Andor.cz - online Dračí doupě

Wyzimský hřbitov byl zahalen v mlžném oparu a byl cítit vlhkým zápachem hniloby. Zda ta hniloba pocházela z dávno zemřelých, ne příliš hluboko pohřbených nebo z tvorů a shnilých květů, ukrytých v nehlubokých vodách, které se tady nahromadili po mohutných přívalech deště, nikdo nedovedl říci.

Avšak nikdo sem již skoro nechodil. Děs, který tento starý hřbitov vyvolával, nutil lidi chodit pořádný kus okolo a prostředí hřbitova chřadlo. Dokonce i dominanta hřbitova kostelík se časem, působením přírodních vlivů a snad i oblud, změnil v nevzhlednou zříceninu uprostřed. Na hřbitov se odvážil zajít snad jen hrobník, který rychle zakopal mrtvé a zmizel, než by ho stihlo něco napadnout.

Ale dnešní den byl něčím jiný. Slunce bylo schované za baldachýny mraků, z nichž padaly provazce vody, které smáčely oblečení jediné osoby, která stála u nového hrobu s mramorovou deskou, zatím neporušenou, avšak bez jména, jako kdyby někdo nechtěl, aby se vědělo, kdo tady našel svůj věčný odpočinek.

Dívka s kaštanovými, vlnitými vlasy, plnými rty a očima tak zelenýma, že když jste se do nich zahleděli, spatřili jste hluboký lesní porost, plakala nad hrobem neznámého a nevnímala chlad ani vlhkost.

Položila svazek lučního kvítí na bílou desku a její bledé dlaně skoro zmizely na povrchu kamene, tak byla bledá. Teprve když se k ní postavil muž s černými vlasy a zbrojí Řádu planoucí růže, tak zvedla hlavu a upřela na něj svůj pronikavý pohled.

,, Musíme jít!“ pronesl tiše, jako kdyby nechtěl rušit neklidný spánek těch, co zde leželi. Jeho dlaň stiskla lehce dívčino rameno, na znamení spěchu a teprve potom se dívka pohnula. Společně opustili hřbitov.

xxx

Vítejte ve světě Zaklínače – poválečném světě chaosu, kde bohatí nedbají chudých a seskupují zlato, aby se oni měli nejlépe. Ve světě korupce, kde se každý druhý nechá koupit pro věc zla. Ve světě, kde i ten na pohled nejhodnější člověk, elf nebo trpaslík Vám v zápětí vrazí dýku či sekeru do zad. V zemi zničené morem a zeminou nasáklou krví, po které se promenádují obludy a příšery všeho druhu. Jediní, kdo s nimi ještě mohou bojovat, jsou zaklínači, kterých již mnoho není. Ale i ta malá hrstka zde stále je. Ale co když se do jejich světa, kde boj s netvory je jejich hlavní úděl, vnese boj politický.

Tímto dopisem se na vědomí dává, že úkol svěřený Denverianovi z Lyrie, přechází po jeho smrti na Sigfrieda z Denesle, jehož úkolem je nyní najít a ochránit dívku jménem Nimue, která se po Denverianově smrti ztratila. Nalezení a ochrana princezny je na prvním místě. Další informace o princezně se dozvíte v Lebedově špitále u slečny Shani, která je zde léčitelkou, a která byla u princeznina porodu přítomná. Konec zprávy. Tato zpráva musí shořet v plamenech Věčného ohně.

Wyzima

(Triss)

Má inspirace už byla delší dobu v troskách, ale teď konečně pro ni vysvitla nová naděje. Geralt prý žije! Alespoň tak to vyprávěli potulní kejklíři, kteří přijeli do města. Zprvu mi to připadalo jako hloupý vtip. Byl už přece mrtvý, tak jak by to bylo možné? Ale protože šlo o Geralta, musel jsem zjistit víc!

Dva dny jsem se potuloval po Wyzimě a sháněl nové informace. Byl jsem ve všech možných hospodách, na trzích a taky u holek u Carmen, kde jsem měl menší dluh. Ale v tuto chvíli mě nemohlo nic zastavit a má snaha začala přinášet kýžené ovoce. Dokonce i z takové pevnosti jako je Kaer Morhen se drby šířily rychlostí blesku a já si mohl být téměř jist, že opravdu žije.

Ale teď už není čas zjišťovat něco více! Žije a je v Kaer Morhen! Svět se to musí dozvědět! Plný radosti jsem naladil svou loutnu a začal roztrubovat písně o vracejícím se Bílém vlku.

~~~

Zpíval jsem všude možně po Wyzimě a chodil od uličky k uličce, aby se to všude dozvěděli. Zrovna jsem si to mašíroval k Novému Narakortu a spatřil kouzelnou osobu, kterou jsem už nějaký čas neviděl. Dokonalé ladné křivky, zrzavé vlasy…hmmm…TRISS! Její přítomnost jedině potvrzovala pravdivé zvěsti o Geraltovi a okamžitě jsem jí dohnal. Hned jsem ji chytil za rameno a pronesl jsem:

„Triss! Triss! Zdravím Tě! Kdepak se tu bereš, že o tobě nevím,“ a bez šance abych ji pustil ke slovu, pokračuji. „Ne, Ne! Nic mi neříkej,“ pohlédnu do jejích očí a předstírám, že jí čtu myšlenky. „Všechno vím! Co takhle na skleničku v Narakrotu? Co ty na to?“

Ostrov Thanedd

~Smutek a žal často souvisejí se ztrátou Vaší lásky~

Aretuza byla dívčí akademie, která sloužila nejenom k učení mladých děvčat umu magie, ale také z nich dolovala zlaté mince, kterých nikdy nebylo málo. V této budově se pohybovaly pouze urozeného původu a někdy jsem uvažovala, proč tomu tak je. Poznala jsem mnoho neurozených čarodějek se schopností ovládání magie mnohem lepší než u urozených. Možná důvodem byla namyšlenost bohatých a já jsem asi nebyla výjimkou, ale říct, že neumím čarovat, by bylo stejné, jako byste řekli Robinu Hoodovi, že neumí střílet z luku.

Pokud jsem nebyla ve svých komnatách umístěných v Garstangu, potulovala jsem se po zahradách nebo chladnými chodbami a neustále jsem se držela myšlenkami u Geralta. Stále jsem nedokázala pochopit, jak se to všechno seběhlo. Lidé povstali proti nelidem a Geralt se zastal nečekaně nižší populaci města. Někdy jsi byl naivní, Geralte, pomyslím si s hořkým úsměvem. Cítím, jak se na povrch dere další slza. Zběžně ji setřu a pokračuju dál. Zde na akademii jsme museli chodit v předepsaném oděvu. Nesnášela jsem ty dlouhé kutny, i když jako vyšší čarodějka a zakladatelka jsem měla rudou. Zlatý řetízek mi omotával pas a na konci o sebe cinkaly dvě kuličky z broušeného diamantu.

Do cesty se mi postaví nějaká novicka. Mám chuť jí rychle odbít, ale její slova mne zaujmou.

„Paní Triss, přeje si Vás vidět paní Tissaia!“

Co po mě musí chtít? Nečekám na žádné vysvětlení. Ihned jsem zamířila do její pracovny, která byla jako vždy velmi velkolepá. Kápi jsem si sundávat nemusela, protože jsem jí na hlavě ani neměla. Jenom jsem se lehce sklonila. „Volala jste mě?“

„Vítej mi drahá Triss, copak tak smutně? Myslím si, že zprávy, které pro tebe mám, ti vykouzlí úsměv na rtech. Usaď se a poslouchej!“ Tissaiina další slova mi málem vyrazila dech. To nemůže být pravda! Nemůže! Srdce se rozbušilo jako o závod. „Ihned se vydám do Wizimy,“ málem to zapištím. Musím se ihned dozvědět, zda zvěsti o tom, jestli je Geralt naživu, jsou pravdivé.

Nevnímám jiné čarodějky a spíše je ignoruji. Jenom říkám: „Odjíždím... jdu jej najít, odjíždím...“

U sebe v pokoji se převleču do svého cestovního oděvu. Vysoké kožené boty s nízkým podpatkem a tyrkysovým šněrováním. Tři čtvrťové kalhoty, bílá upnutá košile s modrými pruhy a červenými šňůrkami, dlouhé tyrkysové rukávy, hnědé rukavice bez prstů a přes ramena hozené těsné hnědé bolerko. Přes to všechno jsem si hodila i dlouhý plášť, abych se cítila pohodlněji a hned mne někdo nepoznal.

Wyzima

~Zpěvák zpívá o hrdinství, bard zase o pravdě~

Používání teleportů je pro čarodějku velmi jednoduché, pokud zná ta správná slova. Dokonce i jeho udržení pro více lidí není nijak složité, ale proč bych takto někomu pomáhala, že? Dokonce i Geralt musel po svých, pokud někam chtěl jít. Nebude lenivý zaklínač.

Můj dům v obchodní čtvrti byl čistý, ale i přesto z něj šla cítit dlouhodobá neosídlenost. Nechala jsem tu uklízet nějakou děvečku a jednou za týden jsem jí posílala její výplatu. Nejspíš ji došly všechny.

Shodím ze sebe plášť a zkontroluju své dva drdoly na temeni hlavy. Měla jsem tušení, kdo zmínky o Geraltově znovuzrození roznáší. Drahý bard Marigold. Zamířila bych do bordelu, kde velmi rád přebýval, ale jelikož byl ještě den, nejspíš bych měla počítat s pořádným korbelem piva v jeho ruce. Jestli roznáší lži, osobně jej proměním v ropuchu. Snažím se v duchu sama sobě nějak dodat sebevědomí. Nevím, že on tím zdrojem neví.

Venku mě málem zadupe dav a chvíli jsem zmatena, co se to tady děje. Pak mi dojde, že tu často bývají trhy a jelikož tohle je obchodní čtvrť, tak doufat v něco jiného by bylo čiré bláznovství. Začnu se davem přímo prohrabávat a mířím do velké krčmy Nový Narakot. Kde jinde by ten prevít byl?

Ani si nevšimnu, že se ke mně někdo blíží ze zadu a jeho ruka na mém rameni aktivuje všechny mé obranné pudy. Mé tělo se náhle otočí a pravou rukou vytáhnu bleskurychle malý nožík. Přiložím jej k útočníkově krku. Až po chvíli si uvědomím, že to je Marigold a jeho až moc veselá nálada mě ještě víc naštve.

„Triss! Triss! Zdravím Tě! Kdepak se tu bereš, že o tobě nevím. Ne, Ne! Nic mi neříkej! Všechno vím! Co takhle na skleničku v Narakrotu? Co ty na to?“

Odtáhnu nožík od jeho krku a stále nechápu, jak může být klidný, i když jsem jej málem zabila. Se zamračením setřesu jeho ruku ze svého ramene a zakoulím očima. „Zkus příště o sobě dát nějak vědět!“ A jestli mě ještě jednou takhle vyděsíš, budeš z toho klobouku mít cedník! „Co s tebou jinak, že?“

Vzdychnu a naše kroky se stočí k Narakotu, kde je jako vždy narváno, ale i tak pro sebe najdeme nějaký ten stůl a sedneme si. „Co všechno víš?“ spustím, aniž bych čekala na jeho otázky. Musím to vědět. Musím si být jistá, že je naživu.

Wyzima - Nový Narakort

(Triss & Mistr Maligold)
 

Byl jsem tak nadšený, že jsem ji potkal. Ani jsem si neuvědomil, že bych ji mohl jakkoliv vylekat. Určitě je z mé přítomnosti stejně nadšená jako já z té její! Konečně jsem se vykecal a můj pohled směřoval tam, kam by směřoval pohled každého muže. Však vy víte kam. Vůbec jsem si díky tomu ani nevšiml, že už mám kudlu na krku. Vyděsil jsem se a rychle jsem uskočil. „Jen klid, jen klid! To jsem já! Marigold,“ a zvedl jsem ruce na obranu.
 

„Zkus příště o sobě dát nějak vědět!“

„Určitě! Určitě,“ souhlasně při tom přikyvuju. Marigolde dávej si pozor! Už zase si byl málem v maléru! Chvilku jsem byl nervózní, ale jakmile schovala dýku, hned jsem si vydechl. Zase jsem se na ni usmál jak sluníčko, co právě vyšlo na oblohu a nevědělo co by roupama.

„Co s tebou jinak, že?“

„Hehe,“ zasmál jsem se. „Tak půjdeme,“ a hrdinně jsem jí nabídl rámě, kterého si ani nevšimla a šla dál. Nu což… Dohnal jsem její kroky a vstoupili jsme do Narakortu, kde bylo všude plno. Využil jsem svého umu a sehnal nám jeden volný stůl. Galantně jsem jí odsunul židli a počkal si, až se na ní Triss posadí. Pak jsem usedl naproti ní a raději počkal na její slova.

„Co všechno víš?“

Všechno? „Spouuustu věcí. Nějaká babka kořenářka támhle shání nějaké ty byliny, ve stokách prej zas řádí kurolišek a představ si támhle ten,“ ukazuju někam na druhý konec místnosti. „No ten! Tonda! Ten malej klučina si včera rozbil koleno! Ale co jsem to vlastně chtěl…Jo,“ odchytnu jednu servírku. „Dones nám nějaké víno, ale to co dnes přivezli. Ne jiné,“ a svůj pohled zase vrátím k Triss. „No to byla hrozná břečka, co jsem posledně dostal,“ najednou jsem se zarazil a všiml si nervózně tikajícího oka Triss. „Jo, promiň. Slyšela jsi tu novinu,“ chvilku ji ještě napínám, ale ne moc dlouho abych se ještě ráno mohl nadechnout čerstvého vzduchu a neskončil v nějaké kobce. „Geralt se vrátil! BUCH! To jéé coo? Ale to ty vlastně už víš…No tak teda k věci noo. Je prostě na živu. Nevím, jak se mu to povedlo, ale je zpět mezi námi a teoreticky možná s malou pravděpodobností dokonce vím kde i je! Teda určitě to vím! A prej má nějaký problém s pamětí,“ srknu do sebe právě doneseného vína. Ha! Nepopsaný list...to bude balad…to bude balad…

 „Hm dobré je..dobrééé…dej si taky Triss. No ale, abych to nezakecal…Prý…Teda určitě se nachází v Kaer Morhen. Nemáš tam náhodou cestu?! Rád se připojím…mé písně tě budou rádi doprovázet!“

Wyzima – Nová Narakot

~Marigold, ten chlípný muž~

Jsem netrpělivá a to hodně! Když chci odpověď, jednu blbou odpověď a někdo si usmyslí, že bude kecat o všem možném jenom ne o tom, co chci slyšet, tak mě to dost naštve. Samozřejmě, že Marigold je typ muže, který začne mlít o tom, o čem nemá.

„No to byla hrozná břečka, co jsem posledně dostal.“

Jen silou vůle jsem mu nezarazila svůj nůž do ruky, která se přede mnou svíjela jak had. „Můžeš přestat kecat a mluvit k věci?“ zavrčím podrážděně. Sakra, to chci po něm tolik? Chci znát pravdu! Kde je Geralt?! „A raději mluv, Marigolde, jinak poznáš, že nejsem tak milá, jak si myslíš,“ zúžím oči.

Nakonec se přece ujme iniciativy a konečně vypustí z úst něco rozumného: „Geralt se vrátil! BUCH! To jéé coo? Ale to ty vlastně už víš…No tak teda k věci noo. Je prostě na živu. Nevím, jak se mu to povedlo, ale je zpět mezi námi a teoreticky možná s malou pravděpodobností dokonce vím kde i je! Teda určitě to vím! A prej má nějaký problém s pamětí.“

On ví, kde je? Povytáhnu obočí a zabubnuju prsty na stole. Máš na to pět, čtyři, tři,...

„Hm dobré je..dobrééé…dej si taky Triss. No ale, abych to nezakecal…Prý…Teda určitě se nachází v Kaer Morhen. Nemáš tam náhodou cestu?! Rád se připojím…mé písně tě budou rádi doprovázet!“

Kaer Morhen? Proč mě to nenapadlo hned? Zadržím své plácnutí přes čelo a podívám se na číši s červeným vínem. Najednou se můj hlas změní a mluvím velmi mile a konejšivě. „Ale jistě, bardíku,“ mrknu. „Možná odradíš všechny útočníky na míle daleko. Kdo by chtěl útočit na někoho, jehož loutna se může snadno stát smrtelnou zbraní.“

Napiju se vína a nakonec usoudím, že je celkem dobré. Myslela jsem, že bude horší. Jen asi budu muset zajít pro nějaké bylinky a vyrobit několik léčivých lektvarů. Jestli je na tom Geralt špatně, bude potřebovat mou pomoc.

Wyzima - Nový Narakort

(Triss, krásná jako vždy a teď fešák i já!)

Můžu? Můžu? No tak řekni, že můžu! „Ale jistě, bardíku,“ Juch! Ano! Marigolde, blýská se ti na lepší časy!

„Možná odradíš všechny útočníky na míle daleko. Kdo by chtěl útočit na někoho, jehož loutna se může snadno stát smrtelnou zbraní.“ 

Má loutna a smrtelná zbraň? Smutným okem mrknu po mé loutně, ale s úsměvem se zase vrátím k Triss. „Ano! Přesně! Který blázen by zaútočil na barda! Ještě tolik balad musím sepsat! Tolik,“ nezastavuju svůj monolog. Ach, ano! Útok na nás když jsi se mnou, je samozřejmě nemožný a s tak velkou nepravděpodobností, že to nestojí ani za řeč! Nemusíš se obávat, když jsi se mnou,“ říkám to s takovou jistotou, jakoby po nocích jsem byl rytíř, co zachraňuje sličné dámy. Ale na jednu stranu! Je to pravda!!! Vždyť jsou v noci s Marigoldem, co je svým způsobem zachraňuje!

Ale! „ÁÁáá, na něco sem zapomněl! Nedopiješ ani pohár vína a hned jsem tu," ujišťuju ji. „Uvidíš! Chvilenku jenom počkej,“ nezvykle jsem ukončil rozhovor a odskočil od stolu. Mířil jsem si to ke schodům nahoru, kde se většinou setkává smetánka z města a vzpoměl jsem si. Loutna! Urychleně jsem se vrátil k Triss jako by mě honily zplašené včely a popadl svojí loutnu, kterou jsem si zapomněl u stolu. „Jenom vteřinku. Vteřinku,“ zdůraznil jsem a zase si to mašíroval ke schodům. Jupí! Radostně jsem si před nimi poskočil jak malá holka a zmizel někde v horním patře. Tohle dolů! ... Tak a teď tohle! A tohle! A tohle! A ještě tohle! Jo a tamto! Abych nezapoměl ještě to! A že by ještě tohle? 

Trvalo to delší dobu, než jsem sliboval, ale na to že jde o mojí maličkost, to bylo stále rychlé. Ze schodů se najednou objevila osoba. Má osoba! V tom nejlepším co jsem měl, jsem elegantně scházel schody dolů a každé ženě, kterou jsem cestou k Triss uviděl, jsem lehce zamával kloboukem na pozdrav. „Já věděl, že ho ještě využiju,“ promluvím na Triss, dojilu oboum sklenice a usednu. „A co teď? Nějaký plán? Budeme se probojovávat nepočetným počtům nemrtvých?! Nebo zachraňovat cestou přepadené vozy od banditů a zatoulaných vlků? Tak vyprávěj Triss,“ jako bych dychtivě prahnul po dobrodružství a zapomněl, co jsem ještě řekl, před mým krátkým odchodem. Samozřejmě vše co jsem pronesl, jsem nemyslel vážně! Budu jedině rád pokud se ani jedno, co jsem vyjmenoval nestane a dostaneme se Kaer Morhenu v poklidu. Přeci jenom nejsem tu s Geraltem...

Wyzima – Nový Narakot

~Ono by se mohlo zdát, že hůř být už nemůže, ale Marigold vše překonal~

Proč já se s ním vůbec zdržuju? Klidně jej tady můžu nechat a jít do Kaer Morhen úplně sama. Bohužel jsem už souhlasila s jeho doprovodem a tak nezbývá nic jiného, než si skousnout dolní ret a trpět jeho výlevy. Víno mi nakonec přijde jako velmi skvělý kamarád. První čísi vypiju celkem rychle a zadívám se na svého nechtěného společníka.

„Uvidíš! Chvilenku jenom počkej.“

Co zase probůh ten bard vymýšlí? Pozvednu obočí a sleduju jeho počin, jak se dere ke schodům a ihned se vrací pro svou loutnu. Podepřu si bradu a loket opřu o stůl. Je to velmi zábavné. Vždycky se choval tak trochu těkavě a nyní tomu dal korunku.

Snad brzy uvidím Geralta. Sklopím svůj zrak k prázdné číši vína a lehce do ní dloubnu prstem. Opět se mne zmocní smutek, a kdybych se neuměla kontrolovat, rozplakal bych se. Začnu si na prst natáčet svůj rudý pramínek a čekám.

„Já věděl, že ho ještě využiju.“

No to mě... zarazím své neslušné myšlenky ještě včas. Celkem ráda vidím, jak mi Marigold dolévá další číši vína. Na nic nečekám a pořádně si loknu. Cítím se trochu lépe, když se nemusím plně soustředit.

„A co teď? Nějaký plán? Budeme se probojovávat nepočetným počtům nemrtvých?! Nebo zachraňovat cestou přepadené vozy od banditů a zatoulaných vlků? Tak vyprávěj Triss.“

Musím se zasmát. Jeho chtivost po novém dobrodružství je až moc nakažlivá. „Pro smůlu tvých balad se probojovávat nebudeme, drahý Marigolde,“ pozvednu číši. „Využijeme teleportu a přemístíme se rovnou na Kaer Morhen. I když pro jistotu jen k řece kousek od rozvaliny,“ pokrčím rameny. „Nemám chuť se hádat s Vesemírem. Ten starý páprda nesnáší, když se někde jen tak zjevím.“

Číše se v mých rukou stává nějak moc často prázdná, a pokud i Marigoldovi, nevím o tom. Kupodivu začínám být velmi mluvná a mé pocity se pomalu dostávají napovrch. Po šestém víně o sobě sice vím, ale moje nálada je ve stádiu: všechno mi je jedno! Mluvím o Geraltovi a našich společných chvilkách, kdy jsme spolu byli, a pak o incidentu v Rivii. Ani si nevšimnu, že mi po tváři kanou slzy a časem mluvím nesrozumitelně.

Nebráním se, když mi Marigold pomůže na nohy a po zkoušce, jestli dokážu stát sama, mne pro jistotu chytne kolem pasu a vede do mého domu.

„Kam to jdeme?“ zamumlám, když míjíme nějakou skupinku bohatších mužů, kteří si nás prohlíželi pohledy typu: Chlape, ty máš ale štěstí! Dámy oděné v honosných šatech na nás zase hleděly: Opilá žena? Ať se nestydí a ty chlípníku, ty taky!

Došli jsme ke dveřím, které vedly ke mně a Marigold náhle zjistil, že potřebuje klíč. Otázal se mě a já ihned odpověděla: „Mám je tu v brašně,“ natočím se k němu, že se hrudníkem zapřu o ten jeho. Chytnu se kolem jeho krku, protože se mi točí kompletně celý svět. „Hm,“ zabručím a moje hlava je zapřená o jeho rameno. Kdo by nás viděl, tak si mohl nyní myslet cokoli. Není nikdy dobré moc pít. Hlavně ne v přítomnosti Marigolda!

Wyzima - Nový Narakort/Dům od Triss

(Triss & Marigold)

„Pro smůlu tvých balad se probojovávat nebudeme, drahý Marigold. Využijeme teleportu a přemístíme se rovnou na Kaer Morhen. I když pro jistotu jen k řece kousek od rozvaliny.“

Uff, to jsem rád. Už jsem se bál… „To je ale velkááá škoda,“ skočím ji statečně do řeči. „Nejtalentovanější čarodějka Triss Ranuncul ze Severního království na svých dobrodružství! A já bych všechno popsal! Zaznamenal-upravil-zazpíval-vyprávěl! To by byla balada,“ zamyslím se nad námětem a všimnu si, že moje přerušení asi nebylo ideální. „Ah promiň, nechal jsem se nějak unést. Pokračuj,“ nastražím uši a usměju se, jak nejlépe dovedu.

„I když pro jistotu jen k řece kousek od rozvaliny. Nemám chuť se hádat s Vesemírem. Ten starý páprda nesnáší, když se někde jen tak zjevím.“

A najednou ticho. Neřekl jsem ani hlásku, což bylo velice podezřele a okem jsem si ji zase prohlídl. „Triss! Ty ses ale vůbec nezměnila. Stále krásná jako vždy,“ polichotil jsem jí, protože bez toho by to dál prostě nešlo. Pokračovali jsme dál v rozhovoru, co jsme dělali a nedělali od zmizení Geralta.

Naše číše byly vždy jen na okamžik prázdné, ale taky plné a tak na nás brzo dolehla mluvnější nálada. Teda na Triss! Dokonce mě občas nepustila ani ke slovu a já Marigold, musel být zticha! Ale když mluví tak krásná žena, kdo by chtěl mluvit? Pak jsme se dostali ke Geraltovi a vyprávěla mi o jejich společných chvilkách, kdy byli spolu. Nepípl jsem přítom ani hlásku a pozorně jsem vyslechl každé její slovo. „Však my ho najdeme,“ utěším ji, jak by každý dobrý přítel řekl. Z kapsy vytáhnu kapesník z toho nejlepšího hedvábí a dovolím si ji utřít slzy. „Tak je to lepší,“ usměju se. „A už jsem ti říkal tu příhodu s kupcem a skřítkem, který se ho nechtěl pustit? Ne? No to byla bomba. Takže…“

Celý zbytek dne jsem se ji pak snažil spíše rozveselit, ale pak i na mě už dopadala únava a Triss u stolu začínala klimbat. „Tak půjdeme,“ pomůžu ji vstát. Když jsem ji viděl, tak jsem ji raději chytil kolem pasu, protože chůze pro ni by mohla být nebezpečná. A co si budeme povídat! Mě už to taky nešlo a ve dvou se to lépe táhne!

„Kam to jdeme?“

Uff, to bych taky rád věděl. „Kde že bydlíš,“ snažící se to zní dostat, jsme bloudily ulicemi, až jsme konečně dorazili k jejím dveřím. Unavený a vysílený zatáhnu za kliku, ale nic. „Klííííče!“

„Mám je tu v brašně. Hm.“

Celým tělem se o mě zapře a jen tak tak se mně drží kolem krku. Najednou ve mně jukne, že mám vlastně Triss obmotanou kolem svého krku! Duchapřítomně jsem se imaginárně propleskl z obou stran a našel klíče. Ještě se ale trefit! Povedlo se!

Z posledních sil jsem Triss zvedl do náruče a snažil se ji odnést do její postele. Oba dva unavení jsme do ní spadli a já…Já USNUL TAKY! Má pravá ruka zůstala zaklíněná pod její hlavou a v té druhé zůstala má loutna. Ráno s ní asi ani nepohnu, ale v tu chvíli mi už bylo všechno fuk. 

