The Survive days - Jediná naděje
hrálo se Jindy
od: 02. září 2014 22:06 do: 26. května 2016 09:35
Dobrodružství vedl(a) Belgefor
| |
 | Je podzim roku 2014, vzduch se pomalu ochlazuje, listy ze stromů opadávají a v kempu 'Slzavé údolí' se blíží konec tábora. Skupinka deseti teenagerů se chystá uložit ke spánku, na poslední společné noci v táboře. Světla už pomalu všechna zhasla, instruktoři už také spí a v celém kempu zavládlo hrobové ticho... Z jedné chatky se začne ozívat řev a jekot. Hulákání o pomoc po chvíli utichne a jediné co jde ve vzduchu slyšet je vyděšený dech snad každého z táborníků. "Ten řev... Ten... Je z chaty instruktorů." Ozve se do temnoty jemný hlas mladé dívky. Ve vzduchu se chvěl strach ale i zvědavost tak, že by se dala krájet nožem. Dveře se skřípavě otevřeli. "Jste v pořádku?" Zvolal jeden z nejstarších mladíků a pomalu se vydal směrem k chatce. Ve dveřích stála temná postava. Hlavu měla zklopenou, jako by ten někdo koukal na podlahu. Neodpovídal a mladíkovy se sevřelo hrdlo. Zastavil se, zatnul pěst a znovu zavolal. "Haló, jste tam v pořádku? Něděje se něco?" Postava zvedla hlavu a v měsíčním světle se jí osvítila tvář. Byla to hnědovlasá instruktorka, snad ta nejkrásnější z celého tábora a byl to její křik který je všechny donutil vylézt z chatek ven a prozkoumat, co se stalo. "Ughrrr..." Ozvalo se od ní místo odpovědi a dala se do pohybu, směrem k mladíkovy. Čím více ji začal ozařovat měsíc, tím více šlo vidět co se děje. Měla obličej potrhaný a od krve, která jí tekla z očí a úst. Za ní šli další tři instruktoři a jeden neznámý člověk. Všichni vypadali stejně, obličej od krve, špatné držení těla a vydávali jen pochmurné zvuky. Jemu to došlo, bylo to jako v tom filmu. Jsou mrtví, jsou to ZOMBIE! |
| |
| Z instruktorské chatky se vypotácí čtyři postavy. Tři z nich se dají poznat, byli to bývalí instruktoři z tábora. Ta čtvrtá ale ne. Nikdy ji neviděli, byl to nějaký muž, kterému chyběla ruka až po loket, obličej měl dotrhaný a krvavý. Z roztrhlého stehna mu visely kusy kůže a masa. Byl to nechutný pohled a ještě něchutnější myšlenka, že se to právě snaží dostat k nim a pochutnat si na jejich mase. Info, úkol, mapa  |
| |
 | V táboře Mám fakt hroznej den. Nejhorší za posledních... pár let. Nejenže hniju v tomhle táboře, ale bylo mi zakázáno trénovat střelbu. Na co tu potom jsou ty veverky? Naštvaně se procházím v okolním lese, ale pak jsem uslyšel řev. Moje vojenské instinkty zapůsobili. Rozběhl jsem se nejkratší cestu k tábořišti. I když nemám tendenci zachraňovat nějakou krávu se zlomeným nehtem, může to být cokoli Vyběhl jsem mezi chatkami. A NĚCO se ke mě vleče. NĚCO co vypadá jako instruktoři. Ze začátku mi to příjde jako dokonalá maska, ale pak mi dojde... Že naši zabšklí instrkutoři takhle dobře hrát nedokážou. A toho chlapa neznám. Co to *** je? Couvám pořád dál a nevím co dělat. Tedy vím, ale mozek je poněkud nedostupný. U jedné chatky se válela lopata. Dneska se přece kopal novej táborák. Rychle jsem ji vzal do ruky. Váhám. Co když to je jen hodně hloupý převlek? "Máte poslední možnost! Zastavte a řekněte, kdo jste!" Ale oni neodpovídají. Musím něco udělat. "ZPÁTKY!" Křikl jsem na lidi za mnou. Nestvůry si mě měří lačnýma očima. Z těla jim visí maso. Nechce se mi zvracet. Něco podobného se stalo, když jeden kluk omylem odjsitil menší granát a ten mu vybuchl u nohu. Ale aspoň je jasné, že to nejsou lidi. A já musím něco dělat. Potěžkal jsem lopatu. Prosím, ať nespáchám vraždu. Ať je tohle rozhodnutí správné... Zafungoval vojenský instinkt. Rozpřáhl jsem se. Omlouvám se... Lopata zasvištěla vzduchem a zasekla se jednomu zombiemu do krku. Nic neudělal, nezařval, jen se svalil k zemi. Zachroptěl. Lopatu jsem vyndal a hlavu mu úplně odřízl. Jenže lopata zůstala zaseknutá do jeho kosti. Mohl jsem ji vypáčit, ale na to není čas. Není čas... Ti tři se blíží. Vytryskla krev a zamazala mě. Sakra! Nový džíny! Urychleně jsem začal couvat pryč, ale o něco jsem zakopl. Svalil jsem se k zemi a praštil se do hlavy. Hvězdičky! Klídek, pohoda. Tohle je jen sen. Ale tři zombie, které se ke mě sklání mě vytrhli ze snění. Mozek se vrátil. Rychle jsem z opasku vytáhl svou pistoli, kterou jsem mistryně skrýval celý tábor. Proč jsem si nevzpomněl dřív? První to schytal do hlavy. Druhý do ramene a pak do hlavy. Ale třetí je moc blízko. Moc.... Vidím zuby a zakrvácenou pusu, jak se ke mě blíží. Prostě k nakousnutí. Ale na poslední chvíli... Na takový malý, letmý okamžik jsem pohnul rukou. A zombie skousl hlaveň pistole. A než stačil udělat druhý pokus, stiskl jsem spoušť. Mozek se rozstřikl po trávníku. Zombie se na mě svalil a já doufám, že je mrtvý. To bylo o fous. Vstal jsem a ruce se mi třesou. Nebyli to lidi. Ani nevyjekli, když jsem je trefil. Stojím tam, potřísněný krví. Otočil jsem se na všechny, co tu stojí. "Jste v pořádku?" Ptám se zadýchaně. Hm. Tak dlouho jsem se ještě s nikým nebavil... A je jasný, že tohle byl vážně blbej den. "Jsou tu další? Co se vlastně stalo?" Zachraptím skoro jako ten zombie a otřu si tvář. Krev. Lidská? MŮJ KŮŇ |
| |
 | Že jsem sem vůbec jezdil. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou masky. Co jiného by to taky bylo, že? Jenže to všechno vypadalo až moc reálně. Když mě do nosu udeřil pach hnijícího masa, měl jsem jasno. |
| |
 | Jsem kráva! Dělají si ze mě srandu? Poslední noc se nás snaží vystrašit? To teda brzo dělají nějakou pořánou zábavu. Pousmála jsem se nad myšlenkama, který mě prolítali hlavou, ale čím víc jsem koukala na temné postavy, tím větší strach se mě zmocňoval. Co to je do háje za hnusnej puch? Přemýšlím a hledám zdroj toho smradu. Chvíli mi to trvalo ale pak mi to došlo. "Kurva, tak to je hustej úlet toto!" Vyjekla jsem, podívala se na ostatní co stáli vedle mě a bežela směrem pryč. Podívala jsem se na Tena, který stál k nim nejblíže a máchal tam lopatou nebo co to držel v ruce. Příště se dívej na cestu krávo! Zanadávala jsem si v hlavě po té, co jsem zakopla o hrbolatý trávník. Pokoušela jsem se vstát, ale najednou se ozval výstřel. Po zádech mi projel chlad a snad na celém těle jsem měla husí kůži. Zorničky jsem musela mít malé asi tak stejně jako zrnko prachu a hlavou mi proletěli vzpomínky. "Ne, už ne, prosím!" Zašeptala jsem do země a pokoušela se sama sebe ovládnout. Nemohla jsem vstát, nešlo to. Strach se mě zmocnil tak moc, že jsem nebyla schopna cokoliv udělat a jediné co jsem viděla byli vzpomínky na strašnou událost v minulost. Ozvali se další výstřeli a i když žádá kulka nebyla mířená mě, bolest mnou projela stejně jako kulka tou mrtvolou. Konečně se mi podařilo vstát a já spatřila pár mrtvol, Tena jak se pokouší vstát z pod jednoho z mrtvých a několik vyděšených výrazů. "Vypadneme," zařval Jake a otáčel se směrem k sestře. Byla to asi nejlepší věc co jsme mohli udělat, ale nevím proč, měla jsem strach o Tena. "Kam chceš jít?" Zavolala jsem na něj a otočila se směrem k Tenovy, jestli je doopravdy v pořádku. Zachránil nám život, takže bych mu měla být vděčná, ale nemám dost odvahy jít k němu, zvláště když v ruce drží zbraň. A navíc, co bych mu asi tak řekla? Čau Tene, hej jsi dobrej s tou bouchačkou, dík že jsi nám zachránil prdele? To asi ne. |
| |
 | Splněný sen Stála jsem tam jako sloup a vdechovala smrad, co šel z těch mrtvol. Ohlédla se na ostatní. Co se bude dít dál? Pomyslela jsem si a přiblížila se k jedné z mrtvol, byl to neznámý chlap. Kde ten se tu zase vzal? Proletělo mi hlavou. Nadechla se a dřepla si nad něj. Splnil se mi sen. Vidím doopravdického zombíka! Musela jsem se zasmát, když mi v hlavě ustála tahle myšlenka. Mé oči mu projeli po jeho celém, zjizveném a zkrváceném těle. Měl vážně zajímavé oči, zeleno žluté, rozhodně nebyly obyčejné. ''Vypadneme'' Řekl Jake, pokud jsem tedy dobře slyšela. Nějak jsem nevnímala co se dělo kolem. Jenom já a zombie. Nádherný pohled. Moje hlava se automaticky otočila, když slyšela jakýsi zvuk. Pátrala jsem, co to bylo za zvuk, ale marně, hlava se mi zase otočila zpátky na mrtovlu. ''Aghrr'' Znovu ten zvuk. Zpozornila jsem. Byl to ten zombie, kterého Ten postřelil do ramena, nejspíše ho to jenom omráčilo nebo tak něco. Rychle jsem se zvedla a šla rychlejším krokem k Maye a Tenovi. Maya se ho zrovna ptala kam chce jít. Zastavila jsem se u nich. Ale ani ne za pět minut jsem šla směrem ke své chatce. Můj strach, že tam budou další zombie, mě zpomalil a plížila se dovnitř. Nakoukla jsem, nikdo tam nebyl. To bylo jedině dobře. Zbalit věci a vypadnout. Opakovala jsem si v hlavě a začala si balit věci. Jenže kdo by chtěl táhnout to všechno oblečení? Vylezla jsem z chatky a sedla si na trávu. Začalo mi být strašné horko. Zvedla jsem se a šla k Tenovi a Maye. ''Musíme být potichu a nedělat hluk,'' Nedokončila jsem větu a podívala se na ně. ''hluk je totiž jenom přiláká. Takže musíme i omezit střílení z pistole.'' Podívála se na Tena a kývla hlavou. ''A jelikož je to celé tělo mrtvé, všechny orgány a tak dále..'' Otřela jsem si pot z čela. ''Funguje jim jenom mozek, takže je zabijeme jenom tím, když je střelíme, nebo bodneme do hlavy.'' Odmlčela jsem se a podívala se do země. Potom hned na Mayu, snažila jsem se o úsměv ale nešlo to. Spíš se z toho stal nějaký divný úšklebek. Otočila jsem se a šla zpátky k chatce. Sedla jsem si na postel a vzala z nočního stolku fotku rodičů. Beru si jí všude. Zadívala jsem se na ní a z očí mi začala téct slza. Chci domů. Pomyslela jsem si a otřela slzu. |
| |
 | Sen nebo skutečnost? Poslední noc v táboře. Už už ulehám, kdyż mně vytáhne z chatky několik podezřelých zvuků. Zvedám se z postele a vykukuju ven. Od chatky instruktorů se blíží několik postav. Vypadají jakoby koukali na zem a pomalu šli k nám. Na první pohled se mi zdá že se nás snažej instruktoři vystrašit. Nemám na nê náladu a tak budu jen sledovat co se děje. Christian, jeden z nás, ale okamžitě vyletěl proti nim s lopatou v ruce. Něco zahlásil a když se očividně nedočkal odpovědi, rozmách se s lopatou a zasekl ji jednomu z nich do krku. Musela jsem se otočit. Hrklo ve mně když to udělal. Přišlo mi to jako hodně živej sen, ale ten smrad mně ujišťoval že to sen není. Už chci jít balit a vyypadnout odsud. Náhle však zazněl výstřel. Ztvrdla jsem. Už tak je to tu dost napnutý a on tu má bouchačku? Je to magor. Po chvilce jsem se zase probrala. Nevêděla jsem co mám dělat. Zpanikařila jsem. Vyletím z chatky. Náš "hrdina" už pozabíjel mrtvoly a staral se o nás. Neodpověděla jsem mu. Místo toho jsem si zakrývala nos a pusu abych nemusela dýchat ten odpornej smrad. Zvedá se mi z toho kufr. Trochu se uklidním a pak se vydám k mrtvole s lopatou zaseklou v krku. Chytím jí a šlápnu té nechutnosti na obličej. S námahou lopatu vytáhnu. Ačkoliv se snažím krvi vyhnout, mám od ní boty. Pak se i s ní vydám pomalu k chatce instruktorů. Jse u ní a na sucho polykám. Pomalu otevírám dveře. Pohldem přejedu chatku zdatam někdo, nebo něco není. Nikoho tam nevidím. Začnu okamžitě prohledávat celou chatku jestli nenajdu něco užitečého. Baterky, vysílačku, jídlo, cokoliv. Jsem z toho zdrcená. Chci domů. I kdyby to mělo být za tátou. |
| |
| Chumel lidí, žádný cíl V hlavě mi hučí. Poprvé jsem někoho zabil. A není to vůbec fajn. Na akdemii říkají, že si na to zvyknem. Žže ze začátku máte výčitky svědomí, ale pak to přejde. Ale mě se nezdá. Nějaký kluk řekl, že vypadneme. Pak přišla další holka s popisem zombie a tak dále. Po chvíli jsme mohl zase myslet. A zřejmě nikdo nehodlá něco dělat, až na Dix. Ale neměla by se vzdalovat. "NE!" Nikam se nepůjde bez jídla a vody. Rozdělíme si úkoly, jasné?" Dívám se na všechny okolo. "Jak říkala Ammie, nesmíme dělat hluk. Najděte si zbraně. Lopaty, krumpáče, baseballky, luky, všechno. Jděte pro jídlo, vodu, baterky a léky. Všechno co najdete a bude se hodit. Každý vezme jeden batoh. Budete chodit po dvojicích, jasné? Kdyby něco, křičte." Rozhlížím se. Doufám, že nás Dix slyšela. Otočím se na Jakea. "Ty a sestra radši zůstaňte tady. Kdyby se něco.. dělo." Mrknu na něj. Je z toho zdeptaná. "Dostaneme se odsud a zjistíme, co se děje. Jasné?" Rozhlížím se po ostatních a doufám, že moje nápady příjmou. Otočím se na Lorry. "Odteď budeš hlavní zombie poradce." Mírně se usměji a otřu krev na tváři. Nechutné. "Za deset minut se sedeme tady! Pohyb!" Rozpustím nás. Kleknu si k poslednímu zombie. Otřu si do něj pistoli. "Díky debile." Řeknu naštvaně. Chci do něj kopnout, vylít si zlost. Ale nemůžu. Kdybych byl sám. Ale má to i své světlé stránky. Za prvé, byl to můj nejdelší monolog zatím a za druhé, procvičil jsem si střelbu... Já osobně jdu za Dix. Stoupnu si do dveří. "Neměla bys chodit sama." Zadívám se na ni vyčítavě. "Máš něco?" Zajímám se. |
| |
5336.jpg) | Když už se člověk těší konečně domů... Nevím o co se to tu ti instruktoři snaží, ale jestli nám to tu chtějí ke konci zpestřit tak se jim to tedy moc nedaří... Co? Co jako? To jako vážně máme začít řvát a utíkat jako v nějakým béčkovým, americkým hororu? Hloupí vtip... Protočím nad tím očima vsloup a zakroutím hlavou. Jako blbí vtip to beru jenom do doby, než mě udeří do nosu nechutný zápach. Zápach hnijícího masa. Zakryji si ústa a nos ve snaze ten zápach alespoň trochu utlumit, ale má to docela grády... Zamračím se. Tak ti asi hodně chtějí aby jsme tomu věřili... Napadne mě. Ale tohle už je hodně divné... Ten vezme s varováním lopatu, ale oni jako by ho úplně ignorovali a já si začínám myslet, že to není tak docela jen nějaký hloupí žertík. Podívám se na ostatní, co oni na to, ale jsou na tom asi stejně jako já, takže nic. Ten vezme jednoho z nich lopatou a to už prostě kašlu na ostatní a oklikou se rozeběhnu do svojí chatky. Nevím co se tam venku právě děje, ale vůbec se mi to nelíbí a já nebudu jenom sedět na zadku a čekat co z toho vyleze. Chci pryč, už toho tu mám akorát tak dost. Začnu si balit věci a v tom uslyším výstřel a mě to zastaví uprostřed pohybu. Přejede mi mráz po zádech a srdce se mi rozbuší při návalu adrenalinu. Kdo tu má ksakru zbraň?! Přikročím rychle k oknu abych viděl co se děje. Hrkne ve mě, když vidím tu scénu a vzápětí se ozvou další výstřely. On je zabil! Zalapám po dechu a odstoupím pomalu od okna. Sice moc živě nevypadali, ale... Myšlenky se mi plácají jedna přes druhou a nabízí mi tak spoustu variant možností, které bych teď mohl udělat. Problém je v tom, že můj mozek teď nepracuje tak jak by měl, takže možností milion ale nedovedu se pro jednu rozhodnout. Pak ale můj mozek konečně začne pracovat, závity se rozpohybují správným směrem a já začnu racionálně uvažovat. Že to ale trvalo... Dobalím si v rychlosti věci, vezmu baterku co se mi válí na posteli, hodím si svůj batoh na záda a vrátím se poklusem k Tenovi a spol právě včas abych se zúčastnil rozdělování úkolů. Jenom přikyvuji, tuhle situaci by mě ani nenapadlo mu do toho kecat. Co jsem ho tak pozoroval.. Zdál se mi docela rozumný, takže když zavelí "Za deset minu tady." Přelétnu pohledem přítomné. Nevím ke komu bych se měl přifařit do dvojice, s nikým jsem se moc nebavil, ale nakonec jsem se rozhodl jít za Lorry kterou jsem při svém příchodu minul. Nejraději bych si sice šel něco obstarat sám, ale má pravdu... Neměly bychom chodit osamotě. Přejdu svižnějším krokem k její chatce a zastavím u dveří. Podívám se na postavu sedící na posteli a popojdu o dva kroky blíž. "Jsi v pohodě?" Zeptám se jí. "Neměly bychom se zdržovat.." Dodám a podívám se po místnosti, jestli neuvidím něco co by se hodilo. |
| |
| Nikde nic Za sebou jestě slyším hlasy domlouvajících se lidí. Zatímco já prohledávám chatku, ve dveřích se objeví Ten. Na jeho připomínku ken pokrčím ramena a dál se věnuji hledádí. Veškeré věci co jsem našla, byly nějaké klíče, svítilna, poloprázdnou lahev whiskey, peněženka, mobil a nějaký papíry. Očividně přihlášky a nebo něco takovýho. Vše vyskládám na stůl. ,,Nic moc teda. Čekala sem toho víc." prohodím a cvezmu si flašku whiskey do ruky. Jsem vyděšená a muím se uklidnit. Flašku otevřu a loknu si z ní. Pak ji zase zavřu a hodím si jí do batohu. Pak se podívám na Tena. ,,Papírem můžem rozdělat oheň, ale ne dřív než si budem jistý že sou ty potvory dost daleko." pronesu a poaunu papíry na stranu. Pak vezmu do ruky mobil. Je vypnutej a očividně i vybytej. Hodím ho do kapsy a prošacuju peněženku. Kreditka, občanka, dvacet dolarů, permice do posilky, fotka nějaké holky. Peněženku si dám do kapsy na zadku a protáhnu se okolo Tena ven z chatky. Pak se vydám do další. Ta byla ale zamčená a klíc co jsem měla do zámku nepasoval. Pravděpodobně ho bude mít jedna z mrtvol ale v těch se fakt hrabat nebudu. Pokusím se dveře vypáčit lopatou, ale nejde mi to a tak se přesunu i ke třetí chatce. V té byl jen vystřelovcí nůž takže si ho strčím do kapsy a vydám se do kuchyní. Tam by alespoň mohly být nějaké další nože. Ještě než se tam ale rozejdu, zavolám na Tena. ,,Hej, Tene. Pod mi helfnout. Třeba tu něco najdem." pronesu zvýšeným hlasem a pomalu se vydám do kuchyní okud mne Ten nedojde. |
| |
| U chatek Jen sleduji její počínání a nějak se nezapojuji. Zvládá to dobře, na to že tu práve umřeli čtyři "lidi." Pak mě pozve, abych s ní šel do jídelny. Nic nenamítám, je to dobrý nápad. Jenže dveře do skladu byli zamčené. Jasně, aby se zamezilo půlnočním svačinkám. Chvíli si zámek prohlížím. "Takhle to nepůjde." Podívám se na dveře. Rozběhnu se a narazím do dveří. S obrovskou ranou se se mnou sesypali na zem. Když se usadil oblak prachu, za kašlání vstanu. Napraskli mi sluneční brýle. "Sakra práce." Zafuním a rozhlédnu se po skladu. Nemůžeme toho brát moc. Jen to nejnutnější." Beru ty nejlehčí věci. Rohlíky, sušené ovoce. Nic moc tu nezbylo, vzhledem k tomu, že byl poslední den tábora. |
| |
| Sedl jsem si do trávy a koukl na Jade. Naše chatka byla hned za námi, tak jsem jí tam posla, aby vzala sobě a mně batoh se základními věcmi. Nepředpokládal jsem, že bychom mohli být na cestách nějak dlouho. Neměl jsem sice ponětí, co měli ostatní v plánu, ale já se s nimi dlouho paktovat nehodlal. Najdu rodiče a dědu a společně to nějak zvládneme. Při té myšlence se mi stáhlo hrdlo. Rychle jsem v kapse zalovil pro mobil a vytočil jsem číslo. Dědovo bylo v seznamu první. Vyzvánělo to dlouho a nikdo nezvedal, ani jeho asistentka. Zamračil jsem se. Postupně jsem zkusil tátovo, mámino, dokonce i jejich pracovní čísla a nakonec náš rodinný telefon. Když jsem zaslechl mámin hlas, ztuhl jsem, než jsem si uvědomil, že to byl jenom záznamník. "Dovolali jste se k rodině English. Momentálně nikdo z nás není dostupný, ale můžete nám nechat vzkaz." Měl jsem chuť s mobilem praštit o zem, ale ovládnul jsem se a vrazil ho zpátky do kapsy. Jade se už vrátila a seděla vedle mě, tiše vyčkávajíc než dokončím hovor. "Volals rodičům?" zeptala se. Kývl jsem a zahučel souhlasné 'm-hm'. Měla na tváři stále ten nešťastný výraz, tak jsem se k ní naklonil a pocuchal jí ebenové vlasy. "Nemrač se, budeš mít vrásky," zasmál jsem se, pokus o odlehčení situace. Její výraz vystřídal slabý úsměv. "Proč udělal zombie poradcem tu holku? Jak se jmenuje.. Ally? Amy?" začal jsem si naoko ztěžovat. Věděl jsem, že vtipy mou sestru rozveselí skoro vždycky. "Já viděl spoustu zombie apokalyptických filmů." "Tys viděl tolik filmů, že si ty o zombie ani nemůžeš pamatovat," odvětila. Do hlasu se jí vrátil její typický veselý podtón. "A jmenuje se Ammie, ale většina lidí jí tu říká Lorry, nevím proč." Pokrčila rameny a posunula si brýle na nose. Chvíli bylo ticho, ale takové to příjemné ticho, když vám nevadí jen sedět vedle sebe a mlčet. Takový typ přátelství jsem měla jen se dvěma lidmi na světě. "Vzala jsi moje prášky?" zeptal jsem se. Měl jsem léky proti alergii. Podle doktorů jsem byl alergický jen na buráky (a to dost hustě) ale občas jsem míval zničeho nic záchvaty kýchání nebo kašle a na to mi oznámili, že mi udělají testy až v listopadu, kdy není ve vzduchu tolik alergenů. "Jo, máš je v tý malý kapse na boku." Sledoval jsem, jak ti dva devastují chatky a sklad, ale bylo mi to šumák. Čekal jsem jen, než přijdou, abychom mohli konečně vyrazit. Původně jsem chtěl jít sám s Jade, ale usoudil jsem, že ve větší skupince to bude lepší. Třeba je sežerou první a my přežijeme. |
| |
| Vzpomínky Hlavou mi proletěly vzpomínky na mou rodinu. Co se asi děje venku? Řekla jsem si a šla se podívat k oknu, Ten nejspíš rozděloval úkoly a něco říkal. Sedla jsem si zpátky na postel a začala hleda nějaké věci, které by se dali využít. Našla jsem jenom dvě baterky, nějaké jídlo a léky, moc toho nemám. Podívala jsem se ještě po chatce, jestli něco nenajdu, ale marně. Poškrábala jsem si čelo a můj zrak zase skončil na fotce rodičů. Jak se asi mají? Něco mě vyrušilo od mého přemýšlení. Zase ten zvuk, určitě jsou na blízku. Popadla jsem dech a rozbila rámeček, který chránil fotografií rodičů. Vypadalo z něj i sklo, sebrala jsem fotku a strčila si jí do kapsy, popadla batoh a začala baterky, jídlo a léky dávat do batohu. Vzala jsem i nějaké triko, na roztrhání, kdyby se něco někomu stalo. Zavřela jsem baťoh a začala hledat peněženku mobil a klíče. Mobil se nechtěl zapnout. Krám jeden! Otevřela jsem znovu batoh a hodila ho do něj, v peněžence nic nebylo, ale i tak jsem si jí vzala a klíče byly ve dveřích z venku. Vytáhla jsem si fotku z kapsy a ještě se na ní zadívala. Někdo prošel okolo chatky tak jsem se od ní odtrhla. Kdo to asi je? Přemýšela jsem, když v tom někdo otevřel dveře. Kim. ''Jsi v pohodě?'' Zeptal se mě a já jenom kývla. ''Měli by jsme vypadnout.'' Řekla jsem a popadla batoh a strčila fotku zpátky do kapsy. Stoupla si naproti němu a ještě se rozhlédla po chatce. |
| |
