Andor.cz - online Dračí doupě

Vypravěč - 26. října 2010 00:27
	I náhodná setkání mohou znamenat osud. Soukromé dobrodružství pouze pro PJ a dvě postavy!

Vypravěč - 26. října 2010 10:25

Enea Plakala. Seděla ve vysoké trávě a plakala. Bylo to jako včera, kdy opět, po dlouhých letech odloučení potkala svého bratra Verdana. Dávno již nebyl tím malým chlapcem, který ji vždycky chránil. Byl mužem. Mágem. Mocmým a váženým. Dobře si vzpomínala, jak jej zahlédla během zahajovacího ceremoniálu slavnosti Saovine Ve kterém z mnoha měst, kterými prošla na své pouti za jeho nalezením, to vlastně bylo?, stojíc v davu obyčejných měšťanů.....ona, urozená elfka, dcera prvního z královských rytířů. Kráčel důstojně ve zlato-bílém rouchu špalírem obdivných pohledů a vztahujících se rukou, následován ostatními podobně oděnými mágy. Pamatovala si, jak se neudržela a zavolala na něj jménem. Jak se otočil, nejdříve nechápaje. A uviděl ji. Jak předal spěšně věnec pro Aiene svému kolegovi a prorazil se k ní cestu davem. Jeho obětí. Jeho šťastný výraz. Jeho slova......tak krásná po letech, kdy neslyšela jejich zvuk. Nemohl ji vidět, to věděla. Přesto se tehdy otočil po jejím hlase a s jistotou vidícího si ji v tom davu našel. A teď ? Teď tu seděla, bratrovu hlavu ve svém klíně.....a plakala, čechrajíc jeho vlasy. Nemohla dělat víc. Ani léky, které mu dával jeho osobní lékař už nezabíraly. Věděl to. Věděl, že přichází čas, kdy se budou muset se sestrou navždy rozloučit. Proto ji toho dne vyvedl ven, ač měl ležet a necítil se už dobře. Ještě když při pomalé chůzi lesním paloukem náhle zavrávoral, snažil se nedat to znát. Pak usedli do trávy pod staletou borovicí. A on, unaven procházkou, jí položil hlavu do klína. Nic netušila, když jej, jako to dělávala dřív, začala výskat ve vlasech. Přišlo jí to přirozené. Šeptal jí krásná slova a zavíraly se mu oči. Proč jen to nepoznala? Proč, jindy tak všímavá k trpícím, vždy připravená pomoci, nyní v těch unavených tmavozelených očích nehledala onen zvláštní přísvit klidného smíření. Proč ji nevarovalo, jak tiše k ní pronlouvá. A jak slabě bije jeho srdce. Proč? Proč mu vlastně tehdy dovolila vyvést ji na tu procházku. Vzít ji na toto místo. Ano.....měla druhého dne odjet a on nechtěl přijít o jedinou chvíli s ní. Ale.....neměla chtít jít ven. Měla mít rozum. A on také. Kdyby nikam nešli, mohlo být vše jinak. Mohla se s ním zítra rozloučit, obejmout jej a odjet v naději, že zde bude, až se ona bude moci vrátit. Proč je teď on tím, kdo odchází? A proč musí jít tam, kam za ním nemůže? Odkud se nevrací. Když se mu začal ztrácet dech a oči se začaly protáčet, poznala......pozdě....proč ji dovedl právě sem. Zde chtěl být, a ne na lůžku ve svém pokoji. Zde, blízko všemu, co miloval a ležíc v náruči milované sestry, chtěl odejít. A zde, ne v ponuré temnotě hrobky z bílého mramoru, chtěl být pohřben. Chtělo se jí v tu chvíli křičet. Volat ho a prosit, aby zůstal. Nebo uprosit smutnou Derieah, aby jej ještě nepolíbila a neodvedla s sebou. Ale hrdlo se jí úžilo a jediné co mohla, bylo jej konejšit. A plakat. Věděla, že takhle si to přál. Věděla také, že tohle je pro něj jediné vysvobození a že je rád přijímá. Seděla tu a plakala, hladíc jeho vlasy a chladnou, bledou tvář. Nebyl nikdo, kdo by utišil ten žal. Kdo by ji objal a na její tváři vyvolal zas úsměv. Dávno již se jeho oči navždy zavřely. Davno již utichla něžná slova na jeho bledých rtech. A znavené, laskavé srdce přestalo bít. Byl mrtev už hodinu a Enea nedokázala nechat ostatní, aby jí ho vzali. Chtěla zde sedět navěky s jeho bledým, chladným tělem ve své náruči. Chtěla smět také zavřít oči a zemřít. Necítit stesk. Necítit smutek. Být zase s ním....

Vypravěč - 26. října 2010 10:51

Ležíce pohodlně v sestřině náruči, zavřel naposled oči. Byl k smrti unaven a plamen bolesti v jeho hrudi dosáhl vrcholu. Nebál se. Zavřel oči a dovolil bolesti, aby odešla s posledním hlubokým vydechnutím. Znělo to jako vzdech, když odcházel. Ocitl se v neznámém místě. Zde mohl dýchat. Mohl vidět. Ale nebylo nic, co by zde k vidění bylo. Jen temnota všude kolem. A v dálce té temné chodby slabý svit svíce.......A zdobená brána z masivního světlého dřeva. Proběhl tou chodbou a vzal za klepadlo brány. Cosi nepochopitelného jej přimělo se ještě otočit. Jako pohyblivý obraz z jiného světa, uviděl svou sestru Eneu, sedící na palouku pod starou borovicí, s jeho mrtvým tělem v náruči. Svého přítele Ansavera, jak se pokouší přimět jeho sestru, aby mu jej vydala. Svého druhého přítele, Veliena, jak posmutněle pokleká k jeho sestře a beze slov ji svírá v náruči. Odvrátil se. Nemohl se na to dívat. Setřel si slzy z očí. A ty se opět zastřely temnotou. "Sbohem, moji drazí." zašeptal do té temnoty.....A zatlačil na veřeje brány, která už se sama počala otevírat. Nevěděl.....nemohl vidět.....kam vstupuje, ale vstoupil. A brána míst a časů, poskytuje mu tím snad naději, jej přenesla. Do prostorného, monumentálního sálu s vysoko klenutým stropem, vytesaného snad v nějaké skále. Nemohl to vidět. Tu majestátní, skoro posvátnou, krásu onoho cizího místa. Mohl však cítit chlad zdí, slyšet praskavé plápolání loučí a svic. A vnímat zvuk vlastních kroků, znějící obrovskou, snad liduprázdnou prostorou se silou úderů zvonu. Byl tu sám. Nebo ne? V praskavém tichu.přerušovaném jen jeho vlastními kroky, zaslechl podobný zvuk......další kroky. Kroky někoho jiného. Je to přítel či nepřítel? Zastavil se a otočil hlavu po směru toho zvuku. "Je zde někdo?" Zeptal se do ticha...

Elora Daner - 26. října 2010 13:11

Tirian město mágů Další den jako mnoho dalších.. povzdechnu si když bloudím uličkami Tirianu, obrovského města mágů i různých lidí. Sto lidí, sto příběhů.. každý něco zde hledá jiného. Zastavím se u malé kašny a třesoucí ruku ponořím do vody. Voda je odporně teplá a trochu snad i zapáchá ale v tu chvíli namočím hadřík a dám si ho na třeštící hlavu. Ano.. potřebuji dávku.. boj, který je bez konce.. a je to stále těžší a těžší přitom je to sotva jeden den, kdy jsem se rozhodla, že už si to svinstvo nedám. Slova.. zní tak jasně ale odhodlání a schopnost dotáhnout věci do konce je věc druhá. Posadím se na kamennou kašnu a nadechnu se vzduchu, který mi najednou přijde odporný. Směs spousty těl, pachů .. jako by kolem nebyl čerstvý vzduch. A to ještě dneska večer musím hrát v hospodě v přístavu, koukat na bandu námořníků, kteří neumí ocenit krásu hudby.. Jediné na co se zmůžou je odvést si dobrovolnice za úplatu do horních pokojů, nebo na oplzlé poznámky. Slabě se zvednu a vykročím uličkou na náměstí na kterém je velká nástěnka a stráž u ní. Pomalu se přešourám do další uličky a přes můstek. Mé oči padnou na chrám.. Kněží prý dokážou zázraky, jejich ruce jsou nástroje jejich bohů, ale pomohli by někomu jako jsem já? Nejsem ani elfka ani člověk, nepatřila jsem nikdy k elfům do jejich krásného stromového města, ani k lidem sem. Projdu kolem prodavače jídla a stolků s židličkami, které jsou obsazeny klábosícími obyvateli a pomalu vkročím dovnitř. Nejistě vejdu a připadám si jako by mé kroky dělaly šílený rámus. Kolem je ticho, kněží studují spisy, někteří se modlí… a mé krůčky mi připadají jako by duněly s rachotem po chladném kameni dál. A potom elf stojící zmateně ve světlém kruhu na zemi promluví „Je tu někdo?“ Zmateně si ho prohlídnu, vždyť je tady spousta lidí, ale.. ten tmavovlasý muž vypadá.. zmateněji než já. Zhluboka se nadechnu a vykročím k němu „je..tady spousta lidí pane, jste.. v chrámu..“, odpovím mu tichounce, proč tiše? Nevím, možná aby se nebál. Nebál? Pomalu mu přejedu rukou před očima.. nic. Jeho zelený pohled kouká dopředu. On..nevidí! Šok z tohoto poznání a nepochopitelná lítost projela mým tělem a moje ruka se svěsila. Pocity sebeopovržení mnou projely jako nůž. *A ty sis myslela, že máš problémy huso hloupá!* Zamrkám, když cítím jak mi zvlhnou oči.. .. *co je mi vlastně po něm? Nějakém nafoukaném elfovi, který mnou bude stejně pohrdat* polknu a podívám se na kněze po levici.

Verdan Sarachiester - 26. října 2010 14:00

Ten, kdo ke mě přichází zjevně nemá nepřátelské úmysly. Ještě jsem zmaten a stále očekávám, že se něco stane. Cítím blískost toho druhého a až nyní ke mě přes mou zmatenost doléhají šepotavé hlasy modliteb, pronášených ve zbožném zanícení mnoha ústy. Modlitby k bohu, jehož jméno neznám. A do těch modliteb ke mě promlouvá tichý dívčí hlas. Zní konejšivě. Děvše udělá jakýsi pohyb směrem k mému obličeji. Cítím jej a v prvním okamžiku ztuhnu v očekávání něčeho nepříjemného. Cítím však jen vibrace vzduchu kolem spánků, jak mi dlaní zamává před očima. Pousměji se a v tom úsměvu je skryt i smutek. Vždy jsem se domníval, že to bude po smrti jiné. Že budu moci vidět. Nebo že andělé budou vědět že mi zrak byl již v útlém dětství odepřen. "Chrám?" pozdvihnu trochu obočí. "Domníval jsem se, že ve světě mrtvých nejsou chrámy." a pak si uvědomím, že vlastně nevím, zda jsem opravdu v nebeských výšinách. "Vy jste zde kněžkou, slečno?" táži se. "Kde to jsem?"

Elora Daner - 26. října 2010 15:05

v chrámu Kněz se na mě podíval s trpělivým ale přísným pohledem: Tohle musíš zvládnout sama dcero, nemohu ti ulehčit tuto cestu“ pronese tichým a rozhodným hlasem, než jsem stihla otevřít pusu a poprosit ho.. o nějakou sílu, zázrak cokoliv, co by mou bolest utišilo nebo aspoň zmírnilo. Jeho pohled se nyní obrátí i na muže a pečlivě si ho prohlídne. Kouknu opět jeho směrem a neunikne mi smutný úsměv, ten.. mi není cizí. Není to projev radosti ani štěstí.. spíš hořké pousmání nad situací kde se ocitl. Potom promluvil, jeho hlas je příjemný, melodický, ale hlavně.. udivený. Kněz ho pozorně poslouchal a pak jen zamumlal „Solarova moc je nekonečná“ a poklekl opět k tiché motlitbě. Nakrčím zamračeně čelo za chvilku musím jít.. ke Kormidlu hrát.. ale nechat ho tady? Jenom tak zmateného a bloudícího? Co kdyby skončil ve Fagadu.. a potom na Ostrově? ? Povzdechnu si a pak mu odpovím znovu tiše: tiše „kněžka..opravdu nejsem pane.. a.. jste v Tirianu, ve městě mágů a spousty divů na Desce“ *a plno kapsářů, budižničemů, ztracených existencí* doplním si v duchu. Najednou mi přijde hodně bezbranný a i když je to elf…a je mi jasné, že ho tady nedokážu jen tak nechat. Proč? Těžko říct, k čertu s vystoupením! Tak jeden večer nepříjdu, Deska se nezboří a Kormidlo není jediná hospoda na Desce. pomyslím si se smutným úsměvem. Osud si umí opravdu divně hrát. Kněz vstal a uklonil se pak se otočil směrem k nám „Postaráš se o něj dcero?“ ?“ zeptal se a koukl na mě tím svým moudrým a očekávajícím pohledem a mě bylo v tu chvíli jasné, že nemůžu volit jinak „Ano, jak.. budu moci“ “ pronesu tiše k němu. Kněz si dívku prohlédl znovu od hlavy až k patě a pak jen pronesl "Solar s vámi"

Verdan Sarachiester - 26. října 2010 15:16

Zvláštní, pomyslím si. Přísahal bych, že jsem zemřel........Měl bych se tedy dostat do kraje mrtvých. Ale......nikdy jsem neslyšel, že by se mu říkalo Deska. Ani že jsou tam města. Natož pak město mágů......ikdyž....mělo by to svou logiku. Opět jsem se musel usmát svým úvahám. "Tedy cizí svět. Zajímavé."pronesl jsem tiše, jakoby spíš sám k sobě. "A vy jste z tohoto světa, slečno? Omlouvám se.....možná vás zdržuji od povinností. Jen.......Neznám město jménem Tirion. Ani svět se zvláštním jménem Deska." odmlčím se. Přijdu si hloupě. Elf, který se tu zjevil....vlastně od nikud......a tvdí, že to v tomto světě nezná. Ani zdejší bohy. Solar? To je zdejší bůh? Musí ji to mást. Při nejmenším. Pocítím trochu slabost a tlak na hrudi. Takže žiji......prozatím......Nic se nezměnilo. Vždyť, kdybych byl v kraji mrtvých....nebyl bych teď zdráv? Možná.....Možná že naděje je v tomto světě. Možná proto mne sem vůle laskavé Aiene poslala. instinktivně se rukou dotknu hrudi, kde se mi z tlako počíná rozvíjet bolest. Zakolísám. "Ah.....Prosím...Směl bych...směl bych se o vás...opřít?"

Elora Daner - 26. října 2010 15:47

Přistihnu se, že na něj přímo nestydatě civím a raději rychle zaměřím svou pozornost jinam.. Potom mi dojde jak hloupě si počínám,vždyť on nevidí..nepozná..jestli na něj koukám nebo ne, ale.. přesto jeho počínání..tak klidné ladné.. jako by ho to vůbec neomezovalo. A pak promluví..opět. při jeho otázce posmutním a než si pořádně promyslím odpověď tak mu řeknu rychle pravdu: „Naneštěstí ano“ “ sklopím pohled na třesoucí se ruce, ruce závisláka co možná umí trochu hrát a uměl skvěle hrát. „Ale ne nezdržujete“ tiše a klidným přesvědčivým hlasem, nevím proč.. nechci aby se cítil provinile. On pokračuje zatím.. „Tirian“ “ opravím ho tiše „tohle město se jmenuje Tirian“ zdůrazním písmenko a, kde udělal chybu s jemnou trpělivostí. V tom zakolísal a v jeho očích se objevila bolest a.. já nevím proč jsem dostala strach, strach.. že zase zmizí, že.. se nedozvím už nikdy jeho příběh, strach..a pak pronesl prosbu o které vím, že ji nedokážu odmítnout. .. proč vlastně? Může mi být ukradený.. pronesl nesmiřitelný hlásek v mé hlavě Ale už není dodal jiný o to škodoliběji. „Smíte“ odpovím mu šeptem „chcete se posadit na lavičku? Je kousek od nás.. taky.. mám tady něco k jídlu a pití“ nabídnu nesměle co na tom že cpát se v chrámu asi není dvakrát dobrý nápad. V zeleném pohledu se objevil smutek, čím..si tento cizinec zasloužil takovou bolest a utrpení?

Verdan Sarachiester - 26. října 2010 17:40

Přemáhám slabost a do hrudi už si téměř zarývám nehtyve snaze snad zadržet palčivou, vystřelující bolest. Přivřu bolestí na chvíli oči. "Ano. To...bude...nej-lepší." odpovím slabě na nabídku, posadit se na nedalekou lavičku. Chvěje se mi hlas. Opatrně, abych ji moc nezatížil, se opřu o paži, kterou mne dívka mezitím podepřela. A znova zavrávorám, přesto, že mě drží. Nemohu dýchat. Ač se tomu snažím zabránit a posbírat zbytek sil alesopň abych se před tou cizí žebou neshodil ještě než stihneme dojít k lavičce, unikne mi silné zalapání po dechu. Nabízí mi jídlo. Ale já nemám hlad. Nejsem schopen teď jíst....Nejsem schopen ani volně dýchat. Opět přivřu na chvíli oči. A opět zalapám po dechu. Ačkoliv mne dívka podpírá, mé svaly ochabují. Pak na chvíli vše opět přejde. Nevím jak daleko jsme od té lavičky, když mnou znovu projede prudká bolest. "Aah!" Nemohu zabránit bolestnému vzdechu. A s vlnou bolesti přichází i slabost. Silnější, než předtím. Tentokrát cítím, že se velmi neelegantně snáším k zemi. Poslední mou vědomou myšlenkou, než mne pohltí temnota hlubší, než je ta, kterou mé oči vidí dnem i nocí je, zda jsem dívce neublížil... Dívka mohla zřetelně slyšet ten vzdech, a následné zalapání po dechu. A cítit zpomalující se tlukot srdce, mezitím, co jsem padal k zemi, ochablími svaly paží neschopen se jí přidržet.

Elora Daner - 26. října 2010 18:32

Pomalu a třesoucí se podepřu cizince a vykročím s ním k lavičce, je to jen kousek.. malý kousíček, který se zmenšuje víc a víc. Zavrávoral.. i když mým tělem prochází třas a po páteři mi stéká ledový pot tak ho pevněji chytím. Jako by se na mě pověsil, jestli to tak půjde dál, tak se bez magie nehnem.Tiše si povzdechnu a dál bojuji krůček po krůčku, když najednou vykřikl.. jeho tělo zvláčnělo a sesunulo se k zemi. Poslední co jsem stihla snad ho zachytit aby si neublížil. Vyděšeně sleduji jak leží na zemi a cítím jak se mi do očí derou slzy, naštvaně si je otřu, i když tam žádné ještě nejsou. Na pláč tady není čas! Jestli si nepohnu, může taky skončit na druhé straně. „Pomozte mi rychle“ zavolám , „skácel se tady, vypadá to že umírá rychle“ skloním se k němu a zkontroluji dech a srdce.. základy medicíny znám.. přivřu zelené oči a kolem se mě se objevila světelná aura, tiše zašeptám a z rukou vystřelil paprsek bílé a teplé energie k jeho srdci.. a pak znova.. a ještě.. Solarovec podle všeho hlava chrámu přiběhl a sklonil se k němu „tohle… nebylo vůbec špatné dcero, ale ještě z toho není venku rychle do lazaretu“ pronese rozhodně. „vezmu ho“ pronesu nekompromisně a ignorujíc jeho tázavý pohled tiše něco zašeptám a kolem se objevilo další světlo pak najednou jako bych nesla malé dítě, ho jemně vezmu do náručí a jdu s ním skrz chrám do boční místnosti k posteli a položím ho opatrně kam ukážou „Tohle ale dlouho nevydrží potřebuje pomoc“ Kněz začne šeptat tichou motlitbu a z rukou mu začne plynout světlo, které obalí cizincovo tělo jako by ho chtělo chránit a drobné částečky se shlukují na místě bolesti a pronikají hřejivě do těla. Koukám fascinovaně na to co se děje a automaticky mi ruka vyjede k cizincovým vlasům a jemně ho pohladí po čele „Budeš v pořádku“ šeptnu „jen.. neodcházej na Druhou stranu, vrať se k nám… „ Měl.. by se vrátit pokud bude chtít dcero pronese tiše a ještě znovu začne z jeho rukou proudit hladící energie která jako laskavá ruka se o něj stará. Musí se vrátit“šeptnu tiše „Musí to dokázat“ zatímco po tváři stekla slza. Zůstaň u něj, půjdu zajistit něco na uklidnění a posílení a zábal odpověděl ještě a v jeho očích se objevila nyní nejen moudrost ale i pochopení a laskavost. Viděla jsem umírat hodně lidí.. kdysi i denně.. ale teď je ta bezmoc nejhorší.. A já nevím proč.

Vypravěč - 26. října 2010 21:58

Už když se ten muž objevil, v zářivém kuželu světla, poněkud jiném, než když se někdo vrací z Druhé strany, představenému chrámu, otci Lasarovi, to něco připomělo. Jen hned nevěděl co. Muž pak promluvil a on jej pozoroval. Dlouho se na něj díval, kryt loupovím kolem hlavního oltáře, zatím co mluvil s mladou půlelfkou. Cosi zvláštního z něj vyzařovalo. A.......pak se ten muž najednou zhroutil. Otec Lasaro okamžitě zapoměl na modlitby i na tejné špehování a rozběhl se k těm dvěma. To už u něj klečí půlelfka. Zahlédl smutek a zděšení v dívčině tváři a následně výboj léčivé magie. Zachmuřil se a zrychlil krok Tady, v hlavní lodi chrámu mu nikdo neumře. Obzvláčtě ne, sotva sem za zvláštních okolností vstoupil, teprve před malou chvílí. Doběhl k nim a sklonil se k němu, kontroluje jeho životní funkce. Dech byl slabý a srdce skoro netlouklo. Byl si téměř jist, z várazu, který pžedtím zahlédl v dívčině tváři, že ještě před okamžikem by nic z toho nenašel. „Tohle… nebylo vůbec špatné dcero, ale ještě z toho není venku. Rychle do lazaretu.“ pronesl pochvalně k mladé bardce. Ano, až nyní si všiml loutny, kterou nasla na zádech a rychle ještě znovu zkontroloval pacientovi tep. Slábl....skoro jej už nenahmatal. S úlekem ve tváři vylovil ze záh\bů kněžského roucha malé zrcátko a přiložil je mladému muži ke rtům. Všiml si, při tom, že rty mu trochu promodrávají. Zrcátko se neorosilo. "RYCHLE!" Vykřikl a pokusil se rozepnout mladíkovi drahocený kabátec a povolit vázání krajkového límečku košile. Opět přiložol zrcátko. Nic. Muž nedýchal. Pžiložil mu ruku na srdce. Posíleno léčivou magií, ještě bilo. "NENÍ MNOHO ČASU!" Než však na jeho volání přiběhli další kněží, mladá bardka opět použila kouzlo. Pak zdvihla cizince a vykročila. Spočíval jí bezvládně v náruči a Lazaro si všiml, jak promodrání jeho rtů ustupuje bledosti. téměž běžel před nimi aby jim otvíral dveře a sem tam je směroval tichým: "Tudy." Bál se. Nevěděl proč, ale hrozně se bál. Proto, když otvíral poslední dveře a dívka jimi mladíka pronášela, opět mu popložil dlaň na hruď. A zbledl. Nasměroval dívku k nejbližšímu lůžku a nechal ošetřovatele vztyčit mezi ním a zbytkem lazaretu paraván. Pak, když byl pacient opatrně položen. Přiklekl na lůžko, bez váhání rpztrhl muži na prsou drahou batistovou košili Na hraní si s vázáním nebyl čas. a okamžitěse pustil do mechanického stlačování hrudníku v místě srdce. Zatím, co vyčerpaná dívka, sama nevypadající dobře, se ocitla v péči mladího novice, jinž novic se, dle pokynů nadžízeného, jal cizince rozdýchávat. Teprve, když se mladíkova hriuď, byť sotva zřetelně, opět poprvé sama zdvihla a klesla a srdce se slabě rozběhlo, použil otec Lasaro silné léčivé kouzlo, které jako by mladíka obalilo a splynulo s jeho vlastní aurou. Až teď, když tiu před ním ležel, čerstvě vyrvaný smrti, došlo otci Lasarovi, co mu ma mladém elfovi od první chvíle přišlo jiné a zvláštní. Mladíkovo dělo vyzařovalo silnou magií. Ale jinou, nez jakou znal u zdejších mágů. Tahle byla taková......čistší.....jasnější. Takovou magickou auru měl na desce jen jeden jediný mág. Mistr Teregrin. Rektor Magické univerzity. Jediný mág, kterého si otec Lazaro skutečně vážil bez výhrad. Jediný, o kterém by byl ochoten, v určitém smyslu připustit, že je jeho přítel. Mistr Teregrin nebyl z Desky. Kdysi, před léty, sem vlastně přišel podobným způsobem. Byl jiný. Moudrý, rozvážný, laskavý, postrádal nadutost a pvýšenost zdejších mágů, přesto, že v síle magie nebyl mezi nimi rozdíl. A......naučil otce Lasara hrát šachy. Ano.......Až se ten mladík probere, musí užrčit pro mistra Teregrina poslat.

Verdan Sarachiester - 26. října 2010 22:09

Nemám zdání, jak dlouho jsem dlel v temné prázdnotě. Když jsem ale po době, která se mi zdála dlouhá jako celé věky opět pocítil schopnost nadechnout se a ucítil vlastní srdce bít, pomalu, ztěžka, jsem otevřel oči. Temnota zůstala, ale na tuhle temnotu už jsem si zvykl. Ucítil jsem, jakmile se mým svalům vrátil cit, že už neležím na chladné tvrdé podlaze, ale na měkkých poduškách, v nějakém lůžku. Zadoufal jsem, že to celé byl jen podivný sen a já se právě probral po dalším ze srdečních záchvatů doma, na vlastním lůžku. Ačkoliv......hlas té dívky bych rád slyšel znovu. "Eneo? Jsi tu, sestřičko?" zkusil jsem to a slyšel svůj vlastní hlas, jak je slabý.

Elora Daner - 26. října 2010 23:00

Nesu ho rychlým krokem za ním, nevšimla jsem si jak začal modrat.. ani jak je bledý.. jen dotek kněze a potom jeho výraz, v mém pohledu se objevilo krátké zoufalství a strach. Copak je opravdu pozdě? A.. ani léčit už neumím? Co jsem to za trosku, že nedokážu ani..tohle? Jemně elfa položím a ustoupím k jeho hlavě, aby měl dost prostoru, koukám jak provádí masáž zatímco novic z druhé strany provádí dýchání. Ucítím jemnou ruku na svém rameni a kouknu se na novice „Pojďte..postaráme se o vás“ Zmůžu se jen na slabý prostest „ne.. zůstanu u něj děkuji“ šeptnu a má ruka vyjede k jeho vlasům a hýčká je, tiše k němu mluvím..že by hruď začala klesat a zvedat? Nezdálo se mi to? Ne nezdálo! Zvládl to. Teď se mi chce brečet ještě víc než předtím.. dokázal to a bude to zase dobrý! Mrkáním se pokusím zahnat potvory slzy nazpět když pozoruji silné léčivé kouzlo které cizince obalilo. Proč mi na něm tak záleží? Známe se.. pár minut a já tu slzím kvůli někomu kdo se tu jen tak „pff“ objevil. V duchu si vynadám patřičně do bláznů, skotů a drůbeže.. Udiveně se podívám na Otce Lazara, když spatřím jeho podivný výraz, jako by na něco vzpomínal…a pak se cizince zavrtěl, rychle ruku stáhnu nazpět, nemyslím… že by se mu nelíbilo, že se ho dotýká půlelfka, nečistá.. Slabě si povzdechnu když začne tichounce mluvit.. slabě.. Enea..jeho sestra.. .. vlna zvláštní úlevy projela mým ulepeným tělem. Jsem zpocená, utahaná.. potřebuji dávku.. ale přesto se teď od něj nehnu. Co mu jen říct? Mám mu lhát? Sní .. o domově, jenže.. pravda by byla potom o to krutější.. pozoruji ho smutným pohledem potom se nadechnu a tiše mu odpovím: „jsi.. v chrámu vzpomínáš?“ tiše odpočívej, budeš v pořádku“ dodám ještě, jen si nejsem jistá jestli tím ujišťuji opravdu jeho nebo i částečně sebe.