Velmi zajímavé probuzení

-můj dům a Marigold v mé posteli-

Kdybych nebyla tolik opilá, nejspíš bych Marigoldovi uvalila, jak by se mne byť jen trochu dotknul. Nyní jsem byla ráda, že mě vzal do náruče a nějakým způsobem donesl do velké postele s rudými nebesy. Vše v mé ložnici bylo aranžováno tak, aby to vyhovělo mým potřebám a hlavně každý prvek na sobě měl rudou barvu se zlatým lemováním. Nejeden můj návštěvník říkal, že tohle jsou barvy vhodné pouze pro krále a já je odbyla s tím, že mi jsou ukradeni. Mám pocit, že jeden z nich šel žalovat Foltesotovi, protože si jednou neodpustil poznámku o zlatě a červené, když jsme večeři při nějaké převelice nudné schůzi rady.

Padli jsme do postele a já zabrala ihned, jakmile jsem pod sebou ucítila měkké polštáře a peřinu. Kdybych jen tušila, že v mé nádherné posteli je i on. Ráno to nebude vypadat vůbec dobře.

***

Wyzima, především obchodní čtvrť, byla po ránu hodně rušná. Pokud vás neprobudilo otravné skřípění kol dřevěných vozů, které táhli buď sami lidé, nebo osli, tak vás jistě probudilo vyvolávání obchodníků, kteří se až moc rádi usídlovali na místech, která byla blízko vaším pootevřeným oknům.

Jako vždy jsem se přetočila na druhý bok, abych si přehodila polštář přes hlavu a mohla dál nerušeně spát. Nastala jistá komplikace, kdy můj druhý polštář nešel zvednout. To mě probudilo a zmateně jsem se podívala, co se to děje. „MARIGOLDE! CO TU SAKRA DĚLÁŠ?!“ vykřikla jsem a instinktivně jsem drapla po peřinách, kdybych náhodou byla nahá. To snad ne!!

Pro jistotu kouknu na své tělo a oddechnu si, když jsem oblečená. „C-co tu chceš?“ vyvedl mě z míry a rychlým kopem, aniž by se sám stihl nějak probrat, jsem jej poslala rovnou na zem. Loutna měla větší štěstí jak on. Během spánku se přemístila na konec postele, takže neutrpěla žádné vážnější škody. Marigold na tom byl o poznání hůř. S kocovinou, ranní nevolností a skopnutý rovnou na zem se musel nějak sebrat, a pokud nebude mít zlomenou ruku, může být rád.

Wyzima - Dům od Triss

(Triss & polomrtvý Marigold)

“Překrásné jsou tyhle ty ranní chvilky,

kdy ptáci v korunách pějí své trylky

a člověk se probouzí do nového dne,

s čistou hlavou vstříc osudu jde.„

(verse.cz myslím...)

Tak krásně se mi už dlouho nespalo! Skoro bych si až řekl, že tohle nemůže být moje postel. Ale koho by to zajímalo, když se mi zdál tak nádherný sen? Byl jsem bohatý, že se mně orény z bot sypaly a všude nekonečné chodby knihoven nacpané pouze mými výtvory o Geraltovi. „MARIGOLDE! CO TU SAKRA DĚLÁŠ?!“ Uslyšel jsem nějaké volání ve snu, které mi však připadlo jako líbezný povědomý hlásek a nemohl jsem se dočkat, co mě ve snu čeká dál…

„C-co tu chceš?“   

Ozval se hlasitější hlas, který bych snad poznal i hluchý. Triss?! Ani jsem nestihl otevřít oči a už jsem byl nosem rozpláclý o podlahu. „Au! Co-to…,“chytnu se za hlavu a rozhlédnu co se děje. Chvilku jsem si už myslel, že jsem někde v královském pokoji a raději jsem ani nechtěl pokoušet svou fantazii, co se mohlo odehrávat. Ale pak spatřím Triss. Rozhněvaná, celá do ruda zbarvená a kouká se na mě. Je tak naštvaná, že z její hlavy snad vychází žhnoucí pára. No opravdu!

Jakoby mě její pohled nastartoval a začaly se mi vracet všechny vzpomínky ze včerejška. „Auvajs Triss, počkej,“ pomalu jsem se posbíral a zvedl se. No kdyby nešlo o mě, tak bych si snad normálně myslel, že je naštvaná ještě víc, protože se mi nic nestalo. 

Popadni loutnu a kryj se! Ozval se Marigoldský instinkt. Samozřejmě jsem ho hned uposlechl a měl jsem k tomu zatraceně dobrý důvod! Triss, se nekontrolovatelně blížila a já kryjící se za loutnou, jsem pomalu ustupoval dozadu. Občas jsem zakopl o nějaký ten nábytek, což akorát dodávalo na dramatičnosti této chvíle.

 „Triss..jen klid! Jsme přece dospělí lidé! Všechno se vysvětlí,“ ale proč jsem měl ten zvláštní pocit, že ze mě bude zombie na krchově? „Tooo-to-to..jako..tamto...ne nic,“ což ji snad rozhněvalo ještě víc, když jsem se o tom zmínil. „Opravdu! No táák. Jen si vzpomeň! Já za to opravdu nemůžu!  Opravdu…Kaer Morhen, Geralt…noooo,“ a náhle jsem narazil na zeď. Snažil jsem se nahmatat jakékoliv dveře, ale marně. Byl jsem tam pouze já, Triss a má loutna. To je můj konec… A čekajíc na svůj ortel naposledy polknu...

Lambert, Leo, Vesemir

Můj ‚skromný‘ příbytek

~Já a ten prolhaný prevít~

Měli jste někdy pocit, že se vám najednou rozkočí hlava, pokud si do něčeho pořádně nepraštíte? Pokud ano, tak vítejte v mém ohnivém světě. Všechno kolem sebe jsem viděla rudě a to nebylo jenom tím, že má ložnice byla aranžována do červené barvy, ale hlavně jsem nechtěla v nejmenším pomyslet na to, jestli mě tenhle parchant v noci nějak využil.

Marigold se schoval za svou loutnu, což mě nijak nezastavilo, abych se k němu přibližovala jako lvice, které někdo vzal její lvíče.

 „Triss..jen klid! Jsme přece dospělí lidé! Všechno se vysvětlí. Tooo-to-to..jako..tamto...ne nic.“

Já ho asi zabiju! Zastavím se a zúžím oči. „A proč jsi v mé posteli! Tady nemáš co dělat i kdyby nevím co!“ dám ruce v pěst a cítím proud magické energie, jak mi pálí klouby na prstech. Začalo to i pekelně bolet, až jsem sykla.

„Opravdu! No táák. Jen si vzpomeň! Já za to opravdu nemůžu!  Opravdu…Kaer Morhen, Geralt…noooo.“

Geralt? Možná to bylo to slovo, které mě zastavilo v rozhněvaném postupu, a najednou jsem si uvědomila, jak mě příšerně bolí hlava. Marigold se však hnul, což mě opět vyprovokovalo a jen kratičký pohled na jeho sladkou loutnu stačil na to, aby se rozlétla na miniaturní kousíčky. „Raději mlč,“ zvednu jeden prst a zamračím se. „Mlč...“ Kaer Morhen. Ano, Kaer Morhen! To jsem tak pitomá?

Moje změny nálad jsou místy až prapodivné. V jednu chvíli ze mě čiší to největší zlo a v další jsem jak líbezný andílek, který by neublížil ani mouše. Rychle projdu ložnici a zastavím se u menší knihovničky. Chvíli hledám knížku, kterou následně vytáhnu a rozevřu ji na stránce, kde dominuje nadpis: Teleporty.

„Musím udělat lektvary. Bůhví, jak na tom Gerlat bude. Marigolde,“ otočím se na něj a musím se ušklíbnout, jak je stále nesvůj. „Neboj se, nekousnu tě.“ Pokud to vzal, tak ke mně došel. Jinak tak nejspíš zůstal stát celou dobu a nehnul ani brvou. „Ale budu muset i tobě udělat jeden. Teleporty jsou zrádné, a pokud bys přišel o nějakou končetinu, tak ať tě to moc nebolí,“ velmi sladký úsměv.

Další dvě hodiny jsem připravovala lektvary i s proklatou kocovinou, kterou jsem později zahnala doušky Ženských slz. Na ty z rostlin jsem alergii neměla. Jednu lahvičku jsem nabídla i bardovi, protože sám vypadal trochu mdle. „Za chvíli to budu mít hotovo, ty se napiješ a já vytvořím portál.“

Wyzima - Dům od Triss

(Triss & Marigold s „mrtvou“ loutnou)

Zcela ochromen jsem z pusy vyplivl několik třísek a zjistil jsem, že loutna už asi nebude hrát, tak jak hrávala. Má loutna…ona… Ale co já! Rychle jsem se zkontroloval a zjišťoval, jestli je vše na svém místě. Naštěstí bylo a pak se mi v hlavě rozsvítilo. „Ale…,“ marně se snažím na Triss promluvit.

„Raději mlč. Mlč…“

Ale..byla půjčená..Jak jen tohle Essiovi vysvětlím…Byla jeho oblíbená! A je to tu zase! Jako nějaká řetězová reakce, která z problémů vytváří další problémy a ty by nejraději vytořili další. Možná bychom to už mohli nazvat jako Marigoldův zákon a učit se o něm ve škole. Naštěstí teď, ačli proti všem těm Marigoldským zákonům to vypadalo, že ten s Triss je nějakým zázrakem zažehnán.

„Musím udělat lektvary. Bůhví, jak na tom Gerlat bude. Marigolde. Neboj se, nekousnu tě.“

Určitě je teď na tom líp než já… „Pravda! Geralt,“ oklepal jsem se z předešlé události a přistoupil k ní blíž. Zbytky loutny podemnou jenom zakřupaly a mé křehké bardí srdce zaskučelo bolestí. Ale stačilo udělat pár kroků a vše se začalo vracet do starých dobrých kolejí.  „Není nad to si dát pořádný lektvar! Trochu bílé myrty, plátky čemeřice, pár kapec bílého octu, jedno vraní oko a to vše dovršit pěknou dávkou mandragory,“ jazyk mi zas mlel jako vždy a plácal jsem kombinace, které by asi položili i zaklínače. Změny nálad Triss, že jsou prapodivné? No teď měla zatraceně dobrý důvod být zase naštvaná mým tlacháním a podívala se na mě zlověstným pohledem.Marigolde, že ty jsi ji zase skočil do řeči…

„Ale budu muset i tobě udělat jeden. Teleporty jsou zrádné, a pokud bys přišel o nějakou končetinu, tak ať tě to moc nebolí.“

Zakončila to úsměvem, který se mi ani trochu nelíbil! Tak, teď jsem nevěděl. Buď mě chce ještě stihnout otrávit a nebo se po teleportu ze mě stane ukecená Požíračka, kterou následně odstraní Geralt ze světa. No to snad ne! Jen představa nad ukecanou, otravnou Požíračkou byla úděsná. To raději otravu! Veškerá špetka mého odhodlání byla náhle pryč a ještě k tomu všemu se začala ozývat kocovina. Naštěstí Triss už zas polevila a nabídla mi trochu Ženských slz na zažehnání bolesti. No snad na mě nezkouší nějaký experiment…

Dvě hodiny ubíhaly v mé přítomnosti jako voda. Teda jak pro koho…

„Za chvíli to budu mít hotovo, ty se napiješ a já vytvořím portál.“

„Už?! Ouuuu…tak to jsem tu hned,“ vyletěl jsem ven jak topivec, kterého honí Geralt se stříbrným mečem a nenechal Triss ani promluvit.

Výjmečně to trvalo jenom chvíli. Radostí jsem otevřel dveře a vešel jsem do místnosti s loutnou v pravé ruce. „Co bych to byl přece za barda bez-“ BUM! Ozvala se rána jak z děla od dvěří, které se prudce zabouchly od průvanu. „-loutny,“ dořeknu velmi provinilým hlasem. No jestli ještě připravovala nějaký ten lektvar tak…no tuhle loutnu už nedám!

Cesta na Kaer Morhen

~Marigold~

Marigold jako obvykle někam odběhl a já jen zavrtěla hlavou. Jenom zdržuje. Proč se jím vůbec otravuju. Ampulky s Vlaštovkou jsem schovala do malého vaku a speciální lektvar pro Marigolda byl položen na stolek. Než se vrátil, tak jsem pro jistotu na podlahu nakreslila několik znaků, které by měly udržet teleport otevřený tak dlouho, aby jím stihl projít i zpěvák. Většinou jsem průchody tvořila jen pro svůj vlastní užitek a nebylo to tak náročné.

Ještě něco? Rozhlédnu se kolem sebe, ale nevidím nic, co bych musela vzít sebou. Budou tam všichni zaklínači? Vesemír určitě. Ten s tím hradem doslova zčuchl a bylo by divné ho vidět někde jinde.

„Co bych to byl přece za barda bez...“ ozvala se rána, která mne na chvíli vykolejila a zle jsem se podívala na barda. „...loutny,“ dořekl a já jen zakývala hlavou sem a tam.

„Ty abys ji sebou neměl, ale teď na ní nedrnkej. Potřebuju se soustředit,“ postavím se nad znaky a vyslovím pár slov, které už při samotném vyřčení jsou napěchovaná magií. Pocítím lehkou slabost, ale není to nic, co by mne rozhodilo. Najednou se před námi objeví černá díra, jejíž okraje rudě světélkují a chvíli má člověk pocit, že zahlédl kousky přírody na druhé straně. Jinak je svou barvou nepropustná a druhá strana mého pokoje je zakryta tímto výjevem.

Vezmu si ještě vak, který si přehodím přes rameno a otočím se na Marigoda. Znaky na zemi slabě září, ale každou chvíli blednou. „Půjdu jako první a ty napočítej do tří potom, co zmizím. Je to kvůli… bezpečnosti. Já na druhé straně budu ještě udržovat portál, abys stihl projít.“

Na nic dalšího nečekám. Otočím se čelem k portálu a rychlým krokem se do něj vnořím. Cítím slabé vibrace na celém těle a temnota kolem mne je až ubíjející. Och, zapomněla jsem mu říct, že by se měl nadechnout, než vstoupí. Po této myšlence se objevím na druhé straně a automaticky se otočím, pozvednu ruce a udržuju průchod otevřený. Sakra, kde je! Stojí mě to dost sil.

Kolem nás je nádherná příroda, které na kopci hned u skal dominuje polorozbořený hrad. Za teleportem zurčí malá řeka, přes kterou vede most, a stromy jsou o něco vyšší, než si pamatuju. Je tu živo jako obvykle. Ptáci přelétají z větévky na větévku, malé veverky neustále shromažďují zásoby na přicházející zimu a možná jsem koutkem oka zahlédla srnku, která se ihned ztratila. Je tu příjemně. Tedy do doby, než tu narazím na jistá individua.

Kaer Morhen aneb cesta tam

(Jááá s písničkou jdu jako ptáček…Teda s Triss)

„Ty abys ji sebou neměl, ale teď na ní nedrnkej. Potřebuju se soustředit,“ 

Nechtěl jsem se na druhém konci probudit jako loutna z dnešního rána a tak jsem raději zůstal zticha, jak mi nakázala. Alespoň jsem mohl sledovat její ladné křivky v akci, ale za chvílí se objevil portál. Do nového dobrodružství…Ehm, teda za Geraltem.

„Půjdu jako první a ty napočítej do tří potom, co zmizím. Je to kvůli… bezpečnosti. Já na druhé straně budu ještě udržovat portál, abys stihl projít.“

Nebudu to zkoušet jako první? Uf, to se mi ulevilo… „Dobře dobře,“ pro tentokrát zcela vážně přikývnu a počkám, až projde portálem. Hned potom do sebe loknu ten její lektvar. Fuj to je ale dryák! Po tom mi už žádná nedá pusu! Pfujtajskl! S husí kůží po celém těle se otřepu…Jak že to vlastně říkala? Do pěti? „Takže, raz..dva…tři….čtyři-,“ zarazím se. Moment! Nebylo to jenom do tří? Určitě! Tak pro jistotu… „Jedna…dva! TŘ-,“ pořádně ani nedořeknu a s menším rozběhem skočím po hlavě do portálu.

Kotoul vpřed, vzad, hvězda, nepovedená stojka a zastavím se o kmen stromu. „Au,“ pouze z povinnosti řeknu. Pomalu se zvednu a jako s andělem strážným, který mi neustále sedí na rameni, se mi nic vážného nestalo. Chvíli ještě kašlu a nemohu popadnout dech, ale pak se mi podaří narovnat a uviděl jsem všechnu tu nádheru kolem nás.

Ale kde mám zase loutnu! Rychle projdu pohledem po trávě, tak zelené jakoby právě čerstvě vyrostla a zcela nedotčenou ji najdu kousek od místa, kde byl portál. Zvednu ji a řeknu pár slov, které se jistě zapíšou do dějin:„A je to tu! Ptáčci nás tu vítají, řeka ta nám k tomu hraje! Vrabci už si šeptají, inspirací nový zrod počínaje,“ zakončím to zahráním jednoho akordu na loutně, ale ani jsem ho nedohrál a prásk! Ozve se velice krátké lupnutí a prasklá struna se okamžitě schoulí do klubíčka. 

 „Nu což, tvé portály asi nerozumí moc poezii,“ pokrčím rameny.„Triss, tak jak teď? Vzhůru na Kaer Morhen?“ A ať už jsme pak se vydali kamkoliv, vytáhl jsem z jedné mých kapsiček u pasu náhradní strunu poslední záchrany s myšlenkou, že se mi cestou podaří loutnu spravit. Ale jedna struna Marigolda přece nerozhází, dá se tak krásně hrát i bez ní! Teda. Skoro vůbec…

Raději si kryjme záda, protože za chvíli budeme u té zbořeniny

~Marigold, později i zaklínači, pokud si nás vůbec někdo všimne~

Síly mi začaly pomalu ubývat, a když jsem myslela, že sebou seknu, najednou se objevil Marigold způsobem, jak by člověk skákal šipku do vody. Jakmile jsem si byla jistá, že tu je celý, ihned jsem kouzlo zrušila a padla na kolena. Proč se s ním furt otravuju! Sice tohle říkám stále dokola, ale pochopte mě! On je otravně otravný.

Jestli si něco zlomil, tak mu to snad budu i přát, ale nezdržuju se ve své poloze příliš dlouho. Okolí může být krásné na pohled, ale vím, že se tu potulují vlci a jiná nebezpečná havěť, i když na utopence tu narazíte jen těžko. A proč? Není tu cítit smrt, jak ve všech městech Temérie či celého Severského království. Tady není hřbitov, který by hostil monstra, jako jsou ghúlové či duchové. I když... krátký pohled na zbořené stěny Kaer Morhen... zde by duchové přebývat klidně mohli. Zda budou dobří nebo zlí, to je už otázka jejich priorit za života.

„A je to tu! Ptáčci nás tu vítají, řeka ta nám k tomu hraje! Vrabci už si šeptají, inspirací nový zrod počínaje.“

Zpěvák je sice otravný, ale musím říct, že umí působivě mluvit. Hlavně v přítomnosti žen, u kterých ví, že si dají říct. Což znamená… pokud chcete slyšet Marigolda pět jako největší básnici, tak si zajděte do bordelu, tam mu kupte kurvu a poslouchejte za dveřmi. Myslím, že místy to ‚och‘ dodává jeho slovům na důvěryhodnosti.

Prasknutí struny mnou přímo ošije. Není to příjemný zvuk a dokonce i nehudebně založený člověk by si zacpával uši. „Buď rád, že to byla jenom struna,“ ušklíbnu se a rozhlédnu se. „Půjdeme tudy po cestě,“ ukážu. „Ta vede rovnou nahoru k hradu,“ zvednu prst a zamířím na kamennou stavbu. „Modli se, ať je spuštěná brána. Nechci řvát jak na lesy, aby nás někdo zaslechl.“

Udělám krok vpřed a srdce se mi rázem rozbuší, když vím, že jsem o něco blíž Geraltovi. Nervózně stisknu brašnu u svého pasu, ve které zacinkají ampulky s Vlaštovkou a jinými elixíry. Je stále ten stejný Geralt?

Kaer Morhen

(S ostatními zaklínači...)

„Triss prošla bránou na nádvoří,

šťastná z téhle chvíle.

S nikým si to nehovoří,
protože..."

„No teda,“ zastavím se v rýmu popisující tuhle chvíli. „Tak tady je to jak na hřbitově,“ překvapeně se rozhlédnu po prázdném nádvoří. Nejraději jsem měl sto a jedna chutí zavolat, jestli je tu někdo živý, ale pak jsem si vzpomněl na jednu příhodu, kdy se jednoho dne po mém zavolání objevil zbloudilý šíp a zaryl se do mé krásné loutny. Ne! To si raději počkám, až na nás vyskočí nějaká zmutovaná krysa z těch jejich lektvarů. Zmutovaná krysa? A měla by tři oči, ne? Moc bujná fantazie Marigolde! Ale pro jistotu jsem se držel v blízkosti Triss a kam šla ona, tam jsem šel i já. Přeci jen to tu zná mnohem lepé a tak alespoň neskončím v nějakém maléru.

Ale na horním nádvoří taky nic a já jen doufal, že nepůjdeme prohledávat sklepy. Komu by se tam chtělo? Teda ne že bych se bál! Ale je tam tma, mokro…krys-no prostě komu by se tam chtělo! Avšak Triss věděla kam jít a sklep to naštěstí nebyl!

Už když jsme šli ke dveřím, tak jsem uslyšel hlasy. Dokonce mnohem dřív než Triss. Jak je to možné? To chce trénink! Haha! Něco nového se dozvím. Přicupital jsem si to ke dveřím a přiložil své ucho. „Jo to budou oni,“ zašeptám a omylem zavadím o mou loutnu. „Triss ne! Počkej,“ ale nebrala na mě ohledy a celá nedočkavá prostě vešla. Marigolde a máš po baladě! Hbitě jsem se narovnal a jako bych vůbec neposlouchal, jsem vešel dovnitř.

„Triss, dítě… nevíš, jak rád tě opět vidím. Vím, proč jsi tady, je ve své ložnici. Nejspíš spí!“

Jen běž… Když jsem uviděl Triss, jak se dychtivě rozešla ke Geraltovi, tak mě přešla chuť ji následovat a jenom jsem se usmál. Tuto chvíli bych si jako minstrel neměl nechat ujít, ale jako dobrý přítel to prostě teď udělat nemohu. Geralt mi neuteče. Stejně by mě Triss proměnila v kámen a vyhodila z okna. Měl jsem tu přece zaklínače, které mohu otravovat. Ehm, chtěl jsem říct poctít mou přítomností!

„Zdravím vás," zavolám na ně a hned si vemu do parády Vesemira, kterého spíš poznám podle jeho věku než podle obličeje. „Vesemire! Už jsem myslel, že se na tyto místa nikdy nepodívám,“ zvesela rozhodím ruce do stran. „Konečně to tu mohu barvitě popsat v mých baladách. Určitě ti za to najdu nějakou vedlejší roli. Na to se spolehni,“ ujistím ho, ačli ho to asi nezajímá a kouknu po ostatních. „Ty…si Leo! U všech rozladěných strun! Leo! Tebe si pamatuju poněkud mladšího! No ty si vyrostl! No to už jsi dost starý na nějakou baladu! Viděl bych to…Svůdný Leo na svých cestách“ nabídnu mu. Hmm a tam to…zjizvená tvář..Eskel! „A dokonce sarkastický Lamebert,“ v mžiku změním osobu, na kterou mluvím a zcela připraven očekávám kouzelnou Lambertovu poznámku, která mě nemůže ani trochu rozházet. Jenom doufám, že mi po mém projevu neutečou… 

Geraltův pokoj – co se stane?

~Geralt~

Prošli jsme vstupní bránou na nádvoří, kde to jako vždy vypadalo, jako by se tudy prohnalo stádo koní. Ale co si budeme povídat. Chlapi uklízet nebudou, i kdybych jim hrozila, že je proměním v ropuchy nebo v utopence. Marigold za mnou začal básnit a já se musela v duchu ušklíbnout. Snažil se mi celou situaci nějak zlehčit, ale spíš tím dosáhl toho, že jsem chtěla Geralta vidět ještě víc.

Můj dech byl hluboký a srdce mi bilo jak splašené. Pomalu jsem vystoupala se zpěvákem za zády po schodech a málem jsem upadla, nebýt mého rychlého reflexu a zachycení se o vykukující kámen z boční zdi.

Triss, uklidni se. Kdyby tě tak viděl Vesemír, nejspíš by si rozmyslel, jestli bys měla vůbec spatřit Geralta.

Rozhlédnu se kolem dokola, jak stojíme na vyšším nádvoří přímo před vstupem do hradu. Tam leží zvon, tam v tom rohu taky a země je pokryta prachem a malými kamínky, které za léta odpadaly z hradních zdí. Až to jednou někomu spadne na hlavu, tak za mnou nechoďte, že jsem vás nevarovala.

Tohle místo bylo v minulosti plné nových rekrutů na post zaklínače. Ráda bych to někdy viděla, ale bohužel už nespatřím. Dneska byli zaklínači respektování asi tak jako nelidé. I když stále za sebou nechali malou stopu minulé autority.

Jaký jsem měla vztah k nelidem? Pokud na mě nemířili šípy a nehrozili mi smrtí, tak dobrý. Někde ve Flotsamu jsem měla jednoho elfského známého, který se jmenuje Cedrik. Co vím, tak byl stále v lihu, ale nikdy nežil v ghettu. Nejeden by jej označil za jednoho ze Scoia’tael. Milý to elf. Prý mívá nějaká vidění, která mu na veselí moc nepřidají.

Už za bránou jsem zaslechla zaklínače, jak mezi sebou hovoří. S lehkou nelibostí jsem slyšela i Lamberta, ale musím doufat, že se v jeho přítomnosti moc dlouho nezdržím.

S Marigoldem jsme vešli a jako první nás přivítal Vesemír. Jeho oznámení, že je Geralt ve svém pokoji, mi málem způsobil infarkt.

„Hned za ním zajdu,“ řeknu až moc rychle a jen přelétnu přes ostatní svým pohledem a kývnu. I na toho mladíka Lea, který tu není dlouho a zdá se, že je snad trochu nejistý? Nevím, ale je to stále jen zelenáč.

Brala jsem schody po dvou, až jsem si někde uprostřed uvědomila, jak hloupě se chovám. Na chvíli zastavím a stisknu prohnilé zábradlí. „Uklidni se, Triss,“ šeptnu sama pro sebe a pomalu začnu vystupovat nahoru. Vejdu do chodby, kde jsou další dveře, při čemž jedny z nich vedou i do mého ‚skromného‘ příbytku.

S bušícím srdcem dojdu ke dveřím, za nimiž by měl ležet Bílý vlk. Položím ruku na kliku a pomalu ji stlačím dolů. Vstoupím do místnosti až moc nejistě. Bojím se, že to všechno byly jen lži a na jeho posteli bude napsáno Lambertovým rukopisem: Dostal jsem tě! Naštěstí se tak nestalo. Leží tam. Trochu pochroumaný a šedivější než obvykle, ale je tam. Nadechnu se a vstoupím do jeho pokoje a zavřu za sebou dveře.

Krok za krokem pomalu jdu k jeho posteli a každá uplynulá vteřina je pro mě jako celá hodina. Cesta k němu je nekonečná a já najednou nesnáším čas, jako by byl hnilobou v už tak zkaženém světě. Jeho hlava sebou mírně cukla a víčka se jala otevírat. Zvednu ruku a se zkroucenými prsty si zakryju ústa a o krok nejistě ustoupím. Mám snad strach? Bude to Geralt? Je to on? Bojím se jedné otázky, kterou by mohl vyslovit. Kdo jsi? Zavřu oči a čekám.

* * * * *

* * * * *

Je to opravdu on

~Geralt~

„Triss?“ jeho hlas je lehce ochraptělý, ale jeho oči... ty jsou stále stejné. Musím se silně přemáhat, aby se na něj nevrhla a nezačala jej objímat. Nejspíš bych mu způsobila ještě větší bolest a bůhví, kdo v jeho očích nyní jsem. Pamatuje si mě? Co všechno? Sleduju jeho pohled, který vypovídá o tom, že stále bloudí ve své vlastní mysli a hledá nějaké známky svého bytí na tomto světě.

Ach, Geralte, jsi naživu. Cítím jednu slzu stékající mi po tváři. Rychle si jí setřu a přinutím se k úsměvu.

„Ahoj,“ sundám vak a položím jej na noční stolek u jeho hlavy. Sama si pak sednu na kraj postele. Ruce se mi třesou a postupně se k tomu přidává i celé tělo. Triss, uklidni se. „Jak... jak ti je?“

Na nic lepšího se jej nemůžeš zeptat? A co mám dělat? Viděla jsem jej umírat v kaluži krve. Viděla jsem mizet život z jeho očí. Kdo mě to držel, abych za ním neběžela? Marigold. Moc si z toho soudného dne nepamatuju, ale ten jeho výraz mi nikdy nevymizí z paměti.

Na chvíli jsem jej opět zahlédla umírajícího a ruce jsem sevřela v pěst. Hlava mi klesla s očima upřenýma na chvějící se prsty. To jsem tak slabá? Jeho přítomnost...

Geraltův pokoj a mé třesoucí se prsty

~Geralt a par much bzučících u okna~

Takže si nepamatuje na všechno. Trochu mě ta myšlenka bodne, ale snažím se zachovat klidnou tvář, i když mi to moc nejde. Kdo ví, co se všechno stalo. Možná jen neměl dodělanou práci a vrátil se, aby vše dal do pořádku. Ale co? A co Yennefer? Pokud vím, tak ona... co s ní je? Je naživu nebo mrtvá? Bohužel vzpomínka na ni a na Geralta, jak byl do ní naprostý blázen, mě rozčiluje. Zaženu ji, a snažím myslet jenom na pěkné chvíle, jež jsme spolu prožili. Marigold by o tom mohl psát milostné básně.

Jeho ruka chytila tu mou a v tu chvíli jsem měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Bylo to tak intenzivní, až jsem měla pocit, že se na něj vrhnu. Skousla jsem si ret a na chvíli zavřela oči.

„Jak dlouho jsem byl … no, pryč?“

Jak dlouho? Bože, už je to tak dávno. „Geralte,“ nevím, jak moc by mu to ublížilo, kdybych řekla celou pravdu. Pokud si pamatuje jenom útržky, nevím, zda by bylo dobré, abych na něj vybafla celý jeho život.  „Mnoho se změnilo,“ začnu pomalu. „Byl jsi... byl jsi považován za mrtvého... pár let,“ opět si skousnu ret, protože mám výčitky svědomí, že jsem jej nešla hledat. Jeho oči mě však přesvědčily, abych mu řekla přesné číslo. „Pět let.“

Na chvíli nastalo ticho a bůhví, co se mu všechno honilo v hlavě. Geralt nebyl uhlazený muž, kterého by většina žen označila za krasavce. Měl mnoho jizev, věčně chladné oči, bílé vlasy a roků neměl málo, ale jeho vnitřní kouzlo mě vždy fascinovalo a jen díky tomu jsem propadla jeho dotekům, sladkým slovům. Triss, červenáš se.

„Jak se máš vlastně ty? Mám pocit, že není něco v pořádku, co se děje?"

Ticho protrhly další otázky, až jsem sebou mírně škubla. „Myslím, že už dobře,“ lehce se usměju a stisknu jeho ruku. Už mi nikdy neutíkej. „Všechno bude zase dobré,“ zamluvím jeho otázku. Sama nemám tušení, co se děje se mnou a se světem. „Přinesla jsem pár elixírů. Vesemír může být starší a modřejší než já, ale není čaroděj,“ uculím se. Snažím se do atmosféry plného rozpaků vehnat trochu té radostné nálady. „Vlaštovka,“ vytáhnu ampulku. „Jistě, tyhle elixíry vy zaklínači musíte zvládat levou zadní, ale přidala jsem do ní trochu té magie. Mělo by to zabrat o něco účinněji, a pokud jsem neudělala chybu, tak do večera budeš běhat jak rybička.“

Mezi námi? Ale kdeže… ehm

~Geralt~

Ani nechtějte vědět, jak mě jeho letmé úsměvy uklidňují, že bude vše v pořádku. Přece jenom vidět jej živého potom, co byl považován za mrtvého, je zvláštní. Člověk si pomalu zvykal na myšlenku nekonečného odloučení a teď tohle. „Neboj se. Rybičky stále plavou ve svých vodních korytech,“ ujistím jej s úsměvem na rtech.

„Triss, mám takový pocit… vím, bude to znít blbě, ale musím to vědět, mám pocit, že je mezi námi něco víc, ale ať se snažím sebevíc, nemůžu si vzpomenout. Omlouvám se, jestli to není pravda!“

Možná v tuhle chvíli by si mě kde kdo spletl se sochou. Ztuhla jsem a jediné, co jsem slyšela a cítila, bylo moje vlastní srdce. Pustila jsem ruku a postavila se. Otočila jsem se k němu zády. Nechtějte po mě znát důvod mého konání. Sama jsem to nechápala. Nejsem typ ženy, co se bojí. Umím být rázná a nebát se do něčeho kopnout. Ale nyní? Nyní jsem se cítila jako malá bezbranná holka. Polil mě zvláštní chlad, jako by tam venku byl někdo stejně nejistý jako já teď.

„Nebudu ti lhát, Geralte,“ lehce natočím hlavu jeho směrem, i když ne úplně, protože stále stojím k posteli zády. „Bylo mezi námi něco víc. Možná, že i je, ale...“ otočím se k němu čelem. „Nebudu ti vnucovat tvé vlastní pocity. Pokud něco ke mně cítíš,“ lehký úsměv, „pak věz, že tvé city budou opětovány. Ale je na tobě, jak se ke všemu postavíš. Pokud by ses rozhodl jinak, pochopím to.“

Kaer Morhen

(mizející Vesemir, jízlivý Lambert, zelenáč Leo a klidný Eskel)

Tolik zaklínačů a příběhů na jednom místě. Tolik se toho od nich mohu dozvědět a oni tu stojí jako nerozbalený dárkový balíček. Pro mě! Taková malá třešnička na Geraltově dortě. Přímo ráj pro barda, dokud nezjistí, jak těžko se to všechno z těch zaklínačů páčí. A co teprve z takového Lamberta! Z něho vytáhnout něco jiného než jeho peprná slovíčka, je nadlidský výkon, ale já jsem přece kdo? Marigold!

,,Marigold přišel a spadl do kolen, jeho publikum totiž vyskákalo z oken! Je to jasné," prohlásí Lambert.

Slyšel jsem dobře? Mé uši jenom zavibrovaly, jakmile zaslechly jeho rým. No čekal by od něj někdo rým? Ne, že? Ale jsem tu přece já a s významem jeho slov jsem se absolutně nezatěžoval. „Náádhera Lamberte,“ zatleskám. „Já nevěřím snad svým uším… To jsem opravdu slyšel lehký závan rýmu? To bych do tebe vážně neřekl,“ vysekl jsem mu poklonu. „Vidím, že svou přítomností ve vás probouzím snad skryté vrozené talenty,“ řeknu s náznakem úsměvu a nevím, jestli jsem řekl něco urážejícího, ale Lambert ani napíp a odešel. „Ale k oknu nejde…Je to dobrý!

„Zdravím Mistře Marigolde? Co tě sem přivádí,“ zeptá se mě Eskel.

„Co-,“ zaseknu se v půli slova a nechám promluvit Lea, na kterém bylo vidět, že má něco na srdci. Jen mluv mladej, ať se Marigold šetří na vás! „Eskele, Geralt je živý. Vrátil se k nám, na Kaer Morhen. Je tu, ve svém pokoji.“ Lépe bych to neřekl!

 „Teď asi jen tak z pokoje nevyleze, když tam šla Triss co,“ vystihl Eskel nynější situaci.

„Noo…Myslím, že svou návštěvu již nemusím vysvětlovat. Kdybych nepotkal Triss, tak už by to teď věděla víc jak polovina Severního království-“ Což už stejně ví..ale já jsem přímo u zdroje! „-a koukám, že i zde jsem zapotřebí,“ opobaveně se zasměju.

„Marigolde, Já přeci na žádných cestách ještě nebyl. Ještě jsem neskončil výcvik. To jemu bys měl něco složit, třeba tě potom bude mít radši,“ vrátí se Leo ke mně a promluví o mém návrhu.

On ještě nebyl u Chtivých stehen ve Wyzimě!? Zkouška nad zkoušky! „Neboj se…to všechno…to zachraňování vesnic před nájezdy utopenců nebo sličných slečen od nestvůr, které ti pak darují…Hmm…,“ hluboce se zasním.

„Zdravím tě Marigolde proč jsi se sem vydal,“ leknutím mě Vesemir vyruší.

„Puf, já se tě lekl Vesemire! Jak se vždycky dokážete k někomu přiblížit tak tiše… Mně se to nikdy nepovedlo! Ale jo vlastně… abych to nezakecal,“ odkašlu si. „No přece: Kvůli vlkovi to bílému, co se vrátil mezi nás. Z těch míst co živému, běží po zádech všem mráz,“ z hlavy jsem plácnul první blbost, co mě napadla. „Máte pěkný krb. To se musí nechat,“ zcela zas odbočím od tématu a přiblížím se k jeho plápolajícímu ohni. Ještě si naladit loutnu… Pustil jsem se do toho, což mi nebránilo, abych všechny přítomné nebombardoval svou maličkostí...

Kaer Morhen

(Vesemir, Leo a Eskel)

Usedl jsem ke krbu, u kterého se ladilo s takovou lehkostí, jako bych plynule pronesl nějakou mou nádhernou báseň. Nakonec jsem vybrnkával jednu melodii, jestli se mi podařilo loutnu naladit tak jak jsem potřeboval. Ještě mi to nejde! Ale tohle bude pecka! Jak na to ten bard Tolkien jenom přišel…Takový výkuk na akadamii … Kde se asi zas fláka…určitě zas na nějaké té své cestě za neznámým o kterém furt tak básnil. Blázen…Snad ho ještě uvidím…

Dohrál jsem a byl jsem se svou loutnou naprosto spokojen. Krom toho ticha, které nastávalo. Ubíjelo mě to a nemohl jsem to nechat jen tak. „Loutna má milovaná! Co bych si jenom bez ní počal! Konečně je zas jako nová,“ pronesu šťastně na zaklínače, co ještě zbyli, které to evidentně asi moc netěšilo.  „Tak co vám mohu nabídnout? Co takhle baladu o Bílém vlku? Tentokrát by měla mnohem lepší konec,“ ujistím je a pohlédnu na ty oči plné nezájmu, kromě těch Leových. „Tak teda ne…,“ pokrčím rameny. „Co takhle, jak jste našli Geralta? Zkrvaveného v kaluži krve a na stromě cvrlikající sýkorka vyzpěvujíc jeho návrat? No táák…Se vším ven,“ hledám, v jejich pohledech něco, co by mi napovědělo, kdo něco věděl.

Leo! On věděl, že žije! „Třeba ty Leo,“ ukážu na něj s loutnou v ruce. Někdo by si možná pomyslel, že na něj ukázala samotná smrt s kosou v ruce, která ho chce upovídat k smrti. A to jsem ještě nekončil. „Nebo ty Vesemire. Ty víš určitě všechno! Anebo víte co? Mě nějak vyschlo v krku, že bych vypil snad celý sud piva,“ pobaveně řeknu. „Určitě tu máte i něco jiného, než ty vaše lektvary,“ pohlédnu na Eskela, aby si nemyslel, že z toho vycouvá! „Támhle třeba,“ ukážu ke stolu. „Snad nám nešel všechno Lambert vypít, když ví že tu jsem já,“ zasměju se a mířím ke stolu.

„Tak! Vyprávějte,“ pohodlně se usadím a očekávám od nich podrobnosti o Geraltovi anebo si prostě jen tak poklábosit...

Aww, Geralte

Kdybych mohla, všechno bych zvrátila. Mrzelo mě, že jeho vzpomínky nejsou to, co bývaly, ale zahřálo mě jeho uvědomění, kdo jsem. Cítila jsem se zvláštně. Tak bezbranně. I kdybych o sobě říkala, jak jsem dokonalá čarodějka, nyní bych si netroufla ani na psa.

„Mrzí mě, že si to nepamatuji…“

To nic, řekla bych, ale celou dobu jsem mlčela. Chtělo se mi smát i brečet. Chtělo se mi skákat radosti i bušit zoufale do zdi. Může to být ještě horší? Co když... co když se vzpomene na Yennefer? A kde je? Je mrtvá? Nebo také žije? Tolik otázek...

Mé myšlenky však zastavil Geraltův akt, kdy se postavil a pomalu se ke mně přišoural. Zatajila jsem dech a sledovala jeho zvláštní oči. Jak se to na mne díváš? Proč nikdy nepoznám, co ke mně cítíš, Bílý vlku!

Polibek mne vnesl do jistého rauše, kdy jsem nedokázala nic jiného činit. S vervou jsem mu jej opětovala. Nebyla jsem ten typ, co by ustoupil a pokud by chtěl víc, poddala bych se mu. Co se mu však honí hlavou? Znamená ten polibek pro něj něco? Kdyby nás viděl Marigold.

Geralt, zabiják monster a milovník žen. To se o něm povídalo skrz Severní království. Temerie byla proslulá jeho činy. Dokonce i Foltest si dělal srandu z jeho postoje k ženám. Smál se mi, když jsem řekla, že k zaklínači cítím něco víc.

‚Ten tě nikdy neuspokojí!‘ jeho slova byla jak jed. ‚Jen si s tebou užije a poběží za další sukní! To je Geralt z Rivie!‘

Mám věřit královu názoru? Nebo mám nechat Geralta, aby dokázal, jaký doopravdy je.

Přinutila jsem se od něj oddělit a prsty prohrábnout jeho rozpuštěné vlasy. „Víš o tom, že by ti slušel culík, jak to nosí elfové?“ usměji se. Přitisknu se k jeho hrudi a poslouchám tlukot jeho srdce. Kde jsi byl tak dlouho?

Kdyby nebyli tak tvrdohlaví

Kdybych měl v Temérii hledat nejposvátnější místo, kde se uctívá Melitelé, zamířil bych určitě do Ellander. Nikdy jsem nebyl věřící typ, ale raději skloním hlavu, než bych nechal bohy srát mi na ni. Melitelé, bohyně se třemi tvářemi dívky, dospělé ženy a stařeny, tu byla vždy pro ty, jejichž život dávno zavítal do prachbídných končin. Málem jsem se k ní začal modlit jako malý kluk. Přece jenom tehdy můj život stál opravdu za hovno. Neměl jsem co do úst, moje matka byla děvka prodávající své tělo a otce jsem nikdy nepotkal. Nejspíš nějaký zbloudilý voják s choutky.

Zahnal jsem otravné myšlenky a pomalu krátil vzdálenost mezi mnou a vchodem do hostince. Vedle mě šla Ves a neustále se po něčem ohlížela. Vždy byla ve střehu. Dokonce i na místě, kdy by nikdo neměl tasit zbraň, ale nebuďme naivní. Takových idiotů se najde spoustu a já nejsem zrovna oslavovaný typ člověka.

Konečně si dám pořádný pivo. Chci dát ruku na kliku, ale za mými zády se ozve hlas nějakého chlapce. Když se na něj otočím, usoudím, že to bude nějaký pikolík. „Pane,“ hlas se mu lehce třásl, stejně jako ruce, podávajíce mi zapečetěný dopis. Znak krále Foltesta? Kývnu na Ves a ona dá chlapci stříbrňák. To by mu mělo stačit na teplou večeři.

Musím opustit myšlenku dání si piva a zamířím rovnou do svého pokoje. „Hlídej venku,“ přikážu Ves a zavřu za sebou. Nechci se nechat rušit. Rychlým pohledem přelétnu dopis a zamračím se. Řád to zase podělal. Balíme, Roche.

***

Wyzima. Místo, kde jsem se aspoň trochu cítil jako doma. Ves jsem nechal za jeho branami, aby zamířila rovnou za Foltestem a informovala mě o všem, co se v jeho přítomnosti stane. Sám jdu pomalu smrdutými ulicemi. Tam se válí nějaký bezdomovec, tam zase ožrala. Lepší denní dobu jsem si na návštěvu vybrat nemohl. Mají U Chlupatého medvěda furt to smradlavé pivo chutnající po splaškách? Na ochutnávky čas nemám. Sice jsem toho moc nenaspal, ale běda všem, kteří by se mi chtěli postavit na odpor. Nebudu mít moc dobrou náladu. Dokonce ani teď ji nemám. Spíš otrávenou a doufající v brzký konec mise.

Lebedův lazaret stále shlíží na svět, jako by měl nastat soudný den. Nejspíš už dávno nastal, jen se nám to nedoneslo. Zatracení elfové. Kde jsou, tam teče krev. Ani tady to není výjimkou. Sjedu pohledem jednoho poloelfa, který právě vyšel ven z budovy a motaje si to pochodoval dál. Kdybych nezrychlil krok, nejspíš by do mě ten ochlasta narazil.

Dál se už nezdržuju. Projdu celou Chrámovou čtvrť, obezřetně obejdu všechny členy Řádu planoucí růže a vyjdu na Hráz. Dokonce zde to jde cítit obchodníky a jejich nadouvajícími se kapsami. I když možná ne jenom těmi,pohlédnu na jednu lehkou ženu stojící kousek od brány. Nakrucuje se jak had. Dělala to i má matka? Dám ruce v pěst.

„Můj pane,“ zacukruje děvka, „nechcete se pobavit?“

Ale jistě. Jen ne s tebou. Ignoruje její návrh, pokračuju rovnou k převozníkovi, kde se o převoz dožaduje i nějaká stará ženská. Tohle mi byla stařena dlužna, postěžuju si. Nakonec však nasedám do veslice a nechám se i s nevítaným přísedícím převézt na druhou stranu. Než však opustím převozníkovo stanoviště, vysvětlím mu, aby na mě počkal. „Tady máte zálohu,“ dám mu tři měďáky. „Zbytek dostanete, až se vrátím a další část na druhé straně,“ nebudu riskovat, že mi jen tak pláchne.

Stařena mezitím zmizela nějak moc rychle. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikoho nevidím. Kde ksakru je? V křaku asi ne. Nezbývá mi nic jiného, než pokračovat v cestě. Ta dívka, kterou unesli, musí být velmi důležitá. Trochu mě znervózňuje myšlenka, že mi Foltest přímo nenapsal, koho že to mám přesně najít. Jen pár poznámek o jejím vzhledu.  V dnešní době nevěřit ani poslům.

(5. odstavec) 

Vesnice cihlářů je jak ušitá jim na míru. Nízké domky jako by vyrůstající ze země, všude kolem plno cihel naskládaných v řadách vedle sebe, toulaví psi pochtívající žrádlo a v dáli slabě znějící zvuky příšer. Nedokázal jsem si představit, na co všechno při průchodu bažinatou pustinou narazím.

Jeden z cihlářů mě navedl k domku Vasky, která mě až moc ochotně přijala a nabídla mi čaj.

„Copak tu pohledáváš, mladíku?“

Mladíku? Hmm... „Neudálo se zde v poslední době něco zajímavého?“

Vaska se na mě na chvíli zadívala a zamyslela. „Kromě elfů? Snad nic.“

Elfové mě v tuhle chvíli opravdu nezajímají. „Mám na mysli, jestli tudy někdo neprocházel.“

„Aaah,“ stará žena se postavila a o holi dopajdala ke kredenci, z něhož vytáhla tvrdý bochník chleba se začínající plísní. „Elfové a příšery útočí.  Jeden rytíř zaplatil životem, mladíku. Podle některých s ním byla i mladá dívka. Odvedl si jí elf.“

Začíná se to trochu komplikovat. „Kdo zabil rytíře a kam ten elf odvedl dívku?“ musím připustit, že se začínám ve Vasčiných slovech pomalu ztrácet.

„Kdo zabil rytíře? Rozhlédni se kolem, synáčku. Jsem už stará, abych chodila po bažinách a hledala, kdo rytíře zabil. Slyšela jsem však, že kikimora měla svačinu.“ No skvělé. Takže někdo z Řádu má chránit tu dívku a sám se nechá sežrat. „Elf odvedl dívku neznámo kam. Možná do k sobě nebo k druidskému hájku. Elfů se tam hemží jak mravenců na kupce hlíny,“ začala krájet plesnivý chleba.

„Děkuji za informace, myslím, že se vydám na cestu a být vámi, ten chleba bych nejedl.“

„Ale kde že, synáčku,“ zasměje se Vaska. „Tohle je slepicím.“

Než odejdu, sám Vasce pár minci na stůl jako poděkování za podané informace. Zdá se, že by mohla mluvit pravdu.

Najít malou holku v Bažině je jako hledat jehlu v kupce sena jen s tím rozdílem, že jste jí stihli ještě protáhnout nit a tu jste drželi v ruce. Stačí jen zatáhnout a jehlu máte. Takhle to vypadalo i s mou cestou k hájku. Utopenci a topivci jsou velmi otravná stvoření. Objeví se v nejméně příznivou dobu a většinou jich je více jak jeden. Bohužel nejsem zaklínač, abych je kosil jednoho po druhém, a tak se musím spoléhat na svůj arzenál v brašně u pasu či svůj obouruční meč. U mokřadu jsem narazil dokonce na Bloedzuigery. Nejsou to zrovna tvorové na okrasu, naštěstí ani ne moc rychlí, a tak je obejdu a dostanu se na zvláštní pohřebiště, kde mezi sloupy stojí zkamenělá postava. Podle všeho golem neprobuzený k životu. Raději, aby i zůstal spát. K hájku to pak není moc daleko.

Viděli jste někdy místo, kde je všechno úplně naopak? Tak tohle byl hájek. Druidové na mě hleděli těmi svými povýšenými pohledy a jedna dryáda hrála na píšťalku, která mi svým zvukem připomínala tu, na kterou hrál Iorweth. Dám ruce v pěst, jakmile si na něj vzpomenu. Nejsem tu, abych poslouchal nějaké hudební vystoupení. Dojdu k nim a spíš přikážu, než se zeptám: „Ta dívka půjde se mnou.“

Dryáda přestala hrát a usmála se na mě. „A proč by měla? Je pod mou ochranou, cizinče.“

Nikdy si nezvyknu na jejich zelená těla a odhalené všechno. „Nemusím říkat, že je to můj úkol. Chránil ji jeden z Řádu, ale Veverky ho zabili. Já jsem jako jeho náhrada. Vydejte mi ji a odejdu v míru.“

„A ve vašich rukou bude více v bezpečí? Zde se nemá čeho bát,“ dryáda se postavila a schovala dívku za záda.

„Nebudu se opakovat,“ vytasím dýku, kterou jsem nosil u opasku a přiložím k jejímu krku. „Vydejte mi ji a odejdu v klidu.“

(8. odstavec) 

Proč se nikdo nikdy nepodřídí? Dryáda nemusela pocítit ostrost mé čepele a druidové nemuseli začít hájit svůj. Naštěstí dívka měla tolik kuráže, že zůstala stát na místě a já si ji jenom přehodil přes rameno. Nemůžu se zdržovat jejími krátkými nožkami. Druidové si usmysleli, jak skvělé bude proti mně poštvat jejich wyverny. S dívkou na rameni jsem měl jen jedinou možnost. Z vaku urychleně vytáhnu petardu s názvem Tančící hvězda, rychlým škrtnutím zapálím knot a hodím do středu mezi přibližující se ‚draky‘. Za tohle označení by mě kdejaký zaklínač nejspíš praštil.

(9. odstavec) 

Petarda udělala svoje. Vybouchla a do okolí se rozletěly hořlavé střepiny. Wyverny stojící nejblíže okamžitě chytly plamenem a v návalu šoku se rozutekly do všech stran a začaly všechno podpalovat. Ups, nejspíš se mé jméno opět někde zapíše. Dál to však neřeším. Otočím se a rychle běžím s dívkou pryč od hořícího hájku, dávaje si ji pohodlněji do náruče. Snažím se jít po cestě, kde není tolik nestvůr a tak by mohla být respektive v bezpečí. Po chvíli se zastavím, postavím ji na zem. „Nejsem tu proto, abych ti ublížil. Odvedu tě domů,“ i když si touhle větou nejsem moc jistý. Pro jistotu dívku držím za ruku. „Jak se jmenuješ?“ Jsme daleko od ohniska požáru a kolem nás není žádná nestvůra, ale ani Veverka.

Oprava :D

Jenom tohle, Geralte?

„Jsi překrásná Triss, musel jsem být hlupák, když jsem nebyl s tebou!“

Kdejaká žena by po těchto slovech zrudla a hned by se na původce této věty vrhla. Já jsem měla však dojem, že zatím bylo něco, co jsem na chvíli postřehla v jeho očích. Bohužel mne ranilo vědění, že jenom díky tomu, jak vypadám, on podlehl.

Skousnu si ret a šetrně se od něj odtáhnu. Nechci mu přivodit fyzickou bolest. Rány měl všude, kam jsem se jenom podívala a stále byl trochu bledý. „Odpočiň si, Geralte,“ usměju se na něj. „Budeš mít nejspíš moc práce. Nevstal si z mrtvých jenom proto, abys mi říkal komplimenty,“ udělám několik kroků dozadu. „Já... půjdu si promluvit s Vesemírem a kontaktovat mou zástupkyni u Foltesta. Omluv mě,“ možná to bylo zbrklé. Nemohla jsem si však pomoct.

‚Jsi překrásna Triss.‘ To vím, ale nechci, abys byl se mnou jenom kvůli tomu! Podle všeho jsi zapomněl na všechno, co jsme spolu prožili. Úplně na všechno. I na Yennefer? Proč ses na mě chvíli díval, jako bych tu ani nebyla? ‚Musel jsem být hlupák, když jsem nebyl s tebou!‘ Argh, byl jsi se mnou kdykoliv, když to bylo možné. Oba víme, že nemůžeme být stále spolu. Každý jsme měli a máme své povinnosti. Ty jsi zaklínač a já rádkyně krále Foltesta.

Vyjdu z jeho pokoje až velmi zbrkle a málem zakopnu o odlomený kus zdi. „K sakru! Já tenhle hrad snad zničím!!“ postěžuju si a pokračuju dál chodbou. 

Časy se mění

(týká se pouze: Iorwerth, Vernon, Arrayah, Sigfried, Cynara, Jacques)

Vernon Roche

Podařilo se ti odvést dívenku z hájku, při čemž díky jejich tvrdohlavosti skončil v plamenech. Sice s tebou šla sama od sebe, i když jsi na ní viděl, že by raději zůstala.

„Nejsem tu proto, abych ti ublížil. Odvedu tě domů. Jak se jmenuješ?“

Na tvou otázku však dívka vůbec neodpověděla. Jen pootevřela ústa a ihned je zaklapla. Nejspíš ti muselo dojít, že mluvit nemůže. Na očích jsi jí viděl, že ji zasáhlo, cos udělal s hájkem, ale byla tu jiná možnost? Ne.

Musel jsi spěchat, abys nenarazil na někoho, kdo chce dívku mít ve svém držení. Převozník naštěstí byl tam, kde’s jej očekával. Hodil’s mu další mince a ten tě převezl na druhou stranu. Mezitím jsi dívce přes ramena přehodil svůj plášť, aby nebyla tak nápadná. Nevíš, kdo všechno ví, jak vypadá.

Vydal ses rovnou k zámku La Vallete, kde právě byl král Foltest, abys mohl dívku předat do jeho rukou. Bohužel během cesty tě napadla skupina banditů a při boji dívka zmizela někde v lesích. Pokoušel ses ji najít, ale jediné, cos našel, byl tvůj kabát od krve. Ona jako by úplně zmizela. Napadlo tě, že jí něco muselo zabít. S tím si taky šel za králem, ale sdělil jsi mu, že nemáš o její smrti důkaz.

Iorweth, Arrayah

Společně jste se k večeru vydali na Blata. Když jste však došli k Druidskému hájku, nevěřili jste vlastním očím. Hájek vypadal, jako by se nad ním přehnal drak dštící oheň. Všechny stromy byly černé a stále z nich odpadávaly žhavé uhlíky. Zem byla sežehnutá, mrtvá těla ležela všude, kam jste se podívali. Chvíli jste chodili mezi ohořelými druidy, rozšlápli jste lebku mrtvé wyverně než jste uslyšeli tichý vzdech.

Iorweth se jako první ujal vedení a šel se podívat, odkud ten zvuk je. V kupě spadaných ohořelých větví ležel starý druid. Pokožku měl seškvařenou a každý jeho nádech bublal. Víčka měl spálená a musel trpět obrovskými bolestmi. Sehnul ses k němu a zeptal se, kdo to udělal. Druid jen tiše vyslovil pár slov: „Voják... s... s mod... modrými pruhy. M-má We-Weddin.“ Z jeho očí rázem vymizel veškerý život.

Iorweth věděl, o kom stařec mluvil, ale jedno bylo jasné. Únosce Weddin byl dávno pryč. Nestihli jste to. Nezbývalo vám nic jiného, než se vrátit za Yaevinem.

Sigfried

Rozloučil ses se Cynarou a jako první tě napadlo vydat se za někým, kdo by rozuměl vyřezané poznámce na třísce, kterou sis uzmul ve sklepeních špitálu. V nevěstinci Chtivá stehna si narazil na elfku, která po tučné odměně z tvé kapsy a nejenom z ní, ti byla ochotná sdělit, co jsi měl na třísce napsáno. „Aelirenn.“ To jméno ti nic neřeklo, ale děvka pokračovala dál. „Byl to její nápad, aby si Veverky říkali Scoia’tael,“ přejela ti prstem po rtech. „Můžeš proklínat její jméno, rytíři,“ ušklíbla se a šla na sebe natáhnout šaty.

Bohužel jsi nepochopil spojitost mezi spisem o narození Nimue a elfkou Aelirenn.

Cynara

Jakmile sis byla jistá, že Sigfried odešel, bylo jasné, že ta dívka musí být velmi důležitá. Rozhodla ses proto kontaktovat Scoia’tael ve Staré Wyzimě. Vydala ses za Yaevinnem jakmile slunce zapadlo a informovala jsi jej, že Řád planoucí růže bádá po nějaké dívce jménem Nimue. Tvá zpráva jej nijak nepotěšila. Zdálo se, že on ví o té dívce víc, než ty sama. Zeptáš se proto, co o ní ví a proč na spisu o jejím narození je jméno první Scoia’tael.

Yaevinn odpoví: „Nimue přímým potomkem elfí bojovnice Aelirenn, která vedle před dvěma sty lety první Scoia´tael do boje za svobodu elfů. Každý znal Aelirenn, avšak jen málo kdo věděl o její dceři, která byla zplozena s tehdejším lidským králem Temerie, který Aelirenn zradil a zavinil tak její smrt.“

Jacques

Zpráva o hořícím hájku tě nijak nezasáhla. Měl jsi svých starostí dost. Druidové do ničeho nezasahovali, a tak si neměl důvod se jít do Blat podívat. Než ses vrátil do Kupecké čtvrti, ještě jednou jsi obešel svá stanoviště na hlídce a mezitím si rozdával rozkazy ostatním členům řádu.

Jacques a Sigfried

Cestou do Kupecké čtvrtí Jacques narazil na Sigfrieda, který po požádání řekl, co se všechno dozvěděl. Ani jednomu z vás nebylo zrovna milé, že se do spisů špitálu zapletlo jméno původkyně Scioa’tael. Jacques přikázal Sigfriedovi, aby po Nimue dál pátral a informoval o všech novinkách, které se doslechne.

O 11 let podzěji...

Iorweth, Cynara, Arrayah, Yaevinn

Cynara dále donášela Veverkám během svého pobytu v Chrámové čtvrti. Jako medička se během let zdokonalovala ve svých schopnostech a dokonce si získala mírný respekt lidí, kteří za ní chodili pro léčebné masti, bylinné vývary nebo jim pomáhala, pokud si umínili, že se zlomenou rukou chodit po Wyzimě je náramná legrace.

Její život však nebyl růžový velmi dlouho. Kvůli jejímu původu byla pod dohledem řádu. Jednou, když se měla sejít s jedním se Scoia’tael na Blatech, si nedala pozor a byla odhalena. Musela se proto přemístit a uchýlit se do úkrytu, který ji milerád propůjčil Yaevinn v podzemích Staré Wyzimy. To bylo cca po šesti letech.

Během následujících let se Cynara seznámila s Iorwethem a Arrayah. Společně s nimi pomáhala Veverkám. Přispívala svým umem medičky, snažila se vypátrat něco o zmizelé Nimue, i když většina elfů ji říkala Weddin. Bohužel za ta léta ani jeden nenašli byť jen stopu. Prostě zmizela. Pomalu jste začali věřit, že je mrtvá. Dokonce se k vám doneslo, že po ní přestal pátrat i řád, sám král Foltest a zbytek celé Temérie.

***

Iorweth se uplatnil jako velmi dobrý velitel a později odešel s Arrayah, Cynarou a pár nelidmi z Yaevinnovi jednotky do lesů kolem vesnice Flotsam, která leží na hranicích mezi Temerii a Aedirnem. Tam začal pomalu svou skupinu rozšiřovat o elfy a trpaslíky ze samotného ghetta Flotsamu, mezi nimiž byl i elf Cedrik žijící blízko vesnice s dalšími velmi chudými lidmi. Taky se k němu přidávali ostatní jednotky z okolí.

Sigfried, Jacques

Vaše pátrání po zmizelé Nimue skončilo neúspěchem. Po třech letech hledání, kdy jste poslali hlášení o svém nezdaru jí najít, přišel poslední dopis přímo od krále Foltesta, v němž stálo, že Nimue je prohlášena za mrtvou. Dokonce vám přišlo hlášení od Modrých pruhů, který psal sám Vernon Roche. Skončili jste s bádáním a pokračovali ve vyvražďování nelidských povstalců.

Vernon Roche

Ještě pár let ses pokoušel najít nějakou stopu po zmizelé dívce, o které ti Folest osobně řekl, že se jmenuje Nimue a hlavně jí chtěla najít čarodějka Filippa Eilhart z důvodu, že jí chce král Redanie dosadit na Foltestův trůn, protože má větší právo na něm sedět, než královi bastardi, kteří se narodili jemu a baronce La Vallete. Neptal ses na další detaily, protože jsi měl v něj důvěru, ale po pár letech tě to přestalo bavit. Souhlasili s tebou i ostatní. Dokonce ti dala za pravdu i Triss.

Další roky ses staral hlavně o to, abys našel Iorwetha a jeho rozrůstající se skupinku Scoia’tael, která podle některých nebyla vůbec malá. Taky ses pokoušel najít Yaevinna, který podle všeho několik let sídlil v podzemí Staré Wyzimy, ale najednou úplně zmizel.

Tvé plány však překazil dopis od Foltesta, ve kterém tě žádá jako svého nejschopnějšího agenta, aby ses vydal do Ard Carraigh za králem Henseltem a přesvědčil jej, aby mu pomohl s bojem s Redanii. Po řece Pontar a následně Lixela jsi plul do hlavního města Kaedwenu.

Asi bych si měl dát volno

~já, jenom já~

Snažit se něco dostat z němého člověka je asi to samé, když nabídnete párku sviním perly. Tak se její jméno nejspíš ani nedovím, i když by Foltest mohl kápnout božskou. Král měl mnoho tajností a bohužel jsem znal jen setinu toho všeho. Jeho ambice mi byly tak trochu záhadou. Nepočítal jsem jej mezi malé muže. Ba naopak. Měl něco, co mě přesvědčilo, abych jej následoval. Mnoho jiných králů se může považovat za ty, co mění vše, nač si vzpomenout a přitom jejich činy zmizí stejně jako pára nad hrncem.

Pokračoval jsem v cestě a dívku držel za ruku. Snažil jsem se přizpůsobit jejímu kroku, ale měl jsem strach, že bychom narazili na Scoia’tael. Neměl jsem dvakrát chuť se s nimi pustit do křížku. Svou práci jsem právě vedl k molu, kde na mě čekal převozník a jeho zuby nadšeně zaskřípaly, jakmile mě spatřil. Jasně, prachy. Co jiného by jej přinutilo se vrátit. Můj zadek nejspíš ne.

Wyzima zůstala daleko za mými zády. Tichý dusot kopyt mě trochu uspával, ale nejvíce to zapůsobilo na děvče. Usnula přímo v sedle a chvíli jsem se divil, jak se v něm udrží. Nejspíš to bude čarodějka. Řeknu si jen pro srandu. Taková malá holka, nemluvící a vystrašená. Jestli ona je čarodějka, tak já jsem manželka krále Foltesta.

Mířil jsem rovnou na hrad La Valette. Věděl jsem, že tam Foltest bude. Hraběnka jej nějak přitahovala. Aspoň jsem to vydedukoval z tónu, jakým o ní myslel. Jestli jí bude chtít pojmout za ženu, můžeme slavit. Neměl žádného dědice a mladý taky zrovna nebyl.

Cesta byla nudná a opakující se. Každého večera jsme se zastavili, odstrojili koně, vykartáčovali je, napojili a nakrmili. Sami jsme se najedli, napili a oddali se krátkému spánku. Dívka měla více možností, jak usnout. Já většinou zůstal vzhůru celou noc, než jsem nakonec usoudil, že bych mohl taky zavřít víčka. Měl jsem však dojem, že jakmile jsem zavřel oči, ona je otevřela. S tím jsem se probouzel každé ráno. Nelíbilo se mi to.

Čím blíže jsem byl k La Valette, tím méně opatrnější jsem byl. Chtěl jsem se zbavit svého břemena a jít pátrat po Iorwethovi. Jak naivní jsem v tu chvíli byl. Má nepozornost mě stála stržení z koně a pořádnou ránu do hlavy. Jen díky pokrývce jsem zůstal při vědomí a na poslední chvíli se překulil na stranu. Na místě, kde jsem ležel, nyní trčela sekera. Do háje! Postavil jsem se na nohy a vytasil svůj obouruční meč. „Tak pojďte!“ zařval jsem nejspíš proto, aby mi to dodalo kuráž. Kolem mě se objevilo asi pět banditů s různorodými zbraněmi. Jedna sekera, tři rezavé meče a tupá palice. To jsem to vyhrál. Naštěstí jsem byl zvyklý na boj s více protivníky, ale unikla mi jedna maličkost. Kůň dívky byl najednou bez jezdce a ona nikde. I můj kabát zmizel spolu s ní. „To si děláš...“ nadám si nahlas a odrazím první útok. Nejspíš bych se s nimi neměl moc dlouho zaobírat. Zkurvysyni!

Asi bych si mohl blahopřát, když můj meč uťal jednomu hlavu a zároveň jsem uskočil dozadu, aniž by mě škrábla ostrá hrana sekery. Té jsem se možná vyhnul, ale do zad mě najednou udeřila palice, až jsem hekl, prohnul se dopředu a padl na kolena. To prohraješ s takovými idioty? Stisknu pevněji rukojeť meče a druhou rukou zajedu do kapsy a vytáhnu jednu, mou oblíbenou, petardu a škrtnutím ji zapálím. Až najdu toho, kdo vymyslel samozapalovací knoty, nejspíš se mu začnu klanět.

Petarda měla účinek takový, jaký jsem chtěl. Zakryl jsem si rychle obličej rukávem a zavřel oči. Někomu by se to zdálo jako sebevražda. Petadra najednou bouchla a z jejího středu se vyvalil štiplavý oblak kouře. Musel jsem se ušklíbnout nadávkám útočníků. Snad ta holka bude mimo dosah.

Dál jsem nečekal. Otevřel jsem oči, a chvíli si myslel, že se rozbrečím. Nejhorší část petardy však byla za mnou, takže mě pálily jak po krájení cibule. Můj obouruční meč udělal zbytek. Nebudu popisovat, jak jsem skolil všechny bandity mnoucejíce si oči. Jsem někdy hodně zlý a hlavně v případě, kdy mě opravdu někdo naštve. Jim se to podařilo.

Po dívce jsem pátral po zbytek dne, celou noc a ještě ráno. Moje snaha však skončila nezdarem. Měl jsem sto chutí do něčeho praštit. Co řeknu Foltestovi? Ztratila se mi malá holka? Jestli mě nestáhne z kůže, můžu si gratulovat. Narazil jsem nanejvýš na pár veverek zahrabávající si své úlovky a svůj kabát, který dívce sloužil jako peřiny. Trochu mnou otřáslo, když jsem zjistil, že je celý od krve. Nikde jsem však neviděl díry po drápech. Zvíře to nebylo. Tak čí je to krev?

Foltest nebyl nadšen z mé zprávy. „Jak jsi ji mohl ztratit? Jsi můj nejlepší špeh a ty ztratí malou holku!!!“ Ah, jak bych to nečekal.

„Ihned jí začnu hledat, pane,“ řeknu bez zaváhání.

„To bych ti radil,“ bouchl pěstí do stolu. „A teď mi zmizni z očí, než si rozmyslím tě nechat jít!“

Taky vás mám rád, Vaše Veličenstvo. Ukloním se a vypochoduju ze sálu za pohledu hraběnky La Valette. Ves je tolik ochotná, že předá mé rozkazy dál.

***

Osud tomu chtěl, že jsem o dívku znovu pohledem už nezavadil. Buď byla opravdu mrtvá, nebo se velmi dobře schovala, ale o tom pochybuju. Tak malé dítě nemohlo nikdy přežit v lese a hlavně ne samo. Po uznání mých slov, že je bezpředmětné pátrat po někom, koho už nikdy nenajdeme, jsem se opět zaměřil na Iorwetha. Ten elf měl tuhý kořínek. Začalo se říkat, že k sobě verbuje elfy s trpaslíky a tvoří další odbojovou jednotku Scoia’tael. Někdy bych si s ním rád sedl k pivu a poptal se jej, jaký to má význam. Stejně jej i jeho nohsledy do jednoho pozabíjíme. A takový osud patří všem vzbouřencům.

Dosáhl jsem aspoň jednoho. Našel jsem původní „tábor“ Veverek, kde velel jistý Yaevinn. Pod Starou Wyzimou to vypadalo jak někde v chlívu. Jedno bylo jisté. Tady dlouho noha nestála. Buď se Veverky něčeho lekly a se stáhnutými ocasy zdrhly nebo k tomu měly nějaký jiný důvod. Určitě ne takový, aby to přineslo nám ostatním prospěch. Jak jinak. Odhodím přelomený luk do rohu temné místnosti a obrátím se k odchodu. Ve Wyzimě je hluboká noc. Nemám dvakrát zájem, aby o mně ostatní věděli. Ves čekala na povrchu a rozhlížela se kolem. Když mě spatřila, ustoupila a jen ukázala směrem, kde stáli nějací dva, ehm, vojáci. Na rytíře bych je netypoval. Naštěstí to nebyl ani Řád planoucí růže.

Dojdu k oběma mužům, ze kterých táhlo jak ze sudu se zkaženým vínem. Jak... etické. „Co potřebujete, pánové,“ dám ruce v kříž a čekám, co z nich vypadne.

„Máme pro vás zprávu od krále, pane,“ jeden z nich natáhne ruku s pergamenem.

Proč to nedali Ves? Nejspíš bych měl velmi kousavou poznámku, ale jsem unavený. „Dejte to sem,“ seberu jim svitek a přelomím Foltestovu pečeť. Po přečtení mám chuť se plácnout do čela. Proč teď?

„Ves,“ podívám se na svou pravou ruku, „Dej připravit koně. Pojedeme do Ard Carraigh.“

Cesta z Wyzimy nebyla náročná. Hlavně jsem chtěl zmizet v klidu a neviděn. Dojeli jsme k prvnímu přístavu, který byl nejblíže a nalodili se na loď mířící rovnou do hlavního města Kaedwenu. Už jsem si zvykl a Ves byla velmi dobrá společnice. Tedy hlavně jen pro ty, kteří měli rádi ticho. Já byl takovým typem člověka. Většinou jsem seděl na palubě a nechal vítr, aby mi foukal do tváří. Zapisoval jsem si nějaké nové poznatky, které jsem zaslechl mezi drby posádky nebo to, co mi řekla sama Ves. I ona špicovala uši.

„Ráno budeme v Ard Carraighu, pane,“ došla ke mně Ves. Právě jsem ležel v houpací síti v podpalubí a dával si dvacet. Ano, probudila mě, ale já neměl nikdy hluboký spánek. Věčně jsem byl ve střehu. Asi proto jsem měl ty kruhy pod očima a lehce povislou kůži na tváři.

„Díky, Ves,“ jen kývnu a mávnu rukou, aby šla.

Kaer Morhen

(Vesemir, Leo a Eskel)

No chvíli jsem si myslel, jestli nemluvím na tři stromy, na kterých se ani jeden lísteček nepohne i kdyby foukal vítr, co by lámal větve. Je fakt, že při věku Vesemira, by už toho listí moc nebylo ale pak se naštěstí jeden z nich konečně probral. Eskel! Hned se vyzdvihl v mém žebřičku oblíbenosti u zaklínačů.

„To se nemusíš bát. Lambert, stejně jako já, nikdy asi moc nepil. Ale s tebou si dám pivo rád.“

No už jsem ani nedoufal, že se někdo ozve... „Opravdu? To by chtělo vyzkoušet…Kdepak je ten Lambert? Chtělo by ho sem zavolat, určitě by nám něco pěkného vyprávěl. Třeba by dokonce vymyslel zas nějaký rým,“ zasměji se. „Pivo? Tak sem s ním…“ To jsem chtěl slyšet! Ale kdybych věděl, co přinese, tak bych si to snad i rozmyslel.

Mistře, našel jsem jen pár lahví Wyzimského šampióna. Bude ti to stačit? Vím, že to není nic moc...

Fuuuuuuj…brbbb… Snad i struny na mé loutně se zachvěly, ale přece si Marigold nebude vybírat! „Ale jo! Stejně mám hroznou žízeň,“ optimisticky se usměju na Eskela. „Vesemire, Leo! Co tam tak o samotě sami probíráte? Pojďte k nám a konečně vyprávějte, jak to bylo s Geraltem,“ zavolám na ně u stolu a s Eskelem si už ťuknu. „No a co takhle trpasličí poker? Určitě ho znáte! No tak kdo si dá partičku?“ Z kapsy vytáhnu pár kostek a v dlaních si s nimi štěrchám u ucha...„To je ten krásný zvuk! Tak kdo?“

Nejenom to, ale to už je jedno

Triss

Má slova nejspíš Triss nepotěšila a podle toho, jak mě od sebe jemně odsunula, nejspíš aby mi nezpůsobila fyzickou bolest, jsem pochopil, že jsme ji nejspíš i ranil. Nechápal jsem, co bylo na mé větě špatně. Nenechala mě o tom přemýšlet, protože mi řekla, že bych si měl odpočinout.

Sledoval jsem ji, jak odchází, a nebyl jsem schopný nic říct. Nezastavil jsem ji, jen jsem sledoval její kroky, tak dlouho, dokud nezmizela za dveřmi. Lehl jsem si do postele, ale neusnul jsem, i když jsem byl unavený. Myslel jsem na to, co jsem řekl špatně, že tak náhle odešla.

Jenže přemýšlení by se mělo nechat na jindy a tak jsem nakonec usnul, ale chvíli mi to trvalo a spal jsem opět velmi neklidným spánkem.

Probral jsem se, když už za okny vysvítalo slunce, což znamenalo, že jsem prospal celý zbytek noci. Posadil jsem se na posteli a zkusmo zahýbal svaly. Bolest zmizela a nejspíš to bylo jenom díky tomu elixíru, co mi dala Triss a předtím Vesemir. Sundal jsem si košili a zjistil, že se rány zahojily. Některé ne zcela, ale z větší části ano.

Vstal jsem z postele, oblékl jsem si čisté oblečení a vydal se dolů do hlavního sálu.

Kaer Morhen – večer v hlavním sále

~ Triss, Vesemir, Leo, Lambert, Eskel, Marigold ~

Večer ve společnosti barda okouzlil hlavně Lea, který si nedal pivo s Eskelem a mistrem Marigoldem, ale podělil se s ostatníma o příběh, jak nalezl Geralta na ,,stopě“. Po nějaké době se k nim přidal Lambert, ale nikoli kvůli konverzaci, ale jen kvůli pivu a klidu u stolu. Labert rozhovor ignoroval a vychutnával si zlatavý mok s tou správnou pěnou nahoře, zatímco si kluci, tedy Leo, Eskel a Marigold dali pivečko a pak několik kol trpasličího pokeru, přičemž každý měl štěstí jedno kolo, takže tam nebyl nějaký zjevný vítěz.

Zatímco oni hráli, do sálu vešla Triss, která se tvářila zvláštně. Došla k Marigoldovi a Eskelovi, kterým popřála dobrou noc a odebrala se do nejlepšího pokoje tady na Kaer Morhen, který byl pro ní vyhrazen.  Vesemir dokončil míchání lektvarů a také se odebral do postele. Kostky, ani popěvky mistra Marigolda ho nijak nelákali. Pak odešel do postele i Lambert a někdy kolem půlnoci to zabalili i poslední tři nynější obyvatelé starého hradu.

Kaer Morhen – nové ráno plné překvapení

~ Triss, Vesemir, Leo, Lambert, Eskel, Geralt, Marigold ~

Ráno jste se sešli v hlavním sále, kde Vesemir nachystal nějaké jídlo, i když to nebylo nic extra, ale vždy se staral o jídlo. Nachystal poháry s malinovou šťávou, na stůl položil bochník chleba a nějaké sušené maso ze srnce, kterého nalovil, když bylo ještě teplo.

Když se ostatní dostavili k snídani, hodlal jim Vesemir říct zprávu, kterou nejspíš od něj nikdo nečekal, ale jeho připravovaná slova přerušil příchod Geralta, který byl čistě oblečen a přestože byl stále bledý, již stál rovně a byl to zase ten starý dobrý zaklínač, jen s několika jizvami navíc.

Jako obvykle byl velmi tichý, jenom na Vás kývl. Trochu déle se jeho pohled zdržel u Triss a pak se zastavil u barda.

Lehce se zamračil. Evidentně si nemohl vybavit, kdo by to měl být. Sedl si ke stolu, ale nezeptal se na to, kdo je onen člověk s loutnou v ruce.

Konečně jste byli všichni a Vesemir mohl zahájit svou řeč o tom, co pro každého má za úkol.

,, Dobré ráno všem, jsem rád, že jsme se zde sešli všichni. Rád bych Vám sdělil, že se shledáváme zde na Kaer Morhen možná naposledy. Slyšel jsem o místě, kde žijí lidé, elfové i trpaslíci pospolu a tak mě napadlo, že bych zamířil do toho kraje. Jmenuje se Verden a je tam i bývalý les dryád. Vydám se tam spolu s Leem.  Chci tam zkusit začít novou éru zaklínačů, vychovávat tam sirotky a proto bych chtěl, aby ses ty Eskele vydal do Wyzimy a podíval se, jestli tam nebudeš k užitku, a kdybys našel nějaké děti bez domova, hlavně chlapce, tak je přivedl za mnou do Verdenu. Lamberte, slyšel jsem zprávy, že ve Vergenu, městě trpaslíků řádí harpye, které hradou lidem sny a zhmotňují je jako jejich noční můry. A ty bílý vlku… vím, že ses sotva zotavil ze svých zranění a ještě zdaleka nemáš v pořádku paměť, ale přesto doufám, že najdeš uplatnění v nedalekém městě Ard Carraigh. Triss, dítě…netuším, kam tebe nohy ponesou, ale snad bys mohla být při ruce Geraltovi, dokud se trochu nevzpamatuje z toho, co se stalo, ať už se mu stalo cokoli!“

Stará Wyzima – bažiny, jeskyně

~ Yennefer ~

Berengar se po tvé otázce ohledně nepokojů na tebe podíval. Neodpověděl ti však hned, nejdřív přidal nějaké dřevo do ohně a dal vařit vodu v malém hrníčku. Teprve pak se na tebe znovu zaměřil a odpověděl na tvou otázku: ,, Nepokoje? Nevím, zda se tomu tak dá říkat, ale mezi lidmi kolují zvěsti o tom, že král Redanie, Radovid V., chce sesadit z trůnu nebo chtěl sesadit z trůnu krále Temerského, Foltesta. Vypadá to na velkou válku, takže slovo nepokoje, není zrovna dobrým synonymem!“

Zamíchal vodu, která se pomalu začínala ohřívat, a přisypal do ní nějaké byliny. Některé si znala jako vlaštovičník nebo berbenku, ale sypké ingredience ti nic neříkali. Při dalším čekání na to, až se voda zavaří, se na tebe znovu podíval: ,, Ale ty by ses tím zatím neměla zabývat, čarodějko…větší starosti bys měla mít s tím, aby ses co nejrychleji uzdravila. Nemohu o tebe pečovat příliš dlouho. Mám své úkoly ve Wyzimě, ale pokud zaplatíš, jsem ochoten ti pomoci s tím, co se ti stalo,“ navrhne ti zaklínač a prohlédne si tě.

Díval se na tebe a bylo vidět, že je zvědavý, zda se rozhodneš přijmout jeho pomoc za finanční odměnu. Nejspíš ani nepočítal, že bys u sebe něco měla nyní, ale věděl, že čarodějky jsou dosti zámožné a že bys mu tedy mohla později zaplatit slušnou odměnu. Ano, zaklínači málokdy dělají něco zadarmo.

***

Jde se na výlet!

~Všichni na Kaer Morhen~

Musím uznat, že mi spánek pomohl. Hlavně v ohledu, abych na Geralta nebyla tak příkrá. Přece jenom se nedávno dostal ze spáru smrti a já po něm chci něco, co se buduje měsíce, ne-li celé roky. Jako vždy jsem vstala, na sobě lehkou noční košili a bosky jsem přešla k šatníku, abych na sebe natáhla kalhoty a vršek. Chvíli jsem měla problém, než jsem našla boty, ale nakonec jsem vyšla dolů do síně, kde se pomalu všichni scházeli. Vesemír nás jako obvykle pohostil ‚vydatnou‘ snídaní, i když já jsem osobně byla zvyklá úplně na něco jiného.

„Dobré ráno,“ pozdravím všechny přítomné a sednu si hned vedle Marigolda. On je tu zatím jediný, u kterého se nemusím bát, že by po mě vyjel s nějakými narážkami. Raději bych byla odsud hodně daleko. Nikdy jsem tohle místo neměla v lásce a v přítomnosti takových, jako je Lambert, jsem ztratila chuť úplně. „Jak ses bavil,“ kouknu na barda. „Slyšela jsem tu tvoji loutnu až k sobě do pokoje,“ ušklíbnu se a opřu se lokty o stůl. Kývnu na Vesemíra, když mi dá sušené maso.

Jako poslední došel Geralt. Skousla jsem si spodní ret a na chvíli se zadívala někam jinam. Moje včerejší chování bylo děsné. Lehce jsem se na něj usmála a zeptala se: „Je ti už lépe?“

Potom, co odpověděl, Vesemír začal se svým proslovem.

Hmm, do Ard Carraigh? Co tam? Král Henselt nebude moc rád, že se tam objeví zaklínač, čarodějka, očkem kouknu na Marigolda, a bard.

„Půjdu s Geraltem a Marigold jako obvykle půjde s námi,“ ušklíbnu se na barda. Raději mít u sebe jeho, než nepříjemné osoby. „Jen mám otázku. Děje se v Arg Carraigh něco, o čem bychom měli vědět? Nikdy nikoho neposíláš tam, kde se nic neděje, Vesemíre,“ zkřížím ruce na prsou.

Nepočetná armáda

~ Iorverth ~

Tví velitelé uposlechli rozkaz a vybrali své nejlepší zvědy, aby zjistili, kdo by byl ochoten se připojit k vaší nepočetné skupině, která čítala zhruba sto elfích bojovníků a asi dvacet trpasličích. Věděl jsi, že s tak malou skupinou bojovníků nemůžeš porazit krále Foltesta obzvláště, když jeho armáda čítala nejméně dva tisíce bojovníků.  Bádání zvědů zabere nějaký čas, a tudíž nebudeš moci zaútočit hned. Musíš počkat, jak se rozhodnou ostatní skupiny Scoia´tael. Pokud se k tobě přidají, mohl bys mít nějakou naději na úspěch, takže nezbývalo ti nic jiného než čekat. Cynara vyjádřila svůj nesouhlas s tvým plánem poslat ji do Flotsamu.

Nemůže mít třeba pravdu? Co když bude skutečně užitečnější u tebe a nikoli někde ve městě? Jak toto dilema vyřešíš? Budeš ho řešit nebo prostě bereš své rozkazy za hotovou věc a nebudeš se tím dále zabývat?

Ať už se rozhodneš s Cynarou hovořit či nikoli, trvalo dva dny, než se jeden ze zvědů vrátil. Jeden z tvých velitelů, Ciarane, ti předal jeho zprávu: „Pane,“ salutování bylo především zásadou lidí, kterou jste nedodržovali a jen si položili pěst nad srdce, „podařilo se nám přemluvit pár skupin Scoia’tael, aby se k nám předali, ale,“ chvíli zůstalo viset ve vzduchu, „některé se vydaly na východ. Podle všeho se les Brokylon stal domovem svobodného lidu. Prý tam žijou elfové a lidé pohromadě v míru. Nevím, zda tomu mám věřit, ale stálo by to za trochu toho zkoumání.“

Kaer Morhen

(Vesemir, Leo, Lambert, Eskel, Geralt, Triss)

AU! Moje hlava! Probudil jsem se v nějakém pokoji, kde snad v každém rohu byla pavučina. Kruucinál…co…au..počkat-Kaer Morhen-kostky-zaklínači-au…doprčic proč jsem ten hnus zas pil…Já věděl, že to nedopadne dobře…Jau!Bouchnu se dlaní do hlavy a marně hledám v paměti co se asi tak odehrávalo. Naposledy co si pamatuju, bylo, že přišla Triss s takovým zvláštním výrazem. Triss! LOUTNA! Okamžitě jsem ji začal kolem sebe zmateně hledat. Uf! Tady si ty moje nezbednice…nakonec ty jsi ta, která je vždy se mnou!

No kdo by se nevylekal, po minule zkušenosti? Nebo jich bylo víc? Nebudeme se v tom pitvat. Naštěstí paměť se pomalu vracela, i když se ji moc nechtělo. Chtěl jsem předtím Triss nějak rozveselit, ale jakmile jsem uslyšel ten zvuk dopadajících kostek o stůl, nemohl jsem se od té hry vůbec odtrhnout. Hříšná hra! A stejně ji budu hrát…Možná si mohla zahrát s námi…Ale taky možná to bylo štěstí pro mou loutnu, protože by asi dopadla stejně jak ta minule.

Když jsem si udělal trochu jasno v mysli, tak jsem vstal z postele a trochu se upravil, ať si mě někdo ze zaklínačů nesplete s nějakou příšerou a lehce pootevřel dveře na chodbu. Proč to všude musí být vždycky tak strašidelný…Brbb. Všude bylo pusto a prázdno. Ideální situace aby na mě něco ze zad skočilo a beze stop sežralo. Ale nikde se nic neobjevilo a tak jsem se vydal do hlavního sálu.

„Už jsem se bál, že jste mi všichni utekli,“ řeknu pobaveně na přivítání, těm co byli přítomni a usednu. Svou loutnu jsem si položil na stůl a nedočkavě vyčkával na ostatní.

„Dobré ráno. Jak ses bavil? Slyšela jsem tu tvoji loutnu až k sobě do pokoje,“ řekne Triss.

Ehhhhh… „Nááádhernéé ráno, Triss,“ opětuju na pozdrav a jakmile si ke mně sedne raději mírně ze srandy poodsunu loutnu bokem a zasměju se.Bavil…ještě kdybych si to pamatoval. „Noo výborně,“ alespoň jsem si to myslel. „Opravdu? Až k tobě do pokoje,“ udělám mírně nevinný obličej.Ups! „To víš! Poezie potřebuje prostě prostor,“ zakecám to. Jestli jsem zpíval nějakou sprostou…eeehm…Nově příchózí, jsem přívítal jak se sluší a patří po Marigoldovsku. Takže prostě spoustu keců...

A konečně přišel ON! Mého srdce šampi-. Fuj co to kecám! Geralt! Dal jsem mu chvilku, ale on si prostě jen tak sednul a koukal na mě jako na cizího.„GERALTE? Buď sním...nebo jsem už mrtvej taky…a nebo jsi prostě živej,“ nevydržel jsem to a vykřiknu na něj. S ním to snad ani nehlo…„Neříkej, že si mě nepamatuješ. Nooo Maaariigooodl!!!“

„Půjdu s Geraltem a Marigold jako obvykle půjde s námi.“

Tak se mi to libí…minule jsem spadl do kopřiv, když jsem vás sledoval. No…AU!Chtěl jsem ji ze srandy ten úšklebek vrátit, ale nakonec jsem usmál od ucha k uchu. A vcelku mně bylo i jedno kam jdeme. Když budu tady s těma dvěma, tak co by se mě tak mohlo stát? A pokud na něco myslíte, tak na to ani nemyslete!

Rozhodování
 

Iorverth

Tvůj zvěd vyslechl všechna tvá slova a rozhodl se, co nejdříve vykonat tvé rozkazy, když jsi ho zastavil otázkou týkající se Weddin, která byla podle všeho mrtvá.

,, Vlastně pane, kolují řeči, že skupinku v Brokilonu vede nějaká půlelfí bojovnice, ale netušíme, co je na tom pravdy. Nejspíš budeme muset počkat na to, co nám řeknou naši muži, až se vrátí z výzvědů,“ odpověděl ti Ciaran. 

Hned potom, co jsi jej pustil, vydal se vybrat vhodné členy komanda, aby se vydali na svou misi.
 

Nyní jsi mohl jenom čekat, až se vrátí zvědové a zatím můžeš trénovat a pokusit se zjistit od Arrayah, jakmile se vrátí, jak to dopadlo s Yaevinn. Býval tvým spojencem, ale najednou kontakt s tebou vymizel a nikdo nevěděl, proč. Byla tady možnost, že byli zajati nebo zabiti, ale o tom by ses snad dozvěděl. Bylo to poněkud znepokojující.
 

Cynara uposlechla tvého rozkazu a vydala se do města ošetřovat raněné, i když ji to velmi netěšilo.

Cynara

Iorverth se s tebou nehodlal vybavovat a evidentně bral svůj rozkaz jako daný, takže ti stejně nakonec nezbylo nic jiného, než si zabalit svých pět švestek a skutečně vyrazit na pomoc Cedrikovi do Flotsamu. Nebylo to nijak daleko, ale cesta mohla být nebezpečná, ale nic co bys nezvládla.
 

Od doby, co jsi opustila Wyzimu, ses naučila bojovat a čelit věcem, které by tě bývali za starých časů položili, ale ne nyní. Osedlala jsi koně a vyrazila. Na koni den cesty. Vyrazila jsi zrána, takže večer bys mohla do Flotsamu dorazit.

Arrayah

Dostala jsi úkol kontaktovat Yevinna, svého bývalého velitele. Kdysi s Vámi hojně spolupracoval, ale v posledních dnech se nějak přestal ozívat, což se Iorverthovi nelíbilo. Máš tedy jenom dvě možnosti. Vyrazíš sama do Staré Wyzimy, kde byl naposledy a pokusíš se jej najít osobně nebo tam pošleš zvědy. Záleží jenom na tobě, jak se rozhodneš.
 

Avšak je velice podstatné, abys Iorverthovi donesla nějaké zprávy. Protože ten se nespokojí jenom s tím, že už tam třeba nejsou. Jistě ho bude zajímat kam zmizeli a podobně. 

Jeskyně

Yennefer

Zaklínač namíchal léčivý lektvar a nechal ho chladnout. Pak se na tebe podíval a usmál se, když jsi začala mluvit o tom, že nejspíš budeš potřebovat více než zaklínače, nájemného vraha.
 

,, Věř čarodějko, že nesdílím ideály ostatních zaklínačů, kteří si tolik potrpí na tom, aby byli označování za profesionální zabijáky příšer a byli neutrální vůči všemu ostatnímu, co se kolem nich děje, takže i kdybys potřebovala nájemného vraha, kterého nikdo nebude podezřívat, jsem ti k dispozici a rozhodně beru peněžitou odměnu o nic jiného nestojím!“
 

Zkontrolovat teplotu lektvaru a pak se na tebe zadíval, když ses zeptala na jiného zaklínače.

,, Pokud dobře chápu tvé narážky, mluvíš o Geraltovi. Už jsem o něm slyšel, ale osobně jsem neměl tu možnost, ale jo… slyšel jsem, že umřel a že vstal z mrtvých a to prý docela nedávno, ale co je na tom pravdy? To bys musel zamířit do Kaer Morhen, přímo je zdroji, ale tam tě já nedoprovodím. Zařekl jsem se, že už se tam nikdy nevrátím a teď to vypij. Pomůže ti to se trochu vzpamatovat,“ podal ti hrníček s lektvarem, který voněl po bylinkách, ale dokonce i lehce nasládle.

Ráno na Kaer Morhen a neznámé tváře

~ Lambert, Marigold, Leo, Eskel, Triss, Vesemir ~
 

Jako první jsem se zadíval na Triss, která se chvíli dívala někam jinam, ale nakonec se na mě usmála a zeptala se, jestli je mi již lépe.
 

„ Ano, je mi lépe. Díky za optání!“
 

Došel jsem ke stolu a trochu jsem se zarazil, protože jsem poznával skoro každého, až na jednoho muže s loutnou v ruce. Nezeptal jsem se však raději kdo to je a usedl jsem ke stolu. Podíval jsem se na ostatní zaklínače a pozdravil, alespoň je: ,, Zdravím Eskele, Lamberte, Vesemire, Leo?!“
 

Posledního, nejmladšího jsem neznal. Tedy vím, že mě včera zachránil z toho deště, ale jeho jménem jsem si nebyl jistý, přeci jenom jsem jej slyšel jenom včera snad jednou?

Jenže muž s loutnou zjevně nechtěl přijmout skutečnost, že si jej nepamatuji a snažil se mi připomenout: „Neříkej, že si mě nepamatuješ. Nooo Maaariigooodl!!!“

Bohužel mi to nic neříkalo.
 

,, Promiň, ale opravdu si tě nepamatuji…ehm… známe se dlouho?“ zeptal jsem se, ale to už se Vesemir rozhodl nám sdělit pro, co se rozhodl.
 

Rozhodl se nás rozdělit. Sám se rozhodl jít s Leem do města jménem Verden, kde by mohl zkusit znovu založit zaklínačskou školu. Eskela vyslal do Wyzimy hledat syrotky, kteří by se mohli stát zaklínači, Lamberta vyslal do Vergenu bojovat s harpye a mě požádal, abych se vydal do Ard Carraigh a vyslal se mnou Triss a ta se rozhodla vzít i Marigolda, jak se mi představil.
 

,, Vyrazím ještě dnes, pokud je to nutné!“ 

Rozdělení – sál Kaer Morhen

~ Lambert ~
 

Vesemir se na tebe podíval a kývl.

,, Můžeš se vrátit sem na Kaer Morhen, ale nikdo tady nejspíš nebude, anebo se můžeš přidat pak k nám ve Verdenu, je to větší země, takže se k nám můžeš připojit, ať už se usadíme, kdekoli tam. Rozhodně jsi skvělý šermíř a hodil by ses nám na výcvik mladých zaklínačů, co ty na to?“
 

Zadíval se na tebe svým moudrým pohledem, ale nečekal, že mu odpovíš hned. Dá ti čas se rozmyslet. Zatím jsi mohl v poměrném klidu posnídat a jít se nachystat na cestu do města Vergen, které se nacházelo za hranicemi Kaedwenu. Bude to dlouhá cesta a rozhodně nebude bezpečná, takže je třeba se dobře připravit a vyrazit na cestu.
 

Loučit se zjevně nebudeš, takže žádné zdržování, což? Vergen čeká, stejně jako Harpye a jiné stvůry.
 

~ Eskel ~
 

Vesemir se na tebe zadíval a lehce se usmál: ,, Chápu tvé obavy Eskele, ale vidím v tom novou příležitost, aby nezaniklo zaklínačské řemeslo. Jsme stále důležití, i když si to mnozí lidé nemyslí. Za zkoušku nic nedáme. Tady v tom rozpadlém hradě jsme byli zavření až příliš dlouho a myslím, že nebude problém se sem někdy vrátit. Navíc chci z Lea udělat skutečného zaklínače, pokud přežije zkoušku trav!“
 

Napil se z poháru a utřel si ústa. Pak si pro sebe něco zamumlal, ale nebylo tomu moc rozumět. Bylo evidentní, že se nenechá nikým přesvědčit a bude rád, když mu budeš k ruce, až to bude třeba. Byl již pevně rozhodnut vyrazit. Takže ty by ses měl po snídani také připravit na cestu. Wyzima rozhodně není blízko a cesta tam ti zabere čas. Mohl bys vyrazit společně s Lambertem, ale ten nejspíš nebude chtít společnost, takže je na tobě, kterou cestou se do Wyzimy vydáš. Dokonce bys mohl nějakou část cesty jít s Vesemirem a Leem. Budou muset projíždět většími městy, aby nakoupili zásoby na cestu.
 

Ať už se rozhodneš jakkoli, bude třeba se na cestu pořádně vyzbrojit. Válka zuřila skoro na každém rohu a vyhýbat se Vám nebude.
 

~ Leo ~
 

Byl jsi jako vždy mladý a horlivý. Tolikrát ti Vesemir opakoval, dočkej času, ale pak se v rozhovoru s Eskelem zmínil, že z tebe chce učinit skutečného zaklínače. Zajímalo tě kdy se tak stane a taky ses na to zeptal. Vesemirův pohled na tobě spočinul a v očích měl něco jako otcovskou lásku.
 

,, Pokud se mi povede získat nějakého čaroděje, který by na zkoušku dohlédl, rozhodně ji provedeme ve Verdenu. Jsi již v boji natolik zdatný, že bychom mohli začít s pitím bylinných lektvarů, ale chci začít, až na místě. Nechci po cestě riskovat, že se ti něco stane! Vyrazíme po snídani a pojedeme dlouhou cestou. Zkusíme najít nějaké sirotky a taky čarodějku, která by dohlédla na zkoušku!“
 

Pustil se do jídla a vybídl tě, aby ses najedl a připravil se na cestu. Takže si vzal jídlo, zbraně a lektvary pro něj.

~ Triss, Geralt, Marigold ~
 

Triss se rozhodla jít s Geraltem a vzít sebou i Marigolda, proti čemuž neměl Vesemir nejmenších námitek. Věnoval se rozhovoru s ostatními zaklínači, takže jste se mohli dohodnout, kdy vyrazíte a kudy pojedete do Ard Carraigh. Ale pak si nějak vzpomněl, že se ho Triss ptala na to, co se v Arg Carraight děje.
 

,, K tomu, co se tam děje. Říká se, že v chudinských čtvrtích, trpí lidé útoky nějakých příšer, které vylézají jenom v noci a nikdo je zatím nedokázal zabít. Jejich kousnutí je jedovaté. Chci, abyste se na to podívali a případně zastavili ty útoky. Král slíbil vysokou odměnu tomu, kdo řádění těch oblud zastaví!“
 

Vesemir se zaměřil na snídani a zjevně se hodlal najíst a pak se připravit na cestu s Leem. Nebylo dále, co řešit. Snad jen, jak je možné Geraltovi vrátit paměť nebo, jak mu alespoň připomenout Marigolda. A pak se vydat na cestu, do nepříliš, vzdáleného Arg Carraigh.

Nový Narakort
 

Vincent Meiss
 

V poslední době nějak přibívalo lupičů a bojů v ulicích Wyzimy. Kdysi se zločin držel v chudinských částech města. Převážně v gethu Klášterní čtvrti, tam zločin doslova kvetl. Šlapky, zloději a vrazi, ale v poslední době se nějak zločin dostal i do Obchodní čtvrti, což tě vlastně dnes večer přivedlo do Nového Narakortu.
 

Měl ses zde setkat s kupcem Leuvaardinem, který věděl skoro o všem. Díky své síti roztažené všude po městech a obchodních centrech. Trápilo tě, že se kráděže dostali až do Obchodní čtvrti. Bral jsi to jako svou odpovědnost. Měl jsi to udržet v Klášterní čtvrti, ale nemohl jsi zvládnout vše.
 

Rytíři řádu planoucí růže se zabývali zabíjením příšer ve městě a tvá pravomoc na příšery přešla do rukou jim a městskému lovčímu. Na tebe zbyl boj se zločinem, ale ani toho nebylo málo. Starý dobrý Beranina někam zmizel a na jeho místo nastoupil nějaký nový zločinec, který si říkal Herden. Rychle převzal skupinu po Beraninovi a obsadil celou chudinskou čtvrť. Zahájil obchod s drogami a ani tvá moc se za úplňku měnit na vlkodlaka ti nepomáhala bojovat se zločinem a navíc po tobě šel Řád. Byla totiž na tvou hlavu vypsaná odměna. Tedy respektive na hlavu vlkodlaka.

Příprava na cestu... nemůžeme jít jenom tak!

~všichni v síni, a pak jenom Geralt a Marigold~

Vyslechla jsem si, co měl Vesemír na srdci, aneb plno ohavných nestvůr, které po nocích zabíjejí své oběti a ke všemu jejich kousnutí je jedovaté. Ne, že bych nikam nechtěla jít, ale představa odporných stvůr, pokoušejíc se mě zabít není zrovna tématem pro baladu. I když Marigold by z toho udělal i legendu.

Mezitím se s námi rozloučil Leo a já měla co dělat, abych se nezačala smát oslovené ‚mystrině‘. Ještě si vezmu kutnu a můžu jít rovnou do kláštera se modlit k Melitelé. To bych si dala.

„Snad v brzké době a v příjemnějším okruhu lidí,“ usměju se na Lea mile a trochu narážím na Lamberta, protože z něj mám nanejvýš vředy. „Jdu se taky sbalit,“ kouknu na Geralta a Marigolda. „I když vše mám ještě ve vaku. Hm, tak aspoň ty elixíry dodělám.“ Postavím se a jdu směrem ke schodišti vedoucí do vyšších pater. Než zmizím za rohem, ještě k nim pronesu: „Pokud budete něco potřebovat, tak víte, kde mě hledat.“

Nechala jsem všechny za sebou a došla do svých prostorných komnat, které jsem si nechala zařídit pro svou vlastní osobu. Než jsem šla spát, použila jsem kouzlo na čistotu, protože zde nepáchl nikdo velmi dlouho a prachu tu bylo snad až po kolena. Nyní mě zajímala jen výroba podpůrných elixírů pro Geralta. Moje alergie na ně byla někdy až otravná. Vdechnout páru mi mohlo způsobit i smrt, a tak jsem vždy při sobě nosila šátek napuštěný zvláštní látkou, která výpary lektvarů neutralizovala.

Jen mi hlavou vrtalo, jak se Geralt najednou objevil mezi živými, když byl, no, jak to říct jemně, málem rozcupován na kousky. Ošiju se při té vzpomínce a pokračuju ve výrobě puštíka, vlaštovky a blizardu. Bílý racek tu byl kupodivu v hojné míře, tak jsem neměla problém udělat alespoň pět ampulek pro každý elixír.

Kaer Morhen

(Lambert, Geralt, Leo, Eskel, Triss, Vesemir)

Opravdu jsem nečekal, že by vůbec někdy existovala nějaká šance, aby na mě někdo mohl zapomenout a zvlášť u Geralta ne. Prožili jsme si přece toho tolik, že jakmile uvidí můj profláklý obličej, tak si musí vzpomenout! No dobře, ale když otevřu pusu, tak musí!!!

,,Promiň, ale opravdu si tě nepamatuji…ehm… známe se dlouho?“

Chvilku jsem zamrkal očima, jestli jsem opravdu slyšel to, co jsem slyšel. Protože doopravdy bych se vsadil, že právě z jeho úst vyšlo: „Všechny peněžní dluhy jsou ti odpuštěny.“ COOOOŽE?!  V mysli jsem se propleskl na co to myslím a uvědomil jsem si, že si na mě doopravdy nepamatuje. Na toho veselého Marigolda, který ho doprovázel na jeho statečných dobrodružstvích. Ať už s bestiemi, které ohrožovali naší zem anebo s holkami u Chtivých stehen.

„Ale já tebe moc dooobře a dlouho,“ zvýrazním svůj hlas a už od pohledu na mě bylo poznat, že mě zase něco napadlo jak vše vyřeším. Tak to si budeme moc dlouho popovídat! Ale stejně, i když to na mě nebylo vůbec znát, jsem uvnitř sebe pocítil bolest, že na mě právě zapomněl můj nejlepší přítel. Ale tím se přece my nebudeme zaobírat? Žije! To je důležité! A určitě si po pár chvil se mnou vzpomene. Triss mu určitě skočila kolem krku a tak si na ni vzpomněl! My využijeme jiných praktik! Pojdeme do Arg Carraigh, má přítomnost ho dozajista donutí si vzpomenout…

Když se Vesemir rozpovídal o podrobnostech Arg Carraigh, tak jsem poskočil radostí. Nové dobrodružství! S Triss, Geraltem a se mnou! Marigoldem! V mysli jsem z toho měl epickou scénu jako z nějaké opery, ale najednou všichni začali odcházet! Leo pomalu zmizel, Triss se šla připravit a Lambert asi raději utekl, než aby byl chvíli ještě se mnou…Zbyde na mě někdo? Byl jsem vlastně připravený a vše měl při sobě. Pokukoval jsem, jestli ještě někdo zbyl a pokud ne, tak jsem tam prostě ztvrdnul a nacpal se jídlem, než příjde Triss s Geraltem...

***

Nové informace

Iorverth

Tréninkem jsi zaplnil čas, kdy jsi čekal na informace. Arrayah se doposud nevrátila, takže jsi neměl nejmenší tušení, co se stalo s Yevinnem. Cynara plnila svůj úkol ve městě a zvědové, kteří se vydali do Brokilonu se také ještě nevrátili.

Zatím jste se připravovali na boj. Sháněli jste se svou skupinou zbraně a potraviny, abyste mohli vyrazit do boje a byli na to řádně připraveni.

Bylo ráno šestého dne od chvíle, kdy zvědové vyrazili do Brokilonu. Vstal jsi a jako vždy sis dal krátkou rozcvičku, abys nevyšel ze cviku. Chystal ses snídat a pak obejít tábor, abys rozdal rozkazy, ale k tomu nedošlo. Vyrušil tě totiž Ciaran, který přišel s dopisem od zvědů, kteří se nyní nacházeli v lese.
 

,, Iorverthe, pane…dorazila zpráva, od zvědů z Brokilonu. Chcete, abych Vám ji přečetl?“
 

Vyčká na tvou odpověď, a pokud se rozhodneš si zprávu sám přečíst, tak ti ji předá a odejde. Pokud souhlasíš, aby ti ji přečetl, tak ti ji přečte. Tak jako tak se dozvíš velmi zajímavé a pro tebe a ostatní elfy dobré zprávy.
 

Pane, Iorverthe. Dorazili jsme do Brokilonu před dvěma večery. Přijala nás mladá elfka. Řekla, že jsme v zemi vítání a ptala se na důvod naší návštěvy. Podle pokynů jsme sdělili, že jenom projíždíme. Do rána jsme se nic nového nedozvěděli nic, avšak dalšího dne jsme zjistili, že jsou zde skutečně lidé, elfové, trpaslíci a všichni žijí v míru. Je to k neuvěření. A všechny vede mladá půlelfka. Zatím jsme neměli tu možnost ji vidět, ale podle všech je neskutečně hezká a má velké zelené oči. Všichni ji říkají Weddin. Budeme se dál snažit zjistit další informace. Prozatím končíme. 

Nové informace

Cynara

Město Flotsam tě nepřivítalo zrovna přívětivě, ale nebylo to jenom tvou míšenou krví, ale také nevlídným počasím. Lilo jako z konve a všichni byli schovaní pod okapy nebo v hostincích. Cesta byla rozbahněná a tvůj kůň byl již značně unaven po tak dlouhé cestě.
 

Ustájila jsi tedy koně u jednoho z hostinců a vešla jsi dovnitř. Nejprve si budeš muset zjistit, kde je tady špitál a kde bys mohla být nápomocná. Vešla jsi do vyhřátého hostince, kde byla hlava na hlavě, ale i přesto jsi našla místo u jednoho ze stolů. Z větší části ho obsadili trpaslíci nalévající se pivem a hrajících kostky.

Nijak tě to neobtěžovalo, přeci jenom můžeš být ráda, že sedíš a že se ti dostane pohoštění od servírky, která zrovna přišla.
 

,, Budete si přát, slečno?“ zeptá se uctivě, ale i tak si neodpustila zkoumavý pohled.

Možná by ses mohla najíst a napít, nebo se jenom zeptat, kde bys tady jako zdravotník našla zastání. Pokud ses rozhodla najíst a napít, tak se servírka obezřetně zeptala na peníze. Přeci nebude tahat tác  s jídlem někomu, kdo nemůže zaplatit.
 

Pokud ses zeptala na to, kde bys mohla pracovat, tak se oči servírky rozzářili a ona se srdečně usmála: ,, Jste zdravotník? Ooo… Vás nám sesílá samotná Melitelé, máme tady menší špitál. Nachází se kousek od hostince U koníčka, který leží na konci této ulice. V poslední době tady řádí nějaká nepěkná nemoc a taky neustále sem jezdí zranění elfové, trpaslíci a také lidé a sestry ve špitále nestíhají!“

Cesta do Wyzimy

Arrayah

Uposlechla jsi rozkazu Iorvertha a vydala ses připravit si věci na cestu. Nezabralo ti to více než půl hodinky, i když pocit, že budeš muset cestovat sama, ti moc na náladě nepřidal. Osedlala sis koně, nandala na něj batožinu, protože cesta do Wyzimu je daleká a pomalu jsi vyrazila. Budeš muset stavět, ale musíš si zvolit vhodné místo, kde zastavíš.
 

Cesta by ti měla trvat přímou jízdou tři dny a dvě noci, ale pokud někde budeš zastavovat, tak tě to samozřejmě zdrží. Ale ve Wyzimě by ses mohla dozvědět, co se stalo s Yaevinnem. Bylo to jeho poslední působiště. Aspoň můžeš zjistit, co pravdy je na tom, že se vydal do Brokilonu.
 

Ale budeš si muset dávat pozor na nepřátelé. První den cesty proběhl v klidu. V okolí Flotsamu se naštěstí nic závažného nedělo, takže cesta proběhla skutečně hladce, ale tvůj kůň byl znaven, takže budeš muset sesednout a nechat jej chvíli odpočinout. Nakrmit jej a napojit. V okolí byl jenom les.

Jeskyně

Yennefer

Zaklínač tě tiše poslouchal, a když došlo na představování, tak jenom kývl na tvé jméno: ,, Ano, už chápu, proč ses ptala na Geralta. Tos ty ta čarodějka, co s ním měla románek, který vypadal na delší vztah. No těší mě, já jsem Berengar!“
 

Zvedl se a vyšel na několik chvil z jeskyně, bylo vidět, že je venku tma, takže musel být večer. Vrátil se a sedl si vedle tebe: ,, Vyrazíme, jakmile se budeš cítit lépe!“
 

Díky lektvarům ses cítila lépe a během spánku jsi dobrala dost sil, abyste mohli následujícího dne vyrazit. V poledne, když ses vzbudila, zjistila jsi, že ti zaklínač sehnal nějaké oblečení, protože to tvoje bylo z nějakého důvodu dosti zničené.
 

,, Není to nic extra, ale na cestu to stačí!“ řekl a podal ti šaty, které nejspíš ukradl z nějaké šňůry. Byli to nějaké lněné kalhoty, vysoké boty a taky i polodlouhé šaty. Budeš nejspíš vypadat dost zajímavě.
 

Nechal tě o samotě, aby ses mohla obléknout, a když si byla připravená vyrazit, tak jste vyšli. V okolí byl cítit zápach tlejících rostlin a všude byla voda. Pochopila jsi, že se nacházíte v bažině za Starou Wyzimou.

Odchod z Kaer Morhen

Leo

Vesemir si zabalil také nějaké věci na cestu. Připravil koně, překontroloval zásoby a pak se na tebe usmál a vysedl na koně.

,, Tak Leo, doufám, že jsi připraven na cestu. Věř, že nás nečeká klidná a pohodová jízda. Tam venku je to samá válka a nebezpečí,“ upozorní tě Vesemir a pak bez okolků vyjíždí vstříc pro tebe neznámému.

Společně jste vyrazili z Kaer Morhen, přebrodili jste se přes řeku Gwenllech a museli jste se rozhodnout, zda do Brokilonu pojedete přes Kaedwen a Wyzimu nebo to risknete a pojedete přes Redanii. Ani jedna cesta nebude bez rizika, ale cesta  přes Wyzimu bude delší. Ale mohli byste jet společně s Ekelem, pokud na něj nyní počkáte.

Vesemir se na tebe otočil: ,, Leo, dnesk učiníš dvě základní rozhodnutí, které ovlivní tvůj další osud, ale je to třeba. Takže počkáme na Eskela a pojedeme s ním přes Wyzimu? Nebo pojedeme kratší cestou přes Redanii a část Temerie!“

Lambert

Vesemir ani neměl v plánu něco ti říkat. Znal tě až moc dobře na to, aby se namáhal. Pokud dorazíš do Verdenu bude rád, ale pokud ne, rvát si žíly kvůli tomu nebude. Nebyl bys ani první, ani poslední zaklínač, který si šel svou cestou a již se nikdy neukázal.

Podal ti lektvary, které měl připravené do zásoby a usmál se na tebe: ,, Mnoho zdaru na tvé cestě Lamberte!“

Konečně jsi mohl vyrazit do Vergenu. Jenom si budeš muset zvolit cestu. Pokud pojedeš přímo dolů podel skalisek, tak to bude nejkratší cesta, ale nebudeš moci nikde klidně odpočívat. Snad ani ulovit nějakou zvěř by se ti nemuselo povést, ale přeci to jenom tak nevzdáš, nejsi žádný pohodlný šlechtic. Další možnost bylo projet přes hlavní město Kaedwenu, ale tam bys mohl potka Geralta s Ranuncul a tím spěváčkem, což ty rozhodně nechceš a nebo můžeš jet tím směrem, ale hlavnímu městu se vyhnout. Jakou cestu si zvolíš je jenom na tobě. Snadná nebude žádná.

Eskel

Vesemir se nijak nevyjádřil, protože s Leem vyrazili dřív, ale cestou do města jsi je potkal. Stáli na rozcestí a Leo vypadal, že o něčem hodně přemýšlí.

Rozhodl ses tedy zastavit a zeptat se, co se děje. Leo ti sdělil, že se musí rozhodnout, kudy pojede. Zda to vezme přes Wyzimu a nebo přes Redanii. Vesemir se na tebe významně podíval, abys počkal, jak se rozhodně Leo.

Znal jsi tuhle část života zaklínače, kdy se musí rozhodnout a tím ovlivnit vše, co se stane potom.

Nové dění ve Wyzimě

Sigfried

Dění ve Wyzimě se nějak zklidnilo. Až na řádění vlkodlaka, které jste nemohli tolik řešit, se nedělo nic zajímavého. Činnost nelidí se z nějakého důvodu zastavila. Dokonce jste získali informace o tom, že Yaevinn opustil své dočasné působiště pod povrchem Staré Wyzimy a někam zmizel.

Chtělo by to prověřit a tak dostal Sigfried úkol: Vydat se s jednotkou čítající dvacet ozbrojenců do podzemí Staré Wyzimy a najít důkazy o odchodu Yaevinna. A pokud je to lež, tak jeho jednotku zlikvidovat.
 

Rozkaz přišel přímo od velitele řádu Jacquese, který v poslední době… no řekněme, že jeho rozkazy byli brány jako víc, než rozkazy krále. Jeho moc se znásobila, a když se přišlo na to, že má magické nadání, tak jeho popularita značně stoupla a boj proti elfům a nelidím značně nabral na intenzitě, ale oni se někam stáhli.

Jacques

V poslední době se ti dosti dařilo. Rozhodl ses neskrývat své magické nadání a díky tomu jsi značně stoupl v oblíbenosti u svých rytířů. Věrně za tebou stáli a byli ochotní se hnát a lovit nelidi, což ti zcela vyhovovalo. Ale musel jsi ještě kromě svého prvotního cíle vydat i část jednotky na hlídání toho vlkodlaka, i když jsi nechápal proč, když likvidovat jenom ty, co dělali ve městě neplechu, ale rozkaz krále je rozkaz krále.
 

A když už jsme u krále, tak ten nejspíš začínal cítit z tvé strany … no řekněme, že tě začínal považovat za hrozbu. Prozatím jsi měl v některých věcech volnou ruku, ale stále ti vydával rozkazy, aby to nevypadalo, že se rozhoduješ sám.
 

Ale jedno rozhodnutí jsi učinil. Poslal jsi zjistit Sigfrieda, který se stal tvou pravou rukou, zda je pravda, že Yaevinn unikl ze Staré Wyzimy a pokud ano, aby zjistil kam.

A ty se zatím můžeš zaměřit na Brokilon. V poslední době se od tam šířili podivné zvěsti. 

Nové dění ve Wyzimě

Vincent Meiss

První úplňkovou noc jsi měl za sebou. To nejhorší už skončilo. Zase na nějakou dobu se ztratíš z dohledů Řádu, tedy přesněji na dobu do dalšího úplňku, to jest jeden měsíc. Nyní jsi stál před samotným Leuvaardenem a žádal jsi jej o laskavost.
 

Leuvaarden se na tebe podíval a pak se usmál: ,, Pane, Meissy. Jsem skutečně  velmi rád, že jste se rozhodl za mnou přijít. Skutečně bych Vám mohl poskytnout informace o věcech, které se nyní ději ve Wyzimě, ale chtěl bych po Vás protislužbičku, pokud to tak mohu nazvat. Jste ochoten se mnou spolupracovat?“
 

Tohle jsi možná čekal a možná také ne, ale co by mohl po tobě chtít zrovna Leuvaarden? Mohlo to být něco jednoduchého a snadno splnitelného, ale taky ne.

Odkývneš to, či nikoli?

Vyrážíme

Triss, Marigold

Sledoval jsem toho mladíčka s loutnou a snažil jsem si jej nějak vybavit, když řekl, že on mě zná a dlouho. Vrtalo mi to hlavou, ale ať jsem se snažil sebe víc. Nemohl jsem si vzpomenout. Ani jsem si neuvědomil, že většina zatím opustila hlavní sál.
 

Zvedl jsem hlavu a spatřil jenom toho mladíka. Trochu jsem znejistěl: ,, Ehm… promiň, ale jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se. Jo je to divný se ptát někoho, koho bych měl znát, na jméno, ale co bych měl dělat, když nevím, kdo je a jak se jmenuje.
 

Čekal jsem na jeho odpověď a pak jsem se pomalu zvedl.

,, Omlouvám se tedy Marigolde, že jsem na tebe zapomněl, ale snad si vzpomenu. Nyní si půjdu nachystat věci na cestu, abychom mohli vyrazit!“
 

Opustil jsem hlavní sál a šel jsem do svého pokoje. Vlastně jsem neměl ani moc, co balit. Zabalil jsem do brašny náhradní kabátec, brousek na meč a elixíry, do boty si nachystal dýku. Oblékl jsem se do vyztužené koženice a na záda si upevnil dva meče. Jeden ocelový na lidi a jeden stříbrný na příšery. Na krk jsem si pověsil zaklínačský medailon.

Překontroloval jsme si všechno a vrátil jsem se do sálu, kde už čekala Triss.
 

,, Můžeme vyrazit!“ navrhnu a pomalu se vydám ke stájím. Bylo tak zvláštní si pamatovat, kde jsou stáje a podobně, ale nevědět, kdo jsou mí přátelé.

Osedlali jsme koně, připravili brašny se zásobami a mohli jsme vyrazit.

Kaer Morhen

(Geralt nebo začínající Dory?, Triss)

Někteří by mé jméno proklínali. Jiní zas, těch kterých je samozřejmě víc by ho vznášeli do nebes! A pak, existuje jedna malá skupinka jménem Geralt, která si ho prostě nepamatuje! No to je mi novinka!

Ehm… promiň, ale jak se jmenuješ?

Eh?! Ty si zase musel vypít nějaký dryák..to není možný… „No MARIGOLD! M jako mladý, A jako atraktivní, R jako rychlý, I jako inteligentní, G jako galantní, O jako ostražitý, L jako lahodný, D jako…d…e…dokonalý! Tak co UŽ?!“

,,Omlouvám se tedy Marigolde, že jsem na tebe zapomněl, ale snad si vzpomenu. Nyní si půjdu nachystat věci na cestu, abychom mohli vyrazit!“

Omlouvám se?! Žádné? Ah Marigolde, příteli, jdeme pít?! No kdybych neměl v ruce kousek chleba, tak bych se asi plácl přes obličej. No to snad není možný, Geralte…Pffsss... Povzdechnu si a v tom si uvědomím, že už tu jsem vlastně úplně sám v prostorném sále, který najednou nevypadal tak bezpečně, jako když tu byl alespoň někdo se mnou. Všude byla samá pavučina a v jednom rohu si snad poskakovala myš, která se na mě dívala hladovým pohledem! Huš! Kša! Raději jsem se zakousl do sušeného masa, se kterým jsem přímo zápasil! Byl to nelítý souboj mezi mnou a masem, nad kterým jsem samozřejmě zvítězil! Jak taky jinak, ale o tom snad jindy…

„Triss,“ zavolám, popadnu loutnu a přiskotačím k ní, když přišla. Hned se mi trochu ulevilo, že nejsem na takovém místě sám, ale přece na sobě nenechám nic znát a prostě si vymyslím nějaké zakecávácí téma! „Ten Geralt si mě vůbec nepamatuje,“ postěžuju si. „Cestou se musíme stavit do nějaké hospody. To je nejlepší lék!“
 

,,Můžeme vyrazit,“ dorazil konečně i Geralt. 

„Opravdu,“ tajemně se zeptám. „Jak-se-jmenuji,“ vyhrknu rychle na něj a doufám, že teď už to bude vědět. „Triss! Nenapovídat,“ vtipně dodám.

A pokud mě zrovna Geralt nepropíchl jedním z jeho mečů, tak se nám snad konečně podařilo vyrazit…

Čeká nás dlouhá cesta

~Geralt, Marigold~

Nabalit vše potřebné je vždy netěžší. Od poslední návštěvy ostrova Thanedd jsem trochu jako přejetá. Zpráva o Geraltově z mrtvých vstání mi ješě doteď vhání do žil pradivný pocit strachu. Co když to není navždy? Co když opět zemře? Tohle už nesnesu! Zavřu na chvíli oči a nadechnu se. Nosím u sebe i malou knihu zaklínadel, kdyby bylo potřeba vykonat nějaké složitější kouzlo, které si nepamatuji. Ono se většinou něco najde, ale ty přípravy. Plno přísad, rozdělaný oheň nebo aspoň nakreslený kruh se symboly na zemi. Pak můžete sprostě nadávat, když začne foukat vítr uprostřed vašeho kouzla a listí vám zakryje polovinu vašeho výtvoru. Nejedna čarodějka si při tom málem vytrhala vlasy.

Nakonec zamířím do vstupní síně, kde, jak jinak, je Marigold. Ihned ke mně přiskočí, až sebou cuknu, ale jeho odlehčené chování mi vytvoří úsměv na rtech. „Marigolde,“ kývnu na něj a rozhlédnu se.

„Cestou se musíme stavit do nějaké hospody. To je nejlepší lék!“

Musím pozvednout obočí. Tenhle chlap mysli JENOM na hospody. Divím se, kde bere čas na zpívání a na ženy, které se rozhodnout s ním ulehnout. „Myslím si, že Ard Carraigh bude plný hospod a pištících děv po tvé přítomnosti,“ ušklíbnu se jeho směrem. Tahle představa mě lehce pobaví.

Nakonec dorazil i Geralt. Jeho ‚Můžeme vyrazit!‘ zní tak odtažitě, až mě přejela husina. Nic jsem však neříkala. Jenom jsem přikývla a ušklíbla se na Marigolda, který zase hučel jak na lesy. „Snad si pamatuješ jméno našeho velectěného pěvce, jehož ego kleslo ve chvíli, kdy ses jej zeptal: Kdo jsi?“ ušklíbnu se a zamířila taktéž do stájí, kde na nás čekali koně. Já si vzala tmavě hnědého, který na slunci chytal lehce narezlý vzhled. Byl to silný oř a hlavně velký, takže sedlat jej bylo místy až vtipné. Nakonec jsem jej, držíc za otěže, vyvedla ven a nasedla. Oba dva se ke mně po chvíli přidali se vším, co potřebovali a stačilo jenom pobídnout a vyjet vstříc dalšímu dobrodružství.

Flotsamský špitál

Cynara

Opustila jsi hostinec a našla jsi špitál, o kterém ti tak nadšeně vykládala servírka. Byla to vysoká budova, která připomínala kostel. Jak jinak, většina špitálů patřila uctívačům bohyně Melitelé. Vrata byla obrovská a působila ve tmě a hromech až děsivě. Jako brána do pekel.

Ale nezbývalo ti nic jiného než vejít, pokud nebudeš chtít moknout před bránou. Došla jsi blíž ke dveřím a zabušila jsi. Budeš muset počkat, zda někdo neotevře. Přeci jenom nejsi žádný svalovec, abys otvírala bránu téhle velikosti. Chvíli to trvalo, ale pak se otevřeli dveře normální velikosti, které ve tmě ani nebyli vidět. Vykoukla žena v kutně kultu Melitelé. 

Jakmile spatřila, jak tam v dešti stojíš, rychle ustoupila a pustila tě do „tepla“ nemocnice. Teplo bylo opravdu jen slovo, která znamenalo spíš sucho, než skutečné teplo, protože zdi zde byli prochladlé i přes ohně hořící v okolí. Z každé místnosti se linuly stény nemocných lidí.

„ Vítejte, s čím potřebujete pomoci? Máte bolesti na hrudi? Kašel? Nějaké jiné potíže?“ začala se zdravotní sestra profesionálně vyptávat.

Wyzima

Jacques de Alderberg

Tvou zprávu voják okamžitě odnesl Patrikovi z Věže a ten se okamžitě vydal plnit zadaný úkol. Podařilo se mu unést elfa se silnou vazbou na jeho rodinu a vyslat ho do Brokilonu s pohrůžkou mrti pro jeho rodinu, pokud nedonese dostačující informace o tom, co se děje v Brokilonu.
 

Týden utekl jako voda. Elf se z lesa vrátil a nahlásil vše, co zjistil. Vojáci jej odvedli sebou a vrátili se zpět do Wyzimy. Sepsali všechno, co zjistili a nechali vše zapečetěné poslat k tobě.

Ve zprávě stálo:
 

„Pane, elf strávil v Brokilonském lese přesně stanovenou dobu a jeho informace zní takto: V Brokilonu se hromadí lidé i nelidé. Všichni vzhlížejí k nějaké půlelfce jménem Weddin, která se snaží dosáhnout míru mezi elfy a lidmi. Je to místo míru a žijí zde všichni bez rozdílu!“

Tímto končila celá zpráva. Moc informací neobsahovala, ale to co ti sdělila, bylo pro tebe velmi užitečná. Dávalo ti to jistotu, že nikdo neplánuje žádný vojenský útok, ale taky v tom bylo hodně otázek. Jak mohou žít všichni vedle sebe bez válek a nenávisti? Co s tím?

Směr Wyzima

Leo, Eskel a NCP(Vesemir)

Leo se rozhodl počkat na Eskela. Ale jeho nabídka byla trochu čárou přes rozpočet. Správně byste měli jet společně do Wyzimy nebo aspoň tím směrem, ale Eskel se rozhodl nejdřív navštívit Aedd Gynvael.

Byla to nabídka a Leo, aby se již neopakoval, tak se rozhodl připojit k Eskelovi, společně s Vesemirem a vyrazili na cestu do Aedd Gynvael.

,, Eskele, nemusíš se bát. Kaer Morhen je zajištěno. Nikdo se tam nedostane. Ano, i můj domov to byl dlouhá léta a bude mi smutno, ale v Brokilonském lese vidím novou naději pro zaklínače a hodlám ji využít!“ odpověděl Vesemir svým hrubým hlasem a pobídl koně k větší rychlosti.

Leo byl jistě nadšen z toho, že konečně vyráží na cesty a až dorazí na místo, a přežije zaklínačské zkoušky Trav, pak z něj bude právoplatný zaklínač jako je Geralt, Eskel a Lambert a samozřejmě i Vesemir.

Stará Wyzima

Yennefer

Berengar se na tebe podíval, když jsi zmínila slovíčko Vengerburg. Prohlídl si tě a pak se podíval do okolí, kde se všude rozprostíral močál a utopenci.

,, Já svou práci zde ukončil, ale do Vengerburgu se v dnešních dnech cestuje špatně. Všude v okolí probíhá válka, ale pokud si tam přeješ za každou cenu, řeknu si pak cenu podle toho, co nás všechno potká, souhlasíš?“

Podíval se na tebe znovu a čekal na tvou odpověď. Sledoval, jak se utopenci plouží vaším směrem. Ani se neobtěžoval vytahovat meč. Na co taky? Bude ho mít vytažený dřív, než utopenci stáhnout své shnilé paprče k Vám.

Vypadalo to, že sleduje a vnímá jenom tebe a tvou odpověď a případné otázky, ale jakmile se utopenci přiblížili, už zase leželi v hnilobou páchnoucí vodě hlavami dolů.

Cesta do Vergenu

Lambert

Vybral sis cestu kolem skalisek. Tvá cesta zatím probíhala klidně a ten klid rušil jen občasný výkřik orla na tmavě modrém nebi, které neslibovalo nijak krásné počasí, ale to bylo v horách normální.

Kůň poctivě pokračoval v cestě, kterou jsi mu určil, až se kolem tebe rozprostřela tma. V dáli bylo slyšet vytí vlků, ale byli dost daleko na to, aby tě to mohlo znepokojit.

Kaer Morhen jsi měl poměrně daleko za zády, bylo jenom na tobě, zda budeš pokračovat v cestě i večer nebo se prospíš a budeš pokračovat až ráno, Přeci jenom jsi zaklínač, můžeš využít lektvaru Kočka a jet klidně celou noc.

Nebo můžeš prostě lehnout a věřit, že tě skály ochrání před většinou nepřátel a ty co přijdou z tvého čela, potká krutý osud.

Nový Narakort

Vincent

Leuvaarden si tě prohlížel a čekal na tvou odpověď a potom, co jsi řekl, se hurónsky zasmál: „ Drahý Meissi, nikdy by mě nenapadlo využívat vaší funkce k mým potřebám. Jedná se o jistou službičku v ohledu vašeho volného času. Slyšel jste již o tom samozvaném, vlkodlačím strážci pořádku? A víte o tom, že samotný král vypsal na jeho hlavu doměnu?“

Kupec počkal na tvé odpovědi. Tohle tě mohlo vyvést z míry. Pokud tě požádá, abys zlikvidoval sám sebe, bude to pořádný fail, nemyslíš?

Ale zatím netušíš, čeho se přesně jeho žádost o spolupráci týká, takže se prozradit by bylo bláznovství. Bude lepší si počkat, než se dozvíš příslušné informace.

 

Útok na Flotsam?

Ioreth

Ciaran se na tebe díval a vyčkával na rozkazy. Jakmile je rozdal, okamžitě se uklonil a šel tvé rozkazy vyplnit. Nemusel jsi čekat příliš dlouho, aby ses dozvěděl, že tvoji muži jsou v počtu dvou jednotek čítajících sto elfích i trpasličích bojovníků připraveno poslechnout tvých rozkazů a zaútočit na Flotsam, kde se nyní nacházela Cynara.

O počtu lidí i nelidí v Brokilonu se dozvíš později. Nyní bylo na čase se rozhodnout, zda s takovým počtem bojovníků vyrazíš zaútočit na Flotsam nebo ještě počkách, až budeš mít více bojovníků. Ciaran stál a čekal na tvé rozhodnutí. Měl tě v úctě jako svého velitele, ale i jako svého přítele.

Důvěřoval tvému úsudku a následoval by tě i do hrobu.

Cesta do Wyzimy

Arrayh

Rozhodla ses odpočinout si a to byla dobrá volba. Tvoje kobylka byla již značně unavená, takže možnost se trochu popást a odpočinout si přijala s vděčným frknutím.

Lesem se začal šířit chlad, ale rozdělat si oheň bylo příliš nebezpečné. Mohlo by to přilákat nechtěné oči. Ale les byl tichý, až na pár křupnutí větviček pod ťapkami zvířat a klisna by si taky všimla, kdyby se něco dělo.

Možná není od věci se trochu pospat, než vyrazíš na další cestu, ale rozhodnutí je jenom na tobě. Tvoje klisna zvedla hlavu a zastříhala ušima. Chvíli ji držela zvednutou, ale po chvíli ji opět sklonila k pastvě. Někde v dáli zahoukala sova.

Ale les byl opravdu klidný.

Odchod z Kaer Morhen

Triss, Marigold

Jakmile jsem dorazil za nimi dolů, tak na mě zpěváček vybafl:  „Jak-se-jmenuji?“

Podíval jsem se na něj jako na někoho, kdo si ze mě dělá legraci: „ Marigold!“ odpověděl jsem rychle, abychom se přes tuhle trapnou chvilku dostali.

Lehce jsem se usmál na Triss, když řekla, že jsem pošramotil jeho ego, když jsem si dovolil zapomenout jeho jméno.

Došli jsme do stájí, osedlali koně a mohli jsme společně vyrazit. Vzal jsem si svou milovanou, spolehlivou Klepnu. Konečně jsme opustili stáje a já se mohl podívat do dály. Okolní krajinu jsem si pamatoval a moc dobře jsem věděl, kudy musím vyrazit, abychom se dostali do Ard Carraigh.

Čekala nás cesta přes řeku a pak okolo Modrých hor až dorazíme k řece Lixela a pak podél jejího břehu až k Ard Carraigh.

Cesta by nám mohla zabrat tak dva dny a jeden večer, pokud pojedeme v kuse, ale nebyl jsem si jistý, kolik zvládne moje zesláblé tělo.

„ Marigolde, tys zpěvák, tak zapěj něco. Něco o mém životě. Chci si vzpomenout!“ požádám mladíka s loutnou a doufám, že zvládne hrát a jet na koni zároveň a taky, že je jeho hudba k poslechu a nevyplaší koně. Nerad bych sebe nebo jeho sbíral ze skalisek, kdyby se koně splašili. 

~Marigold, Geralt~

Musela jsem připustit, že opustit zatuchlé místo jako je Kaer Morhen mě zahřálo u srdce. Nikdy jsem to tu neměla v lásce. Hlavně ne díky jistým individuím, ale neházím je do jednoho pytle. Lambert si odjede konat svou misi, Eskel a Leo, no, po těch dvou se mi stýskat i bude. Byla trochu škoda, že jsme nemohli všichni spolu pobýt o něco déle, ale co naplat, když máme být někde jinde.

Jakmile jsme přejeli malou říčku, zanechávajíce zříceninu za zády, oddechla jsem se. Sice čerstvého vzduchu bylo všude habaděj, ale Kaer Morhen ve svých útrobách měl cosi zlého. Nedokážu to nijak popsat, ale na tomto místě se mě nikdy špatný pocit nepustil.

„ Marigolde, tys zpěvák, tak zapěj něco. Něco o mém životě. Chci si vzpomenout!“

Málem mě kleplo, když se Geralt otázal, ale pokud mu to pomůže v cestě, neměla jsem nic proti. Jen jsem se na barda zářivě usmála a dodala: „Zapěj nám nějaké oplzlé písničky, kterých máš v hlavě snad nekonečno.“ Pokud si nějaké dokonce nevymýšlí za běhu. Asi jsem byla trochu moc rýpavá. Hold někdy bývám. S tím jsem se narodila a s tím taktéž zemřu.

Pokud Marigold začal hrát na loutnu, zaposlouchala jsem se do tónu jeho hudby. Byla a jsem dáma, která miluje pohodlí, teplé postele s naducaným péřovým polštářem a saténovou přikrývkou, pod kterou může skrýt své nahé tělo. Takhle jsem byla oddána nemilosrdné krajině, kde kromě rostlin, několika druhů brouků, ptáků a býložravců žili také predátoři. Raději mezi ně nepočítám i monstra.

Kaer Morhen - Frrrrnk, pryč...

(Geralt, Triss)

Konečně! Ta velká chvíle kdy úžasný a známý bard, kterého však zaklínač nezná (divné), vyrazil s Geraltem a Triss na výpravu! A nikdo mě nevyhazoval! S dobrou náladou jsem došel do stájí, která mě však velice rychle přešla. Každý kůň vypadal velmi temperamentně a žádných z nich se mi nezamlouval! Žádný z nich nebyl hoden toho, aby mohl nést tak křehkou duši jako má Marigold!

Triss a Geralt už osedlávali své koně a já jsem tam stále jenom jen tak postával. No ale musel jsem si vybrat! Přece nepůjdu pěšky! A pak jsem uslyšel zvuk. Osudový zvuk, který by někdo mohl přirovnat k najití své osudové lásky, ale já našel svého koně! Za rohem, nikým nespatřen byl malý kůň, který snad svou velikostí připomínal osla nebo poníka. Hlavu měl klabonosou a jeho srst byla hnědočerná. Ideální pro mě!

Okamžitě s opět navrácenou dobrou náladou jsem i já osedlal a vydal se s nimi na cestu.

„Marigolde, tys zpěvák, tak zapěj něco. Něco o mém životě. Chci si vzpomenout!“

„Zapěj nám nějaké oplzlé písničky, kterých máš v hlavě snad nekonečno.“

Štípněte mě někdo! Opravdu jsem slyšel dobře? Och! Jistě, že jsem slyšel. Prostě jsem dokonalý a všichni přece chtějí mé písně! Ale... Ale přesto jsem byl překvapen. Zrovna tihle dva, že by chtěli dobrovolně slyšet mé písně? V tom něco bude! „A jak dobrý zpěvák jsem! Ach, kdyby sis jen pamatoval, Geralte! Těch hospod, kterých jsme spolu navštívili! Těch peněz co jsme spolu prohráli,“ zasním se a pak mě praští sluneční paprsky do očí. „Jo vlastně písničku! Triss, já a oplzlé písničky? Ale kdeže! Mé písně jsou jako lehoučké listí co padá z támhle toho stromu nebo sluneční svit, který tě hladí zrovna na tváři a vítr co pročesává tvoje vlasy,“ krátce se odmlčím a přeruším svou poetickou chvilku. „Takže si dáme písníčku o:

„Geraltovi a krásné Triss, jak z pouhé hádky sešlo.

Protože pak k posteli, to náhle všechno přešlo…“

Rychle na ně vyrhrknu a pomalu se připravuju, že jsem na sebe nevědomky přivolal zkázu. Zkázu ve které asi zase příjdu o loutnu. Ale já za to nemůžu! Prostě JÁ!

Prosím, já snad spím!

~Geralt, Marigold~

Stále jsem nechápala, co za nekoně si vzal Marigold. Nedávala jsem nijak najevo, že ten poník nás bude jenom zdržovat. Však si začne stěžovat sám. Začít to nějak řešit nemělo stejně cenu. Jeli jsi do hlavního města Aedwenu, kde nás čekalo hrůzostrašné překvapení. Jak nás přivítají? Nechají nás projít nebo nás doprovodí s vidlemi k hranici?

Marigold byl opět výmluvný. Jeho nelibost, že jej Geralt nepoznal byla hmatatelná. Stále mluvil o hospodách a nakonec si vzpomněl na písničku, kterou slíbil. Raději zpěv než ty jeho řeči.

„Geraltovi a krásné Triss, jak z pouhé hádky sešlo.

Protože pak k posteli, to náhle všechno přešlo…“

Málem jsem zastavila svého koně, ale překousla jsem to a pokračovala v cestě dál. Letmo jsem pohlédla na Geralta, jak reagoval, ale jelikož jel před námi, nebyla jsem si jistá, jak se tváří. Marigold mě donutil se ušklíbnout. Ono ulehnout s Geraltem by nebylo proti srsti. Spíš bych to udělala velmi ráda, ale nemůžu na něj takto spěchat. Ne, když přišel snad o všechnu pamět.

„A o Marigoldovi, bardovi jež každou krčmu zná,

o čem chlípném v jeho lóži se mu zdá.“

Sice nic moc, ale musela jsem nějak reagovat. Jen tak ze zvědavosti jsem se na něj podívala.

Pokračování cesty do Aedd Gynvael

Leo, Eskel + NPC (Vesemir)

Leo předvedl své umění v jezdectví a cesta mohla pokračovat. Všechno vypadalo zatím klidně, jediná vaše starost byla ta, abyste dorazili do nějakého města v čas, abyste tam mohli přenocovat. Jinak budete muset nocovat venku a to v dnešní nebezpečné době nebylo dobré ani pro zaklínače.

Zrovna jste se rozhodlo přidat na tempu, abyste to stihli, když Vám do cesty vjel povoz tažený koňmi, splašenými koňmi. Měli jste, co dělat, abyste vlastní koně zastavili. Střet z povozem by je mohl zranit a cesta by se tím jenom zkomplikovala.
Naštěstí se povedlo Vám to ubrzdit, jen Vesemirův kůň se postavil na zadní a starého zaklínače vyhodil ze sedla. Povoz se převrhl a koně se zaržáním škubali tak dlouho za otěže, dokud se nepřetrhly a pak vyděšeně někam utekly.

  Klepna ho shodila!

~Marigold, Gerlat~

Mít Marigolda na cestě bylo v podstatě k nezaplacení. Nebyla minuta, kdybyste si řekli, že vás putování otravuje. Pročísla jsem si svoje rudé vlasy. Dobře, jenom pramínek, který mi spadal vepředu přes čelo, a vydechla jsem. Můj kůň, nechť je jeho jméno stále nevyřčené, pode mnou cválal a zdálo se, že jej to, na rozdíl ode mě, vskutku baví. Aspoň někdo je nadšený a není to právě Marigold. Nejspíš jsem zavedla novou cestovní rovnici, v níž jedna neznáma byla Marigold.

Ohlédnu se po zpěvákovi, co dělá. Trochu mě urazilo, že zatím nijak nereagoval na můj pokus o rým. Příště ho raději shodím z koně. Odvrátila jsem pohled a zadívala se na Geraltova záda. Bylo zvláštní, že Klepna s ním byla i nyní, i když si nemůžu být jistá, zda je nová sehnaná Vesemírem, aby ulehčil Geraltovi ve vzpomínání. Kdo ví.

Usadila jsem se pohodlněji v sedle, i když ono to ani moc nejde. Po chvíli vás začnou bolet třísla a po pár dnech dokonce i stehna od podrážděné kůže, jak se neustále tře o kalhoty. Mít něco podobného šatu, trpěla bych stokrát více.

Moc jsem nevnímala, co se děje přede mnou. Můj Frisák, ano, takhle mu budu od nynějška říkat, šel tam, kam klisna. Snad nebude v říji. Bylo by to trochu vtipné. Pak jsem zaslechla nějaké žuchnutí, při čemž Frisák lehce poskočil dozadu a já nečekající osoba najednou viděla nebe a tvrdá peřina v podobě země přivítala má záda. Vyrazila jsem si dech a chvíli mi trvalo, než jsem se mohla vůbec nějak pohnout. Důležitější však bylo, co to spadlo přede mnou. Spíše kdo.

Překulila jsem se na bok a zahlédla Geralta v bezvědomí ležícího. „Marigolde! Pomoz mu!“ já nyní měla trochu starostí sama se sebou, ale po chvíli se mi podařilo vyškrábat na nohy a přikulhat k bělovlasému svalovci. Mezitím se však stihl probrat a než jsme k němu vůbec došli, Klepna si vzala na paškál jeho nos.

Já si zpívám trapnou písničku…

(Geralt, Triss)

Já žiju? Prohmatám se po celém těle, zkontroluju klobouk a ujistím se, že z loutny není nějaká skříň… Neníííí! Ejchuchů! Karta štěstěny se obrátila! Šťastně pobídnu svého poníka, jenž mě vedl vstříc mému, jistě již dobrému osudu! Ten však samozřejmě absolutně nechápal, co po něm žádám.

„A o Marigoldovi, bardovi jež každou krčmu zná,

o čem chlípném v jeho lóži se mu zdá.“

To nebylo špatné, Triss! Ale než ji cokoliv stihnu na to odpovědět a vysmeknout poklonu mé úrovně, tak mě náhle přepadl zvláštní stav. Jako by mě měli teď oloupit nějací banditi! Rychle pohlédnu kolem sebe a zhodnotím svým odborným okem situaci. Ale, nic. Žádní banditi! Písnička v mé hlavě to byla! A tohle bude můj majstrštyk!

Bylo to jak v tranzu, ve kterém jsem se každou sekundou ďábelsky usmíval. Dokonce jsem přestal vnímat i veškerou tu nádheru okolo (i Triss), protože v mé hlavě se rodilo něco taky tak nádherného!  Rukou jsem hmatal do jedné ze svých kapes a asi desetkrát (v Marigoldských jednotkách - asi padesátkrát) jsem se do ní netrefil.

„Marigolde! Pomoz mu!“

Určitě to byl hlas shůry, který ke mně promlouval a ukazoval mi mou dokonalou budoucí píseň, ze které zbohatnu a do konce života nebudu muset nic dělat. Ale pak se v mých představách objevila Triss, od které náhle dostanu facku, že se jednou dokola otočím a všechno se náhle vytratí do nikam! Zatřepu hlavou a pohled co nastal, bych nikomu nepřál!

 V očích jsem měl smrt a jakoby se na mě řítilo značně početné stádo divokých koní, se Triss a Geralt odporoučeli k zemi.  Geralte! Triss! Buším do svého poníka jak o život, jen abych se k nim dostal co nejrychleji! Takže jsem ve finále slezl a utíkal k nim. Ale ke komu! Avšak Triss jakoby mi četla myšlenka, rozhodla jasně. Ke Geraltovi! Takže kolem klepny pár úskoků, kotoulů, přeskoků a Marigold je v cílí!

„Hej Geralte, si celý,“ starostlivě se k němu nakloním a opatrně s ním zatřepu.

Vzpomínky a cesta pokračuje

Marigold, Triss a já

Když jsem se trochu vzpamatoval, tak jsem odstrčil, Klepnu kousek stranou a posadil jsem se. Byl u mě Marigold a měl ve tváří starost a nejen on. Za chvíli se k němu přidala i Triss. Marigold se ptal, zda jsem v pohodě.

„ Jsem v pohodě. Nic mi není!“ postavil jsem se a zjistil, že mi skutečně nic není. Pádem jsem se nezranil a jediné, co dokazovalo, že jsem si na něco vzpomněl, byla slabá bolest hlavy, ale taky to mohlo být tím, že jsem se udeřil. Netušil jsem, jestli to, co jsem viděl byla vzpomínka nebo jenom moje tajná tužba a zatím jsem to nechtěl řešit... tedy aspoň ne před Marigoldem. Až budu s Triss sám, zkusím se ji na to zeptat.

Všiml jsi si, že Triss není v pohodě: „ Co se ti stalo?“ dojdu k ní snažím se najít nějaké viditelné zranění, avšak dojdu k závěru, že se jen nějak pomlátila.

„ Omlouvám se, nechtěl jsem, aby ses zranila!“ došlo mi, že příčinou jejího zranění jsem nejspíš já. 

Jsem... v pohodě

~Geralt, Marigold~

„ Co se ti stalo?“

Geralt mě lehce překvapil. Nikdy by mě nenapadlo, že o mě bude jevit takový zájem, když je jeho paměť stále zastřená bílou mlhou. Podívala jsem se na něj a lehce se usmála. „Neboj. Nic mi není, hlavně, že jsi v pořádku ty.“ Vyděsil mě a jak!

„Omlouvám se, nechtěl jsem, aby ses zranila!“

„O mě se nestarej,“ ujistím jej. Neříkám to žádným útočným tónem nebo tak. Jen klidně a mávnutím rukou. Nakonec přece jenom zase nasednu na Frisáka, a kouknu se na oba dva chlapy. „Pojedeme? Než dorazíme do města, máme před sebou několik dní putování.“ Abych pravdu řekla, už bych ráda byla na místě. Chci pořádnou koupel! Pak shlédnu na bílého vlka. A nemusím být při ní sama.

„S divokým koněm bojoval,

až na prahu sil byl.

K tomu vůbec nefetoval,

a tak zem pak trochu zryl...“

(Geralt, Triss)

Úžasné! Je v pořádku… Vždyť je to přece Bílý vlk! Ten co přežil vlastní smrt! No co je proti tomu nějaký obyčejný pád z koně?! Nic! A naštěstí i Triss vypadala, že je bez jakékoliv újmy a tak jsem se okamžitě zbavil toho divného pocitu strachu o ty dva. Rýmy teda zatím moc neseděli, ale… Něco vám povím. Marigold je zpět na scéně!

Triss a Geralt po menší výměně slov znovu nasedli na své koně. Zcela uklidněn, jsem se jak jinak než na oba usmál.  Což nemohlo následovat ničím jiným než pohromou. Všichni si to vždycky představují jako Marigold válku (takže spousta ženských a chlastu kolem)! Nasednu, slezu, nasednu, slezu, nasednu! Alespoň co se nasednutí na koně týče...

Usmíval jsem se (a to byla chyba) a pomalu přibližoval ke svému věrnému, statnému a o něco menšímu oři než jsem já. Náhle mě však zpozoroval. Němá tvář mi pohlédla do očí a pomalý kroky vzad se udávala k ústupu.

 „Hej, počkej! Chvilku! Wrrrrrrrrr… Drrrrrrrrr... Brrrrrrrrr… Houuuuu… Mamka řekla stůj!,“ marně jsem hledal slova, na které by reagoval jinak než útěkem.  Ale je to marný, je to marný, je to marný.... Už to nebyl ten malý poník, kterého jsem znal. Tak pomalý byl... BYL!

Chtěl jsem mu nabídnout lízatko nebo nějakou sladokost, ale *ouwch*. Nic jsem prostě neměl! A pokud Marigoldovi někdo nepomohl, tak tam dokonce života utíká za svým poníkem… (pokud cestou za ním nenašel lízátko)

Taky jsem se mohla pokusit o básničku T.T

~Marigold, Geralt~

Frisák zatřásl svou zarostlou hlavou ve chvíli, kdy se Marigold pokoušel zkrotit svého poníka, jenž splašeně rázoval kamsi, kde to vypadalo méně marigoldově. Musela jsem se prostě začít smát, jelikož ten pohled stál za to. Uhánějícího zpěváka a poníka, který si řekl, co to může být za monstrum, co na něj vycenilo zuby.

„Už vím, proč jsme jej brali sebou,“ ušklíbnu se směrem ke Geraltovi. Nebyla jsem si jistá, jestli byl ještě otřesen z pádu, ale pobídla jsem Frisáka a přinutila jej až k rychlému běhu, kdy jsem se musela zapřít do třmenů, jinak by mi sedlo ubilo zadek.

Předběhnou Marigolda bylo groteskně jednoduché. Celou dobu jsem se smála jak smyslů zbavená. Nejspíš budu o několik let mladší, jak to vidím. I ta první vráska by mohla smíchem zmizet. Dohnat do zakrslé zvíře bylo však horší, jelikož si nejspíš v té malé kebuli řeklo, že začne kličkovat. Málem jsem začala i sprostě nadávat, když mě napadlo, že by se šiklo uklidňující kouzlo. Udělat pár náznaků prsty za jízdy, když se kouzlo řadí mezi základy, nebylo nijak složité, ale trefit toho malého netvora mě připravilo o trpělivost, a když jej konečně kouzlo zasáhlo, funěla jsem vzteky.

Poník v tu ránu zastavil, až jsem kolem něj proletěla na hnědém oři a nutila jej zastavit. Naštěstí mě poslouchal na slovo. „Zkus se na něj příště tak blbě nepitvořit, Marigolde!“ veškerý smích mě přešel. Nejsem dvakrát trpělivý člověk.

Chytání poníka a Marigolda xD

Triss, Marigold

Už jsem se rozjížděla, když mě povykující Marigold donutil zastavit. Ohlédl jsem se po něm, abych mohl sledovat, jak se komicky žene za svým poníkem a snaží se na něj volat. A poník vesele utíká pryč od Marigolda.

„Už vím, proč jsme jej brali sebou,“ vydala se na lov poníka. Marigold mu rozhodně nestačil, i Triss měla drobné nesnáze. Došlo mi, že jsem se o to měl postarat já, ale nějak jsem se nedokázal rozhoupat. Nechápal jsem, co se to se mnou děje.

Dojel jsem k Marigoldovi: „ Tak už to vzdej, vyplivneš plíce a pak nebudeš moci zpívat!“ upozorním ho dobromyslně. Seskočil jsem z koně a sledoval Triss, jak se ji daří při lovu. Nakonec se ji podařilo poníka nějak zkrotit, ale řekl bych, že za tím bylo kouzlo. Přivedla poníka k nám a upozornila Marigolda, aby se snažil poníka moc neděsit na příště.

„ Triss má pravdu Marigolde, zkus příště být více ... no... nonšalantní. Veze tě dáma,“ zasměji se lehce, ale pak mi úsměv ze rtů zmizí. Ucítil jsem, jak medailon na mém krku zaškubal. Najednou jsem zapomněl na nějakou slabost nebo něco podobného. Celé moje tělo se napnulo a bylo připraveno k boji.

Chvění medailonu sílilo, což mi přišlo zvláštní. Většina oblud se objevuje v noci. Jistě jsou tady některé, které se objevují i za dne, ale... v Modrých horách se příšer vyskytuje dost a cesta do Ard Carraigh nikdy nebyla bezpečná. Nacházeli jsme se nedaleko Kaer Morhen a říčku Gweullech jsme minuly zhruba před deseti minutami. Modré hory jsme měli po levé ruce. Pátral jsem pohledem po nějakém nebezpečí, ale zatím se nic neukázalo.

Pak se objevil Kurolišek a nebyl jen jeden. Z pukliny ve skále, která nebyla moc vidět vylezlo hned pět kurolišků.

„ Marigolde, běž za mě!“ přikázal jsem básníkovi. Nerad bych, aby zkameněl. 

Jak to jako myslí?

(Geralt, Triss)

Z konečků prstů ji šlehaly blesky a v očích žhnul oheň. Jako by jí unášel vítr, se svým koněm v trysku doháněla svou budoucí oběť. Svět se třásl a okolím zněly dunivé zvuky dopadajících kopyt na zem. Ale ona byla klidná a zaměřená pouze na svůj cíl… Na poníka! Ano, takhle nějak to vidí Marigold!

„Tak už to vzdej, vyplivneš plíce a pak nebudeš moci zpívat!“

Lehce se odtrhnu od své představy. No to snad není možný… „Ufff… fff, ffffff…,“ pomalu popadnu dech. „Pravda…pravda. Budu potřebovat naladit hlasivky,“ odkašlu si. Chtělo by to něčím spláchnout. Tohle je beznadějný,“ když ten hříšný povoz nedokázal ani Marigold zkrotit!

Vše ale náhle utichlo a uviděl jsem Triss s... Můj poník! Měl jsem sto chutí chutí vykřiknout a utíkal jsem k němu.

„Zkus se na něj příště tak blbě nepitvořit, Marigolde!“ 

Chvilku jsem přemýšlet, co asi myslela tím nepitvořit, ale jistě to nebylo nic zlého vůči mně! „Díky, Triss! Velké díky! Za to tě musím na něco pozvat,“ teda jakmile se mi podaří sehnat nějaké ty oreny anebo za Geraltovy oreny.

„Triss má pravdu Marigolde, zkus příště být více ... no... nonšalantní. Veze tě dáma.“

Cože to?! Jak to asi myslel? A náhle si všimnu jeho medailonu. TO JE ZLÉ! „M…m..m…“

„Marigolde, běž za mě!“

Ale už bylo zbytečné na mě volat. Nedořekl jsem ani slovo medailon a už dávno jsem bral nohy na ramena. A jako dva nejlepší kamarádi byl Marigold i s poníkem, již bezpečně schován za nedaleký, velmi tlustý buk. „A je to tu zase…“

Tábor Scoia'tael - Rozhodnutí

Pozorně se dívej, Marigolde, protože to bude námět pro tvé nové písně

~Geralt, Marigold a jeho poník~

Nejsem citlivá na různé příšery, které na vás můžou vybafnout z temných zákoutí či nor. Od toho tu jsou zaklínači, ale jejich medailón je tolik prosycen magií a upřímně řečeno nechci vědět jakou, že jsem nemusela hádat, co se asi děje. Medailón na Geraltově krku vibroval jak smyslů zbavený a jeho magický potenciál mě lechtal v zátylku. Není to příjemné.

„Marigolde, běž za mě!“

V podstatě jsem to vzala i na sebe, jelikož kurolišek nebyl zrovna tvor, se kterým bych chtěla bojovat tváři v tvář. Seskočila jsem s Frisáka a pevně jej chytla za otěže u huby, jinak hrozil jeho úprk. Klepna se zdála být klidná. Hm, asi to bude původní. Prožila toho tolik, že je pro ni kurolišek jen dalším šálkem čaje. Bohužel to jsem nemohla říct o sobě.

„Geralte!“ vykřikla jsem na něj. Ví, jak bojovat s takovým netvorem, ale potíž byla v tom, že tu nebylo nic, do čeho by se mohl dívat, aniž by sám zkameněl. Pak mě napadala jedna věc. Snad to vyjde! Tenhle druh magie jsem moc často nedělávala. Iluze je pro jiné. Frisáka jsem nechala být. Jestli uteče, tak je to jeho věc.

„Mirror y wlad gadael ei olwg,“ tiše jsem vyslovovala slova, jejich význam mi byl dobře známý, ale společníkům mohl být cizí. Navíc jsem rukama nad sebou kroužila s dlaněmi k sobě, „anifeiliaid llygad drwg ar unwaith disgownt!“ Pak jsem vyhodila paže před sebe, že jsem konečky prstů ukazovala na zem. Cítila jsem, jak ze mne kouzlo sejmulo velkou část sil a padla jsem vysílením na kolena. Ale účinek se dostavil. Půda pod nohama na sebe vzala podobu zrcadla. Sice nic nezměnilo barvu, ale každé stéblo trávy odráželo obrazy ze svého okolí. Plochy holé půdy zase zobrazovaly nebe, a co bylo nejdůležitější, tak vyšší úkazy jako kámen či strom, odrážely samotného kuroliška. „Geralte,“ příšerně mě bolelo na hrudi a cítila jsem, jak mi z nosu teče pramínek krve, „teď je to na tobě,“ padla jsem tváři k zemi, ale úplně jsem neomdlela. Stále jsem udržovala zrcadlové kouzlo.

Kurolišci... jupíííí

Marigold, Triss a já

Marigold se sice neschoval za mě, ale za strom, ale aspoň se schoval. Nestihl jsem moc sledovat, co se děje s Kurolišky. Nehodlal jsem se jim koukat do očí. Vyjmul jsem meč z pochvy na zádech. Zvažoval jsem, jestli mám někde ve vaku na Klepnině zádech zrcátko nebo ne, když v tom začala Triss kouzlit.

Podíval jsem se na Triss, která padla na kolena v návalu odčerpání energie. Měl jsem tendenci se pohnout směrem k ní, ale věděl jsem, že na to není čas. Využil jsem toho, že se zem proměnila v zrcadlo a rozběhl jsem se směrem k prvnímu kuroliškovi. Ten se vznesl na svých blanitých křídlech a chystal se shora zaútočit. Jemu jsem se vyhnul a sekl spodním výpadem proti jeho měkkému břichu, což bylo jeho slabé místo. Čekal jsem, že Kurolišek umře, ale on v předsmrtné agónii zaškubal nohama s drápy, které se mi zaryly do ramene a hrudníku. Vyškubl jsem se mu a v jeho již mrtvých pařátech zůstal kus mého masa. Nebyl však čas se tím zabývat. Bylo jich tady víc. Bolest a krvácení mě zpomalovali. Otočil jsem se na dalšího, ale stále jsem se nezapomínal dívat do zrcadla, které pro mě vytvořila Triss, což mi dávalo více méně převahu.

Rozběhli se na mě dva, pokusil jsem se o půlpiruetu, ale bolest na hrudi mi neumožnila ji dokončit. Kuroliškové toho využili a zaútočili, ale jejich přesila se ukázala jako jejich vlastní nevýhoda. Sklouzl jsem se po zemi a oni do sebe plnou silou vletěli. Ozval se výkřik a na zem spadli oba dva. Ale nezemřeli, jen se hodně zranili. Využil jsem toho a postavil jsem se na nohy, jenže to se zvedl první, který měl být mrtvý. Z břicha mu vysely orgány, ale to jej nezastavilo v útoku. Nevím, kde se to tak najednou ve mě vzalo, snad možnost ohrožení nebo strach o Triss a Marigolda mě donutilo se vzpamatovat. Vyšvihl jsem se a ještě ve vzduchu jsem udělal piruetu, následovanou quickstepem, kdy jsem usekl kuroliškovi hlavu. Jeho dva obludní přátelé, kteří se pustili předtím do mě, se vraceli, ale neutočili na mě, ale na Triss, která ležela. Byla skoro v bezvědomí a nemohla by se bránit.

Využil jsem vteřiny a vypil jsem vlaštovku. Okamžitě jsem pocítil účinky lektvaru. Rány se zatáhli a krvácení se oslabilo. Nečekal jsem na nic a rozběhl jsme se k těm dvěma. Doufal jsem, že se do toho Marigold nebude plést.

Bafiky baf

Leo, Eskel

Na voze se ještě otáčelo kolo, které slabě vrzalo a zabraňovalo Vám rozpoznat, zda je někdo ve voze či nikoli. Les šuměl a ptáci zpívali, jako kdyby se nic nestalo. Jen Vesemir ležel na zemi a slabě kašlal. Na jeho rtech se objevila růžová pěna. Eskel, který byl u něj zjistil při bližší prohlídce, že spadl na klacek, který se mu zabodl hluboko do hrudníku. Neprošel skrz, ale zjevně zasáhl plíci.
 

Leo mezitím odhrnul plachtu z vozu, aby zjistil, co je ve voze. Jediné, co ho mohlo varovat, by byl jeho medailon zaklínače, ale ten Leo neměl, protože ještě nepodstoupil zkoušku Trav. Sotva odhrnul plentu, snad čekaje útok, spatřil vně řetězy spoutanou polonahou dívku. Vysela bezvládně na pažích a nehoda kočáru ji zjevně připravila o vědomí. Nebylo ji vidět do tváře, protože ji tam spadali světle hnědé vlasy. Z pod vlasů koukalo elfí ucho. 

Bojová nálada

Iorvert

Jakmile tě velitelé opustili a ty sis mohl na chvíli odechnout před zítřejším velkým dnem. Nachystat se na válku. Flotsam musí padnout. Bude hořet, dokud si lidé neuvědomí, že jejich věk skončil. Znovu se vrátí ty časy, kdy elfové a trpaslíci byli na vrcholu. Ale jednu věc sis musel připustit, za to, že se lidé tak rozmnožili a zabrala území, kde kdysi žili elfové a trpaslíci si mohli jenom oni sami. Kdyby nebyli války mezi elfy a trpaslíky, lidé by nikdy ta místa nezískali, ale to už je dávná minulost. Je na čase to změnit.

Ráno následujícího dne přišlo velmi rychle. Byl čas opustit tábor a vyrazit do boje. Všichni měli tu správnou bojovou náladu a hleděli na tebe s úctou. Čekali na tvé rozkazy a byli ochotni tě následovat i do horoucích pekel. Všichni byli ozbrojeni a připraveni vyrazit. Stačilo vydat rozkaz.

Jakmile jsi tak učinil, tak jste se vydali na cestu do Flotsamu, který neležel nijak daleko, takže Vás cesta neunaví a pokud budete mít štěstí, nikdo Vás na cestě nezastaví. (Hoď si procentkou)

Z Wyzimy někam dál

Jacques de Aldersberg

Voják kývl a vydal se splnit tvé rozkazy ohledně Weddin a Brokilonu. Jenže ona neměla být tvým největším problémem. Dokonce ani vlkodlak, který řádil ve městě, a pořád tě s ním otravovali. Ani ten neměl být problémem. Avšak zpráva o napadení Flotsamu už nebyla jenom nic neříkající zpráva.

Je čas se zvednout a vyslat jednotku vojáků nebo cokoli podniknout. Pokud elfové a nelidi získají Flotsam, mohlo by to znamenat něco velmi nedobrého. Pokud vyhrají a dozvědí se o tom další nelidské tlupy, tak se k nim přidají a mohlo by to znamenat další válku.

Jak se tedy rozhodneš? Vyrazíš do Flotsamu sám? Vyšleš tam jednotku? Necháš to být?

Les, samota a tma

Arrayah

Klisna se dál tiše pásla a ty ses mohla prospat. Ráno tě probral všudy přítomný hlad. Bylo nepříjemné, jak zalézal pod oblečení a chladil na kůži. Vydala ses dál na svou cestu do Wyzimy. Nikde se nic nehýbalo a byl klid. Možná až děsivý, ale to tě neodradilo nebo snad ano? V okolí byl těžký bílý opar, který se držel při zemi a zakrýval vesničku Podhradí, která byla před Wyzimou. Klisna poklidně šlapala dopředu, ale nyní zastavila a zastříhala ušima.

Něco se ji nejspíš nezdálo. Bylo ticho. Přestože bylo brzké ráno, vesnice již měla dávno plně žít. Prodejci, kteří nezačnou prodávat již za úsvitu, moc tržeb nezískají, ale nikdo ve vesnici nenabízel své zboží. Nevyvolával ceny, aby nalákal kupující. Bylo to tak divné, možná až děsivé. Co budeš dělat teď?

Kdybych věřila, tak začnu nadávat Melitelé, jaké žerty si to z nás tropí!

~Geralt, Marigold~

Byla jsem stále trochu omámená, proužek krve mi tekl z nosu, ale nedalo si nevšimnout dvou velkých potvor, které se jaly na mě zaútočit. Otevřela jsem ústa v němém výkřiku a nevěděla, co najednou dělat. Další kouzlo by mě nejspíš poslalo do hrobu. Musela jsem se však nějak stáhnout. Takže o kouzla jsem se vůbec nesnažila. Znala jsem jejich výsledek. Nevyšly by mi a navíc jsem se pokoušela udržet zrcadlo. Taky jsem se do něj dívala a musela jsem uznat, že i s hrůzou v očích vypadám báječně.

Trubadúr byl schovaný za stromem a nejspíš tam plánoval zůstat do konce svých dnů. „Marigolde!“ vyjekla jsem, jako bych doufala, že jej přiměju k nějaké akci. Plazila jsem se rychle od útočících potvor a pokusila se skutálet na stranu, aby kolem mě jen proletěli. Setrvačnost působí všude. Bohužel jsem byla příliš omámená na to, aby se mi to podařilo. Mé instinkty byly pomalé. Jeden se dostal až ke mně, že jsem cítila jeho pařáty, jak se mi noří do těla. Vykřikla jsem bolestí a v tu chvíli zmizelo zrcadlo. Naštěstí to odnesla jeho záda, ale byl těžký. Měla jsem neblahý pocit, že se právě chystá rozklovat mi lebku.

Bohužel jsem netušila, kde je ten druhý, jelikož jsem se snažila ze sebe dostat toho velkého. Moc to teda nešlo, ale uzmutým kamenem jsem jej bouchla do pařátu. Jen se nedívat do očí.

Jsem zmrzačena a nejenom kuroliškem!

~Geralt, Marigold~

Z jedné stránky jsem byla ráda, že mi přiběhl Geralt na pomoc, ale když mi dupl na nohu, jistě to bude svádět na zakopnutí, tak jsem myslela, že jej zabiju! To i ty drápy kuroliška v mých zádech šly cítit méně. Vyjekla jsem bolestí a zavřela při tom oči. Najednou jsem přišla na tolik sprostý slov, až hanba mi. Většinou jsem z nich ani neznala, tak otázka, odkud je mám. Marigold a ty jeho balady.

Aspoň jsem se nemusela dívat na ten masakr kolem mě. Pozice, v jaké si Geralt nade mnou nacházel, by nelichotila ani nějaké běhně, ale což. Záchrana života je záchrana a vybírat si, s jakým make-upem budete čelit smrti, není zrovna k věci. Navíc jsem cítila čísi teplý dech na své noze a jen se zapřením jsem jí nevykopla.

Najednou byli oba kurolišci ohrožující mou osobu mrtví. Mohla jsem si oddechnout, ale zaslechla jsem Marigoldův hlas a projela mnou vlna zděšení. Tahle kňučí jen, když mu někdo rozbije loutnu. Nedovážila jsem se otevřít oči, dokud ke mně doléhaly vřeštivé zvuky kuroliška. Nechtěla jsem zkamenět. Pomocí rukou jsem se odtahovala od zvuku. Tak ráda bych pomohla Geraltovi, ale nešlo to. Byla jsem jenom překážkou, což mě ještě víc štvalo.

Najednou bylo ticho. Poslední kurolišek žuchl na zem a pak ještě něco. Otočila jsem se, kdo to byl. „Geralte!“ vykřikla jsem až příliš vystrašeně. Tohle se k čarodějkám nehodí!!! S posledních sil jsem se vydrápala na nohy a ruce a po čtyřech se k němu doplazila. „Geralte,“ utrpěla jsem další šok. Opět jej vidět tak bledého a bez života. Ani jsem si nevšimla neznámého, který sejmul posledního netvora. „Řekni něco...“ tupě jsem s ním třásla.

No zatrace…

(Triss & Geralt)

Bezpečně schovaný jsem pohlédl do těch smutných očí mého poníka plného strachu. Pohladil jsem ho, abych ho uklidnil, ale místo vděku jsem se dočkal cvakotu jeho zubů a opravdu jsem si chvíli myslel, že si chce dát mou ruku ke svačině! Ale nakonec svou hlavu sklonil a vnořil mi ji do podpaží, aby se schoval. Skvělé… a kam se teď schovám já! Hned bych se taky zabořil od některé do…

„Marigolde!“

Jakoby něco uslyšel, můj statečný poník vytrhl svou hlavu a pohlédl směrem k bojišti. Zbláznil se? Já krom tlukotu svého srdce neslyšel absolutně nic anebo sem nechtěl slyšet. Tak už je to tady! Určitě si jdou pro mě! Jedním okem jsem nahlédl zpoza úkrytu. No to byla kravina!

Uviděl jsem Triss ležící na zemi. Poník do mě hlavou narážel a pobízel mě, abych ji pomohl. Samozřejmě jsem o to neměl sebemenší zájem. Co kdybych umřel? Kdo by potom tohle vyprávěl?! Kdo by vyprávěl o té krásné Triss a příteli Geraltovi?! Ale pak se znovu střetly naše pohledy. V jeho očích bylo něco… Něco tak statečného co mi dodalo odvahu! Má pravdu! Musím jí pomoct! A tak jsem se vydal…

Statečný Marigold co vždy loupil, drancoval a porazil bardku Essin ve zpěvu, statečně vyšel vstříc jisto jisté smrti. Vyšel pomalu plného odhodlání. Proti němu stáli kurolišci v přesile, které hodlal porazit. Stál vzpřímeně a ve své ruce svíraje nic jiného než svou loutnu! Tak moment!

DĚLATE SI SRANDU? Sem strachy bez sebe! Na poníka kašlu! Mohl bych umřít! Hezky si počkám tady. Geralt to vyřeší! Geralt mi pomůže! Ale vždy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Tentokrát i já jsem něco uslyšel. Nebyl to Geralt (ledaže by to přehnal s pitím) a ani Triss. Kurolišek!

„ÁÁÁááá,“ vyjde ze mě kdoví jaký hlas. Nedívej se na něj… Nedívej se na něj… Koukej se na sluníčko! Na sluníčko, které jakoby se pod mým pohledem ze strachu schovalo za mraky. Možná bych mu mohl něco zahrát, ale co když nerozumí hudbě a poezii! Asi bych tam zůstal jak zcepenělý, ale otěže poníka mě táhly pryč. Možná bych mu mohl nabídnout poníka! A náhle se kurolišek sesune jen tak k zemi! Popravdě jsem si nebyl jistý, jestli někdo neminul a ten kdo měl umřít, jsem neměl být já!

Geralte, Triss! Potvory byly konečně dole, ale ti dva taky a tak jsem k nim rychle přiběhl. Geralt byl celý od krve, až se mi z toho zamotala hlava.„Takhle se nechat zřídit… Geralte! Ty ses ode mě nic nenaučil,“ šeptnu na něj, ačli pochybuju, že mě slyší. „A nedělej, že zas neslyšíš!  Ty slyšíš moc dobře! Zvlášť když chlastáš furt ty svoje dryáky a pak to takhle dopadá,“ a náhle k nám dorazil neznámý, který určitě bude mít peníze na pivo dle jeho pěkných rukavic! Ale jako by mi chtěl říct: „Drž hubu“ se sklonil nad Geraltem, který zachvíli po tom otevřel své oči. 

„GERALTE! To mi vysvětli, jak se ti toto zase povedlo! Neříkal jsem ti to už několikrát, že si máš dávat vždy pozor na ženy a na kurolišky! Jakobych tě vždy nevaroval,“ lehce vtipně podotknu.

Neznámý zachránce

~Geralt, Marigold~

Marigold k nám přiběhl a zase měl plno řečí kolem. Kdybych nebyla tak vyděšená, seřvala bych jej, aby sklapl. Třásla jsem se šokem a strachem. Milovala jsem Geralta. Věděla jsem to. Kdybych jej nemilovala, nikdy bych pro něj tak nešílela. Spíš bych ohrnula nos a šla dál. Kdy se to stalo? Kdy jsem se do něj zamilovala? Další námět pro baladu. Čarodějka, jež se slepě zamilovala do zaklínače, který kdysi miloval, nebo miluje, jinou čarodějku.

Pak k nám došel neznámý s kapucí přes hlavu. Sklonil se nad Geraltem. To ona nás zachránil? Kdo je to? Neudělala jsem nic. Jen jsem pohlédla na Marigolda, jaký má na to všechno názor. Místo toho však vykřikl Geraltovo jméno a já shlédla dolů. Otevřel oči a mých tělem projela úleva.

„Kdo jsi?“ podívala jsem se na neznámého muže, jenž stále neodkryl svou tvář. „Já... děkuju,“ nevědomky jsem Geraltovi stiskla ruku.

Cesta a dívka

Eskel, Leo a umírající Vesemir

Leo se postaral o dívku, zakryl její tělo látkou. Při zběžné prohlídce si mohl Leo myslet, že je to elfka, ale mýlil se. Byla to půlefka, ale to jej nyní zjevně nezajímalo.

Všiml si, co se stalo Vesemirovi, o kterého se staral Eskel. Vesemir byl při vědomí a sledoval všechno to dění kolem sebe. Když ho Leo podepřel, trochu líp se mu dýchalo a taky mohl mluvit.

„ Le..o, Leo...,“ podíval se na nejmladšího budoucího zaklínače, kterého sám přivedl do Kaer Morhen. Stiskl mu ruku a pousmál se.

„ Ne.. nechte toho, jsem až příliš stár!“ řekl s námahou a pousmál se, následně se rozkašlal a z jeho úst se vyřinula krev.

Eskel našel obinadla, ale elixír Raffarda Bíleho nikoli. Měli jen několik flaštiček vlaštovky, ale nemá takové účinky jako Raffard. A ingredience na potřebný elixír by mohlo být velmi těžké nalézt. Klacek byl zaklíněn mezi žebry. Pokud se ho pokusíte vytáhnout, můžete, ale nemusíte mu způsobit ještě větší zranění a co ta dívka? Budete se snažit Vesemira zachránit za každou cenu nebo poslechnete slova starého zaklínače, který byl pro každého zvlášť jako otec?

Tajemný muž

Triss, Geralt, Marigold

Geralt se probral a posadil se. Po jeho ránách nezůstala ani památka a muž v dračích rukavicích se postavil. Na Trissino poděkování jenom kývl. Ale její otázku, kdo je, zatím nezodpověděl.

Místo toho se podíval na Marigolda, který jako obvykle žvanil a nevěděl, kdy přestat.

„ Jak se cítíš?“ zeptal se Geralta a jeho hlas o něm mohl prozradit maximálně to, že to bude nějaký mladý muž. Muž v kápy počkal na Geraltovu odpověď a pak se rozhlédl: „ Není moudré se zde zdržovat, v poslední době se zde zdržují kurolišci a bazilišci. Bylo by lepší zmizet. Pokud jste schopní cesty, tak pojeďte za mnou. Dostanu Vás do bezpečí!“

Vůbec mu nepřišlo divné, že byste měli následovat maskovaného muže, bůh ví kam, i když Vám zachránil život. Mohla to být lest nebo taky ne. Mohl nechat Geralta umřít. Neudělal to, ale budete ho následovat nebo raději budete pokračovat svou vlastní cestou?

Tajemný ctit... muž

~Geralt, Marigold~

Mnohonásobně se mi ulevilo, když Geralt otevřel oči. Nechtěla jsem o něj přijít znovu. Až moc jsme toho spolu prožili, i když si nepamatoval, záleželo mi na něm. Už mnohokrát mi pomohl a já mu dlužila to samé. Netušila jsem, zda si pamatoval na všechny, které potkal. Zda si pamatoval na svou malou holčičku a na Yennefer. Jako tenkrát bych jim dokázala uhnout z cesty, protože mi až příliš záleželo na Geraltově štěstí. Ale tehdy jsem to udělala kvůli ní.

Bylo mi jasné, že musíme odsud co nejrychleji zmizet. Pohlédla jsem na Marigolda a ujistila se, že je alespoň fyzicky v pořádku. O jeho psychice jsem pochybovala už delší dobu. Ale postavil se. Pokusil se mi pomoct. Za to jsem mu věnovala děkovný úsměv. Nakonec to s ním nebylo zas tak špatné.

„Pokud budou souhlasit i ostatní, půjdeme s tebou!"

Nebylo nač uvažovat. Přikývla jsem. „Souhlasím. Tohle místo se mi nelíbí,“ vyškrábala jsem se na nohy, ač mi to dělalo trochu potíže, jak jsem byla trochu zesláblá a záda mě urputně pálila. Jeden z neřádů mi tam zasekl své drápy, ale magií to zpravím. Sice nemůžu nic požívat, ale zakletí se k tomu nepočítalo.

„Kde je Frisák?“ rozhlédla jsem se trochu nervózně.

Na akademii se toho dozvíte habaděj

Už uplynulo několik měsíců, co Triss odjela na ostrov Thanedd. Skousla jsem si spodní ret a zelenýma očima jsem prozkoumávala nádvoří akademie v Oxenfurtu. Musela jsem připustit, že jsem si tohle místo celkem oblíbila. Dalo se tu dělat snad všechno. Dokonce i pořádně cvičit umění boje. Dneska jsem si však dala pauzu a rozhodla se jen tak sedět na kamenné lavičce a poslouchat šum tohoto uzavřeného světa. Zavřela jsem oči a vtáhla do sebe mořský vzduch nasycen trochou síry, která se nesla z místních laboratoří. Pousmála jsem se. Byl to jednoduchý život bez šarvátek, utíkání, bez zásahu mocenských rukou. Bohužel to nebyl můj život, ale všech těch studentů okolo. Nejraději bych si vzala svoje věci a odešla někam do světa. Jenomže kam? Kam bych mohla jít? Věděla jsem, že mě někdo sleduje. Neustále se mi zdávaly sny plné hrůz a krve. Viděla jsem rytíře s dravým ptákem na přilbici, pak jeho meč. V tu chvíli jsem se vždycky probouzela. Všichni se naučili respektovat mé noční můry. Kdyby tu byla Triss, objala by mě a říkala, že to byl jenom sen. Kdyby tu byl... nedokázala jsem to jméno vyslovit.

„Hej, Ciri!“ ozvalo se od vstupu na nádvoří, které vedlo z města. Stočila jsem hlavu po hluku a usmála se. Byl to Mabu. Sice chlapcova přezdívka, ale nevadilo mi to. Jako jediný se ke mně choval normálně. Sice jsem už dovršila dvaceti dvou let a za nedlouho jsem měla mít o rok navíc, ale stále ve mně dřímala dětská hravost.

Kluk se střapatými hnědými vlasy a malýma hnědýma očkama ke mně doběhnul. V dlouhé studentské róbě mu to moc nešlo a dokonce jednou klopýtl. Zasmála jsem se tomu. „Čekal bych, že budeš na cvičišti ve městě,“ ušklíbl se a bez optání si sedl hned vedle mě. Na můj vkus až moc blízko, ale neodtáhla jsem se. „Hádej, o čem se teď furt mluví dole ve městě.“

Pozvedla jsem oboje obočí. „Že by o velmi známem bardovi Marigoldovi?“ ušklíbla jsem se. Nedokážu na prstech spočítat, kolikrát tu už byl.

„Ty jsi snad do toho zpěváka zabouchnutá nebo co!“ načepýřil se Mabu. Věděla jsem, že mě má rád. Až moc. Já však stále pod vlasy schovávala svou ohavnou jizvu. Styděla jsem se za ní.

„Sklapni,“ zavrčela jsem. „Tak o čem se mluví?“ začínala jsem ztrácet trpělivost. Klidně bych se mohla postavit a jít se sama zeptat rovnou do města.

Mabu se lehce zarděl. Nesnášela jsem to u něj. Jako by mohl za všechno zlo světa. „No, víš, kde leží Verden?“ Jak bych nemohla! Vždyť mě tam babička poslala, abych se provdala za syna starého krále. Už ani jméno si nepamatuju. Nechala jsem jej pokračovat. „Tak se říká, že tam pospolu žijí lidi i nelidi,“ říkal to až nevěřícně. „Myslíš, že tam sou i ti scoa... scio... Veverky?“ vzdal po chvíli vyslovení veverky ve Starší mluvě.

Uvědomění si, že někde žijí elfové a lidé v míru bylo k neuvěření. A navíc na místě, kde jsem se měla provdat za toho zakrslíka místního bývalého krále. A Scoia’tael? Spíš jsem chytla dojem, že Mabu chce nějakou záminku, aby si lidé více posvítili na tlupu bezhlavých elfů střílejících svými šípy po všem, co je vyšší jak trpaslík a nemá to špičaté uši. Neměla jsem je ráda. Válka byla nesmyslná. Pokud někdo nechce žít v novém světě, tak ať raději odejde a nechá ty ostatní žít v klidu a míru. Potkala jsem až mnoho elfů, než aby mi tahle situace byla ukradená. On by mi jistě vyčet, že se stavím na jednu stranu a přitom mám být neutrální, opět jsem nedokázala pomyslet na jeho jméno. Už nikdy jej nevypustím z úst, ani v myšlenkách.

„A i kdyby tam byli, tak co?“ pokrčila jsem rameny. „Hlavní je, že někdo konečně dostal rozum, a kdyby se přiučili i Scoia’tael, nebylo by to s nimi tak bledé,“ postavila jsem se.

Ještě toho večera jsem se rozhodla. Musela jsem jet do Verdenu a zjistit, co se tam ve skutečnosti děje. Naděje na nový život v Severních královstvích, nebát se vstupu do měst, nebát se narážek o mém původu. Nebyla jsem nijak odlišná, až na ty vlasy, jež měly popelavou barvu. V žilách mi kolovala starší krev, kterou jsem zdědila po mamce a ta po své babičce. Možná proto ta horkokrevnost.

Sbalila jsem si nejdůležitější věci a na záda si připnula jeden ocelový a druhý stříbrný meč. Stále jsem je nosila sebou, pokud jsem opouštěla akademii. Triss mi nechala zhotovit nové, delší, aby mi padly do ruky. Ty staré jsem měla ve staré almaře u postele. Na Kaer Morhen tak pohodlné postele neměli. Jedině Triss se tím mohla pyšnit. Vdychla jsem a vyšla ven na chodbu. Doufala jsem, že na mě už nikdo nenarazí. Nechtěla jsem se loučit. Jenom se vypařit.

Bohužel mým osudem nebylo odejít bez nějaké buzerace. Zastavila mě jedna z novicek a přísně si mě prohlížela. Jelikož jsem ji neznala, musela být nová. Najednou na mě vybafla: „Už je po večerce!“

Pozvedla jsem pobaveně jedno obočí. „Jo? A co ty tu děláš?“

Novicka se zalkla a zakoulela očima. „J-já...“

„Zůstane to naším malým tajemstvím, jo?“ položila jsem jí ruku na rameno. „Co říkáš?“

„Hmm,“ zabručela dívka, ale nakonec přikývla. Všimla jsem si, že nesla nějaký džbán, ze kterého se linula vůně jablek. Buď jablečné víno anebo mošt.

Ve stájích nikdo nebyl jenom moje divoká tmavě hnědá Kelpie. Když se stmělo, byla její srst až černá. Jakmile mě zavětřila, zafrkala a zahrabala kopytem. Musela jsem k ní rychle přiběhnout, jelikož byla velmi neklidná. Moc dlouho stála v boxu na jednom místě.

„Tiše,“ pohladila jsem jí po čenichu. „Dneska odjedeme na dalekou cestu,“ v odpověď mě klisna šťouchla.

***

Dostat se přes řeku Pontar bylo trochu namáhavé. Než jsem sehnala ochotného rybáře, který by mě za pár orenů dostal na druhou stranu, začalo svítat. Pomalu mě pohlcoval spánek, ale musela jsem to překousnout. Takhle bych neujela ani míli. Na druhé straně jsem Kelpii pobídla do slabin a pomalým krokem jsme se vydali v ústrety Brokilonu. Počítám nanejvýš týden, pokud se cestou nestanou nějaké nesnáze. V mém případě jich mohlo být i několik. Vyhnula jsem se dokonce i městu Gors Velen, jelikož tam žili čarodějové. Nerada bych se jim dostala do rukou. Už tak jsem měla problém s tím, že jsem zřídlo. Trochu jsem se bála, že mě přepadne další záchvat během cesty, ale nestalo se tak. Yennefer i Triss mě naučily sebeovládání. Bylo mi líto, co se Yen stalo. Kdybych tam tehdy byla...

Sedmého dne jsem stihla dojet k Brokilonu ještě za světla, ale nezbývalo mnoho hodin k západu. Když jsem tu byla naposled, málem mi propálila hlavou šíp mladá dryáda Braenn. Dnes tu už žádná nebyla. Královna udělala tu chybu, že se postavila na odpor. Bolelo mě to u srdce, ale řešit minulost nemělo smysl. Pohladila jsem Kelpii po šíji, kopla ji do slabin a rozjela se rovnou mezi stromy.

No nevím!

(Triss & Geralt)

Pečlivě jsem si prohlížel neznámého od shora dolů. Můj zrak byl sice naprosto bezchybný a dokonalý, přece jen znal všechno a všechny, ale tady? Kdo by se takhle potuloval a léčil zaklínače na počkání… Že by náhoda? Jóóó, to jednou jsem věřil na náhodu v kostkách (takže jsem prohrál i oblečení) a pak jsem si zcela náhodně spletl pokoj. Teda měl jsem zrovna kliku… dokud se nevrátil její manžel… Zpět! Tak kdo to sakra je!

Tohle je podezřelé! „Geralte,“ šeptnu na něj. „Co takhle utéct? Kdoví co je to zač… Se na něj podívej. Co když je to nějaká ježibaba, která nás chce sníst… Schválně tě vyléčila a pak s tebou… Kdoví co! Těch bradavic co musí mít pod kápí! Fuj! A co teprve pod rukavicemi! Pojďme, zdrhnem,“ pokračuji v šeptání, které nabralo rychlost blesku.

„Anebo! Divoženka! To jsem měl takovou pěknou příhodu. To bylo tak…,“ nevědomky vyslovím na hlas a pohlédnu na Triss a Geralta, kteří si evidentně dle jejich výrazů povídat nechtějí. Raději udělám dva nenápadné, smutné kroky stranou. Oni samozřejmě oba dva souhlasili a myslím si, že jim bylo fuk jestli řeknu ano nebo ne. Ale když už souhlasili… No přece je nenechám na pospas ježibabě! Musím jet s nimi!

„Puňťo, kde tě mám,“ pohlédnu omylem na Triss. „To nebylo na tebe,“rychle s ní ukončím oční kontakt. Tuším, že mi hrozí samovznícení a tak raději utíkám pro svůj povoz! „Čas jet,“ a raději rychle prosím...