| Kuchyň S sebou na tábor jsem si toho moc nebral. Mobil, jednu, dvě knížky s obsahem který teď asi příliš nezužitkuji protože se obě týkají filozofických otázek a úvah. Baterku, kapesní nožík, sirky, teplákovou soupravu, trička, kalhoty spodní prádlo, pláštěnku, blok a psací potřeby, mp4, karimatku, deku, pár balíčků s hašlerkami a drobnou lékárničku se základní výbavou - 2x obvazy, nějaké léky, náplasti, pinzetu, vatu, obinadlo, teploměr, malé nůžky, rukavice, izotermická fólie a trojcípí šátek. Z toho jsem si teď narychlo sbalil jen tu lékárničku, baterku, kapesní nožík, sirky, pláštěnku, karimatku, deku a ten zbývající balíček hašlerek. Zbylo mi ještě jablko a banán od dnešní svačiny... A to je asi tak vše. Na mou otázku jen přikývla. "Jo, to by jsme měli. Možná bychom se mohli podívat do kuchyně jestli tam nezbylo ještě nějaké jídlo." Navrhnu. "A taky hlavně nějaký pořádný sekáček na maso..." Dodám a kývnu směrem ke kuchyni. Tím kapesním nožíkem bych se asi jen těžko ubránil... Mimo to nerad bych se střetnul se zombíkem v souboji "tělo na tělo" je to příliš riskantní. Počkám, zda bude Lorry souhlasit a pokud ano, vydám se nejkratší cestou ke kuchyni. U dveří se chvíli zastavím a zaposlouchám se, jestli někdo, nebo něco uvnitř není. Otevřu dveře a přejdu k pultu kde jsou naproti na stěně pověšené kuchyňské potřeby. Ihned sáhnu po velkém noži a onom sekáčku. Našel jsem ještě pár jablek, rajčata, musli sušenky a chléb. V lednici bylo pár kousků taveného sýra, salám a paštiky. Nerozmýšlel jsem se dvakrát a posbíral co se dalo. Podělil jsem se o nalezené zásoby s Lorry. |
| |
| První noc Kývla jsem a následovala Kima do kuchyně. Mé oči celou dobu jenom přihlíželi. Rozešla jsem se ještě k dalším nožům a vzala všechny co tam byli. Chce se mi spát. Zývla jsem a podívala se k dvěřím od kuchyně. ''Už by jsme měli jít za ostatníma.'' Pokusila jsem se o úsměv, ale pořád to nešlo. Zase jakýsi divný úšklebek. V hlavě mi lítalo hodně otázek. Jak se to stalo? Kdy to skončí? Jsou jenom tady, nebo i někde jinde? Co se bude dít dál? Přežijeme to? Začala jsem panikařit. Už jsem jenom doufala že to na mě nejde poznat. Sakra! Zase se potím! Otřela jsem si pot z čela a nadechla se. Podídvala jsem se na Kima a potom na podlahu. ''Zachvíli asi usnu.'' Řekla jsem potichu a znovu zývla. Potřebovala jsem spánek, ten den byl pro mě už od rána náročný, rodiče mi pořád nezvedali celý den mobil a to mě jenom znervózňovalo. A do toho ještě tohle. Co tohle je za den sakra. Pomyslela jsem si a protáhla své tělo. Kde vůbec budem spát? Proletělo mi hlavou a na řadu přišlo další zývnutí. Porozhlédla jsem se ještě po kuchyni, jestli neuvidím něco, co by se dalo dobře využít. Jenom lžíce a vydličky. Myšlenka, že by jsme zombíkům vydlabávali oči z důlku, mě rozesmála. Ale vzala jsem pár lžic a taky pár vydliček na jídlo. Pak mě napadlo že by se vydlička dala využít jako zbraň. Šla jsem tedy z kuchyně pryč a začala hledat nějaký klacek, dostatečne velký. A povedlo se, jeden jsem našla. Teď už to jenom potřebovalo provázek. Tak jsem se vrátila do kuchyně i s klackem a začala pátrat po provázku a taky úspěšně! Nechápu jak jsem si ho nemohla všimnout dřív. Dala jsem si lehkou facku a dala se do práce. Sedla jsem si na zem, popadla klacek a k němu přiložila vydličku, provázkem obmotala, aby to drželo a zbraň byla na světě! Teď už jenom, jak tomu říkat.. Zamyslela jsem se. Vydličkomeč! Znovu jsem se zasmála a podívala se na Kima. |
| |
| Sklad Po chvíli jsme našli dost jídla tak na čtyři - pět dní. Otočil jsem se na Dix. "Běž za ostatními. Brzo příjdu." Beru to přes jídelnu, protože se mi zdá, že tam někdo je. Uvidím Lorry a Kima. Mírně se zamračím. S šaty potřísněnými krví to musí vypadat fakt nádherně. "Ehm... Nemyslíš že nůž by tam byl lepší?" zavrtím hlavou. To je jedno. "Vemte všechny nože a ostré předměty." Řeknu jim a jdu k mrtvolám na plácku. Do toho, co budu dělat tedˇse mi vážně nechce. Prohledal jsem jim kapsy. Nejen, že to příšerně páchlo, ale taky mají kapsy lepkavé od krve. Ale v jedné jsem našel klíče. Hurá. Už nebudu muset vykopávat dveře. Došel jsem k druhému skladu, který je hned vedle chatky instruktorů. Odemkl jsem dveře. Je tam několik luků a... něco co se mi zalíbilo hned na první pohled. Kuše instruktora Kima, se kterou se tolik vytahoval. "Ahoj krásko." Usmál jsem se a vzal ji. Jemu to teď může být ukradený... Vzal jsem všechny šípy, luky, kuši a odnesl je k batohům. Pak jsem rychle vběhl do své chatky. Musím se převléct z té krve. Podíval jsem se pod postel. "Ne." Zanadával jsem. Jediné druhé boty, které mám jsou kanady. Nenávistně jsem se na ně zahleděl a pak si je vzal. "Jen aby bylo jasno, nesnáším vás." Do nich jsem si dal svůj jediný vojenský nůž pro případ nouze. Zase jsem začal nadávat, když jsem nenašel svoji vojenskou uniformu, která je nejlíp přízpůsbená k přežití. Místo toho mám na sobě tohle. Jasně, mohl jsem se vybavit líp, ale kdo čekal, že bude apokalypsa? Vzal jsem si i nové sluneční brýle a jedny náhradní. Stříbrné hodinky jsem si strčil do vnitřní kapsy, abych je nemohl ztratit. Vzal jsem si šátek. Jasně, možná to vypadá jako blbost, ale i taková maličkost může zachránit život. Z věšáku jsem sundal svůj batoh a narval do něj tři náhradní zásobníky, které ani nevím, proč jsem si bral. V chatce instruktorů jsem vyraboval lékárničku. Došel jsem na plac a batoh hodil na zem. Jdu opět za Lorry. "Myslíš že má cenu někam jít? Zombie jsou aktivnější v noci, ne?" Vím, ževětšina lidí bude asi unavená. Ale zůstat tady je riziko. |
| |
| Řekne že už bychom měli jít za ostatními. "Jo." Zasouhlasil jsem a trochu chabě se pousmál. Ani Lorry se ten úsměv moc nevydařil a kdo by se také divil... Právě se nás pokusili sežrat instruktoři, ti jen tak mimochodem teď leží před chatkami a i upřímně doufáme, že je opravdu po nich a máme tu teď tak docela prazvláštní atmosféru. Nevíme co se stalo, co budeme dělat nebo jestli by jsme měli vůbec něco dělat... Stalo se to jenom tady? Je to jen nějaká epidemie? Je to nakažlivé? Jsou mí rodiče v pořádku? Odkud se to vzalo? Je to vůbec nějaký druh nemoci nebo prostě jenom nějaká degenerace? Spousta otázek na které neznáme odpovědi. Je toho prostě moc najednou... Na všechny a každý se s tím musíme nějak po svém vyrovnat, někdo to ponese lépe, někdo hůře... Zapnul jsem si batoh a hodil si ho na záda. S nově přidanými věcmi trochu ztěžkl, ale nic co bych neutáhl. Jsem vyděšený, všichni jsme vyděšení a zmatení z toho co se tu právě stalo... Podíval jsem se na Lorry která nevypadá po psychické stránce moc dobře. "Bude to v pohodě..." Pokusím se jí trochu uklidnit a zase se chabě pousměji. Ačkoliv já sám tomu co jsem právě teď řekl nevěřím... Ale přišlo mi vhodný, něco říct... "Musíme zachovat klid, určitě se to všechno nějak vysvětlí..." Dodám ještě a pokrčím ramenem. Prostě musí... Pokýval jsem hlavou, ale nic jsem na to neříkal. Také jsem docela unavený, dnešek byl náročný, ale dost pochybuji o tom že by se mi teď podařilo usnout. Na to se mi v hlavě honí moc otázek a hlavně mě děsila představa, že ti instruktoři nemusí být tak docela jediní a já bych nerad abych se probudil s nějakým zombíkem zahryznutým do nohy... Znejistěl jsem když jsem zaslechl kroky, ale nakonec se ukázalo, že to byl jen Ten a já si oddychl. Na jeho slova jsem jen přikývl. Posbírali jsme s Lorry všechny příbory a ostré předměty a pak jsme se odebrali ven. Vytáhl jsem si z kapsy mobil, mezitím co si Lorry sháněla nějaké věci v okolí. Vytočil jsem tátovo číslo. Sice to poslední co chci, je děsit je, ale... Potřebuji vědět že jsou mí rodiče v pořádku... Ale když se mi místo hlasu mého táty ozvala do sluchátka věta "Volaný účastník je momentálně nedostupný." A pak to samé zopakoval s mamčiným číslem. Trochu jsem znervózněl... Na druhou stranu, alespoň se kvůli mě nebudou stresovat... Podíval jsem se na Lorry která si sestrojila zajímavou zbraň. "Zbyl ti ještě nějaký provázek?" Zeptal jsem se jí a sundal si batoh (odkaz) . Sekáček (odkaz) a nůž (odkaz) jsem si položil k batohu na zem. Věci co mám na sobě: mikinu + pod tím krátké, bílé tričko (odkaz) a kalhoty (odkaz). "Co budeme vůbec dělat?" Zeptal jsem se Tena. Instruktoři jsou mrtví, zítra ráno jsme měli odjíždět domů... Možná by nebylo na škodu počkat do rána, než dorazí autobus aby nás odvezl. Jestli tedy dorazí.... |
| |
| Do kuchyně přišel Ten. Zamračil se. "Ehm... Nemyslíš že nůž by tam byl lepší?" Na jeho otázku jsem jenom pokrčila rameny. Říkal ještě něco o nožích, nějak jsem ho nevnímala, protože jsem už skoro spala. Chtělo by to polštář.. Ale zvedla jsem se a šla z kuchyně, okolo Tena, co prohledával mrtvolám kapsy a došla za chatku, ze které se vynořili ti zombie, kteří teď leží na zemi. Slyšela jsem je. Další zombíky. Budou uričtě na blízku a nebudou jenom čtyři. Rozběhnu se zpátky za Kimem do kuchyně. ''Musíme informovat ostatní Kime. Za pár chvilek táborem určitě projdou další.'' Musím najít Tena! Opakovala jsem si a šla mirným krokem z kuchyně, ve dveřích se srazila s Tenem. "Myslíš že má cenu někam jít? Zombie jsou aktivnější v noci, ne?" ihned spustil. ''Ještě dnes táborem projdou další, bylo by lepší tu zůstat, protože nevíme kde všude jsou'' Odmlčím se, abych se nadechla. ''Měli by jsme být hlavně všichni v jedné místnosti a pozhasínat všechna světla.'' Mám mu to říct nebo ne... Přemýšlela jsem a nakonec mu to řekla. ''A chtělo by to hlídky.'' Skloním hlavu, nechci aby to vypadalo že se nad něj navyšuji. ''Co ty na to?'' Optám se ho, aby to tak nevypadalo. |
| |
| Zadívám se na ni. Přemýšlím. Ano. Může jich tu být hodně. Mnohem víc, než si dokážeme představit. O to je lepší jít pryč. Ale vidím, jak jsou ostatní unavení. Lepší, když nás chytnou tady, než po cestě. Teď je to všechno na mě. Zhluboka jsem se nadechl. "Přespíme ve společenské místnosti. Všechny věci odneseme tam. Brzy ráno vyrazíme. Najdeme někoho... živého." Nemůžeme se na nikoho spoléhat. Jen na sebe navzájem. Teď je to vážně na mě. Musím udržet ostatní naživu. Nebo to mám přenechat jiným? těžká otázka. Ale teď není čas to řešit. "Je to výborný nápad, zombie poradce. Dneska budu hlídkovat já." Usměji se a pomůžu odnosit všechny věci do společenské místnosti. Pokusil jsem se nějak uspořádat gauče, donést matrace z chatek, peřiny, deky, polštáře. Všechno. Nerad, strašně NERAD spím s někým v jedné místnosti. A proto dneska spát nebudu... Z jídelny jsem dotahal co nejvíc jídla do společenské místnosti. Dneska se musí všichni co nejlíp najíst. Pak jsem došel do stáje. Dei tam stojí a vyděšeně řehtá. Nozdry se jí třesou a má je rozšířené. "Klídek, holka." Poplácám jí po krku a vyvedu z boxu. Dám jí sedlo a pověsím na něj co nejvíc jejích věcí. Dva kartáče, ohlávku, uzdu, všechny sedlové vaky, sušenky pro koně, lahvičku lněného oleje, inijekce na zklidnění. Taky ukradnou stájovou lékárničku. Dovedl jsem Dei do hlavní budovy. Společenská místnost je v patře, Dei vegetuje u schodů v přízemí. Procházím chatkami a hledám všechno užitečné. Nechodím dál, protože vím, že tam číhají zombie. A že by to mohl být řádný průser. Zase zastavím Lorry. "Co myslíš. Mám na noc zatlouct dveře?" Já vím, musím s tím být otravný, ale já na zombie filmy nekoukám. Vlastně na žádné. |
| |
| Přikývl jsem a bez dalších otázek jsem si sebral své věci a přesunul se do společenské místnosti jak řekl, pomohl jsem s věcmi i ostatním pokud bylo potřeba. Zabral jsem si místo v rohu místnosti, dost daleko od okna, celkem blízko ke dveřím kdyby bylo nutné rychle utéct. Vytáhl jsem si z batohu karimatku a položil jí na zem, taky deku kterou jsem si na tu karimatku rozložil a opřel se zády o zeď. Spát je to poslední co teď chci dělat, jsem unavený ale na spánek prostě nemám ani pomyšlení. Chci odsud pryč, ale počkat do rána bude jistě moudřejší rozhodnutí. Potácet se někam takhle v noci se špatnou viditelností a minimem informací ohledně počtu zombie je dost pravděpodobně sebevražda. Docela by mě také zajímalo, jestli je to co se tu teď děje skutečně to samé jako v těch přiblblých, hororových filmech co jsem viděl... A hlavně by mě zajímalo jak se ten virus... Nebo prostě ta infekce nebo co to je, šíří. Nebo jestli se to opravdu šíří... Co když to byly jen ti instruktoři a nikdo další nakažený není? No, proč si dělat marné naděje... Obvykle když už se má něco pokazit, tak se to pokazí se vším všudy s já se obávám, že tohle je jeden z těch případů. Jedno ale vím jistě, nemám náladu aby si na mě nějaká z těch zatracených potvor pochutnala. Sáhl jsem po noži který jsem si pomocí koženého řemínku a trochy provázku připevnil na stehno tak, abych po něm mohl v případu nouze rychle sáhnout a bránit se. Totéž jsem udělal se sekáčkem na maso, akorát na druhém stehně. Obojí jsem připevnil tak abych se nezranil a hlavně aby mi to třeba při běhu nedej bože nevyklouzlo. Vzal jsem mobil a podíval se, jestli nemám žádné nové příchozí zprávy, nebo jestli se mi třeba rodiče nesnažili dovolat. Ne. Nikdo nic. Opřu si o zeď hlavu a dívám se nečinně na strop. |
| |
| Kývnu. Nervózně si prohrábnu vlasy a jazykem olíznu rovnátka. Co když to nepřežijeme všichni? Pomyslím si a začnu se strachem klepat. Nemohla jsem nic nedělat a jenom přiblbě stát. Zase přišel Ten. Ptal se mě, jestli má zatlouct dveře. ''Bylo by to lepší.'' Tak zněla moje odpověď na jeho otázku. Vzpoměla jsem si na Jakea a jeho sestru tak jsem šla za nimi. ''Jste v pohodě?'' Podívala jsem se na Jade a pokusila se o úsměv, ale marně, zase se mi to nepovedlo. Chvíli se zdržím a jdu za Dix. Zrovna něco dělá tak jí nebudu rušit, pomoct očividně nechce. Potřebovala jsem se nějak zabavit, abych na to pořád nemyslela, ta myšlenka, jestli nepřežijeme všichni, mě úplně rozhodila. Nejspíš bych si to dávala za vinu, jako skoro všechno. Už mě nějak přešel spánek a vzpomněla jsem si, že mám ještě v chatce výkresy a tužku. Nechápala jsem, proč jsem si na to nevzpomněla dříve. Rychle jsem si pro to zaběhla a vrátila se do společenské místnosti. Sedla si ke zdi pod okno do tureckého sedu a začala kreslit. |
| |
| Opustit tábor?... ANI ZA BOHA! Lorry ví, Lorry umí... Asi má filmů o zombie plnou hlavu a i když bych ji normálně považovala za magora, dnes jsem poměrně ráda. Na moji otázku kam chce Jake asi tak teď jít jsem se nedočkala žádné odpovědi, zato Ten se chopil funkce velitele a jak se tak koukám, nikomu to evidentně nevadí, tedy až na mě. Nevadí mi že nám bude velet, asi to s námi myslí dobře, ale... Necítím se dobře v jeho přítomnosti. Jo, hold bouchačka za pasem dělá hodně! "Já mám zbraň, teda... Mám tu loveckou kuši a několik šipek, ale problém je že je to zavřené ve sklípku hlavní budovy." Podívám se na Tena když nám vysvětluje postup naší momentální situace. "Půjdu si zabalit věci a možná se potom pro tu kuši stavím, kdyby něco, někomu z vás řeknu." Pousměji se, ale raději bych tam šla sama. Otevřu dveře od chatky, a i když mám zavřené okno a dveře byli zamknuté, zombie by se tam musel dostat leda přes nás, stejně jsem si byla nejsitá a raději se podívala do všech koutů, kam by se ta potvora mohla schovat. "Uff, je to čisté..." řeknu si a zvednu batoh ze země na postel. Na dno batohu hodím teplé teplíky, nějaké spodní prádlo, dvě trika a mikinu. Pižamo si brát nemusím, stejně asi nebude potřeba a navíc, doma mám další. Začnu uvažovat co vše si mám vzít a mezitím se převlékám do normálního, teplého oblečení. Nasadím si rifle, mikinu a obuju boty. Přikročím k nočnímu stolku a otevřu šuplík. Vše vyházím na postel a vezmu hned do ruky telefon. "Cože? Není signál? Vždyť tento operátor má signál snad všude..." Podivím se a raději už ani nezkouším někomu volat. Schovám mobil do kapsi, do báglu hodím nabíječku a začnu znovu přemýšlet co si sebou vzít. Baterka se bude hodit, prášky si vzít prostě musím nebo jestli dotanu migrénu, ostatní mě zabijou, tatranky se budou hodit také. Uvažuji co beru a co si nechávám tady. Najdu ještě bloček kam si kreslím a pár učebnic. "Hehe, no bloček si beru a ty učebnice? Na ty prdím, školu rozhodně potřebovat nebudu." A ještě aby jo, třeba budu učit zombie jak se zprávně čte nebo rozmístění orgánů v těle člověka. A jak si tak říkám, ti to umí na jedničku narozdíl ode mne! Dokončím si větu v myšlenkách a začnu se pobaveně usmívat. Ještě jednou se podívám co si vše beru, batoh zavřu, nahodím na záda a vylezu z chatky. Ostatní měli plné ruce práce, krom Jakea a Jade, kteří seděli kousek ode mne. Tohle chápu, musí se starat o sestru. Usměji se na něj když si všimnu že se na mě zrovna podíval. Začnu se rozhlížet po táboře, jestli neuvidím něco, co bych mohla dělat, když najednou vidím Lorry jak si to kráčí právě k těm dvoum. "Co... Si děláš srandu?..." Začnu se smát. "Tak zase na jednu stranu, v originalitě by jsi vyhrála první cenu." Nahodím přátelsky pobavený úsměv, když si všimnu její ručně vyrobené 'zbraně'. Batoh se začíná pronášet, a tak se vydám směr společenská místnost, kam jde i Kim. Sedl si do rohu a já se vydala za ním. Když k němu příjdu, pousměji se a dám mu lehce najevo, že od něj potřebuji maličkost. "Ahoj, máš se?" Jo, nic lepšího mě nenapadlo... Ale fakt ne! "Víš Lee, chtěla jsem jen zeptat. Neměl by jsi prosím tě jeden nůž navíc? Já nic nemám a nevím jestli si vůbec pro tu kuši půjdu." Vzhlédla jsem mu do očí které byli upřené směrem ke stropu. Jasně že kecám, ještě si 'Skariel' nechám někde tady, hezky si pro ni půjdu a uříznu bednu každému hajzlovy, co se k ní přiblíží! |
| |
| Kuše Z přemýšlení mě vytrhla Mey, která ke mě přišla. "Uhm?" Podívám se na ní co potřebuje. Na rozdíl od ostatních, se mi zdá o trochu víc v klidu, i když bych spíš řekl, že to ani není tím že by byla v klidu jako spíš že to nedává tolik navenek znát. "Jo, něco tu mám." Sáhnu ihned do batohu. Ten řekl ať s Lorry vezmeme všechno špičaté, nebo cokoliv co by se dalo později nějak využít, takže tam mám pár dalších, dost ostrých kuchyňských nožů. Sice kratších, ale najde se tam i pár těch delších. A ono když za vámi letí hladová zombie, jste pak rádi že po té bestii máte co hodit... Vyložím to na zem, ať si některé vybere. "Nebo ti můžu půjčit tohle, přeci jen, čím větší odstup si udržíš tím líp. Taky to může být nakažlivý... Kdo ví..." Podám jí nůž který jsem měl připevněný na stehně. "Kde přesně tu kuši máš? Půjdu s tebou, jestli chceš." Nabídnu jí. Neměli bychom se potulovat venku osamotě. Bůh ví kolik zombíků se tu může potulovat, i když je Ten na hlídce a řekl by, kdyby se nějací blížili... Jeden nikdy neví a opatrnosti není nikdy dost. Vezmu si ještě dva, tři ty kratší nože co zbyly. Sáhnu si pro sekáček na maso a pomalu se postavím. |
| |
| "Ty nezavoláš policii nebo tak něco?" zeptala se Jade. Vrhl jsem po ní pohled, který jasně naznačoval můj názor na tenhle nápad, ale ona mi vzala mobil a pokusila se vytočit 911. Bohužel, už signál nedokázala chytit. |
| |
| Po odpovědi Lorry se jen usměji, přikývnu a zase zmizím uvnitř. Kuši položím vedle sebe a začnu zatloukat okna. Sehnal jsem několk hřebíků ve skladu a k zatlučení mi stačí jn pár prken,ze kterých se stavěli bunkry třetí den, nebo kdy to bylo. Pak příjde Jake. S hřebíkem v puse mu odpovím na první otázku. "Jo, to mě napadlo. Jenže tady je většina nábytku přišroubovaná." Jeho druhá otázka mě naštve, rozhodí a rozesmutní najednou. To by se vojákovi nemělo stávat. Vstanu a vezmu si kuši. Přehodím jí z ruky do ruky. "Moje věc." Zabručím naštvaně a odejdu do další místnosti. Budím hrůzu? Tak promiňte, děťátka. Ale na moje jméno se nikdo ptát nebude. Nahoře už někdo je. "Nazdar." Hodím hlavou. "Nevšímejte si mě." Zašklebím se a zatluču jediný okno, který tam je. Jasně, nemusel bych. Ale je tam veranda, na kterou vedou schody z přízemí. A to fakt nechci riskovat. Pak vyjdu ven a obejdu tábor, jestli tu ještě někdo není. Všechny ostatní nasměruji do hlavní budovy. Bylo to akorát sedmnáct minut. Za to se dá udělat věcí. Pak jsem došel ke stájím a zatloukl je zvenčí. Nechci, aby nějací šílení zombie pozabíjeli koně. Moje jediný kamarády. Pak jsem zůstal stát na spodní verandě u velký budovy s kuší v ruce a čekám, až budou uvnitř všichni. |
| |
| Od kreslení mě vyrušilo Tenovo zatloukání hřebíků do prken na okně, aby se sem nedostali ty svině. Už jenom jeden tah tužkou a na světě byl obrys matčiného oka. Podívala jsem se směřem na Kima, bavil se o něčem s Mayou. Usmála jsem se do země. Musím mamce zavolat. Začnu hrabat v batohu abych našla mobil. Zapni se, zapni se... Říkala jsem si. ''Jackpot!'' Zařvu snad na celou místnost. Začala jsem v kontaktech hledat mámino číslo. ''Volané číslo je momentálně nedostupné.'' Už jsem si myslela, že je to mámin hlas a on zase blbý operátor. K tomu se mi ještě začal vybíjet mobil. Zvednu se a jdu do dolní verandy kde stojí Ten a čeká než všichni vejdou dovnitř. Procpu se okolo něj. ''Jdu si pro nabíječku, hned jsem zpátky.'' Řeknu když už jsem skoro pryč. Šla jsem před naše chatky a chvíli přemýšlela, jaká je moje, v té tmě to moc nešlo poznat, ale nakonec jsem jí našla. Vezmu si nabíječku, svojí deku, ještě 3 trika, mikinu, bundu a plyšáka, kterého mám od mámy. Otočím se a jdu zpátky do společenské místnosti. Venku bylo příjemně, tak jsem tam chvíli ještě stála a poslouchala vítr. Rozběhnu se k budově, kde je společenská místnost a znovu se procpu okolo Tena. Letmo se na něj usměju a jdu dál. Vyšla jsem schody nahoru a sedla si znovu pod to okno. Trika, bundu, nabíječku a mikinu jsem si strčila do batohu. Přikryla se dekou a pod paži si dala medvídka od mámy. Vzala výkresy a pokračovala dál v kreslení. |
| |
| Nenastavuj za mě krk. "Díky, stačí mi tady ten klasickej." Usměji se na Leeho a vemu si jeden větší nůž z těch co mi nabízel. Prohlédnu si pořádně čepel nože a přemýšlím, jestli je to dobrej nápad chodit sama pro tu kuši, ale zase nechci aby se kvůli mě třeba zranil nebo se mu cokoliv stalo. "Víš, já ani nevím kde to přesně je, budu tu budovu muset celou projít a myslím si, že tě budou více potřebovat tady." Usměji se na něj a nechci aby na mě poznal, že nechci společnost. Potřebuji být sama a trochu si popřemýšlet. "Nevím, jestli tam půjdu, ale díky za návrh." |
| |