Verdan Sarachiester - 26. října 2010 23:46

"Ah...ano.....ten chrám." odpovím a ta tichá slova zní skoro smutně. "Takže.....to..nebyl sen." povzdechnu si a u srdce mě zákeřně bodne poznání. Má ruka okamžitě zamíří na to místo. A dívka si může všimnout překrásného pečetního prstene na prsteníku ruky, spočívající mi na hrudi. V na plocho zbroušeném tmavém safíru, jehož tmavozelená záře zvláštně, příjemě souzní s mýma očima, je vyryt prazvláštní erb. Je na něm kruh dvanácti hvězd a v jeho středu klíč. Uprostřed jedné z hvězd, druhé z leva, je zasazen maličký duhově zářící drahokam. Tělo prstene pak tvoři dvoljice dráčků se propletenými ocasy, objímající kámen malými, dio nejmenších detailů vyvedenými křidélky a podpírající jej hlavičkami s maličkými safírky místo očíček. "Snad máte pravdu." pousměji se na ni. Je to jen slabý, lehký úsměv. Jako by vítr zčeřil vodní hladinu. "Hladila....jste mě.......Máte...přijemně hebké....dlaně. Proč....jste...přestala? Bojíte se....mne?" přistihl jsem se,že mi chybídotek její dlaně. Proč? Neznám ji a ona nezná mě. Proč mi její dotek je tak blízký? Náhle slyším od někud přicházet pomalé korky. Znějí skoro důstojně. Zastaví se u paty mého lůžka. "Jak mu je?" ptá se mě neznámý, vlídný, sytý mužský hlas. Odhaduji, že patří muži staršího středního věku. Přichází někdo další. sbvižným tempem mladé osoby. Možná novic, když jsme v chrámu. Slyším, ač se snaží mluvit velmi potichu, jak starčí muž poslal mladšího se vzkazem. Rektorovi magické univerzity. To nemůže být kvůli mě. dohaduji se. Vždyť kým jsem, na tomto cizím, mě neznámém světě? A mladík ochotně odbíhá.

Elora Daner - 27. října 2010 07:48

V zeleném pohledu se objevila vina.. možná.. jsem mu měla lhát, vydávat se za jeho sestru a vše mu usnadnit, na chviličku.. Takto ho muselo zasáhnout, že to nebyl jen sen… nebo spíš noční můra, ze které by se prostě probral.. někde tam, ve svém světě, obklopen milovanými. Vylekaně sleduji jak sebou trhl a ruka se položila na srdce, že by další záchvat? Ale ne, vypadá, že bude v pořádku. Tiše si oddechnu, nevím proč.. mi na tom záleží, asi nechci aby mi někdo umřel při mé péči, zaujatě si prohlídnu prsten, ten.. by se dal prodat za platinku.. asi.. Opravdu mistrovské dílo. Nadechnu se.. Je hodně dobře, že nemám dost peněz, protože to bych.. potom asi nevydržel to, co jsem si řekla, že dokážu. Každopádně by si ho ale měl schovat, nemyslím, že by ho tady okradli (snad) ale venku klidně. Všichni nejsou takoví sentimentální blázni jako já. Potom neznámý znovu promluvil a usmál se, jen tak maličko.. ale přesto byl ten úsměv krásný a tiše pokračuje v hovoru. V zeleném pohledu se objevilo provinění. Myslí si jistě, že.. jsem idiot. Dotýkat se cizího chlapa.. a… teď se znechuceně odvrátí.. Čekám od osudu další facku, ale on… se zeptal proč jsem přestala. Udiveně se na něj co mu taky říct? Že jsem míšenec dvou ras? Že nejsem doma ani ve městě ani u nich? Navíc.. ptát se cizí ženské proč přestala.. koukám na něj překvapeně zatímco můj mozek se snaží vymyslet nějakou kloudnou odpověď, potom se zmůžu jen na: : „Nebojím se vás“ Máte příjemné hebké dlaně.. Mu se to líbilo! ! Neubráním se něžnému úsměvu, když uslyším kroky a potom i hlas majitele kroků, vzhlédnu a odpovím mu „Už mluví otče.. snad bude dobře“ a najednou mi dojde jak moc jsem utahaná a jistě i smradlavá.. hladová a vůbec.. Povzdechnu si, musím si odpočinout a dát se dohromady ale jen tak odejít? Vzeleném pohledu se objevil smutek co když odejdu…a… on už tu nebude? Zhluboka se nadechnu a cítím jak se o mě znovu pokouší třas a ledový pot, jak se vše začíná točit kolem dokola víc a víc až se to změní v barevnou změť..Hlavně nepadej pomyslím si tohle.. už tu bylo.. ..* snažím se dýchat a udržet se při vědomí ale slábnu víc a víc a má poslední myšlenka je ta, hlavně ať ho nepřimáčknu a svou váhou nezabiju..¨

Verdan Sarachiester - 27. října 2010 17:45

"To jsem rád." usměji se, když mě dívka ujistí, že se mne nebojí. Stále však dokážu jen úsměv naznačit. Možná jsem chtěl říci ještě i něco víc, ale nevím, jak začít. A pak slyším jak odpovídá tomu muži, co se ptal, že už mluvím a že snad bude dobře. Její slova uklidňují i mne. Jen.....oslovila ho otče. Možná, že je to zde podobně, jako na Elerienu. Že zde mohou kněží mít potomky a ti pak přebírají jejich místo v řádu. Nebo......že by byl pro zdejší obyvatele bezvýznamný, slepý cizinec, tak důležitý, že se o něj zajímá sám představený? Ne.....to jistě ne. Vždyť ani nevědí kdo jsem. Jak mi mají říkat. honí se mi hlavou myšlenky bez obrazu, jedna za druhou. Nakonec se na to rozhodnu zeptat. "Opravdu vás....nezdržuji....slečno. Cítím, že.... vám.... není moc dobře. A.... otec asi není... rád, že mu zaměstnávám.... dceru.... vlastnímy..... problémy. Je ten....muž....vaším....otcem, že?" opět přivřu bolestí oči....mluvení mne zřejmě ještě vyčerpává. Ale já mám tolik otázek. Tolik bych toho chtěl vědět. O tomto světě. O ní. O městě. O zdejších obyvatelích. V tom z dálky přichází rytmus kroků dvou osob. Jedny, svižné, jakoby majitel nohou, které je dělají, byl stále ve spěchu, patří určitě tomu, koho ten, jemuž dívka říkala otče, poslal pro rektora Magicé Univerzity. Pak druhé kroky, také spěchající, ale jakoby i přes ten spěch v nich byla důstojnost, budou patřit jistě onomu rektorovi. Znal jsem muže, jehož kroky zněly podobně....ne...stejně. Ale....ten je už pět let mrtev......A i kdyby nebyl, kde by se zde vzal? a v mysli se mi vybaví obraz tváře mého přítele Teregrina jak si ji mé dlaně a prsty stále pamatují. Ty vzpomínky nevyvolají slzy jen proto, že na ně nemám sílu....a taky se před tolika osobami plakat trochu hanbím. Důstojné kroky se zastavily u paty mého lůžka a rektor mne zřejmě chvíli pozoroval. Úplně jsem si představoval, jak mne propaluje pohledem. Pak překvapeně vydechl a já slyšel, jak spěšně přešel kolem boku lůžka až ke mě. Pžipravil jsem se duševně na cokoliv a v duchu už poroučel vlastní duši známým i neznámým bohům. Ale on jen přiklel k lůžku a vzal mou dlaň, spočívající mi na hrudi, do svých dlaní. "Tak předejen tě ten zatracený mizera Preligen nakonec zahubil, drahý příteli." hlas se mu chvěje a tiskne mi dlaň v pevném, hřejivém sevření. Až teprve teď se z mých očí začínají koulet slzy. "Tere...grine?" zašeptám do těch slz. "Ano Verdane, jsem to já. Já, živ a zdráv." Jeho dlaně pustí tu moji. Nedbaje na to, že se na nás ostatní dívají. Opatrně mne pozdvihne a obejme. I on pláče. Cítím jeho slzy, Vždyť jsme byli nerozluční.....a neviděli jsme se už pět let.

Elora Daner - 27. října 2010 18:43

"To jsem rád" odpověděl mi a já viděla jeho úsměv, spíš náznak úsměvu, který se pak ihned zabarvil a změnil ve šmouhu stejně jako vše kolem mě. Jako by šílený umělec mě uvrhl do obrazu a já skončila mezi jeho šmouhami, které nemusí znamenat nic, nebo taky všechno.. Jsem slabá... je to horší než jsem si myslela, nečekala jsem, že ... to prokleté hulení těch lístků mi může tak chybět, z posledních sil se tiše svalím na zem u jeho lůžka. Neslyším jak se dva přátelé setkali, nevím, že se znají.. Plavu.. v morbidně barevném moři.. nebo spíš snažím se plavat.. "voda" je ledová.. na kůži mi naskočí husí kůže která rychle začíná blednout... je mi hrozná zima... Rozhlížím se, jestli někde neuvidím břeh.. a pak mi dojde že jsem v obrovském bazénku. Udělám pár temp... a těžce doplavu k okraji, který je ale moc vysoký. Nedosáhnu nahoru ať se snažím sebevíc.. nohy jsou jako z olova a každou chvíli se potopím pod tu morbidně barevnou hladinu.. A pak uvidím jeho tvář.. "Neboj se a chyť se" podává mi svou ruku "nedosáhnu tam" hlesnu drkotajíc zuby "dosáhneš.. zkus to" naznačí svůj úsměv a já sesbírám poslední zbytky sil abych se ho zachytila, cítím jak mě pomalu zalévá teplo, až horko zatímco mě s neuvěřitelnou silou vytahuje nahoru..

Vypravěč - 27. října 2010 21:56

Chvilku trvalo, než si mladičký novic povšiml, že dívce, která až do této chvíle trpělivě pečovala o cizince o němž už teď věděl, že má zvláštní jméno, Verdan, je špatně. A další chvíli tvalo, než se osmělil a než prošel rychle kolem představeného k boku postele, Aby náhle omdlelou dívku zachytil v pádu akorát kousek nad zemí. "Uložím ji na lůžko hned vedle." řekl, třímaje děvče v náruči. A představený kývl. Nechtěl rušit tu milou chvíli, kdy se setkali dva přátelé. A....po pravdě.....taky se chtěl o nich dvou dozvědět víc. Mladík tedy prošel opět kolem něj, osvobodil dívku od loutny, na popruhu přehozené přes rameno na záda, sundal jí boty a položil ji opatrně na lůžko. Její věci, loutnu a boty nechal ležet vedle lůžka, aby je dívke po probuzení našla. A opatrně ji přikryl dekou, protože měla chladnou pleť a třásla se a on se domníval, že je to zimou. Pak, na bezslovný rozkaz představeného, za pomoci druhého novice, přesunul paraván, oddělující lůžko s cizincem od ostatních, aby oddělena byla dvě lůžka. Cizincovo a dívčino. Když to dokončil, představený přešel k nmu a diskrétně mu cosi pošeptal. Chlapec se usmál, kývl a odběhl. Asi po půlhodině přiběhl zpět a představenému pošeptal: Jídlo už se chystá. I to druhé je zařízeno, Berta vzkazuje, že pro mladou dámu, jejíž organismus potřebuje očistit, dá levanduli a mátu." Představený se usmál a kývl. A dál se věnoval okukování šeptem hovořících přátel. Tedy, hovořil skoro výhradně jen mistr Teregrin, ještě nikdy ho neslyšel tolik mluvit a ještě nikdy neviděl jeho šedé očí zářit takovou radostí. A tak doufal, že z tiché mluvy něco zachytí. Zachytil, ale nerozuměl. Nikdy se totiž neučil elfštinu.

Verdan Sarachiester - 28. října 2010 11:49

V obětí přítele jako by pro mne na chvíli přestal existovat okolní svět. Teď a tady jsem byl jen já a on. Jen já a přítel, kterého jsem už dávno oplakal a nedoufal, že se kdy ještě shledáme. "Ty žiješ."Vydechl jsem překvapeně....a na chvíli skoro zapoměl dýchat, než jsem vřele opětoval jeho obětí. "Ano....žiji. A ty musíš také přežít." odpověděl. "Jsem slabý Teregrine. A unavený." odvětil jsem a opět mnou projela bolest. On to pocítil. Nepotřeboval slyšet můj vzdech, ani trhaný pokus o hlubší nadechnutí. "Pomalu Verdane.....Zkus dýchat klidně. To bude zase dobré. Najdeme lék." sevřel mě pevněji a v řeči plynule přešel k mé mateřštině. "Není....lék. A....ty to.....víš."odpověděl jsem tiše. "Vím......Najdeme jiný. Jen musíš vydržet."nevzdal se. "Budu ti vyprávět, ano? Jen zůstaň vzhůru."řekl. Přikývl jsem a napjal zbytky sil abych dostál slibu. Až v tuto chvíli, napůl sám v bezvědomí, jsem dovolil okolnímu světu proniknout k nám dvěma. Zaslechl jsem hlas mladého novice, jak říká: "Uložím ji na lůžko hned vedle." a uvědomil jsem si, že dívce muselo být opravdu špatně. Proč jsem si toho nevšiml dřív? Opět mnou projela bolest. Sebral jsem sily. Teregrin má pravdu. Musím vydržet. Musím žít. Kvůli ní. V hrudi jako by mi opět planul oheň. Pokouším se ho utlumit. Moci zavřít oči. Jen na chvíli. Jen chvilku spát......spát. mé oči se protořily a víčka se zavřela. Mé tělo v přítelově obětí zvláčnělo a zůstalo viset s hlavou hluboko zakloněnou, pažemi bezvládně visícímy a pootevřenými rty....které začínají v poslední, chabé, snaze o dech, promodrávat. "Verdane!"dolehl ke mě Teregrinův zděšený výkřil. Poslední vědomý věm, jehož se mi dostalo.

Vypravěč - 28. října 2010 13:16

Lasaro pozoroval ty dva. On vlastně nikdy takhle blízkého přítele neměl vzpomínal. Najednou ho ale v dění na cizincově lůžku něco zarazilo. Probral se ze vzpomínek akorát včas, aby zaslechl pacientův trhaný pokus o udržení dechu a vzápětí zahlédl, jak Verdanovo tělo v přítelově náruči ochablo, hlava se mu zvrátila dozadu v prudkém záklonu a paže se volně svěsily dlaněmi napůl zavřenými v pěst. Mistr Teregrin přestal vyprávět v polovině věty a výraz klidného soustředění, smíseného se starostí vystřídal výraz čirého zoufalství. Pevně uchopil bezvládného přítele za ramena a zatřásl s ním. "Verdane. Vzbuď se. Otevři oči, slysíš. Bojuj! Snaž se prosím." pokoušel se přítele probudit ale žádná odezva nepřišla. "Verdane! Ne! Prosím ne!" vykřikl a v čirém zoufalství na chvíli přimkl bezvládné tělo blíže k sobě. Jen na okamžik. Lasaro si povšiml, že Verdan má opět promodralé rty a tělo už začíná blednout. Pak mistr Teregrin stisk pomalu uvolnil a opatrně uložil přítele na lůžko. Vzal do ruky jeho bezvládnou levou paži a na zápěstí kontoloval tep. "Rychle Lasaro! Musíme ho přivést zpět. Cítím slabě tep, srdce to ještě nevzdalo." A sám sundal boty a přiklekl na lůžko k bezvládnému příteli. Položil mu dlaň na hruď, přivřel oči a na několik úderů srdce se soustředil. Lasaro nevěděl, co dělat, Tak se postavil k pacientově hlavě a zatím co se mág soustředil, podložil pacientovi polštář tak, aby hlavu měl v záklonu. Zkontroloval, zda má pacient volné dýchací cesty, zda mu nezapadl jazyk. Zdvihl mu víčko, aby zjistil, zda není pozdě a oči nejsou zastřené. Nebyly, ale oko pod víčkem na něj hledělo, protočené v sloup, pohledem prázdnějším, nez kdy může hledět oko slepcovo. Z mágovy dlaně mezitím vylétl silný výboj energie. Lasaro nechal pacientovo víčko opět se zavřít a připravil se k nádechu. Vyboj magie pozdvihl tělo několik milimetrů nad lůžko než odezněl. Mistr Teregrin nepřítomě kývl a Lasaro se nadech a vdech pomalu vzduch do pacientových plic. A znovu. A ještě. A pak ještě mnohokrát. Ta doba se zdála nekonečná, ač slo pouze o několik minut, než se Verdanova hruď opět začala sama pomalu zdvíhat a klesat.......A safírové oči se opět otevřely. "Tohle už mi nedělej, příteli." Pokáral jej jemně mistr Teregrin. Ale v jeho tváři už zase sídlil úsměv. "Pokusím se." Zašeptal Verdan a usmál se. "Teď by měl spát, Lasaro......Dohlédněte prosím, Ať není nikým rušen.....A ať zde u něj stále někdo je, prosím."vydal mistr Teregrin vlídně své pokyny a položil svpo dlaň nad přítelovu tvář. Pomalu z ní vyrazila namodralá záře. A Verdan s úsměvem zavřel oči a usnul. "Tohle nebylo přirozené......Zřejmě mu musel být jed podávám do poslední chvíle spolu s lékem. Cítil jsem jeho přítomnost, když jsem se soustředil. Až trochu nabere sil, pokusím se jed odstranit. Nyní.....rád bych zde zůstal déle, povinnosti mého úřadu ale nepočkají. Smím znova přijít, Lasaro?" a s pohledem upřeným na otce Lasara se zdvihá a nazouvá si boty. "Jistě, mistře Teregrine. pan Verdan bude jistě potěšen." může se najednou Lasaro přetrhnout ochotou. Vždyť mu ten mág právě zachránil před očima pacienta, o kterém se on domníval, že už je s ním konec. A právě v tu chvíli přiložil vedle u lůžka mladík dívce na čelo obklad. Pak ze záhybů roucha vylovil maličkatou lahvičku, odzátkoval ji, přičichl a zašklebil se. Poté přiložil dívce lahvičku k nosu a počkal, až vdechne. Mezitím se mistr Teregrin lehlou úklonou hlavy rozloučil s otcem Lasarem a spěšně odešel, nechávaje za sebou jen auru důstojnosti.....a ve vzduchu poletující částečky prachu, zvířené jeho tmavomodrým pláštěm.

Elora Daner - 28. října 2010 13:47

Vytáhl mě a vzal do náruče, slabě jsem se rozhlédla a viděla jen stromy a mech, položil mě na něj a řekl „odpočiňte si, času budeme mít dost“ nebyla jsem schopna odmítnout, poslední co jsem cítila bylo jak je mech hebký a měkký. Cítím najednou , že je mi teplo až moc a mám na sobě jemnou tíhu… Nevnímala jak se setkali, nepoznala cizincovo jméno, neslyšela jejich rozhovor, ani to, že se mu málem zastavilo opět srdce, nedozvěděla se čím to je, že je takto nemocný. Ležím a koukám se na paprsky, které prosvítají skrz stromy, hladí mou tvář a kolem se rozlehl klid a mír, žádný třas, žádný boj.. jen.. nádherná otupělost. V tom ucítím zápach, odporný… nakrčím nos a znechuceně se rozhlédnu.. a pak znova.. rozkašlu se a snažím se zakrýt si nos…zamžikám.. a vše najednou začíná blednout a mizet.. Zamžikám a pokusím se otevřít oči, nakrčím čelo bolestí a zmateně se rozhlédnu.. zesláble dám ruku novice s lahvičkou pryč.. Cítím jak mám suché rty i vyprahlé hrdlo.. pokusím se něco říct, ale slova mi nejdou přes rty ven, natočím opatrně hlavu a kouknu na cizince… nadechnu se a potom se mi podaří vypravit „Jjak je mu?“ šeptnu tiše sotva slyšitelně.

Vypravěč - 28. října 2010 17:13

Otec Lasaro vše odkýval a posadil se na židli u pacientova lůžka. Chvíli ještě hleděl za odcházejícím mágem a pak pomalu vstal, pečlivně urovnal pacientovy deku a následně i polštáře pod hlavou Chvíli pak tiše stál a pozoroval jej, jak i ve spánku těžce, trhaně dýchá. Podepřel si bradu dlaní a zamyslel se. Co by mu tak mohlo pomoci Z myšlenek ho vytrhla tichá otázka, položená právě se probudivší dívkou. Znovu se zamyslel. Má jí odpovědět na rovinu, nebo jí lhát? Je bardka. Umělci bývají citliví. Poznala by, že lže? Nakonec si řekl, že pravda, byť podávaná po lžičkách, bude schůdnějším řešením. "Moc dobře ne." odpověděl tedy. "Teď spí. Snad ho to trochu posílí." po tom, co se dozvěděl od mistra Teregrina v to ale nedoufal.

Elora Daner - 28. října 2010 18:22

zesláble se podívám jestli není někde trochu vody.. potřebuji se napít, stačí troška, aby se mi rozvázal jazyk. Kouknu po otci provinile a pak ze sebe chraplavě vypravím Nemáte..vodu? tiše, dělá mi problém mluvit. Napiju se a vděčně svlažím vyschlé hrdlo i ústa.. a kouknu smutně na otce "Neříkejte mu.. že.. povzdechnu si že.. jsem půlelf.. ani.. co se mnou je.. nechci aby.. mnou pohrdal prosím šeptnu nešťastně. Ano určitě by pohrdal, holka co není ani to ani ono.. a ještě řešila problémy hulením. "zvládneme mu pomoci že?" pohled se změnil na nadějný.. a čekám co mi poví. Nejsem hloupá a z atu dobu co chodím po Desce docela poznám kdy mi někdo kecá..

Vypravěč - 28. října 2010 18:51

Elořiny otázky Jako by mladý chlapec sedící u tvého lůžka čekal jen na její žádost, podá jí sklenku s vodou. "Pomalu." Nabá dá ji vlídně. "Až se trochu seberete, otec Lasaro nechal připravit něco k jídlu. Pro vás i pro mistra Verdana. A......Jistě vám přijde k duhu koupel v posilující a uklidňující bylinné lázni, slečno." Otac Lasaro počkal, až jsi smočila rty a vyprahlé hrdlo a mladík dokončil svúj krátký proslov. "Stydíš se snad za svůj původ, dcero?" zeptal se pak tochu káravě. "Dobrá.....nepovím mu to....Snad jednou najdeš ve vlastním srdci dost odvahy a upžímnosti, abys mu to sama pověděla." Po další tvé otázce dlouho hledí na nepříliš klidně spícího cizince. Ten mladík o nšm hovořil jako o mistru Verdanovi. Jako by ho chvíli hladil pohledem. Pak se k tobě otočí. "Lhát by bylo zbytečné, proto lhát nebudu. V jeho stavu není nikdy nic jisté, dcero. V jeho těle prý dosud koluje prudký jed, podávaný mu léta po malých dávkách mužem zodpovědným za jeho smrt. A ten jed musí nejdříve pryč. Jak, nemám zdání. Něco jiného je odstranit jed z rány po uštknutí, nebo po bodnutí otrávenou dýkou. A něco jiného tohle. To je už spíš záležitostí mágů.....tedy...alespoň jednoho určitě. Ale.....Mistr Teregrin pravil, že bychom měli udělat vše, i zdánlivě nemožné, abychom to alespoň na čas zvládli, takže se budeme snažit. Nic jiného jemu ani nám nezbývá." zní skoro, jako by mu na tom mladém elfovi opravdu záleželo. "Ale....jeho uzdrvení bude, dcero, vyžadovat také upřímnost. Od všech zůčastněných stran."

Elora Daner - 28. října 2010 19:31

Zakuckám se a ale potom se znovu napiju „moc vám děkuji“ usměju se na něj a přikývnu „ano.. to určitě přijde vhod“ pronesu trochu rozpačitě, jak teď asi vypadám? Slepené vlasy, špinavá jistě trochu taky.. a smradlavá... Odložím sklenici a podívám se na otce „Já se za něj nestydím otče, oni se styděli za mě.. „pronesu s jistým chladem a ukrývajícím vzdorem, který z toho všeho pramení. Kouknu po něm a jsem pak zticha a vyčkávám, když uvidím jak spí. Je.. krásný.. moment..Krásný? Vždyť je to elf.. a… určitě by mě nechtěl.. nene, není krásný ani trochu! Zatvrdím se , když znovu promluví a nezačne vůbec vesele.. „Musíme.. se pokusit.. taky pár kouzel mám.. „ pronesu tichounce.. „A co mu mám říct otče? Že jsem půlefka a feťák?“ pronesu tiše a podívám se mu nešťastně do očí.

Vypravěč - 28. října 2010 20:31

"Ne dcero, že jsi závislá mu říkat nemusíš." pousmál se otec Lasaro. Ale v tom úsměvu je stále stín smutku a starostí. "Až si dopřeješ koupel a trochu pojíš, měla by jsi se sem ale vrátit. Být s ním. Vyprávět mu, bude-li vzhůru. O Desce, zdejších obyvatelích, zvycích a obyčejích, zákonech. O všem, co tě napadne. Měl by Desku alespoň trochu poznat, než se bude schopen vydat byť jen do ulic Tirianu. Povědět mu své jméno, bude-li se na ně ptát. Nechat jeho prsty prozkoumat a zapamatovat si tvou tvář." popisuje ti. "A být k němu laskavá, bude-li on k tobě." opět jej zkontroluje pohledem. "Vždyť už nyní jsou vaše osudy spojeny jeden s druhým." dotá tiše, jakoby zasněným hlasem mluvil ani ne přímo k tobě, ani k němu.

Elora Daner - 28. října 2010 20:55

Koukám na něj smutně zatímco on mluví.. O co mě to vlastně žádá? Copak já jsem nějakej průvodce? Navíc..má tvář.. povzdechnu si.. Moje tvář, tvář elfky? Lidské ženy? Ani jednoho! Polknu a zamrkám , otec Lasaro stále mluví.. podívám se na něj.. .. tak krásně klidně spí.. proč zrovna jeho život musí být stále na vlásku? A.. dokážou mu tady pomoci? Naše osudy… nemusí být propojený pokud si on nebude přát.. a.. dokázala bych odejít? Nedokázala.. prostě by to nešlo. Jak je možné že.. chlápek kterého znám sotva chviličku a elf k tomu ve mně mohl probudit takové pocity? „Děkuji vám já.. pokusím se dát dokupy“ hlásek je smutný s hranicí sebeopovržení. Jak bych se mu mohla já líbit? Zesláble se co nejtišeji zvednu a po nasměrování otcem Lasarem se vydám daným směrem.

Vypravěč - 29. října 2010 09:59

"To doufám, dcero. Potřebuje nás tu silné. Všechny. Ale tebe potřebuje nejvíce."odpověděl ti otec Lasaro. "Tebe a mistra Teregrina." usmál se, když si vzpoměl, jak se ti dva setkali a jak jim tiše záviděl, že i přes skutečnost, že jejich přátelství na pět let rozdělila smrt, dovedli rychle přijmout skutečnost, že se opět mohou vidět. Být spolu. Dotýkat se. Povídat si. On tu možnost se svým blízkým přítelem už mít nikdy nebude. Do oddělené části lazaretu nasměle nakoukla zrzavá střapatá hlava jakéhosi mladíka. Na novice nevypadá. Spíš na sluhu. Nebo ponocníka v kuchyni. Všimla jsi si, že jeho tvář, na které právě sídlí úsměv od ucha k uchu, vypadající jako jeho stálý výraz, stejně jako tvá, není ani lidskou tváří, ani tváří elfa, přsto, že nepostrádá elfský půvab a mladíkovy zpod ježaté kštice vykukují špičky uší. "Tak jen běž, dcero, támhle s Anthonym. Chodbou přes lazaret do zadního traktu budovy. Tam zaklepej na první dveže zprava. V lázni už tě čekají." zamával na něj otec Lasaro, zatím co ti předává instrukce. A pak už jen sleduje jak odcházíte. Anthony, který se i na tebe stále usmívá, není blázen. O tom se přesvědčíš po několika krocích. Jen je to prostě takový ten jedinec se šťastnou povahou, jehož se starosti nedotknou a smutek k němu má zapovězen přístup. A strašně roztomile, nesměle upovídaný. Než jste došli k lázni, vypověděl ti s bezstarostným úsměvem a s ruměncem ve tváři, skoro celý příběh, jak se do chrámu dostal. Má příjemný hlas, ale skoro ti z něj už začaly brnět uši. Vlastně je váš příběh v mnohém podobný.

Elora Daner - 29. října 2010 14:20

Na čele se mi objevila drobná vráska přemýšlení. Mě? Proč zrovna mě by potřeboval? Nadechnu se a rozhodnu se zeptat nahlas: „proč… zrovna mě by měl potřebovat otče?“ Pomalu se posadím a pak spustím nohy z postele, zvednu se a trochu nejistě se postavím na nohy. Všimnnu si nakukující střapaté hlavy i.. jistého půvabu příslušného mé rase, takže.. půlelf jako já.. Měl stejný osud? Zaujatě si ho prohlídnu a pak vykročím k němu. Děkuji vám otče, tiše, snad abych cizince nevzbudila a vděčně. Pokračuji s ním dál zatímco on brebentí, zvláštní jak osudy umí být podobné.. začíná mi po jeho projevu brnět hlava, když se zastavíme na místě a přistihnu se i jak ta jeho věčná bezstarostnost a radost na můj stav až moc velká mi začíná lézt na nervy, přesto se rozhodnu být k němu milá. „Děkuji za doprovod „ se mile, i když se těším na chvilku ticha a klidu. Pomalu a nesměle vejdu dovnitř.

Verdan Sarachiester - 30. října 2010 14:07

Anthony přestane žvanit ve chvíli, kdy se dveře otevřou a v nich stane vysoká, i na svou výšku poměrně prostorově objemná dáma. Nazvat ji jinak než dámou, přesto že má na sobě jen prosté měšťanské šaty a přes ně uvázanou dlouhou zástěru dole s kanýrem, by bylo nejspíš pošetilé, neboť její hrdé držení těla a způsob jakým beze slov uťala neustávající proud mladíkových slov, je hoden královny. "Děkuji Anthony. Jdi si po své práci. Ať nemusejí mniši na modlitbách čekat na nové svíčky a sami si doplňovat kadidelnice." Chlapec s věčným úsměvem na tváří přikývl, krátce se uklonil jí a poté tobě....a odběhl věnovat se své práci. Dáma se na tebe usmála a zatím co tě pouštěla dovnitř, prohlédla si tě od hlavy k patě. Vyzařuje z ní autorita, ale její světle modré oči jsou vlídné, když si tě prohlíží. "Máte hezkou postavu, děvče. Pevnou. Ani vychrtlou, ani s přebytečným tukem. Ano, myslím že vánm bude dárek od otce Lasara moc slušet, až si s vyvoleným mládencem někam vyrazíte." pronesla a vede tě dál, k veliké vaně plné vody, ze které ke stropu lehce stoupá trocha páry, jak je teplá a po místnosti se line vůně bylinek. Mistnost je z části obložena dlaždicemi ve zvláštní, na pohled příjemné mozajce. V krbu v jedné ze stěn přívětivě plane a praská oheň. Je tu příjemné, bylinkami provoněné, teplo. "Já jsem Berta, slečno. Až se svléknete a vlezete do vany, vydrhnu a promasíruju vám záda, jestli chcete. Jak vám mám říkat?" mluví vlídně. "Dáte si v lázni něco k pití? Víno, malinový nektar, čaj?" nabízí ti, když svlékáš šaty. Dívá se na tebe, ale není to hodnotící pohled. Spíš jako by to byl pohled zkušeného léčitele, zkoumající, zda nemáš na těle modřiny, ranky či rány, které by bylo třeba ošetřit. Tu v srdci a na duší ale asi bylinami ošetřit neumí. Pomůže ti vlézt do vany a pak z povzdálí sleduje, jak si slastně užíváš teplé vody a uklidňujícího účinku bylinek. po chvilce vezme z okenné římsy načechraně měkou mycí houbu a velký kus voňavého bílého mýdla a položí ti to na okraj vany. "Budete si přát umýt i vlasy, slečno?" Táže se.

Elora Daner - 30. října 2010 17:19

Musím se trochu zaklonit abych ji viděla do očí, tahle žena ví co dělá.. a hlavně zní jde respekt, ne strach, ale respekt. Ona tohle dělat chce.. a proto je tady, ne proto že by musela, že by ji nic nezbylo. A potom ho poslal pryč. Mile se na něj usměju „děkuji za doprovod“ “ někdy je těžký být nezdvořilá i když mi v hlavě buší malí permoníci. Usmála se na mě a prohlédla si mě, cítím jak mi začíná hořet tvář.. ale oči jsou vlídné.. tak snad se není čeho bát. „Já Děkuji“ zamumlám a pak se zmateně na ni podívám Dárek? Jaký dárek? Polknu a vypravím ze sebe „nemám.. vyvoleného mládence, paní“ pronesu tiše a co nejklidněji. Nechám se vést a rozhlédnu se, vana.. horké vony s bylinkama, šťastně se usměju a s trochou dávkou studu si shodím svršky, vlezu si do vody a potěšeným úsměvem se uvelebím ve vaně. „Jestli.. by vám to nevadílo.. byla bych ráda pronesu tichounce a zavřu oči „Elora“ pronesu s jistou dávkou smutku „a.. maliny by byly.. fajn“ Je to léčitelka, ví velice dobře co dělá.. bleskne mi hlavou a užívám si krásného tepla, čekajíc na masáž. Když uslyším zvuk tak je otevřu a všimnu si houby i mýdla, neubráním se potěšenému úsměvu. Umýt se konečně.. smýt na chvilku prach cest, bolest a smutek.. jen tak.. být.. Vlasy.. no ruku na srdce lepší péči by si zasloužily a nedovedu proto její nabídku odmítnout Děkuji, myslím.. že je to dobrý nápad pronesu vděčně a mile se na ni usměju. Bylinky, teplo.. pohodlí a vůně. Tiše si povzdechnu zatímco mé myšlenky se zatoulají ke slovům kněze.. .. on mě potřebovat nebude.. může mít jakoukoliv elfku.. vypadá jako bohatý, proč by stál o někoho jako jsem já.. zamrkám a v očích se objevil najednou smířený výraz smíchaný s hrdostí a smutkem.

Vypravěč - 30. října 2010 19:28

Berta už nemluví, jen s úsměvem naplní křišťálovou číči malinovým nektarem a do druhé pro sebe nalijr trochu sluncem jiskřícího červeného vína, tu tvou ti pak podá přímo do lázně. Zatím co si užíváš teplé vody a pomalu upíjíš malinovou šťávu, rozplete opatrně tvůl účes, vezme malý perleťí zdobený hřeben a pomalu ti rozčesává tvé dlouhé světlé vlasy. Přitom lehce masíruje prsty pokožku tvé hlavy. Přitom tě nechává, aby jsi se myla. Pak ti položí lehce ruku na rameno. "Ukažte, vydrhnu vám ta záda. Pak umyjeme vlasy a já vás trochu rozmasíruju. Jen pěkně pomalu. Nikam nespěcháme."

Elora Daner - 30. října 2010 20:04
	"Děkuji vám" vypravím ze sebe a mám stále zavřené oči, že.. by byl někdo kdo by byl ke mě hodný? "jste.. na mě moc hodná" dodám tiše, zatímco zlaté vlasy se rozprostřely jako vodopád. Nakloním se dopředu abych jí usnadnila přístup a vychutnávám si doteky jak silnější tak jemnější, zatímco mě masíruje. Tělem prochází postupně úleva

Vypravěč - 30. října 2010 20:55

"Být na někoho milý, přece nikoho nic nestojí, slečno Eloro." odpověděla Berta laskavě. Je až skoro nepředstavitelné, kde se v té respekt budící dámě bere tolik laskavosti. "A jen hlupák nebo necita by nezkusil být milý k tak hezkému děvčeti. Vlastně jste mě docela překvapila sdělením, že ještě nemáte mládence." drhne ti při tom houbou záda. Jemě, ale pořádně. "Milosrdná Ajris! Kdo vám tohle udělal, děvče zlaté? Ten musel mít srdce z kamene. Nebo z ledu." hrozí se tiše, když vidí změť jizev po úderech bičem, nebo dutkami. Běkteré staré, ale některé ještě ne zcela zahojené. Opatrně ti ty nazhojené přejíždí houbou, aby ti je mýdlová pěna vyčistila. "Až vylezete z koupele, tám hle se mi hezky položíte na osušku ke krbu a ty rány namažeme hojivou mastí." odloží houbu "Hezky si umyjte obličej. A uši, ty k vám taky patří." a pomalu ti promasírovává ztuhlá ramena a lopatky. Pak ti prsty probere každý obratel na páteři. "Tak....A teď hezky nadechnout, ucpat nos, a přrplavat pod vodou na druhou stranz vany. Ať se vám vlasy hezky namočí." říká pak a vezme tvé vlasy, doteď hozené sice na stranu, ale stále mimo vanu a dá je do vody. Přejde pak na druhou stranu velké vany. "Tak šup. Už tu na vás čekám." usmívá se na tebe.

Elora Daner - 30. října 2010 23:13

To nestojí ale na mě lidi ani elfové ani kdokoliv milý prostě nejsou, už jsem zapomněla na to jaké to je.. cítit že se mnou někdo nejedná jak s otrokem, děvkou, věcí.. Tiše si povzdechnu a zatnu zuby, teď přijde bolest a velká bolest.. vyčkávám.. a cítím akorát opatrné a jemné masírování a umývání zad.. „Ne všichni jsou milí jako vy“ šeptnu tiše „už je to pryč.. zůstaly jen.. ty jizvy“ pronesu tiše a překvapivě lhostejně, možná až s jistou bezcitností k sobě samé. Neubráním se pobavenému úsměvu, jako bych byla malý capart co se nikdy nemyl, vím však, že s touhle dámou se není radno hádat a poslechnu ji, pečlivě si umyji obličej i uši. Nejsem žádná šmudla a koupu se pravidelně.. no.. dobře hlavně když můžu. Shrnu si vlasový vodopád do vody a poslechnu ji, udělám tak dvě tempa pod vodou a vynořím se, na rtech jemný trochu pobavený úsměv, pro tuto ženu jsme všichni dcery a synové, bez ohledu na věk, rasu.. cokoliv.

Vypravěč - 30. října 2010 23:56

Berta počká, až se vynoříš u ní. "Jizvy na těle zahojí mast a čas, děvče. Ale ty, které máme na duši, ty žádný balzám nezhojí. Tu moc má jen jediná věc na světě. Jediný, nejsilnější lék." odpoví ti a je v tom slyšet zvláštní smutek. "Snad se ho vám, Eloro dostane, tolik, kolik si jej zasluhujete." Mezitím odkudsi vyloví středně velkou hnědou fiolu, kterou odzátkuje. Když to udělá, jde k tobě od ní vůně santalového dřeva, máty pomeranče a ještě něčeho, nějakého kožení, které neznáš, ale voní příjemně a spolu s ostatními vůněmi vytváří jemný soulad. Berta si nalije trochu obsahu z té fioly na dlaň: "Zavřete oči, aby vám do nich emulze nenatekla. mýdlo by je mohlo poškodit." a opatrně ti to, co má v dlani, začne vtírat do namočených vlasů. Je to velmi příjemné. to co ti do vlasů vtírá je polotekutý, silný bylinný extrakt s mýdlem. Už za chvíli máš vlasy plné překvapivě pokožku osvěžující, husté, vonící pěny. Když skončí, položí ti ruce na ramena a opět je trochu masíruje. Jen chvilku. "Mohla by jste být klidně má dcera, Eloro." Promluví. "Vlastně......jsem taky měla dcerku. Emma se jmenovala. Také měla zelené oči a vlasy barvy zralých klasů......Dnes.....by byla stejně stará jako vy. A jsem si jistá, že by jste se spřátelily." a pak si povzdechne: "Ale co vám to tu vykládám. Podle těch ran bych řekla, že máte svých starostí dost. Nepotřebujete ještě ty moje." odmlčí se. "Tak jo......teď hezky pod vodu a všechnu pěnu smýt. Hned vám pak podám osušku a pomůřu vám ven." a jde pro tu osušku k krbu. kde se na krbové římse, složená, proložená lístky meduňky, šalvěje a jitrocele, nahřívá.

Elora Daner - 31. října 2010 09:22

Smutně si povzdechnu, ano má pravdu, ale zasluhuji si lásku, štěstí.. pohlazení? Nikdy jsem je pořádně neměla, tak jak mám vědět jestli ano nebo ne? Jsem zlá? Nejsem? Jaká vlastně jsem? Myšlenky se mi začnou honit hlavou… byla jsem a umím být pěkná potvora, ale měla jsem jinou možnost? Spád myšlenek přeruší znovu Bertin hlas a já zavřu oči, vnímajíc příjemnou vůni, namíchanou rukou, nebo spíš nosem mistra. Trošku zakloním hlavu a vychutnávám si osvěžující pocit a masáž hlavy i zad, když ona promluví. Taky měla dceru, někoho koho měla ráda, jaké to je mít milující mámu? Kolem je smutek, ta žena všechno ztratila ale našla smysl možná taky. Co jí říct? A jak jí to říct? Nakonec se zmůžu jen na krátkou , ale o to pravdivější větu„Je.. mi to líto“ hlas je tichounký a upřímný. Zacpu si nos a ponořím se do vody abych si vypláchla vlasy od pěny. Vlasy ztěžknou a splihnou kolem hlavy když se vynořím a já si je odhrnu z obličeje. Rozhlédnu se a pak se pomalu vynořím ven, seberu vonící a hřejivou osušku a zabalím se. „Děkuji vám Berto“

Vypravěč - 31. října 2010 11:42

"Je to už dávno." odpoví Berta, jako by se pokoušela ty vzpomínky zaplašit. "Netrapte tím svou krásnou hlavinku, Eloro." ale ikdyž se usmívá a snaží se smutek skrývat, někde tam hluboko uvnitř je. Domyje ti vlasy a pak čeká, s rozvinutou osuškou až se vynoříš a vylezeš z vany, aby tě do ní mohla zabalit Tak, jako by asi balila vlastní dceru. "Není vůbec zač. To já bych měla děkovat vám." odpoví na tvé poděkování. "A teď honem obléct, než mi tu nastydnete, dceruško." pohladí tě po mokrých vlasech. Je znát, že nejraději by tě, jako skutečnou dceru, sevřela v náruči. Ale neodvažuje se. Ano, ona, která je zvyklá jednat, se neodvažuje. Místo toho rychle zajde do malé místnůstky za dveřmi v jedné stěně lázně. A když se vrací, nese odtamtud tvé, čistě vyprané a horkou párou usušené šaty, vonící čistotou stejně jako ty sama. A ještě jedny šaty. Jiné. Bledě modré s bílými všivkami a vzadu s vázáním na bílou stužku. Jsou tak modré, jako bývá letní obloha za jasného dne, prozářená sluncem, lehounké a přenádherné. Látka svrchní sukně jako by se skutečně trochu leskla do stříbřita a do zĺatava. A na lemu dekoltu mají našité malé zlatostříbřitě se lesknoucí říční perličky.

Elora Daner - 31. října 2010 12:57

Zabalená se na ni podívám s údivem, za co mě děkovat, určitě by nechtěla někoho jako já…jako dceru. Proč by taky měla, půlelfka a feťák k tomu, teď ale najednou vím, že to dokážu zvládnout, musím.. nejen kvůli sobě, ale i kvůli laskavé a přesto smutné Bertě, a kvůli..němu. Jak mu vůbec je? Měla bych se za ním podívat… co když přišel další záchvat? Co když..? Zamrkám, když se mi z oka vykutálela osamělá slza. Dceruško.. je krásné, když.. je ke mně někdo hodný a laskavý. Trochu nakloním hlavu k její ruce a zachvěju se, polknu a podívám se na ní, potom snad z vděku, snad z náhlého popudu jemně a krátce obejmu, neví kolik mě to stálo sil… ne fyzických ale mé psychické stránce. Je to zvláštní pocit, když.. někoho obejmu. Krátce se odtáhnu a koukám kam odešla v očích mi objeví rychle na to dětské nadšení a radost. Čisté šaty.. pousměju se šťastně a pak si všimnu ještě jedněch. Šaty pro mě? Taková nádhera, denní obloha smíšená s barvou oblaků a stříbrem hvězd..jemě doplňující perličky, ti následníci luny a zlatavé slunce.. Vydechnu a cítím jak se mě opět zmocňuje dojetí, otřu si oči a kouknu na ni i na šaty „pro mě?“ vypravím ze sebe s dojetím, díky kterému nejsem schopna mluvit. Jak ji opatrně říct, že budu muset odejít? Musímm se vráti za ním.. přesvědčit se, že..je ještě s námi.

Vypravěč - 31. října 2010 16:38

"Ano." odpověděla Berta. "Vlastně jsem je původně šila pro jednu slečnu z univerzity.....Občas si tak přilepšiji na stáří. Ale už tři roky si je nepříšla vyzvednout. A pak jste přišla vy a zachránila toho cizího mládence o kterém už mluví celý chrám a polovina kláštera. A otec Lasaro tvrdil, že se vám jedou budou hodit." položí oboje šaty přes opěradlo židle u masážního stolu pod okny a dívá se, jak, zabalená v osušce, si ty modré prohlížíš. "Tak šup na stůl!"plácne tš po chvíli jemě po zadečku. "Namažeme ta záda. Pak vyzkoušíme ty šaty a zatím co se budete oblékat, upravím je přesně na vás." usmála se. "Pak vás odvedu zpátky a cestou to vezmeme přes kuchyň. Tomu mládenci jistě přijde vhod silný kuřecí vývar od sestry Johany. A vám také. A já už o něm tolik slyšela, že bych ho chtěla alespoň na chvilku vidět."

Elora Daner - 31. října 2010 18:28

V očích se objevilo nadšení dítěte, natáhnu ruku a opatrně přejedu po látce prsty „jsou.. opravdu nádherné“ šeptnu a až plácnutí po zadku mě probralo z nostalgie, vylezu poslušně na stůl, lehnu si na břicho a zavřu oči, očekávajíc mazání a příjemnou masáž. . „Snad mi aspoň trochu budou“ pronesu, zatímco mě její ruce masírují. „Vývar by byl prima“ přikývnu „A co jste o něm slyšela?“ pokusím se zeptat rádoby lhostejným tonem, co je mi po nějakém mimodesčanovi.. Tichounce si povzdechnu.. jsem sentimentální blázen..

Vypravěč - 31. října 2010 18:56

"Že je prý moc hezký. A moc nemocný." odpoví Berta. "To víte, mladá děvčata v semináři. Ta toho nažvatlají. Páté přes deváté. V hlavě pořád samé blázniviny." směje se. A jako by jí snad chtěl sám osud dát za pravdu, rozletí se najednou, bez klepání dveře a do místnosti jako velká voda vtrhne copatá, zrzečka v šatech novicky. "Berto, Bertičko, já jsem asi zamilovaná." svěřuje se udýchaně aniž by postřehla, že Berta právě někoho ošetřuje. Berta se usměje. "Co jsem vám říkala." A pak se obrátí vlídně na děvče. "Annie Vardová.....kolikrát jsem ti už říkala, že po chodbách se neběhá a dveře mají kliku od toho, aby se za ni vzalo a ne aby je někdo rozrážel jako velká voda." kárá ji naoko přísně. "Kterýpak nešťastný novic je to tentokrát?" "I kdepak novic....tss....to jsou ještě kluci." zvedne Annie pohrdavě jemňounce pihovatý nosík. "Víš Bertičko.....tenhle je jiná třída. On je....Je taaak krásný. Až se člověku z toho točí hlava." "Svatá matko dobrotivá!" spráskla Berta ruce. "A kterýpak ze našich bratrů že si zaslouží takové chvály?" "Ale kdepak mniši, Bertičko. Víš......otec Lasaro potřeboval nutně odejít na diskretní místa a požádal mě....no v lazarretu, odchytl mě na chodbě......abych se postarala chvíli o toho cizince.....abyxch mu upravila podušky a vlhčila mu rty a tak.......Ojoj bertičko!......On tedy spí, ale....víš.....v tom spánku.......on je ti tolik, tolik krásný......Skoro jako.....hm.....jako anděl." a pak si všimla, že na masážním stole někdo leží. "Jééé! Ty tu někoho máš, promiň." ztlumila své nadšení a omluvila se, ve tváři najednou celá rudá. "Dobrý den." špitla nesměle směrem k tobě. "Tak já....já.....už....už raději půjdu." a rudá studem se má k spěšně k odchodu. "Holka potřeštěná." Povzdechne si s úsměvem Berta, když za ní zaklapnou dveše a na chodbě zaklapou zrychlující se kroky. "Tak pojďme......můžete si teď vyzkoušet ty šaty. Ať na nás otec Lasaro dlouho nečeká."

Elora Daner - 31. října 2010 19:14

„Je elf, ti jsou málokdy oškliví“ pronesu na odpověď s jistou dávkou smutku a lhostejnosti, ano on je elf… a já nejsem ani tam ani tam.. V tu chvíli vpadne dívenka.. no spíš už skoro žena (snad) do dveří jako velká voda a začne brebentit. Trochu se zavrtím a prohlédnu si ji. Není ošklivá.. .jen splašená a to hodně. A ona začne mluvit a mluvit..Krásný až se člověku točí hlava.. no jo láska.. všechno vidíme v růžových barvách nebo třeba i jinak příjemných pro nás a pak zjistíme že to není tak nádherné a potom spadnem z výšky na nos. Neubráním se pobavenému úsměvu, při otázce Berty, zatímco co zrzka začne dál brebentit.. takže spí.. ještě neumřel. To je dobře.. anděl.. houby anděl. Elf! Jakmile si mě všimla tak se neubráním pobavenému pohledu „Dobrý den“ “ pozdravím a pak jen kývnu a znovu se položím hlavou na stůl. Hodnocení Berty se rozhodnu ignorovat a pomaličku, odpočatá vstanu ze stolu a usmívám se, když vezmu do rukou obláčkovou nádheru a rozhlédnu se kam s ní v rukou zamířit, nakonec zajdu za zástěnu a opatrně se obleču, tak abych je nedejbohům nepoškodila.

Vypravěč - 01. listopadu 2010 09:19

Berta jen zavrtí hlavou, jak se před ní najednou stydíš, ale nekomentuje to. Když se za plentou oblékáš, chystá si nějaké své věci, které si zřejmě hodla vzít s sebou. "Kdepak, i mezi elfy se najde přirozeně nehezká, či včední tvář. Znala jsem i i několik hodně ošklivých elfů. Většinou to ale byli vojáci, kteří přežili nějaký ošklivý úraz. To je zas pravda."odpoví teď, když už vás nikdo nerší, ne tvé hodnocení elfů. "Tak pojďte.....ukažte se mi, jak vám to sluší." nabádá tě, když po zvuku pozná, že jsi si šaty oblékla. "V kuchyni už vám stydne jídlo."

Elora Daner - 01. listopadu 2010 09:40
	Vylezu ven a uhladím si opatrně šaty, usměju se na ni a vykročím drobými krůčky. "Tak co myslíte, může být?" s tichým smíchem a přirozenou elegancí se zatočím dokola. Jsou opravdu nádherné. Ale nebudu je nosit běžně, hned bych je zničila, na normální chození se budou hodit mé staré, nyní čisté šaty. "rychle se převléknu do svých a půjdem.. zničily by se a byla by to škoda"

Vypravěč - 01. listopadu 2010 10:09

Berta přehlédne tvůj vzhled v tšch šatech kritickým okem někoho, kdo ná v šití letitou, na několika místech ti urovná sukni, upraví volán na pravém rameni, dvěma prsty ti pozdvihne bradu, vloží ti pěst mzi lopatky, aby jsi se narovnala a rukou naznačí, aby jsi se ještě jednou zatočila. S bradou podepřenou dlaní tě při tom točení sleduje. "Ano." zhodnotí pak. "Myslela jsem si, že to úpravu potřebovat nebude. A je to tak. Jen teochu víc vynodelujeme přední část. Máte větší a lépe tvarovaná prsa, než ta dívka, která si šaty objednávala. Ale to je jen detail. Je to dokonalé." trochu se u toho zasní. Ale okamžitě se po chvíli vrací do reality. "Tak a teď honem převléknout. Počkám na chodbě."

Elora Daner - 01. listopadu 2010 12:38

z radosti se do tváře dostalo trochu růžové barvy, radostně se usmívám a pak se znovu pomalu a plynule otočím , aby si mě mohla prohlédnout. Kouknu dolů na sebe s úsměvem a pak na ni "Moc děkuji, Berto jsou.. nádherné. Třeba k vám půjdu do učení jestli mě přijmete" vesele pronesu a pak si vezmu své čisté a nyní najednou nevýrazné šaty a jdu se převléct, hodně opatrně abych je nepoškodila se svléknu a pak rychle převléknu. Vezmu svůj obláčkový poklad do rukou a vrátím se k ní.Zatím si je schovám u vás když dovolíte poprosím a podám ji pečlivě složený balíček Ještě jednou děkuji za všechno, ale jak jste řekla, musíme jít kolem se rozlinulo tiché zakručení mého prázdného a protestujícího žaludku.

Vypravěč - 01. listopadu 2010 23:19

"Ke mě do učení Eloro?" podivila se Berta. "Znám lepší švadleny i bylinkáře, než jsem já. Od nich by jste se měla učit, pokud budete chtít. Ne od ženské, která dělá v chrámu hospodyni a v klášteře novicům chůvu." alr to už jsi jí zase zmizela za paravanem. Pokrčila tedy rameny, vytéhla ve vaně zátku výpustě....a vyšla čekat na chodbu. Když jsi po chvíli vyšla za ní, už oblečená opšt ve svých šatech a s úhledně složenými modrými šaty v náruči a pořádala jí o jejich uschování, podívala se na tebe zkoumavě. "Dobrá......uschovám vám je u sebe po tu dobu, co se zde budete starat o toho mládence. Až budete odcházet, přibalím vým je, už upravené, s sebou." prohlásila nakonec a ječtě jednou otevřela dveře a věšla dovnitř. Slyšela jsi, jak rázně přešla lázeňskou místností, otevřela na druhém konci dveře, a po chvíli je zase zavřela. Opět se ozval zvuk svižných kroků a Berta opětvstanula na chodbě po tvém boku. "Tak jdeme." zavelela Vlídným, ale rothodným tónem hlasu, když ti hlasitě zakručelo v břiše. "Není to daleko....jen támhle za rohem." A ukázala ti do chodby vpravo, asi tak padesát kroků od vás. Vykročila, vedouc tě za sebou. Těch padesát kroků a potom ještě deset v té druhé chodbě jste překonaly za malou chvilku aještě než jste vešli vchodem, majícím místo dveří jen šňůry z lesklých, průhledných, skleněných korálků, zvonivě o sebe narážejících, když jste je rozhrnuly, do nevelkého prostoru s barovým pultem a asi osmi stolky obestavěnými každý čtyřmi židlemi, ucítila jsi vůni brambor s máslem a čerstvou petrželkou, pečeného masa, a silné kuřecí polévky. Berta vešla první a s úsměvem pozdravila pomenší ženu ve středních letech, velmi rozložitš prostorově řešené postavy, na jejímž kulatém obličeji se snad věčně usadilmilý úsměv a jejíž vlídný pohled si vás obě hloubavě prohlížel slovy: "Dobrý den, sestro Johano. Tak vám tu vedu jednu milou panenku, která, zdá se, potřebuje nakrmit." "Dobrý den. Já vím, sestro Berto. Otec Lasaro mne o všem informoval. Polévka i pečeně s bramborem už je přichystána. A nejen pro slečnu zde něco mám. Sílu je třeba dodat i tomu mládenci, o kterém se tu dnes tolik mluví." a už vás usazuje k nejbližšímu stolku. "Pohni kostrou, Alfrede, slečna má hlad a jistě spěchá." z kuchyně kousek za berpultam se vynořil mladý novic, vysoký snad dva metry a hubený jak tyčka a pomalu před tebe postavil na stůl misku kouřící, voňavé polévky s kousky masa, zeleninou a kapáním. "A co ty, sestro Berto? Také si něco dáš?" Berta nasála vůni polévky z tvé misky a přikývla: "Totéž." a tak po chvíli přistála na stole druhá miska s polévkou a vám oběma byly podány lžíce a popřána dobrá chuť.

Elora Daner - 02. listopadu 2010 10:57

Smutně se pousměju „no.. ano“ vypravím ze sebe.. ne možná kvůli bylinkám.. a nebo šití, ale spíš kvůli tomu že.. má v životě místo, nelítá stále ode zdi ke zdi.. dokáže se zastavit a zůstat.. a umí žít.Umím já žít? Povzdechnu si a obleču si své šaty, usměju se na ni „To..moc dlouho nebude, nemyslím, že.. by mě potřeboval“ odpovím ji a stín smutku rázen přebila lhostejnost. Naše světy jsou příliš rozdílné.. a on by mě do toho svého nechtěl. „Děkuji vám“ pronesu vděčně „jste na mě moc hodná“ zopakuji už asi po několikáté, škoda, že máme jen slova a neumíme moc jinak vyjádřit když pro nás něco moc znamená. Omluvně se pousměju a následuji ji. Možná se už probudil, zmatený… slepý.. tiše si povzdechnu projdu zvonivou korálkohrou. Zastavím se a přešlápnu.. najednou si připadám jako žebrák a cítím jak mi začnou rudnout tváře. Pomalu usednu ke stolu a poděkuji mladíkovi a začnu jíst možná trochu nezvykle pomalu, nikdy toho moc nesním i když je polévka výborná. Při přání dobré chuti popřeju také a na čele se objevila drobná vráska od přemýšlení, zatímco jím.

Vypravěč - 02. listopadu 2010 23:54

Dalších několik desítek minut se odbývá bez mluvení. Je slyšet jen zvuky obvyklé při jídle......a vzadu, v kuchyni, tichý hovor, jak dává sestra Johana tiché povely kuchtíkům a kuchtičkám. Nebo něco probírá s číšníkem Alfredem. Sníte polévku a hned vám na stole přistává pečeně s bramborem A velká mísa salátu z papryk, rajčat, okurek a kostiček ovčího sýra. Když jste hotové i s tím, Berta se zdvihne jako první. "Je mi líto, děvče. Doprovodím tě až k lazaretu, ale dál s tebou nepůjdu. Musím ještě koupat staroušky. To víš, velký chrám má velký klášter. A v klášteře nejsou jen mladí. Někteří staří se o sebe dovedou postarat ještě sami....ale o některé je už třeba se postarat. A tak to dělám a doufám, že až já zestárnu na tolik, že mi síly nevystačí, taky se najde někdo, kdo mě nakrmí, nebo vykoupe." vysvětlí ti. Mezitím sestra Johana připraví proutěný košík a do něj dámisku s polévkou, misku krupicové kaše a sklenici jablečné šťávy. "Ta je čerstvě lisovaná z jablek z klášterní zahrady. Jsou valká, červená a šťáva z nich má chuť navinulou tochu po maliunách. Je v ní spousta vitamínu a ten mládenec teď potžebuje sílu ve všech formách." říká s úsměvem. A pak se obrátí na tebe: "Vám by taky prospšla, ta naše jablečná šťáva, slečno.....Chcete také?"

Elora Daner - 03. listopadu 2010 11:18

Pomalu jím a cítím se nakonec docela rychle přecpaná, omluvně se usměju na kuchařku a jen zavrtím hlavou, už opravdu nemohu, když tu Berta promluví. „Já vám.. pomůžu jednou za všechno.. a ráda“ pronesu tiše k ní a vážně „moc ráda“ pronesu si spíš pro sebe. Pomohla mi a má mě ráda.. ale fakt je že tato vyjímečná bytost asi ani nevím jestli dokáže mít někoho nerada.. No nic práce volá. Usměju se a přikývnu„Děkuji, jistě mu to přijde k chuti..“ ..“ převezmu opatrně košík a pak jen zavrtím hlavou „děkuji vám, ale.. nyní ne, zatím nashledanou rozloučím se a s košíkem vyrazím vstříc spícímu a snad dosud živému elfovi.

Vypravěč - 03. listopadu 2010 21:18

Berta te dovede, jak slíbila a pak odspěchá směrem k lázni. Dál už musíš jít sama. Když projdeš lazaretem a vklouzneš za stěnu z paravánu, nesedí u lůžka dosud spícího cizince otec Lazarus, jak jsi čekala, ani nikdo z ošetřovatelů, nebo noviců. Židli, na které jsi předtím u pacienta seděla ty, někdo udstavil do rohu místnosti a nahradilo ji pohodlné křeslo. V něm, právě zahloubán do nějaké v kůži vázané knihy, sedí štíhlý, černovlasý muž. Husté, lehce vlnité vlasy barvy a lesku havraního peří, dlouhé pod lopatky, má vzadu svázané po způsobu urozených ( do ohonu svázaného tenkou černou saténkou ) a na sobě má, pod tmavomodrým pláštěm rektora Magické Univerzity, kabátec z tmavomodrého brokátu, z jehož rukávů vyčnívají bohatě nařasené krajkové manžety bílé batistové košile, černé kalhoty a draze vypadající boty. Po stranách mu z účesu splývají dva tenoučké prameny. Oba stříbřitě bílé a kroutící se do loken. Zpod vlasů mu jemně vykukují špičky uší. Ale ne tak ostře špišaté, jako u čistokrevných elfů. Na ruce, kterou si v knize označuje řádky, má na prsteníku nasazen podobný pečetní prsten, jako spící cizinec, jen kámen v něm zasazený je poloprůsvitný do tmavošeda a malý diamant na něm je ve čtvrté hvězdě od leva. Kniha, v níž čte není psána obecnou mluvou, ale nevypadá to ani čistě na elfštinu. Přesto, že číst jsi se naučila, některá písmena, nebo znaky, či co to v té knize je, nepřečteš ať se snažíš sebevíc. Vlastně je jich docela hodně. Rektor je tak zabrán do knihy, že si vůbec nevšiml, že tu stojíš a téměř mu koukáš přes rameno.

Elora Daner - 03. listopadu 2010 23:25

Tiše kráčím, přistihnu se že rychleji a rychleji, ale tak abych nic nerozlila a nevypadala jako udýchanž pitomec.. dojdu do místnoti a všimnu si křesla a na něm chlapa jak čte knihu.. MOmentík! Ty prsteny.. jsou podobné ale .. to je přece rektor. Vypadá, že si mě vůbec nevšiml.. nakouknu a pak zjistím.. že něco chápu a něco ne.. Nadechnu se.. a vzdálím se kousek dozadu "Jak je mu?" zeptám se tiše, ale aby mě slyšel.

Vypravěč - 03. listopadu 2010 23:43

"Možná trochu lépe." odpoví ti. A zaklapne knihu a pomalu ji položí na noční stolek u lůžka. "Má trochu horečku, ale to po těhto záchvatech bývá." mluví klidně a má příjemný, hluboký hlas s vlýdným zabarvením. Jakoby sametový. Pomalu se zdvihne a otočí k tobě tvář. Je to krásná tvář muže, kterému bys nehádala víc, než 30 let. Bez vrásek. Bez známek stáří. A z té tváře, která je i není elfská, stejně jako tvá, na tebe září dvojice tmavě šedých, hlubokých očí, stejně průzračných, jako je smaragdová zeleň očí roho cizince....tedy, když jsou otevřené. Se stejnou září vlídné moudrosti. "Spí ale klidně, nemusíte se bát." ubezpečí tě.

Elora Daner - 03. listopadu 2010 23:48

Přešlápnu a připadám si najednou hloupě.. jak tam tak stojím s košíkem v ruce.. Rektor je taky hezký.. ale o něm se to všeobecně ví.. Nadechnu se.. a pak se musím zeptat Vy se znáte? Já.. nesu tady nějaké jídlo.. pro něj položím košík na zem a cítím jak rudnu, kdybych se neskácela jako troska k zemi tak bych.. třeba věděla víc Jak se vlastně jmenuje? prohlídnu si cizince a na rtech se objevil smutný úsměv Otec Lasaro říkal.. že mě bude potřebovat.. ale když už jste tady vy, tak je moje přítomnost zbytečná

Vypravěč - 04. listopadu 2010 01:52

Usměje se. A jeho oči mají najdnou posmutnělý, zasněný výraz "Ano. Známe se. Vlastně jsm byli oba skoro děti, když jsme se poprvé setkali. Dva stejně staří kluci. Dva žáci téhož mistra. Co jsme se mistra Aragandiara netrálpili svými žertíky. A přesto nás naučil vše, co jsme kdy mohli potřebovat. Magii, přátelství a upřímnosti. A my zůstali přáteli.......inu......dlouho. Až před pěti lety nás rozdělila ona smutná dáma v černém." ze zasnění jej vytrhnou tvá další slova. "Ah jistě......Snad až se probudí, mohlo by to přispět k rychlejěímu návratu jeho sil." reaguje na tvé sdělení. "Alespoň na chvíli." dodá tiše posmutnělým hlasem. Vezme opatrně košík a položí jej vedle nočního stolku. "Ne.....Jen se k němu posaďte. Bez toho budu muset za chvíli jít. I jako rektor musím občas učit. A......otec Lasaro měl pravdu. On vás bude potřebovat. Potřebuje něžnou ženskou ruku, která by ho hřála. Jen tak se opravdu může plně zotavit. Já....má přítomnost mu poskytne přátelství. Nenahradí však něžnou starostlivost, vlastní ženám" zamyslí se. "Jeho jméno je Verdan. Ale jistě by si přál vám je žíci sám, až bude moci." opět se na tebe usnmál, zdvihl knihu z nočního stolku, a dvorně ti nabídl mésto v křesle. Je půlelf, stejně jako ty......a přesto z jeho postoje, držení těla, pohybů, z jeho hlasu, i krásné tváře, vyzařuje přirozená, vlídná důstojnost. V tu chvíli se dlouhé jemné řasy cizincových očí slabounce zakmitaly, a pak pomalu, jakoby s námahou, otevřel oči. "Teregrine."vyslovil unaveně a tiše. Zrychluje se mu dech. Rektor se zarazí a po jeho krásné tvéři přelétne stín. Okamžitě k němu přitoupil a jemně sevřel dlaň jeho levé ruky ve svých dlaních. "Verdane. Jsem zde příteli. A nejsem zde sám." uvolnil z toho sevření jednu svou ruku a položil příteli dlaň na čelo. Povzdechl si. "Ona......je tu? Ne..odešla?"zeptal se a jeho dech je zrychlený horečkou. "Ano. Je zde." odpovídá rektor a obrátí se na tebe. " Ne....Nelíbí se mi to. Má vysokou horečku. A dlaně jako led." šeptá ti. "To je jedem v jeho těle. Mluvte na něj. Já zatím zkusím jed alespoň z části neutralizovat. Potřebujeme ho ale v bdělém stavu. Za žádnou cenu nesmí znova usnout. Pokud usne, mohlo by to být navěky."

Elora Daner - 04. listopadu 2010 11:23

Slabě se pousměju, je dobře že.. ten cizinec tady není sám.. a znali se.. jistě, takže mágové.. to se dalo čekat. Smrt? Takže.. i rektor umřel? Jeho příchod.. byl podle příběhů podobný jako.. jeho.. zvláštní.. možná je Deska „druhá strana“ jejich světa. Tělem mi projede bolestný pocit, jestli.. jsem u něj měla minimální šanci, tak teď nemám žádnou. Narovnám se a uzamknu se pečlivě opět do nečitelného a lhostejného výrazu. A rektor začal mluvit dál..Posadit se k němu? A co s ním mám jako dělat? Navíc.. ta zrzka by dala jistě nevím co za to, aby ho mohla obskakovat. Zacukají mi pobaveně koutky „tááááááááááááák krásný“ Mé ruce ale neumí být něžné. Nemohly být, o to se postarali jiní.. a.. já sama nemám moc tepla na to, abych dokázala někoho hřát.. Můžu však odmítnout? Nemůžu.. jo.. odnesu to jako předtím a dobře mi tak, ale nemohu jinak.. „Verdan“ zopakuju tichounce a spíš pro sebe, slabě se usměju ale rychle se vzpamatuju „nemusíte.. odcházet..já..“ zrozpačitím, nechci vypadat, že lektora vyhazuju. Když tu najednou tiše promluvil. Otočím se k Verdanovi (jak nyní již vím) a zmůžu se jen na tiché koukání. Proč je svět tak nespravedlivý.. i když je elf, tak tohle si nezasloužil. Kouknu tázavě na lektora, takže má horečku pochopím.. a je zle.. Jak dlouho takto dokáže přežít? Den? Týden? Měsíc? Dokázal by se vrátit z Druhé strany? Měla bych.. udělat co mohu ale, aby mu bylo dobře. „Jedem? Jakým jedem?“ vypravím ze sebe zmateně.. vždyť.. na jed stačí magie ne? „A…co.. magie? Mohla.. by mu pomoci nebo to aspoň zmírnit?“ zeptám se pro pořádek, i když je mi jasné, že tak snadné to asi nebude. .Co se mu probohy stalo? A.. proč? Pak jen se zmůžu na přikývnutí a posadím se k němu „Jsem tady Verdane.. přinesla jsem ti pití a jídlo“ pronesu tichounce a zatnu ruku v pěst, když cítím jak mě svrbí ruka, abych se znovu dotkla jeho vlasů a pohladila ho. Ano.. je opravdu krásný.. NE NENI ale je.. NENI!! . „Zůstanu.. u tebe pokud ti to nevadí“ šeptnu dále a odzátkuji čutoru a z kousku látky vyrobím provizorní obklad, kterým mu otřu čelo. "Teď nesmíš spát Verdane.. abychom to zvládli. řeknu ještě tiše a prosebně. Čeká nás dlouhá cesta.. hodně dlouhá a se zatraceně nejistým výsledkem.

Vypravěč - 04. listopadu 2010 18:18

"Jeden uz nejprudších jedů světa, odkud oba pocházíme. Jed hada, jménam Ohnivá zmije. Pokud si pamatuji, jedu se říká polibek smrti. Tady magie sama o sobě nepomůže, slečno." odpoví ti rektor. "Jed je nevyhnutelně smrtelný po požití pouhé kapky. A jemu mu byl, žel bohům, přidáván dlouhé roky po malých dávkách do jidla nebo pití." jeho hlas zní smutně Proč jen ti to zní jako pohřební řeč? "Mohu z jeho těla magicky vytáhnout jed, který mu byl podán den, dva....týden....měsíc.... maximálně rok, předtím, než mu jeho vlivem poškozené srdce selhalo a byl přenesen sem. Cíc již přímo magie nemůže. Ale.....pčežije-li, po té nesnadné procedůře, zbytek dne a následující noc a nám se podaří aby mu horečka klesla, mohli bychom pro něj začít hledat lék."

Elora Daner - 04. listopadu 2010 19:16

„Tak.. potom je velice silný, když.. přežil tak dlouho“ mu tiše ale rozhodně, pokud to nevzdá on.. nesmím ani já.. .. „Má práce je sbírat příběhy.. slyšela jsem o muži, který potřeboval taky lék, v jeho světě používal rostlinu, která mu pomáhala, aby chodil a hýbal se… tady se mu podařilo nakonec najít vhodný ekvivalent, pro ostatní je to prudký jed způsobující ochrnutí svalů.. Chci.. tím jen říct, že.. vy můžete porovnat váš svět a Desku.. a.. třeba zjistit co hledáme. Trochu se v těch věcech vyznám, ne jako čarodějové divočiny.. ale i těch pár znám“ “ navrhnu opatrně. Nechci znít moc vlezle.. ale když to zabralo u toho chlapa tak proč ne u Verdana „Navíc.. zde.. prý existuje místo, kterému se říká Druhá strana… „ nadhodím, snad ví co tím chci říct.. řeknu mu to ale tichounce aby to náš pacient nezaslechl a zbytečně nezmatkoval.

Vypravěč - 04. listopadu 2010 19:49

"Ano......Také jsem o tom muži slyšel." odpoví rektor. "A o několika dalších četl v knihách." v jeho tváři se letmo mihne úsměv. "Na světě, odkud pocházíme, existovala jedna bylina z níž jsem mu kdysi připravil lék.....Bílé kapradí. Rostlina i u nás už v době, kdy jsem tam ještě žil, velice vzácná. Roste.....nebo spíše rostla.....na jediném místě v celém světě. Na téměř ndotčené lesní lučině.....uprostřed prastarého hvozdu. Tomu místu se říkalo Louka jednorožců. A kdysi tam opravdu bylo možno, byl-li jste dost tichý a opatrný, tato zvířata i spatřit, jak se popásají na šťavnaté trávě...." trochu se zasnil a jako by se při svých slovech toulal těmi místy. "Čarodějové divočiny?" vrátila ho rychle na zem tvá slova. "Myslíte druidy? Ano.....už mne také napadlo, že bychom se jich mohli zeptat." potvrdí ti. Pacient na lůžku si povzdechl. Musel dobře slyšet, o čem jeho přítel mluví. A asi se na chvíli také zatoulal.

Verdan Sarachiester - 04. listopadu 2010 20:16

Nevím, jak dlouho jsem se toulal černou prázdnotou bezesného spánku, přivozeného mi pomocí kouzla, než mne probudil tichý hovor. Ještě v polospánku, nevnímal jsem ze začátku přesně slova. Až když mi přítelovy teplé ruce sevřely dlaň, dokázal jsem se. přes závrať způsobenou horečkou a křečovité svírání kolem srdce a plic soustředit. Jed?.....Tak tedy nebyla má nemoc přirozeným vývojem zhoršujícího se stavu srdce, jak mi tvrdil lékař? už to pouhé pomyělení sevřelo mé srdce silněji. Tak silně, že jsem ma krátký okamžik opět ztratil vědomí. Probral mě vlídný dívčí hlas. Volala mě. Nazývala mě jménem. Ona zná mé jméno?......Jak krásně zní z jejích rtů. "Vy...jste neodešla?" promluvím na ni. "Ne.....je mi....milé....když jste....tady." a nedokážu říci proč. "Znáte....mé jméno?......Od-kud?" nemohu se nezeptat. "Znám vás. Jak...se jmenujete?" jen s námahou držím oči otevřené a svíravá křeš mne chvílrmi připravuje o dech Jed.....proč jed?. Snažím se usilovně bojovat s tím sevřením o každý jednotlivý nádech. Nedmím spát.....vím to.......I ona to říkala. Nesmím spát. Ale.....směz zak na chvíli zavřít oči. Jen na chvilku.... Teregrin právě mluví o louce, na které rostlo bílé kapradí. Můj spásný lék.....Tak proto přestal zabírat.......Spát....alespoň malou chvíli. nemohu udržet oči otevřené. Přivřu je tedy. Ačkoliv je to už dlouho, kdy jsem nšco viděl, na pozarí mé mysli vyvstává obraz toho palouku. Spát......jen chvíli spát. Zatím co děvče Teregrinovi cosi šeptá, samy se my zavřou oči. Spááááát....

Elora Daner - 04. listopadu 2010 20:45

Potom tedy bude nezbytné vyvěsit vzkaz, nebo vyslat někoho kdo pojede do Říše najít paní Nyaro, nebo někoho schopného odpovím mu a při povzdechnutí se otočím k pacientovi. Posadím se k němu a koukám na něj zelenýma očima. A pak promluví, má i krásný hlas, příroda byla k tomuto muži velice štědrá.. myslím, že by mohl mít kteroukoliv v Tirianu a nejen tam.. kdyby chtěl. Slíbila jsem Vám, že se o Vás postarám odpovím tichounce a smutně se pousměju. Váš přítel Vás tak oslovil... připomenu mu a koukám na něj, nevím jestli jeho schránka je dost silná, aby tento boj přežila a pokud ne.. tak snad budou bohové milosrdní a pošlou ho nazpět z Druhé strany. Potřesu hlavou a kolem se rozlila bylinná vůně.. Jmenuji se Elora odpovím mu na další dotaz trpělivě a otočím se k Lektorovi, dojdu k němu a zašeptám to o Druhé straně, pak se hned otočím k Verdanovi Udělám.. co budu moct slíbím oběma vlastně, když si všimnu, že usíná. Jemně s ním zatřesu a pokud to nezabere tak silněji "Nesmíš spát.. potřebuji aby ses teď k nám vrátil a bojoval. Jestli to.. zvládneš tak.. tě tady provedu slibuju.. NESPI" v hlase je naléhání, z rukou vystřelila povzbudivá energie, umím dodta i lidem sil.. ale tady není jisté jestli to pomůže. Musí bojovat sám a musí chtít... jinak prohrajem všichni.

Verdan Sarachiester - 04. listopadu 2010 21:38

Ve utichající tmě okolo slyším dívčí hlas, jak mi říká své jméno. Elora....krásná jméno...... Nedokáže ale udržet mé oči otevřené. Spát....Jen malou chvíli. Oči se zavřely snad ani ne na několik vteřin a já, přes netečnost temného prostoru kolem, slabě vnímám něčí dotek na svých ramenou. Někdo se mnou slabě zatřásl, ale nemám sílu ani požádně dýchat, natož otevřít oči. Silnější zatřesení. "Nesmíš spát" slyším naléhavý dívčí hlas. Eloro!.........Spát....alespoň několik minut. Říká, že potřebujš, abych se vrátil.....Abych bojoval. Ano....chci se vrátit......chci bojovat......Spát....Alespoň na pár sekund. "NESPI." slyším její hlas zvýšený naléhavostí. Mým tělem projely dva magické výboje. Posílen jejich energií s námahou otevírám oči. "Te-re-gri-ne."podaří se mi vypravit přes horečkou vyprahlé rty. "E-lo-ro." chytám se těch jmen, poutajících mne k vědomému světu se stejnou nadějí, s jakou se tonoucí chytá stébel trávy, kol břehů. Se stejnou potřebou pevného bodu, jehož se lze zachytit.

Elora Daner - 04. listopadu 2010 22:03

Na rtech se objevil úlevný úsměv, dokázal to... Jsme u vás Verdane pronesu tiše k němu a potom, jako by moje ruka měla vlastní vůli, se dotknu jeho ruky. Přejedu nevědomky a s něhou po ní prsty. Potom se provinile na něj podívám a raději ruku stáhnu. Máte tu jídlo a pití.. měl byste zkusit něco sníst.. navrhnu tiše Pomůžu vám Krátce kouknu smutně na lektora a pak na něj, nesmím se vzdávat předem.. a musím to vydržet pro něj.. žádné kolapsy, žádné feťácké třasy.. přikážu si v duchu. Skloím se k němu a zašeptám: Zkuste to vydržet, máte hodně síly..

Verdan Sarachiester - 04. listopadu 2010 22:26

"Jsme u vás." slyším Elořin hlas a cítím, jak mne její prsty jemně hladí po ruce. Je to hřejivé, milé a utišuje to horešnatý třas, v mém těle. Ale dívka najednou ruku stahuje....Proč....Ne....Vždyť to bylo příjemné. "Ne....pro-sím. Ne-odtahuj-te se....E-loro."pokusím se jí říci....Ale i já sám svůj hlas sotva slyším. Jak by mohla ona. Mluví o jidle. Nemám hlad......Jen žízeň. Pokusím se pohnout hlavou v odmítavém gestu. "Ne-mám hlad."zkouším to i říci. Můj hlas je ale stále sotva slyšet. Jak jí to říci?

Elora Daner - 04. listopadu 2010 22:37

Trhnu sebou a kouknu po něm, copak by mu nevadil dotek... míšenky? Co ode mě chce? Polknu a zamrkám, když se mi tlačí do očí slzy, nakonec mu ale tiše vyhovím a znovu položím ruku na jeho. Nemá hlad.. Je mi ještě víc smutno, musí jíst.. a.. navíc.. dalo jim to práci.. Máte.. tady i pití.. vynikající šťávu jen pro vás vypravím ze sebe podepřu vás, jestli.. chcete abyste se napil nabídnu mu ještě.. stačí jen aby přikývl nemusí přeci mluvit pokud ho to vyčerpává.. Chci mu pomoct... nejen pro tu krásu.. kterou ukazuje mým očím, ale.. hlavně proto, že.. je v něm něco.. Potřesu hlavou Mohu vám..taky jen navhlčit rty nabídnu tichounce.. snad to nepochoil tak.. jak blbě to mohlo znít. Vezmu hadřík a jemně mu přejedu vlhkou látkou po rtech. "Lepší?"

Verdan Sarachiester - 04. listopadu 2010 23:02

Když ucítím znovu její dotek. Je znát že napětí mých svalů trochu povolilo horečnatý třas se zmírnil. Pokusím se dokonce o úsměv. Nabízí mi pití. Ano...napol bych se velmi rád. Pokusím se přikývnout. Dokonce se snažím pohnout. Zdvihniut se. Nejde to a opět cítím svírání.....a co hůř....opět se do mne zakousla ostrá, bodavá bolest šířící se od hrudi. Zatnu pěsti úsilím a nadzdvihnu se asi půl centimetru. Vzdor úsilí se ale nedokážu ani v této poloze dlouho udržet a bezmocně se zase zabořím do podušek. Nejspíše si toho všimla, neboť vzápětí mi kdosi opatrně drochu navlhčil rty. Vláha toho letmého doteku je ale okamžitě vstřebána vysokou horečkou rozpáleným tělem, snažícím se ze všech sil bojovat s jedem. "Ještě." poprosím tiše. "Zkuste mu nakapat tekutinu na rty, Eloro." ozve se tichý Teregrinův hlas v němž nelze přeslechnout stopu smutku. Projede mnou vlna zimničného třasu.

Elora Daner - 04. listopadu 2010 23:13

Slabě se usmál.. a mnou tohle projelo jako šíp.... musí to přežít a dokázat to, teď už vím jaký mám cíl.. Pozoruji jak se snaží pohnout.. a jak spadne nazpět a po tváři stekla jedna tichá slza.. Na tohle teď není čas pitomče! zavrčím na sebe v duchu „Nevstávejte.. „ „ šeptnu tiše a znovu přejedu jemně po ruce, poté co jsem mu navlhčila rty mě znovu požádal… Má krásný hlas.. ne vysoký a uvřískaný jako když taháte kočku za ocas, ani hluboký jako temné štoly… prostě akorát.. Zhluboka se nadechnu a potom když uslyším lektora jen přikývnu: .. „Nikam nejdu, nebojte se.. ani se nelekněte, dám.. vám trochu šťávy na rty..a budeme takto pokračovat dokud budete potřebovat“ S překvapivou neochotou, kterou jsem cítila, když jsem ho musela pustit otevřu láhev jablkové šťávy a opatrně mu nakapu trochu, tak aby se nezakuckal na rty. „Dokážete to Verdane“ šeptnu jenom. Vyčkávám až ji „vypije“ a pak postup zopakujem dokud bude chtít.

Vypravěč - 04. listopadu 2010 23:19

Verdanova ruka, které se dotýkáš, je chladná jako led a promodrávají mu konečky prstů. Na čele a ve vlasech má ale krůpěje potu a když se mu dotkneš tváře, hoří vysokou horečkou. Tak vysokou, že je až s podivem, že ji jeho tělo ještě vydrží. Rektor sedí tiše na kraji lůžka, z části obrácen k jeho tělu soustředěn, s přivřenýma očimanad ním přejížtí jednou rukou, zatím co v druhé drží nad tou první malý flakonek. Mezi rukou a tělem probíhá namodralá záře. A malý flakonek se pomalu plní čirou zlatavou tekutinou. Jenže.....není nenaplnitelný. Když tekutina v něm dosáhne až nahoru, flakon se sám od sebe uzavře. Ale další není. Mág pomalu přeruší proud namodralého světla, ruku stáhne a unaveně otevře oči. "Víc to dnes nepůjde. Vysiluje to jeho i mne. A svyšuje mu to horečku." jako by se omlouval. Je trochu pobledlý. Tohle kouzlo asi opravdu vyčerpává. Sleduje, jak si počínáš s hadříkem a lehkým kouzlem vytvoří malou dutou slámku. "Žkuste mu nakapat trochu tekutiny na rty, Eloro." Radí ti hlasem ztišeným únavou. Je v něm zřetelně patrná stopa smutku.

Verdan Sarachiester - 04. listopadu 2010 23:53

Cítím magii, která mne zbavuje jedu v těle. Žel bohům trvá její působení jen příliš krátce, aby tělo opravdu bylo jedu zbaveno. Vnímám ale také, že Teregrina to stálo mnoho sil. A vím, že dnes už více nemůže. Mé tělo po tom magickém zákroku už nežhne horeškou s takovou intenzitou, ale stále jěště žhnu a probíhají mnou vlny zimničného třasu. Elora mi tiše vysvěrtluje, co hodlá udělat. Je mi líto, když její dlaň pustí mou ruku. Ale vzápětí po tom, my rty svlaží několik kapek tekutiny. Než je stačí vstřebat horkost, stečou mi po rtech do pootevřených úst. Je to sladce nakyslá jablečná šťáva, plná slunce, jehož energie po kapkách přidává sílu mému tělu, pro další urputný boj. N-ne....My...my to..d-do-ká-že-me, E-loro. Spo-lu." odpovím na její slova. A opět se pokusím o slabý úsměv. Mezitím mi na rty dopadnou další kapky jablečné šťávy a další kapky energie k boji se mi rozběhnou tělem. Ano...Dokážeme to.....Já, Teregrin a Elora.....Teď už tomu věřím.

Elora Daner - 05. listopadu 2010 09:19

Nakapu mu voňavý nápoj na rty.. a on začne tiše mluvit: „Pššš nevysilujte se“ , zatímco mu dávám pít. Neuniklo mi však co říkal. … My… Ale já nejsem součástí žádného my, nikdo.. nechtěl abychom byli součástí nějakého my…a nyní.. ten cizinec chce abychom spolupracovali.. „anděl“ a já.. Polknu a v očích se objevilo dojetí, když mu dávám pít.. pokračuji tak nějakou chvíli.. dokud jakkoliv nenaznačí, že už to stačilo. Jed.. vydržel tak dlouho a nakonec ho zabil, tělem mi projela nevěřitelná zloba a nenávist k té bytosti, která m tohle způsobila, zachvěju se a zatnu ruku v pěst.. Pomalu cítím jak se změ začíná zmocňovat třas.. Ne teď ne.. když.. to vydrží on.. musím taky… nechci ho zklamat a.. čím déle se.. nedozví co jsem zač, tím líp pro mě. A… když to zjistí.. tak potom se budeme muset rozloučit..Ne.. nesmím si ho pustit až moc k tělu. Nechci cítit znova tu otupující a krutou bolest ztráty.. tu samotu, která nemilosrdně ve své pěsti drtí mou osobu.

Verdan Sarachiester - 06. listopadu 2010 10:56

Pomalu, s jednotlivými kapkami, přichází ještě chvíli energie. A já ji přijímám jak nejlépe jsem schopen. Sám cítím, jak horečka trochu ustupuje a na Elořino přání se chvíli opravdu snažím, nesnažit se mluvit. Jenže......pak začně v kapkách, skrápějících mé rty, energie ubývat. Pokusím se tedy zatápat a dotknout se dívčiny ruky, držící lahvičku s nápojem, jenže jsem tak zesláblý, že ruka se sotva pohne. "Děkuji...Eloro." zkusím to tedy, přes zákaz mluvit, pomocí hlasu. Ano.....zní teď trochu zřetelněji a už se tak netřese. Ale stále toje ještě šepot. Který mne opravdu vysiluje. Snad dívka ta dvě slova pochopí. Navzdory tomu, že horečka trochu ustoupila, projede mnou opět vlna zinmičného třasu během níž jako by mi trnul a tuhl každý sval. opět se mi ruce na chvíli nekontrolovatelně sevřou v pěst. To je tím jedem. uvědomím si. Jak to mohl Preligen udělat?.....A proč?

Elora Daner - 06. listopadu 2010 11:51

Upíjí a já se na něj pozorně koukám. Tolik bolesti v něm.. i když lektor říkal, že je to zbytečné pak se pokusím.. poděkoval mi.. a já ho pochopila. Dám tedy lahvičku pryč a kouknu na něj, pohled mi sjede od jeho očí přes hezky tvarovaný nos po rty na kterých je ještě zbyteček šťávy. Jaké by bylo se ho dotknout? Políbit..Jen..tak maličko.. letmý dotek pomyslím si a tato myšlenka mě začne pokoušet jako sledování hvězd či západu slunce. Polknu a promasíruju si spánky. Nic nebude pitomče!!! Vynadám si v duchu a pak ho opatrně chvějící rukou vezmu za jeho. „Nebojte … se Verdane.. teď prosím“ to vykání mi pomáhá, jasně ukazuje hranici přes kterou nesmím jít. Z ruky se začala linout hřejivá energie, která jako by vycucávala trochu jed z těla.. nevytáhne ho moc, byl mu podáván moc dlouho, ale mohlo by mu to pomoci aspoň trošičku.. Když skončím rozhlédnu se: „Hned budu u vás“ “ šeptnu k němu a ruku pustím.. dojdu k lavoru s vodou a mýdlem a pečlivě si umyju ruce, potom se k němu vrátím a znovu ho překontroluji a chytím jeho ruku, samovolně po ní něžně přejedu palcem…… A já si myslela, že ke mně byl svět krutý.. Proč.. mu připravil tak dlouhé utrpení a prostě ho nezabil hned? A.. poví mi někdy svůj příběh?

Verdan Sarachiester - 06. listopadu 2010 22:32

Cítím její pohled, jak očima hladí mou tvář......a poprvé, po dlouhých letech, v duchu proklínám Cristal ten sychravý pozdně podzimní den v mém raném dětství, kdy jediná rána bičem a jediný pokus o úhyb navždy vzal mým očím schopnost vidět. Jak rád bych jí pohlédl do očí. Jak rád bych viděl, jak vypadá. Jak se usmívá, jak se mračí, jek vypadá smutná, nebo zamyšlená....třeba i jak se zlobí. Znal barvu jejích očí, vlasů, odstín pleti. Mohl vidět její dlaň, dotýkat se mě, a svou dlaň hladit její tvář. Setřít její slzy, když je uroní........Ne, tohlo nikdy nebude možné. Když pak opatrně, jako by se bála, vezme mou ruku do své, jako by sám ten fakt měl moc utišit křečovité sevření a na chvíli odvát i horečku a zimničný třas. Chvěje se. A když promluví, její krásný hkas se také chvěje. Co je jí? Snad se mě nebojí? Ale to už cítím kouzlo.....a jemný tah a mravenčení ve svalech, jak se pokouší zbavit mé tšlo další trochy jedu. Je to slabší kouzlo, než jaké použil předtím Teregrin Jeho magii znám., a trvá jen chvilku, i tak ji ale muselo oslabit. Tolik pro mne obětuje......Pro slepého muže, kterého zná jen chvíli. Zasloužím si to vůbec? A mohu jí to někdy nějak splatit? A pak se rozloučila a pustila mou ruku. A vracející se křeč a horečka, provázená zimnicí, na mne na chvíli dolehly plnou silou.......a málem mne připravily o pracně po kapkách získanou energii. Přivřel jsem oči a když byly bezpečně co nejdál, dovolil jsem si zkřivit tvář na chvíli bolestí a v návali křeči opět zatnout dlaně v pěst, až se mi tentokrát nehty zaryly do kůže a zůstaly po nich na mé dlani malé ranky, když křeč povolila. Ale to už se vrací. Opět bere mou dlaň do své a jemě mě začne hladit po ruce. A mým tělem opět proudí úleva......A příjmné mravenčení v místech, kde se její ruce dotýkají pokožky mé ruky. "Eloro." tentokrát byl můj pokus o mluvení tochu plynulejěí. Ikdyž stále tichý....a beroucí mi sílu. "Až.....mi bude lépe. Směl bych...dovolíte mi....... poznat vaši tvář? Budu....jemný. Přísahám."

Elora Daner - 06. listopadu 2010 23:34

„Netrvalo to dlouho že ne?“ zeptám se tiše a jemně znovu můj palec polaská jeho ruku a pak znovu.. a znovu… Snažím se nechvět ale.. chybí to.. a… jsem slabá.. i takové maličké kouzlíčko, kdysi prkotina mě oslabilo. Polknu a zhluboka se nadechnu, když promluví.. a požádá mě. Zamrkám a cítím jak se mi do očí derou slzy. Ví.. vůbec co po mě chce? Jak.. to může po mě chtít.. a… pak všechno skončí.. ztratím ho.. jen proto že nejsem jako on. Zatnu zuby, aby se mi z hrdla nedostal žádný zvuk.. nechci aby tu zkolaboval jen proto, že neumím udržet emoce na uzdě.. Nádech výdech.. Odmítnout ho.. by mu mohlo způsobit kolaps.. a.. navíc čím dřív tahle fraška skončí tím líp pro mě.. snadněji se z toho dostanu. Když promluvil o jemnosti tak se mi na rtech objevil smutný úsměv… „Jak.. si přejete, Verdane“ vypravím ze sebe tiše a smířeně, neúspěšně maskujícc smutek, který se nemilosrdně rozlézá celým mým tělem a bodá uvnitř srdce.

Verdan Sarachiester - 07. listopadu 2010 00:10

Přestala mě hladit a ařkoliv se snažila to zamaskovat, pocítil jsem napětí. A slanou vůni počínajících slz. Řelk jsem něco špatného? Nebo nevhodného? Je snad na tomto světě špatné, když někdoí nevidí? Nebo když takový jedinec po někom žádá, aby si ho směl prohlédnout?nerozumím tomu. Cítil jsem jak se zhluboka nadechla a vydechla, jako by se snažila uklidnit, než promluví. A pak odpověděla že jak si přeju a v jejím hlase bylo tolik smutku.Proč? Je snad její tvář znetvořená? Bojí se, že to zjistím? "Odposťte. Já......Nechtěl jsem....vám...ublížit.To.... to nebyl....rozkaz.....Eloro."opět se mi trochu ztížil dech......A opět mnou projela křeč a já si jen víc rozedřel ranky od nehtů na dlaních. "Nenutím.....vás. Chtěl jsem....vás.....jen poznat." a najednou je i mě smutno. A opěz mě bodá u srdce. Snažím se to udělat, jako ona. Ale už jen pokus o hluboký nádech je trhaný, dusí mne a nutí lapat po dechu. A v hrudi rozpoutává požár bolesti. Zamrkám......cítím se zase slabý. Vím, že nesmím spát, neboť oslabený orgenizmus nedokáže bojovat s jedem a zároveň během spánku udržovat v chodu mé životní funkce. Ale.....záleží na tom......nebude to tak lepší......Prostě jen zavřu oči.......A přestanu ji trápit. už se mi opět skoro zavřely oči. Ale co Teregrin? On se tolik snaží a já bych mu snahu takhle snadno zmařil? Ne.....A právě pro něj ne. Dokud to půjde, musím se také snažit. Když ne kvůli té divce, pak pro něj. Pro přítele, který mi byl vždy nejbližší. a s námahou zas oči otevírám.

Elora Daner - 07. listopadu 2010 08:44

Mám odmítnout? Nemůžu, má právo to vědět a .. já bych neměla využívat toho, že nevidí, čím dřív si tohle ujasníme tím líp. Smutně se pousměju: „Já vím…máte ale pravdu… a.. dovolím vám to, teď ale musíte na to nabrat síly“ koukám na něj starostlivě a vidím jak zavírá oči… Do háje, vždyť.. jsem uděla co chtěl „Verdane.. prosím- nesmíte spát šeptnu naléhavě a sevřu mu ruku. Chce si mě prohlédnout.. aspoň to tvrdil.. tak se musí snažit. Znovu si ho prohlídnu je nádherný ano je.. a.. není to klasický elf, jakého jsem potkala.. polknu a cítím jak se mě zmocňuje třas a trochu závrať.. Jen.. jednou.. než mě odežene od sebe pryč.. Nakloním se a jemně ho políbím na čelo, cítím pod svými chvějícími se rty jeho kůži a vůni, pak se pomalu a mučivě pro mě odtáhnu „Omlouvám se Verdane“ špitnu, snažíc se vylovil z najednou vyschlého hrdla vlhko, díky kterému bych mohla mluvit líp a ovládnout třas. „Dejte… se dohromady prosím a nevzdávejte to“ šeptnu ještě nakonec a volnou rukou si přejedu přes rty, jako bych si chtěla tohle uchovat co nejdéle, ne-li napořád.

Verdan Sarachiester - 08. listopadu 2010 22:16

Opět jsem otevřel oči. Vlastně vzápětí poté, co se zavřely. Snažím se, to je zmát. Rád bych Eloru nějqak ubezpečil, že to ještě nevzdávám. Pokus o mluvení jsem ale vzdal předem. Cítím se tolik slabý, že by mne slova stála poslední zbytek sil. A není to jen pocit. A pak mě něco napadne. Ano....tohle by mohlo jít. Roshodně to stojí méně síly, než skuteřné mluvení. Vlastně.....jen chvilku koncentrace a trošičku magie. ani chvíli nepochybuji, že v sobě i zde mám Dar a tedy i magii. Cítím ji v sobě proudit. Vzhledem k jedu sice proudí váhavě, ale je tu. Pousměji se na Eloru. A chvilku se koncentruji. Opatrně pak uvolňuji, spolu s trochou magie, svou mysl v níž se začínají vytvářet slova pro první dotek spojení, které mezi námi hodlám vytvořit. Pomalu, jemně, vyhledám Elořinu mysl. Opatrně, pomalu, jako bych se dotýkal jemné, křehké věci, která se pod neopatrným dotykem může rozbít, se té mysli dotknu. "Pokusím se. Chci poznat tento svět.....A vás." říká jí ten jemný dotek vlídně mým hlasem, znějícím v její hlavě. I tenhle hlas zní slabě a vyčerpaně.....Ale ne tolik, jako hlas skutečný. "Než se to podaří, Eloro. Tohle je způsob, jak s poku můžeme udržet kontakt, aniž bych se vysiloval pokusem o řeč. Pokud vám to nevyhovuje, naznačte mi to. Třeba slovem. Pokud ano, dotkněte se mne, prosím, znovu tak, jeko před malou chvílí."

Elora Daner - 08. listopadu 2010 23:07

Koukám na něj jak znovu otevřel oči a oddechnu si… Nemusí mluvit, stačí.. že je tady… držím ho za ruku a pozoruji jeho rysy na to jak mu to sluší.. a poprvé si musím přiznat, že lituju, že nejsem jedna z nich. Zamrkám a polknu.. Vypadá, že se soustředí.. neměl by se vysilovat.. Ale mluvit na něj.. k čemu by mu byly mé řeči? A potom se to stalo.. jemný dotek.. bez klepání..tak nesmělý a něžný.. k tomu jeho úsměv, ze kterého se.. mi začala točit hlava. Polknu… a v hlavě se mi ozval hlas.. jeho hlas.. tichounký a něžný, opatrný.. jako bych já byla ta křehká.. Tak se bojí aby něco nepokazil.. aby mě nevylekal.. Cítím jak mi zase vlhnou dojetím oči. „Budeš zklamaný Verdane“ pronesu tichounce a smutně.. a on pokračuje dál.. „Jestli… vás to nevysiluje.. souhlasím…ale.. to ostatní.. já.. už.. nemůžu nezlobte se“ pronesu tiše a nešťastně. Nemůžu… už tak zapomínám co.. dělám a jak se chovám.. a další dotek, pak.. by stačilo jen..trošku sjet níž.. přes víčka nos.. a pak.. Otřu si volnou rukou oči a potřesu hlavou..není nic horšího než mladá žába, nepatřící nikam a myslící na blbosti.

Verdan Sarachiester - 08. listopadu 2010 23:36

Souhlasila.z duše mi spadl obrovský balvan.Ale..... Nerozumím tomu. Něco se s ní děje.....snad.....se mne dokonce bojíJe zoufalá....nešťastná.....roztřesená. Proč? a šťastný výraz v mé tváři vystřídal stín. Překvapuje mne to tak, že to jistě je znát i ve výrazu mé tváře. "Bojíte se mne, Eloro?.......Ublížil jsem vám? Proč bych měl být zklamaný?" dotkne se opět má mysl jemně té její. Jsem zmatený, a ten zmatek mí působí smutek. Nerozumím jí a tolik bych chtěl.......Tolik bych jí toho chtěl říci......že její doteky mne uklidňují. Že její přítomnost mne posiluje. Že pleť na rukách má jako jemný satén......Že jsem nikdy, kromě svých sester, nepotkal dívku, jejíž pouhá přítomnost by dala mému životu smysl, a mému tělu dodávala energii....Ale.....jak jí to říci......A....neurazí ji to? Nezraní?.......Nepoleká ji to? Neodežene?

Elora Daner - 09. listopadu 2010 00:01

Vidím jak se mu promění tvář z úsměvu na smutný.. .. Nesmí si .. myslet nic špatného.. nic mi neudělal. A pak to vyslovil i nahlas… Polknu a zavřu oči.. Jasné proč by měl.. Čím dřív to budu mít za sebou tím líp pro oba.. Vydechnu .. „Neublížil jste.. mi to si nesmíte myslet“ vypravím ze sebe tiše a kouknu na něj.. „nesmíte.. prosím“ tichounce s smutnou naléhavostí. a pak se zeptal.. na to co mě pálilo a trápilo ze všeho nejvíc.. mučilo mě a drtilo veškeré možné sny předem v prach.. to co jsem prožila, kvůli tomu že nejsem jako on… Zhluboka se nadechnu a se smířeným odhodláním se rozhodnu mu poskytnout odpověď : „nejsem.. jako vy Verdane.. a.. elfové .. mě nemívají rádi“ tak a je to venku.. děs sevřel mé útroby a vrátil se zoufalý třas.. který je následován tichým smířením. Cítím jak jsem se přikrčila, čekajíc.. bolest a další jizvu..

Verdan Sarachiester - 09. listopadu 2010 00:27

"To jsem rád." odpoví jí další jemný dotek. Ale nezdá se, že by ji to potěšilo. Něco ji trápí. To cítím.....Ale co? A když už se pomalusmutně smiřuji s tím, že ni to asi nepoví, opět se ozve její krásný hlas. Zní tolik smutně. "Ano Eloro......jistě...... jsme každý jiný. A třeba se k vám elfové vašeho světa nechovali tak, jak by se chovat měli. To, že jsem jejich rasy, ale samo o sobě přece neurčuje, že se budu chovat stejně......Neznám jejich způsob myšlení ani pohled na svět. Neznám ani jejhich obvyklé zvyklosti......Ani důvod, proč se k vám chovají zle........Pro mne jste laskavá, dívka s hebkými dlaněmi a jemnými prsty......s milým, krásným hlasem......se srdcem schopným lásky a duší, která vřelostí přetéká, aškoliv vřelost nepoznala.............A se jménem, znšjícím jako stříbrná zvonkohra.....Takovou jsem vás poznal, když jsem vás potřeboval nejvíce.......A není na tomto ani jiném světě jediné bytosti, která by to změnila." říkají mé myšlenky. A v těch slovech není ironie ani posměch. Jsou vážná. A upřímná. A doprovázená úsměvem a lehkým sevřením její dlaně tou mojí. Ne.....nelze v tom najít chlad. Ani aroganci, nebo povýšenost. A to sevření jí nemá ublížit. Je to jen bezeslovný projev důvěry.......a snad i podpory. A nožná slabý záchvěv něčeho víc.

Elora Daner - 09. listopadu 2010 00:59

Zavřu oči a to chvilkové ticho je nesnesitelné, cítím jak se mi derou opět slzy do očí a vrátil se třas i pot.. snažím se dýchat.. musím se o něj postarat.. slíbila jsem to. A pak.. se mě znovu dotkl svou myslí, jemně.. s něhou a s takovým.. citem.. jeho slova hladí.. víc a víc.. Teď mi slzy začaly stékat..neodhání mě a chce mě poznat.. chce být se mnou a usmívá se. Polknu a snažím se dýchat… Je to blázínek.. z jiného světa. S něhou se usměju a pohladím ho po ruce. V jeho hlase nebyl posměch ani ironie, jen.. upřímnost. Ale.. je to možné? U mě? Nadechnu se a pak se k němu pomaličku skloním a věnuju mu další jemný dotek rty a najednou se mi nechce odcházet pryč.. tichounce si povzdechnu,, tohle bude těžší než jsem myslela.. mám ho léčit.. ne.. a pomalu se odtáhnu. „Jsi.. hodný Verdane a.. děkuji" pronesu tichounce. A zbytek.. snad ukáže mi čas, jaký je.

Verdan Sarachiester - 10. listopadu 2010 12:53

Políbila mne......Bylo to nesmělé a letmé, jako dotek vánku, ale l to polibek. jako by mi ten jediný slabý dotek Elořiných rtů vlil do těla další vlnu sil. Tváře mi začínají trochu růžovět. Je to jen slaboulinký nádech. A horečka ještě trochu ustoupila. Stále žhnu horkostí, ale pokles už je patrný. Usměji se. "Hodný Eloro? Ne....to nejsem. Jen...jsem zvyklý neposuzovat ostatní podle toho, co je obvyklé, si o nich myslet. Raději dotyčnou osobu blíže poznám a sám si udělám názor. Ač nejsem prostého původu, nrbyl jsem vychován k pýše a povýšenosti. Víš...svět slepce je jiný, než svět vidících. Bez zraku, který lze často snadno ošálit, vnímá slepec okolí mnohdy jasněji. Skutečněji. Ty, má milá, obětavá pečovatelko s překrásným jménem, které rád vyslovuji, jsi si od první chvíle získala mé sympatie. Jen málokdo z ostatních, by oslovil cizince, jehož vidí poprvé. A ještě méně z nich by takovému cizinci, obzvláště je-li rasy s níž mamají dobré zkušenosti, poskytlo pomoc." dotkne se opět opatrně má mysl její. "Vlastně i v mém světě by mne převážná většina obyvatel nechala mému vlastnímu osudu, buďto ze strachu, nebo vedena představou, že do ostatních a jejich problémů jim nic není. Ty jsi to neudělala. A už i za to samotné, patří tobě můj dík, nikoliv tvůj mě." odmlčím se.......tento druh komunikace sice nevyčerpává tolik, přesto i on dokáže odčerpat energii. A já s ní potřebuji začít šetřit, mám-li vyjít z boje s jedem a horečkou vítězně. "Navíc.....Ano, můj drahý přítel Teregrin zde kvůli mě zanedbává své povinnosti rektora a svou pozornost mi věnoval sám představený chrámu, v němž jsem se zjevil......Ale...Jsou to tvé dlaně, jejichž těplo a něha mě hladí a tim i uklidňují, tvé doteky a polibky, jež léčí více, nežli kouzla či lektvary, a tvá milá, posmutnělá, trohu snad i bázlivá a nesmělá, přítomnost, která mi navrací sílu. To tvé ruce mi podali pít. To tvůj hlas mě volal zpět z černé propasti....A za to ti, Eloro, budiž znovu dík." ne, neřeknu jí, že jsem se zamiloval do jejího hlasu, že kůži má jak satén a ten že bych chtěl věčně cítit dotýkat se mne, že mi chybí, kdykoliv jde byť jen kousek pryč. A že ji mám asi rád......Na to....Zatím nemám odvahu. Chtěl bych jen......Aby ty dva letmé doteky jejích rtů, nebyly poslední a aby dotek jejích prstů v mých vlasech, tam v chrámu, nebyl jen mylnou představou nemocí zjitřeného organismu. Moc bych si to přál.

Elora Daner - 11. listopadu 2010 14:49

Usmívám se na něj, vypadá to, že mi teplota ustupuje, jestli to půjde tak dobře jako doposud, tak z toho bude na chviličku venku a vyhráli jsme další den… Ráno si ale budu muset odpočinout.. a odejít. Spící bych mu byla k něčemu.. Zvláštní, že mi až překvapivě drogy nyní nechybí.. možná je to tím, že se ho snažím udržet naživu, možná je to tím.. že nechci aby mě tak znal. Usmál se… jen tak.. a sluší mu to, ano tak bych ho chtěla vidět, usměvavého, spokojeného…Potom opět „promluvil“ Nadechne se a vnímám zase dotek jeho mysli a mé, jak se propojují, spojují.. vzdalují.. Tak opatrně a tak jemně.. jen aby neublížil trosce jako já. Namočím hadřík a otřu mu čelo, jemně mu potom položím hadřík na čelo. Ale ano, je hodný a hlavně čistý, umí odpouštět, bez předsudků a .. krásný. Ano bez zraku se orientujeme jinak, o tom není pochyb, musíme mít více vybičované ostatní smysly, aby zrak zastoupily..To… že elfy nemusím neznamená.. že nedokážu pomoci někoho kdo mi nic neudělal Verdane“ mu tiše, ráda vyslovuji jeho jméno.. krásné zní. . „Kdyby.. ses mě ptal proč, odpověď by byla „nevím“ nevím, proč jsem ti chtěla pomoci.. ale přišlo mi to v tu chvíli správné“ odpovím mu tiše a smutně se pousměju. Jaké by bylo ho políbit trochu níž? Polknu a cítím jak mi začínají hořet tváře … Ne to.. nemohu ne hned .. „Nebojím se tě Verdane.. „ pronesu tiše ale v hlase je znát upřímnost i rozhodnost. Ne, nebojím se ho.. Spíš se bojím s někým být, jen tak se otevřít a plout.. věřit a nemít strach z bolesti, která vždycky pak přišla. Jenže u něj je to jiné.. mám šanci asi jako můra a plamen, stále ji přitahuje a nakonec ji spálí. Slíbila jsem to odpovím mu "a.. chceš abych ti to tady ukázala a to se musíme snažit oba, abychom to zvládli“ odpovím mu tichounce, jako by ho hlas mohl zlomit nebo mu více ublížit. ".. až ti bude líp.. tak si mě budeš moci prohlédnout, nyní..se však šetři, vypadá to, že .. i tohle tě vyčerpává. Taky bys měl zkusit něco sníst.“ Koukám se s úsměvem na něj a potom si znovu najdu jeho ruku a jemně přejedu palcem po kloubech.

Verdan Sarachiester - 11. listopadu 2010 16:46

Pozorně poslouchám, co mi Elora říká. Je nejen vlídná, ale i moudrá, zdá se.......Jen....kdesi na pozadí těch slov cítím smutek. A nejistotu......Zvláštní. Skoro stejný neklid v mám teď sám v sobě. Cítím to rozechvění mezi námi i v nás obou. I lehké, příjemné, mravenčení, když se mne dotkne.....když se jí dotýkám. A chvílemi bych si přál moci ji také pohladit.....Mít už zas tu sílu, alespoň zdvihnout paži a dotknout se jí. Sevřít její dlaň ve své. Obejmout ji. Snad....i políbit. Ano....polibek.....dotek dvojice rtů. Jak krásný by mohl být dotek těch našich...snad.....jednou. Zatím....zatím jsem příliš slabý i na sebemenší pohyb. A také...také se trochu stydím. přiznávám si v myšlenkách. A ačkoliv ji mé oči vidět nemohou, můj pohled na ni se změnil. Je v něm náhle, v hloubi, zárodek čehosi něžného. Cítím její úsměv, jako hřejivé sluneční paprsky, dotýkající se mé tváře. A také se usměji. Otírá mi čelo, žhnoucí horkostí......a pak mi na něj položí chladný obklad. Jeho uklidňující chlad se mi pomalu prostírá do těla a vyhání halší část horečky. A kůže mého čela si pamatuje s neúoprosnou přesností, kde se jí, s jemným mravenčením, letmo dotkly konečky jejích prstů. Hladí mne po ruce a já si v tuto chvíli připadám velmi šťastný.....nebýt horkosti, slabosti a stálého palčivě-svíravého pocitu kolem srdce, možná bych se pokusil předstírat i že jsem již zdráv. Jen abych jí mohl udělat radost. A směl se jí dotknout. Namísto toho se opět má mysl lehce, něžně, opatrně....a nesměle dotkne její:"Ano, Eloro. Zkusím to." souhlasím s návrhem, že bych se mělzkusit trochu najíst. Ale myšlenky mám úplně jinde. Ná mysl právě něžně hladí a objímá její jméno. Elora.....jak krásně to zní. Jako cinkání zvonků.....Elora, Elora, Elora....stokrát...ne, tisíckrát bych to jméno mohl opakovat.....Elora...a vždy by znělo stejně zvonivě. Stejně sladce.

Elora Daner - 12. listopadu 2010 00:12

„Opatrně tě.. povytáhnu abys mohl jíst, je tady pro tebe vynikající vývar“ pronesu k němu a pevněji ho chytím a povytáhnu do skorosedu, potom si vezmu do ruky misku s polévkou a posadím se k němu na postel. . „Nikoho jsem ještě.. nekrmila, snad to zvládnem“ pronesu k němu a koukám na něj.. otevře ústa? Něco řekne? „tak.. jdeme na to souhlasíš?“ naberu trochu vývaru na lžíci a dám mu ji ke rtům. „Sněz co budeš moci Verdane, tohle by ti mělo dodat sílu.“ Na rtech se mi objevil něžný úsměv. Verdan.. ano vypadá jako anděl ale nejen zvenčí.. i uvnitř je krásnější a krásnější.. Musí to zvládnout.. i kdybychom ho měli odlovit na Druhé straně.. Najednou si bez něj život neumím ani představit a přitom se známe chviličku.. Mám ho ráda.. ano mám.. Jeho hlas.. úsměv, barvu oči.. jeho..

Verdan Sarachiester - 12. listopadu 2010 16:34

Když mě Elora opatrně usazuje, cítím blízkost jejího těla, vůni bylin z její kůže a vlasů, a slabé mravenčení v místech, kde se mě dotýkají její prsty a dlaně. Je to tak opojné, až se mi z toho točí hlava. Říká, že mě bude krmit. Už dlouho mě nikdo nekrmil. Naposledy vlastně sestra....asi před měsícem... Také tenkrát voněla bylinkami....ale jinak. Ne tak...svěže a přitom uklidňujícně.....To jsem byl ještě doma.....Ale....to se zdá být už dávno. "Jistě ti to půjde, Eloro." dotkl jsem se opět svou myslí té její. Ano, cítím se trochu silnější......Ale vyčerpávat se hovorem si stále ještě netroufám. Pokusím se ale slabě přikývnout, jako že rozumím a můžeme začít, když pronáší další slova. Elora.......Znám její hlas, jemnost její pleti, její vůni, doteky rtů........její vlídnost i nesmělost.....Ale....jaká asi je. Když necítí rozpaky, strach, smutek.......Jaké by to bylo, když pouhý letný dotek, je tak elekterizující, obejmout ji.....sevřít v náruči......Slíbat jí slzy, když pláče, poslouchat její smích.....Jaký vlastně asi je? Jak zní?......Je jako ona? Jako pramen čisté vody, vyvěrající v klidném lesním stínu? Nebo zvoní, jako stříbrné zvonky v jejím jméně? Či zurčí jako bystřena v horských lukách? V duchu se musím usmát. Kdyby tohle Teregrin věděl, jistě by si mě dobíral, že jsem zamilovaný. A jsem?......Nevím, znám ji teprve chvíli.....A přesto se mi srdce rozezpívá a do těla se vlije trocha energie když je nablízku......Ano, ještě ani neznám její tvář.....A přesto jsem nepoznl krásnější jméno, než je to její. A žádná hlas mi nezněl sladčeji.....Jsem tedy zamilován? Snad......Je-li toto láska, pak nelhal žádný z básníků, kolik jsem jich kdy přečetl. A v žádné milostné písni, zpívané bardy Elerienu, nebylo ani zrnko lživé. Rtů se mi lehce dotkne kov....To mi Elora podává na lžíci prvni sousto polévky. Pomalu otevřu ústa a nechám si polévku splynut na jazyk. Usměji se. Vážně je moc dobrá.

Elora Daner - 12. listopadu 2010 18:23

Soustředěně pozoruji jak se kov dotkl jeho rtů a tekutina vklouzla dovnitř. Pomalu lžičku vytáhnu a naberu další.. Koukám jak jí a jak se snaží.. jako by se chtěl pohnout a něco říct.. ale jeho síla chybí. Pěkně lžička za lžičkou.. „Snad ti.. chutná, říkali, že prý je velice dobrá“ pronesu k němu a znovu naberu trochu kuřecího vývaru. Je velice dobře, že se snaží jíst.. protože jíst musí aby měl sílu, pokud by nejedl, tak se tělo nemá šanci s jedem vyrovnat. Pokračuji v krmení dokud mi nedá najevo že to stačí, zatímco sleduji jeho jemné pohyby krásnými rty.. Polibek.. a je to taky zase.. Jaký by asi byl? Jaký by mohl být? Vydechnu a zamračím se nad svými myšlenkami.. Mám se o něj starat.. a ne.. ale přesto je kolem cítit slabé jiskření a mě se podlamují kolena sotva se na něj podívám, nejraději bych vysála jed z jeho těla, chránila ho před celým světm a zároveň se svěřila do jeho rukou, důvěřivě a beze strachu, ale… já přeci nemůžu být zamilovaná.. hodně dobře si pamatuju jak takové lekce končí. . S něhou se na něj kouknu zatímco v něm zmizela další lžička polévky..

Verdan Sarachiester - 12. listopadu 2010 21:49
	Přikývl jsem lehce, když se Elora zeptala, zda mi polévka chutná. Poravdu je výborná. Avšak i přes její skvělou chuť a přes mou snahu, jsem snědl pouhých zhruba dvanáct klžic, než jsem se jednou z nich málem utopil. "Děkuji Eloro. Více už opravdu sníst nedokážu." Poděkuji jí, jen co přestanu kašlat a jsem schopen myslet. Polévka mi dodala energii....Ale ten záchvat kašle mi jí zase část vyčerpal.

Elora Daner - 12. listopadu 2010 22:05

"Máme.. dost času, nikam nespěcháme"pronesu konějšivě a odložím misku, když najednou se zakucká.. Přiskočím k němu a bez ohledu na to, že je křehký jako jemná vrstva křišťálu, si ho přitáhnu, aby se předklonil trochu a si jstou razancí, ne moc ale, abycho ho nakonec nezabila ho praštím mezi lopatky. "Lepší?" starostlivě. Když vidím že ano, tak ho opatrně uložím zpátky a posadím se zase k němu, volnou rukou si pomasíruju krk a usmívám se. "Teď odpočívej, vypadá to, že ti horečka dál klesá.. jen nesmíš spát naneštěstí.. ale podle všeho za chvíli bude den a třeba se zastaví tvůj přítel zase" pronesu k němu tichým hláskem a konějšivě. Vím, že budu muset ráno si jít odpočinout, nemohu to takto táhnout donekočna, ale už teď se mi od něj nechce.. možná bych mohla spát tady.. kousíček od něj na tom druhém lůžku, zadoufám, když se mu podívám do očí.

Verdan Sarachiester - 12. listopadu 2010 23:55

No jo, nespat.....To se snadno řekne, ale hůř už vykoná. pomyslím si. A jako v odpověď na tu myšlenku se dostaví zívnutí. "Pardon." omluvím se jí v myšlenkách. "Jsem už unavený. A ty jistě už také." zamyslím se. "Vím, že nesmím spát, dokud mám v těle ten jed. Ale......Tady asi nebudou knížky ve kterých by písmo bylo plastické? Víš....abych si mohl číst sám a tebe neunavoval." už když tu myšlenku formji, je mi více než jasné, že zde, v chrámu ani v klášteře a lazaretu, asi nic takového není. A dokázal bych si vůbec číst, když stěří pohnu rukou? Přesto se na ni zahledím s nadějí v očích. Co kdyby náhodou.

Elora Daner - 13. listopadu 2010 07:42

Vím, že jsi unavený.. ale zvládneme to.. budu s teou dokud nepříjdou.. slabě se usměju. Ano jsem utahaná jako kotě, ale říkat mu to? Ani za nic! To je v pořádku, nic co bych nezvládla musí si teď dělat starosti o sebe ne o mě. Kouknu se na jěho nadějný pohled a cítím se jako potvora, že ho musím zklamat O ničem takovém nevím smutně, ale můžem se zeptat až příjdou.. Mezitím.. ti mohu číst já, jestli ti to nevadí. nabídnu mu tiše. Ano.. ráda mu budu číst. Moc ráda.Na rtech mi hraje slabý úsměv, když vylovím ošoupanou knihu a vyčkávavě se na něj zadívám.

Verdan Sarachiester - 13. listopadu 2010 09:51

"Já vím." odpoví jí můj myšlenkový dotek. Je v něm únava....Ale také odhodlání vydržet. Cítím její úsměv a hřeje mě na duši. Ale také cítím její únavu. Ale když říká, že to zvláddne, věřím jí. Ona jistě ví, co zvládne a co ne. Pak mě trochu sklame, když jen potvrdí, že o žádné takové knize neví. Ale....vždyť jsem to čekal. Ani já přece nevím o jiné knihovně, ve které by takové knihy byly, než je ta má. Doma.....Tedy....byla.....vlastně už tam nepatřím. Přesto se neubráním tichému zklamanému povzdechu když říkám: "To je škoda. Ale budu velmi rád, když mi budeš číst, Eloro. Mám rád tvůj hlas."

Elora Daner - 13. listopadu 2010 10:02

Je smutný.. kruci.. ale aspoň nezkolaboval.. Slabě se usměju Třeba něco do budoucna vymyslíme, aby sis mohl číst, nyní ti ale bude muset stačit mé čtení šeptnu k němu a otevřu svou sbírku různých textů i básní, různých děl, částečně mých i od někoho jiného a pustím se tedy do tichounkého čtení, určeného jen pro něj. Vyprávím mu příběhy a můj hlas se tiše roznáší kolem, snad neusne nudou. Zamrkám a protáhnu se.. Musíš vydržet.. kvůli němu, slíbila jsi to! Cítím jak mi po těle opět stéká ledový pot.. aspoň jednou.. naposled.. NE! předtím to bylo naposled.. a konec. Musím to zvládnout a nyní už kvůli němu.. to nejsem elf, zvládl překvapivě dobře, ale jak by ustál to ostatní to fakt neutším...

Verdan Sarachiester - 13. listopadu 2010 21:46

"To by bylo milé." odpovím. A je to za dlouhou chvíli poprvé, kdy v místnosti opět zazněl můj hlas. Tiše, ale už je z něj znát po troškách přibývající síla. "Stačit? Opravdu mám rád tvůj hlas, Eloro." A nejen hlas, chtělo se mi najednou dodat. Ale neřekl jsem to. Raději jsem se zaposlouchal do onoho krásného hlasu, čtoucího mi básně a příběhy ze světa mě zatím neznámého. Jak bude asi reagovat na můj příběh až jí ho povím?........Povím-li jí ho.......Odhodlám-li se k tomu.

Elora Daner - 13. listopadu 2010 22:00

"Chtěla.. bych aby ti tady bylo dobře Verdane a abys.. nelitoval, že tě bohové zaváli sem." odpovím mu tiše a jemně ho pohladím po ruce. Má nádherné ruce.. a nejen ruce, zamilovala jsem se do jeho vůně.. a asi nejen vůně, jemně ji nasaju a neubráním se slabému úsměvu. To jsem ráda.. pronesu tiše, opatrně vymaním ruku a začnu tiše číst. V hlase je občas znát pohnutí.. když proplouváme různými pasážemi příběhů.. asi jako loďka řekou cestou na Amfiberai. Čas mezitím plyne, po očku sleduji jestli ho ještě mé čtení neunudilo k smrti.. Povzdechnu si.. tohle nebyly vhodné myšlenky.. pač stačí trocha a ... Polknu.. už vím co udělám.. Ráno jak mě vystřídají.. promluvím si o tom s jeho přítelem, jistě by to šlo zařídit. Jen se ho budu muset vyptat jakou knížku měl rád a co by chtěl i číst a tak to ihned udělám. Odložím knížečku a zeptám se ho tichounce "Jakou..knížku by sis chtěl přečíst Verdane?"

Verdan Sarachiester - 14. listopadu 2010 00:29

"Vlastně....je jedna kniha, kterou jsem míval velmi rád." zasním se. "Ikdyž ten jsem, samozřejmě, číst nemohl, v mé sbírce knih se nalézalo i, ještě ručně opisované, první vidání té knihy. Byla to sbírka básní, barda Proktiliona, jménem Luční kvítí." mé oři dosttaly zasněný výraz. "Ještě si z raného dětství pamatuji její obal. Byla v modrých deskách a na nich byly připevněny skutečné, sušené luční květy, zalité ve stromové pryskyřici. Voněla mi do snů všemi vůněmi lesních luk, když mi z ní maminka četla, dokud ještě žila. Pak zemřela a otec knížku uklidil vysoko na polici v knihovně, kam jsem na ni nemohl a nesměl. Její vůně mu ji totiž připomínala." přistihl jsem se, že při tom vyprávění, jako bych v misli viděl maminčinu rozesmátou tvář tak, jak si ji tenkrát zapamatovala má dětská paměť. A jen stěží zadržuji slzy.

Elora Daner - 14. listopadu 2010 09:28

Poslouchám jak vypráví.. a vidím co to sním dělá.. Polknu. Co teď? Tuhle.. knížku mu asi nemám jak sehnat, leda by ti lidi na univerzitě věděli jak zařídit aby dokázali přivolat nějaký předmět z jiného světa.. což asi moc možné není, zase na druhé straně.. umí přivolat démony, zvířata.. Budu se muset poptat.. Neměla jsem se ptát, jen jsem ho rozesmutnila, on ale aspoň nějakou mámu měl. Povzdechnu si: „omlouvám se,“ tiše a dostanu chuť mu slíbat slzy jednu po druhé.. pokud se nějaké objeví. Místo toho ho jen začnu hladit jemně po vlasech.. „Tohle.. asi pro tebe zařídit nemohu.. můžu ti zařídit abys měl podobnou , se stejným obsahem,pokud bys ho znal, ale.. ne stejnou“ v hlase mi zní velký smutek. Přiblížím se a znovu si ho prohlížím.. jen.. tak maličko..a jednou.. Ne nic nebude! Zatvrdím se. Každopádně.. pokusím se, aby ses nenudil když tady budeš muset ležet“ pronesu a ruka se stáhla nazpět ke knize, začnu opět tichým hlasem číst.

Verdan Sarachiester - 14. listopadu 2010 10:16

"Já vím." povzdechnu si. A jako by ten povzdech měl moc plašit chmury a stesk. "Ta kniha je teď snad v dobrých rukou......Pokud vše dopadlo dobře, dostala ji má sestra Enea."odpovím. A pak už jen poslouchám její krásný hlas, jak mi opět čte. A v tu chvíli si připadám jako ten malý, dvou a později tříletý klučina, kterému čte jeho maminka. Jako by opravdu s hlasem Elořiným zazníval místností i její hlas. Je to tak skutečné. A tak neskutečně krásné.

Elora Daner - 14. listopadu 2010 11:07

Smutně se usměju: „Tak aspoň, že tak.. a… tyto příběhy se vám líbí?“ zeptám se tiše a maličko nadějně.. a pustím se do dalšího tichého vyprávění: „Dva herci stojí na divadle života, Bělovlasý muž a elfka prokletá on ztratil vše co měl, z třiceti zbyl, jí osud trnitou cestu připravil Na Desku příchází , vedeni naději, že bolest a nenávist, za sebou nechají Však za noci temné jako hřích sám, na místě dívky zase vlkodlak stál. Marně se ptá ten muž, co dívka ukrývá, Ta hlavu sklání a ví že ji nezbývá než zase odejít, a sama dál nést tíhu svých prokletí, přetěžký trest. Když elfka zmizí, on dlouho se vyptává, Měsíce míjí a přece se nevzdává, až zjistí to čeho nejvíce se bál kapitán dávno ji na Ostrov vzal. Na Ostrov s nadějí v srdci se vydává, Vzdal by se každý, kde on věrný zůstává, Tak pátrá po léku, v noci pak skryt, za hradbou čeká, kde vlk bude výt. Dohráli herci a opona skrývá vše Příběh, v němž oběť a láska je nadevše jak ale dopadli jiných se ptej, na Serbitara a Arietei.“ Smutně si povzdechnu a sevřu rukama knížku a zamrkám.. Kouknu po něm, jestli jsem mu tím neublížila… a pohladím ho po ruce. Tohle jsem bohům žel nesložila já.. jen hlavně sbírám příběhy.. Nejsmutnější je.. že vím jak skončili.. a nevím jestli je dobré mu to říct. Volnou rukou si otřu oči.. a zamrkám.. tohle nikomu nepomůže.

Verdan Sarachiester - 14. listopadu 2010 12:36

"Jsou krásné." odpovím. A zaposlouchám se do dalšího příběhu. Vypráví je tak poutavě. "I tenhle byl. Je mi těch dvou líto, Eloro." řeknu pak tiše se smutkem v hlase. Hladí mě a mě to pomáhá zbavit se toho smutku. "To jsou tvé příběhy, nebo je sbíráš na svých cestách jako to u nás na Elerienu dělali dávní bardi?" položím jí opatrně otázku. "Ty......jsi bard, že? A.....povíš mi, prosím, někdy, jak tenhle příběh skončil? Našel ji? Zachránil ji?" a opět je v mých očích naděje.

Elora Daner - 14. listopadu 2010 13:03

„Mě taky.. ne všechny příběhy končí dobře. Ale.. o to více si je budeme pamatovat a vážit si toho co máme.“ .“ Šeptnu k němu.. „a nikdy na ně nezapomeneme“ pronesu tichounkým hlasem k němu. „Já jsem.. sběratelka příběhů, nebo spíš jsem byla.. a.. bardem jsem taky byla.. ztratila jsem už cit..“ odpovím mu pravdu a kolem se rozhostil obrovský smutek, kdo by ho taky být na mém místě neztratil? Kdybys..ale chtěl.. tuhle knihu bych.. ti mohla zařídit, abys ji měl nabídnu mu a v hlavě se rodí snad milý plán. „Nechtěla.. bych ti ublížit Verdane.. jsi ještě slabý.. a.. „ polknu smutně.. po tváři mi začnou téct tiché slzy. „A..jak jsem řekla.. jsou věci které nekončí jak bychom si přáli“ “ Je zvláštní, že ze všech těch příběhů mě tento obzvlášť dojímá.. možná proto, že jsem si dala tu práci a Serbitara vyhledala a poslouchala jeho příběh.. a nejen jeho a Arietei ale i jeho přítele.. co dal svou sílu a by věděl jak se věci mají.. a ostatních.

Verdan Sarachiester - 14. listopadu 2010 13:54

"Ano.....ja vím. I tam, kde jsem doma......kde jsem byl doma.....Na Elerienu. I tam existovaly příběhy, které nekončily dobře. Některé vynyšlené, jiné podle skutečnosti. Možná, Eloro, že i my dva jsme postavami příběhu, o kterém jednou budou psát bardi." usměji se a i v mém úsměvu je smutek. "Ne Eloro. To nemohu." tiše ale rozhodně odmítám její návrh ohledně té knihy. "Jsou v ní uloženy, kromě příběhů, i tvé prořitky k nim vázané. Tvé vzpomínky, radost, bolest, stesk, naděje. Nemohu si číst text, aniž bych mohl, prostřednictvím tvého hlasu, k němu přiřadit tyto emoce. Bez nich by text byl prázdnou slupkou. Ta knihaje krásná, neboť je v ní kromě textu i to, co dělá ty příběhy živoucími. Tak jako v té mé knize dosud žije vzpomínka na moji matku, v téhle ožívají vzpomínky pisatele, na osoby a události, které prožil. Ne Eloro. Rád si přečtu příběhy tohoto světa. Tato kniha ale musí zůstat nedále jen tvým osobním majetkem. Je v ní část tebe." odmlčím se a ač ji nemůžu vidět, mé oči se na krátkou chvíli zahledí vstříc jejím. "Víš...vlastně i já jsem kdysi sbíral příběhy.......A jistou dobu se živil jejich vyprávěním...Ještě jako učedník. Víš o tom, že Teregrin umí krásně zpívat, když chce. Učili jsme se spolu u stejného mistra. A spolu si hodili přividělávat vyprávěním a zpěvem po hostincoích......Vzpomínám si, že mistra to zlobilo. Tvrdil, že je to nedůstojné našeho budoucího povolání." Tahle vzpomínka, kupoodivu, i po letech vyvolává na mých rtech veselý úsměv. "Ale neodmítl, když naším přívýdělkem byla dobře vyuzená šunka, mladý králík, slepice, vykrmená mladá husička, nebo košík ovoce, zeleniny, vajec, či hub. Nebo třeba látka na oblečení, či nové boty. Tehdy nikdy neřekl, že je to nedůstojné a rovná se to žebrotě." To už se usmívám opravdu uvolněně. "Ano, má milá Eloro.....Jsem ještě slabý." odpovím i na další její slova. Stále ještě na mých rtech usazený úsměv ale stírá né odpovědi z křídel pel smutku. "A ve světě....mém i tomto....jsou mnohé věci, které nekončí, jak bychom si přáli. Není se však proč bát. Zažil jsem nmnoho a nebylo to jen veselé. A vidíš.....jsem zde dál. Jsem slabý díky nemoci, Eloro. Ale jeden smutný příběh mne nesrazí." a aniž bych chtěl, v rozporu s úsměvem, usazeným mi na rtech, vmém hlase se objevila stopa vážnosti.

Elora Daner - 14. listopadu 2010 23:24

„Možná kdo ví“ smutně se usměju a pak se přestanu rychle usmívat, když můj návrh odmítl..Chtěla.. jsem mu jen něco dát, udělat mu radost.. a on… . Zatím co on se rozhovoří dál, vysvětluje..jeho hlas zní upřímně nezní tak jako „tak já ti řeknu to a to aby ses necítila mizerně a že je to o ničem“ a já mu věřím. Setkali jsme se pohledem, on mě nevidí, přesto mé oči našel a já nedokážu od nich odtrhnout zrak. Jsou tam všichni tak krásní.. Zamrkám. „Tak.. jak..chceš“ “ vypravím ze sebe, když konečně najdu slova. Na rtech e objevil mírně pobavený úsměv, když ho poslouchám jak vypráví… musel být hodně dobrý určitě a šťastný.. snad i tady bude schopen najít svůj domov, stejně jako jeho přítel.. Nadechnu se a nedá mi to se nezeptat: „A.. povyprávíš mi.. taky někdy příběhy, až ti bude líp?“ brouknu zatímco držím jeho ruku, která už není tak ledová. Vážně to vypadá že jsme pomalu vyhráli den a mu to tak sluší, když se usmívá, spokojeně, uvolněně.. měla bych se pokusit, aby to dělal častěji. „Nemyslela.. jsem to zle ani tě nechci podceňovat“ vypravím ze sebe nejistě a koukám na něj, jenže.. když já.. mám fakt strach že.. díky mé „péči“ to nedopadne dobře.. .. pomyslím si a pak se mu rozhodnu přiznat pravdu a své myšlenky zopakuji: „ jenže.. když já.. mám fakt strach že.. díky mé „péči“ to nedopadne dobře..“ Ano.. mám ho ráda, možná víc než to, pěkně už v tom lítám, obávám se. Pobaveně se nad sebou usměju.. Elora Dannerová.. a.. elf.. kdo by to byl řekl? „V lese u Amfiberai… je jeskyně do které vedou kamenné schůdky a vní.. má jedna bardka knihy.. a tam byla i ta básnička. Byla jsem tam dávno, ale… nešlo si to nezapamatovat a tak jsem začala po Serbitarovi pátrat. Po nějaké době ptaní.. se mi to podařilo a prostě jsem taky chtěla vědět jak to dopadlo. Bylo to sobecké.. protože.. Serbitar se s tím ještě úplně nesmířil.“ .“ Kouknu po něm a sevřu pevněji jeho ruku. „Vyprávěl mi, že on a jeho přítel Montago našli lék a Arietei zbavili prokletí.. ta.. dívka ale nemohla uńést, že zabíjela.. a.. prý se vrhla z útesu. Montago byl čaroděj přírody.. a poprosil svého boha aby se vrátila domů.. Serbitar se však poté stále trápil výčitkami a když ho viděl jeho přítel tak se odhodlal k obětavému a bláznivému činu“ kouknu na něj jestli je v pořádku a potom se rozhodnu mu dopovědět konec. „Montago se vydal za ní.. jeho Bůh mu to umožnil.. Jeho.. láska, služebnice Paní Sirael však tušila, že.. je něco špatně, že z takové cesty je skoro nemožné se vrátit a proto prosila Paní o pomoc a obětovala svou veškerou sílu co měla.. Montago se po roce opravdu vrátil s prstýnkem od Arietei, se slovy, že se jí povedlo vrátit domů. Chci věřit, že nelhal, stejně jako Serbitar.“ Smutně se usměju a znovu ho pohladím: „Takhle to podle jeho vyprávění skončilo a.. jak je v básničce, je načase, aby padla opona“

Verdan Sarachiester - 14. listopadu 2010 23:55

"Bylo by to krásné, moci zestárnout a zemřít s vědomím, že existuje báseˇˇn nebo balada, kterou o nás někdo napsal a třeba i někdy někde hrál." zasním se trochu. Ale to už Elora mluví dál. "Tvůj strach je zbytečný, Eloro. Právě díky tvé péči, má drahá, se teď cítím lépe než tomu kdy v posledních pěti letech bylo. Každý tvůj dotek, každé slovo, jako by bylo kapkou elixíru, dodávajícího mi sílu. Avzdaluješ-li se, jako bys tu sílu brala s sebou. Jako bychom byli tam někde v hloubi, podivným řízením osudu spolu svázáni. A budeš-li chtít a neunudím tě k spánku, rád budu později vyprávět, a snad i zpívat, pro ukrácení dlouhých večerů.......Tak jako jsem to dělával dříve. Jne předem varuji. Už je to dlouho, kdy jsenm naposled vzal do rukou loutnu....kdy jsem měl dost času, nebo dost sil to udělat.....A nejsem si jist, zda jaště vládnu oním uměním." úsměv mi z tváře nezmizel, ikdyž slova jsou vážná. Poslouchám pak se zaujetím dokončení příběhu. Je tolik smutný. A přesto..... "Já myslím, Eloro, že Serbitarova víra je opodstatněná a Arietei se opravdu vrátila domů. Víš.....v tom příběhu, přesto, že je smutný, je tolik naděje, že věřím, že to musí být pravda." odpovím zamyšleně, když příběh skončí. Usměji se na ni. "Ach.....Kéž by i v našem příběhu existovala naděje. A my mohli věřit ve šťastný konec, jako Serbitar."

Elora Daner - 15. listopadu 2010 07:55

„Třeba o tobě bude.. já nejsem zrovna hrdinka z básní Verdane“ odpovím překvapivě klidně, bez stopy smutku či hořkosti, tak to prostě je.. o takových jako jsem já se básně opravdu neskládají. Drahá.. že by on taky? Kouknu zaujatě na něj a poslouchám.. jeho slova krásně zní.. jenže on neví, že já sama nemám dost sil žít sama se sebou a zvládat nástrahy Desky, že sejm tak silná jak se domnívá.. ale kvůli němu nemsím selhlat… Znovu se naučím pořádně hrát.. a zpívat.. pro něj jestli bude chtít. „Osud si umí hodně hrát“ se k němu, pomalu věřím, že te´d otevřu oči a proberu se někde sjetá v uličkách Tirianu.. ale zatím se nic takového nestalo.. „Nemyslím, že ty bys mě mohl někdy nudit“ zamumlám tiše a usmívám se při představě, že mi někdo bude vyprávět.. opět vyprávět.. a třeba budu moci se jen tak stulit, nechat obejmout, cítit teplo toho druhého a. jen tak být. Nic víc. Ano naděje tam je.. protože.. jak nám říká Kana, naděje je vždycky a všude“koukám na něj „My?“ zeptám se tichounce.. v hlase je zaujetí a opatrné štěstí. Nejsem zvyklá být součástí „my“ vždycky jsem to musela být jen „já“. Kouknu po něm a tiše se zeptám: :“ Myslíš, že bys dokázal pohnout rukama?“

Verdan Sarachiester - 15. listopadu 2010 20:55

"I o tobě jistě bude moci být napsána báseň, Eloro. Rád sám jednu složím na tvou počest.....až mi bude lépe."odpovím jí a můj pohled jako by ji hladil. "Ano......Osud si rád hraje......a my mu nevidíme do karet. Nevíme s jakým záměrem mne přivedl sem, nechal setkat se s přítelem, ktwrého jsem před pěti lety oplakal......ani z jakého důbodu svedl dohromady nemocného slepého muže a jistě krásnou, ale hlavně obětavou mladou bardku. Nicméně stalo se a naše soukromé osudy se spojily. A já jsem za to, Eloro, osudu hluboce vděčen." reaguji pak na její další slova. "Nicméně pravdou je, že loutnu jsem již v klíně nedržel dobrých 15 let a nejsem si opravdu jist, zda na ni ještě umím hrát. O zpěvu nemluvě." a pak mluví o naději a o tom, co o ní říká kdosi jménem Kana. "Ta Kana je asi moudrá žena, Eloro. Já nevím, kdo to je, ale má pravdu. Naděje, byť i sebemenší, může být nalezena kdekoliv." odpovím jí. A ona mi položí otázku o jednom jediném slově. "Ano my, Eloro. Ty, já a Teregrin. My tři, zřejmě propojení bizardním řízením osudu. A....Ty a já....kteří se pomalu, ze dvou cizích jedinců, kteří by si jeden druhého možná dříve sotva všimli v davu, stáváme...ehm....inu.....přáteli. My všichni si zasloužíme víru v naději. A ve šťastné, nebo alespoň ne tragické konce. Tak jako Serbitar, z tvého vyprávění." Na Elořinu poslední otázku ale neodpovím. Jen.....se soustředím......napnu dosud získanou sílu a vlastní vůli. Amá pravá ruka, disud spočívající bezvládně na dece, kterou jsem přikryt, po chvilku pomalu sevře dlaň v pěst a pak ji otevře. Stejně pomalu, trhanými pohyby, jako kdyby i sebemenší jedno jediné pohnutí mne stálo hodně vůle Že opravdu stojí, to už je jiná věc. Ale pohyb to byl.

Elora Daner - 16. listopadu 2010 09:45

„Nejsem hrdinka z pohádek Verdane“ odpovím mu tiše a upřímně, já jsem jen troska.. která neunesla tíhu svého světa.. Zachvěju se při jeho hladícím pohledu, sluší mu to.. ještě chviličku a poletím za Bertou, že jsem se zamilovala.. „Nejsem ošklivá avšak pro elfy krásná nebývám“ odpovím mu pravdivě.. protože nejsem jedna z nich.. Proč jsem mu tehdy vlastně pomohla? Nevím… Ale to teplo co se uvnitř rozhořelo.. je majetnicky beroucí a nádherné, odevzdané.. Se slabým úsměvem ho poslouchám a jemně ho hladím po ruce „Kana.. je bohyně naděje“ ho tiše.. Ano.. přátelé.. Jenže.. co když budu chtít víc? Řekl to jasně.. a.. já to pro něj udělám.. ono pro začátek postačí, když mu nebude vadit moje přítomnost. Koukám na jeho ruku a soustředění.. pohnula se „Výborně.. ale s tím počkáme, až ti bude opravdu líp.. taky si myslím, že by jsi měl zkusit něco ještě sníst, nebo se napít“ pronesu k němu.

Verdan Sarachiester - 18. listopadu 2010 11:36

"Nemusíš být pohádkovým hrdinou, Eloro, aby existoval někdo, kdo bude chtít psát básně právě o tobě." odpovím jí. "Hrdinou se nikdo z nás nerodí, Eloro. A bez ohledu na poměry z nichž jsme vzašli, i na vztahy v rodině, či v okolí, můžeme se stát, byť i pro jedinou bytost, hrdinou který změní svět. A i pro ty, kteří jsou hrdiny pouze vlastního malého světa v soukromí dvou spojených dlaní, se píší básně." Mluví o tom, že není ošklivá ale že pro elfy krásná není. "V tomto mám možná proti ostatním elfům výhodu, má drahá. Oni si te prohlížejí a hodnotí tě očima, přičemž zbytek jim uniká pod povrchností vzhledu a původu. Já ale nemám zrak, kterým bych hodnotil tvůj vzhled. A první, co jsem u tebe poznal, byl tvůj hlas, plný laskavosti......k jedinci naprosto cizímu. A teplo tvých dlaní. Tvé slzy. A tvé kouzlo. Tvá obětavost a pečlivost, s níž tu se mnou bdíš, ač cítím ve tvém hlase únavu. Nepotřebuji zrak, abych věděl, že jsi krásná. A pro mě krásná jsi, Eloro. Ale já vidím tvou krásu jinde, nežli na povrchu."odpovím jí. "Nimámmmoc hlad.....Ale když ti to udělá radost, ještě to zkusím."míním pak na návrh, ýe bych měl ještě něco sníst. A přes její slova, že to má ještě čas, pohnu pomalu rukou tak, aby má dlaň spočinula na její, vložené v dlani mé druhé ruky.

Elora Daner - 18. listopadu 2010 13:14

Smutně se pousměju a zarazím se.. Nadechnu se a pak se mu odpovím: : „Až.. se mi to stane, tak si na tebe vzpomenu, slibuju.“ Usměju se na něj.. ale to, že na něj budu myslet skoro stále.. no vlastně už v tom jsem po uši.. mu neprozradím. „Drahá..“ šeptnu.. Řekl to už podruhé.. jestli jsem pro něj.. Cítím jak mi začne hořet tvář a zadívám se před sebe.. zatímco on mluví dál.. Možná proto .. kdyby mě viděl tak by si mě ani nevšiml, mám tedy děkovat tomu, že nevidí? Pro tebe krásná jsem.. jen škoda, že mě nevidí jaká jsem.. chtěla bych aby mě.. znal celkově.. Moc bych si to přála. „Prospím se, až dorazí tvůj přítel“ odpovím mu tiše „a.. pak zase přijdu, budeš-li chtít“ pronesu k němu. „Teplota ti klesla, ale měl bys více jíst, potřebuješ sílu, tak aspoň trošičku ještě.. nelekni se…“ podepřu ho a povytáhnu do polosedu, naberu lžičkou polévku a přiložím mu ji na rty. Počkám až ji sní a pak opět.. dokud mě nezadrží, potom mu jemně opět pomůžu nazpět, když odložím vývar. Kouknu na jeho ruce a na tváři se objevil šťastný úsměv: „výborně Verdane“ tiše ho povzbudím a potom pomalu vezmu jeho ruku a přiložím si ji na tvář, nakloním hlavu tomu doteku a přivřu oči.

Verdan Sarachiester - 19. listopadu 2010 22:34

"Až se ti to stane, chtěl bych být tím básníkem." odpovím vážně. "Dobrá.....Doufejme tedy, že se Teregrin vrátí brzy." zadoufám, když řekně, že půjde spát, až se můj přítel vrátí. Ach, kdybych tak měl dost sil......Jak rád bych ji nechal schoulit se v mé náruči. Jak rád bych chránil její spánek silou svých paží i své magie. Ale ona už hovoří dál. Mluví o tom, že mi klesla teplota. A že potřebuji jíst, abych získal sílu. Přikývnu. "Já vím." Sice nemám hlad, ale zkusím to, když jí to udělá radost a mě to pomůže posílit. Nelekl jsem se, ani neprotestoval, když mi Elora opět pomohla si skoro sednout a upravila mi za zády podižky tak, aby mne podpíraly. Vzápětí jsem opět uvítil kovovou příchuť lžičky na svých rtech a instinktivně otevřel ústa a nechal se nakrmit. A pak ještě asi pět takových lžiček. "Už opravdu víc nemohu, Eloro. Omlouvám se." přizávám po oněch pěti lžičkách a opravdu se cítím tak, že bych už asi s příštím soustem mohl prasknout. "A děkuji." Má snaha pohnout rukou, a zároveň jí být tím pohybem blíže Eloru potěšila, a ona mne pochválila. A pak udělala to, oč jsem žádal abych směl, až mi bude lépe.. Usměji se a nejdříve vnímám teplo její dlaně a tváře. Potom pomalu uvolním ze sevčení dlaně své druhé ruky její malou dlaň a pokusím se vzít do dlaní její bradu a tváře. Cítím, jak mi horkost jejího ruměnce vlévá teplo do špatně prokevených prstů. Opatrně, pomalu, přejířdím prsty po linii lícních kostí a kolem rtů. Prsteníčkem opatrně prozkoumám tvar a plnost rtů. jemně přejedu její nosík, po hřbetěa pak současně prsty obou dlaní po stranách. Prozkoumám dolířky v jejích tváříchjemné zaoblení pod očima, emnou kůži kolem očí. Její oní víčka. Jemně prstem pohladím dlouhé husté, jemné řasy. Něžné obloučky obočí. Spánky vysoké, hladké čelo svědčící o přemýšlivosti. Pak sjedu pomalu po oktraji tváře dolů a patrně se dotýkám jejích oušek. Jemných, malých s lehkým náznakem zašpičatění. A v mé mysli se z vjemů, nvímaných citlivými knečky prstů, které nenechaly snad jediné místečko Elořina obličeje nezmapované, pomalu rodí obraz krásné dívčí tváře, v níž se v roztomile dokonalé shodě snoubí lidské a elfské rysy přesně vyvážené půl na půl. "Jsi krásná, má drahá. Velmi krásná. Ano.....nejsi čistá elfka.....Ale....lidské rysy se ve tvé tváři s elfskými snoubí v dokonalé harmonii. Navíc je zde ještě jiný aspekt tvé krásy. Ne.....být elfkou, nemohla bys mne okouzlit více." a právě jsem se chtěl pokusit ívku si k sobě přivinout, když se v chodbě lazaretu, směrem k nám, ozvaly mě důvěrně známé,důstojné, leč svižně temperamentní kroky, které nemohou petřit nikomu jinému, než Teregrinovi. Jen velmi neochotně jsem upustil od touhy přivinout si Eloru k sobě a jen váhavě, pomalu a s neochotou nechal své paže opět klesnout. To už kroky dospšly až téměř k nám a já mohu slyčet i přítelův hlas jak říká: "Dobrý den Eloro. Tak jakpak je našemu pacientovi." a ačkoliv jej mám rád, v tu chvíli bych jej nejraději přerazil.

Elora Daner - 20. listopadu 2010 05:51

Pohladím ho po vlasech: Bylo by mi ctí“ , odpovím mu a na čele se pak objevila drobná vráska.. to se mě tak rychle chce zbavit? Smutně si povzdechnu a ruku stáhnu.. Nedivila bych se mu, ukecaná ženská je nemocnému vždycky jen na překážku. Jakmile řekne, že už nemůže nenutím ho. I tento pokrok je vynikající, šťastně se usměju: „Dobře jak chceš „ odpovím mu a pomůžu mu nazpět. „A neomlouvej se.. i tak je znát obrovský pokrok.“ Konějším ho tiše. Ty mi nemáš za co děkovat, to spíš já Verdane.. ty jsi mi změnil život a.. já ti nikdy nebudu dost vděčná. Pomyslím si. Chytil mou ruku a naprosto sám.. potom zkusím jestli se bude moct pohnout víc a položím si jeho ruku k hořící tváři. Zavřu oči a začnu kontrolovaně dýchat. Jen klid… zatímco on svými prsty zkoumá a přeměřuje s něhou mou tvář.. Nechám ho, ať si mě prohlídne jak chce, slabě sebou trhnu, když se dotkne uší, ale mlčky čekám dokud si mě neprohlídne do sytosti.A potom promluvil.. tichounce si povzdechnu a polknu.. nevěřila jsem kolik práce a důvěry mi dalo mu tohle umožnit.. Ale teď už není cesty zpět, vlna úlevy mnou projela, už mě zná… Okouzlit.. Pousměju se a pak cítím tlak, jako by si mě chtěl přivinout. Jaké by bylo .. se jen tak schoulit a být? Chráněná jeho teplem a pažemi? Uslyším kroky a pak se jeho ruce svěsily, rychle pochopím.. Při zvuku Tereginova hlasu slabě sebou trhnu a připadám si jako dítě přistižené při činu… Docela tvrdý dopad nazpět, nadechnu se, když pocítím nával zloby, že mě vyrušil. U čeho vlastně? „Dobrý den mistře.. Verdan něco snědl a vypadá to, že mu horečka klesla, už i pohnul rukama“ odpovím mu. „Vydržíte s ním chvilku? Potřebovala bych se prospat“, pronesu váhavě, nechce se mi od něj, ale když padnu únavou tak mu nepomůžu. „Lehnu si vedle..a kdyby bylo třeba.. můžete mě vzbudit" dodám ještě.

Vypravěč - 20. listopadu 2010 13:17

Teregin se usměje. Jen letmo, stále ho něco trápí. "To rád slyším." Odpoví a baz okolků přisedne na Verdaniovu postel z druhé strany než sedíš ty. Vezme přítele za ruku a kontroluje tep. Pak se dotkne dlaní jho čela a pokývá hlavou. Ale tváří se při té kontrole vážně. "Máte pravdu, Eloro. Zlepšilo se to. Myslím, že ale ještě není zcela vyhráno. Jedu v těle ještě trochu zůstalo. A stále ještě to je víc, než s čím si organismus sám poradí." vysloví nahlas to, co způsobuje vážnost bna jeho tváři. "Ale jen jděte spát. Potřebujete to. Oba. Já jej ohlídám." Jako by čekal jen na tato slova coby pokyn, od někud zpoza plaravánu se tu zjevil ten mladý novic ze včerejška a jal se chystat druhou postel. Dokonce ti od někud přinesl krásnou noční košili, zdobenou malými růžičkami. Dokončí rozestýlání, položí noční košili na peřinu a ukloní se ti a pomalu se opět vzdálí. Dnes nemluví. Asi dnes drží slib mlčení. Cítíš, jak ti únava skoro podlamuje kolena. A vidíš ve Verdanově tváři a očích stejnou únavu. Ano.....Oba potřebujete spát. Smí už ale spát?

Elora Daner - 20. listopadu 2010 13:41

„A.. smí už spát?“ zeptám se ho nejistě.. neudržovala jsem ho naživu celou noc proto, aby teď umřel.. „Snažila.. jsem se taky mu vytáhnout jed.. ale moc to nešlo,“ pronesu smutně tiše k němu.. Proč se cítím provinile,i když vím, že.. jsem udělala co nejvíce šlo? „Stejně.. si myslím, že jsme možná vyhráli den“ “ brouknu a vezmu si do ruky košili, zalezu někam obleču si jí a pod ní si svléknu šaty. Pak se znovu k Verdanovi skloním a jemně mu stisknu ruku: „Brzy se zase uvidíme Verdane šeptnu k němu tichounce. „Ať se ti o něčem hezkém zdá,“ “ potom zalezu do postele, lehnu si na bok a koukám na něj, zavřu oči a v mžiku usnu s jemným úsměvem na rtech.

Vypravěč - 20. listopadu 2010 14:12

"Dobře jste udělala, Eloro." odpoví Trergrin. "Ale příště to už sama neezkoušejte, to kouzloje hodně náročné i pro mágy, u nichž magie tvoří součást jejich bytí, natož pro barda, u něhož je magie jistou formou přízně bohů umělecky nadanému jedinci. A kdyby se vám během něj něco stalo, Verdan by mi jistě neodpustil, že jsem je před vámi kdy použil." a mrkne na Verdana. "Ano......den jsme vyhráli. Jen....to chce vyhrát i zbytek boje. Ano, teď už smí i on spát. Dokonce by měl." Zatímco se převlékáš, věnuje se Teregrin plně Verdanovi. Polohlasem se jej ptá na různé věci a Verdan krátkými větami odpovídá. Pak mu opět zkouší tep. Upraví mu podušky, aby si opět mohl lehnout a pomůže mu pomalu se položit. Pak na d něj zase položí ruce a lehce jimi přejíždí nad jeho tělem. Opět se od někud objevil maličký flakonek. A opět je tu slabá modravá záře a flakonek se naplňuje. Pomalu......doslova po kapkách. Ale nakonec je naplněn, Teregrin pomalu zruší kouzlo, zazátkuje flakonek a bílým, batistovým kapesníčkem si osuší orosené čelo. "Dobrou noc, má drahá." popřeje ti Verdana stisk ruky opětuje. jako by tě chtěl, navzdory přání dobré noci, mít ještě chvíli u sebe, Tvé vlasy ho při tom pohladily na tváři. A v tu chvíli jako by mu pohled ještě více zněžněl. Možná, kdyby zde nebyl Tregrin, by se tě pokusil ( konečně ) i políbit. "Ať se ti zdá o dnešním dni a zítřejším ránu, plném naděje." A jako ty jej s úsměvem pozoruješm než tě přemůže spánek, i kon se na tebe s úsměvem dívá tím něžným, láskyplným pohledem, než se mu, o nikolik vteřin dříve, než tobě, zavřou víčka a on, s úsměvem na rtech, usne. Ve spánku vypadá jako chlapec, ne jako muž. Ale o to něžněji.

Elora Daner - 20. listopadu 2010 15:07

„Neudělala jsem to co vy.. neumím to.. umím ale něco jiného a tak.. jsme to zkusili.. měl ledové ruce, chtěla.. jsem mu jen pomoct“ zamumlám.. „Víte.. můj problém.. je jinde“ zrudnu a pak se jdu převléct. Potom když vidím, že zase naplnil flakonek tak se ho zeptám: „Takže.. teď by mu mělo být ještě líp teoreticky že, když je tam jedu zase o trochu méně“ šeptnu a pak se na něj usměju. Kdyby mě políbil.. něžným dotekem.. nebránila bych se.. splnilo by se mé tajné přání, být u něj v objetí.. pohladit ho, vnímat jeho dech a dotek.. Ale on si zaslouží lepší než jsem já.. Pošlu mu úsměv, který cítí ale nevidí a pak zalehnu. Nádherně spí… jako princ ze snů. Pomyslím si, když se mi zavřou oči.Spím beze snů a můr, jen tělem mi prochází třas a po stéká po mě ledový pot..

Vypravěč - 20. listopadu 2010 20:43

"To je v pořádku. Nejspíš to opravdu pomohlo." odpoví Teregrin. A pak udělá to kouzlo. "Ano, mělo by to ještě trochu pomoci. Uplně zdráv ale zdaleka ještě není." odpoví ti stejně tiše. A o něco tišeji pak s povzdechem dodá: "Ani s lékem, najdeme-li jej, nikdy zcela nebude." a hledí si usínajícího Verdana. Trochu mu natřepal polštář. Důkladněji ho přikryl. Znovu mu sáhl na čelo. A poslední, co jsi viděla předtím, než i tobě se začaly zavírat oči bylo, jak sáhl do své torny, vyndal z ní knihu, kterou jsi ho viděla číst včera večer, otevřel ji a zahloubal se do dvojím písmem psaného textu.

Elora Daner - 21. listopadu 2010 09:52

Usnula jsem.. a moje mysl začala bloudit, tělem projížděl třas, důsledek života bez dávky.. A i když jsem byla hodně unavená.. má mysl si začala skládat obrazy.. Kráčím ve svých modrých nádherných šatech, které mi darovala Berta skrz alej.. procházím po cestičce drobými krůčky, abych si je nepoškodila, vítr čechrá mé vlasy a já cítím klid a mír. Boj skončil..nevím jestli jesm ta poražená nebo ne.. ale skončil.. A v tom ho vudím.. pichází ke mě a na rtech mu hraje úsměv.. chytí mě jemně ale s pekvapivou silou,, čekala jsem, že mu ruka klesne.. přivine k sobě a s něhou dávající a beroucí vše políbí. "Tohle jsem htěl dlouho udělat" šeptne do mých vlasů a já se schoulím blíž.. dívka ve spánku natáhla ruce před sebe a pak se objala pažemi. Oteveu oči a jeho tvář už tam není..místo ní je jiná..krutá a bezcitná, tvá na kterou chci zapomenout.. "Ty sis fakt myslela že ti tohle projde ty potvoro?" pronese s chladem a tvá mu zbrázdí krutý úsměv.. přibližuje se a já začínám ustupovat.. "Však ty se vrátíš a pak.. si budeš přát aby ses nikdy nevzdálila! Zabiju ho a tebe taky" pokračuje.. dám ruce v obraně před sebe a z prstů začala proudit energie.. až neobvyklou rychlostí se příiblížil a zkroutil mi ruce "Neschováš se.. ani ve snech ne.. já jsem tvou součástí a budu.. navždy" Pustil mě a shodil do mrtvého listí před sebou... Dívka se ve spánku zmítá, jako by bojovala.. a po tváři ji stékají slzy.. "Nemáš se kam schovat.." pronese hlas a je už pryč zatímco kolem se vše rozpíjí a mizí.. bortí se a chladne.. je mi zima, příšerná zima.. a cítím jak slábnu víc a víc, kouknu na ruce za které mě držel a jsou na nich stopy prstů a krev.. ale čí? Vytřeštím oči, když si všimnu , že mi stéká krev ze zápěstí... kdy to stihl a jak? zdi chrámu pročísl bolestný výkřik.

Vypravěč - 21. listopadu 2010 13:06

I přes své zabrání do prastarého textu knihy, vnímal Teregrin velmi pečlivě oba spící. Dívku i svého přítele. Verdan klidně spal, klidným, posilujícím spánkem a jak se mág několikrát přesvědčil, horečka stále klesala. Starosti mu však dělal dívčin třas a neklidný spánek. Nemohl se na četbu textu soustředit tolik, jak by chtěl. A když se nakonec místností rozlehl dívčin bolestný výkřik, s konečnou platností knihu zaklapl. "Eloro."vstala promlouvaje k dívce, došel až k ní. Přiklelkl k lůžku a soustředil se. "Eloro. Poslouchejte můj hlas." s hlasem, znějícím klidně a vyrovnaně prolétla zvolna místností vlna uklidňující mmagie tak silná, že výkřikem probuzení pacienti na postelích mimo prostor vymezený paravanem, se uklidnili a opět usnuli a ošetřovatelům zmizel z tváře polekaný, nechápavý výraz. Ten hlas vlídně pronikl až do dívčina snu. Objal ji a zhojil její rány. "Eloro. Proberte se, děvče." ohlédl se, zda se neprobudil i Verdan, ale stále soustředil svou mysl k dívce. Elf klidně spal. "To byl jem zlý sen, Eloro. Minulost, která se už nevrátí. Pohleďte. Jste tu s námi. V bezpečí." vložil opatrně dívčiny dlaně do svých. "Nic se neděje. To jen zapracovalo vypětí a únava. To zas bude v pořádku." a jeho magie jako by ji obalila a uzavřela v pevné, ochranné bublině. Počkal, až otevře oči. "Tak.....Hodné děvče. A teď se zkuste soustředit na můj hlas a klidně dýchat. Pěkně nádech, výdech.....pomalu. Cítíte jak se napětí uvolňuje?" jeho hlas je laskavý, tichý, obalený vlídnou, hojící, uklidňující magií. Tak jinou, než magie většiny mágů Desky. Moudrou. Klidnou. Jako hladina lesní tůně, jemně čeřené teplým jarním vánkem.

Elora Daner - 21. listopadu 2010 22:51

Rozhlédnu se, když uslyším klidný a tichý hlas a teplo, hřejivé teplo..Cítím jak Jeho moc slábne.. na rtech se mi objeví drobný úsměv.. ruka se zacelila a já vydechnu úžasem.. A pak mi stále zní v uších jeho slova jak pokračuje.. a vše začne mizet a víc a víc… Otevřu je tedy a zmateně na něj koukám.. ne.. Verdan.. Teregin?? Cítím jak mi hoří tváře. co jsem to zase tropila? ? Zmateně se na něj podívám a pak jen přikývnu.. „jen.. nebude.. nikdy.. ale..děkuji“ zamumlám a udělám co chceš.. pečlivě soustředěně dýchám.. tolik modrosti a klidu v doteku a v jeho magii.. Dech se uklidňuje, zatímco já vplouvám do hlubin spánku víc a víc… Na rtech mi hraje klidný úsměv, ale moje ruka pevněji sevřela tu jeho i když se třesu.

Vypravěč - 23. listopadu 2010 00:18

Teregrin setrval u dívky, dokud opět neusnula, tentokrát klidným spánkem, bez hrůzyplných snů. Zaznamenal, že se jemně chvěje po celém těle. Přičítal to ale skutečnosti, že je jí, možná, v tenké noční košilce, zima. A tak, když nejprve opatrně vymanil svou ruku ze sevření té její a tu pak schoval do tepla pod peřinu, přinesl z místnosti za paravanem ještě deku z teplého ovčího rouna a spící Eloru důkladně přikryl. Pak se vrátil k Verdanovu lůžku. starostlivě přítele zkontroloval a teprve potom, spokojen, že horečka dále klesá a vše je v pořádku, usedl na židli, otevřel knihu a opět se do ní zahloubal.

Elora Daner - 23. listopadu 2010 05:30

Ve snu se schovám do jeho ochranných rukou.. kde mě konečně objal a přiivnul a spím se slabým úsměvem. Má.. mě rád.. ale zapamatuju si to až budu vzhůru? Je mi vedro tak se ve spánku odkopu a otočím se na bok. Po nějaké chvilce či chvíli otevřu oči a moje první myšlenka patří Verdanovi, poněkud trochu zesláble se posadím, zívnu a protáhnu se, tichounce jako myška se vydám k němu a s něhou mu sáhnu chvějivě na čelo. "vypadá, že je na tom líp že?" šeptnu tiše k Tereginovi. Víte.. dostala jsem nápad.. četla jsem mu.. a za chvilku tu knížku dočtem.. nemohl byste nám potom pomoci něco sehnat co by ho zajímalo? zeptám se opatrně a narovnám se. "Využiju toho, že spí a dám se dohromady" pronesu ještě tichounce k němu a tichými krůčky se vzdálím, opláchnout se, rozčesat vlasy hřebínkem, převléci se a.. použít něco co mi zůstalo.. Miluji tu vůni jen jemně.. Za chvilku se vrátím zpátky a posadím se na postel, kde jsem spala.

Vypravěč - 23. listopadu 2010 20:52

Ano. Vskutku to vypadá, že konečně nabírá pomalu sílu a tělo začíná s jedem samo bojovat. Ale buďme k sobě upřímní, Eloro. Bude to s ním asi chvíli jako na tobogánu. Tam také nikdy nevíme dopředu, zda po vzestupu nepřijde pád. A pokud, tak jak bude prudký. Minimálně dokud nenajdeme vhodnou slternativu k léku, který jsem mu vyrobil na Elerienu. Nebo silnější lék. Včera říkal, že v posledních měsících už mu ten lék z bílého kapradí skoro nezabíral. Ale věřím, že se lék najde. Snad co nejdříve." Odpoví ti Teregrin. Cítíš v těch slovech smutek. Ale je v nich i naděje. "Výboný nápad. To by ho mohlo potěšit, kdyby si mohl i tady občas číst sám." osměje se, když se zmíníš o knížce. "Vlastně ano. Jednu knihu z Elerienu jsem kdysi našel v univerzitní knihovně. Jak se sem dostala nemám tušení, ale dovolil jsem si ji vypůjčit be z návratu. Vlastně tam do té knihovny, mezi spisy o magii a tlusté vědecké publikace, vůbec nezapadala. Tenká knížečka, vázaná v jemné kůži, s ručně vyrytým jménem autora a názvem na deskách. Byla to sbírka básní, barda Proktiliona. Luční kvítí, se jmenovala. Vlastně.....jmenuje. Někde ji tu tuším mám."a otevře svou tornu a začne se v ní přehrabovat. "Ah.....tady je." Vylovil po chvíli uzounkou knížečku vázanou v pevných deskách potačených nejjemnější teletinou. Na přední straně je kůže krásně zdobená a stojí na ní ozdobným písmem: "Alexias Proktilion Luční kvítí" "Tuším, že právě Proktiliona měl Verdan velmi rád. Tuším, že ho k jeho poesii váží vzpomínky z dětství." usměje se. "Víte, že my dva jsme za let studentských zkoušeli také být bardy?" ale to už se chystáš jít upravit. "Ah....jistě. Samozřejmě. Jen si zařiďte, co je třeba, Eloro. Já zde počkám." A když se vracíš Verdan osud spí, a on opět sedí v křesle zahloubán do té zvláštní knihy. Verdan ze spánku zavrní a trochu se pohne. Teregrin vzhlédne, založí knihu kouskem pergamenu, na který si předtím zřejmě cosi psal, a odloží ji. Položí si prst na rty. "Jdete akorát včas. Už se probouzí." šeptá ti s úsměvem.

Elora Daner - 23. listopadu 2010 21:44

„Já vím.. viděla.. jsem hodně nemocné lidi.. ale víte, že na Desce je to jiné.. podle legend.. se dostaneme na Druhou stranu.. a .. on by se mohl vrátit nazpět.. navíc.. vzdát to nemůžem... ale.. duše prý získá nové tělo..“ pronesu tiše a nadějně. .. „Chci..abyste ale něco věděl.. nejsem.. taková jak.. se vám asi zdám“ posmutním.. jsem jen zkrachovalý feťák.. nic víc. V zeleném pohledu se objevil smutek a odvrátím se.. „Ano, zmínil se o ní.. když jsem se ho ptala jakou má rád.. vyprávěl mi o té co měl, ale tu by měla mít jeho sestra, přesto.. by ho měla i tato potěšit a tušíte správně“ smutně se pousměju I tím se pochlubil“ kouknu po něm s úsměvem, pak jen mlčky seberu věci a rychle se opláchnu, otřu, obleču, rozčešu si vlasy co nejrychleji, takže pár jich přijde nazmar a zůstane zcuchaných v hřebenu, dovážu si živůtek a vrátím se. Kouknu po Verdanovi a slabě se usměju, tak klidně a krásně spí.. Polknu a zatnu ruku v pěs, když cítím jak mě svědí ruce, abych ho objala, políbila, dotkla se jeho vlasů… Teregrin po mě koukl a naznačil ať mlčím tak jsem tedy zticha.. Probouzí se.. Pousměju se a tichými krůčky přijdu blíž k němu. Ráda bych byla u něj až se probudí.. a byla taková.. jako mě snad poznal. S láskyplnou jiskřičkou v očích se zadívám na jeho tvář…

Vypravěč - 24. listopadu 2010 19:15

"A jáká myslíte, že se mi zdáte, Eloro?" Zeptá se tě Teregrin vlídně. Dobře si povšiml tvého smutku i toho, že se od něj odvracíš a opatrně, jako by se bál, zda to není něco, co by ti bylo nepříjemné, ti položí ruce na ramena. "Doufal jsem, že vám řekl, jakou knížku by si přál." usmál se. "Víte......Verdan je pozoruhodný muž. V mnohém má moudrosti, jako by prožil ne jeden, ale mnoho životů. A duši má čistou, jako padlý sníh. A......ty jeho neuvěřitelné smaragdové oči. Má prazvláštní dar, vidět jejich nepřítomným, nevidomým pohledem až na dno duše. Já nemám jeho dar ani takové nadání pro magii, jaké má on." I jeho hlas zní posmutněle, když mluví o svém příteli. Povzdechne si. "Mám ho rád, Eloro. Raději, než jsem kdy měj vlastního bratra." A pak, když už jsi zpět, se začíná Verdan probouzet. A on ti to oznámí, odkládaje knihu. A ty si můžeš povšimnout, jak při těch slovech jeho oči hladí Verdanovu tvář se zvláštní, smutně jiskřivou něžností. Podobnou té ve tvých očích, a přesto trochu jinou. "Víte.....vlastně jsme spolu prožili značnou část života. Bylo nám oběma dvanáct, když jsme se poprvé potkali. Ze začátku jsme se vlastně neměli vůbec rádi. Prali jsme se a soutěžili mezi sebou. Ale......jednou jsem se málem utopil v řece. Pravda, on mě tam vlastně nejdříve strčil.....jenže, na břehu stálo mnoho jiných a byl to právě on, kdo tam za mnou skočil. Až do té doby jsem si myslel, že mě nemá rád. Že mě nenávidí. Toho dne jsme ale složili bratrský slib. A.....víte Eloro.....on vlastně neumí nenávidět. Není v něm a nikdy nebyl ani kousek zlého. Nerozumím.....neumím si představit, jak to mohlo, po tom, co jsme oba prožili, takhle zůstat. Ale.....možná i právě pro to ho mám mnohem raději, než bych jej měl, kdybychom opravdu byli bratři. On.....vás má rád, Eloro. Ano....znáte se chvilku a vlastně o vás, mohlo by se zdát, nic neví. Ale......je to tak. A...nechápu to, ale je mezi vámi jakési pouto, zřejmě stvořené ve chvíli, kdy se ocitl na tomto světě. Každopádně.....potřebuje vás. K posílení....možná i k životu zde. A vy potřebujete jeho, aby se vám podařilo opustit neradostnou cestu, po které jste kráčela do dne, než jste se poprvé setkali." zahledí se ti do očí. A v tu chvíli jako by i on ti viděl do duše, svým vlídným, moudrým tmavošedým pohledem. "A možná si jednou navzájem zachráníte život i budoucnost.....Běžte k němu, bude vás jistě hledat, až se zcela probere." a sám pět usedne do křesla a ponoří se do té zvláštní knihy. Až teď jsi si všimly, že jak čte, některá písmena a znaky v ní slabě září. Ano......je to megická kniha.

Elora Daner - 25. listopadu 2010 08:44

„Jako někdo.. jiný.. hodný.. laskavý asi, ale já se snažím jen nějak přeží.. a zvládnout to“ “ odpovím popravdě. Nadechnu se a slabě sebou trhnu, ale neuhnu pryč. Měla bych si zvykat, že jsou i jiné doteky než ubližující. Pousměju se smutně: „Ano to je..“ jeho oči… nikdy jsem takové neviděla.. nádherné, opravdu jako drahé kameny, které by vytahovaly na světlo mé nejhorší niterní pocity a prožitky.. Jo.. má pravdu přesněji to říct nemohl. Kouknu po něm: „Všichni .. prý máme nějaký dar.. a mistr univerzity jste se nestal jen tak“ odpovím mu. „Myslím.. že za tu chvilku i chápu proč tomu tak je“ přikývnu při jeho další poznámce. . Ano mám ho ráda.. a proto bych měla odejít.. Ten sen byl příliš skutečný.. a já nechci aby se mu něco stalo. Jenže.. představa, ž e uteču a nedozvím se jak to dopadlo mi rve srdce na kousky, bez možnosti zpětného složení.. Ano potřebuji ho.. i když jsem se zařekla, že.. nikoho už potřebovat nebudu.. Jenže.. Verdan mi jen tak vpadl do života a změnil ho.. ano chtěla bych být lepší.. pro něj, ale nebudu protože pak bych to nebyla já.. Jen krátce přikývnu a vyrazím k němu, posadím se k němu a koukám na něj. Je tak nádherný.. smutně si povzdechnu a čekám. Písmenka září.. ohlídnu se po Tereginovi: "Studujete?"

Vypravěč - 26. listopadu 2010 23:24

"Že se snažíte přežít a zvládnout to, jak říkáte, přece nevylučuje, že v jádru skutečně jste laskavá, ař na venek tak sama sobě třeba nepřijdete, Eloro. Jste bard. A už sama tato skutečnost vylučuje, aby jste byla necitlivá.....či zlá. I kdyby k vám život byl sebekrutější. A neurčuje to ani skutečnost, že jste se narodila jako míšenka." reaguje Teregrin na tvá slova s pozdviženým obočím. ale přesto zaslechneš tichý povzdech, když ještě o něco tiššeji než dosud, posmutněle dodá: "Stejně jako já." Ale poté pokračuje hlasitěji, klidným tónem a jeho bouřkově šedé oči vlídně, ale pevně opětují tvůj pohled. Bez zaváhání, bez uhýbání....bez přetvářky či lži:"Ano, vidím ve vás to dobré. Ale všiml jsem si i, že jste zřejmě prožila přinejmenším neradostný život. A vzpomínky na něj vám dosud tkví v mysli příliš pevně aby jste sama dokázala, vymanit se z jejich dusivého stínu. Ne, Eloro.....vy nejste oběť. Nejste křehká květinka, nepoznamenaná zlem. Pouze hodná, dobrá a za každou cenu laskavá. Prožila jste si své a to z vás udělalo ženu úplně jiných kvalit. Vy, Eloro, jste teď zmatená a nerozumíte sama sobě, mě, jemu. Ale.....jste přesně ta žena, kterou on potřebuje. Tam uvnitř," vztáhne ruku a pomalu položí dlaň na tvou hruď v místě, kde ti tluče srdce. " v hloubi svého srdce a své duše, jste lvice. Lvice která přes mnohá úskalí a mnohé rány, dokázala vstát a opět žít........A pomoci, když bylo třeba. Lvice, která se nebála oslovit zmateného cizince a těmi slovy.....aniž by to kdo z vás tušil.....propojit svůj osud s jeho." odmlčí se na chvíli, stáhne svou ruku a aniž by pak měnil tón hlasu, mluví dál, reagujíc na rozpory a nevyřčená slova v tobě, jako by jen upřesňoval detaily. "Jsem si jist, že je to ta lvice ve vás, sama zraněná a postrádající klid, která by ráda utekla. Zalezla do nejhlubšího stínu trnitého křoví kdesi hluboko v jungli, aby její bolest nezranila toho, na kom jí záleží. A je to tatáž lvice, která právě pro to, že lvicí je, to neudělá. Ne, Eloro......nemám o vás klamné představy. Tak, jako zná vaši duši, se vším dobrým i zlým, on, znám ji i já. A proto on vás miluje a já vás obdivuji, Eloro. Pro to, jaká umíte.....jaká chcete a snažíte se být, přes stíny na duši a stopy krutosti na vás spáchané, které máte na těle i v srdci." a pak mluvíš dál a on jen mlčí, hledí na tebe a občas kývne. Snad rozumí lépe, než jsi myslela, že je možné.......On...mág....mistr.....rektor Magické Univerzity........Co mohl prožít....co musel prožít, aby rozuměl? A pak jsi se odešla upravit. A on čekal. Oba čekali. On pak řekl, co měl a co musel a nabádaje tě, aby jsi se šla věnovat probouzejícímu se Verdanovi, se posadí do křesla nad knihou. Je do četby toho zvlástního, chvílemi zářícího textu natolik zabrán, že si vlastně ani nevšiml, že místo věnování se jeho probouzejícímu se příteli fascinovaně už chvíli pozoruješ zářící písmo. "Vlastně celý život je studiem, Eloro. každy, byť i sebenepatrnější okamžik nás učí řadě nových věcí." reaguje proto na tvou otázku ještě v zahloubání s mírným spožděním. Pak ale opět vloží do knihy záložku a opatrně ji odloží. "Tato kniha však, ačkoliv i ona nás může mnohému naučit, není učebnicí. Je to starý text sepsaný kdysi velmi moudrým mágem. Ano, je magická. Text v ní by vám asi nedával smysl. Ten muž musel prožít mnoho životů.....a procestoval je zřejmě mě ani nikomu jinému neznámým koridorem mezi našími dvěma světy k němuž klíč zřejmě odešel na věčnost spolu s ním. Já, ač ji mnohdy a rád používám při výuce a sám se s její pomocí mnohé učím, v ní ale tentokrát nehledám poučení." možná by Teregrin mluvil i dál, kdyby se Verdanovi nezachvěla víčka, kmitajíce dlouhými řasami jako motýlími křídly, a nepřítomný smaragdový pohled neulpěl s přesností ostrostřelce v jeho tváři. "Ty máš Arrasův Almanach vědění, Teregrine?" zazněl údiv ve Verdanově melodickém, tichém hlase. "Ano bratříčku." usmál se Teregrin. "Je to on."

Elora Daner - 27. listopadu 2010 23:50

„Každý správný bard vládne slovy.. A za slovy se skrývá moc.. Kdo ví jaký člověk opravdu byl, o kterém mluví příběh? Mohu tak snadno udělat z někoho bezcitnou bestii, zničit mu život pomluvami, postarat se o to, aby mu byl Tirian malý.. To že jsem bard neznamená, že musím být hodná a citlivá.“ Odpovím mu s trochu ledovým klidem, při slově míšenka slabě sebou trhnu.Ano.. skrývám se opět, sama před sebou.. i když vím, že je to zbytečné.. protože ty jeho oči mi nemilosrdně nastavily zrcadlo.. „Ano jsem… a proto jsem neměla nikde domov, ale to taky znáte.. i když vy nyní zde máte jiné podmínky“ hlas se rychle změnil na naprosto lhostejný a bezcitný, nedovolím, aby se mi to teď dostalo pod kůži.Neunikl mi smutek v jeho hlase: "A nejen míšenka, ale i troska co neunesla tíhu svého života a tak se z ní stal závislák.. vskutku silná lvice..“ pronesu s opovržením k sama sobě. „Jen tak mezi náma, nenávidím elfy.. ale.. když jsem ho viděla.. jak tam stojí.. zmatený.. nemohla jsem.. „ povzdechnu si „navzdory tomu, že je elf, on nenese vinu na tom jak se ke mně chovali.“ Slabě sebou trhnu a srdce se mi rozbušilo ještě víc.. ten dotek.. Polknu a ošiju se. Nejsem nijak statečná a nikdy jsem nebyla a vůbec nejsem hrdá na to.. jak jsem co musela zvládnout. „Hlavně.. jsem zahnala do kouta samu sebe Teregine, když odejdu.. bude to špatně, když zůstanu.. může to Verdana zabít“ v zelených očích se objevil chvilkový pohled štvaného zvířete, odvrátím se a zamrkám... „Nechci.. aby se mu něco stalo..“ vypravím ze sebe a zadívám se na zápěstí, které je beze stopy zranění.. Byl to jen sen, já vím, ale tak skutečný… Miluje vás.. on.. mě? A.. odkud to ví? „Bylo.. by lepší kdyby.. ne Teregine“ šeptnu tiše. „On.. je krásný křišťál.. a já jsem jen záhněda.. a navíc.. záhněda ohrožující jen..svou blízkostí“ hlas je tichý a jen pro něj, aby to nedejbohům neslyšel. Vím, že mi rozumí.. ale jen částečně.. ne úplně.. Povzdechnu si: „Hned tu budu“ Vrátím se za chviličku zpátky a on mi odpověděl.. Kniha vědění, no jasně, co by taky mágové studovali? Smutně se pousměju a posadím se na krajíček k Veradnovi. Spí… Poslouchám co říká.. Hledáte.. náhradní řešení že?“ zeptám se tichounce..„A.. máte ji … z vašeho světa předpokládám“ si pro sebe jen tak pro pořádek tiše abych nebudila Verdana, když tu promluvil.. cítím jak se mi nahrnula krev do tváří a kouknu po něm.. Mám.. se ho dotknout? Nebo… raději ne a počkat? Zatnu ruku v pěst a koukám na něj, snad si hezky odpočal.

Vypravěč - 28. listopadu 2010 21:48

Teregrin tě mlčky vyslechne. Zřejmě usoudil, že nemá cenu ti nic z toho, co říkáš, vyvracet. Že ty nejspíš nejlépe víš, jak se nyní cítíš a pravda že se sama ukáže. To, že jsi mu vlastně řekla, že jsi závislá, kupodivu přešel, jako bys to neřekla. Nebo jako by to věděl, či tušil. A když se omluvíš, jan kývne, právě kontrolujíc, zda je Verdan důkladně přikrytý a zda je v pořádku. "Ano, je to kniha, kterou kdysi dávno sepsal jeden věhlasný Elerienský arcimág." odpoví, když se vrátíš a ptáš se ho na knihu. Usměje se. "Tohle, samozřejmě, není původní rukopis. Ikdyž, i tato kniha jr psaná ručně. Musí být. Kouzla, která obsahuje, se nedají přenést tiskem." chvilku se pak odmlčí, aby na založené stránce v textu cosi našel. "Ano....snažim se najít alternativní řešení. A.....možná jsem už i něco našel, Eloro." opět se odmlčí a vypadá to, že si něčím není jist. "Jen......si nejsem úplně jist, zda tu ta rostlina ještě roste. V dobách onoho arcimága to na Elerienu vypadalo jinak, není tedy nepravděpodobné, že jiné to bylo i zde. Nevím, zda některá místa třeba již nezanikla."

Elora Daner - 28. listopadu 2010 21:54

V zeleném pohledu se objevil plamínek naděje a usměju se: Jaká rostlina? No.. tak potom bychom se mohli poptat druidů.. Co vím, tak v říši u Drehanu sídlí paní Nyaro.." Nadechnu se.. když se rozhodl takticky přejít všechno co jsem řekla, i to že jsem feťák.. tak já se k tomu rozhodně vracet nechci. Otočím se k Verdanovi nazpět, když promluvil: "Jak se cítíš Verdane? zeptám se tiše a jemně ho pohladím po čele a zkontroluju jestli nemá horečku.. teď lituji, že je tady jeho přítel.. vlastně i předtím mi to bylo líto, vypadalo to, že mě k sobě chtěl přivinout. Udělá to znova? Pomalu ruku stáhnu a ztrátím se v jeho smaragdovém pohledu. Cítím jak mám najednou sucho v puse a má kolena si začínají dělat co chtějí.

Vypravěč - 29. listopadu 2010 20:37

"Ta rostlina....vlastně spíš rostlinka, má krásné jméno. Jmenuje se Stříbrolístek. Arcimág ji zde popisuje jako rostlinu, která mu nahradila lék na zánět kostí, vyrobený z pěti různých, dnes už na Elerienu nejspíš vyhynulých, rostlin, když mu zde došel a nemohl se okamžitě vrátit pro další. Je to drobná, křehká, drobnolistá rostlinka, rostoucí hluboko v lesích. Na místech nedotčených, nebo téměř nedotčených civilizací. Píše tu, že jemu ji ukázal jeden vysoko postavený druid, jakožto zázračný lék." ukázal ti v knize text, kde to prý je napsáno. Jak přejížděl po textu prstem, text zářil. Ale nebyl proto snadněji k přečtení. Pod textem je také obrázek té rostlinky. Malá, křehce vypadající, bělokvětá rostlinka s kvítky připomínajícími maličkaté hvězdy a drobnými vejčitými lístky. Které opravdu, vypadají stříbrně. "Možná by i paní Nyaro mohla vědět o takových místech. Nedotčených. Kde ta rostlinka roste.......pokud někde ještě roste. Podle Arcimága prý potřebuje místa s travou a mechem, dobře zásobená vodou, nejlépe u lesních studánek nebo tůní, kde trávu pravidelně okusuje zvěř, klidně přicházející, nerušená přítomností jiných bytostí, nežli druidů a lesních dryád. Snad taková místa na Desce ještě jsou." vysloví naději.

Verdan Sarachiester - 29. listopadu 2010 20:45

"Trochu silnější." usměji se na tebe a opatrně zkusím se protáhnout. Tichounce mi zakručelo v břiše. Usměji se. "A hladový." trochu mi na chvilku zrudnou tváře. "Odpočinula jsi si alespoň chvilku, má drahá?" Poté mě upoutá text v knize. Ano.....ačkoliv vidět nemohu, magii vidím. A celá kniha vyzařuje magii tak silně, že není možné, abych ji neviděl. "Stříbrolístek?........Myslíš Teregrine, že by to mohlo být ono?" zeptám se. hledíc s nadějí ne na přítele ale přímo na knihu v jeho rukách. A na text v ní a obrázek pod ním.

Elora Daner - 29. listopadu 2010 22:26

Pečlivě poslouchám co říká a zamyslím se: Tak to by mohlo být v divočině u Drehanu.. tam je příroda více nedotčená než v království, zkontaktujte tedy paní Nyaro, nebo.. jak se to jmenuje.. jo.. nebo pana Dina.. tak nějak se toulají prý spolu pousměju se slabě a pak se k němu otočím. To je výborná zpráva usmívám se a pak když slyším zakručení v břiše úsměv se rozšířil,I tohle.. aspoň už budeš normálně jíst.. a nebudeš protestovat po třetí lžičce" zvednu se od něj a začnu pro něj chystat jídlo, chléb a vývar by mu mohl přijít k chuti. Drahá.. Posmutním, ale přesto mu odpovím co nejklidněji Samozřejmě, že ano jak jsem ti slíbila Koho by taky zajímaly mé noční můry a i kdyby... tak tohle by mu teď nepomohlo. Snad tedy Teregin ví.. kdy je lepší mlčet. Kouknu po něm zčásti prosebným, zčásti varovným pohledem.. Opravdu by mu tohle nemuselo pomoci. Tak.. už to mám.. přijdu k němu a položím jídlo na stolek Zvednu tě jako minule, připraven? opatrně ho povytáhnu [bMělo by ti to přijít k chuti, pač nevidím důvod, proč by to nemělo být ještě dobré"[/b] pronesu k němu a jeho rtů se opět, jako už několikrát, dotkne lžička.

Vypravěč - 30. listopadu 2010 21:09
	"Ano, to bych mohl zkusit......Vlastně my bychom mohli." odpoví ti Teregrin. "Až bude Verdan mít sílu na cestování, mohli bychom do Derhanu jet všichni tři......Tedy, pokud budete chtít nebo moci jet také, Eloro." a uspokojen tímto plánem a skuteřností, že Verdan se probudil a vypadá a podle všecho se i cítí lépe, uvelebil se pohodlněji v křesle a zahloubal se do, pod dotekem svítícího, textu.

Verdan Sarachiester - 30. listopadu 2010 21:29

"To ještě nevím." podařilo se mi nasadit nezbedný výraz. A trochu víc se usmát. Ale trochu se zarazím a zvážním, když odpovídá souhlasně na mou otázku ohledně spánku a já, ač ona si toho možná není ani vědoma, díky citlivému vnímámí vlastnímu slepcům, zejména pak tšm nadaným pro magii, cítím smutek v jejím hlase, a slabé, ale pro mě zřetelné chvění skrývaného napětí. "Eloro?" zeptám se a v mém hlase jasně zní smutek spolu s údivem. "Já jsem se domníval, že ni důvěřuješ. Proč mi teď nevěříš? Stalo se něco?.....Ty...ty se bojíš?" údiv se zračí i v mých očích, pravě obrácených k ní. Ale to už se mě snaží pposadit a poté nakrmit. "Ne počkej." odtáhnu se trochu, když ucítím kov na rtech. "Opravdu mne zajímá, zda jsi si skutečně odpočinula. Po pravdě. Bez milosrdné přetvářky."

Elora Daner - 30. listopadu 2010 22:02

Přihmouřím oči a trochu pobaveně pronesu: "tak tě prostě.. hm.. přeperu!" jen tak tak na něj nevypláznu jazyk, přeci jenom se tohle moc nehodí. A pak se zeptal.. copak ten chlap musí poznat fakt všechno? Jenže.. říct mu to.. je stejně stále slabý a to jsou mé problémy.. ne jeho.. a pak zmínil důvěru.. jako bych mohla někomu věřit, ale přesto bych chtěla, moc chtěla, ale nemohu... Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se dělat jako by nic a přesto se ho pokusím nakrmit, když se odtáhl..Smutně si povzdechnu..Jo.. měla jsem strach.. jestli jsi v pořádku. odpovím mu tichounce, je to částečně pravda no ne? A.. ten zbytek ho nemusí zajímat. Co je mu vlastně po tom? Prosím.. neztěžuj mi to. poprosím ho ještě tichounce, doufajíc, že to nechá prozatím být.. a bude myslet na co má, to znamená na sebe

Verdan Sarachiester - 30. listopadu 2010 22:44
	Maličko nakloním hlavu na stranu a chvilku vypadám velmi zamyšleně. "To je od tebe laskavé, Eloro." odpovím pak. "A upřímné....tedy, skoro." na tváři se mi opět objeví úsměv. A přisunu se blíž připraven být opět krmen. "Ale souboj bych zatím raději vynechal" opět se mi vrátí do řeči lehce škádlivý tón v reakci na její poznámku o přeprání. A pak už se pouze nechávám krmit.

Elora Daner - 30. listopadu 2010 23:02

Nebylo to z laskavosti.. brouknu tiše a nechám zbytek vyznít do ztracena. Ano záleží m na něm a to věci komplikuje. Kouknu po něm a uvědomím si, jak mu to v hlavě šrotuje.. Nevěří mi.. div nezaječím frustrací, vždyť to myslím dobře do háje! Potom znovu promluvil.. ano skoro.. ale tohle vědět by k ničemu nepomohlo. "Taky si myslím, že je tohle rozumný nápad" odvětím se smutným pousmáním a zopakuji svůj pokus s lžičkou. Když vidím, že se neodtáhl, tak pokračuji v opatrném krmení, zase kolik toho sní.. "Vidíš jak ti to jde Verdane a skoro bez řečí" šeptnu k němu škádlivě a usmívám se. Ráda se o něj starám moc ráda.. ale až nabyde sil, nebude mě potřeba a .. vlastně lépe pro něj.

Verdan Sarachiester - 01. prosince 2010 00:25

Neříkám už nic a jen se nechám krmit, dokud není miska prázdná a lžička, nabírající poslední sousto, necinkne o dno. Sním i to poslední sousto a pčkám pak, až misku odložíš a vrátíš se ke mě opět si sednout na postel. pomalu pak natáhnu ruce, až se dotknu tvých, spočívajících ve tvém klíně a vezmu je do svých dlaní. "Nechci, aby jsi se o mě musela bát, Eloro. Chtěl bych....měl bych tě chránit, a ne potřebovat tvou ochranu." říkám jí se skloněnou hlavou a lehkým ruměncem na tvářích. "A...také tě budu chránit. Až budu v pořádku, mé paže nebudou slabé a dovedou tě ochránit. Víš....osud měl jistě nějaký plán, přivedl-li mne sem k vám. A spojil mé kroky s tvými. Záleží mi na tobě, Eloro. Bez obav vkládám svou dúvěru do tvých rukou. A jsem připraven přijmout tvou, vložíš-li ji ve mě. Já...Eloro..." odmlčím se a pozdvihnu hlavu. Když se naše pohledy setkají, v mém nepřítomném pohledu, jakoby věčně zahleděném do jiných světů a svou hloubkou obsahujícím jejich dálky, je víc, než zatím vyřkla má slova. A vše oproštěno od lži, falše a povrchnosti. "Je-li tohle láska, Eloro, pak chci žít pro jediný okamžik, kdy je mezi námi. A zemřít až zemře v našich srdcích. Já...mám...mám tě.....rád." přesto, že se tolik stydím, že jsem poslední nětu sotva vyřkl a že bych se nejraději schoval, nesklopím zrak.

Vypravěč - 01. prosince 2010 00:30
	Teregrinův obličej, schovaný za hradbou knihy přešel od předtím pobaveného výrazu, ve výraz spokojený a uznalý....až skoro s úctou. A ačkoliv jej ti dva nemohli vidět, i kdyby jeden z nch nebyl slepý a sruhý otočený zády, lehce si pro sebe souhlasně kývl hlavou.

Elora Daner - 02. prosince 2010 08:52

Slabě se usmívám a pravidelně se dotýkám lžičkou jeho rtů.. ještě chvilku a budu mít ujeté myšlenky jaké by to bylo být na místě.. té kovové věcičky.. Lžička cinkla o misku a já mu pak jemně otřu rty a bradu, vstanu a poodejdu kousíček dál, kde odložím věci a pak se posadím opět k němu. Chytl mě za ruce.. někdy opravdu uvažuju že není úplně slepý, pohybuje se světem s takovou jistotou..Polknu a kouknu se dolů na ruce.. a pak promluvil hlasem, který dodává naději a sny, ale zároveň je může zničit.. a nejen mě.. ale i jeho a to nesmím dovolit. Zamrkám když se mi do očí začnou tlačit slzy, nakonec stekla jediná po tváři.. Ano osud si umí opravdu divně hrát, v nejméně pravděpodobnou chvíli zaútočí a během chviličky překope můj život vzhůru nohama. Neuvědomuje si ani o čem mluví, je tak plný snů a idéálů.. Jenže.. odejít by bylo nemožné, zjistila jsem, že nechci žít jak jsem žila, že mi postačí jen, když uvidím jak v pořádku..nepotřebuji něco víc.. Každá další věta je krásnější než ta předchozí, jaké by bylo, kdyby mě někdo chránil? Staral se o mě? „Na to se musíš nejprve dát dokupy, jedno po druhém“ odpovím mu tichounkým hláskem, je zvláštní, že jsem byla schopná něco vůbec ze sebe vypravit, někdy je hodně těžké mluvit. Neměla bych ho přerušovat, vím, že ne, ale neměl by se tak vysilovat. „A.. na to abys byl v pořádku musíš pořádně odpočívat a nevysilovat se“ dodám ještě tichounce i když jsem zvědavá co ještě poví, koukám na křivku jeho úst jak se pohybuje, potom do zelených laskavých očí, které mě svázaly a nepustí.. Pozvedl hlavu a podíval se mi do očí, jeho pohled projel mým tělem jako šíp..Láska.. ke mně? Je možné aby se krásný vzrostlý strom sklonil k zemi? Koukám na něj, mám ho ráda to ano, ale.. tak nějak jsem čekala, že to zůstane mým tajemstvím.. mým snem. A teď je ten sen na dosah, stačí se jen..dotknout, cokoliv říct.. ale co říct? Polknu a se zachvěním sevřu jeho ruku. Jsou chvíle kdy i nám bardům chybí řeč.. zpíváme o lásce.. Pomalu se k němu nakloním a políbím ho na čelo a potom jen k němu a pro něj šeptnu: „Děkuji Verdane“ zmůžu se na tichou odpověď, nadechnu se a pak odhodlaně pokračuju, zaslouží si upřímnost: A já mám ráda tebe už nějakou dobu, ale nečekala jsem, že někdy budu mít sen na dosah“ zavřu oči a s vydechnutím ho jemně pohladím po tváři, rtech, krku.. a po chviličce se na něj znovu podívám.

Verdan Sarachiester - 06. prosince 2010 23:03

Nevidím tvou tvář, ale vidím vnitřním zrakem jeji obraz, vytvořený v mé mysli. A díky tomuto obrazu ti hledím přímo do očí. "Neděkuj, lásko moje. To já bych měl poděkovat."Usměji se na tebe a zdvihnu pomalu paži, uvolňuje ze sevření jednu z tvých malých dlaní, abych se opatrně dotkl okraje tvépravé tváře. Jemně, s něhou, tě pohladím po pravé tváři a pak v méstech, kde zečínají, jako jemné chmíří, růst vlasy. Lehce prsy pohladím tvé pravé ouško. "Měl bych dnem i nocí vzdávat hold moudré, laskavé bohyni Aiene, která, snad v tajném spolku se zdejším bohem, jemuž je zasvěcen tento chrám, vedla mé kroky temnotou Zásvětí do tohoto světa kde, vtělena v Osud sám, svedla naše cesty dohromady." mluvím dál. A pak si tě jemně přitáhnu blíže k sobě. Je znát, že ještě ani z daleka nejsem plně při síle a na tohle jsem se musel hodně zkoncentrovat. Trochu jsem také pocítil rozpaky, maličko se začervenal a trochu zaváhal, s nesmělým pohledem na do tvé tváře, než jsem si tě konečně přivinul do náruče a s teplem tvého těla pocítil příliv energie....ne čerpané na tvůj úkor, ale pramenící ze samotné skutečnosti, že tě držím. Že jsi u mě a mohu cítit tvé teplo. Zabořit hlavu do tvých vlasů a vnímat jejich vůni. Zabořím tvář do té hebké, voňavé záplavy a opatrně....nesměle ale přitom vroucně, jakoby se tě jen dotýkal motýl svými křídly, tě líbám do vlasů.

Elora Daner - 08. prosince 2010 08:41

Trochu smutně se kouknu po své ruce, když vidím jak se chce vymanit, ale nebráním mu. Potom se jeho ruka opatrně vyšplhala k mé tváři a pohladila mě. Zavřu oči a nakloním hlavu k ruce. Ruce, která umí hladit a nezraňuje. Vnímám teplo z tvých prstů na svém obličeji a na rtech se objevil slabý úsměv. Pak opět promluvíl. neznám Aiene.. vlastně je zázrak, že znám vůbec nějaké bohy Desky, protože jsem si vždycky myslela, že u mě vážně měli poněkud morbidní smysl pro humor.. Polknu a nechci mluvit, jen tu chviličku být. Chviličku zažít to, čemu se říká štěstí, bezpečí, teplo a láska. Ne.. nechci mluvit, protože má slova by akorát tento okamžik porušila. Nadechnu se a maličko se napnu, když ucítím jak si mě přitahuje, potom mu opatrně a pomaličku vyhovím, muselo ho to stát tolik sil. Měl by na sebe ale dávat pozor, neměl by se vysilovat.. přivinul si mě k sobě a já se opatrně a jemně přitulila. Neměla bych ho zavalit, přeci jenom je nemocný. Mé vlasy jemně polechtaly Verdana na nose, když ucítím záhy motýlí polibky, jako bych byla víla z vloček, kterou může cokoliv zničit. „Netlačím tě?“ Vypravím ze sebe tichounce a nejistě. Snažím se ho netlačit.. ale přeci jen i mé tělo něco váží.

Verdan Sarachiester - 08. prosince 2010 22:07

"Ani trošku." usměju se. Je mi nevýslovně příjemné, mít tě u sebe. A je to znát i na tom, že jsem celkově uvolněnější. Jako by po tu chvíli, co tě mám u sebe nekolovaly máým tělenm dosud zbytky jedu a nebylo to jen, vlastně nedávno, kdy jsem vypadal, že nepřežiji noc. Vlastně skoro cítíš, jak mi tvá přítomnost vrací sílu. A také cítíš lak ode mne k tobě proudí láska. Upřímná a čistá. A nesmělá......Jako bych byl ještě nedotčený.

Elora Daner - 08. prosince 2010 22:22

Maličko se zavrtím a pohodlněji se uvelebím do Verdanovy náruče. Je opravdu jako anděl, křišťál skrz který prosvítá slunce. A mnou začíná procházet něco.. v čem i my básníci selháváme, protože nám chybí slova. Nevypadá to, že bych mu vadila, nebo ho nějak omezovala, vypadá tak..nevinně a čistě.. a ze mě se stala záhněda. Smutně po něm kouknu a pak se znovu stulím. Co.. udělá až to zjistí? A.. nebude mu to vadit? Polknu a zamrkám, když na mě začnou tlačit nemilosrdné vzpomínky, které nahradí i ty horší. Přivinu se k němu co nejblíž, jako by mě on mohl ochránit, i když vím, že nemůže. Nemá jak, vždyť sotva zvedne ruku.. Nadechnu se zhluboka a pak se rozhodnu říct to co jsem chtěla,, už delší dobu, vlastně.. skoro co jsem ho uviděla.. „Jsi..krásný Verdane“ šeptnu tiše.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR