Andor.cz - online Dračí doupě

Potulování po neprobádaných zemích. Cestování po velkých velmocích. Hledání nejcennějších pokladů a spousty dalších báječných věcí.

Braner
Dlouho jsi se toulal po lese , jelikož ti žádný elf nechtěl ukázat cestu. Pouze se vždycky odvrátili a šli dál jako by tě neslyšeli. Krajina okolo byla nádherná plná života. Zvířata chodila po cestě a nebála se tě. Jelikož je zvykem , že ten kdo zabije zdravé zvíře v posvátném lese , bude odsouzen k smrti a všichni elfové ho budou mít za nepřítele. Je dovoleno usmrtit pouze nemocné nebo zraněné zvíře. Skoro na každém kroku , což je jen přibližný odhad , byl nějaký křištálově čistý potůček.
Cesta po níž jdeš , se nezdá ani cestou. Je totiž postavená tak důmyslně a šetrně , že kdyby jsi nevěděl že to je elfská cesta , tak by sis žádné cesty nevšiml. Vypadá tak jako kdyby jí vytvořili né elfové , ale samotná příroda. To je na elfech nejůžasnější. Jejich schopnost soužití s okolním prostředím. Na co kácet les? Rovnou si ze stromu udělám dům. Těchto zvyklostí a schopností mají elfové sposty , jak víš z počátečního studia a z doslechu od učitele. Nebyl jsi sice zván na elfské obřady a slavnosti , takže jsi se neúčastnil ničeho co by ti osobně o elfech něco prozradilo. Ale to ti nejspíš nevadilo. Jelikož elfové tě pokládali za vyvrhela. Ještě štěstí že ses naučil něco v akademii , než tě vyloučili s hanbou.

Bloumal jsi po cestě celé dopoledne , celé slunečné dopoledne. Když už ti připadalo že bloudíš celou věčnost jsi uviděl nádhernou planinu . plnou květin a cestiček. Všude létali motýlci a zpívali ptáci. Elfové , v róbach ruzných odstínů zelené , se mezi sebou bavili a občas vzduchem projel elfský lehký a nádherný smích. Jak povýšeně vypadají i když konverzují mezi sebou , ten důstojný postoj těla , jak se radují při možnosti promluvit si o nekonečné spoustě věcí. Bylo to jiné než v akademii. Tam si člověk připadal jako kdyby ho i ten les sledoval. Ale tady tady je to živé a radostné. Elfské domy , což jsou kouzly vytvarované stromy , jsou taky uměleckým dílem. Každý dům je originál a každý vypadá trochu jinak. Ten základní styl je však stejný. O způsobu výroby domu jsi četl. Po obřadu spojení , což je něco jako lidská svadba , zpívá elfský muž i elfská žena celý den před stromem , ten se pomalu tvaruje a nabývá formy obydlí. Každý dům je jiný , protože ho vyzpívají vždy různí elfové a jejich citový soulad tvaruje strom. Poté , co je dům hotov , se koná obrovská slavnost , na které se nepodává maso. Slavnost trvá 3 dny a příjde celé okolí.
Když si tě elfové všimli , jak vycházíš z lesa , okamžitě ztišili hlas , a dokonce se ti zdálo že neslyšíš žádný další smích... Ted je to na tobě.

Naposledy vrhnu stinný pohled po Akademii, když odcházím. Včera se Rada mistrů usnesla, že musím školu opustit, ale směl jsem ještě přespat. Ne, že by mi to k něčemu bylo. Ke knihám jsem se už nedostal a vlastně bych údajně měl být rád, že mi nevymazali paměť na kouzla, která jsem se již stihl naučit. Možná jsem a možná nejsem, vlastně ani nevím. Neudělali to a to je hlavní. Přesto mě ale vyhodili a kromě opovržení mne čeká teď mezi elfy, ještě i hanba. Tedy alespoň mezi všemi, kteří ovládají magii. Což budou asi všichni, co jsem se tak o elfech stihl za ta léta dozvědět.

Nenávidím je. Všechny elfy kolem, za všechno tu krásu co mají kolem sebe. ani netuší jak žijílidé u nás. Ta bída kam jen oko dopane. Netuší nci a přesto soudí. a za co mě soudili? Že jsem člověk? Pche. Být člověk mi někdy připadá lepší než být elf, protože oni jsou ti kteří všechno přehlížejí za hradbou své dlouhověkkosti.

Jdu lesem vztyčený do celé své výše rovnoměrným ne příliš pomalý ani rychlím krokem. dívám se před sebe a pomíjím pohledy, které se odemě odvracejí. Proč bych se jimi měl také zabývat? Zná je příliš dobře. Ušklíbnu se. Lepší tohle než šikana ve škole a posměšky. Jednou budopu litovat. Jedou až budu mít svou armádu nemrtvých a zabiju krále, který za to všechno může, budou muset uznat, že nejsem o nic horší než oni. Budou se mě bát a tehdy i oprávněně!", pomyslím si a s nezměněnou tváří pokračuji dále k městu. Ani náznakem nemám v úmyslu zabíjet zdejší zvířata. Nic by mi to nepřineslo kromě smrti a já teď ještě zemřít nesmím, protože toho musím ještě hodně vykonat.

Třeba sám proti celému světu!, pomyslím si ještě když vstoupím na předměstí Town of Shadows. Tajemno. To elfové rádi šíří kolem sebe. Celé dopoledne mi trvalo než jsem sem došel a teď? Všude samý elf v nejrůznějších rozhovorech… Už tím jak stojí mi je jejich přítomnost nepříjemná. Asi i proto se na mé tváři objeví na okamžik pohled vraha.

Hovor naplněný smíchem ustal a můj úšklebek se opět vrátí na své místo. Mé černé oči jsou však stále nevlídné a nehostinné. Vnímám jejich odtažité, zvědavé, pohoršené, ale i bázlivé pohledy. Konečně alespoň trochu uspokojení. Co záleží na tom, že mě vyhodili ze školy? Najdu si jinýho učitele, kterej mě bude učit a s tím ani samotný Magikórium, nejvyšší kruh čarodějů a mágů, nic neudělá! pokračuji dál, hlouběji do města, kde má dům i Gatonel, mág, který se mě ujal. Jo… říká že mě bere jako syna, ale aby se mě pořádně zastal to ne! Klidně mě nachá vyhodit z akademie… No nic. Snad si nemyslí že po tom všem zůstanu právě tady? Co mi elfové daly? Nic… Stavím se tam, vezmu nějaké věci, jídlo a tak a budu pokračovat dál po svých.
No jo… Ale kam? Mohl bych zkusit podniknout cestu do Wooden Tower, hlavního elfího města a odtud pokračovat dál, pokud tam nenajdu někoho odkoho bych se mohl učit. I když o tom docela pcochybuju všichni elfové se zarytě bojí kouzel pro povolávání nemrtvých a vysávání životní síly. Proč vlastně? Co je špatného na tom to umět? Jo když to někdo používá příliš často, zbytečně a nevhodně, tak to je potom jiná, ale takhle? Jako to chci použít já? Zabít tyrana přece není zločin, nechápu proč bch kvůli tomu měl bejt horší než oni.

Konečně se zastavuji u domu mého mistra, učitele a náhradního otce. I mezi ostatními skvostnými stromy, kdy je každý svůj originál, je tento vyjímečný. Vypadá jako by byl celý ěčně pokrytý sněhem, i když tomu tak není. Já se ale nad jeho vzezření už nepozastavím. Už dávno mi není deset jako když jsem přišel a podivoval se. Vejdu dovnitř. Mistr by měl být ještě v akademii a já se hodlám vytratit aniž bych se s ním musel ještě jednou setkat. Nechci s ním mluvit. Nechci s ním mít už vůbec nic společného… I když vím že to už asi beztak nepůjde. Jednou na mě bude hrdý i on. , pomyslím si. Uvidí že nejsem tak neschopný jak si o mě všichni elfové myslí.

Vejdu do pokoje a sbalím si vak do kterého pak ze spíže uložím I nějaké trvanlivé zásoby. Pokusím se někde vyštrachat I měchy na vodu, ale najdu stěží jeden. doufám že neni nikde protrženej…

Ujistím se že mám náramek stále na ruce. To jediné mi zbylo z mého rodného kraje a je to vlastně jediná věc na níž lpím, protože mám dojem, že není úplně obyčejná, krom toho to bylo to poslední co jsem od otce dostal. Můj pohled padne do rohu místnosti, kde stojí moje hůl. Každý v akademii dostává hůl po prvním roce studia. Sám student si vybere svůj znak a na této holi jelebka, kteoru jsem sizvolil já. Hůl mi zabavili včera amě přijde divné, že ji zde vidím. Že by si ji mág chtěl ponechat jako vzpomínku? Nu což… Neměl ji nechávat tady, přece nejsem tak hloupej abych svůj symbol nechal tady, ne?”

Uchopím hůl do svých rukou a vyrazím ke dveřím. Abych mohl opět vyjít ven mezi elfy. Nesnáším elfy!”

Daillien
Na tvých nepočítatelných toulkách po světě jsi uviděla dost věcí a taky si myslíš že už tě nemůže nic překvapit. Jenže , pravda je omylem.
Cestuješ lodí už docela slušnou dálku. Nemněla jsi dost peněz a tak jsi musela podplatit kapitána obchodní lodě Krištofína II. , aby tě svezl do dalšího přístavu. Samozřejmně kapitán je starý mořeplavec a podezírá tě , ale tvuj obličej ho nejspíš přesvědčil že jsi nevinná jako nemluvně. Tak jsi cestovala v podpalubí (aby tě neviděla posádka , jinak by ti hrozilo nebezpečí , víme o čem mluvím:). Počasí na otevřeném moři bylo vratké. Horké a suché dny střídaly dny bouřlivé a vlhké. Naštěstí (kdo ví jestli pro tebe nebo pro ně) se během cesty nestalo nic co by mnělo něco do činění s tebou. Kapitán ti pravidelně nosil jídlo (brambory s rybou každý den , samozřejmně vařené). Nevyptával se a nemluvil , pouze přišel položil jídlo a odešel. Když jsi myslela že to dobrodružství je nekonečné zazněl z paluby nad tebou hlasitý výkřik. Pevnina! Vidim pevninu! Následujíci radostné výkřiky byly nesrozumitelné.
Na druhý den ráno k tobě přišel kapitán. Dobré ráno. Jsme v přístavu . Dál vás nepovezeme , jelikož jste nám dost nezaplatila. Uvědomíš si že jsi kapitánovi řekla že mu dáváš poslední peníze. Taky to nebylo daleko od pravdy , jelikož na další cestu už nemáš a zbylo ti pár zlatáků.
Když tě kapitán vyváděl nepromluvil. Okolo tebe byla prázdná ukotvená lod. Nikdo z posádky na palubě nebyl. Když jsi se porozhlídla , uviděla jsi přístav , i přez řídkou mlhu. Byl zvláštní svou konstrukcí. Jakoby molo rostlo ze dna. Kapitán tě vyvedl na molo. Hodně štěstí. Otočil se a šel na lod. Když jsi došla ke konci mola spatřila jsi strom , který je napůl ve vodě a napůl na souši. Ohromilo tě to jelikož jsi nic takového dřív neviděla. Molo vedlo přímo do dutiny v stromně. Nevidíš sice jak je vysoký ale vypadá mohutně. U vchodu do stromu stojí jeden elf a nad ním vysí lucernička ve tvaru tulipánu. Elf má na sobě tmavozelenou tuniku a nebýt lucerny nevšimneš si ho. Jakmile si tě elf všimne spustí. Dobrý den ti přeju cizinko. Co tě přivádí do naších zemí , jestli se mohu zeptat. A jestli ano mohu li ti pomoci? Celou dobu co mluvil ti připadalo jakoby se z něj plynuly básně a né slova. Jeho hlas byl zvučný a hlasitý , ale přitom něžný a vyrovnaný. Čeká až mu odpovíš.

Braner
I přes to že jsi byl už u dveří , někdo je otevřel. Nebyl to nikdo jiný než tvůj učitel který tě mněl jako syna. Jeho statná hůl vydávala nějaký divný zvuk , když na ní dopadaly paprsky slunečního světla. Pokynul hlavou že máš jít dovnitř. Je nad míru důležité , aby sis se mnou promluvil. Jelikož tvé činy tě mohou uvrhnout do věčných temnot. Chvilku se odmlčel a pak pokračoval. Věci které jsi se chtěl naučit , ohrožují jak tebe tak i lidi okolo tebe. Ta kouzla jsou utajená né kvůli tomu že by se nesměli používat , ale v nesprávných rukou způsobují fatální následky. Tim neřikám že by jsi je nedokázal ovládnout , ale jediná nepozornost nebo chyba tě připraví o život. Jestli né hůř. Pak bylo hodně velké ticho. Jakoby jste byli někde v polární krajině a nefoukal tam vítr. Vím že tě tu nic nedrží a nebudu ti bránit v odchodu. Pamatuj však že mé dveře jsou pro tebe otevřené. Pak se odmlčel položil ruku na tvé rameno a pak promluvil. Až se rozhodneš jaký z údělu si vybereš nabude tvá hůl tveho pravého tvaru. Hůl ti lehce zavibrovala a místo lebky nyní máš na holi pouze kouli. Víš že nejsi kouzelníkovi žádným soupeřem a že jeho čáry nemůžeš zrušit i kdyby se ti opravdu chtělo. Na kouzelnikově tváři se oběvila slza která se ti na jeden okamžik zdála stříbrná , pak ale nabyla pravé podoby a byla to opravdu slza. Za celou tu dobu co jsi mezi elfy jsi neviděl ani jednoho elfa smutného , natož aby plakal.

Dům mého mistra

Sotva se dveře otevřou, aniž bych stihl vzít za kliku ucouvnu v téměř obraném gestu, ale ukáže se, že oním neznámým za dveřmi není nikdo jiný než mistr Gatonel.

Otevřel jsem ústa, ale nedokázal nic říct. Byl jsem překvapený, chtěl jsme odejít bez loučení, ale on mi to zjevně nemýnil dopřát. Ustoupil jsme na jeho pokyn aby mohl vejít a zůstal s ním za zavřenými dveřmi zcela sám. Vlastně jsme byl vždycky sám, ale teď je to poněkud tíživé. Neumím říct co cítím v jeho přítomnosti, když mě pozoruje svým smutným, zklamaným pohledem.

Začíná mluvit. Jeho slova jsou jako podivný osten. slova žádného jiného elfa nebo člověka na mě nemají takovou moc jako právě ta jeho. Vždycky mě znejistí a mám dojem, že jsme udělal něco strašně špatného, cítím výčitky. Nevím proč. Jindy tyto pocity nemívám. Nevím proč by mě mělo zajímat jeho zklamání, vždycky jsou mnou přece všichni zklamaní ne? Co záleží na něm...?

To ticho už začínalo být nesnesitelné a já nevěděl co říct. Mrazilo mě v zádech, ale já nebyl oprávněn to ticho porušit. Každé slovo, které bych vyřkl by jedinečnost té chvíle zcela zničilo. Svírá mě podivný pocit, že pokud teď něco řeknu, už nebude cesty zpátky a dveře jeho domu se mi navždy zavřou. Nevím sice proč by mě to mělo zajímat co je to za podivné chvění v hrudi, které mě děsí snad víc než jeho kouzelná moc, které kdyby se rozhodl užít, nebyl bych víc, než každý obyčejný člověk bez kouzel...

Nakonec mi řekne že mě nebude držet. Ještě toho trochu, pomyslím si a chtěl bych se uzavřít ve své hořkosti tak jako vždy, ale teď se mi nedaří. Položí mi ruku na rameno a já se ošiji, nesnažím se mu v tom však bránit. Je to podivné. Dívám se do jeho očí odtažitě. Říká cosi o mé holi ale já jako bych ta slova nedokázal pochopit. Podívám se na hůl a znak lebky je pryč. Zůstala mi jen holá koule. Roste ve mě hněv. To byla má hůl. Můj symbol. Jakým právem... snad je dobře že myšlenky jsou rychlejší než slova a že ani ty nejsou dost rychlé, aby domyslel co chci říct dříve než mu z oka skane slza.

Cítím že bych měl něco říct, ale hlas mi snad uváznul v hrdle. Bojím se i otevřít pusu. Opět ticho. nikdy jsem neviděl smutné elfy, natož aby některý z nich plakal a tak jsem opět vyveden z míry. Nechápu proč mi na tom záleží, proč by mělo?

Polknu.

"Ano, mistře," sklopím hlavu, aby si náhodou nevšiml, že narušil kamennou masku v mé tváři. Znovu vzhlédnu až když si jsem jist, že je má tvář stejně odtažitá jako jindy. "Sbohem..." vypravím ze sebe jen, ačkoliv myšlenek bych měl víc. tolik co bych mu chtěl říct. Ale jelikož nevím proč a nechci před ním vypadat jako slaboch, neřeknu nic. Nikdy by mě nemohl mít v úctě, kdybych teď začal s nějakými emočními výlevy, které mi beztak nic neříkají a nevyznám se v nich. A také mu nechci něco jen tak odseknout, protože z jakéhosi důvodu jemu udělat nechci. Nejspíše z důvodu jeho přirozené autority. jo, to je ono. Žádný jiný důvod není! kážu sám sobě.

Ustoupím jeho doteku. Nadechnu se, vezmu za kliku a vykročím. Skvělý! Místo lebky mám na holi kouli... Kdyby to byl alespoň plamen! Ne prostě to nemůže bejt jednoduchý. Tak jo, alespoň mám hůl, ne? Teď ještě najít nějakého jiného učitele... Mezi elfy nenajdu nikoho kdo bude umět to co potřebuju, ale každý kouzlo je dobrý nemluvě o celkové potřebě se zlepšovat. Nikdy bych se ke králi nedostal na dotek... Everine, za tohle tě zabiju. Opovaž se mi přijít do cesty, protože za to, že mě vyhodili můžeš ty! A já se ti pomstím!"

Dveře se za mnou zavřely a já konečně mohu volně dýchat. I když stín někde ve zůstává. Stín mistrových slov, té chvíle loučení. Stín jeho slzy…Rozhlédnu se ještě nevrleji než obvykle. Opravdu nemám zájem aby se některý z elfů byť omylem přiblížil moc blízko protože pak bych za sebe neručil. Rozhlédnu se po ulici a vykročím více do středu města. Musím ho projít celé, abych mohl pokračovat po cestě do Sliverwoodu. Míjím ty desítky elfů a cítím nepochopitelný vztek a zlost, že bych měl chuť do něčeho praštit. Jenže tady udeřit byť do stromu je jako koledovat si o průšvih a to já nechci. Stačilo by mi být někde sám abych se mohl uklidnit a přemýšlet ale i to je teď trochu problém. Nakonec mi ale rychlá rázná chůze přeci jen trochu uleví.

Na lodi...

Sleduji každý Everinův pohyb jsem jako divoké zvíře které čeká až dostane svou šanci polapit kořist...Ale proč?!...nemohu to udělat Everin je mím přítelem...
"Copak to nechápeš Everine?! Nemůžu s tebou být!" doslova jsem zuřila neboť Everin stále naléhal...byl neodbitný... tak co jsem měla dělat?...
"Ale já s tebou ano..." řekl s klidem jako by to byla samozřejmost...ano tu noc jsem jej políbila, ale proč jsem to udělala?.... netuším...možná vážně ve mě ještě kousek té citlivé a romantické elfky zůstal...
"Everine! Sakra pochop to už... tohle není pohádka!... a ty si hlupák! Nic co ti řeknu nebereš vážně!" vážně...
Vážně...proč by se měl zabývat tím co je vážné a co nikoli?... vždyť on je sám sebou... směje se z plných plic...chtěla bych být jako on, ale cožpak se to dá nějak změnit?...ne pořád je tu ONA... a ta s ním nechce mít nic společného... a já... musela jsem odejít...v ten den jsem toho nelitovala, ba dokonce jsem neronila slzy...ale teď...
Teď je ze mě troska...plavící se na lodi za ničím... tedy vlastně za vrahem...
Zvuky moře jsou pro mě jako ukolébavka... vlny narážející do lodi...a ten mořský vzduch...
Už přesně nevím jak dlouho cestuji, jak daleko nebo kam vlastně... loďka pluje stále dál a možná mi začíná být jedno kde mě vylodí...
Z mích vzpomínek mě vytrhne až zvuk mě tak známí...každodení...
Pozvednu hlavu a sleduji muže, který vždy přijde a jak přijde tak také odejde...Nikdy jsem se s ním nebavila pokud to nebylo nutné, nikdy jsem nepřekážela jen jsem se chtěla vytratit... co nejdále od Everina a možná to tak pro mě i pro něj bylo mnohem lepší...

Tiše si povzdechnu když kapitán zmizí...možná bych se znovu ponořila do dávné minulosti, i když pravdou je že mě to až tak dávné vzkutku nepřijde... zaslechnu hlasy mužů co právě ohlásili, že se blížíme k pevnině. Na mé tváři se oběví drobný úsměv...


Přístav

Když kapitán přijde a začne hovořit pouze přikývnu. "Ano jistě..." dodám pro jistotu a kráčím za ním. Nevadí mi že nemluví, nevadí mi že nic nenamítá... hlavní je, že jsme někde... někde hodně daleko... ani nevím kde...
Na mé tváři se oběví trochu spokojený výraz když je paluba prázdná a když jsme kráčeli dále po palubě spatřila jsem přístav, to že je mlha mi ani moc nevadilo... je to pro mě skvělá příležitost se někomu "vytratit" nebo cokoliv podniknout...
Mám hlad...
Na to raději nemysli... seženeme si lepší jídlo...
Jo! a teď doufám že už neuvidim jedinou rybu! Nesnášim je!
To je tvůj problém... co dělám je snad moje věc...to že jsi mi skazila přátelství ba možná něco víc je věc druhá!... slíbila jsi mi, že když s ním skončím... dám ši už pokoj!
Jak vidíš slibi nedržim co s tim teď hodláš dělat?
Budu tě ignorovat... nemá cenu se s tebou vybavovat... hledím na přístav a velmi mě překvapí jak je vystaven na mě až moc zvláštní, i když je mi to i trochu povědomé, přeci jen jsem na svou rodnou zem nezapoměla... apson ne úplně...

Když kapitán promluví pohlédnu na něj "Děkuji vám... za vše..." dodávám a nadále se nezdržuji, vydávám se na "cestu"... kupodivu přístav neni jediné co mě behem chvíle dokázalo ohromit, trochu si povzdechnu hledíc na strom.
A to jsem si myslela že mě už nic nedokáže překvapit...mílila jsem se...
Tedy vykročím znovu...zaujme mě ten ohromě mohutný strom, ale během chvíle mě zájem o něj přejde když uvidím malou lucerničku v podobě tulipánu a teprve když se rozpohybuje spozoruji, že ji drží elf který se blíží ke mě. Připravím si pro jistotu ruku na meč, tak nenápadně (ze zvyku), ale místo nepřítele se z něj vyklupe možná i básník, dalo by se říct, že můj hlas už nikdy tak melodický nebude...
Teď budeš ticho a nebudeš se mi motat do "rodiny", je ti to doufám dost jasné!
A pročpak ne? což si neříkala že je nenávidíš?!
To už je dávno.... a navíc jsem ještě stále jedním z nich...
Dlouho nebudeš...
Teprve když skončí s řečí pohlédnu na něj a koutky mích úst se ani nehnou "Buďte zdráv..." začnu klidným a možná jen částečně melodickým hlasem už v něm je znát, že jsem buď zapoměla nebo jsem prostě jinačí. "Co mě sem přivádí?... možná dobrodružství...možná la..." na chvilku se odmlčím "...lákavá nabídka někoho odsud..." raději hned dodám, aby to nevypadalo hloupě..
"A možná náhoda...je hodně možností co mě sem přivádějí...a zda mi můžete pomoci?...hmm.." chvilku se odmlčím.
Zeptej se zda neznají Everina! aby ses mu po případě vyhnula....
Dobrý nápad, ale rozhodně se mu nechci vyhýbat, ale ... měla bych se mu omluvit... možná jsem to přehnala... napadne mě ale můj kamenný výraz se nemění.
"Neznáte elfa který se jmenuje Everin Delengha?..." zeptám se na rovinu a je v mém hlase slyšet možná i starost, ale kromě toho také beznaděj kterou dobře zamastkuji (nebo si to alespon myslím) úsměvem. Vyčkám si na odpověď ale než se jí dočkám rychle a z hluboka se nadechnu "A omlouvám se...já jsem Dailien..." rychle řeknu.
Nehrabe ti náhodou?! ještě mu řekni že tu sem já ne?!...hlupačko!
Mlč! Ještě špetku slušnosti v sobě mám... o tobě nikdo vědět nemusí...

Mearh
Cesta trvala dlouho. Lesy hraníčící se Silverilem jsou plné nebezpečné zvěře. Ty jsi to samozřejmně věděl , ale okolní les ti to nedával zapomenout ani na jedinou minutu. Občas vyběhl nějaký vlk , ale tobě se je dařilo zahnat. Tmavý les kterým pronikalo jen velmi málo světla , jeliož stromy byly mohutné a natahovali se za každým paprskem slunečního světla. Ani jednou jsi se neutábořil , jen jsi někdy vyndal trochu žrádla pro koně , nechal mu trochu času se nažrat a pak jste zas vyrazili. Takovýmto tempem to trvalo pět dní. Když už podle tvého předpokladu mnělo objevit mněsto , se oběvil medvěd. Ten vůbec nebyl mírumilovný. Naopak hned jak tě zavětřil se na tebe rozeběhl. Pak už vidíš jak se jeho gigantická pracka ohání po tvé pravé noze a schazuje tebe ze sedla a padáš spolu s koněm. Jediné co naposledy vidíš je rozuřený medvěd (nedá se říct medvěd když je větší než gryzli) , to už se ti mlží před očima a pak nevnímáš nic co je okolo , jelikož máš nejspíš rozdrcenou nohu. Konec? Ovšem že ne! Občas se probereš a vidíš pár vteřin , ale pak jsi zas v limbu. Poprvé sis všimnul že medvěd od tebe odstoupil a jde jiným směrem. Pak jsi zas ztratil pojem o okolí. Podruhé , když jsi se zas na chvíli rozkoukal , jsi viděl jak tě někdo drží v podpaždí. Táhnul tě nejspíš pryč. Když jsi se kouknul za kraválem a rozruchem spatřil jsi že medvěd s někim bojuje. Když je chceš spočítat , bolest tě zase vyvede ze stroje.

Nevíš jak dlouho jsi byl mimo a kolik nočních můr se ti zdálo , ale jednou ses probudil. Když jsi otevřel oči chvilku jsi viděl rozmlženě. Po chvilce jsi začal vidět obrysy okolních předmnětů. Nakonec se zrak zaostřil. Jsi v místnosti , ve které snad není jediné věci která by byla vyrobená z něčeho jiného než dřeva. U tebe seděla překrásná elfka a utírala ti pot z čela. Byla oblečená v lehké tmavozelené tunice. Její vlasy ti splývali na hruď a ona si nejspíš ještě nevšimla že jsi se probral. Když už jsi se chtěl ozvat , pocítil jsi že jsi nejspíš nahý. Pocítil jsi zvláštní pocit , nevíš přesně co je to za pocit. Když přemýšlíš co si o tom máš myslet , všimne si tě elfka. Zahrne si své vlasy (něco mezi blond a stříbrnou) za ouško a promluví (zamozřejmně že se narovná a už se tě ničim nedotýká). Dobré ráno , cizinče. Její hlas ti příjde strašně vzrušující. Máš několikrát zlomenou nohu , ale neboj přežiješ to. Nevíš jestli to myslela jako vtip , nebo že jsi v pořádku , ale ty jsi se vylekal. Když se chceš zeptat proč jsi nahý (samozřejmně pod sametovou přikrývkou) , všimne si tvého nepohodlného stavu a předběhne tě. Z šatů tě svlékli elfští muži. U nás se totiž nesmí takhle.... Začervenají se jí špičky uší a mlčí.

Daillien
Elf se zamyslí. Poznáš to podle pozice jeho obočí , u elfů je to obvyklé. Ne nevzpomínám si na nikoho s takovým jménem. Chvilku zas tápete na místě a pak zas promluví. Můžete se poptat v přístavním hostinci opodál odsud. Je však pravděpodobné že i tam nebudou nic vědět. Pochop nechci abys sis od toho něco slibovala. Ohne se blíž k tobě jakoby vás někdo mohl slyšet. Elfové do hospody nechodí , jelikož ta je tu povětšinou pro cizince z daleka. Naznačil ti že máš jít za nim. Nejspíš vycítil že vůbec netušíš kam máš jít. Prošel otvorem ve stromu. Když jsi vkročila dovnitř tak se teplota docela zvedla. Oproti chladné teplotě venku je tady příjemně. Když se porozhlédneš nespatříš jediný krb nebo cokoliv co by vydávalo teplotu. Tak ti to nedá a dotkneš se stěny (která je mimochodem dřevěná:) a ucítíš že stěny jsou teplé. Když se otočíš od zdi spatříš v místnosti pult a zaním dalšího elfa. Ten stál před obrovskou knihou (nejspíš přístavní evidence) , která vypadá že vyrostla ze stolu. Když se rozhodneš jít všimneš si že na tebe elf čeká. Jdeš za ním. Projdete pár chodbami a výjdete do mněsta. Kde překvapivě není mlha a jé slunečné počasí. Když se ohlédnéš zjistíš že za tebou je zakořeněn strom v nějakem pahorku a není vidět na molo ani na moře. Když jdeš za elfem , překvapí tě že zdejší budovy jsou zvláštní. Jelikož nejsou ze stromů ale jsou pouze z nějakého propleteného proutí. Impozantní budovy , jelikož tvary jsou ohromující a stavby jsou celé pokryty ornamenty z proutí (budovy vznikají pomocí kouzla , taky se vyspívají , ale nemusí to být pár a netrvá to tak dlouho jako u domu-stromu). Vypadá to že střecha je z materiálu který připomíná okvětní lístek. Takže co střecha to barva. Ulice nejsou dlažděné ani nic toho typu. Pouze perfektně upravený trávník. Vše je tu plné květin a v odstínu převážně zelené. Ulice jsou docela plné. Vidíš tu jak elfy , tak i různé jiné rasy. Všude se pylně prodává a nakupuje. Pojď. Nezastavuj. Řekl elf když si všiml že za nim nejdeš. Po chvíli otevřel dveře , které jsou ze speciální mízy , která je stříbrná. Zůstal však stát venku a nechal tě vejít. Tady získáš tobě potřebné informace. Bylo mi potěšením. Poslední věta s tebou nepochopitelně pohla (uvnitř). Elf odešel pár kroků a zmizel v davu. Když jsi se rozhlédla po hospodě , uviděla jsi pár lidí v rohu jak si něco šeptaj. Pak tam byl hostinský , překvapivě elf. Jinak tam nikdo nebyl. Elf čistí skleničky a nejspíš se připravuje na noční šichtu. Ti lidi v rohu (ted jsi je spočítala a bylo jich pět) se hlasitě zasmáli když jsi vešla. Ted....(je to na tobě)

Elfí dřevěný pokoj
Pomalu otevírám očí. Přede mnou není skoro nic vidět, jen samá šmouha tady, šmouha tam.. Pak si uvědomím kde sem. V půlce toho uvědomování i ucítím jakési šimrání. Sklouznu pohledem na světlé vlasy. Těžko uhádnout, jestli jsou elfa nebo elfky. Trochu se pří pomyšlení na to, že se nademnou sklaní elf zatřesu. Když nasbírám dost odvahy, pomalu se podívám elfce do obličeje a oddychnu si. Elfka. A krásná. Ne, že bych někdy slyšel o ošklivé.. Ale krásná byla. Pokusím se o úsměv, ale nemám na to dost sil. V tom ten krásný pramen vlasů odejde pryč z mé hrudi. Pozdraví mne, tak zvláštním způsobem jako zdraví jenom elfové. Tím jejich důležitým a přece jemným hlasem. Najednou si uvědomím, že mi něco chybí. Obě nohy cítím, jednu dokonce až moc, a i ruce a vše ostatní. Ale něco necítím. Trochu s hrůzou si uvědomím, že mne před těmi elfími vlasy oddělovala jen jemná tenká přikrývka. Pak mě elfka ujistí, že nejsem na přímé cestě do pekel a že mám jen zlomenou nohu. Zdálo se mi, že to řekla jako by to nebylo jen takové obyčejné zranění, ale nějaké moc zákeřné a zlé. Potom mne napadne otázka, ale než ji vyslovím, dostanu odpověd. Další s podivností na techle elfech. Jako by všechno věděli. Elfka mne tedy ujistí, že mě svlékli muži. Trochu si pohrávám s představou jestli nelže a nesvlékla mne sama. Neměl bych se takovými představami nechat oddávat. A už vůbec né teď. Co když mě zmanipuluje? Pořád jsem trochu zmatený a v šoku.
Cože se takle nesmí? Možná jsem se neměl ptát. Třeba to musím vědět a teď mě pověsí.
A jak dlouho jsem spal? A kde jsem? Kdo se moc ptá, moc se dozví. Měl bych se odsud vytratit, než zjistí co jsem zač. To by mne pověsili určitě. Nebo bych dostal asi nějaký hodně krutý trest nebo cokoli co tu elfové dělají těm jako já.
No, děkuji za pomoc, ale já mám před sebou.. dlouhou cestu víte?
Pokusím se rychle vstát, ale po chvíli toho lituji. Bolest všude na těle mne odmrstí zpátky na postel. Noha asi nebude úplně v pořádku a jsem pořád strašně oslabený. Ale když tu zůstanu déle, třeba najdou moje věci nebo nějak jinak zjistí že jim nebudu pohodlným člověkem. Dají mne kamsi před soud a tam mě odsoudí k bůhvíčemu za to, že toho vím moc, než oni rádi. "Pokud toho chceš vědět hodně o vesmíru a životě, musíš napřed vědět něco o smrti." S tímhletím pořekadlem jsem vyrostl. A hodněkrát mě tohle vědění o smrti málem připravilo o život. Ale nikdy sem nebyl tak bezmocný...

Přístav

Stojím a sleduji jej jak přemýšlí a přemýšlí a když jej sleduji je mi jasné co odpoví a opravdu odpověděl co přesně to co jsem čekala... No tak nic a já si myslela, že by sme mu to mohli společně ještě dokořenit špetkou nenávisti...
Ty raději mlč!... mě je docela líto, že tu není... je mi líto, jak se k němu zachovala... a vůbec toho co se stalo...
Na lítost teď neni čas!...probuď se a znovu vykroč! máš mě! nikoho jiného nepotřebuješ!
Ano jistě... nikoho nepotřebuji... v tom případě hlavně koho nepotřebuji jsi právě Ty a nikodo jiný... kdyby vedle mě nestál elf a znovu nepromluvil možná by se alespon koutky mích úst pohli, ale můj výraz je pořád stejně kamený jako vždy...

Když skončí koukám na něj snad trochu udiveně "Ach jistě... hostinec...já si od toho ani mnoho neslibuji..." odpovím rychle a krátce jako by mi snad slova byly tím největším nepřítelem a to již kráčím za elfem, zřejmě vytušil že vůbec nevím kam mám jít a tak pomalím jistým krokem jdu za ním a sleduji vše co je kolem mě děje udivuje mě i to když vejdeme do stromu... teplota je tak vzkutku vysoká, velmi příjemná i přesto že zde neni nic co by teplo způsobovalo... přejedu prsty po dřevěné stěně a teprve poté si povšimnu elfa a zřejmě té knihy.
Tohle je opravdu zvláštní... sice jsem elf, ale tohle jsem ještě neviděla... zřejmě to všude nebude stejné co se elfů týče...
Je to tu odporné! Pojď odsud pryč!... nesnášim elfy!
V tom případě nesnášíš mě... nevadí... díky za další potěšují zprávu... jdu dále a konečně se dostaneme ven ze stromu a přede mnou se rozprostírá obrovské snad město, kouknu se kolem sebe a pak pod nohy nadechnu se a musím si odkašlat a dát si jednu ruku před pusu, stojím na místě a hledím na tu já bych řekla krásu ovšem moje drahá polovička o tom má jiné mínění...

Když mě elf okřikne hodím si přes hlavu kápi a vydávám se znovu za ním a to již otevře dveře do hostince, vešla jsem a sotva mé nohy překrořili práh znovu jsem se obrátila na elfa. Vypadá skoro jako Everin... napadne mě a na mé tváři se oběví drobný úsměv. Znovu se rozezní jeho hlas Je neuvěřitelné jak se mu podobá...
Dyť je jeden elf jako druhej... všichni jsou stejní!
Ne nejsou... všichni nejsou...

Po chvíli si uvědomím, že elf přestal mluvit "Děkuji..." řeknu tiše, skoro až neslyšně a sleduji jak odchází až se nakonec úplně vytratí v davu. Sakra už se prober! Tohle nebyl Everin!
Možná právě tyhle slova mě vrátili zp t do reality... Asi máš pravdu...
Kápi si stáhnu víc do obličeje a vykrořím... mé kroky jsou však vedeny na druhý konec hostince (co nejdále od podivné pětice vysmátých chuligánů)
Jedinou ranou bych je všechny zničila!
Nech to tohle nemá cenu...
řeknu když pětici přejedu nenávistným pohledem. Však on je ten smích brzy přejde... ušklíbnu se a usadím se ke stolu jenž je posazen v opačném rohu hostince.

Před bránou Silverilu
Když dorazím k městu trochu se zděsím pohledem na masité hradby a ostny v příkopě. Když dorazím k bráně a chování elfa mě trochu zaskočí, ale ladí k obrannému opatření, nejspíš se tu něco děje.
Levou ruku ohnu v lokti a dám si ji za záda druhou ruku ohnu rovněž, jen ji dám dopředu kolem hrudníku, lehce se pokloním. Poté dá ruce normálně podél těla, nevykazuji známky agrese. Dobrý den, jmenuji se Sim če-Won. Má cesta vede sem, musím vyhledat jistého pana Brolinda, mám pro něj dopis. Můžete mi poradit, kde bych ho našel ?
A pousměji se, aby se stráže ujistili, že nejsem agresivní, ani nechci nijak bojově zasáhnout.

Cesta do Silverwoodu

Pojednou mám pocit, že bych se měl vydat spíše do přístavu než do nejhlubších částí elfského lesa do města Wooden tower. Nikdy jsem tam nebyl a vlastně sám nevím jestli chci, ale teď, když na každém kroku potkávám další a další elfy, je mi z toho na nic. chtěl jsem se uklidnit ale nedokážu. Jsem naštvaný na sebe, na mistra, na krále Andronaku, který je prapůvodcem všech mých potíží. Jistě, možná bych měl být rád, že to tak dopadlo, ale to nemůžu. chci se mu pomstít, chci být strůjcem jeho smrti a udělám pro to všechno co budu muset. Alespoň se tak ujišťuji již kolik... Osm let? Asi tak nějak...

Vidím je. Pohledy všech těch elfů kolem. Vyčítavé, zdráhavé, bázlivé a pohrdavé. ale ať už je v nich cokoliv z toho hlavně a předně jsou povýšené. Jako bych snad já mohl za to že jsem se narodil jako člověk, jako bych mohl za to že jsem katův syn, že jsem musel utéct před králem Andronaku, kdybych neutekl, jak bych mohl mít vůbec naději na pomstu? Jistě vyhodili mě ze školy, kvůli tomu všetečnému ukecanému elfovi, který si myslel, že uvěřím těm jeho řečem o nějaké zemi, královně vyvoleném, půelfce-upírce a hlavně tomu že prý se mnou chce být kamarád. Už dávno mi není deset abych doufal v přátelství elfů. Ostatně k čemu by to bylo? Elfové žijí mnohonásobně déle než lidé, jaké by mělo takové přátelství budoucnost. Everin byl buď blbej a nebo mě prostě chtěl vytočit! a to se mu taky podařilo. Obzvlášť když mě načapal s těmi knihami. Inu což. Lituji jen toho, že jsem ho hned nezabil, i když mi stále něco našeptává že něčeho takového nemohu litovat že to není správné, jen mě to víc rozčiluje, protože mě přeci může být zcela ukradené že to není správné. Nezleží mi na tom co je podle ostatních správný a co není. Já jsem já a mě jde o pomstu a přežití. Alespoň si to stále opakuji.

Měl jsme sto chutí se rozběhnout, ale neučinil tak. Přece nebudu utíkat! To je pod mojí úroveň! ujistil jsem se a započal rovnoměrný krok. Vypzomněl jsem si na Gatonela... Ten jediný na mě měl nějaký vliv. Vliv, kterého jsme se chtěl teď hrozně zbavit. Ta chvilka slabosti, když se se mnou loučil, byla tíživá a ještě teď cítím podivnou úzkost. Nechci nic takového cítit. Svazuje mě to. Jenže to nedokážu ovládnout a čím víc se přesvědčuji, že mi na něm nezáleží a není to důležitý tím si uvědomuji podivné prázdno při představě nadcházejících dní a nocí, které mě čekají.

Musím se vzpamatovat. Hlavní je teď jít a najít si učitele. Potřebuju někoho, kdo má přístup k temné magii, nebo alespoň ke knihám o ní, a nebude mě hned zavrhovat jen pro to, že mám vroubek u kouzelníků z Alvalonu. Tak nějak ale tuším, že zrovna jednoduché to mít nebudu.

Po několika hodinách se konečně dostanu z Town of Shadows a vykročím po cestě do Silverwoodu. Ani tam jsem ještě nebyl ale o co může být toto město jiné než to z něhož jsem právě odešel? Zkusil bych tu loď a moře, ale nevím jestli bych dokázal překonat vzpomínky na ztroskotání a nastoupit na palubu. Možná jsem to měl udělat už pro to abych překonal vlastní strach, ale kam by mě taková loď mohla odvést? Rozhodně mám větší šanci najít učitele na souši než v nekonečných vlnách moří.

Cesta lesem už je mi o něco bližší. Ne že by mi les jako takový byl extrémně blízký, ale je tu alespoň klid. Ať už si ti ptáci skřehotají co chtějí, a zvířata myslí totéž, mě na tom nezáleží. Jde mi jen o to jít kupředu. Často mi bylo vytýkáno že vždycky jdu přímo za svým cílem a neohlížím se nalevo napravo, ale kdybych se moc rozhlížel jak bych mohl mít takové cíle, natož abych za nimi šel?

U cesty vidím dva elfy v zelených tunikách v rušném hovoru. Ztichli, když jsem procházel, a já ještě notnou chvíli cítil na svých zádech jejich pohledy. Neohlédl jsme se. Nejsou pro mne ničím.

Jenže jak cesta ubíhá a prakticky se nemění opět sklouzávám do své zamyšlenosti. Nechci příliš přemýšlet, protože to vede jen ke zlosti a nebo sebelítosti a protože sebelítost neuznávám tak většinou ta zloba zvítězí. Jenže teď je důležité abych pokračoval a já se o tom tedy musím dost často ujišťovat. Brzy však poznávám, že tam dneska nedojdu. Les se zahaluje do závoje šera a mě nezbývá než si najít místo pro tábořiště. Už-už pomýšlím na sběr dřeva a oheň u něhož bych se navečer ohřál, ale vím že rozdělávání ohně ve hvozdu je přísně zakázáno a je mi víc než jasný že by to první sojka vyzvonila kde by mohla, takže si myšlenky na oheň nechám jen pro sebe, uvelebím se vpravo na dohled od cesty, kde si najdu mechovou podestýlku, na níž položím deku a vyndám si něco málo k snědku. Mám málo jídla a musím s ním šetřit takže povečeřím jen skromně.

Nikde nikdo. Jsem zvyklý na samotu a často ji vyhledávám ale zároveň mě samota štve. Občas se přistihnu že závidím všem těm šťastným, elfům kolem, kteří ani nevědí jaké to je být jediným člověkem v jejich zemích. Netuší jaké to je budit se v noci, mít sny o ohni a nelidském křiku mučených vězňů, což jsem poslouchal jako kluk velice často. Vracejí se mi tváře všech, které jsem viděl svého otce připravit o život a nikdo z nich si to neumí ani představit. Nechci na to myslet. Ne teď, když se chystám jít spát. Vynaložím veškerou svou praxi v sebeovládání k tomu abych potlačil nechtěné myšlenky, lehnu si, přikryji se cípem deky a oddám se spánku, před nímž se přinutím na nic nemyslet. Ne že by to vždy zabralo, ale občas to alespoň trochu pomůže…

Ráno. Spánek v přírodě má něco do sebe ale tady u elfů je člověk v přírodě i když je doma, takže bych skoro řekl, že jsem se vyspal jako jindy tedy až na rozbolavělá a ztuhlá záda. Zívnu, protáhnu se a promnu si oči. Tradiční ranní rituál. Gatonel mi vždycky říkal že bych měl odložit tento přežitek ze svého dětství a naučit se být trochu čilý, jenže tohle mám prostě zažité. Nakonec se to i on naučil přehlížet. Toto uvědomění mi mimoděk navodí úšklebek. Postavím se se ještě jednou protáhnu, než sáhnu pro kousek elfského chleba abych se najedl po cestě, sbalím si své věci do malého rance, který si hodím na záda a vykročím stejně jako minulou noc. Hůl používám za chůze tak jak jsem zvyklý, jako částečnou oporu. Ne, že bych to potřeboval, ale je to tak pohodlnější. Doufajíce že konečně dojdu dnes do Silverwoodu se mlčky vrátím na cestu, z níž jsem večer sešel abych se mohl utábořit. Teď už je ale noc i tábořiště za mnou a mě nezbývá než pokračovat. Nikdy nakonec nezbyde než všechno přejít a jít dál. Oklepat se a pokračovat. Uvědomuji si že se nesmím stále toulat v minulosti. Jistě bylo to bolestné, ale nezměním to. Jediné co má moje budoucnost společného s minulostí je fakt, že jestli potkám Everina, zabiju ho, a že hodlám vytvořit armádu na svržení a zabití krále Andronaku.

Cesta přede mnou je jednotvárná stejně jako je monotónní i můj krok. Chvílemi mám pocit že mi to leze na mozek, ale je to jen tím že si udržuji napjaté smysly. Neustále očekávám nějaké nebezpečí jako by snad měl mít král z Andronaku mít nějaký speciální důvod proč by mě chtěl zabít, nebo snad zdejší elfové. Jenže já prostě už nikomu nevěřím. Dokonce už nevěřím ani Gatonelovi. Zradil mě. Nezastal se mě před Radou mistrů a to je něco co mu nedokážu odpustit. já bych ta kouzla ovládl a použil jen k zabití krále, nic víc! A určitě bych to zvládl, nechápu proč mě pořád vidí, jako usmrkané děcko!

Hariorel
Jak jsi se tak potuloval po zdejším lese a snažil se najít úkryt orků , jsi ztratil pojem o tom kam vlastně jdeš. Vyšel jsi u louky před mněstem Silveril. A jelikož už tě bloudění po lese přestalo bavit (mimochodem celou noc) , rozhodl jsi se vyrazit zpátky do mněsta. U padacího mostu jsi potkal nejspíše skřítka který se o něčem mluví se strážemi. Stráž tě okamžitě pustila a na nic se neptala , jelikož tu už jsi nějakou chvíli. Pokračuješ po hlavní ulici na námněstí. Budovy okolo tebe jsou taky z proutí , ale okvětní lístky jsou hnědé barvy (pokrytí střech). Okolo chodí elfové ve zbroji (stráže) . Jakmile jsi došel na námněstí zese tě ohromila fontána která jakoby byla živá a každý den mněla překrásný nový tvar. Po tom co jsi rozmrznul z údivu jsi šel ke svému domu (se kterým se s tebou dělí jeden elf za lovecké a výzvědné služby které poskytuješ). Ve vnitř je to jako v normálním domě jen je všude použité dřevo. Elf se jmenuje Eldrik a zrovna není doma. Výjdeš nahoru do pokoje , svléknež ze sebe výbavu a natáhneš se na postel když v tom..... Všude okolo zní zvuk který označuje totální poplach. Bohužel zvuk je stejný , takže to může označovat i to že jste pod obléháním.

Sim če-Won
Strážce si tě znova prohlédl od hlavy k patě. Chvilku popřemýšlel a pak promluvil. Můžete projít. Ale běda jestli něco provedete. To si vás najdu. Jo a Pán Brolind je v našem hlavním městě. Takže máte ještě kus cesty. Když strážný mluví projde kolem vás nějaká osoba a vůbec není zastavená , jen si tam projde. To mohlo v tvé mysli naznačit i nějaké předsudky. Když uděláš pár kroků bránou rozezní se něco jako zvuk rohu , ale s hodně vysokým tónem. Nestihl jsi dojít ke konci brány když tě dva elfové čapli v podpaždí a brána se zavřela. Všude v táboře je slyšet rozruch. Stráže tě pustí a promluví na tebe. Bud utíkej , nebo se připrav na boj! Brzo zautočí armáda barbarů , skřetů a orků. Pak se od tebe odvrátil a běžel do davu. Elfové se okamžitě rozmístili jak na první hradbě tak i na druhé. Na hradby šli elfové s luky a na zemi zůstali pěšáci. Vypadá to že brzo bude mela.

Nicolas Braner
Jak si vyšlapuješ cestičku zahlédneš nad stromy kouř. Když dojdeš blíž ucítíš pach krve a spáleniny. Všude okolo je však naprostý klid. Je to divné že by v elfském lese hořel oheň a bylo cítit tolik krve. Rozhodneš se to tedy prozkoumat , je však pravda že radši půjdeš mimo cest. Kdo ví co se děje. Když jsi sešel z cesty a vešel do okolního lesu , tak jsi si uvědomil že tu nikde není zvěř ani už nespívaji ptáci. Tak jsi potichu vyrazil k mněstu.

Po chvíli opatrné chůze jsi uviděl okraj mněsta. Bylo to hrozné. Elfí stromy byly v popelu a samotní elfové se všude váleli mrtví. Jejich krev zbarvila okolní trávu která ted získala nachovou barvu. Po chvíli pozorováni si všimneš že mezi mrtvolami jsou i orkové , skřeti a nějací lidé v kožešinách. Vypadá že tu nikdo není a tak vykročíš z úkrytu keře. Ještě jednou se rozhlédneš jestli se ti to náhodou nezdá. Je to však skutečné. Jak jsi spočítal mrtvých elfů je mín než těch ostatních. Takže útočníky i docela povraždily na to že byli v přesile. Bylo to mizerná podívaná. Elfové mněli na tvářích nasezené chladné výrazy a někteří i vyděšené. Vzbuzovalo to v tobě rozlišné pocity. Těžko říct co se přesně stalo , ale vypadá to že mněsto bylo napadeno. Když v tom se jeden z elfů na zemi překulil a zakašlal krví. Je ještě naživů. Pomůžeš nebo utečeš. Ještě si tě nevšiml.

Přístav De ´ Lowes

Cestování na palubě s mladou posádkou nebylo zrovna jednoduché. Ani na chvíli jsem nemohla mít trochu soukromí, kolikrát jsem cítila jejich oplzlé pohledy, které na mě ulpívali skrz klíčovou dírku, když jsem se převlékala a ulehala ke spánku. Naštěstí byla posádka natolik "zdvořilá", že se nepokoušeli o nic víc, než jen nevkusné hvízdání, když jsem se ráno prošla po palubě. I díky kapitánovi, jež byl sice také celkem mlád, nicméně jako schopný kapitán vždy dokázal udržet zbytek posádky na uzdě.
Díky Bohu se po nějakém tom čase před námi objevil proužek pobřeží země a zanedlouho se již začaly rýsovat zdi hradeb přístavního města De ´ Lowes. Po ukotvení lodi v přístavišti, jsem kapitánovi poděkovala, že mě vzali s sebou a rozloučila se. Vykročila jsem vstříc novému...


Po pěti dnech

Tak, po pěti dnech si ve městě celkem zvykám. Zjišťuji, kolik různých ras tu žije. Práce, kterou jsem si našla, mě nijak duševně nenaplňuje, ale aspoň mám nějaký příjem na obživu a jsem svému okolí nějak užitečná. Teda... jak pro jaké okolí. Lapky a zloděje rozhodně netoleruji, spíše naopak.

Dnes hlídám stánek nějakého klenotníka. "Chudák starý pán, má tolik práce... a je ke mně tak milý." Snažím se, aby nemuselo dojít k nepříjemnostem. Když tu mě upoutá jiná barva v té zaběhlé městské zeleni – červená barva.
"Co to jen může být?" ptám se v duchu sama sebe a při pozorném zadívání si všimnu malých postaviček, nejspíše skřítků, kteří sem přivezli na prodej svoje zboží.
Tato rasa je velmi veselá, nicméně pro mě až příliš hlučná. Právě opět kontroluji okolí klenotníkova stánku, když tu mě vyruší nazlobený pisklavý křik. Po letmém ohlédnutí vidím původce hluku a také si všimnu nějaké postavy utíkající od stánku.
"Tak toto tedy ne!" Ani si neuvědomím jak chybně si počínám, když opouštím klenotníkův stánek a vrhám se za zlodějem. Moje počínání nevede pomyšlení na odměnu, kterou bych snad mohla získat lapením zloděje, spíše morální instinkt a život podle rytířských zásad. Zloděj je rychlý, proto není divu, že se mi během chvíle ztratí z dohledu, nicméně se orientuju podle různých výkřiků, které, jak se domýšlím, pocházejí od lidí, kterým zloděj vlétl do cesty. Za malý okamžik se ocitám na začátku slepé uličky, která je prázdná až na sud v pravém rohu uličky.
"To není možné, kde by jen mohl být? Přísahám, že vběhl právě sem! Nebo ne?"
Ruku pokládám na jílec zbraně, ačkoliv nepočítám s tím, že by byla nutnost ji použít a vykročím pomalým krokem dopředu.
"Vylez ven a vyhneš se trestu, ničemo!" Zvolám a pomalým krokem se blížím k sudu - k jedinému potenciálnímu místu, kde by se zloděj mohl ukrývat...

Sliverwood

Čekal bych lecos, ale kouř? Co se to? Zvědavost, ale i strach. Nevím proč... Srdce se mi rozbuší a adrenalin mi stoupá v žilách, jako opojná droga. Několikrát se zhluboka nadechnu. V lese se nesmí nic pálit. Za to může bejt u elfů i trest smrti. Vím že něco není v pořádku, ale sám v sobě potlačím tu zcela logicky neopodstatněnou chuť se rozběhnout abych zjistil co se děje. Cosi ve mě zvoní na poplach, že by to bylo značně nebezpečné, kdybych zareagoval příliš impulzivně. Rozhlédnu se kolem sebe.

Nic.

Seběhnu z cesty a proplétám se mezi stromy. Srdce mi buší jako o překot. Matně vnímám, že nezpívají ptáci, ani nikde není žádná zvěř. Cítím že mám strach, ale sám sebe ujišťuji že to zvládnu. Postupuji opatrněji čím blíže jsem městu. Cítím pach spáleniny a ještě něčeho.

Krve…

Náhle si uvědomím, že stojím. Stojím na kraji Silverwoodu a jediné co vidím jsou ohořelé, či na popekl spálené stromy a mrtvá těla elfů, lidí, skřetů a orků. Vyšel jsem do té hrůzy aniž bych si plně uvědomoval co dělám. Dívám se na to jako by to snad ani nebylo skutečné. A přece vím že to je realita. Krutá a přímá, jasná jako mi nepřipadalo skutečné nic, co jsem u elfů prožíval za těch sedm - osm let co jsem tu žil. Ano, tohle je pravda. Smrt, bolest a krutost. To je svět, ze kterého pocházím, svět, který znám možná až příliš dobře.

Neuvědomuji si své kroky mezi těly. Pozorován desítkami prázdných očí, chladných výrazů, kde se jen tu a tam vmísí zuřivost skřetů, strach lidí, i některých elfů… To všechno. Ano, viděl jsem již mnohé, ale tolik… tolik a po takové době v místě kde bych to čekal snad nejméně, přišlo to tak nečekaně.

Začíná na mě doléhat vše co se zde stalo a z šoku vystupuje chladné uvažování, někoho kdo přemýšlí co se zde mohlo stát. Zdá se, že město bylo pod útokem… Začínám počítat mrtvé, jako hrobník, který už propočítává materiál potřebný na jejich rakve. Ne, nejsem hrobník a cosi ve mně je otřeseno, ale ten otřes nemůže trvat dlouho, protože je ve mně i potřeba logiky, potřeba jednat, adrenalin, který se chce vybít… Zjištuji, že mrtvých elfů je méně než těch ostatních a tak se zdá že byli útočníci pobiti.

Trochu mě to uklidní, ale jen z části. Zdá se že mi nehrozí bezprostřední nebezpečí… Měl bych jít dál. Jenže… Jsem člověk. Blíž do města mě nepustí. Taky by mě s tím mohli spojovat… Strach a panika.

Kdosi se pohne a překulí. Jen tak-tak jsem zadržel výkřik. Nemyslel jsem, že mě kdy něco ještě takhle vyvede z rovnováhy. Dívám se na jak vykašlává krev. Zdá se mi že se čas zpomalil, že všechno co se děje se odehrává mnohem pomaleji než by mělo. I ten kašel slyším zastřeně a jakoby z velké dálky. Musím pryč. Musím odsud. Jestli mě tu najdou, zavřou mě a bude konec. Musím pryč! Ale nemůžu ho tu nechat. Když mě uvidí že mu pomáhám tak jim snad dojde, že jsem to nezpůsobil, že nejsem nepřítel… A co když ne?! Ale no tak! Elfové věčně tvrdí jak sou chytrý tak by to mohli pro jednou taky dokázat, ne?! říkám sám sobě, ale to už jdu k tomu muži. Tedy já se rozběhl a zakleknu to jen mě i ten běh připadal příliš pomalý.

V uších slyším tlukot srdce. Zakleknu a hůl položím vedle sebe. Obhlédnu elfova zranění.
“Klid! Nejsem nepřítel!“ řeknu pevně, když se na mě podívá. Sám nevím jak je možné že tak pevně. Jako bych teď jen pozoroval konání svého těla, jako by mě někdo vedl, i když vím že tomu tak není. Řekl jsem to pro to abych ujistil jeho i sám sebe. Teď už bych stejně nemohl utéct takže bych měl udělat všechno pro to aby alespoň tenhle elf přežil…

Daillien
Hospodský elf jde pomalu k tobě. Já bych tu klisničku osedlal a pak..... Začal jeden muž v protější straně místnosti tancovat a plácat se přez prdel. Spustil se hromový smích který se rozezněl po celé hospodě. Elf už stál u tebe. Objednáš si něco sličná cizi.... Když si elf všimne že jsi taky elfka promluví. Sklenička za účet podniku snad neuškodí. Elf někam rychle odeběhl. Nechceš se projet krasavice. Za vytí a bouchání pěstí do stolu začal znovu ten taneček. Následoval další hromový smích. Když jsi se zase soustředila mněla jsi před sebou sklenici elfské lihoviny ( výživná a hodící se do dlouhých cest , jelikož dodá energii aniž by se člověk zastavoval. Prosim napij se. Přece bych tě tu nenechal jen tak když jsi v mém domně. Tuto lirdonu jsem připravoval osobně a je deset let stará. Což znamená že ta sklenička má cenu hodně zlaťáků. Když jí vypiješ ucítíš proud tepla a energie která prochází tvým tělem s každým polknutím. Potřebuješ něco. Vtom zase hlučná skupina v rohu. Héj , koťe nechceš mi jít vyleštit můj tvrdý meč. Chlap se chytnul mezi nohama a nadzvedl rumu pak jí tam nechal. Na znak svého mužství. Tato věc by rozčílila každého.

Nicolas
Když jsi u zraněného elfa , vidíš že už je všechno ztracené. Nejsi sice v tomhle oboru moc zaučený , ale zásah (šípem) šel do jedné plíce. Elf už určitě umírá a nic mu nepomůže. Za chvíli se začne dusit svou vlastní krví , ale naposledy na tebe promluví. Zabij mn.....ě Elf se začal dusit krev se mu řine z úst. Nemůže se nadechnout a ve snaze se naposledy nadechnout chrchlá a kašle. Osud je nevyhnutelný smrt pro něj přichází. Ještě se mučí a svíjí se. Pořád mu můžeš ulechčit strádání. Ten pohled tě skoro zabijí , elf má v obličeji strach a vůbec se mu nechce umírat , ale krev ze zranění mu pomalu zaplňuje plíci krví a on se nemůže nadechnout. Rozhodnutí je na tobě.

Mearh
Jak tu tak ležíš bezmocný a elfka je čím dál tim červenější. Zdá se ti to docela vzrušující , nebýt toho že nemůžeš utéct a každou chvílí tě můžou zabít.
Elfka se divně zasmněje , nejspíš se stydí. Samet totiž tvé tělo obklopil a vyobrazil tvar který by elfka asi nemněla vidět. Tři.....dny. Já j.... já jsem položila tvé věci támhle. Ukázala prstem do rohu kde jsou tvé věci položené. J...já v.v..ím kdo jsi. Elfce na čele vyrážejí jemné krůpěje potu a vydává vůni která způsobí to že se nejspíš zblázníš. Když si uvědomíš že ještě nejsi na pranýři , tak tě docela překvapí důvod proč jsi stále tu. Já , j...já chci............. Elfka se začervená ještě víc. Nyní cítíš že tě to opravdu vzrušuje. V pokoji začíná být vedro. Velmi vedro. Elfka se nekouká přímo na tebe , ale někam na podlahu. Nejspíše se za sebe stydí. Taky není čemu se divit. Prosit nějakého cizince , a ještě že ho nezná a přitom je to nekroman a ona to ví. Kámo řeknu ti že jsi v pěkné bryndě. Jelikož z pokoje nemůžeš utéct. Elfka tam sedí a pořát neuhýbá pohledem z podlahy. Vůně je stále intenzivnější. Nejspíš tak voní její pot. Jeji ňadra v tobě vzbuzují touhu , tohu kterou nemůžeš ničím zahnat. Elfka promluví. Ne...smí...m , jj...já a....ale.... chci......Odmlčí se a ještě trochu zčervená. Já jsem pppp...pa............Nedořekne to a políbí tě. Ten polibek tě vynesl snad do jiné formy bytí nebo co , ale cítíš se tak že by jsi vyskočil a plesal se zlomenou nohou. Když se její ústa odtrhla od tvých , jako by jsi umíral. Elfka se uhyhňula a odběhla z pokoje. Nechala tě tam samotného , vzrušeného a očarovaného. Není však ještě daleko pořád tě uslyší když zavoláš..........

Orianha
Jak se tak pomalu blížíš k sudu a pořád se nic neozývá , začíná ti to být divné. Pořád jdeš , když vtom , ze sudu rychle vyskočí osoba která třímá v ruce dýku. Nevypadá vůbec přátelsky. Ani nevypadá na lapku začátečnika , protože písknul. Nebyl to pískot nadarmo. Za tebou se oběvili další tři osoby , které jsou též zahaleny a přistupují k tobě. Vypadá to že jsi obklíčená a boji se nevyhneš. Tři s meči a jeden z dýkou. Budeš ráda jestli se odsud dostaneš živá. Bohužel pro tebe tě zloděj dovedl dál od lidí takže jestli budeš hulákat o pomoc tak tě tu nejspíš taky nikdo nezachrání. Vypadá to že boj začíná , jeliož se zloděj vzdaluje odezdi a jde k tobě. Mezi tím si vytasil druhou dýku.

Slepá ulička

Pokračuji blíže k sudu, když tu náhle z něj vyskočí dotyčný zloděj s dýkou v ruce. Sotva však vytasím já tu svoji, zloděj pískne a za sebou uslyším kroky. Letmo se ohlédnu a uvidím za sebou tři podobná individua jako to, které mám před sebou.

"To ve vás zemřela veškerá čest, že se vy čtyři psi odvažujete vztáhnout svoje pracky na dívku?!"
vylétne ze mě automaticky.
"Tohle je teda moc nepříjemná situace. Co teď???"
Začínám se potit, snažím se si pohlídat jak zloděje před sebou, ak i ty tři za mnou, takže jsem otočena zády k jedné stěně a boky k nim.

Ratatouille
Cestování po elfské divočině bylo opravdu náramné. Zvěř se tu k tobě chová jako k příteli a ty k zvěři nevykazuješ žádnou hrozbu. Jednou jsi se utábořil. Jednou jsi dokonce poze spal v mechu. Někdy jsi sledoval jak sova loví hlodavce. Všechno toto ti přišlo velice záživné. Sice všechno toto se dá pozorovat i jinde , ale nikde není nedotčenějšího místa. Elfové si lesa opravdu váží , váží si i živočichů kteří v něm žijí. Za to májí u tebe docela slušnou reputaci.. Potkáš dost elfů , na to že chodíš po hlubokém lesu. Jeden elf ti vysvětlil že hledají nemocnou zvěř. Tak to tu chodí . Zdraví jedinci si žijou a množí. Jenže jak onemocní nebo se vážně zraní jsou na odpis. Jelikož jediní dravci jsou tady elfové. Proto regulují čistotu živočišné říše.
Pár dnů toulek tě docela unavilo , né tak jako krutá práce ale přeci. Došel jsi do přístavního mněsta De´Lowes. Párkrát jsi tu už byl , protože tě tato oblast nesmírně zaujala. Jak se pomalu procházíš mněstem uvidíš lavičku a sedneš si k jednomu elfovi. Jak náramný den , že ano? Jak tu sedím , tak se mi vůbec nechce vstávat. Promluví k tobě elf upřímně když si přisedneš.

Orianha
Jak tak stojíš u té zdi tak se v duchu modlíš. Není to sice tvoje práce. Je to pouze reflex na nynější situaci. Tři chlapi (pozor ti s meči jsou mohutnější než ten s dýkou , jen jsou stejně zahalený) tě vzali do šachu. Ten čtvrtý stál za nimi. Najednou promluvil tobě protivným hlasem. Ale z čehopak nás to obviňuješ zlatíčko? My jsme poctiví chlapci a pouze si půjčujem to co je nám po právu odevzdáváno. To ty , taková dravá kočka , musíš znát. Ten pocit uvězněnosti v slupce předsudků a zábran. Ne? Vážně ne? V tom okažiku na tebe všichni tři , sice popořadě , udělají výpad. První ti sjel po meči a minul tě . Druhý už nebyl tak v pohodě a stěží jsi udržela meč. Třetí už neminul cíl , bandita tě plnou silou trefil do ramene. Nemít na sobě brnění (jestli ho teda máš? :) , tak ti nejspíš usekne ruku. Na chvíli jsi se zakolébala. Bolest je totiž strašlivá. Málem ti vyhodil rameno. Ale pak jsi byla zase v pozoru. Jelikož teď ti jde o život. No co pořád myslíš že nám unikneš živá? Nechceš se vzdát? Nechat nás pláchnout? Nic ti neuděláme pouze nám odevzdej meč a my odejdeme. Hlas toho muže ti vůbec nepřipadá příjemný , natož důvěryhodný.

De´Lowes

Jmenuji se Ratatouile a vy? Smím se vás zeptat ce děláte? Vy totiž asi nebudete jedním z těch regulovačů, to by jste byl v lese. Nevíte kde bych zde sehnal nějaké zaměstnání nebo alespoň dobrodružství? Sice jsem zde ve městě již několikrát byl, ale stejně bycg rád věděl o městě a jeho okolí více. Řekněte my o tom něco vy, vypadáte jako dobrý vypravěč. A ještě mám jednu otázku: Jaký je rozdíl mezi ,,čtvrtí cizinců" a ,,elfí čtvrtí"

ratatouile
Elf se na tebe podíval. Samozřejmně že ano. Znova se uvelebil a spustil. O žádném dobrodružství nic nevím. Můžete se večer poptat v krčmně. Je tam spousta zájemců o různé lidi. Rozdíl mezi elfí a cizineckou čtvrtí spočívá v tom , že elfové bydlí pouze v elfí čtvrti a ostatní rasy ve čtvrti cizinců. Jo a krčma je ta velká budova na náměstí blíž ke skladišti. Elf vstal a rozloučil se. Hodně štěstí v hledání. Pak odešel. Ty jsi ted na okraji elfské čtvrti 4. Krčma je krám 4.

Krčma

To je divné, že se ani nepředstavil, to byl nějaký nevychovanec říkám si cestou ke krčmě. Již po několikáté se musím zastavit a rozhlížet se po okolí. Ty budovy jsou prostě úžasné. myslím si již po několikáté. Ale protože mám také žízeň, jdu nejkratší cestou do krčmy. Když do ní vejdu pozdravím Dobrý den a sednu si k volnému stolu. Čekám až ke mně přijde krčmář a zároveň se porozhlížím, jestli neuvidím někoho kdo by vypadal, že by potřeboval někoho k dobrodružství, ale nejsem schopen rozeznat jestli zde někdo takový je.

Hostinec

Snažím se ignorovat partičku nadržený ba možná i ožralích lidí jenž se tak skvěle baví narážkami a nekalími myšlenkami že se až udělalo špatně, samozřejmě jak jinak než z nich. Povšimnu si že se ke mě blíží hostinský snažím se však zůstat klidná jako vždy, pravdou je není to jednoduché, ale přesto...
Když hostinský promluví pozvednu hlavu a usměji se na něj Jak milé... pozornost podniku... pche... měla bych je zabít!...
Ne! snaž se nedávat najevo jak děsně nás štvou, však ono je to přejde...alespon doufám... trochu smutně si povzdechnu když hostinský odejde.

Sleduji jak partička magorů šaškují a předvádějí se jsou jako zvěř až je mi jich líto, v klidu dále sedím a hledím před sebe, tak jako vždy aby mi nebylo vidět do obličeje, vyčkám až přijde hostinský a pokynu mu hlavou a pak se k němu nakloním "Mnohokrát vám děkuji je to od vás velmi milé..." řeknu tiše skoro neslyšně a mile se na hostinského usměji a teprve poté začnu skoumat pohedem onu tekutinu a po chvíli ve mě celý obsah zmizí. Woah!... to je síla...
To teda ano... na hostinské se znovu usměji a ještě jednou mu pokynu hlavou na znamení díku.

Z hluboka se nadechnu a znovu se nakloním k hostinkému "No vlastně jsem se chtěla zeptat zda neznáte Everina...Everina Delengha...?" zeptám se pro jistotu rychle měla bych možná i další otázky kdyby se opět do toho nezačala míchat velmi hlučná partička mužů.
Fajn milá Dailien mysli si o mě co chceš ale tohle už je na mě trochu moc!...
No tak klid!....uklidni se...
Klid?! to slovo neznám...
Pomalu se zvednu se stále skloněnou hlavou a poodstoupím kousek od stolu vedle hostinského stojím rovně a nevypadá to že bych si mi jejich řeči byly zrovna nejpříjemnější.

"Pánové nerada to říkám, ale pokud nechcete přijít o ten váš mečík s kterým tu tak na lačno šermujete, radím vám aby jste stichli, usadili se zpět na zadnice a hleděli si svého pokud by jste to ovšem nechtěli říct jednomu z mích nabroušených milášku..." spustím rychle, chladně a bez známky citu či snad vzteku, je tam pouze ten chlad... Když mluvím poukážu na svá záda kde se skrývají dvě krásně zdobené rukojetě mých dvou krásných mečů.
"Takže jestli je to vše tak se laskavě usaďte a hleďte si svého pánové..." pro jistotu ještě dodám když v tom do hostince vzoupí mužík nevelkého vzrůstu a v tom mi dojde že to bude zřejmě trpaslík. To jsem zase dopadla... trochu si povzdechnu a sleduji jej. Vzduch je čím dál hustší ba dokonce ještě zhoustl a je hustší než med když do hostince vzoupil někdo další až je mi to proti srsti, ale nedávám na sobě nic znát, jen tak stojím a čekám jakoukoliv reakci, povel, či jen náznak toho, že se banda odmítá uklidnit a jsem připravena započít boj...

Silverwood

Elfova zranění mi jasně dávají znát nevyhnutelnost jeho smrti. Zvláštní je pohled do jeho očí. Odevzdaný a přece je v nich strach ze smrti z toho co čeká v nekonečných hlubinách temnoty. Ano tak si představuji smrt. Jako něco ještě temnějšího než je sám život. Jako by to snad vůbec šlo...

Je mi skoro do pláče a přece neuroním ani slzu. Jsem příliš otřesen. Ano, přál jsem smrt králi, tkerý dal popravit mé rodiče. Skoro jsem zabil Everina, ale to bylo jiné. Na Everina mám zlost a králi jsem přísahal pomstu. Tenhle elf do mého plánu nespadal. Jsem odhodlán udělat co bude nutné, abych dosáhl svého cíle, třeba i nutné zlo, protože na ničem jiném než cíli přeci nezáleží. Účel světí prostředky, říká se a tím se řídím, ale tohle není nutné zlo. Viděl jsem smrt, ale ještě nikdy nikoho sám nezabil. Příčí se mi představa že to bdue právě má ruka, která mu vezme i ty poslední zbytky dechu ačkoliv tomu není zábrany. Stejněk zemře. Se mnou i beze mne. Snad možná právě pro to že se mi to příčí bych to měl udělat. Měl bych sám sobě dokázat že na to mám, ež až to bude potřeba že nezklamu. Chtěl bych to udělat. Nenávidím elfy. O jednoho víc nebo, míň. Stejně zemře, tak ať se zbytečně netrápí ne?
"Mistr popravčí nidky nenechá odsouzeného zemřít předčasně." vybaví se mi otcova slova. Tak co mám dělat?

Mučí mě pohled do jeho tváře. tmavá krev mu vytéká z úst. V jeho očích je jasná prosba, kterou dokonce i vyslovil. A přece váhám.

Musím to udělat! Nejsem slaboch! Musím to udělat. Vědět, že to dokážu! Já nikdy nechtěl působit zbytečnou smrt. Využít služeb nemrtvých je něco jiného ti už by byli mrtvý, když bych je povolával, ale přímo někoho zabít? Představoval jsem si to častokrát u krále Andronaku, ale teď to vykonat je mnohem těžší než jsou představy. Srdce se mi v hrudi chvěje.

Nadechnu se a s odhodláním uchopím šíp zabodnutý v jeho prsou. Snaží se nadechnout alenejde mu to. Chci ho bodnout ještě hlouběji. Předtsvauji si jak to dělám a přemlouvám se k tomu, že je to nutné. Nutný zlom na mé cestě, nutné pro něj, aby se netrápil zbytečně ačkoliv nechápu proč bych mu měl ukrátit jeho bolest.

Zavřu oči připraven bodnout, ale v tom jako bych měl na vnitřní straně víček vypálenu tvář mistra Gatonela, slyším jeho slova. "Až se rozhodneš jaký z údělu si vybereš nabude tvá hůl tveho pravého tvaru."; "Vím že tě tu nic nedrží a nebudu ti bránit v odchodu. Pamatuj však že mé dveře jsou pro tebe otevřené." má ruka se zachvěje a já to nedokážu. Sklopím hlavu v beznadějném gestu až mi černé vlasy spadnou do tváře. Dýchám jako bych právě uběhl maraton a snažím se přesvědčit sám sebe že to musím udělat když se elf zazmítá v poslední křeči a naposledy vydech až krev v koutku jeho úst lehce zabublá posledními zbytky vzduchu z plic. Otevřel jsme oči a sledval ho v tomto posledním záchvěvu. hlava se mu zvrátila na stranu a jeho oči jsou stejně prázdné jako oči všech těch mrtvých kolem mne. Cítím jak se mi žaludek staví na odpor. Snažím se dýchat a výčítám si že jsem ho nezabil. Připadám teď sám sobě jako slaboch.

Ještěže mě nikdo neviděl... pustím ho a vstávám jako bych byl jen tělo bez duše. S očima vytřeštěnýma sleduji ten výjev zkázy.

Musim vypadnout. Musim jít dál. Asi bych měl někomu nahlásit co se tu stalo. Ne že by to už určitě někde nevěděli... Sakra musím odsud! přesvědčuji se ale nohy mě nechtějí poslechnout. Ještě notnou chvíli jen stojím než se mi koečě podaří vykročit hloubeji do města. Vlastně ani nevím co přesně očekávám že najdu, vím jen že bych měl pokračovat ve směru své cesty že mě něco takového jako pár mrtvých nesmí překazit můj plán, mou cestu, můj cíl... Nezáleží na nich. Jsou mrtvý... Jsou mrtvý. Stejně jsem je neznal proč by mi na nich mělo záležet? Byli to elfové, lidé orkové a skřeti. Samá havěť tak o co jde? Pár mrtvých navíc nikdy neuškodí, ne? Hlavně že jsem nebyl mezi nimi... Přesvědčuji sám sebe. trochu mi to pomáhá stejně jako rovnoměrná chůze, k níž jsem se přinutil. Opírám se o hůl a soustřdím se na vlastní krok. Jen to je teď důležité. to a zahnání zbytečný pocitů a obrazů toho co jsem právě viděl, ale to se mi nedaří. Pořád to mám před očima. A nebude to jen tím, že jsem stále ještě a místě střetu.

Nechápu to. Jak se mohli dostat tak hluboko do Alvalonských lesů? to je pitomost. Někdo by si jich musel všimnout. copak si žádný z druidů nevšiml pochodujícího vojska? Něco tu nehraje. Měl bych vážně co nejdřív vypadnout... Proč kdekolvi sem se vždycky něco sememele? Nechápu to. Jakobych rozséval smrt kamkoliv se vrtnu. I když... Aspoň ze mě budou mít respetk... představím si vyděšené pohledy elfů a opájím se tou představou. je to rozhodně lepší než se dívat do bezduchých očí mrtvých...

Putování odnikud nikam

Pouť za původem vlastní krve a odhalením příčin minulosti se neustále vlekla. Jedna naděje střídala druhou a cesta byla pokaždé delší a delší. Ale co na tom záleželo, stejně jsem neměla kam jít a toulky světem se staly mým životem. Snad jen zklamání ze zcestné informace bylo mírně nepříjemným důsledkem nespoutanosti snových cílů.

A tak není divu, že jsem po mnoha dnech relativní samoty narazila na Akademii, rodiště těch, kteří jednou budu vládnout podobným silám jako já. Avšak oni jsou v úplných začátcích, kdežto já mám již první krůčky za sebou.
Mistři mágové mne přijali mezi sebe jako veleváženou osobu, ba přímo jako nějakou delegaci a kdo já přitom vlastně jsem? Jen osamělá čarodějka, jíž v žilách koluje smíšená krev.
Přesto jsem jejich pohostinnost neodmítla, nejsem přeci blázen. Když v dnešních dnech někdo nabídne pomoc a ke všemu zadarmo, je to až k nevíře. A lidská společnost, aspoň na pár dní, mi také jistě prospěje.

Krásné ráno na Akademii

Ze snů mne probraly až sluneční paprsky, jež se zlehka dotýkaly mé kůže. Jak zvláštní, když sama vstávám notně dlouho před svítáním a pokračuji ve své cestě. Snad za to může ten malý přepych, který zde mám a snad i to, že konečně mám pocit domova, i když jen zdánlivý…
Zlehka spustím nohy z postele a zaposlouchám se do zpěvů ptáků, kteří se dnešního dne předhánějí v tom, kdo zazpívá tu nejkrásnější píseň oslavy tepla.
Slastně jako dravá šelma se protáhnu a konečně odhodlám vstát. Mé první kroky vedou na balkón, prohlédnout si celou planinu, kam jen mé oko dohlédne.
Avšak když vykročím na světlo dne, musím si zakrýt výhled rukou. Slunce již notně sálá a pálí a jeho paprsky jsou ostré jako ohnivé meče.
Jak dlouho jsem spala? Snad nepřijdu pozdě na snídani, nebylo by to slušné vůči mým hostitelům, projede mou myslí, avšak ihned tuto myšlenku hodím za hlavu, když spatřím krásu tohoto okolí.
A tam v dála, těsně před koncem obzoru spatřím vyjít s lesa bílou skvrnu – mou Nieven. Nechala jsem ji tam, neboť příchod vlka do Akademii by nemusel věstit nic dobrého, a přeci jen tu šelmu znám. Neztratí se a až mne bude hledat, vždycky ví, kde mne najde.
Lehce se usměji a sleduji, jak vlčice zachází zpátky a mizí mezi stromy. Jakoby sama tušila, že se mi po ní stýská a toužím po tom, ji spatřit.
No tak, Accali. Dost sentimentu, je čas jít se připravit, pokárám se v duchu a naposled pohlédnu v dál. Nakonec se přeci jen otočím a vstoupím zpátky do ložnice.

Přejdu tedy ke stolku na němž je umístěna džbán s vodou, houba a lavor a lehce si omyji obličej, krk a dekolt. Poté použiji ručník s pocitem ranního osvěžení
Po pokoji mám rozvěšené své včera vyprané svršky, které si mohu na sebe opět obléci. Mé ošacení by někteří nazvali sporé, nevhodné či provokující a snad mají i pravdu. Přesto je však veskrze pohodlné a účelné.
Obleču si na sebe tedy černé kalhoty jezdeckého střihu se stříbrným vyšíváním a nazuji vysoké jezdecké boty se stříbrnými přezkami. To vše doplňuje vyzývající hluboký výstřih tmavého korzetu, který je ze stejného provedení jako kalhoty. Naštěstí jsem již schopna si jej sama zavázat, avšak ze začátku to byl boj.

Jediné, co mi už chybí je úprava obličeje. Vezmu tedy do rukou kartáč, abych si mohla rozčesat své dlouhé plavé vlasy, když tu mi jejich záplava sjede stranou a odhalí levou stranu šíje na níž tkví černofialová skvrna neurčitého tvaru.
Zlehka se modřiny dotknu a bolestivě syknu.
Možná bych měla vymyslet bezpečnou pomůcku pro výuku telekineze. Možná bych se stala i slavnou, neboť bych ušetřila značné modřiny profesorů od svých studentů.
Ironicky se ušklíbnu a památku po mém didaktickém pokusu zakryji zpátky zlatavými kadeřemi.

O pár minut později již vycházím ze svého pokoje, upravená, namalovaná a s lehkou vůni broskví, linoucí se všude, kam jen se hnu.
Plavným krokem dojdu až dolů do jídelny a usadím se na místo, které mi bylo po dobu mé návštěvy vyhrazeno. S chutí pohlédnu na ovocné plody ležící přede mnou a natáhnu ruku k jednomu z nich, když tu mne jeden z profesorů osloví.
Mimoděk se dotknu modřiny na krku, ale přesto se na něj kouzelně usměji.
“Už jsem na ten incident pozapomněla, protože se mi spalo výtečně. Děkuji za optání,“ začnu zlehka konverzovat, když najednou se rozrazí dveře síně a dovnitř vběhne nějaká student a z plna hrdla něco křičí do svého okolí.
Vím, že bych se neměla plést do problémů této školy, ale nemohu zato, že mám zvědavost v povaze. Proto tedy vstanu a se zájmem přistoupím k tomu chlapci blíž.

Accali
Jak tak přistupuješ k mladému elfskému studentovi začínáš rozumnět co řiká. Hodně...... Je jich hodně! Přišel naléhavý vzkaz z Wooden Toweru. Všichni bojeschopní kouzelníci a mágové se mají naléhavě dostavit do hlavního města. Okolo tebe studenti i profesoři udiveně vzdychali a vydávali spoustu zvuků , které naznačovali údiv i vyděšení. Vtom se místností ozvalo klepání. Když se všichni utišili a otočili , uviděli vrchního arcimága akademie. Milí studenti. Čas je naším nepřítelem a proto. Odmlčel se a jeho bravůrně smotané vousy (copy) se na moment zastavily. Všichni studenti prvních i druhých stupňů zůstanou na akademii. Zůstane zde i můj zástupce , aby zajistil pořádek. Ostatní se připravte k cestě. Vyrážíme za půl hodiny. Když arcimág domluvil a zálem se rozhostil šum. Studenti odkráčeli. Samozřejmně 1. a 2. stupeň studentů , je celá polovina zdejší akademie. Když se zál vyprázdní arcimág k tobě přistoupí. Dobrý den. Jsem obeznámen s tím že nejste ani student ani učitel na plný úvazek a tak rozhodnutí je na vás. Můžete zůstat , nebo jít s námi. Jeho chytré oči tě pozorují a nesou váhu nekonečného poznání. Ty oči nejsou příjemné. Čeká se složenými rukami na tvou odpověď.


Nikolas Braner
Toto pomyšlení bylo tíživé a nesmyslné. Samozřejmně pocitům neporučíš. Mněl jsi pocit , že když přemýšlíš a jdeš od elfa tak tvá hůl vibruje magii , ale když jsi došel k určité myšlence tak to přestalo. Bylo to divné , jakoby hůl na něco reagovala. Všude okolo tebe mrtvé ticho. Když dorazíš k centru mněsta uvidíš děsivou scenérii. Všude hromady mrtvol (né však elfů spíše skřetů , orků a barbarů). Jsou poházené na sebe a někde hromada dosahuje výšky až 3 metrů. Zapáchá to tady spáleným masem a krví. Všechno okolo je prosáklé krví. Když se tady rozhlížíš uslyšíš nedaleko cinkání kovu. Zní to jako boj. Když se vydáš za zvukem spatříš tři barbary , jak bojují proti jednomu elfovi. Elf , i přez to že je obklíčen , se dokonale uhýbá jejích ranám. Vydrží to však dlouho? Zatím si tě žádný z barbarů nevšiml.

Daillien
Když se osoby posadily a vypadalo to že se už uklidnili. Nevypadali sice nijak nadšeně , ale přece jen trochu klidněji. Otočila jsi se k nim zády. Chystala jsi se jít ke svému stolku , když vtom se tvého zadku dotkla něčí ruka. Bylo to plácnutí a následně zmáčknutí. Byl to ten největší z pěti. Notak zlatíčko! Přece neodejdeš od takového jako jsem já. Neboj uspokojim všechny tvé touhy a přání. Slova nebyla tak podstatná. Horší byla ta ruka která tě plácla přes tvůj zadeček , pak dlouzle stiskla , ale né moc silně , ale pořád hrubě. Trvalo to pro tebe strašně dlouho , ale nakonec se ta pracka odlepila od tvé hýždě. Když se otočíš , vidíš na chlapově tváři chlípný pohled.

Ratatouile
Když se k tobě elf dostal a ty jsi chtěl něco říct. Půvabná elfka rázně vystartovala k partičce pěti chlapů. Jasně slyšíš co si povídají (viz výše). Když už to vypadá že se situace uklidnila , tak slyšíš hlasité *plesk*. Vidíš pouze jak jeden chlap z tamního stolu plácnul elfku někam v oblasti zadku. Z obličeje elfy se dá usoudit jen to že se jí to moc nelíbilo.

Sliverwood

Připadá mi že má hůl vibruje a žije vlastním magickým životem, ale sotva si to uvědomím přestane to. slábnulo to s každým krokem s nímž jsem se vzdaloval od mrtvého elfa. Ohlédnu se tím směrem. Jeho bezduché tělo leží v kaluži krve, šíp z něj trčí a já si uvědomím že mám na pravé dlani jeho krev. Dívám se na tu krvavou stopu a snažím se rozluštit proč mi to najednou připadá důležité, proč mi to vlastně vadí, nebo nevadí? Sám nevím. Vím jen že má hůl na něco rweagovala. Možná zavibruje vždy, když budu blízko rozhodnutí, vždy, když se se ocitnu na pokraji..., jenže rozhodnutí čeho? Jakého? Co tohle mohlo být za rozhodnutí?

Zavrhnu tu myšlenku. Nechci zde více prodlévat. tohle místo se mi nelíbí ačkoliv v sobě má cosi zvráceně krásného a poutavého. Pach smrti se šíří a prostupuje vzduch. Dýchám ho a nedokáži volit mezi pachem a vůní. Ale nezvládnu být k tomu všemu ani zcela apatický i když byc h si to přál. Nechci aby mi záleželo na takových věcech, nechci se zabývat takovými věcmi, nechci trpět neduhem emocí, které lidi jen svazují. A nejen lidi...

Odvrátím se vykročím znovu po své cestě. Krátce si povzdechnu sám nad sebou a dívám se pouze kupředu. Už se nerozhlížím. Nechci nic vidět. Někdy je zkrátka lepší nevědět.

Nevím jak dlouhá chvíle uplynula od toho okamžiku. Nezáleží mi na tom. Vteřina, nebo hodina... Důležité je jen to co vidím. Hromada těl. Orkové, barbaři a skřeti. Těla naskládaná v ohyzdný komín, který jen volá po plameni, který by jej zažehl jako děsivou pochodeň. Pach spáleného masa a krve je zde silnější než na okraji. úplně cítím jak se mi zvedá žaludek. Musím se odvrátit od toho výjevu. Snažím se nadechnout ale vzduchu se mi nedostává. Kam sem se to sakra zase dostal...? Kde to sakra zase sem...? Klid... Musím se uklidnit. Uvidím v životě ještě horší věci, ne? Sám budu rozsévat smrt tak proč mi ten pohled vadí...? jenže to není jen ten pohled, je to ten pach, který, nevím proč, mé útroby odmítají. Dám si ruku před ústa, předkloním se a potlačuji dávení.

Náhle k mým uším dolehne zvuk ocele. V nepřirozeném stojatém tichu je to tak nepatřičný zvuk, že vyburcuje mé smysly a mou představivost do té míry, že přestanu vnímat vlastní trávicí obtíže a opět se zvednu. Hůl sevře pevněji. Nemohu si být jist, ale mám podezření že se ještě někde bojuje což by znamenalo že můj předešlý pocit bezpečný byl milný a to mě přinutí, abych se plně soustředil a všechny ty matoucí myšlenky odplynou do pozadí.

Rozhlížím se ale nic nevidím. Vydávám se po zvuku. Možná by bylo spíše rozumnější odvrátit se a pokusit se boji vyhnout, jenže to bych nebyl já. Chci vědět co se děje. chci znát rozsah nebezpečí, jaký mohou znamenat. Pak ale uvidím tři barbary a jednoho elfa, který se obratně vyhýbá jejich útokům.

Stojím jako opařený. Dívám se na tu scénu a vůbec nevím co dělat. Zdá se, že si mě zatím nevšimli, ale to můj problém neřeší. Snad bych se je mohl pokusit prostě obejít, ale vyřešilo by to něco? Jak dlouho asi ten elf v boji vydrží? Jeho šance na vítězství jsou malé i když je zdá se v boji obratný. Co teď? Mohl bych mu pomoct. Zatím o mě neví… Ale proč bych to dělal? Mám pomoct barbarům, nebo jemu? Barbaři bojovali po boku lidí, ne? Nezabili by mě, kdybych toho elfa zabil. Ostatně je snazší zabít jednoho než tři, ne…? Jenže já nevím jestli bych ho dokázal zabít. Teď jsem mohl zabít umírajícího a nedokázal to. Ano, kouzla by mohla být východiskem, otázkou však zůstávalo, zda by to k něčemu bylo, zda bych se dokázal dostatečně soustředit.

Vím že bych měl něco udělat. Chci něco udělat, ale nevím co. Pomůžu elfovi a třeba si získám trochu úcty u elfů. Ale já elfy nesnáším. Nenávidím je, proč bych jim měl pomáhat? Tohle není můj boj. Mě se to netýká. Mám ho nechat umřít? Jeho nebo je? Když pomůžu barbarům, nemůžu říct že nakonec budu na vítězné straně. Ani nevím o co jim jde. Dveře k elfům už by mi pak byly navždy zavřené. Ne, že bych se snad chtěl vracet, ale jeden nikdy neví, kdy sem budu potřebovat. Zase na druhou stranu, kdybych zabil elfa a přidal se k útočníkům, mezi nimi bych snáz našel nějakého učitele než mezi elfy.

Nedokážu se rozhodnout. Chci něco udělat. Má krev je horká, jak říkával Gatonel. Jenže teď jsem bezradný. Rozhlédnu se kolem zda neuvidím ještě někoho dalšího, ale mé dilema to rozhodně nevyřeší.

Dobře… Přiblížím se aspoň na pět metrů a pak se rozhodnu… Kdybych utek, kničemu by to nebylo… Ať už by zvítězila kterákoliv strana znamenalo by to pro mě nebezpečí.

Vykročím směrem k nim a násilím se nutím ke klidu a soustředění, abych v případě nutnosti mohl použít svá kouzla. Vím, že je budu muset použít, teď jde jen o tom, která a proti komu.

Nicolas Braner
Jak se tak pomalu plížíš po ulici , která je mimochodem taky plná mrtvol. Je překvapující že povětšinou to nejsou elfové. Jak se tak plížíš , tak si víc všímáš drobností v boji. Elf stojí uprostřed barbarů. Kteří kolem něj udělali něco jako trojúhelník. Po následujícím rychlém obhledu zjistíš že elf už tři barbary zlikvidoval. Ted mu zbyli tři a vypadá to že se takhle obratně vyhýbat ranámám už dlouho nedokáže , jelikož ho jeden barbar lehce škrtnul na ruce. Elf se potí a tančí si tam mezi barbary bojovým tancem. Občas nějakého barbara lehce škrábne mečem , ale to je jenom naštve. Teď ho škrábnul znova jeden z barbarů. Vypadá to že už prohrává. Ať se rozhodneš jakoliv tak zabít elfa bude strašně proradné. Nejspíše je poslední z elfů který bojuje. Ted je rozhodnutí na tobě. Barbaři si tě ještě nevšimli a elf na to nemá čas. Ted nejspíš vnímá pouze ty barbary okolo sebe. Jestli brzo nezasáhneš tak ho postupně unaví a zabijou. Nevypadá to že by elf ještě dlouho vydržel. Hůl ti v ruce pulzuje. Nevíš co to znamená. Nejspíš prolíná tvou duši a cítí to samé co ty. Strach? Odvahu? Odhodlání? Zlobu? Nevíš co přesně. Hůl pulzuje v tvé ruce čím dál tim intenzivněji , jestli brzo něco neučiníš tak ji neudržíš v ruce. Copak? Že by to bylo kouzlo? Je možné že tvá hůl projevuje svojí vůli (psalo se že když je kouzelník rozpolčený tak jeho hůl nabývá slabého vědomí). Nevíš však co učinit. Zabít elfa a doufat že tě barbarové ušetří nebo využít momentu překvapení a pomoci elfovi. Při té druhé možnosti tě možná čeká uznání , nebo vděk.

Kain Irro a Džagzai
Vaše cesta byla dlouhá a namáhavá. Cestovali jste pouští. Tam jste zažili pouze závany písku a hrozné vedro. Potom konečně přišli stepi a vy jste si mohli chvíli odechnout a odpočinout. Tak jste se utábořili (nic moc pouze ohen a nějaký dlabanec). Pozdějšího rána jste se vydali na cestu. Cesta byla už lehčí a teden svěžejší. Všude okolo bylo dost vody a zvěře. Pokračovali jste. Důvod?
Prostý potřebovali jste někde strávit delší čas a pak se rozhodnout kam dál. Kde najdete lepší místo než v elfském lese. Sice je to tam trochu chráněné , ale elfové jsou vstřícní a mírumilovní.
Tak jste pokračovali a narazili na okraj temného lesa. Nemeškali jste a vyrazili. Náramně jste si to ve své společnosti užívali. I přes to že okolí je nebespečné. Je to však divočina a tu máte radši než mněsta. Jak dny ubíhaly a vy stále putovali , tak jste narazili na skrytý vodopád. Bylo to krásné. Pod vodopádem bylo malé jezírko , které bylo docela hluboké. Po podrobnějším prozkoumání jste našli tajnou jeskyni. Do které jste se dostali podplaváním vodopádu. Jeskyně byla krápníková , ale i přes to tam bylo sucho. Perfektní úkryt. Vás to tu náramně zaujalo a tak jste se tu na pár dní utábořili (fantazírujte). Lovili jste v okolí a potom koupali v jezírku. Krása. Museli jste však jít dál. Je to tu pěkné , ale plné skřetů orků a barbarů. Je to tu jak v táboře pro útok. Jednou jste totiž obešli jeden vojenský tábor. Nevšimli si vás , ale vy je ano. Pročpak by ne když nadělaj tolik kraválu orkové zatracení! Neutočili jste. Chtěli jste sice , ale bylo jich prostě moc a tak jste je obešli.
Po pár dalších dnech cesty (při které jste dělali co se vám zamanulo) jste konečně dorazili k hranici elfských zemí. Silverilu. Když jste došli k bráně tak vás stráže nechtěli pustit. To se dá chápat , když jsou v bojovém stavu. Vás to však velice štvalo. Nechovali sice vůči vám zášť ani předrosudky , ale vás štvalo to že vás nepouští. Tak jste jim poskytli docela cenou pozici nepřátelského táboru. Po pár otázkách kde a jak jste k informaci přišli vás pustili dovnitř. Ve městě jste se nijak nezdrželi a pokračovali dál.
Po dvou dnech cesty jste došli do vnitrozemí elfských zemí. Tam jste se utábořili. Sromný přístřešek a hnízdo (pelech) na stromně. Tady jste sice nelovili tak často , jelikož je tu povolené jen zabíjení poškozených kusů zvěře. Tak to pokračovalo (klidně a mírumilovně) do té doby , než vás ráno vzbudil šum v lese.

Sliverwood

Nevím co mám dělat. Dostal jsem se už dost blízko, abych mohl užít kouzel, ale stále jsem se nerozhodl. Ať jsem čekal na cokoliv, jakoby potřebný podnět stále nepřicházel. Hůl v mé ruce pulzuje tím intenzivněji jak se já sám snažím rozhodnout, přijít na vhodné řešení. Všechno mi přijde riskantní, nebezpečné a žádné řešení se nejeví jako správné. elf už zřejmě prohrává a nevšiml si mne stejně jako barbaři. Tolik potřebný klíč k rozřešení situace však stále ne a ne nalézt.

U všech bohů, co mám dělat? Mám doufat ve shovívavost barbarů, nebo vděk elfa? Vděk elfa? To existuje...? To bych se divil... Napadne mě že bych se odvrátil, ale jeden z barbarů ho škrábne. Cítím, že jestli to takhle půjde dál hůl mi vyskočí z ruky.

No tak Nicku! Vzpamatuj se! říkám sám sobě v duchu. Co je to do háje s tou holí? Jako bych neměl už tak dost... Tak fajn něco udělám a jestli mi za to ten elf nebude patřičně vděčnej tak ho zabiju taky a bude mi to jedno, protože na tohle nemám čas, chuť, náladu, ani nervy! zatvrdím se a nechám se prostoupit odhodláním. V praxi jsem kouzla naostro užil zatím jen jednou...

Nadehcnu se. Uchopím hůl jen tak, aby byla opřená o palec pravé ruky. Nu což. trocha ohně neuškodí, stejně už je to tu pěkně spálený!

V intervalu pulzování hole začínám pohybovat rukama v potřebné gestikulaci. Soustředím se na jediné. Energii, potřebnou k vyvolání kouzla. Už není žádný rozpor je jen rozhodnutí. Možná správné, možná špatné, ale je.

“Tánias.“ vyřknu tiše, leč odhodlaně magicku formuli a sleduji jak se mezi mými rukami tvoří ohnivá koule. S tím jak koule roste mravenčení v mých dlaních sílí a já cítím jak slábnu. Teprve když docílím hraniční velikosti koule, kdy vím že větší už bych neuvládl, uchopím hůl pevněji a jediným, pohybem ruku ji vyšlu na barbara, který je ke mně zády. Tak a teď se ukáže, jestli existují vděční a chytrý elfové… Protože jestli ne, tak jsem zvědavej, jak si poradím s dvěma, při troše smůly, třema barbarama. Uznávám, že na to jsem měl myslet dříve ale to byl právě kámen úrazu. Příliš jsem myslel a málo jednal. Vím, že teď už je pozdě a budu se z toho muset snažit vykouzlit co nejlépe to půjde.

Elfí dřevěný pokoj
Stále ležím na posteli a čekám na odpověď té elfky. Najednou si začnu uvědomovat, že něco není v pořádku. Určitě u mé postele nečekala, bůhví jak dlouho, aby mi mohla říct "Ahoj cizinče" a zase si jít po svých. Její, už tak dost červená tvář nabrala jestě více odstínu rudé. Pak se podívá kamsi pod mé břicho, jestě víc se začervená a já vytuším, co je zdrojem jejich obav. S hlasem sice stále vzrušeným, ale s trochou strachu mi sdělí že jsem spal celé tři dny. Tak to už se něčeho musela všimnout. A moje obavy sama potvrdí. Už cítím jak jde do tuhého. A to jsem byl pokaždé tak opatrný. Ale proč by mne tu tedy nechali takle vyléčit se? Proč mě nepověsili za krk a nenechali moje tělo viset celé dny na výstrahu ostatním? Ale vzhledem k tomu, že jsem právě nebyl majitelem své osobní houpačky kolem krku, ani odstrašujícím případem pro malé děti, tak si to vše asi ona sličná elfka nechala pro sebe. Právě, když promýšlím další krok, řekne mi že chce.. Po tom, co dodá že je pa.., není problém si konec její nedokončené věty domyslet. Stále se ke mně přibližuje blíž a blíž. Už cítím její tělo a její voňavý pot. Jaktože elfům pot voní? Pak mne políbí. A je to.. Jiné. Přestože má většina lidstva zvyk a oblibu stranit se mně podobným, nežiji překvapivě celý múj život sám. Ale elfka mě nikdy nepolíbíla. Bylo to jako vyskočit do nebe a pak se dostat zpátky na zem, která se mezitím změnila v úplně jiné lepší místo. Bylo to lepší, než jakýkoliv sen, který kdy kdo může mít a co víc, bylo to téměř bezchybné. Jen jediná chyba zdobila krásu tohoto polibku, a sice že byl jako droga. Jakmile po té krátké chvíli odtrhne své rty od mých ucítím prazdnotu. Naprostou. Jako by tím polibkem ze mne vše vysála a nechala si to na památku. Jen tu ubohou schránku mého těla, která ležela nahá pod příliš tenkou příkrývkou, nechala bezmocně ležet. Potom nic neřekla. Jen se divně uhyhňula a už běží pryč. V tu chvíli se mé srdce rozbuší až moc velkou rychlostí. Takovou rychlostí, že neslyším nic jiného. Nejspíš se celý ten dřevěný dům třásl ve svých kořenech, hluboko v zemi. Nevím co dělat. Když uteče, někdo mě tu najde. A to bude konec. Ale co když ji zavolám a je to léčka? Ale na svůdnou masovou vražedkyni taky nevypadá. Počkej! Možná.. Možná bych ti nějak mohl pomoci.. Ví někdo, že tu jsem? Vyhrkám ze sebe rychle, když už vybíhá ven...

Nicolas
Povedlo se ti vyčarovat kouli a docela se ti povedla. Ted přichází ta nejtěžší část , trefa. Na soustřeďování není čas. Vrhneš kouli a čekáš jak to dopadne. Ten okamžik plného vzrušení. Srdce jsi mněl až v krku. Koule doletěla k barbarovi. Zásah nebyl plnocený , ale stačilo to na to aby mu vzplanul kožich. Ještě větší štěstí bylo to že zbytek koule strefil dalšího barbara a ten okamžitě chytnul. Této situace rychle využil elf. Jednumu skoro v neviditelné rychlosti rozpáral břicho a druhého podříznul. Ted tam je pouze elf a jeden barbar. Kouzlo již použít nemůžeš jelikož ti elf zaclonil cíl. Po chvíli zjistíš že jeden barbar není pro elfa soupeřem. Elf obratně a rychle útočil na barbara. Tomu se to dařilo vykrývat , ale elf pořád zrychloval. Nakonec barbar přišel o ruku. Elf mu ji s chirurgickou přesností useknul. Barbar v bolestech spadl na kolena a elf mu z otočky useknul hlavu. Jakmile to vypadalo na výhru se elf skácel k zemi vyčerpáním. Je strašně unaven a nejspíš jel už na svých mezích.

Hostinec

Když už se zdá že už se situace uklidnila trochu si oddechnu Zdá se přeci jen tvé metody jsou účinější než ty mé...
Co jsi čekala drahoušku bezemě by jsi nebyla nic! jen ubohá troska...
Mlč!... ty jsi totiš bezcitná bestie narozdíl odemne... nebýt mě tak ani jedna z nás už tu nejsme...
Ještě jednou si prohlédnu partičku pěti mužů když v tom...

*Plesk* ucítím něčí ruku jak se dotýká jedné části mého pozadí a následně to doprovází zmáčknutí hrubé ale né moc silné má okamžitá reakce je že se na něj obrátím a cením zuby Tak ty si chceš hrát velikáne... jak chceš...
Ne nedělej to!
Neboj budu šetrná...hehe...
Na mé tváři se oběví drobný škleb a následně se k tomu velkému muži přiblížím a usadím se mu na jedno z kolen.
"Ooo...neříkej... opravdu cokoliv?..."
na mé tváři se oběví škleb a já mu začnu projíždět prsty vlasy až zajedu na zádní část hlavy a tam se zastaví. Nakloním se k němu blíže.
"Tak co kdyby jsem začala..." zašeptám skoro neslyšně znovu se postavím a pevně jej uchopím za vlasy Teď!... do něj!... prolétne mi během chvilky hlavou a jako rána z čistého nebe se ozve zadunění a následně jeden z protivníku padá k zemi možná se zlomeným nosem.

Jo! Paráda!... v duchu zajásám a ¨má další okamžitá akce je jasná přikrčím jednu nohu a vykopnu stůl který se pěkně proletí vzduchem ovšem nepodařilo se mi to co jsem přesně chtěla a tak se okamžitě vzdaluji od protivníků jsem ve střehu kdyby se náhodou rozhodli pokračovat.
Tak a teď budeme v maléru...tohle jsi neměla.. ne tak moc...
Zasloužili si to!...parchanti!
říkám že to byla chyba!...
říkej si co chceš ale jsme nejlepší!...tohle nečekali!...
Nadávám sama sobě v duchu a mezitím se ta banda neštěsrí dává do kupi, vycením na ně zuby Dorazím je!...
Ne! no tak tohle nesmím!... oni by nás zabili... jsme ve městě elfů...kroť se prosím!
nikdo se tě tu nezastane tak proč by nemohla zabít tuhle chásku která nestojí za nic!
Já?! snad ty!...

Daillien - drsná elfka
Když jsi chlapa praštila hlavou o stůl spustila se sprška zubů a krve. Následně kopnutý stůl nezasáhl zbytek party ale pouze dva. Kteří se během mžiku postavili. Vytasili meče a nevypadají že si to nechaji líbit. My tě naučíme slušným mravům ty děvko zatracená. A dva z nich se na tebe rozeběhli s meči. Další dva tě obcházejí , každý z jedné strany. Jeden , co tě obchází po tobě hodí židli. Ti dva na tebe běží a máchají meči. Ten třetí na něco čeká. Boj začíná!

Sliverwood

Příště mířím pravou...! je to jediné co mi vytane na mysli, když má koule prvního z barbarů jen škrábne, když ale plameny zasáhnou i dalšího projede mnou vlna radostného vzrušení, které jsem pocítil už tak dlouho že bych si ani nevybavil, kdy naposled. Mám radost z toho že se mi to povedlo vykouzlit a trefit takhle. Jistě zásah mohl být přesnější, ale což na to že jsem vlastně téměř minul to dopadlo dobře, dkyby to trefilo toho elfa, můj záměř by byl zmařen a obávám se, že bych neměl dost rychlé nohy, abych se z následně vzniklé situace dostal.

Jo!, pomyslím si spokojeně, když následně mistrovské umění elfa oba zasažené barbary, které má ohnivá koule vyveda z rovnováhy, rozpáře, jako by snad byli jen masem na řezníkově pultě. Hořící kůže se jim zbarví krví stejně jako okolní zem na níž vyhřeznou i jejích vnitřnosti. Připravoval sjem se už na další kouzlo, ale v rychlosti míhajících se čepalí, elfova smrtícího tance, který mi zaclonil barbara coby můj další cíl, jsem byl bezmocný a sotva jsme si to uvědomil, barbarova ruky dopadl s dutých žuchnutím a mužovým výkřikem na zem. Barbar padl na kolena v bolestech, ale elf jeho trápení ukrátil, jediným přesným sekem proťal jeho hrdlo a pak se oba dva sesunuli k zemi. Jeden mrtvý a druhý vyčerpaný.

Tlukot vlastního srdce mě téměř ohlušil. Zaplnili mě vtíravé emoce, jak odeznívá rozhodnost i adrenalin. no to si ten ušák dělá srandu, na?! On si tu klidně omdlí...? A co mám teď poidle něj jako dělat, co?! To počítá s tím, že ho potáhnu asž do Wooden Tower? Copa sem tažnej kůň? Že sem se do toho plet. Měl sem ho nechat chcípnout a by l by pokoj. Pitomá hůl! svedu vše na kus dřeva, který mne svým pulzuváním přiměl k okamžitému rozhodnutí o jehož správnosti mám teď jisté pochbynosti.

"Bezva!" utrousím jízlivě. "Tak tomu se říká vděk!" jsem naštvaný jen nevím zda víc na unaveného elfa nebo sám na sebe. Uvědomuji si že tak jako já zachránil život jemu tak on tím že je pak dorazil vlastně zachránil život mě a to je na celé té věci to nejhorší zjištění.

Třesou se mi ruce. Užití kouzel vyčerpává a i když to byla jen jedna ohnivá koule, část mých fyzických sil odplula s ní. No tak fajn. Moh bych ho tu nechat, až se probere bude ležet mezi mrtvolanma a ani nebude vědět, že sem mu pomoh. Zrovna tak ho tu ale někdo může najít a zabít, pokud ještě nějaký útočníci žijou a kdyby ho zabili tak proč sem mu teda pomáhal? Kruci už uvažuju fakt jak nějakej ušák, tohle je peklo! Vykročím směrem k ležícímu elfovi mezi těly mrtvých barbarů.

Krom toho, kdybych ho tu nechal ležet, jak by mi moh bejt vděčnej? Koneckonců by měl, ne?! Alespoň jeden pitomej elf by ke mě moh mít trochu uznání, než si ho vydobudu jinak. Jenže co s nim? vytane otázka, když se dívám na jeho vyčerpané tělo. Když ho vzbudim možná zareaguje nepatřičně a usekne mi hlavu dřív než si uvědomí kdo sem, to zrovna nepotřubuju. Tak co? Mám čekat až se vzbudí sám? Na tomhle zatuchlím místě? No to by bylo chytrý. Všem na očích... Musím ho dostat alespoNˇdo nějakýho baráku. Třeba až se probere, řekne mi so se tu přesně stalo. Jo jasně informace, to je jedinej důvod proč mu teď zachraňuju kejhák. ujišťuji se.

Rozhlédnu se po okolí, zda uvidím nějaký strom-dům, který by nám mohl alespoň prozatím poskytnout útočiště, než se ten ušák probudí. Už jen to pomyšlení že se budu zdrožvat kvůli nějakýmu neschopnýmu elfovi mě štve, ale zas na druhou stranu jsem viděl že až tak neschopný není a kdyby projevil, je to nepravděpodobné, ale co kdyby, trochu vděčnosti, tak by mě moh bejt i k něčemu platnej. A děláš to opravdu jen kvůli tomu? zazuní mi v hlavě skoro až Gatonelův hlas. Oklepu se. No jasně že jo, proč bych to jinak měl dělat? To by nedávalo smysl! odsekávám sám sobě. To vypadá na obzvlášť dlouhej den...

Hostinec

Když dotyčnému týpkovy vypadá pár zubů tak mě do nosu praští vůně krve Přesně tak...tuhle vůni znám...a jde se na hostinu!
Ne! Ovládej se sakra!...přeci nechceš aby si pro nás přišli vojáci?!
Ti stejně nepřijdou! Jsme jim ukradení! Obzvláště když tu mám před sebou takovou hostinu...
Proč tohle říkáš?!
Protože je to pravda a teď mě nech pracovat!
Ne! To ti nemůžu dovolit!
Ty mi nic dovolovat nemusíš teď jsem tu já a ty jsi mrňavá jako smítko prachu...

Stojím, hledím do zeme a čekám, čekám co se stane, vím že to nebude nejlepší způsob, ale co teď?...že by tohle byl konec?..ale kdepák tohle je teprve začátek! Sleduji dva týpky s mečema Slyšíš má drahá Dailien?... tohle je teprve zvuk začínajícího boje...
Ne! Přestaň! takhle se to nevyřeší!
Pozorně sleduj a uč se...

"Tak děvka hm.. velice nepěkný to výraz pro tak milou a krásnou dívku jakou jsem já...nemyslíte pánové?" na mé tváři se oběví úsměv a aniž bych se na letící židli podívala podaří se mi jí vyhnout. Rozmáchnu se rukama, tak plášť jenž mě dosud skrýval je "srolován" pouze na má záda a tak se odhalí hluboký výstřih jenž je protkán provázky, stále mám ruce rozpažené a čekám. Jestli si myslíš že tohle zabere jsi na velkém omylu... tohle bude naše smrt...
Ne naše pouze tvá...
Zhluboka se nadechnu a narovnám se tak aby jediným odleskem v očích hladových vlků byla pouze má ňadra a drobný úsměv skryt pod kápí. Tohle je snad na chvíli zabaví...
Ne tohle je hodně špatnej nápad!... proč prostě nevezmeme roha jako vždycky... snad skoto neslyšně si povzdechnu nad svou drahou polovičkou která má za lubem něco ještě horšího než se dalo očekávat...

Klenotníkův krámek


Kráčím pomalu tím nádherným městem plna údivu který nedávám najevo.Abych nevzbudila příliš mnoho pozornosti sundám si bílý plášť i když je možné že mé zlaté dlouhé vlasy a zelené oči zářící ze tváře upoutají více osob než dlouhý černý háb,který nosím s kápí přetaženou na hlavě.Pozoruji bohaté obchodníky a zámožné občany a přemýšlím , kde bych se mohla přiživit.

Pozoruji zelené domy a spíše než stavba mě zajímá zabezpečení domů,v hlavě se mi už zase rodí pár plánů.yPo chvíli jen zatřepu hlavou.

,,Nemusím pořád jen myslet na práci...to je snad nejhorší povolání....ale ještě horší je že mě baví...
uchechtnu se nad tokem svých myšlenek a hodím očkem po kolem procházející osobě mužského pohlaví.

Čekám jak moc budou mé kožené úplé kalhoty a triko jen na ramínka stejného materiálu zelené barvy budit pozornost kolem,ale předpokládám že snad si mne někdo,kdo by mě mohl poznat nevšimne.

KDyž uslyším křik klenotníka,cuknu sebou ze strachu před vězením a začnu se ohlížet.Jakmile uvidím běžet strážce jiným směrem zase se napřímím a zaostřím na krámek naprosto nechráněn.

Ve stromovém obydlí někde ve vnitrozemí země Špicoušců

Konečně jsme vyšli z pouště. Bylo to příšené místo. Žádné stromy a lovná zvěř, krom hadů a ještěrek.
napíšu prvních pár vět do knihy a namočím dráp do nahnědlého inkoustu.
Je tam neuvěřitelné horko. Rozpálený písek byl cítit i přes kožené podrážky mých bot. Chudák Džagzai, poslední úsek cesty jsem ji nesl. Až se vrátím na území Klanů musím navrhnout Radě, že, pokud budou posílány další výpravy přes tohle písečné moře, musejí pořídit zvířatům nějaké chrániče tlapek.
opět můj prst míří do misky s inkoustem
Poušť je podivná, jen písek a vítr. Pokud existuje místo kam nepatříme je to nejspíš poušť.
zamyslím se co bych ještě mohl připsat, ale nakonec začnu nový odstavec.
Po poušti následuje step. Je to o něco příjemnější místo. Jsou zde stromy, i když je jich velmi málo, ale konečně je zde voda a lovná zvěř. Džagzai z toho měla strašlivou radost, ale nedivím se jí. Taky jsem rád, že jsme opustili poušť. Ale je třeba jít dál, náš úkol teprve začíná. Je třeba pokračovat v cestě.
zastavím se s drápem tesně nad listem. Všimnu si, že poslední slova už nejsou skoro čitelná. Nějak jsem si při psaní nevšiml, že už mám dráp suchý. Namočím ho a obtáhnu poslední slova. Opět ho namočím a pokračuji v psaní dalšího odstavce.
Našli jsem vodopád pod kterým se rozkládalo jezírko. Za vodopádem je ukrytá Krápníková jeskyně. Aby se do ní někdo dostal musel by podplavat vodopád. Zabydlel jsem se tam, ale netrávil jsem v ní moc času. Džagzai do vody nedostanu a raději jsem s ní než sám obklopen kamenem. V okolí je už stromů o něco víc, než ve stepy a dá se zde dobře lovit, ale pořád je jich tu málo. Vzduch je zde příjemný, ale džungle to pořád není.
můj prst znovu zamíří k inkoustu, do kterého namočí dráp.
Nalovili jsme maso do zásoby, sice jsem ho, k Džagzaině nelibosti, musel upravit nad ohněm, aby vyzdrželo, ale alepoň se při dalším postupu nemusíme zdržovat lovem.
když dopíšu větu povzdechnu si, kdybych věděl, že jsou Špicoušci tak tupý a omezují lov, nedělal bych zásoby, ale užíval bych si lovení cestou. Namočím dráp do inkoustu a pokračuji v psaní. Musím toho jestě spousty zaznamenat.
Cestou jsme narazili na tábor odpudivých stvoření. Byla hlučná a nechuťně smrděla. Usoudil, jsem, že chutnat nebudou o nic lépe a tak jsme je ani nezkoušeli lovit a místo toho jsme je obešli velkým obloukem.
přejdu na další odstavec
Po pár dnech jsme s dostali k území Špicoušců. Jsou od nás tolik rozdílní. Spíše se vzhledem podobají ... zamyslím se k čemu je nejlépe přirovnat. Chvíli přemýšlím a pak se usměji ... Divné smečce. Až na uši. Jejich pach je taky jiný. Stejně jako myšlení. Ani Džagzai se nelíbili. Musel jsem jí okřiknout. Po prvé jsem ji okřiknul a ke všemu kvůli Špicoušcům! Mrzí mě to, ale nechtěli nás pustit dovnitř. A to bez zjevného důvodu. Chtěl jsem je zabít. Nakonec nám řekli, že jsou ve válce.
namočím dráp do inkoustu a pokračuji
Měli ke svému chování důvod a to mě uklidnilo. Řekl jsem jim kde táboří ta smradlavá stvoření a oni nás pustili. Ale ta podmínka, kterou stanovili. Jak chtějí zabraňovat predátorů v lovení zvěře? To běhají po lese a vysvětlují jim to? To učí divoké kočky jíst plody stromů? Nechápu je.
přečtu co jsem napsal a zamyslím se. Pak připíšu i vysvětlení.
Zakázali nám lovit. Přesneji smíme lovit jen raněná a slabá zvířata.
povzdechnu si nad tím nesmyslným příkazem. Namočím dráp do inkoustu a začnu psát poslední odstavec
Po dvou dnech cesty jsme se konečně dostali do lesů. Stromů je tu víc než ve stepy a u vodopádu, ale pořád je jich tu málo. Džungle to bohům žel není. Na jedné mýtině jsme si postavili stromové obydlí. Je podobé tomu, ve kterém jsme žili po období mého skládání poslední části Zkoušek.
dopíši poslední větu a v knize nalistuji stránky kam zakresluji mapu. Tu doplním o místa, která jsem dnes zapsal. Mapa už je za dobu mého putování poměrně rozsáhlá. Jen jedno místo v ní velmi dlouho vyplněno nebude. Místo, kde se nachází území Klanů. Ta část se doplní až se vrátím, respektive těsně před uložením svazku do Knihovny. Při dokreslování mapy si vzpomenu na Divnou smečku, ale vzpomínky pro tento okamžik zaženu. Nesmím na mapě udělat chybu. Dokreslím mapu, vyliji z okna zbyteček inkoustu. Není ho škoda, země ho pozře a přetvoří na sebe samu. Přeci jen, je její součástí.Otřu dráp do listu rostliny, který jsem si kvůli tomu před tím utrhl a uklidím svou knihu.

Poté se ponořím do meditace a nechám průchod svým vzpomínkám. Vzpomínám na Brounzovou a zájmem o klasické léčení postupy Klanů. Na Střelce, který se svými schopnostmi vyrovnal většině lukostřelců z Klanů. Na Bojovníka chodícího v podivné zbroji a pijící tekutinu, kterou nazýval čajem a při tom to byl jen odvar z bylin. Na Hádavého, na Spavce, který si neustále dělal poznámky na svoje listy. Na Černou, na Tichého a jeho poznámky. Na Lháře a jeho rychlé přizpůsobení se džungli. Na Raněnou s Hádavým. Vzpomínám na naše setkání i to kdy jsme jim popřáli požehnání Sester.

Na Mýtině uprostřed lesa, kde se nesmí jíst

V životě jsem nebyla tak daleko! Kdyby nebylo Kaina, nikdy bych se tak daleko nevydala. Musela jsem jít žlutým nic, naštěstí tam žili broučci a občas se nám podařil chytit had. Ale to žluté cosi, co se mi pořád hýbalo pod tlapkami, strašně pálilo a padalo mi to do očí. Brrrr, už nikdy! Ke konci se mi podařilo přesvědčit Kaina, aby mě nesl. Za krkem bylo mnohem líp, i když taky vedro. Bylo mi, jako usušené ještěrce, ble.
Potom se konečně objevily stromy! Juchů! A voda! A stromy! A... a...! Hned jsem vyběhla na nejbližší strom. A měla jsem ptáčka se žlutým peřím! A voda byla prostě úžasná! Padla jsem s plným bříškem a nehnula se až do rána. Měla jsem svého Kaina a bylo mi dobře.
Další ráno jsme se ale vydali na další cestu. Ale proč? Tady je dobře, i když trochu málo stromů. Co je to oproti džungli? Ale je to lepší než žluté nic! Ale Kain asi tím svým čenichem cítil, že před námi je ještě víc stromů, hotový les, skoro džungle! Jen tam nebylo tolik vlhko. Ale dalo se tam normálně běhat! Večer byl Kain trochu smutný, že jsem se o něj za celý den ani neotřela. Ale když ten les byl tak úžasný! A navíc jsem se držela u něj, aby věděl! A hotové hody jsme měli. A našli jsme i úkryt. No úkryt... Kain našel vodopád. Voda je dobrá, ale nesmí jí být moc. A když navíc padá, brrr. A co Kain neudělá? Musí do té vody skočit! A zrovna ve chvíli, když piju. A musí mě celou zmáčet. Jako by nevěděl, že nemám vodu ráda! Do večera jsem s ním nepromluvila a trucovala na větvi vysoko nad zemí. Večer jsem ale stejně přišla. Stýskalo se mi a nic není krásnějšího, než drbání za ušima od Kaina, i když strašně smrdí.
Strávili jsme tu několik dní, Kain lovil, pořád smrděl, protože si našel pelech za tím vodopádem a vždy, když vylezl z vody, vypadal strašně směšně! Jenže po pár dnech už přestal být směšný, dokonce i přestal smrdět. A my šli dál. Měli jsme jídla spoustu.
Jenže co tu smrdělo, nebyl jen Kain, žili tady i jinačí dvounožci. Smrděli jako... jako... zmoklá vlčí smečka! Jednou jsem se na ně šla podívat. Měli zelenou kůži, někteří ji měli flekatou. Někteří měli kožichy, ale holé nohy. Ale nejvíc bylo malých, šedých, ošklivých. Zježily se mi z nich všechny chlupy na těle, brrr, nelíbí se mi. Byli různí, ale všichni stejně byli smradlaví a hluční a určitě nedobří. Raději jsme rychle zamířili od nich.
Po dalším putování, jsme narazili na další dvounožce. Měli zelenou kůži, ale nesmrděli. Připomněli mi mou rodinu. Voněli podobně. A chovali se úplně stejně! Nepřátelská rodina. Pchchch! Kain mě musel okřiknout. Okřiknout! Nikdy to neudělal! Pak už mluvil jen on. Ale prošli jsme dál.

~Kaine, proč nemůžu lovit, co zvládnu? Proč ti dvounožci říkají takové divné věci?~ kňourám, už tři dny jsem nic nelovila, jím to, co mi Kain dal z posledních zásob. Postavil dům. A postel. A pro mě prý udělá pelíšek. Zase máme Mítinku a Strom uprostřed lesa. Už to tu mám i zabrané. Dalo to práci všechno to tu označkovat, ale stálo to za to. Teď ležím na větvi proti oknu, kudy mám dobrý výhled na Kaina. Dopsal a už nějakou chvíli medituje. Je to strašná otrava dívat se na něj, když medituje. A tak to po nějaké době prostě nevydržím. ~Já to nechápu. Můžeme tu žít, ale jíst ne?~ drápu kůru pod tlapkami. Už je těch zářezů několik a každým dnem jich přibývá.
~To si nesmím chytnout ani ještěr- Kaine, co je to?!~ Vyskočím a začnu se rozhlížet. Zaposlouchám se i do zvuků z lesa. ~Co je to za divné zvuky?~

Ve stromovém obydlí někde ve vnitrozemí země Špicoušců s překvapivou návštěvou

V hluboké meditaci zaslechnu Džagzain hlas. Je otrávená, ale nedivím se jí. Ráda loví a já také, ale zde nesmíme. ~Nevím Džagzai.~ odpovím jí s povzdechem. Od doby co jsme tady jsem si zatím plně zanaplnil břich. Musím držet stálé zásoby, protože nikdy nevím, kdy se mi podaří vystopovat slabý kus. Za ty tři dny co jsme tady se mi podařilo vystopovat jen jeden takový kus, ale když jsem se k němu dostal už ho požírala jiná šelma. Byl jsem v jejím teritoriu a proto jsem se rozhodl ustoupit. ~Taky je nechápu. A neboj se jídlo se vždy najde.~ začal jsem znovu jíst ve větším množství i plody lesa. Tentokrát to není z rozmaru jako při Zkoušce, ale z nutnosti. Maso schovávám pro Džagzai. Narozdíl od ní já dokážu bez jídla vydržet hodně dlouho, ale je pak pro mě složitější se ovládat. Vnímám další Džagzainu otázku, v pozadí všeho zaslechnu šum a spolu s nedokoučenou větou ucítím i Džagzaino zneklidnění, které mi v zápětí potvrdí výkřikem. ~Nečekaná návštěva.~ pronesu a okamžitě se proberu z meditace. Pevně sevřu jílce mečů, které mám položené na kolenou a vstanu. Při tom zasunu meče do pochev na zádech. Sundám ze zdi luk s toulcem a vyrazím z chýše na větve stromu. Slezu pod úroveň chýše a sleduji děni pod sebou. Začenichám a hledám návštěvníka. ~Chovej se tiše Džagzai a pokud se něco semele tak nedělej blbosti.~ požádám svou přítelkyni a sám se připravuji na případný střed. V rychlosti si přepočítávám jak rychel jsem schopen se dostat na zem a použít Tanec mečů na případné útočníky. Naježí se mi srst na hřbetě a já se široce usměji. Už je to dlouho co jsem naposled bojoval. Škoda jen, že mé meče jsou z oceli a né z Nachytu. To by byl teprve Tanec. povzdechnu si a dál hledám všemy smysly toho, kdo nás vyrušil.

Šumění listnatých a jehličnatých stromů se rozléhalo po celém lese. Tam, někde v lesích před městem Silveril , již od brzkých ranních hodin se potuloval muž hledající ležení nepřátelských vojáků. Měli to být orkové a jiná havět‘. Po delší době muž ztratil pojem, kam vlastně jde… Tak kam ted‘?, Pořád po cestě? Nebo odbočit vlevo? Po nějaké době muž narazil na nepřátelskou stopu. Vypadala jinak než stopa od člověka a jinak než od zvěře. Chvíli se držel stopy a pak došel na louku… Tohleto místo se mi zdá nějaké povědomé..že bych tu někdy byl? Chvíli přemýšlel a pak vyrazil dál do houští a křovin v okolí louky…Chvíli šel a pak narazil na známou cestu. Tak už vím proč mi to připadalo tak povědomé…Tady tahleta cesta vede do města, jestli se nemýlím.

Za nedlouho došel před hlavní bránu. Už mě to bloudění nějak nebaví…vrátím se zpátky do města. Ten otisk v hlíně byla asi stopa nepřátelského zvěda. Chvíli se jestě muž díval na louku, odkud přišel ale pak se vydal k hlavní bráně. U hlavní brány stojí dva strážní, kteří si povídají se skřítkem. Hned jak muže uviděli, na nic se neptali a pustili ho dovnitř. Za bránou je už cesta dlážděná opracovanými kameny, která vede k hlavnímu náměstí. Sem tam potkává muž elfy v brněních. Muž došel na náměstí a jako každý den se s zalíbením díval na fontánu měnící svůj tvar. Chvíli poseděl na lavičce u fontány a pak se vydal k Vlastnímu domu. Podíval se do schránky, jestli mu něco nepřišlo ale nic. Tak otevřel dveře a vešel dovnitř. Šel po schodech nahoru a pak vešel do svého pokoje. Svlékl ze sebe zbroj a uložil ji do kouta na lavičku. Svůj luk opřel vedle postele a meč opřel o noční stolek. Byl moc unavený a atak usoudil, že by bylo nejlepší si na chvíli odpočinout…

Spal asi pět hodin, ale v tom najednou uslyšel zvuk zvonů, zvonící na poplach. Chvíli jen tak polehával ale po chvíli si uvědomil vážnost situace. Rychle vstal a vystrojil se do zbroje. Vzal si luk opřený o postel a meč. Otevřel dveře pokoje a hrnul se dolů. Vešel ven a hledal někoho, kdo by mu řekl o co se jedná…proč byl spuštěn poplach…Pak vyběhne z náměstí a hrne se k Hlavní hradbě a cestou se snaží zeptat co se děje…

Jakmile vidím co se stalo, vystartuji od stolu a zařvu na toho chlapa. Co si to dovoluješ, mlátit (bezbrannou) elfku do zadku? Jestli máš nějaký problém tak mi ho pojď říct sem! (vytáhnu tesák) Varianta A) Pokud se tato okolnost obejde bez problémů, (nechá toho) zeptám se elfky: Dobrý den, již si na vás snad dovolovat nebudou. Jste v pořádku? Mohu se zeptat jak se jmenujete? Promiňte, že jsem se nepředstavil, jmenuji se Ratatouile. Potom zavolám na hostinského: Prosím 2 piva a rychle. Máme žízeň Když mi je přinese, dám jedno elfce. A začnu se jí vyptávat odkud je atd. ... Varianta B) Pokud by se tato okolnost neobešla bez problémů a chtěl by boj, tak se s ním začnu prát. ...

Nicolas Braner
Když jsi uhnul pohledem od elfa , který je vyčerpaný bojem a trochu zraněný , tak jsi se rozhlédl po okolí. Ani jeden z domů-stromů nebyl v celku. Některé hořely a některé už byly v popelu. To rozhořčení a potěšení z toho že celé elfské město bylo plně zdecimováno ti padlo na hlavu. Byly to smíšené pocity a hůl zase zavibrovala. Najednou přestala a vytrhla se ti z ruky. Co se děje? Hůl levituje ve vzduchu a pociťuješ z ní ohromné proudy magie. Takovou podívanou jsi nikdy předtím neviděl. Viděl jsi spoustu kouzel , ale takovéhlé efektní nikdy. Z hole šlehali různobarevné paprsky. Hůl vydávala zvuky , podobné jemnému vrčení. Následně se k paprskům přidali neviditelné tlakové vlny. Dalo ti to zabrat ustát ba místě. Dokonce by jsi řekl že tě hůl svou silou posunula z místa. Následně se ze špičky hole vynesl záblesk světla a ohlušující zvuk. Tento efekt tě odhodil na metr a ty jen tak tak zůstáváš na nohou. Když ti přestanou mžiky před očima , uvidíš svou hůl na zemi (nezmněněnou = pořád koule) vedle elfa. Elf zakašlal , nejspíš mu vyschlo v krku. Promluvil skřípavým hlasem. Je tu někdo? Vodu , prosím! Elf pořád leží na zemi ale probral se. Zato ty cítíš ubytek sil. Domníváš se že hůl využila tvou energii a dala ji elfovi. Mezitim si tě elf ze zemně našel pohledem. A vypadal opravdu vyprahle , ve smyslu že má žízeň. Vypadal tak slabě a bezbraně. Jaké pokušení , ale to by tvá snaha byla marná. Proč to hůl udělala? Proč zrovna teď? Způsobil to můj učitel-otec? Na poslédní otázku ti odpověděl tvůj vlastní rozum. Takové kouzlo použité na takovou dálku by učitele zabilo dřív než by ho dokončil. Tak to udělala hůl nebo já sám?

Hlavně Daillien a pak Ratatouš (běda jestli to skazíš trpaslíku!)
Když odhalíš svá dobře tvarovaná ňadra , tak chlapy na chvíli odlákáš a uhnou slintavým pohledem na tvůj výstřih. Následně jejich zhypnotizovaný stav přerušil řvoucí trpaslík. Jaká smůla :D. Jeden z chlápku pobaveně promluvil. Neboj až zabijeme toho skrčka tak si s tebou všichni popořadě a dlouze užijeme! Spustil se hlučný smích. Postřehla jsi že trpaslík je rozzuřen. Taky jsi postřehla že z hospody zmizel hostinský. Ten zbabělec byl velmi nenápadný. Chlápci tě více obkličují , ale teď jeden chlápek jde po trpaslíkovi. Boj začíná. (prohra pro půlelfku bude znamenat : buď rychlá smrt , nebo slouloží s drzouny :D)

A.J.
Když jsi si začala lépe prohlížet krámek , tak jsi si všimla (svým odborným okem) , že na pultě je spousta cetek. Jeden náhrdelník , který tam tak nevině visí na provázku , je opravdu drahocený. Hlupák obchodník si asi ještě nevšiml že mu utekla strážkyně. No co za hloupost každý platí po svém. Při troše šťestí se ti podařilo , klidně projít okolo a náhrdelník z provázku uříznout. Ještě lépe bylo že si tě vůbec nikdo nevšiml. Splynula jsi s davem a byla nadmíru potěšena tím že jsi dnes ukořistila tak náramně drahý náramek. Když si tak jdeš po městě tak zaslechneš písknutí. Nebereš to však na velkou váhu a otáčíš se zpátky k centru města (manévr který tě vyvede z podezření). Nejspíš si to míříš do krčmy. (ale to je na tobě)

Kain a Džagzai
Hluk buď sílil nebo se zeslaboval. Bylo to podobné jako by okolo vašeho paloučku někdo chodil. V tom okamžiku se zmněnil směr větru a vy oba jste zavětřili smrad. Smrad zelených fujtajblů. Podle hluku to vypadá že je jich okolo vás jen pár. Nejspíš ještě nikdo z nich nevkročil na palouček. Když to vypadalo že už vás minuli..... Jeden zelenokožec (ork) vkročil na palouček. Nejdřív si ničeho nevšimnul , ale potom zmerčil Kaina. Chce už zařvat a zavolat si posilu (stojí pod stromem na kterém je Džagzai).

Hariorel
Nikdo z elfů tě neslyší a tak se vydáš směrem s davem. Jdete po elfském trávníku! Né po dlažbě :D . Tak jak si rázuješ cestu davem tak uslyšíš úryvky. Útočí na nás Temná pracka..... Pak zase odjinud jiný zvučný elfský hlas. Musíme okamžitě na hradby nebo nás rozpráší....... Poté dav zřídnul a ty uviděl prchající lučištníky po schodech na hradbu. Dole u hradby několik řad lučištníku (střelba přes hradbu) a nakonec skupinu elfích šermířů. V čele stál elf v majestátně zbroji. Něco mluvil. Když jsi se přiblížil tak jsi zaslechl. ..... až ta špína poleze na hradby , tak jim dáme co proto. Takže opakuji plán. Po vydatné lukostřelbě , si počkáme až si špinavci přinesou beranidlo nebo žebříky a vyrazíme je dorážet. Pak se odmlčel a pozvednul svou zbraň (elfský meč , který byl speciálně kován) a zařval , sice to znělo jako smích , ale to je ten elfský hlas. Za vlast! Za přírodu! Za naší královnu Eliandru! Tak jim ukážeme zač stojí elfská obranná legie! Po jednotce se ozvalo hlasité hulákání , výkřiky a zpěv. Toto bylo tak vynikajicí , že by jsi okamžitě vyrazil do boje. Někdo tě chytnul za rameno. Byl to jemný dotek. Když jsi se otočil tak jsi uviděl elfa , který s tebou bydlí. Jeho jméno je Edrik. Pojď na hradbu! Za chvíli začne útok. Musíme se připravit. Edrik je mistr lukostřelby a občas jste si zašli na lov a mněnili si poznatky a zkušenosti. Když jsi vyšel po schodech na dvaceti metrovou hradbu tak tě překvapil rozleh planiny před hradbou. Z výšky vypadá všechno tak mohutně. Když jsi zaujmul pozici (lukostřelce) blízko balisty (elfská balista střílela hvězdici o průměru 1 metr , ze které v letu vylétávají ostré čepele , které se zabodávají do zemně a do vojáků a zbůsobuje to že si zraňují i chodidla) tak jsi zaslechl křik který je z lesa před hradbou. Balista už střílela a vypouštěla spolu s obrovskými hvězdicemi ostré (z obou stran) čepele. Tyto čepele skoro znemožňují volnou chůzi a často ničí nepřátelské brnění (řemínky atd). Balista vystřelila obrovskou hvězdici a ty vidíš jak z ní vylétají ostré čepele a zabodávají se do zemně (asi 30 čepelí).

Akademie - Hlavní sál

Elegantnímu krůčky přistoupím blíže k rozechvělému elfskému studentovi a bedlivě poslouchám slova vycházející z jeho úst. Avšak z původního zájmu o nějakou „nedospělou“ starost se vyklube počátek války.
Mezi obočím se mi vytvoří lehká linka rozčilení.
Ano, slyšela jsem o této možnosti, ale netušila jsem, že je možné, aby nastala tak brzy, pomyslím si, zatímco uchopím ze stolu pohár s čistou vodou a mladíkovi, který slouží jako posel špatných zpráv ji podávám, aby se trochu osvěžil a zklidnil.
Náhle všeobecné štěbetání a bázlivé pohledy okolo sebe přeruší rázné zaklepání, které se místností ozve jako burácení hromu. Všechny pohledy do jednoho se stočí na toho, kdož přihází a již nikdo by si nedovolil promluvit.
I já pohlédnu na nejmocnějšího muže zde, samotného Arcimága a vyslechnu jeho proslov ke svým studentům.
Pocity mnoha studentů i profesorů by se daly jasně číst z jejich tváří – mrzutost a smutek mladších, kteří do boje nepůjdou a strach těch, jež musí, těch starších, kteří ví, co vše je může potkat.
Zlehka se opřu i jídelní stůl profesorů a němě vyčkávám, neboť jako bych tušila, co se bude dít. Jakmile se větší část síně vylidní, přistoupí samotný arcimág i ke mně.
Čekala jsem ta slova a vím, jakou odpověď čeká. Myslí si, že se bojím. A i kdyby to byla pravda, nedám svou slabost najevo.
Jeho zkoumavý pohled je nepříjemný, ale já neuhnu. Snad až s trochou drzosti a vysoce vztyčenou hlavou mu hloubku jeho pohledu oplácím.
“Vím, že nemám žádné povinnosti k vaší Akademii, ale jen z morálního hlediska bych měla držet s těmi, kteří jsou mi nejbližší – mágy,“ odpovím po chvíli.
“Nyní, když mne omluvíte, ráda bych se šla sbalit a nachystat svého koně. Pokud se mnou budete ještě chtít mluvit, najdete mne ve stáji,“ dodám jemným melodickým hlasem, který je však nyní nepřístupný až chladný a jen ze slušnosti vyčkávám, až mne propustí, pokud po mne ještě něco nebude chtít.
Mám k tomu muži úctu, to ano. A snad i obdiv, ale abych jej měla ráda mě nikdo nutit nebude… napadne mne okamžitě a ani nevím proč. Snad se mi na něm něco nezdá, avšak co to je, to netuším.

Accali
Arcimág tě pozorně vyslechl. Poslouchal tě jakoby jsi byla mocnější a lépe postavená než on. Poslouchal tě jakoby byl tvůj student. V jeho pohledu se objevila radost a úcta , která byla samozřejmně přimněřená. Vypadalo to jakoby z ledu odtál radostný živý tvor a děkoval za každý paprsek naděje a zábavy. Když jsi domluvila tak arcimág pokynul rukou a trochu se sklonil (opravdu krapet). Dobře teď jďete. Potkáme se před hlavním vchodem do akademie. po těchto slovech hbitě a svižně odkráčel.
Když jsi vyšla z akademie tak tam už čekalo pár studentů (5). Byli celkem svižní a už mněli zbaleno na cestu. Uctivě tě pozdravili , tak jak student zdraví profesora. Když jsi obešla akademii po pěkné cestičce , tak jsi došla ke stáji. Stáj byla taky postavěná ve stylu elfů. Když jsi vešla a našla svého koně tak jsi spatřila.......(dál je to na tobě jak připravíš koně na cestu , prosím detajlní popis výbavy co si vezmeš s sebou).

Sliverwood

Myšlenky předběhly tělo. Dokonce i obraz, který mi zprostředkoval vlastní zrak se k mému vědomí dostal snad trochu opožděně. Vidím hořící stromy. Žádný z nich nezůstal celý. Elfí město Silverwod je v troskách a já nevím co cítím. ano, takto jsem si to mnohokrát představoval. Už odezněl prvotní šok ze zkázy a já poznávám podobnost mezi tím co vidím nyní a tím co jsem si představoval ve chvílích největší zloby, že jednou udělám z Akademie a Town of Shadows.

Je to zvláštní. Stojím sám na troskách ještě donedávna slavného města a i když jsem nebyl strůjcem jeho pádu, cítím jisté uspokojení. Teď už nebudou tak opovrhovat vším co je lidské. budou nás mít v úctě, když už ne jako přátele tak jako nepřátele, protože teď vidí, že se jim můžeme vyrovnat. Možná ne harmonií našich domovů, ale silou ano. Jen ať se dívají. Ať se dívají na to čeho jsme schopní a jdou nám z cesty! skoro bych se pousmál. Je to ten můj úšklebek, který z mé třídy znali snad všichni... Jenže těch mrtvých všude kolem. Tolik zničených životů. Hrozím se sám sebe že bych opravdu mohl mít radost z něčeho takového. Ano, představoval jsem si to, ale od myšlenky k činu bývá daleko. Nezpůsobil jsem to, ale toto vědomí mi nepomáhá. Mám toho litovat, nebo za to být rád? Co bych teď měl cítit a co dělat? Ten elf stále leží v trávě mezi těly na podloží z krve a já bych ho mohl klidně zabít. Je tu tolik mrtvých, co znamená jeden navíc? Jistě pak by má snaha na jeho záchranu byla zbytečná jenže... Kdo říká že jsem ho chtěl doopravdy zachránit?

Cítím jak má hůl opět začíná vibrovat a nabírá na intenzitě.

Chtěl jsem zažehnat nebezpečí pro sebe a tohle bylo řešení. KDyby nebyl tak vyčerpaný a přežil by, nezabil by mě, protože by chápal že jsem ho zachránil, ale když je vyčerpaný... Třeba si to ani nebude pamatovat, pořád může znamenat riziko, kdyby se probudil. Možná bych skutečně měl zabít. Zabít a jít dál. Nenechat za sebou nic co mě uvádí do rozporu...
Jenže tohle není věc toho elfa. On není součástí mé pomsty. Co jsem chtěl? Přátele? To už je dávno, poznal jsem že mezi elfy je to nemožné a už o něco takového dávno nestojím. Přátelství je zbytečná slabost a já si to moc dobře uvědomuji. Chtěl jsem respekt a uznání, ale to nezískám tím, že ho nechám žít. Na druhou stranu ani tím že ho zabiju... Tak jak bych se měl zachovat? Která z možností je správná?
Když ho nechám žít, budu se s ním muset vláčet. Přece se nenechám zdržovat od vyčerpanýho ušáka!
Když ho zabiju bude to jednodušší...
Jenže jeho se to netýká! Jeho jsem zabít nechtěl! Nevím co mám dělat. Nenávidím se za svou nerozhodnost. Už-už by mě přemohl hněv a mohl bych vykročit s úmyslem ho zabít, ale možná že toho už na mou hůl bylo příliš. Možná že vycítila, že bych ho stejně nedokázal jen tak bezdůvodně zabít a tak se mi náhle vytrhla z ruky. Chtěl jsem ji udržet, ale pouze chtít někdy nestačí.

Hůl levituje ve vzduchu. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Nevím jak si to mám vysvětlit. Z hole šlehají různobarevné paprsky a já můžu jen uchváceně stát. Chtěl bych po holi sáhnout, ale jsem schopný si jen zakrýt oči před oslepující září barev. Obrovské množství magie vyzařuje výjev přede mnou. Nemůžu tomu uvěřit. Hůl začíná vrčet a všude okolo se rozpínají tlakové vlny. Mám co dělat abych se udržel na nohou. Rozhlížím se kolem sebe. Nevím co mám dělat. Tohle jsem ještě nikdy neviděl ani o tom nečetl. Jak mám bejt pořádnej kouzelník, když si moje hůl dělá co chce?!, ptám se sám sebe. Pokusím se udělat krok vpřed ale na každý takový připadá metr posunu zpátky. A pak přišel ohlušující zvuk a záblesk. Musel jsem zavřít oči a zacpat si uši. Ani tak jsem se neubránil výkřiku. Znovu to se mnou hnulo. Tentokrát jsem zavrávoral než se mi podařilo znovu nabít rovnováhy. Dýchám přerývaně. Mé tělo opouští velké množství sil. Nerozumím tomu. Ničemu…

Pomalu se odvážím otevřít oči. Nic. Ticho a klid. Má hůl leží v trávě přede mnou nedaleko těla jednoho z mrtvých barbarů a toho elfa. Tvar má pořád stejný, jediné co se změnilo je poměr mých fyzických sil.

To snad ne… Co se tu děje? Takové kouzlo… Kdo ho mohl vyvolat? Copak hůl může skutečně ožívat, pokud si její majitel neví rady? A proč teda tohle? Předala snad moje síly tomu elfovi? Radši bych umřel než zachraňovat nějakýmu ušákovi život za cenu úbytku vlastních sil v takovém měřítku! cítím jak se ve mně vaří krev. Mohl to být mistr. Otec… Ne! Otec ne! Můj otec je mrtvý! Viděl jsem ho shořet! Krom toho takovéhle kouzlo by Gatonela na tu vzdálenost určitě zabilo. Takže jedině hůl. Mohla by ale čarovat srkze mě? Nebyl jsem to nakonec já sám? Jenže… Takové kouzlo bych nezvládl… Ještě ne! Copak to nikdy neskončí? Nestačí, že i bez toho mám dost existenčních problémů?! Co sem komu udělal..? Jenže odpověď nepřichází. Místo toho se jen pohne elf a otevře oči. Nečekal bych ež se probudí tak brzy. Úplně ve mě hrkne. Myšlenky na jeho zabití ještě zurputněly, ale hlavní je teď strach. Strach z toho jak by mohla hůl reagovat. Prosí o vodu. co si myslíš? No snad nepočítá s tím že mu dám napít, no to teda ne… jenže pak se na mě elf podívá. Vypadá vyprahle a mnou prostoupí nové otázky. Co mám dělat? Dát mu napít? A co pak udělá on? ostražitě na něj zahlížím. Jsem rád, že vůbec stojím. Učiním potřebných pár kroků abych překlenul zbývající vzdálenost mezi námi. Můj dech je přerývaný, mé srdce stále ještě tlučeji rychelji než obvykle, ale můj pohled je pevný a odtažitý. Mohl bych se mu pomstít. Je sám. Zraněný a unavený. Mohl bych se mu pomstít za všechna ta léta plná útrap, která mi elfové přichystali. Zabít ho by bylo tak jednoduché… Uvědomuji si že jsem slabí a tak jednoduché by to zase nebylo, ale přesto jsem teď ve výhodě. Vůjákův meč leží na dosah mé ruky mimoto k samotnému usmrcení by mohla stačit jen má hůl. I když té teď zrovna tak docela plně nedůvěřuji.

Cítím jak mi vyschlo v ústech. To nutkání ukončit jeho život je silné. V mysli se mi odehrává všechno čemu jsem zde u elfů musel celá ta léta čelit a ty obrazy se míchají se slovy mého učitele a opatrovníka, toho, který jako jediný stál při mě, i když podle mě to nebylo dost… Silněji se nadechnu. Chci potlačit tenhle svůj rozpor. Odsunout ho do pozadí. Pořád je to totéž, připadá mi to šílené…

Aniž bych dal znát ve tváři nějaké pohnutí jen tiše odseknu. ”A proč bych ti ji měl dát?!” jako bych doufal že rozhovor, pouhá bezcenná slova mohou něco vyřešit. Ne, ve skutečnosti nevěřím, že mi poskytnou východisko. Jen chci oddálit taková rozhodnutí. Potlačit takové myšlenky…

Nicolas Braner
Elf se na tebe překvapeně podíval. Pak jen nevěřičně pustil hlavu na zem a díval se do nebe. Já myslel , že když jsi mi pomohl v tom boji , že jsme na stejné straně? Zasloužíš si mé díky a vypravování o hrdiném kouzelníkovi , který zachránil život jednomu z elfů. Budeš hrdina.... V tu chvíli chtěl elf něco dodat , ale začal kašlat. Nejspíš kvůli tomu že má vyschlé hrdlo. Pak když jeho suchý kašel ustál. Prosím trochu vody......... Bojoval jsem celou noc a ráno. Když se koukneš na oblohu vypadá to na poledne. Výdrž elfa je opravdu nereálná. Dokázat bojovat proti přesile nějakých dvanáct hodin v kuse a přitom se ani jednou nenapít....... ( vypadá to že jen kolem elfa je pořádná hromada mrtvol)

I přestože nevím kolik jich je, tak zaútočím...

( Víc se tady k tomu asi napsat nedá)

Silverwood

Když začne mluvit pocítím něco, co ve mě vždycky dokázal vyvolat jen Gatonel. Já myslel , že když jsi mi pomohl v tom boji , že jsme na stejné straně? v jeho hlase nejsou výčitky. Skousnu ret. Při dalších slovech musím nasucho polknout. Nevěřím mu. Nevěřím že by byl schopen o mě vyprávě jako o hrdinném kouzelníkovi. Vůbec mi připadá dost nepravděpodobné, že by si mou pomoc pamatoval a ještě si jí tolik cenil. Proč by taky měl? Přistihnu sám sebe že mu nechci věřit, než že bych mu doopravdy nevěřil. Dlaně se mi začínají potit.

Rozkašlala se. Stále ještě nejsem ničeho schopen. Nechci s ním mít nic společnýho. Jediný co bych teď opravdu chtěl je vypadnout, abych se vyvaroval dalšího elfa, který by na mě snad mohl mít nějakej vliv. Klid! Všechno je v pohodě. Prostě mu dám napít a zmizím. Půjdu si svou cestou a opn zase svou. Stejěn by mě jen štval. Je to jen hloupý špičatý ucho! zatvrdím se.

Když se zmíní o tom jak dlouho už bojoval, povzdechnu si. Nesnáším elfy! můj pohled je ještě nepřístupnější než před chvílí, když si sundám batoh, zašátrám v něm a vytáhnu svůj měch na vodu. Je už starý, ale ještě pořád drží.

"Tady!" podám mu měch neochotně. Já tady pomáhám elfovy. Světe drž se! Jestli se tohle dozví ve škole, nebo Gatonel, budou si o mě myslet že sem slaboch.

"Dělej, nemám na to celej den, mám před sebou dlouhou cestu a tady už sem se zdržel moc dlouho!" řeknu mu ještě. Jsem značně nervózní z jeho přítomnosti. "A nikomu o mě neřikej! Nechci mít ostudu, dík!" nezapomenu dodat. Chtěl bych už být pryč, kdo ví, co se tukde ještě skrývá. Fakt že jsme vysílený a potřeboval bych si ze všeho nejvíc odpočinout si nehcám pro sebe a raději to ani sám sobě nepřipustím.

Na Mýtině uprostřed lesa. Máme hosty!

Větřím, stejně jako Kain.
A pak mě to praští! Takový smrad! Jak je možné, že jsem ho necítila?
Jak je možné, že je Kain neucítil už dávno?! Tak smrdí jenom...
~To jsou ti se zelenou a flekatou kůží!~
Rozhlížím se kolem, vždyť nebyli malincí! Takové velké dvounožce přece nemůžu přehlídnout! A pak se jeden vyloupne mezi stromy.
Nejenže porušil naše hranice, ještě mi vejde do rány!
~Chichichi, Kaine, můžu na něj hupsnout? Vždyť on si doslova říká, abych mu vyprášila kožich!~
Naposledy se rozhlédnu, kde má kamarády, cítím je, ale vítr jejich pach honí po paloučku sem a tam. Doufám, že mi pak nevypráší kožich oni.

Tiše přelezu nad zelenou hlavu. Vypadá jako přerostlý klobouček žahavky, co baští Kain. A hup! Pustím se kůry, v letu si nachystám tlapky, vytasím své ostré drápky a škodolibě se zakřením. Už jen čekám, až sevřu jeho holou hlavu ve svém objetí na ostří. Už vím, že těmhle dvounožcům nemá cenu jít po krku, ale po očích.
~Jak se ti líbí mít na hlavě srst? To máš za to, že mi lezeš na území!~

Před domem se rozhlížím po okolí a hledám někoho, kdo by mi řekl co se děje. Jdu po elfském trávníků dál až na náměstí, kde vidím dav elfů mířící asi někam k branám. Snažím se na nějaké elfy promluvit ale v tom davu není slyšet svého slova. Snažím se držet s davem, proudícím někam k bráně. Snažím se poslouchat hlasy některých vojaků. temná horda utočí „ a pak dále „Musíme okamžitě na hradby nebo nás rozpráší“.
Za chvíli jsem dorazil s davem, k bráně. Na hradbách už stáli lučištníci, za hradbami už se seřazovali do formací další lukostřelci. U brány stála taky skupinka elfů, asi šermířů.
Velitel začal vysvětlovat plán: Až ta špína poleze na hradby , tak jim dáme co proto“ chvíli mlčel a pak zopakoval plán. “Takže opakuji plán. Po vydatné lukostřelbě , si počkáme až si špinavci přinesou beranidlo nebo žebříky a vyrazíme je dorážet“.
Pak zvedl svůj meč a začal povzbuzovat vojáky. Ve chvíli kdy jsem upjatě poslouchal jeho slov, někdo mě chytl za rameno. Sáhl jsem po jílci od meče a rychle jsem se otočil. „Uff, tys mě vyděsil, už jsem myslel, že je to nějaký ork. Chvíli se mi snažil něco říct, ale nešlo slyšet co. Pak se vydal na hradby a mávl at‘ jdu za ním. Na hradbách už bylo trochu víc zřetelně slyšet, tak jsem zaznamenal jam Elderik říká, že za chvíli začne utok. Z výšky byl překrásný pohled, jen kdyby nebyla ta bitva. Vedle mě stojí balista, které vrhá ostré hroty a dělá nepřátelům značná ztráty. Postavím se vedle Elderika, vezmu si do ruky svůj luk a vytáhnu si šíp. Natáhnu tětivu a čekám na vlnu nepřátel…

Krčma

Po chvilce rozmýšlení nad tím štěstím,které se mě drží a tím kam se vydám teď mi pohled spadne na nedalekou krčmu.Rozhodnu se tedy jít tam trochu se najíst a pak si dát aspoň pintu piva.
Zamířím tedy k hospodě s bezstarostným úsměvem na rtech a batohem plným svých věcí a ukrytou kapsou,kde mám své ,,vydělané" cennosti.

Otevřu dveře do krčmy a zamířím k prázdnému stolu,kde se posadím a čekám až ke mě hostinský přijde.

Při dlouhé chvíli se rozhlížím kolem spíše po bohatých osobách,u kterých byh snad ještě mohla něco ukořistit.

,,hmm...krásné město plno bohatých ,ale také jistě dobře střežené a určitě s velmi pečlivě utvořeným vězení..." pomyslím si trochu sklesle s mírným povzdechem.

Sál Akademie -> Stáje

Celou dobu mojí vzpurnosti jsem se dívala nejvyššímu do očí a ta prapodivná bojovnost mne podivně rychle opouštěla. Arcimág byl tajemný a zvláštní, a tušila bych, že něco skrývá, přesto to nebyl tak povrchní muž, jak jsem si myslela.
Snad na chvíli, na malou chviličku jsem se za své nepřístupné chování i zastyděla, ale přesto jsem na sobě nedala pranic znát.
Měla jsem z něj pocit jakoby má drzost nejenže nebyla na škodu, ba naopak, jakoby v něm probouzela obdiv a naději ve mne. A to, že má horkokrevnost a nejen fanatické vzhlížení k němu se mu zamlouvalo mnohem víc.
Avšak ve chvíli, kdy mne propustí jen jemně a pokorně pokynu hlavou, avšak nepokloním se. Stejně ve chvíli, kdy na sobě nemám šaty, by to mohlo vypadat mírně hloupě.


Vrátila jsem se k sobě do pokoje a do brašny v rychlosti naskládala vše, co jsem stihla za těch pár dní strávených zde použít. Nedbala jsem moc na složení či pečlivé uložení, neboť to budu muset provést opět ve stájích při přendávání do sedlových brašen.
Z věšáku jsem vzala svůj cestovní jezdecký plášť a sponou si jej sepnula pod krkem, abych v zápětí na sebe naposledy pohlédla do zrcadla a své plavé vlasy si jen namátkou prohrábla. Ano, mnohem praktičtější by bylo stáhnout si je do pevného copu, avšak bujná rozpuštěná hříva je okrasou každé čarodějky, a taky znakem její nespoutanosti.

Zamířím tedy ven z Akademie před stájí a hlouček nedočkavých studentů mne pozdraví s celou parádou. Ze slušnosti jsem jim kývla na pozdrav a šla dál svou cestou k mému cíli – nachytat si Neith Torcha.
Hřebec stál ve stájích až úplně vzadu a nervózně poškubával za řetěz, na kterém byl přivázán. Sám jakoby tušil, že se něco bude dít.
“Neithe…“ zašeptala jsem něžně a cinkání kovu na chvílí ztichlo, místo toho se celou stájí ozvalo táhlé radostné zaržání.
Vstoupila jsem tedy do stání svého sněhobílého hřebce a jemně jej pohladila po chřípí. Bylo vidět, že jej nikdo kromě mě nečistil. I místní podkoní se jej báli.
Vytáhla jsem tedy jeho čištění a v rychlosti, ale přesto pečlivě jej vyčistila, abych si vzápětí donesla jeho cajky z místní sedlovny.
Již na první pohled bylo patrné, že mé oblečení a sedlo i uzda mého koně byly dělány na zakázku. Až nepřirozeně se sobě podobaly.
Černá kůže byla zdobena stříbrnými ornamenty, že ve chvíli, kdy jezdec seděl na koni bylo těžko hádat, kde končí mé stehno a začíná sedlo. Bylo to jako mistrovské propojení jedné duše. A co víc, posedlí bylo přesně vytvarováno pro mou osobu, nikomu jinému by se v něm pohodlně nesedělo.
Dala jsem tedy hřebci stříbřitou dečku a na ni umístila sedlo, vše jsem uhladila a dotáhla podbřišník. Znovu jsem se vrátila do sedlovny a přinesla si své sedlové brašny.
Zlehka jsem je otevřela a bedlivě zkontrolovala jejich obsah. V levé byly potřeby pro mou denní potřebu, od náhradního oblečení přes sušené jídlo a láhev s vodou až po medovinu pro zahřátí. A v malé torně úplně na spodku brašny jsem měla umístěn náhradní brk, kalamář i pergamen.
Kdežto v pravé brašně byly nějaké knihy magie, flakónky s lektvary, jež jsem koupila na cestách, váček s bylinkami, zrcátko, kosmetické přípravky i lano a snad i víc, co nyní nevidím. A deka byla srolována a umístěna hned za zadní rozsochou sedla.
Jen louč, ta chyběla. Někomu by to mohlo být divné, mne však ani v nejmenším.
Po zkontrolování svých věcí jsem zvedla brašny a upevnila je k sedlu, vzala do rukou uzdečku a studený kov udidla zasunula hřebci do huby.
Nakonec jsem jej vyvedla ven na světlo, až se jeho sněhově bílá srst na slunci oslnivě zaleskla a modré oči zvířete zvědavě bloudily po okolí.
“Čeká nás další cesta, příteli,“ promluvila jsem k němu, když jsme bok po boku kráčeli vedle sebe ke vchodu do Akademie a já jej něžně škrábala po narůžovělém chřípí.

Nicolas Braner
Elf si od tebe vzal mněch a posadil se. Vypadá to že nějak divně a především rychle obnovil síly. Děkuji ti mocný. Podíval se na tebe. Nejdříve si lehce loknul z mněchu. Pak chvíli počkal a pak se napíl víc. Děkuji ti za pomoc , Branere. Na tvůj obličej skočí překvapení. Ano znám tvé jméno. Všichni elfové ho znají. Pro tebe to hned znamenalo že všichni vědí o tvém vyloučení s hanbou. Omyl je pravdou. Jsi známý jako nejlepší student posledních let. V tvém duchu s tebou něco pohnulo. Copak je to vůbec možné? Jsi sice taky známý v narušení pravidla , ale to dělají všichni kdo chtějí dosáhnout výš než ostatní. Jako já a můj mistr meče. Elfovi přez tvář přejde závan minulosti a on se usmněje. Pak se postaví a podá ti mněch. Jsi opravdu dobrý student akademie. Nedokážu si představit co by se mnou bylo nebýt tebe. Elf pomalu sebral meč otřel ho o nespáleného barbara a zasunul do pochvy na zádech. Jsem opravdu rád že jsi mně zachránil zrovna ty. O tvé dobrosrdečnosti se všichni musí dozvědět. Elf si tě přemněří uctivým pohledem. Je v něm i špetka strachu , ale strachu z toho že by s tebou někdy musel bojovat. Opravdu děkuji. Příjmi prosím... Elf sundal náhrdelník z pravého zlata , nejspíše rodiná značka. .....tento dar jako památku na to že ty jsi mně kdysi zachránil. Elf má přátelský pohled. Takový pohled jsi neviděl od žádného elfa krom Gatonela. A byl vyjádřením hlubokého přátelství. Tak tam stojíte a čekáte co kdo udělá. Ruka elfa s náhrdelníkem je protáhlá tvým směrem.

A.J.
Bohuželtvuj klidný příchod do krčmy překazil hostinský. Když vyšel z krčmy okamžitě promluvil. Omlouvám se! Máme prozatím zavřeno. To víte chuligáni. Poctivě se rozloučil a běžel směrem k ......... :D Tak jsi se otočila na patě a rozhlížela po okolí. Co dál? Někam se zašít? Nebo skusit někomu něco střeli? No každopádně to vypadá že v okolí je ještě dost lidí , kteří chtějí být nepoctivě zchuděni :D . Jak se rozhodneš? Půjdeš hledat další cíl (popíšu ti to) nebo se půjdeš někam zašít?

Silverwood

Opět se odtažitě ušklíbnu. Nechci to protahovat, ale oslovení mocný se mi líbí. Konečně mám pocit zadostiučinění a kroo i přestávám litovat toho, že jsem ho nezabil. Pak mě ale osloví jménem a vě mě úplně hrkne až musím mocně polknout. V prvé chvíli jsem chtěl o krok ustoupit, ale neučinil tak. Jak je to možné? Jak to, že mě zná? horlivě přemýšlím a asi se mi v očích zaleskl stín mé otázky, neboť odpověď přichází vzápětí. Všichni elfové ho znají? Všichni elfové... no tak to je prostě skvělý, takže už se nemůžu prostě vůbec nidke ukázat ani žby si na mě ukazovali prostem, to sem zvědavej jak přejdu přes Wooden Tower... to bude něco. ale co! Já se jich nebojí! nic horší než už udělali mi elfové způsobit nemůžou! ujišťuji se.

Další elfova slova však zadrží můj pokus o naprosté uzavření svého nitra před jeho slovy. Už jsem ho chtěl zavrhnout jako všechny, ale to co řekl mě zcela odzbrojilo až se na okamžik z mé tváře vytratila má odměřená arogantní maska netečnosti. To není možné... To musí být omal! Zná mě. Nemůže se mýlit... ale proč potom...? Prošč by mě vyhazovali ze školy? Proč mi nedovolili se učit co jsme chtěl? Proč se ke mě pořád višchni chovali jako by to bylo přesně naopak? Jako bych byla malé děcko, které jim nestojí ani za půl slova?

Zmíní se o mém porušení pravidel. opět se musím ušklíbnout. Tak a je to tu. Teď přijde kázání a posměšky. Fajn ušáku, rád sem tě poznal, ale já už musím jít. Teda vlastně nerad sem tě poznal. Nesnáším elfy! jenže on se zdá se zamyslí i nad něčím temným ze své vlastní minulosti což mě v mém případném odchodu zadrží. Po těch slovech bych ho tu nechal i s mým měchem na vodu. Stejně byl Gatonelův... Ale teď mám pocit že se ani nepohnu. Jako já a můj mistr meče. Cítím palčivé okovy zvědavosti. Velké nutkání zeptat se ho o co šlo, ale já s ním přece nechci mít nic společného, tak proč bych se ho měl ptát? Ještě že mám teď sovjí hůl, jinak bych se jistě už na nohou neudržel.

Nakonec ten elf vstane a podává mi měch. Natáhnu se po něm. Je značně lehčí než když jsem mu ho podal. No to je úžasný teď abych někde nabral vodu. Prej dobrejstudent, jo jasně, ten nejlepší jenom to nikdy žádnej kouzelník neuzná tak co je na tom?! Ani Gatonel to neuzná! Nikdy mi nic takovýho neřekl, tak proč bych měl věřit právě tomuhle elfovi? svírá mě podivná úzkost. Skoro mám strach z toho co ten elf ještě řekne nebo udělá...

Jenže to co řekne je snad ještě horší než jsem čekal. Mojí co?! Dobrosrdečnosti? To slovo ani neznám! Teda slovo jo ale význam my nic neříká. Fajn příště budu ušáky zabíjet na potkání protože tohle fakt poslouchat nebudu! Dýchám ještě více ztěžka protože se mnou začíná pomalu lomcovat vztek mimo úzkosti a dalších nechtěných pocitů. Měří sdi mě uctivým pohledem a já jeho zase tím svým pohledem vraha, který si právě vyhlíží svou oběť. A že bych skoro měl chuť takovým vrahem být. Zasloužil by si to!

Nakonec si sundá náhrdelník a podává mi ho. to už cítím že musím něco říct. Ticho, které se mei námi rozprostřelo je tíživé obdobně jako když jsme se loučil s Gatonelem. Dokonce se i podobně dívá... Přátelský pohled. Od elfa... Přátelství? Si dělá srandu? Tak to teda ne!

Poodstoupím o krok zpět jak jsme chtěl učinit už dříve.

"Dobrosrdečný říkáš...?" začínám tichým zlověstným hlasem. Chci aby to znělo zlověstně, chci aby se mě bál, aby mi dal pokoj... Ostatně kdybych se pokusil o jakoukoliv jinou intonaci jistě by mě vlastní hlas zklamal. "To slovo neznám." odbydu to. "Ostatně kdo říká, že jsem tě doppravdy chtěl zachránit?" ptám se a opět nadhodím ten svůj všeho schopný úsměv. Teď když jsem vyčerpaný to musí vypadat dost věrohodně. "Nenapadlo tě třeba, že sem chtěl trefit tebe a jenom minul cíl?" naznačím pro příklad. "Nech si svůj dar, když ani nevíš komu ho dáváš! Nechci s tebou mít víc cokoliv společnýho, jasný?! A pokud budeš někde vyprávět o tomto malém incidentu, počítej s tím že si tě jednou najdu a budeš toho trpně litovat!" kdybych uměl iuzi na jiskřičky v očích jistě bych ji teď použil, bohužel těžko říct zda bych na to měl dost sil i kdybych ji uměl. Náhrdelník nepřijmu. Přes svou zvědavost se od elfa odvrátím. Přátelství... Pche... Nic neznamená! Stejně jako jeho nicotný život!" říkám si, ale přesto cítím, kdesi v sobě že bych chtěl přijmout. Cítím to pokušení se vrátit a mluvit s ním, ptát se jako bych byl zase ten desetiletý kluk který u zdejších břehů kdysi ztroskotal. Jenže to já už nejsem. Už dlouho ne a tak se tak nesmím chovat. Už nikdy. Musím být silný a jít si za svým. Nepotřebuju přátele! Poradím si sám!

Náměstí

,,No jo no jo...vždyť už jdu..."
zavrčím podrážděně a vykročím do davu.

,,To snad není možný že se tu ani v klidu nenajím,nu což budu muset asi pracovat"zašklebím se nad tou myšlenkou a zamířím s co nejmilejším úsměvem do davu,čekajíc kdo se chytí anebo na nejbližší příležitost něco si ,,vydělat".

Kráčím kolem stánků a u jendoho si koupím jablko ,do kterého se s chutí zakousnu a dál se s okouzlujícím úsměvem ,zděděným po elfí matce,promenáduju po náměstí a rozhlížím se po další oběti.

Zapřemýšlím ještě nad možností si někam sednout nebo najít jinou krčmu,ale pak nad tím jen mávnu rukou.

,,Stejně by to bylo všude stejné"

Na území Špicoušců se smrdutou návštěvou

Přes čenich mě uhodí nepříjemný zápach. U Sester! Co tu dělají tahle stvoření? podivím se Vždyť jejich tábor je dostatečně daleko. A jak to, že jsme si jich nevšimli? začnu si klást otázky a rovnou nasazuji šíp na tětivu luku.
~Vím.~
odvětím krátce Džagzai. Teď nemá cenu se zbytečně vyčerpávat. Doufám, že nás minou. Nechci si mýtinu zašpinit tím smradem. proběhne mo hlavou, ale mé přání není vyslyšeno. Jeden z tech špinavě zelených tvorů vstoupil na naše území. Džagzai se rozhodne využít momentu překvapení a tím mi zamezí použití luku. Přeci jen nejsem až tak dobrý střelec. I kdybych stihl zamířit a vystřelit zklazil bych jí dopad. Raději se místo na střelbu soustředím na semena, výhonky a kořeny, které jsou v blízkosti Smarodonošce. Má paní Nirno prosím tě a žádám o pomoc. řeknu v duchu krátkou modlidbu k Nirně a doufám, že bude vyslyšena a kořeny zabezpečí Džagzain dopad na Smradonošce.
Sám se také vydávám k zemi. S lukem hozeným na zádech se snažím co nejrychleji sešplhat ze stromu, stále, ale sluchem a čichem zjišťuji kde jsou další nepřátelé.

Kain a Džagzai
Když slézáš ze stromu tak zaslechneš zamroučení. Tiché , ale ne dost pro tvůj sluch. Když slezeš ze stromu tak vidíš jak Džagzai letí vzduchem. Následně spršku krve vylétající z očí zelenáče. Ten jen zakňučel a padl na kolena , držíc se za vyškrábané oči. Vypadá to že už se nemůže bránit. Když se zaposloucháš tak uslyšíš že ostatní si zmizení jednoho druha nevšimli. Ostražitosti však není nikdy dost.
Najednou klečícího orka během chvíle omotají kořeny a on pod jejich sílou klesne na zem. Je plně znehybněn a je vidět pouze část jeho hlavy. Všechno ostatní je zakryto mohutnými kořeny. Byl jsi vyslyšen. Po chvíli se zvuky i smrad , až na toho na paloučku , vytratily. Když přistoupíš ke kňučícímu a skřehotajícímu orku tak.....

A.J.
Tak se pomaličku a radostně pohybuješ po náměstíčku a prohlížíš si zboží , tak zahledneš jednoho člověka. Nejspíš nějaký bohatý kupec. To tě však nezajímalo. Tvou pozornost přilákal objemný mněšec s iniciály. Je vyroben velice kvalitně. Nejspíše je tužený zevnitř a proříznout ho bez povšimnutí nebude možné. Je taky docela dobře přivázán k opasku. Když obchodníka ještě chvíli sleduješ zahlédneš jak platí. Mněšec je nabit zlatem a drahými kamínky. Ten pohled na to zlato tě uplně natěšil na půjčení měšce.
Na náměstí je spousta různorasých osob. Probýhá tu obchodní manévrování v plném proudu a nikde nejsou vidět stráže. Obchodník chodí od krámku ke krámku. A tam prohlíží zboží a občas něco koupí. Teď je na tobě jaký způsob najdeš....

Nicolas Braner
Když se už otáčíš tak elf promluví trochu smutnějším hlasem. Vím že to nemusíš příjmout , ale pamatuj jednou nezbyde NIKDO , kdo by ti chtěl protáhnout ruku. Nebude to žádná rasa.... Když elf pronesl slovo nikdo tak to tebou projelo jako dýka. Když jsi se chtěl pohnout nešlo to. Místo toho z hole něco začalo proudit do tebe. Brněla tě z toho ruka. Jsem část tvého života. Jsem tvůj osobní zajatec a přítel. Jsem náhoda energoproudění. Jsem tvá hůl... Projel tebou mohutný a záhadný hlas. Byl v tvé hlavě a byl takový jaký jsi ho nikdy neslyšel. Byl to hlas tvé hole. Docela ti to nahánělo strach , jelikož tě hůl znehybnila. Jsem pobuzen ostrostí tvého chování. Neměl by jsi mně brát na lehkou váhu , jelikož jestli mně odhodíš tak nebudeš moci užívat kouzla..... Jsem část tebe a rozhodně nejsem proti tvé duši , ale jsem ozvěna toho jediného dobra co máš hluboko v sobě. Brnění ustálo a ty jsi se ještě chvíli nemohl hýbat. Zdálo se ti to jako nemožné , ale taky jsi doufal že si toho nevšiml elf. Podíval jsi se na hůl. Zdá se ti že na ní vidíš divné ornamenty. Nedokážeš však poznat co znamenají. Jsi docela rozčílen , ale taky jsi zvědav co se to děje s tvou holí. Elf pořád stojí na stejném místě a má pořád nataženou ruku s náhrdelníkem tvým směrem.

Mearh - šťastlivec jeden :D
Jak tam ležíš na posteli a přemítáš. Deka se sama vrátila na své místo. Jak divné. V ten okamžik se elfka oběvila na prahu pokoje. Nese tác s ovocem. Doufám že jsi odpočatý. Už je ráno a ty jsi plný energie. Elfka se posadila u postele a začala tě krmit. Vždy ti pozdvihla k ústum nějaké ovoce a čekala až si kousneš. Brzo budeš moci chodit. Ještě pár dnů.... Její tvář na chvíli navštívil smutek. Ten však odešel stejně rychle jak přišel. Na tváři elfky se oběvil úsměv. Jsi šťastný že se věci mají tak jak se mají. K tvému nepotěšení je elfka oblečená do zelených šatů. Když tě krmila broukala si nějakou pěknou a záhadnou melodii.

Accali
Jak tak pomalu jdeš s koněm před akademii , uvidíš že příroda okolo je trochu smutnější oproti původnímu vzhledu. Válka , tento les ji už nezažil dluhých 200 let. Když dojdeš k bráně do akademie , už je tam docela plno. Vypadá to že všech 100 kouzelníku a mágu se sešlo před akademii. Čeká se nejspíše pouze na arcimága. Po chvilce přijede arcimág a dav se utiší. Jede na bílém jednorožci. Jeho stříbrná kopyta dopadají se zvláštním zvukem na cestu. Slunce háže na jednorožce paprsky a ty se od něj odráží v různé škále barev. Je to nádherný pohled. Arcimág má na zádech připevněnou svou majestátnou hůl se symbolem vykvetlého stromečku. (ten stromek na špičce hole mnění barvy a dokonce i tvar , to však trvá , nejdůležitější je že je ten stromek živý) Arcimág promluví majestátným hlasem. Jsem rád že jsme tu všichni. *pomlka* Rozdělíme se na dvě skupiny. Jedna , což bude 3. ročník a polovina učitelů , vyrazí do hlavního mněsta po tajné stezce. Druhá , což bude 4. ročník a druhá polovina učitelů , vyrazí pročesávat lesy a hledat možného nepřítele. Já pojedu Silverilu. Dostal jsem zprávu že tam brzy začne útok Černého pařátu. Hodně štěstí vám všem. Všichni začali vyjíždět. Na tebe však arcimág pokynul , jako že máš počkat. Nakonec jste tam zbyli jen vy dva. Arcimág se ti lehce uklonil a promluvil. Vy pojedete se mnou. Je možné že mně samotného nebude dost. Pak se usmál a dodal. Pěkný kůň. Dlouho jsem neviděl tak krásného hřebce. Pak se kouknul do lesa. Nedíval se na tebe. Mněla by jste si zavolat svou vlčici. Aby se necítila uražená. Následoval tvůj údiv. Jak může o vlčici vědět? Následně jsi se sama pokárala že jsi na ní zapomněla. Vlčice stála v lese. Nebylo ji sice vidět , ale čekala. Na něco čekala.

Hariorel
Jak tak čekáš zazní z lesa ohlušující roh. Který pak následovalo křičení a hluk. Poté vyběhli orkové. Ti mněli nejspíš okované boty a na zádech nesli dřevěné desky. Nevěděl jsi co to má znamenat. Ještě nebyli na dostřel ale už běželi po čepelích. Vypadá to že už mají vymyšlený plán útoku. Hromové brnkání za tvými zády. Přeletělo vás moře šípu. Na chvíli zastínili slunce. Pak jsi uslyšel jednoho elfa. Pál! Pustil jsi šíp a to samé udělali elfové na hradbě. Ty jsi svůj šíp ztratil z dohledu. Běžící orkove byli zasypávání sprškou šípu. Když už šípy nezahalovali pohled spatřil jsi že mrtví orkové na zemi udělali lávky , které dovolovali přejít hroty. Najednou slyšíš další roh. Z lesa vyběhla záplava skřetů. Kam se podíváš tak vidíš skřetí bojovníky. Jsou rychlí a kryjí se štíty. Za nimi vyrazili barbaři s žebříky. Skřeti je kryli a postupovali blíž a blíž k hradbě. Vyrazila další sprška a za ní další. Skřeti však furt vycházeli z lesa a zdálo se že nekončí. Už jsi hodněkrtát vystřelil a domníváš se že jsi se i trefoval.
Timto tempem to pokračovalo 5 hodin. Žebříky byly už skoro u hradeb. V tom okamžiku zazněl další nepřátelský roh a z lesa vyrazili klusem po zuby ozbrojeni a opancéřovaní orkové. Byl to strašný kravál. Za nimi běželi opravdu velcí orkové a nesli berenidlo , několik beranidel. V tento okamžik jste dostali povel. Připravte se na boj muž proti muži! Zazněl elfský roh a z brány vyrazili elfští bojovníci. V čele běžel elfí generál , nebo kdo to byl. Boj začíná a po žebříku začínají lézt soupeři. Stihneš zabít jednoho co lezl jako první , ale pak jsi vytáhl meč a čekal až někdo vyleze. První vylezl skřet a za ním lezlo spousta dalších. Chvíli se vám je dařilo zkopávat ale nakonec se tři skřeti dostali na hradbu jeden se rozebíhá tvým směrem. Zautočíš první nebo počkáš až zautočí?

Silverwood

Nikdy jsem si nemyslel, že úcta elfů mi bude tak nepříjemná jako právě u něj. Ano, cítím zadostiučinění a jsem vlastně rád a přece se bojím všech těch pocitů, které mne naplnily. Nechci je. Jsou jako žhavé okovy a že já si pamatuji co takové okovy dokáží způsobit lidskému tělu. Nejednou jsem pozoroval otce jak je nasazoval vězňům. Při té vzpomínce mi přeběhne mráz po zádech.

Chci odejít. Už-už se otáčím k odchodu, ale elfova slova jsou jako nůž. NIKDO, zazní mou myslí a otřese mnou to. Celu dobu si připadám sám. Vlastně celý život, ale vždycky byl alespoň někdo poblíž. Rodiče, pro které jsme přísahal svou pomstu. Gatonel… I když si to nechci přiznat vím že pro mě není obyčejný elf. Sám sobě nalhávám, že je to jen pro to, že mu něco dlužím, vždyť jen díky němu jsem vlastně přežil. To on mě vyléčil, když mě nalezl na břehu své země. To on mi zajistil vzdělání i možnost studovat magii. Vlastně jsem vždycky chtěl aby na mě byl hrdý, jenže to je něco co on nikdy. Asi to je důvod proč i jemu jsem se rozhodl stranit…

Cosi mě zarazilo a já se nemohu ani pohnout. Mimoděk se na něj ohlédnu, ale to co je tEď důležitější je neznámé proudění vycházející z mé hole. Oči se mi nechtěně překvapeně rozšíří, když ke mně onen kus dřeva začne promlouvat v myšlenkách. část mého života? Zajatec a přítel…? Cože? Co je zase tohle za nesmysl…? srdce se mi opět rozbuší rychleji. Uvědomuji si že to kvůli té holi se nyní nemohu ani pohnout. Doufám že si toho ten ušák nevšiml, ale vlastně mnou teď prostoupil strach z moci mé vlastí hole, která mi nyní připadá jako třeba třetí ruka. Část mého těla…

Na lehkou váhu? To tě teda neberu…! pomyslím si rázně. Nebudu moct užívat kouzla? Vždyť já tě neodhazuju, co by byl kouzelník bez hole, co…? Krom tohou. Kouzla sou můj život, nesmím o ně přijít… To by bylo horší než umřít, to mi nemůžeš udělat a sobě taky ne… připadám som sobě jako blázen když si tu tak ve své mysli promlouvám k holi a ani nevím zda mě slyší, vnímá, nebo mi rozumí. Cítím se zoufalý. Nic podobného jsme nikdy nezažil a pojednou se bojím že tohle sám nezvládnu. Jenže moje vlastní uražené ego by mi beztak nedovolilo nikoho požádat o pomoc. Brnění ustalo a hlas taky. Skloním hlavu. Začínám mít pomalu pocit že ne že hůl je můj vězeň ale já jsem její. Co po mě chce? Abych si vzal tu věc? pohlédnu na elfa se stále nataženou rukou. A nechce mi taky říct proč bych měl? Ozvěna jediného dobra? Jakého dobra? I kdybych v sobě nějaký měl stejně by to nikdo nechtěl vidět. Co záleží na tom jestli jsem dobrý nebo zlý? Komu? Kdyby na mě někomu záleželo, nebyl bych teď tady! Dobře... Já si tu věc vezmu, když to tak chce ta hůl i elf. Ale to bude všechno. Ani ho neznám a on kromě mýho jména o mě taky nic neví, tak co? Podívám se na hůl a vidím na ní podivné ornamenty. Musím ještě chvíli dýchat než se budu schopen pohnout a tak se je snažím rozluštit, ale netuším co znamenají… Nevím co mám cítit. Zvědavost? Strach? Rozčilení? Asi se to ve mě všechno mísí, ostatně jako vždy…

Povzdechnu si a přikročím k elfovi. “Fajn tak jo,“ začnu odměřeně. Vezmu si to když to tak chceš, I když nechápu proč bych měl, ale fajn, když ti to udělá radost. Mě to může bejt vlastně jedno ne…?” převezmu si od něj ten náhrdelník trochu nejistě. ”Hele… Cos tim vlastně chtěl říct? Jak nebude žádná rasa…?” odhodlám se nakonec k nejisté otázce. Vůbec nevím proč se vlastně ptám.Prostě mě to zajímá. Proto! ujišťuji se a doufám, že je tomu opravdu tak. Tohohle budu jednou litovat…

Nicolas Braner
Když jsi vzal náhrdelník do ruky ucítil jsi příliv uspokojení. Nebylo to uspokojení tvé mysli. Bylo to jakoby to uspokojení vycházelo z hole a plynulo do tebe jako víno do prázdné číše. Elf se překvapeně podíval , když jsi vyslovil otázku. Myslej jsem to tak , že když je někdo zatrpklý nebo dobrý , tak se vždy dokáže zruinovat pouze tím že se od všech okolo ohrazuje. Jednou mi můj mistr pověděl. Meč má dvě ostří jako člověk má dvě strany duše. Obě strany meče mají stejné měké jádro a to proto aby se meč nezlomil. Když zanedbáváš jednu stranu meče , tak tím nechtěně poškozuješ stranu druhou...... Elf umlknul. Po tváři mu zase přeskočil závan minulosti a on zesmutněl. Poté však dodal. Jsi tak silný , jak je silný tvůj duch. Jedině harmonijí mezi oběma stranama meče vzniká silný meč. Kéž bych ve svém mládí bral tyto slova na pravou váhu , jenže jsem nebral..... Elfovi po tváři stékla slza. Toto je jeho náhrdelník. Náhrdelník mistra. Dal mi ho když umíral. Řekl mi až potkám někoho stejně nesjednoceného jako já , tak mu mám náhrdelník předat. Byl to znak jeho bojového klanu , který je už bohužel dávno zničený... Elf netuší jak je blízko pravdě o nesjednocení tvé osoby. Což ti připomíná že cítíž hůl v sobě. Cítíš jí ve své hlavě , cítíš ji ve své ruce a cítíš jí ve svém srdci. Elf si utřel slzu a přistoupil blíž k tobě. Město bylo napadeno Temným pařátem. Což je aliance mezi skřety , orky a barbary. Bojovali jsme statečně. Bylo jich však moc. Naše vítěztví stálo příliš moc. Pak se elf rozhlédnul. Je možné že část jednotek mněsto obešla. Musíme varovat ostatní.... V tento okamžik tebou projela slabá bolest a hůl zavibrovala v chaotickém intervalu. Potemnělo ti před očima a uviděl jsi bitvu. Temných pařátů bylo čtyřikrát víc. Boj byl dlouhý a ty viděl každého elfa zahynout. S každou smrtí tebou projel smutek. Následovně tvůj pohled skončil na elfovi kterýho jsi zachránil. Ten bojoval divoce a zuřivě. Nepřátele padali při jeho tanci jako stébla trávy pod dobře nabroušenou kosou. Jak se elf neustále hýbal , tak jsi stěží zaznamenával jeho pohyby. Byly o hodně rychlejší než když jsi ho zachraňoval. Pak jsi se koukal dokud nezbyli pouze tři soupeři. Následně vidění přerušila tvá ohnivá koule a obraz se rozplynul.
Když zase vidíš okolí tak si všimneš že ležíš na trávě a elf je nad tebou skloněn. Jsi.....v.......pořádku. Jeho hlas jakoby se táhnul delší dobu než je obvyklé. Bolí tě celé tělo. Ten žár uvnitř tě přeplňuje. Jsi oslaben jakoby jsi bojoval spolu s elfem. Taky jsi byl ve smutku z toho že padlo tolik elfů. Co to sakra bylo? Proč ti najednou smrt elfů přiléhá na duši? Nemáš nejmenší tušení co to mohlo být. Ale vše okolo tebe začíná být ostré a hlas elfa je už normální. Haló! Slyšíš mně? Co je to s tebou? Jak víš že se jmenuji Azriel? Azriel mněl velmi překvapenou tvář. Jakoby viděl nějaký zázrak. Díval se na tebe s údivem. Tvé tělo tě zrazuje. Únava , která se vzala odnikud , pronikla do tvých svalů. Bolí tě každý vykonaný pohyb. A máš hrozitánský hlad a žízeň. Coš je divné , vzhledem k okolní scenériji. Co se tu sakra děje? Nejdřív ožije hůl a pak vidíš a slyšíš to co jsi nikdy nemohl vidět a slyšet.....

Jízda na holé lebce, na Mýtině

To byl snadný lov!
Má kořist jen zakňučí a klobouček žahavky se propadne.
Nemám dělat blbosti, říkal Kain. Pustím kouli nápadně připomínající přerostlé ovoce se sladkou šťávou a odrazím se od ní. Za chvíli už pod tlapkami cítím známé drsno svého stromu. Vyšplhám se ještě o kus výš a jen z čisté radosti se usadím pod tlustou větví.
Ovoce vylétne k zelené obloze, tiše to zaduní, ale to už si jej chytají větvičky. Třeba k nim přiroste.

~Copak asi chtějí?~ Nečekám, až mi Kain vynadá, že dělám blbosti, a raději hned spustím. Přitom si přelezu na vrchní stranu větve. Pohodlně se usadím, zadívám se na to přirostlé ovoce a začnu si mýt tlapky. ~Jeho hlava je úplně stejná jako to ovoce, jenom ta šťáva chutná hnusně. Ble. ~

Silverwood

Vezmu si náhrdelník do rukou a pocítím uspokojení vycházející z hole. Jo jasně, už si spokojená? Nechápu, jak se můžu enchat omezovat sám s sebou nebo dokonce holí. Jak je vůbec možné abych se s holí tak spojil?, přemýšlím, ale z mého zamyšlení mě vytrhne elfova odpověď. Vlastně ani nevím jestli jsem ji čekal či nikoliv. Vysvětluje mi něco o meči a jeho dvou stranách. Dozvídám se tak něco I o něm. O jeho minulosti. Kéž bych ve svém mládí bral tyto slova na pravou váhu , jenže jsem nebral... znovu to pohnutí. Jako bych mu rozuměl, jako by mi tím říkal, že já také přehlížím něco co bych měl vidět. Že přehlížím něco čeho bych jednou mohl litovat. Jenže já nechci takhle uvažovat. Všechno se pak zdá mnohem složitější, kdybych pořád tolik přemýšlel, jak bych mohl někdy dosáhnout svého cíle?

Jak je možný že toho tolik ví o tom co se ve mě odehrává…? Je možné aby kdysi prožíval to samé co já? Ne! To je nesmysl cosi to tu nalhávám? Náhodou se trefil, no a? Cítím hůl. Cítím ji ve své ruce své mysli I svém srdci. Je to jako bychom já i moje hůl byli jedno. Dovzídám se komu že patřil ten náhrdelník a proč mi ho dává. Má ho dát někomu stejně nesjednocennému? To jako mě… Fajn. Tak proto byl tak rád žejsem ho zachránil právě já. No to je úžasný, teď abych hodil kanálama, jenže elfové nic takový nemaj…Jo a on je taky hrozně nesjednocenej. Jestli takhle bojují jedinci v rozporu, pak nechci vidět jak by se oháněl mečem za jinejch okolností!, pomyslím se. Vypráví mi o tom kdo že je napadlo a co se stalo. Ano, zajímalo mě co se tu stalo, ale nečekal že mi to takhle poví. Sice pořád nevím jak se ten Temný pařát dostal tak daleko do vnitrozemí Alvalonu, ale to se zdá se ještě nějaký čas nedozvím.Cože? Varovat ostatní? A koho? Jo jasně, ve Wooden Tower bych se možná nějakýmu ušákovi zmínil o tom jak tohle město dopadlo, ale nevidím důvod proč se zbytečně zdržovat. Divil bych se kdyby už se o tom sami stromy někde nezmínili… Kdo si sakra myslíš, ež sem? Spasitel vašeho lesA? Je mi to ukredý, chápeš?! skoro bych se rozkřičel, ale vlastně bych svá slova teď nedokáal myslet tak vbážně, jak bych si přál.

Jenže pak to začne. Pocítím nenadálou bolest a potemní mi před očima. Vidím bitvu. Ano stává se mi, že ve snech vídám tváře mrtvých, že si přehrávám mučení, která jsem byl nucen sledovat, že se dívám do tváří všech těch, které jsem viděl zemřít, ale tohle je jiné. Vidím boj, jehož svědkem jsem nebyl. Nepřátel je čtyřikrát víc. Obránci nemají šanci. Vidím umírat elfy, každého z nich, a cítím lítost, bolest nad jejich ztrátou. Chci tomu utéct. Zavřít oči, prostě se nedívat. copak už jsem neviděl dost smrti? Necítil dost bolesti…?, ptám se zoufale sám sebe až nakonec uvidím i toho elfa v boji. Něco tak rychlého jsem ještě nikdy neviděl. Je to úchvatné a zároveň děsivé. Jako němý pozorovatel sleduji jak se vypořádává se svými protivníky. Kdyby tu bylo víc takových válečníků jako je on, jistě by se město ubránilo, jenže on tu byl sám, kdo uměl tolik bojovat. Sledoval jsem ten boj až dokonce. Do chvíle než mé vidění přerušila ohnivá koule… Moje vlastní ohnivá koule…

Otevřu oči. Z pod víček unikne několik nashromážděných slz. Myslel jsem že už slzy ronit neumím, ale tohle bylo příliš silné. Tak-tak že dýchám. Rozhlédnu se a vidím jak se nade mnou ten elf sklání. Všechno mě bojí. Cítím se jako bych snad bojoval stejně jako on. Nechápu to. Jsem vyprahlý. Nechápu co se stalo. Proč mi najednou připadá smrt elfů jako něco špatného. Kolika takovým jsem sám přál smrt? Proč by mi to teď mělo vadit? Jenže to už teď nezvrátím. Snažím se zatvrdit, sám sobě říkat, že teď už je to v pohodě, že je to za mnou a nejspíš to způsobil ten náhrdelník, jehož chladný kov ucítím ve své pevně sevřené dlani.

Naslouchám elfovi. Co? Azriel? Já nic nevím… No to je ale blbý jméno… Jak si můžou elfové dávat takový ména…? nechápavě na něj zamžourám. Chci vstát. Uvědomuji si, že tohle není zrovna vhodná pozice. Válím se tu na zemi jak lazar. Radši ani nechci vědět co si o mě myslí. Já vím proč sem ten náhrdelník nechtěl. Proč pokaždý když něco dostanu skončí to špatně? Napřed ten amulet co nosím na ruce. Sotva jsme ho dostal rodiče šli na popraviště. Pak hůl, která se, se mnou spojí v jedno a nakonec náhrdelník který mě nutí vidět a cítit smrt všech možnejch ušáků co jich je hvozd plnej. A ještě k tomu sem zdá se ve chvilce slabosti volala jméno, který jsem ani neslyšel. Tohle se prostě může stát jenom mě. Sem prostě smolař…

Jenže já se tomu rozhodně nepoddám. To teda ne. Žádnej náhrdelník či co to je, mě teda neporazí. To ne! mám hrozný hald a žízeň. Jenže jídla už mám v batohu málo, původně jsme počítal s tím že si tu doplním zásoby. Ne, že bych měl moc peněz, ale na to něco málo by to snad stačit mohlo… Jenže teď se všechno změnilo. Teď mi připadá že se ani nehnu.

Nic horšího už se snad nemohlo stát… Ať toho elfa Azriela ani nenapadne, aby mi pomáhal tro by bylo už fakt pod mojí úroveň… Nechat si pomáhat od elfa… Stejěn za můj stav může on! Kdyby mi nedal tu věc, nemuselo to takhle skončit. Ale teď už si ten náhrdelník nechám přece se nenechám zlomit něčím takovým…

”Já tvý jméno neznám!” odseknu, ale pak se rozkašlu. Potřeboval bych se napít, ale měch už jsem si schoval. “Fajn, je mi asi to… Co tobě před chvílí… Dík za ten náhrdelník…, fakt mi pomoh. Myslel sem, že už sem smrti viděl dost…, ta věc mi ukázala, že asi ještě ne…! Tak fajn. Už seš spokojenej…?“vypravím ze sebe dýchavičně. Pokusím se vstát ale vlastní tělo se mi staví na odpor. Cítím bolest každého svého svalu. Přesto se o to však pokouším dál třeba i s pomocí hole.

Nicolas Braner
Elfovo překvapení se prouhloubilo. Pak jen zvedl tvou ruku tak , aby jsi viděl co máš v dlani. Zamžoural jsi a spatřil že náhrdelník se totálně roztavil. Když ti Azriel položí ruku zpět promluví. (ta tavenina je tekuté zlato , jenže tě nepálí a vypadá to že je kapalina studená) Nevím co si o mně myslíš! To ty jsi tu polétával ve vzduchu a křičel nějaké nesmysly! Nejenom to , ale taky jsi ze sebe něco vypouštěl! Jen tak tak jsem se stihl schovat! Okřikl tě elf když jsi ho obvinil. Pak ukázal rucemi okolo sebe. Když jsi se , v tvých možnostech , rozhlédl. Uviděl jsi že ležíš uprostřed metr hlubokého kráteru. Jeho povrch je hladký jako sklo. Elf tě nadzvedne a vyndá ti mněch s vodou. Bohužel zjistíte že od vody moc nezbylo. Elf se na tebe usmál a ukázal na tebe jako na dítě. Nikam mi neuteč. A někam odběhl. To čekání v tobě vyplavilo spoustu myšlenek. Hlavně tu co se s tebou mohlo dít. Vyrušil tě Azriel. Přišel k tobě a k ústům ti přiložil nejspíše elfský mněch. Jak ponižujicí. Ty se však i přes svou touhy nemůžeš pohnout. Tvé tělo je tak vysílené že ztěží zvedneš hlavu. Napiješ se sice s nelibostí , ale žízeň vyhrála. Poté Azriel znovu promluvil. Příště , jestli bude nějaké příště , by jsi mně mohl varovat až zase začneš zuřit. Těm kouzlům bych znova uniknout nedokázal........Škoda že jsi zničil mistrův náhrdelník , bylo to jediné co po něm zbylo. Azriela znovu pohltil starý smutek. Pak tě odtrhnul (máš opravdu žízeň!) od mněchu. Když řikáš že ti je jako mě , což je podle mně zvláštní , tak budeš potřebovat tohle.... Aniž by jsi stihnul zareagovat ti strčil do pusy pár kousků masa. Přece jen máš hlad , a tak jsi nahlas nenadával. Sám Azriel si taky dal pár kusů sušeného masa. Není však tvé. Ty jsi mněl uzené a tohle je sušené solí. Tak tam oba žvejkáte a chvíli mlčíte pak.......

Silverwood

Vlastní tělo mě neposlouchá. Nedokážu se pohnout ať je má vůle sebe větší. Uvolním se. Zoufale bych si přál být v o něco důstojnější pozci, ale to mi není dopřáno. Mohu jen sledovat elfa jak zvedá mou vlastní paži v jejíž dlani zůstává pouze kousek zotaveného, ale už chladného zlata. Nechápu, že nemám popálenou ruku. O, bože…, pomyslím si a zkrabatím čelo. I tato drobná grimasa tváře mě však vysiluje a já svou tvář opět povolím, když má ruka klesne zpět.

Pak Azriel promluví. Co si o tobě myslím? To ani nechtěj vědět, ušklíbnu se. To co však říká dál ve mě probudí překvapení asi stejně jako to v něm dokázala má vlastní slova. Okřikl mě. Připadám si jako by mi bylo zase nějakých osm-deset let. Otec na mě také vždycky křičel když mě káral, ale ten to většinou doplnil ještě o pár pohlavků a někdy i víc… To Gatonel na mě nikdy nekřičel. Vždycky měl v zásobě spoustu přirovnání a varování. Jenže ten mluvil kilidně. Takovým tím hlasem co ve vás probudí výčitky svědomí aniž by musel křičet… Jenže tento elf není ani jedním z nich...

Polknu. Teď jsem zase bezbranný já. Mohl by mě klidně zabít kdyby chtěl… s tím zjištěním se rozhlédnu kolem sebe a vidím že jsem v nějaké jámě. Uvědomím si že jámu si nepamatuji a nechápavě se na Azriela podívám. To ty jsi tu polétával ve vzduchu a křičel nějaké nesmysly! Nejenom to, ale taky jsi ze sebe něco vypouštěl! uvědomím si že povrch kráteru je hladký jako sklo a že ho mohl způsobit jen velmi silný proud magie. A sakra…zakleji v duchu. Jen tak tak jsem se stihl schovat!; Věci které jsi se chtěl naučit , ohrožují jak tebe tak i lidi okolo tebe. Ta kouzla jsou utajená né kvůli tomu že by se nesměli používat , ale v nesprávných rukou způsobují fatální následky. Tim neřikám že by jsi je nedokázal ovládnout , ale jediná nepozornost nebo chyba tě připraví o život. Jestli né hůřvrací se mi ta slova jako bych přímo až slyšel Gatonelův hlas ve své hlavě.

Bolestně syknu, když se mnou elf pohne. Všechny mé výčitky za to jak jsem na něj vyjel, všechen strach, který doprovodil návrat Gatonelových slov a pohled na to co jsem nevědomky způsobil, se vytratí ve víru zloby, která mne zasáhla zčista jasna a přebyla všechno to ostatní, jako by bylo snazší nenávidět a zlobit se, než si něco vyčítat, objektivně posuzovat co se stalo a mít strach sám ze sebe. Nech mě! Co to sakra…! Hej! To teda ne?! Já nejsem žádná loutka! vztekám se, ale nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Má vyprahlá ústa snad neprodukují už ani žádné sliny, které by mohly zahnat to nepříjemné sucho v ústech.

Vytáhl měch ale je prázdný. Když se zvedne a ukáže na mě jako bych byl dítě rozohním se ještě víc svou vnitřní zlobou. Jo jasně sem totiž ve stavu v kterym se nejlíp utíká?!“ chtěl bych mu odseknut, ale ani na to se nezmůžu…

***

“To bude, dobré Nicku, uvidíš.” Usmála se na mě matka. “Ne, že mi někam utečeš, to koleno potřebuje obvázat.” Usmála se na mě, šibalsky mrkla než odešla z kuchyně.

***

Odvrátím se od elfa. Já nejsem dítě! říkám se, ale sám v sobě poznávám, že mi ty časy chybí. Že bych se do těch let chtěl vrátit. Nevědět co vím teď nezažít to co mě potkalo… Jenže tak to prostě je! Čas se nedá obejít. A I kdyby to šlo, vážně bych to chtěl vrátit? Všechno to prožívat znovu…?
NE!
Co se tu u všechno bohů mohlo stát? Když to nebyl náhrdelník tak co tedy…? Já přece nemám takovou sílu. Žádná až takhle destruktivní kouzla jsme se neučil… Vážně je něco špatně? Byl to zas nějaký žert tý mojí hole? To je blbost… Ale… Je to jediný možný vysvětlení. Teda pokud v sobě nemám usídlenýho nějakýho strašně mocnýho mága, kterej se rozhodl udělat uprostřed Silverwoodu kráter… Sem fakt mimo.. Co by mi tím ta hůl chtěla dokázat? Nechápu to. Co se to se mnou jenom děje…?

Z mých myšlenek mě vytrhne až Azriel, když přinese nějaký elfský měch s vodou. Přiloží mi ho k ústům. Chtěl bych se vzepřít, ale nejsem toho schopen. Jak ponižující… Tak tohle jestli se někdo dozví tak už se nebudu moc u elfů ani ukázat. Čím dřív vypadnu tím líp! A jak je vidět. Zdá se, že líp pro všechny… Nevím proč ale napadne mě co by se asi stalo, kdyby se mi tohle přihodilo někde kde by bylo víc lidí-elfů-trpaslíků (to je jedno) pohromadě. Nedokážu se vzepřít. Tělo mě neposlouchá a hlavně… Mám žízeň…

Hltám vodu plnými doušky, zatímco Azriel znovu muví. Býval bych radši kdybych mlčel, protože takhle se msuím stydět ještě víc. Ne, že bych hodla dát nějak najevo, že se stydím, ale bohužel to tak asi trochu je. Jo stydim se, že sem si ten náhrdelník vzal a neodešel dokud to šlo. Zuřit? O čem to mluví? věnuji mu nechápavý pohled. Prej zuřit! Kdybych zuřil vypadalo by to jinak!, ale opravdu by to vypadalo jinak? Co jsme cítil, když k tomu došlo? Jo říkal jsem si, že je mi ukradený co se tu stalo… Co, že by se někomu nebo něčemu nelíbilo jak uvažuju? No tak fajn a nezdá se tomu někomu že už to byl až přehnanej trest za pitomou myšlneku?! Ach jo… Nic prostě nemůže bejt jednoduchý… povzdechnu si. Zase mluví a tentokrát než bych se stihnul ohradit a že já bych se proti tomu určitě ohradil mi nacpe do úst trochu solí usušeného masa. Ani nemá cenu něco říkat. Rozoušu ho a polknu načež dostanu další. Já nepotřebuju krmit! vzpíná se něco ve mě, ale já sám si teď připadám jaksi podivně. Nelíbí se mi to. Nechci tu být, ale nemůžu s tím nic udělat jsem momentálně bezbranný… Nemůžu vstát a odejít, nemůžu použít kouzla protože by mě to asi na místě zabilo a mám pocit že nemůžu ani promluvit. Pro to to ticho. Nikdy mi ticho nevadilo. Třeba ticho v knihovně v akademii bylo velmi příjemné, ale tohle ticho je jiné. Přijde mi že bych měl něco říct ale nevím co. Asi bych mu měl poděkovat… Poděkovat? A za co?! No tak třeba ještě žiju… Dal mi napít… Jen mi oplatil totéž co jsem udělal já pro něj sme si kvit no a? Možná bych se mu měl omluvit za ten zničený náhrdelník. Přece jen mi ho asi nedával abych ho zničil. Jo jasně ale já si ho přece vůbec nechtěl brát. Kdyby ta hůl dala pokoj a on tak nenmaléhal, klidně bych mu ho nechal a odešel! Jo jenže jsem neodešel a jeho to teď mrzí. A co je mi vlastně po tom jak se on cejtí? Jeho taky nezajímá jak se cejtim já. Jo ale něco bych asi říct měl. To ticho je děsný. Prostě to nech bejt Jeho to brzo omrzí. No právě… Jak no právě…?! Abyhc konečně utišil sám sebe, svoje protichůdné myšlenky, svůj smysl v nesmyslu odhodlám se přeci jen promluvit.

”Neměls mi ten náhrdelník dávat… Kdybys na tom netrval, nebyl by teď zničenej…” jo to je můj způsob omluvy. Jenže já se neumím omlouvat krom toho přece bych se neomlouval nějakýmu ušákovi? Říct promiň je zkrátka příliš složitý… ”A dík… Za vodu a… Jídlo…” jízlivou poznámku o krmení raději spolknu. Přece jen si moc dobře uvědomuju že naštvat chlápka, kterej takhle jako on zachází s mečem, když ležím neschopnej pohybu na zemi neni ani v nejmenším dobrej nápad.

Nicolas Braner
Když si Azriel poslechl co mu říkáš , jen se pousmněje. Není za co. Neboť jak řikával mistr. Oplácej vždy tou zlatou mincí. Na Azrielovi tváři se oběvila nejspíš radost nebo potěšení. Když si tam tak sedíte a ležíte :) najednou začne staré známé brnění. Tohle je však mnohem slabší. Co jsi to s námi udělal? Chceš nás snad zabít? Tvé nitro je velice nebezpečné! Jestli se brzy nezačneš ovládat tak nás zničíš! Když jste navázali kontakt tak jsi pocítil náhlý příliv sil. Bolest oslábla natolik , že jsi se dokázal posadit. Na chůzi to však zatím nevidíš. Jestli se příště neovládneš , tak to nemusím dokázat zastavit a zabiješ nás. Už necítíš brnění když s tebou hůl komunikuje. To je velmi dobré. Neruší tě to tolik jako předtím. Cítíš přítomnost hole v tvé mysli. Ksakru! Dokonce by jsi řekl že hůl jsi částečně ty. Nevěděl jsem že jsi takto mocný.... Jsem rád že jsi mně nezabil. Jsem ti velmi vděčný. * ticho * Apoň se budu moci vrátit k své ženě a dceři. Tebe to však nějak nedojímá. Jelikož se ti vrátila síla do končetin. Na kouzlení se však určitě necítíš. Vrávoravě se postavíš. Toto tě docela vyčerpalo a tak chvíli stojíš a pravidelně dýcháš. Stává se ti to často? Jen že mně se stávalo to , že jsem strácel kontrolu nad svým tělem , po tom co jsem......... Azriel se okamžitě utnul , jelikož řekl víc než chtěl. Je taky možné že by ti to říkat neměl. Kdo ví. Když se rozhlédneš po kráteru , tak vidíš že kráter je o průměru asi pěti metrů. Tam kde stojíš (prostředek kráteru) je to hluboké jeden metr. Když jdeš ke kraji kráteru , tak se ti docela kloužu nohy. Jak je možné , že Azriel po něm chodí bez problému? Když se po delší námaze bez pádu doplahočíš ke kraji , uvidíš jen spoušť. Okolo kráteru je nyní zakouřeno. Všechny mrtvoly zmizeli a domy-stromy se rozpadly na kousíčky , velké jako třísky. (Vypadá to jakoby něco silného bouchlo v tom místě kde jsi byl a tlakovka rozmetala všechno okolo výbuchu.) Docela jsi se udivil co spůsobilo TVÉ nechtěné kouzlo. Bylo to vůbec kouzlo? Co to bylo?

Silverwood

Téměř se mi protočí oči, když začne s tím, že nemám za co děkovat. Sám si totiž nejsem jist, zda byla má slova díků myšlena upřímně. Vlastně si teď ničím nejsem moc jistý… Odvrátím se od jeho potěšeného pohledu. Jsou věci které vidět nemusím. Jo a nechceš mi třeba říct jak? Ani nevím proč k tomu došlo…? Myslíš že sem to chtěl? Nechtěl abys věděla, nebo ke komu to vlastně mluvim… začínám uvažovat o holi skoro jako o sobě samém což už začíná zavánět šílenstvím té pravé úrovně. A jak se mám asi ovládat? Co mám ovládat? To kvůli tobě, té “Dobré” části mě se neustále dostávám do těhle sporů, jasný?Bolest ustupuje a tak se mi konečně podaří se posadit. Nejprve se mi zatočí hlava ale to posléze odezní a mě je už o něco lépe. Tedy až na představu toho, co by se mohlo stát pokud by se tohle mělo někdy opakovat…

Další elfova slova mi připadají prázdná a hluchá. jo mocnej, to jo teda, hlavně když nečekaně vybuchuju! To je dobrý vědět… Moc kterou neumím ovládat je mi k ničemu ty troubo! jenže to je tak nějak vše. Ani ta zloba není tak intenzivní, není silná jako by mhola být jindy. Prostě je mi to spíš jedno než co jiného. Já osobně nemám děti ani ženu a vlastně jsem o něčem takovém nikdy neuvažoval. Přijde mi to jako zbytečnost. V cestě za pomstou by mě něco takového jen zdržovala, nemám důvod něco takového chtít.

Konečně se mohu i postavit a tak se opřu o svou hůl jenže sotva se postavím cítím se zase vyčerpaný. Tak to by mě zajímalo jak daleko takhle dojdu. No to je úžasný tohle… Vzhlédnu až když Azriel znovu promluví. Nechtěls jít někoho varovat?! chci mu odseknout ale on se pak zmíní o tom že I jemu se stávalo něco podobného. Zvědavost. Tak jasná a palčivá. Tentokrát ji tedy rozhodně krotit nebudu, protože tahle informace by pro mě teď mohla být docela užitečná. Dokonce přemůžu i svou trpkost když promluvím.

”Po tom co si co…?” zeptám se ho jen tázavě. Ostatěn jsem na tom pořád ještě dost špatně…

Rozlédnu se ke kráteru a snažím se šplhat nahoru. Jde mi to ztuha a neubráním se myšlence jak to že mému “společníkovi” se chodí tak lehce… No jasně zase jedna věc v který sou ušáci lepší… Já vím dobře proč je nemám rád!, jenže jsem pořádk tak nějak otupělý po tom co se stalo. S vypětím všech sil se mi konečně podaří vydrápat se nahoru a rozhlédnout se. Ten pohled co se mi naskytl mě však zrovna na klidu nepřidá. Jo, mohl bych být vlastně rád že jsem dokáza způsobit něco takového, totální destrukce všeho v okolí to je samo osobě dost vábivá představa, ale na druhé straně mě to málem zabilo a taky to přišlo nečekaně a neplánovaně. Vypadá totu jako po explizo. Noto mám radost, fakt zázra že sem ještě naživu… myšlenkami opět sklouznu k holi. Tak doufám že nenarazín na žádnýho nepříčetnýho zloděje co by mi chtěl tu hůl vzít, protože nevím jestli bych pak měl ještě koho honit… musím se pousmát. I přes to však ve mě ulpěl stín toho co se asi stalo. Stále nenacházím odpovědi a to mě trápí a vlastně I trohcu rozčiluje. Potřebuji vědět co se děje abych věděl co s tím mohu dělat a jak situaci řešit…

“Hele!“ zavolám na Azriela. Jak ses zcelil ty?!” Sice se mi nelíbí že mu přiznávám svůj vlastní rozpor, na druhé straně on už to nejspíš překonal pokud mohu soudit dle toho co jsem viděl a tak je momentálně jediný kdo mi může alespoň částečně odpovědět. Možná bych se měl vrátit ke Gatonelovi. Ne na furt, ale kvůli odpovědím. Říkal že tam mám dveře otevřený ne? Tak by mi mohl třeba odpovědět na pár otázek… Ale nechce se mi zrovna jemu přiznávat že mám problém… Ne! Vyřeším to sám. Azriel se nepočítá je to cizí elf, krom toho třeba už pochopil že by se o některých věcech neměl vůbec šířit. Nejraději bych mu vmetl do tváře spoustu sov a nevlídných vět, ale neučiním tak. Nedaří se mi plapit mé vlastní myšlenky do žádné konkrétní jízlivé poznámky vůči němu. Sám sobě připadám nějak prázdný…

Náměstí

V očích mi zahrajou natěšené jiskřičky a začnu přemýšlet jak bych mohla ten měšec dostat.

,,hmm...ten je dokonalý a ten obsah ještě lepší..." pomyslím si s úsměvem a nenápadně zamířím směrem k němu.

Obhlížím obchody nedaleko něj a občas nějakou drobnost koupím.

,,No co za ten měšec mi to stojí" obhájím své nákupy v myšlenkách.
Sem tam prohodím pár slov s prodavači a tvářím se mile,po očku však stále sleduji zbohatlíka a čekám na vhodnou chvíli,aby se jeho přesunuly k mé maličkosti.

Jakmile je kolem něj více lidí a mezi nima mezera dost velká abych se tam vešla ale né natolik abych se jej nedotkla,protáhnu se až k němu a přes rameno nahlížím na zboží a tvářím se jako bych přemýšlela co koupit.

Jakmile vidím,že je zabrán do zboží velmi rychlím nacvičeným pohybem vytáhnu svou velmi nabroušenou dýku a přeříznu provázky u opasku,měšec i s dýkou zmizí ve speciální kapsy ve své tašce.Pak se co nejrychleji ztratím v davu a zamířím do nejbližšího krámku,kde si něco koupím.

,,Tak a teď jen doufat že neskončím za mřížemi.." pomyslím si a adrenalin proplouvám mým tělem.

Nicolas Braner
Elf na tvou otázku zareagival jen tím že řekl. Dělal jsem to , co bych neměl dělat už nikdy v životě. Pak si jen sedí a mlčí. Nechává tě udiveně prozkoumávat okolí. Ze kterého tu teda moc nezbylo. Taková exploze uprostřed lidského mněsta.... Pak tě přeruší z dalších myšlenek hlas Azriela. Myslíš fyzicky nebo psychicky. Seděl si tam v tom kráteru a vypadal tak bezbraně a neznale. Ty jsi však ve vidění viděl že není radno si s ním nic začínat. Jestli fyzicky , tak to je dlouhým a namáhavým tréningem. Jestli mluvit o psychické stránce , tak mi pomohla má žena. Nic nedokáže uspokojit smotného chlapa než ...... Azriel se s trochou stydu odmlčel. No víš co myslím..... Vstal a šel k tobě. Dotkl se tě dlaní na hrudníku. V místě kde máš srdce. Zhluboka dýchej. Dřív než jsi se stihl nadechnout jsi pocítil bolest jakoby ti někdo dál ránu do hrudníku. Elfova ruka se však nepohnula. Byl jsi rozčílený a vzteklý , ale pak jsi zjistil že únava a bolest je úplně pryč. Jak to dokázal? Víš že rozhodně nekouzlil a ani tě nijak nenapadl. Tak jak to dokázal?

A.J.
Najednou dav okolo tebe zřídnul. Co se děje? Když se porozhlédneš , tak vidíš blížící se stráže. Jsi obklíčená. Sevřeli tě do kruhu a ten kruh se zmenšuje. Najednou za kruhem , ve kterém jsi pouze ty , uslyšíš něčí hlas. Zní drze a bohatě. Ano , je to ten boháč ,kterého jsi okradla. Vypadá to že jsi v beznadějné situaci. Ano! Máme ji! Ta zatracená dcera děvky ho opravdu vzala! Stráže! Okamžitě ji vhoďte do žaláře! Smyčka kolem tebe se zužuje. Mohla by jsi bojovat , stráže jsou však dobře ozbrojený a hned za rohem je kasárna. Mohla by jsi se vzdát , ale víš jak to chodí , když se žena dostane do žaláře. Každopádně ani jedno řešení není vynikajicí. Musíš si vybrat. Jiná možnost prostě není. (na jejich počtu nezáleží , je jich asi deset , jde o výběr , který musíš podstoupit)

Náměstí

,,A do ******..." zakleju v duchu.To je super situace.Do vězení mě však nedostanou na to jsem až příliš hrdá a mám se ráda.

,,Musím bojovat jinak to nepůjde achjo.Nenechám se zavřít to určitě.Přece nejsem tak slabá.Vzpamatuj se dokážeš" přesvědčuji sama sebe,protože se mi zlehka klepali ruce.Avšak jakmile se přesvědčím první se narovnám sklopím hlavu k zemi a na vteřinu se soustředím.Pak se rychlým obratem postavím do bojového postavení v jedné ruce své milované hvězdice vracející se jak bumerang a v druhé stříbrnou dýku,kterou jsem jako první v životě ukradla.

,,No vidíš holka vzpomínky máš jen na věci,které jsi ukradla...vždyť kradeš už od 10 let to tě ještě pořád baví?!" přemýšlím nad sebou i když v nepravé chvíli,pak však zavrtím hlavou a první hvězdice míží na jednoho ze strážců,mezitím se rozběhnu lehce vyskočím do dráhy své hvězdice a chytím ji.Těsně před dopadem zabodnu dýku do dalšího ze střážců.Útočím bez přestávky na všechny kolem s adrenalinem kolujícím mi snad místo krve a také poháněna strachem z vězení,protože to je snad jediné čeho se má osoba bojí.
Mrštně uhýbám útokům,i když počítám s tím že se pár zraněním nevyhnu.
Jakmile se postarám o pár z nich pomalu na mě doléhá únava po dlouhé cestě a v pozoru mě drží jen myšlenka na studenou kobku.

Silverwood

Naslouchám elfovy jen tak napůl. Ano chci znát odpověď ale připadá mi, že se nemůžu vůbec na nic soustředit, jako by ke mně jeho hlas doléhal z velké dálky. Snažím se dýchat ale přesto že mě to už nebolí, unavený jsem stále…

Když se zmíní o ženě zastydí se. Nerozumím tomu co bych měl dle jeho mínění vědět. ”Vlastně ani ne.“ odpovím mu. “Žena? Cože…? To určitě… To je to poslední na co mám pomyšlení… Tak to vypadá, že se nezcelím asi hodně dlouho. No co, nedá se nic dělat… copa neexistuje něco jinýho…?
“Něco jinýho v zásobě nemáš?“ zeptám se s jistou dávkou ironie. “Na zbytečné sbližování se s kýmkoliv nemám čas a ani o to nestojím. Musí bejt jinej způsob. Vždycky je víc možností… Musí bejt způsob jak to alespoň zvládnout, než se zcelíš, ne?“ promluvím naprosto zamyšleně, jako bych byl duchem zcela ponořen do problému. V této chvíli je mi úplně jedno že s ním mluvím. Jsem podivně prázdný a hlavně pořád unavený, Té únavě svůj stav také přičítám. Čemu jinému než právě tomu…?

Jenže Azriel si toho zřejmě všiml a šel ke mě. S Každým jeho krokem ve mě bilo něco na poplach a říkalo mi abych utekl, ale já jen vzpurně postavil a čekal. Když ke mně ale přišel natáhl ke mně ruku. Nemám ráda jakýkoliv fyzický kontakt. Pokaždé když se mě někdo dotkne pokud to není v nepřátelském úmyslu cítím jisté pohnutí a to je to poslední co teď potřebuji. Ale ani tak neustoupím. Vyčkám až přijde a přiloží mi dlaň na hruď. Z části je to zvědavost, která mi říká že mi třeba chce něco naznačit a pak také jistý druh vzdoru a sebepřemáhání. Když mě něco bolí udělám všechno pro to abych to na sobě nedal znát tak jako teď nechci dát najevo že se bojím jeho dlaně. Nemyslím že by chtěl použít nějaké kouzlo, ale nechci aby mě zase něco vyvedlo z křehké rovnováhy mého nitra.

Projede mnou bolest jako by mě do hrudi praštil a ne se mě jen dotkl. A sakra! Tohle mi ještě scházelo! Co to zas vyvádí?! Já věděl že sem ho měl zabít, ušíka pitomýho, tady má kecy a teď tohle… cítím v soěb zlobu a vztek pocit zrady, tkeré se na mě dopustil a zlobím se sám na sebe že jsem to dopustil, ale bolest brzy odezní a únava spolu sní. Ustoupím o krok a překvapeně se na něj zadívám. Nevím co si mám myslet, co dělat. Jak to udělal? Tohel přece nebylo žádný kouzlo, jak to herdek dokázal?

“Cos to udělal? Jak si to dokázal?!“ zeptám se ostražitě možná rychleji a příkřeji než bylo vhodné, ale já to asi opravdu už jinak neumím. Nejsem sběhlý v jednání s lidmi. Většinou to nepotřebuju, ostatně já s nikým jednat nechtěl, to jaksi do mé cesty nezapadá…

Nicolas Braner
Azriel od tebe ustoupil. To jen pro jistotu kdyby jsi ho chtěl napadnout. Pak počkal až se vzpamatuješ a promluvil. No tak to ti nemůžu povědět , je to tajemství , které jsem se naučil od mistra. Kyž pak chvíli přemýšlí a chodí sem a tam tak promluví. Copak ty jsi ještě? No jasně že jsi! Trochu se usmněje a pokračuje. Copak jsi nikdy nepřemýšlel k čemu ještě slouží ta věc dole v tvém rozkroku? Ukázal prstem mezi své nohy. Pak jen máchnul rukou a promluvil. Mněli bychom vyrazit. Není tu bezpečno a ty ještě nevypadáš moc obranně. Začne chodit po okolí a zbírat věci které najde. Nejspíše jsou jeho. Poprvé vzal dýku , podruhé pochvu od meče , potřetí svou helmici. Pak jsi se už ani nedíval co to vlastně zbírá.

Vězení

Rána do hlavy.....

,,tak to je můj konec" probleskne mi hlavou.
,,čeká mě vězení a smrt anebo zešílení".

Najednou vnímám jen tmu.Probouzím se citím dotek nepříjemný na jisté části těla,na které kdyby se kdokoliv dotk v jiné situaci nejspíše by přišel o ruku.

Zamžourám do šera a spatřím odporného chlapa jak se na mě sápe.

,,To snad ne...co teď hýbat se skoro nemůžu..." zavřu oči a silou poslední vůle ho kopnu do rozkroku.

,,Dej ty hnusný pracky pryč!!!" zařvu na něj ostře a jakmile na chvíli odpadne po mém kopanci pokusím se odplazit do nějakého rohu.

,,Chraňte mne všichni svatí tohle nepřežiju..to se ani nedá..musel by se stát zázrak abych se z toho dostala..jestli se mě ještě jednou dotkne přísahám že mu vyškrábu oči.." pomyslím si rozhodně ale v koutku duše vím že už bych to snad ani nedokázala.

Zdá se že se marně modlím aby mne nechal napokoji a já si mohla v klidu odpočinou.Celé tělo mě bolí.Ne že by mě předtím nikdo nezmlátil,ale atmosféra ubírá na mé náladě a odhodlanosti.Tuším, že odtud není úniku.

Třesu se strachem a přidám si jako šílená nebo alespoň můj výraz tomu hodně napovídá.Snažím se schoulit do klubíčka,aby v obě udržela alespoň trochu tepla.

Silverwood

Jo jasně tajemství, že mě to nenapadlo dřív. Fajnm, tak nic, prostě se jde dál… Buďto to příště zvládnu, nebo ne. jiná možnost není. Teď s tím stejně nic nenadělám a za Gatonelem nepůjdu. Krom toho pochybuju, že bude ještě doma… A stejěn by mě nechtěl vidět… Chtěl jsem se od elfa odvrátit. Když se zmínil o mém rozkroku tak už vážně přemýšlím o další ohnivé kouli, ale zároveň mi lehce zrůžověly tváře. Vím, že bych ho nezabil ale mě by stačilo kdyby se mi klidil z cesty s takovýma řečma. Si myslí, že se pitomec, bo co? Bych musel bejt praštěnej abych nevěděl!

”Jasně, že vim! Vim a to mi stačí!”ani v nejmenším se s ním o tomhle tématu netoužím bavit. Co na tom ež znám skutečně jen teorii? Dost mě svým jednáním urazil a to je něco mu jen tak neodpářu. A to ať si ta hůl myslí co chce… Naštěstí se zaměřil na jiné téma, ale ani tak to není něco co bych hodlal jen tak přijmout. Měli? To jako my? Společně? A to si představuje jak? No a co, že ještě nejsem úplně fit, hordě orků, skřetů a barbarů se snad ještě vyhnu, ne? Tohohle elfa mi byl čert dlužnej… Sleduji jak sbírá nějaké věci. Zahlížím na něj dost odtažitě, ale dlouho to nevydržím. Ať už se mi to líbí ne, má pravdu. Nerad to přiznávám a rozhodně to nemíním říkat nahlas, ale je to tak. I já si tedy dojdu pro měch, který jediný zůstal ležet dole v kráteru a pak se s ním v batohu opět drápu nahoru, kde čeká i Azriel. Už jen představa cesty s ním je mi protivná a nepříjemná.

”Fajn. Chtěls je jít varovat, ne? Tak jdi, má cesta je jiná!“ řeknu mu a snažím se potlačit chvění vlastního hlasu a nedbat chvění svého srdce. Obávám se jeho reakce. Toho, že řekne něco na co nebudu mít protiargument, že řekne něco co mě donutí jít s ním. Zároveň se však bojím že by řekl třeba jen. Tak jo a šel pryč. Nevím jestli je pro mě větší riziko jít s ním nebo bez něj. Kam jsme se to sakra zase dostal? Kam a koho chce jít varovat? Mě se tahle válka přece netýká, ne? jenže v tom se mi vrátí výjev z mého vidění I s pocity až se musím překlonit a zhluboka dýchat, protože ten pocit bolesti a lítosti ě zasáhl s nezmenšenou silou. Znovu ty tváře. Elfí tváře těsně před smrtí, která na nich vykouzlila opět ty jejich bezvýrazné masky.

Ze všech sil držím otevřené oči. Azriel! je jediná myšlenka v tu chvíli. Tak která mě přinutí, abych se znovu napřímil a zadíval se přímo na něj nevlídně jako když sjme se potkali. Tak dobře. Půjdu s ním, co mi zbývá? Třeba půjde do Wooden Tower a tam už se mi třeba podaří se vytratit… snažím se přemýšlet, udržet to těkavé vlákno vlastních myšlenek na uzdě.

“Jedině bys šel do Wooden Tower, nebo někam tím směrem…“ naznačím směr své cesty. Přece mu neřeknu že jsme se nakonec rozhodl jít s ním…

Před branou Akademie

Přivedu hřebce před Akademii, vložím nohu do třmenu a elegantně vysednu na cremellův hřbet. Hřebec tiše zafrká a kopytem do země vybuší trojtakt temperamentu. Zlehka přitáhnu jeho otěže a pohodlně se usadím v sedle. Teprve potom vzhlédnu.
Slunce stálé svítí, avšak jeho teplo jakoby se někam vytratilo. Tráva, která se ještě dnes ráno bouřlivě zelenala je nyní matná a bez života. Ptáci zpívají skoro jako kdyby museli a ostatní zvěř téměř nejde zahlédnout. I sama příroda ví, že něco je v nepořádku. A snad toho ví o mnoho více nežli my sami.
Svými stehny jemně zmáčknu hřebcovy boky a ten se vydá svižným krokem vpřed. Slyším vzrušené nasávání jeho nozder i tiché porfkávání a náhle spatřím snad na stovku jiných zvířat i jejich jezdců, jež se svěšenými hlavami čekají příchodu arcimága, snad posledního z těch, kdož chybí.
A tu se náhle objeví, jako majestátnost sama. Dostalo se mu té nejvyšší pocty, sedlat toho, kdož je nezkrotný – jednorožce. Majestátní zvíře, nádherné ve své dokonalosti, nepřekonatelné ve své magičnosti. A přesto zde nyní stojící s pokorou a snahou pomoci sobě i lidem tím, že veze jednoho z nejvyšších na svém hřbetě.
Zlehka poposednu v sedle a otěže nechám prověšené, vím, že Neith Torch by neudělal byť jen jediný krok, aniž bych si to já nepřála a vyslechnu si vše, co Arcimág řekl svým studentům. Sama čekám na to, co bude chtít, abych vykonala já. A ve chvíli, kdy ostatní propustí se to mám jedinečnou příležitost dozvědět, neboť vidím jeho pokynutá hlavou, abych zůstala tam, kde jsem. A sotva zmizí i poslední jezdec se svým koněm či poslední opustí bránu po svých, přijede s jednorožcem až ke mně a opětovně se mi ukloní. I já podle všeho kodexu slušnosti mu tuto poctu opětuji.
“Netuším, v čem bych Vám mohla být nápomocnější než nejlepší lektoři vaší školy, ale je-li to Vaším přáním, doprovodím Vás,“ přitakám.
Jeho další slova již nepatří mi, ale mému koni.
“Děkuji, Neith je mou chloubou,“ odpovím a poplácám hřebce po masivním krku. Ačkoliv jak vidím, arcimág se již dívá do dáli a další z jeho slov mne překvapí. Rozhodně nebyl z těch, komu jsem říkala, že v lesích okolo jsem zanechala svou vlčici.
Málem bych na ni zapomněla, na mou věrnou přítelkyni, tu, která by šla se mnou a na kraj světa, mou Nieven.
Přesto na sobě údiv nedám znát a jej jednou dlouze písknu tónem, na nějž slyší jediní dva tvorové – můj hřebec a má vlčice.

Nicolas Braner
Azriel se zastaví. Pomalu otočí svou hlavu tvým směrem. Vypadá zadumaně. Tam se musím dostat každopádně. Půjdeme spolů. Pak začne znova sbírat věci. Nesmíme se však pohybovat po cestách. Proto půjdeme přímo hvozdem. Je to bezpečnější. Pak zase sbírá a nedívá se na tebe. Poté , když to vypadá že už má všechno , přistoupí blíž k tobě. Víš teorie je hodně zajímavá věc. Praktika se však nedá překonat ani největším triumfem svých sil. Trochu se pousměje a naposledy se porozhlédne po okolí. Následuje smutný výdech. Vyrazíme? Na tuto otázku tvá hůl nijak nezareagovala. Jen jsi ucítil v mysli že by to bylo nejlepší a ve dvou je to lepší než v jednom. I když je ten druhý ušák. Nejspíš to byly pocity hole. Začínáš cítit její mysli. Nejspíš....

A.J. - zakázané veřejně psát , tak ti to píšu šeptáním
Chvíli jsi tam tak ležela bez vůle a rozumu. Tvé myšlenky plavaly v temné nicotě. Bylo to jakoby jsi byla ve vodě a nemohla se vynořit. Když v tom tě z tranzu dostal dotek chlapa. Vypadá to že jeho nadrženosti není mezí. Opřel tě zády o stěnu. Strčil ti penis do úst a znovu ti hýbal s hlavou , ve směru k sobě od sebe. Ty jsi se už vůbec nebránila. Jen jsi tam byla opřená o zeď a nehybně sledovala (on s tebou hýbal) jak si to chlap náramně užívá. Jsi stáhlá do sebe a myslíš na to jak ukončit to trápení. Když v tom tvé rozvahy přeruší vyndání už znovu velkého penisu z tvých úst. Muž tě položil na záda. Roztáhl ti nohy a lehl si tak aby to mohl.... Znovu jsi pocítila tu obrovskou horkou věc uvnitř svého lůně. Znovu jsi zavzlykala nad krutostí osudu a bezvládně tam ležela a nechávala se znásilňovat. Tentokrát to bylo jiné. Teď jsi mněla s pocitem bezmoci i pocit uspokojení. To jsi zešílela a začíná se ti znásilnění líbit? Nevíš proč ale s pocitem bezmoci ti začíná do mozku lézt touha po sexu . Když v tom muž přestane , vytáhne svůj penis a postaví se dál od tebe. Nedíváš se na něj , jen si tak prohlížíš zeď. Je to dobrá zeď. Když v tom okamžiku se otevřely dveře do kobky. Dovnitř byl vhozen muž. Ten má na sobě taky tu roztrhanou košili. Štěstí nebo smůla? V tvém případě neštěstí. Muži na sebe cvíli hledí a nejspíš dojdou k rozhodnutí že si tě rozdělí. Ten větší co tu s tebou byl dřív tě zvednul a položil tě na břicho. Pak ti nadzdvihnul zadek a zasunul svůj horký meč do tvé pochvy. To je dosti ponižující. Ten nový se na tebe chvíli dívá. Vypadá to nejspíš že na něco čeká. Pak tě chytne za vlasy a nadzvedne ti hlavu. Strčí ti hrubě svůj penis do úst. Je o hodně hrubější než ten velký. Zasouvá ti penis do pusy tak hluboko , že se občas dávíš. Takhle to pokračuje dlouho , pro tebe nekonečně dlouho. Ta zmněť mlaskavých zvuků a tvého občasného zasténání tě pomalu hypnotizuje. Najednou vše ustane a ty ležíš na podlaze. V puse máš plno hnusně chutnající látky a vytéká ti z úst. Ve vagíně to samé. Začínáš šílet. Začíná to totiž nanovo. Akorát se teď muži vymněnili.
Takto to trvá nekonečnost. Jelikož do okénka , které je zamřížované proniká minimum světla. Vždy u něj však stojí stráže. Z tvých prozkoumávání tě vyruší větší muž. Zvedl tě do vzduchu a pomalu tě nabodává zadkem na svůj meč. Je to ze začátku bolestivé , ale pak to náramně hřeje. Jsi ve vzduchu a menší ti drží nohy roztažené. Zasune ti do vagíny svůj delší penis. Je to bolestivé mít je oba v sobě najednou. Začnou tě opracovávat.
Takhle to trvalo nejspíš několík dní (podle tvého odhadu). Už se vůbec nebráníš právě naopak. Něco se v tobě zlomilo a ty se mužům už nabízíš dobrovólně. Neustále si s tebou užívají a zkoušejí různé věci. Dokonce ti připadá že jsi jejich majetek , jejich hračka.
Tímto tempem (šukání a krátká přestávka , pak zase a zase....) to trvá tak dlouho že už ti je jejich dotek příjemný. Vyžíváš se a jsi ráda že máš v kobce tak statné muže. Vězením se ozývají tvé slastné výkřiky. Jsi celá nahá a polepená spermatem. Jeho vrstva se zvětšuje a zvětšuje. Radovánky se zdají být nekonečné. Jednou však přišel strážný. Bojíš se ho jelikož jsi zapomněla jak vypadají jiní muži. Máš vygumovaný všechny smysly obrany. Strážný tě vede nahou po chodbě. Ani se tě nedotkl na tvých ženských vnadách. Otevřel jinou celu a vhodil tě do ní. Jsi v ní uplně sama. Kobka je hodně malá a ani si v ní nemůžeš lehnout. Uvnitř leží roztrhaná košile. Tak si ji navlíkneš a koukáš se zamřížovaným okínkem ven. Je noc a ty vidíš mněsíc. Jsi smutná že se tě nikdo nedotýká a neužívá si s tebou. Jsi však taky ráda že jsi konečně sama. (vypadá to že se oběvil svědomitý strážný a tvé nepřetržité znásilňováni , které ve skutečnosti trvalo týden , ukončil přemístěním na samotku. možná že tvůj mozek si nedokáže odvyknout a než se vzpamatuješ chvíli to potrvá , teď jsi však ochotná nabídnout své tělo komůkoli)

A.J. - staré a soukromé

Bojuješ velmi divoce a rychle. Tvá ostražitost dosáhla nejvyší úrovně. Jsi odolná , ale cesta dala znát a ty jsi trochu polevila na ostražitosti. Chvíli ještě bojuješ a zasazuješ hrozně vypadající zranění. Přišlo však to co jsi čekala že příjde. Někdo tě praštil zezadu do hlavy. Uslyšela jsi jak ti strašně zaduněla hlava. Projela tebou palčivá bolest a ty padáš k zemi. Jak padáš tak se ti pomalu zatahuje před očima. Když máš dopadnout tak ztratíš vědomí.
Když se probereš poznáváš známý zápach vězení. Hrozitánsky tě bolí hlava. Tvou pozornost však přiláká divný pocit na tvé hrudi. Někdo ti šahá na ňadra. Když zaostříš pohledem tak uvidíš jednoho většího člověka jak ti masíruje prso a vypadá to že jen začíná. Nejsi sice připoutaná , ale jsi bezezbraně a skoro nahá. Na sobě máš nějakou potrhanou košili. Vypadá to že tě stráže krapet zmlátili. Nejspíše pomsta za zraněné druhy. Takže kromně hlavy tě bolí nohy a ruce. ( chlapa můžeš skusit zmlátit , ale pak by jsi mohla dopadnout špatňe kdyby se ti to nepovedlo)

Silverwood

Když se na mě otočí vydám všechny své psychické síly, abych se mu po celou dobu díval do očí. To že sám došel k závěru, že půjdeme spolu mi momentálně více než vyhovuje. Nechci sám sebe ztrapnit ještě víc, tím že bych to navrhl já. Jakoby už nestačilo, že mě krmil jak nějaké zvíře. Kdybych se mohl bránit, nikdy bych mu to nedovolil…, pomyslím si, když se Azriel opět začne věnovat sbírání věcí. Já věnuji zbývající čas odpočinku, abych nabral více sil. Posadím se na okraj kráteru a hledím do prázdna. Nepromluvil jsem. Nechci s ním mluvit. Připadá mi, že ani není o čem a i kdyby bylo, rozhodně bych s ním už nemluvil. Nejsem zvyklý moc mluvit. Ani nechci…

Nakonec je hotov a přistoupí blíž ke mně, což mě z mého zamyšlení vytrhne. To co říká ale poslouchám spíše jen jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jo jasně… Bla,bla,bla… Copak tady jde o triumf? Ne! Jde o pomstu. Jo triumf by se hodil, ale je až na druhém místě a víš co…? Pak je učení následně dlouho, dlouho nic a pak až něco jako ženský a to čemu ostatní říkají prostý život! pomyslím si. Nahlas však neřeknu nic. Zdá se že už je připravený a nás tedy čeká cesta. Jeho smutný výdech na mě neudělal žádný dojem. Jo trochu jsem to tu zdevastoval, ale už jsem prakticky nemohl způsobit škody. Všechno už zničili ti přede mnou…

Čekal bych že se hůl opět ozve, když se zeptá zda vyrazíme, ale ta protentokrát mlčí. Snad je to tím zvláštním druhem letargie a zamyšlení do něhož jsem se pohroužil. Ostatně mohu jen souhlasit, že bude jen lépe jít ve dvou. Přeci jen šance na přežití budou vyšší kdyby se něco semlelo. Krom toho pokud máme jít hvozdem ušák se bude hodit, protože já bych se mohl velmi snadno ztratit… Připadá mi zvláštní že mě napadají takové věci. Ano musím uznat že je to rozumné, ale nelíbí se mi fakt, nebo spíše možnost, že začínám cítit pocity hole. Jistě možná je vědomí hole jen částí toho mého, které se jakýmsi prouděním magie odtrhlo i když netuším proč ani jak k tomu došlo. Jen nevím proč bych měl cítit takové věci, proč bych si to měl vůbec připouštět?

Nakonec nechám zvítězit rozum. Nezáleží na tom, jaký že mám cíl a jak je vzdálený. Pro teď je důležité dostat se do hlavního města a přežít. Je tedy nejlogičtější jít ve dvou, když už jsme oba naživu a to bez ohledu na to jak je mi jeho přítomnost nepříjemná, nebo nakolik mě zajímá a takové ty věci, které považuji za zbytečné.

Na jeho otázku nakonec pouze přikývnu. Chci už vyrazit. Doufám, že mi další chůze pomůže zbavit se protichůdných myšlenek a přebytečných emocí, které mi jinak, zdá se, budou působit ještě v životě dost velké potíže. Vykročíme tedy. Jdu jen krok za ním. Nechci zaostávat, ale on je tu teď ten kdo vede. Zná cestu přes hvozdy a já ho teď mohu jen následovat. Snažím se být ostražitý, ale tyto pokusy se prolínají s hlubokým zamyšlení. Když se zrovna rozhlížím a soustředím na cestu cítím palčivou chuť otázek na jazyku a potřebu mluvit. Nevím proč, ale skoro je mi až zatěžko mlčet. Když jsem ale zamyšlený, jako by mi bylo všechno jedno. Jen kladu jednu nohu před druhou a s pomocí hole postupuji kupředu v očekávání dosažení hlavního města, což ovšem rozhodně nebude dnes a ani zítra…

Vězení

Nepřemýšlím již nad ničím..další a další znásilňovaní za sebou.Už to nevnímám,zdá se jako by to byla jen obyčejná činnost.
Nebráním se nebrečím jen upřeně hledím kamkoli jinam než na chlapa.

Najednou se otevře mříž a vejde další muž,vyděšeně vyvalím oči a čekám co přijde.
,,Doufám že se mě zastane ach moc prosím..."žadoním v duchu až zoufale.Když však spatřím jeho pohled je mi jasné že je vše ztraceno.

Svůj chtíč si na mě vybíjí nyní oba dva,pár hodin se mi to zdá strašně odporné,pak ale se ve mě něco zlomí a já přestanu k těm chlapům cítit nenávist.
Snad i pomalu toužím po jejich dotycích.

,,Prober se holka tohle snad tvůj mozek nemyslí vážně.." pomyslím si naposled a pak už přestanu myslet úplně a užívám si všechno až do poslední kapky.
Najednou se otevřou dveře a někdo mě odvleče pryč.Zamžourám na postavu a uvidím strážce,který mě táhne jinam.

,,Kam mě to táhnete?..." osopím se na něj.
Když přistanu v cele pomalu s celým tělem rozbolavěným si navléknu košili a hledím téměř až do rána na měsíc jako v transu.Sedím na zemi s rukama obejmutýma kolem kolen a houpu se dopředu a dozadu jako šílená.

Chybí mi doteky,znásilňování až mě to děsí.Začínám uvažovat nad strážným venku.

,,Třeba bych jej mohla..."nedokončím svou myšlenku a chvíli zase hledím na mříže.

Rebeca Treanová
Od toho dne , kdy tě naverbovali , už uplynulo několik dnů. Stále se ti daří tajit své pohlaví. To i přes namáhavé souboje a tréninky . Je však nad míru jasné že v téhle jednotce svou totožnost dlouho neutajíš. Včéra po večerce jsi zaslechla , když jsi se zrovna koupala obnažená ve vzdáleném jezeře , jak tě někodo pozoroval. Byla však noc a ty jsi neviděla kdo to byl.
Je smutné že tě odvedli od tvé "nepravé" rodiny. Bylo ti tam dobře a nemusela jsi vzpomínat na...
To už je ale minulost. Tebe víc zatěžuje přítomnost a budoucnost.

Když jsi se ráno vzbudila , okamžitě jsi se porozhlédla jestli tě někdo nesleduje a jestli jsi se neodhalila. Když zjistíš že je vzduch "čistý" , upravíš si korzet pod oblečením. Ten skrývá tvé ženské vnady. Je však nepohodlný a někdy tě bolí záda. Proto ho v noci povoluješ , jelikož jinak by jsi neusnula. Zazní signál trumpetou. Byl to signál ranního seřazení. Okamžitě jsi na sebe nahodila povinou vojenskou výbavu se znaky království a dala do pochvy svůj meč. Ten samý meč... Vyrazila jsi na nádvoří táboru. Tam jsi se rychle srovnala do vznikajícího zástupu. Po chvíli šumu se po okolí rozhostilo mrtvé ticho. Bylo takové ticho , že by bylo slyšet jak spadne špendlík. Váš velící důstojník , v tmavočervené výbavě , si vás prohlížel. Občas někoho okřiknul a narovnal mu opasek nebo jinou část výzbroje. Nakonec došel k tobě. Tvůj dech se tiše zrychlil a ty máš neviditelný strach. Co když mně odhalí? S tímto strachem v táboře žiješ neustále. Prohlíží si tě velmi důkladně. Velmi. Je to až podezřelé. Pak s viditelným nepotěšením od tebe odstoupí. Vidíte vy bando nikčemnejch , línejch prasat? Ukázal na tebe prstem. Takhlenc vypadá opravdu jen královský voják. Chci , aby se každý z vás poučil od tohoto vojína. Je totiž ustrojen lépe než vy všichni dohromady. Vy jste opravdu banda neschopnejch flákačů.... Pak si něco promluví pod "vousy". Uslyšíš jen. ...zrovna já? Důstojník k tobě přikročí a promluví. Jsi řádný voják království Andronak. Proto dnes posnídáš se mnou u stolu. Víš že snídaně s důstojníkem je opravdu velevážená pocta. Proto tvá odpověď mohla být pouze kladná. Víš však že taková pozornost tě vystavuje ještě většímu nebezpečí. Ještě většímu než jsi zažívala u brat...
Když jsi sundala brnění a nechala na sobě pouze uniformu. Na které byly zase znaky království. Utáhla jsi si opasek a narovnala manžety u knoflíku. Péče o uniformu je totiž základ správné služby.
Dorazila jsi k důstojnickému stolu. Velitel už čekal. Á! Náš vážený host. Posaď se. I když mluvil tak si tě prohlédl jestli máš uniformu v pořádku. Vypadá to že je spokojen. Po chvíli přinesli snídani. Místo nezáživné a stejnotvárné snídaně obyčejného vojáka , tu bylo ovoce , maso , máslo , sýr a mléko. Pak čerstvý chléb a voda. Voda musí být prostě všude. Velitel pokynul rukou. Dobrou chuť! Najedla jsi se do sytosti. Poté následovalo to čemu se říkalo konverzační "příloha". Jen tak jste si libovali a mluvili. Víš jsi nejlépe oblékající voják , kterého jsem viděl za posledních pár let. Jsi jako já v mých mladých letech. Ani netuší jak se mílí. Víš , povím ti tajemství.... Máme v jednotce přestrojenou ženskou! Řekl potichu , aby jsi to slyšela pouze ty a zasmál se s plna hrdla. Naznačila jsi nucený úsměv. Tobě to však vůbec nepřišlo vtipné. Obzvlášť když se jedná o tebe. Pak velitel dodá. Dnes hodlám zjistit o koho se jedná. Je opravdu nepravděpodobné že by dívčina unikla mému bystrému oku. Hlavně se těším na tu část , až vojáci zjistí že mají v jednotce ženu. Chudák jedna docela ji lituji jak se v noci nevyspí... Zase se spustil plnohrdelní smích. Ty zase vytvoříš smích nucený. Tohle ti však dopravdy nepříjde vtipné , ba naopak děsivé a strašidelné. Nikdo neopustí vojsko po té co ho naverbovali , i když je to žena. Představit si zástupy vojáku před tvým stanem a v tvém stanu. Připomnělo ti to vzpomínky na minulost , kterou jsi si ozkoušela na vlastní kůži. Okamžitě se od vzpomínáni minulosti vyrušíš jelikož to není nic příjemného na to vzpomínat. Vstaneš , dáš čest oficírovi a odkráčíš do stanu.... Tam máš chvíli čas na myšlení. Pak však budeš muset na cvičiště. Vypadá to , že o tom , kdo je žena , důstojník nemá ani páru.

A.J. - naše poblázněná holčina....
Nevíš co to do tebe vjelo. Nejspíše jsi v té záplavě znásilnění , které jsi nepočítala přišla o rozum. Cítíš že ty původní jsi stále uvnitř sebe , ale také se tam vytvořila nějaká ty , která nemá sexuální zábrany a jé schopná pro obranu nabídnout i své tělo. Nové pocity tě přímo zaplavují. Chtělo by se ti něčí mužství uvnitř jednoho ze tvých otvorů. S tím však cítíš slabý odpor k vlastnímu myšlení. Ještě jsi však stále poblázněná po dnech násilnění a nejspíše nejsi ve své hlavě už jenom ty , ale i nějaká rozvratnice lidských mravů. Přemýšlíš zda zaklepat na opravdu mohutné dveře a nepokusit sehnat si nějakého muže nebo tu jen tak sedět a dívat se z okénka. Tvé tělo opravdu "touží" po muži jako po droze. Toto vězení na tobě bude nejspíš mít trvalé následky...

Vězení

Už se dokážu postavit a přecházím po cele sem a tam,přymýšlím jestli zaklepat anebo ne.Přitom se děsím sama sebe a svých myšleněk.Má duše jakoby se rozpůlila na dvě části.Jedna,která by se nejraději vrhla na strážného a druhá,která má velké zábrany a není tak drzá ,aby si to dovolila.

,,No tak měla bych se vzpamatovat..přece nemůžu jen zaklepat a říct si o to..ale zase nadruhou stranu proč ne..co mi to udělá...jen se třeba konečně přestanu klepat touhou...ne to nejde nemůžu to přece nejsem já něco do mě vlezlo,jinak se to nedá vysvětlit;jinak to není možné..." hádám se ve své hlavě sama se sebou.Nebo spíše se svých drzejším já.
Přejdu ke dveřím zvednu pěst,že už už zabouchám,ale nakonec si to rozmyslím a zase odejdu k oknu.Po chvíli se zase vrátím ke dveřím a opravdu zabouchám na dveře.

,,Hej ty tam za dveřmi...nedělej,že neslyšíš a pojď dovnitř..jsem tu moc sama..." ozvu se až s nepřirozenou vábností v hlase.Když to dořeknu nejradši bych si vrazila facku.

,,Copak jsem se už úplně zcvokla?"zavrtním hlavou a čekám na odezvu.

Tábor vojáků

Je to celé jako zlý sen. Pořád se musím bát odhalení. Každý den jsou muka. Korzet mě škrtí a já jsem ráda že vůbec ještě dýchám. Pokaždé, když ulehnu do svého stanu tak si oddychnu, že mám za sebou další den, ale vím ež je to jen dílčí úspěch a nebude to trvat věčně. Ve mlýně to bylo jiné. Tam všichni věděli kdo jsem...

Děsím se každého dalšího jitra. S Victorem se skoro nevidím a když tak spolu sotva můžem prohodit pár slov. Je mladší o dva roky než já a já vím že je to tu pro něj taky těžké, ale nemá to zdaleka tak těžké jako já. Nejen, že se musím skrývat a prožívám každý den plný úzkosti, ale ještě k tomu se musím bát aby se Vik někde neprořekl...

Dneska se mi spalo špatně. Obzvlášť špatně. Ne, kvůli korzetu, ten na noc odkládám, ale kvůli tomu že když jsem se včera koupala po setmění v jezeře, někdo mě sledoval. Nevím zda mě viděl, zda by mě dokázal poznat, ale já mám srdce snad až v krku, když si představím, že za chvíli bude nástup a budou mě zase pozorovat ty desítky pohledů ostatních vojínů a důstojníků...

Ozve se trupmpeta a já vím, že musím jít. Raději si ani nechci představit co mě může venku čekat. Nemusím si ani moc představovat stačilo by zavzpomínat, ale to já právě nechci. Před těmi vzpomínkami jsem utíkala poslední čtyři roky, nechci to prožívat znovu.

Obléknu stejnokroj, řádně ho upravím, nasadím zbroj, připásám meč. Ještě se narovnám, poslední úpravy a pak už s netečnou tváří prostého vojáka vcházím do davu na nádvoří, kde se začlením mezi ostatní. Victorovi věnuji jen jeden povzbudivý pohled. Přeci jen jsme něco jako bratři, ne? Teda bratři raději ne, to slovo se mi příčí...

Stojíme v zástupu. Velitel nás obchází. Poslouchám jeho komandování, po očku sleduji jak tu a tam někoho upraví a srovná do latě. Nemám ráda tenhle ranní rituál, pod jeho pohledem si připadám jako by znal mé tajemství, nebo byl jen krůček od toho aby ho odhalil.

Zastavil se u mě. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. té hrudi, kterou tak úpěnlivě maskuji před zraky nepovolaných. špatně se mi dýchá a mám pocit, že jestli se brzy nepohne dál, tak omdlím...

Jsi řádný voják království Andronak. Proto dnes posnídáš se mnou u stolu. Nemohu tomu uvěřit. Pokud to doposud byl zlý sen tak teď je to noční můra. A to jsem si myslela že už to horší být nemůže... On to ví... Bohové on to ví... Určitě to byl on, kdo mě viděl... To je strašný... Co bude teď? Musím se uklidnit. Třeba to neví.. Mohl mě vidět, v té tmě mě nemohl poznat. Musím si jen dávat pozor, všechno bude v pořádku... říkám si ale potřebná jistota mi chybí.

Když je ranní nástup ukončen musím se zajít odstrojit a taky upravit na snídani. Je to vlastně obrovská pocta snídat s veliteli ale já osobně bych ji klidně někomu přenechala. Vůbec jsem tu nechtěla být, kdybych tušila jak to skončí nikdy bych se nestala Maxem...

Vykročím a půjdu přímo k důstojnickému stolu. cítím pohledy které mne pozorují, ale ze všech sil se je snažím nevnímat. Připadá mi, že jestli to brzy neskončí roztrhá mě to vnitřní pnutí na kusy. A přece jdu dál až ke stolu, a po uvítání od velitele usednu na místo, které mi ukáže. Je mi jasné, že teď to budu mít v jednotce ještě těžší. Voják který snídal s veliteli... Je s podivem, že se mi ještě netočí hlava. Naštěstí se začne jíst a to je něco co ráda napodobím, protože tady na stole není obyčejné jídlo pro vojáky ale spoustu dobrot co jsem měla naposledy ve mlýně a už mi to docela chybělo.

Konverzace která po sytém jídle následuje mi už však zdaleka tak řpíjemná není. Nuiceně se směji velitelovým narážkám a čelím poplašenému tlukotu vlastního srdce. Je mi z toho všeho nanic. Zdá se sice že neví o tom, že ona žena jsem já, jenže to ci mi zde říká. co by následovali kdyby se to dozvěděli vojáci... Úplně až vidím zástup všech těch mladíků a mužů u sbvého stanu a mimoděk se otřesu. Pokusím se to zamaskovat tím, že se mi jako špatně sedí a naštěstí to nejspíše i vyšlo.

Nakonec je konec, vstanu, vzdám mu poctu jak vojáci mají a odejdu do svého stanu. Jen tady mám klid. Jen tady jsem sama s sebou a mám trochu času na oddych. Vím, že za chvíli stejně budu muset vykročit mezi ostatní, ale moc se mi nechce. Snažím se udržet si čistou hlavu, ale lehké to zrovna není. Stan mám zavřený jak nejvíc to jde. Jen tu tak sedím a hledím na jeho stěnu vyčkávajíc povelu k nástupu na cvičení. Musím si odpočinout než vyrazím. Ne fyzicky ale psychicky. Nedokážu v jednom kuse snášet to vypětí...

Nakonec si ale povzdychnu, oddím se do zbroje a vyjdu ven. Chci mluvit s Viktorem než to udělá někdo jiný...

Nicolas Braner
Jak tak jdete , během chvíle výjdete ze Slirverwoodu. Nechávate tím zkázu za sebou a vydáváte do tajuplného hvozdu kde je možné všechno. Jak ti Gatonel četl v dětství. V hvozdu , i když jsi jim už prošel stvku krát , je vždy něco nového nebo záhadného. Vešli jste do hustého lesa. Jak si tak razíte v klídku cestu a nic neslyšíte dá se elf do řeči. Jsi opravdu tak posedlý mocí? Já jen že , já...... Najednou se nezvykle utnul , ale pořád pokračuje a ty za ním.
Po celém odpoledni cesty , přicházela noc. Najednou se Azriel zarazí. Tady se utáboříme. Je to tu bezpečné. Stojíte uprostřed prolákniny v zemi a okolo té prohlubně jsou všude stromy. Azriel si vyndá něco z tašky. Položí to uprostřed prohlubně. Je to divný kovový květ. Azriel něco zašeptal. Ty jsi to však nezaslechl tak zřetelně , aby jsi pochopil co zašeptal. Najednou se květ roztáhne a kovové listy se zabodnou do zemně. Z dolní části květu vylétne světle modrá kulička , která nehybně levituje nad květem . Tobě okamžitě dochází o co jde. To je "studený" oheň. Je začarován do toho kovového květu. (je na nekonečnou dobu a nepálí , přitom má vlastnosti ohně = teplo a světlo , taky může mněnit barvy , ale to člověk musí znát jazyk který oheň poslouchá) Jen se chvíli zamyslíš a pak si rozbalíš věci u kouzelného ohně. Lehneš si a chceš spát , když v tom okamžiku promluví Azriel. Opravdu jsi nikdy nepřemíšlel co s tebou udělá rychlé získání síly? Ať je to za jakýmkoli důvodem.... Čeká co ty na to...

Accali
Vlčice výjde z lesa , ale zarazí se před akademijí. Vypadá to že dál nejde. Nevíš proč. V tomtéž okamžiku arcimág něco pronáší v divném elfském dialektu. Vlčice přistupuje blíž a skloní čenich před arcimágem , jakoby rozumněla tomu co jí právě pověděl. Vlčice k tobě přistoupí. Tak teď když jsme všichni , tak to abychom snad vyrazili co. Arcimágův hlas ubral na majestátnosti a na oficiálnosti. Prostě ti zní přívětivěji a přátelštěji. Vyrážíte na koních po malé cestičce. Jedete u sebe a arcimág si něco pobrukuje. Létají nad ním ptáčci a pár se jich usadí i na jeho hůl. Je to jakoby ho všichni tvorové lesa znali a mněli ho za přítele. Jakpak jste se naučila kouzlit? Vyprávějte. Velice mně zajímá vaše minulost. Když nejspíš pocítil tvojí neochotu odpovídat tak znova promluvil. Cesta je dlouhá. K tomu bych vám mohl odpovědět na jakoukoli otázku v mých možnostech . Arcimág se srdečně usmněje. Poznáš to podle vrásek na jeho obličeji když se směje.

V lese

Silverwood necháváme za s sebou. Ještě naposledy vrhnu tím směrem stinný pohled, ale pak už se věnuji jen svým myšlenkám a cestě. Mám z hvozdu trochu strach. Rozhodně bych si takovou entitu nechtěl rozhněvat. Jeden nikdy neví na co v lese narazí.

Cetsa mi připadá podivně tichá. Jakoby snad ani v lese nic nežilo a mezi námi panuje také velmi zvláštní stav mlčení. Jsem zvyklý mlčet, ale nevím proč s ním je to těžší. Znám ho sotva chvíli a už se mi dostal hlouběji pod kůži než ostatní, které potkávám. Gatonela nepočítám toho znám už osm let a přeci jen vztah mezi mnou a jím je značně specifický. Nelze to srovnávat je to jako bych dával dohromady jablka a hrušky.

Les je hustý a já si dovolím na okamžik zavzpomínat. Vidím je. Své rodiče. Otce, který mi předal amulet jež nosím vysoko na levé paži. Mimoděk si tam sáhnu abych se přesvědčil, že je ta věc stále na svém místě. Díval se tak zvláštně když mi ho dával. Skoro bych ten pohled přirovnal k lidské verzi Azrielova, když mi daroval svůj náhrdelník z kterého je teď jen hrouda zlata. Sklopím hlavu. Cítím se podivně unavený a starší. Jako by mi nebylo čerstvých osmnáct, ale už minimálně padesát. Za těch svých osmnáct let jsem spatřil tolik bolesti a smrti, než jiní vidí za celý svůj život…

A pak to přijde. Ta otázka, a ještě k tomu je jeho řeč nečekaně utnutá. Zadívám se na něj, ale on se neotočí. Pokračuje v cestě. Mám podivný dojem, že mi byl kdysi podobný. Děsná myšlenka… napomenu se. Skoro bych se zasmál, ale já se vlastně smát neumím. Zamyslím se zda mě ještě někdy něco doopravdy rozesměje a zda by to bylo vůbec k něčemu dobré… Možná bych opravdu měl něco říct, ale rozhodnu se v celku v okamžení, že ne. Nemusím mu nic vysvětlovat! Nic mu nedlužím a on mi taky nic neříká, ne?!

Mlčel jsem dál a snažil se na to nemyslet. Směřovat své myšlenky kamkoliv jinam než k tomu elfovi. Vím, že pro teď jsou naše cesty stejné, ale to pro mě není důvod abych nad ním přemýšlel. Bohužel i přes všechnu svou snahu, kdykoliv polevím v soustředění se k němu mé myšlenky opět stočí. Oh, to ne… Sakra fakt se potřebuju ovládat!, pomyslím si.

A pak se přiblíží večer a Azriel rozhodne o našem tábořišti. Mlčky sleduji vyrůstat květ. Musím uznat že elfové přes to jak dlouho s nimi žiji, mě vždycky něčím překvapí. Přijde mi to… “Hezké”? Jenže právě tohle slovo je mi příliš vzdáleno než abych ho použil. Na světě není nic hezkýho. Svět je temný a všechny dny v něm se halí do odstínů šedé. Chvíli sleduji světlo bez ohně, ale pak beze slov rozložím své věci. Hůl si nechám těsně u sebe a lehnu si. Jsem opravdu vyčerpaný. Vím, že abych dnes usnul budu potřebovat se před spaním potřebovat uvést do stavu meditace a vytěsnit z hlavy všechny své přebytečné myšlenky a na to se musím plně uvolnit. Jenže to mi elf nedopřeje.

Popuzeně se zvednu na lotky a zadívám se na něj už opravdu docela otráveně. Nesnažil jsem se celé odpoledne mlčet abych se teď rozpovídal, ale nakonec se přeci jen posadím. Tak jo. Chceš odpovědi?! Tak fajn, ale budeš odpovídat taky! řeknu si a zabodnu se do něj pohledem svých černých očí.

”Odpovím ti na všechno a popravdě ale jen pod podmínkou, že odpovíš i ty mě stejně pravdivě. V rámci toho na co znáš odpovědi a stejně tak já. Co ty na to?” chvíli počkám zda přitaká a nespustím z něj oči. Je to něco jako souboj vůlí. Rád se dívám ostatním do očí. Dá se z nich lecos vyčíst a většinou to ostatní štve. V knihovně v akademii jsem to občas praktikoval, když jsem chtěl mít klid. Většinou všichni odešli...

”Klidně začnu… Jesli jsme přemýšlel co se mnou udělá rychlé získání síly? Ne. Nebylo to důležité. Důležitý je pouze cíl.” řeknu mu nakonec bezvýrazným hlasem.

Rozmýšlení nad smrdutým tvorem, Mýtina

S nepatrným pousmáním sleduji Džagzaino počínání. Stále mě trochu znervózňuje tiché zamručená, které jsem zaslechl, když jsem slézal ze stromu. Trochu mě uklidní, že náš objevitel je pevně svázán kořeny a jeho smečka doslova táhne dál.
~Netuším.~
odvětím čistící se Džagzai a obezřetně přistupuji k Smraďochovi
~Možná chystají útok na Špicoušce.~
řeknu po krátkém zamyšlení a pohlédnu na slepého zajatce Jak si nemohly nevšimnout, že jin někdo ve smečce chybí?! podivím se Jsou to podivní tvorové. uzavřu myšlenku. Není čas zbytečně přemýšlet. Prohlédnu si kořeny a na chvíli se mi před očima udělá rudá mlha, když si vzpomenu na moje první setkání s touto mocí. Zlostně zavrčím.
~Chutnají tak odpořně jako páchnou?~
pobaveně se optám Džagzai. Sice bych jí měl za t oco udělal vyčinit, ale teď se na ní nemohu zlobit.
~Co mi o něm řekneš dalšího?~
zeptám se jí, teď už vážným tónem a dál nepřestávám sledovat okolí a chování Smraďocha.

A.J. - óóóóó!!!
Jak tam po té opravdu málé komůrce chodíš a usilovně uvnitř sebe bojuješ nakonec uděláš to co by jsi původní , čistá a hrdá ty nikdy neudělala. Co se to v tobě zlomilo?
Když se nic neozívá tak zaklepeš ještě jednou. Vynadáš si , ale teď méně než poprve. V tom okamžiku se otevře kovové hledí u dveří. Co to sakra děláš? Já tě tak namáhavě spasím před těmi muži a ty takhle. Ty děvko! To označení tě nijak neurazilo. Což je u tebe původní , slovo , které by spůsobilo smrt řečníka. Ted jsi se pokusila strážníka zbalit. Ten tě však chytnul za paži a táhl tě někam po chodbě. Neodpovídal. Ty jsi už mimochodem v mnohém lepším stavu , než po prvním procitnutí. Modřiny už jakž-takž opadají a nebolí tě nic. Jen máš nějaký divný pocit v lůni. Pocit chtíče. Když se strážný zastaví a vhodí tě dovnitř tak zavře dveře a ty uslyšíš pouze jen. Doufám že si to užiješ! Když jsi se opřela o ruce uviděla jsi to co by jsi opravdu vidět nechtěla. V místnosti je deset vězňů. Všichni mají lačné pohledy , když se na tebe dívají. Tohle bude dlouhá noc. Když ten největší v kobce přikročí k tobě a chce ti košili roztrhnout , tak se jen pousměje při pohledu jak si košili sama sundáváš. Jakoby jsi to ani nedělala ty. Předpokládáš že tohle bude dlouhá , dlouhá noc. Začala jsi postupně kouřit a masturbovat každý penis v místnosti. Vypadá že máš štěstí na pořádné chlapy. Jejich velikost je stejně velká , né-li větší , než těch dvou v první cele. Pokračuješ a pokračuješ. Už se na tebe pár mužů vystříkalo. Ucítila jsi něco vlhkého ve vagíně. Byly to jazyky dvou vězňů. Ostatní , kteří čekají až se na ně dostane , stojí okolo a masturbují. Máš plně oslintaný zadek , prsa , stydké pysky a ústa. Jeden muž si lehnul a ty jsi zasunula jeho penis do sebe. Další jsi vsunula do úst a olizovala ho jazykem. Další dva jsi držela v rukou a honila je. Výstřik do tebe a výstřik do pusy a na ramena.
Takhle to pokračovalo celou noc a ráno. Chlapi se střídali jak na běžícím pásu a dělali takových věcí. Ty jsi dělala takových věcí. Ani jsi si na vteřinku neodpočinula. Stále jsi hladově příjmala další a další chlapy. Byla jsi v extázi a celá postříkaná. Pořád pokračovali a ty pořád neměla dost. Dokonce vám nenosili jídlo. Orgie pokračovaly celý den až do západu slunce a pak celou noc. Jsi stále vzhůru. Máš totálně slepené vlasy od spermatu. Řasy taktéž. Prsa jsou jakoby polité nějakou polevu. Ty neustále hltáš sperma. Obličej je taky celý zastříkaný. Záda taktéž. Zadek jako by byl celý pokryt spermatem. Uvnitř vagíny ti příjemně brnělo. Z vagíny ti vedou potůčky spermatu , který se do tebe už nemá kam vcházet. Tvůj řitní otvor je dá se říct plně zalepen. Vždy se musí nejdříve prorazit olíznutými prsty a pak teprve strkat oslintaný meč. Bříško a hlavně pupík jsou taky celé postříkané. Hodně chlapů se šlo během orgijí vyspat a pak pokračovali místo těch co byli do teď. Jsi unavená , ale tvůj chtíč vítězí nad únavou. Pořád si tam lahodíš v hromadě mužů. Teď ti připadá poviností je uspokojit. Něco tě vevnitř kazí. Ukájíš jednoho za jednim a znovu a znovu. Stále tám skáčeš nebo se necháš jen tak v leže hýčkat. Jsi však stále při vědomí a stále nemáš dost. Už jsi ukojila každého chlapa v místnosti aspoň 15 krát. Když v jeden okamžik šli všichni chlapi spát. Nejspíše pochopili že to co děláš děláš z nějakého tobě neznámého důvodu dobrovólně. A tak tě asi nechají odpočinout. Oblečeš si košili a když si lehneš okamžitě usneš. Zdají se ti opravdu zvrhlé sny , plné sexu a výstřiků. Jak jinak v hlavní roli jsi ty. Pomalu padáš do propasti ze které není úniku. Brzo asi plně stratíš rozum a budéš žít pouze pro další stříkanec ve tvém lůni. (aspoň že nemůžeš otěhotnět) , (je to tím že kříženec nemůže porodit s nekříženým , no prostě genetika...)

Nicolas Braner
Azriel přemýšlí a pak přikyvne hlavou. Tvůj pronikavý pohled na něho vůbec nepůsobí ba naopak. Přilákal jsi jeho pozornost a bedlivě se na tebe dívá. Když tě vyslechne je zakýve hlavou. Jenomže to by jsi mněl. Já.... Azriel rozepne róbu , tak že má vše odhalené až po pás. Uvidíš hůzný výjev. Polovina Azrielova trupu a část ruky je pokryta zlatými šupinami. Toto bylo původně dobře zahaleno róbou. Stojí tam takhle odhalen a promluví se smutkem v hlase. Když mi zabili mistra , přísahal jsem že se pomstím. Procestoval jsem celý kontinent a našel zdroj obrovské síly a bezhlavě ho použil. Teď ve mně sídlí démon. Zahalí se a posadí se na svou deku. Pomstu jsem vykonal , ale démon nademnou získával navrch. V těch okamžicích jsem se přestával kontrolovat a zabíjel , ničil a pustošil vše okolo sebe. Nebylo možné mně ve hněvu zastavit. Naštěstí jsem nebyl v Alvalonu.... Dotknul se přes tuniku té části těla , na které mněl ty šupiny. Po každé zuřivé přeměně na mně potom zustával kus démona. Naštěstí jsem pomocí mistrova tréningu naučil držet démona hluboko vevnitř. Když zemřu tak.......se démon dostane na svobodu..... Připadá ti že to není vše , protože elfovi při mluvení skoro vyráží slzy.

Rebeca Treanová
Když vykročíš ven uvidíš , jak se okolo po táboře taky shromažďují vojáci. Připravují se na signál tréninku. Vykročíš a hledáš Victora. Nikde ho však nemůžeš najít. Nejspíše ještě snídá. Tak se vydáš směrem k jídelně pro vojáky. Tam vidíš samotného Viktora jak s nechutí dojídá tu divně vypadající látku co máte vždycky k snídani. Viktor tě zahlédne. Ahoj bratře! Stoupne si a obejme tě jako bratra. Pořádně tě poplácá po zádech. Tak co by jsi potřebovala? To už je však potichu. Tak potichu že to slyšíte jen vy dva.

V lese

Nevadí mi, že jsem svým pohledem přilákal jeho pozornost. Dá se říct že naopak. Jsem rád že se našel někdo, kdo se mi v tomhle může vyrovnat. Je to výzva a takové výzvy já neodmítám. Už jen pro to, abych sám sobě dokázal, že na to mám budu držet očí kontakt, dokud to vydrží sám elf. Jenomže to by jsi mněl. projede snad každým nervem mého těla. Cítím jak mi vyschlo v ústech, když sleduji jak si rozepíná róbu. Dívám se na zlaté šupiny na jeho těle a oči se mi nechtěně rozšíří… ”Každá legenda, chlapče, má svůj dovůd. Nezáleží zda je tím důvodem pomsta, nebo cesta za slávou… Každá z těch cest má svoje hranice. Ale kde ty hranice leží a jaké jsou? Kde je hranice hranic? Co všechno jsi ochoten obětovat abys je překročil? A co jsou ochotní obětovat ostatní, abys je směl překročit? Na to se ptej.” vzpomenu na jedna z Gatonelových slov. Už se na něj nemohu dívat a tak se ponořím pohledem do chladného ohně nad květem, jehož matné modravé světlo na nás vrhá své přízračné stíny.

Mluví dál. Vypraví jak k tomu přišel a co ho to stálo. Poslouchám lehce otřesen ale poslouchám dokonce. Nevím co bych na to měl říct, nebo co bych měl udělat. Znovu se na něj podívám a vidím v jeho očích slzy. Uznávám…, pomyslím si směrem k holi.Že je dobře, že jsem ho nezabil… vydechnu se stále nezměněným teď již zamyšleným pohledem. Já ale přece žádnýho démona povolávat nechci. Chci jen nemrtvé vojsko, abych se dostal ke králi Andronaku a mohl ho zabít. Nic víc. Na to démona nepotřebuju! Možná se chci pomstít, ale nejsem až tak pitomej abych zbytečně riskoval s něčím takovým. Ostataně ty nemrtví taky potřebuju jen pro to, že jiný vojsko neseženu a jen se svými kouzli se ke králi taky nedostanu. . Určitě ne nepozorován a kdyby se mě rozhodli zajmout pochybuju, že bych se jen tak ubránil… Ostatně není třeba aby při tom umřelo víc lidí než je nutný ne? Jenže to nikdy nikdo nepochopí. Chci se učit nekromacii tak jsem hned zlej. To sou elfí měřítka! Nikoho nezajímá proč to chci. No dobře, to už jsme zase někde jinde…

”Jen tolik?” zeptám se jestli je to všechno co mi chtěl říct. Zpětně si uvědomím, že jsem možná svou otázku nepoložil nejvhodněji a že to teď asi znělo jako bych podceňoval jeho varování ale tak to není. Beru to tak jak to řekl. Prostě nesmí umřít aby se démon nedostal ven. Ale vzhledem k tomu, že i jako elf jednou zemře stářím, i když to bude za dlouho. Proč nad tím tak přemejšlím? Je to přece jen elf! Já v sobě žádnýho démona nemám a mít nebudu. To nemám za potřebí.

Tábor vojáků

Vyjdu ven ze stanu a na okamžik zamžourám proti slunci.
Nádech… Výdech…
Vykročím mezi ostatní vojáky a rozhlížím se pátravým pohledem. No tak Viku, kde seš?, ptám se nervózně sama sebe. Snažím se působit sebejistě a uvolněně, ale uvnitř jsem napjatá jak pavučina.
Nikde ho nevidím. Čas do nástupu k výcviku se krátí a Victor pořád nikde. Napadá mě už jen jedno místo, kde by mohl být. Jídelna… Vykročím tedy kýženým směrem.
Konečně ho vidím. S dost velkou nechutí se dívá na svou lžíci, než s velkým přemáháním obrátí její obsah do své pusy. Chápu ho. Taky jsem nucena to jíst. Alespoň do dneška jsem byla a musím říct, že už jsem teda v životě jedla lepší věci. Ačkoliv to snad každý tady… Victor sedí u stolu sám a tak se zdá, že vzduch je čistý. Musím se pousmát tomu jeho šklebu. Trochu mě to uklidní a mě se podaří se uvolnit. Vykročím k němu.

Zavolá na mě pozdrav a osloví mě bratře až ve mě úplně hrkne. Aniž bych chtěla před očima mi problikne Redanova a Ericova tvář. Úsměm na rtech nyní vypadá značně nuceně ale to jen do chvíle, kdy mě obejme a své objetí následně opět povolí. Nikomu jinému nedovolím aby se mě dotkl, ale u Victora je to něco jiného. V něm mám lepšího bratra, než u svých “vlastních” sourozenců. Potlačím ty vzpomínky. Naštěstí také ví, že takové objetí nesmí trvat moc dlouho protože bych se pak nemusela udržet a udělal bych nějakou hloupost. Prostě je mi přílišná blízkost nějakého kluka, nebo muže příliš nepříjemná…
”Někdo mě viděl…” zašeptám téměř neslyšně. A pak se posadím naproti němu a usměju se. ”Tak co, jak ses vyspal?” řeknu už normálně nahlas. “Dneska dostaneš pěknou nakládačku s tím počítej.” dodám ještě vesele. Potřebuju odvést řeč na něco jinýho a hlavně nesmím dovolit aby na mě padlo jakékoliv podezření. Takhel se s vikem bavíme normálně. Utahujeme si jeden z druhého a při tréninku, před nebo I po, si vždycky cinknem jako když jsme si hráli s dřevěnými meči. Prostě jen tak, procvičíme si tím refleksi a uvolníme se. Alespoň já teda určitě…

Rebeca Treanová
Viktor na svém obličeji nedá znát ani náznak vzrušení , tvou první větou. Jen zašeptá. To je zlé... Pak však zvýší hlas a promluví. Tak to těžko brácha! Dnes jsem se vyspal výtečně. Což je pro tebe okamžitá prohra. Rovnou nechoď na cvičiště ať mi neděláš ostudu. Pak se smněje a přitom zase zašeptá. Mněla by jsi zjistit kdo to byl a okamžitě ho umlčet.... Nebo utéct. Pak se zase odmlčí a se zvýšeným hlasem poví. Bojuješ jak bábovička! Aby jsi se dnes při tréninku nerozsypal. Pak tě klukovsky slabě plácne po rameni. Klukovsky se smnějete a oplácíte si rány. Z vašeho rozhovoru vás vyruší signál. Signál označující schromáždění na cvičišti. Nadchází další okamžik zkoušek. Jako každý den. Cvičení v tobě vyvolává jen malý strach. Horší to bude po obědě...
Když dorazíš na cvičiště už tam prochází roztřizování po cvičišti. Jeden nižší důstojník vykřikává povely. Pak ukáže prstem na hrstku vojáku a v tom taky na tebe. Vy tam! Vy půjdete do bojové arény. Okamžitě pohyb! V aréně jsi bývala už hodně krát. Aréna je pro tebe nejhorší. Snadno tam dochází k poškození korzetu. Což se ti už párkrát stalo. Naštěstí jsi se vždy vyvlékla z ošetření a ovázání ran. To by jsi totiž musela sundat košili a pod tou máš zrovinka korzet.
Tak nakráčíš do arény. Na jedné straně jsou police se zbraněmi a štíty. Na druhé je připraven doktor. Uprostřed je udělaný kruh , bílý kruh. V průměru má asi 5 metrů. Jediné pravidlo je. Vydržet co nejdéle a přitom nevýlézt z kruhu. První jsi samozřejmně na řadě ty. Zbraň se smí používat pouze meč. To je první souboj.
Vkročíš do kruhu a v něm už čeká učitel. Tak co začnem? Vytasil meč a čaká až tak učiníš také. Bojujete a zápolíte. Jste stejně dobrý , ale učitel má občas navrch. Tak to trvá dlouho dokud učitel nezasáhnul přesně po švu korzetu. Ten se roztrhl spolu s košilí. Vypadá to že moc dlouho ti vnady držet nebude...


Nicolas Braner
Jak tam tak sedíte a chvíli mlčíte. Připadá ti to docela dlouhé. Přemýšlíš o tom na co by jsi se mohl zeptet. Napadá tě takových věcí. Chtěl by jsi jich říci co nejvíce. To by jsi však musel odpovídat taktéž. To se ti opravdu nechce. Nechce se ti odpovídat na otázky , ale tvá zvědavost tě skoro žere zaživa. V tom Azriel promluví smutným hlasem. Pamatuješ si jak jsem mluvil o ženě a dceři... Jednou když jsem se vracel domů jsem se na chvíli nedokázal ovládat. Démon nademnou převzal kontrolu. Viděl jsem jak pomocí mého těla vraždí mou rodinu... Azrielovi vyrazí z oči pár slz , ale nevypouští ani zvuk. Pak tam sedíte a mlčíte. Mlčíte a ty přemýšlíš o tom jak na toto zjištění zareagovat. Je to docela divná situace. Co by se však mohlo stát tobě? Chceš pouze oživit pár set mrtvol a použít je ke svým pomstychtivým plánum. Nikdy jsi nepřemýšlel nad následky...
Po chvilce Azriel znovu promluví. Takže nemysli že když něco získáš , tak že při tom něco neztratíš... Pak tam sedíte a čekáte co z vás vyleze.

Tábor vojáků

“Ostudu?!“ nahodím uražený tón hlasu a mluvím jako obvykle hlubším hlasem. “Já tobě? Ha,ha,ha… To sem jako přeslech. Děláš jakby to ještě šlo.“ zasměji se.
“Umlčet? Možná to byl sám důstojník… Dneska se o tom zmínil při snídani, ale neví, že jsem to já…“ odvětím šeptem. “Nerozsypal? Jo promiň, tys mluvil o sobě…“ nedokončím tentokrát opět nahlas a oplatím mu žďuchnutí. “A utéct? Zapomněls co je trest za dezerci?“připomenu mu opět šeptem, přičemž do něj nahlas opět dorážím a on mi to vesele oplácí.

Přerušil nás táhlý tón oznamující nástup na cvičiště, takže se za svého pošťuchování vydáme na své místo. “Tak schvalně, kdo komu udělá ostudu.“ ukážu na něj prstem, zasměji se, abych zmírnila svou nervozitu a strach a pak už čekáme na povely, které přicházejí prakticky vzápětí. Mě pošle se skupinkou jiných vojáků do bojové arény. Nemám nic proti boji, naopak líbí se mi to a nejhorší taky nejsem, ale z arény mám strach, protože kdyby se mi poškodil korzet znamenalo by to můj konec. Několikrát už mě třeba při souboji někdo škrábnul. Sice se mi zatím vždycky podařilo vymluvit se z ošetřování ran, ale tak nějak tuším, že věčně mi to taky vycházet nebude.
Uposlechnu rozkaz jak se na správného vojáka sluší a patří. Vejdu do arény a rozhlédnu se. Police se zbraněmi jsou na svém místě jako obvykle. Učitel už stojí připravený ve středovým kruhu jako obvykle. Chci se zařadit s ostatními a vyčkat, ale jako by toho nebylo dost, učitel si musel vybrat zrovna mě na první souboj…
Pohnutí na sobě nedám znát. Ani nervozitu. Prostě vykročím. Vytasím svůj jedenapůlruční meč. Je vcelku dobře vyvážený a přesně délky, která mi vyhovuje. Jen ta záštita by mohla být širší a čepel o něco málo lehčí, jenže s tím se nedá nic dělat.
Napochoduji do kruhu a postavím se do střehu. Dívám se cvičiteli přímo do očí. Srdce mi v hrudi poplašeně buší. Jeho tep mě ohlušuje. Vím že si musím dávat pozor. Mám strach z odhalení, ale výcviku se podrobit musím. Nemám možnost volby…
Otázka je jasná.
“Ano, pane.“ řeknu stejně pevně jako vždy. Jsem nervózní. Adrenalin ve mně stoupá. Nebýt „mého malého tajemství“ musela bych uznat, že se na to vlastně docela těším. Čeká až zaútočím a tak vykročím. Krok vpřed a výpad. Vedu svůj sek shora na jeho levé rameno. Zblokuje můj pokus. Hned následuji dalším útokem, jenže on tentokrát neustoupí a tak když vykryje můj sek na jeho pravý bok svým mečem stojíme teď těsně u sebe. Druhou rukou do mě strčí a já musím ustoupit. Trochu jsem zavrávorala a upadla zadkem do písku, bohužel už za čárou. Kruci! Musím se víc snažit! Takhle tady budu vážně za bábovku! Tak fajn, zkusíme něco jiného…, pomyslím si když se téměř okamžitě zvedám na nohy. Bolest pozadí se snažím ignorovat. Nebolí to zase tolik kolik by mohlo. Znovu vstoupím do kruhu a připravím se. Tentokrát útočí on. Je rychlí. Sice v rychlosti se mu vcelku vyrovnám, ale vlastně je to, to jediné v čem se mu vyrovnám. Techniku meče má mnohem lepší než já. Bodejť ne… Naštěstí právě díky rychlosti, se mi daří krýt jeho tři po sobě jdoucí údery. Jeden šel na nohy v oblasti třísel. Velmi zákeřná věc, naštěstí se mi povedl protiúder až od čepelí mečů odlétlo několik jiskřiček. Následoval útok na hlavu, kterému jsem jen ustoupila do boku. Takový malý překrok. Při těchto manévrech stále ještě špatně držím rovnováhu a tak zavrávorám a před dalším útoku, který vedl na rameno jsem se musela sklonit. Všechno šlo tak rychle, že jsem sotva stíhala vnímat čepel jeho meče jak sviští vzduchem. Vím že takhle mě určitě zase brzy vytlačí z kruhu a to nechci. Při jeho dalším útoku na rameno, pokročím vpřed a zaútočím mu na bok z druhé strany, než on vedl svůj sek, takže jsem se mohla protáhnout pod jeho paží, jenže on odhadl můj další tah. Včas pustil svůj meč jednou rukou a tou mě chytil za ruku s mečem, takže mi ji stočil za záda, přitáhl si mě k sobě a přiložil mi čepel na krk. Dýchám přerývaně. Musím několikrát polknout. Srdce mi tluče snad až v krku. Bojím se. Sice k němu stojím zády, ale co kdyby si něčeho všiml? Odstrčil mě a začíná další kolo. Ale no tak. Aspoň jeden zásah, co ty na to? Tohle kolo vyhraju já! řeknu si odhodlaně. Postavím se do střehu. Jsem už trochu unavená, ale vím že nesmím polevit. Polknu a začnu tentokrát sekem shora na jeho hlavu. Je to dost nebezpečný sek, vzhledem k tomu, že se jedná pouze o trénink… Vykryje jej mečem, odrazí čepel mé zbraně až můj pevný postoj, opět postrádá rovnováhy. Sehnu se a udělám dobře, čepel jeho meče mine mou zbroj pouze o kousíček Znovu se napřímím a tentokrát se pokusím trefit jeho levé rameno, kterým je ke mně blíž. Jenže jeho periferní vidění pracuje bezchybně a tak, když zahlédl mou snahu,prudce se otočil celým tělem. Meče znovu zacinkaly jeden o druhý a než jsem se stihla vzpamatovat a vrátit do postoje znovu jej jednou rukou pustil a tou druhou mě svalil do písčité hlíny, načež mi přiložil ostří ke krku, jako už jednou. Kruci! Tak teď. počkám až zvedne svou zbraň a vrátí se na své místo. Znovu odhodlaně vstanu. Štve mě, že má navrch. Vím, že je to cvičitel a určitě umí šermovat líp než já, ale o to větší mám chuť být lepší. Nebylo by to skvělé? Být holka a ještě k tomu lepší než jeden z vojenských učitelů? Jenže do toho mám ještě daleko…
Další kolo začíná opět on. Tak jako já minule, zaútočí na mou hlavu shora. Ukročím do strany s půlotočkou. Je to porpvé co se mi povedl překrok do strany aniž bych zavrávorala, jenže teď není čas na nějakou radost. Všechno se to děje tak rychle že sotva stíhám sama sobě určitě následující tah. Všechno je v refleksech. Čas se jakoby zpomalil. Ostatní vojíny, kteří čekají na svůj souboj než skončím já, vlastně vůbec nevnímám. Jakoby tu nebyli. Pokusím se ho přetáhnout přes záda, ale nejsem dost rychlá. Tenhle manévr byl na mě přeci jen o půl doby pomalejší než bych potřebovala a tak se stihne pootočit a vrazit meč do cesty mé ráně. Protáhnu svůj úder. Je to okamžitá myšlenky bez přesnějšího tvaru. Načež bez přetočení kontruji útok zpět v oblasti nyní jeho levého boku. Znovu tam vrazí meč až odlétnou jiskry. Dala jsem do toho všechnu svou sílu. Začíná mi docházet dech. Přesto se však nevzdávám. Na okamžik jsme se zastavila a on mi začal útoky oplácet. Šlo to ráz na ráz. Levý bok, pravý bok, levé rameno, hlava… Nestihla jsem obraný postoj a musela do otočky, abych se vyhnula letící čepeli, která sice minula mou hlavu, ale zato zasáhla shora můj odkrytý bok. Leknutím s sebou škubnu a padnu do prachu mimo kruh. Úplně jsem cítila jak povolil nejen šev mé kožené zbroje a látka na košili, ale hlavně šev mého korzetu pod košilí. Jsem na všech čtyřech a snažím se popsadnout dech. Bojím se i postavit. Co teď? Bohové co teď? Takhle už nemůžu trénovat. Musím to jít zašít… Kruci horší už to snad bejt nemůže! No dobře, může…, pomyslím si, když se pokusím postavit a pocítím jak povolí další kousek švu na korzetu. Tak to je konec. Teď mě odhalí. Musím něco vymyslet. srdce mi bije jako o závod a dýchám samou nervozitou, jako bych za s sebou měla maraton. Zadívám se cvičiteli do očí, ale do kruhu se zatím nevracím. Jsem unavená a nervózní. Vím, že zbylá čtyři kola to určitě nevydrží. Rozhlédnu se kolem po ostatních. Všichni čekají až se vrátím do kruhu a budu pokračovat v boji. Oni nechápou, že to je přesně to co nemůžu. Snažím se vymyslet si nějakou výmluvu. Prostě jakýkoliv důvod, abych nemusela v souboji pokračovat a zároveň to nebylo podezřelé. Nic mě však nenapadá…

Nemůžu dál bojovat. Ne teď. Tak se trochu ztrapním, hlavně ať nezjistí pravdu. Nějaký ten trest a posměch snesu, odhalení ne!
“Už nemohu, pane…“, vypravím ze sebe dýchavičně.

V lese

Vlastně ani nevím jestli jsem čekal, že mi odpoví nebo ne. Dá se říct, že se to nedalo pokládat za další otázku. Byla to spíš věta hozená do větru. Mohl bych se ptát vlastně úplně na cokoliv, ale uvědomuji si, že bych mu pak musel taky odpovídat a to se mi nechce. Vůbec se mi do toho nechce… Má v sobě démona a ještě k tomu je to ušák. Proč bych mu měl odpovídat? Jenže už jsme to řekl. Vlastně ani nevím proč by mi mělo vadit mu odpovídat… Je plný tajemství a smutku. Je to na něm vidět… Zajímalo by mě toho dost. Kdo, že to zabil jeho mistra. Kým ten mistr byl? Jakého démona má v sobě. Jestli se z něj nedá nějak dostat? Za jakých okolností se přestává ovládat? Proč se mě neustále snaží poučovat? Koho chce jít varovat? Jestli si myslí, že je to opravdu třeba? Proč to třeba neřekne nějakému druidovi nějaké zvíře? Proč trval na tom abychom šli spolu? fakt že jsme se tak nakonec rozhodl i já sám teď není tak důležitý. Jenže dříve než se stačím plně probrat všemi neznámými, které teď vidím před s sebou, promluví Azriel o své rodině.

Naslouchám tomu. Vzpomenu si jak jsem já sám byl donucen nést pochodeň, která zažehla hranici na níž uhořeli moji rodiče. Jako bych tam znovu byl cítím i dnes ten pach spáleného masa, slyším jejich křik. A přece už je to dávno. To kraťoučké pohnutí nemá vůbec nic společného s jeho rodinou. Je a je to pro mě jen pouhá informace, že někdo zemřel, že někoho zabil. No a? Proč by mi na tom mělo záležet? Moje rodina to nebyla… Já už rodinu nemám, tak nechápu proč mi to cpe! zatvrdím se. Co ode mě čeká? Lítost? Nemůže čekat něco takového. Nebyla by upřímná a proč bych mu měl lhát? Je to jeho věc. Ale mám mu to prostě jen tak vpálit do očí? zjišťuji že nevím a tak jako už mockrát ve sporných situacích se rozhodnu pro mlčení. Připadá mi to jako nejschůdnější cesta. Jeho oznámení, si nežádalo mé reakce.

Koneckonců mě se to netýká. Já si oživým pár mrtvol, zabiju krále a vrátím se jako vítěz. Každý tady mě pak bude muset uznat a mistři z akademie mě budou muset přijmout zpátky! I Gatonel pak uzná, že nejsem tak slabý a neschopný, jak si myslel.

Jenže Azriel znovu promluví. Cítím, že už mě to začíná štvát a to spolu mluvíme jen chvíli. “Možná nejsem nejchytřejší, ale úplně hloupej, taky ne, jasný?! Krom toho já nemám co ztratit. Kde nic není ani smrt nebere, takže se nemám čeho bát. Bát by se měli všichni ostatní.“ Poslední větu řeknu už spíš sám pro sebe a ušklíbnu se. Vzpomněl jsem si jak se mi někteří studenti na chodbách akademie vyhýbali…

Teď bych se ho mohl ptát já…, projede mnou další myšlenka. On už se ptal, já ještě ne.
A měl bych?
A proč ne? Ať je to vyrovnané! pomyslím si.

“Jedna věc mi tu nehraje. Řekl jsi konkrétně: „Jsem rád že jsi mně nezabil. Jsem ti velmi vděčný. Aspoň se budu moci vrátit k své ženě a dceři.“ A ty teď říkáš žes je zabil, promiň, ale to nedává moc velký smysl.“ naznačím mu co mi tu nehraje a doufám, že se nebude poté ptát na něco příliš… Rozporuplného co by mi mohlo navodit stav, který nazval vztekem.

Rebeca Treanová
Učitel se na tebe trochu pohoršeně podíval. Nebyl sice unaven , ale ty mu dáš vždycky zabrat a nejspíše se i soustředí , když s tebou bojuje. Uslyšíš od vojáku nějaké to Fůůů! Tak učitel pokyne na lavičku. Ty opatrně dojdeš k lavičce. Při tom se ti korzet ještě trochu roztrhne. Je to zlé. Nejspíše se ti roztrhne dřív než se dostaneš do stanu. Sedneš pomalu na lavičku a v ten moment začne další boj. Podíváš se do nebe. Slunce se už o notný kus posunulo od doby co jsi začala bojovat. Copak jste bojovali tak dlouho? Vezmeš brousek a děláš že brousíš meč. Děláš to tak jen pro okrasu a bez síly. To pro to , že korzet je v kritickém stavu a už ti nedrží to co potřebuješ aby ti držel. Sakra!
Po dvou bojích se ozve signál trumpetou k předobědovou kontrolou. Sakra jen to né! Všichni se seberete a jdete na nástupiště. Ty jsi obklopena vojáky a nemůžeš se vytratit. Dojdete na nástupiště a tam se srovnáte. Tvůj korzet drží jen na nitkách. Tvé tvary už nejsou moc mužské a mohli by tě odhalit. Kdyby se tě dotkli. Najednou zase to špendlíkové ticho. Srdce už máš v krku. Snažíš se však uklidnit dech , protože to korzet pouze víc trhá. Hlavní důstojník zase provádí tu samou kontrolu při které někoho upraví a někomu vynadá. Nakonec došel k tobě. Tvé jediné přání bylo mít to za sebou bez odhalení. Důstojník si tě prohlížel a přemněřoval , když v tom.... Nejspíše mu přišlo že nemáš dostatečně utáhlé kožené brnění a chtěl s ním náznakem zatřepat. To však nevydrželo prořízlé vázání. Se zvukem trhání s tebe strhne brnění. Je udiven že při tak malé síle , kterou chtěl ukázat nedostatek brnění , ti brnění strhnul. Brnění z tebe padá a odhaluje natrhlou košili. Tu však pohromadě drželo pouze brnění a košile se okamžitě otevřela. Důstojník spatřil tvůj narušený korzet. Jako by to už nemohlo být horší. Tvůj korzet se po odhalení okamžitě roztrhl a odhalil tvé ňadra , která teď zahalovala pouze košilka s velkým výstřihem. Okamžitě jsi se zakryla rucemi. To však bylo pozdě a už tě uviděli všichni okolo. Následovalo pouze Óoo! a šeptání. Důstojník zrudnul vztekem a na čele se mu vytvořily krupěje potu. Jsi odhalená. Jen tam stojíš v kalhotech a s vyzývavou košilí (mužskou). Snažíš si zakrýt výstřih , ale jde to těžko , protože máš docela velká ňadra. Důstojník vztekle vykřikne. Okamžitě na trestnici!!! Chytnou tě vojáci okolo a táhnou tě. Nebráníš se. Mohli by tě totiž i zabít. Jsi připevněna rucemi i nohami k dřevěnému , stojícímu X. Důstojník k tobě přistoupí a promluví k posádce. Žena voják... Kdo by pomyslel že něco takového je vůbec možné! Spustí se hromový smích. Zahlédneš Victora. Nevypadá moc radostně. V tom tě z ohlížení vyruší důstojník. Chytne ti výstřih svou rukou a jediným pohybem roztrhne košili. Tvůj hrudník je nyní zcela odhalen. Kus látky v důstojníkově ruce skončil na zemi. Spustí se pískot a další vulgární výrazy. Budeš tu viset dva dny! Za to že jsi se přestrojila za vojáka , to je dostatečná podmínka pro zmrskání , ale nebudeme zasahovat do takových krajností. Tohle bude dost tvrdý trest! * chvíle mlčení * Ten kdo bude vojáka obtěžovat jakýmkoli tělesným způsobem....Bude zmrskán! Důstojník odejde a většina vojáku taky. Zazněl totiž signál k obědu. Zůstalo tu však pár vojáku , kteří se nemohli nabažit pohledem na tebe a skoro slintali. Proč se zrovna špatné věci stávají tobě....

Nicolas Braner
Azriel tě poslochá a opravdu se ti dívá celou dobu do očí. Sakra , ten je nezlomný! Pak odpoví na tvou první poznámku bez jakýchkoli emocí. Jsi opravdu takový tupec? Když vykonáváš nebezpečnou magii , ať to je demonologie nebo nekrologie , tak při vyvolání tvora ztrácíš část své duše. To platí pro jakéhokoli kouzelníka. Když to přeženeš tak se z tebe stane tvor , který nemyslí , nežije a dokonce ani není hmotný. Copak jsi nikdy neslyšel o nějakém duchovi? To jsou kouzelníci , kteří to přepískli se svými kouzly. Ať je tvůj cíl jakýkoli , tak po něm už nebudeš... Odmlčí se. Čeká co ty na to. Pak je zaražen tvou další otázkou. Vypadá že jsi zasáhl tabu. Chvíli vypadá sklesle a pak ti odpoví. Víš to je právě ono co je na tom všem zdrcujicí.....Někdy mám poruchy paměti. To i přez to že se kontroluji. Nejčastěji to bývá to že si myslím že žije mistr nebo dokonce i má rodina. To dělá démon který mi z mysli občas něco vymaže a poté , když to nejméně čekám , mi to vrátí. Pokaždé to je jako poprvé zažít takovou věc. Azriel se tváří seriózně. Dívá se ti do očí a v tobě něco oslabuje. Nejraději by jsi uhnul jeho pohledu. To ti však nedovoluje hrdost. Uhnout pohledem ušákovi? Pche! Ale on čeká co odpovíš. Pořád nějaké očekávání na tvou stranu. (pak se tě bude na něco ptát , tak se včas zabrzdi :D )

Kain a Džagzai
Vaše okolí je prázdné. Vypadá to že smraďoši už jsou daleko. Jste tu tři. Kočka , Vlk a Smraďoch. Nevětříte už nikoho v okolí a už je ani neslyšíte. Vypadá to že jsou dost daleko. U vás na paloučku leží slepý smraďoch a občas zakňučí bolestí. Když si kořeny blíže prohlédneš , spatříš že se ti to povedlo ideálně ve spojení s vyškrábaním očí. Teď můžete komunikovat s orkem , ale nepolevujete na pozornosti.

Když si olizuješ drápky tak tě úplně trkne nepříjemná hnilobná vůně a chuť. Nikdy v živoťe by jsi něco tak odporného nepozřela , i kdyby jsi umírala. Na větvi se ti hoví ideálně. Vidíš odsud celý palouček a můžeš perfektně větřit. Dokonce je tvá pozice tak dobrá že můžeš odsud skočít na jakýkoli strom v tvém okolí...

Nechť debata v myšlenkách začne :D

Tábor vojáků

skloním zahanbeně hlavu jak se sluší. Koneckonců tohle je opravdu hanba. Vzdát tréninkový souboj. Sice jsme nevyhrávala, ale rozjeté jsem to měla dobře… Bohužel situace si žádá něco trochu jiného. Snažím se klidnit svůj dech, ale nejde mi. Slyším posměšné pískání a zvolání Fůůůj. Jindy by mě to vyburcovalo k lepšímu výkonu, ale teď se nesmím nechat ovládnout falešnou pýchou a odhodláním někomu něco dokazovat. Teď se musím podvolit pod tíhou něčeho důležitějšího. Cítím se zahanbeně, ale vím příliš dobře že by mohlo být hůř. Naštěstí nakonec mi cvičitel pokyne na lavičku a já se tedy opatrně dojdu posadit. Sedám si velmi, velmi pomalu, jako by mě snad bolelo celé tělo, přesto že jsem vlastně jen unavená a nemá mě co a proč bolet.
Nerozhlížím se po pohoršených tvářích ostatních. Raději se zadívám na oblohu. Je jasně modrá a bez jediného mráčku. Ze všech sil klidním svůj dech. Jde to ztuha a dá se říct vůbec. Musím se ale snažit, protože kdybych se nadechla příliš, korzet by mohl povolit už nyní. Musím to zvládnout, všechno je v pořádku. Pokud se mi podaří vrátit se do stanu, zažehnám hrozbu, vcelku rychle a snadno, i když to bude jen provizorní řešení. vím, že nebudu mít ve stanu tolik času na šití, než bude oběd, nemluvě o tom co bude po obědě…
Započnou další souboje a já si začnu brousit meč. Je to jen bezduchá činnost, která vlastně ani činností není. Nebrousím doopravdy. Na něco takového nemám sílu a hlavně si to nemohu dovolit. Zatínat svaly zbytečně by se mi teď mohlo stát osudným. Pseudo broušení mě uklidňuje. Dýchám do rytmu pohybu brousku a jen velmi měkcce. Snažím se na nic nemyslet a zcela překvapivě se mi to i daří, dokud se neozvou trumpety svolávající na před obědovou prohlídku. Úplně ve mně hrkne. Mé srdce snad vynechalo jeden celý úder.
Náhle zjišťuji že jdu. Jdu mezi ostatními vojíny směrem k nástupišti. Snažím se klidnit svůj dech, pohledem zoufale pátrám po Victorovi, kterého nakonec zahlédnu nedaleko, ale nepodaří se mi k němu dostat dřív než se musíme vyrovnat do řady. Velitel obchází stejně jako ráno. Ať si ničeho nevšimne… Cítím jak korzet drží snad jen silou vůle. Mé vůle… Děkuji všem bohům co je jen někdo vyznává za koženou zbroj, která doposud drží mé vnady i korzet pečlivě uschované.
Jenže jak už to tak bývá nic nemůže být jednoduché. S každým velitelovým krokem blíž ke mně má nervozita stoupá. Vím jak je pečlivý a že bych byla zrovna moc upravená se říct nedá, jenže kdybych se pokoušela jakkoliv upravit křehká rovnováha mého oděvu by mohla být narušena a to by znamenalo můj konec.
Zastavil se u mě a znovu musím snášet ten jeho pečlivý pohled. Sleduji s hrůzou jak ke mně natahuje ruku. Zřejmě se mu cosi nelíbilo na mé zbroji a rozhodl se jí upravit. Musím zavřít oči a skousnout ret. Nemohu ustoupit a nenechat ho aby se mě dotknul, z toho už bych se asi nevymluvila…
Zatajím dech.
Lehce zabere, jen tak aby se neřeklo, ale to bohužel byla poslední kapka do pomyslného poháru mé vůle, která ještě držela zbroj pohromadě. Se zděšením v srdci a těžkým kamenem, sleduji jakoby zpomaleně jak mé brnění dopadá do prachu. Košile se rozevřela a odhalila korzet, který s konečnou platností praskl. Je mi na omdlení. Nedostává se mi dechu. Srdce mám sevřené úzkostí. Stojím tam, sledována četnými pohledy. Už nedokážu zabránit dívčímu já v sobě aby se pokusilo odhalená ňadra zakrýt rozhalenou košilí, jejíž výstřih byla až nevhodně vyzývavý.
Připadá mi, že udivené pohledy vidím jen rozmazaně, Óóóó´h… slyším jakoby z velké dálky a jen značně tlumeně. Uši mám zalehlé poplašeným tlukotem vlastního srdce. Horkost se mi vlila do tváří jak se stydím. Nechci to. Nejraději bych se propadla do země. Všechno se mi vrací. Všechny mé vzpomínky, prožitá bolest strach… Ach jak tíživý umí být strach jehož okovy mne nyní poutají silněji než jindy.
Z rozkazu velitele mě chytnou vojáci a vlečou na trestnici, kde mě přivážou ke stojícímu X. Nevzpírám se. Připadám si malátná, jako by tohle celé byl jen zlý sen z něhož se co nevidět musím probudit s hrůzou. Proč já…? Udělala jsem něco…? Prosím… Zachraňte mě někdo…! Volám ve své mysli. Vím že nikdo nepomůže. Tady jsme zcela sama… Tedy skoro. Můj vyděšený a zoufalý pohled padne na Victora, který se na mě též dívá ustaraně. I on ví že je konec. Konec naší krásné čtyřleté hry na bratry. Opravdové bratry… Mě osobně nezbývá než doufat že také nebude potrestán za to že mi pomáhal tajit mou identitu. Nepřežila bych kdyby se mu mělo něco stát. Je mladší než já. Mám za něj odpovědnost! Oči se mi zalily slzami, když slyším výsměch vojáků po velitelově proslovu, když se do mě jako nože zabodnou jejich pohledy po tom, co velitel zcela roztrhá mou košili. A nejen pohledy. Urážlivé, hanlivé výrazy a pískot… Jsem tu polonahá, vystavená jako zvíře na trhu. Má ňadra jsou zcela odhalena a vystavena všem těm slintavým pohledům. Dělá se mi na nic. Hrozně se stydím. Stydím se za to, že jsem žena, za to že jsem si nedávala větší pozor, že jsem dopustila aby to zašlo až takhle daleko, dokonce i za svůj nynější strach. Od počátku jsem věděla, že na mě přijdou. Bylo to více než jasné. Je mi do pláče, ale já své slzy zadržím. Ozve se svolání k obědu a důstojní i většina mužů odchází. Přesto se nade několik slintavců, kteří zůstávají.
Dva dny… Dva dny tu nevydržím… A co bude pak, když to přežiju? Co bude potom…? Tohle nezvládnu… Tohle já nedokážu. Já chci pryč. Prosím chci pryč… Už ne… copak toho nebylo dost? Dost bolesti? Dost ponížení? Já už nechci… Prosím… Udělám cokoliv… sklopím zahanbeně hlavu a zavřu oči. I přes veškerou snahu z mých očí unikne několik slz. Neumím si představit větší hanbu, větší ponížení… Už jen představa dvou následujících dnů a nocí mě děsí nemluvě o tom co bude po tom. Je více než jasné, že se nakonec přeci jen budu muset o útěk pokusit, protože být hračka pro celé vojsko opravdu nechci. Něco takového by mě asi zcela zničilo. Nevadilo by mi být voják. Sloužit své zemi. Ale nechci být jen děvka pro vojáky…

V lese

Tupec? Já? Jasně pro vás totiž budu tupec vždycky co? Já nejsem ten kdo je tu omezenej! Klidně se dívej jak dlouho chceš, protože já to vydržím dýl!
cítím jak to ve mně vře. To co říká je zajímavé, ale něco ve mně to odmítá i když si uvědomuji, že v tomto směru asi ví více než já. Odmítá to pro to, že si nechci nechat radit zrovna od něj. Od někoho cizího a ještě k tomu elfa. Právě mě znovu velmi urazil a já mám co dělat potlačit pro tuto chvíli svůj hněv. Než bych užil magii vtisknu celou svou zlobu jen do svého pohledu.

Jenže on pak začne vysvětlovat, že občas ztrácí paměť. Že to dělá ten démon v něm. Jaký to asi je? Musí to bejt docela vysilující… přistihnu sám sebe jak přemýšlím nad tím jaké to pro něj je. Na co to zas myslim? Co je mě po tom? Jo jasně možná bych měl vědět na co se připravit, ale mě přece tohle potkat nemůže ne? Já démony povolávat nebudu a jestli se ze mě po mé pomstě stane nemyslící monstrum no a? Vadilo by to někomu? NE! Nevadilo! Všem by to bylo ukradený. A třeba by se o tom někdy elfové doslechli a já bych získal alespoň trochu věčnosti v nějaké knížce nebo tak… A vůbec. Nehodlám to přepísknout Znát svý možnosti. To je základ. Nikdy si toho nebrat na sebe moc. To přece zvládnu, ne? Najít svou hranici. Proč bych taky neměl. To co říká jsou nesmysli. Mě se to nestane. Dám si pozor. Nevím co bych mu měl na to říct. Teď je na řadě on se svou otázkou. Dívá se mi do očí a já cítím jak ve mně roste nutkání uhnout. Odvrátit se. Cítím se být propalován jeho očima, ale nechci aby byl lepší. žádnej ušák mě nepřinutí abych mu uhnul pohledem. Jsem silnější než si myslíš, elfe! pomyslím si a věnuji své soustředění plně tomu pohledu.

Nicolas Braner
Jak tak sedíte , pohltí vás tma noci. Vidíte se pouze díky studenému ohni , ze kterého sálá teplo a světlo. Sedíte tam a je hrozné ticho. Slyšíte pouze jemný zvuk vznášející se koule ohně. To napětí mezi vámi je jako natažené lano , které by mohlo každou chvíli prasknout. Napětí by se dalo krájet. Azrielův obličej v záři modrého světla ti příjde mistický a děsivý. Je to vzrušující. Vyvolává to v tobě pocit napětí. To čekání na další otázku , na otázku , která tě muže totálně odhalit před Azrielem. Mohla by to být otázka , která by zlomila tu tvou ledovou masku a odhalila tvé citlivé jádro? Dokázal by zformulovat otázku tak , že by to prorazilo tvou obranou?

Co tě pohání kupředu , co je zdrojem tvého odhodlání získat moc a hlavně kvůli komu nebo čemu to děláš? Azriel mluvil tak potichu a pomalu , že ti přišlo , jakoby nechtěl vzbudit okolní stromy. Copak je to jen jedna otázka? Ne! Ale on ti taky řekl víc než jsi se ptal. Tak to hodíš za hlavu a přemýšlíš co odpovědět a jak to podat Azrielovi , aby jsi ho přesvědčil že tvůj cíl je nad tvůj život. Tohle bude dlouhá noc a ty máš plný rukáv otázek. Jestli je Azriel aspoň z části tobě podobný , tak jich bude mít stejně , né-li víc...

V lese

To čekání je vzrušující a přeci mě ubíjí. Cítím respekt z něho, možná i strach. Vím, že v sobě skrývá mnohé. Palčivá chuť otázek v mé mysli je děsivá, protože si umím představit v jiskrných hlubinách jeho očí, že se skrývá stejné, ne-li větší množství takových otázek. Přemýšlím na co by se mohl zeptat a neuhýbám pohledem. Tu a tam nechtěně mrknu. Nemohu se tomu ubránit a věřím, že i jeho oči trochu bolí. Přesto však neustoupím. Nemohu ustoupit, mám svou hrdost a on mě štve a dokonce mě i urazil a to ne jednou. Vždycky dokáže přijít s něčím co mě téměř odzbrojí. Poprvé se začínám bát, že by mohl položit nějakou otázku, která by mě vyvedla z rovnováhy, která by pronikla skrze ledovou pláň obestřenou okolo mého nitra. Že by dokázal projít labyrintem zrcadel v mé mysli, holou pouští bez života až k zuřící sopce uvnitř, kde se skrývá vše. Co vše někdy nevím ani sám…

Přízračné světlo nás obestírá a všude je ticho. Tak se ukaž…, pomyslím si. Vyzývám ho v duchu k otázce. Ptej se. Když už jsem zašel tak daleko tak teď už to dovedeme do konce! A on se zeptá. Jeho slova mi zní v uších. Ozvěna těch slov proniká každým nervem mého těla a otřese mou myslí. Nechápu to. Já přeci vím co dělám. Opakuji si to každý den. Každý den si připomínám co a proč… A přece si nyní nejsem tak úplně jist. On se neptá jen na základní důvod. On chce znát pravou podstatu. To čemu ani já sám nerozumím, chce znát skrytá jádro mé touhy po pomstě. Ale dokážu právě jemu, ušákovi, cizímu, odhalit to co nejsem ochoten připustit sám sobě? Cítím jak se mi začínají potit dlaně. Jedna ruka mi mimoděk sklouzne k holi. Události dnešního dne mi v napjatém tichu prolétnou před očima a nejen to. Ještě mnohem víc…

***

„Proč jsi to udělal, Nicolasi?“ zeptal se mě Gatonel ve svém kabinetu po té, co jsem zaútočil na Everina.
„Vyhrožoval mi!“ odpověděl jsem pevně. „Řekl, že oznámí, že jsem si ty knihy “půjčil“.“
„A víš co tě teď čeká za trest?“
„Trest? Jaký trest? Nic špatnýho jsem neudělal. Chtěl jsem se učit, no a? To se nesmí? Co je na tom, že sem se chtěl naučit něco dopředu? Něco co mě zajímá? A že jsme bojovali? Já vím že jsou kouzelnický souboje v prostorách školy zakázané, ale on mě zaprvý vyhrožoval a za druhý copak nám může stačit teorie? Jo je to fajn, ale není snad dobrý, když se taky trochu připravíme na svět tam venku?!“ vyjel jsem na něj ostře. Čekal bych lecos, ale on tam jen tak stál. Chvíli bylo ticho. Takové to napjaté tíživé ticho, které by se dalo krájet, kdyby se toho někdo odvážil. A pak to přišlo. Jeho další slova. Tak tichá a jasná…
„Ale ty jsi to nedělal pro to abys sebe nebo jeho připravil na svět venku. Nedělala jsi to čistě ze studijních důvodů, nemám pravdu?“ mluvil klidně a rozvážně. V jeho hlase byl nádech smutku a zklamání. Povzdechl jsem si.
„Ne…“ nemohl jsem odpovědět jinak. Jemu jsem nikdy nelhal. Ani jedinkrát. U něj jediného bych si to nikdy nedovolil. Tedy alespoň v té době ne. Dnes? Kdo ví…?
„Není důležitý jen samotný čin. Můžeš vykonat něco dobrého, ale udělal-li jsi to ze zištných nebo podlých, zlých, důvodů, bylo to vlastně špatné…“

***

Tehdy jsem to nechápal. Ani jsem to chápat nechtěl, ale teď ten rozhovor prožívám jako by se odehrál před pár minutami a ne před dvěma nebo už vlastně skoro třema dny.

Cítím nutkání sklopit hlavu, zardít se jako malý chlapec, ale nechci. NE! Já se nevzdám. Tohle bude asi dlouhá noc, ale to nevadí! Já to vydržím. Zvládnu totéž co on! upnu se k té myšlence a vážím slova své možné odpovědi.

Pohroužil jsme se do naprostého zamyšlení ač pohledem neuhýbám. Snad by se dal zahlédnout tok mých myšlenek, ale není to třeba, protože slova už plynou z mých úst po chvíli ticha, která mohla někomu připadat nekonečná ačkoliv těžko tak mohla někomu připadat více, než právě mě…

“Toho je hodně…“ začnu opatrně. “Mým cílem je smrt. Chci zabít krále Andronaku, země z níž pocházím. Dal popravit mé rodiče, když se mu otec vzepřel. Přinutil mě nést pochodeň, která zažehla jejich hranici. Musel jsem se dívat, jak plameny olizují jejich těla, slyšel každičký tón jejich křiku, než se zadusili kouřem. Měl jsem nastoupit na otcovo místo a učit se na mistra popravčího. Odmítl jsem to, přísahal králi pomstu a utekl na lodi až sem.“ Můj hlas je zamyšlený, ale nezdá se, že by se otřásal pod tíhou nějakých emocí. Už dávno jsem rodiče oplakal a teď už ta vzpomínka budí ve mně jen hořkost. Snad jen tu je možno slyšet z mého hlasu. “Co mě pohání kupředu? Slib? Sliby se mají plnit, nebo ne? Nezáleží jestli je to slib daný sobě, nebo někomu jinému. Náramek, který mi každý den připomíná co se stalo před osmi lety v Andronaku, můj důvod proč jsem odešel. Smrt, kterou vídám ve snech. Chování mého okolí… Z toho všeho čerpám svou sílu a odhodlání. Jen mě všechno kolem utvrzuje v tom abych pokračoval. A proč zrovna získat moc? Jak jinak bych se dokázal dostat do království a přímo ke králi? Sám? To těžko. Našli by mě a proti většímu množství vojáků, bych si neporadil.“ uvědomuji si, že mu právě přiznávám svou prozatimní slabost, ale vlastně jsem si vcelku jist, že on to věděl i bez toho co jsem teď řekl. “Proto chci nemrtvé vojsko. Jiné bych nezískal. Nikdo by se mnou proti tyranu mé země nešel. Krom toho neumím zrovna jednat s lidmi, fakt, že s nikým ani jednat nechci je už věc jiná. Proč bych měl jednat s někým komu nestojím ani za pozdrav? Od koho sklízím, jen pohrdlivé, bázlivé, nebo pohoršené pohledy? A i kdybych mohl mít živé vojáky, nechtěl bych je. Není to otázka moci. Jde o to, že když zemřou nemrtví, není to žádná škoda. Nevidím důvod proč by mělo umřít víc lidí než je nutné.“ vypovím mu. Chvíli zapřemýšlím jestli je to všechno, jestli jsem třeba někde něco nevynechal…“A kdyby se mi to povedlo a já svou pomstu dokonal, všichni tady. Všichni mistři i žáci… Všichni. zopakuji ještě jednou s myšlenkou na Gatonela. ”By museli uznat, že nejsem tak slabý jak si mysleli. Mohl bych se pak do akademie vrátit a naučit se spoustu nových věcí. Nikdo už by mnou neopovrhoval. Měl bych úctu a respekt.” dořeknu. Tak a teď to ví… Jsem zvědavý jak zareaguje, co řekne a zda vůbec něco.

Rebeca Treanová
Po chvíli , děsně dlouhé , odejdou všichni vojáci. Jsi tam uprostřed tábora úplně samotinká. Mučí tě myšlenky. Myšlenky o tom jak a co budeš asi muset přežít v téhle pasti. Myšlenek je hodně. Pozice tvých nohou a rukou je velice nepohodlná. Tuhé kožené pásy držící tě na X se ti přilepují na kůži , jak jsou pevně zataženy. Jen si tam stojíš na té dřevěné oponě a bezmocně hledíš někam do prázdna. Vybavily se ti totiž vzpomínky. Vzpomínky na dětství , vzpomínky na bratry , vzpomínky na hry a hlavně vzpomínky na rodiče , kteří tě nechránili. Vzpomeneš si každý dotek , každou hru a každý okamžik kdy jsi s bratry osamocená. Nejvíce jsi si vybavila na poslední incident. Na incident těsně před tvým útěkem. Živě se ti vybaví vzpomínka na hru , ve které bratři použili novou pomůcku. Pomůcky byly sočástí jejich těla.

Bylo brzké ráno. Tvůj pokoj , který jsi mněla společně s bratry , na půdě. Rodiče už několikrát odjížděli do mněsta. Tam obchodovali a kupovali za vydělané peníze nějaké potřebné věci. Divné však bylo to , že bratři si s tebou už dlouho nehráli. Copak už tě nechají být? Tvá radost byla předčasná. Když jsi se na posteli posadila uviděla jsi bratry jak vychází po schodech nahoru. Už zase? Přišli k tobě. Ty se bratrům nebráníš. Jsou to přece jenom starší bratři a mají tě na starosti. Sundají z tebe tvou noční košili. V té vždycky spíš. Jsi sice ještě mladá , ale už jsi plně vyvinutá. Máš pěkná ňadra a ochlupení. stojíš tam před bratry a čekáš co po tobě budou chtít. Klekni si. Poví jeden ze starších bratrů. Když si klekneš , tak se bratři svléknou. Jsou už muži a pracují na statku. Takže jsou i docela svalnatí. Bratry nevidíš poprvé obnažené. Stejně tak i oni tebe. Teď tě však bratři neosahávají. Oba dva však vzali do ruky tu věc co mají mezi nohama a přistoupí k tobě blíž. Olizuj to. Je to zábava... V jejich hlase je něco strašidelného a tak olízneš věc staršího bratra. Chutná divně. Je to však zajimavé a tak olízneš znova. Když olízneš napočtvrté , tak jeden bratr ti strčí věc plně do pusy. Máš tu horkou věc v puse. Hýbeš jazykem. To proto , aby jsi věci co nejvíce navlhčila. Najednou tě však jeden bratr chytnul za vlasy a tou věcí ti v puse pohyboval tam a zpátky. Je to opravdu nepříjemné a velikost věci se z nějakého důvodu zvětšuje. Když se ti věc nevchází do pusy , tak jí bratr vytáhne. Veme tě za ruku a lehne si na vaší společnou postel (otec nemá čas udělat novou a tak spíte všichni v jedné posteli , tady se to stalo poprvé , poprvé jste si "hráli"). Pak ti poví. Sedni si na mně. Drží tě jednou rukou a tou druhou navádí tu věc. Ale proč? Když dosedneš ucítíš bolest v podbříšku. Starší bratr tě předkloní a mladší ti strčí svou věc do pusy. Zvedej se a znovu si sedej. Přece nebudeš odporovat bratrovi , když tě o něco žádá. Tak se kousek nadzvednež a tím hýbeš věcí v sobě. Takhle to děláš pár minut a pak se staršíbratr pod tebou začne taky pohybovat. Takže ta věc v tobě se pohybuje mnohem rychleji. Cítíš bolest , zároveň však cítíš nějaký divný pocit. Pocit , který se zvětšuje a dělá ti dobře. Mladší bratr vytáhne tu věc z tvé pusy. Starší bratr promluví. Lehni si. Lehneš si na postel a tím ze sebe vytáhneš věc staršího bratra. Vidíš že lehce krvácíš odtamtud. Ale neprohlédneš si to a starší bratr tě natočí na stranu. Oba bratři si lehnou na obou stranách , což je před a za tebou. Slyšíš jak si oba bratři olíznou prsty. Pak ucítíš jejich vlhké prsty tam dole. Jeden bratr ti masíruje přední část a druhý zadní část. Pak ucítíš jak do tebe vnikají obě dvě věci. Jedna do zadku a druhá do vagíny. Chytnou tě za ramena a prsa , pak vsunují a vysunují věci ven a dovnitř. Takto to trvá hodně minut a ty při tom hlasitě a kajícně sténáš. Bolí to a je to nepříjemné , ale ten pocit je silnější , než všechno to co tě trápí. Těla bratrů jsou horká a otírají se o tebe. Jeden z bratrů , mladší z nich , ti olizuje a masíruje tvá heboučká ňadra. Ten pocit tě přeplňuje a ty sténáš hlasitěji a rychleji. Jo pojď! Vydrž už to bude! Jó já tě zbožňuji ségra! Vystřídali se postupně bratři. Zrychlují a zrychlují , když v tom ucítíš teplotu tam dole , jakoby se tebou něco horkého rozlévalo. Za hlasitách Uhh! a Ách! Neudržíš se a taky slastně vykřikneš. Cítíš jak se to teplo uvnitř tebe rozšiřuje. Bratři z tebe vyndají věci. Rychle sestro klekni si! Když slezeš z postele a klekneš si. Ucítíš jak ti něco teče po vnitřní straně stehna. Je to bílá kapalina. Neprohlédneš si ji pořádně a bratři ti oba dva najednou strčí věci do pusy. Pusa ti skoro praská. Ty vzlykáš a dusíš se. Z věcí bratrů ti do pusy vystřikuje nějaká látka. Když ti vysunou věci z pusy tak ti teče bílá , silně zapáchající látka po bradě a máš jí plnou pusu. S odporem polkneš. V puse máš divnou pachuť. Bratři tě srazí na zem a teď dělají to samé jen tě při tom jinak postaví. Takhle se to opakovalo v různých polohách 3 krát. Ty jsi mněla horko v lůni a hnusná pachuť a smrad tebou úplně prosakoval. Bratři odešli a nechali tě ležet unavenou a ubrečenou na podlaze. Bolí tě zadek a nohy. Bolí tě břicho. Bolí tě prostě všechno. Jen tam tak ležíš....bezmocná.......

Když se probereš ze svého nitra už se ztmívá. Vypadá to že jsi tu byla stáhlá do sebe celé odpoledne. Ještě že je docela teplo a tobě nemrznou prsa. Tobě to však příjde jako méně důležité , protože čekáš že to jen tak dva dny viset nebudeš.

Když se plně setmnělo tak jsi chtěla usnout , ale ze snění tě vzbudila tajemná osoba. Zahalená v plášti a čelence přes obličej. Osoba vylezla na tribunu. Kdyby nesvítil mněsíc , nejspíš by jsi ji ani nezahlédla jak stojí u tebe. Ta osoba k tobě přikročí a naznačí ukazováčkem že máš mlčet , jinak... Osoba vytáhla dýku a docela těsně ti ji přiloží ke krku. Tak je to tady. Věděla jsi že je tábor plný vojáků , kteří tu jsou až 8 let bez ženy. Osoba zasune dýku spátky pod plášť a udělá pššt! s ukazováčkem. Pak ti sáhne rukou po pravému prsu. Masítuje ti ho. Pak veme druhou ruku a masíruje ti druhé ňadro. Tak tam stojí a masíruje si tvá ňadra. Začínáš cítit ten pocit jako tehdy. Bradavky na ňadrech ti ztvrdly. Osoba ti sundala kalhoty. Teď jsi tam připoutaná a krejí tě pouze kalhotky. Ty ti však cizinec sundává taky. Všchno oblečení z tebe sundal , takže jsi tam teď připoutaná celá nahá . Snažíš si stáhnout nohy blíž k sobě , ale okovy ti to nedovolují. Nemůžeš se vůbec bránit. Osoba odstoupí od prsou a přesune své prsty dolů. Jsi okamžitě po chvíli masírování nabuzená a plná vášně. Osoba přistoupí s obličejem blíž k tvému rozkroku a nadzdvihne si roušku. Nevidíš tam však. Osoba do tebe zasunula jazyk a olizuje tě. Neubráníš se a tiše , sladce a vzrušeně zasténáš. Osoba to s jazykem opravdu umí a vynese tě do sedmého nebe. S každým pocitem se ti prolínala budoucnost. Taky jsi se nemohla bránit a bylo to proti tvé vůli. Osoba vyndá jazyk a olízne tě zvenčí. Pak si zase narovná roušku a rozepne kalhoty. Uvidíš starou a velice dobře známou mužskou věc. Ta je už veliká a kmitá v pravidelných intervalech. Vnikne do tebe. Zdá se ti tvrdší a teplejší než ta věc kterou mněli bratři. Nejhorší na tom bylo , že jsi necítila žádnou bolest. Vyhrnula jsi pár slz z očí. Ty však osobu nezajímaly a tvrdě a surově do tebe tou věcí strkala. Trvalo to snad bezkonečně. Ty muka , které teď podstupuješ. kvůli tomu jsi utekla z domu. Teď však nemůžeš utéct. Muž tě chytnul za prsa a hrubě masíroval. Pocity eufórie se jenom stupňovaly. Nevíš čím brečíš , zda tím že tě to tolik těší , nebo tím že se ti kvůli tomu vyplavují a promítají tisíckrát ty samé vzpomínky. Tohle však není vzpomínka. Je to realita a jenou se to taky stane realitou. Když už to vypadá že muž hodlá vypouštět bílou látku , něco tě překvapí. Je ti tak dobře a nádherně , že jsi spolu s tou látkou slastně zaječela. To bylo v doprovodu "Ohhh!" muže. Ta látka je opět uvnitř tebe a ty jsi na pokraji zhroucení slastí. Bylo to tak vynikajicí... Ale né pro tebe jeliož , když jsi slastně zaječela se muž vyděsil a nějak se blbě pohnul nebo co , ale spadla z něj rouška... Tvé srdce málem puklo vejpůl. Před tebou nestál nikdo jiný než.........Viktor. Ten byl překvapen , jak je možné že z něj rouška spadla. Zvednul ji a odešel. Nezareagoval na to že jsi k němu promluvila , nejspíše se před tebou nechtěl vysvětlovat.....

Tábor vojáků

Vzpomínky. Stíny na duši. Nikdy nepochopím proč právě já musím mít tak zlé. Proč se to zlé vždycky děje mě. A i přesto. Přesto všechno jak jsou zlé a jak se za jiných okolností vzpomínkám bráním, teď se do nich uteču skrýt. Vzpomínám jaké to tehdy bylo. Stejná bezmoc, stejné pocity hanby. Prožívám to znovu jako by mě od té události snad nedělily čtyři roky, ale jakoby se to dělo právě teď.
Na ten den nikdy nezapomenu. Jak mě tam nechali ležet a odešli bez jediného slova. . Jo pojď! Vydrž už to bude! Jó já tě zbožňuji ségra! otřesu se a na okamžik procitnu. Tábor a vojáky nevnímám, jen vlastní nelíbivou pozici. Bolí mě ruce a nohy unavené tím, jak je poutají řemeny. Ve svalech mi škube. Nejsem zvyklá stát tak dlouho na místě a přeci jen těsně před tím jsem měla dost tvrdý trénink a o to je teď bolest svalů horší. Chci , aby se každý z vás poučil od tohoto vojína. Je totiž ustrojen lépe než vy všichni dohromady. Jsi řádný voják království Andronak. Proto dnes posnídáš se mnou u stolu. Žena voják... Kdo by pomyslel, že něco takového je vůbec možné! musím se pousmát. Přes to že jsem žena jsem byla dána za příklad ostatním jako dobrý voják. Copak tedy je tak špatné že jsem tady?
Ale pak se opět vrátím vzpomínkami k bratrům. Cítím jak mé tělo na ty vzpomínky reaguje a děsím se toho. Třikrát to udělali. Třikrát si se mnou pohráli a nezajímalo je, že to nechci. Vůbec je nic nezajímalo, když mě tam nechali uplakanou ležet. A přece bych možná ještě čekala, kdybych se minulý den nepohádala s Cecílií a odpoledne když se rodiče vrátili mi otec nevyčetl tu nejhloupější věc na světě, kterou mohl. Že jsem neuklidila bratrům pokoje. To byla poslední kapka.
Utekla jsem ale kam? Jak skončil můj útěk, když teď. Po tolika letech, je více než zjevné, že se to bude opakovat? Alespoň, že je tu Vik. Podrží mě. Vždycky byl na mojí straně… Můj hodnej, malej, bráška… Musím ho ochránit. Musím být silná už kvůli němu. Musím to přetrpět…
Zavřu a otevřu oči. Uvědomění si, že je tu někde Victor, mě přinutí se probudit minulosti. Nikdy bych neřekla že vzpomínky na to nejhorší co mě v životě potkali, jednou budou to jediné, co mě uchrání před něčím ještě horším. Díky jim jsem nemusela čelit své hanbě celé odpoledne. Nemusela jsem se dívat, neslyšela případné urážky, necítila jejich pohledy…
Je teplo, ale já se stejně chvěji. Není mi sice zima po těle ale na duši. Chlad mnou prolézá, jako by snad mohl ze mě sundat ty lepkavé řemeny nasáklé mým potem. Jsou tak utažené, že kdyby byly mé okovy kovové, jistě by se mi zařezávaly do zápěstí. Ani teď to není příjemné. Chci se pohnout, alespoň o kousek, ale nejde to. Přesto mi naštěstí má snaha k něčemu byla. Bolavé svaly tím že jsem je napínala, přestaly bolet od nečinnosti. Dva dny… Dva dny… Dva dny… Dva dny… opakuji stále dokola v duchu. Musím to vydržet. Jakmile budu mít zase v ruce meč, všechno bude jiné. Každý kdo se mě pak dotkne, pozná všechno umění meče, co jsem se už stačila naučit!
Stmívá se. Vidím jak se obloha halí do závoje tmy. Stmívá se i na mé duši, na mém srdci. Sleduji jak postupuje soumrak. Cítím totéž sama v sobě. Vždyť jaký život mě teď asi čeká? A dá se tomu ještě vůbec říkat život?
Musím se pokusit usnout… Musím načerpat síly na zítřek… Jestliale budu spát tady tak se ráno probudím celá ztuhlá, jsme zvědavá jak se po dvou dnech vrátím k tréninku. A vrátím se k tomu vůbec? Dovolí mi být ještě voják? Jasně, že. Jsme přece nejlepší voják z nových rekrutů, němůžou mě ztratit… ujišťuji se, jen ta potřebná jistota, něco o co bych se mohla opřít, mi tu chybí. Dívám se na prkna tribuny zahalená pod roéuškou tmy, kterou osvětluje jen mihotavá vzdálená záře hvězd a bledá lucerna měsíčního kotouče… Podívám se měsíci I hvězdám do tváří. Čerpám z nich naději v ticho, které mne obestřelo… Chtěla bych usnout, ale nejde mi to a tak se dívám, když v tom zahlédnu zahalenou postavu . Má dlouhá plášť a roušku přes tváří. Strach mne sevře v okovech úszkosti. Cítím tep vlasního srdce jako tlukot hodin, které neúprosně měří čas, než dojde k nějhoršímu, až bude u mě…
Dívám se. Oči mám do široka rozevřené…
Vylezl nahoru. Vím co mě čeká a přece se bojím. Nechci to. Vím, že je v táboře jistě mnoho mužů, kteří by se k němu rádi připojili. Přistoupí ke mě. Cítím na své šílji jeho teplý vzrušený dech, když si přiloží ukazováček k ústům, aby mi naznačil že mám mlčet. Následuje kovový zvuk, jako když někdo vytahuje zbraň z pochvy a pak už mi chladné ostří úpřikládá ke krku. Dech se mi téměř zastaví. Je to vcelku jasné. Buďto zemřu, nebo měznásilní…
Zasune dýku zpátky do pouzdra a udělá své pšššt… Jsem tak nervózní a napjatá, že je mi zatěžko I dýchat achvěji se po celém těle. Sáhne mi na pravé prso a mnou projede záchvěv. Nemohu se však vzpírat a nesmím křičet, chci-li žít. Žít…?
Přidává druhou ruku. Jeho ruce jsou hrubé, ale samotný dotek hrubý není. Přesto, že je má mysl ryze proti cítím jak mi ztvrdly bradavky a mravenčí mě v rozkroku a podbřišku. Celé tělo mám v jednom ohni potlačované vášně, kterou nechápu. Neznámý se jal sundávání zbylých částí mého oděvu. Nejprve kalhoty a pak i kalhotky. Chci uniknut, ale nemám kam. Ani mé myšlenky mi neposkytují úkryt, protože jsou nyní těkavější než jindy. Nemohu je zachytit, nemohu je ovládat…
Snažím se dát nohy k sobě, ale nejde to. Celé tělo mám obnažené a napjaté, avšak zbytečně. Můj osud je nevyhnutelný… Chtivé prsty mého nechtěného milence sjíždějí níž k mému ochlupení. Připadá mi to jako mučení. Je jemný a jeho hlazení mě vynáší do podivných výšin. Tělo se jakoby samo začíná hýbat. Přichází blíž, sehne se a sejme roušku z úst. Chtěla bych zahlédnout jeho tvář, vědět, kdo se opovážil… Jenže nic nevidím a sotva jeho jazyk začíná prozkoumávat ona místa, musím se zaklonit. Z úst mi unikne slastný sten, kterému nerozumím. Ten pocit mě naplňuje. Nedá se mu vzdorovat pouhou myslí. Součastnost, minulost a budoucnost. To vše je teď jedno a zároveň nic. náhle přestal, urovnal si šátek kolem úst a rozepíná si kalhoty. Ať už to skončí… Prosím ať je to rychlé… říkám si, když dohalí svou chloubu. Vnikl do mě rychle. Necítím bolest jako tehdy. Připadá mi to zvláštní, ale zároveň nemohu říct, že je to přímo nepříjemné protože to uklidˇuje a zároveň probouzí něco nového ve mě. Podivný zlotvor uvnitř mého lůna nyní slastně zakvílel a mě tečou po tvářích slzy. Kdo jsem…? Co jsem…?
Už není tak jemný. Spíš tvrdý a surový. Nezajímá ho bolest v mém srdci, mé ponížení, které je te´d uzavřeno za vzdechy nepochopitelné rozkoše. Trvá to dlouho. Chci aby už skončil, ale nedokážu ze sebe vypravti jediné slovo. Jeho dech je teplý. To teplo prochází celým mým tělem. Snažím se uzavřít, utéct před realitou, tak krutou jako už dlouho ne… Znovu mě chytil za ňadra a masíruje je velmi hrubě. Bolí to a já to nechci, ale nemám kam utéct, nedokážu vůbec jen sténat, zoufat si a trpět…
Zdá se že jeho penis už je na pokraji vyvrcholení. Cítím ale něco nového. Něco co jsem dřív nezažila. Takovou slast, která mé tělo zcela nečekaně úplně ochromí. Cítím mravenčení v konečcích prstů. Jsem unavená, dýchám přerývaně… Přesně v tu chvíli, kdy skončí a životadárná tekutina vnikne do mého lůna slastně vykřiknu s jeho úlevným Óóóóhh… Všechno povolí. Už nejsem schopná držet své svaly napjaté a jen okrajově vnímám. Muž se zřejmě lekl a ustoupil. Jeho chlouba z mě vyjela ani nevím jak a jak se pohnul rouška mu zpadla z tváře. Viděla jsme to. Moje periferní vidění funguje skvěje. Zvedla jsme hlavu a pohlédla mu do tváře. To co vidím je však snad ještě horší, než jsme si kdy uměla představit.
Nemohu tomu uvěřit. Victor… Má unavená tvář se zkřivý nepochopením, zoufalstvím a boelstí. Myslela jsme že nic horšího než zradu vlastních bratrů už nikdy nepoznám. Věřila jsem mu, byl můj nevlastní bratr, jediný komu jsme tak byla ochotná říkat. Byl mým přítelem. Mým světlem v temnotě, mou nadějí, radostí i starostí. Je překvapený lae nemůže být víc než já. Nerozumím tomu. Svět se pro mě zastavil. Slzy už nemohu zstavit. Nepláču teď pro to co mi udělal. Toho mě ještě čeká mnoho. Pláču pro to že to byl právě on.
ON!
”V-viku…” vypravím ze sebe tiše, téměř neslyšně zklamaným zhrzeným nechápavým hlasem. Kdyby mi to alesponˇvysvětlil, kdyby se mi omluvil a řekl třeba že si nemohl pomoci, ale on odchází. Pokud mi mohl někdo nějak ublížit on tomu nasadil korunu. Svěsím hlavu a nechávám se prostoupit tou boří emocí. Zklamání, bolest, strach, zoufalství, osamnění, zloba a nenávist. Vždyť já tu ještě přemýšlela, jak bych ho mohla ochránit, strachovala se aby se kvůli mně nedostal do průšvihu a on mě zradil. Vždycky mě všichni zraní… NE! Žádné bratrství neexistuje! Je to jen přetvářka. Všechno. Všechno přátelství. Celý svět je zlý a já nikdy nebudu mít hodné bratry! Proč…? Proč Victore…?! Co jsme ti udělala…? Byl jsi to ty, že? Byl jsi to ty, kdo mě sledoval při koupání. Byls to ty a neměl odvahu mi to říct. Kdybys… Kdybys měl kouska cti v těle, přiznal by ses mi a nenechal mě v nevědmosti. Pomohl bys mi! Mohla jsem tě mít ráda! Byl jsi můj bratr…! zoufám si. Jsem prázdná a sama. Žádné světlo v temnotě už není. Hvězdy na nebi vybledly a já klesla na dno. Jsem teď u X úplně nahá a vlastně nedokážu myslet na nic jiného než Victorovu zradu, které se na mě dopustil… Jen to je teď důležité, protože nic horšího mě už potkat snad ani nemůže. Všechno to ostatní bude už jen pouhá slupka…

Nicolas Braner
Azriel tam jen tak sedí a uhne od tebe pohledem. Nejspíše to od začátku nebral jako souboj pohledů , pouze ho zajímalo jestli vydáváš nějaké emoce. Protože , když jsi domluvil , tak se Azriel zahleděl do studeného ohně. Chvíli ti připadal strašně zamyšlený. Vypadal že ho něco trápí , jako by přesně věděl co cítíš. Připadá ti to trochu zábavné. Ušák a k tomu troska jako ty. Chvíli tam jen tak sedíte. Ale pak ze sebe Azriel vypraví odpověď na kterou čekáš. Proč na ní čekáš? Copak ti záleží na tom co ti poví? Copak je vůbec možné , aby jsi chtěl znát názor tohoto cizího ušáka?

Plně tě chápu. Mněl by jsi se však zamyslet nad následky. Nikdo nebude mít respekt ani úctu před tím , co z tebe zbude. *chvíle ticha* Copak jsi nečetl úryvky z Knihy mrtvých? Tam jasně stojí: " Ten jenž padlému chce život vrátit , musí pozbít část duše. Jelikož je vytahování mrtvoly z posmrtného života složitý , tak pociťujete bolest , bolest té mrtvoly a v jeden okamžik jste vy sám tou mrtvolou. Jestli se kouzlo vydaří , tak vás nemrtvý bude naprosto poslouchat , jelikož jste jedno a to samé......" . Chápeš to vůbec? Nebude žádné potom. Ty s tou armádou do Andronaku ani nedojdeš! A jestli ano tak z ní moc nezbude! Tvůj plán je špatný , je špatný tak jak byl špatný můj. Ani nevíš co bych dal za to vrátit se zpátky a najít něco co by mně nezruinovalo. To tvé je ještě horší! Tu pomstu ani nevykonáš ty , protože žádný ty už nebude! Copak to nechápeš? Azriel se celo dobu dívá přímo na tebe a jeho slova na tebe dopadají , jako kladivo na kovadlinu. Nevydržíš se mu dívat do očí , jsi naštván , ale víš že mluví úplnou pravdu. Což je na tom to nejhorší...

Rebeca Treanová
Jen tam tak visíš a jsi bezmocná. K tvému údivu , už vychází slunce. Je to divné. Copak to s Viktorem trvalo tak dlouho? Nebo spíš trvalo tak dlouho to , jak jsi tu visela přeplněna pocity a čas ti unikal?
Rozbřesk. To je docela pěkná věc , když se na ní díváš a nemusíš nikam běžet. Počkej ale , ty jsi tam uplně nahá a za chvíli bude nástup. Ten nástup se na tebe bude dívat. To je zlé , ale nemůže to být horší než s Viktorem. Jelikož ten tě solidně ranil. Dokonce tě tu nechal uplně nahou a napospas očím vojáků.
Po chvíli zazněl signál trumpetou. Všichni se rychle začali oblékat a vyrazili na nástupiště. Když se srovnali , stáli deset metrů před trestnicí a všichni bedlivě hleděli na tebe. Když přišel důstojník , tak se na tebe ani nepodívál. Nejspíš ho nezajímá že tě někdo znásilnil a nejspíš ho ani nezajímá že jsi zcela obnažená. Proběhla zase ta samá kontrola co každé ráno. Na tvém místě stál Viktor. Díval se na tebe tak divně , vypadá to že tě chce. Proč ale? Proč on? To se snad může stát jen tobě. Do hlavy se ti vloudila myšlenka , která tě na okamžik plně pohltila. Co když je to tebou? Co když nejsou ti rozvratitelé bratři , ale ty? Takhle jsi o tom ještě nepřemýšlela.
Z myšlenek tě probere trumpeta , ke snídani. Díky tomu jsi uviděla jak z pódia odchází velící důstojník. Pověsil na tebe deku tak že jsi zcela zahalená a je ti vidět jen hlava. Nevíš však jestli na tebe sahal nebo jen soucitně ukryl tvé tělo před těmi pohledy. To bohužel nevíš. Jen jsi zahlédla jak odchází a předtím jsi byla zase v sobě. Copak je to vůbec možné , aby tě velící důstojník , se kterým jsi snídala , ukryl dekou?

Bedlivě jsi přemýšlela. Z myšlení tě však rušil hlad. Nešlo ti stáhnout se do sebe. Jsi tam na pospas času. Jak tak ubíhá den , ještě párkrát uvidíš Viktora. Ten se na tebe teď vůbec nedívá. Jak to tak ubíhá , tak ani jednou nezaslechneš chlípnou poznámku. Bude to tím že teď nemáš odhalenou ani jednu intivní část těla. Teď jsi pouze vojákem , který si odpikává trest.

Začalo se znovu ztmívat. Dnes však nesvítí ani hvězda ani mněsíc. Takže je neproniknutelná tma. Ty pouze čekáš až někdo příjde. Je to stejně nevyhnutelné , jako to že jednou umřeš. Nevidíš nikoho přicházet , přesněji nevidíš vůbec nic. Najednou jeden mrak ustoupí a odkryje část mněsíce. Před tebou stojí Viktor a má chtivý pohled. Nesahá však na tebe. Pouze z tebe sundá přikrývku a pohodí ji na zem. Dívá se na tebe a vypadá to že na tebe co nevidět skočí.... Proč?

Elfí dřevěný pokoj
Jak tam tak ležím na posteli, přemítám. Deka se sama vrátila na své místo. Jak divné. Ti elfové mají všechno tak dokonalé, že v tom musí být nějaký děsivý háček. Asi jsou prokletí nebo trpí věčnou bolestí po celé jejich dlouhé životy. V ten okamžik se elfka oběví ve dveřích, nesouc tác s ovocem. Tím elfským ovocem. Trochu mi ta jejich dokonalost leze krkem. Asi jim jí závidim. Elfka se posadí a začne mne krmit, mezitím si cosi brouká. Krmí mě tak něžně.. Brzo budeš moci chodit. Ještě pár dnů...., řekne mi. Doufám, že ty dny proběhnou stejně hezky jako tenhle.. Pak její tvář zahalil smutek. Ten však odešel stejně rychle jak přišel. Na tváři elfky se oběvil úsměv. Najednou si uvědomím, že neznám její jméno. Nebo jsem ho v té kráse a euforii zapomněl?
Ehm.. Mé jméno je Mearh. Pokusím se o úsměv, ale na mé tváři se nevjímá tak krásně jako na její. Neměl bych ji rychle zaházet otázkami. Aby nebyla podezřívavá, že chci utéct. Mělo by to vypadat trochu nenápadně Hmm.. Moc dobré ovoce.. To roste tady někde, poblíž ehm.. Kde vůbec jsem? Moc dobrý. Jestli jsem chtěl sestrojit nenápadnou větu, tak jsem mohl přemýšlet dýl.. Jen ať není podezřívavá. Nebo jsem moc paranoidní?

V lese

Sleduji jak uhýbá pohledem. Naplní mě zadostiučinění. On uhnul první a tak už není potřeba dívat se mu očí. Je mi jedno, jestli to bral jako souboj pohledů, či nikoliv, já ano. Dívá se do ohně a mlčí. Zdá se být zamyšlený, jako by cítil totéž co já. Jak by mohl? No co. Fajn je taky troska, to je docela sranda, ne? Nejlepší bojovník jakého jsem poznal a není na tom o nic líp než já… ušklíbnu se. Neptám se. Ne, že bych neměl odpověď, ale prostě na něco čekám. Zajímá mě zda něco poví, i když nevím proč mě to zajímá. Proč by mě měl zajímat názor nějakýho špičatýho ucha?

A pak Azriel promluví. Vnímám každé jeho slovo snad celým tělem. To co říká proniká hluboko do mého nitra. Překoná všechny ledy a jen rozvíří sopku uvnitř. Proč? Nechápu to. Všechno to co mi říká. Rozumím tomu. Vím že má pravdu, ale o to je to jen horší. Něco ve mně vře. Všechno. Ať už byl ten výbuch předtím způsobený čímkoliv, tak teď se opravdu vztekám. Asi bych ho měl upozornit, když si to tak přál, ale teď se něco ve mně zlomilo. A vypnulo. Najednou zjišťuji, že stojím. Nenávistně ho pozoruji. A slova plynou z mých úst, aniž bych si řádně promyslel co že chci říct. Nikdy nejednám impůlzívně. Tedy ano. Někdy… U Everina tomu tak bylo. Překvapil mě a zasáhl svými slovy příliš hluboko a Azriel teď taky.

„Proč se mě neustále snažíš poučovat? Pro tebe jsem stejně jen někdo kdo touží po moci. Proč bych tě měl poslouchat? Jo jasně, něco do sebe tvá varování mají, ale nemusíš trpět žádnou falešnou starostlivostí, přehnaným, zbytečným zájmem, ani hranými obavami. Nejsem tak pitomej za jakýho mě máš. Všichni si o mě myslí, že sem slabej, že nedokážu ovládnout kouzla, která se chci naučit. Ale jednou se mi to podaří a pak všichni budete muset uznat že jste se mýlili. Nemusí to být rychle, je mi jedno jestli krále Andronaku zabiju dnes, nebo za deset let. Už jsem osm let čekal a kdyby mě nevyloučili z akademie, klidně bych se učil ještě hodně dlouho, než bych se cítil být připraven, ale to mi mistři nedopřáli. A proč? Protože jsem málem zabil toho otravnýho, věčně ukecanýho elfa, kterej jestli se mi někdy ještě připlete do cesty tak dokončím co jsem začal. Kdyby mě nenašel jak si „půjčím“ ty knihy. Ano, půjčím neměl jsem v úmyslu je krást, ale to nikoho nezajímalo. Nikdy nikoho nezajímá jak to je a když už to někoho zajímá tak jen proto aby to mohl otočit všechno proti mně. Vyloučili mě ze školy a tím určili, že si teď musím hledat nového učitele. Evidentně je všem jedno co se mnou bude dál a jestli to uspěchám nebo ne, takže víš co? Mě to může bejt taky jedno! Ale není a víš proč? Protože já nejsem tak nezodpovědnej jak si Gatonel myslí. Říká, že mám horkou krev, no a? Pokud já mám horkou krev, tak on je chladnej jak led! Prostě teď půjdu a najdu nějakýho kouzelníka, od kterýho se budu moct něco naučit, i kdybych měl přejít celej kontinent a dojít třeba až do Necropolis. Poradím si. Já svou pomstu dokončím a i kdyby pak ze mě nebylo víc než z nich. Co na tom záleží? Mrtvej zaživa, nebo živej za mrtva? To už nic nezmění!“ vykřičím ze sebe všechno co v sobě dusím už takovou dobu. Nikdy jsme si nepomyslel, že to udělám a teď… Teď když chladnu si začínám uvědomovat co, že jsem všechno řekl. Kruci! Co to dělám…? Musím se ovládat. Nemůžu takhle křičet na každýho pitomýho ušáka s hloupejma řečma. Co je mě po něm a jemu po mě?! To, že teď máme společnou cestu ještě nic neznamená… Kašlu na to. Už nic neříkám! rozhoduji se a znovu se posadím a zahledím se pro tentokrát do studeného ohně. Skoro se mi chce brečet, ale já brečet nebudu. Ne před ním. Možná že má pravdu a můj způsob je špatný, ale dokud nenajdu nic lepšího, půjdu tímhle směrem a to ať se mu to líbí, nebo ne!

Nicolas Braner
Nevíš čím to je , ale teď se cítíš uvolněně. Jsi sice naštvaný , ale cítíš se jakoby jsi ze sebe schodil pořádně velkej valoun. Jak to ten zatracenej Azriel asi dělá? Když se na něj podíváš , vidíš to co by tě v tomto okamžiku nejméně napadlo. On se směje... Co mu sakra příjde vtipnýho na tom co jsi řekl?!

Možná to víš a možna to pouze tušíš , ale Gathonel má větší pravdu než si myslíš. *odmlčí se* Jestli chceš , pomůžu ti. Nechci totiž vidět jak se zničíš a chci ti dokázat že sílu a uznání můžeš získat i pomocí jiných metod..... Příjmáš? Pořád má na tváři úsměv. Ten tě štve , ale jeho slova nesou moudrost , moudrost , která tě teď pohlcuje. V jeho hlase je tolik síly. To ti u elfa příjde zvláštní. Většinou jsou jemní a zvuční. Azriel však v hlase má pouze moudrost a sílu. Připadáš si jako malá loď uprostřed orkánu. Ten orkán je Azriel. Co mu odpovědět? Přece ti nemůže pomáhat ušák? To je neslýchané! Jenže jeho oči jsou teď asi třikrát tvrdší než ty tvé. Jakoby se v něm uvólnila záhadná síla. Okamžitě uhneš pod jeho mohutným pohledem. Je pořád ticho a v tobě se míchají pocity a vztek. Z tvé hole , i když jí nedržíš , se do tebe dostává zvláštní pocit. Pocit vzrušení. Co je s tou zatracenou holí? Vždyť ten ušák ani neumí kouzlit! Jakoby tě mohl něčemu naučit! Přesto před tebou stojí obrovské dilema...

Mearh
Elfka se na tebe podívá s krásným úsmněvem na tváři. Já jsem Jaliana. *odmlčí se a znovu tě nakrmí* Toto ovoce pěstuji ve svém sadu a jsme uprostřed hvozdu. Tady nás nikdo nebude obtěžovat.... Jsi nasycen a Jaliana odchází. Jsi šťasten , že ti nehrozí zatím žádné nebezpečí.

Takto to pokračovalo několik dní. V noci jste si vždy užili a na třetí den jsi už mohl chodit.

Když tam tak sedíš na lavičce a posloucháš zpěv ptáčků , tak přemítáš o posledních dnech. O nejlepších dnech v tvém životě mizerném životě. Jaliana sedí nahoře na stromně a zpívá nějakou písničku. Ta tě nádherně uvolňuje. Dostává se tim zpěvem blýž a blýž k tvému srdci. Najednou vás vyruší hluk v lese. Uslyšíte praskání nějakých větviček. Po chvíli do sadu vkročí pětice velkých orků. Mají obouruč sekyry a vy vidíte a slyšíte mnohem víc orků kteří tu asi chodí po okolí. Pět orků si tě okamžitě všimnou a běží k tobě. Za půl minuty k tobě doběhnou. Ty už máš nohu v pořádku. Jen se ti občas ozve. Mněl by jsi rychle něco udělat. Nebo vás zajmou. (nevím co máš za zbraň , ale ta je ve stromě , v rohu tvého pokoje)

V lese

Jiných metod? Cože? On se směje a teď tohle…? Je mi divně. Jsem podivně uvolněný a přece napjatý, jako bych se bál nějaké podlosti z jeho strany. Nevím co si o něm mám myslet, vím jen, že mě štve. V jeho slovech je moudrost. Jenže proč bych měl pořád poslouchat nějaký moudrý elfy? Proč jsou oni moudří a já ne? V čem jsem o tolik horší, než oni?Proč nemůžu mít taky jednou pravdu? Přece nechci tak moc…

Jenže teď má pravdu on. Vím to. Nechci si to přiznat. Vzpírám se tomu, ale není to nic platné. Přece nečeká že to přijmu. Pomoc… já! Od ušáka…?! To ne! Ani náhodou! Vždyť ani neumí kouzlit. Co by mě mohl naučit? Zadívám se mu do očí ale ty jsou nyní tvrdší než ty mé. Ať už to chci nebo zlomil sílu mého pohledu a já musel uhnout. Nenávidím se za svou slabost. Do toho všeho se ozve má hůl. Už se mi nervózně a zlobou třesou dlaně. Cítím vzrušení ze strany mé hole. Ještě ty začínej! Jakoby nestačilo, že sem zase nic nedokázal. Zase je nějakej elf lepší než já! Nenávidím ho! Kdyby v sobě neměl nějakýho démona, klidně bych ho zabil. Stačilo by ho omráčit a zabít… úplně si to představuji. No dobře, tak ne… Nezabil bych ho, ale stejně ho nesnáším. Nechci nic jinýho než aby mi dal pokoj. Jiných metod… To sotva! Ale i kdyby… I kdyby to šlo. K čemu by mi to bylo? Nebudoval jsem si na škole pověst všeho schopnýho maniaka pro to, abych se teď odvrátil a učil se nějaký jiný metody. Nakonec bude chtít abych se nechal ovlivňovat zbytečnejma emocema, ne?! Dík nemám zájem! O nic jsem se ho neprosil! odvrátím se od něj úplně pryč a hledím do temných útrob hvozdu kolem nás.

Ticho. Velké, všudypřítomné a tíživé. Je mi z toho na nic. Nepotřebuju jeho pomoc! Zvládnu to sám!rozhoduji se, ale přesto nic neřeknu. Nedokážu to říct nahlas. Láká mě jeho. Závan naděje. Nechci ji cítit. Vím, že naděje je jen předzvěst zoufalství a toho už jsem si v životě užil dost. Nechci žádné další plané naděje, které by skončili stejně jako vždycky. Nenávidím ho za toto hloupé pokušení, které apeluje na tu mou část, která měla zůstat velmi, velmi hluboko ukrytá…

Já ho nepotřebuju… Nepotřebuju nikoho… jenže už je to spíš jen slabý hlásek, který lpí na něčem co se právě otřáslo v základech. A přece nedokážu Azrielovi plně důvěřovat. Nejde to.

“Nevěřím ti…“ vypravím ze sebe ztěžka nakonec. Ale dokud nenajdu nic lepšího, půjdu tímhle směrem a to ať se mu to líbí, nebo ne!
Mněl by jsi se však zamyslet nad následky. Nikdo nebude mít respekt ani úctu před tím , co z tebe zbude. *chvíle ticha* Copak jsi nečetl úryvky z Knihy mrtvých? Tam jasně stojí: " Ten jenž padlému chce život vrátit , musí pozbít část duše. Jelikož je vytahování mrtvoly z posmrtného života složitý , tak pociťujete bolest , bolest té mrtvoly a v jeden okamžik jste vy sám tou mrtvolou. Jestli se kouzlo vydaří , tak vás nemrtvý bude naprosto poslouchat , jelikož jste jedno a to samé......" . Chápeš to vůbec? Nebude žádné potom. Ty s tou armádou do Andronaku ani nedojdeš! A jestli ano tak z ní moc nezbude! Tvůj plán je špatný , je špatný tak jak byl špatný můj. Ani nevíš co bych dal za to vrátit se zpátky a najít něco co by mně nezruinovalo. To tvé je ještě horší! Tu pomstu ani nevykonáš ty , protože žádný ty už nebude! Copak to nechápeš? úplně se mi z toho všeho motá hlava. Všechno se mi vrací. Obrazy mrtvých, to co jsem viděl v Silvetwoodu. Mé vidění, kráter, bolest… A znovu a znovu. Všechno se to opakuje spolu s obrazy z mého dětství.

“Dobře!“ skoro až zakřičím. “Nevěřím že je taková cesta, ale pokud myslíš že ano, přijímám…“ dodám už klidněji, když ty hrozné výjevy zmizí a já mohu opět volně dýchat.

Nicolas Braner
Azriel vypadá potěšeně. Nevíš čím to je , ale v mžiku sekundy je na nohou. Položil jeden kámen co nejdál od vás. Pak si sednul a bedlivě se na kámen díval. To co ti teď ukážu je moc , kterou jsem získal tréninkem s mistrem. Nepochází od démona ani od ničeho jiného je to pouze síla mého ducha. Pak mlčí a zavře oči. Necítíš žádnou magiji ani kouzlo. Cítíš však , že vzduch okolo zhoustnul a je ti divně. Tento okamžik by se dal popsat jako největší okamžik napětí v tvém životě. Kámen se zdvihnul. Je ve vzduchu. No a co? Telekineze je obyčejná věc , kterou umí větší část kouzelníků. Je však zvláštní že necítíš žádné kouzlo. Divné. Kámen se začíná točit a Azriel si složil ruce do klína. Nehýbej se. Potichu tě varoval. Kámen se točil na místě a stále zrychloval. Pořád necítíš žádnou magiji. Kámen vás začne pomalu oblétávat dokola a postupně se zrychluje. No a? To může udělat každý více zkušený kouzelník , který umí používat telekinezi. Kámen se však během chvíle zrychlil natolik že ho nevidíš. Nebýt toho větru okolo a svišticího zvuku , tak řekneš že tu kámen není. Jenže to není vše. Zvuk se stupňuje a vítr se začíná zvětšovat. Vzniká kolem vás nějaká větrná stěna. Ta rozmazává okolí a pomalu začínáš ztrácet okolí. Jakoby okolo nic nebylo. Poté cítíš jak ztrácíš zemi pod nohami. Světlo je nízko pod tebou. Vůbec netušíš co se děje , ale radši se nehýbeš. Po chvíli ohlušujícího zvuku uvidíš že je zeď řidší. Vidíš okolní hvozd a jsi hodně vysoko nad ním. Pořád jsi udiven , protože necítíš žádné kouzlo ani proud magie. Jakoby všechno okolo udělal Azriel jen pomocí kamene. Pak však zase nic nevidíš a pohybuješ ze nicotou. Nejspíše klesáte. Když cítíš pod nohama zase pevnou zem uleví se ti. Zeď z větru oslabuje. Zvuk se utišuje a ty vidíš jak se postupně kámen zpomaluje. Nejdříve se zastavil a otáčel se na místě a pak se zastavil úplně a spadl na zem. Azriel otevře oči a zhluboka se nadechne. Jakoby byl dlouhou dobu pod vodou. Tebe však zaujalo něco úplně jiného. Stromy , které byli okolo prolákniny , byly úplně napadrť nasekané na zemi. Všechny stromy v okolí deseti metrů. Vypadalo to jakoby okolo vás bylo pole posázené menšími třískami. To že udělal s kamínkem , který byl tak malý že by se ti vešel několikrát do dlaně? To vše že udělal jen pomocí svého ducha? To je nemožné! Ale přeci se to stalo né? Všimneš si taky , že se ten malý kamínek roztavil. Zbyla po něm jen utuhlá látka , která je rozlitá v místě dopadu. Největší zajímavostí je to , že vaše proláknina a studený oheň jsou neporušené. Jen tam nevěřičně stojíš a rozhlížíš se všude po okolí. To přeci nedává smysl né? Azriel stále sedí v tom svém (tureckém) sedu a hluboce dýchá. Celá podívaná trvala asi jen minutu. To tím kamenem pouze točil jen okolo nás? Jsi přeplněn otázkami. Pak Azriel zase promluví. Pořád mi nevěříš? Podle mně je spousta cest a rozcestí , která vedou k nezměrné odměně... bez následku. Čeká až se vzpamatuješ. Úplně ti vyrazil dech , tím co před chvílí udělal , takže musíš chvíli přemýšlet. Musíš si to urovnat. Taková moc....

V lese

Zdá se být nadšení. O to méně jsem však já. A přeci cítím vzrušení. Možná bych dokonce uvažoval, že bych to mohl myslet vážně. Vždy´t přeci nezáleží jakého charakteru bude má moc, záleží na tom, aby to bylo velké a dovedlo mě to k cíli. Účel světí prostředky…

Naslouchám mu a zbystřím. Sleduji každý jeho pohyb ale on jen zavřel oči a pak začal houstnout vzduch. Nerozumím tomu. Necítím žádnou magii, žádné kouzlo. Nechápu co chce dělat a pak už se začne kamínek zvedat. co? To je všechno?! To si dělá srandu, že myslí vážně že obyčejná telekineze by mě měla tak moc zajímat a pomohla mi v cestě… tok mých myšlenek přeruší rotace kamínku. Chvíli jen na místě, pak kolem nás…

Všechno to sleduji zcela odzbrojen od své masky a obrany, kterou jsem si zbudoval. V této chvíli, kdy vidím něco takto úžasného a nečekaného, když mě ten vír vzduchu, vyzdvihne do vzduchu i s Azrielem a já se dívám v noční tmě dolů na hvozd, jsem snad zase desetiletým klukem, který žasne nad nádherou elfích zemí. Nechápu to. Ten pocit naprostého úžasu,. Který už jsem nepocítil hodně dlouho. Nevěřím tomu co se děje. Žádná magie. Nikde. Ale to není možné. Tohle nemůže dokázat jen pouhou vůlí, to není možné. Nikde jsem o tom nic neslyšel ani nečetl. Něco takového by přece muselo být někde zaznamenáno… nejde to. Potlačit údiv a nedůvěru.

Aniž bych věděl jak, ocitám se opět na pevné zemi. Zeď větru slábne až se rozplyne. Kamínek se točí čím dál pomaleji až v rotaci ustane a spadne. Azriel stále sedí a vypadá to, že přesně na stejném místě z něhož před chvílí vzlétl spolu se mnou. Neubráním se tázavému pohledu, který mu věnuji. To nemůže být pravda… Tak tohle je to jeho tajemství. To je… Dokonalé… umím si představit co všechno by se s tím dalo dělat, když vidím stromy kolem prolákliny rozsekané na třísky a přesto květ i studený oheň zůstávají neporušeny. Cítím se přeplněn pocity, které bych neměl mít a nedokážu najít potřebnou rovnováhu. Musím se to naučit. Něco takového se určitě bude hodit. Ať už s armádou nemrtvých nebo bez ní…, nezapomenu sám pro sebe dodat. Mám mnoho otázek a přece je nedokážu klást. Ze všech sil se snažím ovládnout abych se nezachoval styl Eeverin, kdy bych se začal bezhlavě a nadšeně na něco ptát. Nadšení. Proč bych ho měl cítit? Protože jsem právě poznal nový druh moci, který bych mohl ovládnout? Umím si představit kolik věcí by se s tím dalo udělat. Pořád mi nevěříš? Podle mně je spousta cest a rozcestí , která vedou k nezměrné odměně... bez následku. Dolehne k mým uším jakoby z velké dálky.

Zatnu ruce v pěst. Přemýšlím a usilovně bojuji o každou myšlenku. Přemýšlím jak bych se měl zachovat. Co ode mě vlastně očekává? Co mám udělat pro to aby mě to byl ochoten naučit. Jenže to nevím. Nemohu to vědět. On je opravdu nevypočitatelný a já nevím co po mě chce. Nejsem si ničím jistý ale nemohu si nechat ujít takovou příležitost. Ačkoliv je mi jasné že to určitě nebude jen tak. Vždycky má všechno háček, ne? Ani se neodvažuji doufat, že tohle by nemělo.

“Všechno má své následky…“ vypravím ze sebe skoro ochraptěle s pohledem upřený na ten malý kamínek. Na elfa jsem se ani nepodíval. No a co že mě bude učit ušák, Gatonel a ostatní mistři v akademii byli taky a tohle mě nenaučili, tak co? Hlavně neudělat chybu… Jenže to by mohl být můj kámen úrazu. Opravdu neumím jednat s lidmi. Ještě chvíli stojím a bojuji sám se sebou ve snaze získat kontrolu nad svým hlasem a tělem, které se podivně chvěje bázní i vzrušením. “A tohle mě naučíte?“ zeptám se přímo. Hlas se mi trochu chvěje, těžko říct čím, sám si teď nejsem jist. Rozhodně ale zněl měkčeji než jsme měl v plánu a tak si trochu odkašlu a pronesu svou otázku znovu tentokrát již pevněji a svým klasickým hrubým hlasem. On sice už ví že na mě zapůsobil, ale to neznamená že to musím připouštět sám sobě aby si pak ještě moje hůl nedělala plané naděje…

Nicolas Braner
Azriel se na tebe podíval. Ten pohled byl bázlivý. Azriel se postavil a promluvil. Tato moc nemá žádné následky. Její síla a vlastnosti čerpají z tvého nitra. *ukázal prstem na hrudník a hlavu* Čím víc jsi sjednocen a čím víc se dokážeš ovládat , tím větší a mocnější věci dokážeš dělat. Neříkám , že to není náročné , ale naučím tě to. Pod jednou jedinou podmínkou..... Azriel se od tebe odvrátil. Díval se někam pryč. Nevydává ani hlásek. Pak promluví a je stále otočen zády k tobě. Nesmíš nikdy použít nic z nekromancie. To tě totálně zdrtilo. Žít a mít sílu pro kterou se budeš muset zapotit nebo sílu která zabere méně času a zničí tě. Opravdu vážně těžké rozhodnutí. Copak musí za podmínku položit zrovna tohle? Pak si Azriel lehne pod přikrývku. Nech si to projít hlavou. Zítra mi odpovíš. Nejspíše ucítil tvou nerozhodnost. Ty se chvíli vztekáš že tě prokouknul a pak si taky lehneš. Azriel vysloví pár slov a studený oheň se schová do květu. Ty ještě dlouho ležíš a přemýšlíš. Nakonec usneš...
Nezdají se ti žádné sny , žádné mučení ani nic z minulosti. Zdá se ti pouze ta ukázka moci co ti Azriel předvedl.

Když se vzbudíš celé tělo tě bolí. Proč musíte spát na tak tvrdé zemi? Když se porozhlédneš , vidíš Azriela jak sedí v tom svém sedu a vypadá to že není při vědomí. Když jsi se posadil , vylekal tě. Už jsi se rozhodl?

V lese

Věnoval mi zcela nečekaně bázlivý pohled. S jeho mocí mi to připadá absolutně zcestné. Tato moc nemá žádné následky. Její síla a vlastnosti čerpají z tvého nitra. *ukázal prstem na hrudník a hlavu* Čím víc jsi sjednocen a čím víc se dokážeš ovládat , tím větší a mocnější věci dokážeš dělat. Neříkám , že to není náročné , ale naučím tě to. Pod jednou jedinou podmínkou..... soustředím se na každé slovo abych byl schopen pochopit co se mi snaží říct. Připadám si tak nějak otupělý. No jasně. Podmínka. Taky jak jinak. Já věděl, že to bude mít háček. Vždycky to něco takového má. To jsem zvědav co si na mě vymyslí… Jenže když to pak slyším tak nemohu uvěřit vlastním uším. Snažil jsem se znovu odtažitě zvážnět a skoro se mi to podařilo ale tohle už je na mě vážně příliš. Nemohu mu odpovědět. To co po mě chce mi připadá jako snad jediná věc, kterou mu slíbit nikdy nemůžu.

Lehl si. Prý, že se mám rozhodnout zítra. Už mě zase prokoukl a já cítím svůj vztek. Je to až k neuvěření. Mám sto chutí do něčeho praštit, ale není tu žádný strom, do kterého bych mohl praštit a i ten kamínek je daleko abych pro něj došel a zahodil ho, ačkoliv mi k tomu zase tak málo nechybí. Azriel zhasl světlo a já si nasupeně povzdechnu. No to snad ne. To se může stát jenom mě! Už mě to štve.. Copak si nemohl vybrat něco jinýho? Jak mu mám slíbit něco takového…? To jako že se budu já nevím kolik let učit něco co se stejně nejspíš nenaučím, protože jestli zcelit se znamená muset si najít holku, tak to se mi to asi nepodaří a pokud existuje jiný způsob on ho nejspíš nezná. Nikdy bych neměl moc, jakou má on teď… a nebo můžu jít dál svou cestou. Nekromancii se sice taky budu asi učit dlouho ale nejspíš ne tolik a hlavně tam mám alespoň nějakou šanci na to že to ovládnu.

Lehnu si na své místo. Spát se mi ale nechce. Zítra se mám rozhodnout a já stále nevím jak bych měl. Taky bych mu to mohl slíbit a pak to prostě nedodržet, ne? Jak pozná, že svůj slib dodržím…? Jo já vím, že bych měl, ale co? Kdo mě za to potrestá? Tohle není jako slib pomsty… otočím se na bok. Jenže to taky nejde. Proč musí chtít zrovna tohle? Jak asi čeká že se rozhodnu? Jak může chtít abych se vzdal své cesty? Žil jsem pro to osm let a teď bych to měl zahodit? Jaký by měl pak můj život smysl? Co je život bez cíle? To radši ať žádný život není…
Já se přece nemůžu jen tak rozhodnout. Nesmíš nikdy použít nic z nekromancie. – Taky řekl, že to nesmím nikdy použít ne, že se to nesmím naučit… Jenže to mi to pak bude k ničemu, kruci tohle nejde. Co mám teď dělat? cítím se jakoby mě něco uvnitř trhalo na kusy. ”Každá legenda, chlapče, má svůj důvod. Nezáleží zda je tím důvodem pomsta, nebo cesta za slávou… Každá z těch cest má svoje hranice. Ale kde ty hranice leží a jaké jsou? Kde je hranice hranic? Co všechno jsi ochoten obětovat abys je překročil? A co jsou ochotní obětovat ostatní, abys je směl překročit? Na to se ptej.” Chtěl bych utéct před nutností této volby, protože mám pocit, že rozhodnout se, už to samo je špatné. Že ani jedna z cest není z těch s kterými bych se dokázal plně smířit. Odmítnout takovou moc se mi nechce, ale vzdát se svých zadních vrátek,? Přemýšlím dlouho a urputně. Čím víc ale se tím zabývám, tím je to horší. Je nad míru důležité , aby sis se mnou promluvil. Jelikož tvé činy tě mohou uvrhnout do věčných temnot. Věci které jsi se chtěl naučit , ohrožují jak tebe tak i lidi okolo tebe. Ta kouzla jsou utajená né kvůli tomu že by se nesměli používat , ale v nesprávných rukou způsobují fatální následky. Tim neřikám že by jsi je nedokázal ovládnout , ale jediná nepozornost nebo chyba tě připraví o život. Jestli né hůř… vzpomenu na další Gatonelova slova. Až se rozhodneš jaký z údělu si vybereš nabude tvá hůl tveho pravého tvaru.

Jenže já se rozhodnout nemůžu. Opět cítím, že nemám daleko k pláči. Jenže tím to taky nevyřeším. Nenávidím ho za to že to umí a nechce mě to naučit. Nenávidím ho za tu podmínku, kterou stanovil. Že do mě vidí a čte v mé nitru jako v otevřené knize. Nenávidím sebe za to, že jsem se s ním kdy pustil do křížku. Chtěl bych odejít, ale kam bych v té tmě šel? Mám zase utéct, jako tehdy z Andronaku? Co bych tím dokázal? Nic… To je právě ono. Nedokázal bych tím nic, jen že se nedokážu rozhodnout a při tom rozhodnost je základ. Tak co mám teď dělat…? Jenže nikdo mi neporadí. Jako vždy a na všechno jsem i na tohle sám…

Nakonec mě přemůže únava a já se pohroužím do bezesného spánku. Nic se mi nezdá co že poněkud neobvyklé. Snad jen to co jsem naposledy viděl. Ukázku Azrielovi moci. Jenže ani v tom snu jsem nenalezl východisko… Pomalu otevřu oči. Připadá mi, jako bych před chvílí usnul a už bylo ráno… Všechno mě bolí. Proč kruci musíem spát na tvrdý zemi? Jo jasně už jsme spal venku ale tohle…? To je děs… musím se protáhnout, abych byl opět schopen pohybu. Kouknu na Azriela, který je zdá se pohroužen v nějaké meditaci, protože sedí v tom svém podivném sedu se zkříženýma nohama a má zavřené oči. Povzdechnu si a posadím se. Začínám si uvědomovat, že jsem se ještě nerozhodlo a že bych měl asi dřív než se probere, jenže v tom mě vyruší jeho hlas až s sebou škubnu. No tak! napomenu sám sebe. To se už vážně neumím ani trochu ovládat? Proč jsem tak roztěkaný?! Tohle se mi nesmí stávat! jenže to teď není to, nad čím bych měl přemýšlet. Musím polknout. Cítím se bezradný a přece se snažím aby to na mě nebylo znát. Bohužel se mi vůbec nedaří. no tak! Snaž se sakra! Co mu mám říct? Co mám dělat?

“Ještě ne…“ vypravím ze sebe tiše. To snad nemyslí vážně? Takhle se ptát a hend po probuzení. Co čeká? Kdyby to nebylo tak zásadní, kdyby mi nenabízel něco takového, vůbec bych nad tím nepřemýšlel a poslal ho pryč. Jenže to co mi nabízí je velká moc a síla. Kolik lidí to asi ovládá? Byl bych jedním z mála… Možná by byl i Gatonel překvapený. Třeba by konečně uznal, že nejsem tak neschopnej… Jenže… no dobře. Zkusím to a když to nepůjde, když se mi nebude dařit tak přinejhorším poruším slib, ne? Koneckonců jsou to jen slova… srdce v hrudi mi bije na poplach. Nechápu, že se nechávám nějakým cizím elfem sevřít do kleští. Sáhnu po své holi a přitáhnu si jí blíž k sobě. Musím se však od Azriela odvrátit. Vstanu a otočím se k němu zády abych mohl líp přemýšlet. V denním světle spoušť okolo nás vypadá ještě hrozivěji než v noci za modravého světla a stínu ze studeného ohně. Sklopím hlavu na prsa. Pevněji sevřu svojí hůl. Tak co sakra chci? Proč se neumím prostě rozhodnout?

“To nemůžu slíbit…“ vypravím ze sebe nakonec. “Cesta kterou jsi mi ukázal je… Je možná bez důsledků, ale obávám se že pro neschůdná. Možná by mi zaručila, že pak budu žít, ale pomstu mi nezaručí. K čemu mi bude život, když nedokončím co jsem začal? To, to raději dokončím a ponesu následky… Nemůžu přistoupit na takovou podmínku. Kdybych v průběhu učení zjistim, že ze svého nitra nikdy nezískám potřebnou moc abych to dotáhl do konce, už bych nemohl vzít slib z pět a pokud trvám na tom, že sliby se mají plnit, pak bych byl ztracen v kleštích do nichž jste mne lapil a to já nechci. Nechci si zavřít bezhlavě cestu zpátky, kdyby í později bylo zapotřebí.“ řeknu ještě na vysvětlenou. Chvíli jen mlčím a dýchám. Zvednu ze země svou batožinu, nasadím na záda a pohlédnu směrem, kterým jsme minulého dne šli, abych dal mlčky najevo, že jsem připraven na další pochod. Nemám ani chuť k jídlu. Mám pocit, že kdybych se pokusil cokoliv pozřít vůbec by mi to neudělalo dobře. Právě jsem odmítl něco neskutečného, něco co mě mohlo udělat zcela vyjímečným a já osobně doufám, že Azriel nebude naléhat podruhé bych to nemusel dokázat odmítnout a to mě děsí…

Tábor vojáků

Vychází slunce. Nerozumím tomu. Čas plynul a já nic nepoznala. Jenže co na tom teď záleží? Victor mě zradil. Znásilnil a já tu teď visím nahá… Na obzoru se ukáží první ranní červánky a pohasínají poslední noční hvězdy. Strážkyně snů a přání… Brzy se začne troubit na nástup a já se úplně zhrozím. Včera to byla potupa, ale dnes? Vždyť mě tu Victor nechal úplně obnaženou. Každému bude jasné co se v noci stalo… slzy. Nedokážu je potlačit. Nechci tu být všem na očích, jenže s tím už nemůžu nic udělat. Ta bezmoc je ubíjející. Pokusím se napnout ztuhlé, bolavé svaly, ale bolí to jen o to víc. Řemeny se zaříznou do mých zápěstí a kotníků až zasténám, ale nepovolí. Ani si slzy nemohu setřít. Do toho mi svědí nos a nemůžu se podrbat, je to šílené. Všichni mě uvidí, každý si to domyslí a já? Já tu budu vystavena své hanbě. A proč vlastně? Protože jsem nechtěla být dívka? Protože mi být dívkou přišlo za těžko a hrát si s Victorem a žít jako Max mi přišlo lepší a snadnější? Tak proč mi to udělal? Proč mě zradil? Co tak strašného jsem mu provedla já…?
Zazní hlas trumpety. Mé srdce poklesne a já zavírám oči. Nechce se dívat, nechci vidět jejich tváře ani nic jiného a přece, když shon utichne, tak je otevřu. Nedokážu se ubránit podivnému nutkání pohlédnout Victorovi do tváře. Nevím co čekám, že uvidím, ale musím ho vidět…
Velitel kontroluje vojáky. Ani se na mě nepodíval a já nevím proč mu jsme vděčná za to malé gesto nezájmu, které mi nyní překvapivě pomůže. Dá mi tak najevo, že pro něj nejsem víc než obyčejný voják, který si odpykává trest. Dává mi to naději, že až můj trest skončí, dostanu druhou šanci, že pak budu moct zase třímat meč. Kéž bych mohla cvičit už teď. Cokoliv jen nebýt tak bezmocná. Vždyť mě čeká ještě jedna noc a jeden tady…
Vyhledám victora. Stojí tam, kde většinou stávám já a dívá se na mě tak divně. Lačný, chtivý pohled se ani nesnažím skrývat a mě znovu bodne u srdce. Proč…? Proč, Viku? Proč ty…? Udělala jsem ti něco? Proč jsou všichni tak zlí? Nebo… Nebo jsou zlí, jenom na mě? Třeba jeto mnou… Třeba jsem já ta špatná… Já a jen já… srdce se mi sevře ještě pevněji. Nedokážu už myslet ani vnímat co se děje kolem.
Další trumpeta. Svolávání k snídani. Všichni odcházejí a mě se uleví a já procitnu ze svých myšlenek. Z pódia právě odchází velicí důstojník. S překvapením zjišťuji, že přese mě přehodil deku. Jsem nyní celá zahalená před zraky vojáků a má vděčnost snad nezná mezí. Nevím zda se mě dotýkal, ale nezáleží na tom. Přikryl mě a dodal mi tak část ztracené sebeúcty, ačkoliv je to jen málo. Kouká mi teď jen hlava. Jsem pro všechny jen obyčejný voják a dokonce už v průběhu dne díky tomu neslyším žádné chlípné poznámky. Připadá mi zvláštní že velicí důstojník, který tak zvláštně mluvil při snídani o ženě, která se zde ukrývá, jak se těší až bude odhalena, se nyní choval tímto způsobem. Skoro jako by mě chránil. Ačkoliv… Před tím co bude v noci mě neochrání ani on a já vím že to přijde. Doufám, že ne a pokud už to musí být ať to není Victor… Zvláštní. Necítím k veliteli zlobu a nenávist. Vím, že konal jen svou povinnost a že mi mohl udělit daleko přísnější trest. On přeci nemůže za to, že jsem zde byla v přestrojení. Celou dobu jsem věděla, že mě jednou odhalí a on se nakonec nezachoval tak zle jak mohl.
Snažím se přemýšlet, ponořit se znovu do sebe, ale nejde to. Mám hlad a kručí mě v žaludku. Neustále mě někde něco svědí, škube mi ve svalech…
Přišla další noc. Bylo to úmorné a mě připadal tento den nekonečný. Už jsem si dokonce skoro povídala pro sebe. Co vlastně? To nevím sama. Zřejmě jsme si jen nahlas přeříkávala své myšlenky a přece jen tak potichu, aby je mohly zaslechnout jen mé uši. Stmívá se a na nebi není jediná hvězda. Celá obloha je potažena mraky a všude kolem je jen tma. Vím že někdo přijde. Je to nevyhnutelné stejně jako bylo nevyhnutelné že mě objeví, jako se nedá utéct před smrtí… nic nevidím. Že by někdo přicházel nebo tak. Mraky na obloze se však převalí a slabý srpek měsíce mi odhalí Victorovu tvář. Jeho chtivý pohled je děsivý až se mi srdce v hrudi téměř zastaví a pak zase nečekaně prudce rozbuší. Krev se mi nahrnula do hlavy. Sundal země deku a nyní pozoruje celé mé tělo. Nesahá na mě, ale já tuším co přijde. Udělal to jednou a udělá to znovu.
“P-proč…?“ vypravím ze sebe. “Byli… byli jsme “bratři“, ne…?“ připadá mi hloupé že se tak ptám, ale já potřebuji znát odpověď. Musím vědět jak to je, znát pravdu. Vzal mi všechno. Byl zde mou oporou a teď tu nemám nic. Byl mým bratrem a teď je co? Zrádce… Méně než nepřítel… vzal mi adoptivní rodinu.Teď už se nikdy nebudu moci vrátit do mlýna. Poznali by že se něco stalo a ptali by se. Jak bych jim mohla říct co Victor udělal? A měla bych? Proč bych mu měla brát domov tak jako to on udělal mě? Proč bych měla být stejně zlá jako on? A nejsem třeba již? To je to co mě tíží. Třeba si za to všechno můžu sama. Jaký má smysl, že musím prožívat takové věci…?

Nicolas Braner
Jen tam stojíš a vidíš , že se Azriel nehýbe a stále si tam sedí. Výborně. Přesně takovou odpověď jsem čekal. *chvíle ticha* Když nezvládneš tuto sílu , tak budeš moci přistoupit k nekromanciji. Azriel se postavil a v rychlosti , až nečekané , si zbalil věci. Pak se otočil tvým směrem. Budu tě učit. Podle mého odhadu , dojdeš do Necropolisu minimálně za rok. Pokud sílu nezvládneš , tak odejdu a nechám tě napospas osudu... Pak první vyrazí. Co to mnělo znamenat? Netušíš. Vyrazili jste (popřípadě mluvíte po cestě). Když jdeš po místu , kde předtím stály stromy , uvidíš na zemi skoro jen pyliny ze dřeva. Je to dokonalá síla , ale co se s ní dá všechno dělat? Když přemýšlíš ohledně , toho , jak by to vypadalo být ten kamínek větší. Jak tak jdete mluvíte spolu. Cesta jde jak po másle a tak se více zamluvíte.

V lese

Bohové to snad nemyslí vážně! Jak čekal? To sem vážně tak čitelnej? Tak to teda ne! Však já tě překvapím a to budeš ještě koukat…, pomyslím si zarytě. Přesto se mi ale uleví, že mě ubezpečí, že pokud to nezvládnu budu se moci vrátit ke své původní cestě. Přesto se ale necítím zcela v pořádku. Půl dne s ním a jedna noc na mě zanechali stopy. Má ochrana je narušena a já cítím jak jsem náchylnější ke všem okolním vjemům.

Rok? Já mám rok cestovat s ušákem? S tímhle? A jak to mám asi přežít ve zdraví? Alespoň relativním duševním zdraví…? mám z toho strach. Azriel se již sbalil a mi vyrážíme. Pokud sílu nezvládneš , tak odejdu a nechám tě napospas osudu... zní mi v uších. jo jasně. Určitě odejdeš, potřeseš mi rukou a popřeješ hodně štěstí. Jak mám asi věřit tomu že se mě nepokusí zastavit? Proplétáme se mezi stromy a za sebou jsme nechali pilinový poprašek, který zbyl ze stromů. Z tohohle elfa musí mít druidi asi radost… doufám ež to provozuje častěji, třeba to bude nakonec i zábavný. Zábavný…? Co to zas melu? Klid… vydechnu si. Hlavně klid. Asi bych mu měl říct, žena to přistupuju, co…? No tak dobře. Takhle to snad půjde. Holt se od něj nechám doprovodit do Necropolisu. To bude cesta za všechny prachy. A já doufal, že se ho ve Wooden Tower zbavím… Ale co, tady ve hvozdu stejně na nějakýho nekromacera nenarazím takže proč to nevzít přímo ke zdroji? Rok… Takovou dobu? No tak jo… Třeba se alespoň něco naučím… Jdu krok za Azrielem a hlavu mám stále skloněnou.

“Dobře, to mohu přijmout.“ řeknu již za chůze mezi stromy. Víc ale nic neříkám. Nechci s ním teď mluvit. Ne, že bych neměl otázky ohledně té síly. Zajímá mě prakticky všechno, ale napřed potřebuji najít potřebnou stabilitu sám v sobě, musím se znovu obrnit a vím že mi to chvíli zabere. Krom toho elf se sice uvolil že mě bude učit, ale mám takový dojem, že mu ještě chvíli, mistře, neřeknu. Pořád ho před sebou vidím jak bojuje s barbary. Byl tak ohromě rychlý a vytrvalý. Muselo ho to stát hrozně sil. Při vzpomínce na vidění, kde jsem sledoval kolik jich pozabíjel, musím uznat, že měl na své vyčerpání právo. Jenže mě to štve. Štve mě už samou podstatou svého bytí, vším co říká, co dělá… Prostě mě štve…

Nakonec ale přeci jen promluvím. To ticho mezi námi začínalo být opět vlezlé. Nechápu proč je mi zatěžko mlčet? Proč mi vadí to co mi nikdy před tím nevadilo a dělám věci, který bych nikdy dřív nedělal? Co se to se mnou děje? Jsem naštvaný. Na něj i na sebe a snad právě pro to se mi podařilo získat alespoň část svých obran zpět. “Jako to tedy přesně funguje?“ zeptám se odtažitě a zamyšleně zároveň. To pomyšlení co by se stalo, kdyby se nejednalo o malinký kamínek, ale třeba o dvou kilový balvan, je lákavé. Zajímá mě, co všechno se s tím dá dělat, co je podstat, jak se určuje co se má stát… Kdybych to tu na něj měl vychrlit všechno, byl bych v ten moment horší jak Everin… Naštěstí bych se k něčemu takovému nikdy nesnížil… Pořád ještě mám nějakou svou hrdost.

Nicolas Braner
Jak tak jdete , Azriel nevydá ani hlásek. Pak se najednou zastaví u velkého kaštanu. Otočí se na tebe a posadí se pod strom. Opře se zády o kaštan a zavře oči. Batoh se povaluje u něj. Pak mluví slabě , ale dost nahlas , aby jsi ho slyšel. Nejde o to co ta síla dokáže. Jde o to představovat si činost v ryzích pocitech. Pak cítíš nějaký divný pocit. Najednou ti spadne na hlavu jablko. Následně spadne jedno vedle Azriela a on se znovu nadechne jako by mněl zadržený dech. Vezme jabko ze zemně , utře ho o sebe a s úšklebkem na obličeji se do něho zakousne. Když se podíváš nad sebe , tak vidíš jen kaštany. Kde se tu vzali jablka? Když se koukneš dolů tak vidíš u nohy krásně červené jablíčko. Azriel se zasmněje. Pomiň. Nedopočítal jsem dopad. Pak si tam jí jablko. Docela tě rozčílil. Přemýšlíš jestli si to jablko vzít a ochutnat ho. Copak ho vytvořil on? Jablko po dlouhém myšlení zvedneš ze zemně a prohlížíš si ho. Divné , tak pěkné jablíčko. Když ho kousneš... V ústech ucítíš strašně sladkou chuť a vůbec není sladká jako jablko. Odrhneš jablko od úst a přežvikuješ ukousnutý kousek. Chutná to jako melun. Ne! Jako jahoda! Sakra vždyť to jablko chutná všemi druhy ovoce a ty se střídají. Koukneš se udiveně na Azriela. No jo za těch pár set let zkoušek jsem nedokázal do jablka vdechnout jeho pravou chuť. Naštěstí jsou i lehčí věci než vytvářet jablka. Pak se zasmněje a odhodí ohryzek. Co by jsi chtěl vědět ještě? Vidím tu tvou touhu po poznání. Nedus to v sobě nebo se ti ovládnutí moci nikdy nepovede! Čeká s příjemným obličejem v sedu na další otázky.

Rebeca Treanová
Viktor se k tobě přiblíží. Teď je úplně u tebe. Vaše těla se dotýkají. Přišeptne ti na ouško. Miluji tě.... Jsi pro mně vším. Když jsme si hráli na "bratry" , tak jsem celou dobu věděl že jsi holka. Nemohl jsem se k tobě chovat jako k holce , jako k ženě.... Olízne ti ouško. Políbí tě na krku. Nemohl jsem to vydržet. Chtěl jsem ti říct , že k tobě něco cítím. Ty jsi však byla plně zabraná do tréninku. Dá ti do rozkroku svou ruku a začíná tě tam masírovat. Když tě odhalili , tak se ve mně něco zlomilo a já to nevydržel.... Pak tou druhou rukou přejede na prso. To začne taky masírovat. Včéra jsem přišel o panictví...... Když ti hlavou už uhejbá od ouška ještě řekne. Líbilo se mi to a chci to zkusit znovu.... Skrčí se a začne tě tam dole olizovat a vsunovat jazyk. Mluví se ti těžko a občas nechtěně zasténáš slastí...

V lese

Sotva jsme se zeptal zastavil se. Jen krátce se rozhlédl, podíval se na mě, posadil se pod kaštan a opřel se o strom zády. Sleduji ho se smíšenými pocity. Když však promluví zarazím se. Představovat si činnost v pocitech? To jde…? V pocitech? No tak to je průšvih. I když jestli stačí vztek a zloba, umím si představit docela hodně… zamyslím se ale v tom mě něco praští do hlavy.

“Au!“ normálně bych nevykřikl, ale teď jsem to nečekal a navíc jsem stále ještě nějak rozhozený cestováním s ušákem. Sáhnu si na hlavu a rozhlédnu se co to bylo, když v tom uvidím jedno jablko, které ze země sbírá Azriel a druhé vedle mě. Pravděpodobně to tedy bude zdroj té rány. Když se však podívám na větve v koruně ujistím se jen, že se skutečně jedná pouze o kaštan. On stvořil jablka? Jen tak? Z kaštanu?
A to mě s ním musel hned praštit?! Co se mu proved? Jestli mu vadí že sem mu pomoh tak to mohl říct rovnou a ne tu ze mě dělat blbce! naštvaně se na něj zadívám a k mému překvapení se mi omluví, přičemž mě opět odzbrojí. Ne! To teda ne! Nevěřím že si to nepropočítal. Umí si tady ze vzduchu tvořit jablka a neumí si zařídit kam spadnou? Tak to bych musel bejt víc než praštěnej kusem ovoce, abych tomu věřil. Jenže jeho zdá se vůbec nezajímá že jsem naštvaný a začne jíst jablko. Chvíli ho jen sleduji. Mám chuť vzít to jablko ze země a hodit ho po něm aby věděl jaký to je, ale neučiním tak. Čeho bych tím docílil?

Sehnu se a zvednu jablko, které mě praštilo po hlavě. Vypadá krásně. Je červené a nádherně voní. Překvapeně zjišťuji že na to mám chuť. Copak je možný, aby to bylo skutečně jablko? No tak na druhou stranu on to jí… Mám to zkusit? Když to nezkusím, jak zjistím jaké to je? Co když je to otrávený? To by se s ním tak úplně neslučovalo. Už mi začíná šplouchat na maják a to s ním necestuju ani celej jeden den… Zakousnu se do něj a okamžitě ucítím sladkou chuť, která naplní všechny mé chuťové pohárky. Musím uznat, že je dobré a šťavnaté. Jenže to vlastně vůbec nechutná jako jablko. Co to je? Meloun…? Ne… Hruška…? Ne to tak… Že by jahody…? Zřejmě se mé přemýšlení zrcadlilo i v mé tváři, pokud mohu soudit dle dalších Azrielových slov. Pár set let…? Ale já nemám pár set let! To je na nic tohle… povzdechnu si a úplně ztratím chuť na jablko, které nakonec nechám spadnout do trávy.

Přece musí bejt nějakej způsob. Pořád nechápu jak to přesně funguje. Co se teda musí dělat? Třeba nebudu muset cvičit pár set let. Přece mi nejde o tvoření jablíček, ne? Spíš bych si představil kostlivce, než třeba ovoce. uvědomím si že mám skutečně blíž k tomu od čeho se mě snaží dostat, když v tom pronese že se mám ptát. Co by jsi chtěl vědět ještě? Vidím tu tvou touhu po poznání. Nedus to v sobě nebo se ti ovládnutí moci nikdy nepovede! Úplně zalituji, že jsem už to jablko nechal spadnout na zem. Skoro bych se pro něj ohnul abych ho po něm mohl hodit! Jenže vím že má pravdu. jo jasně. Má pravdu. Pořád mají všichni pravdu, kromě mě. No to je bezva. A na co se mám ptát? Jak? Tak aby to neznělo, jako že se ptá nějaký usmrkaný děcko. unaveně vydehcnu. Nejsem však unavený fizicky, nýbrž psychicky. Pořád samé rozhodování, přemáhání se… Je to velmi vysilující.

“Tak dobře…“ řeknu nakonec. Sice se mi moc nelíbí že stojíme na místě, protože chůze mi přeci jen vyhovuje o něco víc. Při chůzi bych se mohl soustředit na to jak kladu nohy a nemusel čelit plnému rozsahu své nervozity. Kruci má pravdu! Co mi má záležet na tom co si o mě myslí? Klidně ať si myslí co chce, hlavně když se to naučím, ne?! Tak jo…

“říkáš představovat si činnost v pocitech. Tak nějak vlastně nevím co si pod tím představit. To jako že se musím nechat prostoupit nějakým pocitem a přitom si představit nějakou činnost něčeho? Nebo ta představa vychází z toho pocitu? A taky… Asi to zní blbě, ale jaksi nemám několik set let…“ podotknu ještě. Jakoby to snad nevěděl. Nemám se krotit v otázkách a ani nebudu, ale musím si zachovat alespoň kousek sebe samého a to znamená používat sarkasmus, ironii a celkově si držet odstup.

Nicolas Braner
Azriel pokyne hlavou. Nejspíše to znamenalo že je konečně spokojený. Poté promluvil stále v sedu. Jo první jablko jsem stvořil po šesti mněsících tréninku. Nemělo však ty správné grády.....Přesněji se nedalo jíst. Pak se odmlčel jen pro to aby se zasmál. Ne opravdu to není tak jak řikáš. Když vykonáváš nějakou činost nebo jí chceš vykonat , tak při tom musíš cítit nějaký pocit. Ať je jakýkoli. Poté musíš mít uplně čistou mysl a hlavu. Musíš se uvólnit a ty pocity nechat prostoupit tělem a myslí. Musí to být pouze tyto pocity. Jakýkoli jiný pocit nebo myšlenka okamžitě ruší potřebný účinek. Pak zavře oči. Mluví teď zase potichu. Záleží jaký je to pocit a jaká je to činost. Pokaždé však musíš vědět co přesně chceš...... Najednou uslyšíš nějaký hluk v koruně kaštanu. Vzhlédneš vzhůru. Kaštany které viseli na větvích stromu se rozevřeli a pokryly celý strom rudými květy. Okamžitě tě do nosu trkla příjemná vůně. To jak rychle pokročíš záleží na tom , jak rychle dokážeš uvnitř sebe vytvořit harmoniji. Čeká na tvé další otázky. Opravdu se nekroť. Musíš ukojit plně svojí zvědavost. Musíš vždy vědět co chceš a nenechávat to hluboko uvnitř sebe.

Elfí dřevěný pokoj
Elfka mi s úsměvem poví, že její jméno zní Jaliana. Dá mi další kousek ovoce. Sdělí mi že ovoce pěstuje a že jsme uprostřed hvozdu.. Sami..

A tak to celé bylo několik dní. Bylo to nejlepších několik dní mého života. Celé to předtím stálo úplně za nic. Ale žít tu věčně nemohu. I kdybych chtěl. A že chci.. Po chvíli bych ji přestal bavit a ona si našla jiného. A ten našel mne a zas bych musel utíkat. Ale jestě nějaký ten den bych tu pobyl..

Zahrada, na lavičče, po třech dnech
Konečně mohu chodit. Má milovaná noha se zase hýbe jako nikdy. Sice si trochu neochotně zvykám na to oblečení, které na mne Jaliana navlékla, ale nechtěl jsem ji odporovat, když se ji černá nelíbí. Sedím jen tak na lavičče a Jaliana cosi zpíva. Cosi náramně elfského. Až ji budu muset opoustit, bude mi ta přehnaná elfskost chybět. Pořád zpívá a zpívá tím elfským jazykem, když najednou něco uslyším. Směrem od lesa. Po chvíli zaostřím na pět mohutných orků, ozbrojených sekyrami. A rozeběhnou se ke mně. Několik vteřin se vzpamatovávám a nevím co dělat. Nějak jsem moc zpohodlněl. Pak instinktivně sáhnu pod svůj temný háv pro dýku ale.. Dýka tam není. Není tam ani ten háv. Je tam jen hedvábné, zdobené, elfské oblečení. Orkové jsou už téměř u mě. Rychle se rozhlédnu, ale nevím kudy kam. Do domu je to moc daleko a já moc rychle nepoběžím. A postavit se jim holýma rukama v tomhle směšnym oblečení je taky jistá smrt. Strom! Rychle se pokouším vylézt na strom, ze kterého mi Jaliana zpívala. Orkové jsou čím dál tím blíž. Srdce mi buší o život. Zas slyším jen jeho tlukot. Jakmile se vyškrábu nahoru, rozhlédnu se po okolí. Zůstat tu věčně nemůžeme.. A ti orkové asi na čajový dýchánek nepřišli. Nejspíš strom přeseknou vpůl tou sekyrou a pak si nás dají k obědu. Po okolí hledám nejbližší strom, na který by se dalo skočit.. Nevím, co přesně bych tím, kromě náramného riskování získal, ale nic lepšího mne nenapadá. Ehm.. Myslel jsem že o nás nikdo neví! Teda.. Tvoji dobří kamarádi, co se na mne přišli podívat to nebudou co? Jestli máš v kapse nějaký skvělý nápad, teď je na čase s ním vyjít ven.. Nebo kus slonoviny? Jinak skáču na strom blíž k domu.

V lese

Zdá se, že je spokojený. Alespoň někdo! Založil bych si ruce na prsou ale to bych musel odložit svou hůl a to se mi nechce. Přeci jen jestli je v ní i kus mě tak bych jí doset neradě, někde moc odkládal. Mohl bych se také posadit, když on se zdá se vůbec nemá k tomu, aby vstal. první jablko jsem stvořil po šesti mněsících tréninku. – Jestliže cesta do Necropolis trvá rok… Proč se vlastně snažím? Ale co. Neříkal že sem “údajně“ známej jako nejlepší student za poslední roky? Tak to bych se měl asi hodně snažit… Ačkoliv… On si to stejně určitě jen vymyslel!

Pozorně naslouchám jeho vysvětlování a začínám si uvědomovat že to může být taky poměrně nebezpečná věc tahle síla. Vždyť podle toho co říká stačí sebemenší porucha v koncentraci a všechno se může úplně obrátit. Pokaždé však musíš vědět co přesně chceš...... - Jo tak v tom je asi ten zakopanej pes…

Vyruší mě podivný zvuk a tak vzhlédnu a spatřím kaštany jak se mění v květy. To jak rychle pokročíš záleží na tom , jak rychle dokážeš uvnitř sebe vytvořit harmoniji. – Harmonii? Skoro bych se zeptal co to je! Tak fajn. Přece to nemůže bejt tak složitý ne? Nadechnu se a do nosu mě udeří příjemná vůně květů. Ano. Zase ta krása. Nechápu, že elfové mají všechno tak dokonalé. Myslím, že si neumí ani představit jak moc bych to chtěl taky umět. Ne kvůli kytičkám nebo jablkům, ale už jen pro to že se zdá že může absolutně cokoliv. Opravdu se nekroť. Musíš ukojit plně svojí zvědavost. Musíš vždy vědět co chceš a nenechávat to hluboko uvnitř sebe. – Nekrotit se? Tak to bych za sebou zanechával asi zplanýrovanou zem… Nenechávat uvnitř sebe. A co si myslíš, ty ušáku? Že ti hned všehcno řeknu? Nikdy sem s nikým o takovejch věcech nemluvil s rodičema, Gatonelem ani nikým jiným tak nevím proč bych s tebou měl!, jenže na druhé straně. co když má pravdu a je to jediný způsob? Ale co když to k ničemu nebude? Já nevím jak si představuje že s ním budu jednat bez zábran to přece nejde. Ty zábrany jsou to hlavní. Jsou moje zeď o kterou se opírám, nemohu ji jen tak zbořit. Sám, vlastně nevím co by to muselo být za sílu, aby rozbořila moji zeď. Obzvlášť když ji nechci zbořit…
Ale pokud je to jediná cesta k tomu to ovládnout?
Tak co? Musím bejt slaboch abych mohl ovládat takovou sílu? To nezní moc logicky…

“A co když jsem danou činnost ještě nikdy nevykonával? Co když chci udělat něco a nevím co bych cítil, kdybych to vykonal? A nebo… Co když je těch pocitů při dané činnosti víc? Celý chaos… Mám z nich pak vybírat, nebo to nechat proudit? A pokud taky stačí sebemenší narušení soustředění, jaké to může mít důsledky? Taky řekněme, že mě poměrně věcí, většina, rozčiluje a štve. Předpokládám, že to asi není úplně ten nejlepší pocit…“ naznačím a opět se mi hlas trochu zvrhne do ironie.

“Říkáš, že musím vědět co chci a nesmím to držet v sobě. Co si pod tím mám představit?“ zeptám se tedy dál. Cítím jak se mi potí dlaně. Úplně cítím jak mne pohlcuje čistá zvědavost a touha po učení se. Ve škole jsem ji chápal, ale tady mi to přijde dost postavený na hlavu. Vím, že se to chci naučit, že to svým způsobem potřebuji, i když se jedna má část stále upíná k cestě nekromancera. Musím se posadit a tak to udělám. Mé oči odrážejí téměř čistou podobu dychtivosti po informacích a zkušenostech. Jediné co ji kalí je můj strach z něj a ze mě samotného. Strach, že se má zeď kolem mého nitra přeci jen může rozpadnout. Vždyť co bych byl bez ní…? Nikdy bych se ani nedostal sem…

Tábor vojáků

Vykročí blíž. Třesu se. Jeho tělo se přitiskne k mému a já cítím podivné vzrušení. Mé tělo si dobře pamatuje včerejší noc. Ty slastné pocity, rozkoš, kterou to s sebou neslo. Nechci to. Má mysl to odmítá, ale tělo je jiného názoru. Nakloní se a svá ústa přiblíží k mému uchu. Miluji tě… Oh jak ta slova znějí. Krásná, vábivá a přece bývají falešná… Cožpak mi rodiče neříkali, že mě milují? A co udělali když jsem je potřebovala? Nic…
Olízne mi ušní lalůček a mým tělem projede vlna touhy. Snažím se jí potlačit. Já to nechci Nelíbí se mi to. Proč je teď moje vlastní tělo proti mně…? Slzy mi stékají po tvářích. To co říká je děsivé, když si představím, že by to mohla být pravda. Chvěji se. Nikdy jsem o Victorovi neuvažovala jako o muži. Chtěla jsem být kluk. Měl být můj nejlepší kamarád, ne abych s ním třeba chodila, abych k němu něco cítila, abych s ním dělala takové věci. Nechci na to myslet. Já to přeci nesnáším. Nemám ráda když se mě někdo dotýká…
Zajel mi rukou do rozkroku a já zase cítím to mravenčení. Pocity, které mne naplňují a snad i přeplňují. Touhu a vášeň a také nechuť a strach. Touhu zmizet, hanbu a stud. Druhou rukou hladí jedno z mých ňader. Mučí mě to uspokojuje zároveň. Nevím co z toho je silnější. Chtěla bych mu něco říct, ale nemůžu. Sotva stačím dýchat a vzdychat slastí. Pak se ale oddálí s tím, že to chce zkusit znovu. Copak ho ale nezajímá co chci já? Přestaň… Prosím přestaň…, zaprosím v duch a na okamžik zavřu oči.
Začne mi zase olizovat spodní partie. Přijde mi to skoro nechutné vždyť já se včera ani dnes nemohla jít ani vykoupat. Na velkou jsem sice zatím nemusela ale močit pod sebe jsem se prostě ubránit nemohla nemluvě o včerejší dávce sperma, kterým mě poskvrnil. Musím několikrát zaklonit hlavu. Skoro ani mluvit nemůžu.
"Ale..." vzdech. "Já přece..." * Óóóó´h... * "t-tohle ne..." nádech výdech, nádech výdech... "Nechci..." *eh...* "J-já tě..."zadržím dech. "Nemiluji..." vydechnu vzrušeně. "Prosím... dost..." zašeptám ještě. ”Neumím milovat… Nechci…”
Už nemám sílu mluvit jen sténat.

Mearh
Když se jen tak tak s pomocí elfky vyhoupneš nahoru tak promluví. Musíme se dostat ke zbraním , které mám v domně. Je to jediné východisko.... Skočí z tohohle stromu na jiný. Ten na , který chceš skočit ty. Pod váma už stojí orkové. Něco řvou a máchají sekyrami. Elfka skočí na balkón domu. Už by jsi mněl skákat. Nejde ani o ten skok , jako o to že když spadneš tak asi umřeš. Skok.. Tvůj dopad nebyl nijak jistý a ty jsi se svalil na celou délku větve. Naštěstí jsi jako pijavice a větve se za žádnou cenu pouštět nechceš. Pomalu se na větvi postavíš. Když už stojíš , vidíš jak má elfka luk a střílí po tlupě orků , která je pod tebou. Před tebou je jeden obtížný skok. Rozeběhneš se po větvi a skočíš. Letíš náramně.Vypadá to že skočíš na zábradlí. Jenže omyl je pravdou. Skočil jsi tak dobře že letíš výš a rychleji než potřebuješ. Překlopil jsi se přes zábradlí. Zabarikádovala jsem nás. Běž si pro zbraně. Vběhneš dovnitř a všimneš si že je všude okolo strom. Jen tam zbyla chodba do tvého pokoje. Když tam vejdeš tak najdeš úplně všechny věci v rohu pokoje...

Zahrada, čajový dýchanek s orky
Když už lezu na strom, mám na jazyku celou tu dlouhou řeč, vezme mi elfka při mém vrcholném vyškrábání se nahoru slova z úst. Musíme se dostat ke zbraním v domě. Ano.. To ano, to má úplnou pravdu. Ale mě se už ten nápad s tím ladným skákáním moc nezamlouvá. Sice to vypadá náramně hezky, když jim tak elegantně vyklouznem, ale to je tak vše.
Než to ale všechno stačím říct, koukám že je elfka na stromě kam jsem chtěl skočit. Orkové jsou pode mnou. Ani se tam nedívám, prostě to vím. Už vytahují ty sekyry a připravují se.. Takže nemám na výběr. Rozeběhnu se po větvi, tak rychle jak to jde a skočím. Ve své mysli si představuji jak krásně dopadnu na větev a běžím dál. Mezítím se rozplácnu na onu větev, kde jsem měl tak honosně dopadnout a nechci se jí pustít. Mám pocit, že kdybych jen pohl prstem tak spadnu těm orkům rovnou do tlamy. Nejraději bych strávil na této větvi posledních pár let svého života. Když se odvážím podívat se před sebe, vidím přes větvičky mou Jalianu jak vytahuje luk. Pokusím se rychle vstát, ale trvá mi to trochu déle. Pak se znovu rozeběhnu po jiné větvi a skočím. A pak letím. Zase je v mé představě obraz, jak se efektně zavěsím na zábradlí a z něj se přehoupnu ladně na balkón. A docela se tomu dá i věřit. Celý natěšený se už pripřavuji, na svůj akrobatický kousek, když v tom bůhví jak přeletím výš a neobratně se překlopím přes zábradlí. Jaliana mne ubezpečuje, že nás zabarikádovala. Ani mi nemusí říkat, ať si du pro zbraň. Já si pro ni stejně du. Vběhnu dovnitř a všude okolo je strom. Jen jedna chodba, k mému pokoji. Víc ne. Jak to ti elfové dělají? Všechno mají tak skvěle vymyšlené. Tou celoživotní bolestí trpět určitě musí. Budu se muset nějakého zeptat.. Vběhnu do svého pokoje a z rohu si vemu své věci. Prohrabám svůj háv a najdu dýku. Chvíli přemýšlím, zdali si ho vzít na sebe. Potrvá to jen chvilinku a určitě mě ochrání lépe. A orkové stejně poznají, co sem zač, když budu kouzlit. Jaliana to nějak vydrží, ti orkové jsou přece pod balkonem..
Co nejrychleji na sebe sebe svůj háv nasoukám. Zkontroluji jestli mám vše.. Pár bylinek v měšci.. Dýku. A několik nechutností v jiném měšci. Dýku si dám pod háv, kde není vidět a teď se konečně předvedu. Vyběhnu ven ve vší své kráse. Mé oblečení mne halí a jistě vypadám mnohem strašlivěji, nežli předtím. Nemám jinou možnost, než seskočit z balkonu dolů. Budu muset skočit dolů, odtud si nimi neporadím. Tak mi kryj záda. Na úsměvy, polibky ani jiné věci nemám čas. Na to bude čas jindy. Nebo taky nikdy. Rychle si prohlédnu naše malé bojiště a vybírám nejlepší cíl..

Rozmýšlení nad smrdutým tvorem, Mýtina

Dolížu poslední zbytky toho, co mi zůstalo na tlapkách. Brrr, takový hnus! Ale přece tu nebudu běhat se smrdutými tlapkami.
Zvednu se a otřepu odporem. Při každém kroku si zas a znovu vzpomenu na tu hnusnou pachuť, co mi zůstala na jazyku, a znovu zatřepu tlapkou.
Ještě bych se mohla umýt jako Kain. Jako Kain? Ve vodě? Brrrr, to je snad ještě horší!
Celá zhnusená se nakonec dotřepu až do rozsochy větví na konci, kde si pohodlně lehnu. Je to mé oblíbené místečko, je odsud sice vidět o trochu méně než uprostřed větve, ale příjemně se tu leží.
Já už své splnila. I když... neměla jsem přeci jen nechat Kaina, aby ho ulovil sám? Sleduji jej a není mi zrovna dobře, zvlášť když tak zlostně zavrčí.

~Chutnají ještě hůř! Jako bys chtěl sníst maso s červy! Brrrrrr,~ znovu se celá otřepu. Ale hned zvážním, Kaina jsem asi opravdu hodně rozzlobila. ~Třeba šel se smečkou na lov? Myslíš, že loví špičouché? Ale kde nechal ty malé šedé? A ty chlupaté?~ Hned se zarazím, o těch jsem snad ani Kainovi neříkala! On je neviděl, věřil svému čenichu a ani se na ně nechtěl jít podívat. Ale já byla hrozně zvědavá... Byli hluční, smradlaví a slepí, malé kočky, která je pozorovala mezi listím, si ani nevšimli. Aspoň doufám. Teď jen doufám, že si nevšiml Kain.

Zavětřím. Přes smrad zpod stromu, asi jen těžko něco ucítím, ale už si na něj pomalu začínám zvykat.
~Snad se jeho smečka nevrátí. Třeba jsou jako má rodina? Vychovají mladé a vyženou je? Kaine, pozor, ať tě nekousne!~
Napnu se jako struna ke skoku, ale pak si to rozmyslím. Nemůžu Kainovi pokazit další lov.

Rozmýšlení nad smrdutým tvorem, Mýtina

S nepatrným úsměvem sleduji jak se Džagzai skoro s odporem myje. Očivině jí to vážně nechutná Třeba zjistí, že voda se hodí na víc věcí než jen na pití. usměji se v duchu. Rychle mě, ale zarazí její obličej poté co mimoděk zavrčím.
~Dnešní lov se ti povedl.~ pochvalím ji s úsměvem a vydám se do chajdy. ~Přinesu ti vodu aby jsi se té pachuti mohla zbavit.~ oznámím jí a rovnou přidám i prosbu ~Pohlídej ho tu zatím.~
Vlezu do chaty, vezmu jeden z vaků s vodou spolu s hliněnou miskou a s tímto nákladem slezu zpět na pevnou zem. Naliju do misky vodu a misku umístím na příhodné místo na větvi. Nemohu přeci po Džagzai chtít aby slezla na zem, když je její pozice pro nás tak výhodná. ~Řekl bych, že je loví, ale nevím.~ odpovím Džagzai na otázku ~Kde nechali své druhy už vůbec nevím, ale není nic jednoduššího než se zeptat.~ dodám po krátké odmlce. Nemá cenu se teď dohadovat o tom, že mi neřekla předem vše co měla. O tomhle si promluvíme, až na to bude vhodnější příležitost. slíbim jí v duchu a svou pozornost upoutám na Smraďocha.
~Kdo jsi a co zde děláte?~ vypálím na něj otázku hned jak jsem si jist, že se mi podařilo vytvořit telepatický most mezi mnou a Smraďochem. ~Kolik vás je a proč jste vstoupili do našeho teritoria?!~ Optám se na další otázku. Tón mého hlasu už není klidný jako u předchozí otázky, ale mírně rozladěný. Skoro by se dalo říct, že je na pzadí slyšet vrčení.

Pro trpaslíka: No tak já si myslim že se i k takovému "nic" dá napsat plno věcí ač možná nesmyslných ,ale dá se toho napsat vzkutku mnoho ^_^


Hostinec - tanec začíná (...?)

Sleduji čtveřici vyloženě slintajících bestií které touží po jediném a každičký můj pohyb je dostává do většího tranzu, ovšem atmosféra v místnosti je natolik hustá, že ani vykukující poprsí k řídnutí příliš nepomůže.
Což si je neslyšela?...to je můj konec...
Tohle a konec?... možná pro tebe ano Ty vše vzdáváš předem drahá Dailien...takhle to u nás nefunguje...
Ne! Tohle je konec... vždyt...vždyť ty vlastně nic nevíš...netušíš co se ...to je jedno hlavně prosím tě začni něco dělat!
Fajn...jdeme na věc...

Zády se pomalu přibližuji snad ke stěně nebo ke sloupu, ale kdepak není to sloup je to jen židle a stůl. Můj pohled padne na vzkutku nenápadného hostinského
Zbabělec... procedím mezi zuby když jej sleduji jak zmizí a ani jeden z mužů si toho zbabělce nevšiml. Musíme bojovat?...
Ano jiný způsob jak se odsud dostat není...budeme bojovat! hrdě a se ctí!
Se ctí? to slovo u mě už dávno ztratilo význam...
Tak to aby jsi hodně rychle opět oběvila jeho podstatu nemyslíš že to tak bude lepší?...
Asi..asi ano...
Můj pohled padne na trojici čím dál více mě obkličující a svírající, tím omezují můh osobní prostor a o to víc si připadám jako zvíře které je sevřeno v pasti, jako kdyby mi docházel kyslík čím jsou blíže tím je to horší...

Jednou rukou se opřu o židli o kterou jsem před chvílí zavadila a dělám že se nic nestalo chvíle napětí je skoro až nesnesitelná, ale uchopím židli jednou rukou a vymrším ji proti muži jenž je mi nejblíže, nejspíše ho budou bolet záda a také hlava, ovšem to není má starost.
Jo dobrá rána!
Mohlo to být lepší mám dneska nějak špatnou levačku...
Asi jo...

Z hluboka se nadechnu a ač mě to připadá jako věčnost trvá to jen několik vteřin co přeskočím stůl saltem vzad a když dopadnu kopnu do stolu co největší silou a mělo by to mít za efekt složku obou dvou týpků nebo alespon vyražený dech. Meč stále svírám ve své pravici a z hluboka vydechuji.
"Myslím pánové... že večírek právě začíná..." rychle vyštěknu a sleduji jak stojícího tak snad ležící bestie jenž by si teď měli zapamatovat, že ženám se pod sukni nedostanou, alespon né teď a tady...

Nicolas Braner
Azriel se ani nehýbe. Jen se dívá nahoru a vypadá to že tě vůbec neposlouchá. Jenže když dořekneš , tak promluví. Právě v tom je ten háček. Když vykonáváš činost , tak cítíš určitý pocit , který je jedinečný k té činosti. To ostatní co zaplňuje tvou hlavu musí vymizet. Proto taky při činosti cítíš ten chaos uvnitř , je to následek toho že nevnímáš ten daný pocit činosti a místo toho si lámeš hlavu s okolím. *pomlka kvůli zpěvu ptáčků* Jak zjistit pocit? Musíš umět cítit tím , čím je činost vykonávaná. Musíš se vžít do bytosti. To je však zapotřebí k složitým manipulacím s organismy. *zase pomlka kvůli otravným ptákům* Tím jsem myslel , že to co tě tíží musíš ze sebe schodit. Je to jediná věc co tě drží na dost velké vzdálenosti od moci. Když se s něčím co tě tíží svěříš někomu komu důvěřuješ , zbavíš se tím té zátěže na noze , která ti zabraňuje létat. Azriel se zase nadechne. Jakoby se připravoval velice dlouze plavat. Okvětní lístky nad tvou hlavou začínají padat na zem a následně dopadat na jedno místo. Když je to už docela velká hromada ucítíš bolest. Promítá se ti obličeje a výjevy z minulosti. Nejpalčivější je že se formují z těch okvětních lístku. Takhle ti před očima přeběhne rychle celá minulost , až k smrti rodičů. Poté okvětní lístky spadnou a Azriel se nadechl jakoby se dusil. Když se uklidnil otevřel oči. Jestli jsi něco viděl , pak je to ono co tě uvnitř tíží.... Vypadá že Azriel nic neviděl a ani netuší co se promítalo. Tebe to však naprosto šokovalo. Jsi uvnitř zdrcen , ale snažíš se to velice palčivě maskovat. Je to jakoby tě někdo přetáhnul kladivem po hrudníku a ty se snažíš dělat že se ti nezlomily žebra.

Mearh
Orkové si tě nevšímají , díky lukostřelbě. Mají plné pracky krytí se před šípy. Jaký omyl. Seskočíš dolu lehce a svižně. Copak se z tebe stává elf? Když dopadneš lehce to pod tebou zaduní. K tobě se blíží odvážný ork. Vypadá to že mu šípy moc nevadí , a tak se svižně posouvá k tobě se štítem. Ostatní orkové se kryjí za stromy nebo štíty. Ten ork před tebou má jednoruční sekyru a větší štít. Nevidí na tebe přez štít , ale jde přesně na tebe.

Kain a Džagzai
K tvému údivu se ti docela lehce podařilo provést spojení se smraďochem. Když jsi vyslovil otázku něco tě jako kámen udeřilo do hlavy. Byly to myšlenky smraďocha. Nevíš jak , ale ta záplava ti skoro trhá tvou mysl. Klesneš na kolena , z nosu (čumáku) a uší ti začnou vytékat potůčky krve. Je to jakoby jsi byl v bouřce tvořené duchy. Spadneš na zem vysílením a most se tak přerušil. Takovýhle kontakt jsi ještě nezažil. Je ti jakoby jsi se rozeběhl hlavou proti mohutné skále a narazil.

Vidíš ze svého úkrytu , jak Kain klesne na kolena. Když se s ním snažíš spojit cítíš poze hroznou bolest. Kain padá na zem a nehýbe se. Nic necítíš. To v tobě vyvolá hrozné kočičí starosti X3.

V lese

Cítím se podivně. Pořád to divné chvění na hrudi, jako když jsem se loučil s Gatonelem. Ostatně vždycky, když mi něco vyčítal jsem to cítil. Dříve jsem snad i věděl co přesně to znamená, ale teď nevím nic. Jen to že je to nepříjemné a trochu mě to děsí.

Silou vůle držím svůj dech na uzdě a nutím se k rovnoměrnému dechu. Kupodivu se mi celkem daří i když pořád ještě nemám tu správnou náladu zahořklého, všehoschopného, flegmatika jen s občasnými záchvaty vzteku. Ukazuje se, že dojem, že mě Azriel neposlouchá, byl jen pouhý dojem. Hltám každé jeho slovo a cítím silnou dávku netrpělivosti, kdykoliv jej přeruší švitořící ptáci. Dokonce se ve mně vzedme zlost, že mám chuť všechny ptáky v okolí zabít a popravdě je to docela příjemná představa. Alespoň bych něco dělala a potom by byl klid. Když ale domluví mám chuť se skoro zasmát i když by to se smíchem mělo pramálo společného. jo jasně zrovna nemám nic lepšího na práci než se někomu svěřovat. Za prvé by mě nikdo neposlouchal i kdybych o to stál, za druhé o to nestojím. Za třetí, nikomu nevěřím na tolik abych mu cokoliv říkal a za čtvrtý pokud mě něco tíží, tak to tíží jenom mě a jenom já se s tím musím vyrovnat! Krom toho, mě nic netíží já už se svým osudem smířil a mým osudem je smrt! Ostatně pro to jí přece potkávám na každém kroku, ne?

Jenže to už Azriel má opět zavřené oči. co ten ušák zas dělá? ptám se sám sebe nechápavě ale přitom cítím jak plný očekávání v přívalu zvědavosti a dychtivosti očekávám co se stane.

V první chvíli jen padají okvětní lístky. Mám podivný pocit. Nelíbí se mi to. Obdivuji jeho moc a sílu, ale přesto mám dojem, že tentokrát je to nějaká bouda asi jako s tím jablkem. Soustředím se na vlastní dech, abych dokázal vyrovnaně stát a dívat se. Jsem zvědavý co že se tentokrát stane z hromádky listí, když už všechno padá na jednu hromadu. Já věděl, že mohl ovlivnit místo dopadu. To by mě zajímalo co chtěl dokázat tím že na mě hodil jabko!

Zadívám se přímo doprostřed té hromady. Poslední okvětní lístek dopadl a mnou projela vlna další bolesti. Promítají se mi všemožné výjevy z dětství… Všechno od mého narození. Vidím co se tehdy událo… Tváře svých rodičů, i kočku, které jsem kleštěmi ustřihl ocas, abych věděl jaké to je působit někomu bolest. Byl jsem zrovna rozčilený a poblíž nebyl nikdo jiný na kom bych mohl vybít svou zlost.. Taky mě za to otec pořádně zbyl, že jsem si půjčil nářadí, z mučírny. I všechny ty vězně, které jsem viděl mučit protože otec trpěl představou, že čím dřív to uvidím tím lépe si na to zvyknu a později se i budu snáz učit. Podával jsem mu nástroje jako v mrákotách a výkřiky toho muže se mi zarývaly pod kůži. Ten večer jsem celý probrečel a rodiče se pak kvůli tomu pohádaly až jsem pak ráno uviděl mámu s monoklem, došlo mi co jsem způsobil a od té chvíle už jsem nebrečel. Ne, před ní ani před otcem. Držel jsem všechno v sobě. Postupně už jsem ani brečet tolik nechtěl a dokonce se mi to začínalo líbit. Neměl jsem kamarády protože pro všechny jsem byl jako katův syn někým koho se štítili. Všichni se na mě dívali jako by bych byl skrz naskrz prolezlý morem. Rodiče byli to jediné co jsem měl, i když byl otec přísný a máma hodně zamlklá. A pak přišel ten osudný den, kdy se celý můj život do té doby tak temný a krutý obrátil vzhůru nohama a já dá se říct, vykonal svou první popravu. Neměl jsem na výběr. Hrot meče přitisknutý k mým zádům mi nedovolil nic jiného než to udělat. A pak bylo po všem…

Azriel se nadechl a dáví se. Okvětní lístky spadly a já tam stojím neschopen popadnout dech. Na hrudi jako bych měl kovadlinu tak těžkou, že mi snad rozdrtila všechna žebra. Snažím se, se uklidnit. Bylo to jako to prožívat znovu. Znovu celé a teď se toho nemůžu zbavit. Znovu a znovu to vidím za zavřenými víčky, která jsem zavřel, v naději že tomu uniknu, ale zbytečně. Nechápu to napadají mě podivné myšlenky. Jako: proč že se chci vlastně pomstít? A podobné věci nad kterými jsme nikdy nepřemýšlel protože kdybych neměl před sebou vidinu pomsty, neměl bych pro co žít, čemu věnovat takové úsilí a stala by se ze mě troska.

Otevřu odhodlaně oči. Azriel už se uklidnil a říká, že pokud jsem něco viděl tak je to, to co mě tíží. Já ale nejsem schopen ničeho jiného než ho propalovat zlověstným pohledem svých černých očí. Pátrám v jeho tváři po sebemenší známce toho, že by věděl co jsem viděl. Cokoliv co by mi ukázalo že ví, co mi ukázal, ale zdá se že neví nic. Že ať už ten obraz vyvolal jakkoliv, on si nic z toho neuvědomuje. Trochu se mi uleví. Ta největší úzkost pomine ale pořád to není dost. Jsem naštvaný. Nenávidím ho za to že mi to ukázal, že kvůli tomu si připouštím takové nechtěné myšlenky. To neni možný… Proč mi to dělá? Proč mě mučí? Proč tolik? Provedl jsem něco? Ne! Jasně že ne! Jeho to prostě baví! Myslí si že může všechno, ale nemůže! snažím se nedat na sobě nic znát. Zarputile držím tvář zcela nečitelnou. Prej někomu komu věřím… Jenže já nevěřím nikomu. Proč bych taky měl? Všichni jsou proti mně. I Gatonel a jak teď vidím tak i Azriel. Nemám sebemenší důvod někomu věřit a mě to přece netíží… Nic mě netíží! říkám si, ale nahlas povím jen:

”Nic jsem neviděl.” Na srdci jako bych měl hrozně těžký balvan. Cosi mi říká abych mu všechno pověděl, abych se toho zbavil, ale to já nechci. Nevěřím mu, nenávidím a kdyby nebyl klíčem k tak veliké moci, jistě bych už na něj zaútočil, jako předtím na Everina, ačkoliv v tomto případě bych neměl sebemenší šanci na vítězství, krom toho pouštět na svobodu nějakýho démona se mi fakt nechce… S každým slovem jako by mě něco rvalo zevnitř na kusy, ale já je přesto vyřknu a vykročím dál směrem, kterým jsme původně šli. Je mi jednom jestli jde za mnou, já už prostě nechci dál zůstávat na jednom místě. “Nechtěls jít někoho varovat?!“ zeptám se ho ještě uštěpačně aniž bych se ohlédl či zastavil. Svádím sám se sebou vnitřní boj a rozhodl jsem se že moje zeď nepovolí…

Nicolas Braner
Když jsi si rázoval cestu najednou jsi uslyšel hlas za sebou. Byl to Azriel. No jak chceš. Můžeš si to co nosíš , nosit dál v sobě. Azriel se dostal před tebe. Ani netušíš jak se zatraceně zvednul tak rychle , ale už si to rázoval před tebou. Šli jste ještě celý den. Pak jste přenocovali.
Usídlili jste se na planině. Ta planina byla plná květin. Azriel zase otevřel květ studeného ohně (nepálícího). Poté si sednul a něco si pobrukoval. Tebe však vůbec nezajímalo co. Copak na tom záleží? V tobě teď probíhal myšlenkový boj. Stále to v tobě vře po té podívané s okvětními lístky. Ten Azriel tě rozčiluje víc a víc. Nejvíce tě štve že se čím dál tim víc dostává do tebe. Ten ušák je opravdu ďábel. Z myšlenkového boje tě vytrhla hůl. Copak jsme tak nerozhodný? Záleží nám snad pouze na pomstě? Chceme se stát snad vrahy? Já rozhodně ne! V ten okamžik se hůl vzbouřila. Okamžitě ti vyskočila z ruky a spadla na zem. Neudržel jsi jí , přišla ti totiž neuvěřitelně těžká. Ta hůl si snad dělá co se jí zamane.... Copak tě trápí? Okamžitě promluvil Azriel , který k tobě je otočený zády. Cožpak se nedokážeš otevřít? Azriel se otočil a teď se dívá na tebe. Jeho oči jsou probodávající , ale nevíš proč , na tebe však působí jako balzám na duši. Jeho obličej háže divné a mystické stíny (světlo je nyní žluté). Je to opravdu zvláštní jak s tebou dokáže jeho pohled pohnout. Vyvolává to v tobě pocit toho , že tvá zeď je pouze z malých kamínků a Azriel přez ní chodí jak se mu zlíbí. Tvé obrany na něho nezabírají , nejspíš tuší že je něco v nepořádku.

V lese

Nevím přesně co jsem čekal že se stane. Jestli jsem čekal, že prokoukne mou lež a bude chtít abych mu odpověděl, nebo zda jsem doufal ,že to přejde a my půjdeme dál. Možná by bylo lepší kdybych dokázal stát na místě, ale tak pevná má zeď ještě nebyla. Chci to hodit za hlavu, nemyslet na to co jsem viděl, nemyslet na jeho slova o tom, že dokud to bude v mém nitru, žádnou moc nikdy neovládnu. Popravdě to co mi říká, mě vlastně od té jeho cesty spíš odrazuje než abych měl větší důvod se jí chtít naučit. Jenže na druhé straně čím víc mě to odrazuje, tím jsem zatvrzelejší a chci jemu i sám sobě dokázat že to půjde.

Teď mám ale dost práce s tím abych se vůbec uklidnil, zahnal vzpomínky a ubezpečil sám sebe, že na tom nezáleží a že opravdu nemám zájem se mu tady zpovídat. Když mě předejde věnuji tomu jen pramalou pozornost. Už jsem pochopil že je velmi rychlí a i když mi vrtá hlavou co je zač, protože tohle mi přijde neobvyklé i na elfa, prozatím se nezeptám. Snad bych tak učinil večer, ale v této chvíli se mi do toho vůbec nechce. Připadá mi zvláštní že mě nevybízí k dalším otázkám, ale vlastně je to zbytečné, protože je mi jasné, že on ví, že jsem mu neřekl pravdu, stejně jako určitě čeká na to až se začnu ptát já. Ví, že začnu, protože mě to zajímá a to bohužel, nemohu popřít ani sám v sobě.

Den je tichý a klidný. Kladu jednu nohu před druhou ztracený ve svých myšlenkách a svém sporu. Něco ve mně chce abych mu to řekl, ale já jsem striktně proti. Je to vyrovnaný boj plný lepších i horších argumentů, ale ani jedna ze stran nedokáže zvítězit. Celou tu dobu jen mlčím. Musím se soustředit a tak nevnímám hvozd okolo. Vlastně ani nemusím když mě vede Azriel. Vím, že bych mu neměl důvěřovat, jenže teď beztak nemám na výběr. Sám bych se tu mohl motat dokonce života a to není to co bych zrovna chtěl.

Když konečně přijde večer zastavíme se planině plné květin. Ano, jistá má část zaplesá nad tím že je to tu hezké, ale já si jen pohrdlivě odfrknu. Kytky. Nic než hloupý kytky. Sou k ničemu! Všechno je k ničemu! I život… Nechápu proč by mi mělo záležet na životě, když je to stejně jen druh nemoci! Jo, o ničem jiným život není, protože život je vlastně jen jiný slovo pro umírání! Kdyby byli všichni mrtví, bylo to mnohem lepší. opájím se představou, mrtvých lidí, a elfů jako jsem třeba viděl ve zničeném Silverwoodu, ale přes to jak mě ta představa naplňuje mě i bolí a já jsem nucen brzy s ní přestat. Povzdechnu si, když Azriel opět zažehne studený oheň. Něco si brouká pro sebe, ale mě to nezajímá. Chci se uklidnit a vyprázdnit si hlavu v naději že pak přestane tenhle můj vnitřní spor, alespoň na chvíli, abych si mohl vše rozmyslet s čistou hlavou.

Jenže ani to se mi nedaří. Moje myšlenky se neustále upínají k Azrielovi ať už v obdivu, nebo hněvu, který je snad čím dál silnější. Vůbec nechápu že se do mě dokáže dostat tak hluboko, nechápu co tím sleduje, vím jen že to nechci. Jako toho snad ještě nebylo dost, ozve se má hůl a já se mimoděk zachvěji pod jejím přízračným myšlenkovým hlasem, který vychází z ní, ale zároveň i ze mě samého a otřásá mou myslí, stejně jako ještě pevněji svírá mou hruď, než jen samotný rozpor, s nímž jsem se potýkal.

A na čem jiným by mělo záležet? Jasně že na pomstě a krom toho My už vrah jsme jestli sis nevšimla! odsekávám své holi naštěstí jen v myšlenkách. Jenže hůl mi prostě vystřelila z ruky a dopadla na zem. Byla najednou tak těžká že jsem ji nedokázal udržet. Jsem rozčilený, ale zároveň si uvědomuji že je to dost nebezpečné, co kdyby se totiž mělo opakovat to co se stalo v Silverwoodu. Nerad bych riskoval svou smrt, jen kvůli tomu, že máme s holí na něco rozdílné názory. Chtěl jsem po ní sáhnout, ale do toho promluvil Azriel. Je sice ke mně otočený zády, ale jeho hlas proťal vzduch a znovu udeřil do mé hrudi jako kladivo. Na to se na mě podíval a jeho oči jsou jako dva do ruda rozžhavené ostny a je to jaksi uklidňující. Skoro jako dávno zapomenuté pohlazení. Dívám se mu do tváře a seč bych chtěl nedokáži odtrhnout pohled od jeho mystického obličeje.

Děsí mě jak si překračuje mou zeď. Jak pro něj nic neznamenají moje obrany, přes které jiní neprojdou… Co všechno asi ví a nebo tuší? Jenže já mu nechci nic říkat. Chci vytrvat i když je to těžké. Jenže jeho pohledu nedokážu odolat. Otázka co mě trápí mi zní v mysli a já se jí ne a ne zbavit.

”Nic mě netrápí…” odseknu nakonec, ale spolu s těmi slovy jako by neviditelný provaz stáhl mé hrdlo. Sáhnu po holi, abych ji opět zdvihl, jestli mi to tedy dovolí.

Nicolas Braner
Azriel se docela divně uchechtnul. Ale no ták! Copak tě vážně nic netrápí? Každého něco trápí... Jeho pohled na tebe působí dojmem , jako by tě jeho oči viděli naskrz. Nech si to projít hlavou. Ozvala se rána jako hrom a záblesk tě oslepil. Ty jsi se vyděsil , že jsi to způsobil ty , ale ty jsi to nebyl. Azriel byl fuč. Zůstali tu jeho věci , ale on samotný někam zmizel. V tom místě , kde seděl , ze zemně vychází podivný kouř (skoro až mlha) . Kam ten zatracenej ušák zmizel? Copak se už na tebe vykašlal a utekl? Vždyť to vypadalo že to myslí vážně! Pak ti do očí trklo něco čeho jsi si před tím nevšiml. Kouř se rozptýlil a na zemi bylo napsáno "Čekej tu dokud se nevrátím..." To si dělá srandu? Les okolo paloučku ti najednou připadá záhadnější a nebezpečnější. Hůl tě však neposlouchá. Stále je připlácnutá k zemi a váží pěkných pár tun , když ji chceš zvednout. Zůstal jsi sám uprostřed hvozdu. Obklopen květinami. Vzedmul se v tobě strach? :D

V lese

Hůl mě neposlouchá. Stále je těžká, jako by se mě snažila za něco potrestat, ale za co? Provedl jsem snad něco? Sám nevím… Azriel se uchechtnul. Byl to podivný zvuk, který se mi ani v nejmenším nelíbil. Je to zvláštní, ale přes to že chci aby mi dal pokoj přistihnu sám sebe, že jsem za jeho zájem rád, že bych si přál aby se ptal dál, aby to nevzdal a pokračoval ve svém nápor, ale proč bych si měl něco takového přát? Já ho nenávidím a štve mě už samou svou existencí a přítomností v mé blízkosti. Uhnu pohledem k holi na niž mám nyní položenou svou ruku. Jeho pohled mě propaluje a já musím ztěžka polknout. Je to jako by viděl skrze mě a ten pohled je mi nepříjemný. Hluboce nepříjemný…

Říká abych si to nechal projít hlavou. Už-už bych se uvolnil, kdyby se však neozvala ta rána.

Hrom a blesk!

Skoro mě to oslepilo. Srdce mi vynechalo snad celý jeden úder. V první chvíli jsem se lekl, že je to následek toho mého vnitřního boje, ale nebylo tomu tak. Naštěstí, či bohužel, protože Azriel byl pryč. Jeho místo je prázdné a já jsem v tu ránu na nohou. Rozhlížím se kolem sebe, ale jediné co vidím v temnotě okolního lesa a chladném světle studeného ohně jsou jeho věci a v místě kde seděl jak vychází ze země podivný obláček kouře. Třesu se. Je pryč… Co se stalo…? Odešel? Nechal mě tu? Copak neříkal že mě to naučí? Že se o to alespoň pokusí? Vypadal… Vypadal že to myslí vážně… Chtěl…. Chtěl jsem aby to myslel vážně… Zvláštní jak mi teď, když je pryč skoro začíná chybět. Jistě, že jsem naštvaný. Copak toho už nebylo dost? Připadám si jakoby mě pořád zkoušel… Jestli se dozvím že to nemyslel vážně, tak ho zabiju! Po králi Andronaku přijde na řadu on! dýchám přerývaně, ale pak uvidím nápis v místech, odkud vycházel kouř.

Čekej tu dokud se nevrátím...

Cože? Mám čekat? Jen to? Žádné vysvětlení? Nic…?! Jak si to představuje? Proč bych tu asi tak měl čekat? Že já kdy souhlasil s tímhle pitomým výletem mimo cesty! Souhlasit, že půjdu s ním byla ta největší chyba co jsem udělal! Kruci! Co budu teď dělaT? Mám počkat? Kam asi šel? přepadne mě úzkost. Dobře… Vezmu to logicky. Má tu svý věci, ne…? Určitě se pro minimálně pro ně vrátí. Kam ale asi mohl jít? Co to bylo za hrom a blesk? To neumí zmizet bez doprovodných efektů? znovu se rozhlédnu. Les kolem se zdá být temnjěší a záhadnější než doposud. Kdyby to bylo kdekoliv jinde, řekl bych si že je to jen můj pocit, ale tady v elfích hvozdech vím, že je možné téměř cokoliv. Fajn… Počkám do rána a pak půjdu dál. Možná se tu někde ztratím, ale lepší než čekat na někoho kdo se už určitě nevrátí… Teda vrátit by se měl, pořád tu má věci, ale kdo ví kam moh jít? To mi nemoh sakra něco říct? Aspoň, hele já teď musím někam jít, přijdu tehdy a tehdy?! Ne! Ani za to mu nestojím a to mu prej mám věřit?! Co bych z toho asi měl?!

Cítím se zklamaný a podivně osamělý. Nevím čím to je, ale nejsem na to zvyklý. Něco takového už jsem dlouho necítil a popravdě jsem doufal, že už to ani nikdy neucítím… Posadím se zpět na své místo a znovu sáhnu po holi, ale ta je pořád přitisknutá k zemi. Chvíli se snažím ji zvednout, ale nic.

”No ták… Nech toho… co se ti zas nelíbí, co? Copak už jsem neudělal dost ústupků? Nezabil jsem ho, dal jsem mu napít, vzal jsme si ten náhrdelník, šel jsem s ním, tak co ještě chceš?“ jsem skoro zoufalý. Nechci přijít ještě o hůl a o schopnost používat kouzla co mi hůl řekla že se stane, pokud bych hůl odložil. Raději bych zemřel, než abych žil bez kouzel.
Praštím pěstí do země a ztěžka dýchám. Jediné čím se utěšuju je, že je naštěstí Azriel pryč a tohle nevidí. I když u něj těžko říct, ten snad vidí úplně všechno… Jak to dělá? Co je kruci zač?! A to sem myslel, že peklo je až po smrti… A teď mě tu klidně nechá…

”Hele… Ty klacku, pitomej… Tak mi aspoň řekni co mám podle tebe dělat, jo? To poslední co potřebujem je prát se mezi s sebou. Copak nemáme dost společnejch nepřátel? Mam štěstí, že je pryč, aspoň nevidí, že tady mluvím k holi. Měl by mě za blázna. Jakoby nestačilo, že už teď si o mě myslí kdo ví co, rozhodně to ale neni nic pěknýho! Ostatně v tomhle je jako všichni ostatní!” říkám si a můj hlas se přesouvá ze zoufalého do hořkého tónu. ”V jednom měl pravdu, něco mě trápí, ale to něco neni to co sem viděl v hromadě okvětních lístků, ale to že mě neposlouchá vlastní hůl. Kdyby tohle viděli ostatní studenti z akademie, měli bychom takovou ostudu, že bych se v Alvalonu už do smrti nemoh ukázat! Ale co… Co na tom záleží, co? Tam už stejně nechodím tak ej to jedno…” přestanu mluvit k holi a dám z ní ruku pryč. Jen si přitáhnu kolena blíž k sobě a rozhlížím se. Připadá mi všechno úplně zbytečný a k ničemu. Jakoby už na ničem doopravdy nezáleželo a dokonce mě napadne i to, že jsem se měl tehdy utopit v moři radši než tohle všechno.

Je mi chladno. Nejen na povrchu ale jakoby ten chlad vycházel přímo ze mě. Dívám se na prázdné Azrielovo místo, kde je v zemi zanechaný jeho zcela jasný a zřejmý vzkaz.

“Dřív mi říkali, že největší zločin je vzít někomu život. Pak jsem poznal, že tak to vůbec není, že největší zločin je vzít někomu naději, ale teď… Teď vím že to nejhorší co může někdo někomu udělat, je tu naději dát…“ zašeptám sám k sobě. Vlastní hlas mě v tichu nočního lesa uklidňuje a toje přesně to co teď potřebuji. Třu rukama o nohy jako bych doufal, že mě to zahřeje. Má snaha je však zbytečná. Mohl bych jít spát, ale nevěřím, že je to bezpečné. Nevím proč, ale Azrielovo zmizení se mi nelíbí a necítím se tu teď bezpečně. Počkám vzhůru než se vrátí, co kdyby se mělo něco stát… kouknu se na svou hůl. A doufám, že ty budeš fungovat až půjde do tuhýho, jasný? Ať už mi chceš cokoliv, tak kvůli tomu nemusíme umřít! pomyslím si a znovu se rozhlédnu po vzdálených hlubokých a nevlídných stínech lesa. Jsem sám uprostřed louky plné květů, které mi jsou však bytostně cizí s těžkým balvanem na srdci a na pokraji zoufalství. Snažím se, se ovládnout, znovu najít sám v sobě klid, ale je to velmi obtížné.

Zahrada, čajový dýchanek s orky
Když povím Jalianě vše co mám na srdcí, seskočím dolů. Na odpověď nečekám.. Stejně by mi řekla ano.. Tak seskočím. Krásně a ladně. Elf se ze mne sice nestává, ale ladný seskok to je. Ikdyž si mě každý představuje jako zrůdu, tahající za sebou hordy oživlých mrtvol, létajícího na kostěném draku, který s oblibou pojídá malé děti a bohové ví, co jestě, tak mám dost velký smysl pro teatrálnosti. Skákání ze stromů na stromy mi sice moc nejde, ale co se týče proskakování oken v nejméně čekané chvíle a seskakování z velkých výšek rovnou na nohy, tak v tom mám praxi. Takže tak ladně skočím. Tajně doufám, že mne Jaliana uviděla i přes tu stálou střelbu. Když tak pěkně dopadnu, rozhlédnu se. A jde ke mě ork. Má větší štít, ale jistě né dost velký. V sekundě si vše promyslím a pak běžím mu běžím vstříc. Jestli je ode mne v té chvíli jestě notný kus, zasprintuji si, ale jestli je to pár metrů, stačí rychlejší poklus. Za běhu vytáhnu svou bílou dýku, která je takovým kontrastem k mému hávu. Místo už mám dávno promyšlené. Pokusím se vyhnout úderu sekyrou, kterou jistě máchne a pak mířím dolů. Na jeho nohy. Doslova se skrčím a v nejlepším případě mu zabodnu dýku rovnou do chodidla. S dýkou se ohánět docela umím. Ale žádný by se nemohl vyrovnat jen s takovým párátkem pěti orkům, a to ani s krásnou elfkou lučišnicí za zády. A proto vyřknu několik tajemných slůvek, která by měla mé dýce víc než pomoci. A pokud nemá ork své boty z ocele, tvrzené jestě tvrzenější ocelí, nebo aspoň z kovu, tak dýka projede a jeho chodidlo umrtví. Pokud se mi to vše povede, převalím se na stranu a až se ork začne kinklat, půjdu mu buď po srdci nebo po ruce se zbraní. Pokud nebude chodidlo dostupné, vyberu si jiné výhodné místo. V nejhorším případě budu muset orka rychle oběhnout a zarazit mu dýku do zad, pak uskočit rychle vzad. Ale jen bohové mi mohou povědět, jak to se mnou dopadne..

Nicolas Braner
Hůl je opravdu divná. Nechce tě vůbec poslouchat. Dokonce ti připadá , že čím víc uběhne času od incidentu v Silverwoodu , tím má hůl větší sebekontrolu. Je to opravdu zlé. Začíná být jako hodná kopie tebe samotného a to opravdu dokáže naštvat. Pak si však trkne nápad. Máš vlastně vztek sám na sebe. Jaká ironie...

Hůl ti promluvila v hlavě. Já a pitomý klacek? Ty jsi pitomec! Já zůstanu tady a počkám na Azriela. Ty můžeš klidně jít... To si ta zatracená hůl myslí že je tebou? No každopádně tam leží a vypadá tak nepřístupně. Nejradši by jsi ji vzal a nadělal z ní třísky. To by jsi však přišel o svou kouzelnou moc a o tu se ti opravdu přít nechce , aspoň pro teď. Pak hůl znovu promluví. Mněli bychom zůstat tu a počkat. Nechal nám snad vzkaz né? Tak se podle něj budeme řídit. No a jak vidím , tak nevíš co se s nim stalo. Přemístil se hodně daleko odsud... Jak však ta zatracená hůl může vědět co se s Azrielem stalo. Vždyť ani ty to nevíš... Cože přemístil? Tak proč se v tom případě plahočíte celou tu dobu tím zatraceným hvozdem? Azriel si začíná zahrávat s ohněm. Tím ohněm jsi ty. Opravdu , být Azriel poblíž , tak ho pořádně praštíš....

Mearh
Tak jsi se rozběhl proti orkovi. Ten už se opravdu silně napřahuje a hodlá seknout. Ty však uděláš pohyb , na který ork nebyl připraven. Vypadalo to jakoby jsi těsně před ním zakopl , ale to je pouze matoucí. Jak klesáš k zemi , povede se ti orka škrábnout dýkou , mezi jeho kovové chrániče. Poté dopadáš na zem a bleskově se převalíš. Tímto pohybem jsi se momentálně postavil na nohy. Teď stojíš za chudákem orkem. Ten zaklel a klesnul jednou nohou na koleno. Ty k němu rychle přikročíš a jedním ladným pohybem mu rozřízneš větší část krku. Vystříkne fakt hodně krve a ork s chrchláník spadne na zem. Ten už nevstane... Toho si všimnul další ork. Ten je už lehce zbrojen a rozebíhá se na tebe , je opravdu smrtelně rychlý. Bohové mu nejspíš pomáhají , ale ať je to jak chce , netrefil ho ani jeden šíp a už je skoro u tebe. V ten samý moment vyběhne z lesa dobrá dvacítka orků. Tady se to začíná rozjíždět....

V lese

Jak se tak snažím uklidnit, napadají mě různé myšlenky. Připadá mi, že se hůl ode mě čím dál tím víc vzdaluje, její vědomí je stále samostatnější a je skoro stejně tvrdohlavá jako já. Říkám skoro, protože přece nikdo nemůže být stejně jako já. To mi však rozhodně klidu nepřidá. A nebo je opravdu možné aby má hůl byla něčím jako má kopie? Abych to byl vlastně já jen ve své odvrácené straně? A proč by tomu tak mělo být? To by pak znamenalo, že sem naštvanej sám na sebe. To je ale pěkná pitomost, větší ironii bych si stěží představil!

Hlas mě vytrhne z mého rozjímání. Jít? Jen tak? Tak ti dík za takovou možnost! Přece si nezničím ještě možnost kouzlit, mysli si co chceš, tak pitomej nejsem! Pěkně mě štveš víš to?! pomyslím si hořce a odvrátím pohled od hole ke studenému ohni.

”Počkat na něj? On je ten kdo nás tu nechal. Kdo odešel, aniž by cokoliv řek. Jo nechal nám vzkaz, ale co si myslí? Že ho budu poslouchat na slovo?! Neni můj otec, abych musel a I toho už bych dneskastejně neposlouchal tak jako kdysi, takže… Nevidím důvod tu zůstávat pokud se do rána nevrátí! No dobře kromě tebe…” dodám ještě, ale na hůl se už ani nepodívám. “A budeš se divit, ale to, že se přemístil mi už kupodivu došlo! A vůbec co já se tady s tebou vybavuju, já s nikým mluvit nepotřebuju! Jestli se umí takhle přemisťovat tak celý tohle cestování je vlastně o ničem. Pokud je tak daleko jak mi tu tvrdíš, tak nás moh hodit do Wooden Tower rovnou a nemuseli bysme se tu potloukat po hvozdu. Nemam rád les!“ stále objímám kolena jen mám teď ruce propletené a pevně sevřené až mi zbělely klouby. Prsty už mě bolí, ale já stále nepovoluji. Vlastní bolest mi pomáhá se trochu uklidnit. ”Pokud chtěl někoho varovat což je samo o sobě dost hloupost tady ve hvozdu, tak se tam mohl prostě přemístit, říct co se stalo a pak si jít po svejch. Zajímalo by mě co je sakra zač a proč zmizel právě teď?! Je to celý postavený na hlavu. A nemysli si, že se nechám tebou pořád takhle vydírat! Jo je to vydírání!“ dodám ještě a hodím po holi nenávistným, pohledem. Určitě se mnou nemá nic společnýho! Já bych se takhle nikdy nechoval!

Ponořím se opět do ticha lesa. Ne příliš ostré světlo ze studeného ohně tvoří a odhaluje stíny, které tvoří děsivou scenérii kam až oko dohlédne. Kdesi uvnitř se trochu bojím, protože o přírodě toho zas tak moc nevím a to co vím mě spíš jen varuje a nabádá k obezřetnosti. Ale nechci se nechat pohltit strachem. Jsem teď přeci jen hodně naštvaný a pořád ještě se chci uklidnit. Jenže místo toho se spíš jen stahuji sám do sebe.Zajímalo by mě jakým kouzlem Gatonel proměnil mou hůl. Moc bych za to nedal že tohle celý je jeho dílo. Nakonec ho ještě budu muset najít a zeptat se ho či ho rovnou požádat aby to zrušil. Požádat… Kruci to bude zase potupa. No co… asi mi nic jinýho nezbyde, nebo ze mě za chvíli bude otrok vlastní hole. A do toho ještě ten pitomej ušák. Už nikdy nikoho nebudu zachraňovat! Něco pravdy na tom bude že je každej dobrej skutek po zásluze potrestán! Fajn z toho plyne poučení, nedělat dobrý skutky!

NIcolas Braner
Hned , jakmile jsi dokončil poslední myšlenku , se z tvé ruky dostala podivná kole a odletěla pár metru od tebe. Ozvala se exploze. Nejspíš to zase začíná. V hlavě máš zmatek a jsi rozčílen. Víš však že jestli se neuklidníš , možná nebude žádné zítra. Najednou jsi se vyzdvihnul do vzduchu a začínáš se mněnit. Začíná to od konečků prstů. Postupně se ti tělo pokrývá stříbrnou barvou a vylétají z tebe kouzla čím dál tím častěji. Kouzla která vůbec neznáš , kouzla která jsi nikdy neviděl. Postupně jsi zdemoloval celý palouček. Stříbrná promněna už ti pokryla ruce i nohy. Cítíš příliv hrozně velké síly. Kde se bere? Na to však teď není čas. Vzpomeneš si na to , co ti tehdy pověděla hůl. Smrt. Začínáš se všemožně psychicky bránit , ale dokážeš promněnu pouze zpomalovat. Copak umřeš pouze kvůli záporným myšlenkám? Stříbrná barva už ti pokrývá celé tělo. Velice pomalu ti obtéká celou hlavu. Zastav to! Nebo umřeme... Ty už však nedokážeš přemýšlet , nedokážeš se bránit a už to vzdáváš. Pomalu se ti to stříbo dostává k očím....

Záblesk tě dostal pryč z lesa. Jsi uprostřed nicoty. Všude je bílá barva. Jsi snad mrtvý? V tom si všimneš jak dokonalou bělost okolo tebe narušuje nějaká trhlina. Když k ní přikročíš uvidíš v ní nějaký překrásný sál a dvě osoby. Když se chceš přihlédnout blíž , tak tou trhlinou v bělostí prolétneš. Bělost je pryč. Ty stojíš uprostřed místnosti mezi osobami. Vypadá to však že tě nevidí. Taky se ani jedna osoba nehýbá , jakoby je něco zastavilo jako obraz. Jedna z osob je Azriel. Ta druhá je ti však neznámá. Je to elfka s bílými vlasy. Její oči jsou plné. Neobsahují bělmo ani zornici. Vypadá to jakoby mněla oči ze zlata. Je opravdu nádherně oblečená. Její šaty jsou snad utkané ze zlata nebo co. Když se porozhlédneš okolo , vidíš překrásně zpracovaný dřevěný sál. Ten je plný drahých kamenů posázených ve zdech. Na stropě svítí obrovská koule studeného ohně. Která s bílým světlem vrhá i záblesky zlatých paprsků. Je obrostlá dřevem , takže je teď jako lustr. Najednou se vše znovu rozpohybuje a ty jsi svědkem rozhovoru.

Vaše Veličenstvo. Černá pracka útočí od moře. Dokázal jsem většinu útočníků porazit , ale obávám se že mi někteří unikli. Promluvil Azriel v úklonu před elfkou. Veličenstvo? To bude nejspíše ta moudrá elfí královna. Ta chvíli přemýšlí a pak promluví. To je velice nežádoucí. Většina bojovníku je teď v Silverilu. Domnívám se že Černá pracka plánuje plný útok na království. Rozeslala jsem kouzelníky po celém království. Takže je časem najdou a zlikvidují. Královna se odmlčí. Její hlas je andělský a příjde ti že jsi ještě neslyšel krásnější elfský hlas. Jenže z ekstáze tě přerušil Azriel. Když jsem skoro padnul , narazil jsem na kouzelníka. Branera... Na královnině obličeji se oběví lehký údiv. Ten však skoro hned zmizí. Ochránil jsi ho? Jestli ano , pak musíš vzít na vědomí že jeho duše je velice nestabilní. Ani netuší jakou ovládá moc.... Promluví královna a přistoupí k Azrielovi. Mám ho dále držet v nevědomí? Přece je to jen nebezpečné. Pokud se to doví , mohl by zničit docela velkou část světa a já bych mu v tom nedokázal zabránit... Promluví na královnu Azriel z nehybného úklonu. Královna k němu přikročí ještě blíž. Stojí teď u něj. Zvedne mu rukou obličej tak , aby jí viděl do očí. Ještě není připraven. Neříkej mu to do té doby , dokud se nenaučí ovládat své nitro..... A Azrieli , dávej na sebe pozor.... Královna se skloní a políbí Azriela na čelo. Azriel se skoro rozářil (světelně). Pak se postavil a chtěl něco říci , ale královna ho přerušila. Spěchej , vyvolený je v nebezpečí..... Obraz místnosti se začíná vzdalovat a ty se znovu pohroužíš do bílé nicoty.

Procitneš a škvírou ve stříbře si všimneš Azriela , jak k tobě běží a něco křičí. Ty to však neslyšíš a ta poslední škvíra se zaplní. Ztrácíš vědomí a mizíš v temnotách....

Probíráš se. Ležíš přikrytý a na hlavě máš mokrý zapáchající hadřík. Vedle tebe hoří nějaký hodně zápáchající ohýnek. Ten kouř ti vane přímo do tváře. U tebe sedí v tom svém sedu Azriel. Nejspíše si nevšiml že jsi otevřel oči , takže stále medituje nebo co to dělá. Když se chceš pohnout , tak tě tělo neposlouchá a oplatí ti ještě slušnou dávkou bolesti , až musíš silně zkousnout zuby. Je to ještě horší než poprvé a tebe bolí skoro všechno. Nedokážeš se vůbec pohnout a pouze tam ležíš a přemýšlíš. Když v tom promluví hlas hole. To jsi zase vyváděl! Copak to bylo nutné? Nejsme nesmrtelní a já nechci umírat , tedy prozatím ne. Nebýt Azriela , tak už tu nejsi.... Ty cítíš záplavu nových pocitů a myšlenek. Hlavně tě trápí to o čem mluvil Azriel s Královnou. Nedává ti to smysl. Nemůžeš však ani promluvit. Nemůžeš pohnout ani jedním svalem. Bezmocně ležíš u toho opravdového ohně a koukáš na oblohu. Je ráno...

V lese

Tok mých myšlenek přeruší magická koule. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. O to podivnější je, že vylétla z mé ruky. Mé oči se rozšířily a srdce se rozbušilo jako o překot. Ohlušila mě exploze až jsme instinktivně zalehl do trávy a zavřel oči. Celý se třesu. Vím že to přichází, stejně jako minule, jen tehdy jsem ztratil vědomí…

Sakra… Musím se uklidnit… Musím se uklidnit… Klid… Klid! Jenže to není vůbec jednoduché. Pouhé uvědomění si vážnosti situace na něco takového nestačí. Zvedám se do vzduchu. Znovu jsem otevřel oči. Zvědavost zvítězila. Zvědavost a strach, že tohle všechno je možná to poslední co v životě uvidím. Ne… Tohle nemůže být konec… Tohle ne! Já nesmím umřít, musím to dokončit… Musím svou pomstu dovést do konce… Nemůžu jen tak umřít… To se nesmí stát. Tak klid, kruci! Slzy mi tečou z očí. Má kůže se začne měnit na stříbřitou od konečků prstů a postupuje to. Ne… Ne takhle… to bych radši aby mě zabili vojáci Andronaku, nebo skřeti, přece neumřu takhle! Já nemůžu jen tak umřít! Musím splnit co jsem slíbil.

Kouzla opouštějí mé tělo stále rychleji. Úplně mi z to přechází zrak až už nejsem schopen žádné konkrétní myšlenky. Vše se z cvrklo do pocitů z nichž převládá strach, úžas a zloba. Neznám ta kouzla. Nikdy jsem je neviděl a určitě je neumím ovládat. Vidím jak se palouk kolem mě mění ve zničené místo, ne nepodobné jako v Silverwoodu. To stříbřité cosi už mi pokrylo všechny končetiny a stále se to rozpíná. Nějaký šotek ve mně se mi vysmívá a říká že až mě to pokryje celého tak zemřu.. Cítím příliv obrovské síly, kterou neznám. Netuším kde se vzala, ale vlastně mi stačí jediná vzpomínka a já tuším jak blízko smrt je. Znovu se vzepřu a pokusím se uklidnit, ale marně. Dokážu to jen zpomalit. To neni možné. Nemůžu umřít jen pro to, že mám občas špatný myšlenky? Copak to neni normální? Podle elfů lidi ani jinak smýšlet neumějí, tak co…? Cosi mi říká abych to zastavil. Možná to byla má hůl, ale já už nemůžu. Ta divná věc mi pokrývá již celé tělo a já s tím nedokážu bojovat. Blíží se to k očím a tak je zavírám.

Záblesk. Jasný a bílý. Oslnil nejen mé oči, které jsou zavřené, ale jako by projel celým mým tělem. Nerozumím tomu. Vidím. Otevřu oči a vidímto samé. Nic. Jen bílé světlo. Bílá tma. Vzpomínám si jak jsem v jedné knize četl: Stojím v bílé tmě. V bílé prázdnotě, poušti všech cest, kde smrt je pouhým záčátkem… Nevím už jak text pokračoval ani zda jsem ho dočetl. V té bílé nicotě rozeznám tmavší místo. V první chvíli mi uniklo, protože mě ta záře oslnila, ale nyní jej už vidím. Vykročím k tomu místu. Té trhlině uprostřed běloby. Mám strach, alei ten svůj strach cítím jakoby z velké dálky. Jen mě zajímá co jeto za místo. Jestli třeba neuvidím sám sebe zase v nějakém kráteru, nebo něčem podobném, jestli už je tohle smrt…

Skrze to místo jako bych nahlížel do nějakého sálu. Jsou tam dvě osoby, ale vidím je jen z dálky. Chci se naklonit blíž, abych se podíval, jestli někoho z nich poznám, i když o tom pochybuji. Jenže místo toho abych je jen lépe viděl se začínám do té tmy propadávat. Tedy do toho sálu. Ocitám se mzi oběma osobami, z nichž jedna je Azriel. Zvláštní. Podruhé jsem dostal tento svůj záchvat, podruhé mám vidění a znovu, jako už jednou je jednou z ústředních osob právě Azriel. Ženu s níž mluví ale vidím poprvé. Je to krásná vznešená žena ve velmi bohatých a krásných šatech s nejvzláštnějšíma očima, které jsem kdy viděl. I samotný sál je snad jebohatěji zdobeným místem, jaké jsme kdy navštívil, i když jen jako duch. Skoro už si tak připadám. Jako bych byl duchem v tomto místě protože já je vidím, ale nezdá se, že by oni viděli mě.

Zdálo se, že se vše zastavilo, ale teď se to dává znovu do pohybu a já jsem svědkem rozhovoru. Už od prvního okamžiku kdy Azriel promluví si připadám, jako bych tam vůbec neměl být. Už jen jak oslovil tu ženu. Copak je vůbec možné aby skutečně mluvil s elfí královnou? Gatonel mi o ní několikrát vyprávěl. O tom jak je krásná a moudrá, ale copak jsem právě já, kdy mohl věřit, že existuje něco jako MOUDRÝ, král či královna? Po tom co jsem viděl a zažil ve své zemi? Nikdy jem nebral Gatonelova slova v tomto směru nijak vážně. Když však královna promluví tak nejen, že se zdají její slova opravdu smysluplná, ale ještě k tomu je její hlas tím nejhezčím co jsem kdy slyšel. Úplně se mi zastavily všechny myšlenky. A že jich bylo. Plný útok na království? To jako, že bude velká válka? Rozeslala kouzelníky? Gatonela taky? To už bych ho asi doma nebo v Akademii nenašel… A nestane se mu nic? Proč se na to ptám? Proč by mě to mělo zajímat? No jasně chtěl jsme se ptát na tu hůl. Jo to bude ono… Jenže ty myšlenky jsou pryč a mě připadá že královna seč mluvila krátce snad mluví celou hodinu a klidně bych ji mohl poslouchat až do smrti, jenže když se odmlčí, znovu promluví Azriel. Překvapí mě, že se zmíní o mě. Že naše shledání považuje za tak důležité aby se o něm zmínil právě královně…

Nakonec mě ale více než tento fakt překvapí královnina reakce. Její údiv a otázka. Ochránil jsi ho? Jestli ano , pak musíš vzít na vědomí že jeho duše je velice nestabilní. Ani netuší jakou ovládá moc.... zní mi v uších. Vůbec to nechápu, copak všichni okolo o mě vědí více než já sám? Je opravdu možné abych měl nějakou velkou moc o níž nevím? Azrielova další otázka a vysvětlení mě však utvrdí v tom, že nejspíše ano. Připadá mi to jako sen. Bláznivý sen, který nemůže být skutečný. Sleduji je jako ve snách, když královna přistoupí k němu a zvedne mu tvář aby jí viděl do tváře. Připadá mi zvláštní že se královna chová takto a že jej nabádá aby si na sebe dával pozor. Je snad možné, že by královně opravdu záleželo na tom aby se mu nic nestalo? Proč by mělo? Dokonce ho políbila na čelo. Spěchej , vyvolený je v nebezpečí..... Poklepu hlavou, jako by ch se ze sebe snažil něco setřást. Místnost se mi však začíná rozplývat a já se ocitám znovu v bílé tmě. Zde je mi skoro vše vdzálené ale teď je můj strach intenzivnější než prve. Ničemu nerozumím. Nedaří se mi lapit jedinou myšlenku… Vidím azriela jak ke mě běží. Něco volá ale já ho neslyším… Pomoc… Prosím, pomoz mi… chtěl bych zavolat, ale nezmůžu se na to. Teď by mi ani nezáleželo na tom, jak ponižující by bylo žádat ho pomoc. Všechno by mi bylo jedno, jen kdybych dostal ještě šanci. Jakou a na co? Na cokoliv, jen mít ještě trochu času…

Probouzím se. V první chvíli vůbec necítím tělo. Je po všem…? Jsem mrtvý…?Víčka mám těžká a oči zavřené. C-co se stalo…? Co sem to… nestačím domyslet. Chtěl jsem se pohnout, ale celé tělo mě rozbolelo. Bolí mě každý sval, nedokážu ze sebe ani vydat jediný zvuk. Jsem vyprahlý a mám hlad. Tak zesláblý jsem nebyl ani po minulém záchvatu. Tohle je ještě mnohokrát horší a ta bolest je každým okamžikem větší. Teď už vím že mrtvý nejsem. Dokud cítím bolest nemůžu být mrtvý, ale teď když mi mé tělo dává tak hlasitě najevo co jsem provedl, skoro bych si přál abych byl, jen aby to přestalo na chvíli bolet. Všechny vzpomínky se mi vrátí. Jak jsem seděl na palouku a mé myšlenky mne uvrhly do spárů nebezpečné magie, o níž bych si nikdy nepomyslel, že se ukrývá v mém nitru.

Odvážím se otevřít oči. Bolí to, ale já si chci být jistý, že je vše v pořádku, že jsem živý a taky vidět jak to vypadá kolem mě. Vědět jestli je azriel někde poblíž. Vůbec nechápu proč jsem si vzpomněl zrovna na něj a proč bych měl chtít aby tu byl, ale to že si to přeji popřít nemohu. Na to sám v sobě nenacházím dost sil. Zjišťuji že jsem přikrýtý. Na čele mám něco vlhkého a páchnoucího, ale zrovna tak to může být jen tím kouřem, který vychází z nedalekého ohýnku. Vůbec by mě nenapadlo, že by azriel rozdělával oheň. Musel to být on, já si nic takového nepamatuji. Nebyl bych tak pošetilý abych ve hvozdu rozdělával oheň. Ačkoliv nakolik je palouk ještě součást hvozdu by se dalo polemizovat, ale jelikož semi právě začala ozývat bolest hlavy ve stupňující se migréně, myslím že veškeré zbytečné přemýšlení raději předem vzdávám. Vidím I Azriela jak sedí poblíž v tom svém meditačím sedu a nezdá se že by si mě všímal. Zřejmě ani neví, že jsem otevřel oči. Oči které musím zavřít, protože mě pálí od kouře, který mi vane do tváře až mi začaly slzet. Zkusím se pohnout, abych se alespoň otočil od toho kouře, ale nejde to. Tělo mě nesposlouchá a znovu mi připomene jak silně umí bolet. Musím skousnout zuby, ale i to mě bolí. Snažím se to přemoci, ale je to velice těžké a nepříjemné. Sakra… tohle mi ještě scházelo… Horší už tosnadbýt nemůže…, pomyslím si, ale má hůl mě přesvědčí, že jsem se šeredně mýlil. Jo já vím… Myslíš, že to nevím, či co?! Já taky nechci umřít, i když to tvý “prozatím ne“ mi zrovna příjemný není… Dobře… Budu už si dávat pozor, ano? Žádný špatný myšlenky, ano? Hlavně… Hlavně aby už se to neopakovalo… ztěžka dýchám. Bolí mě každý nádech a výdech. Cíleně nedokážu pohnout jediným svalem. Jsem zcela bezmocný a tuším, že až se Azriel probudí vyslechnu si další nepříjemné kázání. Ne, že bych si ho snad nezasloužil, ale nechce se mi poslouchat jeho výčitky. Jako bych si to snad přivodil záměrně. Jak jsem mohl vědě co se stane? Jenže tak nějak tuším, že to jeho zrovna zajímat nebude. Znovu otevřu oči abych se podíval na oblohu poznamenanou pokročilým rozbřeskem.

To už je ráno? To jsem spal celou noc? No spal… Páni, to je hrozný tohle… Jak je tohle možný ? Kde jsem to byl? Jak je možný, že jsem viděl a slyšel co si povídal Azriel s královnou? - Ochránil jsi ho? Jestli ano , pak musíš vzít na vědomí že jeho duše je velice nestabilní. Ani netuší jakou ovládá moc.... – Proč by mě měl chránit? Krom toho, já byl první kdo ho chránil! Klid…. Hlavně klid…, pomyslím si hned, když už bych sez ačínal znova zlobit. Mám ho dále držet v nevědomí? Přece je to jen nebezpečné. Pokud se to doví , mohl by zničit docela velkou část světa a já bych mu v tom nedokázal zabránit... - Jakou mám moc? A proč bych asi měl zničit větší kus světa? Co je mi po nějakým světě? Chci jen zabýt krále! Dokonce nestojím ani o zničení Andronaku, to si o mě vážně všichni myslíš, že sem nějaká stvůra, či co? Ne, že by si to snad nezasloužili, ale… Klid! Klid… žádný špatný myšlenky, žádný špatný myšlenky… žádný špatný myšlenky… opakuji si snad desetkrát, než se odvážím přemýšlet dál. Ještě není připraven. Neříkej mu to do té doby , dokud se nenaučí ovládat své nitro..... – Takže o mě něco ví. Mám moc, o které nic nevím a všichni kolem to vědí. Dokonce i elfí královna… Tak proč mi nikdo nic neřekne? Copak by nebylo bezpečnější kdybych to věděl? Kdybych věděl co dokážu, nebo můžu dokázat, kdybych o tom věděl víc, měl bych větší šanci to ovládnout, ne? Rozhodně větší než teď. - Spěchej , vyvolený je v nebezpečí..... – Vyvolený? To jako já? To je pěkná pitomost. Celé je to padlé na hlavu… ale nemohu popřít vzrušení, které cítím. Vždyť co kdyby na tom něco bylo? Co kdybych skutečně měl nějakou obrovskou moc na dosah ruky… Ale co teď? Ví Azriel, že jsem je viděl? A bylo to co jsem viděl skutečnost? Měl bych mu o tom říct? Měl bych se ho na to ptát? Jenže on mi to stejně neřekne. Královna mu dala jasný rozkaz. Nic mi nepoví… Ne, že by mi to snad jinak řekl ale takhle mi to neřekne určitě… Ale měl bych mu to říct? Měl bych mu vůbec dát najevo že něco vím a tuším? Bylo by to k něčemu? Povzdechnu si tak hluboce, že mi hrudí projede další vlna bolesti. Tohle je příšerný… Za tohle mi teda myšlenky nestojí ať jsou jakékoliv. Dobře, budu odteď uvažovat jen prakticky. Nic víc. Žádné zbytečné pocity a vztek. Hlavně žádný špatný myšlenky. Žádný špatný myšlenky… znovu zavřu oči. Jsem unavený a tělo mě stále bolí. Ostatně dokud se Azriel neprobudí z toho svého stavu, nemohu vůbec nic dělat. Je mi hloupě a připadám si naprosto strašně když jsem nucen tu jen bezmocně ležet, ale vím že s tím nic nenadělám tak se ze všech sil snažím vytěsnit z hlavy všechny myšlenky a vnímat jen zvuky všude okolo, abych poznal, až se Azriel pohne.

Nicolas Braner
Jak tak posloucháš , tak vůbec nic neslyšíš. Je to divné včera živý hvozd a dnes mrtvé ticho. Ležíš tam notnou chvíli a vdechuješ ten divně zapáchající kouř. Nevíš jestli je to kouřem či obvazem , ale pomalu je ti trochu lépe. Najednou tě celkem vyděsí Azriel. Tak jak se cítíš? Pěkně jsi si to tu užil.... Slyšíš jak se Azriel z plna hrdla směje. Opravdu vtipné! Ucítíš u úst hrdlo mněchu. První doušek který jsi polknul tebou pouze protekl a ani jsi ho neucítil. Druhý byl však horší. Už cítíš tu hrozně hořkou hnilobnou chuť. Okamžitě by jsi to vyplivnul , kdyby jsi na to mněl sílu. Azriel tvůj odpor ucítil nebo co a promluvil. Pij pomalu. Je to vývar z bylinek. Pomůže... Chvíli piješ a pak je ti mněch odtržen od úst. Znovu ti položí hlavu a chodí kolem. Tedy podle zvuků. Mněl jsi opravdu namále. Přijít o pár vteřin dřív tak už tu nejsi.... Poté slyšíš , že se v něčém přehrabuje. Sněz to. Strčí ti do pusy něco hnusného. Podle ohmatu jazykem to soudíš na nějakou divnou kůru. To tě rychle postaví na nohy. Znovu nic neslyšíš a jen žvýkáš. Nebolí to tolik , ale přece je to bolestivé a tak žvýkáš pomalu. V žvíkání tě přeruší hůl. To jsi se zase vyznamenal! Takhle zničit notný kus přírody! Ta tu byla o hodně dřív než se tví prarodiče vůbec narodily! Styď se!!! Dokonce by jsi řekl , že hůl mluví už skoro stejným hlasem jako ty. To je velmi zajimavé. Aby jsi zahnal zlé myšlenky radši znovu začneš žvýkat kůru. Tak tam ležíš a žvíkáš kůru , když se Azriel zeptá. Co jsi viděl tentokrát? A hlavně co jsi dělal když se To stalo. Azriel se vůbec nehýbá. Radši se na něj nedíváš. Ten kouř je velice štiplavý a vydržíš se koukat jen chvíli.

V lese

V první chvíli nemohu nic jiného než jen ležet. Všude je takové přízračné ticho. Až hrobové a nepříjemné ticho. Ten štiplavý kouř stěžuje můj dech, ale já nemám možnost před ním uniknout. Nakonec se postupně cítím již o něco lépe, když s sebou škubnu leknutím. Tedy škubl bych, kdyby mne mé tělo poslechlo, což se nestane a zareaguje jen novou vlnou bolesti až musím znovu skousnout zuby. Jo jasně, ještě měj blbý řeči, jo? Copak to není samo o sobě dost hrozný? postěžuju si, ale hned si zase řeknu že se nesmím zlobit a nesmím mýt žádné špatné myšlenky. Jeho smích mě ale i přes to všechno mé snažní uvnitř pěkně drásá. Nevidím nic k smíchu na tom co jsem viděl, vyslechl, provedl a celkově tomu co se stalo.

Dá mi k ústům měch a mě nezbývá než pít. Piji ale necítím žádnou chuť a když už ji ucítím tak je to nechutně hořké až skoro hnilobné a mě je na zvracení. Chtěl bych to vyplivnout, ale nemohu. Azriel mě nabádá abych pil pomalu. Cítím jak bych mu nejraději něco odsekl, ale stejně bych se teď nezmohl na slovo i kdybych neměl pusu plnou té nechutné tekutiny. Ostatně se právě takových věcí jako zloby musím vyvarovat a tak se snažím soustředit se jen na polykání abych se nedej bože neutopil. To by po tom všem byla snad ta nejbizardnější smrt jakou si umím představit.

Chodí okolo mě. Tedy myslím si to. Snad bych mu měl něco říct, ale i kdybych chtěl nedokázal bych to. Nakonec mi strčí něco do pusy. Vím, že musím něco sníst ať už je to cokoliv. Napadne mě jak asi vůbec zjistil, že už jsem vzhůru, ale nepřemýšlím nad tím dlouho. Ta kůra nebo co to je chutná příšerně a žvýkání mě unavuje a bolí.

Jako by toho ještě nebylo dost ozve se má hůl. Nadává mi vlastní hůl. Dokonce to zní jako bych si nadával sám což je dost otřesný zážitek. Nevím co bych jí měl říct. Stydět se? Já? To jsem dělal… ani už nevím jak dávno. Občas jsem cítil něco podobného, ale abych to myslel nějak vážně? Proč bych měl? Byl to jen kus přírody…. Ne! Žádné špatné myšlenky… Žádné špatné myšlenky… opakuji si s novou vervou. Vím, že bych nic podobného už nepřežil, obzvlášť v tomhle stavu. Žvýkám kůru ještě usilovněji až nakoenc polknu, když Azriel položí svou další otázku. Jak ví že jsem něco viděl? Co sem dělal? Mám mu to říct…? K čemu? Ale… Možná bych měl. Logicky… Kdžy mu to řeku, tak mi možná pomůže. Říkal to, ne? Že mi pomůže… Ne, že bych mu věřil, pomyslím si spíš pro klid vlastní duše. ale třeba může. Minimálně mi třeba dá odpovědi. Z praktického hlediska, bych mu teď lhát neměl.. Žádné zbytečné pocity a hněv. Jen prakticky… Dobře tak jo. Zkusíme jestli to bdue fungovat…

Otevřu oči. Bolí to, přeci jen jsou unavené a do toho to světlo a kouře… ale i tak je otevřu. Vidržím to sice jen chvíli, ale I tak jsme se alespoň unaveně podíval do jeho obličeje. Chtěl jsem vidět jeho výraz. Vědět jak se tváří.,.

“V-viděl… Viděl jsem tě s… S královnou… Slyšel jsem… co jste si říkali… J-já… čekal jsem až… se vrátíš. N-napsals… to… Myslel… Myslel sem… Na to, že už nikdy… že už nikdy… nebudu… nikomu pomáhat…“ vypravím ze sebe. Můj hlas mě samotnému z ní jakoby z velké dálky. Sotva mluvím. Všechno mě bolí a udržet souvislou myšlenku či vypravit jedu souvislou větu je pro mě nyní téměř nadlidský úkol.

Nicolas Bramer
Azrielová tvář byla podle tebe až nezdravě radostná. Když pečlivě rozžvíkanou kůru polkneš , tak ucítíš lehký přírust sil. Do tvé pusy je vložen další kus kůry. To asi po chuťové stránce nepřežiješ. Nejhorší na tom je že ti to pomáhá. Chvíli se nic neděje jen hůl si stěžuje a nadává. Pche! Prý pouze kus přírody! Já jsem z toho kusu přírody vyroben... Azriel mlčí. Nejspíše přemýšlí. Je to zdlouhavé a nic se neděje. Jen si tam žvýkáš a bojuješ v myšlenkách s holí. Příjde ti divné že se hůl docela solidně trefuje do takových míst tvé mysli , že tě to nutí myslet nad tvými přesvědčeními. V ten okamžik Azriel promluví. Slyšel jsi toho hodně? Uslyšel jsi... Do toho mu skákala hůl v tvé hlavě. No samozřejmně že to ten pacholek slyšel! Jak by né , když se tu snažil o sebevraždu.... Naštěstí ji Azriel neslyší. ...jak jsme mluvili o tobě? To je však nemožné. To by tě zabilo... Ta hůl si nedá pokoj a zase v tvé hlavě dělá binec. No málem se stalo! Taky by jsi mu mohl něco pořádně vytknout! Stačil by mi klidně ten les... Teď nevíš kdo tě víc štvě. Zda hůl či Azriel. Než mu stihneš odpovědět tak tě chytne v podpaždí a posadí tě. Nemůžeš se udržet v sedu , a tak tě Azriel podepře , tak že si sedne za tebe. Teď se opíráš zády o ty jeho. Kouř ti proudí na tělo a tak otevřeš oči. Chvíli vidíš rozmazaně , ale to se zpraví pár zamrkáními. Před tebou se oběví chaotická podívaná. Okolí dobrých padesáti metrů je naprosto pusté. Občas zemi zhyzdí pár malých kráterů , ale jinak žádný velký kráter. Pouze pustina uprostřed hvozdu. Pořád se nemůžeš pohnout. Tak dožvýkáš a polkneš. Azrielova záda jsou hřejivá , ale cítíš tu občasnou tvrdost jeho šupinaté kůže.

V lese

Nic. Žádná reakce. Musel jsem zavřít oči, protože už mě to unavovalo. Znovu promluví hůl a já si povzdechnu. Copak to nikdy neskončí? Já vím, že si ze dřeva! Klid… Klid… Tak si to tak neber, jasný? Stalo se! Už si budu dávat pozor, jo?! Hlavně mě už nech být… mám pocit že se mi hlava rozskočí. Je to takový ten pocit, kdy vám připadá že máte dvě hlavy a z toho ta větší je uvnitř.

Snažím se naslouchat Azrielovi, ale hůl mu do toho skáče a pro mě je teď těžší než obvykle, rozeznat ty dva hlasy. I když jeden z ní naštěstí jen v mé hlavě. Tedy alespoň doufám, že má hůl nemůže komunikovat i s Azrielem. Úplně mi z té myšlenky že by mohla naskočí husí kůže.Já se o sebevraždu nesnažil! Nevěděl sem to, kolikrát ti to mám říkat?! Nemohla bys na chvíli bejt zticha? Snažim se tu přemejšlet! Klid… Hlavně být v klidu… Jedna, dva, tři… Azriel dokončí co začal a já si jeho slova musím v duchu přeříkat. Slyšel jsi toho hodně? Uslyšel jsi... jak jsme mluvili o tobě? To je však nemožné. To by tě zabilo...
Než se ale nad tím stačím zamyslet hůl se ozve potřetí. Ještě toho trochu… Nezdá se ti, že mi jeden vyčítavej hlas stačí? Je dost těžký bejt sám proti celýmu světu jak mám bejt sám proti světu a ještě tobě, teda vlastně sám sobě? To už je trochu moc i na mě, víš? Voba mě hrozně štvete! A nejhorší na tom je, že oba vás potebuju. Umíš si vůbec představit jaký sou to muka? Zkus se nad tim někdy zamyslet! odsekávám jí, ale na něco takového, jako opravdu silný hněv už nemám sílu. Připadá mi to celé jako umělé, neskutečné…

Azriel se mnou pohne a pokusí se mě posadit. Cítím se jako hjadrový panák. Mohl by si teď se mnou dělat co by chtěl a já bych se nezmohl vůbec na nic. Je to vlastně děsivé a pro mě nezvyklé a vysoce nepříjemné. Několikrát mrknu, když se posadí zády ke mě, abychom seděli oba. Chci se rozhlédnout. Vidět okolí bez štiplavého dýmu, vidět co že mi to ten kus klacku vedle mě pořád vyčítá. To co vidím je jiné než minule. Je zde vícero malých kráterů, ale žádný tak veliký jako ten přechozí. Všechny květy jsou pryč, nežije zde vůbec nic. Jsem napl zděšený a napůl vzrušeně překvapený. Představa že dokážu něco takového, že bych se to mohl jednou naučit ovládat…

Cítím teplo, které do mě proniká od Azriela. Jak se naše záda dotýkají tak to cítím a je to zvláštní pocit. Není nepříjemný, ale já přece vím, že bych něco takového cítit neměl. Měl bych mu být vděčný, co? No dobe. Vděčný ne. Prostě mu teď něco dlužím. Třeba mu zase jednou zachráním život a můj dluh bude splacen. Jasně je to jen dluh a nic víc. Nemusím mu prokazovat žádný vděk. A ty se ani neozývej, ano? Uznávám že mi pomohl. Vím žebychom nežili, kdyby nepřišel včas, tak mi to laskavě nepřipomínej., pomyslím si směrem k holi a znovu se pokusím promluvit.

”Slyšel… Slyšel jsem… všechno… I to… To o mě… Byl jsi… Byl jsi v mém vidění…. I minule… Jen tehdy… tehdy jsem viděl… celý útok na… na Sliverwood.” polknu. ”Viděl jsem tě… Všechny které jsi zabil… Cítil… cítil jsem bolest… bolest každého kdo… tam zemřel…” vypovím mu. Není jednoduché o tom mluvit, ale myslím že teď mu to už mohu říct. Vlastně nemohu přijít na žádný důvod proč bych neměl a taky tak nějak očekávám, že když mu povím všehcno popravdě, že mi třeba i on sám něco poví. Dá pár dalších odpovědí…

Zahrada, čajový dýchanek s orky
Tak udělám vše, jak jsem si naplánoval. Rozběhnu se, skrčím se a zabodnu mu dýku do chodidla. Mezitím se mu dostanu za záda a když on teprve kňourá udělám mu z krku krvavou fontánu. To bych měl jednoho. A už ke mě běží další. Není to takový obrněnec jako tenhle, ale je to pořád ork. Běží ke mě sprintem a šípy jakoby se mu vyhýbaly. Něco mi říká, že chodidlová taktika u něj nebude tou nejlepší. Zběžně se podívám, jak je na tom Jaliana a kolik orků zbývá. V ten moment vběhne do bojiště aspoň patnáct orků. A to jenom, pokud mám štěstí. Při smůle je jich třicet. Jestli se mi budou držet od těla a Jaliana ke mně pustí nejvíc dva, mohli bychom je zvládnout. Ale pokud se na moje tělo vrhnou šíp nešíp, tak moc dlouho nevydržím. Nebo prostě uteču, i to je možnost, ikdyž ne uplně důstojná, tak je to pořád lepší než zůstat na zahradě rozdělěný na několik velkých částí plus malé odřezky. Ale napřed bych měl vyřídit ten lehčí problém s jedním orkem.
Ork mi běží naproti tak se rozeběhnu taky k němu. Pokud má štít, půjdu mu po zádech a po krku, v nejhorším zase po nohou. Pokud ho nemá (a má dvojruční sekyru) tak zádá, jinak se mohu zaměřit na ruce, potom co domáchne.

Vězení

Sny,které prožívám ve spánku,jedna část mé mysli přijímá s otevřenou náručí a druhá jimi opovrhuje.Snažím se udržet se při zdravém rozumu ,ale cítím že stále víc se přibližuji k bláznovy.

Uprostřed noci se probudím posadím se na studenou podlahu do rohu ,opřená zády o chladnou zeř.Rukama objímám kolena a houpu se dopředu a dozadu.Po tvářích mi stékají slzy a ne ne je zastavit.

Jako by slzy vyplavolaly tu zvrhlou část mého já.Už nechci muže an vidět,začínám je nenávidět a opovrhovat jimi.

,,Nenávidím vás...a až budu moct tak vás všechny zabiju."pomyslím si a bouchnu pěstí do země a znova se rozpáču,tiše bez vzlyků abych nikoho nevzbudila a jen tiše doufám že už se nevzbudí nikdy nebo,že se odtud dostanu.

Rebeca
Když domluvíš ještě chvíli slastně st..áš. Pak se Viktor zarazí. Zničeho nic bezeslova , tě přikryje dekou. Nedívá se na tebe. Otočí se a znovu odejde. Následně je zahalen neprostupnou tmou. Proč asi odešel? To je ti však částečně jedno. Jsi ráda že odešel. Pak už jen bloudíš myšlenkami a občas se zatouláš do vzdálené minulosti....

Když přišel čas nástupu před snídaní , tak jsi stále visela. Čekala jsi že si ještě povisíš , ale bylo tomu jinak. Když se zformoval ten nádherný šik a nástupiště ze zahalilo do neprostupného ticha , přistoupil k tobě velící. Jen si tě přeměřil s hraným odporem. Asi kvůli mužstvu. Ladným pohybem tě odpoutal a ty jsi bezvládně spadla na kolena. Nečekala jsi že budeš tak vysílená , ale tohle tě postavilo na nohy. Vojáku , jestli si myslíte , že tu můžete ležet v takovém stavu klečet , tak se šeredně mílíte. Okamžitě odchod! Přiveďte se do bojeschopného stavu! Nevíš čím to je , ale hlas velícího v tobě zažehl nějaký zhaslý plamínek. Okamžitě jsi vylétla na nohy (samozřejmně zahalená dekou). Nějakým zázrakem jsi se udržela na nohou. Velící k tobě přistoupil , tak aby jsi ho slyšela jen ty. Asi by jsi mněla zajít k mé ženě , do velícího stanu. Ta ti najde správný mundur... Když se Velící vzdaluje na tváři má dobrosrdečný úsměv. Ten se okamžitě rozplyne , když se natočí směrem k mužstvu. Rozchod! Jeho hlas byl teď o hodně hrubší. Přece si nemůže dovolit nekázeň. Když se posádka rozejde , tak se vydáš....

(můžeš se vykoupát , převlíknout , najíst nebo zajít za ženou velícího , která žije s ním v táboře a vzít si od ní novou uniformu) Takže si to nějak rozvrhni až k obědu. (dnes není trénink) Případné detajly okamžitě konzultovat :D.

Neviditelný útočník, Mýtina

~Kaine! Co se stalo?~
Jenže žádnou odpověď nedostávám, cítím jen šílenou bolest. Kain klečí na zemi celý od krve, jako by mu někdo ublížil.
Ale kdo? Nikdo tu není!

Vystartuji okamžitě ze svého místečka, přeletím po větvi, přeběhnu po kmeni, i když spíš, než běžím, tak padám. Dopad je ale měkký. Přistanu žížalce na zádech. Docela hekne. A to mne rozzuří. Vztekle smraďochovi zasyčím do ucha. Jenže Kain...

Co se stalo?! Kaine, Kaine!
Snažím se s ním spojit, ale nejde mi to. Stále jen ta bolest.
Opatrně dojdu až ke svému příteli, nejistě mňouknu a otřu se mu čumáčkem o dlaň. A pak se mu pokusím opatrně vyškrábat na rameno, abych mu očistila tu krev. Snažím se ho uchlácholit, tiše mu předu u ucha.

Krvácení nad smrdutým tvorem, Mýtina

K mé velké radosti se mi podaří až neskutečně lehce vytvořit Telepatický most. Má radost, ale nemá dlouhého trvání. Něco mě tvrdě udeří ho hlavy. Mám pocit jako by mi to chtělo vytlačit obsah hlavy někam pryč. Pozdě si uvědomím, co to je a kdo za to může. "Sestry!" zavrčím v jazyce Prastarých těsně před tím, než padnu do Nirniny náruče. Svůj pád ztlumím koleny. Z uší a nosu se spustí potůčky krve. Nevím co se se mnou děje. Něco obdobného jsem zažil jen jednou, když jsem vedl Divnou smečku skrz bažiny Ještěrek. A do dnes nevím co to tenkrát bylo.

Už se ani vysílením neudržím na kolenou. Můj pád je i proti mé vůly dokončen. Most je přerušen a já nemám sílu ani uklidnit Džagzai. Cítím její dotyky, to jak se mě snaží očistit od mé vlastní krve. Slyším jak se mě snaží uklidnit svým předením, ale nemám sílu na to se byď jen pohnout natož jí odpovědět, uklidnit jí.

Tábor vojáků

Zarazil se. Už ani nevím co vlastně chci, tělem mi probíjí vášeň a touha, které už se sice mé vědomí vzpírá, ale to je zcela marný boj. Pohlédnu na něj, ale nejsem schopná slova. Co bych mu asi tak řekla? Nevím. Přikryl mě a ani se na mě nepodíval. Promiň… Já to tak… Já to tak nemyslela… Zastnénám. Nebo jo…? Co se stalo…? Odešel. Noc jej zahalila do šálu tmy a já se pod dekou ještě stále chvěji zimou. Ničemu nerozumím. Mé tělo i duši spaluje vnitřní žár. Vždyť byl ke mně tak jemný, tak laskavý… Proč odešel…? Stalo se něco? Nechal mě, že jsem ho o to žádala? Udělal mi laskavost? Že by byl ke mně až tak hodný…? Po včerejšku? Proč by to dělal…? Je to vůbec možné? Můžu se na něj ještě zlobit? A co až mě propustí? Až můj trest skončí? Co bude potom…? Teď už… Už nemůže být můj “bratr“… Jak se k němu mám teď chovat? Můžeme být ještě přátelé? Proč se na mě ani nepodíval…? Mohl něco říct… Tak… A teď jsem sama. Na co tu vlastně myslím…? Proč je všechno špatně? Proč já…? zoufám si. Začínám plakat. Vzpomínky se mi prolínají. Vzdálená minulost s tou bližší. Není úniku. Noc je chladná a nevlídná. Zdaleka ne taková jako minule. Je dlouhá… Příliš dlouhá… Jsem unavená. Příliš unavená… Zoufalství mě přemáhá a já se za dlouho, jak moc těžko říct, ponořím do víru neklidných snů…
Ráno přišlo snad až nečekaně rychle. Všechno mě bolí. Dokonce ani nechci otevřít oči. Snažím se protáhnout, ale jde to ztěžka. Mám pocit, že mi úplně zdřevěněly nohy a ruce. Do toho se opřela křeč a já potlačuji nepříjemnou bolest všech svalů.
Trouby oznamují nástup a já sebou nečekaně trhnu jak jsem se lekla. Čekala jsem, že nástup přijde brzy, ale ne že tak brzy. Jistě rozbřesk už započal, ale já byla zabrána tlumením neduhů svého bolavého, unaveného těla. Tak jako minulého rána vojáci vybíhají ze svých stanů a v různém stavu těl, myslí i výstroje se seřazují na nádvoří tábora. Chvíli je shon, který sotva stačím sledovat. Jsem rozespalá a není se co divit po takové noci. Mé myšlenky mě snad roztrhají zevnitř a zbytek dokoná mé tělo. Naštěstí bolest těla mi pomáhá potlačovat nechtěné vzpomínky. Jen rozporuplné pocity ohledně Victora a posledních dvou nocí stále zůstávají.
A pak přijde ticho. Neprostupné stojaté ticho v němž ke mně přistoupil velící důstojník. Ztěžka polknu a ze všech sil mé vůle potlačuji bolestivá syknutí a pohlédnu mu odhodlaně do očí. Chci aby viděl, že se držím dobře, že snáším svůj trest tak jako by voják měl, ačkoliv uvnitř mé srdce puká a svírají jej okovy strachu, úzkosti a ponížení.
Dívá se na mě s odporem. Snad ho jen hraje kvůli ostatním vojákům, aby nevypadal, že se mnou soucítí, ale mohu si tím být jistá? Tak jako tak, mě teď nečeká nic příjemného. Několika rychlými pohyby mě odpoutal. Chtěla bych zůstat stát, ale nejde to. Nohy mi vypověděly službu. Celé mé tělo objímá třas. Klesla jsem do kolen a opřela se o ruce. Křeč mi svírá levou nohu. Tvář se mi zkřiví. Zkousnu spodní ret, a pokouším se jí narovnat. Je mi hrozně. Všechno mě bojí, stále ten strach, pocit hanby. Nejraději bych se teď propadla do země, ale to vše zmizí v okamžiku kdy velitel promluví svým jasným a přísným hlasem. Tak to ne! Já nejsem žádná troska! Tohle zvládnu! Dokážu totéž co ostatní tady! A ještě víc… řeknu si, zatnu zuby a s nádechem přiměji své nohy a ruce k pohybu, abych se postavila do pozoru. Jediné co dělám navíc je, že se kryji dekou. Nohy se mi třesou ale já se tvářím vyrovnaně. Mám zrychlený dech a na čele jednu vrásku od soustředění. Teď jsem voják a voják poslouchá rozkazy. Pryč je ponížená žena, která tu byla dva dny připoutána k trestnici. Teď jsem zase ten voják, který zde trénoval po boku ostatních mužů po několik dní.
Velitel přistoupil ke mně, ale já se mu nedívám do očí. Upírám svůj pohled jakoby někam za něj. Nechci se dívat ani do tváří ostatních vojáků, ani do té jeho. Bojím se, že veškeré mé sebeovládání by se mohlo v ten okamžik rozplynout. Když ke mně ale zašeptá to o své ženě tak se mu do tváře přeci jen podívám. Jeho dobrosrdečný úsměv mě překvapí stejně jako to, že mě oslovil jako ženu a mluvil dokonce vlídně. Nechápu to. Vůbec mi to nesouhlasí s tím, jak se choval při naší společné snídani. Nevím už přesně jak to říkal, ale myslím, že to bylo nějak tak, že se těší až se vojáci dozví, že mají mezi sebou ženu. Teď mi vůbec nepřipadá jako ten povýšený velitel. Připadá mi spíše, jakoby se ke mně choval skoro otcovsky, ačkoliv je to samozřejmě pořád důstojník a já voják. Ať se chová jak se chová.
Nakonec se opět otočí a jeho tvář ztvrdla. Dívám se na něj jako ve snách. Pořád tomu nerozumím. Jeho rozkazu ovšem ano. Rozchod! zavelel a spolu s ostatními odešel. Ve chvíli kdy se mužstvo začalo rozcházet, mě přepadla podivná slabost. Přišla zcela nečekaně a já se už nemohla udržet na nohou tak jak jsem se držela doposud. Opustily mě všechny síly. Svezla jsem se na dřevěný podstavec s trestnicí a lehla si. Stále se držím překrytá dekou. Vím, že bych se měla jít obléci, že bych se měla vzpamatovat, jít se umýt, obléknout, možná skutečně zajít k velitelově paní, ale teď se mi nechce. Dnes nemusím spěchat. Trénink není a tak se odmítám příliš přemáhat. Zavřu oči a ztěžka dýchám. Konečně…, pomyslím si. Jsem opět volná. Tedy tak volná jak jen voják může být. Motá se mi hlava, ale mě to nevadí. Pro teď si chci jen odpočinout.
K mým uším doléhají zvuky z tábora, méně či více vzdálené při různých činnostech. V mé hlavě se rozezní alarm, varující před dlouhým prodléváním v nahotě pod pouhou přikrývkou a tak se posadím. Stále si držím deku při těle. Dobře… Tady zůstat nemůžu… Musím se dát do kupy. Rozkaz zněl jasně! Tak fajn. Beko, musíš být zas Max. Konečně… Můžu zase být Max…, pomyslím si a pokusím se o unavený úsměv. Rychle si přitáhnu k tělu své kalhoty, spodní prádlo a meč, které mi Victor nechal ležet u nohou a přikrytá se začnu oblékat, alespoň do toho. Není to nic moc a stále si musím držet deku před sebou, ale je to přeci jen o něco lepší. Jde mi to pomalu ale vždycky zatnu zuby a s velkým sebezapřením se mi nakonec všechno podaří. Tak… Teď musím vstát a jít. Vstát a jít, vstát a jít… opakuji si stále dokola, jakobych se pokoušela o autosugesci. Navzdory očekávání to funguje a já se po nějaké chvíli přeci jen vyhrabu na nohy. Nejde se mi nejlépe, když zamířím ke svému stanu, ale pořád lepší něco než-li nic. Nikoho jiného si nevšímám. Ze všeho nejdůležitější je pro mě nyní dostat se na místo určení a obléct si ještě alespoň košili. Naštěstí mám dvě. Tedy teď už asi jen jednu, ale předpokládám, že vyfasuji novou a nebo si holt tamtu sešiji. Uvědomím si, že zbytek mé košile zůstal ležet na trestnici, a že se pro něj pak musím vrátit, ale teď už se vracet opravdu nebudu. Myslím, že jsem tam strávila takovou dobu, že teď se tam nebudu chtít hodně dlouho vrátit, alespoň ne jako trestaný voják…
Unaveně se nasoukám do stanu a mám chuť padnout a spát. Konečně se vyspat pořádně a ne jako tam, ale neudělám to. Nedovolím svému tělu odpočinout, protože nikdy nevím, kdy bude další nástup nebo neplánované cvičení, krom toho velitelova rada měla něco do sebe a tak si jen povzdechnu. Pomalými neohrabanými pohyby svých ztuhlých paží hledám a šmátrám mezi svými věcmi snad několik minut než se mi povede najít košili a obléknout se do ní. Podívám se po zbroji, kterou mi nějaký dobrák hodil do stanu a uvědomím si, že ji budu muset odnést do zbrojnice na spravení. S kůží si nevím moc rady a při jejím opravování bych mohla udělat nějakou chybu, což nechci a proto se do toho nebudu chtít ani pouštět.
Chytnu se za hlavu. Mám pocit, že se mi rozskočí. Vzápětí s ní ale jen zatřesu, vrazím sama sobě facku, abych se probudila a s novým odhodláním, vezmu zbroj a vylezu ven na slunce. Dneska není zdaleka tak jasno včera, ale vlastně je to dobře. Ostré světlo a přílišné teplo by mi teď udělalo ještě hůř. Můj pohled padne na jídelnu a já vím jedno. Mám hlad. Můj žaludek mi to dal dost jasně najevo. Po hromovém zakručení se dostavila slabost a třas rukou, jak si mozek začíná uvědomovat, další nedostatky těla. Znovu si povzdechnu. Jít snídat s ostatními není to po čem zrovna toužím. Přeci jen mě všichni viděli nahou a tak pro mě není příliš příjemná vyhlídka, že bych měla čelit všem těm jejich pohledům, které si dokážu živě představit. Ostatně by tam mohl mezi nimi stále ještě být Victor a já přistihnu sama sebe, že nevím zda ho chci potkat. Chvíli se snažím sama sebe přesvědčovat, že nemám hlad, ale opak je pravdu. Nakonec si tedy povzdechnu a s novým odhodláním vykročím k jídelně. Nejdu ještě tak jistě jako jindy, ale plně odhodlaná nedat na sobě nic znát. Nemám v plánu dát komukoliv záminku k posměškům nebo k něčemu takovému. Chci aby viděli, že jsem to přežila, zvládla a že se jich nebojím. Pravda sice je tak trochu jiná, ale to přeci oni nemusejí vědět…
Naštěstí mi to všechno trvalo dost dlouho a v jídelně už zdaleka nejsou všichni vojáci. S potlačovaným studem a pohledem upřeným čistě před sebe jdu přímo k výdeji jídla pro vojáky a nechám si nandat obvyklou porci. Kdyby snad vydávající měl mít nějaké řeči, nebo nevhodné pohledy budu jej ignorovat stejně jako i všechny ostatní. Je to těžké, protože mě bolí u srdce, když si představím, že si mě teď všichni představuji nahou, i když jsem oblečená, že teď už si zde přátele a kamarády jistě nenajdu a je mi podivně úzko, když si představím, že bych měla s kýmkoliv z nich ještě kdy promluvit… Dokonce ani nevím kam si mám sednout. Běžně jsem seděla vedle Victora, ale můžu ještě? Chci…?
Ne… To nejde… Budu se muset všem vyhýbat. Teď už je nemožné zapadnout a splynout s davem, nevyčnívat jak říkal starý mlynář, teď se musím postavit vedle. No a co, že budu úplně sama. Mělo to tak být od začátku! rozhoduji se, ale je mi z vlastního rozhodnutí smutno. Mám pochybnosti, zda to zvládnu. Pohledem vypátrám nějaký prázdný stůl, kam dojdu a posadím se. Soustředím se na každý krok a jdu přímo vpřed, abych se nemusela nikomu podívat do tváře a pokud už náhodou musím je můj pohled odtažitý a tvář bezvýrazná.
Posadím se a začnu jíst ono beztvaré cosi s nevábnou chutí. Je mi jedno co je dneska k snídani a dokonce i to, že to není dobré. Mám hlad a vím, že budu potřebovat sílu. Úplně to hltám a brzy je můj “talíř“ prázdný. Měla bych bývala ještě hlad, ale na druhou stranu se mi nyní po dvou dnech hladu stavějí střeva na odpor a jak se nyní zaplnil žaludek začínají se i má střeva hlásit o svá práva. Je mi jasné, že budu muset urychleně navštívit záchod. Koženou zbroj, kterou jsem si položila vedle sebe abych se mohla najíst si znovu vezmu do ruky, dojdu odnést tác a pak vyrazím směrem na záchod.
Záchody jsou venku, nedaleko cvičiště. Několik latrín postavených vedle sebe a do jedné z nich vlezu co nejrychleji to dokážu. Posledních několik kroků jsem se již obávala hotové katastrofy, ale díky bohu, stihla jsem to včas. Úleva jež se dostavila je vskutku královská a jakmile odezní křeče v břiše a poleví slabost v pažích a nohou, je mi již konečně o něco lépe. Strávila jsme zde několik dlouhých chvil. Ani nevím jak dlouhých. Sedím tu opřená o dřevěnou stěnu a unaveně dýchám se zavřenýma očima. Už nikdy víc… Nikdy víc…
Vstanu, utřu se, natáhnu si kalhoty, v rámci omezených možností se upravím a vyjdu opět ven do tábora a všeho co s ním souvisí. Měla bych se jít vykoupat. Potřebuju to jako sůl…, pomyslím si sotva se nadechnu čistého vzduchu. Jenže musím ještě do zbrojnice a novou uniformu beztak potřebuju víc…, uvědomím si a vykročím nejprve ke zbrojnici. Kovář a několik jeho pomocníků a zbrojmistr jsou všichni tam kde mají být pracují. S úlevou, ale I napětím zjišťuji, že nejsem jediná, kdo otřebuje opravit své vybavení. Nasadím klasický pohled vojáka, jaký jsem užívala doposud, když jsme byla známa jako chlapec, a předám k opravě svou zbroj. Na nic se mě nevyptávají. Asi všichni vědí jak k tomu došlo a kdo jsem. Ignoruji jakoukoliv šeptandu, nebo cokolliv co by to mohlo doprovázet. Ostatně se zdá, že zbrojmistr má alespoň tolik taktu a slušnosti, že to ponechá bez komentáře a předá mi jen novou zbroj, když je ta moje rozbitá. S díky převezmu novou zbroj a odejdu. Není mi teď vůbec dobře v přílišné blízkosti mužů ať už jakýchkoliv. Mám z toho takový divný stísněný pocit, který mi není vůbec příjemný a tak jsme ráda když se mi konečně podaří se vzdálit.
Pak mi zbývá ještě zajít k velitelskému stanu. Vlastně jsem ženu našeho velitele viděla pouze několikrát a vždy jen krátce. Nikdy mě nenapadlo za ní zajít s nějakou prosbou. Bála jsem se aby mě neprozradila, ale to je teď to poslední čeho se musím, bát, protože v tuto chvíli již není co tajit.
Zastavím se jen na okamžik před velitelským stanem abych sama v sobě potlačila poslední snítky nejistot. Vykročím, odhrnu plachtu stanu a vkročím dovnitř. Je to vlastně úplně obyčejný stan jen větší a uvnitř je mnohem více věcí. Až v tuto chvíli, kdy jsem se ocitla tváří v tvář velitelově ženě si uvědomím, že vlastně nevím jak jí o tu uniformu mám říct. Jak bych se před ní měla zachovat…
Jak mě obestřela nervozita, postavila jsem se do pozoru, jako bych stála čelem svému veliteli a ne jen jeho ženě. Kupodivu mi to pomáhá a překvapím sama sebe, když vzápětí řeknu:
”Přicházím s prosbou zda byste mi nepomohla obstarat vhodný mundur, madam.” stojím vzpřímeně, pohled mám upřený kamsi za ní a jak si tak v duchu probírám vlastní slova zjišťuji, že to asi vyznělo trochu hloupě, ale mě teď tohle chování velmi pomáhá.
Nasucho polknu.

Nicolas Braner
Jak tam sedíte a opíráte se o sebe zády Azriel z ničeho nic promluví. Víš neměl bych ti to říkat , ale nemám na vybranou. *odmlčení* Víš na pokraji věků obývali svět stovky ras. Ty se však začali navzájem vyvražďovat. Ty jsi vzdálený potomek jedné rasy. Tato rasa se chováním téměř podobala elfům , nevypadala jako elfové. Tato rasa byla mohutná a velice mocná. Jejich říše se rozkládala přes větší část kontinentu. Bohužel je potkalo neštěstí.... *odmlčí se* Mor , zemětřesení , sopky , povodně , vymírání úrody a spousta dalších přírodních katastrof. Ty tuto rasu úplně vyhubily. Podle bájí nezbyl ani jediný potomek. *odmlka* Ty jsi ale jasným důkazem , že katastrofy někdo přežil. Tato rasa byla velice zdatná v magiji , zdatnější než rasy žijící teď. Dokonce vyvynuli nové druhy kouzel. Ty se pokládají za ztracené.... Já však našel ruiny hluboko pod zemí a po pár letech rozluštil tajemství. To co jsem ti ukazoval , jsou lehčí věci z jedné ze ztracených oboru magije. * chvíle velkého ticha* Pamatuješ na akademiji? Na tu arcimágovu hůl? Díky ní jsme zjistili , že jsi potomek této starodávné rasy. Ta hůl to nějak vycítila. Nedokážu ti říci jak přesně , ale povídá se , že jeho hůl je živou bytostí , se svou myslí. *odmlka* Takže když se Královna dozvěděla od arcimága o tvém vzdáleném původu , tak mně informovala , jelikož jsem ten , kdo umí magiji částečně zapomenuté rasy. Mněl jsem namířeno do akademie , ale tebe odtamtud vyloučili. Tak jsem zůstával v Silverwoodu a čekal. Pak se stal ten útok a ostatní víš. Azriel ti přes svá záda nabízí kus kry. Když se na ní díváš , příjde ti nechutná, je žluto-oranžová. To co jsi slyšel tě celkem zaskočilo , chceš se však rychle postavit na nohy , a tak chytneš čelistí kůru a začneš jí žvýkat. No heleme se! Arcimág má taky někoho jako já.... Jo a promiň. Já jen nechci přijít o jedinou osobu , se kterou můžu komunikovat. Promluvila hůl v tvé hlavě. Po té co se omluvila , jsi ucítil příliv omluvných pocitů v tvé mysli a vytrhly tě z rozjímání o tom , co jsi před chvíli uslyšel. To co se s tebou stáva je nejspíš důsledek ztráty kontroly. Při tom se z tebe vylučují kouzla , která jsem nikdy neviděl a ty nejspíš taky ne. Je jich docela hodně. Podle mé úvahy , myslím , že se v tobě ozývá dávná minulost tvého rodu. Nejsi přímo jedincem té rasy , jsi spíš už křížencem. Poté se neozývala ani hůl ani Azriel. Mněl jsi dost času si to rozmyslet a pomalu se ti vracel cit do končetin a bolest by se šla přirovnat k bolesti z celodení svalové práce. Můžeš už lehce pohybovat rucemi , na chuzi to však ještě není.

Daillien
Tvé luxusní akrobatické kousky byly skoro ideální. Tím stolem jsi zasáhla jednoho chuligána. Ten při zásahu heknul a něco v něm zakřupalo. Svalil se spolu se stolem na zem. Další chuligán po tvé pravici na tebe zrovna chtěl útočit , ale ty jsi mu stolem asi zlomila ruku a vyrazila zbraň. Jen se chytnul za ruku a s klením se vzdálil. Ten po tvé levici dostal zásah od "trpaslíka" (který už nehraje , takže je trpaslík :D ). Jen to zadunělo. Dokonce by jsi nepředpokládala , že po ráně pěstí člověk může takhle zadunět. Chuligán se svalil v bezvědomí k zemi. Trpaslík se pobaveně uchechtnul. To je vše co umíš? Ani zbraň na takového červa jako ty nepoužiju! Plivne na ležícího chuligána. Chtěla jsi něco říct , když do krčmy vtrhli městské stráže. Okamžitě schovejte zbraně a následujte nás. Pár vojáků pochytalo chuligány a odtáhli je ven. Tebe a trpaslíka obklíčilo aspoň deset stráží a mněli meče připravené , kdyby jste se náhodou chtěli bránit. Je to však marné. To je pohrdání trpaslíků! Zařval trpaslík a prorazil obklíčení vojáků. Nešahejte na mně , umím snad chodit sám... Nabušeně výjde se stráží ven. Okolo tebe stále stojí pět vojáků a čekají zda budeš útočit nebo zda půjdeš bez boje ven. Kdyby jsi bojovala tak se vcelku z města nedostaneš (budeš na kousky). Takže se s nelibostí necháš doprovodit k východu. Když výjdeš ven tak u zdi krčmy jsou položení chuligáni a vás vedou k jednomu elfovi v třpitivé zbroji se zlatými proužky. Když se stráž rozešla od vás a zatáhla meče , tak na vás s trpaslíkem elf promluví. Děkujeme vám. Tihle pobudové tu dělali trable celý týden. Za pomoc vás odměníme tím , že nebudete muset platit za zničený majetek.... Z řeči ho vyruší hospodský. Přiběhne k vám. Děkuji. Tihle ti nechtěli platit a obtěžovali hosty. Kdyby jste je nezdrželi , tak by už zase utekli. Prý nezadrželi , vždyť jsi je se zakrslíkem vyprášila. To je teda vděčnost. Trpaslík jen něco zabručí a odkráči na jinou stranu města a po chvíli ho ztratíš z dohledu. Stráže odešli a ty jsi tam zůstala s hostinským. Ten se na tebe chvíli díval a pak odešel dovnitř. Stojíš tam tak venku....

A.J.
Je to divné. Chlapi spí už dlouho. Venku už svítí slunko. Najednou se pár spoluvěznů zase probudí. Míří k tobě. Sundají z tebe košili. Začnou tě osahávat. Vypadalo to jakoby tomu stále nevěřili. Začali se k tobě tulit. Jejich nahá těla jsou rozžhavená. Připadá ti to vzrušující. Jeden tě obejmul ze předu a masíruje ti prsa a druhý se o tebe otírá zezadu. Zase tě začíná pohlcovat ten pocit bezzábraného stavu. Jakoby tvé tělo zase někdo kontroloval. Nejdříve jsi do sebe zasunula pohlavní orgán toho ve předu a poté toho co stojí za tebou. Začala jsi slastně sténat. Muži stále zrychlovali a zrychlovali , až následovalo to co jsi zažila za poslední týden spoustu krát. Vystříkali se do tebe. Začali se probouzet další vězni v tvé cele. Tohle bude asi dlouhý den. Než se však někdo stihnul znova dotknout tvého krásného těla , tak se otevřeli okované dveře. Všichni ustupte! Chlapi se postavili ke zdi naproti dveřím. Ty jsi však tak mimo smysly že tam stojíš a motá se ti hlava. Najednou tě celou úplně od hlavy až k patám polijí vodou z vědra. Je ledová. Obleč si mundýr! Pomalu se oblékneš s tím bláznivým uchechtnutím. Jakoby jsi si stěžovala že tě nechtěji. Když jsi se oblékla , tak tě chytnuli podpaždí a táhli tě někam chodbou. Poté jste se ocitli venku a tebe se zmocnil hodně vzdálený strach. Ten se zesílil když tě stráže pohodili na zem a následně na tebe hodili nějaké oblečení. Když jsi na něj pohlédla , tak jsi zjistila že je to tvé oblečení. Nevidíš však nic jiného. Pouze oblečení. Stráže odešli a nechali tě válet na zemi před kasárnami mokrou , polepenou a skoro svlečenou (ta košile). Na tobě leží tvé předchozí oblečení. Nevypadá to však že by jsi měla něco jiného u sebe. Vypadá to na poledne. Okolo tebe projde desítka strážných a jeden oficír. Míří do kasárny. Když přes tebe přešlapují , pouze proznesou pár posměšných poznámek a ani se nezastaví. Po chvíli tam ležíš v té ulici skoro sama.

Mearh - chudák jeden :D
Rozhlédnul jsi se. Vypadá to že Jaliana zabila nebo zranila asi deset orků. To je celkem dobré. Jenže to vypadá že k vám míří ti orkové co právě dorazili a nejsi si jistý , ale vypadá to že někteří mají kuše. Když jsi se přiblížil k orkovi , který má mimochodem dvě menší sekery , tak se ti útok fatálně nezdařil. Když jsi chtěl orka seknout , tak se ti ideálně vyhnul skokem. Poté k tobě přiskočil a dřív než jsi stihnul zareagovat , ti vyrazil dýku z ruky. Ta odletěla dobrých pět metrů od tebe k orkům. Ještě horší bylo že jí jeden ork zvednul a zandal si ji za opasek. Ten ork u tebe ti ránou poškodil zápěstí ve kterém jsi třímal dýku. Už se napřahuje druhou sekyrkou a míří ti na hlavu , jako by se snažil rozseknout nějaký dřevěný špalek. Máš pár vteřin na reakci nebo ti rozčísne lebku. Je to velice prekerná situace a ty jsi vyrazil proti opravdu silnému nepříteli. Stal se však zázrak. Kolem ucha ti prolétl šíp a zabodl se orkovi do krku. Ten během útoku asi zapomněl na lučišnici. Jen zachrchlal a o pár kroků couvnul. Jedna sekyra mu vypadla a tu , co se s ní napřahoval , hodil tvým směrem. Poté začal klesat na zem. Sekyra byla hozená narychlo a tak jsi mněl šanci se jí vyhnout. Úplně to v tobě trklo a ty jako nějaká laň odskočil do strany , převalil se a zase postavil na nohy. Sekera se zabodla do stromu co jsi měl před chvíli za zády. Když jsi se postavil , tak se ti na chvíli ozvala noha (bolest). Ta však okamžitě utichla , protože jsi ucítil takové hlasité "trnk". Když jsi si uvědomil o co by mohlo jít a otočil se , tak jsi viděl Jalianu jak padá k zemi z balkónu s opravdu velkou šipkou v hrudníku. Když dopadla na zem , svět jako by se rozeběhl o něco rychleji a k tobě míří orkové. Máš opravdu málo času a jen jeden směr pro útěk. Když se rozeběhneš , tak kolem tebe občas prosviští pár šipek a jedna tě dokonce škrábne na tváři. Běžíš jako o život a ignoruješ bolest v noze. Ze začátku slyšíš ty orkské kříky. Ty po pár hodinách ustanou. Ty však běžíš stále stejně rychle. Už je pozdní noc a tebe bolí celé tělo. Zastavíš se těsně před východem z lesa. Vidíš todiž nějakou barevnou kuličku. Nestačíš si jí prohlednout a exploze blízko tebe tě dostane do bezvědomí....

Ležíš u stromu a máš hodně potrhané oblečení. Ztratil jsi naprosto všechno a to jediné co máš je tvé oblečení. Jsi na pokraji totálně mrtvé zemně. Nic tam neroste ani nežije. Ta zemně je posypaná lesklými krátery , jako ten co je pět metrů od teb. Celé tělo tě bolí od běhu a nejspíš i od nárazu do stromu. Když se vrávoravě postavíš , tak uvidíš uprostřed té spóuště dvě osoby jak sedí opřeny o svá záda.....

Kain a kočička :D
Úplně ti praská hlava ve švech. Je to hrozná bolest. Posadíš se pomalu a od země se ti k čumáku táhne pramínek krve. V tlamě cítíš chuť své krve. Je to opravdu nepříjemné. Snažíš se navázat spojení s Džagzai , ale dobrých deset minut se ti nedaří vůbec navázat kontakt. Když se ti to povede , tak cítíš pouze její pocity. Ork se zmítá v kořenech (cuká se). Něco zakřičí ve vám neznáme řeči a ty si všimneš že jsi naprosto hloupý. Snažil jsi se spojit s naprosto otevřenou myslí s čarodějem. Opravdu chytré.... Teprve teď jsi si všimnul okrajů mundýru , trčících přes brnění.

Když se s tebou Kain spojí , tak cítíš pouze jeho pocity , ale neslyšíš jeho myšlenky. Docela tě to i vystraší. Je to jako by jsi se s ním v mysli bavili poprvé.

Rebeca
Když jsi se procházela táborem , tak k tvému údivu jsi nezaslechla ani jednu sprostou nadávku , ani nic tomu podobného. Když jsi přišla před stan , tak jsi spočinula u pruhovaného černo-červeného rozlehlého důstojnického stanu. Když vkročíš přes odhrnutou plachtu do docela rozlehlého stanu se stolkem , postelí (manželskou) , skříní , třemi křesly před stolem a jedním velice pohodlným křeslem za stolem. Podlaha je pokrytá kobercem. Tvému proslovu se velitelova žena uchechtla. Vzpomněla jsi si že se jmenuje Magda. Ale no tak děvče! Já přeci nejsem voják.... Lehce se zasmála. A něco vyštrachala v truhle , kterou jsi si poprvé nevšimla. Vytáhla kalhoty , košili , korzet , rukavice a boty. Všechno bylo ženské a vyrobeno stylem kombinace obyčejných materiálů s kůží. Kalhoty byly zevnitř pošité nějakou látkou a na ní byla přišitá kůže. Po stranách (bocích) je vázaní koženým provázkem (kožený proužek). Košile je celkem dost bílá a není taková jakou jsi mněla a jakou máš. Je šitá spíše na ženu. Korzet je udělaný z několika plátů dobře opracované kůže (dává se přes košili). Je udělaný docela zajímavě a vypadá pohodlně. Rukavice jsou kožené (taková neopracovaná příjemná kůže). Boty jsou jako podkolenky a mají vázání vzádu. Všechno toto je trochu obnošené. Magda ti to oblečení podá a podívá se na tebe. Na obličeji má přatelský úsměv , který ti opravdu nepřipadá hraný. Toto je oblečení mé dcery. Taky byla vojákem. Poté co jí král převelel na frontu důstojníkem , je toto jediné co tu nechala. Takže to oblečení střež a mněj k němu úctu , jelikož ho nosila opravdu bojová žena.... Vypadá to že se zavzpomínala a málem ji vyhrkla slza , a tak se od tebe odvrátila. A začala něco dělat. To byl signál k odchodu. S poděkováním jsi se odporoučela. Stojíš tam před stanem s oblečením v náruči a příjde ti opravdu vhodné si zajít do skrytého jezírka , které jsi nedávno oběvila a kde tě někdo zpozoroval.

To jezírko je kousek lesem (míšeným) od tábora ve skalním (pískovce) údolíčku. Je tam opravdu malý vodopádek a křišťálově čistá voda. Voda je tam vždy teplá (termální ohřevání). Velice se ti to tam chce navštívit , i když se bojíš že by tam mohl přijít Viktor. Přesto tam však půjdeš.... (potřebuješ se umýt)

Poničený palouček s krátery

Chvíli je ticho. Moje migrénou zasažená hlava si potřebuje odpočinout a já brzy vzdávám svůj pokus o zapamatování si souvislostí toho co jsem právě Azrielovi povídal. Zavírám oči. Jasné denní světlo je mi nepříjemné a akorát mě z něj bolí hlava ještě víc. Cítím tepavou bolest na spáncích a soustředím se zprvu jen na ni. Pomáhá to migrénu zahnat, mám to ozkoušené, ale sotva se ponořím do mělkého dechu a vnímání bolesti, z mého soustředění mě vytrhnou Azrielova slova.

Nečekal jsem, že mi to opravdu začne vysvětlovat. Rozkaz královny byl přeci jasný. Držet mě v nevědomosti. Ačkoliv by to od něj bylo podle mě dost hloupé a nezodpovědné, chápal bych kdyby mi to neřekl a spíše je mi divné, že se k tomu nakonec odhodlal. Neotevřu oči. Nechci pro teď už nic vidět. Připadá mi, že mám víčka snad z olova. Naslouchám tónu jeho hlasu a slova mi v mysli tvoří rovnou myšlenky. Po tom všem vyčerpání však pouze myšlenky, jako bych nebyl schopen cokoliv cítit. Starodávná rasa…? Vzdálený potomek…? Já…? Ale… To nedává smysl… Naslouchám dál. Nový druh kouzel… Zdatná v magii, nadanější než elfové… Ruiny hluboko pod zemí… Lehčí věci…? Jsou i složitější…? Moji předkové je ovládaly…? Mohl bych se to naučit? Možná i za míň než pár set let… A možná i víc… To je úžasné… Ale… Pokud to tak je… Proč mi to nikdo nikdy neřekl…? Moji rodiče by to přece museli vědět, Gatonel… - Ano znám tvé jméno. Všichni elfové ho znají. – dává to smysl… Je to šílené ale dává to smysl… Arcimágova hůl… No jasně jak jinak… To ale musel z mojí hole udělat taky myslící kus špalku…? K čemu to je…? A dokáže ta moje hůl taky něco VYCÍTIT? Asi jo. Věděla, že se Azriel přemístil někam daleko, vždycky ví víc než já… Zvláštní. Vím, že bych měl něco cítít, zlost, vztek, hořkost, nenávist, rozhořčení. Ale všechny ty pocity jsou jaksi daleko od mého unaveného vědomí. Nevím co si o tom mám myslet, můj svět se právě obrátil naruby a já se dozvěděl, že jsem vlastně křížencem nějaké rasy nejspíše s lidmi. Přes to, kolik toho Azrielova verze příběhu odkryla, odhalila také mnoho dalších otázek. Ani nevím jestli mu můžu věřit, jestli mu chci věřit, ale musím zkrátka uznat, že něco na tom co říká asi bude. Pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, že nevím kdo jsem. Že všechno co jsem si až do teď myslel byla asi jen iluze. Dokonce mě napadne zda tohle věděli moji rodiče, nebo jestli něco tuší i král Andronaku.

Azriel mi nabízí další kus té “kůry“ nebo co to je. Býval bych si toho se zavřenýma očima, přes všechny ty myšlenky, bolest hlavy a prázdnotu pozvolna naplňující mé nitro, ani nevšiml, kdyby mi při tom lehce nežďuchl do ramene. Když oči otevřu snažím se zaostřit, ale chvíli mi to trvá. Oči mě bolestivě slzí. Napadne mě, že jsem rád, že mě Azriel nevidí, ale sám vlastně ani nevím jestli to tak je. Spíš mám pocit, že mi začíná být opravdu všechno jedno. Jakoby mi stále něco unikalo a já nevěděl co, ani kde to je. Kůra je žluto-oranžová a já poprvé po delší chvíli zase něco ucítím. Odpor. Skoro by se mi zvedl žaludek, problém zůstává v tom, že ať je to cokoliv pomáhá mi to. Ne, že by to měnilo něco na tom, že už při pouhém pomyšlení, že bych to měl strčit do úst a žvýkat, je mi na zvracení. Nakonec zvítězí uvědomění si faktu, že jsme stále v nebezpečné oblasti, jsem vyčerpaný, v nedůstojné pozici, odkázaný na Azriela. Ano, to je dost motivační pro to, abych znovu zavřel oči, zhluboka se nadechl a ústy onu věc uchopil a začal ji znovu žvýkat. Trochu už mě od toho žvýkání bolí čelisti a jindy bych si jistě pomyslel, že nejsem žádný přežvýkavec, abych tady žvýkal kůru, ale tentokrát i tyto sarkastické poznámky jaksi odeznívají. Dokonce už ani tu chuť příliš nevnímám.

A pak se znovu ozvala má hůl. Čelo se mi bolestivě zkrabatilo, jak jsem očekával další příval výčitek. Jako bych snad neměl dost jiných věcí na přemýšlení, než poničený kus přírody, který mi byl beztak zhola cizí a neměl pro mě žádnou váhu. Ale hůl se jen podivila, že Arcimágova hůl má také své vědomí Popravdě mě to napadlo už když jsem poprvé ucítil chvění své hole a pak znovu, když na mě má hůl poprvé promluvila. Jen jsem tomu prozatím nepřikládal důležitost, tedy alespoň ne tak velkou jako nyní. Vždyť teď když mi to Azriel potvrdil, znovu se mi připomnělo, že bych za ním měl asi v této věci zajít, protože je-li tomu tak bude vědět co s tím dělat, aby mi hůl věčně nekecala do života. Jenže pak se mi hůl omluví a to mě překvapí. Býval bych si skoro myslel, že teď už mě nepřekvapí nic, ale jak vidno, tak se mýlím. Nečekal bych takovou reakci obzvlášť když do mě začne vypouštět nějaké další své pocity spolu s myšlenkami. Jenže než se stihnu probrat všemi těmi omluvnými pocity a zformulovat nějakou odpověď, protože vůbec nevím co bych měl říct, nebo dělat, znovu promluví Azriel. Cítím v sobě chaos. Ne už jen pocitový, ale i myšlenkový. Snažím se v tom všem nalézt smysl, ale jako by to žádný nedávalo a do toho ta hůl…

“Hm…“ vypravím ze sebe s povzdechem k holi i Azrielovi zároveň. Jsem unavený, všechno mě bolí, i když už je mi pomalu lépe, nemluvě o tom, že stále mám plnou pusu té odporně chutnající věci, jejíž chuť už ale vlastně ani nevnímám, která mi pomáhá nabrat síly. Ještě chvíli mlčím. Potřebuji to dožvýkat a zformulovat alespoň v mysli nějaké otázky, seřadit, je, dát jim posloupnost a význam a taky se potřebuji zbavit podivného stísnění po slovech hole. Jakoby mi tím chtěla říct, že je osamělá, že mě nechce ztratit… Jenže u ní to nevychází jen z nutnosti nýbrž z něčeho hlubšího a já stále nemohu přijít z čeho. Ty si to věděla? Je to jen věcná otázka vyslaná k holi. Žádný pocit, jen podivná prázdnota, která mě pomalu ale jistě začíná požírat zevnitř. Taky dokážeš něco vycítit? Víš vždycky víc než já… Čím to je? Máme-li se dobrat nějakých výsledků musíme spolupracovat. Nezapomenu dodat. Ta hlava se mi snad rozskočí.

Proč mi to nikdo nikdy neřekl…? Věděli to moji rodiče? Pokud ano proč mi to neřekli? Gatonel to věděl, proč mi to tajil? Podle čeho to mohla jeho hůl vycítit? Ví o tom král Andronaku? Co to pro mě znamená? Co to znamená pro elfy? Proč královna mluvila o vyvoleném? Jak jsi mohl vědět, že půjdu přes Silverwood? Zrovna tak jsem mohl zůstat u Gatonela, nebo se vydat lodí po moři, případně skrz hvozd, jako jdeme my teď. Královna tě informovala a ty jsi se mě vydal hledat, ale za jakým účelem? Tvá nabídka, že mě to naučíš stále platí? Zavedeš mě do těch ruin, které jsi našel? Co je mezi tebou a královnou? Předpokládám, že nelíbá na čelo každého kdo jí přijde varovat před útokem nepřátel na království…“ Mluvím pomalu a dýchavičně. Mezi každým slovem dělám krátkou pomlku, mezi jednotlivými otázkami pomlku delší. Můj hlas je prázdný, nic neříkající a odhaluje jen potřebu znát odpovědi. Jakoby všechno ostatní ve mně najednou nebylo… Pořád mě ještě všechno bolí. Pravou dlaní si sáhnu na spánek, protože bolest hlavy ne a ne ustoupit. Pomalu zase začínám ovládat své tělo, i když to není stále ještě nic moc. Pryč je ten uražený a zahořklý student, který před pár dny opouštěl akademii. Uvědomuji si, že nevím kdo nebo co jsem a to je něco co mě kdesi uvnitř hrozivě studí. Když se teď nad sebou zamýšlím, je to jako bych se díval na beztvarou hmotu a nedokázal říct co si o ní myslím, protože se mi nedostává informací. Už mi nevadí ptát se Azriela, protože mě to nijak neponižuje. Potřebuji znát odpovědi to je teď hlavní ať už je získám od něj, nebo od někoho jiného.

Imalia
Bloudění po lidských zemích , které mimochodem trvalo velice dlouho , tě dovedlo do jednoho místa , velmi pěkného. To však není nic pro tebe....

Je docela pochmurný den , je to jakoby počasí tušilo co hodláš udělat a tak si zatáhlo pohled na scenériji mraky. Místní hřbitov je plný materiálu a vůbec nikdo ho nestřeží. Usadila jsi se v kryptě nějakého šlechtického rodu. Nedaleko odsud je městečko Bradolein. Jsou to nabubřelí snobové. Větší část města je osídlená sluhy a druhá část šlechtickým rodem. Už dlouho jsi nesehnala žádnou trofej. Popravdě tě tento pohled , na klidné městečko , znechucuje. Proto jsi se rozhodla vypálit ho do základů a pozabíjet každého koho najdeš. Je to ideální cíl. Nejbližší ozbrojená posádka je vzdálená při nejmenším 50 km.

Včera jsi prováděla rituál a vytvořila něco , to něco je docela silné a velké. Z několika těl jsi vytvořila dvoumetrového nemrtvého. Největší má ruce. Ani už nevíš kolik jsi musela vykuchat rukou aby jsi dostala správný počet svaloviny. Takže vypadá trochu jako nemrtvá gorila bez hlavy. Na co hlava? Rovnou jsi mu udělala jak tlamu tak 8 očí do těla. Nohy jsou velmi silné a příšera dokáže skákat do pěkné výšky. Je to opravdu smrtonostná bestie na kterou jsi vynaložila docela dost sil. ( v místě prsních svalů má oči , v místě kde by měly být břišní svaly má opravdu ostré zuby z lidských špičáků , které jsi trochu upravila)

Město je stavěné opravdu jednoduše. U skaliska je panské sídlo. To je celkém velké. Okolo panského sídla jsou posázené domy pro služebnictvo. (mapu dodám) Jak jsi v noci mněsto prohlížela , tak jsi nenašla jedinou ozbrojenou duši. To je dobře....

Nicolas Braner
Otázek je moc a než vůbec ze sebe Azriel něco vypraví , tak promluví hůl v tvé hlavě. No jak ti to povědět. Prostě cítím lidi v blízkosti , vím jaké kouzlo se chystá někdo použít nebo dokonce občas cítím jaké kouzlo na určitém místě někdo použil. Ale víš , řeknu ti to popravdě....... jak mohu cítit něco sám ze sebe a hlavně jak mám poznat že my jsme jiní než jsme? Poté se okamžitě ozve Azriel. Né že by slyšel hůl , ale prostě se trefil do místa kdy se hůl zastavila. Fíha! To je otázek.... *odmlka pro slabý smích* Nikdo ti to nepověděl kvůli tomu , že jsme se do dověděli teprve nedávno. Ono nejspíš není tak jednoduché vycítit něčí původ. Každopádně jsem to věděl Já , Arcimág a Královna. O nikom ostatním nevím. Popravdě pochybuji , že by někdo byl schopen vidět do nitra duše , tak jako Arcimágová hůl. Ta hůl je jedinečná a za celou dobu psané historie takových holí bylo pouze pár. Co se týče tvých rodičů.... No nevím je tu hodně možností. Buď o tom sami vůbec nic nevěděli nebo se to na jednom z rodičů neprojevilo. Je však možné že by to nebyli tví rodiče...... *rychle dodá* Ale to jsou pouze mé dohady , takže bych se nespoléhal na to že jsou pravdivé. Pak se odmlčí a podává ti jako před tím kůru. Ty ji zase vezmeš do úst. Žvýkání té "kůry" ti opravdu pomáhá. Bolest pomalu ustupuje a zustává jen únava. Možna že by jsi dokázal sedět úplně sám , ale z nějakého tobě neznámého důvodu zustáváš opřený o záda Azrielova. Poté zase spustí hůl. Víš , ani sám netuším jak vím o těch věcech co vím. Prostě je znám. Při tom však vůbec netuším odkud..... Ten Azriel se mi zdá čím dál tím lepší... Lepší? Co tím ta hůl myslela? Ty však taky něco cítíš , ale nevíš co. Tento pocit jsi opravdu ještě k žádnemu ušákovi necítil. Žeby to byla důvěra nebo přátelství? Pche! Pak zase promluví Azriel , jakoby se s holí sehráli. Tobě už se naštěstí vrací normální proud myšlenek. Ty ruiny jsem našel hluboko v trpasličích horách. Jediné co ještě zbylo částečně neporušené , byla "knihovna". Nebo spíše to co z ní zbylo. Pár listin z knihovny mám doma , ale většinu jsem tam nechal. Bylo jich tam totiž hrozně moc. *odmlka* Dovedu tě tam pokud to bude tvým přáním , ale mněl by jsi brát na vědomí že cesta tam je zdlouhavá a nebezpečná. *další odmlka* Pokud jde o mou nabídku , tak bych tě to chtěl naučit. Ber však na vědomí , že Já toho neumím zdaleka tolik jako Ty. *podivný smích , takový jako by to byla zábavná informace* Ty totiž máš uvnitř sebe kouzla své rasy... Azriel se přeruší a hůl promluví. Máme společnost..... Nevíš jak to ta zatracená hůl ví. Je totiž pravdou že ty nikoho nevidíš. Azriel jakoby taky zposorněl. Promluvil na cizince hlasitě a zřetelně. Ty ho však pořád nevidíš. Ať máš jakékoli úmysly , tak by jsi se mněl oběvit. Nemám rád když mně někdo pozoruje... Azrieluv hlas zní velice tvrdě a nebezpečně. Vypadá to že si nedělá srandu. Když mluví tak se jeho záda vůbec nehnou. Vypadá to jakoby k tak hlasité řeči nepotřeboval plíce.

Poničený palouček s krátery

Vnímám slova hole, ale jsou jen další informací. Ta prázdnota ve mně sílí a i když by se teď zdálo, že jí naplňují nějaké pocity, tak zase velmi rychle odezní. Dobrá…, pomyslím si unaveně, když mi hůl začne vysvětlovat jak to s ní je. Považuji za vhodné, kdybys mi říkala když něco vycítíš, nebo budeš-li vědět víc než já.

Jenže to už promluví Azriel. Trochu mě překvapí, že navázal na hůl a tentokrát si neskáčou do řeči. Ovšem vzhledem k novým informacím nemyslím si, že by se mohl s mou holí nějak domluvit a bude to tedy spíš náhoda. Vždyť myšlenky jsou mnohonásobně rychlejší než slova. Jeho reakce mě v první chvíli trochu zarazí. Ještě včera mě přesvědčoval ať se ptám a když se ptát začnu, tak se mu to nezdá. Jenže to se ve mně ozývá jen ta část mě, která je nyní potlačena podivným pocitem prázdnoty a nejistoty. Smích. Jen slabé uchechtnutí, ale zdá se že upřímné. Nikdy jsem moc takovému smíchu nerozuměl. Nepamatuji si, kdy a zda vůbec jsem se upřímně smál. Pak se ale začínám konečně dozvídat něco víc. Ne, že by to bylo mnoho. Ano zdá se, že Arcimágova hůl je vyjímečná, ale proč by po tom měla ožívat i ta moje? Slyšíš to. Jsi vyjímečná. Takových holí bylo jen několik a ty jsi další. Můžeš mít radost. ozve se ve mně jeden ze sarkasmů. Ne, že bych to tak myslel, prostě to přišlo odněkud z hloubi té prázdnoty v mém nitru, jako by ta černá díra uvnitř stála mezi mnou a mou bolestí, kterou Azriel probudil svými slovy. Měl bych cítit bolest. Vím, že bych měl, ale je tlumená právě onou potřebou pochopit co nejvíce budu schopen. Když se zmíní o mých rodičích tak to ale zabolí. Osm let jsem se upínal k pomstě a co když opravdu ani nebyli mými rodiči? Co když celých těch deset let v Andronaku a vlastně i těch osm zde, bylo jen nějakou iluzí. Co když ani rodina, kterou jsem chtěl pomstít ani nebyla mou rodinou? Jaký by měl mít smysl můj další život? Co bych měl dělat a proč?

Další kousek kůry vezmu do úst tak nějak bezmyšlenkovitě. Prostě to žvýkám. Vím, že mi to pomáhá a to stačí. Není proč bych o tom měl víc uvažovat. Prostě to budu žvýkat dokud se nebudu cítit dostatečně ve své kůži. Ačkoliv sám sobě teď připadám jako bych to ani nebyl já. Otevřu oči a zadívám se na své ruce, jako bych se snažil odhalit komu vlastně patří. Bolest pomalu odeznívá, ale ta v mé hlavě se mírní jen trochu. Už to není ta ostrá bolest, která by bránila v přemýšlení ale jen tupá, která se ozve jen když se třeba špatně pohnu, nebo tak. Snad bych se už mohl i sám posadit a kdesi sám v sobě cítím, že bych chtěl, ale nevím proč, zůstávám stále opřený o Azriela. Z jeho drsných šupinami pokrytých zad ke mně stoupá teplo, které alespoň z části tlumí rozpínající se nicotu uvnitř mého nitra.

Znovu se ozvala hůl a tentokrát se zmíní o Azrielovi. Vrátí se mi nejrůznější pocity, které ve mne vyvolával. Tlumené, ale vrátí se. Nenávist, ale i podivná potřeba mít ho nablízku. Pohnutí které ve mně vyvolal svými slovy, svým pohledem tím jak se mě prostě dotkl. To co já bych si nikdy nepřipustil pro něj byla samozřejmost. Jednal se zvláštní lehkostí, kterou já ani neznám a snad se ve mně ozval i osten závisti. Lepší… Lepší než kdo…? Co…? Lepší… No a…? Je to důležité? Prostě je. Je tu a ví víc než já. To je důležité. sám v sobě naleznu podivnou důvěru, kterou bych i nikdy dřív nepřipustil. Věřím mu? Ale proč…? Proč bych měl…? Že mě zachránil? Nedává to smysl. Já přece nikomu nedůvěřuju. Tak co je to za podivné pocity, které se ve mně ozývají? Snad přátelství? Jenže já o přátelství nic nevím, nikdy jsem to necítil k člověku ani k elfovi. Jak si mám vyložit toto zvláštní chvění kdesi v sobě, to zvláštní spokojené vrkotění umocněné dotykem našich zad? Něco ve mně se tomu vzpírá, ale jelikož je obojí jaksi tlumené nepřikládám tomu pro teď žádnou důležitost.

Azriel znovu začne mluvit a vtáhne mě tím duchem zpět do reality, na poničený palouček plný kráterů mezi nimiž sedíme i mi dva. Přesto však stále nepřestávám hledět na své dlaně. V trpasličích horách… Knihovna… Představa knihovny podobné jako v akademii, jen starší, polorozpadlé, nejspíše kamenné, ale plné mnoha svazků je nebývale opojná. Úplně cítím tu potřebu tam být. Držet knihy v rukou a číst je. Pochopit zase o něco víc… Dovedu tě tam pokud to bude tvým přáním, ale mněl by jsi brát na vědomí že cesta tam je zdlouhavá a nebezpečná. – To přeci vím… Jenže pak říká, že by mě to chtěl naučit, ale že neumí víc než já. Ten jeho podivný smích mě donutí s sebou trhnout, protože je mi to cizí. On se směje…? Ale proč? Je na tom něco zábavného? Mě to… Tak nepřipadá… uvědomím si znovu tu podivnou nicotu. Vždyť něco takového by mě ještě včera naštvalo. Ještě včera bych tu takhle neseděl, kdybych mohl vstát. Už dávno bych seděl jen svépomocí abych se o něj nemusel opírat, ale to je teď pryč. Teď tu sedím, opírám se o něj, žvýkám onu kůru a naslouchám jeho hlasu. Hluboko ve mě zuří bouře, ale já si připadám tak nějak otupělý sám vůči sobě.

Náhle si uvědomím, že se Azriel utnul v řeči poněkud nečekaně a tak zbystřím své smysly rychle a instinktivně. Na slova hole reaguji rozhlédnutím. Mimoděk se hole dotknu rukou. Už se na ně nedívám, protože nyní je něklde poblíž ěco co získalo pozornost hole i Azriela, který na toho někoho promluví, i když já stále nikoho nevidím…

Mimoděk se otřesu při zvuku azrielova nebezpečného hlasu. Vybaví se mi mé minulé vidění, když jsme ho viděl bojovat. Je více než jasné, že ten dotyčný by si měl hodně rychle rozmyslet co chce, protože mít zrovna Azriela za nepřítele není něco co by měl chtít. A cosi ve mě mi říká, že by pak mě za nepřítele i mě. Ale proč? Proč… To je teď asi nejsilněji znějící otázka v mém nitru, jenže odpověď na ní, na všechny její podoby nejspíše nikdy nezískám a rozhodně ne v tuto chvíli, kdy je nablízku někdo cizí.

Napnu své unavené svaly a posadím se sám, svépomocí, aby se mohl Azriel v případě potřeby zvednout aniž bych já upadl na poničenou zem. Na to abych vstal se ale prozatím necítím. Celkově mi přijde že se na nic necítím… Že všechno tohle je jen nějaký sen ze kterého se musím brzy probudit protože tohle přece nemůže být skutečné. Tohle snad ani nejsem já…

Mearh - pouze dodatek k předchozímu
Když se zrovna postavíš , něco tě zabolí v hrudníku. Je to nejspíš tím že tě exploze hodila na strom. To je však vedlejší , protože osoba z té planiny , teda jedna z osob. (přečti si to od Branera) Její hlas jakoby prolomil tvé sebevědomí. Zní tak nebezpečně a tvrdě. Ty však nikoho nesleduješ nebo snad ano? Každopádně obě osoby sedí a čekají co jim povíš. Rozhodně by jsi s nimi nechtěl bojovat , rozhodně né bezezbraně. Dokonce když se koukneš na rozlehlou demolici hvozdu , tak se docela bojíš toho , kdo to mohl udělat....

Propuštění.

Když spoluvězni zamíří ke mě zatajím jen dech a s pevně sevřenými víčky jen přežívám další salvu výstřiků.Netuším však že je to již naposled co se tohle děje tedy alespoň pro tentokrát.Když v tom se najednou otevřou dveře a zazní rozkaz pro mé spoluvězně ,aby ustoupili.

,,Co se to děje?že by chtěli něco vědět...anebo si jen taky užít"přemýšlím zmateně nad touhle situací a s napětím čekám co se bude dít.Najednou cítím studenou vodu jak polévá celé mé tělo.Tiše vyjeknu,zmatená,nyní mokrá jak myš.
¨,,Podávájí mi oblečení..ale proč..na co mi tu bude?"nechápu a stále mi vrtá hlavou co zamýšlí.
Temná chodba a pak prudké sluneční světlo,konečně mi to došlo.Pustili mě.Avšak co jsem si ze začátku přála,aby se stalo zdá se nyní jako strašná věc.

,,Co budu dělat?"ptám se sama sebe až téměř zoufale.

,,Copak mi dají jenom hadry a hodí mě na ulici?ani peníze nemám...hvězdice mi také nevrátili.."naříkám si pro sebe a rozhlížím se kolem.
Obleknu se jak nejrychleji v tu chvíli můžu,blíží se ke mě banda strážný a taky jakýsi oficír.Jsem velmi zmatená,ale po chvíli se zvedám a snažím se odšourat někam pryč.Doufám že sand žebráním si něco vydělám,krást už nejspíš nehodlám,i když uvidím jak mi vše půjde.a tak kráčím nebo spíše se šourám nějakým pro mě neznámým směrem.

A.J.
Pomalu jsi se došourala k centru mněsta. Je tam zase plno. Všude plno lidí , ať už bohatých či chudých. Bohatých.... Ta myšlenka tě okamžitě přešla , nevíš proč , ale nejspíš pro to , že jsi si vzpomněla na poslední týden. Přejela přes tebe vlna silného odporu. Tohle není dobrý nápad...

Proto zahneš ke krčmně. Občas se ozve tvůj oční zaměřovač ceností , ale kontroluješ se. No každopádně snad něco v krčmě vyžebráš....

Doufáš že budeš mít větší štěstí než před týdnem... Před krčmou však někdo stojí . Je to nějaká elfka. Nejspíše o něčem přemýšlí. No co elfka jako elfka. Příjde ti však něčím divná , nevíš však čím....

Bradoleinský hřbitov... kdo si hraje nezlobí :D

Cesta byla zdlouhavá a díky nutnému odpočinku přes den ještě delší, ale jinak to snad ani nejde sluneční světlo již více není přívětivé pro mé tělo. Odhaluje to co jsem ale co si sama nepřiznám protože tak to má být. Avšak noci zažité po cestě sem byly nádhérné, a ještě nádhernější když bezvládná lidská těla padala k mým nohám a měsíc dostával barvu krve a nebo když noční obloha zaplakala nad osudy těch ubožáků. Déšť který smíval krev z mých úst a po zemi ji odplavoval pryč. Nezapomenutelné zážitky ke kterým by mnozí namítali že o něčem takovém může jen šílenec tvrdit že je to krásné. Ale vše temné v sobě nese svůj osobitý půvab a krásu, stejně tak jako sama smrt.
***
Je noc a v dáli jsou vidět světla menšího městečka. Obhlídka města nezabere příliš dlouhou dobu vzhledem k tomu že není příliš rozlehlé, spíše mi to připadá jako nějaká panská osada. Snobské domy a plno sluhů, ale nikde ani jeden ozbrojený voják. Perfektní místo pro sbírku trofejí, ale je jedno pravidlo kterého je dobré se držet "To co nevidíš nikdy neznamená že tam není" jinak řečeno nikdy nepodceňuj nepřítele proto bude lepší se porozhlédnout i okolo a alespoň do zítřka si připravit nějakého společníka a ochránce a zároveň si najít bezpečný úkryt. Jaké místo je nejbezpečnější ? Není to samozřejmé ? Hřbitovy... všichni jsou pověrčiví taková je doba a všichni věří že mrtví se na ně mohou hněvat za vyrušení jejich bezesného věčného spánku. Ale já si procházku hřbitovem náležitě vychutnávám, pozoruji mrtvé stromy podél cesty, náhrobní kameny a kříže osamněle stojící po celé ploše hřbitova. Je zvláštní říci osamněle když jich je tu tolik ale tak to bývá. Všichni mrtví a přitom každý sám. Dojdu až téměř na druhý konec hřbitova a nikde nepotkám ani jednoho strážného což je na jednu stranu zvláštní a na tu druhou je znát že pravděpodobně již zapomněli co je to strach z nemrtvých a nebo nevěří na jejich existenci. Pošetilci, ještě ani jeden z nich netuší že zítra bude zvon na kostele odbíjet smrt jich všech. Po dalších pár metrech pomalé chůze se v mlze ze tmy začne nořit jakási kobka či krypta. Je bohatě zdobena ale je zde již delší dobu jak je očividné z toho všeho břečťanu jímž je obrostlá. Brána do jejích podzemních prostor je natolik zrezivělá že mi stačilo pouze strčit do ní aby s hlasitým dunivým zvukem sjela po schodech do podzemních prostor. Do těchto míst branku následuji a v mých očích se zaleskne úžas a nadšení. Mrtví zde jsou jakýmsi primitivním způsobem mumifikovaní či nabalzamovaní takže jejich schránky jsou téměř neporušené. Takový luxus si mohou dovolit jen vysoko postavení lidé a o to mne práce s jejich masem bude ještě více těšit. Mrtvoly stahám na hromadu do středu místnosti kde rituální dýkou začnu okrajovat jejich maso a svalovinu, kosti a šlachy. Vše pečlivě třídím dokud mrtvé schránky kdysi snad mocných lidí nejsou zcela "rozebrány". Po několika hodinách je první část mé práce hotova a já se mohu pustit do tvoření. Sada očí a zuby z různých predátorů poslouží stejně dobře jako momentálně získané kosti a svaly. Vše precizne upravuji, sešívám, vyřezávám a občas v umělecké euforii ochutnám. Práce mi zabere dalších několik hodin ale dílo je dokonáno a já jakožto umělkyně jsem na něj náležitě hrdá. Několikráte nad hrudníkem zamávám proklatou dýkou a pronesu "Turesde xento mizeret konfas golba..." Věta pronesená do hřbitovního ticha mým hlasem by probudila i mrtvého ale řekla bych že to je nyní ten účel pro který byla vyřčena. Svalovina se začne cukat a po chvíli se nemrtvý tvor postaví na své obrovité nohy zapřený o zem ještě většíma rukama. Lehkým úsměvem dám tvorovi najevo své zalíbení v něm a vyrážím z krypty ven. Je odpoledne což je vcelku normální když výroba posluhovačů mi zabere opravdu spoustu času ale dnešní den je pro mne přívětivý a proto jsem odhodlána zaútočit ihned. Nebe je pod hustým mrakem a vypadá to snad i na déšť což je perfektní. Dlouhý plášť mne doprovází jako můj věrný společník vlající za mými zády. Kostěné doplňky jej zdopící dutě cinkají jeden o druhý. Zpod kápě jze vidět jen modře zářící oko. A velmi pomalým krokem dojdu až k městu, vím že pro dnešek už pro mne větší potěšení nebude než vidět tyhle ubožáky plazit se ve vlastní krvi a vnitřnostech a prosit o holý život. Jak ubozí dokážou lidé být... Když konečně stanu před ulicemi města nepouštím se do boje pokud není potřeba ale jsem vždy připravena. "Jdi Tzimscský posluhovači smrti... jdi a rozsévej smrt a zkázu všemu živému... a dovleč mi ostatky každého urozeného který se zde nachází..." můj rozkaz vyzní tiše ale přesto ostře a neoblomně. Jako zaševelení větru, jako šepot smrti po kterém vám naskočí husí kůže když se vám hlas zarývá až do morku kostí. Stojím před ulicemi města a čekám co se bude dít, díky tomu že by zde neměl být žádný odpor tak si po dlouhé době užiji bezstarostné představení plné násilí, krve a smrti...

Krčma

Všude kolem mne lidé.Nevím nějak k nim již mám odpor.Vidím kolem sebe spoustu bohatých s hromadou cenností v kapsách.Zatřepui však jen hlavou a zaplaším myšlenky na své předchozí povolaní.Šourám se po městě a většina se po mě s odporem ohlíží.Jindy by se snad ohlíželi se zvědavostí.Nyní však jen vzbouzím jejich odpor.Mířím stál pomaleji ke krčmě už nevnímajíc jejich znusdené pohledy v tom si však všimnu elfky u vchodu.Chvíli se na ni dívám a pak ale zavrtím hlavou.

,,Je sice zvláštní ale co.."pomyslím si avšak pohled mi k ní občas sklouzne.Pomalu se šourám ke vchodu krčmy a posadím se kousek ode dveří.Nasadím prosebný a zmučený pohled čekajíc. že se někdo slituje a podaruje mi pár drobných.

,,Ach jak hluboko sem klesla..nebylo mi předtím dobře..proklaté město..nenávidím ho...nenávidím...".

Hlavou se mi honí představy jak tohle prokleté město zachvacují plameny a na moment se ušklíbnu.Pak zas nahodním svůj mučednický výraz a čekám, že se snad někdo chytí.

Imalia X-I
Nu což. Horda svalů pouze poslušně zachroptěla a z tlamy se jí vyhrnula kapka sliny. Ta s elegancí dopadla na zem a sladce čvachtla. Tvor se rozeběhl směrem do městečka. Na ulici není žádná živá bytost. Jenže v tom na cestu vyletělo nějaký malý chlapeček. Kopal si do hadrového míče. Jenže jeho slepá bezstarostná hra dnes na věky končí. Tvor zařval a chytnul chlapečka za nohy. Nadzdvihnul ho do vzduchu , jako nějakého hadrového maňáska ho roztrhnul pomocí druhého pařátu. Chlapečkovy střeva jsou teď jediným co spojuje jeho dvě části těla. S žuchnutím padá na zem. Nejspíše je ještě naživu a snaží se s jednou částí těla odplazit. Po chvíli však umírá. Obluda se rozeběhne dál po cestě se jí podařilo párem dobrých ran zbořit pár baráků. Ty s žuchnutím padaly na stranu a nejspíše pár lidí uvěznovali uvnitř. Tento počin však byl celkem hlasitý a od panství se ozvalo nějaké cinkání. Nejspíše nějaký poplach. Obluda pokračovala vraždit. Než se dostala k panství , tak zabila 10 lidí. ( chlapeček , žena , holčička , muž , chlapeček , holčička , muž , muž , žena , muž ) Pravděpodobně sluhů. Dostali jste se do zámecké zahrady. Ta je pěkná..... pro lidi. Je zde až podivně prázdno a ani tu nezpívají ptáci. Hned jak vkročíš do zahrady , ozve se hromová rána. Začalo hustě pršet. Kapky deště ti bubnují na kápi. Obluda běží dál. Pořád nikde nikdo. Obluda doběhla k monumentální fontáně. Samo sebou nečekala a roztřískala jí na malé kusy. Poté vztekle vběhla proskleným prostorem do zámku. Je to divné , ale nemůžete nikoho najít. Po chvíli rabování (truhlice se šperky , zlaté příbory) a prohledávaní narazíte na obrovský sál. Uprostřed sálu stojí nějaký muž. Ten muž má zvláštní brnění (není to přímo rytířská zbroj , ale nějaká modifikace) a třímá ozdobný meč (ze kterého by jsi mněla strach , kdyby jsi ho cítila). Je připraven bojovat , tím hůř pro něj. Obluda se na něj rozeběhla. Co se však neděje. Muž se těsně než k němu obluda doběhla skrčil a sekem obludě useknul nohu. Bylo to mistrovské seknutí. Obluda ani nestačila zahnout nebo zastavit. Muž jí tu nohu s chirurgickou přesností useknul. Obluda nečekaně zakolébala a při běhu se natáhla na podlahu a sunem narazila do zdi. Ta mohutně zaduněla. Noha tvora se ještě chvýli cukala , ale potom se na trvalo zastavila. Muž se okamžitě postavil a z rozeběhu a následujícího skoku obludu rozsekl až k podlaze , ta praskla a v ní uvíznul meč. Z obludy se vyvalily různé vnitřnosti a kusy masa. Vypadá to že ta už není bojeschopná. Pouze se ještě zacukala a pak z ní zůstala pouze neovladatelná a bezneživotná hrouda masa. Muž vytáhnul meč z mramorové podlahy , až to zaskřípalo. Muž se k tobě otočil a vůbec to nevypadá že by tě nechal jen tak jít. Ty jsi ještě oslabená po rituálu. Kdo jsi a jak se opovažuješ vtrhávat na mé panství? Kdo ti dal právo napadat mé služebnictvo? Muž se k tobě přibližuje a má meč připraven k boji. Když takhle vyřídil obludu , i když byla dost neobratná , tak to nebude pouze nějaký obyčejný šlechtic. Ruka pod tvým pláštěm se už připravuje na možný jedový útok. Jsi v celkem nebezpečné situaci.

A.J.
No když jsi přestala civět na elfku , tak jsi vešla do krčmy. Krčma je naprosto prázdná. Je tam pouze hostinský. Obrací stoly a židličky , které někdo převrátil a poházel po krčmě. Posadíš se ke dveřím a nasadíš na obličej žebráckou masku :D . No a hostinský si tě všimnul. Vypadá na dobrou duši. Když doobrací poslední kus hospodského nábytku , příjde k tobě. Vypadáte hrozně. Jak můžu soudit , potřebujete finanční podporu. Tu vám však nemohu nabídnout....... No možna jedině...... *trochu se odmlčí a přemýšlí* Potřeboval bych pomoc. Nabídnul bych dobrý plat a pokoj nahoře. Musela by jste však uklízet a mýt nádobí. V noci možna roznášet pití a jídlo. Je to nejlepší nabídka , kterou vám mohu nabídnout. Ta nabídka činí 20 stříbrných týdně. To co dostanete od zákazníků navíc je vaše. Berete? Na obličeji má výraz , že by pomoc potřeboval. Přece jen tě tvá intuice dovedla k něčemu výhodnému. Teď je otázkou jestli by jsi vůbec chtěla pracovat v téhle přístavní krčmně.

Nezdařený čajový dýchánek s orky
Podívám se po Jalianě a vidím že už položila orků dost. Výborně. Máme velkou šanci na výhru.. Potom kouknu na blížící se orky a v jejich obrysech nerozeznávám jenom sekyry ale... kuše. To není tak dobré.. Tak přiběhnu k nebjbližšímu orkovi. V každé ruce drží sekyrku a běží mi vstříc. Pevně sevřu v ruce svou dýku a seknu po něm jak jen mohu. Ale on uskočí. Ork a uskočí. Kdyby to byl elf, tak se tomu ani nedivím ale tahle neobratně vypadající hromada masa přece nemůže vůbec skákat. Ale skočila. A tak elegantně.. To mne natolik zmátlo, že jsem udělal to, co jsem neměl.. Zamyslel sem se. Ten ork skáče skoro jako.. větu ve své hlavě ale nestihnu dořeknout, protože ten elfoork mi vyrazí moji dýku z ruky. MOJI dýku. Tu hezkou ze slonoviny, jejíž cena je pro mě tak neúměrně vysoká. A ta dýka si odletí. Rovnou nějakému zelenému individuu přímo do náruče, aby ji chňapl tou svojí nemytou rukou a dal si ji někam za opasek. To už je ale moc. Až teď si uvědomím, že mě pekelně bolí zápěstí. A ten ork přede mnou, co mi vzal můj předmět lásky, a tím nemyslím Jalianu mě teď chce rozseknout jako bych byl kus dřeva. Koukám na něj a už chci uskočit, když v tom mi kolem hlavy prosviští šíp. Takový ten elfský zdobený. Nikdy sem nepochopil, proč ty šípy zdobí. Je to jen šíp... A ten krásný šíp se zabodne té obludě rovnou do hrdla. Objektem mé lásky se znovu stává Jaliana. Ork začne chrchlat krev a nedá jinak, než aby po mně hodil tu svoji sekyru. Ono mu nestačí, že nemám dýku, že nemám skoro žádnou naději.. Prostě ji po mě hodí. Tak sem odskočil. A sekera zůstala stát zaseknutá ve stromě za mnou. Tak pomalu vstanu ucítím bolest v noze, ale to není nic divného. A pak uslyším takový divný zvuk. Jako když se něco napne a pak pustí. Ale ne jako luk, něco mnohem silnějšího.. Kuše A protože na svém těle nevidím žádné známky šipek na svém těle, okamžítě jsem se podíval na Jalianu. Ta byla zrovna na cestě dolů z balkónu, narozdíl od její duše, která si to podle všeho razila nahoru do nebe.. Orkové, které už nikdo nezaměstnával se tedy otočili na mě. Všichni najednou. Celá tlupa orků na muže bez dýky.. Co můžu dělat. Bežet k Jalianě a hlasitě zakřičet a divit se, že je mrtvá nebude nejlepší nápad. Tak uteču. Nejsem jeden z těch co se mlátí do poslední kapky krve beze zbraně několik hodin v kuse. Rozeběhnu se a utíkám, běžím pryč. Nemám na sobě narozdíl od orků tuny železa a tak, ikdyž nesprintuji jim uteču. Jak dlouho běžím si neuvědomím. Jestli to byla půlhodina, nebo šest hodin? Vzhledem k tomu, že slunce k mému překvapení dávno zašlo a teď je všude tma, tak to bylo spíš těch 6 hodin. Když vybíhám ven z toho lesa, od toho prokletého místa, uvidím něco. Něco hodně kulatého a barevného. A nemám ponětí co to je. Když se k tomu, ale přiblížím, nastane hrozná exploze. A těsně před tím, než k mému tělu doletí paprsky světla nesoucí obrázek toho, že to vybuchlo a před tím, než se zvuková vlna oznamující velký rachot, dostane k mým uším řeknu si Elf by v tuhle chvíli asi... Dál už jen tma...
Probírám se u stromu a můj háv, který ze sametově černé změnil barvu, během dne na krvavě červenou a který, kdyby neměl tolik vrstev, vypadal jako bych si na sebe naházel náhodné kusy hadrů. Můj sáček s bylinkami i můj sáček s nechutnostmi jsou oba pryč. Kromě lesa za mnou, jde o totálně mrtvou zem. Nejspíš se tu strhla nějaká velká řež, nebo tu někdo skákal po těch divných barevných kuličkách. Napadne mě, že jediná možnost, že Jalianu jestě uvidím je ta, kde ji oživím já sám, a ikdyž by jako elfka vypadala nemrtvě jistě pořád dobře, nebylo by to jaksi ono. Jinak to tak hrozné není. Od malička mě všichni učili, ať si nedělám žádná silná citová pouta k čemukoli.. Už mi zemřelo dost známých a já se s tím vyrovnal.. Smrtí totiž život nekončí, to já moc dobře vím.. Daleko víc mi vadí to, že nemám svoji dýku. Ať to zní jakkoli sobecky, je tomu tak. Ta dýka byla ze slonoviny.. Několikrát sem o ni už přišel, ale to jsem si mohl nechat dát zhotovit novou, protože to bylo poblíž mého domova.. Ale tady, kde je cokoli spojené s mým povoláním přísně zakázáno, kde za to zabijejí lidi, už když se o tom zmíní, mi asi to zhotovení jen tak neprojde.. Ikdyž vím, že mi to způsobí strašnou bolest, nakonec se postavím.. Nebylo to tak hrozné.. Před sebou vídím dvě postavy, které se opírají o svá záda, nejspíš spolu mluví.
Pořád tam stojím a vidím je jen rozmazaně. V tom na mne jeden promluví. Prý bych se měl objevit.. Proč bych se měl objevovat, když ví, že tam jsem? Jakou mu to dá výhodu? Ale už se vidím jak se s ním mlátím holýma rukama.. Nasadím si raději kápi, tak aby mě v měsíčním světle nebylo vidět do obličeje. Ač to dělám nerad, nemohu jinak, než dát ruce tak, aby bylo vidět, že nemám zbraně.. Otevřu ústa, ale v tom si uvědomím, že nevím co říct. Začnu tedy neutrálně:
Já.. Zase umlknu.. Druhý pokus: Nechci vám.. Nechci vám ublížít. Pochybuji, že bych na to vypadal. Snažím se, aby můj hlas zněl sebevědomě, ale to mi nejde. Tak ho alespoň udělám trochu hrubším abych si přidal aspoň deset, patnáct let a zněl aspoň na čtyřicet roků. Nevi.. Neviděli ste tu někde dýku? Až potom, co to řeknu si uvědomím, že mluvím dost z cesty.. Rozhlédnu se kolem sebe na tu spoušť.. Kde, kde to vůbec jsem? Je to hodně daleko orků? Jdu pořád směrem k dvoum postavám. Jdu k nim tak blízko, jak se jen odvážím, což ne vzdálenost několika metrů. Nevypadají, že by mi chtěly nějak důvěřovat..

Bradolein - plenění

Rozkaz byl splněn do puntíku mým zrůdným posluhovačem. První oběť... to malé dítě... jeho slastný výkřik než jej bolest umlčela. Bolest jiných je jako droga, je to něco co mi vynahrazuje bolest kterou lidé způsobovali mě už když jsem byla malá. Padající domy, nářek, výkřiky, krvavé orgie, lidé postrádající své končetiny to je vše kolotoč tak nevýslovně nádherných událostí že by se mi až chtělo tančit. Ale na panskou osadu je zde nějak málo lidí. Touha je lidská vlastnost ale tohle už snad ani není touha to je posedlost, posedlost utrpením jiných. Čím více bolestných výkřiků tím více potěšení, zní jako rajská hudba jen je tam ten problém že ráj neexistuje. Pokračujeme městem dál když v tom se dostaví hromová rána a začne poměrně hustě pršet. Je nádhera vidět jak déšť rozlévá po ulicích krev a ta se mísí s hlínou a vzniká krvavé bahno. Předemnou se vynoří ozdobná monumentální fontána, vcelku precizně udělaná asi nějakým významným sochařem pro zdejšího šlechtice ale to nic nemění na tom že bude zničena. A tak se také stalo. Cesta dál mě zavede až do velkého sálu jakéhosi menšího zámečku či tak. Hala je zdobená spoustou dračích hlav a erbů. Ale víc než výzdoba haly mne zaujme muž stojící uprostřed přímo naproti mne. Je jasné že můj současný mazlík se na něj vrhne ale co je nečekané je to že v souboji s ním prohraje. Že by drakobijec ? Bývají to silní protivníci ale draka umí skolit každý hlupák. Když se ke mne začne přibližovat s výhružným tónem jen z pod kápě vypustím svého nejmenšího ale nejnebezpečnějšího pomocníčka který se mnou vydržel nejdéle. Pomalu se vyplazí zpod dlouhého hábitu směrem za mou maličkost aby si jej drakobijec nemohl všimnou a začne šplhat po zdi na strop. S vyrovnaným a klidným pohledem stojím a čekám jak se zachová k mé osobě až se přiblíží. Velmi klidně svírám rukojeť svého srpu skrytého pod kápí. Noc byla namáhavá a dost vyčerpávající ale útěchou mi je že každá další ztráta energie nebude tak razantní a že nemusím udržovat ten tenký závoj smrtí kvůli slunci tam kde je nyní. Déšť bubnuje na střechu velkého sálu stále silněji, div již nezačalo střechou zatékat. "Kdo jsem není ve tvé pravomoci znát... opovážlivost je způsob odvážných a na něco jako je odvaha může věřit jen někdo tak naivní jako jsou lidé...smrt si přišla vybrat svou daň a já jsem jejím věrným služebníkem... vzdej se a zemřeš rychle... to ti mohu slíbit... bojuj a vychutnám si každý tvůj bolestný výkřik... každou kapku tvé krve... každou šlachu i sval... rozhodnutí je na tobě..." vyřknu táhlým hlasem který připomíná spíše šelest větru v korunách stromů. Jeho odpověď je mi předem jasná ale přesto jsem velmi zvědavá jak se zachová. Kromě toho že dokázal během chvíle porazit mého služebníka zaujala mne jeho zbroj a meč. Stojím a svírám svůj srp očekávajíc jeho reakci a přitom mám v ruce připravenou zálohu v podobě malé kreatury čekající na povel...

Krvácení nad smrdutým čarodějem, Mýtina

Bolest přehlušuje vše mé schopnosti a oslabuje celé mé tělo. N2co podobného se mi dosud nestalo. Jsem z duše rád za to, že kořeny nepotřebují mé stále soustředění. V tlamě cítím svou vlastní krev a další pramínek rudé kapaliny pocházející z mého čenichu kropí zem.

Konečně se spojím s Džagzai. Cítím její pocity, její strach, který kvůli mě má a před očima se mi začíná dělat rudá mlha. K Smraďochově smůle se zrovna v té chvíli začal snažit vyprostit se z kořenů. To mě ještě víc vydráždí. Zavrčím a vší silou, kterou jsem za tu chvilku stihl nabrat, ho kopnu do obličeje. Vysíleně padnu na záda. Čaroděj. uvědomím si než Nirna opět přijme mé tělo.

Hostinec - tanec s končil

Když jsou všichni polámaní a válejí se po zemi jako banda ožralů na mé tváři se oběví spokojený škleb který značí úspěch. Fajn tak ted ti věřím...jsi vzkutku dobrá... ale stejně tohle příště nedělej...prosím ...
To ti neslíbím ale dík...
Tiše si povzdechnu a když začne mluvit trpaslík jen nad tím zavrtím hlavou Nesnášim trpaslíky.... tiše zavrčím a pohrávám si s meči.
Zajímavé... jak Vy elfové máte lehké zbraně... ušklíbnu se a dovnitř vtrhnou vojáci sice pozdě ale přece... Začnou mluvit a když chtějí abych šla s nimi netrvá to dlouho "Dorazili jste trochu pozdě...chmm..." pouze řeknu a s protočením vrátím oba meče na své místo když má trpoš nějaký námitky jen protočím oči v sloup, ale s klidným krokem jdu za doprovodu stráží ven. Vím že by nemělo cenu s nimi bojovat a navíc chovám ještě nějakou úctu ke své rase...Mé drahé polovičce je to sice proti srsti ale tentokrát ji do této akce nenechám zasahovat když mě stráže odvádějí mají k tomu určité důvody...

Sotva se dostaneme ven povšimnu si týpků jenž jsou svázáni u zdi a nemohu si odpustit jen tak na ně civět a ještě si do jednoho z nich kopnu. Šmejdi... sotva se zastavím už velitel spustí... "Maličkost..." pouze řeknu a vyčkám odchodu sice mám nějaké námitky ale nechám si je pouze a jen pro sebe.
Prý zdržení... pche... zabila bych je kdyby sem nepřišli... uchechtnu se a hledím na odcházejícího trpaslíka a jen zavrtím hlavou.
Alespon budu mít klid... žádný další kousanec... kouknu se k zemi na svou nohu a vzpomenu na trpoše jenž mě kousl do nohy. Jo nenávidím je....

Hostinský také zmizel do hostince a kolem mě kdosi prošel téměř jsem si jej nevšimla , ale když se mé myšlenky rozplynuli napadá mě že je načase ještě skočit trochu se poptat hostinského. Dlouho nepřemýšlím nad tím co budu dělat a vejdu do hostince na cizinku jenž sem vstoupila se ani nepodívám a usadím se do kouta tam kde jsem předtím seděla a vyčkám příchodu hostinského, založím ruce na hrudi a přes dokonalí stín jenž skrývá mou tvář hledím na onu osůbku. Hmmm....hostinský nabízí práci... nic pro mě potřebuji spíše nějaké informace...musim se odsud dostat dál...

Poničený palouček s krátery

Ty totiž máš uvnitř sebe kouzla své rasy... prolétnou mi hlavou poslední Azrielova slova. Bodne mě kdesi v hloubi. Cosi se ve mě vzedmulo. Ty ruiny jsem našel hluboko v trpasličích horách. Jediné co ještě zbylo částečně neporušené , byla "knihovna". Nebo spíše to co z ní zbylo. Pár listin z knihovny mám doma , ale většinu jsem tam nechal. Bylo jich tam totiž hrozně moc. Nechápu to. Ještě před okamžikem jsem byl podivně prázdný, ale teď, jako by se všechno ve mně upnulo k té nejhlubší touze po poznání, jakou lze mít a když už se zdálo, že může být právě tato touha alespoň z části utlumena a uspokojena, Azriel promluvil k neznámému. Svrbí mě ruce v očekávání vetřelce a snažím se, se soustředit, ale nejde to. V tom zmatku, který se teď ve mně probudil nedokáži polapit jedinou konkrétní myšlenku, nebo pocit. Mám dojem, že mě to roztrhá na kusy. Prázdnota zoufale bojuje o své místo v mém nitru, ale teď opět odeznívá a na její místo nastupuje bouře, toho co jsem ještě před okamžikem nedokázal cítit protože to všechno přišlo hrozně rychle…

Na “palouček“ – dílo zkázy – kdosi vkročil. Přes kápi staženou hluboko do obličeje mu není vidět tvář. Na sobě má zvláštní těžké a tlusté roucho zřejmě černé barvy, ale možná je smíšená s trochou rudé. To roucho je potrhané a nedá se přes něj poznat jak stavěný je člověk, který je do něj oblečen. Na první pohled se dá soudit jen to, že není elf, protože řádný elf, co jsem jich viděl, by si něco takového na sebe určitě nevzal. Jiný by se možná začal smát. Kdyby tu teď místo mě seděl kdokoliv jiný připadalo by mu to vtipné a legrační, vždyť on skutečně vypadá jako by na tuto poničenou zemi patřil, ale pro mě je to jen něco co sleduji, protože i když se mě to dotýká, já ani nevím přesně co si myslím…

Snažím se číst z jeho hlasu, ale co přesně bych měl poznávat? Řekl bych, že se jeho hlas chvěje, to co říká vzbuzuje dojem, že se bojí a jen se to snaží maskovat pevností a nepřirozeně znějící hloubkou svého hlasu. Mluví zmateně. Jakoby ani nevěděl co říct, zdá se nejistý, krokem i slovy. Ale nikdo teď nemůže být méně jistý než-li já.
Když jsem skoro padnul , narazil jsem na kouzelníka. Branera...
Ochránil jsi ho? Jestli ano , pak musíš vzít na vědomí že jeho duše je velice nestabilní. Ani netuší jakou ovládá moc....
Mám ho dále držet v nevědomí? Přece je to jen nebezpečné. Pokud se to doví , mohl by zničit docela velkou část světa a já bych mu v tom nedokázal zabránit...
Ještě není připraven. Neříkej mu to do té doby , dokud se nenaučí ovládat své nitro..... A Azrieli , dávej na sebe pozor.... Spěchej , vyvolený je v nebezpečí.....

Copak tě trápí?
Cožpak se nedokážeš otevřít?

Jestli jsi něco viděl , pak je to ono co tě uvnitř tíží....
”Nic jsem neviděl.”

Co by jsi chtěl vědět ještě? Vidím tu tvou touhu po poznání. Nedus to v sobě nebo se ti ovládnutí moci nikdy nepovede! Můj dech se zrychluje jak se mi všechno vrací.

Tato moc nemá žádné následky. Její síla a vlastnosti čerpají z tvého nitra. Čím víc jsi sjednocen a čím víc se dokážeš ovládat , tím větší a mocnější věci dokážeš dělat. Neříkám , že to není náročné , ale naučím tě to. Pod jednou jedinou podmínkou..... Nesmíš nikdy použít nic z nekromancie. Příval hněvu, bolesti, strachu a osamění. Přál bych si v tom všem nalézt pevný bod. Něco jako jsem dříve měl svou pomstu. To jsem věděl co chci, věděl jsem za čím jít, ale teď…?


Možná to víš a možna to pouze tušíš , ale Gathonel má větší pravdu než si myslíš. Jestli chceš , pomůžu ti. Nechci totiž vidět jak se zničíš a chci ti dokázat že sílu a uznání můžeš získat i pomocí jiných metod..... Příjmáš?

Copak jsi nečetl úryvky z Knihy mrtvých? Tam jasně stojí: " Ten jenž padlému chce život vrátit , musí pozbít část duše. Jelikož je vytahování mrtvoly z posmrtného života složitý , tak pociťujete bolest , bolest té mrtvoly a v jeden okamžik jste vy sám tou mrtvolou. Jestli se kouzlo vydaří , tak vás nemrtvý bude naprosto poslouchat , jelikož jste jedno a to samé......" . Chápeš to vůbec? Nebude žádné potom. Ty s tou armádou do Andronaku ani nedojdeš! A jestli ano tak z ní moc nezbude! Tvůj plán je špatný , je špatný tak jak byl špatný můj. Ani nevíš co bych dal za to vrátit se zpátky a najít něco co by mně nezruinovalo. To tvé je ještě horší! Tu pomstu ani nevykonáš ty , protože žádný ty už nebude! Copak to nechápeš? Teď už se té myšlenky držet nemohu. Z nějakého důvodu mi teď připadá všechno nicotné. Všechno kromě toho že teď ten člověk vyrušil Azriela zrovna když mi chtěl odpovědět.

Je nad míru důležité , aby sis se mnou promluvil. Jelikož tvé činy tě mohou uvrhnout do věčných temnot. Věci které jsi se chtěl naučit , ohrožují jak tebe tak i lidi okolo tebe. Ta kouzla jsou utajená né kvůli tomu že by se nesměli používat , ale v nesprávných rukou způsobují fatální následky. Tim neřikám že by jsi je nedokázal ovládnout , ale jediná nepozornost nebo chyba tě připraví o život. Jestli né hůř. Vím že tě tu nic nedrží a nebudu ti bránit v odchodu. Pamatuj však že mé dveře jsou pro tebe otevřené. Až se rozhodneš jaký z údělu si vybereš nabude tvá hůl tveho pravého tvaru.

Jsem část tvého života. Jsem tvůj osobní zajatec a přítel. Jsem náhoda energoproudění. Jsem tvá hůl... Jsem pobuzen ostrostí tvého chování. Neměl by jsi mně brát na lehkou váhu , jelikož jestli mně odhodíš tak nebudeš moci užívat kouzla..... Jsem část tebe a rozhodně nejsem proti tvé duši , ale jsem ozvěna toho jediného dobra co máš hluboko v sobě.

Vím že to nemusíš příjmout , ale pamatuj jednou nezbude NIKDO , kdo by ti chtěl protáhnout ruku. Nebude to žádná rasa.... to už mám pocit že se mi hlava rozskočí. Nevím kdo jsem, jakou sílu ovládám, nevím co bych měl dělat, smysl mého života, směr mé cesty to všechno se mi rozplynulo před očima během jediného okamžiku a já teď cítím jen zmatek a samotu. Šílený pocit osamění i když vím, že je Azriel hned za mnou, i když vím že bych se klidně mohl vrátit ke Gatonelovi, ale vlastně nemůžu, protože já musím vědět. Vědět a porozumět. Zaplnit to prázdné místo, které se mě teď snaží pohltit a když už jsem byl blízko alespoň nějakým odpovědím, když už jsem čekal odpovědi na otázky které jsem položil tak si přijde tenhle, TENHLE, člověk a začne tady blábolit jedno přes druhé…

Můj pohled se změnil ze zmateného na pichlavě vzteklý. Pevněji sevřu svou hůl, že kdyby nebyla dřevěná bych jí snad rozdrtil svým pouhým stiskem. Mám pocit že mě spaluje vnitřní plamen. Kdyby tady někde byla voda musela by se vypařit, alespoň mi to tak připadá protože tohle je asi ten nejsilnější vztek a zloba jakou jsem kdy cítil a to všechno se teď odráží v mých očích, které jsou zabodnuté přímo tam, kde tuším oči onoho cizince (Mearha). Má druhá ruka se opře o zem až do sežehlé hlíny zaryji prsty.

“Kde to jsi…?“ vypravím ze sebe nebezpečným tichým hlasem. Žádný křik, jen tichá a přesto slyšitelná slova plná nenávisti s důrazem na každou hlásku. “Kde to jsi…?“ Pomalu se začnu zvedat. Potřebuji něco dělat. Cokoliv… Alarm v mé mysli, i když je slabý, mě varuje a stále znovu a znovu opakuje: žádné špatné myšlenky, žádné špatné myšlenky… Jenže tady už nejde o myšlenky, tady jde o zoufalou potřebu vybít si vztek. Vztek na sebe, Azriela, krále Andronaku, Gatonela, arcimága, královnu, celý svět…! Zbavit se toho ohně, který přebyl prázdnotu o níž vím, že stále někde uvnitř mě číhá a čeká až odezní má zloba, aby mě znovu pohltila, jenže tomuhle už nedokážu vzdorovat. Přál bych si utéct, nikdy nedoplout ke zdejším břehům, nikdy se to nedozvědět, ale silnější je touha po poznání…Kde myslíš že jsi…? Že by ve hvozdu? udělám rukama rozmáchlé gesto. Mé černé vlasy jsou mastné a upocené. Mé černé oči jsou nevlídné, nenávistné, velké a vpadlé. Nyní již stojím proti cizinci a opírám se o svou hůl. Nemám sice kouzelnické roucho, to jsem zanechal v akademii sotva jsem byl vyloučen. Jsem oblečen jen do černé róby, jakou nosívají elfové ačkoliv elf je to poslední co jsem. Alespoň na první pohled. „Nebo přes samé stromy nevidíš les?! Tak to potom opravdu nevím jak chceš najít nějakou dýku, ono je jich tady ve hvozdu určitě spousta, zrovna o kus dál jedna roste stačí si jí jen utrhnout!Daleko od orků…? Orkové jsou to poslední čeho by ses měl teď bát! V některých velmi důležitých částech tvého života, by sis měl totiž dávat velký pozor na to, co a komu říkáš, mohlo by to mít zásadní vliv na tvou budoucí existenci!“ Opravdu netuším co by mohl říct takového aby mě to teď zabránilo ho zabít, protože v tuto chvíli je mi všechno jedno a s hrůzou kdesi v sobě poznávám, že bych teď skutečně velmi rád něco, nebo někoho, zabil a vychutnal si jeho smrt. Proč bych měl být pořád já ten kdo trpí? Proč by to pro jednou nemohl být taky někdo jiný…?

Krčma

Nabídka hostinského mi přijde až moc šlechetná.Zdá se mi to až nebezpečné,ale má špatná situace mi nedává na výběr.Pokusím se o úsměv,kterým jsem kdysi dokázala přemluvit téměř každého,ale při mém nynějším vzhledu je to jen umučený úsměv.Uvažuji dále jak dloho zde budu muset zůstat,ale po chvíli jen zavrtím hlavou a nechám tyto myšlenky odplavat někam hodně hluboko.

,,Jste šlechetný děkuji...ráda přijmu Vaši nabídku"kývnu hlavou avšak nepozvednu k němu tvář.Mám pocit že kdybych se mu podívala do očí uviděl by mé zážitky z vězení a o ty se s nikým dělit nehodlám.

,,Časem se je naučím skrývat avšak teď to musí být na mých očích poznat"pomyslím si hořce a pokouším si upravit své kdysi zlaté vlasy,které je nyní ani vzdáleně nepřipomínají.
Tiše doufám že mi nabídne koupel,po ničem jiném mé tělo netouží.

Podivnosti na Mýtině

Zasáhne mne další vlna bolesti. Teď už mám strach, skutečný a nefalšovaný strach.
Odrazím se a zmizím vysoko v koruně stromu, kde se klepu celá vyděšená.
Kain mě neslyší, smraďoch je divný a ta bolest... a ten vztek! Ten je Kainův!
Poznání mi dodá odvahy, abych se přeci jen znovu pokusila spojit s myslí svého přítele.
~Přestaň!~
Už vím, jak to dopadá, když mu myšlenky zrudnou.
~Přestaň! Přestaň!!~

Tábor vojáků

Sotva paní domu – stanu – promluví trochu mi zatrne. Vlastně vůbec nevím jak bych se měla chovat. Trochu se uvolním, ale odpovídám zcela bezmyšlenkovitě.
”Ale já ano, paní.” Se zájmem sleduji jak vynadává nějaké oblečení. Kalhoty, košili, korzet, rukavice a boty. Všechno je to ženské a velice pěkné. Něco tak pěkného jsem na sobě snad ještě nikdy neměla. U nás se tradovalo že žena by měla nosit sukni. Kdyby mě otec přistihl v kalhotách byl by to pořádný poprask. To ve mlýně to bylo jiné, ale i tam mi Victorova matka Stefanie, teta Ariel a stará mlynářka Mildred říkávaly, že bych se měla taky už chovat jako děvče. Jenže to bylo to poslední co bych chtěla. Když přebírám od velitelovi ženy všechno to oblečení neubráním se údivu. Vlastně už není proč bych se měla bránit jsme tu samy a mě se to líbí. Myslím že by jí mohlo potěšit, uvidí-li že mám radost, ačkoliv těžko může pochopit proč tomu tak je a ani já to nechápu. Vlastně se o to ani nesnažím.
Dívá se na mě přátelsky a usmívá se. I já se nejistě usměji. Říká mi, že to bylo oblečení její dcery, která také bývala vojákem a dnes už je důstojníkem na frontě. To mě opravdu potěší. Dá mi to naději že bych jednou také mohla být tak dobrá jako jejich dcera a když mi klade na srdce, že mám mít k tomu oblečení úctu dodám jen: “To budu, paní.“ řeknu jen a pak uvidím jak zesmutněla. Nevím co bych si měla myslet, ale když začne něco dělat zády ke mně, je mi jasné že je čas abych odešla.
“Děkuji, paní, a nashledanou…“ hlesnu ještě u východu ze stanu a pak spolu se svým novým oblečením vyjdu ven. Trochu se mi uleví, že už je to za mnou. Stále jsem unavená a cítím že bych si opravdu potřebovala odpočinout a jít se umýt. Vykoupat se… Za zavřenýma očima přímo až vidím skryté jezírko se stále teplou vodou. Celé mé tělo by si přálo spočinout v ní a plavat a potápět se…
Otevřu oči, vydechnu a s novou vervou vyrazím k mému jezírko. Jistě, už mě tam jednou někdo pozoroval a možná že i Victor. Je zde i šance že bych tam na něj mohla narazit, ale… Opravdu by mi to vadilo…? Nevím jaký mám přesně pocit z toho že bychom se setkali, že bychom spolu zase mluvili. Jenže o čem bychom měli mluvit? Připadá mi že i kdybych se s ním potkala nedokázala bych říct ani slovo. Jenže to těžko můžu říct…
Koneckonců vykoupat se doopravdy musím, očistit se od posledních dní na trestnici špatných vzpomínek a studu. Od toho všeho co mě poskvrnilo. Voda mi vždy pomáhá…
Vyrazila jsem po cestě do lesíka a přímou cestou až k pískovcovému údolíčku, kde se ukrývá skryté jezírko s malým vodopádem. Miluji to místo. Nic krásnějšího jsem ještě neviděla a velice toužím po tom se už konečně ponořit do teplé vody.
Cesta smíšeným lesem mě uklidňuje a já se pomalu uvolňuji. Cítím jak se nemůžu dočkat až se obléknu do nového oblečení a získám tak znovu svou ztracenou důstojnost. Být chvíli sama, to je to co potřebuji. Být sama mimo tábor plný vojáků, na krátký čas nemuset myslet na ten shon, kterého já tábor plný…
Konečně se mi otevře výhled na to krásné místo. Zurčení vodopádu ke mně doléhá z dálky jako tichý šepot vody, která mi otevírá svou náruč. Odložím všechnu svou opatrnost a vykročím k místu, kde lezu do vody. Tedy obvykle. Pak si ale uvědomím, co kdyby mě zde opravdu někdo sledoval, a tak se schovám v blízkém křoví a pomalu se začínám svlékat, abych se mohla jít konečně namočit. Sotva jsem nahá znovu vystrčím hlavu z křoví, abych se přesvědčila že jsem opravdu sama a pak, když nikoho nezahlédnu dvěma rychlými kroky překonám vzdálenost od vody a vrhám se skokem do teplé vody v jezírku. Tomu pocitu se nic nevyrovná, když jsem konečně mokrá, volná, sama jen za zvuků přírody. Nikde žádné hlásné trouby, žádný povyk… Je to balzám na mou duši. Tady je mi krásně. Namočím si hlavu a celá se potopím. Chvíli držím zadržený dech a jen plavu pod vodou než se znovu vnořím. Vím že se tu nemohu zdržet příliš dlouho, ale teď je mi dobře a nechci zase příliš rychle vylézat ven.
Ještě alespoň chvilku…

Krátery, ráno..
Celou tu řeč ze sebe tedy jakž takž vysypu a pak je chvíli ticho. Onen mladík i jeho společník chvíli mlčí. Mladík vypadá trochu zamračeně, nebo zamyšleně, nebo se mi to jen v mém rozmazaném zraku zdá.
Snad to nebude další ze zabijáků, kterými je tahle země přímo přecpaná. Doufám, že jestli se po mě vrhne tak mě zabije rychle nějakým bezbolestným kouzlem, ale to se tady v tom kraji asi nedělá. Tady všichni strašně rádi dělají úplně nečekané věci za nečekaných okolností. Nejspíš se každou chvíli promění v anděla a já se dostanu na soud boží.. Jako by nějaký bůh existoval. A jestli existuje, je asi šílený, nebo si mě vybral pro zábavu, jiné vysvětlení nemám.. Zase kouknu po mladíkovi a ten se teď tváří spíš vztekle až rozzuřeně. A tentokrát se mi to asi nezdá. Stiskne svou hůl a nejspíš si místo ní představí můj krk. Aspoň já si to představím. Nepříjemné. Nevypadá ale na takového co by se po mně vyrhnul hned.. Spíš si dá načas.. Možná bude chvíli řvát. Cizinec se opře o zem druhou rukou, mezitím co první až křečovítě svírá hůl. Úplně do té hlíny zarve svoje prsty a vypadá to, že asi nemá radost. Chvíli bude řvát a pak se na mě asi vrhne.. Pokud ho ten jeho kamarád nezastaví Podívám se na jeho společníka. Dýku tu asi nenajdu, ale na odchod a hledání jinde asi nebude ten pravý čas.. Neřek bych že mě tou holí bude mlátit, spíš s ní sešle nějaké náramně bolestivé kouzlo, kterých zná celou řadu, to se od lidí tady očekává. Pak zopakuje mojí otázku, kde jsem. Řekne jí tak, že to zní jako by byl přímo přede mnou, ale nekřičí. Pomyslím si, že každou chvíli začne řvát.. To jsem zas jednou ve špatný čas na špatném místě.. Kdybych té elfce utek hned nebo se nevěnoval mojí divný zálibě chodit ve tmě po lesích plných té nejhnusnější havěti a rači zůstal doma. Kdybych neměl ten skvělý sen najít vědomosti a dojít k nesmrtelnosti a vnitřnímu míru. Kdybych nepotřeboval zjistit každé tajemství světa tak složitého, jako je tenhle nebo kdybych je aspoň nehledal na těch nejnebezpečnějších místech.. Mohl jsem si aspoň na tu cestu lesem vyrobit sluhu... Ale to já ne.. To přece zvládnu říkal sem si..
Tok mých nešťastných myšlenek přeruší další otázka. Znova tu moji zopakoval, jestě důrazněji. Ale zdá se mi, že to znělo i trochu moc teatrálně. Pomalu se zvedá.. Tiše vzdychnu. Smrt vždycky musí přijít a ikdyž jsem doufal, že mne si nenajde, tak si myslím, že bych byl se smrtí smířený. Už si opravdu myslím, že tohle je můj konec. Udělal sem tolik chyb.. Škoda, že poučení z nich tak dlouho nepřetrvá.. Mládenec teď stojí proti mně, v celé své podobě. Má na sobě černou róbu. Napadne mě, že nevypadá tak dobře jako můj háv. Zase myslím na blbosti.. Kdybych rači ten čas věnoval tomu jak se z toho vyvlíct.. Kdybych
Zase mi skočí do myšlenek. Zeptá se mě, kde si myslím, že jsem. Ale já neodpovím. I tak poznám, že to byla jenom řečnická otázka.. Hvozd.. To mi toho teda řekl.. Bez něj bych to určitě nepoznal..
Ještě před chvílí asi vážně ne..
Pak ze sebe vysype tu delší řeč. Už nejsem tak zmatený a mysl se mi vyjasňuje, tak je mi jasné, že to s těmi rostoucími dýkami asi nemyslel zrovna upřímně. Orků bych se měl bát jako posledních..
Snad sem toho tolik neřekl, pomyslím si, ale neřeknu to.
Opravdu netuším co bych mohl říct takového aby mu to teď zabránilo mě zabít, kromě zběsilých výkřiků na jeho tichého společníka.. A na ty já si nepotrpím. Přesto se na toho jeho kamaráda podívám, s doufáním, že aspoň něco udělá. Určitě bude stejně tak šílený jako ti všichni tady. Nejspíš mu zabrání aby mě zabil jen proto, že mne bude mučit nějakým hrozným způsobem. Utíkat nemá cenu.. Určitě by mne dohnal a pokud ne, tak jedno z jeho bolestivých kouzel ano.. A tak, když už nevím co jiného a už jsem jistě jednou nohou v hrobě a druhou rovnou v pekle, řeknu to, na co se jediné v tu chvíli zmůžu.
Chceš mně vážne zabít? Teď asi jo, ale co potom? Nebude lepší jít vymlátit nějakou vesnici ubohých vesničanů, než si zase všechno vyžít na mě? No jistě, rozsekejte chlápka v černém, nebo nás všechny zakleje..
Poznávám, že moje smířenost se smrtí byla jen naoko..
Tak mě zabij! Aspoň z nás dvou parchantů zůstane jenom jeden, co?
Zase v doufání pomoci kouknu po společníkovi mého soka..
A ty se rovnou můžeš přidat, když mě vy všichni tady nenávídíte! Rovnou sem pozvěte každýho elfa a orka a všelijakou havěť, ať tu po mně střílí z kuší a hazejí po mě, co jim půjde pod ruku! A za co? Protože sem prošel kolem, to je tu přece zakázaný žejo? Vybijte si na mně všechny svoje mindráky jako to dělaj všude! Celej život se snažim, aby si mě nikdo nevšim a stejně mi dou po krku! Tak prosím! Sešli na mě to nejbolestivější kouzlo co znáš aby se ti ulevilo!
Po tom co to celé vyhrknu mi dojde, že jsem si už podepsal svůj ortel smrti. Utíkat se mi ani trochu nechce.. Ještě před pár dny bych se s ním už mlátil se svou dýkou nebo utíkal jak bych mohl. Teď ale ne.. Už na to nemám chuť. Nikdy sem jestě nebyl v tak svízelné situaci a nikdy bych nečekal, že právě já dostanu takový vztek. Vždycky jsem si to představoval mnohem klidnější a smířenější. když už jsem o tom přemýšlel..

Wolsey , až moc podobné jméno z SGC :D

Tento ostrov je opravdu náramný! Je zde spousta nádherných tajemství a vzácných artefaktů. Ovšemže je nejdříve někdo musí najít! Proto jsi zde ty.....

Plout lodí? To ti přišlo velice nepříjemné a nepohodlné , takže rovnou poletíš. Naštěstí jsi naleznul kočovníka , který se tímto způsobem dopravy zabývá. Domluvit se s ním bylo velice jednoduché , takže jsi ušetřil , oproti cestě lodí. Připravili jste zásoby a vyrazili....

Cesta trvalá několik dnů (přesný popis není důležitý). Jakoby bohové tušili , že cestuješ , a tak ti připravili pěkné počasí. Výhled je nádherný a ty jsi takový výhled zažil pouze pár krát. Pěkné a teplé dny , střídaly noci jasné a plné hvězdných výkresů. Bylo to docela dobré a ty jsi četl hvězdné příběhy , tak jak je bohové umístili na noční oblohu. Když tyto pěkné poutní dny byly u konce , tak jste začali snižovat výšku. Před vámi se rýsoval nádherný a rozlehlý ostrov. Když jsi se podíval palubním dalekohledem , tak jsi zahlédl překrásný hvozd. Pravděpodobně elfská země zakreslená do tvé mapy ostrova (viz homepage). Snižování trvalo přibližně půl hodiny.....

Když jste se snížili na dostatečnou výšku , tak se před vámi otevřel výhled na nádherné přístavní město. Vy jste však nemířili do města. Mířili jste přímo k nepřirozeně mohutnému stromu. Nejdřív tě to celkem děsilo , ale potom se ti otevřel výhled , výhled na mohutnou větev , přírozeně zpracovanou na vzdušné molo. Když tvůj kapitán ukotvil balón (se šlapadlem na ovládání směru) , okamžitě jsi seskočil na "pevnou" zem. V tomhle případě na pevnou větev ve výšce asi 300 metrů. Kapitán balónu zaplatí elfovi , který tam hned přišel , nějaký poplatek a poté vyloží tvá zavazadla na molo. Odkotví a zmizí zase v nebeských výškách. Efl , který má zelené hedvábné šaty a stříbrné vlasy , se otočí tvým směrem. Lehce se ukloní a promluví. Vítejte v přístavu De ´ Lowes. Jste tu za nějakým určitým cílem nebo snad nehledáte nic určitého? Pokud potřebujete poradit směr k noclehu nebo k obchodnímu náměstí , tak si o to řekněte a já vás doprovodím. Celou dobu mluví elf zvučně a melodicky. Ovšemže , takto mluví vědšina elfů. Stojí tam a čeká na tvou odpověď.

(napiš co máš v zavazadlech a další věci které by jsi dělal při letu a pokud potřebuješ přesnější popis balónu , tak ti ho na skype poskytnu)

Imalia , ta jež to bude hodně bolet! Sakra ty přece žádnou neznáš :D

Možný drakobijec se k tobě dobral na takovou vzdálenost , že by už mohl bojovat , ale na něco čeká. Ta chvíle by se dala krájet tvým srpem. Jenže jaksi toužíš krájet něco jiného než tento okamžik , spíše někoho jiného...

Přišlo ti , že prodlužovat to nemá cenu , a tak jsi dala povel ruce. Jenže ouvej , co se neděje? Šlechtic v brnění bleskově vylovil zdobenou dýku a v letu tvého mazlika zasáhnul. Ten se samo sebou nedokázal nijak bránit a nechal se přišpendlit ke stropu. Toho jsi využila ty a vystartovala. Nesla jsi se jako vítr a světlo zároveň. Jedním svižným pohybem jsi se dostala k šlechticovi. Nebyl to však leda jaký pohyb. Při přiblížení jsi šlechtici s chirurgickou přestností uťala ruku. Ta žuchla na zem a zůstala pokorně leže. Ležet takovým nenávratným a potěšujícím způsobem. Nedáva ti to však žádný smysl. Něco tě pálí v břiše. Což není obvyklé. Když schlédneš dolů , tak ti v břiše trčí meč šlechtice. Na jeho obličeji je radostný úsměv. S tímto úsměvem klesá k zemi a necháva v tobě trčet meč. Klesá ke své ruce. Vrací se , tam kam se vrátí každá zbloudilá duše. Do horoucí náruče ďábla.... V tom však tě něco přinutí klesnout na kolena. Meč v tvém břiše začíná měnit barvu. Vypadá to jakoby ho někdo rozžhavoval v obrovské peci. Zásah nevedl přímo tam , kam by jsi nechtěla vidět žádný zásah , ale bylo to dost blízko té oblasti. Pokud něco brzo neuděláš....

A.J.
Hostinský jen radostně přikyvnul. Platí! Vyndal svižně něco z kapsy a položil to na stůl před tebe. Byl to celkem zdobený klíč z nějaké divné látky , jejíž konzistenci nedokážeš přesně určit. Po schodech nahoru a první dveře v levo. Hostinský se otočí a míří k neznámé , která se mezitím co jste mluvili usadila v rohu místnosti. Přišlo ti že jsi si jí ani nevšimla , když vešla a posadila se....
(popis pokoje ti dodám později , nejspíše zítra , takže pokud jdeš k pokoji , tak popiš jak otevíráš a zabíráš za kliku , já to dotáhnu )

Daillien
Hostinský přestal mluvit a ladným krokem těsně před tebou zahnul. Mířil k pultu. Vyndal tobě dobře známou lahev. Lahev s nápojem který jsi už měla. S tím překrásným nektarem. Vzal dvě skleničky a míří k tobě. Posadí se a bezeslova nalije jak tobě , tak sobě. Další maličkost podniku. Za perfektní pomoc! Překlopí do sebe sklenici a poslouchá co mu povíš. Nejspíše vypadá šťastně a beztarostně. To je však teď vedlejší. Před tebou stojí sklenice dobře chutnajícího moku a ty se na něj hypnoticky díváš.

Bradolein - střet s drakobijcem...

Muž přistoupí až na dosah ostří mého srpu ale většinou to nebývám já kdo první zaútočí proto jen vyčkávám. Šlechtic ale vyčkává též, je to zvláštní ale těch pár vteřin příjde nekonečně dlouhých někomu kdo touží po trofeji. Vydám svému nejmenšímu mazlíkovi tedy pokyn ať udělá od čeho byl stvořen, dá se očekávat že muž s takovými reflexy jej zbystří. Ti lidé jsou tak prohlédnutelní. Drakobijec se zachová přesně tak jak jsem očekávala a o to mě více jeho smrt potěší když vím že udělal přesně to co od něj bylo očekáváno a že se zachová jak jsem si přála. Jakmile je muž na několik málo chvilek zabaven vystřelím zpoza pláště levou rukou odhazujíc jeho okraj na stranu aby srp mohl zasadit rozhodující úder. A zadaří se, ruka ještě před chvílí vrhající dýku na mého mazlíčka je setnuta. Muž chvíli nic nevnímá jelikož můj úder byl rychlý a lehký, ale zároveň precizní a díky srpu vyrobenému z paže mantise který má ostří tvrdostí i ostrostí srovnatelné s břitvou je slyšet jen zasvištění. Následně končetina začíná krvácet v pravidelném kruhu linoucím se kolem celé pažní části ruky. Po několika vteřinách se ruka začne v místě setnutí oddělovat se žvýkačkovým efektem kdy všechna vaziva na sebe pomocí krve a jiných tekutin lidského těla navazují dlouhými šlahounky tekutiny která se trhá než ruka definitivně bezvládně odpadne na zem. Na zemi s sebou ruka ještě chvíli reflexivně škubá a já stojím stále ve stejné poloze jako při setnutí a užívám si ten krátký okamžik vítězství. Srp způsobuje mimo jiné smrtelnou otravu která způsobí smrt do několika hodin pokud se jedná o škrábnutí v tomto případě je smrt otázkou několika mála sekund. Můj pocit vítězství přeruší až pálivá bolest a záře světla linoucí se z mé břišní dutiny. Můj vítězný úšklebek se pomalu mění v bolestný. Muž upustí meč který mi těsně před svou smrtí stihnul vrazit do břicha a s úsměvem na rtech umírá. Nechtěla jsem aby zemřel takhle rychle ale jak se zdá nebylo vyhnutí. "Lidská chátro... cos mi to udělal ?!... svěcený meč ?!... hlupáku... já nemohu...aaah..." můj proslov k mrtvému drakobijci přeruší bolest táhnoucí se z břišní dutiny která mne srazí na kolena a srp mi vypadne z rukou a zasekne se do mramorové podlahy...
Bylo to blízko...
Až příliš blízko...
Musím jednat rychle...
Mé myšlenky stále přerušuje pravidelně se stupňující bolest kterou jinak nepociťuji. Jak jsem si řekla musím jednat rychle a proto sáhnu po meči a chytím jej za rukojeť. Mé překvapení ale nabírá na síle stejně jako má bolest když se meč rozžhaví i na místě kde spočinula má ruka, nezbývá mi než nechat meč být. Ale musím se jej zbavit boužel holou rukou jej nevytáhnu...
Zbývá několik málo možností...
Buď zohyzdit své již tak dost poničené tělo tím že meč připečený k masu vyřízneš...
"Nebo můžeme využít našeho přítelíčka...který stále ještě zcela nezkonal a poslouchá tvých rozkazů..."
"Nebo můžeme využít utnutou končetinu našeho společného přítele paladina drakobijce..."
Možností je vícero ale musíme spočítat své šance a provést to rychle. Bolest natolik zesílila že nejsem schopna se doplazit pro končetinu padlého muže, natož pak udržet srp či jej vůbec vytáhnout z podlahy. Poslední zbývající možnost je přinutit poničenou hroudu masa kostí a svalů aby meč vytáhla a obětovala se pro mne. Ze zbývajících sil přinutím rozpůlené tělo svého přisluhovače k tomuto úkonu. Věrnost je zemřít pro svého pána a tak se stane. Bolest ještě zesílí a donutí mne zapřít se o mramorovou podlahu i rukama. Záchrana v podobě nemrtvého přisluhovače se snad dostaví včas...

Přílet na ostrov zázraků


Sedím co nejpohodlněji uvnitř balónu, hledím směrem k neznámým místům, po kterých budu brzy kráčet a přemýšlím...

Většina lidí by mě asi nazvala bláznem. Po celé věky chodím po této zemi a zrovna když jsem dosadil na trůn jedné vzdálené země nového Krále a stal se jeho Kancléřem, tak se rozhodnu odejít...
Měli mě tam za blázna, proč se opět pouštím do neznáma... Mysleli si, že je za tím nějaký "dobrodružný kořínek" nebo tak něco...
Bože kdyby jen věděli, jak jsou vedle! Nic takového!
Mohla za to ta vize...
...ta zatracená vize...
Ponořím se do vzpomínek, na poslední velkou vizi, co jsem měl... Nikdy jsem nezjistil, proč tyto vize mám, ani jestli mohu ovlivnit, co se mi zobrazí... Jen vím, že čas od času se poddám magii, která si mě nasměruje kam je potřeba... Prostě uvidím kraj a tam se vydám. Téměř vždy se tam potom stane něco, u čeho jsem měl být...
Zajímalo by mě, jestli mé kroky vede nějaký bůh, nebo samotná magie...
...nebo jsem se jednoduše pomátl...
Ale nemá cenu o tom přemítat! Důležité je, že jsem se opět vzdal všeho, co jsem měl a jsem na cestě do neznámých končin, za neznámým dobrodružstvím!
Smířen se svým osudem, zbytek cesty jsem strávil pozorováním okolního světa a přemýšlením o svých předchozích dobrodružstvích...

Už během přistávání jsem zažil svůj první šok z této nové země!
U všech bohů! Četl jsem, že Elfové pěstují mohutné stromy pro mnoho využití, ale člověk neuvěří, dokud to nespatří na vlastní oči! I po tolika letech se stále ještě mám co učit!
S tím důvěrně známým pocitem "natěšení se" na nové objevy jsem vykročil z lodi a zhluboka se nadechl nového vzduchu!
Bylo v něm cosi zvláštního, nedefinovatelného, ale příjemného...

Mezitím jsou má zavazadla vyložena...
Moc toho v nich nemám, neboť vše, co potřebuji, mám ve svém mozku a svoje oblečení používám stejně jen jedno díky šikovnému očarování se na něm nedrží žádné nečistoty nebo pot... Moje oblečení je bílé, s červeným pláštěm s odnímatelnou kápí... Na hrudi mi září krásně zdobený zlatý, nepochybně magický, přívěšek...
(viz odkaz )

V zavazadlech mám tudíž jen psací potřeby, krásně zdobenou, slabě očarovanou dýku (se kterou ale ani moc neumím zacházet), váček se zlaťáky, který jsem si sem vzal (u sebe na opasku nosím menší - nechci všude "chrastit") a ještě několik map a knih, co jsem si o této zemi sehnal...
Snad nejdůležitější součást mých zavazadel je překrásně vyřezávaná dýmka (řezby jsou přírodních motivů) a hromada prvotřídního materiálu do ní (jelikož jsem si nebyl jistý, jaký se zde dá sehnat)...
A za zmínku stojí také, že jsem si přinesl i pár lahví prvotřídní Whiskey a Brandy...

Ale to už na mě mluví ten hezky vypadající Elf a mě táhne hlavou, že můj oděv, který v mé zemi patřil mezi ty lepší, bude na tomto ostrově asi velice průměrný...

Také zdravím, vznešený elfe!
Nepřicestoval jsem do této překrásné země za nějakým konkrétním cílem...
Pověz mi, pokud se smím zeptat, schyluje se v některé části této země k nějakým nepokojům, nebo snad nedejbože někde jsou?
A také bych se rád zeptal, jestli je v tomto přístavu nějaká krčma, kde by znavený dobrodruh mohl načerpat nové síly s nějakými krásnými děvčaty a zjistit, jak to na tomto světě chodí?
Na závěr, nerad to přiznávám, ale nikdy jsem zde nebyl... Mohl bys mi ve stručnosti říci, jaké zde platí zákony ohledně chování, abych nevědomky nějaký neporušil?

Během své řeči se na něho usmívám a vlídně na něho hledím, doufajíc, že mu mohu věřit...

Hostinec

Sedím a poslouchám hostinského a onu neznámou o čem se spolu baví a když mě to příliš nenadchne vyčkávám tiše až se hostinský dostaví a mlčky hledím na neznámou až když kolem mě hostinský projde upřu na něj svůj pohled. Víš jak to bylo děsné?... nesnáším násilí... co hodláš dělat teď? chceš snad abych skončila někde na kousky a na mých ostatcích si pochutnávala dravá zvěř?....
Ano drahá Daili ty sice nemáš ráda násilí ale já ti právě zachránila život...a neboj to ted v plánu nemám nezpomínej že hledáš vraha svého otce a sestry...
Ano jistě... nezapomínám... ale nevím jak ty mi můžeš být užitečná když o něm nic nevíš...

Hostinský naleje a na má tváři se oběví drobný děkovný úsměv uchopím pohár jenž mi byl donesen a vypiju tak lahodnou tekutinu která ve mě zmizí přesně tak jak zmizela v hostinském. "Jste hodný děkuji vám...ale právě díky vašemu lahodnému nápoji jsem je tak trochu zřídila..." na mé tváři jen propluje drobný úsměv který během chvíle zmizí. Není mi příliš vidět do tváře ale přesto může vyčíst že se příliš neusmívám možná k tomu mám nějaký důvod stejně jako k tomu že skrývám svou tvář pod kápí...

Sleduji hostinského a snažím na tváři udržet ten milí úsměv který je docela obtížný a to zřejmě protože již nejsem tak úplně elfkou, ale o tom naštěstí skoro nikdo neví až na mého drahého přítele Everina.
"Chtěla bych se vás zeptat ... potřebuji se dostat co nejdříve z města mám k tomu jisté důvody jen poraďte kudy bych se měla vydat...nebudu vás dlouho zdržovat..." pravím klidně a když skoro skončím nakloním se přes stůl k hostinkému, abych mohla šeptat. "Ten důvod je.. že hledám vraha svého otce a sestry..." promlouvám tiše skoro neslyšeně aby to slyšel pouze on.
Pak se usadím zpět do židle a sleduji jeho bezstarostný pohled který se snad po chvíli změní, ovšem ten muj je pořád stejný jako když jsem přišla poprvé a je stejný jako nyní.
"Doufám že vám ten trpaslík nezpůsobil přiliš škod... co se majetku týče... já sem se snažila nic nerozbít... teda až na ty chuligány..." dodám pro jistotu s drobným úsměvem a znovu založím ruce na hrudi čekajíc snad že mi něco řekne, něco o čem nevím... "A ted mě ještě napadá neviděl jste tu třeba procházet nějaké podezřelé osoby něčím zvláštní, neo tak?... třeba jako ten trpaslík nebo já?... moc by mi to pomohlo při hledání...." ještě vypustím rychle z úst když mě to napadne a muj pohled padne znovu na slečnu s klíčkem v ruce kterého jsem si všimla již když jej dostala od hostinského.

Hostinec-nové útočiště

Přikývnu jen na slova hostinského a tiše poděkuji.Vezmu klíček a zamířím směrem ke schodům.než však zmizím na schodišti ucítím něčí pohled,když se otočím spatřím onu dívku,kterou jsem spatřila před pár minutami před hostincem.JEště jednou si ji krátce prohlédnu a pak už opravdu vystoupám po schodech do patra.

,,Vypadala zvláštně velmi zvláštně..no co ani já nevipadám zrovna nejlíp.."Krátce se uchechtnu a přemýšlím jak že to ten hostinský říkal.

,,Byly to první dveře vlevo nebo vpravo?"zamyslím jelikož mi předchozí myšlenky vypudily jeho slova z hlavy.

,,Ale vždyť je to jedno.."kývnu hlavou a zamířím k těm dveřím nalevo.Jakmile zjistím , že klíček pasuje pousměju se.Hned mi však úsměvev mizí z tváře když si uvědomím,že ani nevím v čem budu spát.Avšak nic jiného mi nezbývá než to zjistit zmáčnu tedy kliku a otevřu dveře...

Nicolas Braner a Mearh
Vaše hádka byla velmi hluboká a vražedná. Už by jste se povraždili. Proč to nemůže chodit tak , jak to chodí většinou? Vždy se musí něco pokazit! Nejspíše pro to , že vy , ač jste živí , nedokážete skoro vůbec nic ovlivnit. Jste pouze dvojice mizerných bytostí , kterých je tady široko daleko spousta.... Společník pouze přistoupil blíže a promluvil.
Mněli by jste toho nechat pánové. Nerad bych viděl tuhle "přírodu" poskvrněnou nějakými vnitřnostmi. Poté naznačil něco rukou u hlavy a srdce....

Mearh
Vypadá to , že tě cizinec nejspíše zachránil před jistou smrtí. Vůbec jsi však nepochopil jeho počínání k druhému cizinci , který na tebe řval. Položil mu ruku na rameno a kouká se mu přímo do očí. Copak se tě tu nikdo nebojí? Copak se tu nikdo nikoho nebojí? Tato situace je snad ještě horší než čekat na smrt. Nejradši by jsi je okřiknul , ale něco ti v tom brání. Nemůžeš tomu uvěřit , ale máš z elfa strach. Většinou se ničeho nebojíš a máš chladnou hlavu. Tento elf ti však příjde hrozně nebezpečný a zvláštní.

Nicolas
Už už jsi cizince napadl něčím "zákeřným" , ale vkročil do toho Azriel. Samo sebou na poslední chvíli. Položil ti ruku na rameno a promluvil (viz výše) . Bylo to jakoby tě někdo skropil studenou vodou. Poté naznačil prsty směrem k hlavě a srdci. Proč? Chvíli ti to nedocházelo a vůbec jsi nemohl přijít na to co to má znamenat. Z tvého nekonečného tápání tě zachránila....... no samo sebou tvá hůl. Nejspíše to znamená že se máš uklidnit.... Jestli to však toto neznamená , tak se uklidni i bez toho. Chceš snad umřít?! Hůl ke konci řeči přitvrzovala na hlase , který naštěstí slyšíš pouze ty. Azriel stojí a kouká se na tebe svými světle modrýma očima. Jeho pohled je uklidňujicí , jako by tě obejmula matka. Nevíš čím to je , ale v jeho očích vidíš věčné usmíření a klid. Jako by tě někdo uspával. Jeho ruka na tvem rameni jakoby nic nevážila a byla pouhým peříčkem na tvém skalnatém rameni. Kdyby to bylo možné , tak by jsi řekl , že z tebe rukou a očima vytahuje veškerý momentální vztek. To je však pouze iluze , kterou si nejspíše z nějakého důvodu vnucuješ.....

Imalia
Bolest je spalující. Začínáš pomalu ztrácet kontrolu nad tímto tělem. Poslední pokus by nebylo moudré ztratit tím , že se pokusíš zdlouhavě oživit ruku. Proto něco v bolestech vykřikneš na tvora (v tom svém jazyce). Chvíli , velmi dlouhou , se nic neděje. Příšera leží rozpůlená na podlaze. Vypadá to , že se nehodlá zvednout. Jenže naštěstí se obluda probudí z věčného spánku. Nemůže však chodit , takže se k tobě plazí. Když se jí to povede , tak jedním pařátem chytne meč. Z pařátu stoupne obrovský oblak kouře a pařát začne hořet. Obluda to však nevzdává. Pomalu se jí daří vytahovat meč z tvého břicha. Pohltila tě peklná bolest , když meč škrtnul o tu věc , na které ti velmi záleží. Jenže to už je meč venku a ty se vzpamatuješ. Obluda zařve. Celou jí pohltí plameny. Plameny jsou tak prudké a rozžhavené , že uskočíš z posledních sil na stranu. Obluda začne hořet světle bílým plamenem. Je tak světlý , že si musíš zakrýt oči. Když je zase otevřeš , z podlahy vychází pára. Uprostřed je zabodlý meč a okolo něj je plno popela. Chudák obluda , ale jak žila tak i umřela. V tvých službách. Bohužel to zničilo i mrtvolu šlechtice. Takže jediná věc co zbyla z šlechtice je jeho ruka. Na té má nějaký prsten. Tebe však nejvíce trápí jedno. Máš v sobě díru , která tebou vede naskrz a odkrývá výhled na tu samou věc. Na ten samý obratel. Stihla jsi to jen opravdu těsně....

Z prohlížení těla tě vyručí skřípot dveří v hale. Nevedly z venčí. Byl to malý klouček (asi 8 let). Ten však nevycházel obyčejnými dveřmi , ale nějakými ve zdi. Kouknul se do haly a nejspíš si tě nevšiml přes hustou páru v místnosti. Vypadá to že pan Aubert nebezpečí zažehnal! Z chodby za ním se ozvali hlasité radostné výkřiky. Ta jejich radost nebude trvat dlouho.....

Poničený palouček s krátery

Už-už jsem měl na jazyku zaklínadlo pro ohnivou kouli. Bylo mi jedno jestli ji dokážu seslat nebo. Dá se říct, že už mi bylo všechno jedno, ale pak ten muž promluvil. Jeho slova byla jako bič. Na kratičký okamžik mi připadlo, že je stejný jako já. Vždyť na jeho místě bych zřejmě jednal stejně. Ale proč mě právě toto napadá? Já se nad tím nechci zamýšlet. Chci konat. Je mi jedno na kom, ale konat, ničit, zabít, ublížit…

Jenže do toho promluvil Azriel. Přišel blíž ke mně, do mého zorného pole a já na rameni ucítil jeho lehký dotek. Ta jeho slova mi vyrážejí dech. Opět se stahuje podivná úzkost kolem mého hrdla. I tak bych dál zatvrzele pokračoval minimálně v nenávistné řeči. Cosi ve mně se chce vymanit z Azrielova sevření a zuřivě udělat něco nerozumného, cokoliv jen aby už mě všichni nechali na pokoji, aby mi přestali mluvit do mého hněvu, kterému stejně nikdo nemůže rozumět, ale pak mi Azriel ukáže na hruď a hlavu. Pokud mě něco mohlo zadržet tak toto. Už jsme to gesto viděl. Gesto znamenající sjednocení. Tak o tom mluvil.

Asi by mi to nedošlo, nebo bych prostě zůstal jen tiše stát a zírat neschopen čehokoliv, kdyby se v mé mysli opět neozval hlas hole. Jako bych to snad nevěděl… Teď už by bylo nerozumné jakkoliv odporovat. Učinit cokoliv proti tomu co mi říkají. Cítím podivnou ostrou bolest v hrudi.

Odvrátil jsem se od cizince a zadíval se na Azriela. Sotva popadám dech, Ta úzkost mě snad úplně zadusí. Mám chuť křičet. Prostě jen křičet, dokud budu mít ještě byť jen trochu schopný hlas a v mých plicích bude ještě kapička dechu. Jenže to nemůžu udělat. Znovu ten chaos a bolest. Konečně se dostavila plnou svou silou. A přece je pohled Azrielových očí uklidňující. Nechci to cítit. Chci aby ze mě dal tu ruku pryč, aby si mě přestal všímat, aby mě nechal a počkal než si to tu vyřídím a pak mi odpověděl na zbylé otázky…

Sklopím hlavu. Nikdy bych si nepomyslel, že tohle kajícné gesto ještě kdy učiním. Jeho dotek a pohled jsou tak uklidňující, jako by měl tu moc ze mě sejmout všechno moje trápení. Vím že to není možné, ale teď mi to tak připadá. Vůbec nevím proč na mě tak působí. Jeho pohled je jako pevné obětí. Pevný bod, který teď potřebuji ze všeho nejvíc. Nechci cítit takové pocity. Jsem unavený. Svaly napjaté vztekem a zlobou se nyní uklidňují a znovu se hlásí o svá práva a mě se celý svět zatočí před očima. Svazu se k zemi a opět se posadím. Skoro je mi do breku. Nevím na co mám větší zlost, jestli na Azriela, na hůl, na cizince nebo na sebe. Chtěl bych být jinde. Daleko od toho všeho, ale vím, že to nejde, a vlastně by utíkat bylo přece pod mojí úroveň tak nad čím to tu uvažuji?

Klid… Mají pravdu… Musím se uklidnit, musím se uklidnit, musím se uklidnit…, mé rty se neslyšeně pohybují spolu s těmi myšlenkami. Všechno se zdá být úplně k ničemu ale i tyto své myšlenky teď potlačuji. A co teď…? Co mám teď tedy dělat? Já ničemu nerozumím… Tak bezradný jsem snad ještě nikdy nebyl. Nechápu proč si moje nitro vybralo za svůj pevný bod právě Azriela, ale každopádně se zdá že je to tak. Měl bych být asi rád, že mě zadržel. V čem přesně? A záleží na tom? A kdo to vůbec je? Proč mluvil o masakrování vesnice? Měl vlastně pravdu, jen bych si na něm vybíjel svou vlastní zlost, která se ho netýká. Nic co se mě týče se jeho netýká… Krom toho… -Mluvil o orcích, třeba nějaké potkal a jestli jsou tu blízko tak bysme mu asi měli být vděční že nás varoval. No vděční… To zas přeháním, to ne. Taky by nám mohl říct kdo je, co tu dělá, kde potkal orky a možná bysme je mohli jít zlikvidovat. Zabíjení orků se nebude brát jako vražda ne? A třeba by to trochu zmírnilo i mou zlost. Rozhodně by to byla alespoň nějaká činnost, když už nic jinýho…
Pomalu potřesu hlavou. Skoro se teď i stydím podívat se na Azriela. Vím, že jsem se zachoval jako pitomec. Jako bych snad já sám nevěděl nejlíp jak nebezpečné je když podlehnu vzteku. Jenže asi právě pro ty snítky studu se zachovám přesně obráceně a vzhlédnu. Ne, že bych snad věděl přesně co chci říct. Asi bych mu měl poděkovat, co? To bude zase ostuda… I když… Horší už to asi bejt nemůže…

”Dík…” utrousím jen unaveným dýchavičným hlasem. Znovu se mi rozbolela hlava, ale ne tak silně jako před tím a hlavně už se usadila ona bouře uvnitř mě, takže začínám být pomalu schopen opět uvažovat. Povzdechnu si a zadívám se na neznámého. Napadá mě, že bych se mu měl omluvit, ale to ihned zamítnu. To teda ne! Omlouvat se mu nebudu. On nás vyrušil a ještě mluvil jako pomatenec, takže co… Jsme si kvit, krom toho jemu se přece nic nestalo ne? Jo je vidět že jednání s lidma mi fakt nejde… asi bude lepší když budu prostě jen mlčet, třeba nám něco řekne sám… Nebo se ho prostě jen zeptám na to co mě zajímá, což by v jeho případě bylo dost takže bych se zas choval jak Everin. No dobře, už sem na něj vyletěl tak to zkusíme nějak zaonačit třeba se ještě něco dozvíme…

“Kdo vlastně jsi…? Co tu děláš? A proč ses ptal na orky? Tys tu nějaký potkal?“ zeptám se ho. Mluvím pevně, ale unaveně, jako by mě tento záchvat podivně vyčerpal. Z mého hlasu zaznívá zvláštní odevzdanost. Dokonce už ani můj pohled není tak pichlavý jako prve. Spíš se zdá, že nemám daleko od omdlení.

Wolsey
Elf se na tebe přátelsky usmál. Ovšemže! *krátká odmlka* V naší zemi je zrovna válka s temnou prackou , což je spojenectví mezi skřety , barbary a orky. Doneslo se mi že se pár orků dostalo na naše území z pobřeží. Za těmi se však už odehrává honička , která je brzo vyřadí ze stroje. *odmlčí se* No ohledně těch ctěných dam , tak nevím zda by se tu našel nějaký "divný" podnik k vaší chuti. Je tu však jedna krčma , která je označená a nachází se na námněstí. * odmlka* Co se týče zvyků , tak v našem městě tolerujeme zvyklosti jiných ras. Jsme i celkem přizpůsobivý se svými zvyky. Hlavní co by jste měl asi vědět , že nesmíte lovit zdravou zvěř v hvozdu a rozdělávat oheň. My si svého hvozdu ceníme jako pokladu..... *odmlka* Pokud chcete tak vás doprovodím ke krčmě. Elf se otočí a pomalu si to míří do dutiny v stromě (můžeš se ho ptat na něco i po cestě). Když jsi vešel dovnitř , tak jsi pocítil docela zvýšení teploty oproti vnější. Byla tam nějaká hala s křesly a pultem (které přímo vyrůstají z podlahy). Za kterým seděl nějaký elf , kterého jsi neprohlížel moc podrobně. Máš celkem chuť na nějaké pořádné jídlo a pití. Takže míříš za elfem. Jdete po nádherném dřevěném schodišti , na kterém jsou i dřevěná zábradlí. Po cestě narazíte na pár pater , ale nakonec dojdete ke konci schodiště. Vejdete do místnosti ve které je obdobný pult , ale nyní bez křesel a laviček. Dokonce je místnost i menší než ta nahoře. Jdeš stále za elfem. Výjdete ven. Před tebou spočinou nádherně dělané proutěné dřevěné domy ( domy dělané z proutí , které má na střeše místo tašek materiál podobný okvětním lístkum , takže je mněsto střechami různobarevný a ještě jsou domy z proutí , dělané s různými znaky a symboly , které je bílé). Pokračujete po ulici , která je vystlána nádherným trávníkem , který není nikde prošlapaný nebo méně zelený. Jak to ti elfové dělaji. Po ulici chodí jak elfové , tak lidi a trpaslíci , přes hobity a skřítky. Prostě rasová křižovatka. Konečně dojdete k dveřím krčmy. Před tím však projdete různorodou tržnicí , která je plná rozmanitého zboží. Když jste u dveří , tak se elf zastaví. Pohlédne na tebe a popřípadě ti ještě odpoví na otázky. (jestli nebudou , tak můžeš vejít do krčmy)

Uvnitř krčmy najdeš jednoho elfa , nejspíše hostinského a jednu zahalenou ženu. Nedokážeš však poznat zda je člověk nebo elf. Je zahalená kápí a o něčem se baví.

Cestou do neznáma

Sedím pohodlně v Neithově sedle a s mírným úsměvem čekám, až Nieven Lluned ke mně přijde blíž, aby se s ní mohla pozdravit. Stříbřitá vlčice kráčí svou elegantní chůzí a každým krokem přichází blíž k nám, až najednou se zastaví.
Mám nutkání na ni krátce zavolat a snad ji dodat odvahy k dalšímu kroku, kdy tu na ni první promluví Arcimág. Stočím překvapeně hlavu jeho směrem.
Mluví elfštinou, ale dialektem, kterému ani já nemohu rozumět. Čí řeč to tedy je? Jaká elfština může být až tak jiná?
Vlčice pak přistoupí blíž a mistru mágů se pochlubí, potom se teprve rozejde za mnou. Skloním se tedy v sedle až na přední rozsochu a vlčici po hlavě krátce pohladím, načež se opět narovnám a pevně usadím.
Na slova mistra jen krátce kývnu a s tichým mlasknutím sevřu hřebcovy boky, ten se vydá vstříc dálavám energickým krokem.
Přemítám si v hlavě, že ten postarší muž možná nebude až tak odpudivě majestátní a důležitý, jak jsem si myslela. Že nakonec jeho doprovod mi bude činit i potěšení.
Navedu albína na malou cestičku, právě tak stvořenou pro dva koně. Jet nás víc, již bychom se museli řadit za sebe.
Po očku sleduji poletující ptáky, kteří si pískají do rytmu s tlumeným pobrukováním arcimága, nevědět kým jest, spletu si ho spíše s druidem než s čarodějem. Aspoň co se chování zvířat týče.
A poté opět uslyším jeho hlas, v otázce, která patří mé osobě, avšak tak důvěrnou, že jen s nevolí na ní odpovím.
“Řekněme, že za to může můj smíšený původ a nezvladatelnost výchovy. Jediný, kdo mne dokázal zkrotit byla starší čarodějka, která hledala učenku,“ odpovím po pravdě, avšak pranic konkrétního.
Jak bylo zjevné, arcimág tušil mou nedůvěru k němu, a proto okamžitě změnil směr našeho hovoru.
Zahledím se tedy na chvíli v dál a přemýšlím, na co bych se jej mohla zeptat. Bohužel, mne nic nenapadá. Nic, čím by bylo vhodné začít.
Nejlepší bude zeptat se, co má se mnu v úmyslu, ale nikterak přehnaně. Pozvolna, a třeba něco prozradí sám. Anebo mne aspoň přesvědčí, že se s ním nemusím cítit tak svázaná.
“Pokud to není tajné, mohu se zeptat, proč jedeme zrovna do Silverilu? Již jsem něco zaslechla o svárech v okolí, ale popravdě se v politické situaci této oblasti vůbec nevyznám,“ začnu tedy otázkou.
Vím, že s ohledem k jeho úsměvu to snad nebyla nejlepší otázka, ale stejně bych se na ní jednou zeptala.

A.J.
Když jsi otevřela dveře do pokoje , které jsou vyrobeny nejspíše z pryskiřice s hnědou barvou. Naštěstí není průhledná. Vkročíš jedním krokem dovnitř. Kolem tebe je rozlehlý pokoj. V rohu u okna je postel pro jednoho s oblohou. Vedle je nějaká vyzdobená skříňka. Po levici máš "vanu". Nedá se to tak nazývat. Je to totiž výrustek ze zdi , ve kterém je prohlubeň. Tvarem se prohlubeň podobá vaně. Co je ještě zvláštnějšího. Tak to je to že vana je plná vody , né leda jaké , ale proudící. Ze stropu stéká po zdi nějaký vodopád , ten končí ve vaně a následně odtéká žlábkem ve dřevě do zdi. Když přikročíš k vaně , tak si uvědomíš , že pod nohami máš mněkoučký mech. Ponoříš ruku do vody. Nevíš jak je to možné , ale voda je teplá. Není přímo vařící , ale rozhodně není studená. Prostě teplá. Po tvé pravici z podlahy "vyrůstá" nádherně zdobený stolek. V jedné části stolku je tak divná věc..... Přímo ze stolu rostou květinky. Takže ti to tu připadá spíše jako v nějakém záhadném lese než v pokoji hostince. Když zavřeš dveře , tak zjistíš že se zamykají i zevnitř. Takže to tak učiníš. Když se ujistíš že jsou dveře zavřené , tak přistoupíš k oknu. Záclony jsou z hedvábí , ale vypadá to spíše na nějakou trávu. Na omak je to ale hedvábí. (vykoupej se a pokud použiješ nějaký detajlní popis tak mi to pošli šeptem :D )

Daillien
Když se koukneš po elfce , tak se na tebe taky podívá. Radši se koukneš znova na hostinského. Ten začal povídat.... No každopádně by jste neměla město opustit dnes. V lese je plno orků. Ti už bohužel nejsou z lepkavé kaše jako ti naší chuligáni. Hostinský vypada neodbytně a nalije ti další sklenku elfského nápoje. Poté ji zase do sebe hodí. Pokud jsi si nevšimla , tak jsme v obchodně-přístavním městě. Zde je plno zvláštních bytostí.... *odmlčí se a vypadá že už na něj alkohol zabírá* Každopádně vám můžu nabídnout pokoj.... Když z nenadání jsi přestala slyšet to jeho tlachání. Vidíš jak hýbe obratně ústy a něco mluví. Nějak však nemůžeš rozpoznat o čem mluví. Zrovna v tenhle okamžik jedné z tvé částí připadá sexy. Nevíš čím to je. Povětšinou na tebe alkohol působí velmi lehce. Tenhle je však silnější , i když chutná sladce a nepálí. Překlopíš do sebe skleničku a necháš se prostoupit tím teplem z pití. Nedokážeš se ovládat. Teda jedna z tvých poloviček. Chtěla jsi říci něco čeho by jsi hodně dlouho litovala (chtěla jsi nějak zbalit hostinského) , ale najednou tě vyrušila osoba vkročící do místnosti. Najednou jsi se znovu vrátila do reality a slyšíš jak hostinský domluví. .....každopádně nevím jak ti s hledáním pomoci. Hlava se ti pořád krapet motá a cítíš nějaké divné pocity (jsi už celkem opilá) k hostinskému. Příjde ti však legrační muž jenž vkročil do krčmy. Má na sobě....(popis už napsala postava v prvním příspěvku).... a na krku má divně vypadající zlatý řetízek s nějakým amuletem.

Těsné uniknutí smrti u kráterů
Po tom co skončí řvací část souboje, jak moje, tak mého nového známého, mlčím.. Podívám se na svého soka který je odhodlán seslat kouzlo. Zavřu oči.
Bohové.. Kdybych neudělal jedinou věc z toho mnoha co jsem za několik týdnů stačil, určitě bych tu nestál.. Kdybych si vzal do lesa posluhovače, kdybych zůstal s elfkou na balkóně a vymyslel lepší plán. Kdybych raději před těmi orky utekl hned.. Kdybych neztrácel čas navlékáním toho svého úžasného oblečení, před kterým mám radějí jen svou dýku.. Kdybych popadl tu sekyru a použil ji proti tomu zelenýmu zloději dýk, kdybych odbočil v to lese cestou sem, kdybych se probudil o pár hodin déle nebo dříve, kdybych si vybral jinou světovou stranu a nešel do téhle proklété země. To čekání na smrt mě ubíjí. Je to jako bych musel čekat dvacet let s jistotou, že mi někdo potom vrazí dýku do zad.. Mou dýku, ještě ke všemu.. Tak už si mě vemte, bohové, jestli tam jste! Tak ať jsem už duch!
Už jsem si jistý, že umírám. Cítím jak má duše opouší mé tělo.. O tomhle jsem pořád slýchával, tolik o tom vím ale nemohlo se mi to ještě přece stát. Ale pak si uvědomím, že do nebe nestoupám. Naopak stojím nohama pevně na zemi. Uvědomím si, že stojím na té zemi pevněji než normálně.
Z mého imaginárního odchodu do věčných lovišť mne vytáhne ta třetí osoba. Teď už vidím, že je to jistě elf.
Mněli by jste toho nechat pánové. Nerad bych viděl tuhle "přírodu" poskvrněnou nějakými vnitřnostmi.
Při této větě přistoupí k nám oběma blíže.
Otevřu oči. Elf právě pokládá tomu cinizinci ruku na rameno.
Jestě štěstí, že jsem to neřek nahlas. Ten elf nevypadá, že by mu radil které z repertoáru mučících kouzel vybrat. Ani tím jeho posunkem. Leda by ukazoval kam má mířit..
Je vidět, že ten elf dokáže s lidmi vážne manipulovat. Můj bývalý nepřítel už nevypadá tak vražedně a ani já nemam chuť se na ně vrhnout. Je to divné. Ten elf vypadá.. Myšlenku ale nedokončím. Protože nechápu jak vypadá. Nedokážu to popsat. Tohle není další blbec elf, navlečený do těch jejich směšných šatů, kterými tolik opovrhuji. Já bych jím opovrhoval, ale bojím se toho. Mám takový divný pocit, že když o něm pomyslím špatně, tak on to uslyší a mávnutím ruky mi vyrve duši z těla..
A zase je to ticho jako bylo předtím.. Nikdo nic neříká a ten mladík (Braner) zas přemýšlí. Asi si rekapituluje posledních pár minut.. Zajímalo by mě, co dělá jako člověk tady.. Ja být jím, tak to tu nevydržím.. Nevydržím to tu i být já sám, ale jako bych měl na vybranou.
Muž potom něco jakoby říká, ale není ho slyšet. A nevypadá to ani, že by to říkal svému elfskému kamarádu. Pak pomalu potřese hlavou, jako by něco odmítal, nebo si něco z té hlavy vyhání?
Poděkuje svému příteli, ale nevypadá to úplně jako srdceryvný, upřímný dík za záchranu života. Spíš trochu nuceně. Pak se konečně podívá na mně.
Ano, já tu taky sem! Řeknu si v hlavě, protože mám pocit, že jsem delší dobu až moc přehlížen.
Měli by přede mnou padat na kolena a říkat mi pane..
Obyčejné promiň by stačilo.. Jemu ale asi ne..
Pak, po krátké odmlce, dostanu několik otázek.
Postupně na ně odpovídám.
Jsem.. Jmenuji se... na krátký moment, zlomek vteřiny, se zamyslím, jestli jim říct své jméno. Není to bezpečné. Ale už jsem s tím začal a nic si vymýšlet nebudu. Mearh.. A ať je to jakkoli podivné jméno, mohu vás ujistit, že jsem člověk.. Ikdyž někteří mne nazývají zrůdou.. Své jméno vyslovím jako 'Mear', to h na konci spolknu..
Ještě před chvílí jsem se tam za rohem oddával spánku. A předtím jsem běžel několik kilometrů lesem.
Jestli jsem potkal orky? Orka nemůžete jen tak potkat.. Aspoň já bych tam našemu střetu neříkal. Viděl jsem jich asi.. no třicet, možná padesát. A jeden z nich mi ukradl mou jedinou zbraň - samožrejmě dýku. Vlastně mi tu dýku ukradlo víc orků najednou.. A taky zabili jednu elfku.. Směrem někudy tamtudy
To celé už řeknu s klidem v hlasu. Jalianino jméno jsem sice nezapomněl, ale říkat ho přece už nemusím.. Stejně je mrtvá..
Pak ukáži někam směrem k jejímu domu.
Nikoho o pomoc nikdy neprosím a ani teď nehodlám. Ale nějaká podpora by se mi hodila. Tak jako tak nemám kam jít a spát už tolik také nepotřebuji.. Spánek mi navíc až moc připomína moji čekanou smrt a tak bych raději něco udělal..
Můžeme se tam vypravit. Nejspíš už tam nikdo nebude.. Aspoň bych si od jedné z mrtvol půjčil nějakou zbraň. Ale vy máte asi něco rozřešené.. Takže kdyz mne omluvíte.. A není někde poblíž, nějaký zdroj vody? Prospělo by mi kdybych se umyl.
Rozhlédnu se zase po té spoušti kolem sebe a raději ukážu směrem na les, aby nedošlo k dalším nedorozuměním, ohledně toho hvozdu. Ten mladší vážne nevypadá, že by někam chtěl jít.. Ikdyž to tak z jeho hlasu vyznělo.. Divné...

Cesta zázraků a poloprázdná krčma

Pozorně ho poslouchám a snažím se zapamatovat informace, co mi říká, neboť vím, že neznalost poměrů se pro dobrodruha téměř rovná jisté smrti...
Nechám ho domluvit a po cestě se ho ptám:

"Jak jsi mluvil o těch nepříjemnostech s Temnou Packou, myslíš, že by se tam vaší vládě hodila pomoc zkušeného dobrodruha? Nebo jinak - najímá vaše vláda i dobrodruhy, nebo vše nechává řešit armádu?
A samozřejmě děkuji za informace o rozdělávání ohně - to jsem netušil a mohl jsem tak způsobit nepříjemnosti..."

Jak jdu za Elfem a koušu se do jazyka, abych se nevyptával na každou věc, co spatřím, stejně jako se snažím nedávat moc najevo, jak jsem zdejší "architekturou" (dá-li se to tak nazývat) okouzlen...
I tak mi to nedá a když procházíme kolem jednotlivých místností, vyptávám se, k čemu slouží a pro koho slouží...
Snažím se však, aby to vypadalo jen jako běžná konverzace a nebyla znát má zvědavost...

Když vyjdeme na travnatou cestu u domů, nedá mi to a pronesu:
"Mistře Elfe, slýchával jsem příběhy o tom, jak jsou Elfové spojeni s přírodou, zvláštěpak s rostlinstvem... Ale ani ty nejdivočejší příběhy mě nemohly připravit na tu nádheru, co zde vidím! Vaše architektura je skutečně překrásná, stejně jako vaše cesty... Je vskutku vidět, že i ta sebemenší část je zde vytvářena nejen pro praktičnost, ale i pro potěchu oka a duše..."
Doplním svou větu drobnou úklonou s rukama sepnutýma na hrudi...

Při procházení tržnicí si prohlížím stánky, ale rozhodnu se nic nekupovat...
Tržnici budu prozatím ignorovat, neboť než se pokusím něco nakupovat, musím se o tomto světě naučit více - takhle bych byl pro zdejší obchodníky moc snadný cíl na okradení, pomyslím si...

Když dorazíme ke dveřím krčmy, ještě jednou vyseknu Elfovi dvorní úklonu a pronesu:
"Vaše společnost byla skutečně výborná! Nejenže se mi s vámi dobře šlo, ale jste také velmi výřečný, skvělý společník!
Jsem vám zavázán...
Nemohl bych vás na oplátku pozvat na něco podle vaší chuti do krčmy?"

Uvnitř Krčmy si to zamířím směrem k hostinskému:
"Zdravím dobrý muži, rád bych se zeptal, jaké druhy bohulibého moku máte na skladě?"
Následně šeptem dodám:
"A směl bych se vás zeptat, co je zač ta zahalená dáma?"
Podávajíc mu při tom drobný peníz...

Pokud je se mnou i Elf, co mě sem přivedl, zakoupím mu nápoj dle jeho výběru...

Hostinec

Sedím a hledím na hostinského který začne mluvit poslouchám ho a všimnu si že na něj začíná zbírat elfský nápoj, naleje další pohár, chvíli sleduji pohupující se hladinu a připomíná mi mořskou hladinu, vlnky které si spolu pohrávají, ale občas si hrají až moc nebezpečně ovšem v mé sklenici se bouře nekonná spíše a pouze v mém žaludku a dokonce také hlavě...Slyším hostinského a tak na něj znovu upřu svuj pohled a nevědomky na něj hledím s otevřenou pusou, tedy ne úplně ale přesto to nevypadá nejlépe opřu se o opěradlo a znovu založím ruce na hrudi. hledím na hostinského krapet vyjeveně a nechápu oč jde, pozvednu jedno obočí když mi hostinský připadá sexy a já nevím co ještě v mé mysli se zjevuje tolika myšlenek že jen díky mé drahé polovičce je rozptýlím, ale přesto... z hluboka se nadechnu a holdám něco říci, ale když pohlédnu ke dveřím krčmi vstoupí dovnitř nějak divný chlápek, dokud se na něj nepodívám pořádně je to zřejmě v pořádku, můj pohled padne na hostinského... "Vaši nabídku.. ohledně pokoje si promyslím... a co se pomoci týče nevadí... však já něco ehm... tedy někoho oběvím..." pravím ještě než cizinec vstoupím a pak na něj znovu upřu svuj pohled. Mám co dělat abych neexplodovala jako časovaná bomba a myslím že kdyby má drahá polovička mohla hned mi jednu vrazí a já bych sama sobě zřejmě udělala totéž...

Pozoruji onoho cizince a když přitoupí blíže k mému stolu tedy k hostinskému a začne mluvit neudržím se a vybuchnu smíchy i když se snažím ten příšerný smích zahnat tím že upiji té tekutiny jejíž hladina se již ani nehne, ale jen do té doby nez pohár zvednu ze stolu a upiji.

Woah! zajímalo by mě co do toho dávaj! To je síla... a to mám teprve druhou sklenku...
Měla by ses zamyslet nad tím jak se chováš...nebýt tu ty lidé už bych ti jednu vrazila... takhle se přeci nechová nebo jsi snad zapoměla?...víš co dovedu...klidně ti staré šrámy z "bitvy" znovu připomenu...
O díky to vážně ne, bitvu možná povedu támhle s tím divným chlápkem v červeném... na mé tváři se oběví drobný škleb. Já jsem sice tak docela mimo ale má druhá polovička tohoto ráda využívá a tak se stane i teď, není hluchá a jelikož tu nikdo není je zde ticho a proto i tak tichý šepot nelze přeslechnout.

"Kdo jsem... neco co vlastně jsem vám může být úplně jedno...jediné co vám však povím je.... aby jste si odemě držel odstup milej pane!" můj hlas znící ted celkem nepříjemě a ne zrovna tolik příjemně jako před malou chvíli ještě ten roztomilí dětský smích který vyšel z mého hrdla. S tímto odstrčím onen lahodný mok jak jsem to nazvala já stranou a vstanu od stolu. Mám na jazyku další nepěknou větu, ale raději ji nevyslovuji nahlas a nechám si ji jen a jen pro sebe.
Jo pravdou je že tu opravdu neni málo "zvláštních" lidí... a tenhle nejspíše bude jeden z nich...
Jak to mužeš říct vždyť je... je celkem... směšný! ale vypadá uplně normálně...
Ano jistě... tobě se vše zdá být směšné a hrozně legrační, ale já narozdíl od tebe jsem v pořádku... na mě alkohol nijak nepůsobí...
Sleduji onoho muže a díky mé krapet ožralé polovičce se stěží držím na nohou jediné co drží rovnováhu ještě tak nějak jsem já nikoli Dailien která už by vážne neměla kopad do sebe na ex tu sklenku tý jejich divný tekutiny...Nejspíše nebyl její záměr se opít, ale jaksi se jí to vymklo z rukou...
Skoro se natáhnu, ale naštěstí se zachytím o kraj stolu jak se s ní a tak trochu zdá se se mnou zatočil svět.

"Pane hostinský zamlouvám si na dnešní noc jeden z pokojí *škyt*, jak se vrátím tak zaplatím... a teď me omluvte... jdu se porozhlédnou po ...venku" dopovím a můj hlas je znovu tak milí jako předtím můj smích, má tvář je stále skryta pod kápí sice mám trochu problém se dostat k východu, ale dojdu a když se tak stane kousek popojdu a opřu se o stěnu krčmi a z hluboka vydechnu. Tak takový invidium sem ještě neviděla... napadá mě když tak stojím z hluboka se nadechnu a sleduji dění předemnou ovšem mé myšlenky jsou na úplně jiném místě...

Tajemná cizinka

Než mi Hostinský stihne odpovědět, do situace se vloží ona tajemná žena v kápi...

Propána! Co jí to nalil? To vypadalo jako zajímavé extempore rozdvojené osobnosti posilněné silným halucinogenem!

Měřím si jí pohledem, snažíc se odhadnout, jestli představuje nebezpečí...
Odhadnout to nejsem schopen...

Nejlepší by bylo, kdyby ses na ní vykašlal... Nějaké přístavní individuum, které ani neví, kolik vypít Ti přeci za námahu nestojí...
...jenže, hergot nevypadalo to, že by měla špatnou figuru a krom toho, něco je na ní ďábelsky přitažlivého...
...nojo, ale také to nevypadalo, že by byla naladěná tímto směrem...
...no tak co není, může být, je opilá...
...přesně tak, je opilá, nikdy nevíš, co jí hrábne v makovici, jako bys to neznal...
...hmm, zase mohl bych se alespoň pokusit zjistit, o co tu kráčí a třeba se dozvědět něco víc o tomto světě!

"Uh, omluvte mě," řeknu hostinskému a vyjdu z krčmy, kde uvidím onu ženu stát opřenou o stěnu...

Opřu se také (na druhé straně dveří), vytáhnu svou krásnou dýmku, naplním jí krásně vonící směsí tabáku a dalších bylin, z prstu mi vyšlehne plamen, kterým si připálím a zabafám z dýmky...
Prohlížím si při tom tu zajímavou osobu...
Cosi mě na ní přitahuje, ale zároveň odpuzuje...
Nu což, za pár slov se nevraždí...

Pohlédnu jí do kápě tam, kde tuším její oči upřeným pohledem...
Své modré, věkovité a hluboké oči upírám upřeně do jejích a odhaduji jí...
...poté pronesu:
"Zdravím vás!
Omlouvám se, že jsem se pokoušel vyzvídat - musíte mít mimořádné smysly...
Promiňte mi mou starostlivost, ale jste v pořádku?
Ať vám ten hostinský dal do drinku cokoliv, pořádně to s vámi zacloumalo...
A musím vám říct, že když jsem vstoupil, koukal na vás pěkně chlípně...
Nemyslím si, že byste potřebovala pomoc, vypadáte že se o sebe dokážete více než dobře postarat...
Nicméně pokud byste chtěla, jsem vám k dispozici...
Teď jsem přicestoval z daleké země a rád bych se seznámil s místním prostředím...
Svá slova doplním lehkým úsměvem na tváři a důvěryhodným, mírně uhrančivým pohledem, který mi mnohokrát otevřel cestu přes zavřené dveře...

Po svém "proslovu" se rozhodu opět věnovat své dýmce, pozorně sledujíc její reakci...
A rovněž také ve střehu, abych jí stihl zachytit, kdyby to s ní seklo - vypadá, že fakt dost přebrala...

Podivný chlápek co se mi příliš nezamlouvá...

Zavřu oči a lehce předkloním hlavu mou myslí zmítají myšlenky všeho druhu ale pouze jen jedna se mi vybaví do puntíku.
Everine... kdybch tak věděla kde jsi... asi... asi sem to opravdu přehnala...chtěla bych se ti omluvit...ale jak...dyť ani nevím kde jsi...
žádný omlouvání se nekonná Daili! Sakra až ti bude příště nalejvat tak odmítneš jinak tě vážně zabiju!
Když v tom vjde z krčmi ten divný chlápek co se tak podezřele dívá a snaží se skoumat každou skulinku mého obličeje jenž skrývám pod kápí. Hlavu znovu skloním do úrovně jako předtím Nemusí vidět všechno... napadne mě a to již začne mluvit.
Pokud se nebude ohýbat a skoumat dále mou tvář jen lehce pozvednu hlavu abych viděla jeho očí mé jsou zelené, zelené jako kiwi tak velmi jasné, ale zároven je znát jak moc je to zvíře ve mě dravé a nevypočitatelné stejně jako ted se hluboka nadechuje připraveno vypovědět proslov ohledně toho co jsi řekl ty.
Chvíli uvažuji pokud to vůbec jde a poté teprve začnu mluvit.

"Ano vzkutku mám dobré smysl... děkuji...
Jsem uplně v pořádku nic mi není...
Nic mi tam nedal jen jsem to zřejmě vypila moc rychle...
...a to že jste přicestoval bůh ví odkud mě absolutně nezají...." nedořeknu a na místo toho se z hluboka nadechnu a svezu se k zemi, zvíře se skrylo a nechalo mě napospas toho všeho, připadám si jako nějaký starý ožrala co ale vůbec neumí pít až se sama děsím... "Já za to nemužu..." vypovím ale vlastně nevím proč hledíc do svých dlaní které mi ted připadají potřísněné krvá ač tam nic není...

Hostinec-Nové útočiště

Vejdu s trochou obav do pokoje ale jakmile to spatřím nemůžu se snad ani nadechnout.Krásný pokoj mi až příliš připomíná můj domov a na mé tváři se objeví mírný úsměv.Když položím ruku do vody a cítím její teplo neváhám ani vteřinu a mé oblečení ze mne spadne a já pomalu vlezu do vany a jakoby s teplou vodou ze mě opadávají vzpomínky a děsivé noční můry z vězení.

,,Tohle je snad ráj.."pomylsím si s úsměvem a se zavřenýma očima se nechám unášet skvělým pocitem.Jakmile jsem dokonale čisté a mé vlasy už zase září jsako sluneční paprsky vylezu ven a utřu se ,,ručníkem"(doufám že tam nějaký je).Obleču si zpátky své čisté šaty,které byly úpo dobu mého pobytu ve vězení uschovány a pokusím se najít hřeben,abych mohla rozčesat své vlasy.Jakmile jsem se vším hotova vyjdu ven na chodbu,zamknu dveře a zamířím dolů do hostince poptat se kdy mám začít.Scházím pomalu po schodech a všimnu si že je nyní prázdno tak přejdu až k baru,kde se posadím a počkám na hostinského.

,,Ještě jednou Vájm děkuji..."prohodím když ke mě hostinský přijde a já se na něj mile usměji.Avšak nyní te úsměv vypadá jako bych ve vězení nebyla.

Podivná cizinka, co přebrala

Po jejím dalším extempore, kdy mi opět "vynadá" a následně se skoro sveze k zemi nevím, jestli se mám smát, nebo se cítit uražen...
Rychle k ní přiskočím, abych jí podepřel, přičemž jednám dostatečně otevřeně, aby věděla, že se nejedná o útok, ale také dostatečně rychle, aby se nemohla bránit...

Ach, jo... Ta holka je evidentně namol... Potřebuje se z toho vyspat...
S lítostí v očích zhasnu dýmku a ignorujíc její breptavé námitky, vedu jí do krčmy, kde zahalekám na hostinského:
"Hey, prosím, kde má ta dáma pokoj, vypadá to, že se potřebuje pořádně prospat..."

Potom jí dovedu do jejího pokoje a shodím na postel...
...následně vyseknu úklonu a se slovy:
"Budu na Vás čekat ráno, tajemná dámo..." Opustím pokoj a odejdu zpět do nálevny...

Hmm, daří se to dobře... Mooc dobře... Je docela hezká na pohled, natož na dotek... A potom, ta animální přitažlivost.. No, uvidíme zítra - myslím, že ta dáma mi dluží alespoň rozhovor....

Během svých myšlenek už dorazím dolů, kde se obrátím na hostinského:
"Propána co jste jí to dal? byla úplně namol!
Na to se rozesměju na celé kolo...
Tuto noc strávím dole v krčmě, protože bych nerad, aby mi utekla...
Ještěže mi nedělá problémy pár dní nespat...
Pít ale budu uvážlivě - výdrž sice mám, ale neznám zdejší alkohol a potřebuji zůstat při smyslech...

Nicolas a Mearh
Elf se při zmínce o orcích trochu rozčílil. Není to ten vztek přímo ve smyslu zrudnutí a řvaní. Na tváři se mu však oběvil celkem seriozní výraz. Oproti jeho dosavádním přátelskym pohledu. Poté si pokleknul. Nekleknul přímo jako nějaký otrok. Přikleknul si na jedno koleno a dlaní se dotknul země. Poté chvíli mlčel. Pak ukázal směrem do hvozdu. Jdi sto metrů tímto směrem. No a abych nezapoměl jmenuji se Azriel. Takže jdi , za chvíli vyrazíme.... Odmlčel se a počkal než odejdeš , ale těsně než jsi vešel do hvozdu na tebe promluvil. Jakou dýku jsi měl na mysli? Poté počká , až mu dýku popíšeš. Následně se odvrátil a ty (Mearh) jsi vkročil do hvozdu....

Mearh
Po sto metrech jsi narazil na tekoucí potůček. Ten pramenil ze stromu. Stromu? Prostě se ze stromu vylučovala voda a ta tekla někam hlouběji do hvozdu. Začal jsi se umývat. Škoda že neslyšíš co si na "paloučku" povídají. Celkem tě to i zajímá.... No což , tak jsi se umyl a vyrazil na zpět. Když jsi vešel , tak elf něco kutil v divném sedu (turecký , nebo spíše podobný meditačnímu). Když jsi se přiblížil , tak ze země trčela dýka ze slonoviny. Nebyla to sice ta tvá zdobená , ale stačí i taková. Teda do okamžiku než najdeš tu svojí.

Nicolas Braner : D
Když záhadný Mear odešel do lesa , ještě chvíli jste mlčeli a pak promluvil Azriel. Promiň , že jsem se tě nezeptal , ale nedůvěřuji této osobě. *ukáže palcem směrem do hvozdu* Musíme se tam vydat. Cítim , že se orkove zastavili. To je příležitost je dohnat.... *odmlka a ohlédnutí se do hvozdu* Královna mě políbila na čelo kvůli tomu , že jsem její.........vnuk. Azriel si znova sednul do toho svého sedu. Informace ti přišla divná. Vnuk? To by jsi do královny neřekl , protože je to stále kus. Vzduch okolo opět zhoustnul. Ze zničené země začalo něco vylézat. Byla to kost nějakého zvířete. Ta se zvedla metr do vzduchu a tam se roztekla. Následně se tvarovala do tvaru dýky. Když se tento proces dokončil , tak dýka spadla na zem a zabodla se. O chvíli později vyšel z hvozdu Mear nebo jak se to nazval. Zastavil se , když uviděl dýku. To je ale pobuda.....

Accali
Arcimág se na tebe překvapeně podíval. Zamyslel se. Tak stará čarodějka řikáš? Poté se Arcimág zamyslel ještě hlouběji a pročísnul si plnovous , který je smotaný do spousty copánku. Nějaký švitořivý vrabec Arcimága přerušil ze zamyšlení. Chvíli létal okolo a švitořil , ale následně přistál na arcimágovu prstu , který byl těsně před tím uveden do pravého a potřebného tvaru. Vrabec si dosednul a pyšně si pročistil a urovnal peří. Poté se vzedmul , takže vypadal jako malá kulička peří. Vypadá celkem roztomile a vtipně. Spustil nějakou dlouhou řeč na arcimága (zpěv). Poté se odmlčel a s vypětím všech sil se držel v pyšné "kuličkové" podobě. Arcimág tak divně našpulil rty a začal pískat. Znělo to skoro stejně ostře , ale bylo to pomalejší než zpěv vrabce. Poté se vrabce dotknul ukazováčkem a znovu něco řekl v dialektu elfštiny. Asi... Poté , když vrabec odletěl , se otočil k tobě. No jedeme do Silverilu ze dvou prostých důvodů. Jedním z nich je , že je nejspíše v obléhání a druhým je to , že budou potřebovat naší kouzelnou pomoc. *odmlka* Vás budu potřebovat kvůli jedné věci. To takové , že mě samotného je málo a ostatní kouzelníci a mágove musí pročesávat lesy a chránit královnu. Pro to vy........ Poté se zase odvrátil a věnoval se okolní zvěři. Vypadal jako velký přírodní taťka....

Rebeca
Koupání je náramné. Uklidňuje tě to a víš že máš zpoustu času. Takže se plně uvolníš a relaxuješ. Postupně z tebe odchází pocit únavy a hanby minulých dnů. Chtěla už jsi vylézat , když v tom se z křoví , kterým se vchází do skrytého jezírka , ozval zvuk. Vyděsila jsi se. Copak tě někdo znovu sleduje? To snad radši ne. Neodvážíš se z vody. Riskovala by jsi totiž to , že by tě někdo mohl uvidět nahou a mokrou. Mohla by jsi se bránit , ale co když jich bude víc. Z křoví vyšel Viktor.... Nekouká se na tebe a vypadá , že je zahanben. Stydí se? Co to s ním sakra je? Najednou začal nahlas recitovat "báseň". Nečetl ji ani si jí nevzpomínal , on si ji asi vymýšlel v akci.
Miluji tě víc než život svůj.
Život svůj rád pohubím , pokud ty odmítneš mě.
Jsem zde a rozkájim se v činech ,
ke kterým mě pocity mé donutily.
Věrným otrokem tvým chci já být ,
lásku mou chci s tebou rozdělit.
Prosím potrestej mě za mé činy ,
o život mě připrav hned.
Jestli budu muset žít bez lásky tvé ,
nemám pro co žít.....
Najednou vytasil dýku a přiložil si ji ke krku. Nepodříznul se , ale zatlačil na tolik , že mu z krku vytekl pramínek krve.
Řekni , zemřu já pro lásku tvou.
Chci zaplatit za své skutky ,
život svůj ti daruji.
Doufám že to bude stačit ,
za ten skutek , co jsem udělal ti nerad.
Prosím neprodlužuj ta má muka.....
Stojí tam a celý se klepe. Dýka je pořád přiložená ke krční tepně. Dívá se někam do výšin. Pokud něco rychle neuděláš , tak se nejspíše podřízne....

A.J.
Vykoupala jsi se a utřela jsi se úplně rozkošným ručníkem (je hebký jako žádný ručník z naší doby). Sešla jsi dolů a promluvila na hostinského elfa , který utíral skleničky. Vzhlédne na tebe. Na tváři má přátelský úsměv. Samo sebou není zač. Když jsme tak u toho.... *začne něco vyštrachávat zpod pultu* Je čas se dát do práce. Na pult položil hadřík a nějakou nádobku s olejovitou tekutinou. Hadřík je úplně luxusně hebký a příjemný na dotek. Utři tímto stoly. Toho prostředku stačí opravdu pár kapek na stůl. Dej se do práce.... Usměje se a pobízí tě gesty rukou k práce. Myslí to však spíše jako srandu , než jako rozkaz. No co ti zbývá.... V místnosti je 12 stolů a za pokoj se musí něčím platit.....(natož za plat) Dáš se do práce. (V té flaštičce je opravdu něco jako olej , silně aromatický olej. Všechny možné nečistoty zmizí a stůl se nádherně leskne.)

Jezírko

Když se z křoví vynořil Victor tak mi zatrnulo. V ten okamžik jsem se ponořila pod hladinu. Netrvalo to však dlouho. Jsem příliš zvědavá a krom toho, ať chci či nechci pořád je to můj mladší “brácha“. Tedy dobře, brácha už ne, ale nemohu popřít, že mi na něm stále záleží a že jsem mu vděčná, za dnešní noc, kdy odešel.
Vynořím se a zaslechnu jeho srdceryvný proslov. Zdá se že si mě nevšiml. Nemusím dlouze přemýšlet ke komu mluví. Vnímám tón jeho hlasu a mrazí mě v zádech když uvidím jeho vlastní dýku u jeho hrdla.
Co teď? To přece… to nemyslí vážně… To nemůže… To je hloupost, tohle nesmí… Aniž bych přemýšlela co dělám prostě zakřičím:
“Dost, Viku!“ můj hlas se chvěje. Celá se chvěji naštěstí jsem stále v teplé vodě. Až do teď to šlo, ale co bych mu měla říct? Konečně si uvědomil že tu jsem, ale co mu mám říct? Co dělat? Slzy mám sama dost na krajíčku. Mám ho chránit. Jsem starší, je to moje povinnost, nemůžu dovolit aby se zabil a to ani za tu cenu, že bych pozbyla svou hrdost, nebo čest. Opravdu by se zabil? Zabil by se kvůli mně? Ale co teď? Co mu teď mám říct? A můžu vůbec něco? Co když… co když řeknu něco špatně? Co když se zabije a já s tím nic nezmůžu? Mám mu dát naději? Naději na lásku? Ale já ho nemiluju! Možná… Kdyby všechno bylo jinak ale… Přece… Takhle to nejde…
Několikrát hlasitě polknu. Ještěže je ode mě tak daleko a nemohl to slyšet. I tak ovšem musí vidět růměnec v mých tvářích, slzy v očích, které však po tvářích nestékají, strach ve tváři, strach že si ublíží… Proč to nemůže být jednoduchý? Proč to musí bejt takovýhle… Proč to prostě musí dělat ještě těžší…?! ptám se sama sebe, když mi v mysli prolétnou vzpomínky. Vzpomínky na dvě noci na trestnici, vzpomínky na jeho slova a vyznání se z pocitů… Kdyby to všechno bylo jinak nemuseli jsme se tu teď jeden na druhého dívat, jako by to mělo být naposled…
Musím něco říct… Co ale chce slyšet? Že ho taky miluji? Mám mu lhát? Ale… To přece nejde… Ne… Ale naděje… Naděje mu neublíží a cokoliv je lepší než nepslnit svůj slib jeho matce…
”J-já nechci abys… Aby ses zabil, víš…?” začínám opatrně. Sama ani nevím co mu vlastně chci říct. “Víš já… Mohlabych tě mít ráda… Předtím… Ale to bych… Musel bys mi říct, že něco cítíš a já… Víš potřebuju čas a ne… Ne takhle to nejde… To totiž… to není láska, víš..? Pokud… Pokud mě máš rád tak… Tak se nezabiješ a budeš trpělivý, ano…?“ Teď když jsem to dořekla si začínám uvědomovat jak hloupě to asi znělo. Vždyť jsme oba vojáci, vyrůstali jsme poslední čtyři roky jako bratři teď tohle… Sama nevím jestli ho někdy budu schopná mít doopravdy ráda, ani nevím jestli smím, ale každopádně jsem to musela říct. A budu to muset i zkusit udělat, pokud by to měl být jediný způsob jak dokázat aby se nezabil…

Poničený palouček s krátery

Unaveně sedím a naslouchám slovům cizince, který se představí jako Mear. Připadá mi to jméno zvláštní a ještě zvláštnější, když nás ujišťuje o tom, že je člověk.Ještě nedávno jsem mohl říct to samé…, pomyslím si jaksi na prázdno, protože na mou myšlenku nikdo reagovat nemůže, maximálně moje hůl a ta naštěstí taky nekomentuje všechno na co myslím. Jsem za to rád. Sám ještě nevím co si o ní myslet. O jejím vědomí, které jakoby někdy vycházelo přímo ze mě, ale zároveň mě komanduje pomalu hůř než to dělal můj otec. Povzdechnu si. Naslouchám slovům o smrti nějaké elfky, ale nic to se mnou nedělá. Proč by mě mělo zajímat že někde zemřela nějaká elfka? Někdo úplně cizí s kým jsme se nikdy nesetkal? Takových zemře během hodiny tisíce a o většině z nich se ani nikdy nedozvím a tak pro mě tato informace je podivně lehká a nedůležitá. Jinak mi ale jeho chování připadá dost arogantní a bohužel ne nepodobné tomu mému. Jednání s lidmi mu říká asi jako mě… A proč myslím na takový věci? Je to prostě cizinec co se tu odněkud vyloupnul a evidentně si o sobě myslí že je kdoví co. Pokud to není nekromant tak mě absolutně nezajímá!, pomyslím si a odtažitěji než před chvílí sleduji jak mu Azriel ukazuje směr, nejspíše k vodě, a představuje se. Pojednou mě napadne že já se taky nepředstavil. Ne, že by se mě někdo na jméno ptal, ale tohle je jedna z věcí která mi ulpěla v paměti z Gatonelovi výchovy. „Je slušnost se představit, když se někdo představí tobě.“, byl na to velice háklivý a tak i já nakonec tiše, a přesto slyšitelně pronesu své jméno. Jen krátce jsem přemýšlel zda se mu představit celým jménem. Moje křestní jméno zná vlastně jen poměrně málo lidí a ještě méně z nich mě jím oslovuje, ale což. Je to jen jméno…

“Nicolas Braner…“ řeknu mu. Dívám se na něj nevlídně. Dívám se tak skoro pořád takže žádná změna ovšem to cizinec nemůže vědět. Mear začne popisovat Azrielovi svou dýku což jde naštěstí mimo mě a já se po tu dobu věnuji jen vlastnímu dechu a unavenému tělu, které se snažím sám v sobě přesvědčovat že by mělo zase začít poslouchat a dělat co se po něm chce, kupříkladu pro začátek alespoň vstát. Prozatím se však o nějaký pohyb nepokouším, uvědomuji si, že potřebuji odpočívat každou volnou chvilku, kterou mám. Teď když Mear odešel a my s Azrielem zůstali snad doufám že se mi dostane dalších odpovědí, ale vlastně odpoví jen na jednu z otázek, které předtím zůstaly viset ve vzduchu, kvůli tomu cizinci. Uvědomím si, že mě vlastně štve. Štve mi a zároveň je mi podivně blízký. Jenže to co mi Azriel o sobě prozradí mě přinutí polknout a překvapeně se na něj podívat. Zvláštní s jakou lehkostí jsme teď odložil svůj zasmušilý pohled a masku odtažitosti. Jakoby led kolem mého nitra v jeho případě podivně snadno tál až se toho začínám bát a než bych něco řekl věnuji se raději myšlenkám a znovu nabytí svého předešlého nevlídného pohledu. I tak je mi však jasné že už tento můj záchvěv zpozoroval. On vždycky vidí věci, které by vidět neměl. Alespoň z mého úhlu pohledu. Královnin vnuk? Vždyť… Tak stará zas… no jo elfové… žijí dlouho a není to na nich poznat. To by mě zajímalo jak je asi Azriel starý… NE! Nezajímalo! Mě takový hlouposti nezajímají! Je a to mi stačí! Páni… Královnin vnuk… Takže já tady cestuji skoro s princem? No potěš… A to jsem ho chtěl zabít, by asi královna moc šťastná nebyla, co? To by mi ještě scházelo… Zrovna někoho jako je ona bych za nepřítele mít fakt nechtěl. No tak aspoň že to vím… A on se mi tu ještě omlouvá,… Ne že by se mi to nelíbilo, ale… Je to… Divný… uvědomím si že své pocity ani neumím pořádně pojmenovat.

“Aha…“ I tak mám ale pocit, že chtěl ještě něco říct a opět se utnul předčasně. Usadil se do toho svého sedu a mě je už jasné co bude následovat. Když vzduch zhoustne jsem schopen jen sledovat jeho počínání. Ani jsem pořádně nepostřehl jak dychtivý je teď můj pohled, když sleduji co udělá s kostí, která se vynořila ze země. Jistě že mi mohlo dojít, že se jedná o dýku už dřív než ji stvořil ale já nebyl s to ani pořádně přemýšlet. Když si představím že to co on se učil stovky let bych já mohl zvládnout i za svůj krátký život, možná i o dost rychleji…

Jenže to už na palouček vejde Mear. Popravdě mu nevěřím stejně jako Azriel. Na druhou stranu nemohu popřít že je zajímavý a hlavně že je mi v mnohém podobný. Z myšlenek mě vytrhne hůl a její poznámka mi přijde neuvěřitelně trefná až skoro vtipná. To teda jo…Koutky úst mi zacukají a já si až pozdě uvědomím že se usmívám. Ihned můj úsměv povadne a já si mimoděk přitisknu prsty k ústům. Nakonec ale ruku odendám a pomalu se postavím. Jsem stále velice unavený a této své únavě přisuzuji i nedostatek sebeovládání ohledně emocí, které nechápu.

“Tak bychom asi měli vyrazit…“ vypravím ze sebe. “Nevím jak rychle dokážu jít, tak aby nám ještě neutekli…“ dodám ještě s pohledem věnovaným jen azrielovi a ze vše sil se snažím o to aby byl nic neříkající. Jsem rád že někam půjdeme. Kamkoliv jenom že půjdeme protože zůstávat zde už mi je vážně dost zatěžko…

Wolsey , aneb cesta do krčmy s otázkami
Elf jde a odpovídá ti za chůze. No nevím jak tomu přesně je. Já se o takové věci moc nezajímám *pokyne ti na schodišti , že nebude říkat co kde je* To jsou různé místnosti nepřístupné jiné rase než elfům. Když chvíli jdete po ulici a ty mu povíš o tvých znalostech z doslechu. No to víte my si přírody vážíme. Každopádně jsou toto pouze domy pro ostatní rasy. Naše "opravdové" domovy jsou mnohem hezčí. Jsou to takové stromy , které pomocí zpěvu , který vykonávame s družkou , tvarujeme a přizpůsobujeme obytným podmínká. Používáme povětšinou přírodní materiál. To se však netýká magické akademie. Ta je stavěná jako lidské domy , z kamene.... Došli jste ke krčmě. Prosím , tady je krčma. bylo mi potěšením... Elf se společensky uklonil a odkráčel zpět do přístavního stromu. Ty jsi vešel.....

Wolsey a krasavice : D
..... když se ti konečně povedlo "doprovodit" krásnou slečnu do jejího pokoje (druhý vlevo) , tak jsi vyrazil dolů po dřevěném schodišti. Když jsi došel dolů , tak si nějaká žena , nejspíše elfka , brala hadřík a flaštičku s olejem. Přikročil jsi k pultu , za kterým stojí hostinský. Chtěl tě nějak pozdravit , ale ty jsi promluvil první. Takže tě vyslechnul a následně promluvil. Každopádně jsem ji neopojil! Tento nápoj Liorton , je neškodný , pokud ho pije elf. Pokud ho pije někdo jiný , tak se pro něj stává velice silným alkoholem. Nevím jak je možné že se slečna opila. Každopádně se Liorton vyrábí z ovoce. Pomocí tajného elfského receptu , smaozřejmě. Je to vlastně nejdražší nápoj tady v okolí vůbec.... Poté se na tebe ÚPLNĚ střízlivý elf , který je nějak až moc radostný , podívá a nejspíše čeká co ty na to.

Džagzai a rozzuřený Kain :D
Je pěkné počasí. Vy stojíte uprostřed vašeho uzemí a u nohou a tlapek vám leží tlustý zelený tvor. Který po kopanci hlasitě zaklel. Kaina chytnul amok.


Kain
Máš chuť si na něm vybít zlost. Samozřejmě se neomezuješ , proč taky? Kopeš do zeleného kouzelníka tak dlouho , dokud z jeho trčící hlavy nezbyde pouze rozmixovaný kebab :D . Dokonce se ti i ulevilo. Nebolí tě hlava a povedlo se ti navázat úplně normální spojení s Džagzai.

Džagzai
Odskočíš na stranu. Kain vypadá dost rozčíleně. Ty dobře víš co se stává s rozčíleným Kainem. Proto se stáhneš. Nechceš přece Kainovi omylem skočit do rány. Jeho vztek z něj přímo vyzařuje. Začne smraďocha kopat do hlavy. Po mítině se rozlétají kusy zeleného masa. Cáká tu všude hnusně zapáchající krev. Fuj! Kain se po notné chvíli zarazí , když si všimne , že už není do čeho kopat. Poté ho konečně slyšíš a máte spolu stabilní spojení. Naštěstí. Teď je Kain i docela klidný. Jako štěňátko.... :D

Kain a Džagzai , nyní bez zeleného :D
Přez pach smraďochovy krve jste oba dva ucítili zápach. Když jste lépe zavětřili , tak jste ucítili člověka. Člověka a krev. Podobnou té smraďochové. Je od vás celkem blízko. Během pár minut by jste ho dostihli , pokud by jste chtěli. Po pár týdnech víte , že tím směrem je "mokrý strom". Je to jen na vás.

Palouček s krátery
Když mluvím o setkání s orky, reakce elfa je pro mne trochu nečekaná. Vážně se zatváří, poklekne a dlaní se dotkne země.
Tohle nebude ledajaký elf zahradník.. Ani žádný potulný čaroděj co za pár mincí kouzlí ohňostroje. Jde tu asi o něco víc.. Ale po mně nejde.. To by mě poznal už předtím. Tenhle by to poznal i kdybych byl celou dobu schovaný za stromem.
Řekne mi, ať jdu sto metrů směrem, kterým ukázal. Prozradí mi i své jméno, tedy pokud je to opravdu jeho jméno, ale nevidím důvod proč by mi měl lhát. A chce jít do té zahrady se mnou, což mne potěší. Potom mi své jméno prozradí i mladší společník elfa. Trochu mne to překvapí. Docela jsem si myslel, že o sobě moc neřekne. Ale že by to říkal nějak vznešeně, to ani ne.. Spíš se na mě pořád tak dívá, jako bych byl kdoví co. Těsně před mým odchodem se elf zeptá na mou dýku a jak vypadala. A já nemám nejmenší důvod mu lhát. Takovéhle zbraně používá kdekdo a hned to na mne neukazuje jako na nekromanta.
Má dýka byla bíla, ze slonoviny. Byla asi takhle dlouhá a měla zdobenou rukojeť.
Načež ukážu její velikost. Taky jsem mu moh říct, že nebyla zdobená jen na rukojeti.. Ale dýky se normálně tolik jako ta má nezdobí, hlavně ne na jílci. Jestě by mu to přišlo divné a zjistil o mně něco víc.. Pokud to teda dosud už neví.
Pak se vydám směrem, jakým mi bylo ukázáno. Cestou přemýšlím o čem ti dva asi mluví.
Hmm.. Pan Braner a Azriel.. Ta jména jsem ještě neslyšel, ale není divu. Nejen, že ti nejmocnější lidé bývají neznámí, ale taky toho o tomhle místě moc nevím. Spíš by mne zajímalo proč se usídlili právě tady. To místo má buď nějaký specifickou spojitost s jejich konverzací nebo má jen taky navodit atmosféru. Ale spíš to první. Já bych svého učně na takováhle místa netahal. Co by z toho měl.. Aspoň vypadají jako mistr a jeho učeň.. Příbuzní asi nebudou, na to ten člověk nevypadá, že by měl elfí předky. Snažím se zachytit jejich konverzaci, ale zdá se mi, že jestě nemluví. Není divu, taky bych si nikdy nevěřil. Pomalu si nedůvěřuju teď sám sobě a co teprve na jejich místě. Vždyť je to normální.. Doufám, že proti mně nebudou nic mít, pokud nebudou vědět o co se tak horlivě zajímám. Ale tady přívětivé chování není zas až takovou zásadou zdejších lidí. Alespoň co se týče mne..
Potom dojdu ke stromu, ze kterého teče voda. A ani se tolik nedivím. Poslední dobou jsou naprosto nečekané věci na denním pořádku. Co ti elfové nevymyslí. Člověk by tu postavil všelicos a jim teče voda ze stromů.. Co najdu příště? Nic mě ani nenapadá. Ale pochybuju, že bych vyčerpal všechny možné nápady.
Pak moc neotálím a umyji se. Celý, jak to jen okolní teplota a teplota pramene a mé zvyky dovolují. Taky se pokusím vyčistit některé obzvlášt velké skvrny na mém oblečení. Když jsem konečne hotov, napiji se ze stromu, otočím se a jdu si to zpět ke svým novým "kamarádům". Když se k nim dostávám, blízko, zase mne napadne, že jsem tak trochu v háji. Nějak se to zase vyřeší. Buď mojí smrtí, nebo i něčím přijemnějším. Ale vyřeší..
V tom se zarazím. Něco určitě není v pořádku. Né s tím hvozdem, ale s mým zrakem. Něco jako by tam svítilo bílého. A vypadá to jako má nakrátko ztracená dýka. Přemítám, jestli mohl být pramen halucinogenní, ale když mi dojde, že to není přímo moje dýka ale nějaká jiná, nicméně ze slonoviny, jsem schopen to pobrat. Podívám se na elfa který sedí v jakémsi ritualním sedu a pomalu mi dojde, že ten skvost asi vytvořil on. Nejspíš dělal něco dost podobného já jako s vnitřnostmi. Dodal si materiál z okolní hmoty a pak mi z toho vyrobil dárek..
Tak přece tu rostou dýky.. To abych si ji utrh.. Řeknu skoro neslyšitelně pro sebe. Dýku seberu a prohlédnu si ji. Na mé tváři, kdyby nebyla zahalena kápí, by šel v tu chvíli vidět úsměv. Ten však rychle přešel. Podíval jsem se zpět na elfa.
Neřekl bych, že tu vyrostla jen tak ze země. řeknu polohlasně. Ničí pomoc sem si sice nežádal, ale to neznamená, že nesmím být vděčný. Sklopím hlavu a mirně se ukloním.
Nevím sice jak jste to udělal, ale jsem vám vděčný. Děkuji.. Když řeknu, že nevím jak jsem to udělal, částečně zalžu. Ono se to dá totiž uhádnout.. Děkující část celé věci mám za sebou. Ikdyž se to často sluší, ty poznámky okolo toho, jak se stávám jeho služebníkem, a že mu to oplatím jsem raději vynechal. Dýku si dám na své skryté místo, tam kde byla v mém hávu i ta minulá.
Pak Nicolas Braner navrhne okamžitě vyrazit. Dodá, že neví jak rychle dokáže jít, aby nám neutekli.. Takže žeby věděli kde jsou? Při tom, co mi ten elf dokázal za tu chvíli ze vzduchu, bych se ani tak nedivil. Takže cestu vést asi nebudu..
A tak čekám jak mistr Azriel výjde směrem jakým zvolí za vhodné. Ale kdyby chtěl, tak je do sadu klidně dovedu, cestu si snad pamatuju.. Prostě pořád dopředu..

Bradolein - pochod smrti...

Čekání na plazící se hroudu svalů kostí a masa je nekonečné a bolest mnou natolik prostupuje. Ta bolest kterou jsem již jinak dávno zavrhla a odmítla její příchuť. Ta bolest ať už fyzická či duševní která ze mne udělala to čím jsem nyní. Ta bolest která mi byla denním chlebem. Ta bolest která mne trýznila od smrti otce po celou tu dobu strávenou jako chovanka. Ta léta mučení za které všichni místní zaplatili ale pomsta nebyla dostatečná, musí trpět další. Celý svět pocítí mou bolest jako příval mořské vlny z krve padlých jenž smete život všech lidí a nadobro ukončí jejich soužení. Mé neuspořádané myšlenky na bolest přeruší až přítomnost plazícího se posluhovače. Ta cesta kterou prošel aby zachránil svou paní a vládkyni. A jako vyslanec smrti jediné lásky kterou kdy poznal. Lásky mistra ke svému výtvoru. Hluboce se zakloním když mutantní hrouda masa uchopí do své obrovité paže svěcený meč. Meč žhne i v jeho rukou ale jeho pouto vůči mne je silnější. Nepovolí ani za cenu vlastní existence a ostří pomalu vystupuje z mé zpečené břišní dutiny. Čím větší část ostří vyjde ven tím volněji se cítím až nakonec je meč zcela venku ale posluhovač za svou oddanost zaplatil nekonečnou prázdnotou když jej pohltil žár svěceného ostří paladinova meče a zažhnul. Vzhledem k mé barvosleposti si zakryji oči abych nebyla oslepena náhlou intenzitou světla. Když plamen zhasne místnost zavalí hustý dým přes který jde steží vidět, ale přesto poté co se vzpamatuji postavím se a vytrhnu srp z mramorové podlahy která to náhlé vytrhnutí nevydrží a odletí z ní několik ostrých odštěpků, dojdu až k místu kde bylo tělo mého zachránce a sluhy a nedaleko tělo drakobijce uvidím jen ožehnutý začernalý mramor a proužek jemného popela který se spolu se zavlněním mého pláště rozletí po místnosti a nasytí už tak hustý dým. Jedinou útěchou z mého vítězství jak se zdá je pouze uťatá ruka šlechtice. Ruku pouze odkopnu stranou a už se chystám odejít když v tom zaslechnu zvuk kamenů dřících o sebe a i přesto že mlha neustupuje i přes hustý mrak vidím malého chlapce na druhém konci místnosti jak vystupuje odkudsi ze zdi.
Vypadá to že pan Aubert nebezpečí zažehnal! vykřikne plný nadšení a za ním se ozve hlasitý jásot. Chlapec jak se zdá nedokáže prohlédnout hustou mlhou. Pocit bezpečí v jeho srdci nebude trvat dlouho. Když se k němu blížím přes hustou mlhu jako normální člověk vidí jen rozmazaný obrys černé postavy blížící se k němu. Na chlapci je znát že by se chtěla rozeběhnout směrem ke svému zachránci. Ale po chvíli jásotu se mu začne tajit dech když spatří že to není postava v zářivém brnění ale postava vypadá jako sama smrt. Čím více se blížím k chlapci tím více cítím jeho strach a když už jsem na dosah od něj malý chlapec jen s pozdvihnutou hlavou a otevřenými ústy sleduje postavu které zpod kápě září jedno jasně modré oko a planou krvavě rudé vlasy. Vychutnávám si jeho strach a pozvednu bradu hledíc na něj upřeně smrtícím pohledem který mu napovídá co se stane. Chlapci po tváři skane slza a následně hluboce polkne. On sám ví co se stane ale já si tuto chvíli užívám. Než stihne znovu lapit po dechu plášť se rozletí a vzduchem se ozvou dvě zasvištění. Chlapci se v tuto chvíli vykulí oči a skane další slza. Plášť spadne zpátky do své původní polohy kdy překrývá celé mé tělo a já pokračuji do míst odkud chlapec vyšel. Mezitím začne chlapcův hadrový oděv nasávat krví která začíná kanout i na naleštěnou mramorovou podlahu. Chlapec padne téměř bezvládně na kolena načež se posadí na lýtka. Jeho tělo od pasu výš odpadne stranou a jeho hlava se odkutálí stranou a jak dál leží na zemi s tím vyděšeným výrazem před smrtí tak zůstane ležet na podlaze a než začne podlahu teplá krev skane chlapci poslední třetí slza.
***
Jakmile procházím uličkou vedoucí po schodech na lidi zde schované se vyvalí hustá mlha která se sem dostala z velkého sálu. Scenérie se opakuje. Když v podzemních prostorách slyšeli jen ticho a ránu také zamlkli. A začínají se v tichosti přibližovat ke schodišti když v tom ze schodů sestoupí postava. Z přítomných nějaký poddaný (podle podřadného hadrového oblečení) podle postavy muž "Lorde Auberte ?..." zeptá se roztřeseným hlasem když v tom rozhodím plášť přes ramena na záda odkud mi nebude překážet v boji kdyby se někdo chtěl bránit ale vzhledem k tomu že jsou tu zalezlí jak krysy odpor se nekoná. Vzduchem zasviští srp a já se dostanu do pozice kdy mám srp za hlavou a pravou ruku opřenou o levé rameno. Nastává hrobové ticho ale jen do chvíle než se muž otočí a vyjde z oblaku dýmu který je u schodů. S prosivým pohledem se snaží rozeběhnout pravděpodobně ke své ženě a dítěti když v tom se od levého boku v oblasti pod žebry se jeho tělo rozpůlí k pravému rameni a na zem se vyvalí teplé a ještě pravděpodobně fungující orgány které se ještě chvíli vlní a pak už jen nečině proplouvají horkou krví onoho jedince. V tu chvíli nastane v místnosti chaos a začne se ozývat řev který doléhá široko daleko. Vystoupím z kouře a odhalím se tak. Lidé začnou prchat a mačkat se ke zdi jen aby unikli mému hněvu. Ale vypadá to jako by je měl zabít dokonce samotný můj pohled. Jako stádo ovcí jdoucích na porážku pobíhají po místnosti. Ovšem útěk přes překážky se neobejde bez těch kteří by zakopli a spadli. Jeden takový tu je. Opět muž pozvedne ruce dlaněmi směrem ke mne, ustupuje a prosí o slitování. Svěsím tedy srp z ramene podél těla a muž nevěřícně dává velmi pomalu ruce dolu. A dívá se zvláštním pohledem, nechápe co se děje ale ostatním je to jasné. Má ruka vystřelí z polohy podél těla směrem vzhůru až nad mou hlavu načež se při tomto aktu rovnou otočím a jdu pronásledovat další oběť zatímco muž za mými zády se rozpadne ve dví od rozkroku po střed čela. Jeho bezvládné ostatky než odpadne každá polovina na svou stranu zanechají uprostřed směs střev žaludečních šťáv a zápach žluče a výkalů. Následující kroky mě zavedou až k prchající ženě. Též spoře vesnicky oděné které za běhu švihnutím setnu obě nohy. Efekt setnitých nohou a pádu doprovází kreve která se vyvalí z pahýlů. Žena se z posledních sil otočí na záda a s pláčem jako všichni prosí o smilování a zapřená o lokty se snaží odtáhnout pryč. Velmi pomalu jdu za ní a nakonec s výkřikem zhasne její život když zatnu srp do její lebky. Její oči se protočí a z očí, oší, úst i nosu se začnou valit pramínky krve. Pravou nohou stoupnu na její poměrně obnažený hrudník a se vší agresí s hlasitým křupnutím vytrhnu srp a pozvednu jej nad svou hlavu a nechám si na jazyk skápnout několik kapek krve které v eufórii polknu zatímco zbytek krve ze srpu stéká po mém obličeji a má kápě spadne z hlavy. Spíše než jako nekromantka nyní vypadám jako berserker. Odhalí se můj obličej ale první čeho by si všimli živí a zaměřili se na to je mé druhé oko pod kápí neviděné které září jasně krvavě rudě. Žena na zemi se mi pod nohou ještě chvíli škube zatímco z proražené hlavy přes oštěpy lebky jí na podlahu vytéká mozek. Děti se schovávají za své rodiče. Postupuji k páru který zde vidím je to muž s rozhozenými pažemi který za sebou skrývá tři malé chlapce a ženu. Opět švihnu srpem nyní muži přes hrdlo. Muž se svalí na kolena a začne plivat krev. Po chvíli se překulí na bok a jen dochrchlává jak se mu plíce plní jeho vlastní krví. Děti zaplakají nad úmrtím otce a choulí se k matce a tisknou ji tak jak by ji měli tisknout když je to naposledy před dlouhou cestou do pekel. Jednou švihnutí srpem rozhodne o smrti všech čtyř najednou. Matka pozbyde spodní části těla od poloviny pánve a jelikož stojí u zdi její hlava se zapře o zeď a přelomí ji v řezu směrem k mám nohám které potrousí další čerstvá krev. Očividně nejstarší chlapec pozbyde ruce od podpaždí a na stejném místě se rozpadne i jeho tělo. Zbylým dvěma se hlay zakutálí kamsi mezi zbylé "obecenstvo". Krvavou řeží rodiny však skončit nemůžeme. Podlaha je již téměř zcela zalitá krví. A čím víc jich padne tím větší eufórie se mi dostává. Je to opojení, je to droga, je to něco co vám nedovolí spát dokud si nedáte další dávku, je to něco co se vám musí líbit, něco co vás dostane do tak katatonického stavu že si připadáte jako bůh. Pokračuji v ukájení své choutky. Dalším cílem je muž který se oddělil od putujícího davu a stojí bezmocně opřený o zeď s rozteženýma rukama, dýchá velmi rychle a já se velice bavím při pohledu na něj. Rozhazuje hlavou ze strany na stranu a kouká kam by mohl utéct ale než by se pokusil cokoliv udělat abych na něj dosáhla předkleknu a opět švihnu. Muži se rozevře břišní dutina a se slzami bolesti v očích se snaží zadržet vnitřnosti v těle. Jeho bolestivý a panický nářek ukončí až smrt kvůli velké ztrátě krve a svalí se na břicho a prakticky by se dalo říci že utone ve vlastní krvi které se tu hromadí stále víc. Dvě ženy se pokusí využít momentu a rozeběhnou se ke schodišti což zpozoruji a srp vrhnu na druhou z nich. Po bohatě zdobených šatech se rozstříkne krev když se srp zabodne do páteře v oblasti mezi lopatkami a jeho setrvačnost mu dovolí proniknout hrudním košem odkud jej část vyhlíží ven. Šlechtična padne na druhou která běžela před ní a zamezí ji tak pohybu. Možná ani ne tak kvůli vlastní váze jako kvůli váze šatů. Pomalu se začnu přibližovat k uprchlicím když v tom poslední zbývající muž vystoupí z řady žen které se chou jedna k druhé a čekají na nevyhnutelné. Pravděpodobně ho napadlo že neozbrojená mu mu nic nemůžu udělat. Jakmile mě doběhne musí být dost překvapen když má ruka z otočky směrem k němu vyletí k jeho hrdlu a pevně jej uchopí, ba co víc zdvihne do vzduchu. Muž se snaží bránit, vrtí se v pevném dusivém objetí a drží se oběma rukama pevně té mé. Má pravá paže po chvíli mučení vystřelí zpět směrem k uvězněné šlechtičně s vytrženým ohryzkem muže v ruce který je nyní odsouzen velice pomalu umírat a krvácet na studenou kamenou podlahu. Ohryzek zahodím stranou a dojdu až k ženě zasažené srpem. Přišlápnu její záda a předkloním se k pod ní uvězněné druhé šlechtičně která s hlavou opřenou o tvrdou stěnu se snaží stále vyprostit ze sevření mrtvého těla a kamenné podlahy. Než vytáhnu srp uchopím ženu něžně oběma rukama po stranách za hlavu. Je to téměř jako bych ji chtěla uklidnit ale ruce se pevněji sevřou a žena napůl vykřikne když v tom následuje dlouhý pohyb směrem vzhůru kterým oddělím její hlavu od těla a lebku následuje zároveň také páteř která se s hlasitým křupáním osvobodí ze sevření žeber. Políbím ženskou hlavu na ústa jako by jsme byly milenky. Je to táhlý polibek značící snad i šílenství v mém chování. Následně vytrhnu z hlavy pomocí zubů jazyk který když pohodím hlavu plivnu do své dlaně a zasunu jej do hluboké kapsy pláště který mám nyní jen jako černočerný závoj. Pozvednu se a z těla druhé mrtvé šlechtičny vylomím srp stylem ze strany na stranu aby bylo slyšet jak praskají chrupavky spojující obratle. Jakmile srp znovu svírám v ruce vrazím svou ruku kamsi do středu rány způsobené zásahem letícího srpu a vytrhnu si jeden obratel který uložím tamtéž co jazyk. Genocida může pokračovat. Další na ráně je žena které si během mého počínání zaklekla k jedné z postelí. Když se k ní začnu blížit napřímí se a s rukou napřaženou směrem ke mě svírá krucifix ze zlata "Ustup neb shoříš v pekle..." vyřkne před tím než nasadím ďábelský úšklebek a zatnu srp zespoda do její brady a odhodím ji přes sebe na zeď o kterou zaburácí její tělo než se sesune k zemi. Další se pokusí proběhnout kolem mne ven když v tom volnou ruku nastavím před její hrudík a prorazím jej naskrz držíc v ruce její srdce. Ruku vytáhnu nazpět a pokračuji. Euforie se vystupňovala natolik že začínám v opojení tančit. Je to nádherný pocit všechna ta bolest kterou mohu rozdávat. Chytím další ženu kterou přinutím klesnout v kolenou. Srp zastrčím za pás kam patří. Levou rukou chytím ženu za hlavu jako bych ji chtěla pohladit naposledy než zemře a druhou rukou za bradu. Následuje scéna kdy trhnu pažemi směrem od sebe. Hlava mrtvé ženě zůstane viset přes záda a čelist se houpe jen na levé straně na kusu kůže. Do cesty se mi nachomítne další bohatší žena která s roztaženými pažemi se jakoby staví před ostatní. Znovu vytasím srp a dvěma švihy ji připravím o obě končetiny už v ramenou. Následuje Poklek s protočením a dalším švihnutím které ji setne obě spodní končetiny. Torso ženy padne na zem a než vykrvácí několikrát vyplivne do vzduchu krev. Jedna z dalších šlechtičen poklekne přede mne. "Prosím udělej to rychle..." poprosí jelikož už pochopila že není vyhnutí. Zezadu od ostatních žen se ozývá cosi jako Néééé což nezastaví to co se stane. Do lebky klečící ženy přiletí rána sevřenou pěstí stylem na louskáčka který zapůsobí přesně jak by se dalo čekat. Ženština lebka si s hlasitým křupnutím prorazí cestu kůží ven a rozletí se po místnosti. Jedna z těch jež křičely a nepřáli si její smrt. Další vysoko postavená dáma okamžitě po její smrti skočí k jejímu bezvládnému tělu a hlasitě naříká nad jejím osudem. Po chvíli však pozvedne hlavu "...ty zrůdo..." vyjde z ní velmi zaníceným a zlostným hlasem těsně předtím než ji přiletí rána pěstí na tvář. Načež se jí hlava protočí dozadu a její stále se škubající tělo padne s vláčnou hlavou která jakoby nenavazovala na krk na její schovanku. Další na tahu je další ze služebnictva k jejímuž hrudníku vzduchem doputuje chodilo mé pravé nohy. Její hrudní koš po tomto kritickém zásahu změní zvar a chrupavka držící žebra v přední části pohromadě povolí a polámaná žebra doslova vyletí ze zad a žena když odlétá vzad s sebou vezme i svě děti které rozmačká nárazem o zeď a zároveň pobodá ostrými žebry která ji nyní zdobí záda. Žena zemře okamžitě spolu s chlapcem i holčičkou kteří stáli za ní. Služka která strne po té vší podívané v divadle smrti je chycena mou pravou paží a vyzdvihnuta do vzduchu. Zatímco se dusí a mlátí svými ručičkami do té mé levou rukou uchopím na hrudníku její hadrové šaty a jedním švihnutím je strhnu. Když se nahá stále snaží bránit udělám to samé co před chvílí s jejími šaty i s její kůží a odhodím její z kůže svlečené tělo na zem kde se klepe a krvácí a ani se nepokouší pohnout kvůli stupňující se bolesti. Další pod ruku mi padnou dvě bohatší dámy které obě uchopím za vlasy a srazím jejich hlavy dohromady, a pak znovu a znovu a znovu a znovu. Jakmile z jejich hlav začne stříkat krev a ženy poznatelně umírají pohodím je na zem a jdu si pro další dávku násilí. Hlouček se tiskne v rohu tak se rozhodnu zabít více much jednou ranou a znovu vytasím srp a protnu hlouček načež chvíli stojím v pokleku s rozhozenými pažemi a srpem v pravé ruce. Hlouček začne zalévat krev a očividně ženy půlené v pase a neurozené holčičky padají k zemi a stahují k sobě své ostatky snažíc se udělat poslední věc před smrtí. Tento švih si vyžádal čtyři hlavy holčiček. Sedm šlechtičen v jejich načančaných večerních róbách a tři služky. Krev na podlaze stoupá jelikož místnost není zas tak velká krev již dosahuje k mým kotníkům a hromadící se těla místnost naplňují zápachem z jejich tělesných šťáv. Zbývá jich čím dál tím méně a zásoby zábavy se krátí. Další z několik zbohatlických paniček které zde byly pocítí můj hněv. Můj ukazováček a prostředníček levé ruky hned poté co se srovnám z pokleku vystřelí k jejím očím a navždy je oslepí ale jakoby to nestačilo nořím prsty ještě hlouběji tak dlouho dokud žena nepřestane řvát v nesnesitelné agónii a nezemře. Jakmile vytáhnu prsty z hlouby její mysli vzrušeně je olíznu než se vrátím k popravám. V tomto opojení se vrhnu na posluhovačku, chytím ji pažemi za ramena a nohami se zapřu o její hrudník což neustojí a upadne na zem. V této poloze ji několikrát olíznu a začnu jako nějaká bestie hryzat do jejího obličeje a zatímco se snaží křičet jej ostrým chrupem odtrhávám a plivu jeho kusy na všechny strany. Na další skočím stejným způsobem jen bez toho aniž bych se vůbec zvedala a stoupala si. Zdejší selka či co to mohlo být pravděpodobně tuto akci očekávala a tak ustála nápor mého těla, zahryznu se jí do hrdla ale netrhám, rovnou konzumuji a prokousávám se až k její krční páteři kterou taktéž přehryžu. Vše se jí událo tak rychle že stále stála dokud její hlava neodpadla a já se od jejího bezhlavého těla neodrazila a tím jej nepovalila. Zatímco já sama jsem elegantně se saltem vzad dopadla na nohy. Ale po dopadu se nenarovnávám, naopak ještě více se sehnu k zemi abych stála na všech čtyřech a s rozeběhem skočím po další služce která se pokusí uhnout ale ne dostatečně jelikož můj pravý pařát zachytil její bok a z jejího těla až na mé pařáty se táhnou střeva. Žena omdlí jak se zdá a ve spánku pomalu vykrvácí. Praští s sebou do vrstvy krve a zatímco leží na zemi a já mám v rukou její střeva namotám si je kolem předloktí a vší silou trhnu a vzduchem ke mě letí téměř celá její trávící soustava kterou posléze z paže uvolním a nechám plavat ve stále přibývající krvi. Další kritický úder zasadím tentokráte jedné ze dvou zbývajících šlechtičen když na ni skočím uchopím ji za obě zápěstí a odrazím se vší silou dolními končetinami od jejího hrudníku. Její ruce mne následují při odskoku. Obě pohodím na zem a žena bezmocně mává kolem sebe pahýly než se složí do rohu kde podlehne krvácení. Dvě spoře oděná děvčata stojící vedle sebe prorazím naskrz zároveň v oblasti břicha načež nazpět trhnu tím způsobem že přitom pozvednu ruce takže roztrhnu i jejich hrudníky. Pozlední zbývající šlechtična i s jejímy potomky jak se zdá neboť tenhle mladý chlapec s děvčetem jsou velmi bohatě oblečeni bude sladkým zakončením. Šlechtičnu vytáhnu za ruku z řad dětí a zarazím ji své prsty za její klíční kosti a táhnu je od sebe. Její hrudník pomalu praská a nakonec to nevydrží ani kůže a její hrudník je dokořán a já si vychutnávám pohled na její zběsile tlukoucí srdce než se zastaví. Poslední zbývající jsou malý chlapec a děvče ze bohaté rodiny. Dětem nedlužím pomstu ale dřív nebo později by se stali tím co tolik nenávidím a proto musí zemřít. Pomalu vytáhnu srp zpoza pasu a jedním švihem setnu dvě dětské hlavičky jejichž těla se sesunou k zemi podél zdi a vzájemně se opřou rameny. Ponořím dlaň do vroucí krve a jako bych pila vodu z potoka napiji se čerstvé krve. Naberu další várku do obou dlaní která směřuje na můj obličej. Další město bylo pokořeno. Ale spousty dalších ještě stále čeká...

***************

O pár hodin odpočinku později...

Jakmile si odpočinu ve velké hale a nabiji své tělo novou energií uvědomím si že je na čase povolat dalšího služebníka. Postupně vytahám některá lidská těla do haly. Ze všech šlechtických těl si vezmu nějaký suvenýr (oči, zuby, prst, jazyk, úlomek určité kosti...) a v první řadě si vyzpravím díru ve svém trupu. Vyberu tělo s nejkrásnějším bříškem podle lidských měřítek a vyříznu potřebný kus. Odřežu opálené maso a zevnitř vysvitne zelenkavá záře.
Příště musím být opatrnější... mnohem opatrnější...
Pomyslím si před tím než zacelím díru ve svém břichu. Maso odřezané z jedné z žen přilne k mému a dalo by se říci že po chvíli za pomoci soustředění sroste a je k nepoznání od mého vlastního. Ale to není jediný důvod proč jsem se vytáhla všechna ta těla. Začnu znovu třídit maso podle kvality a podle typu. Dávám si záležet abych co nejméně poškodila původní stavbu. Tato činnosti mi zabere několik hodin než je vše pěkně na hromádkách připravené pro další tvorbu. Začínám postupně uspořádávat kostru a tkát šlachy. Spojovat šlachy svaly a svaly potahovat kůží. Je to náročnější než se může zdát a opět to zabere spoustu času. Dohromady to byly téměř dva dny co jsem u této činnosti strávila ale dílo je opět u konce a já jsem jako vždy pyšná na svůj výtvor. Je to přibližně čtyři metry dlouhý červ z lidských těl a končetin, hlav a celkově masa. Má tolik končetin že se muže pohybovat i na svou velikost poměrně dost rychle ale hlavní bylo aby byl nenápadný a mohl mne doprovázet což by měly splnit všechny ty končetiny které mu dovolí pohybovat se pod zemí. Koneckonců v dalším městě bude nejprve na místě obhlídka a tam nemohou vidět můj doprovod a zároveň nemohu být sama kdyby se něco zvrtlo, koneckonců po tomhle obřadu budu dost zesláblá... ostatně jako vždy...
"Tuverel hagde vikes qodimie artemi..." Vyřknu formuli která propůjčí tomuto monstru po dobu co mi bude sloužit život. Nekrotické stvoření s sebou chvíli škube než se vzpamatuje ale netrvá dlouho než se rozhýbe a začne se na podlaze vlnit a stavět se na všechny ty končetiny. Jsem již rozhodnuta opustit toto místo a proto odcházím v doprovodu tohoto obra. Ihned poté co vyjdeme ven se začne nořit pod zem. A vůbec nevadí že je právě tam neboť tam je v bezpečí i on a díky němu i já alespoň do doby než budu opět schopna se naplno bránit. Pohybuje se pod zemí dost hluboko takže nenadělá příliš hluku a zároveň na povrchu není znát nějaké hrboly či podobně od podkopávání neboť hlínou kterou vyhrabe zasype tunel který tvoří za sebou. Mé další kroky sledují cestu do dalšího města...

Čekání na střízlivost...

Pokyvuji hlavou na slova hostinského a odpovím:
"Takhle to dopadá, když někdo chlastá něco, co nezná...
No, i když mě velice láká okusit ten božský nápoj, musím se pro teď překonat, jelikož chci zůstat střízlivý...
Mám totiž takový pocit, že ta milá dáma by se mohla pokusit vypařit, což bych opravdu nechtěl... Asi bych měl jít si jí pohlídat!
Proto vás tedy požádám jen o flašku nějakého normálního pití a něco k zakousnutí...
Jo a také mi prosím dejte kyselé okurky a něco pořádně hořkého... Není nic lepšího na kocovinu..."

Vyčkám až vše dostanu, zaplatím, nechávajíc bohaté dýško a vrátím do pokoje oné dámy...
Vedle postele jí dám "medikamenty" (okurky a hořké pití), usednu u okna, vytáhnu svou dýmku, prstem si připálím a zbytek dne strávím sezením, pokuřováním a pečlivým pozorováním oné dámy...

Takhle mi doufejme neuteče... Opilá vypadala dost nezkrotně a schizofrenně, tak jsem zvědav, jaká bude po probuzení...

Divný týpek, co si myslí, že jsem přebrala

Než jsem se senula k zemi podařilo se tomu divnému týpkovi mě zachytit ač jsem to příliš nečekala chytim mě tak rychle že jsem nestačila nijak zareagovat a ani se bránit.
Příště t zakážu něco takového chlastat sice si elfka ale jen z jedné části.. a jelikož mě to nic neuděla vše se obrátí proti tobě...
To si mi to nemohla říct... trochu dřív..?
Neposlouchala si mě... tvá chyba...

Vím že nemá příliš cenu se nějak vzpírat, ale chodit ještě chodím sama takže tak nějak jdu jako když nejdu a nechám se odvést do pokoje ten muž sice něco říká hostinskému, ale jeho slova nejsou příliš srozumitelná nebo alepson mě nedávají žádný smysl, uniká mi podstata těch slov jako by snad ani nebyla...

Odvede mě do pokoje kde mě doslova hodí na postel a jak mě tam hodil tak sem to zabořila a usla, několikrát se převalím až nakonec si lehnu tak že ležím na břiše a jednu ruka mi vysí dolu z postele. Ač spím můj spánek není až tak tvrdý jako u normálních lidí či elfů, ale je jen slabí a každičký zvuk co se kolem mě děje mi připomíná, že není dobré spát uplně, ale když je opět klid podaří se mi usnout ovšem i přesto že jsem tak trochu nalitá nemám zrovna nejklidnější spaní...

Vzpomenu si znovu na chvíli s Everinem který tak velmi rád hrál hru na pravdu...a tak jsem se teda ptala... "Co se ti líbí na tomto světě?"
"Ty ale kromě tebe vše kolem nás - zbožnuji vůni luk, lesů a hájů, teplo telního slunce, hluk rozbouřeného moře, mrazivý chlad v tváři, zvuky života..."

Na mé tváři se oběví drobný usměv který ovšem během chvilky zmizí a v tom mě někdo budí tedy spíš má drahá polovička. No tak vstávej už sakra!... Ty tu chrápeš a ten divnej týpek tu sedí a hlídá tě jak by si mu patřila...!
No jo vždyť už vstávám...
Když sem se pár hodin prospala tak se pořádně protáhnu a ještě jednou pro jistotu...

Pak se převalím na bok a když na mě ten divnej chlápek nekouká otevřu jedno očko a prohlédnu si ho, pak ho zase zavřu. Fajne tak co máš tedy v plánu?...sice je mi trošku špatně... ale nějak to překousnu...
Tak zakousneme jeho a bude...
Ne do něj se nekouše je to obyčejnej... no i když divnej chlap...
Otevřu obě oči, zívnu a posadím se jako by mi nic nebylo, trošku se poupravím a docela nechápavě sleduji onoho chlapíka.
Kouknu na stůl kde na mě vyhlíží divný medicína která mi nechutná a zřžejmě chutnat nebude nepěkně skřivím obličej při pohledu na stolek a pak se pohledem vrátím k tobě.
"Takže abych to neprotahovala... a vzkutku na to nemam příliš čas...takže za prvé co tu děláte a za druhé... umím se o sebe postarat sama..." spustím rychle a tak nepěkně jako předtím před hostincem.
To už trochu přehání nestačí že si mě nechala na pospas chlastu... ale ted ještě musíš být zlá i na toho chlápíka... nebejt jeho nevim co by se mnou bylo...
To co vždycky... takže mlč a uč se...
Sleduji jej a každý prudký pohyb je pro mě jako vlna která mnou projede a já jsem připravena bojovat... I když já ne to spíše jen má drahá polovičká já nikdy nebyla příliš na boj a zabíjení... je pravda že někdy je boje potřeba, ale někdy ne a to ani nyní. Jen tak tak držím svou drahou polovičku na uzdě, aby dále nedělala problémy na mé tváři je ovšem stále ten nepříjemný pohled který po tobě vrhám jako po nepříteli.

Milé poděkování od ještě milejší dívky

Pozoruji zajímavé polohy jejího spánku, zatímco si vychutnávám několikátou dýmku (přestal jsem to počítat)...
Kdybych nevětral, jistě bychom se tu už udusili kouřem...
Hmm, vskutku zajímavé, sledovat něčí divoký spánek...
...opravdu dobrý tabák sis vzal...
...na tabák kašli, spánek je zajímavější...
...není na něm nic zajímavého, spíš na té, co spí...
Jsem zvědavej, jak na mě bude "milá"....

Moje očekávání je skutečně vyslyšeno...
Poté, co trochu příliš okatě zívne, uvítá mě opravdu milými slovy...

Ta zatracená nána mě už začíná štvát!
Co si o sobě myslí? Kdybych jí tam nechal, tak kdoví jak dopadla!
Byla ve stavu, že by jí obral i pasáček krav!
Ale v klidu - spolkni to a zkus to diplomaticky...
Vždycky jí přeci můžeš usmažit...
...jestli se tedy nechá....

"Dobré jitro, spanilá slečno!"
Svůj pozdrav doplním úklonou hlavy, ovšem dýmku stále držím...

"Doufám, že jste měla klidnou noc...
Pokud byste měla potíže se žaludkem, připravené ingredience by ho měly srovnat (odměnou za "požitek" při jejich jedení)..."
Ukáži na okurky a hořký nápoj...

"Jinak omluvte mou nezdvořilost - ještě jsem se nepředstavil...
Jmenuji se Wolsey... Wolsey Rudý mi také říkávali...
Soudě podle vaší zdvořilosti asi chápu, že nejste zrovna nadšena tím, že jsme strávili noc v jedné místnosti, ovšem musel jsem se ujistit, že jste v pořádku...
Nechce se mi ani domyslet, jak byste nedej bože mohla skončit, kdybyste nespadla do náruče zrovna mě, prostému služebníku magie..."
Na to se zasměju a mrknu, aby chápala, že to nemyslím úplně vážně...
...i když je to vlastně pravda.

"A nyní k praktičtějším záležitostem...
Chtěla byste pozvat na nějakou snídani nebo něco takového (samozřejmě jen v případě, že vaše vnitřnosti jsou již v pořádku)? Rád pohostím takovou milou, zdvořilou a krásnou ženu...
A každopádně ať s jídlem nebo bez něho, moc rád konverzuji s přitažlivými ženami..."
Nasadím výraz, který je naprosto vážný, což je v kontrastu s drobnou ironií, kterou jsem do věty vložil...

Cestou odnikud nikam aneb tento svět

Nechápavě jsem po očku na Arcimága pohlédla, nějak nechápu, co je tak podivného na tom, že jsem byla na učení u staré čarodějky. Ano, samozřejmě, čarodějka může být stále krásná a atraktivní i po půlce tisíciletí, ale Vinerii na tom už nezáleželo. Zažila toho víc než dost, snad až příliš a svět ji nepřišel již tak úžasným místem jako nám, mladým.
A v minulosti se často stávalo, že každá čarodějka toužila mít svou nástupkyni, kdyby se stalo něco neočekávaného. Smrt stářím a cizím zaviněním je přeci jen také rozdíl.
Snad za celou nevoli mezi Akademiemi a „prastarými“ mohl právě onen fakt, že všechny dívky nadané magií končily na školách společně s chlapci a už nezbývaly žádné pro předávání kouzel jen jednoho rodu.

Náhle na arcimágově prstě přistál malý ptáček, prachobyčejný vrabec a přesto byl tak roztomilý ve svojí skromnosti. Již jsem se neohlížela na to, jestli jsem dost nenápadná a celou hlavu jsem v přímé linii otočila arcimágovým směrem s pohledem upřeným právě na ono maličké „nic“ na jeho prstě.
Dívala jsem se na pyšnost tvora, jež svou velikostí nepřesahoval víc než lidskou pěst, a přeci v něm bylo důstojnosti skryto na celý národ. Tu si upravil peří a najednou, z ničeho nic, se zvětšil do podoby opeřeného míčku. Byl až… sladký.
Ne, netuším, co tím vším chtěl dokázat, ale já to ani tušit neměla. Jen jsem sledovala to porozumění jich obou a krátce pohlédla zpátky na Neitha a Nieven. Nerozuměla jsem tomu, co říkali, ale přesto jsem věděla, že jsou mými přáteli i beze slov.

Již jsem je nesledovala tak ostražitě jako předtím.
Zvířata jej milují, pomáhají mu. Nemůže být zlým člověkem. Mohl by oklamat mne, mohl by oklamat všechny národy „nejvyšších“ myslících tvorů, ale nikdy ne zvířata.
Z mých myšlenek mne vytrhne arcimágův hlas, který nyní patří mi. Se svým opeřeným kamarádem se již rozloučil a ten zmizel plnit dál svůj úkol. Ať již jím zadaný nebo jen úkol přírody.
Takže jsem vlastně náhradou stylu „pořád lepší něco než nic“, pomyslím si hořce, a trochu se navenek ušklíbnu. Ačkoliv v hlase, kterým promluvím není po tomto ani náznaku.
“Když bude chránit královnu jeden mág víc či míň, z našeho hlediska se na tom vůbec nic nezmění. Odkud máte ve mně toliko důvěry, že chcete, abych já šla a pomohla vám, když znáte jen pramálo z mého umění magie? Jeden z Vašich Mistrů učitelů by byl jistě lepší pojistkou než jen potulná kejklířka přicházející odnikud,“ zeptám se opět zpříma. Nikoliv útočně, spíše jen s neskrývanou zvědavostí. Nemám ráda, když si připadám jako figurka ze šachovnice. A už vůbec nemám ráda, když netuším, jaká.

Podivný muž s ještě podivnějším jménem...

Sleduji jej každý jeho pohyb až mu to musí být nepříjemné když se na něj takto dívám, ale dokud se odpovědi nedočkám stále na něj hledím a připadám si jako hlupák narozdíl od mé drahé a zcela zdravé polovičky...
oči mám snad ještě v pořádku... a okurky si strč někam dědo... myslíš že sem bíložravec nebo co?!
Mlč prosím tě nic neříkej... nebo ho rozzuříš...prosím tě na kolenou jednou mlč a nech mě jednat... přeci si mi slíbila že když dám Everinovi konec a odejdu od něj nechám še být....
Jsi jen hloupí smrtelník... nic nechápeš... a proto... tě nemohu nechat ani já!..

"Ty rady si nechte pro někoho neskušeného žaludek mám v naprostém pořádku a slepá nejsem..." odceknu chladně jako bych měla duši černější než dno toho nejhlubšího moře.
Proč tohle děláš! proč ... vždyť ti nic neudělal musíš každého jen provokovat?!... akorád mě přivádíš k dalším problémům...
Škoda jen že se ted na tebe nedívám kdyby ano zjistil by jsi že v mých očích je beznaděj jelikož téměř nic nesvedu s mou drahou polovičkou démona... Ne kdepak nepovídám si sama se sebou jen s tou nestvůrou která se mi sápala po krku a kupodivu mě tenkrát dostala...
"Tak pan Wolsey...pche.." chladně pronesu a můj pohled je stále stejný na povch pln nenávisti ale v očích mám to skutečné ne tuhle nepěknou polovičku...
Nějaký Wolsey si sem přicupitá a myslí si že je nejchytřejší... ano takových bylo a všichni skončili stejně! proš by to ted mělo být jinak... nějaký snad "boží posel" který je služebníkem magie...to je k smíchu...
Podvědomě se chytám sama ve svém vězení za hlavu a snažím se schovat, aby mě nikdo neviděl připadám si tak bezmocně možná protože jsem netušila nic a stejně tak netušil nic ani onen cizinec co se ke mě připletl a já jsem pro něj stále tak nepřístupná jako pro všechny... Nechá se ale i on odradit a raději odejde?...

"Nech si to tlachání pro někoho jiného dědo na tohle nejsem zvědavá... a konverzovat s tebou nehodlám...a nemysli si že ti budu děkovat..." pravím stejně chladně jako větu předtím ba dokonce ještě chladněji jako bych snad byla bez duše. Snažím se vzdorovat své drahé polovičce leč marně, pokud budu vzdorovat znamená to dvojnásobnou bolest pro mě... ale když ji nechám... občas to dopadne dobře...
Tak a teď si to uplně skazila... on odejde... nechá mě a odejde.... přitom je tak milí... a ty tohle! Kdyby jsi teď nebyla ve výhodě nedovolila bych tě takto jednat!... měla jsem raději zemřít když jsem měla příležitost! Ty jsi horší než smrt.... téměř neslyšně si povzdechnu ale stále mam ve tváři ten samí výraz jakoby se nic nestalo, mé kroky jsou vedeny ke dveřím.
"Když mě teď omluvíš "dědo" mám práci...takže se měj..." odceknu pořád chladně a chytím za kliku připravena k odchodu.

Zasmraděná mýtina

Čevrená mlha pomalu mizí a do očí mi padne dílo mého vzteku. Pěkný pohled to není. A ke všemu to nechutně zapáchá, hůže než mršina. Naštěstí les se umí od mršin sám velmi rychle očistit a tak mohu předpokládat, že do rána bude mýtina čistá. Těsně po té co mě do čenichu uhodí zápach Smraďochovy krve smíšené s obsahem jeho hlavy si uvědomím co mi Džagzai během mého šílenství říkala.

~Omlouvám se ti Džagzai.~

řeknu skroušeně a dojdu ke stromu na kterém je naše obydlí. Opřu se o něj zády a svezu se po jeho kůře na zem kde se usadím.

~Už je to dobré.~

ujistím ji, odepnu meče a odložím luk s šípy. Zvednu se ze země a pomalým krokem dojdu k zámotku, který ze Smraďocha zbyl a nožem s pomocí síly mých tlap ho začnu otevírat kořenový kokon. Poté začnu opatrně a systematicky prohledávat bezhlavé tělo. Když zkončím z prohlídkou odstraním hrudní panciř a začnu s prohlídkou orgánu tohoto podivného tvora. Vztahnu nad hrudní koš pravačku a zavřu oči. Tiše začnu šeptat slova v jazyku Prastarých a nechávám tělem prostupovat svou energii, která mi ukáže vnitřek těla, rozložení orgánu, slabá a silná místa těla. Do hlubšíjo prohledávání se ale ne nepouštím. A to z jednodo prostého důvodu. V závanu větru sjem ucítil člověka. Už je to dlouho co jsme někoho z nich viděli na posled a tak praktické ověřování toho co mi ukázala magie bude muset počkat na jiného ze Smraďochů.

Otřu čepel nože do trávy a zasunu ho zpět do pochvy. Zvednu se od zdechliny a dojdu na okraj mýtiny kde jsou velké zavité listy plné dešťové vody. Voda z listů již sice není pitná, ale na smytí zbytků Smraďocha bohatě stačí. Což s pečlivostí udělám. Pokud se chci vydat mimo naše území nesmím zapáchat jejich smradem. Když skončím s očistou tak ještě srávou vytřu z kožichu vodu. Přeci jen teď není vhodný čas mít promočený kožich. Po té co ze sebe vytřu vodu alespoň na únosné úrovni se znovu plně ozbrojím.

~Taky ho cítiš, že?~

optám se své společnice mezitím co si na záda vracím meče. Pravoruční meč jílcem nad pravé rameno a hruška levoručního meče v úrovni levého boku. Když jsou meče na svých místech začnu sevěnovat luku který zkončí zavěšen spolu s toulcem přes rameno levé. Plně ozbrojen tasim meče a usednu na zem. V sedu překřízím nohy a na kolena si položím, špičkama proti sobě, meče. Dlaně nechám sevřené kolem jílců a ponořím se do krátké meditace abych si pročistil mysl a mohl stále udržet kontakt s Džagzai.

Smutná, prostořeká slečna...

Celou dobu, co moje nová "přítelkyně" mluví, nespouštím z ní oči...
Sleduji a všímám si mnoha drobných, ale důležitých náznaků, že alespoň jedné její části rozhodně nejsem úplně proti srsti...

Měl jsi pravdu, Ty starý vlku...
...je to schizofrenie, nebo alespoň něco, co je jí hodně podobné...
...podívej se na ní - v očích je jí vidět, jako by nesouhlasila s tím, co říká...
Mohlo by to také být posednutí démonem, ovšem to bych cítil magii...
...tu necítím...
Jen vidím dvojí auru...
...ať je to jakkoliv, v této osobě soupeří o moc dvě polovičky....
...s tím by se možná dalo něco dělat...

Ani nevím proč to dělám - možná je to mou posedlostí záhadami, možná její přitažlivostí...
...a možná také jen proto, že nemám nic lepšího na práci...
Rozhodnu se ale ještě se nevzdat...
...a zkusím něco, co může pomoci...

Mile se na ní usměju a řeknu:
"Milá slečno, vypadáte zmateně...
Opravdu chcete odejít a již si více nepohovořit?
Pokud by jen jedna vaše (byť třeba maličká) část chtěla, máte možnost - pár slov nikomu nikdy neublížilo...
...a mnoho lidí sblížilo!"

Svá slova doplním jemným předivem kouzla MANIPULACE, které ovšem nepoužívám pro zlomení vůle svého cíle (to je mi jasné, že bych neměl šanci), ale snažím se lokalizovat to "dobré já" v její duši a dodat mu co nejvíce odvahy...
Výhodou takovéhoto použití "manipulace" je, že nemá žádné vedlejší účinky pro cíl, neboť je vlastně příznivé...
Vedlejším efektem je, že mé oči se jakoby stanou azurovými... Skoro to vypadá, že trochu září...

Doufám, že tohle pomůže... Nikdy jsem nemanipuloval někoho tak mocného, ale pár posedlostí démonem a schizofrenií jsem již takto "vyléčil"...
...snad to vyjde...

Muž, co se snaží být užitečný...

Sleduji onoho muže a stále po něm vrhám nenávistné pohledy. Když začne mluvit jen se na něj dívám.
Je velká škoda e nemohu využít naplno své schopnosti a to jen díky tobě Dailien... ty jsi tím problémem proč nemohu využít ty nejlepší schopnosti z temné magie... třeba telepatii...ta by byla zrovna vhod...
Stojím ti v cestě a stále stát budu...vím jak děsně tě to žere...a nevzdám se a ty to víš...
Ano vím, ale ty víš jak budeš trpět... tak copak se ti stane dnes... jakápak nehodička? hm?...
Žádám tě na kolenou nech toho...když mě chceš zničit ne před zraky lidí, elfů...mám tolik možností... ale ne teď...
Dobrá tedy... dám ti trochu času... předávám slovo drahá Dailien...

Když Wolsey skončí s proslovem trošku si odechnu když mě alespon pro ten má drahá polovička uvolnila a nechala mi trošku prostoru v mém vlastním vězení.
Pokusím se pousmát, ale je to bolestný úsměv, pln nenávistí, ale nikolik k němu ale snad k sama sobě pokud se to tak dá říci..

Z hluboka se nadechnu a chvíli mlčím...
"A-ano... asi ano... možná nemám všech pět pohromadě..." řeknu rychle, tiše nervozně ale velmi mile ba dokonce i omluvně...
"Odejít... by možná bylo nejlepší aby jsem vám ... nepřídělávala další starosti...." dodám ještě a znovu se z hluboka nadechnu.
Připadám si strašně hloupě... vždy s ním mluvím ted... a nejraději bych utekla co nejdříve pry, ale když to udělám tak... tak zřejmě budu mít velký problém s mou drahou polovičkou...jak se ji mam zbavit...
"Já... já nemohu s vámi mluvit... spěchám a tak... tak prostě to pochopte.." možná se snažím tímto tak trošku vykroutit, opravdu chytím za kliku a i když sem ještě trošku nemotorná neboť mě má polovička opustila tak přesto výjdu ze dveří ven.

Omlouvám se... ale nevím jak jinak vám to říct.... kdybych vám to řekla zničila by mě... prolétne mi hlavou když si to namířím ke schodišti, ač jsem možná trošku nesvá jdu dolu po schodišti a je mi jasné nebo alespon doufám že to takto ten muž nenechá...

Žena více tváří...

Při své řeči z ní nespustím oči...
Vypadá to, jako by mezi sebou sváděla bitvu...
...nebo něco podobného...
Když promluví, je mi vše jasné, nebo si to alespoň myslím...

HA - tak TOHLE je to její skutečné já!
Vypadá ale slabě... Moc slabě...
Doufám, že to fakt je její skutečné já...
...a ne druhé já...
Ale ať je tomu jakkoliv, dostalo se na chvilku k moci...
Je milé, je starostlivé...
...a smutné....

Tyto myšlenky mi prolétnou hlavou během vteřiny po jejích slovech...
A aniž bych věděl proč, už jsem v rychlém pohybu směrem za ní...
V půlce schodů jí jemně, ale důrazně chytím za rameno a zastavím...

"Ale prosímvás copak to povídáte?
Vždyť Vy jste přenádherná mladá žena - jediné starosti, které byste mi mohla způsobit se týkají vašeho odchodu, nikoliv setrvání zde...
Připadáte mi maličko zmatená a smutná...
Jistě víte, že s vámi nemám zlé úmysly, to bych již dávno jednal jinak...
Tak prosím pojďte zpět nahoru, sedneme si a promluvíme si...
Nemá cenu, abyste se více trápila, když jsem poblíž já a mohu vám pomoci vaše trápení zmírnit - třeba jen tím, že je vyslechnu...
A pro začátek byste mi třeba mohla říct své jméno, pokud smím být tak smělý, tajemná krasavice..."

Vlídně se usmívám a jemně jí rukou, která je stále kolem jejích ramen naznačuji směr dovnitř...

Rebeca Treanová
Victor se celý klepe. Dýka na jeho krku je stále nebezpečnější. Jde opravdu o život nebo smrt.... Což by jsi opravdu nerada viděla. Victor odhodí dýku , ta za sebou táhne pramínek krve , která pochází ze škrábance. Má opravdu slzy na krajíčku. Otočí se a uteče pryč , zase tím samým křovíčkem. Pomalu slyšíš jak se jeho hlučné kroky vzdalují. Když už jsi částečně jistá že je Vic pryč , tak vylezeš z vody ( a otřeš se , pokud teda máš čím). Navlékneš na sebe "nové" šaty (ty staré můžeš popřípadě vyprat). Poté vyrazíš tím samým "křovíčkem" pryč. Po chvíli chůze dorazíš na kraj tábora. Vypadá klidně , tak klidně , jak jen může vypadat v neděli. V neděli je totiž povětšinou volno. Když kráčíš ke stanu , tak zazní signál "naléhavého schromáždění. Po táboře se rozehnal ve všech směrech poplašný zvuk a vyvolal téměř okamžitý shon. Vyrazila jsi k "nástupišti". Tam jsi se zařadila na svou obvyklou pozici. Velitel se postavil na šibenici a začal s hlasitým proslovem. Vojáci , dny vašeho vícviku jsou za vámi! Donesla se zpráva , že na panské město Bradolein proběhl brutální útok "nečistých" sil. Proto se nyní vystrojíte do boje a vyrazíte zachránit město před napadajícími. Hodně štěstí 66. odíle pěší! Poté slezl dolů a začal něco rozmlouvati s důstojníky. Vojáci a s nimi i ty , se rozeběhli na všechny strany. Nejvíce jich však šlo ke zbrojaři. Ten vydával brnění a meče. Ty potřebuješ brnění. To tvé ještě asi není opravené , a tak si asi budeš muset vzít jiné. Poté vyzvednout ve stájích nějakého koně a vyrazit na místo srazu , kterého ti vydá stájný (ještě asi dojdeš pro meč a něco , do stanu). Když tak učiníš , tak vyrazíte v počtu 30 jezdců.

Accali
Arcimág se pobaveně usměje. samozřejmě pod vousy. Nejspíše jsi ho pobavila. Víte , já vůbec nejsem takový , jaký bych měl být. Proto si taky nezakládam na přebytku nebo nedostatku znalostí. Věřím že náš úděl je předem napsán. Ten váš je nad míru zajimavý..... Chvíli se odmlčí. Nevíš však zda kvůli tomu že nechce na toto téma pokračovat nebo zda ho zajímá co si "povídá" kůň s jednorožcem. Když si mezi sebou přestali "povídat" nebo spíše jen v ten okamžik , začal arcimág znovu mluvit. To víte Vineria byla velice zajímavou ženou a neboť mám rád "lidová" moudra , tak mě to velice zaujímá. Jste ji totiž strašně podobná , podobná tak , jak učeň mistrovi.... Ovšem že jsem ji znal. Nebyl jsem věčně arcimágem.... Těmi posledními dvěmi větami ti jakoby vyrazil otázku z úst , a tak jsi z toho trochu vyvedená. On znal tvojí učitelku? Copak jsi tak čitelná , že dokáže předpovídat každou tvou otázku? Každopádně se na tebe dívá , v očekávání odpovědi. Zatím co se pomalu pohybujete hvozdem , tak začíná Slunce pomalu mizet za korunami stromů.

Nicolas a Mearh
Azriel se pobaveně podíval na Meara. Jakoby viděl něco , co je skryto pod tou kápí. No to víš , toto je "elfský" hvozd. Tady roste takových věcí..... Zazněl smích. Tento smích byl tvrdý , ale zároveň lehce zvučný. Ovšemže že méně zvučný než u "obyčejného" elfa. Vydáme se tamtím směrem. Ukáže rukou směrem , ze kterého Mear před "chvílí" vyběhnul. Rychle zbalí "zbytky" věcí a promluví. Vydáme se na cestu , nemáme opravdu moc času. Ach ti orkové.... Azriel vyrazil se "zamyšleným" výrazem kupředu. Mear ho následoval a teprve za Mearem šel Nicolas.

Nicolas
Hrozně tě to štve , že jsi poslední. Z tvého naštvání tě však vyruší tvá nenáviděná hůl :D . Pokusím se ti aspoň trochu odlehčit při chůzi...... Po promluvě v tvé mysli se ti do těla dostala síla. Ta jakoby vycházela z hole a pomocí tvé ruky proudila do těla. Je to docela nádherný pocit , z únavy se dostat do celkem "slušné" svěžesti. Nedokážeš si představit jak dlouho by jsi ušel , nebýt pomoci hole....

Nicolas a Mearh
Jak si to rázujete hvozdem ve vedení Azriela , tak vás v chůzi vyruší Azriealova zdvihnutá dlaň. Nejspíše ukazuje že se nemáte hýbat. (stojíte uprostřed hvozdu , což je ve vašm případě výstup mezi kamenitými výběžky , takže je tu celkem málo stromů) Po chvíli uslyšíte slabé křupnutí v křoví a poté na stromě. Nehýbete se. Čekáte , připravení na boj , co se bude dít dále? (to se dovíte velmi brzo , ale né dříve než napíše čičinka :D )

Daillien
Tvá drahá polovička už se drala na povrch , aby mohla toho muže zřídit. Už jsi se otáčela. Než jsi však stačila udělat nějakou hloupost , tak jsi pohlédla Wolsymu do očí. Ty se z ničeho nic změnili , přesněji obarvili do jiné barvy. Najednou jsi ucítila příliv duševní "síly". Tvá méně "cenná" polovička zase zalezla hluboko do nitra....

Wolsey
Už jsi myslel že ti jedna přilítne. Z ničeho nic se však ozval instinkt. Ty jsi okamžitě plnou silou zabral na kouzlo , tím kouzlem byla manipulace. Tentokrát se ti podařilo prorazit obranu "nepříčetné" polovičky. Předal jsi část své duševní síly "příčetné" polovičce a tím ji pomohl bojovat proti té druhé. Vypadá to že se ti to povedlo. Nedostal jsi žádnou ránu ani nic jiného , co by mohlo poškodit tvé tělo...

Starostlivý muž...

Když se jeho ruka dotkne mého ramene pohledem přejedu po jeho ruce až k jeho očím kde se zarazím, cítím jak se má drahá polovička opět dostává na povrch, ale když sleduji ten jeho pohled trošku se mi uleví a pocítím jaký si snad nával duševní energie která je věnována mě a nikoli mé drahá polovičce která se tak nečekaně stáhla zpět…. a hned je mi jasné že tento muž se jen tak lehce nevzdává stejně jako se kdysi nevzdal Everin který mi tolik věřil že kvůli mě několikrát málem přišel o život, stál při mě vždy když to bylo nutné... proto lituji toho že jsem to s ním skončila tak náhle, rychle prostě jsem musela...nebo jsem byla spíše najivní když jsem si myslela, že mě ta bestie nechá být už na vždy jen když odejdu od Everina... byla to chyba a ted to vím když hledím do očí onoho muže jenž na mě nyní promluvil...

Jeho slova jsou pro mě nyní tak "hypnotizující" že při každé dokončené vědět udělám krok o jeden schod výš, aby si byl jistý že jej poslouchám nebo se alespon snažím... "To si jen myslíte... čím déle...čím déle...zde budu tím více vám přidělám starostí pane...Wolsey..." promlouvám tiše ale pořád stejně mile jako když jsem mluvila předtím... Nechtěla jsem skákat do řeči ale právě nyní nastal čas abych řekla něco také já...ač se mi příliš nechce nic s tím neudělám...

Vím že je mnoho věcí o kterých by sedalo mluvit... ale jestli se budete ptát a já odpovím... čeká mě krutý trest... prolétne mou myslí jako šíp a na mé tváři se objeví smutek a muj zrak sklouzne směrem k zemi...tedy ke schodišti...
"Přijmete prosím mou omluvu pane Wolsey.... ale nemohu přijmout vaši pomoc, kterou nabízíte... je to sice... milé, ale...." odmlčím se ale kdybych vám řekla to co chci...zřejmě už mě tu nenajdete...tedy smrti se nebojím....přiznávám...ale je pravdou jsou horší věci než je smrt...ale co je horší než smrt?… pomalá smrt…ano bolestivá..velmi bolestivá já to dobře znám…vím jak ji zničit…kolikrát křičela jako hysterka né jen já ale také ona když nás chtěli zabít…tedy spíše ji než mě…kůl do srdce, prostřílení skrz na skrz a dokonce upálení… ale pouze jedna jediná věc platila dokonce také na ni …vzpomněla jsem si na dobu kdy se jim nepodařilo nás zabít vždy se našel někdo kdo mi do hrobu pomoci nechtěl spíše dostat se z něj asi tušili že je ve mně to dobré já co se snaží bojovat o přežití tak jako obyčejní lidé, elfové…. zhluboka se nadechnu abych pokračovala...

"...ale jméno mé je Dailien...někteří mi také říkají Nosus Naturae…neptejte se prosím co to znamená… a pokud… pokud na tom trváte…asi mi pro dnešní den nic jiného ne zbude a tak vaši „nabídku“ přijímám… dokončím slova která jsou o něco veselejší než předtím a tiše povzdechnu, nechám jej aby mě doprovodil zpět do pokoje a usadím se na kraj postele. Netečně hledím kamsi do země čekajíc až něco řekne, nechce se mi příliš mluvit, ale jelikož je dlouhé ticho a to já nesnáším sundám si z krku na tenkém proužku kůže malou flétnu…
Není ničím zvláštní je úplně normální, jednoduchá a mohl by ji mít každý…jen lehce ozdobena nějakými znaky kterým lze jen těžko porozumět neboť je to elfské písmo…Kdyby má malá sestra ještě žila mohla by se tím živit jako jsem jí kdysi říkávala, ale jelikož je mrtvá už mnoho, mnoho let…tak tato flétna byla jejím posledním výtvorem… Sleduji onoho muže jenž je tolik zvědav a má tolik otázek že zřejmě neví kterou začít…

Smutná dívka...

Už jsem si myslel, že se na mě vrhne, když ani nevím proč, zkusil jsem manipulaci...
...a ona vyšla!

Pozoruji její reakce když jde se mnou po schodech...
...když mi odpovídá...

Je nejistá... Je nejistá a zmatená...
Strašně se něčeho bojí! Jakoby to byla smrt!
Ta dívka má v sobě skutečně ďábla...
...musím jí pomoci dostat se k moci - nezaslouží si takto trpět!

Na její smutné řeči o starostech jí odpovím jemným pohlazením po tváři a řeknu:
"Nebojte, existují starosti, které na sebe člověk vezme rád...
Protože pokud mi odměnou bude jen chvilička vaší svobody, tak mi to bude stát i za cestu na konec světa!
Omluvu přijímám, drahá, a prosím, mou pomoc prostě přijímejte - jestli je vám to milé, je to vše, co je potřeba!"

Pozoruji jí, jak se posadila na postel...
Tak ztrápená duše! Tak moc ztrápená! Musím s tím něco udělat...
Ale co mám dělat? Tlachat o počasí nebo flétničkách?
Nebo jít blíže k pointě?
Hergot, čert vem přemýšlení....

Nakonec se rozhodnu zkusit to jemně...
Přisednu k ní (tak, aby bylo jasné, že mi nejde o nic intimního), jemně jí dám ruku kolem ramen a tiše řeknu:
"Nejsem telepat, co by vám viděl do nitra... Ale vím, že jste smutná, protože máte v sobě něco zlého, co vám brání život žít a udělalo vám to z něho noční můru...
Nemyslím si, že to zlé mohu porazit, ale mohu se pokusit pomoci vám obrátit role!
Abyste Vy byla ta silnější!
Taková krásná dívka by si to nepochybně zasloužila...
Pokud mi chcete cokoliv říct, říkejte! Jsem si jist, že se nic špatného nestane...
Třeba když se osmělíte a budete upřímná, tak se posílíte! Věřte si!"
Jemně jí hladím po rameni a zároveň se snažím vší silou dopovat "manipulaci" do její horší polovičky, aby byla zticha a posílat povzbuzení do té lepší...

Na chvilku se zamyslím, proč to vlastně dělám, ale pravdou je, že odpověď nezná nejspíš nikdo....