 | Všechno se to událo tak nějak najednou. Ležel jsem v chatce a snažil se spát, když se z venku ozval nějaký rachot. Moje přirozená zvědavost mi nedala, abych se nevyhoupl z postele a nešel se podívat. To co jsme viděl mi přišlo jako nějaký moc blbý vtip, takhle na poslední večer tábora. Namaskovat se za zombíky nebo něco podobného a děsit lidi, to by bylo něco co jsme od těchto instruktorů nečekal. Těšil jsem se sem, že to bude super tábor, ale jaksi zatím nebyl. Instruktoři stáli za prd a většina ostatních vypadala jakoby tu byla za trest nebo se aspoň tak tvářili. Blbý žert z mého pohledu se změnil v drama, které rozuzlil Ten. Jelikož nikdo neodpověděl na jeho volání a dotazy začal intuitivně jednat. Bylo vidět, že to jednání mu šlo pěkně od ruky. O co pro mě bylo větším překvapením když odněkud vytáhl Glocka a začal střílet. Málo kdo by tu pistoli poznal, ale někdo kdo se zajímá o airsoft tudíž i armádu jí pozná hned. Divné je, že všechny zajímalo jakto že jí tu má, ale mě zajímalo jak s ní umí střílet, což předvedl že docela dobře a bravurně vyřídil ty čtyři jak už nyní taky vím zombie. Přišel jsme do chumlu všech, když se radili co dál. Byl jsme z toho celkem ohromený a tak jsem se moc nezapojoval. Jen jsem přikyvoval a snažil se najít si nějakou dvojici, ale k párování se se mnou zrovna nikdo neměl a tak jsem šel na vlastní pěst. Když jsme se bavili o zbraních tak mě napadl jasný směr a to ke špalku kde se seká dřevo. To co jsem hledal bylo přesně na svém místě a to sekera zaseknutá do špalku. Vzal jsem jí do ruky a zjistil pěknou pádnost. Potom jsem se vydal zpět, abych zjistil že se všichni rozbíhají do chatek a berou si věci. Napodobil jsem je a stejně jako oni si nabral své věci. Jeden by tomu řekl úchylka a já pernamentní připravenost. Díky airsoftu a mé oblbiě v maskáčích jsem se převlékl do kalhot a kanad, oblékl si blůzu a přepásal páskem. Tam bohužel moje výbava skončila. Kdyby člověk věděl, že ho čeká zombie apokalypsa, tak by si vzal všechno. Do batohu jsem hodil dvě náhradní trika, mikinu. Rozhlížel jsem se dál po chatce a litoval všech věcí, které mám v batohu jindy. Já blbec naposledy při rozdělávání ohně nevrátil sirky do kapsy na rukávu, ale do batohu odkud jsem je vyndal. K oblečení jsme přidal mobil, nabíječku, čelovku a pár sušenek co mi ještě zbylo. Nebylo to moc, ale jídlo zajišťovali jiní. Svou výbavu jsem doplnil o kapesní nůž, palestinu kolem krku a kšiltovku. Přišel jsem si tak silně nevybaven, ale nedalo se nic dělat. Se sekerou v ruce jsme se vydal k ostatním. Ten zatloukal okna a ostatní se tak nějak rozložili po okolí. Podíval jsme se na hromadu luků a šípů. Nevím jak kdo s nimi umí, ovšem já už jsem ho v rukách párkrát držel a tak si myslím, že když si jeden vezmu tak to nebude vadit. Roztřídil jsem je na hromádky a ke každému přidal stejný počet šípů. Vzal jsem luk a své šípy, abych vymyslel jak je připnu do batohu. Ač to nebylo tak složité, než si vymyslím nějaký lepší toulec, tak jsem je dal do batohu a zapl zipy z obou stran. Tak budou držet dobře. Zvedl jsem se a šel jsem na verandu kde čekal Ten s kuší. Šel jsem dost nahlas, aby mě slyšel a nepovolila mu ruka na spoušti. Tene, kdyby jsi potřeboval vystřídat řekni mi. Řeknu Tenovi a jelikož on je takový ne moc velký mluva vrátím se zpět na své místo. Dám si sekeru na dosah ruky, batoh pod hlavu a zalehnu. Nespím, protože mám plnou hlavu toho všeho. Zombie, mrtvoly a konec světa. Byl jsem z toho nesvůj. Teď když jsem byl sám byl o vidět, že se mi třesou ruce. |
| |
| Jeho reakce mě zarazila. To si jako myslí, že vypadá hustě? Pozvedl jsem obočí. |
| |
| Když myslíš... "Není zač." Odvětím a pousměji se na ní lehce. "Nemyslím si že je dobrý nápad aby jsi šla sama. Ale, jak myslíš." Sdělím jí svůj názor a pokrčím nad tím lehce ramenem. Sekáček a nůž si tedy zase uklidím zpátky na své místo do provizorních pouzder. Není to zrovna rozumné rozhodnutí, tam venku se může stát cokoliv... Ale to jí asi nemusím říkat, je to na ní. Nerad se vnucuji... Ostatně, byla to jen nabídka a stejně si myslím že jí Ten nenechá jít jen tak samotnou, takže... "Každopádně, kdyby sis to rozmyslela tak stačí říct." Dodám a usměji se. Napadlo mě, že bych možná mohl jít přiložit ruku k dílu a pomoci jim se zatloukáním dveří a oken, ale třeba nakonec Mej mojí nabídku přijme... Všiml jsem si Jakea a jeho mladší sestry, jak se baví s Lorry. Chudák, docela by mě zajímalo jak to tráví... Napadne mě. |
| |
| Přišel ke mě Jake a zeptal se mě co kreslím. ''Mámu.'' Letmo se na něj usměju. Bylo mi vážně divné, že přišel zrovna za mnou, vypadalo to že mě nemá moc v lásce. Otočím se na něj a celého si ho prohlédnu. Možná bude celkem fajn. Pomyslím si. Začal říkat o Tenovi a o tom jak se s ním omylem rohádal. Kývla jsem. ''Určitě to bude v cajku, neboj.'' Další úsměv, i když jsem se docela styděla za svoje rovnátka, když jsem chtěla zavřít pusu, nějak se mi horní ret zaskl o kamínky. Tak jsem si ho dala dolů rukou a cítila se trapně. Začervenám se. Musela jsem ještě dokreslit mámin protrét, takže jsem dodělala druhý obrys oka a začala dodělávat to první oko. Prvně obočí a potom řasy, trochu víc jsem přitlačila na obrysu, jelikož si máma dává vždycky černou tužku na oči. Její modré oči jsem prvně vymalovala tužkou a trochu přistínila. Potom naznačila lehounce žilky v očích a nakonec udělala odlesky a oko bylo na světě. Chtěla jsem začít ještě dodělávat to druhé oko, jenže mi spadl medvídek z podpaždí, tak jsem si ho zvedla a lépe se přikryla dekou. |
| |
 | Páté kolo u vozu... Vlastně jsem o celý ten úžasně děsivý začátek přišla. Byla jsem cestou na záchody, protože se mi přihodilo to nejhorší, co se holce může stát, když je někde mimo domov. A co lépe někde na táboře, kde teče někdy jen studená voda. Nebo tak něco úžasného. Ani jsem si nemusela kontrolovat kalhotky, abych věděla, že mě 'teta z Ruska' opět navštívila. A jak že jsem to věděla? Inu, byl to ten rázný pocit zničeho nic, jako kdyby vám někdo rozžhaveným pohrabáčem prohrabával vnitřek těla v oblasti podbříšku. Ano, uslyšela jsem zaječení, ale myslela jsem si, že to jen nějaký to pištění, jedné z holek, kterou nějaký kluk plesk přes zadek, nebo jí nadzvedl tričko. Nebo jiná pitomina, co puberťáci si rádi navzájem provádějí v rámci svého namlouvacího rituálu. Moje setkání s nadpřirozenem bylo méně krvavé. Už jen proto, že jsem u sebe neměla žádnou zbraň. A taky jsem upřednostňovala strategii ústupu. Velmi rychlého. Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy jsem za sebou už nikoho neviděla. A... ani před sebou vlastně, nebo vedle sebe. Jen stromy. Povzdychla jsem si. *Musím ostatní varovat...* napadlo mě, zatímco jsem byla v předklonu a vydýchávala se a má řekněme upřímnější stránka se mě ptala proč? "Protože je to sakra správné!" napomenula jsem se hlasitě a znovu se rozhlédla. Naštěstí jsem nakonec trefila zpět k táboru. Chvilku mi to trvalo. A ještě delší chvilku mi trvalo, než jsem se odvážila jít kolem skupinky mrtvol na zemi. Slyšela jsem ostatní, ale bála se vyjít ze stínů. "No tak, přece jsi neutekla posranému zombíkovi kvůli tomu, aby tě mohl tady sežrat další, zatímco se tady bojíš." S tou samomluvou budu muset něco udělat. Vyšla jsem ze stínů a velmi rychle jsem přeběhla plácek, kde byli naši instruktoři. Tedy... to co z nich bylo teď. V chatce jsem se stavěla jen krátce, pro další svetr, malý batoh, kam jsem si dala lék - pánové teď kousek nečtěte - vložky, ručník (ten netuším, proč jsem si brala) a pár ponožek a kalhotek a tak. Nakonec jsem se nechala vést instinktem a došla jsem až k hlavním chatkám, kde jsem doufala, že aspoň někdo bude. Chtěla jsem otevřít dveře, ale ty nešly. Rozhlédla jsem se kolem a pak zkusila zaklepat. "Halo? Je tam někdo?" zeptala jsem se nejistým hlasem. Ostatní si mě nejspíš pamatovali jako tu obrovitou holku (180 cm), která neměla problém se zapojit do her, ale brala je zatraceně vážně... a upřímně řečeno, vyhrávala. "Pusťte mě dovnitř! To jsem já, Donalda!" |
| |
 | Příliš hlučná samota Dnes je poslední den na táboře který jsem považovala jako sociologický experiment s poněkud zajímavým výsledkem.Rodiče chtěli abych se stýkala se svými vrstevníky vzhledem k tomu že jsem střední školu prakticky přeskočila.A ani na vysoké škole jsem nebyla oblíbená vzhledem ke všem těm přezdívkám,ale oblíbenost se přeceňuje.Taky jsem chtěla sesbírat nové poznatky o přírodě které byly zajímavé i když často rozporuplné. Tak třeba vím že nemám trhat škumpu i po kterých bobulích budu blít a nohama plýst.A taky že když narazím na dva skunky po sobě nemusí to být jeden a ten samý. Ovšem dnešní den předčí všechno co jsem zatím viděla.To že jsme v béčkovém horroru vyvrátí to že se je kluk který se jmenuje Christian pokusí utlouct lopatou a pak zastřelit. Počkat on tu má zbraň?I když to je jeho problém až jeho otec zjistí že si jeho syn půjčil jeho zbraň.O tom proč to udělal radši nechci nic vědět. „Ne nejsem.Navíc tvé další otázky mají stejný význam jako otázka kdo vypustil psy.“ A pak nám Ammie řekne věci které ví každý kdo se dívá na horrory.A když pak Christian začne rozdávat úkoly víceméně s ním souhlasím,ale luk?Dobrý vtip ve skutečném světě jsem z něj nikdy nestřílela.Doposlouchám ho pak kývnu že rozumím a jdu si sbalit věci.Vycházím právě abych viděla jak se Christan dobývá do skladu ovšem na další dveře už použije klíče které najde u jedné z těch mrtvol.V tomto skladu by mohly být zbraně,třeba kuše ta je skladnější a není k ní nutný takový výcvik. „No zombie jsou aktivní pořád.“odpovím pak na Christianovu otázku.Jistě má cenu někam jít,ale kam?I když pokud tu jsou další zombie a oni tu budou nebylo by dobré kdybychom se pak dostali z deště pod okap.Proto potom pomůžu odnostit věci do společenské místnosti a pak si připravím vlastní místo.Pokud to bude potřeba pomůžu i někomu jinému ať jsme taky trochu užitečná.Christian si zde potom z nějakého důvodu dovede koně a zeptá se Ammie zda má zatlouct dveře což mi přijde jako dobrý nápad.Christan se toho pak ujme a mně napadne že se uvelebím na svém místě které jsem si předtím připravila.Pod hlavu si dám brašnu zabalím se do černé kostkované košile a pokusím se usnout zítra nás čeká dlouhá cesta. |
| |
| Veliká budova - u dveří Po chvíli jsem uviděl zombieho, jak se potuluje kolem chatek. Byl jsem rád, že jsem zabarikádoval koně. Raději jsem ale zavřel dveře a opřel se o ně, aby nikdo nemohl dovnitř. Jenže pak se ozvali kroky a já napjal svaly. A ozval se dívčí hlas. Pootevřel jsem dveře a na Dony, jak jsem jí v duchu říkal míří kuše. Prohlížím si ji. Podle toho, co jsem se naučil z vyprávění ostatních se zombie rozmnožují kousnutím. Hledám na ní kousance, krev. Ale naštěstí nic nevidím. Otevřu dveře a rychle jí vtáhnu dovnitř. Zbouchnu. Všiml jsem si toho samého zombieho, jak míří k nám. "Promiň. jsem opatrný. Jsi v pořádku? Jídlo a postele jsou nahoře." Řeknu stručně. Nemám rád dlouhé řeči. Znovu jsem pootevřel dveře a vykoukl ven. Zombie je před verandou. Svist! Ozvalo se. Zombie zahraptěl a poroučel se k zemi. V krku mu vězí můj šíp. Mrtvolný zápach mi vnikl do plic. Zasloužil si to. Ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že byli kdysi lidi jako my. Živí, mluvící. Opět zavřu a opřu se. Začíná se mi motat hlava. Došel jsem k Dei a zabořil se jí do hřívy. Chvíli jen tak odopočívám, s rukama od krve a přemýšlím. Ale brzy nastal čas vrátit se na své místo. Po chvíli se mi povedlo pilkou udělat do dveří otvor. Vidím jím zombie a můžu i střílet. Na plac se dostali dva nemrtví. Svist! Svist! Je jich tu nějak moc. Zvládnu do rána neusnout? Musím... |
| |
| Jde se hledat "Děkuji Lee, vážím si toho," usměji se na něj a celkem mě potěšil jeho zájem i když na něm šlo vidět, že by se na to sám nejraději vykašlal. Nedivím se mu, je to přirozené že je nesvůj. "Kdybych potřebovala, řeknu ti, aspoň by jsme se mohli lépe poznat." Otočím se a vydám se směrem ke schodišti. Nevím kam jít, ale musím to aspoň nějak zkusit. Počkám až si mě nikdo nebude všímat a pak se vytratím, nechci aby za mě někdo riskoval krk. Ve chvíli kdy Ten poušel do budovy Donaldu, vzala jsem si do ruky nůž, baterku a vytraila se po schodišti dolů. Zapla jsem baterku a prohlížela místnosti, které byli ve spodním podlaží. Nesnáším když slyším svůj dech a tady v té tmě mi krom dechu dělala společnost vlastní hlava a její myšlenky. Prádelna, sušírna, sklad povlečení, archív, žádná místnost kterou hledám, no to je k vsteku! Začnu se rozčilovat a čím vzdálenější jsem od ostatních, tím více jsem nejistá. Nepřipadám si moc dobře a neustále se otáčím za sebe, neboť jsem se nemohla zbavit pocitu toho, že mě někdo, nebo něco sleduje. "Bingo, tady to je!" Začnu se radovat když posvítím na cedulku u dvěří, na které stojí 'SKLAD'. Chytnu kliku u dvěří a radost mě okamžitě přejde. Je zamčeno. "Doprdele! Co teď?" Začnu přemýšlet a modlit se, aby tam vůbec Skariel byla. Prohlížím si okolí a najednou mi to trkne. Ventilační šachta, tou bych se mohla provléct dovnitř. Rozhlížím se, na co bych si mohla stoupnout abych došáhla na kryt šachty. Otočím se a vydám se zpět na příč chodbou. Dojdu ke dveřím do archívu a zusím otevřít dveře. No jasně, tohle odemčené bude. Pomalu je otevřu a pozorně se dívám jestli v místnosti není něco co by si chtělo pochutna na mém mase. "Hmm, čisto..." Koukám co by mi mohlo pomoct v mém vloupání do skladu a prohlížím obsah krabic. V jednom z rohů místnosti najdu malou stoličku, a však dostatečně vysokou na to, abych se vyšekraba nahoru do šachty. Vezmu ji, přenesu k ventilaci a postavím se na ni. Strčím si baterku do pusy a stisknu zuby aby se nehejbala. Chytnu mřížku a pokusím se ji vytáhnout. Bože, proč to zase nejde! Oči se mi změní v červeně zářící žárovečky jak jsem vynervovaná a začnu hledat příčinu toho, že tu mříž nemůžu vytáhnout. Čtyři šrouby, v každém rohu mříže. "No snad mě to pomůže, nebo to rozkoušu!" Chytnu do ruky nůž a špičkou se pokusím odšroubovat šrouby. Šlo to. Blbě, ale šlo a já se opět pokusila vytáhnout mříž, odhodila ji na zem až to zarachotilo tak, že by to probudilo i mrtvého zombíka a konečně se nasoukala do vnitř. Už vím jak si připadá sardinka a fakt jí nezávidím. Nejsem klaustrofobik, ale nesnáším malé prostory. No jo no, opět moje minulost. Začnu vzpomínat a tím i se rychleji sápat k další mříži. Ta už naštěstí byla normálně otevírací a já nemusela nic šroubovat. Přez mříže jsem se koukla jestli je místnost prázná a nehrozí mi žádné nebezpečí. Rovnou se podívám jestli je tam i Skariel, abych neriskovala zbytečně. Skvělé, nic nevidím takže se tam asi budu muset nakonec vydat. Opatrně jsem seskočila na zem a začala hledat svoji kuši. Mezi bednami s kopačáky a ostatními balóny jsem našla pár závodních luků a šípů. Byli tam i šipky do mé kuše, ale ta nikde nebyla. Pár létajících tálířů, sedel na koně a dalšího různého harampádí. "Kurva zlato, kde tě mám." Už zoufale rozhazuji další a další bedny, až ji konečně najdu. Tu moji nádhernou krásnou Skariel! Šipky si upnu kolem pasu, kuši nahodím přes záda a vydám se ke dveřím. Odemču zámek a otevřu dveře. "Kuva jen to n..." Vyhrknu ze sebe, jakmile spatřím dvě chodící mrtvoli které se mi mezi tím snažili dostat k pulzujícímu krku! Vytáhnu si od pasu nůž ale to už se jedné z těch potvor podařilo mě chytnout těma svíma zhnilejma rukama. "Do hajzlu pomóct!" Začnu se s ním prát ale šlo to celkem dost špatně když mu tak šíleně táhlo z huby, až mě z toho štípali šíleně oči. Podařilo se mi ho odstrčit od těla a zabodnout mu nůž zespoda do hlavy. Poprvé jsem někoho zabila. Teda zvěř už jsem párkrát střelila, ale tohle je něco jiného. "Tak kurva kde někdo jste! Daj si z mé hlavy shake!!!" Nohou jsem ho odkopla ale bohužel i s nožem v hlavě. Druhá potvora si to už štrádovala vesele ke mě, a já se natáhla pro kuši na zádech. Bylo mi jasné že ji nestihnu nabít ale kdyby se mi ho podařilo aspoň srazit k zemi, mohla bych si jít pro ten nůž. Ustupuji dozadu a pod nohy se mi připletl nějaký bordel. Spadla jsem na zadá a vyrazila si dech! Viděla jsem jak se na mě zombie vrhnul a já mu aspoň stihla zarazit do huby pažbu kuše. |
| |
| Spánek nebude? Ležel jsem v rohu a ostatních si nevšímal. Třes rukou přestal a já začal pomalu usínat. Poblíž jsem měl sekeru a čelovku pro případ, že by byla potřeba. Bylo příjemné propadat se do říše snů a nemuset myslet na nic jiného. Ještě než jsem zavřel oči viděl jsme někoho jak odchází, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Lidé stále chodí sem a tam, když jsou nervozní. Sen byl hezký. Krásné slunečné odpoledne a já uprostřed rodinné oslavy jedl dort a zapíjel ho studeným džusem, ale pak se všechno změnilo. Na oslavu vnikla skupina zombií a začala trhat všechny mé příbuzné. Nůž na dort nebyl ideální zbraní, ale postačil na jednu zombii. Všude okolo byli chodící mrtví a snažily se mě rozsápat. Ustupoval jsem až jsme narazil zády na zeď a musel přijmout krutou realitu. Než mě, ale stačili sežrat zaživa tak jsem slyšel ženský křik. Nepatřil nikomu z mé rodiny, ale probudil mě. Rychle jsem dýchal a snažil se vzpamatovat. Ten křik byl opravdový a vycházel někde ze spodního podlaží. Vzal jsem čelovku a sekeru a vyrazil vpřed. Málem jsme se zabil když jsme klopýtl o deku, jak jsme se z ní snažil vymotat, ale nakonec se to jakž takž povedlo. S rozsvícenou baterkou jsem chvátal co nejrychleji dolů, odkud se stále ozýval strašlivý křik. Jen jsem se dostal dolů, tak jsem viděl jednu mrtvou zombii a další s kuší v hubě válející se po nějaké postavě, v které jsem konečně poznal Mayu. Nečekal jsem na nic přiskočil a zatnul sekeru do hlavy zombii. Hlava povolila a trochu spadla na May. Rychle jsem z ní sundal tu zombii a vytáhnul jí sekeru z hlavy. Jsi v pořádku May? Co tu děláš sama? Vydechuju zatím svůj sprint dolů a rozhlížím se po okolí s baterkou. Vidím tady další zbraně obyčejné a jednu neobyčejnou a to Maynu kuši. Pro tohle jsi sem šla? Ukážu na kuši a čekám co na to May. |
| |
| "Fůůůj, doprdele to si ze mě dělá někdo srandu? Tu sračku mám na celé mikině!" Začnu se rozčilovat a škrábat se znovu na nohy. Teprve až jsem vstala, viděla jsem konečně pořádně svého zachránce. Byl to Will a vypadal celkem dosti udejchaně, asi sem fakt sprintoval jen co to šlo. "Děkuji ti, už mu chyběla jen sůl a mohla jsem být jeho hlavní chod." Poděkuji mu a usměji se od ucha k uchu. "Jo vím, byla to blbost sem chodit sama, jen jsem prostě nechtěla, aby někdo riskoval krk za Skari... Tedy, za moji kuši." Odpovím mu na otázku co tu dělám a rovnou mu ukážu svoji kuši. "A ano, pro tohle jsem sem šla. Wille, tohle je Skariel, Skariel, tohle je Will. Můžete se seznámit." Začnu se pobaveně smát a ještě jednou mu poděkuji. Vydám se k první mrtvolou a vytáhnu mu nůž z hlavy. Otřu ho o už tak dost špinavou mikinu a dám za pásek. "A co ty? Máš tu taky nějakou svou 'spešl' hračku? Nebo střílíš z něčeho? Viděla jsem u pár závodních luků a šmejdských kuší." Začnu od Willa vyzvídat, dřív, než od suď odejdeme. Připnu baterku na kuši, nabiju ji, postavím se ke dveřím a začnu sledovat chodbu jestli tam není náhodou další velmi silně aromatické překvápko na dobrou noc. |
| |
| Člověk jí zachrání a ještě dostane seřváka! Pomyslím si když slyším komentář May k tomu, co má na mikině. Kroutím hlavou a ještě furt to vydejchávám. Naštěstí rozčilení se změní v úsměv a poděkování, což mě uklidní, protože nevděčnost přímo nesnáším. Ne, že by mi někdo musel být vděčný, ale většinou Vás naštve když někomu pomůžete a on Vás seřve. Já bych přidal ještě pepř, aby to bylo trošku ostřejší. Takhle jsi měla určitě spíše takovou umělou chuť. Odpovím a už se taky směju, protože už jsme aspoň dva a případné nebezpečí zvládneme lépe. Aspoň konečně vím, proč jsem měl takové rychle sprinty. Pro kuši. Teda musím uznat, že pěknou kuši a pravděpodobně vymazlenou, ale stejně jsme mohli jít dva a nemusel se stát žádný takový zážitek. No, tak bych řekl že pro příště si to rozmysli. Jak vidno, teď nastavujeme krk úplně všichni a pokud budeme chodit do temných míst sami, tak se z nich budeme vracet asi jako támhle ty dvě mrtvoly. Každopádně mě těší Skariel a těším se, až si spolu užijeme nějakou legraci. Odpovím zcela vážně na představování, ale cukají mi koutky úst. Nepřijde mi divné mluvit s kuší ani to, že je pojmenovaná. Kde kdo si zbraně pojmenovává a existují i horší názvy. Při té myšlence se trošku otřesu. Vyloženě svojí hračku tu nemám, ale střílím z luku. Nejsem žádný Legolas, ale když chci tak se trefit umím. Nahoře mám jeden z těch co přinesl Ten, ale tyhle vypadají líp. Možná i ty kuše se budou hodit, přeci jen je snažší z nich vystřelit a trefit se než z luku. Nějaké vezmu nahoru i s šipkama a šípy. Ty zatím kryj chodbu ať sem něco nenakluše. Když koukám na ty sedla, ty by jsme mohli vzít ráno a tradá na koních ne? Když už některé z nás naučili na nich jezdit. Poukážu na fakt, že na táboře nás učili na koních jezdit s větším či menším úspěchem. Já nebyl jezdec první kategorie, ale z bodu A do bodu B jsme se dokázal dostat. Většinou s bolavým zadkem, ale jo. Zastrčil jsme sekeru za pásek a začal hromadit kuše, luky a šípy s šipkami. Dvě kuše jsme hodil na záda, šípy a šipky rozstrkal po opasku a kapsách. Určitě nějaké vypadnou po cestě, ale kapsy jsou dost hluboké aby to udržely a do volných rukou vezmu luky. No přijdu si jako vánoční stromeček, na kterém si hráli s ozdobami, ale myslím že můžeme jít. Možná si radši nech ruce volné, jeden nikdy neví. Vlastně střílíš dlouho, když máš takovou krásku? Jen při odchodu poukážu na fakt, že když má May takovouhle kuši musí už nějaký čas s ní umět zacházet, což je v naší situaci dobře. |
| |
| Na hlídce - bordel Uslyšel jsem křik, ale myslel jsem, že to je zombie. Ale pak jsem si v paměti vybavil, že jsem slyšel kroky a docvaklo mi to. Jaká z holek mohla mít tak nízkou inteligenci? Rozběhl jsem se chodbou ke skladu. Bylo otevřeno a ve dveřích stál Will a Mey. Možná mají rande, že? Ušklíbl jsem se. Nechci je rušit, ale anděl strážný by se jim fakt hodil. Vím, že tady jsou šachty a tak jsem se do jedné s odšroubovaným víkem dostal. Možná už jím lezla Mey. Kuši jsem si přehodil přes záda, chytil se hrany šachty a vytáhl se. Prolezl jsem a připadal si jako v zákopech. uvelebil jsem se přímo nad tím párečkem. A po chvíli pozorování a rejdění kuší sem a tam jsem si všiml sedmi zombie. A kur*a. Byli to kuchaři a uklízečky. Vždycky se scházeli za kuchyní večer. Teď se krmili myslím hovězím z mrazáku, ale čas od času se rozhlédnou. Slyší je. Ale zatím jim stačí zvířecí. otázka je, na jak dlouho? "Pssst." Sykl jsem dolů na ty dva, aniž by bylo vidět, kdo jsem. Krytí mám rád. je mi jasný, že jakmile zastřelím prvního, ostatní si nás všimnou. Ale není čas. Masa dochází a zombie jsou čím dál tím víc neklidní. Vystřelil jsem první střelu a doufám, že mi ostatní pomůžou. K zemi se skácel první zombie. Šéfkuchař Bill, nejtlustší. Kolem něj budou mít snad chvíli problém projít. Seskočil jsem z šachty, což šlo FAKT blbě a tak jsem si musel při doskoku dřepnout. Jasně, byla to blbost, ale v horším případě by se ty potvory vrhli první na mě a až potom na ně. "Dělejte, nebo z vás ten shake fakt bude." Zamručel jsem na ty dva a vrhl se k zomibím, kteří už se dostali přes "obraný val." Sám na to stačit nebudu, ale musím se o to pokusit. A poprvé a život doufám, že mi někdo pomůže. Druhá zombie to taky schytala šípem do hlavy, ale já zakopl o židli a svalil se. OPĚT! Teď je ze mě vážně lákavej terč. Navíc, kuše mi odletěla dva metry daleko. Snad se nerozbila. Podkopl jsem jednomu zombiemu nohy a on se se syčením svalil. Vylezl jsem na něj a začal ho bodat nožem z boty do hrudníku. Snažil se mě kousnout, neřád. Po chvíli to ale vzdal. Jenže jsem na krku ucítil dech. A prsty. Byl to jen zlomek vteřiny... Rozmáchl jsem se a nůž zombiemu zůstal trčet v rameni. Odkopl jsem ho nohou a postavil se. Beze zbraně, jen s pěstmi čtyřem zombiím vstříc. Tak sakra dělejte někdo něco. Sáhl jsem pro pistoli a zatím ji mám pořád u pasu, připraven tasit, ale to přiláká mnohem víc nemrtvých. Nechci prosit o pomoc, i když by se fakt hodila. |
| |
| Do prdele zahoď ten kvér! Will, Ten Aniž bych stihla odpovědět Willovy, už se tam ukázal Ten, který si po chvíli pátrání všiml několika dalších mrtvol v kuchini hned vedle skladu. "Pssst." Ozvalo se a já se připravila k dalšímu nevyhnutelnému boji. Ten tam s němi chvíli zápasil a popravdě? Dostával solidní klepec. Když se mu podařilo zase postavit na nohy, a bezezbraně byl připraven vstříc čtyřem zombím. Teda, aspoň já čtyři viděla, jenže on stál tak debilně, nemohla jsem střelit aniž bych ho nezasáhla. "Ani to nezkoušej vytáhnout tu sračku z pasu a raději trochu uhni!" Nasraně na něj zařvu když si všimnu že opět šahá po zbrani. Namířím na první zombie co je nejblíže Tenovy a vyčkávám až mě ten 'hrdina' dá trošinku prostoru pro palbu. Dělej, dělej, tak kurva uhni! A najednou ta šance byla. Zatajila jsem dech, uklidnila tep a zmáčkla spoušť. Šíp vyletěl nenávratnou rychlostí a svištěl vzduchem jako hvízdnutí. Byla to jistá trefa do černého s menším 'ale'. Ve chvíli kdy šíp prolétal okolo Tena, ostří hrotu mu proletělo okolo paže a rozsekla mu košili. Nebyla jsem si jistá jestli hoším i nějak poranil, ale zasáhl cíl a mrtvole se zabořil do čela. Okamžitě jsem začala nabíjet další šíp a pomalu se přibližovala blíže k Tenovy. "Promiň příteli..." |
| |
| To je blb May, Ten Než mi stačí May odpovědět, tak se odněkud vynoří Ten a vyřítí se na zombie. V první chvíli mě napadne jediná věc. Proč si po nich střílel blbče? Vždyť jsme mohli v klidu zmizet! Řvu na něj v duchu a shazuju ze sebe všechno co jsem stihl na sebe dát. Luky šly na zem jako první a potom kuše z ramenou. Než bych je natáhl byla by to doba a tak jsem vzal luk a postavil se vedle May,která se snažila Tena dostat z mířidel. K jejímu hlasu jsem se přidal i já o poznání trošku naštvanějším tónem. Uhni ksakru! Jak má člověk někomu pomoct, když jediné co vidí jsou jeho záda. Navíc jsem si nebyl s lukem natolik jistý, abych mohl s jistotou střílet kolem něj. Když k tomu přičtu ten adrenalin, spíše by se mu to zakouslo mezi lopatky. May vystřelila jen co Ten trošku uhnul, taky s tou její kuší je to o něčem jiném. Slyšel jsme omluvu, když její šíp trefil i z části Tena, ale mě ho o tolik moc líto nebylo. Vydechl jsem a vypustil šíp, který měl trefit první zombii v řadě, ale díky tomu stresu a všemu se zabodnul do hlavy až druhého zombíka. Teda lépe řečeno zombice uklízečky. Po hezkém mladém obličeji nezbylo nic než jen ksicht zombie a můj šíp. Viděl jsem, že May postupuje a abych nezůstal za ní a neudělal z ní další živý štít postupuji s ní a zakládám nový šíp, abych mohl opět vystřelit. Zastavuji se a vypouštím další šíp, ale ten se trefil jen do hrudi a spíše jen zpomalil. Sáhl jsem pro další... |
| |
| Nápodobně Byl to jen zlomek vteřiny a něco mi provrtalo rameno. Zobmie to očividně nebude. První co mě napadlo? "Moje oblíbený tričko!" Ale díky té bolesti mi konečně bliklo. Rychle jsem se dostal ze střelné zóny kuší a vzal tu svoji. Po chvíli bylo po potvorách. Poslední jsem zastřelil já. Není se čím chlubit, pořád to můžou být živí tvorové. Došel jsem k té dvojici. "Dík." Usměju se a zmizím opět na hlídku. Neměl jsem ani odcházet z hlídky. Ale bylo dobře, že jsme je zabili. Dostali by se k nám a to by nebylo dobrý. Navíc, oni by si určitě nevšimli, že za nimi jsou zombie, i kdyby je kousli do nohy. Došel jsem na stráž a vzal si obvaz ze sedlového vaku a obvázal si rameno. Opřel jsem se o dveře a zavřel oči. Na nikoho nejsem zvědavej. Vážně ne. Chci jenom spát. Ale nemůžu. Blbej mozek. Rána mě příšerně pálí. Nebyla to nijak zlá rána, ale je to fakt nepříjemný. |
| |
| "Není zač." Pokrčil jsem rameny a pousmál se lehce. Ono nechat jí tam jít samotnou, je prostě proti mé povaze. Sice nejsem ten typ co by se hrnul do nebezpečí, ale když je potřeba někomu pomoci a může na tom záviset jeho život, bylo by prostě sobecké to neudělat. Jednak je slušné nabídnout pomoc a jednak bychom si měli navzájem pomáhat, i přes to že jsme se ani moc neznali. Stejně tak bych nabídl pomoc i všem ostatním. "Jo, dobře. Když tak budu tady... Někde." Přikývl jsem a když se vydala ke schodišti a zmizela mi z dohledu, přidřepl jsem si k batohu a začal do něj uklízet zbytek nožů které zbyly. Myšlenky se mi motali okolo zítřejšího rána, kdy bychom měli vyrazit na cestu a vlastně bychom tím mohli při troše štěstí zjistit něco víc o téhle situaci a všem okolo... Snad zůstal někdo naživu a vážně to nebude jako v těch hloupých filmech se zombíkama kde se to táhne apokaliptickými směry... Prolétne mi hlavou. Na jednu stranu mi rozum velí nevěřit ničemu z toho, ale na tu druhou se bojím, že to tak vážně být může... A ta představa mě děsí. Posadil jsem se na karimatku a dal si ruku před ústa v zívnutí. Začínala na mě pomalu dopadat únava, i když jsem na spánek neměl ani pomyšlení, tělo si říct nedalo a dožadovalo se odpočinku. Přehodil jsem si přes záda deku a zase se opřel o zeď. Začínala se mi po chvíli zavírat víčka a hlava mi těžkla, až jsem po několika minutách nebyl schopný dál odolávat a usnul jsem hlubokým a zároveň neklidným spánkem. Den byl náročný, večer ještě náročnější a zítra bych daleko nedošel, kdybych byl celou noc vzhůru. |
| |
| Trochu klidu Will, Ten, Jake Konečně padli mrchy hnusné... Pocit ze zabíjení už mnou prošel a díky větě 'Zab, nebo budeš zabit' která mi zní furt v hlavě, se mi ty potvory zabíjejí lépe. Jo, zranila jsem Tena a prolil mnou pocit provinění. Ten poděkoval, odešel a já si zase přehodila kuši přes záda. Bylo mi ho najednou líto, protože to schytal úplně zbytečně ale zase... Neměl se tam srát, mohli jsme odejít a nějak se připravit na ty zmrdy co tu čekali. Ale už se stalo a nic se s tím dál neudělá. "Wille, vem co nejvíce luků a šípů, já poberu kuše. Kdyby jsi tu viděl ještě něco co by bylo užitečné, řekni a pak se pro to vrátíte," řeknu Willovy pár informací, seberu 2 kuše a 3 toulce s šípy a vydám se zpět do společenské místnosti. Všichni na nás koukají a přemýšlí co se asi stalo, zvláště po té, co viděli tena s paží od krve. Pohledem začnu hledat Jakea a když ho spatřím, vydám se k němu a Jade. "Ahoj, něco jsem vám donesla, snad se vám to bude hodit. Předpokládám že s tím umíš zacházet." Mrknu na něj, položím mu před nohy jednu z kuší a toulec šípů. "Jinak, když nějakou potvoru trefíš, tak si ten šíp vytáhni. Nevím kolik jich máme a jestli se ještě nejaké najdou." Pousmeji se, otočím a jdu ke svému batohu. Tam složím zbytek nákladu, a pouze s baterkou připlou na kuši, s kuší a toulcem se vydám za tenem na hlídku. "Ahoj, hele... Díky že jsi tam přišel, možná jo, měli jsme je zabít hned, ale mohli jsme to udělat i jinak. Každopádně..." Podívám se mu do očí a pak na jeho zavázanou ruku. "Ukaž, vyčistím ti to a převážu znovu. Navíc... Jdi si lehnout, vemu hlídku za tebe." Usměji se, "střílet umím dobře a něco hlídat také zvládnu. Potřebuješ si také odpočnout." Kleknu si, poožím kuši vedle sebe a začnu hledat nějakou desinfekci a obvaz. "Promiň za tu ruku, měla jsem to lépe vyměřit..." |
| |
| Situace vyřešena Než jsme nabil poslední šíp, situace se vyřešila sama a já si mohl vydechnout. Nemluvil jsme jen jsem si došel pro své šípy a vrátil je do toulce. Ten nic neřekl, jenom se sbalil a odešel. Sledoval jsem jeho záda a říkal si co se mu asi honí v hlavě. Pak jsem se otočil k May, která mi říkala co vzít. Jasný May. Vezmu co půjde a ještě tu po něčem kouknu. Rozumíš tomu co se tu teď stalo? Přišel z hlídky, kde má hlídat ostatní ostatní, skočí mezi sedm zombií a pak stojí jak tvrdý y. No není to na facku? Ptám se May zatímco mířím zpět do skladu pro věci které jsem shodil. Tady jsou i toulce ne jen šípy, jak přinesl Ten, takže nebudu muset mít šípy v batohu, za což jsem rád. Vzal jsme přes rameno ještě tři další stejně jako jsem se obalil třemi luky. Po průzkumu mi do oka nic moc nepadlo, až na dva stany pro dva úhledně složené, pro které a pro sedla se určitě vyplatí vrátit. Došel jsem nahoru a shodil ze sebe všechny luky a toulce. Ke každému luku jsem dal toulec. Ať si je každý rozebere jak chce. To co potřeba přenést sem do zejtra nic nesežere, takže počkám až zase uvidím May. Složím se opět do svého koutku a přikreji dekou. Teď už snad na to spaní bude klid. |
| |
| Návštěva Najednou ke mě někdo přišel. Prudce otevřu oči a postavím se. May. Bezva, takže teď mě skope dokulata, bude mi nadávat a odejde. Ale ona se i přes všechna očekávání chová jinak. "Nazdar?" Řeknu váhavě. Její další dva návrhy mě viděsí. Srdeční tep se mi zrychlil a já si představil to, co se mi stalo ve škole. Nikdo na mě nesmí sahat a zvlášť ne na ramena. "Ehm... díky, ale budu muset odmítnout. Dneska bych stejně neusnul no a... ehm." Podrbu se ve vlasech."Nemám rád, když na mě někdo sahá." Řeknu rychle a sklopím zrak. Vážně se za to stydím. Na vojenský se to ze mě snažili doslova řečeno vymlátit, ale nepovedlo se. Spíš mě to ještě utvrdilo v dojmu, že NESAHAT platí. |
| |
| Padej hrdino Ten "Bože ty se mi jen zdáš! Já se tě neptala, já ti to oznámila! Teď si prostě beru hlídku já a ty si jdi lehnout, nebo si dělej co chceš." Rozčíleně na něj začnu řvát, chytnu kuši, vstanu a přejdu k otvoru, kterým Ten před tím střílel. "Je mi jedno jestli tě berou doma za hrdinu, tady a teď jedeme všichni za jednoho a naopak. Když budeš nevyspanej, moc nám nepomůžeš." To už na něj ale mluvím trošku klidnějším tónem hlasu. Ještě jednou se k němu otočím, z kapsy vytáhnu desinfekci kterou jsem hledala a hodila mu ji do klínu. "A když si na tebe nemůžu šáhnout, tak si to aspoň vyčisti sám. Já ty šípy mám dlouho a vím, do čeho jsem střílela..." Ušklíbnu se, otočím se k otvoru a začnu sledovat dění venku. |
| |
| NA HLÍDCE Když na mě začne řvát, automaticky zatnu svaly na krku. Zvýší se mi tep, zrychleně dýchám. Za slunečními brýlemi mám doširoka otevřené oči. Ale jinak se mi to daří skrýt. Křik... Otec... Rychle vstanu a otevřu dveře. "Ve tři tě příjdu vystřídat." Oznámím Mey a vyjdu ven. Kam? Dobrá otázka. Přímo do stáje. Ve střeše je malé okýnko a doufám, že ho nezavírají. V hlavní budově bych neusnul. Cestou jsem musel sprovodit ze světa jednoho zombie. Jako bych to dělal celou věčnost. Zamířit, nelitovat, vystřelit. Došel jsem ke stáji a došel k boku. Tam jsou prázdné sudy na barel racing. Na jeden jsem vyskočil, chytil se střechy a vytáhl se. Není to těžké, pro trénovaného člověka. Když jsem se držel, nezapomenul jsem skopnout barel, kdyby náhodou. Došel jsem k oknu. Zamčené. Sakra. No, stačila jedna rána botou a bylo pryč. Snad to nevzbudilo moc velikou pozornost. Skočil jsem dovnitř a uvítala mě vůně sena. Došel jsem do přízemí a opřel se o dveře. Jsou dobře zadělané, snad mě nečeká nemilé překvapení. S koňmi tu dokážu spát, nejsou nepřátelé. Ale někdy se mi zdá, že celá lidská rasa je. Pomalu se uklidňuji a usínám neklidným spánkem... A ve tři se musím vzbudit. No, to bude ještě zábava... |
| |
| První noc Noc byla poklidná, ve vzduchu vanul chladný vzduch a mrtvolný pach. Všichni se snažili nějak zabavit a nebo se aspoň trochu prospat. Zásoby a zbraně na obranu jsme obstarali a teď už stačilo se vydat někam, kde to bude lepší. Před tím ale musíme najít majitele tábora, nějakého Stenwolda, aby jsme se aspoň dozvěděli o co se tu vlastně jedná. Čím víc Zombiech jsme viděli, tím více jsme přicházeli o naději záchrany, začínalo jich být víc a víc a všichni jsme jen doufali. Slunce vychází, všichni se pomalu probouzí a přichází to, čeho jsme se tolik báli. Vstup do neznáma, vstup na volné prostranctví. |
| |
| HLÍDKA + NOVÝ DEN Vyspal jsem se dobře. Jak nám říkal generál "Spěte rychle, nebo pojděte." Jo, teď to platí dvojnásob. Vystřídal jsem Mey o dvacet minut dřív, než jsem měl, protože jsem počítal, že mi cesta ze stájí do hlavní budovy bude trvat déle, ale všichni zombie byli v klidovém režimu, zda se to tak dá nazvat. K ránu se na place válelo deset mrtvých. No, celkem slušné. Se svítáním jsem se modlil. Vím, je to hloupý zvyk, ale prostě zvyk. Doufám, že se to dnes vyřeší, že to je jen nějaký přechodný stav, že se zombie vyzabíjí, nebo tak... Ráno jsem vyšel nahoru. "Vážení, naposledy se pořádně najezte, musíme jít." Řeknu poněkud sklesle. Mě se taky nechce, ale možná je tady nejvíc zombie z... celého světa? "Nikdo nepůjde beze zbraně, nebo doprovodu, jasné?" Dodávám ještě, ale doufám, že nikdo tak nízké IQ nemá. |
| |
| Den "D" Spal jsem jako špalek, ale že by to byl vyloženě ten příjemný, klidný spánek se říci opravdu nedalo. Noční můry mě kupodivu nenavštívily, ale po pravdě bych se ani nedivil kdyby nějaké po tom co jsem viděl přišli... A co teprve po tom co ještě uvidím. Sem tam mě probudil nějaký hluk, který ale nikdy netrval příliš dlouho, takže se mi pak ještě podařilo usnout. K ránu se opět ozval nějaký ten rámus a to už se mi pak usnout nepodařilo. Jednak jsem už byl docela odpočatý a únava ustoupila do snesitelných mezí a především se projevil stres který by mi už ani usnout nedovolil. Seděl jsem opřený o stěnu s dekou přehozenou přes záda stejně tak jako jsem usnul. Civěl jsem několik minut jen tak nečinně na protější stěnu a přemítal o tom všem. Co jsem tak postřehl, oživlých mrtvol přibývalo a já se začínal opravdu obávat toho, že to nakonec dopadne jako v jednom z těch postapokaliptických filmů... Nervy si začali žádat cukr a tak jsem se natáhl pro batoh a rozbalil si jednu tatranku. Mezitím co jsem svému zbídačenému mozku dopřával zaslouženou porci cukru, se objevil Ten a řekl, že se máme do syta najíst a že budeme muset jít. Jediný co jsem měl, byla chuť na sladký a tu jsem teď zahnal, jinak byl můj žaludek s apetitem na bodu mrazu a tak jsem zůstal u té tatranky. Mimo to kdybych se nacpal, akorát by mi pak bylo těžko a moc bych toho neušel a hlavně neuběhl. A o tom že se dostaneme do situace, kdy bude potřeba rychlí přesun tzv. "Běh o život" skutečně nepochybuji. Taky se můžu najíst potom cestou kdyby náhodou, ale že bych až budeme tam venku myslel na jídlo... Tomu se mi moc nechce věřit... Dodá ještě že nikdo nepůjde sám a neozbrojený. Zašmátrám ke svým provizorním pouzdrům, jestli tam ten sekáček a nůž ještě mám. Jo, všechno na svém místě. Sbalil jsem si tedy své věci do batohu a stoupnu si. Ještě si pro všechny případy připravím dva, tři menší nože, kdyby bylo náhodou potřeba. Co já vím do jaké situace se tam venku dostanu... Možná bych nepohrdl nějakou zbraní na dálku. Pohled mi padne k lukům a toulcům s šípy které jsou připravené na stole a ještě očividně nemají svého majitele. Když jsme to s nimi trénoval, neměl jsem až tak špatnou mušku. Není to až tak těžké, trefit se. Člověk jen musí zachovat klid, trochu "nadmířit" nad místo, kam se chce trefit a pak už jen stačí pustit tětivu... Ovšem taky záleží na vzdálenosti, čím dále od cíle jste, tím více musíte nadmířit... Abych tak pravdu řekl, docela mi to šlo... Na Legolase mám sice ještě daleko, ale půjde to. Přejdu ke stolu a sáhnu po jednom toulci, který si přehodím přes záda, tak abych k němu měl dobrý přístup a mohl rychle reagovat. Prohlédnu si luky a jeden z nich si vezmu. Odzkouším pružnost tětivy. jsem spokojený, pevná je dost a pružná taky tak akorát. Vrátím se ke svému batohu a začnu si prohlížet ty šípy. |
| |
| Bezesná noc Ammie, Ten, Mej "Vypadá to hezky. Máš talent," poznamenal jsem a chtěl jsem v hovoru pokračovat dál, ale ucítil jsem, jak mě někdo tahá za rukáv. Věděl jsem okamžitě, kdo to je. Jade tohle zůstalo jako zlozvyk z dětství. Otočil jsem se na ní. |
| |
| NÁVŠTĚVA Dívám se dírou ve dveřích ven. Pak přišel Jake. No, čekal bych kohokoli, jen ne jeho. "Nazdar?" Řeknu vyhýbavě. Zamyslím se. "Vlastně by jsi mi mohl s něčím pomoct." Zadívám se na něj. Pak vytáhnu jedny z kleští, které měli holky na drátování. Teď poslouží jinému účelu. "Potřebuju pomoct osvobodit koně." Nerad, velmi nerad mu podám svoji kuši. "Umíš s tím? Potřebuju vypáčit hřebíky u vrat stáje a pustit ven koně. Ty budeš záloha. Bereš?" No co, chtěl mi pomoct a pro mě samotnýho by to bylo nebezpečný. No, s ním taky, pokud s kušema neumí. Ale sám bych to nezvládnul, i když si to nepřiznávám. |
| |
|
|
| |
| U stájí Jake Došli jsme ke stájím a mezitím Jake zabil tři mrtváky. Dobrá práce, jen bude muset zdokonalit techniku dobíjení. Když jsme došli ke stájím, začal jsem vytrhávat hřebíky ze dřeva. Jake se ptá na to, odkud jsem. "Teiwana. V Aljašce." Zabručím a dál vytrhávám hřebíky. Stačí si představit, že to jsou něčí zuby. Někoho, kdo vás pořád otravuje. Ano, jsem morbidní. Ale otázka zní, proč se ptá zrovna na tohle? Je tisíc jiných otázek. "Ty?" Zabručím. Jasně, nejraději bych tu byl sám, ale za a.) potřebuji, aby někdo hlídal mrtváky a za b.) jestli s ním mám vydržet ještě dlouho, nemůžu ho teď praštit kleštěma. Když jsem vytrhl předposlední druhý hřebík, přestalo mě to bavit. Proto jsem do dveří vší silou kopl. Jak krásně se otevřeli. Vážně, když jsem rozhozenej, dává mi to schopnost rozbít skoro všechno. Koně nervózně zařehtali. Přiskočil jsem ke všem boxům a začal je otevírat. Koně se rozletěli ven. Nám by k ničemu nebyli, nedokázali bychom je uživit. Doufám, že Jake neušlapou. Ne teď. Poslední kůň v boxe je Smaragd. Můj druhý nejoblíbenější valach. "Ahoj krasavče." Usmál jsem se na něj a pohladil ho po hřívě. Zařehtal a šťouchl do mě. Usmál jsem se. "Zbohem." Pohladil jsem ho po šíjí a vypustil ho. U dveří vrat se otočil, zafrkal a zmizel. Jako by se loučil. Navrch se chovám vyrovnaně, ale v kapse frustrovaně točím starými hodinkami... Když dojdeme zpátky do hlavní budovy, vezmu si od Jakea kuši. Chvíli se na něj dívám. "Sorry za včerejšek." Ušklíbnu se na něj a zmizím u svého koně. |
| |
| Klidná noc, horší ráno... Ten mě přišel vystřídat tak jak říkal, byl tu i dokonce dřív, a já byla i ráda. Už na mě šla únava a potřebovala jsem si lehnout. Na hlídce jsem střelila do kebule pár zombáků a modlila se, aby to nebyl žádný živý člověk. Ještě před příchodem Tena se ke mě připojil Jake, ale ten celkem rychle usnul, takže mi společnost dále dělal jenom ledový vzduch, můj mozek a chrápající klučina u zdi. Neprobudila jsem se ani první, ale ani evidentně poslední. Vedle mě si krásně odpočívala moje kuš a já slyšela Tena jak říká, že bezezbraně nikdo nikam nepůjde. Ani by mě nenapadlo. Šáhla jsem dobatohu pro něco k snědku a vydala se před budovu, sledovat okolí. Vidím Tena Jakea jak jdou ke stájí a celkem mě to překvapilo, ale racionální myšlení mě zase vyrovnalo myšlenky a já na ně přestala myslet. Sledovala jsem vodu, jak se od ní zvedá mlha a přemýšlela jsem o tom, kde jsou asi mí přátelé nebo rodiče. Počkám než se všichni probudí a pak se vydáme do města, to bude asi nejrozumější plán. Uvidím co ostatní... |
| |
| Neprospaná noc Jakeovi se líbil můj výtvor. Bylo to i celkém divné, jelikož moje výtvory se snad nelíbily nikomu. Přišla k němu Jade nějak jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale zvedl se a šel někam pryč. V hlavě mi lítalo milión otázek, takže jsem se ani nesoustředila na kreslení. Dneska asi neusnu.. Pomyslím si. Spánek moc nepotřebuji. A když ano, stačí mi jenom hodina, dvě.. Jsem vážně vadné ditě. Po chvíli byl mamčin portrét hotový. Složím si ho do kapsy a pořádně se zakryju. Co všechno se zítra stane? Jak utečeme? Co když pro nás fakt přijede autobus a my pojedeme domů? Co asi dělá rodina? Hnalo se mi v hlavě. Chtěla jsem domů. Do své teplé postele plné plyšáků od své kamarádky a ne se tady krčet pod oknem a skoro mrznout. Ano byla mi zima. Po pár hodinách přemýšlení zapnu mobil a podívám se kolik je hodin. Bylo skoro pár minut před šestou ráno. Skoro nikdo už nespal. Ani pořádně nevím, kdo byl na hlídce a jestli tam vůbec někdo byl. Ale určitě ano. Přišel Ten a říkal něco o tom, že se máme pořádně najíst a nikdo nemá jít beze zbraně a nebo doprovodu. Určitě všichni půjdou s někým, s kým půjdu vůbec já? Napadně mě. Přišel na mě zase stres. Nesnáším to. Kam vůbec půjdem? Pomyslím si. Nechci jít daleko, protože moje nohy dělají malé kroky a nechci akorát ostatní zdržovat. Byl by dobrý nápad utéct? Prohrábla jsem si vlasy a protáhla své tělo. Křuplo mi v zádech od toho sezení. No, nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Ne! nesmím utéct! Co když najdou záchranu a já tam nebudu.. Vážně blbý nápad. Rozhlédnu se po místnosti a pak sáhnu do svého batohu. Vyndám si jednu müsli tyčinku a rozbalím si jí. Docela mi i chutnala, ale stále jsem měla hlad. ''Nemáte někdo jablko? nebo něco k jídlu?'' Zeptala jsem se váhavě třesoucím se hlasem. |
| |
| Svět se vymknul z opratí "No doktorko Chaseová jistě víte co teď vás jako hlavního řečníka čeká." Vzhlédnu k dalším profesorům a doufám že to předtím nemysleli vážně.Ale i když určité věci někdy nepochopím teď jsem si jistá že to že hlavního řečníka po všech přednáškách hodí do bazénu mysleli vážně.Zde jsem nejmladším přednášejícím profesorem,ale když získáte doktorát v šestnácti má to několik výhod.Třeba se k vám chovají jako k sobě rovnému a to i když jsou vaší kolegové starší což jsou skoro pokaždé. "Ale no tak jsme přece vědci a akademici a ve vašem případě i dospělí.A taky mně budete muset chytit." Zuju se z žabek a dám se na útěk při čemž jsem ráda že mám krátkou sukni. Probouzím se do nového zamotaná do své košile a deky poněkud překvapená ovšem pak si vzpomenu co se vlastně včera stalo.Co se vlastně včera stalo?Ožili naše noční můry tedy ne naše,ale spíš obecně a teď se musíme táhnout kdovíkam abychom našli někoho kdo nám řekne co se bude dít.A jsem si jistý že se nám to nebude líbit. Jako v nějakém béčovém hororu. Postupně vstanu protáhnu se a pak vytáhnu svou tašku z polštářů.Zatímco Christian začíná udělovat další rozkazy já se rozhodnu nejdřív pořádně najíst.Můj nápad nastrkat si zbytek do kapes přeruší Ammie. "Jo tady je jídla dost." Pak se rozhodnu vyřešit problém ohledně zbraní.S lukem to neumím a tak si vyberu jednu z kuší je skladná a k jejímu používaní není třeba dlouhý trénink. |
| |
 | Jak se to všechno podělalo. Všechno začalo nádherně, byla jsem pozvaná na seminář, měla jsem tam přednášet o nové možnosti v oboru klonování a zároveň to spojit s krátkou dovolenou, jenže jak se ukázalo, všechno to bylo jinak. Přijela jsem do malého městečka s tím, že tady přenocuji, v místní hospodě jsem si dala celkem dobrou večeři a chvíli klábosila s několika místníma, řeči typu kam jedu, proč jedu sama a tak podobně, ale lepší než čumět do zdi. Někdy pozdě večer jsem se zvedla, a vydala se do hotelu, cestou jsem ještě musela "vysvětlit" jednomu místnímu, že opravdu nemám chuť jít na rande a už vůbec ne s ním, bylo to rychlé a stručné, i když na to nevypadám, umím se o sebe postarat. alespoň k něčemu ty hodiny sebeobrany byli, ještě tak využít střelbu, kterou jsem si zaplatila a poctivě naučila, spíš jako památku na dědečka, než kvůli ochraně, stálo to hrozné prachy a střílet chodím jen na střelnici, i když zbraň u sebe vozím, člověk nikdy neví. Nakonec jsem se dopotácela do postele a během chvíle jsem spala, probuzení bylo, jak jen to říct, jiné, divné. Znáte ten pocit, kdy víte, že něco není v pořádku, jen netušíte co? Přesně takhle jsem se cítila, když jsem otevřela oči, pak mi to došlo....ticho, nezvyklé, divné, zlověstné ticho. Rychle jsem se oblékla, úzké kožené kalhoty, pánskou bílou košili , na to vestu, kotníkové boty. Hrábla jsem po báglu, zkontrolovala zbraň a vyhlédla jsem z okna, nikde nikdo, tak jsem vyšla na chodbu a prošla hotelem u recepce jsem zaslechla podivný zvuk a když jsem se přiblížila, cítila jsem, jak mi tuhnou nohy a zvedá se mi žaludek z pohledu který se mi naskytl. Zobrazit SPOILER Bylo to něco, co možná kdysi bylo člověkem, ale teď...v hlavě mi naskočili všechny možné i nemožné varianty, ale mezitím se ta zrůda otočila přímo na mě s jasným cílem, buď mě zabít, nebo sežrat, podle zbytků něčeho, co mohlo být kdysi pokojskou jsem odhadovala to druhé. Současně jsem zahlédla venku další pohyb, nějaký vyděšený člověk právě střelil jednoho tvora a on si to kráčel dál. Můj vědecký mozek tomu nechtěl uvěřit, ale podvědomě jsem začala tušit co se tady děje, to co prozatím bylo jen v hororech, se stalo skutečností, vytáhla jsem zbraň a střelila tu věc přímo do hlavy, pak jsem vyběhla z hotelu, držela jsem se u zdi tak aby mě nikdo neviděl a doufala jsem, že najdu nějakou hrstku normálních lidí. Kruci bože, vím, že jsem se nikdy nemodlila, ale teď...prosím, dej ať najdu nějaké lidi.... |
.jpg){kind=link}
| |
| Rychle pryč! Pro všechny Jak tak stojím na verandě hlavní budovy, dýchám ledový vzduch a poslouchám to tiché šustění lesa. Prohlížím si krajinu, neboť jsou to asi poslední příjemné pohledy na tuto krajinu. Nikdo z nás netušil že se blíží peklo a ani na to snad nikdo nemyslel, ale někde ve vzduch to bylo jasně vyryté a v poklidu to čekalo na svoji šanci. Otočím se, příjdu blíže k oknu a kouknu škvírkou mezi prkny na ostatní... Všichni už jsou nějak tak vzhůru až na Dix, která spala. Ani se jí nedivím, musí být pořádně unavená po včerejšku. "He, další co chce udělat pearcing do hlavy?" Zasměji se, když vidím v odraze skla jednu mrtvoju, která vychází z lesa. Otočím se, namířím kuši a zaměřím. A kurva! Jediné co se mi ozvalo v hlavě když z lesa najednou vyjdou né dva, ale rovnou několik zombie a další se jen a jen přidávjí. "TENE, JAKEU!!" Zařvu, ale hned si uvědomím že jsem to neměla dělat. Pozornost mrtvol jsem si zajistila, teď ještě útěk. Doprdele že jsem taková kráva! Příště mysli Mayo! Začnu si v duchu nadávat.  "Tene, rychle. Blíží se sem horda mrtvol! Musíme od suď okamžitě zmizet!!!" Začnu po něm řvát a utíkám do budovy. Nekoukám se jak na to zareagujou kluci, jde mi o to, od suď vypadnout. Vlítnu do budovy a začnu na ostatní křičet. Nejsem naštvaná, jen je chci od suď všechny co nejrychleji dostat pryč a co nejlépe, živý a zdraví... "Všichni si zbalte jen to nejnuější, musíme od suď zmizet a to co nejrychleji!" Rozhlížím se na všechny strany a přemýšlím co dřív udělat. Zbalit se? Nebo to jít trošku ubránit. "Kime, pomoz Jade vzít věci a dostaňte se od suď jako první. Jake je u stájí tak běžte pokud možno za ním." Rozkážu Kimovy, protože by mi Jake asi neodpustil kdyby se Jade něco stalo. Podívám se na Dix, která stále spí, trochu mě to znervózňuje. Všude je zmatek a ona stále spí. "Wille, ty vzbuď Dix a pomoz jí taky zbalit. Nejlépe vem pro ni i nějaké jídlo ať se může po cestě pak najíst." Ukážu rukou na Dix, aby Will věděl přesně o kom mluvím. Své věci jsem neřešila. Nic důležitého tam zase tak nebylo, prostě jsem se otočila a vyběhla před budovu. Kuše jako vždy už nabitá a palba pomalu bez zaměření. Sice jsem se bez míření vždy trefila, ale zase tak přesná jsem nebyla. Sem tam ten šíp netrefil hlavu, a nebo ani toho, komu byl určenej ale zombíka za ním. Snažila jsem se je udržet co nejvíc to šlo a čekala, kdo se ke mě na obraně přidá. "Pohněte si! Ať už jste pryč!" Nervózně křičím za sebe a střílím na mrtvoly. |
| |
| Konec dobré nálady Najednou začne Mej řvát. A už i vídím co myslela. Seběhl jsem do přízemí a už je vidím. Hordu zombie. Tak tohle nebude poklidné ráno. Mej udělala chybu, když je přilákala sem. Zatímco se ostatní balí, já střílím. Snažím se aspoň zpomalit tu lavinu zombie, která se na nás valí. Nadechl jsem se a dívám na poplašný zvon, který je na druhé straně, zavšený za instruktorskou chatku. PRÁSK! Netrefil jsem se. PRÁSK! Ano! Šíp škrtl o zvonek, který se divoce rozhoupal. Snad to ty obludy na chvíli zpomalí. Vyběhnu nahoru, vezmu několik dek, spacáků a jídlo. Všechny připevním svému koni za sedlo a musím ho držet. Vyvedl jsem ho před budovu a vyskočil na něj. Musím našim získat čas. Střílím na zombie a jezdím v daleké vzdálenosti od nich. Jasně, není to taková hrdinskost, ale vzhledem k tomu že někteří z nás ještě spí, počítám že útěk bude trvat trochu déle. |
| |
| Rychlí úprk Zaslechl jsem Mey jak něco křičí na Tena a Jakea, což mě trochu vyděsilo. Co se děje? Blesklo mi hlavou jako první. Zaslechl jsem něco o mrtvolách, takže jsem se dvakrát nerozmýšlel a začal jednat. Cítil jsem jak se mi do krevního oběhu začala cpát nálož adrenalinu a srdce se mi divoce roztlouklo. Sáhl jsem po svém batohu a naházel do něj ještě nějaké to jídlo, zhruba tak abych doplnil zbývající volné místo. Byla by blbost to tu nechat těm zdechlinám jen tak napospas, i když toho není moc alespoň něco než nic.Toulec s šípy jsem si lépe připevnil tak aby mi nespadl a hlavně abych se k těm šípům v případě nouze snadno dostal a mohl v případě nebezpečí rychle reagovat. To už je Mey nahoře a křičí po ostatních že musíme rychle zmizet, následně mě vyzve abych se postaral o Jakeovu mladší a pošle nás ke stájím. Nic nenamítám a prostě dělám to co řekla. Na otázky nebo cokoliv dalšího prostě není čas a já to nehodlám brzdit. Dozapnu si batoh a hodím si ho přes ramena. "Jo zařídím to." Odpovím Mey a přejdu svižněji k Jade které pomůžu co nejrychleji si sbalit věci. "Neboj odvedu tě za bráškou, hm? Bude to v pohodě." Pousměji se na ní ve snaze jí trochu uklidnit, nebo alespoň trochu odlehčit tuhle hektickou situaci což ale stejně asi moc nejde... No, za pokus to stálo. Luk jsem si přehodil přes rameno a vytáhl jsem si ten sekáček na maso. Jednak by mi trvalo než bych zasadil šíp a jednak je to pro průchod budovou praktičtější. Tou volnou jsem chytl za ruku Jade a vedl jí rychle po schodech ven co nejkratší cestou ke stájím. Hnedle co jsem otevřel dveře se z nich protlačil dovnitř zombie a už se po nás natahoval těmi svými shnilými pazourami. Tak tak jsem s Jade uskočil. "Zůstaň za mnou!" Křikl jsem na Jade a na chvíli jí pustil. Sevřel jsem rukojeť sekáčku oběma rukama a vší silou jsem ho zaťal tomu houmlesovi s odporným zapraskáním do palice. "Sežer si tohle zmetku!" Zavrčel jsem když jsem pocítil jak se sekáček zasekl zhruba do poloviny jeho lebky a zombík se skácel na zem. Párkrát jsem se zhluboka nadechl abych to rozdýchal protože to byl nehorázný puch to co z něj vycházelo... Přišlápl jsem mu hlavu a sekáček zase s o nic méně nechutným zavrzáním jak čepel konfrontovala lebku, vytáhl. Otřel jsem si hřbetem ruky čelo které mi potřísnili kapky zombieho krve a zase chytl Jade za ruku. "Pojď a nedívej se na zem..." Hlesnu a provedl jsem jí kolem té mrtvoly. Konečně jsme byly venku na čerstvém vzduchu... No, čerstvém je dost silné slovo, protože se mi naskytl pohled na další hordy zombie a na Tena, který kolem nich hrdině kličkoval na koni a střílel po nich aby je zdržel. Přeběhl jsem rychle s Jade za Jakeem. "Klid, je v pořádku." Ujistil jsem ho kvapně a sekáček oklepl a uklidil zpět do provizorního pouzdra. Vzal jsem si luk a začal šípy střílet po zombíkách. Ruce se mi sice trochu třásly, ale kupodivu se mi dařilo solidně mířit, takže i když jsem se někdy trefil trochu jinam než jsem původně zamýšlel... No, alespoň že jsem se trefil. Nebýt toho třesu, bylo by to jistě lepší. |
| |
|
|
| |
| Je čas utéct,opět Maya sem vtrhne jako velká a voda křičí že sem jdou další zombie.Ještě že tu jsou ty koně i když jsem na žádném nikdy nejela.Taky můžou tahat jisté věci.Když řekne sbalit pustím kuši vrhnu se ke stolu a začnu si cpát jídlo do kapes u kalhot i košile a na nakonec i za tílko. No Annie začínáš blbnout. Utřu si ruce dojdu ke kuši,zvednu jí a uvažuji jak jí a šipky umístil někam kde by mi nejmíň překážela.Pak vytáhnu zpod polštářů svou černou tašku a protože už je venku dost ostatních co umí střílet a já se rozhodnu že probudím tu jedinou kdo ještě spí.Dojdu tedy až k ní a přemýšlím jak jí probudit bylo by tu sice hodně možností,ale máme málo času.Měla bych se tedy vydat za ostatními ven a utéct.Opět a tohle teď nejspíš budeme dělat pořád. Až tohle přežijeme už nikdy se nebudu dívat na horory. Nechám tedy probuzení na Willovi a vyjdu ven kde uslyším zvonit zvon.A protože asi si tu nikdo nehraje na Quasimoda tak je to jasné. Christian někdo se tu moc díval na westerny. A když už mluvíme o westernech asi bych měla jít tam kde jsou koně a vybrat si nějaké klidné zvíře.A jak jsem se rozhodla tak se rozeběhnu ke stájím. Bude to rychlé zaběhnout tam,vběhnout dovnitř vybrat si koně a zase rychle zase ven.Au začíná mně píchat v boku. |
| |
| První oběť Pomalu už všichni byli venku a někteří mi pomáhali v obraně. Ten to pojal ve velkém a pokusil se díky poplašnému zvonu zombie odákat a i když se mu to částečně povedlo, několik se jich stále sápalo k nám. Já v toulci posledí dva šípy, takže jsem musela střílet na jisto a myšlenka, že si budu muset pro ty šípy ještě běžet abych pak měla čím střílet, mě celkem dobře odpuzovala. "Jakeu, Kime krýte mi záda!" Zakřičela jsem a rozeběhla se na pole mrtvol. Nebylo mi do zpěvu ale bez šípů bych asi moc užitečná nebyla, takže to pro mě byla priorita číslo jedna. Vždy jsem se zastavila, hledítkem zamířila mezi oči nějakému mozkožroutovy a s chladným klidem zmáčkla spoušť. Trefa! Radovala jsem se v myšlenkách a okamžitě natahovala další šíp na tětivu kuše. Klukům to šlo taky dobře, neboť se ke mě žádný parchant nedostal a já v klidu vytahovala šípy z hlav mrtvol. Doběhla jsem a své původní místo, kuši si přehodila na záda, šípy hodila Kimovy k nohám a rukou ukázala na budovu. "Jdu se ještě podívat co jim tak dlouho trvá. Vy se zbalte a vypadněte od suď." Rozkážu jim, i když si myslím že mě stejně neposlechnou. No tak Mej, nedělej ze sebe nějak důležitou. Trápíí mě myšlenky po té, co se rozběhnu zpět do budovy. Vidím Lorry jak si balí věci, Annie okolo mě teď proběhla ven ale co mě nejvíce zarazilo bylo to, že Dix stále spí. "Wille proč jsi ji ještě nevzbudil?" Vydám se k němu když klečí u Dix. "Nejde probudit a má strašnou horečku." Dostane se mi ne příliš veselé odpovědi a taká si k ní kleknu. Rukou jí šáhnu na čelo, které jí snad hořelo a mě se hlavou začnou míhat myšlenky. "Budeme ji muset nést, nenechám ji tu!" Kývnu hlavou a rozepnu Dix spacák, ale najednou vidím zdroj její horečky. Teda, nejspíš... Levý kotník má od krve, která pomalu prosakuje přes rifle. "Do prdele!" Opatrně jí vyhrnu nohavici a najednou se mi chce zvracet. Obrátím pohled, po zádech mi projede mráz a já sevřu pěsti. Dix nějakej parchant kousnul a musel to udělat když byla sama v chatkách protože jinak jsme byli pohromadě. Podívám se do Willových očí, pomalu otevřu rty ale vlastně ani nevím co bych mu řekla. Tohle je špatný, tohle je moc špatný! "Co... Co budeme dělat?" Vyděšeně se ho zeptám, protože jsem ještě nikdy nestála před tímto rozhodnutím. "Nemůžeme ji vzít sebou, ohrozila by nás všechny." Na chvíli se odmlčím a podívám se směrem na Lorry, jestli už má zbaleno. "Ale zase ji tady nechci nechat na pospas, i když je už vlastně teď mrtvá." Stisknu Deině ruku, zavřu oči a skloním hlavu. "Musíme ji tu nechat a nejlépe..." Neříká se mi to vůbec dobře... "Nejlépe ji zabít dříve, než se promění." Ani nečekám na to, že mi Will odpoví. Vstanu a vydám se z budovy ven. Po cestě ještě řeknu Willovy ať se zbalí a jde ven pomoct když tak ostatním a mávnu na Lorry znamením, že to stejné platí i pro ni. Moc zombie už venku není a ti kteří ještě 'žijjí' mají co dočinění s klukama. Nechci křičet a tak začnu mávat na Tena abych zaujala jeho pozornost a on pochopil, že má dojít ke mne. Běžím mu na proti a snažím se udržet si stále normální výraz, aby ostatní nic nepoznali. Nechci aby zrovna teď řešili ještě toto, když si snaží zachránit život. "Tene, máme problém." Zahlásím mu a ani se na něj nepodívám. "Deina je pokousaná a nejspíše jí moc času už nezbejvá. Potřebujem tě prosím..." To už se mu podívám do očí a bylo to celkem těžké zvednout hlavu do takové výšky, abych mu do nich viděla. |
| |
| PROBLÉM Střílím zombie a pomalu ale jistě mi dochází šípy. Budu si pro ně potom muset dojít, to mě trochu deprimuje. Dei začíná být rozhozená, neklidná. Nedivím se jí. Nemrtví páchnou jako stoka. Ale Dei se drží. Cválám na ní po náměstíčku a střílím všechno neživé, co se blíží, ale vím, že se takhle dlouho neudržím. Nehledě na to, že mi tu pobýhají lidi a pletou se. Navíc ještě zdaleka nejsou všichni. Najednou na verandu přiběhne Mei a začne na mě křičet. Prudce jsem škubl otěžemi a otočil zpěněnou klisnu. Rozletěla se k Mei. Na verandě jsem z ní seskočil a rychle jí nasměroval dovnitř do budovy. Nemusel jsem ji pobízet, vešla tam sama a ráda. "Co se děje?" V Meiiných očích vidím obavu. A následně se mi to i potvrdí. Deina... ANi jsem ji nestihl poznat. Proč ona? Proč ne já? "Jakože..." Polknu. Jak se to mohlo stát? Celý svět se se mnou zatočil a musel jsem se chytit zábradlí. "A nešlo by to nějak..." Panebože. Tohle už nemůže být noční můra. Nebo hodně realistická. "Ale jak..." Na hlídce jsem určitě neusnul. Nemohl jsem... "Je to jisté? Nebyl to třeba... třeba pes?" Ptám se úzkostlivě. Pak se zhluboka nadechnu. Ne... Nemůže jít s námi tak jako tak. Zdržovala by nás, kdyby se proměnila... Ale nemůžeme ji zabít. Nebo spíš musíme? Kousnu se do rtu. Po bradě mi stekla kapička krve. Třese se mi ruka, ale donutil jsem se uklidnit. Celý svět je rozmazaný, slyším tlukot svého srdce. "Ukažte mi ji." Slyším se říkat. Stiskl jsem kuši v ruce. Musíme udělat, co bude možné. Možná ji zachráníme. Ale možná ne... |
| |
| První oběť Jde vidět že jsem Tena rozhodila a upřímně jsem to nečakla... Myslela jsem, že on je takovej, co to prostě neřeší. Ten, co si řekne 'je to nezbytné, musí to tak být' a neřeší další okolnosti, stejně jako s instruktory. No, asi jsem se spletla. Kývnu na něj souhlasně hlavou a vedu ho k Deině. Will u ní stále klečel, věci už měl zabalené ale dále u ní byl a držel jí ruku. "Myslíte že by to šlo i jinak?" Promluvím ke klukům a mám co dělat abych zadržela smutek uvnitř sebe. Je to hrozné že vám takhle umírá člověk, který věřil v to, že ho zvládnete ochránit. "Má hroznou horečku a kousnul ji sem. Muselo se to stát ještě v chatkách, ale..." Podívám se Tenovy do očí a s vyděšeným hlasem ze sebe něco málo vykoktám. "Já... Já nevím co budeme dělat... Nemůžeme ji tu nechat ale... Ani ji nemůžeme zabím nebo dovolit, aby šla s námi." |
| |
| Zlá situace Dívám se na Deinu. Za nic nemůže a stejně musí zemřít. Ale... Já to nechci udělat. Nemůžu. Jenže kdo jiný? Mei? Mark? "Máš pravdu. Nemůžeme ji zabít. Musíme. Nedovolím, aby z ní bylo monstrum, jako oni venku." Já sám nejsem rozhodnutý. Nechci to udělat. Nikdy jsem nezabil člověka. teda, ne úplně. Dojdu pro svůj batoh a vytáhnu lékárničku pro koně. Vyndám inijekci s uspávacím prostředkem. Pak sleju tři dohromady. "Máš jiný nápad?" Zeptám se s nadějí v hlase Mei. Teď by to chtělo experta na zombie. |
| |
| První oběť Ten, Will "Jiný nápad nemám, jen... Dej jí tu dávku. Nechci aby trpěla tak, jako ti ostatní." Ani nevěřím že to říkám, hlas se mi třese a já osobně bych na to neměla. "Zkurvenej život toto!" Zakleju a otočím se, abych se na to nemusela dívat. "Seberte všechny a vydejte se do města. Najděte pomoc!" Podívám se Tenovy a Willovy do očí. "Já tu chvíli zůstanu s Deinou, pohlídám, aby se k ní žádnej parchant nedostal a také pohlídám, že se nezmění. Umím se o sebe postarat, jakmil bude po všem, najdu vás v lese." Vydám se ke svému batohu a vemu si něco malého k jídlu. Hodím si ho na záda a už jen sleduji kluky... |
| |
| Injekce Zadívám se na ni. Tady nejde o to uspat koně, ale zabít člověka. Nechci to udělat. Ale musím. Dívám se na Mei. Na první pohled drsňačka, na ten druhý dívka, která má dokonce i city. Jen se neumí projevit, stejně jako já. Zašklebím se. "Jo, zkurvenej." Přitakám a kleknu si k Deině. Odškubnu víčko injekce a dívám se na ni. Trápí se. Musím jí pomoct. Ale... bojím se. Nikdy bych si to nepřiznal. Deina sebou šije. Zavedl jsem jí stříkačku do zápěstí. "Promiň." Zašeptal jsem. Nadechl jsem se. "Lepší zabít je, než aby oni zabili tebe." Vybavím si slova majora Deinze, který nás měl na výcviku. Bezbarvá voda se vpravila do dívčina zápěstí. Teď není cesty zpět. Promiň Deino. Dívka s sebou pomalu přestala házet. Bude ale trvat ještě deset až třicet minut, než se jí definitivně zastaví srdce. Zadívám se na Mei. "V žádném případě. Nenechám tě tady. Vím, že se o sebe dokážeš postarat, ale podívej, kolik jich tam venku je." Hodím rukou ke schodišti. Prostě ji tu ne-ne-chám. |
| |
| Nech mě tu! Ten jí píchl inijekci a Deina sebou přestala po chvíli škubat. Vím že to pro Tena není lehké, jde mu to vidět na tváři a i když se tváří jako drsňák, není mu to příjemné. "Já nežádám o tvé svolení Tene, já ti to oznamuji!" Vyhrknu na něj a začnu se přehrabovat v batohu. "Navíc, můžu se tu zabarikádovat a počkat, až se to tu přežene, pak vás najdu!" Aspoň si pohlídám, že Deina umře jako člověk. Sice mi to taky není příjemné, ale nechci ji tu jen tak nechat. Nečekám ani na Tenovu reakci, vemu si kuš a jdu se podívat ven, jak si vedou ostatníí. Kluci tam pobíjí poslední zombí a jak se tak koukám, ostatní už jsou připraveni k odchodu. Vrátím se zpět, a podívám se na Tena. "Hele, chápu že mě tu nechceš nechat samotno, ale já se o sebe postarám... Jestli mrtvoli jsou po celém světě, tak na mě už nikdo jinej nečeká. Nemám co ztratit." Najednou začnu rudnou a ve mě se probouzí ten uzavřený vztek. "Nejsi můj otec Tene, a jestli chceš být ten, který nás zachrání, tak se seber, odveď ostatní pryč a zachraň tvoji i jejich prdel!" |
| |
| Fajn, fajn Mey na mě křičí a já se v duuchu snažím obrnit. Nemám rád křik. Bojím se ho. Když skončí, chci promluvit, ale krk mám stažený. "Dobře." Přikývnu a vytáhnu ze svého batohu vysílačku. "Zavolej mi až... skončíš." Podívám se na polomrtvou dívku ležící na zemi. Mey se snaží být šlechetná, ale může jí to stát život. Sejdu do přízemí, nasednu na koně a dojedu k ostatním. Otočím se na Jakea. "Jděte do města. Za chvíli se k vám připojíme." Řeknu rázně a podám mu svůj GLOCK. Nepřipouštím si žádné odmluvy. Zastřelil jsem dalšího zombieho, který se přibližoval. "A co možná nejrychleji." Nechce se mi nic vysvětlovat. Ten uspávají prostředek by měl brzo začít působit úplně, ale i tak bychom měli od Mey moc velikou mezeru. Samotná nemá šanci. Není tu tolik zombie, aby si zbytek skupinky neporadil, kdyžtak můžou kdykoli zařvat a já přijedu. Opustím je a schovám se mezi budovy. Když se zombie dostanou moc blízko k domu, zastřelím je. Čekám až vyleze Mey. Musí. |
| |
| Je čas utéct Vběhnu do stáje a musím se nejdřív vydýchat.Ovšem potom když se rozhlédnu tak zjistím že koně nejsou nikde. Tedy za předpokladu že nejsou neviditelní. A tak nakonec dojdu k docela jasné premise.Někdo je pustil.A já taky vím taky kdo Christian.Ten arogantní a namyšlený pseudovoják. Skvělé někdo se zrovna teď rozhodl cítit ekologicky.No a i když riskuji že mně zastřelí tou pistolí kterou nejspíš sebral svému otci tak tohle si za rámeček nedá. Vyběhnu ze stáje a o něco zakopnu a natáhnu se na zem.Vstanu a rozhodnu se najít svůj Christana.Nemělo by to být tak těžké protože někdo jako on vyčnívá skoro všude. Je mi jedno pokud se tohle rozhodl pojmout jako divoký západ ovšem ... a tady je. „Ahoj.“oslovím ho když ho nakonec uvidím tak ze mně většina vzteku vyprchá.Navíc se opět musím vydýchat a hlasitější křik by mohl přilákat zombie a tak jen zvýším hlas tak aby mně slyšel jenom on,ale ne celý zvědavý vesmír kolem. „Promiň,ale to vojenské chování které každému vnucuješ je pěkně otravné.Taky rozhodně netlumím tvé ekologické nadšení,ale nevybral si zrovna vhodnou dobu.Co teď záleží na tom že někdo balí do mikrotenové fólie?Vím že koňské maso je pro zombie lahůdka a nečekám že bychom na nich jeli,ale mohli táhnout nějaké věci.Tedy samozřejmě ty co by nebyli důležité.“ Skončím složím si ruce na prsou a čekám až Christan zrudne a začne na mně řvát nějaké stupidní vojenské hlášky. |
| |
| Zdržení Někdo na mě začne mluvit. Ze začátku jen takové nezřetelné mumlání, které jde úplně mimo mě, ale potom se to rozjasní. Je to Annabeth. S blesky v očích se na ni otočím. "Fajn. Skupinu vedeš ty." Zasyčím na ni a se slovy "kráva" zmizím mezi domky. Můj kůň kopl nohou do hlíny, než se rozběhl. Nechápu, co Annabeth žere. Stejně tu polovina lidí na koni jezdit neumí. A mám dojem že ani ona. Zaujal jsem své místo za chatkou instruktorů, kde to včera začalo. Odjistil jsem kuši a pořád zůstávám na koňském hřbetu. Neví nic. Celej život čučí do mobilu a chatuje s kámoši. Je labilní a nepřipravená na tohle… Ale ani já ne, to je zase fakt. Chápu, byla vyděšená, k čemuž přispívá už řečená labilita a já byl na ráně. I přes to, jak si to snažím vyložit mi je její chování neznámé. Ženy… |
| |
| Tomu se říká povýšení v poli Christian se otočí a už mám pocit že na mně začne řvát,ale místo řekne něco co mně vážně překvapí. Takže teď já jsem velitel?Já?Copak já vím co mám dělat?Nechce být velitelem on?Myslel jsem že to je to o co se teď celou dobu snaží. A nebo Maya,kde je vlastně Maya?Asi bych za ní měla jít a říct že Christian položil vůdcovství a teď je to nejspíš na ní.Dojdu k místu kde jsme přespali abych zjistila že se hádám se zavřenými dveřmi. Skvělé někdo se tu rozhodl zůstat,ale proč? „Mayo musíme jít tak pojď nebo aspoň se dostav tak kde se ostatní shromáždí asi tak za pět minut vyrážíme.“dodám potom co zaklepám.Chvíli počkám zda nevyjde a mezitím sleduji své prsty u nohou.To je skvělé je tu kluk který si nejspíš z okolí udělal svou bitevní zónu a Maya ... no nevím o co jde jí. Ale já rozhodně nebudu ztrácet čas abych jednoho z nich přesvědčovala.Možná že to v těch filmech dělali,ale to jenom proto aby bylo u čeho smáčet kapesníky.Proč by jinak na točili film o tom jak se Leonardo di Caprio čtyři hodiny potápí do oceánu? Tak se tedy pokusím postupně najít ostatní až se mi to podaří tak počkám pět minut jestli Maya přece jen dorazí nebo si Christian přestane hrát na osamělého střelce a přijde mi říct že jsem byla sesazena.Pokud,ale ani jeden z nich nepřijde rozhodnu se že vyrazíme směr město. |
| |
| Chvilka klidu aka flákání se Všichni okolo se chovali jako naprostí imbecilové. Všichni dva, lépe řečeno. Myslel jsem, že jedu na tábor, ne do akčního filmu poslouchat, jak se dva protagonisté dohadují o malichernostech. |
| |
| Sama v ústraní a temnotách své minulosti Ten se mě asi lekl a to mě udělalo radost. Ne takovou, abych skákala pět metrů vysoko, ale ostatečnou, abych se uklidnila. Vzala jsem si vysílačku a odkývala jsem mu každou jeho větu. On odešel a já se usadila na schody. Napila se zbytku minerálky co tu byla a mlčky začla sledovat ležící dívku uprostřed místnosti. Nesledovala jsem co se děje venku. Byl tam klid, takže všichni už odešli do města a já dosáhla toho, co jsem chtěla. Byla jsem sama a mohla přemýšlet. Nedávala jsem si naději že moji pěstouni už nežijí a spíše jsem věřila tomu, že se někde plazí jako kus chodích loutek. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o zeď. Potopila jsem se do minulosti. Do dne, kdy jsem viděla svoji rodinu umírat. Do doby, kdy jsem byla zavřená ve skříni a mau škvírkou sledovala temnou postavu, která drží zbraň u hlavy mého otce. A pak jen ten tlumeý výstřel. Otcovo tělo padalo bezvládně k zemi a s hlučným dopadem se svalilo vedle postele. Matka i bratr už byli mrtví. Chtěli aby můj otec trpěl. Aby viděl jak mu zabíjí rodinu a proč? Jenom pro to, že nechtěl šlapat jejich cestou a vzepřel se jim. Báli se že by mohl něco říct policajtům a tak se ho prostě a jednoduše zbavili. Jenže dřív, než mě dokázali najít, dojela policie kterou nahlásili sousedi, původně za záměrem domácího násilí. A jenom díky tomu jsem přežila. Venku byl klid. Nic jsem neslyšela a v klidu jsem odpočívala. Když si to teď říkám, měla jsem být více opatrnější, ale... Bylo mi to jedno. Už jsem tu byla dlouho a je čas vyrazit zpět ke skupině. Stále zavřené oči a jen jsem si prokřupla krk když jsem najednou ucítíla neskutečný puch. Zděšeně jsem otevřela oči a ta holka, Deina, která ještě před chvílí ležela na zemi, byla najednou asi metr ode mne. "Sakra!" Vykřikla jsem a rychle sebou škubla dozadu na další schod. Deina mě stihla chytnout nohu a s velkým apetitem se mě pokoušela ochutnat lítko. Neváhala jsem a volnou nohou ji prudce kopla do úst. Spadla a já se konečně mohla postavit. Z kapse mi vypadl mobil a vysílačka od Tena. Krásně si to poskákalo ze schodů dolů a rozbilo se to. "To není možný kur*a!" Zase se mě zmocnil vztek ale to už Deina byla opět na nohou snžila se dostat ke mne. Rychle jsem popadla kuši a znovu do Deiny kopla. Tentokrát do hrudi abych ji od sebe jenom odstrčila. Deina padla na zád a praštila se do hlavy. Docela hodně tmavá a hustá krev se pomalu začla rozlévat po podlaze a já přistoupila k jejímu tělu. Ztále byla 'živá' a to je důvod, proč jsem tu. "Promiň holka. Mrzí mě to." Natáhla jsem ruku a zmáčkla spoušť. Kuše sebou prudce škubla a vyletěl z ní jeden šíp, který se Dix zabodl do hlavy. Ani nevím co se mi honí momentálně hlavou. Nebylo mi moc dobře, ale... Každého Zombie co jsem do posud zabila jsem neznala. Mozek si vsugeroval že to ani nebyl člověk, takže jsem se s tím vcelku snadno vypořádala. Ale... Deinu jsem znala a poměrně jsem si dobře popovídali v průběhu tábora. Takže mi to moc nešlo se jen tak uklidnit. No nic, musím vyrazit. Rozhodla jsem se a vzala si na záda svůj batoh. Kuši jsem stále držela v ruce a toulec s šípy jsem připla k batohu. Něco se mi ale stále nezdálo. Připadalo mi že tu nejsem sama. A taky že nebyla. Můj souboj s Deinou bohužel slyšelo nejspíše pár mrtvolek ze skladů a já je teď momentálně viděla jak se sápou po schodech aby si z mé krve udělali kokteil. "Kur*a, ještě vy mě serte!" Namířila jsem prvnímu kuš tak, abych mu zasáhla hlavu a lehce vystřelila. První padl ale připadalo mi to že další dva vyběhli. Několikrát jsem to takto udělala ale bylo jich víc a víc. Rozběhla jsem se k oknu které mám na únik z téhle pasti ale to mě ti parchanti zatarasili a neměla jsem čas to všechno pobít. Neměla jsem čas a ani dostatek munice. Musím najít jinou cestu! Vyběhla jsem po schodech do patra, kde naštěstí nebyli zatarasené okna. Zombie se stále hnali za mnou a já prudce rozkopla okno a vylezla z něj ven. Problém však byl jinný. Skočit dolů jsem nemohla, neboť dole jich taky nebylo málo, tudíž jediná cesta byla nahoru. A rozhonout jsem se musela rychle! |
| |
| Blem? Koukám se, jak zbytek skupiny odchází a v srdci cítím příjemnou úlevu. Konečně zase sám. Sám asi s dvaceti zombiemi. Ti se naštěstí nezajímají o mě, ale i přesto je střílím. Občas zkontroluji, co se děje v hlavní budově, ale zatím klid. Netrvá ale dlouho. Ozval se křik. Rychle jsem zašmátral po vysílačce a zmáčkl knoflík. Na druhé straně je jen hrůzostrašný šum. Do háje, co ta ženská zase dělá? To mají všechny tak nízkou intelgineci? Zavrčel jsem a vyskočil na Dei. Přitom mi málem spadli sluneční brýle, ale naštěstí jsem je zachytil. Pobídl jsem klisnu do cvalu. Vím, že toho má fakt dost a já taky. CO bych dal za svůj kamrlík, teplou sprchu a postel? I když, tohle je lepší než všudypřítomný řev a nuda o prázdninách v sídle. Už vidím Mei. Zrovna vylezla z okna. Zašklebil jsem se. Kočka leze dírou, pes oknem... Smích mě ale brzy přejde, protože si všimnu, jak populace zombie narůstá. Dojedu přímo pod Mei a napřáhnu ruce. "Skoč nebo zemři." Zašklebím se. Nevím, proč mě tahle situace tak baví. "Nebo skoč A zemři." Dodám. Není lehký chytat holku z koně, ale myslím že by jsme to nějak dali. Zvlášť proto, že Mei nemá jinou možnost. |
| |
| Vtipálek... "Fakt vtipné blbe!" Vyjeknu na Tena když ho spatřím pod oknem. Jde vidět že ho to patřičně baví a abych řekla pravdu, mě taky. "Jsi jak princ na bílém koni." Zasměji se, i když vím že na vtípky a dlouhé rozhovory nad situací kterou mi toto připomíná není čas. "Nevím jestli je to dobrý nápad, nemám moc..." Podívám se dolů a hned zase odvrátím zrak. "Víš, moc to nemusím." Chvíli se ještě přemlouvám ale nakonec se rozhodu. Pažbou své kuše zlomím hnijící nos jedné z mrtvol co se po mne sápe z okna a popravdě, celkem se jí to daří. Neváhám a v duchu se modlím. Ježíšku na křížku at mě ten zelenáč chytne! Vykřiknu v myšlenkách a vrhnu se Tenovy do náruče. |
| |
| MUHUHAHA "Myslíš že já bych tě jindy chytal? Dělám to jenom proto, že mi ti je líto." Zašklebím se na ni. Když skočí, snažím se odhadnout kam dopadne. Posunu koně trochu doleva a rozpřáhnu ruce.... Skoro mi vypadla. Moji pozornost totiž rozptýlil jeden blížící se zombie. Ale držím ji v náručí. Nechutné. Zašklebím se. "Až to skončí, můžem do Amerika hledá Superstar." Pokračoval bych ve svém "veselém" výkladu, ale několik zombie se pooomalu vydalo našim směrem. "Drž se." Poradím Mey, posadím ji před sebe a i když vím, že to je krajně nepohodlné jak pro nás tak pro koně, pobídnu Dei a rozcváláme se pryč. Když jsme mimo prostor chatek, zastavím. "Takže má drahá padavá dámo, nejste pokousaná doufám?" Zajímám se a prohlédnu ji. |
| |
| Je čas utéct Doufám že Maya přijde čekat na ní déle nebudu a vracet se a přesvědčovat jí aby mi otevřela a pak šla s námi taky ne.Tohle není Zachraňte vojína Ryana.Já o tuhle funkci nestála,ale udělám jí. Udělám jí i když cítím něco pod tílkem a nebude to pot.Asi to bude z toho jak jsem si tam strkala jídlo. A to jsme ještě nevěděla co mně čeká.Že budu muset shromáždit ostatní což se mi vede docela dobře.Lépe než bych čekala zbývá už jen Jake a jeho sestra. Ovšem ti budou někde zalezlí protože to jsou pošuci. Je mi horko a naražené prsty mně bolí a tak se šinu kupředu a během hledání těch dvou polohlasně nadávám Christianovi který se na své výpravě rytíře smutné podoby jistě velmi dobře baví. „Proč musím být obklopená vždy samými idioty?“zvrátím hlavu k nebi a vzhledem ke všem zombiim kolem to nezakřičím. „Už mně to nebaví.“pronesu otráveným hlasem když si všimnu že ti dva které hledám se krčí za keři v rohu u stáje. „A tady jste všude vás hledám tak vztyk odcházíme.Tempus fugit.“oslovím pak oba a doprovodím to významným mávnutím ruky. „To znamená čas běží.“dodám pak kdyby nevěděli co to znamená. |
| |
| Konečně z pasti pryč! Ten si prostě nemůže nechat ujít své pobavené poznámky a na pozvání do talentu se jen ušklíbnu. Můj tep konečně pomalu slábne a cítím, jak mě přechází nervozita... Jsem v bezpečí, snad. Pomyslím si a pocit hřejivého náručí Tena mnou projede po celém těle. Posadí mě před něj samotného a dostáváme se pryč od chatek. Koukám se za sebe co to jde a nemohu se zbavit pocitu, že sem pro Deinu mohla udělat víc. "Děkuju." Nějak ze sebe vyhrotím vděk a sklopím hlavu k zemi. "Kdyby jsi tam nebyl, už bych byla mrtvá. Děkuju ti..." Znov mu poděkuji a znovu se začnu dívat před sebe. Proplouváme krajinou a když jsme v bezpečné vzdálenosti od chatek, Ten zastaví. "Cccože?.. Jo promiň, ne nejsem. Sice jsem měla na mále, ale žádné potvoře se to nepodařilo." Usměji se a ve tváři mám stále vděk. "Jo a ještě něco. Omlouvám se za tu vysílačku. Deina mě vystrašila a v jednu chvíli se ta vysílačka rozbila, když mi spadla na zem." Provinile se zatvářím a čekám na jeho reakci. Nevím co od něj čekat. Je fajn ale zdá se mi, že žije pro pravidla a úctu k armádě. Je prostě tajemný... |
| |
| Myslíš? Nakrčím obočí, když mi poděkuje. Hele, tohle bych od ní fakt nečekal. Spíš od sebe než od ní... Ach, kam opět míří mé myšlenky? Vážně, někdy jsou méně nepředvídatelné než italský odstřelovač. "V poho, přeci bych tě tam nenechal jako žrádlo." No, taky jsem mohl říct něco... víc... normálního, ale v komunikaci trochu zaostávám. "Myslíš? Měl bych tě svléknout abych se přesvědčil..." To by řekl jeden můj "kamarád" a já už to měl z legrace v plánu, ale... no... někdy děkuji svému mozku, že je zpomalený. "Takže. Měli by jsme asi najít zbytek. Chceš řídit?" Podám jí Deiiny otěže. Nebojím se, že by klisnu splašila. Za á je kůň mnohem bezpečnější než auto a za bé budu ještě Dai trochu pomáhat nohama, takže... |
| |
 | První setkání Skat Jones "Ku*va!" Aniž bych rozlepil oči, uchopil jsem zbraň z pod polšáře, prudce se otočil a okamžitě namířil hlaveň ke dveřím pokoje. Být pořád ve střehu je věc, které se vždy hodí a tu vás naučí jenom v armádě. Pokoj byl prázdý což se dalo předpokládat, neboť výstřel byl slyšet z míst za dveřmi ale i tak je lepší být v pozoru a zjistit, jestli někdo v pokoji není. Rychle jsem vstal a oblékl na sebe maskáče a zelené tílko. Nebylo mi jasné co se děje ale rozhodně jsem nehodlal čekat, až se mi okolnosti ukáží sami a tak jsem si zasunul pistoli za pás u zad, naházel jsem věci do batohu a vyšel na chodbu. Světla nesvítila a jediné okno na konci dlouho chodby osvětlovalo okolní dvěře od pokojů. Krom výstřelu který mě vzbudl bylo všude hromové ticho a to nevěstí nikdy nic dobrého. Vydal jsem se ke schodišti a pravou ruku jsem měl stále za pasem, kdyby náhodou. Na schodišti svítí pouze nouzové světla a mojí hlavou se honí mnoho myšlenek. Atentát, teroristi nebo snad... Ne, kdo by mě chtěl zlikvidovat. Už nejsem v armádě. Přiblížím se ke dveřím od recepce, znovu vytáhnu zbraň a pomalu začnu otevírat dveře. Velmi pomalu. Škvírou se trochu porozhlédnu po místnosti a ujistím se že tam nikdo není. Co to tu tak ku***sky smrdí?!! Ušklíbnu se a snažím se dýchat co nejméňě. Můj pohled zaujala nábojnice, která ležela u stolu a já se k ni vrhnul. Ale to, co leželo hnad za ním mě okamžitě zarazilo. "No do prdele!" Vyhrkl jsem ze sebe a okamžitě namířil na mrtvolu. Hororové snímky jsou tu a to jsem se po tom ani nemusel pátrat. Musím od suď vypadnout! Rychle se poohlédnu po místnosti jestli někde neleží něco, co by mě zaujalo a hned vyběhnu ven. V levo dva zombíci co si pochutnávají na chlápkovy a na pravo jeden, kterého něco velmi zaujalo za rohem hotelu. Vidím jak se snaží rozběhnout a já se hrdinsky vydávám za ním. Z boční kapsy batohu vytáhnu tlumič, abych nevzbudil pozornost ostatních a rychle ho začnu montovat na zbraň ale to už vylízám z poza rohu. Ale ale co pak to máme, není to ta slečinka co jsem ji viděl včera v místní hospodě? Plží se u zdi a tak jaksi nepostřehla mrtváka, který se žene za ní. Neváhám, namířím a okamžitě střílim. Nevím jestli je v normální situaci dobré, držet se věty "Nejdřív bij, až pak se ptej." ale v této nejspíše ano. Hromový dopad mrtvoly na zem nejspíše slečnu upoutal a teď? Teď stojíme naproti sobě tváří v tvář a od těsného kontaktu nás dělí asi šest metrů. Vidím její vystrašený výraz a rozhodně nemám v plánu ji tady nechat, i když jsem samotář. Mohla by se přeci jen hodit. "Neboj se. Nejsem jeden z nich. Jsi v pořádku?" Zbraň sklopím podél nohy a vyčkávám, jestli mě provrtá kulkou, nebo se konečně odváží promluvit. |
| |
| Lucas Wade Stále ještě podvědomě nemůžu, nebo spíš nechci věřit tomu co se děje, kruci vždyť tohle bylo jen ve filmech, z vědeckého hlediska to není možné. Jenže pak mám před očima to co bylo v recepci hotelu a je mi jasné, že tohle noční můra nebude a veškerá vědecká bádání mohou jít k šípku. Ve chvíli kdy se zastavím na dalším rohu a překontroluji zbraň, uslyším za zády tiché plop, zbraň s tlumičem, okamžitě se otočím a mířím. Koukat na to jako někdo jiný, nejspíš se bavím, ženská mířícího na chlapíka c míří na ní a mezi nimi...mrtvej zombík, docela nářez. Když si to uvědomím, mám pocit že se buď rozbrečím úlevou nebo hystericky rozesměju, nakonec jen hlasitě škytnu a skloním zbraň. Jo, na zombíka vypadáš celkem zachovale....hele asi ti děkuju za záchranu života, byla jsem myšlenkama vedle, máš tušení co se tady děje a jestli jsou ještě někde nějací lidé? Vypálím na něj salvu otázek, nikdy jsem netrpěla nemluvností a stes u mě má pozoruhodný účinek na konverzační schopnosti, melu pantem jak blázen, ehm...jsem Skat, příjmení netřeba a titul taky ne, teď by se nejspíš hodil někdo jako Chuck Noris a ne Skat Jones, při té myšlence se ušklíbnu a koukám na sympaťáka před sebou, je na něm zda mě uzná za člověka , nebo bláznivého zombi a odstřelí mě . |
| |
| Trocha vzrušení Ten "Jo, žrádlo... Teď mě tak napadá, jak bych jim asi chutnala." Usměji se nad tenovou poznámkou a když si všimnu jeho výrazu, který jasně říká "co jsem to teď řeknl za hovadinu", trošku se ho pokusímuklidnit z jeho nervozity. Změří mě pohledem a jde na něm vidět že chtěl něco říct, ale místo toho se zarazil a po chvíli mě navrhnul řízení Dei. Nemyslím si že bych to zvládla na jedničku ale proč ne... Třeba už si nikdy na koni nezajezdím. "Jasně, budu ráda," usměji se, pořádně se usadím a už jedeme. "Než se dostanem k ostatním, mohl by jsi mi říct něco o sobě když už teda spolu budeme přežívat." Opatrně pobídnu a s provokujícím úsměvem se na něj podívám. "Jo a ještě by jsi mohl říct to, co jsi chtěl... Já se neurazím." |
| |
| Skat Její výraz mě hluboce pobavil. Abych pravdu řekl, nikdy na mě nemířila ženská a v tuto chvíli mě bylo do smíchu. Po chvíli ticha na mě spustí vlnu otázek a pak je zase ticho. "Jóóo no, já jsem 'Vejd'." Tak něja ze sebe dostanu a pořád ji nezpouštím z očí. Za sebou slyším hluk od mrtváků. "Myslím že by jsme měli vypadnout." Rozběhnu se k ní, chytnu ji za ruku a táhnu za sebou co nejdále pryč. "Nevím co se tu děje a ani nevím, jestli je někdo další živ. Já se před chvílí probudil a s celkem dobrou kocovinou." Zatáhu Skat za další roh hotelu a skrčím se za autem na parkovišti. Skontroluji zásobník a trochu se napiji vody. "Asi by jsme měli zůstat spolu a pokusit se někoho najít. Za A, sama to budeš mít těžké, a za B... Už jsem se ti zmínil že mi dlužíš padesát babek?" Zasměji se, vykouknu přez kapotu a střelím mrtváka, který pochoduji uličkou mezi domy. |
| |
| Hahaha. Ne. May Pro jistotu ještě řídím Dai nohama. Má toho chudák dost, dneska v noci ji nechám dlouho odpočinout, tak přísahám. Hraji si na cowboye a ona na to doplácí. Nervózně poposednu, když se mě May zeptá na osobní věc. "Na mě není nic zajímavýho. Věčně ožralý otec, matka kdesi v Brazílii...." Proč mě vždycky když lžu napadne Brazílie? Není to psychická porucha? "Já? Já nic říct nechtěl." Ohradím se a naštvaně hledím na její vlasy. Nebude to hezká cesta, jestli se bude takhle vyptávat. Je milá, zvědavá, vtipná a svérázná, ale to ji neomlouvá. Prostě si tu nebudu jako puberťačka vylejvat srdce nad tím, jak je můj život těžkej. "Jsem zvědav, jak bude vláda řešit ty... nemrtvý či co to je." Pokusím se naše minulé téma nějak zakecat. Pořád si přijdu jako v nějakým děsivým filmu. |
| |
| Lucas Fajn, takže jsem uznána člověkem, to je pro začátek dobré, fajn Vejde, souhlasím, že je na čase zmizet, a možná by bylo i dobré zůstat s polu, ale prosím, nezacházej se mnou jako s nemluvnětem. Jako jasně, on je drsnej chlap a já ubohá ženská, která může být ráda, že na něj narazila? Tak to ne, já už taky mrtváka skolila a myslím, že jsem to zvládla dobře, i když to, že se za náma plahočí další, jako výhru moc neberu. Jakmile mě chytne za ruku a dá se do pohybu, je to jako by jste chtěli zastavit tank holou rukou, nemožné, takže za ním skro vlaju, než zaparkujeme své zadky u zaparkovaného auta a on pronese slova, která by mě donutila sednout si na zadek a čumět s otevřenou pusou. Padesát babek? A to jako za co frajere? |
| |
 | Cesta do města May, Ten
Cesta ubíhala celkem v poklidu, nikoho jsem nepotkala, což bylo celkem divné, ale možná je zákaz vycházek skrz tu epidemii. Kdybych nenechala mobil v chatě, mohla jsem se třeba něco dozvědět, takhle budu muset dojít do nejbližšího města a tam snad něco zjistím. Na druhou stanu aspoň budu mít důvod se tam znovu ukázat. Adam z toho asi nebude mít největší radost. Když si představím jeho otrávený výraz, zasměju se.
Zacloním si oči a podívám se do dálky. Vážně to začíná být strašidelný. Upila jsem z lahve, otřela si ústa a pokračovala v cestě. Tenhle týden a půl byl po tom všem doslova balzám na duši, až se mi vůbec nechtělo vracet, ale povinnost volá. Je pravda, že jsem tady pečená vařená. Navíc se nemůžu kvůli dvoum blbečkům vyhýbat světu. Vždyť se vůbec nic nestalo a teď už se umím bránit.
Ze křoví se vynoří nějakej kluk. „Páni, už jsem se bála, že tady nepotkám živou duši.“ Kolíbavě se ke mně otočil. Vydala jsem se směrem k němu. „Hej, seš v pořádku?“ Když dojde mému mozku, co vidí, uskočím několik kroků stranou dál od něj. „Do hajzlu.“ Upřu pohled na jeho roztrhané hrdlo, neujde mi ani to jak mu z břicha visí střeva „To je nějaká skrytá kamera?“ Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikoho dalšího nevidím. Tak dobře by ta kamera skrytá nebyla. „Tohle není vtipný.“ Ukrajuje vzdálenost kolíbavou chůzí. Couvám dál od něj, jenže se mi podaří nešikovně šlápnout a ocitnu se na zemi. Zavřískám, rychle se zvednu a utíkám od něj.
Vzdálenost mezi mou a tím chlápkem se zvětšuje, unaveně se zastavím a rozhlédnu. Uvidím někoho na koni. Ač sotva popadám dech, rozběhnu se k nim. Zombíci by se přece na koni nevozili.
