětli! Řeknu už tou dobou agresivním tónem.

Co s hlídačem, proč s hlídačem? Co chceš kurva za hovadinu udělat? Začni myslet normálně, my nejsme žádný gangsteři, jsme jen obyčejný dělníci. Instinktivně sáhnu za sebe a ujistím se, jestli za mnou nikdo nestojí. Ucítím jen studené sklo, nervózně se otočím. Stojím před nějakým barem. Kam mě to táhneš? A co chceš prodávat? Vyslechnu si jeho prosbu. Co to zas blbne...

Proč já? Aby když tak odkrágovali mě ne tebe? To mi přijde ksakru špatnej nápad. Zašmátrá ve své vestě, až nakonec vyndá tajemně červenou obálku. Co v tom máš prosím tě? Žvejkačku?Chceš si snad hrát na malý haranty a prodávat žvýkačky? Už to úplně vidím, hej kupte si žvejkačk, mafiáni, příjdete dneska na mojí pyžamovou párty? Začnu ironicky máchat rukama. Co? Vyjeknu najednou.

Ani nestačím nic říct a on už zmizí za rohem. Ty... Naštvaně mávnu rukou. Podívám se na ten bar. Asi mi nic jiného nezbývá. Radši umřít mladej a bohatej, než starej a chudej... Otevřu dveře od baru a vstoupím.

Bankovní loupež

„Ano Ernie, brokovnice je vzadu.“ Odpoví na tvou otázku, zatímco se blížíte k bance. „Ale víš, co říkal šéf. Kdokoliv v akci vytáhne shotgun, buď zemře, nebo bude povýšen. Takže… hodně štěstí parťáku.“ Koukne odhodlaně na tebe, zatímco si vytáhne a zkontroluje svou zbraň.

Vyrazíte zpoza zatáčky a první co spatříte, jsou dva vozy, které blokují vchod banky. Jen co se přiblížíte, objeví se dva lupiči, jeden s revolverem a druhý se samopalem, vzor 58. Rovnou to do vás začnou sypat, což ti zřejmě znemožní pokračovat vpřed. Opodál stojí pár odstavených aut, za které by ses mohl krýt a tím se přiblížit k objektu. Tvůj kolega to vezme z druhé strany k zadní části auta, kde ukrytý za bok zašmátrá v pootevřeném kufru a vytáhne brokovnici a krabičku nábojů. „Chytej.“ Hodí ti ji do ruky a balíček broků ti pošle po zemi. Sám, vyzbrojen jen svou služební zbraní, vystřelí pár varovných výstřelů směrem k pilířům, za kterými se zločinci schovali. „Tady policie, vzdejte se!“ Zakřičí na ně Frank, zatím co nabíjíš brokovnici. Vzápětí se ovšem ozve lehká sprška kulek, narážející do motoru policejního vozu, doprovázená nadávkami. „Ani náhodou vy zkurvysyni! Zkus vystrčit tu svou zavšivenou hlavu z poza toho auťáku a slibuju ti na matku Terezu, že ti tu kebuli ustřelím!“ Zařve na tebe muž se samopalem. Tvůj parťák se na tebe podívá s nejasným výrazem, co má dělat.

Bar Corida, podvečer

Po vstupu do místnosti tě zahalí těžký štiplavý kouř. Téměř každý zde, v tomto nepříliš velkém, nevětraném baru, kouří. Pár karbaníků právě hraje karty o peníze, jeden zrovna vztekle převrhne židli, když prohraje své poslední peníze. Jiní zde hrají kulečník, nebo šipky. Někteří si tě nepříjemným pohledem prohlédnou, ale zaútočit se na tebe zatím nechystají. Bar, který je umístěn na konci celé hospody obývá asi pět chlapů. Někteří sedí na barových stoličkách, jiní jsou jen opření o bar a par jich odtud sleduje právě tebe. Je to jakoby právě scvakla past a ty ses ocitl napospas šelmám.

Jeden z těch, co si tě prohlíží nejpozorněji, si nejspíš všimne tvé špatné orientaci v zdejším neznámém prostoru. Hodí do sebe panák a rozejde se tvým směrem. Muž je oblečen v slušném černém saku a pasujícím klobouku. Ať už se rozejdeš kamkoliv, či se posadíš kdekoliv, mladý gentleman tě velice rychle dožene a osloví. „Zdravím tě příteli. Nevím, jestli je dobrý nápad sem chodit, pokud zde nikoho neznáš. Poslal tě někdo?“ Zeptá se slušně očekávajíc odpověď.

Chicago

... levné cigarety, levný oblek. Prach a špína, co se zahryzla tak hluboko do dlaní, že nejde ani smýt. A lodě přivážejí další a další, sleduji kouř, co mi vychází od úst. Dneska jedu jednu za druhou. Jsem neklidný... nervózní. Mám vztek... hlavně mám vztek. Kvůli tomu sem nikdo neplul, a přesto lodě vyplivnou na mola každý den nové a nové snílky. Ty, co i v té nejhorší práci dřou jak černí, protože před sebou vidí ten sen. Budeš dobrej a bude z tebe někdo, dokud místo tebe nepřijde někdo novej, ještě naivní, co se nestihl rozkoukat.

"Hej, Viktore!" zahřmí za mnou hlas mého kolegy, Jimmyho, asi o pět let staršího chlápka s obrovskými prackami; snědší pleť se mu ještě leskne potem, "jdeme do centra," rukávem si otře tělo a z kapsy na prsou vytáhne krabičku cigaret, "poď taky, užiješ si," mrkne na mě a otočí se k trojici, který se k nám blíží, "hele netvař se... jde s náma," zahuláká k oné trojici, "sem to říkal, chlapi... tady mladej se nezdá," zasměje se svému vlastnímu vtipu a z jisté soudržnosti se přidám. Jejich humor mi byl cizí, vyrůstal jsem v místech, kde, jak by řekli tady, je náš humor dost suchý.

"Je to na hovno, co," objeví se vedle mě Dante a hlavou pokyne k molům, "měl přijet bratránek," ušklíbne se, "moje mamita ho poslala, prej že Dante... rodina, Dante pro nás je to důležitého. Takovej tarado," odplivne si, "zůstal doma, když viděl loď..." tiše se zasmál a pokračoval v popisu svého neschopného bratránka. Z jeho vyprávění byl vlastně každý v jeho rodině neschopný... krom jeho, samozřejmě, a tak měl dost toho, co by mi pověděl, než jsme došli k baru.

Podvečer, Bar Esence

Objevíte se společně v malé hospůdce, kde občas zajde tvá parta z práce, spláchnout špínu z chřtánu. Bar je obyčejná místnost z mnoha stoly vtěsnanými k sobě a dlouhým výčepem s pár barovými stoličkami. Z jukeboxu hraje nějaká stará jazzová deska. Jen co si najdete volné místo a usednete, dostane se k vám servírka s možnosti objednat si. Číšnice vypadá velice atraktivně, je to vysoká, mladá slečna, se sytě zrzavými, dlouhými kadeřemi. „Co si dáte, hoši?“ Mile se na vás usměje a převezme od vás objednávky. „Hned to bude.“ Zahlásí s úsměvem, pohodí bokem, když se otáčí a odkráčí si to k baru. „To je kus, co?“ Řekne Jimmy, okouzlen jejím pozadím.

Po nějakém tom úvodním dialogu a poté co vám servírka donese vaše objednávky a zkasíruje vás, si popřejete hodně zdraví při vašem prvním přiťuknutí a loku. Po pár kouscích se už atmosféra uvolňuje a debata se zaplete také k práci. „Doufám, že nás předák zítra vyplatí. Občas s ním nebývá vůbec řeč. Strhne ti peníze jen za to, že se nejistíš, ale když se budeš zdržovat jištěním, tak tě vyhodí… Čert aby to vzal.“ Zakleje tvůj parťák Jimmy. „Jo taky bych se na to nejradši vykašlal. Někdo by za ním měl zajít a promluvit si sním.“ Přidá se postarší dělník. Nakonec to vypadá, že všichni čtyři pracanti co tam tak s tebou sedí, by byli radši, kdybys to za ně vyřídil ty. Nikdo z nich se k tomu ale jasně nevyjádří.

Poté se Jimmy pokusí opět rozproudit zábavu a tak prohodí, rozhlížejíc se kolem. „Tak co Victore, líbí se ti tady nějaká? Byla by škoda, jít dnes domů sám.“ Okolo můžeš vidět pár docela hezkých žen různých chutí. Je jen na tobě, jestli si nějakou vybereš a zkusíš u ní štěstí.

Po několika hodinách pití a zábavy se postupně tví spolupracovníci rozejdou ke svým domovům a tobě pomalu nezbývá, než tak učinit také. Ještě než odejde Jimmy, tak se tě zeptá, co si myslíš o tom, že by sis snad zítřejšího dne promluvil s předákem a vyzvedl od něj peníze pro celou skupinu. Poté se s tebou rozloučí a zamíří domů.

Zvonek na dveřích cinkl, do nosu mě udeřil silný pach nevětrané zakouřené místnosti. Doufám že kouří jenom Marlboro... A taky že jo, i když nekouřili přímo Marlboro, každý měl v koutku úst nasazenou cigaretu, u každého stolu se pomalu plnili popelníky..

Někde v rohu sedělo několik karbaníků, jeden to asi psychicky neunese a naštvaně odhodí židli stranou. Pohledem zamířím na stůl a uvidím jak neochotně přesouvá svoje poslední peníze směrem k jednomu z lépe oblečených mužů.

Je tu prostě slušná zábava, někteří se důstojně baví kulečníkem, jiný hází ovlivněni alkoholem šipky všude, jen ne do terče.

Ihned co vejdu, se mým směrem obrátí několik hlav, většinou ti kteří sedí u stolu. Přeměří si mě nepřátelským pohledem, já se snažím udržet vážnou tvář, nechci se tvářit nějak vystrašeně, hodlám přežít tuhle noc. Bar je naštěstí až na konci baru, takže mám dostatek času se na to vzmužit a nějak se na to připravit. Nečekal bych že to bude tak těžký.. Na baru je nacpáno asi pět chlapů, někteří sedí na barových stoličkách, ostatní jsou precizně opřeni o bar svým loktem. To budou šéfové, nesmíš se jim znelíbit, chápeš? Udržuj vážnou tvář, chovej se vážně, ale mile, tvrdě, ale přátelsky. Nesmíš vyvolávat konflikty.... Z nervozity mi naskočí husí kůže, ztuhnou mi svaly,
takže první kroky musí udělat mafiáni.

Nenápadně se je snažím sledovat, jeden z nich do sebe hodí panáka a rozejde se směrem ke mě. Muž je doopravdy slušně oblečen, skvěle padnoucí černé sako, klobouk z té nejlepší látky. Skutečný gentleman. Nečekám na nic a pomalu se rozejdu jeho směrem. Jestli to má přijít, ať to mám rychle za sebou... Zhluboka se nadechnu a pozdravím mafiána. "Zdravím, pokud se šílenost dá považovat za osobu, tak ano. Mám pro vás super nabídku, teda jestli by jsme spolu mohli mluvit o samotě.... " Jemně chytnu mafiána za rameno a z bundy vyndám tu červenou obálku s hašišem. "Tak co?" Povím tiše mafiánovi.

Bar Corida, setkání

Pohled galantně oblečeného muže sklouzne na tvou ruku, která přistála na jeho rameni a vážným výrazem pohlédne zpátky na tebe. Poté sklopí zrak k tvé ruce a vezme si od tebe kostku hašiše. „A co já s tím? Víc toho nemáš? Myslíš, že si nedokážu sehnat sám něco do brka?“ Odsekne netrpělivým tónem a kostku hnědé hmoty ti hodí zpět do dlaně. Už je pomalu na odchodu zpátky k baru, tvoje nabídka ho evidentně nezaujala.

Pohled galantně oblečeného muže mě zklame. Hodím po něm nechápavý výraz. Sklopí zrak k mé ruce a vezme si ode mě kostku hašiše. Když mi odsekne a zkritizuje mě za to že toho mám málo, zatvářím se šibalsky. Kostku mi sice hodí zpátky do dlaně a vykroutí se z mého sevření, ale můj úsměv ze tváře stejně nemizí.

"Kolik tak může být toho svinstva v jedný bedně? A kolik beden se může vejít do jednoho obrovského skladiště? Co?" Doufám že mě pochopí.

Bar Corida, setkání II.

Když gangster uslyší o větším množství, tak se otočí zpátky k chlapci. „A jak ti říkaj mladej? Ty si jako myslíš, že dokážeš sám vybílit celé skladiště, jo?“ Pokračuje s úsměvem na tváři. „No do toho mi nic není, Pokud mi sem ale dopravíš alespoň jednu bednu, pak se třeba můžeme začít bavit o nějakém obchodu. A teď běž, než ti někdo ublíží.“ Rozloučí se s tebou a odkráčí k baru. Po cestě ještě otočí hlavu a dodá. „Mimochodem, já jsem Frank.“ Tím je hovor u konce a ty bys možná měl zapřemýšlet, jak sem ten náklad vlastně dopravíš.

Moje slova doplují do ucha toho muže. Otočí se na patě a přeměří si zvídavým pohledem. Joe, dejte mi nějakej náklaďák a schopnýho řidiče a jo, dokázal! Řeknu obětavě. Tohle musí vyjít! Na jeho tváři se objeví úsměv, nechci se tvářit nějak přátelsky proto můj obličej stále zůstává tvrdý jako kámen, nepohnu jediným svalem.

"Už jsem na odchodu, tu bednu vám sem přinesu možná ještě tenhle večer, tak buďte připravenej. Ve městě je spousta lidí, ochotnejch za to zaplatit balík..." Strčím mafiánovi do ruky onu kostku hašiše. "Tohle si nechte jako inspiraci, nechci to zbytečně tahat s sebou." To už kráčí směrem k baru, ještě mi řekne svoje jméno. Já jen suše odvětím. "Těší mě.."

Tím je hovor u konce a teď mě čeká těžké rozhodnutí, jak to sem dopravit a hlavně, jak to ukrást. Potřebuji se na to nějak připravit, proto ještě zamířím domů. Tam si seženu nějaký balící papír, ke kterému si také přichystám nějaký kousek šňůrky. Ještě si do kapesníčku nasypu trošku pepře a do kapsy si vezmu nůž. (Jestli to mám, jestli ne skočím si to někam koupit...)

Poté se pokusím nějak dostat ke Garymu.

Setkání s Garym

Ten gangster není zrovna úplně vlídný, takže buď možná rád, že tvou prosbu o náklaďák a řidiče přeslechl. Řízení zvládneš sám a automobil si můžeš půjčit v půjčovně, po cestě k dokům. Jakmile tam dorazíš, mají těsně před zavřením, ale ty ještě přesvědčíš majitele, aby ti jeden náklaďák za pět dolarů půjčil do zítřejšího dne.

Ke klubu Santana, tedy přijíždíš v zelené Škodě typ 706. Uvnitř klubu tě čeká tvůj přítel Gary, který netrpělivě popijí svůj drink. „Ták, tady jsi!“ Zaraduje se, když spatří, že jsi v pořádku. „Tak jak to dopadlo? Můžeme vyrazit?“ Začne vyzvídat a oblékat si svůj kabát. „Plán je jasný. Musíme to celý objet. A hned vedle doku je to velký skladiště s tou červeně natřenou střechou… no a tam se musíme dostat. Čili, auto zatím musíme nechat v nějaké bezpečné vzdálenosti a jít to tam očíhnout pěšky.“ Sdělí ti svůj plán, při nasedání do tvého vozu. „Tak jedem.“ Netrpělivě se zavrtí na sedačce.

Když dorazíte na místo, Gary se na tebe otočí a než seskočí z vyvýšeného místa pro řidiče na zem, tak ti řekne. „Zhasni světla, ale motor nech běžet. Vydrž, obhlídnu to a hned se vrátím.“ Po chvíli čekání se tvůj bývalý spolupracovník z doků zase objeví a naskočí zpátky do auta. „Vypadá to dobře. Hlídač nikde, otevřel jsem vrata, nejlepší bude, když tam nacouváme a můžeme začít nakládat.“

Ten muž nevypadal přátelsky, takže jsem asi mohl doufat, že některá moje slova přeslechl. Chvilku na to jsem si přeci jen uvědomil, že řízení zvládnu sám a auťák si můžu někde půjčit, ještě že vím kde to sehnat. Je to při cestě z doků, ta půjčovna se jmenuje Jack´s Car, několikrát jsem tam byl omrknout ty namakaný fáry co se tam opalujou na slunci. Ty si ale teď nemůžu půjčit musím sehnat něco větší, co dokáže uvést více než málo beden s hašišem.

Musím jít pěšky, není to zrovna blízko, takže než tam dorazím, už skoro zavírají. Majitel je naprosto proti půjčení, ale pochvaly na ty jeho fáry ho přesvědčí a nakonec mi půjčí nějakou ojetinu. Prej nějakou szkodovku. Sice nevím co to je za značku, ale strašně debilně se vyslovuje. To auto je docela roztomilý, má hezkou zelenou barvu.

Jenže stálo draho, nechápu jak si někdo může účtovat pět bankovek za jeden krátkej den, ale což. Nádrž to má plnou, takže si můžu ztrátu kompenzovat. Teď mě čeká chvíle bloudění, musel jsem si svojí dutou pamět malinko oživit, než se přede mnou konečně rozsvítil ten krásný a hřejivý nápis Santana. Taky si vzpomenu na tu divokou striptérku. To byla noc...

V klubu je jako vždycky, několik tyčí u kterých tančí půvabné polonahé ženy. Gary to se zájmem sleduje, tak ani nezpozoruje můj příchod. Musím ho dvakrát praštit do ramene, než si uvědomí že vůbec existuje. Když mě uvidí zaraduje se. "To já taky, u toho mafiána to mám malinko nahnutý, nevypadal přímo přátelsky." Povím směrem ke Gerymu, potichu ať nás nějaký nechtěný ucho neslyší.

Začne si oblékat svůj kabát. "Jo a dlužíš mi pětku, kapišto? A jestli se to posere... nečekej že budu utíkat s tebou, ale jestli tě zavřou tak stejně mi tu pětku budeš dlužit, neboj já si na to počkám." Nechci Geryho nějak moc znervózňovat a proto radši už nic nemelu o nějaký base a radši ho vyvedu z baru k vypůjčené szkodovce. "Jo, má to debilní jméno, ale zas podívej. Ale podívej. Ukážu na malou anténku co je navrchu. Otevřu dveře a spustím rádio, zrovna tam běží Jailhouse Rock. "Všechny rádia v tomhle městě..."

Poté začnu poslouchat jeho plán, ani nedutnu. Když to dopoví, motor už je nastartovanej a já pomalu vyrážím. Netrpělivě se zavrtí na sedačce. "Neboj, stejně není co čeho píchnout a co se může stát nejhoršího?" Snažím se Garyho malinko povzbudit.

Cesta není dlouhá, přece tenhle nevěstinec je hnedka za rohem. Zaparkuji kousek od doků a skloním se do stínů, aby mě nikdo neviděl. Gery jde zatím omrknout skladiště. Motor raději nechávám nastartovaný."Dávám mu patnáct minut, jestli do té doby nepřijde, odjedu. Nemám chuť to dneska schytat coltem přímo do hlavy." Řeknu své myšlenky nahlas, když se Gary dostatečně vzdálí.

Po pěti minutách začne nervozita celkem stoupat, v autě už houstne vzduch, ale já nechci zbytečně otevírat okno. Vydávalo by to zbytečnej randál a to já nechci. Malinko mě uklidní, když uvidím v dálu siluetu Garyho. No konečně. To mu trvalo.. Vystoupím z auta, abych si s ním mohl promluvit.

"Radši couvej ty, přece víš jak jsem na couvání blbej, to je taky jeden z důvodů proč mě vyhodili." Poklepu Garyho na ramenou a zhluboka se nadechnu. "Já zatím budu hlídat, jestli je čistej vzduch, jasný?"

Krádež ve skladišti

Gary naskočí do vozidla na místo řidiče a pomalu s tiše bublajícím motorem, zacouvá dovnitř. Zastaví na ručku a opět rychle vyskočí z auta, přičemž dveře nechá dokořán, aby zbytečně nedělal hluk. „Tady někde bude, označil jsem ji křídou.“ Začne procházet mezi blízkými bednami a hledat svou značku. „Dobře, to jsou ony, vezmeme je všechny.“ Zahlásí, když objeví, co hledal a s lehkým oddechnutím, při zvednutí těžké bedny se vydá zpátky k autu. „Ber další.“ Řekne nervózně a rozhlédne se kolem. Ukazuje na skupinku dalších pěti beden, které tam zůstaly ležet. Skladiště je daleko plnější, přesto obsah všech beden, ti není znám. Po naložení dalších čtyř beden spatříte kužel světla z baterky, který se mihotá směrem k otevřeným vratům skladiště. Motor stále tiše bublá a Gary se nešťastně podívá na zbylou bednu, pro kterou by se někdo musel vrátit a zpátky na tebe. Rozhodnutí je na tobě, ale musíte jednat.

Gary mě uposlechne, tichými krůčky přeskočí schody k vozidlu a dostane se rovnou do auta, motor jsem nechal puštěný, takže se nemusíme obávat nějakého zbytečného randálu. Snad jen zátahu kol, který tady doufám nehrozí. Já auto tiše doprovázím pěší, nervózně přelétávám pohledem ze skladiště na silnici. Naštěstí nikdo neprojel, je tu takové ticho, že slyším vlastní tep.

Ozve se tiché skřípnutí, nervózně se podívám do auťáků a udělám tiché. "Pššššt" Gary hbitě seskočí z auta, ozve se mírné plesknutí jeho bot o asfaltovou silnici. Dveře nechá dokořán, nechce vydávat zbytečný zvuk. Snažím se pohybovat co nejtišeji. Začneme prohledávat všemožné bedny, co se ve skladu nachází. Je sice dobrý že to označil křídou, jenže v týhle tmě je hovno vidět.. Gary je nakonec najde, ukáže mi předběžné místo kde jsou. Já se naposledy nervózně rozhlédnu a začnu bedny rychlejším tempem přenášet do auta.

Když první bednu zdvihnu, ozve se ze mě překvapené. "Uf." Pomocí kolene si bednu popostrčím blíž k tělu a vyrazím směrem do auta. I na Garymu je vidět značná nervozita, jeho kroky jsou často nejisté a dává spíš pozor na okolí než na cestu. Skladiště je plné, ostatní bedny však budou plné míně cennějšími věcmi. Jako jsou ryby, ovoce a různé dovozové zboží. Přeci jen, pár let mi doky poskytovali zdroj obživy, takže mi nedělá problém pohybovat se v tomhle terénu.

Čtvrtá bedna, konečně. Položím bednu vedle všech ostatních beden, otočím se. Najednou spatřím kužel světla, svítící zpoza dalších beden. Sakra... Motor furt tiše bublá, udělám pár rychlých kroků, doskočím bednám. Jednu popadnu, další pár kroků a nakonec společně s bednou skočím do nákladního prostoru. Dvakrát zabouchám na plech, na znamení že už můžeme jet.

Úprk

Jakmile tvůj parťák uslyší zabouchání na plech, odbrzdí ručku, zařadí a šlápne na to tak rychle, div se i s bednami nesvalíš z korby náklaďáku. V rychlém mžiku spatříš baterku, jak se snaží zachytit tvou tvář a rychle se vzdalující štěkot německého ovčáka. Zvládli jste to. Zelený náklaďák uhání prázdnými ulicemi v Chicagské temné noci. Až na pár, v protisměru projíždějících automobilů, jste nic zvláštního nesledovali a brzy jste se ocitli zpátky u Baru Corida. Gary to vzal zadem a rovnou projel velkými vraty do dvora. Jen co zastavil motor, ve dveřích se objevil, již známy, galantně oblečený mafián Frank. „Tak co chlapci? Jakpak jste pořídili? Bude mít strýček Frank radost?“ S úsměvem kráčí ke korbě náklaďáku. „Tak co pro mě máte?“ Zůstane stát kousek před zadkem auta v očekávání, co zajímavého uvidí. „Moc jich teda nemáte.“ Uchechtne se, když spatří váš lup. „No tak ukaž.“ Mávne na tebe rukou, abys ty bedny přisunul blíže a ukázal mu co je uvnitř.

Gary uslyší můj znak. Rychle se rozjede. Malinko to se mnou zatřepe, skoro vypadnu s bednami na silnici. Ještě k tomu mě oslní světlo z baterky hlídače, rychle si překryji obličej rukou. Jediné co je slyšet jsou nadávky hlídače a vrčení a štěkání vlčáka. "Je ti jasné že jsme to zvládli?" Zakřičím na Garyho. "Jo a už můžeš zastavit."

Nevypadá že náš někdo sleduje, takže si klidně můžu přesednout na přední sedačku. Ozvou se brzy a mě odhodí na zadní směru. Otřepu si hlavu. Rychle vyskočím z nákladního prostoru a nasednu na přední sedačku. "Dávej pozor, nechci mu zničit brzdy."

Rychlím tempem se vzdalujeme od doků, kolem nás sice projede několik aut, avšak žádné nevypadá že by nás pronásledovalo. Po konci cesty jsme konečně dorazili před ten bar. Tentokrát už v baru nikdo nebyl, takže jsme rovnou zajeli do dvoru. Jen co Gary vypnul motor, otevřeli se dveře od baru. Ve dveřích stál Frank. Vyskočím ze dveří. "Tady to je, a bude mít radost. "

S úsměvem na rtech kráčí ke korbě. Odkryje závěs, uchechtne se nad naším lupem. Vyskočím znova na korbu, zvednu jednu bednu a přednesu jí k Frankovi. "Tady to je, kolik za to dostaneme?"

Obchod

„Nejprve chci vidět, co je uvnitř.“ Odpoví ti Frank a nechá tě otevřít označenou bednu. „Výborně a teď ten zbytek.“ Koukne po ostatních bednách. Po otevření další ovšem zjistíte, že takhle to být nebylo. Celkem máte pět beden, přesto hašišové balíčky společně s různými kusy oblečení jsou naskládány pouze v té krabici, kterou Gary tak pečlivě označil křídou. Asi se něco pěkně zvoralo. Ostatní boxy nejsou zcela prázdné, ale mimo hromady slámy, jsou v nich také prázdné krabice od doutníků, v některých whisky a v jiných není zdá se nic jiného, než pečlivě uskladněný olej do lamp. „To asi nebude úplně to, pro co jste tam jeli.“ Zachechtá se Frank, místo toho aby se naštval a oba vás zastřelil za tu drzost, že ho sem taháte. „Ale za tu jednu bednu ti dám dvě stě babek. Co ty na to? A tu whisky od tebe dostanu jako dárek, že jsem se sem vůbec uráčil přijít.“ Po dohodnutém obchodu a poté, co mu bednu odnesete dovnitř baru zadním vchodem, se s tebou rozloučí.
„Hele mladej, ale snaha se cení, jestli si budeš chtít ještě přivydělat, tak se za mnou stav ráno.“
S tím za vámi zaklapne dveře a zamkne je. Vy se můžete sbalit a vyrazit pryč, půjčovna bude otevřená až ráno, takže auto ti zatím zůstane. Obchod také nevyšel úplně dle tvých představ, ale nejspíš bys měl být rád, že sis vůbec něco vydělal. Gary se ti omluvil za nedostatečnou připravenost. „Sorry kámo, vážně jsem nevěděl, že ty ostatní jsou prázdný.“ Přesto, jen co dostane svůj podíl, to po chvíli nevydrží a radostně pokračuje. „Tak co, roztočíme to dneska? Možná bychom se mohli vrátit do toho stripklubu, co říkáš?“ Vrtí se na sedačce auta, neschopný se uklidnit.

Uchopím jednu z beden a pořádně zatahám za její víko. Frank mezitím sleduje ostatní bedny s nepřesvědčivým pohledem. Gary, tak teď to nesmíš zkazit. Jestli jsi to zas posral... Po chvilce tlačení se mi ho podaří odtrhnout. Proklepu si ruku. "Tady to je..." Řeknu majestátně. Popostrčím k Frankovi onu bednu. Až teď si uvědomím co je v oné bedně. "Gary... můžeš sem na chvilinku?" Zavolám si Garyho. Když přiběhne strčím ho do ramene. "Můžeš mi vysvětlit, proč máme v téhle krabici jenom olej do lamo, to si chceš místo hašiše zapálit voný svíčky? Nebo dokonce lampičku?"

Se zmateným výrazem se podívám na mafiána. "Tohle asi nebude potřeba." Naštvaně posunu krabici zpátky k zadní stěně náklaďáku. Opráším si ruce. "Ale v jedný určitě bude..." Začnu prohledávat ve špatném světle lampičky, která osvětluje korbu z velké dálky. "Jo tohle." Otočím bednu dokola a potvrdím se, že je to doopravdy ona. Posunu bednu k mafiánovi. "Jestli to nebude ona, tak žádná..." Začnu agresivně tahat za víko bedny, až se mi ho nakonec podaří otevřít. Jo, je to tam... Je tam hašiš. Aspoň v některé to je. Začnu se prohrabovat v hordách oblečení, až nakonec vytáhnu balíček s hašišem.

Když otevřu další, není tam nic jiného než prázdné krabice doutníků. V dalších jsou nějaké whisky. Nastane chvíle ticha, mafián si prohlíží všechno to co jsme přivezli. Netváří se zrovna šťastně. Ať to není jako z filmů, ať neskončíme oba s kulkou v hlavě... Sevřu ruce v pěst. Snažím se vydržet tu mentálně deptající chvíli.

Frank se zachechtá, obličejem mi projede mírný úsměv. Poté nám navrhne nabídku, spíše příkaz. Za hašiš nám dá dvě stovky, což se mi zdá mírně pod cenou, ale zas teď si nesmím ztěžovat, hlavně teď kdy nemám peníze. Taky by se mohlo stát, že za to nedostaneme nic.

Práce je u konce. Přeberu peníze a půlku, bez pěti dolarů předám Garymu. Zbytek si strčím do kapsy. Frenkovi všechny ty krabice naskládáme do baru. Když už zavírá dveře, podívá se na mě a rozloučí se, přitom mi položí skvělou nabídku. Mlčím, musím si to nechat projít hlavou.

"Tak je to hotový.." Gary se začne omlouvat. "V pohodě, jen si už ksakru příště dávej pozor co bereš, co teď uděláme s tím lampovým olejem?" Tentokrát na pozici řidiče nasednu já. Chvíli jedeme, jsem myšlenkami úplně někde jinde, než bych měl být. Stále přemýšlím nad tou nabídkou. Asi mi nic jiného nezvbývá... Ještě k tomu mě Gray obdaří jeho skvělým nápadem. "Zapomeň a nepůjdeš tam ani ty. Snad si myslíš, že když si načerno přivyděláš peníze, můžeš se s nimi chvástat před všemi z doků. Kupuj si za to jen obyčejné věci a když už chceš jít do baru, běž na jiný konec města. Nehodlám se kvůli tobě dostat do problému." Zklidním ho.

Konec práce

„Dobře, dobře. Máš pravdu.“ Uzná Gary. „Hele s tím olejem, no já nevím. Můžeš se zeptat v obchodě. Dnes už je tam zavřeno, ale ukážu ti kde to je. Můžeš mě vyhodit někde poblíž, mám to od tama domů už jen kousek.“ Jakmile tě do-naviguje k obchodu, tak se s tebou rozloučí. „Tak, tady to je. Jmenuje se to Tools and Things. Myslím, že ale za ten olej moc nedostaneš. Když tak si to nech. Díky za pomoc Joey, bez tebe bych to nezvládl. Kdyby něco, tak se zase ozvi.“ Otevře dveře, seskočí z kabiny a zabouchne za sebou. Ještě na tebe mávne a zmizí v uličce za obchodem.

Gary si přizná že myslel špatně, já mu však nevěřím. Do toho baru možná půjde dneska, ale jestli ne tak půjde zejtra a utratí tam zase všechno... . Poté začne rozjímat nad olejem, no napadne ho vcelku rozumný nápad, jenže mě napadne ještě něco lepšího, aspoň podle mého úsudku. Nechci jednu celou krabici prodávat v jednom obchodě, určitě se městem roznesou zprávy o nějaké loupeži a nechci na sebe moc upozorňovat.

Pro jistotu si ještě ten olej nechám týden doma a pak ho prodám po kouskách v několika obchodech. Sice z toho moc nekápne, ale něco z toho bude a peníze se hodí vždycky. To už mě naviguje k obchodu, kde to mám prodat. "Díky Gary, máš docela faj nápady." Zalichotím mu. Dorazíme k obchodu a on vystoupí. "Tak čau Gary." Rozloučím se s Garym, počkám si až odejde do temné uličky.

Stále mi něco říká, že se přes můj zákaz stejně vydá do toho baru a všem vykecá kolik má peněz. "Tak co..." Otočím auto, zapálím si cigáro a zamířím si to směrem domů. "Dneska si zasloužím odpočinek. Nějak tak brouzdám myšlenkami, až mi nakonec dojde jedna zásadní chyba. "Doufám že v docích nikdo neviděl číslo našeho auta... no něco tomu chlápkovi dám, aby to na nás nepráskl. Doopravdy se nechci nechat zavřít...

Druhý den ráno....

"Um...." Nějaké těleso se převalí v posteli z boku na bok. Samozřejmě že jsem to já, odhrnu peřinu ze svého obličeje a podívám se z polo-otevřeného okna. "Kolik tak může být?" Nářky co následují, se hodí spíš k umírající velrybě než ke stávajícímu člověku. Když vstanu z postele, protáhnu se.

Mám doopravdy malý byt, takže není divu že mi stačí udělat pár kroků a stojím u ledničky. "Tak co to tady má..." Otevřu ledničku. Ta však bije prázdnem, nikde nic. "Panebože, tak co k Frankovi, jo jmenoval se takhle? Jo, k Frankovi půjdu nalačno..." Zklamaně vydedukuji.

Udělám pár dalších kroků a v tom se najednou octnu vedle židle, kde je všechno mé prádlo. Obléknu se. "Tak a jde se..." Nejdříve nemám zamířeno k Frankovi, ale ke Gerymu. Musím mu něco říct.

Nový den

Poté co vylezeš ze svého bytu do docela hezkého dne, bez náznaku větru a s oblohou prázdnou, bez jediného mráčku. Jen co nastartuješ motor své škodovky, kterou bys mimo jiné měl vrátit a vyrazíš na cestu, brzy se ocitneš před obchodem s olejem. Tady někde bydlí Gary. Vůbec nevíš kde a hledáním by, jsi nejspíš strávil celé dopoledne. Frank ti nabízel, ať za ním ráno přijdeš do baru a ještě pořád musíš stihnout vrátit to auto, kde si při půjčení opsali tvé doklady. Musíš se tedy rozhodnout. Hledat Garyho, nebo vyrazit po svém.

Příjemně strávený den, byť trochu zbytečný

Měla jsem svůj plán a ten začínal pořádnou snídaní. Nevěděla jsem, kdy se zase dostanu zpět do hotelu a upřímně, nějak mi to nevadilo. Bylo třeba si zjistit kdo jsou mé cíle, jak žijí a kde schovávají ty informace.

Jako první zastávka byla restaurace. Krátká obhlídka budovy mi toho moc neprozradila, ale to, co jsem zjistila stačilo. Sto procentně to neprovedu tady. Moc lidí, restaurace je na očích a jediný způsob, jak to provést nenápadně je jed. Bohužel, žádný jed není tak rychlý, aby usmrtil oběť hned na místě. Nemělo smysl otálet před restaurací nějak dlouho. Už jen proto, že cíl jsem uvnitř neviděla a hlavně, prosklená stěna nebylo něco, co by mohlo být výhodné.

Zamířila jsem proto dál. Nespěchala jsem, měla jsem na to celý den, možná i více času. Další byly v ráně lázně. Vypadaly slibně, luxusně, draze. Únikový východ postavený tak, že zvenčí nedostupný, na střechu se nedostanu, ale uvidíme, jak to bude vypadat uvnitř, až se tam vydám. Přeci jen, lázně nabízejí vícero příležitostí, jak svou oběť odstranit. Jen chce zjistit, kdo z nich sem chodí.

Poslední zastávkou mé obhlídky byl noční klub. K tomu jsem si zavolala taxi. A ač mne pojal velmi nepříjemný pocit, odolala jsem nutkání se otočit a dát tak najevo, že mám pocit o tom, že mne kdosi sleduje. Spíše jsem se podívala do zrcátka spolujezdce i řidiče, jestli nás nějaké auto nesleduje. Místo toho jsem si všimla červeného krasavce, který nás předjel a zastavil u klubu. Z něj vyskočila ženština z fotky a zamířila dovnitř. Já namísto toho zaplatila taxikáři a zamířila si to kolem klubu, jako bych šla jinam, jen jsem se nechala vyhodit o pár bloků dál. Nenápadně jsem obešla klub, zkoukla zadní vchod, ale k mé smůle byl oplocen a ještě ke všemu v nepřístupné pozici.

Přiblížilo se obědu, hladový žaludek se začal ozývat a jediný nápad kam jít a jídlo mne nasměroval zpět k Lotosu. Tentokrát byla cesta rychlá, brzy jsem vystupovala z taxi a mířila si to přímo do restaurace. Tam jsem se usadila, pokud mi to bylo umožněno, tak, abych dokázala přehlédnout celou restauraci i hlavní vchod. Objednala jsem si jídlo a než mi ho přinesli, prohlížela jsem si personál, rozmístění nábytku, umístění toalet, kuchyně. Prostě vše. I když jsem nezjistila nic o svých cílech, alespoň jsem si snažila zapamatovat rozpoložení restaurace, abych pak byla schopná si nakreslit její plánek.
Po jídle jsem využila možnosti drobného zákusku, ale ještě před tím jsem navštívila toalety. Ovšem ne primárně za účelem ulevení močovému měchýři, i když toho jsem pak využila také, ale hlavně za účelem zjištěný přesné polohy. Možná mi to k ničemu nebude, ale což.
Když jsem se vrátila z toalety, zákusek a káva už čekaly na stole, takže jsem se do toho s chutí pustila. Ještě chvilku jsem poseděla, abych trochu ulevila plnému žaludku a pak, po zaplacení účtu a uštědření nezanedbatelného dýška, jsem zamířila pryč. Kdyby nebylo to jídlo a zákusek dobrý, asi bych oodcházela zklamaná, ale takhle to alespoň za něco stálo.

Ovšem při odchodu se ukázalo, že se návštěva vyplatila. Ve dveřích jsem se střetla se svým cílem, do kterého jsem vrazila. Samozřejmě schválně, byla jsem schopná se mu vyhnout, ale zároveň jsem měla mít přednost. Ať už kvůli tomu, že jsem žena, tak i kvůli tomu, že první se vychází a teprve pak vchází. Ale i tak jsem se mu omluvila, tedy až po té, co se on omluvil mě. A i když to byla omluva sotva na půl huby, zdržení, jež vzniklo mi poskytlo jeho jméno. John Leguizamo.
Hned jak se za mnou zavřeli dveře a já poodešla trochu dál, vytáhla jsem z kabelky jeho fotku, tužku a připsala si na ni ze zadní strany jeho jméno a čas, ve který přišel do restaurace. Ještě před tím, než jsem opustila toto místo, ohlédla jsem se, abych skrze skleněnou stěnu spatřila, kam se usadil. To jsem si zapsala do bločku, který mám vždy s sebou.

Jistě mohla bych ho sledovat, ale proč? Vyšlo by to moc draze a jsou i jiné způsoby, jak zjistit, kde bydlí. Jelikož mi jídlo stále leží v žaludku a je poměrně krásný den a vcelku ještě brzy, rozhodnu se pro trochu osvěžující procházky parkem. Zamířím tedy do parku mezi hotelem a restaurací, kde se chvilku procházím, kochám se okolím a po nějaké době se usadím na lavičku, vytáhnu bloček, tužku (obyčejná tužka s gumou) a dám se do náčrtu prostorů restaurace. Ač stoly nebudou sedět přesně, natož proporce a rozměry, snažím se zachytit přibližné umístění stolu mého cíle v závislosti na položení kuchyně, záchodů, prosklené stěny a hlavního vchodu. Jakmile dokončím náčrt, zkontroluji čas a po krátké úvaze dojdu na hlavní ulici, kde si zavolám taxi a nechám se odvést k lázním.

V lázních jsou mi nabídnuty různé procedury a já si zvolím tu nejlepší, co tam mají. Odeberu se do šaten, kde se svléknu, své věci zamknu ve skříňce a jen s ručníkem a klíčkem zamířím na procedury. První je pára, kde se usadím zhruba v polovině, abych se pořádně vypotila. Po páře se zabalím do ručníku a zamířím dál. Nyní mne čeká masážní lůžko a masáž kompletně celého těla. Když pak přijde masér a pustí se do práce, musím uznat, že tohle je prostě něco úžasného. Co více si žena může přát, než dokonalá masáž od tak pohledného maséra. Jde vidět, že se ve své práci vyzná a řekla bych, že i vyžívá, protože jeho ruce jsou zlatým pokladem pro mé tělo. Když skončí, cítím se jako vyměněná. Cítím se jako někdo, kdo by byl schopný z fleku vytvořit takové kreace, že by profesionální akrobatky záviděly.

Zamířím dál, nyní je na řadě sauna. Když vejdu do vyhřáté místnosti, sundám ručník, který položím na lavici a poté se na něj natáhnu. Nechám se pořádně prohřát, odpočívám, dokud je to únosné. Když už se mi zdá, že mi stačí, vylezu ven, držíc si ručník jen na tělu a zamířím do ledové lázně. Ač chvíli váhám, není to tak dlouhé váhání. Voda příjemně chladí a mne čeká poslední procedura, koupel v bahenní lázni. Je to divné, ale kupodivu příjemné a vcelku i osvěžující. Nerochním se v něm moc dlouho, ale i tak je to dost dlouho. Pak, po sprše, zamířím zpět do šaten, kde se obléknu a jako nová žena, zamířím zpět do hotelu. Na návštěvu baru je ještě brzy. A navíc, v těhle šatech tam opravdu nemohu. Vždyť jsem je měla na sobě celý den.

Pro klub zvolím trochu jiné šaty, tentokrát bez klobouku. Ovšem nepostradatelné brýle mám u sebe, jako vždy. Zamířím do hotelové restaurace na večeři, kde se pořádně najím a poté zamířím do baru. U recepce požádám o zavolání taxi, ale tam mi nabídnou řidiče pana Márqueze, čímž si vykouzlí můj oslňující úsměv.

K baru dorazíme ve chvíli, kdy je již otevřeno a před vchodem fronta. Bohužel mi nezbývá nic jiného, než se zařadit a vyčkat si. Díky tomu ale spatřím toho červeného krasavce z poledne, ze kterého vystoupí oba dva mé cíle. Že mají poměr se mi právě potvrdilo. A dokonce i zaslechnu jméno ženy. Ovšem teď není čas na to si jej zapsat, ale naštěstí mám dost dobrou paměť.
Konečně se dostanu do klubu, který se ukáže jako úplně jiný svět. Vše zde žije, ať už hlasitou taneční hudbou, či barvami. Vše se začne rozjíždět, lidé do sebe nalívají alkohol, baví se, zatímco já sedím u baru a sleduji své cíle. Po nějaké době a druhém martini si všimnu, že John je u baru sám. Usměji se, je čas využít příležitosti. Vezmu tedy svou sklenku, upiji tak, aby tam zbyla jen trocha a zamířím k parketu. Dostatečně daleko od baru se otočím a vydám se zpět, tentokrát ale tak, abych se objevila přímo u něj.

Celou dobu se snažím jít tak, abych byla někým sražena na něj a jakoby omylem na něj vylila onen zbyteček pití. A k mému štěstí se tak i stane. Jakmile na něj omylem vyliju pití, otočím se k němu zády, či spíše bokem. "Hulváte, dávaje pozor," křiknu kamsi do davu a pak se, celá otřesená otočím zpět na Johna. "Oh... omlouvám se vám, pane, polila jsem vás," odložím prázdnou sklenku na bar a začnu se mu omlouvat za chybu způsobenou někým jiným, doufajíc, že ve mě pozná ženu, se kterou se střetl v poledne u restaurace.

Dveře naposledy skřípnou, dneska začal nový den. Možná nová éra života, na tváři přesto nemám úsměv. Ptáte se proč? No, furt mi nějak dělá starosti Gary, moc mu nevěřím a bojím se, že nás nějak prozradí.

Dneska je velmi hezký den, do tváře mi nefouká žádný studený vichr, pouze jemný teplý vánek. Obloha prázdná, bez jediného mráčku. Jen co vlezu do své zelené schodovky . Furt nechápu jak tomu mohl někdo dát tak stupidní název. Uvědomím si,že jí ještě dneska musím vrátit. To počká... Pomyslím si.

Nastartuji motor a vyrazíme. Ještě chci omrknout Garyho, jenže nevím kde bydlí. V bloudění ulicí se ocitnu před obchodem s olejem. Chvilku tu počkám, jestli Garyho neuvidím a po chvíli to vzdám. Ten bude někde za děvkama, blbec jeden... Zamyslím se...

Frank mi nabízel práci a já jí chci určitě využít, nehodlám si hledat práci podobnou v docích. Byla to úmorná práce, hrozně placená.... . No a tak se rozhodnu vyrazit za důležitějšími věcmi, než je Gary. Nejdříve jedu za Frankem, dochvilnost je výsada králů a já si nějak nechci zkazit první dojem...

Bar Esence

Podvečer

"... jo, měli by si to uvědomit," odpovím. Obklopuje mě hrubší mluva mých spolupracovníků; dokázal jsem si zvyknout na hodně, ale nedokázal jsem zapřít výchovu, která měla jiné hodnoty a byla na hony vzdálená té jejich. Je to jen další důvod proč se musím dostat pryč, připomenu si v myšlenkách a připojím se k bujarému smíchu.

"Dal bych si říct," nechám se slyšet.
"Heh, to vona taky," zaskřehotá mi u hlavy další z mužů. Jeho jméno mi ještě neulpělo v paměti; potkal jsem ho jen několikrát a na stavbě se vůbec nevídáme. Možná Steve, Steffan nebo tak...
"Že jo prdelko?" nakloní se k servírce, která nám donesla pivo. Něco mu odpoví a on zas něco řekne jí, ale jejich konverzaci neslyším; zaujali mě řeči o našem platu. Směřuje to k tomu k čemu vždycky. Ovšem jejich reakce na všechno, co se jim nezdá začínají a také končí u tohohle stolu. Je mi jasné, že visí ve vzduchu žádost, kterou nikdo nevysloví nahlas. Proč bych taky měl za předákem lézt já, že? Jenže z jejich pohledu si práci najdu snáz než oni.

Jejich řeči mi ale do hlavy nasadily brouka. Ty prachy potřebuju, to je holý fakt, který jsem věděl. Věděli to i oni a věděl to i Bronson. Kurva!

"Hele Jimmy," zastavil jsem ho, "zajdu tam," řeknu prostě. V jeho tváři jde poznat úleva. Na jeho otázku jsme se původně vůbec netvářil, ale ty prachy sakra potřebuju.
Jimmyho chraplavý hlas mi poděkuje a popřeje dobrou noc.
Jo... dobrá, zkřivím tvář do úsměvu a kopnu do sebe zbytek piva. Nechce se mi táhnout domů. Jsem v divném rozpoložení. Mám vztek; na Jimmyho, na svojí práci, na sebe, na Bronsona... Všechno kolem mě dokázalo něčím naštvat, krom žen... Ženy mě bavily. Na jednu noc. Na pár hodin.

Pohledem jsem zabrouzdal mezi osazenstvo. Pár jich tu bylo. Sledoval jsem co pijí, zda tu s někým sou... až jsem vyselektoval dvě, které mě zaujaly.
A že jsme si nikdy nepotrpěl na květnaté věci, vzal jsem pití, které dáma pila a šel k ní.
"Dobrý večer, slečno" ztlumil jsem hlas a po desce baru k dámě posunul nízkou skleničku s alkoholem.

Klub Paranormal – Setkání

Když vyleješ svůj zbylý obsah skleničky na svůj cíl a ozveš se na někoho za sebou, John sebou nevrle cukne a otočí se na tebe. Naštěstí ho tekutina potřísnila jen na košili a tak to až tak vážně nebere. Jen chytne ubrousek a párkrát místo přetře a po chvíli, jakmile přestane s přikrčeným obočím sledovat tvou tvář, se usměje a bez dalších starostí o svou košili na tebe promluví. „Neviděli jsme se už?“ Zatváří se trošku zamyšleně. „Restaurace Bílý Lotos? Nebyla jste tam na oběd?“ Pokračuje už s jistotou. „Moc hezká restaurace, chodím tam pravidelně.“ Usměje se, pohodí pokrčený ubrousek někde k popelníku a nabídne svou ruku k potřesení. Při tom se představí a tvou ruku zvedne skoro do výše jeho tváře, skloní se a políbí ji. „John Leguizamo, a vy?“ Počká, až se představíš a svůj zrak sklopí na tvou prázdnou skleničku. „Velice mě těší. Nepotřebujete dolít, slečno? Zdá se, že to do vás dneska nějak moc padá.“ Řekne pobaveně a otočí se na barmana, který jakmile ho zpozoruje, tak se přiblíží. „Jedno martini pro dámu a mi dej prosím tě cuba libre.“ Zahlásí svou objednávku a ještě než stočí svůj pohled zpátky na tebe tak shlédne volnou barovou stoličku vedle sebe. „Nechceš se posadit?“ Pokyne gestem k volnému místu a očima sjede tvé tělo zkoumavým pohledem. Evidentně jsi mu padla do oka. „Ty nebudeš odtud, viď?“

Bar Corida - Schůzka

Dopoledne dorazíš k baru. Jelikož jedeš autem, tak dojedeš relativně na čas. Ovšem jak to potom vysvětlíš v půjčovně, to je ve hvězdách. Když zaparkuješ a vejdeš z prázdné ulice dovnitř hospůdky, opět tě zasáhne známý odér cigaret, přestože místnost už nějakou dobu zeje prázdnotou. U stolu v rohu, kousek od baru sedí Frank a popijí svou ranní kávu. Zajímavé je, že i přes noc strávenou zde, nejeví známky únavy. Když tě spatří, zvedne ruku a pokyne ti, abys přišel k němu. Když se staneš před stolem, ukáže na židli před ním a začne mluvit. „Dobré ráno. Jsem rád, že sis to nechal projít hlavou. Jestli máš hlad tak si posluž.“ Přisune k tobě talířek s croissanty, s máslem a marmeládou a pokračuje ve svém řečnění. „Jelikož jsi tady, přejdu přímo k věci… Děvky. Potřebuju po tobě, abys vyzvedl pár mých holek z klubu Santana poblíž doku a převezl je do jednoho z našich barů, kde si mohou slečny odpočinout. Bar Esence.“ Podá ti vizitku. „Zajdi si půjčit nějaké auto k Jackovým chlapcům. Zatím pro tebe žádné nemám.“ Dokončí briefing a dál v tichosti dopijí svou ranní kávu.

Bar Esence - Slečna

První slečna, ke které přistoupíš, je dobře vyvinutá zrzka s dlouhými vlasy. Docela vysoká a pohledná, oblečená ve večerních šatech. Možná je to tvým úžasným charismatem, ale spíš je to zásluha jen dobře působícího alkoholu, který zařídí, že slečna začne mluvit s nevkusně oblečeným dělníkem, jako jsi ty. Asi si všimla tvé dobře vypadající postavy, vytrénované na stavbě. Raději nepřemýšlej nad důvody a chytni se příležitosti. Když před ní postavíš drink, jen na tebe koukne a skromně odpoví. „Ah, děkuji, jsi velice laskavý. Nechceš se posadit? “ S úsměvem se podívá na židli u ní. Očividně je sama a společnost by ocenila. Jakmile se usadíš, zářivě se ti představí. „Já jsem Jane.“ A dál, jen tiše sedí a zaujatě si tě prohlíží, zatímco čeká, co z tebe vypadne.

Ozvou se brzdy, takové to obyčejné zapískaní, když se vozí těžká náklad, dneska to byla jen korba sama o sobě. Dojedu relativně včas, vlastně jen díky tomu že mám auta, pěšky by mi to trvalo přinejmenším pětkrát tolik. Auto už mělo být vrácené, co což řeknu že jsem zaspal. Naštěstí je před barem poloprázdné parkoviště, v klidu zaparkuji, hbitě vylezu a ihned se vydám do prázdného baru.

Ihned po vstupu mě zasáhne ten známý odér. Cigarety Odpovím si. Alkohol se přes noc podařilo zázračně vyvětrat. Místnost zeje prázdnutou, je to takové ponuré místo v tuto hodinu. Jenom u stolu v rohu sedí Frank a popíjí svojí ranní kávu, nevypadá že by někam spěchal, proto klidným krokem dorazím až k jeho stolu. "Dobré ráno, tak jsem tu pro práci. Oznámím svůj příchod milým, avšak důležitým hlasem. Frank nejeví žádnou známku únavy. Jak to dokáže? Dneska jsem já osobně naprosto vyřízený, málo spánku a ještě ty "nervy".

Frank pokyne abych k němu přešel, souhlasně přikývnu a posadím si na židli, na kterou ukazuje. "Díky." Poděkuji Frankovi za místo, posadím se a nervózně položím ruce na stůl, snažím se zůstat co nejvíce klidný, jenže to nejde tak dobře. Přisune ke mě talířek plný jídla, marmelády, másla a croissanty. Chvilku se snažím odolat, ale poté stejně neodolám, dneska jsem totiž nesnídal. S chutí si namažu croissant. Frank mi zatím zdělí můj úkol. "Na tom by nemělo být nic složitého." Jo, přesně co ti můžou udělat děvky... Odpovím sám sobě. Santana.. to je zkouška? Doufám že tam Gary nešel. Pomodlím se v duchu.

Poté jen přikývnu a s chutí sním svojí snídani. Poté vstanu, vezmu si vizitku. "Děkuji za snídani." Poděkuji Frankovi a pomalu se vydám na odchod, snažím se udržet co nejrozvážnější chůzi, avšak nohy se mi nějak podlamují. Jsem nervózní.

Ihned co vylezu z baru, vydám se vrátit auto, poté přejdu do jiné půjčovny, tam si půjčím auto a potom se vydám do baru.

Bar Esence

Pohled mi klouže po postavě rusovlásky. Její večerní šaty a vlasy stáhnuté do jednoduchého účesu jsou v naprostém kontrastu proti mé maličkosti. V tom mi scházel domov.
"Teší mě, Jane," odpovím a skloním se k její ruce, abych jí na hřbet vtiskl jemný polibek, "kouříte?" zeptám se, ačkoli mi popelník, ve kterém jak stožáry zejí oharky, dává jasnou odpověď.
Bez dovolení si zapálím a zapředu s ní vcelku obyčejný rozhovor. Chodí sem jen občas, když zrovna není v práci. Mluví o své budoucnosti, občas se zmíní i to své minulosti; odkud je, s kým přijela.
Dopíjím třetí pití, když seznám, že už by byl nejlepší čas jít. Zítra musím za předákem...
"Inu Jane, bylo vás milé poznat," prohodím a vyložím na barový pult peníze za naše pití, "užijte si zbytek večera," s těmi slovy se zvednu a vydám se na cestu domů.

Půjčovna

Dopoledne dorazíš k půjčovně aut, už je dávno otevřeno a vjezdové vrata jsou dokořán s pověšenou cedulí „Jack’s Cars“. Šéf zrovna sedí ve své malé budce, kterou nazývá kancelář, a když tě z okna zahlédne, rovnou vyhlédne z dveří, klepajíc si výstražně na své hodinky. „No to je dost, že ses ukázal. Už jsem si myslel, že tě neuvidím. Půjčovat si dodávku jen na noc? No to jsou nápady.“ Jakmile mu odevzdáš klíče a on si ověří, že je auto v pořádku, trochu se uklidní a dokonce s tebou prohodí pár vřelých slov. Když si vzpomeneš na svůj úkol, uvědomíš si, že o žádné jiné půjčovně ve městě nevíš a tak si osobní automobil zapůjčíš také zde. Nejspíš je to tak v pořádku. Majitel je rád, že mu někdo dělá kšefty, takže ti dá slevu a stáhne tě jen o 4 dolary na den. Můžeš si vybrat ze tří typů.

Škoda Felicia
Cadillac Sedan DeVille
Ford Thunderbird

Když se konečně pro jedno rozhodneš a nakonec někdy v poledne dorazíš před noční klub Santana, tak jeho okolí vypadá docela pustě. Můžeš zde vidět do doků. Zdají se být prázdné. Nejspíš jsou dělníci právě na obědě. Klub přes den normálně nefunguje, takže i toto místo zeje prázdnotou. Po chvíli čekání se otevřou dveře a ven vyjdou tři štíhlé, vysoké slečny, nejspíš ruského, nebo ukrajinského původy. Všechny jsou luxusně oblečené s malými kabelkami zavěšenými na předloktích, v krátkých sukních a na podpatcích. Kůže jedné z nich je takřka bílá, její vlasy blonďaté, což jasně kontrastuje s její rudou rtěnkou. Druhá sytě zrzavá s malými prsy a její pihatá tvář se na tebe zvesela usmívá. Třetí je černovlasá, hezky vyvinutá. Zas tak často se ti takový pohled nenaskytne, zvláště ne rovnou třikrát. Slečny tě současně pozdraví sladkým „Ahoj.“ A i když nejsi zrovna luxusně oblečen, evidentně jsi je svým zjevem nijak příliš nepohoršil a rády si naskáčou k tobě do auta. „Frank volal, že dorazíš.“ Vysvětlí ti jedna z nich své náhlé zjevení. „Můžeš nás prosím odvézt do baru Esence? Jsme ubytované ve vrchním patře.“ Doplní ji radostně druhá. Zbytek cesty už slečny jen klábosí mezi sebou a občas se tě zeptají na nějakou bezpředmětnou maličkost, takže se můžeš s klidem věnovat řízení.

Jane

Nějakou dobu si povídáte a pomalu poznáváte jeden druhého. Zjistil jsi, že má několik sourozenců a že se narodila v Kalifornii, ale že zde do Chicaga přijela sama, aby se pokusila začít znovu. Na tvou otázku jestli kouří, tiše přikývne, a když si vytáhneš balíček, že si zakouříš, šibalsky si od tebe jednu vytáhne a nechá si podpálit. „Díky kovboji.“ Usměje se, a když se po pár drincích najednou rozhodneš jít domů, je jasně vidět, že jí to rozhodilo. Pokusí se ale zachovat klidnou tvář, s radostí se rozloučí a možná se tě i pokusí obejmout. „Dobrou noc Victore a zase se tu někdy ukaž.“ Zamává na tebe na rozloučenou a dál upijí ze svého drinku.

Když vyrazíš ven z baru, osvěží tě chladný čerstvý vzduch. Noc je tmavá a tebe by možná mělo napadnout, že Jane bude muset jít domů sama. Přesto po chvíli dorazíš k sobě domů, který je jen pár bloků od místa, kde jsi právě byl. Tvůj byt nezapáchá o nic lépe než bar, ale aspoň zde máš měkkou postel. Je už opravdu pozdě a ty začínáš pociťovat značnou únavu v kombinaci s lehkým alkoholovým opojením.

Kde je nějaká půjčovna? Ta otázka mi v hlavě vrtá už celou cestu sem, vtom si ani nevšimnu, že mám auto poblíž "Jaks Cars". Tím bych jen zbytečně ztratil čas. Vydedukuji si o svém nepodařeném pokusu najít jinou půjčovnu. Jack nebo jak se jmenuje, právě sedí ve své buňce, jenž chrabře nazývá kancelář a popíjí svojí silnou kávu. Vtom mě z okna zahlédne a několika rychlými kroky se vkročí do dveří. Výstražně si klepající na hodinky. Zabrzdím, zatáhnu ruční brzdu a s opatrným bouchnutím dveří vylezu z auta. "Omlouvám se, jen se mi tam něco připletlo." Omluvím se.

Vyhodím klíče do vzduchu a on je hbitě chytne, po pár krocích a jednom výskoku už sedí v autě a ověřuje si jeho funkčnost. "Je v pořádku, dával jsem si na něj bacha." Ujistím Jacka a nevinně se na něj usměji. Majitel mi dokonce dá slevu, teď mě okrade jen o 4 dolary denně. Dal mi také nabídnout nějaké ze tří aut. Skodcha ihned vypadla, moc malé auto, jenž má sice svojí osobitou krásu, ale je moc malé. Rozhodování mezi Fordem a Cadillacem bylo těžké, avšak dnes musím mít větší auto a proto to nakonec vyhrává Cadillac.

S úsměvem na tváři vytrhnu Jackovi z rukou klíče a nasednu do auta. Spokojeně nastartuji a o něco rychlejším tempem se dostavím k baru Santana. Zrovna je něco před polednem, slunce svítí vysoko na obloze, dnes je doopravdy krásný den. Ten ještě zkrášlují tři zrovna vycházející dámy z baru Santana. Okolí a doky zejí prázdnotou, dělníci asi mají polední pauzu a bar je samozřejmě zavřený.

Ty tři dámy, všechny vysoké, štíhlé a luxusně oblečené s malinkou kabelkou v ruce vypadají doopravdy nádherně. Jejich nádherně krátké sukně odkrývají jejich dlouhé nohy, podpatky z nich dělají ještě vyšší. Jedna je jasně bílé pěti, podle všeho ruského původu s blonďatými vlasy a jasnou rudou rtěnkou. Druhá je roztomile zrzavá s obličejem posypaný pihami, malý vzrůst jejích prsou však nevadím, přednosti co mají ostatní, dorovnává její roztomilost. Třetí černovlasá, jenž dodává její velké poprsí šmrnc a krásu zároveň.

Najednou mě pozdraví, jasným ahoj. "Dobrý den dámy." Řeknu milým, až balícím hlasem. Chci se zmínit o Frankovi, jenže ony mě předběhnou. "Jasně dámy, nastupte si." Jemným hlasem rozkážu dívkám. Zbytek cesty je klidný, dámy klábosí mezi sebou a já v klidu projíždím ulicemi.

Cesta

Po klidné, ne příliš zdlouhavé cestě dorazíte do cíle. Jedna ze slečen se k tobě nakloní ze zadního sedadla a ze své kabelky vytáhne přehnutou obálku. „Dej ji prosím Frankovi. Má tam svůj podíl.“ Pak tě zezadu obejme, políbí tě na tvář a pošeptá ti do ucha. „Děkujeme za odvoz. Jsi docela roztomilý, doufám, že na tebe Frank nebude moc zlý.“ Nakonec všechny vylezou z auta, s úsměvem ti zamávají a vydají se do dveří baru Esence.

Cesta ani není dlouhá, k mému překvapení je i docela klidná a ze mě se nestává to cholerické hovado za volantem. Podle chudobné navigace se dostanu k místu určení, slečny asi měli pravdu a dorazil jsem na správné místo. Před odchodem jedna ze slečen zašmátrá do kabelky a vytáhne z ní průzračně bílou obálku, podá mi jí. "Díky." Poděkuji jí za obálku zamyšleným hlasem.

Když mi něco zašeptá do ucha, přátelským hlasem odpovím. "Nebude, o sobe se umím postarat." Ihned co jí odpovím,odtrhne se mi od ucha. Už jen slyším bouchnutí dveří a dámy jak na mě mávají na chodníku. Dvakrát zamávám ruku, abych jim nepřipadal jako naprostý suchar a poté spokojeně odjedu k Frankovi.

Frank

Po krátké dopravní zácpě, která poslední dobou vzniká v okolí staveniště, jsi konečně v dopoledních hodinách dorazil zpátky do baru Corida. Současně začínáš mít hlad, kvůli vynechanému vydatnému obědu. Frank tentokrát sedí u baru se sklenkou whiskey a vede nějakou filozofickou debatu s barmanem, který mezitím leští své skleničky. Pár hostů je uvnitř, ale nic rušného se zde neděje. Když vejdeš, barman zpoza pultu kývne směrem ke dveřím a Frank se otočí na barové stoličce přímo na tebe. Posledním lokem dopije svůj alkoholický nápoj a vydá se směrem k jukeboxu. Zde pustí jazzovou desku tehdejších let a posadí se do boxu o kousek vedle očekávajíc tvůj příchod. Čím jsi blíže, tím více si můžeš všimnout jeho velice vážné tváře. Když usedneš, tak první na co se zeptá je balíček. Když mu jej předáš, peníze z obálky vytáhne, přepočítá je a z toho oddělí dvacet dolarových bankovek, které ti položí na stůl. S rukou na penězích se ti podívá vážně do tváře a zeptá se. „Co jste si sakra mysleli? Nejen že jsou ty bedny označeny. Taky jste za sebou nechali více stop, než stádo slonů!“ Bouchne naštvaně do stolu, poté se ale pokusí uklidnit. „Takže, máte štěstí, že všichni věděli, že jsou v tom drogy a nikdo nevolal policii… Krom toho jste tam většinu nechali.“ Pokračuje střídmějším hlasem. Zjevně ví o všem, co se stalo. „Ale byla to blbost, přiznej to sám. Ten náklaďák si jsi, někde půjčil? Kdyby to někdo nahlásil, tak půjdeš sedět mladej.“ Řekne s vážným výrazem. „Teď máš ale, kurva jinej problém. Myslíš si, že ty drogy tam byly jako úplně náhodou nebo co? Celé doky ovládá gang zvaný Společnost, bez nich sem přes moře nepřijdou žádné drogy.“ Pokračuje ve vysvětlování. „Teď jen záleží, na kolik si vážíš své svobody. A co jsi pro ni schopný… obětovat. Zbraň si můžeš koupit v obchodě na konci města. Když řekneš, že tě posílá Frank, nebudeš muset řešit ty záležitosti okolo registrace. Potom zařiď, aby se o tom už nemluvilo.“ S těmito slovy se zvedne, přejde místnost až k baru, kde pozdraví barmana a odejde zadními dveřmi pryč.

Navázání kontaktu v klubu

Hraju trochu vyjukanou, možná i vyděšenou dívčinu, co se bojí mužova hněvu, ale k mému překvapení mu ani trochu nevadí, že jsem jej polila. Když pak promluví, trochu zamrkám, pozorně si ho prohlédnu, jako bych si vzpomínala, jestli jsem ho už neviděla. Jasně, já ho už viděla, úmyslně jsem do něj v té restauraci vrazila, ale role je role, no ne? "Ah... ano, máte pravdu. Omylem jsem do vás vrazila," zasměji se trochu nervózně. "Za to se omlouvám, nedávala jsem pozor," rychle se omluvím za incident v restauraci, ale zdá se, že ani to mu nijak nevadí. "Ano, ano, moc pěkná restaurace," přikývnu a usadím se na uvolněnou barovou židličku vedle něj.

"Am..." zarazím se při představování, ale velmi krátce, sotva si toho stihne všimnout, "Amélie McKensie," plynule vyjde z mých úst, spolu s úsměvem a potřesení rukou. Dlouho jsem neměla potřebu se představovat pod falešnými jmény, napadne mne, zatímco se usmívám. Než stihnu zareagovat na jeho "vtípek" barman mi už dolévá. "To víte, náročný den," nakonec ale odpovím s ne zrovna veselým úsměvem. Rybička ucítila návnadu, teď už jen zaseknout. "Co mě prozradilo," zasměji se a hned na to posmutním. Jo, kdybych se náhodou někdy vykašlala na dráhu nájemné vražedkyně, mohla bych z fleku dělat herečku. "Máš pravdu, nejsem odtud," nakonec mu ale potvrdím. Nemám však v úmyslu mu hned vykvákat mou falešnou story, která mne zavedla sem, do země a do baru. A že jich mám připravených více.

Setkání

„S takhle bílou tvářičkou nemůžeš být odtud, Amélie.“ Odpoví ti John s úsměvem, zatímco si tě se zájmem prohlíží. „Co tě sem přivádí? Práce, či zábava?“ Zajímá se o důvody tvé cesty sem do Kolumbie. Po chvíli povídání, koukne do vyvýšeného patra klubu. „Promiň, ale budu muset jít. Mám zde ještě nějaké jednání. Jestli bys ale chtěla, mohli bychom zajít na oběd. Co takhle zítra v jednu v Lotosu?“ Vezme svůj rum s kolou a vydá se skrz tančící dav ke schodům, do otevřeného patra s boxy a dalšími dveřmi, jež vedou nejspíš do kanceláře. Zde ti zmizí z dohledu. Ty si můžeš užít zbytek noci. Pokud tak uděláš, ještě později své cíle uvidíš pohybovat se po klubu, ať už na tanečním, parketě či jak se po sobě válejí v některém z boxů. Hudba je solidní a noc stojí za to. Po prohýřené noci se vrátíš k sobě na pokoj. Námaha tě už zmáhá natolik, že jen padneš na postel. Když se probudíš, je už jedenáct dopoledne a slunce ti jasně svítí skrz závěsy přímo do tváře.

"Drž hubu!" křiknu na mladíka, který se potácí po ulici a prozpěvuje si píseň, ze které se každé třetí slovo ztratí v opileckém smíchu. V odpověď ke mě dolehne několik slov, která jsou ovšem tak nesrozumitelná, že i poztrácí význam na ně cokoli odpovídat. Bezděky zakroutím hlavou a schody do patra, kde se nachází můj byt beru po třech.

S klíčem bych se nemusel namáhat; dveře od bytů tu slouží jen jako přepážka, aby nebylo vidět ven, nejsou tlustější, než můj palec a stačí se do nich jenom opřít a samy se otevřou - já si ovšem rád užívám onen příjemný zvuk otevírajícího se zámku.

Bronson tu není. Místo na jeho posteli je prázdné a nejsou tu ani jeho věci. Vrátí se až k ránu, projde mi hlavou, když se opláchnu studenou vodou. Naučenými pohyby ze sebe shodím oblečení a padnu do postele.
Někde na pozadí mé mysli se pohupuje obraz Jane. Jejích křivek, jejího hlasu... a hned vedle ní je náš předák. Musím za ním dojít... s tou myšlenkou a vidinou jeho ksichtu se ponořím do snů.

Setkání a návrat do hotelu

"Pravda," trochu se usměji a radši upiji z drinku, který mi objednal. S odpovědí na další otázku chvilku váhám, ale ne moc dlouho. "Zábava. Tedy... měla to být původně zábava," povzdechnu si, smutně, zklamaně a trochu i naštvaně. Jen ať chvilku hádá. Historka s rozchodem musí být uvěřitelná. Jenže pak jej odvolají, ale ještě před tím položí nabídku, kterou s radostí, byť trochu váhavě, přijmu. "Ráda. Takže v jednu," přikývnu a vyprovázím ho pohledem. Když odejde, otočím se k baru zády, s drinkem v ruce, který malou tyčkou líně míchám, zatímco sleduji ruch v baru. Ač zde již nemám co dělat, rozhodnu se zůstat. Ovšem ne jen jako přihlížející.

Několikrát jsem své cíle zahlédla a i když jsem byla ve víru tance s nějakými muži, nezapomínala jsem zůstávat v roli dívky, s níž se na dovolené rozešel její přítel. A samozřejmě jsem stále oba dva sledovala, byť jen po očku a nenápadně.

Do hotelu jsem se vrátila až poměrně pozdě. Došla jsem do pokoje, dala si rychlou sprchu a převlékla se do lehké košilky. Pak jsem uklidila nepořádek na posteli a po krátkém zhodnocení dne do ní upadla. Sice jsem toho moc nezjistila, ale kupodivu jsem si odpočala, pobavila se a přeci jen, něco málo jsem věděla. Uvidíme, co si pro mne přichystá zítřek.

Dopravní zácpa, zkurvená dopravní zácpa. Nervózně klepu prstem do volantu a sleduji okolí, zrovna jsem kolem staveniště. Koho by napadlo, že bude kolem staveniště zácpa? Jsem docela frustrovaný, nejenže mám u sebe jistě velká balík peněz, ale ještě k tomu Gary tam někde venku lítá a hází prachy kolem sebe. Konečně se dostanu do místa, kde se doprava konečně rozjede, kouknu do zpětného zrcátka a tam vidím menší bouračku, u aut stojí nějaký ženský a křičí na sebe, zatímco se je strážník snaží marně uklidnit. Jak jim mohl někdo dát řidičák? Zanadávám si pro sebe.

Po chvilce klidné cesty, která se už konečně obešla bez zbytečného zastavování, dorazím k baru Corida. K tomu malému útulnému baru, kde mě teď možná čeká odměna. Zatímco moje svědomí jásá, moje tvář zůstává nevzrušená a otráveně kouká před sebe. Hbitě vylezu ze svého auta a zamířím si to do baru. Dveře při otevření jemně cinknou, v baru je několik lidí, co si pochutnávají na svém vydatném obědě. Zakručí mi v břiše. Mám hlad, něco bych si dal. Chutně se podívám na jídlo, co zrovna okusují hosté.

Frank sedí u baru a spokojeně popíjí whisky a vede s barmanem filozofické rozhovory. Chvilku tam tupě stojím jako kůl v zemi, když tom barman pokývne směrem ke dveřím."Jsem tady..." Řeknu nevzrušeně a rozejdu se směrem k Frankovi. Nenápadně mu podám obálku a pošeptám mu. "Tady jsou ty peníze." Hodí do sebe zbytek whisky a pomalým, vážným krokem se rozejde směrem k hracímu boxu, tak pustí jazz. Deska tiše zaškrábe a pustí se čistý netrhaný zvuk je vidět že desky jsou v doopravdy dobrém stavu.

Frank je docela příjemný člověk, jenže teď má moc vážnou tvář. S vážnou tváří a balíkem bankovek v ruce se na mě podívá a začne řvát. Normálně, při mé povaze bych se začal bránit, avšak teď radši mlčím a dívám se vážnou tváři na Franka a hltám každé jeho slovo. Naštvaně bouchne do stolu a já leknutím uskočím. Vyčte mi, že jsme tam nechali hlavní část drog. Jak to ví? Pokládám si otázku v duchu.

"Půjčil, u Jacka." Přiznám. Poté co pokračuje, chápu kam naráží. Souhlasně kývnu a on sleduji každý jeho krok, když je zrovna na odchodu. Chvíli přemýšlím, poté vstanu a vyrazím do oné prodeji zbraní, kde si nějakou nakoupím a vyrazím za Garym.

Prodejna zbraní - Pretty Shot

Cesta na kraj města je poměrně dlouhá, nakonec však, ještě před zavíračkou stihneš vstoupit do krámu, kde tě hned po tvém oblíbeném zazvonění zvonku nad dveřmi pozdraví postarší prodejce. V obchodě můžeš vidět mnoho vojenského vybavení. Od granátů, po nášlapné miny. Samopaly, pušky, lehké neprůstřelné vesty. Všelijaké nože, kudly a mačety. Vše krásně seřazeno. Když se zmíníš o Frankovi a on se ti podívá hluboko do tvých očí, po chvilce vytáhne zpoza pultu malou krabici. Jakmile ji odemkne a otevře, otočí ji na tebe a ty spatříš dvě pistole. „Colt 1911 za 123$ a S&W model 38 za 63$“ sdělí ti rovnou ceny. „Balíček nábojů grátis.“ Plácne krabičkou nábojů o pult.

Předvečer

Garyho bys sice rád co nejrychleji našel a vyřídil to, ale prostě nevíš kde začít. Po chvíli toulání městem se opět objevíš, před barem Santana, který se začíná velice pozvolna plnit. Možná, že o něm tady něco slyšeli.

Cesta na kraj města je doopravdy dlouhá, naštěstí tam dorazím ještě před zavíračkou, zaparkuji auta před obchodem a společně s cinknutím dveří vstoupím (Jo, jsem na to úchylnej) "Brej den." U pultu stojí postarší pán, avšak za ním je přehlídka všech ručních zbraní, co se tady ve městě dají sehnat. Od kulometů, samopalů, puškám, minám, neprůstřelným vestám a spousta dalšího až k několika nožům, mačetám a kudlám. Chvíli tam stojím jako solnej sloup, avšak po chvilce ze sebe vydám. "Jsem tu od Franka."

Prodavač se mi zhluboka koukne do očí, jestli nelžu. Potom vytáhne zpoza pultu krabičku, se kterou bouchne o stůl. Odemkne ji a přede mnou najednou leží dvě zbraně Colt 1911 a S&W model 38. Colt je na mafiána moc hlučný, takže radši plácnu na stůl 67 dolarů. Vezmu zbraň s náboji a odejdu pryč.

Podvečer

Gary.. Gary... kde pak jsi? Procházím se marně po městě a hledám Garyho, nikde není, nevím kde bydlí, a už vůbec ne, kde by mohl být. Jediná a moje poslední možnost je bar Santana, jestli tam doopravdy bude, tak ho zabiji, žádný nesmyslný zachraňování.

S mým oblíbeným cinknutím dveří vejdu dovnitř, bar za tu dobu ožil. Už je tu několik lidí, co do sebe lijou alkohol proudem. Přejdu k baru a prohlédnu si celý bar, jestli tu náhodou není Gary. Jestli tu není Gary, přejdu k barmanovi a a nahnu se k němu. "Neviděl jsi tady Garyho? Má teď menší problém s přítelkyní a já ho z toho chci vytáhnout." Zašeptám barmanovi.

Hotelový pokoj č. 237

Někdo zaklepe na dveře. „Servicio en la habitación.” Ozve se a mladá dívka s černými vlasy opatrně vstoupí dovnitř. „Em… omlouvám se.“ Vypadne z ní, když si všimne, že jsi ještě v posteli a rozpačitě se zastaví uprostřed místnosti. „Na klice nebyla cedulka.“ Pohodí rukou k, dveřím koukajíc stejným směrem. „Já… přijdu později.“ Sdělí ti rozhodně a vydá se pryč z pokoje č. 237. Zaslechneš jen opětovné cvaknutí dveří, při jejím odchodu. Venku je nádherně a vypadá to, že to tak možná vydrží až do večera. Počasí je velice teplé a slunce jasně svítí vysoko na obloze. Uslyšíš, jak v celé budově sepne klimatizace.

Santana

Barman se k tobě nakloní a koukne na dveře od toalet. „To myslíš toho pitomce, co si myslí, že je nějaký posraný kníže, nebo co? Šel zrovna na pány, a že by měl nějaký starosti… to teda nevypadá.“ Zakroutí hlavou a dál čepuje pivo.

Pokud se vydáš za ním, projdeš skrz místnost, kde mineš pár dam kroutících se kolem tyče a rozrazíš dveře od záchodů, kde právě Gary vykonává svou lehkou potřebu. Zatím o tobě neví.

"Victore, Victore..." doháněl mě mužský hlas. Okolní hluk ho ale přehlušil, a tak jsem si Jimmyho všiml až když mi jeho tlustá tlapa přistála na rameni.
"Tak co? Byl jsi tam?" zeptal se a táhl mě s sebou na místu, kde nemusel tolik křičet, abych ho slyšel, "dám nám naše prachy?" zeptal se ještě jednou jakoby se chtěl ujistit, že jsme ho předtím slyšel.
"Ještě jsem tam nebyl, Jimmy," odpověděl jsem popravdě. Přes jeho tvář proběhlo několik emocí. Žádná z nich nebyl vztek, ale spíš bych to popsal jako směs zklamaní, nepochopení a ještě něčeho, co jsem nedokázal určit.
"Až dokončíme jižní stranu, zajdu tam," řekl jsem, "před obědem z něj beztak nic nedostaneme," dodal jsem.
"Jo, jasně," poklepal mi Jimmy na rameno, "tak v poledne," věnoval mi přátelský úsměv, ve kterém hlavní roli hrály zažloutlé zuby a popraskané rty.
Dalo by se s těží říct, že je ráno. Slunce se tak nejasně houpalo na obzoru, který barvilo do tónů rudé a oranžové. Matně jsem si vybavoval, že podobnou barvu vlasů měla Jane.

"Hele mladej, pohni se!" ozvalo se stavbou. Nemusel jsem ani hledat osobu, jež takhle vyřvávala. Ani toho koho oslovoval. Nasadil jsme si zpátky rukavice a vrátil se na své místo.

Slunce pomalu stoupalo. Paprsky slunce mě pálily do zad. Dokončili jsme sotva půlku toho, co jsme měli, a tak nám bylo oznámeno, že pauza na oběd nebude tak dlouhá. S mrmláním za zády, které patřilo mým kolegům jsem se vydal k buňkám, kde by měl být náš předák. Jimmyho jsme nezahlédl. Tak nějak jsem odhadoval, že už dávno sedí s jídle v ruce a chladí se ve stínu. Jistě jsem ale věděl, že mě za pár minut vyhledá, aby se zeptal na to samé, co ráno.

R.I.P. Victor Voronov

I když jsi fakt dobrej pracant a nejspíš to vůbec nebyla tvá chyba. I přesto ses k vymáhání peněz od předáka ani nedostal. Když odpískali na polední pauzu a ty ses právě přesunoval k Jimmu, který na tebe něco hulákal zpoza buňky, když vtom jsi zaslechl, jak křičí ještě někdo jiný. „Pozor!! Victore!“ Bylo tomu však už pozdě a půltunová traverza, kterou neuneslo ocelové jistící lano na jeřábu, se zřítila přímo na tebe a přelomila ti páteř, div tě celého nerozpůlila. Tím skončil strastiplný osud Victora Voronova a jeho bídného života ve špinavém Chicagu.

Můj pokoj

Probudí mne tiché zaklepání. Sotva otevřu oči, podívám se, kdo otravuje a uvědomím si, že deka se válí někde na zemi, zatímco košilka se mi vyhrnula kamsi... vysoko. Zvednu se do sedu, košilka se sveze po těle dolu a já zamžourám rozespalým pohledem na mladou dívku. "Uhm... v pořádku... jasně, za chvíli vypadnu," zahuhlám rozespale a jakmile dívka odejde, padnu zase na postel a ještě na chvilku usnu.

Když se znova probudím, vylezu konečně z postele, košilku hodím na postel a nahá dojdu do sprchy. Sice jsem si dávala i jednu večer, ale i tak. Sprcha vždy bodne. Po raním rituálu zamířím zpět do pokoje, obléknu se do spodního prádla a zamyšleně se podívám na své ošacení. Moc toho nemám. Nakonec si vezmu červené šaty (ty uprostřed), do kabelky nandám důležité věci a podívám se, kolik je hodin. Ještě dost času do domluveného oběda. Proto zamířím do restaurace na snídani. Pozdní, ale aspoň nebudu hladovět.

V restauraci si nandám jen lehce jídla, zatímco si během jeho jedení prohlížím plánek restaurace. Ten po chvilce schovám a vytáhnu čistý papír s tužkou, snažíc si rozpomenout na rozpoložení baru. Jenže to se moc nedaří, proto to radši vzdám a po jídle opustím restauraci. Zamířím ven. Do oběda je ještě dost času, proto k restauraci zamířím po svých, s plánem se projít a poznat okolí.

Barman odloží utěrku na bar, jeho pleš se mihne v záři světel a o loket se opře o bar, nakloní se a mírnějším hlasem vysloví pár slov."Díky." Zamyšleně mu poděkuji a jedno obočí se mi zamyšleně zvedne. Poklepu mu na rameno, odsednu si ze židle a vyskočím na zem. Barman se dál věnuje pisklavému umývání nádob, mezitím čepuje pivo.

Dám ruce do kapes a nervózně se podívám po okolí, dám ruce do kapes, kde zkontroluji jestli mám zbraň. Opřu se o stěnu před záchody a s naštvaným výrazem se podívám směrem ke dveřím, po chvilce u nich vrznou panty a ve dveřích se zjeví Gary. Chytím ho za ruku. "Jdeme!" Řeknu výhružně a odvedu ho z baru, mezitím se mu nakloním k uchu a vážným hlasem spustím.

"Ty blbče." Tentokrát zanadávám trochu hlasitěji, avšak poté se uklidním. A poptáhnu Garyho, aby přidal do chůze. "Jde po nás mafie, víš jak jsi to posral?" Při každém sprostém slově zvýším hlas, poté se opět pokusím uklidnit. "Skoro mi rozstříleli byt, víc ti řeknu v autě.." Odvedu ho do auta, nastartuji a rozjedu se směr letiště. (Teda jestli se mi to podaří)

Gary

„Co? Cože? Jaká mafie? No do prdele! Kam mě to vlečeš? Joey?!“ Snaží se to nějak vstřebat, zatímco ho táhneš do auta. Když ho posadíš dovnitř a zabouchneš za ním, chytne se za hlavu. „No ty vole. Takže průser, co? A já myslel, že jsme to zvládli v cajku. A co tvůj byt, jak dopadl? Doufám, že jsi tam zrovna nebyl.“ Pokračuje naprosto vynervovaný. „A co jako budeme dělat? Kam jedem?“ Zeptá se tě s důvěrou, že jsi ho přijel zachránit před nebezpečím. Mezitím se pomalu přibližuješ k letišti.

Dveře se zaklapnou a já nastoupím na místo řidiče, tam se nervózně zavrtím a naštvaně bouchnu do volantu. "No co vole asi? Myslíš si že tam ty drogy byly jen tak? Že tam jen spadly z nebe? Ne, kurva! Všechno jsme to posrali, buď rád, že ještě žiješ, možná nás sledujou..." Nervózně se rozhlédnu po okolí. Nastartuji motor.

"Můj byt? Myslíš tu hromadu třísek?" Dodám vyděšeně."Kolik u sebe máš? Jedem na letiště, a potom odletíš někam daleko, hodně daleko. O tobě už taky ví, a jestli si chceš zachránit ten Tvůj zkurvenej kejhák tak si radši kup letenky někam do Afriky a odtamtud nikdy nevystrč kejhák, jestli se máš rád. Rozumíš?" Mezitím se furt nervózně dívám na všechny strany. "Musíš se tam chovat co nejvíce přirozeně, i tam maj svoje kontakty, chápeš? Já zatím nemůžu odjet, mám tu ještě holku, teda, jestli není mrtvá." Řeknu smutně.

Letiště

„No, moc u sebe nemám. Jen těch sedmdesát doláčů, kterých mi zbylo z toho kšeftu. Nějaké budu mít ještě doma v matraci. Nevrátíme se tam?“ Navrhne, zatímco se dostanete k letišti. Vzhledem k tomu že nemáte ani jeden moc peněz, tak za to co má, mu to vyjde tak maximálně do Kanady nebo Mexika. „Tak kde se pak sejdem? Přivezeš mi ty prachy?“ Otočí se na tebe Gary v hlavní hale, když vysleduje nejbližší odlety. „Vážně nechceš letět se mnou? Ženských ještě bude.“ Zkusí tě přemluvit. „Tak díky za pomoc. Jednou ti to snad budu moct oplatit. Zatím se měj Joe. A opatruj se.“ Nakonec se rozloučíte a on se vydá ke svému letadlu.

Procházka

Když vyjdeš ven, dýchne na tebe zdejší suchý vzduch léta. Tvojí cestu lemují palmy plné exotických plodů a všude se ozývá veselé cvrlikání ptáčků. Kráčíš po úzké vydlážděné cestě, na které slunce vykresluje tvůj stín. Máš času dost a po cestě mineš pár hezkých obchodů s oblečením. Pokud se u některého z nich zastavíš a zadíváš se do prosklené vitríny s novou letní módou, tak tě zboží uvnitř donutí se smutně podívat na své boty. Cestou parkem okolo tebe poletují drobné růžové kvítky a lehký větřík ti čechrá rozpuštěné vlasy. Dneska je krásné počasí. Po chvíli chůze si uvědomíš, že se pomalu blíží čas schůzky.

Restaurace Bílý Lotos. Nejde si ji nevšimnout. Skrze velkou výlohu můžeš vidět, že John sedí u svého stolu, ostatně jako vždy a upijí ze své sklenice šampaňského. Židle naproti němu je volná a stůl upraven pro příchod hosta.

"Mexiko možná bude stačit... možná. U tebe doma už určitě budou, myslíš si, že by tě jen tak vynechali?" Řeknu zamyšleně. Zatím to jde podle plánu.. Uvědomím si. Cesta jde poněkud hladce, až podezřele hladce .Když tam tak stojíme, na letišti. Chytnu Garyho za ramena. "Opatruj se, chlape." S úsměvem na tváři ho poklepu po rameni. "Jasně, přijedu tam, ale jestli ne. Dávej na sebe bacha." Přitisknu se k jeho tělu."Mafie má kontakty všude." Pošeptám mu.

Naposledy se s ním rozloučím prostým. "Ahoj." A se zdvihnutou rukou do pozdravu odejdu z letiště. Ihned co za sebou zabouchnu dveře auta, na úsměvu se mi vykouzlí úsměv. Vyrazím za Frankem.

Zbavil ses Garyho

Když dorazíš do baru, je už večer a uvnitř je docela rušno, ale Franka nikde nevidíš. Barman ti sdělí, že si šel zařídit nějakou svojí práci a že ho tu seženeš nejdřív ráno. Vypadá to, že zbytek večera máš klid.

Ráno

Probudíš se ráno ve svém bytě. Slunce z východu prozařuje skrz závěsy vlající v čerstvém vánku, jež se line z pootevřeného okna. Je léto a vypadá to na hezký den. Noc byla klidná a ty se cítíš plná energie a elánu do nového dne. V dálce uslyšíš zvuk přistávajícího letadla. Na stole máš noviny z předešlého dne. Na práci toho jako obvykle moc nemáš. Nejspíš je jen na tobě co budeš dělat. Jsi trochu hladová, ale není to nic, co by se nedálo vyřešit, lehkou snídaní. Lednici máš ovšem prázdnou, což tvůj přísun potravin trochu komplikuje. Jinak je vše jak má být. Teda až na to, že nemáš práci a George je za mřížemi. Možná by to chtělo vymyslet něco nového..

Z mého snu mě vytrhne otravný tón budíku. Nesnáším ho. Jenže, kdybych si ho nenastavila, tak bych vstávala až odpoledne. Donutím se tedy natáhnout pravou ruku směrem k nočnímu stolku. Oči mám stále zavřené, ale po chvíli, kdy mi rána na zemi oznámí, že jsem omylem smetla svůj telefon ze stolu, je otevřu. Něco si pro sebe zakleji a shýbám se pro stále neutichající mobil. Když už je konečně zticha, rozhodnu se tedy opustit svou milovanou postel. Mé kroky okamžitě směřují k lednici. Když ji otevřu, tak je prázdná. Marně jen přemýšlím, proč jsem včera nenakoupila, sakra. Promnu si oči a zasednu ke stolu s hrnkem čaje. Aspoň, že mám co pít. Můj zrak spočine na včerejších novinách. Natáhnu se po nich a po krátkém listování se do nich začtu. Píšou o dvou zločincích, kteří už delší dobu vykrádají benzinové zastávky. A jeje. Je tu i fotka George s tím, že se jim podařilo jednoho ze zlodějů zatknout. Naštvaně noviny odhodím na druhý konec stolu. Ta poslední akce se nepovedla. Ale nejvíc mě štve, že chytili zrovna jeho. Kdyby chytli mě, věděla bych, že by mě odtamtud dostal. Ale copak to svedu já pro něj? Z těchto úvah mě vyrušil zvuk přistávajícího letadla. Zavrtěla jsem nad svými myšlenkami hlavou a usrkla z horkého čaje. Co budu dneska dělat? nemám nic na práci a ještě ke všemu vybílenou ledničku. Chtělo by to zajít nakoupit, ale ještě lepší by bylo, kdyby se mi podařilo Georgovo zlodějství hodit na někoho jiného a z něj udělat nevinného, zákonem poškozeného člověka. To by bylo super. Trochu jsem se pro sebe usmála. Přesně něco takového by to chtělo. Najednou už mě netížila starost o prázdnou lednici, ale to, na koho svedu Georgevu vinu.

Už mě nebaví tu jen tak nečině sedět a přemýšlet coby kdyby. Navíc mám hlad. S touto poslední myšlenkou se zvednu od stolu. Obléknu se, obuji si hnědé kotníkové boty, hodím přes sebe koženou bundu a vyrazím směrem k obchodu. Po pár krocích se zarazím a rychle vyběhnu schody zpět do svého bytu. Chvíli v něm něco hledám a pak se se spokojeným úsměvem vydám opět do obchodu, tentokrát již s kabelkou v ruce. George je teď ve vězení a nějakou dobu tam ještě zůstane. Otázkou ovšem je, co já? Jsem téměř bez peněz a za měsíc budu muset platit další nájem. Bez práce se to neobejde. Anebo někoho okradu, to by bylo taky řešení.

Obchod

Po krátké procházce podél bloku dorazíš do obchodu se smíšeným zbožím. Průchod zdobí provázky s korálky místo dveří. Obchodu šéfuje postarší Asiat, jehož angličtina naznačuje, že v zemi žije už dlouho. „Brej den slečno.“ Pozdraví tě, když projdeš kolem. Mimo potravin je zde také široká škála venkovního nářadí a jiného užitečného náčiní. Mimo zrcadla na konci uličky nastavené tak, aby pokladní viděl i za roh, zde jiné zabezpečení ani není. Zbraň si nechala doma! Na pokladně při placení si můžeš všimnout balíčku losů, třeba se ti poštěstí. Jeden stojí dolar.

Procházka a oběd

Procházela jsem se parkem, městem, pomalu jsem mířila k restauraci. Měla jsem dost času, takže jsem si cestu užívala. Občasná návštěva obchodu s oblečením mi moc na náladě nepřidala, ale alespoň jsem se podívala na to, co se teď nosí a trochu si zazoufala nad stavem mé peněženky. Chtělo by to nějakou slušně placenou práci.

Pomalu jsem zamířila k restauraci, čas se blížil a žaludek se už začínal hlásit. Když jsem pak došla na dohled, uvědomila jsem si, že on tam už sedí a čeká. Překvapeně jsem se podívala na hodinky, ale čas schůzky se ještě ani pořádně nepřiblížil. I tak jsem se ale pousmála a trochu přidala do kroku. Ale ne tak, abych byla zadýchaná.

Sotva jsem vešla do restaurace a ohlásila své jméno číšníkovi, dovedl mne přímo ke stolu. "Dobré odpoledne. Nejdu snad pozdě," pozdravím jej a s trochou strachu v očích se zeptám. Pohodlně se usadím na židli a nechám se obskakovat číšníkem. K pití si objednám jen vodu, tedy, zatím jen vodu, zatímco pozoruji Johna a mile se usmívám.

Restaurace

„Vůbec nejdete pozdě.“ napije se ze své skleničky a pozoruje tě zkoumavým pohledem. Když se na něj pozorněji podíváš, můžeš si všimnout, že má odřené klouby na rukou. Nejspíše se nedávno s někým někde popral. Na sobě má tmavé plátěné kalhoty a bílou košili, nedopnutou ke krku. Na očích sluneční brýle. Číšník k vám opět přiskočí s otázkou, co si dáte k obědu. John si objedná sýrové makarony a čeká, co si dáš ty. Jakmile vypadne objednávka i z tebe, číšník spokojeně odchází a konečně vás nechává opět samotné. John se na tebe dívá s lehkým úsměvem. „Tak jaká byla noc? Užila jste si to v klubu?“ Zeptá se a své brýle odloží na stůl.

Dorazím do baru, barman se na mě podezřele podívá a zakroutí hlavou. Nikde tu Frank není, takže mi nezbývá nic jiného, než jít domů. Ihned co přijedu autem k mému domu, zamknu za sebou dveře, pousměji se nad myšlenkou že tohle mělo být rozstříleno na třísky. Shodím ze sebe oblečení a ulehnu.

Druhý den....

Je tu zima.. Pomyslím si a přikryji si peřinu k hlavě. Stejně mi to nedá a po chvíli mě to vyžene z postel. Obléknu se, přečtu si noviny, které seberu sousedům a vyrazím za Frankem.

Probuzení

Umíráš hlady. Jedl jsi naposledy včerejší oběd a to byla vlastně spíše snídaně. Z postele se nezvedneš, ale vysoukáš a jsi natolik slabý, že kdyby sem někdo právě teď vešel, tak si pro něj asi tak snadný cíl jako právě narozená srnečka Bambí, co se ještě nenaučila chodit. V novinách najdeš článek o dopadeném zločinci, jež přepadával benzínové stanice společně se svou společnicí, kterou se nepovedlo dopátrat. Můžeš si přečíst předpověď počasí, jež hlásí hezké počasí na celý týden dopředu. Také tam najdeš různé inzerce a nabídky práce. O vykradeném skladišti však ani zmínka.

Auto z půjčovny máš už druhý den a do baru to není daleko. Frank opět sedí u stolu v rohu, kousek od baru a popíjí svou ranní kávu. Dojdeš k němu a na tobě jde vidět, že jsi bledý a slabý. „Takže dokončeno?“ Zeptá se s cigaretou v ruce a s klidem si potáhne. „To je dobře. Nyní se můžeš považovat za jednoho z nás. Mám pro tebe dobrej kšeft Joe. Konečně si trochu vyděláš a nebudeš se muset tahat s prázdnejma bednama.“ Pousměje se. „Zajdi na dvůr za Jerrym. Dá ti vybavení a instrukce, abys mohl v tichosti splnit svůj úkol. Přivezeš mi auto z jedné z luxusnějších čtvrtí. Jedná se o Maserati 3500 GT . Pokud nevíš, Jerry ti ukáže obrázek.“

Vzadu na dvoře si Jerry montuje něco na autě. Když k němu přijdeš, otočí se na tebe a pozdraví. „Ahoj, ty jsi Joey, že? Frank říkal, že tě pošle. Tak hele, ukážu ti jak správně páčit zámek, abys při tom nenadělal moc nepořádku. Sleduj.“ Přistoupí k zámku auta, vytáhne si náčiní a chvíli v tom štrachá. Pak tam něco lupne a on s blyštivýma očima koukne na tebe. „Tak takhle.“ Pak tě to nechá párkrát zkusit, a jakmile jsi připraven, obdaruje tě sadou šperháků. „Opatruj je, a jakmile seženeš to auto, tak mi ho tu přivez. Já už se o něho postarám.“ Sdělí ti a vrátí se zpátky ke své práci na autě.

Restaurace

Mile se usměji, když mne ujistí, že jsem pozdě nepřišla a po tom, co přijde číšník s otázkou na jídlo, zamyšleně nahlédnu do jídelního lístku a viditelně nerozhodně projíždím pohledem položky. "Hm... ten steak na pepři zní dobře," s díky předám číšníkovi jídelní lístek a opět se zaměřím na něj. Kloubů jsem si všimla, ale nevěnovala jsem jim tolik pozornosti.

"Tak jak dlouho už ne," odpověděla jsem s nadšeným výrazem. "Bylo to přesně to, co jsem potřebovala," usmívám se, zatímco se lehce napiji vody. "Kam jste tak najednou zmizel, smím-li se ptát. Už jsem vás pak nikde neviděla," trocha lži, ale tak dobře podané, že by ani moje mamka nepoznala, že lžu. Při tom se snažím rozpomenout, jestli měl ty klouby rozbité i včera u baru, či nikoliv.

Procházím se podél bloku. Sem tam se zastavím před nějakou tou vitrínou s oblečením. Sakra, kde jen byl ten obchod se smíšeným zbožím? Ptám se sama sebe. Nikde není. Když vyjdu zpoza rohu, zaraduji se. Naproti mně se vynořil malý obchůdek se smíšeným zbožím. Natáhnu krok, abych tam byla co nejdříve. Když projdu korálkovým závěsem, naskytne se mi pohled na Asiata. Po jeho pozdravu není pochyb, že umí anglicky. Procházím se uličkou s potravinami. Co jen koupit? Mám chuť na špagety. No jasně, koupím si špagety. Vyhledám regál s těstovinami. Do nákupního košíčku naházím dva balíčky špaget, k tomu kečup a sýr. Ještě bych měla koupit něco do zásoby. Další věci, do pokládám ke špagetám jsou rohlíky, máslo, zmražené ovocné knedlíky. To by mi mělo zatím stačit. Když přejdu za roh do další uličky, všimnu si zrcadla. Škoda, dneska budu tedy muset nakupovat legálně. Chvíli stojím a přemýšlím nad venkovním nářadím. Určitě by se mi tu něco hodilo. Nakonec se rozhodnu pro lano a kladivo. K čemu mi bude, to netuším. Jakmile mám vybráno, dojdu k pokladně zaplatit své zboží. Když podávám prodavači peníze, pohled mi padne na balíček s losy. Prosím, ještě si vezmu dva losy. Usměji se na něj a přihodím ještě dva dolary. Doufám, že alespoň jeden bude vítězný. Potřebuji to jako sůl. Nakonec vycházím z obchodu s velkou a díky kladivu i těžkou taškou. losy držím ve druhé ruce. Po chvíli cesty domů mi to nedá. Zastavím u nejbližší lavičky, hodím na ni tašku a vytáhnu oba dva losy a seškrábu je. Prosím, prosím, ať je tam výhra! Třeba jen malá..., ale ať tam je!

Oběd

John se na tebe dívá s lehkým úsměvem. Tvá otázka ho zřejmě vůbec nevyvedla z míry, a jestli jo, nedal to na sobě vůbec znát. „Musel jsem si ještě něco vyřídit. Proto jsem tak spěchal.“ Úlisně se usmívá a lže ti přímo do očí. „Ale nebojte se, vše je zařízeno.“ Pak si lokne ze své skleničky. „Dnešek mám vyhrazený jen a jen pro vás, slečno McKensie.“ Stále tě sleduje a na rtech mu pohrává úsměv. Vypadá dost sebevědomě. Po nějaké době se objeví číšník s vaší objednávkou. Když konečně před vás vyskládá objednané jídlo, ještě se zeptá, jestli je vše v pořádku a odkráčí. „Dneska vám to moc sluší.“ Stihne ti ještě říct kompliment, než zabodne vidličku do svého jídla.

Nákup

Nákup, společně s náčiním a losy tě vyšel na 13 dolarů. Stírací losy odhalily výhru v celkové hodnotě 8mi dolarů, čímž si alespoň částečně ušetřila. Vyplatili ti je v trafice, kterou jsi po cestě minula. Po cestě zpátky šlápneš na jeden barevný leták. Na něm stojí, že se bude slavit privilegovaná oslava jubilea zdejší radnice a že jsou zvaní všichni, kdož přijdou v slavnostním hávu. Je jen na tobě, zda příležitosti využiješ. Jedny slavnostní šaty ve skříni určitě máš. Party se koná dnes večer od osmé hodiny. Doma tě opět čeká tvůj prázdný pokoj.

Panebože, já vyhrála! Začnu se okamžitě radovat, jakmile spatřím výhru v podobě osmi dolarů. Není to sice nějak exrta velká výhra, ale ušetřila jsem osmo dolarů! S širokým úsměvem popadám nákupní tašku a vydávám se směrem k trafice. Netrvá dlouho a už mám svoji výhru v peněžence. Jak tak jdu, najednou koukám, že jsem šlápla na barevný leták. Zastavím se a ihned ho zvedám ze země. Prý se dneska od osmi hodin bude konat nějaká oslava radnice, nebo co. Zvaní jsou všichni. Skousnu si spodní ret a přemýšlím o té party. Dnes už nic na programu nemám. Teoreticky bych se zajít alespoň na chvíli mohla. Čím déle zírám na leták v ruce, tím více se mi rozšiřuje úsměv. Bude tu plno lidí, chaos, dala by se tu někomu ukrást peněženka. Navíc, mohla bych tu někoho potkat, někoho kdo by měl pro mě práci, je mi jedno, jestli by byla legální nebo ne. Nakonec si leták zastrkuji do kapsy od bundy a rozcházím se domů. Jen co přijdu do svého bytu, vrhnu se k šatní skříni. Chce to nějaké pěkné šaty do společnosti. Po chvilce hledání už držím tmavě modré koktejlky a černé střevíce. Hodím je na postel a kouknu na sebe do zrcadla. Bude to chtít něco s vlasy, ale do večera je času dost - to stihnu něco vymyslet.

Ubytovna

Své šaty máš vybrané a věci z obchodu vybalené. Nad účesem přemýšlíš, snad to nebude natolik složitý účes, abys ho nezvládla sama. Můžeš ještě něco málo poklidit, než se pomalu přiblíží poledne a ty už máš hlad. Nejvyšší čas uvařit si oběd.

Odpoledne máš taky volné, proto jaké si to uděláš, takové to máš. Záleží jen na tobě, jak svůj den prožiješ. Večer máš být na radnici v osm, do té doby jsi volná. A pokud si večer vezmeš taxíka, tak tě tam do necelých třiceti minut odveze za dva dolary.

Oběd

Poznala jsem lež, když jsem ji viděla. Snad díky tomu, kolik lži jsem za život viděla, nebo díky tomu, co jsem se ke své práci musela naučit. Bylo by nebezpečné, kdybych nepoznala, že mi někdo lže. Ovšem mlčela jsem, jen jsem se usmála, hrála jsem představení a z role jsem nesměla vypadnout. "Jsem ráda, že jste to vyřešil," usměji se mile a též upiji ze svého pití. Nad jeho další větou se jen usměji, přičemž s trochou snahy se mi i lehce začervenají líčka. "To si snad ani nezasloužím," usměji se pak. Mezitím přijde číšník, položí před nás jídlo a já se na něj s poděkováním usměji. "I vy lichotníku," nesměle se usměji a s přáním dobré chuti se pustím do jídla.

Schůzka

Pomalu ujídá své makarony a občasně se u toho i napije. Neunikají ti jeho mlsné pohledy, které na tebe pořád nenápadně hází. Když už máte oba jídlo dojedené, opět si vás všimne číšník a při sbírání talířů vám nabízí různé dezerty. „Rád si dám něco sladkého.“ Ušklíbne se a oběma vám objedná pohár se zmrzlinou. Jakmile se onen číšník ztratí, upře na tebe dlouhý pohled a pak tě vezme za ruku. „Chci tě dneska mít u sebe doma.“ V očích mu nebezpečně plane. Dá se mu věřit?

Předpokládaná nabídka

Své jídlo jsem jedla na úrovni. Jistě, byla jsem vychována jako chudá holka, co se o jídlo doslova prala, ale postupem času jsem se naučila jíst tak, jak jí bohaté ženské. Ne, že bych si hrála na nějakou bohatou paničku, nebo tak, ale nemusela jsem mu ukazovat, z jaké společenské vrstvy opravdu pocházím ne? Vnímala jsem jeho pohledy, ale nereagovala jsem na ně. Nechávala jsem ho, aby viděl mladou, nesmělou a nejspíše i ztracenou ženu, která si nedávno prošla něčím, co jí na náladě nepřidalo. Žena, jež potřebovala ukázat, že ve světě je i něco jiného, než staré, nepovedené vztahy. Žena, jež potřebovala najít nějaké rozveselení. A dařilo se.

Po dojedení obědu si to přicupital číšník, odnesl nádobí a při tom nezapomněl prodat další z produktů jejich kuchyně. Nebránila jsem se, upřímně, také jsem měla chuť na nějaký lehký dezert. Když pak číšník odejde, upřeně se na mě zahledí, já pohledem z počátku neuhybám, ale pak nesměle přeci jen uhnu, to když mne chytí za ruku. Na jeho slova se mi podaří se začervenat. Nesmím být hr, spíše naopak. Trochu nesmělá, nesvá. Proto se mu nesměle podívám do očí, trochu nervózně zamrkám a lehce se pousměji. Příležitost, které musím využít stůj co stůj. "Vždyť jsme se sotva poznali," nesvá odpovím, ruměnce pod očima, avšak výraz naznačuje, že stačí jen trocha, abych svolila.

Rande

Když spatří, jak pomalu, ale jistě rudneš, neubrání se samolibému úsměvu. „Víte co slečno?“ Pronese mazlavým hlasem. „Kašlem na ten dort. Mám chuť na jiný dezert.“ Mlsně se ti podívá do výstřihu. Moc dlouho se nerozhoduje a už stojí a podává ti kabát. Jakmile si toho všimne číšník, ihned přiběhne vás aspoň zkasírovat. Když vycházíte z podniku, gentlemansky ti podrží dveře a svojí rukou tě chytne okolo pasu. „Támhle parkuju, kotě.“ Kývne hlavou směrem k temně černému luxusnímu autu. Není pochyb, že stál majlant. Podrží ti dveře od auta a tváří se, jako kdyby mu patřil celý svět. „Jste sexy.“ Zkousne si dolní ret. Pak už jen nastoupí na místo řidiče a jízda může začít.

A jak zajímavě se to vyvíjí

Musím se v duchu spokojeně ušklíbnout nad svým hereckým uměním. Opravdu bych se měla vykašlat na práci nájemného vraha a dát se na herectví. Filmy se mnou v hlavní roli by byly nepřekonatelné. Překvapeně pak zamrkám, když zamítne myšlenku dezertu a ještě více zrudnu, když si všimnu, kam směřuje jeho pohled a co svými slovy myslel. Mám tendenci si výstřih rukou zakrýt a dávám to i lehce najevo, ale tak nějak... váhavě. Respektive, aby si myslel, že nevím, co chci a měl pocit, že mi musí ukázat, co doopravdy chci.

Znova zamrkám, když najednou stojí (kabát nemám) a nabízí mi rámě. Útratu zaplatí sám a už mi drží dveře restaurace, abych mohla nerušeně vyjít ven. Najednou ucítím ruku kolem pasu, na což trochu povyskočím, překvapením, samozřejmě. Nejistě vedle něj kráčím, role musí být dokonalá, ale ne přehnaná. Musí mít pocit, že to má všechno pod palcem, že on je tu ten, co určuje pravidla a já dělám vše pro to, aby to tak bylo. Alespoň z jeho pohledu. A proto, když mi otevře dveře auta, s nesmělým díky nasednu, přičemž si dávám velký pozor, aby neměl možnost kouknout mi pod šaty. Ovšem nožky mu ukážu. "I vy lichotníku," nesměle reaguji na jeho lichotku a opět trochu zčervenám ve tvářích. To už ale sedí na místě řidiče a startuje vůz. A já mezitím začínám probírat situace, které mohou nastat a jak jich využít.

Johnův dům

Po zhruba půlhodinové cestě konečně zaparkuje. Z okýnka spolujezdce se ti naskytne pohled na osvícenou přepychovou vilu. Po pár krátkých vteřinách ti otevře dveře a podá ruku. Když už stojíš a on zamyká auto, můžeš si všimnout velkého bazénu, který lemují drobné kamínky. Celá zahrada vypadá vskutku romanticky. Po několika krocích zašmátrá v kapse u saka a vytáhne klíče od domu. „Jak se těšíš na můj bejvák?“ Koukne se po tobě a na tváři má něco jako pokřivený úsměv. Jakmile se mu povede dveře odemknout, uvidíš velké mramorové schodiště. Vede tě po nich nahoru až do ložnice. Cestou si stihneš všimnout, že je na nich rudý koberec. „Tadyhle.“ Otevře ti dveře od pokoje. „Strávíme celou dnešní noc.“ Počká, až vkročíš první do ložnice, ale nejde za tebou. „Potřebujeme šampaňský.“ Vyleze z něj náhle. „Počkej tu na mě, hned jsem zpátky.“ Změří si tě od hlavy až k patě a opět se zastaví u tvého výstřihu, pak už jen odejde.

Hodiny na zdi mého skrovného bytu ukazují čtyři hodiny odpoledne, pomalu bude čas vyrazit na schůzku, nerada bych přišla pozdě. Jsem si jistá tím, že lidé jako on nečekají a těžko říct jestli dávají druhou šanci. Je pravda, že najmout si dobrého právníka s širokým množství kontaktů a informací je drahé, velice drahé a já si to můžu dovolit jen stěží. K tomu si nedělám iluze o tom pro koho lidé podobné sorty pracují běžně, ale pokud odvede svou práci, je mi to jedno. Z pod polštáře vytáhnu obálku s nemalou sumou v amerických dolarech, poslední peníze, co mám a s těžkým srdcem je zandám do kabelky. Naštěstí byt je do konce měsíce zaplacen a na živobytí se vždycky nějak najde. Upřímně doufám, že tato investice se časem vrátí... A zúročí...´

Naposledy se podívám do zrcadla, černé šaty působí decentně leč elegantně, černé lodičky dokonale ladí. Navléknu lehké rukavičky, klobouk, letní sako. Krk mi zdobí jednoduchý perlový náhrdelník, samozřejmě, že ne pravý, přesto relativně dobře vypadající. Upravím rtěnku. Je čas jít...

Procházím ulicemi Chicaga a nasávám krásné počasí, které mi vykouzlí úsměv na tváři. Amerika je jiná než Anglie. Nemůžu říct, že lepší nebo, že horší, prostě jiná. Možná si tu časem i zvyknu. Lehce před pátou hodinou dorazím ke svému cíli, malá zastrčená kavárna. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se, můj - říkejme tomu obchodní partner - zde ještě není. Posadím se a objednám si čaj, ano s mlékem, přesně dle anglických zvyků. Je mi jedno, že to mnohým Američanům připadá zvláštní.

Přesně v pět se dveře kavárny otevřou a dovnitř vejde muž střední věku, přesto elegán. Postavím se, abych mu mohla podat ruku, "Dobré odpoledne, jsem opravdu moc ráda, že jste přišel. Chris Johnson," usměji se na něj a posadím se. "Bude Vám vadit když si zapálím?" Ani nečekám na odpověď a z kabelky vytáhnu špičku, cigaretu a oheň. Nedechnu se, vydechnu, ještě jednou a pak začnu. "Dostala jsem na Vás kontakt, že jste prý jeden z nejlepších v tom, co děláte. Jak jsem již naznačovala při našem telefonátu, jde mi o vyhledání jistého muže, mého otce. Jmenuje...jmenoval se...omlouvám se, vlastně si nejsem jistá, zda je ještě živ a pokud ano, kde bych se s ním mohla potkat. Ale na to jste odborník Vy. Můj otec se jmenoval se Antonio Johnson. Zabýval se obchodem zde v Chicagu. Odjela jsem do Anglie již před osmnácti lety, ale moji opatrovníci o něm mluvili jako ´o velkém zvířeti´. Jak jistě chápete ráda bych zjistila možnosti mého dědického práva, případně se shledala s otcem, je-li stále živ. Nejsem si jistá jak více bych Vám mohla být nápomocná, mám pouze několik velice starých dopisů, je na nich i jeho podpis, ale víc nic moc. Snad pokud se na něco zeptáte, třeba si vzpomenu." Vyfouknu další obláček dýmu a čekám...

Kavárna

[/center]
Kavárna je umístěná v zapadlé uličce na konci bloku, kousek od tvého bytu. Hned ve dveřích ucítíš vůni, jež se line z malé místnosti s pár stoly a dlouhým barem, na kterém je pár kávovarů a polička s výběrem z mnoha druhů káv a čajů. Hostů zde není přespříliš a okna dodávají zdejším prostorům dostatek světla. Vše je dřevěné, nebo alespoň obkládané dřevem. Vše působí dost staromódním dojmem. Chvíli poté co se usadíš, se k tvému stolu přesune servírka, která si vyslechne tvou objednávku, poté na chvilku zmizí a vzápětí se vrátí s tvojí objednávkou. Čaj a mléko přinese oddělené v různých šálcích. Poté co jej před tebe položí, se usměje a opět se vrátí za barový pult.

Čas pomalu plyne, a když se ve dveřích objeví muž a ty mu při setkání podáš ruku, pocítíš jeho ledově pevný stisk. „Bryan Gray.“ Odvětí na tvé představení a posadí se naproti tobě. Na tvou otázku jestli si můžeš zapálit, jen klidně pokyne rukou. Když začneš mluvit o svém otci, jen moudře přikyvuje, a když zmíníš, jeho jméno vytáhne si bloček s tužkou a zapíše si ho. „Dobře.“ Poté si od tebe převezme dopisy a srovná si je poklepáním jejich hřbetem o stůl. „Moc informací jste mi nedala, slečno Jonhsonová a nevím, jestli za naši domluvenou částku vůbec něco zjistím. Toto jméno mi nic neříká.“ Ukáže prstem na blok a pohledem si ho ještě jednou přečte. „Je ale možné že už dlouho používá jiné a je pořád někde tady. Opravdu nevím, jestli vám budu schopen pomoct, ale mohu se pokusit alespoň něco vypátrat. Záleží to opravdu jen na vás.“ Odmlčí se. „Pokud ale trváte na svém, zkuste mi alespoň popsat, jak vypadal. Jestli si ho ještě dokážete vybavit. Třeba se budeme moct alespoň od něčeho odrazit.“ Přisune k tobě svůj blok a počká, než dokončíš svůj popis.

Ledově pevný stisk pana Graye mě překvapí, což samozřejmě nedám nijak najevo. U nás v Anglii by se mi dostalo letmého políbení ruky a možná, že i připálení cigarety a pár milých konverzačních frází před zahájením samotného obchodu. Při vzpomínkou na krásný Londýn mi po tváři přeběhne lehká vlna nostalgie, která se zase rychle vytratí. Co nadělat, Amerika. Lidé jsou zde jiní, více odměření, uspěchaní...troufám si tvrdit, že i více zkažení.

S úsměvem přikývnu, "Máte pravdu, moc informací jsem Vám nedala, ale počítala jsem, že pro někoho s Vaší pověstí by to neměl být zase takový problém. Nepochybuji, že se pohybujete mezi..." chvíli váhám nad správným pojmenováním gangsterů převlečených za obchodníky a podnikatele, čímž bezpochyby byl i můj drahý otec, nakonec dokončím větu, "...těmi správnými lidmi."

Nechám ho, ať si můj výrok přebere jak chce. Dokouřím cigaretu. Naliji mléko do čaje, zamíchám. Ochutnám. Každý člověk by si měl umět vychutnat svou chvilku s odpoledním čajem.

Pak zašmátrám v kabelce a vyndám z peněženky malou věkem opotřebovanou fotografii. Jsou na ní tři muži stojící před jistou restaurací. Uprostřed je muž, kterému by mohlo být okolo padesáti let, přesto elegán. Identitu zbylých dvou se mi nikdy nepodařilo zjistit. Jeden je poměrně mladší oproti dvou ostatním s jizvou přes pravou tvář. Druhý v ruce svírá hůl, která je zakončena hlavou psa. Položím fotografii na stůl, "Je stará, dostala jsem jí od svých opatrovníků v Anglii když mi bylo asi deset." Prstem poklepu na muže uprostřed, "Tohle by měl být můj otec."

Pracovní setkání

Posune tvou fotografii přes stůl blíže k sobě a mírně se nad ní nakloní. Pak se opět opře a s pozvednutým obočím se na tebe podívá. „Tohle je opravdu váš otec? Můžu vám jen říct, že ho nikdo už deset let neviděl. Ale jeho pravé jméno jsem nikdy neslyšel. Je to legenda. Byl… Povedlo se mu propojit své obchody s podsvětím do takové míry, že z většiny jeho obchodních partneru se stali legitimní obchodníci. Těžko říct kde ho teď najít, ale alespoň už vím, co jste zač, slečinko.“ Pousměje se a koukne na tebe takovým zvláštním lstivým pohledem. Nakonec pokračuje. „Ale ti dva muži mi také přijdou povědomí.“ Ukáže na zbylé pány na fotce. „Je už to dost dávno, ještě než jsem začal dělat tuhle práci, jsem pracoval na jednom případu. Detaily vynechám, ale tu tvář odněkud znám. Zatraceně, odkaď já ji znám…“ Poklepe prstem na muže s holí a na pár okamžiku zavře oči a promne si ruce. „Pokusím se kontaktovat přítele, má přístup do policejní kartotéky a ke starým případům. Možná něco najde…“ Potom se chvíli odmlčí. Jde vidět, že stále nad něčím uvažuje. „A ten mladší je nejspíš ještě ve vězení. Pokud si dobře vzpomínám… Myslím, že se jmenuje Elias Butler. To je asi momentálně všechno, co jsem vám schopen říct takhle z hlavy. Na zbytek si budete muset ještě počkat.“ Sdělí ti a nakonec znovu koukne na svůj blok. „Napište mi alespoň vaše telefonní číslo, ať vás mohu kontaktovat, až na něco přijdu.“

Když se na mě pan Gray podívá zvláštním pro mě nepříliš čitelným pohledem, tak i když je teplé letní počasí, přeběhne mi ledový mráz po zádech. Nevím sice proč, nemůžu se zbavit pocitu, že se zaplétám do nebezpečné hry. Přesto se zájmem vyslechnu veškeré jeho poznatky. Když navrhne, že rozhodí síť k získání více informací, lehce přikývnu, "Jste laskav."

"Jistě, to není problém." Přitáhnu si k sobě poznámkový blok ležící na stole a naškrábu na něj telefonní číslo do svého bytu. Neodolám při tom nutkání přelétnout poznámky tohoto pochybného právníka rychlým zkoumavým pohledem ve snaze zachytit, co stálo za zaznamenání.

Pak se opět pohodlně usadím a připálím si další cigaretu. "Smím se zeptat, jak nebo pod jakým jménem jste znal mého otce? Když jste jeho skutečné jméno nikdy neslyšel. A pak by mě zajímalo, co se stalo s jeho obchody? A z jakého důvodu byl odsouzen jeden z jeho přátel, společníků, obchodních partnerů nebo, co je ten člověk zač."

Právník

„Slyšel jsem o něm za jeho dob pod jménem Joseph Wright.“ Odvětí ti muž a pokračuje. „Jeho obchody se ale nakonec staly přeci jen ilegálními, když kongres zvedl clo exportu o deset procent. Tehdy šlo do kytek hodně lidí. Takže jestli váš otec stále v něčem podniká, pokud je ještě na živu, je vážně záhadou. Pokusím se také dohledat úmrtní list, pokud něco takového existuje.“ Odmlčí se. „A ten mladší muž? Za co je ve vězení, to už nevím. Nějaké překupnictví a kuplířství, pokud si vzpomínám. Ale ani nevím, jestli ho už nepustili. Jak říkám, váš otec nebyl zrovna svatoušek, zvláště po konci prohibice a nejsem si jistý, jestli je dobrý nápad, se vůbec pouštět za něčím takovým. Ale chápu, že je to váš otec. Pokud jsme tedy dohodnuti, doufám, že máte domluvenou částku.“ Po předání peněz si je letmo přepočítá a schová do náprsní kapsy. „Pokud to bude vše, slečno, čeká mě ještě jedna schůzka. Jakmile něco zjistím, ozvu se.“ Nakonec se zvedne a po slušném rozloučení doprovázené podáním ruky odejde z kavárny.

Johnův dům

"Woow," užasle jsem vydechla, když jsem spatřila jeho dům. Úžas nevyprchává ani ve chvíli, kdy vejdeme do domu a on mne odvede rovnou do ložnice. Chlapec je nedočkavej, napadne mne, ale navenek nedám nic znát. Je to příležitost a já ji chci využít. Ještě, že pistoli sebou nosím vždycky. Nenápadně potěžkám malou kabelku, abych se ujistila, že tam zbraň opravdu je.

Vešla jsem do ložnice, toužebně si ji prohlédla a nejistým výrazem spočinula na něm. Nešel za mnou. Místo toho se otočil a šel pro šampaňské. Příležitost? Možná. Měla jsem to zkusit hned, nebo to protáhnout, užít si a až pak ho zabít? Ne, musela jsem z něj vytřískat informace o tom sejfu. Ohlédla jsem se na postel, když odešel a pomalu došla k ní. Kdybych ho přivázala k posteli... napadlo mne a zkoušela jsem, jak je pevná, přičemž jsem si stále hlídala, jestli se nevrací. Pokud se už vracel, usadila jsem se na postel.

Veškeré získané informace si pečlivě zapíšu do paměti. "Chápu, proč si to myslíte, ale jak jste řekl, je to můj otec. A pokud po něm něco zůstalo, kromě jeho památky, věřím, že na to mám nárok." Upřímně jsem zvědavá, co se o svém otci, popřípadě širší rodině, pokud nějakou mám, dozvím. Po tváři mi přeběhne zvláštní úsměv, ´Ano, ráda bych navázala na podnikání svého otce a je mi jedno, co si o tom myslíte.´

"Jistě, nebudu Vás již více zdržovat" z kabelky vyndám připravenou obálku a položím ji na stůl. Nechám ho ať si nemalou částku přepočítá.

"Ještě jednou Vám moc děkuji. A budu ráda pokud se mi ozvete, když na něco dalšího přijdete..." S přáním krásného dne a s několika dalšími formálními frázemi se s ním rozloučím.

Servírce zaplatím a s nelibostí přepočítám těch pár desítek dolarů, co mi zbylo. ´Zloděj jeden...´ povzdechnu si a opustím podnik. Nevydám se však směrem ke svému bytu, jak jsem původně předpokládala. Pokud jeden ze společníků či blízkých přátel mého otce je stále ještě ve vězení je velice pravděpodobné, že právě on bude mít přesně ten druh informací, po kterých toužím. A zde v Chicagu je jen jedna věznice a to na ulici Van Buren, což odsud není zase, tak daleko. Mávnutím ruky stavím taxi jedoucí kolem "Prosím do ulice Van Buren," určitě by mě mohl dovézt přímo na konkrétní místo, ale ráda si cíl své cesty nechám pro sebe. Když dojedeme, zaplatím a vyrazím směrem k věznici.

"Dobrý den," usměji se na muže na vrátnici. "Ráda bych zde navštívila jednoho člověla. Jmenuje se Elias Butler. Myslíte, že by to bylo možné?" Snažím se při tom působit, tak nevině a tak roztomile, jak jen je možné.

Probuzení

Jediné na co myslím je jídlo, naposledy jsem měl včerejší oběd a řekněme si, nebyla to moc velká porce a právě kvůli tomu teď musím vsát. Řeknemě, že mám vůbec problém shodit ze sebe přikrývku, natož vstát z postele. Unaveně shodím deku na zem, moc to nevnímá, pomalou unavenou chůzí dojdu do mé skromné kuchyně. S nadějí v duši otevřu ledničku, jediné co můžu vidět je prázdné místo, tam kde kdysi byla žárovka. Naštvaně mrsknu s dveřmi, naliju si alespoň skleničku vody, oháknu se a přečtu si sousedovi noviny.

Nic tam není...Uvědomím si, když není o krádeži ve skladišti ani zmínka, je tam jen o dopadeném lupiči, který kradl po benzínkách, avšak jeho společnici nechytili. Tam se vám už neukáže. Polituji nad marnou práci policejních jednotek. V novinách je také předpověď počasí, nějak mě to nezajímá, avšak sluníčka mi prozradí, že bude asi hezky. Také je tam fůra inzercí a nabídek práci. Že to tam nebylo před týdnem. Kouknu se na jednu z nabídek práce.

Noviny hodím zpět před sousedovy dveře, unaveně se odplížím do auta a odjedu za Frankem. Auto mám furt a vypadá to že si ještě chvilku ponechám. Delší cestu bych asi nedojel, jenže do baru to bylo jen pár minut, tak není divu, že jsem za pět minut neobratně parkoval před barem. Konečně.

Můj příchod už ani nevyvolal takový rozruch, jen pár tvářích, které ještě neznám se na mě otočili, ale když se všimli že mířím za Frankem, opět se začali věnovat svému zájmu, většina jich jedla. Frank jako vždy v rohu dopíjí svojí ranní kávu. Sednu si naproti němu a na jeho otázku jen slepě přikývnu.

Hltám každé jeho slovo a v mysli si je opakuji. Konečně. "Do zítřka to tady máte, jen se musím trochu..." Zarazím se. "Najíst." Dokončím svojí myšlenku. Zamyslím si a za pomoci posledního dechu se zvednu a dojdu k baru. Zaťukám na bar, barman na mě otočí hlavou. "Nějaký jídlo, jo a dvakrát a potom bych si dal kávu.." Řeknu hladově, když mi to všechno přinese nacpu se tím. Unaveně seskočím z barové stoličky a zamířím si to za Jerry.

Jerry zrovna montuje něco na autě, pomaluje přejdu k autu a dvakrát zaklepám na kapotu. Vyjede zpoza auta a zmateným pohledem se zvedne, když pozná kdo jsem, zvedne se, utře si ruce od ojele do montérek a podá mi ruku, se vší neochotou tento rituál oplatím a přátelským hlasem řeknu. Jsem Joey.." Na jeho nabídku a pomalým krokem přejdu k onomu autíčku.

Odněkud z kapsy vytáhne šperhák a začne se s tím piplat v zámku. Opírám se o kapotu auta a sleduji co dělá, když se ozve zacvaknutí, naprosto nepochopím co udělal. Několikrát mě to nechá vyzkoušet, no řekněme že na to budu asi levej, poprvé jsem to otevřel až po hodině, ale potom to šlapalo jako hodinky.

Předá mi pár šperháků a vrátí se ke své práci na autě, ono auto se mi ještě nechce nechat krást a prosto se radši vydám někam do obchodu, kde nakoupím hromadu jídla, potom to všechno vyndám doma. Tam se osprchuji, a vše co je k hygieně potřebné a potom se vydám na svůj úkol, vydám se hledat do knihovny noviny, pár dní staré, chci vypátrat onu ženu, co vykrádala benzínky a říkám si, že to musí mít systematiku.

Ložnice

Zbraň je opravdu na svém místě v kabelce a ty se můžeš věnovat průzkumu ložnice. Mezitím co je John pryč si můžeš ověřit, že postel je dostatečně pevná, aby vydržela jakékoliv mučení. Po chvíli se vrátí se šampaňským a dvěma skleničkami, když tě zpozoruje, jak sedíš na posteli. „Udělala sis pohodlí?“ Usměje se a přejde k tobě. Natáhne ruku se skleničkami, v očekávání, že si je od něj vezmeš a podržíš je, než otevře láhev a nalije ti. Nakonec ji položí k nohám postele, pootočí se na tebe a podívá se ti do očí se současným cinknutím své sklenice o tu tvou. "Tak na dnešní noc." Zašeptá tiše a zhluboka si lokne. Jakmile je jeho sklenička prázdná, položí ji na noční stolek a nahne se k tobě s úmyslem tě vzít do náručí a přesunout tě do postele.

Věznice

Protože jsi krásná mladá žena, taxi tě vyjde na pouhé dva dolary a za chvilku se objevíš před věznicí. Je to postarší, bytelně postavená budova obehnaná plotem s věžemi po stranách, na kterých si můžeš všimnout strážných s puškami, jak kontrolují perimetr. Kolem plotu prochází muž se psem. Když tě pustí přes bránu dovnitř a ty vstaneš na vrátnici, muž za sklem se na tebe srdečně usměje. „Dobrý den slečno. Co si přejete?“ Otáže se a vyslechne si tvůj požadavek. „Á pan Elias Butler. Momentík.“ Zalistuje v kartotéce po svém boku. „Pan Butler je našim hostem v sekci C, se střední ostrahou.“ Poté si tě trochu vážnějším pohledem přeměří a pokračuje. „Návštěvní hodiny máme každý den mezi osmou a sedmnáctou hodinou. Pokud tedy chcete, můžeme pana Butlera předvést do návštěvní místnosti. Pokud ovšem nebude mít nic proti.“ Dodá spíš informativně a skrz mezeru ve skle ti přisune papír s mnoha kolonkami. „Podepište se mi prosím a chviličku počkejte. Zjistíme, jak na tom pan Butler právě je. Vaše jméno, slečno?“ Jakmile získá podpis a tvé jméno, tak se zvedne a na pár vteřin odejde do dveří za ním. Slyšíš nějaké hlasy ze zadní místnosti a pak se opět objeví za přepážkou. „Za chvíli pro vás přijdou.“ Sdělí ti vrátný a vrátí se ke své křížovce, nebo co to dělal.

Co nevidět se opravdu objeví strážný a převede tě skrz několik zamřížovaných dveří do návštěvní místnosti s několika stoly a dvěma strážnýma po stranách. Muž, který tě přivedl, tě vpustí dovnitř s větou: „Sedněte si.“ A opět zmizí někde v útrobách věznice. Za chvíli se otevřou dveře na druhé straně a do místnosti vejde spoutaný postarší muž v oranžové kombinéze doprovázený strážným. Když si sedne naproti tobě, neskrytě si tě prohlídne a nadzvedne obočí. „Co potřebuješ?“ Zeptá se trochu opovržlivým tónem. Přesto je evidentně rád, že ho někdo navštívil.

Věznice

Zatímco sedím v taxi, poslouchám hudbu linoucí se z radia a dívám ven z okénka. Prohlížím si části města, které jsem ještě neměla příležitost pořádně poznat. Slíbím si, že až to půjde, udělám si čas a věnuji alespoň trochu času lepšímu poznání svého rodného města. Myšlenky se mi toulají. S taxikářem prohodím pouze pár konverzačních vět, o bližší navázání kontaktu se však nesnažím. Když vůz zastaví, poděkuji, zaplatím a s přáním krásného dne se s řidičem rozloučím. Pak se vydám se ke svému cíli, který mě uchvátí svým nezdolným zjevem.

Ještě při hovoru s mužem u brány, mám na okamžik chuť se otočit a nechat shánění potřebných informací na někom jiném. Kdyby nebyl, tak ochotný a milý, nejspíše bych to opravdu udělala. Bohužel lidé, kteří jsou schopní jako například pan Gray, mají jednu špatnou vlasnotst - jsou drahý, což je pro mě bohužel velký problém. "To byste byl moc laskav" přikývnu, s tím, že pokut k tomu bude vězeň svolný, opravdu bych se s ním ráda setkala. Překvapuje mě, že se neptá na důvod mé návštěvy a jsem za to vděčná. "Jmenuji se Chris Johnson," odpovím na dotaz a začnu vyplňovat návštěvní papír.

Když pro mě přijde můj doprovod, je mi jasné, že už není cest zpět. Projdu hlídaným zařízením a bez námitek se posadím na židli u stolečku. Cítím se lehce nervózně, takže se otočím na strážníka, "Promiňte, smí se zde kouřit?"

Když další zaměstnanec věznice přivede spoutaného muže, s odpudivou jizvou na tváři, neodvrátím zrak. "Dobrý den, nevím, zda jste o mě někdy slyšel, ale jmenuji se Chris Johnson, jsem dcera Vašeho přítele Josepha" na to jméno kladu zvláštní důraz, avšak příjmení prozatím zcela záměrně vynechám. Nevím totiž, na kolik nám strážníci věnují svou pozornost. Rozhlédnu se po místnosti, abych zjistila nakolik máme možnost hovořit v soukromí.

Knihovna

V sousedových novinách, které jsi četl ráno, jsi ohledně nabídky práce nalezl jen pár dlouhodobých závazků a několik brigád, ať už ohledně stěhování nábytku, či třídění zboží v obchodě. Něco by se zkrátka našlo. Také jsi objevil, že hrdý majitel vozu Trabant, jej prodává za padesát dolarů na telefonním čísle uvedeném v inzerátu.

Jakmile se vrátíš od Franka nasnídaný, která tě stála asi dva dolary a s nákupem, který tě stál deset dolarů, tak můžeš odhadnout, že ti to všechno asi týden vydrží. Pokud jej ovšem budeš jíst, v jiném případě se nejspíš stejně zkazí.

Najezený a plný energie jsi se, dostal kolem poledne do místní knihovny. Je to stará cihlová budova s dřevěnými okny. Ke dveřím vede pět velkých mramorových schodů. Pan knihovník je starší pán obdařen milým úsměvem a na tvou žádost ti předloží štos starých novin. Když v nich začneš listovat, postupně se dopátráš k pár zásadním informacím. První informací je to, že obviněný se jmenuje George Doolan a že byl dopaden při nočním přepadením benzínky. Druhá, že je to jen kousek od věznice, v které je mimo jiné nejspíš momentálně uvězněn. Dále se můžeš dočíst, že dívka zmizela ve tmavé postranní uličce a její dopadený přítel odmítl vypovídat. Šlo o sériovou kriminální činnost, jelikož to nebyla jediná benzínová pumpa, takže muž za mřížemi nějakou dobu určitě stráví. Vazební cela, se nachází v jiné sekci věznice, přesto určitě víš, kam zamířit v případě návštěv. Nějaké podrobnější informace o jeho přítelkyni však z novin schopen vyčíst nejsi a proto nakonec není v čem pátrat, protože všechny články o tomto případu jsi již přečetl.

Návštěvní místnost

“Klidně kuřte.“ Odpoví ti hlídač, když tě odvede do návštěvní místnosti. Po chvíli se objeví vězeň, a když zmíníš falešné jméno otce, pod kterým byl znám, jeho tvář se svraští. Jeden strážný pozoruje výhled z okna, druhý se nepřítomně prochází po místnosti v pravidelných intervalech a tak Eliase jejich přítomnost nijak nerozrušuje a otevřeně, přesto dost nevrle ti odvětí. „Přítele? Ten člověk je pro mě mrtvej. A ty jsi za mnou přišla proč? Neříkej mi, že tatíček se zdejchnul a nechal tě chudinku samotnou. Nebylo by to poprvý… Takže ses ho teď rozhodla hledat? Být tebou ani neříkám, že existuju.“ Moc to nevypadá, že by se o tom s tebou chtěl bavit, ale třeba z něho ještě něco dostaneš.

Návštěvní místnost

Zatímco Elias mluví, zapálím si jednu ze svých mnoha dnešních cigaret, ale vychutnávám si jí stejně jako by to byla první po opravdu dlouhé době. Pak krabičku přisunu přes stůl blíže k muži s jizvou v gestu, že má-li zájem si zapálit, má možnost. Veškerá jeho slova při tom pozorně poslouchám.

"Přišla jsem za Vámi, protože mám důvod věřit, že jste se dobře znali, a proto jsem doufala, že byste mohl vědět, zda je můj otec naživu, popřípadě kam se zašil. Svého otce jsem neviděla víc jak osmnáct let a opravdu ho nehledám kvůli znovunalezení otcovské lásky. Dejme tomu, že věřím, že jako jeho dcera, mám dědické právo na otcův majetek, jeho peníze, podíly ve společnostech..." V očích se mi zaleskne a po tváři mi přeběhne zvláštní úspěch. ´Chci moc. Chci mít cokoli na co pomyslím...´

Jeho poslední věta mi neustále vrtá hlavou. Pokud by můj otec byl stále naživu, proč by mě nerad viděl? Proč bych neměla upozornit na svou existenci, když on už na ni dávno zapomněl? "Proč tak moc nenávidíte mého otce?" Zadívám se muži zpříma do tváře, snažím se dívat se mu do očí, ale nakonec mi pohled sklouzne k dlouhé jizvě, která ohaví jeho tvář. "Kdo Vám to udělal?"

Rozhovor

Cigaretu vyklepne o stůl z krabičky a spoutaný si ji strčí do pusy. Pak se nahne trochu blíž k tobě, abys mu ji podpálila. Párkrát si potáhne a opře se o stůl. „Nevím kde je. A jestli zbyly nějaké společnosti? Možná že to ví Oscar, ale ten ho nenávidí snad ještě více, než já, takže mám dojem, že kdyby to věděl, nejspíš by ho zabil. A ty by ses tady taky nemusela zrovna promenádovat.“ Opět si tě změří svým pohledem.

Po otázce proč nenávidí tvého otce, nastane chvíle ticha. Potom se ti podívá do očí a prohlásí. “Tady jsem sedět nemusel… nic z toho se stát nemuselo.“ Tvou další zvědavou otázku však už jen pohrdavě přejde. „Jestli chceš najít Oscara, tak to možná zkus v baru Corida. Je to na východní straně města, pokud se budeš držet hlavní cesty a pojedeš na jih, tak ho nemineš. Pokud ale zjistí, že jsi jeho dcera, tak nevím, co ti udělá. V opačném případě se s tebou asi nebude chtít bavit.“ Během rozhovoru dokouří svou cigaretu, kterou típne do pevně přidělaného popelníku uprostřed stolu.

„Konec návštěv.“ Ohlásí rázným tónem jeden ze strážců a vydá se k vašemu stolu. Elias se postaví a strážný mu zkontroluje ruce a narychlo jej prohledá. Poté kývne na druhého, ten si převezme tebe a vyvede tě z místnosti.

Konec rozhovoru

Na nic víc se již Eliase neptám, pouze pozorně poslouchám a snažím se zapamatovat si každé jeho slovo. ´Bar Corida, Oskar,´ vryji si do paměti. Sice jsem o tomto podniku v životě neslyšela, ale věřím, že dohledat podobné místo nebude zase, tak složité. Ze směru, kterým se dál ubírá tento rozhovor je mi poněkud těžko. Zatím jsem nepotkala jediného člověka, který by mi byl ochotný říct, že stojím na správné cestě, nebo že mnou vytyčený cíl není zase, tak špatný nápad. Přiznávám, že jsem vlastně nic takového ani nečekala. Ale ta nenávist, kterou je tento muž schopen pociťovat vůči mému otci, je téměř děsivá. "Mrzí mě, že Vám můj otec ublížil. Je to myšleno naprosto upřímně, ale nic víc.

"Děkuji Vám. Věřím, že se nevidíme naposledy," koketně mrknu na zatčeného muže, když strážný vyhlásí konec návštěvní doby. Pak se vydám za strážným ven z věznice. "Moc děkuji a přeji příjemný zbytek služby." Jsem ráda, že jsem venku. Nepříjemné místo.

Vzhledem k tomu, že dnešní večer mám volno a zapadlé divadlo a má mizerná role na mě čekají až zítra, tak se rozhodnu, že budu pokračovat v tom, v čem jsem dnes začala. Na první den sbírání informací si připadám relativně úspěšná. Sice toho zatím stále moc nevím, ale mám pocit, že jsem na té správné cestě. Snad mě nedovede do záhuby...

Pokračuji v chůzi dokud nepotkám první zastavené taxi. "Dobrý den, mohl byste mi, prosím, poradit? Mám se s někým sejít v baru Corida a bohužel nevím, kde to je. Jsem zde ve městě teprve krátce." Za předpokladu, že je to v rozmezí půl hodiny pěší chůze, tak taxikáři poděkuji a vydám se provětrat si hlavu a myšlenky. Pokud je to dál, zjistím, zda si mohu dovolit ještě zaplatit a poté se nechám odvézt k baru.

Knihovna

Čerstvej vzduch. Dveře se za mnou zavřou, teď mám pro sebe celej den volno, teda, od Franka mám nějakou práci, ale to vždycky může počkat. Nasednu do auta, otočím klíčky, motor spokojeně zavrní a já s klidnou hlavou vyrazím do obchodu.

Cesta je klidná, z rádia se ozývají ty největší pecky posledních měsíců a já spokojeně parkuji u obchodu. Obchod je malá, čtvercová místnost, kde se najdou ty nejnuznější potraviny ve městě, prodavačka mě pozdraví už známým. "Tak si tady zas?" Je to postarší dáma s tmavší pletí mokrého písku a jasně černými vlasy, prorostlými šedinami. K velkým dřevěným dveřím, vede pět hladkých mramorových schodů.

K jejímu pozdravu jen pokynu hlavou. Vezmu vozík a projedu po všech regálech a vezmu jídlo nejméně na týden. Zaplatím a se s spokojenou myslí se vydám do knihovny, nejdřív však všechno jídlo dovezu domů.

Na obloze svítí slunce, může být něco kolem poledne a já se konečně dostanu do knihovny, je to velmi stará místní cihlová budova s dřevěnými okny. Ihned co se za mnou zaklapnou dveře, přivítá mě starý knihovník s milým úsměvem. "Dobrý den..." Znervózním. "Nemáte tu staré noviny? Tak den až dva týdny?" Zeptám se a podívám se na špičky. Knihovník kývne, zmizí za rohem.

Po chvilce se vrátí se štosem novin, opatrně mi je předá do rukou. "Díky." Se vší opatrností je přesunu ke stolu, tam si je všechny důkladně přečtu, většinou se tam nepíše nic podstatného snad jen, že obviněný se jmenuje George Doolan, je momentálně uvězněn ve vazební cele. Poté, že dívka zmizela v nějaké temné uličce a dopadený neřekl ani slovo, také tam je, že si nějakou dobu stráví za mřížemi, protože tohle nebyla jediná benzínka.

Vydám se na benzínku, pořádně si jí prohlédnu a zjistím kam ta dívka mohla jít. Zajdu si na matriku a tam si zjistím, koho má George Doolan za rodinu a příbuzné.

Přesun k baru Corida

Venku chytíš nějaké to taxi a řidič ti ochotně sdělí přesnou lokaci baru a nabídne ti, že tě k němu zaveze. Cesta není příliš dlouhá, ale chůzí by se to zbytečně protáhlo. Taxikář tě obere o tři dolary a ty se o půlhodinu jízdy později ocitáš před Coridou. Jedná se o menší budovu v koutu ulice s průjezdovou cestou dozadu do dvora. Druhá strana budovy je lemována temnou uličkou vedoucí někam k druhé straně bloku. Obléhají ji patrové domy a je zde přístup i k požárním schodištím. Což je pro tebe zřejmě zcela nepodstatná informace.

Po vstupu do baru tě zahalí těžký štiplavý kouř. Téměř každý zde, v tomto nepříliš velkém, nevětraném baru, kouří. Pár karbaníků právě hraje karty o peníze. Někteří hosté jen posedávají u stolů a jeden muž sedí na konci místnosti, na barové stoličce přímo u baru a hovoří s barmanem. Pokud si lidi v místnosti dobře prohlédneš, zjistíš, že nikdo odpovídající starému muži na fotce, zde není.

Informace o loupeži

Zhruba po hodině se dostaneš k vykradené benzínce, která je už opět v provozu. Obyčejná benzínka, typická své doby. Obsluha čeká venku na případného zákazníka. Je to v prostřední části města, v které se právě pohybuješ, nedaleko staveniště a náhodou také téměř vedle radnice. Nevím, co by, jsi chtěl u benzínky pozorovat, ale pokud se zaměříš na možné únikové cesty, je ti jasné, že mohla utéct mnoha uličkami podél patrových domů a pokud jsi nebyl právě u činu, nemůže ti být vůbec jasné, kudy se vydala.

Po přesunu na radnici ti jasně sdělí, že takové informace neposkytují lidem, kteří nejsou v příbuzenském vztahu. Možná by pomohl úplatek, jestli by ti však tato informace opravdu k něčemu byla, je dost nezřejmé a stejně by, jsi ji asi nedokázal správně využít.

Bar Corida

Nastoupím do taxi a zahledím se ven z okna. Nemůžu zahnat takovou zvláštní úzkost, možná strach. Přesto nechci změnit směr své cesty. V myšlenkách si zpětně přehrávám rozhovor s odsouzeným mužem. Z jeho slov jsem nabyla dojmu, že už mé jméno pro mě může být svým způsobem nebezpečné...minimálně mezi podobnými lidmi. Když vůz zastavím, poněkud neochotně zaplatím a vydám se směrem k baru. Prohlížím si okolí baru, ale spíše než ze zájmu o okolí, proto abych ještě o chvíli oddálila vstup do podniku. Nakonec se odhodlám a vejdu dovnitř.

Když vejdu, chvilku mi trvá přivyknout kouřové cloně, pak mi ale nevadí, na cigaretový dým jsem zvyklá. Pozorně, avšak nepříliš nápadně se porozhlédnu po baru, zda někde neuvidím známou tvář z fotky. Uvědomuji si, že daný muž bude již o pěkných pár let starší než na fotce, přesto si myslím, že bych ho poznala. Nakonec zamířím k baru, počkám až na mě obsluhující muž obrátí svou pozornost a nakloním se k němu blíž ve snaze učinit náš rozhovor o trochu víc soukromý. Nenuceně se na něj usměji, "Dobrý den, mohl byste mi, prosím, pomoci? Hledám Oscara." Snažím se při tom působit dojmem, že přesně vím koho hledám, a že vím, že mi tuhle informaci může poskytnout. Kdyby se mě ptal na mojí identitu, mám připravenou pohotovou odpověď, Chris Wolf.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.