Na sobě mám špinavé rifle, obyčejné černé triko, na nahou pohodlné trekové boty. Kolem pasu ovázanou černou mikinu, na zádech batoh, u pasu armádní nůž a z druhé strany katanu. |
| |
| Nová duše Ten, Rose Na Tenovy jde vidět jasná nervozita. Nevím proč je tolik uzavřený, ale rozhodně to nehodlám zjišťovat pokud nechce. Takové jako je on znám a vím moc dobře že to nedopadá dobře... Nechceš mluvit? Fajn, jak chceš, bude tu hrobvé trapné ticho a tečka! Pomyslím si a zahledím se do dálky. Na jeho otázku, co s tím chystá dělat vláda si jen ufrknu a stále mlčím. Chvíli takto projíždíme krajinou a já si v hlavě přemítám poslední vzpomínky na domov. Myšlenka že už je možná nikdy neuvídím mě sice mrzí, ale netrápí natolik, abych měla pochmurnou náladu. Asi to časem příjde, ale teď se musím postarat o něco jiného. Můj pohled zaujme postava, která běží směrem k nám. "Ehmm, Tene?" Uchopím už nabitou kuši, odjistím a namířim směrem k ní. |
| |
| Nová duše May, Rose Mlčím a dívám se před sebe, kontroluji cestu. Nechce se mi nějak extra mluvit, je to zbytečné a na trapné ticho já nehraji. Uvidím dívku ženoucí se k nám dřív, než mě na to May upozorní. Když pustí otěže a chopí se kuše, zamračím se a rychle je chytím. Dai v návalu strachu sklopí uši a začne tancovat. Mírně vyhodí nohama. "Hu." Kopnu ji do boků, což ji trochu zklidní." Dívám se na poměrně hezkou bílovlasou dívku ženoucí se k nám. "Zastav se jestli nechceš mít šíp v hlavě." Zavrčím "Pokousal tě někdo?" Nepoužívám "něco." Je to hnusné. A navíc možná jsou jen nemocní a dají se zachránit. |
| |
| Páreček? Ten, May
Utíkám, co mi nohy stačí, abych je dohnala. Když jsem docela blízko, všimnu si, že na mě míří z kuše. Zabrzdím a udýchaně se opřu o stehna. Zvednu prst, abych jim naznačila, aby počkali. Když se mi podaří popadnout dech, narovnám se, zvednu ruce v gestu, že jsem neozbrojená, teda až na tu katanu a nůž, ale nic z toho nesvírám v rukou.
„Pokousal? Jako ten? Ne, utekla jsem. Nemáte u sebe mobil, musím zavolat do nemocnice, abych zjistila co se děje. Mimochodem, není to nějakej blbej vtip? Nevíte, jestli ministerstvo zdravotnictví nevydalo nějaký vyjádření?“ |
| |
| Skat Vůbec se nedivím jejímu udivení, vlastně... Fórek vyšel ale to rozhodně neznamená, že s tím hodlám přestat. Provokativně se zachichtám, otočím se k ní čelem, z náprsní kapsy si vytáhnu doutník a zapálím. "Tak zaprvé, nebýt mě, ta tvoje pevná prdelka by to odnesla a jelikož se koukám že nikdo s touto epidemií či co to je za sra*ku nic nedělá, vsadím se že to nebylo naposled." Potáhnu si a změřím si ji pohledem. "I když tak koukám, mohla by jsi se mi vcelku hodit. V lepším případě mi taky zachárníš tu už dvakrát prostřelenou prdel, no a v tom horším..." Cítím jak se mi v očích rozzářila dobrá nálada z očekávání, jak zareaguje. "V tom horším budeš dobrá návnada... Ale neboj, nedovolím aby ti zlomili jedinej vlásek." Usměji se a opět vykouknu přez kapotu, abych zjistil situaci. "Měli by jsme jít Skat, cesta vypadá prozatím volná a nechci tu zůstat a sledovat sněm mrtvol v přímém přenosu." Než vstanu, vytáhnu z batohu minerálku a podám ji Skat. |
| |
| Lucas Jistě nebýt tebe...ach promiň, měla bych padnout na zem a děkovat bohu, že jsem tě potkala? Při mém odseknutí se kouknu přímo za tvé rameno a chladnokrevně odprásknu jednoho mrtváka co se nepozorovaně dostal docela blízko. Myslím, že teď jsem zachránila já ten tvůj pěknej zadek, takže jsme vyrovnání a pokud jde o návnadu, stejně tak by jsi mohl posloužit i ty mě. jen ať si nemyslí, že jsem nějaká květinka co si sedne na zadek před jeho krásnejma očima, ale na slova pobídky už reaguju souhlasně, stejně tak si s povděkem vezmu lahev vody. Nejsem zas tak pitomá aby nevěděla kdy je dobré držet pusu a krok. Napiju se a vodu mu vrátím, víš kam jít nebo střílíme od boku , kovboji? |
| |
| Rose, Ten Sklopím kuši a podívám se na Tena, z jeho tváře nemůžu nic vyčíst a tak se pro slovo rozhodnu já. "Mobil je ti stejně k ničemu, už jsme to měli v plánu, nebo teda aspoň já. Nevíme co se to děje." Povím a okamžitě mě napadne najít nějaké noviny ve městě, které by to mohli třeba trošku objasnit... Přecejenom jsme chvíli informačně mimo civilizaci takže by o tom mohli něco napsat. Znovu si chytnu kuši za záda a pokusím se seskočit z koně. "Ehmm... Jinak ahoj, já jsem Mej." Představím se a podám jí ruku. "Ty jsi z města? Jinak támhle to je Ten a jeho Dai." Ukážu směrem k Tenovy a trošku se nakloním k Rose. "Nediv se, moc si s něm nepokocáš. Ale jinak je fajn tak se nelekni." |
| |
| Brum? Rose, May Nedůvěřivě sleduji situaci mezi dívkami a nemluvím. Spíš se snažím uklidnit Daie. Vypadám, že se o ty dvě nezajímám, ale opak je pravdou. Pomohu May slézt a začnu krokovat svého koně. Když mě May představí, jen mávnu rukou a dál si všímám otěží. Doufám, že má společnice nepřizve tu novou k nám. Bylo by to nepříjemné. Já bych pak totiž musel jít pěšky. |
| |
| Rose, Ten
„Hm. Co jste mysleli tím pokousáním. Ta infekce se šíří..“ odmlčím se, zavřu oči a chytnu se za kořen nosu. Budu znít jako totální blázen. „Jsou to zombící?“ Když to vyslovím nahlas dokonce se cítím i jako blázen.
„Jo. Promiň. Ahoj. Já jsem Rose. Trávila jsem tady“ odmlčím se a uhnu pohledem. „dovolenou.“ V podstatě jo, že. Stisknu její ruku. „Jasně.“ Spiklenecky mrknu.
Na Tena mávnu a dál ho totálně ignoruji. „Vypadá poplašeně. Plnokrevníci bývají neklidní.“ Okomentuji chování klisničky.
„Odkud jdete vy? Chápu to dobře, že mobily nemají signál.“ |
| |
| Skat Tvá podrážděnost mi už pomalu začíná lézt krkem a tak se jenom podrážděně ušklebím. "Jasně, slečna nemá ráda fórky. Chápu..." Ani nevím jestli to vlastně byl dobrý nápad se k ní přidat. Jestli bude stále takle arogantní, spletu si ji raději s mrtvolou. Mé myšlenky však zastaví hlasitý výstřel ze zbraně. Škubnu sebou a probodnu tě pohledem. "Jistě madam, právě se vám návnada povedla!" Zasičím, rychle přeskočím kapotu auta a běžím do temné uličky. "Tak pohni!" Zařvu na tebe ve chvíli, kdy se z poza rohu budov vyhrne velká skupina hnijících mrtvol. Stále utíkám a mám tě v patách. "Tudy," vyhrknu ze sebe a strhnu směr útěku do další uličky v pravo ve chvíli, kdy nám pár mrtvol odřízno cestu. "Sakra je tu plot!" Zastavím se a rychle začnu prohlížet okolí, co by se dalo použít. Všimnu si velké zelené kovové popelnice, které se okamžitě chytnu a pokusím se ji co nejrychleji dostat k plotu. Rezavé vrzání a skřípání je otřesné a nejspíše přiláká další parchanty, ale od tud není jiná cesta ven. "Dělej, přelez to, budu tě krýt." Povím a skrčím se za druhou popelnici, abych měl lepší mušku. Zadržím dech a snažím s přesně mířit na hlavu. Chladné zmáčknutí spouště, po kterém se v mžiku ozve lehký šum. První padl na zád a já okamžitě zamířil dalšího. Po chvíli se otáčím a všímám si že jsi už na druhé straně. Ještě jich pár zastřelím a vydám se k plotu. Ty se snažíš krýt mi záda mezi tím co já přelízám, ale to už mrtvoli do plotu narazili. Ten se zavlnil a já se neudržel. "Aspoň že jsem dopadl na něco příjemného." Usměji se a podívám se ti do očí. Opravdu romantická chvíle kdy leží mé tělo na tvém, v okolí odporný smrad a za zády tunu mrtvol lačnících po naší krvi. "Ehm.. Asi bychom měli jít co ty na to?" |
| |
| Lucas Zdá se, že pán je trochu citlivka, nebo jen hodně háklivej na své vtípky, slečna má ráda fórky, pán je asi trochu naprdnutej co? pak už toho ,ale nechám a ženu se přímo za ním, protože se objevila halda mrtváků a já nějak netoužím se snimi seznamovat. Běžíme celkem rychle, takže se jin ztratíme, ale v jedné uličce se ukážou další a odříznou nám cestu, Wejd se ukáže jako muž činu a pomocí popelnice mi pomůže dostat se na druhou stranu plot před námi, ve chvíli kdy je on sám nahoře, se mrtvácí o plt opře a on padá....přímo na mě. Popotáhnu nosem a protočím oči, jasně, jsem ráda, že si lebedíš a jen doufám, že to co mě tlačí je pouze zbraň, neodolám a prohodím vtípek, který je tak často používán ve filmech, pak se rychle sebereme ze země a já na Wejda ještě kouknu, jsi oká? Jestli ano mizíme. Ulička před námi je volná a tak vyrazím, jen sleduji zda je Lucas za mnou, východ z uličky je na menším plácku kde na několika místech postávají mrtváci a tak Wejda který se vyřítí za mnou připlácnu ke zdi a jen rukou ukážu na průchod do nějakého domu asi tři metry od nás. nečekám na nic a itichu se tam vydám, naštěstí si nás nevšimli, takže chvíle oddechu. Máš ponětí kde jsme a kam směřujeme? Znáš tady někoho? |
| |
| Rose, Ten Holčina vypadá že je v pořádku a vcelku rychle pochopila vážnost této situace. Stejně jako my, neví co se tu okolo děje a tudíž ji na její otázku nemůžu nijak odpovědět. "My jsme tu byli na táboře dole u jezera. Ještě s několika dalšími se nám podařilo od tam dostat a teď hledáme nějakou pomoc ve městě." Podívám se do země a povzdechnu si. "Né všem se ale podařilo od tam dostat." V hlase mě zní zklamání a smutek. "Nikam se nedovoláš, telefon je chluchý a stejně polovina z nás asi ani nemají baterii. Napadlo nás město protože by tam mohla být zmínka o tom, co se tady děje." Už se zase tvářím normálně s úsměvem na tváři. "Tak Rose, nechceš jít s námi? Vím že Ten asi nebude moc rád, ale hold si bude muset zvyknout." Zasměji se a tajně doufám že půjde. Mohla by se hodit ale hlavně, aspoň nebude takové šílené ticho. A budu radši, když budu mít aspoň kamarádku, se kterou si budu mět co říct... |
| |
| Skat Protáhnu si záda, prokřupu krk, ruce a na chvíli se zamyslím. Jo ta holka ví co dělá. Možná to nebude tak marný případ jak jsem si zprvu myslel. "Znám tu jen ty, kteří by nejraději neznali mě. Takže jestli nemáš v plánu nechat si implantovat kousek kovu do mozku, nechodil bych tam." Ušklíbnu se protože i když to zní jak z akčního filmu, je to pravda. Opřu se o zeď a zklouznu na zem. Z batohu vytáhnu pití a párkrát si loknu. "Chceš taky?" nabídnu ti opět flašku a vytáhnu si cigarety. Zajímalo by mne co za zhovadilost se tady děje. "Vypadá to že spolu už asi zůstaneme takže bych se ti chtěl tak trochu omluvit za ty vtípky. Asi jsme nezačali zrovna nejlépe." Zkusím si zapálit ale došel mi benzín v zapalovači. "To mi tak ještě chybělo ku**a!" Naštvaně protočím oči a zase se na tebe podívám. "Jsem Lucas Wade, plukovník letectva spojených států, je mi 24 a byl jsem tu na dovolené i když to zrovna teď teda nevypadá... Co ty?" Pobídnu tě a natáhnu si nohy. Trochu se uvelebím abych si pořádně odpočnul než zase vyrazíme. "Jo a děkuji ti za to měké přistání." Pobaveně se ušklíbnu. |
| |
| Holky May, Rose "Nepovídej." Zavrčím na dívku. Jako bych si nevšiml, že mi kůň pod sedlem tancuje. I když poté co řečená Rose určí aspoň přibližně plemeno koně, můj zájem o ni vzroste. I když nahlas bych to nikdy neřekl. May řeší naši situaci za mě, za což jsem jí nadosmrti vděčný, ale po nabídce na ni hodím vražedný pohled. Dělá si srandu? Proč nemůže být každý tak krásně egocentrický jako já? Tohle si s ní vyřídím. Nechci se starat křehkou blondýnu s mečíkem jako o malé dítě. Abych ale nebyl úplně hnusný, kývnu hlavou a dál se věnuji prodlouženému cvalu okolo holek. Dai se po chvíli aspoň trochu uklidnila. "Bude nám ctí." Zamručím a prudce zastavím koně. Sesednu a kývnu na sedlo, aby ty dvě nalezli. Já fakt pujdu pěšky? JESTLI CESTOU NABEROU JEŠTĚ NĚKOHO, TAK JIM PROSTŘELÍM ŠÍP HLAVOU! |
| |
| May, Ten
„Jasně ráda se připojím, mám stejnou cestu. Chtěla jsem jít do města na bus. Sama jsem zvědavá, co se tady děje. Ve městě v kavárně je wifi a pár počítačů, takže bych se mohla podívat na net co se děje a jaké stanovisko k tomu zaujalo ministerstvo zdravotnictví. Třeba se jedná jen o nějakou epidemii, na kterou už našli lék. Nebudu předbíhat událostem.“ Přátelsky se usměji na May.
Ten nebude asi rád? Určitě další, kdo si myslí, že budu jen na obtíž. Předsudky, předsudky, předsudky. To, že jsem blondýna, přece neznamená, že jsem blbá a neschopná. Podívám se na Tena, když si všimnu jeho výrazu, zašklebím se na něj. Svatě, že si to myslí.
Dřív než nasednu na tu nádhernou klisničku. Přistoupím k ní, aby si mě mohla prohlédnout, očichat, vytáhnu jablko. Žádná sláva, ale pořád lepší než nic. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by zvířata a obzvláště koně bral jako dopravní prostředek. Nabídnu jí jablko a počkám, jestli si jej ode mě vezme, pokud mi to dovolí, tak jí pohladím.
Měla jsem čas si jí lépe prohlédnout, podle menší výšky bych řekla, že patří k arabským plnokrevníkům, ti bývají oproti jiným koním menší. Když jsem si pořádné prohlédla hlavu, bylo to jasné. „Ahoj Dei, já jsem Rose. Ráda tě poznávám.“ Mluvím na ní velmi příjemným jemným hlasem.
Teprve až si mě trochu prohlédne, na ní bez pomoci nasednu. Přece jen jsem všechno nezapomněla. „Nebude jí vadit, že na ní nesedíš ty?“ zeptám se Ten, aniž bych se na něj podívala. To je poprvé, co jsem na něj přímo promluvila. Pohladím Dei po krku. |
| |
| Dodatek aneb. Co dělá Dai Když z ní slezu, jen zahrabe kopytem a začne žužlat udidlo. Jakmile se k ní přiblíží Rose, nastraží uši a zafrká. Pak ji ale naprosto ignoruje a nevšimne si ani nabízeného jablka. Já bych si ale dal... Dobrá, teď jsem hnusný. Jsem ale fakt rád, že je moje klisna po mě. Ani se jí nesnažím narovnat hlavu. Prostě se tou scénou Dívka-odmítnuta-koněm užívám. Když na něj Rosnička (nová fajne přezdívka) vyleze, Dai popojde dva kroky a mírně se vzepne. Hah, mírně na mě. Trhnu jí otěžemi a zavrčím. "Nebude." Pravím spíš té jančivé kobyle, která na mne upírá jeden ze svých nevinných pohledů. Plesknu ji přes hubu, což ji donutí couvnout. No co, nemám náladu na nějaké její blbosti... I když ji pak tajně poděkuji. "Málem jsi mi vykloubilo rameno, pako." Podrbu arabku spíš smířlivě, ale pořád dělám že jsem na ni naštvaný. V rameni mně to trochu bolí, ale jinak nic hnusného. Byly jsme v mnohem horších situacích. |
| |
| Lucas Vezmu si vodu a trochu se napiju, máme chvíli klid a čas zjistit něco o sobě. mě je 21 jsem z Bostonu kde pracuji na univerzitě, jsem biologička a tady jsem byla přednášet o vnějších vlivech na lidský organismus, no a místo přednášy tady mám hotovou unikátní sbírku mrtvého biologického odpadu. Musím se pro sebe ušklíbnout, nevím jestli Lucas pochopí narážku, a pokud ne, jsem na to zvyklá. Většina kolegů tvrdí že jsem divná, no kdo by se taky bavil s holkou, kterou baví její práce a víc než randění ji zajímá sbírání různých vzorků? Takže já tady neznám vůbec nikoho, pokud se nepočítá ten mrtvák v recepci co byl předtím celkem pohledný kuchař. Asi by bylo fajn zjistit jestli je někde někdo živej a přidat se, cětší skupina, větší šance nemyslíš? Ty jsi voják, takže máš vetší taktickou průpravu a ehm...tady máš. Podám mu zapalovač a mrknu na něj, není proč se omlouvat, to je v pohodě. |
| |
| May, Ten
Překvapeně vyvalím oči, když mě kůň naprosto, ale naprosto ignoruje. Většinou si vezmou alespoň to jablko.
Když jsem na ní vyskočila, čekala jsem větší rodeo. Uf, zdá se, že svého koně zvládá. Jeho praktiky, co já to mám komentovat. Zastihnu se, že bych mu to zranění dokonce přála. Tak takhle bych se neměla rozhodně chovat, nemůžu přece nenávidět muže jen proto… Raději pohodím hlavou, abych si jí vyčistila. Neudělal nic, čím by si mé opovrhování zasloužil. Nemůže za to, že je muž.
Počkám, až nasedne May. Páni to je výhled, už je to dlouho. Usměji se. Ne nadarmo se říká, že nejlepší výhled je z koňského sedla.
„Jak se hodláte dostat do města nepozorovaně?“ pronesu dle mého úsudku logickou myšlenku. Ve městě je přece mnohem víc lidí a pokud je to epidemie, tak tam bude i víc živých neživých. |
| |
| Skat Trochu se usměji a sklopím hlavu k zemi. "To máš asi pravdu no... Vsadím se, že takovouto sbírku ještě žádý člověk nemá. Takže kdy půjdem odebírat vzorky?" Pobídnu tě s úsměvem a dál poslouchám. Vypadá to že jsme na to tady teď sami a osobně si nemyslím že je nejlepší doba dělat si zde nové přátelé. Tedy... Já osobně bych to nedělal. "Najít někoho samozřejmě můžeme ale když si řeknu co bych udělal já, cizákům bych moc nevěřil." Natáhnu se k tobě pro zapalovač a v očích mi jdou vidět jiskřičky. "Díky ti... Ty jsi kuřačka nebo nosíš zapalovač jen tak po kapsách?" Konečně si zapálím a zapalovač ti vrátím. Pokud mi odpovíš že jsi, nabídnu ti cigaretu. Jo jsem voják takže to znamená že v této situaci se ode mne očekává mnohé. Bohužel mě trénovali na boj s živími. Teda než se s nimi střetnu tak živími. Myšlenka mě celkem pobaví a já se zašklebím, potlačujíc široký úsměv. Vždy jsem byl divnej... "V prvé řadě bych se pokusil obstarat nějaké jídlo a nejlépe zbraně. Ty co nedělají hluk by byli mnohem lepší než hlasit ale nebudou zase tak účiné." Vytáhnu ze zbraně zásobník a spočítám náboje. "Mám 4 a ty?" Podívám se na tebe a mezitím než odpovíš schovám zbraň zpět. "Podle mě nemá cenu hledat někoho kdo by o tomhle něco věděl. Dřív nebo později se to dozvíme sami. Kdyby se o to starala vláda, nenechala by to zajít tak daleko a na velitelství se o žádné epidemii nebo hrozbě před mím odchodem nemluvilo. Nedivil bych se kdyby naše vláda nad tímto ztratila kontrolu. Ti už přišli o celé města takže toto je pro banlitní záležitost." Típnu cigaretu a postavím se zase na nohy. Můj tep už je zase normální a chvíle klidu mi vcelku dobře pomohla. "Takže navrhuji najít nějaký obchoďák a nabrat zásoby. Kousek za městem je obchod se zbraněmi a domácí potřeby, bylo by fajn se tam podívat." Podám ruku, abych ti pomohl vstát. "Tak co, jdem na to?" Výraz ve tváři kamený ale stále prozrazuje odhodlanost tě od suď dostat. |
| |
| V lese May, Rose Když začne ta holka klást otázky, můj zamračený pohled se ještě prohloubí. „Jak se hodláme nepozorovaně dostat do města?“ Otočím se na May, protože já to vysvětlovat nehodlám. Tímhle gestem jí dávám najevo, ať to vyřeší ona. Já nemám sílu, energii a čas. Pomohu May do sedla a cuknu Dai s otěžemi, neboť se nebezpečně ohání po nohách dívek. Pomalu se vydám po cestě dál a držím se dál od středu silnice, aby si náhodou má krásná klisna nesedřela podkovu nebo aby jí neupadla. Teď hledat kováře… „Brzy snad dojdeme ostatní.“ Řeknu krátce a rozhlížím se, jestli neuvidím nedaleko nějakého potvoráka. |
| |
| Lucas Možná má pravdu, nevíme jak to začalo a jestli to není práce nějakých bláznů, takže věřit jen tak někomu asi není dobrý nápad, ale zvládnout to jen ve dvou? Nekouřím, ale kzp, vždy a všude, nikdy nevíš kdy budeš potřebovat oheň, pokrčím rameny, táta byl zálesák. Mám ještě jeden celej zásobník a v tomhle tři náboje, každopádně to není moc když si uvědomím kolik mrtváků se tady pohybuje. Rozhlédnu se kolem a přemýšlím nad tím co Lucas povídal, je jasné, že potřebujeme jídlo , vodu a zbraně, taky nějakou základnu, místo kde bychom měli přehled a případně si tam mohli odpočinout. V zamyšlení si lasy zamotám do drdolu, uvolněné prameny zastrčím za uši aby mi nepřekáželi a na tváři se mi mihne letmé pousmání. Vzorky posbíráme až nakonec, určitě bude z čeho vybírat a kdo by se s tím teď tahal. Takže, obhlídneme okolí a jsem pro jít sehnat zásoby a zbraně. Přijmu ruku a nechám si pomoc na nohy, hm, myslím že potřebujeme nějaké auto, hele já ho umím nastartovat bez klíčků....neptej se jak je to možné, ale ty musíš zjistit jestli tady někde něco pojízdného je. myslím, že pokud bychom byli pojízdní mrtváci by neměli šanci a sám jsi říkal, že ten ochod je někde za městem, takže co myslíš? |
| |
| V lese May, Ten
„Ostatní? Kolik Vás je?“ zeptám se Tena. Když si jej prohlédnu, nepřipadá mi jako nějaký táborník. „Ty jsi s nimi, taky tábořil? Vedoucí?“ Nepřipadá mi jako někdo, kdo by se chtěl starat o bandu teenageru. |
| |
| Skat "Hmm, auto není vůbec špatný nápad, ale může se stát, že ty parchanty bude rušit hluk z motoru. Každopádně za zkoušku nic nedáme." Vykouknu z poza rohu a hledám nějaké přijatelné auto, kterým by jsme se mohli dostat z města ven. Hmm, to GT-Rko bych bral, ale teď je nám k ničemu. "Co támhle to?" Řeknu směrem k tobě a ukážu na F-150 která stojí opodál jednoho domu. Pokud souhlasíš, ukážu ti aby jsi tu na mne počkala a kryla mi záda. Pokud ne, přemluvím tě aby jsi souhlasila. Skrčím se a pomalu se vydám k autu. Zároveň sleduji aktivitu mrtváků, kteří se pohybují v okolí. Krom dvou tupounů kteří do sebe bezhlavě naráží uprostřed silnice do centra je tu poměrně klid což se mi zrovna dvakrát nelíbí ale momentálně se mi to hodí. Jsem u auta, ještě jednou se rozhlédnu jestli je okolí opravdu čisté a mávnu na tebe, aby jsi přicupitala ke mne. Fordík vypadá že je skoro nový, nepoškrábaný prostě jako ze škatulky. "Tak se ukaž slečno tajemná. Nebudu se ptát kde jsi se to naučila a ani tě nebudu soudit. Teď se nám to skvěle hodí tak ukaž své umění." Mrknu s úsměvem na tebe a snažím se mluvit co nejvíce potichu. Obhlédnu ještě zadek auta, jestli se náhodou někdo neschovává v nákladním prostoru a sleduju, jak si tvé ruce poradí s tím zámkem. |
| |
| Lucas Zdá se, že jeho mozek ještě úplně nezezelenal, takže mé návrhy vítá celkem dobře, na svých cestách jsem potkala spousty mužů, kteří než aby přijali radu od ženy, nechali se zabít. Takže hurá, příjemná a vítaná změna, jeho rozkaz poslechnu a zůstanu, sice mi to dělá problémy, nerada poslouchám, ale i já dokážu poznat co je pro mě dobré. Auto které vybral je pěkný fordík, spokojeně kývnu a dokonce se ušklíbnu když si všimnu těch mrtváků na ulici, ještě štěstí že nemají špatku inteligence. Pak se přesunu za Lucasem , rozhlédnu se a sáhnu na dveře auta, ty jsou otevřené , majitel utíkal asi narychlo, ale klíček v zapalování nenechal, to by bylo příliš snadné. "To je od tebe milé, ale nemyslím, že by k něčemu bylo i kdyby jsi mě odsoudil, ono je to asi v této situaci šumák." Mrknu na něj a vlezu za volant, pět možná sedm vteřin a motor auta naskočí, ozve se příjemné předení, ráčí pán nastoupit? Docela bych i řídila, ale neznám t tady, takže je to na tobě." Přesunu se na místo spolujezdce a čekám až Lucas nastoupí a přitom kontroluji okolí. |
| |
| Jde se nakupovat Lucas Wade,Skat Jones Oba jste se rozhodli opustit město a hledat v blízkém obchodě nejen útočiště,ale i možnost se ozbrojit a doplnit si zásoby.Cesta k vybranému autu proběhne bez incidentu a ani v nákladném prostoru se nikdo neschovává,ale zato tam Lucas najde několik věcí naházených bez ladu a skladu (lano,páčidlo,pás s nářadím,dva kanystry benzínu,láhev whisky,gumovou hadičku,řetěz,černý baret,vojenskou helmu která je s podivného důvodu cítit hnojem,dalekohled,vybledlé tričko s nápisem To je hlína a až úplně vzadu kovovou skřínku ve které bývá nářadí).Pokud jí otevře vykouknou na něj náplastí,obvazy a dlahy,ale i Viagra,platíčka s antikoncepcí a dokonce několik balení kondomů.Ale nemáte čas dumat nad tím proč si tu někdo udělal z nákladního prostoru smetiště protože zombíci by se mohli kdykoliv vrátit (pokud je nepřiláká už samotný zvuk motoru).Skat nastartuje a potom se posadí na místo spolujezdce zatímco Lucas se ujme řízení.Dva zombíci uprostřed ulice se přestanou zabývat sami sebou a rozeběhnou se k vám ovšem nemají žádnou šanci.Jsou smetení a rozmačkaní na kaši,hlava jednoho zombíka chvíli poskakuje po kapotě než i ona spadne na silnici.Opustíte město a během cesty k vašemu cíli smetete ještě několik zombíku kteří se náhle objeví a jednu srnu která vám vběhne do cesty a Lucas nestačí včas zabrzdit.Musíte taky používat stěrač a i ostřikovač aby jste umyli všechnu tu krev,ale nakonec se přece jen blížíte k cíli.Obchod vypadá opuštěný a zatím se u něj nepotulují žádní zombíci.Minete nakřivo postavenou ceduji která vás tu vítá a všimnete si že na vstupních dveřích je něco napsané červenou barvou ovšem jste ještě moc daleko aby jste mohli ten nápis přečíst.Přesto je tu zatím ticho a klid,ale to se může rychle změnit. |
| |
| Projížďka lesem Christian „Ten“ Treeshine,Maya `Mej` Auraote,Rose Lion Pokračujete dál v cestě lesem dívky jedou na koni a nejspíš spolu o něčem mluví zatím co Ten jde pěšky vede svou klisnu a mlčí.Možná by byl rád kdyby Rose nepotkali,ale zase to má dobrou stránku protože se zbavil Annabeth.Jistě to co udělal možná nebylo správné,ale je velmi chytrá tak jistě bude vědět něco o přežití.Nebo možná ne,Tenovi se vybaví jak na něj Annabeth vyjela kvůli tomu že pustil koně,ale na druhou stranu géniové bývají divní protože jejich duševní vývoj bývá napřed před tím fyzickým.Ale vy teď máte jiné věci na řešení.Jak se dostanete do města?A co až tam budete?Jistě bude plné zombíků.Ovšem cesta lesem je zatím klidná protože všude jsou jen stromy,keře,mech a ticho.Dokonce ani ptáci nezpívají jako by se všechna zvěř stáhla.Současné ticho jako by bylo tichem před bouří a ve filmu se v této chvíli vždy něco stane.A ono se skutečně něco stane a Ten si toho všimne jako první protože jde stranou od středu silnice.V příkopu je odlesk jasně červené barvy která tu nemá co dělat a když si jí prohlédnete pozorněji zjistíte že to je auto.Zřejmě někdo sjel do příkopu z ovšem pak měl asi dost sil aby vystoupil protože to auto je opuštěné.Možná ho jeho zranění dostihly po cestě a vy se s ním později setkáte,ale zatím by jste se měli rozhodnout zda to auto minete a budete pokračovat v cestě nebo ho prozkoumáte.Jistě musel by tam někdo z vás slézt a nevíte co vás tam čeká nebo zda to bude mít cenu a vy v tom autě nenajdete jen krabičku s tampony které ve tmě svítí. |
| |
| Vážně je čas utéct William Nelson,Kim Lee Čekám,dupu,vrtím prsty a nechápu kde se všichni flákají když jsou v sázce životy.Ale čekat na ně déle nebudu a vracet se a přesvědčovat je taky ne.Tohle není Zachraňte vojína Ryana což je mimochodem ždímačka slz a peněz.Stejně jako Titanic kde jsou čtyři hodiny jen o tom jak se Leonardo di Caprio pomalu potápí do oceánu. Jsem špinavá,zpocená a už teď páchnu.A to nemluvím o tom že ty naražené prsty mně pořád bolí. „Proč musím být obklopená vždy samými idioty?“povzdychnu si.Jen doufám že se Christian na své výpravě rytíře smutné podoby velmi dobře baví.Já o tuhle funkci nestála,ale udělám jí.Rozhlédnu se kolem kde zatím stojí jen Will a Kim a když se podívám na hodinky je mi jasné že už uplynulo více než pět minut.Mé hodinky se synchronizují s těmi v CERNu což řeknu každému kdo se mně zeptá kolik je hodin a divili by jste se kolik lidí to zajímá. „Už mně to nebaví.Dobře vyrážíme a díky Christianovi který zrovna teď měl potřebu se cítit ekologicky musíme pěšky.No tak šup šup tempus fugit.“pobídnu oba a zatleskám.Brzy opustíme tábor a když vstoupíme do lesa přece jen se ohlédnu zda někdo na poslední chvíli nepřišel.Ale buď jsou schovaní nebo už asi odešli s Christianem. Jo jasně moc vtipné. Z mých myšlenek mně vytrhne hluk a ve mně hrkne. „Dobře připravíme se.Pamatujte miřte na hlavu,naštěstí nejsou moc rychlí tak bychom měli být schopní je postřílet než se k nám dostanou.“ Ovšem neukážou se nemrtví,ale medvěd a je to pěkný macek což poznám když se postaví na zadní. „Dobře,nový plán navrhuji strategický ústup.“ Medvěd zařve a já se rozhodnu jít ostatním příkladem a ukázat jim že mají utíkat za mým stínem. |
| |
| Projížďka lesem
Zdá se, že Tenovi se moje společnost příliš nezamlouvá a kdyby nebylo Mej, tak by mě nechal svému osudu. Třeba je to jeho přítelkyně, nebo by chtěl aby jí byla. Asi bych neměla tolik sledovat telenovely.
Za to Mej, je fajn ženská. Takový ten přátelský typ. Cestou si povídáme více méně o nepodstatných věcech, jen abychom si ukrátily čas.
Všechno vypadá klidně a já začínám vážně uvažovat nad tím, jestli to nebyl jen blbý vtip. Do té doby než narazíme na auto. Něco se mi na tom nelíbí a ježí se mi chloupky na krku. "Chcete to jít omrknout?" zeptám se těch dvou, nechci se řadit do pozice vůdce, takže to nechám na nich. |
| |
| V lese Dei mi pomalým krokem jde u boku. Normálně bych ji nechal jít tak jak je, ale kvůli těm dvěma v sedle ji raději držím za otěže. Nevím, jak bude na nové prostředí světa reagovat. Ani já nevím, jak bych měl reagovat a co teprve chudák klisna. Ty dvě se dle mého baví o úplných hloupostech. Nikdy jsem to nechápal a nikdy nepochopím. Pak se před námi objeví auto jako spásný bod. V duchu jsem si oddechl. Zastavil jsem Dei a přehodil jí otěže přes krk, aby je mohla jedna z těch dvou zachytit. "Prozkoumám to." Zamručel jsem, pevně stiskl kuši a vydal se směrem k autu. Nevím, co budu hledat, nevím co najdu, ale tenhle vítaný, krátký výlet mi snad pomůže odreagovat se. Dei zahrabala kopytem a přetahuje se s dívkami o udidlo. Chce jít za mnou. Tiše se směji. Jsem zvědav, jak dlouho ji udrží na místě. Našlapuji opatrně. Ovšem zbytečně. Auto je prázdné. Otevřel jsem dveře u řidiče, prohledávám kastlíky a celkově celý vůz. Kdo ví, co najdeme. |
| |
| Scat S uměním, nastartovat auto bez klíčků jsem se ještě nesetkal a to zvláště od ženy. Její mrknutí mě trochu probudí a sice bych ji rád sledoval při práci, ale kdyby nás někdo zakousl do zad, bylo by nám to trochu k ničemu. Zbraň držím u boku a opatrně přes korbu auta sleduji okolí. Z ničeho nic se Ford zatřepe a začne nádherně brumlat. Jsem ohromen, sotva do toho auta sedla a už můžeme jet? Neuvěřitelné. Její poznámka mě vytrhla z mého údivu a jen jsem mírně pokývnul. Nasedl jsem a ani jsem se nepoutal, jen jsem zkontroloval palubku a ostatní. "Fíha, ono to fakt funguje," pousmál jsem se, zařadil a opatrně jsem odjel tak, abych neudělal žádnej větší rámus. Vyjel jsem na hlavní ulici a pohled který se mi poskytl mě dost zarazil. Hořící auta, všude plno mrtvol, rozbité výlohy obchodů, prostě samá apokalypsa. "Můsíme vypadnout z města. Je možný že daleko od suď toho nebude tolik." Naštěstí si nás mrtváci moc nevšímají, takže šlápnu na plyn a rychle pryč směr, obchoďák na konci města! "Kde jsi se vlastně tohle naučila?" |
| |
| Projížďka lesem Ten se nám snaží dokázat že gentelmani ještě nevymřeli a tak nás obě pustí na svého koně.I když se netváří že by ho to zrovna těšilo a přitom mít pro sebe dvě holky je sen snad každého kluka. Nebo že by měl o mně zájem?Ne myslím si že tím to nebude.Tedy ne že bych mu nebyla vděčná že mně zachránil,ale teď bychom měli řešit jak se dostaneme do města a co budeme dělat až tam budeme.To co jsme zažili na táboře nebude ničím proti tomu co nás bude čekat tam. Zatím je v lese klid až moc.Ani ptáci nezpívají což není dobře.V různých filmech bývá tohle ticho před bouří a aby moje už tak zjitřená mysl nevytvářela různé katastrofické situace radši si povídám s Rose.Myslím si že i ona to uvítá než abychom mlčeli,od toho tu je Ten.Když pak narazíme na auto Rose se zeptá zda se tam nemáme podívat. No nemusíme tam jít všichni.Zřejmě půjde Ten zatímco my (nebo spíš já) budeme připraveni zastřelit všechno co by se tu objevilo. I kdyby to byla jen srnka aspoň bychom měli jídlo.I když to bychom museli jít pěšky protože ta srnka by zřejmě byla přivázaná na sedlo Tenovy klisny.Ten je zřejmě nadšený že si od nás konečně oddechne,vezmu otěže které nám podá a já uvažuji zda bychom neměla sesednout.I když jsem na koni už jezdila je rozdíl jet na klidném zvířeti a je rozdíl jet na koni který je zvyklý jen na svého pána. |
| |
| Nečekaný nález Christian „Ten“ Treeshine Když otevřeš auto,na zadním sedadle je papírová taška která je převrácená a prázdná zatímco zbytek jejího obsahu se nachází na podlaze.Tam najdeš prázdný kelímek i s víčkem od kapučína,make-up a krabičku tampónů.Když pak prohledáváš přihrádky tak to vypadá že ten kterému to auto patřilo když odešel vzal si sebou všechny věci které by se mu mohly hodit.Nebo spíš ta v přihrádce najde akorát tři fotky (dvě rozjuchané holky,ta samá holka jak pózuje u červeného sporťáku a stejný sporťák s nápisem Candymero vzadu),lesk na rty s jahodovou příchutí (aspoň to tam stojí napsané),rtěnka,jelení lůj,lak na nehty s nápisem Nadrůžová a krém který prý zbavuje pálení pochvy.Jistě pokud by to našla některá z těch dvou dívek byla by nadšená ovšem tobě to asi k ničemu nebude.Zbývá ještě kufr a i když jde otevřít poněkud ztuha možná tam přece jen bude něco prospěšného.I uvnitř to vypadá jako by tam někdo něco hledal,ale pod rezervou,kanystrem benzínu,klíčem na výměnu kola a nějakým řetězem se až na dně kufru nachází nečekaný nález,lékárnička.Proč jí tu nechal?Nevšiml si jí nebo zapomněl že tady vůbec je?Nad tím můžeš hloubat při cestě zpět protože tvoje klisna už začíná být neklidná a ty netušíš jak dlouho jí Mej a Rose stačí zvládnout. |
| |
| Lucas Jeho obdivný pohled mi dělá celkem dobře, i když historie toho jak rychle a nenápadně nastartovat auto, není moc...fajnová. Počkám až se Lucas usadí za volant a během chvíle jsme z města venku na relativně klidné cestě. Všude je vidět jen zmar a smrt. Míříme k obchoďáku a já doufám, že tam něco bude, potřebujeme spoustu věcí a nikde už nic není.Pak se ozve Lucas s otázkou. No znáš to, pochybná partička a podobně, to se pak naučíš plno věcí, třeba nastartovat auto, nebo celkem dobře ovládat nůž. |
| |
| Lesem, nelesem Ten, Mej
"Tak cos tam našel kovboji?" zeptám se Tena. To by mě zajímalo jak na takovou přezdívku zareaguje. Potutelně se culím.
Mezitím co on prohrabuje auto, tak já dávám pozor na okolí, nebylo by nejpříjemnější tady potkat nějakého mrtváka.
|
| |
| Lezou mi krkem Rose a Maya Vlastně možná jej nedoceňuji úžasnost celé situace. |
| |
| Cesta peklem Skat Jones Cesta už je poměrně klidná ale mé vlastní smysli mi říkají, že to nebude na dlouho. Snažím se přemýšlet o jiných věcech než jen na budoucí problémy, které nejspíše brzo příjdou. Nechtěl jsem jet po hlavní silnici protože je celkem velká a vždy tam býval hustý provoz, takže by byla velká šance se tam zaseknout. Sice objedeme město, ale bude to poměrně klidnější a jistý volný průjezd. Hořící auta a domy, chaos na ulicích, všude plno mrtvol. Chci vědět co se tu stalo, doufám že krizový štáb ještě funguje a pracuje na tom! Jsem tak zamyšlený, že jsem málem přeslechl to, co mi Skat říká. "Jo... No, vím o čem mluvíš. Taky jsem se jednou dostal na ulici, ale... Zarazilo se to dřív než jsem udělal větší průser." Pousměji se a zkusím zapnout rádio. Všechno chrčí, žádný signál, je to prostě na nervy! "Doufám že se to brzo vyřeší. Jakmile dorazíme do obchoďáku, nabereme co nejvíce zásob a rychle pryč. Jel bych více na sever, co ty na to?" Podívám se na tebe a snažím se vyčíst z tvé tváře něco, co by mi prozradilo jak se asi tak cítíš. Přitom se sám snažím zamaskovat svoji nervozitu a nejspíše se mi to celkem daří... |
| |
| Lucas a co dál ? Musím uznat, že na to co se kolem děje, se Lucas tváří jako bychom jeli na nedělní výlet. Jako by se kolem nás neplýžili mrtváci s touhou nás zabít. Má můj obdiv. Když jsem si hrála s autem všimla jsem si, jam moc se mi třesou nohy i ruce, rty mám okousané a vlasy jak divoženka, od toho jak su do nich vjíždím rukama, rozhodně aspiruji na miss zombie. Popravdě, jeď kam chceš hlaně od těch mrtváků. Myslím, že nejvíc šancí máme v nejméně obydlených místech, a rozhodně by neuškodilo dát se dohromady s dalšíma. Třeba má někdo nějaké informace, co myslíš? Je mi jedno co bude mluvit, hlavně ať mluví, lidské slovo a lidský dotek, to je to, co potřebuju nejvíc, vědět, že žiju a že v tom nejsem sama. |
| |
| Útěk z města nemrtvých Chloe Hills,Zoe Hills Jistě tohle město je malé a nikdo tu neumí nic jiného než drbat, ale někteří (stejně jako vy) sem přijeli na kurs kreslení. Byly tu různé techniky a styly které vás zaujaly mimo kreslení uhlem. Večer vám pak bylo nabídnuté zda by některá z vás nepózovala na kreslení aktů a potom jste se setkali s týpkem který vás chtěl opít protože zřejmě považoval švédskou trojku s dvojčaty za úžasný zážitek. Tak se opil tak že měl potom pocit že vidí dvakrát stejnou osobu. Ale dnes by jste byli nejspíš rádi kdyby jediným vaším problémem byl ten zvrhlík. Probudili jste se do nového dne aniž by jste vlastně věděli co se vlastně děje. Co se vlastně stalo? Ožili vaše noční můry? Tedy ne naše, ale těch ostatních protože tohle rozhodně vypadá jako by ožily noční můry nějakého scénáristy. Horory přišli za vámi a učinili z vás vězně ve vašem pokoji, ale přesto se vám podařilo sešplhat na zem a doběhnout k jednomu autu. Naštěstí ho majitel opouštěl v takovém spěchu že nechal klíče v zapalování. Na nic nečekáte a nastartujete. Razíte si cestu nemrtvými kteří se vám rozhodnou připlést do cesty a brzy musíte zapnout ostřikovač a pak stěrače aby jste přední sklo zbavili krve. Zoe to špatně snáší navíc za městem vás štěstí opustí když autu dojde benzín. Budete se muset podívat do kufru a doufat že tam je benzín protože jinak budete muset tohle auto opustit a jít dál pěšky. Když vystupujete tak všimnete si dívky která stoupá do kopce a přitom nevybíravě kleje. Je střední výšky a má dlouhé hnědé vlasy. Oblečená je do modré kostkované košile nahoře rozepnuté, džín a sandálů. Když vás pak uvidí rozeběhne se směrem k vám a zastaví se před Zoe kde se snaží vydýchat. „Ahoj,mohli by jste mně prosím svést?“osloví vás pak jen co popadne dech. Ovšem otázkou je zda máte benzín.A taky by jste se jí měli zeptat co tu dělá protože přichází z opačného směru než je město. |
| |
| V lese,jo v lese Usměji se když Rose nazve Tena kovbojem i když do něj má Ten daleko.Nemyslím si že by byl Clint Eastwood spíš vybaví Rambo ovšem tomu na druhou stranu neodpovídá ta jeho posedlost koňmi.Jistě koně byli dřív důležití,ale teď se od toho ustupuje a jediné místo kde nachází větší uplatnění jsou dostihy. A samozřejmě farmy na vesnici nebo menším městě. Vytrhnu se ze svých myšlenek a opět se rozhlížím kolem.Náš současný dopravní prostředek není zrovna ideální sice budeme ihned vědět když se tu některý zombík ukáže,ale co dál radši nemyslet.Možná by bylo lepší jet tím autem,ale Ten svou klisnu neopustí. Neměla bych opustit já je? Tuhle myšlenku ihned zavrhnu protože bychom se neměli rozdělovat.Už tak je špatně že jsme neodešli společně jenom doufám že se to povedlo i ostatním.Jistě že se jim to povedlo a my se s nimi brzy setkám. Ale i když té první části věřím tou druhou si už tak jistá nejsem. Ovšem to už se Ten vrací nahoru i nějakým papírovým pytlíkem.Převezme si opět otěže (za což jsem mu vděčná) já si vezmu sáček a pak se opět vydáme na cestu.Ale význam Tenovy narážky pochopím teprve až blíže prozkoumám obsah sáčku.Taky mně to poněkud pobaví dokážu si docela představit jak se asi tvářil když tohle všechno našel. Lesk na rty,rtěnka,jelení lůj,lak na nehty a jako zlatý hřeb krém proti pálení pochvy.Zbývá už jenom antikoncepce,těhotenské testy nebo kondomy (i když ty by Ten přijal spíš). „Díky že si to vzal může se to hodit.“odpovím a usměji na něj než podám pytlík Rose ať si ho taky prohlédne. |
| |
| Když je i nebe proti vám Christian „Ten“ Treeshine,Rose Lion,Maya `Mej` Auraote Pokračujete dál a cesta se zdá být klidná možná až moc.A taky je tichá za celou dobu jste neslyšeli hluk žádné zvěře která by tu měl být nebo zpěv ptáků.Jako by se všechna zvěř stáhla čemuž se však v současné situaci nemůžete divit.Sice jste zatím žádného nemrtvého nepotkali,ale to se může změnit.Ten celou dobu mlčí zarytě mlčí a Mej s Rose si povídají když Tenova klisna náhle zafrká.Dobrá zpráva je že to nejsou další zombíci,ale ta špatná že se začíná poněkud kazit počasí.Brzy bude pršet snad to stihnete než dorazíte do města protože jít v dešti není nic příjemného.Ovšem jak cesta pokračuje a obloha se čím dál tím víc zatahuje je vám jasné že to nestihnete a tak nakonec dojde k nevyhnutelnému a začne pršet.Zpočátku to je sice jen pár kapek,ale déšť sílí a brzy je to pořádná průtrž mračen.Déšť bičuje zem i vás,na zemi se vytvářejí velké kaluže,viditelnost je silně omezena a vám nezbývá nic jiného než jít kupředu a klít.Ale potom se z deště vyloupne něco co nečekáte kde by jste mohli přečkat to vodní nadělení protože to nevypadá to že by mělo brzy přestat pršet.Je to dřevěný srub s nějakým přístěnkem kde můžete nechat koně.Jistě může být obydlený,ale jste přesvědčeni že vás tu majitel dočasně nechá (pokud s ním ovšem nebude mluvit Ten). |
| |
| Záchrana se před peklem? Lucas Wade,Skat Jones,Annabeth (Annie) Chaseová Jste na místě,ale neměli by jste se dlouho zdržovat venku protože zombie by se mohli brzy vrátit.Nebo můžou být uvnitř,ale to se potom ukáže jako nepravděpodobné.Dveře do obchodu jsou zavřené a automatika už nějakou nefunguje takže budete muset tlačit a tahat aby se vám podařilo dveře otevřít.Taky si můžete přečíst nápis který tu někdo namaloval červenou barvou. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Zřejmě nějaký latinský citát,ale potom si všimnete že někdo měl stejný nápad jako vy.Je to dívka s černými vlasy která jede na kole.Je oblečená do džín a černé kostkované košile,na nohách má černé sandály a vzadu je o kolo opřená velká černé taška.Dívka je taky ráda že vás vidí a když si vás všimne zastaví a seskočí.Všimnete si že má stejně zanedbaný vzhled jako Skat,vlasy má rozcuchané,džíny špinavé a pod rozepnutou košilí už nic jiného oblečené nema. „Ahoj netušila jsem že někoho potkám.Já jsem Annie já ... my jsme tábořily o něco dál než se stala ... nehoda.“ Zřejmě to byl tábor pro mládež protože jí nemůže být víc než šestnáct,takže město nebylo jediné které bylo tou epidemii zasažené.A vy si dokážete přestavit jaké to asi muselo mezi tou mládeži vyvolat zmatek.Nevíte jestli Annie jako jediná z tábora přežila nebo se po odchodu oddělila od ostatních,ale tyhle otázky budou muset počkat protože by jste neměli zapomínat proč tu vlastně jste. „Jo to rozhodně sedí.“poznamená Annie když se podívá na nadpis.Vevnitř obchodu panuje příjemný chládek přesto se nemůžete ubránit pocitu že jste sledovaní.Poněkud dál ve vstupní hale si všimnete červených stop jsou to stopy bosých nohou a Lucas je schopný poznat že jde o ženské nohy.Ty stopy jsou,ale poněkud staré protože barva už mezitím stačila zaschnout a tak je možnost že už tu není.A ten pocit že jste sledovaní byl vyvolán jen vašimi zjitřenými nervy.Otázkou je co budete dělat dál.Pokusíte se zjistit zda tu ještě někdo je nebo poberete co můžete a rychle zmizíte pryč? |
| |
| Na cestě Myslím že jsme se úlohy velitele zhostila dobře na začátečníka výborně.Christian zřejmě odjel ve stylu osamělého střelce do zapadajícího slunce a Maya si to nejspíš nakonec rozmyslela a odešla ze zbytkem takže tu zůstali jen William a Kim.Naše cesty se však rozdělily po setkání s medvědem když jsme špatně šlápla a skutálela jsme se ze svahu.Na něco jsme narazila a pak si vzpomínám že jsem se probrala s obličejem v listí.Podívala jsem se nahoru setřásla si větvičky a ostatní lesní nepořádek z vlasů vstala jsem a pořádně se oklepala.Moje taška byla poblíž tak jsme si jí vzala a pokračovala v cestě spodkem.Slunce svítilo a mně bylo horko.nejdřív jsme si svlékla košili a uvázala jí okolo pasu,ale to mělo jen malý účinek.Pot a jiné substance se mezitím proměnily v lepidlo které mému tílku umožnily aspirovat na mou kůži.Nebylo snadné mu to vymluvit,ale nakonec splnilo svůj poslední účel když jsme si jím utřela břicho,prsa i záda.Potom jsem ho zahodila a pokračovala v cestě která se zdála být nekonečná.I když jsme šetřila s vodou a pravidelně odpočívala brzy mi obojí začalo docházet.A pak najednou cesta stoupala jak navazovala na silnici.A na ní najdu něco co jsme ani nečekala.Na silnici leželo kolo a já se ho v první chvíli musela dotknout abych se přesvědčila že to není fata morgána.Ale bylo skutečné a docela funkční a tak na něj nadšeně nasednu a vydám se směrem která mně nejspíš dovede do města.Když už jedu nějakou do tak si odpočinu a dopiji zbytek vody.Potom si opět obléknu košili (ale nezapínám ji) a pokračuji v cestě která mně nakonec dovede k obchodnímu centru před městem.A zřejmě nejsem jediná koho to napadlo.I když ty dva neznám,ale možná utíkají z města. To není dobré pokud bylo město zasažené taky tak co budu dělat? |
| |
| Zpropadený počasí Ten, Mej
"Chlapče ty vůbec netušíš, dost praktický věci, který se můžou hodit i tobě. Neměj tak omezenej pohled na svět." Rýpnu si. Jestli pak mě za tu jízlivost nechá spadnout z koně?
Dřív než se solidně rozprší, vytáhnu svou skládací pláštěnku a pokud bude dost velká, tak do ní zahalím i Mej.
"Támhle bysme se mohli schovat." Oznámím samozřejmě na první pohled jasnou věc.Počkám až se dostaneme blíž a pozorně sleduji okolí, jestli tam nejsou nějaké známky boje nebo něčeho horšího. Tázavým pohledem mrknu na Tena, jestli je situace ok a pak teprve rozepnu pláštěnku do které jsme se tak nějak poskládali a dojdu blíž k domu, zaklepu na dveře, připravená v okamžiku použít svou katanu. |
| |
| Vážení a milí hráči opravdu jsem se snažil tuhle jeskyni udržet i když tu byla aktivní jen jedna hráčka.Tímto děkuji Rose a omlouvám se jí (i všem ostatním) k tomu co se teď chystám udělat.Ale s odchodem Skat jsem se rozhodl že tuhle jeskyni radši ukončím.Děkuji všem za hru a snad se setkáme jinde. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR